Vladimír Mináč

<mediawiki xmlns="http://www.mediawiki.org/xml/export-0.11/" xmlns:xsi="http://www.w3.org/2001/XMLSchema-instance" xsi:schemaLocation="http://www.mediawiki.org/xml/export-0.11/ http://www.mediawiki.org/xml/export-0.11.xsd" version="0.11" xml:lang="cs">
  <siteinfo>
    <sitename>Wikicitáty</sitename>
    <dbname>cswikiquote</dbname>
    <base>https://cs.wikiquote.org/wiki/Wikicit%C3%A1ty:Hlavn%C3%AD_strana</base>
    <generator>MediaWiki 1.47.0-wmf.10</generator>
    <case>first-letter</case>
    <namespaces>
      <namespace key="-2" case="first-letter">Média</namespace>
      <namespace key="-1" case="first-letter">Speciální</namespace>
      <namespace key="0" case="first-letter" />
      <namespace key="1" case="first-letter">Diskuse</namespace>
      <namespace key="2" case="first-letter">Uživatel</namespace>
      <namespace key="3" case="first-letter">Diskuse s uživatelem</namespace>
      <namespace key="4" case="first-letter">Wikicitáty</namespace>
      <namespace key="5" case="first-letter">Diskuse k Wikicitátům</namespace>
      <namespace key="6" case="first-letter">Soubor</namespace>
      <namespace key="7" case="first-letter">Diskuse k souboru</namespace>
      <namespace key="8" case="first-letter">MediaWiki</namespace>
      <namespace key="9" case="first-letter">Diskuse k MediaWiki</namespace>
      <namespace key="10" case="first-letter">Šablona</namespace>
      <namespace key="11" case="first-letter">Diskuse k šabloně</namespace>
      <namespace key="12" case="first-letter">Nápověda</namespace>
      <namespace key="13" case="first-letter">Diskuse k nápovědě</namespace>
      <namespace key="14" case="first-letter">Kategorie</namespace>
      <namespace key="15" case="first-letter">Diskuse ke kategorii</namespace>
      <namespace key="100" case="first-letter">Dílo</namespace>
      <namespace key="101" case="first-letter">Diskuse k dílu</namespace>
      <namespace key="710" case="first-letter">TimedText</namespace>
      <namespace key="711" case="first-letter">TimedText talk</namespace>
      <namespace key="828" case="first-letter">Modul</namespace>
      <namespace key="829" case="first-letter">Diskuse k modulu</namespace>
      <namespace key="1728" case="first-letter">Podujatie</namespace>
      <namespace key="1729" case="first-letter">Diskusia k podujatiu</namespace>
    </namespaces>
  </siteinfo>
  <page>
    <title>Vladimír Mináč</title>
    <ns>0</ns>
    <id>24180</id>
    <revision>
      <id>168030</id>
      <parentid>167120</parentid>
      <timestamp>2026-07-09T07:12:05Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>~2026-38991-59</username>
        <id>20775</id>
      </contributor>
      <origin>168030</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="20954" sha1="m5704vkrlw2ndoimp97lxgywi8x3vmf" xml:space="preserve">[[Soubor:Predseda MS národný umelec Vladimír Mináč na rozšírenom zasadnutí Výboru MS konanom pri príležitosti jeho 60. výročia narodenia, v podnikovej chate ZŤS Martin v Jasenskej doline v auguste 1982.jpg|náhled|{{Cizojazyčně|sk|Vladimír Mináč}} (1982)]]

'''{{Cizojazyčně|sk|Vladimír Mináč}}''' (10.&amp;nbsp;srpna&amp;nbsp;1922, Klenovec, Slovensko – 25.&amp;nbsp;října&amp;nbsp;1996 Bratislava, Slovensko) byl slovenský spisovatel.

== Výroky ==
* Chci, aby se do literatury znovu dostalo vědomí historického procesu, což znamená, že i ta nejsoučasnější současnost je do jisté míry ještě minulostí a do jisté míry již budoucností. Dnes by měla být předmětem literatury budoucnost, která již začala. (Budoucnost, literatura, mládež, 1962)
* Literatura může být příkladem, může vrátit slovu jeho smysl, chuť, barvu, hudbu; může vytrhnout slovo z množství, může mu dát nový zvuk, zvuk naší epochy... za jediného předpokladu, že bude spořit slovy, a nebude spořit myšlenkami. (Čas a knihy)
* ...jsem přesvědčen, že velká literatura, ta, která tvoří obsah nadnárodní a všelidské kultury, pramení ze sociálních a národních zkušeností. (Vladimír Mináč odpovídá, Konfrontace, 1970)

* Humanismus je z takových základních slov, která bez přívlastku značí všechno, totiž nic. Aby to něco značilo, musí mít svůj konkrétní historický obsah a nedá se měřit ničím jiným, jen činem a jeho důsledkem pro lidskou společnost. Z Antidialogů
Základní otázka v úvahách o mládeži by měla být: jak je mládež připravena na své budoucí úkoly? Jak je připravena na oběti, na tvrdý život, na hrdinství? (Budoucnost, literatura, mládež, 1962)
* Útěk do hor, od prvních vpádů až po poslední Povstání, je typickým slovenským pohybem. Ne nadarmo má hora, les, centrální místo ve slovenské lidové poezii a pověstech. Je to hora tmavá, nevlídná, černá; ale všichni, kdo jdou za štěstím, musí jí projít.
* Vím, že náš přínos do dějin světa je skromný. Ale pokud se jednou budou měřit dějiny civilizace spravedlivě, což značí podle práce, kterou kdo do nich vložil, pak se nemusíme bát: nadělali jsme se i přes práva. (zadní strana obalu knihy Živí a mrtví)
* Slovenská politika byla vždy nesamostatná: nevytvářela změny, reagovala na ně. Její koncepce jsou obranářské; její pohyb protipohybem: malý národ mezi žarny velkých národů. Soudit náš pohyb, jeho pokrokovost či reakčnost. objektivními historickými měřidly, je nesmyslné, objektivní historická měřidla jsou výsadním vlastnictvím velkých národů.
* Nejsme národ holubičí, jsme národ plebejský: pana mít je nepravost, ale větší být pánem! Možná je to ctnost z nouze; protože jsme neměli naději být pány, opovrhovali jsme možností stát se jimi.
* Plebejský přízvuk slovenské politiky, to je náš vklad do dějin střední Evropy: to je kouzelný opasek, ze kterého národní pohyb čerpal sílu: to je i naše hrdé dědictví.
* …náš přínos do dějin světa je skromný. Ale pokud se jednou budou měřit dějiny civilizace spravedlivě, což značí podle práce, kterou kdo do nich vložil, pak se nemusíme bát: nadělali jsme se i přes práva. Nemáme co truchlit za takzvanou ,velkou' historií: je to historie velkých loupežníků.
* …nikdy se domácí buržoazi nepodaří překonat hranice feudálních omezení, shodit z ramen tíhu velkého pozemkového vlastnictví… Dušená převládajícími feudálními vztahy nedokáže se střední uherská buržoazie bránit útoku cizího velkokapitálu.
* Podivná země, i zeman i zde spí pod slaměnou střechou. A měšťák, pokud nemusí, neodtrhává se od půdy, od rolnictva: zde je každý napůl něčím a napůl něčím jiným.
* Takové jasné rozložení sil vedlo na slovenské straně ke zjednodušování: národní a hospodářský útlak ztělesňovali Němci, Maďaři a židé. Už ve čtyřicátých letech žalují liptovští občané císařskému komisaři, že židovští hospodáři ... stáli na straně maďarské revoluce ... Ano, to jsou předchůdci arizátorů, tato linie je známá v politice i literatuře a je uzavřena tragédií slovenských židů.
* Národy jsou spravedlivé jen potud, pokud se přebíjejí z říše útlaku ke světlu svobody: běda vítězům! Moc má svou noc, své mravní temnoty - to platí pro jednotlivce, třídu, národ.
* Ani jen kříž, na který jsme byli přibiti, nám nepatřil.
* Neboť národ je právě – člověčina, přirozený a téměř přírodní organismus, samozřejmý jako hory a řeky, jako lidé a sám život. Ještě nikdo nevymyslel příhodnější prostředí na spoluobcování lidí, na společnou existenci, na vznik kulturních hodnot – jediných nepomíjejících hodnot, které jsou vlastní civilizaci. Pocitový svět, povědomí příslušníků národa je jedinečné, neopakovatelné: je to identita a individuum.
* …tmel, který je [příslušníky národa] spojuje, rozpory, které jimi zmítají, tradice, bohové, jazyky, kulty a kultury, písně a temperament, ekonomika a politika, sociální obsahy a třídní vrstvení…
* Právě spravedlnost: naše novodobé dějiny jsou ustavičným domáháním se, dožadováním spravedlnosti a přibližováním se k ní. Je to cesta - samý výmol samá oklika a záklika, zákliková jáma, malý národ prochází ustavičně souteskami, je svírán a zmítán, bloudí, ztrácí cestu a znovu ji nachází: sám v hušti velké hory.
* Rozličnost sama o sobě není hříchem a nebezpečím: je krásou a dobrodružstvím našeho světa. Rozličnost se stává nebezpečnou právě v té chvíli, kdy popírá samu sebe, kdy chce násilím přimět tvář světa, aby byla obrazem jedné jedinečné tváře.
* Bořit se s každodenní hmotnou bídou, špinavou a lepkavou, a věnovat všechny síly beznadějné věci: to je zcela jistě mravní velikost. (s. 38) ... Naše národní inteligence byla málo početná a bídná; venkovská a odříznutá od světa Peštou a Vídní; byla opoziční, tedy bitva, moc, bohatství, sláva - to vše bylo v nedohlednu.
* Jistý stupeň bídy vylučuje třídní uvědomělost. Modlí se a pracuje, dokud hrnec nepřekypí. Potom běda všem, bez krve se to neobejde; a když ne jinak, alespoň pálenka fundament. Oscilace mezi pokorou a vzdorem, mezi trpělivostí a výbuchem a jakási až smrtelná vážnost v pojetí života, to je romantický rys v naší národní povaze; sbližuje nás spíše s Východem než se Západem. A tak - jaký smysl slovenského osudu? ... Navzdory všelijakým porážkám, po každé porážce jsme zmocněli. Tato nezadržitelnost vzestupu, to je, chválabohu, železná logika vývoje moderních národů... Ale smysl národa není jen nebo zejména v samotné jeho existenci a pohybu; je on iv souvztažnosti s jinými národy, se kterými tvoří dílo civilizace...
* …stát se skutečným Slovákem, úplným Slovákem, značí stát se bratrem všech lidí, takový je i vznešený odkaz našich dějin. Nemáme téměř nic kromě své touhy po spravedlnosti. Božechraň, abychom způsobili křivdu, zapomeň na křivdy vlastní. V té chvíli bychom zatratili svoji vnitřní opodstatněnost, svůj nejniternější smysl, ale i schopnost rezistence. Vždy budeme malým národem, ale dokud budeme chránit svou pravdu, nikdy nebudeme bezmocní. Ne moc, která je pomíjitelná, ale duch, který trvá: to je naše cesta, náš smysl, náš osud.
* Je to takový malý očistec, když už ne peklo - sedíte klidně u zákona, který neznačí nic, a najednou někdo vyskočí a naválí vám na hlavu všechny vraždy, ovšem statisticky alespoň zdesetinásobené, a ustavičně vás porovnává přímo s Hitlerem: člověka to přestane vnitřní i jen zajímat. Tam už končí všechny hry, tam už je dávno dodiskutováno ještě před zahájením diskuse. Ti, kdo mají moc, vás vystrkují nejen na okraj dějin, ale i mimo společnost.
* Když usilujeme o samostatnost Slovenské republiky, musíme současně usilovat io to, aby to byla země demokratická a sociálně spravedlivá. Jinak toto úsilí nemá smysl...
* Štefan Marko Daxner, je to člověk, kterého hodno i milovat, neboť je to člověk bez poskvrny. Celým životem prošel tak, že my, jeho potomci, nevidíme jeho omyly, alespoň já o jeho politických omylech nevím, vím jen o jeho politických prohrách. Měl ho velmi rád i Vladimír Clementis.
* Nemám rád, když se udělují známky z pokroku nebo z reakčnosti; je to riskantní hra. Složitá souvztažnost mezi dobou a člověkem, mezi jeho zámyslem a objektivním působením, se málokdy dá vyslovit s jednoznačností definitivy; a už vůbec ne jednoslabičně.
* Dějiny ve své neúprosné fabrice vyrábějí spoustu osobních tragédií, lámou talenty jako suché třísky, zatemňují bystré hlavy.
* Ovšem nejsme a nikdy nebudeme Švýcarskem. Ale můžeme mít svůj vlastní, nezcizitelný a neopakovatelný stát, který může vzniknout pouze v našich geopolitických podmínkách, stát vojensky a politicky neutrální a ekonomicky zprostředkovatelský, stát, který bude méně založen na výrobě a více na obchodu a službách. ... Veruže ano: banky, které zastupují cizí kapitál, se již konají. Nikdo neví, kolik je cizího kapitálu a jakými cestami pronikl, nikdo neví, co se skrývá v různých balících: může se stát, že při počítání za pár let zjistíme, že nám zůstaly jen holé zadky. Že tedy má pravdu pan Toffler, že budeme třetiřadý polokoloniální stát, že nás znovu bude někdo vlastnit, a my ve vlastním domě budeme jen sluhy a naše nová svoboda bude jen větcho přikrývat naši obstarožní porobu.
* Kultura, její tvorba, její mravní poselství i její instituce, to je trvání v čase. Jen na pozadí tohoto trvání vidět zrychlený pohyb a jen trvání dává tomuto pohybu, už možná i poněkud šílenému pohybu, jaký takový smysl. Matice slovenská je nejpozoruhodnější příklad na trvání v čase. Skutečně, na ní vidět, na jejím trvání, celonárodní pohyb poměrně zřetelně, považujeme-li Matici slovenskou, mimo jiné, i za promítací pozadí. To, že trvá, to je vynikající, to je nezbytnost pro slovenský národ. Existence Matice je klíčová pro pohyb národního vědomí... (Matice je) nejen paměť národa, ale i moderně organizovaná paměť národa a bude se snažit i nadále tvrdohlavě být na úrovni dob, ačkoli jak všichni vědí, není to u nás zvlášť lehké, zejména to není lehké v kultuře.
* Slovenské sluhovství je odporné; odpornější od něj je pouze povýšená slovenská zadubenost. Toto nebo-li je tíživý přízrak slovenského života, se kterým se nelze smířit. ... Nesamostatnost, sahající až po bezoctné sluhovství, to je úhlavní nepřítel slovenské politiky v minulosti právě tak, jako ve dnech nejsoučasnějších. Je v podstatě jedno, jakými cestami jsme se dostali do nesvobody, zda nás do sluhovství vřítilo neblahé geopolitické položení, či takzvaná „zrada“ šlechty, nebo nesnášenlivá zuřivost nepřítele: Nesamostatnost a sluhovství bylo iřečitým znakem slovenské politiky odpradávna až podnes byla jen kost, pohozená z panského stolu sluhovi. Slovenský námezdný pracující nemá budoucnost. A nebude ji mít, dokud si svá trápení a své naděje nesebere do vlastních rukou, dokud se neusídlí ve vlastním domě, dokud si nebude sám a pro sebe gazdovat - bez vnitřní energie, bez spoluúčasti občana se řítíme do nebudoucnosti.
* Zahraniční politika musí být pragmatická; pokud velmoci nedodržují žádnou morálku, ani my se nesmíme chovat podle morálních kázání. Dobré je, iv zahraniční politice, to, co je výhodné.
* Liberalismus už dávno v západoevropských dějinách myšlení, zejména však v dějinách praktické politiky neexistuje jako ucelený systém – snad od dob Tiersa.
* Fukuyamovský optimismus je už dávno minulý, je už dávno po vítězné válce, která nic nevyřešila – generalissimus už píše vzpomínky. Optimismus rychle vyvětral pod ronem cyklické recese, starosti planety se - navzdory všem dobrým úmyslům - prohlubují, zemské keře skřípou ve zlosti nad nevědomostí, nad huřábkem, který překřikuje všechny úzkosti. O světě víme jen to, co chtějí, abychom věděli: nadarmo se mužům roku, navzdory svým některým mravním slabostem, stal šéf CNN. Mohutný informační monopol obepíná zeměkouli a potlačuje naši míru svobody již v samotném zámotku: z toho, věru, nebude lyonské hedvábí.
* I maďarští hazafici, i slovenští národní hromovládci budou utíkat ze svých odvěkých sídel, když sem přidupocú miliony ukrajinských extranacionalistů: banderovi si už brousí zuby a nože. Primitivní nacionalismus je pro národ sebevražedný, dostává se do konfliktu, nejednou ozbrojeného, ​​s jinými primitivními nacionalismy, ale nejhorší je to, že z celého národa dělá sbor vřískajících primitivů, že se setřásá svých vnitřních hodnot, že popírá svůj vývoj a svou kulturu. Desetiletí jsem se snažil vydobýt ze slovenské skutečnosti, ze slovenských dějin, osobností, činů, důvody pro národní sebevědomí. Má-li to být výsledek, promarnil jsem život.
* Místní salcburský myslitel Karl R. Popper – dnes, v době politologů je klasický evropský filozof už všude pouze místním divem a botanickým reliktem – nevěří sice na pokrok, na jeho ledajakou podobu a rozměr, ale přesto je optimista. Je optimista ve světě, „ve kterém se pro inteligenta stalo převládající módou být pesimistou“. &quot;Myslím si&quot;, pokračuje starý, a tedy i uvážlivý mudrc, &quot;že náš čas není tak špatný, jak se o něm obecně mluví; že je lepší a krásnější než jeho pověst&quot;. Tuším, že myslitel, který nevěří na pokrok v žádném jeho záhybu, musí být optimista z nějakého zvláštního důvodu, v tomto případě z důvodu místopisného. Město, které se prezentuje ve světě Mozartovými čokoládovými kuličkami, které klidně roste a bohatne od jedné Slavnosti po Slavnost následující, kde i radniční a stavební skandály probíhají hladce, korektně a jaksi uspokojivě, město pevně posazené do dějin evropské kultury již od založení biskupství, město, město místem pro optimismus: je to optimismus předoucí kočky, vyhřívající se na zápraží.
* Není svobody bez kultury mezilidských vztahů, není kultury vztahů – včetně politické kultury – bez vytrvalého všeobecného kulturního povědomí. Pokud svobodný trh v oblasti kultury má potlačovat estetické, myslitelské a mravní hodnoty, pokud se tržně chová ten, kdo za drahé devizy kupuje antikulturní, nemorální a ohlupující svinstvo, vleze-li porno do každé spáry, měří-li se hrdina svou fyzickou silou a schopností masově zabíjet, pokud se nám viděni, pak jsem proti tomu, aby se slovenská kultura stala předmětem trhu. Kultura nemůže být pouze předmětem trhu.
* Kultura existuje pouze potud, pokud se snaží, pokud ustavičně zápasí o polidštění člověka, o mezilidské porozumění. Její vyspělost se neměří pouze intelektuálními a tvůrčími výkony, ale právě jejím trvalým a neproměnným smyslem, jejím ustavičným dotykem s individuálním člověkem v národním či nadnárodním kolektivu – právě ustavičnost onoho dotyku, jeho vytrvalé trvání je nadějí lidstva, dnes už snad jedinou. ... Dodatečně - mnohé věci stíháme pouze dodatečně - čtu jednu z podob takové vzpoury, francouzského možná význačného a možná pouze známého malíře Jeana Dubuffeta: „Umělecká tvorba, která základním způsobem neodsoudí kulturu, která neukáže na její prázdnotu a nesmyslnost, nám v ničem nepomůže“. Vždy při takových vzpourách, a známe je mnoho v našem i jiných stoletích, jde nikoli o podstatu kultury, ale právě o její konkrétní podobu, o podobu jejích omezení, která se uskutečňují někdy železnou rukou státní moci a jindy jakoby sametovou rukou tržních vztahů, a ještě jindy podpatkem univerzální ideologie.
* Svoboda je to, po čem ustavičně toužíme a na co nikdy nedosáhneme. Aby vůbec mohla existovat, musí se zrelativizovat například požadavky obecně platné morálky: takto omezenou svobodu může absolutizovaný individualista chápat pouze jako podobu vězení.
* Vzdělanec by měl být solí země, v modernější řeči, její minerální soustavou, bez které je živná půda neživá. Chce-li být solí země, nesmí být bonbonem moci, nesmí se s jakoukoli podobou moci ztotožnit - my starší můžeme jen nenávidět každou hodinu, ve které jsme tak učinili. Mnoho vzdělanců ustavičně osciluje mezi chutí k moci a mezi mírou svobody, kterou mu určuje vlastní svědomí. Jen málokdy, jen ve zcela zvláštních případech tento skutečný boj končí vítězstvím svědomí, povětšinou se vzdělanec adaptuje na nějakou formu moci, na její výběžky a výčnělky, nemusí to být na vrcholu a na hrotu, nemusí to být ani na veřejnosti, nemusí to být post vládního úředníka, může to být tiché postavení dobře.
* Pravdu říkají pouze blázni, spasitelé a jiní podivníci.
* Já potřebuji svobodu jako profesionál a také jako profesionál si ji nade vše vážím. Ale občan, ten zcela obyčejný, používá svobodu pouze při volbách, v krátkém okamžiku, ve kterém ji dává do zálohu svým poslancům. Pak už nic a tma, jen daně, drahota a bída.
* ...vždyť jaký je to nezměřitelný rozdíl mezi doma pálenou slovenskou slivovicí a doma ukuchtěnou slovenskou politikou! Ta první má bezesporu světové parametry, ta druhá se dá měřit pouze na centimetry, kolštokům lehce přeměříme rozměry válova, byť i národního a slovenského, nebo pouze občanského a demokratického.
* Pokud někdy pociťujeme nostalgii za uplynulým, tak je to smutek za ztracenou stálostí věcí.
* Ekonomický růst je kopec, na jeho vrcholu stojí kříž víry v materiální ráj na zemi: materiální ráj na zemi je konečným výsledkem lidského [[pokrok]]u.&lt;br /&gt;''{{Cizojazyčně|sk|Hospodársky rast je kopec, na vrchu kopca stojí kríž viery v materiálny raj na zemi: materiálny raj na zemi je konečný výsledok ľudského pokroku..}}''&lt;ref&gt;
 {{Citace elektronického periodika
 | titul = Vladimír Mináč o Popperovi: Popperizmus zjednodušuje antisystémové myslenie na postmodernistický náčrt, je to optimizmus pradúcej mačky, vyhrievajúcej sa na priedomí
 | periodikum = davdva
 | odkaz na periodikum = 
 | datum vydání = 2025-05-05
 | datum aktualizace = 
 | datum přístupu = 2026-01-25
 | url = https://davdva.sk/vladimir-minac-o-karlovi-r-popperovi-ideovom-otcovi-otvorenej-spolocnosti-fanatikom-sa-clovek-nerodi-fanatikom-sa-kazdy-stava-v-priestore-a-v-case/
 | issn = 
}}&lt;/ref&gt;


== V roce 1989 ==
* Já si myslím, že jste opravdu fantastičtí, něžní, zejména, že ta revoluce je něžná, to je obrovská věc. To se nikdy nestalo, to je opravdu československá zvláštnost. sklízet... Na to už nemáte vliv. A bylo by třeba, aby vaše hnutí pokračovalo v intencích svých začátků, aby se nevzdalo nikomu, ani tomu, ani onomu. 
* Já vím, že tady zřejmě byl scénář, který mě postihl. ... v těch kruzích do kterých ani vy nedohlédnete. Vy jste mě obžalovali ze tří věcí. Skoro smrtelných. Dokud jedni trpěli, tak já jsem sháněl peníze, obracel kabáty a zničil Maticu. A že jsem řekl tu větu. Pokud jde o Matici, když jsem přišel do Matice v roce 1974 byla odsouzena k zániku... víte? ...byla odsouzena vrchností k zániku... Neobracel jsem kabáty. Já jsem komunista od svého vědomého života. Museli byste znát všechny souvztažnosti historické a až potom byste mohli usuzovat a lámat hůl. Opravdu ještě málo znáte na to, abyste lámali hůl. Že nebyla spolková, to není moje vina.

== Reference ==
&lt;references /&gt;

* MINÁČ, Vladimír: Vybrané spory Jozefa Miloslava Hurbana. Bratislava : Tatra, 1974
* MINÁČ, Vladimír: Sub tegmine. Bratislava : Perex, 1992
* MINÁČ, Vladimír: Hovory M. Bratislava : Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 1994
* MINÁČ, Vladimír: Dúchanie do pahrieb / Návraty k prevratu. Martin : Matica slovenská, 2014 


{{DEFAULTSORT:Mináč, Vladimír}}
[[Kategorie:Osoby od M|ináč, Vladimír]]
[[Kategorie:Slováci]]
[[Kategorie:Spisovatelé]]</text>
      <sha1>m5704vkrlw2ndoimp97lxgywi8x3vmf</sha1>
    </revision>
    <revision>
      <id>168031</id>
      <parentid>168030</parentid>
      <timestamp>2026-07-09T07:12:31Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>~2026-38991-59</username>
        <id>20775</id>
      </contributor>
      <comment>/* Výroky */</comment>
      <origin>168031</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="20954" sha1="rd7um7xpszt1v6f77h0ghyxomknvnqa" xml:space="preserve">[[Soubor:Predseda MS národný umelec Vladimír Mináč na rozšírenom zasadnutí Výboru MS konanom pri príležitosti jeho 60. výročia narodenia, v podnikovej chate ZŤS Martin v Jasenskej doline v auguste 1982.jpg|náhled|{{Cizojazyčně|sk|Vladimír Mináč}} (1982)]]

'''{{Cizojazyčně|sk|Vladimír Mináč}}''' (10.&amp;nbsp;srpna&amp;nbsp;1922, Klenovec, Slovensko – 25.&amp;nbsp;října&amp;nbsp;1996 Bratislava, Slovensko) byl slovenský spisovatel.

== Výroky ==
* Chci, aby se do literatury znovu dostalo vědomí historického procesu, což znamená, že i ta nejsoučasnější současnost je do jisté míry ještě minulostí a do jisté míry již budoucností. Dnes by měla být předmětem literatury budoucnost, která již začala. (Budoucnost, literatura, mládež, 1962)
* Literatura může být příkladem, může vrátit slovu jeho smysl, chuť, barvu, hudbu; může vytrhnout slovo z množství, může mu dát nový zvuk, zvuk naší epochy... za jediného předpokladu, že bude spořit slovy, a nebude spořit myšlenkami. (Čas a knihy)
* ...jsem přesvědčen, že velká literatura, ta, která tvoří obsah nadnárodní a všelidské kultury, pramení ze sociálních a národních zkušeností. (Vladimír Mináč odpovídá, Konfrontace, 1970)
* Humanismus je z takových základních slov, která bez přívlastku značí všechno, totiž nic. Aby to něco značilo, musí mít svůj konkrétní historický obsah a nedá se měřit ničím jiným, jen činem a jeho důsledkem pro lidskou společnost. Z Antidialogů
* Základní otázka v úvahách o mládeži by měla být: jak je mládež připravena na své budoucí úkoly? Jak je připravena na oběti, na tvrdý život, na hrdinství? (Budoucnost, literatura, mládež, 1962)
* Útěk do hor, od prvních vpádů až po poslední Povstání, je typickým slovenským pohybem. Ne nadarmo má hora, les, centrální místo ve slovenské lidové poezii a pověstech. Je to hora tmavá, nevlídná, černá; ale všichni, kdo jdou za štěstím, musí jí projít.
* Vím, že náš přínos do dějin světa je skromný. Ale pokud se jednou budou měřit dějiny civilizace spravedlivě, což značí podle práce, kterou kdo do nich vložil, pak se nemusíme bát: nadělali jsme se i přes práva. (zadní strana obalu knihy Živí a mrtví)
* Slovenská politika byla vždy nesamostatná: nevytvářela změny, reagovala na ně. Její koncepce jsou obranářské; její pohyb protipohybem: malý národ mezi žarny velkých národů. Soudit náš pohyb, jeho pokrokovost či reakčnost. objektivními historickými měřidly, je nesmyslné, objektivní historická měřidla jsou výsadním vlastnictvím velkých národů.
* Nejsme národ holubičí, jsme národ plebejský: pana mít je nepravost, ale větší být pánem! Možná je to ctnost z nouze; protože jsme neměli naději být pány, opovrhovali jsme možností stát se jimi.
* Plebejský přízvuk slovenské politiky, to je náš vklad do dějin střední Evropy: to je kouzelný opasek, ze kterého národní pohyb čerpal sílu: to je i naše hrdé dědictví.
* …náš přínos do dějin světa je skromný. Ale pokud se jednou budou měřit dějiny civilizace spravedlivě, což značí podle práce, kterou kdo do nich vložil, pak se nemusíme bát: nadělali jsme se i přes práva. Nemáme co truchlit za takzvanou ,velkou' historií: je to historie velkých loupežníků.
* …nikdy se domácí buržoazi nepodaří překonat hranice feudálních omezení, shodit z ramen tíhu velkého pozemkového vlastnictví… Dušená převládajícími feudálními vztahy nedokáže se střední uherská buržoazie bránit útoku cizího velkokapitálu.
* Podivná země, i zeman i zde spí pod slaměnou střechou. A měšťák, pokud nemusí, neodtrhává se od půdy, od rolnictva: zde je každý napůl něčím a napůl něčím jiným.
* Takové jasné rozložení sil vedlo na slovenské straně ke zjednodušování: národní a hospodářský útlak ztělesňovali Němci, Maďaři a židé. Už ve čtyřicátých letech žalují liptovští občané císařskému komisaři, že židovští hospodáři ... stáli na straně maďarské revoluce ... Ano, to jsou předchůdci arizátorů, tato linie je známá v politice i literatuře a je uzavřena tragédií slovenských židů.
* Národy jsou spravedlivé jen potud, pokud se přebíjejí z říše útlaku ke světlu svobody: běda vítězům! Moc má svou noc, své mravní temnoty - to platí pro jednotlivce, třídu, národ.
* Ani jen kříž, na který jsme byli přibiti, nám nepatřil.
* Neboť národ je právě – člověčina, přirozený a téměř přírodní organismus, samozřejmý jako hory a řeky, jako lidé a sám život. Ještě nikdo nevymyslel příhodnější prostředí na spoluobcování lidí, na společnou existenci, na vznik kulturních hodnot – jediných nepomíjejících hodnot, které jsou vlastní civilizaci. Pocitový svět, povědomí příslušníků národa je jedinečné, neopakovatelné: je to identita a individuum.
* …tmel, který je [příslušníky národa] spojuje, rozpory, které jimi zmítají, tradice, bohové, jazyky, kulty a kultury, písně a temperament, ekonomika a politika, sociální obsahy a třídní vrstvení…
* Právě spravedlnost: naše novodobé dějiny jsou ustavičným domáháním se, dožadováním spravedlnosti a přibližováním se k ní. Je to cesta - samý výmol samá oklika a záklika, zákliková jáma, malý národ prochází ustavičně souteskami, je svírán a zmítán, bloudí, ztrácí cestu a znovu ji nachází: sám v hušti velké hory.
* Rozličnost sama o sobě není hříchem a nebezpečím: je krásou a dobrodružstvím našeho světa. Rozličnost se stává nebezpečnou právě v té chvíli, kdy popírá samu sebe, kdy chce násilím přimět tvář světa, aby byla obrazem jedné jedinečné tváře.
* Bořit se s každodenní hmotnou bídou, špinavou a lepkavou, a věnovat všechny síly beznadějné věci: to je zcela jistě mravní velikost. (s. 38) ... Naše národní inteligence byla málo početná a bídná; venkovská a odříznutá od světa Peštou a Vídní; byla opoziční, tedy bitva, moc, bohatství, sláva - to vše bylo v nedohlednu.
* Jistý stupeň bídy vylučuje třídní uvědomělost. Modlí se a pracuje, dokud hrnec nepřekypí. Potom běda všem, bez krve se to neobejde; a když ne jinak, alespoň pálenka fundament. Oscilace mezi pokorou a vzdorem, mezi trpělivostí a výbuchem a jakási až smrtelná vážnost v pojetí života, to je romantický rys v naší národní povaze; sbližuje nás spíše s Východem než se Západem. A tak - jaký smysl slovenského osudu? ... Navzdory všelijakým porážkám, po každé porážce jsme zmocněli. Tato nezadržitelnost vzestupu, to je, chválabohu, železná logika vývoje moderních národů... Ale smysl národa není jen nebo zejména v samotné jeho existenci a pohybu; je on iv souvztažnosti s jinými národy, se kterými tvoří dílo civilizace...
* …stát se skutečným Slovákem, úplným Slovákem, značí stát se bratrem všech lidí, takový je i vznešený odkaz našich dějin. Nemáme téměř nic kromě své touhy po spravedlnosti. Božechraň, abychom způsobili křivdu, zapomeň na křivdy vlastní. V té chvíli bychom zatratili svoji vnitřní opodstatněnost, svůj nejniternější smysl, ale i schopnost rezistence. Vždy budeme malým národem, ale dokud budeme chránit svou pravdu, nikdy nebudeme bezmocní. Ne moc, která je pomíjitelná, ale duch, který trvá: to je naše cesta, náš smysl, náš osud.
* Je to takový malý očistec, když už ne peklo - sedíte klidně u zákona, který neznačí nic, a najednou někdo vyskočí a naválí vám na hlavu všechny vraždy, ovšem statisticky alespoň zdesetinásobené, a ustavičně vás porovnává přímo s Hitlerem: člověka to přestane vnitřní i jen zajímat. Tam už končí všechny hry, tam už je dávno dodiskutováno ještě před zahájením diskuse. Ti, kdo mají moc, vás vystrkují nejen na okraj dějin, ale i mimo společnost.
* Když usilujeme o samostatnost Slovenské republiky, musíme současně usilovat io to, aby to byla země demokratická a sociálně spravedlivá. Jinak toto úsilí nemá smysl...
* Štefan Marko Daxner, je to člověk, kterého hodno i milovat, neboť je to člověk bez poskvrny. Celým životem prošel tak, že my, jeho potomci, nevidíme jeho omyly, alespoň já o jeho politických omylech nevím, vím jen o jeho politických prohrách. Měl ho velmi rád i Vladimír Clementis.
* Nemám rád, když se udělují známky z pokroku nebo z reakčnosti; je to riskantní hra. Složitá souvztažnost mezi dobou a člověkem, mezi jeho zámyslem a objektivním působením, se málokdy dá vyslovit s jednoznačností definitivy; a už vůbec ne jednoslabičně.
* Dějiny ve své neúprosné fabrice vyrábějí spoustu osobních tragédií, lámou talenty jako suché třísky, zatemňují bystré hlavy.
* Ovšem nejsme a nikdy nebudeme Švýcarskem. Ale můžeme mít svůj vlastní, nezcizitelný a neopakovatelný stát, který může vzniknout pouze v našich geopolitických podmínkách, stát vojensky a politicky neutrální a ekonomicky zprostředkovatelský, stát, který bude méně založen na výrobě a více na obchodu a službách. ... Veruže ano: banky, které zastupují cizí kapitál, se již konají. Nikdo neví, kolik je cizího kapitálu a jakými cestami pronikl, nikdo neví, co se skrývá v různých balících: může se stát, že při počítání za pár let zjistíme, že nám zůstaly jen holé zadky. Že tedy má pravdu pan Toffler, že budeme třetiřadý polokoloniální stát, že nás znovu bude někdo vlastnit, a my ve vlastním domě budeme jen sluhy a naše nová svoboda bude jen větcho přikrývat naši obstarožní porobu.
* Kultura, její tvorba, její mravní poselství i její instituce, to je trvání v čase. Jen na pozadí tohoto trvání vidět zrychlený pohyb a jen trvání dává tomuto pohybu, už možná i poněkud šílenému pohybu, jaký takový smysl. Matice slovenská je nejpozoruhodnější příklad na trvání v čase. Skutečně, na ní vidět, na jejím trvání, celonárodní pohyb poměrně zřetelně, považujeme-li Matici slovenskou, mimo jiné, i za promítací pozadí. To, že trvá, to je vynikající, to je nezbytnost pro slovenský národ. Existence Matice je klíčová pro pohyb národního vědomí... (Matice je) nejen paměť národa, ale i moderně organizovaná paměť národa a bude se snažit i nadále tvrdohlavě být na úrovni dob, ačkoli jak všichni vědí, není to u nás zvlášť lehké, zejména to není lehké v kultuře.
* Slovenské sluhovství je odporné; odpornější od něj je pouze povýšená slovenská zadubenost. Toto nebo-li je tíživý přízrak slovenského života, se kterým se nelze smířit. ... Nesamostatnost, sahající až po bezoctné sluhovství, to je úhlavní nepřítel slovenské politiky v minulosti právě tak, jako ve dnech nejsoučasnějších. Je v podstatě jedno, jakými cestami jsme se dostali do nesvobody, zda nás do sluhovství vřítilo neblahé geopolitické položení, či takzvaná „zrada“ šlechty, nebo nesnášenlivá zuřivost nepřítele: Nesamostatnost a sluhovství bylo iřečitým znakem slovenské politiky odpradávna až podnes byla jen kost, pohozená z panského stolu sluhovi. Slovenský námezdný pracující nemá budoucnost. A nebude ji mít, dokud si svá trápení a své naděje nesebere do vlastních rukou, dokud se neusídlí ve vlastním domě, dokud si nebude sám a pro sebe gazdovat - bez vnitřní energie, bez spoluúčasti občana se řítíme do nebudoucnosti.
* Zahraniční politika musí být pragmatická; pokud velmoci nedodržují žádnou morálku, ani my se nesmíme chovat podle morálních kázání. Dobré je, iv zahraniční politice, to, co je výhodné.
* Liberalismus už dávno v západoevropských dějinách myšlení, zejména však v dějinách praktické politiky neexistuje jako ucelený systém – snad od dob Tiersa.
* Fukuyamovský optimismus je už dávno minulý, je už dávno po vítězné válce, která nic nevyřešila – generalissimus už píše vzpomínky. Optimismus rychle vyvětral pod ronem cyklické recese, starosti planety se - navzdory všem dobrým úmyslům - prohlubují, zemské keře skřípou ve zlosti nad nevědomostí, nad huřábkem, který překřikuje všechny úzkosti. O světě víme jen to, co chtějí, abychom věděli: nadarmo se mužům roku, navzdory svým některým mravním slabostem, stal šéf CNN. Mohutný informační monopol obepíná zeměkouli a potlačuje naši míru svobody již v samotném zámotku: z toho, věru, nebude lyonské hedvábí.
* I maďarští hazafici, i slovenští národní hromovládci budou utíkat ze svých odvěkých sídel, když sem přidupocú miliony ukrajinských extranacionalistů: banderovi si už brousí zuby a nože. Primitivní nacionalismus je pro národ sebevražedný, dostává se do konfliktu, nejednou ozbrojeného, ​​s jinými primitivními nacionalismy, ale nejhorší je to, že z celého národa dělá sbor vřískajících primitivů, že se setřásá svých vnitřních hodnot, že popírá svůj vývoj a svou kulturu. Desetiletí jsem se snažil vydobýt ze slovenské skutečnosti, ze slovenských dějin, osobností, činů, důvody pro národní sebevědomí. Má-li to být výsledek, promarnil jsem život.
* Místní salcburský myslitel Karl R. Popper – dnes, v době politologů je klasický evropský filozof už všude pouze místním divem a botanickým reliktem – nevěří sice na pokrok, na jeho ledajakou podobu a rozměr, ale přesto je optimista. Je optimista ve světě, „ve kterém se pro inteligenta stalo převládající módou být pesimistou“. &quot;Myslím si&quot;, pokračuje starý, a tedy i uvážlivý mudrc, &quot;že náš čas není tak špatný, jak se o něm obecně mluví; že je lepší a krásnější než jeho pověst&quot;. Tuším, že myslitel, který nevěří na pokrok v žádném jeho záhybu, musí být optimista z nějakého zvláštního důvodu, v tomto případě z důvodu místopisného. Město, které se prezentuje ve světě Mozartovými čokoládovými kuličkami, které klidně roste a bohatne od jedné Slavnosti po Slavnost následující, kde i radniční a stavební skandály probíhají hladce, korektně a jaksi uspokojivě, město pevně posazené do dějin evropské kultury již od založení biskupství, město, město místem pro optimismus: je to optimismus předoucí kočky, vyhřívající se na zápraží.
* Není svobody bez kultury mezilidských vztahů, není kultury vztahů – včetně politické kultury – bez vytrvalého všeobecného kulturního povědomí. Pokud svobodný trh v oblasti kultury má potlačovat estetické, myslitelské a mravní hodnoty, pokud se tržně chová ten, kdo za drahé devizy kupuje antikulturní, nemorální a ohlupující svinstvo, vleze-li porno do každé spáry, měří-li se hrdina svou fyzickou silou a schopností masově zabíjet, pokud se nám viděni, pak jsem proti tomu, aby se slovenská kultura stala předmětem trhu. Kultura nemůže být pouze předmětem trhu.
* Kultura existuje pouze potud, pokud se snaží, pokud ustavičně zápasí o polidštění člověka, o mezilidské porozumění. Její vyspělost se neměří pouze intelektuálními a tvůrčími výkony, ale právě jejím trvalým a neproměnným smyslem, jejím ustavičným dotykem s individuálním člověkem v národním či nadnárodním kolektivu – právě ustavičnost onoho dotyku, jeho vytrvalé trvání je nadějí lidstva, dnes už snad jedinou. ... Dodatečně - mnohé věci stíháme pouze dodatečně - čtu jednu z podob takové vzpoury, francouzského možná význačného a možná pouze známého malíře Jeana Dubuffeta: „Umělecká tvorba, která základním způsobem neodsoudí kulturu, která neukáže na její prázdnotu a nesmyslnost, nám v ničem nepomůže“. Vždy při takových vzpourách, a známe je mnoho v našem i jiných stoletích, jde nikoli o podstatu kultury, ale právě o její konkrétní podobu, o podobu jejích omezení, která se uskutečňují někdy železnou rukou státní moci a jindy jakoby sametovou rukou tržních vztahů, a ještě jindy podpatkem univerzální ideologie.
* Svoboda je to, po čem ustavičně toužíme a na co nikdy nedosáhneme. Aby vůbec mohla existovat, musí se zrelativizovat například požadavky obecně platné morálky: takto omezenou svobodu může absolutizovaný individualista chápat pouze jako podobu vězení.
* Vzdělanec by měl být solí země, v modernější řeči, její minerální soustavou, bez které je živná půda neživá. Chce-li být solí země, nesmí být bonbonem moci, nesmí se s jakoukoli podobou moci ztotožnit - my starší můžeme jen nenávidět každou hodinu, ve které jsme tak učinili. Mnoho vzdělanců ustavičně osciluje mezi chutí k moci a mezi mírou svobody, kterou mu určuje vlastní svědomí. Jen málokdy, jen ve zcela zvláštních případech tento skutečný boj končí vítězstvím svědomí, povětšinou se vzdělanec adaptuje na nějakou formu moci, na její výběžky a výčnělky, nemusí to být na vrcholu a na hrotu, nemusí to být ani na veřejnosti, nemusí to být post vládního úředníka, může to být tiché postavení dobře.
* Pravdu říkají pouze blázni, spasitelé a jiní podivníci.
* Já potřebuji svobodu jako profesionál a také jako profesionál si ji nade vše vážím. Ale občan, ten zcela obyčejný, používá svobodu pouze při volbách, v krátkém okamžiku, ve kterém ji dává do zálohu svým poslancům. Pak už nic a tma, jen daně, drahota a bída.
* ...vždyť jaký je to nezměřitelný rozdíl mezi doma pálenou slovenskou slivovicí a doma ukuchtěnou slovenskou politikou! Ta první má bezesporu světové parametry, ta druhá se dá měřit pouze na centimetry, kolštokům lehce přeměříme rozměry válova, byť i národního a slovenského, nebo pouze občanského a demokratického.
* Pokud někdy pociťujeme nostalgii za uplynulým, tak je to smutek za ztracenou stálostí věcí.
* Ekonomický růst je kopec, na jeho vrcholu stojí kříž víry v materiální ráj na zemi: materiální ráj na zemi je konečným výsledkem lidského [[pokrok]]u.&lt;br /&gt;''{{Cizojazyčně|sk|Hospodársky rast je kopec, na vrchu kopca stojí kríž viery v materiálny raj na zemi: materiálny raj na zemi je konečný výsledok ľudského pokroku..}}''&lt;ref&gt;
 {{Citace elektronického periodika
 | titul = Vladimír Mináč o Popperovi: Popperizmus zjednodušuje antisystémové myslenie na postmodernistický náčrt, je to optimizmus pradúcej mačky, vyhrievajúcej sa na priedomí
 | periodikum = davdva
 | odkaz na periodikum = 
 | datum vydání = 2025-05-05
 | datum aktualizace = 
 | datum přístupu = 2026-01-25
 | url = https://davdva.sk/vladimir-minac-o-karlovi-r-popperovi-ideovom-otcovi-otvorenej-spolocnosti-fanatikom-sa-clovek-nerodi-fanatikom-sa-kazdy-stava-v-priestore-a-v-case/
 | issn = 
}}&lt;/ref&gt;

== V roce 1989 ==
* Já si myslím, že jste opravdu fantastičtí, něžní, zejména, že ta revoluce je něžná, to je obrovská věc. To se nikdy nestalo, to je opravdu československá zvláštnost. sklízet... Na to už nemáte vliv. A bylo by třeba, aby vaše hnutí pokračovalo v intencích svých začátků, aby se nevzdalo nikomu, ani tomu, ani onomu. 
* Já vím, že tady zřejmě byl scénář, který mě postihl. ... v těch kruzích do kterých ani vy nedohlédnete. Vy jste mě obžalovali ze tří věcí. Skoro smrtelných. Dokud jedni trpěli, tak já jsem sháněl peníze, obracel kabáty a zničil Maticu. A že jsem řekl tu větu. Pokud jde o Matici, když jsem přišel do Matice v roce 1974 byla odsouzena k zániku... víte? ...byla odsouzena vrchností k zániku... Neobracel jsem kabáty. Já jsem komunista od svého vědomého života. Museli byste znát všechny souvztažnosti historické a až potom byste mohli usuzovat a lámat hůl. Opravdu ještě málo znáte na to, abyste lámali hůl. Že nebyla spolková, to není moje vina.

== Reference ==
&lt;references /&gt;

* MINÁČ, Vladimír: Vybrané spory Jozefa Miloslava Hurbana. Bratislava : Tatra, 1974
* MINÁČ, Vladimír: Sub tegmine. Bratislava : Perex, 1992
* MINÁČ, Vladimír: Hovory M. Bratislava : Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 1994
* MINÁČ, Vladimír: Dúchanie do pahrieb / Návraty k prevratu. Martin : Matica slovenská, 2014 


{{DEFAULTSORT:Mináč, Vladimír}}
[[Kategorie:Osoby od M|ináč, Vladimír]]
[[Kategorie:Slováci]]
[[Kategorie:Spisovatelé]]</text>
      <sha1>rd7um7xpszt1v6f77h0ghyxomknvnqa</sha1>
    </revision>
    <revision>
      <id>168032</id>
      <parentid>168031</parentid>
      <timestamp>2026-07-09T07:13:40Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>~2026-38991-59</username>
        <id>20775</id>
      </contributor>
      <comment>/* Reference */</comment>
      <origin>168032</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="21135" sha1="narqefzsh3rk6dhmxvftrnikj5m98s9" xml:space="preserve">[[Soubor:Predseda MS národný umelec Vladimír Mináč na rozšírenom zasadnutí Výboru MS konanom pri príležitosti jeho 60. výročia narodenia, v podnikovej chate ZŤS Martin v Jasenskej doline v auguste 1982.jpg|náhled|{{Cizojazyčně|sk|Vladimír Mináč}} (1982)]]

'''{{Cizojazyčně|sk|Vladimír Mináč}}''' (10.&amp;nbsp;srpna&amp;nbsp;1922, Klenovec, Slovensko – 25.&amp;nbsp;října&amp;nbsp;1996 Bratislava, Slovensko) byl slovenský spisovatel.

== Výroky ==
* Chci, aby se do literatury znovu dostalo vědomí historického procesu, což znamená, že i ta nejsoučasnější současnost je do jisté míry ještě minulostí a do jisté míry již budoucností. Dnes by měla být předmětem literatury budoucnost, která již začala. (Budoucnost, literatura, mládež, 1962)
* Literatura může být příkladem, může vrátit slovu jeho smysl, chuť, barvu, hudbu; může vytrhnout slovo z množství, může mu dát nový zvuk, zvuk naší epochy... za jediného předpokladu, že bude spořit slovy, a nebude spořit myšlenkami. (Čas a knihy)
* ...jsem přesvědčen, že velká literatura, ta, která tvoří obsah nadnárodní a všelidské kultury, pramení ze sociálních a národních zkušeností. (Vladimír Mináč odpovídá, Konfrontace, 1970)
* Humanismus je z takových základních slov, která bez přívlastku značí všechno, totiž nic. Aby to něco značilo, musí mít svůj konkrétní historický obsah a nedá se měřit ničím jiným, jen činem a jeho důsledkem pro lidskou společnost. Z Antidialogů
* Základní otázka v úvahách o mládeži by měla být: jak je mládež připravena na své budoucí úkoly? Jak je připravena na oběti, na tvrdý život, na hrdinství? (Budoucnost, literatura, mládež, 1962)
* Útěk do hor, od prvních vpádů až po poslední Povstání, je typickým slovenským pohybem. Ne nadarmo má hora, les, centrální místo ve slovenské lidové poezii a pověstech. Je to hora tmavá, nevlídná, černá; ale všichni, kdo jdou za štěstím, musí jí projít.
* Vím, že náš přínos do dějin světa je skromný. Ale pokud se jednou budou měřit dějiny civilizace spravedlivě, což značí podle práce, kterou kdo do nich vložil, pak se nemusíme bát: nadělali jsme se i přes práva. (zadní strana obalu knihy Živí a mrtví)
* Slovenská politika byla vždy nesamostatná: nevytvářela změny, reagovala na ně. Její koncepce jsou obranářské; její pohyb protipohybem: malý národ mezi žarny velkých národů. Soudit náš pohyb, jeho pokrokovost či reakčnost. objektivními historickými měřidly, je nesmyslné, objektivní historická měřidla jsou výsadním vlastnictvím velkých národů.
* Nejsme národ holubičí, jsme národ plebejský: pana mít je nepravost, ale větší být pánem! Možná je to ctnost z nouze; protože jsme neměli naději být pány, opovrhovali jsme možností stát se jimi.
* Plebejský přízvuk slovenské politiky, to je náš vklad do dějin střední Evropy: to je kouzelný opasek, ze kterého národní pohyb čerpal sílu: to je i naše hrdé dědictví.
* …náš přínos do dějin světa je skromný. Ale pokud se jednou budou měřit dějiny civilizace spravedlivě, což značí podle práce, kterou kdo do nich vložil, pak se nemusíme bát: nadělali jsme se i přes práva. Nemáme co truchlit za takzvanou ,velkou' historií: je to historie velkých loupežníků.
* …nikdy se domácí buržoazi nepodaří překonat hranice feudálních omezení, shodit z ramen tíhu velkého pozemkového vlastnictví… Dušená převládajícími feudálními vztahy nedokáže se střední uherská buržoazie bránit útoku cizího velkokapitálu.
* Podivná země, i zeman i zde spí pod slaměnou střechou. A měšťák, pokud nemusí, neodtrhává se od půdy, od rolnictva: zde je každý napůl něčím a napůl něčím jiným.
* Takové jasné rozložení sil vedlo na slovenské straně ke zjednodušování: národní a hospodářský útlak ztělesňovali Němci, Maďaři a židé. Už ve čtyřicátých letech žalují liptovští občané císařskému komisaři, že židovští hospodáři ... stáli na straně maďarské revoluce ... Ano, to jsou předchůdci arizátorů, tato linie je známá v politice i literatuře a je uzavřena tragédií slovenských židů.
* Národy jsou spravedlivé jen potud, pokud se přebíjejí z říše útlaku ke světlu svobody: běda vítězům! Moc má svou noc, své mravní temnoty - to platí pro jednotlivce, třídu, národ.
* Ani jen kříž, na který jsme byli přibiti, nám nepatřil.
* Neboť národ je právě – člověčina, přirozený a téměř přírodní organismus, samozřejmý jako hory a řeky, jako lidé a sám život. Ještě nikdo nevymyslel příhodnější prostředí na spoluobcování lidí, na společnou existenci, na vznik kulturních hodnot – jediných nepomíjejících hodnot, které jsou vlastní civilizaci. Pocitový svět, povědomí příslušníků národa je jedinečné, neopakovatelné: je to identita a individuum.
* …tmel, který je [příslušníky národa] spojuje, rozpory, které jimi zmítají, tradice, bohové, jazyky, kulty a kultury, písně a temperament, ekonomika a politika, sociální obsahy a třídní vrstvení…
* Právě spravedlnost: naše novodobé dějiny jsou ustavičným domáháním se, dožadováním spravedlnosti a přibližováním se k ní. Je to cesta - samý výmol samá oklika a záklika, zákliková jáma, malý národ prochází ustavičně souteskami, je svírán a zmítán, bloudí, ztrácí cestu a znovu ji nachází: sám v hušti velké hory.
* Rozličnost sama o sobě není hříchem a nebezpečím: je krásou a dobrodružstvím našeho světa. Rozličnost se stává nebezpečnou právě v té chvíli, kdy popírá samu sebe, kdy chce násilím přimět tvář světa, aby byla obrazem jedné jedinečné tváře.
* Bořit se s každodenní hmotnou bídou, špinavou a lepkavou, a věnovat všechny síly beznadějné věci: to je zcela jistě mravní velikost. (s. 38) ... Naše národní inteligence byla málo početná a bídná; venkovská a odříznutá od světa Peštou a Vídní; byla opoziční, tedy bitva, moc, bohatství, sláva - to vše bylo v nedohlednu.
* Jistý stupeň bídy vylučuje třídní uvědomělost. Modlí se a pracuje, dokud hrnec nepřekypí. Potom běda všem, bez krve se to neobejde; a když ne jinak, alespoň pálenka fundament. Oscilace mezi pokorou a vzdorem, mezi trpělivostí a výbuchem a jakási až smrtelná vážnost v pojetí života, to je romantický rys v naší národní povaze; sbližuje nás spíše s Východem než se Západem. A tak - jaký smysl slovenského osudu? ... Navzdory všelijakým porážkám, po každé porážce jsme zmocněli. Tato nezadržitelnost vzestupu, to je, chválabohu, železná logika vývoje moderních národů... Ale smysl národa není jen nebo zejména v samotné jeho existenci a pohybu; je on iv souvztažnosti s jinými národy, se kterými tvoří dílo civilizace...
* …stát se skutečným Slovákem, úplným Slovákem, značí stát se bratrem všech lidí, takový je i vznešený odkaz našich dějin. Nemáme téměř nic kromě své touhy po spravedlnosti. Božechraň, abychom způsobili křivdu, zapomeň na křivdy vlastní. V té chvíli bychom zatratili svoji vnitřní opodstatněnost, svůj nejniternější smysl, ale i schopnost rezistence. Vždy budeme malým národem, ale dokud budeme chránit svou pravdu, nikdy nebudeme bezmocní. Ne moc, která je pomíjitelná, ale duch, který trvá: to je naše cesta, náš smysl, náš osud.
* Je to takový malý očistec, když už ne peklo - sedíte klidně u zákona, který neznačí nic, a najednou někdo vyskočí a naválí vám na hlavu všechny vraždy, ovšem statisticky alespoň zdesetinásobené, a ustavičně vás porovnává přímo s Hitlerem: člověka to přestane vnitřní i jen zajímat. Tam už končí všechny hry, tam už je dávno dodiskutováno ještě před zahájením diskuse. Ti, kdo mají moc, vás vystrkují nejen na okraj dějin, ale i mimo společnost.
* Když usilujeme o samostatnost Slovenské republiky, musíme současně usilovat io to, aby to byla země demokratická a sociálně spravedlivá. Jinak toto úsilí nemá smysl...
* Štefan Marko Daxner, je to člověk, kterého hodno i milovat, neboť je to člověk bez poskvrny. Celým životem prošel tak, že my, jeho potomci, nevidíme jeho omyly, alespoň já o jeho politických omylech nevím, vím jen o jeho politických prohrách. Měl ho velmi rád i Vladimír Clementis.
* Nemám rád, když se udělují známky z pokroku nebo z reakčnosti; je to riskantní hra. Složitá souvztažnost mezi dobou a člověkem, mezi jeho zámyslem a objektivním působením, se málokdy dá vyslovit s jednoznačností definitivy; a už vůbec ne jednoslabičně.
* Dějiny ve své neúprosné fabrice vyrábějí spoustu osobních tragédií, lámou talenty jako suché třísky, zatemňují bystré hlavy.
* Ovšem nejsme a nikdy nebudeme Švýcarskem. Ale můžeme mít svůj vlastní, nezcizitelný a neopakovatelný stát, který může vzniknout pouze v našich geopolitických podmínkách, stát vojensky a politicky neutrální a ekonomicky zprostředkovatelský, stát, který bude méně založen na výrobě a více na obchodu a službách. ... Veruže ano: banky, které zastupují cizí kapitál, se již konají. Nikdo neví, kolik je cizího kapitálu a jakými cestami pronikl, nikdo neví, co se skrývá v různých balících: může se stát, že při počítání za pár let zjistíme, že nám zůstaly jen holé zadky. Že tedy má pravdu pan Toffler, že budeme třetiřadý polokoloniální stát, že nás znovu bude někdo vlastnit, a my ve vlastním domě budeme jen sluhy a naše nová svoboda bude jen větcho přikrývat naši obstarožní porobu.
* Kultura, její tvorba, její mravní poselství i její instituce, to je trvání v čase. Jen na pozadí tohoto trvání vidět zrychlený pohyb a jen trvání dává tomuto pohybu, už možná i poněkud šílenému pohybu, jaký takový smysl. Matice slovenská je nejpozoruhodnější příklad na trvání v čase. Skutečně, na ní vidět, na jejím trvání, celonárodní pohyb poměrně zřetelně, považujeme-li Matici slovenskou, mimo jiné, i za promítací pozadí. To, že trvá, to je vynikající, to je nezbytnost pro slovenský národ. Existence Matice je klíčová pro pohyb národního vědomí... (Matice je) nejen paměť národa, ale i moderně organizovaná paměť národa a bude se snažit i nadále tvrdohlavě být na úrovni dob, ačkoli jak všichni vědí, není to u nás zvlášť lehké, zejména to není lehké v kultuře.
* Slovenské sluhovství je odporné; odpornější od něj je pouze povýšená slovenská zadubenost. Toto nebo-li je tíživý přízrak slovenského života, se kterým se nelze smířit. ... Nesamostatnost, sahající až po bezoctné sluhovství, to je úhlavní nepřítel slovenské politiky v minulosti právě tak, jako ve dnech nejsoučasnějších. Je v podstatě jedno, jakými cestami jsme se dostali do nesvobody, zda nás do sluhovství vřítilo neblahé geopolitické položení, či takzvaná „zrada“ šlechty, nebo nesnášenlivá zuřivost nepřítele: Nesamostatnost a sluhovství bylo iřečitým znakem slovenské politiky odpradávna až podnes byla jen kost, pohozená z panského stolu sluhovi. Slovenský námezdný pracující nemá budoucnost. A nebude ji mít, dokud si svá trápení a své naděje nesebere do vlastních rukou, dokud se neusídlí ve vlastním domě, dokud si nebude sám a pro sebe gazdovat - bez vnitřní energie, bez spoluúčasti občana se řítíme do nebudoucnosti.
* Zahraniční politika musí být pragmatická; pokud velmoci nedodržují žádnou morálku, ani my se nesmíme chovat podle morálních kázání. Dobré je, iv zahraniční politice, to, co je výhodné.
* Liberalismus už dávno v západoevropských dějinách myšlení, zejména však v dějinách praktické politiky neexistuje jako ucelený systém – snad od dob Tiersa.
* Fukuyamovský optimismus je už dávno minulý, je už dávno po vítězné válce, která nic nevyřešila – generalissimus už píše vzpomínky. Optimismus rychle vyvětral pod ronem cyklické recese, starosti planety se - navzdory všem dobrým úmyslům - prohlubují, zemské keře skřípou ve zlosti nad nevědomostí, nad huřábkem, který překřikuje všechny úzkosti. O světě víme jen to, co chtějí, abychom věděli: nadarmo se mužům roku, navzdory svým některým mravním slabostem, stal šéf CNN. Mohutný informační monopol obepíná zeměkouli a potlačuje naši míru svobody již v samotném zámotku: z toho, věru, nebude lyonské hedvábí.
* I maďarští hazafici, i slovenští národní hromovládci budou utíkat ze svých odvěkých sídel, když sem přidupocú miliony ukrajinských extranacionalistů: banderovi si už brousí zuby a nože. Primitivní nacionalismus je pro národ sebevražedný, dostává se do konfliktu, nejednou ozbrojeného, ​​s jinými primitivními nacionalismy, ale nejhorší je to, že z celého národa dělá sbor vřískajících primitivů, že se setřásá svých vnitřních hodnot, že popírá svůj vývoj a svou kulturu. Desetiletí jsem se snažil vydobýt ze slovenské skutečnosti, ze slovenských dějin, osobností, činů, důvody pro národní sebevědomí. Má-li to být výsledek, promarnil jsem život.
* Místní salcburský myslitel Karl R. Popper – dnes, v době politologů je klasický evropský filozof už všude pouze místním divem a botanickým reliktem – nevěří sice na pokrok, na jeho ledajakou podobu a rozměr, ale přesto je optimista. Je optimista ve světě, „ve kterém se pro inteligenta stalo převládající módou být pesimistou“. &quot;Myslím si&quot;, pokračuje starý, a tedy i uvážlivý mudrc, &quot;že náš čas není tak špatný, jak se o něm obecně mluví; že je lepší a krásnější než jeho pověst&quot;. Tuším, že myslitel, který nevěří na pokrok v žádném jeho záhybu, musí být optimista z nějakého zvláštního důvodu, v tomto případě z důvodu místopisného. Město, které se prezentuje ve světě Mozartovými čokoládovými kuličkami, které klidně roste a bohatne od jedné Slavnosti po Slavnost následující, kde i radniční a stavební skandály probíhají hladce, korektně a jaksi uspokojivě, město pevně posazené do dějin evropské kultury již od založení biskupství, město, město místem pro optimismus: je to optimismus předoucí kočky, vyhřívající se na zápraží.
* Není svobody bez kultury mezilidských vztahů, není kultury vztahů – včetně politické kultury – bez vytrvalého všeobecného kulturního povědomí. Pokud svobodný trh v oblasti kultury má potlačovat estetické, myslitelské a mravní hodnoty, pokud se tržně chová ten, kdo za drahé devizy kupuje antikulturní, nemorální a ohlupující svinstvo, vleze-li porno do každé spáry, měří-li se hrdina svou fyzickou silou a schopností masově zabíjet, pokud se nám viděni, pak jsem proti tomu, aby se slovenská kultura stala předmětem trhu. Kultura nemůže být pouze předmětem trhu.
* Kultura existuje pouze potud, pokud se snaží, pokud ustavičně zápasí o polidštění člověka, o mezilidské porozumění. Její vyspělost se neměří pouze intelektuálními a tvůrčími výkony, ale právě jejím trvalým a neproměnným smyslem, jejím ustavičným dotykem s individuálním člověkem v národním či nadnárodním kolektivu – právě ustavičnost onoho dotyku, jeho vytrvalé trvání je nadějí lidstva, dnes už snad jedinou. ... Dodatečně - mnohé věci stíháme pouze dodatečně - čtu jednu z podob takové vzpoury, francouzského možná význačného a možná pouze známého malíře Jeana Dubuffeta: „Umělecká tvorba, která základním způsobem neodsoudí kulturu, která neukáže na její prázdnotu a nesmyslnost, nám v ničem nepomůže“. Vždy při takových vzpourách, a známe je mnoho v našem i jiných stoletích, jde nikoli o podstatu kultury, ale právě o její konkrétní podobu, o podobu jejích omezení, která se uskutečňují někdy železnou rukou státní moci a jindy jakoby sametovou rukou tržních vztahů, a ještě jindy podpatkem univerzální ideologie.
* Svoboda je to, po čem ustavičně toužíme a na co nikdy nedosáhneme. Aby vůbec mohla existovat, musí se zrelativizovat například požadavky obecně platné morálky: takto omezenou svobodu může absolutizovaný individualista chápat pouze jako podobu vězení.
* Vzdělanec by měl být solí země, v modernější řeči, její minerální soustavou, bez které je živná půda neživá. Chce-li být solí země, nesmí být bonbonem moci, nesmí se s jakoukoli podobou moci ztotožnit - my starší můžeme jen nenávidět každou hodinu, ve které jsme tak učinili. Mnoho vzdělanců ustavičně osciluje mezi chutí k moci a mezi mírou svobody, kterou mu určuje vlastní svědomí. Jen málokdy, jen ve zcela zvláštních případech tento skutečný boj končí vítězstvím svědomí, povětšinou se vzdělanec adaptuje na nějakou formu moci, na její výběžky a výčnělky, nemusí to být na vrcholu a na hrotu, nemusí to být ani na veřejnosti, nemusí to být post vládního úředníka, může to být tiché postavení dobře.
* Pravdu říkají pouze blázni, spasitelé a jiní podivníci.
* Já potřebuji svobodu jako profesionál a také jako profesionál si ji nade vše vážím. Ale občan, ten zcela obyčejný, používá svobodu pouze při volbách, v krátkém okamžiku, ve kterém ji dává do zálohu svým poslancům. Pak už nic a tma, jen daně, drahota a bída.
* ...vždyť jaký je to nezměřitelný rozdíl mezi doma pálenou slovenskou slivovicí a doma ukuchtěnou slovenskou politikou! Ta první má bezesporu světové parametry, ta druhá se dá měřit pouze na centimetry, kolštokům lehce přeměříme rozměry válova, byť i národního a slovenského, nebo pouze občanského a demokratického.
* Pokud někdy pociťujeme nostalgii za uplynulým, tak je to smutek za ztracenou stálostí věcí.
* Ekonomický růst je kopec, na jeho vrcholu stojí kříž víry v materiální ráj na zemi: materiální ráj na zemi je konečným výsledkem lidského [[pokrok]]u.&lt;br /&gt;''{{Cizojazyčně|sk|Hospodársky rast je kopec, na vrchu kopca stojí kríž viery v materiálny raj na zemi: materiálny raj na zemi je konečný výsledok ľudského pokroku..}}''&lt;ref&gt;
 {{Citace elektronického periodika
 | titul = Vladimír Mináč o Popperovi: Popperizmus zjednodušuje antisystémové myslenie na postmodernistický náčrt, je to optimizmus pradúcej mačky, vyhrievajúcej sa na priedomí
 | periodikum = davdva
 | odkaz na periodikum = 
 | datum vydání = 2025-05-05
 | datum aktualizace = 
 | datum přístupu = 2026-01-25
 | url = https://davdva.sk/vladimir-minac-o-karlovi-r-popperovi-ideovom-otcovi-otvorenej-spolocnosti-fanatikom-sa-clovek-nerodi-fanatikom-sa-kazdy-stava-v-priestore-a-v-case/
 | issn = 
}}&lt;/ref&gt;

== V roce 1989 ==
* Já si myslím, že jste opravdu fantastičtí, něžní, zejména, že ta revoluce je něžná, to je obrovská věc. To se nikdy nestalo, to je opravdu československá zvláštnost. sklízet... Na to už nemáte vliv. A bylo by třeba, aby vaše hnutí pokračovalo v intencích svých začátků, aby se nevzdalo nikomu, ani tomu, ani onomu. 
* Já vím, že tady zřejmě byl scénář, který mě postihl. ... v těch kruzích do kterých ani vy nedohlédnete. Vy jste mě obžalovali ze tří věcí. Skoro smrtelných. Dokud jedni trpěli, tak já jsem sháněl peníze, obracel kabáty a zničil Maticu. A že jsem řekl tu větu. Pokud jde o Matici, když jsem přišel do Matice v roce 1974 byla odsouzena k zániku... víte? ...byla odsouzena vrchností k zániku... Neobracel jsem kabáty. Já jsem komunista od svého vědomého života. Museli byste znát všechny souvztažnosti historické a až potom byste mohli usuzovat a lámat hůl. Opravdu ještě málo znáte na to, abyste lámali hůl. Že nebyla spolková, to není moje vina.

== Reference ==
&lt;references /&gt;

* MINÁČ, Vladimír: Vybrané spory Jozefa Miloslava Hurbana. Bratislava : Tatra, 1974
* MINÁČ, Vladimír: Sub tegmine. Bratislava : Perex, 1992
* MINÁČ, Vladimír: Hovory M. Bratislava : Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 1994
* MINÁČ, Vladimír: Dúchanie do pahrieb / Návraty k prevratu. Martin : Matica slovenská, 2014 
* RARITNÉ VIDEO! VLADIMÍR MINÁČ predpovedá vývoj po roku 1989 a pomenováva revolúciu &quot;nežná&quot;. In: Youtube
* Vladimír Mináč sa bráni pred útokmi fanatikov. In: Youtube


{{DEFAULTSORT:Mináč, Vladimír}}
[[Kategorie:Osoby od M|ináč, Vladimír]]
[[Kategorie:Slováci]]
[[Kategorie:Spisovatelé]]</text>
      <sha1>narqefzsh3rk6dhmxvftrnikj5m98s9</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Karolína Stonjeková</title>
    <ns>0</ns>
    <id>24605</id>
    <revision>
      <id>168033</id>
      <timestamp>2026-07-09T07:28:31Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Čtvrtek</username>
        <id>2222</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „'''Karolína Stonjeková''' (*&amp;nbsp;19. října 1982) je česká politická komentátorka.  == Výroky == * Dřív lidé ukazovali mercedes nebo [[hodinky]]. Dneska se chlubí tím, koho nenávidí.&lt;ref&gt;  {{Citace elektronického periodika  | titul = Morální majáky, Hrad a dvojí metr. Stonjeková složila ostrou mozaiku  | periodikum = prvnizpravy  | odkaz na periodikum =   | datum vydání = 2026-07-09  | datum aktualizace =   | datum přístupu…“</comment>
      <origin>168033</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="764" sha1="gvfhagn4s5t38x5fv39vuxowiaw4mmz" xml:space="preserve">'''Karolína Stonjeková''' (*&amp;nbsp;19. října 1982) je česká politická komentátorka.

== Výroky ==
* Dřív lidé ukazovali mercedes nebo [[hodinky]]. Dneska se chlubí tím, koho nenávidí.&lt;ref&gt;
 {{Citace elektronického periodika
 | titul = Morální majáky, Hrad a dvojí metr. Stonjeková složila ostrou mozaiku
 | periodikum = prvnizpravy
 | odkaz na periodikum = 
 | datum vydání = 2026-07-09
 | datum aktualizace = 
 | datum přístupu = 2026-07-09
 | url = https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/moralni-majaky-hrad-a-dvoji-metr-stonjekova-slozila-ostrou-mozaiku/
}}&lt;/ref&gt;

== Reference ==
&lt;references /&gt;

{{DEFAULTSORT:Stonjeková, Karolína}}
[[Kategorie:Osoby od S|tonjeková, Karolína]]
[[Kategorie:Češi]]
[[Kategorie:Komentátoři]]</text>
      <sha1>gvfhagn4s5t38x5fv39vuxowiaw4mmz</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Zdeněk Zbořil</title>
    <ns>0</ns>
    <id>24606</id>
    <revision>
      <id>168034</id>
      <timestamp>2026-07-09T07:42:49Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Čtvrtek</username>
        <id>2222</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „'''Zdeněk Zbořil''' (*&amp;nbsp;22. října 1938, Praha) je český historik a politolog.  == Výroky == * Čtyři hrůzní jezdci z Apokalypsy ztratili svou biblickou hrůzostrašnost a zůstal po nich jen jejich neméně obávaný pátý jezdec, před kterým svým filmem varoval už v roce 1964 [[Zdeněk Brynych]]. Ano, pátý jezdec je [[strach]].&lt;ref&gt;  {{Citace elektronického periodika  | titul = Zdeněk Zbořil: Jak končí války  | periodikum =…“</comment>
      <origin>168034</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="866" sha1="qw12c18u5izxmlesee15dkcsgf702ro" xml:space="preserve">'''Zdeněk Zbořil''' (*&amp;nbsp;22. října 1938, Praha) je český historik a politolog.

== Výroky ==
* Čtyři hrůzní jezdci z Apokalypsy ztratili svou biblickou hrůzostrašnost a zůstal po nich jen jejich neméně obávaný pátý jezdec, před kterým svým filmem varoval už v roce 1964 [[Zdeněk Brynych]]. Ano, pátý jezdec je [[strach]].&lt;ref&gt;
 {{Citace elektronického periodika
 | titul = Zdeněk Zbořil: Jak končí války
 | periodikum = prvnizpravy
 | odkaz na periodikum = 
 | datum vydání = 2026-07-08
 | datum aktualizace = 
 | datum přístupu = 2026-07-09
 | url = https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/zdenek-zboril-jak-konci-valky/
}}&lt;/ref&gt;&lt;/br
&gt;— o válkách a jejich ukončení

== Reference ==
&lt;references /&gt;

{{DEFAULTSORT:Zbořil, Zdeněk}}
[[Kategorie:Osoby od Z|bořil, Zdeněk]]
[[Kategorie:Češi]]
[[Kategorie:Historici]]</text>
      <sha1>qw12c18u5izxmlesee15dkcsgf702ro</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Radim Fiala</title>
    <ns>0</ns>
    <id>24607</id>
    <revision>
      <id>168035</id>
      <timestamp>2026-07-09T07:49:20Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Čtvrtek</username>
        <id>2222</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „[[Soubor:Radim fiala politik.jpg|náhled|Radim Fiala]]  '''Zdeněk Zbořil''' (*&amp;nbsp;24. července 1969, Prostějov) je český podnikatel a politik.  == Výroky == * Už i [[Poláci]] začínají výrazně omezovat podporu Ukrajincům. Prosazujeme ve vládě ukončení veškerých dávek Ukrajincům a ukončení udělování tzv. dočasné ochrany.&lt;ref&gt;  {{Citace elektronického periodika  | titul = Fiala chce konec dávek Ukrajincům. Ukazuje na Po…“</comment>
      <origin>168035</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="872" sha1="9l455wvkvhkhy8ij4gsgpwy3dllffvo" xml:space="preserve">[[Soubor:Radim fiala politik.jpg|náhled|Radim Fiala]]

'''Zdeněk Zbořil''' (*&amp;nbsp;24. července 1969, Prostějov) je český podnikatel a politik.

== Výroky ==
* Už i [[Poláci]] začínají výrazně omezovat podporu Ukrajincům. Prosazujeme ve vládě ukončení veškerých dávek Ukrajincům a ukončení udělování tzv. dočasné ochrany.&lt;ref&gt;
 {{Citace elektronického periodika
 | titul = Fiala chce konec dávek Ukrajincům. Ukazuje na Polsko
 | periodikum = prvnizpravy
 | odkaz na periodikum = 
 | datum vydání = 2026-07-08
 | datum aktualizace = 
 | datum přístupu = 2026-07-09
 | url = https://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/fiala-chce-konec-davek-ukrajincum-ukazuje-na-polsko/
}}&lt;/ref&gt;&lt;/br
&gt;— 2026

== Reference ==
&lt;references /&gt;

{{DEFAULTSORT:Fiala, Radim}}
[[Kategorie:Osoby od F|iala, Radim]]
[[Kategorie:Češi]]
[[Kategorie:Politici]]</text>
      <sha1>9l455wvkvhkhy8ij4gsgpwy3dllffvo</sha1>
    </revision>
  </page>
</mediawiki>