Wikizdroje cswikisource https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana MediaWiki 1.39.0-wmf.23 first-letter Média Speciální Diskuse Uživatel Diskuse s uživatelem Wikizdroje Diskuse k Wikizdrojům Soubor Diskuse k souboru MediaWiki Diskuse k MediaWiki Šablona Diskuse k šabloně Nápověda Diskuse k nápovědě Kategorie Diskuse ke kategorii Autor Diskuse k autorovi Edice Diskuse k edici Stránka Diskuse ke stránce Index Diskuse k indexu TimedText TimedText talk Modul Diskuse k modulu Udělátko Diskuse k udělátku Definice udělátka Diskuse k definici udělátka 0 8137 281868 254374 2022-08-10T19:07:08Z Danny B. 31 oprava kódu; náhrada zastaralého prezentačního tagu vhodnější konstrukcí; vhodnější sématika; - whitespace; kosmetické úpravy wikitext text/x-wiki {{Textinfo | TITULEK = První pražský velkoobchod s pavouky | PODTITULEK = Humoreska | AUTOR = [[Autor:Ladislav Stroupežnický|Ladislav Stroupežnický]] | ZDROJ = STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. ''Z Prahy a venkova''. Praha: Československý spisovatel, 1949. s. 9–23. | nakladatel = Československý spisovatel | ONLINE = {{Kramerius|nkp|25ecc140-76b4-11e2-86a5-005056827e52}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} Po mezi na jižním svahu Bílé hory směrem ke Košířům kráčí milý a příjemný obstárlý pán, asi šedesátník, v černém šosatém kabátě. Občas sejme cylindr, poněkud obnošený, a stírá si pot s hlavy, porostlé hustými vlasy, bílými jako květ jasmínu. Cele oholený, vráskovitý, poněkud do růžova zbarvený plný a zdravý jeho obličej jest ozářen klidným a lahodným úsměvem, který dojista věstí dobrotu srdce, mírnost a jemnost povahy. Šedomodré jeho oči rozhlížejí se dobrácky a s potěšením po vysokém obilí, které kvetouc vlní se teplým červnovým větérkem. S líbezným úsměvem shání po chvilce šátkem koňásky a mouchy, které se mu na bílých kalhotách usadily. Ale činí to něžně, aby jim neublížil. Náhle se zadíval zvlášť pozorně na stéblo kvetoucí pšenice, po němž lezl neobyčejně velký pavouk. S úsměvem radujícího se dítěte se díval starý pán na toho tkalce, který vlákna svá připíná k stéblům. Potom vyndal z kapsy kus papíru, udělal kornoutek, lapil do něho pavouka a opatrně zavřel, aby zajatý tkalčík nemohl vyklouznouti ze svého vězení. Špendlíkem, který měl v límci kabátu, připevnil kornoutek nad levou náprsní kapsu a usmívaje se téměř blaženě, ubíral se dolů ke Košířům a potom silnicí přes Smíchov do Prahy. Zajisté je to nějaký dobráček, profesor přírodopisu, pomyslil si čtenář. Inu, toť se ví, aby laskavý čtenář ihned všecko neuhodl! Tento obstárlý pán s lahodným a mírným úsměvem, s modrošedýma očima, z nichž září dobrota a laskavost, jest ''prohnaný taškář''. Příroda, která obdařila ho zevnějškem zde vylíčeným, provedla s jeho obličejem velkou nepoctivost, ano dopustila se přímo podvodu. Zachovala se k jeho současníkům úskočně, lstivě a zákeřnicky. Taškáři dala dobrácký obličej, jejž by i nejprohnanější lichvář považoval za sirotčí hypotheku. V něm padělala příroda dukát a vrhla jej do oběhu — padělek její má lesk, ráz i váhu pravého dukátu, ale běda tomu, kdo vezme jej za pravý! Tento úskok přírody jmenuje se Kořínek. Narodil se v jihočeském městečku N. Ve škole naučil se pěkně psáti, čísti a zvláště dobře počítati, — hlavně peníze v kapsách svých bližních. Dále vyučil se hře na housle a na klarinet a šumařil, až ho odvedli. Na vojně vyzrál až k důstojnosti kaprála. Potom stal se někde u advokáta písařem, načež byl za své zásluhy o umělé rozmnožování podpisů svých spoluobčanů od krajského soudu v Písku vyznamenán šestiměsíčním žalářem. Při krajském soudu svěřili mu opisování různých výměrů a litografické práce. Tím zdokonalil se ve vyšším konceptu, obeznámil se se zákony a úřadní formou tak důkladně, že mohl potom v rodném svém městě dosáhnouti hodnosti pokoutního písaře. V tomto povolání zářil takovou mnohostranností, že, když se dvě strany soudily, psal žaloby oběma. Po nějakém čase absolvoval druhý takový kurs při krajském soudu. Vzácným zjevem jest, že čím více takto na duchu prospíval a vnikal v hlubiny trestního zákona, tím více nabývala tvář jeho jemnějšího a lahodnějšího výrazu. Dalších několik let vyplnil hrou na klarinet a na housle jakožto člen potulné kapely šumařské, která se potloukala v Turecku. S několika sty zlatých vrátil se z umělecké pouti a zařídil si v rodném městě holírnu, hrával v neděli na kruchtě na klarinet a s ochotníky na divadle dobromyslné starce a sympatické otce. Ke zvelebení svého osobního blahobytu převzal od jisté švýcarské továrny do komise prodej hodin s kukačkou. Kdo kráčel o půl léta později sousedními třinácti vesnicemi, slyšel z každé chalupy kukání kukaček. Kořínek totiž náhle rozprodal celý svůj sklad za čtvrtý díl ceny a zmizel. Až podnes kukají v těch třinácti vesnicích asi sto a padesatery hodiny zprávu o obchodním působení Josefa Kořínka. Uchýlil se do Prahy, kdež zřízena byla zatím česká universita. Své naděje skládal v nově zřízenou medicinskou fakultu. Byl totiž nově jmenovaný profesor pathologické anatomie jeho krajan. Kořínek se k němu přihlásil a prosil ho, aby mu zaopatřil nějaké zaměstnání. Mladý profesor, který ve velkém pěstoval nejnovější módní artikl vědy, bacily, jsa ještě v radostné náladě nad svým jmenováním, chtěl své povýšení zasvětit nějakým šlechetným skutkem; vyzval tedy Kořínka, aby mu k jeho vědeckým pokusům dodával živé myši. Do začátku dal mu z vlastní kapsy pět zlatých závodního kapitálu. Kořínek nakoupil za zlatku pastiček, za 20 krejcarů špeku, uklidil se na Pankrác, nalíčil 20 pastiček okolo obilního stohu v poli a — bůh žehnal jeho konání! Druhý den přinesl svému učenému krajanovi v pytlíku šedesát živých myší. Pathologický anatom dal se se svými dvěma asistenty do zkoumání a bádání a za tři dni ležely všechny myši na oltáři vědy — bříškem vzhůru. Laikové a širší obecenstvo ani netuší, co takový učenec do roka vyhubí myší! Kořínek měl plat za kus a sotva stačil třem mužům vědy dodávati živé myši. Dařilo se mu dosti dobře. Ale věda má vyšší cíle, než jsou myši, — potřebovala psů. Kořínek jich v několika dnech dodal tak pěkný počet, že se skoro úplně rovnal počtu inserátů v novinách, znějících: „Ztratil se pes, ratlík, nebo chrt, nebo pinč, atd. Slyší na jméno to a to. Kdo jej přivede tam a tam, obdrží přiměřenou odměnu.“ A všecko šlo dobře. Pathologická anatomie a bacillologie dělaly obrovské pokroky, lidé mřeli klidně dále, inserátů „Ztratil se pes“ přibývalo úžasnou měrou a Kořínek rozšířil vbrzku své osobní styky a známosti tak vydatně, že už po půlroce hrál na jevišti jednoho předměstského zábavního spolku dobromyslné starce a sympatické otce. Aby mohl Kořínek svým současníkům ještě více prospívati, stal se dohazovačem. Každého rána studoval v kavárně noviny; když na příklad četl, že jest někde na prodej mandl, podíval se na něj a nabízel jej hokynářům tak dlouho, až některého napálil. Prostředkoval tímto způsobem koupě a prodej omnibusů, papoušků, velocipedů, pian, lankasterek, starých oken, citer, mluvících špačků atd. A poněvadž se mu — díky jeho milé, důvěru vzbuzující tváři a příjemnému chování — dosti dobře dařilo, zřekl se všech svých, nyní již nedůstojných styků s pathologickou anatomií. Vedle dohazovačství psal lidem žádosti za slevení daní, za osvobození od školního platu, za udělení almužny a podle potřeby také přetvořeným písmem krobiánské nebo výhružné anonymní listy. — Nedávno se mu zdálo o zeleném hadu — vsadil do loterie a vyhrál šest set zlatých, které si uložil v městské spořitelně. Od té chvíle se stal také autoritou v kombinování čísel na Prahu, na Brno atd. Pod Slovanským vrchem v Praze jest řada domů se zahradami. V jedné z těchto zahrad stojí o samotě malý jednopatrový, polou zpustlý domek s jednou světničkou, vlastně více altán než domek. V něm bydlí Kořínek. Ve světničce má chatrnou almaru, která má sice dvě přední nohy, ale zato místo dvou zadních — cihly. Tři zahradní sesle, stůl, jehož jedna noha podložena jest asi šesti čísly ve čtvero přeložených starých novin, aby se neplašil a nevyhazoval, když Kořínek postaví na protější roh džbánek s pivem. Na posteli jsou dosti pěkné peřiny. V rohu u okna stojí nápadně pěkné akvarium se sedmi zlatými rybičkami, které odkázala Kořínkovi jistá stará panna, prý za to, že jí kdysi poradil nějakou výbornou mast proti píchání v boku. Chodil jí tu mast radit asi půl druha roku, obyčejně k večeru. — Kořínek se vrací právě ze své procházky po Bílé hoře. Cestou koupil ve sklenářském krámě velkou sklenici, v jakých se uschovává obyčejně zavařené ovoce. Vešed do svého brlohu, vyndal pavouka z kornoutku a dal jej do sklenice, do níž postavil malou větvičku bez listí; sklenici pečlivě povázal papírem. Pavouk, který se ihned ve sklenici čiperně proháněl, měl na svém ranečku, tedy na zádech, velký bílý kříž. Druhého dne zrána došel Kořínek do městské spořitelny a vyzdvihl si na svůj vklad pět set zlatých. V domě, k němuž patřila zahrada s doupětem Kořínkovým, byl hokynářský krámek, v němž se scházela několikrát denně společnost k nakupování, mandlování prádla, valchování dobré pověsti sousedů, ale hlavně ke kombinování loterních čísel. V krámku byla právě společnost. Paní hokynářka, paní Krákorová, choť kočího od tramvaje, paní Srpová, manželka natěrače, milostpaní Salátová, choť železničního úřadníka, která jen proto do krámku docházela osobně, aby mohla tamní společnosti zjevně ukázati, že je víc než oni všichni, — že je totiž ouřednice. V koutku za mandlem seděl pan Peterka, dědeček zaopatřený u sv.&nbsp;Bartoloměje, bývalý sládek, který za svého mládí prohrál v kartách pivovar a dva domy a který na omluvu své lehkomyslnosti tak dlouho tvrdil, že velkými daněmi a obecními přirážkami přišel nevinně do neštěstí, že už tomu sám pevně věří dobrých dvanáct let. V té společnosti se objevil nenadále Kořínek a po odbytém úvodním hovoru o povětrnosti promluvil s dobráckým úsměvem a měkce, jako mluvívá na jevišti sympatický otec k svému zdárnému dítěti: „A jen co je pravda, — když se člověk celý svůj život poctivě chová, jistě mu to pánbůh nenadále všecko vynahradí. Příkladně, co jsem se já za celý svůj život pro cizí lidi poctivě nadřel, a už jsem myslil, že zůstanu do smrti chudákem, a tu najednou před čtrnácti dny jsem vyhrál z loterie — nu — pěkné peníze.“ A ukázal obratně pět stovek, s nimiž švihl ve vzduchu tak hbitě, že se zdálo, že jich má v ruce nejméně deset. „A při včerejším tahu jsem vyhrál zase několik stovek.“ A opět, jako obratný karbaník kartami, zahrál svými pěti stovkami tak mrštně, že se všem přítomným až zajiskřilo v očích. „Ježíši Maria!“ „To je štěstí!“ „Pro pána boha!“ „Matičko boží!“ „A co už já prosázela peněz!“ „Člověk netrefí celý čas ani ambo!“ Tyto výkřiky se rozlehly rázem v hokynářském krámku, vykouřeném vůní starého sýra, cibule a česneku. „Ale pro pána boha, řeknou nám, pane Kořínek, co se jim zdálo, že trefili na takový živý numera?“ tázala se v křečovitém chvatu milostpaní od železnice a všichni přítomní, sotva dechu popadajíce, se připojili k této otázce. Kořínek pozdvihl zbožně oči k nebi, vlastně ke stropu, na němž byly zavěšeny svazky česneku, cibule, dětských píšťal, štětek k bílení, lojových svíček a kolíků k věšení prádla, a odvětil skromně měkkým a jemným hlasem: „Byl jsem tuhle nedávno za nějakým obchodem v Krkonošských horách a náhodou chytil jsem tam ve skalách u Rybrcoulovy zahrádky pavouka křižáka…“ „Ježíš Maria, to je ten, co táhne numera, který mají vyjít,“ zvolala v zimničném rozechvění hokynářka. „Inu, já to měl za pověru,“ pokračoval Kořínek dobrácky, ano přímo zbožně, „ale napadlo mě, abych to přece zkusil. Napsal jsem tedy devadesát čísel na papírky, dal je do sklenice a pavouk křižák vytáhl ode dna a nahoře do pavučiny zapletl čísla 1, 3, 63, já vsadil a — vyhrál jsem (tato slova dodal s tajemným úsměvem) pár pěkných stovek na Prahu. A při následujícím tahu na Brno vyhrál jsem na čísla 3, 15, 52 zase hezké terníčko. A hned jsem dal v Emauzích na dvě mše svaté, neboť takové štěstí je jen od pána boha!“ „A mají ještě toho pavouka?“ vyhrklo jedním rázem osm osob najednou. „Mám to dobré, zlaté zvířátko, mám je ještě, a za nevím co bych se s ním nerozloučil. Kdož ví, jaké štěstí mi to zvířátko ještě přinese.“ „Pane Kořínku, ukázali by nám toho pavouka?“ vyhrklo zase všech osm osob najednou. „I s radostí — proč ne — jen přijdou. S radostí ho každému okážu!“ {{Oddělovač|* * *}} Po několika hodinách se nemluvilo v celém Podskalí o ničem jiném než o Kořínkovi, který prý vyhrál ''pět'' tisíc zlatých. O dvě hodiny později se již tvrdilo, že vyhrál ''padesát'' tisíc a večer si již povídali v hostinci pana Mikuláše „U Trajců“, že vyhrál Kořínek sto a padesát tisíc a že kupuje ve Vyšehradské třídě čtyři domy. Jiní zase tvrdili, že kupuje velkostatek Dolní Krč od pana Tomášů. Druhý den se již ''se vší jistotou'' vědělo dvojí: předně, že Dolní Krč již ''koupil'', za druhé, že ji nekoupil, nýbrž že založí v Podole velkou továrnu na klarinety, které bude hlavně vyvážeti do Turecka, ježto prý — jakožto člověk těch zemí znalý — dobře ví, jaké obliby si vydobyl klarinet u Muhamedánů. Řeči tyto jsou skvostná ukázka, co dovede tak zvaný „hlas lidu“ vybalamutit z nepatrné maličkosti. A kdyby byl ten hlas lidu vždy také hlasem božím, nebyl by mezi pánem bohem a nebožtíkem Münchhausenem pražádný rozdíl. Všecky tyto pověsti zalétly také v nastražené všude náhonce jistého lokálkáře, který jest proslulý tím, že dovede z nepatrné věci vybájiti takovou lež, že vedle skutečnosti vypadá jako egyptská pyramida vedle krtčí hromádky. Třetí den přinesl list, do kteréhož dotčený muž ukládá své lokální básně, tuto sensační zprávu, kterou zde uvádíme se všemi u toho pána obvyklými bombasty, frázemi a germanismy: „''Zázračný pavouk.'' V těchto dnech budí v celé Praze všeobecnou pozornost sensační událost, která do pozadí zatlačuje i nemoc německého císaře i ruské zbrojení, ano i samého Boulangera. Konáme zajisté jen poctivou svoji žurnalistickou povinnost, když po důkladném a svědomitém vyšetření stavu věcí podáváme veřejnosti zprávu o této velezajímavé události, která zároveň seznamuje nás s osobností nadmíru zajímavou. V Pražském Podskalí v malém zahradním pavilonku, vystavěném ve slohu Ludvíka&nbsp;XIV., žije již po několik let ze skrovných úroků svého kapitálu obstárlý pán, který zabývá se studiem věd přírodních. Za pěkných letních večerů zaznívají z pavilonku okouzlující zvuky hry na klarinet, které již mnohého mimojdoucího k zemi přikovaly, že se zbožnou myslí zády o zeď se opřel a naslouchal těm lahodným zvukům, jež možno srovnati toliko s tajemnými tóny kouzelné harfy Aeolovy. Mistrem, který tyto zvuky z mrtvého dřeva pomocí dechu a mosazných klapek vyluzuje, jest obstárlý učenec pan Kořínek, který jako fialka v úkrytu kvete svému vědeckému bádání a který jen z prosté skromnosti ostýchá se podati veřejnosti výsledky svého mnohaletého zkoumání různých tajův vznešené přírody. Učenec tento přinesl si ze svých cest po Asii z hor himalajských pavouka, tak zvaného křižáka, o němž odedávna dí zvěst, že z devadesáti čísel, na malé papírky napsaných, vytáhne a do své pavučiny zaplete ona, která při nejbližším tahu jistě vyjdou. Rozumí se, že učenec, muž ryzí a všech předsudků prostý, který procestoval všech pět dílů světa, nevěřil v tuto pověru. Ale kvůli žertu provedl s pavoukem experiment. A nastojte: pavouk opravdu vytáhl a do své tajemné sítě zapředl čísla 3, 5, 79. Učenec — prostě kvůli žertu — hledal po pražských směnárnách nějaký větší los, který by měl toto číslo, a nalezl jej v nejchvalněji známé pražské směnárně obětavého vlastence a lidumila Isáka Munelesa; byl to los z roku 1860. A hle: los vyšel a dlouholetý učenec vyhrál 250&nbsp;tisíc zlatých. Zaplesal, ano zaslzel radostí, neboť peníze ty poskytují mu konečně možnost provésti některé z jeho dalekosáhlých ideálů, s kterými se nadšený duch jeho již od kolébky zabýval, — přispěti totiž ke kulturnímu povznesení naší vlasti. Z vyhraných peněz založí totiž velkolepé vědecko-průmyslové podniky, které proslaví národ Husův a Žižkův v obou polovicích zeměkoule. Vždyť již nyní putují denně sta a sta lidí do pavilonu učencova, aby spatřili onoho zázračného pavouka, který bude jednou v rozvoji našich dějin kulturních hráti úlohu tak veledůležitou. Mimochodem toliko podotýkáme, že jest učenec pan Kořínek zároveň velenadaný dramatický umělec a velmistr deklamačního umění. Ponechávajíce širší a hlubší pojednání o tom našim divadelně odborným časopisům, podotýkáme jen, že kdyby správa Národního divadla poněkud jen dbala o velké dramatické talenty, o něž v bodrém a uvědomělém lidu našem není žádná nouze, již dávno by mistr slova, jakým jest učenec pan Kořínek, zaujímal jedno z nejpřednějších míst, které mu v řadě našich vynikajících umělců dramatických dávno již přísluší!“ Lokálka tato vynesla tvůrci svému zvláštní pochvalu šéfredaktora listu, neboť zastínila všechny vědecké, historické a kulturní, opravdu hluboké a cenné články, které přineslo totéž číslo listu. A mezi pražskými a předměstskými loteristy a loteristkami způsobila přímo pekelný poprask! Vždyť byl nalezen kámen všech loterních mudrců. A v Podskalí šel jeden hlas: „Koukejte na toho dědka taškářskýho, aby nemušel nikomu nic dát, řekne, že vyhrál několik set, a vyhrál zatím dvě stě a padesát tisíc! Je to starý taškář! Ale ty noviny to vyzradily — oni to mají od ouřadu!“ Po přečtení této lokálky — bylo to v kavárně u Myslíků — zdřevěněl Kořínek samým úžasem. V první chvíli dostal z toho takovou závrať, že se mu zdálo, že se všechny kulečníky té kavárny procházejí v průvodu rákosových seslí jako živí čtvernožci po klenutém stropě. Dlouho si musil mnouti oči, než se dostaly sesle a kulečníky na svá původní místa. Této optické promenádě nechť se, prosím, nikdo nediví. Neboť když se člověk té minulosti a duševní kvalifikace, s jakou se vždy a všude pečlivě tajil Kořínek, k starosti v novinách z čista jasna dočte, že je velký přírodozpytec, velký učenec, znamenitý hudebník, slavný dramatický umělec, že měl už v kolébce místo cumlu velké ideály a že ke všemu tomu vyhrál 250&nbsp;tisíc, — z toho by měl jinší chlapík, než je Kořínek, nejpodivnější vidění! Co je to všecko platné: tisk je přece jen velmoc! S blaženým úsměvem na příjemné své tváři a s tichou radostí v srdci se ubíral na učence pasovaný Kořínek z kavárny k domovu. Již na Slovanském vrchu pozoroval, že všichni známí a mnozí neznámí mu dělají hluboké poklony. Úcta k zlatému teleti je tak důrazně vštípena v duši lidskou, že pro zlato rádi zapomínají, že zbožňují tele. Ano, lidé se koří zlatému teleti i tenkrát, když už dávno nabylo zletilosti. Než došel Kořínek k domu, jehož průjezdem vede cesta do zahrady a do jeho „pavilonu ve slohu Ludvíka&nbsp;XIV.“, byl obklopen davem lidí, kteří si všichni přáli spatřiti zázračného pavouka. Ochotně zavedl své ctitele do chatrného baráku, staré schody a prohnilá podlaha pod nimi sténaly úpěnlivě. Když ukázal svým hostům skleněný palác, v němž věznil místo zavařených hrušek svého zázračného pavouka, vzplanul všem divákům v srdci žíravý plamen závisti, ano až i vzteku na nespravedlivý osud. Rozešli se potom s jedinou myšlenkou: Proč já nemám toho pavouka? Od této chvíle — díky znamenité lokálce — nastalo pravé putování pražských a předměstských loteristů a loteristek k zázračnému pavoukovi a ke Kořínkovi vznášeno horoucí přání, buď aby jim pavouka zapůjčil, nebo opatřil nějaké toho druhu. Přání ta pronášena tak důtklivě a provázena tak svůdnými nabídkami honoráře, že konečně šlechetný klarinetista a učenec skromně prohlásil s lahodným a dobráckým úsměvem: „To byla v těch novinách chyba tisku, že je ten pavouk z himalajských hor, — je toliko z Krkonoš. Já se tedy vydám na cestu do těch hor a přivezu pavouků co možná nejvíc.“ A dodal zbožně: „Udělám to jen proto, abych mohl, bude-li v tom vůle boží, dobrým lidem prokázati nějakou užitečnou službu.“ Loteristé a loteristky zajásali radostí a rozcházejíce se kupovali už v duchu za své budoucí výhry některé trojpatrové domy na Příkopech a velkostatky v okolí Prahy. „Jel do Krkonoš pro ty křižáky pavouky.“ Ta velká zvěst letěla Podskalím jako mihnutí blesku. Druhého dne časně zrána Kořínek zmizel z Prahy. Ten den se potuloval po Bílé hoře a lapal v obilí pavouky s bílým křížem na zádech, které uschovával do velkých lahví. První noc spal v hospodě v Motole; druhý den lovil zázračné pavouky v okolí Jinonic, kdež přenocoval. Třetího dne lapal pavouky u Řeporyj a čtvrtého dne k večeru se vrátil „z Krkonošských hor“ s kořistí 250 kusů zázračných těch zvířátek. Jest známo, že se občas vyskytne v přírodě nenadále některý druh hmyzu v ohromném počtu, — tak se událo letos s pavouky křižáky. Proč? To nevypátral ani velký přírodozpytec Kořínek. Vlastně ani po příčině nepátral, — faktum mu dostačilo úplně. A nyní hodlal dobrý ten pán provésti ve velkých rozměrech a rychle finanční spekulaci, která ho napadla tenkrát, když na Bílé hoře po prvé spatřil pavouka křižáka: využitkovati totiž lidskou pověrčivost, lehkověrnost a hloupost a vydělati si hodně mnoho peněz. Že spekulace na lidskou hloupost a pošetilost bude a zůstane pro chytré a podnikavé taškáře věčně věkův zlatým dolem, to sice není pro člověčenstvo velká poklona, ale je to pravda. Kořínek kalkuloval takto: Šest set mám z výhry ve spořitelně, — kdybych ještě vytěžil dvě nebo tři sta, mohl bych si zakoupiti v některém menším městečku asi za čtyři sta domek se zahrádkou a s ostatními penězi bych mohl lichvařiti z počátku v malém. Přitom bych vyučoval kluky na klarinet a na housle, zřídil bych si malou kapelu, hrál bych s ní po vesnicích o poutích, pořádal bych všelijakým místním a okresním výtečníkům o jmeninách dostaveníčka atd. — a měl bych slušné živobytí. A kdybych se seznámil s nějakou slušně zámožnou vdovou… K uskutečnění těchto plánů mu měli dopomoci — pavouci. {{Oddělovač|* * *}} Za pozdní noci připutoval Kořínek se svými pavouky „z Krkonošských hor“. Druhého dne ráno koupil asi sto malých lahviček s korkovou zátkou. Hlavní zásobu pavouků v lahvích ukryl v almaře, toliko ''osm'' malých lahviček, do nichž dal po jednom pavouku, postavil na malou polici na zdi. Sotvaže se v domě dověděli, že se Kořínek vrátil „z Krkonošských hor“, přicházely k němu návštěvy. První se dostavila paní hokynářka, která po dlouhém domlouvání a úpěnlivých prosbách přiměla Kořínka k tomu, že jí prodal za 5 zlatých jednoho z těch ''osmi'' vzácných pavouků, které přivezl „z Krkonošských hor“, — s návodem k použití. Téhož dne v poledne svěřila hokynářka svému muži, že ztratila pětku, a dostala od něho za to dvě facky. Přijala je klidně, neboť byla přesvědčena, že dobrá věc zvítězí, že svého manžela vbrzku mile překvapí výhrou několika set a že on potom tu facku milerád odvolá. Po ní přišla ke Kořínkovi žena kočího od tramvaje, jehož nejvroucnějším přáním bylo vyhráti 300&nbsp;zlatých, aby si mohl koupiti drožku, koníka a býti „pro sebe“. Tajným sázením do loterie chtěla dobrá ta žena muži svému vyhráti ty peníze. Zaplatila za pavouka i s návodem k použití také pět zlatých. Paní Salátové, železniční úřadnici, dal její muž peníze, aby zaplatila za chlapce školní plat; ona koupila za ně zázračného pavouka „z Krkonošských hor“. Zároveň expedoval Kořínek zásilky na venek na poštovní dobírku. Také pan Peterka, „pan starý“ od sv.&nbsp;Bartoloměje, si koupil pavouka, v němž spatřoval zárodek svého budoucího parostrojného pivovaru. Slovem, lehkověrní loteristé a hlavně loteristky se hrnuli do Kořínkova „velkoobchodu s pavouky“ a starý šibal bůhvíkolikrát už prodal „těch ''osm'' křižáků“, které s nasazením vlastního života — jakož vykládal a se dušoval — se mu podařilo uloviti v horách Krkonošských. Pro Kořínkův velkoobchod pracovali tři dohazovači, jejichž pomocí již provedl mnohý taškářský kousek, — ti posílali k němu loteristky z Františku, ze Smíchova a z Karlína. Asi za 14 dní stržil Kořínek za pavouky bezmála tři stovky. „''První pražský velkoobchod s pavouky'' má pěknou čtrnáctidenní bilanci,“ šklebil se důmyslný šéf a zakladatel originálního toho závodu, skládaje do tobolky svoji kořist. Kdo by nevěřil, že se Kořínkovi tak dobře dařil prodej pavouků, nechť jen uváží, že proslulý pan von Orlice v Berlíně vydělal za své loterní tabulky statisíce zlatých. A přece neprodával ten pán ani o vlas solidnější zboží než náš Kořínek. Uplynuly tři neděle. Zatím měl Kořínek celé tři stovky v kapse; pomýšlel nyní na to, jak by zmizel z Prahy dříve, než se příslušné orgány dovědí, že svoji živnost neohlásil na úřadě. Vyhlédl si za budoucí své sídlo malé městečko K. v plzeňském kraji, kdež měl nějakou starožitnou tetu. Té pro všechny případy poslal všechny své peníze k uschování. A moudře jednal. Zatím jeho pavouci řádili v mnohých domácnostech přímo děsně. Ženy zběsile sázely do loterie kdejaký krejcar domáhaly se peněz všemožným způsobem: zastavovaly šaty, prádlo, snubní prsteny, hodinky svých mužů, památné peníze, které dostaly jejich děti o křtu „do peřinky“; šicí stroje (s tou záminkou, že je daly do správy), náušnice, pozlacené krucifixy atd. — A prodaly, kdeco žid koupil. Takové řádění ovšem nemohlo dlouho potrvati. Nejprve prasklo to u konduktéra od tramvaje. Otec jeho, venkovan, přišel totiž k synovi na návštěvu, aby se po prvé ve svém životě podíval na Prahu; ale když druhého dne zrána vstal a chtěl se obouti, neměl boty. Mladá paní prodala je židovi, aby mohla vsaditi na čísla, která jí pavouk křižák v noci vytáhl. Zvědavý poutník musil seděti v pantoflích doma. Manželu to bylo nápadné, vyptával se, — žena sice tvrdila, že má tatínek otlačené nohy, ale pravda vyšla najevo a žena dostala důkladný výprask. Tatík z venkova, kouře z krátké dýmky, klidně a mlčky se na to díval a na důkaz souhlasu spokojeně přikyvoval hlavou. V týž den explodovala ta historie také u Salátů; přišel totiž v poledne magistrátní vykonavatel upomínat o dlužný školní plat a hrozil zabavením svršků. Muž se ulekl, zavolal si ženu do vedlejšího pokoje a podrobil ji výslechu, který skončil několikerým mlasknutím, jež asi sotva pocházelo od hubiček. Večer se sešlo několik manželů, mezi nimi dva zde uvedení, v hostinci „U Trajců“ a smluvili se o tom, co jim ženy doma vyvádějí s loterií a s pavouky. Dali si na tu zlost každý několikrát ještě „tu poslední“ a dohodli se, že zítra ráno společně navštíví Kořínka. Ubohý učenec a klarinetista zmíral strachem, když mu příštího jitra vrazilo šest učiněných hromotluků do světnice. Vysvětlili mu velice krátce příčinu návštěvy a vyplatili Kořínka holemi tak jadrně, že mu dočista zmizel milý a dobrácký úsměv s tváře, ustoupiv novým prapodivným útvarům, — klikatým to zkrouceninám svalů, které docela jasně a čitelně vyjadřovaly onen odporný pocit, jaký vzbuzuje člověku šeredný výprask. Potom se těch šest zdravých a rázných mužů vrhlo na jeho pavouky na polici, rozbili lahvičky a pošlapali nebezpečné tyto potvůrky. Jeden z nich otevřel všetečně almaru a tu nalezli dvě baňaté láhve obydlené křižáky. Následovaly prudké dvě rány o podlahu, — láhve se rozlítly v tisíce střepů a šest zdravých a vzrostlých mužů tak dlouho tancovalo zběsile po světnici, až pod jejich botami praskl poslední raneček s bílým křížem, s nímž také zhasl poslední živůtek ubohých obětí Kořínkovy spekulace. Ze zvláštní ochoty a jako nádavkem rozbil ještě konduktér od tramvaje pádnou ranou holí pěkné akvarium se zlatými kapříky, kteří se rozlétli po podlaze, červenajíce se jako ostrouhané mrkvičky. Po tomto hrdinství opustilo všech těch šest zdravých a vzrostlých mužů pavilon ve slohu Ludvíka&nbsp;XIV. Kořínek nyní nahlédl, že se musí rychle z Prahy ukliditi. Sebral nejprve zlaté kapříky, dal je do džbánku, v němž měl vodu k pití, oblekl se chvatně, vzal džbánek a opouštěl svůj brloh. Sotvaže sešel se schodů, představil se mu nějaký černě oděný pán, sdělil mu důvěrně, že je zřízencem pražské policie, zatkl ho a odvedl i se džbánkem se zlatými kapříky na policejní ředitelství, které již mělo o jeho obchodu s pavouky velmi spolehlivé zprávy. {{Oddělovač|* * *}} Ale Kořínek nadarmo neabsolvoval dva kursy při krajském soudu v Písku. Při vyšetřování dokázal: ''Předně:'' Že skutečně vyhrál 600&nbsp;zlatých. (A to bylo pravda.) ''Za druhé:'' Že mu čísla k té výhře vytáhl pavouk křižák. (To sice nebylo pravda, ale Kořínek byl ochoten stvrditi to přísahou.) ''Za třetí:'' Že toliko tomu, kdo si pavouky přál, je opatřil a že byl tudíž zcela v právu, když si dal své cesty a namáhání zaplatit. ''Za čtvrté:'' Že lokálka „Zázračný pavouk“ se dostala do novin bez jeho vědomí a bez jeho přičinění. (To dosvědčil sám pan básník té lokálky, který byl obeslán na svědectví.) ''Za páté:'' Že působením svým jen prospíval státním financím, které nikterak nemohou oželeti příjem z malé loterie. I vykvetla z těchto ošklivých zápletek nevinnost jeho jako to bílé lilium v máji měsíci a Kořínkovi vrácen byl nejvzácnější skvost poctivého člověka — svoboda — a džbánek se sedmi lesklými zlatými kapříky. Den nato přinesly ony noviny, pro kteréž vyslýchaný lokálkář vyrábí z nepatrných případů velkolepé a „dalekosáhlé“ události, tuto lokálku: ''„Zázračný pavouk.“'' Pod tímto záhlavím přinesli jsme nedávno zprávu o výhře, kterou učinil ''jakýsi'' Kořínek Podskalí. Zprávu tuto ''doplňujeme'' dnes ještě tím sdělením, že pavilon, v němž Kořínek bydlí, není vlastně pražádný pavilon, tím méně ve slohu Ludvíka&nbsp;XIV., nýbrž pramizerný barák, který může každou chvíli spadnouti; že jmenovaný Kořínek není dokonce žádný učenec, nýbrž prasprostý šumař, který byl už dvakrát pro padělání podpisů a listin trestán; že nevyhrál 250&nbsp;tisíc zlatých, nýbrž jen šest set, a že tudíž nemůže býti ani řeči o tom, že založí nějaké vědecko-průmyslové podniky. Také jeho hudební umění jest prachatrné, — kvičívá večer ve svém brlohu na rozeschlý klarinet, že už sousedé několikrát myslili, že se někde v zahradě nějaký kocour v drátěném oku škrtí. Ale vrcholem hrůzy jest jeho herecké umění, kterým nesvědomitě týrá statečné jádro lidu našeho v jedné malé předměstské hospůdce. Když tam totiž před nedávnem hrál sympatického otce, který udílí svému dítěti požehnání, kroutil a tvářil se tak zběsile, že myslilo obecenstvo, že dostal náhle tanec svatého Víta. Čistý tento ptáček prodával v poslední době pavouky, jimž jemným štětečkem obratně na záda bílou barvou namaloval ''kříž'', za pravé pavouky křižáky, o nichž lidská zaslepenost věří, že z devadesáti čísel vytáhnou ona, jež mají v loterii vyjíti. Na štěstí překazila mu policie šibalské ty šmejdy a vypověděla ho z Prahy.“ Z tohoto výtečného „doplnění“ původní zprávy o Kořínkovi se dověděli obyvatelé Podskalí a odběratelé zázračných pavouků, proč výtečný ten muž tak náhle zmizel z Prahy. Jedni posílali za ním mnohé tisíce hromů, kdežto jiní si šeptali, že ho úřady pronásledují jen proto, aby loterie nemusila vyplácet tolik výher. A potají sázeli dále na čísla, která jim téměř denně vytahovali neúnavní pavouci. {{Oddělovač|* * *}} Kam zmizel Kořínek? V malém městečku K. v kraji plzeňském žil druhdy člověk, který měl ženu, pěkný domek a několik kousků polí. Byl vysloužilý ohněstrůjce, domníval se, že umí německy, a v tom domnění se považoval za zvlášť vzdělaného člověka. V širém kraji se mu říkalo „pan apatykář“ a to proto, že již po dlouhou řadu let vedl zoufalý a tvrdošíjný boj s přírodou, — za slušný honorář otravoval totiž ve stodolách a stájích krysy a jiné drobnější, více méně dotěrné dítky vznešené přírody. V návalu vyšší vzdělanosti si vlastní rukou namaloval a na svůj domek pověsil tento štít: <div style="margin: .5em 0; text-align: center;"> <div style="border: 1px solid #000; display: inline-block; padding: .5em 1em;"> <span style="letter-spacing: .25em">WENZL FILAUN!</span><br /> birgrlicher Ratenfrtilgr Und ungezífr. </div> </div> Ale uražená příroda nemohla dlouho trpěti bez trestu, aby Wenzl Filoun tak tvrdošíjně hubil její díla a tak šeredně ostouzel vznešenost německé mluvnice, — jednoho dne ubohého „apatykáře“ v širém poli zabil téměř z čista jasna hrom. Brzy po té hromové ráně se přistěhoval do městečka Kořínek a ubytoval se u své starožitné tety, která mu hned odevzdala peníze, jež jí poslal k uschování. Kořínek si zakoupil domek a ostatní peníze půjčoval na úroky. Vbrzku se mu podařilo okouzliti dobráckým a milým úsměvem a líbeznou hrou na klarinet statnou dosud a bezdětnou vdovu po onom hromem zabitém „panu apatykáři“. A byla z toho veselka. Kořínek jest nyní dvojnásobným domácím pánem, má zahrady, pole, luka, hraje při slavnějších příležitostech v kostele na klarinet, vyučuje kluky hudbě a jest v celém okolí ctěn a vážen a tudíž také zván na pouti, svatby a posvícení a brán za kmotra. Celým svým životem dokázal Kořínek, že ''naprosto není potřebí poctivosti'', aby se člověku dobře vedlo na zemi. {{Konec formy}} [[Kategorie:Povídky]] ln8c0h39absol63ps1eahtdjrv67ywi 0 11512 281870 234646 2022-08-10T19:07:16Z Danny B. 31 oprava kódu; optimalizace kódu; kosmetické úpravy wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Z našeho lidu | AUTOR = Františka Stránecká | ČÁST = Jak si náš lid pomáhá | PŘEDCHOZÍ = Stavila se na otčenášek | DALŠÍ = Vyslyšená prosba }} {{Textinfo | TITULEK = Jak si náš lid pomáhá | AUTOR = [[Autor:Františka Stránecká|Františka Stránecká]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = STRÁNECKÁ, Františka. ''Z našeho lidu.'' Velké Meziříčí: J.&nbsp;F.&nbsp;Šašek, 1882. s.&nbsp;83–99. | ONLINE = {{Kramerius|nkp|cf69ba30-32f2-11dd-a7bb-000d606f5dc6}} }} {{Forma|proza}} Nad skalnatým svahem stojí chaloupka, bídná, nízká, jak na ploše horní bývají, kde ty žulové hrudy leží po rolích roztroušené, jakoby někdy tu byli obrové zahrávali si v kamínky, oves a to žitečko řídké jen tyto skály obtáčejí. Pastviska porostlá jalovcem a nizoučkou, hustou, mechovitou trávou rozkládají se až k těm zamodralým lesům borovým. Místy v úžlabinkách spatříš sítí zelené jako brčál, mezi ním v bařině několik plochých kamenů. Toť značí stezku, po které o třetí, čtvrté hodině ranní se vrací chudí lidé z boru, těžké nůše na bedrách, uschlou smrčku nějakou vlekouce za sebou, je-li počasí vlhké, též v opásané zástěře uzel hřibů nesouce. Jak chudičká ta krajinka, jak neveselá a přece poutá srdce v ní zrozené mocným poutem lásky k sobě a zasteskne se mu v městech, v bohatých krajích, v krásných a úrodných rovinách po šedých skalách, po tmavých borovinách, po kostelíčku na vrchu osamělém, po malém potůčku vrbím obrostlém aneb temnolistými olšemi. A i já stávala mnohdy z rána, když se vonná pára z lesů zdvihala a jasné paprsky sluneční ji prorážely leskem skvoucím a spočívaly na pastviskách zarosených, jako okouzlena. Zdála se mi ta prostá krajinka tak krásnou, tak milou, že bych byla tu půdu domácí pod nohama zulíbala, kdybych se nebyla obávala, že zaplaším třasláčka na bařině, trpělku lehce poskakující na skále v pokraj pole aneb skřivánka právě nade mnou ze žita se vznášejícího. A co teprv ty lesy přede mnou, ty krásné lesy! — A Bože můj, tak jsem se zabrala v upomínky, že bych málem byla zapomněla, co chci dnes vyprávěti! — — Ano tedy, nad svahem stojí malá chaloupka, zastíněna starou, košatou hruškou planičkou. Okénko jediné hledí pošmourně do zahrádky, to jest do kouta tmavého, porostlého žíhavkami, bodláčím, hořkým lupenem, heřmánkem a blínem. Vzadu se vypíná nad tyčkovým plotem hubená, uvázaná koza z malé prkenné, rozhroutěné boudky, z „chléva“ totiž a toužebně hledí na tyto lahůdky, které nikterak podosáhnouť nemůže; žrala by chuděra všecko, co by se jí namátlo, ale provaz nepovolí; mečí tedy hladem pronikavě, aby někoho přivolala, ale žáden nejde, aby ji opatřil. A v učazené jízbičce také nářek. — — — V kolébce leží dítě několik týdnů staré v strakaté peřince zavinuté; vyzáblé nožky vyčouhají ven, tělíčko vklouzlo pod povijan, hlavička v shrnuté peřince trčí jako hříbek v mechu, dítě sípavým hlasem již jen křičí ústečkami zamodralými, je zimou skřehlé, hladem zmořené, neb mu též „cumílek“ ze zemáků byl z úst vypadl, když plakať započalo a odvar z nezralých makoviček již došel, kterýž babička do zásoby navařila, proto že sama churavíc dítě její péči svěřené chtěla upokojiti. Přestal tedy i spánek nepřirozený po léku tom — upokojujícím. Spaloť dříve ubožátko dva dny, dvě noci ani „cumla“ nepožadujíc. A leželo snad ještě posud v té samé plénce, v té jeho jediné peřince jistotně, zádečka červená, mokrem odmočená, a křik jeho neuslyšel žádný, ani otec v lese, ani nejstarší sestřička osmiletá vedle kolébky. Hlava jí byla sklesla v tvrdém spánku na příčku postele, v kteréž ty čtyry „mladší“ spaly, přikryté starou kazajkou otcovou a ještě starším šorcem matčiným. A nebohá hlídačka si byla přivázala poviják obklesnutý kolem kolébky hodně krátce k ruce, aby každé hnutí dítěte ucítila. A nyní spala tak pevně, že by ji byl ani hluk hořící se chalupy ze spaní neprotrhl. A kde byla matka ubohého dítěte bledých líček v kolébce? Snad ji Pánbůh povolal? Odměnil ji trampoty vezdejšího žití bídného v tom nebeském ráji? Posud ještě ne. — — Matka odjela do Vídně a kojila tam dítě bohatého žida. — A když to dítě v čistotě chované k prsu přikládala a viděla, jak denně sílí, roste, tak zpomínala na své, babičce odevzdané a představovala si je ještě tlustší, ještě hezčí, ačkoliv mu tak skoro přinucena byla „kozu“ dáti, ale vždyť platila matce za opatrování a na „teplé mléko“ synáčkovi „čtyry stříbra“ měsíčně. A dále počítala stále, mnoho-li „jednušek“ přiveze domů, až odkojí, jak se všecka bída, všecka nouze odstěhuje z chaloupky nad svahem. Žena ve Vídni snila o krásné, bezstarostné budoucnosti a muž se vracel sténaje pod těžkou nůší roští z lesa. — Což byla ta rosa dnes tak mrazivá? Kosťmi mu to probíhalo, celé tělo se chvělo a bledý obličej byl opuchlejší než jindy. „Zatěkal“ již čas, ještě než žena do Vídně odjela, nohy byly těžké jako stupy, ale trochu pálenky je zas vždycky posílilo. — — Ne že by si je byl mastil pálenkou, co by to ale zpomohlo — zahřál si jí žaludek a ona mu posilnila celé tělo. — — — Dnes se jí sotva dočekal a neměl žádné doma, musel až do městečka pro ni — a Bože můj! — vždyť zapomněl nasbírať hřibů v lese, zač ji koupí? A chleba také nemají a kdož jim svěří? No, snad ještě jednou pantáta žid, co ženě půjčil na cestu; však on je dobrý člověk. A tu se blíží k chalupě a zaslechne slabý křik dítěte, mečení kozy, všechnu sílu napne a čerstvěji vykračuje. Praští roštím na dvorek, budí děvče, klade ohýnek na ohnisku, ale co uvaří? Ani nejmenší drobet mastného v chalupě není! Lžička černé mouky kdesi v almárce ještě bude, uvaří „praženou polévku“, ale co nadrobiť? Snad že by již ty zemáky dozrávaly? A když budou trochu vodnaté, trpkavé, co uškodí, vždyť upraží mouku na polévku, pak to neznať. Ale vždyť to dítě ještě křičí, zapomněl podojiť kozu. Běží dojit — koza hladná, mléka nemá, hodiť jí ničeho nemůže, však ji později děvče zavede na pastvu. Jen co by nyní kapku mléka nadojil pro to dítě. A podaří se mu. Co děvče chlapcovi po lžičečce mléko dává a tento dychtivě do sebe ssaje, uchmatne otec motyku a chvátá na záhonek pro zemáky. A jsou ještě drobné, zelenavé, budou ještě peprné, ale co naplat? Však je děti snědí. Hůř je s ním. Jak se dostane bez peněz pro pálenku? A dnes by jí více potřeboval jak kdy jindy. — Přiběhne domů, přikládá na oheň, rozfukuje a pak oškrabuje zemáky. Děvče zpívá dítěti, uspává je opět. A nyní zemáky opral a chce je hodiť do vařící vody a jak se vzpřímí, cosi ho píchne u srdce, přitiskne levou ruku k srdci a pravou již se zachycuje police, klesne k zemi, zasténá a ten bídný život jest ukončen. — Dnes nemusí chodiť pro pálenku, ani kdy jindy. — Chlapec spí, druhé děti se probouzejí, jedli by všickni, nejstarší se odváží do kuchyně nahlídnout, zda-li tatínek dovařil polévku. I pane Bože, vždyť oni tu usnuli a oheň uhasl! Toť podivné, zemáky jsou ještě syrové. „Tati, vstaňte! Já dovařím snídani, nemohu takhle pro vás k ohništi!“ A otec neodpoví, otec spí pevněji, než děvče chápe. Vyspává bídu celého žití svého nuzného a děvče ponejprv zří zrak věčného spánku před sebou. {{Oddělovač|* * *}} Otce vynesli do nového bytu na hřbitov a k dětem se přistěhoval podruh jeden s ženou a třemi dětmi; dostal kdesi výpověď, proto že ty čtyry „jednušky“ ročně nikdy sehnať nemohl. Však ale je to také zpozdilé, tolik nájemného požadovať od rodiny, co je na své ruce živa! — Jako by ty peníze na roli zrály. — U sedláků krátký bývá výdělek, nenajmou kromě ve žních nádenníků, takto dřou sami, aby ušetřili. Kam se tedy ten chudobný člověk obrátí? — Chodí na „panské“, ale mnoho-li tam vydělá? — Když se — s odpuštěním — hnůj nakládá, nebo po polích rozhazuje, dostává muž 25&nbsp;kr., žena pak 20&nbsp;kr. beze stravy denně. Na řepách neb při sázení a vybírání zemčat dostávají též tolik, leda že na senách plat o 5&nbsp;kr. se zvýší, když svatojanské plíště hrozí aneb přívaly z hor. O takový výdělek aby čert dbal, co z toho pozná? A když si takto někdy ulehčí a požaluje, hned se ještě žena vadí, aby se Pánubohu nerouhal a připomíná mu, že ve žních dostal po 40&nbsp;kr., někdy i po 50&nbsp;kr., krom svačiny a chleba a konečně on sám se poohlédne, nestojí-li někde „panský dráb“, aby se někdy za takové pohrdání na něm nemstil, až bude „sháněť“ lidi. Kdo je na bídě zrozen, i psotě neuteče! Co naplat! A nyní se ubytovali v chalupě nad svahem. Žena bude opatrovať to „nejmladší“, až se hospodyně z Vídně vrátí, jistě že se jí dobře odmění. Co ona jen těch „panenek“ přiveze, vždyť vzkázala po Tekluši Cikánkově, že jich dostává 12 na měsíc. To se zrovna penězi zasype! A to jídlo! do piva prý by si chleba drobiť mohla. On by si to takhle přál jenom jednou za rok, na posvícení. Inu, všeci lidé všeho nemají — on se zatím bude živiti s ženou a dětmi tady u chalupy. Ta zemčata na záhoně snad dostačí, než se hospodyně vrátí, ona může s tolika penězi zásobu na zimu hotovými zaplatiť. A také snad si někdy trochu zavdá, vždyť se žena také může hlásiť u „babičky“ o náhradu na teplé mléko, vždyť babička bere „čtyry stříbra“. A kdyby ženě jen polovici dala, za dva zlaté může on míť bavlněnou kazajku a ještě trochu „truňku“, a to děťátko mizerné se lehce nějakým cumlíčkem uživí, co pak potřebuje mléka. To takhle až bude někdy — uživí-li ho Pánbůh — běhať, může pak jídať mléčnou polévku s kroupama. Zatím prohlídá podruh „ty hadérky“ po nebožtíkovi, jestli by se mu tam nehodily nějaké nohavice, jeho jsou po těch žních zcela rozmlátěny. A žena si „vypůjčí“ nějaký šátek na všední den a zástěru hospodyně. Ta myslím se bude juž těm selským hábům vyhýbať, kdoví, jaké drahé šaty si tam odtuď přiveze! — A kdož ví, jaké ještě jiné pěkné věci! Takhle je to na tom světě, za někým se jen štěstí sype. — A podruh toto hrozitánské štěstí hospodyni hodně závidí. Štěstí! Muž její pohřben, dítě na úmor a skrovňoučký majetek v podruhových rukou! Štěstí jen pro ni, že jí to posuď nepsali; ale — času prý dosť na takové zprávy, až dojede domů, mohlo by se jí snad oulekem mléko zaraziť a mohla by se zvrátiť, než stráví vespolek, dá-li Pánbůh ve zdraví, ty zemáky. {{Oddělovač|* * *}} Hospodyně odkojila, vracela se na Štokravu zpátky. Každý jen počítal, co si peněz veze, půl roku kojila, po 12&nbsp;zl. měsíčně brala, tak tedy to dělá úhrnkem 72&nbsp;zl. Dva a sedmdesát zlatých! Toť je peněz, to si pomalu za ně chalupu koupiť může. — „Ale chuděra ovdověla, co tomu bude říkati?“ polituje ji nějaká sousedka. „Co by měla říkať?“ praví druhá. „Musí poručiť Pánubohu. Takového muže, jako byl nebožtík, ještě na ty peníze také dostane.“ — A nebohá žena celou cestu jen čítá a počítá, mnoho-li jí z těch peněz zbude, až zapraví, co je dlužna. Předně chce zaplatiť dluh „mezi židy“. Pantáta vinopalník jí půjčil na cestu 4&nbsp;zl. Pantáta kupec ji ošatil, neb jí Verunka Tichých sdělila, že tam otrhaná přijíť nesmí, sice že by místo žádné nedostala, ona ale juž ani dobré košile neměla, vždyť potřeboval muž prádlo a šaty do práce a ty děti také byly na polo nahé. Vzala tedy na dluh u kupce kartounovou sukni, stála 3&nbsp;zl., barchentovou sukni za 2&nbsp;zl. 50&nbsp;kr., na tři košile lehkého plátna 3&nbsp;zl., dva šátky na krk, dva na hlavu 2&nbsp;zl. 50&nbsp;kr., pár vlněných punčoch 80&nbsp;kr., dva páry bavlněných, stávkových 70&nbsp;kr., na dva páry střevíců jí půjčil 5&nbsp;zl., vlněná pléna stála 6&nbsp;zl., kazajka sváteční i „s krejčím“ 4&nbsp;zl. 50&nbsp;kr., dvě kanafasové 3&nbsp;zl., dvě zástěry 1&nbsp;zl. a jeden fěrtoch 90&nbsp;kr. Co šatu má to ví, ale co ten dluh vynáší to chudera neví, neb se jí ty číslice jaksi v hlavě pletou a pak to brala „po něčem“, neb nechtěla většího dluhu na sebe uvaliť; ale když Verunka přišla a prohlížela šaty v uzlu k cestě do Vídně nachystané, vždycky jí zas připomněla, že ještě to neb ono schází, a Verunka Tichých tomu rozumí, neb tam již po druhé odkojila, arcižeť to bylo ještě za dřívějších dob. Nynější svět prý požaduje ještě mnohem víc, jak prádla tak šatů, lidé prý nyní drží více na čistotu nebo-li na „parádu“; ale co ona chudobná žena se bude držeť parády, ona jen tam poveze co Veronika za potřebné uzná, vždyť si tam zas může na sebe vyprať, když dítě usne. Drží celou cestou peníze v šátek svázané křečovitě v rukou, jen když uvidí zdaleka nějakého otrhance, potajmu je za plenou do ňader strká cestou rozvažuje, jaká to výhoda, že nyní i Moravanky za kojné se hledají. A to teprv od té doby, co paní císařovna — aby jí Bůh potěšil — mladou Řehořovou z Luk vybrala sobe za kojnou jediného synáčka svého. Bůh ho chraň a opatruj! Ale každé se nepoštěstí přijíť mezi panstvo — je ráda, když se dostane do domu bohatých lidí. A kdo pak má nynějšího času ještě peněz mimo panstva? Jenom židé, oni mají chytré hlavy k vydobytí majetku a potřebují mnoho kojných. Povídali jí doma, že jsou ty vdané vzácnější, proto že málo která může domácnosť opustiť, ona ale — chvála Bohu — mohla odejíť, vždyť odevzdala dítě babičce a ty odrostlejší jsou pod dohlídkou otcovou. Chudák ten se ale bude těšiť, až ty „panenky“ uhlídá! Ona by byla sice ráda tu jednu ušetřila, co zaplatila formanovi ze Štokravy do Třebíče, ale kdyby se byla domů dostala, a ona juž nedočkavostí práhla, aby je zas všechny uhlídala. Přece jí ta cesta toli nestála, jako když tam jela. Bylo to skoro z jara, v ouvozích ještě sem tam sněhu a bláta — až hrůza. Tenkráte musila i do Třebíče jeť, z Třebíče zaplatila 2&nbsp;zl. do Štokravy, ze Štokravy jela po železnici. Cestou musila, když přišli na hospodu, všude prosiť, aby jí pověděli, kde která chudobná žena kojí a každá jí — Bůh jí zaplať — dovolila dítě přiložiť k prsu, aby se jí mléko nesrazilo. Dostala se šťastně až do Vídně, ale tam jí nastalo velké soužení, nemohla tam Anku Truhlářovu nikterak najíť. Mnoho se nachodila, mnoho se naptala, než zastihla kdesi pána Moravce, který jí konečně vysvětlil, kde má vlastně ulici hledať, ve které Anka Truhlářova bývá. (Vždyť to měla na papírku napsané.) Bylo již pod večer, když se k ní dostala a hnedle ji prosila, kdyby ji někam zavedla, kde by u bohatých lidí potřebovali kojné. — <!-- str. 95 --> „I blázínku, kde pak bych to věděla! Chceš-li, zůstaň u nás noclehem, dá-li Pánbůh zítra zavedu tě k nějaké dohazovačce, ta snad o něčem bude věděť.“ A žena byla všechna udivená; nyní byla ve Vídni, jela tam za kojnou a měla sobě hledať místo, to jí doma ani nenapadlo. Vůbec nevědělať, jak „ten svět“ mimo domácí ves vypadá; tak se odvážila s důvěrou takovou, jako malé dítě mívá, když se ponejprv „od lavice pouští“ do dálky a neměla nic jiného na mysli, jen ten plat, co bude dostávať a budoucí blahobyt. Ráno šly k dohazovačce, Anka s ní promluvila a vrátila se vařit oběd, aby muž nezhlížel, ona pak šla s dohazovačkou k jednomu pánovi. Seděl v kanceláři, měl tam moc lidí a byl podobný židovi. Ten si ji prohlédl od hlavy k patě, převracel dlouho lístky v jakési knížce, pak z ní něco vypsal na papír a podal jej, když si byl jméno její zaznamenal, dohazovačce. A tato ji zavedla na místo. Za obstarání místa toho požadovala jen 1&nbsp;zl. 50&nbsp;kr., proto že prý ví, že je chudobná. Žena stála jak ohromená — zač pak to jen toli peněz? Snad ne za těch několik kroků? I za to by si nechali lidé platiť? To snad nemůže ani býť! A zcela skroušeně se dohazovačce přiznala, že již žádných peněz nemá. „To nevadí,“ odvětila tato, „najmou-li vás, tak jak tak dostanete závdavek, který vám pak ze mzdy strhnou, z čeho by ste zaplatila „agenta“.“ „Co je to panimámo „agenta“?“ „Agent se jmenuje ten pán, co jsme u něho byly, co nás sem na místo posílá.“ „A tomu se musí také platiť?“ „I bláhová, jak pak ne?“ A v ženě se pomalu tajil dech, chtěla se zeptať, mnoho-li se platí a nemohla, hrdlo měla jako staženo. A přišli na místo, byla předvedena paní, pán se na ni také díval, radili se, pohlíželi na ni a konečně ji pán vyzval, aby s ním zajela k lékařovi, aby tento usoudil, zdali se hodí za kojnou. Ženě vyhrkly slzy z očí. Co to tu chtěli s ní? Jest-]i se hodí za kojnou! Cožpak neodkojila již svých pět dětí, a nebyly to silné, pěkné, zdravé děti? A nyní teprv chtějí usoudiť, zdali ona se hodí za kojnou! Tohle již tu jde o rozum! Na štěstí jí ani na mysli netanulo, že by kdy mohl lékař říci, že se nehodí. Jeli tedy ku lékaři, přijali jí a podali jí z brusu novou „pětku“ závdavku. Dohazovačka čekala na výsledek a na peníze. S povzdechem, se jí ptala žena, mnoho-li bude panu agentovi dlužná. „Inu, za kojnou cenívá nejméně „pětku“!“ Ženě se dělaly mžitky před očima, dala se opět do pláče. „I zpozdilá, plakať nesmíte, hnedle by vás propustili, to by uškodilo dítěti, to není jako na venkově. Ale víte co, že jste spořádaná ženská, mám také uznání, já vám těch 50&nbsp;kr. spustím a pana agenta požádám, aby se spokojil se čtyrmi zlatými. Však bych to neudělala, pro nějakou „padlou“ zvláště ne.“ A žena poděkovala a závdavek odnesla dohazovačka. Nyní byla prodána skrze tu pětku, nechť již se jí tu líbilo, či nelíbilo. A že byla dobrého srdce, již s Pánembohem toho půl roku tam vytrvala a nyní to zase vše na mysli rozvažovala, než zahlídla domácí krov. ---- Pod těžkým uzlem se prohýbá a vstupuje do síně. „I pozdrav vás Pánbůh, mami!“ volá nejstarší děvče ze světnice. „Co jste nám přinesli?“ volají druzí. A matka stojí zaražena na prahu a pohlíží udiveně na cizí lidi v chýžce, již si tak po domácku počínají. Na kolébku ani ještě nepohlédla a ptá se rychle: „Kde pak jsou tatínek?“ „O, juž dávno u Pánbička v nebi, pane, těm je tam dobře!“ Chyžka se počíná kolem ní točiť — a ještě ani nepohlédla na kolébku a na to nebohé dítě v ní! {{Oddělovač|* * *}} Pantáta kupec s ženou účtoval. {| style="margin: .5em 0 .5em 5em;" |- | Kartounová sukně || 3 zl. — kr. |- | Barchentka || 2 ,, 50 ,, |- | Na tři košile lehkého plátna || 3 ,, — ,, |- | style="padding-right: 1em;" | Dva šátky na krk, dva na hlavu || 2 ,, 50 ,, |- | Vlněné punčochy || — ,, 80 ,, |- | Dva páry stávkových || — ,, 70 ,, |- | Na dva páry střevíců || 5 ,, — ,, |- | Vlněná pléna || 6 ,, — ,, |- | Kazajka sváteční „i s krejčím“ || 4 ,, 50 ,, |- | Dvě kanafasové kazajky || 3 ,, — ,, |- | Dvě zástěry || 1 ,, — ,, |- | Jeden fěrtoch || — ,, 90 ,, |- | style="padding-right: 1em; text-align: right;" | Úhrnkem || 32 zl. 90 kr. |} Ženy se chápe závrať. Žádá, by jí pantáta připočítal ty čtyry jednušky měsíčně, co matce byla posílala, to jest za půl roku 24&nbsp;zl., pak ten závdavek co dohazovačce a agentovi dala, ty čtyry zlaté co si od pantáty vinopalníka na cestu byla vypůjčila, těch 60&nbsp;kr., co potřebovala z Vídně do Štokravy a ten zlatý, co zaplatila ze Štokravy do Třebíče. A pantáta kupec počítal. {| style="margin: .5em 0 .5em 5em;" |- | Svého požadavku || 32 zl. 90 kr. |- | Matce || 24 ,, — ,, |- | Závdavek || 5 zl. — kr. |- | Na cestu || 4 ,, — ,, |- | style="padding-right: 1em;" | Na zpáteční cestu || 1 ,,60 ,, |- | style="padding-right: 1em; text-align: right;" | Celkem || 67 zl. 50 kr. |} Když tedy ještě těch několik grošů sčítala, co vydala za maličkosti „pro památku“, totiž matce růženec, mužovi dýmku, dětem po rohlíčku a cukrovém koláčku, když přičítala těch několik krejcarů za bochníček chleba, který si na cestu byla koupila, zbývalo jí z celého výdělku 2&nbsp;zl. 80&nbsp;kr. Z toho měla zapraviti útraty pohřební a měla zásobiti zemáky na zimu, neb na záhonku již žádných nebylo. A muž již nežil — a dítě bylo jako lísteček a to, které ona ve Vídni odkojila bylo jako cval. A když bědovala, podruhyně jí těšila, řkouc: „I neplačte, alespoň jste se při tom ošatila!“ — Ale i podruh se byl ošatil a i najedl s ženou i s dětmi. Tak si náš lid pomáhá od bídy! {{Konec formy}} 5r7d1jgt0ritp39gnyqputvq6ksyfni 0 19033 281869 254427 2022-08-10T19:07:12Z Danny B. 31 oprava kódu; optimalizace kódu; kosmetické úpravy wikitext text/x-wiki {{Textinfo | TITULEK = Sepsání války peloponnesské | AUTOR = [[Autor:Thúkydidés|Thúkydidés]] | PŘELOŽIL = [[Autor:Jan Nepomuk František Desolda|Jan Nepomuk František Desolda]] | LICENCE = PD old 70 | LICENCE-PŘEKLAD = PD old 70 | ZDROJ = THUKYDIDES. ''Sepsání války peloponneské''. Parubice: F. & V. Hoblík, 1885 | nakladatel = F. & V. Hoblík | ONLINE = {{Kramerius|nkp|8b3ae5a0-33ab-11dd-89fe-000d606f5dc6}} | WIKIPEDIA = Dějiny peloponéské války }} * [[/Úvod|Úvod]] * Kniha prvá ** [[/Obsah|Obsah]] {| style="text-align: center;" |- | [[/1.|1.]] || [[/2.|2.]] || [[/3.|3.]] || [[/4.|4.]] || [[/5.|5.]] || [[/6.|6.]] || [[/7.|7.]] || [[/8.|8.]] || [[/9.|9.]] || [[/10.|10.]] |- | [[/11.|11.]] || [[/12.|12.]] || [[/13.|13.]] || [[/14.|14.]] || [[/15.|15.]] || [[/16.|16.]] || [[/17.|17.]] || [[/18.|18.]] || [[/19.|19.]] || [[/20.|20.]] |- | [[/21.|21.]] || [[/22.|22.]] || [[/23.|23.]] || [[/24.|24.]] || [[/25.|25.]] || [[/26.|26.]] || [[/27.|27.]] || [[/28.|28.]] || [[/29.|29.]] || [[/30.|30.]] |- | [[/31.|31.]] || [[/32.|32.]] || [[/33.|33.]] || [[/34.|34.]] || [[/35.|35.]] || [[/36.|36.]] || [[/37.|37.]] || [[/38.|38.]] || [[/39.|39.]] || [[/40.|40.]] |- | [[/41.|41.]] || [[/42.|42.]] || [[/43.|43.]] || [[/44.|44.]] || [[/45.|45.]] || [[/46.|46.]] || [[/47.|47.]] || [[/48.|48.]] || [[/49.|49.]] || [[/50.|50.]] |- | [[/51.|51.]] || [[/52.|52.]] || [[/53.|53.]] || [[/54.|54.]] || [[/55.|55.]] || [[/56.|56.]] || [[/57.|57.]] || [[/58.|58.]] || [[/59.|59.]] || [[/60.|60.]] |- | [[/61.|61.]] || [[/62.|62.]] || [[/63.|63.]] || [[/64.|64.]] || [[/65.|65.]] || [[/66.|66.]] || [[/67.|67.]] || [[/68.|68.]] || [[/69.|69.]] || [[/70.|70.]] |- | [[/71.|71.]] || [[/72.|72.]] || [[/73.|73.]] || [[/74.|74.]] || [[/75.|75.]] || [[/76.|76.]] || [[/77.|77.]] || [[/78.|78.]] || [[/79.|79.]] || [[/80.|80.]] |- | [[/81.|81.]] || [[/82.|82.]] || [[/83.|83.]] || [[/84.|84.]] || [[/85.|85.]] || [[/86.|86.]] || [[/87.|87.]] || [[/88.|88.]] || [[/89.|89.]] || [[/90.|90.]] |- | [[/91.|91.]] || [[/92.|92.]] || [[/93.|93.]] || [[/94.|94.]] || [[/95.|95.]] || [[/96.|96.]] || [[/97.|97.]] || [[/98.|98.]] || [[/99.|99.]] || [[/100.|100.]] |- | [[/101.|101.]] || [[/102.|102.]] || [[/103.|103.]] || [[/104.|104.]] || [[/105.|105.]] || [[/106.|106.]] || [[/107.|107.]] || [[/108.|108.]] || [[/109.|109.]] || [[/110.|110.]] |- | [[/111.|111.]] || [[/112.|112.]] || [[/113.|113.]] || [[/114.|114.]] || [[/115.|115.]] || [[/116.|116.]] || [[/117.|117.]] || [[/118.|118.]] || [[/119.|119.]] || [[/120.|120.]] |- | [[/121.|121.]] || [[/122.|122.]] || [[/123.|123.]] || [[/124.|124.]] || [[/125.|125.]] || [[/126.|126.]] || [[/127.|127.]] || [[/128.|128.]] || [[/129.|129.]] || [[/130.|130.]] |- | [[/131.|131.]] || [[/132.|132.]] || [[/133.|133.]] || [[/134.|134.]] || [[/135.|135.]] || [[/136.|136.]] || [[/137.|137.]] || [[/138.|138.]] || [[/139.|139.]] || [[/140.|140.]] |- | [[/141.|141.]] || [[/142.|142.]] || [[/143.|143.]] || [[/144.|144.]] || [[/145.|145.]] || [[/146.|146.]] [[el:Ιστορία του Πελοποννησιακού Πολέμου]] [[en:History of the Peloponnesian War]] [[ru:История (Фукидид/Мищенко)]] 1sz5hlbstk5jmnsi63fwm651qgo9fxd 0 19843 281866 274307 2022-08-10T19:07:03Z Danny B. 31 úpravy podle různých zdrojů; {{Forma}}; oprava kódu; optimalizace kódu wikitext text/x-wiki {{Textinfo | TITULEK = Pokus o abstinentní večírek | PODTITULEK = čili Amerikánská zábava | AUTOR = [[Autor:Jaroslav Hašek|Jaroslav Hašek]] | POPISEK = povídka | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = [http://gutenberg.cz/BookDetails.aspx?book=180] }} {{Forma|proza}} == I. == Nejsmutnější důkaz toho, kam vede pití, podalo nám známé individuum z bible Chám, který ocitl se před soudem dějin pro zločin proti mravopočestnosti, který spáchal na svém otci Noemovi. Znám jest též případ opilého faráře z Interlakenu, který šel sloužit mši svatou v košili, a mého přítele Slavíka, který v opilosti snědl v zoologické zahradě v Drážďanech zaživa mladou jedovatou kobru, roztomilé hadí mládě. Tyto i jiné případy vedly lidstvo k přemýšlení o zhoubných účincích alkoholu. Amerika učinila v tom ohledu první krok a zavedením prohibice ukázala celému světu, jak lze zvýšiti důmysl a vynalézavost lidskou obcházením zákona proti nalévání alkoholických nápojů. Vyvinul se takzvaný zoufalý abstinentismus, kdy pod tlakem prohibičního zákona z lidí, kteří jakživi nic nepili, stávají se kořalové a z majitelů salónů a barů podvodníci. „Whisky a brandy!“ toť heslo, které dnes víří celou Amerikou, letí od New Yorku do San Franciska, od Kanady až po Mexiko. Na tomto ohromném prostranství čeká dnes denně několik miliónů džentlmenů v miliónech barů, až k nim přistoupí majitel baru a vleje jim do otevřených úst kalíšek whisky a zinkasuje peníze. Tak se to totiž dnes v Americe dělá. V lahvičce se kvůli policejním špiclům neprodává, poněvadž by to byl důkaz, taková zabavená lahvička. Džentlmen prostě otevře hubu a do té se mu to naleje. U nás v Čechách ani Ymka, ani Armáda spásy mnoho nesvedou se svou utkvělou představou, že nejlepším dárkem lidstvu je prohibice. Prohibicí stoupá zločinnost, poněvadž dnes už sedí v Americe ve vězení přes sedmdesát tisíc lidí pro nedovolený prodej kořalky, takže dnes Amerika v kriminální statistice je na prvním místě. U nás však alkoholismus jest historický, podepřený četnými privilegiemi našich králů, přikazujících městům pivo vařiti a poddaným pivo píti. Slavná Destinka si dokonce teď nedávno koupila celý lihovar. Kampak na nás Ymka! U nás se dnes postupuje takto: Když je pivo 8°, tak se každá sklenice vypitá zlepší třemi až čtyřmi štamprlemi. Sklenice desetistupňového piva lepší se dvěma a dvanáctistupňového jednou skleničkou. Všechny brožury Ymky o střízlivosti stojí za starého kozla, když v novinách v inzerátech doporučuji se likéry zaručeně sedmdesátiprocentní, s mnoha slibnými názvy likérových specialit, jako Řež ho, Jen do toho. == II. == Nelze říci, že město, kde se stal pokus o abstinentní večírek a amerikánskou zábavu, bylo by snad městem prostopášnějším než druhá města v republice. Alkoholikové tam drželi stejné tempo s alkoholiky jiných měst a jako všude jinde i tam připadal na pět střízlivých jeden opilý chlap a na tři obyvatele denně láhev kořalky. V noci našli vždycky ležet tucet lidí, jako všude v jiném městě, které mělo stejný počet obyvatelstva, a dva nebo tři se ve dne váleli po chodníku. Také nelze říci, že by se v tom městě v noci víc řvalo než kdekoliv jinde nebo tropilo víc výtržností. Tu a tam někdo o někoho přerazil hůl, jednou za rok někdo někoho v opilství rozpáral, to by tak už snad bylo všechno. Proto vzbudilo velkou senzaci v městě, když jedna paní, která přijela po smrti svého muže z Ameriky do svého rodného města, pobláznila veřejnost s uspořádáním abstinentního večírku a amerikánské zábavy, která se měla konat v restarauci pana Vašaty. Ubohý pan Vašata musel sehnat do sálu sto dvacet židlí, osmdesát hrníčků na čaj, který bude vařit Američanka s paní vrchní revidentovou od dráhy, kterážto dáma se velice rychle připojila k abstinentnímu večírku, poněvadž nebylo snad ani jednoho dne, aby pan revident nepřicházel domů v noci ne opilý, ale veselý. Manžel té americké dámy byl jedním z průkopníků abstinentního hnuti v Alabamě a vrchním kazatelem nějaké náboženské sekty. Plakáty, které dala natisknout, měly černý rámec jako nějaké úmrtní oznámení: <div style="border: 1px solid #000; text-align: center;"> '''ABSTINENTNÍ ZÁBAVA''' Amerikánský večírek bez alkoholu!<br /> Vyhýbejme se opilcům!<br /> Alkohol snižuje obraz boží k obrazu nerozumného zvířete! 9. dubna pobavíte se bez alkoholu v restauraci p. Vašaty! Začátek v 7 hod. večer '''Na programu:''' Úvodní slovo pí Piccknown, pocházející z našeho města. Různé hry. Pro občerstvení podává se bezplatně čaj. Přijďte hromadně a přesvědčíte se sami, co je lepší, zábava s alkoholem, nebo bez alkoholu! </div> Když se obsah plakátů uvedl ve známost obyvatelstva, nastalo pravé pobouření v městě, kteréž bylo asi tlumočeno vyhraněným prohlášením starého lesníka ve výslužbě pana Polívky: „Taková zábava nepatří do hospody, ať si jdou s tím čajem někam na palouk.“ Kapelník Vořech šel ještě dál a vyjádřil se v hospodě U nádraží: „Já tam půjdu a vožeru se jim tam pod vobraz boží.“ Téhož mínění byla spousta jiných občanů. Nad abstinentní zábavou visely těžké chmury. == III. == Paní Piccknown velmi pečlivě sestavila si krátký proslov, který způsobil v sále restaurace pana Vašaty ohromný rozruch. Dostavilo se velké množství obecenstva, samí staří pijáci, na které se šly dívat jejich manželky, jak to na ně bude účinkovat. Paní Piccknown měla ještě v živé paměti, jak její nebožtík manžel hřímal v Alabamě do duše starým lotrům ze Západu, aby už nechali whisky a chytili se bible. Paní Piccknown provázela svou řeč, ve které vynikaly amerikanismy, nejšťavnatějšími nadávkami. Nejjemnější bylo, když prohlásila, že každý, kdo pije, je bídný pacholek, přičemž polovička manželek šťouchla do svých mužů a řekla: „Vidíš, já už jsem to dávno říkala.“ Předvedla také několik příkladů ze života opilců v Americe, kteří to svým nezřízeným životem dopracovali až na elektrickou stolici. Několik jednotlivců chtělo se ze sálu vytratit a chtělo si jít do výčepu něco vypít, ale byli ve dveřích vráceni paní vrchní revidentovou, která hlídala východ, což však nebylo nic platné, poněvadž několik pánů přehouplo se ze sálu oknem do zahrady, odtud do kuchyně, z kuchyně do výčepu. Potom, když se tak v těchto pochůzkách všichni mužové vystřídali, paní Piccknown zakončila svou řeč a prohlásila, že nyní se pokračuje v programu. Následují hry. Udělí pokyny a potom, když dá znamení píšťalkou, může to začít. Vytáhla z kapsy sirénu, jaké se užívá na fotbalových zápasech. První hra byla tato: dámy utvoří kruh vnější, páni vnitřní, obě kola pohybují se protichůdným směrem, přičemž si páni i dámy podávají ruce. Nežli obě kola byla sestavena a dala se do pohybu, podařilo se dvěma účastníkům tak se napít ve výčepu, že když se to všechno dalo do pohybu, oba při podávání rukou se svalili a byli odvedeni svými manželkami domů. Prohibiční hnutí mělo své pozitivní výsledky, neboť v malých přestávkách mezi jednotlivými společenskými hrami bylo si třeba všechno vynahradit. Účastníci lili to do sebe zvýšeným tempem, které ještě město nepamatovalo. Nežli došlo k nové hře, jeden pán, který nanejvýš denně vypil čtyři sklenice piva, spotřeboval půl láhve regulátoru, a v opilosti by byl málem zapálil na dvoře prasečí chlívek, hledaje ve dne s hořící sirkou vchod do sálu. Druhá společenská americká hra byla velice žertovnou. Na talíři na stole bylo deset hrachů. Úkol byl tento: vzít hrachy na plochu jídelního nože a donésti je na druhý konec sálu do klína paní Piccknown. Ti, kteří měli už trochu v hlavě, počali se bavit. Přistupovali ke stolu, dělali zoufalé pokusy udržet aspoň jeden hrášek na noži, až konečně pan Pexider, jenž byl snad ze všech nejnamazanější, z opilství tajně plivl na nůž, takže všech deset hrachů lehce sebral z talíře a odnesl je na druhý konec sálu do klína paní Piccknown, přičemž způsobně otřel nůž o její sukni. V malé přestávce, při které paní vrchní revidentová z dráhy rozdávala v hrnéčkách dámám čaj s kouskem keksů věnovaných obětavou pořadatelkou, naplnili páni výčepní místnost restaurace, přesně dle jásavého hesla pana Pexidera: „Teď si dáme do mouly.“ Radost zářila všem z očí a čím déle tím více se jim to neobyčejně zamlouvalo, takže další bod amerických her byl uvítán s velkým jásotem. Když totiž všichni, až na ty, kteří se nemohli vůbec hýbat v restauraci od stolu, poněvadž se jim podetínala kolena, byli opět shromážděni v sále, zahvízdala paní Piccknown na svou sirénu, jako když se hvízdá ofsajd, a vykřikla: „Všichni páni ven,“ což bylo přijato s hurónským řevem vděku. Mezi přítomnými dámami, když páni opustili sál, byla rozdána čísla do stovky, a která dáma měla nejmenší číslo, musela si vlézt do pytle, jenž byl potom zavázán, pak byla odnesena na stůl v sále; potom byli zavoláni rozveselení pánové, a nyní se dáma vydražovala. První podání bylo dvacet haléřů. Dámu v pytli na stole vyhrál onen lesník ve výslužbě, když to dotáhl na deset korun šedesát haléřů. Ukázalo se, že pan lesní ve výslužbě vyhrál za tento nepatrný obnos položivou a ustrašenou babičku paní poštmistrově, která sem šla doprovodit svou vnučku a dostala číslo jedna, k neobyčejné legraci všech paniček. Pan lesní ve výslužbě se tak rozzuřil, že napřed zbledl, potom zbagrovatěl, vytáhl hodinky z vesty, strčil si je do kapsy do kalhot, svlékl si kabát a vestu, pak to zas všechno oblékl a řekl výhrůžně: „Tady to máme!“ Všichni čekali s napětím, co se dál bude dít, ale nestalo se nic. Pan Polívka, lesní ve výslužbě, opovržlivě si odplivl i prohodil: „Vobejdové!“ a hrdě odešel do výčepu, kde pronesl k panu Vašatovi opět tu svou starou definici: „Taková zábava nepatří do hospody, ať si jdou s tím svým čajem někam na palouk.“ Muž, který by byl málem zapálil prasečí chlívek, byl vším tím tak nadšen, že zakoktal své manželce, která ho držela na židli, aby neupadl: „Teď te-pr-pr-pr-ve vi-vi-vi-vidím, vím, jak je-je ttto-to he-he-hezký, be-be-bejt ach-ach-achachsinentem.“ Načež jeho manželka k němu podotkla: „To jsem si nikdy nepomyslela, že se s tebou dožiju takové veřejné ostudy.“ Potom paní Piccknown opět zapískala ofsajd a svým hrubým mužským hlasem zvolala: „Všechny dámy ven!“ S dámami odešla však přirozeně polovička pánů, aby použila přestávky k vítanému, ještě bližšímu seznámení se s likérovými specialitami restaurace pana Vašaty. Se zbytkem mužů zůstala paní Piccknown sama v sále. Tato důstojná dáma tak byla nadšena svou prohibiční myšlenkou, že nepozorovala, co se vlastně kolem ní po ten celý čas děje. Obklopena skupinou pánů zpozorovala tato ideální dáma, že se děje něco nekalého, teprve tenkrát, když opět do sálu vlezl lesní ve výslužbě pan Polívka s kapelníkem Vořechem, který se vyjádřil v hospodě U nádraží: „Já tam půjdu a vožeru se jim tam pod vobraz boží.“ Chtěla právě dáti pokyny, jak provésti licitaci pánů, když oba, Polívka i Vořech, držíce se jako rekruti kolem krku, blížili se k ní, opisujíce obdivuhodné křivky, přičemž řvali, až se okna třásla, sloky staré písně „Když jsme táhli k Jaroměři, ať si nám to kdo chce věří.“ Paní Piccknown sama ani nevěděla, jak se najednou ocitla na kolenou pana Polívky, který ji houpal, jak seděla obkročmo, přičemž jí zpíval „Houpy, hou - houpy hou - mlhy padají krajinou - až umřel, půjdu za jinou.“ Kapelník Vořech ji přitom štípal do tváře, vytáhl jí z účesu vlásenku a šťoural se s ní v zubech. Potom ještě pocítila, že jí někdo vylil do úst nějakou kořalku a že ji někdo štípe do kolena. Potom přišly dámy, které to všechno vyházely ven a zpustošily celou místnost, jako by to byla posvícenská zábava. == IV. == Pan Vašata, vzdor škodě, kterou utrpěl ke konci předcházející kapitoly, prohlašuje veřejně, že špatná situace hostinských místností se dá jedině zlepšit pořádáním abstinentních večírků a amerických zábav. {{Konec formy}} [[Kategorie:Povídky]] 8i4tsz69q44zk5ge6v9ec4cm5za2bf6 0 20978 281890 140157 2022-08-11T09:07:15Z Danny B. 31 - prázdné parametry {{Textinfo}}; unifikace hodnoty parametru licence; kosmetické úpravy wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Abeceda zdraví a nemoci - Abeceda nemoci | AUTOR = Milan Jovanović-Batut | ČÁST = VI. Po nemoci | PŘEDCHOZÍ = V. Chraň se nákazy! | DALŠÍ = VII. Nebožtík v domě }} {{Textinfo | TITULEK = Po nemoci | AUTOR = [[Autor:Milan Jovanović-Batut|Milan Jovanović-Batut]] | PŘELOŽIL = [[Autor:Karel Bulíř (1868–1939)|Karel Bulíř]] | ZDROJ = JOVANOVIĆ-BATUT, M. ''Abeceda zdraví a nemoci''. Praha : Hejda&Tuček, 1901. s. 114-117. | LICENCE = PD old 70 }} {{Motto|»Opatrného Bůh opatruje.«|(Přísloví.)}} {{Motto|»Rozum za horami, smrt na krku.«|(Přísloví.)}} {{Forma|proza}} 270. »{{Prostrkaně|Nemoc po librách přichází, a po lotech odchází}},« říkáme o nemoci a jest to věru pravda. Po těžké nemoci potřebuje člověk dlouhou dobu, nežli se opět zotaví a nebude dřívějších sil. 271. Každá těžká nemoc netoliko že zachvátí jeden úd, jedno ústrojí, ale i celé tělo oslabí, vyčerpá, vyssaje. Dnes člověk by skály lámal, a zítra by ho větřík povalil. »{{Prostrkaně|Nemoc neumoří-li, zkazí.}}« 272. {{Prostrkaně|Mnohé nemoci zanechávají po sobě stopy.}} Nemocný sice ozdravěl, ale není ještě vše v pořádku. Požár jest uhašen, ale někde pod popelem doutná ještě lecjaká jiskra, jež může vzplanouti v nový požár, nejsme-li dosti opatrni. »{{Prostrkaně|Není horšího člověka nad toho, kdo z nemoci povstává.}}« 273. Proto nesmíme pustiti nemocného z dohledu, nastal-li obrat k lepšímu, do té doby, pokud síly jeho úplně se nevrátily. 274. Po povstání poznovu upadnouti do nemoci je horší, nežli první rozstonání. »{{Prostrkaně|Horší odval, nežli poval.}}« 275. V první době pozdravení se z nemoci potřebuje člověk péče i ošetření jak v prvních dobách nemoci. Cítí se třeba rekonvalescent na loži dosti silný, ale mimo postel teprve ukáže se skleslost sil tělesných. 276. Proto musí se díti vystoupení z postele, sezení v lenošce, přecházení po světnici, vycházka z domu jen znenáhle, opatrně, na krátkou vždy jen chvíli a nikdy bez průvodu. Všeliké přepínání může míti velmi smutné následky. 277. Veliké opatrnosti je třeba i v jídlech, aby se rekonvalescent nepřejedl a tím si neublížil. »{{Prostrkaně|Chuti nemocného nevěř!}}« Podávejme stále jen malé dávky, vždy jenom jeden pokrm, ale častěji. 278. Strava musí býti lehká, ale záživná. Nestřídmost v jídle a pití škodí hlavně těm, kteří trpěli nějakou nemocí žaludku, útrob břišních (tyfus, zánět pobřišnice) a p. 279. Lidem po nemoci sesláblým, skleslým, ubledlým dobré služby koná sklenka dobrého, starého vína. »{{Prostrkaně|Sklenka vína mysli přidá.}}« 280. Nemocný dlouhou nemocí zchoulostivěl, rozněžnil se; vyjde-li poprvé na procházku, byť i teplo bylo, jest zimomřivý a mrazí jej. Proto budiž každý rekonvalescent tepleji oblékán, zvláště od nohou. 281. Při svých prvních vycházkách po nemoci má se každý vyhýbati místům vlhkým, stinným, kam přístup má prach, kouř nebo jiná nečistota. Nejlépe lahodí procházky na volných, slunných, před větrem chráněných místech. 282. Na vítr, déšť, sníh, mráz, parné slunce nemá rekonvalescent vycházeti. Nejlépe se doporučuje pro první dobu vycházky dopolední neb polední, po nichž rekonvalescent uléhá zase do postele. 283. Vůbec může rekonvalescent spáti co nejhojněji, též ve dne, nejsa při tom obtěžován hlukem z okolí neb ulice, s různými unavujícími návštěvami. 284. To má míti také každý člověk po nemoci hlavně na mysli, že jeho síly nejspíše osvěžují mírné vycházky na čerstvý vzduch a hojný, klidný spánek. Při vycházkách a vyjížďkách nepouštějme se daleko, pamatujíce vždy, že máme před sebou také cestu zpáteční. 285. Později může si rekonvalescent vyjíti také do společnosti, kde jeho mysl — stále nemocí a všemi jejími detaily se zaměstnávající — upoutána bude jinými veselejšími předměty a představami, což mívá též blahodárný vliv v dobách rekonvalescence. 286. Člověk po nemoci, sesláblý, nemá se přemáhati; soudí často dle svých dřívějších sil a v tom se klame: napíná a přepíná, zapomínaje, že vrhá se do nebezpečí nového onemocnění. Hlavně mají se veškeré námahy vystříhati oni, kteří trpěli některou prsní nemocí. 287. Proto nemá člověk po těžké nemoci hned chápati se prací a povinností dřívějšího svého povolání, ale užíti delší doby k řádnému zotavení se, by nabyl nových sil. »{{Prostrkaně|Strpení jest nejlepší lékařství.}}« 288. Nevrací-li se dlouho po nemoci žádoucí síly a dřívější pořádek, polehává-li zdánlivě uzdravený a stále postonává, nezbývá nic jiného, než opět povolati lékaře. 289. Výborných výsledků docílíme často, pošleme-li rekonvalescenta někam na čerstvý vzduch, na venek na cesty. Proměna vzduchu a všeho okolí mívá často blahodárný vliv na celkový stav uzdravujícího se. Rozumí se samo sebou, že na cesty delší vypraviti se může toliko ten, jenž cítí se již dosti silný a zdravý. 290. »{{Prostrkaně|Koho kaše spálila, ten i do podmáslí fouká.}}« Kdo jest si vědom, z jakých příčin a na jakou nemoc on sám nebo někdo z jeho milých onemocněl, zajisté vše dobře si zapamatuje a pro budoucnost vystříhá všeho škodlivého. »{{Prostrkaně|Bodejž měl cikán ten rozum před účinkem, co mívá sedlák po účinku.}}« {{Konec formy}} 4wegglphlzzlfln6bhsqgjg0j4h9h5b 0 20985 281889 140158 2022-08-11T09:07:12Z Danny B. 31 - prázdné parametry {{Textinfo}}; unifikace hodnoty parametru licence; kosmetické úpravy wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Abeceda zdraví a nemoci - Abeceda nemoci | AUTOR = Milan Jovanović-Batut | ČÁST = V. Chraň se nákazy! | PŘEDCHOZÍ = IV. Pomoz sám sobě | DALŠÍ = VI. Po nemoci }} {{Textinfo | TITULEK = Chraň se nákazy! | AUTOR = [[Autor:Milan Jovanović-Batut|Milan Jovanović-Batut]] | PŘELOŽIL = [[Autor:Karel Bulíř (1868–1939)|Karel Bulíř]] | ZDROJ = JOVANOVIĆ-BATUT, M. ''Abeceda zdraví a nemoci''. Praha : Hejda&Tuček, 1901. s. 107-116. | LICENCE = PD old 70 }} {{Motto|»Běd se každý chraň, nežli přijdou naň.«|(Přísloví).}} {{Motto|»Kdožkoliv poskvrněn bude malomocenstvím, oddělen jest po usouzení kněze; a po všechen čas, v němž nemocen jest a nečistý, sám bude bydliti venku za stany.«|(Sv. písmo).}} {{Forma|proza}} 228. Některé nemoci šíří se neobyčejně. V krátkém čase onemocní mnoho lidí v jednom stavení, v jedné obci, v jednom kraji, a všichni pořadem za týchže příznaků, na tutéž nemoc. Nemoci takové jmenujeme {{Prostrkaně|nakažlivé}}, a stihnou-li na témže místě soudobně větší počet obyvatelstva, mluvíme o epidemickém rozšíření nemoci čili epidemii. 229. Avšak i tu pozorujeme, že jednotlivé nemoci nejsou stejného rázu a podstaty, ale že se od sebe liší. Některé přecházejí z nemocného na zdravé, jiné pak šíří se jiným způsobem. Neštovice na př. jsou nemocí sdělnou, jež přenésti se může z nemocného na mnoho zdravých; pří střídavce (nemoc, zimnice bahenní) naopak, styk s nemocným není nebezpečný — nenakazíme se. 230. U nemocí bahenních tkví nakažlivina na jistých místech bařinatých a nakazí každého nemocného {{Prostrkaně|zvláště}}, kdežto při neštovicích přechází nákaza {{Prostrkaně|z jednoho na druhého}}. 231. Od nákazy může se člověk vždy do jisté míry uchrániti a to jest důležito. Vždy lépe pochodí ten, kdo jest na stráži, by oheň stavení jeho nezachvátil, nežli onen, kdo hasí, když už plameny šlehají. 232. Příčinou nemocí rychle se šířících, nakažlivých, epidemických jest vždy jakási látka v nemocném těle se množící, kteráž přenesena na člověka zdravého, v jeho těle působí podobnou nemoc. 233. K takovým nemocem ze známějších počítámne spalničky (osypky), spálu (šarlach), neštovice pravé i plané, mázdřivku (záškrt, difterie), břišní tyf (hlavnička, horečka nervová), souchotiny (tuberkulosa), úplavici (červenka), choleru, trachom (egyptská oční nemoc). Sem řadí se také uhlák (kožní projev sněti slezinné) a ozhřivka (červ), při kterýchž nemocech člověk uloví nákazu bezprostředně nebo nepřímo ze zvířat nemocných. 234. Zahnízdění se a šíření některých plísní způsobuje zvláštní onemocnění kožní — mol (favus), opar lysivý. Drobounká zákožka svrabová jest příčinou známé nakažlivé nemoci — svrabu. 235. Všechny uvedené nemoci mají své zvláštní cesty, jimiž přecházejí z nemocného na zdravého. Někdy se to stává bezprostředně, na př. dotykem; jindy se přenáší nemoc věcmi, různými předměty, ano i zdravými lidmi, nebo zase nákaza dlí ve vzduchu a okolí nemocného. Vždy jest tedy nemocný — a vše, co od něho pochází — hlavním pramenem a původem veškeré nákazy. 236. Proto hlavně musíme býti opatrni před tímto zdrojem, takořka pařeništěm nákazy. 237. Člověk, nakažlivou nemocí stižený, má míti zvláštní světnici pro sebe, a to nejlépe někde stranou, kde nemusí procházeti mnoho lidí. 238. Mimo opatrovníka neb opatrovnici, kteří nemocného obsluhují, nemá nikdo vstupovati k nakaženému nemocnému. Tam, kde mnoho osob přichází a zase odchází (kde jest »jako na mostě«), jest dána lehkomyslně příležitost k rozšíření se nemoci na vše strany. 239. Kdo v takových okolnostech nemyslí na sebe a na svoje zdraví, ať alespoň má ohledy ke druhým. Opovrhuje-li svým životem, nesmí tak činiti s cizím. Nechť pomyslí, co nevinných lidí může do zkázy uvrhnouti. 240. I ti jsou na omylu, kteří myslí, že nemoc nemůže se přenésti z mladšího na starší. A i kdyby tomu tak bylo, vždy jest možno nemoc dále roznésti, a sám se nenakaziti i ostati zdráv. 241. Domácí, kteří se pohybují okolo nemocného, mají býti opatrní na sebe i na druhé. Nejlépe učiní, vycházejí-li co nejméně mezi zdravé a zvláště mezi děti. 242. Ve světnici, kde jest nemocný, nemáme jísti, aniž používati věcí, jichž nemocný potřebuje. 243. Opustíme-li pokoj nemocného, převlékneme šat, omyjeme obličej i ruce, propláchneme ústa i hrdlo. Nepřevlečen, neumyt nechť nikdo nevchází do společnosti, ku stolu. 244. Všichni domácí vůbec mají v době nemoci býti opatrní. Čistota, pořádek, přiměřená životospráva a veselá mysl jsou dobrými ochrannými prostředky. 245. Obyvatelé stavení, v němž leží nemocný, stížený nakažlivou nemocí, mají se vystříhati společnosti; také práce pospolité, ve družstvu, se nedoporučují. Různé společnosti, zábavy a návštěva školy, kostela, hostinců, vůbec se nemá dovoliti. 246. Vše, co jest v okolí nemocného, i v celém domě, má býti držáno v čistotě a pořádku. 247. Hlavním budiž pravidlem, aby všude bylo s dostatek čistého, svěžího vzduchu. Okna se často otvírají a tím světnice nemocného důkladně provětrává. 248. Vše, co přichází od nemocného, na př. chrchle, obsah vyvrhnutý, stolice, má se ihned zničiti. Nejlepší jest, věci ty spáliti, neb vařící vodou spařiti. 249. K tomu účelu výborně se hodí žíravé vápno a různé desinfekční prostředky (roztok kyseliny karbolové 5 %, roztok sublimátu). 250. Prádlo nemocného desinfikuje se napřed 5% roztokem kyseliny karbolové, vodní parou a pak teprve — odděleně od prádla zdravých — pere. Nejlépe jest upotřebený šat vkládati hned do zvláštních sudů, naplněných některým z desinfekčních prostředků. 251. Když se nemocný pozdraví, má se dříve, než přijde ve styk s lidmi, několikráte dobře vykoupati. Dobře jest i potom ještě nějaký čas vystříhati se bližších styků s uzdraveným. 252. Místnost, kde nemocný ležel, má se důkladně vyčistiti. Zdárný výsledek vykuřováním (sírou, vlastně kyselinou siřičitou) nelze vždy zaručiti. Stěny v příbytku mají se znovu obíliti, podlahy dobře louhem omýti, a vše po několik dnů řádně větrati. Teprve potom jest místnost opět způsobilá bez obavy k obývání. »{{Prostrkaně|Vítr otec — voda matka.}}« 253. Při velkých epidemiích musíme svorně a rozumně postupovati, by brzy opět vymizely. Vždyť se to týče všech, a v družstvu každý vlastně pracuje pro své dobro. 254. Zaklínáním, zaříkáním nezmizí žádná nemoc, ani nakažlivá. Možno ji ovládati pouze zdravým rozumem, pevnou vůlí. Každý musí se podrobiti bez podmínky nařízením a rozkazům vyšších úřadů a zkušených osob; kdo by se vzpíral ve svém nerozumu, příkladně budiž potrestán. »{{Prostrkaně|Varování lepší, nežli čarování.}}« 255. V dobách epidemií nekonají se trhy, pouti, posvícení a p. Při takových příležitostech přijde totiž mnoho lidí dohromady, a tím se podporuje šíření se nemoci. Také školy se na určitou dobu zavírají. 256. Pohřeb má býti co nejjednodušší; nádherné, velké průvody se nedovolují. 257. Mrtvola osoby, zemřelé nakažlivou nemocí, zabaluje se do plachet, smočených do nějakého desinfekčního roztoku a odstraní co nejdříve z domu. 258. Rakev s mrtvolou nevystavujeme na odiv (na katafalk), a vůbec zamezíme přístup k mrtvole co nejpřísněji. 259. Starostové obcí, lidé usedlejší a vážnější mají býti bedlivi toho, aby všechna platná a nutná nařízení také vskutku byla dodržována i od těch, jimž přísnost, pořádek a čistota jsou věcí neznámou a lhostejnou. 260. Představení mají býti také toho pamětlivi, aby v pohnutých dobách epidemií bylo vždy v čas postaráno o pomoc lékařskou a pro první chvíli také o léky nejnutnější. 261. Vyskytnou-li se neštovice, doporučuje se, by lid dal se očkovati, byť i to bylo již po druhé. 262. V době přerůzných epidemií má býti všude zachována čistota i pořádek nejdůslednější; kde za každým krokem nalézáme hromady smetí, hnoje, výkalů, zdechlin a jiných hmot zapáchajících, tam jest pravé pařeniště různých nemocí. 263. Známe také nemoci nakažlivé, jež z dobytka se přenášejí na člověka. Některé z nich jsme již uvedli (odst. 233). Člověk onemocní, jak praveno, přímým nebo nepřímým stykem s nemocnými zvířaty. 264. Mnoho případů těchto nemocí končí smrtí, často v několika dnech. I zde může zdravý člověk se opět nakaziti od nemocného. Léčení choroby bývá obyčejně bezvýsledné. 265. Také při těchto chorobách, jimž podrobena bývají zvláště často zvířata býložravá, musíme přísně držeti se všech pravidel opatrnosti, jak uvedena byla při druhých nemocech nakažlivých. 266. Čeládka nemá vstupovati bosou nohou do stáje, kde jest chován chorý dobytek. Velice opatrný musí býti i ten, kdo má na rukou, obličeji a j. nějakou ránu, odřeninu a p. 267. Ve stáji nemá se jísti, a před každým jídlem nutno řádně se omýti a převléci. 268. Zdechliny padlého dobytka a vše, do s nimi přišlo do styku (provazy a p.) buďtež na odlehlých místech (mrchovištích) hluboko zahrabány a vápnem zasypány. 269. Podlahy a ostatní dřevěné součástky chlévů, jakož i vše nepotřebné (žlaby, sláma, ohlávky a p.) buď se spálí anebo dobře otesá, horkým louhem očistí a provětrá. Stěny se oškrabou a znovu vybílí; řetězy a jiné věci železné dobře se v ohni vypálí. »{{Prostrkaně|Kdo se nestřeže, snadno zabřede}}«, a »{{Prostrkaně|Kdo se střeže, zřídka se ožže.}}« {{Konec formy}} clvgds0kyx227g5uxnr9fqj2bgb53v9 0 21132 281886 140159 2022-08-11T09:07:01Z Danny B. 31 - prázdné parametry {{Textinfo}}; unifikace hodnoty parametru licence; kosmetické úpravy wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Abeceda zdraví a nemoci - Abeceda nemoci | AUTOR = Milan Jovanović-Batut | ČÁST = II. Ošetřování nemocného | PŘEDCHOZÍ = I. Neboj se nemoci, ale nezanedbej ji | DALŠÍ = III. Vyhledávej pravé pomoci }} {{Textinfo | TITULEK = Ošetřování nemocného | AUTOR = [[Autor:Milan Jovanović-Batut|Milan Jovanović-Batut]] | PŘELOŽIL = [[Autor:Karel Bulíř (1868–1939)|Karel Bulíř]] | ZDROJ = JOVANOVIĆ-BATUT, M. ''Abeceda zdraví a nemoci''. Praha : Hejda&Tuček, 1901. s. 71-78. | LICENCE = PD old 70 }} {{Motto|»I vlas vrhá stín.«|Mohamed.}} {{Forma|proza}} 21. I zdravé tělo potřebuje ošetřování; tím spíše nemocné. Bedlivá péče pomáhá přirozenosti, aby se opět vrátila ke starému pořádku. 22. Každý nemocný jest obyčejně skleslý i osláblý a nemůže sám sobě pomoci. A kdyby i mohl, přichází mu to za těžko, a nemoc může se zhoršiti. Potřebuje péče i ošetření. »{{Prostrkaně|Nemá nemoc jazyku a přece mluví.}}« 23. Nejvhodnější je, vezme-li si všechnu starost a všechnu práci s nemocným na sebe toliko jediná osoba. Je-li jich více, tu jeden druhému zbytečně překáží, a jeden na druhého spoléhá. 24. Nemocný — zvláště s těžkou nemocí — nezůstává nikdy sám. 25. Ještě hůře je, nahrnou-li se k nemocnému všechny moudré sousedky, počnou raditi, soucitné slzy prolévati; aneb opáčně veselí kumpáni, již v sousedství nemocného pijí, kouří, smějí se, aby ho »vyrazili«. 26. Osláblému, churavícímu netřeba domlouvati, aby »se nedal«, aby »nemoc přechodil«. Jemu je nejlépe i nejsnáze v posteli, Vždyť nemusí už proto, že jest upoután na lůžko, býti těžce nemocen. 27. Lože nemocného umístíme v prostranné, suché a světlé světnici, opodál vřavy, křiku a povyku. Místo vlhké, tmavé, těsné není vhodno, jak jsme již řekli, ani pro zdravého, neřku-li pro nemocného. 28. Každý nemocný bez rozdílu potřebuje svěžího, čistého vzduchu. To jest v každém případě pro život nejdůležitější. Nemoc snáze se snáší a lehčeji přestojí. 29. Proto je pochybeno a někdy i nebezpečno ve světnici, kde leží nemocný, úzkostlivě okna zavírati, skuliny ucpávati a vzduchu příchod zbraňovati. 30. Nejlépe, je-li u nemocného ve světnici celý den jedno okno stále otevřeno. Nemocný leží stranou, chráněn před průvanem. 31. I mimo to je nutno, častěji okna i dvéře otvírati a dobře větrati. V té době přikryjeme lépe nemocného, by se nenachladil. 32. Není-li dosti místa ve stavení — jak to často v chudších příbytcích na venkově bývá — bude lépe, umístíme-li v létě nemocného někde venku, ovšem na místě, chráněném před různou nepohodou, paprsky slunečními, větrem a p. 33. Vše, co kazí vzduch — vše co práší, kouří, voní, zapáchá — odstraníme z ložnice nemocného. 34. Vykuřování různými látkami: jalovcem, kadidlem a p. nepomáhá, ale zbytečně kazí vzduch, jako každý jiný kouř. 35. Ve světnici nemocného nesmí býti mnoho zbytečných a nepotřebných předmětů, ozdob, koberců, záclon a p. 36. Vše v okolí nemocného musí býti čisté a účelné. Zamaže-li se něco, vynes to hned ven. Noční nádoby nedávají se ku posteli nemocného. 37. V létě vyhledáváme chládek. Silné světlo tlumíme okenicemi, záclonami. Much a jiného hmyzu zbavíme se čistotou, pořádkem. 38. V zimě topíme, ale zcela mírně. Nemocní v horečce nesnášejí velikého parna a vedra. Proto je nebezpečno umístiti nemocného blíže kamen, ohniště. Není také nutno těžkými pokrývkami tělo jeho pokrývati a tím je seslabovati. 39. Postel nemocného musí býti vždy čistě upravena. Vrchní pokrývka nesmí býti příliš těžká, a podušky, slamník, žíněnky a p. nemají býti příliš měkké. Podložky tyto mají býti hladké, aby řasy, záhyby a nerovnosti nezavinily proleženinu. V měkkém nemocný příliš se upotí, zemdlí a více slábne. Není proto dobře, pokrývati nemocného kožichy, zahrábavati ho v pravém smyslu do těžkých peřin, div ducha nevypustí. 40. Postel nemocného nesmí státi blízko vlhké nebo chladné zdi ani ve průvanu. Nejlépe, je-li tak umístěna, aby byl ze všech stran volný přístup k nemocnému. 41. Není příhodné, leží-li nemocný na zemi. Špatně se obsluhuje a má to i jiné nepříjemné následky. U nemocných nečistých podkládáme pod prostěradlo kaučukové neb jiné nepromokavé plátno, aby výměty netřísnily slamník nebo žíněnky. 42. S nemocným nemá nikdo ležeti. Má míti zvláštní postel, byť to bylo dítě. 43. I to jest ošklivé a nezdravé, leží-li ve světnici spolu s nemocným více osob. 44. Těžkého nemocného chráníme i před světlem. Hoří-li světlo (noční lampa a p.) po celou noc, musíme dávati pozor, by nečadila. 45. Ložnici i lůžko nemocného uklízíme a upravujeme vždy v tu dobu, kdy právě jest nemocný klidný, mírný a při vědomí. 46. Na nemocném má býti vše čisto; potřísní-li se co nebo promočí, nutno to hned za jiné vyměniti. 47. Zvláště dávají-li se nemocnému různé náčinky, musíme bedlivě přihlížeti k tomu, abychom nepromáčeli celé lůžko, což se často stává k mrzutosti jak ošetřujícího tak i ošetřovaného. 48. Každá nádoba, s níž se nemocný stýká, má býti pečlivě čištěna; při mnohých nemocech je nutno, aby měl nemocný zvláštní nádobí pro jídlo i pití jen pro sebe. 49. Není-li lůžko řádně a svědomitě upraveno, nemocný snadno se {{Prostrkaně|proleží}}; většinu proleženin dlužno pak přičísti na účet nedostatečného ošetřování. 50. Proleženinám často zabráníme, když ty části těla, jimiž nemocný spočívá na podložce, bedlivě čistíme a tu a tam octem omyjeme. 51. Vůbec nutno míti zřetel k čistotě nemocného. Týž má se každý den mýti a česati. Občas dobře učiníme, vykoupeme-li celé tělo a důkladně opět osušíme suchými ručníky. Košile a jiné prádlo, jež převlékáme, nemají býti vlhké nebo příliš studené. V zimě mohou se poněkud ohřáti. 52. Čistý, osvěžený nemocný jest ihned klidnější, volnější i spokojenější. Též snáze usne a spánek má pro nemocného ještě větší cenu, nežli pro zdravého. Bezesné noci jsou hrozny pro zdravého, neřku-li pro nemocného. 53. Trápí-li nemocného žízeň — a to bývá obyčejně ve všech nemocích s horečkou spojených — koná nejlepší služby čerstvá, chladná a čistá pramenitá voda, k níž po případě můžeme přimísiti trochu ovocných šťáv, jako malinové a p. Toť nejlepší osvěžení pro nemocného. 54. Někdo se bojí vody a mučí ubohého nemocného žízní, což není správné. Není ani jedné nemoci, v níž by škodila čerstvá voda. 55. Něco jiného, žádá-li nemocný kyselého mléka, syrovátky, kávy, vína, medoviny nebo jiných lihovin. Každý z těchto nápojů má zvláštní své vlastnosti, jež mohou míti účinek právě opačný tomu, jejž si žádáme, a někdy mohou i škoditi. 56. Nemáme tudíž ani nápoje podávati nemocnému bez vědomí lékařského. Nápoje, které ku př. obsahují kyselinu uhličitou, jsou velmi oblíbeny, a přece mohou při některých nemocech (srdce, žaludku) celkový stav značně pohoršiti. 57. Rovněž výživa nemocného má se díti tak, jak toho předpis lékařův žádá. Mylné je mínění, že nemocný musí hodně jísti, aby nemoc snáze přetrpěl, a dávati mu proto, »co jen srdce jeho ráčí«. Překročení předpisů lékařských často již mělo v zápětí velmi smutné následky. Špatně by posloužil při nemocném střevním tyfem (horké nemoci, hlavničce), kdo by mu tajně dal pevné nějaké potravy. »{{Prostrkaně|Chuti nemocného nevěř!}}« 58. Těžce nemocní (zvláště v horečce) obyčejně ani hladu a chuti nemají a podané pokrmy sami odmítají a těžce snášejí. Nesmí se tudíž do jídla nutiti, neb tím krmíme vlastně nemoc samu. 59. Pokrm, který nemocnému podáváme, má býti lehký, ale výživný. Masitá polévka, převařené, chladné, nepříliš tučné mléko a p. — toť nejvhodnější potrava pro těžce nemocného. 60. Jídla tvrdá, příliš kořeněná, mastná, těžce ztravitelná nesmíme podávati. 61. Jednotlivé dávky mají býti přiměřeně rozděleny. Lépe je dávati častěji, ale v malých dávkách. 62. Každé jídlo má býti dobře, chutně a vždy z dobrých potravin připraveno; nevčasná spořivost ošetřujícího není v té příčině místna. 63. Nemocnému lahodí a jej sílí, vidí-li kol sebe tváře veselé, přívětivé, jež celou obsluhu obstarávají ochotně, srdečně, klidně, s největší pozorností. 64. Obtížná jest obsluha nemocného, který není při smyslech, blouzní, utíká z postele. Tu nepostačí jedna osoba k obsluze, ale dvě, a i ty nechť se často střídají. 65. Zdvihání a přenášení nemocného s jedné postele do druhé je vždy velmi obtížné — zvláště nezkušeným — a má se díti s největší opatrností a šetrností. Silný opatrovník může přenésti nemocného, nepříliš těžkého, sám; bere jej levou rukou pod lopatkama a pravou pod křížem. Nemocný sám objímá při tom nosiče kol krku, aneb jiná osoba pomáhá ještě u hlavy a nohou. 66. Těžkého nemocného zdvihají nejlépe dvě osoby, vedle sebe stojící, při čemž jedna drží nemocného pod týlem a křížem, druhá pak nad křížem a pod koleny. Lépe však — pro jistotu — zdvihají-li nemocného dvě a dvě osoby, proti sobě z každé strany stojící; berou jej pod rameny (lopatkami), křížem a koleny. 67. Při přenášení musíme bedlivě dávati pozor, bychom neklopýtli a neupadli. Vše musí býti vždy napřed připraveno, by přenos trval dobu co možná nejkratší, a nemocného zbytečně neunavoval a nerozčiloval. 68. Všechny nutné práce, spojené s obsluhou nemocného, mají býti vykonány obezřele, rychle, rozmyšleně, energicky. Nesmí se na nic zapomínati, nic přehlédnouti, nic zanedbati. 69. Bez rozumné péče a účelného ošetřování marny jsou všechny léky. Lék sám o sobě nezpomůže, a někdy i škodí, není-li účinek jeho podepřen svědomitým plněním {{Prostrkaně|všech}} předpisů lékařských. 70. I při ošetřování nemocných musíme dbáti — právě jako lékař — zvláště prvé zásady: »{{Prostrkaně|především neškoditi}}«. Nesmíme dbáti nápadů a názorů vlastních i cizích a za zády lékařovými jednati po svém: taková potutelnost z jedné a nešetrnost k lékaři z druhé strany často již měla smutné následky. 71. Při ošetřování nemocného nesmíme tudíž litovati ani námahy ani ztráty času, ani vydání. Uzdraven vynahradí a odplatí vděčný nemocný rád všelikou oběť vaši. 72. Laskavé, rozumné a svědomité ošetřování žádá dobré srdce, tichou, trpělivou, ale veselou povahu, jisté, důrazné vystoupení, bystré smysly, přesné zachovávání všech rad lékařských a poněkud i zkušenosti. 73. V tom ohledu je nejlepší opatrovnicí nemocného rozumná, dobrosrdečná, pilná a obratná žena prostředních let. 74. Jestiť pohlaví ženské zvláště způsobilé k neunavné péči o nemocné; dovede vždy dle případu a okamžité potřeby vše vhodně zaříditi, jsouc již samo sebou pozornější, obratnější a šetrnější vůbec k nemocným, ale zvláště k ženám a dětem, jež více potřebují mírné, klidné, opatrné obsluhy a pozornosti. »{{Prostrkaně|Těžko nemocnému, kterého žena neobsluhuje.}}« {{Prostrkaně|Ošetřujte nemocného! Těžko jest káti se celý život a přiznati, že vlastní naší nedbalostí a nepozorností uhasl lidský život.}} {{Konec formy}} oakj0wpw3vvmhxoi8z5ii1kqnjxl3t5 0 21133 281887 140160 2022-08-11T09:07:04Z Danny B. 31 - prázdné parametry {{Textinfo}}; unifikace hodnoty parametru licence; kosmetické úpravy wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Abeceda zdraví a nemoci - Abeceda nemoci | AUTOR = Milan Jovanović-Batut | ČÁST = III. Vyhledávej pravé pomoci | PŘEDCHOZÍ = II. Ošetřování nemocného | DALŠÍ = IV. Pomoz sám sobě }} {{Textinfo | TITULEK = Vyhledávej pravé pomoci | AUTOR = [[Autor:Milan Jovanović-Batut|Milan Jovanović-Batut]] | PŘELOŽIL = [[Autor:Karel Bulíř (1868–1939)|Karel Bulíř]] | ZDROJ = JOVANOVIĆ-BATUT, M. ''Abeceda zdraví a nemoci''. Praha : Hejda&Tuček, 1901. s. 79-88. | LICENCE = PD old 70 }} {{Motto|»Cti lékaře!«|Písmo}} {{Motto|»Kdo nekrmí kočku, krmí myši.«|Srbské přísloví}} {{Forma|proza}} 75. Zachvátí-li nás nevolnost a nemoc, vyhledáváme pomoci. 76. Vedle ošetřování a péče pomáhají nemocnému také léky. 77. Léky jmenujeme látky, kterými dovedeme chorobu vyléčiti, anebo projevy jednotlivých nemocí mírniti. 78. Kdo chce trefiti do cíle, musí, nežli vystřelí, dobře mířiti. Kdo chce léčiti, musí napřed s nemocí se obeznámiti, a pak teprve po léku se ohlížeti. 79. Nemocí známe mnoho druhů. Jestiť naše tělo složeno z velikého počtu různě spojených a vzájemně na se působících cílů a článků, z nichž se každý může tím neb oním způsobem pokaziti — více nebo méně tak, že úkolu vyměřenému dostáti nemůže. Tam, kde úkonnost a pořádek z dráhy věčnými zákony vymezené jest vyšinut, počíná choroba. 80. I léků známe hojnost. Kolik jich nám poskytuje dobrotivá příroda z lůna svého ve způsobě léčebných vod a bylin, kolik jich zhotovuje věda a zkušenost! Napočetli bychom jich na tisíce! 81. Každá nemoc má svou zvláštní povahu, své význačné známky a zvláštní svůj průběh. Kdo se v těchto věcech nevyzná, nemůže léčiti, a léčí-li, nemá úspěchu. 82. A není to snadné v tom všem se vyznati. Potřebí velkého učení i zkušenosti. 83. To je zcela přirozeno; nemocí je mnoho a léků ještě více. Všichni lidé nejsou stejní; každý člověk má téměř jinou povahu (náturu). Dle povahy mění se i nemoc, a dle jejího průběhu upravujeme lék. Také jednotlivé známky nemoci nejsou vždy jasné a patrné, ale často skryté a utajené tak, že nezkušený se v nich nevyzná a jimi říditi se nemůže. 84. Každý zajisté tedy přizná, že v té spletité práci nalezne pravého vodítka toliko vzdělaný a zkušený lékař. Jedině on rozpozná nemoc a může tudíž určiti také vhodný lék. 85. Lékař strávil všechen svůj věk v tom, aby seznal a prozkoumal tělo i povahu lidskou a vše to, co je kolem něho. Učil a cvičil se mnoho let, aby poznal i nejjemnější odchylky v nemocech a lécích; obeznámil se s tím vším, co mnoho a mnoho lidí zkušených a učených dávno před ním zkoumalo a za prospěšné uznalo. Viděl, a každý den vidí řadu různých nemocí a tím také své vědomosti rozšiřuje. 86. Nejspolehlivěji tedy nemocný učiní, poradí-li se s dobrým, zkušeným lékařem. Jen od něho může očekávati pravé pomoci. 87. Čím více šetříš, tím stává se nemoc dražší. »{{Prostrkaně|Nemocný málo sice jí, ale mnoho spotřebuje}}«, a to tím více, čím déle stůně. Nechce-li míti v nemoci velké výlohy, zaplatí trojnásobně ztrátou času, trýzní, bolestmi a možná, že bude platiti ještě dráže: zdravím nebo životem svým. 88. Proto je velmi nerozumno, šetřiti a škrtiti v těchto věcech. Němci a židé jsou sice šetrní, ale na lékaře nešetří. Poznali, že malý často účet zaplatí se na druhé straně velmi draze. 89. Lékaře povoláme hned při každé vážnější nemoci. Čím dříve je po ruce, tím méně bude vydání a nepříjemností, tím více naděje na pomoc i uzdravení. 90. Kdo otálí a odkládá s návštěvou lékařskou, málokdy získá. Neníť lékař Bohem; nemůžeme na něm žádati, aby umírající křísil a jiné divy činil. 91. Také to jest mylný náhled, že postačí jediná návštěva lékařova. Nemoc často se mění, má různý vrtkavý průběh, a to vše nutno bedlivě sledovati. 92. Lékař nemůže správně léčiti, nevidí-li na vlastní oči nemocného, ale hádá-li jen dle vypravování poslova nebo příbuzných na způsob a druh nemoci. To jest obyčejně práce zbytečná a marná; výsledek také dle toho nemůže býti stkvělý. 93. Nejlepší a nejzkušenější lékař nepomůže vhodně, nepřizná-li se nemocný upřímně a ve vší důvěře. Přelhávati a klamati lékaře, značí, zaváděti ho na nepravou falešnou cestu, což může býti velmi nebezpečno. Kdo tak činí, škodí sám sobě. 94. Nemocný musí na všechny otázky lékařovy odpověděti čirou pravdu. Nechť promyslí a uváží vše, co mýá říct, aby bylo stručné, ale srozumitelné a jasné. 95. Nemůže-li nebo neví-li nemocný, jak zodpověděti otázky lékařovy, učiní to za něho jeden rozumný člen z okolí jeho. Mluví-li a vykládá-li jeden přes druhého, vzniká zbytečný povyk, vřava a zmatenost. 96. Chce-li lékař něco prohlédnouti neb důkladněji vyšetřiti, nesmíme se vymlouvati nebo zdráhati, byť i nám nebylo milo. Před lékařem není na místě stud; také bolest všelikou nutno statečně, bez bázně přetrpěti. 97. Lékaři postačí, vyptal-li se na vše a řádně nemocného prozkoumal i vyšetřil. Nepotřebuje rad a návrhů různých »mudrců« ze sousedstva. Někdy musí důrazně opřít se nemocnému i příbuzným jeho, kteří přečasto domnívají se, že svými »zkušenostmi« vynikají nad lékaře. 98. Lékařská nařízení má si každý dobře zapamatovati, zvláště pokud se léků týče. Pokud lékař mluví, dávej pozor bedlivý na každé slovo a na každý pokyn jeho. 99. Nařízení ta mají býti svata; ni o vlas nesmíme se od nich uchýliti. Kdo nechce poslouchati, ať raději lékaře ani nevolá. 100. Někdo poslušen jest jen zpola. Nevidí-li hned po prvních dávkách značnější obrat k lepšímu, ztrácí důvěru a obrací se hned o pomoc jinam. Zapomíná, že »{{Prostrkaně|dub jednou ranou nepadá}}.« 101. Jiný jest opět netrpěliv a přehání. Nepomůže-li hned prvá neb druhá lžíce léku (neb prvé prášky, lékařem předepsané), požije dvojnásobného i trojnásobného množství léku; patrno, že to nemůže býti ku prospěchu, ale naopak škodlivo. 102. Velmi se mýlí, kdo myslí, že »ta trocha prášku«, »těch několik kapek« nemůže pomoci, ale že nutno u větší dávce je vzíti. Právě ty léky, jež se podávají v malých, na pohled nepatrných dávkách, bývají nejprudší jedy. 103. Lékařské předpisy a nařízení nutno přesně vykonávati, i když se nám nezamlouvají. Rozumný člověk nedá se svésti ani vlastními pochybami, ani mudrováním a přemlouváním klepavých bab, ani panujícím zvykem neb obyčejem, ale drží se přesně toho, co lékař nařídil. 104. Kde není tomu tak, kde pláč a nářek nemocného, slabost matčina, nerozumné, mastičkářské rady, ničím neodůvodněné zvyky mžikem pokazí to, co lékař nařídil, tam je vše namáhání, práce i vydání marno a zbytečno. 105. Jsou nemocní, kteří ku př. v postě nevzali by léku nebo potravy, lékařem předepsané, toliko z té příčiny, aby půst nerušili. I to jest nesprávné, často zhoubné pro život nemocného, a lékař nemůže ručiti za výsledek. 106. Mimo jiné předpisy nařídí lékař, aby opatrovník bedlivě pozoroval a si zapamatoval různé odchylky a jednotlivé fase v nemoci, dle nichž on (ošetřující lékař) další své léčení zavádí. Tu musí opatrovník býti bedliv často každé maličkosti. 107. Stane-li se průběhem nemoci něco neobyčejného, neočekávaného, nutno si to dobře zapamatovati a lékaři při jeho návštěvě věrně vylíčiti. Každá, na pohled nejnepatrnější změna ve stavu nemocného slouží lékaři za vodítko, jímž se dále řídí. 108. Blíží-li se v nemoci nebezpečný obrat, katastrofa, lékař to obyčejně napřed ohlásí. Avšak, ani tehdy nesmíme malomocně ruce ve klín složiti a nemocného jeho osudu ponechati; stále musíme míti na zřeteli pilné plnění všech rozkazů lékařových. 109. Pro všechny případy v rodině nejlepší jest míti svého domácího lékaře a jej věrně se držeti. Neradno jest měniti lékaře bez důležité příčiny. »{{Prostrkaně|O té duši veta, která po lékařích létá.}}« 110. Domácí lékař není jen lékařem, ale domácím přítelem, a přirozeně jest také obětavější, ochotnější. Přichází do rodiny a poradí, i když není nemocného, a to často platí více nežli nějaký lék. Pozná povahu svých svěřenců, jejich zvyky a slabosti; všichni domácí také s ním se lépe obeznámí a k němu přilnou tak, že může snáze nemoc posouditi, lék patřičný ustanoviti a často zabrániti nebezpečí, které jeho svěřencům hrozí v době, kdy jiný lékař, poměrů neznalý, tak by učiniti nemohl. 111. Bez vody těžko se hasí. Bez zkušeného lékaře zkusíme v nemoci mnoho muk a starostí. Přihodí se leccos, často — řekne se — ani za řeč to nestojí, a předce zdraví i život jest ohrožen, ač-li nevyžádáme si rady a pomoci lékařovy. »{{Prostrkaně|Dobrý lékař má orlí oči, ženské ruce a lví srdce.}}« 112. Proto jest prospěšno, má-li každé místo, kde toho poměry majetkové dovolují, svého lékaře. Jsou-li v obci voleni a placeni lidé, kteří se starají a pracují k dobru občanů, proč by měl tam scházeti a proč by neměl dobře, ano výborně placen býti ten, kdo stará se a život svůj často nasazuje za největší statky bližního — život a zdraví? 113. Jedná-li se při tom často o pouhé cifry a váhavost ze šetrnosti, tu lékař zajisté jest úspora sama. Zeptejte se jen bohatce, kolik vydá v nemoci bez lékaře, a co mu to vše prospělo; a chuďas opět: kolik ztratil na své síle a výdělku, když, upadna do nemoci, marně se ohlížel po léku a pomoci? 114. Ve mnohých zanedbanějších krajinách lékař, jako člověk učený a vzdělaný, stojí občanům ku pomoci i v jiných sporných věcech a otázkách svou radou i příkladem. A to také má velkou cenu. 115. Mluvíme-li o lékaři, tu tane nám zajisté na mysli také lékárna, t. j. místo, kde připravují a vydávají léky. 116. Na menších místech nejsou zvláštní, veřejné, zákonem povolené lékárny, ale lékař sám má obyčejně svou domácí lékárnu s nejnutnějšími léky. 117. Ve větších městech nezanáší se lékař přípravou léků; napíše toliko »recept«, a dle toho zhotoví lékárník lék. Na receptu jest napsáno: mnoho-li čeho má se vzíti, jak se to má připraviti, jak rozděliti a jak užívati. 118. Lékařský předpis jest napsán tak, že mu obyčejně rozumí jen {{Prostrkaně|lékárník}} (v jazyku latinském). 119. Lékárník jest také člověk vzdělaný. Zná všechny léky i moc a sílu a účinky jejich; nezná však povahu lidskou a průběh nemocí. Nemůže tedy a nesmí léčiti. 120. Lékárník není kupcem neb obchodníkem. Zákon mu nařizuje, jak má léky prodávati. Nesmí dáti ani více ani méně, nežli jest na receptu napsáno, a nesmí také více, než podle zákona, za lék počítati. V lékárně se tedy nesmlouvá ani o ceně, ani o míře a váze. 121. Větší města a obce mají také své zvláštní {{Prostrkaně|nemocnice}}. 122. Nemocnice jsou proto zařízeny, aby se v nich nemocní léčili a ošetřovali. 123. V nemocnici jest ustanoven jeden nebo více vzdělaných lékařů, jejichž povinností jest, nemocné bedlivě pozorovati a správně léčiti. 124. Ošetřování a obsluha nemocných jest v rukou zkušených a obratných opatrovníků neb opatrovnic. Jsou zavázáni bedlivě zachovávati a plniti předpisy a nařízení lékařská. 125. Také obsluha jest pod dozorem lékařským. Jídla i nápoje musí býti dobré a čisté, a každý nemocný dostane jen to a tolik, kolik mu lékař dle průběhu nemoci určil. 126. Podobně se to má i s ostatním. V nemocnici přísně se hledí k čistotě a pořádku, a vše jest zařízeno tak, aby se nemocný cítil volným a spokojeným. 127. Proto jest s podivením, že mnohý chuďas s hrůzou pomýšlí na nemocnici a že se jí často i v největší nouzi vyhýbá. Panovaly sice před lety v mnoha nemocnicích bídné poměry, ale dnes jsou nemocnice pravým dobrodiním širých krajů, a téměř všecdhny větší okresy mají pro své příslušníky nemocnice, jež poskytují trpícím útulek v pravdě vzorný. 128. Nemocnice není však jen pro chuďasa a sirotu bez přístřeší, ale i pro ty nemocné, které nemožno doma léčiti. A takových nemocných jest všude dosti; tací naleznou nejlepší a nejvhodnější ošetření v nemocnici. 129. V každé nemocnici ustanovena jest denně určitá doba, kdy vrchní lékař neb jeho zástupce prohlédne každého, kdo přijde na poradu, aniž by ostal v nemocničním ošetřování. I to jest veliké dobrodiní, zvláště pro chudinu. 130. Každá větší obec — nebo více menších obcí dohromady — má míti svoji zkoušenou a obratnou bábu porodní. 131. Báby porodní učí se ve zvláštních kursech nejpotřebnějším základům porodnictví. Mají přísně zákonem nařízeno, ku kterým výkonům jsou oprávněny. 132. Zkušená bába porodní jest povinna pomoci ochotně, svědomitě a kdykoliv každé rodičce. Může blahodárně v širších vrstvách národa působiti tím, že pracuje k vymýtění různých zlozvyků a pověr v těhotenství i při porodu. Naučí prostší ženy, jak se má dítě koupati, zavíjeti, kojiti, krmiti, nositi. To vše jest velmi důležité. 133. Po čas porodu nesmí se bába porodní od rodičky vzdáliti. Ona zná více a jest zkušenější, než nejzkušenější babka ve vsi; má býti klidná, rozvážná, trpělivá. Bábě porodní jest přísně nařízeno bez odkladu zavolati lékaře, hrozí-li nebezpečí, aneb nalezne-li nějakou nepravidelnost. 134. I prvé dny po porodu má býti šestinedělka pod dozorem zkušené báby porodní. Kde tak se neděje, hyne mnoho rozenců, zmírá mnoho matek, a ostanou nebozí sirotkové. Jindy zničí rodička svoje zdraví na celý život. 135. Báby porodní neučí se ve svých kursech chorobám ženským a dětským; nerozumí jim tudíž, a zákon také přísně zakazuje, aby porodní bába léčila choroby ty, jakož i prováděla různé výkony, jež přesahují její vzdělání. 136. Mladá, zdravá, mravně zachovalá žena, jež se vyučila řádně babictví, jest velmi důležitým článkem v řetězu zdravotnických opatření. Náklad, spojený s vydržováním zkoušené báby porodní nebývá tak značný; spokojíť se obyčejně s platem menším, který neobnáší často ani polovinu toho, co marnivé matky z pouhé ješitnosti a obvyklosti vyházejí za různé pentličky, mašličky, povijany a pod. zbytečnosti pro své novorozeně. »{{Prostrkaně|Vše, co člověk má, dá za svůj život.}}« (Sv. Písmo.) {{Konec formy}} da12a0xr99pepf6teqgzkqo6s4egf3f 0 21136 281888 140161 2022-08-11T09:07:07Z Danny B. 31 - prázdné parametry {{Textinfo}}; unifikace hodnoty parametru licence; kosmetické úpravy wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Abeceda zdraví a nemoci - Abeceda nemoci | AUTOR = Milan Jovanović-Batut | ČÁST = IV. Pomoz sám sobě | PŘEDCHOZÍ = III. Vyhledávej pravé pomoci | DALŠÍ = V. Chraň se nákazy! }} {{Textinfo | TITULEK = Pomoz sám sobě | AUTOR = [[Autor:Milan Jovanović-Batut|Milan Jovanović-Batut]] | PŘELOŽIL = [[Autor:Karel Bulíř (1868–1939)|Karel Bulíř]] | ZDROJ = JOVANOVIĆ-BATUT, M. ''Abeceda zdraví a nemoci''. Praha : Hejda&Tuček, 1901. s. 89-106. | LICENCE = PD old 70 }} {{Motto|»Veselá mysl — půl zdraví.«|Nár. srb. přísloví.}} {{Motto|»Neuchylujte se k čarodějníkům, aniž se ptejte nač hadačů, abyste se neposkvrnili skrze ně.«|Písmo sv.}} {{Forma|proza}} 137. Stává se, že člověk náhle těžce onemocní, a pomoc lékařská jest právě v tom okamžiku nedosažitelna. V takovém případě musí si člověk pro první aspoň dobu pomoci sám. 138. Nejbližší pomocí jest zdravý rozum. Nemusíme ihned hlavu ztráceti, ale rozumně vše máme uvážiti, posouditi a i když neoctneme se právě na cestě nejlepší, nic aspoň nepoškodíme. 139. Kdo věří v čáry, kouzla, zaříkání, kdo hledá pomoci u různých vyhlášených bab a rasův, jest lehkověrný, nerozumný člověk, jenž svoji pošetilost draze může zaplatiti. Kouzelníci, zaříkači, moudré baby a p. jsou nevědomci a lháři, jejichž rukám není radno svěřovati nemocného. Ta trocha rozumu, co snad jest obsažena v jejich řečech a činech, jest dána a vrozena každému chytřejšímu člověku. 140. Svět chce býti klamán, a proto nikdy nebude nouze o různé »přírodní lékaře« a podobné šarlatány a mamiče, kteří jen z hlouposti lidské těží a dobře žijí. Neprošli školami a nesložili zkoušky potřebné pro lékaře, ale na základě rozličných method, roztrubovaných nezřízenou reklamou do všech koutů světa, udílí rady trpícímu lidstvu. 141. Lhou a klamou i ti, kteří léčí »spadlé mandle«, »měří souchotiny«, »zaříkají bradavice« a p. Nejen, že tací lidé nemohou nemoc vyléčiti, ale naopak zanedbáním značně zhoršiti. 142. Lhou i ti, kteří v novinách v nabubřelých frázích ohlašují léky a pomoc ve mnoha různých nemocích. Lehkověrní, prostí lidé kupují za drahý, těžce vydělaný peníz ty »zázračné léky«, sebe ničí a podvodníkům kapsy plní. 143. Takový lék má ku př. pomoci — dle udání »vynálezcova« — jak slábnoucím očím, tak zbaviti různých ran, oteklin a jiných nepříjemností. Rozumný člověk pozná hned, že za tím vším vězí nějaké čertovo kopýtko. Což jsou všechny oční nemoci, všechny rány a otoky stejné povahy a původu? A nejsou-li, jak možno je vyléčiti jedním a týmž lékem? 144. Také amulety a zázračné škapulíře jsou pouhé hříčky. Neškodí sice, ale klamou lid, že nevyhledá v čas pravé pomoci. A v různých nemocech má prodlení a odkládání často v zápětí veliká nebezpečenství. 145. Nedoporučuje se také upotřebiti nějaký cizí lék z lékárny, nebo nějaký starý recept bez vědomí lékařova. Byť i dříve někomu pomohl, může týž lék jinému naopak uškoditi. Kdož ví, je-li to táž nemoc, stejně prudká a je-li i stáří, vývin druhého nemocného shodný s oním prvním. 146. Prudkých léků dobře jest se vystříhati. Není vždy nutno, aby lék působil dávení, průjem, silný pot a jiné viditelné zjevy, jak si toho mnohý nemocný žádá. Lék může i mírně, na oko neznatelně působiti a pomoci. 147. Velmi nebezpečno jest také, užívati různých silných prostředků, jež bohužel v prostonárodním léčení hrají dosud značnou úlohu. Různé prostředky pročišťující, dávící, jak je zná pokoutní medicina, jsou nebezpečné jedy, jež vždy škodí, a téměř nikdy neprospívají. 148. Pouštění krve žilou bylo v dobách dřívějších značně rozšířeno a zneužíváno. Za našich dnů vykonává se pouštění žilou velmi zřídka. Krev je drahocenná šťáva; nutno si jí vážiti. {{Prostrkaně|»Krev pustiti, hřebík v rakev vraziti.«}} 149. Nelze pochybovati, že můžeme se téměř vždy obejíti bez pouštění krve. V některých nemocích (mrtvice, zánět plic) snad nemocnému na okamžik uleví, avšak na konečný výsledek nemoci operace tato sotva má nějaký učinek. 150. Operace tato bývala v dřívějších dobách ve veliké vážnosti a mnoho lidí putovalo z jara k lékaři neb lazebníku, dát si vypustit trochu krve. {{Prostrkaně|»Ze sta případů pouštění žilou padesát je zbytečno, čtyřicet škodlivo, devět prospěšno a jediné nutno«}} — praví jistý věhlasný lékař. 151. Totéž platí o sázení pijavek, baněk a pl. jen že ne v tak značné míře. 152. Bez rady lékařské nemáme užívati ani z prýštidel čili vesikatorů. Jsou to náplasti, jež obsahují látku, která přiložena jsouc na neporušenou pokožku, tuto mění v puchýř (zprýští). 153. Vesikatory bývaly druhdy značně v oblibě; nyní užívání jich značně pokleslo, ač dobře slouží při mnoha nemocech, kde marně použito bylo prostředků jiných. 154. Různé zázračné masti, jež hrají v podání lidovém velkou úlohu, zhotoveny jsou namnoze z látek úplně neúčinných. Nutno se vystříhati mastí a mazadel prudkých, jež kůži značně dráždí a někdy způsobují nepříjemné, ba i nebezpečné vředy. 155. Nebezpečno jest, podvazovati některý díl těla (nohu, ruku) — s tím klamným úmyslem, aby nemoc nemohla se šířiti. Ač takové podvázání v některých případech (uštknutí zmijí) jest prospěšno, přece jen, trvá-li dlouho, může podvázaný úd odumříti, sesnětivěti. 156. Kdo myslí, že se vyléčí, přenese-li, sdělí-li svoji nemoc druhému, mýlí se. Jest to nesvědomité a hanebné, tak smýšleti o svém bližním. Rozumný člověk ani si nepřipustí podobné myšlénky. 157. Ošklivý je zvyk, podávati léky nemocnému v silných pálenkách, kořalkách. Lihové nápoje nejsou prospěšny v každé nemoci a nehodí se ke každému léku. 158. Některé přírodní léky domácí hodí se pro nejnutnější potřebu zcela dobře; poznávají se nejlépe dle toho, že jsou zcela prosté, jednoduché, jakoby od přírody samé nám ku potřebě stvořené. 159. Podobně i někteří lidé zvláštní mají způsobilist k ošetřování nemocných a jich posluze. Snadno je poznáme: jsou skromní, ale otevření a upřímní, bystrého rozumu, pronikavého úsudku, životem a zkušenostmi ostřílení a zocelení. V první pomoci při různých nehodách, neštěstích a nemocech bývají — dokud pravé pomoci lékařské se nemocnému nedostane — dobrými, jelikož zkušenými rádci; aspoň ničeho nepokazí. 160. Také duchovní, učitel aneb jiný vzdělaný a rozumný člověk může v první chvíli poraditi. Nenahradí sice, jak se samo sebou rozumí, lékaře, ale ví zajisté více, nežli různí mastičkáři, rasové, všeliké podezřelé baby a jiní sprostí lidé. A není lépe, zeptati se kněze na moudrou poradu stran nemoci, nežli předříkávati a zažehnávati nemoc různými tajuplnými a nevěreckými modlitbičkami a úkony? 161. Podobně má se to s různými poutnickými místy, majícími — dle podání lidu — zázračnou moc uzdravovací. Víra v Boží pomoc, dobrá rada moudřejšího a zkušenějšího, změna poměrů životních, zdravý, čistý vzduch mohou míti někdy blahodárný účinek v obratu nemoci. Avšak kdo může vléci nemocného — často s velkým výdejem a obtížemi — po různých zázračných místech, lépe by snad udělal, kdyby ho dovezl k dobrému lékaři. 162. I sliby a předpovědi v nemoci jsou známky dětinné oddanosti a pevné víry: nemají škodlivého vlivu v nemoci. Nejlepší slib a nejvhodnější přípověď v nemoci jest slib lékaři učiněný: zachovávati bedlivě všechny předpisy jeho, a bdíti i ostříhati pilně zdraví svoje. 163. Každý nemocný, jak jsme již podotkli, potřebuje hlavně dobrého ošetření a svědomité péče; to jest poloviční a bezpečný lék, který můžeme nemocnému bez lékaře poskytnouti. 164. V této první pomoci, před lékařovým příchodem, nesmíme se však v ničem ukvapiti, v ničem přenáhliti. Vše s rozvahou a klidem. 165. '''Rány''' vznikají obyčejně působením různých škodnin v organismus; známe rány povstalé říznutím, seknutím, bodnutím, střelením, zhmožděním, rozedráním, kousnutím. Při každém zranění dbáti nutno naprosté čistoty. Každou ránu vymyjeme pečlivě čistou vodou, do níž můžeme přidati trochu octa a potom obvážeme čistou vatou neb lněnými rouškami. Při každém obvázání střezme ránu co nejúzkostněji před znečistěním, jež může ránu značně zhoršiti. 166. Hojení a ošetřování ran sečných a řezných bývá poměrně vděčné i snadné. Rána se buď sešije, aneb, není-li značná, pevně obváže. 167. Mírné krvácení, krvácení z drobounkých cév, vlásečnic, jež bývá téměř při každém poranění, přestává mnohdy samo pod pevným obvazem, ledovými náčinky, tlakem prstu na ránu neb přitisknutím krajů rány k sobě. 168. Krev, pocházející z poranění větší tepny, jest světle červená, uniká s velikou prudkostí, stříká; stlačíme-li tepnu nad ránou (mezi srdcem a ránou), přestává krvácení. Krev, ubíhající ze žíly, jest temnější, odtéká crkotem, a stavena bývá tlakem pod ránou. 169. Při krvácení z větších tepen a žil nestačí léčiva krev stavící, svraštidla, leptadla neb trvalý chlad, nýbrž nutno přikročiti ku sevření jejímu nástrojem, ligaturou, čili podvázáním. Je-li poranění na končetině, stáhneme ji nad ránou (blíže k srdci) buď stočeným kapesníkem neb pružnou šlí. Každý jednotlivý případ vyžaduje, dle povahy poranění, léčení a zakročení znalecké, a není tudíž možno povšechná, všeobecná pravidla stanoviti. 170. Rány na hlavě nutno dobře ošetřiti, zvláště upadl-li zraněný do mdlob, aneb když zvracel. Rána se očistí (mýdlem, karbolovou vodou), vlasy kol ní ostříhají se a prozatímní obvaz (chomáč mullu čistého, nebo smočeného do vody karbolové) se přiloží. Nemocný musí klidně ležeti v posteli, a na hlavu mu dáváme studené obklady. 171. '''K obkladům''' se hodí nejlépe kusy čistého plátna, čisté kapesníky, ručníky, ubrousky, jež několikráte přeloživše, buď ve studené vodě smáčíme, neb klademe na kusy ledu, a tak schlazené přiložíme na místa, jež potřebují obkladů. Obklady ty často měníme, by působil na ránu stále potřebný chlad. Dobře jest míti v zásobě vždy obkladů několik k výměně. 172. Chceme-li na některé místo přikládati přímo led, vkládáme jej drobně roztlučený do zvláštních vaků nepromokavých (kaučukových, nebo prostých zvířecích měchýřů), jež pevně zavázány konají nám výbornou službu na chorých místech. Obklady ledové vyžadují opatrnosti, neboť příliš dlouhý styk ledu s kůží vyvolává její zánět a sněť. 173. Účinek obkladů jest místní a závisí jak na teplotě vody, tak i na čase, jak dlouho na chorém místě bývá ponechán. 174. Zvláštní obliby požívají {{Prostrkaně|obklady Priesznitzovy}} neboli zahřívací, jichž užíváme, chceme-li zvýšiti teplotu, oživiti krevní přítok ke kůži aneb změkčiti vleklé výpotky po různých zánětech. Jsou to obklady studené, jež však ponecháme na chorobném místě do úplného ohřátí (3 hodiny). 175. Různé zlomeniny kostí neléčí se různými mastěmi. Léčení zlámanin spočívá v tom, že přede vším posunuté úlomky srovnají se nejprve v normální polohu, a celá kosť upevní se na pevnou podložku (dlahu); v nosítkách pak odnášíme zraněného k lékaři nebo do nemocnice. V upravování nosítek, rychle z nouze hotovených, osvědčuje se ostrovtip, právě jako při hotovení prozatímních dlah pro první pomoc. 176. '''Podvrtnutím''' nazýváme zvláštní poranění kloubů, jež vzniklo náhlým přepjetím (při zakopnutí) až i přetržením pouzdra kloubního a jeho vazů, aniž be se kosti ze svého spojení vymkly. Poranění to jest velmi bolestné, a na místě zraněném nastává obyčejně krevní podlitina. Dobrý obvaz a ledové náčinky jsou nejlepší methodou léčebnou. 177. '''Vymknutí kloubů''' (pádem a p.) vyžaduje klidu, než lékař přijde, studené obklady a vhodnou dopravu k lékaři. 178. Studené obklady jsou vhodny i při jiných úrazech, pohmožděninách, otocích z pádu, nárazu, úderu, uskřípnutí a p. Bolest jest mírnější a otok menší; také zánět a hnisání se zadržuje studeným obkladem. 179. Obklady teplé dáváme tam, kde nám jde o podporu hnisání. Obklady na krk, při zánětech mandlí, záškrtu, dáváme z počátku choroby studené, později pak priesznitzské nebo teplé. 180. Při léčení '''spálenin''' a '''opařenin''' hledíme v prvním okamžiku omeziti bolest a zmírniti útrapy postiženého. Směs oleje a vody vápenné koná tu výborné služby. Šaty popálenému nutno svlékati velmi opatrně, bychom zbytečně muka jeho nezvětšovali; nejlépe jest nůžkama rozstříhati neb ostrým nožem rozřezati oděv na místech poškozených. 181. '''Nemocné oko''' jest orgán nad míru choulostivý; nesmíme žádných domácích prostředků užívati při chorobách očních, aneb vůbec nemoc zanedbávati, doufajíce, že to »samo přejde«: Jediné, co dovoleno jset pro první dobu před příchodem lékaře a nejlepším prostředkem, jest čistá, studená voda na úplně čistém šatu k oku přiložená. 182. Hojné vyplachování oka studenou vodou doporučuje se také při různých cizích předmětech v oku. Při popálení vápnem vytíráme oko nějakou látkou olejovitou. 183. Někdy bývá cizí těleso z oka vyplaveno slzami, jindy nutno uměle obrácením víčka, jemnou vatou je odstraniti (zrnka od smetí, písku, uhlí). Obrácení horního víčka vyžaduje jakési zběhlosti, obrácení dolního jest jednodušší. 184. Při chorobách oka v prvních dnech dětského života platí důrazně pravidlo: »Jsou-li víčka oční dítek několik dnů po porodu červená a zduřelá, nutno bez odkladu zavolati lékaře; jeť to nebezpečná nemoc, jejíž zanedbání může vésti ku ztrátě obou očí.« 185. '''Do ucha''' nesmíme vkapovati různé olejíčky a vůbec ani zde neposloucháme všelikých babských rad. (Vkládání česnekového pazourku při bolestech zubů!) Také se nedoporučují pokusy vybaviti vlásničkami, háčky a p. různá cizí tělesa (hlavně u dětí: korálky, boby, jádra, kamínky a m. j.) z boltce. Cizí těleso zpravidla zatlačí se hlouběji a někdy může se i zvukovod vážně poraniti. 186. Mezi cizí předměty v uchu musíme počítati také různý hmyz (blechy, rusi, škovorové a j.), který zaleze do zvukovodu a dotýkaje se citlivého bubínku, nebudí pocity valně příjemné. Usmrtíme ho snadno a po případě i vyplavíme vkápnutím čistého lihu, zředěného vodou. 187. '''V hltanu i hrtanu''' mohou uváznout věci nejrůznější (kůstky, sousta masa, umělý chrup a m. j.), jež mohou působiti bolest při polýkání, dušení, ano i okamžitou smrt zadušením. Někdy nemocný cizí těleso při silném záchvatu kašle šťastně vypudí, jindy pomohou krátké, silné rány dlaní na záda mezi lopatky, při čemž může nemocný ležeti na stole v poloze břišní, hlavu maje přes okraj stolu schýlenou. Obyčejně však musí zakročiti lékař. 188. Při '''nemocích krčních''' (záněty úst, mandlí, hrtanu), doporučuje se kloktání chladnou vodou čistou, nebo s octem, kamencem. Na krk klademe obklady studené. Pro další léčení voláme ovšem záhy lékaře, by v čas vše nutné mohl zaříditi. 189. Při '''nemocech ústrojů pohlavních''', jež vznikly nákazou, hledati nutno ihned, bez ostychu rady řádného lékaře. Nedoporučuje se, léčiti se sám pomocí různých knih, brožur, nebo písemnými radami, v novinách hlučně doporučovanými. 190. '''Kýly''' nebo-li '''průtrže''' (výhřezy střeva v užším slova smyslu) léčíme správným obvazem (páskem kýlním), kiterý zamezuje unikání útrob z dutiny břišní a někdy i trvale vyhojí neduh ten. V jiných případech (zvláště uskřine-li se kýla ve svém průchodu) odstraňuje se choroba ta operací. 191. '''Krvácení z rodidel''' u ženy mívá různé příčiny. Lékař budiž vždy bez váhání povolán; býváť často krvácení takové značně nebezpečné, že může i život ženy býti vážně ohrožen. Nežli lékař přijde, ukládáme ženu na lože — hlavu nízko — a na život dáváme ledové obkladky. 192. Při těžkých '''mdlobách''' podáváme horké víno, silnou černou kávu, čaj s koňakem a končetiny obvinujeme obínadly, směrem od prstů ke trupu. Podobným způsobem možno si počínati i při jiných silných krvotocích. 193. '''Krvácení nosní''' staví se v lehčích případech samo; pravidelně postačí klid, studené náčinky na hlavu, týl nebo spánky. Při krvácení silnějším dáme srkati nebo vstřikujeme do nosu různé prostředky svrašťovací. Nevede-li ani to k cíli, zastavuje lékař krvácení ucpáním předních i zadních otvorů nosních (tamponádou). 194. Při '''dávení a chrlení krve''' musí nemocný tiše ve vodorovné poloze ležeti, nemluviti; studené nápoje, led uvnitř i zevně doporučují se do doby, než lékař vše ostatní nařídí. 195. '''Krvácení ze zlaté žíly''' (chorobné rozšíření žil a nádorovité naběhliny v okolí konečníku) předcházíme tím, že osobám, chorobou naznačenou trpícím, doporučujeme hojný pohyb, pravidelnou stolici, časté používání studených (15° R) sedacích lázní. 196. '''Prudké nemoci plicní''' jsou chorobami nejčastějšími; bývají obyčejně doprovázeny horečkou, bodavými bolestmi, kašlem, těžkým dýcháním. Každý jednotlivý případ těchto nemocí vyžaduje zvláštního umění, a není snadno udati povšechná pravidla. Mírná teplota ve světnici, čistý vzduch, hořčičné těsto, křenové placky a studené náčinky na místo bolestivé — toť vše, co můžeme bez lékaře v první době pro ulevení nemocného učiniti. 197. '''Kašel zádušný''' (dávný, černý) trvá dlouho a vyskytuje se hlavně u malých dětí, jež mohou se jedno od druhého nakaziti. Dostavuje se ve zvláštních, známých záchvatech, jež často se opakují a dítě značně oslabují. Doporučuje se změna vzduchu, ale ku každému případu bezvýminečně má býti volán lékař. 198. '''Prudké, náhlé nemoci žaludku a střev''' počínají obyčejně horečkou, bolestmi v životě, povleklým jazykem, škytavkou, zvracením, zácpou neb průjmem, napjatým, nadmutým životem. Nejlépe nemocný učiní, zachová-li do příchodu lékařova klid a přísnou dietu v jídle i pití. 199. Je-li zvracení úporné, nestišitelné, pomáhá polýkání kousků ledu a studené obklady na žaludek. 200. Nemocní s '''prudkým průjmem''' mají se vystříhati všelikých jídel těžkých, mastných. Dobrou službu často prokáže hustá polévka rýžová a jako nápoj voda s bílkem vaječným smíšená. Jinak nemá však léčení býti odbýváno »po domácku«; bez lékaře neobejdeme se při léčení průjmů — zvláště ve věku dětském — téměř nikdy. 201. Vyskytují-li se vedle průjmů bolesti v životě, nechuť k jídlu, povleklý jazyk, jest nejlépe ulehnouti. Klid i teplota na lůžku mírní bolesti. Není-li horečka, můžeme klásti při křečích a bolestech žaludku na břich suché teplé obklady. 202. '''Léčení''' obvyklé '''zácpy''' žádá vhodné upravení potravy i správy životní. Hlavně se doporučuje pohyb a pití vody (různých přírodních vod minerálních). Také klystérem z čisté vody neb olejovým usnadníme stolici. Používání vnitřních projímadel, zvláště prudkých (aloe!) nedoporučuje se, anebo aspoň nemá býti trvalé. 203. Je-li život nadmut, při doteku bolestivý, doporučuje se do příchodu lékařova klid v posteli, mléko ledové, studené obklady na život, jimiž se mírní bolesti. 204. Je-li '''nemocný''' v prudké, suché '''horečce''', je-li nepokojný, blouzní, prchá z postele, musíme na hlavu dávati ledové obklady. Vřelé tělo nemocného otíráme mokrým šatem, obalujeme studenými prostěradly, nebo vkládáme do přiměřeně chladné lázně. 205. '''Onemocnělá nedělka''' potřebuje největší čistoty, jak svého těla (hlavně rodidel), tak i celého okolí. Na citlivý život dáváme studené obklady; strava musí býti lehlá, výživná; pravidelná stolice upravuje se pitím chladné, některé šťávy ovocné (třešně, švestky). 206. Objeví-li se horečka, budiž ihned povolán lékař; hrozíť nebezpečí horečky omladnic. Bohužel považuje se často tato zlá choroba za »horečku po mléku« a různými babskými prostředky promešká se čas, a když lékař konečně jest zavolán, bývá již nezřídka pozdě. 207. '''Psotník''' ({{Prostrkaně|božec}}) není druh zvláštní nemoci, nýbrž toliko znak, projev různých nemocí. Příčinami psotníku u dětí mohou býti: nalévání dásní při zoubcích, průjmy a různé střevní i žaludeční katarhy a m. j. Jindy jest psotník projevem nemoci, kterou si dítě na svět přineslo, jako dědictví po rodičích. Záchvaty bývají mírné (několik minut), ale i velmi těžké. 208. Psotník je vždy špatným znamením pro budoucnost dítěte, byť i bezprostředního nebezpečenství nebylo. Při záchvatu prospívá klystér z heřmánku, vlažné lázně, studené obklady na hlavu, chladné zavinování trupu, křenové placky na nohy. 209. '''Obtížné''', zdlouhavé a zcela nemožné '''močení''' vyžaduje rychlé pomoci; příčinou bývá obyčejně nějaká překážka (zúžení trubice močové a j.), která se staví v cestu proudu moči. Někdy prospěje teplá lázeň sedací nebo teplé obklady na měchýř. Obyčejně však musí přispěti lékař, by moč odebral zvláštní cévkou (kathetrem), kterémuž výkonu nemocní zcela snadno se přiučí. 210. Padne-li kdo '''do mdlob''', položíme ho na lůžko, uvolníme tísnící šat, hlavu položíme nízko, je-li obličej bledý; je-li červený, musí hlava ležet výše. Prospívá také volání na nemocného, postřiknutí studenou vodou, různá čichadla (Kolínská voda), tření hrudi a údů. Později podáme doušek vody, trochu silného vína. 211. '''Padoucnice''' jest nemoc se známými křečovými záchvaty; nepomůže od ní žádné zaříkání. Též léky, často za drahý peníz z ciziny kupované, obsahují součástky všeobecně známé: chybuje tedy ten, kdo přímo se neobrací s důvěrou ku známému lékaři. Okolí, příbuzní musí hlavně býti pozorni, aby nemocný při záchvatu, jenž bývá různě silný, nějak si neublížil, ano i nezhynul. 212. '''Mrtvice''', výron krve do mozku, je známka některých nemocí, jako jsou: churavění krevních cév, různé choroby srdce a j. Záchvatem mrtvice stiženého opatrně odstrojíme, šat uvolníme; na hlavu dáváme ledové obklady, nohy a ruce zahříváme zavinováním v teplý šat. Při vrhnutí nutno dáti pozor, by nemocný nedusil se blinkami; dobře poslouží též klystér s olejem neb vlažnou vodou. Ostatní potřebné kroky dlužno ponechati lékaři. 213. Narodí-li se '''děcko zdánlivě mrtvé''', musíme mu věnovati veškerou pozornost. Nejdůležitější jest, vyčistiti mu ústa od hlenu a slizu, buď opatrně prstem, neb vyssáním pomocí měkké cévky (kathetru). Potom béřeme děcko oběma rukama v jeho podpažích, rychle je zdviháme a zase spouštíme; mírně tiskneme ze stran hrudník dítěte; dobře působí také teplá lázeň a polévání chladnou vodou. 214. Někdy musíme konati pokusy, abychom dýchání, které se zastavilo, opět znovu probudili, jelikož by postižený jinak musil umříti. Hlavně tak činíme u zdánlivě mrtvých utopenců, oběšenců, udušených a p. Pokusy ty nazýváme '''umělým dýcháním'''. Způsobů, jak si při tom počínáme, jest několik. 215. Nejjednodušší i nejsnazší je způsob následující. Zdánlivě mrtvého vysvlečeme a položíme na podložku tak, aby hlava a prsa byly poněkud povýšeny. Postavíme se k hlavě, vezmeme obě paže do plné pěsti těsně nad lokty a táhneme tyto do výše a na zad (jakoby ruce nad hlavou vzpínal), pak se zase skloní a přitlačí na hrudník. Tyto pohyby stejnoměrně, zároveň se svým dechem, opakujeme trpělivě, byť i půl hodiny. Zároveň je dbáti jazyka, jejž musí pomocník prsty držeti, by neucpával vchod k hrtanu a nedusil. 216. Tím způsobem si počínáme také při '''utopených'''. Nejdříve vyčistíme ústa, nos, hltan od písku, bláta, hlenu a mezitím co jedni zavádějí dle uvedené methody umělé dýchání, trou druzí tělo kartáči, teplými suchými prostěradly a p. 217. '''Bleskem raněné''' vyneseme rychle na čerstvý vzduch, svlékneme a položíme tak, by hlava byla poněkud výše. Na hlavu přikládáme studené obklady a tělo zabalujeme do teplých prostěradel a po případě zavádíme umělé dýchání. Lidem silným, krevnatým možno pustiti krev. 218. '''Oběšeného''' rychle odřízneme, podporujíce tělo jeho, by pádem si neublížil. Zdánlivě mrtvého odneseme na vhodné místo, prsa, obličej poléváme studenou vodou, zavádíme umělé dýchání a podáváme sílivé věci (vlažný čaj, kávu, polévku a p.). Podobně si počínáme u udušených, jež přikrýváme teplými pokrývkami; někdy podáme davidla. 219. '''Zmrzlé''' přenášíme opatrně na místo, kde lze je křísiti; zbavíme je tísnícího šatu, a celé tělo, mimo hlavu, obalíme sněhem, po případě pouze třeme údy sněhem. Nabylo-li tělo vláčné ohebnosti, zvolna je zahříváme, zaobalujíce do teplejších pokrývek a nemocného přeneseme do mírně vytopené světnice, kdež mu podáme vlažný čaj, polévku neb víno. V nutných případech musíme zavésti umělé dýchání. 220. Při křísení zdánlivě mrtvých nutno osvědčiti vždy duchapřítomnost a energii, ježto běží vždy o pomoc nejrychlejší a nejnutnější, a lékař bývá jen náhodou po ruce. 221. '''Rány''', vzniklé '''kousnutím vzteklého psa''' neb jiného tvora jsou velmi nebezpečny. Zraněnou končetinu prvně blíže rány (mezi ranou a srdcem) obvazujeme a ránu hluboko vypalujeme (žhavým drátem, sirkou, střelným prachem a j.). 222. Podobně si počínáme při ranách '''uštknutím''' jedovatým hadem. Také zde doporučuje se důkladné vypálení, vyleptání nejen rány, ale i okolní tkaně. Hojné pití lihovin, jak se uvádí, jest sice vhodné, ale nemá takového účinku, jak se všeobecně předpokládá. 223. Nevíme-li '''při otravách''', jaký byl jed, střezme se podávati teplé vody, mléka neb tekutin olejovitých. V každém případě se doporučuje roztok z 2-3 bílků na litr vody, roztok škrobu, gelatiny. 224. Polkl-li kdo ostré kyseliny, snažíme se zřediti obsah žaludeční a zobojetniti jej. Podáme otrávenému hojně studeného mléka, velmi rozředěný roztok louhu nebo čpavku. 225. Při otravách žíravinami (louhem, vápnem, čpavkem) zřeďujeme též obsah žaludeční velkým množstvím vody a jako protijed podáváme kyselinu citronovou, limonády, ocet. 226. Nikdo nemá spoléhati na své zkušenosti a vědomosti a směle pouštěti se v další léčení bez přizvání řádného lékaře. Načrtl jsem v předcházejícím jen stručný nárys první pomoci, nežli dostaví se lékař. 227. Dobře jest však, obeznámiti se s takovými pravidly nejnutnějšími, jež bývají dobrým vodítkem a často zamezí mnohou nehodu a neštěstí. {{Prostrkaně|»Lepší vědění, nežli hádání«}} {{Konec formy}} hz5n7mvne6yvbct0ihm7q472m3x4bkh 100 21524 281873 196693 2022-08-10T19:59:30Z JAn Dudík 532 /* Kritiky a eseje */ wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Jindřich | příjmení = Vodák | datum narození = 8. listopadu 1867 | místo narození = Lysá nad Labem | datum úmrtí = 10. dubna 1940 | místo úmrtí = Praha | popis = literární a divadelní kritik | BiografieWiki = Jindřich Vodák | WikiquoteCS = Jindřich Vodák | SeznamNK = jk01150221 }} '''Jindřich Vodák''' (1867–1940) byl český učitel, úředník, literární a divadelní kritik, redaktor a překladatel. {{Více}} == Dílo == === Kritiky a eseje === Sebráno v knize [[Cestou (Vodák)|Cestou]]: * [[Björnstjerne Björnson]] – k 100. výročí narození (1932) * [[Byron a byronism]] – 100. výročí úmrtí (1924) * [[Další Němcová]] – k vydání 5. svazku spisů u Fr. Borového (1928) * [[Dante Alighieri a jeho význam]] – 600. výročí úmrtí (1921) * [[Dovršený Mácha]] – k vydání posledního svazku spisů u Fr. Borového (1929) * [[F. X. Šalda šedesátník]] (1927) * [[Hálek po padesáti letech]] – k 50. výročí úmrtí (1924) * [[Jan Herben]] – k 60. narozeninám (1917) * [[Jeden z největších světových dramatiků]] – nekrolog Luigi Pirandella (1936) * [[Josef Jiří Kolár]] – k 100. výročí narození (1912) * [[J. S. Machar]] – ke 40. narozeninám (1904) * [[Karel Mat. Čapek-Chod]] – nekrolog (1927) * [[Karel V. Rais mrtev]] – nekrolog (1926) * [[K třístému výročí dramatikovy smrti]] – Lope de Vega (1935) * [[Ke dni Máchovu]] – k 100. výročí narození (1910) * [[Molière]] – 300. výročí narození (1922) * [[Náš zahradník buditel]] – k 100. výročí úmrtí Josefa Dobrovského (1929) * [[Odkaz Boženy Němcové ženám]] – k 50. výročí úmrtí (1912) * [[Pirandello přednášel]] (1934) * [[Pirandellovy posmrtné sedmdesátiny]] (1937) * [[Před sto lety se narodil herec F. Šamberk]] (1938) * [[Sté narozeniny hercovy]] – k výročí narození Františka Karla Kolára (1929) * [[Stoletá Eliška Pešková]] (1933) * [[Šedesátník Otokar Březina]] (1928) * [[Václav Vydra neuvěřitelný šedesátník]] (1936) * [[Voltaire v životopise]] – recenze biografie ''Voltaire – genius výsměchu'' od Victora Thaddeuse (1931) * [[Zemřel Karel Vávra]] – nekrolog (1931) * [[Zemřel Roman Tuma]] – nekrolog (1933) === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''Vd.'' Je autorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Cours d'amour|Cours d'amour]] * [[Ottův slovník naučný/Don Juan|Don Juan]] == Díla o autorovi == * {{OSN|Vodák|1907|online=https://archive.org/stream/ottvslovnknauni41ottogoog#page/n892/mode/2up}} * [[Autor:Rudolf Medek|Rudolf Medek]]: [[Tak pravil Jindřich]] (1934) — reakce na kritiku dramatu „Jiří Poděbradský“ [[Kategorie:Čeští kritici]] [[Kategorie:Čeští novináři]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] 0wp500r1zvbd197hwtnvq2kn9ez9uf0 0 29092 281867 216380 2022-08-10T19:07:05Z Danny B. 31 oprava kódu; kosmetické úpravy wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Politická abeceda pro Čechy | AUTOR = Václav Řezníček | ČÁST = H | PŘEDCHOZÍ = G | DALŠÍ = Ch }} {{Textinfo | TITULEK = H | AUTOR = [[Autor:Václav Řezníček|Václav Řezníček]] | ZDROJ = ŘEZNÍČEK, Václav. ''Politická abeceda pro Čechy.'' Praha : A. Storch syn, 1891. s.&nbsp;20–22. | ONLINE = {{Kramerius|ABA001|24307851}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} '''Herbst Eduard''' JUDr., narodil se dne 9.&nbsp;pros. 1820 ve Vídni, býval profesorem trestního práva a právní filosofie ve Lvově a později v Praze. Členem říšské rady a sněmu král. českého byl od r.&nbsp;1861. Dne 30.&nbsp;pros. 1867 jmenován byl ministrem spravedlnosti v ministerstvě občanském a později byl členem ministeria Auerspergova. Při říšských volbách 1885 propadl ve svém okresu prachatickém proti knížeti Adolfu Schwarzenbergovi, načež zvolen byl ve Vídni. Herbst jest representantem německorakouské{{Redakční poznámka|Zdroj pravděpodobně obsahuje tiskovou chybu – pouze slabiku „ně-“ na konci řádku, možná chybějící celý další řádek. Doplňujeme na slovo „německorakouské“ podle článku [[w:Eduard Herbst|Eduard Herbst]] na Wikipedii, zbytek případného chybějícího řádku nedokážeme rekonstruovat.}} liberální strany. '''Herold Josef''' JUDr., advokát na Král. Vinohradech, kde náleží mezi předáky v zastoupení obecním i okresním. Jest poslancem zemským i říšským. V posledních letech vyšinul se na politika a politického řečníka nejpřednějšího řádu, nejmocnější síly, jenž jest všeobecně obdivován. Nehynoucích zásluh o české zájmy zjednal si v boji proti vídeňskému vyrovnání, v jehož době stál jak ve sněmu, tak i ve vyrovnávací komisi a pak i na schůzích politických spolků v nejprvnější řadě obránců práv národa a celistvosti království českého. Narodil se r.&nbsp;1850. '''Hodnostní třídy''' státních úředníků rozděleny jsou v 11&nbsp;stupňů a sice: {| |- | I. hodnostní třída || 12.000 zl. |- | II. hodnostní třída || 10.000 zl. |- | III. hodnostní třída || 8.000 zl. |- | IV. hodnostní třída || 7.000 zl. |} <p style="text-indent: 0;">Pro ostatní hodnostní třídy ustanoveny jsou tři stupně platu. Úředník postupuje, pak-li nebyl povýšen, vždy po 5&nbsp;letech do vyššího stupně platu.</p> {| |- | V. hodnostní třída || 4.500, 5.500, 6.000 zl. |- | VI. hodnostní třída || 2.800, 3.200, 3.000 zl. |- | VII. hodnostní třída || 2.000, 2.200, 2.400 zl. |- | VIII. hodnostní třída || 1.400, 1.600, 1.800 zl. |- | IX. hodnostní třída || 1.100, 1.200, 1.300 zl. |- | X. hodnostní třída || 900, 950, 1.000 zl. |- | XI. hodnostní třída || 600, 700, 800 zl. |} <p style="text-indent: 0;">Mimo tyto platy mají úředníci funkční nebo aktivní přídavky.</p> '''Hohenwart Karel''', hrabě, byl od 7.&nbsp;února 1871 do 30.&nbsp;října 1871 předsedou ministerstva. Za tohoto ministra usnesl se český sněm na článcích fundamentálních. Od r.&nbsp;1870 jest říšským poslancem a na říšské radě jest hlavou dle sebe nazvaného klubu. R.&nbsp;1884 jmenován byl předsedou nejvyššího účetního dvora. Narodil se 12.&nbsp;února 1824 ve Vídni. '''Honvedstvo''' viz {{Prostrkaně|[[../Z|zemská obrana]]}}. {{Konec formy}} {{Redakční poznámky}} egcrroekd2bjepotx90my5tcb59a3av 3 48461 281885 277672 2022-08-11T08:09:35Z Shlomo 1042 nová sekce /* Cirkus Humberto */ wikitext text/x-wiki == Práce pro JAnDbota == Ahoj, můžeš prosím na všech stránkách v NS 0, které jsou odkazovány z [[Ruch (almanach 1870)]], provést opravu sestavitele? Původně (chybně): <pre> ZDROJ=SLÁDEK, Josef Václav. </pre> Nově (správně): <pre> ZDROJ=ČAPEK, Antonín; DÜRICH, Josef. </pre> Pro tebe to bude na jeden řádek a můžeš využít pagegenerators, u mě by to bylo složitější. Díky. --[[Uživatel:Milda|Milda]] ([[Diskuse s uživatelem:Milda|diskuse]]) 16. 1. 2016, 21:30 (UTC) :Snad jsem to provedl správně. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 16. 1. 2016, 22:02 (UTC) == Přepisování zdrojů == Zdravím, proč děláte tyto [https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Ott%C5%AFv_slovn%C3%ADk_nau%C4%8Dn%C3%BD/Zweig_Stephan&curid=67871&diff=197884&oldid=197878 změny]? Kramerius je zdroj těchto skenů, takže vůbec nechápu tenhle postup. I v případě ostatních stránek z OSN by měl být odkaz na Kramerius, protože ten sken je mnohem lepší. Navíc to má systém narozdíl od archive.org. [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 10. 4. 2019, 07:17 (UTC) :{{Re|Skim}} Asi nechápu, v čem je problém. :# zdrojem je OSN 28. díl, který má jediné vydání. :# Z dosud zpracovaných hesel OSN má za zdroj 160× Kramerius a cca 19900× Archive. (o dva řády více) Z toho u těch asi 50 hesel z Doplňků je to kvůli tomu, že do včerejška na archive.org chyběl právě tento díl :#Systém? kde jej vidíte? u Archive dokážu odkázat přímo na stránku (dokonce systematicky), u Krameria je to velký problém (teď se divím, že to u tohoto případu jde, vidím to poprvé) :# Uznávám, že v tomto případě je pravděpodobně kvalitnější sken na Krameriovi :Stávající zápisy jsou velmi nejednotné [https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Speciální:Kategorie&offset=Monitoring%3ATextinfo%2FZDROJ%2F%3D_OSN&limit=145], kromě Kramerius/Archive někde je odkazováno na dvoustranu, někde na jednostranu. A snadno se v tom udělají chyby, když se zapomene změnit odkaz nebo číslo strany. Ideálně by mělo stačit zadat jako zdroj číslo dílu a číslo strany a zbytek, včetně odkazu by se vygeneroval sám. Shodou okolností jsem se dnech chystal udělat si rešerši skenů na archive.org, kde lze dopočítat číslo stránky v odkazu dle čísla stránky zdroje, např. u 28. dílu (kde chybí desky a předsádky) je číslo XXX v url <nowiki>https://archive.org/details/otto28-doplnky/page/nXXX</nowiki> shodné s číslem strany, u jiných dílů je posun zřejmě také konstantní (nutno ověřit u dílů, kde jsou obrazové přílohy). U Krameria jsem (zatím, po velmi krátkém zkoumání) nezjistil žádnou možnost, jak z čísla strany dopočítat url, vy snad ano? :Myslím, že by ideálně každé dílo mělo mít odkaz na sken, a u skenu trochu uživatelské přívětivosti (přechod na další stránku, libovolnou stránku, titulní stránku). Archive.org v tomto ohledu vede nad krameriem (minimálně verze 3, kde je problém i s formátem djvu), i když teď mne zaskočilo, že se vám podařilo odkázat na konkrétní stranu, což jsem doposud považoval za velký problém (a že jsem to taky zkoušel). Mimochodem, Google books jsou naprosto nepoužitelné (dostupnost většiny děl pouze z USA). :Zatím se nechystám systematicky odkazy nahrazovat, ale výhledově by to bylo ideální sjednotit. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 10. 4. 2019, 07:59 (UTC) == Odkazy na Wikidata == Ahoj. Přidáváš [https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Ott%C5%AFv_slovn%C3%ADk_nau%C4%8Dn%C3%BD/Penjon&curid=36062&diff=203474&oldid=86561 odkazy] na Wikidata, ale dáváš to do špatné sekce. WIKIPEDIA-HESLO to přece není. Přidal bych WIKIDATA položku do {{Šablona|Textinfo}}. [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 22. 5. 2019, 12:19 (UTC) :Jasně, takhle to zní logicky, ale problém je ve chvíli, kdy [[Ottův slovník naučný/Wagner|jedno heslo]] v OSN odpovídá mnoha heslům, z nichž některá existují na cs.wiki (prefeované), jiná třeba jen na en.wiki a ještě jiná na více wikipediích - v tom případě preferuji Wikidata. Pokud chci u těchto složitých hesel odkazovat logicky, je dobré odkazy očíslovat a dát do jednoho chlívku. :Zatím jsou to takové pokusné vlaštovky, jistě by bylo dobré to řešit nějak systematicky. Pokud jde o jediný odkaz, není problém jej v budoucnu roboticky odhalit a převést. :On by celý ten systém odkazů chtěl zrevidovat, je v tom hokej. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 22. 5. 2019, 12:37 (UTC) ::No, v první řadě by bylo dobré to mít provázané na wikidatech. Zbytek se dá dotáhnout z wikidat, ::V čem je problém, když bude: :::Související články ve Wikipedii: 1) Hans von Kulmbach 3) Johann Ernst Wagner :::Související odkazy na Wikidatech: 1) Hans von Kulmbach, 2) Heinrich Leopold Wagner, 3) Johann Ernst Wagner, 4) Johann Martin von Wagner, 5) Vincenz August Wagner, 6) Rudolf Wagner, 7) Richard Wagner ::? Čitelné to bude, logické taky. [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 22. 5. 2019, 13:14 (UTC) :::Jako ideální by bylo, kdyby si ty odkazy infobox doplňoval sám, není v silách těch málo editorů to v této podobě doplňovat. CO se jednou vyplní, jen výjimečně se někdy v dohledné budoucnosti opraví. Jenže k tomu nám chybí provázanost částí hesla s tématy, a na tu už vůbec nemáme. (<small>mám ale myšlenku, že by se jednotlivá témata v heslech alespoň vyznačila nějakou šablonkou, což by usnadnilo odkazování na sekce a počítání hesel.</small>) :::Jako kompromisní možnost mne napadá udělat něco na způsob šablony [[w:Šablona:Wikidata]], která by odkazovala na Wikidata: Pokud článek neexistuje na cs.wiki, vedl by označený odkaz přímo na WD, pokud by vzniknul, povede cíl na WP. :::V tuto chvíli beztak visím na problému, že odkazy na wikidata se nedaří roboticky importovat, na rozdíl od odkazů na Wikipedie. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 23. 5. 2019, 05:03 (UTC) == {{š|Kotva}} (aka {{š|Anchor}}) == Není mi jasné, jaký měl být účel [[Speciální:Diff/203642|této úpravy]]. Pokud to mělo být pouze za účelem monitoringu, pak považuji za nevhodné zavádět kvůli tomu nový parametr (NB druhý číslovaný). Upravil jsem tak, aby se použití na stránkách OSN monitorovalo podle stávajícího (= prvního číslovaného) parametru. Pokud jste sledoval nějaký dlouhodobější účel, budu rád, když mi jej objasníte a zkusíme společně nalézt co nejvhodnější řešení korespondující s očekávatelným účelem šablony a případně využitelné i v dalších encyklopediích či jiných dílech. Případně přeneste diskusi [[WS:U pramene|ku prameni]] nebo na [[Diskuse k Wikizdrojům:Ottův slovník naučný|některou]] z [[Diskuse k nápovědě:Převod textů z Ottova slovníku naučného|diskusních]] [[Diskuse:Ottův slovník naučný|stránek]] týkajících se OSN, ponechávám na vašem zvážení.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 24. 5. 2019, 05:53 (UTC) :{{Re|Shlomo}} Kotvy mají tu nectnost, že nelze jednoduše zjistit, co na ně odkud odkazuje. A jsou už [[Ottův slovník naučný/Bonaparte|ledaskde i v OSN]] použité. A tam mají popisný název. :Naopak odstranění pojmenovaného parametru rozbilo [[Ottův_slovník_naučný/Wagner|heslo]], kde jsem zkoušel využití kotvy na vzájemnou navigaci mezi příbuznými. :ALe souhlasím s tím, že diskuse je na místě před masovějším nasazováním, bohužel místní diskuse o koncepci často připomínají monolog... [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 24. 5. 2019, 06:24 (UTC) ::A po přidání parametru <code>osn=</code> to zjistit půjde? ::Ano, jsou použité a mají popisný identifikátor. Upravený monitoring bude sledovat jak číslované, tak popisné kotvy, každou na příslušné podstránce. IMHO není problém přidat i monitorovací kategorii [[:Kategorie:Monitoring:OSN/popisný identifikátor]], je-li to k něčemu potřebné. To že jsou kotvy použité jiným způsobem než zavádíte, je tím spíše důvodem k diskusi. (BTW diskuse o formátování hesel v OSN se poněkud vymykají a často bývají docela živé; což však ještě neimplikuje jejich plodnost…) ::Heslo bych vám byl upravil taky, ale máte tam šablonu {{š|Pracuje se}} s žádostí, abych se zdržel editací a kontaktoval vás na diskusní stránce, tak jsem to respektoval.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 24. 5. 2019, 06:39 (UTC) :::Sepsal jsem motivaci U Pramene. :::Na heslo se dostanu nejdřív zase večer, tady nemám nakonfigurovaný prohlížeč pro pohodlnou práci s OSN. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 24. 5. 2019, 07:12 (UTC) ::::OK, pokračujme tam. Heslo jste si mezitím upravil sám, takže do večera myslím nic nehoří.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 24. 5. 2019, 07:32 (UTC) A mimochodem, doporučoval bych vyčkat na výsledek případné diskuse i před nějakým hromadným doplňováním číslovaných kotev nad rámec potřeb testování. Kotvy (popisné) jsou zatím použity jen u několika málo stránek a měly-li by být doplněny, bude se jednat o stovky či tisíce. Je zbytečné to teď vytvářet a záhy předělávat, pokud se dospěje k jinému řešení.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 24. 5. 2019, 06:46 (UTC) == Riegrův Slovník Naučný == Ahoj, existuje stránka [[Uživatel:Reaperman/Autoři Riegrova Slovníku naučného]]. [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 3. 7. 2019, 21:27 (UTC) :Díky, dobré vědět (a nutné sloučit :-|) [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 4. 7. 2019, 06:06 (UTC) == Community Insights Survey == <div class="plainlinks mw-content-ltr" lang="en" dir="ltr"> '''Share your experience in this survey''' Hi {{PAGENAME}}, The Wikimedia Foundation is asking for your feedback in a survey about your experience with {{SITENAME}} and Wikimedia. The purpose of this survey is to learn how well the Foundation is supporting your work on wiki and how we can change or improve things in the future. The opinions you share will directly affect the current and future work of the Wikimedia Foundation. Please take 15 to 25 minutes to '''[https://wikimedia.qualtrics.com/jfe/form/SV_0pSrrkJAKVRXPpj?Target=CI2019List(other,act5) give your feedback through this survey]'''. It is available in various languages. This survey is hosted by a third-party and [https://foundation.wikimedia.org/wiki/Community_Insights_2019_Survey_Privacy_Statement governed by this privacy statement] (in English). Find [[m:Community Insights/Frequent questions|more information about this project]]. [mailto:surveys@wikimedia.org Email us] if you have any questions, or if you don't want to receive future messages about taking this survey. Sincerely, </div> [[User:RMaung (WMF)|RMaung (WMF)]] 9. 9. 2019, 14:34 (UTC) <!-- Zprávu zaslal Uživatel:RMaung (WMF)@metawiki pomocí seznamu na https://meta.wikimedia.org/w/index.php?title=CI2019List(other,act5)&oldid=19352874 --> == Prachatice a Zlatá stezka == Ahoj, tak máme v digitální podobě první (drobnou) restaurátorskou zprávu z Prachatic, [[Speciální:E-mail/Gampe|pošli mi prosím svůj mail]] a já ti to pošlu přes úschovnu. Fyzicky máme dva výtisky [https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=001790229&local_base=NKC druhího dílu Zlaté stezky] (dar muzea) a o dalším jednáme. zdraví --[[Uživatel:Gampe|Gampe]] ([[Diskuse s uživatelem:Gampe|diskuse]]) 1. 11. 2019, 07:05 (UTC) == Sehnsucht (Němcová) == Ahoj, JAn Dudík. Thank you for your addition to German wikisource. There are some small problems though. de-WS requires to have a visible scan of the orginal. The scan by Národní knihovna however is access-restricted. Could you provide the relevant page, on commons preferably. And while you are at it: Is there proof in the book that the translation has been done by Němcová herself? Sorry for bothering you, your addition is really welcome. --[[Uživatel:Maasikaru|Maasikaru]] ([[Diskuse s uživatelem:Maasikaru|diskuse]]) 27. 1. 2020, 20:02 (UTC) :{{Re|Maasikaru}} Hello, Scan is not public accesible yet, but there is also text copy of this book in [https://web2.mlp.cz/koweb/00/03/34/76/61/basne_a_jine_prace.pdf Prague City Library] (page 30 and another poem on page 31. Next german work is on pages 491-496). [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 27. 1. 2020, 20:41 (UTC) ::{{Re|Maasikaru}} I found original text form year 1912 [http://www.digitalniknihovna.cz/knav/view/uuid:1efe70c3-4048-11e1-1586-001143e3f55c?page=uuid:1efe729c-4048-11e1-1586-001143e3f55c&fulltext=sehnsucht here (467) is written], that this translate is by Němcová and the poem is on the next page (468). == Už by to šlo? == [https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Wikizdroje:U_pramene&diff=next&oldid=227266]? --[[Uživatel:Silesianus|Silesianus]] ([[Diskuse s uživatelem:Silesianus|diskuse]]) 14. 2. 2020, 10:20 (UTC) :{{Re|Silesianus}} Nerozumím na co se ptáš? [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 14. 2. 2020, 13:24 (UTC) <pre> Dobrý den, je někdy uloženo kvůli autorským právům odstraněné dílo [[Augustiniáni kanovníci ve Fulneku do války třicetileté]]? Autor zemřel 14. září 1949 a stať by tak již měla být volná. --[[Uživatel:Petrus Adamus|Petrus Adamus]] ([[Diskuse s uživatelem:Petrus Adamus|diskuse]]) 26. 12. 2019, 14:40 (UTC) Co vidím, mělo by stačit obnovit smazanou stránku. Ale dílo bude volné až za týden. Ať autor zemřel v lednu nebo v prosinci, dílo se stává volné prvního dne 70. roku po jeho úmrtí. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 26. 12. 2019, 19:23 (UTC) </pre> A je půlka února 2020. --[[Uživatel:Silesianus|Silesianus]] ([[Diskuse s uživatelem:Silesianus|diskuse]]) 14. 2. 2020, 14:17 (UTC) :{{Re|Silesianus}} Pokud bylo dílo poprvé zveřejněno v&nbsp;r.&nbsp;1931, je pravděpodobně v USA stále chráněno podle Uruguayské úmluvy, i když je v ČR volné. Každopádně případnou žádost o obnovení smazané stránky je třeba směřovat na správce — hodně štěstí…--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 16. 2. 2020, 08:13 (UTC) :: Tak se dohodněte, jak s tím obnovením, jestli ano nebo ne. (Nechci být vulgární, tak nebudu autorské právo USA ve vztahu k projektům WMF komentovat.) Alternativně by to mohlo přijít na Wikilivres, které se, jak jsem právě dohledal, snad řídí podle novozélandského (dříve kanadského) autorského práva, kde platí „PD old 50“, jenže nepodařilo se mi na ně dostat (stránka wikilivres.org prý neexistuje), fungují vůbec, nebo je od nás blokovaný přístup? --[[Uživatel:Milda|Milda]] ([[Diskuse s uživatelem:Milda|diskuse]]) 16. 2. 2020, 21:16 (UTC) ::{{Re|Silesianus}} Aha, ty jsi odkazoval na můj příspěvek ohledně eknih. ::{{Re|Milda}} Nevím o tom, že bychom zde brali ohled i na datum zveřejnění díla. Děl, která byla poprvé zveřejněna po roce 1924 je zde nemálo. ::Wikilivres mi také nefungují, ale zřejmě jde o nějaký dlouhodobější stav, jelikož i na [[d:Q15627693|Wikidatech]] mají uvedeno jako umístěno Nový Zéland do srpna 2019. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 17. 2. 2020, 10:06 (UTC) :::Pokud je datum zveřejnění díla relevantní pro trvání autorských práv, [https://foundation.wikimedia.org/wiki/Terms_of_Use/en#7._Licensing_of_Content asi] by se zohledňovat mělo.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 18. 2. 2020, 07:57 (UTC) == [[Autor:Dušan Dudík|Dušan Dudík]] == Ohledně rozpracovaného překladu [[Index:Kinter, Maurus - Beda Dudík.djvu‎]]: Pokud se jedná o [[d:Q59295752|tohoto]] Dušana Dudíka, tak jeho dílo bude zřejmě volné až v r.&nbsp;2069. Máte-li kontakt na držitele autorských práv (dědice), můžete prosím zkusit vyžádat souhlas s uvolněním pod příslušnou licencí?--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 18. 2. 2020, 07:57 (UTC) :Ano, jedná se o mého dědečka, takže nebude problém získat svolení od synů a manželky. Jen musím vymyslet, jak to formulovat, aby se to dalo vztáhnout na všechny jeho texty týkající se rodu Dudíků. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 18. 2. 2020, 09:11 (UTC) == Hyperaktivní JAnDbot == Hlásím, že JAnDbot naneštěstí vyrábí wd položky např. i pro deaktivovaná přesměrování navržená ke smazání, např. [[Ottův slovník naučný/Otto (dodatek)]]. Zdraví, —[[Uživatel:Mykhal|Mykhal]] ([[Diskuse s uživatelem:Mykhal|diskuse]]) 29. 6. 2020, 18:45 (UTC) :Hlásím, že o tom vím, ale místní správci až tak hyperaktivní nejsou. Měl jsem dojem, že je to už dávno nahlášeno vývojářům, ale nenašel jsem, proto jsem [[phab:T256676|nahlásil]]. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 29. 6. 2020, 19:15 (UTC) == Citace Q == Ahoj, sepsal jsem návrh pro další práce ohledně {{Šablona|Citace Q}} na [[U%C5%BEivatel:Skim/Citace]]. Pokud k tomu máš co říct, tak budu rád. [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 13. 11. 2020, 00:36 (UTC) == Programové prohlášení vlády české republiky == Nešlo by to přesunout na „Programové prohlášení vlády '''Č'''eské republiky“? --[[Speciální:Příspěvky/46.135.15.9|46.135.15.9]] 15. 2. 2021, 19:11 (UTC) == PD old 70 v. PD anon 70 == Když je článek z OSN vnitřně strukturován na víc částí (např. název sídla/obce/města s více výskyty) a několik částí má autora a několik částí nemá uvedeného autora, uvádět obě licence nebo jen jednu (PD old 70)? :{{re|Libor Grunaw }} Byl jsem přesvědčen, že se v takovém případě uvádí jen jedna licence (PD old 70, protože je o něco "přísnější"). V místních diskusích jsem o tom nic nenašel. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 24. 2. 2021, 20:30 (UTC) ::Nevidím důvod, proč by se něměly uvádět obě značky; existuje na to (nezdokumentovaný) parametr <code>LICENCE2</code>. Ještě lepší by samozřejmě bylo označit, ke které části se která značka vztahuje, ale na to momentálně nejsou k dispozici vhodné technické prostředky. <small>BTW ty značky nejsou „přísnější“ a „mírnější“, prostě se jen vztahují na odlišné situace a počítají trvání majetkových práv podle odlišných pravidel.</small>--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 12. 3. 2021, 05:34 (UTC) == gratuluji, == s [[Ruch (almanach 1873)/Přání (Studničková)]] mi to ukazuje 50.000 stránek! [[user:-jkb-|-jkb-]] 11. 3. 2021, 20:46 (UTC) :Díky, chtěl jsem dát šanci i jiným, ale neměl jsem dost trpělivosti :-) [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 11. 3. 2021, 20:55 (UTC) :: :-) [[user:-jkb-|-jkb-]] 11. 3. 2021, 23:23 (UTC) == Wikidata == Thanks for the merging of ''Kategorie:John Stuart Mill''. I was testing something on wd but failed to consider I may give someone more work. So sorry. But hey, I had the opportunity to visit wikizdroje :)--[[Uživatel:Mishuletz|Mishuletz]] ([[Diskuse s uživatelem:Mishuletz|diskuse]]) 5. 11. 2021, 13:10 (UTC) :{{re|Mishuletz}} So I run bot on ro.wikisource and merged some more categories ;-) [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 6. 11. 2021, 09:48 (UTC) == Velký Olomouc == Zdravím. Vypadá to, že obnovit není třeba nic, protože nakonec ani nedošlo ke smazání. Moc si to už nepamatuji, ale myslím, že jsem tehdy až po vložení celé knihy našel v doslovu vyjmenované autory některých kapitol a přišel tak na to, že některé z nich ještě nejsou volné. Informoval jsem o tom správce, který mi poradil, že to mám před smazáním zapsat na uvedenou podstránku, ale pak to asi nakonec zapomněl smazat. --[[Uživatel:Jan.Kamenicek|Jan.Kamenicek]] ([[Diskuse s uživatelem:Jan.Kamenicek|diskuse]]) 2. 1. 2022, 10:34 (UTC) :{{Re|Jan.Kamenicek}} V tom případě prosím o revizi zápisů podstránek téže knihy na [[Wikizdroje:Nástěnka správců/Obnovení smazaných stránek]]. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 3. 1. 2022, 13:30 (UTC) ::Opět zdravím. Dnes bych tu knihu asi nevložil vůbec, dohledat některé autory je složité a jiné nemožné. ::Bohuši Vybíralovi jsem založil autorskou stránku a jeho kapitolu odstranil z podstránky NS odstranil. ::Nově se mi podařilo dohledat Ant. Vlčka, takže i jeho jsem z podstránky odstranil. ::Boh. Skořepa bude s velkou pravděpodobností Bohuslav Skořepa (1890–1943), ale jistý si úplně nejsem: https://www.jihlava.cz/foto-zdenek-a-bohuslav-skorepovi-maji-v-malatove-ulici-novou-pametni-desku/d-549493 . Co myslíte, lze ho takto ztotožnit? ::Prosím o skrytí příslušných revizí ostatních kapitol. --[[Uživatel:Jan.Kamenicek|Jan.Kamenicek]] ([[Diskuse s uživatelem:Jan.Kamenicek|diskuse]]) 7. 1. 2022, 16:04 (UTC) :::Takže i ten Boh. Skořepa je sporný, našel jsem ještě jednoho vojáka téhož jména (zemř. 1951), který možná vypadá i pravděpodobněji, protože je dokonce z Olomouce (https://www.vets.cz/vpm/13112-hrob-bohuslav-skorepa/#13112-hrob-bohuslav-skorepa ), takže bez bližších informací bude lepší je neztotožňovat. Prosím proto o skrytí revizí i u kapitoly Vojenský Olomouc. --[[Uživatel:Jan.Kamenicek|Jan.Kamenicek]] ([[Diskuse s uživatelem:Jan.Kamenicek|diskuse]]) 7. 1. 2022, 17:19 (UTC) == How we will see unregistered users == <section begin=content/> Ahoj! Tuto zprávu dostáváte, protože máte správcovská práva na některé wiki nadace Wikimedia. Když dnes někdo edituje wiki nadace Wikimedia, aniž by byl přihlášen, zobrazujeme jeho IP adresu. Jak možná víte, v budoucnu už to nebudeme moci dělat. Rozhodlo tak Právní oddělení nadace Wikimedia, protože se změnily normy a regulace týkající se soukromí v online prostředí. Místo IP adresy budeme zobrazovat maskovanou identitu. Jako správce si '''budete i nadále moci zobrazit si jejich IP adresu'''. Také vznikne nové oprávnění pro uživatele, kteří potřebují vidět plné IP adresy neregistrovaných uživatelů pro boj s vandalismem, obtěžováním a spamem, aniž by byli správci. Patroláři také uvidí část IP adresy, aniž by museli mít toto oprávnění. Také pracujeme na [[m:IP Editing: Privacy Enhancement and Abuse Mitigation/Improving tools|lepších nástrojích]], které budou pomáhat. Pokud jste to ještě neviděli, můžete si [[m:IP Editing: Privacy Enhancement and Abuse Mitigation|přečíst více informací na Metě]]. Pokud si chcete být jisti, že vám neutečou žádné technické změny na wiki nadace Wikimedia, můžete se [[m:Global message delivery/Targets/Tech ambassadors|přihlásit k odběru]] našeho [[m:Tech/News|týdenního technického zpravodaje]]. Existují [[m:IP Editing: Privacy Enhancement and Abuse Mitigation#IP Masking Implementation Approaches (FAQ)|dva navrhované způsoby]], jak by tato identita mohla fungovat. '''Oceníme vaše názory''' na to, který způsob by podle vás fungoval nejlépe pro vás a vaši wiki, teď či v budoucnu. Můžete [[m:Talk:IP Editing: Privacy Enhancement and Abuse Mitigation|nám dát vědět v diskusi]]. Můžete psát ve svém jazyce. Návrhy byly předloženy v říjnu a rozhodovat se budeme po 17. lednu. Děkuji. /[[m:User:Johan (WMF)|Johan (WMF)]]<section end=content/> 4. 1. 2022, 18:11 (UTC) <!-- Zprávu zaslal Uživatel:Johan (WMF)@metawiki pomocí seznamu na https://meta.wikimedia.org/w/index.php?title=User:Johan_(WMF)/Target_lists/Admins2022(2)&oldid=22532495 --> == Křížové odkazy na jazykové verze přes Wikidata == Zdravím, hlásím, že JAnDbot rozbíjí propojení různých jazykových verzí Wikizdrojů tím, že zakládá samostatnou datovou položku pro různé edice stejného díla a odkazy na jednotlivé stránky na Wikizdrojích přesouvá z hlavní položky díla na ty ediční podpoložky. Jazykové odkazy v levém panelu Wikizdrojů se berou pouze z hlavní položky díla. Stránka s ediční datovou položkou bude hledat i další odkazy přes vlastnost P629 (ediční položka -> hlavní dílo), ale opačným směrem přes vlastnost P747 (hlavní dílo -> ediční položky) už se jazykové odkazy na Wikizdroje nehledají. Například kvůli [https://www.wikidata.org/w/index.php?title=Q11868&oldid=1610568804 téhle editaci] JAnDbota u Ošklivého káčátka nejsou vidět odkazy na rumunštinu. Čeština nebyla vidět také, ale to jsem opravil ručně. [[Uživatel:Next ghost|Next ghost]] ([[Diskuse s uživatelem:Next ghost|diskuse]]) 10. 4. 2022, 11:08 (UTC) :{{Re|Next ghost}} Naopak, JAnDbot to dělá přesně dle toho, jak se to má na Wikidatech dělat, tedy odděluje vydání od díla. Každé vydání může mít jiný rok vydání, jiného překladatele, jiného ilustrátora etc. :Naopak každé dílo může mít X vydání v jednom jazyce, viz třeba [[Havran]]. :Viz též [[d:Wikidata:WikiProject_Books]], [[d:Wikidata_talk:Wikisource]], [[phab:T128173]]. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 10. 4. 2022, 18:43 (UTC) ::Evidovat ve Wikidatech různá vydání je v pořádku. Ale na hlavní datové položce díla musí zůstat minimálně jeden odkaz na každou jazykovou verzi Wikizdrojů, kde se dílo vyskytuje. Jinak v levém panelu Wikizdrojů budou křížové odkazy chybět. [[Uživatel:Next ghost|Next ghost]] ([[Diskuse s uživatelem:Next ghost|diskuse]]) 10. 4. 2022, 22:27 (UTC) :::{{re|Next ghost}} Nechávat na datové položce odkaz na něco jiného je kontraproduktivní - sice se tím jakoby vyřeší problém mezijazykových odkazů, ale vznikne problém s metadaty, kdy se bude těžko určovat, který údaj platí pro dílo a který pro vydání, navíc nebude vydání na wikizdrojích propojeno s vydáním na wikidatech. Už teď robot u těchto propojených položek občas páchá dost škody ;-) :::Ne, tohle není dobré řešení. :::Ale, na polských wikizdrojích mají [[:pl:Moduł:Wielokrotne_interwiki]], ten jsem zkusil upravit pro české prostředí ([[Modul:Wikidata]]) a tím by se snad problém snad z větší části vyřešil - nutno ještě odzkoušet - při editaci stránky vložit <code><nowiki>{{#invoke:Interwiki|interwiki}}</nowiki></code> a dát náhled (zatím mi nefunguje). [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 11. 4. 2022, 12:26 (UTC) jo, ještě je potřeba si přidat do svého stylopisu toto (možná o něco méně) <syntaxhighlight lang="js"> jQuery( function() { jQuery( 'span.interwiki-extra a' ).removeClass().each( function() { var oldlink = jQuery( '#p-lang a[href="' + $( this ).attr( 'href' ) + '"]' ); if ( oldlink.length ) { oldlink.text( $( this ).text() ); } else { var lang = $( this ).parent().attr( 'lang' ); var title = $( this ).parent().attr( 'title' ); $( this ).attr( { 'lang': lang, 'hreflang': lang, 'title': title } ); jQuery( '<li>' ).addClass( 'interlanguage-link interwiki-' + lang ).append( this ).appendTo('#p-lang ul'); } }); jQuery( 'li.interwiki-cs' ) .insertBefore( '#p-lang' ) .wrapAll( '<div id="p-versions" class="portal portlet" role="navigation" ><div class="body pBody"><ul></ul></div></div>' ); jQuery( '#p-versions' ).prepend( '<h3>Inne wersje</h3>' ); }); </syntaxhighlight> [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 11. 4. 2022, 12:45 (UTC) == [[Cirkus Humberto]] == Jsem rád, že jste se do toho pustil ;) Bass sice už svůj výroční měsíc měl, ale jeho dílu to na kráse jistě neubírá. Pár poznámek: # Odkaz na předlohu v textinfoboxech nefunguje. # Zvažte prosím, zda by nebyla vhodnější víceúrovňová struktura ([[Cirkus Humberto/Část první/I.]] atd.), tak jako to máme třeba u [[Jan Cimbura|Jana Cimbury]] a dalších. # Pro elegantnější zobrazení obsahu na hlavní stránce díla by se hodilo mít k dispozici univerzálně použitelný stylopis pro řádkový seznam, tak jako jej kdysi zprovoznil [[User:Danny B.|Danny B.]] pro seznamy hesel v OSN (viz [[MediaWiki:Gadget-OSNlist.css]]). Dannyho stylopis funguje IMHO dobře, stačilo by ho jen převzít do [[MediaWiki:Common.css]] a zvolit vhodný název třídy (třeba <code>.radkovyseznam</code>, po vzoru již existujícího <code>.rimskecislovani</code>) Zdravím, --[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 11. 8. 2022, 08:09 (UTC) pwvrseu7djlt2jn8q8zn8hdawnfthzj 281891 281885 2022-08-11T09:32:51Z JAn Dudík 532 /* Cirkus Humberto */ odpověď wikitext text/x-wiki == Práce pro JAnDbota == Ahoj, můžeš prosím na všech stránkách v NS 0, které jsou odkazovány z [[Ruch (almanach 1870)]], provést opravu sestavitele? Původně (chybně): <pre> ZDROJ=SLÁDEK, Josef Václav. </pre> Nově (správně): <pre> ZDROJ=ČAPEK, Antonín; DÜRICH, Josef. </pre> Pro tebe to bude na jeden řádek a můžeš využít pagegenerators, u mě by to bylo složitější. Díky. --[[Uživatel:Milda|Milda]] ([[Diskuse s uživatelem:Milda|diskuse]]) 16. 1. 2016, 21:30 (UTC) :Snad jsem to provedl správně. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 16. 1. 2016, 22:02 (UTC) == Přepisování zdrojů == Zdravím, proč děláte tyto [https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Ott%C5%AFv_slovn%C3%ADk_nau%C4%8Dn%C3%BD/Zweig_Stephan&curid=67871&diff=197884&oldid=197878 změny]? Kramerius je zdroj těchto skenů, takže vůbec nechápu tenhle postup. I v případě ostatních stránek z OSN by měl být odkaz na Kramerius, protože ten sken je mnohem lepší. Navíc to má systém narozdíl od archive.org. [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 10. 4. 2019, 07:17 (UTC) :{{Re|Skim}} Asi nechápu, v čem je problém. :# zdrojem je OSN 28. díl, který má jediné vydání. :# Z dosud zpracovaných hesel OSN má za zdroj 160× Kramerius a cca 19900× Archive. (o dva řády více) Z toho u těch asi 50 hesel z Doplňků je to kvůli tomu, že do včerejška na archive.org chyběl právě tento díl :#Systém? kde jej vidíte? u Archive dokážu odkázat přímo na stránku (dokonce systematicky), u Krameria je to velký problém (teď se divím, že to u tohoto případu jde, vidím to poprvé) :# Uznávám, že v tomto případě je pravděpodobně kvalitnější sken na Krameriovi :Stávající zápisy jsou velmi nejednotné [https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Speciální:Kategorie&offset=Monitoring%3ATextinfo%2FZDROJ%2F%3D_OSN&limit=145], kromě Kramerius/Archive někde je odkazováno na dvoustranu, někde na jednostranu. A snadno se v tom udělají chyby, když se zapomene změnit odkaz nebo číslo strany. Ideálně by mělo stačit zadat jako zdroj číslo dílu a číslo strany a zbytek, včetně odkazu by se vygeneroval sám. Shodou okolností jsem se dnech chystal udělat si rešerši skenů na archive.org, kde lze dopočítat číslo stránky v odkazu dle čísla stránky zdroje, např. u 28. dílu (kde chybí desky a předsádky) je číslo XXX v url <nowiki>https://archive.org/details/otto28-doplnky/page/nXXX</nowiki> shodné s číslem strany, u jiných dílů je posun zřejmě také konstantní (nutno ověřit u dílů, kde jsou obrazové přílohy). U Krameria jsem (zatím, po velmi krátkém zkoumání) nezjistil žádnou možnost, jak z čísla strany dopočítat url, vy snad ano? :Myslím, že by ideálně každé dílo mělo mít odkaz na sken, a u skenu trochu uživatelské přívětivosti (přechod na další stránku, libovolnou stránku, titulní stránku). Archive.org v tomto ohledu vede nad krameriem (minimálně verze 3, kde je problém i s formátem djvu), i když teď mne zaskočilo, že se vám podařilo odkázat na konkrétní stranu, což jsem doposud považoval za velký problém (a že jsem to taky zkoušel). Mimochodem, Google books jsou naprosto nepoužitelné (dostupnost většiny děl pouze z USA). :Zatím se nechystám systematicky odkazy nahrazovat, ale výhledově by to bylo ideální sjednotit. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 10. 4. 2019, 07:59 (UTC) == Odkazy na Wikidata == Ahoj. Přidáváš [https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Ott%C5%AFv_slovn%C3%ADk_nau%C4%8Dn%C3%BD/Penjon&curid=36062&diff=203474&oldid=86561 odkazy] na Wikidata, ale dáváš to do špatné sekce. WIKIPEDIA-HESLO to přece není. Přidal bych WIKIDATA položku do {{Šablona|Textinfo}}. [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 22. 5. 2019, 12:19 (UTC) :Jasně, takhle to zní logicky, ale problém je ve chvíli, kdy [[Ottův slovník naučný/Wagner|jedno heslo]] v OSN odpovídá mnoha heslům, z nichž některá existují na cs.wiki (prefeované), jiná třeba jen na en.wiki a ještě jiná na více wikipediích - v tom případě preferuji Wikidata. Pokud chci u těchto složitých hesel odkazovat logicky, je dobré odkazy očíslovat a dát do jednoho chlívku. :Zatím jsou to takové pokusné vlaštovky, jistě by bylo dobré to řešit nějak systematicky. Pokud jde o jediný odkaz, není problém jej v budoucnu roboticky odhalit a převést. :On by celý ten systém odkazů chtěl zrevidovat, je v tom hokej. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 22. 5. 2019, 12:37 (UTC) ::No, v první řadě by bylo dobré to mít provázané na wikidatech. Zbytek se dá dotáhnout z wikidat, ::V čem je problém, když bude: :::Související články ve Wikipedii: 1) Hans von Kulmbach 3) Johann Ernst Wagner :::Související odkazy na Wikidatech: 1) Hans von Kulmbach, 2) Heinrich Leopold Wagner, 3) Johann Ernst Wagner, 4) Johann Martin von Wagner, 5) Vincenz August Wagner, 6) Rudolf Wagner, 7) Richard Wagner ::? Čitelné to bude, logické taky. [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 22. 5. 2019, 13:14 (UTC) :::Jako ideální by bylo, kdyby si ty odkazy infobox doplňoval sám, není v silách těch málo editorů to v této podobě doplňovat. CO se jednou vyplní, jen výjimečně se někdy v dohledné budoucnosti opraví. Jenže k tomu nám chybí provázanost částí hesla s tématy, a na tu už vůbec nemáme. (<small>mám ale myšlenku, že by se jednotlivá témata v heslech alespoň vyznačila nějakou šablonkou, což by usnadnilo odkazování na sekce a počítání hesel.</small>) :::Jako kompromisní možnost mne napadá udělat něco na způsob šablony [[w:Šablona:Wikidata]], která by odkazovala na Wikidata: Pokud článek neexistuje na cs.wiki, vedl by označený odkaz přímo na WD, pokud by vzniknul, povede cíl na WP. :::V tuto chvíli beztak visím na problému, že odkazy na wikidata se nedaří roboticky importovat, na rozdíl od odkazů na Wikipedie. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 23. 5. 2019, 05:03 (UTC) == {{š|Kotva}} (aka {{š|Anchor}}) == Není mi jasné, jaký měl být účel [[Speciální:Diff/203642|této úpravy]]. Pokud to mělo být pouze za účelem monitoringu, pak považuji za nevhodné zavádět kvůli tomu nový parametr (NB druhý číslovaný). Upravil jsem tak, aby se použití na stránkách OSN monitorovalo podle stávajícího (= prvního číslovaného) parametru. Pokud jste sledoval nějaký dlouhodobější účel, budu rád, když mi jej objasníte a zkusíme společně nalézt co nejvhodnější řešení korespondující s očekávatelným účelem šablony a případně využitelné i v dalších encyklopediích či jiných dílech. Případně přeneste diskusi [[WS:U pramene|ku prameni]] nebo na [[Diskuse k Wikizdrojům:Ottův slovník naučný|některou]] z [[Diskuse k nápovědě:Převod textů z Ottova slovníku naučného|diskusních]] [[Diskuse:Ottův slovník naučný|stránek]] týkajících se OSN, ponechávám na vašem zvážení.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 24. 5. 2019, 05:53 (UTC) :{{Re|Shlomo}} Kotvy mají tu nectnost, že nelze jednoduše zjistit, co na ně odkud odkazuje. A jsou už [[Ottův slovník naučný/Bonaparte|ledaskde i v OSN]] použité. A tam mají popisný název. :Naopak odstranění pojmenovaného parametru rozbilo [[Ottův_slovník_naučný/Wagner|heslo]], kde jsem zkoušel využití kotvy na vzájemnou navigaci mezi příbuznými. :ALe souhlasím s tím, že diskuse je na místě před masovějším nasazováním, bohužel místní diskuse o koncepci často připomínají monolog... [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 24. 5. 2019, 06:24 (UTC) ::A po přidání parametru <code>osn=</code> to zjistit půjde? ::Ano, jsou použité a mají popisný identifikátor. Upravený monitoring bude sledovat jak číslované, tak popisné kotvy, každou na příslušné podstránce. IMHO není problém přidat i monitorovací kategorii [[:Kategorie:Monitoring:OSN/popisný identifikátor]], je-li to k něčemu potřebné. To že jsou kotvy použité jiným způsobem než zavádíte, je tím spíše důvodem k diskusi. (BTW diskuse o formátování hesel v OSN se poněkud vymykají a často bývají docela živé; což však ještě neimplikuje jejich plodnost…) ::Heslo bych vám byl upravil taky, ale máte tam šablonu {{š|Pracuje se}} s žádostí, abych se zdržel editací a kontaktoval vás na diskusní stránce, tak jsem to respektoval.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 24. 5. 2019, 06:39 (UTC) :::Sepsal jsem motivaci U Pramene. :::Na heslo se dostanu nejdřív zase večer, tady nemám nakonfigurovaný prohlížeč pro pohodlnou práci s OSN. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 24. 5. 2019, 07:12 (UTC) ::::OK, pokračujme tam. Heslo jste si mezitím upravil sám, takže do večera myslím nic nehoří.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 24. 5. 2019, 07:32 (UTC) A mimochodem, doporučoval bych vyčkat na výsledek případné diskuse i před nějakým hromadným doplňováním číslovaných kotev nad rámec potřeb testování. Kotvy (popisné) jsou zatím použity jen u několika málo stránek a měly-li by být doplněny, bude se jednat o stovky či tisíce. Je zbytečné to teď vytvářet a záhy předělávat, pokud se dospěje k jinému řešení.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 24. 5. 2019, 06:46 (UTC) == Riegrův Slovník Naučný == Ahoj, existuje stránka [[Uživatel:Reaperman/Autoři Riegrova Slovníku naučného]]. [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 3. 7. 2019, 21:27 (UTC) :Díky, dobré vědět (a nutné sloučit :-|) [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 4. 7. 2019, 06:06 (UTC) == Community Insights Survey == <div class="plainlinks mw-content-ltr" lang="en" dir="ltr"> '''Share your experience in this survey''' Hi {{PAGENAME}}, The Wikimedia Foundation is asking for your feedback in a survey about your experience with {{SITENAME}} and Wikimedia. The purpose of this survey is to learn how well the Foundation is supporting your work on wiki and how we can change or improve things in the future. The opinions you share will directly affect the current and future work of the Wikimedia Foundation. Please take 15 to 25 minutes to '''[https://wikimedia.qualtrics.com/jfe/form/SV_0pSrrkJAKVRXPpj?Target=CI2019List(other,act5) give your feedback through this survey]'''. It is available in various languages. This survey is hosted by a third-party and [https://foundation.wikimedia.org/wiki/Community_Insights_2019_Survey_Privacy_Statement governed by this privacy statement] (in English). Find [[m:Community Insights/Frequent questions|more information about this project]]. [mailto:surveys@wikimedia.org Email us] if you have any questions, or if you don't want to receive future messages about taking this survey. Sincerely, </div> [[User:RMaung (WMF)|RMaung (WMF)]] 9. 9. 2019, 14:34 (UTC) <!-- Zprávu zaslal Uživatel:RMaung (WMF)@metawiki pomocí seznamu na https://meta.wikimedia.org/w/index.php?title=CI2019List(other,act5)&oldid=19352874 --> == Prachatice a Zlatá stezka == Ahoj, tak máme v digitální podobě první (drobnou) restaurátorskou zprávu z Prachatic, [[Speciální:E-mail/Gampe|pošli mi prosím svůj mail]] a já ti to pošlu přes úschovnu. Fyzicky máme dva výtisky [https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=001790229&local_base=NKC druhího dílu Zlaté stezky] (dar muzea) a o dalším jednáme. zdraví --[[Uživatel:Gampe|Gampe]] ([[Diskuse s uživatelem:Gampe|diskuse]]) 1. 11. 2019, 07:05 (UTC) == Sehnsucht (Němcová) == Ahoj, JAn Dudík. Thank you for your addition to German wikisource. There are some small problems though. de-WS requires to have a visible scan of the orginal. The scan by Národní knihovna however is access-restricted. Could you provide the relevant page, on commons preferably. And while you are at it: Is there proof in the book that the translation has been done by Němcová herself? Sorry for bothering you, your addition is really welcome. --[[Uživatel:Maasikaru|Maasikaru]] ([[Diskuse s uživatelem:Maasikaru|diskuse]]) 27. 1. 2020, 20:02 (UTC) :{{Re|Maasikaru}} Hello, Scan is not public accesible yet, but there is also text copy of this book in [https://web2.mlp.cz/koweb/00/03/34/76/61/basne_a_jine_prace.pdf Prague City Library] (page 30 and another poem on page 31. Next german work is on pages 491-496). [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 27. 1. 2020, 20:41 (UTC) ::{{Re|Maasikaru}} I found original text form year 1912 [http://www.digitalniknihovna.cz/knav/view/uuid:1efe70c3-4048-11e1-1586-001143e3f55c?page=uuid:1efe729c-4048-11e1-1586-001143e3f55c&fulltext=sehnsucht here (467) is written], that this translate is by Němcová and the poem is on the next page (468). == Už by to šlo? == [https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Wikizdroje:U_pramene&diff=next&oldid=227266]? --[[Uživatel:Silesianus|Silesianus]] ([[Diskuse s uživatelem:Silesianus|diskuse]]) 14. 2. 2020, 10:20 (UTC) :{{Re|Silesianus}} Nerozumím na co se ptáš? [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 14. 2. 2020, 13:24 (UTC) <pre> Dobrý den, je někdy uloženo kvůli autorským právům odstraněné dílo [[Augustiniáni kanovníci ve Fulneku do války třicetileté]]? Autor zemřel 14. září 1949 a stať by tak již měla být volná. --[[Uživatel:Petrus Adamus|Petrus Adamus]] ([[Diskuse s uživatelem:Petrus Adamus|diskuse]]) 26. 12. 2019, 14:40 (UTC) Co vidím, mělo by stačit obnovit smazanou stránku. Ale dílo bude volné až za týden. Ať autor zemřel v lednu nebo v prosinci, dílo se stává volné prvního dne 70. roku po jeho úmrtí. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 26. 12. 2019, 19:23 (UTC) </pre> A je půlka února 2020. --[[Uživatel:Silesianus|Silesianus]] ([[Diskuse s uživatelem:Silesianus|diskuse]]) 14. 2. 2020, 14:17 (UTC) :{{Re|Silesianus}} Pokud bylo dílo poprvé zveřejněno v&nbsp;r.&nbsp;1931, je pravděpodobně v USA stále chráněno podle Uruguayské úmluvy, i když je v ČR volné. Každopádně případnou žádost o obnovení smazané stránky je třeba směřovat na správce — hodně štěstí…--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 16. 2. 2020, 08:13 (UTC) :: Tak se dohodněte, jak s tím obnovením, jestli ano nebo ne. (Nechci být vulgární, tak nebudu autorské právo USA ve vztahu k projektům WMF komentovat.) Alternativně by to mohlo přijít na Wikilivres, které se, jak jsem právě dohledal, snad řídí podle novozélandského (dříve kanadského) autorského práva, kde platí „PD old 50“, jenže nepodařilo se mi na ně dostat (stránka wikilivres.org prý neexistuje), fungují vůbec, nebo je od nás blokovaný přístup? --[[Uživatel:Milda|Milda]] ([[Diskuse s uživatelem:Milda|diskuse]]) 16. 2. 2020, 21:16 (UTC) ::{{Re|Silesianus}} Aha, ty jsi odkazoval na můj příspěvek ohledně eknih. ::{{Re|Milda}} Nevím o tom, že bychom zde brali ohled i na datum zveřejnění díla. Děl, která byla poprvé zveřejněna po roce 1924 je zde nemálo. ::Wikilivres mi také nefungují, ale zřejmě jde o nějaký dlouhodobější stav, jelikož i na [[d:Q15627693|Wikidatech]] mají uvedeno jako umístěno Nový Zéland do srpna 2019. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 17. 2. 2020, 10:06 (UTC) :::Pokud je datum zveřejnění díla relevantní pro trvání autorských práv, [https://foundation.wikimedia.org/wiki/Terms_of_Use/en#7._Licensing_of_Content asi] by se zohledňovat mělo.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 18. 2. 2020, 07:57 (UTC) == [[Autor:Dušan Dudík|Dušan Dudík]] == Ohledně rozpracovaného překladu [[Index:Kinter, Maurus - Beda Dudík.djvu‎]]: Pokud se jedná o [[d:Q59295752|tohoto]] Dušana Dudíka, tak jeho dílo bude zřejmě volné až v r.&nbsp;2069. Máte-li kontakt na držitele autorských práv (dědice), můžete prosím zkusit vyžádat souhlas s uvolněním pod příslušnou licencí?--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 18. 2. 2020, 07:57 (UTC) :Ano, jedná se o mého dědečka, takže nebude problém získat svolení od synů a manželky. Jen musím vymyslet, jak to formulovat, aby se to dalo vztáhnout na všechny jeho texty týkající se rodu Dudíků. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 18. 2. 2020, 09:11 (UTC) == Hyperaktivní JAnDbot == Hlásím, že JAnDbot naneštěstí vyrábí wd položky např. i pro deaktivovaná přesměrování navržená ke smazání, např. [[Ottův slovník naučný/Otto (dodatek)]]. Zdraví, —[[Uživatel:Mykhal|Mykhal]] ([[Diskuse s uživatelem:Mykhal|diskuse]]) 29. 6. 2020, 18:45 (UTC) :Hlásím, že o tom vím, ale místní správci až tak hyperaktivní nejsou. Měl jsem dojem, že je to už dávno nahlášeno vývojářům, ale nenašel jsem, proto jsem [[phab:T256676|nahlásil]]. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 29. 6. 2020, 19:15 (UTC) == Citace Q == Ahoj, sepsal jsem návrh pro další práce ohledně {{Šablona|Citace Q}} na [[U%C5%BEivatel:Skim/Citace]]. Pokud k tomu máš co říct, tak budu rád. [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 13. 11. 2020, 00:36 (UTC) == Programové prohlášení vlády české republiky == Nešlo by to přesunout na „Programové prohlášení vlády '''Č'''eské republiky“? --[[Speciální:Příspěvky/46.135.15.9|46.135.15.9]] 15. 2. 2021, 19:11 (UTC) == PD old 70 v. PD anon 70 == Když je článek z OSN vnitřně strukturován na víc částí (např. název sídla/obce/města s více výskyty) a několik částí má autora a několik částí nemá uvedeného autora, uvádět obě licence nebo jen jednu (PD old 70)? :{{re|Libor Grunaw }} Byl jsem přesvědčen, že se v takovém případě uvádí jen jedna licence (PD old 70, protože je o něco "přísnější"). V místních diskusích jsem o tom nic nenašel. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 24. 2. 2021, 20:30 (UTC) ::Nevidím důvod, proč by se něměly uvádět obě značky; existuje na to (nezdokumentovaný) parametr <code>LICENCE2</code>. Ještě lepší by samozřejmě bylo označit, ke které části se která značka vztahuje, ale na to momentálně nejsou k dispozici vhodné technické prostředky. <small>BTW ty značky nejsou „přísnější“ a „mírnější“, prostě se jen vztahují na odlišné situace a počítají trvání majetkových práv podle odlišných pravidel.</small>--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 12. 3. 2021, 05:34 (UTC) == gratuluji, == s [[Ruch (almanach 1873)/Přání (Studničková)]] mi to ukazuje 50.000 stránek! [[user:-jkb-|-jkb-]] 11. 3. 2021, 20:46 (UTC) :Díky, chtěl jsem dát šanci i jiným, ale neměl jsem dost trpělivosti :-) [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 11. 3. 2021, 20:55 (UTC) :: :-) [[user:-jkb-|-jkb-]] 11. 3. 2021, 23:23 (UTC) == Wikidata == Thanks for the merging of ''Kategorie:John Stuart Mill''. I was testing something on wd but failed to consider I may give someone more work. So sorry. But hey, I had the opportunity to visit wikizdroje :)--[[Uživatel:Mishuletz|Mishuletz]] ([[Diskuse s uživatelem:Mishuletz|diskuse]]) 5. 11. 2021, 13:10 (UTC) :{{re|Mishuletz}} So I run bot on ro.wikisource and merged some more categories ;-) [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 6. 11. 2021, 09:48 (UTC) == Velký Olomouc == Zdravím. Vypadá to, že obnovit není třeba nic, protože nakonec ani nedošlo ke smazání. Moc si to už nepamatuji, ale myslím, že jsem tehdy až po vložení celé knihy našel v doslovu vyjmenované autory některých kapitol a přišel tak na to, že některé z nich ještě nejsou volné. Informoval jsem o tom správce, který mi poradil, že to mám před smazáním zapsat na uvedenou podstránku, ale pak to asi nakonec zapomněl smazat. --[[Uživatel:Jan.Kamenicek|Jan.Kamenicek]] ([[Diskuse s uživatelem:Jan.Kamenicek|diskuse]]) 2. 1. 2022, 10:34 (UTC) :{{Re|Jan.Kamenicek}} V tom případě prosím o revizi zápisů podstránek téže knihy na [[Wikizdroje:Nástěnka správců/Obnovení smazaných stránek]]. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 3. 1. 2022, 13:30 (UTC) ::Opět zdravím. Dnes bych tu knihu asi nevložil vůbec, dohledat některé autory je složité a jiné nemožné. ::Bohuši Vybíralovi jsem založil autorskou stránku a jeho kapitolu odstranil z podstránky NS odstranil. ::Nově se mi podařilo dohledat Ant. Vlčka, takže i jeho jsem z podstránky odstranil. ::Boh. Skořepa bude s velkou pravděpodobností Bohuslav Skořepa (1890–1943), ale jistý si úplně nejsem: https://www.jihlava.cz/foto-zdenek-a-bohuslav-skorepovi-maji-v-malatove-ulici-novou-pametni-desku/d-549493 . Co myslíte, lze ho takto ztotožnit? ::Prosím o skrytí příslušných revizí ostatních kapitol. --[[Uživatel:Jan.Kamenicek|Jan.Kamenicek]] ([[Diskuse s uživatelem:Jan.Kamenicek|diskuse]]) 7. 1. 2022, 16:04 (UTC) :::Takže i ten Boh. Skořepa je sporný, našel jsem ještě jednoho vojáka téhož jména (zemř. 1951), který možná vypadá i pravděpodobněji, protože je dokonce z Olomouce (https://www.vets.cz/vpm/13112-hrob-bohuslav-skorepa/#13112-hrob-bohuslav-skorepa ), takže bez bližších informací bude lepší je neztotožňovat. Prosím proto o skrytí revizí i u kapitoly Vojenský Olomouc. --[[Uživatel:Jan.Kamenicek|Jan.Kamenicek]] ([[Diskuse s uživatelem:Jan.Kamenicek|diskuse]]) 7. 1. 2022, 17:19 (UTC) == How we will see unregistered users == <section begin=content/> Ahoj! Tuto zprávu dostáváte, protože máte správcovská práva na některé wiki nadace Wikimedia. Když dnes někdo edituje wiki nadace Wikimedia, aniž by byl přihlášen, zobrazujeme jeho IP adresu. Jak možná víte, v budoucnu už to nebudeme moci dělat. Rozhodlo tak Právní oddělení nadace Wikimedia, protože se změnily normy a regulace týkající se soukromí v online prostředí. Místo IP adresy budeme zobrazovat maskovanou identitu. Jako správce si '''budete i nadále moci zobrazit si jejich IP adresu'''. Také vznikne nové oprávnění pro uživatele, kteří potřebují vidět plné IP adresy neregistrovaných uživatelů pro boj s vandalismem, obtěžováním a spamem, aniž by byli správci. Patroláři také uvidí část IP adresy, aniž by museli mít toto oprávnění. Také pracujeme na [[m:IP Editing: Privacy Enhancement and Abuse Mitigation/Improving tools|lepších nástrojích]], které budou pomáhat. Pokud jste to ještě neviděli, můžete si [[m:IP Editing: Privacy Enhancement and Abuse Mitigation|přečíst více informací na Metě]]. Pokud si chcete být jisti, že vám neutečou žádné technické změny na wiki nadace Wikimedia, můžete se [[m:Global message delivery/Targets/Tech ambassadors|přihlásit k odběru]] našeho [[m:Tech/News|týdenního technického zpravodaje]]. Existují [[m:IP Editing: Privacy Enhancement and Abuse Mitigation#IP Masking Implementation Approaches (FAQ)|dva navrhované způsoby]], jak by tato identita mohla fungovat. '''Oceníme vaše názory''' na to, který způsob by podle vás fungoval nejlépe pro vás a vaši wiki, teď či v budoucnu. Můžete [[m:Talk:IP Editing: Privacy Enhancement and Abuse Mitigation|nám dát vědět v diskusi]]. Můžete psát ve svém jazyce. Návrhy byly předloženy v říjnu a rozhodovat se budeme po 17. lednu. Děkuji. /[[m:User:Johan (WMF)|Johan (WMF)]]<section end=content/> 4. 1. 2022, 18:11 (UTC) <!-- Zprávu zaslal Uživatel:Johan (WMF)@metawiki pomocí seznamu na https://meta.wikimedia.org/w/index.php?title=User:Johan_(WMF)/Target_lists/Admins2022(2)&oldid=22532495 --> == Křížové odkazy na jazykové verze přes Wikidata == Zdravím, hlásím, že JAnDbot rozbíjí propojení různých jazykových verzí Wikizdrojů tím, že zakládá samostatnou datovou položku pro různé edice stejného díla a odkazy na jednotlivé stránky na Wikizdrojích přesouvá z hlavní položky díla na ty ediční podpoložky. Jazykové odkazy v levém panelu Wikizdrojů se berou pouze z hlavní položky díla. Stránka s ediční datovou položkou bude hledat i další odkazy přes vlastnost P629 (ediční položka -> hlavní dílo), ale opačným směrem přes vlastnost P747 (hlavní dílo -> ediční položky) už se jazykové odkazy na Wikizdroje nehledají. Například kvůli [https://www.wikidata.org/w/index.php?title=Q11868&oldid=1610568804 téhle editaci] JAnDbota u Ošklivého káčátka nejsou vidět odkazy na rumunštinu. Čeština nebyla vidět také, ale to jsem opravil ručně. [[Uživatel:Next ghost|Next ghost]] ([[Diskuse s uživatelem:Next ghost|diskuse]]) 10. 4. 2022, 11:08 (UTC) :{{Re|Next ghost}} Naopak, JAnDbot to dělá přesně dle toho, jak se to má na Wikidatech dělat, tedy odděluje vydání od díla. Každé vydání může mít jiný rok vydání, jiného překladatele, jiného ilustrátora etc. :Naopak každé dílo může mít X vydání v jednom jazyce, viz třeba [[Havran]]. :Viz též [[d:Wikidata:WikiProject_Books]], [[d:Wikidata_talk:Wikisource]], [[phab:T128173]]. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 10. 4. 2022, 18:43 (UTC) ::Evidovat ve Wikidatech různá vydání je v pořádku. Ale na hlavní datové položce díla musí zůstat minimálně jeden odkaz na každou jazykovou verzi Wikizdrojů, kde se dílo vyskytuje. Jinak v levém panelu Wikizdrojů budou křížové odkazy chybět. [[Uživatel:Next ghost|Next ghost]] ([[Diskuse s uživatelem:Next ghost|diskuse]]) 10. 4. 2022, 22:27 (UTC) :::{{re|Next ghost}} Nechávat na datové položce odkaz na něco jiného je kontraproduktivní - sice se tím jakoby vyřeší problém mezijazykových odkazů, ale vznikne problém s metadaty, kdy se bude těžko určovat, který údaj platí pro dílo a který pro vydání, navíc nebude vydání na wikizdrojích propojeno s vydáním na wikidatech. Už teď robot u těchto propojených položek občas páchá dost škody ;-) :::Ne, tohle není dobré řešení. :::Ale, na polských wikizdrojích mají [[:pl:Moduł:Wielokrotne_interwiki]], ten jsem zkusil upravit pro české prostředí ([[Modul:Wikidata]]) a tím by se snad problém snad z větší části vyřešil - nutno ještě odzkoušet - při editaci stránky vložit <code><nowiki>{{#invoke:Interwiki|interwiki}}</nowiki></code> a dát náhled (zatím mi nefunguje). [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 11. 4. 2022, 12:26 (UTC) jo, ještě je potřeba si přidat do svého stylopisu toto (možná o něco méně) <syntaxhighlight lang="js"> jQuery( function() { jQuery( 'span.interwiki-extra a' ).removeClass().each( function() { var oldlink = jQuery( '#p-lang a[href="' + $( this ).attr( 'href' ) + '"]' ); if ( oldlink.length ) { oldlink.text( $( this ).text() ); } else { var lang = $( this ).parent().attr( 'lang' ); var title = $( this ).parent().attr( 'title' ); $( this ).attr( { 'lang': lang, 'hreflang': lang, 'title': title } ); jQuery( '<li>' ).addClass( 'interlanguage-link interwiki-' + lang ).append( this ).appendTo('#p-lang ul'); } }); jQuery( 'li.interwiki-cs' ) .insertBefore( '#p-lang' ) .wrapAll( '<div id="p-versions" class="portal portlet" role="navigation" ><div class="body pBody"><ul></ul></div></div>' ); jQuery( '#p-versions' ).prepend( '<h3>Inne wersje</h3>' ); }); </syntaxhighlight> [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 11. 4. 2022, 12:45 (UTC) == [[Cirkus Humberto]] == Jsem rád, že jste se do toho pustil ;) Bass sice už svůj výroční měsíc měl, ale jeho dílu to na kráse jistě neubírá. Pár poznámek: # Odkaz na předlohu v textinfoboxech nefunguje. # Zvažte prosím, zda by nebyla vhodnější víceúrovňová struktura ([[Cirkus Humberto/Část první/I.]] atd.), tak jako to máme třeba u [[Jan Cimbura|Jana Cimbury]] a dalších. # Pro elegantnější zobrazení obsahu na hlavní stránce díla by se hodilo mít k dispozici univerzálně použitelný stylopis pro řádkový seznam, tak jako jej kdysi zprovoznil [[User:Danny B.|Danny B.]] pro seznamy hesel v OSN (viz [[MediaWiki:Gadget-OSNlist.css]]). Dannyho stylopis funguje IMHO dobře, stačilo by ho jen převzít do [[MediaWiki:Common.css]] a zvolit vhodný název třídy (třeba <code>.radkovyseznam</code>, po vzoru již existujícího <code>.rimskecislovani</code>) Zdravím, --[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 11. 8. 2022, 08:09 (UTC) :{{Re|Shlomo}} Koukáme s dětmi na seriál, tak jsem si chtěl přečíst i knihu :-) :Ad 1 - o problému vím, opravím (chybí a na začátku uuid) :Ad 2 - právě, že jsme se chtěl vyhnout podstránkám částí. ale už mi totéž psal Danny B., ESO :Ad 3 - do stylů se nerad pouštím, asi by to bylo na širší diskusi a neumím si úplně představit takovýto obsah řádkově... :- [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 11. 8. 2022, 09:32 (UTC) 92mhm5v7omv83a15sasymqkki1myo4v 100 54779 281871 255986 2022-08-10T19:41:52Z JAn Dudík 532 /* Dílo */ 4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Eduard | příjmení = Bass | popis = český spisovatel, novinář, zpěvák, fejetonista, herec, recitátor, konferenciér a textař | BiografieWiki = Eduard Bass }} '''Eduard Bass''' (1. ledna 1888 Praha-Malá Strana – 2. října 1946 Praha) byl český spisovatel, novinář, zpěvák, fejetonista, herec, recitátor, konferenciér a textař. {{Více}} == Dílo == * [[Cirkus Humberto]] (1941) {{Online Kramerius|mzk|4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} * [[Divoký život Alexandra Staviského]] (1934) {{Online Kramerius|nkp|cf4e8920-4d5f-11e4-8113-005056827e52}} * [[Holandský deníček]] (1930) {{Online Kramerius|nkp|d66e6830-26c9-11e5-8cc8-005056827e52}} * [[Kázáníčka]] (1946) {{Online Kramerius|nkp|4b811a50-a5b2-11e2-8b87-005056827e51}} * [[Klapzubova jedenáctka]] (1922) {{Online Kramerius|nkp|4e8c96d0-4d7f-11e5-8b04-5ef3fc9bb22f}} ** [[Klapzubova jedenáctka (1954)]] * [[Lidé z maringotek]] (1942) {{Online Kramerius|nkp|10116880-844e-11e5-a715-005056827e52}} * [[Pod kohoutkem svatovítským]] (1942) {{Online Kramerius|nkp|a471cfc0-3fcb-11e3-9c86-005056827e51}} * [[Potulky pražského reportera]] (1929) {{Online Kramerius|nkp|57947400-2aa7-11e5-8cc8-005056827e52}} * [[Případ čísla 128 a jiné historky]] (1921) {{Online Kramerius|nkp|2baf9d60-a5b1-11e2-8b87-005056827e51}} [[Kategorie:Čeští autoři]] anso94xtdni9c7k94urtuu4t5hfnn3n 0 55433 281877 268433 2022-08-11T05:59:43Z Shlomo 1042 transkluze Ž 3-6 wikitext text/x-wiki {{Digitalizace|Bible česká SZ II.djvu}} {{NavigacePaP | TITUL = Bible česká | PŘEDCHOZÍ = Kniha Job | ČÁST = Kniha žalmů | DALŠÍ = Kniha přísloví }} {{Textinfo | TITULEK = Bible česká | PODTITULEK = Kniha žalmů | AUTOR = neuveden | POPISEK = | ZDROJ = [[:Soubor:Bible česká SZ II.djvu]] | VYDÁNO = Praha | ISBN = | LICENCE = PD old 140 | PŘELOŽIL = [[Autor:Jan Hejčl|Jan Hejčl]] | LICENCE-PŘEKLAD = PD old 70 | SOUVISEJÍCÍ = | JINÉ = | WIKIPEDIA = Kniha žalmů | WIKIPEDIA-DALŠÍ = | IMAGE = Bible česká SZ II.djvu | IMAGE-PAGE = 151 | POPISEK-IMAGE = | INDEX = Bible česká SZ II.djvu }} <div class="toc"> <div class="toctitle">Obsah</div> [[#1]] [[#2]] [[#3]] [[#4]] [[#5]] [[#6]] … </div> <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="175" onlysection=1-intro/> {| class="wikitable wikitable-columns" | class="text" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="175-176" onlysection=1-text/> | class="komentar" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="175-176" onlysection=1-komentar/> |} <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="176" onlysection=2-intro/> {| class="wikitable wikitable-columns" | class="text" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="176-178" onlysection=2-text/> | class="komentar" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="176-179" onlysection=2-komentar/> |} <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="179" onlysection=3-intro/> {| class="wikitable wikitable-columns" | class="text" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="179" onlysection=3-text/> | class="komentar" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="179-180" onlysection=3-komentar/> |} <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="180" onlysection=4-intro/> {| class="wikitable wikitable-columns" | class="text" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="180-181" onlysection=4-text/> | class="komentar" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="180-181" onlysection=4-komentar/> |} <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="181" onlysection=5-intro/> {| class="wikitable wikitable-columns" | class="text" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="181-183" onlysection=5-text/> | class="komentar" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="181-183" onlysection=5-komentar/> |} <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="183" onlysection=6-intro/> {| class="wikitable wikitable-columns" | class="text" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="183-184" onlysection=6-text/> | class="komentar" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="183-184" onlysection=6-komentar/> |} cddq3ri6qeppdxjv6dpdyarcu149688 0 84171 281879 281011 2022-08-11T06:06:42Z Shlomo 1042 +Hejčl wikitext text/x-wiki {{Tematický rozcestník}} * [[Bezděkova bible/Kniha Žalmův#Žalm 3.]] * [[Bible česká/Kniha žalmů#Žalm 3. Ranní modlitba pronásledovaného.]] * [[Bible kralická (1613)/Žalmy#3]] * [[Bible kralická (1918)/Žalmy#Žalm 3.]] * [[Bible svatováclavská/Žalmy#Žalm III.]] * [[Kancionál český/Písně na Některé Žalmy/Popatř Pane milý]] * [[Ohlasy žalmů/3]] * [[Stero žalmů/Žalm 3]] * [[Výklad posvátných žalmů/3. žalm]] * [[Žalm 3 (Dvořák)]] * [[Žalmy Davidovy/Žalm 3]] 4quuo99aicw83sizyoswnbvnmi16jie 0 84345 281880 281012 2022-08-11T06:07:46Z Shlomo 1042 +Hejčl wikitext text/x-wiki {{Tematický rozcestník}} * [[Bible česká/Kniha žalmů#Žalm 4. Večerní modlitba sklíčeného.]] * [[Bible kralická (1613)/Žalmy#4]] * [[Bible kralická (1918)/Žalmy#Žalm 4.]] * [[Bible svatováclavská/Žalmy#Žalm IV.]] * [[Ohlasy žalmů/4]] * [[Stero žalmů/Žalm 4]] * [[Žalmy Davidovy/Žalm 4]] mg8l22ey3opj1ntli6hnkjrizmst6f4 0 84347 281881 281013 2022-08-11T06:08:36Z Shlomo 1042 +Hejčl wikitext text/x-wiki {{Tematický rozcestník}} * [[Bible česká/Kniha žalmů#Žalm 5. Důvěrná modlitba, by Bůh nevinně pronásledovaného vedl.]] * [[Bible kralická (1613)/Žalmy#5]] * [[Bible kralická (1918)/Žalmy#Žalm 5.]] * [[Bible svatováclavská/Žalmy#Žalm V.]] * [[Kancionál český/Písně na Některé Žalmy/K Tobě Pane truchliv jsa volám]] * [[Ohlasy žalmů/5]] * [[Stero žalmů/Žalm 5]] * [[Žalmy Davidovy/Žalm 5]] irgn98p3xpd7ri3vpdp251fvj1s7ey9 0 84348 281882 279342 2022-08-11T06:10:43Z Shlomo 1042 +Hejčl wikitext text/x-wiki {{Tematický rozcestník}} * [[Bible česká/Kniha žalmů#Žalm 6. Kající modlitba v nebezpečí smrti.]] * [[Bible kralická (1613)/Žalmy#6]] * [[Bible kralická (1918)/Žalmy#Žalm 6.]] * [[Ohlasy žalmů/6]] * [[Sichat Jicchak/Žalm 6]] * [[Stero žalmů/Žalm 6]] * [[Žalmy Davidovy/Žalm 6]] a6howzimqw4n32cexr54n2iwmo9qpo6 0 85573 281884 281855 2022-08-11T06:32:30Z JAn Dudík 532 fix zdroje wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = | ČÁST = Část první I. | DALŠÍ = Část první II. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = I. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto'' | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|af158d450-7878-11e9-ba7f-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} <blockquote> ! H V Ě Z D Y ! nechte si okénko 31. V. 1925 President O’Harrieh </blockquote> Tento inserát se objevil v listopadu 1924 na celé stránce časopisu PROGRAM, odborného týdeníku Mezinárodní federace varietních a cirkusových umělců. Vzbudil nesmírnou pozornost tajemným obsahem i neobvyklou formou. Kterýpak artista se nepovažuje za hvězdu? A jaký závažný důvod mohl přiměti ctihodného presidenta, aby doporučil členstvu vynechat představení, tedy věc, které se jevištní nebo manéžový umělec dopustí jen tehdy, když ho nemoc či neštěstí tiskne na obě lopatky? A věc, která znamená ztrátu toho nejnedotknutelnějšího, co artista zná, zač se bije a proč nasazuje život, - ztrátu gáže? Není tedy divu, že celé {{Prostrkaně|Mefevacium}} (Mezinárodní federace varietních a cirkusových umělců) upadlo v rozčilení a že se generální tajemník organisace, pan Lubitschke-Sailoni, div nezadusil v lavině dotazů. Psali mu artisté všeho druhu, umělci na hrazdě i na bradlech, přízemní akrobaté, krasojezdkyně, clownové, krotitelé, imitátoři, kouzelníci, hadí mužové, skokani, tanečnice španělské, břišní, javajské, závojové, psali žongléři, siláci, trhači řetězů, polykači mečů, cvičitelé opic a majitelé učených psů, psali excentrikové, stepaři, létající mužové a padající mužové, psali trpaslíci, vousaté dámy, umělci v přeměnách, fakiři a otcové kejklířských rodin japonských i čínských, psali provazolezci, králové střelby, umělkyně v potápění a virtuosové na xylofon, psali hypnotiséři, a co to má k čertu znamenat, se psali i četní jasnovidci. Ale přišel i velmi vážný, tak říkajíc obrněný dopis od {{Prostrkaně|Mezorvacipod}} (Mezinárodní organisace varietních a cirkusových podnikatelů) a na první pohled se zdálo, že {{Prostrkaně|Mefevacium}} a {{Prostrkaně|Mezorvacipod}} se octnou po dlouhých letech míru a shody ve válečném stavu. Pan Lubitschke-Sailoni býval slavný spodák, který s úsměvem držel na ramenou a hlavě pyramidu tří mužů, dvou žen a pěti dětí se psem, ale tenhle příval, zdálo se mu, že neunese. Proklel presidenta {{Prostrkaně|Mefevacium}}m do horoucích pekel za neslýchaný nápad a nakonec se rozhodl, že mu to všecko hodí na hlavu. V duchu sice cítil, že je to marné. O’Harrieh měl doktorský diplom právnické fakulty v Massachusetts nebo v Indianapolis a dovedl by mrtvému vemluvit duši novorozeněte. Jakýpak byl O’Harrieh umělec: původně vlastně hrával jen šachy a ty hraje dodnes. A jako každý šachista byl od klukovských let tarokář a na tom velkém paklu si vytahal prsty a pak s nimi dělal kouzla a tak přišel do lóže. A tou svou právnickou chytračinou se stal presidentem; kdopak má hlavu na advokátské fígle, člověk, dejme tomu, si nahodí třicetikilovou kouli a prožene ji po zádech a kolem krku a stojí pod pyramidou, že mu agenti říkají Žula-Rula, ale když pak najednou z ničehož nic přijde to třesení ve svalech, pak už člověk nemůže být untrmann, toť se ví; ale kde vzít najednou nápady, jako má to oposum. A jak to pan Lubitschke-Sailoni cítil, tak to i bylo, Mr. O’Harrieh nalil rozčilenému silákovi whisky a dal mu tlusté cigáro a ze šuplíku vytáhl arch papíru a na něm už byl text odpovědi, která se má vytisknout a každému jako »přísně důvěrné« poslat. Nu, a co se věci týče, teď už to Žula-Rula uznával: když se starý Karas loučí, to je ovšem událost, k níž má přijet každý, kdo se jen trochu může uvolnit. A to je věc, při níž ani {{Prostrkaně|Mezorvacipod}} nemůže napadnout {{Prostrkaně|Mefevacium}}, to je jasné. I začaly se tedy z ústředny artistů třetího dne rozcházet stohy obálek známkovaných jako tiskopis a po celém světě se začala omílat táž senzační historie: papá Karas odchází z kamenného domu na odpočinek. V šatnách varietních divadel, v chodbách cirkusů, v krčmách artistů v Berlíně, v Kodani, v Barceloně, ve Vídni, v Petrohradě, v Rotterdamu, v Chicagu, všude bzučel týž rozhovor: »Táta Karas odchází…« »Tak už i on…« »Když jsem před patnácti letu u něho pracoval…« »Když jsem se s ním setkal o světové výstavě v Paříži…« »To už můj otec, slavné číslo Riotard et Comp., pracoval s ním někdy v letech devadesátých. To mu musím napsat…« »Dědeček mé paní ho znával jako mladíka, viď, Alice? Nezapomeň zapsat to datum do kalendáře, Alice, pošleme aspoň telegram.« »On tedy vlastně začínal od piky?« »Jak se můžete ptát. Takový člověk se nemůže jinde vyskytnout. Takový člověk se může narodit jen na kolech.« A to byl stavovsky hrdý závěr všech těch hovorů: tito potomci a nástupci pouťových kejklířů, medvědářů a provazolezců, dnes slavná esa přepychových divadel rozmanitostí, placená v tisících dolarů a liber, nemohli připustit, že by někdo znamenitý přišel na svět jinde než na kolech, to jest v potulném voze kočovného cirkusu. A přece se mýlili. {{Konec formy}} 3kwgmbx5pvouo4fkjxaiibtz43ve62k 250 85577 281875 281860 2022-08-11T05:53:23Z Shlomo 1042 -noinclude; div před section proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Shlomo" /></noinclude><section begin=4-text/> <poem> {{Verš|4|6|nobr=1}}Podejte obět, jak se sluší, a mějte důvěru v Hospodina. Mnoho je těch, kteří praví: {{Verš|4|7|nobr=1}}„Kdo nám dá dočkati se blaha?“ Vznáší se nad námi jas tvé tváře, {{Verš|4|8|nobr=1}}Hospodine, udělil jsi srdci mému radost větší nežli bývá, kdy mají hojnost obilí, vína i oleje. {{Verš|4|9|nobr=1}}Klidně na lůžko uložím se a také budu spáti, neboť ty, Pane, sám se staráš, aby bydlo mé bezpečné bylo. </poem> <section end=4-text/><section begin=5-intro/> ==Žalm 5. Důvěrná modlitba, by Bůh nevinně pronásledovaného vedl.== __NOEDITSECTION__ <div class="intro"> Nadpis ([[#5.1|1.]]) Pěvěc prosí Boha, by vyslyšel modlitbu, kterou provází ranní obět (v. [[#5.2|2.]]—5ab.). Opírá svou důvěru o Boží svatost, která nenávidí zlé, opírá, ji též o své čisté svědomí, které mu dovoluje dostaviti se do svatyně ([[#5.5|5c]]—8.). Úklady zakuklených, licoměrných nepřátel, kteří jsou plni zlé vůle, mohly by svésti žalmistu k tomu, by sešel s cesty Boží. Kéž se to nestane! (v. [[#5.9|9.]]). Kéž Bůh pronásledovatele žalmistovy, kteří kazí věc Boží, potře, jak slušno a spravedlivo (v. [[#5.10|10.]] n.) a kéž ctitelé Boží se radují, že jsou zproštěni jejich nástrah! ([[#5.12|12.]]—13.)! </div> <section end=5-intro/><section begin=5-text/> {{Kapitola|5}}{{Verš|5|1|nobr=1}}Ku konci. Pro tu, která dědí. Žalm Davidův. <poem> {{Verš|5|2|nobr=1}}Slovům mým popřej sluchu, Pane, povšimni si, kterak vzdychám, </poem> <section end=5-text/> ---- <div class="komentar"> <section begin=4-komentar/> {{Prostrkaně|trpčeni}}“ překládají jiní „{{Prostrkaně|zhrozte se}}“ toho, co činíte. — „{{Prostrkaně|na ložích}}“ = v samotě, kde bývá člověk přístupnější pravdě nežli ve shromáždění buřičů, kteří svým štvaním zakalují rozumný soud. V. 6a. Hřích Absalomův a jeho stoupenců je tak veliký, že zasluhuje trestu smrti. Pro takový zločin nezná zákon oběti. Přece však budou-li svého zločinu želeti (srv. Ž 50., 19.) a přinesou-li v obět {{Prostrkaně|zkroušené srdce}}, budou moci doufati, že jim bude Hospodin milostiv, jako byl samému Davidovi kdysi. V. 6c. Dosud mluvil David k nepřítomnému Absalomovi a jeho druhům. Nyní obrací se k těm ze svého tábora, kteří malomyslněli. Jsou to titíž, kteří vystupují v Ž 3, 3. V. 7. „{{Prostrkaně|blaha}}“, t. j. kdy budeme vytrženi z tohoto nebezpečí, kdy uvidíme zase tebe na trůně bezpečně seděti. Na tu malomyslnou otázku odpovídá David slovy, která jsou vzorem pevné a {{Prostrkaně|radostné}} naděje v Boží pomoc. Mluví s takovou jistotou, jakoby již Bůh byl pomohl. — „{{Prostrkaně|jas tváře Hospodinovy}}“ = jeho požehnání. Srv. Nm 6, 25. — Ž 3, 9. V. 8. Sotva lze si představiti větší radost nežli bývá po hojné, požehnané žni obilí, vinobraní a česání oliv. Srv. Is 9, 3. V. 9. „{{Prostrkaně|také}}“ klidně, v pokoji. — Pro tuto myšlenku nazvali jsme Ž 4. {{Prostrkaně|modlitbou večerní}}. — Slovy tohoto zpěvu může a mohl se modliti každý křesťan v jakékoli tísni, zejména je-li pomlouván a je-li pokoušen k malomyslnosti. Také Trpiteli nejvyššímu klade církev do úst zpěv tento (na některé svátky Páně). </div> <section end=4-komentar/><section begin=5-komentar/> <div class="komentar"> Ž 5. — V. 1. „{{Prostrkaně|pro tu, která dědí}}“ je jakýs takýs překlad hebrejského „{{Prostrkaně|hannechílóth}}“. Znamená-li to nástroj dechový, snad flétnu, která měla zpěv žalmu provázeti, či co jiného, je dosud neznámo. [[Autor:Nivard Schlögl|Schlögl]] překládá: „{{Prostrkaně|Majetek ředitele sboru Nechílóth}}“ — Mnozí viděli v té „{{Prostrkaně|dědičce}}“ starozákonnou obec náboženskou (synagogu), která předobrazovala církev katolickou. Svatyně, u které se modlil David, mohla býti nazvána hebrejsky (v. 8.) „{{Prostrkaně|héchál}}“, ježto i svatostánek v Silu byl tak zván (l, Sam 1, 9; 3, 3.); nelze tedy opírati o to slovo názor, že David skladatelem Ž. 5. býti nemůže. </nowiki><noinclude></div></noinclude> p7yocrv7yq60al9to393f2ojrypuq7v 281876 281875 2022-08-11T05:55:28Z Shlomo 1042 fix nowiki proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Shlomo" /></noinclude><section begin=4-text/> <poem> {{Verš|4|6|nobr=1}}Podejte obět, jak se sluší, a mějte důvěru v Hospodina. Mnoho je těch, kteří praví: {{Verš|4|7|nobr=1}}„Kdo nám dá dočkati se blaha?“ Vznáší se nad námi jas tvé tváře, {{Verš|4|8|nobr=1}}Hospodine, udělil jsi srdci mému radost větší nežli bývá, kdy mají hojnost obilí, vína i oleje. {{Verš|4|9|nobr=1}}Klidně na lůžko uložím se a také budu spáti, neboť ty, Pane, sám se staráš, aby bydlo mé bezpečné bylo. </poem> <section end=4-text/><section begin=5-intro/> ==Žalm 5. Důvěrná modlitba, by Bůh nevinně pronásledovaného vedl.== __NOEDITSECTION__ <div class="intro"> Nadpis ([[#5.1|1.]]) Pěvěc prosí Boha, by vyslyšel modlitbu, kterou provází ranní obět (v. [[#5.2|2.]]—5ab.). Opírá svou důvěru o Boží svatost, která nenávidí zlé, opírá, ji též o své čisté svědomí, které mu dovoluje dostaviti se do svatyně ([[#5.5|5c]]—8.). Úklady zakuklených, licoměrných nepřátel, kteří jsou plni zlé vůle, mohly by svésti žalmistu k tomu, by sešel s cesty Boží. Kéž se to nestane! (v. [[#5.9|9.]]). Kéž Bůh pronásledovatele žalmistovy, kteří kazí věc Boží, potře, jak slušno a spravedlivo (v. [[#5.10|10.]] n.) a kéž ctitelé Boží se radují, že jsou zproštěni jejich nástrah! ([[#5.12|12.]]—13.)! </div> <section end=5-intro/><section begin=5-text/> {{Kapitola|5}}{{Verš|5|1|nobr=1}}Ku konci. Pro tu, která dědí. Žalm Davidův. <poem> {{Verš|5|2|nobr=1}}Slovům mým popřej sluchu, Pane, povšimni si, kterak vzdychám, </poem> <section end=5-text/> ---- <div class="komentar"> <section begin=4-komentar/> {{Prostrkaně|trpčeni}}“ překládají jiní „{{Prostrkaně|zhrozte se}}“ toho, co činíte. — „{{Prostrkaně|na ložích}}“ = v samotě, kde bývá člověk přístupnější pravdě nežli ve shromáždění buřičů, kteří svým štvaním zakalují rozumný soud. V. 6a. Hřích Absalomův a jeho stoupenců je tak veliký, že zasluhuje trestu smrti. Pro takový zločin nezná zákon oběti. Přece však budou-li svého zločinu želeti (srv. Ž 50., 19.) a přinesou-li v obět {{Prostrkaně|zkroušené srdce}}, budou moci doufati, že jim bude Hospodin milostiv, jako byl samému Davidovi kdysi. V. 6c. Dosud mluvil David k nepřítomnému Absalomovi a jeho druhům. Nyní obrací se k těm ze svého tábora, kteří malomyslněli. Jsou to titíž, kteří vystupují v Ž 3, 3. V. 7. „{{Prostrkaně|blaha}}“, t. j. kdy budeme vytrženi z tohoto nebezpečí, kdy uvidíme zase tebe na trůně bezpečně seděti. Na tu malomyslnou otázku odpovídá David slovy, která jsou vzorem pevné a {{Prostrkaně|radostné}} naděje v Boží pomoc. Mluví s takovou jistotou, jakoby již Bůh byl pomohl. — „{{Prostrkaně|jas tváře Hospodinovy}}“ = jeho požehnání. Srv. Nm 6, 25. — Ž 3, 9. V. 8. Sotva lze si představiti větší radost nežli bývá po hojné, požehnané žni obilí, vinobraní a česání oliv. Srv. Is 9, 3. V. 9. „{{Prostrkaně|také}}“ klidně, v pokoji. — Pro tuto myšlenku nazvali jsme Ž 4. {{Prostrkaně|modlitbou večerní}}. — Slovy tohoto zpěvu může a mohl se modliti každý křesťan v jakékoli tísni, zejména je-li pomlouván a je-li pokoušen k malomyslnosti. Také Trpiteli nejvyššímu klade církev do úst zpěv tento (na některé svátky Páně). </div> <section end=4-komentar/><section begin=5-komentar/> <div class="komentar"> Ž 5. — V. 1. „{{Prostrkaně|pro tu, která dědí}}“ je jakýs takýs překlad hebrejského „{{Prostrkaně|hannechílóth}}“. Znamená-li to nástroj dechový, snad flétnu, která měla zpěv žalmu provázeti, či co jiného, je dosud neznámo. [[Autor:Nivard Schlögl|Schlögl]] překládá: „{{Prostrkaně|Majetek ředitele sboru Nechílóth}}“ — Mnozí viděli v té „{{Prostrkaně|dědičce}}“ starozákonnou obec náboženskou (synagogu), která předobrazovala církev katolickou. Svatyně, u které se modlil David, mohla býti nazvána hebrejsky (v. 8.) „{{Prostrkaně|héchál}}“, ježto i svatostánek v Silu byl tak zván (l, Sam 1, 9; 3, 3.); nelze tedy opírati o to slovo názor, že David skladatelem Ž. 5. býti nemůže. <nowiki/><noinclude></div></noinclude> f5v4rumr4tz1vlhl7da8e2ldlbn8yhb 0 85579 281863 2022-08-10T15:21:46Z JAn Dudík 532 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = Část první III. | ČÁST = Část první IV. | DALŠÍ = Část první V. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = IV. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 55- | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Tak se Monsieur Alfred a Madame Sy…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = Část první III. | ČÁST = Část první IV. | DALŠÍ = Část první V. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = IV. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 55- | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Tak se Monsieur Alfred a Madame Sylvia stali nenadále jedinými vládci nad firmou Cirkus Humberto. Podnik měl společnou prací tří generací znamenitý základ a Petr byl odhodlán rozvinout jej podle svých zálib, které se značně lišily od střídmého vkusu jeho otce. Tu zimu, kdy ještě nosili smutek, věnoval pečlivé obnově veškerého zařízení a šití nových, fantastických kostymů. K pohádkově něžným úborům, které se uchovávaly ještě z dob babiččiných, přibývaly nové, prudkých, silných barev, exotických linií, plné zlata a stříbra a třpytného flitru. Po prvé oblékl Petr uváděče a sluhy do jednotné zelené livreje, štolby a stájníky do modré, muzikanty do šarlatově rudé. Zároveň začal rozšiřovat zvěřinec. Před několika lety přeměnil jakýsi pan Gottfried Hagenbeck v Hamburku svůj obchod s mořskými rybami na dovoz cizokrajných zvířat. Původně kupoval jen podle náhody od lovců velryb a od vracejících se námořníků jejich všelijaké úlovky, tu pár tuleňů, tu lední medvídě, tu papouška, tu opičku. Začal je vystavovat jako zvláštnost na jarmarku u dómu, ale ukázalo se, že nakonec je ještě velmi dobře prodal potulným lidem komediantským. Dokonce se u něho poptávali i během roku, shánějíce všelikou exotickou zvěř i dravé šelmy, neboť toto zboží chodilo do Evropy jen přes Londýn a Liverpool a bylo v librách hanebně drahé. Zařídil si tedy pan Gagenbeck na Starém trhu v St. Pauli nový obchod, který byl hojně zásoben, když kapitáni i námořníci zámořských lodí zjistili, že tu dobře zpeněží, co jindy přiváželi jen tak pro zábavu. Už otec Berwitz začal obchodovat s panem Hagenbeckem a pochvaloval si dobrý a levný pramen. Nyní se i Petr za ním rozjel a krom nákupu získal u něho dvě cenné zkušenosti. Především se tam setkal s Francouzem Henri Martinem, krásným šedivým starým pánem, který celý život krotil a cvičil divoké šelmy. Petr s ním strávil večer a po prvé v žití od něho slyšel, že všechna ta zběsilá »divoká dresura« se střelbou a bitím zvířat je hloupá surovost a že on, Martin, už půl sta let dovede ochočit každou šelmu bez násilí a bez trýznění. Petr bezděky vzpomínal na svou ženu, že opravdu svedla pouhou laskavostí mnohem víc než děda Humberto i nebožtík otec bičem a vidlicí; vždyť i ten Paša na pouhé její zavolání pustil otce, a kdyby nebyl Petr v tu chvíli střelil, mohl mít to drahocenné zvíře dodnes. Druhá důležitá věc, o níž se Berwitz u pana Hegenbecka dověděl, bylo sdělení, že na Reeperbahn je prostorná cirkusová budova upravená na přezimování a té chvíle volná a že v bohatnoucím Hamburku lze se změnami programu provozovati cirkus po kolik měsíců. Nazítří si tu konstrukci prohlédl a hned ji najal. Od těch dob měl Cirkus Humberto zajištěno své pevné zimní působení a nebyl odkázán na náhodu a nemusel pausovat. Příštího pak jara se Cirkus Humberto vydal na své slavné tažení, o kterém snil Petr Berwitz několik let. Přes Varšavu a Rigu putovaly jeho vozy, káry i karavana koní a hnané zvěře do Petrohradu. Hráli tam před carem a carským dvorem s nesmírným úspěchem. Stará baltická šlechta zbožňovala cirkus a zahrnovala jeho umělce dary, car sám vyznanamenal Berwitze řádem a daroval mu čerkeskou šavli. Pak byly týdny a týdny s vyprodanými domy v Moskvě. Berwitz měl dobrý nápad, že přibral do programu balagančíky, ruské lidové šašky, kteří byli blaženi, že mohli provádět své šprýmy a kejkle v tak vznešeném prostředí. A kolem dokola manéže se kupilo obecenstvo s hravě veselou duší dítěte, zbožně sledující každý odvážný výkon a bouřlivě se chechtající každému žertu. I ti bohatí moskevští kupci s baculatými manželkami a po šlechticku vychovávanými dětmi i ti vysocí státní úředníci se zlatem na límci a s krásnými ženami, které v lóžích hrály samy o sobě velké divadlo, ti všichni dovedli přijít několikrát za sebou na týž program a halasně projevovat spokojenost a nadšení. Charkovem počínajíc začal Berwitz k balagančíkům přidávat i závody svých jezdců s domácí jezdeckou elitou kozáckou. Nejednou se stávalo, že jeho nejlepší hippisté byli zastíněni a poraženi divokou bravurou ukrajinských hraničářů, ale tím větší byl pak příliv k pokladnám, tím nadšeněji se hrnuli lidé z daleka široka k Petrovu stanu. Letělo podél Donce i Donu slavné donesenije, jaký vydajuščicí cirkus zavítal v gosudarstvo, jaká znamenitá tolpa vsadniků je tu u porogů dněperských, jaká krasota každé jejich životnoje a jaký výzov učinili na vojenné bratrstvo kozácké. V Jekatěrinoslavi to už vypadalo, jako by stará síč ožila ve své největší slávě a jako by se zas jednou celé tovaryšstvo zvedlo pod košovým atamanem a táhlo na vragy, na bisurmany, – tak byl stan do nedohledna obklopen koníky, na nichž se sem sjelo návštěvnictvo, aby vidělo vybrané vousaté Záporožce, jak vjíždějí do arény za zpěvu, který zněl z jejich mocných hrudí jako varhany. a dál k Donu a dál mezi Kubánce, všechny gorodky, slobody, selenije a chutory byly na nohou, aby viděly Cirkus Humberto a triumf svých jezdců nad jízdou Západu. A pak za Georgijevskem a Pjatigorskem přišel rozeklaný Kavkaz se svými vůněmi. Stupně sedadel kolem manéže byly přeplněny podivně krásným lidem různých kmenů, ale stejně žhavých očí a stejně vášnivého temperamentu. A Petr Berwitz vedl svou výpravu dál, přes strmé zelené hory na Tiflis a k řece Kuru a k bledým vodám Kaspického moře a znovu do hor, do tajemných končin, kde se jim objevovali osmahlí lidé na velbloudech a kde končilo všecko dorozumění a tři dragomani museli společnosti sloužit za tlumočníky perštiny. Prachem pouští a úhorem skal se karavana doplazila do Teheránu. Petrův romantický sen se splnil. Nezjevil mu žádné růžové a zlaté sídlo orientální nádhery. Teherán byl nedohledná hromada hrubě uplácaných, nevzhledných staveb a špinavých ulic, ale byl v něm ten, po kom Petr Berwitz v touze po mimořádném dobrodružství prahnul, byl v něm perský šach, jmenoval se jako v pohádce Nasreddin, soudil dopoledne mezi vodotrysky v šestém nádvoří provinilce a dosuzoval je k baštonádám a uříznutí ucha a pak básnil milostné básně, ačkoli měl k tomu u dvora svého korunovaného básníka. A šach Nasreddin navštívil se svými rádci a generály Cirkus Humberto a sledoval zamyšlenýma očima zpod napolo spuštěných víček bez pohnutí celý pořad. Byl spokojen? Nebyl? Ani zkušená Anežka nebyla s to uhodnout z té melanocholické tváře její tajemství. Ale druhého dne přivedli k Petrovi důstojníka, který mu francouzsky oznámil, že Jeho Veličenstvo šach všech králů bylo uspokojeno a večer míní přijít opět. A stalo se, že šach přicházel den co den, stále se stejně mrtvou tváří, která se nezachvěla při skoku smrti ani při reji šašků, nehybné zjevení, které uklonilo hlavu s vysokým fezem, jen když v závěrečné apotheose rozvinuli před jeho lóží perský prapor. Zato denně dostával Petr od podivných starců všelijaké svitky pergamenů, plné obloučků, čárek a teček, o nichž mu na velvyslanectví řekli, že jsou to verše perských básníků, opěvujících vznešenost umění vzácných cizinců. Teprve když Cirkus Humberto ohlásil konec svých pohostinských her, dostavilo se, nač Petr tak toužebně čekal a proč vlastně až sem do Perise táhl: šach mu poslal vlastnoručně podepsaný list, v němž mu děkoval za požitky, které mu připravil. K listu byl připojen dokument, kterým byl Monsieur Alfred jmenován Emírem bílých koní a udělena mu hodnost plukovníka perské jízdy. Poselstvo, které listy doručilo, přineslo zároveň nádhernou plukovnickou uniformu, kterou Jeho Veličenstvo darovalo panu Alfredovi na památku. Od těch dob předváděl Petr Berwitz volnou dresuru koní v perské plukovnické uniformě, s čerkeskou šavlí po boku. Původně chtěl Petr z Teheránu ještě dál, bájil cosi o triumfální cestě Indií, ale Anežka se tomu vzpírala. Její střízlivý rozum odhaloval všechnu nedostatečnost jejich přípravy pro cestu nehostinnými zeměmi, poruchy vozů, utrpení lidí a zvířat, která namnoze byla přímo ohrožena na životě. Také obchodně bylo to podnikání nejisté, když každá stagiona byla vykupována cestou příliš dlouhou a příliš vysilující. Petr na polovinu uznával, docela se však se svou myšlenkou rozloučil teprve tehdy, když si zde v Teheránu ověřil, že jsou tu na prahu zemí, kde kvetou zcela jiná kouzla než ta, která pěstoval Cirkus Humberto. I na malých městských tržištích setkával se již s polonahými kejklíři, kouzelníky, akrobaty a fakiry, kteří prováděli věci v Evropě zcela neznámé nebo dělali jako nejvšednější věc cviky, které se na Západě už považovaly za vrchol. Našel tam arabské skokany, kteří s úsměvem proletěli dvojím salto mortale, viděl malé hochy, kteří s překotnou rychlostí prováděli přemety na místě, takže jejich trup vypadal jako kroužící kolo ve vzduchu. Na jednom prostranství objevil skupinu šikmookých žlutých ošklivců, kteří balancovali roztočené talíře na vysokých hůlkách s dokonalostí, jaké nikdy v Evropě nespatřil; a zcela běžné bylo narazit někde na fakira s tančícími hady nebo na jiného, který si probodával tělo a jazyk a chodil po žhavém uhlí. Byli tu kouzelníci, kterým z prázdné kovové misky vyrůstaly náruče vonných květin, byli tu chlapíci, kteří neměli nic než špinavý hadr kolem beder, misku na milodary a tyč, kterou volně postavili na zem a pak na ni dovedli vylézt a kroužit na ní, jako by to byl nejpevnější stožár. Viděl honce velbloudů, kteří se svou oblíbenou velbloudicí prováděli znamenité kousky dresury, ač každý ví, že velbloud je zvíře nejtvrdohlavější. Viděl cvičitele huňatých koček, kteří hráli s nimi celou divadelní hru. Viděl tanečníky v ženských šatech a panáčková divadla a kouzelné stínové hry a za městem objevil rozlehlé přírodní divadlo, kde hráli jakési pašije o svatém mučedníku Alim, při čemž na scénu vjížděly celé stovky jezdců na arabských a perských koních. Na jednom náměstí se setkal s krotkou tygřicí, kterou její majitel vedl na řetízku po ulici. Vracíval se z těch přezvědných výprav s těžkou hlavou a vzdychal Anežce při večeři: »To je země, panebože, to je země – celou ji sebrat a odvézt do Evropy, to by byl teprve cirkus!« Petr Berwitz tu vytušil velké objevy. Zanedlouho potom přišli do Francie první arabští akrobati, přišli čínští žongléři a japonští ekvilibristé a Evropa začala žasnout nad dokonalostí neznámých starých kejklířských kultur. Jednou však přiběhl Petr Berwitz za svou ženou obzvláště rozčilen; na jižním předměstí Teheránu objevil cvičeného indického slona. V očích mu to hořelo a ústy a rukama nestačil vykládat, jaký je to kolos a co všecko umí. Ještě neskončil a Anežka už si připínala klobouk. Věděla, co ho posedlo: slona koupit. Byl to jeden ze záchvatů, kdy už svého Petr znala, že s humbertovskou tvrdošíjností provede, co si vzal do hlavy, ať to stojí co to stojí. Ale proti tomu »ať to stojí« se bránila její střízlivá rozvaha. Proto se rozhodla sama se na slona podívat a vsunout se se svým hospodářským rozmyslem do celé koupě. Byla to její taktika, jak s Petrem nejlépe pochodila, když se za něčím pobláznil: pustila se s ním do toho, ale pak ponenáhlu brzdila a přitlačovala, až se věc dostala do rozumných kolejí. Tentokrát, než doběhli do předměstí, přiměla Petra aspoň k poznání, že nesmějí hned vystoupit jako kupci a že se napřed musí přeptat jinde, jakou cenu má zde takové zvíře. Proti slonu samému neměla námitek, zalíbil se jí na první pohled a sama ocenila, jaká by to byla na řadu let atrakce. Také byly pěkné úspory ze šťastného zájezdu v těžkém kovaném kufru a možná, že bylo rozumnější uložit exotické peníze do vhodného nákupu než je se ztrátami měnit v bankách. Muselo se však na to jít opatrně. Slon patřil malé komediantské skupině, patrně rodině, jíž představoval celé jmění. Ještě odpoledne obcházeli Berwitzovi evropskou kolonii a radili se se spřátelenými obchodníky. Výsledek byl, co jim poradili ti nejzkušenější: najít si domorodého vyjednavače, nejlépe molaha, kněze-písaře, a nabídnout komediantům výměnou za slona nějaká zvířata ze zvěřince. A hlavně nepospíchat. Týden nebo deset dní nesmí při takovém obchodu zde nic znamenat. Ve skutečnosti trvalo vyjednávání s Arr-Šehirem, majitelem slona, plných sedmnáct dní a koupě by se nebyla uskutečnila, kdyby nebyla Anežka v kritické chvíli přišla se spásnou myšlenkou, že se slonem převezmou i Arr-Šehira a jeho rodinu. Ukázalo se pak, že jde tu o příbuzenstvo trochu rozvětvené, v němž se záměry křížily. Arr-Šehir sám se svou ženou byl zřejmě získán pro myšlenku cestovat s bílými sáhiby po vzdáleném světě, druzí však chtěli stále zpět do Indie. Skončilo se to tak, že Petr Berwitz dal vzpurnému příbuzenstvu celou malou menažerii, Arr-Šehira odškodnil hromadou perských a ruských peněz a tím, že ho i s jeho ženou angažoval na pět let jako kornaka, vůdce i ošetřovatele slonů, s platem podle indických představ knížecím. Tak se dostal slon Bingo v Cirkus Humberto a paní ředitelka měla o miláčka více. S tímto ziskem se už Berwitz nebránil návratu. Zvolil pro něj karavanní cestu evropských kurýrů přes Tabríz a Erzerum, cestu, na kterou dohlížely tři ambasády, anglická, francouzská a turecká, a kde prý je poměrně nejvíc karavanserajů. Ale byla to neskonale horší jízda než cesta tam. Domnělá silnice byla pro vozy téměř nesjízdná, bez mostů, dokonalý obraz státního názoru perského, že upravená cesta přivádí nepřítele do země. Místy se vlekli pouští, místy se museli bránit Kurdům. O výživu byla nouze, počasí jim nepřálo. Vozy zůstávaly trčet jednou v prachu, jednou v bahně, jednou v rozsedlinách půdy, lidé dostávali nemoce, zvířata byla leckdy polomrtvá žízní a hladem. Na turecké straně bylo to o něco lepší, hlavně se častěji vyskytovala města, kde se mohli pár dní zdržet a trochu se zotavit. Ale zdálo se to vysilující putování Malou Asií být bez konce a v některých vozech se už i ozvalo reptání, že všecko ještě cestou zahyne, jen aby si patron dovezl plukovnické gatě. Nejvíce energie měli v těch dnech Anežka a slon Bingo. Anežka, všecka vyhublá vedry a námahou, objížděla na svém Pomponovi celou karavanu, pomáhala u každého zavázlého vozu, vedla jezdecké výpravy za picováním, povzbuzovala ochablé, navštěvovala nemocné a dovedla i v chudých, rozbitých vsích najít cosi jako pamlsek pro svá zvířata. Slon Bingo šel vytrvalým klidným chodem uprostřed karavany, nevadil mu ani žár slunce, ani liják. Kdekoli uvízl vůz a koně i lidé se marně namáhali jej vytáhnout, slon Bingo se opřel čelem a vytlačil jej na sjízdné místo. Jen když přišli k nějakému vodnímu proudu, nedal se zdržet, zvedl chobot a s radostným troubením pádil do řeky, kde se vyplaval a vyválel v bahně, potápěl se a postřikoval za stálého spokojeného ryku. Tak se pomalu v sedlech a vozech sunuli nevlídnou, nehostinnou zemí, zastavujíce se jednou denně i v malých, bídných vsích, aby tam beze stanu, pod širým nebem pořádali »představení«, to jest zkoušky, aby nevyšli ze cviku, pouhá pracovní opakování s lidmi i se zvířaty, při nichž vybírali od sbíhajícího se obyvatelstva vstupné ve způsobě chleba nebo ovčího mléka a sýra. Betr Berwitz byl ze starého kejklířského rodu a věděl, proč tak houževnatě lpí na denním cvičení a zkoušení. Znal nejeden případ, kdy měsíc zahálky stačil, aby umělec klesl ve výkonnosti na celý rok. Ostatně všichni cítili vášnivou potřebu denní práce, na kterou si v tuhém svém životě navykli. A tak i nemocní slézali o těch zastávkách s vozů a spoluvytvářeli ta podivná představení, k nimž dělníci urovnali manéž mezi kruhovou hradbičku kamení, přesně vyměřenou na svých čtyřidvacet loktů. A tak se někde nad vyschlou řekou Kizil Uzen či na březích jezera Urmijského či na prahu horstva Kara Dagh náhle rozřinčela plechová hudba a dva jezdci vjeli prudce do manéže, každý stoje na dvou koních, zahajující číslo, římská jízda. A pak předvedl Monsieur Alfred, práskaje bičem, volnou dresuru koní bez chocholů a bez cetek, Madame Sylvia jela vysokou školu, jiní jezdci voltižovali, akrobati skákali, clownové klopýtali a padali, Léon Gambier zápasil s medvědem a nutil lva chodit po kouli, šašek Hamilton přijel na divokém oslu a nakonec vešel rozvážně obr Bingo a tančil po rozestavených lahvích, to všechno mnohdy znovu a znovu, když se to nepovedlo, pod vysokou modrou oblohou Asie, za nevídaných krajinných prospektů. Jednou hráli v rozvalinách nějakého dávného města, na obzoru před sebou měli obrovskou horu Kuhi Nuh, o níž jim lidé vyprávěli, jak před několika lety sopečným výbuchem zničila kolik osad na svých úbočích. Cirkusáci přikývli a zkoušeli dál, nic nevědouce o tom, že Kuhi Nuh je persky Hora Noemova a že ta probudivší se sopka je hora Ararat a ty zříceniny kolem že je starověká armenská metropole Artaxata. Pobyli si týden v turecké pevnosti Erzerum a nijak se nezajímali o boje, které tu svedl ruský generál Paskevič, když Erzerumu dobyl. Táhli podél říčky Kara-su a neměli tušení, že je to horní Eufrat, na němž, po tisících mílích toku, leží biblický Babylon. Hráli v Kaisarichu uprostřed římských zřícenin a nestarali se o to, že jsou to zbytky pyšné Caesareje, hlavního města někdejší Kappadocie, rodiště sv. Basilia. Putovali po březích Kizil Irmaku a nevěděli, že je to památný Halys, který tu kdysi tvořil hranice Persie. Když je vedl k městu Angoře, podivovali se krásným vlnatým kočkám, králíkům a kozám, které tu pěstují, ale nic nevěděli, že vstupují do starověké Ancyry, kterou založil král Midas, a že monumentální rozbité sloupy, mezi nimiž dal Berwitz postaviti vozy, jsou zříceniny mocného chrámu Augustova. V Eskišehiru je zajímaly hroby několika mohamedánskch světců, u nichž se stále konaly pobožnosti, ale odkud by mohli vidět, že zde byla vítězná bašta rytíře Gottfrieda z Bouillonu? Byli prostí lidé, kteří většinou neuměli ani číst, ani psát, a neznali nic důležitějšího než jak udržet nebo zlepšit svou výkonnost. Všichni se vrhali do práce s vášní lidí zamilovaných do svého řemesla, zapomínajíce na strasti a utrpení s cítíce najednou, že jejich posláním je dokonalost, kterou musí prokázat, ať vystoupí před císařem francouzským nebo před otrhanými Kurdy, Armeny a Turky; a že právě tou dokonalostí pro dokonalost samu tvoří výjimečný celek, který nemůže zahynout a ztroskotat a v němž není už jen pan Alfred nebo pan Gambier nebo pan Hamilton, nýbrž společný a nerozdílný Cirkus Humberto. Konečně se přiblížil den, kdy na oživenější silnici a na hustějším zabydlení kraje poznávali, že se blíží velkému městu. Petr s Anežkou opustili zvolna se vlekoucí karavanu a klusali napře, do stále stoupajících vrchů, na jejichž hřebenu nesčetné cypřiše jako černé svíce zvěstovaly hřbitov. Manželé nedočkavě vyjeli nahoru a na jednom místě oba současně zarazili koně. Hluboko pod nimi zelenavě zářil Bosporus. Bílá pěna ovíjela oba břehy, které se vpravo úžily a klikatě se ztrácely do zamžené dálky. Tisíce bílých a barevných skvrnek se třpytlo na hedvábné hladině, lodi a čluny, které pomalu brázdily nehybnou vodní pláň. A po levé straně naproti se vzdouvalo jiné moře, neklidnější a rozervanější, svítivě bílé moře kamenných zdí, zvonových kopulí, naježených minaretů, sevřené v dáli zubatými podvojnými hradbami, jejichž černé věže stoupaly a klesaly přes vrchy i údolí zase až do ztracena, – Istambul, Cařihrad, město padišahovo. Anežka se nemohla nasytit zázračné krásy, která se před nimi rozprostřela. Petr byl mnohem dříve u svých životních zájmů. »Báječná dekorace,« pravil po chvilce. »A hlavní věc – konečně Evropa. Kdepak asi bydlí sultán? Musíme se usadit co možno nejblíž u paláce. Ale kavalkádu bychom měli provést z druhé strany, od hradeb, nástup z přístavu a z lodí by se dal těžko provést. A v Cařihradě se musíme dobře prodat.« Ještě jak tu tak stáli, zrála v jeho hlavě myšlenka provézt celý podnik městem tajně a nepozorovaně až za městské hradby, kde by teprve připravili slavnostní vjezd do Cařihradu. Dva dny stály jeho vozy ve Skutari, než si všecko projednal. Třetího dne vpodvečer začali nakládat na lodi, které najal, a už za tmy přistával náklad za nákladem u Zlatého rohu. Bylo to trochu obtížné, vyjíždět s vozy a koňmi na přístavní mosty při svitu luceren a pochodní, ale podařilo se to bez nehody. Temnými, neosvětlenými ulicemi plížil se pak vůz za vozem, provázen několika desítkami kavasů, neznámým městem, až se před nimi otevřela černá brána a po několika krocích se octli ve volném kraji. Zabočili do strání vpravo a pomalu sjeli do údolí pod hradbami. Za chvíli tu zazářily mezi ohradou z vozů ohně a opět se začal táborový život. Zůstali v té zapadlé dolině pět dní, než bylo dokonale vyspraveno, co se poškodilo trmácením po Asii. Zatím najal Berwitz rozsáhlé zbořeniště u velké mešity Achmedovy a připravil si turecké i francouzské ručníky, jak se odjakživa říká dlouhým úzkým cirkusovým plakátům. Šestého dne byl konečně proveden slavný nástup. Všechno příslušnictvo cirkusu muselo si vzíti nejparádnější kroje, ale Berwitz si ještě projednal s úřady, že mu půjčili sto padesát vojáků, které všechny oblékl v kostymy z pantomim. I rozvinul se pak průvod, jakého ještě Cařihrad neviděl. Vpředu za oddílem kavasů jeli dva středověcí heroldi se stříbrnými dlouhými trubkami, jež hlaholily fanfáry, kdykoli hudba vzadu dozněla. Pak se objevili tři římští jezdci s kovovými holeněmi na nahých lýtkách, s antickými helmicemi nad bezvousou tváří, prostřední z nich nesl standartu Cirkus Humberto. A za Římany jel plochý vůz, na němž seděli zády k sobě hudebníci v červených a zlatých livrejích, vyhrávajíce marš za maršem. Nato se za celým oddílem antické jízdy vynořila zlatá závodní kolesa římských cirků, tažená čtyřmi koni vedle sebe, na voze stál Petr Berwitz s nachovým pláštěm v póze Caesara. Za tímto antickým zjevením jel vrchní štolba s Madame Sylvií, oba v červených anglických fracích a černých čapkách, jako by vyskočili z nejmodernější londýnské rytiny. Za nimi tři krasojezdkyně v růžových, krémových a azurových sukénkách; pak dva španělští hidalgové, plni stříbrného vyšívání, se sevillskými černými plochými klobouky, jimiž s velkou grandezzou pozdravovali všechna zamřížovaná okna. Pak jel oddíl vojáků oblečených za Araby, v dlouhých splývavých pláštích, a pak oddíl ruských kozáků. Tito vojáci se zprvu vzpírali obléci uniformu ďaura a nepřítele islamu, až jim Berwitz namluvil, že je to válečná kořist. Tu teprve se jim zalíbilo koketně si nasadit ruskou čapku a jet městem s levicí opřenou v bok. Za nimi vedli modře livrejovaní podkoní chloubu stájí humbertovských, šest bílých lipicánů s růžovými chřípěmi. Potom šla skupina vojáků kostymovaných jako perští sokolníci – to byla nová, teheránská myšlenka Berwitzova – a na kožených rukavicích nesli pestrobarevné pokřikující papoušky. Nato byla dvěma býky zebu tažena klec s tygry a ve čtyřspřeží vezena klec se lvy. Za ní mašírovali vojáci oblečení do modročervenozlatých krojů, kterým se v cirkuse říkalo marokánské. Nesli v rukou pozlacené klece s malými opičkami. Osm najatých hamalů, začerněných ve tváři a na rukou, s obrovskými turbany s peřím na hlavách a ve fantastických žlutých a červených úborech nesou zdobná čínská nosítka, na nichž seděly dvě ženy artistů, přeměněné ve víly. A pak se zjevil užaslým divákům majestátní slon Bingo, ověšený rudými čabrakami se zlatými třapci; na hlavě mu seděl důtojný Arr-Šehir v bílých šatech a zlatém turbanu, na zádech se mu pohupoval palankin, z něhož mávaly čtyři hurisky s tvářemi zakrytými závoji. Byly to ženy sluhů a koňáků, pračky a myčky, které s nabarvenýma očima vypadaly jako nejsvůdnější zjevení. Ale to ještě pořád nebyl konec průvodu. Ještě se objevili strakatí šaškové s cvičenými psy, v čele pan Hamilton na divokém oslu, který byl ku podivu poslušný. Mezi poskakujícími a kotrmelcujícími augusty vezli sluhové kozla Modrovousa s jeho bílou a nyní ověnčenou družinou, párek muflonů, stádečko ovcí, jezevce a medvěda. Byla to nejstrakatější skupina, neboť sluhové měli na sobě všeliké ty staré přepychové uniformy, které sbírával děda Carlo. A pak ještě jelo několik středověkých zbrojnošů opět se standartou Cirkus Humberto a byl konec. Vyplatilo se Petru Berwitzovi, že tolik péče a nákladu věnoval režii svého vstupu do Cařihradu. Představení za představením bylo natřískáno, evropská kolonie i poddaní padišahovi přicházeli znovu a znovu. Sultán se neobjevil, ale vzkázal Berwitzovi, zda by nemohl uspořádat pro něho a pro jeho dvůr zvláštní představení v císařských zahradách. Berwitz ovšem ochotně připověděl a hrál pak třikrát před Jeho Veličenstvem a před tribunou zakrytou závoji, kde usedl celý císařský harém. Abdul Medžid byl tak spokojen, že si dal Berwitze představit a pozval ho k prohlídce svých stájí. Petr Byl znalec koní a byl hrdý na ušlechtilá zvířata svého podniku. Ale v sultánských konírnách nemohl utajiti překvapení a nadšení. V dlouhých řadách stáli zde nejkrásnější potomci pěti posvátných kobyl Mohamedových, Džulfé, Koheily, Maneti, Saklaví a Tusie, všichni s nádhernou hlubokou hrudí, jemným svalstvem, dlouhou kostí ramenní a krátkými holeněmi, krátcí v bedrech, a silní v útlých nohou, jako stvořeni pro vytrvalý rychlý běh, praví pijáci větrů. Byli tu hřebci z Nedžedu, nejlepší odchovanci slavných pěstitelský kmenů Beni Sacher, Haddžerad, Muali, El Ruola, El Sbaa; bylo tu i několik bílých kobyl vytrvalecké rasy Tvaifé a dlouhokrkých Manakui, jež chová kmen Vuold Ali. Petr to dovedl ocenit, neboť věděl z tradice, že kobyly těchto rodů se považují mezi Araby za neprodejné. Všechny ty nedohledné stáje hostily samé bělouše. Byli všech odstínů: sametoví, stříbrní, železní, popelaví, mléční, červení, modří, byli tu mušky a pstružky a grošáci a jablečňáci a jako největší vzácnost stáli zvlášť dva atlasoví s růžovou pletí a s hedvábným lesklým vlasem. Za araby se řadili nádherní hřebci berberští s vyklenutým nosem a jeleními krky, statní bělouši z rodu Ben Chareb, hnědáci vysokého chodu z rady Haymur i drobní nezdolní vytrvalci v cvalu rasy Maziris. A peršané tu byli, vznosní koně irakadženičtí a hyskánští, a španělé, pyšně pompésní andalusijci ohnivých očí a vysoko se zvedajících kolenou. Petru Berwitzovi přecházel zrak; ale ještě musel zajít do anglické stáje, kde našel potomky nejvzácnějších dostihových plnokrevníků, členy slavných rodů Heroldů z Beverleye Türka a Matchem z Godolphina. Pak teprve stáli domácí koně turečtí, kavkazští, armenští a jiní, drobné neznámé rasy užitkové. Ve stájích se Abdul Madžid rozohnil a rozhovořil, a Petr byl až udiven jeho vědomostmi hippologickými. Když se obrátili do sultánova salónku a usedli s jeho nejmilejším synem ke koflíčkům černé kávy, vyptával se sultán přes hodinu na všecky praktiky západního chovu, i na ošetřování zhřebených klisen a na všeliké koňské medikamenty. Petr patrně obstál, neboť Abdul Medžid ho na sklonku rozhovoru pozval dál do svých pokojů. Sál za sálem byly tu sbírky císařského pokladu, úžasné množství zdobných věcí ze zlata a stříbra, v některém pokoji jen hromady a hromádky nejvzácnějších kamenů. Uprostřed toho mrtvého bohatství sultán opět upadl v mlčení. Jen v síni tabatěrek se zastavil, obešel stoly, vzal jednu těžkou, zlatou, s rytými arabeskami a beze slova ji podal Petrovi, který se hluboce uklonil. V síni drahokamů rozhrnul sultán kupu zelených kaménků na achátové míse, a vybrav jeden z největších safírů, podal jej Petrovi s dvěma slovy: »Pro madame.« A pak se se svým hostem rozloučil. Petru Berwitzovi bylo by toto vše stačilo k největšímu osobnímu blaženství. Dostalo se mu však ještě více. Před odjezdem z Cařihradu byl jmenován inspektorem císařských otomanských koníren s titulem liva-paša a obdržel řád půlměsíce II. třídy a čestný kaftan. Berwitz si hned připjal řád na uniformu perského plukovníka. Také po obchodní stránce byl pro ně Cařihrad výnosný, zaplnil zase pokladny vyschlé cestováním po Asii, a tak se Cirkus Humberto vracel se slávou a spokojeností přes malá závislá knížectví balkánská k Budapešti a k Vídni. Tam nalezl Berwitz svou sestřenici Elisu v hlubokém smutku pro smrt jejího muže majora Hammerschmidta a v nemalých starostech o budoucnost. Rozřešil to tím, že ji vzal s sebou jako pokladní. Nemohl zapomenouti na to, jaká to byla výhoda, když ještě před několika lety byl Cirkus Humberto spravován a střežen šesti příslušníky rodiny. Věděl sice, že má dobré a spolehlivé spolupracovníky, ale měl to už tak nějak v krvi, že cirkus nemá být pouhý obchodní podnik, že jeho prazáklad odjakživa byla rodina. Anežka to úplně schvalovala, třebaže necítila, co v tom bylo tradičního. A když se z domova dověděla, že její holandský bratránek Frans Steenhouwer dokončil středoškolská studia a místo dalšího učení že chce stůj co stůj do obchodní služby v koloniích, dopsala mu po dohodě s Petrem a Frans Steenhouwer ochotně zaměnil svou touhu po vzdálené exotice za neméně dobrodružné putování s cirkusem. Tak se Cirkus Humberto ustálil a vykrystalisoval do té podoby, v níž jej našel český zedník Antonín Karas ve dnech, kdy se zimní pobyt v Hamburku končil a všecko žilo v posledních přípravách k jarnímu odjezdu na turné. {{Konec formy}} 99gi88xwojvucsrnzuu8tcb50r00woy 250 85580 281864 2022-08-10T18:32:40Z Shlomo 1042 OCR + opravy, formátování proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Shlomo" /></noinclude><section begin=5-text/> <poem> Za svou vinu ať pykají, Bože, ať je porazí jejich plány, pro množství hříchů jejich je vyvrz, neboť tobě se vzepřeli, Pane! {{Verš|5|12|nobr=1}}A nechť se radují, kdož v tebe doufají, všichni nechať plesají věčně; buď s nimi, ať se honosí tebou všichni, kdož milují tvé jméno! {{Verš|5|13|nobr=1}}Neboť ty žehnáš spravedlivci, štítem své blahovůle, Pane, takořka nás obklopuješ. </poem> <section end=5-text/><section begin=6-intro/> ==Žalm 6. Kající modlitba v nebezpečí smrti.== __NOEDITSECTION__ (První žalm kající). <div class="intro"> Nadpis (v. [[#6.1|1.]]) Bída prosebníkova, zaviněná hříchem (v. [[#6.2|2.]]—4.). Prosba za život, ježto po smrti nemohl by žalmista chválili Boha, jako jej bude slaviti, daruje-li mu Bůh život (v. [[#6.5|5.]] n.) Bída žalmistova znova popisována (v. [[#6.7|7.]] n.). V pevné důvěře, že bude vyslyšen, jásá, jako by skutečně již bylo tak se stalo (v. [[#6.9|9.]]—11.). </div> <section end=6-intro/><section begin=6-text/> {{Verš|6|1|nobr=1}}Ku konci. S průvodem strunových nástrojů, na osmé. Žalm Davidův. <poem> {{Verš|6|2|nobr=1}}Pane, ve svém hněvu mne netrestej, ve svém rozhorlení mne nekárej! {{Verš|6|3|nobr=1}}Slituj se, Pane, neboť jsem schřadlý; uzdrav mne, Pane, neb chvějí se kosti mé. {{Verš|6|4|nobr=1}}Také má duše je zděšena velmi, ale ty, Hospodine, dokavad…? </poem> <section end=6-text/> ---- <section begin=5-komentar/> <noinclude><div class="komentar"></noinclude> kořisti nenasytných nepřátel. — Žalmista rozhorlen jsa na to, že jeho nepřátelé vzpírají se Bohu, domnívá se, že zájem Boží toho žádá, aby došli spravedlivého trestu. V. 12. n. Spravedlivci, vidouce, že hříchů, vzpoury proti Bohu ubylo, že odpůrci Boží došli, čeho si zasloužili, že se ukázala na nich Boží svatost, která hřích nenávidí, spravedlnost, která jej trestá, jakož i věrnost, která splnila, čím hrozila, budou se z toho radovati. Sami zakusí, že {{Prostrkaně|Bůh je s námi}}, t. j. je chrání, budou se honositi, že mají takového Boha! — „nás“ = spravedlivce. — {{Prostrkaně|Každý křesťan}} má na cestě k svému poslednímu cíli mnoho nebezpečných nepřátel, kteří všemi prostředky snaží se ho s cesty spravedlnosti svésti ; i může se modliti zejména ráno, aby Bůh celý den provázel a vedl jeho kroky po stezkách ctnosti. — Ježto {{Prostrkaně|Spasitel}} měl tolik nepřátel v čas svého utrpení, a má jich dosud v těch, kteří pronásledují církev, možno při modlitbě tohoto Z mysliti na utrpení Páně, které bylo zdrojem požehnání a radostí všem spravedlivým. Také za trpící {{Prostrkaně|duše v očistci}} modlí se církev tento Ž. </div> <section end=5-komentar/><section begin=6-komentar/> <div class="komentar"> Ž 6. — V. Nadpis srv. s Ž 4, 1. — Co znamená „{{Prostrkaně|'al haššeminíth}}“ = „{{Prostrkaně|na osmé}}“ viz k 1. Par 15, 21. — Schlögl překládá celý nadpis: „Majetek ředitele, sboru Šeminit“. V. 2. Rozlícený člověk trestá v ráži více, nežli kdo zasluhuje. Na podobnou lidomluvu, že by totiž Bůh trestal nespravedlivě a krutě, nelze tu mysliti. Žalmista prosí toliko, aby trest, který z rukou Božích přijímá, byl mu zmírněn, aby mu nepodlehl, ačkoli by toho (t. j. smrti) zasluhoval. Smrtí mu hrozí {{Prostrkaně|nepřátelé}} (srv. v. 9.nn.). Slova tohoto v. opakuje Ž 37, 2; Srv. také Jer 10, 24. V. 8. „{{Prostrkaně|slituj se}}“, jak samozřejmo — „{{Prostrkaně|nade mnou}}“. — „{{Prostrkaně|kosti}}“ jsou nositeli, jakýmsi základem celého člověka. Jsou-li ty otřeseny, chvěje se všecko tělo. Zdá se, že žalmista byl skutečně {{Prostrkaně|tělesně nemocen}}. (Jiní vykládají vše jen o bojích {{Prostrkaně|duševních}}.) V. 4 Vysílenost svou básník velmi pěkně naznačil tím, že nedokončil větu, jako by ze slabosti. — Třeba si domyslili: „{{Prostrkaně|nezbavíš mne smrtelného nebezpečí?}}“ Srv. Ž 90, 13. <nowiki/> <section end=6-komentar/><noinclude></div></noinclude> aej8a4c6c0yucw54obwlg4ewbnit52w 281878 281864 2022-08-11T06:01:39Z Shlomo 1042 +šab. kapitola proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Shlomo" /></noinclude><section begin=5-text/> <poem> Za svou vinu ať pykají, Bože, ať je porazí jejich plány, pro množství hříchů jejich je vyvrz, neboť tobě se vzepřeli, Pane! {{Verš|5|12|nobr=1}}A nechť se radují, kdož v tebe doufají, všichni nechať plesají věčně; buď s nimi, ať se honosí tebou všichni, kdož milují tvé jméno! {{Verš|5|13|nobr=1}}Neboť ty žehnáš spravedlivci, štítem své blahovůle, Pane, takořka nás obklopuješ. </poem> <section end=5-text/><section begin=6-intro/> ==Žalm 6. Kající modlitba v nebezpečí smrti.== __NOEDITSECTION__ (První žalm kající). <div class="intro"> Nadpis (v. [[#6.1|1.]]) Bída prosebníkova, zaviněná hříchem (v. [[#6.2|2.]]—4.). Prosba za život, ježto po smrti nemohl by žalmista chválili Boha, jako jej bude slaviti, daruje-li mu Bůh život (v. [[#6.5|5.]] n.) Bída žalmistova znova popisována (v. [[#6.7|7.]] n.). V pevné důvěře, že bude vyslyšen, jásá, jako by skutečně již bylo tak se stalo (v. [[#6.9|9.]]—11.). </div> <section end=6-intro/><section begin=6-text/> {{Kapitola|6}}{{Verš|6|1|nobr=1}}Ku konci. S průvodem strunových nástrojů, na osmé. Žalm Davidův. <poem> {{Verš|6|2|nobr=1}}Pane, ve svém hněvu mne netrestej, ve svém rozhorlení mne nekárej! {{Verš|6|3|nobr=1}}Slituj se, Pane, neboť jsem schřadlý; uzdrav mne, Pane, neb chvějí se kosti mé. {{Verš|6|4|nobr=1}}Také má duše je zděšena velmi, ale ty, Hospodine, dokavad…? </poem> <section end=6-text/> ---- <section begin=5-komentar/> <noinclude><div class="komentar"></noinclude> kořisti nenasytných nepřátel. — Žalmista rozhorlen jsa na to, že jeho nepřátelé vzpírají se Bohu, domnívá se, že zájem Boží toho žádá, aby došli spravedlivého trestu. V. 12. n. Spravedlivci, vidouce, že hříchů, vzpoury proti Bohu ubylo, že odpůrci Boží došli, čeho si zasloužili, že se ukázala na nich Boží svatost, která hřích nenávidí, spravedlnost, která jej trestá, jakož i věrnost, která splnila, čím hrozila, budou se z toho radovati. Sami zakusí, že {{Prostrkaně|Bůh je s námi}}, t. j. je chrání, budou se honositi, že mají takového Boha! — „nás“ = spravedlivce. — {{Prostrkaně|Každý křesťan}} má na cestě k svému poslednímu cíli mnoho nebezpečných nepřátel, kteří všemi prostředky snaží se ho s cesty spravedlnosti svésti ; i může se modliti zejména ráno, aby Bůh celý den provázel a vedl jeho kroky po stezkách ctnosti. — Ježto {{Prostrkaně|Spasitel}} měl tolik nepřátel v čas svého utrpení, a má jich dosud v těch, kteří pronásledují církev, možno při modlitbě tohoto Z mysliti na utrpení Páně, které bylo zdrojem požehnání a radostí všem spravedlivým. Také za trpící {{Prostrkaně|duše v očistci}} modlí se církev tento Ž. </div> <section end=5-komentar/><section begin=6-komentar/> <div class="komentar"> Ž 6. — V. Nadpis srv. s Ž 4, 1. — Co znamená „{{Prostrkaně|'al haššeminíth}}“ = „{{Prostrkaně|na osmé}}“ viz k 1. Par 15, 21. — Schlögl překládá celý nadpis: „Majetek ředitele, sboru Šeminit“. V. 2. Rozlícený člověk trestá v ráži více, nežli kdo zasluhuje. Na podobnou lidomluvu, že by totiž Bůh trestal nespravedlivě a krutě, nelze tu mysliti. Žalmista prosí toliko, aby trest, který z rukou Božích přijímá, byl mu zmírněn, aby mu nepodlehl, ačkoli by toho (t. j. smrti) zasluhoval. Smrtí mu hrozí {{Prostrkaně|nepřátelé}} (srv. v. 9.nn.). Slova tohoto v. opakuje Ž 37, 2; Srv. také Jer 10, 24. V. 8. „{{Prostrkaně|slituj se}}“, jak samozřejmo — „{{Prostrkaně|nade mnou}}“. — „{{Prostrkaně|kosti}}“ jsou nositeli, jakýmsi základem celého člověka. Jsou-li ty otřeseny, chvěje se všecko tělo. Zdá se, že žalmista byl skutečně {{Prostrkaně|tělesně nemocen}}. (Jiní vykládají vše jen o bojích {{Prostrkaně|duševních}}.) V. 4 Vysílenost svou básník velmi pěkně naznačil tím, že nedokončil větu, jako by ze slabosti. — Třeba si domyslili: „{{Prostrkaně|nezbavíš mne smrtelného nebezpečí?}}“ Srv. Ž 90, 13. <nowiki/> <section end=6-komentar/><noinclude></div></noinclude> iebvx6z36l726urebrf79mot3ykc7lp 0 85581 281865 2022-08-10T18:48:48Z JAn Dudík 532 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = Část první IV. | ČÁST = Část první V. | DALŠÍ = Část první VI. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = V. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 74- | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Při tom poledním napití u Námoř…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = Část první IV. | ČÁST = Část první V. | DALŠÍ = Část první VI. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = V. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 74- | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Při tom poledním napití u Námořníkovy nevěsty, k němuž ho Kerholec vyzval, rozbřesko se Antonínu Karasovi už nad slunce jasněji, že jednal správně a že by bylo čirý nesmysl zahodit tuto znamenitou příležitost. Jako by s něho všecka starost spadla, pošoupl si klobouk do týla a připíjel si s Kerholcem: »Ty kluku stará, na tvý zdraví, kujóne, dyž se tak vyznáš!« A Kerholec odpovídal: »Na tvý, ty skopčáku, ty zednická třísko, ať jsem trajcén, esli nebudeš u Berwitze paltafír!« A Hein Moesecke sípal zarostlým krkem: »Ať slouží, natočíme ještě jednu, ne? Neříkal jsem to, že Hampuch dá živobytí, ne? Karlen, já si napěním taky jednu, ne? Správné přiťuknutí je vždycky ve třech, pánové, zum Wohlsein!« S veselou se tedy Karas vracel domů, i do písničky mu bylo, ale když se octl na temném úzkém schodišti, kterým se lezlo až do čtvrtého patra paní vdovy Anny Lngermannové, najednou se všecka ta nálada vytratila. Nálada, bodejť by ne nálada, člověče, vždyť ten odulý sípák, ten Moesecke, jich do vás nalil v té ráně pět, a na lačný žaludek, bodejť by vám nebylo do zpívání. Ale tady, Anton, tady nahoře, tam není žádná Námořníkova nevěsta, tam je tvůj chlapec, Tondo, tam je Vašíček a ten už zoufale čeká, s jakou táta přijde. A táta přijde, vod piva přijde, potvora, a řekne: »Tak, Vašku, budeme jezdit s cirkusem.« A Vašíček, co řekne Vašíček? Zatracený schody, konce jim není. Vašíček neřekne nic. Vašíček se jen podívá. A to je právě to, že se podívá. Vždyť to je, jako by se ona podívala, Márinka. To jsou docela její oči, takové modrozelené, člověk to ani správně nerozpozná, jaké jsou barvy, ale její oči to jsou, ona tam leží, chudák, pod modřínkem, ale její oči jsou tu s ním a dívají se na něho, co tu s hochem tropí a jak to vede. A pak se ty oči najednou nějak stáhnou a zaostří. Kolikrát už si toho všiml, že hoch, když se na něco upře, má najednou pohled jako káně. A zrovna tak se po něm dovedla podívat nebožka, když se někdy vracel s Milnerem od vyhrávání, od muziky; panečku, Antone, to byl kukuč, před tím jsi poslední krejcar vyklopil, ačkoli se ti kolikrát zachtělo nechat si nějaký šesták na útratu. A taková hodná ženská to přitom byla, do všeho jako drak. A ten chlapec je po ní, měkký i tvrdý, jak kdy – jakpak jen mu to říci, že jsme se upsali komediantům. Těžce a s nechutí stiskl Karas kliku a pomalu věšel klobouk na věšák u dveří. Paní Langermannová otevřela dveře kuchyně. Hoch stál u ní a k němu se tlačila šestiletá vdovina Růženka. »Táta!« vykřikl Vašek radostně. »Tak co, pořídil, pořídil?« ptala se paní Langermannová. »Pořídil. Ale nějak divně – ani z toho radost nemám,« odpovídal Karas a pomalu šel do kuchyně, kde to vonělo majoránkou. »A jakpak to? Sedněte si, už čekáme s obědem, to mi pak musíte povědět.« »Táto – máš dílo?« zeptal se chlapec. »Mám, Vašku, ale nevím, co tomu řekneš. Já jsem… totiž my budeme spolu u cirkusu.« Teď čekal to zlé odmlčení. Ale Vašek, kterému postačilo, když slyšel, že práce je a že zůstanou spolu, obrátil k němu své velké důvěřivé oči a zeptal se klidně: »A co to je cirkus, táto?« Karasovi se ulevilo. Neuvědomil si, že chlapec nikdy ještě neviděl ani cirkus, ani komedianty, že k nim do zapadlé vsi jen zřídka to slovo zaválo. Jako by mu kámen spadl s prsou, ožil a přisedl blíže k hochovi. »To je takové divadlo, víš, tam jsou pánové a paní a ti ukazují lidem krásné koně a všelijaká zvířat a každé to zvíře umí nějaký kousek, třebas tancovat nebo hrát na flašinet, a to lidi baví. A když se to skončí, tak se to divadlo zbourá a naloží na vozy a jede se jinam. A táta pojede s sebou a bude jim stavět a bourat to divadlo a ty pojedeš s tátou ve voze a uvidíš celý svět.« »A jaká jsou tam zvířata, koně?« »Koně a lvi a tygři a oslíček a kozel a medvědi a slon…« »Slon? Opravdický slon? Ten s rypákem?« »Ano. Krucimordyánský zvíře. Ten by se sem do kuchyně nevešel.« »Jo… A já k němu půjdu a vylezu si na něho a budu na něm jezdit. Přece se jezdí na slonu, ne? Frau Langermann, Frau Langermann, ich werde reiten Elephant!« »Ale to víš, že jo, ty prcku,« zasmála se vdova, nalévajíc polévku. »Tak co jste to tedy přinesl a co to má s tím slonem?« Karas se jí nyní obšírně vyzpovídal – i z toho, že si není jist, udělal-li dobře. »Ale božíčku, člověče,« spráskla rukama kvartýrská, »poděkujte Pánu Bohu, že se vám to takle přitrefilo. A na nebožku při tom nemyslete. Chodil jste stejně za prací do světa, copak ona mohla tušit, jak žijete? A co tady ty tisíce ženských, kterým jdou muži na loď a zmizí na pár let ve světě a nedají o sobě ani vědět; nakonec třebas jen dostanou zprávu, že… tento… že si voda vzala… co se k ní hlásilo… Co bych měla já říkat?« Paní Langermannové zvlhly oči. Jako v mlze viděla temný, ošklivý den, kdy tu v té kuchyni stáli dva úředníci přeplavní společnosti a ostýchavě jí oznamovali, že se přístavní parníček Rosamunda srazil v mlhách s uhelnou lodí a že kormidelník Felix Langermann spadl při tom do Labe, a že jak šly ledy, nebylo možno spustit člun. Přemohla však pohnutí a dodala: »To je mi takový cirkus tisíckrát milejší, ten aspoň jezdí pořád po pevné zemi. A Vašek něco užije, uvidí svět, pozná lidi, to je, pane Karas, pro hocha moc důležité.« Tak se Antonín Karas chtě nechtě vrátil při obědě zas do jasnější nálady. Musel novu a znovu vykládat Vaškovi o cirkuse, co už tam tak pochytil. Ale hlavní ovšem bylo, když se vytasil s lístky na odpolední představení. Kterak Vašek prožil svou první návštěvu cirkusu, Karas neviděl. Odešel o hodinu dříve, trumpetu pod paží, a sotva se objevil v boudě, zavolal ho Kerholec, vrazil mu do rukou hrábě a poručil mu pěkně urovnat piliny v manéži. Pak si ho přibrali vzadu za branou, aby pomohl odtahat některé klece, prý kvůli lvům nebo co, a aby umetl místo, které se uprázdnilo. A už přiběhl nějaký hoch, kde prý je pan Karas, že se po něm shání pan kapelník. Leopold Selnicki, Berwitzův kapelník, byl Vídeňák, bývalý regimentstambor u deutschmeistrů, chlap jako hora, s ohromnými kníry, které si zesiloval i částí vousů s tváří. Také chundelaté obočí vypadalo hrozitánsky, ale oční klapky a kůže kolem očí byly jaksi převislé, patrně od pití, a celý pohled Selnického připomínal starého dobráckého bernardýna. Tento muž byl snad jediný v celém podniku, před nímž se zastavovala přísná Berwitzova kázeň. Nemusil dělat nic jiného než dirigovat hudbu; jakoukoli pomoc při ostatních pracích v cirkuse odmítal jako nehodnou jeho umělecké osobnosti. Celé dni a noci se zaměstnával neobyčejně důležitým problémem, kde se co dobrého jí a pije. Nebyl jedlík v pravém slova smyslu, nikdy nezasedl k bohatýrskému obědu nebo k velkolepé večeři. Ale když se ráno probudil, zamlaskl jazykem a shledal, že by teď »bodla« šunka s vajíčkem a jedna nebo dvě plzeňské. Nebylo-li všude plzeňské, šel si i na obyčejné, jehož si však, že bylo slabší, dal o máz více. Míval pro to měřítko 2:3, prý »aby se v těle srovnaly stupně«. Pak si zaskočil do zkoušek, není-li tam třeba něčeho nového od muziky, poklábosil s tím, poklábosil s oním, vypil tři čtyři skleničky rumu a ohlásil, že je čas na přesnídávku. Načež majestátně opustil cirkus a vyhledal některou ze svých vináren, kde snědl guláš nebo papriku, zapálil si viržinku a při čtvrtečkách rakouského vína trpělivě čekal, až se mu ozve hlad. Když jej ukojil porcí uherského salámu, šel na oběd, ponimral se v jídle, posteskl si sousedům, že »pro něho by oběd vůbec mohl odpadnout«, on že nikdy »obědu moc neudělá«, to jen tak, »aby měl podklad« pro dvě tři piva. A pak šel na černou a na koňak; byla-li příležitost, zahrál si partii biliáru, pak si šel spravit chuť osmičkou vermutu, načež se objevil před představením v cirkuse, oblékl se do červeného kabátu se zlatým límcem a zlatými spoletami, zvrátil přitom do hrdla nějakou tu stupečku rumu z láhve, kterou stále pečlivě uchovával v šatně. A pak dirigoval takřka bez zastávky, většinou zády k orchestru, všechen hudební doprovod představení, shodil uniformu a odebral se na nějaké osvěžení před večeří a nějaké to popití po ní. Ale Berwitz věděl, proč Selnického má: v žádném cirkuse neměla hudba tak břeskně, nikde se nehrály tak strhující marše, nikde neměli takové fanfáry a tuše, a šlo-li o sentimentální místa v pantomimách, nikdo se nemohl pochlubit tak jemnou eufonií jako Cirkus Humberto. Ale to hlavní bylo o zkouškách. Nacvičili nějaké číslo s dresurou koní, Selnicki se na to podíval svýma smutnýma očima, lokl rumu a řekl: »Tohle je Lannerův Valčík margeritek,« nebo »To je Straussův Kavalírský pochod,« nebo »To dáme dohromady polku Bohémiene a trio z Gavotte bleue a osm taktů ze Schubertova Intermezza a tuš«. A bylo to. Jemu se každá produkce měnila v noty, v docela určité skladby, které mu okamžitě zněly v uchu, jako by je četl v partituře; a po každé to dokonale odpovídalo tempu produkce a nesmírně podporovalo zálibu koní v rytmu. Pan Selnicki uměl z Vídně trochu lámané češtiny a tak také uvítal na estrádě Karase, než přešel v nonšalantní vídeňskou němčinu. »Voni sou ten novej Čech, že jo? Tak pozdrav jich Pámbu! Umějí německy, že jo? Nu tak, pane Karas, jakpak je to s vaším troubením? Znáte noty?« »Neznám, pane kapelníku.« »No, to by nevadilo, to se časem naučíte. Ale troubit umíte?« »Totiž tak, jak to bylo u nás potřebí. Většinou přiznávku, a když už člověk ten kousek znal, pustil se i na druhý hlas nebo převzal při repetici melodii.« »To se ví. Já to znám, jak to u takové bandy chodí. Tak mi tady, než přijdou lidé, zatrubte něco, ať vidím, jak to svedete.« Karas byl v rozpacích, bez party mu nechtělo nic napadnout. Ale cítil, že není vyhnutí. Vytáhl trumpetu, nasadil, přivřel oči, čtyřikrát si udělal přiznávku na ländler, aby se do toho dostal, a pak, jako když doma cvičíval vpodvečer na mezi, vynesl naplno tu svou nejmilejší: »Všecky panenky z lesa jdou, jen ta moje nejde…« V prázdné kulaté budově to znělo náramnou silou, sám se toho zvuku lekl a při repetici nasadil pianissimo. A už ho to popadlo za srdce, nesl tu hezkou melodii, jako by se s ní mazlil, měkounko, kulatě, jako by tiše hovořil s kosem, kosem, černým ptákem, o tom, že té jeho znejmilejší všechna krev z těla ujde. Pak otevřel oči a spatřil pana kapelníka, jak si nalévá rum. Sklenička na vteřinu téměř zmizela pod frňousy. Pak nalil podruhé: »Tumaj, pane Karas,« povídá po česku, »jeden štamprličku na zdraví.« A zatím co se Karas uctivě ukláněl a rum na dvakrát vypil, pokračoval pan Selnicki německy: »Tak tohle jo. Tohle je správné české troubení. O noty nejde. Co my hrajem, budete všecko do týdne umět. A kdyby přišlo něco těžšího, přijdete za mnou a já vám to zapískám. Tak si sedněte k tomuhle pultu sem a hrajte zatím přiznávky. Ono se to ukáže. Ono to člověku nedá, když to má naděleno od Pána Boha.« Pan Selnicki se napil znovu, naklonil se ke Karasovi, vzal ho za rameno a řekl tišeji, po česku a náramně důležitě: »Muzika… vědí… muzika holt není žádnej cirkus. Ale ten písnička si pamatujou… ten by se hodilo, až budou ty raphengsti tancovat piaffe in der Balance. Servus!« Zatím už přicházeli lidé zdola, shazovali pracovní mundury, oblékali rudé livreje a usedali s instrumenty na svá místa v orchestru. Všichni si srdečně potřásali ruce s Karasem jako nováčkem, řekli mu i svá jména, ale to všecko Karas v rozčilení přeslechl. Víc ho upoutalo, že z protějšího kouta orchestrální škeble zaslechl český hovor. Už si tam chtěl zajít, když se dole ozvalo zatleskání. »Haló, muziko, začít!« Byl to Kerholec, který dal ten povel od hlavního vchodu. Cirkus byl ještě prázdný, ale venku se hromadili lidé a muzika z vnitřku jim měla dodat chuti jít k okénku pokladny. Pan Selnicki se ještě neobjevil. Muž s trubkou na pravém křídle se rozhlédne a povídá: »Tak, lidičky, začneme.« Nasadili nástroje, ten vpravo dvakrát trumpetou udal takt; pak kývl a vtom spustili marš. Karas se přidal. Vycítil, že je to nějaký běžný pochod, jakých hrávali s Milnerem na stovky a často taky rovnou bez zkoušky. Jen se díval po tom pravákovi, protože mu vyčetl na očích, kdy je pausa a kdy se hraje tišeji. Vak ten člověk také pomrkával po Karasovi, jak se s nimi shodne. Napoprvé to šlo docela slušně. Pak hráli něco pomalého, to už musel Karas víc dávat pozor a nejednou raději odsadil a poslouchal, jak se neznámá melodie vine. Hned nato přišel valčík a to zase šlo: es tam tam, es tam tam. Ale chlapci to řezali opravdu bez oddechu, sotva si dali čas na vyklopení nástrojů. A všecko jen tak, bez not, kousek za kouskem. Karas uznával, že je to náramně sehraná banda. Pak přišel pan Selnicki. To si chvilku oddechli a Karas, toť se ví, natáhl krk, aby viděl, co je dole. Šel odtamtud velký hluk a šum. Kam se podíval, všude se už mačkali lidé, řada nad řadou, a noví proudili a stoupali vzhůru kolikerými uličkami. Nějací kluci dole hlasitě vyvolávali. Tady někde sedí Vašíček, řekl si Karas, ale vzdával se vší naděje, že by ho mohl v té záplavě najít. a už taky neměl kdy, už se pan Selnicki postavil do popředí, zasalutoval, protáhl kníry, vzal taktovku, rozhlédl se a spustil. Panečku, teď to teprv jelo, znova a znova, sotva nástroj odtrhli od úst. A když už pan Selnicki odklepal a zdola se rozletěl potlesk, ještě to nebyl oddech, ještě trčela taktovka do vduchu, najednou švihla a oni troubili intrády, dlouhé hřmotné intrády do potlesku a volání, intrády, v kterých modulovali v hlavních akordech nahoru a dolů, dokud taktovka nepoklesla. Ale hned vzápětí už se spustil nový kousek a tak to letělo tři čtvrti hodiny, že se Karas ani vzpamatovat nemohl. To byla jinší čina než sousedské vyhrávání s Milnerem o posvícení! Ale pak jim to najednou pan Selnicki uťal a položil hůlku. Všichni se na židlích protáhli a oddychovali. Karas byl zvědav, co se to děje. Dosud neviděl nic než záda pana Selnického a jeho taktovku a několik horních řad lidí. Co je dole, nemohl ze svého místa vidět. Nyní připovstal, když sebou všichni hnuli, a spatřil Kerholce, jak rychle balí nějaký koberec. Opodál něho stáli v manéži pán ve fraku a cylindru, s velkým bičem v ruce, a vedle něho jakési podivné chlapisko v strašně širokých kalhotách, které se na něm plandaly, s velikou bílou vestou, která mu šla až skoro na kolena a z jejíhož výstřihu dopředu odstávala špinavá náprsenka. Nos měl jako červenou bambulu, hubu bílou, pod bradou zrzavé fousy, na hlavě malinký klobouček s peřím. »Tak ty myslíš, August, že v Hamburku jsou samí hloupí lidé?« ptal se ten elegantní pán. »Hohó,« řekl ten pajda a odpověděl něco, čemu Karas neporozuměl, ale po čem obecenstvo zavýsklo a zabouřili smíchy. »To je reprisa s augustem,« vysvětloval mu soused, »to je k tomu, aby mohli připravit další čísla.« Karas nechtěl vypadat zvědavě, proto si zase sedl a slyšel jen mezi výbuchy chechotu, jak se august znovu a znovu ptá toho druhého: »Herr Stallmeister, víte už, jaký je rozdíl mezi kočárem a kastrolem?« Tenhle starý vtip Karas znal, následovalo potom: Když ten rozdíl neznáte, nesedejte si do kočáru, abyste si omylem nesed do kastrolu. Dávali tu hádanku hádat všichni boudoví šprýmaři na poutích, ale Karas se bezděky už předem smál, a lidé, když ta odpověď padla, teprve, jak ten skrček toho vznešeného pána usadil. Škoda, říkal si Karas, těmhle věcem Vašíček nebude rozumět, tolik německy neumí, ale smát on se bude, jemu se přece každá švanda vždycky líbila. Ale vtom už pan Selnicki zaklepal a muzikanti zvedali nástroje, reprisa byla u konce a hudba zas musela nasadit. Hrálo se veskrze zpaměti, což Karase ani neudivilo. Ale někdy zpozoroval přece jen něco zvláštního, nač nebyl zvyklý: někdy zavolal pan Selnicki tiše: »Pozor!« a pak se díval upřeně dolů a dirigoval trochu markantněji a třebas i nepravidelně. Oči šech muzikantů byly zavěšeny na jeho kostěné hůlce, aby šli správně s sebou. Karas měl dojem, že v těch chvílích hudba nejde sama ze sebe, ale že se přizpůsobuje něčemu, co se děje dole. Byli to patrně koně, neboť občas zahlédl vysoké červené nebo bílé chocholy, jak se natřásaly ve výši v řádce vedle sebe. Jen dvakráte za celou produkci měli ještě oddech při mluveném čísle dole a jednou pan Selnicki náhle přerval hudbu, v celé budově bylo ticho jako v kostele. »Skok smrti,« zašeptal Karasovi soused. Dole zacvakalo cosi jako pušky. Karas se neodvážil povstat, protože všichni byli připraveni hrát a pan Selnicki měl taktovku zdviženou. Náhle dole někdo vykřikl: »Hól-la hop!« A vtom práskla vzduchem salva výstřelů. A už kapelník mávl a spustil ryčnou fanfáru do obrovského potlesku a volání se všech stran. Karas si umiňoval, že se, hned jak se to skončí, na tohle musí přeptat, co to vlastně bylo, ale když dohráli a pan Selnicki odstoupil, hnali se hudebníci jeden přes druhého na schody a dolů. Karas nevěděl proč, ale šel za nimi a dole už ho chytil Kerholec a hodil mu do náruče velkou hromadu šedivého plátna. »Natáhni to přes bariéru,« křikl na Karase, »jdi vpravo od brány a dělej to jako ten vlevo.« Kras se musel se svým balíkem prodírat do manéže, protože všude proudilo plno odcházejících lidí. Celý dům hlučel hovorem, voláním, pokřikem davů. Zastavil se u levé strany brány a pochopil, oč jde. Přední stěna přízemních lóží měla plyšový okraj jako opěradlo a on měl v rukou ochranné povlaky. Vytahoval je tedy kus za kusem a navlékal na rudý plyš. Šlo mu to napoprvé pomalu, dokončil svou polovinu o hodně později než ten druhý. Lidé už všichni odešli, cirkus byl najednou jako odumřelý. A už tu byl zase Kerholec, bez kabátu a bez vesty, s vyhrnutými rukávy. »Do koníren, Tondo, ke krmení – a hop-hop! Ale napřed mundur dolů!« Karas byl z toho všeho už celý zmámen. Ale cítil, že ve všech lidech kolem je to jako oheň, doskočil tedy do šatny, shodil se sebe nádhernou livrej a jako Kerholec jen v košili a kalhotách běžel do koníren. stájníci odnášeli odtamtud plné náruče krásných postrojů, jiní pobíhali se štoudvemi vody, s odměrkami ovsa, s náručemi sena. Kerholec stál při vydávání krmiva a hned zapřáhl Karase. Člověka, který před ním utíkal s hromadou sena, Karas poznal, foukal s ním celý večer basbombardon. Když se Karas asi po třetí vracel, šťouchl do něho Kerholec: »Tamhletu ženskou pozdrav, to je direktorka« Karas zprvu žádnou ženskou neviděl, jen nějakého bezvousého mužského v jezdeckých kalhotách, který prohlížel jednomu koni kopyto. Teprve když přicházel blíž, řekl si, že by to opravdu mohla být ženská. »Dobrý večer, madam,« řekl tedy, jak ho Kerholec ráno poučil. »Dobrý večer,« kývla hlavou, pak se na něho podívala ostřeji a pustila nohu koně. »Vy jste tu nový?« »Poslušně prosím, ano,« odpověděl Karas a bezděky srazil paty, vypjal hruď a stál jako při raportu, »nov stavěč a muzikant, Karas Anton.« »Anton… Anton… myslím, že tu není žádný Anton,« řekla Anežka Berwitzová, mustrujíc si ho, »to si tě s žádným nebudeme plést. Dobrá. Však se ještě seznámíme. A teď běž, Antone, koníčkové nesmějí čekat.« Kývla a obrátila se opět ke kopytu. A Karas pochopil, proč ten obecný kalup: ta němá tvář zde musí být především obsloužena a pak mají lidé teprve čas na sebe samé. Po chvíli, když se s ostatními postavil před Kerholce s hlášením, že je všecko hotovo, cítil se zase jako u raportu. Ten čertův Kerholec nebyl tu nikterak tím fidélním krajanem jako u Námořníkovy nevěsty, stál tu rozkročen s papírem v ruce a ptal se hlasem komandujícího: »Kdo má noční službu?« Tři se hlásili, Kerholec se podíval na papír a kývl hlavou. »Ostatní jsou pro dnešek volni. Ale pozor – platí pro všecky rozkaz ředitelstva: Pozítří po obědě se nastupuje do maringotek. Nový muž, Karas Anton, bude spát v osmičce. Prohlédněte si každý kavalec a všecko zařízení a hlaste mi odpoledne, je-li kde závada. A nyní rozchod, dobrou noc!« »Dobrou noc!« zvolali mužové a utíkali jeden přes druhého k šatnám obléci se a vyrazit domů. Karas se pozdržel, aby se zeptal Kerholce, oč vlastně jde. »Brzo už se pojede, Toníku, a je zapotřebí, aby si lidé po zimní přestávce zvykli zas na bydlení ve vozech a nesekýrovali nás potom na cestě. Ty budeš spát se mnou, v osmičce. Pohodlné to není, ale zvykneš si.« »A chlapec?« »Pojede s námi v našem voze. Pamatoval jsem na to.« »Ještě něco, Karle: kdypak se nastupuje ráno?« »V šest hodin, Toníku. K rannímu krmení a úklidu stájí. Zeptej se na mne, já už tu budu.« »Děkuji. Dobrou noc!« »Dobrou noc.« A Karas šel, maje najednou k tomu chlapíku zcela jinou úctu než dosud. A když oblékal svůj kabát, přepadlo ho, nač chvilku zapomněl: co Vašek, jak se mu v cirkuse líbilo. A Karas už pelášil domů, dovědět se něco o tom, v čem sám byl a co neviděl. Kdyby byl měl Antonín Karas větší vzdělání, snad by si byl ještě jinak vysvětlil napětí, které v těchto dnech vůči svému synu cítil. Pravda bylo, že vlastně Vaška velmi málo znal. Byl s ním pohromadě vždy jen po několik zimních měsíců, kdy byly chalupy zaváty sněhem a všechen život se odehrával v jejich malých sednicích jenom přidušeně. Když se otec pozdě na podzim vrátil domů, vrhl se zpravidla na dříví a štípal v kolně polena, dokud ho mrazy z ní nevyhnaly. Ve chvílích oddechu si prohlédl chalupu, chlívky a celé zařízení a prováděl malé opravy tu a tam. Přitom ucpal všechna okna mechem, vymazal trhliny mezi trámy – chalupa byla dřevěná – někdy vytáhl ještě do lesa na roští. To byl čas, kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi a doma se ukázal jen když ho hlad přihnal k mámě do kuchyně. Když začal padat sníh, zalezlo se dovnitř. Karas měl co dospávat a po čem odpočívat, po čem protahovat utrmácené údy. Ale dlouho si nehověl, brzo vytáhl pěkný kus tvrdého dřeva a nožem začal vyřezávat buď něco do domácnosti, nebo figurky pro betlem. V sobotu zpravidla zaťukal u nich Milner a pak táhli spolu do některé vsi na muziku a vraceli se až v pondělí. Tu tedy neměl Karas příliš mnoho času na Vašíčka. Byl sám dost nemluvný, raději zabořen do práce než do pouhé zábavy, a chlapec se zařizoval podle toho. Vašek byl navyklý drsnému životu, kolem sebe viděl jen těžkou, vysilující dřinu a od malička musil vypomáhat, jak mohl. Ale přitom to byl hoch neobyčejně citlivý a vnímavý. Postihl sám ze sebe, že máma postonává, že jí není dobře a že táta přitáhne domů unaven. Přizpůsobil se jim doma, nevyváděl, hleděl mámu zastat, kde se jenom dalo. Připadalo mu samozřejmým, že některý den jde z práce do práce, tu pomůže v kuchyni, tu poklidí v chlévě, tu zas jde do lesa na klestí, na šišky, na houby, na borůvky, na trávu. Ke všemu se měl s obratností, kterou podědil po tátovi. S první kudličkou, kterou dostal, neřezal jen pruty a biče a na píšťalky, ale zkoušel se už vyřezávat ze dřeva všelicos, co za zimních dnů odkoukal od táty. Když Karasová polehávala, šestiletý Vašek přejímal v létě celou domácnost, i kozu opatřil i na oběd postavil, a ve všem ho přímo těšilo, že svede práci jako dospělý člověk. Zato když se mu uvolnilo, když mámě bylo líp a zavolala na něho, aby se šel proběhnout, vyrazil z chalupy jak vystřelený šíp. A pak se vybíjel jeho temperament, že mu ani celá ves nestačila. Mezi ostatnímu kluky svého věku byl brzo kápo, všecky přepral a předstihl ve skotačení. Zrovna ho to vždycky hnalo, aby byl ve všem mezi nimi první, aby nikdo tak neuměl běhat skákat, lézt na stromy a házet kamením jako on. Jarní hry do důlku vynesly mu vždy největší zásobu vyhraných fazolí a kuliček. První věděl o mladých ťuhýcích v trní a o vosích hnízdech na polní mezi. Vašek si mezi všemi ostatními vymyslil, jak se přes ramena druhého dostat do převislých větví farské zahrady a od humen sklízet tak první třešně a hrušky. Zachtělo-li se klukům jít na raky, přivolali vždycky Vaška jako pravého vůdce party. Co se mohlo vyskytnout v dětském obzoru, od kotrmelců až po zpěv v kostele, všeho se Vašek účastnil a ve všem rozvinul okamžitě takovou horlivost, že brzo byl v čele ostatním. Něco zmohl silou, protože od malička byl do každé dřiny jako drak, ještě víc však vyhrával svou bystrostí a důvtipem. Jeho očím neušlo nic, co mohlo mít pro klukovský život nějakou cenu. Vyběhl pro trochu chrástu koze a už si všiml, kde dozrává záhonek lusků a kde přeletují drozdi kolem hnízda s mladými. Každá nová práce ho vábila jako neznámé tajemství; z nejdivočejší honičky dovedl odskočit a ustrnout před kovárnou, aby sledoval, jak si starý Barucha žhaví ve výhni železo a jak si je pak kleštěmi přidržuje nad kovadlinou. Stejně ho zajímala příprava pece na pečení chleba jako míchání malty, když měl táta nebo jiný zedník nějaký melouch ve vsi. V neděli před velkou ho určitě mohli najít ve zvonici, jak sleduje kostelníka, jakými pohyby rozhoupává zvon, a pouhý pohřeb se mu měnil ve velké divadlo, v němž hltal každé gesto pana faráře a pana řídícího v čele zpěváků. Záviděl-li někomu, tož jen klukům ze statků, kde měli velký dobytek a koně; to byla jeho touha, dostat se i tam a moci křiknout na koně a trhat opratěmi a práskat bičem a klít jako pacholci. Ale co mu tam bylo odepřeno, nahrazoval si Vašek v lesích. Sněženské lesy, ach bože, což to bylo zelené vábení! Ves a pole, to máš samé ostré světlo, určité, tvrdé, neomylné, ale vejdi do lesa, a on tu jen přísvit, šero a záření, jako bys samými závoji procházel a za každou clonou se skrývalo velké tajemství. Šlojíře smrků, zelené pentlení modřínů, sloupoví buků a starý dub rozsocháč a mech jako poduška a kupa skal jako oltář obrů; řekneš les, a ono to hájemství balad a pohádek. Sem se vnořil Vašek nejraději sám. Lesem se musí potichu, polehnounku, skoro aby ani větvička nezapraskala. Jen tak je možno odhalit jeho divy, běh bažantího kohouta za slípkou, sojčí čtveračení, laň s kolouchy na paše, hru jezevců před udupanou norou. Jen opatrnými kročeji přijdeš na hnízdění doupňáků, pelechy zajíců a skrýše veverek; ale kolik tu potkáš věcí osudných, chuchvalec peří s krůpějemi černající krve, uhynulé králičí mládě, vybělenou kostřičku. Lesy jsou bez pohnutí a všecko v nich je v pohybu, ve hrách a v boji; datlové krouží po kmenech stromů a jelen se těžce prolamuje křovím; kukačka slídí po hnízdech a žluna se hlásí teskným voláním; zmije leží stočena v maliní a užovka se blyskotá mezi potočními břehy. Všechno znát, všechno vědět! Vynoří-li se hajný Mazur, kluci se nejraději rozutekou. Ale Vašek se nebojí, Vašek běží k němu a už se ho vyptává s překotnou zvídavostí dítěte. Otrlý Mazur nemůže odolat; nikdo nemůže odolat té široké, osmahlé tváři, která má plno navýsost naléhavých otázek a na obrátku se rozehraje čtveračením. To má Vašek na rozdíl od nerudného táty: ve chvilce se sřečí a lidé ho mají hned rádi. Ale nebyla jen rodná ves a lesy; deset minut od Horní Sněžné byla již první německá vesnice, větší než Horní Sněžná, tam se chodilo na poštu a tam byl velký kupec, několik řemeslníků a mlýn. Česká Sněžná byla odkázána na pravidelný styk s německými sousedy. Německé vsi se odtud táhly už nepřerušeně dál do Šumavy, osamělé královácké statky byly porůznu roztroušeny i mezi českými, němečtí lidé táhli denně českou vsí, kluci nejbližšího okolí se znali a stýkali ve hrách, výpravách i rvačkách, a každý Hornosněžňák se naučil už od malička zběžně domluvit německy. Pro Vaška to bylo jen vzbuzení nových zájmů, protože kousek přes pole se už žilo, hospodařilo, strojilo a pracovalo jinak, a on přece všemu chtěl přijít na kloub. Pro otce Karase, vracejícího se po osmi devíti měsících z velkoměsta do zapadlé vsi, byla Horní Sněžná malé, chudé hnízdo, kde se nic zvláštního nedálo, než se tam lidé rodili, ženili a umírali. Ale pro jeho syna byl ten malý kousek světa přebohatý událostmi, objevy a zážitky; a to cizí sousedství pro něho jen znamenalo, že brzo vytušil, že svět je víc než rodná ves a že je v něm nesmírné množství věcí, které by stály za to, aby je poznal. Tu jeho touhu po vědění a tu jeho rvavou chuť po prvenství táta jeho dost neznal a nevypozoroval, a proto si nebyl v Hamburce jist, co Vašek řekne všemu tomu, co neslýchaného se teď s nimi dálo. Z předsíně slyšel Vašíčkův křik a práskání bičíkem. Vešel do kuchyně, kde paní Langermannová právě vylápěla hrnec brambor do mísy. Vašíček stál na židli na jedné noze a hulákal: »Hol-la hop! Ou! Ela, ela!« Růženka běhala kolem židle a pohazovala hlavou. Když Vašek spatřil otce, práskl bičíkem, jejž si udělal z hůlky a provázku, a volal: »Táto, koukej, já jedu na koni – na jedné noze! A Růženka je ten strakatý koníček, co běhal dokola!« Pak seskočil a vrhl se k tátovi: »Táto, viď, že mě zítra vezmeš s sebou! Já si stoupnu jako ten pán s bičem doprostřed a koníčkové přiběhnou a takhle si kleknou a zase zvednou na zadní nohy, nebo pojedu a takhle skočím, hop, skrze obruč, a slona přivedu a lvy…« Hoch se až zalykal vzrušení, jak se mu před očima kmitaly jednotlivé výjevy, do nichž se ihned vžíval jako jejich hrdina. Karas se spokojeně usmíval tomu překotnému zanícení. »Tak se ti to líbilo?« »Líbilo.« »A co to bylo, jak při tom vystřelili?« »To tam byl ten pán, víš, co pořád chtěl utíkat a vždycky upad, my jsme se mu hrozně smáli, paní Langermannová a já a vůbec my všichni, jak sebou vždycky prásk, a pak přišli vojáci s flintama a takhle se postavilo do dvou řad a takhle namířili nahoru a ten pán se rozběh a skočil přes ně přes všecky a takhle se ve vzduchu točil a oni po něm vystřelili, ale netrefili ho, když se tak točil, a tak jsme všichni tleskali, že ho netrefili.« »A co slon? Ten je velký, co?« »Hm!« »A co dělal?« »Obědval.« »Jak to – obědval?« »No ano, měli tam přece stůl a na něm oběd a pán pozval slona, aby si sed, a slon si sed a dostal cintáček a pak vzal rypákem lžíci a jed polívku a pak ještě něco a chleba a pak si objednal pivo…« »Objednal pivo?« »Jé, táto, vždyť ty nic nevíš! Přece zacinkal na sklenici a oni mu hned přinesli pivo a on je vypil a ještě jedno a ještě jedno a pak byl ožralý a motal se, až se převalil jako starej Zelenka, jak jsme vždycky kolem něho skákali a on nám nadával.« »A jak to s tím slonem dopadlo?« »On ti byl dočista jako mrtvej, ten pán si mu vylez na hlavu a on se ani nehnul. Tak ten pán se poklonil a my mu tleskali a tím se slon probudil a vůbec nevěděl, že má toho pána na hlavě, a styděl se a šel domů spát a toho pána odnes s sebou.« I viděl Antoín Karas, že bylo mnoho věcí, kterých neviděl a které si bude muset okouknout. Až do noci mu Vašíček vykládal o těch zázracích, a když už šli na kutě a Vašíček se pomodlil a bylo ticho, ozvalo se najednou ve tmě: »Táto…« »Copaže eště nespjíš?« »Táto, viď, že budu jezdec?« »No budeš, dyž se ti to bude líbit, ale teď už spi!« {{Konec formy}} bun84hdxxzvcqsykwj21w1wq7xkznls 0 85582 281872 2022-08-10T19:50:32Z JAn Dudík 532 založena nová stránka s textem „{{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = Cirkus Humberto | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} == Obsah == ; Část první :[[/Část první I.|I.]] :[[/Část první II.|II.]] :[[/Část první III.|III.]] :[[/Část první IV.|IV.]] :[[/Část první V.|V.]] :/Část první VI.…“ wikitext text/x-wiki {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = Cirkus Humberto | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} == Obsah == ; Část první :[[/Část první I.|I.]] :[[/Část první II.|II.]] :[[/Část první III.|III.]] :[[/Část první IV.|IV.]] :[[/Část první V.|V.]] :[[/Část první VI.|VI.]] :[[/Část první VII.|VII.]] :[[/Část první VIII.|VIII.]] ; Část druhá :[[/Část druhá I.|I.]] :[[/Část druhá II.|II.]] :[[/Část druhá III.|III.]] :[[/Část druhá IV.|IV.]] :[[/Část druhá V.|V.]] :[[/Část druhá VI.|VI.]] :[[/Část druhá VII.|VII.]] :[[/Část druhá VIII.|VIII.]] :[[/Část druhá IX.|IX.]] :[[/Část druhá X.|X.]] :[[/Část druhá XI.|XI.]] :[[/Část druhá XII.|XII.]] :[[/Část druhá XIII.|XIII.]] :[[/Část druhá XIV.|XIV.]] :[[/Část druhá XV.|XV.]] :[[/Část druhá XVI.|XVI.]] ; Část třetí :[[/Část třetí I.|I.]] :[[/Část třetí II.|II.]] :[[/Část třetí III.|III.]] :[[/Část třetí IV.|IV.]] :[[/Část třetí V.|V.]] :[[/Část třetí VI.|VI.]] :[[/Část třetí VII.|VII.]] :[[/Část třetí VIII.|VIII.]] :[[/Část třetí IX.|IX.]] :[[/Část třetí X.|X.]] :[[/Část třetí XI.|XI.]] :[[/Část třetí XII.|XII.]] :[[/Část třetí XIII.|XIII.]] :[[/Část třetí XIV.|XIV.]] ; Část čtvrtá :[[/Část čtvrtá I.|I.]] :[[/Část čtvrtá II.|II.]] :[[/Část čtvrtá III.|III.]] :[[/Část čtvrtá IV.|IV.]] :[[/Část čtvrtá V.|V.]] :[[/Část čtvrtá VI.|VI.]] :[[/Část čtvrtá VII.|VII.]] :[[/Část čtvrtá VIII.|VIII.]] :[[/Část čtvrtá IX.|IX.]] :[[/Část čtvrtá X.|X.]] :[[/Část čtvrtá XI.|XI.]] :[[/Část čtvrtá XII.|XII.]] :[[/Část čtvrtá XIII.|XIII.]] :[[/Část čtvrtá XIV.|XIV.]] 9cpozbcuezm0r9ssmfna93ng61361lh 281883 281872 2022-08-11T06:30:48Z Shlomo 1042 sémanticky vhodnější seznam kapitol wikitext text/x-wiki {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = Cirkus Humberto | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} == Obsah == <ol style="list-style-type:none"> <li> Část první <ol style="list-style-type:none"> <li>[[/Část první I.|I.]]</li> <li>[[/Část první II.|II.]]</li> <li>[[/Část první III.|III.]]</li> <li>[[/Část první IV.|IV.]]</li> <li>[[/Část první V.|V.]]</li> <li>[[/Část první VI.|VI.]]</li> <li>[[/Část první VII.|VII.]]</li> <li>[[/Část první VIII.|VIII.]]</li> </ol></li> <li> Část druhá <ol style="list-style-type:none"> <li>[[/Část druhá I.|I.]]</li> <li>[[/Část druhá II.|II.]]</li> <li>[[/Část druhá III.|III.]]</li> <li>[[/Část druhá IV.|IV.]]</li> <li>[[/Část druhá V.|V.]]</li> <li>[[/Část druhá VI.|VI.]]</li> <li>[[/Část druhá VII.|VII.]]</li> <li>[[/Část druhá VIII.|VIII.]]</li> <li>[[/Část druhá IX.|IX.]]</li> <li>[[/Část druhá X.|X.]]</li> <li>[[/Část druhá XI.|XI.]]</li> <li>[[/Část druhá XII.|XII.]]</li> <li>[[/Část druhá XIII.|XIII.]]</li> <li>[[/Část druhá XIV.|XIV.]]</li> <li>[[/Část druhá XV.|XV.]]</li> <li>[[/Část druhá XVI.|XVI.]]</li> </ol></li> <li> Část třetí <ol style="list-style-type:none"> <li>[[/Část třetí I.|I.]]</li> <li>[[/Část třetí II.|II.]]</li> <li>[[/Část třetí III.|III.]]</li> <li>[[/Část třetí IV.|IV.]]</li> <li>[[/Část třetí V.|V.]]</li> <li>[[/Část třetí VI.|VI.]]</li> <li>[[/Část třetí VII.|VII.]]</li> <li>[[/Část třetí VIII.|VIII.]]</li> <li>[[/Část třetí IX.|IX.]]</li> <li>[[/Část třetí X.|X.]]</li> <li>[[/Část třetí XI.|XI.]]</li> <li>[[/Část třetí XII.|XII.]]</li> <li>[[/Část třetí XIII.|XIII.]]</li> <li>[[/Část třetí XIV.|XIV.]]</li> </ol></li> <li> Část čtvrtá <ol style="list-style-type:none"> <li>[[/Část čtvrtá I.|I.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá II.|II.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá III.|III.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá IV.|IV.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá V.|V.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá VI.|VI.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá VII.|VII.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá VIII.|VIII.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá IX.|IX.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá X.|X.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá XI.|XI.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá XII.|XII.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá XIII.|XIII.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá XIV.|XIV.]]</li> </li></ol> 4ybr7ivjkpmze9a8xnc3plmkjujpf9d 250 85583 281874 2022-08-10T21:23:15Z Shlomo 1042 OCR + opravy, formátování proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Shlomo" /></noinclude><section begin=6-text/> <poem> {{Verš|6|5|nobr=1}}Obrať se, Pane, a vytrhni život můj, zachraň mne pro své milosrdenství! {{Verš|6|6|nobr=1}}Neboť kdo ve smrti je tebe paměliv, v podsvětí kdo tobě chválu vzdává? {{Verš|6|7|nobr=1}}Unaven jsem svými nářky, zaplavuji co noc své lože, svými slzami smáčím svou postel. {{Verš|6|8|nobr=1}}Zkalilo se hořem mé oko, sestárlo v kruhu všech škůdců svých. {{Verš|6|9|nobr=1}}Odstupte ode mne všichni zločinci, vyslyšelť Pán mé hlasité lkání. {{Verš|6|10|nobr=1}}Vyslyšel Hospodin mou prosbu, Hospodin přijímá mou modlitbu! {{Verš|6|11|nobr=1}}Dlužno se hanbit a hrozně se zděsit veškerým mým nepřátelům, obrátit se s hanbou rázem. </poem> <section end=6-text/><section begin=7-intro/> ==Žalm 7. Úpěnlivá prosba nevinně pronásledovaného k nejvýš spravedlivému.== __NOEDITSECTION__ <div class="intro"> Nadpis (v. [[#7.1.|1.]]). Pomoc a ochranu proti pronásledujícím (v. [[#7.2.|2.]] n.). Pěvec přísahá, že je nevinen a že tedy zasluhuje ochrany Boží (v. [[#7.4.|4.]]-6.). Kéž tedy Bůh, nejvyšší soudce a znatel srdcí lidských, povstane a koná soud (v. [[#7.7.|7.]]—10.). Bůh je vždycky spravedlivý (v. [[#7.11.|11.]]—12.). Nelze uniknouti jeho trestu (v. [[#7.13.|13.]] n.). Špatný člověk zaplete se do svých vlastních osidel (v. [[#7.15.|15.]]—17.); žalmista však oslavuje spravedlnost Boži (v. [[#7.18.|18.]]). </div><section begin=7-text/> {{Verš|7|1|nobr=1}}Davidův žalm, který zpíval Hospodinu pro slova Chusi, sy na Jemini. <poem> {{Verš|7|2|nobr=1}}Pane, můj Bože, k tobě se utíkám, zbav mne všech, kteří mne stihají, zachraň mne, {{Verš|7|3|nobr=1}}aby jak lvi mne neroztrhali, když není, kdo by (mne) vytrhl, zachránil. </poem> <section end=7-text/> ---- <div class="komentar"> <section begin=6-komentar/> V. 5. Hněvající se Bůh byl od žalmisty „odvrácen“. Ukáže mu svou přízeň, jestliže se k němu „obrátí“. V. 6. „ve smrti" = v říši mrtvých = „v podsvětí“. — O ponurých představách života posmrtného ve S. Z. srv. Ž 29, 10; 87, 11; Kaz 9, 10; Job 10, 21. V. 7. „postel“ = lůžko buď velmi nízké, nebo toliko na zemi rozprostřený koberec. V. 8. Ke všem bolestem tělesným i duševním dorážejí nepřátelé na žalmistu dlouho již,_takže bezmála v jejich kruhu sestárl (Vulg.). V. 9. Žalmista je si jist, že Bůh vyslyší jeho modlitbu, že ho zbaví nepřátel; v tom vědomí je od sebe již odhání. V. 11. Škůdci básníkovi budou se hanbit, budou zklamáni, ježto záludné jejich plány. se zhatí. Budou se děsit i, až dopadne na ně ruka Boží, která je zapudí. — Žalmem 6. učí církev své děti oplakávati hříchy; klade jej na prvé místo ve sbírce žalmů kajících. — Také za duše v očistci modlí se církev slovy tohoto žalmu, připomínajíc, jak mnoho jest jim trpěti. </div> <section end=6-komentar/><section begin=7-komentar/> <div class="komentar"> Ž 7. — V. 1. „žalm“ je tu překlad záhadného hebrejského slova „šiggáj ón“. — Srv. Úvod str. 151. poz. 12. „slova“ = štvavé pomluvy neb i jiné plány záludné a škůdné. — Chusi tu jmenovaný není přítel Davidův, známý z 2. Sam 15, 32; 16, 16. — „syn Jeminův“ = Benjaminovec. Nesnadno říci, bylo-li Chusi kryté jméno Saula, který Davida pronásledoval a jehožto života David velkodušně ušetřil (srv. v. 4.-6.). Nejspíše byl to nepřítel, který štvaním podrýval trůn Davidův, jehožto jména však Písmo nám nezachovalo. V. 2. Žalmista hledá ochrany u Hospodina, protože v něho doufá (Vulg.). <nowiki/><noinclude></div></noinclude> 7eoeka5bef3kpxo7a9l2l4gt5ulctae