Wikizdroje cswikisource https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana MediaWiki 1.39.0-wmf.23 first-letter Média Speciální Diskuse Uživatel Diskuse s uživatelem Wikizdroje Diskuse k Wikizdrojům Soubor Diskuse k souboru MediaWiki Diskuse k MediaWiki Šablona Diskuse k šabloně Nápověda Diskuse k nápovědě Kategorie Diskuse ke kategorii Autor Diskuse k autorovi Edice Diskuse k edici Stránka Diskuse ke stránce Index Diskuse k indexu TimedText TimedText talk Modul Diskuse k modulu Udělátko Diskuse k udělátku Definice udělátka Diskuse k definici udělátka 100 9731 281934 153201 2022-08-12T21:29:06Z JAn Dudík 532 +1 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Simeon Karel | příjmení = Macháček | alternativní jméno = Šimon Macháček | datum narození = 10. prosinec 1799 | místo narození = Praha | datum úmrtí = 2. říjen 1846 | místo úmrtí = Praha | popis = český básník a dramatik | SeznamNK = jk01072951 }} '''Simeon Karel Macháček''' (1799–1846) byl český středoškolský profesor, básník, dramatik a překladatel operních textů z italštiny, němčiny a latiny. == Dílo == === Básně === * [[Curtius]] * [[Heřman z Bubna]] * [[Mojžíšův rozsudek]] * [[Topol]] == Díla o autorovi == [[Autor:František Bílý|František Bílý]] napsal o Macháčkovi ve sbírce [[Patery knihy plodů básnických]] (1892) na str. 42: {{Citace| Nar. v Praze dne 17. prosince 1799, byl professorem na gymn. v Jičíně a zemřel dne 2. října 1846 v Praze. Vydal Krasořečníka (1823), Drobnější básně (1846) a přel. několik dramat ze [[Autor:Friedrich Schiller|Schillera]], [[Autor:Johann Wolfgang von Goethe|Goetha]], [[Autor:William Shakespeare|Shakespeara]], a j., pak části z Horace, [[Autor:Marcus Tullius Cicero|Cicerona]], Caesara, [[Autor:Jean de La Fontaine|Lafontaina]] a j.}} [[Kategorie:Čeští básníci]] [[Kategorie:Čeští překladatelé]] 345mz3vmhge982ncll2df60s03siwts 3 23416 281937 262108 2022-08-12T23:41:56Z Smilauer 15690 nová sekce /* Orbis pictus, přepis ilustrovaného vydání z r. 1883 */ wikitext text/x-wiki == Nahrazování nadpisů šablonou {{Šablona|§}} == Zdravím, všiml jsem si, že nahrazujete nadpisy šablonou {{Šablona|§}}. To ale není správné: jednak se tím mění sémantika příslušných částí dokumentu, jednak to snižuje uživatelský komfort v navigaci na dané stránce. Prosím, vraťte nyní příslušné změny zpět. Pokud potřebujete nějakou konkrétní funkcionalitu, kterou vám nadpisy v současné podobě neumožňují, dejte vědět, a podíváme se na to, co se s tím bude moci dát dělat. Ale nemůžeme takhle změnit zavedený systém a snížit tak kvalitu zde uložených dokumentů. Díky za spolupráci. {{Uživatel:Danny B./podpis}} 23. 3. 2012, 10:31 (UTC) :K Vašim námitkám ohledně použití šablony {{Šablona|§}}: :# Sémantika se samozřejmě mění, a já doufám že k lepšímu. Nadpisy by měly obsahovat popis uvozované sekce ([http://www.w3.org/TR/html401/struct/global.html#h-7.5.5 A heading element briefly describes the topic of the section it introduces.]), což samotná čísla paragrafů (pokud neobsahují současně i textový nadpis) nesplňují. :# Ohledně uživatelského komfortu: Domnívám se, že uživatelský komfort je negativně ovlivněn spíše dlouhým "obsahem" na začátku článku obsahujícím pouze čísla paragrafů bez věcné informace, o čem se v dané části pojednává. Zkuste např. dohledat informaci o struktuře soudů ve verzích [http://cs.wikisource.org/w/index.php?title=%C3%9Astava_%C4%8Cesk%C3%A9_republiky&oldid=50955] a [http://cs.wikisource.org/w/index.php?title=%C3%9Astava_%C4%8Cesk%C3%A9_republiky&oldid=53519]. Bylo by samozřejmě fajn mít na začátku i seznam s odkazy na jednotlivé paragrafy, ale řešení formou řádkového obsahu považuji za nešťastné. Vhodnější by dle mého názoru bylo řešení formou řádkového seznamu paragrafů/článků na začátku stránky - odkaz na stovku paragrafů by zabíral maximálně několik řádků a přitom by poskytoval "lepší komfort" tomu, kdo hledá paragraf podle konkrétního čísla. V obsahu samotném by pak byly nadpisy hlav, částí, dílů atd. s textovým označením pojednávané oblasti. :# Ohledně měnění zavedeného systému: prošel si jsem dokumenty v podkategoriích [[:Kategorie:Právo v České republice]] a Vámi prosazovaný systém nadpisů pro označování paragrafů byl použit u 18 ze zhruba 50 dokumentů. To nepočítám dalších 106 dokumentů z [[:Kategorie:Benešovy dekrety]], které jsem nekontroloval všechny, ale v namátkově otevřených dokumentech jsem Vámi preferovaný systém rovněž nenalezl. Tedy nijak zvlášť "zavedený" tento systém není. Mimochodem, jestliže šablona {{Šablona|§}} není určena k označování paragrafů, k čemu tedy vlastně slouží? :O --[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 26. 3. 2012, 11:41 (UTC) == Z poloviny volné, z poloviny chráněné heslo v OSN == K [[Ottův slovník naučný/Židé]] (podotýkám, že jsem nezjišťoval, jak velkou část z části napsané Nikolauem jste stihl zpracovat): co alternativa, vložit alespoň tu druhou, již volnou část od Práška, místo první části vložit (zatím neexistující) šablonu a revize s dosud chráněným textem pak skrýt? V roce 2021 by se mohly obnovit a dokončit. --[[Uživatel:Milda|Milda]] ([[Diskuse s uživatelem:Milda|diskuse]]) 23. 5. 2012, 21:55 (UTC) :Ano, myslel jsem si, že až druhou část někdy dodělám, založím článek znovu. Pokud považujete za vhodnější skrýt revizi, udělejte to klidně takto. Je to jen asi 10.000 bytů, ale třeba to někomu za 9 let udělá radost ;)--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 23. 5. 2012, 23:36 (UTC) == Odkazy na wikipedii v heslech Ottova slovníku naučného == přesunuto [[Wikizdroje:U pramene|k prameni]] == Infobox v Sichat Jicchak == Dobrý večer, díky za rozšiřování. Vkládejte, prosím, infobox {{Šablona|Textinfo}} i na nově zakládané podstránky. Teď, když máte zdroj otevřený, to bude jednodušší, než když to pak bude později doplňovat někdo jiný. I když je tam částečná duplicita, z autorskoprávního hlediska jsou údaje v Textinfo dokonce důlěžitější než ta navigace nahoře. --[[Uživatel:Milda|Milda]] ([[Diskuse s uživatelem:Milda|diskuse]]) 28. 10. 2013, 19:47 (UTC) :Nevím, jestli je to až tak dobrý nápad. K textům by měl časem přibýt ještě hebrejský originál a obtékaný informační rámeček by asi narušil rozložení textu. Navíc nepůjde o částečnou, ale úplnou duplicitu; všechny údaje jsou obsaženy už v Textinfo k Sichat Jicchak jako celku (podobným způsobem jsou utvářeny podstránky i u [[Bible kralická|Bible Kralické]] nebo [[Bible svatováclavská|Bible svatováclavské]]).--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 28. 10. 2013, 20:08 (UTC) == Sichat Jicchak == Zdravím, koukal jsem na [[Sichat Jicchak]] a mám k tomu dotazy: # Proč jsou některé položky seznamu v závorce a jiné ne? (U El erech apajim navíc buď jedna přebývá nebo chybí.) # Proč jsou některé položky seznamu linkované a jiné ne? # "(pouze hebrejsky)" je vaše poznámka nebo je to v textu zdrojového díla? # "Předčítání z Thóry" - jen pro jistotu: ty následující položky jsou na stejné úrovni, nebo tam jsou omylem, majíce být o úroveň níže jako subsekce toho předčítání? # Zaujalo mne licenční označení. Víte o autoru a překladateli data úmrtí? # Obsah neodpovídá obsahu v odkazovaném zdroji, proč? A ještě připomínka - prosím, dodržujte typografii originálu. Pokud je tam něco v uvozovkách, dejte to i zde do uvozovek (konkrétně narážím na Or-Tomid). Typografické uvozovky lze vkládat kliknutím na příslušný odkaz pod editačním oknem v sekci ''Znaky''. Pokud je něco tučně, označte to tučně (V Praze 1903. (…) Samuel W. Pascheles, knihkupectví). Atd. Vzhledem k odlišnosti média samozřejmě nejde dodržet přesný layout originálu, ale tyto základní formátovací prvky třeba dodržet je. Díky. {{Uživatel:Danny B./podpis}} 28. 10. 2013, 21:43 (UTC) :Nejprve předesílám, že ani úvodní stránka ještě není kompletní dovolí-li mi to okolnosti, hodlám na ní ještě trochu zapracovat. Vizuální provedení napodobující originál sice není pro mne prioritou, ale vezmu je v potaz - každopádně děkuji za upozornění na opomenuté uvozovky a závorky a nebudu se zlobit, když takové překlepy i sám opravíte ;) Teď jednotlivým otázkám/připomínkám: :# Bez závorky jsem uvedl modlitby, které mají název vyznačen v originále - buď v obsahu nebo jako nadpis v samotném textu. Ostatní modlitby jsem označil buď začátkem textu (v přepisu podle [[:w:WP:THe]]) nebo jinou vhodnou identifikací (jako "Žalm XY") a vložil do závorky na označení, že tento název není uveden v originále. :# Neodkazující položky jsou ty, u kterých nepředpokládám, že by k nim byla přiřazena patřičná modlitba. Obvykle proto, že :#*Modlitba je v originále pouze zmíněna, ale není uvedena :#*Modlitba je v originále pouze hebrejsky :#*Jedná se o nadpis větší sekce, která je (nebo jednou bude) dále rozdělena na další modlitby. :# "pouze hebrejsky" je technická poznámka vysvětlující, proč tato modlitba na WS není (ani nebude). V originále tato poznámka není, na patřičném místě je pouze příslušná modlitba v hebrejštině bez českého překladu. Popřípadě s jinou technickou poznámkou, která v této podobě dokumentu postrádá význam. :# Položky následující po "Předčítání z Thóry" jsou na stejné úrovni; samotné předčítání bude ve výsledné podobě buď aktivní odkaz, nebo rozděleno na "podsekce". :# Ad licence: autor zemřel 1892 (viz [[:w:en:Saul Isaac Kaempf]]), překladatele se mi přes vynaložené úsilí nepodařilo dohledat. Našel jsem pouze zmínky o jeho literární činnosti v osmdesátých letech, takže se domnívám, že "licence" old-100 je zde na místě, i když to není zcela ideální situace. <small>Ještě na upřesnění: "Autor" je zde vlastně taky spíš editor a překladatel (z hebrejštiny do němčiny), Kraus potom na základě německého překladu vytvořil český překlad - dost častý postup u české židovské literatury té doby...</small> :# Ve zdroji jsou v obsahu uvedeny pouze některé modlitby, přičemž jejich výběr není nijak systematický; snažím se tedy vytvořit přehledný obsah toho, co kniha skutečně obsahuje. :Zdravím, --[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 28. 10. 2013, 22:58 (UTC) Díky za odpovědi, později k nim něco napíšu, teď jen v rychlosti k těm poznámkám - pokud tedy příslušný text není součástí originálu, je třeba jej vyznačit pomocí {{Šablona|Redakční poznámka}} potažmo {{Šablona|Redakční poznámky}} na konci (podívejte se kdyžtak na odkazující stránky, jak se to používá). Díky.<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 28. 10. 2013, 23:38 (UTC) == Překlepy v originále == Zdravím, pokud je v originálu zjevná gramatická či faktická chyba, je možné na ni upozornit formou redakční poznámky, viz např. [[Ottův slovník naučný/Aberdeen]] či [[Ottův slovník naučný/Obrnice]]. Tím dáte najevo, že o chybě víte, a že není Vaše :-) Přeji hezkou neděli --[[Uživatel:Hadonos|Hadonos]] ([[Diskuse s uživatelem:Hadonos|diskuse]]) 1. 3. 2015, 10:18 (UTC) == Forma "zakon" == Zdravím. Vidím, že jste přidával do některých zákonů formu "zakon", ale v [[Diskuse k šabloně:Forma|dokumentaci]] uvedená není. Jak to s ní tedy je? Děkuji. --[[Uživatel:Okino|Okino]] ([[Diskuse s uživatelem:Okino|diskuse]]) 28. 7. 2015, 15:53 (UTC) :Rovněž zdravím. V té době jsem se pokoušel prosadit sémantické formátování právních normativních textů a vytvořit k němu použitelný stylopis. Stylopis je stále na mé [[Uživatel:Shlomo/vector.css|uživatelské stylopisové stránce]] a případní zájemci si jej samozřejmě mohou rovněž okopírovat a přidat. O pomoc se zavedením jako implicitního stylopisu (zařazení do dokumentace k šabloně {{Šablona|Forma}} by pak bylo dalším logickým krokem) jsem [[Diskuse s uživatelem:Milda/Archiv03#Forma zakon a její stylopis|požádal]] [[Uživatel:Milda|Mildu]], který vznesl několik dílčích připomínek, ale v další diskusi už nereagoval. Já pak, nebyv upomínán, jsem rovněž ztratil "drive" a začal se více věnovat jiným projektům. Nicméně stylopis je, zdá se, ve stavu stále funkčním, je možné ho oprášit a dotáhnout k praktickému nasazení.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 3. 8. 2015, 09:37 (UTC) == Pozdrav == Zdravím, rád Vás tu vidím.--[[Uživatel:Juandev|Juandev]] ([[Diskuse s uživatelem:Juandev|diskuse]]) 7. 10. 2015, 17:24 (UTC) == Karel Poláček (Kočkodan) == Ahoj, prosímtě proč je [[Povídky pana Kočkodana|zde]] [[Na prahu neznáma|zde]] a [[Povídky izraelského vyznání|zde]] uveden Karel Poláček s rozlišovačem (Kočkodan)? Má to nějaký účel nebo je to jen relikt po kopírování? Díky a měj se. --[[Uživatel:Martin Kotačka|Martin Kotačka]] ([[Diskuse s uživatelem:Martin Kotačka|diskuse]]) 11. 10. 2015, 11:34 (UTC) :Není to v pravém smyslu "rozlišovač", odkaz směřuje na [[Autor:Karel Poláček]] bez rozlišovače. Povídky, u kterých jsem to takto zapsal, jsou v odkazovaných zdrojích podepsány pouze pseudonymem "Kočkodan", tak jsem chtěl předejít nedorozuměním, proč je na stránce uveden jiný autor, než ve zdroji. Případně proč je odkázáno na Poláčka, když autorem je Kočkodan. Jestli je tu nějaký jiný úzus, jak označit, že dílo bylo vydáno pod pseudonymem, klidně to podle něj upravte.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 11. 10. 2015, 13:13 (UTC) ::O pseudonymu jsem netušil. Díky za odpověď! --[[Uživatel:Martin Kotačka|Martin Kotačka]] ([[Diskuse s uživatelem:Martin Kotačka|diskuse]]) 11. 10. 2015, 13:24 (UTC) :::<small>Já donedávna taky ne ;) Člověk se pořád učí...--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 11. 10. 2015, 13:56 (UTC)</small> Při údržbě jsem na to narazil a zjistil jsem, že jste to zapisoval nejednotně (jak formátem, tak přítomností). Potřeboval bych proto, abyste [[:Kategorie:Karel Poláček|Poláčkova díla]] (včetně eventuálně nekategorizovaných podstránek) prošel a alespoň dal dohromady seznam těch stránek, kde má být uveden Kočkodan, pokud už rovnou patřičně neupravil Textinfo. Díky.<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 14. 6. 2018, 09:22 (UTC) :Nějak nechápu, co vlastně žádáte. Viz výše: <q>Povídky, u kterých jsem to takto zapsal, jsou v odkazovaných zdrojích podepsány pouze pseudonymem "Kočkodan".</q>--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 14. 6. 2018, 13:23 (UTC) :: Ano, u <q>takto zapsaných</q> (kde ''takto'' = <code><nowiki>[[Autor:Karel Poláček|Karel Poláček (Kočkodan)]]</nowiki></code>) je to podle výše uvedeného textu jasné. Jenže on ten zápis není všude jednotný, někde je jen Kočkodan, někde zase jen Karel Poláček...<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 14. 6. 2018, 19:49 (UTC) ::: Kde je v předloze uveden Kočkodan, uvedl jsem "Kočkodan". Kde je v předloze uveden Karel Poláček, uvedl jsem "Karel Poláček". Kde je odkazováno na více předloh, přičemž některé uvádějí podobu Kočkodan a jiné Karel Poláček, uvedl jsem "Karel Poláček (Kočkodan)".--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 14. 6. 2018, 21:22 (UTC) == Povídky izraelského vyznání - parametr VYDÁNO == Zdravím, chápu to tak, že zatím nevíte, z kterého vydání budete přebírat? Parametr <code>VYDÁNO</code> totiž slouží k zápisu jednoho konkrétního vydání, z nějž se čerpalo. (I proto jsem též revertoval vaši úpravu šablony.) {{Uživatel:Danny B./podpis}} 28. 10. 2015, 11:30 (UTC) :Zdravím. Já myslel, že k tomu slouží parametr <code>ZDROJ</code>. Jinak v tomto konkrétním případě se jedná o sbírku povídek, která vyšla několikrát. Knižní vydání nemám k dispozici žádné, takže přebírat asi budu jednotlivé povídky z online archívu LN. Nicméně se mi nepodařilo dohledat všechny, a je možné, že někdo, kdo má přístup k některému z knižních vydání, doplní chybějící povídky podle něj. U jednotlivých připravených povídek se proto chystám uvádět konkrétní použitý <code>ZDROJ</code>, u stránky s obsahem jsem jako <code>VYDÁNO</code> uvedl všechna (mně známá) vydání, která je (bude) možné použít. Pokud je nepřípustné, aby tyto údaje byly tam, kde jsou, klidně je přesuňte jinam; ale bylo by asi dobré, aby zůstaly na očích pro případné nadšence, kteří by se do toho chtěli pustit.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 28. 10. 2015, 12:07 (UTC) == Nápověda:Korektury == Zdravím. Tato věta »U sbírek kratších textů začínajících a končících uprostřed stránky, předpokládá-li se, že každý jednotlivý text bude mít v hlavním jmenném prostoru samostatnou stránku či podstránku, jsme limitováni tím, že sice lze použít nástroje pro korektury, nikoli však transkluzi do výsledné »kapitolově pojaté« stránky.« není pravda. Na anglických wikisource je to např: [[en:Gedy, John (DNB00)|Gedy, John (DNB00)]]. Mějte se hezky. [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 3. 12. 2015, 15:45 (UTC) :Děkuji za upozornění a napovězení. Je-li tomu tak, jsem velice rád, že jsem se mýlil ;) Odzkouším si to a opravím. Těch nepřesností tam určitě bude víc, protože sám teprve postupně zjišťuji, co všechno tato extenze umí, a nápovědu píšu m.j. i pro sebe, abych to za měsíc nemusel pracně zkoumat znovu :) Zdravím, --[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 3. 12. 2015, 16:34 (UTC) ::Jinak jsem si ještě všiml, že necháváte ty stránky ve stavu "Není zkontrolováno". Podle mého, pokud to já sám vytvořím a zkontroluji, tak bych to měl dát do stavu "Zkontrolováno". Rozlišuji tím stav jestli to mám nějak rozpracované a zkontrolované. A po zkontrolování je možné danou stránku někým jiným posunout do dalšího stavu (tzn. kontrola někoho jiného) [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 3. 12. 2015, 16:54 (UTC) :::Nechával jsem to jako "nezkontrolováno" schválně, protože se sice snažím důsledně opravit OCR chyby a doplňuji něco z formátování, ale něco ještě zbývá dořešit a sjednotit - formátování biblických odkazů, nadpisů, číslovaných a písmenovaných seznamů atd. Jako zkontrolováno jsem to chtěl označit, až to budu považovat za (z mé strany) hotové. Pak může nastoupit "kontrolor" a zkontrolovat, jestli se na něco nezapomnělo. :::Nicméně je to jedna z věcí, která by se do budoucna měla sjednotit; zvlášť pokud (jak doufám) bude na korekturách spolupracovat více lidí, mělo by být každému jasno, co která barva/fáze znamená.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 3. 12. 2015, 18:25 (UTC) == Korektura (extenze proofread) == Dobrý den, všiml jsem si v posledních změnách, že provádíte korekturu přímo zde na zdrojích. Nepodařilo se mi k extenzi proofread najít nápovědu, byl byste ochotný mi trochu přiblížit proces, jak dohledáte djvu/pdf, které jsou možné takto zobrazit a dále jak takový soubor dostanete na zdroje, aby bylo možno provádět vlastní korekturu? Pokud je někde nějaký polopatický step-by-step návod, tak mě na něj prosím odkažte. Děkuji. --[[Uživatel:Wesalius|Wesalius]] _{[[Diskuse s uživatelem:Wesalius|d]]}|^{[[Speciální:Příspěvky/Wesalius|p]]} 7. 12. 2015, 06:48 (UTC) :Vzhledem k tomu, že já tuto extenzi začal používat poměrně nedávno, tak má dosavadní aktivita v této oblasti je zatím spíš takový "průzkum bojem" - přičemž se snažím nenapáchat moc kolaterálních škod... "Polopatickou" nápovědu jsme začali s (poněkud ostřílenějším) kolegou [[Uživatel:Skim|Uživatelem:Skimem]] vytvářet na [[Nápověda:Korektury]] a [[Nápověda:Jak provádět korektury]], nicméně zatím je to v plenkách (viz také [[Wikizdroje:Wikiprojekt Korektury]]). Pro začátek se dá odpíchnout od nápovědy na jiných projektech (já jsem začal od [[:de:Wikisource:Proofread|německých]] a [[:en:Help:Proofread|anglických]] Wikizdrojů, můžete - podle Vaší jazykové vybavenosti - zkusit i další. Některé věci je třeba si ozkoušet, protože fungují trošku jinak, ale základní principy zůstávají. :Ohledně dohledání scanů: Řada knih už je připravena na Commons (viz třeba [[c:Category:Scanned Czech books]]) - v tom případě stačí na Wikizdrojích vytvořit příslušný soubor v ns "Index:" a lze začít pracovat; jinak je třeba naskenovaný text buď "najít" (Kramerius, archive.org a další zdroje), nebo knihu naskenovat a na Commons uložit. Podívejte se prozatím na ty odkazované nápovědy a budete-li mít další otázky, rád vám pomohu (budu-li sám vědět...). Každopádně budu rád, když se přidáte ... čím víc lidí bude na korekturách pracovat, tím efektivnější budou výsledky.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 7. 12. 2015, 09:45 (UTC) ::Děkuji za vstřícnou odpověď, ještě mi není jasné, jak získám OCR přepis, pokud na commons teda něco nahraju pomocí těch upload botů, které jsou v nápovědě odkázáni. Nebo tu OCR provedou commons na každém djvu/pdf automaticky? Nebo musím někam nahrát vlastnoručně vytvořený OCR text? Díky. --[[Uživatel:Wesalius|Wesalius]] _{[[Diskuse s uživatelem:Wesalius|d]]}|^{[[Speciální:Příspěvky/Wesalius|p]]} 7. 12. 2015, 21:50 (UTC) :::Já dosud vkládal pouze OCR, který jsem si vytvořil offline na svém počítači. Commons asi OCR vytvářet nebude, nicméně něco se mi doneslo, že je-li v souboru PDF (možná i DjVu, tím si nejsem jist) nějaký OCR již přibalen (což třeba u knih na archive.org často bývá), extenze ho při vytvoření stránky automaticky načte a vloží. Nemám to ovšem odzkoušeno... Navíc u skenů na archive.org jsem párkrát do "přibalovaných" OCR nahlížel, a pro české texty to moc použitelně nevypadalo :( :::Další možnost, která je i pro mě čerstvou novinkou, [[Speciální:Diff/114084|doplnil]] před chvílí do nápovědy [[Uživatel:Skim|Skim]]: JavaScript, který přidá do nástrojů ikonku na OCR obrázku a vložení do editačního pole. Taky nemám odzkoušeno, ale zní to dobře...--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 7. 12. 2015, 22:12 (UTC) == Odřádkování v patičce pro ukončení/vytvoření odstavce při zobrazení v NS == Zdravím, této [https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Str%C3%A1nka:Z_pra%C5%BEsk%C3%BDch_z%C3%A1kout%C3%AD.pdf/76&diff=116405&oldid=116383 změně] nerozumím, co je NS? [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 8. 1. 2016, 12:16 (UTC) :NS=namespace (jmenný prostor). Chybí-li odřádkování, poslední odstavec není parserem označen jako odstavec (<code>&lt;p>…&lt;/p></code>) a ani se tím pádem nezformátuje do patřičného CSS stylu (u formy próza zejména odsazený začátek). Doplnili-li bychom odřádkování na konec transkludovaného textu, nespojily by se při transkluzi texty z konce této a začátku příští stránky do jednoho odstavce. Takže nezbývá než odřádkovat na začátku patičky.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 8. 1. 2016, 12:25 (UTC) ::Ok, vidím ten rozdíl. To je nepěkná vlastnost toho parseru. {{Ping|Danny B.}}Lze někde vidět jak je to generování těch odstavců nastavené? Pokud to chápu dobře, tak je to nějaké vnitřní nastavení vykreslování, které nemůžu vidět. [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 9. 1. 2016, 10:18 (UTC) ::: Nevím, co konkrétně máte na mysli, takže jen generalizovaná odpověď - odstavec se vygeneruje tehdy, je-li zdrojový text oddělen více odřádkováními.<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 10. 1. 2016, 03:55 (UTC) == Break == Teď mě napadá, vy v tom díle Ohlasy žalmů dáváte na konec řádky break, nestačilo by to ale celé vložit do tagu <nowiki><poem></nowiki>? Od toho ten tag snad je.--[[Uživatel:Juandev|Juandev]] ([[Diskuse s uživatelem:Juandev|diskuse]]) 9. 1. 2016, 22:27 (UTC) :Začal jsem to tak dělat. Ovšem problém nastal, když se měla transcludovat báseň přesahující jednu stránku. Ta pak byla rozdělená do dvou (popř. více) "básní" - což není sémanticky úplně správně, a ani typograficky to nesedí: na přelomu stránky se udělala (popř. zvětšila) mezera mezi řádky. Mezi slokami to až tak moc nevadí, ale uprostřed sloky je to nepěkné. Tohle mi připadalo, že funguje. Nicméně je to poněkud editorsky nepohodlné. A taky ne všude použitelné. Na žádné elegantnější řešení jsem žel zatím nepřišel.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 9. 1. 2016, 22:59 (UTC) :: Také jsem narazil na ta odřádkování místo poemu a říkal jsem si, proč... Máte příklad některé básně přes více stránek, kde to dělalo problém?<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 10. 1. 2016, 03:52 (UTC) ::: Nejen dělalo, ale dělá: [[Stránka:Bible česká SZ III.pdf/1055]] / [[Stránka:Bible česká SZ III.pdf/1056]]; inkludovaný text viz [[Bible česká/První kniha Machabejská#1:38]]. "Odřádkovací" obezličku zde použít nejde, tak jsem to zatím nechal. U [[Ohlasy žalmů|Ohlasů žalmů]] to dělalo problém např. na [[Stránka:Žák, František - Ohlasy žalmů.pdf/32]] / [[Stránka:Žák, František - Ohlasy žalmů.pdf/33]] nicméně ten problém byl méně citelný, protože se nachází na přelomu sloky; navíc jsem celé Ohlasy předělal na odřádkování, takže momentálně není patrný. Chcete-li, klidně si ten žalm předělejte na poem a otestujte.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 10. 1. 2016, 06:58 (UTC) ::: Ještě mě napadlo řešení dát na první stránce <code><nowiki><poem></nowiki></code> do inkludované části a <code><nowiki></poem></nowiki></code> do patičky, a na poslední stránce <code><nowiki><poem></nowiki></code> do hlavičky a <code><nowiki></poem></nowiki></code> do inkludované části. Asi by to fungovalo, ale připadá mi to jako větší prasárna, než ty line-breaky. A asi by to nadělalo bordel, kdyby se někam inkludovala jen první stránka a ne poslední. Což by se sice asi stávat nemělo, ale stejně je mi to nějak proti srsti.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 10. 1. 2016, 06:58 (UTC) :::: Tak jsem si prověřil chování a ta extenze je celá poněkud problematická, nejen v tomto konkrétním případě přetékajících <code><nowiki><poem></nowiki></code> mezi stránkami. Celkově vůbec přináší spíše víc problémů a škody, než užitku. Osobně bych vřele doporučil minimálně sbírky básní vkládat do stránek v hlavním jmenném prostoru standardním způsobem. Ale podle toho, jak jsem zkoumal chování extenze i v jiných případech, bych doporučoval ji do doby, než bude dostatečně bez klíčových chyb a nedostatků, nepoužívat pro vkládání textu do hlavního jmenného prostoru vůbec.<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 13. 1. 2016, 04:08 (UTC) ::::: @Danny B.: Myslím, že ''přinejmenším'' se dá použít pro přípravu textů, které by se pak po dokončení korektur mohly do hlavního ns substnout. Jinak ale: nějaké na nějaké mouchy jsem také narazil, ale žádných jiných ''klíčových chyb a nedostatků'' si vědom nejsem. Mohl byste prosím uvést nějaký příklad?--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 13. 1. 2016, 06:55 (UTC) :::::: Však jsem psal, že <q>nepoužívat pro vkládání textu do hlavního jmenného prostoru</q> - pokud si pomocí toho chce někdo připravit text, který pak do hlavního jmenného prostoru překopíruje, je to jeho věc...<br />Například to, že vkládá skrytý kód dovnitř běžícího textu, čímž jej narušuje (a což je mj. i jeden z důvodů, proč nefunguje ten přetékající <code><nowiki><poem></nowiki></code>).<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 14. 1. 2016, 10:53 (UTC) :::::::Pokud se dobře dívám tak vkládání <code><nowiki><p>...</p></nowiki></code> ke každému bloku je vlastností Mediawiki a ne extenze.<br/>Nechápu ovšem, proč nepoužívat extenzi, když jsou pravidla jasně daná? Pokud chceme tuto situaci řešit, musíme zlikvidovat formátování <code><nowiki><p></nowiki></code>, protože se jednoduše vkládá všude a pak to dělá neplechu. Místo toho můžeme mít CSS id pro různé situace (např. ten oddělovač, poem, atd.) a vevnitř může být cokoliv. Můžeme dokonce mít CSS, které obsah např. toho oddělovače vždycky zobrazí jako * a ignoruje vkládaný kód. Myslím, že všechny požadované věci od uživatelů jdou řešit.<br/>Mě teď zajímá, jestli jste vůbec ochoten toto řešit? Nabízím pomoc, aby to proběhlo do uspokojivého konce. [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 14. 1. 2016, 16:03 (UTC) :::::::: Většina toho, co píšete, je bohužel jaksi tzv. "mimo mísu", takže těžko na to reagovat, přesto se pokusím:<br />O <code><nowiki><p></nowiki></code> tu ovšem nikdo nemluví.<br />Která pravidla <q>jsou jasně daná</q> a kde?<br />Formátování <code><nowiki><p></nowiki></code> nezrušíme, protože to prostě nejde (dá se to pouze uživatelsky nepřívětivě obcházet).<br />Nemůžeme mít <q>CSS id pro různé situace</q>, neboť by to nebylo opakovaně použitelné.<br />Zbytek už je fakt zcela mimo... :-/<br />Jak vidno zde a v jiných diskusích, tak to řeším. Ochota by mne přešla v okamžiku, kdy by někdo protlačoval sémanticky či kódově chybná či nevhodná řešení.<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 15. 1. 2016, 05:33 (UTC) :::::::::{{Ping|Danny B.}}Když nemluvíte o <nowiki><p></nowiki>, tak o čem?<br/>Jak píše [[Uživatel:Shlomo|Shlomo]]: ''Ještě mě napadlo řešení dát na první stránce <code><nowiki><poem></nowiki></code> do inkludované části a <code><nowiki></poem></nowiki></code> do patičky, a na poslední stránce <code><nowiki><poem></nowiki></code> do hlavičky a <code><nowiki></poem></nowiki></code> do inkludované části.'', tak takhle se to principiálně dělá. <br/>Ad formátování <code><nowiki><p></nowiki></code> myslím to, že se k obecnému elementu p přidá nějaké CSS, což obecně nemůže fungovat. Teď to tam je a dělá to nepořádek. Asi jste mi neporozuměl, protože to jde.<br/>ad CSS id pro různé situace) Aha sorry, myslel jsem class u elementu.<br/>Ad mimo) [https://jsfiddle.net/tupinek/bnattx23/ verze z ornamenty], [https://jsfiddle.net/tupinek/gbLac4z7/ verze unifikovana] [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 15. 1. 2016, 12:40 (UTC) == Zpěvy == Tohle je mnohem zajímavější počteníčko, zvlášť když se můžeme podívat jak básnili naši předci. Ty žalmy asi nedám, to nemůžu číst.--[[Uživatel:Juandev|Juandev]] ([[Diskuse s uživatelem:Juandev|diskuse]]) 12. 1. 2016, 07:09 (UTC) :Jsem rád, že se líbí, a děkuji za ten kus práce, který jste na žalmech udělal. Mě zaujaly hned z několika důvodů, ale je mi jasné, že nesednou každému. Ony taky žalmy nejsou žádné oddychové čtení. Chtěl jsem se časem pustit i do komentářů k žalmům (Hejčl, Sedláček), ale tam si zase nejsem jisý, jestli některé pasáže rozdýchám já... No každopádně je zkusím připravit a když tak je třeba časem dotáhne někdo další.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 12. 1. 2016, 07:22 (UTC) == Poznámky pod čarou == V [[Stránka:Bible česká SZ III.pdf/1051]] a dalších podobných byl nějaký problém s použitím <code><nowiki><ref></nowiki></code> a {{Šablona|Poznámky pod čarou}}? {{Uživatel:Danny B./podpis}} 15. 1. 2016, 07:42 (UTC) :Problém není s extenzí, ale spíš koncepční pro tento typ textů. Nemám moc jasno v tom, jak takto dlouhý a hojně komentovaný text připravit do hlavního ns. Prozatím jsem tedy připravoval k transkluzi jen výchozí biblický text (který by koneckonců mohl existovat i samostatně, s patřičným(i) odkazem/odkazy na komentovanou verzi) a komentáře jsem jen prošel na OCR chyby a ''prozatím'' dále neřešil.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 15. 1. 2016, 08:24 (UTC) OK, možná by pak nebylo od věci mít někde seznam stránek momentálně netranskludovaných kompletně, aby se na to nezapomnělo...<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 15. 1. 2016, 09:14 (UTC) :Není mi moc jasné, k čemu by takový seznam byl a kdo by ho udržoval, ale klidně ho vytvořte.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 17. 1. 2016, 08:28 (UTC) == Stop == Přestaňte selektivně cenzurovat názory ostatních. Díky. --[[Uživatel:Lenka64|Lenka64]] ([[Diskuse s uživatelem:Lenka64|diskuse]]) 15. 1. 2016, 08:31 (UTC) :Názor jsem ponechal. Odstranil jsem pouze irelevantní komentář vztahující se k mé osobě.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 15. 1. 2016, 08:48 (UTC) :: Kdybych měl odstraňovat každý (dle tohoto měřítka) irelevantní komentář vztahující se k mé osobě, tak bych se uodstraňoval. To, že píšete hutný kód, je snadno ověřitelné tvrzení, a můj předpoklad je můj předpoklad - předpoklady tu lidé píší běžně (jen je občas jako předpoklad neoznačí, takže je možné, že si je nezasvěcený čtenář vezme jako fakta, ale to není tento případ). Suma sumárum, cenzorování věty <q>což, předpokládám, vy - píšící hutný neodsazovaný kód - oceníte</q> je přinejmenším zbytečné (měl bych i další adjektiva, která bych za jiných okolností použil, ale v zájmu zbytečného nedmýchání sporu si je (alespoň zatím) ponechám pro sebe). Vás žádám, abyste to opětovně neodstraňoval, neboť na tom zcela zjevně nic závadného není (nehledě na to, že tou cenzurou jste odstranil část smyslu sdělení). Děkuji.<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 15. 1. 2016, 09:22 (UTC) ''Odstranil jsem pouze irelevantní komentář vztahující se k mé osobě.''.... to si dejte vytesat do kamene... --[[Uživatel:Lenka64|Lenka64]] ([[Diskuse s uživatelem:Lenka64|diskuse]]) 9. 3. 2016, 21:37 (UTC) == E-mail == Poslal jsem vám e-mail kolego. Četl jste ho?--[[Uživatel:Juandev|Juandev]] ([[Diskuse s uživatelem:Juandev|diskuse]]) 16. 1. 2016, 12:41 (UTC) :Teď už ano, předtím jsem ho přehlédl. Děkuji za upozornění. Odpověděl jsem stejnou cestou.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 16. 1. 2016, 18:54 (UTC) Jen velká škoda, že na mé e-maily ani přes upozornění nereagujete, natož pak takto obratem. :-/<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 17. 1. 2016, 14:47 (UTC) :Když už se téma (ne)odpovídání nakouslo, mohl byste se prosím vyjádřit k [https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:U_pramene#Odblokov.C3.A1n.C3.AD_u.C5.BEivatele_Auvajs odblokování Auvajse]? Zřejmě jste můj požadavek jen přehlédl. Ještě bych rád dodal, že mi na Wikislovníku dlužíte odpověď na mé dvě výzvy z února loňského roku ve své diskusi. Zřejmě jste je asi také jen přehlédl. --[[Uživatel:Martin Kotačka|Martin Kotačka]] ([[Diskuse s uživatelem:Martin Kotačka|diskuse]]) 17. 1. 2016, 15:44 (UTC) ::Však bych mohla tady uvést desítky zpráv na které Danny vůbec neragoval napříč projekty. Jak se říká "jdi vždy příkladem", anebo "jak se do lesa volá, tak se z lesa ozvývá" - jinak řečeno, když neodpovídám na dotazy, tak se nemohu divit, že ani mě není odpovídáno.--[[Uživatel:Juandev|Juandev]] ([[Diskuse s uživatelem:Juandev|diskuse]]) 26. 1. 2016, 08:28 (UTC) == Ohlasy žalmů == Proč jste nevložil do jednotlivých částí {{Šablona|Textinfo}}? {{Uživatel:Danny B./podpis}} 25. 1. 2016, 14:26 (UTC) :Nevkládám ji do částí téměř nikdy; zejména ne v případech, kdy by jen opakovala informace uvedené na hlavní stránce díla.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 25. 1. 2016, 21:39 (UTC) == Nahum == Ten [[:Stránka:Zpěvy zavržených.pdf/17|Nahum]] to je zajímavá báseň. Podle mně se to dá číst i ve sloupci a různě křižmo.--[[Uživatel:Juandev|Juandev]] ([[Diskuse s uživatelem:Juandev|diskuse]]) 25. 1. 2016, 19:30 (UTC) :Jak je libo :) O její struktuře je něco v poznámkách, ale o čtení ve sloupcích či křižmo nic. (Což neznamená, že tak nemůžete činit...) Mě tase zaujala svou takřka "ekumenickou" použitelností - byť to zajisté nebyl autorův záměr. --[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 25. 1. 2016, 21:43 (UTC) Ano, celé je to velmi zdařilá sbírka. Dokonce mám chuť s ní nějak dál pracovat. Některé básně jsou věru těžce čitélné, ale většina je fajn. Určitě si to ještě jednou přečtu, až to přesuneme do hlavního ns.--[[Uživatel:Juandev|Juandev]] ([[Diskuse s uživatelem:Juandev|diskuse]]) 26. 1. 2016, 08:24 (UTC) == &lt;nowiki/&gt; == Je nějaký důvod, proč do stránek vkládáte <code><nowiki><nowiki/></nowiki></code> (konkrétně Zpěvy zavržených, ať už v hlavním jmenném prostoru nebo v korekturním)? {{Uživatel:Danny B./podpis}} 14. 2. 2016, 10:47 (UTC) :Ve jmenném prostoru "Stránka:" je to proto, aby se korektně zobrazil nadpis. Bez uvedení <code><nowiki><nowiki/></nowiki></code> se při transkluzi místo formátovaného nadpisu zobrazoval zdrojový kód nadpisu. :V hlavním jmenném prostoru to zapotřebí není, je ovšem možné, že to někde omylem zůstalo po mém experimentování. Ještě to jednou projdu a případné výskyty promažu.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 14. 2. 2016, 14:32 (UTC) ::<small>Hotovo.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 14. 2. 2016, 15:27 (UTC)</small> :Dodatek: Na stránce [[Stránka:Zpěvy zavržených.pdf/39]] to není kvůli nadpisu, ale že se jinak při transkluzi spojoval první odstavec s posledním odstavcem z předchozí stránky.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 14. 2. 2016, 14:44 (UTC) Díky za odstranění. Jinak u toho nadpisu zjevně stačí jen jeden prázdný řádek před ním.<br />Každopádně to transkludování pomocí <code><nowiki><pagelist /></nowiki></code> zjevně přináší více škody než užitku. Výsledný kód stránky v hlavním jmenném prostoru je vždy chybný, ať už se s tím dělá cokoliv. Jak jsem psal už [[#Break|výše]] - celá ta extenze je značně problematická a toto je jen další ukázka její neschopnosti. Ještě zkusím nějaké další testy, ale vypadá to, že skutečně bude nutné to do hlavního jmenného prostoru kopírovat (v ideálním případě pouhým substem jednotlivých stránek), protože jinak jsou tam ty texty problematické.<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 14. 2. 2016, 18:56 (UTC) == Židovští autoři == Všiml jsem si, že jste založil řadu různých děl od židovských autorů. Mohl byste k nim založit i stránky autorů a autorské kategorie? Díky. {{Uživatel:Danny B./podpis}} 23. 2. 2016, 22:50 (UTC) :Předpokádám, že jde o básníky presentované ve sbírce [[Zpěvy zavržených]] - pokud ano, tak některým už jsem autorské stránky vytvořil, ostatní mám v plánu postupně doplňovat. Autorské kategorie si tedy do tohoto plánu tímto přidávám ;) --[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 24. 2. 2016, 23:18 (UTC) == Autor:Jaroslav Sedláček == Ta poslední položka je nějaký chybný odkaz, prosím, opravte to. Díky. {{Uživatel:Danny B./podpis}} 27. 2. 2016, 17:58 (UTC) :Opraveno, děkuji za upozornění.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 27. 2. 2016, 18:09 (UTC) == Informace k archivaci == Součástí mého přesunu do [[Wikizdroje:U pramene/Archiv 9|archivu]] byl i blok [[Wikizdroje:U pramene/Archiv 9#Dokumentace šablon]], kde jste ještě letos v lednu podal jeden doplňující dotaz. Vzhledem k tomu, že od dotazu uplynuly prakticky dva měsíce, odpověď nedorazila a diskuse skončila, archivoval jsem to také; nicméně Vás na to upozorňuji. --[[Uživatel:Okino|Okino]] ([[Diskuse s uživatelem:Okino|diskuse]]) 2. 3. 2016, 18:15 (UTC) == divy == Proč je tam přidáváte? {{Uživatel:Danny B./podpis}} 8. 3. 2016, 11:01 (UTC) :Protože někdo nedávno nastyloval .poem jako inline-block a následují-li za sebou dva poemy, zobrazí se vedle sebe :( Vypadá to ve výsledku ošklivě a nepřehledně. Viz třeba [[Bible česká/První kniha Machabejská#2]], kde jsem to ještě nestihl upravit.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 8. 3. 2016, 11:42 (UTC) Aha, a to je důvod, abyste místo nahlášení divného zobrazování dával do stránek nesmyslné obezličky, které výsledný kód znehodnotí ještě více, než sama extenze?<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 8. 3. 2016, 11:49 (UTC) :Kdyby byla šance, že [[Wikizdroje:U pramene/Archiv 9#Licence pro část díla v šabloně Textinfo|nahlášení divného zobrazování]] přinese před archivací nějaký smysluplný výsledek, možná bych tuto cestu zvažoval. Jinak se řídím zásadou ESO a opravuji si to raději sám. Váš názor, na nesmyslnost řešení ani na znehodnocení výsledného kódu v tomto případě nesdílím. Nemám samozřejmě nic proti, přijdete-li s lepším řešením.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 8. 3. 2016, 12:17 (UTC) Jenže vy to neopravujete, ale ještě více poškozujete. A kdybyste vkládal texty do hlavního prostoru tak, jako jsou v drtivé většině ostatních případů, tj. přímo, žádné problémy byste neměl. Mimo jiné by (vám) tak nenastávalo několik poemů za sebou, což je už samo o sobě nesmysl.<br /> Vaše pseudořešení spočívající v obalování do dalšího zbytečného divu je samozřejmě naprosto nesmyslné, nehledě na to, že je z hlediska označkování textu chybné.<br /> Ad Textinfo: Směšujete jablka a hrušky. Zatímco poem je chování stylopisné (a postihuje všechny stránky, kde je použit), u Textinfo je problém v tom, že v několika stránkách nesprávně vyplňujete šablonu.<br /> Řešení mám, ale nemohu ho implementovat, dokud po sobě neuklidíte to, co jste nesprávně vložil.<br /> {{Uživatel:Danny B./podpis}} 8. 3. 2016, 13:05 (UTC) :Ale omyl, Danny: Samozřejmě, že ho můžeš implementovat, pokud je funkční a neudělá nikde jinde žádnou paseku. Stačí to implementovat, nejlépe potom nahlásit ostatním - a ''teprve pak'' a ''slušně'' a bez ultimat typu "neudělám, dokud neuděláte..." požádat, aby druhý opravil to, co udělal (když už to ''nemůžeš'' udělat sám). --[[Uživatel:Okino|Okino]] ([[Diskuse s uživatelem:Okino|diskuse]]) 8. 3. 2016, 14:36 (UTC) :: Sám si vyvracíš své tvrzení, že můžu: <q>pokud (…) neudělá nikde jinde žádnou paseku.</q> - A teď se zkus zamyslet nad tím, proč asi chci, aby si to Shlomo po sobě vrátil do původního stavu? [[w:Q.E.D.|∎]]<br />A proč bych měl opravovat něco, co někdo jiný zcela svévolně, ač měl jiné možnosti, poškodil?<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 8. 3. 2016, 14:51 (UTC) ::Asi jsi nepochopil to "nikde jinde" jinak, než jsem to napsal já. Pokud to udělá paseku jen tam, kde Shlomo něco pokazil, tak to bude spíš důvod, aby to Shlomo, Ty, nebo kdokoli jiný opravil zpět - zvlášť když všem napíšeš, co mají opravit. ::Proč? Protože to je zásada wikiprojektů. Na uvítanou píšeme nováčkům: "Opravdu se nebojte editovat. Když se Vám občas něco nepovede, ''jiní to spraví''." Nikde se tam nepíše: "Opravdu se nebojte editovat. Když se Vám občas něco nepovede, jiní po Vás budou chtít, abyste to spravili." --[[Uživatel:Okino|Okino]] ([[Diskuse s uživatelem:Okino|diskuse]]) 8. 3. 2016, 14:57 (UTC) :: Jaké všem? Poškodil to pouze Shlomo, a to jen kvůli svévoli, namísto toho, aby to nahlásil, jak je běžný a správný postup.<br />Po nováčkách opravuji, pokud je to zcela jasně chyba vzniklá nevědomostí. Ale Shlomo jednak není ani náhodou nováček a jednak moc dobře ví, že chyby tohoto typu se mají hlásit a ne se svépomocí snažit opravovat, což vede k dalšímu poškození. Takže nevidím jediný důvod, proč po něm opravovat něco, co svévolně poškodil.<br />Tak co kdybys místo vměšování se do diskuse, která se tě netýká, šel a opravil to sám, když se k tomu poškoditel nemá, aby tvá slova nebyla jen prázdné moralizování?<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 8. 3. 2016, 15:06 (UTC) ::: Ty nevidíš jediný důvod, proč po něm něco opravovat? Víš, já ten důvod vidím zcela jasně: Aby to bylo opravené. A to je opravdu pádný důvod, tak pádný, že kdo ho nevidí, musí mít něco s očima. ::: Víš, kdybys to opravdu všem nahlásil, tak bych ''věděl'', co mám opravit. A pak by ani Tvá slova nebyla plané moralizování. S opravováním toho, co Tebe opravovat nebaví, už mám dlouhé zkušenosti a Ty to víš, takže si své trapné poznámky můžeš nechat daleko od cesty, mne opravdu ztrapnit nemohou. ::: A proč se vměšuji do diskuse? Protože zase vidím, kam ta diskuse zase vede. Už zase je to "opravte to sám, nebo to tak zůstane". Pokud Shlomo nebude mít čas a - po Tvé kritice, ve které si zase wikiprojekty s jejich zásadou ESO pleteš s čímsi jiným, kde musí být po Tvém - ani chuť, tak to zase zůstane neopravené a Ty to přece neopravíš, Ty tam když tak dáš jako jinde šablonu upravit a necháš to tak klidně viset celé roky... Proto se vměšuji do diskuse, aby to tak nezůstalo. --[[Uživatel:Okino|Okino]] ([[Diskuse s uživatelem:Okino|diskuse]]) 8. 3. 2016, 15:22 (UTC) ::::Jdi něco dělat...... diskutére..... --[[Uživatel:Lenka64|Lenka64]] ([[Diskuse s uživatelem:Lenka64|diskuse]]) 8. 3. 2016, 15:30 (UTC) :::::Děkuji za radu. V době, kdy jste to psala, jsem kromě zdejších reakcí především ručně skenoval další část [[Paměti Augustina Bergra|Pamětí Augustina Bergra]], abych ho sem mohl zase vložit. Je to stará kniha a je třeba s ní pracovat opatrně, takže to fakt trvá. Ještě mezi tím jsem si taky odskočil napsat [[w:Alžběta Plívová|článek na Wikipedii]]. Stačí Vám to, milá paní kontrolorko wiki-práce, nebo je to snad pořád málo...? --[[Uživatel:Okino|Okino]] ([[Diskuse s uživatelem:Okino|diskuse]]) 8. 3. 2016, 17:07 (UTC) :::@Danny B.: Ne, opravdu nevím o tom, že by byla povinnost chyby hlásit a že by k jejich opravování byli oprávněn jen někdo (a kdo?) Na žádném wikiprojektu jsem se s takovým postupem nesetkal a ani zde jsem se o něm v žádné nápovědě, pravidlech, manuálech či dokumentacích nic nedočetl.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 8. 3. 2016, 16:20 (UTC) :::: Nepřekrucujte má slova, nic takového jsem neřekl. A že je zvykem hlásit na diskusních stránkách komunity opakovaně se vyskytující tytéž problémy se zobrazením, víte moc dobře.<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 9. 3. 2016, 13:56 (UTC) :: Aha, takže někdo bude privilegovaně svévolně věci poškozovat a druzí mají otrocky jít a zametat to po něm? Hmm, co mi to jen připomíná? Aha, už vím - nápis na jistém plotě pravící, že <q>všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější</q>.<br />A proč mám obtěžovat ostatní, když jediným viníkem je Shlomo, kterého jsem upozornil? Chceš-li se angažovat, nechť tě naviguje viník této situace, který by měl být správně tím, kdo to opraví.<br />Naopravoval jsem se technických záležitostí za svůj wikiživot dost, což se o tobě říct nedá, aneb tvé zkušenosti jsou maximálně tak akorát plytké. Každopádně jak jsem již psal - neopravuji svévolné poškozování. To ať si udělá sám poškoditel, aby věděl, že takhle se to nedělá. A nebo někdo, komu nepřijde divné po někom otrocky opravovat jeho svévolná poškozování.<br />A víš o tom, že ty jsi ty označené stránky nechal klidně viset celé roky rovněž? Stejně jako kterýkoliv jiný uživatel, který je neupravil. Každopádně vidíš, díky za inspiraci - když to nikdo neopraví, tak na to přidám tu šablonu.<br />Podtrženo a sečteno: Píšeš samé prázdné fráze. Prostě to tedy oprav a nemoralizuj. Místo zaplevelování zdejší diskuse jsi to už mohl mít dávno hotové. Když kážeš vodu, tak nepij víno.<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 8. 3. 2016, 15:42 (UTC) :@Danny B.: Je pravda, že reakci typu "nepoužívejte korekturní extenzi" jsem očekával, také proto jsem raději hledal řešení sám... Nerozvedená tvrzení o tom, že je něco "pseudo-", "naprosto nesmyslné", "zbytečné" a "chybné" také nejsou nic nového a v této podobě na ně mohu odpovědět pouze to, že řešení je funkční, smysluplné, potřebné a bezchybné. A že nic nebrání tomu, nahradit ho jiným, elegantnějším a neméně funkčním, smysluplným, potřebným a bezchybným řešením. Jak píše Okino, máte-li řešení, klidně je implementujte; bude-li funkční, o Kapperovy básně už se postarám. :Ad více poemů za sebou: To, že vás u něčeho nenapadá využití, ještě neznamená, že je to nesmysl. Popis extenze poem na mw takové použití výslovně zmiňuje, takže zdejší uživatel může oprávněně očekávat, že bude funkční. :Ad textinfo: Ptám se tedy znovu: Jak v takovýchto případech šablonu "správně" vyplnit?--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 8. 3. 2016, 16:06 (UTC) :: Řešení ''není'' ani smysluplné, ani bezchybné. Obalujete a seskupujete náhodné části textu. A ne, nejprve po sobě opravte, co jste nesprávně pseudoopravil, a teprve pak mohu implementovat připravené řešení. Vy jste viníkem nastalého stavu, kdy je tu nejednotnost v kódu, je tedy vaší povinností to po sobě opravit. Ignorování této povinnosti je hrubě nezodpovědné a nekolegiální.<br />Více poemů přímo za sebou logicky nastat nemůže, protože jedna báseň = jeden poem. Rozložení jedné básně na více poemů je tak ze sémantického hlediska chybné. Popis extenze pouze zmiňuje, jak se to v daném případě chová, nikoliv to, že je to správné.<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 9. 3. 2016, 14:34 (UTC) :::Nic neseskupuji. Obaluji nikoli náhodné části textu, ale ty části textu, které se (vinou vašeho zásahu do stylopisu) zobrazují nekorektně, když obaleny nejsou. Obaluji je do prvku, který nenese sémantický význam a nebude kvalitu výsledného dokumentu nijak narušovat. Ale to všechno samozřejmě víte, přesto stále dokola opakujete svá nepodložená obvinění. Proč? :::Žádnou povinnost opravovat samozřejmě nemám. Moje účast na projektu je zcela dobrovolná. Navzdory tomu jsem přislíbil, že ony úpravy, které vám tak vadí, přepracuji v duchu vašeho řešení, jakmile ho připravíte a zprovozníte. V současné době to není možné, protože úprava, kterou požadujete, by způsobila nekorektní zobrazení díla, a něco takového nepovažuji za opravu a nehodlám to provádět. :::Pokud popis extenze zmiňuje, jak se to v daném případě chová, tak zjevně předpokládá, že to tak může být použito. Pravidlo "jedna báseň = jeden poem" nikde v dokumentaci definováno není. Naopak si dovedu představit smysluplné použití způsobem "jedna sloka = jeden poem" <small>(dokonce by to asi bylo z hlediska generovaného html kódu sémanticky vhodnější než naše současná praxe, protože celý poem je obalen do elementu <code><nowiki><p>…</p></nowiki></code>, ale to už je na jinou debatu)</small>. Nehledě na to, že i kdyby pravidlo "jedna báseň = jeden poem" v dokumentaci zakotveno bylo, kde máte záruku, že v nějakém zde zpracovávaném díle nebudou dvě básně za sebou… :::Shrnuto: Chcete-li situaci řešit ''konstruktivně'', implementujte prosím nejprve vámi připravené řešení. Koneckonců se jedná o řešení ''reálného'' zobrazovacího problému, který jste (byť zjevně s dobrým úmyslem) způsobil vy a který se netýká pouze Kappera. Moje úprava v oněch pěti básních byla reakcí na tento problém, je tedy přirozené, aby její odstranění bylo reakcí na vaše vyřešení onoho problému. A máte-li řešení opravdu již ''připravené'', prosím, abyste ho implementoval co nejdříve, abych mohl ještě před koncem března doplnit další texty aktuálního "autora měsíce". A taky aby si případný čtenář mohl přečíst korektně zobrazené jeho [[Pohádky přímořské/Zaboravilac|texty již dříve vložené]].--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 9. 3. 2016, 16:03 (UTC) ::Danny: Napsal jsi sedmnáct vět, aniž by kterákoli z nich tuhle diskusi posunula byť o milimetr k tomu, abych to opravil, protože pořád nevím, o co jde. ''To'' je zaplevelování. Místo toho můžeš udělat jednu příkladnou editaci a odkázat na ni, abych věděl, o co jde. To by nebylo zaplevelování. Zaplevelováním by bylo i reagování na Tvé další zbytečné a off-topic výpady. --[[Uživatel:Okino|Okino]] ([[Diskuse s uživatelem:Okino|diskuse]]) 8. 3. 2016, 16:52 (UTC) == Repetice == má v Unicode přiřazeny znaky 𝄆 a 𝄇, proč používáte [: a :]? Děkuji. {{Uživatel:Danny B./podpis}} 18. 3. 2016, 14:58 (UTC) #Nemám je na klávesnici. #Nemám je ani v tabulce zvláštních znaků v rozšířeném panelu nástrojů. #Nezobrazují se mi (a předpokládám, že ani mnoha dalším uživatelům). #V předlohách, z nichž čerpám, je použito [: a :] #Nejsem si jist, zda ony znaky jsou určeny pro použití ''v textu''. Unicodová tabulka je označuje jako "musical symbols", podobně en.wiki je [[w:en:Musical Symbols (Unicode block)|popisuje]] jako "characters for representing modern musical notation". Obojí implikuje spíše použití v rámci notového zápisu, čemuž odpovídá i jejich provedení v tabulkách prezentovaných na stránkách unicode.org. Já sám si nejsem jist, zda jsem je někdy v této podobě viděl použity v textové sazbě. Možná ano, ale rozhodně ne moc často... Zdravím, --[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 19. 3. 2016, 19:20 (UTC) Jediný důvod, který mě zajímal a je relevantní, je ten čtvrtý, tedy předloha, vzhledem k tomu, že nelinkujete žádnou online verzi a neměl jsem tak možnost do ní nahlédnout sám, stejně tak do případného lokálního scanu. Důvody 1-3 jsou zcela irelevantní, pátý je spekulace. Jinak ve znakově omezené sazbě se obvykle píše <code>|: repetice :|</code>, ev. <code>/: repetice :/</code>. <small>(hranaté závorky jsem pro změnu zase nikdy neviděl já)</small><br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 20. 3. 2016, 06:35 (UTC) :V tom případě jste se rovnou mohl zeptat, jaké repetiční znaky jsou v předloze. To, že vás ostatní důvody nezajímají, zase pro změnu příliš nezajímá mě. Já vám je uvedl proto, že jste se zeptal, ne proto, že bych z jejich prezentace měl nějaký požitek či v ní spatřoval nějaký užitek. :Některé scany můžete najít v "elektronické knihovně" [http://nulk.cz NÚLK]. A mohu vás ubezpečit, že zápis hranatými závorkami je v publikacích tohoto typu běžný.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 20. 3. 2016, 07:11 (UTC) == Reference == Prosím, [[Sichat Jicchak/Závěrečný zpěv|opravte si]]. Díky. {{Uživatel:Danny B./podpis}} 6. 5. 2016, 19:03 (UTC) == Výpis referencí == Je nějaký důvod, proč nesystematicky a bez diskuse [{{Fullurl:Special:RecentChanges|tagfilter=references}} vkládáte] blok <code><nowiki><references></nowiki></code>, když je zde zvykem vkládat {{Šablona|Poznámky pod čarou}} nebo {{Šablona|Redakční poznámky}}? {{Uživatel:Danny B./podpis}} 16. 5. 2016, 10:35 (UTC) :[[w:en:Begging the question|„Přestal jste už bít svoji ženu?“]]--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 16. 5. 2016, 12:03 (UTC) Když už jste se začal opičit s argumentací, měl byste ji ještě používat správně... ;-) A teď ještě odpověď na moji otázku, prosím...<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 16. 5. 2016, 19:47 (UTC) ::Proč hned tak zhurta? Pokud má šablona oproti html tagu nějaké výhody, navrhuji začít vyjádřením těch výhod. Zvyky se mohou měnit, například tak, že někdo to začne jinak, a když to ničemu nevadí, tak se další přidají. Když to vadí, stačí říct, proč to vadí. ::Mimochodem, já používám tu šablonu taky spíše ze zvyku, aniž tuším, v čem by to mělo být lepší. Na Wikipedii se ten tag používá, aniž by někdo narážel na nějaké problémy, takže by mě ty výhody také docela zajímaly. Kromě toho, když začnu nějakou novou stránku ve jmenném prostoru Stránka, tak se mi do zápatí automaticky samo vkládá <code><nowiki><references/></nowiki></code>, takže už jsem přemýšlel, jestli to nakonec už i tady není upřednostňovanější varianta (v opačném případě bych totiž čekal, že se tam automaticky bude vkládat ta šablona). [[Uživatel:Jan.Kamenicek|Jan.Kamenicek]] ([[Diskuse s uživatelem:Jan.Kamenicek|diskuse]]) 16. 5. 2016, 20:13 (UTC) Jaké zhurta? Zcela objektivně jsem popsal status quo. A že vám najednou nevadí, že někdo dělá něco jinak, než je dlouhodobý úzus, když jindy vyžadujete i pro méně významné změny konsenzus...<br />Proč se používají šablony, je prosté - je třeba rozlišit, o který typ poznámek jde, neboť jedny jsou součástí původního textu a druhé ne (nehledě na jejich odlišné zobrazování), takže srovnání s Wikipedií značně kulhá.<br />Jmenný prostor Stránka je součástí dlouhodobě velmi problematické extenze, kterou by bylo vhodnější vůbec nepoužívat. Kromě toho nemá jak rozpoznat, o který typ poznámek jde.<br />PS: Není to HTML tag.<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 16. 5. 2016, 20:59 (UTC) :A opět zhurta :-( Proč je na Wikizdrojích tak těžké zahájit diskusi úplně obyčejně, neutrálně (nebo dokonce přátelsky) ... I když nevím, o čem hovoříte konkrétně, tak stále jsem pro konsensus, i nyní. Nevadil mi nesouhlas jako takový, ale to bylo myslím z mého příspěvku zřejmé (viz má věta: ''když to vadí, stačí říct, proč to vadí''). :Myslím, že jsem s Wikipedií nic nesrovnával, jenom jsem psal, že tam to funguje a ptal se, jaké jsou výhody jiného přístupu zde. Omlouvám se, pokud vám přišlo, že ten dotaz nějak kulhá, ale vaše vyjádření mi to stejně nevysvětlilo. Nezdá se totiž, že by se <code><nowiki><references/></nowiki></code> s šablonou Redakční poznámky nějak tloukl. Zkusil jsem si jen tak v náhledu, jaké by to bylo, kdybych používal <code><nowiki><references/></nowiki></code> pro běžné poznámky a šablonu pro redakční poznámky, a výsledek byl identický, jako když používám dvě různé šablony, takže žádnou přímou výhodu stále nevidím. Pro vložení běžné poznámky se nepoužívá šablona, ale <code><nowiki><ref><ref/></nowiki></code>, zatímco pro vložení redakční poznámky se používá šablona <code><nowiki>{{Redakční poznámka|}}</nowiki></code>. Z vašeho vysvětlení jsem nepochopil, proč není možné podobně pro zobrazení běžné poznámky použít <code><nowiki><references/></nowiki></code>, zatímco pro zobrazení redakční poznámky šablonu <code><nowiki>{{Redakční poznámky}}</nowiki></code>. Abyste mi rozumněl, já proti šablonám <code><nowiki>{{Poznámky pod čarou}}</nowiki></code> nic nemám, sám je používám, jenom se ptám, v čem je problém, pokud je třeba někdo zvyklejší používat něco jiného. Mě to přijde prašť jako uhoď. Wikizdroje trpí nedostatkem přispěvatelů, takže pokud z nevyužívání šablony neplyne nějaká opravdu markantní nevýhoda, tak bych se kvůli tomu nehádal, uživatele zbytečně nesvazoval a nechal je používat, co je jim příjemnější. :Ad jmenný prostor stránka: žádné ''dlouhodobé problémy'' jsem nezaznamenal, ale přesto: bylo někde navrženo nějaké lepší řešení? [[Uživatel:Jan.Kamenicek|Jan.Kamenicek]] ([[Diskuse s uživatelem:Jan.Kamenicek|diskuse]]) 16. 5. 2016, 23:18 (UTC) Já jsem se zcela neutrálně s popisem statu quo zeptal, proč to Shlomo dělá. Odpověď jsem nedostal. Pokud se vám to nezdá, mohl byste mi, prosím, napsat, jak byste to se zachováním všech obsažených informací formuloval vy?<br /> <q>když to vadí, stačí říct, proč to vadí</q> - důvody jsem uvedl, aniž bych musel. Zdůvodňovat má ten, kdo chce změnu. Konsenzus vychází z dlouhodobého úzu, kterým je používání šablon. Pakliže to někdo chce změnit a začít používat něco jiného, měl by nejprve vyvolat diskusi, a to se tu nestalo.<br /> Výsledek samozřejmě nebyl identický, zkuste si to, prosím, dát do náhledu ještě jednou. Kromě toho, že se to liší ''vizuálně'', se to liší i ''kódem'', a ten je důležitý. Opakuji, že jde o to, aby bylo rozlišeno, co je součástí díla a co není. A toho se zadáním prostého <code><nowiki><references /></nowiki></code> nedosáhne. Hence vámi zmiňovaná <q>markantní nevýhoda</q>.<br />Jinak se bavíme o hlavním jmenném prostoru (jak vidno i z mého odkazu v původním dotazu) a o tom, proč tam Shlomo nekonsenzuálně vkládá tag namísto šablon, takže větvit tuto diskusi k jiným tématům by bylo kontraproduktivní.<br /> {{Uživatel:Danny B./podpis}} 17. 5. 2016, 07:44 (UTC) :{{Ping|Danny B.}}{{Ping|Jan.Kamenicek}} Myslím, že toto je dost nesmyslná diskuze. V dokumentaci k šabloně {{Šablona|Poznámky pod čarou}} je jasně řečeno proč se to používá. Takže ta počáteční otázka na Shloma má reálný základ. Myslím, že je rozumné to přejmenovat. Zatahování řečí o tom, že proofreading extenze je špatná, do této diskuze je naprosto zcestné. Když už tak se o tom dá bavit jinde, kde je to pro to prostor. Každopádně [[Uživatel:Danny B.|Danny B.]] opravil to implicitní vkládání <nowiki><references/></nowiki> do jmenného prostoru Stránka, takže to můžeme používat normálně. [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 17. 5. 2016, 09:15 (UTC) [{{Fullurl:Special:Contributions/Shlomo|tagfilter=references}} Za dnešek dalších 11 takových vložení...] Bez jediného zdůvodnění a v rozporu se zdejším územ.<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 29. 5. 2016, 18:25 (UTC) == Chyby v referencích == Prosím, opravte si po sobě [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/31]]. Jinak připomínám existenci tlačítka ''Náhled''... {{Uživatel:Danny B./podpis}} 26. 5. 2016, 22:05 (UTC) :Děkuji za upozornění i za připomenutí. Na oplátku si dovoluji upozornit na existenci indikátoru stavu ve jmenném prostoru Stránka, který byl v tomto případě nastaven na „nebylo zkontrolováno“. To nastavení většinou [[Speciální:Diff/125074/125172|není bezdůvodné]]… --[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 27. 5. 2016, 05:52 (UTC) Již tradičně ve snaze o nejlepší obranu útokem mícháte jablka a hrušky. Přidaný kód ''není'' součástí OCR, pročež se jej indikátor netýká. [[w:Q.E.D.|∎]].<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 29. 5. 2016, 18:30 (UTC) :Hele Danny je to wiki, můžeš si opravit sám.--[[Uživatel:Juandev|Juandev]] ([[Diskuse s uživatelem:Juandev|diskuse]]) 13. 6. 2016, 18:37 (UTC) == Licence == Koukám, že volná díla tady licencujeme pod Creative Commons. Ono to asi jde, ale napadá mne, jestli je to dobrý nápad. Jestli by nebylo lepší duállicencovat z CC0. Probléme CC by-sa je nekompatabilita s jinými podobnými licencemi. CC0 to podle mne umožňuje.--[[Uživatel:Juandev|Juandev]] ([[Diskuse s uživatelem:Juandev|diskuse]]) 13. 6. 2016, 18:36 (UTC) :Které dílo máte konkrétně na mysli?--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 13. 6. 2016, 18:52 (UTC) == Chemické vzorce v OSN == Zdravím. Na vysvětlenou, proč jsem vrátil vaši [https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Ott%C5%AFv_slovn%C3%ADk_nau%C4%8Dn%C3%BD%2FAloin&type=revision&diff=127292&oldid=127206 editaci] chemického vzorce v Ottově slovníku: a) V celém Ottově slovníku je dodržován úzus, že chemické vzorce se píší kurzívou, což pomocí <nowiki><ce></nowiki> nelze. b) Podobně jako <nowiki><math></nowiki>, tak i <nowiki><ce></nowiki> zobrazuje text v jiným fontem (mj. mnohem větším) než jak je psán text okolní, což vypadá opravdu běsně. Pokud je potřeba zapsat nějaký vzorec, který jinak zapsat nelze, tak se nedá nic dělat. V tomto případě to však jinak zapsat lze, a proto si myslím, že ten jiný způsob by měl mít přednost. c) drobnost: takto zapsaný vzorec nelze kopírovat CTRL C+V. Mimochodem, na [https://en.wikipedia.org/wiki/Help:Displaying_a_formula#TeX_vs_HTML na anglické Wikipedii] mají šablonu math, která poskytuje mnohem přijatelnější výstup (viz sloupec zcela vpravo "html rendering". Bylo by možné využít něco podobného? --[[Uživatel:Jan.Kamenicek|Jan.Kamenicek]] ([[Diskuse s uživatelem:Jan.Kamenicek|diskuse]]) 18. 6. 2016, 22:10 (UTC) --[[Uživatel:Jan.Kamenicek|Jan.Kamenicek]] ([[Diskuse s uživatelem:Jan.Kamenicek|diskuse]]) 18. 6. 2016, 22:10 (UTC) :Mám sice poněkud odlišný názor na nezbytnost zachovávání kurzívy tam, kde je nositelem sémantického významu, který lze na wikizdrojích vyjádřit vhodnějšími prostředky, ale jelikož jsem si vědom, že použití <code><nowiki><ce>…</ce></nowiki></code> syntaxe také není zcela ideální řešení, nehodlám jeho prosazováním v OSN (=ostře sledovaném nedodělku ;) ) zbytečně zabřednout do hlubší debaty. Alespoň bych ale poprosil, abyste ve vzorcích nepoužíval [https://www.w3.org/TR/html-markup/small.html sémanticky nevhodný] element <code><nowiki><small>…</small></nowiki></code>--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 18. 6. 2016, 23:16 (UTC) :* a) Kurziva v <code><nowiki><ce></nowiki></code> samozřejmě jde: <ce display="inline">\mathit{C15H16O7}</ce>. :* b) To záleží na použitém prohlížeči (eventuálně jeho doplňcích), operačním systému a nainstalovaných fontech. :* c) Kopírovat samozřejmě jde - zkopíruje se přímo jeho zápis. : {{Uživatel:Danny B./podpis}} 19. 6. 2016, 04:48 (UTC) :: Připomínky: {{ping|Jan.Kamenicek|Danny B.|skrýt=ano}} ::* Ad a) – Takto kurzíva zjevně možná je, ale není to optimální řešení. Pečlivý čtenář si povšimne, že v originálním tisku jsou kurzívou jen symboly prvků, ale ne dolní číselné indexy, kdežto v ukázkovém kódu je kurzívou vše. Dalo by se to vyřešit třeba takto (i když pak trochu zlobí neideální rozteče): <ce display="inline">\mathit{C}_{15}\mathit{H}_{16}\mathit{O}_{7}</ce>. <small>(Pozn.: tag <code><nowiki><ce/></nowiki></code> vidím použit prvně, obvyklejší je <code><nowiki><chem/></nowiki></code>. A když jsem zmiňovaný způsob parciální italiky, plus ještě nějaké další fičůry, použil v článku, přidala se červená [[:Kategorie:Stránky používající zastaralý formát značek chem|kategorie]] o zastaralé chem syntaxi; jsem si skoro jist, že jsem to komentoval a tázal se v [[Diskuse ke kategorii:Stránky používající zastaralý formát značek chem]], pokud ano, někdo to smazal.)</small> ::* Zmíním jeden související občasný cca sémantický problém: V době, kdy vznikla OSN, se v chemických vzorcích používala tečka (dole) jako symbol chemické vazby. Tak, jak to máme momentálně použito např. v článku [[Ottův slovník naučný/Hexosy|Hexosy]], tečka se převede na prostřední tečku (·), která se však dnes používá jako symbol oddělení složek směsí nebo stechiometrických „molekulárních sloučenin“, známě u hydrátů (např. <chem display="inline">CuSO4.5H2O</chem>). :: Zdraví, —[[Uživatel:Mykhal|Mykhal]] ([[Diskuse s uživatelem:Mykhal|diskuse]]) 18. 6. 2020, 17:53 (UTC) == Centrování == Zdravím. Můžu se laicky zeptat, [https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Ott%C5%AFv_slovn%C3%ADk_nau%C4%8Dn%C3%BD/Aeolova_harfa&curid=43001&diff=128751&oldid=128489 v čem je rozdíl]? Díky. --[[Uživatel:Jan.Kamenicek|Jan.Kamenicek]] ([[Diskuse s uživatelem:Jan.Kamenicek|diskuse]]) 4. 7. 2016, 09:10 (UTC) :Ve validitě kódu. MediaWiki přešla na HTML5, který již element <code><nowiki><center>…</center></nowiki></code> [http://www.w3schools.com/tags/tag_center.asp nezná].--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 4. 7. 2016, 09:41 (UTC) == Šachovnice et al. == Prosím, než příště bezhlavě přeberete odněkud šablonu a/nebo modul, přesvědčte se, že hromadně nevytvářejí [[:Kategorie:Systém:Stránky s duplicitními argumenty ve voláních šablon|chyby]]. Děkuji. {{Uživatel:Danny B./podpis}} 18. 7. 2016, 14:39 (UTC) : To jsem provedl, o žádných chybách nikde ani zmínka. Pouze upozornění, že se použije pouze poslední uvedená hodnota.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 18. 7. 2016, 15:41 (UTC) A prosím, než příště začněte někoho obviňovat z bezhlavosti, zamyslete se, zda jsou taková slova na místě. O žádosti o import, kterou jsem šest dní před založením zdejší lokální kopie modulu napsal u pramene, jste nade vší pochybnost věděl. Převzetí šablony/modulu z jste z navržených myslitelných řešení vybral vy...--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 18. 7. 2016, 15:41 (UTC) == Autoři s rozlišovačem == Prosím, když vytváříte autora s rozlišovačem (konkrétně ''Autor:Vilém Steinmann (1840–1905)''), tak vytvořte i příslušný rozcestník, neboť není jasné, zda existují i další autoři stejného jména a nemá tak být název bez rozlišovače. Díky. {{Uživatel:Danny B./podpis}} 18. 8. 2016, 10:06 (UTC) :Konkrétně Steinmann doplněn. Zdravím, --[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 18. 8. 2016, 10:49 (UTC) Další nalezenec: ''Autor:Josef Pospíšil (1861–1916)''<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 27. 8. 2016, 14:17 (UTC) :Zrozcestníkováno.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 27. 8. 2016, 22:51 (UTC) :: Ach jo, a to je takový problém dodržet formát? Proč jste si zrovna v tomto rozcestníku vymyslel jiný?<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 28. 8. 2016, 12:37 (UTC) == Upřesnění autora == Prosím, upřesněte v [[Slovanstvo ve svých zpěvech]] rozlišovačem Karla Prokopa. Děkuji.<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 24. 9. 2016, 18:14 (UTC) == Mišna == Zdravím, když jste se dal do údržby Mišny, prosím, změňte tam také <code><nowiki><references /></nowiki></code> na přesnější <code><nowiki>{{Poznámky pod čarou}}</nowiki></code> nebo <code><nowiki>{{Redakční poznámky}}</nowiki></code>, aby snížil počet [[Wikizdroje:Údržba/Nespecifikované reference|nepřesně označených stránek]]. Také, prosím, opravte všechny odkazy vedoucí na přesměrování vzniklá těmi přesuny. Díky. {{Uživatel:Danny B./podpis}} 28. 9. 2016, 21:33 (UTC) == Opatrně se speciálními znaky == Znak <code>|</code> se v šabloně chová jako oddělovač parametrů. Pokud má být součástí hodnoty parametru, musí být vhodně nahrazen. [[Special:Diff/132902|Opravil jsem to po vás.]] {{Uživatel:Danny B./podpis}} 29. 9. 2016, 18:41 (UTC) :Děkuji za upozornění, dám si na to pozor.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 5. 10. 2016, 06:54 (UTC) == Licence == Prosím, označujte díla správným zápisem licence odpovídajícím [[:Kategorie:Licence:(vše)|názvům příslušných kategorií]], potažmo [[Wikizdroje:Licence|sekcí přehledu licencí]]. Děkuji. {{Uživatel:Danny B./podpis}} 23. 11. 2016, 16:30 (UTC) == Revize == Mohl byste prosím revidovat těch prvních pár stránek, co jsem kontroloval v prvním dílu Bible české? Rád bych ty přepisy dělal hned napoprvé v uspokojivém formátování, ať se to nemusí při druhém čtení předělávat. Děkuji za ochotu. --[[Uživatel:Wesalius|Wesalius]] _{[[Diskuse s uživatelem:Wesalius|d]]}|^{[[Speciální:Příspěvky/Wesalius|p]]} 22. 12. 2016, 13:26 (UTC) :Na stránkách [[Stránka:Bible česká SZ I.djvu/33|29]] a [[Stránka:Bible česká SZ I.djvu/34|30]] už jsem mezitím nějaké úpravy udělal, ale udělat to z jedné vody na hotovo je asi trochu maximalistický požadavek. Bylo tam mimo jiné k opravení i poměrně hodně OCR chyb, takže bych propříště doporučoval stránky zpracované obdobným způsobem ponechat v "červené" zóně (nezkontrolováno) a upgradovat je do žluté až při dalším čtení, kdy už se člověk soustředí na překlepy a nerozptyluje se tolik formátovacími záležitostmi. :Krom toho bych chtěl časem vytvořit nějakou šablonu pro označování komentáře k verši a upgradovat (modulifikovat) šablonu {{Šablona|Citát bible}} (a možná i {{Šablona|Verš}}), aby se zde (a i v jiných dílech) dala vhodně použít. Až se tohle podaří, bude stejně potřeba projít stránky znovu a formátování upravit (tedy spíš doplnit).--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 22. 12. 2016, 21:51 (UTC) ::Díky, zrovna to, jaké barvy používat (jaké fázi oprav ta která odpovídá) jsem před vložením v nápovědě hledal a nenašel... Chci se zeptat, jak se používá ten tag section? A stejně tak v dokumentaci verše o parametru nobr není zmínka, k čemu slouží? Děkuji. --[[Uživatel:Wesalius|Wesalius]] _{[[Diskuse s uživatelem:Wesalius|d]]}|^{[[Speciální:Příspěvky/Wesalius|p]]} 23. 12. 2016, 05:48 (UTC) :::''Ad "barvy":'' není tu na to striktní pravidlo, jediné technické omezení je, že ten, kdo text "zkontroloval" (=zažlutil), už ho nemůže "ověřit" (=zazelenit); musí to udělat jiný uživatel. Účelem je, aby text prošli minimálně dva lidé (víc očí víc vidí...) Na některých wikizdrojích (konkrétně vím o pl) si zavedli interní pravidlo, že i kontrolu (=zažlutění) by měl dělat někdo jiný než vkladatel textu. Zde tak striktní nejsme, někteří uživatelé vkládají text hned napoprvé jako "zkontrolovaný" (=žlutý). Mně se osvědčilo vložit ho napoprvé jako červený (přičemž se samozřejmě už snažím opravit OCR chyby a text zformátovat) a po nějaké době se k němu vrátím, pročtu/opravím znovu a označím žlutě; pokud to mezitím udělal někdo jiný, tak pročtu/opravím a označím zeleně. Prolinkování a "nadstandardní" formátování (označení jazyků, zkratek apod.) dělám nezávisle na stavu korektury. "Modrý" status používám, když jsou v textu nějaké závažné problémy, se kterými si nevím rady nebo je zrovna nestíhám opravit. A taky když pouze vložím OCR, které jsem nestihl celé aspoň jednou projít a opravit. :::''Ad'' <code><nowiki><section/></nowiki></code>: Slouží k transkluzi pouze části textu. Používá se především tehdy, když je na jedné stránce předlohy několik textů, které by měly přijít na různé stránky či podstránky wikizdrojů (typicky konec kapitoly a začátek další na téže stránce). U Bible české je využívám k tomu, aby bylo možné z textu a z komentáře udělat souvislé texty a umístit je při transkluzi vhodným způsobem. Podívejte se třeba na stránku [[Bible česká/První kniha Machabejská]] a na její zdrojový kód. :::''Ad'' <code>nobr=1</code>: Chybějící dokumentace je moje chyba; přidal jsem tento parametr před lety jako volitelné potlačení automatického vkládání zalomení řádku před veršem ('''no''' [line] '''br'''eak). Není to zrovna elegantní řešení, ale šablona {{Šablona|Verš}} je masově využívána (zejména v [[Bible kralická|Bibli kralické]]) a řešení, které by změnilo její vzhled v těchto textech by asi narazilo na nevoli jiných uživatelů. :::Zdravím, --[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 23. 12. 2016, 09:32 (UTC) ::::Děkuji za vysvětlení, budu se tím řídit. Ještě se zeptám, ty komentáře intro, text atd. jsou uvedeny nulou. Co znamená toto číslování? --[[Uživatel:Wesalius|Wesalius]] _{[[Diskuse s uživatelem:Wesalius|d]]}|^{[[Speciální:Příspěvky/Wesalius|p]]} 23. 12. 2016, 10:27 (UTC) ::::: 0 = úvod/vstup; 1.1 = část prvá, "kapitola" 1; 1.2 = část prvá, kaptiola 2 atd., vždy podle ''Hejčlova'' členění textu - nikoli podle kanonických kapitol (u Hejčla "hlav") a veršů. --[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 23. 12. 2016, 11:17 (UTC) :::::: Díky. --[[Uživatel:Wesalius|Wesalius]] _{[[Diskuse s uživatelem:Wesalius|d]]}|^{[[Speciální:Příspěvky/Wesalius|p]]} 23. 12. 2016, 11:19 (UTC) == Proč ne horní index == V Hejčlových komentářích je v originálu verš, ke kt. se vztahuje komentář označován "V ^{číslo verše}", vy vkládáte bez horního indexu. Proč tato výjimka v jinak věrně přebíraném formátování? --[[Uživatel:Wesalius|Wesalius]] _{[[Diskuse s uživatelem:Wesalius|d]]}|^{[[Speciální:Příspěvky/Wesalius|p]]} 28. 12. 2016, 22:24 (UTC) :Viz předchozí diskuse, chtěl bych časem pro označování komentáře a pokud možno i jeho provázání/prolinkování s veršem vytvořit šablonu, která by nějak řešila i typografické provedení. Pokud možno tak, aby byla použitelná i v další komentářové literatuře. A také uživatelsky (případně, dá-li admin, i globálně) stylovatelná. Takže jsem prozatím toto formátování "odflákl", protože počítám s tím, že ho stejně budu časem předělávat. --[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 28. 12. 2016, 23:06 (UTC) == Licence - připomenutí == Je nějaký důvod, proč stále nepoužíváte správné označení licencí, o něž jsem vás v listopadu [[#Licence_2|žádal]]? {{Uživatel:Danny B./podpis}} 8. 1. 2017, 04:39 (UTC) :Nevím, kterou konkrétní editaci máte na mysli, ale asi copy-paste šablony z nějaké starší stránky. Nebo zvyk z jiných projektů. Nebo zvyk z tohoto projektu z doby, než mu byla oktrojována změna "správného" označení.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 9. 1. 2017, 10:35 (UTC) :: Různé editace, naposledy např. [[Bible česká/Knihy Machabejské]]. Podobně setrvale ignorujete [[#Výpis referencí|moji žádost o korektní vkládání poznámek]]. Ten sarkasmus byl zbytečný.<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 9. 1. 2017, 21:04 (UTC) ::: Tak v tomto případě to je téměř jistě copypaste z [[Bible česká/První kniha Machabejská]].--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 9. 1. 2017, 21:13 (UTC) :::: Mně je příčina celkem jedno, ale opravdu by bylo přínosné, kdyby výsledek byl správně.<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 9. 1. 2017, 21:26 (UTC) == Share your experience and feedback as a Wikimedian in this global survey == <div class="plainlinks mw-content-ltr" lang="en" dir="ltr"> Hello! The Wikimedia Foundation is asking for your feedback in a survey. We want to know how well we are supporting your work on and off wiki, and how we can change or improve things in the future.<ref group=survey>This survey is primarily meant to get feedback on the Wikimedia Foundation's current work, not long-term strategy.</ref> The opinions you share will directly affect the current and future work of the Wikimedia Foundation. You have been randomly selected to take this survey as we would like to hear from your Wikimedia community. To say thank you for your time, we are giving away 20 Wikimedia T-shirts to randomly selected people who take the survey.<ref group=survey>Legal stuff: No purchase necessary. Must be the age of majority to participate. Sponsored by the Wikimedia Foundation located at 149 New Montgomery, San Francisco, CA, USA, 94105. Ends January 31, 2017. Void where prohibited. [[m:Community Engagement Insights/2016 contest rules|Click here for contest rules]].</ref> The survey is available in various languages and will take between 20 and 40 minutes. <big>'''[https://wikimedia.qualtrics.com/SE/?SID=SV_6mTVlPf6O06r3mt&Aud=VAE&Src=57VAEOP Take the survey now!]'''</big> You can find more information about [[m:Community_Engagement_Insights/About_CE_Insights|this project]]. This survey is hosted by a third-party service and governed by this [[:foundation:Community_Engagement_Insights_2016_Survey_Privacy_Statement|privacy statement]]. Please visit our [[m:Community_Engagement_Insights/Frequently_asked_questions|frequently asked questions page]] to find more information about this survey. If you need additional help, or if you wish to opt-out of future communications about this survey, send an email to surveys@wikimedia.org. Thank you! --[[:m:User:EGalvez (WMF)|EGalvez (WMF)]] ([[:m:User talk:EGalvez (WMF)|talk]]) 13. 1. 2017, 22:26 (UTC) </div> <!-- Zprávu zaslal Uživatel:EGalvez (WMF)@metawiki pomocí seznamu na https://meta.wikimedia.org/w/index.php?title=Community_Engagement_Insights/MassMessages/Lists/2016/57-VAEOP&oldid=16205400 --> <references group=survey /> == Duch Německa a &lt;poem> == Zdravím, co ta změna <nowiki><poem style="display:block"></nowiki> provede? [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 26. 2. 2017, 09:58 (UTC) :Způsobí, že se jednotlivé po sobě následující části (formátované jako odstavce) zobrazí pod sebou i v případě, že by se do nadřazeného prvku vešly vedle sebe.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 26. 2. 2017, 10:37 (UTC) ::Jo takhle, super, dík. [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 26. 2. 2017, 16:01 (UTC) == Vymazal, František - Zrnka == Ahoj, už nějakou dobu se chci zeptat jak chápeš stav „Tato stránka nebyla zkontrolována"? Podle mě je to stav, kdy to nezkontroluji, to znamená hrubé nahrání textu. U těch Zrnek jsi to přece nějak kontrolovat musel, vypadá to skoro jako hotové. [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 2. 4. 2017, 13:37 (UTC) :Viz také [[Diskuse k Wikizdrojům:Wikiprojekt Korektury#Ověřeno]]. Když dám jen OCR, které jsem vůbec nečetl, tak označuji stránku modře (jako "vyskytly se problémy" = protože tam zcela jistě nějaké jsou...) Většinou se snažím to při vkládání i přečíst a opravit, pak dávám červený stav ("nebylo zkontrolováno" = opravil jsem, ale nezkontroloval.) Na některých jiných Proofread-friendly projektech (narazil jsem na to na polských a ještě na nějakých) mají dokonce zásadu, že kontrolu má provádět někdo jiný, než vkladatel (ten vkládá pouze v "červeném", popř. "modrém" stavu). Vzhledem k tomu, jak málo nás tady na korektury (zatím) je, a že zde podobný princip dohodnutý nebyl, tak dělám postupně u vlastních textů i kontroly (případně ověření, zkontroloval-li mezitím někdo jiný), ale vždy dbám, aby mezi vložením (s opravou) a kontrolou/ověřením uplynul nějaký ten čas. Jinak mám zkušenost, že to můžu přečíst klidně pětkrát, a tu chybu stejně neuvidím... :Kvalita těch mnou vložených (a prvotně opravených) "červených" textů může být velice různorodá. U Zrnek je to dáno tím, že už OCRovaný text byl poměrně kvalitní, navíc jsem většinu stránek vkládal na počítači, na kterém mám nainstalovaný speciální "korektorský" font, takže obvyklé OCR chyby (i/í, b/h apod.) jsou zřetelně vidět. Ale ne vždy se takto zadaří :( --[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 2. 4. 2017, 14:30 (UTC) ::Ok. Já to beru tak, že když dám zkontrolováno, tak to prostě zkontroluji, neřeším nějaký odstup, to nechávám na tom, kdo to ověří. Ono je to logické už z toho, že ověřit to nemůžu, takže je vlastně vyžadováno, aby to prošla druhá osoba. Myslím, že tři osoby nejsou potřeba. Stejně tam chyby stejně budou :-) [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 2. 4. 2017, 17:59 (UTC) == Licence (znovu) == Zdravím, opravdu je takový problém vkládat do nově založených stránek licence ve správném, tj. bezpomlčkovém, tvaru? Už jsem vás o to [[#Licence_2|nejméně]] [[#Licence - připomenutí|dvakrát]] žádal... Aktuálně např. celá Loutna česká... {{Uživatel:Danny B./podpis}} 2. 6. 2017, 21:30 (UTC) :Tu jsem nezakládal.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 3. 6. 2017, 23:42 (UTC) :: To sice možná ne, ale ty licence jste tam [[Special:Diff/144149|přidal]].<br /><small>A dobře, upravuji předchozí větu tak, že z ní škrtám "do nově založených stránek", abyste nemusel slovíčkařit a vyhýbat se tak odpovědi, potažmo vkládání správného tvaru licence.</small><br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 5. 6. 2017, 12:56 (UTC) :::Aha, máte pravdu, do kořenové stránky jsem ji opravdu "přidal" já. Tedy čistě technicky vzato. Jinak jsem ten infobox samozřejmě zkopíroval z některé podstránky.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 5. 6. 2017, 13:24 (UTC) :::: No, ve skutečnosti jste tu licenci "přidal" i na podstránkách. Čistě technicky vzato jste sice přepsal PD-old-100 na PD old 70, ale když už jste editoval ty infoboxy ve velkém, mohl jste ty spojovníky klidně nahradit mezerami...<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 16. 6. 2017, 10:52 (UTC) ::::: Ano mohl jsem. Kdybych to byl považoval za smysluplné, asi bych si toho i byl všiml a udělal to.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 16. 6. 2017, 12:43 (UTC) == Interwiki == Zdravím, proč vkládáte do stránek interwiki textově a nepoužijete místo toho položku "Přidat odkazy" v menu, která to propojí ve Wikidatech? {{Uživatel:Danny B./podpis}} 16. 6. 2017, 09:47 (UTC) :Položka na Wikidatech by měla označovat konkrétní vydání, takže cizojazyčný originál a český překlad (a případné další překlady) by měly mít obvykle samostatné položky. Viz třeba [[d:Q11776980]] a [[d:Q27588655]]. U Afanasjeva to takto [[Speciální:Diff/142417|začal vkládat]] [[Uživatel:Mudbringer]] a já se zde držím jeho (IMHO v současné době asi nejlepšího možného) postupu.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 16. 6. 2017, 10:35 (UTC) :: To tvrzení <q>položka na Wikidatech by měla označovat konkrétní vydání</q> pochází, prosím, odkud?<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 16. 6. 2017, 10:47 (UTC) ::: Bylo to opakovaně diskutováno na Wikidatech, něco bude tuším i v historii Project chatu (kterou se mi teď nechce probírat), jinak např. viz [[d:Special:Permalink/377403621]] [[d:Special:Permalink/424181452#Work, translations and interwikis]] [[d:Special:Permalink/424181452#Interwiki]]. Možná bude mít podrobnější informace i [[Uživatel:Skim]], který se v tom angažuje trochu systematičtěji než já.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 16. 6. 2017, 12:37 (UTC) :::: Díky. Potom ale nějak nechápu to propojování pomocí interwiki (když cílem Wikidat bylo zbavit se jich), když to tedy nejsou stejné věci. Pak by mi přišlo logičtější (a i jsem to po zběžném pročtení vyrozuměl z výše uvedených odkazů) propojit zdejší vydání na Wikidatech s originálem, což by mělo následně zajistit propojení s ostatními vydáními...<br />Asi to přenesu k prameni, neboť se to zjevně týká všech a bylo by dobré, aby o tom měli tedy povědomí.<br />{{Uživatel:Danny B./podpis}} 16. 6. 2017, 13:08 (UTC) ::::: Nejsem si tak docela jist zda cílem wikidat bylo zbavit se iw odkazů. Jedním z cílů asi ano, ale asi ne hlavním cílem a určitě ne ve vztahu k Wikizdrojům. Když už, tak ve vztahu k Wikipedii, u "sestřiček" se tak nějak počítalo, že se s tím svezou. No a ne všude to holt jde bez zádrhelů. ::::: On ani ten dosavadní systém iw odkazů není pro wikizdroje úplně ideální. Umožňuje sice odkázat z překladu na originál, ale už nikoli z originálu na všechny dostupné překlady v určitém jazyce. O ještě komplexnějších případech, jako např. bible s více verzemi v téměř všech jazycích, ani nemluvě.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 16. 6. 2017, 14:23 (UTC) == Chajim Kohen == Ahoj, pomohl bys mi identifikovat [[Autor:Chajim Kohen|Chajima Kohena]], který je autorem [[Zpěvy zavržených/Hajim Kóhén]]? Nemůžu pro něj najít nějakou autoritu. btw: Na stránce [[Zpěvy zavržených/Hajim Kóhén]] je slovo „Mezopmamie“, což bych řekl, že je špatně. [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 17. 6. 2017, 20:52 (UTC) == Formát rozcestníků == Prosím, dodržujte místní formát rozcestníků. (A obecně, prosím, minimalizujte těsný zápis wikitextu, který je pak hůře čitelný.) Děkuji. {{Uživatel:Danny B./podpis}} 30. 6. 2017, 01:07 (UTC) == Antonín Vorel == V [[Naše písně]] odkazujete ''Antonín Vorel (1843–1925)'' (potažmo stejnojmennou kategorii), avšak žádný rozcestník ''Antonín Vorel'' zde neexistuje. Pokud víte o dalších autorech stejného jména, založte, prosím, rozcestník. V opačném případě odstraňte, prosím, rozlišovač. Děkuji. {{Uživatel:Danny B./podpis}} 17. 7. 2017, 12:08 (UTC) == Smrtka == V [[Slovanstvo ve svých zpěvech/Písně polské]] uvádíte ''Jozef Smrtka'' (včetně linkování stránky autora a kategorizace), avšak podle všeho jde o [[w:Josef Smrtka|Josefa Smrtku]]. Protože jste neuvedl zdroj, nelze ověřit, zda jde o váš překlep, nebo zda byl autor v příslušném vydání skutečně uveden se "z". Prosím, ověřte a příslušně opravte. Děkuji. {{Uživatel:Danny B./podpis}} 19. 7. 2017, 09:15 (UTC) :Ve vydání z r. 1887 je jako překladatel uveden "Jozef Smrtka", žádné další údaje tam o něm nejsou. Zda se jedná o učitele [[w:Josef Smrtka|Josefa Smrtku]] si netroufám odhadnout. Autorská databáze NKP sice tvrdí že ano, na druhou stranu autorská databáze NKP v takových podrobnostech [http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000661209&local_base=SKC není příliš spolehlivá] a [http://www.moh.cz/pdf/ohp/504.pdf poměrně podrobný životopis Josefa Smrtky - učitele] jeho součinnost na Slovanstvu nezmiňuje.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 19. 7. 2017, 14:55 (UTC) == Vynechané značky == Zdravím, na řadě vámi vložených stránek máte chybný kód - vynechal jste (mnohokrát) uzavírací <code><nowiki></li></nowiki></code>. Pro začátek to jsou: * [[Naše písně]] * [[Prostonárodní české písně a říkadla]] * [[Zpěvy lidu srbského (Kapper)]] * [[Special:PrefixIndex/Stránka:Rybička, Antonín - Pravidla, přísloví a povědění.pdf/1]] vše * [[Special:PrefixIndex/Stránka:Dobruský, Jan - Šachové úlohy.pdf/]] 136, 149 * [[Special:PrefixIndex/Stránka:BAXA, Bohumil - Dějiny práva na území republiky československé.pdf/]] 11, 19, 20, 25, 383-387 * [[Special:PrefixIndex/Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/]] 3, 4, 13, 15, 17, 18, 20-23, 30, 34, 46, 47, 55, 61, 63, 66-69, 77, 78 Nějaké další zřejmě budou ještě následovat. Prosím, opravte si to po sobě. Děkuji. {{Uživatel:Danny B./podpis}} 5. 9. 2017, 19:59 (UTC) Zde přidávám přehled vámi založených stránek s chybějícími uzavíracími tagy: {| class="wikitable sortable" style="font-size: smaller;" |- ! Stránka || Chybějící tag || Kolikrát |- | [[Naše písně]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 20 |- | [[Politika vědou a uměním]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 3 |- | [[Slowanské národnj pjsně/Djl druhý/Zpěw Morawský]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 5 |- | [[Zpěvy lidu srbského (Kapper)]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 9 |- | [[Stránka:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu/195]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 1 |- | [[Stránka:BAXA, Bohumil - Dějiny práva na území republiky československé.pdf/11]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 2 |- | [[Stránka:BAXA, Bohumil - Dějiny práva na území republiky československé.pdf/19]] || <code><nowiki></ol></nowiki></code> || 5 |- | [[Stránka:BAXA, Bohumil - Dějiny práva na území republiky československé.pdf/20]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 2 |- | [[Stránka:BAXA, Bohumil - Dějiny práva na území republiky československé.pdf/25]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 6 |- | [[Stránka:BAXA, Bohumil - Dějiny práva na území republiky československé.pdf/383]] || <code><nowiki></ul></nowiki></code> || 18 |- | [[Stránka:BAXA, Bohumil - Dějiny práva na území republiky československé.pdf/384]] || <code><nowiki></ul></nowiki></code> || 20 |- | [[Stránka:BAXA, Bohumil - Dějiny práva na území republiky československé.pdf/385]] || <code><nowiki></ul></nowiki></code> || 20 |- | [[Stránka:BAXA, Bohumil - Dějiny práva na území republiky československé.pdf/386]] || <code><nowiki></ul></nowiki></code> || 20 |- | [[Stránka:BAXA, Bohumil - Dějiny práva na území republiky československé.pdf/387]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 20 |- | [[Stránka:Bible česká SZ III.pdf/1047]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 2 |- | [[Stránka:Dobruský, Jan - Šachové úlohy.pdf/136]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 14 |- | [[Stránka:Dobruský, Jan - Šachové úlohy.pdf/149]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 10 |- | [[Stránka:Hejčl, Jan - Pentateuch.pdf/128]] || <code><nowiki></p></nowiki></code> || 3 |- | [[Stránka:Hejčl, Jan - Pentateuch.pdf/74]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 2 |- | [[Stránka:Hejčl, Jan - Pentateuch.pdf/98]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 3 |- | [[Stránka:Meir Ezofovič.djvu/333]] || <code><nowiki></p></nowiki></code> || 1 |- | [[Stránka:Polsky snadno a rychle.djvu/29]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 2 |- | [[Stránka:Polsky snadno a rychle.djvu/8]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 2 |- | [[Stránka:Počátky slovanštiny.djvu/120]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 9 |- | [[Stránka:Rybička, Antonín - Pravidla, přísloví a povědění.pdf/152]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 12 |- | [[Stránka:Rybička, Antonín - Pravidla, přísloví a povědění.pdf/153]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 20 |- | [[Stránka:Rybička, Antonín - Pravidla, přísloví a povědění.pdf/154]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 20 |- | [[Stránka:Rybička, Antonín - Pravidla, přísloví a povědění.pdf/155]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 20 |- | [[Stránka:Rybička, Antonín - Pravidla, přísloví a povědění.pdf/156]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 20 |- | [[Stránka:Rybička, Antonín - Pravidla, přísloví a povědění.pdf/157]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 15 |- | [[Stránka:Volapük ve 3 lekcích.pdf/10]] || <code><nowiki></p></nowiki></code> || 1 |- | [[Stránka:Volapük ve 3 lekcích.pdf/18]] || <code><nowiki></p></nowiki></code> || 1 |- | [[Stránka:Volapük ve 3 lekcích.pdf/21]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 3 |- | [[Stránka:Volapük ve 3 lekcích.pdf/22]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 2 |- | [[Stránka:Volapük ve 3 lekcích.pdf/23]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 3 |- | [[Stránka:Volapük ve 3 lekcích.pdf/7]] || <code><nowiki></span></nowiki></code> || 1 |- | [[Stránka:Volapük ve 3 lekcích.pdf/8]] || <code><nowiki></span></nowiki></code> || 3 |- | [[Stránka:Zvonař, Josef Leopold - Základy harmonie a zpěvu.pdf/29]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 4 |- | [[Stránka:Zvonař, Josef Leopold - Základy harmonie a zpěvu.pdf/49]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 5 |- | [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/12]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 1 |- | [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/13]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 2 |- | [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/14]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 2 |- | [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/15]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 3 |- | [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/17]] || <code><nowiki></ol></nowiki></code> || 5 |- | [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/18]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 4 |- | [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/20]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 1 |- | [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/21]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 3 |- | [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/22]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 2 |- | [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/23]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 3 |- | [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/3]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 18 |- | [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/30]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 3 |- | [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/34]] || <code><nowiki></ol></nowiki></code> || 6 |- | [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/4]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 20 |- | [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/46]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 5 |- | [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/47]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 1 |- | [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/55]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 4 |- | [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/61]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 6 |- | [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/63]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 1 |- | [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/66]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 2 |- | [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/67]] || <code><nowiki></ol></nowiki></code> || 5 |- | [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/68]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 1 |- | [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/69]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 2 |- | [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/77]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 4 |- | [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/78]] || <code><nowiki></li></nowiki></code> || 3 |} V drtivé většině jste jediným přispěvatelem daných stránek vy. Je však samozřejmě možné, že na některé z nich participoval i někdo jiný a chybný kód je jeho dílem, avšak to nelze podchytit. {{Uživatel:Danny B./podpis}} 19. 9. 2017, 14:19 (UTC) Více než půl roku pryč a většina stránek stále obsahuje chybný kód. Kdy to po sobě opravíte? {{Uživatel:Danny B./podpis}} 30. 3. 2018, 10:51 (UTC) :Většina stránek z vašeho seznamu je dávno opravených, těch zbývajících pět stránek Baxova obsahu vedu v patrnosti a příležitostně se jim také budu věnovat.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 30. 3. 2018, 12:13 (UTC) == Abychom nespamovali u kolegy v diskusi, ... == ..., můžete být, prosím, konkrétní a uvést, ''co přesně'' se vám [[Special:Diff/148804|nezamlouvá]] na kontrole té konzistence URL vs. čísla dílu a jak byste to eventuálně chtěl řešit jinak? Díky. {{Uživatel:Danny B./podpis}} 11. 9. 2017, 19:40 (UTC) :Především ta křiklavá chybová hláška, tím spíše, objeví-li se i při pouhém podezření na chybu. Pokud to má fungovat jako monitoring ''podezřelých'' odkazů, které je záhodno zkontrolovat, tak by neměl bez dalšího křičet "CHYBA!", bohatě stačí kategorizace. Má-li fungovat jako upozornění autora na chybu, popř. jakýsi mírný nátlakový prostředek k jejímu odstranění, má výrazná chybová hláška opodstatnění, ale měla by se objevit pouze u pozitivně identifikovaných chyb (tedy ''víme-li'', že zadané URL patří k určitému dílu, který není shodný s citovaným). :Stejně tak mi připadá zbytečná a nežádoucí chybová hláška pro "chybný" název v případech, kdy je uveden "dvacátý druhý díl", popř. "22. díl", namísto "dvacátýdruhý díl" - což je sice v souladu s předlohou, ale v rozporu s dnešním (a [http://kott.ujc.cas.cz/index.php?vstup=&idHeslo=50717&zpusob=heslo jak se zdá i tehdejším]) pravopisem. Pokud je zájem striktně se držet předlohy (což by pak ale asi mělo být důsledně dodržováno i u samotného názvu "Ottova Slovníku Naučného", u vertikálně centrované desetinné tečky apod...), opět by stačila monitorovací kategorie, protože "chyba" to není. :Na druhou stranu oceňuji a chválím, že jste se postaral, aby do kontroly byly zahrnuty jen skeny se "standardním" formátem adresy, a modul tedy nehlásil jako falešná pozitiva případné odkazy na skeny správných dílů, leč z jiných webů.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 11. 9. 2017, 22:50 (UTC) == Zeyer: Ze zápisků == Děkuji za úpravu mnou vloženého textu [[Ze zápisků]]. Zdraví --[[Speciální:Příspěvky/78.136.183.163|78.136.183.163]] 13. 9. 2017, 11:48 (UTC) :Rádo se stalo a těším se na vaše další příspěvky ;) --[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 13. 9. 2017, 13:00 (UTC) == Věnujte, prosím, větší pozornost vkládání a vyplňování infoboxů == Vizte [[Special:Diff/153348]] a [[Special:Diff/153349]]. Kromě toho, že by mne zajímalo, jak se do kódu, který se tu v drtivé většině vkládá copypastem z jiných míst, dostaly neexistující parametry, tak připomínám, že ''náhled'' by takovéto nesrovnalosti okamžitě odhalil. Děkuji. {{Uživatel:Danny B./podpis}} 15. 9. 2017, 11:08 (UTC) == <code>grc</code> vs. <code>el</code> == Prosil bych vysvětlit, proč v OSN používáte <code>grc</code> a ne <code>el</code>. Díky. {{Uživatel:Danny B./podpis}} 6. 11. 2017, 21:49 (UTC) == Override stylování <code><nowiki><poem></nowiki></code> == V březnu loňského roku jste se vyjádřil ve smyslu, že až bude lepší řešení, tak odstraníte své hacky v podobě overridu výchozího zobrazení <code><nowiki><poem></nowiki></code> vámi přidaným inline stylováním. Nuže, od března letošního roku, tedy již déle než půl roku, je takové řešení v provozu, avšak navzdory slibům jste stále ty hacky neodstranil. Je možné, že jste na tu záležitost již zapomněl nebo si již nepamatujete, kam jste hack vkládal, takže jsem vám vygeneroval seznam stránek zmíněný hack obsahujících. <div style="font-size: smaller; column-width: 30em;"> # [[Děd a bába]] # [[Hádanky (Světozor)/7]] # [[Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války/Švejka vyhodili z blázince]] # [[Stránka:Bible česká SZ II.djvu/175]] # [[Stránka:Bible česká SZ II.djvu/176]] # [[Stránka:Bible česká SZ II.djvu/177]] # [[Stránka:Bible česká SZ II.djvu/178]] # [[Stránka:Bible česká SZ II.djvu/179]] # [[Stránka:Bible česká SZ III.pdf/1055]] # [[Stránka:Bible česká SZ III.pdf/1056]] # [[Stránka:Bible česká SZ III.pdf/1058]] # [[Stránka:Bible česká SZ III.pdf/1059]] # [[Stránka:Bible česká SZ III.pdf/1060]] # [[Stránka:Bible česká SZ III.pdf/1062]] # [[Stránka:Bible česká SZ III.pdf/1063]] # [[Stránka:Bible česká SZ III.pdf/1065]] # [[Stránka:Bible česká SZ III.pdf/1080]] # [[Stránka:Bible česká SZ III.pdf/1086]] # [[Stránka:Bible česká SZ III.pdf/1105]] # [[Stránka:Bible česká SZ III.pdf/1106]] # [[Stránka:Bible česká SZ III.pdf/907]] # [[Stránka:Bible česká SZ III.pdf/908]] # [[Stránka:Bible česká SZ III.pdf/909]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Pohádky přímořské.pdf/125]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Pohádky přímořské.pdf/126]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Pohádky přímořské.pdf/45]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Pohádky přímořské.pdf/49]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 1.pdf/21]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 1.pdf/22]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 1.pdf/24]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 1.pdf/25]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 1.pdf/38]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 1.pdf/39]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/144]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/145]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/146]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/147]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/148]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/149]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/150]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/31]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/32]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/33]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/34]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/35]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/36]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/37]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/38]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/39]] # [[Stránka:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf/40]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/10]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/11]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/12]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/13]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/14]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/15]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/16]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/17]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/18]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/19]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/20]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/21]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/22]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/23]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/24]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/25]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/26]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/27]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/28]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/29]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/30]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/31]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/32]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/33]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/34]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/35]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/36]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/37]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/38]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/39]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/40]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/41]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/42]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/43]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/44]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/45]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/46]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/47]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/48]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/49]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/50]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/51]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/52]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/53]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/54]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/55]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/56]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/57]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/58]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/59]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/60]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/8]] # [[Stránka:Karel Dostál-Lutinov - Duch Německa - 1917.djvu/9]] # [[Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/27]] # [[Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/28]] # [[Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/32]] # [[Stránka:Kraszewski, J. I. - Záhuba pohanův na Litvě.pdf/52]] # [[Stránka:Meir Ezofovič.djvu/172]] # [[Stránka:Meir Ezofovič.djvu/173]] # [[Stránka:Meir Ezofovič.djvu/174]] # [[Stránka:Polsky snadno a rychle.djvu/31]] # [[Stránka:Sedláček, Jaroslav - Výklad posvátných žalmů I.pdf/71]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 1.djvu/185]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 1.djvu/186]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/128]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/129]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/150]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/151]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/152]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/153]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/154]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/155]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/156]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/157]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/158]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/159]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/160]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/161]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/162]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/163]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/164]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/165]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/166]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/167]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/168]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/169]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/170]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/171]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/172]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/173]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/215]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/216]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 2.djvu/217]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 3.djvu/150]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 3.djvu/151]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 3.djvu/152]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 3.djvu/153]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 3.djvu/154]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 3.djvu/155]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 3.djvu/156]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 3.djvu/157]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 3.djvu/158]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 3.djvu/159]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 3.djvu/188]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 3.djvu/189]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 3.djvu/190]] # [[Stránka:Slowanské národnj pjsně 3.djvu/191]] # [[Stránka:Svetozor r12 c30 text.pdf/18]] # [[Stránka:Svetozor r12 c30 text.pdf/22]] # [[Stránka:Svetozor r25 c22 text.pdf/6]] # [[Stránka:Svetozor r25 c22 text.pdf/7]] # [[Stránka:Šafránek, Jan - Zpěvy lidu srbského.pdf/14]] # [[Stránka:Šafránek, Jan - Zpěvy lidu srbského.pdf/20]] # [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/10]] # [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/25]] # [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/26]] # [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/35]] # [[Stránka:Šuran, Gabriel - Přehled dějin literatury řecké.pdf/9]] </div> Děkuji předem za brzkou nápravu. {{Uživatel:Danny B./podpis}} 18. 11. 2017, 19:15 (UTC) Rok se s rokem sešel, a vy jste - navzdory svému opakovanému ujišťování - své hacky neodstranil. {{Uživatel:Danny B./podpis}} 30. 3. 2018, 10:49 (UTC) :#Období od listopadu do března se nenazývá rok. :#Žádného svého vyjádření či ujištění ve věci odstraňování inline stylování si nejsem vědom. :--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 30. 3. 2018, 15:05 (UTC) # Nové řešení poemu bylo zprovozněno 29. a 30. března 2017. Včera bylo 30. března 2018. To je přesně rok. # [[Special:Diff/121007|<q>Navzdory tomu jsem přislíbil, že ony úpravy, které vám tak vadí, přepracuji v duchu vašeho řešení, jakmile ho připravíte a zprovozníte.</q>]] {{Uživatel:Danny B./podpis}} 31. 3. 2018, 07:33 (UTC) == Ottův slovník naučný / Toleranční patent == Vložil jsem do Wikizdrojů uvedený článek, Vy jste pak doplnil text související. Je zde však problém. V článku je uvedeno, že patent byl vydán 13. '''list.''' 1781. Jde o zřejmé nedopatření, správně má být 13. '''října''' 1781, jak ostatně vyplývá i ze souvisejícího textu, který jste k článku připojil. Ono se sice někdy uvádí, že byl vydán až 20. 10. 1781, kdy byl odsouhlasen státní radou, ale většina zdrojů má datum 13. 10. 1781. V článku uvedené datum 13. 11. 1781 je rozhodně zcela nemožné. V podkladu byl asi měsíc vypsán římskou číslicí, to se pak chyba snadno vloudí (X : XI). Hledal jsem v opravách, které jsou uvedeny na konci dílů 25, 26 a 27, ale nic jsem nenalezl (doplňkový 28. svazek nemám k dispozici). Nevím, jak v případě takovéto zjevné, ale neopravené chyby postupovat. Chybný údaj je navíc hned na začátku článku a je dost podstatný. Jsou asi 2 možnosti, buď to ignorovat, anebo na nedopatření upozornit v redakční poznámce. Já ale redakční poznámky vkládat nedovedu, takže přikloníte-li se k tomuto řešení, musíte tu poznámku vytvořit. – --[[Uživatel:Abzon|Abzon]] ([[Diskuse s uživatelem:Abzon|diskuse]]) 3. 1. 2018, 20:41 (UTC) :Je o tom sáhodlouhá debata [[Wikizdroje:U pramene#Ottův slovník naučný - faktické chyby|U pramene]]; k žádnému jasnému závěru však žel nebylo dospěno. Asi bych se zde přiklonil k redakční poznámce, nicméně ještě zkusím dohledat původní publikaci patentu, aby se na ni dalo rovnou odkázat. :Mimochodem Pekař [[K výročí tolerančního patentu|uvádí]] jako datum vydání ''13.&nbsp;září'' (jako interní pokyn pro státní úředníky) a 13.&nbsp;říjen jako datum publikace. 13.&nbsp;listopad je asi opravdu chyba, jejíž původ těžko vypátráme. V dodatcích v 28.&nbsp;dílu jsem také nic nenašel.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 4. 1. 2018, 06:58 (UTC) ::Jsem pořád proti redakčním poznámkám ohledně faktické správnosti v textu. Úkolem Wikizdrojů je předložit písemné zdroje v co nejvěrnější podobě, nikoliv hodnotit jejich obsahovou správnost. To je na čtenáři, který se zdrojem pracuje, případně na editorovi na Wikipedii či Wikiverzitě, který z uvedených zdrojů čerpá při tvorbě tamního obsahu. Navíc některé zdoje už z podstaty věci jsou kompletně špatně, viz např. kolegou Janem Kameníčkem uváděná astronomická literatura. To bychom se upoznámkovali. --[[Uživatel:Martin Kotačka|Martin Kotačka]] ([[Diskuse s uživatelem:Martin Kotačka|diskuse]]) 4. 1. 2018, 12:31 (UTC) :::Srovnáváte nesrovnatelné. Vidím jistý rozdíl mezi zastaralou a překonanou tezí či teorií o složení Jupitera a mezi „tvrdými“ daty o naměřené nadmořské výšce nebo datu vydání dokumentu. Zatímco na prvním se asi shodneme, že uvádění těchto „nesprávností“ na pravou míru na Wikizdroje nepatří, u druhého bych s jistou dávkou obezřetnosti upozornění na věcnou nesprávnost podpořil. Samozřejmě pokud by v době vydání OSN vládlo všeobecné (chybné) přesvědčení, že Toleranční patent byl vydán v listopadu nebo že hory kolem Aravského údolí jsou 5000&nbsp;m vysoké a článek jako správný encyklopedický počin tento tehdy platný stav vědění reflektoval, pak by to patřilo do první skupiny; to ale asi není tento případ. Chyby vzniklé proto, že autor popletl stopy a metry nebo že mouchy [[Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války/Zasáhnutí dobrého vojáka Švejka do světové války|sraly na císaře pána]] a předělaly Josefa II. na Josefa III., mají IMHO mnohem blíže k překlepům a typografickým chybám, které běžně opravujeme (a dokonce bez redakční poznámky).--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 4. 1. 2018, 14:03 (UTC) ::::I v astronomii existovala a existují naměřená tvrdá data, která jsou postupem doby upřesňována. Navíc odkazuji Vás (když už si tedy opět vykáme) na onu diskusi, která byla postavena na tom, že v článku byla chyba a že je nutné chyby opravovat. Aby se nakonec ukázalo, že to vlastně žádná chyba nebyla. Kdo zaručí, že se najde někdo, kdo bude poznámky o faktických chybách kontrolovat a opravovat a že sem nebudou zanášené zbytečné bludy? Vzhledem k počtu zdejších editoů je to hodně bláhová představa. Navíc na tomto projektu nejsme od toho, abychom odhalovali nebo komentovali chyby. Ať už zjevné nebo nezjevné. Osobně jsem pro to, aby se nechávaly klidně i překlepy. Vkládáme digitalizované dokumenty a měli bychom dodržovat jejich věrnost. V Krameriovi nebo na digitání knihovně také pracujete s texty v jejich původní podobě. Navíc se tím snadno dostaneme na hranu vlastního výzkumu. Když najdu v novinovém článku uvedeného mého předka ze Lhoty č. 27 a já jako genealog vím, že bydlel na č. 22, budu to na základě vlastního výzkumu opravovat? Vlastní výzkum patří na Wikiverzitu, kompilace zdrojů pak na Wikipedii. --[[Uživatel:Martin Kotačka|Martin Kotačka]] ([[Diskuse s uživatelem:Martin Kotačka|diskuse]]) 4. 1. 2018, 14:24 (UTC) :::::Ano, v astronomii existovala i tehdy tvrdá naměřená data, nicméně článek uváděný v předmětné diskusi [[Uživatel:Jan.Kamenicek|Janem.Kamenickem]] jako příklad žádná taková data neobsahuje, nýbrž je interpretuje. A o naměřených datech později upřesněných platí totéž, co jsem výše napsal o výškách hor: Pokud „tvrdý“ údaj uvedený v článku odpovídá tomu, co tehdy astronomové naměřili, pak ponechat a nekomentovat, i když to pozdější měření posunula úplně jinam. Pokud ovšem tehdejší měření naměřila 20 astronomických jednotek a článek uvádí 20 světelných let, pak považuji upozornění v podobě redakční poznámky za přinejmenším přípustné.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 4. 1. 2018, 15:08 (UTC) :::::<small>PS. Za vyknutí se omlouvám, není to nic osobního, pouze nepozornost. U nás si všichni po soudružsky tykáme, tak jsem si trochu odvykl dávat na takové jemnosti pozor ;)--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 4. 1. 2018, 15:08 (UTC)</small> :::::: Okolnosti vzniku patentu jsou dost podrobně popsány v knize profesorů Bednáře a Hrejsi „''Toleranční patent, jeho vznik a význam''" (Praha, 1931, cnb000935437), a to zejména v kapitole „Vznik Tolerančního patentu za Josefa II." (online [http://texty.citanka.cz/hrejsa/tp1-3.html zde]). I z tohoto výkladu jasně vyplývá, že datum 13. listopadu je zjevné nedopatření, přepsání, lapsus, cosi na úrovni tiskové chyby. Proto bych se za stručnou redakční poznámku přimlouval. – --[[Uživatel:Abzon|Abzon]] ([[Diskuse s uživatelem:Abzon|diskuse]]) 4. 1. 2018, 15:46 (UTC) ::::::Rozumím argumentu kolegy Shloma o rozdílu mezi chybami plynoucími z dobového stavu poznání a chybami vzniklými omylem autora. Některé se zdají opravdu zjevné a jejich opravování formou redakční poznámky se jeví jako dobrý nápad. Dokonce mám pocit, že kdysi jsem také nějaké takové podobné poznámky do některých textů dodal, ale teď se mi to nedaří najít. V souvislosti s odkazovanou diskusí u pramene jsem však změnil názor: vzhledem k tomu, že tu nemáme žádný kvalifikovaný redakční tým, ale proměnlivou komunitu dobrovolných přispěvatelů, tak je zde opravdu určité nebezpečí zanášení chyb, jak o tom mluví Martin, a proto by asi bylo lepší, kdybychom zde zveřejněné staré zdroje nechávali být v jejich původním stavu, jak jsou. --[[Uživatel:Jan.Kamenicek|Jan.Kamenicek]] ([[Diskuse s uživatelem:Jan.Kamenicek|diskuse]]) 4. 1. 2018, 20:41 (UTC) ::::::Zcela jistě však není dobře ty chyby opravovat v textu a původní text uvést jen v poznámce, jako například v [[Ottův slovník naučný/Hus]], a ještě to doplnit nepodloženou domněnkou, že jde o tiskovou chybu (a nikoliv tedy např. omyl autora textu). --[[Uživatel:Jan.Kamenicek|Jan.Kamenicek]] ([[Diskuse s uživatelem:Jan.Kamenicek|diskuse]]) 5. 1. 2018, 00:23 (UTC) == Redakční poznámky == Zdravím, v následujících stránkách jste v rozporu se zdejší praxí vložil redakční poznámky pomocí <code><nowiki><ref group="red"></nowiki></code> namísto správného {{Šablona|Redakční poznámka}}. # [[Golem (překlad Prusík)/Bdělý]] # [[Golem (překlad Prusík)/Den]] # [[Golem (překlad Prusík)/I]] # [[Golem (překlad Prusík)/Praha]] # [[Golem (překlad Prusík)/Sníh]] # [[Golem (překlad Prusík)/Úzkost]] # [[Kapitoly skoro naléhavé]] # [[MUDr. Václav Tuzar]] # [[Naše písně/Pásl Janko dva voly u hája]] # [[Ottův slovník naučný/Dobruský]] # [[Ottův slovník naučný/Jihoslované/Literatura chorvatská]] # [[Pentateuch (Hejčl)]] # [[Polsky snadno a rychle]] # [[Sichat Jicchak/Av ha-rachamim]] # [[Sichat Jicchak/Kadiš jatom]] # [[Sichat Jicchak/Posvěcení sabatu]] # [[Sichat Jicchak/Žalm 67]] # [[Sichat Jicchak/Žalm 91]] # [[Sichat Jicchak/Žalm 92]] # [[Sichat Jicchak/Žalm 93]] # [[Sichat Jicchak/Žalmy pro všední dny]] # [[Studentský zpěvník/II.]] # [[Václav Tuzar]] Prosím, opravte to po sobě, děkuji. {{Uživatel:Danny B./podpis}} 31. 3. 2018, 07:42 (UTC) == Trvající majetková práva / 1923 == Nic proti [https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Ott%C5%AFv_slovn%C3%ADk_nau%C4%8Dn%C3%BD/Acerineae&diff=165241&oldid=165227], ale touto editací se z článku ztratila informace, kdy bude daný text volný. To by chtělo nějak vyřešit, třeba úpravou šablony {{Šablona|1923}}. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 27. 6. 2018, 07:02 (UTC) :Vždyť to tam je: <q style="font-style:italic">… a nemůže proto být do konce roku 2019 v českých Wikizdrojích zveřejněno.</q> Pokud se vám nepozdává formulace, klidně ji změňte.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 27. 6. 2018, 16:59 (UTC) ::Já myslel kategorizaci, ale už jsem to opravil. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 27. 6. 2018, 20:30 (UTC) == oldWS == Pokud máte zájem, tak si přehoďte druhý odstavec hesla [[Ottův slovník naučný/Ladislav]] (''Tbk.'' – 2022) na oldWS. --[[Uživatel:Milda|Milda]] ([[Diskuse s uživatelem:Milda|diskuse]]) 29. 8. 2018, 14:12 (UTC) :{{Re|Milda}} Dík za avízo. Přetáhl jsem celé heslo; jelikož nemohu importovat, tak copy-pastem, čímž se ztratila historie s informací o vašem podílu na vytvoření stránky. Chcete-li ji tam mít, můžete zkusit přesvědčit [[Uživatel:-jkb-|-jkb-]], aby tam chybějící revize dodatečně doimportoval.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 29. 8. 2018, 20:55 (UTC) ::Není třeba, já to stejně beru jako krátkodobé útočiště do doby, kdy bude moct být celé heslo zde. --[[Uživatel:Milda|Milda]] ([[Diskuse s uživatelem:Milda|diskuse]]) 29. 8. 2018, 21:01 (UTC) [[Ottův slovník naučný/Hansen]] – je tam několik odstavců (částí) od Huga Kosterky, který bude volný až v roce 2027. --[[Uživatel:Milda|Milda]] ([[Diskuse s uživatelem:Milda|diskuse]]) 3. 10. 2018, 03:39 (UTC) == hyphenated words == [https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Str%C3%A1nka:Ossendowski_-_Zem%C3%AD_lid%C3%AD,_zv%C3%AD%C5%99at_a_boh%C5%AF_I.djvu/15&curid=63992&diff=174599&oldid=174567 This] is not necessary. Due to a new feature introduced into proofreadpage, when page end with a "minus" sign, the sign is removed and no space added while merging pages. [[Uživatel:Ankry|Ankry]] ([[Diskuse s uživatelem:Ankry|diskuse]]) 27. 9. 2018, 16:35 (UTC) :See also [[phab:T104566]] and [[mw:Help:Extension:ProofreadPage/2013_draft#Join_hyphenated_words_across_pages|ProofreadPage documentation update]]. It should be announced soon via GlobalMessage. [[Uživatel:Ankry|Ankry]] ([[Diskuse s uživatelem:Ankry|diskuse]]) 27. 9. 2018, 16:41 (UTC) :{{Re|Ankry}} To ciekawa i przyjemna wiadomość. Dziękuję ;)--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 27. 9. 2018, 16:59 (UTC) == Pomoc s formátováním == Dobrý den, na stránce [[Stránka:Bible česká SZ I.djvu/11]] se mi nadpisy transkludují jako wikikód a ne jako nadpisy. Zdá se, že na vině je ## par6 ## a ## par7 ## - inspiroval jsem se [https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Str%C3%A1nka:Bible_%C4%8Desk%C3%A1_SZ_I.djvu/10&action=edit#editform zde]. Jak to napravím (ten paragraf se nevypisuje ani na té původní stránce, ale tam to aspoň nekazí formátováníú? Děkuji za radu. --[[Uživatel:Wesalius|Wesalius]] _{[[Diskuse s uživatelem:Wesalius|d]]}|^{[[Speciální:Příspěvky/Wesalius|p]]} 27. 10. 2018, 05:44 (UTC) :Viz [[Speciální:Diff/175704]] a [[Speciální:Diff/175705]]. Na vině byl požadavek, že nadpisy (jsou-li vytvářeny „rovnítkovou“ wikisyntaxí) musí začínat na samostatném řádku a naopak uvnitř nadpisu nesmí nastat odřádkování.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 27. 10. 2018, 17:06 (UTC) ::Aha, díky. Mohu se ještě zeptat, na co tam vpisovat ty značky pro paragraf když se pak nevykreslují? --[[Uživatel:Wesalius|Wesalius]] _{[[Diskuse s uživatelem:Wesalius|d]]}|^{[[Speciální:Příspěvky/Wesalius|p]]} 27. 10. 2018, 18:18 (UTC) :::Ty značky jsou důležité, když se má do stránky v hlavním jmenném prostoru transkludovat pouze jeden paragraf (kapitola, článek apod.), resp. když se má transkludovat každý paragraf do samostatné stránky.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 27. 10. 2018, 19:23 (UTC) :: Nějak mi ten editor blbne, i když následuji vaši radu a odřádkuji a odstraním zalomení tak se mi to před uložením zase vrátí zpět :( --[[Uživatel:Wesalius|Wesalius]] _{[[Diskuse s uživatelem:Wesalius|d]]}|^{[[Speciální:Příspěvky/Wesalius|p]]} 27. 10. 2018, 18:53 (UTC) :::Taky jsem s tím svého času zápasil. Už si to přesně nepamatuji, ale pomohlo nepoužívat „křížkový“ zápis a používat místo toho <code><nowiki><section begin=par6/>...<section end=par6/></nowiki></code>.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 27. 10. 2018, 19:23 (UTC) == Autor:Josef Hanuš == Zdravím, přesunul jste Autor:Josef Hanuš na stránku s rozlišovačem a na původní udělal rozcestník, avšak ponechal jste všechny odkazy vedoucí na původní - nyní rozcestníkovou - stránku. Prosím, opravte všechny relevantní odkazy vedoucí na rozcestník tak, aby vedly na konkrétního autora. Děkuji. {{Uživatel:Danny B./podpis}} 11. 11. 2018, 14:23 (UTC) :Přesunul jsem to. [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 7. 12. 2018, 10:42 (UTC) == Archimédés == Ahoj, mohl bych tě požádat o doplnění řeckých slov do [[Ottův slovník naučný/Archimédés|Archimédés]]? Tohle fakt nedávám :-) [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 4. 12. 2018, 23:34 (UTC) :Díky za úpravu. S tou změnou toho <nowiki><center></nowiki>. Správně by tam mělo být {{Šablona|Uprostřed}}, ne? IMHO tam nechceš span s blokovym nastavením, ale přímo blok. A ta šablona od toho je. [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 6. 12. 2018, 13:17 (UTC) ::Blok tam být nemůže, protože po vzorci pokračuje předchozí odstavec – všiměte si v předloze, že následující text není odsazen. Blok by způsobil ukončení odstavce před vzorcem a zahájení dalšího po něm. Použít <code>span</code>, který sémanticky nenaruší odstavec, ale na displeji se pomocí stylování zobrazí jako blok, je IMHO správné řešení. Lze to samozřejmě dělat i šablonou nebo třídou, ale žádná taková momentálně k dispozici není.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 6. 12. 2018, 16:20 (UTC) == Táboři. == Tak vám pěkně děkuju. myslím to částečně upřímně a částečně ironicky. Když už se mi podařilo aspoň trochu rozběhat OCR, chtěl jsem převést chybějící dlouhé heslo. Jediný rozumný způsob, na který jsem přišel, bylo vyexportování stránek z krameria (jde maximálně 20) a udělat to na nich. Pokud se vám podařilo nějakým zázrakem dostat z krameria celou knihu najednou (mám problém s djvu, některé stránky fungují, jiné ne), je to určitě lepší. Alespoň potud. Další kroky mi ale už tak dobré nepřijdou - přesunout mi (navíc dvojitě) pod rukou rozpracovanou korekturu mi přijde už trochu sporné, zvlášť, jsou-li původní umístění hned označena ke smazání. (ale budiž, v posledních změnách toho není až tolik, abych si toho nevšiml). Ale co mi přijde velmi kontroverzní, je nahradit text ve stránce transkluzí. Trasnkluze se mi obecně moc nezdá z toho důvodu, že je zdrojový text schovaný někde úplně jinde, než je stránka (a z hesla v současnosti vede odkaz na téměř tisícistránkový soubor, ve které je kdesi ukryta jedna či několik stránek s textem). Zkušenější editor si snad poradí, nováček kouká jako puk. A v tomto případě existuje již několik set hesel z VSH, která obsahují text a najednou zde máme jedno, které je řešeno úplně jinak. BTW, zkuste si editaci vizuálním editorem u hesla vloženého přímo a u transkludovaného. Běžný text lze editovat, i když nepříliš pohodlně. Trasnkludovaný nelze. A co jsem pochopil z místních diskusí, trasnkluze nebyla nikdy komunitně odsouhlasena, a zřejmě ani odmlčena. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 7. 1. 2019, 10:55 (UTC) :Já to z Krameria nestahoval, na commons to už před téměř 3 lety uploadnul [[Uživatel:Skim|Skim]]. Za dvojitý přesun se omlouvám, málokdy přesouvám stránky v jiném než hlavním NS, tak se mi vloudila chybička. Přesun samtoný byl ovšem potřebný, protože by jinak mohly vznikat dvě samostatné verze na dvou různých místech. Pokud chcete redirecty na původních místech ponechat, nic proti tomu nemám, nicméně zdejší správci podobné „relikty po přesunu“ obvykle mažou (dokonce i bez vyzvání). Transkluze textu je žádoucí ze stejného důvodu: aby nevznikaly samostatné verze na dvou (resp. teď už třech) místech. To není jen hypotetická možnost: já sám jsem zjistil, že texty nejsou transkludovány, nýbrž copy-pasteovány, tím způsobem, že jsem udělal korekturu vámi vložených „zkontrolovaných“ (=zažlutěných) stránek a jen čirou náhodou jsem si všiml, že v hlavním NS se opravy neprojevily. Odkaz z hesla nevede na tisícistránkový soubor, ale na tisícistránkový index, kde je možné stránky s transkludovaným textem snadno identifikovat podle jejich čísla (je-li řádně uvedeno v textinfoboxu). Osobně mám výborné zkušenosti se [[Speciální:Diff/128775|skriptem]], který vygeneruje odkazy na transkludované stránky přímo v textu v místě zlomu. Ideální by samozřejmě bylo takový skript zpřístupnit centrálně všem uživatelům, ale to už je mimo mou kompetenci. Vizuální editor nemohu dost dobře používat, ani kdybych chtěl – zřejmě nedisponuji dostatečně výkonným hardwarem – takže mi nezbývá, než vám věřit. Nicméně pokud bych měl poměřovat možnost editovat stránku vizuálním editorem a možnost provádět korektury pomocí korekturní extenze, pak mi to druhé přijde pro docílení kvalitně zkorigovaného textu přece jen významnější.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 7. 1. 2019, 19:31 (UTC) ::Právě jsem přišel na další subjektivní problém transkluze. Některý z mnou používaných skriptů v minulosti způsoboval, že se mi při pokusu o editaci Indexů vůbec nezobrazovalo editační pole. Teď už jej mám a můžu tedy editovat, ale nemám pole záhlaví a zápatí. ::Nehledě na absenci téměř jakékoliv dokumentace, takže nezbývá než odkoukávat a metoda pokus-omyl. [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 7. 1. 2019, 21:07 (UTC) :::Zdravím. Při editace stránky je v menu možnost zobrazit záhlaví a zápatí. Nebo je možné v nastavení v sekci [https://cs.wikisource.org/wiki/Speci%C3%A1ln%C3%AD:Nastaven%C3%AD#mw-prefsection-editing editace] zaškrnout ''Při editaci ve jmenném prostoru Stránka zobrazovat hlavičku a patičku''. [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 7. 1. 2019, 21:46 (UTC) == Uvozovky == To velice ‚potěší‘, když člověk věnuje spoustu času na sjednocování uvozovek na správný formát, aby mu to pak zase někdo měnil zpátky jen proto, že je to vizuálně podobnější originálu. [[Diskuse:Ottův_slovník_naučný#Desetinné_čárky|Nebylo to tu už jednou]]? [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 14. 2. 2019, 21:28 (UTC) :Tady přece nejde o „vizuálně podobnější“ znak, ale o použití toho typu uvozovek, který je v předloze. „Devítkové“ horní uvozovky se ve starší typografii používaly (vedle „šestkových“) a zde jsou, zdá se, používány poměrně důsledně, tedy zjevně záměrně. Pro nějaké sjednocování zde nevidím důvod.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 14. 2. 2019, 22:04 (UTC) ::Úplně nevím, co přesně řešíte, ale zkušenost je taková, že je dobré věci přepsat tak jak jsou. Záměr původního díla je často našemu o 100 let (a více) pozdějšímu pohledu skryt. A doslovný přepis nedává moc na výběr. Když potom přijde člověk jenom k jedné stránce, nemusí vědět koncept jak to psát z kdoví kde, ale prostě to opraví. [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 15. 2. 2019, 07:31 (UTC) :::{{Re|Skim}} V podstatě jde o to, zda uvozovkovanou část textu ukončovat značkou <code>U+2018</code>, kterou předepisuje ÚJČ, ale není použita v předloze použita, nebo značkou <code>U+2019</code>, která je použita v předloze, ale nepovoluje ji ÚJČ.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 15. 2. 2019, 14:47 (UTC) ::::Jde o to, že v předlohách jsou používány různé uvozovací systémy. Osobně si myslím, že někteří autoři klidně přebrali anglický nebo jiný systém. A je to korektní. Vůbec nejde o to co dnes UJČ doporučuje. To prostě nejde aplikovat na minulost s její historií. Já osobně jsem pro doslovný přepis s tím, že v díle je <b>jednotný systém</b>. A pokud někdo chce tyhle věci unifikovat (na dnešní systém, sic!, protože v budoucnu bude zase jiný), tak ať to udělá (nové dílo), nebo pojďme vymyslet systém, aby to šlo např. na Wikizdrojích systematicky definovat. [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 16. 2. 2019, 10:40 (UTC) == Zlomitelné mezery == Jaký máš důvod pro [https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Stránka:CONAN_DOYLE,_Arthur_-_Ztracený_svět.djvu/152&curid=67883&diff=200005&oldid=197906&diffmode=source vkládání] entity <code><nowiki>&amp;#32;</nowiki></code>? pokud vím, je to to samé jako obyčejná mezera? [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 6. 5. 2019, 09:16 (UTC) :Obyčejná mezera je v těchto místech parserem nahrazována za nezlomitelnou, má-li tam být zlomitelná mezera, je třeba ji zadat explicitně. Viz [[Wikizdroje:U pramene/Archiv 9#Nevhodně automaticky vkládané nezalomitelné mezery]].--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 6. 5. 2019, 09:28 (UTC) ::Je to [[phab:T14752]]. Problém je, že robot tyto mezery vložené entitou mění v rámci kosmetických úprav zpátky na klasickou mezeru, čímž tato práce přijde vniveč. [[phab:T247063]] ::Vzhledem k tomu, že mnou nahrané skeny nechám předem projet OCR programem, vyskytují se tam neviditelné dělicí znaky, které následně odstraňuji roboticky. Tak jen upozorňuji, že bude možná lepší počkat, až to konečně dořeší a určitě s úpravami mezer čekat, až to projede robot na znak "­". [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 6. 3. 2020, 13:26 (UTC) :::V tom případě by bylo dobré, abyste stránky, o nichž víte či předpokládáte, že budou takový zásah potřebovat, neoznačoval jako „zkontrolované“, ale jako „problematické“. A nejlépe i uvedl (aspoň třeba ve shrnutí editace), co je v nich za problém. Nastavení „zkontrolované“ (= k ověření), ale i „nezkontrolované“ (= ke kontrole) dává dalším editorům signál, že za sebe jste se stránkou hotov a může se do ní pustit někdo další. :::A samozřejmě by bylo vhodné nepouštět bota, o kterém je známo, že může napáchat škody. Resp. pouštět ho jen na stránky, o kterých víte (nebo o kterých aspoň lze rozumně předpokládat), že na nich škody napáchat nemůže.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 8. 3. 2020, 06:39 (UTC) == Meir‎‎ == Díky za opravu. Hodinu jsem marně přemýšlela, v jakém smyslu bylo to ''on'' myšleno. --[[Uživatel:Lenka64|Lenka64]] ([[Diskuse s uživatelem:Lenka64|diskuse]]) 14. 5. 2019, 14:53 (UTC) :Rádo se stalo.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 14. 5. 2019, 15:47 (UTC) == interwiki through Wikidata == Maybe, you will be interested in a javascript-based solution that implements interwiki based on the "work / edition" Wikidata model? It is available in pl.ws and se.ws at the moment. Unfortunately, it seems that we need wait for an official implementation till at least next year IMO ([[phab:T128173|Wikisource extesion]]). == Devatero pohádek == Aniž bych chtěl rozporovat nahrání kompletní verze, jen podotýkám, že jsem nahrál i [[:File:Karel Čapek - Devatero pohádek a ještě jedna jako přívažek.pdf|kompletní verzi]] s 9+1 pohádkou. Z této knihy jsem záměrně vzal pouze ty dvě, které běžně nejsou řazeny mezi devatero pohádek. A ještě podotek k [[Povídejme si, děti]] - použitý obrázek z obálky se vyskytuje na většině vydání knihy. Osobně vidím problém s nově použitým obrázkem, který jednak tuším nebývá ve všech vydáních, jednak je kýmsi vybarvený. Časem nahraju původní, černobílé obrázky... [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 12. 6. 2019, 09:44 (UTC) :Děkuji za upozornění. V podstatě nic nebrání tomu, aby byla na Commons kompletní verze a zde z ní přepsány pouze dvě části; byť v tomto případě IMHO stojí za zvážení, zda není smysluplnější digitalizovat „rozšířenou“ (navíc i bohatě ilustrovanou) verzi. :Ohledně [[Povídejme si, děti]] – já doplnil obrázek (resp. titulní stranu knihy), kde žádný obrázek nebyl. Máte-li nějaký vhodnější obrázek, <abbr title="editujte s optimismem">ESO</abbr> ;)--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 14. 6. 2019, 06:46 (UTC) == Poem v Květena == {{Re|Shlomo|Skim}} Možná mi něco uniká, ale jaký byl důvod přesunu tagu <nowiki><poem></nowiki> [https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Stránka:Antonín_Halouzka_-_Květena_-_1863.djvu/7&curid=68917&diff=205078&oldid=204762&diffmode=source] z patičky do těla stránky? Měl jsem za to, že to, co je uvedené v patičce je jakési <nowiki><noinclude></nowiki> a u básní má tudíž smysl přímo de těla stránky dávat jen tag na začátku a za posledním veršem. Teď je ve zdrojovém html <syntaxhighlight lang="html"> <div class="poem"> <p>Nuže bratři, spojme páže<br /> ... Žiť chce život nový </div> tagy <span> k rozdělení stránky <div class="poem"> A kdo jeho ląje právu, ... </div> </syntaxhighlight> Takže nyní není text rozdělen jen stránkovým zlomem (aneb jeden ze záporů transkluze), ale fakticky se tváří jako dvě básně na jedné stránce. Ale třeba to má nějaký hlubší smysl? [[Uživatel:JAn Dudík|JAn Dudík]] ([[Diskuse s uživatelem:JAn Dudík|diskuse]]) 14. 6. 2019, 07:44 (UTC) : Především možnost označení stránkového zlomu není zápor transkluze, nýbrž její klad ;) : K ostatnímu: pokud nezahrnete tagy <code><nowiki><poem></nowiki></code> a <code><nowiki></poem></nowiki></code> do transkludované části, dojde při transkluzi k tomu, že parser zruší všechna odřádkování a z každé sloky básně vám udělá jeden dlouhý verš. Následné obalení do poemu v transkludující stránce už to nevytrhne. Čisté a elegantní řešení neexistuje. Nejčistší (ale nepříliš elegantní) řešení je nepoužívat v NS Stránka extenzi poem a odřádkovad každý verš ručně pomocí <code><nowiki><br/></nowiki></code> (jak jsem to kdys dělal u [[Ohlasy žalmů|Ohlasů žalmů]]). Další možnost je smířit se s tím, že báseň bude rozdělena do několika divů (a bohužel i do nich vložených odstavců) podle stránek předlohy a mít přehlednější a smysluplnější zdrojový kód. Vaše řešení způsobuje formátování básně jako sekvence odstavců a neúplných deskriptivních seznamů, což je jak po sémantické, tak i po syntatické stránce chybné: :<syntaxhighlight lang="html"> <div class="poem"> <p>Nuže bratři, spojme páže </p> <dl><dd>Vlasti na svobodu,</dd></dl> <p>Ať se opět vrátí sláva </p> <dl><dd>Slovanskému rodu:</dd></dl> … </div> </syntaxhighlight> :--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 14. 6. 2019, 14:12 (UTC) ::{{Ping|Shlomo}} »Především možnost označení stránkového zlomu není zápor transkluze, nýbrž její klad ;)« Tomuhle nerozumím, k čemu je to dobré? ::{{Ping|JAn Dudík}} Tohle je téma. Pokud to chápu dobře a dáme do jedné stránky <nowiki><poem></nowiki> a první část básně, do zápatí <nowiki></poem><nowiki>, do další stránky do záhlaví <nowiki><poem></nowiki> a do druhé stránky druhou část básně a <nowiki></poem></nowiki>, tak se to díky parseru nevykreslí správně. Což je podle mě nepříjemná chyba. Jsem ve stavu, že bych chtěl připravit testovaci djvu soubor, kde by se daly tyhle věci nasimulovat a koukat, jak vypadá výsledný kód a hledat řešení. Technické řešení musí existovat, dovedu si představit šablonu, která přidá do každého řádku <nowiki><br/></nowiki> a pak šablonu začátku a konce básně. [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 16. 6. 2019, 14:56 (UTC) :::K výhodám označování stránkového zlomu: Pokud je na místě zlomu hypertextová značka (např. jako v našem případě prázdný <code>span</code> s příslušnými metadaty, lze vytvořit udělátko, které tyto metainformace zobrazí jako číslo stránky, případně i s odkazem na příslušnou transkludovanou stránku z jmenného prostoru <code>Stránka</code> – tak jak jsem si to [[Speciální:Diff/128775|nastavil já v uživatelském skriptu]] nebo jak to mají na polských wikizdrojích aktivováno pro všechny uživatele. Číslo stránky se může hodit při citacích a odkazech, odkaz na transkludovanou stránku při korekturách nebo při ověřování, jak je přesně daná informace prezentována v předloze. Samotný prázdný span, není-li zpracován udělátkem či uživatelským skriptem, přitom nenarušuje ani sémantiku, ani prezentaci textu a čtenáře nijak neruší.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 16. 6. 2019, 15:59 (UTC) :::K tomu druhému: ano, je to nepříjemné, ale chyba je v extenzi Poem, ne v Proofread. Existuje nastavení <code><nowiki><poem compact></nowiki></code> které zřejmě bylo zamýšleno tak, že extenze doplní pouze zalomení řádku (<code>&lt;br></code>), a nebude báseň obalovat do odstavců a divů; poemy by pak stále musely být na každé jednotlivé stránce ukončeny, šly by ale při transkluzi navázat jako jakýkoli jiný text. Bohužel to ovšem není takto implementováno a nastavení <code>compact</code> je ve stávající podobě (tedy již řadu let) prakticky nepoužitelné a nevyužívané.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 16. 6. 2019, 15:59 (UTC) ::::{{Ping|Shlomo}}Aha, tahle. Ok, s tím souhlasím. To lze řešit tak, že tam je <nowiki><span id="zlom" /></nowiki>, což tak nějak je. A ano, je potřeba na Wikizdrojích zapnout vzhled stejně jako na francouzských, anglických, polských, aby tam byly vidět zlomy. Je toho tam více, co nám chybí. [[Uživatel:Skim|Skim]] ([[Diskuse s uživatelem:Skim|diskuse]]) 17. 6. 2019, 08:56 (UTC) == Community Insights Survey == <div class="plainlinks mw-content-ltr" lang="en" dir="ltr"> '''Share your experience in this survey''' Hi {{PAGENAME}}, The Wikimedia Foundation is asking for your feedback in a survey about your experience with {{SITENAME}} and Wikimedia. The purpose of this survey is to learn how well the Foundation is supporting your work on wiki and how we can change or improve things in the future. The opinions you share will directly affect the current and future work of the Wikimedia Foundation. Please take 15 to 25 minutes to '''[https://wikimedia.qualtrics.com/jfe/form/SV_0pSrrkJAKVRXPpj?Target=CI2019List(other,act5) give your feedback through this survey]'''. It is available in various languages. This survey is hosted by a third-party and [https://foundation.wikimedia.org/wiki/Community_Insights_2019_Survey_Privacy_Statement governed by this privacy statement] (in English). Find [[m:Community Insights/Frequent questions|more information about this project]]. [mailto:surveys@wikimedia.org Email us] if you have any questions, or if you don't want to receive future messages about taking this survey. Sincerely, </div> [[User:RMaung (WMF)|RMaung (WMF)]] 9. 9. 2019, 14:34 (UTC) <!-- Zprávu zaslal Uživatel:RMaung (WMF)@metawiki pomocí seznamu na https://meta.wikimedia.org/w/index.php?title=CI2019List(other,act5)&oldid=19352874 --> == Reminder: Community Insights Survey == <div class="plainlinks mw-content-ltr" lang="en" dir="ltr"> '''Share your experience in this survey''' Hi {{PAGENAME}}, A couple of weeks ago, we invited you to take the Community Insights Survey. It is the Wikimedia Foundation’s annual survey of our global communities. We want to learn how well we support your work on wiki. We are 10% towards our goal for participation. If you have not already taken the survey, you can help us reach our goal! '''Your voice matters to us.''' Please take 15 to 25 minutes to '''[https://wikimedia.qualtrics.com/jfe/form/SV_0pSrrkJAKVRXPpj?Target=CI2019List(other,act5) give your feedback through this survey]'''. It is available in various languages. This survey is hosted by a third-party and [https://foundation.wikimedia.org/wiki/Community_Insights_2019_Survey_Privacy_Statement governed by this privacy statement] (in English). Find [[m:Community Insights/Frequent questions|more information about this project]]. [mailto:surveys@wikimedia.org Email us] if you have any questions, or if you don't want to receive future messages about taking this survey. Sincerely, </div> [[User:RMaung (WMF)|RMaung (WMF)]] 20. 9. 2019, 19:13 (UTC) <!-- Zprávu zaslal Uživatel:RMaung (WMF)@metawiki pomocí seznamu na https://meta.wikimedia.org/w/index.php?title=CI2019List(other,act5)&oldid=19395141 --> == Reminder: Community Insights Survey == <div class="plainlinks mw-content-ltr" lang="en" dir="ltr"> '''Share your experience in this survey''' Hi {{PAGENAME}}, There are only a few weeks left to take the Community Insights Survey! We are 30% towards our goal for participation. If you have not already taken the survey, you can help us reach our goal! With this poll, the Wikimedia Foundation gathers feedback on how well we support your work on wiki. It only takes 15-25 minutes to complete, and it has a direct impact on the support we provide. Please take 15 to 25 minutes to '''[https://wikimedia.qualtrics.com/jfe/form/SV_0pSrrkJAKVRXPpj?Target=CI2019List(other,act5) give your feedback through this survey]'''. It is available in various languages. This survey is hosted by a third-party and [https://foundation.wikimedia.org/wiki/Community_Insights_2019_Survey_Privacy_Statement governed by this privacy statement] (in English). Find [[m:Community Insights/Frequent questions|more information about this project]]. [mailto:surveys@wikimedia.org Email us] if you have any questions, or if you don't want to receive future messages about taking this survey. Sincerely, </div> [[User:RMaung (WMF)|RMaung (WMF)]] 4. 10. 2019, 17:04 (UTC) <!-- Zprávu zaslal Uživatel:RMaung (WMF)@metawiki pomocí seznamu na https://meta.wikimedia.org/w/index.php?title=CI2019List(other,act5)&oldid=19435548 --> == Ž == Děkuji za [[special:diff/249288|úpravy]]. Ale jste si 100,00% jistý tou ʃ → ſ ? —[[Uživatel:Mykhal|Mykhal]] ([[Diskuse s uživatelem:Mykhal|diskuse]]) 3. 6. 2020, 05:36 (UTC) :Ano, jedná se o kurzivní verzi [[w:Dlouhé s|dlouhého s]]. Znak ʃ („esh“) je součástí [[w:Mezinárodní fonetická transkripce|IPA]], ve staré češtině se, pokud je mi známo, nevyskytoval.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 3. 6. 2020, 17:54 (UTC) == Transkluze z Oldwikisource == Zdravím. Navazuji na naši [https://cs.wikisource.org/w/index.php?title=Diskuse_s_u%C5%BEivatelem%3ADanny_B.&type=revision&diff=249993&oldid=249479 diskusi s kolegou Billinghurstem] ohledně transkluze textů mezi jazykovými verzemi. Moje idea je taková, že by se kniha neměla trhat na anglickou část, která se uloží na anglickou verzi, a českou na české verzi, ale měla by i po transkluzi zůstat pohromadě, klidně třeba na obou jazykových verzích (i když na českou by asi anglický překlad kvůli českému autorského zákonu vložit nešel, neboť překladatel zemřel až v roce 1997). Původní myšlenka autorů knihy totiž byla umožnit čtenářům porovnání originálu s překladem. Na en.ws na to mají vynikající šablonu [[:en:template:Bilingual]], výsledek pak vypadá např. jako u [[:en:Modern Czech Poetry/Gaze of death]]. Protože jsem nápad na mezijazykovou transkluzi nechtěl jen tak odmítnout, tak jsem se mezitím [https://en.wikisource.org/w/index.php?title=Wikisource%3AScriptorium&type=revision&diff=10298610&oldid=10297803 poptal] na to, jak vyřešit 1) problém navzájem nekompatibilních šablon a 2) problém wikiodkazů. Bohužel mi však na tyto otázky zatím nikdo nedokázal odpovědět. Proto knihu zatím vložím přímo na en.ws. Co se týká cs.ws, tak si myslím, že ty básně, které nejsou autorsky chráněné, bude asi jednodušší vložit z jiných zdrojů, než z této publikace. --[[Uživatel:Jan.Kamenicek|Jan.Kamenicek]] ([[Diskuse s uživatelem:Jan.Kamenicek|diskuse]]) 7. 7. 2020, 12:39 (UTC) :IMHO hlavním problémem meziprojektové transkluze nejsou šablony ani wikiodkazy, ale to, že takovou transkluzi stávající software či jeho nastavení neumožňuje; [[mw:Transclusion]] takovou možnost nezmiňuje a ani nikde jinde jsem nenašel návod, jak to provést. Ono by takové omezení bylo s ohledem na různé copyrightové požadavky různých projektů i celkem pochopitelné. :Jinak souhlasím s řešením umístit dílo na en.ws, jelikož jelikož jeho smyslem je zprostředkovat českou poezii ''anglickému'' (resp. angličtinu ovládajícímu) čtenáři. :Pokud je překlad v zemi původu (USA?) volným dílem, pak je podle § 107 odst. 4 AZ volným i v ČR. Samozřejmě za předpokladu, že je v ČR volný i originál.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 8. 7. 2020, 04:52 (UTC) ::Převést text z jedné jazykové verze do jiné technicky jde, na en.ws to dělají tak, že se založí indexy v obou jazykových verzích, v jedné z nich se text vloží ve jmenném prostoru stránka, pak se pomocí šablony [[:en:Iwpage]] převede do jmenného prostoru stránka na en.ws. Příklad viz [[:en:Page:Philosophical Transactions - Volume 054.pdf/120]] a [[:la:Pagina:Philosophical Transactions - Volume 054.pdf/120]]. Převody mezi anglickou a latinskou verzí fungují velmi dobře, protože na la.ws jsou aktivní lidé z en.ws a mnoho šablon je tam prostě zkopírovaných z en.ws, takže fungují na obou verzích. Když jsem se ale před nějakou dobou pokusil stejným způsobem naložit s textem z [[Stránka:Mariánské Lázně, Františkovy Lázně.djvu/8]], tak jsem právě narazil nekompatibilnost našich šablon s jinými jazykovými verzemi ws. ::Ad § 107 odst. 4: díky za info, to si budu pamatovat. --[[Uživatel:Jan.Kamenicek|Jan.Kamenicek]] ([[Diskuse s uživatelem:Jan.Kamenicek|diskuse]]) 8. 7. 2020, 10:49 (UTC) :::Hm, šikovný skriptík, člověk se stále učí. Obávám se ale, že v okamžiku, kdy komunity na projektech nejsou dostatečně silně personálně provázané, může být velmi nesnadné přesvědčit komunitu projektu ''A'', aby změnila svůj způsob práce jen proto, že na projektu ''B'' se to pak bude snadněji transkludovat. Kompatibilitu lze v takovém případě pořešit buď na projektu ''B'' (tedy cílovém projektu transkluze), nebo úpravou skriptu, který by důležité šablony při transkluzi patřičně přeformátoval. :::IMHO je nejlepším řešením mít texty v NS Stránka co „nejčistší“, využívat co nejvíce formátování založené na wikisyntaxi a cpát tam co nejméně šablon typu {{š|Mezera}}, {{š|Obrázek}}, {{š|Nadpis}} apod. i za cenu toho, že občas bude oddělovač nebo odsazení vypadat trošku jinak než v předloze. Nevyřeší to sice všechno, ale problémů k dořešení bude podstatně méně. A navíc je to užitečné nejen při transkluzi, ale i při exprotu, prohlížení historických verzí a předpokládám, že ještě i z dalších důvodů.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 8. 7. 2020, 12:24 (UTC) == Abracadabra == [[special:diff/254120|Toto]] je žel pouze domnělá oprava. Výsledek už není vycentrován (alespoň jak to vidím ve FF a Chrome). Problém je v tom, že MW tag <code>poem</code> dělá <code>div</code> s až vnořeným <code>p</code> s marginen; ten negativní ho měl kompenzovat. V mobilní verzi se to celé však chová jinak, z tototo pohledu je to teď OK. Chtělo by to pořešit lépe, asi <code>poem</code> nebude na centrované bloky vhodný. Zdraví, —[[Uživatel:Mykhal|Mykhal]] ([[Diskuse s uživatelem:Mykhal|diskuse]]) 21. 9. 2020, 09:19 (UTC) :Oprava syntaxe spočívala především v odstranění zastaralého a již nevalidního elementu <code>center</code>; v tomto smyslu to tedy oprava opravdu byla. Odsazení o 5em doprava jsem si až do vašeho upozornění na širokém displayi nevšiml. Každopádně předchozí „workaround“ je krajně nevhodný. Takové problémy by se měly řešit na té úrovni, na které vznikly, což je v tomto případě stylopis pro třídu <code>proza</code>. Pokud to „přeplácneme“ inline stylováním opačným směrem, můžeme se dočkat překvapivých výsledků v případě, že má někdo nastavený odlišný skin, uživatelský stylopis – nebo třeba, jak jste sám zaregistroval, v mobilní verzi, která si stylopis pro třídu <code>proza</code> z nějakého důvodu nenačítá. :Co tedy s tím? Možných čistších řešení vidím několik, ale asi nejsprávnější bude, jak naznačujete, nepoužívat zde <code>poem</code> vůbec. Koneckonců je to extenze určená primárně pro formátování poezie, čemuž odpovídá i stylování – a rozepsané αβρακαδαβρα halt poezií není.--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 21. 9. 2020, 18:00 (UTC) == Meir Ezofovič – chybějící slova == Při čtení potažmo korektuře naskenované knihy [[Meir Ezofovič]] jsem mj. narazil poměrně často (skoro na 50 stránkách) na chybějící slova (většinou nepříliš významná jako ''již'', ''jakýsi'', apod.), viz příslušné opravy: [[special:diff/259972|/7]],​[[special:diff/259974|8]],​[[special:diff/259979|13]],​[[special:diff/259983|17]],​[[special:diff/259998|22]],​[[special:diff/259999|23]],​[[special:diff/260001|24]],​[[special:diff/260005|27]],​[[special:diff/260008|29]],​[[special:diff/260058|39]],​[[special:diff/260082|44]],​[[special:diff/260122|67]],​[[special:diff/260123|68]],​[[special:diff/260182|102]],​[[special:diff/260189|110]],​[[special:diff/260190|111]],​[[special:diff/260192|113]],​[[special:diff/260193|114]],​[[special:diff/260242|137]],​[[special:diff/260249|138]],​[[special:diff/260253|141]],​[[special:diff/260257|145]],​[[special:diff/260270|160]],​[[special:diff/260274|164]],​[[special:diff/260430|174]],​[[special:diff/260431|175]],​[[special:diff/260435|179]],​[[special:diff/260437|181]],​[[special:diff/260474|198]],​[[special:diff/260492|202]],​[[special:diff/260504|206]],​[[special:diff/260576|217]],​[[special:diff/260617|223]],​[[special:diff/260671|237]],​[[special:diff/260869|242]],​[[special:diff/261686|288]],​[[special:diff/261688|290]],​[[special:diff/261689|291]],​[[special:diff/261697|299]],​[[special:diff/261724|327]],​[[special:diff/261732|330]],​[[special:diff/261738|339]],​[[special:diff/261792|355]],​[[special:diff/261802|362]],​[[special:diff/261803|363]],​[[special:diff/261804|364]],​[[special:diff/261806|365]],​[[special:diff/261808|366]]. Moc by mě zajímalo, jak se může něco takového stát. Moje 2 hypotézy: * záměrné SW chyby použitím nějakého demo * záměrné lidské chyby pro možné vystopování původu odsud vypůjčeného textu v budoucnu se mi jeví jako poměrně málo pravděpodobné. Zdraví, —[[Uživatel:Mykhal|Mykhal]] ([[Diskuse s uživatelem:Mykhal|diskuse]]) 2. 3. 2021, 10:31 (UTC) :Je to už nějaká doba a podrobnosti si tolik nepamatuji. Každopádně si téměř jistě vzpomínám, že sken neměl textovou vrstvu a OCR jsem prováděl pomocí gadgetu wikimedia. Tím pádem druhá hypotéza asi padá a ani první se nejeví příliš pravděpodobná. :Nabízím třetí hypotézu: Těch chybějících slov bylo v naOCRovaném textu mnohem více (opravdu bylo, předloha je nepříliš kvalitní), je tedy možné, že v záplavě oprav jsem tato, jak říkáte <q>nepříliš významná</q> slova, jejichž vypuštění nemění zásadně smysl věty, přehlédl; naproti tomu významnější chyby měly větší šanci být postřehnuty a opraveny (byť taky ne 100%).--[[Uživatel:Shlomo|Shlomo]] ([[Diskuse s uživatelem:Shlomo|diskuse]]) 2. 3. 2021, 20:48 (UTC) == Orbis pictus, přepis ilustrovaného vydání z r. 1883 == JOHANNES AMOS COMENIUS (1592-1670) ORBIS PICTUS LE MUNDO IN LE PICTURAS SVĚT V OBRAZECH DIE WELT IN BILDERN LE MONDE EN TABLEAUX THE WORD IN IMAGES EDITION JAN POSPÍŠIL, Reginogradecium. A.D. 1883 Hledám spolupracovníka na korekci OCR textu, doplnění angličtiny, resp. maďarštiny, případně dalších jazyků EU, Nutný osobní kontakt na domluvu a přípravu prací, text je již celkem dobře OCRkován, včetně barevných ilustrací, připravit jen ke korekcím (už ne přepisu). Viz jen str. 1-318, https://kramerius5.nkp.cz/view/uuid:ec9e27c0-c662-11e4-b2e2-005056827e52 jen str. 1-318. Místo Praha: b.smilauer@post.cz [[Uživatel:Smilauer|Smilauer]] ([[Diskuse s uživatelem:Smilauer|diskuse]]) 12. 8. 2022, 23:41 (UTC) ou0f85orb7xxlmzd9641pp0hpzut15k 100 54779 281936 281871 2022-08-12T21:45:24Z JAn Dudík 532 /* Dílo */ Pro německou velkou cenu wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Eduard | příjmení = Bass | popis = český spisovatel, novinář, zpěvák, fejetonista, herec, recitátor, konferenciér a textař | BiografieWiki = Eduard Bass }} '''Eduard Bass''' (1. ledna 1888 Praha-Malá Strana – 2. října 1946 Praha) byl český spisovatel, novinář, zpěvák, fejetonista, herec, recitátor, konferenciér a textař. {{Více}} == Dílo == * [[Cirkus Humberto]] (1941) {{Online Kramerius|mzk|4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} * [[Divoký život Alexandra Staviského]] (1934) {{Online Kramerius|nkp|cf4e8920-4d5f-11e4-8113-005056827e52}} * [[Holandský deníček]] (1930) {{Online Kramerius|nkp|d66e6830-26c9-11e5-8cc8-005056827e52}} * [[Kázáníčka]] (1946) {{Online Kramerius|nkp|4b811a50-a5b2-11e2-8b87-005056827e51}} * [[Klapzubova jedenáctka]] (1922) {{Online Kramerius|nkp|4e8c96d0-4d7f-11e5-8b04-5ef3fc9bb22f}} ** [[Klapzubova jedenáctka (1954)]] * [[Lidé z maringotek]] (1942) {{Online Kramerius|nkp|10116880-844e-11e5-a715-005056827e52}} * [[Pod kohoutkem svatovítským]] (1942) {{Online Kramerius|nkp|a471cfc0-3fcb-11e3-9c86-005056827e51}} * [[Potulky pražského reportera]] (1929) {{Online Kramerius|nkp|57947400-2aa7-11e5-8cc8-005056827e52}} * [[Případ čísla 128 a jiné historky]] (1921) {{Online Kramerius|nkp|2baf9d60-a5b1-11e2-8b87-005056827e51}} === Básně === * [[Pro německou velkou cenu]] [[Kategorie:Čeští autoři]] 309zyoum9693twzp37fwgrx34t3izbw 0 55433 281928 281877 2022-08-12T14:02:39Z Shlomo 1042 transkluze Ž 7-10 wikitext text/x-wiki {{Digitalizace|Bible česká SZ II.djvu}} {{NavigacePaP | TITUL = Bible česká | PŘEDCHOZÍ = Kniha Job | ČÁST = Kniha žalmů | DALŠÍ = Kniha přísloví }} {{Textinfo | TITULEK = Bible česká | PODTITULEK = Kniha žalmů | AUTOR = neuveden | POPISEK = | ZDROJ = [[:Soubor:Bible česká SZ II.djvu]] | VYDÁNO = Praha | ISBN = | LICENCE = PD old 140 | PŘELOŽIL = [[Autor:Jan Hejčl|Jan Hejčl]] | LICENCE-PŘEKLAD = PD old 70 | SOUVISEJÍCÍ = | JINÉ = | WIKIPEDIA = Kniha žalmů | WIKIPEDIA-DALŠÍ = | IMAGE = Bible česká SZ II.djvu | IMAGE-PAGE = 151 | POPISEK-IMAGE = | INDEX = Bible česká SZ II.djvu }} <div class="toc"> <div class="toctitle">Obsah</div> [[#1]] [[#2]] [[#3]] [[#4]] [[#5]] [[#6]] [[#7]] [[#8]] [[#9]] [[#10]] … </div> <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="175" onlysection=1-intro/> {| class="wikitable wikitable-columns" | class="text" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="175-176" onlysection=1-text/> | class="komentar" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="175-176" onlysection=1-komentar/> |} <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="176" onlysection=2-intro/> {| class="wikitable wikitable-columns" | class="text" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="176-178" onlysection=2-text/> | class="komentar" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="176-179" onlysection=2-komentar/> |} <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="179" onlysection=3-intro/> {| class="wikitable wikitable-columns" | class="text" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="179" onlysection=3-text/> | class="komentar" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="179-180" onlysection=3-komentar/> |} <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="180" onlysection=4-intro/> {| class="wikitable wikitable-columns" | class="text" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="180-181" onlysection=4-text/> | class="komentar" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="180-181" onlysection=4-komentar/> |} <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="181" onlysection=5-intro/> {| class="wikitable wikitable-columns" | class="text" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="181-183" onlysection=5-text/> | class="komentar" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="181-183" onlysection=5-komentar/> |} <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="183" onlysection=6-intro/> {| class="wikitable wikitable-columns" | class="text" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="183-184" onlysection=6-text/> | class="komentar" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="183-184" onlysection=6-komentar/> |} <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="184" onlysection=7-intro/> {| class="wikitable wikitable-columns" | class="text" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="184-186" onlysection=7-text/> | class="komentar" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="184-186" onlysection=7-komentar/> |} <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="186" onlysection=8-intro/> {| class="wikitable wikitable-columns" | class="text" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="186-187" onlysection=8-text/> | class="komentar" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="186-187" onlysection=8-komentar/> |} <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="187" onlysection=9-intro/> {| class="wikitable wikitable-columns" | class="text" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="187-190" onlysection=9-text/> | class="komentar" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="187-190" onlysection=9-komentar/> |} <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="191" onlysection=10-intro/> {| class="wikitable wikitable-columns" | class="text" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="191" onlysection=10-text/> | class="komentar" | <pages index="Bible česká SZ II.djvu" include="191" onlysection=10-komentar/> |} jpcwp4bb5gl3j15144zvt9xqro2vwbf 0 80507 281950 273983 2022-08-13T06:55:54Z Lenka64 2855 /* Bramborová jídla */ wikitext text/x-wiki {{Textinfo | TITULEK = Mileniny recepty | AUTOR = [[Autor:Milena Jesenská|Milena Jesenská]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = JESENSKÁ, Milena, ''Mileniny recepty'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|c72435b1-6c25-4d9a-94b3-5f31ae372544}} | VYDÁNO = v Praze: Pražská akciová tiskárna, 1925 }} == Obsah == [[/Úvodem/]] === Polévky a omáčky === ;''Polévky'' [[/Polévka z rajských jablíček/]] - [[/Ryzcová polévka/]] - [[/Krupovka/]] - [[/Čočková polévka/]] - [[/Houbová polévka/]] - [[/Kapustová polévka/]] - [[/Zeleninová polévka/]] - [[/Kyselka/]] - [[/Mozečková polévka/]] - [[/Polévka s vaječnou sedlinou/]] - [[/Játrová polévka/]] - [[/Dobrá bramborová polévka/]] - [[/Polévka s mozečkovými chrupinkami/]] - [[/Polévka ze staré slepice/]] - [[/Kyselo/]] - [[/Ruský boršč/]] - [[/Polský boršč/]] - [[/Smažený prášek do polévky/]] - [[/Smažený prášek do polévky/]] - [[/Krupicové nočky/]] - [[/Krupicový svítek/]] ;''Omáčky'' [[/Povidlová omáčka na knedlíky/]] - [[/Vařená majonesa/]] - [[/Olejová francouzská majonesa/]] - [[/Tatarská omáčka/]] - [[/Řetkvičková omáčka/]] - [[/Omáčka ke studenému masu/]] === Úprava vajec === [[/Vejce v gulášové omáčce/]] - [[/Vejce na slanině/]] - [[/Sázená vejce se sardelemi/]] - [[/Neapolská vejce/]] - [[/Vejce v cibuli/]] - [[/Míchaná vejce se šunkou/]] - [[/Vejce s křenem/]] - [[/Sardelová vejce/]] - [[/Teplá plněná vejce/]] - [[/Různé náplně do tvrdých vajec/]] - [[/Obalovaná vejce/]] - [[/Vaječný nákyp/]] - [[/Vejce plněná zeleným hráškem/]] - [[/Vejce v octě/]] - [[/Vejce v okurkové omáčce/]] - [[/Vejce v houbách/]] - [[/Vejce à la Lesseps/]] - [[/Sekaná vejce k venkovskému chlebu/]] - [[/Míchaná vejce s okurkami/]] - [[/Vejce s kyselou smetanou/]] - [[/Vejce ve víně/]] - [[/Vaječné omeletky/]] - [[/Vejce v kmínu/]] - [[/Vaječný pudding s brambory/]] - [[/Vejce v pikantní omáčce/]] - [[/Vejce v hořčicové omáčce/]] - [[/Marinovaná vejce/]] - [[/Vejce v mušlích/]] - [[/Míchaná vejce s tomáty a houbami/]] - [[/Ruská vejce/]] - [[/Vejce v kyselé smetaně/]] - [[/Vaječný kopec/]] - [[/Španělská vejce/]] - [[/Vejce se salátem/]] - [[/Francouzská vejce/]] === Předkrmy (Večeře.) === ;''Předkrmy z masa'' [[/Nepravé rybičky/]] - [[/Ledvinky v rýžovém věnci/]] - [[/Játrová sedlina/]] - [[/Telecí srdce/]] - [[/Husí játra s mandlemi/]] - [[/Kroketky/]] - [[/Mozečkový puding/]] - [[/Polský bigus/]] - [[/Makarony se šunkou a sýrem/]] - [[/Telecí brzlík s křenem/]] - [[/Lívanečky z okruží/]]- [[/Šunkový puding/]] - [[/Mozečky s majonesou/]] - [[/Ovar s křenovou majonesou/]] - [[/Beefsteak à la Tartare/]] - [[/Husí krev/]] - [[/Pofézky/]] - [[/Omeletový puding se šunkou/]] - [[/Římská omeleta/]] - [[/Moskevská seljanka/]] ;''Předkrmy z ryb'' [[/ Marinované slanečky po rusku/]] - [[/Marinovaný sleď/]] - [[/Marinované slanečky/]] - [[/Slaneček s hořčicí/]] - [[/Pečený úhoř se šalvějí/]] - [[/Štika po haličsku/]] - [[/Štika se sardelovou nádivkou/]] - [[/Pečené sardinky/]] ;''Ruské pirožky, smažené, různě nadívané'' [[/Pirožky se podávají k čisté, silné hovězí polévce/]] - [[/Nádivka z masa a vajec/]] - [[/Nádivka ze sladkého zelí/]] - [[/Nádivka z kyselého zelí/]] - [[/Nádivka z rýže a vajec/]] - [[/Ruské pirožky, pečené, různě nadívané/]] - [[/Nádivka z telecího kořínku/]] - [[/Nádivka z ryb/]] ;''Předkrmy v mušlích'' [[/Pikantní předkrm v mušlích/]] - [[/Nepravé mušle/]] - [[/Brzlík v mušlích/]] - [[/Nepravé ústřice/]] - [[/Květák v mušlích/]] - [[/Telecí jazyk v mušlích/]] - [[/Ragout v mušlích/]] ;''Předkrmy ze zelenin'' [[/Sarma/]] - [[/Vařené zelné hlávky/]] - [[/Kapustový nebo špenátový puding/]] - [[/Kapustová roláda/]] - [[/Turecké knedlíky/]] - [[/Smažené kapustové řízky/]] - [[/Kapustový závin s masem/]] - [[/Smažený květák/]] - [[/Květák s hříbky/]] - [[/Květákový puding/]] - [[/Květák s vejci/]] - [[/Plněné zelené papriky/]] - [[/Plněné kedlubny/]] - [[/Nadívané okurky/]] - [[/Nadívaná rajská jablíčka/]] - [[/Nadívaná rajská jablíčka po francouzsku/]] - [[/Rajská jablíčka s karbanátkem/]] - [[/Rajská jablíčka s majonesou/]] - [[/Rajská jablíčka s vajíčkem/]] - [[/Zeleninový knedlík/]]- [[/Rýžové smaženky/]] - [[/Gratin z cibule/]] ;''Předkrmy z hub'' [[/Smažené hříbky nebo ryzce/]] - [[/Hříbky s máslem/]] - [[/Zadělávané houbičky/]] - [[/Houbovník/]] - [[/Houbové karbanátky/]] - [[/Dušené žampiony/]] === Paštiky === [[/Plněný husí krk/]] - [[/Paštika z husích jater/]] - [[/Paštika játrová s krupicí/]] - [[/Paštika z dušených jater/]] - [[/Paštika z vepřových jater se sardelemi/]] - [[/Jednoduchá paštika z vepřových jater/]] - [[/Paštika z telecích jater s lanýži/]] - [[/Zaječí paštika/]] - [[/Zaječí paštika s telecími játry/]] - [[/Paštika z uzeného masa/]] - [[/Štrassburgská paštika/]] - [[/Mosaiková paštika/]] === Drůbež a zvěřina === [[/Zadělávaná kuřata s mozečkovými knedlíčky/]] - [[/Mozečkové knedlíčky/]] - [[/Kuře na szegedinský způsob/]] - [[/Kuřata v zelenině dušená/]] - [[/Kuřata s majonesou/]] - [[/Kuřata ve smetaně/]] - [[/Dušená kuřata po francouzsku/]] - [[/Kuřata na způsob ryby/]] - [[/ Kuřata pečená/]] - [[/Dobrá úprava staré slepice/]] - [[/Holubi jako sluky/]] - [[/Holubi na černo/]] - [[/Drůbky na paprice/]] - [[/Husa na divoko/]] - [[/Sekaný zaječí předek/]] - [[/Sluka/]] === Masa === ;Hovězí maso [[/Husarská pečeně/]] - [[/Hovězí pečeně se šunkou/]] - [[/Hovězí maso s chlebem/]] - [[/Roulády z hovězího masa/]] - [[/Hovězí dušené s citronem/]] - [[/Domácí „taliáni“/]] - [[/Hovězí maso s okurkami/]] - [[/Hovězí maso na česneku/]] - [[/Španělský pilaf/]] - [[/Svíčková s vejci/]] - [[/Svíčková s madeirským vínem/]] - [[/Svíčková pečeně v cibuli/]] - [[/Maršálské beefsteaky/]] - [[/Svíčková v županu/]] - [[/Svíčková po rusku/]] - [[/Plněná roštěnka/]] - [[/Nadívané roštěnky/]] - [[/Roštěnky v hořčici/]] - [[/Szegedinské roštěnky/]] - [[/Guláš s hříbky/]] - [[/Francouzský guláš/]] - [[/Jazyk s polskou omáčkou/]] ;Vepřové maso [[/Vepřové na smetaně s hořčicí/]] - [[/Košutská pečeně/]] - [[/Vepřová kýta s česnekem/]] - [[/Srbské kotlety/]] - [[/Vepřové závitky s rýží/]] ;Telecí maso [[/Námořnické maso/]] - [[/Telecí ragout/]] - [[/Karlovarský kotouč/]] - [[/Španělské řízky/]] - [[/Telecí maso jako ryba/]] - [[/Rosol ze zbylé polévky/]] - [[/Telecí roláda/]] - [[/Telecí maso s rajskými jablky/]] - [[/Telecí pečeně ve svítku/]] - [[/Telecí po vlašsku/]] - [[/Telecí s párky/]] - [[/Studené telecí maso s majonesou/]] - [[/Telecí řízky s pepřem a sardelí/]] - [[/Křižovnické řízky/]] - [[/Řízky à la Kounic/]] - [[/Telecí řízky s vejci/]] - [[/Španělští ptáčci/]] - [[/Vlašťovčí hnízda/]] - [[/Telecí řízky v rosolu/]] ;Skopové maso [[/Skopové maso s houbami/]] - [[/Skopová pečeně s okurkami/]] - [[/Skopové kotlety/]] - [[/Skopová od včera/]] - [[/Skopová jako zvěřina/]] ;Sekané maso [[/Sekané maso s okem/]] - [[/Klobásové karbanátky/]] - [[/Karbanátky jako zvěřina/]] - [[/Karbanátky na paprice/]] - [[/Polské zrazy/]] - [[/Krakovské zrazy/]] - [[/Hruštičky ze zbytků masa/]] === Saláty === [[/Hlávkový salát s vejcem/]] - [[/Hlávkový salát s vaječnou omáčkou/]] - [[/Hlávkový salát se slaninou/]] - [[/Hlávkový salát s cibulí/]] - [[/ Okurkový salát s rajskými jablky/]] - [[/ Okurkový salát s chlebem/]] - [[/Salát z řetkvičky a okurek/]] - [[/Bramborový salát/]] - [[/Bramborový salát se slanečkem/]] - [[/Bramborový salát s celerem/]] - [[/Salát ze zelí/]] - [[/Salát ze zelí a brambor/]] - [[/Zeleninový salát/]] - [[/Salát z rajských jablíček/]] - [[/Chřestový salát/]] - [[/Salát z vajec a sledě/]] - [[/Vlašský salát/]] - [[/Francouzský salát/]] - [[/Míchaný salát/]] - [[/Jednoduchý míchaný salát/]] === Bramborová jídla === [[/Bramborové rohlíčky k masu/]] - [[/Bramborový toč/]] - [[/Bosáky/]] - [[/Bramborové kobližky/]] - [[/Bramboráček/]] - [[/Plískánky/]] - [[/Žid/]] - [[/Pommes frites/]] - [[/Pommes sautes/]] === Moučníky === [[/Palffyho knedlík/]] - [[/Tvarohový knedlík/]] - [[/Bramborové řezy/]] - [[/Knedlíky z páleného těsta/]] - [[/Pomerančové knedlíky/]] - [[/Dobrý knedlík ke svíčkové/]] - [[/Lívance z kyselé smetany/]] === Nákypy === [[/Zahalený mouřenín/]] - [[/Rýžovec/]] - [[/Cremový nákyp/]] - [[/Třešňový nákyp/]] - [[/Manheimský nákyp/]] - [[/Salcburgský nákyp/]] - [[/Mandlový nákyp/]] - [[/Krupicový nákyp/]] - [[/Nákyp opilá jeptiška/]] === Pečivo === [[/Hroznový koláč/]] - [[/Koláč se syrovým ovocem/]] - [[/Tvarohový koláč/]] - [[/Mramorová bábovka/]] - [[/Oříšková bábovka/]] - [[/Šlehaná bábovka/]] - [[/Rebarborová omeleta/]] - [[/Čokoládový závin/]] - [[/Větroplaši/]] - [[/Ořechová roláda/]] - [[/Sněhové koule/]] - [[/Mandoletky/]] - [[/Výborný pletenec ke kávě/]] - [[/Parmazánové čtverečky k čaji/]] - [[/Slané tyčinky k čaji/]] === Dorty === [[/Pomerančový dort/]] - [[/Mokka dort/]] - [[/Mokrý vánoční dort/]] - [[/Krupicový dort/]] - [[/Ovocný dort/]] - [[/Piškotový dort s čokoládovým krémem/]] - [[/Tvarohový dort/]] - [[/Kaštanový dort s pusinkami/]] - [[/Oříškový dort/]] - [[/Mandlový mocca dort/]] - [[/Domácí Pischingerův dort/]] - [[/Sachrův dort/]] - [[/Traunkirchnerský dort/]] - [[/Panama dort/]] === Cukrovinky === [[/Maloruské mazurky/]] - [[/Ježečky/]] - [[/Citronátové řezy/]] - [[/Domina/]] - [[/Oříškové tyčinky/]] - [[/Anglické řezy/]] - [[/Kaštanové rohlíčky/]] - [[/Punčové věnečky/]] - [[/Koláčky k čaji/]] - [[/Čokoládové lanýže/]] - [[/Kopečky/]] - [[/Medvědí pazourky/]] - [[/Babiččiny šifle/]] - [[/Skořicové rohlíčky/]] - [[/Čokoládové pusinky/]] - [[/Lomnické kroužky/]] - [[/Oříškové řezy/]] - [[/Máslové řezy/]] - [[/Žlutá kolečka s pistáciemi/]] - [[/Křehké koláčky/]] - [[/Žirafky/]] - [[/Tvarohové skládaničky/]] === Pomazánky a sýry === ;Pomazánky [[/Pomazánka ze sardinek/]] - [[/Nepravý kaviar/]] - [[/Harlekýnský chléb k čaji/]] - [[/Ikra z rajských jablíček/]] - [[/Ikra ze zelených rajských jablíček/]] - [[/Židovská ikra/]] - [[/Pomazánka ze zbytků masa/]] - [[/Pomazánka z bílků/]] - [[/Pomazánka z jikrnáče/]] - [[/Račí máslo/]] - [[/Pomazánka z jater drůbeže/]] - [[/Pomazánka z matjesového slanečka/]] - [[/Pomazánka z olejových sardinek/]] - [[/Pomazánka ze šunky/]] - [[/Pomazánka ze sleziny/]] - [[/Majonésová pomazánka/]] ;Sýry [[/Liptovský sýr/]] - [[/Ruský sýr/]] - [[/Vařený sýr/]] - [[/Druhý vařený sýr/]] - [[/Sýr ze starého tvarohu/]] - [[/Sýr z měkkého tvarohu/]] - [[/Sýr ze sladkého mléka/]] === Kompoty a marmelády === ;Zavařované ovoce [[/Konservování ovoce ve vlastní šťávě/]] - [[/Ovoce v lihu/]] - [[/Ovoce naložené v rumu/]] - [[/Višně zavařené s rumem/]] - [[/Višně v cukru/]] - [[/Kompot ze zahradních jahod/]] - [[/Kompot z lesních jahod/]] - [[/Angrešt v páře/]] - [[/Meruňkový nebo broskvový kompot/]] - [[/Zavařené ořechy/]] - [[/Zavařené muškátové ořechy/]] - [[/Reveňový kompot/]] - [[/Jednoduchá úprava stonků reveně/]] - [[/Zavařený meloun/]] - [[/Zavařený meloun s pomerančem/]] - [[/Červený meloun zavařený/]] - [[/Citronát z melounu/]] - [[/Turek zavařený v cukru/]] - [[/Kompot z nezralých švestek/]] - [[/Slívy, ryngle a švestky v octě/]] - [[/Zelená rajská jablíčka zavařená/]] - [[/Kdoulová jablíčka zavařená/]] - [[/Zavařené fíky/]] - [[/Zavařená citronová kůra/]] - [[/Okurkové nudličky zavařené v cukru/]] - [[/Kompot z hrachových lusků/]] - [[/Kompot z rajských jablek/]] - [[/Citron k čaji, naložený v cukru/]] ;Marmelády [[/Jednoduchá marmeláda z kteréhokoli ovoce/]] - [[/Marmeláda ze smíšeného ovoce/]] - [[/Míšená povidla/]] - [[/Dobrá švestková povidla/]] - [[/Třešňový jam/]] - [[/Jam z černých třešní a malinové šťávy/]] - [[/Srbské sladko/]] - [[/Malinová huspenina/]] - [[/Ostružinová huspenina/]] - [[/Marmeláda z brusinek a malin/]] - [[/Jahodový jam/]] - [[/Angreštový jam/]] - [[/Jablková huspenina/]] - [[/Jablková marmeláda s hruškami/]] - [[/Jam z růží s mandlemi/]] - [[/Jam z růží a třešní/]] - [[/Pomorančový jam (Orangový)/]] - [[/Citronový jam/]] - [[/Švestková marmeláda s rajskými jablíčky/]] - [[/Marmeláda z mrkve/]] - [[/Pikantní povidla/]] - [[/Brusinkové želé/]] === Ovocné pochoutky === [[/Krem z jahod nebo malin/]] - [[/Jablkový sníh/]] - [[/Jablka s cremem/]] - [[/Malinová pěna/]] ;Kremy na dušená jablka nebo kompoty [[/Sladký crem ze syrových bílků/]] - [[/Žloutkový crem Martinique/]] - [[/Ruský crem/]] - [[/Pečená jablka (pečené ovoce)/]] - [[/Opečené jahody/]] - [[/Jablka v sněhové závěji/]] - [[/Ruský kysel/]] - [[/Sněžná horka/]] - [[/Ovocný salát/]] - [[/Sušená jablíčka/]] === Konservování hub, okurek, zeleniny na zimu === [[/Znojemské okurky/]] - [[/Okurky v octě/]] - [[/Rychle nakládané okurky/]] - [[/Okurky s cibulí/]] - [[/Okurkový salát na zimu/]] - [[/Okurky s hořčicí/]] - [[/Konservované houby/]] - [[/Ryzce (hříbky) v octě/]] - [[/Houby v tuku/]] - [[/Papriky v octě/]] - [[/Zelené fazole pro zimu/]] - [[/Zelené fazole v octě (k masu)/]] - [[/Karfiol v octě/]] - [[/Zelenina v soli na zimu/]] - [[/Dušená zelenina na zimu/]] j45nega167nvg6tnpkkwhh024vnaozt 0 85573 281907 281884 2022-08-12T13:07:33Z JAnDbot 3086 fix zdroje wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = | ČÁST = Část první I. | DALŠÍ = Část první II. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = I. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto'' | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} <blockquote> ! H V Ě Z D Y ! nechte si okénko 31. V. 1925 President O’Harrieh </blockquote> Tento inserát se objevil v listopadu 1924 na celé stránce časopisu PROGRAM, odborného týdeníku Mezinárodní federace varietních a cirkusových umělců. Vzbudil nesmírnou pozornost tajemným obsahem i neobvyklou formou. Kterýpak artista se nepovažuje za hvězdu? A jaký závažný důvod mohl přiměti ctihodného presidenta, aby doporučil členstvu vynechat představení, tedy věc, které se jevištní nebo manéžový umělec dopustí jen tehdy, když ho nemoc či neštěstí tiskne na obě lopatky? A věc, která znamená ztrátu toho nejnedotknutelnějšího, co artista zná, zač se bije a proč nasazuje život, - ztrátu gáže? Není tedy divu, že celé {{Prostrkaně|Mefevacium}} (Mezinárodní federace varietních a cirkusových umělců) upadlo v rozčilení a že se generální tajemník organisace, pan Lubitschke-Sailoni, div nezadusil v lavině dotazů. Psali mu artisté všeho druhu, umělci na hrazdě i na bradlech, přízemní akrobaté, krasojezdkyně, clownové, krotitelé, imitátoři, kouzelníci, hadí mužové, skokani, tanečnice španělské, břišní, javajské, závojové, psali žongléři, siláci, trhači řetězů, polykači mečů, cvičitelé opic a majitelé učených psů, psali excentrikové, stepaři, létající mužové a padající mužové, psali trpaslíci, vousaté dámy, umělci v přeměnách, fakiři a otcové kejklířských rodin japonských i čínských, psali provazolezci, králové střelby, umělkyně v potápění a virtuosové na xylofon, psali hypnotiséři, a co to má k čertu znamenat, se psali i četní jasnovidci. Ale přišel i velmi vážný, tak říkajíc obrněný dopis od {{Prostrkaně|Mezorvacipod}} (Mezinárodní organisace varietních a cirkusových podnikatelů) a na první pohled se zdálo, že {{Prostrkaně|Mefevacium}} a {{Prostrkaně|Mezorvacipod}} se octnou po dlouhých letech míru a shody ve válečném stavu. Pan Lubitschke-Sailoni býval slavný spodák, který s úsměvem držel na ramenou a hlavě pyramidu tří mužů, dvou žen a pěti dětí se psem, ale tenhle příval, zdálo se mu, že neunese. Proklel presidenta {{Prostrkaně|Mefevacium}}m do horoucích pekel za neslýchaný nápad a nakonec se rozhodl, že mu to všecko hodí na hlavu. V duchu sice cítil, že je to marné. O’Harrieh měl doktorský diplom právnické fakulty v Massachusetts nebo v Indianapolis a dovedl by mrtvému vemluvit duši novorozeněte. Jakýpak byl O’Harrieh umělec: původně vlastně hrával jen šachy a ty hraje dodnes. A jako každý šachista byl od klukovských let tarokář a na tom velkém paklu si vytahal prsty a pak s nimi dělal kouzla a tak přišel do lóže. A tou svou právnickou chytračinou se stal presidentem; kdopak má hlavu na advokátské fígle, člověk, dejme tomu, si nahodí třicetikilovou kouli a prožene ji po zádech a kolem krku a stojí pod pyramidou, že mu agenti říkají Žula-Rula, ale když pak najednou z ničehož nic přijde to třesení ve svalech, pak už člověk nemůže být untrmann, toť se ví; ale kde vzít najednou nápady, jako má to oposum. A jak to pan Lubitschke-Sailoni cítil, tak to i bylo, Mr. O’Harrieh nalil rozčilenému silákovi whisky a dal mu tlusté cigáro a ze šuplíku vytáhl arch papíru a na něm už byl text odpovědi, která se má vytisknout a každému jako »přísně důvěrné« poslat. Nu, a co se věci týče, teď už to Žula-Rula uznával: když se starý Karas loučí, to je ovšem událost, k níž má přijet každý, kdo se jen trochu může uvolnit. A to je věc, při níž ani {{Prostrkaně|Mezorvacipod}} nemůže napadnout {{Prostrkaně|Mefevacium}}, to je jasné. I začaly se tedy z ústředny artistů třetího dne rozcházet stohy obálek známkovaných jako tiskopis a po celém světě se začala omílat táž senzační historie: papá Karas odchází z kamenného domu na odpočinek. V šatnách varietních divadel, v chodbách cirkusů, v krčmách artistů v Berlíně, v Kodani, v Barceloně, ve Vídni, v Petrohradě, v Rotterdamu, v Chicagu, všude bzučel týž rozhovor: »Táta Karas odchází…« »Tak už i on…« »Když jsem před patnácti letu u něho pracoval…« »Když jsem se s ním setkal o světové výstavě v Paříži…« »To už můj otec, slavné číslo Riotard et Comp., pracoval s ním někdy v letech devadesátých. To mu musím napsat…« »Dědeček mé paní ho znával jako mladíka, viď, Alice? Nezapomeň zapsat to datum do kalendáře, Alice, pošleme aspoň telegram.« »On tedy vlastně začínal od piky?« »Jak se můžete ptát. Takový člověk se nemůže jinde vyskytnout. Takový člověk se může narodit jen na kolech.« A to byl stavovsky hrdý závěr všech těch hovorů: tito potomci a nástupci pouťových kejklířů, medvědářů a provazolezců, dnes slavná esa přepychových divadel rozmanitostí, placená v tisících dolarů a liber, nemohli připustit, že by někdo znamenitý přišel na svět jinde než na kolech, to jest v potulném voze kočovného cirkusu. A přece se mýlili. {{Konec formy}} l40ujnt51pl3svkkdo427eb2fpk5d91 281917 281907 2022-08-12T13:14:54Z JAn Dudík 532 JAn Dudík přesunul stránku [[Cirkus Humberto/Část první I.]] na [[Cirkus Humberto/Část první/I.]] bez založení přesměrování: fix struktury wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = | ČÁST = Část první I. | DALŠÍ = Část první II. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = I. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto'' | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} <blockquote> ! H V Ě Z D Y ! nechte si okénko 31. V. 1925 President O’Harrieh </blockquote> Tento inserát se objevil v listopadu 1924 na celé stránce časopisu PROGRAM, odborného týdeníku Mezinárodní federace varietních a cirkusových umělců. Vzbudil nesmírnou pozornost tajemným obsahem i neobvyklou formou. Kterýpak artista se nepovažuje za hvězdu? A jaký závažný důvod mohl přiměti ctihodného presidenta, aby doporučil členstvu vynechat představení, tedy věc, které se jevištní nebo manéžový umělec dopustí jen tehdy, když ho nemoc či neštěstí tiskne na obě lopatky? A věc, která znamená ztrátu toho nejnedotknutelnějšího, co artista zná, zač se bije a proč nasazuje život, - ztrátu gáže? Není tedy divu, že celé {{Prostrkaně|Mefevacium}} (Mezinárodní federace varietních a cirkusových umělců) upadlo v rozčilení a že se generální tajemník organisace, pan Lubitschke-Sailoni, div nezadusil v lavině dotazů. Psali mu artisté všeho druhu, umělci na hrazdě i na bradlech, přízemní akrobaté, krasojezdkyně, clownové, krotitelé, imitátoři, kouzelníci, hadí mužové, skokani, tanečnice španělské, břišní, javajské, závojové, psali žongléři, siláci, trhači řetězů, polykači mečů, cvičitelé opic a majitelé učených psů, psali excentrikové, stepaři, létající mužové a padající mužové, psali trpaslíci, vousaté dámy, umělci v přeměnách, fakiři a otcové kejklířských rodin japonských i čínských, psali provazolezci, králové střelby, umělkyně v potápění a virtuosové na xylofon, psali hypnotiséři, a co to má k čertu znamenat, se psali i četní jasnovidci. Ale přišel i velmi vážný, tak říkajíc obrněný dopis od {{Prostrkaně|Mezorvacipod}} (Mezinárodní organisace varietních a cirkusových podnikatelů) a na první pohled se zdálo, že {{Prostrkaně|Mefevacium}} a {{Prostrkaně|Mezorvacipod}} se octnou po dlouhých letech míru a shody ve válečném stavu. Pan Lubitschke-Sailoni býval slavný spodák, který s úsměvem držel na ramenou a hlavě pyramidu tří mužů, dvou žen a pěti dětí se psem, ale tenhle příval, zdálo se mu, že neunese. Proklel presidenta {{Prostrkaně|Mefevacium}}m do horoucích pekel za neslýchaný nápad a nakonec se rozhodl, že mu to všecko hodí na hlavu. V duchu sice cítil, že je to marné. O’Harrieh měl doktorský diplom právnické fakulty v Massachusetts nebo v Indianapolis a dovedl by mrtvému vemluvit duši novorozeněte. Jakýpak byl O’Harrieh umělec: původně vlastně hrával jen šachy a ty hraje dodnes. A jako každý šachista byl od klukovských let tarokář a na tom velkém paklu si vytahal prsty a pak s nimi dělal kouzla a tak přišel do lóže. A tou svou právnickou chytračinou se stal presidentem; kdopak má hlavu na advokátské fígle, člověk, dejme tomu, si nahodí třicetikilovou kouli a prožene ji po zádech a kolem krku a stojí pod pyramidou, že mu agenti říkají Žula-Rula, ale když pak najednou z ničehož nic přijde to třesení ve svalech, pak už člověk nemůže být untrmann, toť se ví; ale kde vzít najednou nápady, jako má to oposum. A jak to pan Lubitschke-Sailoni cítil, tak to i bylo, Mr. O’Harrieh nalil rozčilenému silákovi whisky a dal mu tlusté cigáro a ze šuplíku vytáhl arch papíru a na něm už byl text odpovědi, která se má vytisknout a každému jako »přísně důvěrné« poslat. Nu, a co se věci týče, teď už to Žula-Rula uznával: když se starý Karas loučí, to je ovšem událost, k níž má přijet každý, kdo se jen trochu může uvolnit. A to je věc, při níž ani {{Prostrkaně|Mezorvacipod}} nemůže napadnout {{Prostrkaně|Mefevacium}}, to je jasné. I začaly se tedy z ústředny artistů třetího dne rozcházet stohy obálek známkovaných jako tiskopis a po celém světě se začala omílat táž senzační historie: papá Karas odchází z kamenného domu na odpočinek. V šatnách varietních divadel, v chodbách cirkusů, v krčmách artistů v Berlíně, v Kodani, v Barceloně, ve Vídni, v Petrohradě, v Rotterdamu, v Chicagu, všude bzučel týž rozhovor: »Táta Karas odchází…« »Tak už i on…« »Když jsem před patnácti letu u něho pracoval…« »Když jsem se s ním setkal o světové výstavě v Paříži…« »To už můj otec, slavné číslo Riotard et Comp., pracoval s ním někdy v letech devadesátých. To mu musím napsat…« »Dědeček mé paní ho znával jako mladíka, viď, Alice? Nezapomeň zapsat to datum do kalendáře, Alice, pošleme aspoň telegram.« »On tedy vlastně začínal od piky?« »Jak se můžete ptát. Takový člověk se nemůže jinde vyskytnout. Takový člověk se může narodit jen na kolech.« A to byl stavovsky hrdý závěr všech těch hovorů: tito potomci a nástupci pouťových kejklířů, medvědářů a provazolezců, dnes slavná esa přepychových divadel rozmanitostí, placená v tisících dolarů a liber, nemohli připustit, že by někdo znamenitý přišel na svět jinde než na kolech, to jest v potulném voze kočovného cirkusu. A přece se mýlili. {{Konec formy}} l40ujnt51pl3svkkdo427eb2fpk5d91 281918 281917 2022-08-12T13:15:22Z JAn Dudík 532 fix wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | ČÁST = I. | DALŠÍ = II. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = I. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto'' | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} <blockquote> ! H V Ě Z D Y ! nechte si okénko 31. V. 1925 President O’Harrieh </blockquote> Tento inserát se objevil v listopadu 1924 na celé stránce časopisu PROGRAM, odborného týdeníku Mezinárodní federace varietních a cirkusových umělců. Vzbudil nesmírnou pozornost tajemným obsahem i neobvyklou formou. Kterýpak artista se nepovažuje za hvězdu? A jaký závažný důvod mohl přiměti ctihodného presidenta, aby doporučil členstvu vynechat představení, tedy věc, které se jevištní nebo manéžový umělec dopustí jen tehdy, když ho nemoc či neštěstí tiskne na obě lopatky? A věc, která znamená ztrátu toho nejnedotknutelnějšího, co artista zná, zač se bije a proč nasazuje život, - ztrátu gáže? Není tedy divu, že celé {{Prostrkaně|Mefevacium}} (Mezinárodní federace varietních a cirkusových umělců) upadlo v rozčilení a že se generální tajemník organisace, pan Lubitschke-Sailoni, div nezadusil v lavině dotazů. Psali mu artisté všeho druhu, umělci na hrazdě i na bradlech, přízemní akrobaté, krasojezdkyně, clownové, krotitelé, imitátoři, kouzelníci, hadí mužové, skokani, tanečnice španělské, břišní, javajské, závojové, psali žongléři, siláci, trhači řetězů, polykači mečů, cvičitelé opic a majitelé učených psů, psali excentrikové, stepaři, létající mužové a padající mužové, psali trpaslíci, vousaté dámy, umělci v přeměnách, fakiři a otcové kejklířských rodin japonských i čínských, psali provazolezci, králové střelby, umělkyně v potápění a virtuosové na xylofon, psali hypnotiséři, a co to má k čertu znamenat, se psali i četní jasnovidci. Ale přišel i velmi vážný, tak říkajíc obrněný dopis od {{Prostrkaně|Mezorvacipod}} (Mezinárodní organisace varietních a cirkusových podnikatelů) a na první pohled se zdálo, že {{Prostrkaně|Mefevacium}} a {{Prostrkaně|Mezorvacipod}} se octnou po dlouhých letech míru a shody ve válečném stavu. Pan Lubitschke-Sailoni býval slavný spodák, který s úsměvem držel na ramenou a hlavě pyramidu tří mužů, dvou žen a pěti dětí se psem, ale tenhle příval, zdálo se mu, že neunese. Proklel presidenta {{Prostrkaně|Mefevacium}}m do horoucích pekel za neslýchaný nápad a nakonec se rozhodl, že mu to všecko hodí na hlavu. V duchu sice cítil, že je to marné. O’Harrieh měl doktorský diplom právnické fakulty v Massachusetts nebo v Indianapolis a dovedl by mrtvému vemluvit duši novorozeněte. Jakýpak byl O’Harrieh umělec: původně vlastně hrával jen šachy a ty hraje dodnes. A jako každý šachista byl od klukovských let tarokář a na tom velkém paklu si vytahal prsty a pak s nimi dělal kouzla a tak přišel do lóže. A tou svou právnickou chytračinou se stal presidentem; kdopak má hlavu na advokátské fígle, člověk, dejme tomu, si nahodí třicetikilovou kouli a prožene ji po zádech a kolem krku a stojí pod pyramidou, že mu agenti říkají Žula-Rula, ale když pak najednou z ničehož nic přijde to třesení ve svalech, pak už člověk nemůže být untrmann, toť se ví; ale kde vzít najednou nápady, jako má to oposum. A jak to pan Lubitschke-Sailoni cítil, tak to i bylo, Mr. O’Harrieh nalil rozčilenému silákovi whisky a dal mu tlusté cigáro a ze šuplíku vytáhl arch papíru a na něm už byl text odpovědi, která se má vytisknout a každému jako »přísně důvěrné« poslat. Nu, a co se věci týče, teď už to Žula-Rula uznával: když se starý Karas loučí, to je ovšem událost, k níž má přijet každý, kdo se jen trochu může uvolnit. A to je věc, při níž ani {{Prostrkaně|Mezorvacipod}} nemůže napadnout {{Prostrkaně|Mefevacium}}, to je jasné. I začaly se tedy z ústředny artistů třetího dne rozcházet stohy obálek známkovaných jako tiskopis a po celém světě se začala omílat táž senzační historie: papá Karas odchází z kamenného domu na odpočinek. V šatnách varietních divadel, v chodbách cirkusů, v krčmách artistů v Berlíně, v Kodani, v Barceloně, ve Vídni, v Petrohradě, v Rotterdamu, v Chicagu, všude bzučel týž rozhovor: »Táta Karas odchází…« »Tak už i on…« »Když jsem před patnácti letu u něho pracoval…« »Když jsem se s ním setkal o světové výstavě v Paříži…« »To už můj otec, slavné číslo Riotard et Comp., pracoval s ním někdy v letech devadesátých. To mu musím napsat…« »Dědeček mé paní ho znával jako mladíka, viď, Alice? Nezapomeň zapsat to datum do kalendáře, Alice, pošleme aspoň telegram.« »On tedy vlastně začínal od piky?« »Jak se můžete ptát. Takový člověk se nemůže jinde vyskytnout. Takový člověk se může narodit jen na kolech.« A to byl stavovsky hrdý závěr všech těch hovorů: tito potomci a nástupci pouťových kejklířů, medvědářů a provazolezců, dnes slavná esa přepychových divadel rozmanitostí, placená v tisících dolarů a liber, nemohli připustit, že by někdo znamenitý přišel na svět jinde než na kolech, to jest v potulném voze kočovného cirkusu. A přece se mýlili. {{Konec formy}} qzw0678jpxxv5yeddyf52h2hrk17pgo 0 85574 281908 281856 2022-08-12T13:07:44Z JAnDbot 3086 fix zdroje wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = Část první I. | ČÁST = Část první II. | DALŠÍ = Část první III. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = II. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto'' | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Začátek… Kde vlastně byl začátek? Patrně u té malé sklenice bledého, řídkého a slabě zpěněného piva, kterou postavili přes Antonína Karase na plechový výčepní pult. Hein Moesecke se jmenoval ten šenkýř a krčma slula {{Prostrkaně|U námořníkovy nevěsty}}. Bylo to v jedné z těch klikatých, nebezpečných uliček, které se rozbíhají v Hamburku na konci Reeperbahn vlevo i vpravo. Chodívali tam čeští dělníci sníst kousek bůčku krájeného vlastní kudlou a vypít sklenici nejlevnějšího piva. Toho dne však Antonín Karas nešel sem za krajany; vracel se z Altony úplně skleslý na duchu, a když minul křižovatku U čtyř rohů, kde uprostřed města královský stát pruský hraničil se svobodným hansovním městem Hamburkem, odevzdal se už úplně proudu lidí jako loď, která ztratila řízení. Vráželi do něho, strkali jím sem a tam, zabrali ho jakýmsi jednotným tlakem a unášeli dál, od ulice k ulici, podél kanálů, přes mostky, po hlavní třídě; a pak to najednou osláblo a vyhodilo ho to na konci Reeperbahn a on už mechanicky dotlapal k Námořníkově nevěstě, jako ztroskotanec leze z mělčiny na břeh. A po celou tu hluchou cestu ho svírala jenom tupá představa, že není tu pro něho práce, že se už neuchytí a co teď s chlapcem, když všecko vsadil na jedinou kartu. Už skoro dvacet let se sem jezdilo na léto na práci, docela bezpečně, protože tu bylo díla, že by ses mohl přetrhnout. To tenkrát, tak nějak když se psalo v letopočtu čtyřicet, Hamburk vyhořel. Oheň to musel být hrozný, protože ještě on, Karas, boural po nějakých osmi letech kolikerou vyhořelinu. Prý přes šedesát ulic lehlo se vším všudy, ani kostelům se ten pekelný živel nevyhnul. Celý svět na nešťastné město sbíral, ale hlavně se zvedli hamburští páni sami a usnesli se, že postaví všecinko všudy docela nové, a to mohutně, bytelně, pravé přístavní velkoměsto. už příštím rokem se začalo budovat, v ohromných neslýchaných rozměrech, jen dělného lidu zednického a tesařského bylo k tomu málo. Tehdy přinesli Lannovi plavci na Budějovicko první zprávy o velké pracovní příležitosti a z té oné vesnice se na jaře vypravila parta na práci a na zimu se spokojeně vrátila. Pak už to byl pravidelný tah z Podšumaví na Hamburk a z Hamburku domů. Nějaký Milner to začal v Horní Sněžné a Antonín Karas se dal do jeho party. Milner byl partafír náramný, v podjaří si sjednal cestu na vorech a na podzim udělal ze zedníků muzikantskou bandu, že vydělávali i cestou domů. Do Horní Sněžné přinesli peněz, že to vesnice jakživa neviděla. Hned se začaly zlepšovat chalupy, přikupovat kozy, zvětšovat bramborářská políčka. Antonín Karas sám se na to oženil a pěkně mu to šlo, synka Václava měl, kluka jak řimbuch, jen Márinka od těch čas postonávala, polehávala, že i to chalupní hospodářství stěží přes léto zastala. A pak přišel tenhle rok 1862 a bylo to jako z učarování. Márinka po Novém roce lehla, a když Milner svolával partu, bylo jí tak zle, že ji Toník nemohl opustit. Za týden po tom, co chlapci odešli, Márinka, dej jí Pán Bůh lehké odpočinutí, umřela. Pěkný pohřeb jí karas vypravil, třebaže ve vsi mužských nebylo, jen ženské a dědci. Pod mezemi ve stráňkách ještě ležel sníh, půda byla, když kopali hrob, jako z jednoho kusu, ale karas nedal, přinesl s Vašíčkem z lesa zelený lerpán, takový malý modřínek, a zasadil jej nebožce za hlavu, aby ji oči nebolely od nebeského jasu. A pak ještě to spořádal s hospodářstvím, něco k Márinčině matce, něco k své sestře, chalupu po prvé zamkl na petlici a zámek a pak si přehodil přes záda batoh s náčiním, trumpetou a nějakou tou buchtou, vzal Vašíčka za ruku a vykročil dolů na Budějovice. Moc peněz mu po těch trampotách nezbylo, sotva na cestu, ale když se konečně doplavil do Hamburku a přitáhl za krajany k Námořníkově nevěstě, ohlásit s do party, zůstal, jako když do něho hrom udeří: Milner nikde a parta pryč. Stalo se, co se po dlouhé konjunktuře přichází: stavby toho roku uvázly. Velké veřejné budovy byly už dávno pod střechou, činžovních domů vznikl nadbytek, ani se to do dvou let nedalo obsadit, někde něco vázlo v zámoří, peníze podražily a nebylo jich, na pár dodělávek a správek stačili domácí dělníci. Milner jako ostatní partafíři učinil, co bylo jediné možné: druhý třetí den sebral partu a táhl jinam, protlouci se do šťastnějšího kraje a snad i domů. Ale co měl dělat Antonín Karas, který tu stál s chlapcem a bez peněz, protože pevně věřil, že rovnou půjde na lešení! Sám se odtud pustit do Čech nemohl, to by šlo leda žebrem. Dovedl tedy Vašíčka na nocleh, kde vždycky spávali, u vdovy Langermannové, která taky naříkala, že má obě světnice prázdné. Vzala si Vaška na starost a Karas se pokusil zdolat osud. Vydal se na okraj města hledat staveniště, pustil se i do přístavu, do doků, do skladišť, zastavoval lidi, ptal se po nějakém díle, po jakémkoli, od cihly, od kamene, ode dřeva, ale nikdež nic, píchnout do čeho nebylo; a kde se ještě nějak rachotilo, byli lidé jako sršáni, aby tam nepřišel cizí a zůstalo to zdejším. A tak se octl zas u té Námořníkovy nevěsty. Vlastně se mu ani nechtělo pít, jen se nějak zastavit a vzpamatovat, aby nepřišel chlapci na oči tak skleslý a nevystrašil ho. Vždyť už sám neměl v hlavě jinou myšlenku než »hdá já nejčko najdu nějaký dílo pro ty mý dvě ruky?« »Zum Wohlsein!« povídá otylý Hein Moesecke a přistrkuje mu krátkými prsty pohárek bílého piva. Karas sotva poděkuje a Hein Moesecke, který se vyzná ve svých lidech, sípá ochraptělým hlasem: »Tak co, Anton, nenašels nic?« »Ani nezavadil,« povídá Karas a napije se. Něco z té skleslosti spláchl, protože když postavil sklenici, vyšlo mu z úst samo od sebe: »Krajchimlkrucifagotelement.« »Dejž to Pánbů,« povídá na to Hein Moesecke, »jen neztrácet hlavu, Anton, ne? Hampuch je jako moře, ne? Každému dá živobytí, ne? Jen vydržet, ne? Mluvil jsi už tamhle s Karlíčkem? S tím musíš promluvit, vždyť jsi Čech, ne?« A Hein Moesecke už volá do kouta, kde v šeru sedí nějaký mužský: »Karlšen, máš tu krajana, měl bys pro něho něco udělat, ne? Je to Čech, ne?« Karas pokročí k tomu stolu, člověk je tam jakýsi pomenší, černý, kučeravý, čelo samá vráska, ale ne od stáří, to jen tak, jak má kůži pohyblivou a jak zvedl obočí, když se na Karase podíval. Pod těmi obloučky zářily bystré černé oči. »Ty jsi Čech?« povídá a podává mu ruku. »Ano. Od Buďouc.« »Rochně, viď?« »Tak.« »A teď jsi v hajzlu, viď?« »To sem.« »A makat bys chtěl? Každou práci, ať je jaká chce? … Bodejť by ne, dyť jsi Čech.« Karas zatím přisedl a ten druhý mluví dál, nečekaje na jeho souhlas. »Koukej, já jsem nějakej Kerholec, Karlík Kerholec z Libuně, to stačí, kdybys mi chtěl psát někam do Evropy. Titul zatím žádnej, eště jsem se na ničem vhodném neustanovil.« »Já sem zedník Karas Antonín z Horní Sněžné…« »Zkrátka Tonda Karasů, rochně – to už vím všecko. Umřela ti máma, viď, a kluka jsi vzal s sebou. To bude pěkná starost, ale co dělat.« »Jak ty to víš, že…« »Na tom nezáleží, viď. Přece sem k Heinovi Moeseckemu chodila Milnerova parta. Táhli odtud na Štětín, když zmerčili, že tu chcíp pes. Ale to pořád vykládali, že ještě má přicválat Tonda Karasojc s chlapcem. Kluk je zdráv, doufám? Snese rajz?« »O to nejni žádná starost.« »Tak koukej, Tondo, dopij to požehnání a půjdem mrknout, jestli bys nemohl dostat nějakou tu makandu. něco bych měl pod placem, a když si plácneš, zaplatíš pivo.« A Karlík Kerholec z Libuně hvízdá generálmarš, nahodí si na kučery šejdrem klobouk, vytáhne z kapsy u kalhot peníze, jen tak do hrsti, ne jako Karas úzkostně uložené v tobolce, hodí pár feniků na pult a volá německy: »No, Moesecke, starý pančovníku, co si počneš, až se ti Námořníkova nevěsta provdá?« »Hehe, Karlšen, to hned tak nebude, ne? Trochu stará, ne? A pěkná běhna, když k ní chodí takoví ctitelé jako Karlšen, ne? Přijďte to, chlapci, zapít, ne? Servus Anton, žádné štěstí ti nepřeju, abych to nezakřikl, ne?« Karas si venku připadal jako kolohnát vedle malého Kerholce, nicméně musel pěkně vykročit, aby mu stačil. »Není to daleko, jen tak za roh na Reeper,« povídá mu Kerhlec. »A jaképak to bude dílo?« zeptal se ustaraný Karas, »nějaká stavba?« »Stavba a bouračka, stavby, bouračka, kamaráde, a vždycky našup a moc jiného k tomu. A všecko nahonemhonem. To jako je to hlavní: abys sebou uměl švihnout. Byls přece akorďák?« »Člověče, to je má radost. To ti to kladu, že kluci nestačí přisluhovat.« »To by tedy bylo olrajt. A se dřívím taky umíš, co, přitesat, přiříznout, přibít?« »Však jsem z lesů.« »To jsem si právě řek. A natřít něco, omalovat?« »No, to patří, když se to tak veme, k věci.« »A Milner pořád chtěl na tebe počkat, že prý náramně troubíš?« »Teda flýgornu, to zas jo.« »Se ví, dyk jsi Čech. Tak ti řeknu, Anton, že to bude dobrý, esli ty sám to neuděláš špatný. Karlíček Kerholců má nos. Tuhle vlevo za ten kolotoč a už jsme tu.« Vskutku došli asi do třetiny Reeperbahn, kde tenkrát bylo volné prostranství, obsazené boudami, houpačkami, kolotoči a střelnicemi. Mezi tím vším stála větší dřevěná budova, vpředu zaoblená, s nějakým obrovským nápisem. Karas přímo před ní přečetl jen písmena SHUMBER. Marně přemýšlel, co by to mohlo být, když už Kerholec otevřel menší dvířka a křikl na někoho uvnitř: »Je tu pan Steenhouwer, zrzounku?« »V kanceláři za pokladnou, protivo!« odpověděl ženský hlas. »Děkuji za uctění, zrzounku.« Kerholec přivřel s úsměvem dveře, šel k dalším a obrátil se ke Karasovi: »Teď si, chlapče, drž palec a překroč tenhle práh pravou nohou. A nic by ti neuškodilo, kdybs udělal tři křížky.« Karas byl rozčilen. Nenadálé setkání s tímhle protřelým chlapíkem, o němž nic nevěděl, a jemuž přece na první pohled věřil, náhlý obrat v beznadějné situaci, jakási tajemnost neznámého zaměstnání, naděje, že snad bude v příštích minutách i s chlapcem zachráněn, to vše ho po přechozí skleslosti silně rozechvělo. Bezděky uposlechl Kerholcovy výzvy a rychle se pokřižoval na čele, na ústech, na prsou. Nad sebou spatřil přitom písmena RKU. Za dveřmi byla krátká chodba, vylepená nějakými obrázky zvířat. Kerholec zaklepal na další dveře. Ozval se mužský hlas a Kerholec kývl na Karase, aby s ním vstoupil. »Dobrý den, mujnherr Steenhouwer!« »Ach, tos ty, Karle? Dobrý den! Copak mi neseš?« Jakýsi tuhý, podsazený pán řídkých světlých vlasů se pootočil od psacího stolu a nasadil si brýle. »Říkal jste, pane sekretáři, že se už brzo pojede.« »Ano. V nejbližších dnech. Máš všecko v pořádku?« »Dva tenťáky bych potřeboval. Ale aspoň jednoho. A toho vám vedu.« »Je z oboru?« »Ne. Ale je to můj krajan.« »Čech? Nu, když je Čech, tak ho vezmi. Podmínky jsou obvyklé? Zná je?« »Přijímá všecko.« »Dobrá. Na dlaň dostane sedm marek. Jak se jmenuje?« »Karas Anton. Ale je tu ještě jedna věc, mijnheer. Je vdovec a má s sebou hocha.« »To je zlé. Máme už houf dětí a má přijít ikarské číslo. To jich bude mít jistě půl tuctu.« »Ikarské číslo má svůj vůz, mijnheer. A tohle je chlapec zdravý, čiperný, dá se ho užít. Spát může s námi.« »Nu, když myslíš… Jak se to píše: K-a-r-a-s? Dobrá. Sedm marek k výplatě. Zajdi si s tím k pokladně, Anton, a ostatní ti poví Karel. Sbohem.« Antonín Karas je zavalen vděčností. Nejraději by se vrhl k sekretáři a políbil mu ruku, ale ten pán už se otočil, sňal brýle a začínal psát. A Kerholec tlačí Karase ze dveří. Teprve venku se zedník podívá na lístek a úžasem vytřeští oči. Na lístku jsou písmena, která zahlédl na budově, spojena v celé záhlaví CIRKUS HUMBERTO Je angažován k cirkusu! Kouká vyjeven na Kerholce, ale ten se jen šklíbí a pochechtává. »Kerholec… člověče… japa já k cirkusu… To sou těžký věce… dyk já nic neumím…« »Umíš, Tondo, umíš, jen se nelekej. Moc toho umíš, čeho je tu zapotřebí… a co neumíš, to okoukáš - vždyť jsi Čech.« A Kerholec odhrnuje jakýsi sametový závěs a před karasem se zvedá kulatá haluzna, kolem dokola obklopená stupni, které se zvedají téměř až ke stropu, kde je plno oken a okének; proud slunečního světla padá jimi jako široký zlatý sloup do šera prostory, na žlutavý kruh dole na zemi, kde v té záři stojí vztyčen krásný černý kůň a na něm jezdec s červeným šátkem kolem hlavy. Kůň stojí na zadních nohách, hříva mu vlaje, ohnutá hlava je jako zahryznuta do udidla, přední nohy bijí do vzduchu a jezdec žlutou hůlkou po nich poťukává. Zedník Antonín Karas zírá na to jako na zjevení, jako na sen. A jeho kudrnatý soudruh mu naléhavě vykládá, že CIRKUS HUMBERTO je jeden z největších cirkusů v Evropě, že patří nějakému panu Berwitzovi, že mají na šedesát čistokrevných koní a slona a menažerii a že se to všecko teď dá do pohybu, na cesty, od jara až do zimy. A na to že je zapotřebí party stavěčů, tenťáků, jak si oni říkají, která dovede za dvě hodiny postavit stan a za půl hodiny jej rozebrat, a tu partu že panu Berwitzovi vede on, Karel Kerholec z Libuně; do takové party že Karas nyní přišel, na tom že není nic, jen zvládnout tempo, aby jeden druhému zahrál do ruky; a na to že jsou Češi, pro ten fortel, který na všecko najdou; u všech cirkusů že prý jsou na tu práci hledáni, a ovem dělají i jiné věci, koňáky, stájníky, krmiče, štolby, muzikanty, augusty, jak si co kdo najde, hlavní je ve všem se vyznat a všude podle potřeby pomoci. Ale život je to krásný, svobodný a volný, od města k městu, celý svět se uvidí, neznámé kraje, neznámí lidé… a těch krásných ženských! Po cirkusácích je každá jako divá… Karel Kerhlec najednou mluví tak nějak mlsně, snad aby laskominy udělal; ale zedník Karas vidí bezděky jen malý modřínek na krchůvku… copak by Márinka tomu řekla, že se dal k cirkusákům! Ke komediantům, kteří táhnou světem, bez kouska domova, bez kusa pevné střechy nad hlavou, človíčkové všelijací, nedej Pámbů, snad i pobertové; však se, pro Jezu Krista, po vesnici vždycky křičelo, lidičky, zavřete chalupy, jdou cikáni s medvědem, dělat komedii! A pan strážmistr hned tm byl, jako na koni, lejstra jim prohlížel jedním okem a druhým jim šilhal do kotlíku, nemají-li tam panského zajíce. A v hospodě u šenku se nejednou vyslovil, že by tu pakáž nejraději celou vysmejčil. Do takového cechu se on teď dal, on, počestný zedník, řádně usazený na chalupě, spravedlivý živitel rodiny, táta! jakživo se nic takového u nich neslyšelo. Ale tenhle Kerholec, to je marné, ten na cikána nevypadá, vede si ve všem jako pán a Karas má k němu náramnou důvěru. Ten by přece mezi ledajakou sběří nepobýval, to snad je tady přece jen něco lepšího, než oni v Horní Sněžné znávali. A konečně, komedii nějakou lidem on hrát přece nebude, jeho práce bude jako každá jiná práce. A Milnerova parta, bůh ví, jak ta se protlouká, Krčmářík, Cerha, Vašek Zelenkovo, Jirka Opoleckých, Padovec, počestní kluci i tátové, a teď třeba troubí po nádvořích a sbírají troníky a skrojky chleba a v noci spí po stodolách a chlévech. To on se aspoň světem poveze a Vašíček nebude muset šlapat pěšky. Vašíček, bože, Vašíček, co ten tomu všemu řekne? Musí mu na cestu koupit lepší čepici, než je ta stará. A může koupit pěknou, dostane sedm marek na výbavu, panečku, co se hoši s Milnerem natrmácejí, než na jednoho z nich vybude sedm marek! »Těch sedm marek, to mně ještě teď vyplatí?« »Ovšem, každý má nějaké ty dloužky a nákupy a tím se to srovná, aby byl po cestě pokoj. Kdybys ale nevydržel do zimy, to ti tch sedm marek srazí, to je smlouva. Můžeš si pro ně zajít do pokladny, to jsou ty dveře vedle sekretářových. Ale pojď si nejdřív ozkusit hábit. Možná, že budeš muset na něm něco přešít.« Šli uličkou podle manéže. Kerholec pozdravil jezdce nějakou cizí řečí a jezdec kývl hlavou, nespouštěje očí s nohou koně, který nyní kráčel jakýmsi podivným, umělým krokem, jako by pomalu tančil. Na druhé straně manéže byla mezi kruhovými stupni brána, na ní jakási estráda. Kerholec zabočil dovnitř, do polotmy chodby, která běžela v oblouku pod galeriemi. Bylo v ní plno dveří, prý do garderob, jak vysvětlil Karasovi. Minuli jich několik, pak Kerholec jedny otevřel. Ukázala se velká, temná síň, plná všelikého podivného haraburdí, nad nímž byly rozvěšeny spousty šatstva. Ze tmy vzadu se vyškobrtal kulhavý mužský s hubenou tváří plnou záhybů, jako by mu byla příroda nadělila mnohem více kůže, než stačilo na úzký obličej. Zato nos odpovídal rozloze kůže: byl dlouhý, převislý a dvě očka těsně k nemu přisedlá vyhlížela tak bezradně a smutně, že ses musel bezděky smát. »Nový muž v partě, Harwey,« spustil na něho Kerholec, »vyhledej mu v té své hadrárně mundur.« »Pěkné bidlo, tohleto,« odpověděl Harwey. »Nejsi Irčan?« Karas se bezradně podíval na Kerholce. Zřejmě nevěděl, co to je. »Ne, Harwey, je to Čech,« odpověděl Kerholec za něho. »To jsem rád, Karle, to jsem moc rád. Já nemohu Iry vystát. Kdyby přišel jediný Ir do spolku, otrávil by mi celý život. Tak Čech, Čech. Tím líp, to si to může, nebude-li se to hodit, přešít, když je Čech. Snad by mu páslo tohle to po Rudolfovi, ten byl jen o maličko menší, a u rukávů budou záložky.« Harwey se odbelhal do tmy, kramařil tam, supěl a konečně se vrátil. Nesl v náručí nádhernou šarlatově rudou uniformu se spoustou zlatého premování na prsou, se zlatým třepením na ramenou a se zlatými portami na kalhotách. Karasovi až přecházely oči, jakživ nic tak vznešeného neviděl, leda jednou o biskupské visitaci v Budějovicích, když se tam sjeli Švarcenberkové, Bukvojové a Černínové se svými lokaji v plné parádě. »Tohle si mám obléci?« »Toť se ví, a hned, abychom to mohli posoudit, jaký dojem udělá na mezinárodní situaci.« Karas shodil kabát a navlékl si ten šarlach se zlatem. Museli mu ukázat, jak se to vpředu zapíná na olivky. Harwey mu to přitáhl vzadu dolů k pasu, pak ho vzal za klopy a škubl jimi dvakrát, pak přihladil po ramenech. »Jako ulito. Sedí báječně. Jen ty rukávy jsou krátké, ale ty si povolí. Kalhoty zkoušet nemusíme.« »Báječné, člověče,« měřil si Karase Kerholec, odstoupiv na dva kroky, »vypadáš nejmíň jako turecký jenerál. Až tě uvidí starej, bude tě hned šíbrovat na křídlo. Harwey, dej sem cedulku, ať ti Anton potvrdí, že převzal dva kusy. A jedem dál.« Karas se podškrábl dětským písmem na potvrzenku a šel, jak byl, plný zlata, starý svůj kabát a nové kalhoty přes ruku, za Kerholcem. »Teď půjdeme do pokladny, pro těch sedm marek, to je přece to nejdůležitější,« vykládal Kerholec po cestě. »Teď dávej pozor, co ti řeknu. Ta bába pokladní je nějaká příbuzná našeho direktora Berwitze. Ona je od nás, Vídeňačka, kdežto ředitelka je odněkud z Belgie. Až se setkáš s direktorkou, pozdravíš ji jenom dobrý den, madam, nebo dobrý večer, madam, nic jinak, rozumíš? Ale na bábu v kase musíš od první chvíle jen rucelíbám, milostivá paní, ponížený služebník, milostivá paní, a ona ti řekne kryskot, Anton, a ty jí řekneš frkelckot, gnädige, a budeš to mít dobrý, až budeš potřebovat zálohu. Ona má kasírka zároveň pro nás šít a spravovat, ale ty musíš dělat, že si to všecko obstaráš sám, jen aby ti půjčila jehlu s nití a nůžky. Nato se s tím budeš hrabat, i kdybys to uměl, a ona vyskočí, vyrve ti t oz ruky a ušije ti to sama. Takhle se na ni musí, rozumíš, je to moc hodná ženská, ale má své vrtochy. Je vdova po nějakém majorovi, Frau von Hammerschmidt, a má velké slovo u direktora. Kdežto na direktorku pozor, to je sekant ženská. Potkáš ji v odřeným mužským kabátě, v mužským klobouku, šesták bys jí nedal - a vona by ho chtěla. Berwitz je pašák, velký komandant, ale má to všecko rád. Tady vůbec…« Kerholec se zastavil a vzal Karase za rameno. »Tuhle jsou dveře ke kasírce. Najdeš mě potom v manéži nebo ve stájích. Jenom to jsem ti chtěl ještě říci: tady vůbec všecko závisí na tom, abys měl to řemeslo rád. Lidi, zvířata, materiál, práci, všecko. Práce je tu moc a musí se dělat, co přijde pod ruku; ale máš-li vůli k dílu, vjede to do tebe a do smrti nebudeš chtít dělat nic jiného. Protože my jsme tu taková parta, od direktora až do koňáka, všici na sebe odkázaní, rozumíš, jeden na druhého, všecko to musí hrát a klapat. Ale pak je to, chlapče, radost.« O čtvrt hodiny později seděl Antonín Karas, zedník z Horní Sněžné, před paní majorkou von Hammerschmidt, která mu drobnými, obratnými stehy přešívala rukáv u livreje. Zrovna jí dopověděl svou historii o tom, jak pohřbil Márinku a jak s Vašíčkem uvázl bez zaměstnání v Hamburku. »To jste měl těžkou zkoušku, Anton, těžkou zkoušku, to vám věřím,« pokyvovala tlustá paní Hammerschmidtová hlavou, na níž byly hnědé, trochu prošedivělé vlasy spleteny v mohutný vrkoč. »Ale teď už můžete být klidný, tady jste v dobrém podniku. Berwitzovi jsou hodní lidé, přísní na práci a na pořádek, toť se ví, ale tomu vy přece vyhovíte, vždyť jste krajan, vždyť jste Čech. Božíčku, co jsem já znala Čechů, se všemi bylo dobré vyjití. Ten poslední burš mého nebožtíka pana majora von Hammerschmidt byl z Vysokého Mýta, to je taky tam někde u vás, to byl člověk jak jiskra, nač se jednou podíval, všecko uměl. A s tím vaším hošíčkem si nelamte hlavu. Máme tu několik dětí ve spolku, taky Berwitzovi mají holčičku, Helenku, kolikže je tomu vašemu? Sedm let, nu, to je ten pravý věk, to už nedá žádnou paplačku a brzy se přizpůsobí. Ten tu bude nejšťastnější, Anton, pamatujte na má slova. Tak ty rukávy bychom měli, můžete si to vzít a dávejte na to pozor, to víte, je to naše jmění, které vám tu svěřujeme. Pan Berwitz má rád, aby všecko krásně vypadalo, jen musí mít naši lidé pro to cit, aby se nic zbytečně neničilo. Dost je, co potrhají zvířata. Toho chlapečka mi odpoledne přiveďte, ať ho poznám, já vám dám na něho pozor. Tuhle máte tři lístečky, pro něho a pro tu vaši hodnou kvartýrskou i s dcerkou, ať se odpoledne kouknou na představení. Zkuste si ten kabát, človíčku, ať se na vás kouknu… no, padne, padne, inu bylo to šito ve Vídni, tam jsou krejčí, však jsou většinou Češi. Vídeň, bože, Vídeň, to je město, Anton, to je město…« Když procházel Karas manéží, končil jezdec na černém koni své cvičení. Kůň byl zpěněn a zpocen a pohazoval hlavou, když se mu uzda konečně uvolnila. Jezdec seskočil a zahlédl rudou livrej Karasovu. »Vy jste tu nový, co?« zavolal na něho cizí němčinou. »Ano, pane,« přikývl Karas. »A odkud, jaký krajan?« »Čech, pane.« »Ah, Čech… to tedy mi můžete odvést koně do stáje!« Karas už pochopil, že těmto lidem být Čech znamená všecko dovést. A protože mu ještě zněly v uších poučky Kerholcovy, vkročil do manéže a šel ke koni, jak by byl vrostl na statku. Ačkoli se v koních nevyznal, chápal, když spatřil ušlechtilou hlavu a ohnivé oko, že tak krásné zvíře ještě neviděl. Vzít je za uzdu bylo mu přirozená věc, ale jak po ní sáhl, vynořila se mu vzpomínka z dětství, jak nesčetněkrát vídal v Budějovicích o výročních trzích předvádět koně: vždycky s hlavou vztyčenou. Vzal tedy pravicí uzdu pevně pod bradou a zvedl ji hezky vysoko. Kůň zastříhal ušima, lehko se vzepjal a pak se rozběhl drobným klusem, trochu zadkem odbočuje, jak ho Karas vedl do protější brány. Proběhli krátkou chodbou a vůně stáje je ovála. »Haló, Santos! Sem se Santosem!« volal tam někdo na Karase, ale vraník věděl sám, kam patří, a u svého boxu zabočil vlevo. Karas pustil uzdu. »Výborně, Toníku,« ozval se z druhého konce hlas Kerholcův, »dobře jsi ho vedl. A teď pojď se mnou – půjdeme na cihly!« »Na cihly?« opáčil překvapen Karas a prsty se mu bezděky napjaly právě na šíři té červené drsné hmoty, kterou byl od malička zvyklý vyhazovat, chytat, vážit v rukou, půlit a přiklepávat. »Na cihly,« přitakal Kerholec, ale nepodal krajanu kladívko nebo lžíci, nýbrž proutěné koště a ohromnou lopatu s plechem po obou stranách zvednutým vzhůru. A vedl ho stájí mezi šedesáti koni, kteří chroupali seno, funěli do žlabu a zvonili řetízky, do další síně, která byla o hodně vyšší. Bylo v ní nízké podium a na něm houpavě přešlapoval slon. Karas ještě nikdy neviděl slona a zůstal trochu polekán stát, když spatřil tu horu temného masa, na níž se plouhaly ohromné uši. »To je Bingo,« povídal Kerholec, »chlouba našeho podniku. Dobrý den, Bingo, jak se máš, staroušku?« Slon natáhl chobot ke Kerholcovi, ten jej vzal do ruky a několikrát něžně do něho dýchl. »Jsi hodný, Bingo. Ale pusť nás trochu dozadu za sebe.« Popleskal mu chobot, z něhož to spokojeně funělo, a Bingo popošel o dva kroky, které mu dovolovaly řetězy na nohou. Kerholec ukázal tam Karasovi. »Tak tohle jsou ty vaše cihly,« ušklíbl se Karas zklamaně. Čisté vepřovice!« »Myslíš, že ti je budem vypalovat?« Kerholec předvedl Karasovi, jak si má pod levou ruku založit lopatu a jak vést pravicí koště, aby co nejrychleji naložil hromské cihly sloní velkovýroby. Když byli hotovi, zavedl Karase do oblékárny, kde mu vykázal kolík, na nějž Karas konečně zavěsil svou nádhernou livrej. »Teď je polední přestávka,« povídá pak Kerholec, »ve tři se začíná představení, o půl třetí musíš být zase zde. A teď půjdem a vypijeme to pivo, které jsi slíbil zaplatit.« »Nemohli bychom to nechat na večír? Pít pivo před samým obědem…« »Nepovídej, nepovídej. Bodejť bys nešel na pivo – dyť jsi Čech.« Tak přišel Antonín Karas, zedník z Horní Sněžné, v podjaří roku 1862 k cirkusu. Odpoledne tam stanul, všecek užaslý, i jeho sedmiletý Vašek. {{Konec formy}} por63ipxri4qn1z6d1um6783w9isqxt 281915 281908 2022-08-12T13:14:03Z JAn Dudík 532 JAn Dudík přesunul stránku [[Cirkus Humberto/Část první II.]] na [[Cirkus Humberto/Část první/II.]] bez založení přesměrování: fix struktury wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = Část první I. | ČÁST = Část první II. | DALŠÍ = Část první III. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = II. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto'' | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Začátek… Kde vlastně byl začátek? Patrně u té malé sklenice bledého, řídkého a slabě zpěněného piva, kterou postavili přes Antonína Karase na plechový výčepní pult. Hein Moesecke se jmenoval ten šenkýř a krčma slula {{Prostrkaně|U námořníkovy nevěsty}}. Bylo to v jedné z těch klikatých, nebezpečných uliček, které se rozbíhají v Hamburku na konci Reeperbahn vlevo i vpravo. Chodívali tam čeští dělníci sníst kousek bůčku krájeného vlastní kudlou a vypít sklenici nejlevnějšího piva. Toho dne však Antonín Karas nešel sem za krajany; vracel se z Altony úplně skleslý na duchu, a když minul křižovatku U čtyř rohů, kde uprostřed města královský stát pruský hraničil se svobodným hansovním městem Hamburkem, odevzdal se už úplně proudu lidí jako loď, která ztratila řízení. Vráželi do něho, strkali jím sem a tam, zabrali ho jakýmsi jednotným tlakem a unášeli dál, od ulice k ulici, podél kanálů, přes mostky, po hlavní třídě; a pak to najednou osláblo a vyhodilo ho to na konci Reeperbahn a on už mechanicky dotlapal k Námořníkově nevěstě, jako ztroskotanec leze z mělčiny na břeh. A po celou tu hluchou cestu ho svírala jenom tupá představa, že není tu pro něho práce, že se už neuchytí a co teď s chlapcem, když všecko vsadil na jedinou kartu. Už skoro dvacet let se sem jezdilo na léto na práci, docela bezpečně, protože tu bylo díla, že by ses mohl přetrhnout. To tenkrát, tak nějak když se psalo v letopočtu čtyřicet, Hamburk vyhořel. Oheň to musel být hrozný, protože ještě on, Karas, boural po nějakých osmi letech kolikerou vyhořelinu. Prý přes šedesát ulic lehlo se vším všudy, ani kostelům se ten pekelný živel nevyhnul. Celý svět na nešťastné město sbíral, ale hlavně se zvedli hamburští páni sami a usnesli se, že postaví všecinko všudy docela nové, a to mohutně, bytelně, pravé přístavní velkoměsto. už příštím rokem se začalo budovat, v ohromných neslýchaných rozměrech, jen dělného lidu zednického a tesařského bylo k tomu málo. Tehdy přinesli Lannovi plavci na Budějovicko první zprávy o velké pracovní příležitosti a z té oné vesnice se na jaře vypravila parta na práci a na zimu se spokojeně vrátila. Pak už to byl pravidelný tah z Podšumaví na Hamburk a z Hamburku domů. Nějaký Milner to začal v Horní Sněžné a Antonín Karas se dal do jeho party. Milner byl partafír náramný, v podjaří si sjednal cestu na vorech a na podzim udělal ze zedníků muzikantskou bandu, že vydělávali i cestou domů. Do Horní Sněžné přinesli peněz, že to vesnice jakživa neviděla. Hned se začaly zlepšovat chalupy, přikupovat kozy, zvětšovat bramborářská políčka. Antonín Karas sám se na to oženil a pěkně mu to šlo, synka Václava měl, kluka jak řimbuch, jen Márinka od těch čas postonávala, polehávala, že i to chalupní hospodářství stěží přes léto zastala. A pak přišel tenhle rok 1862 a bylo to jako z učarování. Márinka po Novém roce lehla, a když Milner svolával partu, bylo jí tak zle, že ji Toník nemohl opustit. Za týden po tom, co chlapci odešli, Márinka, dej jí Pán Bůh lehké odpočinutí, umřela. Pěkný pohřeb jí karas vypravil, třebaže ve vsi mužských nebylo, jen ženské a dědci. Pod mezemi ve stráňkách ještě ležel sníh, půda byla, když kopali hrob, jako z jednoho kusu, ale karas nedal, přinesl s Vašíčkem z lesa zelený lerpán, takový malý modřínek, a zasadil jej nebožce za hlavu, aby ji oči nebolely od nebeského jasu. A pak ještě to spořádal s hospodářstvím, něco k Márinčině matce, něco k své sestře, chalupu po prvé zamkl na petlici a zámek a pak si přehodil přes záda batoh s náčiním, trumpetou a nějakou tou buchtou, vzal Vašíčka za ruku a vykročil dolů na Budějovice. Moc peněz mu po těch trampotách nezbylo, sotva na cestu, ale když se konečně doplavil do Hamburku a přitáhl za krajany k Námořníkově nevěstě, ohlásit s do party, zůstal, jako když do něho hrom udeří: Milner nikde a parta pryč. Stalo se, co se po dlouhé konjunktuře přichází: stavby toho roku uvázly. Velké veřejné budovy byly už dávno pod střechou, činžovních domů vznikl nadbytek, ani se to do dvou let nedalo obsadit, někde něco vázlo v zámoří, peníze podražily a nebylo jich, na pár dodělávek a správek stačili domácí dělníci. Milner jako ostatní partafíři učinil, co bylo jediné možné: druhý třetí den sebral partu a táhl jinam, protlouci se do šťastnějšího kraje a snad i domů. Ale co měl dělat Antonín Karas, který tu stál s chlapcem a bez peněz, protože pevně věřil, že rovnou půjde na lešení! Sám se odtud pustit do Čech nemohl, to by šlo leda žebrem. Dovedl tedy Vašíčka na nocleh, kde vždycky spávali, u vdovy Langermannové, která taky naříkala, že má obě světnice prázdné. Vzala si Vaška na starost a Karas se pokusil zdolat osud. Vydal se na okraj města hledat staveniště, pustil se i do přístavu, do doků, do skladišť, zastavoval lidi, ptal se po nějakém díle, po jakémkoli, od cihly, od kamene, ode dřeva, ale nikdež nic, píchnout do čeho nebylo; a kde se ještě nějak rachotilo, byli lidé jako sršáni, aby tam nepřišel cizí a zůstalo to zdejším. A tak se octl zas u té Námořníkovy nevěsty. Vlastně se mu ani nechtělo pít, jen se nějak zastavit a vzpamatovat, aby nepřišel chlapci na oči tak skleslý a nevystrašil ho. Vždyť už sám neměl v hlavě jinou myšlenku než »hdá já nejčko najdu nějaký dílo pro ty mý dvě ruky?« »Zum Wohlsein!« povídá otylý Hein Moesecke a přistrkuje mu krátkými prsty pohárek bílého piva. Karas sotva poděkuje a Hein Moesecke, který se vyzná ve svých lidech, sípá ochraptělým hlasem: »Tak co, Anton, nenašels nic?« »Ani nezavadil,« povídá Karas a napije se. Něco z té skleslosti spláchl, protože když postavil sklenici, vyšlo mu z úst samo od sebe: »Krajchimlkrucifagotelement.« »Dejž to Pánbů,« povídá na to Hein Moesecke, »jen neztrácet hlavu, Anton, ne? Hampuch je jako moře, ne? Každému dá živobytí, ne? Jen vydržet, ne? Mluvil jsi už tamhle s Karlíčkem? S tím musíš promluvit, vždyť jsi Čech, ne?« A Hein Moesecke už volá do kouta, kde v šeru sedí nějaký mužský: »Karlšen, máš tu krajana, měl bys pro něho něco udělat, ne? Je to Čech, ne?« Karas pokročí k tomu stolu, člověk je tam jakýsi pomenší, černý, kučeravý, čelo samá vráska, ale ne od stáří, to jen tak, jak má kůži pohyblivou a jak zvedl obočí, když se na Karase podíval. Pod těmi obloučky zářily bystré černé oči. »Ty jsi Čech?« povídá a podává mu ruku. »Ano. Od Buďouc.« »Rochně, viď?« »Tak.« »A teď jsi v hajzlu, viď?« »To sem.« »A makat bys chtěl? Každou práci, ať je jaká chce? … Bodejť by ne, dyť jsi Čech.« Karas zatím přisedl a ten druhý mluví dál, nečekaje na jeho souhlas. »Koukej, já jsem nějakej Kerholec, Karlík Kerholec z Libuně, to stačí, kdybys mi chtěl psát někam do Evropy. Titul zatím žádnej, eště jsem se na ničem vhodném neustanovil.« »Já sem zedník Karas Antonín z Horní Sněžné…« »Zkrátka Tonda Karasů, rochně – to už vím všecko. Umřela ti máma, viď, a kluka jsi vzal s sebou. To bude pěkná starost, ale co dělat.« »Jak ty to víš, že…« »Na tom nezáleží, viď. Přece sem k Heinovi Moeseckemu chodila Milnerova parta. Táhli odtud na Štětín, když zmerčili, že tu chcíp pes. Ale to pořád vykládali, že ještě má přicválat Tonda Karasojc s chlapcem. Kluk je zdráv, doufám? Snese rajz?« »O to nejni žádná starost.« »Tak koukej, Tondo, dopij to požehnání a půjdem mrknout, jestli bys nemohl dostat nějakou tu makandu. něco bych měl pod placem, a když si plácneš, zaplatíš pivo.« A Karlík Kerholec z Libuně hvízdá generálmarš, nahodí si na kučery šejdrem klobouk, vytáhne z kapsy u kalhot peníze, jen tak do hrsti, ne jako Karas úzkostně uložené v tobolce, hodí pár feniků na pult a volá německy: »No, Moesecke, starý pančovníku, co si počneš, až se ti Námořníkova nevěsta provdá?« »Hehe, Karlšen, to hned tak nebude, ne? Trochu stará, ne? A pěkná běhna, když k ní chodí takoví ctitelé jako Karlšen, ne? Přijďte to, chlapci, zapít, ne? Servus Anton, žádné štěstí ti nepřeju, abych to nezakřikl, ne?« Karas si venku připadal jako kolohnát vedle malého Kerholce, nicméně musel pěkně vykročit, aby mu stačil. »Není to daleko, jen tak za roh na Reeper,« povídá mu Kerhlec. »A jaképak to bude dílo?« zeptal se ustaraný Karas, »nějaká stavba?« »Stavba a bouračka, stavby, bouračka, kamaráde, a vždycky našup a moc jiného k tomu. A všecko nahonemhonem. To jako je to hlavní: abys sebou uměl švihnout. Byls přece akorďák?« »Člověče, to je má radost. To ti to kladu, že kluci nestačí přisluhovat.« »To by tedy bylo olrajt. A se dřívím taky umíš, co, přitesat, přiříznout, přibít?« »Však jsem z lesů.« »To jsem si právě řek. A natřít něco, omalovat?« »No, to patří, když se to tak veme, k věci.« »A Milner pořád chtěl na tebe počkat, že prý náramně troubíš?« »Teda flýgornu, to zas jo.« »Se ví, dyk jsi Čech. Tak ti řeknu, Anton, že to bude dobrý, esli ty sám to neuděláš špatný. Karlíček Kerholců má nos. Tuhle vlevo za ten kolotoč a už jsme tu.« Vskutku došli asi do třetiny Reeperbahn, kde tenkrát bylo volné prostranství, obsazené boudami, houpačkami, kolotoči a střelnicemi. Mezi tím vším stála větší dřevěná budova, vpředu zaoblená, s nějakým obrovským nápisem. Karas přímo před ní přečetl jen písmena SHUMBER. Marně přemýšlel, co by to mohlo být, když už Kerholec otevřel menší dvířka a křikl na někoho uvnitř: »Je tu pan Steenhouwer, zrzounku?« »V kanceláři za pokladnou, protivo!« odpověděl ženský hlas. »Děkuji za uctění, zrzounku.« Kerholec přivřel s úsměvem dveře, šel k dalším a obrátil se ke Karasovi: »Teď si, chlapče, drž palec a překroč tenhle práh pravou nohou. A nic by ti neuškodilo, kdybs udělal tři křížky.« Karas byl rozčilen. Nenadálé setkání s tímhle protřelým chlapíkem, o němž nic nevěděl, a jemuž přece na první pohled věřil, náhlý obrat v beznadějné situaci, jakási tajemnost neznámého zaměstnání, naděje, že snad bude v příštích minutách i s chlapcem zachráněn, to vše ho po přechozí skleslosti silně rozechvělo. Bezděky uposlechl Kerholcovy výzvy a rychle se pokřižoval na čele, na ústech, na prsou. Nad sebou spatřil přitom písmena RKU. Za dveřmi byla krátká chodba, vylepená nějakými obrázky zvířat. Kerholec zaklepal na další dveře. Ozval se mužský hlas a Kerholec kývl na Karase, aby s ním vstoupil. »Dobrý den, mujnherr Steenhouwer!« »Ach, tos ty, Karle? Dobrý den! Copak mi neseš?« Jakýsi tuhý, podsazený pán řídkých světlých vlasů se pootočil od psacího stolu a nasadil si brýle. »Říkal jste, pane sekretáři, že se už brzo pojede.« »Ano. V nejbližších dnech. Máš všecko v pořádku?« »Dva tenťáky bych potřeboval. Ale aspoň jednoho. A toho vám vedu.« »Je z oboru?« »Ne. Ale je to můj krajan.« »Čech? Nu, když je Čech, tak ho vezmi. Podmínky jsou obvyklé? Zná je?« »Přijímá všecko.« »Dobrá. Na dlaň dostane sedm marek. Jak se jmenuje?« »Karas Anton. Ale je tu ještě jedna věc, mijnheer. Je vdovec a má s sebou hocha.« »To je zlé. Máme už houf dětí a má přijít ikarské číslo. To jich bude mít jistě půl tuctu.« »Ikarské číslo má svůj vůz, mijnheer. A tohle je chlapec zdravý, čiperný, dá se ho užít. Spát může s námi.« »Nu, když myslíš… Jak se to píše: K-a-r-a-s? Dobrá. Sedm marek k výplatě. Zajdi si s tím k pokladně, Anton, a ostatní ti poví Karel. Sbohem.« Antonín Karas je zavalen vděčností. Nejraději by se vrhl k sekretáři a políbil mu ruku, ale ten pán už se otočil, sňal brýle a začínal psát. A Kerholec tlačí Karase ze dveří. Teprve venku se zedník podívá na lístek a úžasem vytřeští oči. Na lístku jsou písmena, která zahlédl na budově, spojena v celé záhlaví CIRKUS HUMBERTO Je angažován k cirkusu! Kouká vyjeven na Kerholce, ale ten se jen šklíbí a pochechtává. »Kerholec… člověče… japa já k cirkusu… To sou těžký věce… dyk já nic neumím…« »Umíš, Tondo, umíš, jen se nelekej. Moc toho umíš, čeho je tu zapotřebí… a co neumíš, to okoukáš - vždyť jsi Čech.« A Kerholec odhrnuje jakýsi sametový závěs a před karasem se zvedá kulatá haluzna, kolem dokola obklopená stupni, které se zvedají téměř až ke stropu, kde je plno oken a okének; proud slunečního světla padá jimi jako široký zlatý sloup do šera prostory, na žlutavý kruh dole na zemi, kde v té záři stojí vztyčen krásný černý kůň a na něm jezdec s červeným šátkem kolem hlavy. Kůň stojí na zadních nohách, hříva mu vlaje, ohnutá hlava je jako zahryznuta do udidla, přední nohy bijí do vzduchu a jezdec žlutou hůlkou po nich poťukává. Zedník Antonín Karas zírá na to jako na zjevení, jako na sen. A jeho kudrnatý soudruh mu naléhavě vykládá, že CIRKUS HUMBERTO je jeden z největších cirkusů v Evropě, že patří nějakému panu Berwitzovi, že mají na šedesát čistokrevných koní a slona a menažerii a že se to všecko teď dá do pohybu, na cesty, od jara až do zimy. A na to že je zapotřebí party stavěčů, tenťáků, jak si oni říkají, která dovede za dvě hodiny postavit stan a za půl hodiny jej rozebrat, a tu partu že panu Berwitzovi vede on, Karel Kerholec z Libuně; do takové party že Karas nyní přišel, na tom že není nic, jen zvládnout tempo, aby jeden druhému zahrál do ruky; a na to že jsou Češi, pro ten fortel, který na všecko najdou; u všech cirkusů že prý jsou na tu práci hledáni, a ovem dělají i jiné věci, koňáky, stájníky, krmiče, štolby, muzikanty, augusty, jak si co kdo najde, hlavní je ve všem se vyznat a všude podle potřeby pomoci. Ale život je to krásný, svobodný a volný, od města k městu, celý svět se uvidí, neznámé kraje, neznámí lidé… a těch krásných ženských! Po cirkusácích je každá jako divá… Karel Kerhlec najednou mluví tak nějak mlsně, snad aby laskominy udělal; ale zedník Karas vidí bezděky jen malý modřínek na krchůvku… copak by Márinka tomu řekla, že se dal k cirkusákům! Ke komediantům, kteří táhnou světem, bez kouska domova, bez kusa pevné střechy nad hlavou, človíčkové všelijací, nedej Pámbů, snad i pobertové; však se, pro Jezu Krista, po vesnici vždycky křičelo, lidičky, zavřete chalupy, jdou cikáni s medvědem, dělat komedii! A pan strážmistr hned tm byl, jako na koni, lejstra jim prohlížel jedním okem a druhým jim šilhal do kotlíku, nemají-li tam panského zajíce. A v hospodě u šenku se nejednou vyslovil, že by tu pakáž nejraději celou vysmejčil. Do takového cechu se on teď dal, on, počestný zedník, řádně usazený na chalupě, spravedlivý živitel rodiny, táta! jakživo se nic takového u nich neslyšelo. Ale tenhle Kerholec, to je marné, ten na cikána nevypadá, vede si ve všem jako pán a Karas má k němu náramnou důvěru. Ten by přece mezi ledajakou sběří nepobýval, to snad je tady přece jen něco lepšího, než oni v Horní Sněžné znávali. A konečně, komedii nějakou lidem on hrát přece nebude, jeho práce bude jako každá jiná práce. A Milnerova parta, bůh ví, jak ta se protlouká, Krčmářík, Cerha, Vašek Zelenkovo, Jirka Opoleckých, Padovec, počestní kluci i tátové, a teď třeba troubí po nádvořích a sbírají troníky a skrojky chleba a v noci spí po stodolách a chlévech. To on se aspoň světem poveze a Vašíček nebude muset šlapat pěšky. Vašíček, bože, Vašíček, co ten tomu všemu řekne? Musí mu na cestu koupit lepší čepici, než je ta stará. A může koupit pěknou, dostane sedm marek na výbavu, panečku, co se hoši s Milnerem natrmácejí, než na jednoho z nich vybude sedm marek! »Těch sedm marek, to mně ještě teď vyplatí?« »Ovšem, každý má nějaké ty dloužky a nákupy a tím se to srovná, aby byl po cestě pokoj. Kdybys ale nevydržel do zimy, to ti tch sedm marek srazí, to je smlouva. Můžeš si pro ně zajít do pokladny, to jsou ty dveře vedle sekretářových. Ale pojď si nejdřív ozkusit hábit. Možná, že budeš muset na něm něco přešít.« Šli uličkou podle manéže. Kerholec pozdravil jezdce nějakou cizí řečí a jezdec kývl hlavou, nespouštěje očí s nohou koně, který nyní kráčel jakýmsi podivným, umělým krokem, jako by pomalu tančil. Na druhé straně manéže byla mezi kruhovými stupni brána, na ní jakási estráda. Kerholec zabočil dovnitř, do polotmy chodby, která běžela v oblouku pod galeriemi. Bylo v ní plno dveří, prý do garderob, jak vysvětlil Karasovi. Minuli jich několik, pak Kerholec jedny otevřel. Ukázala se velká, temná síň, plná všelikého podivného haraburdí, nad nímž byly rozvěšeny spousty šatstva. Ze tmy vzadu se vyškobrtal kulhavý mužský s hubenou tváří plnou záhybů, jako by mu byla příroda nadělila mnohem více kůže, než stačilo na úzký obličej. Zato nos odpovídal rozloze kůže: byl dlouhý, převislý a dvě očka těsně k nemu přisedlá vyhlížela tak bezradně a smutně, že ses musel bezděky smát. »Nový muž v partě, Harwey,« spustil na něho Kerholec, »vyhledej mu v té své hadrárně mundur.« »Pěkné bidlo, tohleto,« odpověděl Harwey. »Nejsi Irčan?« Karas se bezradně podíval na Kerholce. Zřejmě nevěděl, co to je. »Ne, Harwey, je to Čech,« odpověděl Kerholec za něho. »To jsem rád, Karle, to jsem moc rád. Já nemohu Iry vystát. Kdyby přišel jediný Ir do spolku, otrávil by mi celý život. Tak Čech, Čech. Tím líp, to si to může, nebude-li se to hodit, přešít, když je Čech. Snad by mu páslo tohle to po Rudolfovi, ten byl jen o maličko menší, a u rukávů budou záložky.« Harwey se odbelhal do tmy, kramařil tam, supěl a konečně se vrátil. Nesl v náručí nádhernou šarlatově rudou uniformu se spoustou zlatého premování na prsou, se zlatým třepením na ramenou a se zlatými portami na kalhotách. Karasovi až přecházely oči, jakživ nic tak vznešeného neviděl, leda jednou o biskupské visitaci v Budějovicích, když se tam sjeli Švarcenberkové, Bukvojové a Černínové se svými lokaji v plné parádě. »Tohle si mám obléci?« »Toť se ví, a hned, abychom to mohli posoudit, jaký dojem udělá na mezinárodní situaci.« Karas shodil kabát a navlékl si ten šarlach se zlatem. Museli mu ukázat, jak se to vpředu zapíná na olivky. Harwey mu to přitáhl vzadu dolů k pasu, pak ho vzal za klopy a škubl jimi dvakrát, pak přihladil po ramenech. »Jako ulito. Sedí báječně. Jen ty rukávy jsou krátké, ale ty si povolí. Kalhoty zkoušet nemusíme.« »Báječné, člověče,« měřil si Karase Kerholec, odstoupiv na dva kroky, »vypadáš nejmíň jako turecký jenerál. Až tě uvidí starej, bude tě hned šíbrovat na křídlo. Harwey, dej sem cedulku, ať ti Anton potvrdí, že převzal dva kusy. A jedem dál.« Karas se podškrábl dětským písmem na potvrzenku a šel, jak byl, plný zlata, starý svůj kabát a nové kalhoty přes ruku, za Kerholcem. »Teď půjdeme do pokladny, pro těch sedm marek, to je přece to nejdůležitější,« vykládal Kerholec po cestě. »Teď dávej pozor, co ti řeknu. Ta bába pokladní je nějaká příbuzná našeho direktora Berwitze. Ona je od nás, Vídeňačka, kdežto ředitelka je odněkud z Belgie. Až se setkáš s direktorkou, pozdravíš ji jenom dobrý den, madam, nebo dobrý večer, madam, nic jinak, rozumíš? Ale na bábu v kase musíš od první chvíle jen rucelíbám, milostivá paní, ponížený služebník, milostivá paní, a ona ti řekne kryskot, Anton, a ty jí řekneš frkelckot, gnädige, a budeš to mít dobrý, až budeš potřebovat zálohu. Ona má kasírka zároveň pro nás šít a spravovat, ale ty musíš dělat, že si to všecko obstaráš sám, jen aby ti půjčila jehlu s nití a nůžky. Nato se s tím budeš hrabat, i kdybys to uměl, a ona vyskočí, vyrve ti t oz ruky a ušije ti to sama. Takhle se na ni musí, rozumíš, je to moc hodná ženská, ale má své vrtochy. Je vdova po nějakém majorovi, Frau von Hammerschmidt, a má velké slovo u direktora. Kdežto na direktorku pozor, to je sekant ženská. Potkáš ji v odřeným mužským kabátě, v mužským klobouku, šesták bys jí nedal - a vona by ho chtěla. Berwitz je pašák, velký komandant, ale má to všecko rád. Tady vůbec…« Kerholec se zastavil a vzal Karase za rameno. »Tuhle jsou dveře ke kasírce. Najdeš mě potom v manéži nebo ve stájích. Jenom to jsem ti chtěl ještě říci: tady vůbec všecko závisí na tom, abys měl to řemeslo rád. Lidi, zvířata, materiál, práci, všecko. Práce je tu moc a musí se dělat, co přijde pod ruku; ale máš-li vůli k dílu, vjede to do tebe a do smrti nebudeš chtít dělat nic jiného. Protože my jsme tu taková parta, od direktora až do koňáka, všici na sebe odkázaní, rozumíš, jeden na druhého, všecko to musí hrát a klapat. Ale pak je to, chlapče, radost.« O čtvrt hodiny později seděl Antonín Karas, zedník z Horní Sněžné, před paní majorkou von Hammerschmidt, která mu drobnými, obratnými stehy přešívala rukáv u livreje. Zrovna jí dopověděl svou historii o tom, jak pohřbil Márinku a jak s Vašíčkem uvázl bez zaměstnání v Hamburku. »To jste měl těžkou zkoušku, Anton, těžkou zkoušku, to vám věřím,« pokyvovala tlustá paní Hammerschmidtová hlavou, na níž byly hnědé, trochu prošedivělé vlasy spleteny v mohutný vrkoč. »Ale teď už můžete být klidný, tady jste v dobrém podniku. Berwitzovi jsou hodní lidé, přísní na práci a na pořádek, toť se ví, ale tomu vy přece vyhovíte, vždyť jste krajan, vždyť jste Čech. Božíčku, co jsem já znala Čechů, se všemi bylo dobré vyjití. Ten poslední burš mého nebožtíka pana majora von Hammerschmidt byl z Vysokého Mýta, to je taky tam někde u vás, to byl člověk jak jiskra, nač se jednou podíval, všecko uměl. A s tím vaším hošíčkem si nelamte hlavu. Máme tu několik dětí ve spolku, taky Berwitzovi mají holčičku, Helenku, kolikže je tomu vašemu? Sedm let, nu, to je ten pravý věk, to už nedá žádnou paplačku a brzy se přizpůsobí. Ten tu bude nejšťastnější, Anton, pamatujte na má slova. Tak ty rukávy bychom měli, můžete si to vzít a dávejte na to pozor, to víte, je to naše jmění, které vám tu svěřujeme. Pan Berwitz má rád, aby všecko krásně vypadalo, jen musí mít naši lidé pro to cit, aby se nic zbytečně neničilo. Dost je, co potrhají zvířata. Toho chlapečka mi odpoledne přiveďte, ať ho poznám, já vám dám na něho pozor. Tuhle máte tři lístečky, pro něho a pro tu vaši hodnou kvartýrskou i s dcerkou, ať se odpoledne kouknou na představení. Zkuste si ten kabát, človíčku, ať se na vás kouknu… no, padne, padne, inu bylo to šito ve Vídni, tam jsou krejčí, však jsou většinou Češi. Vídeň, bože, Vídeň, to je město, Anton, to je město…« Když procházel Karas manéží, končil jezdec na černém koni své cvičení. Kůň byl zpěněn a zpocen a pohazoval hlavou, když se mu uzda konečně uvolnila. Jezdec seskočil a zahlédl rudou livrej Karasovu. »Vy jste tu nový, co?« zavolal na něho cizí němčinou. »Ano, pane,« přikývl Karas. »A odkud, jaký krajan?« »Čech, pane.« »Ah, Čech… to tedy mi můžete odvést koně do stáje!« Karas už pochopil, že těmto lidem být Čech znamená všecko dovést. A protože mu ještě zněly v uších poučky Kerholcovy, vkročil do manéže a šel ke koni, jak by byl vrostl na statku. Ačkoli se v koních nevyznal, chápal, když spatřil ušlechtilou hlavu a ohnivé oko, že tak krásné zvíře ještě neviděl. Vzít je za uzdu bylo mu přirozená věc, ale jak po ní sáhl, vynořila se mu vzpomínka z dětství, jak nesčetněkrát vídal v Budějovicích o výročních trzích předvádět koně: vždycky s hlavou vztyčenou. Vzal tedy pravicí uzdu pevně pod bradou a zvedl ji hezky vysoko. Kůň zastříhal ušima, lehko se vzepjal a pak se rozběhl drobným klusem, trochu zadkem odbočuje, jak ho Karas vedl do protější brány. Proběhli krátkou chodbou a vůně stáje je ovála. »Haló, Santos! Sem se Santosem!« volal tam někdo na Karase, ale vraník věděl sám, kam patří, a u svého boxu zabočil vlevo. Karas pustil uzdu. »Výborně, Toníku,« ozval se z druhého konce hlas Kerholcův, »dobře jsi ho vedl. A teď pojď se mnou – půjdeme na cihly!« »Na cihly?« opáčil překvapen Karas a prsty se mu bezděky napjaly právě na šíři té červené drsné hmoty, kterou byl od malička zvyklý vyhazovat, chytat, vážit v rukou, půlit a přiklepávat. »Na cihly,« přitakal Kerholec, ale nepodal krajanu kladívko nebo lžíci, nýbrž proutěné koště a ohromnou lopatu s plechem po obou stranách zvednutým vzhůru. A vedl ho stájí mezi šedesáti koni, kteří chroupali seno, funěli do žlabu a zvonili řetízky, do další síně, která byla o hodně vyšší. Bylo v ní nízké podium a na něm houpavě přešlapoval slon. Karas ještě nikdy neviděl slona a zůstal trochu polekán stát, když spatřil tu horu temného masa, na níž se plouhaly ohromné uši. »To je Bingo,« povídal Kerholec, »chlouba našeho podniku. Dobrý den, Bingo, jak se máš, staroušku?« Slon natáhl chobot ke Kerholcovi, ten jej vzal do ruky a několikrát něžně do něho dýchl. »Jsi hodný, Bingo. Ale pusť nás trochu dozadu za sebe.« Popleskal mu chobot, z něhož to spokojeně funělo, a Bingo popošel o dva kroky, které mu dovolovaly řetězy na nohou. Kerholec ukázal tam Karasovi. »Tak tohle jsou ty vaše cihly,« ušklíbl se Karas zklamaně. Čisté vepřovice!« »Myslíš, že ti je budem vypalovat?« Kerholec předvedl Karasovi, jak si má pod levou ruku založit lopatu a jak vést pravicí koště, aby co nejrychleji naložil hromské cihly sloní velkovýroby. Když byli hotovi, zavedl Karase do oblékárny, kde mu vykázal kolík, na nějž Karas konečně zavěsil svou nádhernou livrej. »Teď je polední přestávka,« povídá pak Kerholec, »ve tři se začíná představení, o půl třetí musíš být zase zde. A teď půjdem a vypijeme to pivo, které jsi slíbil zaplatit.« »Nemohli bychom to nechat na večír? Pít pivo před samým obědem…« »Nepovídej, nepovídej. Bodejť bys nešel na pivo – dyť jsi Čech.« Tak přišel Antonín Karas, zedník z Horní Sněžné, v podjaří roku 1862 k cirkusu. Odpoledne tam stanul, všecek užaslý, i jeho sedmiletý Vašek. {{Konec formy}} por63ipxri4qn1z6d1um6783w9isqxt 281916 281915 2022-08-12T13:14:30Z JAn Dudík 532 fix; wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = I. | ČÁST = II. | DALŠÍ = III. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = II. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto'' | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Začátek… Kde vlastně byl začátek? Patrně u té malé sklenice bledého, řídkého a slabě zpěněného piva, kterou postavili přes Antonína Karase na plechový výčepní pult. Hein Moesecke se jmenoval ten šenkýř a krčma slula {{Prostrkaně|U námořníkovy nevěsty}}. Bylo to v jedné z těch klikatých, nebezpečných uliček, které se rozbíhají v Hamburku na konci Reeperbahn vlevo i vpravo. Chodívali tam čeští dělníci sníst kousek bůčku krájeného vlastní kudlou a vypít sklenici nejlevnějšího piva. Toho dne však Antonín Karas nešel sem za krajany; vracel se z Altony úplně skleslý na duchu, a když minul křižovatku U čtyř rohů, kde uprostřed města královský stát pruský hraničil se svobodným hansovním městem Hamburkem, odevzdal se už úplně proudu lidí jako loď, která ztratila řízení. Vráželi do něho, strkali jím sem a tam, zabrali ho jakýmsi jednotným tlakem a unášeli dál, od ulice k ulici, podél kanálů, přes mostky, po hlavní třídě; a pak to najednou osláblo a vyhodilo ho to na konci Reeperbahn a on už mechanicky dotlapal k Námořníkově nevěstě, jako ztroskotanec leze z mělčiny na břeh. A po celou tu hluchou cestu ho svírala jenom tupá představa, že není tu pro něho práce, že se už neuchytí a co teď s chlapcem, když všecko vsadil na jedinou kartu. Už skoro dvacet let se sem jezdilo na léto na práci, docela bezpečně, protože tu bylo díla, že by ses mohl přetrhnout. To tenkrát, tak nějak když se psalo v letopočtu čtyřicet, Hamburk vyhořel. Oheň to musel být hrozný, protože ještě on, Karas, boural po nějakých osmi letech kolikerou vyhořelinu. Prý přes šedesát ulic lehlo se vším všudy, ani kostelům se ten pekelný živel nevyhnul. Celý svět na nešťastné město sbíral, ale hlavně se zvedli hamburští páni sami a usnesli se, že postaví všecinko všudy docela nové, a to mohutně, bytelně, pravé přístavní velkoměsto. už příštím rokem se začalo budovat, v ohromných neslýchaných rozměrech, jen dělného lidu zednického a tesařského bylo k tomu málo. Tehdy přinesli Lannovi plavci na Budějovicko první zprávy o velké pracovní příležitosti a z té oné vesnice se na jaře vypravila parta na práci a na zimu se spokojeně vrátila. Pak už to byl pravidelný tah z Podšumaví na Hamburk a z Hamburku domů. Nějaký Milner to začal v Horní Sněžné a Antonín Karas se dal do jeho party. Milner byl partafír náramný, v podjaří si sjednal cestu na vorech a na podzim udělal ze zedníků muzikantskou bandu, že vydělávali i cestou domů. Do Horní Sněžné přinesli peněz, že to vesnice jakživa neviděla. Hned se začaly zlepšovat chalupy, přikupovat kozy, zvětšovat bramborářská políčka. Antonín Karas sám se na to oženil a pěkně mu to šlo, synka Václava měl, kluka jak řimbuch, jen Márinka od těch čas postonávala, polehávala, že i to chalupní hospodářství stěží přes léto zastala. A pak přišel tenhle rok 1862 a bylo to jako z učarování. Márinka po Novém roce lehla, a když Milner svolával partu, bylo jí tak zle, že ji Toník nemohl opustit. Za týden po tom, co chlapci odešli, Márinka, dej jí Pán Bůh lehké odpočinutí, umřela. Pěkný pohřeb jí karas vypravil, třebaže ve vsi mužských nebylo, jen ženské a dědci. Pod mezemi ve stráňkách ještě ležel sníh, půda byla, když kopali hrob, jako z jednoho kusu, ale karas nedal, přinesl s Vašíčkem z lesa zelený lerpán, takový malý modřínek, a zasadil jej nebožce za hlavu, aby ji oči nebolely od nebeského jasu. A pak ještě to spořádal s hospodářstvím, něco k Márinčině matce, něco k své sestře, chalupu po prvé zamkl na petlici a zámek a pak si přehodil přes záda batoh s náčiním, trumpetou a nějakou tou buchtou, vzal Vašíčka za ruku a vykročil dolů na Budějovice. Moc peněz mu po těch trampotách nezbylo, sotva na cestu, ale když se konečně doplavil do Hamburku a přitáhl za krajany k Námořníkově nevěstě, ohlásit s do party, zůstal, jako když do něho hrom udeří: Milner nikde a parta pryč. Stalo se, co se po dlouhé konjunktuře přichází: stavby toho roku uvázly. Velké veřejné budovy byly už dávno pod střechou, činžovních domů vznikl nadbytek, ani se to do dvou let nedalo obsadit, někde něco vázlo v zámoří, peníze podražily a nebylo jich, na pár dodělávek a správek stačili domácí dělníci. Milner jako ostatní partafíři učinil, co bylo jediné možné: druhý třetí den sebral partu a táhl jinam, protlouci se do šťastnějšího kraje a snad i domů. Ale co měl dělat Antonín Karas, který tu stál s chlapcem a bez peněz, protože pevně věřil, že rovnou půjde na lešení! Sám se odtud pustit do Čech nemohl, to by šlo leda žebrem. Dovedl tedy Vašíčka na nocleh, kde vždycky spávali, u vdovy Langermannové, která taky naříkala, že má obě světnice prázdné. Vzala si Vaška na starost a Karas se pokusil zdolat osud. Vydal se na okraj města hledat staveniště, pustil se i do přístavu, do doků, do skladišť, zastavoval lidi, ptal se po nějakém díle, po jakémkoli, od cihly, od kamene, ode dřeva, ale nikdež nic, píchnout do čeho nebylo; a kde se ještě nějak rachotilo, byli lidé jako sršáni, aby tam nepřišel cizí a zůstalo to zdejším. A tak se octl zas u té Námořníkovy nevěsty. Vlastně se mu ani nechtělo pít, jen se nějak zastavit a vzpamatovat, aby nepřišel chlapci na oči tak skleslý a nevystrašil ho. Vždyť už sám neměl v hlavě jinou myšlenku než »hdá já nejčko najdu nějaký dílo pro ty mý dvě ruky?« »Zum Wohlsein!« povídá otylý Hein Moesecke a přistrkuje mu krátkými prsty pohárek bílého piva. Karas sotva poděkuje a Hein Moesecke, který se vyzná ve svých lidech, sípá ochraptělým hlasem: »Tak co, Anton, nenašels nic?« »Ani nezavadil,« povídá Karas a napije se. Něco z té skleslosti spláchl, protože když postavil sklenici, vyšlo mu z úst samo od sebe: »Krajchimlkrucifagotelement.« »Dejž to Pánbů,« povídá na to Hein Moesecke, »jen neztrácet hlavu, Anton, ne? Hampuch je jako moře, ne? Každému dá živobytí, ne? Jen vydržet, ne? Mluvil jsi už tamhle s Karlíčkem? S tím musíš promluvit, vždyť jsi Čech, ne?« A Hein Moesecke už volá do kouta, kde v šeru sedí nějaký mužský: »Karlšen, máš tu krajana, měl bys pro něho něco udělat, ne? Je to Čech, ne?« Karas pokročí k tomu stolu, člověk je tam jakýsi pomenší, černý, kučeravý, čelo samá vráska, ale ne od stáří, to jen tak, jak má kůži pohyblivou a jak zvedl obočí, když se na Karase podíval. Pod těmi obloučky zářily bystré černé oči. »Ty jsi Čech?« povídá a podává mu ruku. »Ano. Od Buďouc.« »Rochně, viď?« »Tak.« »A teď jsi v hajzlu, viď?« »To sem.« »A makat bys chtěl? Každou práci, ať je jaká chce? … Bodejť by ne, dyť jsi Čech.« Karas zatím přisedl a ten druhý mluví dál, nečekaje na jeho souhlas. »Koukej, já jsem nějakej Kerholec, Karlík Kerholec z Libuně, to stačí, kdybys mi chtěl psát někam do Evropy. Titul zatím žádnej, eště jsem se na ničem vhodném neustanovil.« »Já sem zedník Karas Antonín z Horní Sněžné…« »Zkrátka Tonda Karasů, rochně – to už vím všecko. Umřela ti máma, viď, a kluka jsi vzal s sebou. To bude pěkná starost, ale co dělat.« »Jak ty to víš, že…« »Na tom nezáleží, viď. Přece sem k Heinovi Moeseckemu chodila Milnerova parta. Táhli odtud na Štětín, když zmerčili, že tu chcíp pes. Ale to pořád vykládali, že ještě má přicválat Tonda Karasojc s chlapcem. Kluk je zdráv, doufám? Snese rajz?« »O to nejni žádná starost.« »Tak koukej, Tondo, dopij to požehnání a půjdem mrknout, jestli bys nemohl dostat nějakou tu makandu. něco bych měl pod placem, a když si plácneš, zaplatíš pivo.« A Karlík Kerholec z Libuně hvízdá generálmarš, nahodí si na kučery šejdrem klobouk, vytáhne z kapsy u kalhot peníze, jen tak do hrsti, ne jako Karas úzkostně uložené v tobolce, hodí pár feniků na pult a volá německy: »No, Moesecke, starý pančovníku, co si počneš, až se ti Námořníkova nevěsta provdá?« »Hehe, Karlšen, to hned tak nebude, ne? Trochu stará, ne? A pěkná běhna, když k ní chodí takoví ctitelé jako Karlšen, ne? Přijďte to, chlapci, zapít, ne? Servus Anton, žádné štěstí ti nepřeju, abych to nezakřikl, ne?« Karas si venku připadal jako kolohnát vedle malého Kerholce, nicméně musel pěkně vykročit, aby mu stačil. »Není to daleko, jen tak za roh na Reeper,« povídá mu Kerhlec. »A jaképak to bude dílo?« zeptal se ustaraný Karas, »nějaká stavba?« »Stavba a bouračka, stavby, bouračka, kamaráde, a vždycky našup a moc jiného k tomu. A všecko nahonemhonem. To jako je to hlavní: abys sebou uměl švihnout. Byls přece akorďák?« »Člověče, to je má radost. To ti to kladu, že kluci nestačí přisluhovat.« »To by tedy bylo olrajt. A se dřívím taky umíš, co, přitesat, přiříznout, přibít?« »Však jsem z lesů.« »To jsem si právě řek. A natřít něco, omalovat?« »No, to patří, když se to tak veme, k věci.« »A Milner pořád chtěl na tebe počkat, že prý náramně troubíš?« »Teda flýgornu, to zas jo.« »Se ví, dyk jsi Čech. Tak ti řeknu, Anton, že to bude dobrý, esli ty sám to neuděláš špatný. Karlíček Kerholců má nos. Tuhle vlevo za ten kolotoč a už jsme tu.« Vskutku došli asi do třetiny Reeperbahn, kde tenkrát bylo volné prostranství, obsazené boudami, houpačkami, kolotoči a střelnicemi. Mezi tím vším stála větší dřevěná budova, vpředu zaoblená, s nějakým obrovským nápisem. Karas přímo před ní přečetl jen písmena SHUMBER. Marně přemýšlel, co by to mohlo být, když už Kerholec otevřel menší dvířka a křikl na někoho uvnitř: »Je tu pan Steenhouwer, zrzounku?« »V kanceláři za pokladnou, protivo!« odpověděl ženský hlas. »Děkuji za uctění, zrzounku.« Kerholec přivřel s úsměvem dveře, šel k dalším a obrátil se ke Karasovi: »Teď si, chlapče, drž palec a překroč tenhle práh pravou nohou. A nic by ti neuškodilo, kdybs udělal tři křížky.« Karas byl rozčilen. Nenadálé setkání s tímhle protřelým chlapíkem, o němž nic nevěděl, a jemuž přece na první pohled věřil, náhlý obrat v beznadějné situaci, jakási tajemnost neznámého zaměstnání, naděje, že snad bude v příštích minutách i s chlapcem zachráněn, to vše ho po přechozí skleslosti silně rozechvělo. Bezděky uposlechl Kerholcovy výzvy a rychle se pokřižoval na čele, na ústech, na prsou. Nad sebou spatřil přitom písmena RKU. Za dveřmi byla krátká chodba, vylepená nějakými obrázky zvířat. Kerholec zaklepal na další dveře. Ozval se mužský hlas a Kerholec kývl na Karase, aby s ním vstoupil. »Dobrý den, mujnherr Steenhouwer!« »Ach, tos ty, Karle? Dobrý den! Copak mi neseš?« Jakýsi tuhý, podsazený pán řídkých světlých vlasů se pootočil od psacího stolu a nasadil si brýle. »Říkal jste, pane sekretáři, že se už brzo pojede.« »Ano. V nejbližších dnech. Máš všecko v pořádku?« »Dva tenťáky bych potřeboval. Ale aspoň jednoho. A toho vám vedu.« »Je z oboru?« »Ne. Ale je to můj krajan.« »Čech? Nu, když je Čech, tak ho vezmi. Podmínky jsou obvyklé? Zná je?« »Přijímá všecko.« »Dobrá. Na dlaň dostane sedm marek. Jak se jmenuje?« »Karas Anton. Ale je tu ještě jedna věc, mijnheer. Je vdovec a má s sebou hocha.« »To je zlé. Máme už houf dětí a má přijít ikarské číslo. To jich bude mít jistě půl tuctu.« »Ikarské číslo má svůj vůz, mijnheer. A tohle je chlapec zdravý, čiperný, dá se ho užít. Spát může s námi.« »Nu, když myslíš… Jak se to píše: K-a-r-a-s? Dobrá. Sedm marek k výplatě. Zajdi si s tím k pokladně, Anton, a ostatní ti poví Karel. Sbohem.« Antonín Karas je zavalen vděčností. Nejraději by se vrhl k sekretáři a políbil mu ruku, ale ten pán už se otočil, sňal brýle a začínal psát. A Kerholec tlačí Karase ze dveří. Teprve venku se zedník podívá na lístek a úžasem vytřeští oči. Na lístku jsou písmena, která zahlédl na budově, spojena v celé záhlaví CIRKUS HUMBERTO Je angažován k cirkusu! Kouká vyjeven na Kerholce, ale ten se jen šklíbí a pochechtává. »Kerholec… člověče… japa já k cirkusu… To sou těžký věce… dyk já nic neumím…« »Umíš, Tondo, umíš, jen se nelekej. Moc toho umíš, čeho je tu zapotřebí… a co neumíš, to okoukáš - vždyť jsi Čech.« A Kerholec odhrnuje jakýsi sametový závěs a před karasem se zvedá kulatá haluzna, kolem dokola obklopená stupni, které se zvedají téměř až ke stropu, kde je plno oken a okének; proud slunečního světla padá jimi jako široký zlatý sloup do šera prostory, na žlutavý kruh dole na zemi, kde v té záři stojí vztyčen krásný černý kůň a na něm jezdec s červeným šátkem kolem hlavy. Kůň stojí na zadních nohách, hříva mu vlaje, ohnutá hlava je jako zahryznuta do udidla, přední nohy bijí do vzduchu a jezdec žlutou hůlkou po nich poťukává. Zedník Antonín Karas zírá na to jako na zjevení, jako na sen. A jeho kudrnatý soudruh mu naléhavě vykládá, že CIRKUS HUMBERTO je jeden z největších cirkusů v Evropě, že patří nějakému panu Berwitzovi, že mají na šedesát čistokrevných koní a slona a menažerii a že se to všecko teď dá do pohybu, na cesty, od jara až do zimy. A na to že je zapotřebí party stavěčů, tenťáků, jak si oni říkají, která dovede za dvě hodiny postavit stan a za půl hodiny jej rozebrat, a tu partu že panu Berwitzovi vede on, Karel Kerholec z Libuně; do takové party že Karas nyní přišel, na tom že není nic, jen zvládnout tempo, aby jeden druhému zahrál do ruky; a na to že jsou Češi, pro ten fortel, který na všecko najdou; u všech cirkusů že prý jsou na tu práci hledáni, a ovem dělají i jiné věci, koňáky, stájníky, krmiče, štolby, muzikanty, augusty, jak si co kdo najde, hlavní je ve všem se vyznat a všude podle potřeby pomoci. Ale život je to krásný, svobodný a volný, od města k městu, celý svět se uvidí, neznámé kraje, neznámí lidé… a těch krásných ženských! Po cirkusácích je každá jako divá… Karel Kerhlec najednou mluví tak nějak mlsně, snad aby laskominy udělal; ale zedník Karas vidí bezděky jen malý modřínek na krchůvku… copak by Márinka tomu řekla, že se dal k cirkusákům! Ke komediantům, kteří táhnou světem, bez kouska domova, bez kusa pevné střechy nad hlavou, človíčkové všelijací, nedej Pámbů, snad i pobertové; však se, pro Jezu Krista, po vesnici vždycky křičelo, lidičky, zavřete chalupy, jdou cikáni s medvědem, dělat komedii! A pan strážmistr hned tm byl, jako na koni, lejstra jim prohlížel jedním okem a druhým jim šilhal do kotlíku, nemají-li tam panského zajíce. A v hospodě u šenku se nejednou vyslovil, že by tu pakáž nejraději celou vysmejčil. Do takového cechu se on teď dal, on, počestný zedník, řádně usazený na chalupě, spravedlivý živitel rodiny, táta! jakživo se nic takového u nich neslyšelo. Ale tenhle Kerholec, to je marné, ten na cikána nevypadá, vede si ve všem jako pán a Karas má k němu náramnou důvěru. Ten by přece mezi ledajakou sběří nepobýval, to snad je tady přece jen něco lepšího, než oni v Horní Sněžné znávali. A konečně, komedii nějakou lidem on hrát přece nebude, jeho práce bude jako každá jiná práce. A Milnerova parta, bůh ví, jak ta se protlouká, Krčmářík, Cerha, Vašek Zelenkovo, Jirka Opoleckých, Padovec, počestní kluci i tátové, a teď třeba troubí po nádvořích a sbírají troníky a skrojky chleba a v noci spí po stodolách a chlévech. To on se aspoň světem poveze a Vašíček nebude muset šlapat pěšky. Vašíček, bože, Vašíček, co ten tomu všemu řekne? Musí mu na cestu koupit lepší čepici, než je ta stará. A může koupit pěknou, dostane sedm marek na výbavu, panečku, co se hoši s Milnerem natrmácejí, než na jednoho z nich vybude sedm marek! »Těch sedm marek, to mně ještě teď vyplatí?« »Ovšem, každý má nějaké ty dloužky a nákupy a tím se to srovná, aby byl po cestě pokoj. Kdybys ale nevydržel do zimy, to ti tch sedm marek srazí, to je smlouva. Můžeš si pro ně zajít do pokladny, to jsou ty dveře vedle sekretářových. Ale pojď si nejdřív ozkusit hábit. Možná, že budeš muset na něm něco přešít.« Šli uličkou podle manéže. Kerholec pozdravil jezdce nějakou cizí řečí a jezdec kývl hlavou, nespouštěje očí s nohou koně, který nyní kráčel jakýmsi podivným, umělým krokem, jako by pomalu tančil. Na druhé straně manéže byla mezi kruhovými stupni brána, na ní jakási estráda. Kerholec zabočil dovnitř, do polotmy chodby, která běžela v oblouku pod galeriemi. Bylo v ní plno dveří, prý do garderob, jak vysvětlil Karasovi. Minuli jich několik, pak Kerholec jedny otevřel. Ukázala se velká, temná síň, plná všelikého podivného haraburdí, nad nímž byly rozvěšeny spousty šatstva. Ze tmy vzadu se vyškobrtal kulhavý mužský s hubenou tváří plnou záhybů, jako by mu byla příroda nadělila mnohem více kůže, než stačilo na úzký obličej. Zato nos odpovídal rozloze kůže: byl dlouhý, převislý a dvě očka těsně k nemu přisedlá vyhlížela tak bezradně a smutně, že ses musel bezděky smát. »Nový muž v partě, Harwey,« spustil na něho Kerholec, »vyhledej mu v té své hadrárně mundur.« »Pěkné bidlo, tohleto,« odpověděl Harwey. »Nejsi Irčan?« Karas se bezradně podíval na Kerholce. Zřejmě nevěděl, co to je. »Ne, Harwey, je to Čech,« odpověděl Kerholec za něho. »To jsem rád, Karle, to jsem moc rád. Já nemohu Iry vystát. Kdyby přišel jediný Ir do spolku, otrávil by mi celý život. Tak Čech, Čech. Tím líp, to si to může, nebude-li se to hodit, přešít, když je Čech. Snad by mu páslo tohle to po Rudolfovi, ten byl jen o maličko menší, a u rukávů budou záložky.« Harwey se odbelhal do tmy, kramařil tam, supěl a konečně se vrátil. Nesl v náručí nádhernou šarlatově rudou uniformu se spoustou zlatého premování na prsou, se zlatým třepením na ramenou a se zlatými portami na kalhotách. Karasovi až přecházely oči, jakživ nic tak vznešeného neviděl, leda jednou o biskupské visitaci v Budějovicích, když se tam sjeli Švarcenberkové, Bukvojové a Černínové se svými lokaji v plné parádě. »Tohle si mám obléci?« »Toť se ví, a hned, abychom to mohli posoudit, jaký dojem udělá na mezinárodní situaci.« Karas shodil kabát a navlékl si ten šarlach se zlatem. Museli mu ukázat, jak se to vpředu zapíná na olivky. Harwey mu to přitáhl vzadu dolů k pasu, pak ho vzal za klopy a škubl jimi dvakrát, pak přihladil po ramenech. »Jako ulito. Sedí báječně. Jen ty rukávy jsou krátké, ale ty si povolí. Kalhoty zkoušet nemusíme.« »Báječné, člověče,« měřil si Karase Kerholec, odstoupiv na dva kroky, »vypadáš nejmíň jako turecký jenerál. Až tě uvidí starej, bude tě hned šíbrovat na křídlo. Harwey, dej sem cedulku, ať ti Anton potvrdí, že převzal dva kusy. A jedem dál.« Karas se podškrábl dětským písmem na potvrzenku a šel, jak byl, plný zlata, starý svůj kabát a nové kalhoty přes ruku, za Kerholcem. »Teď půjdeme do pokladny, pro těch sedm marek, to je přece to nejdůležitější,« vykládal Kerholec po cestě. »Teď dávej pozor, co ti řeknu. Ta bába pokladní je nějaká příbuzná našeho direktora Berwitze. Ona je od nás, Vídeňačka, kdežto ředitelka je odněkud z Belgie. Až se setkáš s direktorkou, pozdravíš ji jenom dobrý den, madam, nebo dobrý večer, madam, nic jinak, rozumíš? Ale na bábu v kase musíš od první chvíle jen rucelíbám, milostivá paní, ponížený služebník, milostivá paní, a ona ti řekne kryskot, Anton, a ty jí řekneš frkelckot, gnädige, a budeš to mít dobrý, až budeš potřebovat zálohu. Ona má kasírka zároveň pro nás šít a spravovat, ale ty musíš dělat, že si to všecko obstaráš sám, jen aby ti půjčila jehlu s nití a nůžky. Nato se s tím budeš hrabat, i kdybys to uměl, a ona vyskočí, vyrve ti t oz ruky a ušije ti to sama. Takhle se na ni musí, rozumíš, je to moc hodná ženská, ale má své vrtochy. Je vdova po nějakém majorovi, Frau von Hammerschmidt, a má velké slovo u direktora. Kdežto na direktorku pozor, to je sekant ženská. Potkáš ji v odřeným mužským kabátě, v mužským klobouku, šesták bys jí nedal - a vona by ho chtěla. Berwitz je pašák, velký komandant, ale má to všecko rád. Tady vůbec…« Kerholec se zastavil a vzal Karase za rameno. »Tuhle jsou dveře ke kasírce. Najdeš mě potom v manéži nebo ve stájích. Jenom to jsem ti chtěl ještě říci: tady vůbec všecko závisí na tom, abys měl to řemeslo rád. Lidi, zvířata, materiál, práci, všecko. Práce je tu moc a musí se dělat, co přijde pod ruku; ale máš-li vůli k dílu, vjede to do tebe a do smrti nebudeš chtít dělat nic jiného. Protože my jsme tu taková parta, od direktora až do koňáka, všici na sebe odkázaní, rozumíš, jeden na druhého, všecko to musí hrát a klapat. Ale pak je to, chlapče, radost.« O čtvrt hodiny později seděl Antonín Karas, zedník z Horní Sněžné, před paní majorkou von Hammerschmidt, která mu drobnými, obratnými stehy přešívala rukáv u livreje. Zrovna jí dopověděl svou historii o tom, jak pohřbil Márinku a jak s Vašíčkem uvázl bez zaměstnání v Hamburku. »To jste měl těžkou zkoušku, Anton, těžkou zkoušku, to vám věřím,« pokyvovala tlustá paní Hammerschmidtová hlavou, na níž byly hnědé, trochu prošedivělé vlasy spleteny v mohutný vrkoč. »Ale teď už můžete být klidný, tady jste v dobrém podniku. Berwitzovi jsou hodní lidé, přísní na práci a na pořádek, toť se ví, ale tomu vy přece vyhovíte, vždyť jste krajan, vždyť jste Čech. Božíčku, co jsem já znala Čechů, se všemi bylo dobré vyjití. Ten poslední burš mého nebožtíka pana majora von Hammerschmidt byl z Vysokého Mýta, to je taky tam někde u vás, to byl člověk jak jiskra, nač se jednou podíval, všecko uměl. A s tím vaším hošíčkem si nelamte hlavu. Máme tu několik dětí ve spolku, taky Berwitzovi mají holčičku, Helenku, kolikže je tomu vašemu? Sedm let, nu, to je ten pravý věk, to už nedá žádnou paplačku a brzy se přizpůsobí. Ten tu bude nejšťastnější, Anton, pamatujte na má slova. Tak ty rukávy bychom měli, můžete si to vzít a dávejte na to pozor, to víte, je to naše jmění, které vám tu svěřujeme. Pan Berwitz má rád, aby všecko krásně vypadalo, jen musí mít naši lidé pro to cit, aby se nic zbytečně neničilo. Dost je, co potrhají zvířata. Toho chlapečka mi odpoledne přiveďte, ať ho poznám, já vám dám na něho pozor. Tuhle máte tři lístečky, pro něho a pro tu vaši hodnou kvartýrskou i s dcerkou, ať se odpoledne kouknou na představení. Zkuste si ten kabát, človíčku, ať se na vás kouknu… no, padne, padne, inu bylo to šito ve Vídni, tam jsou krejčí, však jsou většinou Češi. Vídeň, bože, Vídeň, to je město, Anton, to je město…« Když procházel Karas manéží, končil jezdec na černém koni své cvičení. Kůň byl zpěněn a zpocen a pohazoval hlavou, když se mu uzda konečně uvolnila. Jezdec seskočil a zahlédl rudou livrej Karasovu. »Vy jste tu nový, co?« zavolal na něho cizí němčinou. »Ano, pane,« přikývl Karas. »A odkud, jaký krajan?« »Čech, pane.« »Ah, Čech… to tedy mi můžete odvést koně do stáje!« Karas už pochopil, že těmto lidem být Čech znamená všecko dovést. A protože mu ještě zněly v uších poučky Kerholcovy, vkročil do manéže a šel ke koni, jak by byl vrostl na statku. Ačkoli se v koních nevyznal, chápal, když spatřil ušlechtilou hlavu a ohnivé oko, že tak krásné zvíře ještě neviděl. Vzít je za uzdu bylo mu přirozená věc, ale jak po ní sáhl, vynořila se mu vzpomínka z dětství, jak nesčetněkrát vídal v Budějovicích o výročních trzích předvádět koně: vždycky s hlavou vztyčenou. Vzal tedy pravicí uzdu pevně pod bradou a zvedl ji hezky vysoko. Kůň zastříhal ušima, lehko se vzepjal a pak se rozběhl drobným klusem, trochu zadkem odbočuje, jak ho Karas vedl do protější brány. Proběhli krátkou chodbou a vůně stáje je ovála. »Haló, Santos! Sem se Santosem!« volal tam někdo na Karase, ale vraník věděl sám, kam patří, a u svého boxu zabočil vlevo. Karas pustil uzdu. »Výborně, Toníku,« ozval se z druhého konce hlas Kerholcův, »dobře jsi ho vedl. A teď pojď se mnou – půjdeme na cihly!« »Na cihly?« opáčil překvapen Karas a prsty se mu bezděky napjaly právě na šíři té červené drsné hmoty, kterou byl od malička zvyklý vyhazovat, chytat, vážit v rukou, půlit a přiklepávat. »Na cihly,« přitakal Kerholec, ale nepodal krajanu kladívko nebo lžíci, nýbrž proutěné koště a ohromnou lopatu s plechem po obou stranách zvednutým vzhůru. A vedl ho stájí mezi šedesáti koni, kteří chroupali seno, funěli do žlabu a zvonili řetízky, do další síně, která byla o hodně vyšší. Bylo v ní nízké podium a na něm houpavě přešlapoval slon. Karas ještě nikdy neviděl slona a zůstal trochu polekán stát, když spatřil tu horu temného masa, na níž se plouhaly ohromné uši. »To je Bingo,« povídal Kerholec, »chlouba našeho podniku. Dobrý den, Bingo, jak se máš, staroušku?« Slon natáhl chobot ke Kerholcovi, ten jej vzal do ruky a několikrát něžně do něho dýchl. »Jsi hodný, Bingo. Ale pusť nás trochu dozadu za sebe.« Popleskal mu chobot, z něhož to spokojeně funělo, a Bingo popošel o dva kroky, které mu dovolovaly řetězy na nohou. Kerholec ukázal tam Karasovi. »Tak tohle jsou ty vaše cihly,« ušklíbl se Karas zklamaně. Čisté vepřovice!« »Myslíš, že ti je budem vypalovat?« Kerholec předvedl Karasovi, jak si má pod levou ruku založit lopatu a jak vést pravicí koště, aby co nejrychleji naložil hromské cihly sloní velkovýroby. Když byli hotovi, zavedl Karase do oblékárny, kde mu vykázal kolík, na nějž Karas konečně zavěsil svou nádhernou livrej. »Teď je polední přestávka,« povídá pak Kerholec, »ve tři se začíná představení, o půl třetí musíš být zase zde. A teď půjdem a vypijeme to pivo, které jsi slíbil zaplatit.« »Nemohli bychom to nechat na večír? Pít pivo před samým obědem…« »Nepovídej, nepovídej. Bodejť bys nešel na pivo – dyť jsi Čech.« Tak přišel Antonín Karas, zedník z Horní Sněžné, v podjaří roku 1862 k cirkusu. Odpoledne tam stanul, všecek užaslý, i jeho sedmiletý Vašek. {{Konec formy}} eb6rpzun3h6gxmodlow24q1lmfe5y6k 0 85575 281909 281857 2022-08-12T13:07:46Z JAnDbot 3086 fix zdroje wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = Část první II. | ČÁST = Část první III. | DALŠÍ = Část první IV. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = III. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 34- | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Humbertové bývali slavná italská rodina jarmarečníků. Původně, pokud je známo, byli provazolezci a skákači. Jeden z nich, Carlo Humberto, spadl jednou v Arrose, když pod ním povolio špatně uvázané lano. Přerazil si nohy, že již nemohl bezpečně na provaz; chodit mohl, ale ztratil cit v palci a pružnost v chodidlech a bez těch dvou vlastností se nelze na šňůru odvážit. Koupil si tedy medvěda a opičku a vycvičil si psa a s těmi doprovázel produkci své rodiny. Na jarmarku v Lyoně se setkal s Luisou Bolierovou, jejíž rodiče měli zvěřinec. Byla to ubohá průchodní bouda s půltuctem opic, dvěma hyenami, páchnoucí liškou a opelichaným lvem, který byl mrzutý, protože ho bolely zuby. Carlo Humberto nebyl spokojen mezi svými, sourozenci mu vyčítali, že nepotřebují k svému úspěchu jeho medvěda s opicí. Luisa Bolierová byla nešťastná, protože otec Bolier mohutně pil a zvířata hladověla. Rodinu živila vlastně matka jako vykladačka karet. Carlo Humberto si tedy vzal Louisu Bolierovou, která mu věnem přinesla menažerii; zeť však navzájem musel ze svých úspor vyplatit její rodiče tím, že jim koupil malou boudu, ve které by mohla madame Bolier vystupovat jako věštkyně a jasnovidka. Zprvu jezdily obě domácnosti společně, ale nedělalo to dobrotu; když měl papá Bolier v hlavě, popletl si někdy vyvolávání a vykřikoval před boudou své manželky, že jest tam k spatření nejhroznější ze všech šelem; a někdy ze starého zvyku vylezl na podium před menažerií a zval pány a dámy, aby vstoupili a zvěděli svou budoucnost. Byly z toho nepořádky a Humberto raději znovu sáhl do sáčku a koupil tchyni malou korbu s plachtou a vychrtlou herčičku a sám se svými dvěma vozy s klecemi a se zeleným obytným vozem obrátil do Italie. V Grenoblu se setkal s vysloužilým felčarem, který se mu nabídl, že vytrhne lvovi tři nemocné zuby. Zvíře pak okřálo, že bylo možno ve větší kleci provést s ním několik primitivních kousků dresury, které si starý Hasan pamatoval ještě z mládí a které dělal více méně proto, aby pak už měl svůj svatý klid. Předtím v Marseilli získal Humberto v přístavu krajtu tygrovitou. Cestou do Alp cvičil selské koníky, kteří tahali jeho majetek, a po vsích posbíral pět voříšků, které učil chodit po zadních nohách a dělat kotrmelce. S tím vším, i se svým starým tančícím a zápasícím medvědem a s opičkou Fiamettou mohl v Turině zahájit znamenitý Národní cirkus Humberto, kde singora Humbertová vystupovala jako anglická krasojezdkyně a indická hadí tanečnice a signor Humberto zápasil se lvem a s medvědem a dva jejich pomocníci dělali šašky a převáděli psy s opicí. Za pár let měl Carlo Humberto šest ušlechtilých koní k produkci a čtyři tažné, ve zvěřinci párek mladých lvů, krokodila a dvanáct klecí s různou havětí a v obytném voze dcerušku Antoinettu, která půvabně tančila na hřbetech koní a skákala skrze zalepené obruče. V Münsteru se k nim přidal mladý Bernhard Berwitz ze saské komediantské rodiny. Vystupoval jako žonglér a vrhač nožů, ale vedle toho si přivedl skupinu civčeného osla, koza a prasete, které spojil s tradičními psy Humbertovými ve velké komické číslo. Po několika letech si vzal Bernhard Berwitz Antoinettu Humbertovou a začal s německou houževnatostí zvětšovat rodinný podnik. Když se jim po letech narodil syn Petr, měli již pěkný kruhový stan s devítimetrovou manéží, čtyřiadvacet koní, tři lvy, dva tygry a zvěřinec, na který se chodily dívat školské výpravy. Petr Berwitz vyrůstal ve voze svého italského dědečka a francouzské babičky, po tátovi měl obratnost, odvahu a houževnatost, od nich však přejímal zálibu ve všeliké okázalosti. Starý Humberto byl slavný vyvolavač, který v šesti řečech dovedl improvisovat fantastické kaskády ohromující výmluvnosti, a všecko, co podnikal, zaplňoval oslňující pathetikou. Miloval krásná, zvučná, malebná slova, miloval vznešené, hrdinské i dvorné postoje a uhlazená gesta, miloval třpyt a lesk nádherných kostymů. Jeho žena měla podivuhodný talent, jak ze všelijakých strakamakatých zbytků látek, které za babku kupovala ve skladech velkých měst, ušíti překvapující úbory pro všechny členy cirkusu, že se objevovali davům jako hrdinové a hrdinky z Tisíce a jedné noci. Carlo Humberto, který pro svůj úraz nebyl voják, ctil nesmírně uniformy, a kde se dalo, kupoval u vetešníků nebo z pozůstalostí staré barvité vojenské kabátce, čáky a helmy, pokud se třpytily zlatem, stříbrem nebo mosazí. V jeho cirkuse bylo všecko nevšední. Neměl-li dost peněz na jednotnou livrej štolbů a koňáků, objevovali se tito jeho lidé v nevídaných uniformách jako sbor nejexotičtějších vojenských atašé. A jeho koně dostávali během doby stále dokonalejší, stále krásnější postroje z napouštěných kůží, lesknoucí se třpytnými kovovými zdobami a vrcholící se obrovitými chocholy z pštrosích per nebo barevných žíní. To všechno měl Petr Berwitz od dětství na očích, slýchaje zároveň proudy obdivných řečí dědových, který sám se opájel pohledem na nádheru, kterou vlastníma rukama vytvořil. Carlo Humberto si ze všeho nejvíce zamiloval koně, protože cvičení s nimi bylo nejpanštější a nejvznešenější. Ta láska přešla od malička na vnuka, jemuž již v šesti letech pořídili malého pony, aby se účastnil parádních karavan, když Cirkus Humberto vjížděl do nového města. Petřík prožíval tři čtvrtiny svého mládí ve stájích a mezi koni; nejlepší krasojezdci, které otec získal, učili ho všem jezdeckým kouskům, nejzkušenější cvičitelé koní ho zasvěcovali do svých tajemství. Bylo mu patnáct let, když jejich krasojezdkyně, slečna Arabella, měla nehodu při skoku přes objekt, jak se říká těm barevným pruhům látek, které se hvězdicovitě rozepnou nad manéží, aby jezdkyně je přeskakovala. Slečna Arabella při doskoku na nakloněné panneau sklouzla, spadla a vymkla si nohu. Otec Berwitz prohlásil, že program nemůže být bez krasojezdkyně; a protože jiné v tu chvíli nebylo, oblékli nazítří Petříka do trikotu a gázových sukýnek, sešněrovali ho v pase, nalíčili a hoch jezdil, tančil a skákal tři neděle jako Mlle Arabella za hřímavých potlesků a se stále se zvětšujícím úspěchem. Dopalovalo ho zprvu, že musel přijíždět a dosedat po žensku, ne rozkročmo, ale pak si našel svou soukromou zábavu v tom, že se snažil dokonale napodobit všechny ženské pózy. Děda Humberto funěl a prskal rozkoší za zelenou gardinou v bráně, když viděl Petříka, jak se dává se vzpřímenou tajlí vyzvednout do štolby na koně. Kluk se potom zakousl do produkce tak, že jim k úžasu obecenstva přeskočil poslední objekt saltem. Po prvé, když to bez ohlášení provedl, byl by málem spadl, protože si v chlapecké horkokrevnosti nerozvážil, že dopadne o vteřinu později. Panneau mu také skutečně proběhlo pod nohama, ale hoch byl dost obratný, že se měkkými střevíci udržel na širokém zadku grošovatého hřebce. Dostal za svou odvážnost od táty záhlavec, ale ještě než sňal paruku, takže to nebylo tak zlé; že však byl jeho nápad úspěšný, viděl hned vzápětí, když otec nařídil na ráno zvláštní zkoušku, aby se vyzkoumalo, jak třeba zpomalit běh koně, aby hoch doskočil na panneau. Slečna Arabella zatím zuřila a utíkala jim z postele, ale všechna její žárlivost a řevnivost nepřekonala bolest v levé noze. Musila se na čas smířit se svou podvrženou sokyní. Za tři týdny se chlapec tak zdokonalil ve skocích a prováděl je s takovou bravurou, že skákal saltem přes osm objektů po sobě. Starý Humberto zářil a při obědě tloukl pěstí do stolu a přesvědčoval zetě, že je tu definitivně objeveno nové číslo. Uznávali to všichni, a když pak v Ulmu slečna Arabella znovu nasedla na svého grošáka, nemohla zabránit tomu, aby v druhé půli programu nevystoupila Miss Satanella, která bravurou skoků daleko zastínila její tradiční vystoupení. Petr zůstal v roli akrobatické krasojezdkyně půl druhého roku. Dalo to někdy dost práce, ukrýt před veřejností jeho tajemství, zvláště když důstojnictvo všelikých posádek si někdy naléhavě přálo seznámit se s odvážnou jezdkyní. Převleková jeho kariéra se skončila však dosti náhle v uherském Szegedině; tam se do Miss Satanelly zamiloval devatenáctiletý syn hraběte P. tak šíleně, že ji po všech marných prosbách o seznámení a pozvánkách k večeři nebo k vyjížďce napadl v zákulisí s pistolí v ruce. Dvě rány šly mimo, třetí lehce škrábla odváděného hřebce; a tak jistota, že dříve nebo později mohou z podobné historie Berwitzovi přijít buď o syna, nebo o koně, přiměla je, že Miss Satanella zmizela z programu. Berwitz otec to nařídil okamžitě po střelbě, ale děda Humberto ho při všem rozčilení okřikl a prohlásil svým právem seniora, že číslo zůstane. Načež se oblékl do fraku, připjal si všecky řády, uhladil starý cylindr a odjel za starým hrabětem P., aby mu v mnoha krásných a uhlazených řečech vysvětlil, jaký společenský skandál mladý hrabě způsobil, co dá práce, aby se do příhody nevložila policie, a jak je Cirkus Humberto těžce poškozen. Byl to patrně velkolepý výkon dědy Humberta, neboť zůstal u hraběte P. až do rána, vypili spolu dvanáct lahví tokaje a tři láhve koňaku a dopoledne se Carlo Humberto vrátil k rodině poněkud unaven, ale se skřínkou, v níž bylo sto zlatých dukátů, a s dvěma bílými valachy lipicány, čímž hrabě P. kavalírsky urovnal konečné zmizení Miss Satanelly s povrchu země. Diplomacie dědy Humberta byla tím záslužnější, že Petrovi začínaly vyrážet dosti husté vousy a jeho hlas mutoval, takže se již nemohl odvážit zvolat své vítězné “»Hussah-haou!«, když se odrážel k přemetu. Místo Miss Satanelly se objevil tedy v programu Signor Pietro, ale jakkoli jeho znamenité výkony budily obecně úžas a obdiv, nikdy již nesklidil od svých ctitelů tolik kytic, bonboniér, šperků a vzácností jako za těch osmnáct měsíců, kdy denně na pár minut zapřel své pohlaví. Byla to doba, kdy kvetla záliba v jezdeckých cirkusech. Aristokracie stála ještě v čele stavovsky rozvrstvených států a národů, sama většinou odchována anglickými mravy a anglickým vkusem. Renesanční typ šlechtice jako mecenáše věd a umění, který se mohutně přesunul do baroka, vymíral v několika jedincích; mnohem více bylo zájmu o příjemné stránky života, mezi nimiž na prvních místech byla vášeň pro ušlechtilé koně a pro umění jezdecké. Přijel-li do sídelního města dobrý cirkus, sjížděla se za ním šlechta z venkovských zámků a zakupovala si na řadu dní lóže, aby dosyta užila pohledu na vybrané, pečlivě pěstěné hřebce, valachy a klisny, posuzovala umění jejich jezdců a cvičitelů a v přestávce vytvářela z cirkusových koníren svůj společenský promenoár. Velké gesto rytířských turnajů, ona pathetická apotheosa dobrodružného hrdinství, jež je ochotno padnout pro nic, jen pro krásu postoje, dávno už vymizelo ze života dohořívající panské slávy, ale znovu se rodilo zde v tomto potulném bratrstvu rejtarském, v tomto chudém rytířstvu bez půdy a erbu. Pokud ještě v umldévající paměti šlechtických rodů doutnala tucha zaniklého bohatýrství, vábil je zlatý kotouč manéže jako odlesk turnajového placu jejich předků. Šli jako somnambuové za touto lunou své minulosti; přiváděla je k lidem, kteří se jako oni postavili mimo měšťáctví, třebaže na opačném pólu. Vévodové a markýzové obklopovali jezdecké komedianty, kteří pro pár grošů denně hráli o zlámání vlastního vazu. A zlatý déšť přízně a poct se snášel na luzné jezdkyně s vosím pasem, na tyto víly a sylfidy, poletující nad hrdými zvířaty a hledající graciesní dokonalost vyzývavě až na samém pomezí života a smrti. Mnohé z nich skončily svou hru se zlomenými žebry pod tělem převrátivšího se koně, mnohé však se vznesly posledním půvabným skokem do nejvyšších míst společnosti, ke korunkám a k titulům, jejichž nositelé v hloubi duše cítili, že se v očích svých dobyvatelských předků nedopouštějí žádné mesaliance. Leč i ty méně šťastné byly vždy obklopeny rejem ctitelů; i v malých, zapadlých městech byly jezdecké posádky a jejich důstojnictvo čekalo na příjezd cirkusu jako na největší událost roku. Jízda byla tehdy považována za chloubu a páteř armády; husaři, dragouni, švališeři, kyrysníci, huláni měli aristokratické velitele, a mnohá od světa odloučená garnisona dovedla uvítat ekvestrické umělce a umělkyně tak bouřlivě, že několik dní pohostinství znamenalo pro některé z nich zadlužení na pár let. Však se mnohdy slovo cirkus přitom ani nevyslovovalo. Od prvních hromadných výprav anglických krasojezdců na pevninu až po takového českého direktora Beránka říkaly si tyto hippické cirkusy prostě Jezdecká společnost, Britská královská krasojízda a podobně. Málokteré z nich měly své stany, většinou vystupovaly v »konstrukcích«, v dřevěných kruhových budovách, které byly už pro ně ve velkých městech zřízeny, nebo si je dávaly postavit, protože pobyly na místě několik měsíců. Jejich program byl sestaven ze standardních čísel královského umění volné dresury a vysoké školy, z římské jízdy, čikošské pošty, parforsní jízdy, voltižování, z tanečků koní i z tanců a skoků jezdkyň a jezdců. Několik clownů vyplňovalo přestávky, než se znovu uhrabaly piliny v manéži. Měla-li společnost zvlášť cvičeného koně, bývala vrcholem večera dramatická scéna, na příklad »Arab a jeho věrný oř«, v níž hrál chytrý hřebec hlavní roli. A na konec se provozovala velká pantonima, jíž se účastnilo všechno koňstvo společnosti a v níž se rozvinul co největší přepych jezdeckých kostymů. Cirkus se svým typickým smíšeným programem žil tehdy jen v malých rozměrech na poutích a na jarmarcích, velmi často beze stanu, jen pod širým nebem, kde se od diváků kolem vybíralo do talíře. Cirkus Humberto se tedy brzo od obojího typu odlišili tím, že spojoval větší a pestřejší artistickou podívanou se zvěřincem a ze zvěřince zase obohacoval svůj program. Za otce Humberta držel se ještě v mírných rozměrech středního cirkusu tehdejších dob. Jeho manéž měla v průměru šestnáct hamburských loktů, právě tolik, kolik je třeba pro předvedení skupiny šesti koní. Když Petr Berwitz převzal Cirkus Humberto, rychle zvětšoval i zlepšoval rodinnou stáj, aby se dostal mezi nejváženější podniky hippické. A podle toho musel myslet i na prostornější stan, ve kterém by se uplatnilo jeho rozmnožené koňstvo. Po všech zkušenostech svých i svých jezdců a cvičitelů přešel k manéži o průměru čtyřiadvaceti hamburských loktů. Shledalo se, že v těchto rozměrech běží kůň tak skloněn ke středu, že se na něm nejlépe udrží rovnováha, a že uklouzne-li jezdec nebo jezdkyně při akrobatice, padají vždy do pilin a nikoli na vnější okraj, na pistu, jak padla na příklad Mlle Arabella. A při tomto průměru mohl Petr Berwitz předvést ve volné dresuře imponující už skupinu čtyřiadvaceti koní. Cirkus Humberto spěl tedy mezi přední podniky hippické, ale Petr Berwitz se tím nezříkal programu dědova. Zvláště zůstal věren babiččině lásce ke lvům a k jiným šelmám. Rozšiřoval svůj zvěřinec nákupy i výměnou a zůstal mezi těmi několika velkými direktory, kteří pěstovali i dresuru divokých zvířat. Starý babiččin Hasan už byl dávno mrtev a jeho kůže ležela v cestovním voze mezi postelemi, ale v klecích menažerie přebíhalo za mřízemi pět lvů, dva samci, tři lvice, dva tygři, tři medvědi, všichni vycvičeni i pro vystoupení v aréně. Tenkrát ještě neznali rychlou stavbu mříží kolem manéže a převádění větších skupin šelem ve velkém prostoru. Staří krotitelé se produkovali tak, že vstupovali ve zvěřincích do klecí se šelmami. Klece byly hrubě tesané bedny s jednou stranou zamřížovanou. Nebylo v nich místa na větší skoky. Diváci žasli už nad smělostí muže nebo ženy, kteří se odvážili s biem a vidlicí mezi řvoucí a naježené lvy. Sama produkce byla krátká, lvi museli na povel vstát, přijít, sednout nebo lehnout, někdy se krotitel s pěkným spolehlivým zvířetem křížkoval a nakonec mu dal ruku nebo hlavu do otevřené tlamy. Takové vystoupení se opakovalo třebas desetkrát za odpoledne, kolikrát se podařilo sbubnovat diváky. Staří jarmarečníci měli pro tyhle vysilující reprisy příznačný výraz, říkali tomu šlachta, pracovat jak na jatkách. Také Carlo Humberto musel ve svých začátcích provádět produkci jak na porážce, aby mnohokrát za odpoledne obměnil publikum. Ještě když vystupoval pod parapletem, jak se říká malému, chudému stanu, dělal program po šlachtecku, ale později, se zetěm, byli už na tom tak daleko, že hráli jen dvakrát za odpoledne. Večerní produkce nebyly – neměli světlo. V konstrukcích se svítilo svíčkami a později petrolejem, stanaři se však dlouho báli osvětlení, nebezpečí požáru bylo příliš veliké. Víc však ještě než po velkém stanu toužil starý Humberto při předvádění šelem po »kulaté práci«, jak říkali cirkusovému uspořádání na rozdíl od jednostranné produkce divadelní, za jediné umění, které je opravdu ve styku s obecenstvem. Dresura ve zvěřincové kleci ho mrzela, tam bylo všecko obráceno jen k mříži a tři strany obzoru byly mrtvé a hluché. Proto jak se Cirkus Humberto trochu vzmohl, pořídil si převoznou klec, skutečnou klec, celou ze železného mřížoví, namontovanou na nízkých kolech, do níž vehnal ve zvěřinci šelmy určené k vystoupení a kterou pak ve čtyřspřeží slavnostně přitáhl do manéže. Klec byla tři metry na tři metry, stačila tedy s nouzí na dvě zvířata, ale Carlo Humberto byl blažen, když mohl v ní, jak to tehdy bylo krotitelskou módou, honit zvíře z kouta do kouta, práskat bičem, vystřílet spoustu slepých patron, donutit vyděšenou šelmu, že řvala a cenila zuby, a nakonec ji přimět, aby si lehla s hlavou na prackách, a on, dompteur signor Carlo, postavil pravou nohu theatrálně na její hřívu za potlesku, který se k němu snášel ze všech stran. Jednou zastihly velikonoce Cirkus Humberto v severním Lombardsku. Na Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílou sobotu nemohlo se italskému národu hrát. Ty dny byly určeny pro větší správky a pro opravy stanů, vozů i nářadí, nad čímž vždy dohlížel děda Humberto s babičkou Luisou. Tenkrát prohlásili Bernhardu Berwithovi, aby dozor na opravy převzal sám. Ukázali mu, kde co vadného měli v merku, a odjeli. Při stlaní objevila Antoinette Berwitzová, že tatínek vzal s sebou krabici od doutníků, kterou si vždycky na noc dával pod polštář. Byla to škatule, ovázaná mnoha motouzy, kterou mu na smrtelné posteli odevzdala matka Bolierová. Krabice byla skoro plná zlatých lousdorů, které jasnovidka dovedla poschovávat před svým opilým krotitelem. Antoinette věděla, že tatínek už dávno tu krabici doplnil. Otevřel ji jen několikrát za život, když stihla cirkus těžká pohroma nebo když se vyskytla neobyčejně výhodná koupě drahého zvířete. Pak však zase škudlil a schráněl, dokud krabice Habanos nebyla zase plná. Berwitzovi tedy věděli, že se něco velkého s dědou děje. Na Bílou sobotu se vrátil s babičkou jakoby nic. Teprve při božíhodovém obědě se zatvářil slavnostně a při sklence červeného vína jim zvučnou italštinou s mnoha dvornými přízdobami oznámil, že se toho roku dožívá sedmdesáti let, že se cítí sice zdráv a svěží a může, jak celý svět ví a uznává, kdykoli převést svou produkci v plné síle, ale že boží moudrost doporučuje, aby lidé nepřepínali zbytečně strunu života; a že se proto po příkladu všech svých předků, kejklířů a provozovatelů slavného rodu Humbertova, rozhodl uchýlit se na zasloužený odpočinek, k čemuž si právě s mama Louise zakoupil v Horním Savojsku příjemný domek, obrostlý révou, se zahrádkou a dvorkem, kde hodlají v bázni boží cvičit pro Cirkus Humberto psy, kočky, opice, papoušky a jinou drobnou havěť. A protože zásluhy, kterých si jako zakladatel podniku dobyl, nelze pominouti mlčením a protože k železnému zákonu všech lidí na kolech patří povinnost všecko, co dělají, dobře prodat, žádá a jako senioršéf zároveň nařizuje, aby se v každém městě, v kterém do jeho odchodu budou působit, uspořádalo vždy jedno představení v gala na rozloučenou se signorem Carlem Humbertem, prvním a největším krotitelem dravé zvěře, slavným umělcem na provaze, obdivovaným cvičitelem koní a velezasloužilým zakladatelem tohoto Cirkusu Humberto, jenž si dobyl slávy a přízně všech korunovaných hlav Evropy. Děda Humberto se dostal při svém proslovu do nejlepšího svého vyvolavačského ohně, že mu rodina bezděky zatleskala. Toho roku se pak stala v rodinné kronice ještě jedna znamenitá věc. Společnost byla v Antverpách, když za nimi přijel z Bruselu starší ctihodný pán s licousy, provázený dvěma slečnami. Dal se uvésti do direktorského vozu, kde požádal pana Berwitze staršího, aby Cirkus Humberto uspořádal v Bruselu dobročinné představení, při němž by vedle umělců a umělkyň vystoupili také pánové a dámy z nejlepší bruselské společnosti. Pán s licousy byl královský podkomoří hrabě d’Ascensons-Létardais, jedna z dam byla jeho dcera Marie Anna, druhá její přítelkyně Anežka Steenhouwerová, dcera vládního komisaře v Turnhoutu. Podkomoří zaručoval řediteli normální příjem vyprodaného domu, přítomnost krále a jeho rodiny s celým dvorem, a bude-li Jeho Veličenstvo uspokojeno, zajisté také nějaký řád. Bernhard Berwitz přijal ovšem tuto skvělou nabídku a od příštího dne začala již komtesa Marie Anna i její přítelkyně docházet dopoledne do koníren i do hlavního stanu a zkoušely se ve skocích a v jízdě na nejlepších hřebcích humbertovských. Později přibylo ještě několik mladých dam a pánů, kteří měli jezdit čtverylku. Celému tomu šlechticko-měšťanskému kroužku byl přidělen Petr Berwitz jako vrchní štolba i učitel. Po deset dnech opustil Cirkus Humberto Antverpy a odjel do Bruselu, kde měl již připravenou velikou reklamu. Zahajovací představení ve prospěch královského sirotčince mělo obrovský úspěch, hrabě d’Ascensons-Létardais vystoupil v něm jako znamenitý střelec, nějaký mladý markýz dokonce jako clown a slečna Anežka Steenhouwerová vynikla nejen jako jezdkyně, nýbrž předvedla nejkrásnější volnou skupinu šesti bílých lipicánů. Jeho Veličenstvo bylo nadšeno, Bernhard Berwitz dostal řád velice vysoký, s palmetami a s titulem královského dvorního štolby, děda Humberto zlaté hodinky a Petr Berwitz zlatý prsten s brilianty. Mimo to se Petr stal osobním přítelem mnoha mladých šlechticů a šlechtičen. Cirkus Humberto zůstal v Bruselu pět neděl. Před koncem té šťastné doby v království, jež se vynořilo z operní arie, přišel Petr Berwitz za maminkou, když ve voze strouhala brambory, a s mnohými rozpaky se jí vyznal, že on a Anežka Steenhouwerová se milují a že se chtějí vzít a že komtesa Marie Anna to nadšeně schvaluje a slibuje jim všechnu přímluvu u rodičů Anežčiných. To byla věc, kterou maminka nemohla vyřídit sama. Šla na to oklikou přes dědu Humberta. Škrabal se za uchem, mluvil cosi o morganickém sňatku umělce s měšťanskou dcerkou, ale připouštěl, že ta holka vedla licipány znamenitě a při skocích že seděla v sedle jako přibitá. »Inu, při Panence Marii a svatém Ježíškovi,« dodal pak, zbožně se křižuje, »všelicos na světě je možné, i to, že by se holka z rodiny mohla dodat svobodnému umění. Vládní komisař není nijak větší titul než dvorní štolba Jeho veličenstva krále všech Belgů. Jen by se doporučovalo pozeptat se její rodiny, jak ji míní vybavit. Já jsem na medvěda a opici vyženil celý zvěřinec.« Po tomto dobrém zdání dědově nemohl už Berwitz otec klást žádné velké překážky. Vyžádal si den na rozmyšlenou, ale to bylo jen proto, aby si ještě jednou prohlédl synovu nevěstu, když dopoledne jezdila v manéži na hřebci Pomponovi. Shledal, že děvče je štíhlé, vysokých nohou a ohebných kloubů, že pěkně nese páteř a hlavu, že má velitelský chod a že drží koně pevnou rukou. Pak už jen objal Petříka a přál mu dobré pořízení v Turnohoutu. Tam byly svatební námluvy těžší, s křikem a slzami, ale po intervenci hraběcí rodiny ascensonské se to skončilo tichou resignací rodičů a blaženým vítězstvím dcery jedináčka. Poslední potíže byly ještě při skládání svatební smlouvy; způsobeny byly tím, že signore Carlo Humberto neuměl číst ani psát. Tak se odchodem dědy Humberta do savojského ústraní posunula zároveň ostatní kolečka: otec Berwitz se stal šéfem seniorem a Petr převzal rozhodování o firmě. To už přestal jezdit divoké jízdy se salty jako Signore Pietro. Otec si ponechal vystupování se šelmami a Petr podědil koně. Pod jménem Monsieur Alfred předváděl velké skupiny nádherných hřebců a jeho žena vynikla jako Madame Sylvia ve vysoké škole na onom vraném Pomponovi, na němž si před tchánem vyjezdila své štěstí. Ku podivu se ukázalo, že Petr svou volbou nikterak nechybil. Mladá ředitelka si přinesla z domova znamenité vychování. Několika maličkostmi u stolu udělala z prostého oběda hostinu a zvláště děda Humberto si před svým odchodem liboval, že »ta holka zavedla konečně způsoby, jaké se sluší osobám, k nimž chodí králové na návštěvu«. Mimo to byla Anežka velmi hospodárná. Několik generací úřednických kariér měla v krvi a z toho umění, jak počítati s málem a jak z mála udělat mnoho. Necouvla před žádnou prací, která ji čekala, ráno byla první na nohou, aby ostatním uvařila snídani, večer po představení sedala s jehlou v ruce a spravovala garderobu nebo šila novou. A do třetice všech potřebných ctností milovala zvířata. Nedovedla projít stájí nebo podél klecí, aby se nepomazlila se vším tvorstvem kolem a nedala každému nějaký pamlsek. Šla-li do města nakupovat, měla vždy o tašku více, aby do ní z kapesného, které jí posílali rodiče, nakoupila mrkve, tuřínu, jablek, oříšků, žemlí, cukru a odřezků masa. Zanedlouho byl každý její návrat z trhu provázen velkým křikem, jekem, dupotem a pobíháním za mřížemi menažerie i veselým ržáním v konírnách. Z opičince trčelo padesátero chlupatých praciček, které růžovým vějířkem lysých prstů žebronily o dárek. Mývalové, lišky, vlk, jezevec, medvědi stáli u mříže nebo sítě na zadních nohou, lvi a tygři se tlačili k železným tyčím, aby ji zdaleka mohli zahlédnout, papouškové se čepýřili a křičeli svou vlastní chválu, vlnité ovce byly sraženy v popředí kotce, cvičené husy kejhaly a starý kozel Modrovous, kterému děda Humberto barvil dlouhé vousy krásnou azurovou barvou, div nevyrazil branku své ohrádky. Modrovous se čtyřmi bílými kozami vlastně nic neuměl a vystupoval v cirkuse jen v někdy pantomimách, když znázorňovali útěk sedláků před cizím vojskem. Pak se hnal divokým úprkem za letícím hejnem hus a za jásotu dětí přeskakoval nejkrkolomnější překážky. Bylo to málo, co za své neutišitelné žroutství poskytoval, jinak působil jen samé neplechy, ale vozili ho světem, protože se věřilo, že kozy zahánějí od zvěřinců nákazy. Cirkus je pln všelijakých pověr a humbertovští lidé nemálo oceňovali, že se nová principálka od první chvíle všemu přizpůsobila. Krátce po svatbě ji zachytila babička Humbertová za ruku, když chtěla položit spravený kostym na postel. »Nom de Dieu, ma chère,« vykřikla stará jarmarečnice, »jen to ne, jen to ne. Kostym přes postel – půl roku bez vystoupení!« Anežka zvedla obočí, pokývala hlavou a od té doby vždycky hned kostym zavěšovala. Bylo jí jasno, že je ve světě, který má své zvláštní, ale pevné řády. Všecko tedy slibovalo nejblaženější budoucnost, kdyby cirkus nebyl věčná hra se smrtí. Začalo to tím, že tygřice Miuma měla mít mladé, ale v tom choulostivém čase se nachladila a přes všechnu péči pěstitelů zašla. Tygr Paša osaměl a zřejmě se trudil. Anežka byla jediná, která docházela k jeho kleci s mazlivým voláním a s něžnými slovíčky. Mužští mysleli, že šelmy nelze zvládnut jinak než úděsem a zastrašováním. Paša byl pln nedůvěry k lidem a dost dlouho to trvalo, než si zvykl na štíhlou ženskou postavu, která přinášela kousky masa i mimo čas krmení a nikdy mu neublížila. Pak už ji netrpělivě čekal, a jak se objevila, třel ucho a krk a pak celý bok o mříž, vydávaje tiché kňourání, kterým prosil o pomazlení. Anežka vztáhla ruku a škrabala jej lehce, pak vydatněji v naježené srsti. Sklopil uši a byl by zřejmě vydržel tuto líbeznou hru celé hodiny. Když osiřel, stupňovala se jeho náklonnost k Anežce přímo v lásku. Nezajímal se o nic jiného než o ni, přicházela-li skákal za mřížemi jako divý, odcházela-li, kňučel lítostí a dal se pak do neúkojného pobíhavého přešlapování podél mříže. Byl to opravdu krásný bengálský tygr v plné síle čtyřletého samce. Anežka stále naléhala na tchána, aby k němu zase opatřil tygřici. Než se nějaká našla, pokoušel se starý Berwitz zabaviti Pašu tím, že by ho vycvičil k společnému vystoupení se lvem Sultánem. Dalo to dost práce, než se obě zvířata v přitažených klecích natolik sblížila, že se mohl odvážit vpustit je do společné klece bez rvačky. Když se to podařilo, začal Berwitz s dresurou. Po prvních kouscích chtěl je naučit, aby usedli k závěru na vysoké podstavce, mezi nimiž by se krotitel obecenstvu uklonil. Bylo to k jaru, cirkus tehdy zrovna zabočil do Švýcar. Když byly v Churu, přišly najednou teplé větry, s temen Alp válo podjaří všelijakými vůněmi. »Paša je nějaký neklidný,« řekla jednoho večera Anežka tchánovi, »dejte si, tatínku, na něho pozor. Dnes po mně sekl prackou. Jde na něho jaro.« »Paša je prevít,« odpověděl tchán. »Mám vždy při sobě pár pistolí. Ale ty k němu chodíš jen tak, ty mu nevěř.« Ráno se opakovalo v cirkusové kleci cvičení s podstavci. Paša se dlouho vzpíral skočit nahoru. Konečně ho Berwitz k tomu přiměl a Paša se tam usadil se zlým zeleným leskem v očích, supě a prskaje. Sultán zatím pobíhal v protějším koutě mříže. Nyní došlo na jeho apel. Bič zapráskal. »Sultán – hop!« Sultán zarejdil zadkem až do kouta, pak se přikrčil a velkým skokem těžce dopadl na podstavec. Skok byl příliš prudký, podstavec se převrhl a lev na odskoku vrazil do podstavce Pašova. Paša sklopil uši, zafuněl a přikrčil se. A tu udělal Bernhard Berwitz osudnou chybu, že chtěl rychle zvednout padlý podstavec. Jak se sehnul, Paša skočil. Prackami mu dopadl na pravou paži, kterou drápy rozdrásal. Jeho strašné tesáky se zahryzly Berwitzovi do stehna. Krmič, který stál u klece s vidlicí, spustil křik a běžel na druhou stranu klece, aby Pašu odehnal. Nemohl ho však zasáhnout, protože vyděšený Sultán běhal podle mříží a Paša vlekl svou oběť do středu klece. Anežka v tu dobu poklízela ve voze, když zaslechla křik lidí a řvaní lva. Vyrazila ihned skokem přes schůdky a pádila do stanu. Jak rozhrnula oponu, viděla, co se stalo. Velitelsky vykřikla: »Pašo!« Tygr na její zavolání zvedl hlavu. »Pašo! Pusť!« Paša se sklonil, aby pustil nebohého Berwitze. V té vteřině zazněl výstřel. Paša nějak změkl v kříži, vycenil zuby, ale zapotácel se. Petr Berwitz, který zatím byl doběhl z koníren, nabíjel po druhé. Bylo to zbytečné, tygr se položil. S krmičem zahnali lva do kouta a vytáhli omdlelého otce. Za chvíli s ním odjížděli do nemocnice. Probudil se tam a usmál se, spatřiv nad sebou Antoinette i Anežku. Lékaři ujistili rodinu, že rány nejsou smrtelné a že jim tatínka za pár týdnů vrátí. Cirkus Humberto odjížděl co Curychu bez svého šéfa seniora. A už se s ním neshledal. Bernhard Berwitz dostal z Pašových drápů, plných setlelého masa, prudkou otravu krve. V Inšpruku obdržel Petr matčin dopis, v němž mu oznamovala, že tatínek umřel, že ho pohřbí na churském hřbitově a pak že odjede za rodiči do Savojska. {{Konec formy}} c1f52j0k9v94iwe3cxlpzq0hw2x3vf9 281912 281909 2022-08-12T13:12:55Z JAn Dudík 532 JAn Dudík přesunul stránku [[Cirkus Humberto/Část první III.]] na [[Cirkus Humberto/Část první/III.]]: fix struktury wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = Část první II. | ČÁST = Část první III. | DALŠÍ = Část první IV. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = III. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 34- | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Humbertové bývali slavná italská rodina jarmarečníků. Původně, pokud je známo, byli provazolezci a skákači. Jeden z nich, Carlo Humberto, spadl jednou v Arrose, když pod ním povolio špatně uvázané lano. Přerazil si nohy, že již nemohl bezpečně na provaz; chodit mohl, ale ztratil cit v palci a pružnost v chodidlech a bez těch dvou vlastností se nelze na šňůru odvážit. Koupil si tedy medvěda a opičku a vycvičil si psa a s těmi doprovázel produkci své rodiny. Na jarmarku v Lyoně se setkal s Luisou Bolierovou, jejíž rodiče měli zvěřinec. Byla to ubohá průchodní bouda s půltuctem opic, dvěma hyenami, páchnoucí liškou a opelichaným lvem, který byl mrzutý, protože ho bolely zuby. Carlo Humberto nebyl spokojen mezi svými, sourozenci mu vyčítali, že nepotřebují k svému úspěchu jeho medvěda s opicí. Luisa Bolierová byla nešťastná, protože otec Bolier mohutně pil a zvířata hladověla. Rodinu živila vlastně matka jako vykladačka karet. Carlo Humberto si tedy vzal Louisu Bolierovou, která mu věnem přinesla menažerii; zeť však navzájem musel ze svých úspor vyplatit její rodiče tím, že jim koupil malou boudu, ve které by mohla madame Bolier vystupovat jako věštkyně a jasnovidka. Zprvu jezdily obě domácnosti společně, ale nedělalo to dobrotu; když měl papá Bolier v hlavě, popletl si někdy vyvolávání a vykřikoval před boudou své manželky, že jest tam k spatření nejhroznější ze všech šelem; a někdy ze starého zvyku vylezl na podium před menažerií a zval pány a dámy, aby vstoupili a zvěděli svou budoucnost. Byly z toho nepořádky a Humberto raději znovu sáhl do sáčku a koupil tchyni malou korbu s plachtou a vychrtlou herčičku a sám se svými dvěma vozy s klecemi a se zeleným obytným vozem obrátil do Italie. V Grenoblu se setkal s vysloužilým felčarem, který se mu nabídl, že vytrhne lvovi tři nemocné zuby. Zvíře pak okřálo, že bylo možno ve větší kleci provést s ním několik primitivních kousků dresury, které si starý Hasan pamatoval ještě z mládí a které dělal více méně proto, aby pak už měl svůj svatý klid. Předtím v Marseilli získal Humberto v přístavu krajtu tygrovitou. Cestou do Alp cvičil selské koníky, kteří tahali jeho majetek, a po vsích posbíral pět voříšků, které učil chodit po zadních nohách a dělat kotrmelce. S tím vším, i se svým starým tančícím a zápasícím medvědem a s opičkou Fiamettou mohl v Turině zahájit znamenitý Národní cirkus Humberto, kde singora Humbertová vystupovala jako anglická krasojezdkyně a indická hadí tanečnice a signor Humberto zápasil se lvem a s medvědem a dva jejich pomocníci dělali šašky a převáděli psy s opicí. Za pár let měl Carlo Humberto šest ušlechtilých koní k produkci a čtyři tažné, ve zvěřinci párek mladých lvů, krokodila a dvanáct klecí s různou havětí a v obytném voze dcerušku Antoinettu, která půvabně tančila na hřbetech koní a skákala skrze zalepené obruče. V Münsteru se k nim přidal mladý Bernhard Berwitz ze saské komediantské rodiny. Vystupoval jako žonglér a vrhač nožů, ale vedle toho si přivedl skupinu civčeného osla, koza a prasete, které spojil s tradičními psy Humbertovými ve velké komické číslo. Po několika letech si vzal Bernhard Berwitz Antoinettu Humbertovou a začal s německou houževnatostí zvětšovat rodinný podnik. Když se jim po letech narodil syn Petr, měli již pěkný kruhový stan s devítimetrovou manéží, čtyřiadvacet koní, tři lvy, dva tygry a zvěřinec, na který se chodily dívat školské výpravy. Petr Berwitz vyrůstal ve voze svého italského dědečka a francouzské babičky, po tátovi měl obratnost, odvahu a houževnatost, od nich však přejímal zálibu ve všeliké okázalosti. Starý Humberto byl slavný vyvolavač, který v šesti řečech dovedl improvisovat fantastické kaskády ohromující výmluvnosti, a všecko, co podnikal, zaplňoval oslňující pathetikou. Miloval krásná, zvučná, malebná slova, miloval vznešené, hrdinské i dvorné postoje a uhlazená gesta, miloval třpyt a lesk nádherných kostymů. Jeho žena měla podivuhodný talent, jak ze všelijakých strakamakatých zbytků látek, které za babku kupovala ve skladech velkých měst, ušíti překvapující úbory pro všechny členy cirkusu, že se objevovali davům jako hrdinové a hrdinky z Tisíce a jedné noci. Carlo Humberto, který pro svůj úraz nebyl voják, ctil nesmírně uniformy, a kde se dalo, kupoval u vetešníků nebo z pozůstalostí staré barvité vojenské kabátce, čáky a helmy, pokud se třpytily zlatem, stříbrem nebo mosazí. V jeho cirkuse bylo všecko nevšední. Neměl-li dost peněz na jednotnou livrej štolbů a koňáků, objevovali se tito jeho lidé v nevídaných uniformách jako sbor nejexotičtějších vojenských atašé. A jeho koně dostávali během doby stále dokonalejší, stále krásnější postroje z napouštěných kůží, lesknoucí se třpytnými kovovými zdobami a vrcholící se obrovitými chocholy z pštrosích per nebo barevných žíní. To všechno měl Petr Berwitz od dětství na očích, slýchaje zároveň proudy obdivných řečí dědových, který sám se opájel pohledem na nádheru, kterou vlastníma rukama vytvořil. Carlo Humberto si ze všeho nejvíce zamiloval koně, protože cvičení s nimi bylo nejpanštější a nejvznešenější. Ta láska přešla od malička na vnuka, jemuž již v šesti letech pořídili malého pony, aby se účastnil parádních karavan, když Cirkus Humberto vjížděl do nového města. Petřík prožíval tři čtvrtiny svého mládí ve stájích a mezi koni; nejlepší krasojezdci, které otec získal, učili ho všem jezdeckým kouskům, nejzkušenější cvičitelé koní ho zasvěcovali do svých tajemství. Bylo mu patnáct let, když jejich krasojezdkyně, slečna Arabella, měla nehodu při skoku přes objekt, jak se říká těm barevným pruhům látek, které se hvězdicovitě rozepnou nad manéží, aby jezdkyně je přeskakovala. Slečna Arabella při doskoku na nakloněné panneau sklouzla, spadla a vymkla si nohu. Otec Berwitz prohlásil, že program nemůže být bez krasojezdkyně; a protože jiné v tu chvíli nebylo, oblékli nazítří Petříka do trikotu a gázových sukýnek, sešněrovali ho v pase, nalíčili a hoch jezdil, tančil a skákal tři neděle jako Mlle Arabella za hřímavých potlesků a se stále se zvětšujícím úspěchem. Dopalovalo ho zprvu, že musel přijíždět a dosedat po žensku, ne rozkročmo, ale pak si našel svou soukromou zábavu v tom, že se snažil dokonale napodobit všechny ženské pózy. Děda Humberto funěl a prskal rozkoší za zelenou gardinou v bráně, když viděl Petříka, jak se dává se vzpřímenou tajlí vyzvednout do štolby na koně. Kluk se potom zakousl do produkce tak, že jim k úžasu obecenstva přeskočil poslední objekt saltem. Po prvé, když to bez ohlášení provedl, byl by málem spadl, protože si v chlapecké horkokrevnosti nerozvážil, že dopadne o vteřinu později. Panneau mu také skutečně proběhlo pod nohama, ale hoch byl dost obratný, že se měkkými střevíci udržel na širokém zadku grošovatého hřebce. Dostal za svou odvážnost od táty záhlavec, ale ještě než sňal paruku, takže to nebylo tak zlé; že však byl jeho nápad úspěšný, viděl hned vzápětí, když otec nařídil na ráno zvláštní zkoušku, aby se vyzkoumalo, jak třeba zpomalit běh koně, aby hoch doskočil na panneau. Slečna Arabella zatím zuřila a utíkala jim z postele, ale všechna její žárlivost a řevnivost nepřekonala bolest v levé noze. Musila se na čas smířit se svou podvrženou sokyní. Za tři týdny se chlapec tak zdokonalil ve skocích a prováděl je s takovou bravurou, že skákal saltem přes osm objektů po sobě. Starý Humberto zářil a při obědě tloukl pěstí do stolu a přesvědčoval zetě, že je tu definitivně objeveno nové číslo. Uznávali to všichni, a když pak v Ulmu slečna Arabella znovu nasedla na svého grošáka, nemohla zabránit tomu, aby v druhé půli programu nevystoupila Miss Satanella, která bravurou skoků daleko zastínila její tradiční vystoupení. Petr zůstal v roli akrobatické krasojezdkyně půl druhého roku. Dalo to někdy dost práce, ukrýt před veřejností jeho tajemství, zvláště když důstojnictvo všelikých posádek si někdy naléhavě přálo seznámit se s odvážnou jezdkyní. Převleková jeho kariéra se skončila však dosti náhle v uherském Szegedině; tam se do Miss Satanelly zamiloval devatenáctiletý syn hraběte P. tak šíleně, že ji po všech marných prosbách o seznámení a pozvánkách k večeři nebo k vyjížďce napadl v zákulisí s pistolí v ruce. Dvě rány šly mimo, třetí lehce škrábla odváděného hřebce; a tak jistota, že dříve nebo později mohou z podobné historie Berwitzovi přijít buď o syna, nebo o koně, přiměla je, že Miss Satanella zmizela z programu. Berwitz otec to nařídil okamžitě po střelbě, ale děda Humberto ho při všem rozčilení okřikl a prohlásil svým právem seniora, že číslo zůstane. Načež se oblékl do fraku, připjal si všecky řády, uhladil starý cylindr a odjel za starým hrabětem P., aby mu v mnoha krásných a uhlazených řečech vysvětlil, jaký společenský skandál mladý hrabě způsobil, co dá práce, aby se do příhody nevložila policie, a jak je Cirkus Humberto těžce poškozen. Byl to patrně velkolepý výkon dědy Humberta, neboť zůstal u hraběte P. až do rána, vypili spolu dvanáct lahví tokaje a tři láhve koňaku a dopoledne se Carlo Humberto vrátil k rodině poněkud unaven, ale se skřínkou, v níž bylo sto zlatých dukátů, a s dvěma bílými valachy lipicány, čímž hrabě P. kavalírsky urovnal konečné zmizení Miss Satanelly s povrchu země. Diplomacie dědy Humberta byla tím záslužnější, že Petrovi začínaly vyrážet dosti husté vousy a jeho hlas mutoval, takže se již nemohl odvážit zvolat své vítězné “»Hussah-haou!«, když se odrážel k přemetu. Místo Miss Satanelly se objevil tedy v programu Signor Pietro, ale jakkoli jeho znamenité výkony budily obecně úžas a obdiv, nikdy již nesklidil od svých ctitelů tolik kytic, bonboniér, šperků a vzácností jako za těch osmnáct měsíců, kdy denně na pár minut zapřel své pohlaví. Byla to doba, kdy kvetla záliba v jezdeckých cirkusech. Aristokracie stála ještě v čele stavovsky rozvrstvených států a národů, sama většinou odchována anglickými mravy a anglickým vkusem. Renesanční typ šlechtice jako mecenáše věd a umění, který se mohutně přesunul do baroka, vymíral v několika jedincích; mnohem více bylo zájmu o příjemné stránky života, mezi nimiž na prvních místech byla vášeň pro ušlechtilé koně a pro umění jezdecké. Přijel-li do sídelního města dobrý cirkus, sjížděla se za ním šlechta z venkovských zámků a zakupovala si na řadu dní lóže, aby dosyta užila pohledu na vybrané, pečlivě pěstěné hřebce, valachy a klisny, posuzovala umění jejich jezdců a cvičitelů a v přestávce vytvářela z cirkusových koníren svůj společenský promenoár. Velké gesto rytířských turnajů, ona pathetická apotheosa dobrodružného hrdinství, jež je ochotno padnout pro nic, jen pro krásu postoje, dávno už vymizelo ze života dohořívající panské slávy, ale znovu se rodilo zde v tomto potulném bratrstvu rejtarském, v tomto chudém rytířstvu bez půdy a erbu. Pokud ještě v umldévající paměti šlechtických rodů doutnala tucha zaniklého bohatýrství, vábil je zlatý kotouč manéže jako odlesk turnajového placu jejich předků. Šli jako somnambuové za touto lunou své minulosti; přiváděla je k lidem, kteří se jako oni postavili mimo měšťáctví, třebaže na opačném pólu. Vévodové a markýzové obklopovali jezdecké komedianty, kteří pro pár grošů denně hráli o zlámání vlastního vazu. A zlatý déšť přízně a poct se snášel na luzné jezdkyně s vosím pasem, na tyto víly a sylfidy, poletující nad hrdými zvířaty a hledající graciesní dokonalost vyzývavě až na samém pomezí života a smrti. Mnohé z nich skončily svou hru se zlomenými žebry pod tělem převrátivšího se koně, mnohé však se vznesly posledním půvabným skokem do nejvyšších míst společnosti, ke korunkám a k titulům, jejichž nositelé v hloubi duše cítili, že se v očích svých dobyvatelských předků nedopouštějí žádné mesaliance. Leč i ty méně šťastné byly vždy obklopeny rejem ctitelů; i v malých, zapadlých městech byly jezdecké posádky a jejich důstojnictvo čekalo na příjezd cirkusu jako na největší událost roku. Jízda byla tehdy považována za chloubu a páteř armády; husaři, dragouni, švališeři, kyrysníci, huláni měli aristokratické velitele, a mnohá od světa odloučená garnisona dovedla uvítat ekvestrické umělce a umělkyně tak bouřlivě, že několik dní pohostinství znamenalo pro některé z nich zadlužení na pár let. Však se mnohdy slovo cirkus přitom ani nevyslovovalo. Od prvních hromadných výprav anglických krasojezdců na pevninu až po takového českého direktora Beránka říkaly si tyto hippické cirkusy prostě Jezdecká společnost, Britská královská krasojízda a podobně. Málokteré z nich měly své stany, většinou vystupovaly v »konstrukcích«, v dřevěných kruhových budovách, které byly už pro ně ve velkých městech zřízeny, nebo si je dávaly postavit, protože pobyly na místě několik měsíců. Jejich program byl sestaven ze standardních čísel královského umění volné dresury a vysoké školy, z římské jízdy, čikošské pošty, parforsní jízdy, voltižování, z tanečků koní i z tanců a skoků jezdkyň a jezdců. Několik clownů vyplňovalo přestávky, než se znovu uhrabaly piliny v manéži. Měla-li společnost zvlášť cvičeného koně, bývala vrcholem večera dramatická scéna, na příklad »Arab a jeho věrný oř«, v níž hrál chytrý hřebec hlavní roli. A na konec se provozovala velká pantonima, jíž se účastnilo všechno koňstvo společnosti a v níž se rozvinul co největší přepych jezdeckých kostymů. Cirkus se svým typickým smíšeným programem žil tehdy jen v malých rozměrech na poutích a na jarmarcích, velmi často beze stanu, jen pod širým nebem, kde se od diváků kolem vybíralo do talíře. Cirkus Humberto se tedy brzo od obojího typu odlišili tím, že spojoval větší a pestřejší artistickou podívanou se zvěřincem a ze zvěřince zase obohacoval svůj program. Za otce Humberta držel se ještě v mírných rozměrech středního cirkusu tehdejších dob. Jeho manéž měla v průměru šestnáct hamburských loktů, právě tolik, kolik je třeba pro předvedení skupiny šesti koní. Když Petr Berwitz převzal Cirkus Humberto, rychle zvětšoval i zlepšoval rodinnou stáj, aby se dostal mezi nejváženější podniky hippické. A podle toho musel myslet i na prostornější stan, ve kterém by se uplatnilo jeho rozmnožené koňstvo. Po všech zkušenostech svých i svých jezdců a cvičitelů přešel k manéži o průměru čtyřiadvaceti hamburských loktů. Shledalo se, že v těchto rozměrech běží kůň tak skloněn ke středu, že se na něm nejlépe udrží rovnováha, a že uklouzne-li jezdec nebo jezdkyně při akrobatice, padají vždy do pilin a nikoli na vnější okraj, na pistu, jak padla na příklad Mlle Arabella. A při tomto průměru mohl Petr Berwitz předvést ve volné dresuře imponující už skupinu čtyřiadvaceti koní. Cirkus Humberto spěl tedy mezi přední podniky hippické, ale Petr Berwitz se tím nezříkal programu dědova. Zvláště zůstal věren babiččině lásce ke lvům a k jiným šelmám. Rozšiřoval svůj zvěřinec nákupy i výměnou a zůstal mezi těmi několika velkými direktory, kteří pěstovali i dresuru divokých zvířat. Starý babiččin Hasan už byl dávno mrtev a jeho kůže ležela v cestovním voze mezi postelemi, ale v klecích menažerie přebíhalo za mřízemi pět lvů, dva samci, tři lvice, dva tygři, tři medvědi, všichni vycvičeni i pro vystoupení v aréně. Tenkrát ještě neznali rychlou stavbu mříží kolem manéže a převádění větších skupin šelem ve velkém prostoru. Staří krotitelé se produkovali tak, že vstupovali ve zvěřincích do klecí se šelmami. Klece byly hrubě tesané bedny s jednou stranou zamřížovanou. Nebylo v nich místa na větší skoky. Diváci žasli už nad smělostí muže nebo ženy, kteří se odvážili s biem a vidlicí mezi řvoucí a naježené lvy. Sama produkce byla krátká, lvi museli na povel vstát, přijít, sednout nebo lehnout, někdy se krotitel s pěkným spolehlivým zvířetem křížkoval a nakonec mu dal ruku nebo hlavu do otevřené tlamy. Takové vystoupení se opakovalo třebas desetkrát za odpoledne, kolikrát se podařilo sbubnovat diváky. Staří jarmarečníci měli pro tyhle vysilující reprisy příznačný výraz, říkali tomu šlachta, pracovat jak na jatkách. Také Carlo Humberto musel ve svých začátcích provádět produkci jak na porážce, aby mnohokrát za odpoledne obměnil publikum. Ještě když vystupoval pod parapletem, jak se říká malému, chudému stanu, dělal program po šlachtecku, ale později, se zetěm, byli už na tom tak daleko, že hráli jen dvakrát za odpoledne. Večerní produkce nebyly – neměli světlo. V konstrukcích se svítilo svíčkami a později petrolejem, stanaři se však dlouho báli osvětlení, nebezpečí požáru bylo příliš veliké. Víc však ještě než po velkém stanu toužil starý Humberto při předvádění šelem po »kulaté práci«, jak říkali cirkusovému uspořádání na rozdíl od jednostranné produkce divadelní, za jediné umění, které je opravdu ve styku s obecenstvem. Dresura ve zvěřincové kleci ho mrzela, tam bylo všecko obráceno jen k mříži a tři strany obzoru byly mrtvé a hluché. Proto jak se Cirkus Humberto trochu vzmohl, pořídil si převoznou klec, skutečnou klec, celou ze železného mřížoví, namontovanou na nízkých kolech, do níž vehnal ve zvěřinci šelmy určené k vystoupení a kterou pak ve čtyřspřeží slavnostně přitáhl do manéže. Klec byla tři metry na tři metry, stačila tedy s nouzí na dvě zvířata, ale Carlo Humberto byl blažen, když mohl v ní, jak to tehdy bylo krotitelskou módou, honit zvíře z kouta do kouta, práskat bičem, vystřílet spoustu slepých patron, donutit vyděšenou šelmu, že řvala a cenila zuby, a nakonec ji přimět, aby si lehla s hlavou na prackách, a on, dompteur signor Carlo, postavil pravou nohu theatrálně na její hřívu za potlesku, který se k němu snášel ze všech stran. Jednou zastihly velikonoce Cirkus Humberto v severním Lombardsku. Na Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílou sobotu nemohlo se italskému národu hrát. Ty dny byly určeny pro větší správky a pro opravy stanů, vozů i nářadí, nad čímž vždy dohlížel děda Humberto s babičkou Luisou. Tenkrát prohlásili Bernhardu Berwithovi, aby dozor na opravy převzal sám. Ukázali mu, kde co vadného měli v merku, a odjeli. Při stlaní objevila Antoinette Berwitzová, že tatínek vzal s sebou krabici od doutníků, kterou si vždycky na noc dával pod polštář. Byla to škatule, ovázaná mnoha motouzy, kterou mu na smrtelné posteli odevzdala matka Bolierová. Krabice byla skoro plná zlatých lousdorů, které jasnovidka dovedla poschovávat před svým opilým krotitelem. Antoinette věděla, že tatínek už dávno tu krabici doplnil. Otevřel ji jen několikrát za život, když stihla cirkus těžká pohroma nebo když se vyskytla neobyčejně výhodná koupě drahého zvířete. Pak však zase škudlil a schráněl, dokud krabice Habanos nebyla zase plná. Berwitzovi tedy věděli, že se něco velkého s dědou děje. Na Bílou sobotu se vrátil s babičkou jakoby nic. Teprve při božíhodovém obědě se zatvářil slavnostně a při sklence červeného vína jim zvučnou italštinou s mnoha dvornými přízdobami oznámil, že se toho roku dožívá sedmdesáti let, že se cítí sice zdráv a svěží a může, jak celý svět ví a uznává, kdykoli převést svou produkci v plné síle, ale že boží moudrost doporučuje, aby lidé nepřepínali zbytečně strunu života; a že se proto po příkladu všech svých předků, kejklířů a provozovatelů slavného rodu Humbertova, rozhodl uchýlit se na zasloužený odpočinek, k čemuž si právě s mama Louise zakoupil v Horním Savojsku příjemný domek, obrostlý révou, se zahrádkou a dvorkem, kde hodlají v bázni boží cvičit pro Cirkus Humberto psy, kočky, opice, papoušky a jinou drobnou havěť. A protože zásluhy, kterých si jako zakladatel podniku dobyl, nelze pominouti mlčením a protože k železnému zákonu všech lidí na kolech patří povinnost všecko, co dělají, dobře prodat, žádá a jako senioršéf zároveň nařizuje, aby se v každém městě, v kterém do jeho odchodu budou působit, uspořádalo vždy jedno představení v gala na rozloučenou se signorem Carlem Humbertem, prvním a největším krotitelem dravé zvěře, slavným umělcem na provaze, obdivovaným cvičitelem koní a velezasloužilým zakladatelem tohoto Cirkusu Humberto, jenž si dobyl slávy a přízně všech korunovaných hlav Evropy. Děda Humberto se dostal při svém proslovu do nejlepšího svého vyvolavačského ohně, že mu rodina bezděky zatleskala. Toho roku se pak stala v rodinné kronice ještě jedna znamenitá věc. Společnost byla v Antverpách, když za nimi přijel z Bruselu starší ctihodný pán s licousy, provázený dvěma slečnami. Dal se uvésti do direktorského vozu, kde požádal pana Berwitze staršího, aby Cirkus Humberto uspořádal v Bruselu dobročinné představení, při němž by vedle umělců a umělkyň vystoupili také pánové a dámy z nejlepší bruselské společnosti. Pán s licousy byl královský podkomoří hrabě d’Ascensons-Létardais, jedna z dam byla jeho dcera Marie Anna, druhá její přítelkyně Anežka Steenhouwerová, dcera vládního komisaře v Turnhoutu. Podkomoří zaručoval řediteli normální příjem vyprodaného domu, přítomnost krále a jeho rodiny s celým dvorem, a bude-li Jeho Veličenstvo uspokojeno, zajisté také nějaký řád. Bernhard Berwitz přijal ovšem tuto skvělou nabídku a od příštího dne začala již komtesa Marie Anna i její přítelkyně docházet dopoledne do koníren i do hlavního stanu a zkoušely se ve skocích a v jízdě na nejlepších hřebcích humbertovských. Později přibylo ještě několik mladých dam a pánů, kteří měli jezdit čtverylku. Celému tomu šlechticko-měšťanskému kroužku byl přidělen Petr Berwitz jako vrchní štolba i učitel. Po deset dnech opustil Cirkus Humberto Antverpy a odjel do Bruselu, kde měl již připravenou velikou reklamu. Zahajovací představení ve prospěch královského sirotčince mělo obrovský úspěch, hrabě d’Ascensons-Létardais vystoupil v něm jako znamenitý střelec, nějaký mladý markýz dokonce jako clown a slečna Anežka Steenhouwerová vynikla nejen jako jezdkyně, nýbrž předvedla nejkrásnější volnou skupinu šesti bílých lipicánů. Jeho Veličenstvo bylo nadšeno, Bernhard Berwitz dostal řád velice vysoký, s palmetami a s titulem královského dvorního štolby, děda Humberto zlaté hodinky a Petr Berwitz zlatý prsten s brilianty. Mimo to se Petr stal osobním přítelem mnoha mladých šlechticů a šlechtičen. Cirkus Humberto zůstal v Bruselu pět neděl. Před koncem té šťastné doby v království, jež se vynořilo z operní arie, přišel Petr Berwitz za maminkou, když ve voze strouhala brambory, a s mnohými rozpaky se jí vyznal, že on a Anežka Steenhouwerová se milují a že se chtějí vzít a že komtesa Marie Anna to nadšeně schvaluje a slibuje jim všechnu přímluvu u rodičů Anežčiných. To byla věc, kterou maminka nemohla vyřídit sama. Šla na to oklikou přes dědu Humberta. Škrabal se za uchem, mluvil cosi o morganickém sňatku umělce s měšťanskou dcerkou, ale připouštěl, že ta holka vedla licipány znamenitě a při skocích že seděla v sedle jako přibitá. »Inu, při Panence Marii a svatém Ježíškovi,« dodal pak, zbožně se křižuje, »všelicos na světě je možné, i to, že by se holka z rodiny mohla dodat svobodnému umění. Vládní komisař není nijak větší titul než dvorní štolba Jeho veličenstva krále všech Belgů. Jen by se doporučovalo pozeptat se její rodiny, jak ji míní vybavit. Já jsem na medvěda a opici vyženil celý zvěřinec.« Po tomto dobrém zdání dědově nemohl už Berwitz otec klást žádné velké překážky. Vyžádal si den na rozmyšlenou, ale to bylo jen proto, aby si ještě jednou prohlédl synovu nevěstu, když dopoledne jezdila v manéži na hřebci Pomponovi. Shledal, že děvče je štíhlé, vysokých nohou a ohebných kloubů, že pěkně nese páteř a hlavu, že má velitelský chod a že drží koně pevnou rukou. Pak už jen objal Petříka a přál mu dobré pořízení v Turnohoutu. Tam byly svatební námluvy těžší, s křikem a slzami, ale po intervenci hraběcí rodiny ascensonské se to skončilo tichou resignací rodičů a blaženým vítězstvím dcery jedináčka. Poslední potíže byly ještě při skládání svatební smlouvy; způsobeny byly tím, že signore Carlo Humberto neuměl číst ani psát. Tak se odchodem dědy Humberta do savojského ústraní posunula zároveň ostatní kolečka: otec Berwitz se stal šéfem seniorem a Petr převzal rozhodování o firmě. To už přestal jezdit divoké jízdy se salty jako Signore Pietro. Otec si ponechal vystupování se šelmami a Petr podědil koně. Pod jménem Monsieur Alfred předváděl velké skupiny nádherných hřebců a jeho žena vynikla jako Madame Sylvia ve vysoké škole na onom vraném Pomponovi, na němž si před tchánem vyjezdila své štěstí. Ku podivu se ukázalo, že Petr svou volbou nikterak nechybil. Mladá ředitelka si přinesla z domova znamenité vychování. Několika maličkostmi u stolu udělala z prostého oběda hostinu a zvláště děda Humberto si před svým odchodem liboval, že »ta holka zavedla konečně způsoby, jaké se sluší osobám, k nimž chodí králové na návštěvu«. Mimo to byla Anežka velmi hospodárná. Několik generací úřednických kariér měla v krvi a z toho umění, jak počítati s málem a jak z mála udělat mnoho. Necouvla před žádnou prací, která ji čekala, ráno byla první na nohou, aby ostatním uvařila snídani, večer po představení sedala s jehlou v ruce a spravovala garderobu nebo šila novou. A do třetice všech potřebných ctností milovala zvířata. Nedovedla projít stájí nebo podél klecí, aby se nepomazlila se vším tvorstvem kolem a nedala každému nějaký pamlsek. Šla-li do města nakupovat, měla vždy o tašku více, aby do ní z kapesného, které jí posílali rodiče, nakoupila mrkve, tuřínu, jablek, oříšků, žemlí, cukru a odřezků masa. Zanedlouho byl každý její návrat z trhu provázen velkým křikem, jekem, dupotem a pobíháním za mřížemi menažerie i veselým ržáním v konírnách. Z opičince trčelo padesátero chlupatých praciček, které růžovým vějířkem lysých prstů žebronily o dárek. Mývalové, lišky, vlk, jezevec, medvědi stáli u mříže nebo sítě na zadních nohou, lvi a tygři se tlačili k železným tyčím, aby ji zdaleka mohli zahlédnout, papouškové se čepýřili a křičeli svou vlastní chválu, vlnité ovce byly sraženy v popředí kotce, cvičené husy kejhaly a starý kozel Modrovous, kterému děda Humberto barvil dlouhé vousy krásnou azurovou barvou, div nevyrazil branku své ohrádky. Modrovous se čtyřmi bílými kozami vlastně nic neuměl a vystupoval v cirkuse jen v někdy pantomimách, když znázorňovali útěk sedláků před cizím vojskem. Pak se hnal divokým úprkem za letícím hejnem hus a za jásotu dětí přeskakoval nejkrkolomnější překážky. Bylo to málo, co za své neutišitelné žroutství poskytoval, jinak působil jen samé neplechy, ale vozili ho světem, protože se věřilo, že kozy zahánějí od zvěřinců nákazy. Cirkus je pln všelijakých pověr a humbertovští lidé nemálo oceňovali, že se nová principálka od první chvíle všemu přizpůsobila. Krátce po svatbě ji zachytila babička Humbertová za ruku, když chtěla položit spravený kostym na postel. »Nom de Dieu, ma chère,« vykřikla stará jarmarečnice, »jen to ne, jen to ne. Kostym přes postel – půl roku bez vystoupení!« Anežka zvedla obočí, pokývala hlavou a od té doby vždycky hned kostym zavěšovala. Bylo jí jasno, že je ve světě, který má své zvláštní, ale pevné řády. Všecko tedy slibovalo nejblaženější budoucnost, kdyby cirkus nebyl věčná hra se smrtí. Začalo to tím, že tygřice Miuma měla mít mladé, ale v tom choulostivém čase se nachladila a přes všechnu péči pěstitelů zašla. Tygr Paša osaměl a zřejmě se trudil. Anežka byla jediná, která docházela k jeho kleci s mazlivým voláním a s něžnými slovíčky. Mužští mysleli, že šelmy nelze zvládnut jinak než úděsem a zastrašováním. Paša byl pln nedůvěry k lidem a dost dlouho to trvalo, než si zvykl na štíhlou ženskou postavu, která přinášela kousky masa i mimo čas krmení a nikdy mu neublížila. Pak už ji netrpělivě čekal, a jak se objevila, třel ucho a krk a pak celý bok o mříž, vydávaje tiché kňourání, kterým prosil o pomazlení. Anežka vztáhla ruku a škrabala jej lehce, pak vydatněji v naježené srsti. Sklopil uši a byl by zřejmě vydržel tuto líbeznou hru celé hodiny. Když osiřel, stupňovala se jeho náklonnost k Anežce přímo v lásku. Nezajímal se o nic jiného než o ni, přicházela-li skákal za mřížemi jako divý, odcházela-li, kňučel lítostí a dal se pak do neúkojného pobíhavého přešlapování podél mříže. Byl to opravdu krásný bengálský tygr v plné síle čtyřletého samce. Anežka stále naléhala na tchána, aby k němu zase opatřil tygřici. Než se nějaká našla, pokoušel se starý Berwitz zabaviti Pašu tím, že by ho vycvičil k společnému vystoupení se lvem Sultánem. Dalo to dost práce, než se obě zvířata v přitažených klecích natolik sblížila, že se mohl odvážit vpustit je do společné klece bez rvačky. Když se to podařilo, začal Berwitz s dresurou. Po prvních kouscích chtěl je naučit, aby usedli k závěru na vysoké podstavce, mezi nimiž by se krotitel obecenstvu uklonil. Bylo to k jaru, cirkus tehdy zrovna zabočil do Švýcar. Když byly v Churu, přišly najednou teplé větry, s temen Alp válo podjaří všelijakými vůněmi. »Paša je nějaký neklidný,« řekla jednoho večera Anežka tchánovi, »dejte si, tatínku, na něho pozor. Dnes po mně sekl prackou. Jde na něho jaro.« »Paša je prevít,« odpověděl tchán. »Mám vždy při sobě pár pistolí. Ale ty k němu chodíš jen tak, ty mu nevěř.« Ráno se opakovalo v cirkusové kleci cvičení s podstavci. Paša se dlouho vzpíral skočit nahoru. Konečně ho Berwitz k tomu přiměl a Paša se tam usadil se zlým zeleným leskem v očích, supě a prskaje. Sultán zatím pobíhal v protějším koutě mříže. Nyní došlo na jeho apel. Bič zapráskal. »Sultán – hop!« Sultán zarejdil zadkem až do kouta, pak se přikrčil a velkým skokem těžce dopadl na podstavec. Skok byl příliš prudký, podstavec se převrhl a lev na odskoku vrazil do podstavce Pašova. Paša sklopil uši, zafuněl a přikrčil se. A tu udělal Bernhard Berwitz osudnou chybu, že chtěl rychle zvednout padlý podstavec. Jak se sehnul, Paša skočil. Prackami mu dopadl na pravou paži, kterou drápy rozdrásal. Jeho strašné tesáky se zahryzly Berwitzovi do stehna. Krmič, který stál u klece s vidlicí, spustil křik a běžel na druhou stranu klece, aby Pašu odehnal. Nemohl ho však zasáhnout, protože vyděšený Sultán běhal podle mříží a Paša vlekl svou oběť do středu klece. Anežka v tu dobu poklízela ve voze, když zaslechla křik lidí a řvaní lva. Vyrazila ihned skokem přes schůdky a pádila do stanu. Jak rozhrnula oponu, viděla, co se stalo. Velitelsky vykřikla: »Pašo!« Tygr na její zavolání zvedl hlavu. »Pašo! Pusť!« Paša se sklonil, aby pustil nebohého Berwitze. V té vteřině zazněl výstřel. Paša nějak změkl v kříži, vycenil zuby, ale zapotácel se. Petr Berwitz, který zatím byl doběhl z koníren, nabíjel po druhé. Bylo to zbytečné, tygr se položil. S krmičem zahnali lva do kouta a vytáhli omdlelého otce. Za chvíli s ním odjížděli do nemocnice. Probudil se tam a usmál se, spatřiv nad sebou Antoinette i Anežku. Lékaři ujistili rodinu, že rány nejsou smrtelné a že jim tatínka za pár týdnů vrátí. Cirkus Humberto odjížděl co Curychu bez svého šéfa seniora. A už se s ním neshledal. Bernhard Berwitz dostal z Pašových drápů, plných setlelého masa, prudkou otravu krve. V Inšpruku obdržel Petr matčin dopis, v němž mu oznamovala, že tatínek umřel, že ho pohřbí na churském hřbitově a pak že odjede za rodiči do Savojska. {{Konec formy}} c1f52j0k9v94iwe3cxlpzq0hw2x3vf9 281914 281912 2022-08-12T13:13:40Z JAn Dudík 532 fix wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = II. | ČÁST = III. | DALŠÍ = IV. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = III. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 34- | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Humbertové bývali slavná italská rodina jarmarečníků. Původně, pokud je známo, byli provazolezci a skákači. Jeden z nich, Carlo Humberto, spadl jednou v Arrose, když pod ním povolio špatně uvázané lano. Přerazil si nohy, že již nemohl bezpečně na provaz; chodit mohl, ale ztratil cit v palci a pružnost v chodidlech a bez těch dvou vlastností se nelze na šňůru odvážit. Koupil si tedy medvěda a opičku a vycvičil si psa a s těmi doprovázel produkci své rodiny. Na jarmarku v Lyoně se setkal s Luisou Bolierovou, jejíž rodiče měli zvěřinec. Byla to ubohá průchodní bouda s půltuctem opic, dvěma hyenami, páchnoucí liškou a opelichaným lvem, který byl mrzutý, protože ho bolely zuby. Carlo Humberto nebyl spokojen mezi svými, sourozenci mu vyčítali, že nepotřebují k svému úspěchu jeho medvěda s opicí. Luisa Bolierová byla nešťastná, protože otec Bolier mohutně pil a zvířata hladověla. Rodinu živila vlastně matka jako vykladačka karet. Carlo Humberto si tedy vzal Louisu Bolierovou, která mu věnem přinesla menažerii; zeť však navzájem musel ze svých úspor vyplatit její rodiče tím, že jim koupil malou boudu, ve které by mohla madame Bolier vystupovat jako věštkyně a jasnovidka. Zprvu jezdily obě domácnosti společně, ale nedělalo to dobrotu; když měl papá Bolier v hlavě, popletl si někdy vyvolávání a vykřikoval před boudou své manželky, že jest tam k spatření nejhroznější ze všech šelem; a někdy ze starého zvyku vylezl na podium před menažerií a zval pány a dámy, aby vstoupili a zvěděli svou budoucnost. Byly z toho nepořádky a Humberto raději znovu sáhl do sáčku a koupil tchyni malou korbu s plachtou a vychrtlou herčičku a sám se svými dvěma vozy s klecemi a se zeleným obytným vozem obrátil do Italie. V Grenoblu se setkal s vysloužilým felčarem, který se mu nabídl, že vytrhne lvovi tři nemocné zuby. Zvíře pak okřálo, že bylo možno ve větší kleci provést s ním několik primitivních kousků dresury, které si starý Hasan pamatoval ještě z mládí a které dělal více méně proto, aby pak už měl svůj svatý klid. Předtím v Marseilli získal Humberto v přístavu krajtu tygrovitou. Cestou do Alp cvičil selské koníky, kteří tahali jeho majetek, a po vsích posbíral pět voříšků, které učil chodit po zadních nohách a dělat kotrmelce. S tím vším, i se svým starým tančícím a zápasícím medvědem a s opičkou Fiamettou mohl v Turině zahájit znamenitý Národní cirkus Humberto, kde singora Humbertová vystupovala jako anglická krasojezdkyně a indická hadí tanečnice a signor Humberto zápasil se lvem a s medvědem a dva jejich pomocníci dělali šašky a převáděli psy s opicí. Za pár let měl Carlo Humberto šest ušlechtilých koní k produkci a čtyři tažné, ve zvěřinci párek mladých lvů, krokodila a dvanáct klecí s různou havětí a v obytném voze dcerušku Antoinettu, která půvabně tančila na hřbetech koní a skákala skrze zalepené obruče. V Münsteru se k nim přidal mladý Bernhard Berwitz ze saské komediantské rodiny. Vystupoval jako žonglér a vrhač nožů, ale vedle toho si přivedl skupinu civčeného osla, koza a prasete, které spojil s tradičními psy Humbertovými ve velké komické číslo. Po několika letech si vzal Bernhard Berwitz Antoinettu Humbertovou a začal s německou houževnatostí zvětšovat rodinný podnik. Když se jim po letech narodil syn Petr, měli již pěkný kruhový stan s devítimetrovou manéží, čtyřiadvacet koní, tři lvy, dva tygry a zvěřinec, na který se chodily dívat školské výpravy. Petr Berwitz vyrůstal ve voze svého italského dědečka a francouzské babičky, po tátovi měl obratnost, odvahu a houževnatost, od nich však přejímal zálibu ve všeliké okázalosti. Starý Humberto byl slavný vyvolavač, který v šesti řečech dovedl improvisovat fantastické kaskády ohromující výmluvnosti, a všecko, co podnikal, zaplňoval oslňující pathetikou. Miloval krásná, zvučná, malebná slova, miloval vznešené, hrdinské i dvorné postoje a uhlazená gesta, miloval třpyt a lesk nádherných kostymů. Jeho žena měla podivuhodný talent, jak ze všelijakých strakamakatých zbytků látek, které za babku kupovala ve skladech velkých měst, ušíti překvapující úbory pro všechny členy cirkusu, že se objevovali davům jako hrdinové a hrdinky z Tisíce a jedné noci. Carlo Humberto, který pro svůj úraz nebyl voják, ctil nesmírně uniformy, a kde se dalo, kupoval u vetešníků nebo z pozůstalostí staré barvité vojenské kabátce, čáky a helmy, pokud se třpytily zlatem, stříbrem nebo mosazí. V jeho cirkuse bylo všecko nevšední. Neměl-li dost peněz na jednotnou livrej štolbů a koňáků, objevovali se tito jeho lidé v nevídaných uniformách jako sbor nejexotičtějších vojenských atašé. A jeho koně dostávali během doby stále dokonalejší, stále krásnější postroje z napouštěných kůží, lesknoucí se třpytnými kovovými zdobami a vrcholící se obrovitými chocholy z pštrosích per nebo barevných žíní. To všechno měl Petr Berwitz od dětství na očích, slýchaje zároveň proudy obdivných řečí dědových, který sám se opájel pohledem na nádheru, kterou vlastníma rukama vytvořil. Carlo Humberto si ze všeho nejvíce zamiloval koně, protože cvičení s nimi bylo nejpanštější a nejvznešenější. Ta láska přešla od malička na vnuka, jemuž již v šesti letech pořídili malého pony, aby se účastnil parádních karavan, když Cirkus Humberto vjížděl do nového města. Petřík prožíval tři čtvrtiny svého mládí ve stájích a mezi koni; nejlepší krasojezdci, které otec získal, učili ho všem jezdeckým kouskům, nejzkušenější cvičitelé koní ho zasvěcovali do svých tajemství. Bylo mu patnáct let, když jejich krasojezdkyně, slečna Arabella, měla nehodu při skoku přes objekt, jak se říká těm barevným pruhům látek, které se hvězdicovitě rozepnou nad manéží, aby jezdkyně je přeskakovala. Slečna Arabella při doskoku na nakloněné panneau sklouzla, spadla a vymkla si nohu. Otec Berwitz prohlásil, že program nemůže být bez krasojezdkyně; a protože jiné v tu chvíli nebylo, oblékli nazítří Petříka do trikotu a gázových sukýnek, sešněrovali ho v pase, nalíčili a hoch jezdil, tančil a skákal tři neděle jako Mlle Arabella za hřímavých potlesků a se stále se zvětšujícím úspěchem. Dopalovalo ho zprvu, že musel přijíždět a dosedat po žensku, ne rozkročmo, ale pak si našel svou soukromou zábavu v tom, že se snažil dokonale napodobit všechny ženské pózy. Děda Humberto funěl a prskal rozkoší za zelenou gardinou v bráně, když viděl Petříka, jak se dává se vzpřímenou tajlí vyzvednout do štolby na koně. Kluk se potom zakousl do produkce tak, že jim k úžasu obecenstva přeskočil poslední objekt saltem. Po prvé, když to bez ohlášení provedl, byl by málem spadl, protože si v chlapecké horkokrevnosti nerozvážil, že dopadne o vteřinu později. Panneau mu také skutečně proběhlo pod nohama, ale hoch byl dost obratný, že se měkkými střevíci udržel na širokém zadku grošovatého hřebce. Dostal za svou odvážnost od táty záhlavec, ale ještě než sňal paruku, takže to nebylo tak zlé; že však byl jeho nápad úspěšný, viděl hned vzápětí, když otec nařídil na ráno zvláštní zkoušku, aby se vyzkoumalo, jak třeba zpomalit běh koně, aby hoch doskočil na panneau. Slečna Arabella zatím zuřila a utíkala jim z postele, ale všechna její žárlivost a řevnivost nepřekonala bolest v levé noze. Musila se na čas smířit se svou podvrženou sokyní. Za tři týdny se chlapec tak zdokonalil ve skocích a prováděl je s takovou bravurou, že skákal saltem přes osm objektů po sobě. Starý Humberto zářil a při obědě tloukl pěstí do stolu a přesvědčoval zetě, že je tu definitivně objeveno nové číslo. Uznávali to všichni, a když pak v Ulmu slečna Arabella znovu nasedla na svého grošáka, nemohla zabránit tomu, aby v druhé půli programu nevystoupila Miss Satanella, která bravurou skoků daleko zastínila její tradiční vystoupení. Petr zůstal v roli akrobatické krasojezdkyně půl druhého roku. Dalo to někdy dost práce, ukrýt před veřejností jeho tajemství, zvláště když důstojnictvo všelikých posádek si někdy naléhavě přálo seznámit se s odvážnou jezdkyní. Převleková jeho kariéra se skončila však dosti náhle v uherském Szegedině; tam se do Miss Satanelly zamiloval devatenáctiletý syn hraběte P. tak šíleně, že ji po všech marných prosbách o seznámení a pozvánkách k večeři nebo k vyjížďce napadl v zákulisí s pistolí v ruce. Dvě rány šly mimo, třetí lehce škrábla odváděného hřebce; a tak jistota, že dříve nebo později mohou z podobné historie Berwitzovi přijít buď o syna, nebo o koně, přiměla je, že Miss Satanella zmizela z programu. Berwitz otec to nařídil okamžitě po střelbě, ale děda Humberto ho při všem rozčilení okřikl a prohlásil svým právem seniora, že číslo zůstane. Načež se oblékl do fraku, připjal si všecky řády, uhladil starý cylindr a odjel za starým hrabětem P., aby mu v mnoha krásných a uhlazených řečech vysvětlil, jaký společenský skandál mladý hrabě způsobil, co dá práce, aby se do příhody nevložila policie, a jak je Cirkus Humberto těžce poškozen. Byl to patrně velkolepý výkon dědy Humberta, neboť zůstal u hraběte P. až do rána, vypili spolu dvanáct lahví tokaje a tři láhve koňaku a dopoledne se Carlo Humberto vrátil k rodině poněkud unaven, ale se skřínkou, v níž bylo sto zlatých dukátů, a s dvěma bílými valachy lipicány, čímž hrabě P. kavalírsky urovnal konečné zmizení Miss Satanelly s povrchu země. Diplomacie dědy Humberta byla tím záslužnější, že Petrovi začínaly vyrážet dosti husté vousy a jeho hlas mutoval, takže se již nemohl odvážit zvolat své vítězné “»Hussah-haou!«, když se odrážel k přemetu. Místo Miss Satanelly se objevil tedy v programu Signor Pietro, ale jakkoli jeho znamenité výkony budily obecně úžas a obdiv, nikdy již nesklidil od svých ctitelů tolik kytic, bonboniér, šperků a vzácností jako za těch osmnáct měsíců, kdy denně na pár minut zapřel své pohlaví. Byla to doba, kdy kvetla záliba v jezdeckých cirkusech. Aristokracie stála ještě v čele stavovsky rozvrstvených států a národů, sama většinou odchována anglickými mravy a anglickým vkusem. Renesanční typ šlechtice jako mecenáše věd a umění, který se mohutně přesunul do baroka, vymíral v několika jedincích; mnohem více bylo zájmu o příjemné stránky života, mezi nimiž na prvních místech byla vášeň pro ušlechtilé koně a pro umění jezdecké. Přijel-li do sídelního města dobrý cirkus, sjížděla se za ním šlechta z venkovských zámků a zakupovala si na řadu dní lóže, aby dosyta užila pohledu na vybrané, pečlivě pěstěné hřebce, valachy a klisny, posuzovala umění jejich jezdců a cvičitelů a v přestávce vytvářela z cirkusových koníren svůj společenský promenoár. Velké gesto rytířských turnajů, ona pathetická apotheosa dobrodružného hrdinství, jež je ochotno padnout pro nic, jen pro krásu postoje, dávno už vymizelo ze života dohořívající panské slávy, ale znovu se rodilo zde v tomto potulném bratrstvu rejtarském, v tomto chudém rytířstvu bez půdy a erbu. Pokud ještě v umldévající paměti šlechtických rodů doutnala tucha zaniklého bohatýrství, vábil je zlatý kotouč manéže jako odlesk turnajového placu jejich předků. Šli jako somnambuové za touto lunou své minulosti; přiváděla je k lidem, kteří se jako oni postavili mimo měšťáctví, třebaže na opačném pólu. Vévodové a markýzové obklopovali jezdecké komedianty, kteří pro pár grošů denně hráli o zlámání vlastního vazu. A zlatý déšť přízně a poct se snášel na luzné jezdkyně s vosím pasem, na tyto víly a sylfidy, poletující nad hrdými zvířaty a hledající graciesní dokonalost vyzývavě až na samém pomezí života a smrti. Mnohé z nich skončily svou hru se zlomenými žebry pod tělem převrátivšího se koně, mnohé však se vznesly posledním půvabným skokem do nejvyšších míst společnosti, ke korunkám a k titulům, jejichž nositelé v hloubi duše cítili, že se v očích svých dobyvatelských předků nedopouštějí žádné mesaliance. Leč i ty méně šťastné byly vždy obklopeny rejem ctitelů; i v malých, zapadlých městech byly jezdecké posádky a jejich důstojnictvo čekalo na příjezd cirkusu jako na největší událost roku. Jízda byla tehdy považována za chloubu a páteř armády; husaři, dragouni, švališeři, kyrysníci, huláni měli aristokratické velitele, a mnohá od světa odloučená garnisona dovedla uvítat ekvestrické umělce a umělkyně tak bouřlivě, že několik dní pohostinství znamenalo pro některé z nich zadlužení na pár let. Však se mnohdy slovo cirkus přitom ani nevyslovovalo. Od prvních hromadných výprav anglických krasojezdců na pevninu až po takového českého direktora Beránka říkaly si tyto hippické cirkusy prostě Jezdecká společnost, Britská královská krasojízda a podobně. Málokteré z nich měly své stany, většinou vystupovaly v »konstrukcích«, v dřevěných kruhových budovách, které byly už pro ně ve velkých městech zřízeny, nebo si je dávaly postavit, protože pobyly na místě několik měsíců. Jejich program byl sestaven ze standardních čísel královského umění volné dresury a vysoké školy, z římské jízdy, čikošské pošty, parforsní jízdy, voltižování, z tanečků koní i z tanců a skoků jezdkyň a jezdců. Několik clownů vyplňovalo přestávky, než se znovu uhrabaly piliny v manéži. Měla-li společnost zvlášť cvičeného koně, bývala vrcholem večera dramatická scéna, na příklad »Arab a jeho věrný oř«, v níž hrál chytrý hřebec hlavní roli. A na konec se provozovala velká pantonima, jíž se účastnilo všechno koňstvo společnosti a v níž se rozvinul co největší přepych jezdeckých kostymů. Cirkus se svým typickým smíšeným programem žil tehdy jen v malých rozměrech na poutích a na jarmarcích, velmi často beze stanu, jen pod širým nebem, kde se od diváků kolem vybíralo do talíře. Cirkus Humberto se tedy brzo od obojího typu odlišili tím, že spojoval větší a pestřejší artistickou podívanou se zvěřincem a ze zvěřince zase obohacoval svůj program. Za otce Humberta držel se ještě v mírných rozměrech středního cirkusu tehdejších dob. Jeho manéž měla v průměru šestnáct hamburských loktů, právě tolik, kolik je třeba pro předvedení skupiny šesti koní. Když Petr Berwitz převzal Cirkus Humberto, rychle zvětšoval i zlepšoval rodinnou stáj, aby se dostal mezi nejváženější podniky hippické. A podle toho musel myslet i na prostornější stan, ve kterém by se uplatnilo jeho rozmnožené koňstvo. Po všech zkušenostech svých i svých jezdců a cvičitelů přešel k manéži o průměru čtyřiadvaceti hamburských loktů. Shledalo se, že v těchto rozměrech běží kůň tak skloněn ke středu, že se na něm nejlépe udrží rovnováha, a že uklouzne-li jezdec nebo jezdkyně při akrobatice, padají vždy do pilin a nikoli na vnější okraj, na pistu, jak padla na příklad Mlle Arabella. A při tomto průměru mohl Petr Berwitz předvést ve volné dresuře imponující už skupinu čtyřiadvaceti koní. Cirkus Humberto spěl tedy mezi přední podniky hippické, ale Petr Berwitz se tím nezříkal programu dědova. Zvláště zůstal věren babiččině lásce ke lvům a k jiným šelmám. Rozšiřoval svůj zvěřinec nákupy i výměnou a zůstal mezi těmi několika velkými direktory, kteří pěstovali i dresuru divokých zvířat. Starý babiččin Hasan už byl dávno mrtev a jeho kůže ležela v cestovním voze mezi postelemi, ale v klecích menažerie přebíhalo za mřízemi pět lvů, dva samci, tři lvice, dva tygři, tři medvědi, všichni vycvičeni i pro vystoupení v aréně. Tenkrát ještě neznali rychlou stavbu mříží kolem manéže a převádění větších skupin šelem ve velkém prostoru. Staří krotitelé se produkovali tak, že vstupovali ve zvěřincích do klecí se šelmami. Klece byly hrubě tesané bedny s jednou stranou zamřížovanou. Nebylo v nich místa na větší skoky. Diváci žasli už nad smělostí muže nebo ženy, kteří se odvážili s biem a vidlicí mezi řvoucí a naježené lvy. Sama produkce byla krátká, lvi museli na povel vstát, přijít, sednout nebo lehnout, někdy se krotitel s pěkným spolehlivým zvířetem křížkoval a nakonec mu dal ruku nebo hlavu do otevřené tlamy. Takové vystoupení se opakovalo třebas desetkrát za odpoledne, kolikrát se podařilo sbubnovat diváky. Staří jarmarečníci měli pro tyhle vysilující reprisy příznačný výraz, říkali tomu šlachta, pracovat jak na jatkách. Také Carlo Humberto musel ve svých začátcích provádět produkci jak na porážce, aby mnohokrát za odpoledne obměnil publikum. Ještě když vystupoval pod parapletem, jak se říká malému, chudému stanu, dělal program po šlachtecku, ale později, se zetěm, byli už na tom tak daleko, že hráli jen dvakrát za odpoledne. Večerní produkce nebyly – neměli světlo. V konstrukcích se svítilo svíčkami a později petrolejem, stanaři se však dlouho báli osvětlení, nebezpečí požáru bylo příliš veliké. Víc však ještě než po velkém stanu toužil starý Humberto při předvádění šelem po »kulaté práci«, jak říkali cirkusovému uspořádání na rozdíl od jednostranné produkce divadelní, za jediné umění, které je opravdu ve styku s obecenstvem. Dresura ve zvěřincové kleci ho mrzela, tam bylo všecko obráceno jen k mříži a tři strany obzoru byly mrtvé a hluché. Proto jak se Cirkus Humberto trochu vzmohl, pořídil si převoznou klec, skutečnou klec, celou ze železného mřížoví, namontovanou na nízkých kolech, do níž vehnal ve zvěřinci šelmy určené k vystoupení a kterou pak ve čtyřspřeží slavnostně přitáhl do manéže. Klec byla tři metry na tři metry, stačila tedy s nouzí na dvě zvířata, ale Carlo Humberto byl blažen, když mohl v ní, jak to tehdy bylo krotitelskou módou, honit zvíře z kouta do kouta, práskat bičem, vystřílet spoustu slepých patron, donutit vyděšenou šelmu, že řvala a cenila zuby, a nakonec ji přimět, aby si lehla s hlavou na prackách, a on, dompteur signor Carlo, postavil pravou nohu theatrálně na její hřívu za potlesku, který se k němu snášel ze všech stran. Jednou zastihly velikonoce Cirkus Humberto v severním Lombardsku. Na Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílou sobotu nemohlo se italskému národu hrát. Ty dny byly určeny pro větší správky a pro opravy stanů, vozů i nářadí, nad čímž vždy dohlížel děda Humberto s babičkou Luisou. Tenkrát prohlásili Bernhardu Berwithovi, aby dozor na opravy převzal sám. Ukázali mu, kde co vadného měli v merku, a odjeli. Při stlaní objevila Antoinette Berwitzová, že tatínek vzal s sebou krabici od doutníků, kterou si vždycky na noc dával pod polštář. Byla to škatule, ovázaná mnoha motouzy, kterou mu na smrtelné posteli odevzdala matka Bolierová. Krabice byla skoro plná zlatých lousdorů, které jasnovidka dovedla poschovávat před svým opilým krotitelem. Antoinette věděla, že tatínek už dávno tu krabici doplnil. Otevřel ji jen několikrát za život, když stihla cirkus těžká pohroma nebo když se vyskytla neobyčejně výhodná koupě drahého zvířete. Pak však zase škudlil a schráněl, dokud krabice Habanos nebyla zase plná. Berwitzovi tedy věděli, že se něco velkého s dědou děje. Na Bílou sobotu se vrátil s babičkou jakoby nic. Teprve při božíhodovém obědě se zatvářil slavnostně a při sklence červeného vína jim zvučnou italštinou s mnoha dvornými přízdobami oznámil, že se toho roku dožívá sedmdesáti let, že se cítí sice zdráv a svěží a může, jak celý svět ví a uznává, kdykoli převést svou produkci v plné síle, ale že boží moudrost doporučuje, aby lidé nepřepínali zbytečně strunu života; a že se proto po příkladu všech svých předků, kejklířů a provozovatelů slavného rodu Humbertova, rozhodl uchýlit se na zasloužený odpočinek, k čemuž si právě s mama Louise zakoupil v Horním Savojsku příjemný domek, obrostlý révou, se zahrádkou a dvorkem, kde hodlají v bázni boží cvičit pro Cirkus Humberto psy, kočky, opice, papoušky a jinou drobnou havěť. A protože zásluhy, kterých si jako zakladatel podniku dobyl, nelze pominouti mlčením a protože k železnému zákonu všech lidí na kolech patří povinnost všecko, co dělají, dobře prodat, žádá a jako senioršéf zároveň nařizuje, aby se v každém městě, v kterém do jeho odchodu budou působit, uspořádalo vždy jedno představení v gala na rozloučenou se signorem Carlem Humbertem, prvním a největším krotitelem dravé zvěře, slavným umělcem na provaze, obdivovaným cvičitelem koní a velezasloužilým zakladatelem tohoto Cirkusu Humberto, jenž si dobyl slávy a přízně všech korunovaných hlav Evropy. Děda Humberto se dostal při svém proslovu do nejlepšího svého vyvolavačského ohně, že mu rodina bezděky zatleskala. Toho roku se pak stala v rodinné kronice ještě jedna znamenitá věc. Společnost byla v Antverpách, když za nimi přijel z Bruselu starší ctihodný pán s licousy, provázený dvěma slečnami. Dal se uvésti do direktorského vozu, kde požádal pana Berwitze staršího, aby Cirkus Humberto uspořádal v Bruselu dobročinné představení, při němž by vedle umělců a umělkyň vystoupili také pánové a dámy z nejlepší bruselské společnosti. Pán s licousy byl královský podkomoří hrabě d’Ascensons-Létardais, jedna z dam byla jeho dcera Marie Anna, druhá její přítelkyně Anežka Steenhouwerová, dcera vládního komisaře v Turnhoutu. Podkomoří zaručoval řediteli normální příjem vyprodaného domu, přítomnost krále a jeho rodiny s celým dvorem, a bude-li Jeho Veličenstvo uspokojeno, zajisté také nějaký řád. Bernhard Berwitz přijal ovšem tuto skvělou nabídku a od příštího dne začala již komtesa Marie Anna i její přítelkyně docházet dopoledne do koníren i do hlavního stanu a zkoušely se ve skocích a v jízdě na nejlepších hřebcích humbertovských. Později přibylo ještě několik mladých dam a pánů, kteří měli jezdit čtverylku. Celému tomu šlechticko-měšťanskému kroužku byl přidělen Petr Berwitz jako vrchní štolba i učitel. Po deset dnech opustil Cirkus Humberto Antverpy a odjel do Bruselu, kde měl již připravenou velikou reklamu. Zahajovací představení ve prospěch královského sirotčince mělo obrovský úspěch, hrabě d’Ascensons-Létardais vystoupil v něm jako znamenitý střelec, nějaký mladý markýz dokonce jako clown a slečna Anežka Steenhouwerová vynikla nejen jako jezdkyně, nýbrž předvedla nejkrásnější volnou skupinu šesti bílých lipicánů. Jeho Veličenstvo bylo nadšeno, Bernhard Berwitz dostal řád velice vysoký, s palmetami a s titulem královského dvorního štolby, děda Humberto zlaté hodinky a Petr Berwitz zlatý prsten s brilianty. Mimo to se Petr stal osobním přítelem mnoha mladých šlechticů a šlechtičen. Cirkus Humberto zůstal v Bruselu pět neděl. Před koncem té šťastné doby v království, jež se vynořilo z operní arie, přišel Petr Berwitz za maminkou, když ve voze strouhala brambory, a s mnohými rozpaky se jí vyznal, že on a Anežka Steenhouwerová se milují a že se chtějí vzít a že komtesa Marie Anna to nadšeně schvaluje a slibuje jim všechnu přímluvu u rodičů Anežčiných. To byla věc, kterou maminka nemohla vyřídit sama. Šla na to oklikou přes dědu Humberta. Škrabal se za uchem, mluvil cosi o morganickém sňatku umělce s měšťanskou dcerkou, ale připouštěl, že ta holka vedla licipány znamenitě a při skocích že seděla v sedle jako přibitá. »Inu, při Panence Marii a svatém Ježíškovi,« dodal pak, zbožně se křižuje, »všelicos na světě je možné, i to, že by se holka z rodiny mohla dodat svobodnému umění. Vládní komisař není nijak větší titul než dvorní štolba Jeho veličenstva krále všech Belgů. Jen by se doporučovalo pozeptat se její rodiny, jak ji míní vybavit. Já jsem na medvěda a opici vyženil celý zvěřinec.« Po tomto dobrém zdání dědově nemohl už Berwitz otec klást žádné velké překážky. Vyžádal si den na rozmyšlenou, ale to bylo jen proto, aby si ještě jednou prohlédl synovu nevěstu, když dopoledne jezdila v manéži na hřebci Pomponovi. Shledal, že děvče je štíhlé, vysokých nohou a ohebných kloubů, že pěkně nese páteř a hlavu, že má velitelský chod a že drží koně pevnou rukou. Pak už jen objal Petříka a přál mu dobré pořízení v Turnohoutu. Tam byly svatební námluvy těžší, s křikem a slzami, ale po intervenci hraběcí rodiny ascensonské se to skončilo tichou resignací rodičů a blaženým vítězstvím dcery jedináčka. Poslední potíže byly ještě při skládání svatební smlouvy; způsobeny byly tím, že signore Carlo Humberto neuměl číst ani psát. Tak se odchodem dědy Humberta do savojského ústraní posunula zároveň ostatní kolečka: otec Berwitz se stal šéfem seniorem a Petr převzal rozhodování o firmě. To už přestal jezdit divoké jízdy se salty jako Signore Pietro. Otec si ponechal vystupování se šelmami a Petr podědil koně. Pod jménem Monsieur Alfred předváděl velké skupiny nádherných hřebců a jeho žena vynikla jako Madame Sylvia ve vysoké škole na onom vraném Pomponovi, na němž si před tchánem vyjezdila své štěstí. Ku podivu se ukázalo, že Petr svou volbou nikterak nechybil. Mladá ředitelka si přinesla z domova znamenité vychování. Několika maličkostmi u stolu udělala z prostého oběda hostinu a zvláště děda Humberto si před svým odchodem liboval, že »ta holka zavedla konečně způsoby, jaké se sluší osobám, k nimž chodí králové na návštěvu«. Mimo to byla Anežka velmi hospodárná. Několik generací úřednických kariér měla v krvi a z toho umění, jak počítati s málem a jak z mála udělat mnoho. Necouvla před žádnou prací, která ji čekala, ráno byla první na nohou, aby ostatním uvařila snídani, večer po představení sedala s jehlou v ruce a spravovala garderobu nebo šila novou. A do třetice všech potřebných ctností milovala zvířata. Nedovedla projít stájí nebo podél klecí, aby se nepomazlila se vším tvorstvem kolem a nedala každému nějaký pamlsek. Šla-li do města nakupovat, měla vždy o tašku více, aby do ní z kapesného, které jí posílali rodiče, nakoupila mrkve, tuřínu, jablek, oříšků, žemlí, cukru a odřezků masa. Zanedlouho byl každý její návrat z trhu provázen velkým křikem, jekem, dupotem a pobíháním za mřížemi menažerie i veselým ržáním v konírnách. Z opičince trčelo padesátero chlupatých praciček, které růžovým vějířkem lysých prstů žebronily o dárek. Mývalové, lišky, vlk, jezevec, medvědi stáli u mříže nebo sítě na zadních nohou, lvi a tygři se tlačili k železným tyčím, aby ji zdaleka mohli zahlédnout, papouškové se čepýřili a křičeli svou vlastní chválu, vlnité ovce byly sraženy v popředí kotce, cvičené husy kejhaly a starý kozel Modrovous, kterému děda Humberto barvil dlouhé vousy krásnou azurovou barvou, div nevyrazil branku své ohrádky. Modrovous se čtyřmi bílými kozami vlastně nic neuměl a vystupoval v cirkuse jen v někdy pantomimách, když znázorňovali útěk sedláků před cizím vojskem. Pak se hnal divokým úprkem za letícím hejnem hus a za jásotu dětí přeskakoval nejkrkolomnější překážky. Bylo to málo, co za své neutišitelné žroutství poskytoval, jinak působil jen samé neplechy, ale vozili ho světem, protože se věřilo, že kozy zahánějí od zvěřinců nákazy. Cirkus je pln všelijakých pověr a humbertovští lidé nemálo oceňovali, že se nová principálka od první chvíle všemu přizpůsobila. Krátce po svatbě ji zachytila babička Humbertová za ruku, když chtěla položit spravený kostym na postel. »Nom de Dieu, ma chère,« vykřikla stará jarmarečnice, »jen to ne, jen to ne. Kostym přes postel – půl roku bez vystoupení!« Anežka zvedla obočí, pokývala hlavou a od té doby vždycky hned kostym zavěšovala. Bylo jí jasno, že je ve světě, který má své zvláštní, ale pevné řády. Všecko tedy slibovalo nejblaženější budoucnost, kdyby cirkus nebyl věčná hra se smrtí. Začalo to tím, že tygřice Miuma měla mít mladé, ale v tom choulostivém čase se nachladila a přes všechnu péči pěstitelů zašla. Tygr Paša osaměl a zřejmě se trudil. Anežka byla jediná, která docházela k jeho kleci s mazlivým voláním a s něžnými slovíčky. Mužští mysleli, že šelmy nelze zvládnut jinak než úděsem a zastrašováním. Paša byl pln nedůvěry k lidem a dost dlouho to trvalo, než si zvykl na štíhlou ženskou postavu, která přinášela kousky masa i mimo čas krmení a nikdy mu neublížila. Pak už ji netrpělivě čekal, a jak se objevila, třel ucho a krk a pak celý bok o mříž, vydávaje tiché kňourání, kterým prosil o pomazlení. Anežka vztáhla ruku a škrabala jej lehce, pak vydatněji v naježené srsti. Sklopil uši a byl by zřejmě vydržel tuto líbeznou hru celé hodiny. Když osiřel, stupňovala se jeho náklonnost k Anežce přímo v lásku. Nezajímal se o nic jiného než o ni, přicházela-li skákal za mřížemi jako divý, odcházela-li, kňučel lítostí a dal se pak do neúkojného pobíhavého přešlapování podél mříže. Byl to opravdu krásný bengálský tygr v plné síle čtyřletého samce. Anežka stále naléhala na tchána, aby k němu zase opatřil tygřici. Než se nějaká našla, pokoušel se starý Berwitz zabaviti Pašu tím, že by ho vycvičil k společnému vystoupení se lvem Sultánem. Dalo to dost práce, než se obě zvířata v přitažených klecích natolik sblížila, že se mohl odvážit vpustit je do společné klece bez rvačky. Když se to podařilo, začal Berwitz s dresurou. Po prvních kouscích chtěl je naučit, aby usedli k závěru na vysoké podstavce, mezi nimiž by se krotitel obecenstvu uklonil. Bylo to k jaru, cirkus tehdy zrovna zabočil do Švýcar. Když byly v Churu, přišly najednou teplé větry, s temen Alp válo podjaří všelijakými vůněmi. »Paša je nějaký neklidný,« řekla jednoho večera Anežka tchánovi, »dejte si, tatínku, na něho pozor. Dnes po mně sekl prackou. Jde na něho jaro.« »Paša je prevít,« odpověděl tchán. »Mám vždy při sobě pár pistolí. Ale ty k němu chodíš jen tak, ty mu nevěř.« Ráno se opakovalo v cirkusové kleci cvičení s podstavci. Paša se dlouho vzpíral skočit nahoru. Konečně ho Berwitz k tomu přiměl a Paša se tam usadil se zlým zeleným leskem v očích, supě a prskaje. Sultán zatím pobíhal v protějším koutě mříže. Nyní došlo na jeho apel. Bič zapráskal. »Sultán – hop!« Sultán zarejdil zadkem až do kouta, pak se přikrčil a velkým skokem těžce dopadl na podstavec. Skok byl příliš prudký, podstavec se převrhl a lev na odskoku vrazil do podstavce Pašova. Paša sklopil uši, zafuněl a přikrčil se. A tu udělal Bernhard Berwitz osudnou chybu, že chtěl rychle zvednout padlý podstavec. Jak se sehnul, Paša skočil. Prackami mu dopadl na pravou paži, kterou drápy rozdrásal. Jeho strašné tesáky se zahryzly Berwitzovi do stehna. Krmič, který stál u klece s vidlicí, spustil křik a běžel na druhou stranu klece, aby Pašu odehnal. Nemohl ho však zasáhnout, protože vyděšený Sultán běhal podle mříží a Paša vlekl svou oběť do středu klece. Anežka v tu dobu poklízela ve voze, když zaslechla křik lidí a řvaní lva. Vyrazila ihned skokem přes schůdky a pádila do stanu. Jak rozhrnula oponu, viděla, co se stalo. Velitelsky vykřikla: »Pašo!« Tygr na její zavolání zvedl hlavu. »Pašo! Pusť!« Paša se sklonil, aby pustil nebohého Berwitze. V té vteřině zazněl výstřel. Paša nějak změkl v kříži, vycenil zuby, ale zapotácel se. Petr Berwitz, který zatím byl doběhl z koníren, nabíjel po druhé. Bylo to zbytečné, tygr se položil. S krmičem zahnali lva do kouta a vytáhli omdlelého otce. Za chvíli s ním odjížděli do nemocnice. Probudil se tam a usmál se, spatřiv nad sebou Antoinette i Anežku. Lékaři ujistili rodinu, že rány nejsou smrtelné a že jim tatínka za pár týdnů vrátí. Cirkus Humberto odjížděl co Curychu bez svého šéfa seniora. A už se s ním neshledal. Bernhard Berwitz dostal z Pašových drápů, plných setlelého masa, prudkou otravu krve. V Inšpruku obdržel Petr matčin dopis, v němž mu oznamovala, že tatínek umřel, že ho pohřbí na churském hřbitově a pak že odjede za rodiči do Savojska. {{Konec formy}} 3as8s2lh1yeicf3mbmoqmchyn8vqaog 0 85579 281910 281863 2022-08-12T13:07:47Z JAnDbot 3086 fix zdroje wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = Část první III. | ČÁST = Část první IV. | DALŠÍ = Část první V. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = IV. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 55- | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Tak se Monsieur Alfred a Madame Sylvia stali nenadále jedinými vládci nad firmou Cirkus Humberto. Podnik měl společnou prací tří generací znamenitý základ a Petr byl odhodlán rozvinout jej podle svých zálib, které se značně lišily od střídmého vkusu jeho otce. Tu zimu, kdy ještě nosili smutek, věnoval pečlivé obnově veškerého zařízení a šití nových, fantastických kostymů. K pohádkově něžným úborům, které se uchovávaly ještě z dob babiččiných, přibývaly nové, prudkých, silných barev, exotických linií, plné zlata a stříbra a třpytného flitru. Po prvé oblékl Petr uváděče a sluhy do jednotné zelené livreje, štolby a stájníky do modré, muzikanty do šarlatově rudé. Zároveň začal rozšiřovat zvěřinec. Před několika lety přeměnil jakýsi pan Gottfried Hagenbeck v Hamburku svůj obchod s mořskými rybami na dovoz cizokrajných zvířat. Původně kupoval jen podle náhody od lovců velryb a od vracejících se námořníků jejich všelijaké úlovky, tu pár tuleňů, tu lední medvídě, tu papouška, tu opičku. Začal je vystavovat jako zvláštnost na jarmarku u dómu, ale ukázalo se, že nakonec je ještě velmi dobře prodal potulným lidem komediantským. Dokonce se u něho poptávali i během roku, shánějíce všelikou exotickou zvěř i dravé šelmy, neboť toto zboží chodilo do Evropy jen přes Londýn a Liverpool a bylo v librách hanebně drahé. Zařídil si tedy pan Gagenbeck na Starém trhu v St. Pauli nový obchod, který byl hojně zásoben, když kapitáni i námořníci zámořských lodí zjistili, že tu dobře zpeněží, co jindy přiváželi jen tak pro zábavu. Už otec Berwitz začal obchodovat s panem Hagenbeckem a pochvaloval si dobrý a levný pramen. Nyní se i Petr za ním rozjel a krom nákupu získal u něho dvě cenné zkušenosti. Především se tam setkal s Francouzem Henri Martinem, krásným šedivým starým pánem, který celý život krotil a cvičil divoké šelmy. Petr s ním strávil večer a po prvé v žití od něho slyšel, že všechna ta zběsilá »divoká dresura« se střelbou a bitím zvířat je hloupá surovost a že on, Martin, už půl sta let dovede ochočit každou šelmu bez násilí a bez trýznění. Petr bezděky vzpomínal na svou ženu, že opravdu svedla pouhou laskavostí mnohem víc než děda Humberto i nebožtík otec bičem a vidlicí; vždyť i ten Paša na pouhé její zavolání pustil otce, a kdyby nebyl Petr v tu chvíli střelil, mohl mít to drahocenné zvíře dodnes. Druhá důležitá věc, o níž se Berwitz u pana Hegenbecka dověděl, bylo sdělení, že na Reeperbahn je prostorná cirkusová budova upravená na přezimování a té chvíle volná a že v bohatnoucím Hamburku lze se změnami programu provozovati cirkus po kolik měsíců. Nazítří si tu konstrukci prohlédl a hned ji najal. Od těch dob měl Cirkus Humberto zajištěno své pevné zimní působení a nebyl odkázán na náhodu a nemusel pausovat. Příštího pak jara se Cirkus Humberto vydal na své slavné tažení, o kterém snil Petr Berwitz několik let. Přes Varšavu a Rigu putovaly jeho vozy, káry i karavana koní a hnané zvěře do Petrohradu. Hráli tam před carem a carským dvorem s nesmírným úspěchem. Stará baltická šlechta zbožňovala cirkus a zahrnovala jeho umělce dary, car sám vyznanamenal Berwitze řádem a daroval mu čerkeskou šavli. Pak byly týdny a týdny s vyprodanými domy v Moskvě. Berwitz měl dobrý nápad, že přibral do programu balagančíky, ruské lidové šašky, kteří byli blaženi, že mohli provádět své šprýmy a kejkle v tak vznešeném prostředí. A kolem dokola manéže se kupilo obecenstvo s hravě veselou duší dítěte, zbožně sledující každý odvážný výkon a bouřlivě se chechtající každému žertu. I ti bohatí moskevští kupci s baculatými manželkami a po šlechticku vychovávanými dětmi i ti vysocí státní úředníci se zlatem na límci a s krásnými ženami, které v lóžích hrály samy o sobě velké divadlo, ti všichni dovedli přijít několikrát za sebou na týž program a halasně projevovat spokojenost a nadšení. Charkovem počínajíc začal Berwitz k balagančíkům přidávat i závody svých jezdců s domácí jezdeckou elitou kozáckou. Nejednou se stávalo, že jeho nejlepší hippisté byli zastíněni a poraženi divokou bravurou ukrajinských hraničářů, ale tím větší byl pak příliv k pokladnám, tím nadšeněji se hrnuli lidé z daleka široka k Petrovu stanu. Letělo podél Donce i Donu slavné donesenije, jaký vydajuščicí cirkus zavítal v gosudarstvo, jaká znamenitá tolpa vsadniků je tu u porogů dněperských, jaká krasota každé jejich životnoje a jaký výzov učinili na vojenné bratrstvo kozácké. V Jekatěrinoslavi to už vypadalo, jako by stará síč ožila ve své největší slávě a jako by se zas jednou celé tovaryšstvo zvedlo pod košovým atamanem a táhlo na vragy, na bisurmany, – tak byl stan do nedohledna obklopen koníky, na nichž se sem sjelo návštěvnictvo, aby vidělo vybrané vousaté Záporožce, jak vjíždějí do arény za zpěvu, který zněl z jejich mocných hrudí jako varhany. a dál k Donu a dál mezi Kubánce, všechny gorodky, slobody, selenije a chutory byly na nohou, aby viděly Cirkus Humberto a triumf svých jezdců nad jízdou Západu. A pak za Georgijevskem a Pjatigorskem přišel rozeklaný Kavkaz se svými vůněmi. Stupně sedadel kolem manéže byly přeplněny podivně krásným lidem různých kmenů, ale stejně žhavých očí a stejně vášnivého temperamentu. A Petr Berwitz vedl svou výpravu dál, přes strmé zelené hory na Tiflis a k řece Kuru a k bledým vodám Kaspického moře a znovu do hor, do tajemných končin, kde se jim objevovali osmahlí lidé na velbloudech a kde končilo všecko dorozumění a tři dragomani museli společnosti sloužit za tlumočníky perštiny. Prachem pouští a úhorem skal se karavana doplazila do Teheránu. Petrův romantický sen se splnil. Nezjevil mu žádné růžové a zlaté sídlo orientální nádhery. Teherán byl nedohledná hromada hrubě uplácaných, nevzhledných staveb a špinavých ulic, ale byl v něm ten, po kom Petr Berwitz v touze po mimořádném dobrodružství prahnul, byl v něm perský šach, jmenoval se jako v pohádce Nasreddin, soudil dopoledne mezi vodotrysky v šestém nádvoří provinilce a dosuzoval je k baštonádám a uříznutí ucha a pak básnil milostné básně, ačkoli měl k tomu u dvora svého korunovaného básníka. A šach Nasreddin navštívil se svými rádci a generály Cirkus Humberto a sledoval zamyšlenýma očima zpod napolo spuštěných víček bez pohnutí celý pořad. Byl spokojen? Nebyl? Ani zkušená Anežka nebyla s to uhodnout z té melanocholické tváře její tajemství. Ale druhého dne přivedli k Petrovi důstojníka, který mu francouzsky oznámil, že Jeho Veličenstvo šach všech králů bylo uspokojeno a večer míní přijít opět. A stalo se, že šach přicházel den co den, stále se stejně mrtvou tváří, která se nezachvěla při skoku smrti ani při reji šašků, nehybné zjevení, které uklonilo hlavu s vysokým fezem, jen když v závěrečné apotheose rozvinuli před jeho lóží perský prapor. Zato denně dostával Petr od podivných starců všelijaké svitky pergamenů, plné obloučků, čárek a teček, o nichž mu na velvyslanectví řekli, že jsou to verše perských básníků, opěvujících vznešenost umění vzácných cizinců. Teprve když Cirkus Humberto ohlásil konec svých pohostinských her, dostavilo se, nač Petr tak toužebně čekal a proč vlastně až sem do Perise táhl: šach mu poslal vlastnoručně podepsaný list, v němž mu děkoval za požitky, které mu připravil. K listu byl připojen dokument, kterým byl Monsieur Alfred jmenován Emírem bílých koní a udělena mu hodnost plukovníka perské jízdy. Poselstvo, které listy doručilo, přineslo zároveň nádhernou plukovnickou uniformu, kterou Jeho Veličenstvo darovalo panu Alfredovi na památku. Od těch dob předváděl Petr Berwitz volnou dresuru koní v perské plukovnické uniformě, s čerkeskou šavlí po boku. Původně chtěl Petr z Teheránu ještě dál, bájil cosi o triumfální cestě Indií, ale Anežka se tomu vzpírala. Její střízlivý rozum odhaloval všechnu nedostatečnost jejich přípravy pro cestu nehostinnými zeměmi, poruchy vozů, utrpení lidí a zvířat, která namnoze byla přímo ohrožena na životě. Také obchodně bylo to podnikání nejisté, když každá stagiona byla vykupována cestou příliš dlouhou a příliš vysilující. Petr na polovinu uznával, docela se však se svou myšlenkou rozloučil teprve tehdy, když si zde v Teheránu ověřil, že jsou tu na prahu zemí, kde kvetou zcela jiná kouzla než ta, která pěstoval Cirkus Humberto. I na malých městských tržištích setkával se již s polonahými kejklíři, kouzelníky, akrobaty a fakiry, kteří prováděli věci v Evropě zcela neznámé nebo dělali jako nejvšednější věc cviky, které se na Západě už považovaly za vrchol. Našel tam arabské skokany, kteří s úsměvem proletěli dvojím salto mortale, viděl malé hochy, kteří s překotnou rychlostí prováděli přemety na místě, takže jejich trup vypadal jako kroužící kolo ve vzduchu. Na jednom prostranství objevil skupinu šikmookých žlutých ošklivců, kteří balancovali roztočené talíře na vysokých hůlkách s dokonalostí, jaké nikdy v Evropě nespatřil; a zcela běžné bylo narazit někde na fakira s tančícími hady nebo na jiného, který si probodával tělo a jazyk a chodil po žhavém uhlí. Byli tu kouzelníci, kterým z prázdné kovové misky vyrůstaly náruče vonných květin, byli tu chlapíci, kteří neměli nic než špinavý hadr kolem beder, misku na milodary a tyč, kterou volně postavili na zem a pak na ni dovedli vylézt a kroužit na ní, jako by to byl nejpevnější stožár. Viděl honce velbloudů, kteří se svou oblíbenou velbloudicí prováděli znamenité kousky dresury, ač každý ví, že velbloud je zvíře nejtvrdohlavější. Viděl cvičitele huňatých koček, kteří hráli s nimi celou divadelní hru. Viděl tanečníky v ženských šatech a panáčková divadla a kouzelné stínové hry a za městem objevil rozlehlé přírodní divadlo, kde hráli jakési pašije o svatém mučedníku Alim, při čemž na scénu vjížděly celé stovky jezdců na arabských a perských koních. Na jednom náměstí se setkal s krotkou tygřicí, kterou její majitel vedl na řetízku po ulici. Vracíval se z těch přezvědných výprav s těžkou hlavou a vzdychal Anežce při večeři: »To je země, panebože, to je země – celou ji sebrat a odvézt do Evropy, to by byl teprve cirkus!« Petr Berwitz tu vytušil velké objevy. Zanedlouho potom přišli do Francie první arabští akrobati, přišli čínští žongléři a japonští ekvilibristé a Evropa začala žasnout nad dokonalostí neznámých starých kejklířských kultur. Jednou však přiběhl Petr Berwitz za svou ženou obzvláště rozčilen; na jižním předměstí Teheránu objevil cvičeného indického slona. V očích mu to hořelo a ústy a rukama nestačil vykládat, jaký je to kolos a co všecko umí. Ještě neskončil a Anežka už si připínala klobouk. Věděla, co ho posedlo: slona koupit. Byl to jeden ze záchvatů, kdy už svého Petr znala, že s humbertovskou tvrdošíjností provede, co si vzal do hlavy, ať to stojí co to stojí. Ale proti tomu »ať to stojí« se bránila její střízlivá rozvaha. Proto se rozhodla sama se na slona podívat a vsunout se se svým hospodářským rozmyslem do celé koupě. Byla to její taktika, jak s Petrem nejlépe pochodila, když se za něčím pobláznil: pustila se s ním do toho, ale pak ponenáhlu brzdila a přitlačovala, až se věc dostala do rozumných kolejí. Tentokrát, než doběhli do předměstí, přiměla Petra aspoň k poznání, že nesmějí hned vystoupit jako kupci a že se napřed musí přeptat jinde, jakou cenu má zde takové zvíře. Proti slonu samému neměla námitek, zalíbil se jí na první pohled a sama ocenila, jaká by to byla na řadu let atrakce. Také byly pěkné úspory ze šťastného zájezdu v těžkém kovaném kufru a možná, že bylo rozumnější uložit exotické peníze do vhodného nákupu než je se ztrátami měnit v bankách. Muselo se však na to jít opatrně. Slon patřil malé komediantské skupině, patrně rodině, jíž představoval celé jmění. Ještě odpoledne obcházeli Berwitzovi evropskou kolonii a radili se se spřátelenými obchodníky. Výsledek byl, co jim poradili ti nejzkušenější: najít si domorodého vyjednavače, nejlépe molaha, kněze-písaře, a nabídnout komediantům výměnou za slona nějaká zvířata ze zvěřince. A hlavně nepospíchat. Týden nebo deset dní nesmí při takovém obchodu zde nic znamenat. Ve skutečnosti trvalo vyjednávání s Arr-Šehirem, majitelem slona, plných sedmnáct dní a koupě by se nebyla uskutečnila, kdyby nebyla Anežka v kritické chvíli přišla se spásnou myšlenkou, že se slonem převezmou i Arr-Šehira a jeho rodinu. Ukázalo se pak, že jde tu o příbuzenstvo trochu rozvětvené, v němž se záměry křížily. Arr-Šehir sám se svou ženou byl zřejmě získán pro myšlenku cestovat s bílými sáhiby po vzdáleném světě, druzí však chtěli stále zpět do Indie. Skončilo se to tak, že Petr Berwitz dal vzpurnému příbuzenstvu celou malou menažerii, Arr-Šehira odškodnil hromadou perských a ruských peněz a tím, že ho i s jeho ženou angažoval na pět let jako kornaka, vůdce i ošetřovatele slonů, s platem podle indických představ knížecím. Tak se dostal slon Bingo v Cirkus Humberto a paní ředitelka měla o miláčka více. S tímto ziskem se už Berwitz nebránil návratu. Zvolil pro něj karavanní cestu evropských kurýrů přes Tabríz a Erzerum, cestu, na kterou dohlížely tři ambasády, anglická, francouzská a turecká, a kde prý je poměrně nejvíc karavanserajů. Ale byla to neskonale horší jízda než cesta tam. Domnělá silnice byla pro vozy téměř nesjízdná, bez mostů, dokonalý obraz státního názoru perského, že upravená cesta přivádí nepřítele do země. Místy se vlekli pouští, místy se museli bránit Kurdům. O výživu byla nouze, počasí jim nepřálo. Vozy zůstávaly trčet jednou v prachu, jednou v bahně, jednou v rozsedlinách půdy, lidé dostávali nemoce, zvířata byla leckdy polomrtvá žízní a hladem. Na turecké straně bylo to o něco lepší, hlavně se častěji vyskytovala města, kde se mohli pár dní zdržet a trochu se zotavit. Ale zdálo se to vysilující putování Malou Asií být bez konce a v některých vozech se už i ozvalo reptání, že všecko ještě cestou zahyne, jen aby si patron dovezl plukovnické gatě. Nejvíce energie měli v těch dnech Anežka a slon Bingo. Anežka, všecka vyhublá vedry a námahou, objížděla na svém Pomponovi celou karavanu, pomáhala u každého zavázlého vozu, vedla jezdecké výpravy za picováním, povzbuzovala ochablé, navštěvovala nemocné a dovedla i v chudých, rozbitých vsích najít cosi jako pamlsek pro svá zvířata. Slon Bingo šel vytrvalým klidným chodem uprostřed karavany, nevadil mu ani žár slunce, ani liják. Kdekoli uvízl vůz a koně i lidé se marně namáhali jej vytáhnout, slon Bingo se opřel čelem a vytlačil jej na sjízdné místo. Jen když přišli k nějakému vodnímu proudu, nedal se zdržet, zvedl chobot a s radostným troubením pádil do řeky, kde se vyplaval a vyválel v bahně, potápěl se a postřikoval za stálého spokojeného ryku. Tak se pomalu v sedlech a vozech sunuli nevlídnou, nehostinnou zemí, zastavujíce se jednou denně i v malých, bídných vsích, aby tam beze stanu, pod širým nebem pořádali »představení«, to jest zkoušky, aby nevyšli ze cviku, pouhá pracovní opakování s lidmi i se zvířaty, při nichž vybírali od sbíhajícího se obyvatelstva vstupné ve způsobě chleba nebo ovčího mléka a sýra. Betr Berwitz byl ze starého kejklířského rodu a věděl, proč tak houževnatě lpí na denním cvičení a zkoušení. Znal nejeden případ, kdy měsíc zahálky stačil, aby umělec klesl ve výkonnosti na celý rok. Ostatně všichni cítili vášnivou potřebu denní práce, na kterou si v tuhém svém životě navykli. A tak i nemocní slézali o těch zastávkách s vozů a spoluvytvářeli ta podivná představení, k nimž dělníci urovnali manéž mezi kruhovou hradbičku kamení, přesně vyměřenou na svých čtyřidvacet loktů. A tak se někde nad vyschlou řekou Kizil Uzen či na březích jezera Urmijského či na prahu horstva Kara Dagh náhle rozřinčela plechová hudba a dva jezdci vjeli prudce do manéže, každý stoje na dvou koních, zahajující číslo, římská jízda. A pak předvedl Monsieur Alfred, práskaje bičem, volnou dresuru koní bez chocholů a bez cetek, Madame Sylvia jela vysokou školu, jiní jezdci voltižovali, akrobati skákali, clownové klopýtali a padali, Léon Gambier zápasil s medvědem a nutil lva chodit po kouli, šašek Hamilton přijel na divokém oslu a nakonec vešel rozvážně obr Bingo a tančil po rozestavených lahvích, to všechno mnohdy znovu a znovu, když se to nepovedlo, pod vysokou modrou oblohou Asie, za nevídaných krajinných prospektů. Jednou hráli v rozvalinách nějakého dávného města, na obzoru před sebou měli obrovskou horu Kuhi Nuh, o níž jim lidé vyprávěli, jak před několika lety sopečným výbuchem zničila kolik osad na svých úbočích. Cirkusáci přikývli a zkoušeli dál, nic nevědouce o tom, že Kuhi Nuh je persky Hora Noemova a že ta probudivší se sopka je hora Ararat a ty zříceniny kolem že je starověká armenská metropole Artaxata. Pobyli si týden v turecké pevnosti Erzerum a nijak se nezajímali o boje, které tu svedl ruský generál Paskevič, když Erzerumu dobyl. Táhli podél říčky Kara-su a neměli tušení, že je to horní Eufrat, na němž, po tisících mílích toku, leží biblický Babylon. Hráli v Kaisarichu uprostřed římských zřícenin a nestarali se o to, že jsou to zbytky pyšné Caesareje, hlavního města někdejší Kappadocie, rodiště sv. Basilia. Putovali po březích Kizil Irmaku a nevěděli, že je to památný Halys, který tu kdysi tvořil hranice Persie. Když je vedl k městu Angoře, podivovali se krásným vlnatým kočkám, králíkům a kozám, které tu pěstují, ale nic nevěděli, že vstupují do starověké Ancyry, kterou založil král Midas, a že monumentální rozbité sloupy, mezi nimiž dal Berwitz postaviti vozy, jsou zříceniny mocného chrámu Augustova. V Eskišehiru je zajímaly hroby několika mohamedánskch světců, u nichž se stále konaly pobožnosti, ale odkud by mohli vidět, že zde byla vítězná bašta rytíře Gottfrieda z Bouillonu? Byli prostí lidé, kteří většinou neuměli ani číst, ani psát, a neznali nic důležitějšího než jak udržet nebo zlepšit svou výkonnost. Všichni se vrhali do práce s vášní lidí zamilovaných do svého řemesla, zapomínajíce na strasti a utrpení s cítíce najednou, že jejich posláním je dokonalost, kterou musí prokázat, ať vystoupí před císařem francouzským nebo před otrhanými Kurdy, Armeny a Turky; a že právě tou dokonalostí pro dokonalost samu tvoří výjimečný celek, který nemůže zahynout a ztroskotat a v němž není už jen pan Alfred nebo pan Gambier nebo pan Hamilton, nýbrž společný a nerozdílný Cirkus Humberto. Konečně se přiblížil den, kdy na oživenější silnici a na hustějším zabydlení kraje poznávali, že se blíží velkému městu. Petr s Anežkou opustili zvolna se vlekoucí karavanu a klusali napře, do stále stoupajících vrchů, na jejichž hřebenu nesčetné cypřiše jako černé svíce zvěstovaly hřbitov. Manželé nedočkavě vyjeli nahoru a na jednom místě oba současně zarazili koně. Hluboko pod nimi zelenavě zářil Bosporus. Bílá pěna ovíjela oba břehy, které se vpravo úžily a klikatě se ztrácely do zamžené dálky. Tisíce bílých a barevných skvrnek se třpytlo na hedvábné hladině, lodi a čluny, které pomalu brázdily nehybnou vodní pláň. A po levé straně naproti se vzdouvalo jiné moře, neklidnější a rozervanější, svítivě bílé moře kamenných zdí, zvonových kopulí, naježených minaretů, sevřené v dáli zubatými podvojnými hradbami, jejichž černé věže stoupaly a klesaly přes vrchy i údolí zase až do ztracena, – Istambul, Cařihrad, město padišahovo. Anežka se nemohla nasytit zázračné krásy, která se před nimi rozprostřela. Petr byl mnohem dříve u svých životních zájmů. »Báječná dekorace,« pravil po chvilce. »A hlavní věc – konečně Evropa. Kdepak asi bydlí sultán? Musíme se usadit co možno nejblíž u paláce. Ale kavalkádu bychom měli provést z druhé strany, od hradeb, nástup z přístavu a z lodí by se dal těžko provést. A v Cařihradě se musíme dobře prodat.« Ještě jak tu tak stáli, zrála v jeho hlavě myšlenka provézt celý podnik městem tajně a nepozorovaně až za městské hradby, kde by teprve připravili slavnostní vjezd do Cařihradu. Dva dny stály jeho vozy ve Skutari, než si všecko projednal. Třetího dne vpodvečer začali nakládat na lodi, které najal, a už za tmy přistával náklad za nákladem u Zlatého rohu. Bylo to trochu obtížné, vyjíždět s vozy a koňmi na přístavní mosty při svitu luceren a pochodní, ale podařilo se to bez nehody. Temnými, neosvětlenými ulicemi plížil se pak vůz za vozem, provázen několika desítkami kavasů, neznámým městem, až se před nimi otevřela černá brána a po několika krocích se octli ve volném kraji. Zabočili do strání vpravo a pomalu sjeli do údolí pod hradbami. Za chvíli tu zazářily mezi ohradou z vozů ohně a opět se začal táborový život. Zůstali v té zapadlé dolině pět dní, než bylo dokonale vyspraveno, co se poškodilo trmácením po Asii. Zatím najal Berwitz rozsáhlé zbořeniště u velké mešity Achmedovy a připravil si turecké i francouzské ručníky, jak se odjakživa říká dlouhým úzkým cirkusovým plakátům. Šestého dne byl konečně proveden slavný nástup. Všechno příslušnictvo cirkusu muselo si vzíti nejparádnější kroje, ale Berwitz si ještě projednal s úřady, že mu půjčili sto padesát vojáků, které všechny oblékl v kostymy z pantomim. I rozvinul se pak průvod, jakého ještě Cařihrad neviděl. Vpředu za oddílem kavasů jeli dva středověcí heroldi se stříbrnými dlouhými trubkami, jež hlaholily fanfáry, kdykoli hudba vzadu dozněla. Pak se objevili tři římští jezdci s kovovými holeněmi na nahých lýtkách, s antickými helmicemi nad bezvousou tváří, prostřední z nich nesl standartu Cirkus Humberto. A za Římany jel plochý vůz, na němž seděli zády k sobě hudebníci v červených a zlatých livrejích, vyhrávajíce marš za maršem. Nato se za celým oddílem antické jízdy vynořila zlatá závodní kolesa římských cirků, tažená čtyřmi koni vedle sebe, na voze stál Petr Berwitz s nachovým pláštěm v póze Caesara. Za tímto antickým zjevením jel vrchní štolba s Madame Sylvií, oba v červených anglických fracích a černých čapkách, jako by vyskočili z nejmodernější londýnské rytiny. Za nimi tři krasojezdkyně v růžových, krémových a azurových sukénkách; pak dva španělští hidalgové, plni stříbrného vyšívání, se sevillskými černými plochými klobouky, jimiž s velkou grandezzou pozdravovali všechna zamřížovaná okna. Pak jel oddíl vojáků oblečených za Araby, v dlouhých splývavých pláštích, a pak oddíl ruských kozáků. Tito vojáci se zprvu vzpírali obléci uniformu ďaura a nepřítele islamu, až jim Berwitz namluvil, že je to válečná kořist. Tu teprve se jim zalíbilo koketně si nasadit ruskou čapku a jet městem s levicí opřenou v bok. Za nimi vedli modře livrejovaní podkoní chloubu stájí humbertovských, šest bílých lipicánů s růžovými chřípěmi. Potom šla skupina vojáků kostymovaných jako perští sokolníci – to byla nová, teheránská myšlenka Berwitzova – a na kožených rukavicích nesli pestrobarevné pokřikující papoušky. Nato byla dvěma býky zebu tažena klec s tygry a ve čtyřspřeží vezena klec se lvy. Za ní mašírovali vojáci oblečení do modročervenozlatých krojů, kterým se v cirkuse říkalo marokánské. Nesli v rukou pozlacené klece s malými opičkami. Osm najatých hamalů, začerněných ve tváři a na rukou, s obrovskými turbany s peřím na hlavách a ve fantastických žlutých a červených úborech nesou zdobná čínská nosítka, na nichž seděly dvě ženy artistů, přeměněné ve víly. A pak se zjevil užaslým divákům majestátní slon Bingo, ověšený rudými čabrakami se zlatými třapci; na hlavě mu seděl důtojný Arr-Šehir v bílých šatech a zlatém turbanu, na zádech se mu pohupoval palankin, z něhož mávaly čtyři hurisky s tvářemi zakrytými závoji. Byly to ženy sluhů a koňáků, pračky a myčky, které s nabarvenýma očima vypadaly jako nejsvůdnější zjevení. Ale to ještě pořád nebyl konec průvodu. Ještě se objevili strakatí šaškové s cvičenými psy, v čele pan Hamilton na divokém oslu, který byl ku podivu poslušný. Mezi poskakujícími a kotrmelcujícími augusty vezli sluhové kozla Modrovousa s jeho bílou a nyní ověnčenou družinou, párek muflonů, stádečko ovcí, jezevce a medvěda. Byla to nejstrakatější skupina, neboť sluhové měli na sobě všeliké ty staré přepychové uniformy, které sbírával děda Carlo. A pak ještě jelo několik středověkých zbrojnošů opět se standartou Cirkus Humberto a byl konec. Vyplatilo se Petru Berwitzovi, že tolik péče a nákladu věnoval režii svého vstupu do Cařihradu. Představení za představením bylo natřískáno, evropská kolonie i poddaní padišahovi přicházeli znovu a znovu. Sultán se neobjevil, ale vzkázal Berwitzovi, zda by nemohl uspořádat pro něho a pro jeho dvůr zvláštní představení v císařských zahradách. Berwitz ovšem ochotně připověděl a hrál pak třikrát před Jeho Veličenstvem a před tribunou zakrytou závoji, kde usedl celý císařský harém. Abdul Medžid byl tak spokojen, že si dal Berwitze představit a pozval ho k prohlídce svých stájí. Petr Byl znalec koní a byl hrdý na ušlechtilá zvířata svého podniku. Ale v sultánských konírnách nemohl utajiti překvapení a nadšení. V dlouhých řadách stáli zde nejkrásnější potomci pěti posvátných kobyl Mohamedových, Džulfé, Koheily, Maneti, Saklaví a Tusie, všichni s nádhernou hlubokou hrudí, jemným svalstvem, dlouhou kostí ramenní a krátkými holeněmi, krátcí v bedrech, a silní v útlých nohou, jako stvořeni pro vytrvalý rychlý běh, praví pijáci větrů. Byli tu hřebci z Nedžedu, nejlepší odchovanci slavných pěstitelský kmenů Beni Sacher, Haddžerad, Muali, El Ruola, El Sbaa; bylo tu i několik bílých kobyl vytrvalecké rasy Tvaifé a dlouhokrkých Manakui, jež chová kmen Vuold Ali. Petr to dovedl ocenit, neboť věděl z tradice, že kobyly těchto rodů se považují mezi Araby za neprodejné. Všechny ty nedohledné stáje hostily samé bělouše. Byli všech odstínů: sametoví, stříbrní, železní, popelaví, mléční, červení, modří, byli tu mušky a pstružky a grošáci a jablečňáci a jako největší vzácnost stáli zvlášť dva atlasoví s růžovou pletí a s hedvábným lesklým vlasem. Za araby se řadili nádherní hřebci berberští s vyklenutým nosem a jeleními krky, statní bělouši z rodu Ben Chareb, hnědáci vysokého chodu z rady Haymur i drobní nezdolní vytrvalci v cvalu rasy Maziris. A peršané tu byli, vznosní koně irakadženičtí a hyskánští, a španělé, pyšně pompésní andalusijci ohnivých očí a vysoko se zvedajících kolenou. Petru Berwitzovi přecházel zrak; ale ještě musel zajít do anglické stáje, kde našel potomky nejvzácnějších dostihových plnokrevníků, členy slavných rodů Heroldů z Beverleye Türka a Matchem z Godolphina. Pak teprve stáli domácí koně turečtí, kavkazští, armenští a jiní, drobné neznámé rasy užitkové. Ve stájích se Abdul Madžid rozohnil a rozhovořil, a Petr byl až udiven jeho vědomostmi hippologickými. Když se obrátili do sultánova salónku a usedli s jeho nejmilejším synem ke koflíčkům černé kávy, vyptával se sultán přes hodinu na všecky praktiky západního chovu, i na ošetřování zhřebených klisen a na všeliké koňské medikamenty. Petr patrně obstál, neboť Abdul Medžid ho na sklonku rozhovoru pozval dál do svých pokojů. Sál za sálem byly tu sbírky císařského pokladu, úžasné množství zdobných věcí ze zlata a stříbra, v některém pokoji jen hromady a hromádky nejvzácnějších kamenů. Uprostřed toho mrtvého bohatství sultán opět upadl v mlčení. Jen v síni tabatěrek se zastavil, obešel stoly, vzal jednu těžkou, zlatou, s rytými arabeskami a beze slova ji podal Petrovi, který se hluboce uklonil. V síni drahokamů rozhrnul sultán kupu zelených kaménků na achátové míse, a vybrav jeden z největších safírů, podal jej Petrovi s dvěma slovy: »Pro madame.« A pak se se svým hostem rozloučil. Petru Berwitzovi bylo by toto vše stačilo k největšímu osobnímu blaženství. Dostalo se mu však ještě více. Před odjezdem z Cařihradu byl jmenován inspektorem císařských otomanských koníren s titulem liva-paša a obdržel řád půlměsíce II. třídy a čestný kaftan. Berwitz si hned připjal řád na uniformu perského plukovníka. Také po obchodní stránce byl pro ně Cařihrad výnosný, zaplnil zase pokladny vyschlé cestováním po Asii, a tak se Cirkus Humberto vracel se slávou a spokojeností přes malá závislá knížectví balkánská k Budapešti a k Vídni. Tam nalezl Berwitz svou sestřenici Elisu v hlubokém smutku pro smrt jejího muže majora Hammerschmidta a v nemalých starostech o budoucnost. Rozřešil to tím, že ji vzal s sebou jako pokladní. Nemohl zapomenouti na to, jaká to byla výhoda, když ještě před několika lety byl Cirkus Humberto spravován a střežen šesti příslušníky rodiny. Věděl sice, že má dobré a spolehlivé spolupracovníky, ale měl to už tak nějak v krvi, že cirkus nemá být pouhý obchodní podnik, že jeho prazáklad odjakživa byla rodina. Anežka to úplně schvalovala, třebaže necítila, co v tom bylo tradičního. A když se z domova dověděla, že její holandský bratránek Frans Steenhouwer dokončil středoškolská studia a místo dalšího učení že chce stůj co stůj do obchodní služby v koloniích, dopsala mu po dohodě s Petrem a Frans Steenhouwer ochotně zaměnil svou touhu po vzdálené exotice za neméně dobrodružné putování s cirkusem. Tak se Cirkus Humberto ustálil a vykrystalisoval do té podoby, v níž jej našel český zedník Antonín Karas ve dnech, kdy se zimní pobyt v Hamburku končil a všecko žilo v posledních přípravách k jarnímu odjezdu na turné. {{Konec formy}} oqcvitb2il7ecunzoxy5i8m2k6fab70 281921 281910 2022-08-12T13:19:29Z JAn Dudík 532 JAn Dudík přesunul stránku [[Cirkus Humberto/Část první IV.]] na [[Cirkus Humberto/Část první/IV.]] bez založení přesměrování: fix struktury wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = Část první III. | ČÁST = Část první IV. | DALŠÍ = Část první V. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = IV. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 55- | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Tak se Monsieur Alfred a Madame Sylvia stali nenadále jedinými vládci nad firmou Cirkus Humberto. Podnik měl společnou prací tří generací znamenitý základ a Petr byl odhodlán rozvinout jej podle svých zálib, které se značně lišily od střídmého vkusu jeho otce. Tu zimu, kdy ještě nosili smutek, věnoval pečlivé obnově veškerého zařízení a šití nových, fantastických kostymů. K pohádkově něžným úborům, které se uchovávaly ještě z dob babiččiných, přibývaly nové, prudkých, silných barev, exotických linií, plné zlata a stříbra a třpytného flitru. Po prvé oblékl Petr uváděče a sluhy do jednotné zelené livreje, štolby a stájníky do modré, muzikanty do šarlatově rudé. Zároveň začal rozšiřovat zvěřinec. Před několika lety přeměnil jakýsi pan Gottfried Hagenbeck v Hamburku svůj obchod s mořskými rybami na dovoz cizokrajných zvířat. Původně kupoval jen podle náhody od lovců velryb a od vracejících se námořníků jejich všelijaké úlovky, tu pár tuleňů, tu lední medvídě, tu papouška, tu opičku. Začal je vystavovat jako zvláštnost na jarmarku u dómu, ale ukázalo se, že nakonec je ještě velmi dobře prodal potulným lidem komediantským. Dokonce se u něho poptávali i během roku, shánějíce všelikou exotickou zvěř i dravé šelmy, neboť toto zboží chodilo do Evropy jen přes Londýn a Liverpool a bylo v librách hanebně drahé. Zařídil si tedy pan Gagenbeck na Starém trhu v St. Pauli nový obchod, který byl hojně zásoben, když kapitáni i námořníci zámořských lodí zjistili, že tu dobře zpeněží, co jindy přiváželi jen tak pro zábavu. Už otec Berwitz začal obchodovat s panem Hagenbeckem a pochvaloval si dobrý a levný pramen. Nyní se i Petr za ním rozjel a krom nákupu získal u něho dvě cenné zkušenosti. Především se tam setkal s Francouzem Henri Martinem, krásným šedivým starým pánem, který celý život krotil a cvičil divoké šelmy. Petr s ním strávil večer a po prvé v žití od něho slyšel, že všechna ta zběsilá »divoká dresura« se střelbou a bitím zvířat je hloupá surovost a že on, Martin, už půl sta let dovede ochočit každou šelmu bez násilí a bez trýznění. Petr bezděky vzpomínal na svou ženu, že opravdu svedla pouhou laskavostí mnohem víc než děda Humberto i nebožtík otec bičem a vidlicí; vždyť i ten Paša na pouhé její zavolání pustil otce, a kdyby nebyl Petr v tu chvíli střelil, mohl mít to drahocenné zvíře dodnes. Druhá důležitá věc, o níž se Berwitz u pana Hegenbecka dověděl, bylo sdělení, že na Reeperbahn je prostorná cirkusová budova upravená na přezimování a té chvíle volná a že v bohatnoucím Hamburku lze se změnami programu provozovati cirkus po kolik měsíců. Nazítří si tu konstrukci prohlédl a hned ji najal. Od těch dob měl Cirkus Humberto zajištěno své pevné zimní působení a nebyl odkázán na náhodu a nemusel pausovat. Příštího pak jara se Cirkus Humberto vydal na své slavné tažení, o kterém snil Petr Berwitz několik let. Přes Varšavu a Rigu putovaly jeho vozy, káry i karavana koní a hnané zvěře do Petrohradu. Hráli tam před carem a carským dvorem s nesmírným úspěchem. Stará baltická šlechta zbožňovala cirkus a zahrnovala jeho umělce dary, car sám vyznanamenal Berwitze řádem a daroval mu čerkeskou šavli. Pak byly týdny a týdny s vyprodanými domy v Moskvě. Berwitz měl dobrý nápad, že přibral do programu balagančíky, ruské lidové šašky, kteří byli blaženi, že mohli provádět své šprýmy a kejkle v tak vznešeném prostředí. A kolem dokola manéže se kupilo obecenstvo s hravě veselou duší dítěte, zbožně sledující každý odvážný výkon a bouřlivě se chechtající každému žertu. I ti bohatí moskevští kupci s baculatými manželkami a po šlechticku vychovávanými dětmi i ti vysocí státní úředníci se zlatem na límci a s krásnými ženami, které v lóžích hrály samy o sobě velké divadlo, ti všichni dovedli přijít několikrát za sebou na týž program a halasně projevovat spokojenost a nadšení. Charkovem počínajíc začal Berwitz k balagančíkům přidávat i závody svých jezdců s domácí jezdeckou elitou kozáckou. Nejednou se stávalo, že jeho nejlepší hippisté byli zastíněni a poraženi divokou bravurou ukrajinských hraničářů, ale tím větší byl pak příliv k pokladnám, tím nadšeněji se hrnuli lidé z daleka široka k Petrovu stanu. Letělo podél Donce i Donu slavné donesenije, jaký vydajuščicí cirkus zavítal v gosudarstvo, jaká znamenitá tolpa vsadniků je tu u porogů dněperských, jaká krasota každé jejich životnoje a jaký výzov učinili na vojenné bratrstvo kozácké. V Jekatěrinoslavi to už vypadalo, jako by stará síč ožila ve své největší slávě a jako by se zas jednou celé tovaryšstvo zvedlo pod košovým atamanem a táhlo na vragy, na bisurmany, – tak byl stan do nedohledna obklopen koníky, na nichž se sem sjelo návštěvnictvo, aby vidělo vybrané vousaté Záporožce, jak vjíždějí do arény za zpěvu, který zněl z jejich mocných hrudí jako varhany. a dál k Donu a dál mezi Kubánce, všechny gorodky, slobody, selenije a chutory byly na nohou, aby viděly Cirkus Humberto a triumf svých jezdců nad jízdou Západu. A pak za Georgijevskem a Pjatigorskem přišel rozeklaný Kavkaz se svými vůněmi. Stupně sedadel kolem manéže byly přeplněny podivně krásným lidem různých kmenů, ale stejně žhavých očí a stejně vášnivého temperamentu. A Petr Berwitz vedl svou výpravu dál, přes strmé zelené hory na Tiflis a k řece Kuru a k bledým vodám Kaspického moře a znovu do hor, do tajemných končin, kde se jim objevovali osmahlí lidé na velbloudech a kde končilo všecko dorozumění a tři dragomani museli společnosti sloužit za tlumočníky perštiny. Prachem pouští a úhorem skal se karavana doplazila do Teheránu. Petrův romantický sen se splnil. Nezjevil mu žádné růžové a zlaté sídlo orientální nádhery. Teherán byl nedohledná hromada hrubě uplácaných, nevzhledných staveb a špinavých ulic, ale byl v něm ten, po kom Petr Berwitz v touze po mimořádném dobrodružství prahnul, byl v něm perský šach, jmenoval se jako v pohádce Nasreddin, soudil dopoledne mezi vodotrysky v šestém nádvoří provinilce a dosuzoval je k baštonádám a uříznutí ucha a pak básnil milostné básně, ačkoli měl k tomu u dvora svého korunovaného básníka. A šach Nasreddin navštívil se svými rádci a generály Cirkus Humberto a sledoval zamyšlenýma očima zpod napolo spuštěných víček bez pohnutí celý pořad. Byl spokojen? Nebyl? Ani zkušená Anežka nebyla s to uhodnout z té melanocholické tváře její tajemství. Ale druhého dne přivedli k Petrovi důstojníka, který mu francouzsky oznámil, že Jeho Veličenstvo šach všech králů bylo uspokojeno a večer míní přijít opět. A stalo se, že šach přicházel den co den, stále se stejně mrtvou tváří, která se nezachvěla při skoku smrti ani při reji šašků, nehybné zjevení, které uklonilo hlavu s vysokým fezem, jen když v závěrečné apotheose rozvinuli před jeho lóží perský prapor. Zato denně dostával Petr od podivných starců všelijaké svitky pergamenů, plné obloučků, čárek a teček, o nichž mu na velvyslanectví řekli, že jsou to verše perských básníků, opěvujících vznešenost umění vzácných cizinců. Teprve když Cirkus Humberto ohlásil konec svých pohostinských her, dostavilo se, nač Petr tak toužebně čekal a proč vlastně až sem do Perise táhl: šach mu poslal vlastnoručně podepsaný list, v němž mu děkoval za požitky, které mu připravil. K listu byl připojen dokument, kterým byl Monsieur Alfred jmenován Emírem bílých koní a udělena mu hodnost plukovníka perské jízdy. Poselstvo, které listy doručilo, přineslo zároveň nádhernou plukovnickou uniformu, kterou Jeho Veličenstvo darovalo panu Alfredovi na památku. Od těch dob předváděl Petr Berwitz volnou dresuru koní v perské plukovnické uniformě, s čerkeskou šavlí po boku. Původně chtěl Petr z Teheránu ještě dál, bájil cosi o triumfální cestě Indií, ale Anežka se tomu vzpírala. Její střízlivý rozum odhaloval všechnu nedostatečnost jejich přípravy pro cestu nehostinnými zeměmi, poruchy vozů, utrpení lidí a zvířat, která namnoze byla přímo ohrožena na životě. Také obchodně bylo to podnikání nejisté, když každá stagiona byla vykupována cestou příliš dlouhou a příliš vysilující. Petr na polovinu uznával, docela se však se svou myšlenkou rozloučil teprve tehdy, když si zde v Teheránu ověřil, že jsou tu na prahu zemí, kde kvetou zcela jiná kouzla než ta, která pěstoval Cirkus Humberto. I na malých městských tržištích setkával se již s polonahými kejklíři, kouzelníky, akrobaty a fakiry, kteří prováděli věci v Evropě zcela neznámé nebo dělali jako nejvšednější věc cviky, které se na Západě už považovaly za vrchol. Našel tam arabské skokany, kteří s úsměvem proletěli dvojím salto mortale, viděl malé hochy, kteří s překotnou rychlostí prováděli přemety na místě, takže jejich trup vypadal jako kroužící kolo ve vzduchu. Na jednom prostranství objevil skupinu šikmookých žlutých ošklivců, kteří balancovali roztočené talíře na vysokých hůlkách s dokonalostí, jaké nikdy v Evropě nespatřil; a zcela běžné bylo narazit někde na fakira s tančícími hady nebo na jiného, který si probodával tělo a jazyk a chodil po žhavém uhlí. Byli tu kouzelníci, kterým z prázdné kovové misky vyrůstaly náruče vonných květin, byli tu chlapíci, kteří neměli nic než špinavý hadr kolem beder, misku na milodary a tyč, kterou volně postavili na zem a pak na ni dovedli vylézt a kroužit na ní, jako by to byl nejpevnější stožár. Viděl honce velbloudů, kteří se svou oblíbenou velbloudicí prováděli znamenité kousky dresury, ač každý ví, že velbloud je zvíře nejtvrdohlavější. Viděl cvičitele huňatých koček, kteří hráli s nimi celou divadelní hru. Viděl tanečníky v ženských šatech a panáčková divadla a kouzelné stínové hry a za městem objevil rozlehlé přírodní divadlo, kde hráli jakési pašije o svatém mučedníku Alim, při čemž na scénu vjížděly celé stovky jezdců na arabských a perských koních. Na jednom náměstí se setkal s krotkou tygřicí, kterou její majitel vedl na řetízku po ulici. Vracíval se z těch přezvědných výprav s těžkou hlavou a vzdychal Anežce při večeři: »To je země, panebože, to je země – celou ji sebrat a odvézt do Evropy, to by byl teprve cirkus!« Petr Berwitz tu vytušil velké objevy. Zanedlouho potom přišli do Francie první arabští akrobati, přišli čínští žongléři a japonští ekvilibristé a Evropa začala žasnout nad dokonalostí neznámých starých kejklířských kultur. Jednou však přiběhl Petr Berwitz za svou ženou obzvláště rozčilen; na jižním předměstí Teheránu objevil cvičeného indického slona. V očích mu to hořelo a ústy a rukama nestačil vykládat, jaký je to kolos a co všecko umí. Ještě neskončil a Anežka už si připínala klobouk. Věděla, co ho posedlo: slona koupit. Byl to jeden ze záchvatů, kdy už svého Petr znala, že s humbertovskou tvrdošíjností provede, co si vzal do hlavy, ať to stojí co to stojí. Ale proti tomu »ať to stojí« se bránila její střízlivá rozvaha. Proto se rozhodla sama se na slona podívat a vsunout se se svým hospodářským rozmyslem do celé koupě. Byla to její taktika, jak s Petrem nejlépe pochodila, když se za něčím pobláznil: pustila se s ním do toho, ale pak ponenáhlu brzdila a přitlačovala, až se věc dostala do rozumných kolejí. Tentokrát, než doběhli do předměstí, přiměla Petra aspoň k poznání, že nesmějí hned vystoupit jako kupci a že se napřed musí přeptat jinde, jakou cenu má zde takové zvíře. Proti slonu samému neměla námitek, zalíbil se jí na první pohled a sama ocenila, jaká by to byla na řadu let atrakce. Také byly pěkné úspory ze šťastného zájezdu v těžkém kovaném kufru a možná, že bylo rozumnější uložit exotické peníze do vhodného nákupu než je se ztrátami měnit v bankách. Muselo se však na to jít opatrně. Slon patřil malé komediantské skupině, patrně rodině, jíž představoval celé jmění. Ještě odpoledne obcházeli Berwitzovi evropskou kolonii a radili se se spřátelenými obchodníky. Výsledek byl, co jim poradili ti nejzkušenější: najít si domorodého vyjednavače, nejlépe molaha, kněze-písaře, a nabídnout komediantům výměnou za slona nějaká zvířata ze zvěřince. A hlavně nepospíchat. Týden nebo deset dní nesmí při takovém obchodu zde nic znamenat. Ve skutečnosti trvalo vyjednávání s Arr-Šehirem, majitelem slona, plných sedmnáct dní a koupě by se nebyla uskutečnila, kdyby nebyla Anežka v kritické chvíli přišla se spásnou myšlenkou, že se slonem převezmou i Arr-Šehira a jeho rodinu. Ukázalo se pak, že jde tu o příbuzenstvo trochu rozvětvené, v němž se záměry křížily. Arr-Šehir sám se svou ženou byl zřejmě získán pro myšlenku cestovat s bílými sáhiby po vzdáleném světě, druzí však chtěli stále zpět do Indie. Skončilo se to tak, že Petr Berwitz dal vzpurnému příbuzenstvu celou malou menažerii, Arr-Šehira odškodnil hromadou perských a ruských peněz a tím, že ho i s jeho ženou angažoval na pět let jako kornaka, vůdce i ošetřovatele slonů, s platem podle indických představ knížecím. Tak se dostal slon Bingo v Cirkus Humberto a paní ředitelka měla o miláčka více. S tímto ziskem se už Berwitz nebránil návratu. Zvolil pro něj karavanní cestu evropských kurýrů přes Tabríz a Erzerum, cestu, na kterou dohlížely tři ambasády, anglická, francouzská a turecká, a kde prý je poměrně nejvíc karavanserajů. Ale byla to neskonale horší jízda než cesta tam. Domnělá silnice byla pro vozy téměř nesjízdná, bez mostů, dokonalý obraz státního názoru perského, že upravená cesta přivádí nepřítele do země. Místy se vlekli pouští, místy se museli bránit Kurdům. O výživu byla nouze, počasí jim nepřálo. Vozy zůstávaly trčet jednou v prachu, jednou v bahně, jednou v rozsedlinách půdy, lidé dostávali nemoce, zvířata byla leckdy polomrtvá žízní a hladem. Na turecké straně bylo to o něco lepší, hlavně se častěji vyskytovala města, kde se mohli pár dní zdržet a trochu se zotavit. Ale zdálo se to vysilující putování Malou Asií být bez konce a v některých vozech se už i ozvalo reptání, že všecko ještě cestou zahyne, jen aby si patron dovezl plukovnické gatě. Nejvíce energie měli v těch dnech Anežka a slon Bingo. Anežka, všecka vyhublá vedry a námahou, objížděla na svém Pomponovi celou karavanu, pomáhala u každého zavázlého vozu, vedla jezdecké výpravy za picováním, povzbuzovala ochablé, navštěvovala nemocné a dovedla i v chudých, rozbitých vsích najít cosi jako pamlsek pro svá zvířata. Slon Bingo šel vytrvalým klidným chodem uprostřed karavany, nevadil mu ani žár slunce, ani liják. Kdekoli uvízl vůz a koně i lidé se marně namáhali jej vytáhnout, slon Bingo se opřel čelem a vytlačil jej na sjízdné místo. Jen když přišli k nějakému vodnímu proudu, nedal se zdržet, zvedl chobot a s radostným troubením pádil do řeky, kde se vyplaval a vyválel v bahně, potápěl se a postřikoval za stálého spokojeného ryku. Tak se pomalu v sedlech a vozech sunuli nevlídnou, nehostinnou zemí, zastavujíce se jednou denně i v malých, bídných vsích, aby tam beze stanu, pod širým nebem pořádali »představení«, to jest zkoušky, aby nevyšli ze cviku, pouhá pracovní opakování s lidmi i se zvířaty, při nichž vybírali od sbíhajícího se obyvatelstva vstupné ve způsobě chleba nebo ovčího mléka a sýra. Betr Berwitz byl ze starého kejklířského rodu a věděl, proč tak houževnatě lpí na denním cvičení a zkoušení. Znal nejeden případ, kdy měsíc zahálky stačil, aby umělec klesl ve výkonnosti na celý rok. Ostatně všichni cítili vášnivou potřebu denní práce, na kterou si v tuhém svém životě navykli. A tak i nemocní slézali o těch zastávkách s vozů a spoluvytvářeli ta podivná představení, k nimž dělníci urovnali manéž mezi kruhovou hradbičku kamení, přesně vyměřenou na svých čtyřidvacet loktů. A tak se někde nad vyschlou řekou Kizil Uzen či na březích jezera Urmijského či na prahu horstva Kara Dagh náhle rozřinčela plechová hudba a dva jezdci vjeli prudce do manéže, každý stoje na dvou koních, zahajující číslo, římská jízda. A pak předvedl Monsieur Alfred, práskaje bičem, volnou dresuru koní bez chocholů a bez cetek, Madame Sylvia jela vysokou školu, jiní jezdci voltižovali, akrobati skákali, clownové klopýtali a padali, Léon Gambier zápasil s medvědem a nutil lva chodit po kouli, šašek Hamilton přijel na divokém oslu a nakonec vešel rozvážně obr Bingo a tančil po rozestavených lahvích, to všechno mnohdy znovu a znovu, když se to nepovedlo, pod vysokou modrou oblohou Asie, za nevídaných krajinných prospektů. Jednou hráli v rozvalinách nějakého dávného města, na obzoru před sebou měli obrovskou horu Kuhi Nuh, o níž jim lidé vyprávěli, jak před několika lety sopečným výbuchem zničila kolik osad na svých úbočích. Cirkusáci přikývli a zkoušeli dál, nic nevědouce o tom, že Kuhi Nuh je persky Hora Noemova a že ta probudivší se sopka je hora Ararat a ty zříceniny kolem že je starověká armenská metropole Artaxata. Pobyli si týden v turecké pevnosti Erzerum a nijak se nezajímali o boje, které tu svedl ruský generál Paskevič, když Erzerumu dobyl. Táhli podél říčky Kara-su a neměli tušení, že je to horní Eufrat, na němž, po tisících mílích toku, leží biblický Babylon. Hráli v Kaisarichu uprostřed římských zřícenin a nestarali se o to, že jsou to zbytky pyšné Caesareje, hlavního města někdejší Kappadocie, rodiště sv. Basilia. Putovali po březích Kizil Irmaku a nevěděli, že je to památný Halys, který tu kdysi tvořil hranice Persie. Když je vedl k městu Angoře, podivovali se krásným vlnatým kočkám, králíkům a kozám, které tu pěstují, ale nic nevěděli, že vstupují do starověké Ancyry, kterou založil král Midas, a že monumentální rozbité sloupy, mezi nimiž dal Berwitz postaviti vozy, jsou zříceniny mocného chrámu Augustova. V Eskišehiru je zajímaly hroby několika mohamedánskch světců, u nichž se stále konaly pobožnosti, ale odkud by mohli vidět, že zde byla vítězná bašta rytíře Gottfrieda z Bouillonu? Byli prostí lidé, kteří většinou neuměli ani číst, ani psát, a neznali nic důležitějšího než jak udržet nebo zlepšit svou výkonnost. Všichni se vrhali do práce s vášní lidí zamilovaných do svého řemesla, zapomínajíce na strasti a utrpení s cítíce najednou, že jejich posláním je dokonalost, kterou musí prokázat, ať vystoupí před císařem francouzským nebo před otrhanými Kurdy, Armeny a Turky; a že právě tou dokonalostí pro dokonalost samu tvoří výjimečný celek, který nemůže zahynout a ztroskotat a v němž není už jen pan Alfred nebo pan Gambier nebo pan Hamilton, nýbrž společný a nerozdílný Cirkus Humberto. Konečně se přiblížil den, kdy na oživenější silnici a na hustějším zabydlení kraje poznávali, že se blíží velkému městu. Petr s Anežkou opustili zvolna se vlekoucí karavanu a klusali napře, do stále stoupajících vrchů, na jejichž hřebenu nesčetné cypřiše jako černé svíce zvěstovaly hřbitov. Manželé nedočkavě vyjeli nahoru a na jednom místě oba současně zarazili koně. Hluboko pod nimi zelenavě zářil Bosporus. Bílá pěna ovíjela oba břehy, které se vpravo úžily a klikatě se ztrácely do zamžené dálky. Tisíce bílých a barevných skvrnek se třpytlo na hedvábné hladině, lodi a čluny, které pomalu brázdily nehybnou vodní pláň. A po levé straně naproti se vzdouvalo jiné moře, neklidnější a rozervanější, svítivě bílé moře kamenných zdí, zvonových kopulí, naježených minaretů, sevřené v dáli zubatými podvojnými hradbami, jejichž černé věže stoupaly a klesaly přes vrchy i údolí zase až do ztracena, – Istambul, Cařihrad, město padišahovo. Anežka se nemohla nasytit zázračné krásy, která se před nimi rozprostřela. Petr byl mnohem dříve u svých životních zájmů. »Báječná dekorace,« pravil po chvilce. »A hlavní věc – konečně Evropa. Kdepak asi bydlí sultán? Musíme se usadit co možno nejblíž u paláce. Ale kavalkádu bychom měli provést z druhé strany, od hradeb, nástup z přístavu a z lodí by se dal těžko provést. A v Cařihradě se musíme dobře prodat.« Ještě jak tu tak stáli, zrála v jeho hlavě myšlenka provézt celý podnik městem tajně a nepozorovaně až za městské hradby, kde by teprve připravili slavnostní vjezd do Cařihradu. Dva dny stály jeho vozy ve Skutari, než si všecko projednal. Třetího dne vpodvečer začali nakládat na lodi, které najal, a už za tmy přistával náklad za nákladem u Zlatého rohu. Bylo to trochu obtížné, vyjíždět s vozy a koňmi na přístavní mosty při svitu luceren a pochodní, ale podařilo se to bez nehody. Temnými, neosvětlenými ulicemi plížil se pak vůz za vozem, provázen několika desítkami kavasů, neznámým městem, až se před nimi otevřela černá brána a po několika krocích se octli ve volném kraji. Zabočili do strání vpravo a pomalu sjeli do údolí pod hradbami. Za chvíli tu zazářily mezi ohradou z vozů ohně a opět se začal táborový život. Zůstali v té zapadlé dolině pět dní, než bylo dokonale vyspraveno, co se poškodilo trmácením po Asii. Zatím najal Berwitz rozsáhlé zbořeniště u velké mešity Achmedovy a připravil si turecké i francouzské ručníky, jak se odjakživa říká dlouhým úzkým cirkusovým plakátům. Šestého dne byl konečně proveden slavný nástup. Všechno příslušnictvo cirkusu muselo si vzíti nejparádnější kroje, ale Berwitz si ještě projednal s úřady, že mu půjčili sto padesát vojáků, které všechny oblékl v kostymy z pantomim. I rozvinul se pak průvod, jakého ještě Cařihrad neviděl. Vpředu za oddílem kavasů jeli dva středověcí heroldi se stříbrnými dlouhými trubkami, jež hlaholily fanfáry, kdykoli hudba vzadu dozněla. Pak se objevili tři římští jezdci s kovovými holeněmi na nahých lýtkách, s antickými helmicemi nad bezvousou tváří, prostřední z nich nesl standartu Cirkus Humberto. A za Římany jel plochý vůz, na němž seděli zády k sobě hudebníci v červených a zlatých livrejích, vyhrávajíce marš za maršem. Nato se za celým oddílem antické jízdy vynořila zlatá závodní kolesa římských cirků, tažená čtyřmi koni vedle sebe, na voze stál Petr Berwitz s nachovým pláštěm v póze Caesara. Za tímto antickým zjevením jel vrchní štolba s Madame Sylvií, oba v červených anglických fracích a černých čapkách, jako by vyskočili z nejmodernější londýnské rytiny. Za nimi tři krasojezdkyně v růžových, krémových a azurových sukénkách; pak dva španělští hidalgové, plni stříbrného vyšívání, se sevillskými černými plochými klobouky, jimiž s velkou grandezzou pozdravovali všechna zamřížovaná okna. Pak jel oddíl vojáků oblečených za Araby, v dlouhých splývavých pláštích, a pak oddíl ruských kozáků. Tito vojáci se zprvu vzpírali obléci uniformu ďaura a nepřítele islamu, až jim Berwitz namluvil, že je to válečná kořist. Tu teprve se jim zalíbilo koketně si nasadit ruskou čapku a jet městem s levicí opřenou v bok. Za nimi vedli modře livrejovaní podkoní chloubu stájí humbertovských, šest bílých lipicánů s růžovými chřípěmi. Potom šla skupina vojáků kostymovaných jako perští sokolníci – to byla nová, teheránská myšlenka Berwitzova – a na kožených rukavicích nesli pestrobarevné pokřikující papoušky. Nato byla dvěma býky zebu tažena klec s tygry a ve čtyřspřeží vezena klec se lvy. Za ní mašírovali vojáci oblečení do modročervenozlatých krojů, kterým se v cirkuse říkalo marokánské. Nesli v rukou pozlacené klece s malými opičkami. Osm najatých hamalů, začerněných ve tváři a na rukou, s obrovskými turbany s peřím na hlavách a ve fantastických žlutých a červených úborech nesou zdobná čínská nosítka, na nichž seděly dvě ženy artistů, přeměněné ve víly. A pak se zjevil užaslým divákům majestátní slon Bingo, ověšený rudými čabrakami se zlatými třapci; na hlavě mu seděl důtojný Arr-Šehir v bílých šatech a zlatém turbanu, na zádech se mu pohupoval palankin, z něhož mávaly čtyři hurisky s tvářemi zakrytými závoji. Byly to ženy sluhů a koňáků, pračky a myčky, které s nabarvenýma očima vypadaly jako nejsvůdnější zjevení. Ale to ještě pořád nebyl konec průvodu. Ještě se objevili strakatí šaškové s cvičenými psy, v čele pan Hamilton na divokém oslu, který byl ku podivu poslušný. Mezi poskakujícími a kotrmelcujícími augusty vezli sluhové kozla Modrovousa s jeho bílou a nyní ověnčenou družinou, párek muflonů, stádečko ovcí, jezevce a medvěda. Byla to nejstrakatější skupina, neboť sluhové měli na sobě všeliké ty staré přepychové uniformy, které sbírával děda Carlo. A pak ještě jelo několik středověkých zbrojnošů opět se standartou Cirkus Humberto a byl konec. Vyplatilo se Petru Berwitzovi, že tolik péče a nákladu věnoval režii svého vstupu do Cařihradu. Představení za představením bylo natřískáno, evropská kolonie i poddaní padišahovi přicházeli znovu a znovu. Sultán se neobjevil, ale vzkázal Berwitzovi, zda by nemohl uspořádat pro něho a pro jeho dvůr zvláštní představení v císařských zahradách. Berwitz ovšem ochotně připověděl a hrál pak třikrát před Jeho Veličenstvem a před tribunou zakrytou závoji, kde usedl celý císařský harém. Abdul Medžid byl tak spokojen, že si dal Berwitze představit a pozval ho k prohlídce svých stájí. Petr Byl znalec koní a byl hrdý na ušlechtilá zvířata svého podniku. Ale v sultánských konírnách nemohl utajiti překvapení a nadšení. V dlouhých řadách stáli zde nejkrásnější potomci pěti posvátných kobyl Mohamedových, Džulfé, Koheily, Maneti, Saklaví a Tusie, všichni s nádhernou hlubokou hrudí, jemným svalstvem, dlouhou kostí ramenní a krátkými holeněmi, krátcí v bedrech, a silní v útlých nohou, jako stvořeni pro vytrvalý rychlý běh, praví pijáci větrů. Byli tu hřebci z Nedžedu, nejlepší odchovanci slavných pěstitelský kmenů Beni Sacher, Haddžerad, Muali, El Ruola, El Sbaa; bylo tu i několik bílých kobyl vytrvalecké rasy Tvaifé a dlouhokrkých Manakui, jež chová kmen Vuold Ali. Petr to dovedl ocenit, neboť věděl z tradice, že kobyly těchto rodů se považují mezi Araby za neprodejné. Všechny ty nedohledné stáje hostily samé bělouše. Byli všech odstínů: sametoví, stříbrní, železní, popelaví, mléční, červení, modří, byli tu mušky a pstružky a grošáci a jablečňáci a jako největší vzácnost stáli zvlášť dva atlasoví s růžovou pletí a s hedvábným lesklým vlasem. Za araby se řadili nádherní hřebci berberští s vyklenutým nosem a jeleními krky, statní bělouši z rodu Ben Chareb, hnědáci vysokého chodu z rady Haymur i drobní nezdolní vytrvalci v cvalu rasy Maziris. A peršané tu byli, vznosní koně irakadženičtí a hyskánští, a španělé, pyšně pompésní andalusijci ohnivých očí a vysoko se zvedajících kolenou. Petru Berwitzovi přecházel zrak; ale ještě musel zajít do anglické stáje, kde našel potomky nejvzácnějších dostihových plnokrevníků, členy slavných rodů Heroldů z Beverleye Türka a Matchem z Godolphina. Pak teprve stáli domácí koně turečtí, kavkazští, armenští a jiní, drobné neznámé rasy užitkové. Ve stájích se Abdul Madžid rozohnil a rozhovořil, a Petr byl až udiven jeho vědomostmi hippologickými. Když se obrátili do sultánova salónku a usedli s jeho nejmilejším synem ke koflíčkům černé kávy, vyptával se sultán přes hodinu na všecky praktiky západního chovu, i na ošetřování zhřebených klisen a na všeliké koňské medikamenty. Petr patrně obstál, neboť Abdul Medžid ho na sklonku rozhovoru pozval dál do svých pokojů. Sál za sálem byly tu sbírky císařského pokladu, úžasné množství zdobných věcí ze zlata a stříbra, v některém pokoji jen hromady a hromádky nejvzácnějších kamenů. Uprostřed toho mrtvého bohatství sultán opět upadl v mlčení. Jen v síni tabatěrek se zastavil, obešel stoly, vzal jednu těžkou, zlatou, s rytými arabeskami a beze slova ji podal Petrovi, který se hluboce uklonil. V síni drahokamů rozhrnul sultán kupu zelených kaménků na achátové míse, a vybrav jeden z největších safírů, podal jej Petrovi s dvěma slovy: »Pro madame.« A pak se se svým hostem rozloučil. Petru Berwitzovi bylo by toto vše stačilo k největšímu osobnímu blaženství. Dostalo se mu však ještě více. Před odjezdem z Cařihradu byl jmenován inspektorem císařských otomanských koníren s titulem liva-paša a obdržel řád půlměsíce II. třídy a čestný kaftan. Berwitz si hned připjal řád na uniformu perského plukovníka. Také po obchodní stránce byl pro ně Cařihrad výnosný, zaplnil zase pokladny vyschlé cestováním po Asii, a tak se Cirkus Humberto vracel se slávou a spokojeností přes malá závislá knížectví balkánská k Budapešti a k Vídni. Tam nalezl Berwitz svou sestřenici Elisu v hlubokém smutku pro smrt jejího muže majora Hammerschmidta a v nemalých starostech o budoucnost. Rozřešil to tím, že ji vzal s sebou jako pokladní. Nemohl zapomenouti na to, jaká to byla výhoda, když ještě před několika lety byl Cirkus Humberto spravován a střežen šesti příslušníky rodiny. Věděl sice, že má dobré a spolehlivé spolupracovníky, ale měl to už tak nějak v krvi, že cirkus nemá být pouhý obchodní podnik, že jeho prazáklad odjakživa byla rodina. Anežka to úplně schvalovala, třebaže necítila, co v tom bylo tradičního. A když se z domova dověděla, že její holandský bratránek Frans Steenhouwer dokončil středoškolská studia a místo dalšího učení že chce stůj co stůj do obchodní služby v koloniích, dopsala mu po dohodě s Petrem a Frans Steenhouwer ochotně zaměnil svou touhu po vzdálené exotice za neméně dobrodružné putování s cirkusem. Tak se Cirkus Humberto ustálil a vykrystalisoval do té podoby, v níž jej našel český zedník Antonín Karas ve dnech, kdy se zimní pobyt v Hamburku končil a všecko žilo v posledních přípravách k jarnímu odjezdu na turné. {{Konec formy}} oqcvitb2il7ecunzoxy5i8m2k6fab70 281922 281921 2022-08-12T13:19:47Z JAn Dudík 532 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = III. | ČÁST = IV. | DALŠÍ = V. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = IV. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 55- | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Tak se Monsieur Alfred a Madame Sylvia stali nenadále jedinými vládci nad firmou Cirkus Humberto. Podnik měl společnou prací tří generací znamenitý základ a Petr byl odhodlán rozvinout jej podle svých zálib, které se značně lišily od střídmého vkusu jeho otce. Tu zimu, kdy ještě nosili smutek, věnoval pečlivé obnově veškerého zařízení a šití nových, fantastických kostymů. K pohádkově něžným úborům, které se uchovávaly ještě z dob babiččiných, přibývaly nové, prudkých, silných barev, exotických linií, plné zlata a stříbra a třpytného flitru. Po prvé oblékl Petr uváděče a sluhy do jednotné zelené livreje, štolby a stájníky do modré, muzikanty do šarlatově rudé. Zároveň začal rozšiřovat zvěřinec. Před několika lety přeměnil jakýsi pan Gottfried Hagenbeck v Hamburku svůj obchod s mořskými rybami na dovoz cizokrajných zvířat. Původně kupoval jen podle náhody od lovců velryb a od vracejících se námořníků jejich všelijaké úlovky, tu pár tuleňů, tu lední medvídě, tu papouška, tu opičku. Začal je vystavovat jako zvláštnost na jarmarku u dómu, ale ukázalo se, že nakonec je ještě velmi dobře prodal potulným lidem komediantským. Dokonce se u něho poptávali i během roku, shánějíce všelikou exotickou zvěř i dravé šelmy, neboť toto zboží chodilo do Evropy jen přes Londýn a Liverpool a bylo v librách hanebně drahé. Zařídil si tedy pan Gagenbeck na Starém trhu v St. Pauli nový obchod, který byl hojně zásoben, když kapitáni i námořníci zámořských lodí zjistili, že tu dobře zpeněží, co jindy přiváželi jen tak pro zábavu. Už otec Berwitz začal obchodovat s panem Hagenbeckem a pochvaloval si dobrý a levný pramen. Nyní se i Petr za ním rozjel a krom nákupu získal u něho dvě cenné zkušenosti. Především se tam setkal s Francouzem Henri Martinem, krásným šedivým starým pánem, který celý život krotil a cvičil divoké šelmy. Petr s ním strávil večer a po prvé v žití od něho slyšel, že všechna ta zběsilá »divoká dresura« se střelbou a bitím zvířat je hloupá surovost a že on, Martin, už půl sta let dovede ochočit každou šelmu bez násilí a bez trýznění. Petr bezděky vzpomínal na svou ženu, že opravdu svedla pouhou laskavostí mnohem víc než děda Humberto i nebožtík otec bičem a vidlicí; vždyť i ten Paša na pouhé její zavolání pustil otce, a kdyby nebyl Petr v tu chvíli střelil, mohl mít to drahocenné zvíře dodnes. Druhá důležitá věc, o níž se Berwitz u pana Hegenbecka dověděl, bylo sdělení, že na Reeperbahn je prostorná cirkusová budova upravená na přezimování a té chvíle volná a že v bohatnoucím Hamburku lze se změnami programu provozovati cirkus po kolik měsíců. Nazítří si tu konstrukci prohlédl a hned ji najal. Od těch dob měl Cirkus Humberto zajištěno své pevné zimní působení a nebyl odkázán na náhodu a nemusel pausovat. Příštího pak jara se Cirkus Humberto vydal na své slavné tažení, o kterém snil Petr Berwitz několik let. Přes Varšavu a Rigu putovaly jeho vozy, káry i karavana koní a hnané zvěře do Petrohradu. Hráli tam před carem a carským dvorem s nesmírným úspěchem. Stará baltická šlechta zbožňovala cirkus a zahrnovala jeho umělce dary, car sám vyznanamenal Berwitze řádem a daroval mu čerkeskou šavli. Pak byly týdny a týdny s vyprodanými domy v Moskvě. Berwitz měl dobrý nápad, že přibral do programu balagančíky, ruské lidové šašky, kteří byli blaženi, že mohli provádět své šprýmy a kejkle v tak vznešeném prostředí. A kolem dokola manéže se kupilo obecenstvo s hravě veselou duší dítěte, zbožně sledující každý odvážný výkon a bouřlivě se chechtající každému žertu. I ti bohatí moskevští kupci s baculatými manželkami a po šlechticku vychovávanými dětmi i ti vysocí státní úředníci se zlatem na límci a s krásnými ženami, které v lóžích hrály samy o sobě velké divadlo, ti všichni dovedli přijít několikrát za sebou na týž program a halasně projevovat spokojenost a nadšení. Charkovem počínajíc začal Berwitz k balagančíkům přidávat i závody svých jezdců s domácí jezdeckou elitou kozáckou. Nejednou se stávalo, že jeho nejlepší hippisté byli zastíněni a poraženi divokou bravurou ukrajinských hraničářů, ale tím větší byl pak příliv k pokladnám, tím nadšeněji se hrnuli lidé z daleka široka k Petrovu stanu. Letělo podél Donce i Donu slavné donesenije, jaký vydajuščicí cirkus zavítal v gosudarstvo, jaká znamenitá tolpa vsadniků je tu u porogů dněperských, jaká krasota každé jejich životnoje a jaký výzov učinili na vojenné bratrstvo kozácké. V Jekatěrinoslavi to už vypadalo, jako by stará síč ožila ve své největší slávě a jako by se zas jednou celé tovaryšstvo zvedlo pod košovým atamanem a táhlo na vragy, na bisurmany, – tak byl stan do nedohledna obklopen koníky, na nichž se sem sjelo návštěvnictvo, aby vidělo vybrané vousaté Záporožce, jak vjíždějí do arény za zpěvu, který zněl z jejich mocných hrudí jako varhany. a dál k Donu a dál mezi Kubánce, všechny gorodky, slobody, selenije a chutory byly na nohou, aby viděly Cirkus Humberto a triumf svých jezdců nad jízdou Západu. A pak za Georgijevskem a Pjatigorskem přišel rozeklaný Kavkaz se svými vůněmi. Stupně sedadel kolem manéže byly přeplněny podivně krásným lidem různých kmenů, ale stejně žhavých očí a stejně vášnivého temperamentu. A Petr Berwitz vedl svou výpravu dál, přes strmé zelené hory na Tiflis a k řece Kuru a k bledým vodám Kaspického moře a znovu do hor, do tajemných končin, kde se jim objevovali osmahlí lidé na velbloudech a kde končilo všecko dorozumění a tři dragomani museli společnosti sloužit za tlumočníky perštiny. Prachem pouští a úhorem skal se karavana doplazila do Teheránu. Petrův romantický sen se splnil. Nezjevil mu žádné růžové a zlaté sídlo orientální nádhery. Teherán byl nedohledná hromada hrubě uplácaných, nevzhledných staveb a špinavých ulic, ale byl v něm ten, po kom Petr Berwitz v touze po mimořádném dobrodružství prahnul, byl v něm perský šach, jmenoval se jako v pohádce Nasreddin, soudil dopoledne mezi vodotrysky v šestém nádvoří provinilce a dosuzoval je k baštonádám a uříznutí ucha a pak básnil milostné básně, ačkoli měl k tomu u dvora svého korunovaného básníka. A šach Nasreddin navštívil se svými rádci a generály Cirkus Humberto a sledoval zamyšlenýma očima zpod napolo spuštěných víček bez pohnutí celý pořad. Byl spokojen? Nebyl? Ani zkušená Anežka nebyla s to uhodnout z té melanocholické tváře její tajemství. Ale druhého dne přivedli k Petrovi důstojníka, který mu francouzsky oznámil, že Jeho Veličenstvo šach všech králů bylo uspokojeno a večer míní přijít opět. A stalo se, že šach přicházel den co den, stále se stejně mrtvou tváří, která se nezachvěla při skoku smrti ani při reji šašků, nehybné zjevení, které uklonilo hlavu s vysokým fezem, jen když v závěrečné apotheose rozvinuli před jeho lóží perský prapor. Zato denně dostával Petr od podivných starců všelijaké svitky pergamenů, plné obloučků, čárek a teček, o nichž mu na velvyslanectví řekli, že jsou to verše perských básníků, opěvujících vznešenost umění vzácných cizinců. Teprve když Cirkus Humberto ohlásil konec svých pohostinských her, dostavilo se, nač Petr tak toužebně čekal a proč vlastně až sem do Perise táhl: šach mu poslal vlastnoručně podepsaný list, v němž mu děkoval za požitky, které mu připravil. K listu byl připojen dokument, kterým byl Monsieur Alfred jmenován Emírem bílých koní a udělena mu hodnost plukovníka perské jízdy. Poselstvo, které listy doručilo, přineslo zároveň nádhernou plukovnickou uniformu, kterou Jeho Veličenstvo darovalo panu Alfredovi na památku. Od těch dob předváděl Petr Berwitz volnou dresuru koní v perské plukovnické uniformě, s čerkeskou šavlí po boku. Původně chtěl Petr z Teheránu ještě dál, bájil cosi o triumfální cestě Indií, ale Anežka se tomu vzpírala. Její střízlivý rozum odhaloval všechnu nedostatečnost jejich přípravy pro cestu nehostinnými zeměmi, poruchy vozů, utrpení lidí a zvířat, která namnoze byla přímo ohrožena na životě. Také obchodně bylo to podnikání nejisté, když každá stagiona byla vykupována cestou příliš dlouhou a příliš vysilující. Petr na polovinu uznával, docela se však se svou myšlenkou rozloučil teprve tehdy, když si zde v Teheránu ověřil, že jsou tu na prahu zemí, kde kvetou zcela jiná kouzla než ta, která pěstoval Cirkus Humberto. I na malých městských tržištích setkával se již s polonahými kejklíři, kouzelníky, akrobaty a fakiry, kteří prováděli věci v Evropě zcela neznámé nebo dělali jako nejvšednější věc cviky, které se na Západě už považovaly za vrchol. Našel tam arabské skokany, kteří s úsměvem proletěli dvojím salto mortale, viděl malé hochy, kteří s překotnou rychlostí prováděli přemety na místě, takže jejich trup vypadal jako kroužící kolo ve vzduchu. Na jednom prostranství objevil skupinu šikmookých žlutých ošklivců, kteří balancovali roztočené talíře na vysokých hůlkách s dokonalostí, jaké nikdy v Evropě nespatřil; a zcela běžné bylo narazit někde na fakira s tančícími hady nebo na jiného, který si probodával tělo a jazyk a chodil po žhavém uhlí. Byli tu kouzelníci, kterým z prázdné kovové misky vyrůstaly náruče vonných květin, byli tu chlapíci, kteří neměli nic než špinavý hadr kolem beder, misku na milodary a tyč, kterou volně postavili na zem a pak na ni dovedli vylézt a kroužit na ní, jako by to byl nejpevnější stožár. Viděl honce velbloudů, kteří se svou oblíbenou velbloudicí prováděli znamenité kousky dresury, ač každý ví, že velbloud je zvíře nejtvrdohlavější. Viděl cvičitele huňatých koček, kteří hráli s nimi celou divadelní hru. Viděl tanečníky v ženských šatech a panáčková divadla a kouzelné stínové hry a za městem objevil rozlehlé přírodní divadlo, kde hráli jakési pašije o svatém mučedníku Alim, při čemž na scénu vjížděly celé stovky jezdců na arabských a perských koních. Na jednom náměstí se setkal s krotkou tygřicí, kterou její majitel vedl na řetízku po ulici. Vracíval se z těch přezvědných výprav s těžkou hlavou a vzdychal Anežce při večeři: »To je země, panebože, to je země – celou ji sebrat a odvézt do Evropy, to by byl teprve cirkus!« Petr Berwitz tu vytušil velké objevy. Zanedlouho potom přišli do Francie první arabští akrobati, přišli čínští žongléři a japonští ekvilibristé a Evropa začala žasnout nad dokonalostí neznámých starých kejklířských kultur. Jednou však přiběhl Petr Berwitz za svou ženou obzvláště rozčilen; na jižním předměstí Teheránu objevil cvičeného indického slona. V očích mu to hořelo a ústy a rukama nestačil vykládat, jaký je to kolos a co všecko umí. Ještě neskončil a Anežka už si připínala klobouk. Věděla, co ho posedlo: slona koupit. Byl to jeden ze záchvatů, kdy už svého Petr znala, že s humbertovskou tvrdošíjností provede, co si vzal do hlavy, ať to stojí co to stojí. Ale proti tomu »ať to stojí« se bránila její střízlivá rozvaha. Proto se rozhodla sama se na slona podívat a vsunout se se svým hospodářským rozmyslem do celé koupě. Byla to její taktika, jak s Petrem nejlépe pochodila, když se za něčím pobláznil: pustila se s ním do toho, ale pak ponenáhlu brzdila a přitlačovala, až se věc dostala do rozumných kolejí. Tentokrát, než doběhli do předměstí, přiměla Petra aspoň k poznání, že nesmějí hned vystoupit jako kupci a že se napřed musí přeptat jinde, jakou cenu má zde takové zvíře. Proti slonu samému neměla námitek, zalíbil se jí na první pohled a sama ocenila, jaká by to byla na řadu let atrakce. Také byly pěkné úspory ze šťastného zájezdu v těžkém kovaném kufru a možná, že bylo rozumnější uložit exotické peníze do vhodného nákupu než je se ztrátami měnit v bankách. Muselo se však na to jít opatrně. Slon patřil malé komediantské skupině, patrně rodině, jíž představoval celé jmění. Ještě odpoledne obcházeli Berwitzovi evropskou kolonii a radili se se spřátelenými obchodníky. Výsledek byl, co jim poradili ti nejzkušenější: najít si domorodého vyjednavače, nejlépe molaha, kněze-písaře, a nabídnout komediantům výměnou za slona nějaká zvířata ze zvěřince. A hlavně nepospíchat. Týden nebo deset dní nesmí při takovém obchodu zde nic znamenat. Ve skutečnosti trvalo vyjednávání s Arr-Šehirem, majitelem slona, plných sedmnáct dní a koupě by se nebyla uskutečnila, kdyby nebyla Anežka v kritické chvíli přišla se spásnou myšlenkou, že se slonem převezmou i Arr-Šehira a jeho rodinu. Ukázalo se pak, že jde tu o příbuzenstvo trochu rozvětvené, v němž se záměry křížily. Arr-Šehir sám se svou ženou byl zřejmě získán pro myšlenku cestovat s bílými sáhiby po vzdáleném světě, druzí však chtěli stále zpět do Indie. Skončilo se to tak, že Petr Berwitz dal vzpurnému příbuzenstvu celou malou menažerii, Arr-Šehira odškodnil hromadou perských a ruských peněz a tím, že ho i s jeho ženou angažoval na pět let jako kornaka, vůdce i ošetřovatele slonů, s platem podle indických představ knížecím. Tak se dostal slon Bingo v Cirkus Humberto a paní ředitelka měla o miláčka více. S tímto ziskem se už Berwitz nebránil návratu. Zvolil pro něj karavanní cestu evropských kurýrů přes Tabríz a Erzerum, cestu, na kterou dohlížely tři ambasády, anglická, francouzská a turecká, a kde prý je poměrně nejvíc karavanserajů. Ale byla to neskonale horší jízda než cesta tam. Domnělá silnice byla pro vozy téměř nesjízdná, bez mostů, dokonalý obraz státního názoru perského, že upravená cesta přivádí nepřítele do země. Místy se vlekli pouští, místy se museli bránit Kurdům. O výživu byla nouze, počasí jim nepřálo. Vozy zůstávaly trčet jednou v prachu, jednou v bahně, jednou v rozsedlinách půdy, lidé dostávali nemoce, zvířata byla leckdy polomrtvá žízní a hladem. Na turecké straně bylo to o něco lepší, hlavně se častěji vyskytovala města, kde se mohli pár dní zdržet a trochu se zotavit. Ale zdálo se to vysilující putování Malou Asií být bez konce a v některých vozech se už i ozvalo reptání, že všecko ještě cestou zahyne, jen aby si patron dovezl plukovnické gatě. Nejvíce energie měli v těch dnech Anežka a slon Bingo. Anežka, všecka vyhublá vedry a námahou, objížděla na svém Pomponovi celou karavanu, pomáhala u každého zavázlého vozu, vedla jezdecké výpravy za picováním, povzbuzovala ochablé, navštěvovala nemocné a dovedla i v chudých, rozbitých vsích najít cosi jako pamlsek pro svá zvířata. Slon Bingo šel vytrvalým klidným chodem uprostřed karavany, nevadil mu ani žár slunce, ani liják. Kdekoli uvízl vůz a koně i lidé se marně namáhali jej vytáhnout, slon Bingo se opřel čelem a vytlačil jej na sjízdné místo. Jen když přišli k nějakému vodnímu proudu, nedal se zdržet, zvedl chobot a s radostným troubením pádil do řeky, kde se vyplaval a vyválel v bahně, potápěl se a postřikoval za stálého spokojeného ryku. Tak se pomalu v sedlech a vozech sunuli nevlídnou, nehostinnou zemí, zastavujíce se jednou denně i v malých, bídných vsích, aby tam beze stanu, pod širým nebem pořádali »představení«, to jest zkoušky, aby nevyšli ze cviku, pouhá pracovní opakování s lidmi i se zvířaty, při nichž vybírali od sbíhajícího se obyvatelstva vstupné ve způsobě chleba nebo ovčího mléka a sýra. Betr Berwitz byl ze starého kejklířského rodu a věděl, proč tak houževnatě lpí na denním cvičení a zkoušení. Znal nejeden případ, kdy měsíc zahálky stačil, aby umělec klesl ve výkonnosti na celý rok. Ostatně všichni cítili vášnivou potřebu denní práce, na kterou si v tuhém svém životě navykli. A tak i nemocní slézali o těch zastávkách s vozů a spoluvytvářeli ta podivná představení, k nimž dělníci urovnali manéž mezi kruhovou hradbičku kamení, přesně vyměřenou na svých čtyřidvacet loktů. A tak se někde nad vyschlou řekou Kizil Uzen či na březích jezera Urmijského či na prahu horstva Kara Dagh náhle rozřinčela plechová hudba a dva jezdci vjeli prudce do manéže, každý stoje na dvou koních, zahajující číslo, římská jízda. A pak předvedl Monsieur Alfred, práskaje bičem, volnou dresuru koní bez chocholů a bez cetek, Madame Sylvia jela vysokou školu, jiní jezdci voltižovali, akrobati skákali, clownové klopýtali a padali, Léon Gambier zápasil s medvědem a nutil lva chodit po kouli, šašek Hamilton přijel na divokém oslu a nakonec vešel rozvážně obr Bingo a tančil po rozestavených lahvích, to všechno mnohdy znovu a znovu, když se to nepovedlo, pod vysokou modrou oblohou Asie, za nevídaných krajinných prospektů. Jednou hráli v rozvalinách nějakého dávného města, na obzoru před sebou měli obrovskou horu Kuhi Nuh, o níž jim lidé vyprávěli, jak před několika lety sopečným výbuchem zničila kolik osad na svých úbočích. Cirkusáci přikývli a zkoušeli dál, nic nevědouce o tom, že Kuhi Nuh je persky Hora Noemova a že ta probudivší se sopka je hora Ararat a ty zříceniny kolem že je starověká armenská metropole Artaxata. Pobyli si týden v turecké pevnosti Erzerum a nijak se nezajímali o boje, které tu svedl ruský generál Paskevič, když Erzerumu dobyl. Táhli podél říčky Kara-su a neměli tušení, že je to horní Eufrat, na němž, po tisících mílích toku, leží biblický Babylon. Hráli v Kaisarichu uprostřed římských zřícenin a nestarali se o to, že jsou to zbytky pyšné Caesareje, hlavního města někdejší Kappadocie, rodiště sv. Basilia. Putovali po březích Kizil Irmaku a nevěděli, že je to památný Halys, který tu kdysi tvořil hranice Persie. Když je vedl k městu Angoře, podivovali se krásným vlnatým kočkám, králíkům a kozám, které tu pěstují, ale nic nevěděli, že vstupují do starověké Ancyry, kterou založil král Midas, a že monumentální rozbité sloupy, mezi nimiž dal Berwitz postaviti vozy, jsou zříceniny mocného chrámu Augustova. V Eskišehiru je zajímaly hroby několika mohamedánskch světců, u nichž se stále konaly pobožnosti, ale odkud by mohli vidět, že zde byla vítězná bašta rytíře Gottfrieda z Bouillonu? Byli prostí lidé, kteří většinou neuměli ani číst, ani psát, a neznali nic důležitějšího než jak udržet nebo zlepšit svou výkonnost. Všichni se vrhali do práce s vášní lidí zamilovaných do svého řemesla, zapomínajíce na strasti a utrpení s cítíce najednou, že jejich posláním je dokonalost, kterou musí prokázat, ať vystoupí před císařem francouzským nebo před otrhanými Kurdy, Armeny a Turky; a že právě tou dokonalostí pro dokonalost samu tvoří výjimečný celek, který nemůže zahynout a ztroskotat a v němž není už jen pan Alfred nebo pan Gambier nebo pan Hamilton, nýbrž společný a nerozdílný Cirkus Humberto. Konečně se přiblížil den, kdy na oživenější silnici a na hustějším zabydlení kraje poznávali, že se blíží velkému městu. Petr s Anežkou opustili zvolna se vlekoucí karavanu a klusali napře, do stále stoupajících vrchů, na jejichž hřebenu nesčetné cypřiše jako černé svíce zvěstovaly hřbitov. Manželé nedočkavě vyjeli nahoru a na jednom místě oba současně zarazili koně. Hluboko pod nimi zelenavě zářil Bosporus. Bílá pěna ovíjela oba břehy, které se vpravo úžily a klikatě se ztrácely do zamžené dálky. Tisíce bílých a barevných skvrnek se třpytlo na hedvábné hladině, lodi a čluny, které pomalu brázdily nehybnou vodní pláň. A po levé straně naproti se vzdouvalo jiné moře, neklidnější a rozervanější, svítivě bílé moře kamenných zdí, zvonových kopulí, naježených minaretů, sevřené v dáli zubatými podvojnými hradbami, jejichž černé věže stoupaly a klesaly přes vrchy i údolí zase až do ztracena, – Istambul, Cařihrad, město padišahovo. Anežka se nemohla nasytit zázračné krásy, která se před nimi rozprostřela. Petr byl mnohem dříve u svých životních zájmů. »Báječná dekorace,« pravil po chvilce. »A hlavní věc – konečně Evropa. Kdepak asi bydlí sultán? Musíme se usadit co možno nejblíž u paláce. Ale kavalkádu bychom měli provést z druhé strany, od hradeb, nástup z přístavu a z lodí by se dal těžko provést. A v Cařihradě se musíme dobře prodat.« Ještě jak tu tak stáli, zrála v jeho hlavě myšlenka provézt celý podnik městem tajně a nepozorovaně až za městské hradby, kde by teprve připravili slavnostní vjezd do Cařihradu. Dva dny stály jeho vozy ve Skutari, než si všecko projednal. Třetího dne vpodvečer začali nakládat na lodi, které najal, a už za tmy přistával náklad za nákladem u Zlatého rohu. Bylo to trochu obtížné, vyjíždět s vozy a koňmi na přístavní mosty při svitu luceren a pochodní, ale podařilo se to bez nehody. Temnými, neosvětlenými ulicemi plížil se pak vůz za vozem, provázen několika desítkami kavasů, neznámým městem, až se před nimi otevřela černá brána a po několika krocích se octli ve volném kraji. Zabočili do strání vpravo a pomalu sjeli do údolí pod hradbami. Za chvíli tu zazářily mezi ohradou z vozů ohně a opět se začal táborový život. Zůstali v té zapadlé dolině pět dní, než bylo dokonale vyspraveno, co se poškodilo trmácením po Asii. Zatím najal Berwitz rozsáhlé zbořeniště u velké mešity Achmedovy a připravil si turecké i francouzské ručníky, jak se odjakživa říká dlouhým úzkým cirkusovým plakátům. Šestého dne byl konečně proveden slavný nástup. Všechno příslušnictvo cirkusu muselo si vzíti nejparádnější kroje, ale Berwitz si ještě projednal s úřady, že mu půjčili sto padesát vojáků, které všechny oblékl v kostymy z pantomim. I rozvinul se pak průvod, jakého ještě Cařihrad neviděl. Vpředu za oddílem kavasů jeli dva středověcí heroldi se stříbrnými dlouhými trubkami, jež hlaholily fanfáry, kdykoli hudba vzadu dozněla. Pak se objevili tři římští jezdci s kovovými holeněmi na nahých lýtkách, s antickými helmicemi nad bezvousou tváří, prostřední z nich nesl standartu Cirkus Humberto. A za Římany jel plochý vůz, na němž seděli zády k sobě hudebníci v červených a zlatých livrejích, vyhrávajíce marš za maršem. Nato se za celým oddílem antické jízdy vynořila zlatá závodní kolesa římských cirků, tažená čtyřmi koni vedle sebe, na voze stál Petr Berwitz s nachovým pláštěm v póze Caesara. Za tímto antickým zjevením jel vrchní štolba s Madame Sylvií, oba v červených anglických fracích a černých čapkách, jako by vyskočili z nejmodernější londýnské rytiny. Za nimi tři krasojezdkyně v růžových, krémových a azurových sukénkách; pak dva španělští hidalgové, plni stříbrného vyšívání, se sevillskými černými plochými klobouky, jimiž s velkou grandezzou pozdravovali všechna zamřížovaná okna. Pak jel oddíl vojáků oblečených za Araby, v dlouhých splývavých pláštích, a pak oddíl ruských kozáků. Tito vojáci se zprvu vzpírali obléci uniformu ďaura a nepřítele islamu, až jim Berwitz namluvil, že je to válečná kořist. Tu teprve se jim zalíbilo koketně si nasadit ruskou čapku a jet městem s levicí opřenou v bok. Za nimi vedli modře livrejovaní podkoní chloubu stájí humbertovských, šest bílých lipicánů s růžovými chřípěmi. Potom šla skupina vojáků kostymovaných jako perští sokolníci – to byla nová, teheránská myšlenka Berwitzova – a na kožených rukavicích nesli pestrobarevné pokřikující papoušky. Nato byla dvěma býky zebu tažena klec s tygry a ve čtyřspřeží vezena klec se lvy. Za ní mašírovali vojáci oblečení do modročervenozlatých krojů, kterým se v cirkuse říkalo marokánské. Nesli v rukou pozlacené klece s malými opičkami. Osm najatých hamalů, začerněných ve tváři a na rukou, s obrovskými turbany s peřím na hlavách a ve fantastických žlutých a červených úborech nesou zdobná čínská nosítka, na nichž seděly dvě ženy artistů, přeměněné ve víly. A pak se zjevil užaslým divákům majestátní slon Bingo, ověšený rudými čabrakami se zlatými třapci; na hlavě mu seděl důtojný Arr-Šehir v bílých šatech a zlatém turbanu, na zádech se mu pohupoval palankin, z něhož mávaly čtyři hurisky s tvářemi zakrytými závoji. Byly to ženy sluhů a koňáků, pračky a myčky, které s nabarvenýma očima vypadaly jako nejsvůdnější zjevení. Ale to ještě pořád nebyl konec průvodu. Ještě se objevili strakatí šaškové s cvičenými psy, v čele pan Hamilton na divokém oslu, který byl ku podivu poslušný. Mezi poskakujícími a kotrmelcujícími augusty vezli sluhové kozla Modrovousa s jeho bílou a nyní ověnčenou družinou, párek muflonů, stádečko ovcí, jezevce a medvěda. Byla to nejstrakatější skupina, neboť sluhové měli na sobě všeliké ty staré přepychové uniformy, které sbírával děda Carlo. A pak ještě jelo několik středověkých zbrojnošů opět se standartou Cirkus Humberto a byl konec. Vyplatilo se Petru Berwitzovi, že tolik péče a nákladu věnoval režii svého vstupu do Cařihradu. Představení za představením bylo natřískáno, evropská kolonie i poddaní padišahovi přicházeli znovu a znovu. Sultán se neobjevil, ale vzkázal Berwitzovi, zda by nemohl uspořádat pro něho a pro jeho dvůr zvláštní představení v císařských zahradách. Berwitz ovšem ochotně připověděl a hrál pak třikrát před Jeho Veličenstvem a před tribunou zakrytou závoji, kde usedl celý císařský harém. Abdul Medžid byl tak spokojen, že si dal Berwitze představit a pozval ho k prohlídce svých stájí. Petr Byl znalec koní a byl hrdý na ušlechtilá zvířata svého podniku. Ale v sultánských konírnách nemohl utajiti překvapení a nadšení. V dlouhých řadách stáli zde nejkrásnější potomci pěti posvátných kobyl Mohamedových, Džulfé, Koheily, Maneti, Saklaví a Tusie, všichni s nádhernou hlubokou hrudí, jemným svalstvem, dlouhou kostí ramenní a krátkými holeněmi, krátcí v bedrech, a silní v útlých nohou, jako stvořeni pro vytrvalý rychlý běh, praví pijáci větrů. Byli tu hřebci z Nedžedu, nejlepší odchovanci slavných pěstitelský kmenů Beni Sacher, Haddžerad, Muali, El Ruola, El Sbaa; bylo tu i několik bílých kobyl vytrvalecké rasy Tvaifé a dlouhokrkých Manakui, jež chová kmen Vuold Ali. Petr to dovedl ocenit, neboť věděl z tradice, že kobyly těchto rodů se považují mezi Araby za neprodejné. Všechny ty nedohledné stáje hostily samé bělouše. Byli všech odstínů: sametoví, stříbrní, železní, popelaví, mléční, červení, modří, byli tu mušky a pstružky a grošáci a jablečňáci a jako největší vzácnost stáli zvlášť dva atlasoví s růžovou pletí a s hedvábným lesklým vlasem. Za araby se řadili nádherní hřebci berberští s vyklenutým nosem a jeleními krky, statní bělouši z rodu Ben Chareb, hnědáci vysokého chodu z rady Haymur i drobní nezdolní vytrvalci v cvalu rasy Maziris. A peršané tu byli, vznosní koně irakadženičtí a hyskánští, a španělé, pyšně pompésní andalusijci ohnivých očí a vysoko se zvedajících kolenou. Petru Berwitzovi přecházel zrak; ale ještě musel zajít do anglické stáje, kde našel potomky nejvzácnějších dostihových plnokrevníků, členy slavných rodů Heroldů z Beverleye Türka a Matchem z Godolphina. Pak teprve stáli domácí koně turečtí, kavkazští, armenští a jiní, drobné neznámé rasy užitkové. Ve stájích se Abdul Madžid rozohnil a rozhovořil, a Petr byl až udiven jeho vědomostmi hippologickými. Když se obrátili do sultánova salónku a usedli s jeho nejmilejším synem ke koflíčkům černé kávy, vyptával se sultán přes hodinu na všecky praktiky západního chovu, i na ošetřování zhřebených klisen a na všeliké koňské medikamenty. Petr patrně obstál, neboť Abdul Medžid ho na sklonku rozhovoru pozval dál do svých pokojů. Sál za sálem byly tu sbírky císařského pokladu, úžasné množství zdobných věcí ze zlata a stříbra, v některém pokoji jen hromady a hromádky nejvzácnějších kamenů. Uprostřed toho mrtvého bohatství sultán opět upadl v mlčení. Jen v síni tabatěrek se zastavil, obešel stoly, vzal jednu těžkou, zlatou, s rytými arabeskami a beze slova ji podal Petrovi, který se hluboce uklonil. V síni drahokamů rozhrnul sultán kupu zelených kaménků na achátové míse, a vybrav jeden z největších safírů, podal jej Petrovi s dvěma slovy: »Pro madame.« A pak se se svým hostem rozloučil. Petru Berwitzovi bylo by toto vše stačilo k největšímu osobnímu blaženství. Dostalo se mu však ještě více. Před odjezdem z Cařihradu byl jmenován inspektorem císařských otomanských koníren s titulem liva-paša a obdržel řád půlměsíce II. třídy a čestný kaftan. Berwitz si hned připjal řád na uniformu perského plukovníka. Také po obchodní stránce byl pro ně Cařihrad výnosný, zaplnil zase pokladny vyschlé cestováním po Asii, a tak se Cirkus Humberto vracel se slávou a spokojeností přes malá závislá knížectví balkánská k Budapešti a k Vídni. Tam nalezl Berwitz svou sestřenici Elisu v hlubokém smutku pro smrt jejího muže majora Hammerschmidta a v nemalých starostech o budoucnost. Rozřešil to tím, že ji vzal s sebou jako pokladní. Nemohl zapomenouti na to, jaká to byla výhoda, když ještě před několika lety byl Cirkus Humberto spravován a střežen šesti příslušníky rodiny. Věděl sice, že má dobré a spolehlivé spolupracovníky, ale měl to už tak nějak v krvi, že cirkus nemá být pouhý obchodní podnik, že jeho prazáklad odjakživa byla rodina. Anežka to úplně schvalovala, třebaže necítila, co v tom bylo tradičního. A když se z domova dověděla, že její holandský bratránek Frans Steenhouwer dokončil středoškolská studia a místo dalšího učení že chce stůj co stůj do obchodní služby v koloniích, dopsala mu po dohodě s Petrem a Frans Steenhouwer ochotně zaměnil svou touhu po vzdálené exotice za neméně dobrodružné putování s cirkusem. Tak se Cirkus Humberto ustálil a vykrystalisoval do té podoby, v níž jej našel český zedník Antonín Karas ve dnech, kdy se zimní pobyt v Hamburku končil a všecko žilo v posledních přípravách k jarnímu odjezdu na turné. {{Konec formy}} lkybvxo2qxns1vgf5ug9b49mljskyhd 0 85581 281911 281865 2022-08-12T13:07:51Z JAnDbot 3086 fix zdroje wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = Část první IV. | ČÁST = Část první V. | DALŠÍ = Část první VI. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = V. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 74- | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Při tom poledním napití u Námořníkovy nevěsty, k němuž ho Kerholec vyzval, rozbřesko se Antonínu Karasovi už nad slunce jasněji, že jednal správně a že by bylo čirý nesmysl zahodit tuto znamenitou příležitost. Jako by s něho všecka starost spadla, pošoupl si klobouk do týla a připíjel si s Kerholcem: »Ty kluku stará, na tvý zdraví, kujóne, dyž se tak vyznáš!« A Kerholec odpovídal: »Na tvý, ty skopčáku, ty zednická třísko, ať jsem trajcén, esli nebudeš u Berwitze paltafír!« A Hein Moesecke sípal zarostlým krkem: »Ať slouží, natočíme ještě jednu, ne? Neříkal jsem to, že Hampuch dá živobytí, ne? Karlen, já si napěním taky jednu, ne? Správné přiťuknutí je vždycky ve třech, pánové, zum Wohlsein!« S veselou se tedy Karas vracel domů, i do písničky mu bylo, ale když se octl na temném úzkém schodišti, kterým se lezlo až do čtvrtého patra paní vdovy Anny Lngermannové, najednou se všecka ta nálada vytratila. Nálada, bodejť by ne nálada, člověče, vždyť ten odulý sípák, ten Moesecke, jich do vás nalil v té ráně pět, a na lačný žaludek, bodejť by vám nebylo do zpívání. Ale tady, Anton, tady nahoře, tam není žádná Námořníkova nevěsta, tam je tvůj chlapec, Tondo, tam je Vašíček a ten už zoufale čeká, s jakou táta přijde. A táta přijde, vod piva přijde, potvora, a řekne: »Tak, Vašku, budeme jezdit s cirkusem.« A Vašíček, co řekne Vašíček? Zatracený schody, konce jim není. Vašíček neřekne nic. Vašíček se jen podívá. A to je právě to, že se podívá. Vždyť to je, jako by se ona podívala, Márinka. To jsou docela její oči, takové modrozelené, člověk to ani správně nerozpozná, jaké jsou barvy, ale její oči to jsou, ona tam leží, chudák, pod modřínkem, ale její oči jsou tu s ním a dívají se na něho, co tu s hochem tropí a jak to vede. A pak se ty oči najednou nějak stáhnou a zaostří. Kolikrát už si toho všiml, že hoch, když se na něco upře, má najednou pohled jako káně. A zrovna tak se po něm dovedla podívat nebožka, když se někdy vracel s Milnerem od vyhrávání, od muziky; panečku, Antone, to byl kukuč, před tím jsi poslední krejcar vyklopil, ačkoli se ti kolikrát zachtělo nechat si nějaký šesták na útratu. A taková hodná ženská to přitom byla, do všeho jako drak. A ten chlapec je po ní, měkký i tvrdý, jak kdy – jakpak jen mu to říci, že jsme se upsali komediantům. Těžce a s nechutí stiskl Karas kliku a pomalu věšel klobouk na věšák u dveří. Paní Langermannová otevřela dveře kuchyně. Hoch stál u ní a k němu se tlačila šestiletá vdovina Růženka. »Táta!« vykřikl Vašek radostně. »Tak co, pořídil, pořídil?« ptala se paní Langermannová. »Pořídil. Ale nějak divně – ani z toho radost nemám,« odpovídal Karas a pomalu šel do kuchyně, kde to vonělo majoránkou. »A jakpak to? Sedněte si, už čekáme s obědem, to mi pak musíte povědět.« »Táto – máš dílo?« zeptal se chlapec. »Mám, Vašku, ale nevím, co tomu řekneš. Já jsem… totiž my budeme spolu u cirkusu.« Teď čekal to zlé odmlčení. Ale Vašek, kterému postačilo, když slyšel, že práce je a že zůstanou spolu, obrátil k němu své velké důvěřivé oči a zeptal se klidně: »A co to je cirkus, táto?« Karasovi se ulevilo. Neuvědomil si, že chlapec nikdy ještě neviděl ani cirkus, ani komedianty, že k nim do zapadlé vsi jen zřídka to slovo zaválo. Jako by mu kámen spadl s prsou, ožil a přisedl blíže k hochovi. »To je takové divadlo, víš, tam jsou pánové a paní a ti ukazují lidem krásné koně a všelijaká zvířat a každé to zvíře umí nějaký kousek, třebas tancovat nebo hrát na flašinet, a to lidi baví. A když se to skončí, tak se to divadlo zbourá a naloží na vozy a jede se jinam. A táta pojede s sebou a bude jim stavět a bourat to divadlo a ty pojedeš s tátou ve voze a uvidíš celý svět.« »A jaká jsou tam zvířata, koně?« »Koně a lvi a tygři a oslíček a kozel a medvědi a slon…« »Slon? Opravdický slon? Ten s rypákem?« »Ano. Krucimordyánský zvíře. Ten by se sem do kuchyně nevešel.« »Jo… A já k němu půjdu a vylezu si na něho a budu na něm jezdit. Přece se jezdí na slonu, ne? Frau Langermann, Frau Langermann, ich werde reiten Elephant!« »Ale to víš, že jo, ty prcku,« zasmála se vdova, nalévajíc polévku. »Tak co jste to tedy přinesl a co to má s tím slonem?« Karas se jí nyní obšírně vyzpovídal – i z toho, že si není jist, udělal-li dobře. »Ale božíčku, člověče,« spráskla rukama kvartýrská, »poděkujte Pánu Bohu, že se vám to takle přitrefilo. A na nebožku při tom nemyslete. Chodil jste stejně za prací do světa, copak ona mohla tušit, jak žijete? A co tady ty tisíce ženských, kterým jdou muži na loď a zmizí na pár let ve světě a nedají o sobě ani vědět; nakonec třebas jen dostanou zprávu, že… tento… že si voda vzala… co se k ní hlásilo… Co bych měla já říkat?« Paní Langermannové zvlhly oči. Jako v mlze viděla temný, ošklivý den, kdy tu v té kuchyni stáli dva úředníci přeplavní společnosti a ostýchavě jí oznamovali, že se přístavní parníček Rosamunda srazil v mlhách s uhelnou lodí a že kormidelník Felix Langermann spadl při tom do Labe, a že jak šly ledy, nebylo možno spustit člun. Přemohla však pohnutí a dodala: »To je mi takový cirkus tisíckrát milejší, ten aspoň jezdí pořád po pevné zemi. A Vašek něco užije, uvidí svět, pozná lidi, to je, pane Karas, pro hocha moc důležité.« Tak se Antonín Karas chtě nechtě vrátil při obědě zas do jasnější nálady. Musel novu a znovu vykládat Vaškovi o cirkuse, co už tam tak pochytil. Ale hlavní ovšem bylo, když se vytasil s lístky na odpolední představení. Kterak Vašek prožil svou první návštěvu cirkusu, Karas neviděl. Odešel o hodinu dříve, trumpetu pod paží, a sotva se objevil v boudě, zavolal ho Kerholec, vrazil mu do rukou hrábě a poručil mu pěkně urovnat piliny v manéži. Pak si ho přibrali vzadu za branou, aby pomohl odtahat některé klece, prý kvůli lvům nebo co, a aby umetl místo, které se uprázdnilo. A už přiběhl nějaký hoch, kde prý je pan Karas, že se po něm shání pan kapelník. Leopold Selnicki, Berwitzův kapelník, byl Vídeňák, bývalý regimentstambor u deutschmeistrů, chlap jako hora, s ohromnými kníry, které si zesiloval i částí vousů s tváří. Také chundelaté obočí vypadalo hrozitánsky, ale oční klapky a kůže kolem očí byly jaksi převislé, patrně od pití, a celý pohled Selnického připomínal starého dobráckého bernardýna. Tento muž byl snad jediný v celém podniku, před nímž se zastavovala přísná Berwitzova kázeň. Nemusil dělat nic jiného než dirigovat hudbu; jakoukoli pomoc při ostatních pracích v cirkuse odmítal jako nehodnou jeho umělecké osobnosti. Celé dni a noci se zaměstnával neobyčejně důležitým problémem, kde se co dobrého jí a pije. Nebyl jedlík v pravém slova smyslu, nikdy nezasedl k bohatýrskému obědu nebo k velkolepé večeři. Ale když se ráno probudil, zamlaskl jazykem a shledal, že by teď »bodla« šunka s vajíčkem a jedna nebo dvě plzeňské. Nebylo-li všude plzeňské, šel si i na obyčejné, jehož si však, že bylo slabší, dal o máz více. Míval pro to měřítko 2:3, prý »aby se v těle srovnaly stupně«. Pak si zaskočil do zkoušek, není-li tam třeba něčeho nového od muziky, poklábosil s tím, poklábosil s oním, vypil tři čtyři skleničky rumu a ohlásil, že je čas na přesnídávku. Načež majestátně opustil cirkus a vyhledal některou ze svých vináren, kde snědl guláš nebo papriku, zapálil si viržinku a při čtvrtečkách rakouského vína trpělivě čekal, až se mu ozve hlad. Když jej ukojil porcí uherského salámu, šel na oběd, ponimral se v jídle, posteskl si sousedům, že »pro něho by oběd vůbec mohl odpadnout«, on že nikdy »obědu moc neudělá«, to jen tak, »aby měl podklad« pro dvě tři piva. A pak šel na černou a na koňak; byla-li příležitost, zahrál si partii biliáru, pak si šel spravit chuť osmičkou vermutu, načež se objevil před představením v cirkuse, oblékl se do červeného kabátu se zlatým límcem a zlatými spoletami, zvrátil přitom do hrdla nějakou tu stupečku rumu z láhve, kterou stále pečlivě uchovával v šatně. A pak dirigoval takřka bez zastávky, většinou zády k orchestru, všechen hudební doprovod představení, shodil uniformu a odebral se na nějaké osvěžení před večeří a nějaké to popití po ní. Ale Berwitz věděl, proč Selnického má: v žádném cirkuse neměla hudba tak břeskně, nikde se nehrály tak strhující marše, nikde neměli takové fanfáry a tuše, a šlo-li o sentimentální místa v pantomimách, nikdo se nemohl pochlubit tak jemnou eufonií jako Cirkus Humberto. Ale to hlavní bylo o zkouškách. Nacvičili nějaké číslo s dresurou koní, Selnicki se na to podíval svýma smutnýma očima, lokl rumu a řekl: »Tohle je Lannerův Valčík margeritek,« nebo »To je Straussův Kavalírský pochod,« nebo »To dáme dohromady polku Bohémiene a trio z Gavotte bleue a osm taktů ze Schubertova Intermezza a tuš«. A bylo to. Jemu se každá produkce měnila v noty, v docela určité skladby, které mu okamžitě zněly v uchu, jako by je četl v partituře; a po každé to dokonale odpovídalo tempu produkce a nesmírně podporovalo zálibu koní v rytmu. Pan Selnicki uměl z Vídně trochu lámané češtiny a tak také uvítal na estrádě Karase, než přešel v nonšalantní vídeňskou němčinu. »Voni sou ten novej Čech, že jo? Tak pozdrav jich Pámbu! Umějí německy, že jo? Nu tak, pane Karas, jakpak je to s vaším troubením? Znáte noty?« »Neznám, pane kapelníku.« »No, to by nevadilo, to se časem naučíte. Ale troubit umíte?« »Totiž tak, jak to bylo u nás potřebí. Většinou přiznávku, a když už člověk ten kousek znal, pustil se i na druhý hlas nebo převzal při repetici melodii.« »To se ví. Já to znám, jak to u takové bandy chodí. Tak mi tady, než přijdou lidé, zatrubte něco, ať vidím, jak to svedete.« Karas byl v rozpacích, bez party mu nechtělo nic napadnout. Ale cítil, že není vyhnutí. Vytáhl trumpetu, nasadil, přivřel oči, čtyřikrát si udělal přiznávku na ländler, aby se do toho dostal, a pak, jako když doma cvičíval vpodvečer na mezi, vynesl naplno tu svou nejmilejší: »Všecky panenky z lesa jdou, jen ta moje nejde…« V prázdné kulaté budově to znělo náramnou silou, sám se toho zvuku lekl a při repetici nasadil pianissimo. A už ho to popadlo za srdce, nesl tu hezkou melodii, jako by se s ní mazlil, měkounko, kulatě, jako by tiše hovořil s kosem, kosem, černým ptákem, o tom, že té jeho znejmilejší všechna krev z těla ujde. Pak otevřel oči a spatřil pana kapelníka, jak si nalévá rum. Sklenička na vteřinu téměř zmizela pod frňousy. Pak nalil podruhé: »Tumaj, pane Karas,« povídá po česku, »jeden štamprličku na zdraví.« A zatím co se Karas uctivě ukláněl a rum na dvakrát vypil, pokračoval pan Selnicki německy: »Tak tohle jo. Tohle je správné české troubení. O noty nejde. Co my hrajem, budete všecko do týdne umět. A kdyby přišlo něco těžšího, přijdete za mnou a já vám to zapískám. Tak si sedněte k tomuhle pultu sem a hrajte zatím přiznávky. Ono se to ukáže. Ono to člověku nedá, když to má naděleno od Pána Boha.« Pan Selnicki se napil znovu, naklonil se ke Karasovi, vzal ho za rameno a řekl tišeji, po česku a náramně důležitě: »Muzika… vědí… muzika holt není žádnej cirkus. Ale ten písnička si pamatujou… ten by se hodilo, až budou ty raphengsti tancovat piaffe in der Balance. Servus!« Zatím už přicházeli lidé zdola, shazovali pracovní mundury, oblékali rudé livreje a usedali s instrumenty na svá místa v orchestru. Všichni si srdečně potřásali ruce s Karasem jako nováčkem, řekli mu i svá jména, ale to všecko Karas v rozčilení přeslechl. Víc ho upoutalo, že z protějšího kouta orchestrální škeble zaslechl český hovor. Už si tam chtěl zajít, když se dole ozvalo zatleskání. »Haló, muziko, začít!« Byl to Kerholec, který dal ten povel od hlavního vchodu. Cirkus byl ještě prázdný, ale venku se hromadili lidé a muzika z vnitřku jim měla dodat chuti jít k okénku pokladny. Pan Selnicki se ještě neobjevil. Muž s trubkou na pravém křídle se rozhlédne a povídá: »Tak, lidičky, začneme.« Nasadili nástroje, ten vpravo dvakrát trumpetou udal takt; pak kývl a vtom spustili marš. Karas se přidal. Vycítil, že je to nějaký běžný pochod, jakých hrávali s Milnerem na stovky a často taky rovnou bez zkoušky. Jen se díval po tom pravákovi, protože mu vyčetl na očích, kdy je pausa a kdy se hraje tišeji. Vak ten člověk také pomrkával po Karasovi, jak se s nimi shodne. Napoprvé to šlo docela slušně. Pak hráli něco pomalého, to už musel Karas víc dávat pozor a nejednou raději odsadil a poslouchal, jak se neznámá melodie vine. Hned nato přišel valčík a to zase šlo: es tam tam, es tam tam. Ale chlapci to řezali opravdu bez oddechu, sotva si dali čas na vyklopení nástrojů. A všecko jen tak, bez not, kousek za kouskem. Karas uznával, že je to náramně sehraná banda. Pak přišel pan Selnicki. To si chvilku oddechli a Karas, toť se ví, natáhl krk, aby viděl, co je dole. Šel odtamtud velký hluk a šum. Kam se podíval, všude se už mačkali lidé, řada nad řadou, a noví proudili a stoupali vzhůru kolikerými uličkami. Nějací kluci dole hlasitě vyvolávali. Tady někde sedí Vašíček, řekl si Karas, ale vzdával se vší naděje, že by ho mohl v té záplavě najít. a už taky neměl kdy, už se pan Selnicki postavil do popředí, zasalutoval, protáhl kníry, vzal taktovku, rozhlédl se a spustil. Panečku, teď to teprv jelo, znova a znova, sotva nástroj odtrhli od úst. A když už pan Selnicki odklepal a zdola se rozletěl potlesk, ještě to nebyl oddech, ještě trčela taktovka do vduchu, najednou švihla a oni troubili intrády, dlouhé hřmotné intrády do potlesku a volání, intrády, v kterých modulovali v hlavních akordech nahoru a dolů, dokud taktovka nepoklesla. Ale hned vzápětí už se spustil nový kousek a tak to letělo tři čtvrti hodiny, že se Karas ani vzpamatovat nemohl. To byla jinší čina než sousedské vyhrávání s Milnerem o posvícení! Ale pak jim to najednou pan Selnicki uťal a položil hůlku. Všichni se na židlích protáhli a oddychovali. Karas byl zvědav, co se to děje. Dosud neviděl nic než záda pana Selnického a jeho taktovku a několik horních řad lidí. Co je dole, nemohl ze svého místa vidět. Nyní připovstal, když sebou všichni hnuli, a spatřil Kerholce, jak rychle balí nějaký koberec. Opodál něho stáli v manéži pán ve fraku a cylindru, s velkým bičem v ruce, a vedle něho jakési podivné chlapisko v strašně širokých kalhotách, které se na něm plandaly, s velikou bílou vestou, která mu šla až skoro na kolena a z jejíhož výstřihu dopředu odstávala špinavá náprsenka. Nos měl jako červenou bambulu, hubu bílou, pod bradou zrzavé fousy, na hlavě malinký klobouček s peřím. »Tak ty myslíš, August, že v Hamburku jsou samí hloupí lidé?« ptal se ten elegantní pán. »Hohó,« řekl ten pajda a odpověděl něco, čemu Karas neporozuměl, ale po čem obecenstvo zavýsklo a zabouřili smíchy. »To je reprisa s augustem,« vysvětloval mu soused, »to je k tomu, aby mohli připravit další čísla.« Karas nechtěl vypadat zvědavě, proto si zase sedl a slyšel jen mezi výbuchy chechotu, jak se august znovu a znovu ptá toho druhého: »Herr Stallmeister, víte už, jaký je rozdíl mezi kočárem a kastrolem?« Tenhle starý vtip Karas znal, následovalo potom: Když ten rozdíl neznáte, nesedejte si do kočáru, abyste si omylem nesed do kastrolu. Dávali tu hádanku hádat všichni boudoví šprýmaři na poutích, ale Karas se bezděky už předem smál, a lidé, když ta odpověď padla, teprve, jak ten skrček toho vznešeného pána usadil. Škoda, říkal si Karas, těmhle věcem Vašíček nebude rozumět, tolik německy neumí, ale smát on se bude, jemu se přece každá švanda vždycky líbila. Ale vtom už pan Selnicki zaklepal a muzikanti zvedali nástroje, reprisa byla u konce a hudba zas musela nasadit. Hrálo se veskrze zpaměti, což Karase ani neudivilo. Ale někdy zpozoroval přece jen něco zvláštního, nač nebyl zvyklý: někdy zavolal pan Selnicki tiše: »Pozor!« a pak se díval upřeně dolů a dirigoval trochu markantněji a třebas i nepravidelně. Oči šech muzikantů byly zavěšeny na jeho kostěné hůlce, aby šli správně s sebou. Karas měl dojem, že v těch chvílích hudba nejde sama ze sebe, ale že se přizpůsobuje něčemu, co se děje dole. Byli to patrně koně, neboť občas zahlédl vysoké červené nebo bílé chocholy, jak se natřásaly ve výši v řádce vedle sebe. Jen dvakráte za celou produkci měli ještě oddech při mluveném čísle dole a jednou pan Selnicki náhle přerval hudbu, v celé budově bylo ticho jako v kostele. »Skok smrti,« zašeptal Karasovi soused. Dole zacvakalo cosi jako pušky. Karas se neodvážil povstat, protože všichni byli připraveni hrát a pan Selnicki měl taktovku zdviženou. Náhle dole někdo vykřikl: »Hól-la hop!« A vtom práskla vzduchem salva výstřelů. A už kapelník mávl a spustil ryčnou fanfáru do obrovského potlesku a volání se všech stran. Karas si umiňoval, že se, hned jak se to skončí, na tohle musí přeptat, co to vlastně bylo, ale když dohráli a pan Selnicki odstoupil, hnali se hudebníci jeden přes druhého na schody a dolů. Karas nevěděl proč, ale šel za nimi a dole už ho chytil Kerholec a hodil mu do náruče velkou hromadu šedivého plátna. »Natáhni to přes bariéru,« křikl na Karase, »jdi vpravo od brány a dělej to jako ten vlevo.« Kras se musel se svým balíkem prodírat do manéže, protože všude proudilo plno odcházejících lidí. Celý dům hlučel hovorem, voláním, pokřikem davů. Zastavil se u levé strany brány a pochopil, oč jde. Přední stěna přízemních lóží měla plyšový okraj jako opěradlo a on měl v rukou ochranné povlaky. Vytahoval je tedy kus za kusem a navlékal na rudý plyš. Šlo mu to napoprvé pomalu, dokončil svou polovinu o hodně později než ten druhý. Lidé už všichni odešli, cirkus byl najednou jako odumřelý. A už tu byl zase Kerholec, bez kabátu a bez vesty, s vyhrnutými rukávy. »Do koníren, Tondo, ke krmení – a hop-hop! Ale napřed mundur dolů!« Karas byl z toho všeho už celý zmámen. Ale cítil, že ve všech lidech kolem je to jako oheň, doskočil tedy do šatny, shodil se sebe nádhernou livrej a jako Kerholec jen v košili a kalhotách běžel do koníren. stájníci odnášeli odtamtud plné náruče krásných postrojů, jiní pobíhali se štoudvemi vody, s odměrkami ovsa, s náručemi sena. Kerholec stál při vydávání krmiva a hned zapřáhl Karase. Člověka, který před ním utíkal s hromadou sena, Karas poznal, foukal s ním celý večer basbombardon. Když se Karas asi po třetí vracel, šťouchl do něho Kerholec: »Tamhletu ženskou pozdrav, to je direktorka« Karas zprvu žádnou ženskou neviděl, jen nějakého bezvousého mužského v jezdeckých kalhotách, který prohlížel jednomu koni kopyto. Teprve když přicházel blíž, řekl si, že by to opravdu mohla být ženská. »Dobrý večer, madam,« řekl tedy, jak ho Kerholec ráno poučil. »Dobrý večer,« kývla hlavou, pak se na něho podívala ostřeji a pustila nohu koně. »Vy jste tu nový?« »Poslušně prosím, ano,« odpověděl Karas a bezděky srazil paty, vypjal hruď a stál jako při raportu, »nov stavěč a muzikant, Karas Anton.« »Anton… Anton… myslím, že tu není žádný Anton,« řekla Anežka Berwitzová, mustrujíc si ho, »to si tě s žádným nebudeme plést. Dobrá. Však se ještě seznámíme. A teď běž, Antone, koníčkové nesmějí čekat.« Kývla a obrátila se opět ke kopytu. A Karas pochopil, proč ten obecný kalup: ta němá tvář zde musí být především obsloužena a pak mají lidé teprve čas na sebe samé. Po chvíli, když se s ostatními postavil před Kerholce s hlášením, že je všecko hotovo, cítil se zase jako u raportu. Ten čertův Kerholec nebyl tu nikterak tím fidélním krajanem jako u Námořníkovy nevěsty, stál tu rozkročen s papírem v ruce a ptal se hlasem komandujícího: »Kdo má noční službu?« Tři se hlásili, Kerholec se podíval na papír a kývl hlavou. »Ostatní jsou pro dnešek volni. Ale pozor – platí pro všecky rozkaz ředitelstva: Pozítří po obědě se nastupuje do maringotek. Nový muž, Karas Anton, bude spát v osmičce. Prohlédněte si každý kavalec a všecko zařízení a hlaste mi odpoledne, je-li kde závada. A nyní rozchod, dobrou noc!« »Dobrou noc!« zvolali mužové a utíkali jeden přes druhého k šatnám obléci se a vyrazit domů. Karas se pozdržel, aby se zeptal Kerholce, oč vlastně jde. »Brzo už se pojede, Toníku, a je zapotřebí, aby si lidé po zimní přestávce zvykli zas na bydlení ve vozech a nesekýrovali nás potom na cestě. Ty budeš spát se mnou, v osmičce. Pohodlné to není, ale zvykneš si.« »A chlapec?« »Pojede s námi v našem voze. Pamatoval jsem na to.« »Ještě něco, Karle: kdypak se nastupuje ráno?« »V šest hodin, Toníku. K rannímu krmení a úklidu stájí. Zeptej se na mne, já už tu budu.« »Děkuji. Dobrou noc!« »Dobrou noc.« A Karas šel, maje najednou k tomu chlapíku zcela jinou úctu než dosud. A když oblékal svůj kabát, přepadlo ho, nač chvilku zapomněl: co Vašek, jak se mu v cirkuse líbilo. A Karas už pelášil domů, dovědět se něco o tom, v čem sám byl a co neviděl. Kdyby byl měl Antonín Karas větší vzdělání, snad by si byl ještě jinak vysvětlil napětí, které v těchto dnech vůči svému synu cítil. Pravda bylo, že vlastně Vaška velmi málo znal. Byl s ním pohromadě vždy jen po několik zimních měsíců, kdy byly chalupy zaváty sněhem a všechen život se odehrával v jejich malých sednicích jenom přidušeně. Když se otec pozdě na podzim vrátil domů, vrhl se zpravidla na dříví a štípal v kolně polena, dokud ho mrazy z ní nevyhnaly. Ve chvílích oddechu si prohlédl chalupu, chlívky a celé zařízení a prováděl malé opravy tu a tam. Přitom ucpal všechna okna mechem, vymazal trhliny mezi trámy – chalupa byla dřevěná – někdy vytáhl ještě do lesa na roští. To byl čas, kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi a doma se ukázal jen když ho hlad přihnal k mámě do kuchyně. Když začal padat sníh, zalezlo se dovnitř. Karas měl co dospávat a po čem odpočívat, po čem protahovat utrmácené údy. Ale dlouho si nehověl, brzo vytáhl pěkný kus tvrdého dřeva a nožem začal vyřezávat buď něco do domácnosti, nebo figurky pro betlem. V sobotu zpravidla zaťukal u nich Milner a pak táhli spolu do některé vsi na muziku a vraceli se až v pondělí. Tu tedy neměl Karas příliš mnoho času na Vašíčka. Byl sám dost nemluvný, raději zabořen do práce než do pouhé zábavy, a chlapec se zařizoval podle toho. Vašek byl navyklý drsnému životu, kolem sebe viděl jen těžkou, vysilující dřinu a od malička musil vypomáhat, jak mohl. Ale přitom to byl hoch neobyčejně citlivý a vnímavý. Postihl sám ze sebe, že máma postonává, že jí není dobře a že táta přitáhne domů unaven. Přizpůsobil se jim doma, nevyváděl, hleděl mámu zastat, kde se jenom dalo. Připadalo mu samozřejmým, že některý den jde z práce do práce, tu pomůže v kuchyni, tu poklidí v chlévě, tu zas jde do lesa na klestí, na šišky, na houby, na borůvky, na trávu. Ke všemu se měl s obratností, kterou podědil po tátovi. S první kudličkou, kterou dostal, neřezal jen pruty a biče a na píšťalky, ale zkoušel se už vyřezávat ze dřeva všelicos, co za zimních dnů odkoukal od táty. Když Karasová polehávala, šestiletý Vašek přejímal v létě celou domácnost, i kozu opatřil i na oběd postavil, a ve všem ho přímo těšilo, že svede práci jako dospělý člověk. Zato když se mu uvolnilo, když mámě bylo líp a zavolala na něho, aby se šel proběhnout, vyrazil z chalupy jak vystřelený šíp. A pak se vybíjel jeho temperament, že mu ani celá ves nestačila. Mezi ostatnímu kluky svého věku byl brzo kápo, všecky přepral a předstihl ve skotačení. Zrovna ho to vždycky hnalo, aby byl ve všem mezi nimi první, aby nikdo tak neuměl běhat skákat, lézt na stromy a házet kamením jako on. Jarní hry do důlku vynesly mu vždy největší zásobu vyhraných fazolí a kuliček. První věděl o mladých ťuhýcích v trní a o vosích hnízdech na polní mezi. Vašek si mezi všemi ostatními vymyslil, jak se přes ramena druhého dostat do převislých větví farské zahrady a od humen sklízet tak první třešně a hrušky. Zachtělo-li se klukům jít na raky, přivolali vždycky Vaška jako pravého vůdce party. Co se mohlo vyskytnout v dětském obzoru, od kotrmelců až po zpěv v kostele, všeho se Vašek účastnil a ve všem rozvinul okamžitě takovou horlivost, že brzo byl v čele ostatním. Něco zmohl silou, protože od malička byl do každé dřiny jako drak, ještě víc však vyhrával svou bystrostí a důvtipem. Jeho očím neušlo nic, co mohlo mít pro klukovský život nějakou cenu. Vyběhl pro trochu chrástu koze a už si všiml, kde dozrává záhonek lusků a kde přeletují drozdi kolem hnízda s mladými. Každá nová práce ho vábila jako neznámé tajemství; z nejdivočejší honičky dovedl odskočit a ustrnout před kovárnou, aby sledoval, jak si starý Barucha žhaví ve výhni železo a jak si je pak kleštěmi přidržuje nad kovadlinou. Stejně ho zajímala příprava pece na pečení chleba jako míchání malty, když měl táta nebo jiný zedník nějaký melouch ve vsi. V neděli před velkou ho určitě mohli najít ve zvonici, jak sleduje kostelníka, jakými pohyby rozhoupává zvon, a pouhý pohřeb se mu měnil ve velké divadlo, v němž hltal každé gesto pana faráře a pana řídícího v čele zpěváků. Záviděl-li někomu, tož jen klukům ze statků, kde měli velký dobytek a koně; to byla jeho touha, dostat se i tam a moci křiknout na koně a trhat opratěmi a práskat bičem a klít jako pacholci. Ale co mu tam bylo odepřeno, nahrazoval si Vašek v lesích. Sněženské lesy, ach bože, což to bylo zelené vábení! Ves a pole, to máš samé ostré světlo, určité, tvrdé, neomylné, ale vejdi do lesa, a on tu jen přísvit, šero a záření, jako bys samými závoji procházel a za každou clonou se skrývalo velké tajemství. Šlojíře smrků, zelené pentlení modřínů, sloupoví buků a starý dub rozsocháč a mech jako poduška a kupa skal jako oltář obrů; řekneš les, a ono to hájemství balad a pohádek. Sem se vnořil Vašek nejraději sám. Lesem se musí potichu, polehnounku, skoro aby ani větvička nezapraskala. Jen tak je možno odhalit jeho divy, běh bažantího kohouta za slípkou, sojčí čtveračení, laň s kolouchy na paše, hru jezevců před udupanou norou. Jen opatrnými kročeji přijdeš na hnízdění doupňáků, pelechy zajíců a skrýše veverek; ale kolik tu potkáš věcí osudných, chuchvalec peří s krůpějemi černající krve, uhynulé králičí mládě, vybělenou kostřičku. Lesy jsou bez pohnutí a všecko v nich je v pohybu, ve hrách a v boji; datlové krouží po kmenech stromů a jelen se těžce prolamuje křovím; kukačka slídí po hnízdech a žluna se hlásí teskným voláním; zmije leží stočena v maliní a užovka se blyskotá mezi potočními břehy. Všechno znát, všechno vědět! Vynoří-li se hajný Mazur, kluci se nejraději rozutekou. Ale Vašek se nebojí, Vašek běží k němu a už se ho vyptává s překotnou zvídavostí dítěte. Otrlý Mazur nemůže odolat; nikdo nemůže odolat té široké, osmahlé tváři, která má plno navýsost naléhavých otázek a na obrátku se rozehraje čtveračením. To má Vašek na rozdíl od nerudného táty: ve chvilce se sřečí a lidé ho mají hned rádi. Ale nebyla jen rodná ves a lesy; deset minut od Horní Sněžné byla již první německá vesnice, větší než Horní Sněžná, tam se chodilo na poštu a tam byl velký kupec, několik řemeslníků a mlýn. Česká Sněžná byla odkázána na pravidelný styk s německými sousedy. Německé vsi se odtud táhly už nepřerušeně dál do Šumavy, osamělé královácké statky byly porůznu roztroušeny i mezi českými, němečtí lidé táhli denně českou vsí, kluci nejbližšího okolí se znali a stýkali ve hrách, výpravách i rvačkách, a každý Hornosněžňák se naučil už od malička zběžně domluvit německy. Pro Vaška to bylo jen vzbuzení nových zájmů, protože kousek přes pole se už žilo, hospodařilo, strojilo a pracovalo jinak, a on přece všemu chtěl přijít na kloub. Pro otce Karase, vracejícího se po osmi devíti měsících z velkoměsta do zapadlé vsi, byla Horní Sněžná malé, chudé hnízdo, kde se nic zvláštního nedálo, než se tam lidé rodili, ženili a umírali. Ale pro jeho syna byl ten malý kousek světa přebohatý událostmi, objevy a zážitky; a to cizí sousedství pro něho jen znamenalo, že brzo vytušil, že svět je víc než rodná ves a že je v něm nesmírné množství věcí, které by stály za to, aby je poznal. Tu jeho touhu po vědění a tu jeho rvavou chuť po prvenství táta jeho dost neznal a nevypozoroval, a proto si nebyl v Hamburce jist, co Vašek řekne všemu tomu, co neslýchaného se teď s nimi dálo. Z předsíně slyšel Vašíčkův křik a práskání bičíkem. Vešel do kuchyně, kde paní Langermannová právě vylápěla hrnec brambor do mísy. Vašíček stál na židli na jedné noze a hulákal: »Hol-la hop! Ou! Ela, ela!« Růženka běhala kolem židle a pohazovala hlavou. Když Vašek spatřil otce, práskl bičíkem, jejž si udělal z hůlky a provázku, a volal: »Táto, koukej, já jedu na koni – na jedné noze! A Růženka je ten strakatý koníček, co běhal dokola!« Pak seskočil a vrhl se k tátovi: »Táto, viď, že mě zítra vezmeš s sebou! Já si stoupnu jako ten pán s bičem doprostřed a koníčkové přiběhnou a takhle si kleknou a zase zvednou na zadní nohy, nebo pojedu a takhle skočím, hop, skrze obruč, a slona přivedu a lvy…« Hoch se až zalykal vzrušení, jak se mu před očima kmitaly jednotlivé výjevy, do nichž se ihned vžíval jako jejich hrdina. Karas se spokojeně usmíval tomu překotnému zanícení. »Tak se ti to líbilo?« »Líbilo.« »A co to bylo, jak při tom vystřelili?« »To tam byl ten pán, víš, co pořád chtěl utíkat a vždycky upad, my jsme se mu hrozně smáli, paní Langermannová a já a vůbec my všichni, jak sebou vždycky prásk, a pak přišli vojáci s flintama a takhle se postavilo do dvou řad a takhle namířili nahoru a ten pán se rozběh a skočil přes ně přes všecky a takhle se ve vzduchu točil a oni po něm vystřelili, ale netrefili ho, když se tak točil, a tak jsme všichni tleskali, že ho netrefili.« »A co slon? Ten je velký, co?« »Hm!« »A co dělal?« »Obědval.« »Jak to – obědval?« »No ano, měli tam přece stůl a na něm oběd a pán pozval slona, aby si sed, a slon si sed a dostal cintáček a pak vzal rypákem lžíci a jed polívku a pak ještě něco a chleba a pak si objednal pivo…« »Objednal pivo?« »Jé, táto, vždyť ty nic nevíš! Přece zacinkal na sklenici a oni mu hned přinesli pivo a on je vypil a ještě jedno a ještě jedno a pak byl ožralý a motal se, až se převalil jako starej Zelenka, jak jsme vždycky kolem něho skákali a on nám nadával.« »A jak to s tím slonem dopadlo?« »On ti byl dočista jako mrtvej, ten pán si mu vylez na hlavu a on se ani nehnul. Tak ten pán se poklonil a my mu tleskali a tím se slon probudil a vůbec nevěděl, že má toho pána na hlavě, a styděl se a šel domů spát a toho pána odnes s sebou.« I viděl Antoín Karas, že bylo mnoho věcí, kterých neviděl a které si bude muset okouknout. Až do noci mu Vašíček vykládal o těch zázracích, a když už šli na kutě a Vašíček se pomodlil a bylo ticho, ozvalo se najednou ve tmě: »Táto…« »Copaže eště nespjíš?« »Táto, viď, že budu jezdec?« »No budeš, dyž se ti to bude líbit, ale teď už spi!« {{Konec formy}} jv5c95l39pf3exdtztodpgpjpvaoq3p 281923 281911 2022-08-12T13:20:03Z JAn Dudík 532 JAn Dudík přesunul stránku [[Cirkus Humberto/Část první V.]] na [[Cirkus Humberto/Část první/V.]] bez založení přesměrování: fix struktury wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = Část první IV. | ČÁST = Část první V. | DALŠÍ = Část první VI. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = V. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 74- | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Při tom poledním napití u Námořníkovy nevěsty, k němuž ho Kerholec vyzval, rozbřesko se Antonínu Karasovi už nad slunce jasněji, že jednal správně a že by bylo čirý nesmysl zahodit tuto znamenitou příležitost. Jako by s něho všecka starost spadla, pošoupl si klobouk do týla a připíjel si s Kerholcem: »Ty kluku stará, na tvý zdraví, kujóne, dyž se tak vyznáš!« A Kerholec odpovídal: »Na tvý, ty skopčáku, ty zednická třísko, ať jsem trajcén, esli nebudeš u Berwitze paltafír!« A Hein Moesecke sípal zarostlým krkem: »Ať slouží, natočíme ještě jednu, ne? Neříkal jsem to, že Hampuch dá živobytí, ne? Karlen, já si napěním taky jednu, ne? Správné přiťuknutí je vždycky ve třech, pánové, zum Wohlsein!« S veselou se tedy Karas vracel domů, i do písničky mu bylo, ale když se octl na temném úzkém schodišti, kterým se lezlo až do čtvrtého patra paní vdovy Anny Lngermannové, najednou se všecka ta nálada vytratila. Nálada, bodejť by ne nálada, člověče, vždyť ten odulý sípák, ten Moesecke, jich do vás nalil v té ráně pět, a na lačný žaludek, bodejť by vám nebylo do zpívání. Ale tady, Anton, tady nahoře, tam není žádná Námořníkova nevěsta, tam je tvůj chlapec, Tondo, tam je Vašíček a ten už zoufale čeká, s jakou táta přijde. A táta přijde, vod piva přijde, potvora, a řekne: »Tak, Vašku, budeme jezdit s cirkusem.« A Vašíček, co řekne Vašíček? Zatracený schody, konce jim není. Vašíček neřekne nic. Vašíček se jen podívá. A to je právě to, že se podívá. Vždyť to je, jako by se ona podívala, Márinka. To jsou docela její oči, takové modrozelené, člověk to ani správně nerozpozná, jaké jsou barvy, ale její oči to jsou, ona tam leží, chudák, pod modřínkem, ale její oči jsou tu s ním a dívají se na něho, co tu s hochem tropí a jak to vede. A pak se ty oči najednou nějak stáhnou a zaostří. Kolikrát už si toho všiml, že hoch, když se na něco upře, má najednou pohled jako káně. A zrovna tak se po něm dovedla podívat nebožka, když se někdy vracel s Milnerem od vyhrávání, od muziky; panečku, Antone, to byl kukuč, před tím jsi poslední krejcar vyklopil, ačkoli se ti kolikrát zachtělo nechat si nějaký šesták na útratu. A taková hodná ženská to přitom byla, do všeho jako drak. A ten chlapec je po ní, měkký i tvrdý, jak kdy – jakpak jen mu to říci, že jsme se upsali komediantům. Těžce a s nechutí stiskl Karas kliku a pomalu věšel klobouk na věšák u dveří. Paní Langermannová otevřela dveře kuchyně. Hoch stál u ní a k němu se tlačila šestiletá vdovina Růženka. »Táta!« vykřikl Vašek radostně. »Tak co, pořídil, pořídil?« ptala se paní Langermannová. »Pořídil. Ale nějak divně – ani z toho radost nemám,« odpovídal Karas a pomalu šel do kuchyně, kde to vonělo majoránkou. »A jakpak to? Sedněte si, už čekáme s obědem, to mi pak musíte povědět.« »Táto – máš dílo?« zeptal se chlapec. »Mám, Vašku, ale nevím, co tomu řekneš. Já jsem… totiž my budeme spolu u cirkusu.« Teď čekal to zlé odmlčení. Ale Vašek, kterému postačilo, když slyšel, že práce je a že zůstanou spolu, obrátil k němu své velké důvěřivé oči a zeptal se klidně: »A co to je cirkus, táto?« Karasovi se ulevilo. Neuvědomil si, že chlapec nikdy ještě neviděl ani cirkus, ani komedianty, že k nim do zapadlé vsi jen zřídka to slovo zaválo. Jako by mu kámen spadl s prsou, ožil a přisedl blíže k hochovi. »To je takové divadlo, víš, tam jsou pánové a paní a ti ukazují lidem krásné koně a všelijaká zvířat a každé to zvíře umí nějaký kousek, třebas tancovat nebo hrát na flašinet, a to lidi baví. A když se to skončí, tak se to divadlo zbourá a naloží na vozy a jede se jinam. A táta pojede s sebou a bude jim stavět a bourat to divadlo a ty pojedeš s tátou ve voze a uvidíš celý svět.« »A jaká jsou tam zvířata, koně?« »Koně a lvi a tygři a oslíček a kozel a medvědi a slon…« »Slon? Opravdický slon? Ten s rypákem?« »Ano. Krucimordyánský zvíře. Ten by se sem do kuchyně nevešel.« »Jo… A já k němu půjdu a vylezu si na něho a budu na něm jezdit. Přece se jezdí na slonu, ne? Frau Langermann, Frau Langermann, ich werde reiten Elephant!« »Ale to víš, že jo, ty prcku,« zasmála se vdova, nalévajíc polévku. »Tak co jste to tedy přinesl a co to má s tím slonem?« Karas se jí nyní obšírně vyzpovídal – i z toho, že si není jist, udělal-li dobře. »Ale božíčku, člověče,« spráskla rukama kvartýrská, »poděkujte Pánu Bohu, že se vám to takle přitrefilo. A na nebožku při tom nemyslete. Chodil jste stejně za prací do světa, copak ona mohla tušit, jak žijete? A co tady ty tisíce ženských, kterým jdou muži na loď a zmizí na pár let ve světě a nedají o sobě ani vědět; nakonec třebas jen dostanou zprávu, že… tento… že si voda vzala… co se k ní hlásilo… Co bych měla já říkat?« Paní Langermannové zvlhly oči. Jako v mlze viděla temný, ošklivý den, kdy tu v té kuchyni stáli dva úředníci přeplavní společnosti a ostýchavě jí oznamovali, že se přístavní parníček Rosamunda srazil v mlhách s uhelnou lodí a že kormidelník Felix Langermann spadl při tom do Labe, a že jak šly ledy, nebylo možno spustit člun. Přemohla však pohnutí a dodala: »To je mi takový cirkus tisíckrát milejší, ten aspoň jezdí pořád po pevné zemi. A Vašek něco užije, uvidí svět, pozná lidi, to je, pane Karas, pro hocha moc důležité.« Tak se Antonín Karas chtě nechtě vrátil při obědě zas do jasnější nálady. Musel novu a znovu vykládat Vaškovi o cirkuse, co už tam tak pochytil. Ale hlavní ovšem bylo, když se vytasil s lístky na odpolední představení. Kterak Vašek prožil svou první návštěvu cirkusu, Karas neviděl. Odešel o hodinu dříve, trumpetu pod paží, a sotva se objevil v boudě, zavolal ho Kerholec, vrazil mu do rukou hrábě a poručil mu pěkně urovnat piliny v manéži. Pak si ho přibrali vzadu za branou, aby pomohl odtahat některé klece, prý kvůli lvům nebo co, a aby umetl místo, které se uprázdnilo. A už přiběhl nějaký hoch, kde prý je pan Karas, že se po něm shání pan kapelník. Leopold Selnicki, Berwitzův kapelník, byl Vídeňák, bývalý regimentstambor u deutschmeistrů, chlap jako hora, s ohromnými kníry, které si zesiloval i částí vousů s tváří. Také chundelaté obočí vypadalo hrozitánsky, ale oční klapky a kůže kolem očí byly jaksi převislé, patrně od pití, a celý pohled Selnického připomínal starého dobráckého bernardýna. Tento muž byl snad jediný v celém podniku, před nímž se zastavovala přísná Berwitzova kázeň. Nemusil dělat nic jiného než dirigovat hudbu; jakoukoli pomoc při ostatních pracích v cirkuse odmítal jako nehodnou jeho umělecké osobnosti. Celé dni a noci se zaměstnával neobyčejně důležitým problémem, kde se co dobrého jí a pije. Nebyl jedlík v pravém slova smyslu, nikdy nezasedl k bohatýrskému obědu nebo k velkolepé večeři. Ale když se ráno probudil, zamlaskl jazykem a shledal, že by teď »bodla« šunka s vajíčkem a jedna nebo dvě plzeňské. Nebylo-li všude plzeňské, šel si i na obyčejné, jehož si však, že bylo slabší, dal o máz více. Míval pro to měřítko 2:3, prý »aby se v těle srovnaly stupně«. Pak si zaskočil do zkoušek, není-li tam třeba něčeho nového od muziky, poklábosil s tím, poklábosil s oním, vypil tři čtyři skleničky rumu a ohlásil, že je čas na přesnídávku. Načež majestátně opustil cirkus a vyhledal některou ze svých vináren, kde snědl guláš nebo papriku, zapálil si viržinku a při čtvrtečkách rakouského vína trpělivě čekal, až se mu ozve hlad. Když jej ukojil porcí uherského salámu, šel na oběd, ponimral se v jídle, posteskl si sousedům, že »pro něho by oběd vůbec mohl odpadnout«, on že nikdy »obědu moc neudělá«, to jen tak, »aby měl podklad« pro dvě tři piva. A pak šel na černou a na koňak; byla-li příležitost, zahrál si partii biliáru, pak si šel spravit chuť osmičkou vermutu, načež se objevil před představením v cirkuse, oblékl se do červeného kabátu se zlatým límcem a zlatými spoletami, zvrátil přitom do hrdla nějakou tu stupečku rumu z láhve, kterou stále pečlivě uchovával v šatně. A pak dirigoval takřka bez zastávky, většinou zády k orchestru, všechen hudební doprovod představení, shodil uniformu a odebral se na nějaké osvěžení před večeří a nějaké to popití po ní. Ale Berwitz věděl, proč Selnického má: v žádném cirkuse neměla hudba tak břeskně, nikde se nehrály tak strhující marše, nikde neměli takové fanfáry a tuše, a šlo-li o sentimentální místa v pantomimách, nikdo se nemohl pochlubit tak jemnou eufonií jako Cirkus Humberto. Ale to hlavní bylo o zkouškách. Nacvičili nějaké číslo s dresurou koní, Selnicki se na to podíval svýma smutnýma očima, lokl rumu a řekl: »Tohle je Lannerův Valčík margeritek,« nebo »To je Straussův Kavalírský pochod,« nebo »To dáme dohromady polku Bohémiene a trio z Gavotte bleue a osm taktů ze Schubertova Intermezza a tuš«. A bylo to. Jemu se každá produkce měnila v noty, v docela určité skladby, které mu okamžitě zněly v uchu, jako by je četl v partituře; a po každé to dokonale odpovídalo tempu produkce a nesmírně podporovalo zálibu koní v rytmu. Pan Selnicki uměl z Vídně trochu lámané češtiny a tak také uvítal na estrádě Karase, než přešel v nonšalantní vídeňskou němčinu. »Voni sou ten novej Čech, že jo? Tak pozdrav jich Pámbu! Umějí německy, že jo? Nu tak, pane Karas, jakpak je to s vaším troubením? Znáte noty?« »Neznám, pane kapelníku.« »No, to by nevadilo, to se časem naučíte. Ale troubit umíte?« »Totiž tak, jak to bylo u nás potřebí. Většinou přiznávku, a když už člověk ten kousek znal, pustil se i na druhý hlas nebo převzal při repetici melodii.« »To se ví. Já to znám, jak to u takové bandy chodí. Tak mi tady, než přijdou lidé, zatrubte něco, ať vidím, jak to svedete.« Karas byl v rozpacích, bez party mu nechtělo nic napadnout. Ale cítil, že není vyhnutí. Vytáhl trumpetu, nasadil, přivřel oči, čtyřikrát si udělal přiznávku na ländler, aby se do toho dostal, a pak, jako když doma cvičíval vpodvečer na mezi, vynesl naplno tu svou nejmilejší: »Všecky panenky z lesa jdou, jen ta moje nejde…« V prázdné kulaté budově to znělo náramnou silou, sám se toho zvuku lekl a při repetici nasadil pianissimo. A už ho to popadlo za srdce, nesl tu hezkou melodii, jako by se s ní mazlil, měkounko, kulatě, jako by tiše hovořil s kosem, kosem, černým ptákem, o tom, že té jeho znejmilejší všechna krev z těla ujde. Pak otevřel oči a spatřil pana kapelníka, jak si nalévá rum. Sklenička na vteřinu téměř zmizela pod frňousy. Pak nalil podruhé: »Tumaj, pane Karas,« povídá po česku, »jeden štamprličku na zdraví.« A zatím co se Karas uctivě ukláněl a rum na dvakrát vypil, pokračoval pan Selnicki německy: »Tak tohle jo. Tohle je správné české troubení. O noty nejde. Co my hrajem, budete všecko do týdne umět. A kdyby přišlo něco těžšího, přijdete za mnou a já vám to zapískám. Tak si sedněte k tomuhle pultu sem a hrajte zatím přiznávky. Ono se to ukáže. Ono to člověku nedá, když to má naděleno od Pána Boha.« Pan Selnicki se napil znovu, naklonil se ke Karasovi, vzal ho za rameno a řekl tišeji, po česku a náramně důležitě: »Muzika… vědí… muzika holt není žádnej cirkus. Ale ten písnička si pamatujou… ten by se hodilo, až budou ty raphengsti tancovat piaffe in der Balance. Servus!« Zatím už přicházeli lidé zdola, shazovali pracovní mundury, oblékali rudé livreje a usedali s instrumenty na svá místa v orchestru. Všichni si srdečně potřásali ruce s Karasem jako nováčkem, řekli mu i svá jména, ale to všecko Karas v rozčilení přeslechl. Víc ho upoutalo, že z protějšího kouta orchestrální škeble zaslechl český hovor. Už si tam chtěl zajít, když se dole ozvalo zatleskání. »Haló, muziko, začít!« Byl to Kerholec, který dal ten povel od hlavního vchodu. Cirkus byl ještě prázdný, ale venku se hromadili lidé a muzika z vnitřku jim měla dodat chuti jít k okénku pokladny. Pan Selnicki se ještě neobjevil. Muž s trubkou na pravém křídle se rozhlédne a povídá: »Tak, lidičky, začneme.« Nasadili nástroje, ten vpravo dvakrát trumpetou udal takt; pak kývl a vtom spustili marš. Karas se přidal. Vycítil, že je to nějaký běžný pochod, jakých hrávali s Milnerem na stovky a často taky rovnou bez zkoušky. Jen se díval po tom pravákovi, protože mu vyčetl na očích, kdy je pausa a kdy se hraje tišeji. Vak ten člověk také pomrkával po Karasovi, jak se s nimi shodne. Napoprvé to šlo docela slušně. Pak hráli něco pomalého, to už musel Karas víc dávat pozor a nejednou raději odsadil a poslouchal, jak se neznámá melodie vine. Hned nato přišel valčík a to zase šlo: es tam tam, es tam tam. Ale chlapci to řezali opravdu bez oddechu, sotva si dali čas na vyklopení nástrojů. A všecko jen tak, bez not, kousek za kouskem. Karas uznával, že je to náramně sehraná banda. Pak přišel pan Selnicki. To si chvilku oddechli a Karas, toť se ví, natáhl krk, aby viděl, co je dole. Šel odtamtud velký hluk a šum. Kam se podíval, všude se už mačkali lidé, řada nad řadou, a noví proudili a stoupali vzhůru kolikerými uličkami. Nějací kluci dole hlasitě vyvolávali. Tady někde sedí Vašíček, řekl si Karas, ale vzdával se vší naděje, že by ho mohl v té záplavě najít. a už taky neměl kdy, už se pan Selnicki postavil do popředí, zasalutoval, protáhl kníry, vzal taktovku, rozhlédl se a spustil. Panečku, teď to teprv jelo, znova a znova, sotva nástroj odtrhli od úst. A když už pan Selnicki odklepal a zdola se rozletěl potlesk, ještě to nebyl oddech, ještě trčela taktovka do vduchu, najednou švihla a oni troubili intrády, dlouhé hřmotné intrády do potlesku a volání, intrády, v kterých modulovali v hlavních akordech nahoru a dolů, dokud taktovka nepoklesla. Ale hned vzápětí už se spustil nový kousek a tak to letělo tři čtvrti hodiny, že se Karas ani vzpamatovat nemohl. To byla jinší čina než sousedské vyhrávání s Milnerem o posvícení! Ale pak jim to najednou pan Selnicki uťal a položil hůlku. Všichni se na židlích protáhli a oddychovali. Karas byl zvědav, co se to děje. Dosud neviděl nic než záda pana Selnického a jeho taktovku a několik horních řad lidí. Co je dole, nemohl ze svého místa vidět. Nyní připovstal, když sebou všichni hnuli, a spatřil Kerholce, jak rychle balí nějaký koberec. Opodál něho stáli v manéži pán ve fraku a cylindru, s velkým bičem v ruce, a vedle něho jakési podivné chlapisko v strašně širokých kalhotách, které se na něm plandaly, s velikou bílou vestou, která mu šla až skoro na kolena a z jejíhož výstřihu dopředu odstávala špinavá náprsenka. Nos měl jako červenou bambulu, hubu bílou, pod bradou zrzavé fousy, na hlavě malinký klobouček s peřím. »Tak ty myslíš, August, že v Hamburku jsou samí hloupí lidé?« ptal se ten elegantní pán. »Hohó,« řekl ten pajda a odpověděl něco, čemu Karas neporozuměl, ale po čem obecenstvo zavýsklo a zabouřili smíchy. »To je reprisa s augustem,« vysvětloval mu soused, »to je k tomu, aby mohli připravit další čísla.« Karas nechtěl vypadat zvědavě, proto si zase sedl a slyšel jen mezi výbuchy chechotu, jak se august znovu a znovu ptá toho druhého: »Herr Stallmeister, víte už, jaký je rozdíl mezi kočárem a kastrolem?« Tenhle starý vtip Karas znal, následovalo potom: Když ten rozdíl neznáte, nesedejte si do kočáru, abyste si omylem nesed do kastrolu. Dávali tu hádanku hádat všichni boudoví šprýmaři na poutích, ale Karas se bezděky už předem smál, a lidé, když ta odpověď padla, teprve, jak ten skrček toho vznešeného pána usadil. Škoda, říkal si Karas, těmhle věcem Vašíček nebude rozumět, tolik německy neumí, ale smát on se bude, jemu se přece každá švanda vždycky líbila. Ale vtom už pan Selnicki zaklepal a muzikanti zvedali nástroje, reprisa byla u konce a hudba zas musela nasadit. Hrálo se veskrze zpaměti, což Karase ani neudivilo. Ale někdy zpozoroval přece jen něco zvláštního, nač nebyl zvyklý: někdy zavolal pan Selnicki tiše: »Pozor!« a pak se díval upřeně dolů a dirigoval trochu markantněji a třebas i nepravidelně. Oči šech muzikantů byly zavěšeny na jeho kostěné hůlce, aby šli správně s sebou. Karas měl dojem, že v těch chvílích hudba nejde sama ze sebe, ale že se přizpůsobuje něčemu, co se děje dole. Byli to patrně koně, neboť občas zahlédl vysoké červené nebo bílé chocholy, jak se natřásaly ve výši v řádce vedle sebe. Jen dvakráte za celou produkci měli ještě oddech při mluveném čísle dole a jednou pan Selnicki náhle přerval hudbu, v celé budově bylo ticho jako v kostele. »Skok smrti,« zašeptal Karasovi soused. Dole zacvakalo cosi jako pušky. Karas se neodvážil povstat, protože všichni byli připraveni hrát a pan Selnicki měl taktovku zdviženou. Náhle dole někdo vykřikl: »Hól-la hop!« A vtom práskla vzduchem salva výstřelů. A už kapelník mávl a spustil ryčnou fanfáru do obrovského potlesku a volání se všech stran. Karas si umiňoval, že se, hned jak se to skončí, na tohle musí přeptat, co to vlastně bylo, ale když dohráli a pan Selnicki odstoupil, hnali se hudebníci jeden přes druhého na schody a dolů. Karas nevěděl proč, ale šel za nimi a dole už ho chytil Kerholec a hodil mu do náruče velkou hromadu šedivého plátna. »Natáhni to přes bariéru,« křikl na Karase, »jdi vpravo od brány a dělej to jako ten vlevo.« Kras se musel se svým balíkem prodírat do manéže, protože všude proudilo plno odcházejících lidí. Celý dům hlučel hovorem, voláním, pokřikem davů. Zastavil se u levé strany brány a pochopil, oč jde. Přední stěna přízemních lóží měla plyšový okraj jako opěradlo a on měl v rukou ochranné povlaky. Vytahoval je tedy kus za kusem a navlékal na rudý plyš. Šlo mu to napoprvé pomalu, dokončil svou polovinu o hodně později než ten druhý. Lidé už všichni odešli, cirkus byl najednou jako odumřelý. A už tu byl zase Kerholec, bez kabátu a bez vesty, s vyhrnutými rukávy. »Do koníren, Tondo, ke krmení – a hop-hop! Ale napřed mundur dolů!« Karas byl z toho všeho už celý zmámen. Ale cítil, že ve všech lidech kolem je to jako oheň, doskočil tedy do šatny, shodil se sebe nádhernou livrej a jako Kerholec jen v košili a kalhotách běžel do koníren. stájníci odnášeli odtamtud plné náruče krásných postrojů, jiní pobíhali se štoudvemi vody, s odměrkami ovsa, s náručemi sena. Kerholec stál při vydávání krmiva a hned zapřáhl Karase. Člověka, který před ním utíkal s hromadou sena, Karas poznal, foukal s ním celý večer basbombardon. Když se Karas asi po třetí vracel, šťouchl do něho Kerholec: »Tamhletu ženskou pozdrav, to je direktorka« Karas zprvu žádnou ženskou neviděl, jen nějakého bezvousého mužského v jezdeckých kalhotách, který prohlížel jednomu koni kopyto. Teprve když přicházel blíž, řekl si, že by to opravdu mohla být ženská. »Dobrý večer, madam,« řekl tedy, jak ho Kerholec ráno poučil. »Dobrý večer,« kývla hlavou, pak se na něho podívala ostřeji a pustila nohu koně. »Vy jste tu nový?« »Poslušně prosím, ano,« odpověděl Karas a bezděky srazil paty, vypjal hruď a stál jako při raportu, »nov stavěč a muzikant, Karas Anton.« »Anton… Anton… myslím, že tu není žádný Anton,« řekla Anežka Berwitzová, mustrujíc si ho, »to si tě s žádným nebudeme plést. Dobrá. Však se ještě seznámíme. A teď běž, Antone, koníčkové nesmějí čekat.« Kývla a obrátila se opět ke kopytu. A Karas pochopil, proč ten obecný kalup: ta němá tvář zde musí být především obsloužena a pak mají lidé teprve čas na sebe samé. Po chvíli, když se s ostatními postavil před Kerholce s hlášením, že je všecko hotovo, cítil se zase jako u raportu. Ten čertův Kerholec nebyl tu nikterak tím fidélním krajanem jako u Námořníkovy nevěsty, stál tu rozkročen s papírem v ruce a ptal se hlasem komandujícího: »Kdo má noční službu?« Tři se hlásili, Kerholec se podíval na papír a kývl hlavou. »Ostatní jsou pro dnešek volni. Ale pozor – platí pro všecky rozkaz ředitelstva: Pozítří po obědě se nastupuje do maringotek. Nový muž, Karas Anton, bude spát v osmičce. Prohlédněte si každý kavalec a všecko zařízení a hlaste mi odpoledne, je-li kde závada. A nyní rozchod, dobrou noc!« »Dobrou noc!« zvolali mužové a utíkali jeden přes druhého k šatnám obléci se a vyrazit domů. Karas se pozdržel, aby se zeptal Kerholce, oč vlastně jde. »Brzo už se pojede, Toníku, a je zapotřebí, aby si lidé po zimní přestávce zvykli zas na bydlení ve vozech a nesekýrovali nás potom na cestě. Ty budeš spát se mnou, v osmičce. Pohodlné to není, ale zvykneš si.« »A chlapec?« »Pojede s námi v našem voze. Pamatoval jsem na to.« »Ještě něco, Karle: kdypak se nastupuje ráno?« »V šest hodin, Toníku. K rannímu krmení a úklidu stájí. Zeptej se na mne, já už tu budu.« »Děkuji. Dobrou noc!« »Dobrou noc.« A Karas šel, maje najednou k tomu chlapíku zcela jinou úctu než dosud. A když oblékal svůj kabát, přepadlo ho, nač chvilku zapomněl: co Vašek, jak se mu v cirkuse líbilo. A Karas už pelášil domů, dovědět se něco o tom, v čem sám byl a co neviděl. Kdyby byl měl Antonín Karas větší vzdělání, snad by si byl ještě jinak vysvětlil napětí, které v těchto dnech vůči svému synu cítil. Pravda bylo, že vlastně Vaška velmi málo znal. Byl s ním pohromadě vždy jen po několik zimních měsíců, kdy byly chalupy zaváty sněhem a všechen život se odehrával v jejich malých sednicích jenom přidušeně. Když se otec pozdě na podzim vrátil domů, vrhl se zpravidla na dříví a štípal v kolně polena, dokud ho mrazy z ní nevyhnaly. Ve chvílích oddechu si prohlédl chalupu, chlívky a celé zařízení a prováděl malé opravy tu a tam. Přitom ucpal všechna okna mechem, vymazal trhliny mezi trámy – chalupa byla dřevěná – někdy vytáhl ještě do lesa na roští. To byl čas, kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi a doma se ukázal jen když ho hlad přihnal k mámě do kuchyně. Když začal padat sníh, zalezlo se dovnitř. Karas měl co dospávat a po čem odpočívat, po čem protahovat utrmácené údy. Ale dlouho si nehověl, brzo vytáhl pěkný kus tvrdého dřeva a nožem začal vyřezávat buď něco do domácnosti, nebo figurky pro betlem. V sobotu zpravidla zaťukal u nich Milner a pak táhli spolu do některé vsi na muziku a vraceli se až v pondělí. Tu tedy neměl Karas příliš mnoho času na Vašíčka. Byl sám dost nemluvný, raději zabořen do práce než do pouhé zábavy, a chlapec se zařizoval podle toho. Vašek byl navyklý drsnému životu, kolem sebe viděl jen těžkou, vysilující dřinu a od malička musil vypomáhat, jak mohl. Ale přitom to byl hoch neobyčejně citlivý a vnímavý. Postihl sám ze sebe, že máma postonává, že jí není dobře a že táta přitáhne domů unaven. Přizpůsobil se jim doma, nevyváděl, hleděl mámu zastat, kde se jenom dalo. Připadalo mu samozřejmým, že některý den jde z práce do práce, tu pomůže v kuchyni, tu poklidí v chlévě, tu zas jde do lesa na klestí, na šišky, na houby, na borůvky, na trávu. Ke všemu se měl s obratností, kterou podědil po tátovi. S první kudličkou, kterou dostal, neřezal jen pruty a biče a na píšťalky, ale zkoušel se už vyřezávat ze dřeva všelicos, co za zimních dnů odkoukal od táty. Když Karasová polehávala, šestiletý Vašek přejímal v létě celou domácnost, i kozu opatřil i na oběd postavil, a ve všem ho přímo těšilo, že svede práci jako dospělý člověk. Zato když se mu uvolnilo, když mámě bylo líp a zavolala na něho, aby se šel proběhnout, vyrazil z chalupy jak vystřelený šíp. A pak se vybíjel jeho temperament, že mu ani celá ves nestačila. Mezi ostatnímu kluky svého věku byl brzo kápo, všecky přepral a předstihl ve skotačení. Zrovna ho to vždycky hnalo, aby byl ve všem mezi nimi první, aby nikdo tak neuměl běhat skákat, lézt na stromy a házet kamením jako on. Jarní hry do důlku vynesly mu vždy největší zásobu vyhraných fazolí a kuliček. První věděl o mladých ťuhýcích v trní a o vosích hnízdech na polní mezi. Vašek si mezi všemi ostatními vymyslil, jak se přes ramena druhého dostat do převislých větví farské zahrady a od humen sklízet tak první třešně a hrušky. Zachtělo-li se klukům jít na raky, přivolali vždycky Vaška jako pravého vůdce party. Co se mohlo vyskytnout v dětském obzoru, od kotrmelců až po zpěv v kostele, všeho se Vašek účastnil a ve všem rozvinul okamžitě takovou horlivost, že brzo byl v čele ostatním. Něco zmohl silou, protože od malička byl do každé dřiny jako drak, ještě víc však vyhrával svou bystrostí a důvtipem. Jeho očím neušlo nic, co mohlo mít pro klukovský život nějakou cenu. Vyběhl pro trochu chrástu koze a už si všiml, kde dozrává záhonek lusků a kde přeletují drozdi kolem hnízda s mladými. Každá nová práce ho vábila jako neznámé tajemství; z nejdivočejší honičky dovedl odskočit a ustrnout před kovárnou, aby sledoval, jak si starý Barucha žhaví ve výhni železo a jak si je pak kleštěmi přidržuje nad kovadlinou. Stejně ho zajímala příprava pece na pečení chleba jako míchání malty, když měl táta nebo jiný zedník nějaký melouch ve vsi. V neděli před velkou ho určitě mohli najít ve zvonici, jak sleduje kostelníka, jakými pohyby rozhoupává zvon, a pouhý pohřeb se mu měnil ve velké divadlo, v němž hltal každé gesto pana faráře a pana řídícího v čele zpěváků. Záviděl-li někomu, tož jen klukům ze statků, kde měli velký dobytek a koně; to byla jeho touha, dostat se i tam a moci křiknout na koně a trhat opratěmi a práskat bičem a klít jako pacholci. Ale co mu tam bylo odepřeno, nahrazoval si Vašek v lesích. Sněženské lesy, ach bože, což to bylo zelené vábení! Ves a pole, to máš samé ostré světlo, určité, tvrdé, neomylné, ale vejdi do lesa, a on tu jen přísvit, šero a záření, jako bys samými závoji procházel a za každou clonou se skrývalo velké tajemství. Šlojíře smrků, zelené pentlení modřínů, sloupoví buků a starý dub rozsocháč a mech jako poduška a kupa skal jako oltář obrů; řekneš les, a ono to hájemství balad a pohádek. Sem se vnořil Vašek nejraději sám. Lesem se musí potichu, polehnounku, skoro aby ani větvička nezapraskala. Jen tak je možno odhalit jeho divy, běh bažantího kohouta za slípkou, sojčí čtveračení, laň s kolouchy na paše, hru jezevců před udupanou norou. Jen opatrnými kročeji přijdeš na hnízdění doupňáků, pelechy zajíců a skrýše veverek; ale kolik tu potkáš věcí osudných, chuchvalec peří s krůpějemi černající krve, uhynulé králičí mládě, vybělenou kostřičku. Lesy jsou bez pohnutí a všecko v nich je v pohybu, ve hrách a v boji; datlové krouží po kmenech stromů a jelen se těžce prolamuje křovím; kukačka slídí po hnízdech a žluna se hlásí teskným voláním; zmije leží stočena v maliní a užovka se blyskotá mezi potočními břehy. Všechno znát, všechno vědět! Vynoří-li se hajný Mazur, kluci se nejraději rozutekou. Ale Vašek se nebojí, Vašek běží k němu a už se ho vyptává s překotnou zvídavostí dítěte. Otrlý Mazur nemůže odolat; nikdo nemůže odolat té široké, osmahlé tváři, která má plno navýsost naléhavých otázek a na obrátku se rozehraje čtveračením. To má Vašek na rozdíl od nerudného táty: ve chvilce se sřečí a lidé ho mají hned rádi. Ale nebyla jen rodná ves a lesy; deset minut od Horní Sněžné byla již první německá vesnice, větší než Horní Sněžná, tam se chodilo na poštu a tam byl velký kupec, několik řemeslníků a mlýn. Česká Sněžná byla odkázána na pravidelný styk s německými sousedy. Německé vsi se odtud táhly už nepřerušeně dál do Šumavy, osamělé královácké statky byly porůznu roztroušeny i mezi českými, němečtí lidé táhli denně českou vsí, kluci nejbližšího okolí se znali a stýkali ve hrách, výpravách i rvačkách, a každý Hornosněžňák se naučil už od malička zběžně domluvit německy. Pro Vaška to bylo jen vzbuzení nových zájmů, protože kousek přes pole se už žilo, hospodařilo, strojilo a pracovalo jinak, a on přece všemu chtěl přijít na kloub. Pro otce Karase, vracejícího se po osmi devíti měsících z velkoměsta do zapadlé vsi, byla Horní Sněžná malé, chudé hnízdo, kde se nic zvláštního nedálo, než se tam lidé rodili, ženili a umírali. Ale pro jeho syna byl ten malý kousek světa přebohatý událostmi, objevy a zážitky; a to cizí sousedství pro něho jen znamenalo, že brzo vytušil, že svět je víc než rodná ves a že je v něm nesmírné množství věcí, které by stály za to, aby je poznal. Tu jeho touhu po vědění a tu jeho rvavou chuť po prvenství táta jeho dost neznal a nevypozoroval, a proto si nebyl v Hamburce jist, co Vašek řekne všemu tomu, co neslýchaného se teď s nimi dálo. Z předsíně slyšel Vašíčkův křik a práskání bičíkem. Vešel do kuchyně, kde paní Langermannová právě vylápěla hrnec brambor do mísy. Vašíček stál na židli na jedné noze a hulákal: »Hol-la hop! Ou! Ela, ela!« Růženka běhala kolem židle a pohazovala hlavou. Když Vašek spatřil otce, práskl bičíkem, jejž si udělal z hůlky a provázku, a volal: »Táto, koukej, já jedu na koni – na jedné noze! A Růženka je ten strakatý koníček, co běhal dokola!« Pak seskočil a vrhl se k tátovi: »Táto, viď, že mě zítra vezmeš s sebou! Já si stoupnu jako ten pán s bičem doprostřed a koníčkové přiběhnou a takhle si kleknou a zase zvednou na zadní nohy, nebo pojedu a takhle skočím, hop, skrze obruč, a slona přivedu a lvy…« Hoch se až zalykal vzrušení, jak se mu před očima kmitaly jednotlivé výjevy, do nichž se ihned vžíval jako jejich hrdina. Karas se spokojeně usmíval tomu překotnému zanícení. »Tak se ti to líbilo?« »Líbilo.« »A co to bylo, jak při tom vystřelili?« »To tam byl ten pán, víš, co pořád chtěl utíkat a vždycky upad, my jsme se mu hrozně smáli, paní Langermannová a já a vůbec my všichni, jak sebou vždycky prásk, a pak přišli vojáci s flintama a takhle se postavilo do dvou řad a takhle namířili nahoru a ten pán se rozběh a skočil přes ně přes všecky a takhle se ve vzduchu točil a oni po něm vystřelili, ale netrefili ho, když se tak točil, a tak jsme všichni tleskali, že ho netrefili.« »A co slon? Ten je velký, co?« »Hm!« »A co dělal?« »Obědval.« »Jak to – obědval?« »No ano, měli tam přece stůl a na něm oběd a pán pozval slona, aby si sed, a slon si sed a dostal cintáček a pak vzal rypákem lžíci a jed polívku a pak ještě něco a chleba a pak si objednal pivo…« »Objednal pivo?« »Jé, táto, vždyť ty nic nevíš! Přece zacinkal na sklenici a oni mu hned přinesli pivo a on je vypil a ještě jedno a ještě jedno a pak byl ožralý a motal se, až se převalil jako starej Zelenka, jak jsme vždycky kolem něho skákali a on nám nadával.« »A jak to s tím slonem dopadlo?« »On ti byl dočista jako mrtvej, ten pán si mu vylez na hlavu a on se ani nehnul. Tak ten pán se poklonil a my mu tleskali a tím se slon probudil a vůbec nevěděl, že má toho pána na hlavě, a styděl se a šel domů spát a toho pána odnes s sebou.« I viděl Antoín Karas, že bylo mnoho věcí, kterých neviděl a které si bude muset okouknout. Až do noci mu Vašíček vykládal o těch zázracích, a když už šli na kutě a Vašíček se pomodlil a bylo ticho, ozvalo se najednou ve tmě: »Táto…« »Copaže eště nespjíš?« »Táto, viď, že budu jezdec?« »No budeš, dyž se ti to bude líbit, ale teď už spi!« {{Konec formy}} jv5c95l39pf3exdtztodpgpjpvaoq3p 281924 281923 2022-08-12T13:20:27Z JAn Dudík 532 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = IV. | ČÁST = V. | DALŠÍ = VI. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = V. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 74- | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Při tom poledním napití u Námořníkovy nevěsty, k němuž ho Kerholec vyzval, rozbřesko se Antonínu Karasovi už nad slunce jasněji, že jednal správně a že by bylo čirý nesmysl zahodit tuto znamenitou příležitost. Jako by s něho všecka starost spadla, pošoupl si klobouk do týla a připíjel si s Kerholcem: »Ty kluku stará, na tvý zdraví, kujóne, dyž se tak vyznáš!« A Kerholec odpovídal: »Na tvý, ty skopčáku, ty zednická třísko, ať jsem trajcén, esli nebudeš u Berwitze paltafír!« A Hein Moesecke sípal zarostlým krkem: »Ať slouží, natočíme ještě jednu, ne? Neříkal jsem to, že Hampuch dá živobytí, ne? Karlen, já si napěním taky jednu, ne? Správné přiťuknutí je vždycky ve třech, pánové, zum Wohlsein!« S veselou se tedy Karas vracel domů, i do písničky mu bylo, ale když se octl na temném úzkém schodišti, kterým se lezlo až do čtvrtého patra paní vdovy Anny Lngermannové, najednou se všecka ta nálada vytratila. Nálada, bodejť by ne nálada, člověče, vždyť ten odulý sípák, ten Moesecke, jich do vás nalil v té ráně pět, a na lačný žaludek, bodejť by vám nebylo do zpívání. Ale tady, Anton, tady nahoře, tam není žádná Námořníkova nevěsta, tam je tvůj chlapec, Tondo, tam je Vašíček a ten už zoufale čeká, s jakou táta přijde. A táta přijde, vod piva přijde, potvora, a řekne: »Tak, Vašku, budeme jezdit s cirkusem.« A Vašíček, co řekne Vašíček? Zatracený schody, konce jim není. Vašíček neřekne nic. Vašíček se jen podívá. A to je právě to, že se podívá. Vždyť to je, jako by se ona podívala, Márinka. To jsou docela její oči, takové modrozelené, člověk to ani správně nerozpozná, jaké jsou barvy, ale její oči to jsou, ona tam leží, chudák, pod modřínkem, ale její oči jsou tu s ním a dívají se na něho, co tu s hochem tropí a jak to vede. A pak se ty oči najednou nějak stáhnou a zaostří. Kolikrát už si toho všiml, že hoch, když se na něco upře, má najednou pohled jako káně. A zrovna tak se po něm dovedla podívat nebožka, když se někdy vracel s Milnerem od vyhrávání, od muziky; panečku, Antone, to byl kukuč, před tím jsi poslední krejcar vyklopil, ačkoli se ti kolikrát zachtělo nechat si nějaký šesták na útratu. A taková hodná ženská to přitom byla, do všeho jako drak. A ten chlapec je po ní, měkký i tvrdý, jak kdy – jakpak jen mu to říci, že jsme se upsali komediantům. Těžce a s nechutí stiskl Karas kliku a pomalu věšel klobouk na věšák u dveří. Paní Langermannová otevřela dveře kuchyně. Hoch stál u ní a k němu se tlačila šestiletá vdovina Růženka. »Táta!« vykřikl Vašek radostně. »Tak co, pořídil, pořídil?« ptala se paní Langermannová. »Pořídil. Ale nějak divně – ani z toho radost nemám,« odpovídal Karas a pomalu šel do kuchyně, kde to vonělo majoránkou. »A jakpak to? Sedněte si, už čekáme s obědem, to mi pak musíte povědět.« »Táto – máš dílo?« zeptal se chlapec. »Mám, Vašku, ale nevím, co tomu řekneš. Já jsem… totiž my budeme spolu u cirkusu.« Teď čekal to zlé odmlčení. Ale Vašek, kterému postačilo, když slyšel, že práce je a že zůstanou spolu, obrátil k němu své velké důvěřivé oči a zeptal se klidně: »A co to je cirkus, táto?« Karasovi se ulevilo. Neuvědomil si, že chlapec nikdy ještě neviděl ani cirkus, ani komedianty, že k nim do zapadlé vsi jen zřídka to slovo zaválo. Jako by mu kámen spadl s prsou, ožil a přisedl blíže k hochovi. »To je takové divadlo, víš, tam jsou pánové a paní a ti ukazují lidem krásné koně a všelijaká zvířat a každé to zvíře umí nějaký kousek, třebas tancovat nebo hrát na flašinet, a to lidi baví. A když se to skončí, tak se to divadlo zbourá a naloží na vozy a jede se jinam. A táta pojede s sebou a bude jim stavět a bourat to divadlo a ty pojedeš s tátou ve voze a uvidíš celý svět.« »A jaká jsou tam zvířata, koně?« »Koně a lvi a tygři a oslíček a kozel a medvědi a slon…« »Slon? Opravdický slon? Ten s rypákem?« »Ano. Krucimordyánský zvíře. Ten by se sem do kuchyně nevešel.« »Jo… A já k němu půjdu a vylezu si na něho a budu na něm jezdit. Přece se jezdí na slonu, ne? Frau Langermann, Frau Langermann, ich werde reiten Elephant!« »Ale to víš, že jo, ty prcku,« zasmála se vdova, nalévajíc polévku. »Tak co jste to tedy přinesl a co to má s tím slonem?« Karas se jí nyní obšírně vyzpovídal – i z toho, že si není jist, udělal-li dobře. »Ale božíčku, člověče,« spráskla rukama kvartýrská, »poděkujte Pánu Bohu, že se vám to takle přitrefilo. A na nebožku při tom nemyslete. Chodil jste stejně za prací do světa, copak ona mohla tušit, jak žijete? A co tady ty tisíce ženských, kterým jdou muži na loď a zmizí na pár let ve světě a nedají o sobě ani vědět; nakonec třebas jen dostanou zprávu, že… tento… že si voda vzala… co se k ní hlásilo… Co bych měla já říkat?« Paní Langermannové zvlhly oči. Jako v mlze viděla temný, ošklivý den, kdy tu v té kuchyni stáli dva úředníci přeplavní společnosti a ostýchavě jí oznamovali, že se přístavní parníček Rosamunda srazil v mlhách s uhelnou lodí a že kormidelník Felix Langermann spadl při tom do Labe, a že jak šly ledy, nebylo možno spustit člun. Přemohla však pohnutí a dodala: »To je mi takový cirkus tisíckrát milejší, ten aspoň jezdí pořád po pevné zemi. A Vašek něco užije, uvidí svět, pozná lidi, to je, pane Karas, pro hocha moc důležité.« Tak se Antonín Karas chtě nechtě vrátil při obědě zas do jasnější nálady. Musel novu a znovu vykládat Vaškovi o cirkuse, co už tam tak pochytil. Ale hlavní ovšem bylo, když se vytasil s lístky na odpolední představení. Kterak Vašek prožil svou první návštěvu cirkusu, Karas neviděl. Odešel o hodinu dříve, trumpetu pod paží, a sotva se objevil v boudě, zavolal ho Kerholec, vrazil mu do rukou hrábě a poručil mu pěkně urovnat piliny v manéži. Pak si ho přibrali vzadu za branou, aby pomohl odtahat některé klece, prý kvůli lvům nebo co, a aby umetl místo, které se uprázdnilo. A už přiběhl nějaký hoch, kde prý je pan Karas, že se po něm shání pan kapelník. Leopold Selnicki, Berwitzův kapelník, byl Vídeňák, bývalý regimentstambor u deutschmeistrů, chlap jako hora, s ohromnými kníry, které si zesiloval i částí vousů s tváří. Také chundelaté obočí vypadalo hrozitánsky, ale oční klapky a kůže kolem očí byly jaksi převislé, patrně od pití, a celý pohled Selnického připomínal starého dobráckého bernardýna. Tento muž byl snad jediný v celém podniku, před nímž se zastavovala přísná Berwitzova kázeň. Nemusil dělat nic jiného než dirigovat hudbu; jakoukoli pomoc při ostatních pracích v cirkuse odmítal jako nehodnou jeho umělecké osobnosti. Celé dni a noci se zaměstnával neobyčejně důležitým problémem, kde se co dobrého jí a pije. Nebyl jedlík v pravém slova smyslu, nikdy nezasedl k bohatýrskému obědu nebo k velkolepé večeři. Ale když se ráno probudil, zamlaskl jazykem a shledal, že by teď »bodla« šunka s vajíčkem a jedna nebo dvě plzeňské. Nebylo-li všude plzeňské, šel si i na obyčejné, jehož si však, že bylo slabší, dal o máz více. Míval pro to měřítko 2:3, prý »aby se v těle srovnaly stupně«. Pak si zaskočil do zkoušek, není-li tam třeba něčeho nového od muziky, poklábosil s tím, poklábosil s oním, vypil tři čtyři skleničky rumu a ohlásil, že je čas na přesnídávku. Načež majestátně opustil cirkus a vyhledal některou ze svých vináren, kde snědl guláš nebo papriku, zapálil si viržinku a při čtvrtečkách rakouského vína trpělivě čekal, až se mu ozve hlad. Když jej ukojil porcí uherského salámu, šel na oběd, ponimral se v jídle, posteskl si sousedům, že »pro něho by oběd vůbec mohl odpadnout«, on že nikdy »obědu moc neudělá«, to jen tak, »aby měl podklad« pro dvě tři piva. A pak šel na černou a na koňak; byla-li příležitost, zahrál si partii biliáru, pak si šel spravit chuť osmičkou vermutu, načež se objevil před představením v cirkuse, oblékl se do červeného kabátu se zlatým límcem a zlatými spoletami, zvrátil přitom do hrdla nějakou tu stupečku rumu z láhve, kterou stále pečlivě uchovával v šatně. A pak dirigoval takřka bez zastávky, většinou zády k orchestru, všechen hudební doprovod představení, shodil uniformu a odebral se na nějaké osvěžení před večeří a nějaké to popití po ní. Ale Berwitz věděl, proč Selnického má: v žádném cirkuse neměla hudba tak břeskně, nikde se nehrály tak strhující marše, nikde neměli takové fanfáry a tuše, a šlo-li o sentimentální místa v pantomimách, nikdo se nemohl pochlubit tak jemnou eufonií jako Cirkus Humberto. Ale to hlavní bylo o zkouškách. Nacvičili nějaké číslo s dresurou koní, Selnicki se na to podíval svýma smutnýma očima, lokl rumu a řekl: »Tohle je Lannerův Valčík margeritek,« nebo »To je Straussův Kavalírský pochod,« nebo »To dáme dohromady polku Bohémiene a trio z Gavotte bleue a osm taktů ze Schubertova Intermezza a tuš«. A bylo to. Jemu se každá produkce měnila v noty, v docela určité skladby, které mu okamžitě zněly v uchu, jako by je četl v partituře; a po každé to dokonale odpovídalo tempu produkce a nesmírně podporovalo zálibu koní v rytmu. Pan Selnicki uměl z Vídně trochu lámané češtiny a tak také uvítal na estrádě Karase, než přešel v nonšalantní vídeňskou němčinu. »Voni sou ten novej Čech, že jo? Tak pozdrav jich Pámbu! Umějí německy, že jo? Nu tak, pane Karas, jakpak je to s vaším troubením? Znáte noty?« »Neznám, pane kapelníku.« »No, to by nevadilo, to se časem naučíte. Ale troubit umíte?« »Totiž tak, jak to bylo u nás potřebí. Většinou přiznávku, a když už člověk ten kousek znal, pustil se i na druhý hlas nebo převzal při repetici melodii.« »To se ví. Já to znám, jak to u takové bandy chodí. Tak mi tady, než přijdou lidé, zatrubte něco, ať vidím, jak to svedete.« Karas byl v rozpacích, bez party mu nechtělo nic napadnout. Ale cítil, že není vyhnutí. Vytáhl trumpetu, nasadil, přivřel oči, čtyřikrát si udělal přiznávku na ländler, aby se do toho dostal, a pak, jako když doma cvičíval vpodvečer na mezi, vynesl naplno tu svou nejmilejší: »Všecky panenky z lesa jdou, jen ta moje nejde…« V prázdné kulaté budově to znělo náramnou silou, sám se toho zvuku lekl a při repetici nasadil pianissimo. A už ho to popadlo za srdce, nesl tu hezkou melodii, jako by se s ní mazlil, měkounko, kulatě, jako by tiše hovořil s kosem, kosem, černým ptákem, o tom, že té jeho znejmilejší všechna krev z těla ujde. Pak otevřel oči a spatřil pana kapelníka, jak si nalévá rum. Sklenička na vteřinu téměř zmizela pod frňousy. Pak nalil podruhé: »Tumaj, pane Karas,« povídá po česku, »jeden štamprličku na zdraví.« A zatím co se Karas uctivě ukláněl a rum na dvakrát vypil, pokračoval pan Selnicki německy: »Tak tohle jo. Tohle je správné české troubení. O noty nejde. Co my hrajem, budete všecko do týdne umět. A kdyby přišlo něco těžšího, přijdete za mnou a já vám to zapískám. Tak si sedněte k tomuhle pultu sem a hrajte zatím přiznávky. Ono se to ukáže. Ono to člověku nedá, když to má naděleno od Pána Boha.« Pan Selnicki se napil znovu, naklonil se ke Karasovi, vzal ho za rameno a řekl tišeji, po česku a náramně důležitě: »Muzika… vědí… muzika holt není žádnej cirkus. Ale ten písnička si pamatujou… ten by se hodilo, až budou ty raphengsti tancovat piaffe in der Balance. Servus!« Zatím už přicházeli lidé zdola, shazovali pracovní mundury, oblékali rudé livreje a usedali s instrumenty na svá místa v orchestru. Všichni si srdečně potřásali ruce s Karasem jako nováčkem, řekli mu i svá jména, ale to všecko Karas v rozčilení přeslechl. Víc ho upoutalo, že z protějšího kouta orchestrální škeble zaslechl český hovor. Už si tam chtěl zajít, když se dole ozvalo zatleskání. »Haló, muziko, začít!« Byl to Kerholec, který dal ten povel od hlavního vchodu. Cirkus byl ještě prázdný, ale venku se hromadili lidé a muzika z vnitřku jim měla dodat chuti jít k okénku pokladny. Pan Selnicki se ještě neobjevil. Muž s trubkou na pravém křídle se rozhlédne a povídá: »Tak, lidičky, začneme.« Nasadili nástroje, ten vpravo dvakrát trumpetou udal takt; pak kývl a vtom spustili marš. Karas se přidal. Vycítil, že je to nějaký běžný pochod, jakých hrávali s Milnerem na stovky a často taky rovnou bez zkoušky. Jen se díval po tom pravákovi, protože mu vyčetl na očích, kdy je pausa a kdy se hraje tišeji. Vak ten člověk také pomrkával po Karasovi, jak se s nimi shodne. Napoprvé to šlo docela slušně. Pak hráli něco pomalého, to už musel Karas víc dávat pozor a nejednou raději odsadil a poslouchal, jak se neznámá melodie vine. Hned nato přišel valčík a to zase šlo: es tam tam, es tam tam. Ale chlapci to řezali opravdu bez oddechu, sotva si dali čas na vyklopení nástrojů. A všecko jen tak, bez not, kousek za kouskem. Karas uznával, že je to náramně sehraná banda. Pak přišel pan Selnicki. To si chvilku oddechli a Karas, toť se ví, natáhl krk, aby viděl, co je dole. Šel odtamtud velký hluk a šum. Kam se podíval, všude se už mačkali lidé, řada nad řadou, a noví proudili a stoupali vzhůru kolikerými uličkami. Nějací kluci dole hlasitě vyvolávali. Tady někde sedí Vašíček, řekl si Karas, ale vzdával se vší naděje, že by ho mohl v té záplavě najít. a už taky neměl kdy, už se pan Selnicki postavil do popředí, zasalutoval, protáhl kníry, vzal taktovku, rozhlédl se a spustil. Panečku, teď to teprv jelo, znova a znova, sotva nástroj odtrhli od úst. A když už pan Selnicki odklepal a zdola se rozletěl potlesk, ještě to nebyl oddech, ještě trčela taktovka do vduchu, najednou švihla a oni troubili intrády, dlouhé hřmotné intrády do potlesku a volání, intrády, v kterých modulovali v hlavních akordech nahoru a dolů, dokud taktovka nepoklesla. Ale hned vzápětí už se spustil nový kousek a tak to letělo tři čtvrti hodiny, že se Karas ani vzpamatovat nemohl. To byla jinší čina než sousedské vyhrávání s Milnerem o posvícení! Ale pak jim to najednou pan Selnicki uťal a položil hůlku. Všichni se na židlích protáhli a oddychovali. Karas byl zvědav, co se to děje. Dosud neviděl nic než záda pana Selnického a jeho taktovku a několik horních řad lidí. Co je dole, nemohl ze svého místa vidět. Nyní připovstal, když sebou všichni hnuli, a spatřil Kerholce, jak rychle balí nějaký koberec. Opodál něho stáli v manéži pán ve fraku a cylindru, s velkým bičem v ruce, a vedle něho jakési podivné chlapisko v strašně širokých kalhotách, které se na něm plandaly, s velikou bílou vestou, která mu šla až skoro na kolena a z jejíhož výstřihu dopředu odstávala špinavá náprsenka. Nos měl jako červenou bambulu, hubu bílou, pod bradou zrzavé fousy, na hlavě malinký klobouček s peřím. »Tak ty myslíš, August, že v Hamburku jsou samí hloupí lidé?« ptal se ten elegantní pán. »Hohó,« řekl ten pajda a odpověděl něco, čemu Karas neporozuměl, ale po čem obecenstvo zavýsklo a zabouřili smíchy. »To je reprisa s augustem,« vysvětloval mu soused, »to je k tomu, aby mohli připravit další čísla.« Karas nechtěl vypadat zvědavě, proto si zase sedl a slyšel jen mezi výbuchy chechotu, jak se august znovu a znovu ptá toho druhého: »Herr Stallmeister, víte už, jaký je rozdíl mezi kočárem a kastrolem?« Tenhle starý vtip Karas znal, následovalo potom: Když ten rozdíl neznáte, nesedejte si do kočáru, abyste si omylem nesed do kastrolu. Dávali tu hádanku hádat všichni boudoví šprýmaři na poutích, ale Karas se bezděky už předem smál, a lidé, když ta odpověď padla, teprve, jak ten skrček toho vznešeného pána usadil. Škoda, říkal si Karas, těmhle věcem Vašíček nebude rozumět, tolik německy neumí, ale smát on se bude, jemu se přece každá švanda vždycky líbila. Ale vtom už pan Selnicki zaklepal a muzikanti zvedali nástroje, reprisa byla u konce a hudba zas musela nasadit. Hrálo se veskrze zpaměti, což Karase ani neudivilo. Ale někdy zpozoroval přece jen něco zvláštního, nač nebyl zvyklý: někdy zavolal pan Selnicki tiše: »Pozor!« a pak se díval upřeně dolů a dirigoval trochu markantněji a třebas i nepravidelně. Oči šech muzikantů byly zavěšeny na jeho kostěné hůlce, aby šli správně s sebou. Karas měl dojem, že v těch chvílích hudba nejde sama ze sebe, ale že se přizpůsobuje něčemu, co se děje dole. Byli to patrně koně, neboť občas zahlédl vysoké červené nebo bílé chocholy, jak se natřásaly ve výši v řádce vedle sebe. Jen dvakráte za celou produkci měli ještě oddech při mluveném čísle dole a jednou pan Selnicki náhle přerval hudbu, v celé budově bylo ticho jako v kostele. »Skok smrti,« zašeptal Karasovi soused. Dole zacvakalo cosi jako pušky. Karas se neodvážil povstat, protože všichni byli připraveni hrát a pan Selnicki měl taktovku zdviženou. Náhle dole někdo vykřikl: »Hól-la hop!« A vtom práskla vzduchem salva výstřelů. A už kapelník mávl a spustil ryčnou fanfáru do obrovského potlesku a volání se všech stran. Karas si umiňoval, že se, hned jak se to skončí, na tohle musí přeptat, co to vlastně bylo, ale když dohráli a pan Selnicki odstoupil, hnali se hudebníci jeden přes druhého na schody a dolů. Karas nevěděl proč, ale šel za nimi a dole už ho chytil Kerholec a hodil mu do náruče velkou hromadu šedivého plátna. »Natáhni to přes bariéru,« křikl na Karase, »jdi vpravo od brány a dělej to jako ten vlevo.« Kras se musel se svým balíkem prodírat do manéže, protože všude proudilo plno odcházejících lidí. Celý dům hlučel hovorem, voláním, pokřikem davů. Zastavil se u levé strany brány a pochopil, oč jde. Přední stěna přízemních lóží měla plyšový okraj jako opěradlo a on měl v rukou ochranné povlaky. Vytahoval je tedy kus za kusem a navlékal na rudý plyš. Šlo mu to napoprvé pomalu, dokončil svou polovinu o hodně později než ten druhý. Lidé už všichni odešli, cirkus byl najednou jako odumřelý. A už tu byl zase Kerholec, bez kabátu a bez vesty, s vyhrnutými rukávy. »Do koníren, Tondo, ke krmení – a hop-hop! Ale napřed mundur dolů!« Karas byl z toho všeho už celý zmámen. Ale cítil, že ve všech lidech kolem je to jako oheň, doskočil tedy do šatny, shodil se sebe nádhernou livrej a jako Kerholec jen v košili a kalhotách běžel do koníren. stájníci odnášeli odtamtud plné náruče krásných postrojů, jiní pobíhali se štoudvemi vody, s odměrkami ovsa, s náručemi sena. Kerholec stál při vydávání krmiva a hned zapřáhl Karase. Člověka, který před ním utíkal s hromadou sena, Karas poznal, foukal s ním celý večer basbombardon. Když se Karas asi po třetí vracel, šťouchl do něho Kerholec: »Tamhletu ženskou pozdrav, to je direktorka« Karas zprvu žádnou ženskou neviděl, jen nějakého bezvousého mužského v jezdeckých kalhotách, který prohlížel jednomu koni kopyto. Teprve když přicházel blíž, řekl si, že by to opravdu mohla být ženská. »Dobrý večer, madam,« řekl tedy, jak ho Kerholec ráno poučil. »Dobrý večer,« kývla hlavou, pak se na něho podívala ostřeji a pustila nohu koně. »Vy jste tu nový?« »Poslušně prosím, ano,« odpověděl Karas a bezděky srazil paty, vypjal hruď a stál jako při raportu, »nov stavěč a muzikant, Karas Anton.« »Anton… Anton… myslím, že tu není žádný Anton,« řekla Anežka Berwitzová, mustrujíc si ho, »to si tě s žádným nebudeme plést. Dobrá. Však se ještě seznámíme. A teď běž, Antone, koníčkové nesmějí čekat.« Kývla a obrátila se opět ke kopytu. A Karas pochopil, proč ten obecný kalup: ta němá tvář zde musí být především obsloužena a pak mají lidé teprve čas na sebe samé. Po chvíli, když se s ostatními postavil před Kerholce s hlášením, že je všecko hotovo, cítil se zase jako u raportu. Ten čertův Kerholec nebyl tu nikterak tím fidélním krajanem jako u Námořníkovy nevěsty, stál tu rozkročen s papírem v ruce a ptal se hlasem komandujícího: »Kdo má noční službu?« Tři se hlásili, Kerholec se podíval na papír a kývl hlavou. »Ostatní jsou pro dnešek volni. Ale pozor – platí pro všecky rozkaz ředitelstva: Pozítří po obědě se nastupuje do maringotek. Nový muž, Karas Anton, bude spát v osmičce. Prohlédněte si každý kavalec a všecko zařízení a hlaste mi odpoledne, je-li kde závada. A nyní rozchod, dobrou noc!« »Dobrou noc!« zvolali mužové a utíkali jeden přes druhého k šatnám obléci se a vyrazit domů. Karas se pozdržel, aby se zeptal Kerholce, oč vlastně jde. »Brzo už se pojede, Toníku, a je zapotřebí, aby si lidé po zimní přestávce zvykli zas na bydlení ve vozech a nesekýrovali nás potom na cestě. Ty budeš spát se mnou, v osmičce. Pohodlné to není, ale zvykneš si.« »A chlapec?« »Pojede s námi v našem voze. Pamatoval jsem na to.« »Ještě něco, Karle: kdypak se nastupuje ráno?« »V šest hodin, Toníku. K rannímu krmení a úklidu stájí. Zeptej se na mne, já už tu budu.« »Děkuji. Dobrou noc!« »Dobrou noc.« A Karas šel, maje najednou k tomu chlapíku zcela jinou úctu než dosud. A když oblékal svůj kabát, přepadlo ho, nač chvilku zapomněl: co Vašek, jak se mu v cirkuse líbilo. A Karas už pelášil domů, dovědět se něco o tom, v čem sám byl a co neviděl. Kdyby byl měl Antonín Karas větší vzdělání, snad by si byl ještě jinak vysvětlil napětí, které v těchto dnech vůči svému synu cítil. Pravda bylo, že vlastně Vaška velmi málo znal. Byl s ním pohromadě vždy jen po několik zimních měsíců, kdy byly chalupy zaváty sněhem a všechen život se odehrával v jejich malých sednicích jenom přidušeně. Když se otec pozdě na podzim vrátil domů, vrhl se zpravidla na dříví a štípal v kolně polena, dokud ho mrazy z ní nevyhnaly. Ve chvílích oddechu si prohlédl chalupu, chlívky a celé zařízení a prováděl malé opravy tu a tam. Přitom ucpal všechna okna mechem, vymazal trhliny mezi trámy – chalupa byla dřevěná – někdy vytáhl ještě do lesa na roští. To byl čas, kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi a doma se ukázal jen když ho hlad přihnal k mámě do kuchyně. Když začal padat sníh, zalezlo se dovnitř. Karas měl co dospávat a po čem odpočívat, po čem protahovat utrmácené údy. Ale dlouho si nehověl, brzo vytáhl pěkný kus tvrdého dřeva a nožem začal vyřezávat buď něco do domácnosti, nebo figurky pro betlem. V sobotu zpravidla zaťukal u nich Milner a pak táhli spolu do některé vsi na muziku a vraceli se až v pondělí. Tu tedy neměl Karas příliš mnoho času na Vašíčka. Byl sám dost nemluvný, raději zabořen do práce než do pouhé zábavy, a chlapec se zařizoval podle toho. Vašek byl navyklý drsnému životu, kolem sebe viděl jen těžkou, vysilující dřinu a od malička musil vypomáhat, jak mohl. Ale přitom to byl hoch neobyčejně citlivý a vnímavý. Postihl sám ze sebe, že máma postonává, že jí není dobře a že táta přitáhne domů unaven. Přizpůsobil se jim doma, nevyváděl, hleděl mámu zastat, kde se jenom dalo. Připadalo mu samozřejmým, že některý den jde z práce do práce, tu pomůže v kuchyni, tu poklidí v chlévě, tu zas jde do lesa na klestí, na šišky, na houby, na borůvky, na trávu. Ke všemu se měl s obratností, kterou podědil po tátovi. S první kudličkou, kterou dostal, neřezal jen pruty a biče a na píšťalky, ale zkoušel se už vyřezávat ze dřeva všelicos, co za zimních dnů odkoukal od táty. Když Karasová polehávala, šestiletý Vašek přejímal v létě celou domácnost, i kozu opatřil i na oběd postavil, a ve všem ho přímo těšilo, že svede práci jako dospělý člověk. Zato když se mu uvolnilo, když mámě bylo líp a zavolala na něho, aby se šel proběhnout, vyrazil z chalupy jak vystřelený šíp. A pak se vybíjel jeho temperament, že mu ani celá ves nestačila. Mezi ostatnímu kluky svého věku byl brzo kápo, všecky přepral a předstihl ve skotačení. Zrovna ho to vždycky hnalo, aby byl ve všem mezi nimi první, aby nikdo tak neuměl běhat skákat, lézt na stromy a házet kamením jako on. Jarní hry do důlku vynesly mu vždy největší zásobu vyhraných fazolí a kuliček. První věděl o mladých ťuhýcích v trní a o vosích hnízdech na polní mezi. Vašek si mezi všemi ostatními vymyslil, jak se přes ramena druhého dostat do převislých větví farské zahrady a od humen sklízet tak první třešně a hrušky. Zachtělo-li se klukům jít na raky, přivolali vždycky Vaška jako pravého vůdce party. Co se mohlo vyskytnout v dětském obzoru, od kotrmelců až po zpěv v kostele, všeho se Vašek účastnil a ve všem rozvinul okamžitě takovou horlivost, že brzo byl v čele ostatním. Něco zmohl silou, protože od malička byl do každé dřiny jako drak, ještě víc však vyhrával svou bystrostí a důvtipem. Jeho očím neušlo nic, co mohlo mít pro klukovský život nějakou cenu. Vyběhl pro trochu chrástu koze a už si všiml, kde dozrává záhonek lusků a kde přeletují drozdi kolem hnízda s mladými. Každá nová práce ho vábila jako neznámé tajemství; z nejdivočejší honičky dovedl odskočit a ustrnout před kovárnou, aby sledoval, jak si starý Barucha žhaví ve výhni železo a jak si je pak kleštěmi přidržuje nad kovadlinou. Stejně ho zajímala příprava pece na pečení chleba jako míchání malty, když měl táta nebo jiný zedník nějaký melouch ve vsi. V neděli před velkou ho určitě mohli najít ve zvonici, jak sleduje kostelníka, jakými pohyby rozhoupává zvon, a pouhý pohřeb se mu měnil ve velké divadlo, v němž hltal každé gesto pana faráře a pana řídícího v čele zpěváků. Záviděl-li někomu, tož jen klukům ze statků, kde měli velký dobytek a koně; to byla jeho touha, dostat se i tam a moci křiknout na koně a trhat opratěmi a práskat bičem a klít jako pacholci. Ale co mu tam bylo odepřeno, nahrazoval si Vašek v lesích. Sněženské lesy, ach bože, což to bylo zelené vábení! Ves a pole, to máš samé ostré světlo, určité, tvrdé, neomylné, ale vejdi do lesa, a on tu jen přísvit, šero a záření, jako bys samými závoji procházel a za každou clonou se skrývalo velké tajemství. Šlojíře smrků, zelené pentlení modřínů, sloupoví buků a starý dub rozsocháč a mech jako poduška a kupa skal jako oltář obrů; řekneš les, a ono to hájemství balad a pohádek. Sem se vnořil Vašek nejraději sám. Lesem se musí potichu, polehnounku, skoro aby ani větvička nezapraskala. Jen tak je možno odhalit jeho divy, běh bažantího kohouta za slípkou, sojčí čtveračení, laň s kolouchy na paše, hru jezevců před udupanou norou. Jen opatrnými kročeji přijdeš na hnízdění doupňáků, pelechy zajíců a skrýše veverek; ale kolik tu potkáš věcí osudných, chuchvalec peří s krůpějemi černající krve, uhynulé králičí mládě, vybělenou kostřičku. Lesy jsou bez pohnutí a všecko v nich je v pohybu, ve hrách a v boji; datlové krouží po kmenech stromů a jelen se těžce prolamuje křovím; kukačka slídí po hnízdech a žluna se hlásí teskným voláním; zmije leží stočena v maliní a užovka se blyskotá mezi potočními břehy. Všechno znát, všechno vědět! Vynoří-li se hajný Mazur, kluci se nejraději rozutekou. Ale Vašek se nebojí, Vašek běží k němu a už se ho vyptává s překotnou zvídavostí dítěte. Otrlý Mazur nemůže odolat; nikdo nemůže odolat té široké, osmahlé tváři, která má plno navýsost naléhavých otázek a na obrátku se rozehraje čtveračením. To má Vašek na rozdíl od nerudného táty: ve chvilce se sřečí a lidé ho mají hned rádi. Ale nebyla jen rodná ves a lesy; deset minut od Horní Sněžné byla již první německá vesnice, větší než Horní Sněžná, tam se chodilo na poštu a tam byl velký kupec, několik řemeslníků a mlýn. Česká Sněžná byla odkázána na pravidelný styk s německými sousedy. Německé vsi se odtud táhly už nepřerušeně dál do Šumavy, osamělé královácké statky byly porůznu roztroušeny i mezi českými, němečtí lidé táhli denně českou vsí, kluci nejbližšího okolí se znali a stýkali ve hrách, výpravách i rvačkách, a každý Hornosněžňák se naučil už od malička zběžně domluvit německy. Pro Vaška to bylo jen vzbuzení nových zájmů, protože kousek přes pole se už žilo, hospodařilo, strojilo a pracovalo jinak, a on přece všemu chtěl přijít na kloub. Pro otce Karase, vracejícího se po osmi devíti měsících z velkoměsta do zapadlé vsi, byla Horní Sněžná malé, chudé hnízdo, kde se nic zvláštního nedálo, než se tam lidé rodili, ženili a umírali. Ale pro jeho syna byl ten malý kousek světa přebohatý událostmi, objevy a zážitky; a to cizí sousedství pro něho jen znamenalo, že brzo vytušil, že svět je víc než rodná ves a že je v něm nesmírné množství věcí, které by stály za to, aby je poznal. Tu jeho touhu po vědění a tu jeho rvavou chuť po prvenství táta jeho dost neznal a nevypozoroval, a proto si nebyl v Hamburce jist, co Vašek řekne všemu tomu, co neslýchaného se teď s nimi dálo. Z předsíně slyšel Vašíčkův křik a práskání bičíkem. Vešel do kuchyně, kde paní Langermannová právě vylápěla hrnec brambor do mísy. Vašíček stál na židli na jedné noze a hulákal: »Hol-la hop! Ou! Ela, ela!« Růženka běhala kolem židle a pohazovala hlavou. Když Vašek spatřil otce, práskl bičíkem, jejž si udělal z hůlky a provázku, a volal: »Táto, koukej, já jedu na koni – na jedné noze! A Růženka je ten strakatý koníček, co běhal dokola!« Pak seskočil a vrhl se k tátovi: »Táto, viď, že mě zítra vezmeš s sebou! Já si stoupnu jako ten pán s bičem doprostřed a koníčkové přiběhnou a takhle si kleknou a zase zvednou na zadní nohy, nebo pojedu a takhle skočím, hop, skrze obruč, a slona přivedu a lvy…« Hoch se až zalykal vzrušení, jak se mu před očima kmitaly jednotlivé výjevy, do nichž se ihned vžíval jako jejich hrdina. Karas se spokojeně usmíval tomu překotnému zanícení. »Tak se ti to líbilo?« »Líbilo.« »A co to bylo, jak při tom vystřelili?« »To tam byl ten pán, víš, co pořád chtěl utíkat a vždycky upad, my jsme se mu hrozně smáli, paní Langermannová a já a vůbec my všichni, jak sebou vždycky prásk, a pak přišli vojáci s flintama a takhle se postavilo do dvou řad a takhle namířili nahoru a ten pán se rozběh a skočil přes ně přes všecky a takhle se ve vzduchu točil a oni po něm vystřelili, ale netrefili ho, když se tak točil, a tak jsme všichni tleskali, že ho netrefili.« »A co slon? Ten je velký, co?« »Hm!« »A co dělal?« »Obědval.« »Jak to – obědval?« »No ano, měli tam přece stůl a na něm oběd a pán pozval slona, aby si sed, a slon si sed a dostal cintáček a pak vzal rypákem lžíci a jed polívku a pak ještě něco a chleba a pak si objednal pivo…« »Objednal pivo?« »Jé, táto, vždyť ty nic nevíš! Přece zacinkal na sklenici a oni mu hned přinesli pivo a on je vypil a ještě jedno a ještě jedno a pak byl ožralý a motal se, až se převalil jako starej Zelenka, jak jsme vždycky kolem něho skákali a on nám nadával.« »A jak to s tím slonem dopadlo?« »On ti byl dočista jako mrtvej, ten pán si mu vylez na hlavu a on se ani nehnul. Tak ten pán se poklonil a my mu tleskali a tím se slon probudil a vůbec nevěděl, že má toho pána na hlavě, a styděl se a šel domů spát a toho pána odnes s sebou.« I viděl Antoín Karas, že bylo mnoho věcí, kterých neviděl a které si bude muset okouknout. Až do noci mu Vašíček vykládal o těch zázracích, a když už šli na kutě a Vašíček se pomodlil a bylo ticho, ozvalo se najednou ve tmě: »Táto…« »Copaže eště nespjíš?« »Táto, viď, že budu jezdec?« »No budeš, dyž se ti to bude líbit, ale teď už spi!« {{Konec formy}} m064c9xhpa4pwr278hclrhnj38litdl 0 85582 281906 281883 2022-08-12T13:06:51Z JAnDbot 3086 fix zdroje wikitext text/x-wiki {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = Cirkus Humberto | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} == Obsah == <ol style="list-style-type:none"> <li> Část první <ol style="list-style-type:none"> <li>[[/Část první I.|I.]]</li> <li>[[/Část první II.|II.]]</li> <li>[[/Část první III.|III.]]</li> <li>[[/Část první IV.|IV.]]</li> <li>[[/Část první V.|V.]]</li> <li>[[/Část první VI.|VI.]]</li> <li>[[/Část první VII.|VII.]]</li> <li>[[/Část první VIII.|VIII.]]</li> </ol></li> <li> Část druhá <ol style="list-style-type:none"> <li>[[/Část druhá I.|I.]]</li> <li>[[/Část druhá II.|II.]]</li> <li>[[/Část druhá III.|III.]]</li> <li>[[/Část druhá IV.|IV.]]</li> <li>[[/Část druhá V.|V.]]</li> <li>[[/Část druhá VI.|VI.]]</li> <li>[[/Část druhá VII.|VII.]]</li> <li>[[/Část druhá VIII.|VIII.]]</li> <li>[[/Část druhá IX.|IX.]]</li> <li>[[/Část druhá X.|X.]]</li> <li>[[/Část druhá XI.|XI.]]</li> <li>[[/Část druhá XII.|XII.]]</li> <li>[[/Část druhá XIII.|XIII.]]</li> <li>[[/Část druhá XIV.|XIV.]]</li> <li>[[/Část druhá XV.|XV.]]</li> <li>[[/Část druhá XVI.|XVI.]]</li> </ol></li> <li> Část třetí <ol style="list-style-type:none"> <li>[[/Část třetí I.|I.]]</li> <li>[[/Část třetí II.|II.]]</li> <li>[[/Část třetí III.|III.]]</li> <li>[[/Část třetí IV.|IV.]]</li> <li>[[/Část třetí V.|V.]]</li> <li>[[/Část třetí VI.|VI.]]</li> <li>[[/Část třetí VII.|VII.]]</li> <li>[[/Část třetí VIII.|VIII.]]</li> <li>[[/Část třetí IX.|IX.]]</li> <li>[[/Část třetí X.|X.]]</li> <li>[[/Část třetí XI.|XI.]]</li> <li>[[/Část třetí XII.|XII.]]</li> <li>[[/Část třetí XIII.|XIII.]]</li> <li>[[/Část třetí XIV.|XIV.]]</li> </ol></li> <li> Část čtvrtá <ol style="list-style-type:none"> <li>[[/Část čtvrtá I.|I.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá II.|II.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá III.|III.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá IV.|IV.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá V.|V.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá VI.|VI.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá VII.|VII.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá VIII.|VIII.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá IX.|IX.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá X.|X.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá XI.|XI.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá XII.|XII.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá XIII.|XIII.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá XIV.|XIV.]]</li> </li></ol> 44qapfg062f3lt5gd7wu75pix3kkyv8 281920 281906 2022-08-12T13:18:53Z JAn Dudík 532 fix wikitext text/x-wiki {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = Cirkus Humberto | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} == Obsah == <ol style="list-style-type:none"> <li> Část první <ol style="list-style-type:none"> <li>[[/Část první/I.|I.]]</li> <li>[[/Část první/II.|II.]]</li> <li>[[/Část první/III.|III.]]</li> <li>[[/Část první/IV.|IV.]]</li> <li>[[/Část první/V.|V.]]</li> <li>[[/Část první/VI.|VI.]]</li> <li>[[/Část první/VII.|VII.]]</li> <li>[[/Část první/VIII.|VIII.]]</li> </ol></li> <li> Část druhá <ol style="list-style-type:none"> <li>[[/Část druhá/I.|I.]]</li> <li>[[/Část druhá/II.|II.]]</li> <li>[[/Část druhá/III.|III.]]</li> <li>[[/Část druhá/IV.|IV.]]</li> <li>[[/Část druhá/V.|V.]]</li> <li>[[/Část druhá/VI.|VI.]]</li> <li>[[/Část druhá/VII.|VII.]]</li> <li>[[/Část druhá/VIII.|VIII.]]</li> <li>[[/Část druhá/IX.|IX.]]</li> <li>[[/Část druhá/X.|X.]]</li> <li>[[/Část druhá/XI.|XI.]]</li> <li>[[/Část druhá/XII.|XII.]]</li> <li>[[/Část druhá/XIII.|XIII.]]</li> <li>[[/Část druhá/XIV.|XIV.]]</li> <li>[[/Část druhá/XV.|XV.]]</li> <li>[[/Část druhá/XVI.|XVI.]]</li> </ol></li> <li> Část třetí <ol style="list-style-type:none"> <li>[[/Část třetí/I.|I.]]</li> <li>[[/Část třetí/II.|II.]]</li> <li>[[/Část třetí/III.|III.]]</li> <li>[[/Část třetí/IV.|IV.]]</li> <li>[[/Část třetí/V.|V.]]</li> <li>[[/Část třetí/VI.|VI.]]</li> <li>[[/Část třetí/VII.|VII.]]</li> <li>[[/Část třetí/VIII.|VIII.]]</li> <li>[[/Část třetí/IX.|IX.]]</li> <li>[[/Část třetí/X.|X.]]</li> <li>[[/Část třetí/XI.|XI.]]</li> <li>[[/Část třetí/XII.|XII.]]</li> <li>[[/Část třetí/XIII.|XIII.]]</li> <li>[[/Část třetí/XIV.|XIV.]]</li> </ol></li> <li> Část čtvrtá <ol style="list-style-type:none"> <li>[[/Část čtvrtá/I.|I.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá/II.|II.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá/III.|III.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá/IV.|IV.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá/V.|V.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá/VI.|VI.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá/VII.|VII.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá/VIII.|VIII.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá/IX.|IX.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá/X.|X.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá/XI.|XI.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá/XII.|XII.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá/XIII.|XIII.]]</li> <li>[[/Část čtvrtá/XIV.|XIV.]]</li> </li></ol> hhnlcfvig9gp5tqxfuhf00dyvalevc3 250 85583 281926 281874 2022-08-12T13:54:40Z Shlomo 1042 +chybějící section proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Shlomo" /></noinclude><section begin=6-text/> <poem> {{Verš|6|5|nobr=1}}Obrať se, Pane, a vytrhni život můj, zachraň mne pro své milosrdenství! {{Verš|6|6|nobr=1}}Neboť kdo ve smrti je tebe paměliv, v podsvětí kdo tobě chválu vzdává? {{Verš|6|7|nobr=1}}Unaven jsem svými nářky, zaplavuji co noc své lože, svými slzami smáčím svou postel. {{Verš|6|8|nobr=1}}Zkalilo se hořem mé oko, sestárlo v kruhu všech škůdců svých. {{Verš|6|9|nobr=1}}Odstupte ode mne všichni zločinci, vyslyšelť Pán mé hlasité lkání. {{Verš|6|10|nobr=1}}Vyslyšel Hospodin mou prosbu, Hospodin přijímá mou modlitbu! {{Verš|6|11|nobr=1}}Dlužno se hanbit a hrozně se zděsit veškerým mým nepřátelům, obrátit se s hanbou rázem. </poem> <section end=6-text/><section begin=7-intro/> ==Žalm 7. Úpěnlivá prosba nevinně pronásledovaného k nejvýš spravedlivému.== __NOEDITSECTION__ <div class="intro"> Nadpis (v. [[#7.1.|1.]]). Pomoc a ochranu proti pronásledujícím (v. [[#7.2.|2.]] n.). Pěvec přísahá, že je nevinen a že tedy zasluhuje ochrany Boží (v. [[#7.4.|4.]]-6.). Kéž tedy Bůh, nejvyšší soudce a znatel srdcí lidských, povstane a koná soud (v. [[#7.7.|7.]]—10.). Bůh je vždycky spravedlivý (v. [[#7.11.|11.]]—12.). Nelze uniknouti jeho trestu (v. [[#7.13.|13.]] n.). Špatný člověk zaplete se do svých vlastních osidel (v. [[#7.15.|15.]]—17.); žalmista však oslavuje spravedlnost Boži (v. [[#7.18.|18.]]). </div><section end=7-intro /><section begin=7-text/> {{Verš|7|1|nobr=1}}Davidův žalm, který zpíval Hospodinu pro slova Chusi, sy na Jemini. <poem> {{Verš|7|2|nobr=1}}Pane, můj Bože, k tobě se utíkám, zbav mne všech, kteří mne stihají, zachraň mne, {{Verš|7|3|nobr=1}}aby jak lvi mne neroztrhali, když není, kdo by (mne) vytrhl, zachránil. </poem> <section end=7-text/> ---- <div class="komentar"> <section begin=6-komentar/> V. 5. Hněvající se Bůh byl od žalmisty „odvrácen“. Ukáže mu svou přízeň, jestliže se k němu „obrátí“. V. 6. „ve smrti" = v říši mrtvých = „v podsvětí“. — O ponurých představách života posmrtného ve S. Z. srv. Ž 29, 10; 87, 11; Kaz 9, 10; Job 10, 21. V. 7. „postel“ = lůžko buď velmi nízké, nebo toliko na zemi rozprostřený koberec. V. 8. Ke všem bolestem tělesným i duševním dorážejí nepřátelé na žalmistu dlouho již,_takže bezmála v jejich kruhu sestárl (Vulg.). V. 9. Žalmista je si jist, že Bůh vyslyší jeho modlitbu, že ho zbaví nepřátel; v tom vědomí je od sebe již odhání. V. 11. Škůdci básníkovi budou se hanbit, budou zklamáni, ježto záludné jejich plány. se zhatí. Budou se děsit i, až dopadne na ně ruka Boží, která je zapudí. — Žalmem 6. učí církev své děti oplakávati hříchy; klade jej na prvé místo ve sbírce žalmů kajících. — Také za duše v očistci modlí se církev slovy tohoto žalmu, připomínajíc, jak mnoho jest jim trpěti. </div> <section end=6-komentar/><section begin=7-komentar/> <div class="komentar"> Ž 7. — V. 1. „žalm“ je tu překlad záhadného hebrejského slova „šiggáj ón“. — Srv. Úvod str. 151. poz. 12. „slova“ = štvavé pomluvy neb i jiné plány záludné a škůdné. — Chusi tu jmenovaný není přítel Davidův, známý z 2. Sam 15, 32; 16, 16. — „syn Jeminův“ = Benjaminovec. Nesnadno říci, bylo-li Chusi kryté jméno Saula, který Davida pronásledoval a jehožto života David velkodušně ušetřil (srv. v. 4.-6.). Nejspíše byl to nepřítel, který štvaním podrýval trůn Davidův, jehožto jména však Písmo nám nezachovalo. V. 2. Žalmista hledá ochrany u Hospodina, protože v něho doufá (Vulg.). <nowiki/><noinclude></div></noinclude> n0i3unwf7kjli58etolhu5x8dlr0zla 250 85588 281927 281899 2022-08-12T14:00:12Z Shlomo 1042 oprava section proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Shlomo" /></noinclude><section begin=9-text/> <poem> {{Verš|9|14|nobr=1}}(Chet) Milostně shlédl jsi, Pane, jak snížen jsem byl, {{Verš|9|15|nobr=1}}ty, jenž mne vyzdvjhuješ ze bran smrti, abych vypravoval všecky tvé chvály, {{Verš|9|16|nobr=1}}ve branách siónských z tvé spásy se těšil. (Tet) Spadli pohané do jámy, svého to díla, v osidle, jež polékli, chytli se za nohy. {{Verš|9|17|nobr=1}}Dal se poznat Hospodin, jenž soudil, do dila svých rukou se zapletl hříšník. {{Verš|9|18|nobr=1}}(Jod) Hříšníci do pekel se vrátit musí, každý pohan, jenž na Boha zapomíná. {{Verš|9|19|nobr=1}}Nebudeť na věky v zapomenuti chuďas, naděje ubohých nebude na vždy marná. {{Verš|9|20|nobr=1}}(Kaf?) Povstaň, Hospodine, ať nepyšní člověk, af jsou souzeni pohané před tvou tváří; {{Verš|9|21|nobr=1}}ustanov jim, Pane, učitele, aby poznali pohané, že jsou lidé. {{Verš|9|22|nobr=1}}(10, 1. Lamed)Proč tak daleko, Hospodine, se stavíš, odvracuješ se v čas utrpení? {{Verš|9|23|nobr=1}}(10, 2.) Zpupnost bezbožného chuďasa pálí; kéž se chytí do tenat, která si vymyslil! {{Verš|9|24|nobr=1}}(10, 3. Mem?) Chlubíť se- bezbožník choutkami své duše, {{Verš|9|25|nobr=1}}(10, 4.) lupič si pochvaluje a pohrdá Pánem; hříšník ve své nadutosti ho nedbá, {{Verš|9|26|nobr=1}}(10, 5.) myslí si, že není Boha; poskvrněny jsou cesty jeho vždycky, Nun? Daleko jsou od něho tvé soudy, na všecky protivníky své s patra hledí. {{Verš|9|27|nobr=1}}(10, 6.) Říká si v svém duchu: „Neviklám se, nikdy, nikdy neštěstí nestíhá mne.“ </poem> <section end=9-text/> ---- <div class="komentar"> <section begin=9-komentar/> V. 14. n. „{{Prostrkaně|vyzdvihuješ ze bran smrti}}“ — Bůh žalmistu {{Prostrkaně|ne jednou}} vytrhl z nebezpečí smrti. V. 16. n. „{{Prostrkaně|pohané}}“ (gójím) jako výše ve v. 6. V. 18. n. „{{Prostrkaně|naděje}}“ ubohých, že se jim dostane dostiučinění za útisky, že jejich utlačovatelé budou spravedlivě potrestáni. — „{{Prostrkaně|pohan}}“ jako ve v. 6. 16. — „{{Prostrkaně|naděje}}“ ubohých sluje „{{Prostrkaně|trpělivost}}“ (slovně Vulg.), ježto dlouho, dlouho se neplní a utlačovaným je trpělivě čekati ; zdá se, jako by Bůh na ně, na jejich útisky „{{Prostrkaně|zapomněl}}“. — „{{Prostrkaně|vrátí se}}“ — t. j. budou na útěk zahnáni, a zemrou. V. 20. n. „{{Prostrkaně|učitelem}}“ má býti sám Bůh. Poučiti je má názorně, t. j. citelnými kárnými prostředky, aby zpupni si byli vědomi, že jsou lidé právě tak jako chudí a neutiskovali jich. Kdyby Bůh „{{Prostrkaně|nepovstal}},“ nezakročil, „{{Prostrkaně|zpyšněl}}“ by bídný červík-{{Prostrkaně|člověk}} a utiskoval by dále ukrutněji, {{Prostrkaně|nelidštěji}}. V. 22. n. Žalmista si stěžuje, že Bůh dlouho beztrestně dopouští, aby zpupní utiskovali slabé. — „{{Prostrkaně|tenata}}“ = úskoky. — „{{Prostrkaně|pálí}}“ = palčivě tísní. V. 24. n. Choutky utiskovatelovy draze a bolestně platí utlačovaný chuďas. — „{{Prostrkaně|cesty}}“ = smyšlení a jednání. — „{{Prostrkaně|poskvrněné}}“ = špjnavé a tedy hříšné. Lépe však 10, 5b. dle hebr. překládati „{{Prostrkaně|Pevné (=šťastné) jsou cesty jeho}}“ a spojiti se slokou následující. V. 26cd. 27 od tyrana jsou daleko soudy Boží, ježto ho netrestá hned. — „{{Prostrkaně|s patra hledí}}“ = fouká si, kašle naně. Bůh neužívá jeho nepřátel, aby ho jimi jakožto metlou svou potrestal — „{{Prostrkaně|neviklá se}}“ v blahobytu. — Sloka počínající písmenou samech se nezachovala. Srv. k v. 7. <section end=9-komentar/> </div><noinclude></noinclude> avw57g1jadma3v1rpz9lemn4zo6f36o 0 85590 281913 2022-08-12T13:12:55Z JAn Dudík 532 JAn Dudík přesunul stránku [[Cirkus Humberto/Část první III.]] na [[Cirkus Humberto/Část první/III.]]: fix struktury wikitext text/x-wiki #PŘESMĚRUJ [[Cirkus Humberto/Část první/III.]] eanr6f4s0ob3bos0ag77oqfi2rpi8hu 0 85591 281919 2022-08-12T13:17:16Z JAn Dudík 532 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = {{subst:BASEPAGENAME}} | PŘEDCHOZÍ = | ČÁST = {{subst:SUBPAGENAME}} | DALŠÍ = Část druhá }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = Cirkus Humberto, Část první | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} == Obsah == <ol style="list-style-typ…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = | ČÁST = Část první | DALŠÍ = Část druhá }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = Cirkus Humberto, Část první | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} == Obsah == <ol style="list-style-type:none"> <li> Část první <ol style="list-style-type:none"> <li>[[/I.|I.]]</li> <li>[[/II.|II.]]</li> <li>[[/III.|III.]]</li> <li>[[/IV.|IV.]]</li> <li>[[/V.|V.]]</li> <li>[[/VI.|VI.]]</li> <li>[[/VII.|VII.]]</li> <li>[[/VIII.|VIII.]]</li> </ol></li> 185nfnjyrapv972l5eyokv31x9y3i5s 250 85592 281925 2022-08-12T13:48:31Z Shlomo 1042 OCR + opravy, formátování proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Shlomo" /></noinclude><section begin=10-intro /><nowiki/> ==Žalm 10. (hebr. 11.) Důvěra pronásledovaného.== __NOEDITSECTION__ <div class="intro"> Nadpis (v. [[#10.1|1.]]). Žalmista pevně doufá v Boha, ačkoli mu nebezpečí líčeno jest barvami černými (v. [[#10.2|2.]]—4). Bůh nejvýš spravedlivý vše zkoumá a dle toho také potrestá bezbožnost a ujme se spravedlivého (v. [[#10.5|5.]]—8.). </div> <section end=10-intro /><section begin=10-text /> {{Verš|10|1|nobr=1}}Ku konci. Od Davida. <poem> {{Verš|10|2|nobr=1}}V Hospodina skládám důvěru svou; kterak můžete mi radu dávat: „Prchni do hor jako ptáče činí! {{Verš|10|3|nobr=1}}Neboť hle, hříšnici luk již natahují, kladou střely svoje ha tětivu, by z temna stříleli na lidi upřímných srdcí. {{Verš|10|4|nobr=1}}Vždyť i základy řádů tvých podvracejí, spravedlivý pak co mohl poříditi?“ {{Verš|10|5|nobr=1}}Hospodin však — ve svatém chrámu svém jest; Hospodin však — na nebesích trůni. Oči jeho na chudasa hledi, zraky jeho zkoumají lidské plémě. {{Verš|10|6|nobr=1}}Pán zkoumá svatého i bezbožného; do duše nemá rád toho, jenž miluje špatnost. {{Verš|10|7|nobr=1}}Dštít bude na hříšné ohnivé uhlí a síru; bouřný vichor bude kalich jim daný. {{Verš|10|8|nobr=1}}Jeť Pán spravedlivý a miluje správnost; na to, co slušno jest, patří jeho tvář. </poem> <section end=10-text /> ---- <section begin=10-komentar /> <div class="komentar"> Ž 10. — V. 1. Dala-li podnět k žalmu tíseň Davidova, o které vypravuje 1. Sam 22, 5. n. není jisto. — Ostatně viz k nadpisu Ž 4, 1. V. 2c—4. podává řeč rádců Davidových, kteří se domnívají, že lze se zachrániti toliko útěkem do hor. Srv. Sdc 6, 2; 1. Sam 13, 6; 22, 1; 23, 14; 24, 1. a jj. — Básník však má tak velikou důvěru v pomoc Boží, že nepokládá za nutno poslechnouti rady svých malomyslnějších přátel. Ta důvěra je v čele žalmu vyslovena jako základní tón celé písně. — Pták lovci nebo dravci honěný nalézá také ve skalních úžlabinách a roklích útočiště. V. 3. Žalmista není sám terčem útoků bezbožných, ale jest hlavou a vůdcem zbožných, kteří docházejí téhož osudu. — Bývají pronásledováni a utiskováni a mnohdy se zdá, že se děje tak beztrestně. V. 4. Bezbožní rozmohli se tak, že základy říše, práva, dobrých mravů a veřejného pořádku, snad i řádu bohoslužebného podkopali. Samo sebou se rozumí, že jim spravedliví odporovali, ale, jak bývá, mnoho nesvedli, podlehli. V. 5. n. mluví dále žalmista. Všeho dó času, Pán Bůh na věky. Bezbožní mohou se domoci nadvlády a spravedlivým dlužno strádati, ale Bůh vše vidí, až uzná za dobré, vše zase spořádá, — „chuďas" utiskovaný. Lépe však čisti s některými „{{Prostrkaně|na svět}}“ nežli „{{Prostrkaně|na chuďasa}}“. — „{{Prostrkaně|špatnost}}“ = násilí, křivdu. V. 7. Bůh násilníky potrestá, jako kdysi potrestal Sodomu. Srv. Gn 19, 24. — Při hostinách na Východě býval pokrm na společné míse; nápoj však býval předkládán každému ve zvláštní nádobě, poháru čili kalichu. Odtud jest kalich, t. j. obsah jeho — obrazem osudu, či toho, co komu souzeno jest; trpký osud slově trpkým, hořkým kalichem. Srv. Mt 20, 22. n.; Mk 14, 36; Lk 22, 42; Jan 18, 12. ([[Autor:Melichar Mlčoch|Mlčoch]]). — „{{Prostrkaně|bouřlivý vítr}}“ = horký, žhoucí, který vysušuje z rostlin všecku vláhu a tak ničí úrodu. (Samum?) V. 8. „{{Prostrkaně|patří}}“ se zálibou, a pak odměňuje. — Dle hebr. 8b. zbožní „{{Prostrkaně|budou patřiti na tvář jeho}}“, t. j. zakusí přízeň a blahovůli Boží. Srv. Ex 33, 13; Nm 6, 25; 2. Sam 3, 13; 14, 28. </div> <section end=10-komentar /><noinclude></noinclude> sbgn7yzsfeiq1ci2mal8ener11x49un 0 85593 281929 2022-08-12T20:19:52Z JAn Dudík 532 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = V. | ČÁST = VI. | DALŠÍ = VII. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = VO. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 96- | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Karas vyklouzl z postele ještě za šera, tiše se umyl a oblékl, v kuchy…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = V. | ČÁST = VI. | DALŠÍ = VII. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = VO. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 96- | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Karas vyklouzl z postele ještě za šera, tiše se umyl a oblékl, v kuchyni si vzal z trouby hrnec skoro už vystydlé bryndy, nalil si pořádný kafáč, ukrojil krajíc chleba a posnídal. Pak si ještě vzal kus chleba do kapsy a po špičkách vyšel z bytu. Nebylo ještě šest, když vcházel do boudy cirkusu. Kerholec už tam byl a hned mu vykládal, jaké bylo v noci rozčilení. Lvice Nataša se večer okotila, má tři malé, na štěstí byla už připravena nová klec, jak ji včera Karas pomáhal vytáhnout. Tam dali lva Mahuma, který byl dotud s Natašou pohromadě, kdežto v třetí kleci byl starý lev Sultán s lvicemi Bessií a Korinou. Radostná událost přišla dřív, než počítali, proto zůstala Nataša do poslední chvíle s Mahumem. Ale direktorka byla neklidná, ještě před večeří si zaběhla do zvěřince a poznala, co se děje. Okamžitě poslali pro Gambiera, který měl na starosti šelmy, taky Berwitz nechal večeři večeří a s Kerholcem a s pár lidmi zařizoval »přeložení« Mahuma. Direktorka zůstala s Natašou celou noc, aby se koťatům nic nestalo. Ale Nataša byla zesláblá a sotva sebou pohnula. Ráno říkala direktorka, že jí budou asi muset lvíčata odebrat a živit je uměle, že je to nějaká špatná máma. Karas se šel na ni podívat. Nataša ležela ve staré kleci apaticky natažena na boku a cosi maličkého se vrtělo ve slámě pod jejím břichem. Na koukání však nebylo kdy. Zvířectvo kolem dokola se dovolávalo snídaně. Karas se vrátil do stájí, koně mu byli přece jen ze všeho nejbližší a nejmilejší. Pomáhal je krmit a vynášet od nich hnůj, pak se učil u nějakého Hanse správně koně vykartáčovat a čistit jim kopyta. Pak teprve měl po prvé volnou chvíli, kdy si mohl projít celý podnik a trochu se s ním seznámit. Cirkus měl ústřední okružní chodbu, kolem níž byly všecky jeho místnosti. Skladiště a zásobárny všeho druhu i šatny personálu byly na vnitřní straně, jako zasunuty pod stupňovitá sedadla hlediště. Ředitelské místnosti, pracovny a šatny lepších umělců byly na vnější straně a měly okna nebo aspoň okénka. Mezi hlavním vchodem pro obecenstvo a bočním vchodem pro účinkující byl pokojík s kuchyní, kde bydlil kulhavý John Harwey, vdovec a cirkusový invalida, s dcerou Alicí, nehezkým děvčetem krásných narudlých vlasů. Proti hlavnímu vchodu byla brána cirku, nyní zatažena tmavočerveným závěsem, nad ní škeble pro hudbu, za ní vchody do koníren a do zvěřince. To byly dvě další rozměrné dřevěné boudy, které dal přistavět Berwitz, když podepsal dlouholetou smlouvu o nájmu hlavní budovy. V pravé boudě stáli v dlouhých řadách koně, kterých se užívalo při představení. Tažené koně cirkusu měl Berwitz v konírnách porůznu najatých. V levé boudě byly klece se zvířaty. Na druhém konci se z obou síní mohlo vstoupit do novějšího vysokého přístavku, kde na nízkém podiu přešlapoval slon Bingo. Tou částí vybíhal už Cirkus Humberto do opuštěného volného prostranství za Reeperbahn, kde stály kolem dokola Berwitzovy maringotky, obývací vozy komediantské, některé provedené se značným přepychem, některé chudé, téměř každá jiná, jak je Cirkus Humberto nebo jeho artisté v nejrůznějších koutech Evropy získali. V některých bydleli Berwitzovi lidé i teď přes zimu, kdy se nejezdilo, zůstávajíce raději věrni maličkému domovu na kolech, než aby se stěhovali do městských zdí. Volné prostranství mezi maringotkami bývalo za teplého počasí oblíbené cvičiště některých umělců, byla v něm i vyznačena a urovnána jakási manéž, aby cvičící měli představu o správných rozměrech. Celé to prostranství bylo nejmilejší místo oddechu pro všecky zaměstnance, kteří tu sedávali na kládách nebo na schůdkách vozů. Jinak tu visívalo mezi vozy prádlo, na jaře mezi sporou travičkou hrabalo pár slepic a volně tu skotačio pět nebo šest cirkusáckých dětí. »To bude dobré místo pro Vašíčka, než odjedeme,« řekl si Karas, vraceje se z této obhlídky. Nemohl se už hocha dočkat. Smluvil s bytnou, že mu ho přivede, až půjde do trhu nakupovat. Bylo už půl desáté, když se Alice Harweyová objevila u vchodu do manéže a volala: »Pan Karas má tady návštěvu!« První, komu Karas hocha představil, byl ovšem Kerholec. »Tak ty jsi ten slavný Vašek Karasů z Horní Sněžné?« oslovil ho protřelý Kerholec, mrknuv znalecky po osmahlé tváři venkovského chlapce, z níž zářily velké, bystré oči. »Ano.« »A už jsi byl v cirkuse?« »Byl. Včera.« »Jak se ti to líbilo?« »Bylo to překrásné.« »A co se ti líbilo nejvíc?« »Koníčky.« »No, to máš dobré oko. A pojedeš s námi?« »Pojedu.« »A nebojíš se, že tě koníčky pokopají nebo kousnou?« »Ne. Já na ně křiknu a prásknu bičem a oni si stoupnou do řady.« »Tak ty tedy budeš cvičitelem?« »Ano, a jezdit budu tadyhle dokola a skákat na koni, táta mi to slíbil, viď, táto?« »Když ti to táta slíbil, to je ovšem jiná. Ale víš, že se budeš muset moc učit a že je to velká dřina?« »Ať.« »A to nesmíš brečet!« »Já nikdy nebrečím. Když jsme se doma prali s kluky, všichni brečeli, když dostali kamenem, jenom já nebrečel, já jsem se za klukem rozběh a zbil jsem ho.« »A co když ti utek?« »Ále neutek. Já jsem je všecky dohonil. A když utek, tak jsem ho chytil zejtra.« »Tos byl tedy největší práč ve vsi?« »To já nevím. Ale všecky jsem přepral.« »No, to máš tedy dobrý základ k cirkusu. Když to vydržíš, budeš jednou direktorem.« »No třebas, ale hlavně budu jezdit a skákat.« Kerholec ho pohladil po hlavě a obrátil se na Karase: »Kluk je pořízek. Ten by to moh k něčemu dotáhnout, ale musíš ho hned dát cvičit. Sedm let, to je nejvyšší čas pro dítě v cirkuse. Ale teď ho zaveď ke kasírce, ať se jí poděkuje za lístek. To jí bude dělat moc dobře, to si ji koupíš a kluk pojede.« Karas tedy vzal hocha, vedl ho k pokladně a cestou mu nacvičil potřebné »rukulíbám, milostpaní«. Frau von Hammerschmidt uvítala chlapce sirotka s náramným rozechvěním. O klucích a rvačkách se s ním ovšem nebavila, ale mluvila dojatě o mamince na nebíčku, které hodný hošíček musí dělat zde na zemi radost, aby nebyla před Pánem Bohem smutná. A když slyšela, že Vašek chce jezdit na koni, schválila mu to, že je to správné odhodlání, že nebožtík pan major Hammerschmidt taky začal jezdit jako hošíček a jaký pak to byl slavný překážkář, na knížecích parforsních honec vždycky na něho čekali jako na kápo. A ona že promluví s panem ředitelem Berwitzem i s panem Perreirou, aby si hocha všimli. Nakonec vytáhla z háčkované sdrhovací pompadurky půl rohlíku, dala jej chlapci s tučným polibkem, podala ruku Karasovi a obrátila se k okénku a k lístkům. Když se vrátili do manéže, zůstal hoch jako učarován: kruhem tam běželo šest pofrkávajících běloušů, za nimiž bylo vidět paní s bičem v ruce Na její zavolání se šimlíci na zadních nohou otočili a běželi obráceně, a na další zavolání se pak obrátili a jeden druhého předběhl, až byli zase v řádce, a pak se najednou obrátili čelem k ní, zvedli se na zadní nohy a přišli k ní ze všech stran do středu stáli tam, dokud nespustila ruku s bičem. Vašek křečovitě tiskl tátovi ruku a díval se na bílé koně jako na zjevení. Cirkus byl prázdný, jen dole pod lóží stál pan Selnicki s očima trochu zaslzenýma a opíral se o bariéru, odkud občas vylovil láhev s rumem. Kars si v té prázdnotě nebyl jist, zda nepřekáží, snad není dovoleno dívat se na zkoušky. Odtáhl tedy chlapce zpět do chodby, obešel cirkus a zavedl ho do koníren. Cestou potkali dobře deset lidí, které už Karas od vidění znal a kteří se pozastavili teď, když nebyl kalup, a zajímali se o chlapce, zda s nimi pojede. Karas měl radost, že ho všichni tak srdečně vítají. Ve stáji zavedl Vaška k tomu Hansovi, který ho ráno učil čistit koně, a ohlásil mu, že mu vede pomocníka. Hans si utřel širokou dlaň o modrou zástěru a potřásl Vaškovi rukou, jako by to byl starý chlap. Tomuhle Hansovi Vašek mnoho nerozuměl, mluvil jinou němčinou, než se mluvilo na Šumavě, ale dětským pudem pochopil, že je to hodný člověk. A pak byl od těch koníčků, znal každého jménem; kterého zavolal, ten otočil hlavu a velkýma očima se po Hansovi podíval. Ale co bylo to všecko proti tomu, když Hans najednou vzal Vaška za rukáv a dovedl ho až na konec stájí, kde ve zvláštní ohradě stáli čtyři malí strakatí koníčkové, jako stvořeni pro takového kluka, jako byl Vašek. Vašek uchvácen zvedl obě ruce a bezděky vykřikl česky: »Ježíšmajnkote – bandurkové!« Chovali takové roztomilé zakrslíky na Hluboké a dost daleko s nimi zajížděli. A lidé v kraji si našli pro ně výraznou přezdívku: bandurek, bandurkové. Zde tedy měl Vašek před sebou čtyři bandurky, a když je Hans zavolal jménem, seběhli se a jeden přes druhého natahovali krky. A Hans najednou popadl Vaška za ramena, a než se nadál, posadil ho na krajního z nich. Vašek se trochu zalkl překvapením, ale hned stiskl nohy a rukou se chytil hřívy, aby nespadl. Hans ho zprvu přidržoval, ale teď ho pustil, otevřel vrátka a zavelel: »Mary, pojď!« Kobylka pohodila hlavou, vyšla s Vaškem do chodby a nesla se drobným krokem Hansovi po boku chodbou dolů. Hans něco křikl, Mary se obrátila a rozběhla se klusem k své ohradě, že měl Vašek co dělat, aby nespadl. Ale udržel se a několik koňáků s kartáči v ruce volalo na něho »Bravo!« V ohrádce sklouzl Vašek sám s bandurka a poplácal si ho. Nechtělo se mu od něho, ale táta zavolal, aby šel, že sám se tu musí dát do práce. A vyvedl hocha na zadní prostranství, kde se také zrovna cvičilo. »Vašku, tady musíš na mne počkat, až bude čas jít na oběd. Nikam mi nelez a hrej si tady. Koukej, tamhle vzadu sedí na schůdkách dvě hezké dětičky, s nimi si můžeš třebas hrát. Jdi k nim a seznam se s nimi. Ale tuhle do toho kruhu, kde ti páni cvičí, nechoď, tam se nesmí, tam bys jim překážel.« Táta se vrátil ke koním a Vašek osaměl. V tu chvíli se mu z mysli vytratili táta i koníčkové, neboť před sebou měl náramnou podívanou na dva pány, kteří chodili dokola po rukou. To se mu tak líbilo, že si poskočil a rozběhl se blíž k nim a tam si podřepl do trávy, aby se na tu legraci dokonale koukl. Páni při tom všelijak kejklali nohama, někdy zůstali stát, rozepjali nohy a spouštěli je pomalu až k zemi a zase je zvedali vzhůru. A pak se najednou skočky postavili na nohy, otřepali si ruce, vyhrnuli spadlé rukávy košile, jeden na druhého něco křikl, ten se rozběhl, ten první přičapl k zemi a dal ruce do klína, ten běžící mu do nich skočil, ten přikrčený se najednou vzepjal a vyhodil toho druhého daleko od sebe, takže ve vzduchu udělal kotrmelec. Bylo to tak překvapující, že Vašek vykřikl »Hóóó!«, vyskočil a radostí se otočil na patě dokolečka. Ale hned si zas sedl, protože ti dva to opakovali. A udělali to za sebou snad desetkrát. Vašek uvažoval, že tohle je vlastně ještě hezčí než jezdit na koni. Ve vsi bylo několik kluků, kteří už jeli na koni; Franta Šemberů, co měli velké hospodářství, jezdil dokonce s bratrem plavit koně do rybníka a tam seděl na lesknoucí se kobyle v promáčených kalhotách a náramně na ni křičel »Hýjo, stará« a »Prr, stará« a »Uhneš, ty mrcho zatracená«; ale takhle skákat neuměl nikdo, to by teprve čubrněli, Franta a Pepík a Honza Bláhů a Jirka Cikhartovo a Tonda Cerhů. Nebo takhle přijít po rukou k babičce a nohou jí zaťukat na dveře, ta by se vyjevila, panečku!« Kolem chodili lidé a vůbec si nevšímali cvičení. To se Vaška až dotýkalo; podíval se po každém příchozím a očekával při nejmenším obdiv a uznání, ale všichni byli tuze lhostejní. To nebylo hezké k těm pánům, kteří se tolik namáhali udělat pěknou psinu. Teď si třebas našli kousek půdy, odkud odkopli každý kamínek, a pak ten jeden skočil tomu druhému rovnou oběma nohama na krk a ten druhý, jemináčku, ten spodní se převalil a oba padali, ale nedopadli; jak měl ten horní natažené nohy, tak se na ně postavil a teď toho spodního mezi nimi protáhl a vyzvedl ho na rukou do vzduchu a nad sebe, ve stojce, a tak stáli jeden nad druhým, až pak ten vrchní odskočil. Sakra, tohle to umět třeba s Tondou Cerhů, to by ho Vašek protáhl a vynesl nahoru, to by Cerhovo Nanynka koukala, jaký je Vašek silák a jak kunštovný. Najednou cítil potřebu zkusit se a ukázat, že taky něco dovede. Kde jsou ty děti, co o nich mluvil táta? Opravdu, ještě tam sedí na schůdkách. Ale jsou to nějaké hrozně pořádné děti, kluk má bílý límeček a kravatu a holka sedí v kloboučku a drží slunečníček. To se Vaškovi nelíbilo, ale byli asi tak velcí jako on, zabočil tam tedy pomalu a oklikami, pískal si a otáčel se a velicos po cestě prohlížel, aby se nezdálo, že jde rovnou k nim. Ale když k nim došel, bylo potřebí nějak upoutat jejich pozornost. Vašek tedy vykřikl »Hele!« a udělal u protějšího vozu svíčku. Pak se spustil a udělal kotrmelec. Pak se postavil a koukl se, co oni. Holčička vyprskla do smíchu a šťouchla do hošíčka, který se nějak zakabonil. Vašek se postavil proti němu, rozkročil se a křikl: »Jsi od cirkusu jako já? Já budu skákat!« Hošíček se zamračil ještě víc. Vašek dal prsty do úst a hvízdl. Pak se nafoukl a volal: »Já budu skákat a chodit po rukou a dělat kotrmelce ve vzduchu. A co umíš ty?« A teď se stalo cosi, co Vaška na chvíli úplně ohromilo. Ten způsobný chlapeček sáhl za sebe, vytáhl cylindr a hůlku s kostěným knoflkem, zvedl se na schůdkách a řekl vztekle takovým tenkým, zlobivým hláskem: »Mladý muži, vy se mýlíte, když nás považujete za děti, jako jste vy. My jsme dospělí lidé a plníme v cirkuse řádně své povinnosti trpaslíků. Chcete-li si hrát, najděte si někoho sobě roveň. Poroučíme se vám. Emilie, pojď!« Domnělý chlapeček si narazil cylindr, sestoupil se schůdků a podal ruku holčičce, která se předtím smála, ale teď honem zvážněla. I ona sešla dolů, sebrala pravicí vlečku sukně, levicí se zavěsila do manžela a oba odešli s nosem zdviženým. Vašek stál jako opařen. Odjakživa slýchal o trpajzlících, že jsou to takoví malí dědečkové s bílými fousy, a nikdy ho nenapadlo, že taky musí být nějací mladší trpajzlíci, než zestárnou a zalezou do podzemních děr. Ale přitom přece jen nemohl přemoci dojem, že má před sebou kluka s holkou a že utrpěl porážku a že by měl tomu klukovi napráskat, aby ta holka poznala, co on je zač. Nicméně zůstal z toho všeho zaražena teprve po chvíli se vzpamatoval, a aby zachránil reputaci, vyskočil na schůdky vozu a křičel: <poem> »Trpajzlík, trpajzlík, nedosáhne na majzlík!« </poem> Opakoval ten verš několikrát, ale trpasličí manželé, angažovaní pro nadcházející turné jako Admirál Paleček a Princezna Kulihráška, nerozuměli jeho posměšnému volání a odešli do boudy, ani se neohlédli. Vaškovi se však zalíbilo na schůdkách, odkud pěkně viděl přes celé prostranství. Chvilku ještě hulákal o trpajzlících a pak nějakým záhadným spojováním představ došel přes pomyšlení na pohádky a na domov k něčemu, co mu chybělo od chvíle, kdy opustil vesnici: k písničce. Rozkročil se, strčil ruce do kapes a z plna hrdla začal zpívat. Ale nezpíval dlouho. »Sacré nom d’un chien, qui est-ce qui fait ce sale bruit…« Hrozný jakýsi hlas zabouřil neznámou řečí přímo za Vaškovými zády. Vašek se lekl a sjel se schůdků jako střelený Ohlédl se a po prvé v životě se vyděsil tak, že klopýtl, převrátil se a převalil se na zadnici. Dvířka vozu, před nimiž zpíval, byla otevřena a v nich stál velikánský obr s divoce rozcuchanými černými vousy a vlasy, s vykulenýma očima, do půl těla nahý a celé tělo i paže a ruce pokryty nějakými modrými obrázky. A na ramenou toho obra seděla opička, všemi čtyřmi se držela ramene a pronikavě ječela do hlubokého řvaní obrova. Vašek na zemi měl ve svém úděsu jedinou představu: urazil trpaslíky a teď na něho přišel lidožrout. Ale ta rychlost, jak Vašek sletěl se schodů a jak si kecl na zadek, a pohled na něho, jak tu seděl opřen o ruce, s vylekanou tváří, v níž téměř už nabíral modlánky, to vše přivedlo obra do halasného, dunivého smíchu. »Hé, mon p’tit, tu as fait une belle courbette! Mais tu n’es pas du métier, quoi? Du bist nischt vom Zirkus, was?« Vašek ihned postřehl změnu v tónu a bleskem pochopil, že nejde o život. Porozuměl také závrečné otázce a už se sebral, aby čelil poslednímu nebezpečí, které ještě zbývalo. Chlap přece mohl myslit na výprask. »To se mýlíte,« odpověděl na francouzskou němčinu svou českou, »my jsme od cirkusu, můj táta a já, ale jsme tu noví.« »No proto, jinak každý, kdo tu pár dní, už vědět, že když kapitán Gambier vytáhnout modrou vlajku na hlavní stěžeň, všecko kolem být ticho, protože kapitán Gambier spát. Rozuměl?« »Nerozuměl,« odpověděl Vašek německy a česky dodal: »A jestli mi chcete nabít, uteču přivedu tatínka a ten vám namele.« »Je ne comprends rein,« zachechtal se obr a zeptal se německy: »Odkudpak jsi?« »Z Horní Sněžné,« odpověděl Vašek. »Quoi?« »Z Horní Sněžné!« řekl Vašek hlasitěji. »Nom de Dieu – qu’ est-ce que cela? Co ty povídat?« »Z Horní Sněžné,« křičel Vašek, »zhornísněžné, zhornísněžné, zhornísněžné!« »Ah, est-ce qu’il n’est pas rigoo!« smál se vousáč a v dobré náladě dodal německy: »Chceš kafe?« Tomuhle Vašek porozuměl dokonale a najednou pocítil, že má hrozný hlad. »Hm,« přikývl, »chci.« »Tak pojď,« řekl obr, couvaje ze dveří. »Ale ta opice mě kousne,« odpověděl opatrně Vašek. »Džoko kousnout? Džoko nekousnut, Džoko jít do klece. Pojď!« Obr vzal opičku, která se už utišila, do náručí a Vašek šel. Ty domečky na kolech byly přece pro něho náramná hádanka, jakživ takové neviděl a od táty slyšel, že v nich budou žít. A teď se mu jeden otevřel, klukovská zvědavost byla probuzena. Ale panečku, to byla krása, ten domeček uvnitř! Vaškovi připadalo, že je tu po třetí v pohádce: nejdřív byli trpajzlíci, pak obr lidožrout a teď cosi jako perníková chaloupka. Napravo a nalevo byly postele, za nimi u okna se záclonkami stolek, pak skříň, na níž stála kec, do které pan Gambier vstrčil Džoka. Na druhé straně byla plotýnka s komínem, umyvadlo a dvě židle zase pod okénkem. Po zemi ležely kožešiny zvířat, žluté s černými pruhy, a také po obou stěnách nad postelemi byly rozepjaty dvě s vypreparovanou hlavou. Nad nimi, skoro u stropu, byla zavěšena úplná hlava stejného zvířete s otevřenou tlamou a vyceněnými teskáky. Kapitán Gambier si navlékl široký, temněrudý plášť, který převázal šňůrou. »Sedni si!« ukázal Vaškovi na židli u stolu. Pak šel k protějšímu okénku, otevřel je a něco zvenčí motal a tahal. Vašek vypozoroval, že jsou to motouzy. Po chvilce se v okénku objevily dva praporky, červený a modrý. Obr modrý odvázal, červený zas vytáhl nahoru. »To je modrý vlajka,« řekl Vaškovi, položiv praporek na stůl, »tamten červený vlajka. Červený vlajka znamenat: kapitán Gambier je doma. Modrý vlajka: kapitán Gambier spát. Rozuměl?« »Rozuměl. A co jste dělal v noci?« »Á v noci, hé, mon p’tit, v noci moc práce, rozuměl? Lvice Nataša mít mladé, dostat koťata, rozuměl? A kapitán Gambier být pán od lvi a tygři a medvědi, rozuměl? A moc práce s Nataša, celou noc, mon cher, celou noc!« To už obr kramařil u plotýnky a stavěl na stůl dva hrnečky a nalil do nich z konvice bílou kávu. Pak postavil na stůl cukřenku, misku s máslem a košík s několika houskami. »Vem si, mon p’tit,« pobídl Vaška a sám si sedal naproti. »A vem máslo a mazat.« Vašek nebyl z kluků, kteří se upejpají. Byl zvyklý brát všecko, co ho v mladičkém životě potkalo, tak, jak to přišlo, a hned se s tím srovnat. Ze všeho pochopil, že rozcuchaný obr je hodný pán, který má rád děti, a že je pánem nad lvy a tygry v cirkuse. To se mu velmi líbilo. Míchal si tedy kávu, ukousl už nedočkavě špičku housky a prohlížel si přitom hostitele. »Vy jste krotitel?« »Oui, dompteru, oui.« »A vy jste byl včera v kleci, jak ten lev chodil po kouli?« »Oui, mon p’tit, klec… a lev a koule. To jsem já.« »A kde máte ty krásné modré šaty se stříbrem tady napřed?« »Óhohó, ten modrá šaty být tady ve skříň a červená se zlato a fialová se zlato…« Francouz, navýsost pobavený klukovskou návštěvou, vyskočil a vytáhl ze skříně tři pestré, třpytící se kabátce. »Jé…« uniklo Vaškovi nad tou krásou a lžička mu vypadla z ruky. »Oui, c’est magnifique. Vem si ještě máslo,« dodal, vraceje se ke stolu. »Tak já dompteur, a co jsi ty?« »Já budu skákat a chodit na rukou a takhle, hop, vyhodím toho druhého do vzduchu a tak vůbec.« »Oh, akrobat, très bien, to je taky dobrá métier. A už pracuješ?« »Ne, táta pracuje, troubí v muzice a vodí koníčky a čistí je. Ale já budu skákat, až budu velký… A taky budu jezdit na koníčkách a cvičit je s bičem!« »Ah, c’est comme ça, ty teprve chtěl být akrobat… a chtít být jezdec…« usmíval se Gambier. »Ano,« přikývl hoch, ale v tu chvíli mu letělo hlavou, že s tím skokanstvím si zvolil něco velmi šedivého, že takový krotitel je mnohem krásnější, ty nádherné kabátce a ten domeček a pak jak jde do klece se lvy nebo s tygry, jaká je o něho úzkost a jaký je vlastně hrdina. A k tomu je kapitán! Jak se Vašek odmlčel, zdálo se mu, že nejlépe by přece jen bylo stát se krotitelem. Ale měl ještě jednu nejistotu, proto se otázal: »A ty lvi a tygři – ti vás nekousnou?« »Ó, někdy jsou zlí. Tamhleten,« Gambier ukázal na tygří hlavu nad postelí, »ten být moc zlý, ten mě jednou popadnout za nohu – koukej!« Gambier natáhl nohu, zvedl plouhavou nohavici a Vašek spatřil na lýtku jizvy. »A co jste udělal?« »Já? Já ho bít na čumák, znova a znova…« Kapitán zvedl strašnou svou pěst a ukazoval, jak ho bil. A Vašek všecek vzrušen viděl v duchu ne Gambiera, ale sebe, jak bije pěstí tygra po čumáku. »A co on, tygr?« sotva zašeptal. »Jusuf? Pustit noha a utéct do kouta!« »Hernajs,« vykřikl kluk a už byl rozhodnut, že nebude ničím jiným než kapitánem nad lvy a tygry. Bouchl si levicí do stolu, postavil se a křikl: »Hrnajs, a to já taky. A zabiju lva a zabiju tygra a všecky potvory se mě budou bát.« »Óhohó,« rozchechtal se Gambier. »Tak ne akrobat, ale dompteur?« »Dontér!« přikývl Vašek, a tím jako by to bylo u něho vyřízeno. Ale byla tu ještě jedna moc důležitá věc, na kterou se bylo nutno přeptat. A zatím co dopíjeli kávu, zamířil Vašek rovnou k tomuto předmětu. »A co ty obrázky?« »Quoi?« »No, ty obrázky, co máte tady na prsou a na rukou a na noze…« »Ah, je comprends… ça, n’est-ce pas?« kapitán s rozzářenýma očima rozhrnul plášť a ukázal na prsa. Byla tam modře vypíchána žena, ležící s rozpuštěnými vlasy pod palmou a dívající se na plachetní loď, plující mezi vlnkami. »Et ça?« Natáhl pravici a na jejím hřbetě uviděl Vašek erb se vztyčeným lvem, po jehož stranách byla písmena L. G. »Ano,« přikývl. »To je tatouage, víš, ta-tou-age!« »Tatuáž. Ano. A to jste se tak narodil?« »Comment? Nerozuměl! Co chceš říct?« »Jestli to máte od narození…« »Óhohohó, non, non… to ne, to je píchané, pik, pik, pik, rozuměl, jehla, pik, pik, pik a potom barva. Moc bolet, ale kapitán Gambier všecko vydržet. Chceš jít se mnou ke lvy a tygry?« »Chci,« přikývl Vašek, jemuž se velmi odlevilo, když se dověděl, že ta tatuáž je cosi umělého. Obával se v duchu, e to snad je nějaký zvláštní národ, který se narodí s modrými obrázky po těle, jako tady v Hamburku viděl lidi s černou kůží nebo se žlutou. A už si kombinoval, že dontéři mohou třeba být jen z toho národa, co má kůži s modrými obrázky. Ale když je to takhle, to mu už nic nebrání stát se dontérem, protože píchání se nebojí, to se s kluky doma píchali nebo včela bodla, to se všecko vydrží. Jen kdyby měl tak mohutné vousy, až bude kapitánem! Léon Gambier zatím shodil plášť a myl se v plechovém umyvadle s velkým supěním a prskáním. Vašek nejprve vylovil z košíčku ještě jednu housku, strčil ji do kapsy, pak se opřel lokty o stůl a koukal se na obrázky, které měl dontér na zádech. Byl tam střelec, který opřen o balvan mířil na řvoucího lva, chystajícího se ke skoku. za lvem vycházelo slunce, kdežto nad střelcem ještě byly hvězdy. Pod tímto výjevem byl stočený had se zvednutou hlavou a po jeho obou stranách dva krásně vyvedené dívčí profily. Pak se začínala nějaká lesní krajina, ale Vašek viděl jen špičky smrků, ostatní mizelo pod kalhotami. Na šíji byla nějaká kulatá postava, sedící se zkříženýma nohama a s rukama sepjatýma. Vlevo od ní se táhla přes rameno kotva, vpravo sekyra. Na levé paži byl zase had, ale rozvinutý, pak nějaký nápis v rámečku a pak srdce s písmenami a růžička a ptáček. Co bylo na pravé ruce, Vašek neviděl. »Hm,« sešpulil hubu, jak měl tvář opřenou mezi dlaněmi, a pokračoval v pozorování a v úvahách, »takhle malovat dovede Honza Bláhů taky. Až budu dontérem, dám se od něho pomalovat. Ale hada si tam nedám. Had je blbost. A ženský jsou taky blbost. Jak může přijít ženská dontérovi na kůži? Kotva na rameni, to ještě jde. U nás na oltáři byla taky vyšitá kotva. Ale hlavně si dám vymalovat tygra a lva, jak tahají dontéra každý za jednu nohu. A dontér je bude mlátit po čumáku. A dozadu si dám namalovat koníčky, jak stojí vedle sebe na zadních nohách. A pod to… třebas… jó, pod koníčky, dám vymalovat tátu, jak troubí. A když večer budu svlíkat košili, řeknu: Hele, táto! A táta se bude chechtat, až se uvidí, jak troubí.« Mytí a česání trvalo panu Gambierovi z celého oblékání nejdéle. Hlavně česání, než si v těch krakonoších chumlanic upravil zas krásný mužný plnovous podle módy a než si rozježené vlasy srovnal v uhlazený, napomádovaný účes s pěšinkou uprostřed. Zpíval si přitom »Oh, ma chère Marie, vous ętes une belle fleur…« hrozn hlubokými, dunivými tóny, jako by šlapal po basech varhan. Ale pak, když odhodil hřeben, šlo to ráz dva, košile, kalhoty, střevíce, úzká tmavomodrá kazajka se stojacím límečkem a dlouhou řádkou knoflíků. Nato si nasadil šikmo zvláštní, trochu promáčknutou čapku s dlouhým, širokým »nehtem«. »Voilà mon p’tit, allons, jdeme do menažrí.« Vašek seskočil s židle, ulovil čepici a vyběhl ven, aby viděl, jak kapitán stahuje »červený vlajka«. Pak klusal po boku obra do protější boudy. Prostranství s cvičnou manéží bylo v tu chvíli prázdné. Vašek nebyl ještě ve zvěřinci, a když tam vstoupil, zůstal jako omámen. Jak je možné, že mu o tomhle táta nic neřekl? Klec s opicemi! Kozel s modrou bradou! Křiklaví papoušci! Podivná zvířata v klecích. Medvědi! Ovečky! Tady bylo přece zábavy na celé dni a táta vystrčí kluka mezi vozy k nějakým pitomým trpajzlíkům. Teď si však to všecko musel nechat na jindy, dontér šel velikými kroky rovnou ke lvím klecím a Vašek ovšem s ním. Když se Gambier objevil mezi klecemi kočkovitých, šelmy se většinou zvedly, popošly ke mřížím a tiše mňoukajíce třely tělo o železné tyče. »Bon jour, Bessie, bon jour, Corinne, comment ça va, Mahoum?« volal Gambier na jednotlivá zvířata tichým, mazlivým hlasem, a jeho ruka zajížděla jim do hřívy a do srsti, muchlala je a třela a šelmy se chvěly příjemnou rozkoší. Očima však tkvěl krotitel na kleci s Natašou. Lvice ležela ospale a unaveně a nad ní stála v kleci Anežka Berwitzová. Gambier neměl tyhle direktorčiny svévole rád, ale uznával, že to madame se zvířaty umí a že si s nimi může dovolit víc než kdo jiný. Přesto byl spokojenější, když ředitelka, zaslechnuvši jeho hlas, vyklouzla z klece a zaklesla její uzávěru. Gambier ji pozdravil a Anežka, podávajíc mu drobnou svou ruku, rovnou oznamovala hlavní novinu: lvíčata bude nutno Nataše odebrat, lvice si jich nevšímá a patrně nemá pro ně dost mléka. León Gambier pokýval hlavou: »Zkusit se to může. Kdyby vyváděla, můžeme jí jedno lvíče na zkoušku vrátit. Vezmu si je k sobě, už jsem jich měl hezkou řádku.« »Ne, kapitáne, to mi nemůžete udělat. Už jsem se rozhodla, že lvíčata odchovám sama. Náš vůz je větší a pohodlnější.« »Prosím, madame, jsou to vaši lvi, ne moji. Ale budete mít s tím plno nepříjemností, musíte si vzít ty tvorečky k sobě do postele, potřebují živočišné teplo; a nejsou klidní a pořád vyrušují… a čistotní taky nejsou…« »Já vím, já vím. Ale já je miluji. Jsou takoví bezmocní. Něco s nimi už musíme vytrpět, vždyť je to kapitál. U nás jim bude líp. A nebude-li žádný z nás doma, dá na ně pozor Helenka.« Vašek všemu nerozuměl, mluvili spolu francouzsky. Stál zatím u klecí a pozoroval mohutná zvířata, která po prvé v životě viděl z takové blízkosti. Pak popošel a spatřil velké žíhané šelmy. Uvědomil si, že jsou to tygři. »Hernajs,« říkal si, »ty ale máš zuby, ty prevíte, ty bys šel po člověku. Ale opovaž se, já bych ti roztřískal čumák.« Tygři si lenivě prohlíželi hocha před sebou, občas některý zívl. Největší z nich byl přimáčknut k mříži a snažil se zahlédnout Gambiera a Anežku, kteří stáli opodál. Pak najednou nastal ruch. Sebělhlo se několik mužů, Gambier rozkazoval, mužští přivlekli na kolech prázdnou klec a postavili ji před klec Natašinu. Gambier vešel k Nataše, mazlil se s ní, domlouval jí. Lvice se napůl zvedla a zařvala. Lev Mahum jí odpověděl. Lvice Bessie odpověděla Mahumovi. Lev Sultán zavrčel zle na Bessii. Vaška obešla úzkost z toho dunivého rachotu strašných hrdel. Gambier laskal Natašu za ušima a domlouval jí. Někdo přinesl tři kusy syrového masa. Anežka si je vzala a vstoupila do prázdné klece. Otevřená dvířka byla přitlačena k dvířkám klece Natašiny. Tři krmiči stáli vedle s tyčemi a vidlicemi. Gambier popošel ke dveřím, vzal od Anežky kus masa. »Viens, Nataša, viens, ma chère!« Hodil maso do nové klece. Nataša se zvedla, protáhla a plouhavým krokem došla k dvířkám. »Pojď, Natašo,« vábila ji Anežka, »pojď, maličká, tu máš masíčko.« Lvice čenichala čenichala ke dnu klece, pak se drbala hlavou o mříž, pak pomalu, pomaličku vstoupila, tiše, ale výhružně vrčíc. A pak skočila k masu na zemi, pokryla je tlapou a zařvala hlasitěji. Všichni kolem, i Anežka i Gambier, stáli úplně nehybně. »Nekřič, miláčku, neboj se,« řekla měkce Anežka. »Je to tvoje, nikdo ti to nebere. A tohle je taky tvoje a tohle taky.« A hodila lvici druhý kus a třetí. Lvice očichávala maso, lehla si k němu a vrčela. Anežka pomalu, stále k ní mazlivě mluvíc, pokročila k dvířkám a přešla do protější klece. Dvířka za Natašou zapadla a krmiči odtahovali její klec. Z druhé klece sestupovala Anežka a za ní Gambier, nesa v náručí tři vrnící koťata. Vašek stál celou tu dobu napjat, zaostřeným pohledem sleduje všecko, co se tu dálo. A pěstičky měl bezděky sevřeny a v hlavě odhodlání, že se vrhne na tu potvoru, kdyby něco jeho kapitánovi nebo té paní udělala. Byl tak zaujat, že ani nepozoroval, že ho někdo zatahal za kabát. Teprve když se to opakovalo, ohlédl se a s náhlou radostí vykřikl přidušeně: »Jé, táto!« Ředitelka se ohlédla. Karas ji pozdravil. »Ach, Anton! Dobrý den! Tak to je ten tvůj hoch? Švagrová mi už o něm vyprávěla. Hezký chlapec. Pojď se kouknout na lví koťátka. Ale ještě na ně nesahej. Až povyrostou, budeš si s nimi hrát.« Vašek se natáhl ke Gambierovi, který se sklonil. Na levém předloktí si pravicí přidržoval tři nehezká, vlhká zvířátka, tichounce kvikající. »Nataša chce do hnízda,« upozornil jeden krmič. Obrátili se a odstoupili. Lvice, která chvíli žverkala a hryzala maso a smýkla jím po zemi, nedojedla je a vrátila se k mříži. »Vpusťte ji zpátky,« zavelel Gambier. Přitáhli tedy opět klec, jak předtím byla, otevřeli dvířka a Nataša s masem v tlamě vskočila velkým skokem do své vystlané klece. Tam složila maso a jala se čenichem hledat ve slámě mláďata. Dvířka se za ní zavřela a dělníci odváželi reservní klec. Nataša hledala, hledala, až přišla zase k masu a lehla si k němu, aby je ožírala. »Špatná máma,« řekla Anežka, »pojďte, kapitáne.« »A my musíme k obědu, Vašku,« řekl táta hochovi. »Jak jsi se měl?« Táhli spolu domů a celá cesta a celý oběd nestačily k tomu, aby Vašek tátovi a pak Růžence vypověděl, co všecko viděl a zažil. A jediný závěr všeho byl, že Vašek bude dontérem. »A co je to, ten dontér?« ptal se táta. »Pro pána krále! Táto! Ty nevíš, co je dontér?« vytáhl se na něho kluk. A teď teprve následovalo vysvětlení, že se dá Vašek tetovat, bude mít dlouhé vousy a praporek na domě a bude chodit k šelmám do klecí, a kdyby ho chtěly kousnout, že jim dá po čumáku. Odpoledne byl ovšem Vašek znovu na představení. Karas ho usadil na volném místě na galerii a pak sám běžel do orchestru. Poznal brzo, že program jde jako hodiny přesně tak jako včera. Dnes byl už s přiznávkami bezpečnější a v jednom marši si v triu dovolil rozvinout přihrávku na kratičkou kontramelodii a pan Selnicki mu na to pochvalně přikývl. Nebylo to nic víc než takové mcarára trádarata, jakých užívali s Milnerem nesčetně, Karas však byl velmi spokojen, že s tím přišel a že se to kapelníkovi líbilo. Po programu letěl už dolů jako ti druzí, popadl svou náruč povlaků. Tentokrát byl hotov dřív než jeho partner, protože měl smluveno s Vaškem, že přijde dolů a že mu pomůže. A pak bylo krmení a večerní čištění a to zas byla pro Vaška podívaná, která ho náramně zaujala. Konečně bylo vše v cirkuse skončeno, noční hlídky stanoveny a oba Karasové kráčeli spolu domů. Zvláště Vašek byl spokojen. Po prvé se účastnil práce, s těmi povlaky, a to mu brzo vyrostlo v přesvědčení, že nebýt jeho zásahu, nebyl by cirkus v pořádku. Ale večer, když ulehl do postele, ozval se před usnutím: »Víš, táto, šecko je to hezké, ale já budu cvičitelem slonů. Cvičit slona, to je přece jen ze všeho to nejkrásnější!« {{Konec formy}} th5prhkhdjh3rih101t5ubjvvu4fhjt 0 85594 281930 2022-08-12T20:46:33Z JAn Dudík 532 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = VI. | ČÁST = VII. | DALŠÍ = VIII. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = VII. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 96- | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Nazítří v poledne obědvali oba Karasové u paní Langermannové nap…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = VI. | ČÁST = VII. | DALŠÍ = VIII. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = VII. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 96- | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Nazítří v poledne obědvali oba Karasové u paní Langermannové naposledy. Po obědě se podle rozkazu stěhovali do maringotek. Loučení nebylo jednoduché, Karas byl tu přece podnájemníkem už kolikerý rok a tentokrát odcházel na prahu vlastní sezóny. Byla to velká událost pro ty malé lidi, že se tak jako zázrakem uchytil uprostřed nezaměstnanosti; a naopak zase on věděl, že hodné paní Langermannové nastává ošklivé léto, když přišla o celou partu strávníků. A pak tu byl Vašek, kterého si za těch pár dní zamilovala, a Vaškovi nadešel rozchod s Růženkou, s tímto prvním koníčkem jeho cirkusáckých snů. Tož tu byly i slzičky na krajíčku a mnoho slibů, že vrátí-li se zdrávi na zimu do Hamburku, docela určitě vyhledají paní Langermannovou a snad se, doufejme, u ní i ubytují. Za cirkusem bylo kolem maringotek rušno a hlučno, celý cirkus si sem snášel zavazadla a všeliké libůstky, od nichž se lidé nerozlučují, od klece s kanárem až po květináče s kytkami. Karas přišel jen s batůžkem. Vyhledal vůz číslo osm. Když jej otevřel, našel uvnitř Kerholce, rozvěšujícího své šatstvo vzadu na háky. Vašek vylezl hned za tátou a byl velmi zklamán. Očekával krásný pohodlný domeček, jako měl kapitán Gambier, a našel pouhou dělnickou noclehárnu na čtyřech kolech. Vlevo i vpravo bylo nad sebou po třech kavalcích, takže každý nocležník tu lezl na své kutě spíše jako do šuplete než na postel. A vzadu stála na dvou židlích dvě plechová umyvadla, dvě konve na vodu, malá skřínka se šesti zásuvkami na klíč pro uložení drobných věcí a nad tím kol dokola trčely háky na šaty. »Inu,« povídal Kerholec, když spatřil udivený pohled Karasův, »říkal jsem ti, že to hotel U arcivévody Štěpána nebude. Tak vznešený raťafák nemáš, aby se ti do tý ďoury nevešel, a až se ti bude chtít kejchat, otočíš se na bok, aby ses nebřink do čela. Bude-li horko, otevřeme okna i dveře a pokocháš se nádherným vzduchem boží přírodičky, bude-li zima, to e tu spojenými silami zadejcháme jak v lázni. Ostatně je to tu jen na přespání. Od rána do noci budeme přece venku, ať jsme na place nebo ať se jede. A kdybychom se jen tak chtěli schovat v dešti nebo tak, dají se horní kavalce sklopit a na středních se pak sedí jako u maminky na kanapeti. Hlavně, člověče, že to s tebou pořád jede, ať se vrtneš kam se vrtneš, tvůj kutloch jde s tebou a to je přece náramný fortel.« »Nu, spánembohem,« odevzdával se Karas osudu, »jakpak budeme ležet?« »Já mám čtyřku. To je prostřední kavalec vpravo. Já musím být první venku a kdykoli vyletět, proto mám forhont. Ty budeš spát na šestce pode mnou a Vašek na dvojce nahoře. Můžeš si to s ním prohodit, ale neleze se tam lehce a takový kluk vyletí jako veverka. Co říkáš, Vašíku?« Vašík neříkal nic. Ale bylo na něm vidět, že se mu to nějak nezdá. »Tobě e to nelíbí?« »Já myslel, že budu mít domeček, jako má dontér.« »Jako kdo?« »Jako ten kapitán.« »Ach tak, jako dompteur, ale ano, Vašíčku, budeš mít takový domeček, ale až bueš tím dompteurem. A na to se teprve budeš muset učit. Vždyť ty tu taky budeš jen na noc, u koní potřebujeme každého, i takového chlapce, jako jsi ty. Líbili se ti koníčkové, viď?« »Ano.« »Jak tě Hans provezl na té malé strakaté Mary!« »Ano. Mary pojede s sebou?« »Ovšem, Vašíčku. A když se ti to tak líbí, pojedeš ve dne na ní.« »Jistě? Já pojedu na koníčku?« »Když ti to povídám…« »Jejda, táto, to bude ohromný. Viděl jsi, táto, tu Mary? Ta ti je krásná, jak fizule.« »No vidíš, ale to se opravdu musíš učit jezdi v sedle a pěkně ji ovládat, aby s tebou neutekla.« »Kdepak, to já si ji pevně přidržím. Jak jsem na ní jel, to přece neměla žádnou uzdu!« »Tak se zatím proskoč venku, abys nám tu nepřekážel, a já pak řeku Hansovi, aby tě naučil jezdit.« »Hernajs, to bude báječný. Já se na ni půjdu odívat. Smím se jít podívat na Mary?« »Smíš. A Hansovi řekni, že pan Kerholec poručil, že pojedeš na Mary.« Vašek jásavě vyrazil z maringotky, narazil si svou novou čepici, kterou mu táta před polednem koupil, a hvízdaje šupajdil si k stájím. Karas starší rozepjal batoh a vytáhl své věci. Dva háky mu stačily na celou jeho i synovu hábu. »Kdopak bude s námi na druhé půlce?« zeptal se přitom Kerholce. »Samí hodní hoši a našinci,« odpovídal Kerholec mezi kramařením, »to víš, že si k sobě do vozu nevyberu dacana. Číslo jedna…« Karas si všiml při vstupu, že kavalce mají kovové štítky s čísly. To byla taky jedna vášeň Petra Berwitze. Latinská krev v něm vedla ho k okázalostem a k pompésnosti, německý základ se projevoval stálým sklonem k pořádku, k přesnosti a k dokonalé organisaci. Začal číslovat své vozy, když ještě je mohl na mrknutí oka přehlédnout, pak, když vozů přibývalo, dal očíslovat každé lůžko v nich a Steenhouwer vedl výkaz, která lůžka jsou obsazena a která volná. Dnes po hlášení Kerholcově udělal na svém plánu křížek v okénkách VIII/2 a VIII/6, což znamenalo příchod obou Karasů do maringotky Kerholcovy. »Číslo jedna,« povídal tedy Kerhlec, »je nějaký Honza Bureš, bejvalej vzdělanec. Co byl a co se s ním stalo, že šel k cirkusu, to nikdo neví. A taky se tu nikdo po tom neptá. Tady platí člověk, co je, a ne, co byl. Až budeš s námi delší čas, poznáš u cirkusu plno všelijakejch »bejvalejch«. Ale nikdo jim na to nemaká, když s tím nezačnou sami. Copak člověk může vědět, co druhýho člověka zmáčklo a na co je bolavej. Beztoho to všecko jednoho dne vyleze. Když je člověk na kolech týdny, měsíce a léta, každou chvíli pod jiným nebem, jednou přijde takový večer, kdy i učiněný Nepomuk vyklopí svoje tajemství. U toho Bureše jsme jen pozorovali, že s námi nikdáž nevjel do Prahy. Třikrát jsem tam byli, co je tady, a třikrát se vždycky před Prahou zdejch a pak zas někde za Prahou objevil. A vždycky měl takový pitomý výmluvy, že bychom jiného s tím hnali od boudy. Ale Bureš je náhodou tak hodný kluk, že jsem řek ostatním, aby nad tím udělali kříž a nechali ho být. Mezi námi je von herec; to von mluví, káže, deklamuje, hází rukama, pimprlákuje, hotovej Matěj Kopecký. Ale to ti máš zvláštní: to všecko dělá jen pro nás. V cirkusu bys ho k žádný komedii nedostal ani za drahý kamení. My už ho do toho štvali, já sám jednou i direktora popích, aby ho naťuk, ale kdepak: stál jako pařez, koukal se principálovi přes rameno, a že prej ani pomyšlení, von prej je jen na tu sprostou práci a že prej by se ani neodvážil v tak nóbl podniku mezi umělce. Ale já jsem si jist, že si v tu chvíli dělal z direktora prču. Inu zlatej kluk, ale divnej. Povídají tady – ale koukej, to se jen tak říká, já sám o tom nic nevím – vykládají teda, že prej tenkrát, když v Praze bouchli tu kněžnu Vindišgrécovou, že von při tom taky nějak měl bejt… ale já nevím… jsou to jen lidský řeči a znáš, jak se mluví: co není, to se přidá.« »A ten prostřední?« zeptal se Karas, kterého velmi zajímalo zvědět něco o nové partě. »Trojka - jako Vosátka? Antone, kamaráde, to bych ti musel vykládat celý večer a celou noc. Já sám mu říkám: Vosátko, ty kluku rebelantská, ze čtyř větrů udělaná, sluncem, deštěm pomazaná – ten je tažená flinta, to poznáš kosa, Antone. Ale já už musím jít a ty za pár minut taky…« Kerholec byl přerušen otevřením dveří. Na schůdkách stál starý muž s tvrdými, šedivými, krátce stříhanými vlasy, s rozbrázděným, ošlehaným obličejem a s nějakým nákladem na rameni a v náručí. »Hele, táta Malina,« vykřikl Kerholec, »copak nám neseš?« »Fasoval jsem hamry a floky,« odpověděl stařec. »Tak to pones sem dozadu,« zavolal Kerholec a dodal ke Karasovi: »To jsou kolíky do země, floky nebo kotvy, na které uvazujeme ségle. To jsou ta lana, co drží mast, stožár, rozumíš, a celý tent… celé šapitó… no, stan. A to je práce nás tenťáků, stavěčů, a já mám rád, když je nádobíčko vždycky při ruce. A tohle je táta Malina, pátej kavalec. Chlapci, domluvte se, já už běžím.« Karas počkal, až starý složil svůj náklad – kladiva byla pořádná, těžká, na metrovém topůrku, kolíky železné, s placatou hlavicí – a pak se mu prostým způsobem představil. »Karas, Karas,« podíval stařec zamyšleně, »jednou v Uhrách byl s námi taky jeden Karas, to už je ale fůra let… a ne, já jsem si to poplet, to byl Parma, Jozífek Parma, odněkud od Olomouce… já jsem si splet ryby, ale já už vím, karas je menší a parma je větší a má frňousy… tak toho jsi neznal, viď, no, kde bys ho znal… on by moh bejt tvůj táta… a to taky nejde, když byl Parma… ale co, z přízně nebyl?« »Ne, nebyl, táto, já žádnýho Parmu neznal,« musel se Karas starochovi usmát. »Tak to je dobře. On byl totiž velkej lump, ten Parma. On nasypal jednou šípkový prášek mamzel Arabelle do trikotu a ona se musela při krasojízdě pořád škrabat. S takovejma lidma je nejlíp nic nemít. A odkud jsi ty?« »Z Horní Sněžné. To je za Budějovicema.« »Á, Budějovice. Vím. Tam nám jednou utek nedvěd a my ho honili až do Jaroměřic.« »To bylo asi v Moravských Budějovicích? já jsem od Českých…« »Á, pravda, pravda. Ony jsou dvoje, no ovšem. Tak ty Jaroměřice neznáš… no tak si představ, že v těch Jaroměřicích běžel ten nedvěd v neděli dopoledne pod podloubím a najednou švenknul a rovnou do dílny k pernikáři. Jo… a počkej… já teď nevím, jak to bylo dál… a ouplně, jako by se mi ten nedvěd u toho pernikáře ztratil… že vono bude čas jít do boudy? Víš, to když má být začátek, to se mně všecko zastaví, myšlení, řeč, no všecinko… a já vím, že mám jít do boudy, a to je pak začátek a tam si zas na všecko vzpomenu. Tak pojďme.« Staroch se opravdu odmlčel. Zamkl za Karasem dveře, strčil klíč do kapsy a dlouhými kroky mířil k zvěřinci, úplně zapomenuv na svého druha. Karas s podivením zjistil, že přišel do orchestru právě ve chvíli, kdy dole Kerholec zatleskal, aby muzika spustila. Tentokrát se mu troubilo náramně, už se začínal cítit jako doma. A při tom všem musel myslit na to, k jakým třem podivným lidem se dostal do party a že ten Kerholec je vlastně taky záhad a to že asi vylezou krásné historie, o jakých se u nich ve vsi nikomu ani nezdálo. I foukal s velkým gustem a zas tu svou přihrávku zatroubil, to svoje mcaráa estadrata; ale pak, když odsadil, zatahal ho někdo za rameno. Karas se až lekl. Když se ohlédl, spatřil starého Malinu v modré livreji, jak se natahuje přes cizí pult k němu s náramně vážnou tváří. Karas se tedy naklonil, Malina mu položil ruku k uchu a přidušeně mu řekl: »On tam měl med. Tak jsme ho tam načapali.« Karas div nevyprskl smíchem, ale staroch na něho dvakrát pokýval, teď že je ta historie v pořádku, a po špičkách odešel. Vendelín Malina byl nejstarší součást Cirkusu Humberto. Byl v něm déle než kozel Modrovous i než hřebec Pompon i než šedivějící lev Sultán. Jak dlouho tu byl, nikdo nevěděl, ani on sám. Petr Berwitz se jen jasně pamatoval, že ho Vendelín Malina jako malého chlapečka zvedal na osla a vozil ho tak manéží. Snad jediný děda Humberto by byl věděl, kde a kdy Vendelína Malinu sebral. Ve vzpomínkách Malinových to bylo trochu nejasné. Měl znamenitou paměť pro všechny příhody a historky, které Cirkus Humberto potkaly, i pro spoustu osob, s nimiž se v životě setkal. Byl v tom ohledu živá kronika podniku a vyprávěl někdy věci, které vypadaly jako legenda, a přece byly pravda. Jenomže si čím dál tím více pletl jména dobu, kdy se co stalo. Řečný v pravém slova smyslu nebyl, někdy za celé týdny utrousil sotva pár slov, ve své zamlklosti ani nezdravil, a byl-li pozdraven, odpovídal jen zabručením. Ale když ho něco zaujalo, když se mu v mozku vyklubala nějaká vzpomínka, dal se do pomalého, rozšafného hovoru, kdy zase chtěl všecko vypovědět do puntíku. Pokud se z jeho výkladů dala obnovit jeho vlastní historie, zdá se, že byl rodák odněkud z Orlických hor a že se jako mladý chlapec před dávnými lety pustil se starším bratrem na vandr. Ten starší bratr Stanislav Malina byl už předtím ve světě, podle všeho jako bednářský tovaryš, a pracoval někde ve Francii mezi vinaři, kde se mu nesmírně líbilo. Po dvou letech se vrátil, hezkou hrst zlaťáků v kapse, do rodné vsi, zahýřil si, zafuriantil, o muzikách se vytancoval v celém kraji, ale pak to na něho sedlo, zachtělo se mu zase červeného vína a jídel na oleji, sebral mladšího Vendelína táhli spolu do Francie. Co bylo tam, těžko říct, patrně nějaká milostná historie Standova, která se skončila tím, že se Stanislav Malina dal mezi námořníky, jednoho dne odplul na velké, těžké, bachraté plachetnici a Vendelín zůstal v přístavním městě sám. Kde to bylo čert ví; mluvil jednou o Toulonu, jednou o Marseille a jednou o Bordeaux. Jisto je, že všechna ta města Vendelín Malina znal, to si už v cirkuse přezkoušeli pomocí rodilých Francouzů. Nu, tak v tom některém městě se Vendelín protloukal všelijakou těžkou prací u přístavu a v loděnicích a snad se mu ani špatně nevedlo, ale posedla ho taková strašná touha po domově, tak se tam cítil osamělým a opuštěným, že ho nic netěšilo a on jen pořád myslel na cestu domů, domů, domů, Jenže to nebylo tak lehké. Na chlapeckou cestu do Francie se pamatoval jen jako na nekonečné putování křížem krážem; kudy jít zpátky, nevěděl, číst a psát neuměl, a když se tam, u moře někoho ptal, kde je Praha a kudy k ní, vrtěli hlavou, krčili rameny a nejvýš se někdy pohádali, zda je to v cářství ruském nebo na tureckém pomezí. Až se konečně Vendelín setkal s člověkem, který věděl o Praze a dokonce v ní byl; to když poznal, že s mariňáky nic o Praze nepořídí, začal si všímat potulných lidí pozemních, jarmarečníků, kramářů, boudařů, komediantů a všelikého toho lidu bludného. A mezi nimi objevil konečně hubatého taliánského cirkusáka, který na jeho ostýchavou otázku odpověděl spoustou výkřiků: »Ah, Praga! Si, si! Je la connais bien! La bellissima città! Le pont, le Burg! Grandioso! Magnifique! La città di Bambino Gesú! Guten Tag, gute Nacht, topri ten, topra noc, ecco!« A když se Vendelín Malina ptal cirkusáka, zda nepojede snad do Prahy, propukl v novou bouři, bodejť by nejel, všude jezdí, po celém světě jezdí, pojede i do Prahy, krásná země, krásné město, ušlechtilý lid, miluje velkou podívanou, oceňuje pravé umění. Nu a pak se Malina pozeptal už docela skromňoučce, zda by ho nevzal s sebou. Cirkusák se škrabal za ušima a křičel, že je to choulostivá věc, cesta do Prahy je dlouhá, všelicos se může přihodit; a nakonec se ptal, umí-li Malina nějaký frajkumšt. Malina, že ne; ale že by spravil všecko na vozech a vůbec co je ode dřeva, a s koňmi že se vyzná ještě od sedláka a že by všecko dělal, co by bylo potřebí… a že by za to ani nic nechtěl, jen kousek jídla, a to že mu stačí i brambory. Ten konec se cirkusákovi zalíbil patrně ze všeho nejvíc; a tak se stal Carlo Humberto principálem Venelína Maliny a Vendelín Malina součástí podniku Cirkus Humberto. Ne že by v tom chtěl zůstat, chraň bůh! Vendelín nemyslel na nic jiného než jak se dostat zpátky do Čech. A nikterak netušil, jak dlouho ta cesta potrvá, dělá-li se s cirkusem. Carlo Humberto měl tenkrát celý podnik na třech vozech, tažených dvěma koni, to znamenalo, že si všude museli zjednávat přípřež. Nyní s Malinou začal jezdit tak, že jeli vždy kus cesty s dvěma vozy, pak se Malina s jedním koněm vrátil a přivezl třetí vůz, zatím co se Carlo Humberto pokusil ve vsi o nějakou malou produkci s medvědem, opicí a se psy. Malina dostal k tomu hubeného koně šimla, protože druhý, vraník, byl hezčí a sloužil při velkých produkcích jako jezdecký kůň. Tak se stalo, že Malina jel každý úsek jejich cesty třikrát, ale nehněval se na to, byl nejšťastnější, když byl se svým šimlíkem sám a mohl si s ním povídat po česku. Zanedlouho přišel na to, že ten šimlík rozumí česky; a byl hrozně dojat, že v němém zvířeti našel krajana. Však také šimlík miloval Vendelína ze všech nejvíce, ve stáji, nebo když tábořili pod širým nebem, vítal ho vždy zařičením a olizoval mu tvář nebo krk, což Vendelín trpělivě snášel. Když se na šimlíku vracel pro opuštěný vůz, byla to vždy dlouhá rozmluva, v níž Vendelín svému koni vykládal, co se všecko za den zběhlo a jak docela jinak je u nich v Čechách a jak si oba, Vendelín i šimlík oddychnou, až se dostanou k Žamberku a Vamberku. Šimlík si tak na ty rozhovory navykl, že upadl-li Vendelín ve snění zamlčení, šimlík sám ho řičením probouzel a povzbuzoval jeho vyprávění. Tak spolu třikrát od každé vsi ke vsi projeli celou Francii, Nizozemí a všeliké německé státy, ale o Čechách, o Praze, a Orlických horách ani potuchy. Léto minulo, přišel podzim s mlhami na lukách a s ohníčky na strništích, pak sychravé plískanice a sníh, mnoho sněhu, že se šimlík trudně prohrabával kopyty ze závějí a Vendelín raději šlapal vánicí podle něho, aby mu ulehčil. Hráli po hospodách, v kůlnách a ve stodolách, ale nikde nezůstali stát, pořád se jelo dál, podle Malinovy domněnky ku Praze. Naučil se zatím zacházet se vším ostatním u cirkusu a menažerie, stavěl boudu, krmil zvěř, vypomohl při parádě i při představení, sháněl s principálkou u sedláků živobytí a krmivo, dřel od úsvitu do noci jak ten jeho šimlík jen za to jídlo a za tu naději v domov. A zatím přišlo jaro a oni táhli proti řece Rýnu a do země Helvecie a přes hrozné hory na jih od Lombardska a do zemí italských. Čím déle jeli, tím pekelnější bylo horko, šimlík byl celý schlíplý a Vendelín nestačil vyhledávat pro něj stín. A sám si mu za letních nocí stěžoval, když ho vzal kolem krku, jakou to mají dalekou cestu do vlasti a do jaké ho to vzdálené Sakrabonie bratr Standa vytáhl, že návrat z ní trvá tak dlouho. A přišel zase podzim a zase se ocitli v krajinách německých. Prinicpál přikoupil třetího koně, návratové cesty s přípřeží přestaly, všecko šlo kupředu rychleji, Vendelín měl svůj stálý vůz se svým šimlíkem a těšil se, že teď snad už brzo dojedou do Čech. Ale pořád jen viděl lány německé země, tu hory, tu roviny, až tak k podzimu třetího roku, když byli ve městě Vratislavi, slyšel od lidí, že česká země není tu odtud daleko, tamhleto v těch mracích že jsou Krkonoše a tamhleto Sněžník. Vendelína to trhlo a div se nedal do pláče. Konečně, konečně vidí kousek domova! A když vpodvečer skončili komedii, nakrmil šimlíka a pak šel za patronem. Carlo Humberto přijal jeho rozčilené sdělení, že toho večera odejde a půjde domů, s hrozným rámusem, křižoval se a dovolával se Matičky Boží, to že přece nejde a to že je holý nevděk a černá zrada na dobrodinci. A když Vendelín trval na svém, zaklínal se Humberto všemi světicemi, že sice přijde na mizinu, ale že je ochoten od nynějška platit Malinovi pár toalrů ročně, jen aby nemusel tady měnit personál. V křiku a nářku dokonce zvyšoval ten plat, ale Vendelín stál na svém a Humberto ho proklel hroznými taliánskými kletbami jako největšího bídníka pod sluncem a pak ho objal a pohubičkoval a přál mu dobrou cestu a připomenul mu, že se může kdykoli vrátit a Cirkus Humberto že mu vždy vlídně otevře svoje brány. Horší než to bylo Malinovi rozloučení s šimlíkem. Tu si v tichu stáje opravdu poplakal, než vyložil koníčkovi, jak velká věc se stala a že ho nemůže vzít s sebou, nechce-li ho principálovi ukrást. Svých věcí neměl Vendelín Malina za ta léta exilu víc než malý pinkl. Když jej sebral se země a přehazoval si jej přes rameno, šimlík otočil za ním hlavou a zařehtal, tak smutně zařehtal, že Vendelín raději utekl ven, aby to smutné řehtání neslyšel. Zatím však je pak slyšel pořád. Bylo vysoké hvězdné nebe a chladná noc, šel celé dopoledne, stoupal do hor, sprocházel lesy, po kouskách ujídal chleba se sýrem, jejž mu principálka dala na cestu, napil se ze studánek nebo z potoků, šel dál, přešel vrcholy hor, sestupoval do údolí a najednou, najednou slyšel z polí české volání. Bylo mu hrozně blaženě, že konečně je mezi svými; a když přišel do vsi, začal se vyptávat, kudy dál, a hle, nebyl daleko od rodné vsi, jen ještě nějakou hodinku. Bůh milý ví, co si Malina sliboval od návratu domů. Nejspíše neměl přitom na mysli nic určitého, jen líbeznou tuchu rajského blaženství. Když však tam došel a rozpoznával známé kopce a hájky a políčka a domky a když vešel do vsi, kde psi strhli strašný štěkot nad cizím tulákem, najednou ho přepadl bolestný pocit, že on sem už vlastně nepatří, že byl příliš dlouho pryč a že domov zatím žil zcela jinak než jak si to Vendelín z dětství představoval. A tak nějak to opravdu bylo od prvního kroku: v otecké chalupě našel cizí lidi, kteří mu pověděli, že táta a máma jsou už dávno mrtvi, tátu že zabila borovice při kácení v lese, máma že pak umřela na horkou nemoc, Standa že se nevrátil a mladší děti že se rozešli do světa, nikdo o nich nic neví. Tak tu stál na prahu rodného domku, poťukávaje rozpačitě holí, vyptávaje se bojácně na toho nebo na onoho ze starých sousedů a známých. Byli ještě mnozí naživu z nich, taky jeho kmotřička, teď prý stařenka na výmiku. Neměl, kam by šel jinam než k ní. Našel ji, nepoznala ho, ale když se prohlásil, spráskla rukama a sháněla chléb a máslo a trochu mléka. Seděli spolu do noci. Znovu se dověděl všechny ty smutné historie, a kdykoli se kmotřička odmlčela, slyšel jako z dálky, jak jeho šimlík po něm volá táhlým řehotáním. Zůstal u stařenky na noc, přespal ve stodole, ráno se šel podívat na hřbitov, na ten zarostlý hřbitůvek za kostelíkem, pak navštívil pár spolužáků, teď už ženáčů a tátů rodin, povyslechl jejich nářky a stesky na těžký život a zase slyšel šimlíka zařehtat. A viděl, že je to tak, že se odtrhl od domova a domov se odtrhl od něho… a jeho domov že je teď na čtyřech kolech a jeho jediný kamarád šimlíček. Třetího dne ráno se rozloučil s kmotřičkou. Vyškrabala odněkud z truhlice dva stříbrné zlatníky, které mu vtiskla do dlaně, pak mu udělala tři křížky a Vendelín Malina odešel z rodné vsi. Pomalu, skoro bez myšlenky, stoupal zase do hor, přešel hranice a mašíroval k Vratislavi. Když tam došel, dověděl se v hospodě, že cirkusáci odjeli někam na Žitavu. Pustil se za nimi, od vesnice k vesnici slyšel, kudy jeli; když dorazil do Žitavy, byly už zase pryč. Načal už druhý zlatník a měl strach, stihne-li je včas, než se vydá ze všeho a než by ho četníci zatkli jako obtížného tuláka. Ale doháněl cirkus, to už viděl, i rozběhl se s novou silou. Zvěsti o komediantech ho vedly do krásného kraje, plného dubin a vod. Už nemohl být nijak daleko, snad den cesty, oni ovem na vozech, on pěšky. Jak to rázoval a krátil si to pěšinami, přicházel zase k jednomu lesíku u řeky. A když se k němu blížil, najednou – ne, nemohl se mýlit, šimlík volal, jeho šimlík volal, a tentokrát to nebylo jako sen, tentokrát to bylo skutečné zaržání! A vtom dupot, dupot, a hle, z dubiny vyrazil šimlík, jen tak v ohlávce, bez postroje, a pádil vstříc Vendelínovi. »Šimlíku!« vykřikl Malina a vzápětí už ho objímal a šimlík ržál a funěl a lísal se k němu. Z dubiny vyběhli teď s velkým křikem dva mužští a ženská a hnali se pěšinou za koněm. Vendelín ho pohladil, poplácal a řekl: »Tak, šimlíku, pojď, už jsme zase spolu.« A po chvilce zvolal: »Nebojte se, patrone, vedu vám šimlíka!« Od té chvíle zůstal již Vendelín Malina v Cirkuse Humberto, prožíval jeho růst, viděl příchod Bernharda Berwitze, vezl ho o svatbě do kostela, byl při tom, když ho tygr Paša napadl, všecko všudy s sebou prodělal, i to asijské tažení, leckdy si zabručel na neslýchané nové moresy, třebas na to, k čem je cirkusu třeba slona, takové hovado, oni že obstarali celý krásný program na třech vozech. Jeho šimlík už byl dávno a dávno mrtev, teď už on sám zešimlovatěl, ale sloužil, sloužil, sloužil, při všem první, při všem poslední, tichý staroch, bez něhož si už ti ostatní nedovedli ani Cirkus Humberto představit. Když jednou Karas se smíchem vyprávěl Kerholcovi, jak se hned při prvním setkání Malinovi »zastavilo myšlení« a jak mu pak přišel dopovědět příhodu s medvědem, Kerholec zvážněl. »Člověče, Antone,« povídá mu, »to není jen tak. Ten dědek ti to má v hlavě jak hodiny. Proto ho mám u sebe ve voze. S ním nepotřebuji žádného budíka. Jak přijde čas k nějaké práci v cirkuse, v Malinovi jako když to hrkne. Kdyby spal, probudí se. Kdyby něco dělal, ruce se mu zastaví. Kdyby mluvil, zapomene, co kváká, a kouká jako pitomej, až se sebere a jde do cirkusu. A my s ním. Ale kdyby jen to. Už se kolikrát stalo, že se najednou v hluboký noci dědek probudil, vstal, beze slova si navlík boty a šel jako náměsíčnej do stájí nebo ke klecím nebo do šapitó – a po každý tam byl v tu chvíli nějaký malér. Jednou se vodvázali koně, jednou byla špatně zavřena klec se lvy a zvířata se dostala do chodby, jednou doutnalo v hromadě smetí za stanem a to si můžeš představit, co by udělal oheň v šapitó. A tu Malina ti vždycky jako stroj jde rovnou k tomu místu, kde je nebezpečí, vůbec nic neví vo tom, že tam jde, až to najednou spatří a ztropí poplach. Direktor o něm říká, že je to učiněnej strážnej duch cirkusu. A sám mi ho přived, abych si ho vzal do vozu. »Víš, Karl,« povídá direktor, »já na žádný duchy nevěřím. Pořádek je nejlepší duch v cirkuse. Když každý udělá svoje, můžeme všichni vespolek klidně spát. Ale někdy je to, jako bys vjel do manéže zadkem, a to ten zatracenej Vendelín nějak cejtí. Kdybys ho teda viděl v noci, jak se štrachá z kavalce, nelenuj a koukni se za ním. Možná, že bude mít jenom břinkavku, ale možná že nám všem půjde o kejhák,« povídal Berwitz. A vono to tak je, člověče Antone. Co jsem s tím dědkem pohromadě, břinkavku ještě neměl, spí jako dudek, i kdyby hromy tloukly nalevo i napravo, ale když vyleze, dycky to něco znamená…« Toho dne, když se mělo poprvé spát v maringotkách, nehnali se muzikanti tak divoce ke stájím. Každý věděl, že má teď večeři i kutě na třicet kroků a ne až někde na druhém konci Hamburkku, tož to šlo všecko klidněji. Při úklidu koní mrkl Karas do ohrádky poníků a viděl, že jsou tam jen tři. Dovtípil se, že Vašek venku znovu jezdí. Pro jistotu se zeptal Hanse. »Ju,« kývl Hans a obličej se mu rozzářil. »Vašku je na Mary. Moc hodný kluk, statečný, a bude dobrý jezdec.« Když bylo po raportu, vyšel Karas ven a spatřil pár lidí, seskupených kolem venkovské manéže. Dívali se na cosi s velkým zájmem a volali: »Vašku, drž se!« Karas popošel a spatřil Hanse, jak stojí uprostřed kruhu s bičem v ruce a žene strakatého poníka v plném klusu kolem. Na bandurku seděl Vašek, ale uzda byla připjata k sedlu a Vašek měl obě ruce založeny za zády. Na koni se mohl držet jen nohama a přitom se musel pěkně v rytmu nadnášet. Nebylo to asi lehké, neboť měl čelo přimračeno a zuby stisknuty; tátu vůbec neviděl. »Bravo, Vašku!« křikl teď Hans a zavlolal na Mary, která zvolnila krok a zastavila se, »pro dnešek je toho dost.« Hoch seskočil, ale hekl. Bolelo ho celé tělo. Přesto pokročil ke koni, poplácal si jej, rozvázal uzdu a vedl Mary ke stáji. Přitom zahlédl otce. »Táto, viděls?« zavolal na něho s velkou pýchou, »ta jezdí, co? Tu jsem prohnal, panečku!« »Dobře jsi se držel, už mi to říkali. Ale teď jdi, podej Hansovi ruku a poděkuj mu a řekni, že mu pomůžeš Mary vykartáčovat.« Vašek, čepici na uchu, došel k Hansovi. Přehodil si uzdu do levé ruky. »Hans, ich danke dir!« a dětská ruka se napřáhla k velkému koňákovi. »No dobrá,« potřásl jí Hans, trochu v rozpacích a trochu dojat tou způsobností malého hocha, »na první den to bylo až moc dobré.« Poplácal Vaška po zádech a šli spolu do stáje, Mary vedle Vašíčka. Karas šel k osmičce a cestou dohonil Kerholce. »Zítra je gala na rozloučenou,« oznamoval mu Kerholec. »Noviny jsou toho plny. To zase náš starý dovede.« »A kam vlastně jedeme?« »Přes Harburg do Buxtehude na noc a pak na Brémy a Oldenburg. To bývá obvyklý začátek.« U osmičky stál hubený chlap v špinavé červené košili, s velkou lysinou nad čelem, půl pravého ucha mu chybělo, zato se mu odtud táhla jizva přes celou tvář až k nosu. Když se Kerholec přiblížil, chlap zvedl pravici a zasalutoval. Karas viděl, že mu na ní chybí celý malíček a půl prsteníku. »Šéf kuchyně Vosátka Ferenc poslušně hlásí,« meldoval česky, »že za čtvrt hodiny bude večeře. Na jídelním lístku je gulášová polévka s brambory, pečené kuře se salátem a dukátové buchtičky se šodó. To kuře se salátem a buchty si musí každý vopatřit sám, polévku s brambory dodám já. Komu to nešmakuje, může jíst à la carte třebas v hotelu Ambassador. Slušnost však by žádala, aby nás pozval s sebou.« »Tuhle máš zrovna nového strávníka, Ferenc,« představil mu Kerholec Karase. »Seržán Vosátka Ferenc,« cvakl chlap botami, »très enchanté, hrabě z Karasů, jak se daří hraběnce a komteskám? Váš psinec, je doufám, zdráv? Doufám, že se vám afghánská chrtice nepodnesla s bulldogem, hrabě, a že také vaše mramorové stáje zůstaly ušetřeny vozhřivky! A jak vám na novém sídle, Jasnosti, ráčí troubit trumpeta? Vostro servitore odchází, žijte blaze, seňorové, au revoir při polívce! Seržán Vosátka! Hier! Armas al hombro! Direkción la cuisine! Pochodem v chod! Tratata dá, tratata dá, každá holka to má ráda…« Vosátka za zpěvu odmašíroval, Kerhlec se usmíval. »Tak jsi ho viděl, kušnu. A s tím prolez Afriku i Ameriku, rapl zatracenej.« S druhé strany pomalu přicházel Malina. Když došel ke Karasovi, zvedl schýlenou hlavu a povídá: »On se jmenoval Mates.« »A kdo?« zeptal se Karas. »No, o kom mluvíme. Přece ten nedvěd. Tak jsme ho tam na tom medu chytili a vedli zpátky do Budějic. Ale to já jenom tak, že ty jsi z tý krajiny. Už bude večeře?« »Bude, táto,« odpověděl Kerholec. »Vosátka už pro ni šel. A tuhle přichází zrovna Bureš.« Kras se zvědavě odhlédl na číslo jedna. Byl to hezký, statný muž s černou kozí bradkou a s dlouhými černými vlasy, které mu vylézaly zpod širokého kalabrézského klobouku. »Pozdrav vás Pán Bůh! Pěkně tě vítám, krajane,« zahovořil zvučným a melodickým hlasem, podávaje Karasovi ruku. »Zase tedy dvě semínka z české země zaváta do cizích končin? Dej vám oběma Bůh hodně štěstí na pouti s námi. Není to vždycky samá slast, co nás potká, ale je to život ve volnosti. Uděláš-li si své, nikdo si tě už nevšimne, jsi zbaven předsudků a pout, volný a svobodný jako pták. A jako ptáče stěhovavé dnes zde a zítra onde, zde zaplaneš milostnou touhou a onde ji zase zapomeneš.« »Jenomže když si nedáš pozor,« přerušil ho starý Malina, »bude tě holka honit z města do města, až tě uhoní. To jsme měli jednou jednoho krasojezdce, říkal o sobě, že je Španěl, ale byl to Maďar z pusty, ten taky všude holkám mámil hlavu. Jednou v Janově se však spletl… ne, ono to bylo v Ženevě… protože to byla dcera helvítského pastora a nikde na světě nejsou takoví helvíti zarputilí jako v Ženevě. Tak ten kluk, Kösteny Imre se jmenoval, namluvil té holce, že je hrabě a že si ji vezme, holka se s ním zapletla, my odjeli a Kösteny s námi. Chechtal se, jak jí utek, ale odpoledne, když jsme postavili šapitó, najednou tady kočár a z něho vystoupil pastor, a kde prej je direktor. Tak jsme zavolali patrona. Humberto byl, panečku, ňákej direktor, ten doved mluvit, ten jednou umluvil vochmistra vod grencvachy, že si vzal urláb a vlastní rukou nám propašoval deset vozů bez povolení přes hranice. Ale s tím helvítským patorem to starý Humberto projel, šel na něho francouzsky, taliánsky, německy, ale pastor mu v tom ve všem na vobrátku odpovídal a ještě latinsky, řecky a hebrejsky a pořád se dovolával bible a dokazoval patronovi, že Kösteny Imre nesmí vystoupit, nýbrž že si musí vzít pastorovu dceru. A ten pastor tak Humberta tím svatým Písmem zjančil, že patron šel a řekl Köstenymu, aby raději utek, jinak že je s ním konec. Kösteny fouk do Francie a uchytil se v cirkuse u starého Zanfretta, co měl na fraku místo knoflíků zlatý dvacítifranky a frak si na noc ukládal do pokladny. Ale byl u něho tři dny a najednou tady kočár a pastor a malér začal znovu…« »Horká polívka, prosím!« ozval se vyvolavačsky Vosátka, »horká polívčička!« Nesl v obou rukou řádný hrnec, z něhož čouhala naběračka. Kerholec, Malina, Bureš se vrhli do vozu a každý vycházel s plechovým talířem a lžicí. »Sakra, na talíř jsem si nevzpomněl,« zvolal Karas, »lžíce mám, ale talíře ne.« »Vosátko, skoč k Harweyovým pro dva talíře,« poroučel Kerholec, »a ty si je zítra kup.« »Podle rozkazu, admirále,« odsekl Vosátka, postaviv hrnec na plošinku nad schůdky, »ono je patrno, že Jeho Výsost Karas III., kníže ispahánský, byl dosud zvyklý žrát z ruky. A tuhle, esli mě můj žárný pohled nemýlí, přichází korunní princ a nějak si drží ruce, kde nemá.« Vašek opravdu přicházel, ale spíše jen lezl a rukama si držel zadnici. »Hernajs, táto,« povídal rozvážně, »mě ti bolí celý tělo.« »Já myslím, Vašku,« smál se na něho Kerholec, rozdíleje první talíře polévky, »že si dneska ani nesedneš. Když se jezdí první dny, to může člověk jenom buď stát, nebo ležet.« »Tak to je náš mladý Karas,« zahovořil Bureš, »jestlipak už chodil do školy?« »Zrovna začal,« odpovídal za Vaška Karas, »ale pak to přišlo, že jsme museli odjet. Ale trochu číst a psát už umí.« »Nu, to nesmíme tady zanedbat,« horlil Bureš, »to by byla věčná škoda. V práci a vědění je naše spasení. Mám ve voze pár hezkých knížek, to si v nich budem říkat, viď, Vašku?« »Hm, třebas jo,« odpovídal pomalu Vašek, »ale až si budu moct k tomu sednout. Táto, já už mám hrozitánského fabiána.« »A očistil jsi řádně Mary?« »Však jdu odtamtud.« »Tu máš zatím kus chleba,« pronesl Malina, který stál nahoře nade všemi a krájel společný pecen osmičky. Polévka z hrnce a talířů voněla nezvyklou vůní, a teď už i Karas cítil, že se mu sbíhají sliny. Na štěstí se už vynořil Vosátka s talíři a Kerholec nalil tátovi i synovi vrchovatě. »Jejda, ta je dobrá,« pomlaskl si Vašek. »Pravá uherská,« podotkl Bureš. »Abychom nezapomněli,« ozval se nahoře zase Malina, »ten starý Zanfretto se tomu pastorovi vzepřel, a ten pastor vylezl na estrádu a začal místo komediantské parády kázat k lidu, jaká je to Sodoma, ten cirkus. Zanfrettova rodina chtěla pastora zbít, ale pastor poslal pro starostu a četníky, Zanfretto musel pro výtržnost naložit boudu a odjet a Kösteny Imre byl zhalfnut. Nejdřív mu řádně napráskali, pak ho vykázali z Francie a poslali zpátky do Švýcar, odkud přišel. A protože tu byl pastor s tím kočárem a hned se žandárům nabíd, užili příležitosti, a tak jel pastor pátky a vezl si Köstenyho s četníky do Ženevy. Teď už Kösteny viděl, že už z toho tak hned nevyleze. Helvíti v Ženevě ho rovnou zabásli. A ten pastor byl tam denně, hučel do něho, hrozil trety pozemskými i nebeskými, až ho tak kluka maďarskýho zvrtačil, že si tu holku vzal. Ale za dva měsíce se u nás objevil s manželkou, ale jen jako na návštěvě. Jel do Uher, kde jim pastor koupil někde u Kecskemétu chalupu.« »A jestli neumřeli, tak tam žijí podnes,« dodal Bureš jako v pohádce. »To je možný,« přikývl docela vážně Malina. »Caramba, seňores,« vložil se do toho Vosátka, »tole není žádný pořádek. Uherská polívka a uherská povídka, to člověk neví, co je peprnější. Já jsem pro to, abychom si teď dali ještě talíř polívky bez povídky. A aby nám korunní princ doskočil pro džbánek piva. Vono je to takový mravný povídání hrozně tvrdý sousto pro mladýho idealistu, jako jsem já nebo tuhle pan vrchní ženský inspektor Carles de Kerholec. To se musí trošku zavlažit. A mimo to dnes přece přijímáme nové ctihodné členy do naší Králofský společnosti pro pokoutní vědy a umění.« »Vašku, přines pivo,« poručil Karas, »musím přec zaplatit za přijetí do cechu.« »Bravissimo,« zvolal Vosátka, »mistr lopatky a kladívka se vybarvuje.« »Tuhle je džbánek, Věnceslave Antonoviči,« pronesl svorně Bureš, »a znamenitý mok najdeš na čepu hospody U kotvy přímo proti cirkusu.« »A dejte, dauphine, pozor, ať ten bryndal nezašpiní džbán vodou,« připomínal Vosátka. Byl vlahý večer přímořského podjaří, z Reeperbahn sem doléhala hustá směsice zvuků, jak tam hlučely davy, pokřikovali vyvolavač, kvičely kolovrátky, vřískaly harmoniky, břinčely boudařské zvonce a hlaholily fanfáry parád. Pět mužů s hochem tábořilo tu na stupíncích maringotky a kolem nich a bezděky vnímali zvenčí tu šumnou harmonii věčného jarmarku, pouti a kirmes, z níž se zrodilo jejich živobytí. Kolem přicházeli muži a ženy, kteří patřili k témuž potulnému společenství, odněkud zazněla písnička nebo mateřský křik a dětský pláč, z vozů začaly do rostoucí tmy pošlehávat žluté pruhy světel. Jejich svět, celý jejich zvláštní svět na kolech se chystal k spánku, k poslednímu zimnímu spánku ve městě Hamburku. Zítra večer se odtud vybatolí jedna maringotka za druhou a jim zase započne jaro. Když konečně shledali, že si toho pro ten večer napovídali už dost, zmizeli jeden po druhém ve voze a zaštrachali se na své kavalce. Otevřenými okénky ještě sem slabě zaznívalo hlučení z Reeperbahn jako nějaká zválená hymna. Někteří už usínali, když se ve tmě ozval Malinův hlas: »To se ví, že jestli neumřeli, tak žijí podnes. To jináč ani není možný. Ale v tom Kecskemétu už nežijí. Teď se mi rozjasnilo, že jsme se s nimi setkali asi po desíti letech někde v Polsku, měli takový paraple asi pro sto lidí a pracovali tam o pouti po šlachtecku. Kösteny Imre jezdil na dvou koních, tři děti dělaly přízemní akrobatiku a vona, ta helvítka, skákala skrze vobruče.« »A já po celý tento skvostný večer trnul strachem, že helvítská víra je silnější než cirkus,« odpověděl seržán vosátka. »Teď tedy můžeme spokojeně usnout.« Karas se nemohl přemoci, vyprskl smíchem a praštil se do čela o Kerholcův kavalec. »Nováček udeřil na tamtam,« podotkl znovu Vosátka, »nedejte se vyprovokovat. Chrňte královsky, meššurs!« {{Konec formy}} coug9dmm1cur3ahtc2moofxkgcrtugb 0 85595 281931 2022-08-12T21:15:46Z JAn Dudík 532 založena nová stránka s textem „Ráno vstal a snídal Vašek s ostatními a rovnou s nimi do koňské stáje. Hans ho tam uvítal širokým »Morchen« a hned před ním otevřel dvířka k ohrádce ponyů. Bez dlouhých řečí bylo už jako smluveno, že Vašek se bude pod Hansovým dozorem strat o ty malé strakáče. A kluk začínal svou službu jako starý znalec zvířat: měl v kapse kousek třtinového cukru od snídaně a tajně ukrojený krajíc chleba. Mary dostala cukr…“ wikitext text/x-wiki Ráno vstal a snídal Vašek s ostatními a rovnou s nimi do koňské stáje. Hans ho tam uvítal širokým »Morchen« a hned před ním otevřel dvířka k ohrádce ponyů. Bez dlouhých řečí bylo už jako smluveno, že Vašek se bude pod Hansovým dozorem strat o ty malé strakáče. A kluk začínal svou službu jako starý znalec zvířat: měl v kapse kousek třtinového cukru od snídaně a tajně ukrojený krajíc chleba. Mary dostala cukr s kouskem chleba, ti tři druzí shetlandíci, Fricek, Lady a Miss, dostali aspoň kousek chleba s jeho malé dlaně. Karas otec už se naplno pouštěl do stájní práce i do vší ostatní rachoty. A bylo jí toho dne od božího rána vrchovatě, protože se balila a nakládala spousta věcí ze skladišť. Kerholec komandoval všude a ostře zapřahal Karase, který zase neopominul si přivolávat Vašíčka na výpomoc. Vašek si vyřídil s Hansem ranní nakrmení poníků a vklouzl pak jako střela vedle do zvěřince, aby se podíval na ranní práci kapitána Gambiera se lvy, tygry a medvědy. Ale sotva se s ním pozdravil a stoupl si ke kleci, už se ozvalo ode dveří totovo »Vašku!« A ozývalo se pak každé chvíle ve všech prostorách cirkusu i zvřince, takže je brzy přejímali i ostatní lidé a Vašek se najednou pro všechny ostatní jmenoval »Vašku«. »Vašku tu není, Vašku šel do menažerie,« odpovídal Karasovi Hans z konírny. »Tohle by mohl odnést Vašku,« rozhodoval Harwey v šatně. A sám Karas, aby neztěžoval dorozumění, říkal už během dopoledne: »Neviděli jste tady Vašku?« Vašek byl po pravdě všude a nikde. Dnes po prvé začínal užívat cirkusu naplno. U každé klece postál, aby pozoroval její obyvatele, a už zase jako pstruh vyrazil kupředu, aby mu neušla nějaká podívaná v chodbách nebo v manéži. Uprostřed všeho skládání a stěhování běžely zkoušky, jako by se nic kolem nedálo, ředitel si dal přivést své skupiny hřebců a klisen a opakoval s nimi volnou dresuru, ředitelka proháněla v kruhu lipicány, Pablo Perreira jezdil na Santosu vysokou školu, krasojezdkyně se v pracovních úborech zvedaly na hřbety koní s líbeznými pohyby, naučenými pro okouzlení diváků, kterých nebylo, které jen chvílemi zastupoval Vašek. Kaskadéři cvičili skoky a pády a Léon Gambier dal přivézti velkou předváděcí klec, v níž za huhlavého řevu šelem opakoval s nimi za hojného práskání bičem jejich denní lekci. Zatím prošel manéží veliký pan Selnicki, s důstojnou nevšímavostí minul vše, co se tam dálo, vrátil se se sklenkou a lahví a uložil si obé do lóže, kde s unaveným pohledem usedl, aby se posilnil. Krátce poté, v 9,30, nadešlo něco nového. Pan Petr Berwitz přišel s oběma trpaslíky a představil je panu Selnickému. Od zítřka budou prý večer vystupovat jako jedenácté číslo - tři krátké tance. Pan Selnicki si otřel rukou oči. »Tedy muzika?« obrátil se a pohlédl se své výše dolů na pana Mittelhofera. »Ano. A mám ji s sebou, rozepsanou pro orchestr. Výtečné skladby.« Paní Mittelhoferová rozvázala balík, jejž nesla, a její mužíček opatrně vyňal svazek not. »Číslo první: Šeříkový valčík od Winterthala.« Podával noty panu Selnickému, ale ten se místo toho napil. Když utřel kníry, zavrtěl hlavou: »To nehraju.« »Jak to?« zarazil se pan Mittelhofer a začal rudnout, »dovolte, taková krásná skladba, já ji získal za drahé peníze a vy ji nechcete hrát?« »Ne. Musíte tančit něco jiného.« »Ale my neumíme nic jiného. My jsme angažováni, abychom v převlecích tančili valčík, menuet a selský tanec, tančíme Šeříkový valčík, který je celým světem uznán za jeden z nejnádhernějších valčíků, a já nechápu, jak se může vyskytnout kapelník, který to odmítne hrát.« »Tak tedy se už vyskyt. Já vám to hrát nebudu.« »Pane řediteli,« křičel pisklavým hláskem Admirál Paleček, »je mi líto, že si už na prvním kroku musím vést stížnost. Je to neslýchaný případ, aby se kapelník podniku takto postavil proti umělci.« »Opravdu, pane Selnicki,« řekl s opatrnou smířlivostí Berwitz, »máte nějaký důvod…?« »To se ví, že mám.« »A jaký?« »Slon!« »Co je se slonem?« »Slon je dvanácté číslo v programu, a to, co tancuje na lahvích, je právě Šeříkový valčík. Slonu nemohu hrát jinou muziku, a dvakrát za sebou týž valčík, to taky nejde.« »Ovšem, to nejde, to je pravda,« přikyvoval Berwitz, »to je mi velmi líto, pane Mittelhofer, ale my opravdu za to nemůžeme, že vy jste si zakoupil valčík, který u nás tančí slon.« »Ale to je taky pro nás ponižující, pane řediteli,« křičeli teď oba zakrslíci rozčileně. »Dejte nás na jiné místo programu!« »To nemohu. Máte číslo jedenáct právě proto, že pak přijde slon. To je věc režie, rozumíte, to je komposice pořadu, ten kontrast, pidimužíci a mastodont.« »Pak tedy z vaší viny odpadne část našeho vystoupení!« »To taky nejde. Máte ohlášeny tři tance, a mimo to tu jde o čas. Nemohu ztrácet draze zaplacené tři minuty.« »Co tedy máme dělat?« »Co máme dělat, Selnicki?« obrátil e ředitel důvěřivě na kapelníka, který přece už tolik věcí rozřešil. »To je jednoduché, pane řediteli. Panstvo si bude tančit svůj valčík, ale já jim nebudu hrát Šeříkový valčík od Winterhala, nýbrž valčík Estrella od Goubina. Ten je komponován nachlup stejně, jen koda je jiná, a to se panstvo už přizpůsobí.« »Vašku!« ozvalo se od brány, a Vašek vyrazil z přítmí galerie, proletěl kolem trpaslíků a zmizel za závěsem. »Ten kapelník je pašák!« liboval si v duchu, že Selnicki tak pansky sjel ty protivné trpaslíky. Táta ho poslal do stájí k Hansovi a ten měl pro Vaška milé překvapení: Mary stála přistrojena a Hans mu dovolil, aby si s ní vyjel do záboudí a jezdil si tam podle své libosti. Hoch toho s jásotem užil. Objížděl venkovskou manéž, ale vyvedl Mary i mimo ni, mezi vozy, tu pobídl kobylku do klusu, tu ji zastavil, seskočil, pomazlil se s ní, zas nasedl a jel. Nebyla to vždy jízda podle předpisu, leckdy to v něm hrkalo, teď že už spadne, ale nespadl, vždy se ještě udržel a koníka dovedl zastavit. Čím déle byl v sedle, tím větším pánem si připadal a už se ho zmocňovala dětská hravost, už se mu chtělo volat s koně na lidi a komandovat je, kam co nosit a nakládat. Hernajs, tohle by měla vidět Růženka! To je přece něco jiného než ta hloupá hra onehdy, kdy ji honil dokolečka a práskal na židli bičem. Z těch hravých snů byl vyrušen křikem a hádkou někde na samém konci vozů. »Třeba se tam komedianti poperou,« řekl si hned, a už pobodl Mary, aby o takovou podívanou nepřišel. Viděl však něco jiného: za zadními maringotkami humbertovskými se objevila nová, krásně modrá, tažená dvěma koníky. Přijela s druhé strany a její majitel se halasně domáhal, aby mu domácí vozy udělaly místo, aby mohl vjeti dovnitř. »Alláh il Alláh,« křičel bronzově temný cizinec s vysokým fezem na kudrnaté hlavě, »dove è il direttore? Il direttore! Padrone! Directeur! Patron! Principal! Mašalah! Kousíček uhnout! Anch’ io Circus Humberto!« Stál u svých kobylek a gestikuloval a křičel a zadní dvířka jeho modrého vozu se otevřela a z nich vyběhlo malé, černé, kudrnaté dítě, otrhané jak cikáně, pak druhé, třetí, čtvrté, páté, vždy větší a větší, šest nebo sedm jich bylo a všechny obklopily muže s fezem a všecky křičely a ječely s ním. Už sem však přibíhal Kerholec. »Achmed Roméo?« volal na cizince. »Si, si!« kýval příchozí, a zvednuv obě ruce k nebesům, volal nadšeně: »Roméo! Achmed Roméo, fils de Mehmed Roméo, fils d’Ali Roméo, fils du grand-papa Roméo! Tous Roméos, oust Tunisiens, de Tunis de la Tunisie!« Kerholec svolal pár lidí, aby nadzvedli zadky vou maringotek a odtáhli je kousek stranou. Vznikla tak ulička, kterou už mohl modrý vůz projet. Muž s fezem se také obrátil k svému spřežení a k té kupě dětí, zvedl bič vítězně nad hlavu a znovu zvolal: »Avanti, Roméos! Marchons vers la victoire!« A obrátiv se opět dopředu, pohyboval bičem v pravici jako tambor svým »tágem« před muzikou a dal se na pochod, spřežení za ním, chumel černých dětí napravo i nalevo od vozu, z něhož vyhlížela stejně černá a stejně kudrnatá ženská s děckem v náručí. Vašek pochopil, že je to ono nové číslo, o kterém se mluvilo, že se k nim připojí den před odjezdem. Mezi poskakujícími dětmi spatřil kluka, který mohl být o rok, o dva starší než o n sám. Okamžitě se mu zachtělo ukázat tomu odrbanci, že on, Vašek, je tady už dávno doma a velikým pánem na zdejší půdě. Proto obrátiv Mary, popohnal ji a vjel do manéže, kterou začal objíždět s takovou důležitostí, jako by na ničem jiném Cirkusu Humberto nezáleželo. Ale právě jak tak klusem objížděl kruh, poznali ti umouněnci, že je to manéž. Vašek zaslechl velký jejich křik, a když se ohlédl, spatřil celou tu malou smečku, jak se žene k němu. Zatvářil se tedy, že je vůbec nepozoruje. Ale tu se stalo něco, čeho by se byl v žití nenadál: ten nestarší kluk, který všecky ostatní předstihl, doběhl právě k Vaškovi, výskl divoce, odrazil se a skočil velkým saltem Vaškovi přes hlavu do manéže. Že to bylo salto, Vašek nevěděl. Nevěděl v tu chvíli vůbec nic, protože polekaná Mary vyhodila zadkem a Vašek sletěl jí přes hlavu. Když se vzpamatoval, dřepěl na zemi zrovna tak jako včera před lidožroutem a kolem něho hejno špinavých dětí s vřískotem a výskáním dělalo kotrmelec za kotrmelcem, stavělo se na hlavu a na ruce, přeskakovalo se navzájem, ten nestarší se otáčel nad zemí v protáhlých rychlých přemetech na ruce a na nohy a kolem nich běhala Mary, všecka zdivočelá, ale stále věrně dodržujíc okruh manéže. Vašek cítil, že si, hernajs, řádně narazil hlavu a zadek, a chviličku se mu zdálo, že se snad ani nezvedne. Ale vtom už ten největší cikán zarazil skokem své přemety, něco křikl a běžel k Vaškovi, podávaje mu ruku. A ti druzí se se všech stran shrnuli k němu, popadli ho za ruce a za ramena a pomáhali mu vstát, omakávali mu nohy a ruce a křičeli: »Niente, niente!« a nejstarší mu stiskl ruku a zubil se na něho neodolatelným úsměvem a říkal: »Scusi, scusi, excusez-moi, entschuldigen - io sono Paolo, Paolo Roméo, fils d’Achmed Roméo de Tunis!« Vašek byl jako vyjeven z toho přívalu křiku a ochoty, úsměvů a cizích slov, ale když ten druhý znovu a znovu ukazoval na sebe a opakoval Paolo, Paolo, pochopil, že se ten černý kluk tak jmenuje. Stiskl mu tedy ruku a najednou mu vyklouzlo slovo, které tu v cirkuse už mnohokrát slyšel: »Bon… bon…« A Paolo se zasmál a objal Vaška a černá mrňata kolem jásala. Teď potřeboval Vašek, aby se mu podařilo něco udivujícího. Nazdařbůh vykřikl: »Mary, pojď sem!« A koník, který se zatím uklidnil, opravdu se na zavolání obrátil a přišel k Vaškovi. Kluci ztichli, Vašek nasedl a jako velký pán shlédl teď dolů na Paola, kývl mu vlídně a řekl česky: »Ty vopice!« Nato pobídl Mary a odklusal ke stájím. Nebyl tak klidný, jak se navenek tvářil. Vašek měl vekou úctu k dospělým, k jejich síle a zručnosti, jak dovedli přemáhat věci, na které on dávno ještě nestačil. Bylo mu to stálou vzpruhou; »až já budu velký, to já taky tak jako táta, jako Kerholec, jako kapitán, jako Hans«; a zatím všecko okukoval, jak se na co jde, jak se to bere do ruky, jak se k tomu dospělí stavějí. Jejich převahu tedy uznával za samozřejmou, ale hrozně ho dožíralo, jestliže nad ním vítězili kluci, jako byl on sám. Tady ten Paolův skok přes koně a jezdce, třebaže byli oba maličtí, tuze ho dopálil. To bylo něco, v čem se s Paolem nemohl měřit. A vůbec, jak všichni ti čertovi cikáni skákali, jak dělali přemety, jak to lítalo jeden přes druhého, to bylo něco pro Vaška nevídaného a neslýchaného. Vašek byl z nejčipernějších kluků ve vsi a co vlastně tělesně dovedl? Válet sudy, kotrmelcovat, udělat svíčku, chodit s rukama pod koleny jako žába, přeskakovat patníky, šplhat na stromy, běžet po kládách a překlápět se na závorách. Doma to stačilo, ale tady zřejmě ne. Tady se musí naučit mnohem víc, nemá-li Paolo trvale nad ním vítězit. Znovu vzpomínal na skoky krasojezdců přes objekty a na udivující kejkle těch dvou pánů včera ve venkovské manéži. Paolo už jim byl nesporně blíž; a nechtěl-li se Vašek dál odsunout, musel to umět nejmíň jako Paolo. Ale jak se tomu naučit, odkud to sebrat? Cítil, že v téhle věci mu táta, jeho znamenitý, všechno umějící táta, nepomůže. Zamyšlen odpínal s Mary postroj, když si všiml, že v ohrádce jsou jen tři poníci. »Hans, kde je Miss?« »Miss pracuje s Helenkou. Běž se tam podívat. To bude něco pro Vašku.« Vašek proletěl konírnou a vpadl do hlediště. Uprostřed žlutého okruhu stál direktor s bičem v ruce a kolem obíhala drobným klusem Miss. Na hřbetě měla malé panneau a na něm stála hubeňoučká bledolící holčička s dlouhýma tenkýma nohama. Stála zrovna na levé noze a snažila se udělat váhu, předklon těla s rozepjatýma rukama a s pravou nohou zdviženou dozadu do stejné vodorovné linie jako trup. Koník pod ní pravidelně klusal a její levá noha musela stále vyrovnávat otřesy jeho hřbetu. Bylo to na spadnutí, ale holčička byla od pasu přivázána k šňůře, která nahoře, hodně vysoko, šla přes kladku. Druhý konec šňůry měl v ruce mužský, který stál vedle ředitele. Třikrát se holčička pomalu sklonila do váhy a zase se zvedla. Když se nakláněla po čtvrté, zakolísala jí unavená noha a sklouzla. »Hernajs,« lekl se Vašek pádu pod koně, ale vtom ten mužský prudce zatáhl za šňůru, holčička vyletěla ve svých krátkých sukénkách do výše a s roztaženýma rukama i nohama prolétla vzduchem do středu manéže. Ředitel ji tam zachytil a spustil na zem. »Líp pérovat, Helenko,« řekl direktor ostře, »stojíš levou nohou moc tupě. A postav si ji víc špičkou ven.« »Tatínku, mě tolik bolí záda,« zavzdychala Helenka. »To já vím,« odpověděl direktor, »proto musíme trik opakovat, až si tělo zvykne. Tak znovu na koně. Náskokem. Pět kroků rozběh, teď!… Hop!« Helenka se rozběhla šikmo za koněm, dorazila se, ale nedoskočila. Muž zatáhl a ona obloukem se snesla k otci. »Ostřejší odraz, holka, víc se vynést! Znovu! Opakujeme rozběh. Teď!… Hop!« Berwitz práskl přitom bičem. Ale Helenka klopýtla nahoře o panneau a už se jako motýlek vracela zpátky. »Znovu. Rozběh: teď! Hop!« Nešlo to. Šestiletá dívenka stála před otcem a krčila s provinilou tváří ramena. Vašek cítil s ní nesmírnou lítost. »Nic naplat. Opakovat. Teď!« Berwitz ani nekřikl hop. Helenka ztratila tempo ke skoku. »Znovu. Rozběh: teď! Hop!« Vašek div nevykřikl s sebou. Cítil tak přesně, jak se má asi odrazit, aby doskočila, v nohou mu to přímo poškubávalo k běhu a skoku. Ale Helence tím nepomohl. Třikráte se ještě rozeběhla se šňůrou na zádech a třikráte ji odškubli ze špatného skoku jako chycenou rybičku. »Co to je dneska s tebou, Helenko?« durdil se ředitel. »Já… tati… já už nemůžu…« zajíkala se unavená holčička. »Nemůžu, nemůžu, neříkej mi nemůžu,« láteřil Berwitz, »člověk vždycky může, když chce. Pro dnešek toho tedy necháme.« A zapráskav semo tamo bičem, obrátil se a odešel do brány. Jeho pomocník odepjal Helenku se šnůry, vyvlékl šňůru z kladky a začal ji stáčet přes levou ruku a loket. Vašek vyrazil a chopil za uzdu Miss, která se zastavila, potřásala hlavou a hrabala kopýtkem. »Můžu ti odvést Miss do stáje, Helenko?« oslovil holčičku, která se všecka protahovala. »Ty jsi zdejší?« »Ano. My jsme tu s tátou noví. Ale já už všecko znám a jezdím na Mary a Hans mi odevzdal do opatrování Mary a Miss a Fricka a Lady.« »To budeme asi jezdit spolu, protože Fricek a Lady jsou jeden pár a Mary s Miss druhý. Jak se jmenuješ?« »Václav Karas. Ale tady se mi říká Vašku.« »Vašku? To je jméno?« »No asi.« »A pojedeš s námi, Vašku?« »Ano. V osmičce. S panem Kerholcem.« »Ah, s Karlem. Já jsem s tatínkem a s maminkou v jedničce.« »Já maminku nemám, ale kdyby ještě byla živa, ta by taky s námi jela a prala nám a věšela prádlo takhle mezi vozy. Je to moc těžké skočit na koníčka?« »Já jsem to předtím už dovedla. Ale pak jsem dělala asi dvacetkrát váhu na levou nohu a teď v ní nemám žádnou sílu.« »A proč jsi se neodrazila pravou?« »Já nevím. Při pěti krocích – to přijde skok na levou nohu.« »Vždycky?« »Vždycky.« »To je divné. To si musím vyzkoušet. Budeš tu o představení?« »Ne. Já musím pomáhat mamince balit.« »A když maminka pracuje se šimly?« »To se koukám tuhle u gardiny.« »No, tak to se třebas uvidíme, třebas budu mít chvilku volno a třebas tam přijdu. Sbohem, Helenko, já musím odvést Miss.« »Sbohem… Vašku.« Helenka odhopsala a Vašek běžel s Miss jako starý kočí. Za konírnou se povalovaly všelijaké bedny. Vaškovi nešlo z hlavy, jak je to s tou levou nohou při pátém kroku. Když spatřil bedny, napadlo mu, že si na nich může vyzkoušet skok na koně. »Tak pojď sem, ty stará, ty jsi Miss a já jsem krasojezdec a budu na tebe skákat. Hýjo, běž a nesplaš se. No, malá, no, Miss, pozor, rozběh na pět kroků - teď!… Hop!« Odrazil se levou nohou, vylétl v vršku prázdné bedny, která byla nižší než pony, nedoskočil, kopl do bedny, bedna se převalila, a Vašek na ni a nehorázně se uhodil do holeně. »Hernajs, to jsem se bacil. No, stará, postav se. Musím opakovat. Ostřejší odraz, víc se vynést! Znovu! Opakujeme rozběh. Pět kroků - teď!… a hop!« Tentokráte se vynesl nahoru, ale neudržel se tam, bedna se zakolísala pod jeho dopadem, pak se převalila a on sotva odskočil. »Fuj, Miss, copak to je, takhle vyhazovat pod krasojezdcem! A vy, pane, musíte líp pérovat a špičku nohy víc stranou. Opakujeme. Rozběh - teď… a hop!« Znovu přistál na bedně a znovu s ní sletěl. »Kruci, hernajs, vždycky mě, potvora, shodí. Stůj, Miss, pěkně stát! A nova. Opakujeme. Rozběh – teď!… hop!« Teď se tam vynesl, bedna se zaviklala, ale Vašek ji rozkročenýma nohama udržel v rovnováze. »Vidíš, ty potvoro, že tě zkrotím! Znovu! Opakovat!« Seskočil s bedny a znovu se rozběhl. Zase se to povedlo. Pak už si tím byl jist, skočil na bednu pětkrát, osmkrát a vždycky se na ní udržel. Všiml si, že se po každé odráží levou nohou. Změnil tedy rozběh a odrazil se pravou nohou. Levá přišla na bednu dřív, pravou dotahoval, nedotáhl a sletěl. Opakoval si to a sletěl znovu. Rozběhl se na pravou nohu po třetí a udržel se nahoře jen s největší námahou. »Hm, ono je to přece lepší na levou nohu. Zkusíme to ještě jednou. Rozběh – teď!« Vašek neměl dost technické představivosti a zkušenosti, aby si uvědomil, že je to proto, že naskakuje s levé strany, z vnitřku domnělé manéže. Jemu stačilo jako většině cirkusových primitivů, že na levou nohu se skáče líp, a od té chvíle se odrážel pořád levou nohou. Ještě párkrát vylétl na svou dřevěnou Miss, až ho táta zavolal k obědu. Mezi polévkou a povidlovými knedlíky se dověděl od Kerholce a od druhých, kdo je osazenstvo modré maringotky. Achmed Roméo je prý potomek staré komediantské rodiny tuniské, jejíž berberská krev se už dávno směšovala s italskou a francouzskou. Se svými dětmi provádí jedno z nejlepších ikarských čísel na pevnině – hromadné vystoupení otce i dětí s překotně rozvinutou přízemní akrobatikou, v níž už i tříletí umějí své kousky, stojíce aspoň na vrcholu pyramidy s jednou nohou zvednutou nad hlavu. »Povídejte si, co chcete,« dodával do toho starý Malina, »co ten Achmed s dětmi provádí, je nejčistší stará škola. To se kluk vychovává ke všemu. Klouby v těle se uvolní, páteř povolí, takový kluk může být všecko…« »…i ministr,« dodal s pošklebkem Vosádka. »Za starých řádných dob,« pokračoval neúchylně Malina, »nebyl u cirkusu možný, kdo neměl za sebou takovou školu. Tomu se říkalo být od piky, když už čtyřletému kroutili klouby a ohýbali páteř. Pak se moh stát třeba krotitelem nebo provazolezcem nebo hloupým augustem, ale když všecko selhalo, vždycky se ještě uživil jako akrobat. A hlavní věc – žádnému se nikdy nic nestalo, leda z dopuštění božího. Já jsem znal nějakého Coriniho, on se jmenoval Körner, ale pracoval jako Corini, ten byl taky tak vycvikován od piky. Jeho oblíbené číslo bylo »uzel na pochodu«, to se tak zkroutil, že jsi nevěděl, kde má ruce, kde nohy, opravdu jako by ho někdo zkroutil a utáh na hodně sešmodrchaný uzel. A pak najednou vylezly odněkud z toho balíku dvě ruce a uzel se dal po nich na pochod. Zadnici to mělo nahoře, hlavu někde dole, nohy na zádech, no hrozno podívat. A ten Corini se dal po letech taky na krotitelství a koupil si dva tygry. Sibiřské, ti jsou nejhroznější. Chodil k nim do klece a učil je, aby na stojanech udělali panáčka a salutovali. Já jsem mu povídal: »Körner, neblázni, copak je sibiřský tygr k tomu, aby salutoval«? Ale on, že nepovolí, i kdyby to mělo pět let trvat. Tak vám je honil už asi půl roku, nic jiného než na podstavec a dělat vojáčka, a to je přitom bil a píchal, toť se ví, to se tehdy jinak nedělalo, ne tak s mazlením jako tuhle Gambier. A ti tygři byli plni vzteku, jen to z nich frkalo žlučí na něho, já sám jsem říkával: »Panenko na nebesích, z toho Coriniho bude jednou fašírka a z těch tygrů tepich«. A on se mi chlubil, co prý mi to napadá, že oni už zvedají pracku až k prsům, jednoho dne že řádně zasalutují. Ale co jsem čekal, to se stalo: ten větší z nich jednou po něm v kleci skočil. Corini ho postřeh, jak se skrčil ke skoku, a uhnul. Ale teď se dožral ten druhý, přestal dělat panáčka a sklouzl s podstavce, aby napad Coriniho s druhé strany. Corini se octl mezi oběma a v tu chvíli pustil z rukou bič a vidlici. Všichni jsme na to koukali jako ochromení a najednou se tam něco zachumelilo a Corini udělal ze sebe uzel na pochodu. A tygři se toho neznámého, co se tam objevilo, tak vyděsili, že skákali po kleci jeden přes druhého, div se nepovalili, nakonec hups na podstamenty a už dělali panáčka a pravou prackou salutovali a ten uzel před nimi mašíroval jako o přehlídce.« »To jsi nás, krajane Malino,« podotkl Bureš, krájeje si knedlík, »obohatil o příběh opravdu povzbuzující. To se tedy ten tvůj skokan dožil požehnaného věku?« »Ale kde,« odpovídal Malina stále týž klidným tónem. »Zakrátko po téhle příhodě s tygry seskakoval Körner s kozlíku maringotky, sklouzl a kolo mu přejelo pravou nohu. Měl ji zlomenou v holeni, felčaři mu ji spravili, ale špatně, tak mu to pak lámali znovu a vono se to zanítilo a Corini celý otek a umřel. Však jsem, myslím, povídal, že všecko jde, jenom na dopuštění boží se musí dát pozor.« »Nicméně je pravda,« navázal Kerholec, »že je to moc dobrý, může-li se kluk od malička vycvičit na skákače a padače. A být, Anton, na tvým místě, vzal bych Vaška do prádla. Tady de vo to, aby nepropás šanci. Bejt stavěč, tlouct floky do země a tahat ségle, to dovede dycky, ale Vašek může být něco víc, jak se ke všemu má. A to je tátova hlavní povinnost, dát klukovi šanci. A klukova věc je, aby ji nepropás.« »Generál Kerholec mluví jako bible,« vložil se do toho Vosátka, »jako nejdokonalejší, autorem schválená bible Královský britský bibelní společnosti. A je-li k tomu potřebí nějakýho vodstrašujícího příkladu, nechť pan předřečník ukáže prstem na mne. Já jsem, ctihodní pánové, mohl být v Nové Granadě guvernérem státu Bojaka a mít takové lány země, že byste se mohli po nich prohánět s deseti cirkusy. Ale milovaný tatíček mi nějakým nedopatřením opomněl dáti k tomu šanci přiměřeným vzděláním a fajnovější výchovou. A já tu šanci, kterou mi nedal, propás. Neboť jsme, pánové, hráli právě na cimře bézig, když na Nové Granadě propukl převrat. Lid povstal, ale já ne, protože mi právě padala karta a vod takovýho požehnání se nepovstává. A než jsme to dohráli, ti venku smetli vládu, provolali guvernérem jednoho advokáta a vodtroubili. Tak jsem nakonec vyhrál patnáct dolarů v bézig a prohrál latifundie ve státě Bojaka. Od té doby sloužím lidstvu jako výstražné znamení v hodnosti seržána. Doufám, že si i náš slovutný krajan a virtuosní trubiroh vezme ze mne poučení, kam to vede a tak dále a tak dále.« »Vy jste, chlapci, všichni moc hodní,« odpovídal Karas v rozpacích, »a já vám do smrti nezapomenu, jak mě tuhle Kerholec vytáhl z bryndy a jak vy druzí jste mě i Vaška tady přijali. Při tom při všem o mne dohromady nejde. Já už jsem si to v hlavě srovnal, že jsem místo u Milnerovy party u Kerholcovy. Ouplně jedno mi to taky není, to zas vám nebudu hrát žádnou komedii. To z vás žádnej neví, jaká je to radost, vzít pěknou zvonivou cihlu do ruky, povážit si ji a posadit ji pěkně mezi druhé a koukat, jak z toho roste jiným lidem bydlení. Karlík Kerholec mi vyložil, jak je to fortelná a hezká věc, vytáhnout v pár minutách celý stan do výše, aby za dvě hodiny už v něm mohlo být představení, a pak to zas za pár minut rozebrat. To já tedy uznávám a těším se na to, ale vodpusťe, že mi řemeslo zůstane řemeslo a že vždycky budu s lítostí koukat na zedníky, když zdí dům a dělají takovou bytelnou práci natrvalo.« »Hele,« řekl Vosátka, »vévoda z Malty se vyvyšuje nad pány de Maringottes.« »Kuš, seržáne,« zakročil Kerholec, »a ty, Anton, mluv. Tady musí být všecko jasný.« »Povídám jen,« načal znovu Karas, »že o mne nejde. Ale o co jde, je tuhle Vašíček. U něho to znamená teprve celej život, že ano. A to je na mne zatracená odpovědnost, esli mám, esli můžu, esli smím z něho udělat komedianta. Dyk to dítě nepatří jenom mně, dyk je taky Márinčino, a s tý stránky je to jedno, esli je rodička mrtvá, – nárok na dítě má a ten nárok jde skrze mý svědomí. My jsme, pravda, vlastně nikdy spolu nemluvili o tom, co z hocha bude. Co by taky mohlo být: zedník jako táta, s chalupou doma pro zimní čas, když rachota stojí. Dyby šlo o cokoli jinýho; ale jak já mám přijít jednou do vesnice říct sousedům: Vodpuste, lidi, ale já se dal k cirkusu a z Vašíčka jsem udělal komedianta. To je na mne moc těžký rozhodování, to já nemůžu, vodpuste, přátelé, to já opravdu jen tak nemůžu. Dyby to byla nějaká živnost, nějaký řemeslo…« »Milí přátelé,« ujal se důrazně slova Bureš, aby zarazil nějakou štiplavou poznámku Vosátkovu, »dovolte mi, abych vaším jménem projevil našemu drahému krajanu plné uznání za to, že s takovou vážností pojímá své povinnosti otcovské. Básník praví: Blah, kdo pěstoval své vlasti jednu růži, jeden štěp. Ale, drahý Šumavane, nesmíš zapomenout, že co tě nejvíce trápí, jsou vlastně předsudky, pošetilé předsudky lidské společnosti proti těm, kteří vědomě se vytrhli z jejího lživého prostředí. Dovoláváš se rodné vsi a sousedů v ní. Ale tvá horská vesnice uživí jen hrstku svých rodáků a ostatní musí za chlebem do ciziny. Pokud mohou, vydělávají si jej svým řemeslem. Řemeslo má zlaté dno, ale někdy je to dno jen ze slabých drátků jako řešeto a moc blaha ti neuchovává. Co děláš potom, ctěný vlastenče? Včecko, co jen dovedeš; a řemeslo pověsíš na hřebíček. I na trubku troubíš, aby ses uživil, a to už, pane, není žádné řemeslo, to už je frajkumšt zrovna tak jako umění, kterému se má vyučit Vašíček. Uvaž, příteli drahý, že ti nedoporučujeme, aby se z Vaška stal tulák a dareba; my ti naopak radíme, abys ho dal řádně vyučit až do mistrovství, protože pak to právě nebude žádný fušer a darmošlap. A kdybys měl z toho ze všeho špatné zkušenosti, vždycky ještě může vypřáhnout a jít za tvou zedničinou. Čas tu neztratí. Číst, psát a počítat ho tu naučím a ostatního tu pochytí víc než v kterékoli škole.« »Po mým soudu, Antone,« řekl Kerholec, »povede se ti tu mezi námi líp než na stavbě. Však taky už proto tu mezi námi jsi. Ale dobře jsi řek, že nejde o tebe a o nás. My jsme i tu pořád ještě podřízený lid, kdežto Vašek, kdyby se začal teď cvičit, nemusel by být žádným stavěčem a moh by být ještě pěkněji živ než my. Byl by pánem jako kapitán Gambier nebo Pablo Perreira nebo třeba i jako ředitel Berwitz. Tady se mu otevře cesta nahoru, a to by, věř mi, ani tvoje nebožka nic nenamítala.« »Ctihodná státní rado,« ozval se najednou Vosátka, »tak se tu ráčíte usnášet o příští korunovaci a eště ste se nezeptali korunního prince, esli vůbec o tu korunu stojí. Povídám, Vašku, kdepak je to hezčí, doma na vesnici nebo tady u cirkusu?« »Kdepak na vesnici,« zazubil se Vašek, »to není ani srovnání.« »Ale táta si myslí, že by z tebe mělo být rochně.« »Táto!« Vašíčkův pohled se upřel do očí Antonína Karase. A Karas otec viděl, jak se chlapci zase tak zaostřily zorničky, jako když něco rozhodně chtěl. »To přece nemyslíš doopravdy! Já už tady mám koníčka a pan Gambier mi slíbil, že si budu hrát se lvími koťaty, a pan Arr-Šehir mi slíbil, že mne sveze na slonu, – táto, viď, že zůstaneme u cirkusu?« Vašek vztáhl k otci ruce a Karas měkl. Objal hocha svýma upracovanýma rukama. »A ty bys, Vašku, chtěl, opravdu chtěl celý život jezdit s cirkusem?« »Nic jinýho, táto!« »A chtěl by ses učit skákat a jezdit a všecky ty kumšty, cos tady viděl?« »Chtěl, táto,« a oči Vaškovy jen zasvítily, »jezdit na Mary, to ještě nic není. To už umím. A Mary je maličká. Ale vyskočit na velkého koně v plném běhu… a přeskočit ho i s jezdcem… a vůbec, jako ti černí kluci, hernajs, to kdybych uměl, to bych jim to teprve ukázal!« »A víš, že je to těžké učení a velká dřina a že tě to bude moc bolet?« »Ať! Však kdybych chodil do lesa kácet stromy, jako kluci chodí, když vyrostou, taky bych se nadřel. A tady mám koníčky a lvy a tygry a slona a budu jezdit v domečku na kolech…« Karas cítil, jak jeho námitky pod tím dětským dychtěním slábnou. Vašek jen hořel a staří cirkusáci si ho se zálibou prohlíželi. »Ale Vašku, považ, co ti řekne kmotr, až přijdeš domů jako komediant?« »A co by řekl! Koukat bude, až přijedu do vsi třebas na Santosovi a Santos bude tančit na zadních nohou na návsi. Všichni se seběhnou, Šemberovo, Bláhovo, Cikhartovo, Zelenkovo, všichni, a budou vyvalovat voči, že tak krásného koně ještě neviděli. A já přijedu třebas na slonu… a něco mu řeknu… a slon utrhne růži a podá ji Cerhovo Nanynce. A já s něho seskočím a tak budu skákat, že všichni kluci budou čubrnět. Hlavně musím umět skákat. Já už skákal na bednu jako na Mary, ale to je málo, to já musím umět víc. A třebas ať to bolí.« »Bravo, kadete,« přikývl mu Vosátko. »Plivnout si do dlaní a rvát se s tou fuškou. Markýzi di Karaso, tohohle potomka nesmíte zanedbávat, a v něm může vzejít nový lesk vašemu zavápněnému erbu.« »Tak ti Roméovi kluci se ti líbili?« zeptal se Kerholec. »No, nelíbili se mi,« odpovídal Vašek sebevědomě jako rovný mezi rovnými, »jsou to taková padavčata, aby si jich vzal člověk pět na pohlavek. Ale skákat umějí jako vopice. Ale já se to taky naučím a skočím rovnýma nohama na hřbet třebas Pomponovi.« »Vašíčku,« řekl Karas dojatě, »aby ti dal Pánbů požehnání. Já ti v tvým štěstí bránit nebudu.« »Myslím,« řekl na to Kerholec Karasovi, »že bys měl promluvit s Achmedem Roméem. Bude s námi aspoň rok a mohl by vzít Vaška do práce. Ostatně bude nejlíp, když to s tím Berberem projednám já. Ty bys nevěděl, co vlastně chtít.« A ještě po poledni vzal Kerholec Vaška a zašel s ním k modré maringotce. Pan Roméo ho přijal s velkou uctivostí, věděl už, že dobře vyjít s Kerholcem je začátek dobré jízdy v Cirkusu Humberto. Mluvili spolu pátou řečí, jak říkával Vosátka, to jest řečí, která byla složena ze čtyř různých jazyků; ale rozuměli si výtečně. Pan Roméo si přitáhl Vaška a za nezvyklého u něho mlčení mu prohmatal svalstvo nohou i rukou. Pak mu všelijak zkroutil údy i trup, div Vašek nevykřikl bolestí, když ten cikán zkoušel, kam až může Vašek ohnou paži a páteř. Výsledek byl pak ten, že Roméo slíbil Kerholcovi, že z ochoty procvičí denně tělo jeho ochránce a udělá z něho obratného přízemního akrobata. Vaškovi nebylo při tom jednání zcela volně. Cítil, že z prosté, přihroublé, ale srdečné péče otcovy přechází pod komando polodivošského násilníka, který se směje bolestem a zuřivě jde jen za svým cílem. Ale Vašek byl v tu chvíli odhodlán zvítězit nad Paolem, zvítězit vůbec nad kdekým a podstoupit pro to třebas i mučení. Když odpoledne za koňské produkce vběhl k bráně a našel tam Helenku, prohlásil jí: »Až budeš zase skákat na koně a nepůjde ti to, nic si z toho nedělej. Já jsem teď akrobat a já ti to potom ukážu.« Toto představení na rozloučenou bylo tak dokonalé jako kterékoli jiné a nikdo z diváků si nedovedl představit, že se vzadu rozvíjí velké stěhování a že po každém druhém třetím čísle odjíždí uvolněná část personálu a zvířat. Jen stáje zůstávaly stále pohromadě, aby si je vznešení hosté mohli o přestávce prohlédnout. Ředitel Berwitz procházel jimi ve své perské uniformě a připomínal podkoním postup jejich odjezdu po přestávce. Přitom padl jeho pohled na ohradu čtyř shetlandských poníků. »Kdo povede ponye?« zeptal se Hanse. »Vašku,« odpověděl Hans, »pojede na Mary a ti tři půjdou s ním. Já ostatně pojedu vedle Vašku a dám na něho pozor.« Vašku, Vašku, přemítal direktor, kdo je tady Vašku? To jméno ještě neslyšel. Ale nechtělo se mu ptát se na to Hanse, aby se nezdálo, že ředitel Berwitz nezná svůj personál. Po chvilce vyváželi z manéže klec se lvy a kapitán Gambier se vracel od děkování. Clownská reprisa vyplňovala tuto chvíli příprav. »Lvíčatům se prý daří dobře,« oslovil Gambier ředitele, »říkala mi madame, že se mají k světu a dobře pijí.« »Anežka si s nimi dává velkou práci,« odpověděl ředitel, »na dnešek si sotva zdřímla, měla je v posteli a koťata byla neklidná celou noc. Povede-li se to, budou to naše první lvíčata. Dosud jsme s tím neměli štěstí.« »Doufejme, řediteli, doufejme. Až se trochu vybatolí, mohl byste posílat někoho s nimi o přestávce do publika a ukazovat je s talířem. Lidé si rádi pohladí lvíče a talíř vynese na jejich výživu. Nejlépe by to mohl obstarat Vašku. Vašku je bystrý a kurážný. Při každém krmení je se mnou.« »Vašku – ovšem, Vašku. To je dobrý nápad. Děkuji, kapitáne. Tedy Vašku,« schvaloval ředitel a v duchu si říkal: »Tak tedy Vašku není kočí?« Hned po svém vystoupení spěchal Berwitz do maringotky – krásný velký vůz číslo 1 – aby se rychle převlékl. Helenka s tetou Elisou tam balily některé věci. Najednou zvedla Helenka hlavu. »Příště, tatínku, kdyby mi zase nešel skok na koně, už se na mne nezlob. Vašku mi slíbil, že mě to naučí.« »Kdo? Vašku?« »Ano.« »Ó, Vašku se tuží,« vmísila se do hovoru paní Hammerschmidtová, »hned jsem si řekla, že to bude znamenitá akvisice.« Dveře se otevřely, Anežka se vracela z produkce. »Abych nezapomněl,« obrátil se k ní Berwitz, jak ji zahlédl, »Gambier má dobrý nápad – ukazovat lvíčata, až prokouknou.« »Ano, už mi to říkal. Půjde s nimi Vašku.« Petr Berwitz zrudl a musel se přemoci, aby nebouchl do stolu. Celý cirkus, celá rodina zdají se být poblázněni do nějakého Vašku, a on, patron, nemá o něm ani potuchy! Neřekl však zase nic, ale vletěl do civilního kabátu, vyrazil vena obrátil se k dvojce. Maringotka číslo 2 byla cestující účtárnou podniku, rajon bratránka Steenhouwera. »Frans,« houkl Berwitz na účetního, »kdo je Vašku?« Steenhouwer sňal brýle a nechápavě se na něho podíval. »Co si přeješ, Petře?« »Abys mi pro pana krále řekl, kdo se v našem personálu jmenuje Vašku a čím je.« »Vašku? Jakživ jsem to neslyšel.« Steenhouwer pro jistotu vytáhl seznam personálu a odklopil písmenu W. »Ne… u nás žádný Vašku není.« »Tohle je báječné!« vyvalil oči Petr Berwitz. »Tohle se mi ještě nestalo. Koňák, dompteur, kaskadér a bůhví co ještě a já nemám o něm ani potuchy!« Steenhouwer se díval na něho stejně bezradně. Berwitz se otočil a bez pozdravu vyšel ven. Z přístavku za zvěřincem se vykolébal slon Bingo, kornak Arr-Šehir s bílým turbanem mu seděl na hlavě. »Arr-Šehir! Neviděl jsi Vašku?« zavolal Berwitz, když slon ho pomalu míjel. »Vašku? Yes!« přikývl Ind s úsměvem. »Vašku tam!« A ukázal na boudu. Berwitz vrazil dovnitř zadními dvířky. Bylo už po představení, stupňovitá sedadla byla liduprázdná a nořila se v šero. Nahoře nad žlutým terčem manéže šikmo zářilo slunce a v jeho světelných pruzích se míhavě tetelil zvířený prach. »Vašku!« zařval ředitel. Byl to už jediný způsob, jak poznati tajemného muže. »Vašku!« zadunělo to prázdnotou prostoru. Berwitz došel do středu manéže. »Vašku!« Závěs u brány se maličko pohnul a do manéže se vřítil malý kluk s čepicí na uchu. Spatřiv ředitele, zastavil se v pilinách tři kroky před ním a zasalutoval. »Ty jsi Vašku?« Petr Berwitz, Emír bílých koní a plukovník perské jízdy, turecký paša a inspektor císařských koníren padišahových, ředitel a majetník Cirkusu Humberto, pán jeho stájí a zvěřince, stál tu s miniaturami exotických řádů na vyžehleném kabátě a před ním malé lidské škvrně s bystrýma, pozornýma očima. »Ty jsi tedy Vašku?« »Ano, pane řediteli.« Berwitz si vzpomínal, že v posledních dvou dnech tu a tam zahlédl mihnout se stájemi nebo chodbami tohoto kluka. »A co tu děláš?« »Všechno, prosím, co je třeba.« »Ajajaj. A čímpak vlastně jsi?« »Ještě ničím. Ale budu.« »Hm, a čím budeš?« »Vším. Budu jezdit na koni a skákat a krotit tygry a předvádět lipicány a vůbec.« »Ale, ale – a co slon? Nechceš taky cvičit slona?« »Ó, Bingo mě má rád, a až pan Arr-Šehir nebude moci vystoupit, převezmu si třebas Binga a budu s ním obědvat.« »Podívejme se!« zvolal všemohoucí Petr Berwitz docela už pobaven. »A což takhle direktorem – to nebudeš?« »Budu.« »Direktorem takového cirkusu, jako je Cirkus Humberto?« »Většího. Kdybych já byl direktorem, měl bych osm slonů a velikánskou kec se lvy a tygry a moc a moc koní…« »Tak to abychom se tě vlastně báli?« smál se už Berwitz naplno. Vašek se zazubil, cítil, že si může něco dovolit. »To nemusíte – já bych vás všecky angažoval, vás, paní ředitelku a paní Hammerschmidtovou a Helenku a kapitána Gambiera a Hanse – a tuhle pana Selnického taky.« Obrovitý kapelník se před chvílí vynořil z přítmí a po prvé sledoval se zájmem výjev v manéži. »Tak my to máme u tebe, Vašku, dobrý?« zahlaholil ředitel. »Hm!« přikývl Vašek s hubou roztaženou na plné kolo a mrkl na direktora tím šibalským pohledem, jímž si získal už tolik přátel. »Vašku!« ozvalo se vtom od koníren. »Pan Hans mě volá…« »No, když tě volá pan Hans, to já tě musím propustit. Alou!« Vašek zasalutoval a vyletěl. Berwitz se obrátil, tváře ještě plné úsměvu, k Selnickému. »Slyšel jste toho kluka? V tom je, mně se zdá, jiskra!« »Už jsem si ho taky všiml, pane řediteli.« »A čí vlastně ten kluk je?« »Kerholec přivedl nového stavěče, Karas se jmenuje. Notu nezná, ale je vám to eufonista, že ho rozpoznáte mezi padesát. Dovede nasadit tón, jako když ženská pohladí. Inu, český muzikant. A ten Vašku je jeho kluk.« »Tak takhle to je,« pokývl Berwitz hlavou, »konečně o něm něco vím.« »Já ho tuhle zahlédl na Mary, kluk je do ní zblázněn. A to vám něco povím, pane řediteli: ten Vašku na Mary a vaše Helenka na Miss, to by bylo jiné entrée pro Binga než ti nafoukaní liliputáni. Kdyby ty dvě děti na ponících přivedly slona, to by byl, panečku, kontrastní nástup. K tomu bych hrál intermezzo Gulliver mezi trpaslíky, fagot a pikola sólo – direktore, to stojí za láhev rýnského.« »Selnicki, budete ji mít. Vy jste jediný, který tu má nějaký nápad. Člověče, kde vy byste už byl, kdyby vás ten cirkus zajímal trošku víc než to vaše věčné pití. Já ty liliputány taky nemůžu ani vidět. To jsou lidi na jarmark do boudy a ne do elitního cirkusu. Já to myslel dobře, ale takhle by to bylo mnohem, mnohem lepší. Servus, Selnicki, musím hned sehnat Hanse, aby mi brzy toho kluka zajezdil. Hans!« »Hans už odjel, patrone,« hlásil Kerholec, když se Berwitz vřítil za závěs. »Mám mu něco vzkázat?« »Ne, není potřebí,« odpověděl Berwitz, »já si to už zařídím.« Vytáhl z kapsy tužtičku, vysunul levou manžetu a napsal na ni: »Helen-Vašku-Bingo, Selnicki, Johannisberg.« Z koníren vyjížděli poslední jezdečtí koně, pokrytí houněmi, aby se nenachladili. Zvěřinec už zel prázdnotou, jen starý Harwey se jím belhal, šťouraje holí do různých odpadků, není-li v nich nic cenného. Prostranství za boudou bylo téměř volné. Tři čtvrtiny vozů zmizely. Teď tu stálo asi třicet koní, pohazovali hlavami, hrabali netrpělivě nohama. Štolbové a koňáci je spojovali po čtyřech, pak se sami vyhoupli do sedla, a pěkná kavalkáda lehkonohých, temperamentních zvířat se dala do drobného klusu. Pak se hnula první ze zadních maringotek a tažena párem koní pomalu se kolébala za koňským transportem. U ostatních vozů bylo již zapřaženo a kočové stáli u spřežení. Co tu zbývalo, vezlo mozek Cirkusu Humberto: jednička ředitelskou rodinu, dvojka účtárnu, trojka pokladnu a krejčovnu, čtyřka Harweye s dcerou a nejdražšími rekvisitami, pětka kapelníka Selnického se šaškem Hamiltonem a s notami. Pak tu stála ještě Kerholcova osmička, ale v ní nebyl nikdo. Karas stál vedle kočího, aby si pak k němu sedl na malou kočovskou plošinku. Zatím držel jezdeckého koně pro Kerholce, který s Harweyem prohlížel všecky místnosti, zda se nic nezapomnělo. Celá ostatní parta byla už pryč, na koních nebo na vozech se zvěří, i Vašek odjel na maličké Mary po boku kočího Hanse. Teď se rozjela jednička, dvojka, trojka a pětka, pak vlezl do svého vozu Harwey, přinášeje tam dvě nalezená košťata a šňůrku skleněných perel, a čtyřka se dala do pohybu. Potom se vynořil Kerholec se stálým místním hlídačem, přibouchl vrata přístavku, zamkl, dal svazek klíčů hlídači, který mu přál šťastnou cestu. »Všechno v pořádku!« zavolal Kerholec na Karase, bera si od něho koně. »Jeďte za ostatními a na štaci je předjeďte, abyste byli ráno v čele. Servus!« Kůň s Kerholcem odskočil a po několika skocích zmizel vpředu. Karas vylezl vedle kočího. Jak se koně hnuli, bezděky se pokřižoval. V tu chvíli mu bylo velice úzko. Vjeli do přelidněných hamburských ulic, dostihli Harweyův vůz, zavěsili se naň a kolébali se po hrbolatém dláždění z města ven, na lehce rozblácenou silnici, do houstnoucí tmy, do neznámých končin, poslední článek dlouhé karavany lidí, zvířat a vozů, která se pomalu šinula vlhkým větrem, vezouc s sebou sterou naději na zdar a úspěch. Jakže se to jmenuje, kam jedou na noc? »Buxtehude,« odpovídá vedle kočí. »Buxtehude, Buxtehude, Buxtehude, Buxtehude. Divné jméno, jako zaklinadlo. Tajemné a záhadné, jako všecko, co přijde. Buxtehude, Buxtehude. Podkůvky koní to klapají, maringotky tím drnčí. Všecko je zaplněno neznámým jménem: Buxtehude. Antonín Karas sedí a zírá do mokřavé tmy. Už i ty břízy, silné a mocné břízy při silnici se ztrácejí, už není vidět nic, nic nelze rozpoznat, jen ozářené okénko u Harweyova vozu. Všecko ostatní se utopilo a pohřbilo ve tmě… Buxtehude, Buxtehude. A z toho cizího zvuku se mu rodí vzpomínka za vzpomínkou a každá se došeptává k němu zpěvavým nářečím domova. Japa se daří nejčko Vaškovi na bandurku? A copa Vaškova maminka, Márinka… eslipa by nebyla celá bez sebe… Vona chuděra, tam, v Horní Sněžné pod lerpánkem… a ty, mandžel, tú tady v kerémsi Buxtehude… Inu, co muší bejt, to hol muší přijít, to ináč nejde… darmo si kormoutíš srdce… A dyby tě zavezli až k sedmi kurfiřtům, šady je, chlapče, šady je zem Páně! {{Konec formy}} ealnemn0xx7tf0ytgjk6lsgkcbttyyg 281932 281931 2022-08-12T21:16:46Z JAn Dudík 532 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = VII. | ČÁST = VIII. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = VIII. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 146-176 | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Ráno vstal a snídal Vašek s ostatními a rovnou s nimi do koňské stáje. Hans ho tam uvítal širokým »Morchen« a hned před ním otevřel dvířka k ohrádce ponyů. Bez dlouhých řečí bylo už jako smluveno, že Vašek se bude pod Hansovým dozorem strat o ty malé strakáče. A kluk začínal svou službu jako starý znalec zvířat: měl v kapse kousek třtinového cukru od snídaně a tajně ukrojený krajíc chleba. Mary dostala cukr s kouskem chleba, ti tři druzí shetlandíci, Fricek, Lady a Miss, dostali aspoň kousek chleba s jeho malé dlaně. Karas otec už se naplno pouštěl do stájní práce i do vší ostatní rachoty. A bylo jí toho dne od božího rána vrchovatě, protože se balila a nakládala spousta věcí ze skladišť. Kerholec komandoval všude a ostře zapřahal Karase, který zase neopominul si přivolávat Vašíčka na výpomoc. Vašek si vyřídil s Hansem ranní nakrmení poníků a vklouzl pak jako střela vedle do zvěřince, aby se podíval na ranní práci kapitána Gambiera se lvy, tygry a medvědy. Ale sotva se s ním pozdravil a stoupl si ke kleci, už se ozvalo ode dveří totovo »Vašku!« A ozývalo se pak každé chvíle ve všech prostorách cirkusu i zvřince, takže je brzy přejímali i ostatní lidé a Vašek se najednou pro všechny ostatní jmenoval »Vašku«. »Vašku tu není, Vašku šel do menažerie,« odpovídal Karasovi Hans z konírny. »Tohle by mohl odnést Vašku,« rozhodoval Harwey v šatně. A sám Karas, aby neztěžoval dorozumění, říkal už během dopoledne: »Neviděli jste tady Vašku?« Vašek byl po pravdě všude a nikde. Dnes po prvé začínal užívat cirkusu naplno. U každé klece postál, aby pozoroval její obyvatele, a už zase jako pstruh vyrazil kupředu, aby mu neušla nějaká podívaná v chodbách nebo v manéži. Uprostřed všeho skládání a stěhování běžely zkoušky, jako by se nic kolem nedálo, ředitel si dal přivést své skupiny hřebců a klisen a opakoval s nimi volnou dresuru, ředitelka proháněla v kruhu lipicány, Pablo Perreira jezdil na Santosu vysokou školu, krasojezdkyně se v pracovních úborech zvedaly na hřbety koní s líbeznými pohyby, naučenými pro okouzlení diváků, kterých nebylo, které jen chvílemi zastupoval Vašek. Kaskadéři cvičili skoky a pády a Léon Gambier dal přivézti velkou předváděcí klec, v níž za huhlavého řevu šelem opakoval s nimi za hojného práskání bičem jejich denní lekci. Zatím prošel manéží veliký pan Selnicki, s důstojnou nevšímavostí minul vše, co se tam dálo, vrátil se se sklenkou a lahví a uložil si obé do lóže, kde s unaveným pohledem usedl, aby se posilnil. Krátce poté, v 9,30, nadešlo něco nového. Pan Petr Berwitz přišel s oběma trpaslíky a představil je panu Selnickému. Od zítřka budou prý večer vystupovat jako jedenácté číslo - tři krátké tance. Pan Selnicki si otřel rukou oči. »Tedy muzika?« obrátil se a pohlédl se své výše dolů na pana Mittelhofera. »Ano. A mám ji s sebou, rozepsanou pro orchestr. Výtečné skladby.« Paní Mittelhoferová rozvázala balík, jejž nesla, a její mužíček opatrně vyňal svazek not. »Číslo první: Šeříkový valčík od Winterthala.« Podával noty panu Selnickému, ale ten se místo toho napil. Když utřel kníry, zavrtěl hlavou: »To nehraju.« »Jak to?« zarazil se pan Mittelhofer a začal rudnout, »dovolte, taková krásná skladba, já ji získal za drahé peníze a vy ji nechcete hrát?« »Ne. Musíte tančit něco jiného.« »Ale my neumíme nic jiného. My jsme angažováni, abychom v převlecích tančili valčík, menuet a selský tanec, tančíme Šeříkový valčík, který je celým světem uznán za jeden z nejnádhernějších valčíků, a já nechápu, jak se může vyskytnout kapelník, který to odmítne hrát.« »Tak tedy se už vyskyt. Já vám to hrát nebudu.« »Pane řediteli,« křičel pisklavým hláskem Admirál Paleček, »je mi líto, že si už na prvním kroku musím vést stížnost. Je to neslýchaný případ, aby se kapelník podniku takto postavil proti umělci.« »Opravdu, pane Selnicki,« řekl s opatrnou smířlivostí Berwitz, »máte nějaký důvod…?« »To se ví, že mám.« »A jaký?« »Slon!« »Co je se slonem?« »Slon je dvanácté číslo v programu, a to, co tancuje na lahvích, je právě Šeříkový valčík. Slonu nemohu hrát jinou muziku, a dvakrát za sebou týž valčík, to taky nejde.« »Ovšem, to nejde, to je pravda,« přikyvoval Berwitz, »to je mi velmi líto, pane Mittelhofer, ale my opravdu za to nemůžeme, že vy jste si zakoupil valčík, který u nás tančí slon.« »Ale to je taky pro nás ponižující, pane řediteli,« křičeli teď oba zakrslíci rozčileně. »Dejte nás na jiné místo programu!« »To nemohu. Máte číslo jedenáct právě proto, že pak přijde slon. To je věc režie, rozumíte, to je komposice pořadu, ten kontrast, pidimužíci a mastodont.« »Pak tedy z vaší viny odpadne část našeho vystoupení!« »To taky nejde. Máte ohlášeny tři tance, a mimo to tu jde o čas. Nemohu ztrácet draze zaplacené tři minuty.« »Co tedy máme dělat?« »Co máme dělat, Selnicki?« obrátil e ředitel důvěřivě na kapelníka, který přece už tolik věcí rozřešil. »To je jednoduché, pane řediteli. Panstvo si bude tančit svůj valčík, ale já jim nebudu hrát Šeříkový valčík od Winterhala, nýbrž valčík Estrella od Goubina. Ten je komponován nachlup stejně, jen koda je jiná, a to se panstvo už přizpůsobí.« »Vašku!« ozvalo se od brány, a Vašek vyrazil z přítmí galerie, proletěl kolem trpaslíků a zmizel za závěsem. »Ten kapelník je pašák!« liboval si v duchu, že Selnicki tak pansky sjel ty protivné trpaslíky. Táta ho poslal do stájí k Hansovi a ten měl pro Vaška milé překvapení: Mary stála přistrojena a Hans mu dovolil, aby si s ní vyjel do záboudí a jezdil si tam podle své libosti. Hoch toho s jásotem užil. Objížděl venkovskou manéž, ale vyvedl Mary i mimo ni, mezi vozy, tu pobídl kobylku do klusu, tu ji zastavil, seskočil, pomazlil se s ní, zas nasedl a jel. Nebyla to vždy jízda podle předpisu, leckdy to v něm hrkalo, teď že už spadne, ale nespadl, vždy se ještě udržel a koníka dovedl zastavit. Čím déle byl v sedle, tím větším pánem si připadal a už se ho zmocňovala dětská hravost, už se mu chtělo volat s koně na lidi a komandovat je, kam co nosit a nakládat. Hernajs, tohle by měla vidět Růženka! To je přece něco jiného než ta hloupá hra onehdy, kdy ji honil dokolečka a práskal na židli bičem. Z těch hravých snů byl vyrušen křikem a hádkou někde na samém konci vozů. »Třeba se tam komedianti poperou,« řekl si hned, a už pobodl Mary, aby o takovou podívanou nepřišel. Viděl však něco jiného: za zadními maringotkami humbertovskými se objevila nová, krásně modrá, tažená dvěma koníky. Přijela s druhé strany a její majitel se halasně domáhal, aby mu domácí vozy udělaly místo, aby mohl vjeti dovnitř. »Alláh il Alláh,« křičel bronzově temný cizinec s vysokým fezem na kudrnaté hlavě, »dove è il direttore? Il direttore! Padrone! Directeur! Patron! Principal! Mašalah! Kousíček uhnout! Anch’ io Circus Humberto!« Stál u svých kobylek a gestikuloval a křičel a zadní dvířka jeho modrého vozu se otevřela a z nich vyběhlo malé, černé, kudrnaté dítě, otrhané jak cikáně, pak druhé, třetí, čtvrté, páté, vždy větší a větší, šest nebo sedm jich bylo a všechny obklopily muže s fezem a všecky křičely a ječely s ním. Už sem však přibíhal Kerholec. »Achmed Roméo?« volal na cizince. »Si, si!« kýval příchozí, a zvednuv obě ruce k nebesům, volal nadšeně: »Roméo! Achmed Roméo, fils de Mehmed Roméo, fils d’Ali Roméo, fils du grand-papa Roméo! Tous Roméos, oust Tunisiens, de Tunis de la Tunisie!« Kerholec svolal pár lidí, aby nadzvedli zadky vou maringotek a odtáhli je kousek stranou. Vznikla tak ulička, kterou už mohl modrý vůz projet. Muž s fezem se také obrátil k svému spřežení a k té kupě dětí, zvedl bič vítězně nad hlavu a znovu zvolal: »Avanti, Roméos! Marchons vers la victoire!« A obrátiv se opět dopředu, pohyboval bičem v pravici jako tambor svým »tágem« před muzikou a dal se na pochod, spřežení za ním, chumel černých dětí napravo i nalevo od vozu, z něhož vyhlížela stejně černá a stejně kudrnatá ženská s děckem v náručí. Vašek pochopil, že je to ono nové číslo, o kterém se mluvilo, že se k nim připojí den před odjezdem. Mezi poskakujícími dětmi spatřil kluka, který mohl být o rok, o dva starší než o n sám. Okamžitě se mu zachtělo ukázat tomu odrbanci, že on, Vašek, je tady už dávno doma a velikým pánem na zdejší půdě. Proto obrátiv Mary, popohnal ji a vjel do manéže, kterou začal objíždět s takovou důležitostí, jako by na ničem jiném Cirkusu Humberto nezáleželo. Ale právě jak tak klusem objížděl kruh, poznali ti umouněnci, že je to manéž. Vašek zaslechl velký jejich křik, a když se ohlédl, spatřil celou tu malou smečku, jak se žene k němu. Zatvářil se tedy, že je vůbec nepozoruje. Ale tu se stalo něco, čeho by se byl v žití nenadál: ten nestarší kluk, který všecky ostatní předstihl, doběhl právě k Vaškovi, výskl divoce, odrazil se a skočil velkým saltem Vaškovi přes hlavu do manéže. Že to bylo salto, Vašek nevěděl. Nevěděl v tu chvíli vůbec nic, protože polekaná Mary vyhodila zadkem a Vašek sletěl jí přes hlavu. Když se vzpamatoval, dřepěl na zemi zrovna tak jako včera před lidožroutem a kolem něho hejno špinavých dětí s vřískotem a výskáním dělalo kotrmelec za kotrmelcem, stavělo se na hlavu a na ruce, přeskakovalo se navzájem, ten nestarší se otáčel nad zemí v protáhlých rychlých přemetech na ruce a na nohy a kolem nich běhala Mary, všecka zdivočelá, ale stále věrně dodržujíc okruh manéže. Vašek cítil, že si, hernajs, řádně narazil hlavu a zadek, a chviličku se mu zdálo, že se snad ani nezvedne. Ale vtom už ten největší cikán zarazil skokem své přemety, něco křikl a běžel k Vaškovi, podávaje mu ruku. A ti druzí se se všech stran shrnuli k němu, popadli ho za ruce a za ramena a pomáhali mu vstát, omakávali mu nohy a ruce a křičeli: »Niente, niente!« a nejstarší mu stiskl ruku a zubil se na něho neodolatelným úsměvem a říkal: »Scusi, scusi, excusez-moi, entschuldigen - io sono Paolo, Paolo Roméo, fils d’Achmed Roméo de Tunis!« Vašek byl jako vyjeven z toho přívalu křiku a ochoty, úsměvů a cizích slov, ale když ten druhý znovu a znovu ukazoval na sebe a opakoval Paolo, Paolo, pochopil, že se ten černý kluk tak jmenuje. Stiskl mu tedy ruku a najednou mu vyklouzlo slovo, které tu v cirkuse už mnohokrát slyšel: »Bon… bon…« A Paolo se zasmál a objal Vaška a černá mrňata kolem jásala. Teď potřeboval Vašek, aby se mu podařilo něco udivujícího. Nazdařbůh vykřikl: »Mary, pojď sem!« A koník, který se zatím uklidnil, opravdu se na zavolání obrátil a přišel k Vaškovi. Kluci ztichli, Vašek nasedl a jako velký pán shlédl teď dolů na Paola, kývl mu vlídně a řekl česky: »Ty vopice!« Nato pobídl Mary a odklusal ke stájím. Nebyl tak klidný, jak se navenek tvářil. Vašek měl vekou úctu k dospělým, k jejich síle a zručnosti, jak dovedli přemáhat věci, na které on dávno ještě nestačil. Bylo mu to stálou vzpruhou; »až já budu velký, to já taky tak jako táta, jako Kerholec, jako kapitán, jako Hans«; a zatím všecko okukoval, jak se na co jde, jak se to bere do ruky, jak se k tomu dospělí stavějí. Jejich převahu tedy uznával za samozřejmou, ale hrozně ho dožíralo, jestliže nad ním vítězili kluci, jako byl on sám. Tady ten Paolův skok přes koně a jezdce, třebaže byli oba maličtí, tuze ho dopálil. To bylo něco, v čem se s Paolem nemohl měřit. A vůbec, jak všichni ti čertovi cikáni skákali, jak dělali přemety, jak to lítalo jeden přes druhého, to bylo něco pro Vaška nevídaného a neslýchaného. Vašek byl z nejčipernějších kluků ve vsi a co vlastně tělesně dovedl? Válet sudy, kotrmelcovat, udělat svíčku, chodit s rukama pod koleny jako žába, přeskakovat patníky, šplhat na stromy, běžet po kládách a překlápět se na závorách. Doma to stačilo, ale tady zřejmě ne. Tady se musí naučit mnohem víc, nemá-li Paolo trvale nad ním vítězit. Znovu vzpomínal na skoky krasojezdců přes objekty a na udivující kejkle těch dvou pánů včera ve venkovské manéži. Paolo už jim byl nesporně blíž; a nechtěl-li se Vašek dál odsunout, musel to umět nejmíň jako Paolo. Ale jak se tomu naučit, odkud to sebrat? Cítil, že v téhle věci mu táta, jeho znamenitý, všechno umějící táta, nepomůže. Zamyšlen odpínal s Mary postroj, když si všiml, že v ohrádce jsou jen tři poníci. »Hans, kde je Miss?« »Miss pracuje s Helenkou. Běž se tam podívat. To bude něco pro Vašku.« Vašek proletěl konírnou a vpadl do hlediště. Uprostřed žlutého okruhu stál direktor s bičem v ruce a kolem obíhala drobným klusem Miss. Na hřbetě měla malé panneau a na něm stála hubeňoučká bledolící holčička s dlouhýma tenkýma nohama. Stála zrovna na levé noze a snažila se udělat váhu, předklon těla s rozepjatýma rukama a s pravou nohou zdviženou dozadu do stejné vodorovné linie jako trup. Koník pod ní pravidelně klusal a její levá noha musela stále vyrovnávat otřesy jeho hřbetu. Bylo to na spadnutí, ale holčička byla od pasu přivázána k šňůře, která nahoře, hodně vysoko, šla přes kladku. Druhý konec šňůry měl v ruce mužský, který stál vedle ředitele. Třikrát se holčička pomalu sklonila do váhy a zase se zvedla. Když se nakláněla po čtvrté, zakolísala jí unavená noha a sklouzla. »Hernajs,« lekl se Vašek pádu pod koně, ale vtom ten mužský prudce zatáhl za šňůru, holčička vyletěla ve svých krátkých sukénkách do výše a s roztaženýma rukama i nohama prolétla vzduchem do středu manéže. Ředitel ji tam zachytil a spustil na zem. »Líp pérovat, Helenko,« řekl direktor ostře, »stojíš levou nohou moc tupě. A postav si ji víc špičkou ven.« »Tatínku, mě tolik bolí záda,« zavzdychala Helenka. »To já vím,« odpověděl direktor, »proto musíme trik opakovat, až si tělo zvykne. Tak znovu na koně. Náskokem. Pět kroků rozběh, teď!… Hop!« Helenka se rozběhla šikmo za koněm, dorazila se, ale nedoskočila. Muž zatáhl a ona obloukem se snesla k otci. »Ostřejší odraz, holka, víc se vynést! Znovu! Opakujeme rozběh. Teď!… Hop!« Berwitz práskl přitom bičem. Ale Helenka klopýtla nahoře o panneau a už se jako motýlek vracela zpátky. »Znovu. Rozběh: teď! Hop!« Nešlo to. Šestiletá dívenka stála před otcem a krčila s provinilou tváří ramena. Vašek cítil s ní nesmírnou lítost. »Nic naplat. Opakovat. Teď!« Berwitz ani nekřikl hop. Helenka ztratila tempo ke skoku. »Znovu. Rozběh: teď! Hop!« Vašek div nevykřikl s sebou. Cítil tak přesně, jak se má asi odrazit, aby doskočila, v nohou mu to přímo poškubávalo k běhu a skoku. Ale Helence tím nepomohl. Třikráte se ještě rozeběhla se šňůrou na zádech a třikráte ji odškubli ze špatného skoku jako chycenou rybičku. »Co to je dneska s tebou, Helenko?« durdil se ředitel. »Já… tati… já už nemůžu…« zajíkala se unavená holčička. »Nemůžu, nemůžu, neříkej mi nemůžu,« láteřil Berwitz, »člověk vždycky může, když chce. Pro dnešek toho tedy necháme.« A zapráskav semo tamo bičem, obrátil se a odešel do brány. Jeho pomocník odepjal Helenku se šnůry, vyvlékl šňůru z kladky a začal ji stáčet přes levou ruku a loket. Vašek vyrazil a chopil za uzdu Miss, která se zastavila, potřásala hlavou a hrabala kopýtkem. »Můžu ti odvést Miss do stáje, Helenko?« oslovil holčičku, která se všecka protahovala. »Ty jsi zdejší?« »Ano. My jsme tu s tátou noví. Ale já už všecko znám a jezdím na Mary a Hans mi odevzdal do opatrování Mary a Miss a Fricka a Lady.« »To budeme asi jezdit spolu, protože Fricek a Lady jsou jeden pár a Mary s Miss druhý. Jak se jmenuješ?« »Václav Karas. Ale tady se mi říká Vašku.« »Vašku? To je jméno?« »No asi.« »A pojedeš s námi, Vašku?« »Ano. V osmičce. S panem Kerholcem.« »Ah, s Karlem. Já jsem s tatínkem a s maminkou v jedničce.« »Já maminku nemám, ale kdyby ještě byla živa, ta by taky s námi jela a prala nám a věšela prádlo takhle mezi vozy. Je to moc těžké skočit na koníčka?« »Já jsem to předtím už dovedla. Ale pak jsem dělala asi dvacetkrát váhu na levou nohu a teď v ní nemám žádnou sílu.« »A proč jsi se neodrazila pravou?« »Já nevím. Při pěti krocích – to přijde skok na levou nohu.« »Vždycky?« »Vždycky.« »To je divné. To si musím vyzkoušet. Budeš tu o představení?« »Ne. Já musím pomáhat mamince balit.« »A když maminka pracuje se šimly?« »To se koukám tuhle u gardiny.« »No, tak to se třebas uvidíme, třebas budu mít chvilku volno a třebas tam přijdu. Sbohem, Helenko, já musím odvést Miss.« »Sbohem… Vašku.« Helenka odhopsala a Vašek běžel s Miss jako starý kočí. Za konírnou se povalovaly všelijaké bedny. Vaškovi nešlo z hlavy, jak je to s tou levou nohou při pátém kroku. Když spatřil bedny, napadlo mu, že si na nich může vyzkoušet skok na koně. »Tak pojď sem, ty stará, ty jsi Miss a já jsem krasojezdec a budu na tebe skákat. Hýjo, běž a nesplaš se. No, malá, no, Miss, pozor, rozběh na pět kroků - teď!… Hop!« Odrazil se levou nohou, vylétl v vršku prázdné bedny, která byla nižší než pony, nedoskočil, kopl do bedny, bedna se převalila, a Vašek na ni a nehorázně se uhodil do holeně. »Hernajs, to jsem se bacil. No, stará, postav se. Musím opakovat. Ostřejší odraz, víc se vynést! Znovu! Opakujeme rozběh. Pět kroků - teď!… a hop!« Tentokráte se vynesl nahoru, ale neudržel se tam, bedna se zakolísala pod jeho dopadem, pak se převalila a on sotva odskočil. »Fuj, Miss, copak to je, takhle vyhazovat pod krasojezdcem! A vy, pane, musíte líp pérovat a špičku nohy víc stranou. Opakujeme. Rozběh - teď… a hop!« Znovu přistál na bedně a znovu s ní sletěl. »Kruci, hernajs, vždycky mě, potvora, shodí. Stůj, Miss, pěkně stát! A nova. Opakujeme. Rozběh – teď!… hop!« Teď se tam vynesl, bedna se zaviklala, ale Vašek ji rozkročenýma nohama udržel v rovnováze. »Vidíš, ty potvoro, že tě zkrotím! Znovu! Opakovat!« Seskočil s bedny a znovu se rozběhl. Zase se to povedlo. Pak už si tím byl jist, skočil na bednu pětkrát, osmkrát a vždycky se na ní udržel. Všiml si, že se po každé odráží levou nohou. Změnil tedy rozběh a odrazil se pravou nohou. Levá přišla na bednu dřív, pravou dotahoval, nedotáhl a sletěl. Opakoval si to a sletěl znovu. Rozběhl se na pravou nohu po třetí a udržel se nahoře jen s největší námahou. »Hm, ono je to přece lepší na levou nohu. Zkusíme to ještě jednou. Rozběh – teď!« Vašek neměl dost technické představivosti a zkušenosti, aby si uvědomil, že je to proto, že naskakuje s levé strany, z vnitřku domnělé manéže. Jemu stačilo jako většině cirkusových primitivů, že na levou nohu se skáče líp, a od té chvíle se odrážel pořád levou nohou. Ještě párkrát vylétl na svou dřevěnou Miss, až ho táta zavolal k obědu. Mezi polévkou a povidlovými knedlíky se dověděl od Kerholce a od druhých, kdo je osazenstvo modré maringotky. Achmed Roméo je prý potomek staré komediantské rodiny tuniské, jejíž berberská krev se už dávno směšovala s italskou a francouzskou. Se svými dětmi provádí jedno z nejlepších ikarských čísel na pevnině – hromadné vystoupení otce i dětí s překotně rozvinutou přízemní akrobatikou, v níž už i tříletí umějí své kousky, stojíce aspoň na vrcholu pyramidy s jednou nohou zvednutou nad hlavu. »Povídejte si, co chcete,« dodával do toho starý Malina, »co ten Achmed s dětmi provádí, je nejčistší stará škola. To se kluk vychovává ke všemu. Klouby v těle se uvolní, páteř povolí, takový kluk může být všecko…« »…i ministr,« dodal s pošklebkem Vosádka. »Za starých řádných dob,« pokračoval neúchylně Malina, »nebyl u cirkusu možný, kdo neměl za sebou takovou školu. Tomu se říkalo být od piky, když už čtyřletému kroutili klouby a ohýbali páteř. Pak se moh stát třeba krotitelem nebo provazolezcem nebo hloupým augustem, ale když všecko selhalo, vždycky se ještě uživil jako akrobat. A hlavní věc – žádnému se nikdy nic nestalo, leda z dopuštění božího. Já jsem znal nějakého Coriniho, on se jmenoval Körner, ale pracoval jako Corini, ten byl taky tak vycvikován od piky. Jeho oblíbené číslo bylo »uzel na pochodu«, to se tak zkroutil, že jsi nevěděl, kde má ruce, kde nohy, opravdu jako by ho někdo zkroutil a utáh na hodně sešmodrchaný uzel. A pak najednou vylezly odněkud z toho balíku dvě ruce a uzel se dal po nich na pochod. Zadnici to mělo nahoře, hlavu někde dole, nohy na zádech, no hrozno podívat. A ten Corini se dal po letech taky na krotitelství a koupil si dva tygry. Sibiřské, ti jsou nejhroznější. Chodil k nim do klece a učil je, aby na stojanech udělali panáčka a salutovali. Já jsem mu povídal: »Körner, neblázni, copak je sibiřský tygr k tomu, aby salutoval«? Ale on, že nepovolí, i kdyby to mělo pět let trvat. Tak vám je honil už asi půl roku, nic jiného než na podstavec a dělat vojáčka, a to je přitom bil a píchal, toť se ví, to se tehdy jinak nedělalo, ne tak s mazlením jako tuhle Gambier. A ti tygři byli plni vzteku, jen to z nich frkalo žlučí na něho, já sám jsem říkával: »Panenko na nebesích, z toho Coriniho bude jednou fašírka a z těch tygrů tepich«. A on se mi chlubil, co prý mi to napadá, že oni už zvedají pracku až k prsům, jednoho dne že řádně zasalutují. Ale co jsem čekal, to se stalo: ten větší z nich jednou po něm v kleci skočil. Corini ho postřeh, jak se skrčil ke skoku, a uhnul. Ale teď se dožral ten druhý, přestal dělat panáčka a sklouzl s podstavce, aby napad Coriniho s druhé strany. Corini se octl mezi oběma a v tu chvíli pustil z rukou bič a vidlici. Všichni jsme na to koukali jako ochromení a najednou se tam něco zachumelilo a Corini udělal ze sebe uzel na pochodu. A tygři se toho neznámého, co se tam objevilo, tak vyděsili, že skákali po kleci jeden přes druhého, div se nepovalili, nakonec hups na podstamenty a už dělali panáčka a pravou prackou salutovali a ten uzel před nimi mašíroval jako o přehlídce.« »To jsi nás, krajane Malino,« podotkl Bureš, krájeje si knedlík, »obohatil o příběh opravdu povzbuzující. To se tedy ten tvůj skokan dožil požehnaného věku?« »Ale kde,« odpovídal Malina stále týž klidným tónem. »Zakrátko po téhle příhodě s tygry seskakoval Körner s kozlíku maringotky, sklouzl a kolo mu přejelo pravou nohu. Měl ji zlomenou v holeni, felčaři mu ji spravili, ale špatně, tak mu to pak lámali znovu a vono se to zanítilo a Corini celý otek a umřel. Však jsem, myslím, povídal, že všecko jde, jenom na dopuštění boží se musí dát pozor.« »Nicméně je pravda,« navázal Kerholec, »že je to moc dobrý, může-li se kluk od malička vycvičit na skákače a padače. A být, Anton, na tvým místě, vzal bych Vaška do prádla. Tady de vo to, aby nepropás šanci. Bejt stavěč, tlouct floky do země a tahat ségle, to dovede dycky, ale Vašek může být něco víc, jak se ke všemu má. A to je tátova hlavní povinnost, dát klukovi šanci. A klukova věc je, aby ji nepropás.« »Generál Kerholec mluví jako bible,« vložil se do toho Vosátka, »jako nejdokonalejší, autorem schválená bible Královský britský bibelní společnosti. A je-li k tomu potřebí nějakýho vodstrašujícího příkladu, nechť pan předřečník ukáže prstem na mne. Já jsem, ctihodní pánové, mohl být v Nové Granadě guvernérem státu Bojaka a mít takové lány země, že byste se mohli po nich prohánět s deseti cirkusy. Ale milovaný tatíček mi nějakým nedopatřením opomněl dáti k tomu šanci přiměřeným vzděláním a fajnovější výchovou. A já tu šanci, kterou mi nedal, propás. Neboť jsme, pánové, hráli právě na cimře bézig, když na Nové Granadě propukl převrat. Lid povstal, ale já ne, protože mi právě padala karta a vod takovýho požehnání se nepovstává. A než jsme to dohráli, ti venku smetli vládu, provolali guvernérem jednoho advokáta a vodtroubili. Tak jsem nakonec vyhrál patnáct dolarů v bézig a prohrál latifundie ve státě Bojaka. Od té doby sloužím lidstvu jako výstražné znamení v hodnosti seržána. Doufám, že si i náš slovutný krajan a virtuosní trubiroh vezme ze mne poučení, kam to vede a tak dále a tak dále.« »Vy jste, chlapci, všichni moc hodní,« odpovídal Karas v rozpacích, »a já vám do smrti nezapomenu, jak mě tuhle Kerholec vytáhl z bryndy a jak vy druzí jste mě i Vaška tady přijali. Při tom při všem o mne dohromady nejde. Já už jsem si to v hlavě srovnal, že jsem místo u Milnerovy party u Kerholcovy. Ouplně jedno mi to taky není, to zas vám nebudu hrát žádnou komedii. To z vás žádnej neví, jaká je to radost, vzít pěknou zvonivou cihlu do ruky, povážit si ji a posadit ji pěkně mezi druhé a koukat, jak z toho roste jiným lidem bydlení. Karlík Kerholec mi vyložil, jak je to fortelná a hezká věc, vytáhnout v pár minutách celý stan do výše, aby za dvě hodiny už v něm mohlo být představení, a pak to zas za pár minut rozebrat. To já tedy uznávám a těším se na to, ale vodpusťe, že mi řemeslo zůstane řemeslo a že vždycky budu s lítostí koukat na zedníky, když zdí dům a dělají takovou bytelnou práci natrvalo.« »Hele,« řekl Vosátka, »vévoda z Malty se vyvyšuje nad pány de Maringottes.« »Kuš, seržáne,« zakročil Kerholec, »a ty, Anton, mluv. Tady musí být všecko jasný.« »Povídám jen,« načal znovu Karas, »že o mne nejde. Ale o co jde, je tuhle Vašíček. U něho to znamená teprve celej život, že ano. A to je na mne zatracená odpovědnost, esli mám, esli můžu, esli smím z něho udělat komedianta. Dyk to dítě nepatří jenom mně, dyk je taky Márinčino, a s tý stránky je to jedno, esli je rodička mrtvá, – nárok na dítě má a ten nárok jde skrze mý svědomí. My jsme, pravda, vlastně nikdy spolu nemluvili o tom, co z hocha bude. Co by taky mohlo být: zedník jako táta, s chalupou doma pro zimní čas, když rachota stojí. Dyby šlo o cokoli jinýho; ale jak já mám přijít jednou do vesnice říct sousedům: Vodpuste, lidi, ale já se dal k cirkusu a z Vašíčka jsem udělal komedianta. To je na mne moc těžký rozhodování, to já nemůžu, vodpuste, přátelé, to já opravdu jen tak nemůžu. Dyby to byla nějaká živnost, nějaký řemeslo…« »Milí přátelé,« ujal se důrazně slova Bureš, aby zarazil nějakou štiplavou poznámku Vosátkovu, »dovolte mi, abych vaším jménem projevil našemu drahému krajanu plné uznání za to, že s takovou vážností pojímá své povinnosti otcovské. Básník praví: Blah, kdo pěstoval své vlasti jednu růži, jeden štěp. Ale, drahý Šumavane, nesmíš zapomenout, že co tě nejvíce trápí, jsou vlastně předsudky, pošetilé předsudky lidské společnosti proti těm, kteří vědomě se vytrhli z jejího lživého prostředí. Dovoláváš se rodné vsi a sousedů v ní. Ale tvá horská vesnice uživí jen hrstku svých rodáků a ostatní musí za chlebem do ciziny. Pokud mohou, vydělávají si jej svým řemeslem. Řemeslo má zlaté dno, ale někdy je to dno jen ze slabých drátků jako řešeto a moc blaha ti neuchovává. Co děláš potom, ctěný vlastenče? Včecko, co jen dovedeš; a řemeslo pověsíš na hřebíček. I na trubku troubíš, aby ses uživil, a to už, pane, není žádné řemeslo, to už je frajkumšt zrovna tak jako umění, kterému se má vyučit Vašíček. Uvaž, příteli drahý, že ti nedoporučujeme, aby se z Vaška stal tulák a dareba; my ti naopak radíme, abys ho dal řádně vyučit až do mistrovství, protože pak to právě nebude žádný fušer a darmošlap. A kdybys měl z toho ze všeho špatné zkušenosti, vždycky ještě může vypřáhnout a jít za tvou zedničinou. Čas tu neztratí. Číst, psát a počítat ho tu naučím a ostatního tu pochytí víc než v kterékoli škole.« »Po mým soudu, Antone,« řekl Kerholec, »povede se ti tu mezi námi líp než na stavbě. Však taky už proto tu mezi námi jsi. Ale dobře jsi řek, že nejde o tebe a o nás. My jsme i tu pořád ještě podřízený lid, kdežto Vašek, kdyby se začal teď cvičit, nemusel by být žádným stavěčem a moh by být ještě pěkněji živ než my. Byl by pánem jako kapitán Gambier nebo Pablo Perreira nebo třeba i jako ředitel Berwitz. Tady se mu otevře cesta nahoru, a to by, věř mi, ani tvoje nebožka nic nenamítala.« »Ctihodná státní rado,« ozval se najednou Vosátka, »tak se tu ráčíte usnášet o příští korunovaci a eště ste se nezeptali korunního prince, esli vůbec o tu korunu stojí. Povídám, Vašku, kdepak je to hezčí, doma na vesnici nebo tady u cirkusu?« »Kdepak na vesnici,« zazubil se Vašek, »to není ani srovnání.« »Ale táta si myslí, že by z tebe mělo být rochně.« »Táto!« Vašíčkův pohled se upřel do očí Antonína Karase. A Karas otec viděl, jak se chlapci zase tak zaostřily zorničky, jako když něco rozhodně chtěl. »To přece nemyslíš doopravdy! Já už tady mám koníčka a pan Gambier mi slíbil, že si budu hrát se lvími koťaty, a pan Arr-Šehir mi slíbil, že mne sveze na slonu, – táto, viď, že zůstaneme u cirkusu?« Vašek vztáhl k otci ruce a Karas měkl. Objal hocha svýma upracovanýma rukama. »A ty bys, Vašku, chtěl, opravdu chtěl celý život jezdit s cirkusem?« »Nic jinýho, táto!« »A chtěl by ses učit skákat a jezdit a všecky ty kumšty, cos tady viděl?« »Chtěl, táto,« a oči Vaškovy jen zasvítily, »jezdit na Mary, to ještě nic není. To už umím. A Mary je maličká. Ale vyskočit na velkého koně v plném běhu… a přeskočit ho i s jezdcem… a vůbec, jako ti černí kluci, hernajs, to kdybych uměl, to bych jim to teprve ukázal!« »A víš, že je to těžké učení a velká dřina a že tě to bude moc bolet?« »Ať! Však kdybych chodil do lesa kácet stromy, jako kluci chodí, když vyrostou, taky bych se nadřel. A tady mám koníčky a lvy a tygry a slona a budu jezdit v domečku na kolech…« Karas cítil, jak jeho námitky pod tím dětským dychtěním slábnou. Vašek jen hořel a staří cirkusáci si ho se zálibou prohlíželi. »Ale Vašku, považ, co ti řekne kmotr, až přijdeš domů jako komediant?« »A co by řekl! Koukat bude, až přijedu do vsi třebas na Santosovi a Santos bude tančit na zadních nohou na návsi. Všichni se seběhnou, Šemberovo, Bláhovo, Cikhartovo, Zelenkovo, všichni, a budou vyvalovat voči, že tak krásného koně ještě neviděli. A já přijedu třebas na slonu… a něco mu řeknu… a slon utrhne růži a podá ji Cerhovo Nanynce. A já s něho seskočím a tak budu skákat, že všichni kluci budou čubrnět. Hlavně musím umět skákat. Já už skákal na bednu jako na Mary, ale to je málo, to já musím umět víc. A třebas ať to bolí.« »Bravo, kadete,« přikývl mu Vosátko. »Plivnout si do dlaní a rvát se s tou fuškou. Markýzi di Karaso, tohohle potomka nesmíte zanedbávat, a v něm může vzejít nový lesk vašemu zavápněnému erbu.« »Tak ti Roméovi kluci se ti líbili?« zeptal se Kerholec. »No, nelíbili se mi,« odpovídal Vašek sebevědomě jako rovný mezi rovnými, »jsou to taková padavčata, aby si jich vzal člověk pět na pohlavek. Ale skákat umějí jako vopice. Ale já se to taky naučím a skočím rovnýma nohama na hřbet třebas Pomponovi.« »Vašíčku,« řekl Karas dojatě, »aby ti dal Pánbů požehnání. Já ti v tvým štěstí bránit nebudu.« »Myslím,« řekl na to Kerholec Karasovi, »že bys měl promluvit s Achmedem Roméem. Bude s námi aspoň rok a mohl by vzít Vaška do práce. Ostatně bude nejlíp, když to s tím Berberem projednám já. Ty bys nevěděl, co vlastně chtít.« A ještě po poledni vzal Kerholec Vaška a zašel s ním k modré maringotce. Pan Roméo ho přijal s velkou uctivostí, věděl už, že dobře vyjít s Kerholcem je začátek dobré jízdy v Cirkusu Humberto. Mluvili spolu pátou řečí, jak říkával Vosátka, to jest řečí, která byla složena ze čtyř různých jazyků; ale rozuměli si výtečně. Pan Roméo si přitáhl Vaška a za nezvyklého u něho mlčení mu prohmatal svalstvo nohou i rukou. Pak mu všelijak zkroutil údy i trup, div Vašek nevykřikl bolestí, když ten cikán zkoušel, kam až může Vašek ohnou paži a páteř. Výsledek byl pak ten, že Roméo slíbil Kerholcovi, že z ochoty procvičí denně tělo jeho ochránce a udělá z něho obratného přízemního akrobata. Vaškovi nebylo při tom jednání zcela volně. Cítil, že z prosté, přihroublé, ale srdečné péče otcovy přechází pod komando polodivošského násilníka, který se směje bolestem a zuřivě jde jen za svým cílem. Ale Vašek byl v tu chvíli odhodlán zvítězit nad Paolem, zvítězit vůbec nad kdekým a podstoupit pro to třebas i mučení. Když odpoledne za koňské produkce vběhl k bráně a našel tam Helenku, prohlásil jí: »Až budeš zase skákat na koně a nepůjde ti to, nic si z toho nedělej. Já jsem teď akrobat a já ti to potom ukážu.« Toto představení na rozloučenou bylo tak dokonalé jako kterékoli jiné a nikdo z diváků si nedovedl představit, že se vzadu rozvíjí velké stěhování a že po každém druhém třetím čísle odjíždí uvolněná část personálu a zvířat. Jen stáje zůstávaly stále pohromadě, aby si je vznešení hosté mohli o přestávce prohlédnout. Ředitel Berwitz procházel jimi ve své perské uniformě a připomínal podkoním postup jejich odjezdu po přestávce. Přitom padl jeho pohled na ohradu čtyř shetlandských poníků. »Kdo povede ponye?« zeptal se Hanse. »Vašku,« odpověděl Hans, »pojede na Mary a ti tři půjdou s ním. Já ostatně pojedu vedle Vašku a dám na něho pozor.« Vašku, Vašku, přemítal direktor, kdo je tady Vašku? To jméno ještě neslyšel. Ale nechtělo se mu ptát se na to Hanse, aby se nezdálo, že ředitel Berwitz nezná svůj personál. Po chvilce vyváželi z manéže klec se lvy a kapitán Gambier se vracel od děkování. Clownská reprisa vyplňovala tuto chvíli příprav. »Lvíčatům se prý daří dobře,« oslovil Gambier ředitele, »říkala mi madame, že se mají k světu a dobře pijí.« »Anežka si s nimi dává velkou práci,« odpověděl ředitel, »na dnešek si sotva zdřímla, měla je v posteli a koťata byla neklidná celou noc. Povede-li se to, budou to naše první lvíčata. Dosud jsme s tím neměli štěstí.« »Doufejme, řediteli, doufejme. Až se trochu vybatolí, mohl byste posílat někoho s nimi o přestávce do publika a ukazovat je s talířem. Lidé si rádi pohladí lvíče a talíř vynese na jejich výživu. Nejlépe by to mohl obstarat Vašku. Vašku je bystrý a kurážný. Při každém krmení je se mnou.« »Vašku – ovšem, Vašku. To je dobrý nápad. Děkuji, kapitáne. Tedy Vašku,« schvaloval ředitel a v duchu si říkal: »Tak tedy Vašku není kočí?« Hned po svém vystoupení spěchal Berwitz do maringotky – krásný velký vůz číslo 1 – aby se rychle převlékl. Helenka s tetou Elisou tam balily některé věci. Najednou zvedla Helenka hlavu. »Příště, tatínku, kdyby mi zase nešel skok na koně, už se na mne nezlob. Vašku mi slíbil, že mě to naučí.« »Kdo? Vašku?« »Ano.« »Ó, Vašku se tuží,« vmísila se do hovoru paní Hammerschmidtová, »hned jsem si řekla, že to bude znamenitá akvisice.« Dveře se otevřely, Anežka se vracela z produkce. »Abych nezapomněl,« obrátil se k ní Berwitz, jak ji zahlédl, »Gambier má dobrý nápad – ukazovat lvíčata, až prokouknou.« »Ano, už mi to říkal. Půjde s nimi Vašku.« Petr Berwitz zrudl a musel se přemoci, aby nebouchl do stolu. Celý cirkus, celá rodina zdají se být poblázněni do nějakého Vašku, a on, patron, nemá o něm ani potuchy! Neřekl však zase nic, ale vletěl do civilního kabátu, vyrazil vena obrátil se k dvojce. Maringotka číslo 2 byla cestující účtárnou podniku, rajon bratránka Steenhouwera. »Frans,« houkl Berwitz na účetního, »kdo je Vašku?« Steenhouwer sňal brýle a nechápavě se na něho podíval. »Co si přeješ, Petře?« »Abys mi pro pana krále řekl, kdo se v našem personálu jmenuje Vašku a čím je.« »Vašku? Jakživ jsem to neslyšel.« Steenhouwer pro jistotu vytáhl seznam personálu a odklopil písmenu W. »Ne… u nás žádný Vašku není.« »Tohle je báječné!« vyvalil oči Petr Berwitz. »Tohle se mi ještě nestalo. Koňák, dompteur, kaskadér a bůhví co ještě a já nemám o něm ani potuchy!« Steenhouwer se díval na něho stejně bezradně. Berwitz se otočil a bez pozdravu vyšel ven. Z přístavku za zvěřincem se vykolébal slon Bingo, kornak Arr-Šehir s bílým turbanem mu seděl na hlavě. »Arr-Šehir! Neviděl jsi Vašku?« zavolal Berwitz, když slon ho pomalu míjel. »Vašku? Yes!« přikývl Ind s úsměvem. »Vašku tam!« A ukázal na boudu. Berwitz vrazil dovnitř zadními dvířky. Bylo už po představení, stupňovitá sedadla byla liduprázdná a nořila se v šero. Nahoře nad žlutým terčem manéže šikmo zářilo slunce a v jeho světelných pruzích se míhavě tetelil zvířený prach. »Vašku!« zařval ředitel. Byl to už jediný způsob, jak poznati tajemného muže. »Vašku!« zadunělo to prázdnotou prostoru. Berwitz došel do středu manéže. »Vašku!« Závěs u brány se maličko pohnul a do manéže se vřítil malý kluk s čepicí na uchu. Spatřiv ředitele, zastavil se v pilinách tři kroky před ním a zasalutoval. »Ty jsi Vašku?« Petr Berwitz, Emír bílých koní a plukovník perské jízdy, turecký paša a inspektor císařských koníren padišahových, ředitel a majetník Cirkusu Humberto, pán jeho stájí a zvěřince, stál tu s miniaturami exotických řádů na vyžehleném kabátě a před ním malé lidské škvrně s bystrýma, pozornýma očima. »Ty jsi tedy Vašku?« »Ano, pane řediteli.« Berwitz si vzpomínal, že v posledních dvou dnech tu a tam zahlédl mihnout se stájemi nebo chodbami tohoto kluka. »A co tu děláš?« »Všechno, prosím, co je třeba.« »Ajajaj. A čímpak vlastně jsi?« »Ještě ničím. Ale budu.« »Hm, a čím budeš?« »Vším. Budu jezdit na koni a skákat a krotit tygry a předvádět lipicány a vůbec.« »Ale, ale – a co slon? Nechceš taky cvičit slona?« »Ó, Bingo mě má rád, a až pan Arr-Šehir nebude moci vystoupit, převezmu si třebas Binga a budu s ním obědvat.« »Podívejme se!« zvolal všemohoucí Petr Berwitz docela už pobaven. »A což takhle direktorem – to nebudeš?« »Budu.« »Direktorem takového cirkusu, jako je Cirkus Humberto?« »Většího. Kdybych já byl direktorem, měl bych osm slonů a velikánskou kec se lvy a tygry a moc a moc koní…« »Tak to abychom se tě vlastně báli?« smál se už Berwitz naplno. Vašek se zazubil, cítil, že si může něco dovolit. »To nemusíte – já bych vás všecky angažoval, vás, paní ředitelku a paní Hammerschmidtovou a Helenku a kapitána Gambiera a Hanse – a tuhle pana Selnického taky.« Obrovitý kapelník se před chvílí vynořil z přítmí a po prvé sledoval se zájmem výjev v manéži. »Tak my to máme u tebe, Vašku, dobrý?« zahlaholil ředitel. »Hm!« přikývl Vašek s hubou roztaženou na plné kolo a mrkl na direktora tím šibalským pohledem, jímž si získal už tolik přátel. »Vašku!« ozvalo se vtom od koníren. »Pan Hans mě volá…« »No, když tě volá pan Hans, to já tě musím propustit. Alou!« Vašek zasalutoval a vyletěl. Berwitz se obrátil, tváře ještě plné úsměvu, k Selnickému. »Slyšel jste toho kluka? V tom je, mně se zdá, jiskra!« »Už jsem si ho taky všiml, pane řediteli.« »A čí vlastně ten kluk je?« »Kerholec přivedl nového stavěče, Karas se jmenuje. Notu nezná, ale je vám to eufonista, že ho rozpoznáte mezi padesát. Dovede nasadit tón, jako když ženská pohladí. Inu, český muzikant. A ten Vašku je jeho kluk.« »Tak takhle to je,« pokývl Berwitz hlavou, »konečně o něm něco vím.« »Já ho tuhle zahlédl na Mary, kluk je do ní zblázněn. A to vám něco povím, pane řediteli: ten Vašku na Mary a vaše Helenka na Miss, to by bylo jiné entrée pro Binga než ti nafoukaní liliputáni. Kdyby ty dvě děti na ponících přivedly slona, to by byl, panečku, kontrastní nástup. K tomu bych hrál intermezzo Gulliver mezi trpaslíky, fagot a pikola sólo – direktore, to stojí za láhev rýnského.« »Selnicki, budete ji mít. Vy jste jediný, který tu má nějaký nápad. Člověče, kde vy byste už byl, kdyby vás ten cirkus zajímal trošku víc než to vaše věčné pití. Já ty liliputány taky nemůžu ani vidět. To jsou lidi na jarmark do boudy a ne do elitního cirkusu. Já to myslel dobře, ale takhle by to bylo mnohem, mnohem lepší. Servus, Selnicki, musím hned sehnat Hanse, aby mi brzy toho kluka zajezdil. Hans!« »Hans už odjel, patrone,« hlásil Kerholec, když se Berwitz vřítil za závěs. »Mám mu něco vzkázat?« »Ne, není potřebí,« odpověděl Berwitz, »já si to už zařídím.« Vytáhl z kapsy tužtičku, vysunul levou manžetu a napsal na ni: »Helen-Vašku-Bingo, Selnicki, Johannisberg.« Z koníren vyjížděli poslední jezdečtí koně, pokrytí houněmi, aby se nenachladili. Zvěřinec už zel prázdnotou, jen starý Harwey se jím belhal, šťouraje holí do různých odpadků, není-li v nich nic cenného. Prostranství za boudou bylo téměř volné. Tři čtvrtiny vozů zmizely. Teď tu stálo asi třicet koní, pohazovali hlavami, hrabali netrpělivě nohama. Štolbové a koňáci je spojovali po čtyřech, pak se sami vyhoupli do sedla, a pěkná kavalkáda lehkonohých, temperamentních zvířat se dala do drobného klusu. Pak se hnula první ze zadních maringotek a tažena párem koní pomalu se kolébala za koňským transportem. U ostatních vozů bylo již zapřaženo a kočové stáli u spřežení. Co tu zbývalo, vezlo mozek Cirkusu Humberto: jednička ředitelskou rodinu, dvojka účtárnu, trojka pokladnu a krejčovnu, čtyřka Harweye s dcerou a nejdražšími rekvisitami, pětka kapelníka Selnického se šaškem Hamiltonem a s notami. Pak tu stála ještě Kerholcova osmička, ale v ní nebyl nikdo. Karas stál vedle kočího, aby si pak k němu sedl na malou kočovskou plošinku. Zatím držel jezdeckého koně pro Kerholce, který s Harweyem prohlížel všecky místnosti, zda se nic nezapomnělo. Celá ostatní parta byla už pryč, na koních nebo na vozech se zvěří, i Vašek odjel na maličké Mary po boku kočího Hanse. Teď se rozjela jednička, dvojka, trojka a pětka, pak vlezl do svého vozu Harwey, přinášeje tam dvě nalezená košťata a šňůrku skleněných perel, a čtyřka se dala do pohybu. Potom se vynořil Kerholec se stálým místním hlídačem, přibouchl vrata přístavku, zamkl, dal svazek klíčů hlídači, který mu přál šťastnou cestu. »Všechno v pořádku!« zavolal Kerholec na Karase, bera si od něho koně. »Jeďte za ostatními a na štaci je předjeďte, abyste byli ráno v čele. Servus!« Kůň s Kerholcem odskočil a po několika skocích zmizel vpředu. Karas vylezl vedle kočího. Jak se koně hnuli, bezděky se pokřižoval. V tu chvíli mu bylo velice úzko. Vjeli do přelidněných hamburských ulic, dostihli Harweyův vůz, zavěsili se naň a kolébali se po hrbolatém dláždění z města ven, na lehce rozblácenou silnici, do houstnoucí tmy, do neznámých končin, poslední článek dlouhé karavany lidí, zvířat a vozů, která se pomalu šinula vlhkým větrem, vezouc s sebou sterou naději na zdar a úspěch. Jakže se to jmenuje, kam jedou na noc? »Buxtehude,« odpovídá vedle kočí. »Buxtehude, Buxtehude, Buxtehude, Buxtehude. Divné jméno, jako zaklinadlo. Tajemné a záhadné, jako všecko, co přijde. Buxtehude, Buxtehude. Podkůvky koní to klapají, maringotky tím drnčí. Všecko je zaplněno neznámým jménem: Buxtehude. Antonín Karas sedí a zírá do mokřavé tmy. Už i ty břízy, silné a mocné břízy při silnici se ztrácejí, už není vidět nic, nic nelze rozpoznat, jen ozářené okénko u Harweyova vozu. Všecko ostatní se utopilo a pohřbilo ve tmě… Buxtehude, Buxtehude. A z toho cizího zvuku se mu rodí vzpomínka za vzpomínkou a každá se došeptává k němu zpěvavým nářečím domova. Japa se daří nejčko Vaškovi na bandurku? A copa Vaškova maminka, Márinka… eslipa by nebyla celá bez sebe… Vona chuděra, tam, v Horní Sněžné pod lerpánkem… a ty, mandžel, tú tady v kerémsi Buxtehude… Inu, co muší bejt, to hol muší přijít, to ináč nejde… darmo si kormoutíš srdce… A dyby tě zavezli až k sedmi kurfiřtům, šady je, chlapče, šady je zem Páně! {{Konec formy}} iciz2blj0zra5iup2i882roj7rtpbdu 0 85596 281933 2022-08-12T21:19:02Z JAn Dudík 532 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = Část první | ČÁST = Část druhá | DALŠÍ = Část třetí }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = Cirkus Humberto, Část druhá | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} == Obsah == <li> Část druhá <ol sty…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto | PŘEDCHOZÍ = Část první | ČÁST = Část druhá | DALŠÍ = Část třetí }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = Cirkus Humberto, Část druhá | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} == Obsah == <li> Část druhá <ol style="list-style-type:none"> <li>[[/I.|I.]]</li> <li>[[/II.|II.]]</li> <li>[[/III.|III.]]</li> <li>[[/IV.|IV.]]</li> <li>[[/V.|V.]]</li> <li>[[/VI.|VI.]]</li> <li>[[/VII.|VII.]]</li> <li>[[/VIII.|VIII.]]</li> <li>[[/IX.|IX.]]</li> <li>[[/X.|X.]]</li> <li>[[/XI.|XI.]]</li> <li>[[/XII.|XII.]]</li> <li>[[/XIII.|XIII.]]</li> <li>[[/XIV.|XIV.]]</li> <li>[[/XV.|XV.]]</li> <li>[[/XVI.|XVI.]]</li> </ol></li> 4bmnup8c9qyilibekml9l7mcdtcpny3 0 85597 281935 2022-08-12T21:36:15Z JAn Dudík 532 založena nová stránka s textem „{{Textinfo | TITULEK = Heřman z Bubna | AUTOR = [[Autor:Simeon Karel Macháček|]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = BITTNER, Jiří; VILÍMEK J. R. ''Úplný besedník''. S. 70 | ONLINE = {{Internet Archive|uplnybesednik00veligoog|69}} | VYDÁNO = 1877. V Praze, Tiskem a nákladem J.R.Vilímka | WIKIPEDIA-DALŠÍ = [[w:Heřman II. Varlich z Bubna]] }} <poem> Heřman z Bubna byl udatný pán u svého krále na slovo vzatý; jakýkoli mu r…“ wikitext text/x-wiki {{Textinfo | TITULEK = Heřman z Bubna | AUTOR = [[Autor:Simeon Karel Macháček|Simeon Karel Macháček]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = BITTNER, Jiří; VILÍMEK J. R. ''Úplný besedník''. S. 70 | ONLINE = {{Internet Archive|uplnybesednik00veligoog|69}} | VYDÁNO = 1877. V Praze, Tiskem a nákladem J.R.Vilímka | WIKIPEDIA-DALŠÍ = [[w:Heřman II. Varlich z Bubna]] }} <poem> Heřman z Bubna byl udatný pán u svého krále na slovo vzatý; jakýkoli mu rozkaz dán, býval věrnému vládyce svatý. Král ho byl vyslal poselstvím v Mouřenínů daleké kraje, které hrozí plemenem zlým, kde vše divné se rodí a zraje. Heřman všeliké hrůzy prost projíždí tam pouště i lesy, novou konaje myslivost potvory dráždí, bije a děsí. A hle, žena se za pardem od komonstva se vzdaluje svého; kůň tu zarazí v běhu svém a hluk dopadá k uchu i jeho. Rychle tam bodá, odkud ten řev, ač se kůň mu příčí a brojí; dojel a vidí, an zápolí lev se dvěma tigry v nerovném boji. „Jednomu na dva se pomoci má!“ praví a hrotu svého se chopí; a než ho dravstvo to znamená, v tigra jednoho zarazí kopí. Skočí s koně a vytasí meč, aby druhou potvoru ubil; ale než ji dohonil v seč, již ji lev svou tlapou byl zhubil. I chvěl hřivou se zvedaje obou tigrů a svou krví sbrocen. vděčně k obránci vzhlédaje lehnul k nohoum jeho mu skrocen, Heřman se nad ním smiloval, obvázal mu opasem rány, skočil na kůň a lev se bral stále za ním až do městské brány. Kudy stoupal, mu po boku šel, každý se divil průvodci tomu; a když vládyka poselství sděl, následoval jej do Čech domů. Hrdina miloval věrného lva, lev zas ochranitele svého, požívali tu oba dva všeho dobrého spolu i zlého. A když Heřman byl dokonal, aby na nebi odměny došel, lev ten žalostí hrozně řval, nejedl, nepil — třetí den pošel. Tam na hořením Jelení, kde rod z Bubna panoval možný, kostel k boží slávě a cti stavěl a nadal náš vládyka zbožný; u prostřed toho slavně spí, lva jeho kůže mu pod hlavu dána. Odpočívej tam v pokoji tělo slavného českého pána ! </poem> kqku037lhi1w4xr245dtvnp8ffawreu 0 85598 281938 2022-08-13T05:48:04Z Lenka64 2855 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892 | ČÁST = Cavedōne | PŘEDCHOZÍ = Cave canem | DALŠÍ = Cavedōni }} {{Textinfo | TITULEK = Cavedōne | AUTOR = neuveden | ZDROJ = Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892, [https://www.retrobibliothek.de/retrobib/seite.html?id=123366&imageview=true 4. díl s. 10] | LICENCE = PD anon 70 | LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 | WIKIPEDIA-HESLO = }} {{Forma|proza}} '''Cava…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892 | ČÁST = Cavedōne | PŘEDCHOZÍ = Cave canem | DALŠÍ = Cavedōni }} {{Textinfo | TITULEK = Cavedōne | AUTOR = neuveden | ZDROJ = Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892, [https://www.retrobibliothek.de/retrobib/seite.html?id=123366&imageview=true 4. díl s. 10] | LICENCE = PD anon 70 | LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 | WIKIPEDIA-HESLO = }} {{Forma|proza}} '''Cavanilles''', Giacomo, ital. malíř, narozen 1577 v Sassuolu u Modeny, zemřel v roce 1660 v Bologni, byl žákem Passerottiho, později Carracciho, s jehož stylem benátským vlivem se uměl sžít. V Římě pomáhal Guidu Renimu s jeho prací v roce 1604; později se usadil v Bologni. Různé nehody ho přivedly k žebrácké holi. Jako schopný nástěnný malíř se osvědčil na freskách v kapli Hedvábného cechu v »Mendicanti« v Bologni a právě tak v San Alo. Jeho nejlepší díla jsou: Madona se svatými a duchovenstvem (1614), Petrovo mučednictví (v Pinacotece v Bologni), Klanění pastýřů (v San Paolo tamtéž), Svatý Šebestián (Vídeň, Hofmuseum). {{Konec formy}} [[Kategorie:Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892|Cavedōne]] relwci07qjisadhsnfv8rr1xpehsi19 281939 281938 2022-08-13T06:00:36Z Lenka64 2855 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892 | ČÁST = Cavedōne | PŘEDCHOZÍ = Cave canem | DALŠÍ = Cavedōni }} {{Textinfo | TITULEK = Cavedōne | AUTOR = neuveden | ZDROJ = Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892, [https://www.retrobibliothek.de/retrobib/seite.html?id=123366&imageview=true 4. díl s. 10] | LICENCE = PD anon 70 | LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 | WIKIPEDIA-HESLO = }} {{Forma|proza}} '''Cavedōne''', Giacomo, ital. malíř, narozen 1577 v Sassuolu u Modeny, zemřel v roce 1660 v Bologni, byl žákem Passerottiho, později Carracciho, s jehož stylem benátským vlivem se uměl sžít. V Římě pomáhal Guidu Renimu s jeho prací v roce 1604; později se usadil v Bologni. Různé nehody ho přivedly k žebrácké holi. Jako schopný nástěnný malíř se osvědčil na freskách v kapli Hedvábného cechu v »Mendicanti« v Bologni a právě tak v San Alo. Jeho nejlepší díla jsou: Madona se svatými a duchovenstvem (1614), Petrovo mučednictví (v Pinacotece v Bologni), Klanění pastýřů (v San Paolo tamtéž), Svatý Šebestián (Vídeň, Hofmuseum). {{Konec formy}} [[Kategorie:Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892|Cavedōne]] 1jclcm1np4m2vjyvvmanuexhq7sycj5 0 85600 281940 2022-08-13T06:03:36Z Lenka64 2855 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892 | ČÁST = Cavolīni | PŘEDCHOZÍ = Cavo d’ oro | DALŠÍ = Cavour }} {{Textinfo | TITULEK = Cavolīni | AUTOR = neuveden | ZDROJ = Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892, [https://www.retrobibliothek.de/retrobib/seite.html?id=123367 4. díl s. 11] | LICENCE = PD anon 70 | LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 | WIKIPEDIA-HESLO = }} {{Forma|proza}} '''Cavolīni''', Filipp…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892 | ČÁST = Cavolīni | PŘEDCHOZÍ = Cavo d’ oro | DALŠÍ = Cavour }} {{Textinfo | TITULEK = Cavolīni | AUTOR = neuveden | ZDROJ = Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892, [https://www.retrobibliothek.de/retrobib/seite.html?id=123367 4. díl s. 11] | LICENCE = PD anon 70 | LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 | WIKIPEDIA-HESLO = }} {{Forma|proza}} '''Cavolīni''', Filippo, ital. zoolog, narozený v Neapoli v roce 1756, byl profesorem zoologie na tamní univerzitě a zemřel 25. března 1810 v Neapoli. Napsal mimo jiné: „Memorie per servire alla storia, de’ polipi marini“ (Neapol 1785; německy od Sprengela, Norimberk 1813) a „Memoria sulla generazione dei pesci e dei granchi“ (Neapol 1787; německy od Zimmermanna, Berlín 1792). {{Konec formy}} [[Kategorie:Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892|Cavolīni]] 3pedwxlr5877utsc30cbicefer4udhq 0 85601 281941 2022-08-13T06:13:35Z Lenka64 2855 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892 | ČÁST = Cavour | PŘEDCHOZÍ = Cavolīni | DALŠÍ = Cavour, Camillo }} {{Textinfo | TITULEK = Cavour | AUTOR = neuveden | ZDROJ = Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892, [https://www.retrobibliothek.de/retrobib/seite.html?id=123367 4. díl s. 11] | LICENCE = PD anon 70 | LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 | WIKIPEDIA-HESLO = Cavour (Itálie) }} {{Forma|proza}} '''Cavou…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892 | ČÁST = Cavour | PŘEDCHOZÍ = Cavolīni | DALŠÍ = Cavour, Camillo }} {{Textinfo | TITULEK = Cavour | AUTOR = neuveden | ZDROJ = Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892, [https://www.retrobibliothek.de/retrobib/seite.html?id=123367 4. díl s. 11] | LICENCE = PD anon 70 | LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 | WIKIPEDIA-HESLO = Cavour (Itálie) }} {{Forma|proza}} '''Cavour''', (výslovnost kawuhr), vesnice v okresu Pinerolo v italské provincii Turín, v úrodném kraji řeky Pellice, má parní tramvajové spojení do Pinerola a Saluzza, (1881) 2059, jako obec 7202 obyvatel a hedvábnický průmysl. {{Konec formy}} [[Kategorie:Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892|Cavour]] qtucsnjofy2gihzimanls9n7fcouxl5 0 85602 281942 2022-08-13T06:19:58Z Lenka64 2855 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892 | ČÁST = Cavo d’ oro | PŘEDCHOZÍ = Cavīte | DALŠÍ = Cavolīni }} {{Textinfo | TITULEK = Cavo d’ oro | AUTOR = neuveden | ZDROJ = Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892, [https://www.retrobibliothek.de/retrobib/seite.html?id=123367 4. díl s. 11] | LICENCE = PD anon 70 | LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 | WIKIPEDIA-HESLO = }} {{Forma|proza}} '''Cavo d’ oro''…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892 | ČÁST = Cavo d’ oro | PŘEDCHOZÍ = Cavīte | DALŠÍ = Cavolīni }} {{Textinfo | TITULEK = Cavo d’ oro | AUTOR = neuveden | ZDROJ = Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892, [https://www.retrobibliothek.de/retrobib/seite.html?id=123367 4. díl s. 11] | LICENCE = PD anon 70 | LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 | WIKIPEDIA-HESLO = }} {{Forma|proza}} '''Cavo d’ oro''', viz {{Prostrkaně|[[../Kaphereus|Kaphereus]]}}. {{Konec formy}} [[Kategorie:Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892|Cavo d’ oro]] 4yekaqsq8dilsd80k5gahdhra3en1iw 0 85603 281943 2022-08-13T06:28:37Z Lenka64 2855 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892 | ČÁST = Cavīte | PŘEDCHOZÍ = Cavĭtas tympăni | DALŠÍ = Cavo d’ oro }} {{Textinfo | TITULEK = Cavīte | AUTOR = neuveden | ZDROJ = Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892, [https://www.retrobibliothek.de/retrobib/seite.html?id=123367 4. díl s. 11] | LICENCE = PD anon 70 | LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 | WIKIPEDIA-HESLO = }} {{Forma|proza}} '''Cavīte''', h…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892 | ČÁST = Cavīte | PŘEDCHOZÍ = Cavĭtas tympăni | DALŠÍ = Cavo d’ oro }} {{Textinfo | TITULEK = Cavīte | AUTOR = neuveden | ZDROJ = Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892, [https://www.retrobibliothek.de/retrobib/seite.html?id=123367 4. díl s. 11] | LICENCE = PD anon 70 | LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 | WIKIPEDIA-HESLO = }} {{Forma|proza}} '''Cavīte''', hlavní město provincie C. (1239 km², 134569 obyvatel) na Luzonu na španělských Filipínách, asi 20 km jihozápadně od Manily, které se nachází v Manilské zátoce na úzkém mysu, je sídlem provinční vlády, má (1887) 3058, s C. viejo 9230 obyvatel, kostel, 1 klášter, kasárna a opevnění, státní továrnu na doutníky, stejně jako pozůstatky velkých skladišť z doby přepravy stříbra z Jižní Ameriky do Španělska. {{Konec formy}} [[Kategorie:Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892|Cavīte]] ngm9v8kd8mvi5eibkcpi59aosqews9g 0 85604 281944 2022-08-13T06:33:01Z Lenka64 2855 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892 | ČÁST = Cavĭtas tympăni | PŘEDCHOZÍ = Cavīni | DALŠÍ = Cavīte }} {{Textinfo | TITULEK = Cavĭtas tympăni | AUTOR = neuveden | ZDROJ = Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892, [https://www.retrobibliothek.de/retrobib/seite.html?id=123367 4. díl s. 11] | LICENCE = PD anon 70 | LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 | WIKIPEDIA-HESLO = }} {{Forma|proza}} '''Cavĭtas…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892 | ČÁST = Cavĭtas tympăni | PŘEDCHOZÍ = Cavīni | DALŠÍ = Cavīte }} {{Textinfo | TITULEK = Cavĭtas tympăni | AUTOR = neuveden | ZDROJ = Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892, [https://www.retrobibliothek.de/retrobib/seite.html?id=123367 4. díl s. 11] | LICENCE = PD anon 70 | LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 | WIKIPEDIA-HESLO = }} {{Forma|proza}} '''Cavĭtas tympăni''', nebo Cavum tympani, viz {{Prostrkaně|[[../Gehör|Gehör]]}}. {{Konec formy}} [[Kategorie:Meyers Konversations-Lexikon 1885-1892|Cavĭtas tympăni]] 1wi8w2phd23caxsbpjno9e90x6qx3p2 0 85605 281945 2022-08-13T06:40:25Z Lenka64 2855 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jableční nádivka | PŘEDCHOZÍ = Jableční zavařenina 4. | DALŠÍ = Jableční kompot 1. }} {{Textinfo | TITULEK = Jableční nádivka | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VY…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jableční nádivka | PŘEDCHOZÍ = Jableční zavařenina 4. | DALŠÍ = Jableční kompot 1. }} {{Textinfo | TITULEK = Jableční nádivka | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁNO = V Mladé Boleslavi: Karel Vačlena, 1883/1884, s. 73 }} {{Forma|proza}} 280 gr. (16 lotů) sítem protlačených jablek se smíchá se 70 gr. (4 loty) strouhané kůry z housky, utřenou šalvějí, usekanou pažitkou a pepřem. Hodí se co nádivka drůbeže. {{Konec formy}} ap683nf1veemqjap0urhe0jzpv6uk9z 0 85606 281946 2022-08-13T06:42:25Z Lenka64 2855 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jableční kompot 1. | PŘEDCHOZÍ = Jableční nádivka | DALŠÍ = Jableční kompot 2. }} {{Textinfo | TITULEK = Jableční kompot 1. | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁN…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jableční kompot 1. | PŘEDCHOZÍ = Jableční nádivka | DALŠÍ = Jableční kompot 2. }} {{Textinfo | TITULEK = Jableční kompot 1. | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁNO = V Mladé Boleslavi: Karel Vačlena, 1883/1884, s. 73 }} {{Forma|proza}} Oloupaná jablka se vykrojí a vloží do vody, která je okyselená citronovou šťávou; na pekáči se polijí vínem, rozředěným vodou, přidá cukru, rozsekané citronové kůry a dusí se, by zůstala celá, lžicí se položí opatrně na mísu, polijí polévkou, několika lžicemi šťávy, ostatní se svaří, až zhoustne, pak se nechá vychladnouti, rozkrájí a přidá k jablkům. {{Konec formy}} bfoei7qxr31ncg3ajysjs0xo6lc7ckv 0 85607 281947 2022-08-13T06:45:23Z Lenka64 2855 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jableční kompot 2. | PŘEDCHOZÍ = Jableční kompot 1. | DALŠÍ = Jableční kompot 3. }} {{Textinfo | TITULEK = Jableční kompot 2. | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁ…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jableční kompot 2. | PŘEDCHOZÍ = Jableční kompot 1. | DALŠÍ = Jableční kompot 3. }} {{Textinfo | TITULEK = Jableční kompot 2. | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁNO = V Mladé Boleslavi: Karel Vačlena, 1883/1884, s. 73 }} {{Forma|proza}} Několik oloupaných jablek se rozpůlí, vykrojí. V litru vody se svaří 245 gramů (14 lotů) cukru, přidá citronová šťáva, trochu vanilky, v tom se jablka dusí, na míse polijí se šťávou, která se chvíli povařila. {{Konec formy}} d2w7p0pao2gicaqh07sbip0s5frrr5d 0 85608 281948 2022-08-13T06:52:04Z Lenka64 2855 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jableční kompot 3. | PŘEDCHOZÍ = Jableční kompot 2. | DALŠÍ = Jableční kompot 4. }} {{Textinfo | TITULEK = Jableční kompot 3. | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁ…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jableční kompot 3. | PŘEDCHOZÍ = Jableční kompot 2. | DALŠÍ = Jableční kompot 4. }} {{Textinfo | TITULEK = Jableční kompot 3. | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁNO = V Mladé Boleslavi: Karel Vačlena, 1883/1884, s. 73 }} {{Forma|proza}} Jablka se oloupají, jádra vykrojí, aby zůstala dole celá, náplní se jakoukoliv zavařeninou a dusí se. {{Konec formy}} l5sq9dsdhm5yblw6wjv52cf40m5lita 0 85609 281949 2022-08-13T06:54:07Z Lenka64 2855 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jableční kompot 4. | PŘEDCHOZÍ = Jableční kompot 3. | DALŠÍ = Kompot jablkový 1. }} {{Textinfo | TITULEK = Jableční kompot 4. | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁN…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jableční kompot 4. | PŘEDCHOZÍ = Jableční kompot 3. | DALŠÍ = Kompot jablkový 1. }} {{Textinfo | TITULEK = Jableční kompot 4. | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁNO = V Mladé Boleslavi: Karel Vačlena, 1883/1884, s. 73 }} {{Forma|proza}} Oloupaná jablka se rozkrájejí na tlusté koláčky a dusí se ve víně s cukrem, citronovou šťávou, skořicí a zavařeninou jahodovou nebo brusinkovou. {{Konec formy}} obvvhl7ig2zjv2h6xr751h8rbthhha6 0 85610 281951 2022-08-13T06:58:29Z Lenka64 2855 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Kompot jablkový 1. | PŘEDCHOZÍ = Jableční kompot 4. | DALŠÍ = Kompot jablkový 2. }} {{Textinfo | TITULEK = Kompot jablkový 1. | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁNO…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Kompot jablkový 1. | PŘEDCHOZÍ = Jableční kompot 4. | DALŠÍ = Kompot jablkový 2. }} {{Textinfo | TITULEK = Kompot jablkový 1. | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁNO = V Mladé Boleslavi: Karel Vačlena, 1883/1884, s. 74 }} {{Forma|proza}} Z oloupaných jablek vykrojí se ohryzek, jablka s cukrem, ku kterému jemně rozsekaná pomerančová kůra se přidá a trochu vody přilije, — uvaří se, až změknou. Vkusně upraveny dají se na talíř, obloží huspeninou jablkovou a posypou jemně utlučeným cukrem. {{Konec formy}} ors6wjc1e6299flvem8q23fpcaf7d76 0 85611 281952 2022-08-13T07:00:42Z Lenka64 2855 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Kompot jablkový 2. | PŘEDCHOZÍ = Kompot jablkový 1. | DALŠÍ = Nadívaný jablkový kompot }} {{Textinfo | TITULEK = Kompot jablkový 2. | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | V…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Kompot jablkový 2. | PŘEDCHOZÍ = Kompot jablkový 1. | DALŠÍ = Nadívaný jablkový kompot }} {{Textinfo | TITULEK = Kompot jablkový 2. | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁNO = V Mladé Boleslavi: Karel Vačlena, 1883/1884, s. 74 }} {{Forma|proza}} Oloupaná, rozkrájená jablka se v cukernaté vodě, do které skořice, vanilka aneb jemně rozsekaná pomerančová kůra se přidá, uvaří až do měkka. Na misce okrášlí se huspeninou jablkovou a posypou se jemně utlučeným cukrem. {{Konec formy}} 2d4alg1yr001woq9tzyycdkc4k14m57 0 85612 281953 2022-08-13T07:02:41Z Lenka64 2855 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Nadívaný jablkový kompot | PŘEDCHOZÍ = Kompot jablkový 2. | DALŠÍ = Jableční polévka 1. }} {{Textinfo | TITULEK = Nadívaný jablkový kompot | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Nadívaný jablkový kompot | PŘEDCHOZÍ = Kompot jablkový 2. | DALŠÍ = Jableční polévka 1. }} {{Textinfo | TITULEK = Nadívaný jablkový kompot | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁNO = V Mladé Boleslavi: Karel Vačlena, 1883/1884, s. 74 }} {{Forma|proza}} Z oloupaných jablek vykrojí se ohryzek, prázdný střed naplní se zavařeninou, (meruňkovou neb broskvovou) uvaří se do měkka v cukernaté vodě, které skořice neb vanilka přidána byla. {{Konec formy}} 6m5n0adlw75lp4s6my0fpnd4sr05pkf 0 85613 281954 2022-08-13T07:28:58Z Lenka64 2855 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jableční polévka 1. | PŘEDCHOZÍ = Nadívaný jablkový kompot | DALŠÍ = Jableční polévka 2. }} {{Textinfo | TITULEK = Jableční polévka 1. | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jableční polévka 1. | PŘEDCHOZÍ = Nadívaný jablkový kompot | DALŠÍ = Jableční polévka 2. }} {{Textinfo | TITULEK = Jableční polévka 1. | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁNO = V Mladé Boleslavi: Karel Vačlena, 1883/1884, s. 74 }} {{Forma|proza}} Trochu ovesné kaše se ve vodě rozmíchá, několik míšenských jablek se rozkrájí na kousky, načež se obé ve 3 litrech vody rozmíchá, se skořicí, cukrem a citronovou korou rozvaří, sítem protlačí, pak se 122 gramy (7 loty) másla a 122 gramy opraných hrozinek chvílí povaří a na smaženou housku nalije. {{Konec formy}} lbrqd5jfpojadvn5whiuitdaxfyj7tv 0 85614 281955 2022-08-13T07:33:06Z Lenka64 2855 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jableční polévka 2. | PŘEDCHOZÍ = Jableční polévka 1. | DALŠÍ = Jablka s omáčkou 1. }} {{Textinfo | TITULEK = Jableční polévka 2. | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}}…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jableční polévka 2. | PŘEDCHOZÍ = Jableční polévka 1. | DALŠÍ = Jablka s omáčkou 1. }} {{Textinfo | TITULEK = Jableční polévka 2. | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁNO = V Mladé Boleslavi: Karel Vačlena, 1883/1884, s. 75 }} {{Forma|proza}} Oloupá a rozkrájí se několik jablek, uvaří ve dvou litrech vody se suchary, 70 gramy (4 loty) mandlí, skořicí a citronovou korou, protlačí se sítem, osladí, přilije vína, přidají dva žloutky a nalije se na smaženou housku. {{Konec formy}} 6p7oy3tfogcs13ql6mk6p4s0qpac93d 0 85615 281956 2022-08-13T07:41:30Z Lenka64 2855 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jablka s omáčkou 1. | PŘEDCHOZÍ = Jableční polévka 2. | DALŠÍ = Jablka s omáčkou 2. }} {{Textinfo | TITULEK = Jablka s omáčkou 1. | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} |…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jablka s omáčkou 1. | PŘEDCHOZÍ = Jableční polévka 2. | DALŠÍ = Jablka s omáčkou 2. }} {{Textinfo | TITULEK = Jablka s omáčkou 1. | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁNO = V Mladé Boleslavi: Karel Vačlena, 1883/1884, s. 75 }} {{Forma|proza}} Oloupaná jablka se obalí těstem a nechají hodinu ve vařící vodě. Zatím se připraví omáčka z litru mléka, 70 gr. (4 lotů) másla a tolika mouky, aby povstala dosti hustá omáčka; k ní se přidají dvě lžíce tlučeného cukru a dvě malé lžičky tlučeného zázvoru. Omáčkou se tak dlouho míchá, až se počne vařiti. {{Konec formy}} 2zucvhztal14rc6k36ub11usnp7bnfi 0 85616 281957 2022-08-13T07:43:18Z Lenka64 2855 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jablka s omáčkou 2. | PŘEDCHOZÍ = Jablka s omáčkou 1. | DALŠÍ = Jableční omáčka }} {{Textinfo | TITULEK = Jablka s omáčkou 2. | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYD…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jablka s omáčkou 2. | PŘEDCHOZÍ = Jablka s omáčkou 1. | DALŠÍ = Jableční omáčka }} {{Textinfo | TITULEK = Jablka s omáčkou 2. | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁNO = V Mladé Boleslavi: Karel Vačlena, 1883/1884, s. 75 }} {{Forma|proza}} Na půle rozkrájená jablka se vykrájejí, upekou se a žhavá lopatka tak dlouho nad nimi drží, až kůže zčervená; polijí pak omáčkou ze sklenice vína, sklenice vody a dvou lžic cukru. {{Konec formy}} ijeypfyzuurobs6qbmfzrkp9lecwmi5 0 85617 281958 2022-08-13T07:44:58Z Lenka64 2855 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jableční omáčka | PŘEDCHOZÍ = Jablka s omáčkou 2. | DALŠÍ = Jablka s krupicí }} {{Textinfo | TITULEK = Jableční omáčka | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁNO =…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jableční omáčka | PŘEDCHOZÍ = Jablka s omáčkou 2. | DALŠÍ = Jablka s krupicí }} {{Textinfo | TITULEK = Jableční omáčka | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁNO = V Mladé Boleslavi: Karel Vačlena, 1883/1884, s. 75 }} {{Forma|proza}} Oloupaná jablka se rozkrájejí na lístky, uvaří se ve stejném množství vína a vody, se solí, šťávou a korou polovice citronu, protlačí se sítem, přilije několik lžic vína s vodou; pak přidá se 105 gramů cukru a hrozinky, svaří se a přidají 3 žloutky. {{Konec formy}} nc17rhucijxwn7wva205o5smwbmi7sh 0 85618 281959 2022-08-13T08:31:14Z Lenka64 2855 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jablka s krupicí | PŘEDCHOZÍ = Jableční omáčka | DALŠÍ = Jableční knedlíčky 1. }} {{Textinfo | TITULEK = Jablka s krupicí | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁNO…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jablka s krupicí | PŘEDCHOZÍ = Jableční omáčka | DALŠÍ = Jableční knedlíčky 1. }} {{Textinfo | TITULEK = Jablka s krupicí | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁNO = V Mladé Boleslavi: Karel Vačlena, 1883/1884, s. 75-76 }} {{Forma|proza}} V litru mléka se vaří 192 gramy (11 lotů) krupice s 105 gramy (7 loty) másla; po vychladnutí se přimíchá 12 žloutků, 122 gramy (7 lotů) cukru a sníh ze 12 bílků. Na dno pomaštěné formy se uloží na polou dušená, vykrojená jablka, naplněná ovocní zavařeninou; krupice se na ně nasype, posype cukrem se skořicí a vše se spolu hodinu peče. {{Konec formy}} h428gseyj1lwl4w6tjwbqqrvdvhi9k8 0 85619 281960 2022-08-13T08:35:32Z Lenka64 2855 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jableční knedlíčky 1. | PŘEDCHOZÍ = Jablka s krupicí | DALŠÍ = Jableční knedlíčky 2. }} {{Textinfo | TITULEK = Jableční knedlíčky 1. | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jableční knedlíčky 1. | PŘEDCHOZÍ = Jablka s krupicí | DALŠÍ = Jableční knedlíčky 2. }} {{Textinfo | TITULEK = Jableční knedlíčky 1. | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁNO = V Mladé Boleslavi: Karel Vačlena, 1883/1884, s. 76 }} {{Forma|proza}} Dobrá oloupaná jablka se nakrájejí na kostky a vsypou do polévkové mísy, přidá několik utlučených, nebo drobně usekaných mandlí, o cukr otřená citronová kůra, 122 gramy hrozinek, 105 gramů (6 lotů) cukru, trochu tlučené skořice, postrouhané housky, mléka, kousek másla a několik vajec. Lžicí se krájejí malé knedlíčky, které se vaří ve slané vodě anebo na másle se usmaží. {{Konec formy}} 0o41caeqlku1liidys47eqrl4oim8mh 0 85620 281961 2022-08-13T08:44:07Z Lenka64 2855 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jableční knedlíčky 2. | PŘEDCHOZÍ = Jableční knedlíčky 1. | DALŠÍ = Jableční kaše 1. }} {{Textinfo | TITULEK = Jableční knedlíčky 2. | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5d…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jableční knedlíčky 2. | PŘEDCHOZÍ = Jableční knedlíčky 1. | DALŠÍ = Jableční kaše 1. }} {{Textinfo | TITULEK = Jableční knedlíčky 2. | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁNO = V Mladé Boleslavi: Karel Vačlena, 1883/1884, s. 76 }} {{Forma|proza}} Několik pečených jablek se protlačí sítem, kousek másla se utře s cukrem, přidají se tři žloutky, 5 sucharů, několik postrouhaných mandlí, kůra polovice citronu a sníh ze tří bílků. Knedlíčky se uvaří ve vinní polévce. {{Konec formy}} pdi5craav1a9tap7ti18wrhlgib6hhg