Wikizdroje cswikisource https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana MediaWiki 1.39.0-wmf.23 first-letter Média Speciální Diskuse Uživatel Diskuse s uživatelem Wikizdroje Diskuse k Wikizdrojům Soubor Diskuse k souboru MediaWiki Diskuse k MediaWiki Šablona Diskuse k šabloně Nápověda Diskuse k nápovědě Kategorie Diskuse ke kategorii Autor Diskuse k autorovi Edice Diskuse k edici Stránka Diskuse ke stránce Index Diskuse k indexu TimedText TimedText talk Modul Diskuse k modulu Udělátko Diskuse k udělátku Definice udělátka Diskuse k definici udělátka 100 9690 281993 279993 2022-08-14T13:20:18Z Libor Grunaw 13833 /* Ottův slovník naučný */ Bezděz wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = August | příjmení = Sedláček | Image = August Sedlacek Vilimek.jpg | datum narození = 28. srpen 1843 | místo narození = Mladá Vožice | datum úmrtí = 15. leden 1926 | místo úmrtí = Písek | popis = český historik | BiografieWiki = August Sedláček | SeznamNK = jk01110465 }} '''August Sedláček''' (1843–1926) byl český středoškolský profesor a historik. {{Více}} == Dílo == === Heraldika === * [[Českomoravská heraldika, I. část všeobecná]] (1902) upravil k vydání po smrti [[Autor:Martin Kolář|Martina Koláře]] {{Digitalizuje se|Martin Kolář, August Sedláček - Českomoravská heraldika - I. část všeobecná - 1902.pdf}} * [[Českomoravská heraldika, II. část zvláštní]] (1925) {{Digitalizuje se|August Sedláček - Českomoravská heraldika - II. část zvláštní - 1925.djvu}} === Místopis === * [[Příběnice]] (1876) * [[Rychnov nad Kněžnou]] (1871) {{Online Kramerius|nkp|67302580-d889-11dc-876f-000d606f5dc6}} === Historie === * [[Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze/Anéžka z Rozemberka|Anéžka z Rozemberka. Obrázek z XV. století]] – uveřejněno ve ''[[Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze|Sborníku historickém vydaném na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze]]'' (1883) * [[Kl. Ptolemaia Zprávy o Čechách a zemích sousedních]] (1880) {{Online Kramerius|ABA001|1248259}} === Texty ve středoškolské čítance === * [[Česká čítanka pro druhou třídu škol středních/Opatovský poklad|Opatovský poklad]] * [[Česká čítanka pro druhou třídu škol středních/Den na hradě českém před 350 lety|Den na hradě českém před 350 lety]] === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''Sčk.'' Je autorem nebo spoluautorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Abršpach|Abršpach]] (část) * [[Ottův slovník naučný/z Abršpachu|z Abršpachu]] * [[Ottův slovník naučný/Absolon z Ledské|Absolon z Ledské]] * [[Ottův slovník naučný/z Adlaru|z Adlaru]] * [[Ottův slovník naučný/Adlšpach z Damstorfu|Adlšpach z Damstorfu]] * [[Ottův slovník naučný/Ailettes|Ailettes]] * [[Ottův slovník naučný/Alběnice|Alběnice]] * [[Ottův slovník naučný/Anděl z Ronovce|Anděl z Ronovce]] * [[Ottův slovník naučný/Arcijahenství|Arcijahenství]] * [[Ottův slovník naučný/Bačkov|Bačkov]] * [[Ottův slovník naučný/Bělohrad|Bělohrad]] * [[Ottův slovník naučný/Benátky|Benátky]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Benešovici|Benešovici]] * [[Ottův slovník naučný/Bezděkov|Bezděkov]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Bezděz|Bezděz]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Bílá paní|Bílá paní]] * [[Ottův slovník naučný/z Bílé|z Bílé]] * [[Ottův slovník naučný/Bílina|Bílina]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Blatenský z Blatna|Blatenský z Blatna]] * [[Ottův slovník naučný/Blatná|Blatná]] * [[Ottův slovník naučný/Blatno|Blatno]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Bohdaneč|Bohdaneč]] * [[Ottův slovník naučný/Bolehošť|Bolehošť]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Bor (obec)|Bor (obec)]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Božejov|Božejov]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Brada|Brada]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Brandýs|Brandýs]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Branná|Branná]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Brozany|Brozany]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Březí|Březí]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Březina|Březina]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Březová|Březová]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Budeč|Budeč]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Budkovský z Budkova|Budkovský z Budkova]] * [[Ottův slovník naučný/Buštěhrad|Buštěhrad]] * [[Ottův slovník naučný/Bydžov|Bydžov]] (několik částí) * [[Ottův slovník naučný/Bystré|Bystré]] (několik částí) * [[Ottův slovník naučný/Bystřice|Bystřice]] * [[Ottův slovník naučný/Bzenský z Prorubě|Bzenský z Prorubě]] * [[Ottův slovník naučný/Cerekvice (sídla)|Cerekvice (sídla)]] (několik částí) * ''Čechy'', části [[Ottův slovník naučný/Čechy/Rozdělení Čech kmenové a krajské|Rozdělení Čech kmenové a krajské]] a [[Ottův slovník naučný/Čechy/Poměry národnostní v Čechách|Poměry národnostní v Čechách]] * [[Ottův slovník naučný/Čekan|Čekan]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Čen|Čen]] * [[Ottův slovník naučný/Černovice|Černovice]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Dětenice|Dětenice]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Děvín|Děvín]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Dohalský z Dohalic|Dohalský z Dohalic]] * [[Ottův slovník naučný/Drahan|Drahan]] * [[Ottův slovník naučný/Držemberk|Držemberk]] * [[Ottův slovník naučný/Dubá|Dubá]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Falknov|Falknov]] * [[Ottův slovník naučný/Falštein|Falštein]] * [[Ottův slovník naučný/Hamrštein|Hamrštein]] * [[Ottův slovník naučný/z Hardeka|z Hardeka]] * [[Ottův slovník naučný/Helfenburk|Helfenburk]] * [[Ottův slovník naučný/Hodějovský z Hodějova|Hodějovský z Hodějova]] * [[Ottův slovník naučný/Hostinné|Hostinné]] * [[Ottův slovník naučný/Hostouň|Hostouň]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Karyk z Řezna|Karyk z Řezna]] * [[Ottův slovník naučný/Kocour z Otína|Kocour z Otína]] * [[Ottův slovník naučný/Kocovský z Kocova|Kocovský z Kocova]] * [[Ottův slovník naučný/Koruna (obec)|Koruna (obec)]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Kotvic z Kotvic|Kotvic z Kotvic]] * [[Ottův slovník naučný/z Kravař|z Kravař]] * [[Ottův slovník naučný/Kresl z Kvaltenberka|Kresl z Kvaltenberka]] * [[Ottův slovník naučný/Lažanský|Lažanský]] * [[Ottův slovník naučný/Libice|Libice]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Lidl z Myslova|Lidl z&nbsp;Myslova]] * [[Ottův slovník naučný/Lichnice|Lichnice]] * [[Ottův slovník naučný/z Lichtemburka|z Lichtemburka]] * [[Ottův slovník naučný/Lilie|Lilie]] (část Lilie v heraldice) * [[Ottův slovník naučný/Litoborský|Litoborský]] * [[Ottův slovník naučný/z Millesima|z Millesima]] * [[Ottův slovník naučný/Mladota ze Solopisk|Mladota ze Solopisk]] * [[Ottův slovník naučný/Morávek|Morávek]] * [[Ottův slovník naučný/Myška ze Žlunic|Myška ze Žlunic]] * [[Ottův slovník naučný/Nečamský|Nečamský]] * [[Ottův slovník naučný/Orelský|Orelský]] * [[Ottův slovník naučný/Orlice|Orlice]] * [[Ottův slovník naučný/Osek|Osek]] (několik částí) * [[Ottův slovník naučný/z Paaru|z Paaru]] * [[Ottův slovník naučný/z Padařova|z Padařova]] * [[Ottův slovník naučný/Pachta|Pachta]] * [[Ottův slovník naučný/Panský|Panský]] * [[Ottův slovník naučný/Paradis|Paradis]] * [[Ottův slovník naučný/z Pardubic|z Pardubic]] * [[Ottův slovník naučný/Pardus|Pardus]] * [[Ottův slovník naučný/Pařízek z Pařízku|Pařízek z Pařízku]] * [[Ottův slovník naučný/Pátecký|Pátecký]] * [[Ottův slovník naučný/Pátek (šlechtické rody)|Pátek]] * [[Ottův slovník naučný/Pecingár z Bydžína|Pecingár z Bydžína]] * [[Ottův slovník naučný/Pechanec z Kralovic|Pechanec z Kralovic]] * [[Ottův slovník naučný/Pek z Římku|Pek z Římku]] * [[Ottův slovník naučný/Pencik|Pencik]] * [[Ottův slovník naučný/Perger|Perger]] * [[Ottův slovník naučný/Perglár|Perglár]] * [[Ottův slovník naučný/Perknovský|Perknovský]] * [[Ottův slovník naučný/Pernklo|Pernklo]] * [[Ottův slovník naučný/Pešík|Pešík]] * [[Ottův slovník naučný/Pětipeský|Pětipeský]] * [[Ottův slovník naučný/Petřek|Petřek]] * [[Ottův slovník naučný/Petržvaldský|Petržvaldský]] * [[Ottův slovník naučný/Pfefrkorn|Pfefrkorn]] * [[Ottův slovník naučný/Pichl z Pichlperka|Pichl z Pichlperka]] * [[Ottův slovník naučný/Pikhart ze Zeleného Údolí|Pikhart ze Zeleného Údolí]] * [[Ottův slovník naučný/z Pirkšteina|z Pirkšteina]] * [[Ottův slovník naučný/Písek (obce)|Písek]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Pluh z Rabšteina|Pluh z Rabšteina]] * [[Ottův slovník naučný/Počepický|Počepický]] * [[Ottův slovník naučný/Podbrdí|Podbrdí]] * [[Ottův slovník naučný/Podhradský|Podhradský]] * [[Ottův slovník naučný/Podmoklský|Podmoklský]] * [[Ottův slovník naučný/Podstatský|Podstatský]] * [[Ottův slovník naučný/Pohnan|Pohnan]] * [[Ottův slovník naučný/Pouzar|Pouzar z Michnic]] * [[Ottův slovník naučný/Pražma z Bílkova|Pražma z Bílkova]] * [[Ottův slovník naučný/z Prostiboře|z Prostiboře]] * [[Ottův slovník naučný/z Rabšteina|z Rabšteina]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Riesenburg|Riesenburg]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Rodokmen|Rodokmen]] * [[Ottův slovník naučný/Ronov|Ronov]] (několik částí) * [[Ottův slovník naučný/Ruthart|Ruthart]] * [[Ottův slovník naučný/ze Salmu|ze Salmu]] * [[Ottův slovník naučný/Sezima|Sezima]] (část Sezima z Ústí) * [[Ottův slovník naučný/Strachovský ze Strachovic|Strachovský ze Strachovic]] * [[Ottův slovník naučný/Šanovec|Šanovec]] * [[Ottův slovník naučný/Škopek z Dubé|Škopek z Dubé]] * [[Ottův slovník naučný/Štanovský|Štanovský]] * [[Ottův slovník naučný/Šváb|Šváb]] * [[Ottův slovník naučný/ze Švabenic|ze Švabenic]] * [[Ottův slovník naučný/ze Švamberka|ze Švamberka]] * [[Ottův slovník naučný/Švantle|Švantle]] * [[Ottův slovník naučný/Švihovský|Švihovský]] * [[Ottův slovník naučný/z Talmberka|z Talmberka]] * [[Ottův slovník naučný/Třebenice|Třebenice]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Ústí|Ústí]] (část) * [[Ottův slovník naučný/z Ústupenic|z Ústupenic]] * [[Ottův slovník naučný/z Vartemberka|z Vartemberka]] * [[Ottův slovník naučný/Vlastislavici|Vlastislavici]] * [[Ottův slovník naučný/Vlček z Dobré Zemice a z Hlučína|Vlček z Dobré Zemice a z Hlučína]] * [[Ottův slovník naučný/Volfingár|Volfingár]] * [[Ottův slovník naučný/Voračický|Voračický]] * [[Ottův slovník naučný/Vražda z Kunvaldu|Vražda z Kunvaldu]] * [[Ottův slovník naučný/z Vunšvic|z Vunšvic]] * [[Ottův slovník naučný/z Vysoké|z Vysoké]] * [[Ottův slovník naučný/Winkler|Winkler]] * [[Ottův slovník naučný/Zahořanský z Orlíka|Zahořanský z Orlíka]] * [[Ottův slovník naučný/Zálezský z Prostého|Zálezský z Prostého]] * [[Ottův slovník naučný/Zálezský ze Zmyslova|Zálezský ze Zmyslova]] * [[Ottův slovník naučný/Zalužanský|Zalužanský]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Zálužský z Helfenšteina|Zálužský z Helfenšteina]] * [[Ottův slovník naučný/Zálužský z Ostroskal|Zálužský z Ostroskal]] * [[Ottův slovník naučný/Zálužský z Podhoří|Zálužský z Podhoří]] * [[Ottův slovník naučný/Zhorský ze Zhoře|Zhorský]] * [[Ottův slovník naučný/Zvířetický|Zvířetický]] * [[Ottův slovník naučný/Žehušický|Žehušický]] * [[Ottův slovník naučný/ze Železnice|ze Železnice]] * [[Ottův slovník naučný/z Žirotína|z Žirotína]] * [[Ottův slovník naučný/ze Žitenic|ze Žitenic]] * [[Ottův slovník naučný/Žitínský|Žitínský]] == Díla o autorovi == * {{OSN|Sedláček|1904|pořadí=4|online=https://archive.org/stream/ottvslovnknauni16ottogoog#page/n845/mode/2up}} * [[K 80. narozeninám prof. Augusta Sedláčka]] s fotkami Jos. Skalického (23.8.1923) {{Online Kramerius|mzk|69d55050-c2a4-11e4-837c-001018b5eb5c}} [[Kategorie:Čeští historikové]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] [[Kategorie:Heraldici]] nkg342pgtwfhvhb3sfmyqgeuyqsctwh 0 26506 281994 61972 2022-08-14T14:07:02Z Danny B. 31 - prázdné parametry {{Textinfo}}; unifikace hodnoty parametru licence; kosmetické úpravy wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté | AUTOR = Bohumír Šmeral | ČÁST = IV. Sociální demokracie a náboženství | PŘEDCHOZÍ = III. | DALŠÍ = V. }} {{Textinfo | TITULEK = IV. Sociální demokracie a náboženství | AUTOR = [[Autor:Bohumír Šmeral|Bohumír Šmeral]] | ZDROJ = [http://books.google.com/books?id=hmEoAAAAYAAJ Google Books] (plný text přístupný pouze z USA) | VYDÁNO = Praha: Nákladem tiskového výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické (časopis »Zář«), 1906. s. 42 - 55. | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} Malé dítě, když si hraje s panenkou, nazývá ji určitým jménem, kolébá ji, uspává, dává jí jíst, konejší ji, aby neplakala. Vše to nedělá dítě nějak obrazně. Ono při svém dětinsky nevyvinutém rozumu, ve své dětinské fantasii považuje dřevěnou loutku za věc {{Prostrkaně|živou}}, která stejně tak žije, cítí radost, žalost jako ono samo. Na stejném stupni, jako dítě v dětinském svém věku, na úsvitě kultury nacházejí se celí národové. Také oni nedovedou si {{Prostrkaně|rozumem}} vysvětlit zjevy, které kolem sebe vidí, a tak na pomoc béřou sobě svou obrazotvornost, fantasii. Tak jako dítě loutku, považuje divoch na nejnižším stupni vše, co je kolem něho, za bytosti živé, jemu podobné. Strom, v jehož stínu usedá, potůček, který bublá u jeho nohou, vrch, který před ním se týčí, slunce, měsíc, hvězdy, vše to považuje za živoucí bytosti, které podobně jako on svojí vůli určují své jednání. A poněvadž ví ze zkušenosti, že mnohé z těchto zjevů mohou vyvinout mnohem větší účinky než omezená jeho lidská síla, považuje je za bytosti {{Prostrkaně|vyšší}} než je sám. Poněvadž pak ví, že mohou mu prospívat i škodit — slunce svými jasnými paprsky zapuzuje strastnou dobu deštů, ale zase nesnesitelným žárem proměňuje v poušť kraj, v kterém on žije — cítí se od nich odvislým. Soudě na jejich povahu podle povahy své myslí, že možno prosbami i dary získat jejich přízeň, nesprávným jednáním vyvolat jejich nevoli a pomstu — bojí se jich, modli se k nim, přináší jim oběti. Tak vzniká v lidstvu prvý, nejnižší stupeň náboženských představ, stupeň, na němž divošský člověk vše, co kolem sebe vidí, považuje za bytosti živé, a pokud jest od nich odvislým, za bytosti vyšší než je sám, za {{Prostrkaně|bohy}}. Na tomto stupni jest člověku bohem zrovna tak strom, jako vrch, jako řeka, jako slunce, měsíc, hvězdy. Člověk má mnoho bohů, proto nazýváme tyto náboženské soustavy {{Prostrkaně|mnohobožstvím}} (polytheismem); považuje tělesné, hmotné předměty přírody samé za bohy a proto tento druh mnohobožstvi nazýváme na rozdíl od mnohobožství duchového {{Prostrkaně|fetišismem}}. Fetišismus jest druh náboženství, kterým {{Prostrkaně|všichni}} národové prošli. Národové dnes t. zv. kulturní prožili ho u kolébky své kultury, národové barbarští (černoši v Africe) žijí v něm do dnes. Už na tomto nejnižším stupni můžeme posoudit správnost slov, jimiž starý římský básník Lukrecius charakterisoval vznik náboženských představ: »Primus in orbe timor fecit deos« — »první na světě stvořil bohy strach« (vlastně strach a {{Prostrkaně|nevědomost}}). Druhý, vyšší druh náboženských soustav jest {{Prostrkaně|náboženství duchové}}. Člověk na tomto stupni nevěří více, že by {{Prostrkaně|hmota}} přírodních předmětů — strom, vrch, pramen, slunce atd. — byla bohem, domnívá se však, že ona jest útulkem, ve kterám bůh, jehož si přodstavuje jako duchovou, eterickou bytost, je skryt. Jak vznikla v člověku představa o duši, o duchu? »Idei {{Prostrkaně|duše}}, kterouž mají plemena nekulturní a kteráž je základem jejich náboženství, není nám nesnadno porozuměti, dovedeme-li se vmysliti v jejich postavení, kdy neznají ani samých prapočátků vědění a pokoušejí se pochopiti význam života z toho, co jim smysly o něm hlásají. Veliká otázka, jež se sama vnucuje jejich duším, jest otázka, {{Prostrkaně|co že jest život}}? Osoba, která před několika málo hodinami chodila a mluvila, majíc všechny své smysly v činnosti, upadá nehybná a bezvědomá v hluboký {{Prostrkaně|spánek}}, aby se po chvíli probudila s obnovenou svěžesti a silou. Za jiných okolností život přestává {{Prostrkaně|úplněji}}, když člověk je omráčen anabo upadá do mdlob anebo ztrnutí, kde se zdá, že tlukot srdce a dýchání přestalo, a tělo, ležící na smrt bledé a necitelné nemůže býti přivedeno k probuzení. Tento stav může potrvati po minuty neb hodiny, ba i dokonce dny, a přece po všem tom člověk jím stižený zase obživne. Barbaři jsou náchylní věřiti, že člověk takový {{Prostrkaně|na chvíli zemřel, ale duše jeho že se zase vrátila}}. Pociťují velikou nesnáz při rozeznání skutečné smrti a takovýchto mdlob. Mluvívají k mrtvole, pokoušívají se ji zbuditi, ano ji krmiti, a teprve, když se počíná rozkládati a musí býti odstraněna od bytostí živoucích jsou konečně přesvědčeni, že život odešel, aby se nevrátil. A co pak je to, co takto odchází a se vrací ve spánku, mdlobách a ve smrti? Filosofujícímu divochu se zdá, že lze na otázku tuto odpověděti samozřejmým svědectvím vlastních smyslů. {{Prostrkaně|Když spící procitne ze sna, věří, že byl opravdu jaksi pryč, aneb že jiní lidé k němu přišli}}. Ježto však ze zkušeností je známo, že {{Prostrkaně|těla}} lidí nevycházejí na takové vycházky, přirozený výklad jest ten, že živoucí »já« neboli {{Prostrkaně|duše}} každého člověka {{Prostrkaně|jest jeho přeludem nebo podobou, která může vycházeti z jeho těla a viděti a býti sama viděna ve snách}}. I lidé bdící za bílého světla denního vídívají někdy tyto lidské přeludy v tak zvaných viděních nebo {{Prostrkaně|halucinacích}}. Dále jsou vedeni věřiti, že duše neumírá s tělem, nýbrž dále žije, když byla tělo opustila, neboť ačkoliv člověk je mrtev a pohřben, jeho podoba — {{Prostrkaně|přelud}} dále se objevuje pozůstalým ve {{Prostrkaně|snech a viděních}}. Že lidé mají takové nehmotné podoby jim samým náležející, že také jinak dosvědčeno divošskému filosofu, jenž pozoroval jejich {{Prostrkaně|odrazy v tiché vodě}} nebo jejich stíny za nimi jdoucí, mizející na chvíli z dohledu, aby se hned objevily někde jinde, kdežto nčkdy na okamžik viděl jejich {{Prostrkaně|živoucí dech}} jakožto mdlý {{Prostrkaně|obláček}}, jenž sice mizí, ač člověk může přece cítiti, že dále trvá. Zde pak máme v několika slovech barbarskou theorii o duši, v níž pojmy {{Prostrkaně|život, duch, dech, stín, odraz, sen, vidění}} se stýkají a vzájemně se vysvětlují takovým jakýmsi nejasným, zmateným způsobem, jak se tím nevyškolený rozum spokojuje.« (Tylor »Úvod do studia člověka a civilisace.«) Že vývoj náboženských představ bral se tímto směrem, dokazuje ta okolnost, že podobně jako s fetišismem také s {{Prostrkaně|duchovým náboženstvím}} setkáváme se u {{Prostrkaně|všech národů}}, u divokých dnes, u dnešních národů civilisovaných před tisíci lety. Takovým způsobem docházejí národové od mnohobožství feíišistického k {{Prostrkaně|mnohobožství duchovému}}. Jakmile sem dojdou, tu jest pak jen otázkou času, kdy, podobně jako ve své lidské společnosti začali uznávat osoby nadřízené a podřízené a nejvyššího vládce, krále, takto rozdělí ve fantasii i svět svých duchů a celému množství duchů podřízených, v čelo postaví bytost nejvyšší, nejmocnější — {{Prostrkaně|jediného boha}}. Z polytheismu (nejprve u židů, pak v křesťanství, konečně v islámu) vzniká {{Prostrkaně|jednobožství, monotheismus}}. Jak vidět, vzniká náboženství za daných podmínek, za daných hospodářských a kulturních poměrů u národů přirozeně a proto nutně. Sociální demokracie jakožto strana, jejíž program jest vlastně vyjádřením dějinných zákonů, jest si toho vědoma. Ví, že náboženství nedá se oddekretovat ze srdcí lidí, dokud tito nedospěli na výši čisté rozumového, empirického vzdělání, jednoduše nějakým prohlášením zákona. Ve francouzské revoluci byl náboženský bůh slavnostně sesazen s trůnu a na jeho místo dosazena bohyně Rozumu a přece o sto let později byl katolicismus tam mocnější, než kdy jindy. »Náboženství není nic jiného než fantastický odraz, jímž odrážejí se v hlavách lidí ony {{Prostrkaně|vnější moci}}, které ovládají každodenní jejich život, odraz, při němž pozemské moci nabývají formy {{Prostrkaně|nadzemských}}.« Tento názor Engelsův (»Antidühring«) vyjadřuje i dnes {{Prostrkaně|stanovisko sociální demokracie}}, která jakožto politická strana není stranou protináboženskou, nežádá, aby stát nějak vystupoval proti náboženskému cítění nebo omezoval jeho volnost. Naopak, sociální demokracie jest i v ohledu náboženském stranou krajně snášelívou, respektuje {{Prostrkaně|každé}} přesvědčení, je-li opravdovým, a tedy i přesvědčení náboženské. Ví, že přímou protináboženskou agitací mohou sice být odvráceni od náboženského nazírání {{Prostrkaně|jednotlivci}}, ale nikoliv {{Prostrkaně|massy}}. A i u těch, kteří sagitováni byvše odvrátí se od náboženství, aniž by rozumové jejich vzdělání bylo tak hluboké, aby jasně prohlédali záhady přírodního i společenského života, atheismus jest pak zrovna tak jen {{Prostrkaně|dogmatem, vírou}}, jako byla víra náboženská. Jen {{Prostrkaně|postupem vědy a vážným rozšiřováním vědeckých poznatků mezi široké vrstvy lidu}} budou ztrácet náboženské illuse stále více přívrženců. Rozšíření světla vědeckého poznání mezi širokými vrstvami obyvatelstva ovšem podmíněno je jejich {{Prostrkaně|hospodářskou a politickou svobodou}}. Kdežto tedy agitace svobodných myslitelů {{Prostrkaně|pro vystupování z církve}} může se dodělat jen omezených výsledků, úplně překonány budou náboženské illuse teprve tehdy, až provedeno bude {{Prostrkaně|sespolečnění výrobních prostředků}}. »Podmínkou bezprostředních poměrů nadvlády a poroby jest nízký stupeň vývoje výrobních sil práce a následek toho omezené poměry lidí při výrobě hmotných statků k jejich životu sloužících, tedy poměry mezi lidmi navzájem a mezi lidmi a přírodou. {{Prostrkaně|Náboženský odlesk skutečného světa může vůbec jen zmizet}}, jakmile poměry praktického, výrobního, každodenního života lidí stanou se každému {{Prostrkaně|průzračnými}} tím, že bude {{Prostrkaně|rozumně upraven poměr člověka ku člověku a člověka ku přírodě}}. Tvar společenského, životního procesu, to jest procesu výroby hmotných statků odhalí svůj mystický, mlhový závoj jen tehdy, když jako výsledek vůle dobrovolně ve společnost sdružených lidí bude stát pod jejich vědomou, plánovitou kontrolou.« (Marx, Kapitál I., 48.) »Méšťácké národní hospodářství,« praví případně Engels, »nemůže ani zamezit krisím, ani chránit jednotlivé kapitalisty před ztrátami, dluhy a bankrotem, ani jednotlivé dělníky před nezaměstnáností a bídou. Stále ještě platí: {{Prostrkaně|Člověk míní a bůh, t. j. cizi vláda kapitalistických výrobních řádů, mění. Pouhé poznání}}, a i kdyby šlo dále a hlouběji než měštácké národohospodářství, {{Prostrkaně|nestačí}}, aby společenské moci ujaly se vlády nad společností. K tomu jest potřebí společenského {{Prostrkaně|činu}}. Až ten bude {{Prostrkaně|vykonán}}, až společnost přejmouc vlastnictví a plánovitě užívajíc výrobních prostředků sebe samu a všechny své členy vysvobodí z poroby, v níž jsou ještě drženi výrobními prostředky, které sice sami vyrábějí, ale které stojí proti nim jako mnohem silnější cizí moc - {{Prostrkaně|když tedy člověk nebude pouze myslit, nýbrž také rozhodovat, pak teprve zmizí poslední moc, která se ještě dnes odráží v náboženství a tím zmizí také náboženský odraz sám}}, z toho jednoduchého důvodu, poněvadž potom nic nebude, co by se v něm odráželo.« Jestli sociální demokracie jakožto politická strana {{Prostrkaně|nevystupuje proti náboženství}}, rozumí se samo sebou, že nevystupuje také proti {{Prostrkaně|křesťanskému náboženství}}. Ovšem že máme tu na mysli pravé křesťanství a nikoliv to zfalšované učení, které káží ti, kteří dnes z Kristovy nauky udělali si výnosný obchod. Proti pravému křesťanství naopak musí mít a má sociální demokracie {{Prostrkaně|největší úctu a vážnost}}. Vždyť vznešené zásady Kristovy tolik mají příbuzného se zásadami socialismu a třebaže jiným berou se směrem, stejný jako socialismus sledují cíl, cíl, jímž jest {{Prostrkaně|rovnost, bratrství a spravedlnost pro všechny}}. Také křesťanství jako každé jiné náboženství vzniklo zcela {{Prostrkaně|přirozeným}} způsobem, a máme-li {{Prostrkaně|vystihnout jeho ducha a jeho účel}}, musíme si být jasni o podmínkách, za jakých vzniklo a mohlo se rozšířit. Před více než 19 sty lety, když Kristus chodil po nivách galilejských a hlásal chudému lidu israelskému slova útěchy, byl celý tehdy známý svět politicky pod mocí veliké říše římské. Římané byli kmenem, který usadil se asi v 7. století před naším letopočtem ve střední Itálii, tam, kde je dnes město Řím. Svoje území ponenáhlu rozšířili po celé Itálii. Byl to původně pilný a zdatný národ {{Prostrkaně|malorolníků}}. Majetek byl mezi nimi rovnoměrně rozdělen, nebylo mezi nimi zvlášť mocných velkostatkářů, každý římský občan byl vlastníkem rolnického statku střední velikosti, na kterém pracoval a který úplně stačil k jeho výživě. Bylo jen přirozené, že lid tak zdravých sociálních řádů nestrpěl nad sebou nadvládu králů, kteří původně mu vládli. Již sedmého svého krále, Tarkvinia Zpupného, Římané násilím vyhnali a prohlásili svůj stát {{Prostrkaně|svobodnou, demokratickou republikou}}. Ale urovnané tyto poměry v římské republice netrvaly dlouho. Republika, mladá a silná uvnitř, vydala se na dráhu {{Prostrkaně|zahraničních výbojů}}, a to bylo její zhoubou. Legie římského vojska vítězně procházely cizí kraje, dobývaly jednu provincii za druhou, ale tyto úspěchy byly těžkou pohromou pro vnitřní poměry říše. Římští sedláci, základ státu, museli táhnout do války, pole jejích ležela a pustla. Při tom daně na válečné účely zvyšovány. {{Prostrkaně|Střední stav selský stále více chudl}}. Zatím v dobytých provinciích odnímány přemoženému obyvatelstvu jeho pozemky, ukořistěny tam obrovské poklady. Ale z toho nic nedostalo se prostému občanstvu: i dobytou půdu i kořisť dělili mezi sebe pouze nejvyšší důstojníci vojska a úředníci. Tak vytvořila se mocná, bohatá kasta úřednická a vojenské šlechty, optimáti, která skoupila pak v exekučních dražbách ponenáhlu i statky ožebračených rolníků, z nichž se stali úplně nemajetní {{Prostrkaně|proletáři}}. Na obrovských velkostatcích, latifundiích optimátů pracovaly tisíce {{Prostrkaně|otroků}} nachytaných ve válce, kteří nebyli považováni za více než zvěř, kteří byli prodáváni na trhu, které pán beztrestně mohl týrat i zabít, ano, jimiž krmili velmoži ryby ve svém rybníce, považujíce rybu lidským masem živenou za zvlášť dobré chuti. Zatím co {{Prostrkaně|od první války punské}} (asi roku 250 před Kristem) v rukou ne četné kasty boháčů úžasnou rychlostí množilo se bohatství, nádhera, rozmařilost, zhýralost, v Římě a ostatních městech hromadily se černé massy politicky svobodného sice, hlasovacím právem nadaného, ale nevzdělaného, hladovícího, úplatného proletariátu. Za »chléb a hry« prodávaly se tyto pokleslé vrstvy, korrupce, zmatky ve státě stále rostly, až konečné změněné sociální poměry došly výrazu i ve změně politických řádů: {{Prostrkaně|právě třicet let před křesťanským letopočtem státním převratem republika zrušena a prohlášeno císařství}}. Jaké poměry byly v této době v Itálii, kde od válek punských vyvinul se jistý druh kapitalismu, o tom si učiníme představu, když vzpomeneme, že už r. 133 př.Kr. tribuni lidu bratří {{Prostrkaně|Grakchové}} viděli se nuceni podávat v zákonodárném sboru {{Prostrkaně|agrárně socialistický}} návrh, že nikdo nesmí míti více polí než 500 jiter a nejvýš pro dva syny po 250 jitrech, kdo má větší majetek, tomu že ho má stát {{Prostrkaně|vyvlastnit}} a půdu takto nabytou {{Prostrkaně|rozdělit a pronajat za mírný poplatek chudým občanům}}. Zevním podnětem k tomuto návrhu bylo {{Prostrkaně|povstání otroků}} na Sicílii pod vedením Syřana Euna. V téže době zemřel v Malé Asii bohatý král pergamský {{Prostrkaně|Atallos}}, jenž své jmění odkázal římskému státu. Grakchové navrhovali, aby jeho majetek byl rozdán novým sedlákům, aby se mohli na svých statcích zařídit. Oba Grakchové ovšem odpykali svou radikálnost životem — byli od optimátů zavražděni. O 50 let později, r. 73 př. Kr. vypuklo v {{Prostrkaně|Itálii povstání}} 120.000 {{Prostrkaně|otroků}} pod Spartakem. Jen s největší námahou podařilo se Římanům tuto vzpouru zdolat. Hrozná ovšem byla také jejich pomsta. Celá silnice od Říma až do Tarentu na jižním cípu Itálie po obou stranách poseta byla kříži, na nichž tisíce účastníků povstání životem pykalo za svou opovážlivost. V toto době zároveň v Římě chvatně mizela víra ve staré bohy. Římští boháči již dávno proniknuti byli filosofickou skepsí a nevěřili v nic. Prostí muži z lidu, kteří nejdéle lpěli na starých tradicích, na vojně byli nuceni procházet nejrůznější kraje, poznali náboženství celé řady národů, beztrestně na komando bořili svatyně bohů – jaký div, že vše to nezůstalo bez vlivu na jejich vlastní smýšlení. Víra ve staré, pohanské bohy vyprchala ze srdcí, ale jejich nevzdělanost a zoufalství potřebovaly víry. A nové náboženství, jemuž takto připraveno místo, přišlo. Jestli krutě potlačován a k zoufalství doháněn byl uchvatiteli moci svobodný, politickými právy nadaný {{Prostrkaně|římský}} lid v Itálii, oč horší byly ještě poměry v provinciích vydobytých, mezi cizími, porobenými – jak Římané říkali – barbarskými národy! Zde zpupná ruka vítěze doléhala na lid mnohonásobnou tíží. Jedním z takových porobených národů byl {{Prostrkaně|národ israelský}}. Národ, který měl za sebou slavnou minulost, národ, jenž ve velkém sebevědomí považoval se za »bohem vyvolený«, ten nyní úpěl pod krutostí římského násilí. V každém národě oloupeném o samostatnost, o svobodu, v každém národě potlačeném čas od času vyvstávají muži, filosofové, básníci, kteří uhnětenému lidu hlásají útěchu, dodávají naději, důvěru v lepší příští. To byli u Židů {{Prostrkaně|proroci}}, původcové {{Prostrkaně|idey mesiášské}}, víry v příchod {{Prostrkaně|vykupitele}}. Že Israelité skutečně představovali si »{{Prostrkaně|mesiáše}}« jakožto muže, který {{Prostrkaně|porazí Římany a vysvobodí je z římského politického jha}}, vidno z toho, že věřili, že bude potomkem královské dynastie Davidovy, že přijde jako vojenský vůdce v oslňující nádheře a moci, a když stál před nimi prostý syn chudého nazaretského tesaře, právě oficielní vykladači židovské náboženské moudrosti, zákonníci a farizeové – jak bible praví – »nepoznali ho«. V tomto ovzduší vyrůstal {{Prostrkaně|Kristus}}. Prostý syn chudé nazaretské rodiny ssál do sebe od mládí žal, bolest i touhu svého lidu. Pronikavý jeho duch, bohatá fantasie, vřelá láska k spolubližním, vyvinutý smysl pro spravedlnost hnaly ho, aby postavil se do služeb národa, aby přispěl k jeho vysvobození z poddanství. Ale na násilné poražení moci římské chudý, úplně bez prostředků osaměle stojící snílek nemohl ani pomysliti. A tak, když procházel se po tichých březích Jordánu, vyrostla v jeho snech soustava vznešených zásad: Když z krve a meče nemůže se zrodit svoboda lidu, musí se zrodit ze {{Prostrkaně|srdcí lidských}}; lidé {{Prostrkaně|poučováním}} musejí být získáni pro {{Prostrkaně|sociální spravedlnost, rovnost a bratrství}}. Kristova nauka byla reakcí a protestem proti {{Prostrkaně|nespravedlivým tehdejším sociálním poměrům}}, Kristovo učení je v prvé řadě učením sociálním. Náboženského roucha užíval Kristus jen proto, aby své zásady učinil prostému lidu srozumitelnějšími a přístupnějšími. Kdyby Kristus jenom náboženská dogmata hlásal, nebyl by býval umřel na kříži — vždyť Římané byli k náboženství všech podmaněných národů nanejvýš snášenlivými, starajíce se pouze o to, aby v pořádku dostávali své daně a poplatky — ale takto žalovali na něj zákonníci a farizeové, když stál před římským místodržicím Pontiem Pilátem: {{Prostrkaně|»Svádí a bouří lid! Říká, že se nemá platit daň císaři a proto hoden jest smrti!« A proto, jako sociální nespokojenec, jako sociální revolucionář byl Kristus souzen a odsouzen.}} Stačí, když uvedeme tuto podle bible některé výroky Kristovy, aby o {{Prostrkaně|sociálním}} rázu jeho učení nebylo nejmenší pochyby: »Všichni lidé jsou synové jednoho otce a proto všichni jsou bratři.« »Neshromažďujte pokladů na zemi, které mol a rez kazí a které zloděj může ukrásti. Neboť kde je poklad váš, tam je i srdce vaše. Nelze najednou dvěma pánům sloužiti, nelze najednou bohu sloužiti a mamonu.« (Mat VI., 19—24.) »Běda vám, bohatí, neboť vy již máte potěšení svoje. Běda vám, kteří jste nasyceni, nebo lačněti budete. Běda vám, kteří se nyní smějete, neboť kvíliti a plakati budete.« (Lukáš, VI., 23, 24). Nezapomenutelna jsou dvě podobenství: o muži, který chce rozšiřovati své stodoly, aby mohl v požitcích žíři (Lukáš, XII., 16) a o boháči, který se šatil v šarlach, žil každý den skvostně a chudém lazaru, jenž sbíral drobty vyhazované psům s jeho stolu (Lukáš, XVI., 19). Ta slova o bohatých byla plamenem vzpoury litým do srdcí chudých rybářů a venkovanů. V stejném smyslu mluví Kristus k bohatému mládenci: »Chceš-li dokonalým býti, jdi, rozdej vše co máš a dej chudým.« (Matouš, XIX., 21.) »Amen, amen pravím vám: spíše projde velbloud uchem jehly než boháč dostane se do království nebeského.« (Matouš, XIX., 23 a 24.) Že čistě sociální smysl mělo učení Kristovo vidíme z toho, že tak chápali je také {{Prostrkaně|první křesťané}}, kteří slyšeli jeho slova z jeho vlastních úst. Ti {{Prostrkaně|žili}} podle zásad bratrství, svornosti a spravedlnosti. {{Prostrkaně|Všechen majetek měli společný.}} A i když už {{Prostrkaně|církev}} se zvrhla, když uzavřevši mír se světskou mocí římskou, od které první křesťané (mučeníci) tak krutě byli pronásledováni, {{Prostrkaně|zapřela ducha Kristova}} a za ústupky světské zaprodala se do {{Prostrkaně|služeb státu}}, ještě tehdy sociální idea komunismu udržovala se ve víře v tisícileté příští pozemské říši pokoje a blaženosti ({{Prostrkaně|chiliasmus}}). Prostý čtenář bible na prvý pohled sezná, že prvé křestanství bylo něčím docela jiným než zač vydávají dnes učení Kristovo papež, kardinálové, arcibiskupové, biskupové, preláti, kanovníci, faráři a ostatní představitelé oficielní církve. Že bylo v podstatě {{Prostrkaně|sociálním učením rovnosti a spravedlnosti}}. V tomto smyslu jest sociální demokracie Kristu nekonečně bližší než všechny církve, ona po jiných, moderní době uzpůsobených cestách uskutečňuje tentýž ideál, o němž Kristus snil v údolí Jordánu a jejž hlásal tisícům chudého israelského lidu na březích jezera Getsemanského. Není tedy sociální demokracie ani stranou protináboženskou ani stranou protikřesťanskou – její program (čl. 8) vyslovuje určité požadavky: {{Prostrkaně|Prohlášení náboženství za věc soukromou a oddělení církve od státu. Prohlášeni církevních a náboženských společností za soukromá sdružení, spravující své záležitosti samostatně; povinný sňatek občanský.}} Zásada {{Prostrkaně|odloučení církve od státu}} jest zásadou naprosto {{Prostrkaně|spravedlivou}}, jest zásadou plně odpovídající {{Prostrkaně|duchu pravého křesťanství}}. Ona znamená, že stát má být úplně svobodným od církve, církev svobodná od státu. I pro stát i pro náboženství byl by tento stav výhodou. Stát nemá s náboženstvím co dělat. Jeho úkolem je, aby se staral o {{Prostrkaně|pozemský}} život, o {{Prostrkaně|pozemské}} blaho svých příslušníků. On se má starat stejně o katolíky, o evangelíky, o židy jako o osoby bez konfesse — on má být {{Prostrkaně|mezináboženský}}. Státní, zemské, obecní peníze sebrány jsou z peněz {{Prostrkaně|všech}} občanů a proto stát není oprávněn, aby zvlášť podporoval z nich podniky {{Prostrkaně|jednotlivého}} náboženského vyznání, na příklad, aby z veřejných prostředků doplňoval platy katolických kněží, stavěl kostely a p. Stát učiní své povinnosti vůči náboženským vyznáním zadost, když poskytne všem {{Prostrkaně|úplnou svobodu}}. Nechť ti, kdož nemohou bez náboženských úkonů žíti, mají úplně volné právo sdružovat se ve {{Prostrkaně|spolky, náboženské obce}}, jejichž účelem právě jest pěstovat náboženské úkony. Ovšem, když bude chtít taková náboženská obec kostel, kněze, pak {{Prostrkaně|ať si ho zaplatí z peněz svých vlastních dobrovolných členů}}, tak, jako si každý člověk musí platit svého krejčího, pekaře, a nechť nežádá, aby stát to platil i z peněz občanů, kteří mají přesvědčení třeba úplně opačné. I pro církev byl by tento stav výhodným. Ona by sice nemohla, jako nyní, žádat od státu, aby platil její kněze a aby dokonce ještě {{Prostrkaně|zvýšil jim kongruu}}. Nemohla by žádat, aby stát chránil ji pomocí {{Prostrkaně|krutých ustanovení trestního zákona o rušení náboženství a urážce církve}}. Ale má toho všeho církev potřebí? Což nemohlo by náboženství Kristovo, náboženství chudoby a lásky existovat, kdyby nepomáhaly ho udržovat státní peníze a státní zákony, kdyby lidé k němu nebyli donucováni pomocí trestů, četníkú, soudů a kriminálů? Když Kristus založil církev, zdaž tu byla církev spojena se státní mocí? Naopak. Dokud křesťanství bylo skutečně křesťanstvím, dokud Kristovo učení bratrství, lásky a rovnosti nebylo zfalšováno, byli křesťané od státní moci krutě pronásledováni, jako zločinci museli se skrývat v podzemních katakombách, byli vráženi na kůly, obléváni smůlou, zapalováni jako živé pochodně, vrháni dravým šelmám na pospas. Za jak šťastné byli by se první křesťané považovali, kdyby byla bývala uznána pro ně zásada, že {{Prostrkaně|církev a stát mají být navzájem od sebe nezávislí}}, svobodní, že náboženství je věcí soukromou! Ta doba, kdy církev, pronásledovaná státní mocí, nosila trnovou korunu mučenictví, byla nejslavnější dobou křesťanství. Smír se státem, spolek se státem mohla církev učinit teprve tehdy, {{Prostrkaně|když zapřela a zradila svého vlastního zakladatele, Ježíše Krista}}. Stát nedává církvi své peníze, nedává jí ochranu svých četníků, soudů a věznic zadarmo. {{Prostrkaně|Církev musí se za to ponížit na jeho služku, na obstaravatelku zájmů té třídy, která uchvátila ve státě moc.}} Místo aby probouzela v lidu touhu po spravedlnosti, rovnosti a bratrství jako to Kristus činil, musí mu lhát, že dnešní společenský pořádek je jedině možným a nezměnitelnou vůlí boží na věky zřízeným, musí lid vychovávat v slepé úctě před autoritami a tak udržovat jeho poddanství. Nač je toho všeho církvi třeba? Policejní ochrany státu nepotřebuje, věří li Kristovi, který prohlásil, že ani brány pekelné ji nepřemohou. Státních peněz nepotřebuje, věří-li tomu, jenž blahoslavil chudobu, jenž zatracoval bohatství a sám neměl, kam by hlavy položil. Ostatně církev dnes má tak ohromné jmění, že hmotné podpory státu naproste může postrádati. Kdyby se církev odloučila od státu, kdyby se postavila na vlastní nohy, nemusela by státu dělat pochopské služby, nemusela by proti duchu pravého křesťanství za každou cenu schvalovat dnešní nespravedlivé řády, nemusela by žehnat válečnému vraždění atd. {{Prostrkaně|Oč více než dnes mohla by se pak církev přiblížit k srdci lidu?}} Ale to právě nechtějí ti, kteří dnes v církvi vládnou. Arcibiskupové, biskupové, kanovníci, preláti, vikáři, faráři, kaplani — těm se dnes nejedná více o Krista, těm se dnes nejedná více o křesťanskou víru. {{Prostrkaně|Jejich břicho a jejich kapsy, touha po moci, přepychu a požitkářství}} jsou jim jediným vodítkem a poněvadž stát íyto jejich touhy ukojuje, {{Prostrkaně|proto zrazují mu lid, zrazují mu náboženství, zrazují mu Krista}}. To dávno už nejsou představitelé náboženství, jsou to bojovní vůdcové '''klerikalismu''', jehož účelem je zneužívat náboženství k nepoctivým účelům. A proti {{Prostrkaně|klerikalismu}} ovšem sociální demokracie, která pro každé opravdové náboženské přesvědčení má snášelivost a úctu, {{Prostrkaně|vede nesmiřitelný boj na život a na smrt}}. {{Konec formy}} 8b1bdow1z7wsl3yrdy6g8ot67jibz9b 0 26522 281996 62009 2022-08-14T14:07:09Z Danny B. 31 - prázdné parametry {{Textinfo}}; unifikace hodnoty parametru licence; kosmetické úpravy wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté | AUTOR = Bohumír Šmeral | ČÁST = VI. Sociální demokracie, národnost a mezinárodnost | PŘEDCHOZÍ = V. | DALŠÍ = VII. }} {{Textinfo | TITULEK = VI. Sociální demokracie, národnost a mezinárodnost | AUTOR = [[Autor:Bohumír Šmeral|Bohumír Šmeral]] | ZDROJ = [http://books.google.com/books?id=hmEoAAAAYAAJ Google Books] (plný text přístupný pouze z USA) | VYDÁNO = Praha: Nákladem tiskového výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické (časopis »Zář«), 1906. s. 68 - 77. | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} Sociální demokracie je stranou {{Prostrkaně|mezinárodní}}. To neznamená, že by byla {{Prostrkaně|protinárodní}} nebo {{Prostrkaně|beznárodní}}. Proč musí býti třídní dělnická strana zbudována na podkladě mezinárodnosti? Jednoduše proto, že také {{Prostrkaně|kapitalismus}}, jehož povalení je jejím cílem, jest mezinárodní. Viděli jsme, že kapitalismus na svém pochodu nedává se nikde zadržet žádnou hranicí národů a států. Do všech zemí vítězně vniká, všude vyvolává stejné účinky: rozkládá společnost na dvě příkře proti sobě stojící třídy, zatím co v rukou několika málo jednotlivců hromadí ohromná bohatství, nejširší vrstvy lidu sráží do propasti bídy. Všude kapitalismus vyvolává hromadnou nezaměstnanost, krise, všude tvoří kartely a trusty, všude připravuje přechod k socialistické společnosti. V jednom ohledu jest kapitál »vlasteneckým«: když jest ještě slabým a když může dobře používat vlastenectví za reklamu. Tu se obléká do červenobílých barev, tu volá ke konsumentům: »Svůj k svému!« Ale už v této době ani mu nenapadne, aby se staral o vlastenecké zásady tam, kde jde o poměr k dělnictvu. Nejzažranější německonacionální fabrikant beze všeho zaměstnává české dělníky, když tito pracují o šesták laciněji, a stejně český fabrikant neváhal by ani okamžik propustit českého dělníka, kdyby našel za něj lacinější pracovní sílu. Neuloží český vlastenecký kapitalista beze všeho své peníze ve vysloveně německém podniku, když bude mít jistotu, že tam dostane na akcii o pět procent větší dividendu? A nebude za stejných okolností německo-nacionální měšťák ochotně podporovat svým kapitálem »český« podnik? Dělník je stejně vydírán ve fabrice, ať tato náleží Čechoví nebo Němci, křesťanovi nebo židovi. Je samozřejmo, že proti mezinárodní solidaritě vyssavatelů může se třída dělnická s úspěchem bránit jenom tehdy, {{Prostrkaně|když bude také mezinárodně sjednocená}}. V tom smyslu rozuměti jest Marxovu heslu: »Proletáři všech zemí, spojte se!«, v tom smyslu rozuměti dlužno mezinárodnosti sociální demokracie. Sociálně demokratické hnutí jest mezinárodní, poněvadž pracující třídy všech národů mají společné zájmy, společného nepřítele a proto společně musejí vésti proti němu třídní boj. Kde je tu však řečeno, že by mezinárodnost byla popíráním národnosti? Naopak, ona jest nejvyšším, nejušlechtilejším výrazem národnostního smýšlení. Kdo jest to národ? Jest národem několik fabrikantů, velkostatkářů, advokátů a úředníků, které zastupuje buržoasie, {{Prostrkaně|nebo jsou národem nekonečné řady pracujícího, chudého obyvatelstva}}, o jehož zájmy se stará sociální demokracie? Ne malá menšina boháčů, všechen {{Prostrkaně|lid}} je národem, a strana, která hájí práva a zájmy lidu, ta jest ve skutečnosti stranou {{Prostrkaně|nejnárodnější, nejvlastenečtější}}. Advokát, který po celý život okrádá své klienty, který českým rolníkům parceluje statky, české živnostníky vhání do exekuce, tomu stáčí, když jednou za půl roku promluví někde pár vlasteneckých frází a je všeobecně uznávaným a slaveným národovcem. Továrník, který z českého lidu vydírá tisíce, velkostatkář, který českým dělníkům platí ve svých lesích za namáhavou práci 30 kr. denně, klerikál, který krade českému lidu vzděláni, který blbými pověrami a nesmysly chce zavraždit jeho rozum, agrárník, který lichvářskou politikou zdražuje mu potraviny — ti všichni jsou vlastenci. Ale sociální demokracie, jejíž příslušníci jsou nejčetnější a nejpracovitější částí národa, ta jest stranou {{Prostrkaně|vlastizrádců}}. Jsme vlastizrádci proto, že staráme se, aby český lid měl co jíst, čím se odívat a kde bydlet. Jsme vlastizrádci proto, poněvadž chceme, aby český lid měl vysoké mzdy a krátkou dobu pracovní. Jsme vlastizrádci proto, poněvadž bojujeme, aby všichni příslušníci národa měli právo a svobodu, že krví svou po dlouholetých zápasech jsme dobyli jim aspoň do říšské rady právo hlasovací. Kolik světla, kolik uvědomění, kolik vzdělání roznesly po české zemi spousty našich brožur, časopisů, knih, schůzí, k nejchudším, k nejzapomenutějším příslušníkům národa, jimž vlastenecký měšťák štítil by se podat ruku, přicházela a přichází sociální demokracie se slovem útěchy, se slovem poučení, s činem pomoci. Ale protože toto vše děláme, protože tak milujeme a tak pracujeme pro český lid, proto jsme vlastizrádci, kdežto ti, kteří český lid jen okrádají, z něho bohatnou, jej ohlupují, to jsou — národovci, vlastenci! Přiznáváme otevřeně: S {{Prostrkaně|takovým}} vlastenectvím nemá sociální demokracie nic společného. Naše stanovisko k národu a vlastenectví je totéž, jaké vyslovil muž, o jehož ryze národním cítění jistě neodváží se nikdo pochybovat, {{Prostrkaně|Karel Havlíček}}: »Národem není ani vláda, ani aristokracie, ani hierarchie, ani církev, ani rolníci, ani domkáři, nýbrž celek všech stavů, v němž každý stav je tak dlouho užitečným, {{Prostrkaně|pokud druhé neutiskuje a neobtěžuje}}.« A vlastencem opravdovým je ten, kdo skutečnou a nezištnou prací národu t. j. širokým vrstvám lidu prospívá. Dobýt pro sto českých dělníků o půl hodiny kratší dobu pracovní nebo o 10 procent vyšší mzdu, to je daleko záslužnější národní práce, než pronést při nějaké slavnostní příležitosti frásovitou »vlasteneckou« řeč. Frásovité vlastenčení našich měšťáků, přiznáváme, vzbuzuje v nás jenom {{Prostrkaně|odpor}}, o něm máme stejný úsudek, jaký Karel Havlíček pronesl na adresu sentimentálního vlastenectví Tylova: »Nám začíná již býti {{Prostrkaně|na nic}} z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích a vlastenkách. {{Prostrkaně|Byl by již čas, aby nám to naše vlastenectví ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla}}, abychom totiž více z lásky k svému národu {{Prostrkaně|jednali}}, než o této lásce {{Prostrkaně|mluvili}}.« Při jiné příležitosti se Havlíček vyslovil: »{{Prostrkaně|Slovo vlast a vlastenectví je už tak zneuctěno, že by se buď nemělo už více užívat nebo aspoň dobře prokouřit.}}« A abychom uvedli ještě jednoho, stejně nepředpojatého svědka, zaznamenáváme tu, jak o prázdném vlastenčení vyslovil se slavný spisovatel {{Prostrkaně|Neruda: »Ano, nám je to stálé žvanění o národnosti a vlastenectví už překonaným stanoviskem.}} Nenávidíme od srdce každého, kdo myslí, že to už je nejvyšším cílem, býti národovcem, {{Prostrkaně|a že mu netřeba, aby také něco pro národ konal}}. Jsme už na takovém stupni vzdělání, že to už pražádnou zásluhou není, když je někdo vlastencem. K národnosti své se znát a ji ctít první je povinností každého vzdělance, zároveň však i povinností nejlehčí, poněvadž nám už nyní povinnost nastává, abychom národ na výši {{Prostrkaně|světového uvědomění a vzdělání postavili}} a jemu takto nejen k uznání dopomohli, ale i život pojistili. To je náš {{Prostrkaně|kosmopolitismus}}.« V souhlase s Havlíčkem, v souhlase s Nerudou stojí tedy sociální demokracie na stanovisku, že pravé vlastenectví musí se projevit {{Prostrkaně|prací ve prospěch národa}}, a poněvadž český národ z největší části je národ dělníků, {{Prostrkaně|prací ve prospěch dělnictva}}. V Čechách sociální demokracie jest jedinou stranou, která se vší rozhodností a beze všech výhrad stojí na straně chudého lidu. Proto je sociální demokracie {{Prostrkaně|v pravém slova smyslu stranou nejnárodnější}}. Naše národnostní cítění projevující se {{Prostrkaně|prací}} ve prospěch nejširších vrstev národa, nemá nic společného s {{Prostrkaně|nacionálním šovinismem}}. Neznáme t. zv. »národní hrdosti«, která vlastní národ považuje za jedině dokonalý, všemi ostatními pohrdajíc a chovajíc k nim předpojatost. Víme, že frásí jsou slova, jako by bylo možno milovat {{Prostrkaně|celý}} národ. I mezi Čechy stejně jako mezi Němci, Francouzy atd. jsou jednotlivci i celé vrstvy, nepoctivci, zpátečníci, potlačovatelé, k nimž budeme se chovat vždycky nepřátelsky, kdežto u národa cizího jsou lidé a celé vrstvy lidu svými zájmy, svými názory, svým životem nám velice blízké. Tak jako {{Prostrkaně|Hus}} neváháme i my uprostřed nacionálního fanatismu se přiznat, že »dobrý Němec je nám milejší než špatný Čech«. Úplně cizím je nám dále ustavičné ohánění se {{Prostrkaně|slávou české minulosti}}, jako to činí měšťáčtí vlastenci. My sice vážíme si dějin svého národa, v nichž přece vrcholem jest {{Prostrkaně|revoluce husitská}}, ale svou vážnost k nim projevujeme tím, že méně se jimi {{Prostrkaně|chlubíme}}, za to však tím více je studujeme. Jaký smysl by to mělo, kdybychom stále se vynášeli slávou svých předků a při tom {{Prostrkaně|sami nic nedělali}} než na vavřínech jimi dobytých líně se povalovali? My považujeme v prvé řadě za nutno dějiny národa podrobně {{Prostrkaně|znát}}. Znát je proto, poněvadž dnešní naše poměry jsou jen pokračováním poměrů dřívějších a když my poznáme a pochopíme své předky, tím učíme se znát a chápat teprve sami sebe. Minulost musí být učitelkou přítomnosti, musí nás varovat před omyly a chybami, musí nás podněcovat k tomu, abychom v tom, co naši předkové dobrého a slavného vykonali, zejména co vykonali pro pravdu, právo a svobodu stejně odvážně, stejně vytrvale {{Prostrkaně|pracovali}} dál. To jest smysl našeho názoru na národní dějiny a i zde nikdo nevyslovil náš názor přesněji než Neruda: » Kde přítomnost jak dítě pozastesklá, vše {{Prostrkaně|minulost}} — i byť v ní démant zdál — toť za korábem je jen brázda lesklá. — {{Prostrkaně|Napněte lana! Vzhůru plachty! Dál!}}« Láska k národu nepřekáží sociální demokracii, aby {{Prostrkaně|kriticky neposuzovala poměry uvnitř národa}}. Nesouhlasíme s tím, že co je české, musí být už hezké. Tím právě získala si sociální demokracie velkou zásluhu o národ, že odhalila celou řadu zlořádů, které jinak byly by bývaly ve jménu vlastenectví ututlány, a že tak přispěla k nápravě. »Nehněvej se, že se tobě směju — {{Prostrkaně|že i o chybách tvých písně pěju — kdybych snad tě méně miloval —- vše bych chválil, vše si liboval}}.« I zde se můžeme plným právem dovolávat Nerudy. Že všechny řeči o »beznárodnosti« a »vlastizrádě« jsou hanebnou a vědomou lží, to nejlépe dokazuji {{Prostrkaně|zásluhy sociální demokracie o české školství na nejnebezpečnějších místech, v krajích národnostně smíšených}}. Sociálně demokratičtí dělníci, často i s obětí své existence, udržují české školy na severu Čech, sociální demokracie stojí v čele boje za české školství v Budějovicích, Brně, na Ostravsku, na Zábřežsku, jedině její pomocí udržuje se škola Komenského ve Vídni. To jsou i měšťácké strany bezvýhradně nuceny uznat. Největší štvanice ve jménu vlastenectví byly na sociální demokracii podnikány pro její stanovisko k {{Prostrkaně|historickému státnímu právu}}. Čeští měšťáci a česká šlechta prohlašují za cíl své politiky dobytí politické, státní samostatnosti pro země koruny české: Čechy, Moravu a Slezsko. Za hlavní důvod svého státoprávního boje udávají, že Čechy, Morava a Slezsko jednou v historii samostatným státem {{Prostrkaně|byly}}. S tímto stanoviskem sociální demokracie nemůže souhlasiti. I ona sice bojuje za {{Prostrkaně|úplnou rovnoprávnost a samostatnost všech národů, tedy přirozeně i za svobodu a samostatnost národa českého}}. Ale to ne proto, že Čechové jednou samostatní {{Prostrkaně|byli}}, z důvodu {{Prostrkaně|historického}} práva, nýbrž proto, že tu {{Prostrkaně|jsou a žijí}}, z důvodu {{Prostrkaně|práva přirozeného}}. Sociální demokracie jako strana revoluční, která strhala všechny pásky s minulostí, nemůže se odvolávat na staré pergameny králů, nýbrž jedině na živoucí sílu národů. Sociální demokracie nečiní základem své politiky státní právo, poněvadž toto v Rakousku za nynějších poměrů není uskutečnitelno. Není naděje, že by za dosavadních poměrů dalo se prosadit v parlamentě, kde dosud Němci měli oproti Slovanům většinu. Není naděje, že by při zbabělosti vlasteneckého měšťáctva mohlo být proti militaristickému a byrokratickému státu dobyto revolucí. Ale i kdyby toho všeho nebylo, i kdyby nějakým zázrakem přes noc historický, český stát byl obnoven, jak by se mohl udržet? Jak by se mohl udržet, když by v něm byla celá třetina {{Prostrkaně|německého obyvatelstva}}, obyvatelstva hospodářsky i intelektuelně velmi vyspělého. Němci, kteří už dnes v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jsou nejnácionálnější, pak by byli v pravém slova smyslu revolucionáři. Mohli by při tom počítat na pomoc Německé říše. Jak by za takových okolností malý, neustálený, neupevněný stát mohl se ubránit? {{Prostrkaně|Tento}} pokus o státní samostatnost českého národa mohl by se velice snadno stát hazardním pokusem o existenci českého národa. Mimo to státoprávní program není programem {{Prostrkaně|českým}}, poněvadž on zrazuje čtvrt milionu Čechů ve Vídni, v Dolních a Horních Rakousích, kteří by po jeho splnění byli vydáni bez pomoci na pospas germanisaci, jako nyní uherští Slováci opuštěni jsou ve svém boji proti Maďarům. Není programem {{Prostrkaně|slovanským}}, poněvadž jiní Slovani ve zbylé části Rakouska ztratili by poslední oporu proti německé přemoci. Není konečně programem {{Prostrkaně|pokrokovým}}, poněvadž po odtržení českých zemí v celém ostatním Rakousku neomezeně by vládla polská a alpská šlechticko-klerikální reakce. Že státoprávní program není programem {{Prostrkaně|reelním}}, to ostatně možno vidět na {{Prostrkaně|bezvýslednosti státoprávní politiky}}. Od 40 let měšťácká politika česká je ve znamení historického práva. Dvě politické generace, staro- a mladočeši se v ní vystřídaly, s nejzpátečničtějšími živly byla uzavírána spojenectví, všechny hospodářské a kulturní zájmy národa byly jí obětovány. A dnes? Národ je hospodářsky a kulturně seslaben, před svobodomyslným světem zdiskreditován, a od politických cílů státoprávní politiky jsme vzdálenější než v letech šedesátých. Už tato okolnost jediná měla by přimět k přemýšlení všechny, jimž opravdu záleží na prospěchu národa. Jak vidět, jsou to velmi závažné důvody, pro které sociální demokracie nemohla se postavit na půdu státoprávní politiky. Státní právo bylo v Čechách modlou, které nikdo nesměl se dotknout, o které nikdo nesměl kriticky myslit, o kterou opírala se hrůzovláda falešných národních autorit. Že tuto modlu povalila, jest velkou zásluhou sociální demokracie. Boj, který o státní právo vybojovala česká sociální demokracie, má pro politický náš život stejný význam jako měl boj o rukopis králové- a zelenohorský pro naše poměry kulturní. Sociální demokracie vytvořila však také {{Prostrkaně|positivní podklad}} pro národnostní politiku českou a pro spravedlivé řešení národnostní otázky v Rakousku vůbec. Ona první poukázala na velký onen vliv, jenž na úpravu našich poměrů bude mít {{Prostrkaně|všeobecné, rovné právo hlasovací}}, za jehož platnosti nedá se trvale udržet nepřirozená nadvláda německé menšiny. Ona první poukázala k tomu, že vývoj Rakouska nesměřuje k samostatnosti zemí, nýbrž k samosprávě {{Prostrkaně|národů}}. Tyto zásady vytčeny jsou v {{Prostrkaně|národnostním programu sociální demokracie v Rakousku}}, jenž vyšel z porad společného sjezdu strany v Brně r. 1899 a jenž zní: „Vzhledem k tomu, že národnostní spory v Rakousku ochromují každý politický pokrok a každý kulturní vývoj národů v Rakousku, že tyto spory vyplývají především z politické opozděnosti našich veřejných zřízení a že tu zejména pokračování ve sporech národnostních jest prostředkem, jímž vládnoucí třídy upevňují své panství a brání každému silnějšímu projevu skutečných zájmů lidových — sjezd prohlašuje: Konečné upravení národnostní a jazykové otázky v Rakousku ve smyslu rovného práva, rovnocennosti a rozumu jest především požadavkem kulturním a je proto {{Prostrkaně|životním zájmem proletariátu; upravení toto jest možným toliko ve státě skutečně demokratickém, založeném na všeobecném, rovném a přímém právu hlasovacím}}, v němž budou všechna feudální privilegia odstraněna, neboť jen v takovémto útvaru společenském mohou přijíti k platnosti třídy pracující, jež v pravdě stát a společnost udržují; péče o rozvoj národnostní osobitosti všech národů v Rakousku jest možnou {{Prostrkaně|pouze na základě rovného práva a při odstranění všeho potlačování; proto jest nutno potírat přede vším jiným každý byrokratickostátní centralismus}}, právě tak jako feudální privilegia zemí. Za těchto podmínek, ale jen za těchto, bude možno přivoditi v Rakousku místo národnostního sváru národnostní pořádek a to s uznáním těchto vůdčích zásad: 1. Rakousko jest přetvořiti {{Prostrkaně|v demokratický, národnostní stát spolkový}}. 2. Na místo historických zemí korunních jest utvořiti {{Prostrkaně|samosprávné, národnostně ohraničené obvody}}, jejichž zákonodárství a správa by byla opatřována národními komorami, volenými na základě všeobecného, rovného a přímého práva hlasovacího. 3. Všechny samosprávné obvody jedné a téže národnosti tvoří dohromady {{Prostrkaně|jednotný národnostní svaz, spravující své národnostní záležitosti úplně autonomně. 4. Právo národnostnich menšin budiž chráněno zvláštním, říšským parlamentem usneseným zákonem.}} 5. Neuznávajíce žádného nadpráví, {{Prostrkaně|zavrhujeme požadavek státní řeči}}; pokud jest nutná řeč sprostředkovací, ustanoví říšský parlament. Sjezd, jakožto orgán mezinárodní sociální demokracie v Rakousku, vyslovuje přesvědčení, že na základě těchto vůdčích zásad jest dorozumění národů možným; prohlašuje slavnostně, že {{Prostrkaně|uznává právo každé národnosti na její existenci a národnostní vývoj}}; že však národové mohou dosíci každého pokroku své kultury jen v {{Prostrkaně|úzké, vzájemné solidaritě}}, nikoliv však v malicherných sporech; že zejména {{Prostrkaně|dělnictvo všech jazyků}} v zájmu každé jednotlivé národnosti jakož i v zájmu celku {{Prostrkaně|pevně trvá na mezinárodním sbratření a společném boji}}, a že svůj politický a hospodářský boj musí vésti v jednotném, sevřeném šiku.“ Oč tento program je reelnější, oč více odpovídá skutečným poměrům, proto nejlepší důkaz podaly politické události posledních dvou let. {{Konec formy}} 0wgtwb3q05nptlbtl6oiit95j4p1387 0 26523 281997 62010 2022-08-14T14:07:13Z Danny B. 31 - prázdné parametry {{Textinfo}}; unifikace hodnoty parametru licence; kosmetické úpravy wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté | AUTOR = Bohumír Šmeral | ČÁST = VII. Sociální demokracie a militarismus | PŘEDCHOZÍ = VI. | DALŠÍ = VIII. }} {{Textinfo | TITULEK = VII. Sociální demokracie a militarismus | AUTOR = [[Autor:Bohumír Šmeral|Bohumír Šmeral]] | ZDROJ = [http://books.google.com/books?id=hmEoAAAAYAAJ Google Books] (plný text přístupný pouze z USA) | VYDÁNO = Praha: Nákladem tiskového výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické (časopis »Zář«), 1906. s. 77 - 84. | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} Pod hrozným břemenem úpí národové kapitalistických států, pod břemenem, které ničí všechny jejich síly, zadržuje postup jejich k blahobytu, ke svobodě a kultuře, pod břemenem {{Prostrkaně|militarismu}}. Ke křesťanským zásadám hlásí se sice dnešní společnost, k zásadám křesťanství, jehož nejvznešenější ctností jest láska, jehož nepřestupitelným příkazem je: »Nezabiješ!«, ale stát sám největší část svého úsilí věnuje tomu, {{Prostrkaně|aby mohl co nejdokonaleji a co nejvíce vraždit}}. Žádná jiná práce neoceňuje se tolik a není zahrnována takovou vážností, jako ta, která jakýmkoliv způsobem souvisí s válečným vražděním. Kdo vynajde novou soustavu pušky, zdokonalí nějakou součástku děla, kdo dovede zničit v sobě poslední zbytek citu lidskosti a učinit ze sebe vojenskou mašinu, tomu kyne pochvala, sláva, bohatství, zatím co největší dobrodinci lidstva, slavní učenci, lékaři a p. umírají bez uznání a bez vděku. Sáhne-li jeden člověk druhému na život, pak je to zločin, který státní moc trestá šibenicí, když ale sta, tisíce, statisíce lidí na sebe se vrhnou, pak toto hromadné vraždění není zločinem, nýbrž nejpřednější občanskou ctností! Jako by vražda přestala být vraždou, když se provádí ve velkých rozměrech a když vrahové mají na sobě malované kabáty místo obyčejných! Ale nejen že, s mravní stránky posuzováno, militarismus jest hrozným {{Prostrkaně|zločinem}} moderní společnosti, jaké {{Prostrkaně|oběti}} na krvi i na penězích on ukládá národům! Pohleďme nejprve na {{Prostrkaně|Rakousko}}! Rakousko-Uhersko udržuje v míru stálou armádu '''420.000 mužů'''. Vydržování této armády stálo r. 1905 za jediný rok '''352,926.000 K'''! To ale jsou pouze {{Prostrkaně|řádné}} výdaje, určené pro hrazení běžných, pravidelně se vracejících potřeb. Chce-li vláda zavést ve vojště nějakou mimořádnou novotu, na př. nový druh pušek, nový typ děl, postavit nová kasárna, novou válečnou loď, opatří si k tomu peníze způsobem mimořádným, pravidelně {{Prostrkaně|půjčkou}}, o kterou zvýší státní dluh. Takovéto {{Prostrkaně|mimořádné}} výdaje na vojsko vedle pravidelného vojenského rozpočtu činily na př. r. 1904 '''93,000.000 K''', r. 1905 '''97,000.000 K'''! Ze státního dluhu ovšem však musí stát pravidelně platiti každý rok {{Prostrkaně|úroky}}, na které přirozeně peníze musí si opět opatřit z daní občanstva. '''Nyní obnáší státní dluh říše rakousko-uherské, který postupem doby uvalen byl na stát skoro výlučně k vůli účelům vojenským, obrovskou sumu 14.241,000.000 korun.''' Kdybychom počítali, že stát z tohoto dluhu platí jen 3procentní úroky — ač ve skutečnosti plati úroky vyšší — dojdeme k důsledku, že obyvatelstvo rakousko-uherské říše musí každoročně dát ze sebe vymačkat na daních '''427 milionů korun jedině za tím účelem''', aby mohly být zaplaceny {{Prostrkaně|úroky}} ze státního dluhu. Připočteme-li k tomuto obnosu sumu {{Prostrkaně|řádného}} ročního vydání na vojsko (r. 1905 352 miliony korun), seznáme, že rok co rok vyhazuje se z daní občanstva na '''780 milionů korun na úplně zbytečné, neužitečné a nekulturní výdaje válečné!''' Co všechno dalo by se udělat, kdyby se těch peněz použilo rozumným, lidu prospěšným způsobem. Naše školství muselo by dostoupit nejvyššího rozkvětu, mohlo by být provedeno starobní a invalidní pojišťování, pojišťování pro případ nezaměstnanosti, pensijní zaopatření dělnických vdov a sirotků. Dnes ovšem na nic není peněz, jenom pro bezedný jícen militarismu. Aby nesmyslné šílenství militarismu ještě více vyniklo, uvádíme tu několik přehledných údajů o {{Prostrkaně|všech}} evropských státech. {{Prostrkaně|Počet vojska v míru}} u jednotlivých států obnáší: Anglie 420.000 mužů. Belgie 47.000, Bulharsko 40.000, Dánsko 11.200, Francie 630.000, Itálie 305.000, Německo 650.000, Nizozemsko 40.000, Norsko 33.000, Portugalsko 35.600, Rakousko-Uhersko 420.000, Rumunsko 64.000, Rusko 1.160.000, Řecko 26.300, Srbsko 27.000, Španělsko 133.000, Švédsko 63.500, Turecko 240.000., Vojsko v našem slova smyslu nemá Černá Hora a Švýcary. Černá Hora má za to 37.250 ozbrojených mužů, Švýcarsko (o jehož vojenské organisaci se ještě zmíníme blíže) má v čas války 514.700 vycvičených mužů. Následující čísla osvětlují {{Prostrkaně|roční vydání na vojenské účely v Evropě}} (číslice znamená vždy {{Prostrkaně|miliony korun}}): Anglie (bez osad) 1755. Belgie 61, Bulharsko 32, Černá Hora 20, Dánsko, 23, Francie 1158, Itálie 388, Německo 1029, Nizozemsko 88, Norsko 33, Portugalsko 44, Rakousko-Uhersko 461, Rumunsko 39, Rusko 1193, Řecko 28, Srbsko 22, Španělsko 168, Švédsko 102, Švýcary 28, Turecko 109. Obnášejí tedy v Evropě náklady na vojsko 6.762,560.000 K ročně, čili 21.6 % veškerých státních příjmů a platí na ně každý Evropan průměrně 17 K. Státy evropské věnovaly tedy více než pátý díl všech svých vydání na vojsko, kdežto na školství a účely vzdělávací byla vynaložena necelá devatenáctá část (5.6%) vydání státních. K těmto přímým vydáním nutno ovšem připočísti zase úroky placené ze státních dluhů jednotlivých států. {{Prostrkaně|Státní dluhy}} jednotlivých států evropských dle statistiky z r. 1903 obnášejí (číslice opět znamenají miliony korun): Anglie 18.498, Belgie 2.735. Bulharsko 307, Černá Hora 19, Dánsko 204, Francie 30.898, Itálie 555 Lucembursko 11, Německo 17.308, Nizozemsko 2.342, Portugalsko 4.452. Rakousko-Uhersko 14.241, Rumunsko 1.304. Rusko 16.771. Řecko 848, Srbsko 394, Španělsko 9.889, Švédsko a Norsko 804, Turecko 3.429. '''Úhrnem 124.999 milionů korun.''' Jediné {{Prostrkaně|Švýcarsko}} (kde není stálé vojsko, nýbrž lidová milice) {{Prostrkaně|nemá dluh žádný}}, za to jmění spolkového 132 milionů K. '''Má tedy Evropa 125 miliard dluhů.''' Počítáme-li zase z dluhů těch pouze {{Prostrkaně|tříprocentní}} úrok, činí to ročně '''3750 milionů korun'''. Počítá-li se roční výdaj Evropy na vojsko 6762 milionů korun a k tomu nízký roční úrok ze státních dluhů 3750 milionů korun, '''stojí ozbrojený mír Evropy ročně přes 10 miliard korun'''. Státní dluhy všech států na zemi obnášejí asi '''172.000,000.000 K'''. A posuzujíce tato břemena vůbec, nebrali jsme v úvahu tu okolnost, jak ohromná národohospodářská ztráta vzniká národům tím, že statisíce zdravých, silných lidí v nejlepším věku {{Prostrkaně|odňato je plodné, prospěšné práci}} a odsouzeno k namáhavému sice, ale úplně neprospěšnému a zbytečnému žoldnéřskému povolání! Největší část nákladů militarismu musí nésti chudý, pracující lid. On, jak později ukážeme, odvádí největší část {{Prostrkaně|daní}}, jeho také osobně nejvíce postihuje břemeno služby vojenské. Bohatí už pro svůj poměrně malý počet nemohou tvořit jádro armády. Mimo to, majíce v rukou moc, zařídí si si to tak, že příslušníci jejich třídy, i když byli odvedeni, slouží jako »dobrovolníci« jenom {{Prostrkaně|jeden rok}} a pak hned stanou se důstojníky, zatím co pro proletáře trvá presenční služba vojenská {{Prostrkaně|plná tři léta}}. Ovšem {{Prostrkaně|prospěchy}} z militaristických řádů čerpá jedině třída kapitalistická. Dokázali jsme už v úvodní kapitole, že jsou to {{Prostrkaně|hospodářské zájmy kapitalismu}}, které ženou třídní stát k pěstování militaristické politiky. Kapitalistům však neslouží armáda jen k dobývání a udržování zahraničních trhů, oni ji potřebují také proti „vnitřnímu nepříteli“. <center><big>'''Zabaveno.'''</big></center> Jediná sociální demokracie, zástupkyně širokých vrstev lidových, jest {{Prostrkaně|rozhodným, zásadním nepřítelem militaristických řádů}}. Sociálně demokratický program v článku 11. žádá: 1. Zrušeni militarismu. 2. Nahražení stálého vojska lidovou obranou. 3. Výchovou k všeobecné brannosti. 4. Všeobecné ozbrojení lidu. 5. Rozhodování o válce a míru všeobecným hlasováním lidu. Jak vidět, sociální demokracie jest si vědoma, že žádný národ ani stát nemůže ozbrojené moci úplně postrádati. Není možno, aby jakákoliv národní nebo státní organisace byla úplně bezbrannou a tím aby byla vydána na milost a nemilost případnému vpádu zahraničního nepřítele. Ale organisace branné moci má být taková, aby vyhovovala tomuto {{Prostrkaně|obrannému účelu}}, aby však nemohlo jí být zneužito jako dnešních vojsk k dobrodružným {{Prostrkaně|výbojným podnikům}} a zejména aby jí nemohlo být použito {{Prostrkaně|na potlačování vlastního lidu}}. Proto sociální demokracie žádá, {{Prostrkaně|aby všechen lid byl ozbrojen}}. Je povinností, ale zároveň také čestným právem každého svobodného občana, aby v případě, že by zahraniční nepřítel ohrožoval svobodu jeho vlasti, on ji svou krví a svým životem hájil. Když, jak sociální demokracie žádá, všichni státní příslušníci {{Prostrkaně|už od maličkosti budou připravováni k zacházení se zbraní}}, když už ve škole budou tělesné jejich síly tuženy tělocvikem, když stát se bude starat o to, aby každý jeho příslušník měl takové životní podmínky, aby mohl si uchovat a vypěstit zdraví, svěžest a sílu, když mladí hoši ne ve vojenské sekatuře, ale ve volných, více zábavních a sportovních družinách pod státním dozorem budou se učit střílet, {{Prostrkaně|když každý občan bez výminky bude smět míti své zbraně}}, pak v několika letech bude mít stát, aniž by potřeboval militaristické organisace, tolik zdatných, schopných a udatných bojovníků, že nepřítel si rozmyslí pustit se s ním v zápas. Všichni občané, když bude se jednat o ochranu jejich vlasti, jejich majetku, jejich rodinných krbů, jejich svobody, pohrnou se dobrovolně pod válečné prapory, aby útok drzého vetřelce odrazili. Stát bez velikých finančních obětí bude míti mnohem větší armádu, než má dnes. A jaký zápal, jaké nadšení bude v řadách těch, kdož budou si vědomi, že dobrovolně bojují sami za své blaho a za vlastní svobodu! K jak neuvěřitelným přímo činům odvahy a k jakým úspěchům tato nálada může vésti šiky bojovníků, to nejlépe viděl celý svět na hrdinném příkladu Burů za poslední války proti Anglii. Na takové {{Prostrkaně|lidové vojsko}} ovšem je spolehnutí jenom při válkách {{Prostrkaně|obranných}}, které byly národu {{Prostrkaně|vnuceny}}. K válkám, které byly by vedeny za účely dobrodružnými, k ukojení ctižádosti nebo panovačnosti jednotlivců, nedal by se ozbrojený národ nikdy pohnouti. Také je samozřejmo, že všeobecné ozbrojení lidu možno jest jenom {{Prostrkaně|u národů svobodných}}, neboť jakmile občanstvo má v ruce zbraň, pak je přirozeno, že jí dovede použít nejen proti zahraničním nepřátelům, ale také {{Prostrkaně|proti domácím tyranům}}. Proto držitelé moci tak tvrdošíjně chrání militaristické řády, proto jim obětuji všechny potřeby státu, proto staví se tak vášnivě proti reformám, kterých na tomto poli domáhá se sociální demokracie. Pro dobu, dokud nebude tohoto cíle dosaženo a dokud nebude dnešní militarismus nahražen všeobecným ozbrojením národa, žádá sociální demokracie, aby vojenská služba byla zkrácena nejméně na dvě léta a aby {{Prostrkaně|rozhodování o válce a míru bylo přeneseno na zastupitelstvo lidu}}. Dnes vypovídá a skončuje válku sám panovník. Od vůle jediného člověka závisí rozhodnutí tak dalekosáhlé! Je samozřejmo, že, tam, kde se jedná o bezpečnost celé země, o život a statky, o blahobyt a štěstí milionů, má {{Prostrkaně|všechen lid}} býti brán na potaz. Není-li možno vzhledem k rychlosti, s jakou jest mnohdy v případech mezinárodních konfliktů nutno jednat, uspořádat všeobecné hlasování lidu, pak má aspoň {{Prostrkaně|o válce rozhodnout parlament}}, který své porady koná ve světle {{Prostrkaně|veřejnosti}}, jehož členové jsou občanstvu {{Prostrkaně|zodpovědni}} a který poskytuje přece pevnější záruku, že rozhodne tak, jak toho žádá prospěch vlasti a zájem obyvatelstva. Boj proti militarismu sociální demokracie nevede jen na {{Prostrkaně|politickém}} poli. Svou {{Prostrkaně|výchovnou}} prací mezi širokými vrstvami lidu snaží se ve všech národech vyplenit ducha nacionalismu, národnostní a státní domýšlivosti, které jsou podmínkami válečné horečky, a místo nich probouzí v lidu {{Prostrkaně|ducha národní snášelivosti, spravedlnosti, ducha solidarity a bratrské lásky}}. Tak připravuje neúmornou prací slavné příští doby, kdy hromadná vražda nebude více velebena jako ctnost, kdy zmizí války, kdy mezinárodní spory smírnou cestou vyrovnávány budou na mezinárodních soudech, kdy státy Evropy nebudou po zuby ozbrojeny stát jako loupežníci proti sobě, kdy oddechne si lid, úpící dnes pod sveřepým pařátem molocha militarismu a kdy jenom v jednom budou mezi sebou závodit sbratření národové: v šlechetném díle kultury a civilisace. {{Konec formy}} 54rqjuzu6rbggzntytplev2qg9ge3z3 0 26524 281998 62011 2022-08-14T14:07:17Z Danny B. 31 - prázdné parametry {{Textinfo}}; unifikace hodnoty parametru licence; kosmetické úpravy wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté | AUTOR = Bohumír Šmeral | ČÁST = VIII. Sociální demokracie a daně | PŘEDCHOZÍ = VII. | DALŠÍ = IX. }} {{Textinfo | TITULEK = VIII. Sociální demokracie a daně | AUTOR = [[Autor:Bohumír Šmeral|Bohumír Šmeral]] | ZDROJ = [http://books.google.com/books?id=hmEoAAAAYAAJ Google Books] (plný text přístupný pouze z USA) | VYDÁNO = Praha: Nákladem tiskového výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické (časopis »Zář«), 1906. s. 84 - 90. | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} V každé době jest snaha vládnoucích tříd, zatím co uchvátily pro sebe všechnu moc a všechna práva, aby {{Prostrkaně|povinnosti}} uvalily na bedra širokých vrstev potlačeného lidu. Třídní kapitalistický stát dosahuje tohoto účelu {{Prostrkaně|rafinovanou soustavou daní}}, ve které nejdůležitější úlohu hrají daně {{Prostrkaně|nepřímé}}. Podstatu daňové soustavy v kapitalistickém státě s klasickou jasností vystihl ve své velké řeči o nepřímých daních Ferdinand {{Prostrkaně|Lassalle}}. »Upozornil jsem na to, — uváděl řečník — jak osvobozen byl od daní ve středověku šlechtický velkostatek a řekl jsem, že každý vládnoucí, privilegovaný stav snaží se břemena k udržování veřejných potřeb přesunouti na nemajetné, potlačené třídy. Zrovna tak {{Prostrkaně|buržoasie}}. Nemůže sice ovšem {{Prostrkaně|veřejně}} prohlásit, že chce být vyňata z povinnosti platit daně. Naopak, vyslovenou její zásadou pravidelně jest, že každý má platit daně v poměru ke svému {{Prostrkaně|příjmu}}. Ale ona zase, pokud to aspoň jde, dosahuje téhož výsledku {{Prostrkaně|zakrytou}} formou, rozeznáváním mezi přímými a {{Prostrkaně|nepřímými}} daněmi. Přímé daně jsou ty, které, jako na př. daň z příjmů, jsou vybírány z příjmu a jejichž velikost se řídí proto dle velikosti příjmu nebo kapitálového majetku. {{Prostrkaně|Nepřímé}} daně jsou ty, které jsou ukládány na různé potřeby, na př. na sůl, obilí, pivo, maso, topivo, anebo na potřebu právní ochrany, soudní útraty, kolky atd. a {{Prostrkaně|které jednotlivec často platí v ceně věci, aniž by věděl a pozoroval, že nyní platí daň}}, že jest to daň, která mu cenu věci zdražuje. Vy víte, že ten, kdo je 20, 50, 100krát bohatší než jiný, nespotřebuje proto 20, 50, 100krát tolik soli, chleba, masa, nepije 50 nebo 100krát tolik piva, vína, nemá 50 neb l00krát větší potřebu teploty, tedy topiva jako dělník nebo malý řemeslník. Tím se stává, že {{Prostrkaně|nepřímé daně, místo aby na jednotlivéosobv doléhaly poměrně podle jejich kapitálu a příjmu, ve své daleko největší části jsou placeny od nemajetných, od nejchudších tříd národa}}. Nepřímé daně jsou proto zařízením, kterým buržoasie uskutečňuje pro velký kapitál výsadu {{Prostrkaně|osvobození od daní}} a náklady k udržování státu potřebné uvaluje na chudší třídy společnosti.« Klasická slova Lassallova dodnes platí pro všechny kapitalistické státy, plně platí i pro naše poměry. Přímých daní r. 1902 (který budiž základem našeho posuzování) bylo v {{Prostrkaně|Rakousku}} vybráno: Daně pozemkové 54,460.224 K, domovní daně 67,755.665 K, domovní daně třídní 10,412.857 K, 5% daně 7,469.063 K, úhrnem daní realních 140,099.809 K. Dále připadalo na všeobecnou daň výdělkovou 33,986.659 K, na výdělkovou daň podniků, povinných veřejným účtováním 49,401.633 K, daň z důchodů 8,788,047 K, osobní daň z příjmů 51.837.949 K, daň z vyšších příjmů 2,147.472 K, dosavadní daň výdělkovou 252.623 K, daň z podomních a potulných živností 281.808 K, {{Prostrkaně|úhrnný obnos osobních daní přímých}} '''146,696.191 K'''. Dohromady byio tedy vybráno na daních {{Prostrkaně|přímých}}, osobních i realních 289 milionů korun. Náklady s vybíráním těchto daní spojené tvořily asi 11 milionů, tak že '''čistý roční výtěžek přímých dani byl přibližně uvedeno 270 milionů korun.''' Naproti tomu pozorujme {{Prostrkaně|daně nepřímé}}. V témže roce 1902 vynesla: Daň z kořalky 82,830.266 K, daň z vína a moštu 11.388.077 K, daň z piva 76,132.871 K, daň z masa 16.267 132 K, daň z cukru 104,708357 K, ostatní spotřební daně 28,390.945 K, vedlejší příjmy s tímto druhem daní spojené (pokuty, úroky a pod.) 14.286.774 K. {{Prostrkaně|Celkem sebráno bylo na daních spotřebních}} 334,004.427 K. Výdaje s vybíráním jejich spojené obnášely 67 milionů, tak že pouze '''daně spotřební vynesly r. 1902 čistého výtěžku 267 milionů korun'''. Vedle toho však vynesly v Rakousku (bez Uher!) {{Prostrkaně|čistého}} výtěžku: Tabákový monopol 135,187.451 K, solní monopol 36,261.321 K, cla 105,046.407 K, kolky, 46,107.880 K, taxy a poplatky 103,374.316 K, úhrnem '''425,977.375 K'''. Přibližně tedy 426 milionů. Připočteme-li k tomu daně spotřební, přijdeme k výsledku, že nepřímé daně vynesly r. 1902 v Rakousku 693 miliony korun, zatím co daně přímé vynesly pouze '''270 milionů''', tedy {{Prostrkaně|daleko ne ani polovici}}. Při tom však musíme si uvědomit, že i přímé daně neplatí boháč; ten nosí je sice na berní úřad, ale ve skutečnosti i velikou část těchto daní platí pracující lid. Dostane-li domácí pán zvýšení daně domovní neb činžovní, neodškodní se ihned tím, že {{Prostrkaně|zvýší nájemné}}? Ostatně i kdybychom s tímto závažným faktem nepočítali, poměr mezi výnosem přímých a nepřímých daní je tak do očí bijící, že není třeba o něm ztráceti slov. Nespravedlivost naší soustavy daňové stává se postupem let stále křiklavější, nepoměr mezi přímými a nepřímými daněmi, mezi daňovou povinností bohatých a chudých stále roste tím více, čím více postupuje industrialisace, kapitalisace země. Ještě r. 1850 vynesla spotřební daň v Čechách jenom 4,405.000 zlatých konvenční mince, r. 1865 19,000.000 zl. rak. měny, r. 1902 127 milionů korun! Za padesát let výnos daní spotřebních v Čechách {{Prostrkaně|čtrnáctkrát vzrostl}}! Všechny daně nepřímé vynesly r. 1850 20 milionů, zlatých, r. 1865 48 milionů zl, r. 1902 220 milionů korun, výnosnost jejich se tedy {{Prostrkaně|zjedenáctinásobila}}. Naproti tomu pozemková daň zůstala na {{Prostrkaně|nezměněné výši}} (r. 1850 vynesla 7.9 milionů zl. konv. m., r. 1902 8.1 milionů zl. rak. měny), rovněž jako pozemková daň velkostatkářů (2.49 a 2.56 milionů zlatých). Každý dělník, když si osolí suchý brambor, když si jednou za týden popřeje kousek laciného masa, sklenici špatného piva, každá dělnice, která nemá na nic jiného než na hrneček slazené bryndy, jíž se říká »káva«, musejí ze svých mozolně vydřených grošů shánět ohromné miliony, které stát béře z nepřímých daní. Jak těžce doléhají nepřímé daně na široké vrstvy lidové nejlépe jest vidět v poslední době '''na neslýchaném stoupáni ceny masa a vůbec všech potravin''', které jest hlavně následkem zavedení nového, zvýšeného celního tarifu. Nepoměr mezi daňovým zatížením širokých vrstev lidu a majetných tříd vynikne ještě z následujících podrobnějších porovnání. Všechny daně pozemkové, tedy daně placené {{Prostrkaně|velkostatkáři}} i držiteli menších statků, tvoří dnes v Čechách necelou čtvrtinu všech daní přímých. Z těchto pozemkových daní platí však velkostatkáři {{Prostrkaně|jenom část}}. V Čechách je 776 vlastníků statků v rozloze větší než 200 hektaru. Těchto 776 velkostatkářů má v Čechách sice 35.6% půdy, tedy více než třetinu Čech, daně pozemkové platí však jen 31.5%, tedy 5,127.000 K, tedy jednu čtrnáctinu přímé poplatnosti české země. Pouze v samé Praze vynesla daň z kořalky 6.186.505 K, tedy více než ze svých pozemků na daních platí všichni velkostatkáři z Čech! 31.5 milionu K, které vynese daň z piva, vyrovnají se skoro 33 milionům všech realních daní. Při spotřebě petroleje platí široké vrstvy lidu 2.8 milionu K daní, o 800.000 K více než ze svých důchodů platí v Čechách všichni rentieři dohromady! To, co ze všech svých ohromných lalifundií platí v Čechách na daních {{Prostrkaně|velkostatkáři}}, činí už jen 7.3 procenta všech přímých daní a jen 1.7, pravím: celé {{Prostrkaně|jedno a sedm desetin procenta veškeré poplatnosti země}}! Sociální demokracie domáhá se v zájmu širokých vrstev lidových '''zrušení všech nepřímých daní''' a jiných dávek a nahrazení jich '''vzestupnou daní z příjmů, z majetku, z dědictví'''. Sociální demokracie chce, aby všechny daně byly jenom {{Prostrkaně|přímé}}. Kdyby široké vrstvy to, co odvádějí na daních nepřímých, platily přímo, kdyby si byly {{Prostrkaně|vědomy}} toho, jak ohromnými miliony přispívají na státní hospodářství, pak i daleko větším úsilím bránily by se proti zvyšování daní k vůli zbytečným výdajům, zejména k vůli militarismu, pak daleko důrazněji hlásily by se také o svá práva. Sociální demokracie dále žádá, aby základem daňové povinnosti u každého občana byl jeho {{Prostrkaně|příjem}}. Čím větší kdo má příjem, tím větší nechť platí daň. Určitý příjem; na př. do 800 zl., který člověk potřebuje nezbytně na slušné živobytí (existenční minimum), budiž daně prostý; příjmy {{Prostrkaně|vyšší}} buďte základem zdanění. Sociální demokracie žádá vzestupnou daň z příjmu čím vyšší kdo má příjem, tím {{Prostrkaně|větší procento}} z něho má odvádět jako daň. Kdo má na př. příjem 1000 zl., nechť odvádí na dani z každého sta na př. 1 korunu (tedy 10 K), kdo má dva tisíce, z každého sta nechť platí 2 K (tedy 40 K), kdo má 3000 zl. příjmů ročně, nechť platí z každého sta 3 K daně (90 K), kdo má 4000, z každého 100 4 K (160 K), kdo má 5000 K 5 K (250 K). O {{Prostrkaně|spravedlnosti}} této vzestupnosti (progresse) není možno pochybovat. Čím větší kdo má příjem, tím větší jeho část může postrádat pro {{Prostrkaně|nutné}} potřeby, a z toho, co mu zbývá pro přepychové, luxusní, postrádatelné výdaje, jistě zaslouží, aby platil větší daň. Daň z příjmu má vedle spravedlnosti také tu výhodu, že její vyměřováni a vybírání je pro státní správu pohodlné, rychlé a laciné, a, což nejhlavnějšího, daň z příjmu musí nésti ten, komu je uložena, ona je {{Prostrkaně|nepřesunutelná}}. Vedle vzestupné daně z příjmů žádá sociální demokracie zavedení {{Prostrkaně|daně z majetku}}. Tímto požadavkem má se docílit, aby při vyměřování povinnosti daňové nebylo hleděno jenom k výši, nýbrž také k {{Prostrkaně|druhu}} příjmů. Jistě ten, kdo má jistý příjem ze své práce, ať tělesné nebo duševní, zaslouží, ahy platil menší daň než ten, kdo má {{Prostrkaně|stejný příjem}}, na nějž ale nemusí pracovat, jako na př. úroky ze zděděného kapitálu, důchody z majetku atd. Je to spravedlivé už proto, poněvadž důchody z majetku, tedy bez práce plynoucí jsou {{Prostrkaně|stálejší, jistější}}, kdežto ten, kdo má příjem pouze ze své práce, ihned ho ztrácí, jakmile jeho pracovní schopnost je zničena neb oslabena. Konečně domáhá se sociální demokracie zavedení {{Prostrkaně|vzestupné daně z dědictví}}. Dědictvím přechází majetek na osoby, které o jeho shromážděni nemají žádné zásluhy. Stát, který svými zařízeními podporuje hospodářství každého jednotlivce, má už podle zásad i dnešní společností uznávaných nepopiratelné právo, aby za to žádal odškodnění. Daň z dědictví postihuje jenom toho, kdo skutečně nějaký majetek má nebo ho právě nabývá, postihuje ho právě ve chvíli, kdy, nabyv nového majetku najednou, bez vlastního přičinění, snadno povinnost daňovou unese. Daň z dědictví má být vzestupná podle {{Prostrkaně|velikosti}} děděného majetku a podle {{Prostrkaně|stupně příbuzenství}}, které panovalo mezi zesnulým a dědicem. U nepatrných majetků, jako na př. u majetku malých rolníků, domkářů, chalupníků, řemeslníků, u nichž není vyloučena možnost, že si svůj majetek nastřádali vlastní pílí a šetrností, nemusí být ani daň dědická větší než dnes. Jinak ovšem u velkostatkářů, fabrikantů a p. Tu jest jisto, že majetek mohl být nahromaděn jen z {{Prostrkaně|cizí}} práce a v tom případě {{Prostrkaně|silně vzestupující}} procento daňové jest oprávněno nejen se stanoviska daňové politiky, nýbrž ono jest zároveň také sociálním korektivem, ono brání nekonečnému kupení bohatství v rukou jediné rodiny a připravuje zároveň přechod k sesocialisování společnosti. Mimo to, jak bylo uvedeno, má vzestupnost odvislou od stupně {{Prostrkaně|příbuzenství}}. Když dědí po zemřelém jeho vlastní děti, vyměřiti jest jim daň procentem menším než když by dědictví přecházelo na vzdálenější příbuzné. {{Konec formy}} m6uqqud67pz5qi8viqgwrnccxbz6ylm 0 26525 281995 62012 2022-08-14T14:07:06Z Danny B. 31 - prázdné parametry {{Textinfo}}; unifikace hodnoty parametru licence; kosmetické úpravy wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté | AUTOR = Bohumír Šmeral | ČÁST = IX. Sociální demokracie, veřejné zdravotnictví a ochranné zákonodárství | PŘEDCHOZÍ = VIII. | DALŠÍ = X. }} {{Textinfo | TITULEK = IX. Sociální demokracie, veřejné zdravotnictví a ochranné zákonodárství | AUTOR = [[Autor:Bohumír Šmeral|Bohumír Šmeral]] | ZDROJ = [http://books.google.com/books?id=hmEoAAAAYAAJ Google Books] (plný text přístupný pouze z USA) | VYDÁNO = Praha: Nákladem tiskového výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické (časopis »Zář«), 1906. s. 90 - 94. | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} {{Prostrkaně|V oboru veřejného zdravotnictví žádá sociální demokracie státní a obecní organisaci služby zdravotní, poskytování bezplatně pomoci lékařské a léků.}} Má-li se stát lékařská pomoc bezplatnou, nesmí býti lékařství živností, nýbrž {{Prostrkaně|úřadem}}, lékař nesmí být nezávislým od honoráře svých pacientů, nýbrž musí být jako úředník placen z prostředků veřejných. Teprve potom lékař, zbaven starostí existenčních, nebude vyšetřovati kapsy, nýbrž výhradně nemoc pacientovu. Nutným doplňkem bezplatné pomoci lékařské jest {{Prostrkaně|bezplatné poskytování léků}}. Krokem k této reformě jest {{Prostrkaně|sestátnění lékáren}}. Není správno, namítá-li vláda proti tomuto požadavku, že tím podvázána budou křídla lékárnické podnikavosti. Účelem lékáren jest přece zhotovovati prostředky léčebné dle předpisů a výzkumů vědeckých ústavů. Lékárnická podnikávost však vedena jest jenom jedinou snahou: {{Prostrkaně|co nejvíce vydělat}}. Proto cena léků vyhnána jest do neslýchané výše, lékárníci sami hlavní péči věnují vynalézání různých »specialit«, které ve skutečnosti neobsahují vlastně nic nového, které však je možno prodávat ještě s větším ziskem. Kdyby lékárnictvi přestalo být průmyslem počítajícím s konkurencí, získal by mnoho veřejný zájem, získalo by i lékárnictvi samo. {{Oddělovač|*}} Kapitalistická společnost má nutně za následek vykořisťování dělníků. Zájem kapitalisty žádá, aby platil dělníkovi co možná {{Prostrkaně|nejnižší mzdu}}, aby nutil ho co možná {{Prostrkaně|nejdéle pracovat}}. Námezdní práce jest spojena s těžkým nebezpečím {{Prostrkaně|pro zdraví a život dělníků}}. Za kapitalistických řádů ustavičně žije dělník v nejistotě, že se octne {{Prostrkaně|bez zaměstnání}}, ví, že jakmile {{Prostrkaně|onemocní}}, jakmile snížena bude {{Prostrkaně|pracovní jeho schopnost následkem stáří neb invalidity}}, že nikdo o něj nebude se starat a že bez smilování ponechán bude hroznému svému osudu. Proti těmto katastrofám hledí se dělníci aspoň částečně zajistit cestou svépomoci, v {{Prostrkaně|odborových organisacích}}. Ale dle názoru sociální demokracie osud třídy dělnické není pouze soukromou záležitostí jejích příslušníků, na něm má také stejně velký zájem {{Prostrkaně|celá společnost, stát}}. Měšťácký liberalism zastává zásadu, že stát se nemá mezi dělníka a zaměstnavatele míchat. Než může stát klidně přihlížet k tomu, jak široké vrstvy jeho příslušníků jsou malou menšinou vyssavatelů vrhány do stale větší bídy? Nedotýká se to přímo i jeho vlastních zájmů? Neznamená každé prodloužení pracovní doby, každé sníženi mzdy okamžitý vzrůst {{Prostrkaně|zločinnosti}}? Jak těžký vliv na {{Prostrkaně|úpadek mravnosti a rodinného života}} má na př., když kapitalisté mohou bez překážky k nekonečné práci, třeba i v noci donucovat {{Prostrkaně|ženy}}?! Stát ve svém vlastním zájmu nemůže klidně přihlížet k řádění kapitalismu, poněvadž to nutně by vedlo k {{Prostrkaně|tělesnému i duševnímu zničení širokých vrstev lidových}}, k úpadku kultury a civilisace a v konečných důsledcích k rozvratu samého státu. Sociální demokracie proto žádá, aby stát sám {{Prostrkaně|zákonem}} položil kapitalistickému vykořisťování určité meze. Žádá za vydání zákona o nejvýše přípustné době pracovní, o nejnižší přípustné mzdě, o vydání zákonů na ochranu zdraví dělníků při práci, na ochranu jejich rodinného života atd. Toto {{Prostrkaně|ochranné zákonodárství dělnické}} přirozeně nežádá sociální demokracie jen pro dělnictvo v továrnách, nýbrž také pro dělníky při práci domácké, v maloživnostcch, pro dělníky polní a lesní. Pod tlakem dělnického hnutí odhodlal se již rakouský stát k {{Prostrkaně|různým, ovšem dosud naprosto nedostatečným opatřením na ochranu dělnictva}}. Zákonem z 21. června 1884 zakázána byla živnostenská práce dětí mladších než 12 let. Ustanoveno, že děti od 12 do 14 let nesmějí být zaměstnávány při práci, která by škodila jejich zdraví neb byla na závadu jejich školní povinnosti, v žádném případě že nemají být zaměstnávány déle než 8 hodin denně. Mladiství pomocní dělníci (do 16 roků) nesmějí být zaměstnáni v době od 8 hodin večer do 5 hodin ráno. § 95 živnostenského řádu ustanovuje, že vůbec není dovoleno používat mladistvé osoby a ženy k noční práci v živnostech po továrnicku provozovaných (ministerstvo může však jednotlivým továrnám povoliti výminku). Maximální doba pracovní ustanovena jest v Rakousku zákonem jen pro živnosti tovární a pro hornictvi. Pro továrny je stanovena maximální doba pracovní 11hodinná, pro hornictví (od poslední velké stávky hornické) 9hodinná. Úřady však mohou opět povolovat továrníkům výminky, což se stává tak často, že ustanovení zákoua v tomto ohledu jsou vlastně bezúčinná. Kromě toho obsahuje rakouské zákonodárství řadu předpisů, o nedělním klidu (§ 75. živn. ř.), o opatřeních proti úrazu a poškození zdraví dělníků (§ 74. živn. ř.), o továrních řádech (§88. ž. ř.), o způsobu vyplácení mzdy (§ 88. živn. ř.), o živnostenských inspektorech (zákon ze dne 17. června 1883) Tato opatření ovšem, jak už bylo řečeno, daleko nedostačují. Program sociální demokracie v Rakousku jakožto {{Prostrkaně|nejmenší míru ochrany dělnictva žádá}}: „1. Úplnou koaliční svobodu, zákonné uznání odborových organisací, postavení dělnictva zemědělského na roveň průmyslovému, zrušení čeledních řádů. 2. Osmihodinný maximální den pracovní bez klausulí a výminek. 3. Zapovězení noční práce žen a mladistvých dělníků. 4. Úplný nedělní klid, trvající nejméně 36 hodin. 5. Přísné provádění zákazu živnostenské práce dětí pod 14 let; dostačitelné ochranné zákony pro učně a mladistvé dělníky. 6. Vyloučení práce žen ze závodů, ženskému organismu zvlášť škodlivých. Všechna tato ustanovení mají platnost pro závody všech stupňů (velkoprůmysl, potravní živnosti, řemesla, ochod a domácí průmysl, zemědělství i lesnictví). Vybudování továrního inspektorátu, rozmnožení inspektorů opatřených výkonnou mocí, spolupůsobení dělnických organisací jakožto kontroly při provádění ochranného zákonodárství pro dělnictvo svými zvolenými inspektory a inspektorkami. Podnikatelé, kteří překročí zákon o ochranném zákonodárství dělnickém, buďtež stíháni přísnými tresty, které nesmí býti proměněny v peněžité pokuty. {{Prostrkaně|Pojišťování dělnictva budiž podrobeno pronikavé reformě a doplněno zavedením všeobecného pojišťování pro případ stáří a neschopnosti k práci jakož i zaopatřením vdov a sirotků a jednotně sorganisováno pod samosprávou pojištěných.}}“ {{Prostrkaně|Nejnaléhavějším}} z těchto požadavků jest nyní starobní a invalidní pojišťování dělnictva a pensijní zaopatřeni dělnických vdov a sirotků. Agitací, kterou v posledních letech rozvinula pro tento požadavek, donutila sociální demokracie vládu, že předložila už veřejnosti k posouzení vypracovanou {{Prostrkaně|osnovu příslušného zákona}}. Tím vláda výslovně doznala, že považuje starohní a invalidní pojišťování za {{Prostrkaně|požadavek oprávněný a spravedlivý}}. O jeho provedení ovšem rozhodne teprve příští sněmovna. Čím více zvoleno bude při příštích volbách opravdových zástupců lidu, tím větši bude záruka, že nanejvýš důležitý a od všeho pracujícího obyvatelstva s netrpělivou touhou očekávaný tento zákon bude proveden co nejrychleji a nejdokonaleji. {{Konec formy}} ja26460dthwdk8enyr2kwsbaqk0me1t 100 38471 281992 274192 2022-08-14T13:19:14Z Libor Grunaw 13833 /* Ottův slovník naučný */ Bezděz wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Bedřich | příjmení = Bernau | alternativní jméno = Přemysl Bačkora | Image = Bedrich Bernau 1899 Narodni album.jpg | datum narození = 22. srpna 1849 | místo narození = Praha | datum úmrtí = 2. ledna 1904 | místo úmrtí = Plaňany | popis = úředník a spisovatel | BiografieWiki = Bedřich Bernau | SeznamNK = jk01011900 }} '''Bedřich Bernau''' (1849–1902) byl český cukrovarský úředník a spisovatel, autor vlastivědných spisů v češtině a němčině. Byl synem pedagoga [[Autor:Josef Množislav Bačkora|Josefa Množislava Bačkory]]. {{Více}} == Dílo == * [[Čechy, Díl X. Krušné hory a Poohří]] (1896) {{Online Kramerius|ABA001|1277699}} === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''-nau.'' Je autorem nebo spoluautorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Benešov|Benešov]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Bezděz|Bezděz]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Bezdružice|Bezdružice]] * [[Ottův slovník naučný/Brod (obec)|Brod (obec)]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Bystřice|Bystřice]] * [[Ottův slovník naučný/Plaňany|Plaňany]] === Překlady === * [[Autor:Seweryn Goszczyński|Seweryn Goszczyński]]: [[Zámek Kaňovský]] (1871) {{Online Kramerius|ABA001|21507344}} [[Kategorie:Čeští autoři]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] lvxro1uab94kstewd6vnr17qs7pebcd 0 85639 281989 2022-08-14T12:13:11Z Lenka64 2855 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jablka s houskou | PŘEDCHOZÍ = Pekařská sůva | DALŠÍ = Jablka s rejží 2. }} {{Textinfo | TITULEK = Jablka s houskou | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁNO = V Mladé…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jablka s houskou | PŘEDCHOZÍ = Pekařská sůva | DALŠÍ = Jablka s rejží 2. }} {{Textinfo | TITULEK = Jablka s houskou | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁNO = V Mladé Boleslavi: Karel Vačlena, 1883/1884, s. 80 }} {{Forma|proza}} Tvrdé housky se okrájejí, střída nakrájí na kostky a na másle osmaží; tolik jablek, co jest housek, se oloupá, nakrájí a na mašle dusí. V ½ litru smetany se rozmíchá 10 žloutků, 122 gramy (7 lotů) cukru a citronová kúra, jablka a houska se přidají se 122 gramy hrozinek a sněhem z bílků. Vše se dá do formy pomaštěné, posypané strouhanou houskou, načež se hodinu peče. Obyčejně se přidává šodó. {{Konec formy}} 9md56u74gdlqz322gjj8y69vex3vosp 0 85640 281990 2022-08-14T12:15:29Z Lenka64 2855 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jablka s rejží 2. | PŘEDCHOZÍ = Jablka s houskou | DALŠÍ = Jablka s rejží 3. }} {{Textinfo | TITULEK = Jablka s rejží 2. | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁNO = V…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni | ČÁST = Jablka s rejží 2. | PŘEDCHOZÍ = Jablka s houskou | DALŠÍ = Jablka s rejží 3. }} {{Textinfo | TITULEK = Jablka s rejží 2. | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni'' | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}} | VYDÁNO = V Mladé Boleslavi: Karel Vačlena, 1883/1884, s. 80 }} {{Forma|proza}} Dobrá jablka se oloupají, na lístky nakrájejí, s cukrem, skořicí, citronovou korou a lžicí rumu hodinu dusí. Zatím se uvaří opraná a spařená rejže v litru mléka se solí, skořicí a nechá vychladnouti. Jablka se rozloží na dně pekáče, smíchá kousek utřeného másla s několika žloutky, cukrem, skořicí a citronovou korou, připravenou rejží a sněhem z bílků; vše se nasype na jablka, posype cukrem, usekanými mandlemi a rozdrobeným máslem, načež se jídlo upeče. {{Konec formy}} 0aa34gsccah5q60nb15zptb6522az3n 0 85641 281991 2022-08-14T13:16:12Z Libor Grunaw 13833 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Bezděz | PŘEDCHOZÍ = Bězděvice | DALŠÍ = z Bezdězce }} {{Textinfo | TITULEK = Bezděz | AUTOR = [[Autor:Bedřich Bernau|Bedřich Bernau]], [[Autor:August Sedláček|August Sedláček]], neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Třetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1890. S.&nbsp;922–923. {{Kramerius|nkp|c75e3670-0a06-11e5-b309-005056825209}} | LICENCE = PD anon…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Bezděz | PŘEDCHOZÍ = Bězděvice | DALŠÍ = z Bezdězce }} {{Textinfo | TITULEK = Bezděz | AUTOR = [[Autor:Bedřich Bernau|Bedřich Bernau]], [[Autor:August Sedláček|August Sedláček]], neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Třetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1890. S.&nbsp;922–923. {{Kramerius|nkp|c75e3670-0a06-11e5-b309-005056825209}} | LICENCE = PD anon 70 | LICENCE2 = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Bezděz (okres Česká Lípa) }} [[Soubor:Č. 556. Vnitřek kaple na Bezdězi.jpg|náhled|Č. 556. Vnitřek kaple na Bezdězi]] {{Forma|proza}} '''Bezděz''' (''Schloss-Bösìg''): '''1)&nbsp;B.,''' farní ves v&nbsp;hejtm. a&nbsp;okr. dubském (3&nbsp;h. vých), 100&nbsp;d., 638&nbsp;ob. něm. (1880), vik. a&nbsp;býv. dom. dokeské. Chrám sv.&nbsp;Jiljí se stopami román. slohu byl již ve XIII.&nbsp;stol. farním. V&nbsp;kostele je cínová křtitelnice z&nbsp;roku 1735, veliký zvon na věži z&nbsp;r.&nbsp;1758 má latinský, menší z&nbsp;XV.&nbsp;st. český nápis. Kostel tento byl od králů českých, pod jejichž patronát od založení svého slušel, skvěle nadán; patřilyť mu statky ve Zbinech, Radkovicích, Vojetíně, Lukách aj. Roku 1348 odevzdal Karel IV.&nbsp;zdejší prebendu řádu augustinián. na Karlově v&nbsp;Praze, který až do r.&nbsp;1784 byl v&nbsp;jejím držení. Ves '''B.''' (Podbezděz) vysadil Přemysl Otakar&nbsp;II. za městečko, avšak pro nepříhodnou polohu téhož ku provozování živností městských Hynek Berka z&nbsp;Dubé roku 1337 založení to přenesl do Bělé. ''[[Autor:Bedřich Bernau|–nau]]''. Severně od vsi zvedá se znělcová hora {{Prostrkaně|Bezděz}} se dvěma vrcholy Velikým (605&nbsp;''m'') a&nbsp;Malým Bezdězem č. Čertovým vrchem (577&nbsp;''m''). Na vyšším vrchu jsou zříceniny býv. hradu královského, daleko viditelné. Část jejich, totiž prvotní palác a&nbsp;krásná kaple (vnitřek této kaple P.&nbsp;Marii zasvěcené, pokud se na doby naše zachovala, zobrazen pod č.&nbsp;556.), pochází z druhé pol.&nbsp;XIII. věku, některé části až i&nbsp;v XV.&nbsp;i&nbsp;XVI. věku přistavovány. Nejvýše vyniká velká věž (637&nbsp;''m''). '''B.''' nebyl založen před polovicí&nbsp;XIII. věku; počátek jeho padá do dob, kdy Boleslav přestala býti hlavním hradem v&nbsp;tomto kraji. Když král Přemysl Otakar&nbsp;II. r.&nbsp;1264 Podbezděz jako městečko vysazoval, stál již '''B.''' a&nbsp;sídleli na něm purkrabě jako popravce a&nbsp;vladař královských statků. R.&nbsp;1279 zavezena sem Otíkem Braniborským králová Kunhuta se synem svým Václavem a&nbsp;tu purkrabím Heřmanem střežena. Králové podařilo se uprchnouti a&nbsp;králevic zavezen do Žitavy. Potom '''B.''' i&nbsp;s jinými hrady Otíkovi zastaven, ale odcizení to císařem Rudolfem zdviženo. Král Václav&nbsp;II. daroval ke kostelu sv.&nbsp;Jiljí (1293) ves Zbiny. Na počátku XIV.&nbsp;věku držel '''B.''' v&nbsp;zástavě {{Prostrkaně|Púta z&nbsp;Dubé}} (1316), ale za nedlouho (1336) patřil hrad synovci jeho {{Prostrkaně|Hynkovi Berkovi z&nbsp;Dubé}}, purkrabímu pražsk. Karel IV.&nbsp;vyplatil '''B.''' a&nbsp;v&nbsp;l. 1351—57&nbsp;tu někdy přebýval. Václav IV.&nbsp;zastavil '''B.''' r.&nbsp;1393 {{Prostrkaně|Prokopovi markrabímu}} do života jeho, a&nbsp;tento zapsal '''B.''' r.&nbsp;1402 {{Prostrkaně|Havlovi ze Zvířetic}} na způsob vrchního úřadu. Po smrti Prokopově spadl '''B.''' zase na krále. Od krále Sigmunda svěřen (1420) a&nbsp;potom (1429) zapsán {{Prostrkaně|Janovi z&nbsp;Michalovic}}, k&nbsp;němuž se sem mnoho duchovních osob uteklo a&nbsp;tu klenoty kostelní přechovávali. Také tu byly dsky dvorské. Janův syn {{Prostrkaně|Petr}} zdědil '''B.''' a&nbsp;zapsal vše jmění své Václavovi z&nbsp;Michalovic, ale protože tento pro velké závady nemohl s&nbsp;ním zvlásti, uvázal se veň {{Prostrkaně|Jindřich z&nbsp;Michalovic}} (†&nbsp;1468) a&nbsp;zastavil jej švakru svému {{Prostrkaně|Janovi ze Smiřic}}. Po smrti tohoto (1453) zůstal Jindřich v&nbsp;držení '''B'''-e až do své smrti (1468). Sestra jeho Majdaléna byla vdána za {{Prostrkaně|Jana Tovačovského z&nbsp;Cimburka}}, který s&nbsp;bratrem svým {{Prostrkaně|Ctiborem}} králi Jiřímu Drahotouš, Přerov a&nbsp;Hranici odevzdal a&nbsp;za to panství bezdězské k&nbsp;zástavě obdržel. Po nich držel '''B.''' {{Prostrkaně|Adam Tovačovský}} s&nbsp;mateří svou {{Prostrkaně|Johankou z&nbsp;Krajku}} (druhou manželkou Janovou), ale okolo r.&nbsp;1496 získal jej dobrou volí {{Prostrkaně|Jan z&nbsp;Janovic}}. Týž zemřel roku 1505 odkázav jmění své {{Prostrkaně|Janovi Špetlovi z&nbsp;Prudic}} (potom z&nbsp;Janovic), kterého byl přijal za svého syna. Po jeho smrti (†&nbsp;1532) synové jeho {{Prostrkaně|Hynek a&nbsp;Burjan}} dlouho se nemohli shodnouti o&nbsp;dědictví, až potom zůstal Hynkovi Náchod a&nbsp;Burjanovi '''B.''' Tohoto syn {{Prostrkaně|Jan ml.}} (†&nbsp;1547) neměl jiných dědiců než sestru {{Prostrkaně|Annu}} a&nbsp;dceru {{Prostrkaně|Saloménu}}, kteréž se r.&nbsp;1553 o&nbsp;panství rozdělily. Onano dostala Bělou, tato '''B.''' a&nbsp;vdala se za {{Prostrkaně|Mikuláše Zajíce z&nbsp;Hazemburka}}, kterému '''B.''' majestátem král. znova zapsán. Týž prodal roku 1558 '''B.''' {{Prostrkaně|Kateřině Berkové}} (před tím Vartemberské) {{Prostrkaně|z Hungrkoštu}}, po níž pak dědily děti z&nbsp;obojího manželství. Za těch dob pořád ještě hrad opravován. {{Prostrkaně|Jan z&nbsp;Vartemberka}} skoupil okolo r.&nbsp;1566 díly svých spoludědicův, a&nbsp;když pak panství dědičně prodáno {{Prostrkaně|Janovi st. z&nbsp;Valdštejna}} (1588), získal od tohoto právo jeho dědičné. Vdova po něm (†&nbsp;1595), {{Prostrkaně|Barbora z&nbsp;Lobkovic}}, zdědila '''B.''' a&nbsp;zapsala jej druhému manželu {{Prostrkaně|Václavovi starš. Berkovi z&nbsp;Dubé}} (1607). Tehdá již páni na '''B'''-i nebydleli zřídivše si nový příbytek v&nbsp;Doksách. R.&nbsp;1621 zlezen jest '''B.''' od Bavorův a&nbsp;vytlučen; t.&nbsp;r. pak panství vzato Václavovi jako poddanému zpronevěřilému a&nbsp;prodáno (1622) {{Prostrkaně|Adamovi z&nbsp;Valdštejna}}, od něhož je koupil strýc jeho {{Prostrkaně|Albrecht}} a&nbsp;ke knížectví frýdlantskému připojil. Kníže povolal na '''B.''' (1624) čtyři mnichy řádu sv.&nbsp;Augustina a&nbsp;založiv tu klášterec dobře jej nadal, ale těm se na hoře hrubě nelíbilo, tak že se raději do Bělé přestěhovali. Na místě toho chtěl Valdštejn zříditi na '''B'''-i klášter benediktinův montseratských, k&nbsp;čemuž se konaly velké přípravy, ale sešlo z&nbsp;toho zase po smrti knížete. Benediktini dotčení usazeni v&nbsp;Praze ve Slovanech (1636), a&nbsp;pustý hrad '''B.''' s&nbsp;panstvím jim darován. V&nbsp;následujících létech bydlil tu jediný poustevník; po jeho smrti osadili Švédové horu a&nbsp;plenili okolí. Třetí opat emauzský Don Antonio de Sotomayor opravoval hrad (1662), poslal sem dva kněží svého řádu a&nbsp;proměnil '''B.''' v&nbsp;místo poutnické. Roku 1679 prodáno panství, ale hrad a&nbsp;hora vymíněny řádu. Poutí přibývalo v&nbsp;minulém století velice, tak že na př. r.&nbsp;1741 od osmi kněží 2920 mší sv.&nbsp;slouženo a&nbsp;řádný klášterec tu povstal, jehož převor Veremund Proche hrad a&nbsp;místnosti jeho podrobně popsal. R.&nbsp;1778 obsadili '''B.''' Prusové, ale odtáhli, poněvadž se nesnadno rak. vojsku bránili. Klášterec jimi zubožený zrušen konečně r.&nbsp;1785 a&nbsp;po odchodu mnichů vydrancován '''B.''' dokonale, tak že stavení všechna beze střech zůstala. Za to, co se od té doby stalo na uchování hradu, sluší děkovati hlavně hraběcímu rodu Valdštejnskému. ''[[Autor:August Sedláček|Sčk.]]'' '''2)&nbsp;B.''' {{Prostrkaně|Nový}} viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Bělá|Bělá}}}} 1). {{Konec formy}} [[Kategorie:Sídla v okrese Česká Lípa v Ottově slovníku naučném|Bezděz]] 4qh391xher1mgtr1oluctej1afnvtwf 250 85642 281999 2022-08-15T09:15:40Z Shlomo 1042 /* Problematické */ meziuložení - nedokončena úprava komentářů proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="2" user="Shlomo" /></noinclude><section begin=4-text /> přemyšlujte o tom v srdci svém, na ložci svém, a umlkněte. Selah. {{Verš|4|6|nobr=1}}Obětujte oběti spravedlnosti a doufejte v Hospodina. Mnozí říkají: O bychom viděti mohli dobré věci! {{Verš|4|7|nobr=1}}Ale ty Hospodine pozdvihni nad námi jasného obličeje svého. {{Verš|4|8|nobr=1}}I spůsobíš radost v srdci mém větší, nežli oni mívají, když obilí a víno jejich se obrodí. {{Verš|4|9|nobr=1}}A protož u pokoji i lehnu, i spáti budu; {{Verš|4|10|nobr=1}}nebo ty Hospodine sám spůsobíš mi bydlení bezpečné. <section end=4-text /><section begin=5-intro /> ==Žalm 5.== __NOEDITSECTION__ <div class="intro"> V modlitbách I. buď a) snažný, aby Pána probudil a časně hledal, b) dobrého srdce k Bohu, poněvadž 1) bezbožných ani α) u sebe netrpí, β) bez pokut nenechává; 2) pokorných, v bázni jména jeho svatého k němu jdoucích, nezavrže. II. Žádej a) sobě ochrany v pracech svých před nepřátely, b) nenapravitelným nepřátelům zkázy, c) církvi bezpečnosti potěšené podlé zámluv svatých. </div> <section end=5-intro /><section begin=5-text /> {{Kapitola|1}} {{Verš|5|1|nobr=1}}Přednímu zpěváku na nehilah, žalm Davidův. {{Verš|5|2|nobr=1}}Slova má slyš Hospodine; porozuměj tužebnému úpění mému. {{Verš|5|3|nobr=1}}Pozoruj hlasu volání mého, králi můj a Bože můj; {{Verš|5|4|nobr=1}}nebo se tobě modlím. Hospodine ! v jitře vyslyšíš hlas můj; {{Verš|5|5|nobr=1}}v jitře předložím tobě žádost svou a šetřiti budu; nebo ty, ó Bože silný, neoblibuješ bezbožnosti; {{Verš|5|6|nobr=1}}nemáť místa u tebe nešlechetník; neostojíť blázniví před očima tvýma; {{Verš|5|7|nobr=1}}v nenávisti máš všecky činitele nepravosti; zatratíš mluvící lež; člověka ukrutného a lstivého v ohavnosti má Hospodin. {{Verš|5|8|nobr=1}}Já pak ve množství milosrdenství tvého vejdu do domu tvého; klaněti se budu k svatému chrámu tvému v bázni tvé. {{Verš|5|9|nobr=1}}Hospodine proveď mne v spravedlnosti své pro ty, jenž mne střehou; spravuj přede mnou cestu svou; {{Verš|5|10|nobr=1}}neboť není v ústech jejich žádné upřímnosti; myšlení jejich o cizích bídách; {{Verš|5|11|nobr=1}}hrob otevřený hrdlo jich, jazykem svým lstivě lahodí. Zkaz je, ó Bože! nechať padnou od rad svých; pro množství nešlechetností jejich rozptyl je, poněvadž odporní jsou tobě. {{Verš|5|12|nobr=1}}A ať radují se všickni v tě doufající; na věky ať plésají, když je zastírati budeš; ať se v tobě veselí, kteřižkoli milují jméno tvé; {{Verš|5|13|nobr=1}}nebo ty, Hospodine, požehnáš spravedlivému, a jako štítem, přívětivostí svou vůkol zastřeš jej. <section end=5-text /><section begin=6-intro /> ==Žalm 6.== <div class="intro"> Zhřešil-lis? ai, máš I. pokutu od Boha rozhněvaného; jeho tedy žádej a) zač? ať 1) hněv svůj odejma od tebe (nebo i tělo i duši zemdlévá); 2) podlé milosrdenství svého zde tě hříchů sprostí, nebo po smrti času není; b) jak? s opravdovou snažností, aby ji osvědčila i zevnitř α) slza hojná, β) truchlost obličeje. II. Potupu od nepřátel ze zlého se radujících, tyf však (spokoje se jen s Bohem) snadně zaženeš, aby i a) tobě pokojno bylo, b) oni se zahanbením svým padli. </div> <section end=6-intro /><section begin=6-text /> {{Verš|6|1|nobr=1}}Přednímu zpěváku na neginot, k nízkému zpěvu, žalm Davidův. {{Verš|6|2|nobr=1}}Hospodine, netresci mne v hněve svém, ani v prchlivosti své kárej mne. {{Verš|6|3|nobr=1}}Smiluj se <section end=6-text /> ---- <section begin=4-komentar /> 6. spravedlnosti, t. úmyslem upřímým, a podlé nařízení božího, tak v žalme 50, 21. — O bychom, H. Kdo nám dá viděti dobré, t. míti i užívati hoj- nosti dobrých věcí. 7. nad námi, t. laskavé na nás vzhledni, milosti a lásky své nám uděl, v tom rozmnožuj, zachová- vej a ved po cestách bezpečných až k životu věč- nému. H. pozdvihni světla obličeje. 8. sjjíf.soĎis', H. dals. — větH, H. nad čas, v němž obilí jejich a víno jejich rozhojněna jsou. 9. upokojí: s pokojnou myslí. <section end=4-komentar /><section begin=5-komentar /> Žalm 5. Modlitebný. 4. v jitře: záhy, časně, v příhodný čas. 5. predlolim etc., H. spořádám tobě, t. modlitbu, neb spůsobím se, t. k modlitbě. — šetřiti, lí. vy- hledati, jako bedlivý strážný, t. očekávaje spomo- žení tvého. (). ncmiU etc., H. nebude bydliti. — ne.ílcchctmk : nešlechetnost, t. aby joj měl vyslýchati a jenui proti pobožným co k vůli činiti; ale pobožné vyslýcháš a žádosti jejich uapliiuješ. 7. člověka etc., H. muže krve a lsti. 8. k svatému etc.: (obrátě se) k chrámu svatyně tvé. Nebo lid obecný nesměl do svatyně vcházeti, H. k chrámu svatosti tvé. — v há:ni, t. se vší vážností a uctivostí k tobě. 9. cestu, t. tu, kterouž jsi mi v slově svém oznámil. 10. myšleni, II. vnitřnost jejich, bídy, t. všelijak se na to snažiijí, jakby pobožným k zámutku, bo- lesti, bídám a trápení příčina byli. 11. hrdlo etc., t. řeči a slova jejich ze zlého to- ho pokladu vycházející jsou naprosto aneb zjevně zlá, pobožnost i dobré nn-avy vyprázdíiiijící; aneb chytrostí a lstí zalícená, prostué a upřímé pravdě na odpor čelící. — Zkaz: dokaž, že jsou křivi. — od rad, t. jakž se říká, sami od své vlastní rány. 12. v té etc., J. k tobě se utíkající. — plesají: prozpěvují. 13. víikol etc., II. korimuješ, t. otočuješ, ohra- zuješ. <section end=5-komentar /><section begin=6-komentar /> Žalm 6. Modlitebný. 1. K nízkému etc., II. Semiuit, viz o tom v před- mluvě. <section end=6-komentar /><noinclude></noinclude> n5072a2o45ahrr64lg8xwy0dio1l4ku