Abeceda zdraví a nemoci/Abeceda zdraví/II. Drž se v čistotě

<mediawiki xmlns="http://www.mediawiki.org/xml/export-0.10/" xmlns:xsi="http://www.w3.org/2001/XMLSchema-instance" xsi:schemaLocation="http://www.mediawiki.org/xml/export-0.10/ http://www.mediawiki.org/xml/export-0.10.xsd" version="0.10" xml:lang="cs">
  <siteinfo>
    <sitename>Wikizdroje</sitename>
    <dbname>cswikisource</dbname>
    <base>https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana</base>
    <generator>MediaWiki 1.39.0-wmf.23</generator>
    <case>first-letter</case>
    <namespaces>
      <namespace key="-2" case="first-letter">Média</namespace>
      <namespace key="-1" case="first-letter">Speciální</namespace>
      <namespace key="0" case="first-letter" />
      <namespace key="1" case="first-letter">Diskuse</namespace>
      <namespace key="2" case="first-letter">Uživatel</namespace>
      <namespace key="3" case="first-letter">Diskuse s uživatelem</namespace>
      <namespace key="4" case="first-letter">Wikizdroje</namespace>
      <namespace key="5" case="first-letter">Diskuse k Wikizdrojům</namespace>
      <namespace key="6" case="first-letter">Soubor</namespace>
      <namespace key="7" case="first-letter">Diskuse k souboru</namespace>
      <namespace key="8" case="first-letter">MediaWiki</namespace>
      <namespace key="9" case="first-letter">Diskuse k MediaWiki</namespace>
      <namespace key="10" case="first-letter">Šablona</namespace>
      <namespace key="11" case="first-letter">Diskuse k šabloně</namespace>
      <namespace key="12" case="first-letter">Nápověda</namespace>
      <namespace key="13" case="first-letter">Diskuse k nápovědě</namespace>
      <namespace key="14" case="first-letter">Kategorie</namespace>
      <namespace key="15" case="first-letter">Diskuse ke kategorii</namespace>
      <namespace key="100" case="first-letter">Autor</namespace>
      <namespace key="101" case="first-letter">Diskuse k autorovi</namespace>
      <namespace key="102" case="first-letter">Edice</namespace>
      <namespace key="103" case="first-letter">Diskuse k edici</namespace>
      <namespace key="250" case="first-letter">Stránka</namespace>
      <namespace key="251" case="first-letter">Diskuse ke stránce</namespace>
      <namespace key="252" case="first-letter">Index</namespace>
      <namespace key="253" case="first-letter">Diskuse k indexu</namespace>
      <namespace key="710" case="first-letter">TimedText</namespace>
      <namespace key="711" case="first-letter">TimedText talk</namespace>
      <namespace key="828" case="first-letter">Modul</namespace>
      <namespace key="829" case="first-letter">Diskuse k modulu</namespace>
      <namespace key="2300" case="first-letter">Udělátko</namespace>
      <namespace key="2301" case="first-letter">Diskuse k udělátku</namespace>
      <namespace key="2302" case="case-sensitive">Definice udělátka</namespace>
      <namespace key="2303" case="case-sensitive">Diskuse k definici udělátka</namespace>
    </namespaces>
  </siteinfo>
  <page>
    <title>Abeceda zdraví a nemoci/Abeceda zdraví/II. Drž se v čistotě</title>
    <ns>0</ns>
    <id>20939</id>
    <revision>
      <id>282030</id>
      <parentid>140150</parentid>
      <timestamp>2022-08-16T20:07:03Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Danny B.</username>
        <id>31</id>
      </contributor>
      <comment>- prázdné parametry {{Textinfo}}; unifikace hodnoty parametru licence; kosmetické úpravy</comment>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="17573" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Abeceda zdraví a nemoci - Abeceda zdraví
  | AUTOR = Milan Jovanović-Batut
  | ČÁST = II. Drž se v čistotě
  | PŘEDCHOZÍ = I. Uč se zachovávati zdraví svoje
  | DALŠÍ = III. Buď střídmý a opatrný v jídle i nápojích
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Drž se v čistotě
  | AUTOR = [[Autor:Milan Jovanović-Batut|Milan Jovanović-Batut]]
  | PŘELOŽIL = [[Autor:Karel Bulíř (1868–1939)|Karel Bulíř]]
  | ZDROJ = JOVANOVIĆ-BATUT, M. ''Abeceda zdraví a nemoci''. Praha : Hejda&amp;Tuček, 1901. s. 12-23.
  | LICENCE = PD old 70
}}

{{Motto|»Čistota — půl zdraví.«|Přísloví.}}
{{Motto|»Nepořádek a nemoc jsou nejlepší kamarádi.«}}

{{Forma|proza}}
21. {{Prostrkaně|Čistého (ryzího) zlata rez se nechytá.}} Čistý člověk jest obyčejně i zdravý, řádný, a vážený. Čistota rozveseluje a sílí, činí každou práci lehčí a milejší. Pořádného člověka každý miluje. »{{Prostrkaně|Čistota vede člověka k Bohu.}}«

22. »Rez ocel rozežírá a nečistota člověka.« Kdo jest nečistý, zřídka kdy jest úplně zdráv, ctěn a milován. V nečistotě člověk otupí, zleniví a zdivočí, tak že lehce sejde s pravé cesty. Špína z něho kape a každý se mu vyhýbá.

23. Pořádný člověk netrpí nečistoty na svém těle, ale v čistotě je drží. Očištěn odolá též snáze nemocem.

24. Nejvíce nečistoty přijde na tělo ze vzduchu kol nás. Hlava, krk, ruce, nohy — nejsou vždy pokryty a lehce se zamažou. Na ně třeba zvláště hleděti.

25. Tělo se zamaže samo sebou. Z drobounkých otvorů, jež se na kůži sotva vidí, vycházejí výpary, pot i kožní maz a to vše se mísí s kožními šupinkami. Kdyby se kůže neomývala, ucpaly by se ony malounké otvory (póry), výpary a pot by se zarazil, což škodí zdraví. Kůže by oschla, okorala, popraskala. Posléze by se pokryla jakousi vyrážkou, onemocněla by.

26. Nestačí, jen jednou denně se omýti. Kdo chce býti čist a zdráv, musí častěji celé tělo oprati.

27. Ještě lépe, kdo se může vykoupati. Lid, ležící blíže větších vod, ať toho nikdy neomešká; a kde není přirozených koupelí, stejnou službu vykoná káď, necky neb jiné nádoby.

28. »{{Prostrkaně|V řece, moři, jezeru, ano i v kádi nalezneš i lékaře i lékárníka i mudrce}}« pravil věhlasný lékař, a chtěl tím říci: Koupelí osvěžíš tělo i ducha.

29. Teplá voda není způsobilá k mytí. Lidé, kteří uvykli od mládí chladné vodě, jsou zdravější, silnější, živější a dožijí se delšího věku. Mladí, zdraví, silní lidé nechť se vystříhají teplé vody.

30. Jakmile vstaneš, umyj si líce, uši, krk, prsa a ruce; potom dobře se otři suchým ručníkem. Vypláchni ústa, očisti zuby, a dobře vykloktej několika doušky chladné vody.

31. Vlasy se nesmáčejí a nemusí se ani mazati. Vlasu daří se nejlépe, když vždy z rána dobře se vyčeše.

32. I nehty prohlédni každý den. Kdo často odlupuje kůži, by s nehtem nerostla, netrpí »záděrami«.

33. Po jídle vyplachují se vždy ústa chladnou vodou. To udržuje zuby a celou ústní dutinu v čistotě a chrání před různými nemocemi.

34. Děti nutno častěji koupati, malé co den. Musí se omývati a česati po obědě, právě jako z rána. Jsou potom živější, veselejší i bystřejší.

35. Kdo se mnoho potí, musí se také častěji omývati.

36. Kdo často nohy omývá, lehčeji chodí. Při čistotě nevznikají tak snadno kuří oka a zarostlé nehty.

37. Odrostlé pohlaví ženské ví dobře, kde třeba ještě bedlivěji hleděti si čistoty těla. Ženy a dívky, koupejte a omývejte se častěji, nežli jiní. Trochu drsně vyjadřuje se v tom smyslu polské přísloví, jež praví: »{{Prostrkaně|Kůň, panna a víno veliké čistoty potřebují.}}«

38. »Třeba chudobně, jen když čistotně.« Ohyzdno jest, pod skvostným šatem a různými šperky a cetkami zakrývati špínu a nečistotu. Trpí tím nejen důstojnost člověka, ale i jeho zdraví takou neřestí se podkopává. »{{Prostrkaně|Sám se bije, kdo nečistě žije.}}«

39. Jen čisté líce jest hezké. Kdo svůj obličej různými prášky a mastěmi líčí a upravuje, kdo své vlasy barví, klame sám sebe a sobě jen škodí. Kazí přirozenou krásu i zdraví a stává se na posměch rozumným.

40. Většina prášků, líčidel, mastí a barviv, jež mají sloužiti k okrašlování pleti a zakrýti různé vnější vady těla, prodávají se jako tajné prostředky s krásnými jmény a v úhledných obalech, ale cena jejich je v poměru k obsahu a hodnotě zpravidla přemrštěna.

41. Prostředky ty obsahují velmi často součástky jedovaté (olovo, rtuť, vizmut a j.), kazí pleť, dásně, zuby i vlasy. Často působí také hlouběji a otravují celé tělo. Mnohdy i malé dítě, kojenec strádá pro ješitnost matčinu.

42. Starý člověk nemá též svého těla zanedbávati. Kdo se otužuje, nestárne tak rychle, a snáze snáší léta stařecká.

43. Čistý, pořádný člověk hledí si také čistoty svého oděvu, svého příbytku a celého svého okolí. Člověk pořádku a čistoty milovný snaží se, by vše, kamkoli pohlédne, bylo v čistotě a pořádku; žádá toho také od jiných.

44. Dobrá hospodyně hledí k tomu, aby její rodina, děti i čeládka měly dostatek čistého prádla k převlékání. Odrostlým postačí, převlékají-li se v létě dvakráte, v zimě jednou v týdnu. Děti nutno převlékati častěji, jelikož se více zamaží.

45. U dětí musí se každý den přihlížeti k tomu, kterou součástku oděvu potřebí jest zaměniti čistou. Odrostlí mají sami všímati si, by neoblékli nic uprášeného, zamazaného a také tísnícího a tělo škrtícího; je-li tomu tak, musí se vše napřed vyčistiti, vyprášiti, uvolniti neb vůbec příhodnější částkou nahraditi.

46. Nelíhej na postel oblečen, ale svlékni i punčochy. Jsi-li upocen, zaprášen, převlékni také košili. Člověk sladčeji spí a druhý den jest opět svěží a čilý. To platí u větší ještě míře také pro děti.

47. Nejhorší jest lehati do špinavé, nevyvětrané postele. Podušky, prostěradla převlékají se dvakráte v měsíci; v létě častěji.

48. Košile nepostačí práti ve studené vodě; potřebí vody vřelé, sody a mýdla, by všechna nečistota, pot a zápach byly odstraněny. Ve studené vodě se prádlo potom přepere, vymáchá. (»Z druhé vody« říkají naše hospodyňky.)

49. Veškeré prádlo (oblek spodní i vrchní, pokrývky, podušky, peřiny a p.) vynášíme častěji na slunná místa, aby vyvětralo. Při tom řádně se také vše vypráší, oklepe, vyčistí.

50. Sláma ve slamnících často se mění — zvláště v dětských postýlkách — a také všechny kouty u postelí občas prohlížíme a čistíme.

51. I nejkrásnější příbytek je jen tehdy zdravý, drží-li se v čistotě a pořádku.

52. »{{Prostrkaně|Jaký pán — taký krám.}}« Kde je v domě plno špíny, nečistoty a nepořádku, tam je také dosti jiných zmatků. V takovém domě je hnízdo a pařeniště různých nemocí, a často také mnoho nepravostí.

53. Toužíš-li tedy po klidu a spokojenosti pro sebe i své okolí, chraň svůj domácí krb před všelikou nečistotou.

54. Nejdůležitějším pravidlem jest, aby v každém příbytku v každé době bylo dosti čistého a svěžího vzduchu. »{{Prostrkaně|Vzduch — boží duch.}}«

55. Vzduchu potřebujeme nevyhnutelně k dýchání. Každá živá bytost na povrchu zeměkoule, má-li zůstati živou, pohlcuje kyslík — jednu z hlavních součástek vzduchu — a vylučuje kyselinu uhličitou: říkáme, že dýchá. Dýchání jest obecný jev životní, podobně jako přijímání potravy. Přestane-li dýchání, přestává také život.

56. Jaký je význam vzduchu pro tělo, možno viděti při různých příležitostech. Semkni ústa, ucpi nos a uvidíš, jak dlouho vydržíš bez dechu! Sotva minutu; div, že se neudusíš! Vyjdi z uzavřené, přeplněné světnice do boží přírody a přesvědčíš se, jaký to rozdíl. Jak volně, z hluboka si oddechneš; rázem okřeješ a zotavíš se několika doušky čistého dobrodiní — vzduchu!

57. Vzduch je tudíž potřebný k životu člověka, i živočicha, ba i rostlin; mimo to je to lék nejlevnější.

58. Venku, v přírodě, je vždy dosti čistého vzduchu bez našeho přičinění. Nedostává se ho v místnostech uzavřených: vydýcháme, spotřebujeme jej. Pokazíme jej svým výdechem, potem, výpary i jinou nečistotou. Proto ten veliký rozdíl mezi vzduchem v příbytku a vzduchem ve volné přírodě.

59. Takový pokažený, znečistěný, zapáchající vzduch škodí i zdraví. Nemá v sobě tolik prospěšných součástí a obsahuje zárodky různých nemocí. Zajisté jsi pozoroval, jak tvoje rodina a čeládka přes zimu pobledla, oslábla, ochuravěla. Příčina toho je jedině ta, že jsi hned na podzim všechna okna a skuliny důkladně uzavřel a ucpal, aby vám bylo v zimě tepleji: žili jste v zapáchající, dusné světnici, — ve zkaženém vzduchu.

60. Toho se pro podruhé rozhodně vystříhej. Pouštěj jej volně k sobě, ten blahý dech, tu životvornou potravu, toho osvědčeného lékaře. Otvírej pilně a často okna, by měl přístup do světnice. Host ten budiž ti vždy vítán!

61. Také v zimě každý den okna se otvírají, příbytek provětrává. Nejlépe tak učiní hospodyně, když všichni členové rodiny odešli. Větráš-li řádně, netřeba světnice, jak dosud tu a tam zvykem, vykuřovati. Tím se vzduch nevyčistí.

62. Kde jsou místnosti nízké a těsné, kde se zdržuje mnoho lidí — a hlavně dětí — tam musíme provětrávati častěji. Hlavně nutno míti péči a zřetel k ložnici; je-li těsná a bývá-li přeplněna, nemůže v ní býti čistého vzduchu.

63. Zapáchající potraviny, dým z doutníků, dýmek a ohně, mokré, umoklé šatstvo, vlhká obuv, propocené prádlo, špinavé košile, drobná zvířata domácí a drůbež: to vše kazí vzduch. Kdo chce býti zdráv a prospívati na těle i na duchu, nestrpí nic takového při sobě a hlavně ne tam, kde spává.

64. V obývací světnici nemá se ani vařiti, ani práti, ani prádlo sušiti a žehliti. Není také v pořádku, suší-li se na venkově v pecích v obydlí len a p.

65. Světnice, v níž bydlíme a snad také spíme, nemá býti spižírnou: potraviny a různé zbytky jídel ukládejme ve zvláštních, oddělených místech.

66. Také prach kazí vzduch a škodí zdraví. »{{Prostrkaně|I řekl Hospodin: A budiž prach po vší zemi egyptské, od něhož vzniknou na lidech i hovadech vředové a pryskýřové napuchlí po vší zemi egyptské.}}« (Písmo Sv.)

67. Nejhorší je prach v příbytku. Nashromáždí-li a zvíří-li se, tu polýkáme, vdechujeme jej a s ním všelijaké drobounké zárodky — často i zárodky různých nemocí. Nedopouštěj tedy, by prach pokrýval a volně poletoval ve tvém příbytku.

68. Podlahy umetáme dvakráte denně navlhčeným smetákem nebo koštětem, nábytek a ostatní věci v příbytku otíráme vlhkými plenami. Také zdi časem oprašujeme.

69. Na venkově bývá tu a tam dosud místo prkenné podlahy pouze upěchovaná země. Ta musí se také často kropiti. Dobře upěchovaná jílovatá půda nepráší mnoho.

70. Chceš-li něco vyčistiti, vyklepati, oprášiti, rozčesati, učiň tak pod širým nebem. Cokoliv se zamaže, vynáší se ihned se světnice.

71. Smetí při uklízení světnice neukrývá se po koutech, pod postelí, kde by ho nebylo viděti, ale ihned se vynáší na smetiště, do zvláštních jam a p.

72. Také stůl má se ihned pokliditi. Nádoby, sklenice, zbytky jídel, drobky se sbírají, aby mouchy se tolik nerojily, a aby nebylo mnoho výparů a zápachu.

73. Postel a prádlo noční každý den se protřásá, větrá a upravuje. Kde se tak neděje, a postel stojí celý den rozválena v nepořádku, tam nevládne v noci posilňující, občerstvující spánek, tam není čistého vzduchu.

74. V každé světnici nutno umístiti mělké nádoby, plivátka, naplněná popelem, a jen tam mají všichni přítomní plivati. Vykašlané výměšky, t. zv. {{Prostrkaně|chrchle}}, obsahují velmi často neviditelné zárodky různých nemocí, jež snadno mohou býti přeneseny na člověka zdravého. Popel v nádobách často se mění a použitý hází do ohně.

75. Prkenné podlahy často se vřelou vodou, louhem a kartáči omývají. Aby podlaha opět dobře a brzy oschla, větrá se při tom a v zimě řádně v kamnech se zatopí.

76. Zdi oškrabují se v létě a na novo bílí; vůbec má se celý příbytek jednou v roce důkladně opraviti a vyčistiti.

77. Kuchyňské náčiní nemá zůstati přes noc neomyto; tím se jen podporuje špína, nečistota a nepořádek. Pomeje a jiné odpadky nevyléváme okolo stavení, ale odnášíme je na smetiště, stranou položené a dobře zahrazené, aby ani vítr ani domácí zvířata přístupu neměla.

78. Záchod budiž vždy stranou a tak umístěn, by zápach neobtěžoval příbytek. »{{Prostrkaně|Měj místo ustanovené ku potřebě svojí. A měj lopatku svoji, abys, na potřebu jda, jamku vykopati mohl, do níž bys ukryl a lopatkou zasypal nečistotu svoji}}« — nakazoval již Mojžíšův zákon, a člověk — což ani leckteré zvíře neučiní — často vykonává beze studu svoji potřebu tam, kde právě se nalézá.

79. Jámy s močůvkou, kalužiny, držíme pokud možná stranou od stavení a pečlivě přihlížíme k tomu, aby se, zvláště po deštích, neroztékaly do okolí.

80. Smetiště, hnojiště, jámy močůvkové a p. nesmí býti poblíže studní, ješto je to velmi nebezpečné.

81. Která domácnost čerpá vodu ku své potřebě ze studně, má přísně hleděti k čistotě její i celého okolí. Studně má býti opatřena roubením, řádně pokryta, by smetí do ní nanapadalo, a nejméně jednou v roce důkladně vyčištěna.

82. Stáje pro dobytek, chlévy a kolny drž v čistotě a pořádku. Budovy tyto, jakož i kurníky a chlévky pro dobytek vepřový staví se vždy, možno-li, opodál stavení, v němž se bydlí. Přihlížej také k tomu, aby dvůr nebyl zbytečně dobytkem znečisťován.

83. Slušný a přívětivý je dvůr, je-li rovný, vydlážděný. Kde nalézáme po dvoře kaluže dešťové i močůvkové, odpadky z kuchyně, ohryzané kosti, mech, býlí a trávu, tam není řádný hospodář.

84. Příbytek i dvořiště nutno ohraditi, ješto jináče nemožno udržeti je v pořádku. Nejvhodnější ohradou je živý plot.

85. Je-li příkop před stavením, musí se často čistiti, aby v horkých dnech nevycházely z něho smrduté výpary a zápachy. Nepřipouštěj, aby také soused zanedbával svůj díl.

86. Jedna jediná vyjímka mnoho nespraví, nejdou-li řádnou cestou všichni. Celý dům, celá ves, celé město musí býti za jedno. Potom teprve možno dodělati se řádných výsledků.

87. Již na ulicích, náměstích a trzích nechť se vidí, že zde žijí lidé. Kde místo vonné lípy nebo akátu, místo stinného ořešáku roste po ulicích bolehlav a různé býlí, kde za každým krokem narazíš na smetiště, nějakou zdechlinu a špínu, tam nezkvétá zdraví. Tam panují dosud pověry, zaříkání, zaklínání nemocí; tam věří se ještě v uřknutí a uhrančivé oči.

88. Důležito je, všímati si obecních venkovských studní; mají býti ohraženy, dobře pokryty a spojeny se zvláštním napojištěm pro dobytek. Nemá se připouštěti, aby dobytek kol studní se potuloval a povaloval. Obecní studna čistí se častěji, nežli soukromá.

89. Také veřejné pastviny a ohrady pro dobytek buďtež čisty. Na nečistých pastvištích a v zapuštěných ohradách vznikají těžké nemoci, jež ničí dobytek. Mnohé z nich mohou se přenésti i na člověka.

90. Krajiny močálovité, bažinaté, stojaté vody vysušují se vysazováním křovin, stromů, zakládáním kanálů odvodňovacích a příkopů. Nevelou-li ani tyto prostředky k cíli, tu opět jedinou záštitou ostává čistota.

91. Venkovské hřbitovy zakládají se opodál míst obydlených a vysazují stromovím. Hroby se kopají hluboko, aby zápach zevně nepronikal (as 2 ''m'') a neotvírají před desátým rokem.

92. Hřbitovy mají se zakládati v půdách nepřekážejících hnití, a sice tak, aby voda pronikající zem, nestékala do studní.

93. Kde je vše čisto a upraveno, tam člověk rád prodlí a spokojeně žije. Snáze se pracuje, lépe se pokračuje, a i povaha se zušlechťuje.

94. Kdo se tomu vzpírá, není hoden slouti obrazem božím. I zvíře se čistí a ošetřuje, a člověk rozumný měl by býti horší zvířete?

95. Je však dosud dosti nerozumců, s nimiž nepořídíš po dobrém. Tu musí se do toho vložiti celá obec, neb týče se to všech. Vznikle-li z nečistoty bědné chaty nějaká nákaza, může zachvátiti lid všechen.

96. Držme se tedy i my oněch svatých slov, jež velí:

»{{Prostrkaně|Je-li kdo, bratři, nečist zde mezi námi, vyveďmež ho ven!}}«
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>onag5daph73fz9bj62bd2if41qc2rh8</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Abeceda zdraví a nemoci/Abeceda zdraví/III. Buď střídmý a opatrný v jídle i nápojích</title>
    <ns>0</ns>
    <id>20940</id>
    <revision>
      <id>282031</id>
      <parentid>140151</parentid>
      <timestamp>2022-08-16T20:07:07Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Danny B.</username>
        <id>31</id>
      </contributor>
      <comment>- prázdné parametry {{Textinfo}}; unifikace hodnoty parametru licence; kosmetické úpravy</comment>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="12958" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Abeceda zdraví a nemoci - Abeceda zdraví
  | AUTOR = Milan Jovanović-Batut
  | ČÁST = III. Buď střídmý a opatrný v jídle i nápojích
  | PŘEDCHOZÍ = II. Drž se v čistotě
  | DALŠÍ = IV. Jak se chráníme před živelními nepohodami
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Buď střídmý a opatrný v jídle i nápojích
  | AUTOR = [[Autor:Milan Jovanović-Batut|Milan Jovanović-Batut]]
  | PŘELOŽIL = [[Autor:Karel Bulíř (1868–1939)|Karel Bulíř]]
  | ZDROJ = JOVANOVIĆ-BATUT, M. ''Abeceda zdraví a nemoci''. Praha : Hejda&amp;Tuček, 1901. s. 24-32.
  | LICENCE = PD old 70
}}

{{Motto|»Hlad sílu hubí.«|Národní přísloví.}}
{{Motto|»A neopíjejte se vínem, v němž jest chlípnost.«|Písmo.}}
{{Motto|»Sladkostí se nedobírej až do hořkosti.«|Nár. přísloví.}}

{{Forma|proza}}
97. Dítě roste, sílí a mohutní; rodiče je krmí a ošetřují. Kdyby nebylo potravy, nemohl by člověk růsti, nemohl by žíti.

98. Život a práce vysilují naše tělo, jež by se úplně vyčerpalo, kdyby nemělo náhrady za ztrátu.

99. Veškerý úbytek v těle nahrazuje potrava a nápoj.

100. Není-li této náhrady, jsme hladovi a žíznivi; — klesáme a malátníme na těle i na duchu.

101. Potravou tišíme hlad, nápojem hasíme žízeň; jimi udržujeme tělo při síle, můžeme pracovati a prospívati.

102. Množství a složení potravy, jak to dospělý člověk potřebuje, řídí se celou řadou různých okolností a hlavně — vykonanou prací.

103. Hladovému chutná nejlépe. »{{Prostrkaně|Hlad je nejlepší kuchař}}«, zvláště pracujeme-li na čerstvém čistém vzduchu.

104. »{{Prostrkaně|Plíce krm větrem, žaludek zemí, kůži vodou, srdce ohněm — a dobřeť bude}}«. (T. j. Miluj čerstvé povětří; živ se tím, co ti země dává, a zvláště rostlinami; myj se často a buď veselé, laskavé a nábožné mysli.)

105. V jídle budiž střídmý. Nemusíš hladověti, ale také se nepřecpávej. Žrout a nenasyta často onemocní. »{{Prostrkaně|Neb z mnohých pokrmů bude nemoc a pro obžerství mnozí již zemřeli: ale kdo střídmý jest, prodlouží svůj život.}}« (Písmo.)

106. Děti neznají v ničem míry, a nedá-li se dobrý pozor, v okamžiku přikvačí nemoc.

107. Zvláště na večer nemá se mnoho jísti. {{Prostrkaně|Krátká večeře — dlouhý život.}}

108. Po večeři nesmíme jíti brzy na lůžko, ač-li chceme klidně spat, a ráno opět být čilí a zdraví. »{{Prostrkaně|Bdění, žluč a hryzení má člověk nestřídmý a spaní ku zdraví je při člověku skrovném: spáti bude až do rána a duše jeho s ním se bude kochati.}}« (Písmo.)

109. Po svátcích, hodech a různých slavnostech mnoho lidí onemocní; po masopustním hýření chodí čeládka zmalátnělá, jakoby vrtohlavá, a to proto, že neznala míry v jídlech a pití. »{{Prostrkaně|Jez do polosyta, pij do polopita, vyjdou ti na plno léta.}}«

110. Není dobře, najednou mnoho jídel pojísti; žaludek to nesnáší a je to jen ku škodě.

111. Čas k jídlu má býti rozdělen v určité doby. Kde není pořádku v jídle, více se také utrácí a často onemocní.

112. Na určitou dobu k jídlu nutno i děti přivykati. Není v pořádku, má-li dítě stále krajíček chleba v ruce: nesvědčí mu to a podléhá snáze nemocem.

113. Malé děti krmí se častěji. Potrava v první době žití dětského má býti tekutá, jelikož dítě nemajíc v prvních měsících svého života zubů, nemůže pevnější potravy kousati. Prs mateřský nelze do 8 měsíců ničím úplně nahraditi.

114. Teprve ve čtvrtém roce mohou děti pozvolna přivykati na způsob výživy dorostlého člověka s tou ovšem výhradou, že chráníme děti před pokrmy příliš mastnými, silně kořeněnými neb značně okyselenými.

115. Nedoporučuje se, od těžké práce ihned sedati za prostřený stůl. Lépe chutná a snáze se tráví, odpočineme-li sobě trochu před i po hlavním jídle.

116. Proto je dobrý obyčej v některých zemích (Francie a j.), že čas hlavního jídla odkládá se k večeru. Tu jsou již hlavní práce vykonány, a žaludek může klidně zažívati.

117. Nemá se jísti rychle, hltavě. Kdo tak činí, nemá pravého požitku ani chuti. Všechny pokrmy mají se důkladně rozmělniti, rozžvýkati na měkkou kaši. Kdo dobře a pomalu žvýká, má dlouho zdravé a silné zuby i dobrý žaludek.

118. Vřelá jídla a studené, ledové nápoje kazí žaludek i zdraví; škodí také zubům.

119. Nezapíjej každé sousto, abys mohl dostatečně se najísti, a neměl žaludek přeplněný nápojem. Teprve, když jsi s dostatek pojedl, po malé chvíli s chutí se napij.

120. Ošklivý, ba i nebezpečný je zvyk, jedí-li a pijí-li všichni členové domácnosti z téže nádoby. Ještě horší je zlozvyk, podávati někomu sousto ze svých úst, neb ohryzky a zbytky.

121. Čistotní lidé nesedají za stůl umazáni a zaprášeni. Oni také po jídle omyjí ruce i ústa svoje.

122. Jeden a týž pokrm brzy se přejí. Proto se pokrmy připravují na různý způsob, by lépe chutnaly.

123. V pokrmech je velký rozdíl. Není lhostejno, pojíš-li krajíc chleba a kus slaniny, a na to snad i nějaký sýr, aneb vypiješ-li hrnek kávy. Jiné je, krmíš-li koně ovsem, a jiné, dáváš-li mu pouhou slámu.

124. Jsou tedy pokrmy větší a menší výživnosti a k tomu nutno také přihlížeti.

125. Nejlepší pokrmy jsou: mléko, smetana, čerstvé máslo, sýr, vejce, chléb, luštěniny, maso, ryby, zeleniny; ovoce a voda.

126. Člověk by nemohl býti živ samým masem, ale také ne samými postními jídly: potřebuje potravy smíšené. Chléb, luštěniny a zeleniny buďtež hlavními pokrmy, ale mimo ně vždy buď trochu mléka, sýra, vajec i omastku a časem také maso neb ryba.

127. Dělník, který těžko pracuje, má ku svému krajíci chleba vždy míti buď kus slaniny a sýra, neb masa i ryby.

128. »Prostý oběd průměrného člověka jest asi tento: Polévka, hovězí maso (neb i jiné a jinak upravené) a moučný předkrm neb zelenina. K večeři něco masa a chléb, jindy vejce a chléb, neb máslo, tvaroh a chléb. Za správné úpravy a dobré jakosti pokrmů stačí takový stůl každému; nic není zdravějšího než úplná prostota stolu a mírnost v jídle«.

129. »Prostota stolu a střídmost zachová naše trávení neporušené a beze všech obtíží jdou k duhu knedlíky i buchty, škubánky i hrách. Jen žaludku labužnickou stravou oslabenému a otrávenému způsobují takové krmi obtíže.« (Chodounský.)

130. Dětem nejlépe prospívají mléko a různé příkrmy mléčné, polévky s jemnými závary z mouky a vajíčka, krupice, rýže, jemnější druhy zelenin (kapusta, mrkev, špenát).

131. Veškeré nápoje líhové nehodí se nijak za nápoj pro dítě. Co se piva týče, možno je podati výjimkou u dětí starších (po pátém roce), a to jen občas v dávce nepatrné. Vína, hlavně těžšího, užíváme u dětí jen co léku. Nejvhodnější nápoj u dětí od 4. roku je zdravá pitná voda.

132. V létě nutno chrániti děti, by nepojedly nezralého neb shnilého ovoce, z čehož často vznikají různé nemoce.

133. Děti a ženy s kojenci nepotřebují se postiti. »{{Prostrkaně|Neníť hříchu v pokrmu, ale ve zlém úmyslu.}}« Vyžadujeť toho zdraví dětí i matčino, a proto svoluje k tomu i církev.

134. Dobrý chléb jest důležitá část naší potravy. Obyčejně připravuje se u nás chléb ze žitné a pšeničné mouky, než v dobách nouze připravovali také chléb ječný i ovesný. »{{Prostrkaně|Chléb, Boží dárek, sytí a sílí}}«.

135. Chléb musí býti dobře propečen. Špatná příprava těsta má v zápětí různé závady. Vezme-li se mnoho vody, je chléb mazlavý, v opačném případě drolivý; nebylo-li užito dobrého kvasidla, bývá chléb kyselý. Chléb ze špatné mouky bývá tuhý.

136. Chléb má se požívati teprve za 24 hodin po upečení, a nemá se déle v domácnosti chovati než 8 dní. Je-li chléb několik dní ve vlhké prostoře, usazují se na něm plísně.

137. Pokrmy musí se přiměřeně soliti a kořeniti. Mdlé, nechutné pokrmy brzy se přejídají a také žaludek je těžko tráví. Chutná jídla spíše nám lahodí a snáze se zažívají. Přesolená, silně kořeněná a slaná jídla škodí dětem, ale neprospívají ani dospělým. Kyselosti kazí též zuby.

138. »{{Prostrkaně|Nejezte nic syrového}}« (sv. písmo), ale dobře upečené neb uvařené. To platí zvláště o mléku, mase a rybách. Také uzené maso nemá se jísti syrové. Jsoutě v něm někdy zárodky různých nemocí.

139. »{{Prostrkaně|Cožkoliv umrlina jest, nejezte z toho}}«. (Sv. písmo.) A cokoliv se pokazí, nepřibližujte ústům svým.

140. Když hospodyně jídla upravuje, má si hleděti čistoty. Zeleniny a jiné plodiny přeberou se dobře a operou, masa a ryby dobře se očistí, a maso důkladně se prohlédne, by nebylo pokaženo, od much znečistěno nebo plesnivo. I to je ošklivé, připravuje-li se maso na nečistém stole, aneb mísí-li se chléb ve špinavých dížích.

141. Pořádná hospodyně má všechno kuchyňské náčiní vždy čisté, umyté. I ostatní věci a celou kuchyni drží v pořádku a vynáší záhy splašky a pomeje. Věci k jídlu a pití dobře se ukrývají, aby nevyčichly, nebyly různým způsobem znečistěny, anebo od psa a kočky odneseny.

142. Při úpravě neb ukládání jídel nutno míti zřetel k nádobám. Zdraví škodí: hliněné nádoby bez glasury; měděné nádobí, jež není řádně pocínováno, nádobí plechové. Hliněné a železné nádoby s dobrou glasurou jsou nejvhodnější. Nádoby dřevěné hodí se jen k některým účelům; špatně se čistí a lehce přijímají zápach té které tekutiny. Barevné nádobí může obsahovati v barvách jed. Také ocet a jiné kyselé tekutiny, chované v měděných nádobách, mohou způsobiti otravu.

143. Nebezpečno je, připravovati a požívati zcela neznámé zeleniny, plody, houby, ryby, různými jedy usmrcené a jiné živočichy.

144. Nejvhodnější a nejzdravější nápoj je voda. {{Prostrkaně|»Blahoslavená voda rozumu nekalí.« »Nech piva, pij vodu; nečiň kapse (hlavě) škodu.«}}

145. Voda hasí žízeň, občerstvuje a oživuje. Ona také živí člověka, neb lidské tělo obsahuje dvě třetiny vody, jež ve stejném poměru, jak se z těla při různých příležitostech ztrácí, opět se nahražuje. Ve vodě jsou také ještě jiné součástky, jež naše tělo potřebuje.

146. Toliko zcela čistá, průzračná voda bez barvy, zápachu a chuti je vhodný, zdravý nápoj. Teplá, stojatá voda nechutná, ba může i škoditi, zvláště v létě.

147. Nejlepší je voda pramenitá a ze zvláštních vodovodů. Říční voda a ze studní hodí se k požitku jen někdy; voda dešťová a sněhová slouží jen z nouze. Každá voda stojatá, z louží, močálů a kalužin je nebezpečná.

148. Také špatná, kalná voda dá se zlepšiti, procedíme-li ji drobným pískem neb čistým, rozmělněným uhlím.

149. Víno není pro mládež, ale i dospělí mají se ho vystříhati. »{{Prostrkaně|Více lidí zhynulo již sklenkou, nežli ručnicemi a děly.}}«

150. Pálenka (kořalka) je ještě nebezpečnější; mládeži rozhodně nepatří, a starým lidem jen zřídka kdy. Vystříhej se všemožně lihových nápojů: působí jen chvilkově podráždění, načež následuje trvalé ochabnutí všech smyslů.

151. Piják je živý hrob; pro neštěstí sobě i své rodině. Lihoviny a všechny opojné nápoje nejsou jen jed, který působí na okamžik, ale jsou potměšilí zrádci, kteří jako příjemná sladkost vniknou do těla a potom tam tajně ryjí a hubí: piják podléhá mnoha krutým nemocem.

152. »{{Prostrkaně|Nehleď na víno, když se růmění, když se stkví ve sklenici barva jeho; vcházíť lahodně, ale naposled jako had uštkne a jako bazilišek rozlije jed.}}« (Písmo svaté.)

153. »{{Prostrkaně|Hrob, blázinec a žalář — to jsou místa, kam brzy přijdou veselí kumpáni.}}«

154. Tabák není prospěšný ani odrostlému, neřku-li dítěti. Nezvykej tudíž na zbytečný ten požitek.

155. Marno je však domlouvati lidu, pokud on sám nevidí dobrý příklad ve všem. Tudíž vy všichni, kteří s lidem žijete, ukažte mu při každé příležitosti, že jste jeho praví přátelé: schvalujte mu střídmost, umírněnost, šetrnost, pracovitost a učtež ho těmto vlastnostem. Předcházejte ho v každé lidské dokonalosti, čímž zjednáte úcty k sobě samým, ale i lidu mnoho prospějete.
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>08p7fbmet5ne1tp2vey7n3nfg181ek4</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Abeceda zdraví a nemoci/Abeceda zdraví/IV. Jak se chráníme před živelními nepohodami</title>
    <ns>0</ns>
    <id>20945</id>
    <revision>
      <id>282032</id>
      <parentid>140152</parentid>
      <timestamp>2022-08-16T20:07:12Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Danny B.</username>
        <id>31</id>
      </contributor>
      <comment>- prázdné parametry {{Textinfo}}; unifikace hodnoty parametru licence; kosmetické úpravy</comment>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="11215" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Abeceda zdraví a nemoci - Abeceda zdraví
  | AUTOR = Milan Jovanović-Batut
  | ČÁST = IV. Jak se chráníme před živelními nepohodami
  | PŘEDCHOZÍ = III. Buď střídmý a opatrný v jídle i nápojích
  | DALŠÍ = V. Pracuj, odpočívej a všeho s měrou užívej
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Jak se chráníme před živelními nepohodami
  | AUTOR = [[Autor:Milan Jovanović-Batut|Milan Jovanović-Batut]]
  | PŘELOŽIL = [[Autor:Karel Bulíř (1868–1939)|Karel Bulíř]]
  | ZDROJ = JOVANOVIĆ-BATUT, M. ''Abeceda zdraví a nemoci''. Praha : Hejda&amp;Tuček, 1901. s. 33-40.
  | LICENCE = PD old 70
}}

{{Motto|»Zima po cetkách se neohlíží.«|Srb. nár. přísloví.}}
{{Motto|»Nejdříve chlév a potom teprve kravičku.«|Srb. nár. přísloví.}}

{{Forma|proza}}
156. Nehřeje slunce stále. Skryje se za mraky, zahučí větry a bouře, přikvačí déšť a kroupy, padnou mlhy, udeří mrazy, zavládnou vedra a tu jest těžko člověku. Vše živé musí se ukrývati a chrániti.

157. O živočišstvo stará se sama dobrotivá matka příroda. Některým dala peří, jiným hustý kožich dle potřeby a naučila je, jak vyhledávati stínu a přístřeší, aneb jak mají upravovati lože a hnízdo sobě k ochraně.

158. Člověk není tak šťasten. Rodí se nahý a teprve svým rozumem naučí se obraně. Chrání tělo oděvem a příbytkem.

159. Naše tělo je teplé. Tu teplotu vyrábí samo ze sebe. Tělo naše je schopno teplotu tu říditi, aby stále byl určitý poměr mezi teplem vyrobeným a vydaným.

160. Poruší-li se tato rovnováha, přehřeje-li nebo přechladí-li se tělo, můžeme onemocněti. Nebezpečnější je náhlá změna, brzy vedro, brzy zima.

161. Abychom mohli zachovávati určité míry, pomáháme si několika způsoby, hlavně oděvem.

162. Oděv tvoří pokrývku těla; co do způsobu oděvu podřizuje se každý potřebě, vyplývající z poměru podnebí a jeho změn. Správný oblek musí zabraňovati hromadění se potu, který se má stále odpařovati. Dobrý oblek má býti v každé době pro vzduch prostupný; v oděvu nevzdušném rychle umdléváme při práci i při chůzi.

163. Každý oblek, ve kterém pociťujeme při chůzi větší teplo, sluší pokládati za zdraví škodlivý. »{{Prostrkaně|Když pěkný čas, nes s sebou plášť a když deštivo, čiň, co ti libo.}}«

164. Pro vrchní oděv používáme většinou vlněných vláken, suken. Důležitější úkol připadá spodnímu šatu: měšťák nosí tenké lněné nebo bavlněné prádlo, sedlák hrubou lněnou košili. Mimo to jsou v užívání různé síťované, flanelové, trikotové a j. košile.

165. Pro člověka pracujícího, na pěší pochody a pod. hodí se i pro léto nejlépe spodní šat nebo prádlo trikotové, jemné bavlněné (vlněné méně, jelikož se povrch zcuchá) a nedoporučuje se současně užívati prádla jiného.

166. Pro člověka, který žádné trvalé práce tělesné nekoná, je nejpříjemnější prádlo lněné.

167. Flanenlové kazajky a pásy břišní jsou výplodem strachu před nastuzením: škodí vždy a neprospívají nikdy. Zmizejí tak, jako zmizely šály a jiné obaly, druhdy všeobecně na krku nosené. (Chodounský.)

168. Kdo se otužuje a nezhýčkává příliš svoje tělo, zřídka kdy onemocní.

169. Šat nutno voliti dle času. Nedbej známých slov: »Do svatého Ducha, drž se kožucha,« ale neupadej také do druhé protivy: nepřepínej!

170. Staří lidé potřebují tepla, ale nutno i malé děti zvykati zimě. Suchá zima neškodí tolik, jako vlhká.

171. Pokrývka hlavy má býti lehká; kštice (vlasy) chrání a hřejí ji s dostatek. Těžké, vatou vycpané čepice nedoporučují se ani dětem, ani dospělým.

172. Uši se nepokrývají a vatou neucpávají; také krk může zůstati beze strachu před nastuzením holý.

173. Ruce a nohy promrznou nejsnáze. Za velkých mrazů dobře je opatři, zvláště konáš-li nějakou cestu na koni neb na voze.

174. Boty mají být vždy volné. Těsná bota způsobuje bolestná kuří oka, jimiž člověk na boso chodící nikdy netrpí.

175. Lépe jest, jíti bos, nežli v obuvi vlhké, promočené. Kdo zmokne neb propotí se, má se ihned do suchého šatu převléci.

176. Ve světnici nesedáme v těžkém oděvu, a z vytopeného příbytku nebo lůžka nevycházíme přímo na mráz a do nepohody.

177. Naopak nechoď také z kruté zimy přímo k ohništi nebo ku vyhřátým kamnům.

178. Oděv nesmí tělu v ničem překážeti; hlavní vlastností dobrého šatu má býti volnost. Přiléhající oblek, šněrovačky, řemeny a p. dlužno zavrhnouti.

179. Míra na obuv má se bráti ve stoje, ne v sedě. Proti těsným botám je tak marný boj jako proti zlopověstným šněrovačkám. Vysoké podpatky kazí nohu a činí chůzi nejistou.

180. Postel je zrobena ke spánku a odpočinku těla. Uhéháme, svléknuvše horní oděv, a přikrýváme se se různými pokrývkami (peřinou, houní a j.).

181. Člověk se ochlazuje více, leží-li mírně, než chodí-li a pracuje-li. Proto lůžkové pokrývky musí býti teplejší, nežli prádlo, v němž ve dne se pohybujeme.

182. Veliké peřiny nejsou vhodnou pokrývkou, zvláště ne pro děti. Tělo se v nich silně potí a paří.

183. Hlava se na noc nepokrývá.

184. Postel nemá státi těsně u zdi neb u kamen. Není také správno, je-li umístěna v průvanu nebo ve tmavém koutě.

185. V místnosti, kde se spí, nemá se mnoho topiti.

186. Kdo je nucen přenocovati pod šírým nebem, vystříhej se vlhka a rosy. Různé záslony (»nebesa«) a závěsy u postelí doporučují se jen v letě a to v krajinách, kde různý hmyz (komáři, moskyti) znepokojují spáče. Jinak jsou zbytečny, ano i nezdravy.

187. Každý člen domácnosti má míti své vlastní prádlo i svoji postel. Užívá-li více lidí téhož lůžka, není vyloučena možnost, že jeden od druhého může se nakaziti. Ale již pouhá slušnost vyžaduje, by spal každý sám.

188. Hlavně nutno býti opatrný s prádlem po nemocných a nebožtících, kteří trpěli nějakou kožní nebo nakažlivou nemocí. Co není k další potřebě, spálíme, a vše ostatní, co přišlo vůbec ve styk s nemocným, stíženým nakažlivou nemocí, podrobujeme desinfekci, t. j. výkonu, jímž snažíme se zárodky nemocí nakažlivých zničiti.

189. Prádlo nejlépe se desinfikuje vyvařením; zvláště výhodno jest vyvařiti je v sodovém roztoku. Výborný prostředek ku zničení choroboplodných, nakažlivých zárodků je vodní pára a horký vzduch.

190. Kdo chce býti zdráv, neoblékej na sebe a neléhej v oděvu, který jest vlhký, nebo zapáchá plísní.

191. Také obydlí nás chrání před nepohodami.

192. Příbytek je zrcadlem naší povahy a našich zvyků a obyčejů. »{{Prostrkaně|Jaký pán, taký krám}}«, a kdo klesá, zanedbává svoji domácnost, hyne ve všem. Hleď si tedy svého domácího krbu. »{{Prostrkaně|Dobrou rukou dobrá zbraň, kůň jezdcem, vojsko vůdcem, poddaní králem, statek hospodářem.}}«

193. Člověk staví si příbytek, aby měl útulek v nepohodách, aby prospíval a byl šťasten ve kruhu rodinném. Vše to jest možno jen ve zdravém obydlí.

194. Obydlí je zdravé, má-li dosti vzduchu, světla a je-li suché. Na to potřeba mysliti hned z počátku, staví-li se, nebo když se kupuje.

195. Příbytky stavíme na čistých, suchých, mírně skloněných místech, čelem k jihu nebo jihovýchodu. Veliký stín, vlhko, bařinatá půda kazí stavení i zdraví obývajících.

196. Nejdůležitější podmínkou jest, aby mělo stavení dosti prostranných oken a dveří, by světlo i vzduch mohly volně prouditi. Temné, stísněné stavení je hotová hrobka.

197. Kdo buduje stavení s malými okny a je v zimě ještě pevně ucpává, by teplo neucházelo, škodí sám sobě. Je to také z jara na jeho tváři patrno.

198. Také průvanu nutno se vystříhati; škodí zvláště upocenému a zahřátému tělu.

199. I největší stavení nevyhovuje, nemá-li několik oddělených pokojů, světnic. Každé stavení má míti nejméně jednu světnici k obývání a kuchyni. Kde se zdržují v jednom prostoru všichni ve dne i v noci, kde se též pere, suší, vařía kouří a snad i drůbež trpí, marně bychom hledali pravé zdraví.

200. Hleď, aby světnice byly prostranné, vysoké, světlé, čistě vybílené; nejlepší z nich si vybeř za ložnici.

201. V zimě zaopatřují našim příbytkům dostatečné teplo kamna. Kamna skládají se z ohniště, opatřeného pláštěm a z roury, kterou se odvádí kouř. Užíváme buď kamen kachlových, která znenáhla sice se zahřejí, ale dlouho teplo podrží a vydávají, a kamen železných. Nejpříjemnější teplo poskytují kamna, nepřevyšuje-li teplota jich pláště 50-60°.

202. Zlozvyk je, naložiti plná kamna, všechna pak okna, skuliny ucpati, že sotva člověk může vydechnouti. Tím se ničí zdraví a veškerá čilost.

203. K vyhřívání bytů sestrojeny v dobách novějších různé novinky v zařízení a účelném sestrojení kamen, jimiž má se zameziti nejen plýtvání palivem, ale i lepší zužitkování paliva, jehož cena stále stoupá.

204. Vlhko škodí zdraví. Má tudíž i půda staveniště býti suchá, nejlépe kamenitá, i zdi stavení řádně vyschlé. Krov má býti také v pořádku, aby nepromokal. Dešťová voda budiž odváděna rourami co možno daleko od stavení.

205. Vlhnou-li zdi zdola, nutno vykopati kol stavení přiměřeně hluboký příkop.

206. Do nového stavení nemáme se stěhovati dříve, dokud vše řádně nevyschne. Říkáváť se: »{{Prostrkaně|První rok nepříteli, druhý rok příteli, třetí rok sobě.}}«

207. Vyráží-li na zdech a nábytku vlhkost a plíseň, mokvá-li ve světnicích, a šíří-li se nepříjemný zápach, není stavení řádně vysušeno. Top několik dní v kamnech a řádně provětrej otevřenými okny i dveřmi. Někdy to dobře pomáhá.

208. Totéž platí pro dílny a jiné místnosti, v nichž člověk mešká a pracuje. Nikde nesmí býti těsno, tmavo a vlhko.

209. Také kolny, stáje a p. mají býti prostranné, vzdušné, suché. Kdo si toho nevšímá, škodu trpí na svém majetku.

210. Kol stavení sází se stromy. V létě skýtají stín a chrání před vichřicemi a bouřemi. Stromoví nesmí však stavení úplně zasláněti a paprsků slunečních úplně zbavovati.

211. Také u cest sázíme stromy, nejlépe ovocné. Tu jest potom užitek dvojí.

212. Na stavení, v nichž se schází více lidí, má se bráti zřetel obzvláště bedlivý. Obec má se starati, aby školy, hostince stavěny byly dle nejosvědčenějších vzorů a pravidel zdravotních.

213. Kamenná dlažba v kostelích pokrývá se v zimě prkny, zvláště na místech, kde stává mládež.

214. Nevydávej se lehkomyslně do nebezpečí. »{{Prostrkaně|Buď moudrý a bídně neskončíš!}}«
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>ny799bgn6z765qdpr464mmaze0cenn5</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Na horské výšině</title>
    <ns>0</ns>
    <id>23833</id>
    <revision>
      <id>282034</id>
      <parentid>176554</parentid>
      <timestamp>2022-08-16T20:07:52Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Danny B.</username>
        <id>31</id>
      </contributor>
      <comment>- prázdné parametry {{Textinfo}}; kosmetické úpravy</comment>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="1222" xml:space="preserve">{{Textinfo
  | TITULEK = Na horské výšině
  | AUTOR = [[Autor:Josef Soukal|Josef Soukal]]
  | ZDROJ = ''Svatý Kopeček. Kalendář na rok 1908.'' Ročník VIII. Olomouc: Ed.&amp;nbsp;Hölzel, 1907. s.&amp;nbsp;87.
  | LICENCE = PD old 70
}}

&lt;poem&gt;
S  pahorku, hle, zírá do daleka
udivený pohled poutníka…
Vůkol něho vánků hudba měkká
lehce se jen sluchu dotýká.

Všecko lahodí mu, vše jej spíjí
nepoznanou dosud radostí,
přírody vznešenou harmonii
vnímá tady nyní z blízkosti.

Cítí klid a tiché povznesení
v duši, jež tu krásu objímá.
Dojat, rozechvěn a jako v snění
vše to vpíjí svýma očima.

Před ním jako otevřená kniha,
v níž se ráda mysl ponoří,
malebně se v nekonečno zdvihá
lesem ověnčené pohoří.

V dáli svět je se svým ruchem za ním,
který bouří celý boží den,
zde pak tichým mírem, usmíváním
všecek kraj je vůkol naplněn.

Svaté jsou mu zázračné ty chvíle,
jež tu o samotě prožívá,
zrakem hledá nedohledné cíle,
každým pohledem svým okřívá.

Cítí se tu jako v božím stánku,
nejkrásnější žije ze svých chvil,
nebo v této měkké hudbě vánků
mnoho prožil, mnoho pochopil.
&lt;/poem&gt;

[[Kategorie:Poezie]]</text>
      <sha1>m1l5keu3ik22im4j2dwcu3m90wb78nm</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Husitská kronika</title>
    <ns>0</ns>
    <id>39121</id>
    <revision>
      <id>282033</id>
      <parentid>219634</parentid>
      <timestamp>2022-08-16T20:07:18Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Danny B.</username>
        <id>31</id>
      </contributor>
      <comment>- prázdné parametry {{Textinfo}}; kosmetické úpravy</comment>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="29470" xml:space="preserve">{{Textinfo
  | TITULEK = Husitská kronika
  | AUTOR = [[Autor:Rudolf V. Novák|Rudolf V. Novák]]
  | AUTOR-UVEDEN-JAKO = V. Sokol-Borský
  | ZDROJ = SOKOL-BORSKÝ, V. ''Husitská kronika.'' Praha : Sokolské besedy, 1913.
  | ONLINE = {{Internet Archive|husitskkronika00soko}}
  | LICENCE = PD old 70
  | WIKIPEDIA-DALŠÍ = [[w:Husitství|Husitství]]
  | SOUVISEJÍCÍ = [[Autor:Jan Hus]]
}}

{{Forma|proza}}
Světlým okamžikem našeho národního života jest šestý červenec, kdy všichni každoročně dovedeme se spojit v jediný tábor ctitelů Husových.

Památky Husovy vděčně vzpomínáme, vždyť jedině chrabrému tomu vystoupení velikého Husa svého, jedině hrdinnému zápasu velikých otců svých proti tyranii Říma máme co děkovati, je-li národ náš podnes živým mezi živými, je-li podnes národem schopným rozkvětu a hodným budoucnosti.

''Vzpomínejme vždy bohatýrských dob českých, kdy neohrožení Husité se jménem Husovým na rtech nadšeně vrhali se v boj a vítězili. Vzpomínejme, ze bylo to nadšení, síla, vědomí pravdy a poctivost vedle kázně, které byly tajemstvím úspěchů vojů husitských.''

{{Oddělovač|* * *}}

Idea života křesťanského ve 14.&amp;nbsp;století střetla se se životem skutečným. Ti, kdož „svým stavem povoláni byli hlásati lidu slovo boží a vésti jej ku pobožnému živobytí na zemi i ke spasení na věčnosti, stali se prvním kamenem úrazu.“ Neshody mezi mnichy žebravými a světskými kněžími rostly, ba i k bouřím došlo a dlouho trvalo, než biskup Jan z Dražic zjednal smíření.

Asi r.&amp;nbsp;1360 povolán do Čech znamenitý kazatel ''Konrád Waldhauser'' z Rakous. Proslulá jeho kázání, v nichž nikoho nešetřil, bez milosti káral pýchu, lakotu a rozmařilost Pražanův, nejen přivábila množství posluchačů, ale i způsobila u mnohých změnu pronikavou.

Příklad Waldhauserův pohnul i pražského kanovníka ''Miliče z Kroměříže'', jenž těšil se zvláštní přízni císaře Karla&amp;nbsp;IV.

Tehdy stav duchovní v převážné většině zachvácen byl lakomstvím, které se neštítilo ničeho. Za peníze dávali rozřešení i nejhorším hříšníkům, duchovní vedli nemravný i nezřízený život. Na svých cestách poznal Milič život duchovních a poměry jich učinily naň dojem nesmírný. Odhodlává se vlastním příkladem působiti na kněze, zříká se důstojenství a nikterak nedá se od svého úmyslu odraditi. Odpovídal prostě, že ten, kdo drže pluh v rukou ohlíží se, není způsobilým vejíti do království božího. Milič chce se státi kazatelem, chce býti takovým knězem, jak jej jedině sám chápe.

V lesích šumavských se připravoval k úkolu svému a vrátiv se do Prahy r.&amp;nbsp;1364 počal působiti. Kázal, ale smáli se mu pro neumělé kázání. Nedal se odstrašiti, vytrval a získal tolik posluchačů i přívrženců oddaných, že prostory chrámové nestačily návalu.

„Když stál v nadšení na kazatelně, jakoby se odštěpovaly jiskry, které zapadaly v srdce posluchačů, zaněcujíce zde očistný a povznášející plamen.“

Miličovi však nestačila Praha, šel tedy kázat na venek. Jeho slovo plné podmaňující síly zapadalo do duší, pronikalo celou bytostí, jehož stopy nebylo již možno vymýtiti. „Posluchači odnášeli si dojmy vyvolané pražským kazatelem v srdcích do svých příbytků, vesnic a samot, tam dřímaly a rostly, žáci Miličovi je živili, až Hus, jeho stoupenci, přátelé a mstitelé jiskry rozdmýchali v plamen, požár.“

Nadlidská práce kazatelská i studie přivodily u Miliče vyčerpání sil a silné rozechvění. Klesá na mysli, je přesvědčen, že nic nevykonal, co si umínil, a odhodlává se vstoupiti do kláštera. Ale přátelé Miliče zachránili, dodali mu odvahy, aby nehrozil se obrovského cíle, jejž sobě vytkl.

Milič sice upustil od úmyslu svého vstoupiti do kláštera, ale začal sníti o příchodu Antikristově. Pročítaje bibli a srovnávaje dobu současnou s dobou, jež dle bible má přijíti před příchodem Antikristovým, usuzoval, že Antikrist přišel. A byl přesvědčen, že tím jest císař Karel&amp;nbsp;IV., jenž obohatil církev a zahrnul ji leskem a slávou světskou a tím ji porušil. Milič neostýchá se to veřejně prohlásiti, a je za to trestán žalářem. Zkoumají jeho spisy a úsudek zněl pro Miliče příznivě. Propuštěn ze žaláře odchází do Říma, aby tu nabyl poučení. Sotva však oznámil na dveřích chrámových, že bude kázati o Antikristovi, byl vyhledán a zatčen. Když papež dorazil do Říma, propuštěn byl Milič ze žaláře, a dostalo se mu slyšení u papeže a také poučení, že uklidněn mohl se vrátiti do Prahy a tu věnovati se výchově svých žáků. Ale i dále nepřestával horliti proti nemravnému životu duchovních a proto mnoho. zakusil protivenství, ba i v Římě očerněn. Důvěřoval však, že pravda vysvitne nad slunce jasněji a že ji žádná lež zatemniti nedovede. Odebral se do Avignonu, kde vysvětlil všechnu svou i práci i působení. Ale nadlidská práce, sebezapírání a stálé vzrušení, uvrhly Miliče na lože, z něhož již nepovstal. Zemřel r.&amp;nbsp;1374.

Morálka Miličova není církevní, je křesťanská a lidská. Církev nežila dle evangelia, proto ji káral a napomínal. Sám dobrým příkladem předcházel, jak kázal, tak žil, pociťoval těžce nespravedlnost a útisky, jimiž trpěli chudí.

„Milič byl hluboce český člověk. Jeho češství hlásí se v něm k životu a k zápasu o svá práva, a rozvilo se krátce v husitství a českobratrství.“

Ve šlépějích Miličových věrně kráčel nadšený jeho žák ''Matěj z Janova'', který nebyl činným tak slovem, jako písmem. Snažil se, aby každému bylo vodítkem písmo svaté a příklad Kristův a jeho apoštolův. „Kdyby církev byla šla za touto myšlenkou,“ praví Palacký, „která nikoliv nebyla na odpor zásadám jejím, bylo by uvarovalo se rozdvojení na západu a dějiny křesťanstva byly by od pěti století vzaly cele jinou tvářnost na sebe; o Husovi ani Lutherovi nebylo by snad ani řeči.“ A poněvadž nešla církev za myšlenkou tou, nastaly neshody, jež vypukly brzo v bouři, jaké dosud nevídáno.

Na vysokých školách pražských zatím konali studia ti, kdož toužili po nápravě v hlavě i údech církve. Nemálo k tomu přispěly spisy anglického učence ''Jana Wycliffe'', jichž nadšeným čtenářem byl i ''Mistr Jan Hus z Husince'', jenž narodil se r.&amp;nbsp;1369. V Praze studoval a dosáhl hodností akademických.

; 1401&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: 15.&amp;nbsp;října zvolen děkanem fakulty filosofické a
; 1402&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: 14.&amp;nbsp;března zvolen ''Jan Hus kazatelem'' v kapli betlémské. Zde nalezl místo nejlepší, odkud mohl mluviti k srdcím lidu Pražského.
: 17. října zvolen ''Hus rektorem university'' Pražské.
; 1403&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: V té době činností kazatelskou stál Hus stále v popředí. Při slavnostních shromážděních university byl řečníkem slavnostním a jeho pověst kazatelská spolu s bezúhonným životem zjednala mu i úctu nového arcibiskupa Zbyňka z Hasenburku, „který veden jsa nejlepšími úmysly, vyžádal si od Husa upozornění na vady kněžstva, které by našel, a jemu i přátelům (Pálčovi a&amp;nbsp;j.) poskytoval možnosti, aby opravné své snahy mohli vyložiti na místě příslušném tím, že je ustanovoval za kazatele na schůzích kněžských.“
: Hus i jeho přátelé použili této příležitosti a úsilovně upozorňovali a potírali to, co tížilo nejvíce — úpadek mravnosti ve velké části kněžstva. Činnost Husova však, byť i arcibiskupem byla schvalována, nelíbila se většině prelátů, kteří arcibiskupa obklopovali. Vzbouřila je z klidu a vzbuzovala podezření. Jméno Wycliffovo — v Anglii již odsouzené — podezření stupňovalo. Z Čech prý vyšel popud k bulle papežské ze dne
; 1405&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: 24.&amp;nbsp;června, jíž arcibiskup varován před zmáháním bludů Wycliffových ve svém okrsku. Kromě jiných i Hus od protivníků obviňován z přilnutí k tomuto učení, vždy však odmítal, ani v jeho spisech není po něm stopy.
: Arcibiskup, aby zbavil se stálých žalob, vyžádal si od mistrů českých, proti nimž zejména obracelo se podezření z wycliffwství, dobré zdání o článcích Wycliffových. Schůze
; 1408&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: 20.&amp;nbsp;května nevyzněla dle přání Zbyňkova zakazujíc hlásati články ty pouze v jich smyslu kacířském, bludném neb pohoršlivém. Přes to však schůze červnová kromě jiného uložila majetníkům knih Wycliffových, aby je předložili k zkoumání, a zakázala kázání proti kněžstvu.
: Nařízení o knihách uposlechli všichni i Hus. Avšak zákazu kázání proti kněžstvu neuposlechl a uznal za vhodné vyložiti, proč a jak je dovoleno dotýkati se vad duchovenstva. Tato okolnost zavdala nepřátelům nového směru k žalobě na Husa, kteří docílili, že přátelský poměr Husův k arcibiskupovi se změnil. Od podzimu již r.&amp;nbsp;1407 nebyl zván Hus za kazatele schůzí kněžských. S větším zápalem oddal se Hus kázání před lidem českým. Tehdy nebylo vynikajícího kazatele německého v Praze a tak vystoupení Husovo na kazatelně má nesporně veliký význam národní. Živlu českému dostalo se vzpružení, ale on opět uznává a podporuje horlivost kazatele českého. Úspěchy českých kazatelů naplňovaly německé měšťany i mistry odporem i vůči hnutí náboženskému. Tak stává se opravné hnutí náboženské hnutím národním, přináší prvky národního probuzení. Odtud stupňoval se požadavek, že Čech má býti prvním v Čechách, jako Němec v Němcích, Francouz ve Francii.
: V tom tedy záleží význam husitství i činnosti Husovy: ve zvýšeném vědomí národním, v prohloubeném uvědomění náboženském a ve splynutí hnutí národního s hnutím náboženským. V tomto spojení tkví podstata husitství i činnosti Husovy.
: Za těchto okolností vystoupila na povrch i otázka nadvlády ciziny na universitě. Nastal spor, který živen byl událostmi vnějšími.
: Učený svět křesťanský byl pobouřen rozkolem papežským a proto s radostí uvítán návrh z Francie, aby o jednotu pokusil se obecný sněm svolaný do Pisy. I král Václav souhlasil s návrhem, třebas arcibiskup bránil se proti němu vlivem svých rádců. Požádal proto král o souhlas university, kde narazil opět na odpor cizích mistrů. Čeští mistři všichni souhlasili s návrhem francouzským. A tak král Václav podrážděn odporem, vyhověl přání Čechů a vydal
; 1409&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: 18.&amp;nbsp;ledna památný ''dekret kutnohorský'', jímž Čechům na universitě přiznány hlasy&amp;nbsp;3, cizincům&amp;nbsp;1. Němečtí studenti těžce to nesli a proto
: 16. května vystěhovali se z Prahy do Lipska.
: Na universitě sice nový proud zvítězil, ale znepřátelil si arcibiskupa, který chtěl si poslušnost vynutiti. Namáhání arcibiskupovo, dokud stál proti koncilu v Pise i papeži Alexandrovi&amp;nbsp;V. tam zvolenému, bylo marné. Jakmile však arcibiskup Zbyněk
: 2. září přihlásil se k papeži Alexandrovi, ihned snažil se v prvé řadě zameziti Husovi činnost kazatelskou. Tak došlo
: 20. prosince k vydání bully, jíž zapovězena kázání v jiných kostelích než katedrálních, kollegiátních, klášterních i farních a nařízeno nové prozkoumání spisů Wycliffových. Bulla namířena hlavně proti kázáním Husovým v kapli Betlémské.
: Hus však nemínil uposlechnouti tohoto nařízení a v kázání ohlásil odvolání k papeži. Z arcibiskupova nařízení byly
; 1410&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: 16.&amp;nbsp;července spáleny knihy Wycliffovy a Zbyněk ujev z Prahy, vyhlásil na Husa klatbu.
: 25.&amp;nbsp;srpna pohnán ''Hus ke dvoru papežovu'' se ospravedlnit. Přátelé Husovi i král Václav sám však obávali se o Husa a proto vyslali tam prostředníka.
; 1411&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: 15. března ohlášena v Praze ''kletba na Mistra Jana Husa.''
; 1412&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: 7.&amp;nbsp;června vystoupili ''Hus a Jeronym na universitě proti odpustkům.''
: 11.&amp;nbsp;července sťati mladíci Martin, Jan a Stašek, kteří veřejně se ozvali proti velebení odpustků některých kněží. ''Prvé oběti husitství.''
: 15.&amp;nbsp;července ''opustil Hus Prahu'', ale již
: 6.&amp;nbsp;srpna opět ''v Praze kázal.''
: 1.&amp;nbsp;října protivníci Husovi táhli ke kapli Betlémské, kde právě kázal, a chtěli rozehnati posluchače i zajati kazatele. ''Útok Němců byl odražen.''
: 2.&amp;nbsp;prosince ''opouští Hus Prahu.'' Čas svůj trávil nejvíce ''na hrádku Kozím'' nedaleko Sezimova Oustí, kde nejen sepsal nejlepší své knihy, ale i pilně kázal. V Táboře vzniklo také nové samostatné ohniště husitismu: ''sekta Táborská.'' Po smrti svého příznivce Jana z Oustí odebral se na ''Krakovec'' u Rakovníka a v okolí jeho pilně kázal.
; 1413&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: 31.&amp;nbsp;října zatím vykonány přípravy k valnému sboru církevnímu — koncilu v Kostnici, kde i pře Husova měla býti rozřešena. Účel koncilu:
:# sjednocení církve zrušením trojice papežů,
:# oprava církve ve hlavě i oudech,
:# potlačení nauky Wikliffovy a Husovy,
; 1414&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: Zikmund vyzval Husa, aby dostavil se do Kostnice. Hus neodolal vyzvání zvláště proto, že slíben mu bezpečný průvod i ochrana.
: 11.&amp;nbsp;října v průvodu tří pánů českých ''odcházi do Kostnice.'' Byli to: Jan z Chlumu, Václav z Dubé a na Leštně, a Jindřich ze Chlumu na Lacemboku.
: 3.&amp;nbsp;listopadu ''Hus v Kostnici.''
: 28.&amp;nbsp;listopadu ''poprvé před koncilem'', načež v noci odveden do domu kanovníka Kostnického, kdež byl hlídán od lidí branných.
: 6.&amp;nbsp;prosince uvržen do vězení v ''klášteře Dominikánském'', kdež onemocněl. Papež dal Husa léčiti a
; 1415&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: 8.&amp;nbsp;ledna přenésti do jiného zdravějšího bytu. Po útěku papeže Jana&amp;nbsp;XXIII. převezen Hus do zámku ''Gottlieben'' u jezera, kde spoután na rukou i nohou.
: 4.&amp;nbsp;dubna do Kostnice přichází ''Jeronym'', ale nucen utéci. Byl však přece dopaden a
: 23.&amp;nbsp;května uvržen do vězení.
: 5.&amp;nbsp;června Hus poprvé u výslechu.
: 12.&amp;nbsp;června ctěn v koncilu Kostnickém stížný list 450&amp;nbsp;pánů českých proti věznění Husa a Jeronyma.
: 1.&amp;nbsp;července poslední Husův list z vězení sboru kostnickému.
: 6.&amp;nbsp;července upálen v Kostnici Mistr Jan Hus, ozdoba národa českého. V době nejhlubšího úpadku církve vystoupil proti knížatům kněžským, největším škůdcům učení Kristova; neohroženě háje pravdu, položil pro ni sám život.
: 11.&amp;nbsp;září odvolává mistr ''Jeronym Pražský'' učení Husovo, ztýrán až k smrti. V zápětí však kajicně vyznává Husa.
; 1416&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: 30.&amp;nbsp;května ''upálen'' mistr ''Jeronym Pražský v Kostnici.''
: Palacký o něm praví: „Rovnaje se jemu (Husovi) výtečnými dary ducha, ostrovtipností a výmluvností, lišil se přece od onoho přísně opravdového a pevného charakteru větší ''jarotou mysli'' a jakousi ''neustavičností'' i zevnitř se jevící.“
: O smrti Jeronymově píše Poggius: „Když přišel na popraviště, sám se svlékl z šatův a pad na kolena, modlil se před kolem, k němuž nahý přivázán byl mokrými provazy a řetězem; potom obložili ho dřívím ne drobným, ale obhroublým až do prsou, slámy mezi ně nakladše. Jakž dříví hořeti počalo, jal se zpívati píseň, kterou mu sotva oheň a dým přetrhl. To pak bylo největší znamení stálosti mysli, že když kat ze zadu chtěl zapáliti oheň, aby ho neviděl, on „sem přistup“, dí, „a zapal přede mnou; neb bychť se bál ohně tvého, byl bych sem se nedostal“.
: Dvě hranice v Kostnici, na nichž zahynuli dva muži znamenití, byly jedině příčinou, že husitství v Čechách nabylo převahy. Lid český nemohl si srovnati s pravdou a spravedlností, že muži pobožní, kteří snažili se o mravní zušlechtění příslušníků svého stavu, odsouzeni byli k smrti potupné a proto vší mocí vystoupil proti moci církevní.
: První vůdcové lidu ''Mikuláš z Husi a Jan Žižka z Trocnova'' přišli k universitě pražské s otázkou, sluší-li mocí brannou válčiti pro svobodu slova božího? Žádali určitého vyjádření pro své stoupence, aby zamezili napřed všelijaké pochybnosti. Dostali je. „Dovolení k boji obmezeno jest jediné, kdyžby nastala ta nejvyšší potřeba k zachování života; pravili, že by byla ''věc nekřesťanská, chtíti mečem v rukou rozšiřovati slovo boži;'' pravý křesťan, že má přemáhati protivníka svého trpělivostí a obraceti jeho láskou i poučováním; kdyžby ale nepřítel ukrutný vyhladiti chtěl věrné křesťany hrubým násilím a nebylo by ovšem prostředku jiného, jímž by mohl přichráněni a zachováni býti; tehdáž, nejen že dovoluje se bojovati mečem pro obranu vyznavačův pravdy, ale že se i nařizuje.“ Dotazovatelé byli touto odpovědí uspokojeni. Tak
; 1417—1418&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: připravována znenáhla půda k husitství.
; 1419&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: 22.&amp;nbsp;července byl náboženský tábor lidu českého (asi 40.000) na hoře Tábor u Bechyně.
: 30.&amp;nbsp;července smetáni konšelé s oken radnice novoměstské v Praze.
: Na zprávu o tom
: 16.&amp;nbsp;srpna zemřel král Václav&amp;nbsp;IV. raněn mrtvicí na Hrádku u Kundratic.
: 25.&amp;nbsp;října dobyto Vyšehradu lidem novoměstským.
: ''Mikuláš z Husi'', dle svědectví současníků, řídil takřka svou rukou celé hnutí lidu českého. Snoval plány i způsoby, jak docíliti vítězství. Chtěl, aby válka vedena ne silou, ale uměním, poněvadž věděl, že nepřátelé jsou v přesile.
; 1420&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: od 5.&amp;nbsp;ledna do 8.&amp;nbsp;dubna na sněmu ve Vratislavi konány ''přípravy proti Husitům.'' Zikmund vymohl na papeži vyhlášení křižácké výpravy.
: 21.&amp;nbsp;února založen ''Tábor'', přední tvrz husitství.
: 25.&amp;nbsp;března zvítězil Žižka u Sudoměře nad pateronásobnou přesilou obrněnců panských.
: 24.&amp;nbsp;dubna dobyl Jan Žižka města ''Písku'', jež od té doby stalo se věrným stoupencem husitství.
: 18.&amp;nbsp;května vytrhl Žižka z Tábora na pomoc Praze,
: 19.&amp;nbsp;května dobyl Benešova a poraziv téhož dne večer přesilu jízdy královské u Poříčí n.&amp;nbsp;S., dorazil
: 20.&amp;nbsp;května do Prahy. Výkon přímo úžasný!
: 25.&amp;nbsp;června byla ''schůze lidu husitského na hoře Kunětické'', odtud přepaden a dobyt Hradec Králové.
: 30.&amp;nbsp;června u Tábora rozprášeno vojsko Zikmundovo.
: 14.&amp;nbsp;července ''bitva na Vítkově.'' Na posádku 26&amp;nbsp;mužů a 3&amp;nbsp;žen útočí 25.000&amp;nbsp;vojska Zikmundova; pomocí Žižkovou dobyto vítězství. Odtud vrch přezván Žižkovem.
: 10.&amp;nbsp;srpna vyloupen ''klášter Zbraslavský'' Tábority.
: 1.&amp;nbsp;listopadu poražen král ''Zikmund před Vyšehradem.''
: 2.&amp;nbsp;listopadu zkáza Vyšehradu rozlícenou spodinou lidu Pražského. Velebné sídlo Přemyslovců, plné prastarých památek, zničeno na vždy.
: 18.&amp;nbsp;prosince dobyli Pražané města ''Brandýsa n. Labem.''
: 24.&amp;nbsp;prosince zemřel ''Mikuláš z Husi v Praze'', vůdce lidu v prvých začátcích husitství, oplakáván přáteli svými. Jiní opět se radovali, že se sprostili člověka podvodného, jenž jen různice a nenávist mezi stranami husitskými působil. Jisto však jest, že to byla hlava výtečná a že štěstím bylo pro hnutí husitské, že Žižka po něm v čelo postaven a docílil svornosti.
: Co Mikuláš z Husi snoval, to ''Jan Žižka'' prováděl.
: Žižka jsa synek chudého zemana, cítil s lidem jako málo kdo. Daleko za hranicemi bojoval a ač byl jednookým, vynikal v boji prozíravostí a obezřetností nad všechny své doby.
: Byl ''pobožným'', opravdově pobožným, věřil všemu, co v zákoně obsaženo. Nebyl pobožnůstkář. Nenáviděl lidí obojetných, vlažných a rozpačitých.
: Byl ''skromným'', nebažil nikdy po osobním prospěchu. Byl bratrem druhým, jak žil, tak umřel — v chudobě.
: Byl ''vzdělaným''. Známá píseň „Kdož jste boží bojovníci“ prý je plodem jeho ducha.
: Co ''válečník'' stkví se Žižka mezi vůdci nepřemožitelnými. Čeho se mu nedostávalo na síle vojska, nahradil vyšším uměním válečným. Byl ''přísným'' v plnění povinností svých a to i od jiných vyžadoval.
; 1421&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: 6.&amp;nbsp;ledna zvítězil ''Jan Žižka'' nad Zikmundem u ''Kutné Hory''.
: 16.&amp;nbsp;března dobyl Žižka ''Chomutova'', jejž strašně potrestal za hrubé pronásledování husitských Čechů.
: 1.&amp;nbsp;dubna dobyli Husité města ''Berouna''.
: 25.&amp;nbsp;dubna dobyli Husité ''Hory Kutné''.
: 29.&amp;nbsp;května ''Litoměřice'' přistoupily ke kalichu a staly se odtud ryze českými a radikálně husitskými.
: 5.&amp;nbsp;června prohlášen na sněmu Čáslavském ''Sigmund za zbavena koruny české''.
: 5.&amp;nbsp;srpna poraženi Pražané u Mostu. Žižka tu nebyl přítomen.
: 21.&amp;nbsp;srpna ''upálen Martin Houska'' (Loquis) sektář Táborský, Pražany.
: 28.&amp;nbsp;srpna ''vtrhlo přes Cheb 200.000&amp;nbsp;německých křižáků do Čech''. Ubíjeli každého, kdo neuměl německy. Jakmile uslyšeli, že Husité táhnou, utekli ze země.
: 19. října zvolen ''Jan Hvězda z Vícemilic'' (Bzdinka) nejvyšším hejtmanem Pražským.
: 19.&amp;nbsp;listopadu ''vypálena Polička'' Maďary Zikmundovými, 1300&amp;nbsp;obyvatel povražděno.
: 1.&amp;nbsp;prosince slavný ''vjezd Žižkův do Prahy.''
; 1422&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: 8.&amp;nbsp;ledna zvítězil ''J.&amp;nbsp;Žižka u Habru'' nad Zikmundem, prchajícím od Hory Kutné. Množství žoldnéřů uherských utonulo v Sázavě.
: 9.&amp;nbsp;ledna dobyl Žižka ''Německého Brodu'', jenž odtud několik let pustým zůstával, načež znovu osazen a odtud českým jest.
: 9.&amp;nbsp;března sťat oblíbený kněz pod obojí ''Jan Želivský'' se 12&amp;nbsp;měšťany na radnici staroměstské. Z toho kruté rozbroje v Praze.
; 1423&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: 20.&amp;nbsp;dubna zvítězil Žižka nad pány ''na vrchu sv.&amp;nbsp;Gottharda u Hořic.''
: 4.&amp;nbsp;srpna Žižka porazil pány nedaleko ''Hradce'' a uchýlil se do Čáslavi, zanechav v Hradci hejtmana Lupáka. Pražané s pány přitáhli k ''Čáslavi'', jíž chtěli dobýti, ale marně. Za to
: 22.&amp;nbsp;srpna porazili ''Lupáka u Týnce nad Labem.'' Lupák byl tu zabit. Obě strany učinili proto příměří a Žižka uchýlil se s celou mocí do Moravy.
; 1424&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: 7.&amp;nbsp;června zvítězil ''Žižka nad Pražany u Malešova.''
: 14.&amp;nbsp;června přitáhl Žižka ''na Prahu'', potrestat ji za věrolomnost: ''Jan Rokycana'' zachránil město před pomstou zaslouženou.
: 11.&amp;nbsp;října ''zemřel u Přibyslavi Jan Žižka z Trocnova'', geniální válečník, vzorný charakter a nepřemožitelný vůdce lidu českého.
: Dědictví Žižkovo převzal ''Prokop Holý zvaný Veliký''. Kněz Prokop byl jen vůdcem ve válce, sám nikdy se bitvy nesúčastnil. Novější badatelé neuznávají geniálnost Prokopa Velikého. Bitvy, jež vyhrával, vyhrál prý proto, že nepřátelé postrašeni dali se předčasně na útěk. Byla to hlavně bitva u Lipan, jež dokázala nejen neopatrnost vůdcovu — dal se líčeným útěkem vylákati z vozů — ale i nekázeň ve vojsku, která zničila druhdy vítězné voje husitské.
; 1426&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: 16.&amp;nbsp;června zvítězili Češi nad křižáky u Ústí n.&amp;nbsp;Labem. Zbito přes 20.000&amp;nbsp;Němců, odmítnuvších šetřiti zajaté; milosti nedáno.
; 1427&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: 12.&amp;nbsp;března porazili Husité Albrechta Rakouského u Světlé v Rakousích.
: 4.&amp;nbsp;srpna zvítězili Čechové nad křižáky u Tachova — bez boje.
: 14.&amp;nbsp;září obležen a dobyt Kolín.
; 1428&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: 18.&amp;nbsp;března porazili Sirotci biskupa vratislavského v krvavé bitvě u Nizy.
; 1429&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: 20.&amp;nbsp;prosince odvetná ''výprava Čechů do Míšně.''
; 1430&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: jízda do ''Slezska a Uher.''
: 20.&amp;nbsp;července obležen ''hrad Libštein'' v Čechách a po příměří Husité odtáhli.
; 1431&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: 9.&amp;nbsp;února sněm ''v Norimberce'', jehož hlavním předmětem byla nová výprava proti Čechům.
: 14.&amp;nbsp;srpna Prokop Veliký slavně zvítězil nad křižáky ''u Domažlic''. Den slavný a krásný, jeden z největších v českých dějinách.
: Pátá obrovská vlna hrnula se na Čechy. Počítá se, že 40.000&amp;nbsp;jezdců, 90.000&amp;nbsp;pěších táhlo tenkráte pod znamením kříže, aby zlomili chrabrou neústupnost českého národa. Slova manifestu, jimiž kardinál Julian Cesarini ohlašoval vpád křižáckého voje, zněla sice laskavě a smířlivě, ale křižácké oddíly zuřily zase jako běsové v otevřených, nechráněných vesnicích. Češi však se nebáli. Nebylo bázně ani v geniálním Prokopovi, ani v statečných jeho spoluvůdcích, ani v oněch neznámých a nepoznaných hrdinech, jež všechny rozněcovalo vědomí veliké povinnosti.
: Vůči hrozícímu přívalu ciziny srazily se všechny husitské strany do společného šiku.
: Vojsko české vytáhlo v čas do pole. Poněvadž však kardinál Julian váhal vtrhnouti do země, dokud neměl značné přemoci pohotově, Češi, aby netrpěli nedostatkem spíže, rozjeli se do svých domovů. Avšak rázem se shlukli opět, jakmile se voje nepřátelské 1.&amp;nbsp;srpna provalily přes hranice. Dne 14.&amp;nbsp;srpna dal Prokop svému vojsku soustředivšímu se u Chotětova rozkaz k pochodu proti křižákům, kteří rozloženi byli as mezi Domažlicemi a Chudenicemi. Sotvaže zpráva došla, že Češi se blíží, kardinál Julian vyšel na blízkou horu, aby obhlédl krajinu a určil místo k boji příhodné. Bylo k 3.&amp;nbsp;hodině odpolední. Čechů nebylo ještě viděti, byliť asi míli vzdáleni: ale vzduchem neslo se z dálky temné rachocení jejich válečných vozů a nadšená píseň „Kdož jste boží bojovníci!“ I v německém vojsku, kde jistě tisícové napjatě naslouchali, zaslechli vzdálený zpěv. A pojednou hrozný strach přepadl celé vojsko německé. Děs nalezl cestu pod železná brnění, přečetné oddíly knížat, pánů a měst zakolísaly se jako při prvém návalu vichru, a rázem dalo se celé to ohromné vojsko do zběsilého útěku. Marně kardinál utíkající zastavuje, prosí, zapřísahá… Křižáci utíkají všemi cestami pomezního hvozdu, jež ovšem jsou nepořádkem rychle zataraseny. Kardinál sbírá aspoň část vojska, aby kryl ústup. Ale předvoj český již přichvátal a dopadl na Němce tak ostře, že je rozrazil a obrátil na útěk ještě divočejší. Kardinál ohrožený zoufalstvím vlastních lidí, sotvaže se v přestrojení útěkem zachránil. Ze 4.000&amp;nbsp;válečných vozů jen 300 zachránilo se do Němec: všechna děla, nesmírné zásoby, ohromný počet zajatců získali vítězní Češi.
: Po takovém výsledku nebylo na další válku pomyšlení. Husitské Čechy nebyly pokořeny; zachovaly samostatnost. Jen tak možno, že 27&amp;nbsp;let později na královský trůn český dosedl syn českého národa, vyznavač Husova učení, v míru i válce veliký Jiří Poděbradský.
; 1433&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: 4.&amp;nbsp;ledna přibylo prvé ''poselství Čechů do Basileje'' vyjednávat se sborem církevním o dohodu ve víře.
: 29.&amp;nbsp;srpna hejtman sirotků Čapek ze Sán dal před ''Tščevem'' (Prusko) upáliti zajaté Čechy, kteří za žold sloužili Němcům proti Polákům.
; 1434&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: 30.&amp;nbsp;května ''poraženi Táboři na Lipanech.'' Prokop Veliký raněn zemřel.
; 1436&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: 6.&amp;nbsp;června prohlášena na sněmu v Jihlavě ''kompaktáta''.
: 20.&amp;nbsp;července ''potvrdil král Sigmund Čechům svobody'' jejich, načež byl přijat za krále.
; 1437&lt;nowiki&gt;:&lt;/nowiki&gt;
: 15.&amp;nbsp;ledna vyhlášena ''kompaktáta'', jimiž přiznáno Čechům přijímání pod obojí. Věrolomnost Říma jich nikdy poctivě nedržela.
: 6.&amp;nbsp;září ''dobyto hradu Siona''; Roháč z Dubé zajat.
: 9.&amp;nbsp;září statečný pán ''Jan Roháč z Dubé'', nesmiřitelný odpůrce krále Sigmunda, oběšen v Praze s 52&amp;nbsp;druhy svými.
: 9.&amp;nbsp;prosince zemřel král ''Sigmund'' ve Znojmě.
: 27.&amp;nbsp;prosince přijat stranou katolickou ''Albrecht&amp;nbsp;V.'', vévoda Rakouský, po přání umírajícího Sigmunda za ''krále českého''.

== Prameny: ==
* F. Palacký: Dějiny národa českého.
* K. Vaníček: Historický kalendář.
* K. St. Sokol: Kronika.
* Dr. V. Novotný: Mistr Jan Hus. (Zlatá Praha 1903.)
* Pogius: Výslech, odsouzení i upálení Mistra Jana Husa.
* ThDr. Frant. Loskot : K. Waldhauser. (Volná Myšlénka.)
* ThDr. Fr. Loskot: Milič z Kroměříže. (Volná Myšlénka.)
* ThDr. Fr. Loskot: Matěj z Janova. (Volná Myšlénka.)
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>p2obn84xo2ztu6c5r04rhd5nljt16sv</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Autor:František Šír</title>
    <ns>100</ns>
    <id>54890</id>
    <revision>
      <id>282041</id>
      <parentid>175959</parentid>
      <timestamp>2022-08-16T21:21:11Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAn Dudík</username>
        <id>532</id>
      </contributor>
      <comment>+1</comment>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="1536" xml:space="preserve">{{Autorinfo
  | jméno = František
  | příjmení = Šír
  | popis = český učitel a překladatel
  | BiografieWiki = František Šír
}}
'''František Šír''' (15. říjen 1796 Budyně nad Ohří – 22. červen 1867 Jičín) byl český středoškolský profesor, autor učebnic, překladatel a národní buditel na Jičínsku. {{Více}}

== Dílo ==
* [[Krátký přjrodopis, čili, Poučenj o wěcech w přirozenosti se nacházegjcjch, gakož o žiwocjch, rostlinách a nerostech a gich krátké popsánj]] (1835) {{Online Kramerius|ABA001|25692775}}
* [[Mluvnice řecká]] (1852) {{Online Kramerius|ABA001|987533}}
* [[Žižka na Vítkově]] 
=== Překlady ===
* paní z L.: [[Powídky, mrawné průpowědi a příslowí pro nedospělé dítky]] (1850) {{Online Kramerius|ABA001|21339475}}
* [[Autor:Marcus Aurelius|Marcus Aurelius]]: [[Marka Aurelia Antonina řjmského samowladaře Zápisky, které sobě samému snesl]] (1842) {{Online Kramerius|ABA001|183191}}
* [[Autor:Walter Scott|Walter Scott]]:
** [[Richard Lev a templáři angličtí, díl I.]] (1865) {{Online Kramerius|ABA001|1704219}}
** [[Richard Lev a templáři angličtí, díl II.]] (1865) {{Online Kramerius|ABA001|1713997}}

== Díla o autorovi ==
* {{OSN|Šír|1906|pořadí=2|autor=Čp|online=https://archive.org/stream/ottvslovnknauni24ottogoog#page/n660/mode/2up}}
* [[Autor:Antonín Truhlář|Antonín Truhlář]]: [[František Šír]] (1882) {{Online Kramerius|ABA001|21345369}}

[[Kategorie:Čeští autoři]]
[[Kategorie:Čeští překladatelé]]</text>
      <sha1>m6tvdvdfpfj9ws934t748mvzhndoapu</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Stránka:Bible česká SZ II.djvu/154</title>
    <ns>250</ns>
    <id>85645</id>
    <revision>
      <id>282026</id>
      <parentid>282018</parentid>
      <timestamp>2022-08-16T16:18:23Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Shlomo</username>
        <id>1042</id>
      </contributor>
      <comment>typografie, opravy</comment>
      <model>proofread-page</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="5518" xml:space="preserve">&lt;noinclude&gt;&lt;pagequality level=&quot;2&quot; user=&quot;Shlomo&quot; /&gt;&lt;/noinclude&gt;Od pradávna býval Žalt dělen na {{Prostrkaně|pět knih}}: {{Prostrkaně|První}} kniha obsahuje Žž 1.—40; {{Prostrkaně|druhá}} Žž 41.—71. (tedy třicet jeden Ž); {{Prostrkaně|třetí}} 72.—88. (tedy sedmnácte Žž); {{Prostrkaně|čtvrtá}} Žž 89.—105. (tedy sedmnácte Žž); {{Prostrkaně|pátá}} Žž 106.—150. tedy čtyřicet pět Žž). Ty „{{Prostrkaně|knihy}}“ jsou menší {{Prostrkaně|sbírky}} žalmů, pořízené od několika&lt;ref name=p150-7/&gt; sběratelů&lt;ref name=p150-8/&gt; různých dob.&lt;ref name=p150-9/&gt;

Každý Ž má zpravidla delší nebo kratší {{Prostrkaně|nadpis}}; v LXX a ve Vulg. nemají nadpisů toliko Žž 1 a 2, v Hebr. postrádá 26 Ž nadpisů. {{Prostrkaně|Nadpisy}} udávají jméno básníka (žalmisty), který ten onen Ž složil,&lt;ref name=p150-10/&gt;

&lt;ref follow=p149-6&gt;býti počítány za žalm jeden. O jiném možném rozdělení a tedy číslováni Žž viz ve výkladech k Ž 18, Ž 23. a jj.
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p150-7&gt;Proto nejsou Žž řazeny dle pořadu dějinného, ani dle jiného jednotného hlediska. Toliko tu.a tam nalézáme menší skupiny podobného obsahu (srv. Ž 3.-7.), týchže žalmistů (Žž 1.— 40. 50.-65. jsou Davidovy; Zž 41.-48. jsou Žž Koreovců, Žž 72.-82. jsou Zž Asafovy), týchže nadpisů (srv. „{{Prostrkaně|báseň poučná}}“ k Žž 41.-44. 51.— 54. Srv. „{{Prostrkaně|píseň stupňová}}“ v Žž 119.— 133. a pod. — Ž 1. jest {{Prostrkaně|proslov}}, Ž 150. {{Prostrkaně|doslov}} žaltáře. — Poslední sběratel ponechal rozděleni celé sbírky (žaltáře) na {{Prostrkaně|pět}} menších sbírek snad proto, aby se dělil Žalt podobně jako Pentateuch.
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p150-8&gt;Těm dlužno připisovati závěrky prvních čtyř knih, tak zvané {{Prostrkaně|doxologie}} čili {{Prostrkaně|chvalořeči}}. Viz konce Žž 40; 71; 88; 105. Posjední, pátá kniha chvalořeč nemá, ježto poslední, kdo sebral všecky Žž v dnešní Žalt, pokládal právem Ž 150. (ba již i Žž 148. n.) za {{Prostrkaně|velikou chvalořeč}}, ke které netřeba připojovati {{Prostrkaně|chvalořeč menší}}. (Možno, že i Z 134. stával kdysi na konci menší sbírky žalmů, jak patrno z chvalořeči v. 21.)
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p150-9&gt;V prvé, čtvrté a páté knize převládá jméno Boží „{{Prostrkaně|Jahve}}“ (Hospodin), ve druhé „{{Prostrkaně|Elóhím}}“, ve třetí vyskytují se obě jména stejným počtem, jak patrno z této tabulky, kterou sestavil [[Autor:Karl Josef Rudolph Cornely|Cornely]]:&lt;br/&gt;
{{Prostrkaně|Kniha prvá}}: Jahve 272krát, Elóhím 15krát,&lt;br/&gt;
{{Prostrkaně|Kniha druhá}}: Jahve 30krát, Elóhím 164krát,&lt;br/&gt;
{{Prostrkaně|Kniha třetí}}: Jahve 44krát, Elóhím 44krát,&lt;br/&gt;
{{Prostrkaně|Kniha čtvrtá}}: Jahve 103krát, Elóhím 0krát,&lt;br/&gt;
{{Prostrkaně|Kniha pátá}}: Jahve 236krát, Elóhím 7krát.&lt;br/&gt;
Tato střída jmen Božích není nahodilá, ježto Ž 13. (knihy prvé) má všude {{Prostrkaně|Jahve}}, kde týž Ž v knize druhé (pod čís. 52.) má {{Prostrkaně|Elóhím}}. Srv. také Ž 39, 14.—18. (kniha prvá) se Ž 69. (kniha druhá) jakož i Ž 67., 2. 8. 9. (kniha druhá) s Nm 10, 35; Sdc 5, 4. n. Kolik Žž má každá kniha, vyslovuje tento poměr: 10 : 8 : 4 : 4 : 11. Délka jejich se má jako 13 : 9 : 7 : 6 : 11. — Kteří žalmisté v které knize jsou více nebo méně zastoupeni, o tom viz níže. — Kdy která „kniha“ vznikla a z jakých menších sbírek předešlých, nesnadno říci, ježto nemáme dosti dějinných pramenů, které by nás o tom poučovaly. — Dle domnění [[Autor:Nivard Schlögl|Schlöglova]] vznikla {{Prostrkaně|první kniha}} nejspíše za dob Davidových, kdy zbožný král pečoval usilovně o to, by zavedena byla pravidelná bohoslužba na Siónu i v Gabaonu (srv. 1 . Par 16, 37. nn.). — {{Prostrkaně|Druhá kniha}} vznikla snad o něco později, kdy David připravoval všecky potřeby na stavbu chrámu (srv. 1. Par hll. 22.-26.) {{Prostrkaně|Třetí kniha}} sebrána byla asi za krále v {{Prostrkaně|Ezechjáše}} (727—696), jak lze vyvozovati z 2. Par 29, 30. Srv. také Přis 25, 1. Žalmy {{Prostrkaně|knihy čtvrté}} sebrány byly pravděpodobně po návratu židovských vyhnanců z Babylonie do Palestiny, tedy kolem r. 535. Srv. Esdr 3, 10, nn. Základ ke {{Prostrkaně|knize páté}} položen mohl býti sbírkou z dob, kdy byl druhý chrám svěcen (Esdr 6, 16.); ta sbírka byla později rozmnožena od Esdráše (srv. 2. Mach 2, 13.). {{Prostrkaně|Možno}}, že i po Nehemjášovi některý žalm mladší byl zařazen mezi Žž Davidovy neb Asafovy a pak pokládán za Ž Davidův neb Asafův. (Srv. níže „{{Prostrkaně|o žalmech machabejských}}“.) Jiní jinak.
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p150-10&gt;{{Prostrkaně|Davidovi připisuje}}&lt;br/&gt;
Hebr. úhrnem 73 Žž, 37 z knihy I., 18 z kn. II., 1 z kn. III., 2 z kn. IV. a 15 z kn. V.&lt;br/&gt;
LXX úhrnem 84 Žž, 38 z knihy I., 20 z kn. II., 1 z kn. III., 11. z kn. IV. a 14 z kn. V.&lt;br/&gt;
Vulg. úhrnem 85 Žž, 38 z knihy I., 21 z kn. II., 1 z kn. III., 11 z kn. IV. a 14 z kn. V.&lt;br/&gt;
{{Prostrkaně|Mojžíšovi}} přičítají nadpisy Ž jeden (89.).&lt;br/&gt;
{{Prostrkaně|Šalomounovi}} přičítají Žž {{Prostrkaně|dva}} (71. a 126.). 
{{Prostrkaně|Koreovcům}} přičítají Žž {{Prostrkaně|deset}}: Žž 41. (42.) (k němu patří ž 42. (43.); 43.—48. (44.—49.); 83.(84.); 84.(85.); 86.(87.). Srv. také nápis k Ž 87.
&lt;/ref&gt;&lt;noinclude&gt;&lt;references/&gt;&lt;/noinclude&gt;</text>
      <sha1>6x8uwk0moz28stt8bkotw6wv1uwynf8</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni/Jablka s rejží 3.</title>
    <ns>0</ns>
    <id>85646</id>
    <revision>
      <id>282019</id>
      <timestamp>2022-08-16T14:30:16Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Lenka64</username>
        <id>2855</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP   | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni   | ČÁST = Jablka s rejží 3.   | PŘEDCHOZÍ = Jablka s rejží 2.   | DALŠÍ = Jablka s rejží 4. }} {{Textinfo   | TITULEK = Jablka s rejží 3.   | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]]   | LICENCE = PD old 70   | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni''   | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}}   | VYDÁNO =…“</comment>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="820" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni
  | ČÁST = Jablka s rejží 3.
  | PŘEDCHOZÍ = Jablka s rejží 2.
  | DALŠÍ = Jablka s rejží 4.
}}
{{Textinfo
  | TITULEK = Jablka s rejží 3.
  | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]]
  | LICENCE = PD old 70
  | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni''
  | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}}
  | VYDÁNO = V Mladé Boleslavi: Karel Vačlena, 1883/1884, s. 81
}}
{{Forma|proza}}
Z oloupaných míšenských jablek, vody a o cukr otřené citronové kůry se uvaří kaše, která se protlačí sítem a střídavě se uloží na míse s rejží, v mléce s cukrem a vanilkou vařenou. Poslední vrstva ať jest rejže, která se posype utlučeným cukrem.
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>eshxtjdk1ns638mikyvdg0p80uo3a4v</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni/Jablka s rejží 4.</title>
    <ns>0</ns>
    <id>85647</id>
    <revision>
      <id>282020</id>
      <timestamp>2022-08-16T14:32:06Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Lenka64</username>
        <id>2855</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP   | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni   | ČÁST = Jablka s rejží 4.   | PŘEDCHOZÍ = Jablka s rejží 3.   | DALŠÍ = Jablka s mrkví }} {{Textinfo   | TITULEK = Jablka s rejží 4.   | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]]   | LICENCE = PD old 70   | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni''   | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}}   | VYDÁNO = V M…“</comment>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="880" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni
  | ČÁST = Jablka s rejží 4.
  | PŘEDCHOZÍ = Jablka s rejží 3.
  | DALŠÍ = Jablka s mrkví
}}
{{Textinfo
  | TITULEK = Jablka s rejží 4.
  | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]]
  | LICENCE = PD old 70
  | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni''
  | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}}
  | VYDÁNO = V Mladé Boleslavi: Karel Vačlena, 1883/1884, s. 81
}}
{{Forma|proza}}
Rejže se spaří, voda slije, pak se nechá zvolna ve vodě s máslem, netlučenou skořicí a solí při ohni nabotnati. Když počne měknouti, přidá se několik oloupaných, rozkrájených jablek s cukrem a bílým vínem a vaří se tak dlouho, až se jablka úplně rozvaří; opatrně se tím míchá, aby se rýže nerozmačkala. 
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>q3u17bdcc8mw6chu4y3rk3qs5rvvd3c</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni/Jablka s mrkví</title>
    <ns>0</ns>
    <id>85648</id>
    <revision>
      <id>282021</id>
      <timestamp>2022-08-16T14:38:58Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Lenka64</username>
        <id>2855</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP   | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni   | ČÁST = Jablka s mrkví   | PŘEDCHOZÍ = Jablka s rejží 4.   | DALŠÍ = Jableční jehlanec }} {{Textinfo   | TITULEK = Jablka s mrkví   | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]]   | LICENCE = PD old 70   | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni''   | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}}   | VYDÁNO = V Mlad…“</comment>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="937" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni
  | ČÁST = Jablka s mrkví
  | PŘEDCHOZÍ = Jablka s rejží 4.
  | DALŠÍ = Jableční jehlanec
}}
{{Textinfo
  | TITULEK = Jablka s mrkví
  | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]]
  | LICENCE = PD old 70
  | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni''
  | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}}
  | VYDÁNO = V Mladé Boleslavi: Karel Vačlena, 1883/1884, s. 81
}}
{{Forma|proza}}
Opraná mrkev se podél rozkrájí; 2 usekané cibule se na másle osmaží a ve vodě uvaří, do této vody se vloží mrkev, osolí a dusí. S mrkví zároveň se dusí oloupaná, na tlusté lístky nakrájená, navinulá jablka. Trochu se omastí a dobře promíchají. Smíšenina jablek s mrkví se přidává k hovězí, telecí pečeni nebo zvěřině, taktéž ke klobasím a pečené rybě. 
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>hp4qf98uh020t3bsd4j986ag31d99w5</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni/Jableční jehlanec</title>
    <ns>0</ns>
    <id>85649</id>
    <revision>
      <id>282022</id>
      <timestamp>2022-08-16T14:56:58Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Lenka64</username>
        <id>2855</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP   | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni   | ČÁST = Jableční jehlanec   | PŘEDCHOZÍ = Jablka s mrkví   | DALŠÍ = Jableční trhanec }} {{Textinfo   | TITULEK = Jableční jehlanec   | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]]   | LICENCE = PD old 70   | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni''   | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}}   | VYDÁNO = V Ml…“</comment>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="1035" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni
  | ČÁST = Jableční jehlanec
  | PŘEDCHOZÍ = Jablka s mrkví
  | DALŠÍ = Jableční trhanec
}}
{{Textinfo
  | TITULEK = Jableční jehlanec
  | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]]
  | LICENCE = PD old 70
  | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni''
  | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}}
  | VYDÁNO = V Mladé Boleslavi: Karel Vačlena, 1883/1884, s. 81
}}
{{Forma|proza}}
Panenská i míšenská jablka se připraví, na lístky nakrájejí a se 190 (11 loty) utlučeného cukru a 122 gramy (7 loty) másla za stálého míchání dusí; jakmile jablka změknou, protlačí se sítem a nechají vychladnouti; pak se přimíchají dvě lžíce zavařeniny meruňkové. Smíšenina se urovná ve způsobu jehlance na mise, pomaže se sněhem z několika bílků, smíchaným s utlučeným cukrem, posype cukrem a jehlanec na míse zvolna peče, až poněkud zčervená. 
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>fjrqussfrh21747uztdfpjei38ut37a</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni/Jableční trhanec</title>
    <ns>0</ns>
    <id>85650</id>
    <revision>
      <id>282023</id>
      <timestamp>2022-08-16T15:13:02Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Lenka64</username>
        <id>2855</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP   | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni   | ČÁST = Jableční trhanec   | PŘEDCHOZÍ = Jableční jehlanec   | DALŠÍ = Jableční kaše 4. }} {{Textinfo   | TITULEK = Jableční trhanec   | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]]   | LICENCE = PD old 70   | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni''   | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}}   | VYDÁNO = V…“</comment>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="800" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni
  | ČÁST = Jableční trhanec
  | PŘEDCHOZÍ = Jableční jehlanec
  | DALŠÍ = Jableční kaše 4.
}}
{{Textinfo
  | TITULEK = Jableční trhanec
  | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]]
  | LICENCE = PD old 70
  | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni''
  | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}}
  | VYDÁNO = V Mladé Boleslavi: Karel Vačlena, 1883/1884, s. 82
}}
{{Forma|proza}}
Půl litru mléka se smíchá se 4 žloutky, solí a ¼ litrem mouky, pak se přidá několik na kostky ukrájených jablek a kousek cukru. Smíšenina se nalije z tloušti tři prstů na pomaštěnou formu, po obou stranách se upeče a vidličkou roztrhá.
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>dixnmydzcjpy62j9p8i355njcwfluhc</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni/Jableční kaše 4.</title>
    <ns>0</ns>
    <id>85651</id>
    <revision>
      <id>282024</id>
      <timestamp>2022-08-16T15:24:57Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Lenka64</username>
        <id>2855</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP   | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni   | ČÁST = Jableční kaše 4.   | PŘEDCHOZÍ = Jableční trhanec   | DALŠÍ = Jableční kaše 5. }} {{Textinfo   | TITULEK = Jableční kaše 4.   | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]]   | LICENCE = PD old 70   | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni''   | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}}   | VYDÁNO =…“</comment>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="946" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni
  | ČÁST = Jableční kaše 4.
  | PŘEDCHOZÍ = Jableční trhanec
  | DALŠÍ = Jableční kaše 5.
}}
{{Textinfo
  | TITULEK = Jableční kaše 4.
  | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]]
  | LICENCE = PD old 70
  | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni''
  | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}}
  | VYDÁNO = V Mladé Boleslavi: Karel Vačlena, 1883/1884, s. 82
}}
{{Forma|proza}}
Připravená jablka se upekou a protlačí sítem. Potom přimíchá se cukru, strouhané citronové kůry z dvou citronů a kaše se dá na mísu. V ½ litru smetany a ½ litru mléka se rozkloktají 3 žloutky, dají nad oheň, a míchá se to tak dlouho, až se počne vařiti; pak se přidá cukru a nechá vychladnouti, směs se namaže lžicí na jablka a okrášlí rozkloktanou smetanou s vejci.
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>abkaihyrktotix2t5y5yvf1oky0o15h</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni/Jableční kaše 5.</title>
    <ns>0</ns>
    <id>85652</id>
    <revision>
      <id>282025</id>
      <timestamp>2022-08-16T15:27:50Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Lenka64</username>
        <id>2855</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP   | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni   | ČÁST = Jableční kaše 5.   | PŘEDCHOZÍ = Jableční kaše 4.   | DALŠÍ = Jableční křen 1. }} {{Textinfo   | TITULEK = Jableční kaše 5.   | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]]   | LICENCE = PD old 70   | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni''   | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}}   | VYDÁNO =…“</comment>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="880" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni
  | ČÁST = Jableční kaše 5.
  | PŘEDCHOZÍ = Jableční kaše 4.
  | DALŠÍ = Jableční křen 1.
}}
{{Textinfo
  | TITULEK = Jableční kaše 5.
  | AUTOR = [[Autor:Hana Dumková|Hana Dumková]]
  | LICENCE = PD old 70
  | ZDROJ = Dumková, Hanna, ''Ovoce, užití jeho v domácnosti a kuchyni''
  | ONLINE = {{Kramerius|nkp|90c74cf0-2e52-11de-80dd-000d606f5dc6}}
  | VYDÁNO = V Mladé Boleslavi: Karel Vačlena, 1883/1884, s. 82
}}
{{Forma|proza}}
Připravená jablka se uvaří a protlačí sítem, přimíchá cukru a skořice. Kaše se vysype na mísu a nechá vychladnouti. Se smetanou se rozmíchá několik žloutků a nalije na ni. Z bílků se ušlehá tuhý sníh, jímž se kaše okrášlí, posype cukrem a v troubě čtvrt hodiny suší. Může se péci studená i teplá.
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>779o1c5jn01aakvwv6wgzmfxkszh7fw</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Stránka:Bible česká SZ II.djvu/155</title>
    <ns>250</ns>
    <id>85653</id>
    <revision>
      <id>282027</id>
      <timestamp>2022-08-16T17:26:30Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Shlomo</username>
        <id>1042</id>
      </contributor>
      <comment>/* Problematické */ OCR + opravy; problematické, protože nelze validně vložit tabulku do poznámky</comment>
      <model>proofread-page</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="5836" xml:space="preserve">&lt;noinclude&gt;&lt;pagequality level=&quot;2&quot; user=&quot;Shlomo&quot; /&gt;&lt;/noinclude&gt;případně poznámku, kdy a z jakého námětu vznikl,&lt;ref name=p151-11/&gt; jakým způsobem má býti přednášen,&lt;ref name=p151-12/&gt; a kdy má býti ho použito při bohoslužbě.&lt;ref name=p151-12a/&gt;

Papežská biblická komise dne &lt;time datetime=&quot;1910-05-01&quot;&gt;1.&amp;nbsp;května 1910&lt;/time&gt; rozhodla: Ze souhlasu zněni hebrejského s řeckým zněním alexandrijským a s jinými
&lt;ref follow=p150-10&gt;
{{Prostrkaně|Asafovi}} přičítají {{Prostrkaně|jeden}} Ž, t. j. 49. (50.) z knihy druhé, a {{Prostrkaně|jedenácte}} Žž z knihy III., t.j. Zž 72.—82. (73.—83.).&lt;br/&gt;
{{Prostrkaně|Emanovi Ezrachovci}} přičítají Ž {{Prostrkaně|jeden}}: 87. (88.).&lt;br/&gt;
{{Prostrkaně|Etanovi Ezrachovci}} přičítají Ž {{Prostrkaně|jeden}}: 88. ({{Oprava|99.|89.}}). &lt;br/&gt;
Žalmy, které nemají v nadpisu svého spisovatele, čili „otce“, slují „{{Prostrkaně|sirotci}}“.&lt;br/&gt;
V Hebr. jest jich 50 (dle knih: 4 + 4 + 0 + 14 + 28),&lt;br/&gt;
v LXX jest jich 33 (dle knih 2 + 1 + 0 + 5 + 25),&lt;br/&gt;
ve Vulg. jest jich 35 (dle knih 2 + 1 + 0+5 + 27).
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p151-11&gt;Srv. na př. Ž 3;.Ž 17; (18.). 
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p151-12&gt;Srv. v čele 57. Žž hebr. „{{Prostrkaně|mizmór}}“ = žalm, t. j. píseň, která budiž provázena hrou na struny. — Proti tomu „{{Prostrkaně|šír}}“ byla (aspoň snad původně) píseň, která hudbou provázena nebyla. Dostalo-li se jí později melodie, slula „{{Prostrkaně|píseň žalmová}}“, „{{Prostrkaně|šír mizmór}}“. Srv. Žž 65., 82., 87., 107; 29., 67., 66., 74., 75., 86. 
&lt;br/&gt;
Patnácte Žž přidává ke slovu „{{Prostrkaně|šír}}“: „{{Prostrkaně|hamma‘alóth}}“. (Žž 119.-133.). Ti, kdo se domnívají, že je zpívali levité o svátku stanovém na {{Prostrkaně|patnácti stupních}}, vedoucích z nádvoří žen do nádvoří Israelitů, překládají to slovo: „{{Prostrkaně|Píseň stupňová}}“. Jiní, kteří se dohadují, že je zpívali lsraelité cestou na svátky do Jerusalema, překládají: „{{Prostrkaně|Písně poutní}}“. Byly snad i zpívány při průvodech ve chrámě, že by mohly se zváti také „{{Prostrkaně|Písně provodní}}“. Že z nich některé svým obsahem nepřiléhají k pouti nebo ku průvodu, nic nevadí, ježto rozhodovati mohl též {{Prostrkaně|obyčej}} a nikoli vždycky jen {{Prostrkaně|obsah}} o tom, které písně mají býti cestou zpívány.
&lt;br/&gt;
„{{Prostrkaně|Maskíl}}“ {{Prostrkaně|třinácti}} Žž 31., 41., 43., 44., 51.-54., 73., 77., 87., 88., 141. znamená ohledem na obsah {{Prostrkaně|píseň poučnou}} čili {{Prostrkaně|mudroslovnou}}. Tento druh písní měl snad i {{Prostrkaně|zvláštní svůj nápěv}}. „{{Prostrkaně|Poučná}}“ byla každá píseň, která upevňovala a prohlubovala v posluchači nebo ve zpěvákovi nábožensko-mravní přesvědčení starozákonné.
&lt;br/&gt;
{{Prostrkaně|Šest}} Žž (15, „55.— 59.) má v nadpise záhadné slovo „{{Prostrkaně|michtám}}“. Starší pokládali Žž ty za Žž „{{Prostrkaně|nápisové}}“, t. j. takové, které pro svůj obsah důležitý zasluhují, aby napsány byly {{Prostrkaně|na pamětní sloup neb oblouk}}. Jako totiž vítězům staví se pomníky, které hlásají jejich slávu, tak byl {{Prostrkaně|postaven}} již předem {{Prostrkaně|Kristu}}, vítězi nad peklem, pomník ve spisech proroků a v Žž (Euseb.). Cornely shledává, že všecky žalmy „{{Prostrkaně|michtám}}“ mluví o vysvobozeni z veliké tísně jakož i o utrpení a vzkříšení Páně ve smyslu literním (Ž 15.) neb aspoň předobrazném. Tento výklad však neví, proč jiné Žž, které mluví o vítězství a jež bylo by lze ve smyslu předobrazném vykládati o Kristu, slovem „michtám“ označeny nejsou. Vykladači novější překládají záhadné slovo: „Báseň {{Prostrkaně|zlatá}}“ („Kethem“ = zlato). Snad je nejlépe překládati: „{{Prostrkaně|Zlaté pravidlo}}“ (srv. Horácovy „{{Prostrkaně|Zlaté mravy}}“), buďže každý žalm dotčený má býti nazván zlatým pravidlem žiíota či moudrosti, nebo že jsou vzaty ze zvláštní sbírky, která slula „{{Prostrkaně|michtám}}“. Jistě se neliší valně smysl toho slova od „{{Prostrkaně|maskilu}}“, což může býti také titul zvláštní sbírky. Tím bylo by vyloženo, proč jiné žalmy téhož nebo podobného obsahu nebyly taktéž nadepsány. Že takové sbírky byly, jest jisto (Schlogl). 
&lt;br/&gt;
{{Prostrkaně|Šiggájón}} (Ž 7.) znamená {{Prostrkaně|žalozpěv}} a snad i pokyn, že má býti zpíván nápěvem, žalozpěvům přiměřeným.
&lt;br/&gt;
{{Prostrkaně|Patero}} Žž (16., 85., 89., 101., 141.) jest nadepsáno „{{Prostrkaně|tefillá}}“, t, j. „{{Prostrkaně|modlitba}}“. Vyznamenávají se vroucím citem, sotva však znamenají zvláštní druh Žž, ježto jiné Žž obsahem jim úplně podobné toho nadpisu nemají. Zdá se proto, že bývaly, {{Prostrkaně|sbírky}} Žž, nadepsané tím slovem a z nich i s nadpisem pojaty jmenované Žž do našeho žaltáře. V závěrce druhé knihy Žž (Ž 71., 20.) slují všecky Žž dvou prvních knih „{{Prostrkaně|Modlitby}}“. 
&lt;br/&gt;
Jiná menší sbírka měla snad název kdysi „{{Prostrkaně|tehillím}}“ a obsahovala Žž hymny, chvalozpěvy v užším slova významu; z té pojat do páté, knihy žalmů Ž 144. se svým nadpisem „{{Prostrkaně|tehillá}}“ (Chvalozpěv).
&lt;br/&gt;
{{Prostrkaně|Padesát}} Žž nadepsáno jest v hebr. „{{Prostrkaně|lammenaçéach}}“, t. j. patří řediteli hudby nebo sbormistrovi. Byl-li který žalm majetkem toho onoho sbormistra, který byl v čele bohoslužebných zpěváku, patrno, že byl zpíván {{Prostrkaně|při bohoslužbě}}. 
&lt;/ref&gt;&lt;noinclude&gt;&lt;ref follow=p151-12a&gt;&lt;nowiki/&gt;&lt;/ref&gt;
&lt;references/&gt;&lt;/noinclude&gt;</text>
      <sha1>6t844ba9xjn6v951dogvbsvh0yc3dxe</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Stránka:Bible česká SZ II.djvu/156</title>
    <ns>250</ns>
    <id>85654</id>
    <revision>
      <id>282028</id>
      <timestamp>2022-08-16T18:02:39Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Shlomo</username>
        <id>1042</id>
      </contributor>
      <comment>OCR + opravy, formátování</comment>
      <model>proofread-page</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="5414" xml:space="preserve">&lt;noinclude&gt;&lt;pagequality level=&quot;1&quot; user=&quot;Shlomo&quot; /&gt;&lt;/noinclude&gt;starými překlady právem lze vyvozovati, že nadpisy v čele žalmů hebrejských jsou starší nežli překlad zvaný sedmdesáti mužů a proto pocházejí — ne-li přímo od samých spisovatelů žalmů — aspoň ze starobylého podáni židovského.&lt;ref name=p152-13/&gt; O jmenovaných nadpisech, svědcích židovského podání, nelze rozumně pochybovati, není-li závažného důvodu proti jejich původnosti.&lt;ref name=p152-14/&gt;

Názvy „{{Prostrkaně|Žalmy Davidovy}}“, „{{Prostrkaně|Kniha žalmů Davidových}}“, „{{Prostrkaně|Žaltář davidský}}“,&lt;ref name=p152-15/&gt; kterých užívají staré sbírky ano i samé sněmy,

&lt;ref follow=p151-12&gt;LXX však četli „{{Prostrkaně|leminçach}}“ a překládali „{{Prostrkaně|na konec}}“. Taktéž Vulg. Stař vykládali „{{Prostrkaně|na konec}}“ ve smyslu mesiášském: píseň, kterou zpivaji vstříc Mesiáši, který „na konec“ časů přijde.
&lt;br/&gt;
O jiných pokynech zpěvákům a hudebníkům(?) v nadpisech Žž viz na příslušných místech výkladů.
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p151-12a&gt;Srv. nadpis k Ž 91. (92.); který dle souhlasného znění hebr. LXX i Vulg. byl zpíván {{Prostrkaně|v sobotu}}.&lt;br/&gt;
Ž 23. byl zpíván dle nadpisu LXX {{Prostrkaně|první den po sobotě}} (tedy v neděli).&lt;br/&gt;
Ž 47. byl zpíván dle nadpisu LXX {{Prostrkaně|druhý den po sobotě}}, tedy v pondělí.&lt;br/&gt;
Ž 93. byl zpíván dle nadpisu LXX {{Prostrkaně|čtvrtý den po sobotě}}, tedy ve středu.&lt;br/&gt;
Ž 92. byl zpíván dle nadpisu LXX {{Prostrkaně|den před sobotou, tedy v pátek.
&lt;br/&gt;
Ž 99 (100.) byl asi dle svého nadpisu zpíván {{Prostrkaně|při oběti děkovné}} (tódá).
&lt;br/&gt;
Srv. Ž 106. (107.), 22 (23.); 115. (116), 17. (18.); 55. (56.), 13. (14.); 2. Par 29, 31; Lv 7, 12. nn.
&lt;br/&gt;
Žž 37. a 69. (38. a 70.) byly dle nadpisu „{{Prostrkaně|lehazkír}}“ zpívány, když byla pálena na oltáři část oběti nekrvavé, zvaná „{{Prostrkaně|azkárá}}“. Srv. Lv 2, 2. 9. 16; 5, 12; 6, 8; Nm 5, 26. 
&lt;br/&gt;
Zde buďte jmenovány také Žž {{Prostrkaně|allelujské}}, zvané tak proto, že mají v čele neb i na konci {{Prostrkaně|allelú-Jáh}} = allelú Jahve = {{Prostrkaně|Chvalte Hospodina}}. Možno, že to slovo byla antifona, zpívaná před a za tím oním žalmem. Srv. Žž 105. (106.); 110.—112. (111—113.); 116. (117.); 134. (135.); 145.—150. (146.—150.).
&lt;br/&gt;
V LXX (a ve Vulg.) mají Alleluja také Žž 104; 106; 113. 114. 115. 117. 118. 135.
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p152-13&gt;Odpověď k otázce 2. — Namítá se sice proti jejich původnosti zubožený, zanedbaný stav, v jakém se nás dochovaly, a který pry svědčí, že opisovači nevěnovali jim pozornosti stejné jako žalmům samým a tedy prý nepokládali je za rovnocenné dalšímu znění žalmů; namítá se velmi značná nesrovnalost nadpisů hebrejských s nadpisy starých překladů: Hebr. má úhrnem toliko ''345'' údajů, LXX však ''408'' a Vulg. dokonce ''415''; Pešito vynechává vůbec pokyny 
hudební a nahražuje poznámky dějinné jinými údaji; také prý nadpisy nesrovnávají se s obsahy příslušných Žž a v mnohých případech dle výzkumů Thirtlesových nevíme, zda ten onen nápis patří v čelo Ž následujícího či na konec (závěrek) Ž předešlého. To však opravňuje toliko k tomu, bychom nadpisy kriticky zkoušeli, ne však bychom je všecky jakožto nepravé a bezcenné šmahem zavrhli, jak činí „moderní kritika“. Neboť nadpisy, které má souhlasně dnešní znění hebr. se LXX jsou starší, nežli LXX sama (Žž byly přeloženy do řečtiny jistě před rokem 130. před Kr.) Že byly mnohem starší, nežli LXX možno pravém vyvozovati odtud, že mnohým již alexandrijští překladatelé ani nerozuměli, jak plyne z jejich nedokonalého překladu! Kdyby to bvly toliko poznámky a glosy čtenářů, byly by srozumitelnější, ježto čtenáři přičiňují poznámky, aby vysvětlili temné, ne však aby zatemnili jasné. Nic však není v Žalt tak nejasného jako právě nadpisy. Jestliže jiné hebrejské básně byly označovány jmény svých původců, autorů (Ex 5, 1; Dt 31, 30; 33, 1; Sdc 5, 1; 1. Král 1, 17; 22, 1; 23, 1; Is 39, 6; Hab 3, 1.) proč nemohly podobným způsobem přičítány býti svým spisovatelům žalmy? Srv. také nadpis Přís a Pís. — Spíše se diviti tedy, že některé Žž nemají v čele svého spisovatele nežli naopak a spíše pokud nemáme důvodu pro opak, kloniti se k LXX, která měla starší hebrejské rukopisy nežli masorete pátého století křesťanského, kteří nám zachovali dnešní znění hebrejské. Jestliže tu a tam dlužno připustit údaj nesprávný a tedy jej zamítnouti, nesmíme proto zavrhovati nadpisy všecky právě tak jako letopočtáři nezamítají {{Prostrkaně|všecky}} číslice nalezené v pramenech proto, že jest jich {{Prostrkaně|dosti mnoho}} nesprávných! ([[Autor:Karl Josef Rudolph Cornely|Cornely]]).
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p152-14&gt;Odpověď téže biblické komise z udaného dne k otázce 3.
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p152-15&gt;{{Prostrkaně|Otcové sněmu tridentského}}, kteří připravili předlohu seznamu kanonických knih biblických, navrhovali, aby žaltář byl nazván žaltářem „{{Prostrkaně|Davidovým}}“, jak byl pojmenován i na sněmu florencském, avšak většina sněmu
&lt;/ref&gt;&lt;noinclude&gt;&lt;references/&gt;&lt;/noinclude&gt;</text>
      <sha1>6nf6pvzyh5hdxficg347ev21yqwh1jw</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Stránka:Bible česká SZ II.djvu/157</title>
    <ns>250</ns>
    <id>85655</id>
    <revision>
      <id>282029</id>
      <timestamp>2022-08-16T19:23:46Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Shlomo</username>
        <id>1042</id>
      </contributor>
      <comment>OCR + opravy, formátování</comment>
      <model>proofread-page</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="5567" xml:space="preserve">&lt;noinclude&gt;&lt;pagequality level=&quot;1&quot; user=&quot;Shlomo&quot; /&gt;&lt;/noinclude&gt;aby pojmenovaly knihu starého Zákona obsahující sto padesáte žalmů, ani názor většího počtu otců a učitelů, kteří měli za to, že všecky žalmy žaltáře venkoncem třeba přičítali jedinému Davidovi,&lt;ref name=p153-16/&gt; nemají té váhy, aby musil býti pokládán David za jediného původce celého žaltáře.

Máme-li na zřeteli ne nečetná svědectví Písma o přirozeném,&lt;ref name=p153-17/&gt; milodarem Ducha sv. osvíceném&lt;ref name=p153-18/&gt; umění Davidově skládati písně nábožné, povážíme-li, že dle týchže svědectví uspořádal bohoslužebný zpěv žalmů,&lt;ref name=p153-19/&gt; že mu žalmy přičítány jsou jak ve starém&lt;ref name=p153-20/&gt; tak v novém&lt;ref name=p153-21/&gt;

&lt;ref follow=p152-15&gt;tridentského přijala místo „{{Prostrkaně|Davidův}}“ název „{{Prostrkaně|davidský}}“, aby zřejmo bylo, že nechce prohlásiti Davida za spisovatele všech sto padesáti kanonických žalmů.
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p153-16&gt;Také {{Prostrkaně|židovské podání}} se kolísalo. Talmud na jednom místě (pojednání „Baba bathra“) jmenuje {{Prostrkaně|deset žalmistů}}, na jiném však místě (pojednání „Pesachim“) praví, že všecky žalmy napsal {{Prostrkaně|jediný David}}. — Mezi otci a spisovateli církevními názor o víceru žalmistů zastával zejména {{Prostrkaně|Hippolit, Origenes, Euseb Cesarejský, Atanáš,}} z latinských pak {{Prostrkaně|Hilar a Jeronym}}. „Jest nesmyslno — píše {{Prostrkaně|Hilar}} — jmenovati „žalmy Davidovy“, kdyžtě tolik autorů udávají samy jejich nadpisy.“ Vrstevníci jejich však smýšleli jinak ({{Prostrkaně|Ambrož, Augustin}} a jj.) nebo také se kolísali. I spisovatelé doby pozdější se rozcházejí. {{Prostrkaně|Sv. Tomáš Aquinský}} († 1274&gt; na př. zastává názor sv. Augustina, že všecek žaltář je dílo Davidovo, jemu odporuje {{Prostrkaně|Mikuláš z Lyry}} († 1340) dovolávaje se sv. Jeronýma. {{Prostrkaně|Bellarmin}} nazývá mínění Augustinovo důvodnějším, Jeronýmovo důvodným. Zastánci názoru Ambrožova a Augustinova tvrdili, že prý vlastní jména vyskytující se v nadpisech žalmů kromě Davida neznamenají původce žalmů, ale zpěváka, jemuž má býti dotčený žalm odevzdán; nedbali toho, že jsou Žž připsány také {{Prostrkaně|Mojžíšovi a Šalomounovi}} týmiž slovy jako Davidovi, že tomuto a tím méně onomu nemohl býti dán Davidův žalm, aby jej zpíval, ježto onen (Mojžíš) žil půl tisíce let před Davidem, Šalomoun pak, Davidův syn nebyl levitským zpěvákem. — Také z 2. Par 29, 30. vysvítá, že kromě Davida složil žalmy též {{Prostrkaně|Asaf}}. — V některých žalmech je řeč o událostech z dob, kdy David již dávno odpočíval v hrobě. {{Prostrkaně|Mohl}} sice Duch sv. poučiti Davida o těch událostech, za jeho doby teprve budoucích, ale nelze ničím dokázati, že ho {{Prostrkaně|skutečně tak poučil}}! — V žalmech je tak veliká {{Prostrkaně|pestrost slohová, nestejná hodnota umělecká}}, že nelze mysliti na jednoho spisovatele celého žaltáře.
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p153-17&gt;„{{Prostrkaně|Umí hráti; jest… obratný v řeči… a Hospodin je s ním}}“ řečeno o Davidovi v 1. Sam 16, 18. — 2. Sam 23, 1. sluje „{{Prostrkaně|utěšený pěvec Israelův}}“. Ostatně srv. pozn. k 3. Král 2, 11. — Viz též 2. Sam 1,17; 3, 33. n.; 6, 15; Am 6, 7. 
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p153-18&gt;Srv. Mt 22, 43. n., kde se táže Kristus fariseův: „{{Prostrkaně|Kterak tedy David nazývá jej}} (Mesiáše) {{Prostrkaně|v Duchu}}, (t. j. v Duchu sv., z vnuknutí Ducha sv.) {{Prostrkaně|Pánem pravě: Řekl. Pán Pánu memu: „Seď na pravici, mé, dokavad nepoložím nepřátel tvých za podnoží nohou tvých}}“ (Ž 109, 1.).
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p153-19&gt;Srv. 1. Par 16. 4 nn.; 23, 30 nn.; 25, 1.—31.
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p153-20&gt;Srv. 2. Sam 22, kde Davidovi přisouzen Ž 17. — Srv. 1. Par 16, 7; 2. Par 7, 6; 29, 30; Am 6, 5; Sir 47, 11.n.; 2. Mach 2, 13
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p153-21&gt;{{Prostrkaně|Pán}} tvrdí, že David je skladatelem Ž 109: „{{Prostrkaně|Vždyť David sám praví v knize žalmů: Řekl Pán Pánu mému: Seď na pravici mé…}}“ Lk 20, 42. Srv. Mt 22, 43. 45; Mk 12, 36 n. — Sv. {{Prostrkaně|Petr}} pravil před volbou apoštola Matěje: „{{Prostrkaně|Muži bratři, musilo se naplniti Písmo, které Duch svatý předpověděl ústy Davidovými o Jidášovi… Jest totiž psáno v kniže žalmů: „Ať spustne příbytek jeho a nebudiž nikoho, jenž v by obýval v něm, a úřad jeho ať dostane jiný}}“ Sk 1, 16. 20. Dle toho Ž ''68'', 26. a ''108'', 8. napsal David. — Týž apoštol pravil o letnicích (tamže 2, 25.—28.): „{{Prostrkaně|Neboť David praví s hledem k němu: „Viděl jsem Hospodina před sebou stále, neboť jest po pravici mé, abych se nezviklal; proto se zaradovalo srdce moje a zaplesal můj jazyk; ano i tělo mé odpočine v naději, neboť nezanecháš dušemé v podsvětí, a nedopustíš, aby tvůj světec uzřel porušení. Oznámil jsi mi testy života a naplníš mě radostipřed tváří svou.}}“ Výrok, jejž tu Petr jménem Davidovým uvádí, vzat je z Ž 15, 8.— 10. — Křesťané jerusalemští, když k nim přišli Petr a Jan od velerady byvše propuštěni, modlili se (Sk 4, 24. nn.): „{{Prostrkaně|Hospodine, ty jsi ten…, jenž jsi v Duchu svatém ústy našeho otce Davida, služebníka svého řekl: „Proč se vzbouřili}}&lt;/ref&gt;&lt;noinclude&gt;&lt;references/&gt;&lt;/noinclude&gt;</text>
      <sha1>n5th1tzpwnke96fk87o5jtpdwub7uw2</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Cirkus Humberto/Část druhá/I.</title>
    <ns>0</ns>
    <id>85656</id>
    <revision>
      <id>282035</id>
      <timestamp>2022-08-16T20:22:13Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAn Dudík</username>
        <id>532</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP   | TITUL = Cirkus Humberto/Část druhá   | ČÁST = I.   | DALŠÍ = II. }} {{Textinfo   | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]]   | TITULEK = I.   | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 179   | LICENCE = PD old 70   | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941   | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Bylo to v jádře pořád stejné. Především tu byl neznámý muž, kterého Karas…“</comment>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="20245" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Cirkus Humberto/Část druhá
  | ČÁST = I.
  | DALŠÍ = II.
}}
{{Textinfo
  | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]]
  | TITULEK = I.
  | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 179
  | LICENCE = PD old 70
  | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941
  | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}}
}}
{{Forma|proza}}
Bylo to v jádře pořád stejné. Především tu byl neznámý muž, kterého Karasové spatřili až někdy v zimě. Jmenoval se Gaudeamus. Bylo to podivné jméno, ale lidé v cirkusu neměli ani potuchy, že něco znamená. Spíš jim působilo potíže zapamatovat si slovo tak cizí; Malina, který ho znal nejdéle, říkal mu prostě Gajdámoš nebo Běhák. Pan Gaudeamus měl tenké čapí nohy a jeho povoláním bylo být nohama Cirkusu Humberto. O celé týdny dříve, než se cirkus dal na cesty, vyjížděl pan Gaudeamus s jedním pomocníkem v širokém landaueru po trati, kterou mu ředitel Berwitz zhruba naznačil. Jeho úkolem bylo připravit cirkusu možnost existence. Na něm bylo, aby projednal s úřady všechna potřebná povolení, zajistil místo a rozvířil první reklamu. Pan Gaudeamus musel umět promluvit se starosty měst, s okresními hejtmany, s policejním ředitelem, s četnickým velitelstvím, s majiteli panství, s veliteli posádek, ale někdy také s ministerskými rady a ministry. Na jeho vystoupení, na jeho výmluvnosti, na pohotovosti důvodů a na schopnosti získat přímluvčí záležel hlavní úspěch, jak souvisle sestavit putování cirkusu, aby se nikde nemuselo čekat a aby se na každém místě vytěžilo co nejvíce úspěšných představení. Pan Gaudeamus musel odhadnouti každé město, kolik asi je s to ze sebe vydat, aby Cirkus Humberto mohl co nejvíc přijmout. A pan Gaudeamus, když všecko projednal, musel navštívit i redakce novin a připravit s jejich pomocí náladu a pak sjednat roznášku a vylepení plakátů a někdy i dodávku krmiva pro všechnu zvěř cirkusu i menažerie. Bylo to nesmírně mnoho, co prováděl sám na vlastní pěst, vzdálen podniku a přitom veden stálou starostí o něj. Jeho postavení bylo zcela zvláštní; zajišťoval práci a blahobyt něčeho, to by téměř neuviděl, nebýt zimní stagiony hamburské. Ale ani to nebyla pro něho doba odpočinku, neboť v zimě jezdil vlakem obhledávat a připravovat půdu na místech nejdůležitějších, zvláště k zájezdům do ciziny. Od jara do zimy jej s Cirkusem Humberto spojovaly jen pošta a telegraf.

Pro tyto úkoly bylo třeba nejen mimořádných schopností, ale i skutečné pracovní vášnivosti. Vysoký, štíhlý pan Gaudeamus, a hezkým plnovousem, rozděleným uprostřed pěšinkou, s hladce přičísnutou patkou lesklých vlasů, s bystrým pohledem očí a stálým úsměvem na rtech, uměl si získávat lidi a měl i pracovní tempo. Ve výjimečných případech, kdy selhávalo všechno osobní kouzlo a všechna výmluvnost, sahával v náprsní tašce do zvláštní příhrádky, odkud vyňal navštívenku, kterou znalo jen málo lidí, navštívenku s krátkým textem: Rytmistr baron v. Schönstein. Býval to poslední zázračný klíč, který vždycky otevřel vzdorující zámek.

Navštívenka nebyla podvržená. Baron Max ze Schönsteinu sloužil u rakouských hulánů a měl zvláštní štěstí, že s ním od poručických let vymetali nejzapadlejší, nejopuštěnější garnisony Haliče a Bukoviny. S ním, s krásným Maxem, který býval zvyklý oslňovat vídeňské promenády a pyšnit se na dopoledních projížďkách v Prateru. Postihla ho však jedna malá nehoda: byl při tom, když tenkrát »splašený arcivévoda« skočil s koněm přes rakev, nesenou na chudém venkovském pohřbu tam venku za Brigittenau. Jeho Veličenstvo se velmi rozezlilo, když mu pobočník podával zprávu o nemilé výtržnosti, která pobouřila obyvatelstvo. Hněv nejvyššího pána dopadl i na Maxe; byl okamžitě komandován do Stanislavova. A nyní se začala nejdivočejší část jeho života: šílené pitky, karban, bláznivé jízdy po kraji, marné intervence v hlavním městě, návraty s kocovinou, pletky se ženskými, pletky, které často hraničily na únos a na jiné delikty podle trestního zákoníku. Konduitní jeho listina byla po té stránce nevalná, ale voják baron Schönstein byl, to se nedalo upřít, a jezdec fenomenální; z dostihových závodů odjížděl vždy se šerpou vítěze. Po té stránce byl chloubou pluku, který se na něho mohl spoléhat. Tahle vlastnost a pak jakýsi oposiční duch v kavalerii, tiše bojující proti císařským rozhodnutím, zabezpečovaly krásnému Maxovi postup přes všechnu nepřízeň. Jiné však to bylo s jeho jměním. Podědil postupně několik milionů zlatých stříbra, ale většina toho byla již předem upsána ve směnkách smečce haličských upírů, kteří umožňovali panu baronu jeho nezřízené kavalírství. Byly to věci, o kterých se vyprávěly celé legendy; jedna z nich se týkala i Cirkusu Humberto, jejž si nadporučík baron Schönstein objednal ze Lvova ke zvláštnímu zájezdu do Kolmyje a tam jej čtyři dny se vším všudy napájel a hostil.

Pak přišla ta nehoda v Mezöhegyesi: při skoku na irské lavici padl pod ním hřebec Kolibri a zlomil si páteř a Schönstein byl potlučen tak, že ho osm neděl flastrovali a sádrovali ve špitále. Když vylezl, byl poloinvalida, který se již nemohl posadit na dostihového koně. Přeložili ho ke kancelářské službě, což pociťoval jako nesmazatelné ponížení. Přišlo na něho několik let hořkosti. Rodinné jmění se smrsklo vniveč, jezdecká sláva zmizela, zbyla jen služba při nákupu remont, futráže a výstroje. Ve ztrpklém baronu se ponenáhlu začaly probouzet talenty, kterými si jeho dědeček získal baronát. Okolo jeho nákupů se všelicos pošeptávalo, ale rytmistr baron Schönstein zůstal oním krásným Maxem, jemuž se po zářivý, neodolatelný úsměv ve společnosti všechno promíjelo. Jen on sám byl pod svůdným zevnějškem krutě nespokojen; co dělal, neodpovídalo ani jeho ctižádosti, ani jeho neklidné krvi; a mimo to cítil, že nevybředne-li brzo z peněžních machinací, které načal, skončí svou kariéru velmi ostudně.

Tou dobou přijel za ním mladý Berwitz. Šel si za osvědčeným mecenášem poptat se, nemohl-li by zase uspořádat zvláštní představení pro posádku, a našel šlechtice důstojníka před úplným krachem. Poseděli spolu ovšem po pansku při několika lahvích vína, ale Berwitz prohlédl zkušeným okem novou situaci a neváhal nabídnouti panu rytmistru východisko z ní. A baron Schönstein, cítě, že se už nad ním vlny zcela zavírají, přijal. Za pár týdnů se posadil do účetnického vozu Cirkusu Humberto a za rok jel v landaueru do světa jako pan Gaudeamus, Gajdámoš, Běhák. Udivoval svět dokonalostí způsobů i světáckou zkušeností, a všichni, kteří s ním měli co jednat, cítili, že roztomilý pan Gaudeamus jest obklopen tajemstvím. Tím lépe však se dařilo věcem, které prosazoval, tím lépe se vedlo Cirkusu Humberto. Petr Berwitz si mnul ruce, že zas jednou správně rozpoznal vhodného člověka.

Záhadný pan Gaudeamus byl tedy první etapa v putování Cirkusu Humberto. Druhou měl na starosti Karel Kerholec. První přijížděl na místo, které jim Gaudeamus vyjednal, a jako placmistr zkušeným okem rozhodl, na kterou stranu bude vchod cirkusu, kde bude jeho zákulisí, a už šňůrou s kolíky rýsoval do půdy ústřední kruh manéže, pak obvod hlavního stanu, pak půdorys předního stanu čtvercového a zadní kryté chodby k stájím a zvěřincům. Zatím už dojížděly první pracovní a zásobní vozy, party dělníků vyskakovaly a každá rovnou se chápala své speciální práce. Čtyři muži z Kerholcova vozu nastupovali s kladivy a železnými kolíky. Původně každý z nich zatloukal jeden kolík, ale Kerholec přišel na to, že práce postupuje rychleji a kolíky mohou být větší a bezpečnější, když všichni čtyři zatloukají vždy jeden kolík. Těmto lidem, kteří vesměs přišli z vesnice, měnil se hrubý nádenický úkol ve veselý rytmus mlatců. Starý Malina udeřil první a po něm sletěla na plochou hlavici »kotvy« tři kladiva druhých; ramtadata, ramtadata, dopadaly údery ve čtyřčtvrtečním taktu a železo jelo do země jako do másla. A hop, sočilo se pár metrů dále k druhému kolíku, který již ležel připraven na svém místě, a znovu se rozvířil vzduchem čtvermonohý tanec kladiv. Tak obešli rychlým tempem největší vnější obvod svého díla a pokročili o pár metrů blíž ke středu, kde začali zatloukat runtovky, svislé tyče nesoucí příští plachtovou boční stěnu. Jiná parta zatím vyhloubila dolík pro patu mastu. To byl ústřední stěžeň, nesoucí celou vrchní konstrukci. V tehdejších cirkusech byl jen jeden a zvedal se uprostřed manéže. Teprve po letech se přišlo na to, že jej není třeba zapouštět do jámy, že jej lze zvednout na ploché zemi a čtyřmi lany udržet v bezpečné rovnováze. A ještě později byla vynalezena konstrukce dvou šikmých mastů s příčným břevnem, které na háku drželo celý stan a dole ponechalo manéž volnou. Když mast ležel na zemi připraven k vztyčení, nadešla nejodpovědnější práce Kerholcova, kterou nikdy nikomu nepřepustil: upevnit na horní konec kladkostroje. Bylo to pár uzlů, na nichž závisely životy všech lidí ve stanu. Pak bylo možno mast zvednou a prvními čtyřmi ségly, pevnými lany, jej křížově připnout, zakotvit na čtyři protilehlé kolíky v zemi. Jiná parta rychle rozvíjela po zemi hvězdicovitou síť lan, na jedné straně přivázaných k železným kolíkům, na druhé se sbíhajících u stěžně; a všichni se pak vrhli na široké plachtové pláty, které se rozvalily po zemi a přivazovaly k séglům. A pak placmistr Kerholec vytáhl píšťalku, spojené ruce se zachytily provazců kladkostroje a krátká hvízdnutí zdávala rytmus, jímž se šapitó začalo zvedat od země jako obrovská šedivá houba. Bylo pak jest nutno upevnit boční plachty na runtovky a propadající se, proborcené dílce stropů vzepřít šikmými břevny šturmovek, ale to už pojížděly vozy s vnitřním zařízením a vyklápěly obloukovité gradiny, stupňovitá sedadla, jež šla v přesném pořádku číslo za číslem do stanu a rychle se spojovala v kruhový amfiteátr. Ještě nebyly gradiny smontovány a ještě se kulatá pista uprostřed nezaplnila pilinami neb pískem z nesčetných pytlů a už se vzadu pod Kerholcovým komandem táhla plátěná galerie s dlouhými žlaby, do níž mohli uvádět koně a stavět je v témž pořádku, na nějž byla zvířata uvyklá. A vozy s klecemi zajížděly do sousedství, některé také pod plachtovou střechu, některé na volno, a za nimi vlastní maringotky, především velký ředitelský vůz a pak ostatní, jedny dokonalé obývací vozy, jedny jen starodávné domečky naložené prostě na valníky. Za příznivých okolností, nebylo-li překážek a bylo-li všechno mužstvo zapracováno, dokázal Kerholec postavit a upravit šapitó i s vedlejšími stanovými přístavky za půl třetí hodiny; to ovšem musel zabrat a nasadit kdekdo.

Pomaleji šlo to ve větších městech, kde Berwitz s oblibou nastupoval v parádní kavalkádě. Tu mohla jít na stavbu jen část pracovních sil, kdežto druzí zůstali ještě u zvířat. Někde na okraji předměstí se kavalkáda zformovala, mužové i ženy se oblékali do nejbarevnějších kostymů a pak vjížděli do města za zvuků trub a s maršem vlastní kapely, většinou sedíce na lesknoucích se koních, se šelmami vezenými v předváděcích klecích, se všelikou zvěří, která byla vedena v průvodu, a s obrovským Bingem, jehož monumentální zjev tvořil vrchol této řinčivé, strakaté a vším světem milované reklamy.

Cesta městem byla vedena hodně klikatě, aby přivábila co nejvíce diváků. A sotva průvod dospěl k stanům, první sklouzla s hnědé klisny Admiry tlustá paní Hammerschmidtová, a pozvednouc širokou vlečku své jezdecké sukně, nemajíc kdy, aby sňala rokokový klobouček, nedbajíc toho, že pot se jí v letním vedru řine a prodírá množstvím rýžové moučky na tvářích, hnala se k svému pokladničnímu vozu, už aby otevřela okénko předprodeje a vyklopila tabule s cenami lístků. Neboť její výsostnou povinností bylo ihned podchytit zájem a prodávat, prodávat, prodávat – kromě jednoho jediného případu: kdyby některého dne první k okénku přišla stará ženská, měla paní Hammerschmidtová přísně nařízeno neprodat jí lístek, ať s výmluvou jakoukoli. A paní Hammerschmidtová více než sám Berwitz věřila, že by takovou neopatrností přivodila toho dne nedozírné neštěstí.

Ostatní všichni, sotva se sebe shodili kostymy, spěchali do stanů, většinou ke zvířatům. Zvláště Gambier měl přirozenou starost, aby se jeho divocí svěřenci včas uklidnili. Ačkoli si zvířata navykla na nepříjemnosti cestování, stávalo se přece, že některá šelma znervosněla hlukem či nenadálým otřesem, a bylo velmi potřebí, aby na konečném místě spatřila již navyklý pořádek a zaslechla utišující laskavé brumlání svého obra krotitele. Poměrně nejspokojenější byli na cestě jezdečtí koně, protože jim poskytovala příjemný pohyb v krátkém klusu. A věděli již, že na cestách dostanou k svým dávkám ovsa a sena i trochu bobů a solené mrkve.

Artisté, kteří nepracovali se zvířaty, tíhli rovnou do šapitó. Především ovšem oba mužové z Trio Barnegos, lidských létavic, hrazdoví akrobaté. Tehdy se v Evropě ještě nezajišťovali ochrannou sítí, a krásná, elegantní produkce vysoko u stropu byla denní hra se smrtí. Frasquito Barengo byl plecitý Španěl od Cordoby, s tvářemi a bradou modrými po vyholení, jeho manželka Concha byla oslňující černobrvá krasavice, kterou Frasquito stále střežil němým, zamyšleným pohledem. Bylo-li někdy třeba rozšířit program, dovedl Frasquito Barengo zapreludovat na své kytaře několik akordů, až mu vyplynul rytmus některé lidové alegrie, garrotinu nebo folie, k níž pak Concha s ostře vrčícími kastanětami v dlaních, se žlutým mantonem přes rudé bolero, s pientou ve vlasech zavířila v tanci, prohýbajíc se jako mladá šelma. A Frasquito stál za ní pod svým sombrerem nehybný a zmrtvělý jako vyřezávaná socha. Jejich partnerem na hrazdě byl štíhlý Marseillan Héctor Larbeau, velký vychloubač v životě, ale nahoře na trapezu chladný a soustředěný, s citem pro setiny vteřiny. »Vanidoso, mas prudente,« domýšlivý, ale opatrný, říkával o něm s uznáním Frasquito a zvlášť chválil jeho pevnou, suchou ruku s bezpečným hmatem. Jindy řekl, probouzeje se z mlčenlivých dum, které vešly ve španělskou povahu s maurskou krví: »Héctor má cit pro linii.« A to bylo asi to nejvyšší, co dovedl k jeho chvále říci, neboť v očích Barengových byla všechna vznešenost královského umění hrazdy založena na kráse linií. Říkával také, že je to jediný případ, kdy člověk dokáže sám ze sebe stvořit vrchol umělé krásy, arabesku. Ti dva se tedy první objevovali ve výšinách stanového stožáru, aby opatrně ohledali všechny nosníky trapezu, každé břevno, každý hák, každý kruh, každý kus lana a každý uzel na něm, aby nic někde nevázlo a nic nebylo zpuchřelé nebo prodřené. Laribeau si leckdys chtěl tu cestu vzhůru uspořit, ale Barengo nedal. »U oltáře a na hrazdě má čert vždy co dělat,« říkal, šplhaje se prvý po provazovém žebříku.

Manéž však vábila i ty, kteří nesázeli život v sázku nad hlavami diváků. V cirkuse každý nějak nesl svou kůži na trh, a nehrál-li o život, hrál alespoň o zdraví svých údů a o úspěch. Všechno mohlo být ohroženo nějakým opominutím, a proto každý se staral, má-li nářadí připraveno a v pořádku. I když vybývalo málo času, snažili se dostat se ke zkoušce aspoň hlavních triků, aby se ujistili, že také jejich svalstvo účinkuje s plnou přesností. Pan Albert, starší z obou bratranců Gevaertsových, kteří vystupovali jako Duo Bellini s přízemní akrobatikou – to byli ti dva páni, kteří první den uchvátili Vaška Karase na záhumní manéži –, hrál v reprisách hloupého augusta. I on vběhl aspoň do manéže a zahlaholil v ní a zajódloval, aby se přesvědčil, že resonance jejich šapitó je v Mannheimu zrovna taková jako v Duisburgu. Dokonce i pan Selnicki prošel důstojně novostánkem, aby vlastní rukou uložil na správné místo láhev s rumem a zamezil tak poruchy, které by v jeho mysli nastaly, kdyby nebylo včas po ruce posilnění. Jediný z vedoucích lidí, kteří do stanu nevkročili, byl Frans Steenhouwer. Tento Holanďan, který zběhl ze studií, aby se mohl oddat životu v divočině, aby mohl střílet tygry a pobíjet hady a protloukat se pralesy, šel k cirkusu, že tam najde aspoň kus té romantiky, o které jeho středoškolská fantasie bájila. Když po prvé vcházel do šapitó a do zvěřince, přepadlo ho přímo horečné rozechvění. Zdálo se mu, že všechna zvěř džunglí z Jávy, Bornea a Sumatry ho obklopuje svými zástupci a že on, mijnheer Steenhouwer, vstupuje před ni jako nepřemožitelný lovec a slavný lapač a pobiječ šelem. Bohužel se ukázalo, že zvěř Cirkusu Humberto má pramálo úcty právě před tím plavovlasým a obrýleným pánem džungle. Když vstoupil do konírny a otáčel se mezi dveřmi, Hamiltonův osel, který stál proti dveřím a ve stáji byl z míry dobrák, vyhodil zadkem, nabral Steenhouwera kopyty pod lopatky a přímo ho vyrazil ze dveří. Bylo to řádné kopnutí, které bolelo, bolestnější však byl trapný pocit ponížení, když direktorčin bratránek vyletěl ze stáje a za halasného smíchu všech kočí se rozplácl všemi čtyřmi na zemi. Při příští návštěvě mu slon Bingo sežral krásný florentinský klobouk se zelenou mašlí. Potom po něm drápla lvice Korina, a ačkoli uskočil, roztrhla mu šestibarevnou vestu, kterou vlastníma rukama uháčkovala jeho matinka. Pak ho jeden z papoušků klofl do ruky, až krvácel. A za týden poté, když se ochomýtal kolem opičí klece, popadl opičák Bobeš jeho pečlivě vázanou bílou kravatu a rval ji do klece s takovou silou a křikem, že pan Steenhouwer byl přesvědčen, že ho Bobeš uškrtí. Bylo zřejmo, že divoká zvěř je proti pánu džungle ve vzpouře a má na něho spadeno. Ale když jednou v Hamburku se celý cirkus sběhl do boudy pro zoufalý křik, který se odtamtud rozléhal, a když tam spatřili pana účetního zoufale utíkat před rohy kozla Modrovousa, bylo o zápase Steenhouwer vesus menažerie rozhodnuto a mijnheer již do cirkusu ani do zvěřince nebo stájí nešel. Zahloubal se ve svém voze do účtů a cifer, začal vypočítávat všeliké statistiky, kolik vlaků ovsa zkrmí Cirkus Humberto za deset let, jakou část rovníku objede na jednom turné, kolik maringotek by muselo vjet na váhu, aby vyvážilo slona Bingo, kolik krychlových metrů vzduchu obsahuje šapitó a jaké město by vytvořili všichni lidé, kteří během roku zhlédnou Cirkus Humberto. Byly z toho podivuhodné tabule a obrazy na stěnách vozu, které Petr Berwitz prohlížel s velkým zájmem a uznáním. Když však začal Frans Steenhouwer vypočítávat, kolik by cirkus ušetřil, kdyby místo tří kilogramů ovsa dával lipicánům denně jen dva a půl, prohlásil Petr Berwitz, že bratránek Frans je matematický idiot a aby mu nechodil se svými úspornými objevy do cesty, drží-li Petr v ruce bič.
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>2o8us5tcnslng87z67v0ri8bqu7y3e0</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Cirkus Humberto/Část druhá/II.</title>
    <ns>0</ns>
    <id>85657</id>
    <revision>
      <id>282036</id>
      <timestamp>2022-08-16T20:29:08Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAn Dudík</username>
        <id>532</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP   | TITUL = Cirkus Humberto/Část druhá   | PŘEDCHOZÍ = I.   | ČÁST = II.   | DALŠÍ = III. }} {{Textinfo   | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]]   | TITULEK = II.   | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 191-   | LICENCE = PD old 70   | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941   | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} To byl tedy nový svět obou Karasů. Od svítání do tmy,…“</comment>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="12109" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Cirkus Humberto/Část druhá
  | PŘEDCHOZÍ = I.
  | ČÁST = II.
  | DALŠÍ = III.
}}
{{Textinfo
  | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]]
  | TITULEK = II.
  | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 191-
  | LICENCE = PD old 70
  | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941
  | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}}
}}
{{Forma|proza}}
To byl tedy nový svět obou Karasů. Od svítání do tmy, někdy i hluboko do noci zaplněn prací, která šla za sebou v přísném, nezměnitelném pořádku, zdánlivě zabírala všechen čas, hodinu po hodině, a přece téměř denně připravila nějakou nečekanou událost, která vyžadovala okamžitý zásah, rychlou improvisaci, důvtip a praktiku. V tom právě vynikal Kerholec, jak si se vším ihned věděl rady, kterak uměl na všechno jít. A jeho česká parta byla jako železná garda Cirkusu Humberto, vržena vždy na nejtěžší, nejodpovědnější úkoly; znamenalo to opravdovou dřinu a napětí, ale zároveň také jakési výjimečné postavení. Ostatní děláci chodili kolem mužů z osmičky s jistou úctou a umělci jednali s nimi jako se sobě rovnými.

Všechno vypadalo navenek stále stejné, a přece jak rozdílný byl tu najednou život otce a syna! Antonín Karas se rychle vžil a vrozenou bystrostí rostl se všemi úkoly. Čistil a ošetřoval koně, poklízel i stáj slona Binga, přisluhoval cvičitelům koní i krasojezdkyním, stavěl a boural cirkus, hrál v bandě, zaskočil tu i tam, nikde toho moc nenamluvil, ale všude bylo hned cítit jeho šikovné ruce. Nedovedl zahálet a ta měnivá práce ho bavila, že se tak šlo pořád z jednoho do druhého. Když někde na cestách míjeli vesnickou novostavbu a Karas spatřil venkovské lešeníčko a na něm mistra s pomocníkem, díval se na ně se zájmem, jak kde berou dílo do ruky, ale lítost už přitom nepocítil. Měl nyní svou fušku a vjelo do něho, co bylo ve všech ostatních: dělat rychle a postavit práci, na kterou je spoleh. Ani na cestách se mu nechtělo jen tak se vézt, brzo si převzal od kočího opratě a učil se řídit koně a správně zajet s těžkým vozem. Pak jednou v jedné kůlně zahlédl šikovný špalík vyschlého dřeva a už měl o novou práci postaráno. Na pár týdnů to bylo jeho tajemství, o kterém nesměli Kerholec a ti druzí vědět. Až jednou si je zavolal a mrkl na ně a ukázal jim na zadní stěnu maringotky: na obou horních rozích byly přišroubovány dvě vyřezávané koňské hlavičky a nad vchodem kolo jako talíř a z něho vystupovala hlava slona s kly a chobotem. Nu, bylo to překrásně vyvedeno a vchod do maringotky vypadal najednou jako branka letohrádku. Osmičkáři to uznale obhlédli ze všech stran a pak si postupně přivedli celý cirkus, aby se podíval na jejich parádu. Všichni chválili Karasovu zručnost a nejvíce byl uchvácen Arr-Šehir, když spatřil Bingovu podobu. Dříve než pronesl slovo chvály, zkřížil ruce a poklonil se obrazu slona. A kdykoli mu pak bylo jít kolem osmičky, vždycky se podíval nade dveře a uctivě se uklonil, aby pozdravil Posvátného, jejž Brahma stvořil již první den z čisté nebeské slávy, drže v každé ruce polovinu slunce.

»To jsme jednou měli taky takového umělce řezbáře,« vzpomněl si Vendelín Malina asi při třetí obhlídce hlaviček, »on to byl vlastně pimprlák a od táty se naučil vyřezávat pimprlata. Ten člověk měl taky zlaté ruce. On k nám přišel na foáru v Saing-Cloud nebo v Saint-Amand, já už nevím, u kterého svatého. Přišťáral se jednou za naším starým, jestli by ho nemoh potřebovat, že prý je taky břichomluvec a že má dvě figuriny, s kterými dělá celé číslo, a jinak že dovede dělat kdeco, no, vždyť prej je rozený bankista. A že prej se s tátou rozešel a se ženou taky a že už nechce dělat do pimprlat, a všelicos zmateného vykládal. A starý Humberto ho vzal. My jsme ho znali, protože jsme se často s ním a s jeho tátou setkávali na foárech, dokud ještě patron na ně jezdil. To teprve později, když jsme se vzmohli, jel raději do mrtvého města než na jarmark. Co to je mrtvé město? No, to se u francouzských bankistů říká, když se jede do města, kde není žádný trh nebo pouť a žádná jiná atrakce. Tak ten kluk přišel, on se jmenoval Kleinfisch nebo Kleintier nebo Kleinschneck… ne, počkat, Schneckerle se jmenoval, ano, Krispian, to je jako Kryšpín, Schneckerle, oni byli Elsasáci a dovedli mluvit německy jako francouzsky. A my ovšem špekulovali, co za tím vězí. Starý Schneckerle to měl přece dost velké, on měl vedle pimprlového divadla ještě panorámu slavných lidí, které s klukem vyřezávali, tam jsi viděl korunované hlavy, Napoleona, Luisu, sultána a takové rohouny, a zase slavné loupežníky a mordýře, všechno ve figurách jako živé, a to panečku, neslo. A pak měl Kryšpín mladou ženu a k nám přišel bez ní, to se teda muselo něco většího šustnout. Ale on ani a, ani b, koukal jak morous a jenom pořád hledal špalíky suchého dříví. Ve voze to měl brzo jako v dřevníku, až patron nadával, že má vozy na cirkus a ne na dříví. Ale ten kakabus jen se pořád těmi špalíky přehraboval a sháněl jiné, až jednoho dne všecky vyházel a jen jeden si nechal, pořádný kus dřeva to byl, a na tom začal kudlou vyřezávat. Koukali jsme, co z toho bude, a ona koule. Velká koule, tak přes půl lokte. Když ji měl čistě vyvedenou, začal vám do té koule řezat kulaté díry a těmi tu kouli z vnitřku vybíral až mu jádro špalku vevnitř zůstalo volné. A teď začal skrze ty díry zase řezat ten vnitřek. Koukáme na to a ona to zase koule. Rozumíte, koule v kouli. A tu druhou kouli začal zase dlabat a v ní vyřezávat třetí kouli. My byli z toho jako blázni, co to bude. Takhle to vypadalo náramně kumštovně, tři vyřezávané koule s otvory, jedna v druhé, každý se divil, jak se to dovnitř dostalo. Ten Kryšpín to takhle řezal pět let. Pět let nepromluvil ani slova, jenom o představení, když rozprávěl břichem; a v té době vyřezal sedm dírových koulí, pořád menší a menší, všecky v jednom, a ještě mu vevnitř zbýval takový malý špalíček. Za těch pět let jsem ho přece jen trochu ochočil, že už mi leccos řekl. A když už byl hotov s tou sedmou, povídá: »A teď tady dovnitř vyřežu toho proklatýho prevíta, aby tady zůstal proklatej a zakletej a zlořečenej na věky věkův.« Já mu povídám: »Pro pána krále, Kryšpíne, koho tam vyřežeš?« A on na to: »Kohopak jinýho: vlastního tátu.« Já jsem myslel, bůhví, že do nás v tu chvíli hrom udeří. Tak jsem vypálil z vozu a už jsem tam k němu nevstoupil. A to bylo takhle: ten mladý, ten Kryšpín, si někde v Pyrenejích namluvil a přivedl džitánu, jako cikánku. A ten starý Schneckerle, Andreas, ten mu ji potom přebral. On to byl chlap mohutný, vokatý, frňák měl jak řípu a fousy jak Turek, v uchu nosil cvoček a přes vestu měl řetěz plný tolarů, kdepak Kryšpín, ten byl proti němu ouškytek. Ale on prý měl starý ještě taky nějaké měchuřinky s dukáty a to, myslím, bylo to hlavní hejblo pro mladou, jako pro snachu. Oddáni a štolou svázáni ti mladí nebyli; a kdyby byli, tak by to ještě žádná ohrada nebyla.«

»A co Kryšpín – vyřezal ho tam?« zeptal se Karas.

»No, to je ta věc. To jsem byli v jižních Uhrách a jeli jsem na srbský Bělehrad. Kryšpín byl celý zažrán, jak do toho kousíčku dřeva v sedmé kouli vyřezat lidskou podobu. Nos už to mělo a obočí, pořád s tím seděl ve voze u okénka a pořád dlabal a fidlal. A v Zemuni jsem se převáželi na prámech přes Dunaj a všecko muselo ke koním a tak i ten Kryšpín nechal kouli na stolku u okna a šel držet koně. A když jsem přistávali, najednou to silně drclo ke straně, vůz se hnul a já koukám a ta koule se šesti koulema se vykulatila z okna, cvrnkla o rám pramice a překlopila se do Dunaje. A Kryšpín zařval a skočil za ní.«

»Utopil se?«

»Neutopil, bylo už to u břehu, ale ta čarodějná koule mu uplavala.«

»A co říkal?«

»Nic, koukal jako bez ducha, a když jsem vyjeli na břeh, pustil se po vodě hledat svou kouli, šel a šel a víc už ho nikdo nespatřil.«

»No a kam moh jít?« zeptal se někdo.

»Copak já vím, kam Dunaj teče?« pokrčil rameny Malina.

»Dunaj se vlévá do Černého moře,« poznamenal Bureš.

»Pro mne za mne…« mávl rukou Malina.

Druhého dne po této rozprávce přišel o polední přestávce i ředitel Berwitz zhlédnouti ten malý zázrak. Prohlédl si hlavy zvířat a prohlásil, že pro jeho vkus mají koňské hlavy trochu silné žuchvy, ale jinak že jsou bez vady stejně jako slon. A obrátiv se ke Karasovi, nadhodil mu, že by mohl příležitostně vyřezat třebas dva vzpínající se koně, které by umístili před bránu nebo by je dávali k některé lóži, kterou by chtěl označit jako »královskou«.

»Což o to, pane řediteli,« odpověděl Karas, »po chvilkách je to možné, když mi opatříte tvrdé dřevo. Ale nejdříve musím vyřezat něco pro paní Hammerschmidtovou. Byla tady před polednem a objednala si to pro svůj vůz. Abych prý jí nad okénko s kasou vyřezal takovou nějakou bohyni Štěstěnu s rohem. Já jí to slíbil… ale já nevím, jak to má vypadat. Já jsem jakživ žádnou bohyni s rohem neviděl.«

»Bohyni s rohem?« pozastavil se ředitel. »Co to toho blázna napadlo? bohyni s rohem! Ale to si ta hloupá ženská popletla, to ona myslela kozu s rohem, rozumíš, Anton, jednorožce – to by bylo takové pohádkové zvíře. Jen jí vyřež kozu s jedním rohem na čele, to se k ní zrovna hodí; Hammerschmidtka má zrovna potřebí bohyně!«

Petr Berwitz odcházel a ještě cestou se chechtal, jak si při obědě bude dobírat švagrovou, že si objednala na vůz místo kozy bohyni.

Z vozu zatím vylezl Malina, který slyšel principálovy názory a jako už tolikrát s nimi nesouhlasil.

»Člověče, Karasi, nedej se mýlit. Když řekla bohyně, tak to přece není koza, to dá rozum.«

»No jo, Malino, ale jak vypadá bohyně? A kde má ten roh? Na hlavě? Na čele?«

»Já, brachu, to já nevím. Rohatou bohyni jsem ještě nikdáž neviděl. Jednou jsme měli sylfidu, mořskou pannu, ale to byl švindl, té jsme vždycky odpoledne přidělávali rybí ocas. A rohatá nebyla.«

»Já už si s tím hodinu lámu hlavu. Snad to bude vědět Kerholec nebo Bureš…«

»Bureš. To je to pravé. Bureš to ví. Já k němu skočím.«

A staroch se zvedl, hlavu plnou přemítání o rohaté bohyni. Než však došel do menažerie, už si to v hlavě popletl. Bureš tam čistil opičí klec.

»Povídám, Bureš,« spustil na něho Malina, »jakpak vypadá bohatá rohyně?«

»Cože?«

»Bohatá rohyně jak vypadá…«

»Bohatá… co?«

»Rohyně.«

»Co to má být?«

»No přece rohyně s bohem. Jenom tam s Antonem nevíme, jestli ho má nahoře nebo na čele.«

»Rohyně s bohem?«

Bureš se zkoumavě podíval po Malinovi. Nebylo vidět, že by starochu už přeskočilo.

»A Karas to chce vědět?«

»Ano. Kasírka si u něho objednala, aby jí vyřezal rohyni Štěstěny s bohem…«

V tu chvíli Bureš zařval, až se zvěř kolem vyděsila, a začal se svíjet smíchy.

»Táto Malinů… tohle je pěkná konina…«

»Jaká konina, Honzo?« durdil se staroch. Ale nemohl z rozřehtaného Bureše dostat žádné vysvětlení. Proto se obrátil a mašíroval zpátky k osmičce.

»Anton, neřezej kozu. Bureš říká, že je to konina. A já tomu vůbec nerozumím.«

Antonín Karas starší našel tedy v cirkuse celkem dobré bydlo, lepší, než čekal. Ale velké starosti mu dělal Vašíček. Co se s Vaškem dálo, na to nechtěl Karas ani pomyslet, natožpak to vidět.
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>r7f8d2jvfhvdd4qi4cui6mwm7bs3yy1</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Cirkus Humberto/Část druhá/III.</title>
    <ns>0</ns>
    <id>85658</id>
    <revision>
      <id>282037</id>
      <timestamp>2022-08-16T20:37:59Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAn Dudík</username>
        <id>532</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP   | TITUL = Cirkus Humberto/Část druhá   | PŘEDCHOZÍ = II.   | ČÁST = III.   | DALŠÍ = IV. }} {{Textinfo   | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]]   | TITULEK = III.   | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 199-   | LICENCE = PD old 70   | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941   | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} To si Karas hned první den Vaškova cvičení zaskočil k…“</comment>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="14326" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Cirkus Humberto/Část druhá
  | PŘEDCHOZÍ = II.
  | ČÁST = III.
  | DALŠÍ = IV.
}}
{{Textinfo
  | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]]
  | TITULEK = III.
  | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 199-
  | LICENCE = PD old 70
  | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941
  | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}}
}}
{{Forma|proza}}
To si Karas hned první den Vaškova cvičení zaskočil k modré maringotce, aby viděl, jak to synovi jde. Ale co spatřil, nad tím mu srdce ustrnulo hrůzou. Ten Berber, ten machometán stál tam u schůdků, levou nohu měl o jeden z nich opřenou, že mu šlo stehno vodorovně. A Vašek ležel zády přehozen přes stehno, hlava a ruce mu visely na jedné straně, nohy na druhé a ten divoch, ten násilník tiskl mu oběma rukama hrudník a kolena dolů, nic jinak, než jako by chtěl Vaškovi zlámat páteř.

»Lá iláha illáláh,« supěl při tom neboť se opíral o hocha ze všech sil, »voilà, to to lupe… to to křupe… mašalah, kosti se lámou…. klouby se vytahují… všecko bolí, já vím, já vím, mio ragezzo, jen se drž… je třeba slogare il dorso, vykloubit hřbet, la spina, tutto scheletro, celou kostru… oh, oh, la vertebra… bene, bene benissimo… voilà…«

Karas otec slyšel mezi těmi výkřiky jen vzlyky, vzdechy a úpění svého syna. Neviděl mu do tváře, jak zbrunátněla nahnanou krví, jak je zkřivena bolestí, jak se zuby zoufale zakusují do rtů a z očí se bezděky derou slzy. Neviděl to, ale i tak se už řítil vpřed, aby to hrůzné týrání zamezil. Vtom však proti němu vyrazil Paolo, který stál vedle svého otce a všecko sledoval. Vběhl Karasovi do cesty, a volaje »Ecco, signore, ecco…«, překlopil se lehounce nazad, až ruce přišly na zem, ba až dosáhly nohou. A uchopiv nohy za lýtka, prostrčiv mezi koleny hlavu, která se usmívala, začal před Karasem pobíhat a poskakovat, načež se jediným pružným vymrštěním narovnal, udělal velký divadelní úklon a zvolal znovu: »Fa niente, signore Antonio, to nic není… schauen Sie…« A provedl na místě tři přemety.

Opravdu těmi kejkly zadržel Karase, že se vzpamatoval z prvního rozčilení a obrátil se, aby trýznivou scénu neviděl. Slíbil přece Kerholcovi rukoudáním, že se nebude do ničeho plést, co Achmed s hochem podnikne. Kerholec věděl, že to bude utrpení, a stál na tom, že zdravý chlapec všechno vydrží a že by Achmed sám Vaška propustil, kdyby cítil, že není schopen cvičení. Konečně tu byla jedna naděje: že Vašek v poledne prohlásí, že tohle nelze vydržet.

Karas tedy odešel, ale jak mu srdce přetékalo bolem, svěřil se se svou starostí prvnímu, s kým se dostal do hovoru. Byl to náhodou pan Arr-Šehir, který přišel za Bingem, právě když mu Karas poklízel stáj. Ind vyslechl jeho stesky vážně a pozorně. A usednuv mezi přední nohy Bingovy, který mu chobotem milostně dýchal do ucha a za krk, stejně vážně a zamyšleně odpovídal moudrostí své vzdálené země:

»Vznešené věci jsou plny tajemství. Jedině člověk, jemuž víla podala květ lotosu, dovede projíti zavřenými branami. Ale ani ten neprojde jimi tak, jak se narodil. Vznešenost se otevírá jen vznešenému. Člověk se rodí jeden jako druhý: na nejnižším stupni. A stoupá výš jen tím, že se přerozuje. Poznání je utrpení. Projdeš-li poznáním jako utrpením, jsi jiný člověk, jsi o stupeň výše. Cesta přeměn a cesta utrpení je právě tak dlouhá jako cesta k moudrosti. Každé umění má své zákony. Nejkratší zákoník má umění milovati. Největší zákoník má umění opatrovati slony. Psal jej jeden světec dvanáct tisíc let, kdy žil v rajském pralese se slony jako se sobě rovnými, po boku své matky, která byla bohyně, zakletá zlým jigim v slonici. Kdo se tolikrát přerodil bolestmi, že dospěl k posledním tajemstvím zákoníku, stane se králem slonů, kteří sami beze slova jdou za ním, aby mu sloužili. Ale, ach, jeden život lidský nestačí na tolik přerodů. Je třeba se mnohokrát narodit a mnohokrát trpět, aby se člověk stal králem a pánem Posvátných. Moudří přijímají utrpení a stávají se moudřejšími. Viděl jsem Binga, ktera dýchal tvému Vašku do tváře a ohledával jeho ruce. Bingo vidí, co my nevidíme. Bingo ví, že Vašku nese květ lotosu. Bingo čeká, že se Vašku přerodí. Bingo se dočká. Vašku vydrží.«

Arr-Šehir přešel do zpěvavého hlasu a slon nad ním se kolébal k jeho zpěvu. Karas opřený o lopatu nerozuměl; bylo mu jako by poslouchal nějaké konejšivé evangelium. Arr-Šehir dozpíval a vztyčil ruku. Slon objal jeho tělo, zvedl nepřipoutanou levou nohu a postavil si Arr-Šehira na její koleno. Arr-Šehir vznesl dlaně s prsty napjatými do oblouků a jemně hladil víčko jeho oka. Uši Bingovy se chvěly. Arr-Šehir se mu uklonil. A Posvátný vzal Arr-Šehira a opatrně jej postavil na zem. Arr-Šehir se mu znovu poklonil a opustil stáj.

Karas cítil jakési uklidnění, ale jeho nedůvěřivý mozek mu vzápětí našeptával: ten ti mnoho nepověděl. Jsi zas tam, kde jsi byl. Odložil nářadí a šel do šapitó. V bráně stáli oba bratranci Gevaertsové a čekali, až se uvolní manéž pro jejich cvičení. Karasovi napadlo, když je spatřil, ti že jsou přece mnohem lepší znalci než ten Indián. A pozdraviv staršího Alberta, s kterým se již od vidění znal, poprosil ho o radu, co má dělat.

Albert a Gustav Gevaertsové, Duo Bellini, byli Švédové friského původu; jejich dědeček se tam nějak dostal s generálem Bernadottem a zařídil si v Uppsale obchod s ovocem, kávou a jižními plodinami. Jeho dva synové, Johannes a Lambert, měli studovat, ale během doby se ukázalo, že nejde ani to, ani ono, ani otcův obchod, ani studie synů. Oba mladé Gevaertsy rozhodně víc bavil tělocvik než latina, a když si otec musel doznat, že nemá na jejich studie, ba že sám se bude muset všelijak protloukat, smířil se s tím, že hoši učiní ze své záliby živnost. Johannes a Lambert nacvičili společně pozoruhodné silácké číslo akrobatické a jako Frères Gevaerts odjeli do Paříže hledat štěstí u cirkusu, který tam byl tehdy ve velkém rozkvětu. Oba byli štíhlých atletických postav, hezcí plavovlasí hoši, kteří dobře dovedli prodat své vystoupení. Uchytili se, měli úspěch, oženili se a z jejich dvojího manželství vyšli bratranci Albert a Gustav, kteří siláctví otců zjemnili na skoky, piruety a salta a dovedli »pracovat i na komiku«. Jak skoro všichni praví artisté byli to lidé zamlklí; jejich celý život se vybíjel jen za představení v manéži, a co žili kromě těch čtvrthodinek, byla jen stálá příprava a soustřeďování k výkonu. Tak jednoslabičně přijal nyní Albert i Karase; ale brzy začal se zájmem naslouchat jeho žalobám, ba přivolal si ještě Gustava.

»Pojď sem, Gust, tohle je zajímavé. Tady Anton je otec toho Vašku, znáš ho, a dal ho do učení k Achmedovi. A Roméo začíná tím, že mu láme páteř. Jakže to dělá? Nohu na stupátku a hocha má přes ni přehozeného? Na zádech, toť se ví? A mačká ho, jako by ho chtěl zlomit? A přehazuje si ho na noze výš a níž?«

Karas bolestně přikyvoval a oba akrobati se podívali na sebe.

»Vidíš, Berte, tohle bude to pravé!«

»Ano, Gust. Otec vždycky říkával, že starší komedianti měli zvláštní methody na každý trik.«

»A my jsme začínali hned opičím skokem. Ta vytahaná páteř, to je, co nám pořád chybí.«

»A je to báječně jednoduché: ohnout přes koleno. To mi otec taky dělával, ale obráceně, při výprasku.«

»Člověk se pořád učí. Bohužel, že je to pro nás už pozdě. Ale kdybych se, Berte, oženil, to bych dětem lámal páteř už od pěti let.«

»To se ví, Gust, čím dřív, tím líp. To je ohromný objev, co jsi nám tu, Anton, udělal. My tam nemůžeme jít a čumět tomu Berberu do práce. Ale ty to budeš teď denně sledovat, to bys nám moh po každé říc, co bude Achmed s Vašku dělat.«

»Ale všecko, Anton, všecko, jak ho láme, jak ho svírá, jak ho prohýbá, jak ho vykrucuje, natahuje, jestli ho sváže do kozelce, jestli ho kope, oni prý také kopají…«

»Pro boha živého,« vyděsil se Karas.

»Ano. Tedy kdyby ho kopal, to nám také řekni, kam, do které části, kolikrát. Domnívám se, že na jisté věci je kopnutí ohromně prospěšná věc…«

»A hlavně, jestli kope špičkou nohy nebo plochým chodidlem. Já myslím, že chodidlem.«

»A až budou dávat facky… no, to on už nám Vašku ukáže sám, jak Achmed učí sázet facky…«

Duo Bellini bylo najednou plno ohně a mlsně toužilo po kdejakém mučení, na které si dovedli vzpomenout. Karasovi, který si přišel pro útěchu, bylo z toho až zle.

»Pane Alberte, pro smilování boží… vydrží to ten chlapec? Smím ho v tom nechat?«

Oba rozjaření akrobaté se na něho zadívali zprvu nechápavě.

»Ach tak,« zvolal konečně Albert a vracel se do své zamlklé vážnosti, »nebuď, Anton, blázen. Buďto Vašku to v sobě má, nebo nemá. Nemá-li to v sobě, uteče už teď Achmedovi a víc ho tam nedostaneš ani bitím. Ale protože tu ještě není, má to v sobě. A když to má v sobě, nebude za týden cítit ani ránu, ani pád.«

»Je to tak, Anton,« dodával Gustav Gevaerst, »a věř nám, že je to ta nejlepší škola. Nemám pravdu, Berte?«

»Máš pravdu, Gust. Gambier už odklízí klec, skočme tam honem, než přijdou koně.«

Karas měl trapný pocit, že nepochodil, že se spletl, když hledal radu u těchto dvou. Vtom procházel kolem něj kapitán Gambier. Karas ho pozdravil bonžúr.

»Bonjour… oh, c’est Anton… já vidět Vašku u Achmed… gratuluji… famos, famos… il est vraiment magnifique, ce petit gars… Vašku je bravo, moc bravo…«

Karas se na ty pochvaly uklonil a bylo mu zase hůř. Ale ať se po cirkuse vrtl kam se vrtl, všude mu všichni jen schvalovali, co Achmed s Vašku provádí. Jen dvě osoby našel, které mu trošku porozuměly. Jedna z nich byla paní Hammerschmidtová. Spínala ruce a lomila jimi, když jí vyprávěl o ranním výjevu u modré maringotky, volala »schrecklich! entsetzlich!« a zase »das herzensgute Kind!« a slíbila mu, že přinese odpoledne pro Vašku dva vdolečky od oběda, aby si to živobytí osladil. A druhý člověk, který s brutalitou Achmedovou nesouhlasil, byl pan Selnicki. Kapelník měl pohled trochu zamžený, když naslouchal Karasovi. Pak se tam objevila i slza, ale to už Karas věděl, že nesmí přičítat nějakému dojetí. Však také pan Selnicki klidně všechno vyposlechl, napil se, pomlaskl a řekl: »Na ja, co se tu dá očekávat. Po mém názoru se má sedmiletý kluk učit hrát na klavír. Ale ty přece nemůžeš zapřáhnout klavír do menažerie. To je ta celá prašivina života a umění. Servus.«

Po všech těch rozhovorech zůstávalo to hlavní nakonec zas jen na tom, s jakou přijde Vašek v poledne.

Když se Karas přihnal k osmičce, Vašek už tam seděl na schůdkách.

»Co, Vašku, Vašíčku, jaké to bylo u Achmeda?«

»Dobrý, táto,« odpověděl Vašek s nezvyklou vážností. »Půjde to.«

»A co jste cvičili?«

»Dvě hodiny mne učil dělat taneční kroky a děkovat obecenstvu.«

»Cože – děkovat se?«

»Ano. Pan Achmed říká, že nejtěžší je poděkovat se a poklonit se obecenstvu, aby to šlo na všecky strany. On chce, aby to bylo pěkně provedeno, podle pravidel, a říká, že už to nikdo tady neumí.«

»Ale já jsem tam ráno byl a viděl jsem docela něco jiného… jak tě lámal…«

»Tys tam byl, táto?« Vašek se podíval na Karase a zaostřil oči.

»Byl… a viděl…«

»Tak to tedy nesmíš. To nesmíš, táto.«

Vašek mluvil, jak ho Karas ještě neslyšel. Něco z dospělého znělo v tom hlase a něco rozhodného, jako u jeho maminky.

»A proč bych nesměl…«

»Protože bys to nevydržel, táto,« řekl pevně Vašek a dodal: »A já to vydržím.«

Pak v něm zase zvítězil dětštější tón a on opakoval s chlapeckou umíněností:

»Vydržím a vydržím a vydržím. A budu skákat líp než Paolo.«

Karas otec viděl, že se tu něco mezi nimi vztyčilo, nějaká přehrada, a Vašek že se ocítá docela jinde, než si jeho táta myslel. Nechtěl-li ho ztratit, musel opustit své námitky a jít za ním. Byl z toho zmaten, u srdce mu bylo úzko samou něžností a láskou.

»Ale já, Vašíčku…« začal měkounce, jako na omluvu. Vašek však hned vycítil, kam táta míří.

»Táto!« vykřikl ostře a pozvedl se. Ale to jen napolo, neboť v tu chvíli zasykl bolestí a sjel zpátky na stupínek.

»Hernajs,« ujelo mu tiše.

»Tak vidíš,« dodal táta polohlasem.

»Já vím,« řekl Vašek a mávl rukou. »Je to, jako bych tam u nás páčil pařezy.«

A řekl to tak, že se už Karas otec podrobil. A aby ukončil tento jejich první a nejzávažnější rozpor, dodal s umělým klidem:

»Povídala paní Hammerschmidtová, aby ses u ní po obědě zastavil, že bude mít pro tebe vdoleček.«

Vašek utřel si hřbetem ruky nos.

»S povidly?«

»S povidly.«

»Fajn!«

A tak se docela věcnou záležitostí vdolečků dostali z napětí zas do všedního života.

»A pan Albert z Duo Bellini se moc zajímá o tvou práci, a jak to s tebou pan Achmed dělá. Mám prý mu o všem vyprávět, co a jak…«

Kluk před ním přimhouřil oči a vteřinu mlčel. Pak zvedl prst a s chlapeckou důležitostí řekl:

»Ale to, táto, nedělej!«

»Ne? A proč ne?«

»Pan Albert a pan Gustav,« a Vašek se naklonil a mluvil tiše a naléhavě, »oni by to chtěli okoukat… to nejde, táto… to je naše tajemství…«

Karas zmlkl a zadíval se před sebe. V duchu viděl kornaka Arr-Šehira mezi černými sloupy sloních nohou a slyšel jeho zpěvavý hlas:

»Vznešené věci jsou plny tajemství. Projdeš-li utrpením a poznáním, jsi jiný člověk, jsi o stupeň výš.«

{{Konec formy}}</text>
      <sha1>t1pid7hm2pms17zuklpf0zkchr0dmhm</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Cirkus Humberto/Část druhá/IV.</title>
    <ns>0</ns>
    <id>85659</id>
    <revision>
      <id>282038</id>
      <timestamp>2022-08-16T20:44:44Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAn Dudík</username>
        <id>532</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP   | TITUL = Cirkus Humberto/Část druhá   | PŘEDCHOZÍ = III.   | ČÁST = IV.   | DALŠÍ = V. }} {{Textinfo   | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]]   | TITULEK = IV.   | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 209-   | LICENCE = PD old 70   | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941   | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Petr Berwitz neměl poslední dobou ředitelování lehké.…“</comment>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="10993" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Cirkus Humberto/Část druhá
  | PŘEDCHOZÍ = III.
  | ČÁST = IV.
  | DALŠÍ = V.
}}
{{Textinfo
  | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]]
  | TITULEK = IV.
  | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 209-
  | LICENCE = PD old 70
  | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941
  | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}}
}}
{{Forma|proza}}
Petr Berwitz neměl poslední dobou ředitelování lehké. Odvážnou výpravou do Ruska a do Asie se vyšinul mezi vedoucí evropské podniky, ale toto postavení nebylo nikterak zajištěno. Berwitz věděl lépe než ti druzí, že se v cirkuse stále musí zápasit o prvenství, nemá-li rychle přijít pokles a zánik. Každý artista v manéži musí denně bojovat o úspěch stále zlepšovat svůj výkon a také cirkus jako celek musí být stále v bojovém střehu a napětí. To bylo přece to krásné, že člověk žil v ustavičné aktivitě, ve stálém ohni a varu; Berwitz byl nejblaženější, když opustili hamburský klid a octli se v plném ruchu své pouti, s přemnohými překážkami, nenadálými nehodami, nečekanými potížemi, při nichž mohl ihned vyskočit, rozhodovat, zachraňovat, poroučet, jednat. Ale nešlo jen o takové episody, direktor musel myslet také na celý podnik jako ústřední a souborné dílo, aby nepokleslo, aby si uchovalo půvab dokonalostí a krásou výkonů, aby nebylo předstiženo jinými. A tu právě cítil Petr Berwitz v týle nepříjemný mrak, jehož krátké jméno bylo Kranz.

Co byl Kranz tenkrát, když už Petr řídil po boku svého otce a děda veliký cirkus se zvěřincem? Pouhý jezdec v manéži starého Briloffa, který si říkal královská pruská generálně koncesovaná jezdecká a umělecká společnost. A co byl Kranz, když se Petr stal samostatným pánem Cirkusu Humberto? Direktorem takové žabárny s osmi lidmi a s desíti koňmi, při čemž v těch osmi lidech byl už sám Kranz s rodinou. Byl to ovšem rozený cirkusák, syn provazolezce a sám vyučený provazolezec, pak se naučil jezdit u slavného Petra Mahyeua nezapomenutelné paměti a pak byl po léta prvním jezdcem u toho Briloffa, kde jezdil stoje na čtyřech koních v plné kariéře, pracoval na volném laně, zvedal závaží, voltižoval a skákal salta po hřbetech nesedlaných koní i prováděl batúdu, saltový skok s můstku, přes osm koní. Ale když se po smrti Briloffově udělal se svým běloušem Solomanem pro sebe, měl v celém cirkusu dohromady jednu štolbovskou uniformu a do té se mužští museli stále převlékat, aby se jeden po druhém mohli objevit před publikem. O takovém podniku mohl Berwitz tenkrát mluvit s úsměvem, ale když sám vytáhl na tři roky do ciziny a vrátil se zpátky do Německa, s překvapením shledal, kterak zatím Kranz vyrostl; usadil se v Berlíně a vešel do soutěže s nejslavnějšími cirkusy francouzskými, které tam tehdy mívaly zlatý důl. Takový Cuzent &amp; Léjars, takový Dejeans byly elitní podniky, přepychově vybavené, se starou manéžní kulturou, se znamenitými umělci a vynikajícím koňstvem, podniky, pracující s okázalou dokonalostí a s neomylným vkusem; a tento zarputilý funambulista, tenhle tvrdošíjný rejtar, který jednou na vzpurného zřízence utrhl těžkou oj od nákladního vozu, jako by to byla rákoska, ten si vzal do hlavy, že vypudí Francouze z přízně dvora a šlechty, že je předčí, překoná, porazí! Bylo to ztřeštěné šílenství – a byla to nakonec skutečnost: Kranz opravdu ovládl Berlín, vystrnadil Francouze, sám se nasadil na jejich místo, rostl a mohutněl, odvažoval se víc a více a nyní byl opravdu vážnou konkurencí Berwiztovi. Ničeho se nebál, ničeho se nelekal, nejlepší jezdce a umělce vyfoukl Berwitzovi před nosem, jako teď toho Léotarda, toho létajícího Francouze, po kterém se pět let bláznila Paříž, že se nosilo všecko à la Léotard, kravaty, klobouky, střevíce, hole. A to jen proto, že Léotard proletěl denně mezi rozhoupanými hrazdami neslýchaný, nevídaný skok na vzdálenost 27 stop, pravý skok smrti, vysoko v pověří, bez ochranné sítě. Teď, když Léotard nebyl u Berwitze, nýbrž u Kranze, říkal si Petr pohrdlivě, co jen lidé na tom ubohém skrčku vidí. To přece není žádné dělo, ty krátké, slabé nohy dole a nahoře na plecích a na rukou ty bochníky svalstva. Vždyť sám Léotard říká, že je nejšťastnější nahoře na hrazdě, protože si tam nepřipadá tak šeredný jako dole na zemi.

Ale toho Kranze taky musel teď mít Petr Berwitz stále na očích. Měl taky najatou stálou budovu v Berlíně, před osmi lety vyhořela a byla postavena z grutnu nová, už to byl velký náskok, že byla modernější, bytelnější a nádhernější než stará dřevěná konstrukce hamburská. Právě než odjel, poslal pan Gaudeamus Petrovi důvěrnou zprávu, že Kranz chce berlínskou budovu koupit. Berwitzovi se rozbřesko, že musí být teď ve střehu i v Hamburku, protože Kranz tam taky někdy v létě přijel a mohlo by se stát, že by mu vyfoukl i toto jeho zimní sídlo.

Tak se stalo, že mezi posledními věcmi, které Berwitz před odjezdem zařizoval, bylo i pověření pana Hagenbecka mladšího, aby se pokusil koupit starou konstrukci pro Berwitze a aby ji v příznivém případě dal přes léto upravit, hlavně zavést plynové osvětlení, aby se od zimy mohlo hrát i večer jako v Berlíně.

I jinak sledoval Petr všechnu činnost Kranzovu velmi bedlivě. Byl to hlavně pan Gaudeamus, který v zimě zajížděl z jeho rozkazu do Berlína, aby se tam pár dní zablýskl jako rytmistr a baron v zákulisí cirkusu ve Friedrichstrasse a vytáhl všeliké tajnosti z povídavých krasojezdkyň, by i ze samotného Kranze, který byl posedlý úctou k aristokracii a pro baronskou přízeň by byl přeskočil vlastní bič.

Od pana Gaudeama věděl, že má Kranz namířeno i na všeliké lidské zrůdy jako na atrakce a že vyjednává o nějakou Julii Pastranu, mexickou zpěvačku, která prý je celá ve tváři zarostlá hustými černými vousy, má dvě řady zubů a zpívá hlubokým altem staré mexické romance. Její sestra jezdila u Kranze ve voltiži. A o Juliáně přišla nyní zpráva ze Španělska, kde vystupovala mezi pouťovými zvláštnostmi, že se tam do ní zamiloval Yorick, lesní muž kordillerský, strašný obr s vystávajícími tesáky, s modrým obličejem, s půlkou vousů červenou a s půlkou žlutou. Ten Yorick zápasil v kleci s třemi medvědy najednou, ale když ho Juliána Pastrana zamítla, zápasil špatně a jeden z medvědů mu ukousl nohu. Tak to stálo v novinách, a Kranz nato hned poručil své krasojezdkyni, aby té Mexikánce s plnovousem napsala.

Tyhle zprávy byly hlavní příčinou, že Petr Berwitz přijal do programu trpaslíky; ale od chvíle, kdy přijeli, už toho litoval.

»To nejsou žádní cirkusáci,« stěžoval si u rodinného oběda, »pořád jsou samý nářek a samá žaloba k ředitelství, jako bych neměl nic jiného na starosti, než dostane-li mrňavý pan Mittelhofer pro své číslo koberec a nebude-li paní Mittelhoferové postel ve voze příliš vysoká. Čert mi je byl dlužen.«

»To není jen to, Petře,« odpověděla mu Anežka, »v tom je ještě něco jiného. Ty jsi věděl už předem, že trpaslíci nejsou cirkus. Máš jasný cit pro to, co je čistá práce a linie. To není žádný styl, když mezi krásné tvory a dokonalé výkony dáš párek lidí, na které příroda zanevřela.«

»To mi bylo hned zřejmé, jak jsem je uviděl.«

»No ovšem, vždyť je to jako mušinec na obraze. Hledáme pořád krásu, sílu, mládí, svěžest, půvab, a najednou si přivedeš dvě lidské pitvory, dva nešťastníky, kteří mají neobratnou postavu dětí a k tomu mrzutý rozum zlobivých starců. A nebyl bys to udělal, kdyby ses byl řídil vlastním vkusem. Ale to ti pořád vězí v hlavě ten berlínský, ten Kranz.«

»Dovol, Kranz přece nemá trpaslíky!«

»Nemá, ale bude je mít. Kranz bude mít všecko, z čeho bude cítit peníze. Ale byl by vzal Wollschläger do svého cirkusu zrůdu?«

»Wollschlägra mi nepřipomínej. Wollschläger zkrachoval.«

»Ano, ale ve cti a slávě. Všechno, co on dělal, mělo sloh. Když jsme s Marií Annou jeli tenkrát za vámi do Antverp, řekl sám hrabě d’Ascensons v kočáře: »Mes chères, ce que vous verrez, c’est un cirque qui a du style.« Pamatuj si to: Cirkus, který má sloh. A to nám ještě říkal: »Všecko, co má svůj sloh, je hodno úcty a obdivu ušlechtilého člověka. Svět se teď rychle mění, kázají nám o vývoji a revoluci. Ale ani vývoj, ani revoluce nepřinesou nic cenného, nedají-li tomu zároveň sloh. Ztratíme-li styl, jsme jen nevýznamné množství, kupa, hromada, chaos. Teprve forma, teprve sloh tvoří krásu života.« To nám říkal hrabě d’Ascensons, a pan podkomoří byl znamenitý člověk.«

»Inu ovšem, pan hrabě je pan hrabě, vysoké zvíře…«

»Ne tak, Petře. Pan hrabě může být také vrták. A člověk z cirkusu může být vynikající osobnost, když je svůj a nešilhá za jiným. S těmi trpaslíky jsi zašilhal za Kranzem, a já jen čekala, až na to sám přijdeš. Pochop přece, že jak se začneš zařizovat podle něho, odevzdal jsi mu vedení a bezděky před ním ustupuješ. Kdežto já chci, abyste se změřili a každý ukázal, co máte v sobě. Snad bude Kranz lepší obchodník a vydělá miliony a my se snad ocitneme na mizině. Ale my budeme dělat čistotně svou věc a nepustíme do ní žádný nešvar. Kranz je velký člověk a silný, moc umí, podceňovat ho nesmíš; ale ať si stokrát říká svému cirkusu institut, ty ještě pořád víš víc, co je opravdový cirkus, než on.«

»Myslíš, že Kranz dělá chyby?«

»Dělá, jako ty je děláš. Každý děláme chyby. Ale jde o to, abys dělal své chyby a ne Kranzovy. Dvouhlavé tele bys nevystavil, to bys hned cítil, že to je pro boudaře a ne pro Cirkus Humberto. Já chci, aby ses řídil podle svého. Tahle aféra nic není, smlouvu příležitostně rozvážeš, ale Kranzovy praktiky nech jemu.«

Petr Berwitz měl pocit, že mu Anežka řádně drhne hlavu. Aby to skončil, obrátil se k ní najednou s otázkou:

»A co dělají lvíčata? Dnes jsem se na ně ještě nepodíval.«

»Vede se jim dobře. Vašku by je mohl začít ukazovat, jsou už čtyřnedělní.«

»Ah, Vašku. Pravda. Dobře, žes mně připomněla. Musím se pozeptat, co je s jeho ježděním. To bych pak mohl trpaslíky vyndat.«

Vysunul přitom levou ruku, až vylezla bělostně bílá manžeta.

»A pak tě ještě, Anežko, prosím, abys mi nikdy nedávala manžety do prádla, dokud si neopíšu, co mám na nich zapsáno.«
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>mz49bcs04v5qbwswi0cljs2qdxxha39</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Cirkus Humberto/Část druhá/V.</title>
    <ns>0</ns>
    <id>85660</id>
    <revision>
      <id>282039</id>
      <timestamp>2022-08-16T20:52:15Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAn Dudík</username>
        <id>532</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP   | TITUL = Cirkus Humberto/Část druhá   | PŘEDCHOZÍ = IV.   | ČÁST = V.   | DALŠÍ = VI. }} {{Textinfo   | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]]   | TITULEK = V.   | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 216-   | LICENCE = PD old 70   | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941   | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Berwitz zamířil ke stájím a zavolal si Hanse.  »Co je s V…“</comment>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="11879" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Cirkus Humberto/Část druhá
  | PŘEDCHOZÍ = IV.
  | ČÁST = V.
  | DALŠÍ = VI.
}}
{{Textinfo
  | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]]
  | TITULEK = V.
  | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 216-
  | LICENCE = PD old 70
  | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941
  | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}}
}}
{{Forma|proza}}
Berwitz zamířil ke stájím a zavolal si Hanse.

»Co je s Vašku? Učí se jezdit?«

»Pane řediteli, Vašku je nám nevěrný. Vašku se dal, s odpuštěním, ke komediantům.«

»Co to povídáš?«

»Ke komediantům, pane řediteli. Musím to na něho žalovat. Chyt se toho Afrikána, co vyhazuje nohama vlastní děti do vzduchu, a místo aby trpělivě jezdil, šel k němu do učení a dává si od něho kroutit tělo.«

»Ale, ale,« vrtěl hlavou Berwitz. »Vašku to bere vážněji, než jsem si myslil. To ho dal k Achmedovi otec?«

»Kdepak Anton. Ten je z toho celý nešťastný. Já, prosím, nechci žalovat, ale asi to spuntoval Kerholec. Nevyrostl u koní a je mu to všecko jedno, jezdec nebo komediant. Ale Vašku, s dovolením, má ke koním cajk, to člověk vidí, jak se k nim staví, jak je bere do ruky. A nejvíc by to pan ředitel poznal na koních, jak ti přijímají Vašku. Shetlanďáci jsou přece nějak tvrdlohlaví, ale Mary je před Vašku měkká na slovo. Ten hoch je vyložený koňák, pane řediteli, vyložený koňák, a to nemá být, aby člověk od sedla zběhl za komedianty, to je hanba pro celou maštal, pane řediteli…«

Hans, rudý ve tváři, hudroval, jak ho ještě Berwitz neviděl a neslyšel. Až se musel v duchu smát tomu, jak kočí opovrhuje akrobatem; u cirkusu celkem vládla rovnost, ale u nižších lidí, jak viděl, žila přece jen hiearchie a stavovská pýcha.

»Nu,« řekl Berwitz, »kouknu se na to u Achmeda. Kdyby to bral vážně, taky by na tom něco bylo. Ale Vašku přece jezdí na Mary?«

»No, jezdí, jezdí,« odpovídal Hans, »v kroku a v krátkém klusu to jde, ale toť se ví, figuru to nemá žádnou, ruce mu plavou, patu nemá ještě prošlápnutou, neumí koně sebrat do pozoru, to všecko se musí učit; a teď, co mu ten Arab týrá tělo, leze na Mary jako na pec a sedí na ní jako potlučená opice. Ještě je zázrak, že vůbec má chuť jít do sedla, já myslím, že má tělo od toho Schinderhanesa zmasakrované na nudle.«

»Hlavní věc je, že ještě neztratil chuť k ježdění. To musíme u něho podporovat. Dneska je málo lidí, kteří se tak dovedou zakousnout do řemesla.«

»Proto o tom mluvím, pane řediteli. To jsem byl ještě u Wollschlägra, co dělal největší zázraky s koňmi, a ten už naříkal, že mu opravdový jezdecký hoch nepřijde pod ruku za celá léta. A tak jsem si řek: Hans – ono to mělo být mé tajemství, ale pan ředitel je principál, že ano, tak jaképak před ním tajemství – řekl jsem si: Hans, ty zvíře člověčí, ty tu celý život soužíš těm zvířatům – a naši koně jsou pašáci, pane řediteli, to zas jo, veskrze samí pašáci – povídám tedy, sloužíš těm pašákům a nic po tobě nezbude, rajn kór senkrecht nic, a tu je ten chlapec, který jednou může jezdit jako Guerra, – co kdybys pro něho připravil číslo?«

»Číslo pro Vašku?« zvedl Berwitz obočí a podíval se pozorněji na rozohněného Hanse.

»Myslil jsem si, že by se moc líbilo, kdyby po všech těch velkých číslech s hřebci a klisnami přišli najednou naši čtyři poníci ve volné dresuře a kdyby místo pana ředitele vedl ty koníčky chlapec, který by byl oblečen jako velký, s cylindrem, ve fraku, v ruce bič, a dělal všecko jako dospělý. Já bych koně vycvičil a připravil…«

Berwitz ho velmi pozorně poslouchal a nyní ho vzal za rameno.

»Pamatuješ se, Hans, na tu červenou vestu, kterou jsem nosíval, když jsem předváděl rapy? Tolik se ti líbila.«

»Jak bych se napamatoval. Bože, to byla vesta! Se zlatými knoflíky. Nejkrásnější, jakou jsem kdy viděl. Já jsem se kolikrát ani na rapy nekouk, jak se mi líbila ta vesta.«

»Dej pozor, Hans, co ti povídám. jestli nám připravíš s poníky a s Vašku číslo, které bude mít úspěch, dostaneš tu vestu.«

»To snad není ani možné, pane řediteli,« užasl Hans.

»Pamatuj si, že u mne je všecko možné. Jen ať je to opravdu dobré číslo – a vesta bude tvoje.«

»Pane řediteli… ať mě hrom… ať mne Santos kopne, nebude-li to prima produkce!«

Berwitz jen kývl hlavou a zanechal Hanse v rozčileném přemýšlení o volné dresuře shetlandíků. Po pravdě ta nádherná vesta s mosaznými plackami místo knoflíků už dlouho odpočívala v Berwitzově garderobě, protože se na ní od těch dob, co Petr začal tloustnout, dělaly nemilé varhánky. Odložil ji tedy pro strýčka Příhodu, aby ji příležitostně »dobře prodal«. Teď se mu to naskytlo; shetlandíci byli dosud jen dekor a samostatným číslem by se uplatnili docela jinak.

Prošel konírnou k vozům se zvířaty a k maringotkám. Stálo to všecko v předepsaném pořádku, takže nikterak nemusel hledat vůz, kde sídlil kulhavý Harwey. Zabouchal zvenčí na dveře. Otevřely se a hubený Angličan vystrčil z nich svou truchlivou tvář.

»Dobrý den, Harwey. Potřebuji nějak adjustovat Vašku. Ještě teď. Co bys měl pro jeho postavu?«

»Vašku… A co by to mělo být? Máme tu čtyři pážata… pak jednoho perského sokolníka… něco arabského by se dalo seřídit… rytířského nebude pro něho nic… římského taky nic… jako krasojezdkyně, to by se vám asi nehodilo… ještě tu bude jeden marokánský kostym pro kluka…«

»To je to, Harwey. Prosím, hned vyzkoušet a vyžehlit. Servus.«

Berwitz šel dál, měl namířeno k modré maringotce. Chtěl tem přijít nečekaně, ale jak se k ní blížil, nějaký umouněný kluk mezi vozy vykřikl:

»Il padrone!«

A už se ozval dusot bosých nohou a ze všech stran se sbíhali Roméovi kluci, křičíce jeden přes druhého:

»Il padrone! Direttore! Attenzione!«

Všichni se schumelili kolem něho, ukláněli se, mávali mu vstříc rukama. Okno vozu se otevřelo a z něho se vyklonila paní Roméová, z jejíž temné tváře svítily zuby v úsměvu. A z pozadí vozu vystoupil Achmed Roméo a za ním Vašek.

»Che costa c’è… ah, buon giorno, singore direttore, bon jour… jaká čest pro náš modrý dům… signora Roméo ještě neměla potěšení… Felicia, Felicia!«

Berwitz v duchu zaklel. Chtěl sem jen nenápadně mrknout a hrozně nenáviděl rodinné styky. Ale paní Felicia Roméo již sestupovala s nemluvnětem v náručí po schůdkách a podávala mu velkým gestem ruku. Hejno jejích dětí stálo kolem a čekalo s napětím, co se z návštěvy vyvine.

»Těší mne, madame,« řekl Berwitz, nutě se do úsměvu, »ale jen se, prosím nijak nevyrušujte. Já se vlastně přišel jen pozeptat, jak se drží Vašku.«

»Ó, Vašku je statečný hoch,« odpovídal nadšeně Achmed. »Vašku, učiň panu řediteli velkou poklonu číslo čtyři… pravou nohou velký oblouk, tááák… obě ruce spodem od těla… ke hrudi… ven… bravo. Zrovna jsme cvičili stojku číslo tři. Chápe velmi dobře. A hlavně má trpělivost.«

Berwitz se ostře podíval na hocha. Zdálo se mu, že na něm pozoruje únavu. Rozhodně Vašek nejevil onu štičí mrštnost, která se mu tak onehdy v manéži líbila. A také jeho úsměv byl trochu nucený. Petr si dovedl představit jeho stav podle zkušeností svého mládí a věděl, jak je hochu třeba povzbuzení. Popošel k němu a položil mu přátelsky levici na rameno.

»Tak co, Vašku – jak ti je? Celé tělo tě bolí, že?«

»Bolí, pane řediteli,« pousmál se Vašek.

»Já to vím, co to dělá. Je to sviňská dřina, krucityrkn, viď?«

»Hernajs, to je,« přikývl Vašek.

Mordsetsakra dřina,« řekl s důrazem Berwitz.

»Krajcelement!« přitakal Vašek.

»Himllaudondonrvetr,« trumfoval Berwitz.

»Setsakra mordyje,« přebíjel Vašek.

»A nepovolíme, viď?«

»Nepovolíme.«

»Tak je to, chlapče, správné. Drž a nepusť! Ono se to zlomí, najednou se to zlomí a pak už to všecko půjde jak na drátkách. Chodit můžeš, to vidím. Mám tedy pro tebe úkol. Na příští štaci se oblékneš do šatů, které ti připraví Harwey, a v přestávce budeš chodit mezi obecenstvem s jedním z našich lvíčat.«

»Ach, lvíčata, co dělají? Já na ně zapomněl.«

»Mají se k světu a už musejí na sebe vydělávat. Vezmeš si jedno do náruče, ukážeš je lidem, necháš je pohladit a za to budeš vybírat do talíře, na mlíko pro ně a na maso. Rozuměls?«

»Rozuměl, pane řediteli.«

»Peníze i lvíče odevzdáš po přestávce v jedničce.«

»Ano.«

»Tedy se drž. Servus.«

Ředitel popleskal lehce Vaška po rameni a obrátil se k Achmedovi.

»Myslete na to, Roméo,« řekl mu francouzsky, »že toho hocha potřebujeme na jezdectví. Nedělejte z něho kontorsistu, ale skokana. Batoude, fricassé, saut périlleux a tyhle kejkle.«

»Rozumím, patrone,« uklonil se Achmed, »flip, flic-flac, rondau a tak dále a tak dále. Dám mu celou arabskou školu, abyste byl spokojen a viděl, co dovede Achmed Roméo.«

»Madame Felicia, bylo mi neobyčejným potěšením…« obrátil se ředitel k paní Roméové, potřásl jí rukou stejně jako manželu, a odmítnuv gestem její křiky, že by měl zavítat do vozu, rychle se vracel zpátky.

Achmedovi kluci se shrnuli kolem Vaška, plni obdivu, že on byl vyvolen mocným ředitelem, aby chodil po šapitó s mladými lvy. Pro Vaška to bylo jako rosa, že mezi těmito kluky, kteří zatím ve skocích a obratech uměli daleko více než on, mohl se vypnout a vytáhnout jako hotový krotitel. Pan Roméo a paní Roméová stáli v pozadí, a když jim ředitel zmizel s obzoru, obrátili se k sobě, zvedli obočí, kázali si očima po Vaškovi a pokývali navzájem hlavami. Na celém světě, nejen v Tunisu, to znamenalo: »Hele, na tom klukovi jim nějak záleží – s tím musíme opatrně!«

Druhého dne odpoledne vešel Vašek během představení do stanu, na sobě měl červenomodré »marokánské« šaty, levou rukou nesl na hrudi lví kotě, pravou talíř. Jak byla ohlášena přestávka, dal se na cestu podél lóží a pak mezi sedadly. Všude byli lidé nadšeni, že vidí lví mládě, že si mohou na ně sáhnout, že je mohou vzít do náruče. A hezký kluk, který je nesl, sklízel nemenší úspěch. Se všech stran cvrnkala do talíře mince černá a bílá. Když to pak ve voze počítali, vydala první tržba za lvíče 7 marek 68 feniků. Ředitel Berwitz, převlečen již v perskou uniformu, s čerkeskou šavlí po boku, s řády na prsou, kývl uznale hlavou, hrábl do mincí, a vyňav dvacetifenik, podal jej Vaškovi:

»Zde vezmi!«

Bylo to větší a suverénější gesto, než když kdysi sultán podal Petrovi ten královský safír.

Vašek blažen odběhl za Harweyem, aby mu odvedl kostym. A když táta přišel k osmičce k večeři, Vašek stál na schůdkách s nataženou dlaní, kde svítil dvacetník.

»Hele, táto! To jsem si vydělal!«

Antonín Karas vzal peníz, poplival jej, vytáhl modrý kapesník a minci opatrně zavázal do jeho cípu.

Vašek byl zklamán – měl tolik plánů, co si za ten dvacetník v městě koupí, ale táta prohlásil, že bude potřebovat nové boty. Vašek se tedy s tím smířil, ale aspoň se pyšně chlubil Kerholcovi, Burešovi a těm druhým, že odpoledne vydělal v cirkusu dvacet feniků.

»Až přineseš dvacet marek, zaplatíš pivo,« odpověděl oblíbenou průpovídkou Kerholec.
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>9oqjt2mipapihzxdcv2b022ed1kx3np</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Žižka na Vítkově</title>
    <ns>0</ns>
    <id>85661</id>
    <revision>
      <id>282040</id>
      <timestamp>2022-08-16T21:07:00Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAn Dudík</username>
        <id>532</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{Textinfo|   | TITULEK = Žižka na Vítkově   | LICENCE = PD old 70   | AUTOR = neuveden   | ZDROJ = PICHL, Josef Bojislav. ''Společenský zpěvník český''   | VYDÁNO = V Praze, nákladem Jaroslava Pospíšila, 1851   | ONLINE = [https://books.google.cz/books?id=iSxpAAAAcAAJ&amp;pg=PA93&amp;lpg=PA93 Google Books]   | JINÉ = Podle Lützow's wilde Jagd od T Körnera }} &lt;poem&gt; Slyš, kterako zdaleka temný hluk :Ty hory a doly probíhá! — Hle, táhne…“</comment>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="1744" xml:space="preserve">{{Textinfo|
  | TITULEK = Žižka na Vítkově
  | LICENCE = PD old 70
  | AUTOR = neuveden
  | ZDROJ = PICHL, Josef Bojislav. ''Společenský zpěvník český''
  | VYDÁNO = V Praze, nákladem Jaroslava Pospíšila, 1851
  | ONLINE = [https://books.google.cz/books?id=iSxpAAAAcAAJ&amp;pg=PA93&amp;lpg=PA93 Google Books]
  | JINÉ = Podle Lützow's wilde Jagd od T Körnera
}}
&lt;poem&gt;
Slyš, kterako zdaleka temný hluk
:Ty hory a doly probíhá! —
Hle, táhne se nějaký v rozbroji pluk,
A trub jeho válku budící zvuk
:Se strašno po kraji rozlíhá ,
A pakli se zbrojnošů statných ptáš:
„Toť jest Žižka, Žižka vůdce a ředitel náš!“

Hle, jak se na hoře u hradby zbroj
:Ve slunci a jasnotě svítí;
Hle, hrne se dolů v krvavý boj
Včel jakoby z oulu vyletěl roj,
:Na cizáky Češi se řítí
A když se hrnoucích na vůdce ptáš:
„Toť jest Žižka, Žižka vůdce a ředitel náš!“

Už v dolu boj bouří, již břinčí zbraň,
:Kde Vltava luhy probíhá;
Tam Čech na cizáka co lítá saň
Mečem smrtonosným dotírá naň,
:Pro svou vlast mužně krev vylívá
A lvů-li se jarobujných zeptáš
„Toť jest Žižka, Žižka vůdce a ředitel náš!“

Hle Čechové vítězoslavní jsou
:A slávu dědů sobě chrání;
A hned všudy po světě pověsti jdou,
Že zahnali zlotu nepřátel zlou,
:Čech vlasti udatně že brání.
Čechů-li se vítězoslavných ptáš
„Toť byl Žižka, Žižka vůdce a ředitel náš!“

Český tu se od země loučí lev
:Zraněn kde nepřítel umírá;
Vysoptil on na vrahy pomstu a hněv,
Pro otčinu vycedil rád svou krev,
:Umíraje oko zavírá.
A pakli se rekovně padlých ptáš
„Toť byl Žižka, Žižka vůdce a ředitel náš!“
&lt;/poem&gt;
Dle Šíra</text>
      <sha1>sveaa63k01nvr923rwqjy0rsizrg33i</sha1>
    </revision>
    <revision>
      <id>282042</id>
      <parentid>282040</parentid>
      <timestamp>2022-08-16T21:21:44Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAn Dudík</username>
        <id>532</id>
      </contributor>
      <comment>autor dle OSN</comment>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="1806" xml:space="preserve">{{Textinfo|
  | TITULEK = Žižka na Vítkově
  | LICENCE = PD old 70
  | AUTOR = [[Autor:František Šír|František Šír]]
  | ZDROJ = PICHL, Josef Bojislav. ''Společenský zpěvník český''
  | VYDÁNO = V Praze, nákladem Jaroslava Pospíšila, 1851
  | ONLINE = [https://books.google.cz/books?id=iSxpAAAAcAAJ&amp;pg=PA93&amp;lpg=PA93 Google Books]
  | JINÉ = Podle Lützow's wilde Jagd od T Körnera
}}
&lt;poem&gt;
Slyš, kterako zdaleka temný hluk
:Ty hory a doly probíhá! —
Hle, táhne se nějaký v rozbroji pluk,
A trub jeho válku budící zvuk
:Se strašno po kraji rozlíhá ,
A pakli se zbrojnošů statných ptáš:
„Toť jest Žižka, Žižka vůdce a ředitel náš!“

Hle, jak se na hoře u hradby zbroj
:Ve slunci a jasnotě svítí;
Hle, hrne se dolů v krvavý boj
Včel jakoby z oulu vyletěl roj,
:Na cizáky Češi se řítí
A když se hrnoucích na vůdce ptáš:
„Toť jest Žižka, Žižka vůdce a ředitel náš!“

Už v dolu boj bouří, již břinčí zbraň,
:Kde Vltava luhy probíhá;
Tam Čech na cizáka co lítá saň
Mečem smrtonosným dotírá naň,
:Pro svou vlast mužně krev vylívá
A lvů-li se jarobujných zeptáš
„Toť jest Žižka, Žižka vůdce a ředitel náš!“

Hle Čechové vítězoslavní jsou
:A slávu dědů sobě chrání;
A hned všudy po světě pověsti jdou,
Že zahnali zlotu nepřátel zlou,
:Čech vlasti udatně že brání.
Čechů-li se vítězoslavných ptáš
„Toť byl Žižka, Žižka vůdce a ředitel náš!“

Český tu se od země loučí lev
:Zraněn kde nepřítel umírá;
Vysoptil on na vrahy pomstu a hněv,
Pro otčinu vycedil rád svou krev,
:Umíraje oko zavírá.
A pakli se rekovně padlých ptáš
„Toť byl Žižka, Žižka vůdce a ředitel náš!“
&lt;/poem&gt;
Dle [[Autor:František Šír|Šíra]]</text>
      <sha1>ew22z9jpfsnxsqna0q5sv9uixh3saw6</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Stránka:Bible česká SZ II.djvu/158</title>
    <ns>250</ns>
    <id>85662</id>
    <revision>
      <id>282043</id>
      <timestamp>2022-08-17T05:27:36Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Shlomo</username>
        <id>1042</id>
      </contributor>
      <comment>OCR + opravy, formátování</comment>
      <model>proofread-page</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="5315" xml:space="preserve">&lt;noinclude&gt;&lt;pagequality level=&quot;1&quot; user=&quot;Shlomo&quot; /&gt;&lt;/noinclude&gt;Zákoně, jakož i v nápisech, které mají žalmy od pradávna v čele, máme li nad to na pam?ti souhlasné smýšleni Židů, otců a učitelů církevních, nelze rozumně popírati, že je čelným&lt;ref name=p154-22/&gt; původcem písni žaltářových David, nebo naopak tvrditi, že možno toliko málo těch písní jmenovanému královskému žalmistovi připisovati.&lt;ref name=p154-23/&gt;

Nelze upirati zejména původ davidský těm žalmům, které ve starém nebo v novém Zákoně výslovně jménem Davidovým jsou uváděny, ku kterým popředně počitati žalmy: 2, 15, 17, 31, 68, 109.&lt;ref name=p154-24/&gt;

Nelze se držeti důvodně domněnky novějších kritiků, kteří toliko na základě známek vnitřních&lt;ref name=p154-25/&gt; nebo méně správného výkladu posvátného znění snažili se dokázati, že jest nemálo&lt;ref name=p154-26/&gt; žalmů složených za dob Esdrášových a Nehemjášových, ano i za dob machabejských.&lt;ref name=p154-27/&gt;

&lt;ref follow=p153-21&gt;{{Prostrkaně|pohané, a (proč) národové smyslili věci marné? Povstali králové zemé a vládcové sešli se vespolek proti Hospodinu a proti Pomazanému jeho?}}“ Pokládají tedy Davida za původce Ž 2., 1.n. A ježto tehdy činil Ž 2. se Ž 1. jeden celek, pokládán byl David také za původce Ž 1. (Srv. k Ž 2, 1.) Taktéž sv. {{Prostrkaně|Pavel}} soudil o Ž. ''31.'', když Řím 4, 6.—8. napsal: „{{Prostrkaně|Jakož i David vyslovuje blahoslavenství nad člověkem, kterému Bůh přičítá spravedlnost bez skutků (řka): „Blahoslaveni jsou ti, jichžto nepravosti jsou odpuštěny, a jichž hříchy jsou zakryty. Blahoslavený člověk, kterému Hospod in nepřičítá hříchu.}}“ V témže listě (11, 9. n.) pokládá Davida za spisovatele Ž ''68''; píšeť: „A David praví: „{{Prostrkaně|Budiž jim stůl jejich osidlem a léčkou a pastí aodplatou; zatemnět ež se oči jejich, aby neviděli a hřbet jejich skláněj se vždycky.}}“ Z Žid 4, 7. vyplývá, že byl David pokládán za spisovatele Ž 94. Bůh „{{Prostrkaně|stanoví opět jakýsi den}} (= dobu mesiášskou), {{Prostrkaně|jakési dnes, pravě u Davida po čase tak dlouhém, jakož bylo řečeno: „Dnes-li uslyšíte hlas jeho, 
nezatvrzujte srdce svého.}}“ 
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p154-22&gt;Dle kritického šetření [[Autor:Nivard Schlögl|Schlöglova]] pocházejí od Davida jistě Žž: 1.—40; 50.—64; 67.—69; 85; 100; 102; 108; 109; 137.—144., tedy úhrnem sedmdesát dva žalmy. Velmi pravděpodobno jest, že jsou téhož původu Žž 41. + 42; 70; 90—106., možno že i Žž 110.—117; 135. Je tedy úhrnem Davidových Žž asi jedno sto, t. j. dvě třetiny žaltáře. Právem dí [[Autor:Fulcran Vigouroux|Vigouroux]]: Pokus, zbaviti Davida slávy, že složil část našich posvátných písní, jest jeden z nejšílenějších podniků moderní nevěry. Nesložil-li David žalmy, není jistá ni jediná událost v dějinách minulosti; Pindar nenapsal žádnou odu, a Vergil není skladatelem Eneidy.
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p154-23&gt;Odpověď biblické papežské komise ze dne výše udaného na otázku 4.
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p154-24&gt;Odpověď biblické papežské komise ze dne výše udaného na otázku 5.
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p154-25&gt;Zejména vyšší nebo menší {{Prostrkaně|stupeň nábožensko-mravního vývoje}}, který z toho onoho Ž vysvitá (stanovisko dějin náboženství) jakož i starší či mladší jazyk jsou znániky velmi mlhavé a volné; proto tak veliký zmatek v táboře těch, kdož ustanovují dle nich dobu, kdy Žž vznikly. „Nám nelze dosud určitě vypsati, jak velikou byla náboženská znalost Israelitů a pisatelů žalmů v jednotlivých obdobích, abychom mohli toho užiti jako kriteria, s nímž bychom dle náboženských vět žalmu mohli bezpečně souditi na dobu jeho sepsáni. Ani dle slohu, dle jazykových tvarů a zvláštnosti nelze dobu přesně stanovití, poněvadž neznáme dopodrobna stav hebrejského jazyka v každém století jeho literatury. Tyto dvě známky, z náboženských údajů a ze slohu žalmu mohou toliko podporovati udání jiných svědectví, nemohou hledanou dobu přímo naznačiti. Mnohé z těch písní byly asi po nějakou dobu v paměti zbožných zachovávány a teprve později psány.“ ([[Autor:Jaroslav Sedláček|Sedláček]].)
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p154-26&gt;Je-li 100 Žž davidských, dlužno-li značný počet jiných žalmů klásti do časů před zajetím babylonským (srv. výše pozn. 10.) a dlužno-li o jiných se doumívati, že vznikly v době zajetí (srv. Žž 73; 78; 101; 92; 95.—98; 136) o jiných, že byly napsány při návratu z Babylonie nebo brzy potom (srv. Žž 106; 110—115; 116; 117. a jj.) zbývá Žž na doby Esdrášovy {{Prostrkaně|nemnoho}} (Ž 118?; 147.—150.?). 
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p154-27&gt;Odpověď papežské biblické komise ze dne výše udaného k otázce {{Prostrkaně|sedmé}}. Již někteří otcové a staří církevní spisovatelé se domnívali, že David (příp. jiný žalmista) byl osvícen Duchem sv. a poučen o budoucích osudech národa israelského za dob machabejských (ano i římských, na př. o zkáze Jerusalema z r. 70. po Kr.) a že ty osudy v tom onom Ž {{Prostrkaně|předpovídá}} a ma-&lt;/ref&gt;&lt;noinclude&gt;&lt;references/&gt;&lt;/noinclude&gt;</text>
      <sha1>dcbt7paz2wqkvx1nuezwk0a6tcur467</sha1>
    </revision>
    <revision>
      <id>282044</id>
      <parentid>282043</parentid>
      <timestamp>2022-08-17T06:05:49Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Shlomo</username>
        <id>1042</id>
      </contributor>
      <minor />
      <comment>oprava ocr chyb</comment>
      <model>proofread-page</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="5315" xml:space="preserve">&lt;noinclude&gt;&lt;pagequality level=&quot;1&quot; user=&quot;Shlomo&quot; /&gt;&lt;/noinclude&gt;Zákoně, jakož i v nápisech, které mají žalmy od pradávna v čele, máme li nad to na pam?ti souhlasné smýšleni Židů, otců a učitelů církevních, nelze rozumně popírati, že je čelným&lt;ref name=p154-22/&gt; původcem písni žaltářových David, nebo naopak tvrditi, že možno toliko málo těch písní jmenovanému královskému žalmistovi připisovati.&lt;ref name=p154-23/&gt;

Nelze upirati zejména původ davidský těm žalmům, které ve starém nebo v novém Zákoně výslovně jménem Davidovým jsou uváděny, ku kterým popředně počítati žalmy: 2, 15, 17, 31, 68, 109.&lt;ref name=p154-24/&gt;

Nelze se držeti důvodně domněnky novějších kritiků, kteří toliko na základě známek vnitřních&lt;ref name=p154-25/&gt; nebo méně správného výkladu posvátného znění snažili se dokázati, že jest nemálo&lt;ref name=p154-26/&gt; žalmů složených za dob Esdrášových a Nehemjášových, ano i za dob machabejských.&lt;ref name=p154-27/&gt;

&lt;ref follow=p153-21&gt;{{Prostrkaně|pohané, a (proč) národové smyslili věci marné? Povstali králové země a vládcové sešli se vespolek proti Hospodinu a proti Pomazanému jeho?}}“ Pokládají tedy Davida za původce Ž 2., 1.n. A ježto tehdy činil Ž 2. se Ž 1. jeden celek, pokládán byl David také za původce Ž 1. (Srv. k Ž 2, 1.) Taktéž sv. {{Prostrkaně|Pavel}} soudil o Ž. ''31.'', když Řím 4, 6.—8. napsal: „{{Prostrkaně|Jakož i David vyslovuje blahoslavenství nad člověkem, kterému Bůh přičítá spravedlnost bez skutků (řka): „Blahoslaveni jsou ti, jichžto nepravosti jsou odpuštěny, a jichž hříchy jsou zakryty. Blahoslavený člověk, kterému Hospod in nepřičítá hříchu.}}“ V témže listě (11, 9. n.) pokládá Davida za spisovatele Ž ''68''; píšeť: „A David praví: „{{Prostrkaně|Budiž jim stůl jejich osidlem a léčkou a pastí aodplatou; zatemnět ež se oči jejich, aby neviděli a hřbet jejich skláněj se vždycky.}}“ Z Žid 4, 7. vyplývá, že byl David pokládán za spisovatele Ž 94. Bůh „{{Prostrkaně|stanoví opět jakýsi den}} (= dobu mesiášskou), {{Prostrkaně|jakési dnes, pravě u Davida po čase tak dlouhém, jakož bylo řečeno: „Dnes-li uslyšíte hlas jeho, nezatvrzujte srdce svého.}}“ 
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p154-22&gt;Dle kritického šetření [[Autor:Nivard Schlögl|Schlöglova]] pocházejí od Davida jistě Žž: 1.—40; 50.—64; 67.—69; 85; 100; 102; 108; 109; 137.—144., tedy úhrnem sedmdesát dva žalmy. Velmi pravděpodobno jest, že jsou téhož původu Žž 41. + 42; 70; 90—106., možno že i Žž 110.—117; 135. Je tedy úhrnem Davidových Žž asi jedno sto, t. j. dvě třetiny žaltáře. Právem dí [[Autor:Fulcran Vigouroux|Vigouroux]]: Pokus, zbaviti Davida slávy, že složil část našich posvátných písní, jest jeden z nejšílenějších podniků moderní nevěry. Nesložil-li David žalmy, není jistá ni jediná událost v dějinách minulosti; Pindar nenapsal žádnou odu, a Vergil není skladatelem Eneidy.
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p154-23&gt;Odpověď biblické papežské komise ze dne výše udaného na otázku 4.
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p154-24&gt;Odpověď biblické papežské komise ze dne výše udaného na otázku 5.
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p154-25&gt;Zejména vyšší nebo menší {{Prostrkaně|stupeň nábožensko-mravního vývoje}}, který z toho onoho Ž vysvitá (stanovisko dějin náboženství) jakož i starší či mladší jazyk jsou znániky velmi mlhavé a volné; proto tak veliký zmatek v táboře těch, kdož ustanovují dle nich dobu, kdy Žž vznikly. „Nám nelze dosud určitě vypsati, jak velikou byla náboženská znalost Israelitů a pisatelů žalmů v jednotlivých obdobích, abychom mohli toho užiti jako kriteria, s nímž bychom dle náboženských vět žalmu mohli bezpečně souditi na dobu jeho sepsáni. Ani dle slohu, dle jazykových tvarů a zvláštnosti nelze dobu přesně stanovití, poněvadž neznáme dopodrobna stav hebrejského jazyka v každém století jeho literatury. Tyto dvě známky, z náboženských údajů a ze slohu žalmu mohou toliko podporovati udání jiných svědectví, nemohou hledanou dobu přímo naznačiti. Mnohé z těch písní byly asi po nějakou dobu v paměti zbožných zachovávány a teprve později psány.“ ([[Autor:Jaroslav Sedláček|Sedláček]].)
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p154-26&gt;Je-li 100 Žž davidských, dlužno-li značný počet jiných žalmů klásti do časů před zajetím babylonským (srv. výše pozn. 10.) a dlužno-li o jiných se doumívati, že vznikly v době zajetí (srv. Žž 73; 78; 101; 92; 95.—98; 136) o jiných, že byly napsány při návratu z Babylonie nebo brzy potom (srv. Žž 106; 110—115; 116; 117. a jj.) zbývá Žž na doby Esdrášovy {{Prostrkaně|nemnoho}} (Ž 118?; 147.—150.?). 
&lt;/ref&gt;&lt;ref follow=p154-27&gt;Odpověď papežské biblické komise ze dne výše udaného k otázce {{Prostrkaně|sedmé}}. Již někteří otcové a staří církevní spisovatelé se domnívali, že David (příp. jiný žalmista) byl osvícen Duchem sv. a poučen o budoucích osudech národa israelského za dob machabejských (ano i římských, na př. o zkáze Jerusalema z r. 70. po Kr.) a že ty osudy v tom onom Ž {{Prostrkaně|předpovídá}} a ma-&lt;/ref&gt;&lt;noinclude&gt;&lt;references/&gt;&lt;/noinclude&gt;</text>
      <sha1>mlxxlkfeu8vu2p0olgexxx8cvimy5u6</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Stránka:Bible česká SZ II.djvu/159</title>
    <ns>250</ns>
    <id>85663</id>
    <revision>
      <id>282045</id>
      <timestamp>2022-08-17T07:20:21Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Shlomo</username>
        <id>1042</id>
      </contributor>
      <comment>OCR + opravy, formátování</comment>
      <model>proofread-page</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="5537" xml:space="preserve">&lt;noinclude&gt;&lt;pagequality level=&quot;1&quot; user=&quot;Shlomo&quot; /&gt;&lt;/noinclude&gt;Ježto vliv řecké filosofie počal se uplatňovati značněji v Palestině teprve od konce století čtvrtého, tedy půldruhého století po Esdrášovi, jest patrno, že nelze toho vlivu najíti valně v žaltáři. Proto „{{Prostrkaně|bezbožní}}“ nejsou Israelité, kteří zvlažněli ve svém oteckém náboženství neb dokonce od něho a od Boha odpadli působením živlů {{Prostrkaně|řeckých}}; {{Prostrkaně|bezbožníků}} bylo v Israeli již dříve dosti (srv. Is 5, 12. 19; 29, 19. 20; 57, 1; 59, 1.—15; Sof 2, 3; 3, 2; Mich 7, 2; 1. Sam 2, 9. a jj.); „{{Prostrkaně|bezbožci}}“ (= „atheisté“) jmenovaní v žalmech netvrdí, že Boha není, jako někteří řečtí filosofové, ale žijí tak, jakoby nebylo Boha, který si všímá, co kdo dobrého nebo zlého činí, dle toho pak odměňuje a trestá. (Srv. 1. Sam 2, 3; Jer 5, 12. Mal 3, 19.) Israelští spisovatelé uměli vyčísti z knihy přírody velikost Hospodina, svého Boha (Is 6, 3; Am 4, 13.) prve nežli mohla jim k té četbě dáti podnět {{Prostrkaně|řecká}} bádavost. (Srv. mnohem starší ovšem {{Prostrkaně|mnohobožské}} hymny babylonské a egyptské podobných námětů.) — „Že někteří žalmisté nezdůrazňuji oběti zvířat, ale mravný život, nelze přičítati vlivu řecké filosofie; kdežto filosofové neodpírali oběti bohům státu a společnosti, proroci již dávno před tím kladli důraz na to, že si nezíská člověk obliby Boží porážkami býků a kozlů, ale čistým životem. Srv. Os 6, 6; Am 4 5; 5, 21. n.; Mich 6, 6.-8; Jer 7, 22. n.“ ([[Autor:Paul Heinisch|Heinisch]]).

&lt;ref follow=p154-27&gt;
lebně líčí. Tak smýšlel {{Prostrkaně|Euseb}} († 340) a sv. {{Prostrkaně|Atanáš}} († 373) o Ž 78. (79.), {{Prostrkaně|Jan Zlat.}} († 407) o Ž 43. (44.), {{Prostrkaně|Basil}} († 379) o Žž 43. (44.) a 78. (79.), {{Prostrkaně|Teodor z Mopsvestie}} († 428) dokonce o sedmnácti Žž: 43. (44); 46. (47.); 54.—59. (55.—60.); 61. (62.); 68. (69.); 73. (74.); 78. (79.); 79. (80.); 82. (83.); 107. (108.); 108. (109.); 143. (144.), {{Prostrkaně|Teodoret}} (f 458) o Žž 43. (44.); 61. (62.); 78. (79.); 114, n. (116.), {{Prostrkaně|Augustin}} († 430) a {{Prostrkaně|Kassiodor}} († 563) o Ž 78. (79.), {{Prostrkaně|Beda Ctihodný}} († 735) o šestnácti žalmech a jj. Počínajíc {{Prostrkaně|Kalvínem}} pozměnila novější kritika názor o žalmech „machabejských“ v ten rozum, že jmenované Žž nelíčí toliko události z dob machabejských, ale že byly také v tu dobu teprve {{Prostrkaně|napsány}}. Nadkritika napočítala postupem doby veliké množství „{{Prostrkaně|machabejských Žž}}“; proti tomu však uváděli i mnozí nekatoličtí kritikové tolik závažných námitek, že mírnější kritika dnešní připouští toliko asi čtyři takové žalmy, totiž: Ž 43. (44.); 73. (74.); 78. (79.); 82. (83.). Z katolických kritiků toliko [[Autor:Salvatore Minocchi|{{Prostrkaně|Salvatore Minocchi}}]] kladl vznik i obsah vícera Žž do časů machabejských; {{Prostrkaně|Patrizi}} a [[Autor:Johannes Konrad Zenner|{{Prostrkaně|Zenner}}]]-[[Autor:Hermann Wiesmann|{{Prostrkaně|Wiesmann}}]] tvrdí, že byl žaltář konečně uzavřen teprve od Judy Machabejského, případně kolem r. 140. před Kr.; {{Prostrkaně|mohlo}} by tedy býti více machabejských Žž, avšak Patrizi omezuje počet jich toliko na {{Prostrkaně|čtyři}} (Žž 43; 73; 78; 93.), Zenner-Wiesmann pak toliko na {{Prostrkaně|jeden}}: Ž 78. a to s poznámkou, že mohl býti jmenovaný Ž napsán již dříve; [[Autor:Joseph Knabenbauer|Knabenbauer]] přeje názoru Zenner-Wiesmannovu a poznamenává, že papežská komise zavrhuje toliko náhled, že bylo „{{Prostrkaně|nemálo}}“ žalmů složeno v dobách machabejských, a že tedy dovoluje vznik toho neb onoho žalmu pozdní te dobé připisovati, možno-li se prokázati závažnými důvody. {{Prostrkaně|Palmieri}} smýšlí podobně o Ž 73. (74.) a {{Prostrkaně|Schulz}} o Ž 109. (110.). Většina však katolických kritiků chovala se k otázce machabejských Žž velmi zdrželivě nebo jich jsoucnost dokonce potírala; k nim se přidružil za nejnovější dobu (r. 1914) s pádnými důvody Dr. E Goossens. — 1. Mach 7, 17. (srv. s Ž 78. (79.) 2. n.) nemůže sice být uváděn pro ani proti jsoucnosti Žž machabejských. Mohly-li inspirované knihy Mach líčiti události druhého století před Kr., mohly také sice téže doby vzniknouti inspirované žalmy; neuzavřel-li konečně kanonickou sbírku biblických knih S. Z. Esdráš, byla-li po něm ještě otevřena, mohly-li do ní býti vloženy knihy Mach, není nutno míti za to, že byl žaltář již od Esdráše tak vydán jak jej nyní máme. Proti machabejským žalmům nelze se dovolávati 2. Mach 2, 13. ani Josefa Flavia, který tvrdí, že od časů perského krále Artaxerxa nemají Židé žádných knih, o jejichž božském původu nepochybují. Je-li však 1. Par 16, 8.—36. vzato ze žaltáře (Ž 104, 1.—15. + Ž 96. + Ž 105, 1. 47. 48.) a ne naopak, a byla-li 1. Par napsána kolem r. 300 před Kr., obsahoval žaltář té doby nejméně 105 (106) žalmů a byly v něm zajisté již také Žž 43; 73; 78; 93., o něž popředně běží. (Vykládáme-li 1. Par 16, 8.—36. jako [[Autor:Nivard Schlögl|Schlögl]] (viz Sv. I. str. 1118) pozbývá to místo žádoucí důkaznosti.) Závažnější svědectví proti macha-&lt;/ref&gt;&lt;noinclude&gt;&lt;references/&gt;&lt;/noinclude&gt;</text>
      <sha1>grl8qfqz3kym3lo38fwzn7h2jnbprxo</sha1>
    </revision>
  </page>
</mediawiki>