Wikizdroje cswikisource https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana MediaWiki 1.39.0-wmf.25 first-letter Média Speciální Diskuse Uživatel Diskuse s uživatelem Wikizdroje Diskuse k Wikizdrojům Soubor Diskuse k souboru MediaWiki Diskuse k MediaWiki Šablona Diskuse k šabloně Nápověda Diskuse k nápovědě Kategorie Diskuse ke kategorii Autor Diskuse k autorovi Edice Diskuse k edici Stránka Diskuse ke stránce Index Diskuse k indexu TimedText TimedText talk Modul Diskuse k modulu Udělátko Diskuse k udělátku Definice udělátka Diskuse k definici udělátka 250 58364 282069 153352 2022-08-19T09:54:23Z JAn Dudík 532 /* Zkontrolováno */ fix proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="JAn Dudík" /></noinclude>známo, lokalisovaná a zpracovaná Bürgerova ballada&#32;»{{Cizojazyčně|de|Der Kaiser und der Abt}}«, kterouž, jak výše bylo uvedeno, Bürger právě tak převzal z anglického a rovněž jako Puchmayer vydal za svou původní práci. Tu máme tedy první anglickou balladu z druhé ruky. Za to jiná, v knize té též jako původní otištěná ballada, totiž&#32;»''Lenka''«&#32;''[[Autor:Vojtěch Nejedlý|Vojtěcha Nejedlého]]'', přeložena přímo z angličiny. Bohužel to není ballada lidová, již si tu Nejedlý z Percyho vybral, nýbrž báseň [[Autor:David Mallet|Davida Malleta]] (†&nbsp;1765)&#32;»Margarets Ghost«. (Viz další v úvodu k balladě&#32;»[[Staroskotské ballady/Krásná Markéta a sladký William|Krásná Markéta a sladký William]]«.) Další balladu anglickou, zmíněnou již&#32;»{{Cizojazyčně|en|The Friar of Ordres gray}}«&#32;(Percy 1, 226), kterou však Child, nepokládaje jí za lidovou, do své sbírky nepřijal, přeložil a uveřejnil r.&nbsp;1818 v »Hlasateli«&#32;[[Autor:Josef Miloslav Rautenkranc|Josef Rautenkranz]] pod názvem&#32;»''[[Poutnice]]''«&#32;z Bürgera, z téhož přeložil ji pak ještě r.&nbsp;1822 [[Autor:Mirovít Král|Mirovít Král]], uveřejniv ji r.&nbsp;1822 v »Čechoslavu«&#32;jako práci původní. R.&nbsp;1822 otiskl [[Autor:František Ladislav Čelakovský|Fr.&nbsp;Lad.&nbsp;Čelakovský]] jiné, volné a mnohem delší zpracování této ballady pod č.&nbsp;9. ve svých&#32;»[[Slowanské národnj pjsně|Slovanských národních písních]]«, uváděje ji jako píseň znárodnělou, a vím sám, že se píseň tato ještě v mých dětských letech mezi lidem městským zpívala. Zajímavo jest, že se vyskytla u nás, jakoby štěpovaná na tuto balladu, ještě též čistě lyrická písnička, opěvající žal&#32;»od lásky zraněného zahradníka, v klášteře zavřeného«, jenž právě rekem ballady Čelakovským uveřejněné.<noinclude></noinclude> 0io99hjigeh67s43p60abfj268x00d6 0 85666 282062 2022-08-18T20:04:16Z JAn Dudík 532 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto/Část druhá | PŘEDCHOZÍ = V. | ČÁST = VI. | DALŠÍ = VII. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = VI. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 224- | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Museli přiznat Achmedu Roméovi, že Vaška zbytečně net…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto/Část druhá | PŘEDCHOZÍ = V. | ČÁST = VI. | DALŠÍ = VII. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = VI. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 224- | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Museli přiznat Achmedu Roméovi, že Vaška zbytečně netýral. Věděl, že protahování svalů, ohýbání páteře a uvolňování kloubů jsou strašně bolestné procedury, a znal ze zkušenosti, kolik dětí se při tom vyděsí tak, že s tuhostí těla ztratí i odvahu ducha. Ale není nic pro pohled truchlivějšího než dítě, které dělá své povinné kejkle jen proto, že musí a že se bojí. Čím okamžitě vítězili arabští, berberští a marokánští akrobaté, když v celých rodinných skupinách vtrhli do evropských cirkusů a pouťových bud, to byla právě ohnivost jejich produkce, divoký zápal, který přecházel už i na malá batolátka, že sama nabíhala na zdvižené nohy otce, ležícího zády na zemi, a vyžadovala si, aby jimi aspoň pohazoval ve vzduchu. Ikarská produkce se rozvinula vždy jako bouřlivé víření v přemetech skocích a Achmed dbal, aby žádný z jeho žáků neztrácel, čemu sám říkal plamen. Sám někdy, když leže na zádech chytal a vyhazoval svá děcka a hoši kroužili vzduchem a přeletovali se, byl zasažen dravostí produkce jako horečkou, byl zachvácen tempem jako posedlostí, že najednou začal s hlavou na podložce zpívat Súru koní z koránu: »Při koních soptících, kopyty jiskřících, při koních šturmem se za jitra ženoucích, při koních ve cvalu v prachu se kryjících, při koních v čelo vojsk vítězně bijících!« A nohy Achmedovy pak hrály furioso a děti lítaly jako meteory a produkce byla jako ohňostroj a lidé začali tleskat, ještě než Achmed dozpíval súru. »Alláh je Alláh a strach je strach,« říkával, mluvě o své škole, »bát se je člověku vrozeno, a nebát se, to je teprve výchova. A strach strachem nevyženeš. Strach musíš přemáhat a odstraňovat, jako odstraňuješ slabost svalů. Cvič dobře a slabost se mění v sílu, strach v odvahu, hoch v muže. Frankové zakazují práci dětí v cirkusech. Alláh ví, že se mne to netýká. Můj pětiletý syn je už pro utrpení muž a připraven nésti svůj osud.« Roméo, pravda, při cvičení řval a hulákal a koulel očima a cenil zuby, ale Vašek brzo poznal, že to všecko je na povzbuzenou a pro ohlušení a že Achmedův křik je jako chvaty jeho rukou pln citlivosti. A shledal také, že Achmed nechce po něm vše, co provádí se svými dětmi. Když už Vašek dokázal, že se prohnul dozadu tak, že se rukama dotkl země, spokojil se Achmed tím, že ho jen cvičil, aby to bylo pevné opření; kdežto své děti v tomto stadiu nutil, aby při tom překlopení roztahovaly ruce na zemi dál a dál od sebe, což znamenalo bolest stále stupňovanou. »Vašku nebude hadí muž,« říkával Roméo Kerholcovi, když se ten přišel podívat, jak učení postupuje. »Vašku bude skokan a kaskadér a bude mít ušlechtilé mravy kejklíře ze starého rodu. Dobré mravy jsou v Evropě v úpadku. Vy Frankové jíte vidličkou a utíráte se ubrouskem a vážete si kravaty a to jsou samé vnější věci; ale nevíte, jaký je rozdíl mezí nástupní poklonou a poklonou ze zdvořilosti a malou děkovací poklonou a velkou děkovací poklonou a poklonou před padišahem. Ale moje děti, aby je Alláh zachoval, vdí ještě, co je riverenza lunga na šest taktů a riverenza grave na čtyři a riverenza minima a riverenza semiminima čili breve. To přece patří k vznešenosti umění, že uchovává a předvádí lidem dokonalé způsoby podle starých jemných předpisů, které stanovili nejmoudřejší učitelé ve svatém městě Kairuánu, v oase Mursuk, ve městě el Obeïd v Korofanu, v Káhiře a v Damašku.« »Dobrá,« odpovídal Kerholec, »jde jen o to, aby Vašku, až bude velký…« »Vašku nebude velký,« zavrtěl hlavou Roméo. »Alláh učinil, aby páteř člověka rostla vzpřímená. A když veliký učitel umění Ali ben Rachmadin prosil archanděla Michaela, aby mu dovolil ohýbat žákům páteř pro větší slávu Aláhovu, vzkázal mu Alláh, jehož jméno budiž pochváleno, že si může vybrat jen dvojí milost: buď pevnou páteř, která poroste, nebo ohebnou, jejíž růst se zastaví. A slovo Alláhovo zůstalo. Nikdo z nás není velký, neboť tělo, které se prohne v kolo neroste.« Kerholcovi napadlo, že opravdu všichni dobří skákači, které znal, byli menších postav, ale nepřemýšlel ani o legendě Achmedově, ani o skutečnosti, že chrupavky dětí při akrobatice kostnatí a zpomalují růst. Chtěl jen vysvětlit Roméovi, že u Vaška jde hlavně o dobré základy. »Mašalah,« zvolal Roméo, »nejlepší učitel nedá dítěti víc než dobré základy. Koukejte, na příklad tohle.« Roméo se rozběhl třemi kroky a udělal přemet ve vzduchu. »Ecco. Co to bylo? Pan Kerhloec řekne salto. Ale Achmed Roméo přitom uprostřed salta udělal plnou piruetu kolem vlastního těla. Štičí skok, signore, a ne salto. A odraz se země, ne z vaší trampoliny. A dopadnutí na zem pomalé a měkké, jako by mne snášelo sedm džinů. Jak dlouho jsem se tomu učil? Šestnáct let, signore, esercizio di sedici anni in totale, než jsem uměl i to splývavé přistání na zem; a opakovat to musím stále, un anno fa, una settimana fa, oggi, domani e posdomani, dnes, zítra, i pozítří – kde mám na to učitele? Ne, signore, učitel jen dítě připraví, uvolní mu tělo, upevní svaly, zocelí srdce, ukáže kroky, jak se na to jde; a všecko ostatní je věc žáka. Achmed Roméo nenaučí Vašku opravdu víc než základy; ale budou to základy nejlepší školy, signore.« V jedné věci měli všichni cirkusáci pravdu: když předpovídali Vaškovi, že bolesti bude cítit jen v prvních dnech. Myslíval si někdy, že už to ani nevydrží, a jeho tiché hernajs stokráte mu vyklouzlo skrze zaťaté zuby. A hle, jednoho dne takřka rázem, tělo jako když povolí, všecko se to nějak urovnalo, svaly a klouby se přizpůsobily a Vašek necítil větší bolesti než při kterékoli namáhavé hře. Bylo to ovšem svědectvím, že ho Roméo zpracoval velmi rovnoměrně a důkladně. Ale o tom Vašek nepřemítal. Cítil se najednou jako znovuzrozen a sám vytrvale opakoval první cviky. Stojku vydržel nyní stát nehnutě, i když ho Achmed vzal za ruce a zvedl. A ze stojky a z překlopení nazad přešel k prvním přemetům přes ruce nazpět, které se v hantýrce nazývají flip. A pak cvičil opičí skok, salto pozpátku na jednu nohu, připjat ke šňůře, aby se nepotloukl a hlavně aby si dodal kuráže. Ale už ho také ani nebolely pády, protože se naučil zapnout svaly zad i nohou, takže dopadal na ně jako na tuhé polštáře. I prsty mu zesílily a on dovedl přímým tělem padnout dopředu na holou zem a jeho prsty rozevřené při těle vypérovaly dopad bez nárazu. Se zánikem bolestí se mu vrátila bývalá nálada. Už zase nevydržel sedět, už zase probíhal stáje i zvěřinec, aby u všeho byl, a znovu se vrátil k Hansovi, aby se dál cvičil pod jeho dozorem v jízdě. I to teď šlo ku podivu jinak, Vašek se vyšvihl do sedla s lehkostí, jaké dříve neznal, a samo cvičení ho nijak neunavovalo, třebaže Hans ho proháněl podle starých, hodně bezohledných pravidel. Nejhezčí bylo, když Hans dal Vaškovi do rukou míč, rozehnal Mary na lonži do nejdelšího klusu a Vašek si přitom musel míč vyhazovat a chytat, aniž se mohl podívat na uzdu nebo na koně. Vašek to přijal jako poutavou hru a ve skutečnosti to bylo znamenité jezdecké cvičení pro uvolnění beder a měkkost v sedle. Vašek se v Achmedově škole naučil něčemu, co ho dřív nenapadlo; sledoval pohyby svého těla odděleně. Zakousl-li se do cvičení, pozoroval postupně posuny nohou, rukou, trupu, hlavy a jejich vzájemné působení na rovnováhu; v podvědomí se mu už vyvíjel smysl pro kontrolu těla, a když mu Hans řekl, že dobrý jezdec má ruce s uzdou v pevné, klidné poloze nad sedlem a nerejdí s nimi, stačilo to vysvětlení, aby Vašek na Mary své ruce ihned zvládl. Jednoho dne, když seskočil se svého bandurka a odstrojil si jej, zavolal ho Hans a Vašek užasl: Hans mu podával šambrieru, velký cvičitelský bič. »Tu máš, Vašku, s tím se taky musíš naučit zacházet. Vem si to ven a uč se tam zatím bez koní.« Vašek div nevýskl radostí: bič, opravdický, velikánský bič, zrovna takový, jako má direktor nebo pan Perreira! Vysoký bič, mnohem vyšší než Vašek, nahoře ohnutý krásným ohybem, s bílým koncem, který se natřásal a poletoval jako stříbrné hádě. Vašek se s ním hrnul ven s tváří slavnostní a vzrušenou, nejdříve stranou za vozy, aby ho hned všichni neviděli, jak s tím zápolí. Neboť hned shledal, že je ten bič mnohem těžší, než si představoval, a že tedy nebude pro jeho klukovské ruce zrovna lehké jej zvládnout. Taky se to ukázalo: takový bič, panečku, je čertovská věc, švihneš jím, a prásk, šňůra ti odněkud přiletí a sekne tě přes záda nebo po hlavě. A opravdu jím zapráskat, na to je, hernajs, potřebí síly! První dny se Vašek spíš s bičem potácel, než aby s ním doopravdy něco dělal. V takovou chvíli se u něho zastavil kulhavý Harwey. »Halloh, Vašku, that is a wonderful whip! Nádherný bič – kdopak ti jej dal?« »Hans, pane Harwey!« »A to s ním máš cvičit?« »Ano, pane Harwey.« »Hans je starý hlupák, když si myslí, že můžeš držet takový whiphandle. Pojď se mnou, Vašku, já ti vyhledám něco lepšího.« Harwey zamířil k jednomu ze svých skladištních vozů, chvíli v něm kramařil, pak vylezl a podal Vaškovi starý, odřený bič, ale o hodně menší a lehčí. »Ten ti půjde lépe do ruky. To je ještě po starém Humbertovi, z doby, kdy měli menší manéž. S tím budeš moci crackovat, víš, dělat crash!… no, práskat, yes.« Vašek to zkusil, a opravdu, na tenhle svými silami stačil. Jednou, dvakrát, třikrát si práskl jak z pistole a poskočil radostí. »Hernajs, pane Harwey, ten práská, co? Slyšíte, pane Harwey, jak práská? Co myslíte, pane Harwey, myslíte, že táta slyší, jak to práská? Myslíte si, že si táta myslí, že to práskám já? Nebo si myslíte, že si táta myslí, že to práská pan Berwitz?« »Ou, ou, to je moc otázek na starého člověka. A nemysli si, že práskání je všecko, co se s bičem dělá. To se ví, musíš se učit i to crack, práskat, yes. A ne jen takhle. Koukej, to já prásknu dvakrát na jedno švihnutí…« Harwey trhl škubaně větším bičem a bílý konec dal dvě třaskavé rány. »A ty musíš umět udělat i tříkrát crash, yes. A dělat to elegantně, aby se bič krásně vinul, yes. Ale to není všecko. Koukej.« Harwey vzal kus novin, zmuchlal je a hodil opodál na zem. Pak si odměřil od papíru celou délku biče, tam si stoupl, švihl a papír odletěl. »Well, to je to! Strefit se! To nebudeš umět okamžitě. To se budeš učit třeba čtvrt roku, než se bezpečně strefíš. A pak se budeš učit dál, yes. Musíš umět strefit se ze středu manéže na kterékoli místo a buď tam prásknout, nebo jen štípnout, nebo jen se dotknout. Tušírovat. Musíš umět tam zasadit švihnutí shora nebo zdola, zleva nebo zprava. Taky se musí umět lupnout bičem, že to jen koni prskne u uší a nedotkne se ho to. A pak švihnout rychle za sebou na tři různá místa, jako kdyby ti tři koně dělali neplechu. Zkrátka, Vašku, bič musí za tebe mluvit, I say, a musí za tebe povědět koníčkům, co chceš: rychleji, pomaleji, neskákat nebo skočit, jednou pokárat a jednou pochválit. Yes. To všecko je důležitější než práskat bičem do vzduchu. Náš direktor má bič tak bezpečně v ruce, že mu hodíš jablko a on je ve vzduchu přesekne. Počítám, že tak za rok začneš trochu bič ovládat. Protože bič, I say, cirkusácký bič je celá věda. Yes.« Vaškovi se tak začalo nové úporné cvičení, do kterého se vložil se vší chlapeckou vážností. Roméovi kluci brzo objevili jeho esercizio. Nejprve na něho koukali s uctivým obdivem, brzo však se při tom rozvinula velká zábava: místo do zmuchlaného papíru strefoval se Vašek do pobíhajících černých Roméovců, kteří se všech stran vskakovali do okruhu jeho biče, vyzývavě křičeli o ránu a strašně řvali, když ji opravdu dostali. S těmi kluky měl Vašek vůbec svůj kříž. Už nelibě snášel, že byli pořád při tom, když ho jejich táta proháněl. To Vašek neměl rád. Byl přece doma od malička uznaným náčelníkem celé hordy kluků a s jakousi chlapskou hrdostí dbal na to, aby ho žádný nepřistihl při nějaké slabotě. A tady najednou ta černá chasa uměla všecko líp a hračkou jí šlo, co Vašek před nimi stále oral a oral. Nikdy se mu při tom neposmívali, to je pravda, ale už to, že mu za stálého křiku ukazovali, jak je snadné, co on nemůže svést, už to ho děsně žralo; a v duchu si stokrát přísahal, že to těm umouněným panchartům ukáže, jen co zvládne aspoň první skoky. Nejhorší a nejpodivnější byl jeho poměr k Paolovi. Bylo to tiché napětí a mělo svůj prapůvod snad v tom, že mu Vašek nemohl nic vážnějšího vytknout. Paolo byl o něco starší, byl neskonale protřelejší a cvičit uměl, že mu Vašek zatím jen záviděl. Paolo byl hezký hoch, štíhlý, pružný, postavil-li se, stál vždycky trochu theatrálně, dělal-li něco, byly jeho pohyby ladné a líbivé. Věděl to o sobě a už tu svou hezkost uplatňoval. Vašek se před ním cítil všecek jako sukovatý a neohrabaný. Paolo měl smělý pohled, ba mohlo by se říci drzý, jenže mu v zářivých očích hrálo cosi lišáckého, co bylo ihned připraveno přeměnit drzost v nevinné čtveračení, kdyby snad pro drzost mělo přilétnout okřiknutí nebo dokonce pohlavek: »Ó, snad byste nebyli zlí na hezkého, nevinného Paola?« Vašek byl prostý a přímý a tohle chytráctví cítil už jako faleš a zbabělost. A pojal také hluboké podezření, že ani Paolova radost z Vaškových pokroků není upřímná a ž je to jen lstivá komedie. Paolo byl při Vaškovi cosi jako Achmedův asistent, a když Vašek pochopil několik základních triků – cirkusáci říkají trik každé části výkonu, která se musí opětovným cvičením naučit do úplné mechaničnosti –, Paolo sám bez otce bděl nad Vaškovými korepeticemi. Dělal to velmi horlivě, dovedl znovu a znovu s trpělivým úsměvem ukazovat Vaškovi správné našlápnutí, odraz nebo chvat, a srdečně mu zatleskal, když se cvik Vaškovi podařil. Ale právě ta ustavičná úsměvná ochota, ta pozorná zdvořilost, ta nadšená účast byly zdrženlivému Vaškovi nepříjemně podezřelé. Takhle se nechoval žádný z kluků, s kterými se kde setkal; jeho dětský svět byl drsnější, přihroublejší, snad i sveřepější v žárlení a v závisti, ale přímý, otevřený a jasný. S Paolem mu bylo jako s kluzkým úhořem, který pořád nějak uniká. Vašek přece věděl, že ho Paolo nemá rád, že to nedělá ze srdečného přilnutí, naopak, že mu závidí. Co mu závidí, to si Vašek nedovedl představit ani domyslit. Připadalo mu, že všecko je tu tak přirozené a prosté, ten život, do něhož tak rychle vklouzl, ta vlídnost dospělých k němu, ten jeho podíl na každé společné práci. Byl vlastně v Cirkusu Humberto jen o pár dní déle než Paolo, ale byl tu úplně doma, spřátelen a skamaráděn se všemi, s Hansem, s dontérem, s harweyem, s Arr-Šehirem. A to bylo právě seménko Paolovy závisti: Vašek tu byl doma, byl tu usedlík, kdežto Roméovci běželi světem a přitáhli sem jako lid potulný. Roméo měl s Berwitzem smlouvu na deset měsíců, ale kdyby ji měl i na dva roky nebo na pět let, bylo by to všecko dočasné a pomíjivé a jednoho dne odbočí jejich modrá maringotka od vozů humbertovských a bude kočovati s jinou společností nebo boudařit na jarmarcích. Kdežto Vašek se svým tátou, aniž se o tom mluvilo, byl tu zakotven na celý život. Problém domova se tu zvedal mezi nimi ve své sociální relativitě a rýsoval jejich osudy. Pro Antonína Karase byla představa domova nezrušitelně spojena s chalupou v Horní Sněžné; Vašek, jehož dětská přizpůsobivost ochotně přijala velkou změnu, cítil svůj domov tu v tom velkém, stěhovaném cirkuse, který mu se všemi svými lidmi i zvířaty byl cosi jako vesnice na kolech, vesnice mnohem kouzelnější a zábavnější než Horní Sněžná; a Paolo, krásný, ubohý Paolo cítil, že jeho domov je jen ta maringotka, kde spí namačkáni v chuchvalce lidských těl a která je veze křížem krážem, pod sluncem i sněhem, v dešti i v mrazu po celém světě a téměř každého roku se ozývá vřískotem nového dítěte. Z toho pohledu Paolo záviděl Vaškovi a řevnil na něho. Mladý ten poloberber se sžíral nepřejícnou touhou, když viděl Vaška sedět s tak mocným pánem, jako byl Kerholec, u společného hrnce, když ho viděl jezdit na Mary a opatrovat shetlandíky, když ho našel v důvěrném rozhovoru s kapitánem Gambierem a když ho spatřil chodit o přestávce se lvíčetem. Jak po tom všem sám toužil, jak rád by také tak volně probíhal stanem, stájemi zvěřincem! Ale tam všude malého, krásného Paola vyháněli, Hans u koní byl na něho i na jeho bratříčky jako čert, jen hudroval, že by za nic nemohl ručit, kdyby se mu tam dostala ta cikáňata. A kapitán Gambier vydal dokonce zvláštní oběžník, že se hochům zakazuje přístup ke klecím a k vozům se šelmami. Všichni měli docela přirozený strach před tímto novým, rtuťovitým živlem africkým, v němž to hrálo uličnictvím a tělesným pokušitelstvím; Vašku naopak byl klidný, rozvážný, cirkusáci cítili v něm kus dospělého muže podle toho s ním jednali. Jestliže však všichni byli na střehu před Roméovci, aby se nestalo nějaké neštěstí, jeden byl od první chvíle zaujat otevřeným nepřátelstvím: pan Arr-Šehir, stráže a opatrovník slona Binga. Pokud on tu byl, nesměl malý, krásný Paolo ani zavadit o sloní stáj. »Vyznavači Mohameda,« říkal Arr-Šehir starostlivě, »jsou plni džinů, kteří usilují o zdraví Posvátných. Položil jsem muří nohy na práh, ale džin by je mohl překročit v těle Paolově.« Stájníci muří nohy na prahu neviděli, ale viděli rákosku, kterou si Arr-Šehir postavil u vchodu. Když s ní po prvé vyrazil na Paola, přiběhl hoch k Achmedovi téměř plačky a hořce mu žaloval, jak ho kornak honí. Achmed Roméo pokrčil rameny: »Jak zní Súra slona?« Paolo nevěděl, Achmed Roméo sáhl do kapsy, kde měl růženec, a uchopiv jednu kuličku, recitoval: »Zda nevíš, jak naložil Pán s lidem, který přivedl slony?« »Ach, ano… to jsou ti ožraní…« rozpomínal se Paolo. Achmed kývl hlavou a pokračoval: »Seslal ptáky ababil, kteří házeli po nich kamením, že byli jak ožraná stébla.« Učil se tedy Paolo, že pomsta a odplata je v rukou Alláhových, ale tím v něm nezanikla žádostivost a závist. Uměl je ovšem zakrývat. Za krátký svůj život viděl už mnoho věcí ve světě a od malička se učil uklánět se mocným pánům poklonou číslo tři. Jeho chytré oči na první pohled postřehly postavení Vaškovo, a odtud ta jeho vytrvalá úslužnost a horlivost. Bylo to v nich, v Roméovcích, ve všech, proto i starý Achmed vítal poníženými úklonami Kerholce a všecky jeho děti s úsměvy obskakovaly Vaška. Jenže Vašek tušil bezpečným dětským instinktem, že je to nepřirozené a jenom hrané, a nejednou, když se na něho Paolo zubil co nejsrdečněji, říkal si v duchu: »Ty hade!« Zůstával tedy Vašek mezi jejich překotnou úlisností pořád nějak uzavřen a netýkavý, s docela přesným pocitem, že tohle věčné usmívání jednou praskne a že si to pak s těmi mouřeníny se všemi vyřídí. A když teď, co se učil ovládat bič, Roméovi kluci přibíhali a volali si na něho o ránu, začala se hra, do níž Vašek vnášel i kus svého utajovaného vzteku. Kluci byli rozestaveni kolem dokola, vbíhali mu na dosah rány a Vašek po nich švihal seknutím, které bylo myšleno doopravdy. Jakživ by se nebyl Vašek na mrtvém papíru naučil tak rychle zasahovat cíl jako v této hře, do níž mohl vložiti všecku náruživost. Týdny to trvalo a švihy Vaškovy byly čím dál tím přesnější a hbitější a pokřiky Roméových kluků čím dál tím vyzývavější. »Vašku, ecco, Vašku, qui, Vašků…« ozývalo se nepřetržitě, když se objevil mezi vozy s bičem. A čím déle se ta hra provozovala, tím pestřejší bylo volání a dráždění, všeliké posměšky se do toho vtrousily, vyplazený jazyk, dlouhý nos, fanfáry smíchu. A Vašek beze slova švihal a práskal, jak mohl, stále více dopálen na tu rotu, která se mu už zřejmě posmívala, když se jim dařilo uskočit nebo padnout na zem a jít ráně. A jednoho dne se obvyklý pokřik změnil náhle v strašný jek a řev, že kočové vyrazili z konírny a lidé vybíhali z maringotek. Na volném prostranství viděli jedno jediné klubko rvoucích se kluků, a když k nim doběhli, rozpoznali nejdoleji pode všemi Paola, na němž ležel Vašek a škrtil ho, na Vaškovi leželi všichni Paolovi sourozenci, které Vašek podle možnosti odkopával a setřepával. Když je roztrhli, byl Paolo úplně vysílen a bez dechu a Vašek všecek zježen vzteky. »Co to bylo?« spustil na ně s jedné strany Hans a s druhé Achmed. Dlouho nechtěl nikdo s pravdou ven, až Vašek, aby se obhájil, odpověděl: »Paolo na mě křičel dablkau.« »Dablkau – co to má být?« »Já nevím. Ale já si to nedám líbit.« »Dablkau – co je dablkau?« ptal se hans lidí okolo. »Snad double cow,« odpověděl pan Harwey. »To anglicky znamená dvojí kráva.« Další vyšetřování ukázalo, že je to správné. Světoběžní kluci přišli při hře s Vaškem na to, že Vašku je složeno s francouzského vache a z německého Kuh, a že tedy je to dvakrát kráva. A Paolo z toho tedy hned složil anglickou double cow. Byl z toho kolem velký chechot, že Achmed Roméno zapomněl i na pohlavky a kopance. Jen Vašek, pobledlý, držel opět bič a stál mezi ostatními. Teď, když se mu dostalo vysvětlení té nadávky, pochopil, že to byla nebezpečná přezdívka, která by mu otrávila celý život zde. Najednou tedy zapráskal bičem a vykřikl: »A kdo to ještě jednou řekne, každého zbiju!« Hans také vycítil, že by Vašku mohl být zesměšněn, a proto dodal: »Dobře, Vašku. Nedej se. A uslyším-li to já od někoho, nevezmu si na něho bič, ale lonžový řemen. Alou, každý po svém!« I shledal Paolo, že je nutno ještě více nenáviděti Vašku, neboť všichni mocní se ho ujímají proti hochům, kteří umějí víc. Ale je třeba si dát pozor, protože Vašku má zřejmě hroznou sílu a byl by snad krásného Paola zabil. {{Konec formy}} i18f1beqnjh9t7d8417kwdvx5p2i1bn 0 85667 282063 2022-08-18T20:21:23Z JAn Dudík 532 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto/Část druhá | PŘEDCHOZÍ = VI. | ČÁST = VII. | DALŠÍ = VIII. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = VII. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 239- | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Historka s dvojitou krávou byla švanda, která měla v…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto/Část druhá | PŘEDCHOZÍ = VI. | ČÁST = VII. | DALŠÍ = VIII. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = VII. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 239- | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Historka s dvojitou krávou byla švanda, která měla vážné pozadí: Vašek čím dál tím víc mluvil řečí, která nebyla žádný jazyk. V cirkuse užívali všichni hantýrky, která byla složena z francouzských, italských a anglických výrazů, čeští dělníci do svých českých hovorů vplétali pokroucená německá slova, ale Vašek k tomu všemu přebíral, dontérem počínajíc, všeliké výrazy ze všech řečí, které kolem sebe slyšel. A volalo se tu i hovořilo francouzsky, anglicky, italsky a španělsky, Gevaertsové někdy spolu mluvili švédsky, paní Berwitzová se Steenhouwerem hovořívala holandsky, Roméo klel nebo se dovolával Boha arabsky a turecky. Cirkus Humberto byl jako jazyková archa Noemova, kde měli od každé řeči po páru. Dospělí si na to navykli, ale u hocha, který v tom žil jako Vašek, nastávalo z toho v hlavě babylonské změtení. Někdy promluvil tak, že mu už vlastní táta nerozuměl a musel si to dát přeložit; ale když Vašek začal říkat i »mašalah« uznal Bureš, že už je nejvýš na čase ochránit jeho českou dušičku před úplným zmatkem. Tehdy vyhrabal Burerš vzadu v osmičce balík knížek svázaných motouzem, a kdykoli se hodilo, začal z nich předčítat. Po prvé to bylo, když Vašek u večeře rozčileně vykládal, jak byl se byli toho dne málem porvali tygři se lvem; Gambier je cvičil k společnému vystoupení, ale toho dne propuklo dávné nepřátelství obou kočkovitých, a nebýt několika hlídačů, s tyčemi, byla by tekla krev. Osmičkáři mluvili o tom, jaká nenávist mezi některými šelmami panuje, a Bureš si najednou vzpomněl, že je na to přece i slavná báseň. A už povstal a hlaholivě přednášel: »Heřman z Bubna byl udatný pán, u svého krále na slovo vzatý…« Poslouchali zprvu s úsměvem jeho pathetickou deklamaci, ale najednou zvážněli a sledovali básnické vyprávění s odborným zájmem: <poem> »Heřman všeliké hrůzy prost{{Redakční poznámka|Viz [[Heřman z Bubna]].}} projíždí tam pouště a lesy, novou konaje myslivost, jakoby zvyklý, potvory děsí Jednou žena se za pardem, od komonstva se vzdaluje svého; kůň tu zarazí v běhu svém a hluk dopadá ucha i jeho. Rychle tam bodá odkud ten řev, ač se kůň mu příčí a brojí, dojel a vidí, an zápasí lev se dvěma tygry v náramném boji. »Jednomu na dva se pomoci má!« praví a dřevce svého se chopí, a než ho dravstvo to znamená, v tygra jednoho zarazí kopí. Skočí s koně a vytasí meč, aby druhou potvoru ubil; ale než ji dohonil v seč, již ji lev svou dlápou byl zhubil. I chvěl hřívou, se zvedaje, obou tygrů a svou krví zborcen, vděčně k ochránci vzhledaje, lehnul k nohum jeho mu zkrocen.« </poem> Tady sebou pohnul Malina. Měl patrně nějakou námitku, ale počkal, až jak to dopadne. Poslouchali tedy, jak Heřman ovázal lva a jak ten šel za ním až do městské brány a jak potom žili v Čechách, až rytíř umřel, a lev »žalostí hrůzně řval, nejedl, nepil, třetí den pošel.« »No, hezky jsi to, Honzo, sesadil,« pochválil Malina Bureše, »jenom ti nevěřím, že si mu ten lev lehnul k nohoum. Všecko, ale tohle ne.« »A proč ne?« bránil Bureš fantasii Simeona Macháčka. Z vděčnosti…« »Neleh,« zavrtěl hlavou Malina. »To dá rozum, že by se držel toho tygra. Když má lev kořist, položí na ni pracku a vrčí nebo řve. A pak ji vezme do zubů a cloumá s ní a tahá ji a pořád vrčí. To tam do té básničky přidej: že vláčil tygra po pralese sem a tam a řval. To mi tam chybí.« »A ještě něco,« podotkl Kerholec. »On by si mu neleh k nohám. Kdyby byl opravdu zkrocen, jak Bureš říká, nejvýš by se mu třel hlavou o tělo.« »No, což o to,« vpadl Vosátka s nezvyklým znaleckým zájmem, »ona se Korina před Gambierem taky rozvalí.« »Jo, lvice, to jo,« hájil svou Kerholec, »ale převalí se na záda, a ne aby si lehla k nohám.« »Nu, on si samec taky někdy před dompteurem lehne,« mínil Malina, »lev by to moh být, ale starý a líný.« »Jenže takový starý lenoch by se nerval s tygry,« tvrdil Kerholec, »ten by zařval a utek. Povídám, že to byla lvice.« »Ale přátelé,« hájil Bureš znovu báseň, »představte si, že to bylo z vděčnosti, když mu ten Heřman z Bubna zachránil život a ovázal rány!« »Takové věci se dějí,« pokyvoval Malina. »Lvi jsou vděčni za dobrotu. Jednou měl dompteur Červinka mladou lvici, jmenovala se Kleopatra. Ta dostala zápal plic a on si ji ve strachu, aby o ni nepřišel, vzal k sobě do postele a tak ji ošetřil, že se uzdravila. A ta Kleopatra mu byla za to až do smrti vděčná, jak k ní přišel, už se zvedla na zadní nohy, objala ho a lízala mu tvář…« »No vida,« obrátl se k ostatním Kerholec, »tak to byla lvice a lízala mu tvář, a ne že by si lehla k nohám!« »Zkrátka, Honzo,« ušklíbl se seržán Vosátka, »nezbude ti než to královské dílo předělat, jedna aby lev nejdřív vysmejčil s tím tygrem prales a pak aby z něho byla lvice a olízala tomu tvému Heřmanovi z Bubna spanilé jeho líce.« »To snad nejde,« vmísil se skromně Karas otec, »vždyť by ho při tom povalila.« »Tak to bylo obráceně,« přijímal to Vosátka, »to by tedy rytíř Heřman ulehl k nohám lvici.« Tomuto obratu ve znaleckém rozboru básně se musel už i Bureš dát do smíchu, ale pře tím skončena nebyla. Neboť Malina namítl, že by rytíř nemusel padnout, protože stojí-li lev na zadních nohách, je to jeho nejslabší posice a tak s ním člověk může i zápasit, drží-li ho při tom od těla. Pak se ještě chvíli uvažovalo o verši »nejedl, nepil, třetí den pošel«. Někteří mysleli, že kdyby dostal jako zde v cirkuse deset liber pěkné koniny, že by neodolal, jiní soudili, že by snad nežral, ale pít že musí; jako nejvyšší autorita rozhodl Malina, že text je správný, protože lev v rozčilení nebo zármutku nežere a nepije, a je jen otázka, jestli by pošel už třetího dne. »To v něm musela být ještě nějaká nemoc,« usoudil Malina, »třebas se o funuse nachladil. Docela zdravé zvíře by žilo dýl, ale bylo-li mu něco, tak je to možné, že dovede lev zajít i za dva dny.« Zdálo se, že tím je báseň definitivně schválena, ale Karas otec ještě měl nějakou starost. Jak prý to bylo tam s tím průvodcem a s vladykou. Bureš musel chvilku hledat v paměti, než konečně to místo znovu odříkal. <poem> Kudy stoupal, mu po boku byl, každý se divil průvodci tomu, a když vladyka poselství zdil, následoval jej do Čech domů. </poem> »To je to, čemu nerozumím,« přikývl Karas, »jak to, že ten vladyka to poselství zdil. To je zazdili cihlama nebo co?« Zednický problém básně vyvstal opravdu všem jako záhada. »Ale to je jen tak básnicky řečeno,« prohlásil Bureš, když chvilku o tom přemítal, »zdil – to tu pro rým místo sdělil, jako pověděl nebo oznámil.« Koukali se na něho nedůvěřivě a prohlásili, že tomu nevěří; jakýpak by prý to byl básník, aby mluvil o zdění, když chce říci oznámení; a kdyby prý tohle mohli básníci dělat, něco jiného myslet a něco jiného napsat, to že třeba tu ve skutečnosti vůbec nešlo o lva, třebas to byla postřelená vopice a ten Heřman z Bubna byl třebas ve skutečnosti nějaký Franta z Holešovic. »Nu, já jsem znal jednoho Heřmana z Bubna,« prohlásil na to Malina, »jmenoval se Poláček a dodával nám, když jsme byli v Praze, oves a seno a slámu.« »Když se jmenoval Poláček,« namítl Bureš, »tak tedy nebyl z Bubna.« »A to zase byl,« trval na svém Malina, »to mi nepovídej, já sám jsem k němu jezdil brodem pod Štvanicí. A na druhém břehu hned byla Bubna a tam měl ten Heřman Poláček sklad.« »To byly Bubny a ne Bubno, ty chytrý,« vysmál se mu Bureš. »Tohle je starý rod pánů z Bubna na Jelení…« »A takhle je to tedy,« ulevil si Karas otec, »já porád myslel, že on měl nějaký buben na jeleny. Ale co se toho poselství týče, to je marné, to oni to poselství asi zazdívali. Dřívějc se dálo všelicos.« Touto obecně uznanou pravdou byla nakonec báseň schválena a rozhodnuto, že se může jít spat. Jen Bureš nebyl spokojen, protože mu svými námitkami rozbili všechen estetický účin. »Vždyť já to, vy kujóni, nepřednášel pro vaše menažerijní rozumy,« prohlásil jim, »já to deklamoval tuhle pro Vaška. Jakpak se ti to líbilo?« »Líbilo. Bylo to moc hezké.« »Vidíte? Mládí má ještě smysl pro poesii. Mládí je ještě plno posvátného nadšení a nepodléhá rozumářství starých. Jaká je to útěcha, že věčně budou zde lidé kterým básníci mají ještě co říci. Copak se ti nejvíce líbilo?« »To, co řekl ten vladyka, když viděl ten zápas.« »Jednomu na dva se pomoci má!« »Ano! Jednomu na dva se pomoci má! A já, když jsem pral Paola, měl jsem jich na sobě sedm. Ale byl bych je všecky přepral, kdyby byl nepřiběhl Hans a ti druzí.« »A ta statečnost českého pána se ti nelíbila?« »Ó ano. Ale já na jeho místě bych toho tygra neprobod. Já bych ho bacil po čumáku a bil bych ho, až by lva nechal. To je přece škoda, zabít tygra.« Bureš viděl, že už i Vašek je zachvácen cirkusáckým cítěním, ale utěšoval se tím, že v jeho mladé duši je ještě místo i pro jiné city. A umiňoval si, že je bude nyní horlivě pěstovat, aby zachránil toto dítě vyšším úkolům i národu. Už příštího dne mu před polednem deklamoval: <poem> Slyš, kterako z daleka temný hluk{{Redakční poznámka|Na Wikizdrojích jako [[Žižka na Vítkově]]}} ty hory a doly probíhá! Hle, táhne se nějaký v rozbroji pluk a trub jeho válku budící zvuk se strašno po kraji rozlíhá, a pakli se zbrojnošů statných ptáš: »Toť jest Žižka, Žižka, vedoucí ředitel náš!« </poem> Stará Šírova romance opravdu zaujala Vaškovu fantasii, že měl hlavu plnou vítězného vojevůdce; a Burešovi dala příležitost, aby mu na schůdkách maringotky vyprávěl, kdo byl jednooký hrdina a jakou válečnou slávou slynuli staří Čechové. Vašek naslouchal napjatě, každé slovo hltal – to byly pravé příběhy pro klukovskou obrazotvornost. Jen v jednom cítil jakýsi nesoulad, o němž Bureš neměl ani tušení: Šírův refrén v něm vzbudil jasnou představu, že Žižka, vedoucí ředitel náš, vypadal tak nějak jako Petr Berwitz, když předváděl skupinu rapů ve volné dresuře, a s tím tedy se těžko sloučilo líčení Žižky jednookého. Ale Bureš horlivě utvrzoval ve Vaškovi správnou představu: hned vzápětí přišel s Vocelovou básničkou o sběhu na Staroměstském rynku, kde dva zamlklí muži naslouchají vyprávění o smrti mistra Jana, jeden král Václav, druhý <poem> druhý tichý muž tam stojí{{Redakční poznámka|Viz [[Patery knihy plodů básnických/Sběh|Sběh]]}} v kroji slovanském, hlavu níže kloně, hledí na tu pražskou zem; přitom jilec meče drtí svalovitá pěst, vojína až k rozjímání vzbudí jilce chřest; hlavu plnou hněvu zdvihna, plaší z duše sen – pod přilbou, hle! září hrůzně jedno oko jen. </poem> Tento zlověstně uťatý závěr velmi působil na Vaška, který si dával básničku znovu a znovu opakovat. A neméně se mu líbil závěr romance Čelakovského: <poem> Sezimovo tělo ční tam nad lomem,{{Redakční poznámka|Viz [[Ohlas_písní_českých/Prokop_Holý]]}} záře z hradu svítí ještě nad borem, kudy roty táhnou dál na Rakusice, »Kdož jste boží bojovníci« zpívajíce. </poem> Tyhle věci uměl Bureš přednášet, přimračené oko šlehalo blesky hněvu a vzpoury, levice svírala hruď, pravice se patheticky vznášela, hlas duněl a hřímal; Vašek zíral na něho ve zbožné úct, cítě bezděky, že ho ty podivné, neslýchané verše unášejí ještě do jiných krás, než byla poutavá lepost cirkusu a zvěřince kolem. Bureš deklamoval většinou zpaměti a znalec by byl poznal, že jeho repertoár je trochu zastaralý, že česká poesie v těch letech už byla zase o kus dál. Ale pro Vaška to bylo všecko nové a povznášející, zaplňovalo to jeho mysl novými zájmy; netrvalo dlouho a Vašek seděl s Burešem u knížek a sám si pomalu slabikoval jejich obsah. Bureš uměl ke všemu, co dal Vaškovi číst, připojit nějaký výklad, většinou o české zemi. Bylo to zvláštní: táhli daleko vzdáleni od svého pravého domova, kolem nich se ozývala různá nářečí dolnoněmecká, friská, holandská a vlámská, plachty jejich stanů se vzdouvaly vlhkými mořskými větry a nejednou se jejich vůz kolébal pár sáhů nad příbojem vzdutého moře – a tu v těch neznámých končinách vyprávěl černovlasý životní ztroskotanec malému hochovi o lásce k vlasti, která ležela vzdálena za sedmerými horami, za devaterou řekou, a hoch se rozhoříval láskou k národu, z něhož tu měl kolem sebe jen svého tátu a čtyři vyvržence. Byli však takoví, že je musel milovat, každý nějak vynikal, všichni plní zážitků a historií, všichni byli pevní, tvrdí, chlapští a jednali s ním jako se sobě rovným. Bureš mu vykládal o starém pánu, který všecku tu minulost objevil a sepsal v krásných Dějinách národu českého{{Redakční poznámka|[[Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě]]}}. Jindy mluvil Bureš o statečném bojovníku panu Havlíčkovi, nebo mu se slzami v očích vyprávěl o utrpení Josefa Kajetána Tyla, který se obětoval českému divadlu a raději zmíral hlady, než by je opustil. Vašek míval dojem, že to všechno jsou lidé, s nimiž se Bureš osobně znal a stýkal. Ale když se ho jednou na to přímo ptal, Bureš se zadíval stranou, pak mávl rukou a nevrle prohodil: »Ach, to by byly dlouhé historie.« Jejich hovory vpadly ovšem čím dále tím častěji do rozprávek, které se vedly při večeři. A když se tak Bureš před hochem rozhovořil, aby líčil krásu zlaté, stověžaté Prahy nebo nějakou památnou příhodu z dějin, zmlkali i ti ostatní světoběžníci a tiše naslouchali vyprávění o domově, vyprávění o vlasti. Nikdy se tak mezi nimi nemluvilo, byli navyklí drsné rvačce se životem a neměli kdy na citlivosti. Ale když tu byl mezi nimi ten chlapec, to lidské mládě, které nechtěli připravit o znalost těch posvátných věcí, odsouvali se sebe tvrdou skořápku a bezděky se objevovali podobní a blízcí jemu, prosté dětské duše, toužící po víře i po legendě. Měkkosti však nepodléhali a Vašek se bezděky od nich učil přijímat život tak, jak je. Zpravidla to bylo tak, že z krásného vyprávění vpadli do své cirkusácké skutečnosti. Příliš jí byli naplněni, příliš v ní žili, aby se mohli z ní vytrhnout na víc než na chvilku. To třeba, když už Vašek uměl plynně číst, poručil mu Bureš, aby se naučil nazpaměť Horymírův skok. A jednoho dne stál Vašek na schůdkách maringotky a dětským hlasem recitoval: <poem> »Co lid všechen spěchá k Vyšehradu?{{Redakční poznámka|Viz [[Patery knihy plodů básnických/Horymírův skok|Horymírův skok]]}} Co ten četný shon as znamená? Rytíř jeden, spáchav hroznou zradu, mečem skončiti dnes život má.« </poem> Pět dospělých mužů naslouchalo dál, jak byl rytíř Horymír odsouzen k smrti, že zapálil stříbrné doly, a jak si vyžádal jako poslední milost, aby e směl projeti na svém Šemíku, a jak pak s ním přeskočil vyšehradské hradby i skálu a všichni jen »spatří letěti ho k Radotínu«. Pěkný rytmus Jana Jindřicha Marka je ukolébal v příjemný poslech, že se jim to velmi líbilo; ale vtom už se prodrala skutečnost jejich sněním a seržán Vosátka luskl prsty: »Hombre, seňores! Abych vám řekl, tohle byl asi náramný cirkusák! Tady nejde jen o ten skok, ale o tu celou reklamu. Když lid všechen spěchal k Vyšehradu, co je to, pánové, jiného, než že kolega Horymír uměl své číslo dobře prodat!« {{Konec formy}} {{Redakční poznámky}} bxzzdknkn2bftrbunoqo0zipeqbst3e 0 85668 282064 2022-08-18T20:32:39Z JAn Dudík 532 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto/Část druhá | PŘEDCHOZÍ = VII. | ČÁST = VIII. | DALŠÍ = IX. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = VIII. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 251- | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Paní Anežka Berwitzová byla smutná: jedno ze tří…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto/Část druhá | PŘEDCHOZÍ = VII. | ČÁST = VIII. | DALŠÍ = IX. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = VIII. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 251- | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Paní Anežka Berwitzová byla smutná: jedno ze tří lvíčat zašlo. Bylo od narození slaboučké, zimomřivé, nijak se nemělo k světu jako obě druhá. Běžela si s tím postesknout ke kapitánu Gambierovi. On jen pokrčil rameny. »Madame, s tím musíte vždycky počítat. Udržet mláďata šelem, když se cestuje, na to zpravidla nestačí lidská péče. To je víc štěstí a zázrak. Ale ti druzí lvíčkové vypadají velmi zdatně.« »Ano. Doufám, že odchovám aspoň ty dva a jednoho dne vám je odevzdám do výcviku.« »Prosím, madame, udělám co bude možné. Ale jen pro vaši radost. A přál bych si, aby vám ji působili také oni. To ovšem tak jisté není…« »Proč tak soudíte, kapitáne?« »Mám s tím už svou zkušenost. Není nad syrové šelmy, rozumíte, nad šelmy přímo dovezené z pralesa. Ty nevědí nic o člověku, bojí se ho svým přirozeným pudem, a seznají-li v krotiteli tvora, který jim neubližuje, přilnou k němu stejně přirozeně. Ale lev narozený v kleci a odchovaný mezi lidmi je na ně navyklý, není to už primitiv, na jehož pudy lze spoléhati. Člověk není pro něho zvláštní zjevení, je pro něho tvor jaké kterýkoli jiný, a zachce-li se mu, skočí na něho, jako by skočil na kozu. Já vím, je to rozkošné, hrát si s koťaty, ale když dorostou, je to jiné. Já jsem se po všech zkušenostech rozhodl, že chci vždycky pracovat jen se syrovými šelmami. Tam ví, na čem jsem. Odchovaný lev nebo tygr je nevypočitatelný.« »A my jsme si s Berwitzem říkali, že to teprve mohou být zázraky dresury, když zvíře od malička vychováme.« »To je bohužel omyl. Lidská společnost kazí dobré mravy šelem.« Starý Malina dostal rozkaz, aby zdechlinu zakopal. Zavolal si k tomu Vaška. »Nejedl, nepil, třetí den pošel,« odříkával Vašek, pohladiv vychrtlé tělíčko. »Jenže teď půjdou za ním ještě dva,« zabručel Malina. »Smrt chce mít vždycky troje vystoupení.« Malina byl touto malou příhodou zřejmě vzrušen a večer znovu a znovu zaváděl řeč na to, kdo asi teď je na řadě. Nadarmo starocha okřikovali. »V cirkuse,« odpovídal jim tvrdošíjně, »neumře nikdo sám. To já mám už dávno očíhnuto. Jako to bylo naposledy: nejprve tygřice Miuma, pak bengálec Paša, pak starý Berwitz. To mi nikdo nevymluví. O cirkus nemá smrt zavadit.« Rozechvěný stařec upadl v zádumčivost a už nepromluvil. V cirkuse ani ve zvěřinci se nic nestalo, programy probíhaly podle předpisu, cesta Holandskem se rozvíjela v největším pořádku. Ale Malina samotařil, stěží tu a tam zabručel slovíčko. A jednou uprostřed večeře nedonesl lžíci k ústům, zastavil se v jídle a pak rozpačitě odložil lžíci k ústům, zastavil se v jídle a pak rozpačitě odložil lžíci, pomalu se zvedl a odešel. Kerholec kývl na ostatní. »Jde k vozům se zvěří. Skoč za ním, Vašku, a přijď nám říci, co se děje.« Jedli dál, ale s jakýmsi nepříjemným napětím. za chvilku přiběhl Vašek: »Šel ke kozám – Modrovous dodělává!« Čtyřem stavěčům přešla chuť k jídlu. Kozel Modrovous! Ten žrout a neplechář, který po každé něco provedl, kdykoli jim unikl z kozí ohrádky! Kolikrát už zhltl mužstvu oběd nebo večeři, kolikrát sežral plakátové litografie, jak ohryzal Berwitzovi odložený bič! A jak hnal tenkrát sekretáře po celém šapitó! Bylo by to možno? Bylo to možno. Byl přece mezi zvířaty cirkusu hotový Methusalem, nikdo řádně nevěděl, jak dlouho už vede kozy v parádních průvodech městy a městečky. Vypadal poslední léta jako ďábelský Mefisto, ale teď už na něm dlouho pozorovali, že zlenivěl a zpohodlněl, a většinu času proležel a prospal. Kerholec se zvedl a ostatní za ním. Mezi vozy s klecemi našli starého Malinu. Seděl na zemi a modrobradého kozla držel na klíně. Modrovous měl oči zavřeny a dýchal těžce. Nad ním stála Anežka Berwitzová, hladila ho a šimrala mezi rohy a mluvila na něho mazlivě, ale kozel na to neodpovídal. Mužští se vytratili, jenom Kerholec se tam vrátil a podal Malinovi houni. Malina kývl hlavou a přikryl hubené tělo kozlovo. Bílé jeho družky se tísnily v koutě a mečely. Ředitel Berwitz přišel, ohmatal pevnou rukou Modrovousův krk a břicho, ohnul mu přední nohu a pokrčil rameny. Domluvil Anežce, aby šla k večeři, ale Anežka ho nechala odejít samotného. Zůstala s Malinou, a když se setmělo, přinesla si kovanou vozovou lucernu, rozsvítila ji, a zachumlavši se do pláště, usedla vedle Maliny. Občas přišla k nim noční hlídka a zase se vzdálila. Pomalu plynula bezhvězdná noc, můry přiletovaly k žlutému světlu lucerny, někde v dáli odbíjely věžní hodiny a po každé se rozezněla zvonková hra. O půl jedné vtáhl Malina ruku ke kozlově tváři, napřímil tělo a řekl: »Už je…« »Chudák Modrovous,« zašeptala Anežka. Umřel jí kus toho starého, milého světa, do kterého se vdala, umřel jí kus Cirkusu Humberto. Hladila chvilku vychládající tělo. Pak zvedla hlavu. »Vendelíne, – nemohli bychom ho tu pochovat… hned teď… my sami dva… Modrovous si to zasloužil!« Malina kývl šedou hlavou. Vytratil se někam do tmy, vrátil se s motykou a lopatou. Anežka pozvedla mrtvého kozla. Stařec vzal lucernu. A šli tiše mezi spícími maringotkami ven, na písečnou stráňku, kde se bělalo několik břízek. »Tady, Vendelíne!« Postavil lucernu, obhlédl místo a začal kopat. Anežka složila své břímě, vzala pevnýma, vypracovanýma rukama lopatu a odhazovala uvolněnou hlínu s pískem. Bylo to v nejjižnějším cípu Holandska, v kopcovitém kraji valkenburském, nedaleko hranic Belgie i Německa. O půl třetí lezl staroch Malina po špičkách do vozu číslo osm. Spáči sebou pohnuli, pozvedli hlavy. »Jak mu je?« zeptal se někdo přidušeně. »Zítra zemře někdo třetí,« po dlouhé době opět promluvil Malina. Zítra byl den rušné práce od úsvitu, mělo se jet na Cáchy, bylo třeba překročit hranice a bylo nutno nadehnat si zdržení, s nímž tam mohli počítat. Petr Berwitz byl od rána na nohou, ale než vyrazili, poslal si ještě do Valkenburgu pro poštu. Přijímání ranní pošt byl u něho obřad, jejž nejraději vykonával ve velkém stanu. Postavil se na okrajovou pistu, a hlasitě vyvolávaje adresy, odevzdával velkým gestem jednotlivé dopisy členům svého souboru nebo sekretáři Steenhouwerovi. Říkalo se mezi uštěpálky, že to dělá, aby ukázal všem, že umí číst a že není jako ten rejthar Kranz, který s nouzí se naučil namalovat pět písmen svého jména, a drže dopis vzhůru nohama, naříkal si na dlouhozrakost, nebo jako ten proslulý direktor Ravenelli, který došlou poštu rozložil vždy po pistě, aby si každý vzal, co mu patří, a to, co zbylo, potom shrnul, odnesl do svého vozu a tam to spálil. Negramotnost nebyla nic příhanného mezi cirkusáky, jejichž velká většina nikdy nechodila do školy. I v Cirkuse Humberto visel v těch letech na jedné opěrné tyči u brány přibitý program pro negramotné. To bývala jedna z mnoha funkcí Vendelína Maliny, který, sám neuměje číst a psát, maloval těžkou rukou na hrubý papír hieroglyfy, které označovaly jednotlivá čísla: obdélník s nožičkami koně, čárka s kolečkem jezdce, oblouk slona, dva háky létající hrazdu a trojúhelník šaškovskou čepici. Tentokrát nebylo kdy na velký ceremoniel s poštou. Berwitz popadl balík, letmo jej přehlédl, aby jej celý odevzdal Steenhouwerovi. Ale před koncem se zastavil a pomalu vyňal dopis s černým rámečkem. Podíval se na Steenhouwera a pak energicky roztrhl obálku. Rozevřel dopis a už zavolal přidušeně na sekretáře: »Frans, zavolej Anežku. Děda Humberto zemřel!« Psala mu to matka ze Savojska. Ctihodný Carlo Humberto zesnul tiše a blaženě uprostřed svých psů a koček, s cvičitelskou hůlkou v ruce. Na svých devětaosmdesát let se zdál být tělesně podivuhodně svěží, rád si popil vínka a rád si při něm i zařečnil. Ale jeho duch zřejmě ochaboval. Od loňska cvičil velké společné číslo se psy a kočkami, ale za půl druhého roku nemohl s ním být hotov, protože si začínal plést, co od kterého zvířátka požaduje. Naučil na přiklad Foxteriéra skákat řádný saut périlleux, ale pak po něm chtěl, aby přinesl v košíku dvě angorské kočky, což byla úloha bulldogova. Od jara cvičil s nimi na zahrádce, sedě přitom na sluníčku lenošce, ale najednou si přitom zdříml, až ho psi vyburcovali štěkotem, když se přes všecku dresuru dostali do sporu s kočkami. A tak tomu bylo i to pondělí: děda Humberto seděl odpoledne na zahrádce, čtyři psíci s dámskými a pánskými kloboučky tancovali před ním na zadních nožkách, děda naklonil hlavu k levému rameni, usmál se a umřel, a psíci tancovali dál, bázlivě se ohlížeje po něm a po jeho hůlce, a už je nožky bolely a jeden po druhém se pomalu odvážil spustit e na všecky čtyři. Hůlka se nepohnula, pokárání s neozvalo; stáli a vrtěli rozpačitě ocáskem, až jeden s tyrolským kloboučkem se najednou zjevil a začal výt a po něm všichni ostatní, ti tři tanečníci, čtyři skákači, dva figuranti, dva oblečení za policajty; dvanáct podivně omaškarovaných psíků vylo v kruhu, až přiběhly ženské a našly dědu mrtvého mezi kvetoucími oleandry, v zahradě plné vůní. »No, děda Humberto!« řekl Petr Berwitz, když Anežka dočtla dopis. »Krásný život, krásná smrt. Přišij na všechny rukávy smuteční pásku. Za deset minut jedeme.« Skon zakladatele podniku vzbudil po celé posádce této pozemní plachetnice velký rozruch. Bylo o čem povídat a na koho vzpomínat; nejvíce ovšem toho věděl starý Malina, který se starým principálem projezdil dvě třetiny svého života. »Co jsem povídal?« pohlédl na své souputníky při obědě pohledem, v němž nebyla žádná pýcha vítězství, nýbrž jen potvrzení hlásané pravdy. A ačkoli byl staroch tou třetí smrtí nejvíce dojat, jeho starostlivý neklid a nepokoj pominul a Malina zase rozvázal jazyk. Tyto věci se poměrně nejméně dotkly Karase. Byl nováček, nevěděl nic o Humbertovi a jen se zájmem poslouchal, co Malina vykládá a nač i druzí vzpomínali. Zpravidla měl teď Karas při těch večerních hovorech v rukou špalík a nůž, neboť od chvíle, kdy upevnil první ozdobné emblémy na svůj vůz, nestačil vyřezávat, co objednávek se mu hrnulo. Vyšňořená osmička vzbudila závist všech ostatních maringotek, a kdo měl svůj vůz, každý se teď snažil nějak jej zevně vyzdobit a zkrášlit. Někteří jej aspoň nalakovali svítivými barvami, aby se vyrovnali modrému vozu Roméovu, jiní si pestře omalovali rámování oken a dveří a tu a tam se vyskytl i netušený mistr ornamentu, který vytáhl podél střechy celý vlys. Ale nejvíc se toužilo po řezaných hlavičkách nebo reliefech z ruky Karasovy. Po koňských hlavách a po sloním reliéfu se objevil mezi maringotkami nový zázrak: nad okénkem pokladny se vznášela soška Fortuny, která z rohu hojnosti sypala jablka, kvítí a cosi, co měly být bankocetle. Jeden po druhém přicházel obdivovat znamenitý řezbářský výtvor. Mezi jinými i kapitán Gambier, který svou krásně učesanou hlavou pohodlně dosahoval ke zvýšenému okénku, za nímž seděla paní Hammerschmidtová. Gratuloval jí ke krásné výzdobě a hned se s ní hovorně začal radit, co by si měl pořídit na svůj vůz, zda lva nebo tygra nebo medvěda. Paní Hammerschmidtová doporučovala lva, to že je pravé zvíře královské a heraldické. Kapitán Gambier se přiznával, že má raději tygry, protože jsou mu mnohem nebezpečnější. Pochlubil se jí, že má vycpanou hlavu tygra, který ho napadl, a že má vůz vydekorovaný tygřími kožišinami. Paní Hammerschmidtová se vyslovila, že to musí být asi nádherné a mnohem hezčí než u Berwitzů, kde mají koberce ze lvích koží, které se rychle zašlapou a pelichají. Nato považoval kapitán Gambier za svou povinnost pozvat milostpaní na šálek kávy, aby si mohla prohlédnout jeho tygřiny. Paní Hammerschmidtová se trochu upejpala, jestli je to dost vhodné, ale přislíbila to s podmínkou, že si bude moci vzít s sebou své pletení. Zdálo se jí, že punčocha v ruce je nejsilnější obranou dobré pověsti ovdovělé dámy. Tak se stalo, že o jednom odpoledním odpočinku se vydala paní Hammerschmidtová s pletením v kabelce do maringotky, nad níž vlál červený praporek. Kapitán Gambier ji uvítal velmi dvorně, na stole svítily bílé koflíčky a zlatožluté rohlíky a z velké konvice voněla káva. Paní Hammerschmidtová mluvila francouzsky mnohem plynněji než Gambier německy, a tak se kapitán mohl projeviti jako uhlazený, duchaplný společník. Za jeho vyprávění paní Hammerschmidtová ani nepozorovala, že hodina odpočinku minula a vozy se daly zase do pohybu. Teprve když kolo maringotky skočilo přes kámen, vůz zaskřípěl a paní Hammerschmidtová se píchla drátem do prstu, vykřikla překvapením, popadala pletení a zvedala se ke dveřím. Gambier ji však upozornil, že nemá smysl teď za jízdy odcházet, neví-li, kde je její vůz; a paní Hammerschmidtová rozpačitě uznala, že musí zůstat ve voze. Kapitán jí za to ukázal všechny své tygřiny a sňal se zdi vypreparovanou tygří hlavu a pověděl o svém zápase; ba vyhrnul i kalhotu a ukázal na lýtku jizvy po tygřím kousnutí. Paní Hammerschmidtová se chvěla hrůzou i obdivem k statečnému obru a mimochodem zpozorovala, že kapitán je asi po celém těle tetován. Nikdy neměla ráda tetování a vždycky o něm mluvila jako o námořnické ohavnosti, ale tady najednou cítila, že je to velmi romantické, stát po boku ilustrovaného hrdiny. Vůbec ji obcházelo jakési dávno zapomenuté příjemné vzrušení. Venku asi už zapadalo slunce, protože se ve voze šeřilo a jedoucí pokojík nabýval zvláštní intimity. Uvědomujíc si tyto pocity, paní Hammerschmidtová se lekla: netřímala už v rukou štít matronské důstojnosti. Punčocha už dávno odpočívala v kabelce. Zmátla se tím znovu a přihodilo se jí, co už nikdo nepamatoval: došla jí řeč. Slova se jí nějak zapletla a paní Hammerschmidtová se odmlčela. Bezradně se zadívala před sebe, přímo na jednu z obou postelí. »Tady spí se mnou můj pomocník,« řekl náhle Gambier, sleduje její pohled. »Není to nejvhodnější spolužití, které by mne mohlo potkat, ale konec konců… je-li člověk osamělý muž…« Tohle teprve paní Hamerschmidtové dodalo. Všecka zrudla, ale zmohla se jen na nešťastnou odpověď: »Toť se ví… vám by slušela jiná společnost…« Gambier chtěl něco na to říci, ale paní Hammerschmidtové se ulevilo: vůz se náhle zastavil, pak se začal otáčet a z křiku bylo patrno, že jsou u cíle. Mohla se tedy z choulostivého thematu vyvléci konstatováním, že konečně dojeli a že to bylo velmi příjemné odpoledne, což Gambier zanotoval tím hlučněji. Poděkovala mu za pozvání a rozloučila se. Když vystupovala z vozu, shledala, že všecky maringotky Cirkusu Humberto stojí tu zádí v kruhu jako chalupy kolem návsi. Ze všech vozů vystupovali mužové a ženy a jejich zraky spočinuly na paní Hammerschmidtové. A jako by Cirkus Humberto byl opravdu vesnicí na kolech, zašumělo to od vozu k vozu: »Hele, Hammerschmidtka leze od dompteura…« Jen jediný člověk si jí nevšímal, ač seděl na schůdkách přímo proti vozu Gambierovu. Byl to starý Malina před osmičkou. Kerholcova parta byla už dávno na místě a rozběhla se za svou prací. Také Malina měl své zaměstnání. Když paní Hammerschmidtová k němu došla, viděla, že drží mezi nohama bradatého kozla a barví mu vousy na modro. »Ah, kozel redivius!« prohodila paní Hammerschmidtová. »Žádnej Redivius, milostpaní,« odpověděl rozvážně Malina, »ale Modrovous II. Když měla svoje vystoupení ta zubatá povídám, že má mít svoje číslo i život.« Paní Hammerschmidtová se na něho podívala, ale neřekla nic a pomalu odcházela k pokladně. Před očima jí vyvstal tetovaný kapitán. A povzdechla si: »Ten Malina je docela moudrý děda.«{{Konec formy}} mfk47jant9y7f77ufmlnb5g8pvc5pnm 0 85669 282065 2022-08-18T20:48:40Z JAn Dudík 532 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto/Část druhá | PŘEDCHOZÍ = VIII. | ČÁST = IX. | DALŠÍ = X. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = IX. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 262- | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Pan Selnicki dostal svou láhev johannisberského. Nebylo…“ wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Cirkus Humberto/Část druhá | PŘEDCHOZÍ = VIII. | ČÁST = IX. | DALŠÍ = X. }} {{Textinfo | AUTOR = [[Autor:Eduard Bass|Eduard Bass]] | TITULEK = IX. | ZDROJ = BASS, Eduard. ''Cirkus Humberto''. S 262- | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha: Fr. Borový, 1941 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|a4f17a50-e93b-11e6-8010-005056827e51}} }} {{Forma|proza}} Pan Selnicki dostal svou láhev johannisberského. Nebylo to tak jednoduché. Především se stalo, že jednoho dne hlásil Hans řediteli, že Vašku je »fit« pro manéž. »To se ví,« dodával k tomu na vysvětlenou, »na voltige to není, ale při obyčejném vystoupení v sedle nám ani držením těla, ani vedením koně neudělá žádnou ostudu.« Berwitz kývl hlavou a v první volné chvíli poručil, aby Vašku na Mary přijel k němu do manéže. Vašek pochopil, že se něco děje, ale byl tak hrd na své ježdění, že bez rozpaků vsedl na bandurka a vjel rychlým klusem do manéže. Na tři kroky před ředitelem zarazil Mary a salutoval. Berwitz s bičem v ruce kývl a dal rozkaz, aby jel krokem vlevo kolem. Vašek zabočil k pistě a jel. Mary šla koketně jako tanečnice a Vašek na ní se ani nehnul. Berwitz křikl: »Krátký klus! Allez!« Vašek se lehce nahnul, stiskl lýtky a kobylka začala pružně ubíhat. »Dlouhý klus! Allez!« Neviditelné stisknutí kolenou, sotva postřehnutelný pohyb těla a Mary vyrazila oběma předníma nohama vpřed. Berwitz se díval, jak je Vašek »zašlápnut« do třmenů, jak péruje při mírně se vlnících skocích, a sledoval údery kopyt. »Krátký klus! Allez!« »Obrátit a vpravo – allez!« »Polou vpravo krokem – allez!« »Vlevo kolem, cval, allez!« »Stát!« Vašek zarazil prudce běžící Mary a přidržel ji na místě v plném napětí, zadní nohy trochu podsazeny, krk ohnut, všecky svaly rozehrány. Berwitz se obrátil k bráně, kde stál hans, a pokýval spokojeně hlavou. Pak ukázal Vaškovi, že může odjet, a popošel k Hansovi. »Ano, Hans. Vašku může před publikum. Jak toho koně zastavil a udělal s ním figuru, na to by měl potlesk.« Nazítří se na tabuli povinných zkoušek objevilo: »V 9,20: Helena Berwitzová a Vašku. Na Miss a Mary.« Měl-li pravdu Achmed Roméo, že Vašek neporoste, pro tentokrát se mýlil: před tou tabulí se Vašek náramně vytáhl. A znovu a znovu se vracel číst to kouzelné oznámení: Helena Berwitzová a Vašku. Ještě nevěděl, oč půjde, a už byl přesvědčen, že to bude nejkrásnější číslo programu, předstihující ředitelovy vraníky i direktorčiny lipicány i Perreirovu vysokou školu. A žádná »firma« uvedená na plakátech, mu nezněla tak líbezně jako to: Helena Berwitzová a Vašku. Mnul si ruce na báječné společné evoluce, zatím však úkol, k němuž je cvičil ředitel, byl nesmírně jednoduchý: Vašek s Helenkou měli společně přijet, pozdravit obecenstvo, objet manéž společně jako v promenádě, u brány se obrátit ke středu, na protější straně pisty se rozdělit, ona vpravo, on vlevo, a když objeli celý kruh a znovu se sešli, měli se společně vrátit k bráně udělat místo pro nástup slona. Pak spolu s ním měli dojet do středu, ukázat na něj, uklonit se a obloukem odjet. Bylo to opravdu jen uvedení tlustokožného obra, ale Vašek to přijímal jako nejdůležitější aféru svého života. Úkol byl nevelký a obě děti uměly dostatečně jezdit, aby jej už na konci první zkoušky provedly podle předpisu. Ale pouhé »podle předpisu« nikdy nestačilo ctižádosti Petra Berwitze. Všechno, co předváděl, chtěl mít svrchovaně dokonalé. Proto i Helenka s Vaškem musela znovu a znovu kroužit a projíždět manéží, aby minuciesně sladili krok svých koní i svá gesta. K jejich zkouškám začala docházet i paní Berwitzová, aby jim upravila a urovnala pohyby. S Helenkou si byla jista, ta byla od malička cvičena v úklonách a pozdravech, kdežto Vašku byl v očích Anežčiných zdravý vesnický řimbuch, který dá asi mnoho práce, než se ohobluje k úhlednému pohybu. K velkému jejímu překvapení zdravil však Vašek neviditelné obecenstvo s dokonalou grandezzou – vytrvalé Roméovo cvičení desaterých reverencí naučilo chlapce s hladkou jistotou zvedat klobouk a kreslit jím ve vzduchu elegantní křivky, než v ruce nazad prohnuté dospěl až do nejnižší polohy. Ředitelka byla nesmírně spokojena. Na druhý den si přizvala paní Hammerschmidtovou; začaly se dlouhé porady, jak obě děti obléci. Konečně bylo rozhodnuto, že pro Helenku se pořídí široká zvonová sukně ze žlutého taftu, upjatý černý živůtek se žlutou růží a široký slaměný klobouk. Hoch měl míti štikově šedé dlouhé kahoty, krátkou černou přiléhavou kazajku, široký bílý límec přes ni a černý nízký cylindr s plochým okrajem. Pak ještě byl přizván Selnicki, aby pro jejich výstup určil muziku. Koukl se na to a prohlásil: »Gulliver mezi trpaslíky jak jsem to předem řek. A až půjde slon, tak to budou fagoty.« Hans vytrvale sledoval všecky přípravy. Šlo přece o jeho odchovance i o koně z jeho stáje. Přitom do poslední chvíle nevěděl, k čemu to je. Na samostatné vystoupení to bylo příliš krátké a chudé. Teprve když Berwitz dal rozkaz Arr-Šehirovi, aby přivedl slona, viděl Hans, že je to entrée. Díval se na zkoušku, šlo to na první ráz dobře, ale když poníci provedli svůj úkol, stala se neslýchaná věc: Hans se vřítil do manéže, ačkoli ředitel ještě neskončil zkoušku. Berwitz se také zamračil a stiskl bič, aby jím po Hansovi švihl. Ale Hans mávl rukama a křičel: »Chyba! Chyba! Úplný omyl!« Berwitz zatrnul nad tou drzostí, ale Hans rozčilen vyhrkl: »To entrée nemá žádný závěr, pane řediteli, jen se na to koukněte! Copak je pro jezdce nějaký závěr mávnout kloboukem? A Vašku je jezdec, pane řediteli, a Helenka je jezdkyně prima!« Berwitzova tvář se zatáhla jako mračnem. Bič v jeho pravici se pomrskával. Ale ředitel se ještě ovládal. »Co to říkáš, Hans?« otázal se ledově. Arr-Šehir na slonu, ředitelka za pistou, pan Selnicki na estrádě ustrnuli. Věděli, že každou vteřinou nastane výbuch. Ale Hanse nebylo možno udržet. »Ty děti nemají žádný odchod, pane řediteli! Ty děti si zaslouží jezdecký závěr!« »A co to má být?« Berwitz se stěží přemáhal. »Koně musí na konec vedle Binga pokleknout! Pokleknout na pravé koleno! A k tomu teprve patří poklona!« »Ty blbče,« začal se uvolňovat Berwitzův vztek, »copak Mary a Miss umějí pokleknout?« »Umějí, pane řediteli,« sípal Hans, »jako že je Bůh nade mnou, umějí, všichni čtyři poníci to umějí, vždyť už je to učím šest neděl!« Ředitel se několik vteřin nepohnutě díval do tváře stájníkovy. Pak se otočil k Anežce. »Madame,« zvolal hlasem, jako by vydával zákon na hoře Sinai, »ohlaste v kanceláři, že kočí Hans má pokutu pět marek za nedovolené vkročení do manéže.« Pak se obrátil směrem k bráně. »Arr-Šehir, Helena Berwiztová a Vašku znovu nastupují. Cvičí se závěr. Cvičení řídí kočí Hans. Pane kapelníku, bude potřebí změnit hudbu.« »Hudba se nezmění,« obrátil se pan Selnicki nahoře k muzikantům, »jen se po těch fagotech udělá tuš do F-dur. Děkuji vám, pánové, můžete jít.« Dole v manéži stál Hans a bylo mu horko i zima. Tohle ještě v životě nezažil: dostat pokutu a zároveň být komandován k cvičitelství. V jeho prostém myšlení nastal zmatek, jejž nebyl s to zvládnout. A hle, tu jde direktor přímo k němu a odevzdává mu šambriéru! Hans ji beze slova přijímá, hranatě se ukloní, popojde do středu manéže. Stojí tu náhle sám, neboť ředitel dlouhými kroky odchází vchodem pro obecenstvo. Hans neví, jak začít. Křečovitě sevře bič a tím se mu najednou sama ruka dá do pohybu a bič třikrát zapráská do prostoru. Nejhorší je překonáno. Hans kývne do brány: »Helenko, Vašku, prosím, ještě jednou nasednout. Ty, Arr-Šehire, ještě ne, počkej chvilku. Allez!« Helenka, Vašek vjíždějí pomalým krokem. »Stát!« zavelí Hans. A pak si stoupne mezi obě děti a ukazuje jim, jak mají pravou nohou naznačit zvířeti pokleknutí, jak mají povolit uzdu a nachýlit se v sedle dozadu, aby změnily koni rovnováhu a udělaly si zároveň posici pro parádní pozdrav. Děti to zkoušejí a Hans tiše domlouvá koním. Mary i Miss frkají, ale chápou; po čtvrté zkoušce jdou bezvadně na koleno, s levou nohou nataženou vpřed, s hlavou skloněnou až k půdě; a děti provádějí pozdrav obecenstvu. Pak se vevalí do brány slon Bingo a všecko se to opakuje s ním. Povedlo se to na první ráz. Paní Berwitzová zatleskala. »Bravo, Hans!« Čtyři opakování, pět, osm, deset – pokleknutí jde bezvadně, oba koníci pohazují při návratu hlavami, je v nich probuzena ctižádost hry a produkce; a obr Bingo nad nimi přemýšlivě sleduje, co se tu zamýšlí, a pozorně si všímá, kam až se má v manéži dojít a v kterém místě stojí při tom děvče a v kterém hoch. »Bravo, Hans,« opakovala Anežka, vstupujíc do manéže, když kočí všecky propustil, »je to teď opravdu mnohem hezčí. Budu to hlásit řediteli.« Vzala si bič a zamířila k ředitelskému vozu. Berwitz tam nebyl, nýbrž Frans, který si přišel pro přesnídávku. Pověděl jí, že Petr je v účtárně a že tam právě za ním přišli Mittelhoferovi se stížností. »To si vybrali pravou chvíli,« zasmála se Anežka, »dnes jim to může zlámat vaz.« Berwitz šel ze stanu opravdu zle rozvztekán. Takové vpadnutí do zkoušky, jakého se dopustil ten starý trulant Hans, porušovalo všecku disciplinu. Jak by vypadal cirkus, kdyby v něm zanikla kázeň? A pak to s tím závěrem. To je přirozené, že jeden mozek nemůže na všecko přijít, říkal si Petr vždy, když mu někdo z personálu přicházel s nějakou radou na zlepšení. Ale to se dálo skoro po každé jen mezi čtyřma očima, žádné velké řeči se o tom nevedly, a když se nápad uskutečnil, padla vždy největší sláva na ředitele, který jej provedl. Petr Berwitz se naučil pozorně naslouchat řečem a názorům svého personálu, protože velmi často z toho vytěžil znamenité věci. Ale hrozně nerad by projevil, že to nejsou jeho nápady. Říkal si, že má vlastně právo na všechen rozum svých podřízených. Nese za ně odpovědnost, když něco vyvedou, proč by neměl mít slávu, když tu a tam přijdou na něco chytrého? Ale tak, jak to dnes provedl Hans, to bylo neslýchané a nemožné. Celá kupa lidí viděla a slyšela, že on, ředitel Petr Berwitz, nastudoval číslo, které nemělo dobrý závěr, a že ten koňák, ten kočí měl lepší nápad. Jak to přijde, že vlastně pořád mají jiní lidé lepší nápady než on, Petr Berwitz? Rozebral si to pořádně, musel si přiznat, že v tom vlastním, cirkusovém kumštu přinesl sám velmi málo nového. Jemu se v hlavě rodily spíš vnější věci: jak všechno parádně obléci, jak rozvinout novou reklamu, co přibrat a kam jet. Takový zájezd do Persie: kdo by se toho z konkurence odvážil? Ani jeho nebožtík otec by to nebyl svedl, natožpak děda Humberto. Ti se pořád piplali a párali s každým cvičením, ustavičně všecko zdokonalovali, ale na něco opravdu velkého se nevzmohli. Kdežto Petr dostal cirkus do velké linie – kolikpak podniků v Evropě se může s ním měřit? Co na tom, že přijímá cizí podněty se všech stran, od Anežky, od Gaudeama, od Selnického, od Gambiera, od Kerholce, od Arr-Šehira a teď třabas i od kočího Hanse; co by jim všem byly platny jejich nápady, kdyby nebylo jeho, který je uskuteční? Však se každému dovede za jeho myšlenku odměnit, myšlenku lez bohudíky zaplatit a jsme si kvit, ale uskutečnit myšlenku, na to musí být jeho vůle a jeho možnosti, a tak přece jen je to on, Petr Berwitz, nejdůležitější osobou v podniku. Trochu ho to uvažování nakonec uklidnilo, ale kus uražené pýchy a ješitnosti zůstal zjitřen. A v té jeho naježenosti přistoupil k němu trpaslík Mittelhofer se svou ženou a žádal ho o vážnou rozmluvu. »Tys mi zrovna přišel vhod,« blesklo Petrovi hlavou, »jako na pod nůž.« Ale navenek jen přívětivě kývl a řekl: »Račte se mnou zde do účtárenského vozu.« Kdyby byl pan Mittelhofer lépe znal ředitele Berwitze, byl by se měl velmi na pozoru před tím jeho »račte«. Když začal Berwitz své zaměstnance oslovovat »račte« a projevoval přemíru zdvořilosti, věděli všichni, že v něm doutná zlo, a každý se raději hleděl uklidit. »Račte si, prosím, sednout,« řekl Berwitz Mittelhoferovým ve voze. »Co si ráčíte přát?« Pan Mittelhofer spustil zkrátka a zprudka, že Cirkus Humberto vjíždí teď do alpských zemí, kde oni mají velké renomé, a že jim tedy záleží na tom, aby tu měli plný umělecký sukces. Ale to není možné, tančí-li na cizí hudbu. Maestro že je zajisté prvotřídní, ale kousek, který jim vybral, se přece jen nevyrovná komposici, kterou si sami přinesli a kterou zde dávají hráti slonu. Takové znehodnocení je urážlivé a nesnesitelné, a manželé Mittelhoferovi tedy resolutně žádají, aby jejich číslo bylo odděleno od sloního a aby se jim hrála jejich originální hudba. »Prosím,« řekl Berwitz, »ale račte si být jist, že na jiném místě budete mít aspoň stejný sukces, jaký máte nyní?« »Na kterémkoli místě,« vyskočil trpaslík podrážděně, »na kterémkoli místě v programu budeme mít dvojnásobný sukces, když budeme mít svou hudbu. Nemám pravdu, Emilko?« Paní Mittelhoferová rozhodně přisvědčila. Ředitel zůstával stejně zdvořilý jako dosud, jen jeho pohled byl chladný jako tulich. »Ráčíte navrhovat kterékoli jiné místo. Prosím. Ale co když se ukáže, že na tom jiném místě budete úplně bez úspěchu?« »To je vyloučeno, pane řediteli. Dejte nás kamkoli, ale dejte nám původní naši skladbu.« »Ale co kdybych měl přece pravdu a sukces se nedostavil?« »Pak, prosím,« a pidimužík byl všecek rudý, »pak by to, prosím, znamenalo… bez urážky prosím… že čisté umění nepatří do cirkusu… a my bychom… s dovolením… byli nuceni považovat smlouvu za neplatnou.« »Vy tedy ráčíte být názoru, že kdybyste neměli sukces na kterémkoli jiném místě pořadu, považujete smlouvu za neplatnou. Tím ráčíte předpokládat, že i já ji mám považovat za neplatnou?« »To je samozřejmé, pane řediteli.« »Hm, o tak důležité věci by bylo třeba sepsati dodatek k smlouvě, aby nebylo pak sporů. Ráčíte zajisté souhlasit?« Pan Mittelhofer přikývl a Berwitz zavolal Steenhouwera, který se před chvílí vrátil a jedl v rohu kus chleba se sýrem. Berwitz mu rychle nadiktoval dvě věty o dodatečné podmínce smlouvy. Mittelhofer to sebevědomě podepsal. Berwitz naškrábl k tomu svou šifru. »Dobrá,« pravil, vzpřimuje se proti trpaslíkovi. »Jsem rád, že jsme se dohodli bez soudu. Zítra budete tančit při své původní hudbě a vystoupíte jako první číslo v programu.« »Ach!« vykřikla paní Mittelhoferová, »to není možné!« »To byste nás zabil!« zavolal Mittelhofer. »Lituji. Smlouva praví: na kterémkoli místě. Pořad určuji já. Tím je to vyřízeno. Poroučím se. Frans, otevři panstvu dveře.« Bylo to, jak Berwitz poručil. Dříve než do manéže vjela divokým tryskem »římská jízda«, ba dříve než se ozvaly obvyklé zahajovací fanfáry, vešli do manéže oba liliputáni a začali tančit. Lidé se ještě hrnuli plnými proudy do hlediště, přelézali stupně, hledali místa, volali na sebe, kupovali si programy. I ten, kdo už seděl a rozevřel program, nenašel v něm, kdo to vystupuje. Opona u brány účinkujících byla ještě zastřena, celé číslo vypadalo jako nějaký ubohý zbytek ze zkoušky nebo z předchozího představení. Mittelhoferovi zatančili jednou, zatančili po druhé, zatančili po třetí. Hlediště hřmotilo a potlesk se neozval. Kapelník držel ruku připravenou pro tuš, ale snad po prvé v cirkuse sklopil a odložil taktovku. »Totálně odsmrděli!« ušklíbl se k muzikantům. »Já ti dám sukces!« řekl si v téže chvíli Berwitz, který stál ještě v civilních šatech u vchodu mezi obecenstvem. Pak se podíval nahoru k Selnickému. »Začínáme! Fanfáry!« Trubky, trouby a tympany zahlaholily, opona se rozhrnula, dvě koňské hlavy s hvězdou na čele se objevily za ní. Berwitz rychle odstoupil a chytil Kerholce: »Řekni Vašku, ať se připraví. Pojede dnes s Helenkou entrée k Bingovi.« Oh, byl to pro Vaška den slávy a blaženství! Jak čamrda lítal od jednoho k druhému, tátou počínajíc, aby všem zvěstoval velkou a znamenitou událost, že toho dne po prvé vystoupí v manéži. I tygrům, lvům a medvědům to musel povědět, i důstojnému nástupci Modrovousovu, i psíkům Hamiltonovým i koňům a bandurkům a za nimi velkému Bingovi. »Bingo, miláčku Bingo, dnes si tě přivedu do manéže!« Buď hodný, Bingo, prosím tě, a dej si záležet – my ti za to s Helenkou uděláme parádní entrée!« V přestávce vybral ten den se lvíčetem o nějakou marku méně, protože byl posedlý strachem, že se včas nepřevlékne do těch krásných šatů, které pro něho připravili. Ale pak měl dost času, aby se vynořil v orchestru, zatahal tátu za rukáv a ukázal se mu při troubení s bílým límcem a černým cylindrem. A když odtud sbíhal po schodech, měl ke všemu do štěstí, že dole právě narazil na pana Mittelhofera s paní, kteří s kufříky v ruce velmi kysele odcházeli, s nikým se tu ani neloučíce. Ó, s jakou radostí jim Vašek vysekl velkou poklonu číslo čtyři, jak zatočil před nimi cylindříčkem a šoupl nohou v lakovaném střevíci! Ještě na tři schody si povyskočil, aby je viděl, než zajdou, a pořád mával kloboukem a volal: »Farwell! Mit Gott! Allez! Šťastnou cestu! Stia bene! Adios! Glückliche Reise! Nejedl, nepil, třetí den pošel!« A z toho hned přešel do zpěvného: <poem> »Trpajzlík, trpajzlík, nedosáhne na majzlík! –« </poem> což si prozpěvoval, ještě když nasedal pod Hansovým dohledem na Mary. První vystoupení direktorovy dcerky a zájem o Vaška přivábily kdekoho ke vchodu do šapito i ke bráně. Orchestr hrál nástupní pochod o jednu trubku slaběji, protože Karas to neyvdržel, a dovoliv se kapelníka, díval se dolů, jak to Vaškovi dopadne. Nemusil mít žádný strach o výsledek. Vašek šel před publikum s nesmírnou kuráží a jeho osmahlá klukovská tvář se širokým úsměvem a veselýma očima pod šikmo nasazeným cylindříčkem okamžitě si získala diváky. A Helenka vedle něho vypadala jako velká dáma en miniature, půvabná postavička křehounké krásy. Obě děti si vedly v sedle znamenitě a jejich pozdravná gesta měla dokonale vláčnou linii vyspělé grandezzy. »Oh, wie herzig!« vzdychala paní Hammerschmidtová, »so putzig!« »Trés ercik, trés ercik,« přikyvoval jí kapitán Gambier. »Sluší jim to,« řekla Anežka Petrovi, »od podzimku dáme Helenku v Hamburku do taneční školy.« »Je to dobré entrée,« přikývl polohlasně Petr, »a ten kluk, ten Vašku, kdo by to do něho řekl, koukej na tu jeho bravuru!« Bingo ještě nikdy nebyl uvítán takovou salvou potlesku jako teď při figuře, kterou vymyslil Hans. Bylo to všechno veskrze šťastné a Petr Berwitz si spokojeně mnul ruce, jak se zbavilo předražených liliputů a oč dokonalejší náhradu nalezl. A ještě než se program skončil, poslal Selnickému slíbenou láhev. Nejblaženější vedle Vaška byl dobrácký Hans. Jenže po představení přišla na něj chmurka. Byl zrovna den gáže – v cirkuse se všem mzdovým platům říká gáže. A jsou čtyři dny gáže do měsíce, aby lidé na cestách lépe s penězi vyšli: prvního, osmého, šestnáctého a čtyřiadvacátého. Placmistr Kerholec vyplácel gáže stavěčů, kočí a sluhů. Přivlekl ji vždy v těžkém pytli, protože příjmy cirkusu se u pokladny sbíhaly většinou v samých drobných a v drobných se msuely zase vydat. Placmistr Kerholec tedy po představení a po úklidu vyvolával jednotlivé zaměstnance, ale kočí Hans se neobjevil. Zalezl raději, aby neslyšel o té pokutě. Nicméně Kerholec ho dal vyhledat; a když se konečně objevil, četl mu z výplatní listiny: »…sráží se pokuta 5 marek, vyplácí se odměna za nacvičení závěru s poníky 10 marek, činí příplatek 5 marek…« Nezbytný důsledek toho byl, že Hans pozval Kerholce, Krase otce a Vosátku na pivo, aby se šťastný Vaškův den oslavil. Vašek zůstal po večeři jen s Burešem a Malinou sedět u maringotky. »A co jste tomu říkal, strejčku Malino?« zeptal se hoch staříka, nemoha se nabažit vyprávění o vzrušující události. »Co ti mám říci?« odtušil staroch, »jel jsi jako ten Horymír z Bubna.« {{Konec formy}} 42sj2aot746cbu66dp5pg2p76jdypdy 100 85670 282066 2022-08-18T20:59:55Z JAn Dudík 532 Josef Miloslav Rautenkranc wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Josef Miloslav | příjmení = Rautenkranc }} '''Josef Miloslav Rautenkranc''' (1776–1817) byl český římskokatolický kněz, obrozenecký básník, pedagog a novinář. == Dílo == * [[Poutnice]] heuxeujroxrxvvc80p7n91gla1zly4w 282067 282066 2022-08-18T21:01:44Z JAn Dudík 532 /* Dílo */ link wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Josef Miloslav | příjmení = Rautenkranc }} '''Josef Miloslav Rautenkranc''' (1776–1817) byl český římskokatolický kněz, obrozenecký básník, pedagog a novinář. == Dílo == * [[Poutnice]] {{Online Kramerius|nkp|875d7fb6-c63b-417b-a649-be68161515c6}} lai1yq0lof27ss2kk2ozubqghgg0l6d 0 85671 282068 2022-08-18T21:10:25Z JAn Dudík 532 OCR; wikitext text/x-wiki {{Pracuje se}} https://books.google.cz/books?id=dx9eAAAAcAAJ&pg=PA168 Poutnice Z Bürgera <poem> Šlo krásné děvče k klášteru :Byl právě strašný den. Když k fortně přišlo zvonilo; Čímž vrátného ven loudilo; :A ten hned přišel ven. Pochválen buď Pán Ježíš dí . :Až na věky on řek. Co se mu stalo, nevěděl, Když do očí jí pohleděl; Tak náramně se lek. Tu děvče stydlivě se ptá :Své hladíc kadeře: Ach vašnost milý panáčku ! Snad víte o mém miláčku, :Zda jest v tom klášteře? — A kterak pak jest mily tvůj Mé dítě k poznání Ach po hábitu škrablavém A pásu hrozně pichlavém Je snadno k poznání Pak po zrůstu a po tváři Jest štíhlý milostný Má vlasy rusé přehezké A oči barvy nebeské Jest věrný líbezný Mé dítě dávno jest ten tam Jet dávno zakopán Na hrobě jeho tráva je Již dávno hnije v rakvi své Tenk dávno zakopán Viz zarostlé to okénko Dle oné štěpnice 10 Ach vašnost milý panáčku Snad víte o mém miláčku Zda jest v tom klášteře A kterak pak jest mily tvůj Mé dítě k poznání Ach po hábitu škrablavém A pásu hrozně pichlavém Je snadno k poznání Pak po zrůstu a po tváři Jest štíhlý milostný Má vlasy rusé přehezké A oči barvy nebeské Jest věrný líbezný Mé dítě dávno jest ten tam Jet dávno zakopán Na hrobě jeho tráva je Již dávno hnije v rakvi své Tenk dávno zakopán Viz zarostlé to okénko Dle oné štěpnice 10 On srdce mého poklad byl On ze všech hochů pro mne žil Jenž na tom světě jsou O nechte mne si naříkat A vzdychat srdce mé Až dosáhne můj kalný zrak A jazyk můj až vyřkne pak Již dokonáno je Mé dítě neplač nermuf se Zle učiníš si sic Chceš řeka slz by vzkřísila Tu růži již jsi zrušila Ta neujme se víc Vždyť radost lítá před námi Co vlaštovka sem tam Proč v sobě žalost zdržujem A nadarmo sc sužujem Nech býti vše to tam 15 Ach otče můj ach nechte mney Bych hodně kvílela 171 Však mohouc proň vše trpěli Co může děvče snášeti Bych málo trpěla Tak do smrti jej nespatří Již více oko mé Ne ne hrob tmavý kryje ho Sníh padá prší na něho A nad ním tráva je Kde čisté modré oči jste Vy krásné líce kde Kde pysky jenž jste voněly Jak květ Ach v hrobě zetlely A já se trápím zde 79 Mé drahé dítě nermuf se Znáš mužské pohlaví Teď jednu nejvíc miluji Pak srdce jiným slibují Jsouc v lásce vrtkaví I on by při vší lásce tvé Byl v losu viklavý Neb zdali mladík nevětří Tak jako v dubnu povětří Je v slibech vrtkavý Ach nercete víc toho Můj Té chyby nemíval Kdož nad něho byl cnostnější Kdo čistější a věrnější Jen pravdu mluvíval Ach jestliže to pravdivé Že jest již ze světa Tak se chci domu zhostiti A celý život ztráviti Jdouc vždy dál do světa Dřív ale kleknu nad hrobem Jen povězte kde jest Tam od vzdychání líbání A tisíc mých slz kapání Má tráva zase kvést Dřív zde si dítě odpočiň Máš všecko co chceš mit 173 Neb zdali mladík nevětří Tak jako v dubnu povětří Je v slibech vrtkavý Ach nercete víc toho Můj Té chyby nemíval Kdož nad něho byl cnostnější Kdo čistější a věrnější Jen pravdu mluvíval Ach jestliže to pravdivé Že jest již ze světa Tak se chci domu zhostiti A celý život ztráviti Jdouc vždy dál do světa Dřív ale kleknu nad hrobem Jen povězte kde jest Tam od vzdychání líbání A tisíc mých slz kapání Má tráva zase kvést Dřív zde si dítě odpočiň Máš všecko co chceš mit 173 Neb zdali mladík nevětří Tak jako v dubnu povětří Je v slibech vrtkavý Ach nercete víc toho Můj Té chyby nemíval Kdož nad něho byl cnostnější Kdo čistější a věrnější Jen pravdu mluvíval Ach jestliže to pravdivé Že jest již ze světa Tak se chci domu zhostiti A celý život ztráviti Jdouc vždy dál do světa Dřív ale kleknu nad hrobem Jen povězte kde jest Tam od vzdychání líbání A tisíc mých slz kapání Má tráva zase kvést Dřív zde si dítě odpočiň Máš všecko co chceš mit 173 n1zoguxdor501co7a1vbtv9w4immydu 282070 282068 2022-08-19T09:56:02Z JAn Dudík 532 wikitext text/x-wiki {{Textinfo | TITULEK = Poutnice | PODTITULEK = (Z Bürgera) | AUTOR = [[Autor:Josef Miloslav Rautenkranc|Josef Miloslav Rautenkranc]] | ZDROJ = Český Zpěvníček. Čtvrté, valně rozmnožené vydání. S. 168-175 | LICENCE = PD old 70 | ONLINE = [https://books.google.cz/books?id=dx9eAAAAcAAJ&pg=PA168 Google Books] | JINÉ = Autor uvádí, že jde o překlad [[Autor:Gottfried_August_Bürger|Bürgera]], ale to je překlad skotské balady ''The Friar of Ordres gray'' | VYDÁNO = V Praze. Tisk a náklad Jaroslava Pospíšila, 1862 }} <poem> Šlo krásné děvče k klášteru :Byl právě strašný den. Když k fortně přišlo zvonilo; Čímž vrátného ven loudilo; :A ten hned přišel ven. „Pochválen buď Pán Ježíš! dí . :„A na věky:“ on řek’. Co se mu stalo, nevěděl, Když do očí jí pohleděl; Tak náramně se lek’. Tu děvče stydlivě se ptá :Své hladíc kadeře: „Ach vašnost milý panáčku! Snad víte o mém miláčku, :Zda jest v tom klášteře?“ — „A kterak pak jest milý tvůj , :Mé dítě k poznání?“ — „Ach po hábitu škrablavém, A pásu hrozně pichlavém :Je snadno k poznání! Pak po zrůstu a po tváři: :Jest štíhlý milostný Má vlasy rusé, přehezké, A oči barvy nebeské , Jest věrný, líbezný!“ — „Mé dítě! dávno jest ten tam, Jeť dávno zakopán; Na hrobě jeho tráva je, Již dávno hnije v rakvi své – :Tenť dávno zakopán. Viz zarostlé to okénko :Dle oné štěpnice! Tam bydle kvílil, stále chřad’ Až umřel, a to vinou snad :Své milé dívčice. Šest mládenečků spanilých :Jej neslo ku hrobu. Pak při truchlivém zpívání A při srdečném plakání :Byl vložen do hrobu.“ — „Ach, ouve! — tak je po tobě? :Je z tebe zem a kost? Ty’s toho vinno, srdce mé! A bys pak bylo z kamene :Přec nejsi tvrdé dost.“ — „Mé dítě, přestaň plakati! :Raděj se modli víc! Vždyť zdrtíš srdce soužením, A zrak si zkazíš kvílením; :Mlč! bude ti zle sic.“ — „Ach, otče! nepokládejte :Mi za zlé lítost mou! On srdce mého poklad byl, On ze všech hochů pro mne žil, :Jenž na tom světě jsou. O nechte mne si naříkat, :A vzdychat srdce mé, Až dosáhne můj kalný zrak, A jazyk můj až vyřkne pak: :Již dokonáno je!“ — „Mé dítě, neplač, nermuť se! :Zle učiníš si sic. Chceš řeka slz by vzkřísila Tu růži, již jsi zrušila? — :Ta neujme se víc! Vždyť radost lítá před námi :Co vlaštovka sem tam; Proč v sobě žalost zdržujem, A nadarmo se sužujem? :Nech býti vše to tam!“ — „Ach, otče můj — ach nechte mne, :Bych hodně kvílela! Však mohouc proň vše trpěti, Co může děvče snášeti, :Bych málo trpěla. Tak do smrti jej nespatří :Již více oko mé?“ — „Ne, ne! hrob tmavý kryje ho; Sníh padá, prší na něho, :A nad ním tráva je.“ — „Kde čisté modré oči jste? :Vy krásné líce kde? Kde pysky, jenž jste voněly Jak květ? — Ach, v hrobě zetlely! :A já se trápím zde!“ — „Mé drahé dítě, nermuť se, :Znáš mužské pohlaví! Teď jednu nejvíc milují, Pak srdce jiným slibují, :Jsouc v lásce vrtkaví. I on by při vší lásce tvé :Byl v losu viklavý. Neb zdali mladík nevětří? Tak jako v dubnu povětří :Je v slibech vrtkavý.„ — „Ach, nercete víc toho! — Můj :Té chyby nemíval. Kdož nad něho byl cnostnější, Kdo čistější a věrnější? :Jen pravdu mluvíval. Ach, jestliže to pravdivé, :Že jest již ze světa, Tak se chci domu zhostiti A celý život ztráviti :Jdouc vždy dál do světa. Dřív ale kleknu nad hrobem; — :Jen povězte kde jest? — Tam od vzdychání, líbání A tisíc mých slz kapání :Má tráva zase kvést.“ „Dřív zde si, dítě, odpočiň; :Máš všecko co chceš mít. Slyš, jak se bouře vztěkají, Jak kroupy lítě padají, :I kam teď můžeš jít?“ — „Ach, otče dobrý, ctihodný, :Ach nezdržujte mne; Nechať mne kroupy pobijí: Však všechny deště nezmyjí :Přec provinění mé.“ — „Ted hejsasa! — Ted zůstaň zde, :A těš se, milá má! Do tváří zlatá má, mi hleď: Ach, znáš-li frátera již teď? :Tvůj milý, ach, jsem já! Když’s mi svou lásku odpřela, :Jsem tak se ošatil. Již brzo by v to vězení Můj život a mé želení :Slib věčný zatratil! Ach, do roka mé zkoušky teď :Mně schází ještě den; Zdaž jsi teď pravdu vyznala A kdybys mou být žádala, :Dnes ještě šel bych ven!“ — Dík Bohu! Pryč vše trápení! :Jak přešťastná jsem já! — Ach vítám tě, můj spanilý, Pojď, obejmi mne, rozmilý! :Jen smrt nás loučit má!“ </poem> m7ish8ub0nugmpwls1mfl14dp1qyexh 282071 282070 2022-08-19T10:02:35Z JAn Dudík 532 [[Staroskotské ballady/Úvod]]; wikitext text/x-wiki {{Textinfo | TITULEK = Poutnice | PODTITULEK = (Z Bürgera) | AUTOR = [[Autor:Josef Miloslav Rautenkranc|Josef Miloslav Rautenkranc]] | ZDROJ = Český Zpěvníček. Čtvrté, valně rozmnožené vydání. S. 168-175 | LICENCE = PD old 70 | ONLINE = [https://books.google.cz/books?id=dx9eAAAAcAAJ&pg=PA168 Google Books] | JINÉ = Autor uvádí, že jde o překlad [[Autor:Gottfried_August_Bürger|Bürgera]], ale to už je překlad skotské balady ''The Friar of Ordres gray''<ref>[[Staroskotské ballady/Úvod]]</ref> | VYDÁNO = V Praze. Tisk a náklad Jaroslava Pospíšila, 1862 }} <poem> Šlo krásné děvče k klášteru :Byl právě strašný den. Když k fortně přišlo zvonilo; Čímž vrátného ven loudilo; :A ten hned přišel ven. „Pochválen buď Pán Ježíš! dí . :„A na věky:“ on řek’. Co se mu stalo, nevěděl, Když do očí jí pohleděl; Tak náramně se lek’. Tu děvče stydlivě se ptá :Své hladíc kadeře: „Ach vašnost milý panáčku! Snad víte o mém miláčku, :Zda jest v tom klášteře?“ — „A kterak pak jest milý tvůj , :Mé dítě k poznání?“ — „Ach po hábitu škrablavém, A pásu hrozně pichlavém :Je snadno k poznání! Pak po zrůstu a po tváři: :Jest štíhlý milostný Má vlasy rusé, přehezké, A oči barvy nebeské , Jest věrný, líbezný!“ — „Mé dítě! dávno jest ten tam, Jeť dávno zakopán; Na hrobě jeho tráva je, Již dávno hnije v rakvi své – :Tenť dávno zakopán. Viz zarostlé to okénko :Dle oné štěpnice! Tam bydle kvílil, stále chřad’ Až umřel, a to vinou snad :Své milé dívčice. Šest mládenečků spanilých :Jej neslo ku hrobu. Pak při truchlivém zpívání A při srdečném plakání :Byl vložen do hrobu.“ — „Ach, ouve! — tak je po tobě? :Je z tebe zem a kost? Ty’s toho vinno, srdce mé! A bys pak bylo z kamene :Přec nejsi tvrdé dost.“ — „Mé dítě, přestaň plakati! :Raděj se modli víc! Vždyť zdrtíš srdce soužením, A zrak si zkazíš kvílením; :Mlč! bude ti zle sic.“ — „Ach, otče! nepokládejte :Mi za zlé lítost mou! On srdce mého poklad byl, On ze všech hochů pro mne žil, :Jenž na tom světě jsou. O nechte mne si naříkat, :A vzdychat srdce mé, Až dosáhne můj kalný zrak, A jazyk můj až vyřkne pak: :Již dokonáno je!“ — „Mé dítě, neplač, nermuť se! :Zle učiníš si sic. Chceš řeka slz by vzkřísila Tu růži, již jsi zrušila? — :Ta neujme se víc! Vždyť radost lítá před námi :Co vlaštovka sem tam; Proč v sobě žalost zdržujem, A nadarmo se sužujem? :Nech býti vše to tam!“ — „Ach, otče můj — ach nechte mne, :Bych hodně kvílela! Však mohouc proň vše trpěti, Co může děvče snášeti, :Bych málo trpěla. Tak do smrti jej nespatří :Již více oko mé?“ — „Ne, ne! hrob tmavý kryje ho; Sníh padá, prší na něho, :A nad ním tráva je.“ — „Kde čisté modré oči jste? :Vy krásné líce kde? Kde pysky, jenž jste voněly Jak květ? — Ach, v hrobě zetlely! :A já se trápím zde!“ — „Mé drahé dítě, nermuť se, :Znáš mužské pohlaví! Teď jednu nejvíc milují, Pak srdce jiným slibují, :Jsouc v lásce vrtkaví. I on by při vší lásce tvé :Byl v losu viklavý. Neb zdali mladík nevětří? Tak jako v dubnu povětří :Je v slibech vrtkavý.„ — „Ach, nercete víc toho! — Můj :Té chyby nemíval. Kdož nad něho byl cnostnější, Kdo čistější a věrnější? :Jen pravdu mluvíval. Ach, jestliže to pravdivé, :Že jest již ze světa, Tak se chci domu zhostiti A celý život ztráviti :Jdouc vždy dál do světa. Dřív ale kleknu nad hrobem; — :Jen povězte kde jest? — Tam od vzdychání, líbání A tisíc mých slz kapání :Má tráva zase kvést.“ „Dřív zde si, dítě, odpočiň; :Máš všecko co chceš mít. Slyš, jak se bouře vztěkají, Jak kroupy lítě padají, :I kam teď můžeš jít?“ — „Ach, otče dobrý, ctihodný, :Ach nezdržujte mne; Nechať mne kroupy pobijí: Však všechny deště nezmyjí :Přec provinění mé.“ — „Ted hejsasa! — Ted zůstaň zde, :A těš se, milá má! Do tváří zlatá má, mi hleď: Ach, znáš-li frátera již teď? :Tvůj milý, ach, jsem já! Když’s mi svou lásku odpřela, :Jsem tak se ošatil. Již brzo by v to vězení Můj život a mé želení :Slib věčný zatratil! Ach, do roka mé zkoušky teď :Mně schází ještě den; Zdaž jsi teď pravdu vyznala A kdybys mou být žádala, :Dnes ještě šel bych ven!“ — Dík Bohu! Pryč vše trápení! :Jak přešťastná jsem já! — Ach vítám tě, můj spanilý, Pojď, obejmi mne, rozmilý! :Jen smrt nás loučit má!“ </poem> {{Poznámky pod čarou}} tjndicbv8zmqllhisbh7vmjmdi15w6m