Ottův slovník naučný/Alžír

<mediawiki xmlns="http://www.mediawiki.org/xml/export-0.11/" xmlns:xsi="http://www.w3.org/2001/XMLSchema-instance" xsi:schemaLocation="http://www.mediawiki.org/xml/export-0.11/ http://www.mediawiki.org/xml/export-0.11.xsd" version="0.11" xml:lang="cs">
  <siteinfo>
    <sitename>Wikizdroje</sitename>
    <dbname>cswikisource</dbname>
    <base>https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana</base>
    <generator>MediaWiki 1.47.0-wmf.8</generator>
    <case>first-letter</case>
    <namespaces>
      <namespace key="-2" case="first-letter">Média</namespace>
      <namespace key="-1" case="first-letter">Speciální</namespace>
      <namespace key="0" case="first-letter" />
      <namespace key="1" case="first-letter">Diskuse</namespace>
      <namespace key="2" case="first-letter">Uživatel</namespace>
      <namespace key="3" case="first-letter">Diskuse s uživatelem</namespace>
      <namespace key="4" case="first-letter">Wikizdroje</namespace>
      <namespace key="5" case="first-letter">Diskuse k Wikizdrojům</namespace>
      <namespace key="6" case="first-letter">Soubor</namespace>
      <namespace key="7" case="first-letter">Diskuse k souboru</namespace>
      <namespace key="8" case="first-letter">MediaWiki</namespace>
      <namespace key="9" case="first-letter">Diskuse k MediaWiki</namespace>
      <namespace key="10" case="first-letter">Šablona</namespace>
      <namespace key="11" case="first-letter">Diskuse k šabloně</namespace>
      <namespace key="12" case="first-letter">Nápověda</namespace>
      <namespace key="13" case="first-letter">Diskuse k nápovědě</namespace>
      <namespace key="14" case="first-letter">Kategorie</namespace>
      <namespace key="15" case="first-letter">Diskuse ke kategorii</namespace>
      <namespace key="100" case="first-letter">Autor</namespace>
      <namespace key="101" case="first-letter">Diskuse k autorovi</namespace>
      <namespace key="102" case="first-letter">Edice</namespace>
      <namespace key="103" case="first-letter">Diskuse k edici</namespace>
      <namespace key="250" case="first-letter">Stránka</namespace>
      <namespace key="251" case="first-letter">Diskuse ke stránce</namespace>
      <namespace key="252" case="first-letter">Index</namespace>
      <namespace key="253" case="first-letter">Diskuse k indexu</namespace>
      <namespace key="710" case="first-letter">TimedText</namespace>
      <namespace key="711" case="first-letter">TimedText talk</namespace>
      <namespace key="828" case="first-letter">Modul</namespace>
      <namespace key="829" case="first-letter">Diskuse k modulu</namespace>
      <namespace key="1728" case="first-letter">Podujatie</namespace>
      <namespace key="1729" case="first-letter">Diskusia k podujatiu</namespace>
    </namespaces>
  </siteinfo>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Alžír</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97910</id>
    <revision>
      <id>334066</id>
      <parentid>334043</parentid>
      <timestamp>2026-06-27T17:20:15Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <origin>334066</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="8829" sha1="bn3uyte4tdtqu8c7ruf7oz3mp3x2hxb" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Alžír
  | PŘEDCHOZÍ = Alžběto-terezínský řád
  | DALŠÍ = Alžírská slitina
}}

{{Textinfo
| TITULEK = Alžír
| AUTOR = neuveden
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;46–47. [https://archive.org/stream/ottvslovnknauni34ottogoog#page/n45/mode/1up Dostupné online.]
| LICENCE = PD old 70
}}

[[File:Ottův slovník naučný II 46a - Alžír.jpg|thumb|Obr. na s. 46a: &quot;Alžír se strany východní, s hráze Chair-ud-Dinovy&quot;]]


{{Forma|proza}}
'''Alžír''', z arab. ''al-Džezáir'' (= ostrovy), franc. ''Alger'' [alžé], špan. ''Argel'', hlavní město Alžírska, vedlé Káhiry a Alexandrie nejdůležitější město africké, zvedá se asi uprostřed pobřeží alžírského (pod 3° 51' v. d.) na stráních příkrého vrchu na záp. břehu prostorného zálivu, naproti mysu Mátifu. S moře jest příjemný pohled na město, jež skvějíc se všecko bělostí uprostřed bujné zeleni dle poetického rčení arabského sluje »diamantem zasazeným do smaragdu«; nad městem trůní Kasba, bývalá tvrz a sídlo dějů alžírských, vládnoucí všemu městu ve výši 124 ''m'' nad hladinou mořskou. (Viz vyobrazení na příloze.) '''A.''' rozdělen jest ve dvě části: město staré čili horní, arabské, a nové čili dolní, evropské. Kromě několika mešit skládá se nové město z vládních budov, velkých, výstavných, z části i pětipatrových domů, skladišť, loděnic, továren, prostorných náměstí a ulic, v nichž obývají Francouzi a četní evropští cizinci. Velikým střediskem všeho ruchu společenského i obchodního jest Vládní náměstí (''Place du Gouvernement'', dříve ''PI. Royal''), šírý obdélník uprostřed města se sochou vévody Orléanského, platány a oranžovníky posázený, plynem osvětlený, rovnající se vůbec nejkrásnějším náměstím. Jiná náměstí jsou: ''Piace de Chartres'' s každodenními trhy, kde lze nejlépe poznali všeliké plodiny zemské, Mahonské čili Rybářské náměstí, ''Place d'Isly'', Palácové čili Arcibiskupské náměstí a konečně největší ze všech ''Place d'Armes'' čili Báb-el-Védské náměstí na sev. konci města, kde dotýká se bývalých zahrad dejových, nyní Marenžskými sady zvaných, nejkrásnější to promenády alžírské. Tři hlavní třídy protínají město dolní: Báb-el-Védská a Báb-Azúnská, rovnoběžné a 700 ''m'' dl., a Námořní ulice (''Rue de la Marine''), všecky к přístavu se táhnoucí. Obroubeny jsouce sobou stran stinným loubím poskytují chodcům vítané ochrany proti vedru a jsou hlavními tepnami všeho obchodu. Znamenitostí dolního města jest ''Boulevard de la République'' (dříve ''В. de l'impératrice''), rozkošný to taras 1200 ''m'' dl., s jednou toliko řadou skvělých, k moři obrácených domů, spočívající na půl čtvrtá stu oblouků, v nichž zřízeny sklady a krámy, vy- stavěný nákladem 8 mill. franků od Angličana Mortona Peta v 1. i860—1866. (Viz popředí našeho vyobrazení na příloze.) Rovněž zajímavo jest staré město co do výstavnosti i obyvatelstva arabské, jež s novým spojuje příkrá, úzká, křivolaká Kasbaská ulice vedoucí nahoru к tvrzi dejů. Jest to pravý labyrint těsných, nečistých, temných, křivých, často příkrých a schody opatřených, někde i překlenutých a jen 1,5 ''m'' širokých ulic, jejichž čtvercové, hmotné, nahoře ploché domy s malými, zamřežovanými okénky a horními patry často do ulice přečnívajícími nepravidelně nad sebou se kupí spíše žalářům se podobajíce nežli obydlím volných lidí. Náhradou za všeliké nepříjemnosti jest však chlad stále zde panující. Avšak již i sem zasáhl vliv Francouzů, kteří zde zřídili veřejné lázně, hotely, kavárny a j. Vůbec poskytuje '''A.''' pohled rozkvétajícího města osadního, kdežto jiná města alžírská dosud zachovávají ráz měst orientálských, kromě několika stavení vládních. Velikou péči a náklad věnovala vláda francouzská přístavu, jenž za bídné správy tureckých dejů, jako '''A.''' vůbec, byl zanedbán. Vzhledem к vojenské a obchodní důležitosti města starý přístav nikterak nedostačoval a proto Francouzi založili nový učinivše z '''A'''-u přístavní místo prvého řádu. Ke staré hrázi (700 ''m''), spojující čtyři skalnaté ostrovy (dle nich nazván '''A.''') s městem, kterou Chair-ud-dín roku 1525 dal vystavěti od zajatců španělských, připojili dvě nové, zevní 1235 ''m'' a vnitřní 210 ''m'' dlouhou, a ty tvoří dva přístavy: vojenský, hlubší, pro 40 válečných lodí, a obchodní pro 300 lodí, zaujímajíce prostor jako sám '''A.''' a hájeny jsouce několika znamenitými opevněními, tak že '''A.''' s mořské strany pokládá se za nedobytný. Ale i s ostatních stran jest značně opevněn. Kdežto staré zdi hradební neměly více nežli 1700 ''m'' zdélí, jsou nyní rozepjaty na 3-4 ''km'' a kromě toho chráněny tvrzemi, jež se zovou: na sev. ''Fort de la Marine'', na vých. Báb-Azúnská tvrz, na jihu ''Fort National'' (dříve ''Impérial'') a na západě ''Fort Vingt-quatre-heures''. — Jsa hlavním místem gen. gouvernementu soustřeďuje '''A.''' v sobě vyšší úřady správní, politické, soudní, vojenské a církevní, zejména jest sídlem generálního guvernéra, prefekta, appellačního, obchodního a smírčího soudu, kanceláře arabské, arcibiskupa (od r. 1867), konsistoře protestantské a israelitské, generálního štábu, admirality, ředitelství dělostřeleckého a ženijního, vojenského ústavu topografického a geodaetického, komory zemědělské a obchodní, vrchních úřadů celního, finančního, poštovního, lesního a j. Dále jsou zde četné konsuláty, banka, akademie veřejného vyučování, lyceum (v býv. kasárnách janičarských), kollegium arabskofrancouzské, lékařská a lékárnická škola, jakož i mnoho jiných literárních a vědeckých ústavův a škol rozličných stupňů, francouzských, arabských a židovských, bursa, nemocnice, spořitelna, četné jiné ústavy dobročinné a j. Z mnohých pozoruhodnějších budov alžírských vynikají: kathedrála sv. Filipa slohu arabského, velmi ozdobný palác arcibiskupský téhož slohu, francouzský chrám protestantský se školou, množství malých a čtyři velké mešity (Džema-el-kebír), 14 synagog, Mustafův palác v nejčistším slohu arabském s bohatou ornamentikou, v němž se nalézá veřejná bibliotéka, museum a náhrobek Hasana agy, obhájce '''A'''-u proti Karlu V. r. 1541, několik divadel (mezi nimi Národní) a starších paláců, nádraží dráhy alžírsko-oranské, výstavní bázár domácího průmyslu, opevněný maják a některé velké kasárny. Čtyři vodovody zásobují město vodou skýtajíce 23.880 ''hl'' za hodinu. Průmysl města není valný záležeje ve výrobě věcí hedvábných, koberců, vlněných tkanin, ručnic, zboží zlatnického, sedlářského a hodinářského; též jsou zde některé parní továrny, hlavně mlýny к zásobování vojska. Co do obchodu jest '''A.''' prostředníkem největší části osady; vyváží se především vlna, vosk, datle, pomoranče, zvláště pak mnoho zeleniny, dováží se víno, lihoviny, olej, tkaniny, nábytek, nádobí, papír a j. S Marseillem jest '''A.''' spojen podmořským telegrafem. Obyvatelstvo '''A'''-u rychle se množí: roku 1838 napočteno 30.395 duší, mezi tím 18.387 domácích obyvatelů, neboť po dobytí jeho Francouzi mnoho Turků se odtud vystěhovalo; r. 1866 měl již 59.145 obyvatelů, r. 1881 napočteno 70.747 duší, z nichž 40.000 bylo Francouzův a cizincův, a r. 1886 71.199 obyv. Krásou své polohy, půvabem nejbližšího okolí, jež pokryto jest sady platánovými, granátovými, pomorančovými, vavřínovými a množstvím pěkných letohradův, a příjemností, mírností podnebí (prům. roční teplota +20° 6' C.) stal se '''A'''. oblíbeným a v zimě velmi navštěvovaným klimatickým léčebným místem. — '''A'''. stojí na místě římské osady Icosia, jež pobořena byvši od Vandalů přišla v zapomenutí, až v i. polovici X. století Bologín Zírídovec znova zde zřídil a opevnil město Džezáir-ben-Mezgána; ale v obecnou známost vešlo teprve po vypuzen! Maurů ze Španěl, kteří zde se usadivše učinili z něho peleš loupežnickou a pravou moc námořní na postrach všech zemí na Středozemním moři. Francouzi opanovali je 5. čce 1830. Ostatně dějiny města v jedno splývají s dějinami Alžírska.
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>bn3uyte4tdtqu8c7ruf7oz3mp3x2hxb</sha1>
    </revision>
    <revision>
      <id>334068</id>
      <parentid>334066</parentid>
      <timestamp>2026-06-27T17:24:57Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <origin>334068</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="8914" sha1="7u9i1h1u0od98k4nxmgl09usuv9jzrn" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Alžír
  | PŘEDCHOZÍ = Alžběto-terezínský řád
  | DALŠÍ = Alžírská slitina
}}

{{Textinfo
| TITULEK = Alžír
| AUTOR = neuveden
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;46–47. [https://archive.org/stream/ottvslovnknauni34ottogoog#page/n45/mode/1up Dostupné online.]
| LICENCE = PD old 70
}}

[[File:Ottův slovník naučný II 46a - Alžír.jpg|thumb|Obr. na s. 46a: &quot;Alžír se strany východní, s hráze Chair-ud-Dinovy&quot;]]
[[File:Ottův slovník naučný II 46b Alžír.jpg|thumb|Alžír: Kabílská rodina]]

{{Forma|proza}}
'''Alžír''', z arab. ''al-Džezáir'' (= ostrovy), franc. ''Alger'' [alžé], špan. ''Argel'', hlavní město Alžírska, vedlé Káhiry a Alexandrie nejdůležitější město africké, zvedá se asi uprostřed pobřeží alžírského (pod 3° 51' v. d.) na stráních příkrého vrchu na záp. břehu prostorného zálivu, naproti mysu Mátifu. S moře jest příjemný pohled na město, jež skvějíc se všecko bělostí uprostřed bujné zeleni dle poetického rčení arabského sluje »diamantem zasazeným do smaragdu«; nad městem trůní Kasba, bývalá tvrz a sídlo dějů alžírských, vládnoucí všemu městu ve výši 124 ''m'' nad hladinou mořskou. (Viz vyobrazení na příloze.) '''A.''' rozdělen jest ve dvě části: město staré čili horní, arabské, a nové čili dolní, evropské. Kromě několika mešit skládá se nové město z vládních budov, velkých, výstavných, z části i pětipatrových domů, skladišť, loděnic, továren, prostorných náměstí a ulic, v nichž obývají Francouzi a četní evropští cizinci. Velikým střediskem všeho ruchu společenského i obchodního jest Vládní náměstí (''Place du Gouvernement'', dříve ''PI. Royal''), šírý obdélník uprostřed města se sochou vévody Orléanského, platány a oranžovníky posázený, plynem osvětlený, rovnající se vůbec nejkrásnějším náměstím. Jiná náměstí jsou: ''Piace de Chartres'' s každodenními trhy, kde lze nejlépe poznali všeliké plodiny zemské, Mahonské čili Rybářské náměstí, ''Place d'Isly'', Palácové čili Arcibiskupské náměstí a konečně největší ze všech ''Place d'Armes'' čili Báb-el-Védské náměstí na sev. konci města, kde dotýká se bývalých zahrad dejových, nyní Marenžskými sady zvaných, nejkrásnější to promenády alžírské. Tři hlavní třídy protínají město dolní: Báb-el-Védská a Báb-Azúnská, rovnoběžné a 700 ''m'' dl., a Námořní ulice (''Rue de la Marine''), všecky к přístavu se táhnoucí. Obroubeny jsouce sobou stran stinným loubím poskytují chodcům vítané ochrany proti vedru a jsou hlavními tepnami všeho obchodu. Znamenitostí dolního města jest ''Boulevard de la République'' (dříve ''В. de l'impératrice''), rozkošný to taras 1200 ''m'' dl., s jednou toliko řadou skvělých, k moři obrácených domů, spočívající na půl čtvrtá stu oblouků, v nichž zřízeny sklady a krámy, vy- stavěný nákladem 8 mill. franků od Angličana Mortona Peta v 1. i860—1866. (Viz popředí našeho vyobrazení na příloze.) Rovněž zajímavo jest staré město co do výstavnosti i obyvatelstva arabské, jež s novým spojuje příkrá, úzká, křivolaká Kasbaská ulice vedoucí nahoru к tvrzi dejů. Jest to pravý labyrint těsných, nečistých, temných, křivých, často příkrých a schody opatřených, někde i překlenutých a jen 1,5 ''m'' širokých ulic, jejichž čtvercové, hmotné, nahoře ploché domy s malými, zamřežovanými okénky a horními patry často do ulice přečnívajícími nepravidelně nad sebou se kupí spíše žalářům se podobajíce nežli obydlím volných lidí. Náhradou za všeliké nepříjemnosti jest však chlad stále zde panující. Avšak již i sem zasáhl vliv Francouzů, kteří zde zřídili veřejné lázně, hotely, kavárny a j. Vůbec poskytuje '''A.''' pohled rozkvétajícího města osadního, kdežto jiná města alžírská dosud zachovávají ráz měst orientálských, kromě několika stavení vládních. Velikou péči a náklad věnovala vláda francouzská přístavu, jenž za bídné správy tureckých dejů, jako '''A.''' vůbec, byl zanedbán. Vzhledem к vojenské a obchodní důležitosti města starý přístav nikterak nedostačoval a proto Francouzi založili nový učinivše z '''A'''-u přístavní místo prvého řádu. Ke staré hrázi (700 ''m''), spojující čtyři skalnaté ostrovy (dle nich nazván '''A.''') s městem, kterou Chair-ud-dín roku 1525 dal vystavěti od zajatců španělských, připojili dvě nové, zevní 1235 ''m'' a vnitřní 210 ''m'' dlouhou, a ty tvoří dva přístavy: vojenský, hlubší, pro 40 válečných lodí, a obchodní pro 300 lodí, zaujímajíce prostor jako sám '''A.''' a hájeny jsouce několika znamenitými opevněními, tak že '''A.''' s mořské strany pokládá se za nedobytný. Ale i s ostatních stran jest značně opevněn. Kdežto staré zdi hradební neměly více nežli 1700 ''m'' zdélí, jsou nyní rozepjaty na 3-4 ''km'' a kromě toho chráněny tvrzemi, jež se zovou: na sev. ''Fort de la Marine'', na vých. Báb-Azúnská tvrz, na jihu ''Fort National'' (dříve ''Impérial'') a na západě ''Fort Vingt-quatre-heures''. — Jsa hlavním místem gen. gouvernementu soustřeďuje '''A.''' v sobě vyšší úřady správní, politické, soudní, vojenské a církevní, zejména jest sídlem generálního guvernéra, prefekta, appellačního, obchodního a smírčího soudu, kanceláře arabské, arcibiskupa (od r. 1867), konsistoře protestantské a israelitské, generálního štábu, admirality, ředitelství dělostřeleckého a ženijního, vojenského ústavu topografického a geodaetického, komory zemědělské a obchodní, vrchních úřadů celního, finančního, poštovního, lesního a j. Dále jsou zde četné konsuláty, banka, akademie veřejného vyučování, lyceum (v býv. kasárnách janičarských), kollegium arabskofrancouzské, lékařská a lékárnická škola, jakož i mnoho jiných literárních a vědeckých ústavův a škol rozličných stupňů, francouzských, arabských a židovských, bursa, nemocnice, spořitelna, četné jiné ústavy dobročinné a j. Z mnohých pozoruhodnějších budov alžírských vynikají: kathedrála sv. Filipa slohu arabského, velmi ozdobný palác arcibiskupský téhož slohu, francouzský chrám protestantský se školou, množství malých a čtyři velké mešity (Džema-el-kebír), 14 synagog, Mustafův palác v nejčistším slohu arabském s bohatou ornamentikou, v němž se nalézá veřejná bibliotéka, museum a náhrobek Hasana agy, obhájce '''A'''-u proti Karlu V. r. 1541, několik divadel (mezi nimi Národní) a starších paláců, nádraží dráhy alžírsko-oranské, výstavní bázár domácího průmyslu, opevněný maják a některé velké kasárny. Čtyři vodovody zásobují město vodou skýtajíce 23.880 ''hl'' za hodinu. Průmysl města není valný záležeje ve výrobě věcí hedvábných, koberců, vlněných tkanin, ručnic, zboží zlatnického, sedlářského a hodinářského; též jsou zde některé parní továrny, hlavně mlýny к zásobování vojska. Co do obchodu jest '''A.''' prostředníkem největší části osady; vyváží se především vlna, vosk, datle, pomoranče, zvláště pak mnoho zeleniny, dováží se víno, lihoviny, olej, tkaniny, nábytek, nádobí, papír a j. S Marseillem jest '''A.''' spojen podmořským telegrafem. Obyvatelstvo '''A'''-u rychle se množí: roku 1838 napočteno 30.395 duší, mezi tím 18.387 domácích obyvatelů, neboť po dobytí jeho Francouzi mnoho Turků se odtud vystěhovalo; r. 1866 měl již 59.145 obyvatelů, r. 1881 napočteno 70.747 duší, z nichž 40.000 bylo Francouzův a cizincův, a r. 1886 71.199 obyv. Krásou své polohy, půvabem nejbližšího okolí, jež pokryto jest sady platánovými, granátovými, pomorančovými, vavřínovými a množstvím pěkných letohradův, a příjemností, mírností podnebí (prům. roční teplota +20° 6' C.) stal se '''A'''. oblíbeným a v zimě velmi navštěvovaným klimatickým léčebným místem. — '''A'''. stojí na místě římské osady Icosia, jež pobořena byvši od Vandalů přišla v zapomenutí, až v i. polovici X. století Bologín Zírídovec znova zde zřídil a opevnil město Džezáir-ben-Mezgána; ale v obecnou známost vešlo teprve po vypuzen! Maurů ze Španěl, kteří zde se usadivše učinili z něho peleš loupežnickou a pravou moc námořní na postrach všech zemí na Středozemním moři. Francouzi opanovali je 5. čce 1830. Ostatně dějiny města v jedno splývají s dějinami Alžírska.
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>7u9i1h1u0od98k4nxmgl09usuv9jzrn</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Alžírsko</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97917</id>
    <revision>
      <id>334060</id>
      <parentid>334057</parentid>
      <timestamp>2026-06-27T16:31:27Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <origin>334060</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="72682" sha1="sdc4bnvb0tj25y4s2xlmjil5yp62fa0" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Alžírsko
  | PŘEDCHOZÍ = Alžírská slitina
  | DALŠÍ = Alžírský pas
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Alžírsko
  | AUTOR = neuveden
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;47–59. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8ff050f0-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.]
  | LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
'''Alžírsko''', franc. {{Prostrkaně|Algérie}} [alžérí], území severoafrické, nejdůležitější osada francouzská, hraničí na sev. celou svou délkou se Středozemním mořem, na vých. s Túnisem a na záp. s Marokkem. Na obou těchto stranách jsou hranice jen z malé části přesně vytčeny, zejména není tu mezí přirozených, i zachovány celkem, až na některá menší upravení, staré hranice, jichž ode dávna šetřeno bylo mezi různými kmeny. Na straně túniské počíná se hranice u Ryšavého mysu (''Cap Roux'') pod 8°3б' v. d., jde nejprve к jihozáp. podél vysokého hřbetu horského, pak к jihu až téměř pod 34° s. š.; zde pojednou zatáčí se к západu a na to směrem jižním Saharskou pouští spěje až pod 30° s. š., kde se končí nedaleko Gadamesu. Proti Marokku upravena jest hranice smlouvou z r. 1845; vycházejíc od ústí říčky Skisu čili Hádžerúdu pod 2° 16‘ z. d. jdesměrem jihových. asi 400 ''km'' až nedaleko к Figígu, načež ztrácí se v poušti rovněž až pod 30° s. š. Tato rovnoběžka jest celkem také jižní hranicí A-ka, jež ovšem v pískových pahorcích saharských (''Erg'') nikterak není vytčena a čím dále více к jihu se pošinuje. Nyní vrchní moc franc, sahá asi na 700 ''km'' vzdálí od pobřeží. Pro tuto neurčitost ohraničení nelze také rozlohu osady alžírské stanovití jinak než přibližně na 667.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, tedy o 139.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; více než zaujímá sama Francie. — {{Prostrkaně|Pobřeží}} alžírské, majíc povšechný směr od jihozápadu к severovýchu, jest skoro 1100 ''km'' dlouhé, málo rozčleněné, namnoze skalnaté a lodím nepřístupné. Kde hory, vybíhající ve vysoké mysy, nepřistupují k samému břehu, táhnou se neširoké pruhy oblázčím pokryté nebo nečetné, nehluboké, poloobloukovité, к severu otevřené zálivy s břehem písčitým, poskytujíce většinou lodím jen nepatrnou ochranu proti prudkým větrům. Plavba kolem pobřeží znesnadněna četnými úskalími, tak že ani 46 majáků na břehu zřízených nezabraňuje častějším nehodám. Zde také '''A.''' je pořídku obydleno, hlavně pro nedostatek kommunikačního spojení s vnitřkem země. Pozoruhodnější {{Prostrkaně|zálivy}} alžírské jsou tyto: Oranský, Arzevský, Alžírský, Bougieský, Džidželský, Philippevillský s menšími zátokami Collskou a Storskou a Bônský. Z {{Prostrkaně|mysů}} uvedeny buďtež: Cap Noe, C. Usa, C. Figalo, C. Falcon, C. Ferrat, C. Ivi, C. Tenes, C. Mátifu, C. Corbelin, C. Cavallo, C. Bušárún (Buga- roni), C. Fer, C. de Garde a C. Roux. — Ostrovy к A-ku náležející jsou nepatrny: blíže hranice marocké Ražgún, severových. odtud Habíbas a blíže hranice túniské Tabarka a Galita. 
{{Prostrkaně|Horopis}}. Jako země berberské vůbec jest '''A.''' v severní své polovici všecko prostoupeno Atlasem, jehož četná pásma s odnožemi svými obmykajíce mnohá údolí, roviny a planiny celkem se řídí směrem pobřeží. Severní, asi 100 km široká hornatina, zvaná {{Prostrkaně|Tell}} (arab. = {{Prostrkaně|země hornatá}}), jest velmi úrodná, zejména v údolích řek a na blízku větších zálivů, a mohla by uživiti pětkráte tolik obyvatelů než nyní v sobě hostí. К ní na jihu pojí se šíré {{Prostrkaně|Vysočiny}} (''Hauts-Plateaux'') v průměrné výši 1100 ''m'', stepi povahy kontinentální, se solnými pánvemi a bažinami, na jihu a severu obroubené nevysokými skalními hřbety. Majíce na hranici marocké přes 200 ''km'' zšíří, směrem východním více a více se úží, až v departementu constantinském se končí přestávajíce oddělovati Tell od hor saharských. Rozloha Vysočin páčí se na 100.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;. Horstvo alžírské, prorvané četnými úžlabinami, jimiž prodírají se řeky a vedou cesty, rozděleno jest ve množství pásem a skupin zřetelně vyznačených, z nichž tuto jen hlavní uvedeme počínajíce od západu horami pobřežními. Tu hned u Namoursu zvedá se Trárská skupina, vrcholící na pobřeží v hoře Noemově (864 ''m''), uvnitř pak ve vápencovém štítu Mont Filhaousen (1157 ''m''). Jižně od Oránské sebchy jsou hory Tessalské s Tafaraujem (1065 ''m''). Severně od Šelífa příkře se zvedá Džebel Dahra к vých. stoupaje až к oběma Zakkárům (1580 a 1527 ''m''), kde srázně spadá do roviny Mitidže. V druhé řadě, mezi Tlemsenem a Sebdu pohoří Tlemsenské horou Tenušfi dosahuje výše 1842 ''m'' (Kuábet 1621 ''m''), dále na východ až к Selífu vypíná se Vanšeríš (Varsenis, Varansenis) s vrcholy Pic Vanšeríš (1985 ''m''), P. Dui (2053 ''m''), P. Ennadate (1732 ''m'') a j. Za Šelífem, jižně od roviny Mitidže jsou menší skupiny Titerských hor, jejichž vrchol Dž. Dira zvedá se nad Aumalem do výše 1810 m. Východné odtud, v záp. Kabílii, jsou mohutné hory Džurdžurské (''Mons Ferratus''), relativně nejvyšší horstvo alžírské, ačkoliv vrchol jeho Léla Chedídža (2308 ''m'') zajímá až druhé místo mezi horami alžírskými. Jinak v pohoří tomto, nejhojněji svlažovaném prameny a bohatém bujnou vegetací, kde dosud nalézají se stopy bývalých ledovců a jež povahou svou velmi se blíží Alpám, pozoruhodný jsou ještě Dž. Kella (2218 ''m''), Tirurda (1817 ''m'') a Šelata (1780 ''m''). Hory Kabílské, sev. od Džurdžury k moři se táhnoucí a nepřístupné, s vrcholem Azefunským, mají výši 1000 ''m''. Východně od údolí sahelského táhne se Baborské pohoří, přes 200 ''km'' dlouhé, v němž nejvýše se pnou hory Adrár (1994 ''m''), Velký Babor (1970 ''m'') a Tababor (1965 ''m''). Odtud na sever k Džidželi jest hornatina patřící к nejméně přístupným krajům alžírským. Severových. od Aumalu, souběžně s Baborem táhnou se hory Bibánské č. Setífské (1380 ''m'') s pověstnými úžlabinami ''Portes de Fer'' ({{Prostrkaně|Železné brány}}), z nichž větší jde železnice alžírsko-constantinská. Východně od Titerských hor příkře spadají do hlubokých údolí Hodenské hory (nejvyšší Dž. Mádžid 1840 ''m''), dále na východ ponenáhlu se níží a u Constantiny již jen málo vrcholů dosahuje výše 1000 m. Pobřežní džebely alž. končí se mezi zálivy Storským a Bônským mohutnou massou Edugu (1008 ''m)''. — Z pohorských pásem Atlasu saharského (Velkého), jenž z pouště kolmo vyrůstá jako obrovské hradby, uvésti sluší nejprve Ksúry (hrady), skalní řetězy, oddělené védy, jež splývajíce s Vysočin v Sahaře se ztrácejí, a dosahující výše 2000 m. Na vých. jejich straně pne se Dž. Amur (berb. = {{Prostrkaně|hory}}), jsa rozhraním vod tekoucích jednak do vnitra Vysočin а k Středozemnímu moři, jednak к Sahaře. Jádrem jeho jsou strmé stolové hory, nedosahující výše 2000 ''m'' (Tuila Makna jihových. od Géryvillu 1937 ''m'', Dž. Okba 1710 ''m'', Dž. Guru 1708 ''m''). Dále k východu horská pásma široce se rozstupují a jen nepatrně vynikají nad okolní roviny (100 až 200 ''m''); z nichž Dž. Senalba na cestě z Dželfy do Laguátu vystupuje do výše 1580 ''m''. Odtud až к védu Kantarskému Atlas ještě více se níží, ale za tímto védem, kudy nyní jde dráha batna-biskerská, vypíná se pojednou nejvyšší horstvo alžírské Dž. Aures (''Mons Aurasius''), mající tvar pootevřeného vějíře а к Sahaře srázně se klonící, v jehož sev. části vypíná se nejvyšší témě alž. Šelja (2312 ''m'', dle jin. 2328 ''m'') a Mahmel (2306 ''m''). Následuje ještě Dž. Šešár s nejvyšší horou Alí-en-Nés (1878 ''m''), a horami Nememšskými končí se alž. Atlas na východní straně. V dep. constantinském třeba ještě vytknouti skupinu horskou západně od Batny s Tugurem (2100 ''m''), pak Constatinské hory (sev. od města t. jm.), a konečně Medžerské pohoří na hranici túniské.
Mezi {{Prostrkaně|rovinami}} Tellu, jež pečlivě jsou vzdělány, přední místo zajímá Mitidža mezi Alžírem a Blídou (asi 1500 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;); dále uvedeny buďtež roviny: Tlelátská u Oránu, Egriská u Maškary, Šelífská na dolním toku Selífa, Iserská a Bônská. ''f.''
O {{Prostrkaně|geologii alžírské}} máme sice mnoho spisů, jichž Peron napočetl 130 v posledních 50 létech, ale jediné samostatné dílo Renouovo (''Exploration scientifique'') je z r. 1848, a články tamějších a francouzských časopisů stěží jest dostati; i následujeme tuto poslední obraz Peronův (''Annales des sciences géolog.'' 1883). Dle líčení Fournelova skládají '''A.''' hlavně dvě pohoří, Malý (sev.) a Velký (již.) Atlas, a mezi nimi ležící Vysočiny, které běží rovně s hlavními Alpami a pocházejí z téže doby po útvaru třetihorním. Jižněji nastupuje Sahará, krajina vrstev vodorovných. — Ačkoli se v prorvách ukazují stopy starších útvarů, přece na povrchu panují jen útvary jurský, křídový a třetihorní. Prahory (žuly, ruly, mramory, diority) tvoří jednotlivé shluky v přímoří a to u Alžíru v Kabílii, záp. od Philippevillu a záp. od Bôny. Na jihu vystupují teprve ve střední Sahaře, zemi Tuáríků za Igargarem v horách Iffefisen (rula i svor dle Flattersa). V Oránském přímoří mluví Bleicher o silurních břidlicích a staropalaeozoické vrstvy (silur-devon) uvádějí se z Kabílie, na východě Džurdžury. Bleicher sám uvádí uhelný útvar u Ain-Tolby, u Nemoursu a záp. od Oránu a Coquand trias v dep. constantinském, což však potřebuje tvrzení paleontologického. Mimo to ale popisuje se permo-trias vých. od Filippevillu. 
Nejstarší mocný útvar jest jurský, roztroušený v severním Atlasu (Constantinsko — mramor v liasu u Filfila byl znám Římanům — Kabílie, v Džurdžuře alžírské, Vanšeriši, a pomoří Oránském až к Sadě, Tlemsénu), ve střední planině u Batny, Setifu, pak u Šelaly (hran. Oránské), Liamuna, jižně od Busady, konečně u Laguátu a Géryvillu, jak četné seznamy ammonitů, belemnitů, cidaritů, terebratulí, crinoidů a j. u Perona dokazují. Na jižní straně sev. Atlasu jest velký shluk Jury od 2° 30' v. d. až к 3° 30' z. d. Křída hlavně tvoří kostru celé země (neocom, urgoaptien, albien, obě vrstvy tyto po celé sev. Africe dle Perona r. 1875), až do Arabie a Palestiny tvoří pouště rozsedáním v duny písčité a hlíny neplodné, kde vody nutno hledati až 150 ''m'' hluboko, tak že Rille nazval útvar ten zrovna saharským. 
Útvar cenomanský tvoří vápencem svým vyšší hory, zejména vnitřku Velkého Atlasu a je stejně neúrodný (od Túnisu přes Biskru do Džebel Amuru, zemí Mzabů, ale i u Batny, Rubady); turonské vrstvy konečně tvoří zpodek Constantiny a šíří se na vých. a jihozáp. střední planinou (Hodna, Batna, Tebessa) až к Laguátu, Golei (''Ostrea mermeti''). Střední a západní planina centrální má i mnoho Senonu. Eocén zastupují v '''A'''-ku nummulithy ve dvou dlouhých, s mořem souběžných pásmech v Tellu a střední planině (Tebessa, Setif, Bog- har), ale více na východě, kdežto miocén se vyskytuje více na záp., jako v Kabílii u Tenes, podlé čeho Pomel nazval vrstvy cartennské — a hlavně v Oránsku (údolí Selífu u Maškary, Sidi-bel-Abbés, Tlemsén až do Udždy v Marokku).
Pliocénní a čtvrtohorní vrstvy hlavně na vých. vyvinuté, daly četné zbytky ssavců: hipparion, koně, antilopy, býky, slony (''Elephas meridionalis africanus'' u Šeršelu), nosorožce, hrocha (''H. Hipponensis'') podobné středoafrickým nynějším. ''Pý.''
{{Prostrkaně|Vodopis}}. Kromě el-Kebíru a Šelífa nemá '''A.''' řeky splavné. Téměř všecky alžírské přítoky Středozemního moře, vznikajíce v pokrajních horách Vysočin, z části též v Tellu a horách pobřežních, protékají Tell celou jeho šíří, lenivě se vlekouce bažinatými břehy, a do moře se vlévají úzkým, často písčinami ucpaným ústím. Veliké důležitosti nabyly řeky ty od té doby, co se jich používá к velikolepé soustavě zvlažování půdy, к čemuž upotřebeno zavodňovacích staveb již ve starověku založených, ale časem zanedbaných a zpustlých. V zimě voda dešťová splývá po svazích hor a vrchů, dravě po cestě vše s sebou unášejíc a široké koryto sobě ryjíc; to jsou {{Prostrkaně|védy}} Arabů, jež v letní době vysychají buď docela nebo v uzounké prameny a v nichž tlející rostliny a hnijící zvěř způsobují střídavé zimnice. Mnohé vody splývají v četné slané mělčiny a bažiny, jež někde slují {{Prostrkaně|šoty}}, jinde {{Prostrkaně|sebchy}}. Atlas jest rozhraním dvojího vodstva, tekoucího jednak к severu do Středozemního moře, jednak na jih do pouště. Téměř všecky védy mají několik jmen, z nichž tuto uvedeme nejobyčejnější. Značnější řeky provincie oránské jsou: Tafna 145 ''km'' dlouhá, pramení se nedaleko Sebdu a vlévá se do moře naproti ostrovu Ražgúnu majíc přítoky marockou Mújlu a s pravé strany záp. Iser; Makta vzniká splynutím Sígu (215 ''km''), pramenícího se na vysočině jihozáp. od Daje, a Habry (Tenazery) rovněž od Daje (severně) splývající a 23S fcm dlouhé, a vrhá se do Arzevského zálivu; Šelíf (''Azar'' Římanů), hlavní řeka alžírská, vzniká u Tijáretu ze skupiny »Sedmdesáti pramenů« (''Sebin Ajún''), teče nejprve к východu jako Nahr Vásil (jiní pokládají Véd Namus za pramen Šelífa), zatáčí se pak náhle okolo Vanšeríšského pohoří к západu, dotýká se Affrevillu a Orléansvillu, spojiv se s Riu vlévá se do roviny Šelífské a brzy na to do Středozemního moře 12 ''km'' sev.-vých. od Mostaganemu; Šelíf má přes 700 ''km'' délky, a delší přítoky jeho na území oránském jsou Mina (200 ''km'') a véd Riu, na území alžírském védy: Isley, Fodda, Ruina, Durdur a Varán. Departement alžírský má ještě tyto značnější védy, veskrze přítoky Středozemního moře: Mazafrán, jenž se končí 8 ''km'' jihozáp. od Sidi-Farruše, Haraš pramenící východně od Blídy v Malém Atlasu, jenž u Maison-Carré dospívá šíře 80 ''m'' a vlévá se do Alžírského zálivu; východní Iser (200 ''km'' dl.) vznikající mezi Medeou a Aumalem na úbočí planiny Bení-Slímánů, jest záp. hranicí Velkého Kabílska, teče mimo Balestro bohatou Iserskou rovinou a vlévá se do moře západně od mysu Džinetského; Sebau (Nesa, Buberak), hlavní řeka Vel. Kabílska no km dlouhá, vzniká na patě Akfadúské hory a vtéká do moře 6 ''km'' záp. od Dellysu. V provincii constantinské jsou tyto řeky: Véd Sáhel, 200 ''km'' dlouhý, temen! se na Dirských horách u Aumalu, zove se nejprve Riuraru, pak Zajan a jako Sahel končí se v zálivu t. jm.; Véd el-Kebír (= {{Prostrkaně|velká řeka}}) 245 ''km'' dlouhý a několikráte ve skalách se ztrácející vzniká jako véd Rumel východně od Setífa, teče od západu к východu až ke Constantině, před níž spojiv se s Bú-Murzúkem přijímá jméno el-Kebír, zatáčí se к sszáp. a trvá ve směru tom až к svému ústí (32 ''km'' vých. od Džidželi), maje větší levý přítok Véd Endžu; Sejbús (''Rubricatus'') 220 ''km'' dlouhý, splývá s vysočiny Úled-Chanferů, teče к severu až k Medžez-Hamaru, kde s levé strany vnímá Véd Zenáty, zatáčí se náhle к východu, u Gelmy přijímá jméno Véd Šerf a vlévá se do Bônského zálivu; Medžerda, řeka již túniská, horním svým tokem patří '''A'''-ku vinouc se zde krajem pozoruhodným pro krásy přírodní, šíré lesy, hojnost pramenův a římské památnosti. — V jižním, pustém '''A'''-ku zaznamenati jest čtyři hlavní védy, splývající s hor Ksúrských mezi Figígem a Géryvillem a zanikající v písku Sahary: Véd Námús, Véd Garbi (Kebír), Véd Zeger a Véd Zergún. Velká čásť vodstva mezi Géryvillem a Tebesou splývá do Védu Džedí, jenž vznikaje na Amúru u Tadžemútu otáčí se k vsvých. a směrem tím táhne se až téměř k Biskře, kde zaniká v El-Fáidské rovině; maje 500 km délky, jest z větší části roku bez vody. Várgelský bassin přijímá Véd Mzáb a Véd Miju (viz vyobr. č. 183.) a jihových. čásť pouště prorývá mohutný Véd Igargar, přicházející s hor tuáríckých a ztrácející se v hluboké sníženině šotu Melgígu č. Melríru. Tyto saharské védy jsou dlouhá, široká a hluboká koryta v písčité půdě, jež za prudkých dešťů pojednou naplňují se vodou; tuto sice vyprahlá půda rovněž tak rychle pohlcuje, ale dno koryta i nadále zachovává jakousi vlhkost podporující vzrůst husté trávy. Sem za vedra přicházejí karavany popást velbloudů a dokopávat se pitné vody, jež několik stop pod zemí stále se prýští. Trvaleji vodou zásobeny jsou ovšem védy severoalžírské, zejména ve vých. polovici země, kde jsou hory slehlejší a více zalesněné, deště hojnější a tok řek vyvinutější, avšak i zde podléhají obecnému pravidlu, že někdy buď úplně vysychají, nebo aspoň že je lze přebroditi, kdežto v zimě mohutní v dravé, nebezpečné proudy, často i z břehů vystupující a nižší roviny rozmělčující. Povaha dočasnosti ještě více se jeví při slabých stepních tocích Vysočin zanikajících ve slaných bažinách, jež jen v době dešťů vzrůstají v jezera; to jsou šoty a sebchy, z nichž přednější jsou tyto: Šot-el-Garbí (= {{Prostrkaně|západní}}) 72 ''km'' dlouhý, z polovice к Marokko, z polovice k '''A'''-ku patřící, a Š.-eš-Šerkí (= {{Prostrkaně|východní}}) 200 ''km'' dl., oba na vysočině oránské, kdežto největší šot na Sahaře, a to v prov. constant., jest Melgíg; dále Oránská sebcha 40 ''km'' dlouhá, jižně od Oránu, sebcha Zahrez-Garbí a Zahrez-Šerkí na vysočině alžírské (solný obsah obou Zahrezů páčí se na 600 mill, tun), S.-el-Hodna čili Šot-el-Sáida, 56 ''km'' dlouhá a průměrně 35 ''km'' široká, v provincii constantinské. Značnější vlastní jezera jsou: v Oránsku Arzevské jezero, v dep. constantinském Fezárské j. u Bôny, El-Meláh (Slané j.) záp. od La Calle, Ubeira jihových. od předešlého, El-Hút (Rybí j.), konečně , skupina jezer: Džemelské, Gelífské a Tarfské, 72 ''km'' jihovýchodně od Constantiny. 
{{Prostrkaně|Podnebí}}. Zeměpisnou polohou '''A.''' blíží se již pásmu horkému, ale zvláštní jeho fysické uzpůsobení jest příčinou, že vykazuje se podnebím všech tří pásem, od vedra tropického až ke kruté zimě severu. Tyto krajnosti zejména blízko se stýkají jednak na Sahaře, jednak na sousedních Vysočinách. Průměrná teplota v '''A'''-ku vůbec jest asi táž jako v Provenci (průměr roční 20° C.), ale každý jeho pás (Tell, Vysočiny a Sahará) má své zvláštní podnebí. V Tellu teploměr v létě nestoupá nad +40°, v zimě neklesá pod +2°, a dle Maritových dlouholetých pozorování jest na pobřeží (Sahelu) průměrná letní teplota +19°. Sníh zřídka jen pokrývá vrcholy hor a podnebí jest celkem velmi příjemné a zdravé, zvláště za rozkošného jara, kdy všecko rostlinstvo rychle a bujně se rozvíjí, tak že pobřežní místa alžírská, hlavně pak město Alžír, к pobytu chorých na plíce se odporučují. Letní parna bývají zmírňována pravidelnými větry vanoucími od moře, a i v zimě paprsky sluneční dosti jsou mocné, aby udržovaly vegetaci stále zelenou a mírnou teplotu, jež málokdy klesá pod +9° průměrem majíc 11 až 12°. Vůbec rozeznávají se zde jen dvě roční období: horké a mírné, a toto opět jest dvojí, vlhké a suché. Jest to alžírské léto (červenec-září), zima (říjen-únor) a jaro (březen-červen). V létě bývají noci chladné s hojnou rosou. Největší sucho a vedro trvá v červenci a srpnu; červen a září bývají také horké, ale ne tak suché; letní deště jsou řídké, krátké a slabé. Za to zima vyznačuje se neobyčejnou vlhkostí; pršívá sice jen dva měsíce, zvláště v říjnu a listopadu, ale deště bývají nad míru vydatny, nejvíce v provincii constantinské, nejméně v oránské. Výsledek dešťoměrných pozorování jest: v Bôně 1200 ''mm'', v Alžíru 800 ''mm'', v Oránu 400 ''mm''. Větry valnou většinou vanou směrem pobřeží, buď od východu neb od západu. Východní panují od května do září, a v té době obloha bývá v zenithu jasná, na obzoru zamlžená, temena hor a mysů skrývají se často ve mracích; naopak, zjevují-li se temena v obrysech jasných, jest to znamení, že trvají nebo co nevidět nastanou větry západní. Tak jest v Sáhelu. Avšak tyto poměry klimatické patrně se mění, čím dále pronikáme na jih. Čím blíže k Vysočinám, tím více ráz podnebí blíží se к evropskému. Rostlinstvo pokrývající stráně velikolepých údolí, dub, lentišek, divoká oliva, dub korkový, linda — vše upomíná na Evropu. Úrodnost půdy jest podivuhodná. Zde v zimě bývá již i sníh a tu i tam led. Ještě krutější zimu mají Vysočiny blíže Džebel-Amuru a Džebel-Auresu. Tu snášejí se sychravé deště, a i sněhu bývá nadbytek, kdežto léto jest zde dobou velikého vedra a sucha. Konečně v jižním Alžíru, na poušti Saharské neznají nežli dvě roční období: horké a deštivé. Teploměr ukazuje za dne až +52° C., v noci nastávají citelná chladna. Metlou pouště bývá horký vítr, jenž obyčejně vane v horních vrstvách vzduchových, ale někdy sklesnuv dotýká se až povrchu země: to jest ''simún'' Arabův, ''sirocco'' Španělů, pohlcující někdy celé karavany. Přicházeje od jihových. zvyšuje temperatura na +45° C., zemi zahaluje prašnými víry a vzduch pozbavuje všeliké vlhkosti. Zhoubný jeho dech cititi jest až na pobřeží, kde způsobuje ochabnutí všelikého života; ale na štěstí netrvá nežli 2—3 dni a končí se téměř vždy deštěm a sev.-záp. větry, zjednávajícími opět rovnováhu. Vane hlavně od srpna do října, někdy i z jara. Na začátku okkupace francouzské vojsko válem hynulo zimnicemi, jež způsobovaly zhoubné výpary vystupující ze země již po staletí zanedbané, a podnebí alžírské rozhlášeno za nezdravé, tak že i proud vystěhovalců záhy ochabl; ale ponenáhlu vzděláváním půdy, osazováním stromoví, zalesňováním, upravením vodstva a j. nezdravota mizela, a podnebí alžírské, až na některé krajiny blíže řek, těší se pověsti nejlepší. ''f.''
{{Prostrkaně|Alžírské rostlinstvo}} jest celkem čásť rostlinstva Středomořského a liší se na příklad tak málo od tuniského, že Cosson dává poslednímu území jen 6 bylin zvláštních. Na vysokých horách jsou tu některé byliny alpské (nad 2000 m), ale není to pásmo úplné, neboť v téže výšce vyskytuje se ještě mnoho bylinstva středomořského. К jihu přechází květena ta úplně v pustinnou květenu Sahary. Největší místní sbírka Cossonova pochází z Constantinska (Philippeville-Aurès 1428 dr.). Ostatně mívají místní flory na nejvýše 700 dr. a čím dále к jihu, tím méně (Biskra 473, Laguát 382 dr.). Ball počítá čtyři pětiny alžírských bylin v Evropě a Středomoří, 100 jen v '''A'''-ku a Marokku. Bory rozdělil rostlinstvo na 3 pásma dle délky, Cosson na 4 dle šířky. Co se prvních týče, jisto jest, že severovýchod (Constantinsko) nejvíce se podobá střední Evropě, jihozápad (Oránsko) více Španělsku. V Constantinsku jsou lesy listnaté (duby, buky, jasany, olše, javory), Oránsko má na př. ''Apteranthes gussoniana'' (''Stapeliacei'' španělskosicilskou), ''Rhus albidum''. 
Pásma dle šířky přímoří zaujímají lesy horní v přímořské střední stepi a rovná jim poušť a hory jižní. Rovin přímořských jest málo; Mitidža u Alžíru a přímoří u Bony jsou jediná luka '''A'''-ka, kde se seno seče, kdežto údolí Šelífu a okolo Oránu jest více stepnaté. Lesy přímořských hor nejsou již nepřetržité, nýbrž udržely se jen na vých. a na vyšších horách, neboť Arabové zvykli každoročně zapalovati pastviny své, aby je prý zlepšili, čímž slabší lesy byly zničeny; Kabílie pak je tak hustě obývána i vzdělána, že nemnoho tu ostalo lesa. Jakožto charakteristické byliny severu uvádějí se ''Scilla maritima'', ''Chamaerops humilis'', ''Ampelodesmos tenax''. 
Nejvyšší vrcholky mají všelicos alpinského (''Isatis džurdžurae'', ''Lepidium granatense'', ''Draba hispanica'', ''Erinus alpinus'', ''Saxifraga atlantica'', ''carpetana'', ''Cardamine hirsuta'', ''Primula'', ''Viola'' atd.). Stepi střední zcela podobají se Sahaře obsahujíce byliny solimilné: Artemisie, Astragaly, ''Arthratherum purgens'', především hlavní plod té krajiny alfa (''Stipa tenacissima''), která vyváží se do Anglie na papír, a jejíž pěstování ročně nese milliony. Lesy jižních hor jsou vzácné; zde a na severu rostou nejvzácnější cedry a thuje (''Callitris quadrivalvis'') již starým Římanům drahé a hledané. Hojná jest ''Pistacia atlantica'', chvojky aj. Nejvyšší alpinské byliny na Aurèsu jsou: ''Prunus prostrata'' (Libanu), ''Arabis ciliata'', ''Viola gracilis'', ''Potentilla pensylvanica''. Debeaux rozeznává u Bogharu 3 pásma: do 800 ''m'' step (''Statice'', ''Lonchofora'', ''Anabasis'', ''Cordylocarpus''), druhé do 1000 ''m'' (''Stipa barbata'', alfa i dub), pak výše Terebinthy, ''Pinus halepensis'', ''Quercus ruber'', ''Juniperus oxycedrus'', ''phoenicea'', ''Callitris quadrivalvis''. 
Saharské bylinstvo obmezuje se mimo zahrady v oasách na některé keříky nížin, trní a řídké jarní bylinky po dešti (Liliacee, Crucifery). Vzácné jsou úkazy jižnější ''Crotalaria Saharae'', ''Roubbairea prostrata'', ''Daemia'', především keř ''Calotropis procera''. Sbírka Flattersova obsahuje nejjižnější až za Varglu a vypočítává až 122 druhů. ''Acacia arabica'', ''Cassia obovata'', ''Aerua javanica'', ''Erythrostictus punctatus'', ''Ephedra alata'', ''Chloris meccana'', ''Salvadora persica'', fagonie, tamarišky, jedovatý ''Hyoscyamus'', kterým jedna výprava otrávena byla, atd. ''Pý.''
{{Prostrkaně|Alžírskou zvířenu}} popsali, co se týče ssavců, Lataste a dříve Loche, ptáky Explorace (Levaillant) a Loche, plazy Strauch a ryby Playfair (ze sbírky Letourneuxa). Ssavci jsou u Lataste jináče ustanoveni nežli u Loche. První má ssavců zemních 83, tento 70 (11 end., zejména opici, hlavně v Kabílii), 8 kočkovitých (se lvem a pardálem), vydru, medvěda, psa (v Marokku), jelena, daňka (vých. lesy), kance, 4 antilopy (jih), divoké ovce, 2 ježky (1 v Sahaře), dikobraza a 2 zajíce (s králíkem) atd. Pochybnost měl o krtcích a veverkách (''Sciurus getulus'' Lesson). Ptáků měl Loche 357, avšak mnohem více ptáků jest dosud neznámo: jsou to hlavně druhy stredomorské. Z ptákův uvedených je 137 vodních, 46 dravců (9 sov), 4 dropi, pštros (Sahará) atd. Pustinné tvary jsou právě saxicoly (7, ''S. isabellina'', ''deserti'' atd.), alaudidy {''Rhamphocoris olotbey'', ''Certhilauda Dupontii'', ''desertorum'', ''Ammomanes isabellina''), ''Pterocles senegalensis'', ''Turtur senegalensis'', ''Otogyps nubicus'', ''Caprimulgus isabellinus''. Jižní formy jsou ''Ixos obscurus'', ''Phasmoptynx capensis'', 2 Fringillarie, ''Telefonus tschagra'' (''senegalus''), ''Merops egyptius'', ''Chenolopex egyptiaca''. — Z východu ''Pastor roseus'', ze severu jdou až sem někdy ''Cyanecula suecica'', ''Ampelis garrulus'', Emberizy, ''Loxia curvirostris'', husy atd. Želv měl Strauch: 3 zemní (''Testudo pusilla'' Shaw — ''graeca auct.'', ''campanulata?''), ''Emys europea'' a ''leprosa'' (sigriz dB.) a 2 mořské: ''Cheionia corticata'' i ''Sfargis coriacea''. Kromě chameleona má 36 ještěrů, z nichž většina žije v pouštích. Hadů má 21, od ''Eryx jaculus'', ''Lycognathus textilis'' a ''Simotes diadema'' znal jen po 2 exempl. z Alžírska, 3 ''Coronella'', ''Zamenis Cliffordii'' a ''florulentus'' po 1 exempl. ze Sahary, hojné jsou stredomořské Tropidonoty (2) a ''Zamenis Coelopeliis lacertina'' i Vipery (aspis jen 1 ex., jako ''Psammofis punctatus''). ''Psammpfis sibilans'' i ''Vipera Avicennae'' jen v Sahaře. Žab měl jen 6 druhův a 3 salamandry (''Euproctes poiseti'' end.). V celku počítal 36 druhův evropských v '''A'''-ku (přes půlku). Rozdílu dle výšky není. Ryby jsou málo četné; mořské jsou obyčejné středomoří západního; sladkovodní poskytují více zajímavosti. Hlavní rozdíl v tom záleží, že ryby sladkovodní severního stredomořského ouvodí jsou evropské (ještě na př. pstruh, ''Salar macrostigma'', vyskytuje se v potocích horní Kabílie), kdežto saharské ouvodí je tropické chovajíc Cyprinodonty (''C. calaritanus'', v střední planině ''C. iberus'' [Taquin], ''Tellia apoda''), a hlavně chromidee (africko- americké), mezi nimiž daleko rozšířené ''Chromis mosambicus'' a ''niloticus'', pak endemické ''Hemichromis Saharae'' v Tugurtu), které se i v artéských pramenech nacházejí. Do řek severu jdou ryby obojetné, obyčejné, jako v stredomořsku, vůbec i ''Biennius'', ''Atherina rissai'' Val., 2 ''Gobius'', 2 ''Mugil'' — ale i ''Cristiceps argentatus'' (pramen Ain-Malaka i moře) a ''Syngnathus algeriensis'' end. (rodina sic nejvíce mořská). Z našich ryb vyskytuje se tu jen v severu úhoř a plocka (''Clupe afinta-alosa''). Patrno, že ryby jihu pocházejí z doby velmi staré, jako sumec nilský (''Clarias lacera'') v zemi Tuáríků (Duveyrier). ''Pý.''
{{Prostrkaně|Obyvatelstvo}}. Dle sčítání r. 1886 bylo v '''A'''-ku — kromě asi 50.000 duší na Sahaře — 3,817.465 obyv., kdežto r. 1881 napočteno jich 3,254.934 a r. 1872 jen 2,416.000; jeví se tedy pravidelný přírůstek asi 100.000 duší ročně, což tím více váží, že toto rozmnožování děje se především na území svěřeném správě občanské. К tomu ovšem mnoho přispívá immigrace, jež ročně asi o 18.000 duší jest značnější než emigrace, avšak sčítáním zároveň zjištěno, že domorodců vůči kolonisaci evropské nikterak neubývá, nýbrž že stále mohutněji pod vládou francouzskou: r. 1881 čítalo se muhammedánských domorodců 2,850.866, a do roku 1886 vzrostlo jejich množství na 3,284.762 duší. Židů bylo t. r. 42.595 (r. 1881 jen 35.665), obyvatelstva původu evropského 461.764 (r. 1857 jen 180.472), mezi tím 255.552 Francouzů (i s vojskem, r. 1881 jen 233.937). Roku 1886 bylo v '''A'''-ku 206.212 cizinců, mezi nimi více než polovička Španělů; pak co do množství následují Italové, Maročané, Angličané (s Maltany), Túnisané, Němci a j. ''f.'' — Domorodé obyvatelstvo alžírské přináleží ke dvěma různým kmenům, arabskému a berberskému. К onomu čítali dlužno na prvém místě {{Prostrkaně|Beduíny}} čili kočovné kmeny obývající hlavně alžírský Teli a některé části alžírské Sahary, a Maury, kteří jsou nyní úplně poarabštěni. {{Prostrkaně|Beduínové}} jsou potomci hidžázských sunnitských kmenů Hilál a Soleim, jejichž vstoupením na půdu alžírskou počíná druhá arabská invase (1050 po Kr.). Z nich však pouze kmenové pouště zachovali svoji arabskou krev čistou, směšujíce se jenom zřídka, kdežto kmenové Tellu smísili se po většině s kmeny berberskými, při čemž se zdá, že typus berberský nabývá převahy. Beduínové nemají stálých sídel, nýbrž stěhují se se svými stany živíce se po většině chovem dobytka. (Viz vyobr. č. 184.) Pouze v Tellu zabývají se též vzděláváním půdy. O původu {{Prostrkaně|Maurů}}, kteříž osazeni jsou ve městech, máme několik domněnek. Dle jedněch jsou to civilisovaní Berberové, dle jiných pevně usedlí Arabové nebo smíšenci z obou kmenů, dle ještě jiných berberisovaní a později poarabštění potomci tuzemců i_přistěhovalých Foiničanů (Libyfoiničanů). Živí se hlavně obchodem a řemesly. Dříve byli nejzámožnějšími majetníky v '''A'''-ku, nyní však musili ustoupili židům, kteří zmocnili se veškerého velkého obchodu. Maurové vůčihledě klesají, jakož vůbec arabský živel v '''A'''-ku, čehož hlavní příčinou jest neschopnost k soutěžení s vypočítavým židovstvem, které za francouzské vlády nabylo rovnoprávnosti a volnosti, jakož i dále jakýsi muhammedánský konservatismus, který jim nedopouští držeti stejný krok s Berberem, jenž přístupnější jest evropské civilisaci. Vlastními domorodci v '''A'''-ku ode dávna usedlými jsou {{Prostrkaně|Kabílové}}, obývající horské části země a náležející ke kmeni berberskému, jehož hlavní a nejčistší větví jsou saharští {{Prostrkaně|Tuáríkové}} a jenž ode dávných dob obývá v severozápadní Africe (v. Marokko). Povaha Kabílů jest směsí různých a začasté sobě odporujících vlastností. Kabíl jest fanatický, pověrčivý, pomstychtivý, nedůvěřivý a lakomý, ale na druhé straně opět pracovitý, střídmý, pohostinný а k chudým obětavý. Bydlí ve vesnicích v kamenných domech bez oken. Obydlí Kabílů nevyznačuje se čistotou; jet dobytek pouze nízkou přehradou oddělen od domácích. Živí se orbou a řemeslem; mimo sídla jejich nacházíme je zaměstnané všelikými pracemi, ba i jako nájemníky polností. Žena kabílská musí sice pracovali těžce, avšak postavení její, pokud se týče volnosti a práva, jest příznivější než u jiných muhammedánů. Veřejná správa (kterou Francouzové ponechávají celkem nedotknutou) jest výtečně organisována a spočívá v rukou shromáždění obce, k němuž náležejí veškeří branní příslušníci a v jehož čele stojí volený přednosta. Mimo to má jednotlivec též závazky ke svému rodu а к sofu, to jest bratrství, kterýchž u Kabílů hojně nalézáme a jež vznikají hlavně různicemi mezi obyvateli různých obcí. Náboženství jsou muhammedánského, na němž lpí fanaticky, řídíce se však předpisy koránu pouze, pokud neodporují jejich tradicionálním zvykům. Proto vidíme ještě u Kabílů hojné stopy původního kultu náboženského: ctění duchů, jimž dosud oběti přinášejí, slavnosti jarní, obžinky a slavnost nového roku. Vzdělání je na nízkém stupni, lepší se však vlivem francouzských škol, jež děti kabílské pilně a s prospěchem navštěvují. Proto budoucnost Kabílů lepší jest než budoucnost živlů arabských. Jazyk Kabílů jest nejvíce porušen ze všech jazyků berberských. (Viz vyobrazení Kabílská rodina na příloze.) Menší oddělení berberská jsou {{Prostrkaně|Biskrové}}, {{Prostrkaně|Mzábité}} a jiná méně důležitá. Biskrové jsou obyvatelé oas tibauských, Mzábité obývají nejzazší Saharu alžírskou, živíce se obchodem a průmyslem (zvláště tkalcovstvím); přiznávají se к šiitismu. Konečně zmíniti se dlužno též o černoších, kteří v počtu nepříliš četném přicházejí do '''A'''-ka a konají zde sprostší služby.'' Pke.''
{{Prostrkaně|Rozdělení a správa země}}. Čím více osadníků do '''A'''-ka přibývá a čím více vyvinují a mění se tamější poměry společenské a domácí obyvatelstvo podléhá vlivu evropskému, tím více mění se též správa země, a bývalá přísná vláda vojenská ustupuje před spořádanou správou občanskou. Vrchním správcem země jest generální guvernér občanský (''gouverneur général civil''), jenž podřízen jsa francouzskému ministru vnitra na pomoc má generálního ředitele a vládní radu (pro záležitosti občanské). Území alžírské rozděleno jest ve dvě části: severní, s administrací občanskou (''territoire civile''), a jižní, vojensky spravovanou (''territoire militaire'' čili ''territoire de commendements''); v oné r. 1886 bylo 3,324.475, v obvodu vojenské 492.990 obyv. Dále jest '''A.''' rozděleno ve tři departementy, a ty opět v arrondissementy a distrikty, kdežto v území vojenském dosud užívá se starších názvů: provincie, divise, subdivise. Departement alžírský skládá se z 5 arrondissementův: alžírského, médéjského, milianského, orléansvillského a tiziuzuského, a r. 1886 měl 112 obcí a dvě subdivise, jejíchž sídla jsou Aumale a Médéa, s 1,380.541 obyv.; dep. constantinský má 7 arrondissementů se 104 obcemi, 2 subdivisemi (Batna, Constantine) a 1,566.419 obyv.; dep. oránský rozdělen ve 5 arrondissementü s 94 obcemi, 2 subdivisemi (Mascara, Tlemsén) a 870.505 obyv. 
{{Prostrkaně|Obecní zřízení}} jest většinou skoro totéž jako ve Francii. Jsouť pak obce trojí: {{Prostrkaně|samosprávné}} (''communes en plein exercice''), v nichž převládá obyvatelstvo původu evropského, obce {{Prostrkaně|smíšené}} (''com. mixtes''), kde živel evropský jest příliš sláb, aby stačil к zařízení obce, a konečně obce domorodců (''com. indigenès''). Obce samosprávné nalézají se jen na území občanském a mají obecní rady, v nichž zasedají hlavně občané francouzští; mohou sice voliti se do ní také muhammedánští domorodci, avšak těch nesmí býti více než třetina. Také většina obcí smíšených nalézá se na území občanském (na vojen, pouze 6) a zde správcem jejich jest občanský úředník, od něhož se vyžaduje znalost arabštiny nebo kabílštiny, kdežto na územi vojenském Evropané i domorodci podřízeni jsou vyššímu důstojníku, jemuž přidělen úředník civilni (''adjoint'') pro některé zvláště vytčené záležitosti. Konečně obce {{Prostrkaně|domorodé}} (6 v dep. alžírském, 2 v oránském a 5 v constantinském), k nimž náleží mnoho tisíc kilometrů území řídce obydleného (k biskerské 111.844 km2, ke gardájské 66.549 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;), spravuje rada složená z několika vyšších důstojníků, šejchův a jiných domácích předáků. Rozčlenění obcí domorodých, jež stalo se hlavně za příčinou vybírání daně a odvádění k vojsku, jest toto; několik skupin stanů (''duvár'') spojuje se v okres (''ferka'') se ''šejchem'' v čele, několik okresů tvoří kmen (''džemáa''), jehož náčelníkem jest ''kaíd'', z kmenů skládá se ''agalyk'', jemuž velí ''aga'', a několik takovýchto obvodů slučuje se ve větší správní obvod mající za náčelníka ''chalífa'' čili ''baš-agu''. 
Každý departement má svou {{Prostrkaně|generální radu}} (''conseil general''), zabývající se hlavně věcmi kommunikačnimi a stavebními, obecními financemi a veřejným vyučováním. Jako ve Francii zasedají tyto rady dvakráte za rok a volí po 6 členech do {{Prostrkaně|vrchní rady}} (''conseil superieur''), která schází se jednou do roka v Alžíru a v níž kromě těchto 18 volených zasedá rovněž 18 členů vládních: 3 prefektové, 3 gen. velitelé divisi a 12 členů vlády výše uvedené. Úkolem jejím jest sestavovali budžet a rozdělovali daň. Do sněmoven pařížských volí každý departement po dvou poslancích a jednom senátoru. 
{{Prostrkaně|Výlohy správní}} dle budžetu na r. 1885 činily 113,894.527 fr., v čemž zahrnut i náklad na vojsko 56,686.865 fr. a na loďstvo 558.128 fr.; přijmů tohoto roku vykázáno 40,777.668 fr. 
{{Prostrkaně|Soudnictví}}. Snaha vlády francouzské ode dávna k tomu se nese, aby i v právních poměrech čím dále více se sbližovali domorodci s osadníky a platnost zákonů francouzských vztahovala se na území širší a širší. A vskutku u věci té učiněn značný pokrok. Kdežto dříve domorodce soudili vlastní kádiové ještě roku 1843 rozhodujíce nad životem a smrtí obžalovaných, podrobena jest nyní převeliká většina obyvatelstva soudnímu zřízení francouzskému. V '''A'''-ku sice dosud jest asi 150 soudců domorodých a tolikéž jejich náhradníků (''adel''), nejnižší to soudní instance (''mahakma''), jež v některých věcech řídí se ještě koránem a starými obyčeji; ale jinak všecko obyvatelstvo podřízeno soudnictví francouzskému. Vykonavateli jeho jsou smírčí soudcové (''juges de paix''), jichž přibývá touže měrou, jakou ubývá kádiů. Soudů první instance jest v '''A'''-ku 17, porotní soudy 4 (v Alžíru, Oránu, Constantině a Bôně), appelační soud v Alžíru, kromě toho obchodní soudy v Alžíru a Oráně. Nejvyšší instancí jest kassační dvůr v Paříži. 
{{Prostrkaně|Vojenství}}. V '''A'''-ku rozložen jest 19. sbor vojska franc. o 3 divisích, jehož malá čásť jest posádkou také v Túnisu. Ve sboru tom jsou vedlé pravidelných pluků francouzských 3 pluky afrických střelců (také ''turcos'' zvaných), téměř veskrze domácích dobrovolníků, legie cizinců (hlavně Švýcarů, Belgičanův a Němcův) o 2 plucích, 4 pluky zvávů, 3 jezdecké pluky spahiův a 4 pluky afrických myslivců, kromě toho asi 1000 mužů četnictva. К alžírskému vojsku náležejí též ''gumy'', jezdecké čety arabské, jimiž náčelníci kmenoví povinni jsou přispívali na vyzvání velitele. V každém departementu leží divise, a v každé divisi jsou dvě vojenské rady, před jejichž forum přicházejí vojíni i obyvatelé území vojenského. Divisijní velitelé mají moc rozsáhlou, dosazují kmenům náčelníky, ano mají moc i na hrdle trestali. R. 1886 čítal 19. sbor 47.970 mužů, mezi tím 7532 Araby, Kabíly a j. a 4513 cizincův evropských. ''f.''
{{Prostrkaně|Orba}} v '''A'''-ku pokulhává sice za evropským vzděláváním půdy, poněvadž musí přemáhali veliké překážky, nicméně učinila za panství francouzského ohromný pokrok. Umělým zavodňováním z artéských studní v Sahaře proměněny byly celé kraje dříve pusté v úrodné role a následkem toho rozmnožilo se také značně obyvatelstvo na oasách. Znamenitými úrodami od r. 1869 zdvojnásobil se vývoz obilí; vedlé obilí (sev. Afrika byla již za dob římských zásobárnou pro Itálii) vyniká hlavně pěstování oliv, jejichž olej s provençalským závodí, zeleniny, ovoce (jmenovitě v okolí města Alžíru, odkudž nejen Francie, ale z části i Anglie a Německo se zásobují), vinné révy, datlovníku; mimo to daří se ještě bavlník, len, konopí (zvláště obrovské konopí čínské), rozmanité picni rostliny, výborný tabák, rostliny olejnaté, alfa (nejvíce к výrobě papíru do Anglie vyvážená), byliny barvířské, tříslonosné a j. Všecka vzdělaná půda v '''A'''-ku zaujímá na 19,000.000 ''ha'', z čehož orbě věnováno jest 2,860.000 ''ha'' (1 ''ha'' rodí průměrně 25 ''hl'' obilí); vinic bylo r. 1885 100.000 ''ha'', a roční výtěžek jejich činí 2,393.000 ''hl'' vína; 3,000.000 palem poskytovalo 60,000.000 fr. užitku. — {{Prostrkaně|Lesům}} věnuje vláda velikou péči a snaží se zabránili, aby jich Arabové dále nehubili. Mimo rozmanité druhy sosen skládají se lesy tyto z dubů, buků, jasanů, cedrů, pistaccí, divokých oliv, mýrt a j., kromě nich pak roste zde velmi vzácný dub s plody jedlými a dub korkový. Rozsah lesů alžírských udává se na 2,785.186 ''ha'', z nichž ohromná většina, totiž 2,418.609 ''ha'', jest majetkem státním. Krásné lesy tyto dosud trpí zhoubným působením tuzemců, kteří je zapalují, aby si zjednali pastvin pro stáda svá, a také každá vzpoura jejich počíná zapalováním státních lesů. — {{Prostrkaně|Hornictví}} zdaleka ještě neposkytuje užitku, který by skutečnému bohatství země byl přiměřen. Mimo zlato vyskytují se tu všecky ostatní kovy; přední místo zaujímá dolování na železnou rudu v horách přímořských; hlavní doly jsou u Mokhra el Hadid blíže Bôny s ročním výtěžkem 400.000 tun a na záp. u Beni Saf a Cameraty vých. od Némoursu s ročním výtěžkem loo.ooo tun, dále dobývá se u Muzaie, Sumahu, Tmulgy, Miliany, Blídy, Tenesu; měď, stříbro a olovo na marocké hranici u Gar Rubânu, antimon u Hammimatu, rtuf u Jemappes a Guelmy, kromě toho v menším množství zinek, arsen, kobalt a nikl. Poněvadž v horách není dosud dosti silnic a dobytá ruda nemůže býti spracována na místě, trpí vydatné dolování, tak že r. 1881 bylo 40 dolů rudných opuštěno. Mezi nekovy vyniká hlavně krásný mramor, podobný kararskému a lámaný již za dob římských v provinciích constantinské a oránské; lithografická břidlice nachází se v rokli el-Kantarské, hnědé uhlí při dráze philippeville-constantinské, petrolej v pohoří Dahra, dále síra, serpentin, achat, sádra, žula, porfyr, jaspis, porculánová hlína a j. Nerostem nejvíce rozšířeným je sůl, objevující se jako sůl kamenná v solných pramenech i jezerech, ale dosud málo se dobývá. — {{Prostrkaně|Minerálních}} a {{Prostrkaně|léčivých pramenů}} známo jest více než 100. Nejslavnější z nich je v provincii constantinské u Hammam Merkhutine, jehož hlavní zřídlo má přes 90° C. teploty; mimo tento proslulé jsou ještě vřelé prameny u Hammam Meluan a Hammam Righa v provincii alžírské a u Bains de la Reine v prov. oránské. V okolí zřídel těchto zachovány jsou četné zbytky římských budov a lázní, z čehož je patrno, že již ve starém věku blahodárné účinky jejich byly známy. — {{Prostrkaně|Chov dobytka}} vzmáhá se vůčihledě. Nejrozsáhleji provozuje se chov ovcí, které tvoří hlavní bohatství kmenů při severním okraji saharském, avšak velmi četná jsou také stáda koz a skotu; vepřový dobytek byl sem zaveden teprve od příchodu Francouzů. Vynikající místo zaujímá štíhlý, lehký kůň berberský, způsobilý zvláště pro účely vojenské; k nošení břemen užívá se velbloudů, oslů a mezků, jimž zdejší suché a horké podnebí dobře svědčí. Pštros žil druhdy po celém '''A'''-ku divoce, ale během času byl skoro vyhuben; r. 1879 sestoupili se někteří obchodníci pařížští ve společnost pro chov pštrosů po přikladu kapském a docílili zdárného výsledku. R. 1885 počítáno v '''A'''-ku celkem 14,262.000 kusů dobytka, z čehož bylo: 1,100.000 skotu, koní, oslů a velbloudů, 4,400.000 koz a 7,700.000 ovcí. Tento stav pobízí к vývozu, a r. 1884 vyvezeno bylo 484.455 kusů krmného dobytka v ceně 3,800.000 franků. — Dobrého výtěžku poskytuje také včelařství a chov pijavek v bažinách prov. oránské. Na pobřeží provozuje se výnosné rybářství nejvíce od Italů a Španělů; Řekové a Italové zabývají se též lovem korálů. ''p.''
{{Prostrkaně|Průmysl}} jest dosud v plenkách, zaměstnávaje se hlavně dobýváním a spracováním kovů; kromě toho vyrábí obyvatelstvo saharské již ode dávna vlněné oděvy, Kabílové mimo chov dobytka zabývají se též tkaním vlněných látek a řezbářstvím, v Tellu pak a v městech pobřežních hotoví obyvatelstvo maroquinové kůže, koberce, mušelín a látky hedvábné. Osadníci evropští dosud velmi málo provozují živnosti průmyslové. — {{Prostrkaně|Obchod}} alžírský povznáší se stále a vzbuzuje dobré naděje do budoucnosti; cena dovozu a vývozu r. 1865 obnášela 432,500.000 fr. (dovoz 237,500.000 fr., vývoz 195,000.000 fr.), z čehož největší díl připadá na Francii, Anglii a Španělsko. (Francie sama dováží sem zboží za 108,500.000 fr.) Z Francie dovážejí se: tkaniny, víno, kořalka, cukr, módní předměty a káva z ostatních kolonií francouzských, naproti tomu vyváží se ovoce, olivový olej, surové kůže, dříví, vlna, tabák; Anglie dodává '''A'''-ku uhlí, železo, zboží kovové a přijímá odtud zeleniny, dobytek a alfu k výrobě papíru. Obchodu prospívají značně banka alžírská od r. 1851 a obchodní bursa zřízená r. 1852. Doprava zboží z vnitrozemí do pobřežních měst jest pro nedostatek plavných řek a silnic dosti obtížná, odtud však jest výhodné spojení s Marsilií a Toulonem. R. 1885 připlulo do přístavů alžírských 8609 lodí o 3,700.000 tunách, z nichž 3567 plulo pod vlajkou francouzskou. Nejdůležitější přístavy obchodní jsou: Bôna, Philippeville, Bugie, Alžír, Šeršel, Mostaganem, Tenès, Orán a Némours. — O řádnou {{Prostrkaně|kommunikaci}} pečuje vláda francouzská svědomitě, hlavně v krajinách pobřežních, kdežto ve vnitrozemí zbývá ještě velmi mnoho práce, zejména když kmenové tamější snahám vlády na odpor se stavějí. Veškerá větší města na severní straně Atlasu spojena jsou dobrými silnicemi, jmenovitě důležitá je silnice, která spojuje Medeu, Blídu a Bufarik s Alžírem. — {{Prostrkaně|Železnice alžírské}}, jichž se veřejně užívalo (''lignes d'intérêt général''), měly koncem r. 1885 délku 1817 ''km'' a byly v rukou společnosté: ''a'') pařížsko-lyonsko-středozem.-moř. 513 ''km'', ''b'') vých.-alžírské 383 ''km'', ''c'') západoalžírské 221 ''km'', ''d'') bônsko-guelmské 308 ''km'', ''e'') francouzsko-alžírské 352 ''km'', ''f'') moktsko-el hadídské 33 ''km''; mimo to bylo 7 ''km'' železnic průmyslových (''chemins industriels''). Tou dobou stavělo se 924 ''km'' rozličných tratí svrchu jmenovanými společnostmi. Nejdůležitější jest trať oránsko-alžírská, jež přes Constantinu do Túnisu byla prodloužena; k ní pojí se mimo menší odbočky dvě trati směřující do vnitrozemí, jedna na východ, druhá na západ; prvá počíná v Constantině a dostavěna jest až do Biskry, druhá pak vede z Arzevu na pobřeží přes Pérregaux a Saidu do Mešerie. O prodloužení tratí těchto až do Timbuktu v záp. Súdánu konány časté porady a vyslány za tím účelem také vědecké výpravy do Sahary: i možno, že záměr tento přece snad bude uskutečněn, zvláště když se Francouzům podařilo doraziti do Timbuktu také od západu po řece Nigiru. 1. dubna 1887 bylo celkem 2065 ''km'' drah odevzdáno dopravě; silnic pak bylo 7267 ''km''. — {{Prostrkaně|Telegrafní spojení}} trvá mezi Alžírem a hlavními městy jednotlivých divisí i poddivisí (r. 1881 měly telegrafy 5832 ''km'' délky, drátů pak bylo 13.885 ''km''); spojení s Evropou udržuje se podmořským kabelem vedoucím z Alžíru přes Korsiku do Marsilie. Úřadů poštovních spojených s telegrafními r. 1887 bylo 189, čistě poštovních 192. — Mimo to obstarávají parolodi {{Prostrkaně|spojení po moři}} z Tandže v Marokku až do Túnisu, Tripole a Alexandrie, a z Marsilie plují parníky do Alžíru, Oránu a Story, z Toulonu do Alžíru. ''Plk. p.''
{{Prostrkaně|Církevní záležitosti}} katolické spravuje arcibiskup alžírský, kterému podřízeni jsou čtyři generální vikáři; pro záležitosti protestantské jest v Alžíru zvláštní konsistoř. Vyznání muhammedánské požívá u vlády francouzské plné ochrany a potřeby jeho řídí dva muftiové; mimo to uhrazuje se veškeren náklad na kultus muhammedánský z pokladny státní, neboť vláda prohlásila po dobytí země všecky mešity a statky к nim příslušné za státní majetek. — {{Prostrkaně|Školství}} řídí se zákony platnými pro veřejné vyučování ve Francii, přizpůsobenými poměrům alžírským. Nejvyšším úřadem školním je zemská školní rada, podřízená ministerstvu vyučování, jí pak podléhají rady departementní. Původně byly školy rozděleny podlé vyznání obyvatelstva, ale v novější době zavedeny školy smíšené; roku 1887 počítáno 912 škol obecných, na nichž zapsáno bylo přes 80.000 dítek. Ve větších městech zřízeny jsou střední školy a kolleje pro evropské obyvatelstvo a dva semináře bohoslovecké. Alžír ma též akademii lékařskou. R. 1876 byly také arabské midrašimy reorganisovány, a zavedeny tam předměty potřebné pro všeobecné vzdělání, kterým vyučují francouzští učitelé. 
{{Prostrkaně|Dějiny}}. Na území dnešního '''A'''-ka obývalo v nejstarších dobách množství kočovných kmenů, kteří u řeckých a římských dějepisců pod různými jmény, hlavně Numidů, Gaetulů, Massylů, Massaesylů, Mazanů a Maurusiů se připomínají. O původu jejich jsou mezi jednotlivými badateli různá mínění, potomky pak jejich jsou dnešní {{Prostrkaně|Berbeři}} (v. t.). Zbudováním Karthaginy nabyli Foiničané pevné opory v severní Africe a založivše také na pobřeží alžírském četné osady podnikali odtud obchodní cesty do Súdánu; ačkoli pak panství své vztahovali také na kmeny vnitrozemské a vojska svá většinou z nich vybírali, přece nedovedli je přizpůsobiti národnosti své, ano vydíravost karthaginská učinila z nich jen zaryté nepřátely, kteří později ochotně se spojovali s Římany na povalení dosavadních pánů svých. První historické zprávy o samostatných státech na půdě alžírské objevují se za válek punských; východní část '''A'''-ka zaujímala tehdy {{Prostrkaně|Numidie}} (v. t.) a západ {{Prostrkaně|Mauretanie}} (v. t.), kteréž odtud stálými styky s Římany, tu přátelskými, tu nepřátelskými, zhusta se vyskytují v dějinách římských. Po vyvrácení Karthaginy roku 146 př. Kr. dostala se malá čásť na východě provincie constantinské k římské provincii Africe, a když i Numidie r. 46 př. Kr. připojena к panství římskému, dostal se celý východ '''A'''-ka pod správu prokonsula afrického. Mauretánie podmaněna byvši za císaře Caliguly r. 42 po Kr. panství římskému rozdělena jest od císaře Claudia ve dvě provincie, z nichž Mauretania Caesariensis zaujímala severní části provincií oránské a alžírské. V pozdějších dobách císařských byla také Numidie odloučena od Afriky a zřízena jako zvláštní provincie. Avšak území římské omezeno bylo v končinách těchto pouze na kraje přímořské a Theveste (Tebesa) i Lambaese byly v těchto stranách nejjižnější osady římské, ačkoli Římané častými výpravami pokoušeli se rozšířili panství své dále do vnitra Afriky. Obě provincie, Mauretánie a Numidie, dosáhly pod vládou římskou neobyčejného rozkvětu hmotného i kulturního majíce 133 lidnatých měst a ve IV. stol. docela 123 biskupství. Obilí odtud vyvážené zásobovalo Itálii i Hispánii, a v literatuře římské je dosti mužů, jejichž kolébka aneb působiště nacházely se na pobřeží severoafrickém. Na počátku V. stol. vzal blahobyt tento rázem za své; přivaliliť se sem r. 429 z Hispánie germánští Vandalové a pleníce všecko mečem i ohněm obrátili v několika létech téměř celou krajinu v pustinu. Ani šťastné výboje Belisara, jenž roku 534 uvedl severní Afriku pod moc říše východořímské, nepolepšily osudu jejího, ano poměry zdejší zhoršily se ještě, když v létech 707—709 arabský vojevůdce Músá Ibn Nuseir rozšířil moc chalífů až к Atlantskému okeánu. Za úpadku chalífátu bagdádského založil Edrísí na severozápadě africkém neodvislou říši, obsahující dnešní Marokko, '''A.''' a Túnis, a rod jeho udržel se tam při vládě, až r. 986 východoafričtí Fátimovci země té se zmocnili. Na sklonku dynastie této odtrhla se západní Afrika a rozpadla se ve množství malých držav; ve středu '''A'''-ka vzniklo panství Zíríovců a založeno r. 935 město al-Džezáir nynější Alžír. Z nástupců jeho Abul Futúh Ziri (970—984) dobyl Mansurie, Tripole, Sicilie a Fésu, Tamím (1061—1108) zmocnil se Túnisu, Kairvánu a ostrova Mallorky. Avšak r. 1147 vyvrátil říši tuto sicilský král Roger II. a podržel dobyté kraje v moci své; Normani vypuzeni byli odtud r. 1159 od Mohadovců, kteří pak v panství se udrželi do 1269. Potom rozpadla se země opět v četné malé státy, z nichž zvláště Tlemsén pod dynastií Zijánovců zaujímal vynikající postavení. Sem hrnuli se po dobytí Granady roku 1492 ze všech krajin španělských muhammedánští uprchlíci; náboženský fanatismus roznícený u nich v divoký plamen nabádal ku pomstě nad křesťany a svedl je к námořnímu loupežnictví, kteréž od té doby majíc v '''A'''-ku sídlo své, bylo postrachem břehů středomořských až do počátku tohoto století. Námořní státy evropské pokoušely se o podvrácení moci lupičů a podnikali s nimi za tou příčinou neustálé boje. Ferdinand Katolický dobyl 1506 Oránu a Bugie, kardinál Ximenez r. 1509 ostrůvků před hlavním městem a založil tam tvrz, aby piráty mohl na uzdě držeti. Avšak emír mitidžský Selím Eutemí povolal proti Španělům na pomoc náčelníka maloasijských korsárů Horuka Barbarossu, který však emíra úkladně dal zavraždili a mimo Alžír také Tenesu a Tlemsénu se zmocnil. Markýz Gomarez, vůdce Karla V., sevřel ho sice 1517 v Tlemsénu a zajal na útěku r. 1518, ale bratr jeho Chairuddín Barbarossa poddal se s říší svou vrchní moci turecké, a obdržev pomoc vojenskou vypudil posádku španělskou z tvrze ostrovní. Karel V. podnikl proti '''A'''-ku r. 1541 velikou výpravu křižáckou s 570 loďmi a 30.000 mužů, ale bouře mořská donutila jej po velkých ztrátách к návratu, korsáři pak rozšířivše panství své až k hranici marocké odvažovali se na loupeže i do Atlantského okeánu. Země byla spravována tureckým pašou; r. 1600 dosáhli janičaři práva, voliti ze svého středu deje, který s náměstkem sultánovým sdílel nejvyšší moc, až r. 1710 dej Baba Ali odstranil pašu do Túnisu a byl od sultána za vladaře potvrzen. Od té doby trvalo panství turecké nad '''A'''-kem pouze dle jména, dej neodváděl žádného poplatku více, nýbrž posílal jen při nastoupení svém dary do Carihradu; naproti tomu však byl úplně odvislým na libovůli vojska; vnitřní rozbroje i zločiny množily se neustále, tak že panovníci zřídka kdy zemřeli smrtí přirozenou. Zahraničné boje mezitím neustávaly. R. 1655 zničil anglický admirál Blake loďstvo alžírské, 1669 a 1670 Angličané a Hollanďané udeřili společně na Alžír, ale bez valného výsledku; r. 1682 francouzský admirál Duquesne obléhal hlavní město a maršálek d’Estrées střelbou z velké části je zničil. Přes to zmocnil se dej Ibráhím r. 1708 Oránu, poslední državy španělské na alžírské půdě, avšak r. 1732 dobyli ho Španělové opět a udrželi jej do r. 1791. Za koaličních válek s Francií chovali se korsáři celkem pokojně, poněvadž ve Středozemním moři neustále křižovala velká loďstva států evropských, ale od r. 1815 nastaly poměry dřívější, ano menší státy jako Dánsko, Švédsko, Neapolsko, města německé Hansy a j. raději odváděly roční poplatek, aby lodi jejich nebyly znepokojovány. Americký admirál Decatur porazil r. 1815 piráty před Cartagenou tak rozhodně, že vlajka americká od té doby byla před nimi úplně bezpečna; roku 1816 lord Exmouth bombardoval hlavní město, nicméně již příštího roku odvažovaly se lodi lupičské zase až do moře Severního. Konečně r. 1827 nastaly vážné zápletky s Francií; když pak dej pohanil konsula francouzského, udeřiv jej vějířem v tvář, rozhodla se vláda francouzská, podvrátiti úplně moc '''A'''-ka a vyhlásila 20. dubna 1830 válku. Loďstvo francouzské, 75 lodí válečných pod admirálem Duperré a 400 korábů dopravních s 37.000 mužů vojska pozemního pod generálem Bourmontem, vyplulo 25. května 1830 z Toulonu a přistálo 13. června v zátoce Sídí Ferúšské. Vojevůdce dejův Ibráhím aga shromáždil sice na 40.000 beduínův kolem posádky turecké, ale poražen jest před hlavním městem a Alžír obležen. Když pak i loďstvo 3. čce počalo útok se strany mořské, vzdal se dej dne 5. čce pod úmluvou, kterou mu bylo dovoleno odejíti s rodinou a soukromým jměním a zvoliti si bydliště za hranicemi '''A'''-ka. Obyvatelstvu zaručena byla svoboda osoby, majetku, živnosti a nerušené vyznávání islámu, ale zrušeno otroctví a poplatky od křesťanů odváděné. Vojsko turecké dopraveno jest do Smyrny v Malé Asii. Avšak pádem Alžíru nebyla válka skončena; dosud bylo přemoženo jen stálé j vojsko dejovo, kdežto obyvatelstvo samo přihlíželo ku vpádu francouzskému celkem nečinně a nyní teprve podníceno od jednotlivých náčelníků chopilo se zbraně a doráželo odevšad na sbory francouzské. Král Karel X. zamýšlel původně za válečnou náhradu a výhody obchodní postoupiti '''A'''. zase sultánu tureckému, avšak únorová revoluce a pád dynastie bourbonské změnily úplně stav věcí. Generál Bourmont chtěje táhnouti do Francie králi na pomoc, donucen byl vojskem, které se pro novou vládu prohlásilo к odstoupení, a na místo jeho poslán od Ludvíka Filipa maršálek Clauzel, aby '''A'''. zorganisoval za provincii francouzskou, avšak musil býti odvolán, když čásť území o své újmě postoupil bejovi túniskému. Nástupce jeho, generál Berthezène, způsobil předčasnými novotami veliké zmatky a podráždil ještě více obyvatelstvo arabské; mimo to výprava jeho do Bôny úplně se nezdařila a u Medee utrpěl od Arabů porážku. Také za správy Savaryho a Voirola, ačkoli kapitán Armandy r. 1832 smělým přepadem Bôny se zmocnil a 1833 i Bugie jest dobyta, byl stav nové provincie tak neblahý, že se ve Francii ozývaly hlasy, aby '''A'''. dobrovolně bylo opuštěno a na návrh sněmovní vypravena do Afriky zvláštní kommisse, aby prozkoumala poměry v dobytém území. Mezitím postavil se v čelo odbojných kmenů na západě emír maskarský Abd-ul-Kádir, jenž Francouzům při okkupaci země způsobil ohromné obtíže, po více než 10 let oddechu jim nedopřávaje. Obyvatelstvo provincie oránské podrážděno násilnostmi Savaryho spojilo se s ním velmi ochotně, od sultána marockého dostalo se mu podpory a brzo bylo panství francouzské v těchto končinách omezeno na Orán, Mostaganem a Arzev s nejbližším okolím. R. 1831 musila s ním vláda francouzská učiniti prvý mír, kterým uznala panství jeho nade všemi kmeny dříve mu poddanými, on pak zase podrobil se vrchní moci francouzské. Na základě zprávy, kterou podala kommisse vyslaná do '''A'''-ka, rozhodla se vláda podrželi pod mocí francouzskou dobyté území, kteréž nazváno »francouzské državy na severu africkém«, ale dána mu nová organisace. Nejvyšší velitelství vojenské i správu země obdržel generální guvernér, jenž byl přímo podřízen ministerstvu války, jemu pak podléhali velitelé vojska pozemního i moci námořní, vojenský a civilní intendant i finanční ředitel. Soudnictví bylo rozděleno a zřízeny zvláštní soudy pro Francouze a domorodce; v Alžíru, Oráně a Bôně ustanoveny soudní tribunály prvé instance, mimo to vrchní tribunál a tribunál obchodní v Alžíru. Nejvyšším úředníkem soudním stal se generální prokurátor. Mír s Abd-ul-Kádirem netrval dlouho. Generál Trézel byl od něho na Maktě úplně poražen a nový guvernér, maršálek Clauzel, zvítězil sice několikráte nad Abd-ul-Kádirem a zmocnil se i sídla emírova Maskary, ale trvalého výsledku nedosáhl. Následkem nešťastné výpravy proti Constantině, odkudž z 8000 mužů tam vypravených vrátilo se pouze 2800, byl Clauzel po druhé odvolán a velitelství v boji s Abd-ul- Kádirem svěřeno generálu Bugeaudovi. Tento přiměl jej k míru na Tafně, jímž Francouzi podrželi severní čásť provincie oránské a větší díl prov. alžírské na sev. od Atlasu, kdežto emírovi ponechán celý jihozápad alžírský. Zatím generál Valée, jenž po padlém Damrémontovi přejal velitelství na východě, dobyl Constantiny útokem, ale upustil potom od válčení beze všeho plánu a hleděl šířiti panství francouzské raději cestou mírnou. Tím způsobem zabezpečil si úplně držení Constantiny, osadil r. 1838 téměř bez krveprolití Goleu a Blídu a r. 1839 Džidželi a La Calle a podvrátil úplně moc Ahmeda beje. Proti úmluvám na Tafně shromáždil Abd-ul-Kádir kolem sebe znamenitou moc válečnou a učiniv nájezd do roviny mitidžské v okolí Alžíru, zpustošil ji, načež se rychle uchýlil do hor a do pouště. Tu Bugeaud, ustanovený r. 1841 za generálního guvernéra, podnikl proti němu výpravu ve velikých rozměrech, vzal Tedekempt, Maskaru, Saídu, Tlemsén a posléze i Tafrún, hlavní zbrojnici emírovu, zbořil a donutil jej tím hledati útočiště na území marockém. Odtud stále podnikal vpády do '''A'''-ka a r. 1842 zvítězil nad Francouzi u Maskary. Zapuzen byv později pohnul oddíl vojska marockého ke vpádu na území alžírské, ale utrpěl na řece Isly od Bugeauda úplnou porážku. Současně připlulo také loďstvo francouzské před Tandže i Mogador a počalo střelbu na obě města, načež prostřednictvím Anglicka uzavřen mír, jímž hranice mezi Marokkem a '''A'''-kem byly upraveny a Abd-ul-Kádir jako rušitel míru ze země vypověděn. Tento však objevil se r. 1845 opět v Alžíru a dorážel se všech stran na Francouze, aniž generál Cavaignac, velitel v Orléansvillu, mohl proti němu něco poříditi. Když však r. 1847 vystoupil v Marokku proti sultánu Abd-ur-Rahmánovi, a na Fés táhl, byl od marockého vojska poražen a zatlačen na území alžírské; tam pak obklíčen byv na všech stranách od Francouzů vzdal se generálu Lamorciérovi u soutěsky Kerbenské a odveden v zajetí do Francie. Únorová revoluce r. 1848 nezměnila mnoho v poměrech alžírských. Na místo vévody Aumalského jmenován od prozatímní vlády generál Cavaignac guvernérem a když tento jako poslanec vstoupil do národního shromáždění, dosazen generál Changarnier v jeho úřad. Na přímluvu Cavaignacovu usneslo se národní shromáždění, aby čtyři vyslanci kolonie brali podíl na poradách v záležitostech alžírských. Válka s domorodými kmeny zatím neustávala a jmenovitě proti Kabílům musila býti vypravena značná moc vojenská. R. 1847 pozdvihli se kmenové kolem Maskary i v provincii constantinské, r. 1851 obyvatelstvo mezi městy Džidželi, Philippeville a Míláhem, které však generál St. Arnaud rychlou výpravou к pokoji připravil. Téhož roku vzat Lagvát, podmaněn kmen Bení Mzáb, r. 1854 dobyt bez krveprolití Tugurt, nedlouho na to město Véd, oasa Vargla, načež kmen Úled Sídí Šejch podrobil se panství francouzskému, které tím dospělo až к poušti saharské. R. 1858 zřízeno sice pro '''A'''. a ostatní kolonie zvláštní ministerstvo, ale neosvědčilo se, tak že r. 1860 bylo opět zrušeno a zavedena neobmezená vláda jako před tím. Také vnitřní poměry snažila se vláda uspořádali; neustálé odboje arabské přiměly konečně císaře Napoleona III., že se r. 1865 odebral do '''A'''-ka, aby se osobně přesvědčil o stavu kolonie. Přátelským obcováním s Araby snažil se upokojili pohnuté mysli a ve zvláštním listu к maršálku Mac-Mahonovi přislíbil upustili od přísně bureaukratické správy. Chtějíc šetřiti národnosti jednotlivých kmenů ponechávala vláda záležitosti jejich správě předních mužů kmene, kteří však většinou byli od ní jmenováni. Nicméně i teď zůstalo při pouhých pokusech. R. 1864 potlačeny vzpoury v provincii oránské, r. 1865 a 1867 v Malé Kabílii. Veliké nebezpečenství hrozilo r. 1870—71. Následkem války německofrancouzské musila býti většina vojska ze země odvolána a již tato událost sama způsobila značné hnutí mezi kmeny jižními. Když pak po pádu Napoleonově třetí republika zavedla občanskou správu místo vo- jenské a prohlásivši rovnost všeho obyvatelstva, nenáviděným židům propůjčila stejná práva s Araby, vypuklo v provincii constantinské povstání a rozšířilo se nejen po celé zemi, ale i za hranice její nabývajíc rázu náboženského. Z Túnisu i z Marokka hrnuli se muhammedáni na pomoc, tak že Francouzi s počátku se musili omezili pouze na obranu a teprve když po míru versailleském vypraveny potřebné posily do Afriky, bylo povstání potlačeno. Země postavena opět pod správu vojenskou, ale moc guvernérova omezena roku 1875 zvláštní radou, zvanou »Conseil supérieur«, a r. 1879 ustanoven pro '''A'''. opět guvernér občanský. Když r. 1881 Francouzi podnikli výpravu do Túnisu, způsobil Bú Amena na jihu depart, oránského vzpouru, avšak čety jeho byly poraženy a většinou zahnány přes hranice marocké, kam také Bú Amena sám se uchýlil. ''p.''
{{Prostrkaně|Literatura}}. Carette, Pellissier, Rémussat atd.: Exploration de l’Algérie pendant les années 1840—42 (Paříž 1844—54, 31 sv.); Berbrugger, L’Algérie (Pař. 1842); Daumas et Fabar, Moeurs et coutumes de l’Algérie, Teli, Kabylie et Sahara (Pař. 1858); Mac Carthy, Géographie physique, économique et politique de l’Algérie (Alž. a Pař. 1858); Aucapitaine, Les Kabyles et la colonisation de l’Algérie (Pař. 1864); Béhaguel, L’Algérie, histoire, géographie, climatologie etc (Alžír 1865); Maltzan, Sittenbilder aus Tunis und Algerien (Lipsko 1869); Hanoteau et Letourneux, La Kabylie et les coutumes Kabyles (Pař. 1872—1876); Fillias, Géographie physique et politique de l’Algérie (Alž. 1874, 3. vyd.); Niel, Géographie de l’Algérie (Pař. 1878), État actuel de l'Algérie d’après les documents officiels (Paříž 1878); Čichačev, Espagne, Algérie et Tunisie (Paříž 1880); Wahl, L’Algérie (Pař. 1882); Villot, L’Algérie, moeurs, coutumes etc. (Pař. 1882); Gaffarei, L’Algérie histoire, conquète et civilisation (Pař. 1883); Niox, Algérie, Géogr. physique (Pař. 1884); Rinn, Marabouts et Khouan. Etude sur l’Islam en Algérie (Alžír 1884); Reclus, Nouvelle géogr. univ. vol. XI. str. 293-651; Statistique générale de l’Algérie années 1842 à 1884 (Alžír 1884); M. Blanckenhorn, Die geogr. Verhältnisse von Afrika. I. Der Atlas, das nordafr. Faltengebirge; Petermann's Mitthlgn. Ergänzungsh. No. go. 1888. Mimo to hojné články: v »Bulletin de la Societé de Géogr. de Paris«, »Revue africaine«, »Journal des travaux, de la soc. histor. algérienne«. — Mac Carthy, Algeria Romana (Pař. 1857); Boissiere, L'Algérie romaine (Pař. 1883); Reynier, Inscriptions romaines de l’Algérie (Pař. 1857); Fillias, Histoire de la conquète et de la colonisation de l’Algérie 1830—1860 (Pař. 1860); Baudicour, Histoire de la colonisation de l’Algérie (Pař. 1860); Vivien de Saint Martin, Le nord de l’Afrique dans l’antiqité grecque et romaine (Pař. 1862); Nettement, Histoire de la conquète d’Alger (Pař. 1871); Rousset, La conquète d’Alger (Pař. 1879); Perret, Récits algériens, histoire de la conquète et de la colonie (Paříž 1886). — Mapy: Carte générale de l’Algérie (1855) v měřítku 1:800.000; Carte générale de l’Algérie, dressée au depot de la guerre v měř. 1:1,600.000 (Pař. 1856).

{{Konec formy}}</text>
      <sha1>sdc4bnvb0tj25y4s2xlmjil5yp62fa0</sha1>
    </revision>
    <revision>
      <id>334061</id>
      <parentid>334060</parentid>
      <timestamp>2026-06-27T16:35:49Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <minor />
      <origin>334061</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="72693" sha1="tb9ul41hcphrjawwfvs3lsvhiu1ptac" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Alžírsko
  | PŘEDCHOZÍ = Alžírská slitina
  | DALŠÍ = Alžírský pas
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Alžírsko
  | AUTOR = neuveden
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;47–59. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8ff050f0-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.]
  | LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
'''Alžírsko''', franc. {{Prostrkaně|Algérie}} [alžérí], území severoafrické, nejdůležitější osada francouzská, hraničí na sev. celou svou délkou se Středozemním mořem, na vých. s Túnisem a na záp. s Marokkem. Na obou těchto stranách jsou hranice jen z malé části přesně vytčeny, zejména není tu mezí přirozených, i zachovány celkem, až na některá menší upravení, staré hranice, jichž ode dávna šetřeno bylo mezi různými kmeny. Na straně túniské počíná se hranice u Ryšavého mysu (''Cap Roux'') pod 8°3б' v. d., jde nejprve к jihozáp. podél vysokého hřbetu horského, pak к jihu až téměř pod 34° s. š.; zde pojednou zatáčí se к západu a na to směrem jižním Saharskou pouští spěje až pod 30° s. š., kde se končí nedaleko Gadamesu. Proti Marokku upravena jest hranice smlouvou z r. 1845; vycházejíc od ústí říčky Skisu čili Hádžerúdu pod 2° 16‘ z. d. jdesměrem jihových. asi 400 ''km'' až nedaleko к Figígu, načež ztrácí se v poušti rovněž až pod 30° s. š. Tato rovnoběžka jest celkem také jižní hranicí A-ka, jež ovšem v pískových pahorcích saharských (''Erg'') nikterak není vytčena a čím dále více к jihu se pošinuje. Nyní vrchní moc franc, sahá asi na 700 ''km'' vzdálí od pobřeží. Pro tuto neurčitost ohraničení nelze také rozlohu osady alžírské stanovití jinak než přibližně na 667.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, tedy o 139.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; více než zaujímá sama Francie. — {{Prostrkaně|Pobřeží}} alžírské, majíc povšechný směr od jihozápadu к severovýchu, jest skoro 1100 ''km'' dlouhé, málo rozčleněné, namnoze skalnaté a lodím nepřístupné. Kde hory, vybíhající ve vysoké mysy, nepřistupují k samému břehu, táhnou se neširoké pruhy oblázčím pokryté nebo nečetné, nehluboké, poloobloukovité, к severu otevřené zálivy s břehem písčitým, poskytujíce většinou lodím jen nepatrnou ochranu proti prudkým větrům. Plavba kolem pobřeží znesnadněna četnými úskalími, tak že ani 46 majáků na břehu zřízených nezabraňuje častějším nehodám. Zde také '''A.''' je pořídku obydleno, hlavně pro nedostatek kommunikačního spojení s vnitřkem země. Pozoruhodnější {{Prostrkaně|zálivy}} alžírské jsou tyto: Oranský, Arzevský, Alžírský, Bougieský, Džidželský, Philippevillský s menšími zátokami Collskou a Storskou a Bônský. Z {{Prostrkaně|mysů}} uvedeny buďtež: Cap Noe, C. Usa, C. Figalo, C. Falcon, C. Ferrat, C. Ivi, C. Tenes, C. Mátifu, C. Corbelin, C. Cavallo, C. Bušárún (Buga- roni), C. Fer, C. de Garde a C. Roux. — Ostrovy к A-ku náležející jsou nepatrny: blíže hranice marocké Ražgún, severových. odtud Habíbas a blíže hranice túniské Tabarka a Galita.

{{Prostrkaně|Horopis}}. Jako země berberské vůbec jest '''A.''' v severní své polovici všecko prostoupeno Atlasem, jehož četná pásma s odnožemi svými obmykajíce mnohá údolí, roviny a planiny celkem se řídí směrem pobřeží. Severní, asi 100 km široká hornatina, zvaná {{Prostrkaně|Tell}} (arab. = {{Prostrkaně|země hornatá}}), jest velmi úrodná, zejména v údolích řek a na blízku větších zálivů, a mohla by uživiti pětkráte tolik obyvatelů než nyní v sobě hostí. К ní na jihu pojí se šíré {{Prostrkaně|Vysočiny}} (''Hauts-Plateaux'') v průměrné výši 1100 ''m'', stepi povahy kontinentální, se solnými pánvemi a bažinami, na jihu a severu obroubené nevysokými skalními hřbety. Majíce na hranici marocké přes 200 ''km'' zšíří, směrem východním více a více se úží, až v departementu constantinském se končí přestávajíce oddělovati Tell od hor saharských. Rozloha Vysočin páčí se na 100.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;. Horstvo alžírské, prorvané četnými úžlabinami, jimiž prodírají se řeky a vedou cesty, rozděleno jest ve množství pásem a skupin zřetelně vyznačených, z nichž tuto jen hlavní uvedeme počínajíce od západu horami pobřežními. Tu hned u Namoursu zvedá se Trárská skupina, vrcholící na pobřeží v hoře Noemově (864 ''m''), uvnitř pak ve vápencovém štítu Mont Filhaousen (1157 ''m''). Jižně od Oránské sebchy jsou hory Tessalské s Tafaraujem (1065 ''m''). Severně od Šelífa příkře se zvedá Džebel Dahra к vých. stoupaje až к oběma Zakkárům (1580 a 1527 ''m''), kde srázně spadá do roviny Mitidže. V druhé řadě, mezi Tlemsenem a Sebdu pohoří Tlemsenské horou Tenušfi dosahuje výše 1842 ''m'' (Kuábet 1621 ''m''), dále na východ až к Selífu vypíná se Vanšeríš (Varsenis, Varansenis) s vrcholy Pic Vanšeríš (1985 ''m''), P. Dui (2053 ''m''), P. Ennadate (1732 ''m'') a j. Za Šelífem, jižně od roviny Mitidže jsou menší skupiny Titerských hor, jejichž vrchol Dž. Dira zvedá se nad Aumalem do výše 1810 m. Východné odtud, v záp. Kabílii, jsou mohutné hory Džurdžurské (''Mons Ferratus''), relativně nejvyšší horstvo alžírské, ačkoliv vrchol jeho Léla Chedídža (2308 ''m'') zajímá až druhé místo mezi horami alžírskými. Jinak v pohoří tomto, nejhojněji svlažovaném prameny a bohatém bujnou vegetací, kde dosud nalézají se stopy bývalých ledovců a jež povahou svou velmi se blíží Alpám, pozoruhodný jsou ještě Dž. Kella (2218 ''m''), Tirurda (1817 ''m'') a Šelata (1780 ''m''). Hory Kabílské, sev. od Džurdžury k moři se táhnoucí a nepřístupné, s vrcholem Azefunským, mají výši 1000 ''m''. Východně od údolí sahelského táhne se Baborské pohoří, přes 200 ''km'' dlouhé, v němž nejvýše se pnou hory Adrár (1994 ''m''), Velký Babor (1970 ''m'') a Tababor (1965 ''m''). Odtud na sever k Džidželi jest hornatina patřící к nejméně přístupným krajům alžírským. Severových. od Aumalu, souběžně s Baborem táhnou se hory Bibánské č. Setífské (1380 ''m'') s pověstnými úžlabinami ''Portes de Fer'' ({{Prostrkaně|Železné brány}}), z nichž větší jde železnice alžírsko-constantinská. Východně od Titerských hor příkře spadají do hlubokých údolí Hodenské hory (nejvyšší Dž. Mádžid 1840 ''m''), dále na východ ponenáhlu se níží a u Constantiny již jen málo vrcholů dosahuje výše 1000 m. Pobřežní džebely alž. končí se mezi zálivy Storským a Bônským mohutnou massou Edugu (1008 ''m)''. — Z pohorských pásem Atlasu saharského (Velkého), jenž z pouště kolmo vyrůstá jako obrovské hradby, uvésti sluší nejprve Ksúry (hrady), skalní řetězy, oddělené védy, jež splývajíce s Vysočin v Sahaře se ztrácejí, a dosahující výše 2000 m. Na vých. jejich straně pne se Dž. Amur (berb. = {{Prostrkaně|hory}}), jsa rozhraním vod tekoucích jednak do vnitra Vysočin а k Středozemnímu moři, jednak к Sahaře. Jádrem jeho jsou strmé stolové hory, nedosahující výše 2000 ''m'' (Tuila Makna jihových. od Géryvillu 1937 ''m'', Dž. Okba 1710 ''m'', Dž. Guru 1708 ''m''). Dále k východu horská pásma široce se rozstupují a jen nepatrně vynikají nad okolní roviny (100 až 200 ''m''); z nichž Dž. Senalba na cestě z Dželfy do Laguátu vystupuje do výše 1580 ''m''. Odtud až к védu Kantarskému Atlas ještě více se níží, ale za tímto védem, kudy nyní jde dráha batna-biskerská, vypíná se pojednou nejvyšší horstvo alžírské Dž. Aures (''Mons Aurasius''), mající tvar pootevřeného vějíře а к Sahaře srázně se klonící, v jehož sev. části vypíná se nejvyšší témě alž. Šelja (2312 ''m'', dle jin. 2328 ''m'') a Mahmel (2306 ''m''). Následuje ještě Dž. Šešár s nejvyšší horou Alí-en-Nés (1878 ''m''), a horami Nememšskými končí se alž. Atlas na východní straně. V dep. constantinském třeba ještě vytknouti skupinu horskou západně od Batny s Tugurem (2100 ''m''), pak Constatinské hory (sev. od města t. jm.), a konečně Medžerské pohoří na hranici túniské.

Mezi {{Prostrkaně|rovinami}} Tellu, jež pečlivě jsou vzdělány, přední místo zajímá Mitidža mezi Alžírem a Blídou (asi 1500 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;); dále uvedeny buďtež roviny: Tlelátská u Oránu, Egriská u Maškary, Šelífská na dolním toku Selífa, Iserská a Bônská. ''f.''
O {{Prostrkaně|geologii alžírské}} máme sice mnoho spisů, jichž Peron napočetl 130 v posledních 50 létech, ale jediné samostatné dílo Renouovo (''Exploration scientifique'') je z r. 1848, a články tamějších a francouzských časopisů stěží jest dostati; i následujeme tuto poslední obraz Peronův (''Annales des sciences géolog.'' 1883). Dle líčení Fournelova skládají '''A.''' hlavně dvě pohoří, Malý (sev.) a Velký (již.) Atlas, a mezi nimi ležící Vysočiny, které běží rovně s hlavními Alpami a pocházejí z téže doby po útvaru třetihorním. Jižněji nastupuje Sahará, krajina vrstev vodorovných. — Ačkoli se v prorvách ukazují stopy starších útvarů, přece na povrchu panují jen útvary jurský, křídový a třetihorní. Prahory (žuly, ruly, mramory, diority) tvoří jednotlivé shluky v přímoří a to u Alžíru v Kabílii, záp. od Philippevillu a záp. od Bôny. Na jihu vystupují teprve ve střední Sahaře, zemi Tuáríků za Igargarem v horách Iffefisen (rula i svor dle Flattersa). V Oránském přímoří mluví Bleicher o silurních břidlicích a staropalaeozoické vrstvy (silur-devon) uvádějí se z Kabílie, na východě Džurdžury. Bleicher sám uvádí uhelný útvar u Ain-Tolby, u Nemoursu a záp. od Oránu a Coquand trias v dep. constantinském, což však potřebuje tvrzení paleontologického. Mimo to ale popisuje se permo-trias vých. od Filippevillu.

Nejstarší mocný útvar jest jurský, roztroušený v severním Atlasu (Constantinsko — mramor v liasu u Filfila byl znám Římanům — Kabílie, v Džurdžuře alžírské, Vanšeriši, a pomoří Oránském až к Sadě, Tlemsénu), ve střední planině u Batny, Setifu, pak u Šelaly (hran. Oránské), Liamuna, jižně od Busady, konečně u Laguátu a Géryvillu, jak četné seznamy ammonitů, belemnitů, cidaritů, terebratulí, crinoidů a j. u Perona dokazují. Na jižní straně sev. Atlasu jest velký shluk Jury od 2° 30' v. d. až к 3° 30' z. d. Křída hlavně tvoří kostru celé země (neocom, urgoaptien, albien, obě vrstvy tyto po celé sev. Africe dle Perona r. 1875), až do Arabie a Palestiny tvoří pouště rozsedáním v duny písčité a hlíny neplodné, kde vody nutno hledati až 150 ''m'' hluboko, tak že Rille nazval útvar ten zrovna saharským.

Útvar cenomanský tvoří vápencem svým vyšší hory, zejména vnitřku Velkého Atlasu a je stejně neúrodný (od Túnisu přes Biskru do Džebel Amuru, zemí Mzabů, ale i u Batny, Rubady); turonské vrstvy konečně tvoří zpodek Constantiny a šíří se na vých. a jihozáp. střední planinou (Hodna, Batna, Tebessa) až к Laguátu, Golei (''Ostrea mermeti''). Střední a západní planina centrální má i mnoho Senonu. Eocén zastupují v '''A'''-ku nummulithy ve dvou dlouhých, s mořem souběžných pásmech v Tellu a střední planině (Tebessa, Setif, Bog- har), ale více na východě, kdežto miocén se vyskytuje více na záp., jako v Kabílii u Tenes, podlé čeho Pomel nazval vrstvy cartennské — a hlavně v Oránsku (údolí Selífu u Maškary, Sidi-bel-Abbés, Tlemsén až do Udždy v Marokku).

Pliocénní a čtvrtohorní vrstvy hlavně na vých. vyvinuté, daly četné zbytky ssavců: hipparion, koně, antilopy, býky, slony (''Elephas meridionalis africanus'' u Šeršelu), nosorožce, hrocha (''H. Hipponensis'') podobné středoafrickým nynějším. ''Pý.''

{{Prostrkaně|Vodopis}}. Kromě el-Kebíru a Šelífa nemá '''A.''' řeky splavné. Téměř všecky alžírské přítoky Středozemního moře, vznikajíce v pokrajních horách Vysočin, z části též v Tellu a horách pobřežních, protékají Tell celou jeho šíří, lenivě se vlekouce bažinatými břehy, a do moře se vlévají úzkým, často písčinami ucpaným ústím. Veliké důležitosti nabyly řeky ty od té doby, co se jich používá к velikolepé soustavě zvlažování půdy, к čemuž upotřebeno zavodňovacích staveb již ve starověku založených, ale časem zanedbaných a zpustlých. V zimě voda dešťová splývá po svazích hor a vrchů, dravě po cestě vše s sebou unášejíc a široké koryto sobě ryjíc; to jsou {{Prostrkaně|védy}} Arabů, jež v letní době vysychají buď docela nebo v uzounké prameny a v nichž tlející rostliny a hnijící zvěř způsobují střídavé zimnice. Mnohé vody splývají v četné slané mělčiny a bažiny, jež někde slují {{Prostrkaně|šoty}}, jinde {{Prostrkaně|sebchy}}. Atlas jest rozhraním dvojího vodstva, tekoucího jednak к severu do Středozemního moře, jednak na jih do pouště. Téměř všecky védy mají několik jmen, z nichž tuto uvedeme nejobyčejnější. Značnější řeky provincie oránské jsou: Tafna 145 ''km'' dlouhá, pramení se nedaleko Sebdu a vlévá se do moře naproti ostrovu Ražgúnu majíc přítoky marockou Mújlu a s pravé strany záp. Iser; Makta vzniká splynutím Sígu (215 ''km''), pramenícího se na vysočině jihozáp. od Daje, a Habry (Tenazery) rovněž od Daje (severně) splývající a 23S fcm dlouhé, a vrhá se do Arzevského zálivu; Šelíf (''Azar'' Římanů), hlavní řeka alžírská, vzniká u Tijáretu ze skupiny »Sedmdesáti pramenů« (''Sebin Ajún''), teče nejprve к východu jako Nahr Vásil (jiní pokládají Véd Namus za pramen Šelífa), zatáčí se pak náhle okolo Vanšeríšského pohoří к západu, dotýká se Affrevillu a Orléansvillu, spojiv se s Riu vlévá se do roviny Šelífské a brzy na to do Středozemního moře 12 ''km'' sev.-vých. od Mostaganemu; Šelíf má přes 700 ''km'' délky, a delší přítoky jeho na území oránském jsou Mina (200 ''km'') a véd Riu, na území alžírském védy: Isley, Fodda, Ruina, Durdur a Varán. Departement alžírský má ještě tyto značnější védy, veskrze přítoky Středozemního moře: Mazafrán, jenž se končí 8 ''km'' jihozáp. od Sidi-Farruše, Haraš pramenící východně od Blídy v Malém Atlasu, jenž u Maison-Carré dospívá šíře 80 ''m'' a vlévá se do Alžírského zálivu; východní Iser (200 ''km'' dl.) vznikající mezi Medeou a Aumalem na úbočí planiny Bení-Slímánů, jest záp. hranicí Velkého Kabílska, teče mimo Balestro bohatou Iserskou rovinou a vlévá se do moře západně od mysu Džinetského; Sebau (Nesa, Buberak), hlavní řeka Vel. Kabílska no km dlouhá, vzniká na patě Akfadúské hory a vtéká do moře 6 ''km'' záp. od Dellysu. V provincii constantinské jsou tyto řeky: Véd Sáhel, 200 ''km'' dlouhý, temen! se na Dirských horách u Aumalu, zove se nejprve Riuraru, pak Zajan a jako Sahel končí se v zálivu t. jm.; Véd el-Kebír (= {{Prostrkaně|velká řeka}}) 245 ''km'' dlouhý a několikráte ve skalách se ztrácející vzniká jako véd Rumel východně od Setífa, teče od západu к východu až ke Constantině, před níž spojiv se s Bú-Murzúkem přijímá jméno el-Kebír, zatáčí se к sszáp. a trvá ve směru tom až к svému ústí (32 ''km'' vých. od Džidželi), maje větší levý přítok Véd Endžu; Sejbús (''Rubricatus'') 220 ''km'' dlouhý, splývá s vysočiny Úled-Chanferů, teče к severu až k Medžez-Hamaru, kde s levé strany vnímá Véd Zenáty, zatáčí se náhle к východu, u Gelmy přijímá jméno Véd Šerf a vlévá se do Bônského zálivu; Medžerda, řeka již túniská, horním svým tokem patří '''A'''-ku vinouc se zde krajem pozoruhodným pro krásy přírodní, šíré lesy, hojnost pramenův a římské památnosti. — V jižním, pustém '''A'''-ku zaznamenati jest čtyři hlavní védy, splývající s hor Ksúrských mezi Figígem a Géryvillem a zanikající v písku Sahary: Véd Námús, Véd Garbi (Kebír), Véd Zeger a Véd Zergún. Velká čásť vodstva mezi Géryvillem a Tebesou splývá do Védu Džedí, jenž vznikaje na Amúru u Tadžemútu otáčí se k vsvých. a směrem tím táhne se až téměř k Biskře, kde zaniká v El-Fáidské rovině; maje 500 km délky, jest z větší části roku bez vody. Várgelský bassin přijímá Véd Mzáb a Véd Miju (viz vyobr. č. 183.) a jihových. čásť pouště prorývá mohutný Véd Igargar, přicházející s hor tuáríckých a ztrácející se v hluboké sníženině šotu Melgígu č. Melríru. Tyto saharské védy jsou dlouhá, široká a hluboká koryta v písčité půdě, jež za prudkých dešťů pojednou naplňují se vodou; tuto sice vyprahlá půda rovněž tak rychle pohlcuje, ale dno koryta i nadále zachovává jakousi vlhkost podporující vzrůst husté trávy. Sem za vedra přicházejí karavany popást velbloudů a dokopávat se pitné vody, jež několik stop pod zemí stále se prýští. Trvaleji vodou zásobeny jsou ovšem védy severoalžírské, zejména ve vých. polovici země, kde jsou hory slehlejší a více zalesněné, deště hojnější a tok řek vyvinutější, avšak i zde podléhají obecnému pravidlu, že někdy buď úplně vysychají, nebo aspoň že je lze přebroditi, kdežto v zimě mohutní v dravé, nebezpečné proudy, často i z břehů vystupující a nižší roviny rozmělčující. Povaha dočasnosti ještě více se jeví při slabých stepních tocích Vysočin zanikajících ve slaných bažinách, jež jen v době dešťů vzrůstají v jezera; to jsou šoty a sebchy, z nichž přednější jsou tyto: Šot-el-Garbí (= {{Prostrkaně|západní}}) 72 ''km'' dlouhý, z polovice к Marokko, z polovice k '''A'''-ku patřící, a Š.-eš-Šerkí (= {{Prostrkaně|východní}}) 200 ''km'' dl., oba na vysočině oránské, kdežto největší šot na Sahaře, a to v prov. constant., jest Melgíg; dále Oránská sebcha 40 ''km'' dlouhá, jižně od Oránu, sebcha Zahrez-Garbí a Zahrez-Šerkí na vysočině alžírské (solný obsah obou Zahrezů páčí se na 600 mill, tun), S.-el-Hodna čili Šot-el-Sáida, 56 ''km'' dlouhá a průměrně 35 ''km'' široká, v provincii constantinské. Značnější vlastní jezera jsou: v Oránsku Arzevské jezero, v dep. constantinském Fezárské j. u Bôny, El-Meláh (Slané j.) záp. od La Calle, Ubeira jihových. od předešlého, El-Hút (Rybí j.), konečně , skupina jezer: Džemelské, Gelífské a Tarfské, 72 ''km'' jihovýchodně od Constantiny.

{{Prostrkaně|Podnebí}}. Zeměpisnou polohou '''A.''' blíží se již pásmu horkému, ale zvláštní jeho fysické uzpůsobení jest příčinou, že vykazuje se podnebím všech tří pásem, od vedra tropického až ke kruté zimě severu. Tyto krajnosti zejména blízko se stýkají jednak na Sahaře, jednak na sousedních Vysočinách. Průměrná teplota v '''A'''-ku vůbec jest asi táž jako v Provenci (průměr roční 20° C.), ale každý jeho pás (Tell, Vysočiny a Sahará) má své zvláštní podnebí. V Tellu teploměr v létě nestoupá nad +40°, v zimě neklesá pod +2°, a dle Maritových dlouholetých pozorování jest na pobřeží (Sahelu) průměrná letní teplota +19°. Sníh zřídka jen pokrývá vrcholy hor a podnebí jest celkem velmi příjemné a zdravé, zvláště za rozkošného jara, kdy všecko rostlinstvo rychle a bujně se rozvíjí, tak že pobřežní místa alžírská, hlavně pak město Alžír, к pobytu chorých na plíce se odporučují. Letní parna bývají zmírňována pravidelnými větry vanoucími od moře, a i v zimě paprsky sluneční dosti jsou mocné, aby udržovaly vegetaci stále zelenou a mírnou teplotu, jež málokdy klesá pod +9° průměrem majíc 11 až 12°. Vůbec rozeznávají se zde jen dvě roční období: horké a mírné, a toto opět jest dvojí, vlhké a suché. Jest to alžírské léto (červenec-září), zima (říjen-únor) a jaro (březen-červen). V létě bývají noci chladné s hojnou rosou. Největší sucho a vedro trvá v červenci a srpnu; červen a září bývají také horké, ale ne tak suché; letní deště jsou řídké, krátké a slabé. Za to zima vyznačuje se neobyčejnou vlhkostí; pršívá sice jen dva měsíce, zvláště v říjnu a listopadu, ale deště bývají nad míru vydatny, nejvíce v provincii constantinské, nejméně v oránské. Výsledek dešťoměrných pozorování jest: v Bôně 1200 ''mm'', v Alžíru 800 ''mm'', v Oránu 400 ''mm''. Větry valnou většinou vanou směrem pobřeží, buď od východu neb od západu. Východní panují od května do září, a v té době obloha bývá v zenithu jasná, na obzoru zamlžená, temena hor a mysů skrývají se často ve mracích; naopak, zjevují-li se temena v obrysech jasných, jest to znamení, že trvají nebo co nevidět nastanou větry západní. Tak jest v Sáhelu. Avšak tyto poměry klimatické patrně se mění, čím dále pronikáme na jih. Čím blíže k Vysočinám, tím více ráz podnebí blíží se к evropskému. Rostlinstvo pokrývající stráně velikolepých údolí, dub, lentišek, divoká oliva, dub korkový, linda — vše upomíná na Evropu. Úrodnost půdy jest podivuhodná. Zde v zimě bývá již i sníh a tu i tam led. Ještě krutější zimu mají Vysočiny blíže Džebel-Amuru a Džebel-Auresu. Tu snášejí se sychravé deště, a i sněhu bývá nadbytek, kdežto léto jest zde dobou velikého vedra a sucha. Konečně v jižním Alžíru, na poušti Saharské neznají nežli dvě roční období: horké a deštivé. Teploměr ukazuje za dne až +52° C., v noci nastávají citelná chladna. Metlou pouště bývá horký vítr, jenž obyčejně vane v horních vrstvách vzduchových, ale někdy sklesnuv dotýká se až povrchu země: to jest ''simún'' Arabův, ''sirocco'' Španělů, pohlcující někdy celé karavany. Přicházeje od jihových. zvyšuje temperatura na +45° C., zemi zahaluje prašnými víry a vzduch pozbavuje všeliké vlhkosti. Zhoubný jeho dech cititi jest až na pobřeží, kde způsobuje ochabnutí všelikého života; ale na štěstí netrvá nežli 2—3 dni a končí se téměř vždy deštěm a sev.-záp. větry, zjednávajícími opět rovnováhu. Vane hlavně od srpna do října, někdy i z jara. Na začátku okkupace francouzské vojsko válem hynulo zimnicemi, jež způsobovaly zhoubné výpary vystupující ze země již po staletí zanedbané, a podnebí alžírské rozhlášeno za nezdravé, tak že i proud vystěhovalců záhy ochabl; ale ponenáhlu vzděláváním půdy, osazováním stromoví, zalesňováním, upravením vodstva a j. nezdravota mizela, a podnebí alžírské, až na některé krajiny blíže řek, těší se pověsti nejlepší. ''f.''

{{Prostrkaně|Alžírské rostlinstvo}} jest celkem čásť rostlinstva Středomořského a liší se na příklad tak málo od tuniského, že Cosson dává poslednímu území jen 6 bylin zvláštních. Na vysokých horách jsou tu některé byliny alpské (nad 2000 m), ale není to pásmo úplné, neboť v téže výšce vyskytuje se ještě mnoho bylinstva středomořského. К jihu přechází květena ta úplně v pustinnou květenu Sahary. Největší místní sbírka Cossonova pochází z Constantinska (Philippeville-Aurès 1428 dr.). Ostatně mívají místní flory na nejvýše 700 dr. a čím dále к jihu, tím méně (Biskra 473, Laguát 382 dr.). Ball počítá čtyři pětiny alžírských bylin v Evropě a Středomoří, 100 jen v '''A'''-ku a Marokku. Bory rozdělil rostlinstvo na 3 pásma dle délky, Cosson na 4 dle šířky. Co se prvních týče, jisto jest, že severovýchod (Constantinsko) nejvíce se podobá střední Evropě, jihozápad (Oránsko) více Španělsku. V Constantinsku jsou lesy listnaté (duby, buky, jasany, olše, javory), Oránsko má na př. ''Apteranthes gussoniana'' (''Stapeliacei'' španělskosicilskou), ''Rhus albidum''.

Pásma dle šířky přímoří zaujímají lesy horní v přímořské střední stepi a rovná jim poušť a hory jižní. Rovin přímořských jest málo; Mitidža u Alžíru a přímoří u Bony jsou jediná luka '''A'''-ka, kde se seno seče, kdežto údolí Šelífu a okolo Oránu jest více stepnaté. Lesy přímořských hor nejsou již nepřetržité, nýbrž udržely se jen na vých. a na vyšších horách, neboť Arabové zvykli každoročně zapalovati pastviny své, aby je prý zlepšili, čímž slabší lesy byly zničeny; Kabílie pak je tak hustě obývána i vzdělána, že nemnoho tu ostalo lesa. Jakožto charakteristické byliny severu uvádějí se ''Scilla maritima'', ''Chamaerops humilis'', ''Ampelodesmos tenax''.

Nejvyšší vrcholky mají všelicos alpinského (''Isatis džurdžurae'', ''Lepidium granatense'', ''Draba hispanica'', ''Erinus alpinus'', ''Saxifraga atlantica'', ''carpetana'', ''Cardamine hirsuta'', ''Primula'', ''Viola'' atd.). Stepi střední zcela podobají se Sahaře obsahujíce byliny solimilné: Artemisie, Astragaly, ''Arthratherum purgens'', především hlavní plod té krajiny alfa (''Stipa tenacissima''), která vyváží se do Anglie na papír, a jejíž pěstování ročně nese milliony. Lesy jižních hor jsou vzácné; zde a na severu rostou nejvzácnější cedry a thuje (''Callitris quadrivalvis'') již starým Římanům drahé a hledané. Hojná jest ''Pistacia atlantica'', chvojky aj. Nejvyšší alpinské byliny na Aurèsu jsou: ''Prunus prostrata'' (Libanu), ''Arabis ciliata'', ''Viola gracilis'', ''Potentilla pensylvanica''. Debeaux rozeznává u Bogharu 3 pásma: do 800 ''m'' step (''Statice'', ''Lonchofora'', ''Anabasis'', ''Cordylocarpus''), druhé do 1000 ''m'' (''Stipa barbata'', alfa i dub), pak výše Terebinthy, ''Pinus halepensis'', ''Quercus ruber'', ''Juniperus oxycedrus'', ''phoenicea'', ''Callitris quadrivalvis''.

Saharské bylinstvo obmezuje se mimo zahrady v oasách na některé keříky nížin, trní a řídké jarní bylinky po dešti (Liliacee, Crucifery). Vzácné jsou úkazy jižnější ''Crotalaria Saharae'', ''Roubbairea prostrata'', ''Daemia'', především keř ''Calotropis procera''. Sbírka Flattersova obsahuje nejjižnější až za Varglu a vypočítává až 122 druhů. ''Acacia arabica'', ''Cassia obovata'', ''Aerua javanica'', ''Erythrostictus punctatus'', ''Ephedra alata'', ''Chloris meccana'', ''Salvadora persica'', fagonie, tamarišky, jedovatý ''Hyoscyamus'', kterým jedna výprava otrávena byla, atd. ''Pý.''

{{Prostrkaně|Alžírskou zvířenu}} popsali, co se týče ssavců, Lataste a dříve Loche, ptáky Explorace (Levaillant) a Loche, plazy Strauch a ryby Playfair (ze sbírky Letourneuxa). Ssavci jsou u Lataste jináče ustanoveni nežli u Loche. První má ssavců zemních 83, tento 70 (11 end., zejména opici, hlavně v Kabílii), 8 kočkovitých (se lvem a pardálem), vydru, medvěda, psa (v Marokku), jelena, daňka (vých. lesy), kance, 4 antilopy (jih), divoké ovce, 2 ježky (1 v Sahaře), dikobraza a 2 zajíce (s králíkem) atd. Pochybnost měl o krtcích a veverkách (''Sciurus getulus'' Lesson). Ptáků měl Loche 357, avšak mnohem více ptáků jest dosud neznámo: jsou to hlavně druhy stredomorské. Z ptákův uvedených je 137 vodních, 46 dravců (9 sov), 4 dropi, pštros (Sahará) atd. Pustinné tvary jsou právě saxicoly (7, ''S. isabellina'', ''deserti'' atd.), alaudidy {''Rhamphocoris olotbey'', ''Certhilauda Dupontii'', ''desertorum'', ''Ammomanes isabellina''), ''Pterocles senegalensis'', ''Turtur senegalensis'', ''Otogyps nubicus'', ''Caprimulgus isabellinus''. Jižní formy jsou ''Ixos obscurus'', ''Phasmoptynx capensis'', 2 Fringillarie, ''Telefonus tschagra'' (''senegalus''), ''Merops egyptius'', ''Chenolopex egyptiaca''. — Z východu ''Pastor roseus'', ze severu jdou až sem někdy ''Cyanecula suecica'', ''Ampelis garrulus'', Emberizy, ''Loxia curvirostris'', husy atd. Želv měl Strauch: 3 zemní (''Testudo pusilla'' Shaw — ''graeca auct.'', ''campanulata?''), ''Emys europea'' a ''leprosa'' (sigriz dB.) a 2 mořské: ''Cheionia corticata'' i ''Sfargis coriacea''. Kromě chameleona má 36 ještěrů, z nichž většina žije v pouštích. Hadů má 21, od ''Eryx jaculus'', ''Lycognathus textilis'' a ''Simotes diadema'' znal jen po 2 exempl. z Alžírska, 3 ''Coronella'', ''Zamenis Cliffordii'' a ''florulentus'' po 1 exempl. ze Sahary, hojné jsou stredomořské Tropidonoty (2) a ''Zamenis Coelopeliis lacertina'' i Vipery (aspis jen 1 ex., jako ''Psammofis punctatus''). ''Psammpfis sibilans'' i ''Vipera Avicennae'' jen v Sahaře. Žab měl jen 6 druhův a 3 salamandry (''Euproctes poiseti'' end.). V celku počítal 36 druhův evropských v '''A'''-ku (přes půlku). Rozdílu dle výšky není. Ryby jsou málo četné; mořské jsou obyčejné středomoří západního; sladkovodní poskytují více zajímavosti. Hlavní rozdíl v tom záleží, že ryby sladkovodní severního stredomořského ouvodí jsou evropské (ještě na př. pstruh, ''Salar macrostigma'', vyskytuje se v potocích horní Kabílie), kdežto saharské ouvodí je tropické chovajíc Cyprinodonty (''C. calaritanus'', v střední planině ''C. iberus'' [Taquin], ''Tellia apoda''), a hlavně chromidee (africko- americké), mezi nimiž daleko rozšířené ''Chromis mosambicus'' a ''niloticus'', pak endemické ''Hemichromis Saharae'' v Tugurtu), které se i v artéských pramenech nacházejí. Do řek severu jdou ryby obojetné, obyčejné, jako v stredomořsku, vůbec i ''Biennius'', ''Atherina rissai'' Val., 2 ''Gobius'', 2 ''Mugil'' — ale i ''Cristiceps argentatus'' (pramen Ain-Malaka i moře) a ''Syngnathus algeriensis'' end. (rodina sic nejvíce mořská). Z našich ryb vyskytuje se tu jen v severu úhoř a plocka (''Clupe afinta-alosa''). Patrno, že ryby jihu pocházejí z doby velmi staré, jako sumec nilský (''Clarias lacera'') v zemi Tuáríků (Duveyrier). ''Pý.''

{{Prostrkaně|Obyvatelstvo}}. Dle sčítání r. 1886 bylo v '''A'''-ku — kromě asi 50.000 duší na Sahaře — 3,817.465 obyv., kdežto r. 1881 napočteno jich 3,254.934 a r. 1872 jen 2,416.000; jeví se tedy pravidelný přírůstek asi 100.000 duší ročně, což tím více váží, že toto rozmnožování děje se především na území svěřeném správě občanské. К tomu ovšem mnoho přispívá immigrace, jež ročně asi o 18.000 duší jest značnější než emigrace, avšak sčítáním zároveň zjištěno, že domorodců vůči kolonisaci evropské nikterak neubývá, nýbrž že stále mohutněji pod vládou francouzskou: r. 1881 čítalo se muhammedánských domorodců 2,850.866, a do roku 1886 vzrostlo jejich množství na 3,284.762 duší. Židů bylo t. r. 42.595 (r. 1881 jen 35.665), obyvatelstva původu evropského 461.764 (r. 1857 jen 180.472), mezi tím 255.552 Francouzů (i s vojskem, r. 1881 jen 233.937). Roku 1886 bylo v '''A'''-ku 206.212 cizinců, mezi nimi více než polovička Španělů; pak co do množství následují Italové, Maročané, Angličané (s Maltany), Túnisané, Němci a j. ''f.'' — Domorodé obyvatelstvo alžírské přináleží ke dvěma různým kmenům, arabskému a berberskému. К onomu čítali dlužno na prvém místě {{Prostrkaně|Beduíny}} čili kočovné kmeny obývající hlavně alžírský Teli a některé části alžírské Sahary, a Maury, kteří jsou nyní úplně poarabštěni. {{Prostrkaně|Beduínové}} jsou potomci hidžázských sunnitských kmenů Hilál a Soleim, jejichž vstoupením na půdu alžírskou počíná druhá arabská invase (1050 po Kr.). Z nich však pouze kmenové pouště zachovali svoji arabskou krev čistou, směšujíce se jenom zřídka, kdežto kmenové Tellu smísili se po většině s kmeny berberskými, při čemž se zdá, že typus berberský nabývá převahy. Beduínové nemají stálých sídel, nýbrž stěhují se se svými stany živíce se po většině chovem dobytka. (Viz vyobr. č. 184.) Pouze v Tellu zabývají se též vzděláváním půdy. O původu {{Prostrkaně|Maurů}}, kteříž osazeni jsou ve městech, máme několik domněnek. Dle jedněch jsou to civilisovaní Berberové, dle jiných pevně usedlí Arabové nebo smíšenci z obou kmenů, dle ještě jiných berberisovaní a později poarabštění potomci tuzemců i_přistěhovalých Foiničanů (Libyfoiničanů). Živí se hlavně obchodem a řemesly. Dříve byli nejzámožnějšími majetníky v '''A'''-ku, nyní však musili ustoupili židům, kteří zmocnili se veškerého velkého obchodu. Maurové vůčihledě klesají, jakož vůbec arabský živel v '''A'''-ku, čehož hlavní příčinou jest neschopnost k soutěžení s vypočítavým židovstvem, které za francouzské vlády nabylo rovnoprávnosti a volnosti, jakož i dále jakýsi muhammedánský konservatismus, který jim nedopouští držeti stejný krok s Berberem, jenž přístupnější jest evropské civilisaci. Vlastními domorodci v '''A'''-ku ode dávna usedlými jsou {{Prostrkaně|Kabílové}}, obývající horské části země a náležející ke kmeni berberskému, jehož hlavní a nejčistší větví jsou saharští {{Prostrkaně|Tuáríkové}} a jenž ode dávných dob obývá v severozápadní Africe (v. Marokko). Povaha Kabílů jest směsí různých a začasté sobě odporujících vlastností. Kabíl jest fanatický, pověrčivý, pomstychtivý, nedůvěřivý a lakomý, ale na druhé straně opět pracovitý, střídmý, pohostinný а k chudým obětavý. Bydlí ve vesnicích v kamenných domech bez oken. Obydlí Kabílů nevyznačuje se čistotou; jet dobytek pouze nízkou přehradou oddělen od domácích. Živí se orbou a řemeslem; mimo sídla jejich nacházíme je zaměstnané všelikými pracemi, ba i jako nájemníky polností. Žena kabílská musí sice pracovali těžce, avšak postavení její, pokud se týče volnosti a práva, jest příznivější než u jiných muhammedánů. Veřejná správa (kterou Francouzové ponechávají celkem nedotknutou) jest výtečně organisována a spočívá v rukou shromáždění obce, k němuž náležejí veškeří branní příslušníci a v jehož čele stojí volený přednosta. Mimo to má jednotlivec též závazky ke svému rodu а к sofu, to jest bratrství, kterýchž u Kabílů hojně nalézáme a jež vznikají hlavně různicemi mezi obyvateli různých obcí. Náboženství jsou muhammedánského, na němž lpí fanaticky, řídíce se však předpisy koránu pouze, pokud neodporují jejich tradicionálním zvykům. Proto vidíme ještě u Kabílů hojné stopy původního kultu náboženského: ctění duchů, jimž dosud oběti přinášejí, slavnosti jarní, obžinky a slavnost nového roku. Vzdělání je na nízkém stupni, lepší se však vlivem francouzských škol, jež děti kabílské pilně a s prospěchem navštěvují. Proto budoucnost Kabílů lepší jest než budoucnost živlů arabských. Jazyk Kabílů jest nejvíce porušen ze všech jazyků berberských. (Viz vyobrazení Kabílská rodina na příloze.) Menší oddělení berberská jsou {{Prostrkaně|Biskrové}}, {{Prostrkaně|Mzábité}} a jiná méně důležitá. Biskrové jsou obyvatelé oas tibauských, Mzábité obývají nejzazší Saharu alžírskou, živíce se obchodem a průmyslem (zvláště tkalcovstvím); přiznávají se к šiitismu. Konečně zmíniti se dlužno též o černoších, kteří v počtu nepříliš četném přicházejí do '''A'''-ka a konají zde sprostší služby.'' Pke.''

{{Prostrkaně|Rozdělení a správa země}}. Čím více osadníků do '''A'''-ka přibývá a čím více vyvinují a mění se tamější poměry společenské a domácí obyvatelstvo podléhá vlivu evropskému, tím více mění se též správa země, a bývalá přísná vláda vojenská ustupuje před spořádanou správou občanskou. Vrchním správcem země jest generální guvernér občanský (''gouverneur général civil''), jenž podřízen jsa francouzskému ministru vnitra na pomoc má generálního ředitele a vládní radu (pro záležitosti občanské). Území alžírské rozděleno jest ve dvě části: severní, s administrací občanskou (''territoire civile''), a jižní, vojensky spravovanou (''territoire militaire'' čili ''territoire de commendements''); v oné r. 1886 bylo 3,324.475, v obvodu vojenské 492.990 obyv. Dále jest '''A.''' rozděleno ve tři departementy, a ty opět v arrondissementy a distrikty, kdežto v území vojenském dosud užívá se starších názvů: provincie, divise, subdivise. Departement alžírský skládá se z 5 arrondissementův: alžírského, médéjského, milianského, orléansvillského a tiziuzuského, a r. 1886 měl 112 obcí a dvě subdivise, jejíchž sídla jsou Aumale a Médéa, s 1,380.541 obyv.; dep. constantinský má 7 arrondissementů se 104 obcemi, 2 subdivisemi (Batna, Constantine) a 1,566.419 obyv.; dep. oránský rozdělen ve 5 arrondissementü s 94 obcemi, 2 subdivisemi (Mascara, Tlemsén) a 870.505 obyv.
 
{{Prostrkaně|Obecní zřízení}} jest většinou skoro totéž jako ve Francii. Jsouť pak obce trojí: {{Prostrkaně|samosprávné}} (''communes en plein exercice''), v nichž převládá obyvatelstvo původu evropského, obce {{Prostrkaně|smíšené}} (''com. mixtes''), kde živel evropský jest příliš sláb, aby stačil к zařízení obce, a konečně obce domorodců (''com. indigenès''). Obce samosprávné nalézají se jen na území občanském a mají obecní rady, v nichž zasedají hlavně občané francouzští; mohou sice voliti se do ní také muhammedánští domorodci, avšak těch nesmí býti více než třetina. Také většina obcí smíšených nalézá se na území občanském (na vojen, pouze 6) a zde správcem jejich jest občanský úředník, od něhož se vyžaduje znalost arabštiny nebo kabílštiny, kdežto na územi vojenském Evropané i domorodci podřízeni jsou vyššímu důstojníku, jemuž přidělen úředník civilni (''adjoint'') pro některé zvláště vytčené záležitosti. Konečně obce {{Prostrkaně|domorodé}} (6 v dep. alžírském, 2 v oránském a 5 v constantinském), k nimž náleží mnoho tisíc kilometrů území řídce obydleného (k biskerské 111.844 km2, ke gardájské 66.549 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;), spravuje rada složená z několika vyšších důstojníků, šejchův a jiných domácích předáků. Rozčlenění obcí domorodých, jež stalo se hlavně za příčinou vybírání daně a odvádění k vojsku, jest toto; několik skupin stanů (''duvár'') spojuje se v okres (''ferka'') se ''šejchem'' v čele, několik okresů tvoří kmen (''džemáa''), jehož náčelníkem jest ''kaíd'', z kmenů skládá se ''agalyk'', jemuž velí ''aga'', a několik takovýchto obvodů slučuje se ve větší správní obvod mající za náčelníka ''chalífa'' čili ''baš-agu''.

Každý departement má svou {{Prostrkaně|generální radu}} (''conseil general''), zabývající se hlavně věcmi kommunikačnimi a stavebními, obecními financemi a veřejným vyučováním. Jako ve Francii zasedají tyto rady dvakráte za rok a volí po 6 členech do {{Prostrkaně|vrchní rady}} (''conseil superieur''), která schází se jednou do roka v Alžíru a v níž kromě těchto 18 volených zasedá rovněž 18 členů vládních: 3 prefektové, 3 gen. velitelé divisi a 12 členů vlády výše uvedené. Úkolem jejím jest sestavovali budžet a rozdělovali daň. Do sněmoven pařížských volí každý departement po dvou poslancích a jednom senátoru.

{{Prostrkaně|Výlohy správní}} dle budžetu na r. 1885 činily 113,894.527 fr., v čemž zahrnut i náklad na vojsko 56,686.865 fr. a na loďstvo 558.128 fr.; přijmů tohoto roku vykázáno 40,777.668 fr.

{{Prostrkaně|Soudnictví}}. Snaha vlády francouzské ode dávna k tomu se nese, aby i v právních poměrech čím dále více se sbližovali domorodci s osadníky a platnost zákonů francouzských vztahovala se na území širší a širší. A vskutku u věci té učiněn značný pokrok. Kdežto dříve domorodce soudili vlastní kádiové ještě roku 1843 rozhodujíce nad životem a smrtí obžalovaných, podrobena jest nyní převeliká většina obyvatelstva soudnímu zřízení francouzskému. V '''A'''-ku sice dosud jest asi 150 soudců domorodých a tolikéž jejich náhradníků (''adel''), nejnižší to soudní instance (''mahakma''), jež v některých věcech řídí se ještě koránem a starými obyčeji; ale jinak všecko obyvatelstvo podřízeno soudnictví francouzskému. Vykonavateli jeho jsou smírčí soudcové (''juges de paix''), jichž přibývá touže měrou, jakou ubývá kádiů. Soudů první instance jest v '''A'''-ku 17, porotní soudy 4 (v Alžíru, Oránu, Constantině a Bôně), appelační soud v Alžíru, kromě toho obchodní soudy v Alžíru a Oráně. Nejvyšší instancí jest kassační dvůr v Paříži.

{{Prostrkaně|Vojenství}}. V '''A'''-ku rozložen jest 19. sbor vojska franc. o 3 divisích, jehož malá čásť jest posádkou také v Túnisu. Ve sboru tom jsou vedlé pravidelných pluků francouzských 3 pluky afrických střelců (také ''turcos'' zvaných), téměř veskrze domácích dobrovolníků, legie cizinců (hlavně Švýcarů, Belgičanův a Němcův) o 2 plucích, 4 pluky zvávů, 3 jezdecké pluky spahiův a 4 pluky afrických myslivců, kromě toho asi 1000 mužů četnictva. К alžírskému vojsku náležejí též ''gumy'', jezdecké čety arabské, jimiž náčelníci kmenoví povinni jsou přispívali na vyzvání velitele. V každém departementu leží divise, a v každé divisi jsou dvě vojenské rady, před jejichž forum přicházejí vojíni i obyvatelé území vojenského. Divisijní velitelé mají moc rozsáhlou, dosazují kmenům náčelníky, ano mají moc i na hrdle trestali. R. 1886 čítal 19. sbor 47.970 mužů, mezi tím 7532 Araby, Kabíly a j. a 4513 cizincův evropských. ''f.''

{{Prostrkaně|Orba}} v '''A'''-ku pokulhává sice za evropským vzděláváním půdy, poněvadž musí přemáhali veliké překážky, nicméně učinila za panství francouzského ohromný pokrok. Umělým zavodňováním z artéských studní v Sahaře proměněny byly celé kraje dříve pusté v úrodné role a následkem toho rozmnožilo se také značně obyvatelstvo na oasách. Znamenitými úrodami od r. 1869 zdvojnásobil se vývoz obilí; vedlé obilí (sev. Afrika byla již za dob římských zásobárnou pro Itálii) vyniká hlavně pěstování oliv, jejichž olej s provençalským závodí, zeleniny, ovoce (jmenovitě v okolí města Alžíru, odkudž nejen Francie, ale z části i Anglie a Německo se zásobují), vinné révy, datlovníku; mimo to daří se ještě bavlník, len, konopí (zvláště obrovské konopí čínské), rozmanité picni rostliny, výborný tabák, rostliny olejnaté, alfa (nejvíce к výrobě papíru do Anglie vyvážená), byliny barvířské, tříslonosné a j. Všecka vzdělaná půda v '''A'''-ku zaujímá na 19,000.000 ''ha'', z čehož orbě věnováno jest 2,860.000 ''ha'' (1 ''ha'' rodí průměrně 25 ''hl'' obilí); vinic bylo r. 1885 100.000 ''ha'', a roční výtěžek jejich činí 2,393.000 ''hl'' vína; 3,000.000 palem poskytovalo 60,000.000 fr. užitku. — {{Prostrkaně|Lesům}} věnuje vláda velikou péči a snaží se zabránili, aby jich Arabové dále nehubili. Mimo rozmanité druhy sosen skládají se lesy tyto z dubů, buků, jasanů, cedrů, pistaccí, divokých oliv, mýrt a j., kromě nich pak roste zde velmi vzácný dub s plody jedlými a dub korkový. Rozsah lesů alžírských udává se na 2,785.186 ''ha'', z nichž ohromná většina, totiž 2,418.609 ''ha'', jest majetkem státním. Krásné lesy tyto dosud trpí zhoubným působením tuzemců, kteří je zapalují, aby si zjednali pastvin pro stáda svá, a také každá vzpoura jejich počíná zapalováním státních lesů. — {{Prostrkaně|Hornictví}} zdaleka ještě neposkytuje užitku, který by skutečnému bohatství země byl přiměřen. Mimo zlato vyskytují se tu všecky ostatní kovy; přední místo zaujímá dolování na železnou rudu v horách přímořských; hlavní doly jsou u Mokhra el Hadid blíže Bôny s ročním výtěžkem 400.000 tun a na záp. u Beni Saf a Cameraty vých. od Némoursu s ročním výtěžkem loo.ooo tun, dále dobývá se u Muzaie, Sumahu, Tmulgy, Miliany, Blídy, Tenesu; měď, stříbro a olovo na marocké hranici u Gar Rubânu, antimon u Hammimatu, rtuf u Jemappes a Guelmy, kromě toho v menším množství zinek, arsen, kobalt a nikl. Poněvadž v horách není dosud dosti silnic a dobytá ruda nemůže býti spracována na místě, trpí vydatné dolování, tak že r. 1881 bylo 40 dolů rudných opuštěno. Mezi nekovy vyniká hlavně krásný mramor, podobný kararskému a lámaný již za dob římských v provinciích constantinské a oránské; lithografická břidlice nachází se v rokli el-Kantarské, hnědé uhlí při dráze philippeville-constantinské, petrolej v pohoří Dahra, dále síra, serpentin, achat, sádra, žula, porfyr, jaspis, porculánová hlína a j. Nerostem nejvíce rozšířeným je sůl, objevující se jako sůl kamenná v solných pramenech i jezerech, ale dosud málo se dobývá. — {{Prostrkaně|Minerálních}} a {{Prostrkaně|léčivých pramenů}} známo jest více než 100. Nejslavnější z nich je v provincii constantinské u Hammam Merkhutine, jehož hlavní zřídlo má přes 90° C. teploty; mimo tento proslulé jsou ještě vřelé prameny u Hammam Meluan a Hammam Righa v provincii alžírské a u Bains de la Reine v prov. oránské. V okolí zřídel těchto zachovány jsou četné zbytky římských budov a lázní, z čehož je patrno, že již ve starém věku blahodárné účinky jejich byly známy. — {{Prostrkaně|Chov dobytka}} vzmáhá se vůčihledě. Nejrozsáhleji provozuje se chov ovcí, které tvoří hlavní bohatství kmenů při severním okraji saharském, avšak velmi četná jsou také stáda koz a skotu; vepřový dobytek byl sem zaveden teprve od příchodu Francouzů. Vynikající místo zaujímá štíhlý, lehký kůň berberský, způsobilý zvláště pro účely vojenské; k nošení břemen užívá se velbloudů, oslů a mezků, jimž zdejší suché a horké podnebí dobře svědčí. Pštros žil druhdy po celém '''A'''-ku divoce, ale během času byl skoro vyhuben; r. 1879 sestoupili se někteří obchodníci pařížští ve společnost pro chov pštrosů po přikladu kapském a docílili zdárného výsledku. R. 1885 počítáno v '''A'''-ku celkem 14,262.000 kusů dobytka, z čehož bylo: 1,100.000 skotu, koní, oslů a velbloudů, 4,400.000 koz a 7,700.000 ovcí. Tento stav pobízí к vývozu, a r. 1884 vyvezeno bylo 484.455 kusů krmného dobytka v ceně 3,800.000 franků. — Dobrého výtěžku poskytuje také včelařství a chov pijavek v bažinách prov. oránské. Na pobřeží provozuje se výnosné rybářství nejvíce od Italů a Španělů; Řekové a Italové zabývají se též lovem korálů. ''p.''

{{Prostrkaně|Průmysl}} jest dosud v plenkách, zaměstnávaje se hlavně dobýváním a spracováním kovů; kromě toho vyrábí obyvatelstvo saharské již ode dávna vlněné oděvy, Kabílové mimo chov dobytka zabývají se též tkaním vlněných látek a řezbářstvím, v Tellu pak a v městech pobřežních hotoví obyvatelstvo maroquinové kůže, koberce, mušelín a látky hedvábné. Osadníci evropští dosud velmi málo provozují živnosti průmyslové. — {{Prostrkaně|Obchod}} alžírský povznáší se stále a vzbuzuje dobré naděje do budoucnosti; cena dovozu a vývozu r. 1865 obnášela 432,500.000 fr. (dovoz 237,500.000 fr., vývoz 195,000.000 fr.), z čehož největší díl připadá na Francii, Anglii a Španělsko. (Francie sama dováží sem zboží za 108,500.000 fr.) Z Francie dovážejí se: tkaniny, víno, kořalka, cukr, módní předměty a káva z ostatních kolonií francouzských, naproti tomu vyváží se ovoce, olivový olej, surové kůže, dříví, vlna, tabák; Anglie dodává '''A'''-ku uhlí, železo, zboží kovové a přijímá odtud zeleniny, dobytek a alfu k výrobě papíru. Obchodu prospívají značně banka alžírská od r. 1851 a obchodní bursa zřízená r. 1852. Doprava zboží z vnitrozemí do pobřežních měst jest pro nedostatek plavných řek a silnic dosti obtížná, odtud však jest výhodné spojení s Marsilií a Toulonem. R. 1885 připlulo do přístavů alžírských 8609 lodí o 3,700.000 tunách, z nichž 3567 plulo pod vlajkou francouzskou. Nejdůležitější přístavy obchodní jsou: Bôna, Philippeville, Bugie, Alžír, Šeršel, Mostaganem, Tenès, Orán a Némours. — O řádnou {{Prostrkaně|kommunikaci}} pečuje vláda francouzská svědomitě, hlavně v krajinách pobřežních, kdežto ve vnitrozemí zbývá ještě velmi mnoho práce, zejména když kmenové tamější snahám vlády na odpor se stavějí. Veškerá větší města na severní straně Atlasu spojena jsou dobrými silnicemi, jmenovitě důležitá je silnice, která spojuje Medeu, Blídu a Bufarik s Alžírem. — {{Prostrkaně|Železnice alžírské}}, jichž se veřejně užívalo (''lignes d'intérêt général''), měly koncem r. 1885 délku 1817 ''km'' a byly v rukou společnosté: ''a'') pařížsko-lyonsko-středozem.-moř. 513 ''km'', ''b'') vých.-alžírské 383 ''km'', ''c'') západoalžírské 221 ''km'', ''d'') bônsko-guelmské 308 ''km'', ''e'') francouzsko-alžírské 352 ''km'', ''f'') moktsko-el hadídské 33 ''km''; mimo to bylo 7 ''km'' železnic průmyslových (''chemins industriels''). Tou dobou stavělo se 924 ''km'' rozličných tratí svrchu jmenovanými společnostmi. Nejdůležitější jest trať oránsko-alžírská, jež přes Constantinu do Túnisu byla prodloužena; k ní pojí se mimo menší odbočky dvě trati směřující do vnitrozemí, jedna na východ, druhá na západ; prvá počíná v Constantině a dostavěna jest až do Biskry, druhá pak vede z Arzevu na pobřeží přes Pérregaux a Saidu do Mešerie. O prodloužení tratí těchto až do Timbuktu v záp. Súdánu konány časté porady a vyslány za tím účelem také vědecké výpravy do Sahary: i možno, že záměr tento přece snad bude uskutečněn, zvláště když se Francouzům podařilo doraziti do Timbuktu také od západu po řece Nigiru. 1. dubna 1887 bylo celkem 2065 ''km'' drah odevzdáno dopravě; silnic pak bylo 7267 ''km''. — {{Prostrkaně|Telegrafní spojení}} trvá mezi Alžírem a hlavními městy jednotlivých divisí i poddivisí (r. 1881 měly telegrafy 5832 ''km'' délky, drátů pak bylo 13.885 ''km''); spojení s Evropou udržuje se podmořským kabelem vedoucím z Alžíru přes Korsiku do Marsilie. Úřadů poštovních spojených s telegrafními r. 1887 bylo 189, čistě poštovních 192. — Mimo to obstarávají parolodi {{Prostrkaně|spojení po moři}} z Tandže v Marokku až do Túnisu, Tripole a Alexandrie, a z Marsilie plují parníky do Alžíru, Oránu a Story, z Toulonu do Alžíru. ''Plk. p.''

{{Prostrkaně|Církevní záležitosti}} katolické spravuje arcibiskup alžírský, kterému podřízeni jsou čtyři generální vikáři; pro záležitosti protestantské jest v Alžíru zvláštní konsistoř. Vyznání muhammedánské požívá u vlády francouzské plné ochrany a potřeby jeho řídí dva muftiové; mimo to uhrazuje se veškeren náklad na kultus muhammedánský z pokladny státní, neboť vláda prohlásila po dobytí země všecky mešity a statky к nim příslušné za státní majetek. — {{Prostrkaně|Školství}} řídí se zákony platnými pro veřejné vyučování ve Francii, přizpůsobenými poměrům alžírským. Nejvyšším úřadem školním je zemská školní rada, podřízená ministerstvu vyučování, jí pak podléhají rady departementní. Původně byly školy rozděleny podlé vyznání obyvatelstva, ale v novější době zavedeny školy smíšené; roku 1887 počítáno 912 škol obecných, na nichž zapsáno bylo přes 80.000 dítek. Ve větších městech zřízeny jsou střední školy a kolleje pro evropské obyvatelstvo a dva semináře bohoslovecké. Alžír ma též akademii lékařskou. R. 1876 byly také arabské midrašimy reorganisovány, a zavedeny tam předměty potřebné pro všeobecné vzdělání, kterým vyučují francouzští učitelé.

{{Prostrkaně|Dějiny}}. Na území dnešního '''A'''-ka obývalo v nejstarších dobách množství kočovných kmenů, kteří u řeckých a římských dějepisců pod různými jmény, hlavně Numidů, Gaetulů, Massylů, Massaesylů, Mazanů a Maurusiů se připomínají. O původu jejich jsou mezi jednotlivými badateli různá mínění, potomky pak jejich jsou dnešní {{Prostrkaně|Berbeři}} (v. t.). Zbudováním Karthaginy nabyli Foiničané pevné opory v severní Africe a založivše také na pobřeží alžírském četné osady podnikali odtud obchodní cesty do Súdánu; ačkoli pak panství své vztahovali také na kmeny vnitrozemské a vojska svá většinou z nich vybírali, přece nedovedli je přizpůsobiti národnosti své, ano vydíravost karthaginská učinila z nich jen zaryté nepřátely, kteří později ochotně se spojovali s Římany na povalení dosavadních pánů svých. První historické zprávy o samostatných státech na půdě alžírské objevují se za válek punských; východní část '''A'''-ka zaujímala tehdy {{Prostrkaně|Numidie}} (v. t.) a západ {{Prostrkaně|Mauretanie}} (v. t.), kteréž odtud stálými styky s Římany, tu přátelskými, tu nepřátelskými, zhusta se vyskytují v dějinách římských. Po vyvrácení Karthaginy roku 146 př. Kr. dostala se malá čásť na východě provincie constantinské k římské provincii Africe, a když i Numidie r. 46 př. Kr. připojena к panství římskému, dostal se celý východ '''A'''-ka pod správu prokonsula afrického. Mauretánie podmaněna byvši za císaře Caliguly r. 42 po Kr. panství římskému rozdělena jest od císaře Claudia ve dvě provincie, z nichž Mauretania Caesariensis zaujímala severní části provincií oránské a alžírské. V pozdějších dobách císařských byla také Numidie odloučena od Afriky a zřízena jako zvláštní provincie. Avšak území římské omezeno bylo v končinách těchto pouze na kraje přímořské a Theveste (Tebesa) i Lambaese byly v těchto stranách nejjižnější osady římské, ačkoli Římané častými výpravami pokoušeli se rozšířili panství své dále do vnitra Afriky. Obě provincie, Mauretánie a Numidie, dosáhly pod vládou římskou neobyčejného rozkvětu hmotného i kulturního majíce 133 lidnatých měst a ve IV. stol. docela 123 biskupství. Obilí odtud vyvážené zásobovalo Itálii i Hispánii, a v literatuře římské je dosti mužů, jejichž kolébka aneb působiště nacházely se na pobřeží severoafrickém. Na počátku V. stol. vzal blahobyt tento rázem za své; přivaliliť se sem r. 429 z Hispánie germánští Vandalové a pleníce všecko mečem i ohněm obrátili v několika létech téměř celou krajinu v pustinu. Ani šťastné výboje Belisara, jenž roku 534 uvedl severní Afriku pod moc říše východořímské, nepolepšily osudu jejího, ano poměry zdejší zhoršily se ještě, když v létech 707—709 arabský vojevůdce Músá Ibn Nuseir rozšířil moc chalífů až к Atlantskému okeánu. Za úpadku chalífátu bagdádského založil Edrísí na severozápadě africkém neodvislou říši, obsahující dnešní Marokko, '''A.''' a Túnis, a rod jeho udržel se tam při vládě, až r. 986 východoafričtí Fátimovci země té se zmocnili. Na sklonku dynastie této odtrhla se západní Afrika a rozpadla se ve množství malých držav; ve středu '''A'''-ka vzniklo panství Zíríovců a založeno r. 935 město al-Džezáir nynější Alžír. Z nástupců jeho Abul Futúh Ziri (970—984) dobyl Mansurie, Tripole, Sicilie a Fésu, Tamím (1061—1108) zmocnil se Túnisu, Kairvánu a ostrova Mallorky. Avšak r. 1147 vyvrátil říši tuto sicilský král Roger II. a podržel dobyté kraje v moci své; Normani vypuzeni byli odtud r. 1159 od Mohadovců, kteří pak v panství se udrželi do 1269. Potom rozpadla se země opět v četné malé státy, z nichž zvláště Tlemsén pod dynastií Zijánovců zaujímal vynikající postavení. Sem hrnuli se po dobytí Granady roku 1492 ze všech krajin španělských muhammedánští uprchlíci; náboženský fanatismus roznícený u nich v divoký plamen nabádal ku pomstě nad křesťany a svedl je к námořnímu loupežnictví, kteréž od té doby majíc v '''A'''-ku sídlo své, bylo postrachem břehů středomořských až do počátku tohoto století. Námořní státy evropské pokoušely se o podvrácení moci lupičů a podnikali s nimi za tou příčinou neustálé boje. Ferdinand Katolický dobyl 1506 Oránu a Bugie, kardinál Ximenez r. 1509 ostrůvků před hlavním městem a založil tam tvrz, aby piráty mohl na uzdě držeti. Avšak emír mitidžský Selím Eutemí povolal proti Španělům na pomoc náčelníka maloasijských korsárů Horuka Barbarossu, který však emíra úkladně dal zavraždili a mimo Alžír také Tenesu a Tlemsénu se zmocnil. Markýz Gomarez, vůdce Karla V., sevřel ho sice 1517 v Tlemsénu a zajal na útěku r. 1518, ale bratr jeho Chairuddín Barbarossa poddal se s říší svou vrchní moci turecké, a obdržev pomoc vojenskou vypudil posádku španělskou z tvrze ostrovní. Karel V. podnikl proti '''A'''-ku r. 1541 velikou výpravu křižáckou s 570 loďmi a 30.000 mužů, ale bouře mořská donutila jej po velkých ztrátách к návratu, korsáři pak rozšířivše panství své až k hranici marocké odvažovali se na loupeže i do Atlantského okeánu. Země byla spravována tureckým pašou; r. 1600 dosáhli janičaři práva, voliti ze svého středu deje, který s náměstkem sultánovým sdílel nejvyšší moc, až r. 1710 dej Baba Ali odstranil pašu do Túnisu a byl od sultána za vladaře potvrzen. Od té doby trvalo panství turecké nad '''A'''-kem pouze dle jména, dej neodváděl žádného poplatku více, nýbrž posílal jen při nastoupení svém dary do Carihradu; naproti tomu však byl úplně odvislým na libovůli vojska; vnitřní rozbroje i zločiny množily se neustále, tak že panovníci zřídka kdy zemřeli smrtí přirozenou. Zahraničné boje mezitím neustávaly. R. 1655 zničil anglický admirál Blake loďstvo alžírské, 1669 a 1670 Angličané a Hollanďané udeřili společně na Alžír, ale bez valného výsledku; r. 1682 francouzský admirál Duquesne obléhal hlavní město a maršálek d’Estrées střelbou z velké části je zničil. Přes to zmocnil se dej Ibráhím r. 1708 Oránu, poslední državy španělské na alžírské půdě, avšak r. 1732 dobyli ho Španělové opět a udrželi jej do r. 1791. Za koaličních válek s Francií chovali se korsáři celkem pokojně, poněvadž ve Středozemním moři neustále křižovala velká loďstva států evropských, ale od r. 1815 nastaly poměry dřívější, ano menší státy jako Dánsko, Švédsko, Neapolsko, města německé Hansy a j. raději odváděly roční poplatek, aby lodi jejich nebyly znepokojovány. Americký admirál Decatur porazil r. 1815 piráty před Cartagenou tak rozhodně, že vlajka americká od té doby byla před nimi úplně bezpečna; roku 1816 lord Exmouth bombardoval hlavní město, nicméně již příštího roku odvažovaly se lodi lupičské zase až do moře Severního. Konečně r. 1827 nastaly vážné zápletky s Francií; když pak dej pohanil konsula francouzského, udeřiv jej vějířem v tvář, rozhodla se vláda francouzská, podvrátiti úplně moc '''A'''-ka a vyhlásila 20. dubna 1830 válku. Loďstvo francouzské, 75 lodí válečných pod admirálem Duperré a 400 korábů dopravních s 37.000 mužů vojska pozemního pod generálem Bourmontem, vyplulo 25. května 1830 z Toulonu a přistálo 13. června v zátoce Sídí Ferúšské. Vojevůdce dejův Ibráhím aga shromáždil sice na 40.000 beduínův kolem posádky turecké, ale poražen jest před hlavním městem a Alžír obležen. Když pak i loďstvo 3. čce počalo útok se strany mořské, vzdal se dej dne 5. čce pod úmluvou, kterou mu bylo dovoleno odejíti s rodinou a soukromým jměním a zvoliti si bydliště za hranicemi '''A'''-ka. Obyvatelstvu zaručena byla svoboda osoby, majetku, živnosti a nerušené vyznávání islámu, ale zrušeno otroctví a poplatky od křesťanů odváděné. Vojsko turecké dopraveno jest do Smyrny v Malé Asii. Avšak pádem Alžíru nebyla válka skončena; dosud bylo přemoženo jen stálé j vojsko dejovo, kdežto obyvatelstvo samo přihlíželo ku vpádu francouzskému celkem nečinně a nyní teprve podníceno od jednotlivých náčelníků chopilo se zbraně a doráželo odevšad na sbory francouzské. Král Karel X. zamýšlel původně za válečnou náhradu a výhody obchodní postoupiti '''A'''. zase sultánu tureckému, avšak únorová revoluce a pád dynastie bourbonské změnily úplně stav věcí. Generál Bourmont chtěje táhnouti do Francie králi na pomoc, donucen byl vojskem, které se pro novou vládu prohlásilo к odstoupení, a na místo jeho poslán od Ludvíka Filipa maršálek Clauzel, aby '''A'''. zorganisoval za provincii francouzskou, avšak musil býti odvolán, když čásť území o své újmě postoupil bejovi túniskému. Nástupce jeho, generál Berthezène, způsobil předčasnými novotami veliké zmatky a podráždil ještě více obyvatelstvo arabské; mimo to výprava jeho do Bôny úplně se nezdařila a u Medee utrpěl od Arabů porážku. Také za správy Savaryho a Voirola, ačkoli kapitán Armandy r. 1832 smělým přepadem Bôny se zmocnil a 1833 i Bugie jest dobyta, byl stav nové provincie tak neblahý, že se ve Francii ozývaly hlasy, aby '''A'''. dobrovolně bylo opuštěno a na návrh sněmovní vypravena do Afriky zvláštní kommisse, aby prozkoumala poměry v dobytém území. Mezitím postavil se v čelo odbojných kmenů na západě emír maskarský Abd-ul-Kádir, jenž Francouzům při okkupaci země způsobil ohromné obtíže, po více než 10 let oddechu jim nedopřávaje. Obyvatelstvo provincie oránské podrážděno násilnostmi Savaryho spojilo se s ním velmi ochotně, od sultána marockého dostalo se mu podpory a brzo bylo panství francouzské v těchto končinách omezeno na Orán, Mostaganem a Arzev s nejbližším okolím. R. 1831 musila s ním vláda francouzská učiniti prvý mír, kterým uznala panství jeho nade všemi kmeny dříve mu poddanými, on pak zase podrobil se vrchní moci francouzské. Na základě zprávy, kterou podala kommisse vyslaná do '''A'''-ka, rozhodla se vláda podrželi pod mocí francouzskou dobyté území, kteréž nazváno »francouzské državy na severu africkém«, ale dána mu nová organisace. Nejvyšší velitelství vojenské i správu země obdržel generální guvernér, jenž byl přímo podřízen ministerstvu války, jemu pak podléhali velitelé vojska pozemního i moci námořní, vojenský a civilní intendant i finanční ředitel. Soudnictví bylo rozděleno a zřízeny zvláštní soudy pro Francouze a domorodce; v Alžíru, Oráně a Bôně ustanoveny soudní tribunály prvé instance, mimo to vrchní tribunál a tribunál obchodní v Alžíru. Nejvyšším úředníkem soudním stal se generální prokurátor. Mír s Abd-ul-Kádirem netrval dlouho. Generál Trézel byl od něho na Maktě úplně poražen a nový guvernér, maršálek Clauzel, zvítězil sice několikráte nad Abd-ul-Kádirem a zmocnil se i sídla emírova Maskary, ale trvalého výsledku nedosáhl. Následkem nešťastné výpravy proti Constantině, odkudž z 8000 mužů tam vypravených vrátilo se pouze 2800, byl Clauzel po druhé odvolán a velitelství v boji s Abd-ul- Kádirem svěřeno generálu Bugeaudovi. Tento přiměl jej k míru na Tafně, jímž Francouzi podrželi severní čásť provincie oránské a větší díl prov. alžírské na sev. od Atlasu, kdežto emírovi ponechán celý jihozápad alžírský. Zatím generál Valée, jenž po padlém Damrémontovi přejal velitelství na východě, dobyl Constantiny útokem, ale upustil potom od válčení beze všeho plánu a hleděl šířiti panství francouzské raději cestou mírnou. Tím způsobem zabezpečil si úplně držení Constantiny, osadil r. 1838 téměř bez krveprolití Goleu a Blídu a r. 1839 Džidželi a La Calle a podvrátil úplně moc Ahmeda beje. Proti úmluvám na Tafně shromáždil Abd-ul-Kádir kolem sebe znamenitou moc válečnou a učiniv nájezd do roviny mitidžské v okolí Alžíru, zpustošil ji, načež se rychle uchýlil do hor a do pouště. Tu Bugeaud, ustanovený r. 1841 za generálního guvernéra, podnikl proti němu výpravu ve velikých rozměrech, vzal Tedekempt, Maskaru, Saídu, Tlemsén a posléze i Tafrún, hlavní zbrojnici emírovu, zbořil a donutil jej tím hledati útočiště na území marockém. Odtud stále podnikal vpády do '''A'''-ka a r. 1842 zvítězil nad Francouzi u Maskary. Zapuzen byv později pohnul oddíl vojska marockého ke vpádu na území alžírské, ale utrpěl na řece Isly od Bugeauda úplnou porážku. Současně připlulo také loďstvo francouzské před Tandže i Mogador a počalo střelbu na obě města, načež prostřednictvím Anglicka uzavřen mír, jímž hranice mezi Marokkem a '''A'''-kem byly upraveny a Abd-ul-Kádir jako rušitel míru ze země vypověděn. Tento však objevil se r. 1845 opět v Alžíru a dorážel se všech stran na Francouze, aniž generál Cavaignac, velitel v Orléansvillu, mohl proti němu něco poříditi. Když však r. 1847 vystoupil v Marokku proti sultánu Abd-ur-Rahmánovi, a na Fés táhl, byl od marockého vojska poražen a zatlačen na území alžírské; tam pak obklíčen byv na všech stranách od Francouzů vzdal se generálu Lamorciérovi u soutěsky Kerbenské a odveden v zajetí do Francie. Únorová revoluce r. 1848 nezměnila mnoho v poměrech alžírských. Na místo vévody Aumalského jmenován od prozatímní vlády generál Cavaignac guvernérem a když tento jako poslanec vstoupil do národního shromáždění, dosazen generál Changarnier v jeho úřad. Na přímluvu Cavaignacovu usneslo se národní shromáždění, aby čtyři vyslanci kolonie brali podíl na poradách v záležitostech alžírských. Válka s domorodými kmeny zatím neustávala a jmenovitě proti Kabílům musila býti vypravena značná moc vojenská. R. 1847 pozdvihli se kmenové kolem Maskary i v provincii constantinské, r. 1851 obyvatelstvo mezi městy Džidželi, Philippeville a Míláhem, které však generál St. Arnaud rychlou výpravou к pokoji připravil. Téhož roku vzat Lagvát, podmaněn kmen Bení Mzáb, r. 1854 dobyt bez krveprolití Tugurt, nedlouho na to město Véd, oasa Vargla, načež kmen Úled Sídí Šejch podrobil se panství francouzskému, které tím dospělo až к poušti saharské. R. 1858 zřízeno sice pro '''A'''. a ostatní kolonie zvláštní ministerstvo, ale neosvědčilo se, tak že r. 1860 bylo opět zrušeno a zavedena neobmezená vláda jako před tím. Také vnitřní poměry snažila se vláda uspořádali; neustálé odboje arabské přiměly konečně císaře Napoleona III., že se r. 1865 odebral do '''A'''-ka, aby se osobně přesvědčil o stavu kolonie. Přátelským obcováním s Araby snažil se upokojili pohnuté mysli a ve zvláštním listu к maršálku Mac-Mahonovi přislíbil upustili od přísně bureaukratické správy. Chtějíc šetřiti národnosti jednotlivých kmenů ponechávala vláda záležitosti jejich správě předních mužů kmene, kteří však většinou byli od ní jmenováni. Nicméně i teď zůstalo při pouhých pokusech. R. 1864 potlačeny vzpoury v provincii oránské, r. 1865 a 1867 v Malé Kabílii. Veliké nebezpečenství hrozilo r. 1870—71. Následkem války německofrancouzské musila býti většina vojska ze země odvolána a již tato událost sama způsobila značné hnutí mezi kmeny jižními. Když pak po pádu Napoleonově třetí republika zavedla občanskou správu místo vo- jenské a prohlásivši rovnost všeho obyvatelstva, nenáviděným židům propůjčila stejná práva s Araby, vypuklo v provincii constantinské povstání a rozšířilo se nejen po celé zemi, ale i za hranice její nabývajíc rázu náboženského. Z Túnisu i z Marokka hrnuli se muhammedáni na pomoc, tak že Francouzi s počátku se musili omezili pouze na obranu a teprve když po míru versailleském vypraveny potřebné posily do Afriky, bylo povstání potlačeno. Země postavena opět pod správu vojenskou, ale moc guvernérova omezena roku 1875 zvláštní radou, zvanou »Conseil supérieur«, a r. 1879 ustanoven pro '''A'''. opět guvernér občanský. Když r. 1881 Francouzi podnikli výpravu do Túnisu, způsobil Bú Amena na jihu depart, oránského vzpouru, avšak čety jeho byly poraženy a většinou zahnány přes hranice marocké, kam také Bú Amena sám se uchýlil. ''p.''
{{Prostrkaně|Literatura}}. Carette, Pellissier, Rémussat atd.: Exploration de l’Algérie pendant les années 1840—42 (Paříž 1844—54, 31 sv.); Berbrugger, L’Algérie (Pař. 1842); Daumas et Fabar, Moeurs et coutumes de l’Algérie, Teli, Kabylie et Sahara (Pař. 1858); Mac Carthy, Géographie physique, économique et politique de l’Algérie (Alž. a Pař. 1858); Aucapitaine, Les Kabyles et la colonisation de l’Algérie (Pař. 1864); Béhaguel, L’Algérie, histoire, géographie, climatologie etc (Alžír 1865); Maltzan, Sittenbilder aus Tunis und Algerien (Lipsko 1869); Hanoteau et Letourneux, La Kabylie et les coutumes Kabyles (Pař. 1872—1876); Fillias, Géographie physique et politique de l’Algérie (Alž. 1874, 3. vyd.); Niel, Géographie de l’Algérie (Pař. 1878), État actuel de l'Algérie d’après les documents officiels (Paříž 1878); Čichačev, Espagne, Algérie et Tunisie (Paříž 1880); Wahl, L’Algérie (Pař. 1882); Villot, L’Algérie, moeurs, coutumes etc. (Pař. 1882); Gaffarei, L’Algérie histoire, conquète et civilisation (Pař. 1883); Niox, Algérie, Géogr. physique (Pař. 1884); Rinn, Marabouts et Khouan. Etude sur l’Islam en Algérie (Alžír 1884); Reclus, Nouvelle géogr. univ. vol. XI. str. 293-651; Statistique générale de l’Algérie années 1842 à 1884 (Alžír 1884); M. Blanckenhorn, Die geogr. Verhältnisse von Afrika. I. Der Atlas, das nordafr. Faltengebirge; Petermann's Mitthlgn. Ergänzungsh. No. go. 1888. Mimo to hojné články: v »Bulletin de la Societé de Géogr. de Paris«, »Revue africaine«, »Journal des travaux, de la soc. histor. algérienne«. — Mac Carthy, Algeria Romana (Pař. 1857); Boissiere, L'Algérie romaine (Pař. 1883); Reynier, Inscriptions romaines de l’Algérie (Pař. 1857); Fillias, Histoire de la conquète et de la colonisation de l’Algérie 1830—1860 (Pař. 1860); Baudicour, Histoire de la colonisation de l’Algérie (Pař. 1860); Vivien de Saint Martin, Le nord de l’Afrique dans l’antiqité grecque et romaine (Pař. 1862); Nettement, Histoire de la conquète d’Alger (Pař. 1871); Rousset, La conquète d’Alger (Pař. 1879); Perret, Récits algériens, histoire de la conquète et de la colonie (Paříž 1886). — Mapy: Carte générale de l’Algérie (1855) v měřítku 1:800.000; Carte générale de l’Algérie, dressée au depot de la guerre v měř. 1:1,600.000 (Pař. 1856).

{{Konec formy}}</text>
      <sha1>tb9ul41hcphrjawwfvs3lsvhiu1ptac</sha1>
    </revision>
    <revision>
      <id>334062</id>
      <parentid>334061</parentid>
      <timestamp>2026-06-27T16:49:25Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <minor />
      <origin>334062</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="72735" sha1="5eeifprux2u08dmoc61cdfsej6756hl" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Alžírsko
  | PŘEDCHOZÍ = Alžírská slitina
  | DALŠÍ = Alžírský pas
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Alžírsko
  | AUTOR = [[Autor:Jan Palacký|Pý.]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;47–59. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8ff050f0-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.]
  | LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
'''Alžírsko''', franc. {{Prostrkaně|Algérie}} [alžérí], území severoafrické, nejdůležitější osada francouzská, hraničí na sev. celou svou délkou se Středozemním mořem, na vých. s Túnisem a na záp. s Marokkem. Na obou těchto stranách jsou hranice jen z malé části přesně vytčeny, zejména není tu mezí přirozených, i zachovány celkem, až na některá menší upravení, staré hranice, jichž ode dávna šetřeno bylo mezi různými kmeny. Na straně túniské počíná se hranice u Ryšavého mysu (''Cap Roux'') pod 8°3б' v. d., jde nejprve к jihozáp. podél vysokého hřbetu horského, pak к jihu až téměř pod 34° s. š.; zde pojednou zatáčí se к západu a na to směrem jižním Saharskou pouští spěje až pod 30° s. š., kde se končí nedaleko Gadamesu. Proti Marokku upravena jest hranice smlouvou z r. 1845; vycházejíc od ústí říčky Skisu čili Hádžerúdu pod 2° 16‘ z. d. jdesměrem jihových. asi 400 ''km'' až nedaleko к Figígu, načež ztrácí se v poušti rovněž až pod 30° s. š. Tato rovnoběžka jest celkem také jižní hranicí A-ka, jež ovšem v pískových pahorcích saharských (''Erg'') nikterak není vytčena a čím dále více к jihu se pošinuje. Nyní vrchní moc franc, sahá asi na 700 ''km'' vzdálí od pobřeží. Pro tuto neurčitost ohraničení nelze také rozlohu osady alžírské stanovití jinak než přibližně na 667.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, tedy o 139.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; více než zaujímá sama Francie. — {{Prostrkaně|Pobřeží}} alžírské, majíc povšechný směr od jihozápadu к severovýchu, jest skoro 1100 ''km'' dlouhé, málo rozčleněné, namnoze skalnaté a lodím nepřístupné. Kde hory, vybíhající ve vysoké mysy, nepřistupují k samému břehu, táhnou se neširoké pruhy oblázčím pokryté nebo nečetné, nehluboké, poloobloukovité, к severu otevřené zálivy s břehem písčitým, poskytujíce většinou lodím jen nepatrnou ochranu proti prudkým větrům. Plavba kolem pobřeží znesnadněna četnými úskalími, tak že ani 46 majáků na břehu zřízených nezabraňuje častějším nehodám. Zde také '''A.''' je pořídku obydleno, hlavně pro nedostatek kommunikačního spojení s vnitřkem země. Pozoruhodnější {{Prostrkaně|zálivy}} alžírské jsou tyto: Oranský, Arzevský, Alžírský, Bougieský, Džidželský, Philippevillský s menšími zátokami Collskou a Storskou a Bônský. Z {{Prostrkaně|mysů}} uvedeny buďtež: Cap Noe, C. Usa, C. Figalo, C. Falcon, C. Ferrat, C. Ivi, C. Tenes, C. Mátifu, C. Corbelin, C. Cavallo, C. Bušárún (Buga- roni), C. Fer, C. de Garde a C. Roux. — Ostrovy к A-ku náležející jsou nepatrny: blíže hranice marocké Ražgún, severových. odtud Habíbas a blíže hranice túniské Tabarka a Galita.

{{Prostrkaně|Horopis}}. Jako země berberské vůbec jest '''A.''' v severní své polovici všecko prostoupeno Atlasem, jehož četná pásma s odnožemi svými obmykajíce mnohá údolí, roviny a planiny celkem se řídí směrem pobřeží. Severní, asi 100 km široká hornatina, zvaná {{Prostrkaně|Tell}} (arab. = {{Prostrkaně|země hornatá}}), jest velmi úrodná, zejména v údolích řek a na blízku větších zálivů, a mohla by uživiti pětkráte tolik obyvatelů než nyní v sobě hostí. К ní na jihu pojí se šíré {{Prostrkaně|Vysočiny}} (''Hauts-Plateaux'') v průměrné výši 1100 ''m'', stepi povahy kontinentální, se solnými pánvemi a bažinami, na jihu a severu obroubené nevysokými skalními hřbety. Majíce na hranici marocké přes 200 ''km'' zšíří, směrem východním více a více se úží, až v departementu constantinském se končí přestávajíce oddělovati Tell od hor saharských. Rozloha Vysočin páčí se na 100.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;. Horstvo alžírské, prorvané četnými úžlabinami, jimiž prodírají se řeky a vedou cesty, rozděleno jest ve množství pásem a skupin zřetelně vyznačených, z nichž tuto jen hlavní uvedeme počínajíce od západu horami pobřežními. Tu hned u Namoursu zvedá se Trárská skupina, vrcholící na pobřeží v hoře Noemově (864 ''m''), uvnitř pak ve vápencovém štítu Mont Filhaousen (1157 ''m''). Jižně od Oránské sebchy jsou hory Tessalské s Tafaraujem (1065 ''m''). Severně od Šelífa příkře se zvedá Džebel Dahra к vých. stoupaje až к oběma Zakkárům (1580 a 1527 ''m''), kde srázně spadá do roviny Mitidže. V druhé řadě, mezi Tlemsenem a Sebdu pohoří Tlemsenské horou Tenušfi dosahuje výše 1842 ''m'' (Kuábet 1621 ''m''), dále na východ až к Selífu vypíná se Vanšeríš (Varsenis, Varansenis) s vrcholy Pic Vanšeríš (1985 ''m''), P. Dui (2053 ''m''), P. Ennadate (1732 ''m'') a j. Za Šelífem, jižně od roviny Mitidže jsou menší skupiny Titerských hor, jejichž vrchol Dž. Dira zvedá se nad Aumalem do výše 1810 m. Východné odtud, v záp. Kabílii, jsou mohutné hory Džurdžurské (''Mons Ferratus''), relativně nejvyšší horstvo alžírské, ačkoliv vrchol jeho Léla Chedídža (2308 ''m'') zajímá až druhé místo mezi horami alžírskými. Jinak v pohoří tomto, nejhojněji svlažovaném prameny a bohatém bujnou vegetací, kde dosud nalézají se stopy bývalých ledovců a jež povahou svou velmi se blíží Alpám, pozoruhodný jsou ještě Dž. Kella (2218 ''m''), Tirurda (1817 ''m'') a Šelata (1780 ''m''). Hory Kabílské, sev. od Džurdžury k moři se táhnoucí a nepřístupné, s vrcholem Azefunským, mají výši 1000 ''m''. Východně od údolí sahelského táhne se Baborské pohoří, přes 200 ''km'' dlouhé, v němž nejvýše se pnou hory Adrár (1994 ''m''), Velký Babor (1970 ''m'') a Tababor (1965 ''m''). Odtud na sever k Džidželi jest hornatina patřící к nejméně přístupným krajům alžírským. Severových. od Aumalu, souběžně s Baborem táhnou se hory Bibánské č. Setífské (1380 ''m'') s pověstnými úžlabinami ''Portes de Fer'' ({{Prostrkaně|Železné brány}}), z nichž větší jde železnice alžírsko-constantinská. Východně od Titerských hor příkře spadají do hlubokých údolí Hodenské hory (nejvyšší Dž. Mádžid 1840 ''m''), dále na východ ponenáhlu se níží a u Constantiny již jen málo vrcholů dosahuje výše 1000 m. Pobřežní džebely alž. končí se mezi zálivy Storským a Bônským mohutnou massou Edugu (1008 ''m)''. — Z pohorských pásem Atlasu saharského (Velkého), jenž z pouště kolmo vyrůstá jako obrovské hradby, uvésti sluší nejprve Ksúry (hrady), skalní řetězy, oddělené védy, jež splývajíce s Vysočin v Sahaře se ztrácejí, a dosahující výše 2000 m. Na vých. jejich straně pne se Dž. Amur (berb. = {{Prostrkaně|hory}}), jsa rozhraním vod tekoucích jednak do vnitra Vysočin а k Středozemnímu moři, jednak к Sahaře. Jádrem jeho jsou strmé stolové hory, nedosahující výše 2000 ''m'' (Tuila Makna jihových. od Géryvillu 1937 ''m'', Dž. Okba 1710 ''m'', Dž. Guru 1708 ''m''). Dále k východu horská pásma široce se rozstupují a jen nepatrně vynikají nad okolní roviny (100 až 200 ''m''); z nichž Dž. Senalba na cestě z Dželfy do Laguátu vystupuje do výše 1580 ''m''. Odtud až к védu Kantarskému Atlas ještě více se níží, ale za tímto védem, kudy nyní jde dráha batna-biskerská, vypíná se pojednou nejvyšší horstvo alžírské Dž. Aures (''Mons Aurasius''), mající tvar pootevřeného vějíře а к Sahaře srázně se klonící, v jehož sev. části vypíná se nejvyšší témě alž. Šelja (2312 ''m'', dle jin. 2328 ''m'') a Mahmel (2306 ''m''). Následuje ještě Dž. Šešár s nejvyšší horou Alí-en-Nés (1878 ''m''), a horami Nememšskými končí se alž. Atlas na východní straně. V dep. constantinském třeba ještě vytknouti skupinu horskou západně od Batny s Tugurem (2100 ''m''), pak Constatinské hory (sev. od města t. jm.), a konečně Medžerské pohoří na hranici túniské.

Mezi {{Prostrkaně|rovinami}} Tellu, jež pečlivě jsou vzdělány, přední místo zajímá Mitidža mezi Alžírem a Blídou (asi 1500 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;); dále uvedeny buďtež roviny: Tlelátská u Oránu, Egriská u Maškary, Šelífská na dolním toku Selífa, Iserská a Bônská. ''f.''
O {{Prostrkaně|geologii alžírské}} máme sice mnoho spisů, jichž Peron napočetl 130 v posledních 50 létech, ale jediné samostatné dílo Renouovo (''Exploration scientifique'') je z r. 1848, a články tamějších a francouzských časopisů stěží jest dostati; i následujeme tuto poslední obraz Peronův (''Annales des sciences géolog.'' 1883). Dle líčení Fournelova skládají '''A.''' hlavně dvě pohoří, Malý (sev.) a Velký (již.) Atlas, a mezi nimi ležící Vysočiny, které běží rovně s hlavními Alpami a pocházejí z téže doby po útvaru třetihorním. Jižněji nastupuje Sahará, krajina vrstev vodorovných. — Ačkoli se v prorvách ukazují stopy starších útvarů, přece na povrchu panují jen útvary jurský, křídový a třetihorní. Prahory (žuly, ruly, mramory, diority) tvoří jednotlivé shluky v přímoří a to u Alžíru v Kabílii, záp. od Philippevillu a záp. od Bôny. Na jihu vystupují teprve ve střední Sahaře, zemi Tuáríků za Igargarem v horách Iffefisen (rula i svor dle Flattersa). V Oránském přímoří mluví Bleicher o silurních břidlicích a staropalaeozoické vrstvy (silur-devon) uvádějí se z Kabílie, na východě Džurdžury. Bleicher sám uvádí uhelný útvar u Ain-Tolby, u Nemoursu a záp. od Oránu a Coquand trias v dep. constantinském, což však potřebuje tvrzení paleontologického. Mimo to ale popisuje se permo-trias vých. od Filippevillu.

Nejstarší mocný útvar jest jurský, roztroušený v severním Atlasu (Constantinsko — mramor v liasu u Filfila byl znám Římanům — Kabílie, v Džurdžuře alžírské, Vanšeriši, a pomoří Oránském až к Sadě, Tlemsénu), ve střední planině u Batny, Setifu, pak u Šelaly (hran. Oránské), Liamuna, jižně od Busady, konečně u Laguátu a Géryvillu, jak četné seznamy ammonitů, belemnitů, cidaritů, terebratulí, crinoidů a j. u Perona dokazují. Na jižní straně sev. Atlasu jest velký shluk Jury od 2° 30' v. d. až к 3° 30' z. d. Křída hlavně tvoří kostru celé země (neocom, urgoaptien, albien, obě vrstvy tyto po celé sev. Africe dle Perona r. 1875), až do Arabie a Palestiny tvoří pouště rozsedáním v duny písčité a hlíny neplodné, kde vody nutno hledati až 150 ''m'' hluboko, tak že Rille nazval útvar ten zrovna saharským.

Útvar cenomanský tvoří vápencem svým vyšší hory, zejména vnitřku Velkého Atlasu a je stejně neúrodný (od Túnisu přes Biskru do Džebel Amuru, zemí Mzabů, ale i u Batny, Rubady); turonské vrstvy konečně tvoří zpodek Constantiny a šíří se na vých. a jihozáp. střední planinou (Hodna, Batna, Tebessa) až к Laguátu, Golei (''Ostrea mermeti''). Střední a západní planina centrální má i mnoho Senonu. Eocén zastupují v '''A'''-ku nummulithy ve dvou dlouhých, s mořem souběžných pásmech v Tellu a střední planině (Tebessa, Setif, Bog- har), ale více na východě, kdežto miocén se vyskytuje více na záp., jako v Kabílii u Tenes, podlé čeho Pomel nazval vrstvy cartennské — a hlavně v Oránsku (údolí Selífu u Maškary, Sidi-bel-Abbés, Tlemsén až do Udždy v Marokku).

Pliocénní a čtvrtohorní vrstvy hlavně na vých. vyvinuté, daly četné zbytky ssavců: hipparion, koně, antilopy, býky, slony (''Elephas meridionalis africanus'' u Šeršelu), nosorožce, hrocha (''H. Hipponensis'') podobné středoafrickým nynějším. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]''

{{Prostrkaně|Vodopis}}. Kromě el-Kebíru a Šelífa nemá '''A.''' řeky splavné. Téměř všecky alžírské přítoky Středozemního moře, vznikajíce v pokrajních horách Vysočin, z části též v Tellu a horách pobřežních, protékají Tell celou jeho šíří, lenivě se vlekouce bažinatými břehy, a do moře se vlévají úzkým, často písčinami ucpaným ústím. Veliké důležitosti nabyly řeky ty od té doby, co se jich používá к velikolepé soustavě zvlažování půdy, к čemuž upotřebeno zavodňovacích staveb již ve starověku založených, ale časem zanedbaných a zpustlých. V zimě voda dešťová splývá po svazích hor a vrchů, dravě po cestě vše s sebou unášejíc a široké koryto sobě ryjíc; to jsou {{Prostrkaně|védy}} Arabů, jež v letní době vysychají buď docela nebo v uzounké prameny a v nichž tlející rostliny a hnijící zvěř způsobují střídavé zimnice. Mnohé vody splývají v četné slané mělčiny a bažiny, jež někde slují {{Prostrkaně|šoty}}, jinde {{Prostrkaně|sebchy}}. Atlas jest rozhraním dvojího vodstva, tekoucího jednak к severu do Středozemního moře, jednak na jih do pouště. Téměř všecky védy mají několik jmen, z nichž tuto uvedeme nejobyčejnější. Značnější řeky provincie oránské jsou: Tafna 145 ''km'' dlouhá, pramení se nedaleko Sebdu a vlévá se do moře naproti ostrovu Ražgúnu majíc přítoky marockou Mújlu a s pravé strany záp. Iser; Makta vzniká splynutím Sígu (215 ''km''), pramenícího se na vysočině jihozáp. od Daje, a Habry (Tenazery) rovněž od Daje (severně) splývající a 23S fcm dlouhé, a vrhá se do Arzevského zálivu; Šelíf (''Azar'' Římanů), hlavní řeka alžírská, vzniká u Tijáretu ze skupiny »Sedmdesáti pramenů« (''Sebin Ajún''), teče nejprve к východu jako Nahr Vásil (jiní pokládají Véd Namus za pramen Šelífa), zatáčí se pak náhle okolo Vanšeríšského pohoří к západu, dotýká se Affrevillu a Orléansvillu, spojiv se s Riu vlévá se do roviny Šelífské a brzy na to do Středozemního moře 12 ''km'' sev.-vých. od Mostaganemu; Šelíf má přes 700 ''km'' délky, a delší přítoky jeho na území oránském jsou Mina (200 ''km'') a véd Riu, na území alžírském védy: Isley, Fodda, Ruina, Durdur a Varán. Departement alžírský má ještě tyto značnější védy, veskrze přítoky Středozemního moře: Mazafrán, jenž se končí 8 ''km'' jihozáp. od Sidi-Farruše, Haraš pramenící východně od Blídy v Malém Atlasu, jenž u Maison-Carré dospívá šíře 80 ''m'' a vlévá se do Alžírského zálivu; východní Iser (200 ''km'' dl.) vznikající mezi Medeou a Aumalem na úbočí planiny Bení-Slímánů, jest záp. hranicí Velkého Kabílska, teče mimo Balestro bohatou Iserskou rovinou a vlévá se do moře západně od mysu Džinetského; Sebau (Nesa, Buberak), hlavní řeka Vel. Kabílska no km dlouhá, vzniká na patě Akfadúské hory a vtéká do moře 6 ''km'' záp. od Dellysu. V provincii constantinské jsou tyto řeky: Véd Sáhel, 200 ''km'' dlouhý, temen! se na Dirských horách u Aumalu, zove se nejprve Riuraru, pak Zajan a jako Sahel končí se v zálivu t. jm.; Véd el-Kebír (= {{Prostrkaně|velká řeka}}) 245 ''km'' dlouhý a několikráte ve skalách se ztrácející vzniká jako véd Rumel východně od Setífa, teče od západu к východu až ke Constantině, před níž spojiv se s Bú-Murzúkem přijímá jméno el-Kebír, zatáčí se к sszáp. a trvá ve směru tom až к svému ústí (32 ''km'' vých. od Džidželi), maje větší levý přítok Véd Endžu; Sejbús (''Rubricatus'') 220 ''km'' dlouhý, splývá s vysočiny Úled-Chanferů, teče к severu až k Medžez-Hamaru, kde s levé strany vnímá Véd Zenáty, zatáčí se náhle к východu, u Gelmy přijímá jméno Véd Šerf a vlévá se do Bônského zálivu; Medžerda, řeka již túniská, horním svým tokem patří '''A'''-ku vinouc se zde krajem pozoruhodným pro krásy přírodní, šíré lesy, hojnost pramenův a římské památnosti. — V jižním, pustém '''A'''-ku zaznamenati jest čtyři hlavní védy, splývající s hor Ksúrských mezi Figígem a Géryvillem a zanikající v písku Sahary: Véd Námús, Véd Garbi (Kebír), Véd Zeger a Véd Zergún. Velká čásť vodstva mezi Géryvillem a Tebesou splývá do Védu Džedí, jenž vznikaje na Amúru u Tadžemútu otáčí se k vsvých. a směrem tím táhne se až téměř k Biskře, kde zaniká v El-Fáidské rovině; maje 500 km délky, jest z větší části roku bez vody. Várgelský bassin přijímá Véd Mzáb a Véd Miju (viz vyobr. č. 183.) a jihových. čásť pouště prorývá mohutný Véd Igargar, přicházející s hor tuáríckých a ztrácející se v hluboké sníženině šotu Melgígu č. Melríru. Tyto saharské védy jsou dlouhá, široká a hluboká koryta v písčité půdě, jež za prudkých dešťů pojednou naplňují se vodou; tuto sice vyprahlá půda rovněž tak rychle pohlcuje, ale dno koryta i nadále zachovává jakousi vlhkost podporující vzrůst husté trávy. Sem za vedra přicházejí karavany popást velbloudů a dokopávat se pitné vody, jež několik stop pod zemí stále se prýští. Trvaleji vodou zásobeny jsou ovšem védy severoalžírské, zejména ve vých. polovici země, kde jsou hory slehlejší a více zalesněné, deště hojnější a tok řek vyvinutější, avšak i zde podléhají obecnému pravidlu, že někdy buď úplně vysychají, nebo aspoň že je lze přebroditi, kdežto v zimě mohutní v dravé, nebezpečné proudy, často i z břehů vystupující a nižší roviny rozmělčující. Povaha dočasnosti ještě více se jeví při slabých stepních tocích Vysočin zanikajících ve slaných bažinách, jež jen v době dešťů vzrůstají v jezera; to jsou šoty a sebchy, z nichž přednější jsou tyto: Šot-el-Garbí (= {{Prostrkaně|západní}}) 72 ''km'' dlouhý, z polovice к Marokko, z polovice k '''A'''-ku patřící, a Š.-eš-Šerkí (= {{Prostrkaně|východní}}) 200 ''km'' dl., oba na vysočině oránské, kdežto největší šot na Sahaře, a to v prov. constant., jest Melgíg; dále Oránská sebcha 40 ''km'' dlouhá, jižně od Oránu, sebcha Zahrez-Garbí a Zahrez-Šerkí na vysočině alžírské (solný obsah obou Zahrezů páčí se na 600 mill, tun), S.-el-Hodna čili Šot-el-Sáida, 56 ''km'' dlouhá a průměrně 35 ''km'' široká, v provincii constantinské. Značnější vlastní jezera jsou: v Oránsku Arzevské jezero, v dep. constantinském Fezárské j. u Bôny, El-Meláh (Slané j.) záp. od La Calle, Ubeira jihových. od předešlého, El-Hút (Rybí j.), konečně , skupina jezer: Džemelské, Gelífské a Tarfské, 72 ''km'' jihovýchodně od Constantiny.

{{Prostrkaně|Podnebí}}. Zeměpisnou polohou '''A.''' blíží se již pásmu horkému, ale zvláštní jeho fysické uzpůsobení jest příčinou, že vykazuje se podnebím všech tří pásem, od vedra tropického až ke kruté zimě severu. Tyto krajnosti zejména blízko se stýkají jednak na Sahaře, jednak na sousedních Vysočinách. Průměrná teplota v '''A'''-ku vůbec jest asi táž jako v Provenci (průměr roční 20° C.), ale každý jeho pás (Tell, Vysočiny a Sahará) má své zvláštní podnebí. V Tellu teploměr v létě nestoupá nad +40°, v zimě neklesá pod +2°, a dle Maritových dlouholetých pozorování jest na pobřeží (Sahelu) průměrná letní teplota +19°. Sníh zřídka jen pokrývá vrcholy hor a podnebí jest celkem velmi příjemné a zdravé, zvláště za rozkošného jara, kdy všecko rostlinstvo rychle a bujně se rozvíjí, tak že pobřežní místa alžírská, hlavně pak město Alžír, к pobytu chorých na plíce se odporučují. Letní parna bývají zmírňována pravidelnými větry vanoucími od moře, a i v zimě paprsky sluneční dosti jsou mocné, aby udržovaly vegetaci stále zelenou a mírnou teplotu, jež málokdy klesá pod +9° průměrem majíc 11 až 12°. Vůbec rozeznávají se zde jen dvě roční období: horké a mírné, a toto opět jest dvojí, vlhké a suché. Jest to alžírské léto (červenec-září), zima (říjen-únor) a jaro (březen-červen). V létě bývají noci chladné s hojnou rosou. Největší sucho a vedro trvá v červenci a srpnu; červen a září bývají také horké, ale ne tak suché; letní deště jsou řídké, krátké a slabé. Za to zima vyznačuje se neobyčejnou vlhkostí; pršívá sice jen dva měsíce, zvláště v říjnu a listopadu, ale deště bývají nad míru vydatny, nejvíce v provincii constantinské, nejméně v oránské. Výsledek dešťoměrných pozorování jest: v Bôně 1200 ''mm'', v Alžíru 800 ''mm'', v Oránu 400 ''mm''. Větry valnou většinou vanou směrem pobřeží, buď od východu neb od západu. Východní panují od května do září, a v té době obloha bývá v zenithu jasná, na obzoru zamlžená, temena hor a mysů skrývají se často ve mracích; naopak, zjevují-li se temena v obrysech jasných, jest to znamení, že trvají nebo co nevidět nastanou větry západní. Tak jest v Sáhelu. Avšak tyto poměry klimatické patrně se mění, čím dále pronikáme na jih. Čím blíže k Vysočinám, tím více ráz podnebí blíží se к evropskému. Rostlinstvo pokrývající stráně velikolepých údolí, dub, lentišek, divoká oliva, dub korkový, linda — vše upomíná na Evropu. Úrodnost půdy jest podivuhodná. Zde v zimě bývá již i sníh a tu i tam led. Ještě krutější zimu mají Vysočiny blíže Džebel-Amuru a Džebel-Auresu. Tu snášejí se sychravé deště, a i sněhu bývá nadbytek, kdežto léto jest zde dobou velikého vedra a sucha. Konečně v jižním Alžíru, na poušti Saharské neznají nežli dvě roční období: horké a deštivé. Teploměr ukazuje za dne až +52° C., v noci nastávají citelná chladna. Metlou pouště bývá horký vítr, jenž obyčejně vane v horních vrstvách vzduchových, ale někdy sklesnuv dotýká se až povrchu země: to jest ''simún'' Arabův, ''sirocco'' Španělů, pohlcující někdy celé karavany. Přicházeje od jihových. zvyšuje temperatura na +45° C., zemi zahaluje prašnými víry a vzduch pozbavuje všeliké vlhkosti. Zhoubný jeho dech cititi jest až na pobřeží, kde způsobuje ochabnutí všelikého života; ale na štěstí netrvá nežli 2—3 dni a končí se téměř vždy deštěm a sev.-záp. větry, zjednávajícími opět rovnováhu. Vane hlavně od srpna do října, někdy i z jara. Na začátku okkupace francouzské vojsko válem hynulo zimnicemi, jež způsobovaly zhoubné výpary vystupující ze země již po staletí zanedbané, a podnebí alžírské rozhlášeno za nezdravé, tak že i proud vystěhovalců záhy ochabl; ale ponenáhlu vzděláváním půdy, osazováním stromoví, zalesňováním, upravením vodstva a j. nezdravota mizela, a podnebí alžírské, až na některé krajiny blíže řek, těší se pověsti nejlepší. ''f.''

{{Prostrkaně|Alžírské rostlinstvo}} jest celkem čásť rostlinstva Středomořského a liší se na příklad tak málo od tuniského, že Cosson dává poslednímu území jen 6 bylin zvláštních. Na vysokých horách jsou tu některé byliny alpské (nad 2000 m), ale není to pásmo úplné, neboť v téže výšce vyskytuje se ještě mnoho bylinstva středomořského. К jihu přechází květena ta úplně v pustinnou květenu Sahary. Největší místní sbírka Cossonova pochází z Constantinska (Philippeville-Aurès 1428 dr.). Ostatně mívají místní flory na nejvýše 700 dr. a čím dále к jihu, tím méně (Biskra 473, Laguát 382 dr.). Ball počítá čtyři pětiny alžírských bylin v Evropě a Středomoří, 100 jen v '''A'''-ku a Marokku. Bory rozdělil rostlinstvo na 3 pásma dle délky, Cosson na 4 dle šířky. Co se prvních týče, jisto jest, že severovýchod (Constantinsko) nejvíce se podobá střední Evropě, jihozápad (Oránsko) více Španělsku. V Constantinsku jsou lesy listnaté (duby, buky, jasany, olše, javory), Oránsko má na př. ''Apteranthes gussoniana'' (''Stapeliacei'' španělskosicilskou), ''Rhus albidum''.

Pásma dle šířky přímoří zaujímají lesy horní v přímořské střední stepi a rovná jim poušť a hory jižní. Rovin přímořských jest málo; Mitidža u Alžíru a přímoří u Bony jsou jediná luka '''A'''-ka, kde se seno seče, kdežto údolí Šelífu a okolo Oránu jest více stepnaté. Lesy přímořských hor nejsou již nepřetržité, nýbrž udržely se jen na vých. a na vyšších horách, neboť Arabové zvykli každoročně zapalovati pastviny své, aby je prý zlepšili, čímž slabší lesy byly zničeny; Kabílie pak je tak hustě obývána i vzdělána, že nemnoho tu ostalo lesa. Jakožto charakteristické byliny severu uvádějí se ''Scilla maritima'', ''Chamaerops humilis'', ''Ampelodesmos tenax''.

Nejvyšší vrcholky mají všelicos alpinského (''Isatis džurdžurae'', ''Lepidium granatense'', ''Draba hispanica'', ''Erinus alpinus'', ''Saxifraga atlantica'', ''carpetana'', ''Cardamine hirsuta'', ''Primula'', ''Viola'' atd.). Stepi střední zcela podobají se Sahaře obsahujíce byliny solimilné: Artemisie, Astragaly, ''Arthratherum purgens'', především hlavní plod té krajiny alfa (''Stipa tenacissima''), která vyváží se do Anglie na papír, a jejíž pěstování ročně nese milliony. Lesy jižních hor jsou vzácné; zde a na severu rostou nejvzácnější cedry a thuje (''Callitris quadrivalvis'') již starým Římanům drahé a hledané. Hojná jest ''Pistacia atlantica'', chvojky aj. Nejvyšší alpinské byliny na Aurèsu jsou: ''Prunus prostrata'' (Libanu), ''Arabis ciliata'', ''Viola gracilis'', ''Potentilla pensylvanica''. Debeaux rozeznává u Bogharu 3 pásma: do 800 ''m'' step (''Statice'', ''Lonchofora'', ''Anabasis'', ''Cordylocarpus''), druhé do 1000 ''m'' (''Stipa barbata'', alfa i dub), pak výše Terebinthy, ''Pinus halepensis'', ''Quercus ruber'', ''Juniperus oxycedrus'', ''phoenicea'', ''Callitris quadrivalvis''.

Saharské bylinstvo obmezuje se mimo zahrady v oasách na některé keříky nížin, trní a řídké jarní bylinky po dešti (Liliacee, Crucifery). Vzácné jsou úkazy jižnější ''Crotalaria Saharae'', ''Roubbairea prostrata'', ''Daemia'', především keř ''Calotropis procera''. Sbírka Flattersova obsahuje nejjižnější až za Varglu a vypočítává až 122 druhů. ''Acacia arabica'', ''Cassia obovata'', ''Aerua javanica'', ''Erythrostictus punctatus'', ''Ephedra alata'', ''Chloris meccana'', ''Salvadora persica'', fagonie, tamarišky, jedovatý ''Hyoscyamus'', kterým jedna výprava otrávena byla, atd. ''Pý.''

{{Prostrkaně|Alžírskou zvířenu}} popsali, co se týče ssavců, Lataste a dříve Loche, ptáky Explorace (Levaillant) a Loche, plazy Strauch a ryby Playfair (ze sbírky Letourneuxa). Ssavci jsou u Lataste jináče ustanoveni nežli u Loche. První má ssavců zemních 83, tento 70 (11 end., zejména opici, hlavně v Kabílii), 8 kočkovitých (se lvem a pardálem), vydru, medvěda, psa (v Marokku), jelena, daňka (vých. lesy), kance, 4 antilopy (jih), divoké ovce, 2 ježky (1 v Sahaře), dikobraza a 2 zajíce (s králíkem) atd. Pochybnost měl o krtcích a veverkách (''Sciurus getulus'' Lesson). Ptáků měl Loche 357, avšak mnohem více ptáků jest dosud neznámo: jsou to hlavně druhy stredomorské. Z ptákův uvedených je 137 vodních, 46 dravců (9 sov), 4 dropi, pštros (Sahará) atd. Pustinné tvary jsou právě saxicoly (7, ''S. isabellina'', ''deserti'' atd.), alaudidy {''Rhamphocoris olotbey'', ''Certhilauda Dupontii'', ''desertorum'', ''Ammomanes isabellina''), ''Pterocles senegalensis'', ''Turtur senegalensis'', ''Otogyps nubicus'', ''Caprimulgus isabellinus''. Jižní formy jsou ''Ixos obscurus'', ''Phasmoptynx capensis'', 2 Fringillarie, ''Telefonus tschagra'' (''senegalus''), ''Merops egyptius'', ''Chenolopex egyptiaca''. — Z východu ''Pastor roseus'', ze severu jdou až sem někdy ''Cyanecula suecica'', ''Ampelis garrulus'', Emberizy, ''Loxia curvirostris'', husy atd. Želv měl Strauch: 3 zemní (''Testudo pusilla'' Shaw — ''graeca auct.'', ''campanulata?''), ''Emys europea'' a ''leprosa'' (sigriz dB.) a 2 mořské: ''Cheionia corticata'' i ''Sfargis coriacea''. Kromě chameleona má 36 ještěrů, z nichž většina žije v pouštích. Hadů má 21, od ''Eryx jaculus'', ''Lycognathus textilis'' a ''Simotes diadema'' znal jen po 2 exempl. z Alžírska, 3 ''Coronella'', ''Zamenis Cliffordii'' a ''florulentus'' po 1 exempl. ze Sahary, hojné jsou stredomořské Tropidonoty (2) a ''Zamenis Coelopeliis lacertina'' i Vipery (aspis jen 1 ex., jako ''Psammofis punctatus''). ''Psammpfis sibilans'' i ''Vipera Avicennae'' jen v Sahaře. Žab měl jen 6 druhův a 3 salamandry (''Euproctes poiseti'' end.). V celku počítal 36 druhův evropských v '''A'''-ku (přes půlku). Rozdílu dle výšky není. Ryby jsou málo četné; mořské jsou obyčejné středomoří západního; sladkovodní poskytují více zajímavosti. Hlavní rozdíl v tom záleží, že ryby sladkovodní severního stredomořského ouvodí jsou evropské (ještě na př. pstruh, ''Salar macrostigma'', vyskytuje se v potocích horní Kabílie), kdežto saharské ouvodí je tropické chovajíc Cyprinodonty (''C. calaritanus'', v střední planině ''C. iberus'' [Taquin], ''Tellia apoda''), a hlavně chromidee (africko- americké), mezi nimiž daleko rozšířené ''Chromis mosambicus'' a ''niloticus'', pak endemické ''Hemichromis Saharae'' v Tugurtu), které se i v artéských pramenech nacházejí. Do řek severu jdou ryby obojetné, obyčejné, jako v stredomořsku, vůbec i ''Biennius'', ''Atherina rissai'' Val., 2 ''Gobius'', 2 ''Mugil'' — ale i ''Cristiceps argentatus'' (pramen Ain-Malaka i moře) a ''Syngnathus algeriensis'' end. (rodina sic nejvíce mořská). Z našich ryb vyskytuje se tu jen v severu úhoř a plocka (''Clupe afinta-alosa''). Patrno, že ryby jihu pocházejí z doby velmi staré, jako sumec nilský (''Clarias lacera'') v zemi Tuáríků (Duveyrier). ''Pý.''

{{Prostrkaně|Obyvatelstvo}}. Dle sčítání r. 1886 bylo v '''A'''-ku — kromě asi 50.000 duší na Sahaře — 3,817.465 obyv., kdežto r. 1881 napočteno jich 3,254.934 a r. 1872 jen 2,416.000; jeví se tedy pravidelný přírůstek asi 100.000 duší ročně, což tím více váží, že toto rozmnožování děje se především na území svěřeném správě občanské. К tomu ovšem mnoho přispívá immigrace, jež ročně asi o 18.000 duší jest značnější než emigrace, avšak sčítáním zároveň zjištěno, že domorodců vůči kolonisaci evropské nikterak neubývá, nýbrž že stále mohutněji pod vládou francouzskou: r. 1881 čítalo se muhammedánských domorodců 2,850.866, a do roku 1886 vzrostlo jejich množství na 3,284.762 duší. Židů bylo t. r. 42.595 (r. 1881 jen 35.665), obyvatelstva původu evropského 461.764 (r. 1857 jen 180.472), mezi tím 255.552 Francouzů (i s vojskem, r. 1881 jen 233.937). Roku 1886 bylo v '''A'''-ku 206.212 cizinců, mezi nimi více než polovička Španělů; pak co do množství následují Italové, Maročané, Angličané (s Maltany), Túnisané, Němci a j. ''f.'' — Domorodé obyvatelstvo alžírské přináleží ke dvěma různým kmenům, arabskému a berberskému. К onomu čítali dlužno na prvém místě {{Prostrkaně|Beduíny}} čili kočovné kmeny obývající hlavně alžírský Teli a některé části alžírské Sahary, a Maury, kteří jsou nyní úplně poarabštěni. {{Prostrkaně|Beduínové}} jsou potomci hidžázských sunnitských kmenů Hilál a Soleim, jejichž vstoupením na půdu alžírskou počíná druhá arabská invase (1050 po Kr.). Z nich však pouze kmenové pouště zachovali svoji arabskou krev čistou, směšujíce se jenom zřídka, kdežto kmenové Tellu smísili se po většině s kmeny berberskými, při čemž se zdá, že typus berberský nabývá převahy. Beduínové nemají stálých sídel, nýbrž stěhují se se svými stany živíce se po většině chovem dobytka. (Viz vyobr. č. 184.) Pouze v Tellu zabývají se též vzděláváním půdy. O původu {{Prostrkaně|Maurů}}, kteříž osazeni jsou ve městech, máme několik domněnek. Dle jedněch jsou to civilisovaní Berberové, dle jiných pevně usedlí Arabové nebo smíšenci z obou kmenů, dle ještě jiných berberisovaní a později poarabštění potomci tuzemců i_přistěhovalých Foiničanů (Libyfoiničanů). Živí se hlavně obchodem a řemesly. Dříve byli nejzámožnějšími majetníky v '''A'''-ku, nyní však musili ustoupili židům, kteří zmocnili se veškerého velkého obchodu. Maurové vůčihledě klesají, jakož vůbec arabský živel v '''A'''-ku, čehož hlavní příčinou jest neschopnost k soutěžení s vypočítavým židovstvem, které za francouzské vlády nabylo rovnoprávnosti a volnosti, jakož i dále jakýsi muhammedánský konservatismus, který jim nedopouští držeti stejný krok s Berberem, jenž přístupnější jest evropské civilisaci. Vlastními domorodci v '''A'''-ku ode dávna usedlými jsou {{Prostrkaně|Kabílové}}, obývající horské části země a náležející ke kmeni berberskému, jehož hlavní a nejčistší větví jsou saharští {{Prostrkaně|Tuáríkové}} a jenž ode dávných dob obývá v severozápadní Africe (v. Marokko). Povaha Kabílů jest směsí různých a začasté sobě odporujících vlastností. Kabíl jest fanatický, pověrčivý, pomstychtivý, nedůvěřivý a lakomý, ale na druhé straně opět pracovitý, střídmý, pohostinný а k chudým obětavý. Bydlí ve vesnicích v kamenných domech bez oken. Obydlí Kabílů nevyznačuje se čistotou; jet dobytek pouze nízkou přehradou oddělen od domácích. Živí se orbou a řemeslem; mimo sídla jejich nacházíme je zaměstnané všelikými pracemi, ba i jako nájemníky polností. Žena kabílská musí sice pracovali těžce, avšak postavení její, pokud se týče volnosti a práva, jest příznivější než u jiných muhammedánů. Veřejná správa (kterou Francouzové ponechávají celkem nedotknutou) jest výtečně organisována a spočívá v rukou shromáždění obce, k němuž náležejí veškeří branní příslušníci a v jehož čele stojí volený přednosta. Mimo to má jednotlivec též závazky ke svému rodu а к sofu, to jest bratrství, kterýchž u Kabílů hojně nalézáme a jež vznikají hlavně různicemi mezi obyvateli různých obcí. Náboženství jsou muhammedánského, na němž lpí fanaticky, řídíce se však předpisy koránu pouze, pokud neodporují jejich tradicionálním zvykům. Proto vidíme ještě u Kabílů hojné stopy původního kultu náboženského: ctění duchů, jimž dosud oběti přinášejí, slavnosti jarní, obžinky a slavnost nového roku. Vzdělání je na nízkém stupni, lepší se však vlivem francouzských škol, jež děti kabílské pilně a s prospěchem navštěvují. Proto budoucnost Kabílů lepší jest než budoucnost živlů arabských. Jazyk Kabílů jest nejvíce porušen ze všech jazyků berberských. (Viz vyobrazení Kabílská rodina na příloze.) Menší oddělení berberská jsou {{Prostrkaně|Biskrové}}, {{Prostrkaně|Mzábité}} a jiná méně důležitá. Biskrové jsou obyvatelé oas tibauských, Mzábité obývají nejzazší Saharu alžírskou, živíce se obchodem a průmyslem (zvláště tkalcovstvím); přiznávají se к šiitismu. Konečně zmíniti se dlužno též o černoších, kteří v počtu nepříliš četném přicházejí do '''A'''-ka a konají zde sprostší služby.'' Pke.''

{{Prostrkaně|Rozdělení a správa země}}. Čím více osadníků do '''A'''-ka přibývá a čím více vyvinují a mění se tamější poměry společenské a domácí obyvatelstvo podléhá vlivu evropskému, tím více mění se též správa země, a bývalá přísná vláda vojenská ustupuje před spořádanou správou občanskou. Vrchním správcem země jest generální guvernér občanský (''gouverneur général civil''), jenž podřízen jsa francouzskému ministru vnitra na pomoc má generálního ředitele a vládní radu (pro záležitosti občanské). Území alžírské rozděleno jest ve dvě části: severní, s administrací občanskou (''territoire civile''), a jižní, vojensky spravovanou (''territoire militaire'' čili ''territoire de commendements''); v oné r. 1886 bylo 3,324.475, v obvodu vojenské 492.990 obyv. Dále jest '''A.''' rozděleno ve tři departementy, a ty opět v arrondissementy a distrikty, kdežto v území vojenském dosud užívá se starších názvů: provincie, divise, subdivise. Departement alžírský skládá se z 5 arrondissementův: alžírského, médéjského, milianského, orléansvillského a tiziuzuského, a r. 1886 měl 112 obcí a dvě subdivise, jejíchž sídla jsou Aumale a Médéa, s 1,380.541 obyv.; dep. constantinský má 7 arrondissementů se 104 obcemi, 2 subdivisemi (Batna, Constantine) a 1,566.419 obyv.; dep. oránský rozdělen ve 5 arrondissementü s 94 obcemi, 2 subdivisemi (Mascara, Tlemsén) a 870.505 obyv.
 
{{Prostrkaně|Obecní zřízení}} jest většinou skoro totéž jako ve Francii. Jsouť pak obce trojí: {{Prostrkaně|samosprávné}} (''communes en plein exercice''), v nichž převládá obyvatelstvo původu evropského, obce {{Prostrkaně|smíšené}} (''com. mixtes''), kde živel evropský jest příliš sláb, aby stačil к zařízení obce, a konečně obce domorodců (''com. indigenès''). Obce samosprávné nalézají se jen na území občanském a mají obecní rady, v nichž zasedají hlavně občané francouzští; mohou sice voliti se do ní také muhammedánští domorodci, avšak těch nesmí býti více než třetina. Také většina obcí smíšených nalézá se na území občanském (na vojen, pouze 6) a zde správcem jejich jest občanský úředník, od něhož se vyžaduje znalost arabštiny nebo kabílštiny, kdežto na územi vojenském Evropané i domorodci podřízeni jsou vyššímu důstojníku, jemuž přidělen úředník civilni (''adjoint'') pro některé zvláště vytčené záležitosti. Konečně obce {{Prostrkaně|domorodé}} (6 v dep. alžírském, 2 v oránském a 5 v constantinském), k nimž náleží mnoho tisíc kilometrů území řídce obydleného (k biskerské 111.844 km2, ke gardájské 66.549 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;), spravuje rada složená z několika vyšších důstojníků, šejchův a jiných domácích předáků. Rozčlenění obcí domorodých, jež stalo se hlavně za příčinou vybírání daně a odvádění k vojsku, jest toto; několik skupin stanů (''duvár'') spojuje se v okres (''ferka'') se ''šejchem'' v čele, několik okresů tvoří kmen (''džemáa''), jehož náčelníkem jest ''kaíd'', z kmenů skládá se ''agalyk'', jemuž velí ''aga'', a několik takovýchto obvodů slučuje se ve větší správní obvod mající za náčelníka ''chalífa'' čili ''baš-agu''.

Každý departement má svou {{Prostrkaně|generální radu}} (''conseil general''), zabývající se hlavně věcmi kommunikačnimi a stavebními, obecními financemi a veřejným vyučováním. Jako ve Francii zasedají tyto rady dvakráte za rok a volí po 6 členech do {{Prostrkaně|vrchní rady}} (''conseil superieur''), která schází se jednou do roka v Alžíru a v níž kromě těchto 18 volených zasedá rovněž 18 členů vládních: 3 prefektové, 3 gen. velitelé divisi a 12 členů vlády výše uvedené. Úkolem jejím jest sestavovali budžet a rozdělovali daň. Do sněmoven pařížských volí každý departement po dvou poslancích a jednom senátoru.

{{Prostrkaně|Výlohy správní}} dle budžetu na r. 1885 činily 113,894.527 fr., v čemž zahrnut i náklad na vojsko 56,686.865 fr. a na loďstvo 558.128 fr.; přijmů tohoto roku vykázáno 40,777.668 fr.

{{Prostrkaně|Soudnictví}}. Snaha vlády francouzské ode dávna k tomu se nese, aby i v právních poměrech čím dále více se sbližovali domorodci s osadníky a platnost zákonů francouzských vztahovala se na území širší a širší. A vskutku u věci té učiněn značný pokrok. Kdežto dříve domorodce soudili vlastní kádiové ještě roku 1843 rozhodujíce nad životem a smrtí obžalovaných, podrobena jest nyní převeliká většina obyvatelstva soudnímu zřízení francouzskému. V '''A'''-ku sice dosud jest asi 150 soudců domorodých a tolikéž jejich náhradníků (''adel''), nejnižší to soudní instance (''mahakma''), jež v některých věcech řídí se ještě koránem a starými obyčeji; ale jinak všecko obyvatelstvo podřízeno soudnictví francouzskému. Vykonavateli jeho jsou smírčí soudcové (''juges de paix''), jichž přibývá touže měrou, jakou ubývá kádiů. Soudů první instance jest v '''A'''-ku 17, porotní soudy 4 (v Alžíru, Oránu, Constantině a Bôně), appelační soud v Alžíru, kromě toho obchodní soudy v Alžíru a Oráně. Nejvyšší instancí jest kassační dvůr v Paříži.

{{Prostrkaně|Vojenství}}. V '''A'''-ku rozložen jest 19. sbor vojska franc. o 3 divisích, jehož malá čásť jest posádkou také v Túnisu. Ve sboru tom jsou vedlé pravidelných pluků francouzských 3 pluky afrických střelců (také ''turcos'' zvaných), téměř veskrze domácích dobrovolníků, legie cizinců (hlavně Švýcarů, Belgičanův a Němcův) o 2 plucích, 4 pluky zvávů, 3 jezdecké pluky spahiův a 4 pluky afrických myslivců, kromě toho asi 1000 mužů četnictva. К alžírskému vojsku náležejí též ''gumy'', jezdecké čety arabské, jimiž náčelníci kmenoví povinni jsou přispívali na vyzvání velitele. V každém departementu leží divise, a v každé divisi jsou dvě vojenské rady, před jejichž forum přicházejí vojíni i obyvatelé území vojenského. Divisijní velitelé mají moc rozsáhlou, dosazují kmenům náčelníky, ano mají moc i na hrdle trestali. R. 1886 čítal 19. sbor 47.970 mužů, mezi tím 7532 Araby, Kabíly a j. a 4513 cizincův evropských. ''f.''

{{Prostrkaně|Orba}} v '''A'''-ku pokulhává sice za evropským vzděláváním půdy, poněvadž musí přemáhali veliké překážky, nicméně učinila za panství francouzského ohromný pokrok. Umělým zavodňováním z artéských studní v Sahaře proměněny byly celé kraje dříve pusté v úrodné role a následkem toho rozmnožilo se také značně obyvatelstvo na oasách. Znamenitými úrodami od r. 1869 zdvojnásobil se vývoz obilí; vedlé obilí (sev. Afrika byla již za dob římských zásobárnou pro Itálii) vyniká hlavně pěstování oliv, jejichž olej s provençalským závodí, zeleniny, ovoce (jmenovitě v okolí města Alžíru, odkudž nejen Francie, ale z části i Anglie a Německo se zásobují), vinné révy, datlovníku; mimo to daří se ještě bavlník, len, konopí (zvláště obrovské konopí čínské), rozmanité picni rostliny, výborný tabák, rostliny olejnaté, alfa (nejvíce к výrobě papíru do Anglie vyvážená), byliny barvířské, tříslonosné a j. Všecka vzdělaná půda v '''A'''-ku zaujímá na 19,000.000 ''ha'', z čehož orbě věnováno jest 2,860.000 ''ha'' (1 ''ha'' rodí průměrně 25 ''hl'' obilí); vinic bylo r. 1885 100.000 ''ha'', a roční výtěžek jejich činí 2,393.000 ''hl'' vína; 3,000.000 palem poskytovalo 60,000.000 fr. užitku. — {{Prostrkaně|Lesům}} věnuje vláda velikou péči a snaží se zabránili, aby jich Arabové dále nehubili. Mimo rozmanité druhy sosen skládají se lesy tyto z dubů, buků, jasanů, cedrů, pistaccí, divokých oliv, mýrt a j., kromě nich pak roste zde velmi vzácný dub s plody jedlými a dub korkový. Rozsah lesů alžírských udává se na 2,785.186 ''ha'', z nichž ohromná většina, totiž 2,418.609 ''ha'', jest majetkem státním. Krásné lesy tyto dosud trpí zhoubným působením tuzemců, kteří je zapalují, aby si zjednali pastvin pro stáda svá, a také každá vzpoura jejich počíná zapalováním státních lesů. — {{Prostrkaně|Hornictví}} zdaleka ještě neposkytuje užitku, který by skutečnému bohatství země byl přiměřen. Mimo zlato vyskytují se tu všecky ostatní kovy; přední místo zaujímá dolování na železnou rudu v horách přímořských; hlavní doly jsou u Mokhra el Hadid blíže Bôny s ročním výtěžkem 400.000 tun a na záp. u Beni Saf a Cameraty vých. od Némoursu s ročním výtěžkem loo.ooo tun, dále dobývá se u Muzaie, Sumahu, Tmulgy, Miliany, Blídy, Tenesu; měď, stříbro a olovo na marocké hranici u Gar Rubânu, antimon u Hammimatu, rtuf u Jemappes a Guelmy, kromě toho v menším množství zinek, arsen, kobalt a nikl. Poněvadž v horách není dosud dosti silnic a dobytá ruda nemůže býti spracována na místě, trpí vydatné dolování, tak že r. 1881 bylo 40 dolů rudných opuštěno. Mezi nekovy vyniká hlavně krásný mramor, podobný kararskému a lámaný již za dob římských v provinciích constantinské a oránské; lithografická břidlice nachází se v rokli el-Kantarské, hnědé uhlí při dráze philippeville-constantinské, petrolej v pohoří Dahra, dále síra, serpentin, achat, sádra, žula, porfyr, jaspis, porculánová hlína a j. Nerostem nejvíce rozšířeným je sůl, objevující se jako sůl kamenná v solných pramenech i jezerech, ale dosud málo se dobývá. — {{Prostrkaně|Minerálních}} a {{Prostrkaně|léčivých pramenů}} známo jest více než 100. Nejslavnější z nich je v provincii constantinské u Hammam Merkhutine, jehož hlavní zřídlo má přes 90° C. teploty; mimo tento proslulé jsou ještě vřelé prameny u Hammam Meluan a Hammam Righa v provincii alžírské a u Bains de la Reine v prov. oránské. V okolí zřídel těchto zachovány jsou četné zbytky římských budov a lázní, z čehož je patrno, že již ve starém věku blahodárné účinky jejich byly známy. — {{Prostrkaně|Chov dobytka}} vzmáhá se vůčihledě. Nejrozsáhleji provozuje se chov ovcí, které tvoří hlavní bohatství kmenů při severním okraji saharském, avšak velmi četná jsou také stáda koz a skotu; vepřový dobytek byl sem zaveden teprve od příchodu Francouzů. Vynikající místo zaujímá štíhlý, lehký kůň berberský, způsobilý zvláště pro účely vojenské; k nošení břemen užívá se velbloudů, oslů a mezků, jimž zdejší suché a horké podnebí dobře svědčí. Pštros žil druhdy po celém '''A'''-ku divoce, ale během času byl skoro vyhuben; r. 1879 sestoupili se někteří obchodníci pařížští ve společnost pro chov pštrosů po přikladu kapském a docílili zdárného výsledku. R. 1885 počítáno v '''A'''-ku celkem 14,262.000 kusů dobytka, z čehož bylo: 1,100.000 skotu, koní, oslů a velbloudů, 4,400.000 koz a 7,700.000 ovcí. Tento stav pobízí к vývozu, a r. 1884 vyvezeno bylo 484.455 kusů krmného dobytka v ceně 3,800.000 franků. — Dobrého výtěžku poskytuje také včelařství a chov pijavek v bažinách prov. oránské. Na pobřeží provozuje se výnosné rybářství nejvíce od Italů a Španělů; Řekové a Italové zabývají se též lovem korálů. ''p.''

{{Prostrkaně|Průmysl}} jest dosud v plenkách, zaměstnávaje se hlavně dobýváním a spracováním kovů; kromě toho vyrábí obyvatelstvo saharské již ode dávna vlněné oděvy, Kabílové mimo chov dobytka zabývají se též tkaním vlněných látek a řezbářstvím, v Tellu pak a v městech pobřežních hotoví obyvatelstvo maroquinové kůže, koberce, mušelín a látky hedvábné. Osadníci evropští dosud velmi málo provozují živnosti průmyslové. — {{Prostrkaně|Obchod}} alžírský povznáší se stále a vzbuzuje dobré naděje do budoucnosti; cena dovozu a vývozu r. 1865 obnášela 432,500.000 fr. (dovoz 237,500.000 fr., vývoz 195,000.000 fr.), z čehož největší díl připadá na Francii, Anglii a Španělsko. (Francie sama dováží sem zboží za 108,500.000 fr.) Z Francie dovážejí se: tkaniny, víno, kořalka, cukr, módní předměty a káva z ostatních kolonií francouzských, naproti tomu vyváží se ovoce, olivový olej, surové kůže, dříví, vlna, tabák; Anglie dodává '''A'''-ku uhlí, železo, zboží kovové a přijímá odtud zeleniny, dobytek a alfu k výrobě papíru. Obchodu prospívají značně banka alžírská od r. 1851 a obchodní bursa zřízená r. 1852. Doprava zboží z vnitrozemí do pobřežních měst jest pro nedostatek plavných řek a silnic dosti obtížná, odtud však jest výhodné spojení s Marsilií a Toulonem. R. 1885 připlulo do přístavů alžírských 8609 lodí o 3,700.000 tunách, z nichž 3567 plulo pod vlajkou francouzskou. Nejdůležitější přístavy obchodní jsou: Bôna, Philippeville, Bugie, Alžír, Šeršel, Mostaganem, Tenès, Orán a Némours. — O řádnou {{Prostrkaně|kommunikaci}} pečuje vláda francouzská svědomitě, hlavně v krajinách pobřežních, kdežto ve vnitrozemí zbývá ještě velmi mnoho práce, zejména když kmenové tamější snahám vlády na odpor se stavějí. Veškerá větší města na severní straně Atlasu spojena jsou dobrými silnicemi, jmenovitě důležitá je silnice, která spojuje Medeu, Blídu a Bufarik s Alžírem. — {{Prostrkaně|Železnice alžírské}}, jichž se veřejně užívalo (''lignes d'intérêt général''), měly koncem r. 1885 délku 1817 ''km'' a byly v rukou společnosté: ''a'') pařížsko-lyonsko-středozem.-moř. 513 ''km'', ''b'') vých.-alžírské 383 ''km'', ''c'') západoalžírské 221 ''km'', ''d'') bônsko-guelmské 308 ''km'', ''e'') francouzsko-alžírské 352 ''km'', ''f'') moktsko-el hadídské 33 ''km''; mimo to bylo 7 ''km'' železnic průmyslových (''chemins industriels''). Tou dobou stavělo se 924 ''km'' rozličných tratí svrchu jmenovanými společnostmi. Nejdůležitější jest trať oránsko-alžírská, jež přes Constantinu do Túnisu byla prodloužena; k ní pojí se mimo menší odbočky dvě trati směřující do vnitrozemí, jedna na východ, druhá na západ; prvá počíná v Constantině a dostavěna jest až do Biskry, druhá pak vede z Arzevu na pobřeží přes Pérregaux a Saidu do Mešerie. O prodloužení tratí těchto až do Timbuktu v záp. Súdánu konány časté porady a vyslány za tím účelem také vědecké výpravy do Sahary: i možno, že záměr tento přece snad bude uskutečněn, zvláště když se Francouzům podařilo doraziti do Timbuktu také od západu po řece Nigiru. 1. dubna 1887 bylo celkem 2065 ''km'' drah odevzdáno dopravě; silnic pak bylo 7267 ''km''. — {{Prostrkaně|Telegrafní spojení}} trvá mezi Alžírem a hlavními městy jednotlivých divisí i poddivisí (r. 1881 měly telegrafy 5832 ''km'' délky, drátů pak bylo 13.885 ''km''); spojení s Evropou udržuje se podmořským kabelem vedoucím z Alžíru přes Korsiku do Marsilie. Úřadů poštovních spojených s telegrafními r. 1887 bylo 189, čistě poštovních 192. — Mimo to obstarávají parolodi {{Prostrkaně|spojení po moři}} z Tandže v Marokku až do Túnisu, Tripole a Alexandrie, a z Marsilie plují parníky do Alžíru, Oránu a Story, z Toulonu do Alžíru. ''Plk. p.''

{{Prostrkaně|Církevní záležitosti}} katolické spravuje arcibiskup alžírský, kterému podřízeni jsou čtyři generální vikáři; pro záležitosti protestantské jest v Alžíru zvláštní konsistoř. Vyznání muhammedánské požívá u vlády francouzské plné ochrany a potřeby jeho řídí dva muftiové; mimo to uhrazuje se veškeren náklad na kultus muhammedánský z pokladny státní, neboť vláda prohlásila po dobytí země všecky mešity a statky к nim příslušné za státní majetek. — {{Prostrkaně|Školství}} řídí se zákony platnými pro veřejné vyučování ve Francii, přizpůsobenými poměrům alžírským. Nejvyšším úřadem školním je zemská školní rada, podřízená ministerstvu vyučování, jí pak podléhají rady departementní. Původně byly školy rozděleny podlé vyznání obyvatelstva, ale v novější době zavedeny školy smíšené; roku 1887 počítáno 912 škol obecných, na nichž zapsáno bylo přes 80.000 dítek. Ve větších městech zřízeny jsou střední školy a kolleje pro evropské obyvatelstvo a dva semináře bohoslovecké. Alžír ma též akademii lékařskou. R. 1876 byly také arabské midrašimy reorganisovány, a zavedeny tam předměty potřebné pro všeobecné vzdělání, kterým vyučují francouzští učitelé.

{{Prostrkaně|Dějiny}}. Na území dnešního '''A'''-ka obývalo v nejstarších dobách množství kočovných kmenů, kteří u řeckých a římských dějepisců pod různými jmény, hlavně Numidů, Gaetulů, Massylů, Massaesylů, Mazanů a Maurusiů se připomínají. O původu jejich jsou mezi jednotlivými badateli různá mínění, potomky pak jejich jsou dnešní {{Prostrkaně|Berbeři}} (v. t.). Zbudováním Karthaginy nabyli Foiničané pevné opory v severní Africe a založivše také na pobřeží alžírském četné osady podnikali odtud obchodní cesty do Súdánu; ačkoli pak panství své vztahovali také na kmeny vnitrozemské a vojska svá většinou z nich vybírali, přece nedovedli je přizpůsobiti národnosti své, ano vydíravost karthaginská učinila z nich jen zaryté nepřátely, kteří později ochotně se spojovali s Římany na povalení dosavadních pánů svých. První historické zprávy o samostatných státech na půdě alžírské objevují se za válek punských; východní část '''A'''-ka zaujímala tehdy {{Prostrkaně|Numidie}} (v. t.) a západ {{Prostrkaně|Mauretanie}} (v. t.), kteréž odtud stálými styky s Římany, tu přátelskými, tu nepřátelskými, zhusta se vyskytují v dějinách římských. Po vyvrácení Karthaginy roku 146 př. Kr. dostala se malá čásť na východě provincie constantinské k římské provincii Africe, a když i Numidie r. 46 př. Kr. připojena к panství římskému, dostal se celý východ '''A'''-ka pod správu prokonsula afrického. Mauretánie podmaněna byvši za císaře Caliguly r. 42 po Kr. panství římskému rozdělena jest od císaře Claudia ve dvě provincie, z nichž Mauretania Caesariensis zaujímala severní části provincií oránské a alžírské. V pozdějších dobách císařských byla také Numidie odloučena od Afriky a zřízena jako zvláštní provincie. Avšak území římské omezeno bylo v končinách těchto pouze na kraje přímořské a Theveste (Tebesa) i Lambaese byly v těchto stranách nejjižnější osady římské, ačkoli Římané častými výpravami pokoušeli se rozšířili panství své dále do vnitra Afriky. Obě provincie, Mauretánie a Numidie, dosáhly pod vládou římskou neobyčejného rozkvětu hmotného i kulturního majíce 133 lidnatých měst a ve IV. stol. docela 123 biskupství. Obilí odtud vyvážené zásobovalo Itálii i Hispánii, a v literatuře římské je dosti mužů, jejichž kolébka aneb působiště nacházely se na pobřeží severoafrickém. Na počátku V. stol. vzal blahobyt tento rázem za své; přivaliliť se sem r. 429 z Hispánie germánští Vandalové a pleníce všecko mečem i ohněm obrátili v několika létech téměř celou krajinu v pustinu. Ani šťastné výboje Belisara, jenž roku 534 uvedl severní Afriku pod moc říše východořímské, nepolepšily osudu jejího, ano poměry zdejší zhoršily se ještě, když v létech 707—709 arabský vojevůdce Músá Ibn Nuseir rozšířil moc chalífů až к Atlantskému okeánu. Za úpadku chalífátu bagdádského založil Edrísí na severozápadě africkém neodvislou říši, obsahující dnešní Marokko, '''A.''' a Túnis, a rod jeho udržel se tam při vládě, až r. 986 východoafričtí Fátimovci země té se zmocnili. Na sklonku dynastie této odtrhla se západní Afrika a rozpadla se ve množství malých držav; ve středu '''A'''-ka vzniklo panství Zíríovců a založeno r. 935 město al-Džezáir nynější Alžír. Z nástupců jeho Abul Futúh Ziri (970—984) dobyl Mansurie, Tripole, Sicilie a Fésu, Tamím (1061—1108) zmocnil se Túnisu, Kairvánu a ostrova Mallorky. Avšak r. 1147 vyvrátil říši tuto sicilský král Roger II. a podržel dobyté kraje v moci své; Normani vypuzeni byli odtud r. 1159 od Mohadovců, kteří pak v panství se udrželi do 1269. Potom rozpadla se země opět v četné malé státy, z nichž zvláště Tlemsén pod dynastií Zijánovců zaujímal vynikající postavení. Sem hrnuli se po dobytí Granady roku 1492 ze všech krajin španělských muhammedánští uprchlíci; náboženský fanatismus roznícený u nich v divoký plamen nabádal ku pomstě nad křesťany a svedl je к námořnímu loupežnictví, kteréž od té doby majíc v '''A'''-ku sídlo své, bylo postrachem břehů středomořských až do počátku tohoto století. Námořní státy evropské pokoušely se o podvrácení moci lupičů a podnikali s nimi za tou příčinou neustálé boje. Ferdinand Katolický dobyl 1506 Oránu a Bugie, kardinál Ximenez r. 1509 ostrůvků před hlavním městem a založil tam tvrz, aby piráty mohl na uzdě držeti. Avšak emír mitidžský Selím Eutemí povolal proti Španělům na pomoc náčelníka maloasijských korsárů Horuka Barbarossu, který však emíra úkladně dal zavraždili a mimo Alžír také Tenesu a Tlemsénu se zmocnil. Markýz Gomarez, vůdce Karla V., sevřel ho sice 1517 v Tlemsénu a zajal na útěku r. 1518, ale bratr jeho Chairuddín Barbarossa poddal se s říší svou vrchní moci turecké, a obdržev pomoc vojenskou vypudil posádku španělskou z tvrze ostrovní. Karel V. podnikl proti '''A'''-ku r. 1541 velikou výpravu křižáckou s 570 loďmi a 30.000 mužů, ale bouře mořská donutila jej po velkých ztrátách к návratu, korsáři pak rozšířivše panství své až k hranici marocké odvažovali se na loupeže i do Atlantského okeánu. Země byla spravována tureckým pašou; r. 1600 dosáhli janičaři práva, voliti ze svého středu deje, který s náměstkem sultánovým sdílel nejvyšší moc, až r. 1710 dej Baba Ali odstranil pašu do Túnisu a byl od sultána za vladaře potvrzen. Od té doby trvalo panství turecké nad '''A'''-kem pouze dle jména, dej neodváděl žádného poplatku více, nýbrž posílal jen při nastoupení svém dary do Carihradu; naproti tomu však byl úplně odvislým na libovůli vojska; vnitřní rozbroje i zločiny množily se neustále, tak že panovníci zřídka kdy zemřeli smrtí přirozenou. Zahraničné boje mezitím neustávaly. R. 1655 zničil anglický admirál Blake loďstvo alžírské, 1669 a 1670 Angličané a Hollanďané udeřili společně na Alžír, ale bez valného výsledku; r. 1682 francouzský admirál Duquesne obléhal hlavní město a maršálek d’Estrées střelbou z velké části je zničil. Přes to zmocnil se dej Ibráhím r. 1708 Oránu, poslední državy španělské na alžírské půdě, avšak r. 1732 dobyli ho Španělové opět a udrželi jej do r. 1791. Za koaličních válek s Francií chovali se korsáři celkem pokojně, poněvadž ve Středozemním moři neustále křižovala velká loďstva států evropských, ale od r. 1815 nastaly poměry dřívější, ano menší státy jako Dánsko, Švédsko, Neapolsko, města německé Hansy a j. raději odváděly roční poplatek, aby lodi jejich nebyly znepokojovány. Americký admirál Decatur porazil r. 1815 piráty před Cartagenou tak rozhodně, že vlajka americká od té doby byla před nimi úplně bezpečna; roku 1816 lord Exmouth bombardoval hlavní město, nicméně již příštího roku odvažovaly se lodi lupičské zase až do moře Severního. Konečně r. 1827 nastaly vážné zápletky s Francií; když pak dej pohanil konsula francouzského, udeřiv jej vějířem v tvář, rozhodla se vláda francouzská, podvrátiti úplně moc '''A'''-ka a vyhlásila 20. dubna 1830 válku. Loďstvo francouzské, 75 lodí válečných pod admirálem Duperré a 400 korábů dopravních s 37.000 mužů vojska pozemního pod generálem Bourmontem, vyplulo 25. května 1830 z Toulonu a přistálo 13. června v zátoce Sídí Ferúšské. Vojevůdce dejův Ibráhím aga shromáždil sice na 40.000 beduínův kolem posádky turecké, ale poražen jest před hlavním městem a Alžír obležen. Když pak i loďstvo 3. čce počalo útok se strany mořské, vzdal se dej dne 5. čce pod úmluvou, kterou mu bylo dovoleno odejíti s rodinou a soukromým jměním a zvoliti si bydliště za hranicemi '''A'''-ka. Obyvatelstvu zaručena byla svoboda osoby, majetku, živnosti a nerušené vyznávání islámu, ale zrušeno otroctví a poplatky od křesťanů odváděné. Vojsko turecké dopraveno jest do Smyrny v Malé Asii. Avšak pádem Alžíru nebyla válka skončena; dosud bylo přemoženo jen stálé j vojsko dejovo, kdežto obyvatelstvo samo přihlíželo ku vpádu francouzskému celkem nečinně a nyní teprve podníceno od jednotlivých náčelníků chopilo se zbraně a doráželo odevšad na sbory francouzské. Král Karel X. zamýšlel původně za válečnou náhradu a výhody obchodní postoupiti '''A'''. zase sultánu tureckému, avšak únorová revoluce a pád dynastie bourbonské změnily úplně stav věcí. Generál Bourmont chtěje táhnouti do Francie králi na pomoc, donucen byl vojskem, které se pro novou vládu prohlásilo к odstoupení, a na místo jeho poslán od Ludvíka Filipa maršálek Clauzel, aby '''A'''. zorganisoval za provincii francouzskou, avšak musil býti odvolán, když čásť území o své újmě postoupil bejovi túniskému. Nástupce jeho, generál Berthezène, způsobil předčasnými novotami veliké zmatky a podráždil ještě více obyvatelstvo arabské; mimo to výprava jeho do Bôny úplně se nezdařila a u Medee utrpěl od Arabů porážku. Také za správy Savaryho a Voirola, ačkoli kapitán Armandy r. 1832 smělým přepadem Bôny se zmocnil a 1833 i Bugie jest dobyta, byl stav nové provincie tak neblahý, že se ve Francii ozývaly hlasy, aby '''A'''. dobrovolně bylo opuštěno a na návrh sněmovní vypravena do Afriky zvláštní kommisse, aby prozkoumala poměry v dobytém území. Mezitím postavil se v čelo odbojných kmenů na západě emír maskarský Abd-ul-Kádir, jenž Francouzům při okkupaci země způsobil ohromné obtíže, po více než 10 let oddechu jim nedopřávaje. Obyvatelstvo provincie oránské podrážděno násilnostmi Savaryho spojilo se s ním velmi ochotně, od sultána marockého dostalo se mu podpory a brzo bylo panství francouzské v těchto končinách omezeno na Orán, Mostaganem a Arzev s nejbližším okolím. R. 1831 musila s ním vláda francouzská učiniti prvý mír, kterým uznala panství jeho nade všemi kmeny dříve mu poddanými, on pak zase podrobil se vrchní moci francouzské. Na základě zprávy, kterou podala kommisse vyslaná do '''A'''-ka, rozhodla se vláda podrželi pod mocí francouzskou dobyté území, kteréž nazváno »francouzské državy na severu africkém«, ale dána mu nová organisace. Nejvyšší velitelství vojenské i správu země obdržel generální guvernér, jenž byl přímo podřízen ministerstvu války, jemu pak podléhali velitelé vojska pozemního i moci námořní, vojenský a civilní intendant i finanční ředitel. Soudnictví bylo rozděleno a zřízeny zvláštní soudy pro Francouze a domorodce; v Alžíru, Oráně a Bôně ustanoveny soudní tribunály prvé instance, mimo to vrchní tribunál a tribunál obchodní v Alžíru. Nejvyšším úředníkem soudním stal se generální prokurátor. Mír s Abd-ul-Kádirem netrval dlouho. Generál Trézel byl od něho na Maktě úplně poražen a nový guvernér, maršálek Clauzel, zvítězil sice několikráte nad Abd-ul-Kádirem a zmocnil se i sídla emírova Maskary, ale trvalého výsledku nedosáhl. Následkem nešťastné výpravy proti Constantině, odkudž z 8000 mužů tam vypravených vrátilo se pouze 2800, byl Clauzel po druhé odvolán a velitelství v boji s Abd-ul- Kádirem svěřeno generálu Bugeaudovi. Tento přiměl jej k míru na Tafně, jímž Francouzi podrželi severní čásť provincie oránské a větší díl prov. alžírské na sev. od Atlasu, kdežto emírovi ponechán celý jihozápad alžírský. Zatím generál Valée, jenž po padlém Damrémontovi přejal velitelství na východě, dobyl Constantiny útokem, ale upustil potom od válčení beze všeho plánu a hleděl šířiti panství francouzské raději cestou mírnou. Tím způsobem zabezpečil si úplně držení Constantiny, osadil r. 1838 téměř bez krveprolití Goleu a Blídu a r. 1839 Džidželi a La Calle a podvrátil úplně moc Ahmeda beje. Proti úmluvám na Tafně shromáždil Abd-ul-Kádir kolem sebe znamenitou moc válečnou a učiniv nájezd do roviny mitidžské v okolí Alžíru, zpustošil ji, načež se rychle uchýlil do hor a do pouště. Tu Bugeaud, ustanovený r. 1841 za generálního guvernéra, podnikl proti němu výpravu ve velikých rozměrech, vzal Tedekempt, Maskaru, Saídu, Tlemsén a posléze i Tafrún, hlavní zbrojnici emírovu, zbořil a donutil jej tím hledati útočiště na území marockém. Odtud stále podnikal vpády do '''A'''-ka a r. 1842 zvítězil nad Francouzi u Maskary. Zapuzen byv později pohnul oddíl vojska marockého ke vpádu na území alžírské, ale utrpěl na řece Isly od Bugeauda úplnou porážku. Současně připlulo také loďstvo francouzské před Tandže i Mogador a počalo střelbu na obě města, načež prostřednictvím Anglicka uzavřen mír, jímž hranice mezi Marokkem a '''A'''-kem byly upraveny a Abd-ul-Kádir jako rušitel míru ze země vypověděn. Tento však objevil se r. 1845 opět v Alžíru a dorážel se všech stran na Francouze, aniž generál Cavaignac, velitel v Orléansvillu, mohl proti němu něco poříditi. Když však r. 1847 vystoupil v Marokku proti sultánu Abd-ur-Rahmánovi, a na Fés táhl, byl od marockého vojska poražen a zatlačen na území alžírské; tam pak obklíčen byv na všech stranách od Francouzů vzdal se generálu Lamorciérovi u soutěsky Kerbenské a odveden v zajetí do Francie. Únorová revoluce r. 1848 nezměnila mnoho v poměrech alžírských. Na místo vévody Aumalského jmenován od prozatímní vlády generál Cavaignac guvernérem a když tento jako poslanec vstoupil do národního shromáždění, dosazen generál Changarnier v jeho úřad. Na přímluvu Cavaignacovu usneslo se národní shromáždění, aby čtyři vyslanci kolonie brali podíl na poradách v záležitostech alžírských. Válka s domorodými kmeny zatím neustávala a jmenovitě proti Kabílům musila býti vypravena značná moc vojenská. R. 1847 pozdvihli se kmenové kolem Maskary i v provincii constantinské, r. 1851 obyvatelstvo mezi městy Džidželi, Philippeville a Míláhem, které však generál St. Arnaud rychlou výpravou к pokoji připravil. Téhož roku vzat Lagvát, podmaněn kmen Bení Mzáb, r. 1854 dobyt bez krveprolití Tugurt, nedlouho na to město Véd, oasa Vargla, načež kmen Úled Sídí Šejch podrobil se panství francouzskému, které tím dospělo až к poušti saharské. R. 1858 zřízeno sice pro '''A'''. a ostatní kolonie zvláštní ministerstvo, ale neosvědčilo se, tak že r. 1860 bylo opět zrušeno a zavedena neobmezená vláda jako před tím. Také vnitřní poměry snažila se vláda uspořádali; neustálé odboje arabské přiměly konečně císaře Napoleona III., že se r. 1865 odebral do '''A'''-ka, aby se osobně přesvědčil o stavu kolonie. Přátelským obcováním s Araby snažil se upokojili pohnuté mysli a ve zvláštním listu к maršálku Mac-Mahonovi přislíbil upustili od přísně bureaukratické správy. Chtějíc šetřiti národnosti jednotlivých kmenů ponechávala vláda záležitosti jejich správě předních mužů kmene, kteří však většinou byli od ní jmenováni. Nicméně i teď zůstalo při pouhých pokusech. R. 1864 potlačeny vzpoury v provincii oránské, r. 1865 a 1867 v Malé Kabílii. Veliké nebezpečenství hrozilo r. 1870—71. Následkem války německofrancouzské musila býti většina vojska ze země odvolána a již tato událost sama způsobila značné hnutí mezi kmeny jižními. Když pak po pádu Napoleonově třetí republika zavedla občanskou správu místo vo- jenské a prohlásivši rovnost všeho obyvatelstva, nenáviděným židům propůjčila stejná práva s Araby, vypuklo v provincii constantinské povstání a rozšířilo se nejen po celé zemi, ale i za hranice její nabývajíc rázu náboženského. Z Túnisu i z Marokka hrnuli se muhammedáni na pomoc, tak že Francouzi s počátku se musili omezili pouze na obranu a teprve když po míru versailleském vypraveny potřebné posily do Afriky, bylo povstání potlačeno. Země postavena opět pod správu vojenskou, ale moc guvernérova omezena roku 1875 zvláštní radou, zvanou »Conseil supérieur«, a r. 1879 ustanoven pro '''A'''. opět guvernér občanský. Když r. 1881 Francouzi podnikli výpravu do Túnisu, způsobil Bú Amena na jihu depart, oránského vzpouru, avšak čety jeho byly poraženy a většinou zahnány přes hranice marocké, kam také Bú Amena sám se uchýlil. ''p.''
{{Prostrkaně|Literatura}}. Carette, Pellissier, Rémussat atd.: Exploration de l’Algérie pendant les années 1840—42 (Paříž 1844—54, 31 sv.); Berbrugger, L’Algérie (Pař. 1842); Daumas et Fabar, Moeurs et coutumes de l’Algérie, Teli, Kabylie et Sahara (Pař. 1858); Mac Carthy, Géographie physique, économique et politique de l’Algérie (Alž. a Pař. 1858); Aucapitaine, Les Kabyles et la colonisation de l’Algérie (Pař. 1864); Béhaguel, L’Algérie, histoire, géographie, climatologie etc (Alžír 1865); Maltzan, Sittenbilder aus Tunis und Algerien (Lipsko 1869); Hanoteau et Letourneux, La Kabylie et les coutumes Kabyles (Pař. 1872—1876); Fillias, Géographie physique et politique de l’Algérie (Alž. 1874, 3. vyd.); Niel, Géographie de l’Algérie (Pař. 1878), État actuel de l'Algérie d’après les documents officiels (Paříž 1878); Čichačev, Espagne, Algérie et Tunisie (Paříž 1880); Wahl, L’Algérie (Pař. 1882); Villot, L’Algérie, moeurs, coutumes etc. (Pař. 1882); Gaffarei, L’Algérie histoire, conquète et civilisation (Pař. 1883); Niox, Algérie, Géogr. physique (Pař. 1884); Rinn, Marabouts et Khouan. Etude sur l’Islam en Algérie (Alžír 1884); Reclus, Nouvelle géogr. univ. vol. XI. str. 293-651; Statistique générale de l’Algérie années 1842 à 1884 (Alžír 1884); M. Blanckenhorn, Die geogr. Verhältnisse von Afrika. I. Der Atlas, das nordafr. Faltengebirge; Petermann's Mitthlgn. Ergänzungsh. No. go. 1888. Mimo to hojné články: v »Bulletin de la Societé de Géogr. de Paris«, »Revue africaine«, »Journal des travaux, de la soc. histor. algérienne«. — Mac Carthy, Algeria Romana (Pař. 1857); Boissiere, L'Algérie romaine (Pař. 1883); Reynier, Inscriptions romaines de l’Algérie (Pař. 1857); Fillias, Histoire de la conquète et de la colonisation de l’Algérie 1830—1860 (Pař. 1860); Baudicour, Histoire de la colonisation de l’Algérie (Pař. 1860); Vivien de Saint Martin, Le nord de l’Afrique dans l’antiqité grecque et romaine (Pař. 1862); Nettement, Histoire de la conquète d’Alger (Pař. 1871); Rousset, La conquète d’Alger (Pař. 1879); Perret, Récits algériens, histoire de la conquète et de la colonie (Paříž 1886). — Mapy: Carte générale de l’Algérie (1855) v měřítku 1:800.000; Carte générale de l’Algérie, dressée au depot de la guerre v měř. 1:1,600.000 (Pař. 1856).

{{Konec formy}}</text>
      <sha1>5eeifprux2u08dmoc61cdfsej6756hl</sha1>
    </revision>
    <revision>
      <id>334063</id>
      <parentid>334062</parentid>
      <timestamp>2026-06-27T16:50:28Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <minor />
      <origin>334063</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="72743" sha1="5nm4nw1rbgo2ra44xxhrd3duy53vyqn" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Alžírsko
  | PŘEDCHOZÍ = Alžírská slitina
  | DALŠÍ = Alžírský pas
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Alžírsko
  | AUTOR = [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;47–59. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8ff050f0-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.]
  | LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
'''Alžírsko''', franc. {{Prostrkaně|Algérie}} [alžérí], území severoafrické, nejdůležitější osada francouzská, hraničí na sev. celou svou délkou se Středozemním mořem, na vých. s Túnisem a na záp. s Marokkem. Na obou těchto stranách jsou hranice jen z malé části přesně vytčeny, zejména není tu mezí přirozených, i zachovány celkem, až na některá menší upravení, staré hranice, jichž ode dávna šetřeno bylo mezi různými kmeny. Na straně túniské počíná se hranice u Ryšavého mysu (''Cap Roux'') pod 8°3б' v. d., jde nejprve к jihozáp. podél vysokého hřbetu horského, pak к jihu až téměř pod 34° s. š.; zde pojednou zatáčí se к západu a na to směrem jižním Saharskou pouští spěje až pod 30° s. š., kde se končí nedaleko Gadamesu. Proti Marokku upravena jest hranice smlouvou z r. 1845; vycházejíc od ústí říčky Skisu čili Hádžerúdu pod 2° 16‘ z. d. jdesměrem jihových. asi 400 ''km'' až nedaleko к Figígu, načež ztrácí se v poušti rovněž až pod 30° s. š. Tato rovnoběžka jest celkem také jižní hranicí A-ka, jež ovšem v pískových pahorcích saharských (''Erg'') nikterak není vytčena a čím dále více к jihu se pošinuje. Nyní vrchní moc franc, sahá asi na 700 ''km'' vzdálí od pobřeží. Pro tuto neurčitost ohraničení nelze také rozlohu osady alžírské stanovití jinak než přibližně na 667.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, tedy o 139.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; více než zaujímá sama Francie. — {{Prostrkaně|Pobřeží}} alžírské, majíc povšechný směr od jihozápadu к severovýchu, jest skoro 1100 ''km'' dlouhé, málo rozčleněné, namnoze skalnaté a lodím nepřístupné. Kde hory, vybíhající ve vysoké mysy, nepřistupují k samému břehu, táhnou se neširoké pruhy oblázčím pokryté nebo nečetné, nehluboké, poloobloukovité, к severu otevřené zálivy s břehem písčitým, poskytujíce většinou lodím jen nepatrnou ochranu proti prudkým větrům. Plavba kolem pobřeží znesnadněna četnými úskalími, tak že ani 46 majáků na břehu zřízených nezabraňuje častějším nehodám. Zde také '''A.''' je pořídku obydleno, hlavně pro nedostatek kommunikačního spojení s vnitřkem země. Pozoruhodnější {{Prostrkaně|zálivy}} alžírské jsou tyto: Oranský, Arzevský, Alžírský, Bougieský, Džidželský, Philippevillský s menšími zátokami Collskou a Storskou a Bônský. Z {{Prostrkaně|mysů}} uvedeny buďtež: Cap Noe, C. Usa, C. Figalo, C. Falcon, C. Ferrat, C. Ivi, C. Tenes, C. Mátifu, C. Corbelin, C. Cavallo, C. Bušárún (Buga- roni), C. Fer, C. de Garde a C. Roux. — Ostrovy к A-ku náležející jsou nepatrny: blíže hranice marocké Ražgún, severových. odtud Habíbas a blíže hranice túniské Tabarka a Galita.

{{Prostrkaně|Horopis}}. Jako země berberské vůbec jest '''A.''' v severní své polovici všecko prostoupeno Atlasem, jehož četná pásma s odnožemi svými obmykajíce mnohá údolí, roviny a planiny celkem se řídí směrem pobřeží. Severní, asi 100 km široká hornatina, zvaná {{Prostrkaně|Tell}} (arab. = {{Prostrkaně|země hornatá}}), jest velmi úrodná, zejména v údolích řek a na blízku větších zálivů, a mohla by uživiti pětkráte tolik obyvatelů než nyní v sobě hostí. К ní na jihu pojí se šíré {{Prostrkaně|Vysočiny}} (''Hauts-Plateaux'') v průměrné výši 1100 ''m'', stepi povahy kontinentální, se solnými pánvemi a bažinami, na jihu a severu obroubené nevysokými skalními hřbety. Majíce na hranici marocké přes 200 ''km'' zšíří, směrem východním více a více se úží, až v departementu constantinském se končí přestávajíce oddělovati Tell od hor saharských. Rozloha Vysočin páčí se na 100.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;. Horstvo alžírské, prorvané četnými úžlabinami, jimiž prodírají se řeky a vedou cesty, rozděleno jest ve množství pásem a skupin zřetelně vyznačených, z nichž tuto jen hlavní uvedeme počínajíce od západu horami pobřežními. Tu hned u Namoursu zvedá se Trárská skupina, vrcholící na pobřeží v hoře Noemově (864 ''m''), uvnitř pak ve vápencovém štítu Mont Filhaousen (1157 ''m''). Jižně od Oránské sebchy jsou hory Tessalské s Tafaraujem (1065 ''m''). Severně od Šelífa příkře se zvedá Džebel Dahra к vých. stoupaje až к oběma Zakkárům (1580 a 1527 ''m''), kde srázně spadá do roviny Mitidže. V druhé řadě, mezi Tlemsenem a Sebdu pohoří Tlemsenské horou Tenušfi dosahuje výše 1842 ''m'' (Kuábet 1621 ''m''), dále na východ až к Selífu vypíná se Vanšeríš (Varsenis, Varansenis) s vrcholy Pic Vanšeríš (1985 ''m''), P. Dui (2053 ''m''), P. Ennadate (1732 ''m'') a j. Za Šelífem, jižně od roviny Mitidže jsou menší skupiny Titerských hor, jejichž vrchol Dž. Dira zvedá se nad Aumalem do výše 1810 m. Východné odtud, v záp. Kabílii, jsou mohutné hory Džurdžurské (''Mons Ferratus''), relativně nejvyšší horstvo alžírské, ačkoliv vrchol jeho Léla Chedídža (2308 ''m'') zajímá až druhé místo mezi horami alžírskými. Jinak v pohoří tomto, nejhojněji svlažovaném prameny a bohatém bujnou vegetací, kde dosud nalézají se stopy bývalých ledovců a jež povahou svou velmi se blíží Alpám, pozoruhodný jsou ještě Dž. Kella (2218 ''m''), Tirurda (1817 ''m'') a Šelata (1780 ''m''). Hory Kabílské, sev. od Džurdžury k moři se táhnoucí a nepřístupné, s vrcholem Azefunským, mají výši 1000 ''m''. Východně od údolí sahelského táhne se Baborské pohoří, přes 200 ''km'' dlouhé, v němž nejvýše se pnou hory Adrár (1994 ''m''), Velký Babor (1970 ''m'') a Tababor (1965 ''m''). Odtud na sever k Džidželi jest hornatina patřící к nejméně přístupným krajům alžírským. Severových. od Aumalu, souběžně s Baborem táhnou se hory Bibánské č. Setífské (1380 ''m'') s pověstnými úžlabinami ''Portes de Fer'' ({{Prostrkaně|Železné brány}}), z nichž větší jde železnice alžírsko-constantinská. Východně od Titerských hor příkře spadají do hlubokých údolí Hodenské hory (nejvyšší Dž. Mádžid 1840 ''m''), dále na východ ponenáhlu se níží a u Constantiny již jen málo vrcholů dosahuje výše 1000 m. Pobřežní džebely alž. končí se mezi zálivy Storským a Bônským mohutnou massou Edugu (1008 ''m)''. — Z pohorských pásem Atlasu saharského (Velkého), jenž z pouště kolmo vyrůstá jako obrovské hradby, uvésti sluší nejprve Ksúry (hrady), skalní řetězy, oddělené védy, jež splývajíce s Vysočin v Sahaře se ztrácejí, a dosahující výše 2000 m. Na vých. jejich straně pne se Dž. Amur (berb. = {{Prostrkaně|hory}}), jsa rozhraním vod tekoucích jednak do vnitra Vysočin а k Středozemnímu moři, jednak к Sahaře. Jádrem jeho jsou strmé stolové hory, nedosahující výše 2000 ''m'' (Tuila Makna jihových. od Géryvillu 1937 ''m'', Dž. Okba 1710 ''m'', Dž. Guru 1708 ''m''). Dále k východu horská pásma široce se rozstupují a jen nepatrně vynikají nad okolní roviny (100 až 200 ''m''); z nichž Dž. Senalba na cestě z Dželfy do Laguátu vystupuje do výše 1580 ''m''. Odtud až к védu Kantarskému Atlas ještě více se níží, ale za tímto védem, kudy nyní jde dráha batna-biskerská, vypíná se pojednou nejvyšší horstvo alžírské Dž. Aures (''Mons Aurasius''), mající tvar pootevřeného vějíře а к Sahaře srázně se klonící, v jehož sev. části vypíná se nejvyšší témě alž. Šelja (2312 ''m'', dle jin. 2328 ''m'') a Mahmel (2306 ''m''). Následuje ještě Dž. Šešár s nejvyšší horou Alí-en-Nés (1878 ''m''), a horami Nememšskými končí se alž. Atlas na východní straně. V dep. constantinském třeba ještě vytknouti skupinu horskou západně od Batny s Tugurem (2100 ''m''), pak Constatinské hory (sev. od města t. jm.), a konečně Medžerské pohoří na hranici túniské.

Mezi {{Prostrkaně|rovinami}} Tellu, jež pečlivě jsou vzdělány, přední místo zajímá Mitidža mezi Alžírem a Blídou (asi 1500 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;); dále uvedeny buďtež roviny: Tlelátská u Oránu, Egriská u Maškary, Šelífská na dolním toku Selífa, Iserská a Bônská. ''f.''
O {{Prostrkaně|geologii alžírské}} máme sice mnoho spisů, jichž Peron napočetl 130 v posledních 50 létech, ale jediné samostatné dílo Renouovo (''Exploration scientifique'') je z r. 1848, a články tamějších a francouzských časopisů stěží jest dostati; i následujeme tuto poslední obraz Peronův (''Annales des sciences géolog.'' 1883). Dle líčení Fournelova skládají '''A.''' hlavně dvě pohoří, Malý (sev.) a Velký (již.) Atlas, a mezi nimi ležící Vysočiny, které běží rovně s hlavními Alpami a pocházejí z téže doby po útvaru třetihorním. Jižněji nastupuje Sahará, krajina vrstev vodorovných. — Ačkoli se v prorvách ukazují stopy starších útvarů, přece na povrchu panují jen útvary jurský, křídový a třetihorní. Prahory (žuly, ruly, mramory, diority) tvoří jednotlivé shluky v přímoří a to u Alžíru v Kabílii, záp. od Philippevillu a záp. od Bôny. Na jihu vystupují teprve ve střední Sahaře, zemi Tuáríků za Igargarem v horách Iffefisen (rula i svor dle Flattersa). V Oránském přímoří mluví Bleicher o silurních břidlicích a staropalaeozoické vrstvy (silur-devon) uvádějí se z Kabílie, na východě Džurdžury. Bleicher sám uvádí uhelný útvar u Ain-Tolby, u Nemoursu a záp. od Oránu a Coquand trias v dep. constantinském, což však potřebuje tvrzení paleontologického. Mimo to ale popisuje se permo-trias vých. od Filippevillu.

Nejstarší mocný útvar jest jurský, roztroušený v severním Atlasu (Constantinsko — mramor v liasu u Filfila byl znám Římanům — Kabílie, v Džurdžuře alžírské, Vanšeriši, a pomoří Oránském až к Sadě, Tlemsénu), ve střední planině u Batny, Setifu, pak u Šelaly (hran. Oránské), Liamuna, jižně od Busady, konečně u Laguátu a Géryvillu, jak četné seznamy ammonitů, belemnitů, cidaritů, terebratulí, crinoidů a j. u Perona dokazují. Na jižní straně sev. Atlasu jest velký shluk Jury od 2° 30' v. d. až к 3° 30' z. d. Křída hlavně tvoří kostru celé země (neocom, urgoaptien, albien, obě vrstvy tyto po celé sev. Africe dle Perona r. 1875), až do Arabie a Palestiny tvoří pouště rozsedáním v duny písčité a hlíny neplodné, kde vody nutno hledati až 150 ''m'' hluboko, tak že Rille nazval útvar ten zrovna saharským.

Útvar cenomanský tvoří vápencem svým vyšší hory, zejména vnitřku Velkého Atlasu a je stejně neúrodný (od Túnisu přes Biskru do Džebel Amuru, zemí Mzabů, ale i u Batny, Rubady); turonské vrstvy konečně tvoří zpodek Constantiny a šíří se na vých. a jihozáp. střední planinou (Hodna, Batna, Tebessa) až к Laguátu, Golei (''Ostrea mermeti''). Střední a západní planina centrální má i mnoho Senonu. Eocén zastupují v '''A'''-ku nummulithy ve dvou dlouhých, s mořem souběžných pásmech v Tellu a střední planině (Tebessa, Setif, Bog- har), ale více na východě, kdežto miocén se vyskytuje více na záp., jako v Kabílii u Tenes, podlé čeho Pomel nazval vrstvy cartennské — a hlavně v Oránsku (údolí Selífu u Maškary, Sidi-bel-Abbés, Tlemsén až do Udždy v Marokku).

Pliocénní a čtvrtohorní vrstvy hlavně na vých. vyvinuté, daly četné zbytky ssavců: hipparion, koně, antilopy, býky, slony (''Elephas meridionalis africanus'' u Šeršelu), nosorožce, hrocha (''H. Hipponensis'') podobné středoafrickým nynějším. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]''

{{Prostrkaně|Vodopis}}. Kromě el-Kebíru a Šelífa nemá '''A.''' řeky splavné. Téměř všecky alžírské přítoky Středozemního moře, vznikajíce v pokrajních horách Vysočin, z části též v Tellu a horách pobřežních, protékají Tell celou jeho šíří, lenivě se vlekouce bažinatými břehy, a do moře se vlévají úzkým, často písčinami ucpaným ústím. Veliké důležitosti nabyly řeky ty od té doby, co se jich používá к velikolepé soustavě zvlažování půdy, к čemuž upotřebeno zavodňovacích staveb již ve starověku založených, ale časem zanedbaných a zpustlých. V zimě voda dešťová splývá po svazích hor a vrchů, dravě po cestě vše s sebou unášejíc a široké koryto sobě ryjíc; to jsou {{Prostrkaně|védy}} Arabů, jež v letní době vysychají buď docela nebo v uzounké prameny a v nichž tlející rostliny a hnijící zvěř způsobují střídavé zimnice. Mnohé vody splývají v četné slané mělčiny a bažiny, jež někde slují {{Prostrkaně|šoty}}, jinde {{Prostrkaně|sebchy}}. Atlas jest rozhraním dvojího vodstva, tekoucího jednak к severu do Středozemního moře, jednak na jih do pouště. Téměř všecky védy mají několik jmen, z nichž tuto uvedeme nejobyčejnější. Značnější řeky provincie oránské jsou: Tafna 145 ''km'' dlouhá, pramení se nedaleko Sebdu a vlévá se do moře naproti ostrovu Ražgúnu majíc přítoky marockou Mújlu a s pravé strany záp. Iser; Makta vzniká splynutím Sígu (215 ''km''), pramenícího se na vysočině jihozáp. od Daje, a Habry (Tenazery) rovněž od Daje (severně) splývající a 23S fcm dlouhé, a vrhá se do Arzevského zálivu; Šelíf (''Azar'' Římanů), hlavní řeka alžírská, vzniká u Tijáretu ze skupiny »Sedmdesáti pramenů« (''Sebin Ajún''), teče nejprve к východu jako Nahr Vásil (jiní pokládají Véd Namus za pramen Šelífa), zatáčí se pak náhle okolo Vanšeríšského pohoří к západu, dotýká se Affrevillu a Orléansvillu, spojiv se s Riu vlévá se do roviny Šelífské a brzy na to do Středozemního moře 12 ''km'' sev.-vých. od Mostaganemu; Šelíf má přes 700 ''km'' délky, a delší přítoky jeho na území oránském jsou Mina (200 ''km'') a véd Riu, na území alžírském védy: Isley, Fodda, Ruina, Durdur a Varán. Departement alžírský má ještě tyto značnější védy, veskrze přítoky Středozemního moře: Mazafrán, jenž se končí 8 ''km'' jihozáp. od Sidi-Farruše, Haraš pramenící východně od Blídy v Malém Atlasu, jenž u Maison-Carré dospívá šíře 80 ''m'' a vlévá se do Alžírského zálivu; východní Iser (200 ''km'' dl.) vznikající mezi Medeou a Aumalem na úbočí planiny Bení-Slímánů, jest záp. hranicí Velkého Kabílska, teče mimo Balestro bohatou Iserskou rovinou a vlévá se do moře západně od mysu Džinetského; Sebau (Nesa, Buberak), hlavní řeka Vel. Kabílska no km dlouhá, vzniká na patě Akfadúské hory a vtéká do moře 6 ''km'' záp. od Dellysu. V provincii constantinské jsou tyto řeky: Véd Sáhel, 200 ''km'' dlouhý, temen! se na Dirských horách u Aumalu, zove se nejprve Riuraru, pak Zajan a jako Sahel končí se v zálivu t. jm.; Véd el-Kebír (= {{Prostrkaně|velká řeka}}) 245 ''km'' dlouhý a několikráte ve skalách se ztrácející vzniká jako véd Rumel východně od Setífa, teče od západu к východu až ke Constantině, před níž spojiv se s Bú-Murzúkem přijímá jméno el-Kebír, zatáčí se к sszáp. a trvá ve směru tom až к svému ústí (32 ''km'' vých. od Džidželi), maje větší levý přítok Véd Endžu; Sejbús (''Rubricatus'') 220 ''km'' dlouhý, splývá s vysočiny Úled-Chanferů, teče к severu až k Medžez-Hamaru, kde s levé strany vnímá Véd Zenáty, zatáčí se náhle к východu, u Gelmy přijímá jméno Véd Šerf a vlévá se do Bônského zálivu; Medžerda, řeka již túniská, horním svým tokem patří '''A'''-ku vinouc se zde krajem pozoruhodným pro krásy přírodní, šíré lesy, hojnost pramenův a římské památnosti. — V jižním, pustém '''A'''-ku zaznamenati jest čtyři hlavní védy, splývající s hor Ksúrských mezi Figígem a Géryvillem a zanikající v písku Sahary: Véd Námús, Véd Garbi (Kebír), Véd Zeger a Véd Zergún. Velká čásť vodstva mezi Géryvillem a Tebesou splývá do Védu Džedí, jenž vznikaje na Amúru u Tadžemútu otáčí se k vsvých. a směrem tím táhne se až téměř k Biskře, kde zaniká v El-Fáidské rovině; maje 500 km délky, jest z větší části roku bez vody. Várgelský bassin přijímá Véd Mzáb a Véd Miju (viz vyobr. č. 183.) a jihových. čásť pouště prorývá mohutný Véd Igargar, přicházející s hor tuáríckých a ztrácející se v hluboké sníženině šotu Melgígu č. Melríru. Tyto saharské védy jsou dlouhá, široká a hluboká koryta v písčité půdě, jež za prudkých dešťů pojednou naplňují se vodou; tuto sice vyprahlá půda rovněž tak rychle pohlcuje, ale dno koryta i nadále zachovává jakousi vlhkost podporující vzrůst husté trávy. Sem za vedra přicházejí karavany popást velbloudů a dokopávat se pitné vody, jež několik stop pod zemí stále se prýští. Trvaleji vodou zásobeny jsou ovšem védy severoalžírské, zejména ve vých. polovici země, kde jsou hory slehlejší a více zalesněné, deště hojnější a tok řek vyvinutější, avšak i zde podléhají obecnému pravidlu, že někdy buď úplně vysychají, nebo aspoň že je lze přebroditi, kdežto v zimě mohutní v dravé, nebezpečné proudy, často i z břehů vystupující a nižší roviny rozmělčující. Povaha dočasnosti ještě více se jeví při slabých stepních tocích Vysočin zanikajících ve slaných bažinách, jež jen v době dešťů vzrůstají v jezera; to jsou šoty a sebchy, z nichž přednější jsou tyto: Šot-el-Garbí (= {{Prostrkaně|západní}}) 72 ''km'' dlouhý, z polovice к Marokko, z polovice k '''A'''-ku patřící, a Š.-eš-Šerkí (= {{Prostrkaně|východní}}) 200 ''km'' dl., oba na vysočině oránské, kdežto největší šot na Sahaře, a to v prov. constant., jest Melgíg; dále Oránská sebcha 40 ''km'' dlouhá, jižně od Oránu, sebcha Zahrez-Garbí a Zahrez-Šerkí na vysočině alžírské (solný obsah obou Zahrezů páčí se na 600 mill, tun), S.-el-Hodna čili Šot-el-Sáida, 56 ''km'' dlouhá a průměrně 35 ''km'' široká, v provincii constantinské. Značnější vlastní jezera jsou: v Oránsku Arzevské jezero, v dep. constantinském Fezárské j. u Bôny, El-Meláh (Slané j.) záp. od La Calle, Ubeira jihových. od předešlého, El-Hút (Rybí j.), konečně , skupina jezer: Džemelské, Gelífské a Tarfské, 72 ''km'' jihovýchodně od Constantiny.

{{Prostrkaně|Podnebí}}. Zeměpisnou polohou '''A.''' blíží se již pásmu horkému, ale zvláštní jeho fysické uzpůsobení jest příčinou, že vykazuje se podnebím všech tří pásem, od vedra tropického až ke kruté zimě severu. Tyto krajnosti zejména blízko se stýkají jednak na Sahaře, jednak na sousedních Vysočinách. Průměrná teplota v '''A'''-ku vůbec jest asi táž jako v Provenci (průměr roční 20° C.), ale každý jeho pás (Tell, Vysočiny a Sahará) má své zvláštní podnebí. V Tellu teploměr v létě nestoupá nad +40°, v zimě neklesá pod +2°, a dle Maritových dlouholetých pozorování jest na pobřeží (Sahelu) průměrná letní teplota +19°. Sníh zřídka jen pokrývá vrcholy hor a podnebí jest celkem velmi příjemné a zdravé, zvláště za rozkošného jara, kdy všecko rostlinstvo rychle a bujně se rozvíjí, tak že pobřežní místa alžírská, hlavně pak město Alžír, к pobytu chorých na plíce se odporučují. Letní parna bývají zmírňována pravidelnými větry vanoucími od moře, a i v zimě paprsky sluneční dosti jsou mocné, aby udržovaly vegetaci stále zelenou a mírnou teplotu, jež málokdy klesá pod +9° průměrem majíc 11 až 12°. Vůbec rozeznávají se zde jen dvě roční období: horké a mírné, a toto opět jest dvojí, vlhké a suché. Jest to alžírské léto (červenec-září), zima (říjen-únor) a jaro (březen-červen). V létě bývají noci chladné s hojnou rosou. Největší sucho a vedro trvá v červenci a srpnu; červen a září bývají také horké, ale ne tak suché; letní deště jsou řídké, krátké a slabé. Za to zima vyznačuje se neobyčejnou vlhkostí; pršívá sice jen dva měsíce, zvláště v říjnu a listopadu, ale deště bývají nad míru vydatny, nejvíce v provincii constantinské, nejméně v oránské. Výsledek dešťoměrných pozorování jest: v Bôně 1200 ''mm'', v Alžíru 800 ''mm'', v Oránu 400 ''mm''. Větry valnou většinou vanou směrem pobřeží, buď od východu neb od západu. Východní panují od května do září, a v té době obloha bývá v zenithu jasná, na obzoru zamlžená, temena hor a mysů skrývají se často ve mracích; naopak, zjevují-li se temena v obrysech jasných, jest to znamení, že trvají nebo co nevidět nastanou větry západní. Tak jest v Sáhelu. Avšak tyto poměry klimatické patrně se mění, čím dále pronikáme na jih. Čím blíže k Vysočinám, tím více ráz podnebí blíží se к evropskému. Rostlinstvo pokrývající stráně velikolepých údolí, dub, lentišek, divoká oliva, dub korkový, linda — vše upomíná na Evropu. Úrodnost půdy jest podivuhodná. Zde v zimě bývá již i sníh a tu i tam led. Ještě krutější zimu mají Vysočiny blíže Džebel-Amuru a Džebel-Auresu. Tu snášejí se sychravé deště, a i sněhu bývá nadbytek, kdežto léto jest zde dobou velikého vedra a sucha. Konečně v jižním Alžíru, na poušti Saharské neznají nežli dvě roční období: horké a deštivé. Teploměr ukazuje za dne až +52° C., v noci nastávají citelná chladna. Metlou pouště bývá horký vítr, jenž obyčejně vane v horních vrstvách vzduchových, ale někdy sklesnuv dotýká se až povrchu země: to jest ''simún'' Arabův, ''sirocco'' Španělů, pohlcující někdy celé karavany. Přicházeje od jihových. zvyšuje temperatura na +45° C., zemi zahaluje prašnými víry a vzduch pozbavuje všeliké vlhkosti. Zhoubný jeho dech cititi jest až na pobřeží, kde způsobuje ochabnutí všelikého života; ale na štěstí netrvá nežli 2—3 dni a končí se téměř vždy deštěm a sev.-záp. větry, zjednávajícími opět rovnováhu. Vane hlavně od srpna do října, někdy i z jara. Na začátku okkupace francouzské vojsko válem hynulo zimnicemi, jež způsobovaly zhoubné výpary vystupující ze země již po staletí zanedbané, a podnebí alžírské rozhlášeno za nezdravé, tak že i proud vystěhovalců záhy ochabl; ale ponenáhlu vzděláváním půdy, osazováním stromoví, zalesňováním, upravením vodstva a j. nezdravota mizela, a podnebí alžírské, až na některé krajiny blíže řek, těší se pověsti nejlepší. ''f.''

{{Prostrkaně|Alžírské rostlinstvo}} jest celkem čásť rostlinstva Středomořského a liší se na příklad tak málo od tuniského, že Cosson dává poslednímu území jen 6 bylin zvláštních. Na vysokých horách jsou tu některé byliny alpské (nad 2000 m), ale není to pásmo úplné, neboť v téže výšce vyskytuje se ještě mnoho bylinstva středomořského. К jihu přechází květena ta úplně v pustinnou květenu Sahary. Největší místní sbírka Cossonova pochází z Constantinska (Philippeville-Aurès 1428 dr.). Ostatně mívají místní flory na nejvýše 700 dr. a čím dále к jihu, tím méně (Biskra 473, Laguát 382 dr.). Ball počítá čtyři pětiny alžírských bylin v Evropě a Středomoří, 100 jen v '''A'''-ku a Marokku. Bory rozdělil rostlinstvo na 3 pásma dle délky, Cosson na 4 dle šířky. Co se prvních týče, jisto jest, že severovýchod (Constantinsko) nejvíce se podobá střední Evropě, jihozápad (Oránsko) více Španělsku. V Constantinsku jsou lesy listnaté (duby, buky, jasany, olše, javory), Oránsko má na př. ''Apteranthes gussoniana'' (''Stapeliacei'' španělskosicilskou), ''Rhus albidum''.

Pásma dle šířky přímoří zaujímají lesy horní v přímořské střední stepi a rovná jim poušť a hory jižní. Rovin přímořských jest málo; Mitidža u Alžíru a přímoří u Bony jsou jediná luka '''A'''-ka, kde se seno seče, kdežto údolí Šelífu a okolo Oránu jest více stepnaté. Lesy přímořských hor nejsou již nepřetržité, nýbrž udržely se jen na vých. a na vyšších horách, neboť Arabové zvykli každoročně zapalovati pastviny své, aby je prý zlepšili, čímž slabší lesy byly zničeny; Kabílie pak je tak hustě obývána i vzdělána, že nemnoho tu ostalo lesa. Jakožto charakteristické byliny severu uvádějí se ''Scilla maritima'', ''Chamaerops humilis'', ''Ampelodesmos tenax''.

Nejvyšší vrcholky mají všelicos alpinského (''Isatis džurdžurae'', ''Lepidium granatense'', ''Draba hispanica'', ''Erinus alpinus'', ''Saxifraga atlantica'', ''carpetana'', ''Cardamine hirsuta'', ''Primula'', ''Viola'' atd.). Stepi střední zcela podobají se Sahaře obsahujíce byliny solimilné: Artemisie, Astragaly, ''Arthratherum purgens'', především hlavní plod té krajiny alfa (''Stipa tenacissima''), která vyváží se do Anglie na papír, a jejíž pěstování ročně nese milliony. Lesy jižních hor jsou vzácné; zde a na severu rostou nejvzácnější cedry a thuje (''Callitris quadrivalvis'') již starým Římanům drahé a hledané. Hojná jest ''Pistacia atlantica'', chvojky aj. Nejvyšší alpinské byliny na Aurèsu jsou: ''Prunus prostrata'' (Libanu), ''Arabis ciliata'', ''Viola gracilis'', ''Potentilla pensylvanica''. Debeaux rozeznává u Bogharu 3 pásma: do 800 ''m'' step (''Statice'', ''Lonchofora'', ''Anabasis'', ''Cordylocarpus''), druhé do 1000 ''m'' (''Stipa barbata'', alfa i dub), pak výše Terebinthy, ''Pinus halepensis'', ''Quercus ruber'', ''Juniperus oxycedrus'', ''phoenicea'', ''Callitris quadrivalvis''.

Saharské bylinstvo obmezuje se mimo zahrady v oasách na některé keříky nížin, trní a řídké jarní bylinky po dešti (Liliacee, Crucifery). Vzácné jsou úkazy jižnější ''Crotalaria Saharae'', ''Roubbairea prostrata'', ''Daemia'', především keř ''Calotropis procera''. Sbírka Flattersova obsahuje nejjižnější až za Varglu a vypočítává až 122 druhů. ''Acacia arabica'', ''Cassia obovata'', ''Aerua javanica'', ''Erythrostictus punctatus'', ''Ephedra alata'', ''Chloris meccana'', ''Salvadora persica'', fagonie, tamarišky, jedovatý ''Hyoscyamus'', kterým jedna výprava otrávena byla, atd. ''Pý.''

{{Prostrkaně|Alžírskou zvířenu}} popsali, co se týče ssavců, Lataste a dříve Loche, ptáky Explorace (Levaillant) a Loche, plazy Strauch a ryby Playfair (ze sbírky Letourneuxa). Ssavci jsou u Lataste jináče ustanoveni nežli u Loche. První má ssavců zemních 83, tento 70 (11 end., zejména opici, hlavně v Kabílii), 8 kočkovitých (se lvem a pardálem), vydru, medvěda, psa (v Marokku), jelena, daňka (vých. lesy), kance, 4 antilopy (jih), divoké ovce, 2 ježky (1 v Sahaře), dikobraza a 2 zajíce (s králíkem) atd. Pochybnost měl o krtcích a veverkách (''Sciurus getulus'' Lesson). Ptáků měl Loche 357, avšak mnohem více ptáků jest dosud neznámo: jsou to hlavně druhy stredomorské. Z ptákův uvedených je 137 vodních, 46 dravců (9 sov), 4 dropi, pštros (Sahará) atd. Pustinné tvary jsou právě saxicoly (7, ''S. isabellina'', ''deserti'' atd.), alaudidy {''Rhamphocoris olotbey'', ''Certhilauda Dupontii'', ''desertorum'', ''Ammomanes isabellina''), ''Pterocles senegalensis'', ''Turtur senegalensis'', ''Otogyps nubicus'', ''Caprimulgus isabellinus''. Jižní formy jsou ''Ixos obscurus'', ''Phasmoptynx capensis'', 2 Fringillarie, ''Telefonus tschagra'' (''senegalus''), ''Merops egyptius'', ''Chenolopex egyptiaca''. — Z východu ''Pastor roseus'', ze severu jdou až sem někdy ''Cyanecula suecica'', ''Ampelis garrulus'', Emberizy, ''Loxia curvirostris'', husy atd. Želv měl Strauch: 3 zemní (''Testudo pusilla'' Shaw — ''graeca auct.'', ''campanulata?''), ''Emys europea'' a ''leprosa'' (sigriz dB.) a 2 mořské: ''Cheionia corticata'' i ''Sfargis coriacea''. Kromě chameleona má 36 ještěrů, z nichž většina žije v pouštích. Hadů má 21, od ''Eryx jaculus'', ''Lycognathus textilis'' a ''Simotes diadema'' znal jen po 2 exempl. z Alžírska, 3 ''Coronella'', ''Zamenis Cliffordii'' a ''florulentus'' po 1 exempl. ze Sahary, hojné jsou stredomořské Tropidonoty (2) a ''Zamenis Coelopeliis lacertina'' i Vipery (aspis jen 1 ex., jako ''Psammofis punctatus''). ''Psammpfis sibilans'' i ''Vipera Avicennae'' jen v Sahaře. Žab měl jen 6 druhův a 3 salamandry (''Euproctes poiseti'' end.). V celku počítal 36 druhův evropských v '''A'''-ku (přes půlku). Rozdílu dle výšky není. Ryby jsou málo četné; mořské jsou obyčejné středomoří západního; sladkovodní poskytují více zajímavosti. Hlavní rozdíl v tom záleží, že ryby sladkovodní severního stredomořského ouvodí jsou evropské (ještě na př. pstruh, ''Salar macrostigma'', vyskytuje se v potocích horní Kabílie), kdežto saharské ouvodí je tropické chovajíc Cyprinodonty (''C. calaritanus'', v střední planině ''C. iberus'' [Taquin], ''Tellia apoda''), a hlavně chromidee (africko- americké), mezi nimiž daleko rozšířené ''Chromis mosambicus'' a ''niloticus'', pak endemické ''Hemichromis Saharae'' v Tugurtu), které se i v artéských pramenech nacházejí. Do řek severu jdou ryby obojetné, obyčejné, jako v stredomořsku, vůbec i ''Biennius'', ''Atherina rissai'' Val., 2 ''Gobius'', 2 ''Mugil'' — ale i ''Cristiceps argentatus'' (pramen Ain-Malaka i moře) a ''Syngnathus algeriensis'' end. (rodina sic nejvíce mořská). Z našich ryb vyskytuje se tu jen v severu úhoř a plocka (''Clupe afinta-alosa''). Patrno, že ryby jihu pocházejí z doby velmi staré, jako sumec nilský (''Clarias lacera'') v zemi Tuáríků (Duveyrier). ''Pý.''

{{Prostrkaně|Obyvatelstvo}}. Dle sčítání r. 1886 bylo v '''A'''-ku — kromě asi 50.000 duší na Sahaře — 3,817.465 obyv., kdežto r. 1881 napočteno jich 3,254.934 a r. 1872 jen 2,416.000; jeví se tedy pravidelný přírůstek asi 100.000 duší ročně, což tím více váží, že toto rozmnožování děje se především na území svěřeném správě občanské. К tomu ovšem mnoho přispívá immigrace, jež ročně asi o 18.000 duší jest značnější než emigrace, avšak sčítáním zároveň zjištěno, že domorodců vůči kolonisaci evropské nikterak neubývá, nýbrž že stále mohutněji pod vládou francouzskou: r. 1881 čítalo se muhammedánských domorodců 2,850.866, a do roku 1886 vzrostlo jejich množství na 3,284.762 duší. Židů bylo t. r. 42.595 (r. 1881 jen 35.665), obyvatelstva původu evropského 461.764 (r. 1857 jen 180.472), mezi tím 255.552 Francouzů (i s vojskem, r. 1881 jen 233.937). Roku 1886 bylo v '''A'''-ku 206.212 cizinců, mezi nimi více než polovička Španělů; pak co do množství následují Italové, Maročané, Angličané (s Maltany), Túnisané, Němci a j. ''f.'' — Domorodé obyvatelstvo alžírské přináleží ke dvěma různým kmenům, arabskému a berberskému. К onomu čítali dlužno na prvém místě {{Prostrkaně|Beduíny}} čili kočovné kmeny obývající hlavně alžírský Teli a některé části alžírské Sahary, a Maury, kteří jsou nyní úplně poarabštěni. {{Prostrkaně|Beduínové}} jsou potomci hidžázských sunnitských kmenů Hilál a Soleim, jejichž vstoupením na půdu alžírskou počíná druhá arabská invase (1050 po Kr.). Z nich však pouze kmenové pouště zachovali svoji arabskou krev čistou, směšujíce se jenom zřídka, kdežto kmenové Tellu smísili se po většině s kmeny berberskými, při čemž se zdá, že typus berberský nabývá převahy. Beduínové nemají stálých sídel, nýbrž stěhují se se svými stany živíce se po většině chovem dobytka. (Viz vyobr. č. 184.) Pouze v Tellu zabývají se též vzděláváním půdy. O původu {{Prostrkaně|Maurů}}, kteříž osazeni jsou ve městech, máme několik domněnek. Dle jedněch jsou to civilisovaní Berberové, dle jiných pevně usedlí Arabové nebo smíšenci z obou kmenů, dle ještě jiných berberisovaní a později poarabštění potomci tuzemců i_přistěhovalých Foiničanů (Libyfoiničanů). Živí se hlavně obchodem a řemesly. Dříve byli nejzámožnějšími majetníky v '''A'''-ku, nyní však musili ustoupili židům, kteří zmocnili se veškerého velkého obchodu. Maurové vůčihledě klesají, jakož vůbec arabský živel v '''A'''-ku, čehož hlavní příčinou jest neschopnost k soutěžení s vypočítavým židovstvem, které za francouzské vlády nabylo rovnoprávnosti a volnosti, jakož i dále jakýsi muhammedánský konservatismus, který jim nedopouští držeti stejný krok s Berberem, jenž přístupnější jest evropské civilisaci. Vlastními domorodci v '''A'''-ku ode dávna usedlými jsou {{Prostrkaně|Kabílové}}, obývající horské části země a náležející ke kmeni berberskému, jehož hlavní a nejčistší větví jsou saharští {{Prostrkaně|Tuáríkové}} a jenž ode dávných dob obývá v severozápadní Africe (v. Marokko). Povaha Kabílů jest směsí různých a začasté sobě odporujících vlastností. Kabíl jest fanatický, pověrčivý, pomstychtivý, nedůvěřivý a lakomý, ale na druhé straně opět pracovitý, střídmý, pohostinný а k chudým obětavý. Bydlí ve vesnicích v kamenných domech bez oken. Obydlí Kabílů nevyznačuje se čistotou; jet dobytek pouze nízkou přehradou oddělen od domácích. Živí se orbou a řemeslem; mimo sídla jejich nacházíme je zaměstnané všelikými pracemi, ba i jako nájemníky polností. Žena kabílská musí sice pracovali těžce, avšak postavení její, pokud se týče volnosti a práva, jest příznivější než u jiných muhammedánů. Veřejná správa (kterou Francouzové ponechávají celkem nedotknutou) jest výtečně organisována a spočívá v rukou shromáždění obce, k němuž náležejí veškeří branní příslušníci a v jehož čele stojí volený přednosta. Mimo to má jednotlivec též závazky ke svému rodu а к sofu, to jest bratrství, kterýchž u Kabílů hojně nalézáme a jež vznikají hlavně různicemi mezi obyvateli různých obcí. Náboženství jsou muhammedánského, na němž lpí fanaticky, řídíce se však předpisy koránu pouze, pokud neodporují jejich tradicionálním zvykům. Proto vidíme ještě u Kabílů hojné stopy původního kultu náboženského: ctění duchů, jimž dosud oběti přinášejí, slavnosti jarní, obžinky a slavnost nového roku. Vzdělání je na nízkém stupni, lepší se však vlivem francouzských škol, jež děti kabílské pilně a s prospěchem navštěvují. Proto budoucnost Kabílů lepší jest než budoucnost živlů arabských. Jazyk Kabílů jest nejvíce porušen ze všech jazyků berberských. (Viz vyobrazení Kabílská rodina na příloze.) Menší oddělení berberská jsou {{Prostrkaně|Biskrové}}, {{Prostrkaně|Mzábité}} a jiná méně důležitá. Biskrové jsou obyvatelé oas tibauských, Mzábité obývají nejzazší Saharu alžírskou, živíce se obchodem a průmyslem (zvláště tkalcovstvím); přiznávají se к šiitismu. Konečně zmíniti se dlužno též o černoších, kteří v počtu nepříliš četném přicházejí do '''A'''-ka a konají zde sprostší služby.'' Pke.''

{{Prostrkaně|Rozdělení a správa země}}. Čím více osadníků do '''A'''-ka přibývá a čím více vyvinují a mění se tamější poměry společenské a domácí obyvatelstvo podléhá vlivu evropskému, tím více mění se též správa země, a bývalá přísná vláda vojenská ustupuje před spořádanou správou občanskou. Vrchním správcem země jest generální guvernér občanský (''gouverneur général civil''), jenž podřízen jsa francouzskému ministru vnitra na pomoc má generálního ředitele a vládní radu (pro záležitosti občanské). Území alžírské rozděleno jest ve dvě části: severní, s administrací občanskou (''territoire civile''), a jižní, vojensky spravovanou (''territoire militaire'' čili ''territoire de commendements''); v oné r. 1886 bylo 3,324.475, v obvodu vojenské 492.990 obyv. Dále jest '''A.''' rozděleno ve tři departementy, a ty opět v arrondissementy a distrikty, kdežto v území vojenském dosud užívá se starších názvů: provincie, divise, subdivise. Departement alžírský skládá se z 5 arrondissementův: alžírského, médéjského, milianského, orléansvillského a tiziuzuského, a r. 1886 měl 112 obcí a dvě subdivise, jejíchž sídla jsou Aumale a Médéa, s 1,380.541 obyv.; dep. constantinský má 7 arrondissementů se 104 obcemi, 2 subdivisemi (Batna, Constantine) a 1,566.419 obyv.; dep. oránský rozdělen ve 5 arrondissementü s 94 obcemi, 2 subdivisemi (Mascara, Tlemsén) a 870.505 obyv.
 
{{Prostrkaně|Obecní zřízení}} jest většinou skoro totéž jako ve Francii. Jsouť pak obce trojí: {{Prostrkaně|samosprávné}} (''communes en plein exercice''), v nichž převládá obyvatelstvo původu evropského, obce {{Prostrkaně|smíšené}} (''com. mixtes''), kde živel evropský jest příliš sláb, aby stačil к zařízení obce, a konečně obce domorodců (''com. indigenès''). Obce samosprávné nalézají se jen na území občanském a mají obecní rady, v nichž zasedají hlavně občané francouzští; mohou sice voliti se do ní také muhammedánští domorodci, avšak těch nesmí býti více než třetina. Také většina obcí smíšených nalézá se na území občanském (na vojen, pouze 6) a zde správcem jejich jest občanský úředník, od něhož se vyžaduje znalost arabštiny nebo kabílštiny, kdežto na územi vojenském Evropané i domorodci podřízeni jsou vyššímu důstojníku, jemuž přidělen úředník civilni (''adjoint'') pro některé zvláště vytčené záležitosti. Konečně obce {{Prostrkaně|domorodé}} (6 v dep. alžírském, 2 v oránském a 5 v constantinském), k nimž náleží mnoho tisíc kilometrů území řídce obydleného (k biskerské 111.844 km2, ke gardájské 66.549 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;), spravuje rada složená z několika vyšších důstojníků, šejchův a jiných domácích předáků. Rozčlenění obcí domorodých, jež stalo se hlavně za příčinou vybírání daně a odvádění k vojsku, jest toto; několik skupin stanů (''duvár'') spojuje se v okres (''ferka'') se ''šejchem'' v čele, několik okresů tvoří kmen (''džemáa''), jehož náčelníkem jest ''kaíd'', z kmenů skládá se ''agalyk'', jemuž velí ''aga'', a několik takovýchto obvodů slučuje se ve větší správní obvod mající za náčelníka ''chalífa'' čili ''baš-agu''.

Každý departement má svou {{Prostrkaně|generální radu}} (''conseil general''), zabývající se hlavně věcmi kommunikačnimi a stavebními, obecními financemi a veřejným vyučováním. Jako ve Francii zasedají tyto rady dvakráte za rok a volí po 6 členech do {{Prostrkaně|vrchní rady}} (''conseil superieur''), která schází se jednou do roka v Alžíru a v níž kromě těchto 18 volených zasedá rovněž 18 členů vládních: 3 prefektové, 3 gen. velitelé divisi a 12 členů vlády výše uvedené. Úkolem jejím jest sestavovali budžet a rozdělovali daň. Do sněmoven pařížských volí každý departement po dvou poslancích a jednom senátoru.

{{Prostrkaně|Výlohy správní}} dle budžetu na r. 1885 činily 113,894.527 fr., v čemž zahrnut i náklad na vojsko 56,686.865 fr. a na loďstvo 558.128 fr.; přijmů tohoto roku vykázáno 40,777.668 fr.

{{Prostrkaně|Soudnictví}}. Snaha vlády francouzské ode dávna k tomu se nese, aby i v právních poměrech čím dále více se sbližovali domorodci s osadníky a platnost zákonů francouzských vztahovala se na území širší a širší. A vskutku u věci té učiněn značný pokrok. Kdežto dříve domorodce soudili vlastní kádiové ještě roku 1843 rozhodujíce nad životem a smrtí obžalovaných, podrobena jest nyní převeliká většina obyvatelstva soudnímu zřízení francouzskému. V '''A'''-ku sice dosud jest asi 150 soudců domorodých a tolikéž jejich náhradníků (''adel''), nejnižší to soudní instance (''mahakma''), jež v některých věcech řídí se ještě koránem a starými obyčeji; ale jinak všecko obyvatelstvo podřízeno soudnictví francouzskému. Vykonavateli jeho jsou smírčí soudcové (''juges de paix''), jichž přibývá touže měrou, jakou ubývá kádiů. Soudů první instance jest v '''A'''-ku 17, porotní soudy 4 (v Alžíru, Oránu, Constantině a Bôně), appelační soud v Alžíru, kromě toho obchodní soudy v Alžíru a Oráně. Nejvyšší instancí jest kassační dvůr v Paříži.

{{Prostrkaně|Vojenství}}. V '''A'''-ku rozložen jest 19. sbor vojska franc. o 3 divisích, jehož malá čásť jest posádkou také v Túnisu. Ve sboru tom jsou vedlé pravidelných pluků francouzských 3 pluky afrických střelců (také ''turcos'' zvaných), téměř veskrze domácích dobrovolníků, legie cizinců (hlavně Švýcarů, Belgičanův a Němcův) o 2 plucích, 4 pluky zvávů, 3 jezdecké pluky spahiův a 4 pluky afrických myslivců, kromě toho asi 1000 mužů četnictva. К alžírskému vojsku náležejí též ''gumy'', jezdecké čety arabské, jimiž náčelníci kmenoví povinni jsou přispívali na vyzvání velitele. V každém departementu leží divise, a v každé divisi jsou dvě vojenské rady, před jejichž forum přicházejí vojíni i obyvatelé území vojenského. Divisijní velitelé mají moc rozsáhlou, dosazují kmenům náčelníky, ano mají moc i na hrdle trestali. R. 1886 čítal 19. sbor 47.970 mužů, mezi tím 7532 Araby, Kabíly a j. a 4513 cizincův evropských. ''f.''

{{Prostrkaně|Orba}} v '''A'''-ku pokulhává sice za evropským vzděláváním půdy, poněvadž musí přemáhali veliké překážky, nicméně učinila za panství francouzského ohromný pokrok. Umělým zavodňováním z artéských studní v Sahaře proměněny byly celé kraje dříve pusté v úrodné role a následkem toho rozmnožilo se také značně obyvatelstvo na oasách. Znamenitými úrodami od r. 1869 zdvojnásobil se vývoz obilí; vedlé obilí (sev. Afrika byla již za dob římských zásobárnou pro Itálii) vyniká hlavně pěstování oliv, jejichž olej s provençalským závodí, zeleniny, ovoce (jmenovitě v okolí města Alžíru, odkudž nejen Francie, ale z části i Anglie a Německo se zásobují), vinné révy, datlovníku; mimo to daří se ještě bavlník, len, konopí (zvláště obrovské konopí čínské), rozmanité picni rostliny, výborný tabák, rostliny olejnaté, alfa (nejvíce к výrobě papíru do Anglie vyvážená), byliny barvířské, tříslonosné a j. Všecka vzdělaná půda v '''A'''-ku zaujímá na 19,000.000 ''ha'', z čehož orbě věnováno jest 2,860.000 ''ha'' (1 ''ha'' rodí průměrně 25 ''hl'' obilí); vinic bylo r. 1885 100.000 ''ha'', a roční výtěžek jejich činí 2,393.000 ''hl'' vína; 3,000.000 palem poskytovalo 60,000.000 fr. užitku. — {{Prostrkaně|Lesům}} věnuje vláda velikou péči a snaží se zabránili, aby jich Arabové dále nehubili. Mimo rozmanité druhy sosen skládají se lesy tyto z dubů, buků, jasanů, cedrů, pistaccí, divokých oliv, mýrt a j., kromě nich pak roste zde velmi vzácný dub s plody jedlými a dub korkový. Rozsah lesů alžírských udává se na 2,785.186 ''ha'', z nichž ohromná většina, totiž 2,418.609 ''ha'', jest majetkem státním. Krásné lesy tyto dosud trpí zhoubným působením tuzemců, kteří je zapalují, aby si zjednali pastvin pro stáda svá, a také každá vzpoura jejich počíná zapalováním státních lesů. — {{Prostrkaně|Hornictví}} zdaleka ještě neposkytuje užitku, který by skutečnému bohatství země byl přiměřen. Mimo zlato vyskytují se tu všecky ostatní kovy; přední místo zaujímá dolování na železnou rudu v horách přímořských; hlavní doly jsou u Mokhra el Hadid blíže Bôny s ročním výtěžkem 400.000 tun a na záp. u Beni Saf a Cameraty vých. od Némoursu s ročním výtěžkem loo.ooo tun, dále dobývá se u Muzaie, Sumahu, Tmulgy, Miliany, Blídy, Tenesu; měď, stříbro a olovo na marocké hranici u Gar Rubânu, antimon u Hammimatu, rtuf u Jemappes a Guelmy, kromě toho v menším množství zinek, arsen, kobalt a nikl. Poněvadž v horách není dosud dosti silnic a dobytá ruda nemůže býti spracována na místě, trpí vydatné dolování, tak že r. 1881 bylo 40 dolů rudných opuštěno. Mezi nekovy vyniká hlavně krásný mramor, podobný kararskému a lámaný již za dob římských v provinciích constantinské a oránské; lithografická břidlice nachází se v rokli el-Kantarské, hnědé uhlí při dráze philippeville-constantinské, petrolej v pohoří Dahra, dále síra, serpentin, achat, sádra, žula, porfyr, jaspis, porculánová hlína a j. Nerostem nejvíce rozšířeným je sůl, objevující se jako sůl kamenná v solných pramenech i jezerech, ale dosud málo se dobývá. — {{Prostrkaně|Minerálních}} a {{Prostrkaně|léčivých pramenů}} známo jest více než 100. Nejslavnější z nich je v provincii constantinské u Hammam Merkhutine, jehož hlavní zřídlo má přes 90° C. teploty; mimo tento proslulé jsou ještě vřelé prameny u Hammam Meluan a Hammam Righa v provincii alžírské a u Bains de la Reine v prov. oránské. V okolí zřídel těchto zachovány jsou četné zbytky římských budov a lázní, z čehož je patrno, že již ve starém věku blahodárné účinky jejich byly známy. — {{Prostrkaně|Chov dobytka}} vzmáhá se vůčihledě. Nejrozsáhleji provozuje se chov ovcí, které tvoří hlavní bohatství kmenů při severním okraji saharském, avšak velmi četná jsou také stáda koz a skotu; vepřový dobytek byl sem zaveden teprve od příchodu Francouzů. Vynikající místo zaujímá štíhlý, lehký kůň berberský, způsobilý zvláště pro účely vojenské; k nošení břemen užívá se velbloudů, oslů a mezků, jimž zdejší suché a horké podnebí dobře svědčí. Pštros žil druhdy po celém '''A'''-ku divoce, ale během času byl skoro vyhuben; r. 1879 sestoupili se někteří obchodníci pařížští ve společnost pro chov pštrosů po přikladu kapském a docílili zdárného výsledku. R. 1885 počítáno v '''A'''-ku celkem 14,262.000 kusů dobytka, z čehož bylo: 1,100.000 skotu, koní, oslů a velbloudů, 4,400.000 koz a 7,700.000 ovcí. Tento stav pobízí к vývozu, a r. 1884 vyvezeno bylo 484.455 kusů krmného dobytka v ceně 3,800.000 franků. — Dobrého výtěžku poskytuje také včelařství a chov pijavek v bažinách prov. oránské. Na pobřeží provozuje se výnosné rybářství nejvíce od Italů a Španělů; Řekové a Italové zabývají se též lovem korálů. ''p.''

{{Prostrkaně|Průmysl}} jest dosud v plenkách, zaměstnávaje se hlavně dobýváním a spracováním kovů; kromě toho vyrábí obyvatelstvo saharské již ode dávna vlněné oděvy, Kabílové mimo chov dobytka zabývají se též tkaním vlněných látek a řezbářstvím, v Tellu pak a v městech pobřežních hotoví obyvatelstvo maroquinové kůže, koberce, mušelín a látky hedvábné. Osadníci evropští dosud velmi málo provozují živnosti průmyslové. — {{Prostrkaně|Obchod}} alžírský povznáší se stále a vzbuzuje dobré naděje do budoucnosti; cena dovozu a vývozu r. 1865 obnášela 432,500.000 fr. (dovoz 237,500.000 fr., vývoz 195,000.000 fr.), z čehož největší díl připadá na Francii, Anglii a Španělsko. (Francie sama dováží sem zboží za 108,500.000 fr.) Z Francie dovážejí se: tkaniny, víno, kořalka, cukr, módní předměty a káva z ostatních kolonií francouzských, naproti tomu vyváží se ovoce, olivový olej, surové kůže, dříví, vlna, tabák; Anglie dodává '''A'''-ku uhlí, železo, zboží kovové a přijímá odtud zeleniny, dobytek a alfu k výrobě papíru. Obchodu prospívají značně banka alžírská od r. 1851 a obchodní bursa zřízená r. 1852. Doprava zboží z vnitrozemí do pobřežních měst jest pro nedostatek plavných řek a silnic dosti obtížná, odtud však jest výhodné spojení s Marsilií a Toulonem. R. 1885 připlulo do přístavů alžírských 8609 lodí o 3,700.000 tunách, z nichž 3567 plulo pod vlajkou francouzskou. Nejdůležitější přístavy obchodní jsou: Bôna, Philippeville, Bugie, Alžír, Šeršel, Mostaganem, Tenès, Orán a Némours. — O řádnou {{Prostrkaně|kommunikaci}} pečuje vláda francouzská svědomitě, hlavně v krajinách pobřežních, kdežto ve vnitrozemí zbývá ještě velmi mnoho práce, zejména když kmenové tamější snahám vlády na odpor se stavějí. Veškerá větší města na severní straně Atlasu spojena jsou dobrými silnicemi, jmenovitě důležitá je silnice, která spojuje Medeu, Blídu a Bufarik s Alžírem. — {{Prostrkaně|Železnice alžírské}}, jichž se veřejně užívalo (''lignes d'intérêt général''), měly koncem r. 1885 délku 1817 ''km'' a byly v rukou společnosté: ''a'') pařížsko-lyonsko-středozem.-moř. 513 ''km'', ''b'') vých.-alžírské 383 ''km'', ''c'') západoalžírské 221 ''km'', ''d'') bônsko-guelmské 308 ''km'', ''e'') francouzsko-alžírské 352 ''km'', ''f'') moktsko-el hadídské 33 ''km''; mimo to bylo 7 ''km'' železnic průmyslových (''chemins industriels''). Tou dobou stavělo se 924 ''km'' rozličných tratí svrchu jmenovanými společnostmi. Nejdůležitější jest trať oránsko-alžírská, jež přes Constantinu do Túnisu byla prodloužena; k ní pojí se mimo menší odbočky dvě trati směřující do vnitrozemí, jedna na východ, druhá na západ; prvá počíná v Constantině a dostavěna jest až do Biskry, druhá pak vede z Arzevu na pobřeží přes Pérregaux a Saidu do Mešerie. O prodloužení tratí těchto až do Timbuktu v záp. Súdánu konány časté porady a vyslány za tím účelem také vědecké výpravy do Sahary: i možno, že záměr tento přece snad bude uskutečněn, zvláště když se Francouzům podařilo doraziti do Timbuktu také od západu po řece Nigiru. 1. dubna 1887 bylo celkem 2065 ''km'' drah odevzdáno dopravě; silnic pak bylo 7267 ''km''. — {{Prostrkaně|Telegrafní spojení}} trvá mezi Alžírem a hlavními městy jednotlivých divisí i poddivisí (r. 1881 měly telegrafy 5832 ''km'' délky, drátů pak bylo 13.885 ''km''); spojení s Evropou udržuje se podmořským kabelem vedoucím z Alžíru přes Korsiku do Marsilie. Úřadů poštovních spojených s telegrafními r. 1887 bylo 189, čistě poštovních 192. — Mimo to obstarávají parolodi {{Prostrkaně|spojení po moři}} z Tandže v Marokku až do Túnisu, Tripole a Alexandrie, a z Marsilie plují parníky do Alžíru, Oránu a Story, z Toulonu do Alžíru. ''Plk. p.''

{{Prostrkaně|Církevní záležitosti}} katolické spravuje arcibiskup alžírský, kterému podřízeni jsou čtyři generální vikáři; pro záležitosti protestantské jest v Alžíru zvláštní konsistoř. Vyznání muhammedánské požívá u vlády francouzské plné ochrany a potřeby jeho řídí dva muftiové; mimo to uhrazuje se veškeren náklad na kultus muhammedánský z pokladny státní, neboť vláda prohlásila po dobytí země všecky mešity a statky к nim příslušné za státní majetek. — {{Prostrkaně|Školství}} řídí se zákony platnými pro veřejné vyučování ve Francii, přizpůsobenými poměrům alžírským. Nejvyšším úřadem školním je zemská školní rada, podřízená ministerstvu vyučování, jí pak podléhají rady departementní. Původně byly školy rozděleny podlé vyznání obyvatelstva, ale v novější době zavedeny školy smíšené; roku 1887 počítáno 912 škol obecných, na nichž zapsáno bylo přes 80.000 dítek. Ve větších městech zřízeny jsou střední školy a kolleje pro evropské obyvatelstvo a dva semináře bohoslovecké. Alžír ma též akademii lékařskou. R. 1876 byly také arabské midrašimy reorganisovány, a zavedeny tam předměty potřebné pro všeobecné vzdělání, kterým vyučují francouzští učitelé.

{{Prostrkaně|Dějiny}}. Na území dnešního '''A'''-ka obývalo v nejstarších dobách množství kočovných kmenů, kteří u řeckých a římských dějepisců pod různými jmény, hlavně Numidů, Gaetulů, Massylů, Massaesylů, Mazanů a Maurusiů se připomínají. O původu jejich jsou mezi jednotlivými badateli různá mínění, potomky pak jejich jsou dnešní {{Prostrkaně|Berbeři}} (v. t.). Zbudováním Karthaginy nabyli Foiničané pevné opory v severní Africe a založivše také na pobřeží alžírském četné osady podnikali odtud obchodní cesty do Súdánu; ačkoli pak panství své vztahovali také na kmeny vnitrozemské a vojska svá většinou z nich vybírali, přece nedovedli je přizpůsobiti národnosti své, ano vydíravost karthaginská učinila z nich jen zaryté nepřátely, kteří později ochotně se spojovali s Římany na povalení dosavadních pánů svých. První historické zprávy o samostatných státech na půdě alžírské objevují se za válek punských; východní část '''A'''-ka zaujímala tehdy {{Prostrkaně|Numidie}} (v. t.) a západ {{Prostrkaně|Mauretanie}} (v. t.), kteréž odtud stálými styky s Římany, tu přátelskými, tu nepřátelskými, zhusta se vyskytují v dějinách římských. Po vyvrácení Karthaginy roku 146 př. Kr. dostala se malá čásť na východě provincie constantinské k římské provincii Africe, a když i Numidie r. 46 př. Kr. připojena к panství římskému, dostal se celý východ '''A'''-ka pod správu prokonsula afrického. Mauretánie podmaněna byvši za císaře Caliguly r. 42 po Kr. panství římskému rozdělena jest od císaře Claudia ve dvě provincie, z nichž Mauretania Caesariensis zaujímala severní části provincií oránské a alžírské. V pozdějších dobách císařských byla také Numidie odloučena od Afriky a zřízena jako zvláštní provincie. Avšak území římské omezeno bylo v končinách těchto pouze na kraje přímořské a Theveste (Tebesa) i Lambaese byly v těchto stranách nejjižnější osady římské, ačkoli Římané častými výpravami pokoušeli se rozšířili panství své dále do vnitra Afriky. Obě provincie, Mauretánie a Numidie, dosáhly pod vládou římskou neobyčejného rozkvětu hmotného i kulturního majíce 133 lidnatých měst a ve IV. stol. docela 123 biskupství. Obilí odtud vyvážené zásobovalo Itálii i Hispánii, a v literatuře římské je dosti mužů, jejichž kolébka aneb působiště nacházely se na pobřeží severoafrickém. Na počátku V. stol. vzal blahobyt tento rázem za své; přivaliliť se sem r. 429 z Hispánie germánští Vandalové a pleníce všecko mečem i ohněm obrátili v několika létech téměř celou krajinu v pustinu. Ani šťastné výboje Belisara, jenž roku 534 uvedl severní Afriku pod moc říše východořímské, nepolepšily osudu jejího, ano poměry zdejší zhoršily se ještě, když v létech 707—709 arabský vojevůdce Músá Ibn Nuseir rozšířil moc chalífů až к Atlantskému okeánu. Za úpadku chalífátu bagdádského založil Edrísí na severozápadě africkém neodvislou říši, obsahující dnešní Marokko, '''A.''' a Túnis, a rod jeho udržel se tam při vládě, až r. 986 východoafričtí Fátimovci země té se zmocnili. Na sklonku dynastie této odtrhla se západní Afrika a rozpadla se ve množství malých držav; ve středu '''A'''-ka vzniklo panství Zíríovců a založeno r. 935 město al-Džezáir nynější Alžír. Z nástupců jeho Abul Futúh Ziri (970—984) dobyl Mansurie, Tripole, Sicilie a Fésu, Tamím (1061—1108) zmocnil se Túnisu, Kairvánu a ostrova Mallorky. Avšak r. 1147 vyvrátil říši tuto sicilský král Roger II. a podržel dobyté kraje v moci své; Normani vypuzeni byli odtud r. 1159 od Mohadovců, kteří pak v panství se udrželi do 1269. Potom rozpadla se země opět v četné malé státy, z nichž zvláště Tlemsén pod dynastií Zijánovců zaujímal vynikající postavení. Sem hrnuli se po dobytí Granady roku 1492 ze všech krajin španělských muhammedánští uprchlíci; náboženský fanatismus roznícený u nich v divoký plamen nabádal ku pomstě nad křesťany a svedl je к námořnímu loupežnictví, kteréž od té doby majíc v '''A'''-ku sídlo své, bylo postrachem břehů středomořských až do počátku tohoto století. Námořní státy evropské pokoušely se o podvrácení moci lupičů a podnikali s nimi za tou příčinou neustálé boje. Ferdinand Katolický dobyl 1506 Oránu a Bugie, kardinál Ximenez r. 1509 ostrůvků před hlavním městem a založil tam tvrz, aby piráty mohl na uzdě držeti. Avšak emír mitidžský Selím Eutemí povolal proti Španělům na pomoc náčelníka maloasijských korsárů Horuka Barbarossu, který však emíra úkladně dal zavraždili a mimo Alžír také Tenesu a Tlemsénu se zmocnil. Markýz Gomarez, vůdce Karla V., sevřel ho sice 1517 v Tlemsénu a zajal na útěku r. 1518, ale bratr jeho Chairuddín Barbarossa poddal se s říší svou vrchní moci turecké, a obdržev pomoc vojenskou vypudil posádku španělskou z tvrze ostrovní. Karel V. podnikl proti '''A'''-ku r. 1541 velikou výpravu křižáckou s 570 loďmi a 30.000 mužů, ale bouře mořská donutila jej po velkých ztrátách к návratu, korsáři pak rozšířivše panství své až k hranici marocké odvažovali se na loupeže i do Atlantského okeánu. Země byla spravována tureckým pašou; r. 1600 dosáhli janičaři práva, voliti ze svého středu deje, který s náměstkem sultánovým sdílel nejvyšší moc, až r. 1710 dej Baba Ali odstranil pašu do Túnisu a byl od sultána za vladaře potvrzen. Od té doby trvalo panství turecké nad '''A'''-kem pouze dle jména, dej neodváděl žádného poplatku více, nýbrž posílal jen při nastoupení svém dary do Carihradu; naproti tomu však byl úplně odvislým na libovůli vojska; vnitřní rozbroje i zločiny množily se neustále, tak že panovníci zřídka kdy zemřeli smrtí přirozenou. Zahraničné boje mezitím neustávaly. R. 1655 zničil anglický admirál Blake loďstvo alžírské, 1669 a 1670 Angličané a Hollanďané udeřili společně na Alžír, ale bez valného výsledku; r. 1682 francouzský admirál Duquesne obléhal hlavní město a maršálek d’Estrées střelbou z velké části je zničil. Přes to zmocnil se dej Ibráhím r. 1708 Oránu, poslední državy španělské na alžírské půdě, avšak r. 1732 dobyli ho Španělové opět a udrželi jej do r. 1791. Za koaličních válek s Francií chovali se korsáři celkem pokojně, poněvadž ve Středozemním moři neustále křižovala velká loďstva států evropských, ale od r. 1815 nastaly poměry dřívější, ano menší státy jako Dánsko, Švédsko, Neapolsko, města německé Hansy a j. raději odváděly roční poplatek, aby lodi jejich nebyly znepokojovány. Americký admirál Decatur porazil r. 1815 piráty před Cartagenou tak rozhodně, že vlajka americká od té doby byla před nimi úplně bezpečna; roku 1816 lord Exmouth bombardoval hlavní město, nicméně již příštího roku odvažovaly se lodi lupičské zase až do moře Severního. Konečně r. 1827 nastaly vážné zápletky s Francií; když pak dej pohanil konsula francouzského, udeřiv jej vějířem v tvář, rozhodla se vláda francouzská, podvrátiti úplně moc '''A'''-ka a vyhlásila 20. dubna 1830 válku. Loďstvo francouzské, 75 lodí válečných pod admirálem Duperré a 400 korábů dopravních s 37.000 mužů vojska pozemního pod generálem Bourmontem, vyplulo 25. května 1830 z Toulonu a přistálo 13. června v zátoce Sídí Ferúšské. Vojevůdce dejův Ibráhím aga shromáždil sice na 40.000 beduínův kolem posádky turecké, ale poražen jest před hlavním městem a Alžír obležen. Když pak i loďstvo 3. čce počalo útok se strany mořské, vzdal se dej dne 5. čce pod úmluvou, kterou mu bylo dovoleno odejíti s rodinou a soukromým jměním a zvoliti si bydliště za hranicemi '''A'''-ka. Obyvatelstvu zaručena byla svoboda osoby, majetku, živnosti a nerušené vyznávání islámu, ale zrušeno otroctví a poplatky od křesťanů odváděné. Vojsko turecké dopraveno jest do Smyrny v Malé Asii. Avšak pádem Alžíru nebyla válka skončena; dosud bylo přemoženo jen stálé j vojsko dejovo, kdežto obyvatelstvo samo přihlíželo ku vpádu francouzskému celkem nečinně a nyní teprve podníceno od jednotlivých náčelníků chopilo se zbraně a doráželo odevšad na sbory francouzské. Král Karel X. zamýšlel původně za válečnou náhradu a výhody obchodní postoupiti '''A'''. zase sultánu tureckému, avšak únorová revoluce a pád dynastie bourbonské změnily úplně stav věcí. Generál Bourmont chtěje táhnouti do Francie králi na pomoc, donucen byl vojskem, které se pro novou vládu prohlásilo к odstoupení, a na místo jeho poslán od Ludvíka Filipa maršálek Clauzel, aby '''A'''. zorganisoval za provincii francouzskou, avšak musil býti odvolán, když čásť území o své újmě postoupil bejovi túniskému. Nástupce jeho, generál Berthezène, způsobil předčasnými novotami veliké zmatky a podráždil ještě více obyvatelstvo arabské; mimo to výprava jeho do Bôny úplně se nezdařila a u Medee utrpěl od Arabů porážku. Také za správy Savaryho a Voirola, ačkoli kapitán Armandy r. 1832 smělým přepadem Bôny se zmocnil a 1833 i Bugie jest dobyta, byl stav nové provincie tak neblahý, že se ve Francii ozývaly hlasy, aby '''A'''. dobrovolně bylo opuštěno a na návrh sněmovní vypravena do Afriky zvláštní kommisse, aby prozkoumala poměry v dobytém území. Mezitím postavil se v čelo odbojných kmenů na západě emír maskarský Abd-ul-Kádir, jenž Francouzům při okkupaci země způsobil ohromné obtíže, po více než 10 let oddechu jim nedopřávaje. Obyvatelstvo provincie oránské podrážděno násilnostmi Savaryho spojilo se s ním velmi ochotně, od sultána marockého dostalo se mu podpory a brzo bylo panství francouzské v těchto končinách omezeno na Orán, Mostaganem a Arzev s nejbližším okolím. R. 1831 musila s ním vláda francouzská učiniti prvý mír, kterým uznala panství jeho nade všemi kmeny dříve mu poddanými, on pak zase podrobil se vrchní moci francouzské. Na základě zprávy, kterou podala kommisse vyslaná do '''A'''-ka, rozhodla se vláda podrželi pod mocí francouzskou dobyté území, kteréž nazváno »francouzské državy na severu africkém«, ale dána mu nová organisace. Nejvyšší velitelství vojenské i správu země obdržel generální guvernér, jenž byl přímo podřízen ministerstvu války, jemu pak podléhali velitelé vojska pozemního i moci námořní, vojenský a civilní intendant i finanční ředitel. Soudnictví bylo rozděleno a zřízeny zvláštní soudy pro Francouze a domorodce; v Alžíru, Oráně a Bôně ustanoveny soudní tribunály prvé instance, mimo to vrchní tribunál a tribunál obchodní v Alžíru. Nejvyšším úředníkem soudním stal se generální prokurátor. Mír s Abd-ul-Kádirem netrval dlouho. Generál Trézel byl od něho na Maktě úplně poražen a nový guvernér, maršálek Clauzel, zvítězil sice několikráte nad Abd-ul-Kádirem a zmocnil se i sídla emírova Maskary, ale trvalého výsledku nedosáhl. Následkem nešťastné výpravy proti Constantině, odkudž z 8000 mužů tam vypravených vrátilo se pouze 2800, byl Clauzel po druhé odvolán a velitelství v boji s Abd-ul- Kádirem svěřeno generálu Bugeaudovi. Tento přiměl jej k míru na Tafně, jímž Francouzi podrželi severní čásť provincie oránské a větší díl prov. alžírské na sev. od Atlasu, kdežto emírovi ponechán celý jihozápad alžírský. Zatím generál Valée, jenž po padlém Damrémontovi přejal velitelství na východě, dobyl Constantiny útokem, ale upustil potom od válčení beze všeho plánu a hleděl šířiti panství francouzské raději cestou mírnou. Tím způsobem zabezpečil si úplně držení Constantiny, osadil r. 1838 téměř bez krveprolití Goleu a Blídu a r. 1839 Džidželi a La Calle a podvrátil úplně moc Ahmeda beje. Proti úmluvám na Tafně shromáždil Abd-ul-Kádir kolem sebe znamenitou moc válečnou a učiniv nájezd do roviny mitidžské v okolí Alžíru, zpustošil ji, načež se rychle uchýlil do hor a do pouště. Tu Bugeaud, ustanovený r. 1841 za generálního guvernéra, podnikl proti němu výpravu ve velikých rozměrech, vzal Tedekempt, Maskaru, Saídu, Tlemsén a posléze i Tafrún, hlavní zbrojnici emírovu, zbořil a donutil jej tím hledati útočiště na území marockém. Odtud stále podnikal vpády do '''A'''-ka a r. 1842 zvítězil nad Francouzi u Maskary. Zapuzen byv později pohnul oddíl vojska marockého ke vpádu na území alžírské, ale utrpěl na řece Isly od Bugeauda úplnou porážku. Současně připlulo také loďstvo francouzské před Tandže i Mogador a počalo střelbu na obě města, načež prostřednictvím Anglicka uzavřen mír, jímž hranice mezi Marokkem a '''A'''-kem byly upraveny a Abd-ul-Kádir jako rušitel míru ze země vypověděn. Tento však objevil se r. 1845 opět v Alžíru a dorážel se všech stran na Francouze, aniž generál Cavaignac, velitel v Orléansvillu, mohl proti němu něco poříditi. Když však r. 1847 vystoupil v Marokku proti sultánu Abd-ur-Rahmánovi, a na Fés táhl, byl od marockého vojska poražen a zatlačen na území alžírské; tam pak obklíčen byv na všech stranách od Francouzů vzdal se generálu Lamorciérovi u soutěsky Kerbenské a odveden v zajetí do Francie. Únorová revoluce r. 1848 nezměnila mnoho v poměrech alžírských. Na místo vévody Aumalského jmenován od prozatímní vlády generál Cavaignac guvernérem a když tento jako poslanec vstoupil do národního shromáždění, dosazen generál Changarnier v jeho úřad. Na přímluvu Cavaignacovu usneslo se národní shromáždění, aby čtyři vyslanci kolonie brali podíl na poradách v záležitostech alžírských. Válka s domorodými kmeny zatím neustávala a jmenovitě proti Kabílům musila býti vypravena značná moc vojenská. R. 1847 pozdvihli se kmenové kolem Maskary i v provincii constantinské, r. 1851 obyvatelstvo mezi městy Džidželi, Philippeville a Míláhem, které však generál St. Arnaud rychlou výpravou к pokoji připravil. Téhož roku vzat Lagvát, podmaněn kmen Bení Mzáb, r. 1854 dobyt bez krveprolití Tugurt, nedlouho na to město Véd, oasa Vargla, načež kmen Úled Sídí Šejch podrobil se panství francouzskému, které tím dospělo až к poušti saharské. R. 1858 zřízeno sice pro '''A'''. a ostatní kolonie zvláštní ministerstvo, ale neosvědčilo se, tak že r. 1860 bylo opět zrušeno a zavedena neobmezená vláda jako před tím. Také vnitřní poměry snažila se vláda uspořádali; neustálé odboje arabské přiměly konečně císaře Napoleona III., že se r. 1865 odebral do '''A'''-ka, aby se osobně přesvědčil o stavu kolonie. Přátelským obcováním s Araby snažil se upokojili pohnuté mysli a ve zvláštním listu к maršálku Mac-Mahonovi přislíbil upustili od přísně bureaukratické správy. Chtějíc šetřiti národnosti jednotlivých kmenů ponechávala vláda záležitosti jejich správě předních mužů kmene, kteří však většinou byli od ní jmenováni. Nicméně i teď zůstalo při pouhých pokusech. R. 1864 potlačeny vzpoury v provincii oránské, r. 1865 a 1867 v Malé Kabílii. Veliké nebezpečenství hrozilo r. 1870—71. Následkem války německofrancouzské musila býti většina vojska ze země odvolána a již tato událost sama způsobila značné hnutí mezi kmeny jižními. Když pak po pádu Napoleonově třetí republika zavedla občanskou správu místo vo- jenské a prohlásivši rovnost všeho obyvatelstva, nenáviděným židům propůjčila stejná práva s Araby, vypuklo v provincii constantinské povstání a rozšířilo se nejen po celé zemi, ale i za hranice její nabývajíc rázu náboženského. Z Túnisu i z Marokka hrnuli se muhammedáni na pomoc, tak že Francouzi s počátku se musili omezili pouze na obranu a teprve když po míru versailleském vypraveny potřebné posily do Afriky, bylo povstání potlačeno. Země postavena opět pod správu vojenskou, ale moc guvernérova omezena roku 1875 zvláštní radou, zvanou »Conseil supérieur«, a r. 1879 ustanoven pro '''A'''. opět guvernér občanský. Když r. 1881 Francouzi podnikli výpravu do Túnisu, způsobil Bú Amena na jihu depart, oránského vzpouru, avšak čety jeho byly poraženy a většinou zahnány přes hranice marocké, kam také Bú Amena sám se uchýlil. ''p.''
{{Prostrkaně|Literatura}}. Carette, Pellissier, Rémussat atd.: Exploration de l’Algérie pendant les années 1840—42 (Paříž 1844—54, 31 sv.); Berbrugger, L’Algérie (Pař. 1842); Daumas et Fabar, Moeurs et coutumes de l’Algérie, Teli, Kabylie et Sahara (Pař. 1858); Mac Carthy, Géographie physique, économique et politique de l’Algérie (Alž. a Pař. 1858); Aucapitaine, Les Kabyles et la colonisation de l’Algérie (Pař. 1864); Béhaguel, L’Algérie, histoire, géographie, climatologie etc (Alžír 1865); Maltzan, Sittenbilder aus Tunis und Algerien (Lipsko 1869); Hanoteau et Letourneux, La Kabylie et les coutumes Kabyles (Pař. 1872—1876); Fillias, Géographie physique et politique de l’Algérie (Alž. 1874, 3. vyd.); Niel, Géographie de l’Algérie (Pař. 1878), État actuel de l'Algérie d’après les documents officiels (Paříž 1878); Čichačev, Espagne, Algérie et Tunisie (Paříž 1880); Wahl, L’Algérie (Pař. 1882); Villot, L’Algérie, moeurs, coutumes etc. (Pař. 1882); Gaffarei, L’Algérie histoire, conquète et civilisation (Pař. 1883); Niox, Algérie, Géogr. physique (Pař. 1884); Rinn, Marabouts et Khouan. Etude sur l’Islam en Algérie (Alžír 1884); Reclus, Nouvelle géogr. univ. vol. XI. str. 293-651; Statistique générale de l’Algérie années 1842 à 1884 (Alžír 1884); M. Blanckenhorn, Die geogr. Verhältnisse von Afrika. I. Der Atlas, das nordafr. Faltengebirge; Petermann's Mitthlgn. Ergänzungsh. No. go. 1888. Mimo to hojné články: v »Bulletin de la Societé de Géogr. de Paris«, »Revue africaine«, »Journal des travaux, de la soc. histor. algérienne«. — Mac Carthy, Algeria Romana (Pař. 1857); Boissiere, L'Algérie romaine (Pař. 1883); Reynier, Inscriptions romaines de l’Algérie (Pař. 1857); Fillias, Histoire de la conquète et de la colonisation de l’Algérie 1830—1860 (Pař. 1860); Baudicour, Histoire de la colonisation de l’Algérie (Pař. 1860); Vivien de Saint Martin, Le nord de l’Afrique dans l’antiqité grecque et romaine (Pař. 1862); Nettement, Histoire de la conquète d’Alger (Pař. 1871); Rousset, La conquète d’Alger (Pař. 1879); Perret, Récits algériens, histoire de la conquète et de la colonie (Paříž 1886). — Mapy: Carte générale de l’Algérie (1855) v měřítku 1:800.000; Carte générale de l’Algérie, dressée au depot de la guerre v měř. 1:1,600.000 (Pař. 1856).

{{Konec formy}}</text>
      <sha1>5nm4nw1rbgo2ra44xxhrd3duy53vyqn</sha1>
    </revision>
    <revision>
      <id>334064</id>
      <parentid>334063</parentid>
      <timestamp>2026-06-27T17:10:12Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <origin>334064</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="73163" sha1="jjlu80vej8ris8q73c9oml9lqm2gy4a" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Alžírsko
  | PŘEDCHOZÍ = Alžírská slitina
  | DALŠÍ = Alžírský pas
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Alžírsko
  | AUTOR = [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:Vojtěch Mayerhofer|Vojtěch Mayerhofer]], [[Autor:Karel Plischke|Karel Plischke]], [[Autor:Vladimír Pech|Vladimír Pech]], [[Autor: Kristian Petrlík|Kristian Petrlík]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;47–59. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8ff050f0-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.]
  | LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
'''Alžírsko''', franc. {{Prostrkaně|Algérie}} [alžérí], území severoafrické, nejdůležitější osada francouzská, hraničí na sev. celou svou délkou se Středozemním mořem, na vých. s Túnisem a na záp. s Marokkem. Na obou těchto stranách jsou hranice jen z malé části přesně vytčeny, zejména není tu mezí přirozených, i zachovány celkem, až na některá menší upravení, staré hranice, jichž ode dávna šetřeno bylo mezi různými kmeny. Na straně túniské počíná se hranice u Ryšavého mysu (''Cap Roux'') pod 8°3б' v. d., jde nejprve к jihozáp. podél vysokého hřbetu horského, pak к jihu až téměř pod 34° s. š.; zde pojednou zatáčí se к západu a na to směrem jižním Saharskou pouští spěje až pod 30° s. š., kde se končí nedaleko Gadamesu. Proti Marokku upravena jest hranice smlouvou z r. 1845; vycházejíc od ústí říčky Skisu čili Hádžerúdu pod 2° 16‘ z. d. jdesměrem jihových. asi 400 ''km'' až nedaleko к Figígu, načež ztrácí se v poušti rovněž až pod 30° s. š. Tato rovnoběžka jest celkem také jižní hranicí A-ka, jež ovšem v pískových pahorcích saharských (''Erg'') nikterak není vytčena a čím dále více к jihu se pošinuje. Nyní vrchní moc franc, sahá asi na 700 ''km'' vzdálí od pobřeží. Pro tuto neurčitost ohraničení nelze také rozlohu osady alžírské stanovití jinak než přibližně na 667.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, tedy o 139.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; více než zaujímá sama Francie. — {{Prostrkaně|Pobřeží}} alžírské, majíc povšechný směr od jihozápadu к severovýchu, jest skoro 1100 ''km'' dlouhé, málo rozčleněné, namnoze skalnaté a lodím nepřístupné. Kde hory, vybíhající ve vysoké mysy, nepřistupují k samému břehu, táhnou se neširoké pruhy oblázčím pokryté nebo nečetné, nehluboké, poloobloukovité, к severu otevřené zálivy s břehem písčitým, poskytujíce většinou lodím jen nepatrnou ochranu proti prudkým větrům. Plavba kolem pobřeží znesnadněna četnými úskalími, tak že ani 46 majáků na břehu zřízených nezabraňuje častějším nehodám. Zde také '''A.''' je pořídku obydleno, hlavně pro nedostatek kommunikačního spojení s vnitřkem země. Pozoruhodnější {{Prostrkaně|zálivy}} alžírské jsou tyto: Oranský, Arzevský, Alžírský, Bougieský, Džidželský, Philippevillský s menšími zátokami Collskou a Storskou a Bônský. Z {{Prostrkaně|mysů}} uvedeny buďtež: Cap Noe, C. Usa, C. Figalo, C. Falcon, C. Ferrat, C. Ivi, C. Tenes, C. Mátifu, C. Corbelin, C. Cavallo, C. Bušárún (Buga- roni), C. Fer, C. de Garde a C. Roux. — Ostrovy к A-ku náležející jsou nepatrny: blíže hranice marocké Ražgún, severových. odtud Habíbas a blíže hranice túniské Tabarka a Galita.

{{Prostrkaně|Horopis}}. Jako země berberské vůbec jest '''A.''' v severní své polovici všecko prostoupeno Atlasem, jehož četná pásma s odnožemi svými obmykajíce mnohá údolí, roviny a planiny celkem se řídí směrem pobřeží. Severní, asi 100 km široká hornatina, zvaná {{Prostrkaně|Tell}} (arab. = {{Prostrkaně|země hornatá}}), jest velmi úrodná, zejména v údolích řek a na blízku větších zálivů, a mohla by uživiti pětkráte tolik obyvatelů než nyní v sobě hostí. К ní na jihu pojí se šíré {{Prostrkaně|Vysočiny}} (''Hauts-Plateaux'') v průměrné výši 1100 ''m'', stepi povahy kontinentální, se solnými pánvemi a bažinami, na jihu a severu obroubené nevysokými skalními hřbety. Majíce na hranici marocké přes 200 ''km'' zšíří, směrem východním více a více se úží, až v departementu constantinském se končí přestávajíce oddělovati Tell od hor saharských. Rozloha Vysočin páčí se na 100.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;. Horstvo alžírské, prorvané četnými úžlabinami, jimiž prodírají se řeky a vedou cesty, rozděleno jest ve množství pásem a skupin zřetelně vyznačených, z nichž tuto jen hlavní uvedeme počínajíce od západu horami pobřežními. Tu hned u Namoursu zvedá se Trárská skupina, vrcholící na pobřeží v hoře Noemově (864 ''m''), uvnitř pak ve vápencovém štítu Mont Filhaousen (1157 ''m''). Jižně od Oránské sebchy jsou hory Tessalské s Tafaraujem (1065 ''m''). Severně od Šelífa příkře se zvedá Džebel Dahra к vých. stoupaje až к oběma Zakkárům (1580 a 1527 ''m''), kde srázně spadá do roviny Mitidže. V druhé řadě, mezi Tlemsenem a Sebdu pohoří Tlemsenské horou Tenušfi dosahuje výše 1842 ''m'' (Kuábet 1621 ''m''), dále na východ až к Selífu vypíná se Vanšeríš (Varsenis, Varansenis) s vrcholy Pic Vanšeríš (1985 ''m''), P. Dui (2053 ''m''), P. Ennadate (1732 ''m'') a j. Za Šelífem, jižně od roviny Mitidže jsou menší skupiny Titerských hor, jejichž vrchol Dž. Dira zvedá se nad Aumalem do výše 1810 m. Východné odtud, v záp. Kabílii, jsou mohutné hory Džurdžurské (''Mons Ferratus''), relativně nejvyšší horstvo alžírské, ačkoliv vrchol jeho Léla Chedídža (2308 ''m'') zajímá až druhé místo mezi horami alžírskými. Jinak v pohoří tomto, nejhojněji svlažovaném prameny a bohatém bujnou vegetací, kde dosud nalézají se stopy bývalých ledovců a jež povahou svou velmi se blíží Alpám, pozoruhodný jsou ještě Dž. Kella (2218 ''m''), Tirurda (1817 ''m'') a Šelata (1780 ''m''). Hory Kabílské, sev. od Džurdžury k moři se táhnoucí a nepřístupné, s vrcholem Azefunským, mají výši 1000 ''m''. Východně od údolí sahelského táhne se Baborské pohoří, přes 200 ''km'' dlouhé, v němž nejvýše se pnou hory Adrár (1994 ''m''), Velký Babor (1970 ''m'') a Tababor (1965 ''m''). Odtud na sever k Džidželi jest hornatina patřící к nejméně přístupným krajům alžírským. Severových. od Aumalu, souběžně s Baborem táhnou se hory Bibánské č. Setífské (1380 ''m'') s pověstnými úžlabinami ''Portes de Fer'' ({{Prostrkaně|Železné brány}}), z nichž větší jde železnice alžírsko-constantinská. Východně od Titerských hor příkře spadají do hlubokých údolí Hodenské hory (nejvyšší Dž. Mádžid 1840 ''m''), dále na východ ponenáhlu se níží a u Constantiny již jen málo vrcholů dosahuje výše 1000 m. Pobřežní džebely alž. končí se mezi zálivy Storským a Bônským mohutnou massou Edugu (1008 ''m)''. — Z pohorských pásem Atlasu saharského (Velkého), jenž z pouště kolmo vyrůstá jako obrovské hradby, uvésti sluší nejprve Ksúry (hrady), skalní řetězy, oddělené védy, jež splývajíce s Vysočin v Sahaře se ztrácejí, a dosahující výše 2000 m. Na vých. jejich straně pne se Dž. Amur (berb. = {{Prostrkaně|hory}}), jsa rozhraním vod tekoucích jednak do vnitra Vysočin а k Středozemnímu moři, jednak к Sahaře. Jádrem jeho jsou strmé stolové hory, nedosahující výše 2000 ''m'' (Tuila Makna jihových. od Géryvillu 1937 ''m'', Dž. Okba 1710 ''m'', Dž. Guru 1708 ''m''). Dále k východu horská pásma široce se rozstupují a jen nepatrně vynikají nad okolní roviny (100 až 200 ''m''); z nichž Dž. Senalba na cestě z Dželfy do Laguátu vystupuje do výše 1580 ''m''. Odtud až к védu Kantarskému Atlas ještě více se níží, ale za tímto védem, kudy nyní jde dráha batna-biskerská, vypíná se pojednou nejvyšší horstvo alžírské Dž. Aures (''Mons Aurasius''), mající tvar pootevřeného vějíře а к Sahaře srázně se klonící, v jehož sev. části vypíná se nejvyšší témě alž. Šelja (2312 ''m'', dle jin. 2328 ''m'') a Mahmel (2306 ''m''). Následuje ještě Dž. Šešár s nejvyšší horou Alí-en-Nés (1878 ''m''), a horami Nememšskými končí se alž. Atlas na východní straně. V dep. constantinském třeba ještě vytknouti skupinu horskou západně od Batny s Tugurem (2100 ''m''), pak Constatinské hory (sev. od města t. jm.), a konečně Medžerské pohoří na hranici túniské.

Mezi {{Prostrkaně|rovinami}} Tellu, jež pečlivě jsou vzdělány, přední místo zajímá Mitidža mezi Alžírem a Blídou (asi 1500 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;); dále uvedeny buďtež roviny: Tlelátská u Oránu, Egriská u Maškary, Šelífská na dolním toku Selífa, Iserská a Bônská. ''f.''
O {{Prostrkaně|geologii alžírské}} máme sice mnoho spisů, jichž Peron napočetl 130 v posledních 50 létech, ale jediné samostatné dílo Renouovo (''Exploration scientifique'') je z r. 1848, a články tamějších a francouzských časopisů stěží jest dostati; i následujeme tuto poslední obraz Peronův (''Annales des sciences géolog.'' 1883). Dle líčení Fournelova skládají '''A.''' hlavně dvě pohoří, Malý (sev.) a Velký (již.) Atlas, a mezi nimi ležící Vysočiny, které běží rovně s hlavními Alpami a pocházejí z téže doby po útvaru třetihorním. Jižněji nastupuje Sahará, krajina vrstev vodorovných. — Ačkoli se v prorvách ukazují stopy starších útvarů, přece na povrchu panují jen útvary jurský, křídový a třetihorní. Prahory (žuly, ruly, mramory, diority) tvoří jednotlivé shluky v přímoří a to u Alžíru v Kabílii, záp. od Philippevillu a záp. od Bôny. Na jihu vystupují teprve ve střední Sahaře, zemi Tuáríků za Igargarem v horách Iffefisen (rula i svor dle Flattersa). V Oránském přímoří mluví Bleicher o silurních břidlicích a staropalaeozoické vrstvy (silur-devon) uvádějí se z Kabílie, na východě Džurdžury. Bleicher sám uvádí uhelný útvar u Ain-Tolby, u Nemoursu a záp. od Oránu a Coquand trias v dep. constantinském, což však potřebuje tvrzení paleontologického. Mimo to ale popisuje se permo-trias vých. od Filippevillu.

Nejstarší mocný útvar jest jurský, roztroušený v severním Atlasu (Constantinsko — mramor v liasu u Filfila byl znám Římanům — Kabílie, v Džurdžuře alžírské, Vanšeriši, a pomoří Oránském až к Sadě, Tlemsénu), ve střední planině u Batny, Setifu, pak u Šelaly (hran. Oránské), Liamuna, jižně od Busady, konečně u Laguátu a Géryvillu, jak četné seznamy ammonitů, belemnitů, cidaritů, terebratulí, crinoidů a j. u Perona dokazují. Na jižní straně sev. Atlasu jest velký shluk Jury od 2° 30' v. d. až к 3° 30' z. d. Křída hlavně tvoří kostru celé země (neocom, urgoaptien, albien, obě vrstvy tyto po celé sev. Africe dle Perona r. 1875), až do Arabie a Palestiny tvoří pouště rozsedáním v duny písčité a hlíny neplodné, kde vody nutno hledati až 150 ''m'' hluboko, tak že Rille nazval útvar ten zrovna saharským.

Útvar cenomanský tvoří vápencem svým vyšší hory, zejména vnitřku Velkého Atlasu a je stejně neúrodný (od Túnisu přes Biskru do Džebel Amuru, zemí Mzabů, ale i u Batny, Rubady); turonské vrstvy konečně tvoří zpodek Constantiny a šíří se na vých. a jihozáp. střední planinou (Hodna, Batna, Tebessa) až к Laguátu, Golei (''Ostrea mermeti''). Střední a západní planina centrální má i mnoho Senonu. Eocén zastupují v '''A'''-ku nummulithy ve dvou dlouhých, s mořem souběžných pásmech v Tellu a střední planině (Tebessa, Setif, Bog- har), ale více na východě, kdežto miocén se vyskytuje více na záp., jako v Kabílii u Tenes, podlé čeho Pomel nazval vrstvy cartennské — a hlavně v Oránsku (údolí Selífu u Maškary, Sidi-bel-Abbés, Tlemsén až do Udždy v Marokku).

Pliocénní a čtvrtohorní vrstvy hlavně na vých. vyvinuté, daly četné zbytky ssavců: hipparion, koně, antilopy, býky, slony (''Elephas meridionalis africanus'' u Šeršelu), nosorožce, hrocha (''H. Hipponensis'') podobné středoafrickým nynějším. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]''

{{Prostrkaně|Vodopis}}. Kromě el-Kebíru a Šelífa nemá '''A.''' řeky splavné. Téměř všecky alžírské přítoky Středozemního moře, vznikajíce v pokrajních horách Vysočin, z části též v Tellu a horách pobřežních, protékají Tell celou jeho šíří, lenivě se vlekouce bažinatými břehy, a do moře se vlévají úzkým, často písčinami ucpaným ústím. Veliké důležitosti nabyly řeky ty od té doby, co se jich používá к velikolepé soustavě zvlažování půdy, к čemuž upotřebeno zavodňovacích staveb již ve starověku založených, ale časem zanedbaných a zpustlých. V zimě voda dešťová splývá po svazích hor a vrchů, dravě po cestě vše s sebou unášejíc a široké koryto sobě ryjíc; to jsou {{Prostrkaně|védy}} Arabů, jež v letní době vysychají buď docela nebo v uzounké prameny a v nichž tlející rostliny a hnijící zvěř způsobují střídavé zimnice. Mnohé vody splývají v četné slané mělčiny a bažiny, jež někde slují {{Prostrkaně|šoty}}, jinde {{Prostrkaně|sebchy}}. Atlas jest rozhraním dvojího vodstva, tekoucího jednak к severu do Středozemního moře, jednak na jih do pouště. Téměř všecky védy mají několik jmen, z nichž tuto uvedeme nejobyčejnější. Značnější řeky provincie oránské jsou: Tafna 145 ''km'' dlouhá, pramení se nedaleko Sebdu a vlévá se do moře naproti ostrovu Ražgúnu majíc přítoky marockou Mújlu a s pravé strany záp. Iser; Makta vzniká splynutím Sígu (215 ''km''), pramenícího se na vysočině jihozáp. od Daje, a Habry (Tenazery) rovněž od Daje (severně) splývající a 23S fcm dlouhé, a vrhá se do Arzevského zálivu; Šelíf (''Azar'' Římanů), hlavní řeka alžírská, vzniká u Tijáretu ze skupiny »Sedmdesáti pramenů« (''Sebin Ajún''), teče nejprve к východu jako Nahr Vásil (jiní pokládají Véd Namus za pramen Šelífa), zatáčí se pak náhle okolo Vanšeríšského pohoří к západu, dotýká se Affrevillu a Orléansvillu, spojiv se s Riu vlévá se do roviny Šelífské a brzy na to do Středozemního moře 12 ''km'' sev.-vých. od Mostaganemu; Šelíf má přes 700 ''km'' délky, a delší přítoky jeho na území oránském jsou Mina (200 ''km'') a véd Riu, na území alžírském védy: Isley, Fodda, Ruina, Durdur a Varán. Departement alžírský má ještě tyto značnější védy, veskrze přítoky Středozemního moře: Mazafrán, jenž se končí 8 ''km'' jihozáp. od Sidi-Farruše, Haraš pramenící východně od Blídy v Malém Atlasu, jenž u Maison-Carré dospívá šíře 80 ''m'' a vlévá se do Alžírského zálivu; východní Iser (200 ''km'' dl.) vznikající mezi Medeou a Aumalem na úbočí planiny Bení-Slímánů, jest záp. hranicí Velkého Kabílska, teče mimo Balestro bohatou Iserskou rovinou a vlévá se do moře západně od mysu Džinetského; Sebau (Nesa, Buberak), hlavní řeka Vel. Kabílska no km dlouhá, vzniká na patě Akfadúské hory a vtéká do moře 6 ''km'' záp. od Dellysu. V provincii constantinské jsou tyto řeky: Véd Sáhel, 200 ''km'' dlouhý, temen! se na Dirských horách u Aumalu, zove se nejprve Riuraru, pak Zajan a jako Sahel končí se v zálivu t. jm.; Véd el-Kebír (= {{Prostrkaně|velká řeka}}) 245 ''km'' dlouhý a několikráte ve skalách se ztrácející vzniká jako véd Rumel východně od Setífa, teče od západu к východu až ke Constantině, před níž spojiv se s Bú-Murzúkem přijímá jméno el-Kebír, zatáčí se к sszáp. a trvá ve směru tom až к svému ústí (32 ''km'' vých. od Džidželi), maje větší levý přítok Véd Endžu; Sejbús (''Rubricatus'') 220 ''km'' dlouhý, splývá s vysočiny Úled-Chanferů, teče к severu až k Medžez-Hamaru, kde s levé strany vnímá Véd Zenáty, zatáčí se náhle к východu, u Gelmy přijímá jméno Véd Šerf a vlévá se do Bônského zálivu; Medžerda, řeka již túniská, horním svým tokem patří '''A'''-ku vinouc se zde krajem pozoruhodným pro krásy přírodní, šíré lesy, hojnost pramenův a římské památnosti. — V jižním, pustém '''A'''-ku zaznamenati jest čtyři hlavní védy, splývající s hor Ksúrských mezi Figígem a Géryvillem a zanikající v písku Sahary: Véd Námús, Véd Garbi (Kebír), Véd Zeger a Véd Zergún. Velká čásť vodstva mezi Géryvillem a Tebesou splývá do Védu Džedí, jenž vznikaje na Amúru u Tadžemútu otáčí se k vsvých. a směrem tím táhne se až téměř k Biskře, kde zaniká v El-Fáidské rovině; maje 500 km délky, jest z větší části roku bez vody. Várgelský bassin přijímá Véd Mzáb a Véd Miju (viz vyobr. č. 183.) a jihových. čásť pouště prorývá mohutný Véd Igargar, přicházející s hor tuáríckých a ztrácející se v hluboké sníženině šotu Melgígu č. Melríru. Tyto saharské védy jsou dlouhá, široká a hluboká koryta v písčité půdě, jež za prudkých dešťů pojednou naplňují se vodou; tuto sice vyprahlá půda rovněž tak rychle pohlcuje, ale dno koryta i nadále zachovává jakousi vlhkost podporující vzrůst husté trávy. Sem za vedra přicházejí karavany popást velbloudů a dokopávat se pitné vody, jež několik stop pod zemí stále se prýští. Trvaleji vodou zásobeny jsou ovšem védy severoalžírské, zejména ve vých. polovici země, kde jsou hory slehlejší a více zalesněné, deště hojnější a tok řek vyvinutější, avšak i zde podléhají obecnému pravidlu, že někdy buď úplně vysychají, nebo aspoň že je lze přebroditi, kdežto v zimě mohutní v dravé, nebezpečné proudy, často i z břehů vystupující a nižší roviny rozmělčující. Povaha dočasnosti ještě více se jeví při slabých stepních tocích Vysočin zanikajících ve slaných bažinách, jež jen v době dešťů vzrůstají v jezera; to jsou šoty a sebchy, z nichž přednější jsou tyto: Šot-el-Garbí (= {{Prostrkaně|západní}}) 72 ''km'' dlouhý, z polovice к Marokko, z polovice k '''A'''-ku patřící, a Š.-eš-Šerkí (= {{Prostrkaně|východní}}) 200 ''km'' dl., oba na vysočině oránské, kdežto největší šot na Sahaře, a to v prov. constant., jest Melgíg; dále Oránská sebcha 40 ''km'' dlouhá, jižně od Oránu, sebcha Zahrez-Garbí a Zahrez-Šerkí na vysočině alžírské (solný obsah obou Zahrezů páčí se na 600 mill, tun), S.-el-Hodna čili Šot-el-Sáida, 56 ''km'' dlouhá a průměrně 35 ''km'' široká, v provincii constantinské. Značnější vlastní jezera jsou: v Oránsku Arzevské jezero, v dep. constantinském Fezárské j. u Bôny, El-Meláh (Slané j.) záp. od La Calle, Ubeira jihových. od předešlého, El-Hút (Rybí j.), konečně , skupina jezer: Džemelské, Gelífské a Tarfské, 72 ''km'' jihovýchodně od Constantiny.

{{Prostrkaně|Podnebí}}. Zeměpisnou polohou '''A.''' blíží se již pásmu horkému, ale zvláštní jeho fysické uzpůsobení jest příčinou, že vykazuje se podnebím všech tří pásem, od vedra tropického až ke kruté zimě severu. Tyto krajnosti zejména blízko se stýkají jednak na Sahaře, jednak na sousedních Vysočinách. Průměrná teplota v '''A'''-ku vůbec jest asi táž jako v Provenci (průměr roční 20° C.), ale každý jeho pás (Tell, Vysočiny a Sahará) má své zvláštní podnebí. V Tellu teploměr v létě nestoupá nad +40°, v zimě neklesá pod +2°, a dle Maritových dlouholetých pozorování jest na pobřeží (Sahelu) průměrná letní teplota +19°. Sníh zřídka jen pokrývá vrcholy hor a podnebí jest celkem velmi příjemné a zdravé, zvláště za rozkošného jara, kdy všecko rostlinstvo rychle a bujně se rozvíjí, tak že pobřežní místa alžírská, hlavně pak město Alžír, к pobytu chorých na plíce se odporučují. Letní parna bývají zmírňována pravidelnými větry vanoucími od moře, a i v zimě paprsky sluneční dosti jsou mocné, aby udržovaly vegetaci stále zelenou a mírnou teplotu, jež málokdy klesá pod +9° průměrem majíc 11 až 12°. Vůbec rozeznávají se zde jen dvě roční období: horké a mírné, a toto opět jest dvojí, vlhké a suché. Jest to alžírské léto (červenec-září), zima (říjen-únor) a jaro (březen-červen). V létě bývají noci chladné s hojnou rosou. Největší sucho a vedro trvá v červenci a srpnu; červen a září bývají také horké, ale ne tak suché; letní deště jsou řídké, krátké a slabé. Za to zima vyznačuje se neobyčejnou vlhkostí; pršívá sice jen dva měsíce, zvláště v říjnu a listopadu, ale deště bývají nad míru vydatny, nejvíce v provincii constantinské, nejméně v oránské. Výsledek dešťoměrných pozorování jest: v Bôně 1200 ''mm'', v Alžíru 800 ''mm'', v Oránu 400 ''mm''. Větry valnou většinou vanou směrem pobřeží, buď od východu neb od západu. Východní panují od května do září, a v té době obloha bývá v zenithu jasná, na obzoru zamlžená, temena hor a mysů skrývají se často ve mracích; naopak, zjevují-li se temena v obrysech jasných, jest to znamení, že trvají nebo co nevidět nastanou větry západní. Tak jest v Sáhelu. Avšak tyto poměry klimatické patrně se mění, čím dále pronikáme na jih. Čím blíže k Vysočinám, tím více ráz podnebí blíží se к evropskému. Rostlinstvo pokrývající stráně velikolepých údolí, dub, lentišek, divoká oliva, dub korkový, linda — vše upomíná na Evropu. Úrodnost půdy jest podivuhodná. Zde v zimě bývá již i sníh a tu i tam led. Ještě krutější zimu mají Vysočiny blíže Džebel-Amuru a Džebel-Auresu. Tu snášejí se sychravé deště, a i sněhu bývá nadbytek, kdežto léto jest zde dobou velikého vedra a sucha. Konečně v jižním Alžíru, na poušti Saharské neznají nežli dvě roční období: horké a deštivé. Teploměr ukazuje za dne až +52° C., v noci nastávají citelná chladna. Metlou pouště bývá horký vítr, jenž obyčejně vane v horních vrstvách vzduchových, ale někdy sklesnuv dotýká se až povrchu země: to jest ''simún'' Arabův, ''sirocco'' Španělů, pohlcující někdy celé karavany. Přicházeje od jihových. zvyšuje temperatura na +45° C., zemi zahaluje prašnými víry a vzduch pozbavuje všeliké vlhkosti. Zhoubný jeho dech cititi jest až na pobřeží, kde způsobuje ochabnutí všelikého života; ale na štěstí netrvá nežli 2—3 dni a končí se téměř vždy deštěm a sev.-záp. větry, zjednávajícími opět rovnováhu. Vane hlavně od srpna do října, někdy i z jara. Na začátku okkupace francouzské vojsko válem hynulo zimnicemi, jež způsobovaly zhoubné výpary vystupující ze země již po staletí zanedbané, a podnebí alžírské rozhlášeno za nezdravé, tak že i proud vystěhovalců záhy ochabl; ale ponenáhlu vzděláváním půdy, osazováním stromoví, zalesňováním, upravením vodstva a j. nezdravota mizela, a podnebí alžírské, až na některé krajiny blíže řek, těší se pověsti nejlepší. ''[[Autor:Vojtěch Mayerhofer|f.]]''

{{Prostrkaně|Alžírské rostlinstvo}} jest celkem čásť rostlinstva Středomořského a liší se na příklad tak málo od tuniského, že Cosson dává poslednímu území jen 6 bylin zvláštních. Na vysokých horách jsou tu některé byliny alpské (nad 2000 m), ale není to pásmo úplné, neboť v téže výšce vyskytuje se ještě mnoho bylinstva středomořského. К jihu přechází květena ta úplně v pustinnou květenu Sahary. Největší místní sbírka Cossonova pochází z Constantinska (Philippeville-Aurès 1428 dr.). Ostatně mívají místní flory na nejvýše 700 dr. a čím dále к jihu, tím méně (Biskra 473, Laguát 382 dr.). Ball počítá čtyři pětiny alžírských bylin v Evropě a Středomoří, 100 jen v '''A'''-ku a Marokku. Bory rozdělil rostlinstvo na 3 pásma dle délky, Cosson na 4 dle šířky. Co se prvních týče, jisto jest, že severovýchod (Constantinsko) nejvíce se podobá střední Evropě, jihozápad (Oránsko) více Španělsku. V Constantinsku jsou lesy listnaté (duby, buky, jasany, olše, javory), Oránsko má na př. ''Apteranthes gussoniana'' (''Stapeliacei'' španělskosicilskou), ''Rhus albidum''.

Pásma dle šířky přímoří zaujímají lesy horní v přímořské střední stepi a rovná jim poušť a hory jižní. Rovin přímořských jest málo; Mitidža u Alžíru a přímoří u Bony jsou jediná luka '''A'''-ka, kde se seno seče, kdežto údolí Šelífu a okolo Oránu jest více stepnaté. Lesy přímořských hor nejsou již nepřetržité, nýbrž udržely se jen na vých. a na vyšších horách, neboť Arabové zvykli každoročně zapalovati pastviny své, aby je prý zlepšili, čímž slabší lesy byly zničeny; Kabílie pak je tak hustě obývána i vzdělána, že nemnoho tu ostalo lesa. Jakožto charakteristické byliny severu uvádějí se ''Scilla maritima'', ''Chamaerops humilis'', ''Ampelodesmos tenax''.

Nejvyšší vrcholky mají všelicos alpinského (''Isatis džurdžurae'', ''Lepidium granatense'', ''Draba hispanica'', ''Erinus alpinus'', ''Saxifraga atlantica'', ''carpetana'', ''Cardamine hirsuta'', ''Primula'', ''Viola'' atd.). Stepi střední zcela podobají se Sahaře obsahujíce byliny solimilné: Artemisie, Astragaly, ''Arthratherum purgens'', především hlavní plod té krajiny alfa (''Stipa tenacissima''), která vyváží se do Anglie na papír, a jejíž pěstování ročně nese milliony. Lesy jižních hor jsou vzácné; zde a na severu rostou nejvzácnější cedry a thuje (''Callitris quadrivalvis'') již starým Římanům drahé a hledané. Hojná jest ''Pistacia atlantica'', chvojky aj. Nejvyšší alpinské byliny na Aurèsu jsou: ''Prunus prostrata'' (Libanu), ''Arabis ciliata'', ''Viola gracilis'', ''Potentilla pensylvanica''. Debeaux rozeznává u Bogharu 3 pásma: do 800 ''m'' step (''Statice'', ''Lonchofora'', ''Anabasis'', ''Cordylocarpus''), druhé do 1000 ''m'' (''Stipa barbata'', alfa i dub), pak výše Terebinthy, ''Pinus halepensis'', ''Quercus ruber'', ''Juniperus oxycedrus'', ''phoenicea'', ''Callitris quadrivalvis''.

Saharské bylinstvo obmezuje se mimo zahrady v oasách na některé keříky nížin, trní a řídké jarní bylinky po dešti (Liliacee, Crucifery). Vzácné jsou úkazy jižnější ''Crotalaria Saharae'', ''Roubbairea prostrata'', ''Daemia'', především keř ''Calotropis procera''. Sbírka Flattersova obsahuje nejjižnější až za Varglu a vypočítává až 122 druhů. ''Acacia arabica'', ''Cassia obovata'', ''Aerua javanica'', ''Erythrostictus punctatus'', ''Ephedra alata'', ''Chloris meccana'', ''Salvadora persica'', fagonie, tamarišky, jedovatý ''Hyoscyamus'', kterým jedna výprava otrávena byla, atd. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]''

{{Prostrkaně|Alžírskou zvířenu}} popsali, co se týče ssavců, Lataste a dříve Loche, ptáky Explorace (Levaillant) a Loche, plazy Strauch a ryby Playfair (ze sbírky Letourneuxa). Ssavci jsou u Lataste jináče ustanoveni nežli u Loche. První má ssavců zemních 83, tento 70 (11 end., zejména opici, hlavně v Kabílii), 8 kočkovitých (se lvem a pardálem), vydru, medvěda, psa (v Marokku), jelena, daňka (vých. lesy), kance, 4 antilopy (jih), divoké ovce, 2 ježky (1 v Sahaře), dikobraza a 2 zajíce (s králíkem) atd. Pochybnost měl o krtcích a veverkách (''Sciurus getulus'' Lesson). Ptáků měl Loche 357, avšak mnohem více ptáků jest dosud neznámo: jsou to hlavně druhy stredomorské. Z ptákův uvedených je 137 vodních, 46 dravců (9 sov), 4 dropi, pštros (Sahará) atd. Pustinné tvary jsou právě saxicoly (7, ''S. isabellina'', ''deserti'' atd.), alaudidy {''Rhamphocoris olotbey'', ''Certhilauda Dupontii'', ''desertorum'', ''Ammomanes isabellina''), ''Pterocles senegalensis'', ''Turtur senegalensis'', ''Otogyps nubicus'', ''Caprimulgus isabellinus''. Jižní formy jsou ''Ixos obscurus'', ''Phasmoptynx capensis'', 2 Fringillarie, ''Telefonus tschagra'' (''senegalus''), ''Merops egyptius'', ''Chenolopex egyptiaca''. — Z východu ''Pastor roseus'', ze severu jdou až sem někdy ''Cyanecula suecica'', ''Ampelis garrulus'', Emberizy, ''Loxia curvirostris'', husy atd. Želv měl Strauch: 3 zemní (''Testudo pusilla'' Shaw — ''graeca auct.'', ''campanulata?''), ''Emys europea'' a ''leprosa'' (sigriz dB.) a 2 mořské: ''Cheionia corticata'' i ''Sfargis coriacea''. Kromě chameleona má 36 ještěrů, z nichž většina žije v pouštích. Hadů má 21, od ''Eryx jaculus'', ''Lycognathus textilis'' a ''Simotes diadema'' znal jen po 2 exempl. z Alžírska, 3 ''Coronella'', ''Zamenis Cliffordii'' a ''florulentus'' po 1 exempl. ze Sahary, hojné jsou stredomořské Tropidonoty (2) a ''Zamenis Coelopeliis lacertina'' i Vipery (aspis jen 1 ex., jako ''Psammofis punctatus''). ''Psammpfis sibilans'' i ''Vipera Avicennae'' jen v Sahaře. Žab měl jen 6 druhův a 3 salamandry (''Euproctes poiseti'' end.). V celku počítal 36 druhův evropských v '''A'''-ku (přes půlku). Rozdílu dle výšky není. Ryby jsou málo četné; mořské jsou obyčejné středomoří západního; sladkovodní poskytují více zajímavosti. Hlavní rozdíl v tom záleží, že ryby sladkovodní severního stredomořského ouvodí jsou evropské (ještě na př. pstruh, ''Salar macrostigma'', vyskytuje se v potocích horní Kabílie), kdežto saharské ouvodí je tropické chovajíc Cyprinodonty (''C. calaritanus'', v střední planině ''C. iberus'' [Taquin], ''Tellia apoda''), a hlavně chromidee (africko- americké), mezi nimiž daleko rozšířené ''Chromis mosambicus'' a ''niloticus'', pak endemické ''Hemichromis Saharae'' v Tugurtu), které se i v artéských pramenech nacházejí. Do řek severu jdou ryby obojetné, obyčejné, jako v stredomořsku, vůbec i ''Biennius'', ''Atherina rissai'' Val., 2 ''Gobius'', 2 ''Mugil'' — ale i ''Cristiceps argentatus'' (pramen Ain-Malaka i moře) a ''Syngnathus algeriensis'' end. (rodina sic nejvíce mořská). Z našich ryb vyskytuje se tu jen v severu úhoř a plocka (''Clupe afinta-alosa''). Patrno, že ryby jihu pocházejí z doby velmi staré, jako sumec nilský (''Clarias lacera'') v zemi Tuáríků (Duveyrier). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]''

{{Prostrkaně|Obyvatelstvo}}. Dle sčítání r. 1886 bylo v '''A'''-ku — kromě asi 50.000 duší na Sahaře — 3,817.465 obyv., kdežto r. 1881 napočteno jich 3,254.934 a r. 1872 jen 2,416.000; jeví se tedy pravidelný přírůstek asi 100.000 duší ročně, což tím více váží, že toto rozmnožování děje se především na území svěřeném správě občanské. К tomu ovšem mnoho přispívá immigrace, jež ročně asi o 18.000 duší jest značnější než emigrace, avšak sčítáním zároveň zjištěno, že domorodců vůči kolonisaci evropské nikterak neubývá, nýbrž že stále mohutněji pod vládou francouzskou: r. 1881 čítalo se muhammedánských domorodců 2,850.866, a do roku 1886 vzrostlo jejich množství na 3,284.762 duší. Židů bylo t. r. 42.595 (r. 1881 jen 35.665), obyvatelstva původu evropského 461.764 (r. 1857 jen 180.472), mezi tím 255.552 Francouzů (i s vojskem, r. 1881 jen 233.937). Roku 1886 bylo v '''A'''-ku 206.212 cizinců, mezi nimi více než polovička Španělů; pak co do množství následují Italové, Maročané, Angličané (s Maltany), Túnisané, Němci a j. ''f.'' — Domorodé obyvatelstvo alžírské přináleží ke dvěma různým kmenům, arabskému a berberskému. К onomu čítali dlužno na prvém místě {{Prostrkaně|Beduíny}} čili kočovné kmeny obývající hlavně alžírský Teli a některé části alžírské Sahary, a Maury, kteří jsou nyní úplně poarabštěni. {{Prostrkaně|Beduínové}} jsou potomci hidžázských sunnitských kmenů Hilál a Soleim, jejichž vstoupením na půdu alžírskou počíná druhá arabská invase (1050 po Kr.). Z nich však pouze kmenové pouště zachovali svoji arabskou krev čistou, směšujíce se jenom zřídka, kdežto kmenové Tellu smísili se po většině s kmeny berberskými, při čemž se zdá, že typus berberský nabývá převahy. Beduínové nemají stálých sídel, nýbrž stěhují se se svými stany živíce se po většině chovem dobytka. (Viz vyobr. č. 184.) Pouze v Tellu zabývají se též vzděláváním půdy. O původu {{Prostrkaně|Maurů}}, kteříž osazeni jsou ve městech, máme několik domněnek. Dle jedněch jsou to civilisovaní Berberové, dle jiných pevně usedlí Arabové nebo smíšenci z obou kmenů, dle ještě jiných berberisovaní a později poarabštění potomci tuzemců i_přistěhovalých Foiničanů (Libyfoiničanů). Živí se hlavně obchodem a řemesly. Dříve byli nejzámožnějšími majetníky v '''A'''-ku, nyní však musili ustoupili židům, kteří zmocnili se veškerého velkého obchodu. Maurové vůčihledě klesají, jakož vůbec arabský živel v '''A'''-ku, čehož hlavní příčinou jest neschopnost k soutěžení s vypočítavým židovstvem, které za francouzské vlády nabylo rovnoprávnosti a volnosti, jakož i dále jakýsi muhammedánský konservatismus, který jim nedopouští držeti stejný krok s Berberem, jenž přístupnější jest evropské civilisaci. Vlastními domorodci v '''A'''-ku ode dávna usedlými jsou {{Prostrkaně|Kabílové}}, obývající horské části země a náležející ke kmeni berberskému, jehož hlavní a nejčistší větví jsou saharští {{Prostrkaně|Tuáríkové}} a jenž ode dávných dob obývá v severozápadní Africe (v. Marokko). Povaha Kabílů jest směsí různých a začasté sobě odporujících vlastností. Kabíl jest fanatický, pověrčivý, pomstychtivý, nedůvěřivý a lakomý, ale na druhé straně opět pracovitý, střídmý, pohostinný а k chudým obětavý. Bydlí ve vesnicích v kamenných domech bez oken. Obydlí Kabílů nevyznačuje se čistotou; jet dobytek pouze nízkou přehradou oddělen od domácích. Živí se orbou a řemeslem; mimo sídla jejich nacházíme je zaměstnané všelikými pracemi, ba i jako nájemníky polností. Žena kabílská musí sice pracovali těžce, avšak postavení její, pokud se týče volnosti a práva, jest příznivější než u jiných muhammedánů. Veřejná správa (kterou Francouzové ponechávají celkem nedotknutou) jest výtečně organisována a spočívá v rukou shromáždění obce, k němuž náležejí veškeří branní příslušníci a v jehož čele stojí volený přednosta. Mimo to má jednotlivec též závazky ke svému rodu а к sofu, to jest bratrství, kterýchž u Kabílů hojně nalézáme a jež vznikají hlavně různicemi mezi obyvateli různých obcí. Náboženství jsou muhammedánského, na němž lpí fanaticky, řídíce se však předpisy koránu pouze, pokud neodporují jejich tradicionálním zvykům. Proto vidíme ještě u Kabílů hojné stopy původního kultu náboženského: ctění duchů, jimž dosud oběti přinášejí, slavnosti jarní, obžinky a slavnost nového roku. Vzdělání je na nízkém stupni, lepší se však vlivem francouzských škol, jež děti kabílské pilně a s prospěchem navštěvují. Proto budoucnost Kabílů lepší jest než budoucnost živlů arabských. Jazyk Kabílů jest nejvíce porušen ze všech jazyků berberských. (Viz vyobrazení Kabílská rodina na příloze.) Menší oddělení berberská jsou {{Prostrkaně|Biskrové}}, {{Prostrkaně|Mzábité}} a jiná méně důležitá. Biskrové jsou obyvatelé oas tibauských, Mzábité obývají nejzazší Saharu alžírskou, živíce se obchodem a průmyslem (zvláště tkalcovstvím); přiznávají se к šiitismu. Konečně zmíniti se dlužno též o černoších, kteří v počtu nepříliš četném přicházejí do '''A'''-ka a konají zde sprostší služby. ''[[Autor:Karel Plischke|Pke.]]''

{{Prostrkaně|Rozdělení a správa země}}. Čím více osadníků do '''A'''-ka přibývá a čím více vyvinují a mění se tamější poměry společenské a domácí obyvatelstvo podléhá vlivu evropskému, tím více mění se též správa země, a bývalá přísná vláda vojenská ustupuje před spořádanou správou občanskou. Vrchním správcem země jest generální guvernér občanský (''gouverneur général civil''), jenž podřízen jsa francouzskému ministru vnitra na pomoc má generálního ředitele a vládní radu (pro záležitosti občanské). Území alžírské rozděleno jest ve dvě části: severní, s administrací občanskou (''territoire civile''), a jižní, vojensky spravovanou (''territoire militaire'' čili ''territoire de commendements''); v oné r. 1886 bylo 3,324.475, v obvodu vojenské 492.990 obyv. Dále jest '''A.''' rozděleno ve tři departementy, a ty opět v arrondissementy a distrikty, kdežto v území vojenském dosud užívá se starších názvů: provincie, divise, subdivise. Departement alžírský skládá se z 5 arrondissementův: alžírského, médéjského, milianského, orléansvillského a tiziuzuského, a r. 1886 měl 112 obcí a dvě subdivise, jejíchž sídla jsou Aumale a Médéa, s 1,380.541 obyv.; dep. constantinský má 7 arrondissementů se 104 obcemi, 2 subdivisemi (Batna, Constantine) a 1,566.419 obyv.; dep. oránský rozdělen ve 5 arrondissementü s 94 obcemi, 2 subdivisemi (Mascara, Tlemsén) a 870.505 obyv.
 
{{Prostrkaně|Obecní zřízení}} jest většinou skoro totéž jako ve Francii. Jsouť pak obce trojí: {{Prostrkaně|samosprávné}} (''communes en plein exercice''), v nichž převládá obyvatelstvo původu evropského, obce {{Prostrkaně|smíšené}} (''com. mixtes''), kde živel evropský jest příliš sláb, aby stačil к zařízení obce, a konečně obce domorodců (''com. indigenès''). Obce samosprávné nalézají se jen na území občanském a mají obecní rady, v nichž zasedají hlavně občané francouzští; mohou sice voliti se do ní také muhammedánští domorodci, avšak těch nesmí býti více než třetina. Také většina obcí smíšených nalézá se na území občanském (na vojen, pouze 6) a zde správcem jejich jest občanský úředník, od něhož se vyžaduje znalost arabštiny nebo kabílštiny, kdežto na územi vojenském Evropané i domorodci podřízeni jsou vyššímu důstojníku, jemuž přidělen úředník civilni (''adjoint'') pro některé zvláště vytčené záležitosti. Konečně obce {{Prostrkaně|domorodé}} (6 v dep. alžírském, 2 v oránském a 5 v constantinském), k nimž náleží mnoho tisíc kilometrů území řídce obydleného (k biskerské 111.844 km2, ke gardájské 66.549 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;), spravuje rada složená z několika vyšších důstojníků, šejchův a jiných domácích předáků. Rozčlenění obcí domorodých, jež stalo se hlavně za příčinou vybírání daně a odvádění k vojsku, jest toto; několik skupin stanů (''duvár'') spojuje se v okres (''ferka'') se ''šejchem'' v čele, několik okresů tvoří kmen (''džemáa''), jehož náčelníkem jest ''kaíd'', z kmenů skládá se ''agalyk'', jemuž velí ''aga'', a několik takovýchto obvodů slučuje se ve větší správní obvod mající za náčelníka ''chalífa'' čili ''baš-agu''.

Každý departement má svou {{Prostrkaně|generální radu}} (''conseil general''), zabývající se hlavně věcmi kommunikačnimi a stavebními, obecními financemi a veřejným vyučováním. Jako ve Francii zasedají tyto rady dvakráte za rok a volí po 6 členech do {{Prostrkaně|vrchní rady}} (''conseil superieur''), která schází se jednou do roka v Alžíru a v níž kromě těchto 18 volených zasedá rovněž 18 členů vládních: 3 prefektové, 3 gen. velitelé divisi a 12 členů vlády výše uvedené. Úkolem jejím jest sestavovali budžet a rozdělovali daň. Do sněmoven pařížských volí každý departement po dvou poslancích a jednom senátoru.

{{Prostrkaně|Výlohy správní}} dle budžetu na r. 1885 činily 113,894.527 fr., v čemž zahrnut i náklad na vojsko 56,686.865 fr. a na loďstvo 558.128 fr.; přijmů tohoto roku vykázáno 40,777.668 fr.

{{Prostrkaně|Soudnictví}}. Snaha vlády francouzské ode dávna k tomu se nese, aby i v právních poměrech čím dále více se sbližovali domorodci s osadníky a platnost zákonů francouzských vztahovala se na území širší a širší. A vskutku u věci té učiněn značný pokrok. Kdežto dříve domorodce soudili vlastní kádiové ještě roku 1843 rozhodujíce nad životem a smrtí obžalovaných, podrobena jest nyní převeliká většina obyvatelstva soudnímu zřízení francouzskému. V '''A'''-ku sice dosud jest asi 150 soudců domorodých a tolikéž jejich náhradníků (''adel''), nejnižší to soudní instance (''mahakma''), jež v některých věcech řídí se ještě koránem a starými obyčeji; ale jinak všecko obyvatelstvo podřízeno soudnictví francouzskému. Vykonavateli jeho jsou smírčí soudcové (''juges de paix''), jichž přibývá touže měrou, jakou ubývá kádiů. Soudů první instance jest v '''A'''-ku 17, porotní soudy 4 (v Alžíru, Oránu, Constantině a Bôně), appelační soud v Alžíru, kromě toho obchodní soudy v Alžíru a Oráně. Nejvyšší instancí jest kassační dvůr v Paříži.

{{Prostrkaně|Vojenství}}. V '''A'''-ku rozložen jest 19. sbor vojska franc. o 3 divisích, jehož malá čásť jest posádkou také v Túnisu. Ve sboru tom jsou vedlé pravidelných pluků francouzských 3 pluky afrických střelců (také ''turcos'' zvaných), téměř veskrze domácích dobrovolníků, legie cizinců (hlavně Švýcarů, Belgičanův a Němcův) o 2 plucích, 4 pluky zvávů, 3 jezdecké pluky spahiův a 4 pluky afrických myslivců, kromě toho asi 1000 mužů četnictva. К alžírskému vojsku náležejí též ''gumy'', jezdecké čety arabské, jimiž náčelníci kmenoví povinni jsou přispívali na vyzvání velitele. V každém departementu leží divise, a v každé divisi jsou dvě vojenské rady, před jejichž forum přicházejí vojíni i obyvatelé území vojenského. Divisijní velitelé mají moc rozsáhlou, dosazují kmenům náčelníky, ano mají moc i na hrdle trestali. R. 1886 čítal 19. sbor 47.970 mužů, mezi tím 7532 Araby, Kabíly a j. a 4513 cizincův evropských. ''[[Autor:Vojtěch Mayerhofer|f.]]''

{{Prostrkaně|Orba}} v '''A'''-ku pokulhává sice za evropským vzděláváním půdy, poněvadž musí přemáhali veliké překážky, nicméně učinila za panství francouzského ohromný pokrok. Umělým zavodňováním z artéských studní v Sahaře proměněny byly celé kraje dříve pusté v úrodné role a následkem toho rozmnožilo se také značně obyvatelstvo na oasách. Znamenitými úrodami od r. 1869 zdvojnásobil se vývoz obilí; vedlé obilí (sev. Afrika byla již za dob římských zásobárnou pro Itálii) vyniká hlavně pěstování oliv, jejichž olej s provençalským závodí, zeleniny, ovoce (jmenovitě v okolí města Alžíru, odkudž nejen Francie, ale z části i Anglie a Německo se zásobují), vinné révy, datlovníku; mimo to daří se ještě bavlník, len, konopí (zvláště obrovské konopí čínské), rozmanité picni rostliny, výborný tabák, rostliny olejnaté, alfa (nejvíce к výrobě papíru do Anglie vyvážená), byliny barvířské, tříslonosné a j. Všecka vzdělaná půda v '''A'''-ku zaujímá na 19,000.000 ''ha'', z čehož orbě věnováno jest 2,860.000 ''ha'' (1 ''ha'' rodí průměrně 25 ''hl'' obilí); vinic bylo r. 1885 100.000 ''ha'', a roční výtěžek jejich činí 2,393.000 ''hl'' vína; 3,000.000 palem poskytovalo 60,000.000 fr. užitku. — {{Prostrkaně|Lesům}} věnuje vláda velikou péči a snaží se zabránili, aby jich Arabové dále nehubili. Mimo rozmanité druhy sosen skládají se lesy tyto z dubů, buků, jasanů, cedrů, pistaccí, divokých oliv, mýrt a j., kromě nich pak roste zde velmi vzácný dub s plody jedlými a dub korkový. Rozsah lesů alžírských udává se na 2,785.186 ''ha'', z nichž ohromná většina, totiž 2,418.609 ''ha'', jest majetkem státním. Krásné lesy tyto dosud trpí zhoubným působením tuzemců, kteří je zapalují, aby si zjednali pastvin pro stáda svá, a také každá vzpoura jejich počíná zapalováním státních lesů. — {{Prostrkaně|Hornictví}} zdaleka ještě neposkytuje užitku, který by skutečnému bohatství země byl přiměřen. Mimo zlato vyskytují se tu všecky ostatní kovy; přední místo zaujímá dolování na železnou rudu v horách přímořských; hlavní doly jsou u Mokhra el Hadid blíže Bôny s ročním výtěžkem 400.000 tun a na záp. u Beni Saf a Cameraty vých. od Némoursu s ročním výtěžkem loo.ooo tun, dále dobývá se u Muzaie, Sumahu, Tmulgy, Miliany, Blídy, Tenesu; měď, stříbro a olovo na marocké hranici u Gar Rubânu, antimon u Hammimatu, rtuf u Jemappes a Guelmy, kromě toho v menším množství zinek, arsen, kobalt a nikl. Poněvadž v horách není dosud dosti silnic a dobytá ruda nemůže býti spracována na místě, trpí vydatné dolování, tak že r. 1881 bylo 40 dolů rudných opuštěno. Mezi nekovy vyniká hlavně krásný mramor, podobný kararskému a lámaný již za dob římských v provinciích constantinské a oránské; lithografická břidlice nachází se v rokli el-Kantarské, hnědé uhlí při dráze philippeville-constantinské, petrolej v pohoří Dahra, dále síra, serpentin, achat, sádra, žula, porfyr, jaspis, porculánová hlína a j. Nerostem nejvíce rozšířeným je sůl, objevující se jako sůl kamenná v solných pramenech i jezerech, ale dosud málo se dobývá. — {{Prostrkaně|Minerálních}} a {{Prostrkaně|léčivých pramenů}} známo jest více než 100. Nejslavnější z nich je v provincii constantinské u Hammam Merkhutine, jehož hlavní zřídlo má přes 90° C. teploty; mimo tento proslulé jsou ještě vřelé prameny u Hammam Meluan a Hammam Righa v provincii alžírské a u Bains de la Reine v prov. oránské. V okolí zřídel těchto zachovány jsou četné zbytky římských budov a lázní, z čehož je patrno, že již ve starém věku blahodárné účinky jejich byly známy. — {{Prostrkaně|Chov dobytka}} vzmáhá se vůčihledě. Nejrozsáhleji provozuje se chov ovcí, které tvoří hlavní bohatství kmenů při severním okraji saharském, avšak velmi četná jsou také stáda koz a skotu; vepřový dobytek byl sem zaveden teprve od příchodu Francouzů. Vynikající místo zaujímá štíhlý, lehký kůň berberský, způsobilý zvláště pro účely vojenské; k nošení břemen užívá se velbloudů, oslů a mezků, jimž zdejší suché a horké podnebí dobře svědčí. Pštros žil druhdy po celém '''A'''-ku divoce, ale během času byl skoro vyhuben; r. 1879 sestoupili se někteří obchodníci pařížští ve společnost pro chov pštrosů po přikladu kapském a docílili zdárného výsledku. R. 1885 počítáno v '''A'''-ku celkem 14,262.000 kusů dobytka, z čehož bylo: 1,100.000 skotu, koní, oslů a velbloudů, 4,400.000 koz a 7,700.000 ovcí. Tento stav pobízí к vývozu, a r. 1884 vyvezeno bylo 484.455 kusů krmného dobytka v ceně 3,800.000 franků. — Dobrého výtěžku poskytuje také včelařství a chov pijavek v bažinách prov. oránské. Na pobřeží provozuje se výnosné rybářství nejvíce od Italů a Španělů; Řekové a Italové zabývají se též lovem korálů. ''[[Autor:Vladimír Pech|p.]]''

{{Prostrkaně|Průmysl}} jest dosud v plenkách, zaměstnávaje se hlavně dobýváním a spracováním kovů; kromě toho vyrábí obyvatelstvo saharské již ode dávna vlněné oděvy, Kabílové mimo chov dobytka zabývají se též tkaním vlněných látek a řezbářstvím, v Tellu pak a v městech pobřežních hotoví obyvatelstvo maroquinové kůže, koberce, mušelín a látky hedvábné. Osadníci evropští dosud velmi málo provozují živnosti průmyslové. — {{Prostrkaně|Obchod}} alžírský povznáší se stále a vzbuzuje dobré naděje do budoucnosti; cena dovozu a vývozu r. 1865 obnášela 432,500.000 fr. (dovoz 237,500.000 fr., vývoz 195,000.000 fr.), z čehož největší díl připadá na Francii, Anglii a Španělsko. (Francie sama dováží sem zboží za 108,500.000 fr.) Z Francie dovážejí se: tkaniny, víno, kořalka, cukr, módní předměty a káva z ostatních kolonií francouzských, naproti tomu vyváží se ovoce, olivový olej, surové kůže, dříví, vlna, tabák; Anglie dodává '''A'''-ku uhlí, železo, zboží kovové a přijímá odtud zeleniny, dobytek a alfu k výrobě papíru. Obchodu prospívají značně banka alžírská od r. 1851 a obchodní bursa zřízená r. 1852. Doprava zboží z vnitrozemí do pobřežních měst jest pro nedostatek plavných řek a silnic dosti obtížná, odtud však jest výhodné spojení s Marsilií a Toulonem. R. 1885 připlulo do přístavů alžírských 8609 lodí o 3,700.000 tunách, z nichž 3567 plulo pod vlajkou francouzskou. Nejdůležitější přístavy obchodní jsou: Bôna, Philippeville, Bugie, Alžír, Šeršel, Mostaganem, Tenès, Orán a Némours. — O řádnou {{Prostrkaně|kommunikaci}} pečuje vláda francouzská svědomitě, hlavně v krajinách pobřežních, kdežto ve vnitrozemí zbývá ještě velmi mnoho práce, zejména když kmenové tamější snahám vlády na odpor se stavějí. Veškerá větší města na severní straně Atlasu spojena jsou dobrými silnicemi, jmenovitě důležitá je silnice, která spojuje Medeu, Blídu a Bufarik s Alžírem. — {{Prostrkaně|Železnice alžírské}}, jichž se veřejně užívalo (''lignes d'intérêt général''), měly koncem r. 1885 délku 1817 ''km'' a byly v rukou společnosté: ''a'') pařížsko-lyonsko-středozem.-moř. 513 ''km'', ''b'') vých.-alžírské 383 ''km'', ''c'') západoalžírské 221 ''km'', ''d'') bônsko-guelmské 308 ''km'', ''e'') francouzsko-alžírské 352 ''km'', ''f'') moktsko-el hadídské 33 ''km''; mimo to bylo 7 ''km'' železnic průmyslových (''chemins industriels''). Tou dobou stavělo se 924 ''km'' rozličných tratí svrchu jmenovanými společnostmi. Nejdůležitější jest trať oránsko-alžírská, jež přes Constantinu do Túnisu byla prodloužena; k ní pojí se mimo menší odbočky dvě trati směřující do vnitrozemí, jedna na východ, druhá na západ; prvá počíná v Constantině a dostavěna jest až do Biskry, druhá pak vede z Arzevu na pobřeží přes Pérregaux a Saidu do Mešerie. O prodloužení tratí těchto až do Timbuktu v záp. Súdánu konány časté porady a vyslány za tím účelem také vědecké výpravy do Sahary: i možno, že záměr tento přece snad bude uskutečněn, zvláště když se Francouzům podařilo doraziti do Timbuktu také od západu po řece Nigiru. 1. dubna 1887 bylo celkem 2065 ''km'' drah odevzdáno dopravě; silnic pak bylo 7267 ''km''. — {{Prostrkaně|Telegrafní spojení}} trvá mezi Alžírem a hlavními městy jednotlivých divisí i poddivisí (r. 1881 měly telegrafy 5832 ''km'' délky, drátů pak bylo 13.885 ''km''); spojení s Evropou udržuje se podmořským kabelem vedoucím z Alžíru přes Korsiku do Marsilie. Úřadů poštovních spojených s telegrafními r. 1887 bylo 189, čistě poštovních 192. — Mimo to obstarávají parolodi {{Prostrkaně|spojení po moři}} z Tandže v Marokku až do Túnisu, Tripole a Alexandrie, a z Marsilie plují parníky do Alžíru, Oránu a Story, z Toulonu do Alžíru. ''[[Autor: Kristian Petrlík|Plk.]]'' ''[[Autor:Vladimír Pech|p.]]''

{{Prostrkaně|Církevní záležitosti}} katolické spravuje arcibiskup alžírský, kterému podřízeni jsou čtyři generální vikáři; pro záležitosti protestantské jest v Alžíru zvláštní konsistoř. Vyznání muhammedánské požívá u vlády francouzské plné ochrany a potřeby jeho řídí dva muftiové; mimo to uhrazuje se veškeren náklad na kultus muhammedánský z pokladny státní, neboť vláda prohlásila po dobytí země všecky mešity a statky к nim příslušné za státní majetek. — {{Prostrkaně|Školství}} řídí se zákony platnými pro veřejné vyučování ve Francii, přizpůsobenými poměrům alžírským. Nejvyšším úřadem školním je zemská školní rada, podřízená ministerstvu vyučování, jí pak podléhají rady departementní. Původně byly školy rozděleny podlé vyznání obyvatelstva, ale v novější době zavedeny školy smíšené; roku 1887 počítáno 912 škol obecných, na nichž zapsáno bylo přes 80.000 dítek. Ve větších městech zřízeny jsou střední školy a kolleje pro evropské obyvatelstvo a dva semináře bohoslovecké. Alžír ma též akademii lékařskou. R. 1876 byly také arabské midrašimy reorganisovány, a zavedeny tam předměty potřebné pro všeobecné vzdělání, kterým vyučují francouzští učitelé.

{{Prostrkaně|Dějiny}}. Na území dnešního '''A'''-ka obývalo v nejstarších dobách množství kočovných kmenů, kteří u řeckých a římských dějepisců pod různými jmény, hlavně Numidů, Gaetulů, Massylů, Massaesylů, Mazanů a Maurusiů se připomínají. O původu jejich jsou mezi jednotlivými badateli různá mínění, potomky pak jejich jsou dnešní {{Prostrkaně|Berbeři}} (v. t.). Zbudováním Karthaginy nabyli Foiničané pevné opory v severní Africe a založivše také na pobřeží alžírském četné osady podnikali odtud obchodní cesty do Súdánu; ačkoli pak panství své vztahovali také na kmeny vnitrozemské a vojska svá většinou z nich vybírali, přece nedovedli je přizpůsobiti národnosti své, ano vydíravost karthaginská učinila z nich jen zaryté nepřátely, kteří později ochotně se spojovali s Římany na povalení dosavadních pánů svých. První historické zprávy o samostatných státech na půdě alžírské objevují se za válek punských; východní část '''A'''-ka zaujímala tehdy {{Prostrkaně|Numidie}} (v. t.) a západ {{Prostrkaně|Mauretanie}} (v. t.), kteréž odtud stálými styky s Římany, tu přátelskými, tu nepřátelskými, zhusta se vyskytují v dějinách římských. Po vyvrácení Karthaginy roku 146 př. Kr. dostala se malá čásť na východě provincie constantinské k římské provincii Africe, a když i Numidie r. 46 př. Kr. připojena к panství římskému, dostal se celý východ '''A'''-ka pod správu prokonsula afrického. Mauretánie podmaněna byvši za císaře Caliguly r. 42 po Kr. panství římskému rozdělena jest od císaře Claudia ve dvě provincie, z nichž Mauretania Caesariensis zaujímala severní části provincií oránské a alžírské. V pozdějších dobách císařských byla také Numidie odloučena od Afriky a zřízena jako zvláštní provincie. Avšak území římské omezeno bylo v končinách těchto pouze na kraje přímořské a Theveste (Tebesa) i Lambaese byly v těchto stranách nejjižnější osady římské, ačkoli Římané častými výpravami pokoušeli se rozšířili panství své dále do vnitra Afriky. Obě provincie, Mauretánie a Numidie, dosáhly pod vládou římskou neobyčejného rozkvětu hmotného i kulturního majíce 133 lidnatých měst a ve IV. stol. docela 123 biskupství. Obilí odtud vyvážené zásobovalo Itálii i Hispánii, a v literatuře římské je dosti mužů, jejichž kolébka aneb působiště nacházely se na pobřeží severoafrickém. Na počátku V. stol. vzal blahobyt tento rázem za své; přivaliliť se sem r. 429 z Hispánie germánští Vandalové a pleníce všecko mečem i ohněm obrátili v několika létech téměř celou krajinu v pustinu. Ani šťastné výboje Belisara, jenž roku 534 uvedl severní Afriku pod moc říše východořímské, nepolepšily osudu jejího, ano poměry zdejší zhoršily se ještě, když v létech 707—709 arabský vojevůdce Músá Ibn Nuseir rozšířil moc chalífů až к Atlantskému okeánu. Za úpadku chalífátu bagdádského založil Edrísí na severozápadě africkém neodvislou říši, obsahující dnešní Marokko, '''A.''' a Túnis, a rod jeho udržel se tam při vládě, až r. 986 východoafričtí Fátimovci země té se zmocnili. Na sklonku dynastie této odtrhla se západní Afrika a rozpadla se ve množství malých držav; ve středu '''A'''-ka vzniklo panství Zíríovců a založeno r. 935 město al-Džezáir nynější Alžír. Z nástupců jeho Abul Futúh Ziri (970—984) dobyl Mansurie, Tripole, Sicilie a Fésu, Tamím (1061—1108) zmocnil se Túnisu, Kairvánu a ostrova Mallorky. Avšak r. 1147 vyvrátil říši tuto sicilský král Roger II. a podržel dobyté kraje v moci své; Normani vypuzeni byli odtud r. 1159 od Mohadovců, kteří pak v panství se udrželi do 1269. Potom rozpadla se země opět v četné malé státy, z nichž zvláště Tlemsén pod dynastií Zijánovců zaujímal vynikající postavení. Sem hrnuli se po dobytí Granady roku 1492 ze všech krajin španělských muhammedánští uprchlíci; náboženský fanatismus roznícený u nich v divoký plamen nabádal ku pomstě nad křesťany a svedl je к námořnímu loupežnictví, kteréž od té doby majíc v '''A'''-ku sídlo své, bylo postrachem břehů středomořských až do počátku tohoto století. Námořní státy evropské pokoušely se o podvrácení moci lupičů a podnikali s nimi za tou příčinou neustálé boje. Ferdinand Katolický dobyl 1506 Oránu a Bugie, kardinál Ximenez r. 1509 ostrůvků před hlavním městem a založil tam tvrz, aby piráty mohl na uzdě držeti. Avšak emír mitidžský Selím Eutemí povolal proti Španělům na pomoc náčelníka maloasijských korsárů Horuka Barbarossu, který však emíra úkladně dal zavraždili a mimo Alžír také Tenesu a Tlemsénu se zmocnil. Markýz Gomarez, vůdce Karla V., sevřel ho sice 1517 v Tlemsénu a zajal na útěku r. 1518, ale bratr jeho Chairuddín Barbarossa poddal se s říší svou vrchní moci turecké, a obdržev pomoc vojenskou vypudil posádku španělskou z tvrze ostrovní. Karel V. podnikl proti '''A'''-ku r. 1541 velikou výpravu křižáckou s 570 loďmi a 30.000 mužů, ale bouře mořská donutila jej po velkých ztrátách к návratu, korsáři pak rozšířivše panství své až k hranici marocké odvažovali se na loupeže i do Atlantského okeánu. Země byla spravována tureckým pašou; r. 1600 dosáhli janičaři práva, voliti ze svého středu deje, který s náměstkem sultánovým sdílel nejvyšší moc, až r. 1710 dej Baba Ali odstranil pašu do Túnisu a byl od sultána za vladaře potvrzen. Od té doby trvalo panství turecké nad '''A'''-kem pouze dle jména, dej neodváděl žádného poplatku více, nýbrž posílal jen při nastoupení svém dary do Carihradu; naproti tomu však byl úplně odvislým na libovůli vojska; vnitřní rozbroje i zločiny množily se neustále, tak že panovníci zřídka kdy zemřeli smrtí přirozenou. Zahraničné boje mezitím neustávaly. R. 1655 zničil anglický admirál Blake loďstvo alžírské, 1669 a 1670 Angličané a Hollanďané udeřili společně na Alžír, ale bez valného výsledku; r. 1682 francouzský admirál Duquesne obléhal hlavní město a maršálek d’Estrées střelbou z velké části je zničil. Přes to zmocnil se dej Ibráhím r. 1708 Oránu, poslední državy španělské na alžírské půdě, avšak r. 1732 dobyli ho Španělové opět a udrželi jej do r. 1791. Za koaličních válek s Francií chovali se korsáři celkem pokojně, poněvadž ve Středozemním moři neustále křižovala velká loďstva států evropských, ale od r. 1815 nastaly poměry dřívější, ano menší státy jako Dánsko, Švédsko, Neapolsko, města německé Hansy a j. raději odváděly roční poplatek, aby lodi jejich nebyly znepokojovány. Americký admirál Decatur porazil r. 1815 piráty před Cartagenou tak rozhodně, že vlajka americká od té doby byla před nimi úplně bezpečna; roku 1816 lord Exmouth bombardoval hlavní město, nicméně již příštího roku odvažovaly se lodi lupičské zase až do moře Severního. Konečně r. 1827 nastaly vážné zápletky s Francií; když pak dej pohanil konsula francouzského, udeřiv jej vějířem v tvář, rozhodla se vláda francouzská, podvrátiti úplně moc '''A'''-ka a vyhlásila 20. dubna 1830 válku. Loďstvo francouzské, 75 lodí válečných pod admirálem Duperré a 400 korábů dopravních s 37.000 mužů vojska pozemního pod generálem Bourmontem, vyplulo 25. května 1830 z Toulonu a přistálo 13. června v zátoce Sídí Ferúšské. Vojevůdce dejův Ibráhím aga shromáždil sice na 40.000 beduínův kolem posádky turecké, ale poražen jest před hlavním městem a Alžír obležen. Když pak i loďstvo 3. čce počalo útok se strany mořské, vzdal se dej dne 5. čce pod úmluvou, kterou mu bylo dovoleno odejíti s rodinou a soukromým jměním a zvoliti si bydliště za hranicemi '''A'''-ka. Obyvatelstvu zaručena byla svoboda osoby, majetku, živnosti a nerušené vyznávání islámu, ale zrušeno otroctví a poplatky od křesťanů odváděné. Vojsko turecké dopraveno jest do Smyrny v Malé Asii. Avšak pádem Alžíru nebyla válka skončena; dosud bylo přemoženo jen stálé j vojsko dejovo, kdežto obyvatelstvo samo přihlíželo ku vpádu francouzskému celkem nečinně a nyní teprve podníceno od jednotlivých náčelníků chopilo se zbraně a doráželo odevšad na sbory francouzské. Král Karel X. zamýšlel původně za válečnou náhradu a výhody obchodní postoupiti '''A'''. zase sultánu tureckému, avšak únorová revoluce a pád dynastie bourbonské změnily úplně stav věcí. Generál Bourmont chtěje táhnouti do Francie králi na pomoc, donucen byl vojskem, které se pro novou vládu prohlásilo к odstoupení, a na místo jeho poslán od Ludvíka Filipa maršálek Clauzel, aby '''A'''. zorganisoval za provincii francouzskou, avšak musil býti odvolán, když čásť území o své újmě postoupil bejovi túniskému. Nástupce jeho, generál Berthezène, způsobil předčasnými novotami veliké zmatky a podráždil ještě více obyvatelstvo arabské; mimo to výprava jeho do Bôny úplně se nezdařila a u Medee utrpěl od Arabů porážku. Také za správy Savaryho a Voirola, ačkoli kapitán Armandy r. 1832 smělým přepadem Bôny se zmocnil a 1833 i Bugie jest dobyta, byl stav nové provincie tak neblahý, že se ve Francii ozývaly hlasy, aby '''A'''. dobrovolně bylo opuštěno a na návrh sněmovní vypravena do Afriky zvláštní kommisse, aby prozkoumala poměry v dobytém území. Mezitím postavil se v čelo odbojných kmenů na západě emír maskarský Abd-ul-Kádir, jenž Francouzům při okkupaci země způsobil ohromné obtíže, po více než 10 let oddechu jim nedopřávaje. Obyvatelstvo provincie oránské podrážděno násilnostmi Savaryho spojilo se s ním velmi ochotně, od sultána marockého dostalo se mu podpory a brzo bylo panství francouzské v těchto končinách omezeno na Orán, Mostaganem a Arzev s nejbližším okolím. R. 1831 musila s ním vláda francouzská učiniti prvý mír, kterým uznala panství jeho nade všemi kmeny dříve mu poddanými, on pak zase podrobil se vrchní moci francouzské. Na základě zprávy, kterou podala kommisse vyslaná do '''A'''-ka, rozhodla se vláda podrželi pod mocí francouzskou dobyté území, kteréž nazváno »francouzské državy na severu africkém«, ale dána mu nová organisace. Nejvyšší velitelství vojenské i správu země obdržel generální guvernér, jenž byl přímo podřízen ministerstvu války, jemu pak podléhali velitelé vojska pozemního i moci námořní, vojenský a civilní intendant i finanční ředitel. Soudnictví bylo rozděleno a zřízeny zvláštní soudy pro Francouze a domorodce; v Alžíru, Oráně a Bôně ustanoveny soudní tribunály prvé instance, mimo to vrchní tribunál a tribunál obchodní v Alžíru. Nejvyšším úředníkem soudním stal se generální prokurátor. Mír s Abd-ul-Kádirem netrval dlouho. Generál Trézel byl od něho na Maktě úplně poražen a nový guvernér, maršálek Clauzel, zvítězil sice několikráte nad Abd-ul-Kádirem a zmocnil se i sídla emírova Maskary, ale trvalého výsledku nedosáhl. Následkem nešťastné výpravy proti Constantině, odkudž z 8000 mužů tam vypravených vrátilo se pouze 2800, byl Clauzel po druhé odvolán a velitelství v boji s Abd-ul- Kádirem svěřeno generálu Bugeaudovi. Tento přiměl jej k míru na Tafně, jímž Francouzi podrželi severní čásť provincie oránské a větší díl prov. alžírské na sev. od Atlasu, kdežto emírovi ponechán celý jihozápad alžírský. Zatím generál Valée, jenž po padlém Damrémontovi přejal velitelství na východě, dobyl Constantiny útokem, ale upustil potom od válčení beze všeho plánu a hleděl šířiti panství francouzské raději cestou mírnou. Tím způsobem zabezpečil si úplně držení Constantiny, osadil r. 1838 téměř bez krveprolití Goleu a Blídu a r. 1839 Džidželi a La Calle a podvrátil úplně moc Ahmeda beje. Proti úmluvám na Tafně shromáždil Abd-ul-Kádir kolem sebe znamenitou moc válečnou a učiniv nájezd do roviny mitidžské v okolí Alžíru, zpustošil ji, načež se rychle uchýlil do hor a do pouště. Tu Bugeaud, ustanovený r. 1841 za generálního guvernéra, podnikl proti němu výpravu ve velikých rozměrech, vzal Tedekempt, Maskaru, Saídu, Tlemsén a posléze i Tafrún, hlavní zbrojnici emírovu, zbořil a donutil jej tím hledati útočiště na území marockém. Odtud stále podnikal vpády do '''A'''-ka a r. 1842 zvítězil nad Francouzi u Maskary. Zapuzen byv později pohnul oddíl vojska marockého ke vpádu na území alžírské, ale utrpěl na řece Isly od Bugeauda úplnou porážku. Současně připlulo také loďstvo francouzské před Tandže i Mogador a počalo střelbu na obě města, načež prostřednictvím Anglicka uzavřen mír, jímž hranice mezi Marokkem a '''A'''-kem byly upraveny a Abd-ul-Kádir jako rušitel míru ze země vypověděn. Tento však objevil se r. 1845 opět v Alžíru a dorážel se všech stran na Francouze, aniž generál Cavaignac, velitel v Orléansvillu, mohl proti němu něco poříditi. Když však r. 1847 vystoupil v Marokku proti sultánu Abd-ur-Rahmánovi, a na Fés táhl, byl od marockého vojska poražen a zatlačen na území alžírské; tam pak obklíčen byv na všech stranách od Francouzů vzdal se generálu Lamorciérovi u soutěsky Kerbenské a odveden v zajetí do Francie. Únorová revoluce r. 1848 nezměnila mnoho v poměrech alžírských. Na místo vévody Aumalského jmenován od prozatímní vlády generál Cavaignac guvernérem a když tento jako poslanec vstoupil do národního shromáždění, dosazen generál Changarnier v jeho úřad. Na přímluvu Cavaignacovu usneslo se národní shromáždění, aby čtyři vyslanci kolonie brali podíl na poradách v záležitostech alžírských. Válka s domorodými kmeny zatím neustávala a jmenovitě proti Kabílům musila býti vypravena značná moc vojenská. R. 1847 pozdvihli se kmenové kolem Maskary i v provincii constantinské, r. 1851 obyvatelstvo mezi městy Džidželi, Philippeville a Míláhem, které však generál St. Arnaud rychlou výpravou к pokoji připravil. Téhož roku vzat Lagvát, podmaněn kmen Bení Mzáb, r. 1854 dobyt bez krveprolití Tugurt, nedlouho na to město Véd, oasa Vargla, načež kmen Úled Sídí Šejch podrobil se panství francouzskému, které tím dospělo až к poušti saharské. R. 1858 zřízeno sice pro '''A'''. a ostatní kolonie zvláštní ministerstvo, ale neosvědčilo se, tak že r. 1860 bylo opět zrušeno a zavedena neobmezená vláda jako před tím. Také vnitřní poměry snažila se vláda uspořádali; neustálé odboje arabské přiměly konečně císaře Napoleona III., že se r. 1865 odebral do '''A'''-ka, aby se osobně přesvědčil o stavu kolonie. Přátelským obcováním s Araby snažil se upokojili pohnuté mysli a ve zvláštním listu к maršálku Mac-Mahonovi přislíbil upustili od přísně bureaukratické správy. Chtějíc šetřiti národnosti jednotlivých kmenů ponechávala vláda záležitosti jejich správě předních mužů kmene, kteří však většinou byli od ní jmenováni. Nicméně i teď zůstalo při pouhých pokusech. R. 1864 potlačeny vzpoury v provincii oránské, r. 1865 a 1867 v Malé Kabílii. Veliké nebezpečenství hrozilo r. 1870—71. Následkem války německofrancouzské musila býti většina vojska ze země odvolána a již tato událost sama způsobila značné hnutí mezi kmeny jižními. Když pak po pádu Napoleonově třetí republika zavedla občanskou správu místo vo- jenské a prohlásivši rovnost všeho obyvatelstva, nenáviděným židům propůjčila stejná práva s Araby, vypuklo v provincii constantinské povstání a rozšířilo se nejen po celé zemi, ale i za hranice její nabývajíc rázu náboženského. Z Túnisu i z Marokka hrnuli se muhammedáni na pomoc, tak že Francouzi s počátku se musili omezili pouze na obranu a teprve když po míru versailleském vypraveny potřebné posily do Afriky, bylo povstání potlačeno. Země postavena opět pod správu vojenskou, ale moc guvernérova omezena roku 1875 zvláštní radou, zvanou »Conseil supérieur«, a r. 1879 ustanoven pro '''A'''. opět guvernér občanský. Když r. 1881 Francouzi podnikli výpravu do Túnisu, způsobil Bú Amena na jihu depart, oránského vzpouru, avšak čety jeho byly poraženy a většinou zahnány přes hranice marocké, kam také Bú Amena sám se uchýlil. ''[[Autor:Vladimír Pech|p.]]''
{{Prostrkaně|Literatura}}. Carette, Pellissier, Rémussat atd.: Exploration de l’Algérie pendant les années 1840—42 (Paříž 1844—54, 31 sv.); Berbrugger, L’Algérie (Pař. 1842); Daumas et Fabar, Moeurs et coutumes de l’Algérie, Teli, Kabylie et Sahara (Pař. 1858); Mac Carthy, Géographie physique, économique et politique de l’Algérie (Alž. a Pař. 1858); Aucapitaine, Les Kabyles et la colonisation de l’Algérie (Pař. 1864); Béhaguel, L’Algérie, histoire, géographie, climatologie etc (Alžír 1865); Maltzan, Sittenbilder aus Tunis und Algerien (Lipsko 1869); Hanoteau et Letourneux, La Kabylie et les coutumes Kabyles (Pař. 1872—1876); Fillias, Géographie physique et politique de l’Algérie (Alž. 1874, 3. vyd.); Niel, Géographie de l’Algérie (Pař. 1878), État actuel de l'Algérie d’après les documents officiels (Paříž 1878); Čichačev, Espagne, Algérie et Tunisie (Paříž 1880); Wahl, L’Algérie (Pař. 1882); Villot, L’Algérie, moeurs, coutumes etc. (Pař. 1882); Gaffarei, L’Algérie histoire, conquète et civilisation (Pař. 1883); Niox, Algérie, Géogr. physique (Pař. 1884); Rinn, Marabouts et Khouan. Etude sur l’Islam en Algérie (Alžír 1884); Reclus, Nouvelle géogr. univ. vol. XI. str. 293-651; Statistique générale de l’Algérie années 1842 à 1884 (Alžír 1884); M. Blanckenhorn, Die geogr. Verhältnisse von Afrika. I. Der Atlas, das nordafr. Faltengebirge; Petermann's Mitthlgn. Ergänzungsh. No. go. 1888. Mimo to hojné články: v »Bulletin de la Societé de Géogr. de Paris«, »Revue africaine«, »Journal des travaux, de la soc. histor. algérienne«. — Mac Carthy, Algeria Romana (Pař. 1857); Boissiere, L'Algérie romaine (Pař. 1883); Reynier, Inscriptions romaines de l’Algérie (Pař. 1857); Fillias, Histoire de la conquète et de la colonisation de l’Algérie 1830—1860 (Pař. 1860); Baudicour, Histoire de la colonisation de l’Algérie (Pař. 1860); Vivien de Saint Martin, Le nord de l’Afrique dans l’antiqité grecque et romaine (Pař. 1862); Nettement, Histoire de la conquète d’Alger (Pař. 1871); Rousset, La conquète d’Alger (Pař. 1879); Perret, Récits algériens, histoire de la conquète et de la colonie (Paříž 1886). — Mapy: Carte générale de l’Algérie (1855) v měřítku 1:800.000; Carte générale de l’Algérie, dressée au depot de la guerre v měř. 1:1,600.000 (Pař. 1856).

{{Konec formy}}</text>
      <sha1>jjlu80vej8ris8q73c9oml9lqm2gy4a</sha1>
    </revision>
    <revision>
      <id>334065</id>
      <parentid>334064</parentid>
      <timestamp>2026-06-27T17:18:21Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <minor />
      <origin>334065</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="73301" sha1="ou5sn3gl25ej6rqb3vi5zysdu4f38se" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Alžírsko
  | PŘEDCHOZÍ = Alžírská slitina
  | DALŠÍ = Alžírský pas
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Alžírsko
  | AUTOR = [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:Vojtěch Mayerhofer|Vojtěch Mayerhofer]], [[Autor:Karel Plischke|Karel Plischke]], [[Autor:Vladimír Pech|Vladimír Pech]], [[Autor: Kristian Petrlík|Kristian Petrlík]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;47–59. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8ff050f0-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.]
  | LICENCE = PD old 70
}}

[[File:Ottův slovník naučný II 46b Alžír.jpg|thumb|Ottův slovník naučný II 46b Alžír]]

{{Forma|proza}}
'''Alžírsko''', franc. {{Prostrkaně|Algérie}} [alžérí], území severoafrické, nejdůležitější osada francouzská, hraničí na sev. celou svou délkou se Středozemním mořem, na vých. s Túnisem a na záp. s Marokkem. Na obou těchto stranách jsou hranice jen z malé části přesně vytčeny, zejména není tu mezí přirozených, i zachovány celkem, až na některá menší upravení, staré hranice, jichž ode dávna šetřeno bylo mezi různými kmeny. Na straně túniské počíná se hranice u Ryšavého mysu (''Cap Roux'') pod 8°3б' v. d., jde nejprve к jihozáp. podél vysokého hřbetu horského, pak к jihu až téměř pod 34° s. š.; zde pojednou zatáčí se к západu a na to směrem jižním Saharskou pouští spěje až pod 30° s. š., kde se končí nedaleko Gadamesu. Proti Marokku upravena jest hranice smlouvou z r. 1845; vycházejíc od ústí říčky Skisu čili Hádžerúdu pod 2° 16‘ z. d. jdesměrem jihových. asi 400 ''km'' až nedaleko к Figígu, načež ztrácí se v poušti rovněž až pod 30° s. š. Tato rovnoběžka jest celkem také jižní hranicí A-ka, jež ovšem v pískových pahorcích saharských (''Erg'') nikterak není vytčena a čím dále více к jihu se pošinuje. Nyní vrchní moc franc, sahá asi na 700 ''km'' vzdálí od pobřeží. Pro tuto neurčitost ohraničení nelze také rozlohu osady alžírské stanovití jinak než přibližně na 667.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, tedy o 139.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; více než zaujímá sama Francie. — {{Prostrkaně|Pobřeží}} alžírské, majíc povšechný směr od jihozápadu к severovýchu, jest skoro 1100 ''km'' dlouhé, málo rozčleněné, namnoze skalnaté a lodím nepřístupné. Kde hory, vybíhající ve vysoké mysy, nepřistupují k samému břehu, táhnou se neširoké pruhy oblázčím pokryté nebo nečetné, nehluboké, poloobloukovité, к severu otevřené zálivy s břehem písčitým, poskytujíce většinou lodím jen nepatrnou ochranu proti prudkým větrům. Plavba kolem pobřeží znesnadněna četnými úskalími, tak že ani 46 majáků na břehu zřízených nezabraňuje častějším nehodám. Zde také '''A.''' je pořídku obydleno, hlavně pro nedostatek kommunikačního spojení s vnitřkem země. Pozoruhodnější {{Prostrkaně|zálivy}} alžírské jsou tyto: Oranský, Arzevský, Alžírský, Bougieský, Džidželský, Philippevillský s menšími zátokami Collskou a Storskou a Bônský. Z {{Prostrkaně|mysů}} uvedeny buďtež: Cap Noe, C. Usa, C. Figalo, C. Falcon, C. Ferrat, C. Ivi, C. Tenes, C. Mátifu, C. Corbelin, C. Cavallo, C. Bušárún (Buga- roni), C. Fer, C. de Garde a C. Roux. — Ostrovy к A-ku náležející jsou nepatrny: blíže hranice marocké Ražgún, severových. odtud Habíbas a blíže hranice túniské Tabarka a Galita.

{{Prostrkaně|Horopis}}. Jako země berberské vůbec jest '''A.''' v severní své polovici všecko prostoupeno Atlasem, jehož četná pásma s odnožemi svými obmykajíce mnohá údolí, roviny a planiny celkem se řídí směrem pobřeží. Severní, asi 100 km široká hornatina, zvaná {{Prostrkaně|Tell}} (arab. = {{Prostrkaně|země hornatá}}), jest velmi úrodná, zejména v údolích řek a na blízku větších zálivů, a mohla by uživiti pětkráte tolik obyvatelů než nyní v sobě hostí. К ní na jihu pojí se šíré {{Prostrkaně|Vysočiny}} (''Hauts-Plateaux'') v průměrné výši 1100 ''m'', stepi povahy kontinentální, se solnými pánvemi a bažinami, na jihu a severu obroubené nevysokými skalními hřbety. Majíce na hranici marocké přes 200 ''km'' zšíří, směrem východním více a více se úží, až v departementu constantinském se končí přestávajíce oddělovati Tell od hor saharských. Rozloha Vysočin páčí se na 100.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;. Horstvo alžírské, prorvané četnými úžlabinami, jimiž prodírají se řeky a vedou cesty, rozděleno jest ve množství pásem a skupin zřetelně vyznačených, z nichž tuto jen hlavní uvedeme počínajíce od západu horami pobřežními. Tu hned u Namoursu zvedá se Trárská skupina, vrcholící na pobřeží v hoře Noemově (864 ''m''), uvnitř pak ve vápencovém štítu Mont Filhaousen (1157 ''m''). Jižně od Oránské sebchy jsou hory Tessalské s Tafaraujem (1065 ''m''). Severně od Šelífa příkře se zvedá Džebel Dahra к vých. stoupaje až к oběma Zakkárům (1580 a 1527 ''m''), kde srázně spadá do roviny Mitidže. V druhé řadě, mezi Tlemsenem a Sebdu pohoří Tlemsenské horou Tenušfi dosahuje výše 1842 ''m'' (Kuábet 1621 ''m''), dále na východ až к Selífu vypíná se Vanšeríš (Varsenis, Varansenis) s vrcholy Pic Vanšeríš (1985 ''m''), P. Dui (2053 ''m''), P. Ennadate (1732 ''m'') a j. Za Šelífem, jižně od roviny Mitidže jsou menší skupiny Titerských hor, jejichž vrchol Dž. Dira zvedá se nad Aumalem do výše 1810 m. Východné odtud, v záp. Kabílii, jsou mohutné hory Džurdžurské (''Mons Ferratus''), relativně nejvyšší horstvo alžírské, ačkoliv vrchol jeho Léla Chedídža (2308 ''m'') zajímá až druhé místo mezi horami alžírskými. Jinak v pohoří tomto, nejhojněji svlažovaném prameny a bohatém bujnou vegetací, kde dosud nalézají se stopy bývalých ledovců a jež povahou svou velmi se blíží Alpám, pozoruhodný jsou ještě Dž. Kella (2218 ''m''), Tirurda (1817 ''m'') a Šelata (1780 ''m''). Hory Kabílské, sev. od Džurdžury k moři se táhnoucí a nepřístupné, s vrcholem Azefunským, mají výši 1000 ''m''. Východně od údolí sahelského táhne se Baborské pohoří, přes 200 ''km'' dlouhé, v němž nejvýše se pnou hory Adrár (1994 ''m''), Velký Babor (1970 ''m'') a Tababor (1965 ''m''). Odtud na sever k Džidželi jest hornatina patřící к nejméně přístupným krajům alžírským. Severových. od Aumalu, souběžně s Baborem táhnou se hory Bibánské č. Setífské (1380 ''m'') s pověstnými úžlabinami ''Portes de Fer'' ({{Prostrkaně|Železné brány}}), z nichž větší jde železnice alžírsko-constantinská. Východně od Titerských hor příkře spadají do hlubokých údolí Hodenské hory (nejvyšší Dž. Mádžid 1840 ''m''), dále na východ ponenáhlu se níží a u Constantiny již jen málo vrcholů dosahuje výše 1000 m. Pobřežní džebely alž. končí se mezi zálivy Storským a Bônským mohutnou massou Edugu (1008 ''m)''. — Z pohorských pásem Atlasu saharského (Velkého), jenž z pouště kolmo vyrůstá jako obrovské hradby, uvésti sluší nejprve Ksúry (hrady), skalní řetězy, oddělené védy, jež splývajíce s Vysočin v Sahaře se ztrácejí, a dosahující výše 2000 m. Na vých. jejich straně pne se Dž. Amur (berb. = {{Prostrkaně|hory}}), jsa rozhraním vod tekoucích jednak do vnitra Vysočin а k Středozemnímu moři, jednak к Sahaře. Jádrem jeho jsou strmé stolové hory, nedosahující výše 2000 ''m'' (Tuila Makna jihových. od Géryvillu 1937 ''m'', Dž. Okba 1710 ''m'', Dž. Guru 1708 ''m''). Dále k východu horská pásma široce se rozstupují a jen nepatrně vynikají nad okolní roviny (100 až 200 ''m''); z nichž Dž. Senalba na cestě z Dželfy do Laguátu vystupuje do výše 1580 ''m''. Odtud až к védu Kantarskému Atlas ještě více se níží, ale za tímto védem, kudy nyní jde dráha batna-biskerská, vypíná se pojednou nejvyšší horstvo alžírské Dž. Aures (''Mons Aurasius''), mající tvar pootevřeného vějíře а к Sahaře srázně se klonící, v jehož sev. části vypíná se nejvyšší témě alž. Šelja (2312 ''m'', dle jin. 2328 ''m'') a Mahmel (2306 ''m''). Následuje ještě Dž. Šešár s nejvyšší horou Alí-en-Nés (1878 ''m''), a horami Nememšskými končí se alž. Atlas na východní straně. V dep. constantinském třeba ještě vytknouti skupinu horskou západně od Batny s Tugurem (2100 ''m''), pak Constatinské hory (sev. od města t. jm.), a konečně Medžerské pohoří na hranici túniské.

Mezi {{Prostrkaně|rovinami}} Tellu, jež pečlivě jsou vzdělány, přední místo zajímá Mitidža mezi Alžírem a Blídou (asi 1500 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;); dále uvedeny buďtež roviny: Tlelátská u Oránu, Egriská u Maškary, Šelífská na dolním toku Selífa, Iserská a Bônská. ''f.''
O {{Prostrkaně|geologii alžírské}} máme sice mnoho spisů, jichž Peron napočetl 130 v posledních 50 létech, ale jediné samostatné dílo Renouovo (''Exploration scientifique'') je z r. 1848, a články tamějších a francouzských časopisů stěží jest dostati; i následujeme tuto poslední obraz Peronův (''Annales des sciences géolog.'' 1883). Dle líčení Fournelova skládají '''A.''' hlavně dvě pohoří, Malý (sev.) a Velký (již.) Atlas, a mezi nimi ležící Vysočiny, které běží rovně s hlavními Alpami a pocházejí z téže doby po útvaru třetihorním. Jižněji nastupuje Sahará, krajina vrstev vodorovných. — Ačkoli se v prorvách ukazují stopy starších útvarů, přece na povrchu panují jen útvary jurský, křídový a třetihorní. Prahory (žuly, ruly, mramory, diority) tvoří jednotlivé shluky v přímoří a to u Alžíru v Kabílii, záp. od Philippevillu a záp. od Bôny. Na jihu vystupují teprve ve střední Sahaře, zemi Tuáríků za Igargarem v horách Iffefisen (rula i svor dle Flattersa). V Oránském přímoří mluví Bleicher o silurních břidlicích a staropalaeozoické vrstvy (silur-devon) uvádějí se z Kabílie, na východě Džurdžury. Bleicher sám uvádí uhelný útvar u Ain-Tolby, u Nemoursu a záp. od Oránu a Coquand trias v dep. constantinském, což však potřebuje tvrzení paleontologického. Mimo to ale popisuje se permo-trias vých. od Filippevillu.

Nejstarší mocný útvar jest jurský, roztroušený v severním Atlasu (Constantinsko — mramor v liasu u Filfila byl znám Římanům — Kabílie, v Džurdžuře alžírské, Vanšeriši, a pomoří Oránském až к Sadě, Tlemsénu), ve střední planině u Batny, Setifu, pak u Šelaly (hran. Oránské), Liamuna, jižně od Busady, konečně u Laguátu a Géryvillu, jak četné seznamy ammonitů, belemnitů, cidaritů, terebratulí, crinoidů a j. u Perona dokazují. Na jižní straně sev. Atlasu jest velký shluk Jury od 2° 30' v. d. až к 3° 30' z. d. Křída hlavně tvoří kostru celé země (neocom, urgoaptien, albien, obě vrstvy tyto po celé sev. Africe dle Perona r. 1875), až do Arabie a Palestiny tvoří pouště rozsedáním v duny písčité a hlíny neplodné, kde vody nutno hledati až 150 ''m'' hluboko, tak že Rille nazval útvar ten zrovna saharským.

Útvar cenomanský tvoří vápencem svým vyšší hory, zejména vnitřku Velkého Atlasu a je stejně neúrodný (od Túnisu přes Biskru do Džebel Amuru, zemí Mzabů, ale i u Batny, Rubady); turonské vrstvy konečně tvoří zpodek Constantiny a šíří se na vých. a jihozáp. střední planinou (Hodna, Batna, Tebessa) až к Laguátu, Golei (''Ostrea mermeti''). Střední a západní planina centrální má i mnoho Senonu. Eocén zastupují v '''A'''-ku nummulithy ve dvou dlouhých, s mořem souběžných pásmech v Tellu a střední planině (Tebessa, Setif, Bog- har), ale více na východě, kdežto miocén se vyskytuje více na záp., jako v Kabílii u Tenes, podlé čeho Pomel nazval vrstvy cartennské — a hlavně v Oránsku (údolí Selífu u Maškary, Sidi-bel-Abbés, Tlemsén až do Udždy v Marokku).

Pliocénní a čtvrtohorní vrstvy hlavně na vých. vyvinuté, daly četné zbytky ssavců: hipparion, koně, antilopy, býky, slony (''Elephas meridionalis africanus'' u Šeršelu), nosorožce, hrocha (''H. Hipponensis'') podobné středoafrickým nynějším. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]''

{{Prostrkaně|Vodopis}}. Kromě el-Kebíru a Šelífa nemá '''A.''' řeky splavné. Téměř všecky alžírské přítoky Středozemního moře, vznikajíce v pokrajních horách Vysočin, z části též v Tellu a horách pobřežních, protékají Tell celou jeho šíří, lenivě se vlekouce bažinatými břehy, a do moře se vlévají úzkým, často písčinami ucpaným ústím. Veliké důležitosti nabyly řeky ty od té doby, co se jich používá к velikolepé soustavě zvlažování půdy, к čemuž upotřebeno zavodňovacích staveb již ve starověku založených, ale časem zanedbaných a zpustlých. V zimě voda dešťová splývá po svazích hor a vrchů, dravě po cestě vše s sebou unášejíc a široké koryto sobě ryjíc; to jsou {{Prostrkaně|védy}} Arabů, jež v letní době vysychají buď docela nebo v uzounké prameny a v nichž tlející rostliny a hnijící zvěř způsobují střídavé zimnice. Mnohé vody splývají v četné slané mělčiny a bažiny, jež někde slují {{Prostrkaně|šoty}}, jinde {{Prostrkaně|sebchy}}. Atlas jest rozhraním dvojího vodstva, tekoucího jednak к severu do Středozemního moře, jednak na jih do pouště. Téměř všecky védy mají několik jmen, z nichž tuto uvedeme nejobyčejnější. Značnější řeky provincie oránské jsou: Tafna 145 ''km'' dlouhá, pramení se nedaleko Sebdu a vlévá se do moře naproti ostrovu Ražgúnu majíc přítoky marockou Mújlu a s pravé strany záp. Iser; Makta vzniká splynutím Sígu (215 ''km''), pramenícího se na vysočině jihozáp. od Daje, a Habry (Tenazery) rovněž od Daje (severně) splývající a 23S fcm dlouhé, a vrhá se do Arzevského zálivu; Šelíf (''Azar'' Římanů), hlavní řeka alžírská, vzniká u Tijáretu ze skupiny »Sedmdesáti pramenů« (''Sebin Ajún''), teče nejprve к východu jako Nahr Vásil (jiní pokládají Véd Namus za pramen Šelífa), zatáčí se pak náhle okolo Vanšeríšského pohoří к západu, dotýká se Affrevillu a Orléansvillu, spojiv se s Riu vlévá se do roviny Šelífské a brzy na to do Středozemního moře 12 ''km'' sev.-vých. od Mostaganemu; Šelíf má přes 700 ''km'' délky, a delší přítoky jeho na území oránském jsou Mina (200 ''km'') a véd Riu, na území alžírském védy: Isley, Fodda, Ruina, Durdur a Varán. Departement alžírský má ještě tyto značnější védy, veskrze přítoky Středozemního moře: Mazafrán, jenž se končí 8 ''km'' jihozáp. od Sidi-Farruše, Haraš pramenící východně od Blídy v Malém Atlasu, jenž u Maison-Carré dospívá šíře 80 ''m'' a vlévá se do Alžírského zálivu; východní Iser (200 ''km'' dl.) vznikající mezi Medeou a Aumalem na úbočí planiny Bení-Slímánů, jest záp. hranicí Velkého Kabílska, teče mimo Balestro bohatou Iserskou rovinou a vlévá se do moře západně od mysu Džinetského; Sebau (Nesa, Buberak), hlavní řeka Vel. Kabílska no km dlouhá, vzniká na patě Akfadúské hory a vtéká do moře 6 ''km'' záp. od Dellysu. V provincii constantinské jsou tyto řeky: Véd Sáhel, 200 ''km'' dlouhý, temen! se na Dirských horách u Aumalu, zove se nejprve Riuraru, pak Zajan a jako Sahel končí se v zálivu t. jm.; Véd el-Kebír (= {{Prostrkaně|velká řeka}}) 245 ''km'' dlouhý a několikráte ve skalách se ztrácející vzniká jako véd Rumel východně od Setífa, teče od západu к východu až ke Constantině, před níž spojiv se s Bú-Murzúkem přijímá jméno el-Kebír, zatáčí se к sszáp. a trvá ve směru tom až к svému ústí (32 ''km'' vých. od Džidželi), maje větší levý přítok Véd Endžu; Sejbús (''Rubricatus'') 220 ''km'' dlouhý, splývá s vysočiny Úled-Chanferů, teče к severu až k Medžez-Hamaru, kde s levé strany vnímá Véd Zenáty, zatáčí se náhle к východu, u Gelmy přijímá jméno Véd Šerf a vlévá se do Bônského zálivu; Medžerda, řeka již túniská, horním svým tokem patří '''A'''-ku vinouc se zde krajem pozoruhodným pro krásy přírodní, šíré lesy, hojnost pramenův a římské památnosti. — V jižním, pustém '''A'''-ku zaznamenati jest čtyři hlavní védy, splývající s hor Ksúrských mezi Figígem a Géryvillem a zanikající v písku Sahary: Véd Námús, Véd Garbi (Kebír), Véd Zeger a Véd Zergún. Velká čásť vodstva mezi Géryvillem a Tebesou splývá do Védu Džedí, jenž vznikaje na Amúru u Tadžemútu otáčí se k vsvých. a směrem tím táhne se až téměř k Biskře, kde zaniká v El-Fáidské rovině; maje 500 km délky, jest z větší části roku bez vody. Várgelský bassin přijímá Véd Mzáb a Véd Miju (viz vyobr. č. 183.) a jihových. čásť pouště prorývá mohutný Véd Igargar, přicházející s hor tuáríckých a ztrácející se v hluboké sníženině šotu Melgígu č. Melríru. Tyto saharské védy jsou dlouhá, široká a hluboká koryta v písčité půdě, jež za prudkých dešťů pojednou naplňují se vodou; tuto sice vyprahlá půda rovněž tak rychle pohlcuje, ale dno koryta i nadále zachovává jakousi vlhkost podporující vzrůst husté trávy. Sem za vedra přicházejí karavany popást velbloudů a dokopávat se pitné vody, jež několik stop pod zemí stále se prýští. Trvaleji vodou zásobeny jsou ovšem védy severoalžírské, zejména ve vých. polovici země, kde jsou hory slehlejší a více zalesněné, deště hojnější a tok řek vyvinutější, avšak i zde podléhají obecnému pravidlu, že někdy buď úplně vysychají, nebo aspoň že je lze přebroditi, kdežto v zimě mohutní v dravé, nebezpečné proudy, často i z břehů vystupující a nižší roviny rozmělčující. Povaha dočasnosti ještě více se jeví při slabých stepních tocích Vysočin zanikajících ve slaných bažinách, jež jen v době dešťů vzrůstají v jezera; to jsou šoty a sebchy, z nichž přednější jsou tyto: Šot-el-Garbí (= {{Prostrkaně|západní}}) 72 ''km'' dlouhý, z polovice к Marokko, z polovice k '''A'''-ku patřící, a Š.-eš-Šerkí (= {{Prostrkaně|východní}}) 200 ''km'' dl., oba na vysočině oránské, kdežto největší šot na Sahaře, a to v prov. constant., jest Melgíg; dále Oránská sebcha 40 ''km'' dlouhá, jižně od Oránu, sebcha Zahrez-Garbí a Zahrez-Šerkí na vysočině alžírské (solný obsah obou Zahrezů páčí se na 600 mill, tun), S.-el-Hodna čili Šot-el-Sáida, 56 ''km'' dlouhá a průměrně 35 ''km'' široká, v provincii constantinské. Značnější vlastní jezera jsou: v Oránsku Arzevské jezero, v dep. constantinském Fezárské j. u Bôny, El-Meláh (Slané j.) záp. od La Calle, Ubeira jihových. od předešlého, El-Hút (Rybí j.), konečně , skupina jezer: Džemelské, Gelífské a Tarfské, 72 ''km'' jihovýchodně od Constantiny. ''[[Autor:Vojtěch Mayerhofer|f.]]''

{{Prostrkaně|Podnebí}}. Zeměpisnou polohou '''A.''' blíží se již pásmu horkému, ale zvláštní jeho fysické uzpůsobení jest příčinou, že vykazuje se podnebím všech tří pásem, od vedra tropického až ke kruté zimě severu. Tyto krajnosti zejména blízko se stýkají jednak na Sahaře, jednak na sousedních Vysočinách. Průměrná teplota v '''A'''-ku vůbec jest asi táž jako v Provenci (průměr roční 20° C.), ale každý jeho pás (Tell, Vysočiny a Sahará) má své zvláštní podnebí. V Tellu teploměr v létě nestoupá nad +40°, v zimě neklesá pod +2°, a dle Maritových dlouholetých pozorování jest na pobřeží (Sahelu) průměrná letní teplota +19°. Sníh zřídka jen pokrývá vrcholy hor a podnebí jest celkem velmi příjemné a zdravé, zvláště za rozkošného jara, kdy všecko rostlinstvo rychle a bujně se rozvíjí, tak že pobřežní místa alžírská, hlavně pak město Alžír, к pobytu chorých na plíce se odporučují. Letní parna bývají zmírňována pravidelnými větry vanoucími od moře, a i v zimě paprsky sluneční dosti jsou mocné, aby udržovaly vegetaci stále zelenou a mírnou teplotu, jež málokdy klesá pod +9° průměrem majíc 11 až 12°. Vůbec rozeznávají se zde jen dvě roční období: horké a mírné, a toto opět jest dvojí, vlhké a suché. Jest to alžírské léto (červenec-září), zima (říjen-únor) a jaro (březen-červen). V létě bývají noci chladné s hojnou rosou. Největší sucho a vedro trvá v červenci a srpnu; červen a září bývají také horké, ale ne tak suché; letní deště jsou řídké, krátké a slabé. Za to zima vyznačuje se neobyčejnou vlhkostí; pršívá sice jen dva měsíce, zvláště v říjnu a listopadu, ale deště bývají nad míru vydatny, nejvíce v provincii constantinské, nejméně v oránské. Výsledek dešťoměrných pozorování jest: v Bôně 1200 ''mm'', v Alžíru 800 ''mm'', v Oránu 400 ''mm''. Větry valnou většinou vanou směrem pobřeží, buď od východu neb od západu. Východní panují od května do září, a v té době obloha bývá v zenithu jasná, na obzoru zamlžená, temena hor a mysů skrývají se často ve mracích; naopak, zjevují-li se temena v obrysech jasných, jest to znamení, že trvají nebo co nevidět nastanou větry západní. Tak jest v Sáhelu. Avšak tyto poměry klimatické patrně se mění, čím dále pronikáme na jih. Čím blíže k Vysočinám, tím více ráz podnebí blíží se к evropskému. Rostlinstvo pokrývající stráně velikolepých údolí, dub, lentišek, divoká oliva, dub korkový, linda — vše upomíná na Evropu. Úrodnost půdy jest podivuhodná. Zde v zimě bývá již i sníh a tu i tam led. Ještě krutější zimu mají Vysočiny blíže Džebel-Amuru a Džebel-Auresu. Tu snášejí se sychravé deště, a i sněhu bývá nadbytek, kdežto léto jest zde dobou velikého vedra a sucha. Konečně v jižním Alžíru, na poušti Saharské neznají nežli dvě roční období: horké a deštivé. Teploměr ukazuje za dne až +52° C., v noci nastávají citelná chladna. Metlou pouště bývá horký vítr, jenž obyčejně vane v horních vrstvách vzduchových, ale někdy sklesnuv dotýká se až povrchu země: to jest ''simún'' Arabův, ''sirocco'' Španělů, pohlcující někdy celé karavany. Přicházeje od jihových. zvyšuje temperatura na +45° C., zemi zahaluje prašnými víry a vzduch pozbavuje všeliké vlhkosti. Zhoubný jeho dech cititi jest až na pobřeží, kde způsobuje ochabnutí všelikého života; ale na štěstí netrvá nežli 2—3 dni a končí se téměř vždy deštěm a sev.-záp. větry, zjednávajícími opět rovnováhu. Vane hlavně od srpna do října, někdy i z jara. Na začátku okkupace francouzské vojsko válem hynulo zimnicemi, jež způsobovaly zhoubné výpary vystupující ze země již po staletí zanedbané, a podnebí alžírské rozhlášeno za nezdravé, tak že i proud vystěhovalců záhy ochabl; ale ponenáhlu vzděláváním půdy, osazováním stromoví, zalesňováním, upravením vodstva a j. nezdravota mizela, a podnebí alžírské, až na některé krajiny blíže řek, těší se pověsti nejlepší. ''[[Autor:Vojtěch Mayerhofer|f.]]''

{{Prostrkaně|Alžírské rostlinstvo}} jest celkem čásť rostlinstva Středomořského a liší se na příklad tak málo od tuniského, že Cosson dává poslednímu území jen 6 bylin zvláštních. Na vysokých horách jsou tu některé byliny alpské (nad 2000 m), ale není to pásmo úplné, neboť v téže výšce vyskytuje se ještě mnoho bylinstva středomořského. К jihu přechází květena ta úplně v pustinnou květenu Sahary. Největší místní sbírka Cossonova pochází z Constantinska (Philippeville-Aurès 1428 dr.). Ostatně mívají místní flory na nejvýše 700 dr. a čím dále к jihu, tím méně (Biskra 473, Laguát 382 dr.). Ball počítá čtyři pětiny alžírských bylin v Evropě a Středomoří, 100 jen v '''A'''-ku a Marokku. Bory rozdělil rostlinstvo na 3 pásma dle délky, Cosson na 4 dle šířky. Co se prvních týče, jisto jest, že severovýchod (Constantinsko) nejvíce se podobá střední Evropě, jihozápad (Oránsko) více Španělsku. V Constantinsku jsou lesy listnaté (duby, buky, jasany, olše, javory), Oránsko má na př. ''Apteranthes gussoniana'' (''Stapeliacei'' španělskosicilskou), ''Rhus albidum''.

Pásma dle šířky přímoří zaujímají lesy horní v přímořské střední stepi a rovná jim poušť a hory jižní. Rovin přímořských jest málo; Mitidža u Alžíru a přímoří u Bony jsou jediná luka '''A'''-ka, kde se seno seče, kdežto údolí Šelífu a okolo Oránu jest více stepnaté. Lesy přímořských hor nejsou již nepřetržité, nýbrž udržely se jen na vých. a na vyšších horách, neboť Arabové zvykli každoročně zapalovati pastviny své, aby je prý zlepšili, čímž slabší lesy byly zničeny; Kabílie pak je tak hustě obývána i vzdělána, že nemnoho tu ostalo lesa. Jakožto charakteristické byliny severu uvádějí se ''Scilla maritima'', ''Chamaerops humilis'', ''Ampelodesmos tenax''.

Nejvyšší vrcholky mají všelicos alpinského (''Isatis džurdžurae'', ''Lepidium granatense'', ''Draba hispanica'', ''Erinus alpinus'', ''Saxifraga atlantica'', ''carpetana'', ''Cardamine hirsuta'', ''Primula'', ''Viola'' atd.). Stepi střední zcela podobají se Sahaře obsahujíce byliny solimilné: Artemisie, Astragaly, ''Arthratherum purgens'', především hlavní plod té krajiny alfa (''Stipa tenacissima''), která vyváží se do Anglie na papír, a jejíž pěstování ročně nese milliony. Lesy jižních hor jsou vzácné; zde a na severu rostou nejvzácnější cedry a thuje (''Callitris quadrivalvis'') již starým Římanům drahé a hledané. Hojná jest ''Pistacia atlantica'', chvojky aj. Nejvyšší alpinské byliny na Aurèsu jsou: ''Prunus prostrata'' (Libanu), ''Arabis ciliata'', ''Viola gracilis'', ''Potentilla pensylvanica''. Debeaux rozeznává u Bogharu 3 pásma: do 800 ''m'' step (''Statice'', ''Lonchofora'', ''Anabasis'', ''Cordylocarpus''), druhé do 1000 ''m'' (''Stipa barbata'', alfa i dub), pak výše Terebinthy, ''Pinus halepensis'', ''Quercus ruber'', ''Juniperus oxycedrus'', ''phoenicea'', ''Callitris quadrivalvis''.

Saharské bylinstvo obmezuje se mimo zahrady v oasách na některé keříky nížin, trní a řídké jarní bylinky po dešti (Liliacee, Crucifery). Vzácné jsou úkazy jižnější ''Crotalaria Saharae'', ''Roubbairea prostrata'', ''Daemia'', především keř ''Calotropis procera''. Sbírka Flattersova obsahuje nejjižnější až za Varglu a vypočítává až 122 druhů. ''Acacia arabica'', ''Cassia obovata'', ''Aerua javanica'', ''Erythrostictus punctatus'', ''Ephedra alata'', ''Chloris meccana'', ''Salvadora persica'', fagonie, tamarišky, jedovatý ''Hyoscyamus'', kterým jedna výprava otrávena byla, atd. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]''

{{Prostrkaně|Alžírskou zvířenu}} popsali, co se týče ssavců, Lataste a dříve Loche, ptáky Explorace (Levaillant) a Loche, plazy Strauch a ryby Playfair (ze sbírky Letourneuxa). Ssavci jsou u Lataste jináče ustanoveni nežli u Loche. První má ssavců zemních 83, tento 70 (11 end., zejména opici, hlavně v Kabílii), 8 kočkovitých (se lvem a pardálem), vydru, medvěda, psa (v Marokku), jelena, daňka (vých. lesy), kance, 4 antilopy (jih), divoké ovce, 2 ježky (1 v Sahaře), dikobraza a 2 zajíce (s králíkem) atd. Pochybnost měl o krtcích a veverkách (''Sciurus getulus'' Lesson). Ptáků měl Loche 357, avšak mnohem více ptáků jest dosud neznámo: jsou to hlavně druhy stredomorské. Z ptákův uvedených je 137 vodních, 46 dravců (9 sov), 4 dropi, pštros (Sahará) atd. Pustinné tvary jsou právě saxicoly (7, ''S. isabellina'', ''deserti'' atd.), alaudidy {''Rhamphocoris olotbey'', ''Certhilauda Dupontii'', ''desertorum'', ''Ammomanes isabellina''), ''Pterocles senegalensis'', ''Turtur senegalensis'', ''Otogyps nubicus'', ''Caprimulgus isabellinus''. Jižní formy jsou ''Ixos obscurus'', ''Phasmoptynx capensis'', 2 Fringillarie, ''Telefonus tschagra'' (''senegalus''), ''Merops egyptius'', ''Chenolopex egyptiaca''. — Z východu ''Pastor roseus'', ze severu jdou až sem někdy ''Cyanecula suecica'', ''Ampelis garrulus'', Emberizy, ''Loxia curvirostris'', husy atd. Želv měl Strauch: 3 zemní (''Testudo pusilla'' Shaw — ''graeca auct.'', ''campanulata?''), ''Emys europea'' a ''leprosa'' (sigriz dB.) a 2 mořské: ''Cheionia corticata'' i ''Sfargis coriacea''. Kromě chameleona má 36 ještěrů, z nichž většina žije v pouštích. Hadů má 21, od ''Eryx jaculus'', ''Lycognathus textilis'' a ''Simotes diadema'' znal jen po 2 exempl. z Alžírska, 3 ''Coronella'', ''Zamenis Cliffordii'' a ''florulentus'' po 1 exempl. ze Sahary, hojné jsou stredomořské Tropidonoty (2) a ''Zamenis Coelopeliis lacertina'' i Vipery (aspis jen 1 ex., jako ''Psammofis punctatus''). ''Psammpfis sibilans'' i ''Vipera Avicennae'' jen v Sahaře. Žab měl jen 6 druhův a 3 salamandry (''Euproctes poiseti'' end.). V celku počítal 36 druhův evropských v '''A'''-ku (přes půlku). Rozdílu dle výšky není. Ryby jsou málo četné; mořské jsou obyčejné středomoří západního; sladkovodní poskytují více zajímavosti. Hlavní rozdíl v tom záleží, že ryby sladkovodní severního stredomořského ouvodí jsou evropské (ještě na př. pstruh, ''Salar macrostigma'', vyskytuje se v potocích horní Kabílie), kdežto saharské ouvodí je tropické chovajíc Cyprinodonty (''C. calaritanus'', v střední planině ''C. iberus'' [Taquin], ''Tellia apoda''), a hlavně chromidee (africko- americké), mezi nimiž daleko rozšířené ''Chromis mosambicus'' a ''niloticus'', pak endemické ''Hemichromis Saharae'' v Tugurtu), které se i v artéských pramenech nacházejí. Do řek severu jdou ryby obojetné, obyčejné, jako v stredomořsku, vůbec i ''Biennius'', ''Atherina rissai'' Val., 2 ''Gobius'', 2 ''Mugil'' — ale i ''Cristiceps argentatus'' (pramen Ain-Malaka i moře) a ''Syngnathus algeriensis'' end. (rodina sic nejvíce mořská). Z našich ryb vyskytuje se tu jen v severu úhoř a plocka (''Clupe afinta-alosa''). Patrno, že ryby jihu pocházejí z doby velmi staré, jako sumec nilský (''Clarias lacera'') v zemi Tuáríků (Duveyrier). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]''

{{Prostrkaně|Obyvatelstvo}}. Dle sčítání r. 1886 bylo v '''A'''-ku — kromě asi 50.000 duší na Sahaře — 3,817.465 obyv., kdežto r. 1881 napočteno jich 3,254.934 a r. 1872 jen 2,416.000; jeví se tedy pravidelný přírůstek asi 100.000 duší ročně, což tím více váží, že toto rozmnožování děje se především na území svěřeném správě občanské. К tomu ovšem mnoho přispívá immigrace, jež ročně asi o 18.000 duší jest značnější než emigrace, avšak sčítáním zároveň zjištěno, že domorodců vůči kolonisaci evropské nikterak neubývá, nýbrž že stále mohutněji pod vládou francouzskou: r. 1881 čítalo se muhammedánských domorodců 2,850.866, a do roku 1886 vzrostlo jejich množství na 3,284.762 duší. Židů bylo t. r. 42.595 (r. 1881 jen 35.665), obyvatelstva původu evropského 461.764 (r. 1857 jen 180.472), mezi tím 255.552 Francouzů (i s vojskem, r. 1881 jen 233.937). Roku 1886 bylo v '''A'''-ku 206.212 cizinců, mezi nimi více než polovička Španělů; pak co do množství následují Italové, Maročané, Angličané (s Maltany), Túnisané, Němci a j. ''f.'' — Domorodé obyvatelstvo alžírské přináleží ke dvěma různým kmenům, arabskému a berberskému. К onomu čítali dlužno na prvém místě {{Prostrkaně|Beduíny}} čili kočovné kmeny obývající hlavně alžírský Teli a některé části alžírské Sahary, a Maury, kteří jsou nyní úplně poarabštěni. {{Prostrkaně|Beduínové}} jsou potomci hidžázských sunnitských kmenů Hilál a Soleim, jejichž vstoupením na půdu alžírskou počíná druhá arabská invase (1050 po Kr.). Z nich však pouze kmenové pouště zachovali svoji arabskou krev čistou, směšujíce se jenom zřídka, kdežto kmenové Tellu smísili se po většině s kmeny berberskými, při čemž se zdá, že typus berberský nabývá převahy. Beduínové nemají stálých sídel, nýbrž stěhují se se svými stany živíce se po většině chovem dobytka. (Viz vyobr. č. 184.) Pouze v Tellu zabývají se též vzděláváním půdy. O původu {{Prostrkaně|Maurů}}, kteříž osazeni jsou ve městech, máme několik domněnek. Dle jedněch jsou to civilisovaní Berberové, dle jiných pevně usedlí Arabové nebo smíšenci z obou kmenů, dle ještě jiných berberisovaní a později poarabštění potomci tuzemců i_přistěhovalých Foiničanů (Libyfoiničanů). Živí se hlavně obchodem a řemesly. Dříve byli nejzámožnějšími majetníky v '''A'''-ku, nyní však musili ustoupili židům, kteří zmocnili se veškerého velkého obchodu. Maurové vůčihledě klesají, jakož vůbec arabský živel v '''A'''-ku, čehož hlavní příčinou jest neschopnost k soutěžení s vypočítavým židovstvem, které za francouzské vlády nabylo rovnoprávnosti a volnosti, jakož i dále jakýsi muhammedánský konservatismus, který jim nedopouští držeti stejný krok s Berberem, jenž přístupnější jest evropské civilisaci. Vlastními domorodci v '''A'''-ku ode dávna usedlými jsou {{Prostrkaně|Kabílové}}, obývající horské části země a náležející ke kmeni berberskému, jehož hlavní a nejčistší větví jsou saharští {{Prostrkaně|Tuáríkové}} a jenž ode dávných dob obývá v severozápadní Africe (v. Marokko). Povaha Kabílů jest směsí různých a začasté sobě odporujících vlastností. Kabíl jest fanatický, pověrčivý, pomstychtivý, nedůvěřivý a lakomý, ale na druhé straně opět pracovitý, střídmý, pohostinný а k chudým obětavý. Bydlí ve vesnicích v kamenných domech bez oken. Obydlí Kabílů nevyznačuje se čistotou; jet dobytek pouze nízkou přehradou oddělen od domácích. Živí se orbou a řemeslem; mimo sídla jejich nacházíme je zaměstnané všelikými pracemi, ba i jako nájemníky polností. Žena kabílská musí sice pracovali těžce, avšak postavení její, pokud se týče volnosti a práva, jest příznivější než u jiných muhammedánů. Veřejná správa (kterou Francouzové ponechávají celkem nedotknutou) jest výtečně organisována a spočívá v rukou shromáždění obce, k němuž náležejí veškeří branní příslušníci a v jehož čele stojí volený přednosta. Mimo to má jednotlivec též závazky ke svému rodu а к sofu, to jest bratrství, kterýchž u Kabílů hojně nalézáme a jež vznikají hlavně různicemi mezi obyvateli různých obcí. Náboženství jsou muhammedánského, na němž lpí fanaticky, řídíce se však předpisy koránu pouze, pokud neodporují jejich tradicionálním zvykům. Proto vidíme ještě u Kabílů hojné stopy původního kultu náboženského: ctění duchů, jimž dosud oběti přinášejí, slavnosti jarní, obžinky a slavnost nového roku. Vzdělání je na nízkém stupni, lepší se však vlivem francouzských škol, jež děti kabílské pilně a s prospěchem navštěvují. Proto budoucnost Kabílů lepší jest než budoucnost živlů arabských. Jazyk Kabílů jest nejvíce porušen ze všech jazyků berberských. (Viz vyobrazení Kabílská rodina na příloze.) Menší oddělení berberská jsou {{Prostrkaně|Biskrové}}, {{Prostrkaně|Mzábité}} a jiná méně důležitá. Biskrové jsou obyvatelé oas tibauských, Mzábité obývají nejzazší Saharu alžírskou, živíce se obchodem a průmyslem (zvláště tkalcovstvím); přiznávají se к šiitismu. Konečně zmíniti se dlužno též o černoších, kteří v počtu nepříliš četném přicházejí do '''A'''-ka a konají zde sprostší služby. ''[[Autor:Karel Plischke|Pke.]]''

{{Prostrkaně|Rozdělení a správa země}}. Čím více osadníků do '''A'''-ka přibývá a čím více vyvinují a mění se tamější poměry společenské a domácí obyvatelstvo podléhá vlivu evropskému, tím více mění se též správa země, a bývalá přísná vláda vojenská ustupuje před spořádanou správou občanskou. Vrchním správcem země jest generální guvernér občanský (''gouverneur général civil''), jenž podřízen jsa francouzskému ministru vnitra na pomoc má generálního ředitele a vládní radu (pro záležitosti občanské). Území alžírské rozděleno jest ve dvě části: severní, s administrací občanskou (''territoire civile''), a jižní, vojensky spravovanou (''territoire militaire'' čili ''territoire de commendements''); v oné r. 1886 bylo 3,324.475, v obvodu vojenské 492.990 obyv. Dále jest '''A.''' rozděleno ve tři departementy, a ty opět v arrondissementy a distrikty, kdežto v území vojenském dosud užívá se starších názvů: provincie, divise, subdivise. Departement alžírský skládá se z 5 arrondissementův: alžírského, médéjského, milianského, orléansvillského a tiziuzuského, a r. 1886 měl 112 obcí a dvě subdivise, jejíchž sídla jsou Aumale a Médéa, s 1,380.541 obyv.; dep. constantinský má 7 arrondissementů se 104 obcemi, 2 subdivisemi (Batna, Constantine) a 1,566.419 obyv.; dep. oránský rozdělen ve 5 arrondissementü s 94 obcemi, 2 subdivisemi (Mascara, Tlemsén) a 870.505 obyv.
 
{{Prostrkaně|Obecní zřízení}} jest většinou skoro totéž jako ve Francii. Jsouť pak obce trojí: {{Prostrkaně|samosprávné}} (''communes en plein exercice''), v nichž převládá obyvatelstvo původu evropského, obce {{Prostrkaně|smíšené}} (''com. mixtes''), kde živel evropský jest příliš sláb, aby stačil к zařízení obce, a konečně obce domorodců (''com. indigenès''). Obce samosprávné nalézají se jen na území občanském a mají obecní rady, v nichž zasedají hlavně občané francouzští; mohou sice voliti se do ní také muhammedánští domorodci, avšak těch nesmí býti více než třetina. Také většina obcí smíšených nalézá se na území občanském (na vojen, pouze 6) a zde správcem jejich jest občanský úředník, od něhož se vyžaduje znalost arabštiny nebo kabílštiny, kdežto na územi vojenském Evropané i domorodci podřízeni jsou vyššímu důstojníku, jemuž přidělen úředník civilni (''adjoint'') pro některé zvláště vytčené záležitosti. Konečně obce {{Prostrkaně|domorodé}} (6 v dep. alžírském, 2 v oránském a 5 v constantinském), k nimž náleží mnoho tisíc kilometrů území řídce obydleného (k biskerské 111.844 km2, ke gardájské 66.549 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;), spravuje rada složená z několika vyšších důstojníků, šejchův a jiných domácích předáků. Rozčlenění obcí domorodých, jež stalo se hlavně za příčinou vybírání daně a odvádění k vojsku, jest toto; několik skupin stanů (''duvár'') spojuje se v okres (''ferka'') se ''šejchem'' v čele, několik okresů tvoří kmen (''džemáa''), jehož náčelníkem jest ''kaíd'', z kmenů skládá se ''agalyk'', jemuž velí ''aga'', a několik takovýchto obvodů slučuje se ve větší správní obvod mající za náčelníka ''chalífa'' čili ''baš-agu''.

Každý departement má svou {{Prostrkaně|generální radu}} (''conseil general''), zabývající se hlavně věcmi kommunikačnimi a stavebními, obecními financemi a veřejným vyučováním. Jako ve Francii zasedají tyto rady dvakráte za rok a volí po 6 členech do {{Prostrkaně|vrchní rady}} (''conseil superieur''), která schází se jednou do roka v Alžíru a v níž kromě těchto 18 volených zasedá rovněž 18 členů vládních: 3 prefektové, 3 gen. velitelé divisi a 12 členů vlády výše uvedené. Úkolem jejím jest sestavovali budžet a rozdělovali daň. Do sněmoven pařížských volí každý departement po dvou poslancích a jednom senátoru.

{{Prostrkaně|Výlohy správní}} dle budžetu na r. 1885 činily 113,894.527 fr., v čemž zahrnut i náklad na vojsko 56,686.865 fr. a na loďstvo 558.128 fr.; přijmů tohoto roku vykázáno 40,777.668 fr.

{{Prostrkaně|Soudnictví}}. Snaha vlády francouzské ode dávna k tomu se nese, aby i v právních poměrech čím dále více se sbližovali domorodci s osadníky a platnost zákonů francouzských vztahovala se na území širší a širší. A vskutku u věci té učiněn značný pokrok. Kdežto dříve domorodce soudili vlastní kádiové ještě roku 1843 rozhodujíce nad životem a smrtí obžalovaných, podrobena jest nyní převeliká většina obyvatelstva soudnímu zřízení francouzskému. V '''A'''-ku sice dosud jest asi 150 soudců domorodých a tolikéž jejich náhradníků (''adel''), nejnižší to soudní instance (''mahakma''), jež v některých věcech řídí se ještě koránem a starými obyčeji; ale jinak všecko obyvatelstvo podřízeno soudnictví francouzskému. Vykonavateli jeho jsou smírčí soudcové (''juges de paix''), jichž přibývá touže měrou, jakou ubývá kádiů. Soudů první instance jest v '''A'''-ku 17, porotní soudy 4 (v Alžíru, Oránu, Constantině a Bôně), appelační soud v Alžíru, kromě toho obchodní soudy v Alžíru a Oráně. Nejvyšší instancí jest kassační dvůr v Paříži.

{{Prostrkaně|Vojenství}}. V '''A'''-ku rozložen jest 19. sbor vojska franc. o 3 divisích, jehož malá čásť jest posádkou také v Túnisu. Ve sboru tom jsou vedlé pravidelných pluků francouzských 3 pluky afrických střelců (také ''turcos'' zvaných), téměř veskrze domácích dobrovolníků, legie cizinců (hlavně Švýcarů, Belgičanův a Němcův) o 2 plucích, 4 pluky zvávů, 3 jezdecké pluky spahiův a 4 pluky afrických myslivců, kromě toho asi 1000 mužů četnictva. К alžírskému vojsku náležejí též ''gumy'', jezdecké čety arabské, jimiž náčelníci kmenoví povinni jsou přispívali na vyzvání velitele. V každém departementu leží divise, a v každé divisi jsou dvě vojenské rady, před jejichž forum přicházejí vojíni i obyvatelé území vojenského. Divisijní velitelé mají moc rozsáhlou, dosazují kmenům náčelníky, ano mají moc i na hrdle trestali. R. 1886 čítal 19. sbor 47.970 mužů, mezi tím 7532 Araby, Kabíly a j. a 4513 cizincův evropských. ''[[Autor:Vojtěch Mayerhofer|f.]]''

{{Prostrkaně|Orba}} v '''A'''-ku pokulhává sice za evropským vzděláváním půdy, poněvadž musí přemáhali veliké překážky, nicméně učinila za panství francouzského ohromný pokrok. Umělým zavodňováním z artéských studní v Sahaře proměněny byly celé kraje dříve pusté v úrodné role a následkem toho rozmnožilo se také značně obyvatelstvo na oasách. Znamenitými úrodami od r. 1869 zdvojnásobil se vývoz obilí; vedlé obilí (sev. Afrika byla již za dob římských zásobárnou pro Itálii) vyniká hlavně pěstování oliv, jejichž olej s provençalským závodí, zeleniny, ovoce (jmenovitě v okolí města Alžíru, odkudž nejen Francie, ale z části i Anglie a Německo se zásobují), vinné révy, datlovníku; mimo to daří se ještě bavlník, len, konopí (zvláště obrovské konopí čínské), rozmanité picni rostliny, výborný tabák, rostliny olejnaté, alfa (nejvíce к výrobě papíru do Anglie vyvážená), byliny barvířské, tříslonosné a j. Všecka vzdělaná půda v '''A'''-ku zaujímá na 19,000.000 ''ha'', z čehož orbě věnováno jest 2,860.000 ''ha'' (1 ''ha'' rodí průměrně 25 ''hl'' obilí); vinic bylo r. 1885 100.000 ''ha'', a roční výtěžek jejich činí 2,393.000 ''hl'' vína; 3,000.000 palem poskytovalo 60,000.000 fr. užitku. — {{Prostrkaně|Lesům}} věnuje vláda velikou péči a snaží se zabránili, aby jich Arabové dále nehubili. Mimo rozmanité druhy sosen skládají se lesy tyto z dubů, buků, jasanů, cedrů, pistaccí, divokých oliv, mýrt a j., kromě nich pak roste zde velmi vzácný dub s plody jedlými a dub korkový. Rozsah lesů alžírských udává se na 2,785.186 ''ha'', z nichž ohromná většina, totiž 2,418.609 ''ha'', jest majetkem státním. Krásné lesy tyto dosud trpí zhoubným působením tuzemců, kteří je zapalují, aby si zjednali pastvin pro stáda svá, a také každá vzpoura jejich počíná zapalováním státních lesů. — {{Prostrkaně|Hornictví}} zdaleka ještě neposkytuje užitku, který by skutečnému bohatství země byl přiměřen. Mimo zlato vyskytují se tu všecky ostatní kovy; přední místo zaujímá dolování na železnou rudu v horách přímořských; hlavní doly jsou u Mokhra el Hadid blíže Bôny s ročním výtěžkem 400.000 tun a na záp. u Beni Saf a Cameraty vých. od Némoursu s ročním výtěžkem loo.ooo tun, dále dobývá se u Muzaie, Sumahu, Tmulgy, Miliany, Blídy, Tenesu; měď, stříbro a olovo na marocké hranici u Gar Rubânu, antimon u Hammimatu, rtuf u Jemappes a Guelmy, kromě toho v menším množství zinek, arsen, kobalt a nikl. Poněvadž v horách není dosud dosti silnic a dobytá ruda nemůže býti spracována na místě, trpí vydatné dolování, tak že r. 1881 bylo 40 dolů rudných opuštěno. Mezi nekovy vyniká hlavně krásný mramor, podobný kararskému a lámaný již za dob římských v provinciích constantinské a oránské; lithografická břidlice nachází se v rokli el-Kantarské, hnědé uhlí při dráze philippeville-constantinské, petrolej v pohoří Dahra, dále síra, serpentin, achat, sádra, žula, porfyr, jaspis, porculánová hlína a j. Nerostem nejvíce rozšířeným je sůl, objevující se jako sůl kamenná v solných pramenech i jezerech, ale dosud málo se dobývá. — {{Prostrkaně|Minerálních}} a {{Prostrkaně|léčivých pramenů}} známo jest více než 100. Nejslavnější z nich je v provincii constantinské u Hammam Merkhutine, jehož hlavní zřídlo má přes 90° C. teploty; mimo tento proslulé jsou ještě vřelé prameny u Hammam Meluan a Hammam Righa v provincii alžírské a u Bains de la Reine v prov. oránské. V okolí zřídel těchto zachovány jsou četné zbytky římských budov a lázní, z čehož je patrno, že již ve starém věku blahodárné účinky jejich byly známy. — {{Prostrkaně|Chov dobytka}} vzmáhá se vůčihledě. Nejrozsáhleji provozuje se chov ovcí, které tvoří hlavní bohatství kmenů při severním okraji saharském, avšak velmi četná jsou také stáda koz a skotu; vepřový dobytek byl sem zaveden teprve od příchodu Francouzů. Vynikající místo zaujímá štíhlý, lehký kůň berberský, způsobilý zvláště pro účely vojenské; k nošení břemen užívá se velbloudů, oslů a mezků, jimž zdejší suché a horké podnebí dobře svědčí. Pštros žil druhdy po celém '''A'''-ku divoce, ale během času byl skoro vyhuben; r. 1879 sestoupili se někteří obchodníci pařížští ve společnost pro chov pštrosů po přikladu kapském a docílili zdárného výsledku. R. 1885 počítáno v '''A'''-ku celkem 14,262.000 kusů dobytka, z čehož bylo: 1,100.000 skotu, koní, oslů a velbloudů, 4,400.000 koz a 7,700.000 ovcí. Tento stav pobízí к vývozu, a r. 1884 vyvezeno bylo 484.455 kusů krmného dobytka v ceně 3,800.000 franků. — Dobrého výtěžku poskytuje také včelařství a chov pijavek v bažinách prov. oránské. Na pobřeží provozuje se výnosné rybářství nejvíce od Italů a Španělů; Řekové a Italové zabývají se též lovem korálů. ''[[Autor:Vladimír Pech|p.]]''

{{Prostrkaně|Průmysl}} jest dosud v plenkách, zaměstnávaje se hlavně dobýváním a spracováním kovů; kromě toho vyrábí obyvatelstvo saharské již ode dávna vlněné oděvy, Kabílové mimo chov dobytka zabývají se též tkaním vlněných látek a řezbářstvím, v Tellu pak a v městech pobřežních hotoví obyvatelstvo maroquinové kůže, koberce, mušelín a látky hedvábné. Osadníci evropští dosud velmi málo provozují živnosti průmyslové. — {{Prostrkaně|Obchod}} alžírský povznáší se stále a vzbuzuje dobré naděje do budoucnosti; cena dovozu a vývozu r. 1865 obnášela 432,500.000 fr. (dovoz 237,500.000 fr., vývoz 195,000.000 fr.), z čehož největší díl připadá na Francii, Anglii a Španělsko. (Francie sama dováží sem zboží za 108,500.000 fr.) Z Francie dovážejí se: tkaniny, víno, kořalka, cukr, módní předměty a káva z ostatních kolonií francouzských, naproti tomu vyváží se ovoce, olivový olej, surové kůže, dříví, vlna, tabák; Anglie dodává '''A'''-ku uhlí, železo, zboží kovové a přijímá odtud zeleniny, dobytek a alfu k výrobě papíru. Obchodu prospívají značně banka alžírská od r. 1851 a obchodní bursa zřízená r. 1852. Doprava zboží z vnitrozemí do pobřežních měst jest pro nedostatek plavných řek a silnic dosti obtížná, odtud však jest výhodné spojení s Marsilií a Toulonem. R. 1885 připlulo do přístavů alžírských 8609 lodí o 3,700.000 tunách, z nichž 3567 plulo pod vlajkou francouzskou. Nejdůležitější přístavy obchodní jsou: Bôna, Philippeville, Bugie, Alžír, Šeršel, Mostaganem, Tenès, Orán a Némours. — O řádnou {{Prostrkaně|kommunikaci}} pečuje vláda francouzská svědomitě, hlavně v krajinách pobřežních, kdežto ve vnitrozemí zbývá ještě velmi mnoho práce, zejména když kmenové tamější snahám vlády na odpor se stavějí. Veškerá větší města na severní straně Atlasu spojena jsou dobrými silnicemi, jmenovitě důležitá je silnice, která spojuje Medeu, Blídu a Bufarik s Alžírem. — {{Prostrkaně|Železnice alžírské}}, jichž se veřejně užívalo (''lignes d'intérêt général''), měly koncem r. 1885 délku 1817 ''km'' a byly v rukou společnosté: ''a'') pařížsko-lyonsko-středozem.-moř. 513 ''km'', ''b'') vých.-alžírské 383 ''km'', ''c'') západoalžírské 221 ''km'', ''d'') bônsko-guelmské 308 ''km'', ''e'') francouzsko-alžírské 352 ''km'', ''f'') moktsko-el hadídské 33 ''km''; mimo to bylo 7 ''km'' železnic průmyslových (''chemins industriels''). Tou dobou stavělo se 924 ''km'' rozličných tratí svrchu jmenovanými společnostmi. Nejdůležitější jest trať oránsko-alžírská, jež přes Constantinu do Túnisu byla prodloužena; k ní pojí se mimo menší odbočky dvě trati směřující do vnitrozemí, jedna na východ, druhá na západ; prvá počíná v Constantině a dostavěna jest až do Biskry, druhá pak vede z Arzevu na pobřeží přes Pérregaux a Saidu do Mešerie. O prodloužení tratí těchto až do Timbuktu v záp. Súdánu konány časté porady a vyslány za tím účelem také vědecké výpravy do Sahary: i možno, že záměr tento přece snad bude uskutečněn, zvláště když se Francouzům podařilo doraziti do Timbuktu také od západu po řece Nigiru. 1. dubna 1887 bylo celkem 2065 ''km'' drah odevzdáno dopravě; silnic pak bylo 7267 ''km''. — {{Prostrkaně|Telegrafní spojení}} trvá mezi Alžírem a hlavními městy jednotlivých divisí i poddivisí (r. 1881 měly telegrafy 5832 ''km'' délky, drátů pak bylo 13.885 ''km''); spojení s Evropou udržuje se podmořským kabelem vedoucím z Alžíru přes Korsiku do Marsilie. Úřadů poštovních spojených s telegrafními r. 1887 bylo 189, čistě poštovních 192. — Mimo to obstarávají parolodi {{Prostrkaně|spojení po moři}} z Tandže v Marokku až do Túnisu, Tripole a Alexandrie, a z Marsilie plují parníky do Alžíru, Oránu a Story, z Toulonu do Alžíru. ''[[Autor: Kristian Petrlík|Plk.]]'' ''[[Autor:Vladimír Pech|p.]]''

{{Prostrkaně|Církevní záležitosti}} katolické spravuje arcibiskup alžírský, kterému podřízeni jsou čtyři generální vikáři; pro záležitosti protestantské jest v Alžíru zvláštní konsistoř. Vyznání muhammedánské požívá u vlády francouzské plné ochrany a potřeby jeho řídí dva muftiové; mimo to uhrazuje se veškeren náklad na kultus muhammedánský z pokladny státní, neboť vláda prohlásila po dobytí země všecky mešity a statky к nim příslušné za státní majetek. — {{Prostrkaně|Školství}} řídí se zákony platnými pro veřejné vyučování ve Francii, přizpůsobenými poměrům alžírským. Nejvyšším úřadem školním je zemská školní rada, podřízená ministerstvu vyučování, jí pak podléhají rady departementní. Původně byly školy rozděleny podlé vyznání obyvatelstva, ale v novější době zavedeny školy smíšené; roku 1887 počítáno 912 škol obecných, na nichž zapsáno bylo přes 80.000 dítek. Ve větších městech zřízeny jsou střední školy a kolleje pro evropské obyvatelstvo a dva semináře bohoslovecké. Alžír ma též akademii lékařskou. R. 1876 byly také arabské midrašimy reorganisovány, a zavedeny tam předměty potřebné pro všeobecné vzdělání, kterým vyučují francouzští učitelé.

{{Prostrkaně|Dějiny}}. Na území dnešního '''A'''-ka obývalo v nejstarších dobách množství kočovných kmenů, kteří u řeckých a římských dějepisců pod různými jmény, hlavně Numidů, Gaetulů, Massylů, Massaesylů, Mazanů a Maurusiů se připomínají. O původu jejich jsou mezi jednotlivými badateli různá mínění, potomky pak jejich jsou dnešní {{Prostrkaně|Berbeři}} (v. t.). Zbudováním Karthaginy nabyli Foiničané pevné opory v severní Africe a založivše také na pobřeží alžírském četné osady podnikali odtud obchodní cesty do Súdánu; ačkoli pak panství své vztahovali také na kmeny vnitrozemské a vojska svá většinou z nich vybírali, přece nedovedli je přizpůsobiti národnosti své, ano vydíravost karthaginská učinila z nich jen zaryté nepřátely, kteří později ochotně se spojovali s Římany na povalení dosavadních pánů svých. První historické zprávy o samostatných státech na půdě alžírské objevují se za válek punských; východní část '''A'''-ka zaujímala tehdy {{Prostrkaně|Numidie}} (v. t.) a západ {{Prostrkaně|Mauretanie}} (v. t.), kteréž odtud stálými styky s Římany, tu přátelskými, tu nepřátelskými, zhusta se vyskytují v dějinách římských. Po vyvrácení Karthaginy roku 146 př. Kr. dostala se malá čásť na východě provincie constantinské k římské provincii Africe, a když i Numidie r. 46 př. Kr. připojena к panství římskému, dostal se celý východ '''A'''-ka pod správu prokonsula afrického. Mauretánie podmaněna byvši za císaře Caliguly r. 42 po Kr. panství římskému rozdělena jest od císaře Claudia ve dvě provincie, z nichž Mauretania Caesariensis zaujímala severní části provincií oránské a alžírské. V pozdějších dobách císařských byla také Numidie odloučena od Afriky a zřízena jako zvláštní provincie. Avšak území římské omezeno bylo v končinách těchto pouze na kraje přímořské a Theveste (Tebesa) i Lambaese byly v těchto stranách nejjižnější osady římské, ačkoli Římané častými výpravami pokoušeli se rozšířili panství své dále do vnitra Afriky. Obě provincie, Mauretánie a Numidie, dosáhly pod vládou římskou neobyčejného rozkvětu hmotného i kulturního majíce 133 lidnatých měst a ve IV. stol. docela 123 biskupství. Obilí odtud vyvážené zásobovalo Itálii i Hispánii, a v literatuře římské je dosti mužů, jejichž kolébka aneb působiště nacházely se na pobřeží severoafrickém. Na počátku V. stol. vzal blahobyt tento rázem za své; přivaliliť se sem r. 429 z Hispánie germánští Vandalové a pleníce všecko mečem i ohněm obrátili v několika létech téměř celou krajinu v pustinu. Ani šťastné výboje Belisara, jenž roku 534 uvedl severní Afriku pod moc říše východořímské, nepolepšily osudu jejího, ano poměry zdejší zhoršily se ještě, když v létech 707—709 arabský vojevůdce Músá Ibn Nuseir rozšířil moc chalífů až к Atlantskému okeánu. Za úpadku chalífátu bagdádského založil Edrísí na severozápadě africkém neodvislou říši, obsahující dnešní Marokko, '''A.''' a Túnis, a rod jeho udržel se tam při vládě, až r. 986 východoafričtí Fátimovci země té se zmocnili. Na sklonku dynastie této odtrhla se západní Afrika a rozpadla se ve množství malých držav; ve středu '''A'''-ka vzniklo panství Zíríovců a založeno r. 935 město al-Džezáir nynější Alžír. Z nástupců jeho Abul Futúh Ziri (970—984) dobyl Mansurie, Tripole, Sicilie a Fésu, Tamím (1061—1108) zmocnil se Túnisu, Kairvánu a ostrova Mallorky. Avšak r. 1147 vyvrátil říši tuto sicilský král Roger II. a podržel dobyté kraje v moci své; Normani vypuzeni byli odtud r. 1159 od Mohadovců, kteří pak v panství se udrželi do 1269. Potom rozpadla se země opět v četné malé státy, z nichž zvláště Tlemsén pod dynastií Zijánovců zaujímal vynikající postavení. Sem hrnuli se po dobytí Granady roku 1492 ze všech krajin španělských muhammedánští uprchlíci; náboženský fanatismus roznícený u nich v divoký plamen nabádal ku pomstě nad křesťany a svedl je к námořnímu loupežnictví, kteréž od té doby majíc v '''A'''-ku sídlo své, bylo postrachem břehů středomořských až do počátku tohoto století. Námořní státy evropské pokoušely se o podvrácení moci lupičů a podnikali s nimi za tou příčinou neustálé boje. Ferdinand Katolický dobyl 1506 Oránu a Bugie, kardinál Ximenez r. 1509 ostrůvků před hlavním městem a založil tam tvrz, aby piráty mohl na uzdě držeti. Avšak emír mitidžský Selím Eutemí povolal proti Španělům na pomoc náčelníka maloasijských korsárů Horuka Barbarossu, který však emíra úkladně dal zavraždili a mimo Alžír také Tenesu a Tlemsénu se zmocnil. Markýz Gomarez, vůdce Karla V., sevřel ho sice 1517 v Tlemsénu a zajal na útěku r. 1518, ale bratr jeho Chairuddín Barbarossa poddal se s říší svou vrchní moci turecké, a obdržev pomoc vojenskou vypudil posádku španělskou z tvrze ostrovní. Karel V. podnikl proti '''A'''-ku r. 1541 velikou výpravu křižáckou s 570 loďmi a 30.000 mužů, ale bouře mořská donutila jej po velkých ztrátách к návratu, korsáři pak rozšířivše panství své až k hranici marocké odvažovali se na loupeže i do Atlantského okeánu. Země byla spravována tureckým pašou; r. 1600 dosáhli janičaři práva, voliti ze svého středu deje, který s náměstkem sultánovým sdílel nejvyšší moc, až r. 1710 dej Baba Ali odstranil pašu do Túnisu a byl od sultána za vladaře potvrzen. Od té doby trvalo panství turecké nad '''A'''-kem pouze dle jména, dej neodváděl žádného poplatku více, nýbrž posílal jen při nastoupení svém dary do Carihradu; naproti tomu však byl úplně odvislým na libovůli vojska; vnitřní rozbroje i zločiny množily se neustále, tak že panovníci zřídka kdy zemřeli smrtí přirozenou. Zahraničné boje mezitím neustávaly. R. 1655 zničil anglický admirál Blake loďstvo alžírské, 1669 a 1670 Angličané a Hollanďané udeřili společně na Alžír, ale bez valného výsledku; r. 1682 francouzský admirál Duquesne obléhal hlavní město a maršálek d’Estrées střelbou z velké části je zničil. Přes to zmocnil se dej Ibráhím r. 1708 Oránu, poslední državy španělské na alžírské půdě, avšak r. 1732 dobyli ho Španělové opět a udrželi jej do r. 1791. Za koaličních válek s Francií chovali se korsáři celkem pokojně, poněvadž ve Středozemním moři neustále křižovala velká loďstva států evropských, ale od r. 1815 nastaly poměry dřívější, ano menší státy jako Dánsko, Švédsko, Neapolsko, města německé Hansy a j. raději odváděly roční poplatek, aby lodi jejich nebyly znepokojovány. Americký admirál Decatur porazil r. 1815 piráty před Cartagenou tak rozhodně, že vlajka americká od té doby byla před nimi úplně bezpečna; roku 1816 lord Exmouth bombardoval hlavní město, nicméně již příštího roku odvažovaly se lodi lupičské zase až do moře Severního. Konečně r. 1827 nastaly vážné zápletky s Francií; když pak dej pohanil konsula francouzského, udeřiv jej vějířem v tvář, rozhodla se vláda francouzská, podvrátiti úplně moc '''A'''-ka a vyhlásila 20. dubna 1830 válku. Loďstvo francouzské, 75 lodí válečných pod admirálem Duperré a 400 korábů dopravních s 37.000 mužů vojska pozemního pod generálem Bourmontem, vyplulo 25. května 1830 z Toulonu a přistálo 13. června v zátoce Sídí Ferúšské. Vojevůdce dejův Ibráhím aga shromáždil sice na 40.000 beduínův kolem posádky turecké, ale poražen jest před hlavním městem a Alžír obležen. Když pak i loďstvo 3. čce počalo útok se strany mořské, vzdal se dej dne 5. čce pod úmluvou, kterou mu bylo dovoleno odejíti s rodinou a soukromým jměním a zvoliti si bydliště za hranicemi '''A'''-ka. Obyvatelstvu zaručena byla svoboda osoby, majetku, živnosti a nerušené vyznávání islámu, ale zrušeno otroctví a poplatky od křesťanů odváděné. Vojsko turecké dopraveno jest do Smyrny v Malé Asii. Avšak pádem Alžíru nebyla válka skončena; dosud bylo přemoženo jen stálé j vojsko dejovo, kdežto obyvatelstvo samo přihlíželo ku vpádu francouzskému celkem nečinně a nyní teprve podníceno od jednotlivých náčelníků chopilo se zbraně a doráželo odevšad na sbory francouzské. Král Karel X. zamýšlel původně za válečnou náhradu a výhody obchodní postoupiti '''A'''. zase sultánu tureckému, avšak únorová revoluce a pád dynastie bourbonské změnily úplně stav věcí. Generál Bourmont chtěje táhnouti do Francie králi na pomoc, donucen byl vojskem, které se pro novou vládu prohlásilo к odstoupení, a na místo jeho poslán od Ludvíka Filipa maršálek Clauzel, aby '''A'''. zorganisoval za provincii francouzskou, avšak musil býti odvolán, když čásť území o své újmě postoupil bejovi túniskému. Nástupce jeho, generál Berthezène, způsobil předčasnými novotami veliké zmatky a podráždil ještě více obyvatelstvo arabské; mimo to výprava jeho do Bôny úplně se nezdařila a u Medee utrpěl od Arabů porážku. Také za správy Savaryho a Voirola, ačkoli kapitán Armandy r. 1832 smělým přepadem Bôny se zmocnil a 1833 i Bugie jest dobyta, byl stav nové provincie tak neblahý, že se ve Francii ozývaly hlasy, aby '''A'''. dobrovolně bylo opuštěno a na návrh sněmovní vypravena do Afriky zvláštní kommisse, aby prozkoumala poměry v dobytém území. Mezitím postavil se v čelo odbojných kmenů na západě emír maskarský Abd-ul-Kádir, jenž Francouzům při okkupaci země způsobil ohromné obtíže, po více než 10 let oddechu jim nedopřávaje. Obyvatelstvo provincie oránské podrážděno násilnostmi Savaryho spojilo se s ním velmi ochotně, od sultána marockého dostalo se mu podpory a brzo bylo panství francouzské v těchto končinách omezeno na Orán, Mostaganem a Arzev s nejbližším okolím. R. 1831 musila s ním vláda francouzská učiniti prvý mír, kterým uznala panství jeho nade všemi kmeny dříve mu poddanými, on pak zase podrobil se vrchní moci francouzské. Na základě zprávy, kterou podala kommisse vyslaná do '''A'''-ka, rozhodla se vláda podrželi pod mocí francouzskou dobyté území, kteréž nazváno »francouzské državy na severu africkém«, ale dána mu nová organisace. Nejvyšší velitelství vojenské i správu země obdržel generální guvernér, jenž byl přímo podřízen ministerstvu války, jemu pak podléhali velitelé vojska pozemního i moci námořní, vojenský a civilní intendant i finanční ředitel. Soudnictví bylo rozděleno a zřízeny zvláštní soudy pro Francouze a domorodce; v Alžíru, Oráně a Bôně ustanoveny soudní tribunály prvé instance, mimo to vrchní tribunál a tribunál obchodní v Alžíru. Nejvyšším úředníkem soudním stal se generální prokurátor. Mír s Abd-ul-Kádirem netrval dlouho. Generál Trézel byl od něho na Maktě úplně poražen a nový guvernér, maršálek Clauzel, zvítězil sice několikráte nad Abd-ul-Kádirem a zmocnil se i sídla emírova Maskary, ale trvalého výsledku nedosáhl. Následkem nešťastné výpravy proti Constantině, odkudž z 8000 mužů tam vypravených vrátilo se pouze 2800, byl Clauzel po druhé odvolán a velitelství v boji s Abd-ul- Kádirem svěřeno generálu Bugeaudovi. Tento přiměl jej k míru na Tafně, jímž Francouzi podrželi severní čásť provincie oránské a větší díl prov. alžírské na sev. od Atlasu, kdežto emírovi ponechán celý jihozápad alžírský. Zatím generál Valée, jenž po padlém Damrémontovi přejal velitelství na východě, dobyl Constantiny útokem, ale upustil potom od válčení beze všeho plánu a hleděl šířiti panství francouzské raději cestou mírnou. Tím způsobem zabezpečil si úplně držení Constantiny, osadil r. 1838 téměř bez krveprolití Goleu a Blídu a r. 1839 Džidželi a La Calle a podvrátil úplně moc Ahmeda beje. Proti úmluvám na Tafně shromáždil Abd-ul-Kádir kolem sebe znamenitou moc válečnou a učiniv nájezd do roviny mitidžské v okolí Alžíru, zpustošil ji, načež se rychle uchýlil do hor a do pouště. Tu Bugeaud, ustanovený r. 1841 za generálního guvernéra, podnikl proti němu výpravu ve velikých rozměrech, vzal Tedekempt, Maskaru, Saídu, Tlemsén a posléze i Tafrún, hlavní zbrojnici emírovu, zbořil a donutil jej tím hledati útočiště na území marockém. Odtud stále podnikal vpády do '''A'''-ka a r. 1842 zvítězil nad Francouzi u Maskary. Zapuzen byv později pohnul oddíl vojska marockého ke vpádu na území alžírské, ale utrpěl na řece Isly od Bugeauda úplnou porážku. Současně připlulo také loďstvo francouzské před Tandže i Mogador a počalo střelbu na obě města, načež prostřednictvím Anglicka uzavřen mír, jímž hranice mezi Marokkem a '''A'''-kem byly upraveny a Abd-ul-Kádir jako rušitel míru ze země vypověděn. Tento však objevil se r. 1845 opět v Alžíru a dorážel se všech stran na Francouze, aniž generál Cavaignac, velitel v Orléansvillu, mohl proti němu něco poříditi. Když však r. 1847 vystoupil v Marokku proti sultánu Abd-ur-Rahmánovi, a na Fés táhl, byl od marockého vojska poražen a zatlačen na území alžírské; tam pak obklíčen byv na všech stranách od Francouzů vzdal se generálu Lamorciérovi u soutěsky Kerbenské a odveden v zajetí do Francie. Únorová revoluce r. 1848 nezměnila mnoho v poměrech alžírských. Na místo vévody Aumalského jmenován od prozatímní vlády generál Cavaignac guvernérem a když tento jako poslanec vstoupil do národního shromáždění, dosazen generál Changarnier v jeho úřad. Na přímluvu Cavaignacovu usneslo se národní shromáždění, aby čtyři vyslanci kolonie brali podíl na poradách v záležitostech alžírských. Válka s domorodými kmeny zatím neustávala a jmenovitě proti Kabílům musila býti vypravena značná moc vojenská. R. 1847 pozdvihli se kmenové kolem Maskary i v provincii constantinské, r. 1851 obyvatelstvo mezi městy Džidželi, Philippeville a Míláhem, které však generál St. Arnaud rychlou výpravou к pokoji připravil. Téhož roku vzat Lagvát, podmaněn kmen Bení Mzáb, r. 1854 dobyt bez krveprolití Tugurt, nedlouho na to město Véd, oasa Vargla, načež kmen Úled Sídí Šejch podrobil se panství francouzskému, které tím dospělo až к poušti saharské. R. 1858 zřízeno sice pro '''A'''. a ostatní kolonie zvláštní ministerstvo, ale neosvědčilo se, tak že r. 1860 bylo opět zrušeno a zavedena neobmezená vláda jako před tím. Také vnitřní poměry snažila se vláda uspořádali; neustálé odboje arabské přiměly konečně císaře Napoleona III., že se r. 1865 odebral do '''A'''-ka, aby se osobně přesvědčil o stavu kolonie. Přátelským obcováním s Araby snažil se upokojili pohnuté mysli a ve zvláštním listu к maršálku Mac-Mahonovi přislíbil upustili od přísně bureaukratické správy. Chtějíc šetřiti národnosti jednotlivých kmenů ponechávala vláda záležitosti jejich správě předních mužů kmene, kteří však většinou byli od ní jmenováni. Nicméně i teď zůstalo při pouhých pokusech. R. 1864 potlačeny vzpoury v provincii oránské, r. 1865 a 1867 v Malé Kabílii. Veliké nebezpečenství hrozilo r. 1870—71. Následkem války německofrancouzské musila býti většina vojska ze země odvolána a již tato událost sama způsobila značné hnutí mezi kmeny jižními. Když pak po pádu Napoleonově třetí republika zavedla občanskou správu místo vo- jenské a prohlásivši rovnost všeho obyvatelstva, nenáviděným židům propůjčila stejná práva s Araby, vypuklo v provincii constantinské povstání a rozšířilo se nejen po celé zemi, ale i za hranice její nabývajíc rázu náboženského. Z Túnisu i z Marokka hrnuli se muhammedáni na pomoc, tak že Francouzi s počátku se musili omezili pouze na obranu a teprve když po míru versailleském vypraveny potřebné posily do Afriky, bylo povstání potlačeno. Země postavena opět pod správu vojenskou, ale moc guvernérova omezena roku 1875 zvláštní radou, zvanou »Conseil supérieur«, a r. 1879 ustanoven pro '''A'''. opět guvernér občanský. Když r. 1881 Francouzi podnikli výpravu do Túnisu, způsobil Bú Amena na jihu depart, oránského vzpouru, avšak čety jeho byly poraženy a většinou zahnány přes hranice marocké, kam také Bú Amena sám se uchýlil. ''[[Autor:Vladimír Pech|p.]]''

{{Prostrkaně|Literatura}}. Carette, Pellissier, Rémussat atd.: Exploration de l’Algérie pendant les années 1840—42 (Paříž 1844—54, 31 sv.); Berbrugger, L’Algérie (Pař. 1842); Daumas et Fabar, Moeurs et coutumes de l’Algérie, Teli, Kabylie et Sahara (Pař. 1858); Mac Carthy, Géographie physique, économique et politique de l’Algérie (Alž. a Pař. 1858); Aucapitaine, Les Kabyles et la colonisation de l’Algérie (Pař. 1864); Béhaguel, L’Algérie, histoire, géographie, climatologie etc (Alžír 1865); Maltzan, Sittenbilder aus Tunis und Algerien (Lipsko 1869); Hanoteau et Letourneux, La Kabylie et les coutumes Kabyles (Pař. 1872—1876); Fillias, Géographie physique et politique de l’Algérie (Alž. 1874, 3. vyd.); Niel, Géographie de l’Algérie (Pař. 1878), État actuel de l'Algérie d’après les documents officiels (Paříž 1878); Čichačev, Espagne, Algérie et Tunisie (Paříž 1880); Wahl, L’Algérie (Pař. 1882); Villot, L’Algérie, moeurs, coutumes etc. (Pař. 1882); Gaffarei, L’Algérie histoire, conquète et civilisation (Pař. 1883); Niox, Algérie, Géogr. physique (Pař. 1884); Rinn, Marabouts et Khouan. Etude sur l’Islam en Algérie (Alžír 1884); Reclus, Nouvelle géogr. univ. vol. XI. str. 293-651; Statistique générale de l’Algérie années 1842 à 1884 (Alžír 1884); M. Blanckenhorn, Die geogr. Verhältnisse von Afrika. I. Der Atlas, das nordafr. Faltengebirge; Petermann's Mitthlgn. Ergänzungsh. No. go. 1888. Mimo to hojné články: v »Bulletin de la Societé de Géogr. de Paris«, »Revue africaine«, »Journal des travaux, de la soc. histor. algérienne«. — Mac Carthy, Algeria Romana (Pař. 1857); Boissiere, L'Algérie romaine (Pař. 1883); Reynier, Inscriptions romaines de l’Algérie (Pař. 1857); Fillias, Histoire de la conquète et de la colonisation de l’Algérie 1830—1860 (Pař. 1860); Baudicour, Histoire de la colonisation de l’Algérie (Pař. 1860); Vivien de Saint Martin, Le nord de l’Afrique dans l’antiqité grecque et romaine (Pař. 1862); Nettement, Histoire de la conquète d’Alger (Pař. 1871); Rousset, La conquète d’Alger (Pař. 1879); Perret, Récits algériens, histoire de la conquète et de la colonie (Paříž 1886). — Mapy: Carte générale de l’Algérie (1855) v měřítku 1:800.000; Carte générale de l’Algérie, dressée au depot de la guerre v měř. 1:1,600.000 (Pař. 1856).

{{Konec formy}}</text>
      <sha1>ou5sn3gl25ej6rqb3vi5zysdu4f38se</sha1>
    </revision>
    <revision>
      <id>334067</id>
      <parentid>334065</parentid>
      <timestamp>2026-06-27T17:22:07Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <origin>334067</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="73202" sha1="0ywvzjg16u1k8ydei38f82qq5xwdd9z" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Alžírsko
  | PŘEDCHOZÍ = Alžírská slitina
  | DALŠÍ = Alžírský pas
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Alžírsko
  | AUTOR = [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:Vojtěch Mayerhofer|Vojtěch Mayerhofer]], [[Autor:Karel Plischke|Karel Plischke]], [[Autor:Vladimír Pech|Vladimír Pech]], [[Autor: Kristian Petrlík|Kristian Petrlík]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;47–59. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8ff050f0-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.]
  | LICENCE = PD old 70
}}


{{Forma|proza}}
'''Alžírsko''', franc. {{Prostrkaně|Algérie}} [alžérí], území severoafrické, nejdůležitější osada francouzská, hraničí na sev. celou svou délkou se Středozemním mořem, na vých. s Túnisem a na záp. s Marokkem. Na obou těchto stranách jsou hranice jen z malé části přesně vytčeny, zejména není tu mezí přirozených, i zachovány celkem, až na některá menší upravení, staré hranice, jichž ode dávna šetřeno bylo mezi různými kmeny. Na straně túniské počíná se hranice u Ryšavého mysu (''Cap Roux'') pod 8°3б' v. d., jde nejprve к jihozáp. podél vysokého hřbetu horského, pak к jihu až téměř pod 34° s. š.; zde pojednou zatáčí se к západu a na to směrem jižním Saharskou pouští spěje až pod 30° s. š., kde se končí nedaleko Gadamesu. Proti Marokku upravena jest hranice smlouvou z r. 1845; vycházejíc od ústí říčky Skisu čili Hádžerúdu pod 2° 16‘ z. d. jdesměrem jihových. asi 400 ''km'' až nedaleko к Figígu, načež ztrácí se v poušti rovněž až pod 30° s. š. Tato rovnoběžka jest celkem také jižní hranicí A-ka, jež ovšem v pískových pahorcích saharských (''Erg'') nikterak není vytčena a čím dále více к jihu se pošinuje. Nyní vrchní moc franc, sahá asi na 700 ''km'' vzdálí od pobřeží. Pro tuto neurčitost ohraničení nelze také rozlohu osady alžírské stanovití jinak než přibližně na 667.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, tedy o 139.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; více než zaujímá sama Francie. — {{Prostrkaně|Pobřeží}} alžírské, majíc povšechný směr od jihozápadu к severovýchu, jest skoro 1100 ''km'' dlouhé, málo rozčleněné, namnoze skalnaté a lodím nepřístupné. Kde hory, vybíhající ve vysoké mysy, nepřistupují k samému břehu, táhnou se neširoké pruhy oblázčím pokryté nebo nečetné, nehluboké, poloobloukovité, к severu otevřené zálivy s břehem písčitým, poskytujíce většinou lodím jen nepatrnou ochranu proti prudkým větrům. Plavba kolem pobřeží znesnadněna četnými úskalími, tak že ani 46 majáků na břehu zřízených nezabraňuje častějším nehodám. Zde také '''A.''' je pořídku obydleno, hlavně pro nedostatek kommunikačního spojení s vnitřkem země. Pozoruhodnější {{Prostrkaně|zálivy}} alžírské jsou tyto: Oranský, Arzevský, Alžírský, Bougieský, Džidželský, Philippevillský s menšími zátokami Collskou a Storskou a Bônský. Z {{Prostrkaně|mysů}} uvedeny buďtež: Cap Noe, C. Usa, C. Figalo, C. Falcon, C. Ferrat, C. Ivi, C. Tenes, C. Mátifu, C. Corbelin, C. Cavallo, C. Bušárún (Buga- roni), C. Fer, C. de Garde a C. Roux. — Ostrovy к A-ku náležející jsou nepatrny: blíže hranice marocké Ražgún, severových. odtud Habíbas a blíže hranice túniské Tabarka a Galita.

{{Prostrkaně|Horopis}}. Jako země berberské vůbec jest '''A.''' v severní své polovici všecko prostoupeno Atlasem, jehož četná pásma s odnožemi svými obmykajíce mnohá údolí, roviny a planiny celkem se řídí směrem pobřeží. Severní, asi 100 km široká hornatina, zvaná {{Prostrkaně|Tell}} (arab. = {{Prostrkaně|země hornatá}}), jest velmi úrodná, zejména v údolích řek a na blízku větších zálivů, a mohla by uživiti pětkráte tolik obyvatelů než nyní v sobě hostí. К ní na jihu pojí se šíré {{Prostrkaně|Vysočiny}} (''Hauts-Plateaux'') v průměrné výši 1100 ''m'', stepi povahy kontinentální, se solnými pánvemi a bažinami, na jihu a severu obroubené nevysokými skalními hřbety. Majíce na hranici marocké přes 200 ''km'' zšíří, směrem východním více a více se úží, až v departementu constantinském se končí přestávajíce oddělovati Tell od hor saharských. Rozloha Vysočin páčí se na 100.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;. Horstvo alžírské, prorvané četnými úžlabinami, jimiž prodírají se řeky a vedou cesty, rozděleno jest ve množství pásem a skupin zřetelně vyznačených, z nichž tuto jen hlavní uvedeme počínajíce od západu horami pobřežními. Tu hned u Namoursu zvedá se Trárská skupina, vrcholící na pobřeží v hoře Noemově (864 ''m''), uvnitř pak ve vápencovém štítu Mont Filhaousen (1157 ''m''). Jižně od Oránské sebchy jsou hory Tessalské s Tafaraujem (1065 ''m''). Severně od Šelífa příkře se zvedá Džebel Dahra к vých. stoupaje až к oběma Zakkárům (1580 a 1527 ''m''), kde srázně spadá do roviny Mitidže. V druhé řadě, mezi Tlemsenem a Sebdu pohoří Tlemsenské horou Tenušfi dosahuje výše 1842 ''m'' (Kuábet 1621 ''m''), dále na východ až к Selífu vypíná se Vanšeríš (Varsenis, Varansenis) s vrcholy Pic Vanšeríš (1985 ''m''), P. Dui (2053 ''m''), P. Ennadate (1732 ''m'') a j. Za Šelífem, jižně od roviny Mitidže jsou menší skupiny Titerských hor, jejichž vrchol Dž. Dira zvedá se nad Aumalem do výše 1810 m. Východné odtud, v záp. Kabílii, jsou mohutné hory Džurdžurské (''Mons Ferratus''), relativně nejvyšší horstvo alžírské, ačkoliv vrchol jeho Léla Chedídža (2308 ''m'') zajímá až druhé místo mezi horami alžírskými. Jinak v pohoří tomto, nejhojněji svlažovaném prameny a bohatém bujnou vegetací, kde dosud nalézají se stopy bývalých ledovců a jež povahou svou velmi se blíží Alpám, pozoruhodný jsou ještě Dž. Kella (2218 ''m''), Tirurda (1817 ''m'') a Šelata (1780 ''m''). Hory Kabílské, sev. od Džurdžury k moři se táhnoucí a nepřístupné, s vrcholem Azefunským, mají výši 1000 ''m''. Východně od údolí sahelského táhne se Baborské pohoří, přes 200 ''km'' dlouhé, v němž nejvýše se pnou hory Adrár (1994 ''m''), Velký Babor (1970 ''m'') a Tababor (1965 ''m''). Odtud na sever k Džidželi jest hornatina patřící к nejméně přístupným krajům alžírským. Severových. od Aumalu, souběžně s Baborem táhnou se hory Bibánské č. Setífské (1380 ''m'') s pověstnými úžlabinami ''Portes de Fer'' ({{Prostrkaně|Železné brány}}), z nichž větší jde železnice alžírsko-constantinská. Východně od Titerských hor příkře spadají do hlubokých údolí Hodenské hory (nejvyšší Dž. Mádžid 1840 ''m''), dále na východ ponenáhlu se níží a u Constantiny již jen málo vrcholů dosahuje výše 1000 m. Pobřežní džebely alž. končí se mezi zálivy Storským a Bônským mohutnou massou Edugu (1008 ''m)''. — Z pohorských pásem Atlasu saharského (Velkého), jenž z pouště kolmo vyrůstá jako obrovské hradby, uvésti sluší nejprve Ksúry (hrady), skalní řetězy, oddělené védy, jež splývajíce s Vysočin v Sahaře se ztrácejí, a dosahující výše 2000 m. Na vých. jejich straně pne se Dž. Amur (berb. = {{Prostrkaně|hory}}), jsa rozhraním vod tekoucích jednak do vnitra Vysočin а k Středozemnímu moři, jednak к Sahaře. Jádrem jeho jsou strmé stolové hory, nedosahující výše 2000 ''m'' (Tuila Makna jihových. od Géryvillu 1937 ''m'', Dž. Okba 1710 ''m'', Dž. Guru 1708 ''m''). Dále k východu horská pásma široce se rozstupují a jen nepatrně vynikají nad okolní roviny (100 až 200 ''m''); z nichž Dž. Senalba na cestě z Dželfy do Laguátu vystupuje do výše 1580 ''m''. Odtud až к védu Kantarskému Atlas ještě více se níží, ale za tímto védem, kudy nyní jde dráha batna-biskerská, vypíná se pojednou nejvyšší horstvo alžírské Dž. Aures (''Mons Aurasius''), mající tvar pootevřeného vějíře а к Sahaře srázně se klonící, v jehož sev. části vypíná se nejvyšší témě alž. Šelja (2312 ''m'', dle jin. 2328 ''m'') a Mahmel (2306 ''m''). Následuje ještě Dž. Šešár s nejvyšší horou Alí-en-Nés (1878 ''m''), a horami Nememšskými končí se alž. Atlas na východní straně. V dep. constantinském třeba ještě vytknouti skupinu horskou západně od Batny s Tugurem (2100 ''m''), pak Constatinské hory (sev. od města t. jm.), a konečně Medžerské pohoří na hranici túniské.

Mezi {{Prostrkaně|rovinami}} Tellu, jež pečlivě jsou vzdělány, přední místo zajímá Mitidža mezi Alžírem a Blídou (asi 1500 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;); dále uvedeny buďtež roviny: Tlelátská u Oránu, Egriská u Maškary, Šelífská na dolním toku Selífa, Iserská a Bônská. ''f.''
O {{Prostrkaně|geologii alžírské}} máme sice mnoho spisů, jichž Peron napočetl 130 v posledních 50 létech, ale jediné samostatné dílo Renouovo (''Exploration scientifique'') je z r. 1848, a články tamějších a francouzských časopisů stěží jest dostati; i následujeme tuto poslední obraz Peronův (''Annales des sciences géolog.'' 1883). Dle líčení Fournelova skládají '''A.''' hlavně dvě pohoří, Malý (sev.) a Velký (již.) Atlas, a mezi nimi ležící Vysočiny, které běží rovně s hlavními Alpami a pocházejí z téže doby po útvaru třetihorním. Jižněji nastupuje Sahará, krajina vrstev vodorovných. — Ačkoli se v prorvách ukazují stopy starších útvarů, přece na povrchu panují jen útvary jurský, křídový a třetihorní. Prahory (žuly, ruly, mramory, diority) tvoří jednotlivé shluky v přímoří a to u Alžíru v Kabílii, záp. od Philippevillu a záp. od Bôny. Na jihu vystupují teprve ve střední Sahaře, zemi Tuáríků za Igargarem v horách Iffefisen (rula i svor dle Flattersa). V Oránském přímoří mluví Bleicher o silurních břidlicích a staropalaeozoické vrstvy (silur-devon) uvádějí se z Kabílie, na východě Džurdžury. Bleicher sám uvádí uhelný útvar u Ain-Tolby, u Nemoursu a záp. od Oránu a Coquand trias v dep. constantinském, což však potřebuje tvrzení paleontologického. Mimo to ale popisuje se permo-trias vých. od Filippevillu.

Nejstarší mocný útvar jest jurský, roztroušený v severním Atlasu (Constantinsko — mramor v liasu u Filfila byl znám Římanům — Kabílie, v Džurdžuře alžírské, Vanšeriši, a pomoří Oránském až к Sadě, Tlemsénu), ve střední planině u Batny, Setifu, pak u Šelaly (hran. Oránské), Liamuna, jižně od Busady, konečně u Laguátu a Géryvillu, jak četné seznamy ammonitů, belemnitů, cidaritů, terebratulí, crinoidů a j. u Perona dokazují. Na jižní straně sev. Atlasu jest velký shluk Jury od 2° 30' v. d. až к 3° 30' z. d. Křída hlavně tvoří kostru celé země (neocom, urgoaptien, albien, obě vrstvy tyto po celé sev. Africe dle Perona r. 1875), až do Arabie a Palestiny tvoří pouště rozsedáním v duny písčité a hlíny neplodné, kde vody nutno hledati až 150 ''m'' hluboko, tak že Rille nazval útvar ten zrovna saharským.

Útvar cenomanský tvoří vápencem svým vyšší hory, zejména vnitřku Velkého Atlasu a je stejně neúrodný (od Túnisu přes Biskru do Džebel Amuru, zemí Mzabů, ale i u Batny, Rubady); turonské vrstvy konečně tvoří zpodek Constantiny a šíří se na vých. a jihozáp. střední planinou (Hodna, Batna, Tebessa) až к Laguátu, Golei (''Ostrea mermeti''). Střední a západní planina centrální má i mnoho Senonu. Eocén zastupují v '''A'''-ku nummulithy ve dvou dlouhých, s mořem souběžných pásmech v Tellu a střední planině (Tebessa, Setif, Bog- har), ale více na východě, kdežto miocén se vyskytuje více na záp., jako v Kabílii u Tenes, podlé čeho Pomel nazval vrstvy cartennské — a hlavně v Oránsku (údolí Selífu u Maškary, Sidi-bel-Abbés, Tlemsén až do Udždy v Marokku).

Pliocénní a čtvrtohorní vrstvy hlavně na vých. vyvinuté, daly četné zbytky ssavců: hipparion, koně, antilopy, býky, slony (''Elephas meridionalis africanus'' u Šeršelu), nosorožce, hrocha (''H. Hipponensis'') podobné středoafrickým nynějším. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]''

{{Prostrkaně|Vodopis}}. Kromě el-Kebíru a Šelífa nemá '''A.''' řeky splavné. Téměř všecky alžírské přítoky Středozemního moře, vznikajíce v pokrajních horách Vysočin, z části též v Tellu a horách pobřežních, protékají Tell celou jeho šíří, lenivě se vlekouce bažinatými břehy, a do moře se vlévají úzkým, často písčinami ucpaným ústím. Veliké důležitosti nabyly řeky ty od té doby, co se jich používá к velikolepé soustavě zvlažování půdy, к čemuž upotřebeno zavodňovacích staveb již ve starověku založených, ale časem zanedbaných a zpustlých. V zimě voda dešťová splývá po svazích hor a vrchů, dravě po cestě vše s sebou unášejíc a široké koryto sobě ryjíc; to jsou {{Prostrkaně|védy}} Arabů, jež v letní době vysychají buď docela nebo v uzounké prameny a v nichž tlející rostliny a hnijící zvěř způsobují střídavé zimnice. Mnohé vody splývají v četné slané mělčiny a bažiny, jež někde slují {{Prostrkaně|šoty}}, jinde {{Prostrkaně|sebchy}}. Atlas jest rozhraním dvojího vodstva, tekoucího jednak к severu do Středozemního moře, jednak na jih do pouště. Téměř všecky védy mají několik jmen, z nichž tuto uvedeme nejobyčejnější. Značnější řeky provincie oránské jsou: Tafna 145 ''km'' dlouhá, pramení se nedaleko Sebdu a vlévá se do moře naproti ostrovu Ražgúnu majíc přítoky marockou Mújlu a s pravé strany záp. Iser; Makta vzniká splynutím Sígu (215 ''km''), pramenícího se na vysočině jihozáp. od Daje, a Habry (Tenazery) rovněž od Daje (severně) splývající a 23S fcm dlouhé, a vrhá se do Arzevského zálivu; Šelíf (''Azar'' Římanů), hlavní řeka alžírská, vzniká u Tijáretu ze skupiny »Sedmdesáti pramenů« (''Sebin Ajún''), teče nejprve к východu jako Nahr Vásil (jiní pokládají Véd Namus za pramen Šelífa), zatáčí se pak náhle okolo Vanšeríšského pohoří к západu, dotýká se Affrevillu a Orléansvillu, spojiv se s Riu vlévá se do roviny Šelífské a brzy na to do Středozemního moře 12 ''km'' sev.-vých. od Mostaganemu; Šelíf má přes 700 ''km'' délky, a delší přítoky jeho na území oránském jsou Mina (200 ''km'') a véd Riu, na území alžírském védy: Isley, Fodda, Ruina, Durdur a Varán. Departement alžírský má ještě tyto značnější védy, veskrze přítoky Středozemního moře: Mazafrán, jenž se končí 8 ''km'' jihozáp. od Sidi-Farruše, Haraš pramenící východně od Blídy v Malém Atlasu, jenž u Maison-Carré dospívá šíře 80 ''m'' a vlévá se do Alžírského zálivu; východní Iser (200 ''km'' dl.) vznikající mezi Medeou a Aumalem na úbočí planiny Bení-Slímánů, jest záp. hranicí Velkého Kabílska, teče mimo Balestro bohatou Iserskou rovinou a vlévá se do moře západně od mysu Džinetského; Sebau (Nesa, Buberak), hlavní řeka Vel. Kabílska no km dlouhá, vzniká na patě Akfadúské hory a vtéká do moře 6 ''km'' záp. od Dellysu. V provincii constantinské jsou tyto řeky: Véd Sáhel, 200 ''km'' dlouhý, temen! se na Dirských horách u Aumalu, zove se nejprve Riuraru, pak Zajan a jako Sahel končí se v zálivu t. jm.; Véd el-Kebír (= {{Prostrkaně|velká řeka}}) 245 ''km'' dlouhý a několikráte ve skalách se ztrácející vzniká jako véd Rumel východně od Setífa, teče od západu к východu až ke Constantině, před níž spojiv se s Bú-Murzúkem přijímá jméno el-Kebír, zatáčí se к sszáp. a trvá ve směru tom až к svému ústí (32 ''km'' vých. od Džidželi), maje větší levý přítok Véd Endžu; Sejbús (''Rubricatus'') 220 ''km'' dlouhý, splývá s vysočiny Úled-Chanferů, teče к severu až k Medžez-Hamaru, kde s levé strany vnímá Véd Zenáty, zatáčí se náhle к východu, u Gelmy přijímá jméno Véd Šerf a vlévá se do Bônského zálivu; Medžerda, řeka již túniská, horním svým tokem patří '''A'''-ku vinouc se zde krajem pozoruhodným pro krásy přírodní, šíré lesy, hojnost pramenův a římské památnosti. — V jižním, pustém '''A'''-ku zaznamenati jest čtyři hlavní védy, splývající s hor Ksúrských mezi Figígem a Géryvillem a zanikající v písku Sahary: Véd Námús, Véd Garbi (Kebír), Véd Zeger a Véd Zergún. Velká čásť vodstva mezi Géryvillem a Tebesou splývá do Védu Džedí, jenž vznikaje na Amúru u Tadžemútu otáčí se k vsvých. a směrem tím táhne se až téměř k Biskře, kde zaniká v El-Fáidské rovině; maje 500 km délky, jest z větší části roku bez vody. Várgelský bassin přijímá Véd Mzáb a Véd Miju (viz vyobr. č. 183.) a jihových. čásť pouště prorývá mohutný Véd Igargar, přicházející s hor tuáríckých a ztrácející se v hluboké sníženině šotu Melgígu č. Melríru. Tyto saharské védy jsou dlouhá, široká a hluboká koryta v písčité půdě, jež za prudkých dešťů pojednou naplňují se vodou; tuto sice vyprahlá půda rovněž tak rychle pohlcuje, ale dno koryta i nadále zachovává jakousi vlhkost podporující vzrůst husté trávy. Sem za vedra přicházejí karavany popást velbloudů a dokopávat se pitné vody, jež několik stop pod zemí stále se prýští. Trvaleji vodou zásobeny jsou ovšem védy severoalžírské, zejména ve vých. polovici země, kde jsou hory slehlejší a více zalesněné, deště hojnější a tok řek vyvinutější, avšak i zde podléhají obecnému pravidlu, že někdy buď úplně vysychají, nebo aspoň že je lze přebroditi, kdežto v zimě mohutní v dravé, nebezpečné proudy, často i z břehů vystupující a nižší roviny rozmělčující. Povaha dočasnosti ještě více se jeví při slabých stepních tocích Vysočin zanikajících ve slaných bažinách, jež jen v době dešťů vzrůstají v jezera; to jsou šoty a sebchy, z nichž přednější jsou tyto: Šot-el-Garbí (= {{Prostrkaně|západní}}) 72 ''km'' dlouhý, z polovice к Marokko, z polovice k '''A'''-ku patřící, a Š.-eš-Šerkí (= {{Prostrkaně|východní}}) 200 ''km'' dl., oba na vysočině oránské, kdežto největší šot na Sahaře, a to v prov. constant., jest Melgíg; dále Oránská sebcha 40 ''km'' dlouhá, jižně od Oránu, sebcha Zahrez-Garbí a Zahrez-Šerkí na vysočině alžírské (solný obsah obou Zahrezů páčí se na 600 mill, tun), S.-el-Hodna čili Šot-el-Sáida, 56 ''km'' dlouhá a průměrně 35 ''km'' široká, v provincii constantinské. Značnější vlastní jezera jsou: v Oránsku Arzevské jezero, v dep. constantinském Fezárské j. u Bôny, El-Meláh (Slané j.) záp. od La Calle, Ubeira jihových. od předešlého, El-Hút (Rybí j.), konečně , skupina jezer: Džemelské, Gelífské a Tarfské, 72 ''km'' jihovýchodně od Constantiny. ''[[Autor:Vojtěch Mayerhofer|f.]]''

{{Prostrkaně|Podnebí}}. Zeměpisnou polohou '''A.''' blíží se již pásmu horkému, ale zvláštní jeho fysické uzpůsobení jest příčinou, že vykazuje se podnebím všech tří pásem, od vedra tropického až ke kruté zimě severu. Tyto krajnosti zejména blízko se stýkají jednak na Sahaře, jednak na sousedních Vysočinách. Průměrná teplota v '''A'''-ku vůbec jest asi táž jako v Provenci (průměr roční 20° C.), ale každý jeho pás (Tell, Vysočiny a Sahará) má své zvláštní podnebí. V Tellu teploměr v létě nestoupá nad +40°, v zimě neklesá pod +2°, a dle Maritových dlouholetých pozorování jest na pobřeží (Sahelu) průměrná letní teplota +19°. Sníh zřídka jen pokrývá vrcholy hor a podnebí jest celkem velmi příjemné a zdravé, zvláště za rozkošného jara, kdy všecko rostlinstvo rychle a bujně se rozvíjí, tak že pobřežní místa alžírská, hlavně pak město Alžír, к pobytu chorých na plíce se odporučují. Letní parna bývají zmírňována pravidelnými větry vanoucími od moře, a i v zimě paprsky sluneční dosti jsou mocné, aby udržovaly vegetaci stále zelenou a mírnou teplotu, jež málokdy klesá pod +9° průměrem majíc 11 až 12°. Vůbec rozeznávají se zde jen dvě roční období: horké a mírné, a toto opět jest dvojí, vlhké a suché. Jest to alžírské léto (červenec-září), zima (říjen-únor) a jaro (březen-červen). V létě bývají noci chladné s hojnou rosou. Největší sucho a vedro trvá v červenci a srpnu; červen a září bývají také horké, ale ne tak suché; letní deště jsou řídké, krátké a slabé. Za to zima vyznačuje se neobyčejnou vlhkostí; pršívá sice jen dva měsíce, zvláště v říjnu a listopadu, ale deště bývají nad míru vydatny, nejvíce v provincii constantinské, nejméně v oránské. Výsledek dešťoměrných pozorování jest: v Bôně 1200 ''mm'', v Alžíru 800 ''mm'', v Oránu 400 ''mm''. Větry valnou většinou vanou směrem pobřeží, buď od východu neb od západu. Východní panují od května do září, a v té době obloha bývá v zenithu jasná, na obzoru zamlžená, temena hor a mysů skrývají se často ve mracích; naopak, zjevují-li se temena v obrysech jasných, jest to znamení, že trvají nebo co nevidět nastanou větry západní. Tak jest v Sáhelu. Avšak tyto poměry klimatické patrně se mění, čím dále pronikáme na jih. Čím blíže k Vysočinám, tím více ráz podnebí blíží se к evropskému. Rostlinstvo pokrývající stráně velikolepých údolí, dub, lentišek, divoká oliva, dub korkový, linda — vše upomíná na Evropu. Úrodnost půdy jest podivuhodná. Zde v zimě bývá již i sníh a tu i tam led. Ještě krutější zimu mají Vysočiny blíže Džebel-Amuru a Džebel-Auresu. Tu snášejí se sychravé deště, a i sněhu bývá nadbytek, kdežto léto jest zde dobou velikého vedra a sucha. Konečně v jižním Alžíru, na poušti Saharské neznají nežli dvě roční období: horké a deštivé. Teploměr ukazuje za dne až +52° C., v noci nastávají citelná chladna. Metlou pouště bývá horký vítr, jenž obyčejně vane v horních vrstvách vzduchových, ale někdy sklesnuv dotýká se až povrchu země: to jest ''simún'' Arabův, ''sirocco'' Španělů, pohlcující někdy celé karavany. Přicházeje od jihových. zvyšuje temperatura na +45° C., zemi zahaluje prašnými víry a vzduch pozbavuje všeliké vlhkosti. Zhoubný jeho dech cititi jest až na pobřeží, kde způsobuje ochabnutí všelikého života; ale na štěstí netrvá nežli 2—3 dni a končí se téměř vždy deštěm a sev.-záp. větry, zjednávajícími opět rovnováhu. Vane hlavně od srpna do října, někdy i z jara. Na začátku okkupace francouzské vojsko válem hynulo zimnicemi, jež způsobovaly zhoubné výpary vystupující ze země již po staletí zanedbané, a podnebí alžírské rozhlášeno za nezdravé, tak že i proud vystěhovalců záhy ochabl; ale ponenáhlu vzděláváním půdy, osazováním stromoví, zalesňováním, upravením vodstva a j. nezdravota mizela, a podnebí alžírské, až na některé krajiny blíže řek, těší se pověsti nejlepší. ''[[Autor:Vojtěch Mayerhofer|f.]]''

{{Prostrkaně|Alžírské rostlinstvo}} jest celkem čásť rostlinstva Středomořského a liší se na příklad tak málo od tuniského, že Cosson dává poslednímu území jen 6 bylin zvláštních. Na vysokých horách jsou tu některé byliny alpské (nad 2000 m), ale není to pásmo úplné, neboť v téže výšce vyskytuje se ještě mnoho bylinstva středomořského. К jihu přechází květena ta úplně v pustinnou květenu Sahary. Největší místní sbírka Cossonova pochází z Constantinska (Philippeville-Aurès 1428 dr.). Ostatně mívají místní flory na nejvýše 700 dr. a čím dále к jihu, tím méně (Biskra 473, Laguát 382 dr.). Ball počítá čtyři pětiny alžírských bylin v Evropě a Středomoří, 100 jen v '''A'''-ku a Marokku. Bory rozdělil rostlinstvo na 3 pásma dle délky, Cosson na 4 dle šířky. Co se prvních týče, jisto jest, že severovýchod (Constantinsko) nejvíce se podobá střední Evropě, jihozápad (Oránsko) více Španělsku. V Constantinsku jsou lesy listnaté (duby, buky, jasany, olše, javory), Oránsko má na př. ''Apteranthes gussoniana'' (''Stapeliacei'' španělskosicilskou), ''Rhus albidum''.

Pásma dle šířky přímoří zaujímají lesy horní v přímořské střední stepi a rovná jim poušť a hory jižní. Rovin přímořských jest málo; Mitidža u Alžíru a přímoří u Bony jsou jediná luka '''A'''-ka, kde se seno seče, kdežto údolí Šelífu a okolo Oránu jest více stepnaté. Lesy přímořských hor nejsou již nepřetržité, nýbrž udržely se jen na vých. a na vyšších horách, neboť Arabové zvykli každoročně zapalovati pastviny své, aby je prý zlepšili, čímž slabší lesy byly zničeny; Kabílie pak je tak hustě obývána i vzdělána, že nemnoho tu ostalo lesa. Jakožto charakteristické byliny severu uvádějí se ''Scilla maritima'', ''Chamaerops humilis'', ''Ampelodesmos tenax''.

Nejvyšší vrcholky mají všelicos alpinského (''Isatis džurdžurae'', ''Lepidium granatense'', ''Draba hispanica'', ''Erinus alpinus'', ''Saxifraga atlantica'', ''carpetana'', ''Cardamine hirsuta'', ''Primula'', ''Viola'' atd.). Stepi střední zcela podobají se Sahaře obsahujíce byliny solimilné: Artemisie, Astragaly, ''Arthratherum purgens'', především hlavní plod té krajiny alfa (''Stipa tenacissima''), která vyváží se do Anglie na papír, a jejíž pěstování ročně nese milliony. Lesy jižních hor jsou vzácné; zde a na severu rostou nejvzácnější cedry a thuje (''Callitris quadrivalvis'') již starým Římanům drahé a hledané. Hojná jest ''Pistacia atlantica'', chvojky aj. Nejvyšší alpinské byliny na Aurèsu jsou: ''Prunus prostrata'' (Libanu), ''Arabis ciliata'', ''Viola gracilis'', ''Potentilla pensylvanica''. Debeaux rozeznává u Bogharu 3 pásma: do 800 ''m'' step (''Statice'', ''Lonchofora'', ''Anabasis'', ''Cordylocarpus''), druhé do 1000 ''m'' (''Stipa barbata'', alfa i dub), pak výše Terebinthy, ''Pinus halepensis'', ''Quercus ruber'', ''Juniperus oxycedrus'', ''phoenicea'', ''Callitris quadrivalvis''.

Saharské bylinstvo obmezuje se mimo zahrady v oasách na některé keříky nížin, trní a řídké jarní bylinky po dešti (Liliacee, Crucifery). Vzácné jsou úkazy jižnější ''Crotalaria Saharae'', ''Roubbairea prostrata'', ''Daemia'', především keř ''Calotropis procera''. Sbírka Flattersova obsahuje nejjižnější až za Varglu a vypočítává až 122 druhů. ''Acacia arabica'', ''Cassia obovata'', ''Aerua javanica'', ''Erythrostictus punctatus'', ''Ephedra alata'', ''Chloris meccana'', ''Salvadora persica'', fagonie, tamarišky, jedovatý ''Hyoscyamus'', kterým jedna výprava otrávena byla, atd. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]''

{{Prostrkaně|Alžírskou zvířenu}} popsali, co se týče ssavců, Lataste a dříve Loche, ptáky Explorace (Levaillant) a Loche, plazy Strauch a ryby Playfair (ze sbírky Letourneuxa). Ssavci jsou u Lataste jináče ustanoveni nežli u Loche. První má ssavců zemních 83, tento 70 (11 end., zejména opici, hlavně v Kabílii), 8 kočkovitých (se lvem a pardálem), vydru, medvěda, psa (v Marokku), jelena, daňka (vých. lesy), kance, 4 antilopy (jih), divoké ovce, 2 ježky (1 v Sahaře), dikobraza a 2 zajíce (s králíkem) atd. Pochybnost měl o krtcích a veverkách (''Sciurus getulus'' Lesson). Ptáků měl Loche 357, avšak mnohem více ptáků jest dosud neznámo: jsou to hlavně druhy stredomorské. Z ptákův uvedených je 137 vodních, 46 dravců (9 sov), 4 dropi, pštros (Sahará) atd. Pustinné tvary jsou právě saxicoly (7, ''S. isabellina'', ''deserti'' atd.), alaudidy {''Rhamphocoris olotbey'', ''Certhilauda Dupontii'', ''desertorum'', ''Ammomanes isabellina''), ''Pterocles senegalensis'', ''Turtur senegalensis'', ''Otogyps nubicus'', ''Caprimulgus isabellinus''. Jižní formy jsou ''Ixos obscurus'', ''Phasmoptynx capensis'', 2 Fringillarie, ''Telefonus tschagra'' (''senegalus''), ''Merops egyptius'', ''Chenolopex egyptiaca''. — Z východu ''Pastor roseus'', ze severu jdou až sem někdy ''Cyanecula suecica'', ''Ampelis garrulus'', Emberizy, ''Loxia curvirostris'', husy atd. Želv měl Strauch: 3 zemní (''Testudo pusilla'' Shaw — ''graeca auct.'', ''campanulata?''), ''Emys europea'' a ''leprosa'' (sigriz dB.) a 2 mořské: ''Cheionia corticata'' i ''Sfargis coriacea''. Kromě chameleona má 36 ještěrů, z nichž většina žije v pouštích. Hadů má 21, od ''Eryx jaculus'', ''Lycognathus textilis'' a ''Simotes diadema'' znal jen po 2 exempl. z Alžírska, 3 ''Coronella'', ''Zamenis Cliffordii'' a ''florulentus'' po 1 exempl. ze Sahary, hojné jsou stredomořské Tropidonoty (2) a ''Zamenis Coelopeliis lacertina'' i Vipery (aspis jen 1 ex., jako ''Psammofis punctatus''). ''Psammpfis sibilans'' i ''Vipera Avicennae'' jen v Sahaře. Žab měl jen 6 druhův a 3 salamandry (''Euproctes poiseti'' end.). V celku počítal 36 druhův evropských v '''A'''-ku (přes půlku). Rozdílu dle výšky není. Ryby jsou málo četné; mořské jsou obyčejné středomoří západního; sladkovodní poskytují více zajímavosti. Hlavní rozdíl v tom záleží, že ryby sladkovodní severního stredomořského ouvodí jsou evropské (ještě na př. pstruh, ''Salar macrostigma'', vyskytuje se v potocích horní Kabílie), kdežto saharské ouvodí je tropické chovajíc Cyprinodonty (''C. calaritanus'', v střední planině ''C. iberus'' [Taquin], ''Tellia apoda''), a hlavně chromidee (africko- americké), mezi nimiž daleko rozšířené ''Chromis mosambicus'' a ''niloticus'', pak endemické ''Hemichromis Saharae'' v Tugurtu), které se i v artéských pramenech nacházejí. Do řek severu jdou ryby obojetné, obyčejné, jako v stredomořsku, vůbec i ''Biennius'', ''Atherina rissai'' Val., 2 ''Gobius'', 2 ''Mugil'' — ale i ''Cristiceps argentatus'' (pramen Ain-Malaka i moře) a ''Syngnathus algeriensis'' end. (rodina sic nejvíce mořská). Z našich ryb vyskytuje se tu jen v severu úhoř a plocka (''Clupe afinta-alosa''). Patrno, že ryby jihu pocházejí z doby velmi staré, jako sumec nilský (''Clarias lacera'') v zemi Tuáríků (Duveyrier). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]''

{{Prostrkaně|Obyvatelstvo}}. Dle sčítání r. 1886 bylo v '''A'''-ku — kromě asi 50.000 duší na Sahaře — 3,817.465 obyv., kdežto r. 1881 napočteno jich 3,254.934 a r. 1872 jen 2,416.000; jeví se tedy pravidelný přírůstek asi 100.000 duší ročně, což tím více váží, že toto rozmnožování děje se především na území svěřeném správě občanské. К tomu ovšem mnoho přispívá immigrace, jež ročně asi o 18.000 duší jest značnější než emigrace, avšak sčítáním zároveň zjištěno, že domorodců vůči kolonisaci evropské nikterak neubývá, nýbrž že stále mohutněji pod vládou francouzskou: r. 1881 čítalo se muhammedánských domorodců 2,850.866, a do roku 1886 vzrostlo jejich množství na 3,284.762 duší. Židů bylo t. r. 42.595 (r. 1881 jen 35.665), obyvatelstva původu evropského 461.764 (r. 1857 jen 180.472), mezi tím 255.552 Francouzů (i s vojskem, r. 1881 jen 233.937). Roku 1886 bylo v '''A'''-ku 206.212 cizinců, mezi nimi více než polovička Španělů; pak co do množství následují Italové, Maročané, Angličané (s Maltany), Túnisané, Němci a j. ''f.'' — Domorodé obyvatelstvo alžírské přináleží ke dvěma různým kmenům, arabskému a berberskému. К onomu čítali dlužno na prvém místě {{Prostrkaně|Beduíny}} čili kočovné kmeny obývající hlavně alžírský Teli a některé části alžírské Sahary, a Maury, kteří jsou nyní úplně poarabštěni. {{Prostrkaně|Beduínové}} jsou potomci hidžázských sunnitských kmenů Hilál a Soleim, jejichž vstoupením na půdu alžírskou počíná druhá arabská invase (1050 po Kr.). Z nich však pouze kmenové pouště zachovali svoji arabskou krev čistou, směšujíce se jenom zřídka, kdežto kmenové Tellu smísili se po většině s kmeny berberskými, při čemž se zdá, že typus berberský nabývá převahy. Beduínové nemají stálých sídel, nýbrž stěhují se se svými stany živíce se po většině chovem dobytka. (Viz vyobr. č. 184.) Pouze v Tellu zabývají se též vzděláváním půdy. O původu {{Prostrkaně|Maurů}}, kteříž osazeni jsou ve městech, máme několik domněnek. Dle jedněch jsou to civilisovaní Berberové, dle jiných pevně usedlí Arabové nebo smíšenci z obou kmenů, dle ještě jiných berberisovaní a později poarabštění potomci tuzemců i_přistěhovalých Foiničanů (Libyfoiničanů). Živí se hlavně obchodem a řemesly. Dříve byli nejzámožnějšími majetníky v '''A'''-ku, nyní však musili ustoupili židům, kteří zmocnili se veškerého velkého obchodu. Maurové vůčihledě klesají, jakož vůbec arabský živel v '''A'''-ku, čehož hlavní příčinou jest neschopnost k soutěžení s vypočítavým židovstvem, které za francouzské vlády nabylo rovnoprávnosti a volnosti, jakož i dále jakýsi muhammedánský konservatismus, který jim nedopouští držeti stejný krok s Berberem, jenž přístupnější jest evropské civilisaci. Vlastními domorodci v '''A'''-ku ode dávna usedlými jsou {{Prostrkaně|Kabílové}}, obývající horské části země a náležející ke kmeni berberskému, jehož hlavní a nejčistší větví jsou saharští {{Prostrkaně|Tuáríkové}} a jenž ode dávných dob obývá v severozápadní Africe (v. Marokko). Povaha Kabílů jest směsí různých a začasté sobě odporujících vlastností. Kabíl jest fanatický, pověrčivý, pomstychtivý, nedůvěřivý a lakomý, ale na druhé straně opět pracovitý, střídmý, pohostinný а k chudým obětavý. Bydlí ve vesnicích v kamenných domech bez oken. Obydlí Kabílů nevyznačuje se čistotou; jet dobytek pouze nízkou přehradou oddělen od domácích. Živí se orbou a řemeslem; mimo sídla jejich nacházíme je zaměstnané všelikými pracemi, ba i jako nájemníky polností. Žena kabílská musí sice pracovali těžce, avšak postavení její, pokud se týče volnosti a práva, jest příznivější než u jiných muhammedánů. Veřejná správa (kterou Francouzové ponechávají celkem nedotknutou) jest výtečně organisována a spočívá v rukou shromáždění obce, k němuž náležejí veškeří branní příslušníci a v jehož čele stojí volený přednosta. Mimo to má jednotlivec též závazky ke svému rodu а к sofu, to jest bratrství, kterýchž u Kabílů hojně nalézáme a jež vznikají hlavně různicemi mezi obyvateli různých obcí. Náboženství jsou muhammedánského, na němž lpí fanaticky, řídíce se však předpisy koránu pouze, pokud neodporují jejich tradicionálním zvykům. Proto vidíme ještě u Kabílů hojné stopy původního kultu náboženského: ctění duchů, jimž dosud oběti přinášejí, slavnosti jarní, obžinky a slavnost nového roku. Vzdělání je na nízkém stupni, lepší se však vlivem francouzských škol, jež děti kabílské pilně a s prospěchem navštěvují. Proto budoucnost Kabílů lepší jest než budoucnost živlů arabských. Jazyk Kabílů jest nejvíce porušen ze všech jazyků berberských. (Viz vyobrazení Kabílská rodina na příloze.) Menší oddělení berberská jsou {{Prostrkaně|Biskrové}}, {{Prostrkaně|Mzábité}} a jiná méně důležitá. Biskrové jsou obyvatelé oas tibauských, Mzábité obývají nejzazší Saharu alžírskou, živíce se obchodem a průmyslem (zvláště tkalcovstvím); přiznávají se к šiitismu. Konečně zmíniti se dlužno též o černoších, kteří v počtu nepříliš četném přicházejí do '''A'''-ka a konají zde sprostší služby. ''[[Autor:Karel Plischke|Pke.]]''

{{Prostrkaně|Rozdělení a správa země}}. Čím více osadníků do '''A'''-ka přibývá a čím více vyvinují a mění se tamější poměry společenské a domácí obyvatelstvo podléhá vlivu evropskému, tím více mění se též správa země, a bývalá přísná vláda vojenská ustupuje před spořádanou správou občanskou. Vrchním správcem země jest generální guvernér občanský (''gouverneur général civil''), jenž podřízen jsa francouzskému ministru vnitra na pomoc má generálního ředitele a vládní radu (pro záležitosti občanské). Území alžírské rozděleno jest ve dvě části: severní, s administrací občanskou (''territoire civile''), a jižní, vojensky spravovanou (''territoire militaire'' čili ''territoire de commendements''); v oné r. 1886 bylo 3,324.475, v obvodu vojenské 492.990 obyv. Dále jest '''A.''' rozděleno ve tři departementy, a ty opět v arrondissementy a distrikty, kdežto v území vojenském dosud užívá se starších názvů: provincie, divise, subdivise. Departement alžírský skládá se z 5 arrondissementův: alžírského, médéjského, milianského, orléansvillského a tiziuzuského, a r. 1886 měl 112 obcí a dvě subdivise, jejíchž sídla jsou Aumale a Médéa, s 1,380.541 obyv.; dep. constantinský má 7 arrondissementů se 104 obcemi, 2 subdivisemi (Batna, Constantine) a 1,566.419 obyv.; dep. oránský rozdělen ve 5 arrondissementü s 94 obcemi, 2 subdivisemi (Mascara, Tlemsén) a 870.505 obyv.
 
{{Prostrkaně|Obecní zřízení}} jest většinou skoro totéž jako ve Francii. Jsouť pak obce trojí: {{Prostrkaně|samosprávné}} (''communes en plein exercice''), v nichž převládá obyvatelstvo původu evropského, obce {{Prostrkaně|smíšené}} (''com. mixtes''), kde živel evropský jest příliš sláb, aby stačil к zařízení obce, a konečně obce domorodců (''com. indigenès''). Obce samosprávné nalézají se jen na území občanském a mají obecní rady, v nichž zasedají hlavně občané francouzští; mohou sice voliti se do ní také muhammedánští domorodci, avšak těch nesmí býti více než třetina. Také většina obcí smíšených nalézá se na území občanském (na vojen, pouze 6) a zde správcem jejich jest občanský úředník, od něhož se vyžaduje znalost arabštiny nebo kabílštiny, kdežto na územi vojenském Evropané i domorodci podřízeni jsou vyššímu důstojníku, jemuž přidělen úředník civilni (''adjoint'') pro některé zvláště vytčené záležitosti. Konečně obce {{Prostrkaně|domorodé}} (6 v dep. alžírském, 2 v oránském a 5 v constantinském), k nimž náleží mnoho tisíc kilometrů území řídce obydleného (k biskerské 111.844 km2, ke gardájské 66.549 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;), spravuje rada složená z několika vyšších důstojníků, šejchův a jiných domácích předáků. Rozčlenění obcí domorodých, jež stalo se hlavně za příčinou vybírání daně a odvádění k vojsku, jest toto; několik skupin stanů (''duvár'') spojuje se v okres (''ferka'') se ''šejchem'' v čele, několik okresů tvoří kmen (''džemáa''), jehož náčelníkem jest ''kaíd'', z kmenů skládá se ''agalyk'', jemuž velí ''aga'', a několik takovýchto obvodů slučuje se ve větší správní obvod mající za náčelníka ''chalífa'' čili ''baš-agu''.

Každý departement má svou {{Prostrkaně|generální radu}} (''conseil general''), zabývající se hlavně věcmi kommunikačnimi a stavebními, obecními financemi a veřejným vyučováním. Jako ve Francii zasedají tyto rady dvakráte za rok a volí po 6 členech do {{Prostrkaně|vrchní rady}} (''conseil superieur''), která schází se jednou do roka v Alžíru a v níž kromě těchto 18 volených zasedá rovněž 18 členů vládních: 3 prefektové, 3 gen. velitelé divisi a 12 členů vlády výše uvedené. Úkolem jejím jest sestavovali budžet a rozdělovali daň. Do sněmoven pařížských volí každý departement po dvou poslancích a jednom senátoru.

{{Prostrkaně|Výlohy správní}} dle budžetu na r. 1885 činily 113,894.527 fr., v čemž zahrnut i náklad na vojsko 56,686.865 fr. a na loďstvo 558.128 fr.; přijmů tohoto roku vykázáno 40,777.668 fr.

{{Prostrkaně|Soudnictví}}. Snaha vlády francouzské ode dávna k tomu se nese, aby i v právních poměrech čím dále více se sbližovali domorodci s osadníky a platnost zákonů francouzských vztahovala se na území širší a širší. A vskutku u věci té učiněn značný pokrok. Kdežto dříve domorodce soudili vlastní kádiové ještě roku 1843 rozhodujíce nad životem a smrtí obžalovaných, podrobena jest nyní převeliká většina obyvatelstva soudnímu zřízení francouzskému. V '''A'''-ku sice dosud jest asi 150 soudců domorodých a tolikéž jejich náhradníků (''adel''), nejnižší to soudní instance (''mahakma''), jež v některých věcech řídí se ještě koránem a starými obyčeji; ale jinak všecko obyvatelstvo podřízeno soudnictví francouzskému. Vykonavateli jeho jsou smírčí soudcové (''juges de paix''), jichž přibývá touže měrou, jakou ubývá kádiů. Soudů první instance jest v '''A'''-ku 17, porotní soudy 4 (v Alžíru, Oránu, Constantině a Bôně), appelační soud v Alžíru, kromě toho obchodní soudy v Alžíru a Oráně. Nejvyšší instancí jest kassační dvůr v Paříži.

{{Prostrkaně|Vojenství}}. V '''A'''-ku rozložen jest 19. sbor vojska franc. o 3 divisích, jehož malá čásť jest posádkou také v Túnisu. Ve sboru tom jsou vedlé pravidelných pluků francouzských 3 pluky afrických střelců (také ''turcos'' zvaných), téměř veskrze domácích dobrovolníků, legie cizinců (hlavně Švýcarů, Belgičanův a Němcův) o 2 plucích, 4 pluky zvávů, 3 jezdecké pluky spahiův a 4 pluky afrických myslivců, kromě toho asi 1000 mužů četnictva. К alžírskému vojsku náležejí též ''gumy'', jezdecké čety arabské, jimiž náčelníci kmenoví povinni jsou přispívali na vyzvání velitele. V každém departementu leží divise, a v každé divisi jsou dvě vojenské rady, před jejichž forum přicházejí vojíni i obyvatelé území vojenského. Divisijní velitelé mají moc rozsáhlou, dosazují kmenům náčelníky, ano mají moc i na hrdle trestali. R. 1886 čítal 19. sbor 47.970 mužů, mezi tím 7532 Araby, Kabíly a j. a 4513 cizincův evropských. ''[[Autor:Vojtěch Mayerhofer|f.]]''

{{Prostrkaně|Orba}} v '''A'''-ku pokulhává sice za evropským vzděláváním půdy, poněvadž musí přemáhali veliké překážky, nicméně učinila za panství francouzského ohromný pokrok. Umělým zavodňováním z artéských studní v Sahaře proměněny byly celé kraje dříve pusté v úrodné role a následkem toho rozmnožilo se také značně obyvatelstvo na oasách. Znamenitými úrodami od r. 1869 zdvojnásobil se vývoz obilí; vedlé obilí (sev. Afrika byla již za dob římských zásobárnou pro Itálii) vyniká hlavně pěstování oliv, jejichž olej s provençalským závodí, zeleniny, ovoce (jmenovitě v okolí města Alžíru, odkudž nejen Francie, ale z části i Anglie a Německo se zásobují), vinné révy, datlovníku; mimo to daří se ještě bavlník, len, konopí (zvláště obrovské konopí čínské), rozmanité picni rostliny, výborný tabák, rostliny olejnaté, alfa (nejvíce к výrobě papíru do Anglie vyvážená), byliny barvířské, tříslonosné a j. Všecka vzdělaná půda v '''A'''-ku zaujímá na 19,000.000 ''ha'', z čehož orbě věnováno jest 2,860.000 ''ha'' (1 ''ha'' rodí průměrně 25 ''hl'' obilí); vinic bylo r. 1885 100.000 ''ha'', a roční výtěžek jejich činí 2,393.000 ''hl'' vína; 3,000.000 palem poskytovalo 60,000.000 fr. užitku. — {{Prostrkaně|Lesům}} věnuje vláda velikou péči a snaží se zabránili, aby jich Arabové dále nehubili. Mimo rozmanité druhy sosen skládají se lesy tyto z dubů, buků, jasanů, cedrů, pistaccí, divokých oliv, mýrt a j., kromě nich pak roste zde velmi vzácný dub s plody jedlými a dub korkový. Rozsah lesů alžírských udává se na 2,785.186 ''ha'', z nichž ohromná většina, totiž 2,418.609 ''ha'', jest majetkem státním. Krásné lesy tyto dosud trpí zhoubným působením tuzemců, kteří je zapalují, aby si zjednali pastvin pro stáda svá, a také každá vzpoura jejich počíná zapalováním státních lesů. — {{Prostrkaně|Hornictví}} zdaleka ještě neposkytuje užitku, který by skutečnému bohatství země byl přiměřen. Mimo zlato vyskytují se tu všecky ostatní kovy; přední místo zaujímá dolování na železnou rudu v horách přímořských; hlavní doly jsou u Mokhra el Hadid blíže Bôny s ročním výtěžkem 400.000 tun a na záp. u Beni Saf a Cameraty vých. od Némoursu s ročním výtěžkem loo.ooo tun, dále dobývá se u Muzaie, Sumahu, Tmulgy, Miliany, Blídy, Tenesu; měď, stříbro a olovo na marocké hranici u Gar Rubânu, antimon u Hammimatu, rtuf u Jemappes a Guelmy, kromě toho v menším množství zinek, arsen, kobalt a nikl. Poněvadž v horách není dosud dosti silnic a dobytá ruda nemůže býti spracována na místě, trpí vydatné dolování, tak že r. 1881 bylo 40 dolů rudných opuštěno. Mezi nekovy vyniká hlavně krásný mramor, podobný kararskému a lámaný již za dob římských v provinciích constantinské a oránské; lithografická břidlice nachází se v rokli el-Kantarské, hnědé uhlí při dráze philippeville-constantinské, petrolej v pohoří Dahra, dále síra, serpentin, achat, sádra, žula, porfyr, jaspis, porculánová hlína a j. Nerostem nejvíce rozšířeným je sůl, objevující se jako sůl kamenná v solných pramenech i jezerech, ale dosud málo se dobývá. — {{Prostrkaně|Minerálních}} a {{Prostrkaně|léčivých pramenů}} známo jest více než 100. Nejslavnější z nich je v provincii constantinské u Hammam Merkhutine, jehož hlavní zřídlo má přes 90° C. teploty; mimo tento proslulé jsou ještě vřelé prameny u Hammam Meluan a Hammam Righa v provincii alžírské a u Bains de la Reine v prov. oránské. V okolí zřídel těchto zachovány jsou četné zbytky římských budov a lázní, z čehož je patrno, že již ve starém věku blahodárné účinky jejich byly známy. — {{Prostrkaně|Chov dobytka}} vzmáhá se vůčihledě. Nejrozsáhleji provozuje se chov ovcí, které tvoří hlavní bohatství kmenů při severním okraji saharském, avšak velmi četná jsou také stáda koz a skotu; vepřový dobytek byl sem zaveden teprve od příchodu Francouzů. Vynikající místo zaujímá štíhlý, lehký kůň berberský, způsobilý zvláště pro účely vojenské; k nošení břemen užívá se velbloudů, oslů a mezků, jimž zdejší suché a horké podnebí dobře svědčí. Pštros žil druhdy po celém '''A'''-ku divoce, ale během času byl skoro vyhuben; r. 1879 sestoupili se někteří obchodníci pařížští ve společnost pro chov pštrosů po přikladu kapském a docílili zdárného výsledku. R. 1885 počítáno v '''A'''-ku celkem 14,262.000 kusů dobytka, z čehož bylo: 1,100.000 skotu, koní, oslů a velbloudů, 4,400.000 koz a 7,700.000 ovcí. Tento stav pobízí к vývozu, a r. 1884 vyvezeno bylo 484.455 kusů krmného dobytka v ceně 3,800.000 franků. — Dobrého výtěžku poskytuje také včelařství a chov pijavek v bažinách prov. oránské. Na pobřeží provozuje se výnosné rybářství nejvíce od Italů a Španělů; Řekové a Italové zabývají se též lovem korálů. ''[[Autor:Vladimír Pech|p.]]''

{{Prostrkaně|Průmysl}} jest dosud v plenkách, zaměstnávaje se hlavně dobýváním a spracováním kovů; kromě toho vyrábí obyvatelstvo saharské již ode dávna vlněné oděvy, Kabílové mimo chov dobytka zabývají se též tkaním vlněných látek a řezbářstvím, v Tellu pak a v městech pobřežních hotoví obyvatelstvo maroquinové kůže, koberce, mušelín a látky hedvábné. Osadníci evropští dosud velmi málo provozují živnosti průmyslové. — {{Prostrkaně|Obchod}} alžírský povznáší se stále a vzbuzuje dobré naděje do budoucnosti; cena dovozu a vývozu r. 1865 obnášela 432,500.000 fr. (dovoz 237,500.000 fr., vývoz 195,000.000 fr.), z čehož největší díl připadá na Francii, Anglii a Španělsko. (Francie sama dováží sem zboží za 108,500.000 fr.) Z Francie dovážejí se: tkaniny, víno, kořalka, cukr, módní předměty a káva z ostatních kolonií francouzských, naproti tomu vyváží se ovoce, olivový olej, surové kůže, dříví, vlna, tabák; Anglie dodává '''A'''-ku uhlí, železo, zboží kovové a přijímá odtud zeleniny, dobytek a alfu k výrobě papíru. Obchodu prospívají značně banka alžírská od r. 1851 a obchodní bursa zřízená r. 1852. Doprava zboží z vnitrozemí do pobřežních měst jest pro nedostatek plavných řek a silnic dosti obtížná, odtud však jest výhodné spojení s Marsilií a Toulonem. R. 1885 připlulo do přístavů alžírských 8609 lodí o 3,700.000 tunách, z nichž 3567 plulo pod vlajkou francouzskou. Nejdůležitější přístavy obchodní jsou: Bôna, Philippeville, Bugie, Alžír, Šeršel, Mostaganem, Tenès, Orán a Némours. — O řádnou {{Prostrkaně|kommunikaci}} pečuje vláda francouzská svědomitě, hlavně v krajinách pobřežních, kdežto ve vnitrozemí zbývá ještě velmi mnoho práce, zejména když kmenové tamější snahám vlády na odpor se stavějí. Veškerá větší města na severní straně Atlasu spojena jsou dobrými silnicemi, jmenovitě důležitá je silnice, která spojuje Medeu, Blídu a Bufarik s Alžírem. — {{Prostrkaně|Železnice alžírské}}, jichž se veřejně užívalo (''lignes d'intérêt général''), měly koncem r. 1885 délku 1817 ''km'' a byly v rukou společnosté: ''a'') pařížsko-lyonsko-středozem.-moř. 513 ''km'', ''b'') vých.-alžírské 383 ''km'', ''c'') západoalžírské 221 ''km'', ''d'') bônsko-guelmské 308 ''km'', ''e'') francouzsko-alžírské 352 ''km'', ''f'') moktsko-el hadídské 33 ''km''; mimo to bylo 7 ''km'' železnic průmyslových (''chemins industriels''). Tou dobou stavělo se 924 ''km'' rozličných tratí svrchu jmenovanými společnostmi. Nejdůležitější jest trať oránsko-alžírská, jež přes Constantinu do Túnisu byla prodloužena; k ní pojí se mimo menší odbočky dvě trati směřující do vnitrozemí, jedna na východ, druhá na západ; prvá počíná v Constantině a dostavěna jest až do Biskry, druhá pak vede z Arzevu na pobřeží přes Pérregaux a Saidu do Mešerie. O prodloužení tratí těchto až do Timbuktu v záp. Súdánu konány časté porady a vyslány za tím účelem také vědecké výpravy do Sahary: i možno, že záměr tento přece snad bude uskutečněn, zvláště když se Francouzům podařilo doraziti do Timbuktu také od západu po řece Nigiru. 1. dubna 1887 bylo celkem 2065 ''km'' drah odevzdáno dopravě; silnic pak bylo 7267 ''km''. — {{Prostrkaně|Telegrafní spojení}} trvá mezi Alžírem a hlavními městy jednotlivých divisí i poddivisí (r. 1881 měly telegrafy 5832 ''km'' délky, drátů pak bylo 13.885 ''km''); spojení s Evropou udržuje se podmořským kabelem vedoucím z Alžíru přes Korsiku do Marsilie. Úřadů poštovních spojených s telegrafními r. 1887 bylo 189, čistě poštovních 192. — Mimo to obstarávají parolodi {{Prostrkaně|spojení po moři}} z Tandže v Marokku až do Túnisu, Tripole a Alexandrie, a z Marsilie plují parníky do Alžíru, Oránu a Story, z Toulonu do Alžíru. ''[[Autor: Kristian Petrlík|Plk.]]'' ''[[Autor:Vladimír Pech|p.]]''

{{Prostrkaně|Církevní záležitosti}} katolické spravuje arcibiskup alžírský, kterému podřízeni jsou čtyři generální vikáři; pro záležitosti protestantské jest v Alžíru zvláštní konsistoř. Vyznání muhammedánské požívá u vlády francouzské plné ochrany a potřeby jeho řídí dva muftiové; mimo to uhrazuje se veškeren náklad na kultus muhammedánský z pokladny státní, neboť vláda prohlásila po dobytí země všecky mešity a statky к nim příslušné za státní majetek. — {{Prostrkaně|Školství}} řídí se zákony platnými pro veřejné vyučování ve Francii, přizpůsobenými poměrům alžírským. Nejvyšším úřadem školním je zemská školní rada, podřízená ministerstvu vyučování, jí pak podléhají rady departementní. Původně byly školy rozděleny podlé vyznání obyvatelstva, ale v novější době zavedeny školy smíšené; roku 1887 počítáno 912 škol obecných, na nichž zapsáno bylo přes 80.000 dítek. Ve větších městech zřízeny jsou střední školy a kolleje pro evropské obyvatelstvo a dva semináře bohoslovecké. Alžír ma též akademii lékařskou. R. 1876 byly také arabské midrašimy reorganisovány, a zavedeny tam předměty potřebné pro všeobecné vzdělání, kterým vyučují francouzští učitelé.

{{Prostrkaně|Dějiny}}. Na území dnešního '''A'''-ka obývalo v nejstarších dobách množství kočovných kmenů, kteří u řeckých a římských dějepisců pod různými jmény, hlavně Numidů, Gaetulů, Massylů, Massaesylů, Mazanů a Maurusiů se připomínají. O původu jejich jsou mezi jednotlivými badateli různá mínění, potomky pak jejich jsou dnešní {{Prostrkaně|Berbeři}} (v. t.). Zbudováním Karthaginy nabyli Foiničané pevné opory v severní Africe a založivše také na pobřeží alžírském četné osady podnikali odtud obchodní cesty do Súdánu; ačkoli pak panství své vztahovali také na kmeny vnitrozemské a vojska svá většinou z nich vybírali, přece nedovedli je přizpůsobiti národnosti své, ano vydíravost karthaginská učinila z nich jen zaryté nepřátely, kteří později ochotně se spojovali s Římany na povalení dosavadních pánů svých. První historické zprávy o samostatných státech na půdě alžírské objevují se za válek punských; východní část '''A'''-ka zaujímala tehdy {{Prostrkaně|Numidie}} (v. t.) a západ {{Prostrkaně|Mauretanie}} (v. t.), kteréž odtud stálými styky s Římany, tu přátelskými, tu nepřátelskými, zhusta se vyskytují v dějinách římských. Po vyvrácení Karthaginy roku 146 př. Kr. dostala se malá čásť na východě provincie constantinské k římské provincii Africe, a když i Numidie r. 46 př. Kr. připojena к panství římskému, dostal se celý východ '''A'''-ka pod správu prokonsula afrického. Mauretánie podmaněna byvši za císaře Caliguly r. 42 po Kr. panství římskému rozdělena jest od císaře Claudia ve dvě provincie, z nichž Mauretania Caesariensis zaujímala severní části provincií oránské a alžírské. V pozdějších dobách císařských byla také Numidie odloučena od Afriky a zřízena jako zvláštní provincie. Avšak území římské omezeno bylo v končinách těchto pouze na kraje přímořské a Theveste (Tebesa) i Lambaese byly v těchto stranách nejjižnější osady římské, ačkoli Římané častými výpravami pokoušeli se rozšířili panství své dále do vnitra Afriky. Obě provincie, Mauretánie a Numidie, dosáhly pod vládou římskou neobyčejného rozkvětu hmotného i kulturního majíce 133 lidnatých měst a ve IV. stol. docela 123 biskupství. Obilí odtud vyvážené zásobovalo Itálii i Hispánii, a v literatuře římské je dosti mužů, jejichž kolébka aneb působiště nacházely se na pobřeží severoafrickém. Na počátku V. stol. vzal blahobyt tento rázem za své; přivaliliť se sem r. 429 z Hispánie germánští Vandalové a pleníce všecko mečem i ohněm obrátili v několika létech téměř celou krajinu v pustinu. Ani šťastné výboje Belisara, jenž roku 534 uvedl severní Afriku pod moc říše východořímské, nepolepšily osudu jejího, ano poměry zdejší zhoršily se ještě, když v létech 707—709 arabský vojevůdce Músá Ibn Nuseir rozšířil moc chalífů až к Atlantskému okeánu. Za úpadku chalífátu bagdádského založil Edrísí na severozápadě africkém neodvislou říši, obsahující dnešní Marokko, '''A.''' a Túnis, a rod jeho udržel se tam při vládě, až r. 986 východoafričtí Fátimovci země té se zmocnili. Na sklonku dynastie této odtrhla se západní Afrika a rozpadla se ve množství malých držav; ve středu '''A'''-ka vzniklo panství Zíríovců a založeno r. 935 město al-Džezáir nynější Alžír. Z nástupců jeho Abul Futúh Ziri (970—984) dobyl Mansurie, Tripole, Sicilie a Fésu, Tamím (1061—1108) zmocnil se Túnisu, Kairvánu a ostrova Mallorky. Avšak r. 1147 vyvrátil říši tuto sicilský král Roger II. a podržel dobyté kraje v moci své; Normani vypuzeni byli odtud r. 1159 od Mohadovců, kteří pak v panství se udrželi do 1269. Potom rozpadla se země opět v četné malé státy, z nichž zvláště Tlemsén pod dynastií Zijánovců zaujímal vynikající postavení. Sem hrnuli se po dobytí Granady roku 1492 ze všech krajin španělských muhammedánští uprchlíci; náboženský fanatismus roznícený u nich v divoký plamen nabádal ku pomstě nad křesťany a svedl je к námořnímu loupežnictví, kteréž od té doby majíc v '''A'''-ku sídlo své, bylo postrachem břehů středomořských až do počátku tohoto století. Námořní státy evropské pokoušely se o podvrácení moci lupičů a podnikali s nimi za tou příčinou neustálé boje. Ferdinand Katolický dobyl 1506 Oránu a Bugie, kardinál Ximenez r. 1509 ostrůvků před hlavním městem a založil tam tvrz, aby piráty mohl na uzdě držeti. Avšak emír mitidžský Selím Eutemí povolal proti Španělům na pomoc náčelníka maloasijských korsárů Horuka Barbarossu, který však emíra úkladně dal zavraždili a mimo Alžír také Tenesu a Tlemsénu se zmocnil. Markýz Gomarez, vůdce Karla V., sevřel ho sice 1517 v Tlemsénu a zajal na útěku r. 1518, ale bratr jeho Chairuddín Barbarossa poddal se s říší svou vrchní moci turecké, a obdržev pomoc vojenskou vypudil posádku španělskou z tvrze ostrovní. Karel V. podnikl proti '''A'''-ku r. 1541 velikou výpravu křižáckou s 570 loďmi a 30.000 mužů, ale bouře mořská donutila jej po velkých ztrátách к návratu, korsáři pak rozšířivše panství své až k hranici marocké odvažovali se na loupeže i do Atlantského okeánu. Země byla spravována tureckým pašou; r. 1600 dosáhli janičaři práva, voliti ze svého středu deje, který s náměstkem sultánovým sdílel nejvyšší moc, až r. 1710 dej Baba Ali odstranil pašu do Túnisu a byl od sultána za vladaře potvrzen. Od té doby trvalo panství turecké nad '''A'''-kem pouze dle jména, dej neodváděl žádného poplatku více, nýbrž posílal jen při nastoupení svém dary do Carihradu; naproti tomu však byl úplně odvislým na libovůli vojska; vnitřní rozbroje i zločiny množily se neustále, tak že panovníci zřídka kdy zemřeli smrtí přirozenou. Zahraničné boje mezitím neustávaly. R. 1655 zničil anglický admirál Blake loďstvo alžírské, 1669 a 1670 Angličané a Hollanďané udeřili společně na Alžír, ale bez valného výsledku; r. 1682 francouzský admirál Duquesne obléhal hlavní město a maršálek d’Estrées střelbou z velké části je zničil. Přes to zmocnil se dej Ibráhím r. 1708 Oránu, poslední državy španělské na alžírské půdě, avšak r. 1732 dobyli ho Španělové opět a udrželi jej do r. 1791. Za koaličních válek s Francií chovali se korsáři celkem pokojně, poněvadž ve Středozemním moři neustále křižovala velká loďstva států evropských, ale od r. 1815 nastaly poměry dřívější, ano menší státy jako Dánsko, Švédsko, Neapolsko, města německé Hansy a j. raději odváděly roční poplatek, aby lodi jejich nebyly znepokojovány. Americký admirál Decatur porazil r. 1815 piráty před Cartagenou tak rozhodně, že vlajka americká od té doby byla před nimi úplně bezpečna; roku 1816 lord Exmouth bombardoval hlavní město, nicméně již příštího roku odvažovaly se lodi lupičské zase až do moře Severního. Konečně r. 1827 nastaly vážné zápletky s Francií; když pak dej pohanil konsula francouzského, udeřiv jej vějířem v tvář, rozhodla se vláda francouzská, podvrátiti úplně moc '''A'''-ka a vyhlásila 20. dubna 1830 válku. Loďstvo francouzské, 75 lodí válečných pod admirálem Duperré a 400 korábů dopravních s 37.000 mužů vojska pozemního pod generálem Bourmontem, vyplulo 25. května 1830 z Toulonu a přistálo 13. června v zátoce Sídí Ferúšské. Vojevůdce dejův Ibráhím aga shromáždil sice na 40.000 beduínův kolem posádky turecké, ale poražen jest před hlavním městem a Alžír obležen. Když pak i loďstvo 3. čce počalo útok se strany mořské, vzdal se dej dne 5. čce pod úmluvou, kterou mu bylo dovoleno odejíti s rodinou a soukromým jměním a zvoliti si bydliště za hranicemi '''A'''-ka. Obyvatelstvu zaručena byla svoboda osoby, majetku, živnosti a nerušené vyznávání islámu, ale zrušeno otroctví a poplatky od křesťanů odváděné. Vojsko turecké dopraveno jest do Smyrny v Malé Asii. Avšak pádem Alžíru nebyla válka skončena; dosud bylo přemoženo jen stálé j vojsko dejovo, kdežto obyvatelstvo samo přihlíželo ku vpádu francouzskému celkem nečinně a nyní teprve podníceno od jednotlivých náčelníků chopilo se zbraně a doráželo odevšad na sbory francouzské. Král Karel X. zamýšlel původně za válečnou náhradu a výhody obchodní postoupiti '''A'''. zase sultánu tureckému, avšak únorová revoluce a pád dynastie bourbonské změnily úplně stav věcí. Generál Bourmont chtěje táhnouti do Francie králi na pomoc, donucen byl vojskem, které se pro novou vládu prohlásilo к odstoupení, a na místo jeho poslán od Ludvíka Filipa maršálek Clauzel, aby '''A'''. zorganisoval za provincii francouzskou, avšak musil býti odvolán, když čásť území o své újmě postoupil bejovi túniskému. Nástupce jeho, generál Berthezène, způsobil předčasnými novotami veliké zmatky a podráždil ještě více obyvatelstvo arabské; mimo to výprava jeho do Bôny úplně se nezdařila a u Medee utrpěl od Arabů porážku. Také za správy Savaryho a Voirola, ačkoli kapitán Armandy r. 1832 smělým přepadem Bôny se zmocnil a 1833 i Bugie jest dobyta, byl stav nové provincie tak neblahý, že se ve Francii ozývaly hlasy, aby '''A'''. dobrovolně bylo opuštěno a na návrh sněmovní vypravena do Afriky zvláštní kommisse, aby prozkoumala poměry v dobytém území. Mezitím postavil se v čelo odbojných kmenů na západě emír maskarský Abd-ul-Kádir, jenž Francouzům při okkupaci země způsobil ohromné obtíže, po více než 10 let oddechu jim nedopřávaje. Obyvatelstvo provincie oránské podrážděno násilnostmi Savaryho spojilo se s ním velmi ochotně, od sultána marockého dostalo se mu podpory a brzo bylo panství francouzské v těchto končinách omezeno na Orán, Mostaganem a Arzev s nejbližším okolím. R. 1831 musila s ním vláda francouzská učiniti prvý mír, kterým uznala panství jeho nade všemi kmeny dříve mu poddanými, on pak zase podrobil se vrchní moci francouzské. Na základě zprávy, kterou podala kommisse vyslaná do '''A'''-ka, rozhodla se vláda podrželi pod mocí francouzskou dobyté území, kteréž nazváno »francouzské državy na severu africkém«, ale dána mu nová organisace. Nejvyšší velitelství vojenské i správu země obdržel generální guvernér, jenž byl přímo podřízen ministerstvu války, jemu pak podléhali velitelé vojska pozemního i moci námořní, vojenský a civilní intendant i finanční ředitel. Soudnictví bylo rozděleno a zřízeny zvláštní soudy pro Francouze a domorodce; v Alžíru, Oráně a Bôně ustanoveny soudní tribunály prvé instance, mimo to vrchní tribunál a tribunál obchodní v Alžíru. Nejvyšším úředníkem soudním stal se generální prokurátor. Mír s Abd-ul-Kádirem netrval dlouho. Generál Trézel byl od něho na Maktě úplně poražen a nový guvernér, maršálek Clauzel, zvítězil sice několikráte nad Abd-ul-Kádirem a zmocnil se i sídla emírova Maskary, ale trvalého výsledku nedosáhl. Následkem nešťastné výpravy proti Constantině, odkudž z 8000 mužů tam vypravených vrátilo se pouze 2800, byl Clauzel po druhé odvolán a velitelství v boji s Abd-ul- Kádirem svěřeno generálu Bugeaudovi. Tento přiměl jej k míru na Tafně, jímž Francouzi podrželi severní čásť provincie oránské a větší díl prov. alžírské na sev. od Atlasu, kdežto emírovi ponechán celý jihozápad alžírský. Zatím generál Valée, jenž po padlém Damrémontovi přejal velitelství na východě, dobyl Constantiny útokem, ale upustil potom od válčení beze všeho plánu a hleděl šířiti panství francouzské raději cestou mírnou. Tím způsobem zabezpečil si úplně držení Constantiny, osadil r. 1838 téměř bez krveprolití Goleu a Blídu a r. 1839 Džidželi a La Calle a podvrátil úplně moc Ahmeda beje. Proti úmluvám na Tafně shromáždil Abd-ul-Kádir kolem sebe znamenitou moc válečnou a učiniv nájezd do roviny mitidžské v okolí Alžíru, zpustošil ji, načež se rychle uchýlil do hor a do pouště. Tu Bugeaud, ustanovený r. 1841 za generálního guvernéra, podnikl proti němu výpravu ve velikých rozměrech, vzal Tedekempt, Maskaru, Saídu, Tlemsén a posléze i Tafrún, hlavní zbrojnici emírovu, zbořil a donutil jej tím hledati útočiště na území marockém. Odtud stále podnikal vpády do '''A'''-ka a r. 1842 zvítězil nad Francouzi u Maskary. Zapuzen byv později pohnul oddíl vojska marockého ke vpádu na území alžírské, ale utrpěl na řece Isly od Bugeauda úplnou porážku. Současně připlulo také loďstvo francouzské před Tandže i Mogador a počalo střelbu na obě města, načež prostřednictvím Anglicka uzavřen mír, jímž hranice mezi Marokkem a '''A'''-kem byly upraveny a Abd-ul-Kádir jako rušitel míru ze země vypověděn. Tento však objevil se r. 1845 opět v Alžíru a dorážel se všech stran na Francouze, aniž generál Cavaignac, velitel v Orléansvillu, mohl proti němu něco poříditi. Když však r. 1847 vystoupil v Marokku proti sultánu Abd-ur-Rahmánovi, a na Fés táhl, byl od marockého vojska poražen a zatlačen na území alžírské; tam pak obklíčen byv na všech stranách od Francouzů vzdal se generálu Lamorciérovi u soutěsky Kerbenské a odveden v zajetí do Francie. Únorová revoluce r. 1848 nezměnila mnoho v poměrech alžírských. Na místo vévody Aumalského jmenován od prozatímní vlády generál Cavaignac guvernérem a když tento jako poslanec vstoupil do národního shromáždění, dosazen generál Changarnier v jeho úřad. Na přímluvu Cavaignacovu usneslo se národní shromáždění, aby čtyři vyslanci kolonie brali podíl na poradách v záležitostech alžírských. Válka s domorodými kmeny zatím neustávala a jmenovitě proti Kabílům musila býti vypravena značná moc vojenská. R. 1847 pozdvihli se kmenové kolem Maskary i v provincii constantinské, r. 1851 obyvatelstvo mezi městy Džidželi, Philippeville a Míláhem, které však generál St. Arnaud rychlou výpravou к pokoji připravil. Téhož roku vzat Lagvát, podmaněn kmen Bení Mzáb, r. 1854 dobyt bez krveprolití Tugurt, nedlouho na to město Véd, oasa Vargla, načež kmen Úled Sídí Šejch podrobil se panství francouzskému, které tím dospělo až к poušti saharské. R. 1858 zřízeno sice pro '''A'''. a ostatní kolonie zvláštní ministerstvo, ale neosvědčilo se, tak že r. 1860 bylo opět zrušeno a zavedena neobmezená vláda jako před tím. Také vnitřní poměry snažila se vláda uspořádali; neustálé odboje arabské přiměly konečně císaře Napoleona III., že se r. 1865 odebral do '''A'''-ka, aby se osobně přesvědčil o stavu kolonie. Přátelským obcováním s Araby snažil se upokojili pohnuté mysli a ve zvláštním listu к maršálku Mac-Mahonovi přislíbil upustili od přísně bureaukratické správy. Chtějíc šetřiti národnosti jednotlivých kmenů ponechávala vláda záležitosti jejich správě předních mužů kmene, kteří však většinou byli od ní jmenováni. Nicméně i teď zůstalo při pouhých pokusech. R. 1864 potlačeny vzpoury v provincii oránské, r. 1865 a 1867 v Malé Kabílii. Veliké nebezpečenství hrozilo r. 1870—71. Následkem války německofrancouzské musila býti většina vojska ze země odvolána a již tato událost sama způsobila značné hnutí mezi kmeny jižními. Když pak po pádu Napoleonově třetí republika zavedla občanskou správu místo vo- jenské a prohlásivši rovnost všeho obyvatelstva, nenáviděným židům propůjčila stejná práva s Araby, vypuklo v provincii constantinské povstání a rozšířilo se nejen po celé zemi, ale i za hranice její nabývajíc rázu náboženského. Z Túnisu i z Marokka hrnuli se muhammedáni na pomoc, tak že Francouzi s počátku se musili omezili pouze na obranu a teprve když po míru versailleském vypraveny potřebné posily do Afriky, bylo povstání potlačeno. Země postavena opět pod správu vojenskou, ale moc guvernérova omezena roku 1875 zvláštní radou, zvanou »Conseil supérieur«, a r. 1879 ustanoven pro '''A'''. opět guvernér občanský. Když r. 1881 Francouzi podnikli výpravu do Túnisu, způsobil Bú Amena na jihu depart, oránského vzpouru, avšak čety jeho byly poraženy a většinou zahnány přes hranice marocké, kam také Bú Amena sám se uchýlil. ''[[Autor:Vladimír Pech|p.]]''

{{Prostrkaně|Literatura}}. Carette, Pellissier, Rémussat atd.: Exploration de l’Algérie pendant les années 1840—42 (Paříž 1844—54, 31 sv.); Berbrugger, L’Algérie (Pař. 1842); Daumas et Fabar, Moeurs et coutumes de l’Algérie, Teli, Kabylie et Sahara (Pař. 1858); Mac Carthy, Géographie physique, économique et politique de l’Algérie (Alž. a Pař. 1858); Aucapitaine, Les Kabyles et la colonisation de l’Algérie (Pař. 1864); Béhaguel, L’Algérie, histoire, géographie, climatologie etc (Alžír 1865); Maltzan, Sittenbilder aus Tunis und Algerien (Lipsko 1869); Hanoteau et Letourneux, La Kabylie et les coutumes Kabyles (Pař. 1872—1876); Fillias, Géographie physique et politique de l’Algérie (Alž. 1874, 3. vyd.); Niel, Géographie de l’Algérie (Pař. 1878), État actuel de l'Algérie d’après les documents officiels (Paříž 1878); Čichačev, Espagne, Algérie et Tunisie (Paříž 1880); Wahl, L’Algérie (Pař. 1882); Villot, L’Algérie, moeurs, coutumes etc. (Pař. 1882); Gaffarei, L’Algérie histoire, conquète et civilisation (Pař. 1883); Niox, Algérie, Géogr. physique (Pař. 1884); Rinn, Marabouts et Khouan. Etude sur l’Islam en Algérie (Alžír 1884); Reclus, Nouvelle géogr. univ. vol. XI. str. 293-651; Statistique générale de l’Algérie années 1842 à 1884 (Alžír 1884); M. Blanckenhorn, Die geogr. Verhältnisse von Afrika. I. Der Atlas, das nordafr. Faltengebirge; Petermann's Mitthlgn. Ergänzungsh. No. go. 1888. Mimo to hojné články: v »Bulletin de la Societé de Géogr. de Paris«, »Revue africaine«, »Journal des travaux, de la soc. histor. algérienne«. — Mac Carthy, Algeria Romana (Pař. 1857); Boissiere, L'Algérie romaine (Pař. 1883); Reynier, Inscriptions romaines de l’Algérie (Pař. 1857); Fillias, Histoire de la conquète et de la colonisation de l’Algérie 1830—1860 (Pař. 1860); Baudicour, Histoire de la colonisation de l’Algérie (Pař. 1860); Vivien de Saint Martin, Le nord de l’Afrique dans l’antiqité grecque et romaine (Pař. 1862); Nettement, Histoire de la conquète d’Alger (Pař. 1871); Rousset, La conquète d’Alger (Pař. 1879); Perret, Récits algériens, histoire de la conquète et de la colonie (Paříž 1886). — Mapy: Carte générale de l’Algérie (1855) v měřítku 1:800.000; Carte générale de l’Algérie, dressée au depot de la guerre v měř. 1:1,600.000 (Pař. 1856).

{{Konec formy}}</text>
      <sha1>0ywvzjg16u1k8ydei38f82qq5xwdd9z</sha1>
    </revision>
    <revision>
      <id>334069</id>
      <parentid>334067</parentid>
      <timestamp>2026-06-27T17:26:19Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <origin>334069</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="72961" sha1="sxhdkfqttf28uxhhffk1g7heot1e5qw" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Alžírsko
  | PŘEDCHOZÍ = Alžírská slitina
  | DALŠÍ = Alžírský pas
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Alžírsko
  | AUTOR = [[Autor:Vojtěch Mayerhofer|Vojtěch Mayerhofer]], [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:Otakar Feistmantel|Otakar Feistmantel]], [[Autor:František Augustin|František Augustin]], [[Autor:Emanuel Kovář|Emanuel Kovář]], [[Autor:Václav Švambera|Václav Švambera]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;47–59. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8ff050f0-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.]
  | LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
'''Alžírsko''', franc. {{Prostrkaně|Algérie}} [alžérí], území severoafrické, nejdůležitější osada francouzská, hraničí na sev. celou svou délkou se Středozemním mořem, na vých. s Túnisem a na záp. s Marokkem. Na obou těchto stranách jsou hranice jen z malé části přesně vytčeny, zejména není tu mezí přirozených, i zachovány celkem, až na některá menší upravení, staré hranice, jichž ode dávna šetřeno bylo mezi různými kmeny. Na straně túniské počíná se hranice u Ryšavého mysu (''Cap Roux'') pod 8°3б' v. d., jde nejprve к jihozáp. podél vysokého hřbetu horského, pak к jihu až téměř pod 34° s. š.; zde pojednou zatáčí se к západu a na to směrem jižním Saharskou pouští spěje až pod 30° s. š., kde se končí nedaleko Gadamesu. Proti Marokku upravena jest hranice smlouvou z r. 1845; vycházejíc od ústí říčky Skisu čili Hádžerúdu pod 2° 16‘ z. d. jdesměrem jihových. asi 400 ''km'' až nedaleko к Figígu, načež ztrácí se v poušti rovněž až pod 30° s. š. Tato rovnoběžka jest celkem také jižní hranicí A-ka, jež ovšem v pískových pahorcích saharských (''Erg'') nikterak není vytčena a čím dále více к jihu se pošinuje. Nyní vrchní moc franc, sahá asi na 700 ''km'' vzdálí od pobřeží. Pro tuto neurčitost ohraničení nelze také rozlohu osady alžírské stanovití jinak než přibližně na 667.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, tedy o 139.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; více než zaujímá sama Francie. — {{Prostrkaně|Pobřeží}} alžírské, majíc povšechný směr od jihozápadu к severovýchu, jest skoro 1100 ''km'' dlouhé, málo rozčleněné, namnoze skalnaté a lodím nepřístupné. Kde hory, vybíhající ve vysoké mysy, nepřistupují k samému břehu, táhnou se neširoké pruhy oblázčím pokryté nebo nečetné, nehluboké, poloobloukovité, к severu otevřené zálivy s břehem písčitým, poskytujíce většinou lodím jen nepatrnou ochranu proti prudkým větrům. Plavba kolem pobřeží znesnadněna četnými úskalími, tak že ani 46 majáků na břehu zřízených nezabraňuje častějším nehodám. Zde také '''A.''' je pořídku obydleno, hlavně pro nedostatek kommunikačního spojení s vnitřkem země. Pozoruhodnější {{Prostrkaně|zálivy}} alžírské jsou tyto: Oranský, Arzevský, Alžírský, Bougieský, Džidželský, Philippevillský s menšími zátokami Collskou a Storskou a Bônský. Z {{Prostrkaně|mysů}} uvedeny buďtež: Cap Noe, C. Usa, C. Figalo, C. Falcon, C. Ferrat, C. Ivi, C. Tenes, C. Mátifu, C. Corbelin, C. Cavallo, C. Bušárún (Buga- roni), C. Fer, C. de Garde a C. Roux. — Ostrovy к A-ku náležející jsou nepatrny: blíže hranice marocké Ražgún, severových. odtud Habíbas a blíže hranice túniské Tabarka a Galita.

{{Prostrkaně|Horopis}}. Jako země berberské vůbec jest '''A.''' v severní své polovici všecko prostoupeno Atlasem, jehož četná pásma s odnožemi svými obmykajíce mnohá údolí, roviny a planiny celkem se řídí směrem pobřeží. Severní, asi 100 km široká hornatina, zvaná {{Prostrkaně|Tell}} (arab. = {{Prostrkaně|země hornatá}}), jest velmi úrodná, zejména v údolích řek a na blízku větších zálivů, a mohla by uživiti pětkráte tolik obyvatelů než nyní v sobě hostí. К ní na jihu pojí se šíré {{Prostrkaně|Vysočiny}} (''Hauts-Plateaux'') v průměrné výši 1100 ''m'', stepi povahy kontinentální, se solnými pánvemi a bažinami, na jihu a severu obroubené nevysokými skalními hřbety. Majíce na hranici marocké přes 200 ''km'' zšíří, směrem východním více a více se úží, až v departementu constantinském se končí přestávajíce oddělovati Tell od hor saharských. Rozloha Vysočin páčí se na 100.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;. Horstvo alžírské, prorvané četnými úžlabinami, jimiž prodírají se řeky a vedou cesty, rozděleno jest ve množství pásem a skupin zřetelně vyznačených, z nichž tuto jen hlavní uvedeme počínajíce od západu horami pobřežními. Tu hned u Namoursu zvedá se Trárská skupina, vrcholící na pobřeží v hoře Noemově (864 ''m''), uvnitř pak ve vápencovém štítu Mont Filhaousen (1157 ''m''). Jižně od Oránské sebchy jsou hory Tessalské s Tafaraujem (1065 ''m''). Severně od Šelífa příkře se zvedá Džebel Dahra к vých. stoupaje až к oběma Zakkárům (1580 a 1527 ''m''), kde srázně spadá do roviny Mitidže. V druhé řadě, mezi Tlemsenem a Sebdu pohoří Tlemsenské horou Tenušfi dosahuje výše 1842 ''m'' (Kuábet 1621 ''m''), dále na východ až к Selífu vypíná se Vanšeríš (Varsenis, Varansenis) s vrcholy Pic Vanšeríš (1985 ''m''), P. Dui (2053 ''m''), P. Ennadate (1732 ''m'') a j. Za Šelífem, jižně od roviny Mitidže jsou menší skupiny Titerských hor, jejichž vrchol Dž. Dira zvedá se nad Aumalem do výše 1810 m. Východné odtud, v záp. Kabílii, jsou mohutné hory Džurdžurské (''Mons Ferratus''), relativně nejvyšší horstvo alžírské, ačkoliv vrchol jeho Léla Chedídža (2308 ''m'') zajímá až druhé místo mezi horami alžírskými. Jinak v pohoří tomto, nejhojněji svlažovaném prameny a bohatém bujnou vegetací, kde dosud nalézají se stopy bývalých ledovců a jež povahou svou velmi se blíží Alpám, pozoruhodný jsou ještě Dž. Kella (2218 ''m''), Tirurda (1817 ''m'') a Šelata (1780 ''m''). Hory Kabílské, sev. od Džurdžury k moři se táhnoucí a nepřístupné, s vrcholem Azefunským, mají výši 1000 ''m''. Východně od údolí sahelského táhne se Baborské pohoří, přes 200 ''km'' dlouhé, v němž nejvýše se pnou hory Adrár (1994 ''m''), Velký Babor (1970 ''m'') a Tababor (1965 ''m''). Odtud na sever k Džidželi jest hornatina patřící к nejméně přístupným krajům alžírským. Severových. od Aumalu, souběžně s Baborem táhnou se hory Bibánské č. Setífské (1380 ''m'') s pověstnými úžlabinami ''Portes de Fer'' ({{Prostrkaně|Železné brány}}), z nichž větší jde železnice alžírsko-constantinská. Východně od Titerských hor příkře spadají do hlubokých údolí Hodenské hory (nejvyšší Dž. Mádžid 1840 ''m''), dále na východ ponenáhlu se níží a u Constantiny již jen málo vrcholů dosahuje výše 1000 m. Pobřežní džebely alž. končí se mezi zálivy Storským a Bônským mohutnou massou Edugu (1008 ''m)''. — Z pohorských pásem Atlasu saharského (Velkého), jenž z pouště kolmo vyrůstá jako obrovské hradby, uvésti sluší nejprve Ksúry (hrady), skalní řetězy, oddělené védy, jež splývajíce s Vysočin v Sahaře se ztrácejí, a dosahující výše 2000 m. Na vých. jejich straně pne se Dž. Amur (berb. = {{Prostrkaně|hory}}), jsa rozhraním vod tekoucích jednak do vnitra Vysočin а k Středozemnímu moři, jednak к Sahaře. Jádrem jeho jsou strmé stolové hory, nedosahující výše 2000 ''m'' (Tuila Makna jihových. od Géryvillu 1937 ''m'', Dž. Okba 1710 ''m'', Dž. Guru 1708 ''m''). Dále k východu horská pásma široce se rozstupují a jen nepatrně vynikají nad okolní roviny (100 až 200 ''m''); z nichž Dž. Senalba na cestě z Dželfy do Laguátu vystupuje do výše 1580 ''m''. Odtud až к védu Kantarskému Atlas ještě více se níží, ale za tímto védem, kudy nyní jde dráha batna-biskerská, vypíná se pojednou nejvyšší horstvo alžírské Dž. Aures (''Mons Aurasius''), mající tvar pootevřeného vějíře а к Sahaře srázně se klonící, v jehož sev. části vypíná se nejvyšší témě alž. Šelja (2312 ''m'', dle jin. 2328 ''m'') a Mahmel (2306 ''m''). Následuje ještě Dž. Šešár s nejvyšší horou Alí-en-Nés (1878 ''m''), a horami Nememšskými končí se alž. Atlas na východní straně. V dep. constantinském třeba ještě vytknouti skupinu horskou západně od Batny s Tugurem (2100 ''m''), pak Constatinské hory (sev. od města t. jm.), a konečně Medžerské pohoří na hranici túniské.

Mezi {{Prostrkaně|rovinami}} Tellu, jež pečlivě jsou vzdělány, přední místo zajímá Mitidža mezi Alžírem a Blídou (asi 1500 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;); dále uvedeny buďtež roviny: Tlelátská u Oránu, Egriská u Maškary, Šelífská na dolním toku Selífa, Iserská a Bônská. ''f.''
O {{Prostrkaně|geologii alžírské}} máme sice mnoho spisů, jichž Peron napočetl 130 v posledních 50 létech, ale jediné samostatné dílo Renouovo (''Exploration scientifique'') je z r. 1848, a články tamějších a francouzských časopisů stěží jest dostati; i následujeme tuto poslední obraz Peronův (''Annales des sciences géolog.'' 1883). Dle líčení Fournelova skládají '''A.''' hlavně dvě pohoří, Malý (sev.) a Velký (již.) Atlas, a mezi nimi ležící Vysočiny, které běží rovně s hlavními Alpami a pocházejí z téže doby po útvaru třetihorním. Jižněji nastupuje Sahará, krajina vrstev vodorovných. — Ačkoli se v prorvách ukazují stopy starších útvarů, přece na povrchu panují jen útvary jurský, křídový a třetihorní. Prahory (žuly, ruly, mramory, diority) tvoří jednotlivé shluky v přímoří a to u Alžíru v Kabílii, záp. od Philippevillu a záp. od Bôny. Na jihu vystupují teprve ve střední Sahaře, zemi Tuáríků za Igargarem v horách Iffefisen (rula i svor dle Flattersa). V Oránském přímoří mluví Bleicher o silurních břidlicích a staropalaeozoické vrstvy (silur-devon) uvádějí se z Kabílie, na východě Džurdžury. Bleicher sám uvádí uhelný útvar u Ain-Tolby, u Nemoursu a záp. od Oránu a Coquand trias v dep. constantinském, což však potřebuje tvrzení paleontologického. Mimo to ale popisuje se permo-trias vých. od Filippevillu.

Nejstarší mocný útvar jest jurský, roztroušený v severním Atlasu (Constantinsko — mramor v liasu u Filfila byl znám Římanům — Kabílie, v Džurdžuře alžírské, Vanšeriši, a pomoří Oránském až к Sadě, Tlemsénu), ve střední planině u Batny, Setifu, pak u Šelaly (hran. Oránské), Liamuna, jižně od Busady, konečně u Laguátu a Géryvillu, jak četné seznamy ammonitů, belemnitů, cidaritů, terebratulí, crinoidů a j. u Perona dokazují. Na jižní straně sev. Atlasu jest velký shluk Jury od 2° 30' v. d. až к 3° 30' z. d. Křída hlavně tvoří kostru celé země (neocom, urgoaptien, albien, obě vrstvy tyto po celé sev. Africe dle Perona r. 1875), až do Arabie a Palestiny tvoří pouště rozsedáním v duny písčité a hlíny neplodné, kde vody nutno hledati až 150 ''m'' hluboko, tak že Rille nazval útvar ten zrovna saharským.

Útvar cenomanský tvoří vápencem svým vyšší hory, zejména vnitřku Velkého Atlasu a je stejně neúrodný (od Túnisu přes Biskru do Džebel Amuru, zemí Mzabů, ale i u Batny, Rubady); turonské vrstvy konečně tvoří zpodek Constantiny a šíří se na vých. a jihozáp. střední planinou (Hodna, Batna, Tebessa) až к Laguátu, Golei (''Ostrea mermeti''). Střední a západní planina centrální má i mnoho Senonu. Eocén zastupují v '''A'''-ku nummulithy ve dvou dlouhých, s mořem souběžných pásmech v Tellu a střední planině (Tebessa, Setif, Bog- har), ale více na východě, kdežto miocén se vyskytuje více na záp., jako v Kabílii u Tenes, podlé čeho Pomel nazval vrstvy cartennské — a hlavně v Oránsku (údolí Selífu u Maškary, Sidi-bel-Abbés, Tlemsén až do Udždy v Marokku).

Pliocénní a čtvrtohorní vrstvy hlavně na vých. vyvinuté, daly četné zbytky ssavců: hipparion, koně, antilopy, býky, slony (''Elephas meridionalis africanus'' u Šeršelu), nosorožce, hrocha (''H. Hipponensis'') podobné středoafrickým nynějším. ''Pý.''

{{Prostrkaně|Vodopis}}. Kromě el-Kebíru a Šelífa nemá '''A.''' řeky splavné. Téměř všecky alžírské přítoky Středozemního moře, vznikajíce v pokrajních horách Vysočin, z části též v Tellu a horách pobřežních, protékají Tell celou jeho šíří, lenivě se vlekouce bažinatými břehy, a do moře se vlévají úzkým, často písčinami ucpaným ústím. Veliké důležitosti nabyly řeky ty od té doby, co se jich používá к velikolepé soustavě zvlažování půdy, к čemuž upotřebeno zavodňovacích staveb již ve starověku založených, ale časem zanedbaných a zpustlých. V zimě voda dešťová splývá po svazích hor a vrchů, dravě po cestě vše s sebou unášejíc a široké koryto sobě ryjíc; to jsou {{Prostrkaně|védy}} Arabů, jež v letní době vysychají buď docela nebo v uzounké prameny a v nichž tlející rostliny a hnijící zvěř způsobují střídavé zimnice. Mnohé vody splývají v četné slané mělčiny a bažiny, jež někde slují {{Prostrkaně|šoty}}, jinde {{Prostrkaně|sebchy}}. Atlas jest rozhraním dvojího vodstva, tekoucího jednak к severu do Středozemního moře, jednak na jih do pouště. Téměř všecky védy mají několik jmen, z nichž tuto uvedeme nejobyčejnější. Značnější řeky provincie oránské jsou: Tafna 145 ''km'' dlouhá, pramení se nedaleko Sebdu a vlévá se do moře naproti ostrovu Ražgúnu majíc přítoky marockou Mújlu a s pravé strany záp. Iser; Makta vzniká splynutím Sígu (215 ''km''), pramenícího se na vysočině jihozáp. od Daje, a Habry (Tenazery) rovněž od Daje (severně) splývající a 23S fcm dlouhé, a vrhá se do Arzevského zálivu; Šelíf (''Azar'' Římanů), hlavní řeka alžírská, vzniká u Tijáretu ze skupiny »Sedmdesáti pramenů« (''Sebin Ajún''), teče nejprve к východu jako Nahr Vásil (jiní pokládají Véd Namus za pramen Šelífa), zatáčí se pak náhle okolo Vanšeríšského pohoří к západu, dotýká se Affrevillu a Orléansvillu, spojiv se s Riu vlévá se do roviny Šelífské a brzy na to do Středozemního moře 12 ''km'' sev.-vých. od Mostaganemu; Šelíf má přes 700 ''km'' délky, a delší přítoky jeho na území oránském jsou Mina (200 ''km'') a véd Riu, na území alžírském védy: Isley, Fodda, Ruina, Durdur a Varán. Departement alžírský má ještě tyto značnější védy, veskrze přítoky Středozemního moře: Mazafrán, jenž se končí 8 ''km'' jihozáp. od Sidi-Farruše, Haraš pramenící východně od Blídy v Malém Atlasu, jenž u Maison-Carré dospívá šíře 80 ''m'' a vlévá se do Alžírského zálivu; východní Iser (200 ''km'' dl.) vznikající mezi Medeou a Aumalem na úbočí planiny Bení-Slímánů, jest záp. hranicí Velkého Kabílska, teče mimo Balestro bohatou Iserskou rovinou a vlévá se do moře západně od mysu Džinetského; Sebau (Nesa, Buberak), hlavní řeka Vel. Kabílska no km dlouhá, vzniká na patě Akfadúské hory a vtéká do moře 6 ''km'' záp. od Dellysu. V provincii constantinské jsou tyto řeky: Véd Sáhel, 200 ''km'' dlouhý, temen! se na Dirských horách u Aumalu, zove se nejprve Riuraru, pak Zajan a jako Sahel končí se v zálivu t. jm.; Véd el-Kebír (= {{Prostrkaně|velká řeka}}) 245 ''km'' dlouhý a několikráte ve skalách se ztrácející vzniká jako véd Rumel východně od Setífa, teče od západu к východu až ke Constantině, před níž spojiv se s Bú-Murzúkem přijímá jméno el-Kebír, zatáčí se к sszáp. a trvá ve směru tom až к svému ústí (32 ''km'' vých. od Džidželi), maje větší levý přítok Véd Endžu; Sejbús (''Rubricatus'') 220 ''km'' dlouhý, splývá s vysočiny Úled-Chanferů, teče к severu až k Medžez-Hamaru, kde s levé strany vnímá Véd Zenáty, zatáčí se náhle к východu, u Gelmy přijímá jméno Véd Šerf a vlévá se do Bônského zálivu; Medžerda, řeka již túniská, horním svým tokem patří '''A'''-ku vinouc se zde krajem pozoruhodným pro krásy přírodní, šíré lesy, hojnost pramenův a římské památnosti. — V jižním, pustém '''A'''-ku zaznamenati jest čtyři hlavní védy, splývající s hor Ksúrských mezi Figígem a Géryvillem a zanikající v písku Sahary: Véd Námús, Véd Garbi (Kebír), Véd Zeger a Véd Zergún. Velká čásť vodstva mezi Géryvillem a Tebesou splývá do Védu Džedí, jenž vznikaje na Amúru u Tadžemútu otáčí se k vsvých. a směrem tím táhne se až téměř k Biskře, kde zaniká v El-Fáidské rovině; maje 500 km délky, jest z větší části roku bez vody. Várgelský bassin přijímá Véd Mzáb a Véd Miju (viz vyobr. č. 183.) a jihových. čásť pouště prorývá mohutný Véd Igargar, přicházející s hor tuáríckých a ztrácející se v hluboké sníženině šotu Melgígu č. Melríru. Tyto saharské védy jsou dlouhá, široká a hluboká koryta v písčité půdě, jež za prudkých dešťů pojednou naplňují se vodou; tuto sice vyprahlá půda rovněž tak rychle pohlcuje, ale dno koryta i nadále zachovává jakousi vlhkost podporující vzrůst husté trávy. Sem za vedra přicházejí karavany popást velbloudů a dokopávat se pitné vody, jež několik stop pod zemí stále se prýští. Trvaleji vodou zásobeny jsou ovšem védy severoalžírské, zejména ve vých. polovici země, kde jsou hory slehlejší a více zalesněné, deště hojnější a tok řek vyvinutější, avšak i zde podléhají obecnému pravidlu, že někdy buď úplně vysychají, nebo aspoň že je lze přebroditi, kdežto v zimě mohutní v dravé, nebezpečné proudy, často i z břehů vystupující a nižší roviny rozmělčující. Povaha dočasnosti ještě více se jeví při slabých stepních tocích Vysočin zanikajících ve slaných bažinách, jež jen v době dešťů vzrůstají v jezera; to jsou šoty a sebchy, z nichž přednější jsou tyto: Šot-el-Garbí (= {{Prostrkaně|západní}}) 72 ''km'' dlouhý, z polovice к Marokko, z polovice k '''A'''-ku patřící, a Š.-eš-Šerkí (= {{Prostrkaně|východní}}) 200 ''km'' dl., oba na vysočině oránské, kdežto největší šot na Sahaře, a to v prov. constant., jest Melgíg; dále Oránská sebcha 40 ''km'' dlouhá, jižně od Oránu, sebcha Zahrez-Garbí a Zahrez-Šerkí na vysočině alžírské (solný obsah obou Zahrezů páčí se na 600 mill, tun), S.-el-Hodna čili Šot-el-Sáida, 56 ''km'' dlouhá a průměrně 35 ''km'' široká, v provincii constantinské. Značnější vlastní jezera jsou: v Oránsku Arzevské jezero, v dep. constantinském Fezárské j. u Bôny, El-Meláh (Slané j.) záp. od La Calle, Ubeira jihových. od předešlého, El-Hút (Rybí j.), konečně , skupina jezer: Džemelské, Gelífské a Tarfské, 72 ''km'' jihovýchodně od Constantiny.

{{Prostrkaně|Podnebí}}. Zeměpisnou polohou '''A.''' blíží se již pásmu horkému, ale zvláštní jeho fysické uzpůsobení jest příčinou, že vykazuje se podnebím všech tří pásem, od vedra tropického až ke kruté zimě severu. Tyto krajnosti zejména blízko se stýkají jednak na Sahaře, jednak na sousedních Vysočinách. Průměrná teplota v '''A'''-ku vůbec jest asi táž jako v Provenci (průměr roční 20° C.), ale každý jeho pás (Tell, Vysočiny a Sahará) má své zvláštní podnebí. V Tellu teploměr v létě nestoupá nad +40°, v zimě neklesá pod +2°, a dle Maritových dlouholetých pozorování jest na pobřeží (Sahelu) průměrná letní teplota +19°. Sníh zřídka jen pokrývá vrcholy hor a podnebí jest celkem velmi příjemné a zdravé, zvláště za rozkošného jara, kdy všecko rostlinstvo rychle a bujně se rozvíjí, tak že pobřežní místa alžírská, hlavně pak město Alžír, к pobytu chorých na plíce se odporučují. Letní parna bývají zmírňována pravidelnými větry vanoucími od moře, a i v zimě paprsky sluneční dosti jsou mocné, aby udržovaly vegetaci stále zelenou a mírnou teplotu, jež málokdy klesá pod +9° průměrem majíc 11 až 12°. Vůbec rozeznávají se zde jen dvě roční období: horké a mírné, a toto opět jest dvojí, vlhké a suché. Jest to alžírské léto (červenec-září), zima (říjen-únor) a jaro (březen-červen). V létě bývají noci chladné s hojnou rosou. Největší sucho a vedro trvá v červenci a srpnu; červen a září bývají také horké, ale ne tak suché; letní deště jsou řídké, krátké a slabé. Za to zima vyznačuje se neobyčejnou vlhkostí; pršívá sice jen dva měsíce, zvláště v říjnu a listopadu, ale deště bývají nad míru vydatny, nejvíce v provincii constantinské, nejméně v oránské. Výsledek dešťoměrných pozorování jest: v Bôně 1200 ''mm'', v Alžíru 800 ''mm'', v Oránu 400 ''mm''. Větry valnou většinou vanou směrem pobřeží, buď od východu neb od západu. Východní panují od května do září, a v té době obloha bývá v zenithu jasná, na obzoru zamlžená, temena hor a mysů skrývají se často ve mracích; naopak, zjevují-li se temena v obrysech jasných, jest to znamení, že trvají nebo co nevidět nastanou větry západní. Tak jest v Sáhelu. Avšak tyto poměry klimatické patrně se mění, čím dále pronikáme na jih. Čím blíže k Vysočinám, tím více ráz podnebí blíží se к evropskému. Rostlinstvo pokrývající stráně velikolepých údolí, dub, lentišek, divoká oliva, dub korkový, linda — vše upomíná na Evropu. Úrodnost půdy jest podivuhodná. Zde v zimě bývá již i sníh a tu i tam led. Ještě krutější zimu mají Vysočiny blíže Džebel-Amuru a Džebel-Auresu. Tu snášejí se sychravé deště, a i sněhu bývá nadbytek, kdežto léto jest zde dobou velikého vedra a sucha. Konečně v jižním Alžíru, na poušti Saharské neznají nežli dvě roční období: horké a deštivé. Teploměr ukazuje za dne až +52° C., v noci nastávají citelná chladna. Metlou pouště bývá horký vítr, jenž obyčejně vane v horních vrstvách vzduchových, ale někdy sklesnuv dotýká se až povrchu země: to jest ''simún'' Arabův, ''sirocco'' Španělů, pohlcující někdy celé karavany. Přicházeje od jihových. zvyšuje temperatura na +45° C., zemi zahaluje prašnými víry a vzduch pozbavuje všeliké vlhkosti. Zhoubný jeho dech cititi jest až na pobřeží, kde způsobuje ochabnutí všelikého života; ale na štěstí netrvá nežli 2—3 dni a končí se téměř vždy deštěm a sev.-záp. větry, zjednávajícími opět rovnováhu. Vane hlavně od srpna do října, někdy i z jara. Na začátku okkupace francouzské vojsko válem hynulo zimnicemi, jež způsobovaly zhoubné výpary vystupující ze země již po staletí zanedbané, a podnebí alžírské rozhlášeno za nezdravé, tak že i proud vystěhovalců záhy ochabl; ale ponenáhlu vzděláváním půdy, osazováním stromoví, zalesňováním, upravením vodstva a j. nezdravota mizela, a podnebí alžírské, až na některé krajiny blíže řek, těší se pověsti nejlepší. ''f.''

{{Prostrkaně|Alžírské rostlinstvo}} jest celkem čásť rostlinstva Středomořského a liší se na příklad tak málo od tuniského, že Cosson dává poslednímu území jen 6 bylin zvláštních. Na vysokých horách jsou tu některé byliny alpské (nad 2000 m), ale není to pásmo úplné, neboť v téže výšce vyskytuje se ještě mnoho bylinstva středomořského. К jihu přechází květena ta úplně v pustinnou květenu Sahary. Největší místní sbírka Cossonova pochází z Constantinska (Philippeville-Aurès 1428 dr.). Ostatně mívají místní flory na nejvýše 700 dr. a čím dále к jihu, tím méně (Biskra 473, Laguát 382 dr.). Ball počítá čtyři pětiny alžírských bylin v Evropě a Středomoří, 100 jen v '''A'''-ku a Marokku. Bory rozdělil rostlinstvo na 3 pásma dle délky, Cosson na 4 dle šířky. Co se prvních týče, jisto jest, že severovýchod (Constantinsko) nejvíce se podobá střední Evropě, jihozápad (Oránsko) více Španělsku. V Constantinsku jsou lesy listnaté (duby, buky, jasany, olše, javory), Oránsko má na př. ''Apteranthes gussoniana'' (''Stapeliacei'' španělskosicilskou), ''Rhus albidum''.

Pásma dle šířky přímoří zaujímají lesy horní v přímořské střední stepi a rovná jim poušť a hory jižní. Rovin přímořských jest málo; Mitidža u Alžíru a přímoří u Bony jsou jediná luka '''A'''-ka, kde se seno seče, kdežto údolí Šelífu a okolo Oránu jest více stepnaté. Lesy přímořských hor nejsou již nepřetržité, nýbrž udržely se jen na vých. a na vyšších horách, neboť Arabové zvykli každoročně zapalovati pastviny své, aby je prý zlepšili, čímž slabší lesy byly zničeny; Kabílie pak je tak hustě obývána i vzdělána, že nemnoho tu ostalo lesa. Jakožto charakteristické byliny severu uvádějí se ''Scilla maritima'', ''Chamaerops humilis'', ''Ampelodesmos tenax''.

Nejvyšší vrcholky mají všelicos alpinského (''Isatis džurdžurae'', ''Lepidium granatense'', ''Draba hispanica'', ''Erinus alpinus'', ''Saxifraga atlantica'', ''carpetana'', ''Cardamine hirsuta'', ''Primula'', ''Viola'' atd.). Stepi střední zcela podobají se Sahaře obsahujíce byliny solimilné: Artemisie, Astragaly, ''Arthratherum purgens'', především hlavní plod té krajiny alfa (''Stipa tenacissima''), která vyváží se do Anglie na papír, a jejíž pěstování ročně nese milliony. Lesy jižních hor jsou vzácné; zde a na severu rostou nejvzácnější cedry a thuje (''Callitris quadrivalvis'') již starým Římanům drahé a hledané. Hojná jest ''Pistacia atlantica'', chvojky aj. Nejvyšší alpinské byliny na Aurèsu jsou: ''Prunus prostrata'' (Libanu), ''Arabis ciliata'', ''Viola gracilis'', ''Potentilla pensylvanica''. Debeaux rozeznává u Bogharu 3 pásma: do 800 ''m'' step (''Statice'', ''Lonchofora'', ''Anabasis'', ''Cordylocarpus''), druhé do 1000 ''m'' (''Stipa barbata'', alfa i dub), pak výše Terebinthy, ''Pinus halepensis'', ''Quercus ruber'', ''Juniperus oxycedrus'', ''phoenicea'', ''Callitris quadrivalvis''.

Saharské bylinstvo obmezuje se mimo zahrady v oasách na některé keříky nížin, trní a řídké jarní bylinky po dešti (Liliacee, Crucifery). Vzácné jsou úkazy jižnější ''Crotalaria Saharae'', ''Roubbairea prostrata'', ''Daemia'', především keř ''Calotropis procera''. Sbírka Flattersova obsahuje nejjižnější až za Varglu a vypočítává až 122 druhů. ''Acacia arabica'', ''Cassia obovata'', ''Aerua javanica'', ''Erythrostictus punctatus'', ''Ephedra alata'', ''Chloris meccana'', ''Salvadora persica'', fagonie, tamarišky, jedovatý ''Hyoscyamus'', kterým jedna výprava otrávena byla, atd. ''Pý.''

{{Prostrkaně|Alžírskou zvířenu}} popsali, co se týče ssavců, Lataste a dříve Loche, ptáky Explorace (Levaillant) a Loche, plazy Strauch a ryby Playfair (ze sbírky Letourneuxa). Ssavci jsou u Lataste jináče ustanoveni nežli u Loche. První má ssavců zemních 83, tento 70 (11 end., zejména opici, hlavně v Kabílii), 8 kočkovitých (se lvem a pardálem), vydru, medvěda, psa (v Marokku), jelena, daňka (vých. lesy), kance, 4 antilopy (jih), divoké ovce, 2 ježky (1 v Sahaře), dikobraza a 2 zajíce (s králíkem) atd. Pochybnost měl o krtcích a veverkách (''Sciurus getulus'' Lesson). Ptáků měl Loche 357, avšak mnohem více ptáků jest dosud neznámo: jsou to hlavně druhy stredomorské. Z ptákův uvedených je 137 vodních, 46 dravců (9 sov), 4 dropi, pštros (Sahará) atd. Pustinné tvary jsou právě saxicoly (7, ''S. isabellina'', ''deserti'' atd.), alaudidy {''Rhamphocoris olotbey'', ''Certhilauda Dupontii'', ''desertorum'', ''Ammomanes isabellina''), ''Pterocles senegalensis'', ''Turtur senegalensis'', ''Otogyps nubicus'', ''Caprimulgus isabellinus''. Jižní formy jsou ''Ixos obscurus'', ''Phasmoptynx capensis'', 2 Fringillarie, ''Telefonus tschagra'' (''senegalus''), ''Merops egyptius'', ''Chenolopex egyptiaca''. — Z východu ''Pastor roseus'', ze severu jdou až sem někdy ''Cyanecula suecica'', ''Ampelis garrulus'', Emberizy, ''Loxia curvirostris'', husy atd. Želv měl Strauch: 3 zemní (''Testudo pusilla'' Shaw — ''graeca auct.'', ''campanulata?''), ''Emys europea'' a ''leprosa'' (sigriz dB.) a 2 mořské: ''Cheionia corticata'' i ''Sfargis coriacea''. Kromě chameleona má 36 ještěrů, z nichž většina žije v pouštích. Hadů má 21, od ''Eryx jaculus'', ''Lycognathus textilis'' a ''Simotes diadema'' znal jen po 2 exempl. z Alžírska, 3 ''Coronella'', ''Zamenis Cliffordii'' a ''florulentus'' po 1 exempl. ze Sahary, hojné jsou stredomořské Tropidonoty (2) a ''Zamenis Coelopeliis lacertina'' i Vipery (aspis jen 1 ex., jako ''Psammofis punctatus''). ''Psammpfis sibilans'' i ''Vipera Avicennae'' jen v Sahaře. Žab měl jen 6 druhův a 3 salamandry (''Euproctes poiseti'' end.). V celku počítal 36 druhův evropských v '''A'''-ku (přes půlku). Rozdílu dle výšky není. Ryby jsou málo četné; mořské jsou obyčejné středomoří západního; sladkovodní poskytují více zajímavosti. Hlavní rozdíl v tom záleží, že ryby sladkovodní severního stredomořského ouvodí jsou evropské (ještě na př. pstruh, ''Salar macrostigma'', vyskytuje se v potocích horní Kabílie), kdežto saharské ouvodí je tropické chovajíc Cyprinodonty (''C. calaritanus'', v střední planině ''C. iberus'' [Taquin], ''Tellia apoda''), a hlavně chromidee (africko- americké), mezi nimiž daleko rozšířené ''Chromis mosambicus'' a ''niloticus'', pak endemické ''Hemichromis Saharae'' v Tugurtu), které se i v artéských pramenech nacházejí. Do řek severu jdou ryby obojetné, obyčejné, jako v stredomořsku, vůbec i ''Biennius'', ''Atherina rissai'' Val., 2 ''Gobius'', 2 ''Mugil'' — ale i ''Cristiceps argentatus'' (pramen Ain-Malaka i moře) a ''Syngnathus algeriensis'' end. (rodina sic nejvíce mořská). Z našich ryb vyskytuje se tu jen v severu úhoř a plocka (''Clupe afinta-alosa''). Patrno, že ryby jihu pocházejí z doby velmi staré, jako sumec nilský (''Clarias lacera'') v zemi Tuáríků (Duveyrier). ''Pý.''

{{Prostrkaně|Obyvatelstvo}}. Dle sčítání r. 1886 bylo v '''A'''-ku — kromě asi 50.000 duší na Sahaře — 3,817.465 obyv., kdežto r. 1881 napočteno jich 3,254.934 a r. 1872 jen 2,416.000; jeví se tedy pravidelný přírůstek asi 100.000 duší ročně, což tím více váží, že toto rozmnožování děje se především na území svěřeném správě občanské. К tomu ovšem mnoho přispívá immigrace, jež ročně asi o 18.000 duší jest značnější než emigrace, avšak sčítáním zároveň zjištěno, že domorodců vůči kolonisaci evropské nikterak neubývá, nýbrž že stále mohutněji pod vládou francouzskou: r. 1881 čítalo se muhammedánských domorodců 2,850.866, a do roku 1886 vzrostlo jejich množství na 3,284.762 duší. Židů bylo t. r. 42.595 (r. 1881 jen 35.665), obyvatelstva původu evropského 461.764 (r. 1857 jen 180.472), mezi tím 255.552 Francouzů (i s vojskem, r. 1881 jen 233.937). Roku 1886 bylo v '''A'''-ku 206.212 cizinců, mezi nimi více než polovička Španělů; pak co do množství následují Italové, Maročané, Angličané (s Maltany), Túnisané, Němci a j. ''f.'' — Domorodé obyvatelstvo alžírské přináleží ke dvěma různým kmenům, arabskému a berberskému. К onomu čítali dlužno na prvém místě {{Prostrkaně|Beduíny}} čili kočovné kmeny obývající hlavně alžírský Teli a některé části alžírské Sahary, a Maury, kteří jsou nyní úplně poarabštěni. {{Prostrkaně|Beduínové}} jsou potomci hidžázských sunnitských kmenů Hilál a Soleim, jejichž vstoupením na půdu alžírskou počíná druhá arabská invase (1050 po Kr.). Z nich však pouze kmenové pouště zachovali svoji arabskou krev čistou, směšujíce se jenom zřídka, kdežto kmenové Tellu smísili se po většině s kmeny berberskými, při čemž se zdá, že typus berberský nabývá převahy. Beduínové nemají stálých sídel, nýbrž stěhují se se svými stany živíce se po většině chovem dobytka. (Viz vyobr. č. 184.) Pouze v Tellu zabývají se též vzděláváním půdy. O původu {{Prostrkaně|Maurů}}, kteříž osazeni jsou ve městech, máme několik domněnek. Dle jedněch jsou to civilisovaní Berberové, dle jiných pevně usedlí Arabové nebo smíšenci z obou kmenů, dle ještě jiných berberisovaní a později poarabštění potomci tuzemců i_přistěhovalých Foiničanů (Libyfoiničanů). Živí se hlavně obchodem a řemesly. Dříve byli nejzámožnějšími majetníky v '''A'''-ku, nyní však musili ustoupili židům, kteří zmocnili se veškerého velkého obchodu. Maurové vůčihledě klesají, jakož vůbec arabský živel v '''A'''-ku, čehož hlavní příčinou jest neschopnost k soutěžení s vypočítavým židovstvem, které za francouzské vlády nabylo rovnoprávnosti a volnosti, jakož i dále jakýsi muhammedánský konservatismus, který jim nedopouští držeti stejný krok s Berberem, jenž přístupnější jest evropské civilisaci. Vlastními domorodci v '''A'''-ku ode dávna usedlými jsou {{Prostrkaně|Kabílové}}, obývající horské části země a náležející ke kmeni berberskému, jehož hlavní a nejčistší větví jsou saharští {{Prostrkaně|Tuáríkové}} a jenž ode dávných dob obývá v severozápadní Africe (v. Marokko). Povaha Kabílů jest směsí různých a začasté sobě odporujících vlastností. Kabíl jest fanatický, pověrčivý, pomstychtivý, nedůvěřivý a lakomý, ale na druhé straně opět pracovitý, střídmý, pohostinný а k chudým obětavý. Bydlí ve vesnicích v kamenných domech bez oken. Obydlí Kabílů nevyznačuje se čistotou; jet dobytek pouze nízkou přehradou oddělen od domácích. Živí se orbou a řemeslem; mimo sídla jejich nacházíme je zaměstnané všelikými pracemi, ba i jako nájemníky polností. Žena kabílská musí sice pracovali těžce, avšak postavení její, pokud se týče volnosti a práva, jest příznivější než u jiných muhammedánů. Veřejná správa (kterou Francouzové ponechávají celkem nedotknutou) jest výtečně organisována a spočívá v rukou shromáždění obce, k němuž náležejí veškeří branní příslušníci a v jehož čele stojí volený přednosta. Mimo to má jednotlivec též závazky ke svému rodu а к sofu, to jest bratrství, kterýchž u Kabílů hojně nalézáme a jež vznikají hlavně různicemi mezi obyvateli různých obcí. Náboženství jsou muhammedánského, na němž lpí fanaticky, řídíce se však předpisy koránu pouze, pokud neodporují jejich tradicionálním zvykům. Proto vidíme ještě u Kabílů hojné stopy původního kultu náboženského: ctění duchů, jimž dosud oběti přinášejí, slavnosti jarní, obžinky a slavnost nového roku. Vzdělání je na nízkém stupni, lepší se však vlivem francouzských škol, jež děti kabílské pilně a s prospěchem navštěvují. Proto budoucnost Kabílů lepší jest než budoucnost živlů arabských. Jazyk Kabílů jest nejvíce porušen ze všech jazyků berberských. (Viz vyobrazení Kabílská rodina na příloze.) Menší oddělení berberská jsou {{Prostrkaně|Biskrové}}, {{Prostrkaně|Mzábité}} a jiná méně důležitá. Biskrové jsou obyvatelé oas tibauských, Mzábité obývají nejzazší Saharu alžírskou, živíce se obchodem a průmyslem (zvláště tkalcovstvím); přiznávají se к šiitismu. Konečně zmíniti se dlužno též o černoších, kteří v počtu nepříliš četném přicházejí do '''A'''-ka a konají zde sprostší služby.'' Pke.''

{{Prostrkaně|Rozdělení a správa země}}. Čím více osadníků do '''A'''-ka přibývá a čím více vyvinují a mění se tamější poměry společenské a domácí obyvatelstvo podléhá vlivu evropskému, tím více mění se též správa země, a bývalá přísná vláda vojenská ustupuje před spořádanou správou občanskou. Vrchním správcem země jest generální guvernér občanský (''gouverneur général civil''), jenž podřízen jsa francouzskému ministru vnitra na pomoc má generálního ředitele a vládní radu (pro záležitosti občanské). Území alžírské rozděleno jest ve dvě části: severní, s administrací občanskou (''territoire civile''), a jižní, vojensky spravovanou (''territoire militaire'' čili ''territoire de commendements''); v oné r. 1886 bylo 3,324.475, v obvodu vojenské 492.990 obyv. Dále jest '''A.''' rozděleno ve tři departementy, a ty opět v arrondissementy a distrikty, kdežto v území vojenském dosud užívá se starších názvů: provincie, divise, subdivise. Departement alžírský skládá se z 5 arrondissementův: alžírského, médéjského, milianského, orléansvillského a tiziuzuského, a r. 1886 měl 112 obcí a dvě subdivise, jejíchž sídla jsou Aumale a Médéa, s 1,380.541 obyv.; dep. constantinský má 7 arrondissementů se 104 obcemi, 2 subdivisemi (Batna, Constantine) a 1,566.419 obyv.; dep. oránský rozdělen ve 5 arrondissementü s 94 obcemi, 2 subdivisemi (Mascara, Tlemsén) a 870.505 obyv.
 
{{Prostrkaně|Obecní zřízení}} jest většinou skoro totéž jako ve Francii. Jsouť pak obce trojí: {{Prostrkaně|samosprávné}} (''communes en plein exercice''), v nichž převládá obyvatelstvo původu evropského, obce {{Prostrkaně|smíšené}} (''com. mixtes''), kde živel evropský jest příliš sláb, aby stačil к zařízení obce, a konečně obce domorodců (''com. indigenès''). Obce samosprávné nalézají se jen na území občanském a mají obecní rady, v nichž zasedají hlavně občané francouzští; mohou sice voliti se do ní také muhammedánští domorodci, avšak těch nesmí býti více než třetina. Také většina obcí smíšených nalézá se na území občanském (na vojen, pouze 6) a zde správcem jejich jest občanský úředník, od něhož se vyžaduje znalost arabštiny nebo kabílštiny, kdežto na územi vojenském Evropané i domorodci podřízeni jsou vyššímu důstojníku, jemuž přidělen úředník civilni (''adjoint'') pro některé zvláště vytčené záležitosti. Konečně obce {{Prostrkaně|domorodé}} (6 v dep. alžírském, 2 v oránském a 5 v constantinském), k nimž náleží mnoho tisíc kilometrů území řídce obydleného (k biskerské 111.844 km2, ke gardájské 66.549 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;), spravuje rada složená z několika vyšších důstojníků, šejchův a jiných domácích předáků. Rozčlenění obcí domorodých, jež stalo se hlavně za příčinou vybírání daně a odvádění k vojsku, jest toto; několik skupin stanů (''duvár'') spojuje se v okres (''ferka'') se ''šejchem'' v čele, několik okresů tvoří kmen (''džemáa''), jehož náčelníkem jest ''kaíd'', z kmenů skládá se ''agalyk'', jemuž velí ''aga'', a několik takovýchto obvodů slučuje se ve větší správní obvod mající za náčelníka ''chalífa'' čili ''baš-agu''.

Každý departement má svou {{Prostrkaně|generální radu}} (''conseil general''), zabývající se hlavně věcmi kommunikačnimi a stavebními, obecními financemi a veřejným vyučováním. Jako ve Francii zasedají tyto rady dvakráte za rok a volí po 6 členech do {{Prostrkaně|vrchní rady}} (''conseil superieur''), která schází se jednou do roka v Alžíru a v níž kromě těchto 18 volených zasedá rovněž 18 členů vládních: 3 prefektové, 3 gen. velitelé divisi a 12 členů vlády výše uvedené. Úkolem jejím jest sestavovali budžet a rozdělovali daň. Do sněmoven pařížských volí každý departement po dvou poslancích a jednom senátoru.

{{Prostrkaně|Výlohy správní}} dle budžetu na r. 1885 činily 113,894.527 fr., v čemž zahrnut i náklad na vojsko 56,686.865 fr. a na loďstvo 558.128 fr.; přijmů tohoto roku vykázáno 40,777.668 fr.

{{Prostrkaně|Soudnictví}}. Snaha vlády francouzské ode dávna k tomu se nese, aby i v právních poměrech čím dále více se sbližovali domorodci s osadníky a platnost zákonů francouzských vztahovala se na území širší a širší. A vskutku u věci té učiněn značný pokrok. Kdežto dříve domorodce soudili vlastní kádiové ještě roku 1843 rozhodujíce nad životem a smrtí obžalovaných, podrobena jest nyní převeliká většina obyvatelstva soudnímu zřízení francouzskému. V '''A'''-ku sice dosud jest asi 150 soudců domorodých a tolikéž jejich náhradníků (''adel''), nejnižší to soudní instance (''mahakma''), jež v některých věcech řídí se ještě koránem a starými obyčeji; ale jinak všecko obyvatelstvo podřízeno soudnictví francouzskému. Vykonavateli jeho jsou smírčí soudcové (''juges de paix''), jichž přibývá touže měrou, jakou ubývá kádiů. Soudů první instance jest v '''A'''-ku 17, porotní soudy 4 (v Alžíru, Oránu, Constantině a Bôně), appelační soud v Alžíru, kromě toho obchodní soudy v Alžíru a Oráně. Nejvyšší instancí jest kassační dvůr v Paříži.

{{Prostrkaně|Vojenství}}. V '''A'''-ku rozložen jest 19. sbor vojska franc. o 3 divisích, jehož malá čásť jest posádkou také v Túnisu. Ve sboru tom jsou vedlé pravidelných pluků francouzských 3 pluky afrických střelců (také ''turcos'' zvaných), téměř veskrze domácích dobrovolníků, legie cizinců (hlavně Švýcarů, Belgičanův a Němcův) o 2 plucích, 4 pluky zvávů, 3 jezdecké pluky spahiův a 4 pluky afrických myslivců, kromě toho asi 1000 mužů četnictva. К alžírskému vojsku náležejí též ''gumy'', jezdecké čety arabské, jimiž náčelníci kmenoví povinni jsou přispívali na vyzvání velitele. V každém departementu leží divise, a v každé divisi jsou dvě vojenské rady, před jejichž forum přicházejí vojíni i obyvatelé území vojenského. Divisijní velitelé mají moc rozsáhlou, dosazují kmenům náčelníky, ano mají moc i na hrdle trestali. R. 1886 čítal 19. sbor 47.970 mužů, mezi tím 7532 Araby, Kabíly a j. a 4513 cizincův evropských. ''f.''

{{Prostrkaně|Orba}} v '''A'''-ku pokulhává sice za evropským vzděláváním půdy, poněvadž musí přemáhali veliké překážky, nicméně učinila za panství francouzského ohromný pokrok. Umělým zavodňováním z artéských studní v Sahaře proměněny byly celé kraje dříve pusté v úrodné role a následkem toho rozmnožilo se také značně obyvatelstvo na oasách. Znamenitými úrodami od r. 1869 zdvojnásobil se vývoz obilí; vedlé obilí (sev. Afrika byla již za dob římských zásobárnou pro Itálii) vyniká hlavně pěstování oliv, jejichž olej s provençalským závodí, zeleniny, ovoce (jmenovitě v okolí města Alžíru, odkudž nejen Francie, ale z části i Anglie a Německo se zásobují), vinné révy, datlovníku; mimo to daří se ještě bavlník, len, konopí (zvláště obrovské konopí čínské), rozmanité picni rostliny, výborný tabák, rostliny olejnaté, alfa (nejvíce к výrobě papíru do Anglie vyvážená), byliny barvířské, tříslonosné a j. Všecka vzdělaná půda v '''A'''-ku zaujímá na 19,000.000 ''ha'', z čehož orbě věnováno jest 2,860.000 ''ha'' (1 ''ha'' rodí průměrně 25 ''hl'' obilí); vinic bylo r. 1885 100.000 ''ha'', a roční výtěžek jejich činí 2,393.000 ''hl'' vína; 3,000.000 palem poskytovalo 60,000.000 fr. užitku. — {{Prostrkaně|Lesům}} věnuje vláda velikou péči a snaží se zabránili, aby jich Arabové dále nehubili. Mimo rozmanité druhy sosen skládají se lesy tyto z dubů, buků, jasanů, cedrů, pistaccí, divokých oliv, mýrt a j., kromě nich pak roste zde velmi vzácný dub s plody jedlými a dub korkový. Rozsah lesů alžírských udává se na 2,785.186 ''ha'', z nichž ohromná většina, totiž 2,418.609 ''ha'', jest majetkem státním. Krásné lesy tyto dosud trpí zhoubným působením tuzemců, kteří je zapalují, aby si zjednali pastvin pro stáda svá, a také každá vzpoura jejich počíná zapalováním státních lesů. — {{Prostrkaně|Hornictví}} zdaleka ještě neposkytuje užitku, který by skutečnému bohatství země byl přiměřen. Mimo zlato vyskytují se tu všecky ostatní kovy; přední místo zaujímá dolování na železnou rudu v horách přímořských; hlavní doly jsou u Mokhra el Hadid blíže Bôny s ročním výtěžkem 400.000 tun a na záp. u Beni Saf a Cameraty vých. od Némoursu s ročním výtěžkem loo.ooo tun, dále dobývá se u Muzaie, Sumahu, Tmulgy, Miliany, Blídy, Tenesu; měď, stříbro a olovo na marocké hranici u Gar Rubânu, antimon u Hammimatu, rtuf u Jemappes a Guelmy, kromě toho v menším množství zinek, arsen, kobalt a nikl. Poněvadž v horách není dosud dosti silnic a dobytá ruda nemůže býti spracována na místě, trpí vydatné dolování, tak že r. 1881 bylo 40 dolů rudných opuštěno. Mezi nekovy vyniká hlavně krásný mramor, podobný kararskému a lámaný již za dob římských v provinciích constantinské a oránské; lithografická břidlice nachází se v rokli el-Kantarské, hnědé uhlí při dráze philippeville-constantinské, petrolej v pohoří Dahra, dále síra, serpentin, achat, sádra, žula, porfyr, jaspis, porculánová hlína a j. Nerostem nejvíce rozšířeným je sůl, objevující se jako sůl kamenná v solných pramenech i jezerech, ale dosud málo se dobývá. — {{Prostrkaně|Minerálních}} a {{Prostrkaně|léčivých pramenů}} známo jest více než 100. Nejslavnější z nich je v provincii constantinské u Hammam Merkhutine, jehož hlavní zřídlo má přes 90° C. teploty; mimo tento proslulé jsou ještě vřelé prameny u Hammam Meluan a Hammam Righa v provincii alžírské a u Bains de la Reine v prov. oránské. V okolí zřídel těchto zachovány jsou četné zbytky římských budov a lázní, z čehož je patrno, že již ve starém věku blahodárné účinky jejich byly známy. — {{Prostrkaně|Chov dobytka}} vzmáhá se vůčihledě. Nejrozsáhleji provozuje se chov ovcí, které tvoří hlavní bohatství kmenů při severním okraji saharském, avšak velmi četná jsou také stáda koz a skotu; vepřový dobytek byl sem zaveden teprve od příchodu Francouzů. Vynikající místo zaujímá štíhlý, lehký kůň berberský, způsobilý zvláště pro účely vojenské; k nošení břemen užívá se velbloudů, oslů a mezků, jimž zdejší suché a horké podnebí dobře svědčí. Pštros žil druhdy po celém '''A'''-ku divoce, ale během času byl skoro vyhuben; r. 1879 sestoupili se někteří obchodníci pařížští ve společnost pro chov pštrosů po přikladu kapském a docílili zdárného výsledku. R. 1885 počítáno v '''A'''-ku celkem 14,262.000 kusů dobytka, z čehož bylo: 1,100.000 skotu, koní, oslů a velbloudů, 4,400.000 koz a 7,700.000 ovcí. Tento stav pobízí к vývozu, a r. 1884 vyvezeno bylo 484.455 kusů krmného dobytka v ceně 3,800.000 franků. — Dobrého výtěžku poskytuje také včelařství a chov pijavek v bažinách prov. oránské. Na pobřeží provozuje se výnosné rybářství nejvíce od Italů a Španělů; Řekové a Italové zabývají se též lovem korálů. ''p.''

{{Prostrkaně|Průmysl}} jest dosud v plenkách, zaměstnávaje se hlavně dobýváním a spracováním kovů; kromě toho vyrábí obyvatelstvo saharské již ode dávna vlněné oděvy, Kabílové mimo chov dobytka zabývají se též tkaním vlněných látek a řezbářstvím, v Tellu pak a v městech pobřežních hotoví obyvatelstvo maroquinové kůže, koberce, mušelín a látky hedvábné. Osadníci evropští dosud velmi málo provozují živnosti průmyslové. — {{Prostrkaně|Obchod}} alžírský povznáší se stále a vzbuzuje dobré naděje do budoucnosti; cena dovozu a vývozu r. 1865 obnášela 432,500.000 fr. (dovoz 237,500.000 fr., vývoz 195,000.000 fr.), z čehož největší díl připadá na Francii, Anglii a Španělsko. (Francie sama dováží sem zboží za 108,500.000 fr.) Z Francie dovážejí se: tkaniny, víno, kořalka, cukr, módní předměty a káva z ostatních kolonií francouzských, naproti tomu vyváží se ovoce, olivový olej, surové kůže, dříví, vlna, tabák; Anglie dodává '''A'''-ku uhlí, železo, zboží kovové a přijímá odtud zeleniny, dobytek a alfu k výrobě papíru. Obchodu prospívají značně banka alžírská od r. 1851 a obchodní bursa zřízená r. 1852. Doprava zboží z vnitrozemí do pobřežních měst jest pro nedostatek plavných řek a silnic dosti obtížná, odtud však jest výhodné spojení s Marsilií a Toulonem. R. 1885 připlulo do přístavů alžírských 8609 lodí o 3,700.000 tunách, z nichž 3567 plulo pod vlajkou francouzskou. Nejdůležitější přístavy obchodní jsou: Bôna, Philippeville, Bugie, Alžír, Šeršel, Mostaganem, Tenès, Orán a Némours. — O řádnou {{Prostrkaně|kommunikaci}} pečuje vláda francouzská svědomitě, hlavně v krajinách pobřežních, kdežto ve vnitrozemí zbývá ještě velmi mnoho práce, zejména když kmenové tamější snahám vlády na odpor se stavějí. Veškerá větší města na severní straně Atlasu spojena jsou dobrými silnicemi, jmenovitě důležitá je silnice, která spojuje Medeu, Blídu a Bufarik s Alžírem. — {{Prostrkaně|Železnice alžírské}}, jichž se veřejně užívalo (''lignes d'intérêt général''), měly koncem r. 1885 délku 1817 ''km'' a byly v rukou společnosté: ''a'') pařížsko-lyonsko-středozem.-moř. 513 ''km'', ''b'') vých.-alžírské 383 ''km'', ''c'') západoalžírské 221 ''km'', ''d'') bônsko-guelmské 308 ''km'', ''e'') francouzsko-alžírské 352 ''km'', ''f'') moktsko-el hadídské 33 ''km''; mimo to bylo 7 ''km'' železnic průmyslových (''chemins industriels''). Tou dobou stavělo se 924 ''km'' rozličných tratí svrchu jmenovanými společnostmi. Nejdůležitější jest trať oránsko-alžírská, jež přes Constantinu do Túnisu byla prodloužena; k ní pojí se mimo menší odbočky dvě trati směřující do vnitrozemí, jedna na východ, druhá na západ; prvá počíná v Constantině a dostavěna jest až do Biskry, druhá pak vede z Arzevu na pobřeží přes Pérregaux a Saidu do Mešerie. O prodloužení tratí těchto až do Timbuktu v záp. Súdánu konány časté porady a vyslány za tím účelem také vědecké výpravy do Sahary: i možno, že záměr tento přece snad bude uskutečněn, zvláště když se Francouzům podařilo doraziti do Timbuktu také od západu po řece Nigiru. 1. dubna 1887 bylo celkem 2065 ''km'' drah odevzdáno dopravě; silnic pak bylo 7267 ''km''. — {{Prostrkaně|Telegrafní spojení}} trvá mezi Alžírem a hlavními městy jednotlivých divisí i poddivisí (r. 1881 měly telegrafy 5832 ''km'' délky, drátů pak bylo 13.885 ''km''); spojení s Evropou udržuje se podmořským kabelem vedoucím z Alžíru přes Korsiku do Marsilie. Úřadů poštovních spojených s telegrafními r. 1887 bylo 189, čistě poštovních 192. — Mimo to obstarávají parolodi {{Prostrkaně|spojení po moři}} z Tandže v Marokku až do Túnisu, Tripole a Alexandrie, a z Marsilie plují parníky do Alžíru, Oránu a Story, z Toulonu do Alžíru. ''Plk. p.''

{{Prostrkaně|Církevní záležitosti}} katolické spravuje arcibiskup alžírský, kterému podřízeni jsou čtyři generální vikáři; pro záležitosti protestantské jest v Alžíru zvláštní konsistoř. Vyznání muhammedánské požívá u vlády francouzské plné ochrany a potřeby jeho řídí dva muftiové; mimo to uhrazuje se veškeren náklad na kultus muhammedánský z pokladny státní, neboť vláda prohlásila po dobytí země všecky mešity a statky к nim příslušné za státní majetek. — {{Prostrkaně|Školství}} řídí se zákony platnými pro veřejné vyučování ve Francii, přizpůsobenými poměrům alžírským. Nejvyšším úřadem školním je zemská školní rada, podřízená ministerstvu vyučování, jí pak podléhají rady departementní. Původně byly školy rozděleny podlé vyznání obyvatelstva, ale v novější době zavedeny školy smíšené; roku 1887 počítáno 912 škol obecných, na nichž zapsáno bylo přes 80.000 dítek. Ve větších městech zřízeny jsou střední školy a kolleje pro evropské obyvatelstvo a dva semináře bohoslovecké. Alžír ma též akademii lékařskou. R. 1876 byly také arabské midrašimy reorganisovány, a zavedeny tam předměty potřebné pro všeobecné vzdělání, kterým vyučují francouzští učitelé.

{{Prostrkaně|Dějiny}}. Na území dnešního '''A'''-ka obývalo v nejstarších dobách množství kočovných kmenů, kteří u řeckých a římských dějepisců pod různými jmény, hlavně Numidů, Gaetulů, Massylů, Massaesylů, Mazanů a Maurusiů se připomínají. O původu jejich jsou mezi jednotlivými badateli různá mínění, potomky pak jejich jsou dnešní {{Prostrkaně|Berbeři}} (v. t.). Zbudováním Karthaginy nabyli Foiničané pevné opory v severní Africe a založivše také na pobřeží alžírském četné osady podnikali odtud obchodní cesty do Súdánu; ačkoli pak panství své vztahovali také na kmeny vnitrozemské a vojska svá většinou z nich vybírali, přece nedovedli je přizpůsobiti národnosti své, ano vydíravost karthaginská učinila z nich jen zaryté nepřátely, kteří později ochotně se spojovali s Římany na povalení dosavadních pánů svých. První historické zprávy o samostatných státech na půdě alžírské objevují se za válek punských; východní část '''A'''-ka zaujímala tehdy {{Prostrkaně|Numidie}} (v. t.) a západ {{Prostrkaně|Mauretanie}} (v. t.), kteréž odtud stálými styky s Římany, tu přátelskými, tu nepřátelskými, zhusta se vyskytují v dějinách římských. Po vyvrácení Karthaginy roku 146 př. Kr. dostala se malá čásť na východě provincie constantinské k římské provincii Africe, a když i Numidie r. 46 př. Kr. připojena к panství římskému, dostal se celý východ '''A'''-ka pod správu prokonsula afrického. Mauretánie podmaněna byvši za císaře Caliguly r. 42 po Kr. panství římskému rozdělena jest od císaře Claudia ve dvě provincie, z nichž Mauretania Caesariensis zaujímala severní části provincií oránské a alžírské. V pozdějších dobách císařských byla také Numidie odloučena od Afriky a zřízena jako zvláštní provincie. Avšak území římské omezeno bylo v končinách těchto pouze na kraje přímořské a Theveste (Tebesa) i Lambaese byly v těchto stranách nejjižnější osady římské, ačkoli Římané častými výpravami pokoušeli se rozšířili panství své dále do vnitra Afriky. Obě provincie, Mauretánie a Numidie, dosáhly pod vládou římskou neobyčejného rozkvětu hmotného i kulturního majíce 133 lidnatých měst a ve IV. stol. docela 123 biskupství. Obilí odtud vyvážené zásobovalo Itálii i Hispánii, a v literatuře římské je dosti mužů, jejichž kolébka aneb působiště nacházely se na pobřeží severoafrickém. Na počátku V. stol. vzal blahobyt tento rázem za své; přivaliliť se sem r. 429 z Hispánie germánští Vandalové a pleníce všecko mečem i ohněm obrátili v několika létech téměř celou krajinu v pustinu. Ani šťastné výboje Belisara, jenž roku 534 uvedl severní Afriku pod moc říše východořímské, nepolepšily osudu jejího, ano poměry zdejší zhoršily se ještě, když v létech 707—709 arabský vojevůdce Músá Ibn Nuseir rozšířil moc chalífů až к Atlantskému okeánu. Za úpadku chalífátu bagdádského založil Edrísí na severozápadě africkém neodvislou říši, obsahující dnešní Marokko, '''A.''' a Túnis, a rod jeho udržel se tam při vládě, až r. 986 východoafričtí Fátimovci země té se zmocnili. Na sklonku dynastie této odtrhla se západní Afrika a rozpadla se ve množství malých držav; ve středu '''A'''-ka vzniklo panství Zíríovců a založeno r. 935 město al-Džezáir nynější Alžír. Z nástupců jeho Abul Futúh Ziri (970—984) dobyl Mansurie, Tripole, Sicilie a Fésu, Tamím (1061—1108) zmocnil se Túnisu, Kairvánu a ostrova Mallorky. Avšak r. 1147 vyvrátil říši tuto sicilský král Roger II. a podržel dobyté kraje v moci své; Normani vypuzeni byli odtud r. 1159 od Mohadovců, kteří pak v panství se udrželi do 1269. Potom rozpadla se země opět v četné malé státy, z nichž zvláště Tlemsén pod dynastií Zijánovců zaujímal vynikající postavení. Sem hrnuli se po dobytí Granady roku 1492 ze všech krajin španělských muhammedánští uprchlíci; náboženský fanatismus roznícený u nich v divoký plamen nabádal ku pomstě nad křesťany a svedl je к námořnímu loupežnictví, kteréž od té doby majíc v '''A'''-ku sídlo své, bylo postrachem břehů středomořských až do počátku tohoto století. Námořní státy evropské pokoušely se o podvrácení moci lupičů a podnikali s nimi za tou příčinou neustálé boje. Ferdinand Katolický dobyl 1506 Oránu a Bugie, kardinál Ximenez r. 1509 ostrůvků před hlavním městem a založil tam tvrz, aby piráty mohl na uzdě držeti. Avšak emír mitidžský Selím Eutemí povolal proti Španělům na pomoc náčelníka maloasijských korsárů Horuka Barbarossu, který však emíra úkladně dal zavraždili a mimo Alžír také Tenesu a Tlemsénu se zmocnil. Markýz Gomarez, vůdce Karla V., sevřel ho sice 1517 v Tlemsénu a zajal na útěku r. 1518, ale bratr jeho Chairuddín Barbarossa poddal se s říší svou vrchní moci turecké, a obdržev pomoc vojenskou vypudil posádku španělskou z tvrze ostrovní. Karel V. podnikl proti '''A'''-ku r. 1541 velikou výpravu křižáckou s 570 loďmi a 30.000 mužů, ale bouře mořská donutila jej po velkých ztrátách к návratu, korsáři pak rozšířivše panství své až k hranici marocké odvažovali se na loupeže i do Atlantského okeánu. Země byla spravována tureckým pašou; r. 1600 dosáhli janičaři práva, voliti ze svého středu deje, který s náměstkem sultánovým sdílel nejvyšší moc, až r. 1710 dej Baba Ali odstranil pašu do Túnisu a byl od sultána za vladaře potvrzen. Od té doby trvalo panství turecké nad '''A'''-kem pouze dle jména, dej neodváděl žádného poplatku více, nýbrž posílal jen při nastoupení svém dary do Carihradu; naproti tomu však byl úplně odvislým na libovůli vojska; vnitřní rozbroje i zločiny množily se neustále, tak že panovníci zřídka kdy zemřeli smrtí přirozenou. Zahraničné boje mezitím neustávaly. R. 1655 zničil anglický admirál Blake loďstvo alžírské, 1669 a 1670 Angličané a Hollanďané udeřili společně na Alžír, ale bez valného výsledku; r. 1682 francouzský admirál Duquesne obléhal hlavní město a maršálek d’Estrées střelbou z velké části je zničil. Přes to zmocnil se dej Ibráhím r. 1708 Oránu, poslední državy španělské na alžírské půdě, avšak r. 1732 dobyli ho Španělové opět a udrželi jej do r. 1791. Za koaličních válek s Francií chovali se korsáři celkem pokojně, poněvadž ve Středozemním moři neustále křižovala velká loďstva států evropských, ale od r. 1815 nastaly poměry dřívější, ano menší státy jako Dánsko, Švédsko, Neapolsko, města německé Hansy a j. raději odváděly roční poplatek, aby lodi jejich nebyly znepokojovány. Americký admirál Decatur porazil r. 1815 piráty před Cartagenou tak rozhodně, že vlajka americká od té doby byla před nimi úplně bezpečna; roku 1816 lord Exmouth bombardoval hlavní město, nicméně již příštího roku odvažovaly se lodi lupičské zase až do moře Severního. Konečně r. 1827 nastaly vážné zápletky s Francií; když pak dej pohanil konsula francouzského, udeřiv jej vějířem v tvář, rozhodla se vláda francouzská, podvrátiti úplně moc '''A'''-ka a vyhlásila 20. dubna 1830 válku. Loďstvo francouzské, 75 lodí válečných pod admirálem Duperré a 400 korábů dopravních s 37.000 mužů vojska pozemního pod generálem Bourmontem, vyplulo 25. května 1830 z Toulonu a přistálo 13. června v zátoce Sídí Ferúšské. Vojevůdce dejův Ibráhím aga shromáždil sice na 40.000 beduínův kolem posádky turecké, ale poražen jest před hlavním městem a Alžír obležen. Když pak i loďstvo 3. čce počalo útok se strany mořské, vzdal se dej dne 5. čce pod úmluvou, kterou mu bylo dovoleno odejíti s rodinou a soukromým jměním a zvoliti si bydliště za hranicemi '''A'''-ka. Obyvatelstvu zaručena byla svoboda osoby, majetku, živnosti a nerušené vyznávání islámu, ale zrušeno otroctví a poplatky od křesťanů odváděné. Vojsko turecké dopraveno jest do Smyrny v Malé Asii. Avšak pádem Alžíru nebyla válka skončena; dosud bylo přemoženo jen stálé j vojsko dejovo, kdežto obyvatelstvo samo přihlíželo ku vpádu francouzskému celkem nečinně a nyní teprve podníceno od jednotlivých náčelníků chopilo se zbraně a doráželo odevšad na sbory francouzské. Král Karel X. zamýšlel původně za válečnou náhradu a výhody obchodní postoupiti '''A'''. zase sultánu tureckému, avšak únorová revoluce a pád dynastie bourbonské změnily úplně stav věcí. Generál Bourmont chtěje táhnouti do Francie králi na pomoc, donucen byl vojskem, které se pro novou vládu prohlásilo к odstoupení, a na místo jeho poslán od Ludvíka Filipa maršálek Clauzel, aby '''A'''. zorganisoval za provincii francouzskou, avšak musil býti odvolán, když čásť území o své újmě postoupil bejovi túniskému. Nástupce jeho, generál Berthezène, způsobil předčasnými novotami veliké zmatky a podráždil ještě více obyvatelstvo arabské; mimo to výprava jeho do Bôny úplně se nezdařila a u Medee utrpěl od Arabů porážku. Také za správy Savaryho a Voirola, ačkoli kapitán Armandy r. 1832 smělým přepadem Bôny se zmocnil a 1833 i Bugie jest dobyta, byl stav nové provincie tak neblahý, že se ve Francii ozývaly hlasy, aby '''A'''. dobrovolně bylo opuštěno a na návrh sněmovní vypravena do Afriky zvláštní kommisse, aby prozkoumala poměry v dobytém území. Mezitím postavil se v čelo odbojných kmenů na západě emír maskarský Abd-ul-Kádir, jenž Francouzům při okkupaci země způsobil ohromné obtíže, po více než 10 let oddechu jim nedopřávaje. Obyvatelstvo provincie oránské podrážděno násilnostmi Savaryho spojilo se s ním velmi ochotně, od sultána marockého dostalo se mu podpory a brzo bylo panství francouzské v těchto končinách omezeno na Orán, Mostaganem a Arzev s nejbližším okolím. R. 1831 musila s ním vláda francouzská učiniti prvý mír, kterým uznala panství jeho nade všemi kmeny dříve mu poddanými, on pak zase podrobil se vrchní moci francouzské. Na základě zprávy, kterou podala kommisse vyslaná do '''A'''-ka, rozhodla se vláda podrželi pod mocí francouzskou dobyté území, kteréž nazváno »francouzské državy na severu africkém«, ale dána mu nová organisace. Nejvyšší velitelství vojenské i správu země obdržel generální guvernér, jenž byl přímo podřízen ministerstvu války, jemu pak podléhali velitelé vojska pozemního i moci námořní, vojenský a civilní intendant i finanční ředitel. Soudnictví bylo rozděleno a zřízeny zvláštní soudy pro Francouze a domorodce; v Alžíru, Oráně a Bôně ustanoveny soudní tribunály prvé instance, mimo to vrchní tribunál a tribunál obchodní v Alžíru. Nejvyšším úředníkem soudním stal se generální prokurátor. Mír s Abd-ul-Kádirem netrval dlouho. Generál Trézel byl od něho na Maktě úplně poražen a nový guvernér, maršálek Clauzel, zvítězil sice několikráte nad Abd-ul-Kádirem a zmocnil se i sídla emírova Maskary, ale trvalého výsledku nedosáhl. Následkem nešťastné výpravy proti Constantině, odkudž z 8000 mužů tam vypravených vrátilo se pouze 2800, byl Clauzel po druhé odvolán a velitelství v boji s Abd-ul- Kádirem svěřeno generálu Bugeaudovi. Tento přiměl jej k míru na Tafně, jímž Francouzi podrželi severní čásť provincie oránské a větší díl prov. alžírské na sev. od Atlasu, kdežto emírovi ponechán celý jihozápad alžírský. Zatím generál Valée, jenž po padlém Damrémontovi přejal velitelství na východě, dobyl Constantiny útokem, ale upustil potom od válčení beze všeho plánu a hleděl šířiti panství francouzské raději cestou mírnou. Tím způsobem zabezpečil si úplně držení Constantiny, osadil r. 1838 téměř bez krveprolití Goleu a Blídu a r. 1839 Džidželi a La Calle a podvrátil úplně moc Ahmeda beje. Proti úmluvám na Tafně shromáždil Abd-ul-Kádir kolem sebe znamenitou moc válečnou a učiniv nájezd do roviny mitidžské v okolí Alžíru, zpustošil ji, načež se rychle uchýlil do hor a do pouště. Tu Bugeaud, ustanovený r. 1841 za generálního guvernéra, podnikl proti němu výpravu ve velikých rozměrech, vzal Tedekempt, Maskaru, Saídu, Tlemsén a posléze i Tafrún, hlavní zbrojnici emírovu, zbořil a donutil jej tím hledati útočiště na území marockém. Odtud stále podnikal vpády do '''A'''-ka a r. 1842 zvítězil nad Francouzi u Maskary. Zapuzen byv později pohnul oddíl vojska marockého ke vpádu na území alžírské, ale utrpěl na řece Isly od Bugeauda úplnou porážku. Současně připlulo také loďstvo francouzské před Tandže i Mogador a počalo střelbu na obě města, načež prostřednictvím Anglicka uzavřen mír, jímž hranice mezi Marokkem a '''A'''-kem byly upraveny a Abd-ul-Kádir jako rušitel míru ze země vypověděn. Tento však objevil se r. 1845 opět v Alžíru a dorážel se všech stran na Francouze, aniž generál Cavaignac, velitel v Orléansvillu, mohl proti němu něco poříditi. Když však r. 1847 vystoupil v Marokku proti sultánu Abd-ur-Rahmánovi, a na Fés táhl, byl od marockého vojska poražen a zatlačen na území alžírské; tam pak obklíčen byv na všech stranách od Francouzů vzdal se generálu Lamorciérovi u soutěsky Kerbenské a odveden v zajetí do Francie. Únorová revoluce r. 1848 nezměnila mnoho v poměrech alžírských. Na místo vévody Aumalského jmenován od prozatímní vlády generál Cavaignac guvernérem a když tento jako poslanec vstoupil do národního shromáždění, dosazen generál Changarnier v jeho úřad. Na přímluvu Cavaignacovu usneslo se národní shromáždění, aby čtyři vyslanci kolonie brali podíl na poradách v záležitostech alžírských. Válka s domorodými kmeny zatím neustávala a jmenovitě proti Kabílům musila býti vypravena značná moc vojenská. R. 1847 pozdvihli se kmenové kolem Maskary i v provincii constantinské, r. 1851 obyvatelstvo mezi městy Džidželi, Philippeville a Míláhem, které však generál St. Arnaud rychlou výpravou к pokoji připravil. Téhož roku vzat Lagvát, podmaněn kmen Bení Mzáb, r. 1854 dobyt bez krveprolití Tugurt, nedlouho na to město Véd, oasa Vargla, načež kmen Úled Sídí Šejch podrobil se panství francouzskému, které tím dospělo až к poušti saharské. R. 1858 zřízeno sice pro '''A'''. a ostatní kolonie zvláštní ministerstvo, ale neosvědčilo se, tak že r. 1860 bylo opět zrušeno a zavedena neobmezená vláda jako před tím. Také vnitřní poměry snažila se vláda uspořádali; neustálé odboje arabské přiměly konečně císaře Napoleona III., že se r. 1865 odebral do '''A'''-ka, aby se osobně přesvědčil o stavu kolonie. Přátelským obcováním s Araby snažil se upokojili pohnuté mysli a ve zvláštním listu к maršálku Mac-Mahonovi přislíbil upustili od přísně bureaukratické správy. Chtějíc šetřiti národnosti jednotlivých kmenů ponechávala vláda záležitosti jejich správě předních mužů kmene, kteří však většinou byli od ní jmenováni. Nicméně i teď zůstalo při pouhých pokusech. R. 1864 potlačeny vzpoury v provincii oránské, r. 1865 a 1867 v Malé Kabílii. Veliké nebezpečenství hrozilo r. 1870—71. Následkem války německofrancouzské musila býti většina vojska ze země odvolána a již tato událost sama způsobila značné hnutí mezi kmeny jižními. Když pak po pádu Napoleonově třetí republika zavedla občanskou správu místo vo- jenské a prohlásivši rovnost všeho obyvatelstva, nenáviděným židům propůjčila stejná práva s Araby, vypuklo v provincii constantinské povstání a rozšířilo se nejen po celé zemi, ale i za hranice její nabývajíc rázu náboženského. Z Túnisu i z Marokka hrnuli se muhammedáni na pomoc, tak že Francouzi s počátku se musili omezili pouze na obranu a teprve když po míru versailleském vypraveny potřebné posily do Afriky, bylo povstání potlačeno. Země postavena opět pod správu vojenskou, ale moc guvernérova omezena roku 1875 zvláštní radou, zvanou »Conseil supérieur«, a r. 1879 ustanoven pro '''A'''. opět guvernér občanský. Když r. 1881 Francouzi podnikli výpravu do Túnisu, způsobil Bú Amena na jihu depart, oránského vzpouru, avšak čety jeho byly poraženy a většinou zahnány přes hranice marocké, kam také Bú Amena sám se uchýlil. ''p.''
{{Prostrkaně|Literatura}}. Carette, Pellissier, Rémussat atd.: Exploration de l’Algérie pendant les années 1840—42 (Paříž 1844—54, 31 sv.); Berbrugger, L’Algérie (Pař. 1842); Daumas et Fabar, Moeurs et coutumes de l’Algérie, Teli, Kabylie et Sahara (Pař. 1858); Mac Carthy, Géographie physique, économique et politique de l’Algérie (Alž. a Pař. 1858); Aucapitaine, Les Kabyles et la colonisation de l’Algérie (Pař. 1864); Béhaguel, L’Algérie, histoire, géographie, climatologie etc (Alžír 1865); Maltzan, Sittenbilder aus Tunis und Algerien (Lipsko 1869); Hanoteau et Letourneux, La Kabylie et les coutumes Kabyles (Pař. 1872—1876); Fillias, Géographie physique et politique de l’Algérie (Alž. 1874, 3. vyd.); Niel, Géographie de l’Algérie (Pař. 1878), État actuel de l'Algérie d’après les documents officiels (Paříž 1878); Čichačev, Espagne, Algérie et Tunisie (Paříž 1880); Wahl, L’Algérie (Pař. 1882); Villot, L’Algérie, moeurs, coutumes etc. (Pař. 1882); Gaffarei, L’Algérie histoire, conquète et civilisation (Pař. 1883); Niox, Algérie, Géogr. physique (Pař. 1884); Rinn, Marabouts et Khouan. Etude sur l’Islam en Algérie (Alžír 1884); Reclus, Nouvelle géogr. univ. vol. XI. str. 293-651; Statistique générale de l’Algérie années 1842 à 1884 (Alžír 1884); M. Blanckenhorn, Die geogr. Verhältnisse von Afrika. I. Der Atlas, das nordafr. Faltengebirge; Petermann's Mitthlgn. Ergänzungsh. No. go. 1888. Mimo to hojné články: v »Bulletin de la Societé de Géogr. de Paris«, »Revue africaine«, »Journal des travaux, de la soc. histor. algérienne«. — Mac Carthy, Algeria Romana (Pař. 1857); Boissiere, L'Algérie romaine (Pař. 1883); Reynier, Inscriptions romaines de l’Algérie (Pař. 1857); Fillias, Histoire de la conquète et de la colonisation de l’Algérie 1830—1860 (Pař. 1860); Baudicour, Histoire de la colonisation de l’Algérie (Pař. 1860); Vivien de Saint Martin, Le nord de l’Afrique dans l’antiqité grecque et romaine (Pař. 1862); Nettement, Histoire de la conquète d’Alger (Pař. 1871); Rousset, La conquète d’Alger (Pař. 1879); Perret, Récits algériens, histoire de la conquète et de la colonie (Paříž 1886). — Mapy: Carte générale de l’Algérie (1855) v měřítku 1:800.000; Carte générale de l’Algérie, dressée au depot de la guerre v měř. 1:1,600.000 (Pař. 1856).

{{Konec formy}}</text>
      <sha1>sxhdkfqttf28uxhhffk1g7heot1e5qw</sha1>
    </revision>
    <revision>
      <id>334070</id>
      <parentid>334069</parentid>
      <timestamp>2026-06-27T17:27:50Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <comment>Zrušena verze [[Special:Diff/334069|334069]] od uživatele [[Special:Contributions/Davmiub|Davmiub]] ([[User talk:Davmiub|diskuse]])</comment>
      <origin>334070</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="73202" sha1="0ywvzjg16u1k8ydei38f82qq5xwdd9z" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Alžírsko
  | PŘEDCHOZÍ = Alžírská slitina
  | DALŠÍ = Alžírský pas
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Alžírsko
  | AUTOR = [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:Vojtěch Mayerhofer|Vojtěch Mayerhofer]], [[Autor:Karel Plischke|Karel Plischke]], [[Autor:Vladimír Pech|Vladimír Pech]], [[Autor: Kristian Petrlík|Kristian Petrlík]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;47–59. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8ff050f0-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.]
  | LICENCE = PD old 70
}}


{{Forma|proza}}
'''Alžírsko''', franc. {{Prostrkaně|Algérie}} [alžérí], území severoafrické, nejdůležitější osada francouzská, hraničí na sev. celou svou délkou se Středozemním mořem, na vých. s Túnisem a na záp. s Marokkem. Na obou těchto stranách jsou hranice jen z malé části přesně vytčeny, zejména není tu mezí přirozených, i zachovány celkem, až na některá menší upravení, staré hranice, jichž ode dávna šetřeno bylo mezi různými kmeny. Na straně túniské počíná se hranice u Ryšavého mysu (''Cap Roux'') pod 8°3б' v. d., jde nejprve к jihozáp. podél vysokého hřbetu horského, pak к jihu až téměř pod 34° s. š.; zde pojednou zatáčí se к západu a na to směrem jižním Saharskou pouští spěje až pod 30° s. š., kde se končí nedaleko Gadamesu. Proti Marokku upravena jest hranice smlouvou z r. 1845; vycházejíc od ústí říčky Skisu čili Hádžerúdu pod 2° 16‘ z. d. jdesměrem jihových. asi 400 ''km'' až nedaleko к Figígu, načež ztrácí se v poušti rovněž až pod 30° s. š. Tato rovnoběžka jest celkem také jižní hranicí A-ka, jež ovšem v pískových pahorcích saharských (''Erg'') nikterak není vytčena a čím dále více к jihu se pošinuje. Nyní vrchní moc franc, sahá asi na 700 ''km'' vzdálí od pobřeží. Pro tuto neurčitost ohraničení nelze také rozlohu osady alžírské stanovití jinak než přibližně na 667.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, tedy o 139.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; více než zaujímá sama Francie. — {{Prostrkaně|Pobřeží}} alžírské, majíc povšechný směr od jihozápadu к severovýchu, jest skoro 1100 ''km'' dlouhé, málo rozčleněné, namnoze skalnaté a lodím nepřístupné. Kde hory, vybíhající ve vysoké mysy, nepřistupují k samému břehu, táhnou se neširoké pruhy oblázčím pokryté nebo nečetné, nehluboké, poloobloukovité, к severu otevřené zálivy s břehem písčitým, poskytujíce většinou lodím jen nepatrnou ochranu proti prudkým větrům. Plavba kolem pobřeží znesnadněna četnými úskalími, tak že ani 46 majáků na břehu zřízených nezabraňuje častějším nehodám. Zde také '''A.''' je pořídku obydleno, hlavně pro nedostatek kommunikačního spojení s vnitřkem země. Pozoruhodnější {{Prostrkaně|zálivy}} alžírské jsou tyto: Oranský, Arzevský, Alžírský, Bougieský, Džidželský, Philippevillský s menšími zátokami Collskou a Storskou a Bônský. Z {{Prostrkaně|mysů}} uvedeny buďtež: Cap Noe, C. Usa, C. Figalo, C. Falcon, C. Ferrat, C. Ivi, C. Tenes, C. Mátifu, C. Corbelin, C. Cavallo, C. Bušárún (Buga- roni), C. Fer, C. de Garde a C. Roux. — Ostrovy к A-ku náležející jsou nepatrny: blíže hranice marocké Ražgún, severových. odtud Habíbas a blíže hranice túniské Tabarka a Galita.

{{Prostrkaně|Horopis}}. Jako země berberské vůbec jest '''A.''' v severní své polovici všecko prostoupeno Atlasem, jehož četná pásma s odnožemi svými obmykajíce mnohá údolí, roviny a planiny celkem se řídí směrem pobřeží. Severní, asi 100 km široká hornatina, zvaná {{Prostrkaně|Tell}} (arab. = {{Prostrkaně|země hornatá}}), jest velmi úrodná, zejména v údolích řek a na blízku větších zálivů, a mohla by uživiti pětkráte tolik obyvatelů než nyní v sobě hostí. К ní na jihu pojí se šíré {{Prostrkaně|Vysočiny}} (''Hauts-Plateaux'') v průměrné výši 1100 ''m'', stepi povahy kontinentální, se solnými pánvemi a bažinami, na jihu a severu obroubené nevysokými skalními hřbety. Majíce na hranici marocké přes 200 ''km'' zšíří, směrem východním více a více se úží, až v departementu constantinském se končí přestávajíce oddělovati Tell od hor saharských. Rozloha Vysočin páčí se na 100.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;. Horstvo alžírské, prorvané četnými úžlabinami, jimiž prodírají se řeky a vedou cesty, rozděleno jest ve množství pásem a skupin zřetelně vyznačených, z nichž tuto jen hlavní uvedeme počínajíce od západu horami pobřežními. Tu hned u Namoursu zvedá se Trárská skupina, vrcholící na pobřeží v hoře Noemově (864 ''m''), uvnitř pak ve vápencovém štítu Mont Filhaousen (1157 ''m''). Jižně od Oránské sebchy jsou hory Tessalské s Tafaraujem (1065 ''m''). Severně od Šelífa příkře se zvedá Džebel Dahra к vých. stoupaje až к oběma Zakkárům (1580 a 1527 ''m''), kde srázně spadá do roviny Mitidže. V druhé řadě, mezi Tlemsenem a Sebdu pohoří Tlemsenské horou Tenušfi dosahuje výše 1842 ''m'' (Kuábet 1621 ''m''), dále na východ až к Selífu vypíná se Vanšeríš (Varsenis, Varansenis) s vrcholy Pic Vanšeríš (1985 ''m''), P. Dui (2053 ''m''), P. Ennadate (1732 ''m'') a j. Za Šelífem, jižně od roviny Mitidže jsou menší skupiny Titerských hor, jejichž vrchol Dž. Dira zvedá se nad Aumalem do výše 1810 m. Východné odtud, v záp. Kabílii, jsou mohutné hory Džurdžurské (''Mons Ferratus''), relativně nejvyšší horstvo alžírské, ačkoliv vrchol jeho Léla Chedídža (2308 ''m'') zajímá až druhé místo mezi horami alžírskými. Jinak v pohoří tomto, nejhojněji svlažovaném prameny a bohatém bujnou vegetací, kde dosud nalézají se stopy bývalých ledovců a jež povahou svou velmi se blíží Alpám, pozoruhodný jsou ještě Dž. Kella (2218 ''m''), Tirurda (1817 ''m'') a Šelata (1780 ''m''). Hory Kabílské, sev. od Džurdžury k moři se táhnoucí a nepřístupné, s vrcholem Azefunským, mají výši 1000 ''m''. Východně od údolí sahelského táhne se Baborské pohoří, přes 200 ''km'' dlouhé, v němž nejvýše se pnou hory Adrár (1994 ''m''), Velký Babor (1970 ''m'') a Tababor (1965 ''m''). Odtud na sever k Džidželi jest hornatina patřící к nejméně přístupným krajům alžírským. Severových. od Aumalu, souběžně s Baborem táhnou se hory Bibánské č. Setífské (1380 ''m'') s pověstnými úžlabinami ''Portes de Fer'' ({{Prostrkaně|Železné brány}}), z nichž větší jde železnice alžírsko-constantinská. Východně od Titerských hor příkře spadají do hlubokých údolí Hodenské hory (nejvyšší Dž. Mádžid 1840 ''m''), dále na východ ponenáhlu se níží a u Constantiny již jen málo vrcholů dosahuje výše 1000 m. Pobřežní džebely alž. končí se mezi zálivy Storským a Bônským mohutnou massou Edugu (1008 ''m)''. — Z pohorských pásem Atlasu saharského (Velkého), jenž z pouště kolmo vyrůstá jako obrovské hradby, uvésti sluší nejprve Ksúry (hrady), skalní řetězy, oddělené védy, jež splývajíce s Vysočin v Sahaře se ztrácejí, a dosahující výše 2000 m. Na vých. jejich straně pne se Dž. Amur (berb. = {{Prostrkaně|hory}}), jsa rozhraním vod tekoucích jednak do vnitra Vysočin а k Středozemnímu moři, jednak к Sahaře. Jádrem jeho jsou strmé stolové hory, nedosahující výše 2000 ''m'' (Tuila Makna jihových. od Géryvillu 1937 ''m'', Dž. Okba 1710 ''m'', Dž. Guru 1708 ''m''). Dále k východu horská pásma široce se rozstupují a jen nepatrně vynikají nad okolní roviny (100 až 200 ''m''); z nichž Dž. Senalba na cestě z Dželfy do Laguátu vystupuje do výše 1580 ''m''. Odtud až к védu Kantarskému Atlas ještě více se níží, ale za tímto védem, kudy nyní jde dráha batna-biskerská, vypíná se pojednou nejvyšší horstvo alžírské Dž. Aures (''Mons Aurasius''), mající tvar pootevřeného vějíře а к Sahaře srázně se klonící, v jehož sev. části vypíná se nejvyšší témě alž. Šelja (2312 ''m'', dle jin. 2328 ''m'') a Mahmel (2306 ''m''). Následuje ještě Dž. Šešár s nejvyšší horou Alí-en-Nés (1878 ''m''), a horami Nememšskými končí se alž. Atlas na východní straně. V dep. constantinském třeba ještě vytknouti skupinu horskou západně od Batny s Tugurem (2100 ''m''), pak Constatinské hory (sev. od města t. jm.), a konečně Medžerské pohoří na hranici túniské.

Mezi {{Prostrkaně|rovinami}} Tellu, jež pečlivě jsou vzdělány, přední místo zajímá Mitidža mezi Alžírem a Blídou (asi 1500 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;); dále uvedeny buďtež roviny: Tlelátská u Oránu, Egriská u Maškary, Šelífská na dolním toku Selífa, Iserská a Bônská. ''f.''
O {{Prostrkaně|geologii alžírské}} máme sice mnoho spisů, jichž Peron napočetl 130 v posledních 50 létech, ale jediné samostatné dílo Renouovo (''Exploration scientifique'') je z r. 1848, a články tamějších a francouzských časopisů stěží jest dostati; i následujeme tuto poslední obraz Peronův (''Annales des sciences géolog.'' 1883). Dle líčení Fournelova skládají '''A.''' hlavně dvě pohoří, Malý (sev.) a Velký (již.) Atlas, a mezi nimi ležící Vysočiny, které běží rovně s hlavními Alpami a pocházejí z téže doby po útvaru třetihorním. Jižněji nastupuje Sahará, krajina vrstev vodorovných. — Ačkoli se v prorvách ukazují stopy starších útvarů, přece na povrchu panují jen útvary jurský, křídový a třetihorní. Prahory (žuly, ruly, mramory, diority) tvoří jednotlivé shluky v přímoří a to u Alžíru v Kabílii, záp. od Philippevillu a záp. od Bôny. Na jihu vystupují teprve ve střední Sahaře, zemi Tuáríků za Igargarem v horách Iffefisen (rula i svor dle Flattersa). V Oránském přímoří mluví Bleicher o silurních břidlicích a staropalaeozoické vrstvy (silur-devon) uvádějí se z Kabílie, na východě Džurdžury. Bleicher sám uvádí uhelný útvar u Ain-Tolby, u Nemoursu a záp. od Oránu a Coquand trias v dep. constantinském, což však potřebuje tvrzení paleontologického. Mimo to ale popisuje se permo-trias vých. od Filippevillu.

Nejstarší mocný útvar jest jurský, roztroušený v severním Atlasu (Constantinsko — mramor v liasu u Filfila byl znám Římanům — Kabílie, v Džurdžuře alžírské, Vanšeriši, a pomoří Oránském až к Sadě, Tlemsénu), ve střední planině u Batny, Setifu, pak u Šelaly (hran. Oránské), Liamuna, jižně od Busady, konečně u Laguátu a Géryvillu, jak četné seznamy ammonitů, belemnitů, cidaritů, terebratulí, crinoidů a j. u Perona dokazují. Na jižní straně sev. Atlasu jest velký shluk Jury od 2° 30' v. d. až к 3° 30' z. d. Křída hlavně tvoří kostru celé země (neocom, urgoaptien, albien, obě vrstvy tyto po celé sev. Africe dle Perona r. 1875), až do Arabie a Palestiny tvoří pouště rozsedáním v duny písčité a hlíny neplodné, kde vody nutno hledati až 150 ''m'' hluboko, tak že Rille nazval útvar ten zrovna saharským.

Útvar cenomanský tvoří vápencem svým vyšší hory, zejména vnitřku Velkého Atlasu a je stejně neúrodný (od Túnisu přes Biskru do Džebel Amuru, zemí Mzabů, ale i u Batny, Rubady); turonské vrstvy konečně tvoří zpodek Constantiny a šíří se na vých. a jihozáp. střední planinou (Hodna, Batna, Tebessa) až к Laguátu, Golei (''Ostrea mermeti''). Střední a západní planina centrální má i mnoho Senonu. Eocén zastupují v '''A'''-ku nummulithy ve dvou dlouhých, s mořem souběžných pásmech v Tellu a střední planině (Tebessa, Setif, Bog- har), ale více na východě, kdežto miocén se vyskytuje více na záp., jako v Kabílii u Tenes, podlé čeho Pomel nazval vrstvy cartennské — a hlavně v Oránsku (údolí Selífu u Maškary, Sidi-bel-Abbés, Tlemsén až do Udždy v Marokku).

Pliocénní a čtvrtohorní vrstvy hlavně na vých. vyvinuté, daly četné zbytky ssavců: hipparion, koně, antilopy, býky, slony (''Elephas meridionalis africanus'' u Šeršelu), nosorožce, hrocha (''H. Hipponensis'') podobné středoafrickým nynějším. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]''

{{Prostrkaně|Vodopis}}. Kromě el-Kebíru a Šelífa nemá '''A.''' řeky splavné. Téměř všecky alžírské přítoky Středozemního moře, vznikajíce v pokrajních horách Vysočin, z části též v Tellu a horách pobřežních, protékají Tell celou jeho šíří, lenivě se vlekouce bažinatými břehy, a do moře se vlévají úzkým, často písčinami ucpaným ústím. Veliké důležitosti nabyly řeky ty od té doby, co se jich používá к velikolepé soustavě zvlažování půdy, к čemuž upotřebeno zavodňovacích staveb již ve starověku založených, ale časem zanedbaných a zpustlých. V zimě voda dešťová splývá po svazích hor a vrchů, dravě po cestě vše s sebou unášejíc a široké koryto sobě ryjíc; to jsou {{Prostrkaně|védy}} Arabů, jež v letní době vysychají buď docela nebo v uzounké prameny a v nichž tlející rostliny a hnijící zvěř způsobují střídavé zimnice. Mnohé vody splývají v četné slané mělčiny a bažiny, jež někde slují {{Prostrkaně|šoty}}, jinde {{Prostrkaně|sebchy}}. Atlas jest rozhraním dvojího vodstva, tekoucího jednak к severu do Středozemního moře, jednak na jih do pouště. Téměř všecky védy mají několik jmen, z nichž tuto uvedeme nejobyčejnější. Značnější řeky provincie oránské jsou: Tafna 145 ''km'' dlouhá, pramení se nedaleko Sebdu a vlévá se do moře naproti ostrovu Ražgúnu majíc přítoky marockou Mújlu a s pravé strany záp. Iser; Makta vzniká splynutím Sígu (215 ''km''), pramenícího se na vysočině jihozáp. od Daje, a Habry (Tenazery) rovněž od Daje (severně) splývající a 23S fcm dlouhé, a vrhá se do Arzevského zálivu; Šelíf (''Azar'' Římanů), hlavní řeka alžírská, vzniká u Tijáretu ze skupiny »Sedmdesáti pramenů« (''Sebin Ajún''), teče nejprve к východu jako Nahr Vásil (jiní pokládají Véd Namus za pramen Šelífa), zatáčí se pak náhle okolo Vanšeríšského pohoří к západu, dotýká se Affrevillu a Orléansvillu, spojiv se s Riu vlévá se do roviny Šelífské a brzy na to do Středozemního moře 12 ''km'' sev.-vých. od Mostaganemu; Šelíf má přes 700 ''km'' délky, a delší přítoky jeho na území oránském jsou Mina (200 ''km'') a véd Riu, na území alžírském védy: Isley, Fodda, Ruina, Durdur a Varán. Departement alžírský má ještě tyto značnější védy, veskrze přítoky Středozemního moře: Mazafrán, jenž se končí 8 ''km'' jihozáp. od Sidi-Farruše, Haraš pramenící východně od Blídy v Malém Atlasu, jenž u Maison-Carré dospívá šíře 80 ''m'' a vlévá se do Alžírského zálivu; východní Iser (200 ''km'' dl.) vznikající mezi Medeou a Aumalem na úbočí planiny Bení-Slímánů, jest záp. hranicí Velkého Kabílska, teče mimo Balestro bohatou Iserskou rovinou a vlévá se do moře západně od mysu Džinetského; Sebau (Nesa, Buberak), hlavní řeka Vel. Kabílska no km dlouhá, vzniká na patě Akfadúské hory a vtéká do moře 6 ''km'' záp. od Dellysu. V provincii constantinské jsou tyto řeky: Véd Sáhel, 200 ''km'' dlouhý, temen! se na Dirských horách u Aumalu, zove se nejprve Riuraru, pak Zajan a jako Sahel končí se v zálivu t. jm.; Véd el-Kebír (= {{Prostrkaně|velká řeka}}) 245 ''km'' dlouhý a několikráte ve skalách se ztrácející vzniká jako véd Rumel východně od Setífa, teče od západu к východu až ke Constantině, před níž spojiv se s Bú-Murzúkem přijímá jméno el-Kebír, zatáčí se к sszáp. a trvá ve směru tom až к svému ústí (32 ''km'' vých. od Džidželi), maje větší levý přítok Véd Endžu; Sejbús (''Rubricatus'') 220 ''km'' dlouhý, splývá s vysočiny Úled-Chanferů, teče к severu až k Medžez-Hamaru, kde s levé strany vnímá Véd Zenáty, zatáčí se náhle к východu, u Gelmy přijímá jméno Véd Šerf a vlévá se do Bônského zálivu; Medžerda, řeka již túniská, horním svým tokem patří '''A'''-ku vinouc se zde krajem pozoruhodným pro krásy přírodní, šíré lesy, hojnost pramenův a římské památnosti. — V jižním, pustém '''A'''-ku zaznamenati jest čtyři hlavní védy, splývající s hor Ksúrských mezi Figígem a Géryvillem a zanikající v písku Sahary: Véd Námús, Véd Garbi (Kebír), Véd Zeger a Véd Zergún. Velká čásť vodstva mezi Géryvillem a Tebesou splývá do Védu Džedí, jenž vznikaje na Amúru u Tadžemútu otáčí se k vsvých. a směrem tím táhne se až téměř k Biskře, kde zaniká v El-Fáidské rovině; maje 500 km délky, jest z větší části roku bez vody. Várgelský bassin přijímá Véd Mzáb a Véd Miju (viz vyobr. č. 183.) a jihových. čásť pouště prorývá mohutný Véd Igargar, přicházející s hor tuáríckých a ztrácející se v hluboké sníženině šotu Melgígu č. Melríru. Tyto saharské védy jsou dlouhá, široká a hluboká koryta v písčité půdě, jež za prudkých dešťů pojednou naplňují se vodou; tuto sice vyprahlá půda rovněž tak rychle pohlcuje, ale dno koryta i nadále zachovává jakousi vlhkost podporující vzrůst husté trávy. Sem za vedra přicházejí karavany popást velbloudů a dokopávat se pitné vody, jež několik stop pod zemí stále se prýští. Trvaleji vodou zásobeny jsou ovšem védy severoalžírské, zejména ve vých. polovici země, kde jsou hory slehlejší a více zalesněné, deště hojnější a tok řek vyvinutější, avšak i zde podléhají obecnému pravidlu, že někdy buď úplně vysychají, nebo aspoň že je lze přebroditi, kdežto v zimě mohutní v dravé, nebezpečné proudy, často i z břehů vystupující a nižší roviny rozmělčující. Povaha dočasnosti ještě více se jeví při slabých stepních tocích Vysočin zanikajících ve slaných bažinách, jež jen v době dešťů vzrůstají v jezera; to jsou šoty a sebchy, z nichž přednější jsou tyto: Šot-el-Garbí (= {{Prostrkaně|západní}}) 72 ''km'' dlouhý, z polovice к Marokko, z polovice k '''A'''-ku patřící, a Š.-eš-Šerkí (= {{Prostrkaně|východní}}) 200 ''km'' dl., oba na vysočině oránské, kdežto největší šot na Sahaře, a to v prov. constant., jest Melgíg; dále Oránská sebcha 40 ''km'' dlouhá, jižně od Oránu, sebcha Zahrez-Garbí a Zahrez-Šerkí na vysočině alžírské (solný obsah obou Zahrezů páčí se na 600 mill, tun), S.-el-Hodna čili Šot-el-Sáida, 56 ''km'' dlouhá a průměrně 35 ''km'' široká, v provincii constantinské. Značnější vlastní jezera jsou: v Oránsku Arzevské jezero, v dep. constantinském Fezárské j. u Bôny, El-Meláh (Slané j.) záp. od La Calle, Ubeira jihových. od předešlého, El-Hút (Rybí j.), konečně , skupina jezer: Džemelské, Gelífské a Tarfské, 72 ''km'' jihovýchodně od Constantiny. ''[[Autor:Vojtěch Mayerhofer|f.]]''

{{Prostrkaně|Podnebí}}. Zeměpisnou polohou '''A.''' blíží se již pásmu horkému, ale zvláštní jeho fysické uzpůsobení jest příčinou, že vykazuje se podnebím všech tří pásem, od vedra tropického až ke kruté zimě severu. Tyto krajnosti zejména blízko se stýkají jednak na Sahaře, jednak na sousedních Vysočinách. Průměrná teplota v '''A'''-ku vůbec jest asi táž jako v Provenci (průměr roční 20° C.), ale každý jeho pás (Tell, Vysočiny a Sahará) má své zvláštní podnebí. V Tellu teploměr v létě nestoupá nad +40°, v zimě neklesá pod +2°, a dle Maritových dlouholetých pozorování jest na pobřeží (Sahelu) průměrná letní teplota +19°. Sníh zřídka jen pokrývá vrcholy hor a podnebí jest celkem velmi příjemné a zdravé, zvláště za rozkošného jara, kdy všecko rostlinstvo rychle a bujně se rozvíjí, tak že pobřežní místa alžírská, hlavně pak město Alžír, к pobytu chorých na plíce se odporučují. Letní parna bývají zmírňována pravidelnými větry vanoucími od moře, a i v zimě paprsky sluneční dosti jsou mocné, aby udržovaly vegetaci stále zelenou a mírnou teplotu, jež málokdy klesá pod +9° průměrem majíc 11 až 12°. Vůbec rozeznávají se zde jen dvě roční období: horké a mírné, a toto opět jest dvojí, vlhké a suché. Jest to alžírské léto (červenec-září), zima (říjen-únor) a jaro (březen-červen). V létě bývají noci chladné s hojnou rosou. Největší sucho a vedro trvá v červenci a srpnu; červen a září bývají také horké, ale ne tak suché; letní deště jsou řídké, krátké a slabé. Za to zima vyznačuje se neobyčejnou vlhkostí; pršívá sice jen dva měsíce, zvláště v říjnu a listopadu, ale deště bývají nad míru vydatny, nejvíce v provincii constantinské, nejméně v oránské. Výsledek dešťoměrných pozorování jest: v Bôně 1200 ''mm'', v Alžíru 800 ''mm'', v Oránu 400 ''mm''. Větry valnou většinou vanou směrem pobřeží, buď od východu neb od západu. Východní panují od května do září, a v té době obloha bývá v zenithu jasná, na obzoru zamlžená, temena hor a mysů skrývají se často ve mracích; naopak, zjevují-li se temena v obrysech jasných, jest to znamení, že trvají nebo co nevidět nastanou větry západní. Tak jest v Sáhelu. Avšak tyto poměry klimatické patrně se mění, čím dále pronikáme na jih. Čím blíže k Vysočinám, tím více ráz podnebí blíží se к evropskému. Rostlinstvo pokrývající stráně velikolepých údolí, dub, lentišek, divoká oliva, dub korkový, linda — vše upomíná na Evropu. Úrodnost půdy jest podivuhodná. Zde v zimě bývá již i sníh a tu i tam led. Ještě krutější zimu mají Vysočiny blíže Džebel-Amuru a Džebel-Auresu. Tu snášejí se sychravé deště, a i sněhu bývá nadbytek, kdežto léto jest zde dobou velikého vedra a sucha. Konečně v jižním Alžíru, na poušti Saharské neznají nežli dvě roční období: horké a deštivé. Teploměr ukazuje za dne až +52° C., v noci nastávají citelná chladna. Metlou pouště bývá horký vítr, jenž obyčejně vane v horních vrstvách vzduchových, ale někdy sklesnuv dotýká se až povrchu země: to jest ''simún'' Arabův, ''sirocco'' Španělů, pohlcující někdy celé karavany. Přicházeje od jihových. zvyšuje temperatura na +45° C., zemi zahaluje prašnými víry a vzduch pozbavuje všeliké vlhkosti. Zhoubný jeho dech cititi jest až na pobřeží, kde způsobuje ochabnutí všelikého života; ale na štěstí netrvá nežli 2—3 dni a končí se téměř vždy deštěm a sev.-záp. větry, zjednávajícími opět rovnováhu. Vane hlavně od srpna do října, někdy i z jara. Na začátku okkupace francouzské vojsko válem hynulo zimnicemi, jež způsobovaly zhoubné výpary vystupující ze země již po staletí zanedbané, a podnebí alžírské rozhlášeno za nezdravé, tak že i proud vystěhovalců záhy ochabl; ale ponenáhlu vzděláváním půdy, osazováním stromoví, zalesňováním, upravením vodstva a j. nezdravota mizela, a podnebí alžírské, až na některé krajiny blíže řek, těší se pověsti nejlepší. ''[[Autor:Vojtěch Mayerhofer|f.]]''

{{Prostrkaně|Alžírské rostlinstvo}} jest celkem čásť rostlinstva Středomořského a liší se na příklad tak málo od tuniského, že Cosson dává poslednímu území jen 6 bylin zvláštních. Na vysokých horách jsou tu některé byliny alpské (nad 2000 m), ale není to pásmo úplné, neboť v téže výšce vyskytuje se ještě mnoho bylinstva středomořského. К jihu přechází květena ta úplně v pustinnou květenu Sahary. Největší místní sbírka Cossonova pochází z Constantinska (Philippeville-Aurès 1428 dr.). Ostatně mívají místní flory na nejvýše 700 dr. a čím dále к jihu, tím méně (Biskra 473, Laguát 382 dr.). Ball počítá čtyři pětiny alžírských bylin v Evropě a Středomoří, 100 jen v '''A'''-ku a Marokku. Bory rozdělil rostlinstvo na 3 pásma dle délky, Cosson na 4 dle šířky. Co se prvních týče, jisto jest, že severovýchod (Constantinsko) nejvíce se podobá střední Evropě, jihozápad (Oránsko) více Španělsku. V Constantinsku jsou lesy listnaté (duby, buky, jasany, olše, javory), Oránsko má na př. ''Apteranthes gussoniana'' (''Stapeliacei'' španělskosicilskou), ''Rhus albidum''.

Pásma dle šířky přímoří zaujímají lesy horní v přímořské střední stepi a rovná jim poušť a hory jižní. Rovin přímořských jest málo; Mitidža u Alžíru a přímoří u Bony jsou jediná luka '''A'''-ka, kde se seno seče, kdežto údolí Šelífu a okolo Oránu jest více stepnaté. Lesy přímořských hor nejsou již nepřetržité, nýbrž udržely se jen na vých. a na vyšších horách, neboť Arabové zvykli každoročně zapalovati pastviny své, aby je prý zlepšili, čímž slabší lesy byly zničeny; Kabílie pak je tak hustě obývána i vzdělána, že nemnoho tu ostalo lesa. Jakožto charakteristické byliny severu uvádějí se ''Scilla maritima'', ''Chamaerops humilis'', ''Ampelodesmos tenax''.

Nejvyšší vrcholky mají všelicos alpinského (''Isatis džurdžurae'', ''Lepidium granatense'', ''Draba hispanica'', ''Erinus alpinus'', ''Saxifraga atlantica'', ''carpetana'', ''Cardamine hirsuta'', ''Primula'', ''Viola'' atd.). Stepi střední zcela podobají se Sahaře obsahujíce byliny solimilné: Artemisie, Astragaly, ''Arthratherum purgens'', především hlavní plod té krajiny alfa (''Stipa tenacissima''), která vyváží se do Anglie na papír, a jejíž pěstování ročně nese milliony. Lesy jižních hor jsou vzácné; zde a na severu rostou nejvzácnější cedry a thuje (''Callitris quadrivalvis'') již starým Římanům drahé a hledané. Hojná jest ''Pistacia atlantica'', chvojky aj. Nejvyšší alpinské byliny na Aurèsu jsou: ''Prunus prostrata'' (Libanu), ''Arabis ciliata'', ''Viola gracilis'', ''Potentilla pensylvanica''. Debeaux rozeznává u Bogharu 3 pásma: do 800 ''m'' step (''Statice'', ''Lonchofora'', ''Anabasis'', ''Cordylocarpus''), druhé do 1000 ''m'' (''Stipa barbata'', alfa i dub), pak výše Terebinthy, ''Pinus halepensis'', ''Quercus ruber'', ''Juniperus oxycedrus'', ''phoenicea'', ''Callitris quadrivalvis''.

Saharské bylinstvo obmezuje se mimo zahrady v oasách na některé keříky nížin, trní a řídké jarní bylinky po dešti (Liliacee, Crucifery). Vzácné jsou úkazy jižnější ''Crotalaria Saharae'', ''Roubbairea prostrata'', ''Daemia'', především keř ''Calotropis procera''. Sbírka Flattersova obsahuje nejjižnější až za Varglu a vypočítává až 122 druhů. ''Acacia arabica'', ''Cassia obovata'', ''Aerua javanica'', ''Erythrostictus punctatus'', ''Ephedra alata'', ''Chloris meccana'', ''Salvadora persica'', fagonie, tamarišky, jedovatý ''Hyoscyamus'', kterým jedna výprava otrávena byla, atd. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]''

{{Prostrkaně|Alžírskou zvířenu}} popsali, co se týče ssavců, Lataste a dříve Loche, ptáky Explorace (Levaillant) a Loche, plazy Strauch a ryby Playfair (ze sbírky Letourneuxa). Ssavci jsou u Lataste jináče ustanoveni nežli u Loche. První má ssavců zemních 83, tento 70 (11 end., zejména opici, hlavně v Kabílii), 8 kočkovitých (se lvem a pardálem), vydru, medvěda, psa (v Marokku), jelena, daňka (vých. lesy), kance, 4 antilopy (jih), divoké ovce, 2 ježky (1 v Sahaře), dikobraza a 2 zajíce (s králíkem) atd. Pochybnost měl o krtcích a veverkách (''Sciurus getulus'' Lesson). Ptáků měl Loche 357, avšak mnohem více ptáků jest dosud neznámo: jsou to hlavně druhy stredomorské. Z ptákův uvedených je 137 vodních, 46 dravců (9 sov), 4 dropi, pštros (Sahará) atd. Pustinné tvary jsou právě saxicoly (7, ''S. isabellina'', ''deserti'' atd.), alaudidy {''Rhamphocoris olotbey'', ''Certhilauda Dupontii'', ''desertorum'', ''Ammomanes isabellina''), ''Pterocles senegalensis'', ''Turtur senegalensis'', ''Otogyps nubicus'', ''Caprimulgus isabellinus''. Jižní formy jsou ''Ixos obscurus'', ''Phasmoptynx capensis'', 2 Fringillarie, ''Telefonus tschagra'' (''senegalus''), ''Merops egyptius'', ''Chenolopex egyptiaca''. — Z východu ''Pastor roseus'', ze severu jdou až sem někdy ''Cyanecula suecica'', ''Ampelis garrulus'', Emberizy, ''Loxia curvirostris'', husy atd. Želv měl Strauch: 3 zemní (''Testudo pusilla'' Shaw — ''graeca auct.'', ''campanulata?''), ''Emys europea'' a ''leprosa'' (sigriz dB.) a 2 mořské: ''Cheionia corticata'' i ''Sfargis coriacea''. Kromě chameleona má 36 ještěrů, z nichž většina žije v pouštích. Hadů má 21, od ''Eryx jaculus'', ''Lycognathus textilis'' a ''Simotes diadema'' znal jen po 2 exempl. z Alžírska, 3 ''Coronella'', ''Zamenis Cliffordii'' a ''florulentus'' po 1 exempl. ze Sahary, hojné jsou stredomořské Tropidonoty (2) a ''Zamenis Coelopeliis lacertina'' i Vipery (aspis jen 1 ex., jako ''Psammofis punctatus''). ''Psammpfis sibilans'' i ''Vipera Avicennae'' jen v Sahaře. Žab měl jen 6 druhův a 3 salamandry (''Euproctes poiseti'' end.). V celku počítal 36 druhův evropských v '''A'''-ku (přes půlku). Rozdílu dle výšky není. Ryby jsou málo četné; mořské jsou obyčejné středomoří západního; sladkovodní poskytují více zajímavosti. Hlavní rozdíl v tom záleží, že ryby sladkovodní severního stredomořského ouvodí jsou evropské (ještě na př. pstruh, ''Salar macrostigma'', vyskytuje se v potocích horní Kabílie), kdežto saharské ouvodí je tropické chovajíc Cyprinodonty (''C. calaritanus'', v střední planině ''C. iberus'' [Taquin], ''Tellia apoda''), a hlavně chromidee (africko- americké), mezi nimiž daleko rozšířené ''Chromis mosambicus'' a ''niloticus'', pak endemické ''Hemichromis Saharae'' v Tugurtu), které se i v artéských pramenech nacházejí. Do řek severu jdou ryby obojetné, obyčejné, jako v stredomořsku, vůbec i ''Biennius'', ''Atherina rissai'' Val., 2 ''Gobius'', 2 ''Mugil'' — ale i ''Cristiceps argentatus'' (pramen Ain-Malaka i moře) a ''Syngnathus algeriensis'' end. (rodina sic nejvíce mořská). Z našich ryb vyskytuje se tu jen v severu úhoř a plocka (''Clupe afinta-alosa''). Patrno, že ryby jihu pocházejí z doby velmi staré, jako sumec nilský (''Clarias lacera'') v zemi Tuáríků (Duveyrier). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]''

{{Prostrkaně|Obyvatelstvo}}. Dle sčítání r. 1886 bylo v '''A'''-ku — kromě asi 50.000 duší na Sahaře — 3,817.465 obyv., kdežto r. 1881 napočteno jich 3,254.934 a r. 1872 jen 2,416.000; jeví se tedy pravidelný přírůstek asi 100.000 duší ročně, což tím více váží, že toto rozmnožování děje se především na území svěřeném správě občanské. К tomu ovšem mnoho přispívá immigrace, jež ročně asi o 18.000 duší jest značnější než emigrace, avšak sčítáním zároveň zjištěno, že domorodců vůči kolonisaci evropské nikterak neubývá, nýbrž že stále mohutněji pod vládou francouzskou: r. 1881 čítalo se muhammedánských domorodců 2,850.866, a do roku 1886 vzrostlo jejich množství na 3,284.762 duší. Židů bylo t. r. 42.595 (r. 1881 jen 35.665), obyvatelstva původu evropského 461.764 (r. 1857 jen 180.472), mezi tím 255.552 Francouzů (i s vojskem, r. 1881 jen 233.937). Roku 1886 bylo v '''A'''-ku 206.212 cizinců, mezi nimi více než polovička Španělů; pak co do množství následují Italové, Maročané, Angličané (s Maltany), Túnisané, Němci a j. ''f.'' — Domorodé obyvatelstvo alžírské přináleží ke dvěma různým kmenům, arabskému a berberskému. К onomu čítali dlužno na prvém místě {{Prostrkaně|Beduíny}} čili kočovné kmeny obývající hlavně alžírský Teli a některé části alžírské Sahary, a Maury, kteří jsou nyní úplně poarabštěni. {{Prostrkaně|Beduínové}} jsou potomci hidžázských sunnitských kmenů Hilál a Soleim, jejichž vstoupením na půdu alžírskou počíná druhá arabská invase (1050 po Kr.). Z nich však pouze kmenové pouště zachovali svoji arabskou krev čistou, směšujíce se jenom zřídka, kdežto kmenové Tellu smísili se po většině s kmeny berberskými, při čemž se zdá, že typus berberský nabývá převahy. Beduínové nemají stálých sídel, nýbrž stěhují se se svými stany živíce se po většině chovem dobytka. (Viz vyobr. č. 184.) Pouze v Tellu zabývají se též vzděláváním půdy. O původu {{Prostrkaně|Maurů}}, kteříž osazeni jsou ve městech, máme několik domněnek. Dle jedněch jsou to civilisovaní Berberové, dle jiných pevně usedlí Arabové nebo smíšenci z obou kmenů, dle ještě jiných berberisovaní a později poarabštění potomci tuzemců i_přistěhovalých Foiničanů (Libyfoiničanů). Živí se hlavně obchodem a řemesly. Dříve byli nejzámožnějšími majetníky v '''A'''-ku, nyní však musili ustoupili židům, kteří zmocnili se veškerého velkého obchodu. Maurové vůčihledě klesají, jakož vůbec arabský živel v '''A'''-ku, čehož hlavní příčinou jest neschopnost k soutěžení s vypočítavým židovstvem, které za francouzské vlády nabylo rovnoprávnosti a volnosti, jakož i dále jakýsi muhammedánský konservatismus, který jim nedopouští držeti stejný krok s Berberem, jenž přístupnější jest evropské civilisaci. Vlastními domorodci v '''A'''-ku ode dávna usedlými jsou {{Prostrkaně|Kabílové}}, obývající horské části země a náležející ke kmeni berberskému, jehož hlavní a nejčistší větví jsou saharští {{Prostrkaně|Tuáríkové}} a jenž ode dávných dob obývá v severozápadní Africe (v. Marokko). Povaha Kabílů jest směsí různých a začasté sobě odporujících vlastností. Kabíl jest fanatický, pověrčivý, pomstychtivý, nedůvěřivý a lakomý, ale na druhé straně opět pracovitý, střídmý, pohostinný а k chudým obětavý. Bydlí ve vesnicích v kamenných domech bez oken. Obydlí Kabílů nevyznačuje se čistotou; jet dobytek pouze nízkou přehradou oddělen od domácích. Živí se orbou a řemeslem; mimo sídla jejich nacházíme je zaměstnané všelikými pracemi, ba i jako nájemníky polností. Žena kabílská musí sice pracovali těžce, avšak postavení její, pokud se týče volnosti a práva, jest příznivější než u jiných muhammedánů. Veřejná správa (kterou Francouzové ponechávají celkem nedotknutou) jest výtečně organisována a spočívá v rukou shromáždění obce, k němuž náležejí veškeří branní příslušníci a v jehož čele stojí volený přednosta. Mimo to má jednotlivec též závazky ke svému rodu а к sofu, to jest bratrství, kterýchž u Kabílů hojně nalézáme a jež vznikají hlavně různicemi mezi obyvateli různých obcí. Náboženství jsou muhammedánského, na němž lpí fanaticky, řídíce se však předpisy koránu pouze, pokud neodporují jejich tradicionálním zvykům. Proto vidíme ještě u Kabílů hojné stopy původního kultu náboženského: ctění duchů, jimž dosud oběti přinášejí, slavnosti jarní, obžinky a slavnost nového roku. Vzdělání je na nízkém stupni, lepší se však vlivem francouzských škol, jež děti kabílské pilně a s prospěchem navštěvují. Proto budoucnost Kabílů lepší jest než budoucnost živlů arabských. Jazyk Kabílů jest nejvíce porušen ze všech jazyků berberských. (Viz vyobrazení Kabílská rodina na příloze.) Menší oddělení berberská jsou {{Prostrkaně|Biskrové}}, {{Prostrkaně|Mzábité}} a jiná méně důležitá. Biskrové jsou obyvatelé oas tibauských, Mzábité obývají nejzazší Saharu alžírskou, živíce se obchodem a průmyslem (zvláště tkalcovstvím); přiznávají se к šiitismu. Konečně zmíniti se dlužno též o černoších, kteří v počtu nepříliš četném přicházejí do '''A'''-ka a konají zde sprostší služby. ''[[Autor:Karel Plischke|Pke.]]''

{{Prostrkaně|Rozdělení a správa země}}. Čím více osadníků do '''A'''-ka přibývá a čím více vyvinují a mění se tamější poměry společenské a domácí obyvatelstvo podléhá vlivu evropskému, tím více mění se též správa země, a bývalá přísná vláda vojenská ustupuje před spořádanou správou občanskou. Vrchním správcem země jest generální guvernér občanský (''gouverneur général civil''), jenž podřízen jsa francouzskému ministru vnitra na pomoc má generálního ředitele a vládní radu (pro záležitosti občanské). Území alžírské rozděleno jest ve dvě části: severní, s administrací občanskou (''territoire civile''), a jižní, vojensky spravovanou (''territoire militaire'' čili ''territoire de commendements''); v oné r. 1886 bylo 3,324.475, v obvodu vojenské 492.990 obyv. Dále jest '''A.''' rozděleno ve tři departementy, a ty opět v arrondissementy a distrikty, kdežto v území vojenském dosud užívá se starších názvů: provincie, divise, subdivise. Departement alžírský skládá se z 5 arrondissementův: alžírského, médéjského, milianského, orléansvillského a tiziuzuského, a r. 1886 měl 112 obcí a dvě subdivise, jejíchž sídla jsou Aumale a Médéa, s 1,380.541 obyv.; dep. constantinský má 7 arrondissementů se 104 obcemi, 2 subdivisemi (Batna, Constantine) a 1,566.419 obyv.; dep. oránský rozdělen ve 5 arrondissementü s 94 obcemi, 2 subdivisemi (Mascara, Tlemsén) a 870.505 obyv.
 
{{Prostrkaně|Obecní zřízení}} jest většinou skoro totéž jako ve Francii. Jsouť pak obce trojí: {{Prostrkaně|samosprávné}} (''communes en plein exercice''), v nichž převládá obyvatelstvo původu evropského, obce {{Prostrkaně|smíšené}} (''com. mixtes''), kde živel evropský jest příliš sláb, aby stačil к zařízení obce, a konečně obce domorodců (''com. indigenès''). Obce samosprávné nalézají se jen na území občanském a mají obecní rady, v nichž zasedají hlavně občané francouzští; mohou sice voliti se do ní také muhammedánští domorodci, avšak těch nesmí býti více než třetina. Také většina obcí smíšených nalézá se na území občanském (na vojen, pouze 6) a zde správcem jejich jest občanský úředník, od něhož se vyžaduje znalost arabštiny nebo kabílštiny, kdežto na územi vojenském Evropané i domorodci podřízeni jsou vyššímu důstojníku, jemuž přidělen úředník civilni (''adjoint'') pro některé zvláště vytčené záležitosti. Konečně obce {{Prostrkaně|domorodé}} (6 v dep. alžírském, 2 v oránském a 5 v constantinském), k nimž náleží mnoho tisíc kilometrů území řídce obydleného (k biskerské 111.844 km2, ke gardájské 66.549 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;), spravuje rada složená z několika vyšších důstojníků, šejchův a jiných domácích předáků. Rozčlenění obcí domorodých, jež stalo se hlavně za příčinou vybírání daně a odvádění k vojsku, jest toto; několik skupin stanů (''duvár'') spojuje se v okres (''ferka'') se ''šejchem'' v čele, několik okresů tvoří kmen (''džemáa''), jehož náčelníkem jest ''kaíd'', z kmenů skládá se ''agalyk'', jemuž velí ''aga'', a několik takovýchto obvodů slučuje se ve větší správní obvod mající za náčelníka ''chalífa'' čili ''baš-agu''.

Každý departement má svou {{Prostrkaně|generální radu}} (''conseil general''), zabývající se hlavně věcmi kommunikačnimi a stavebními, obecními financemi a veřejným vyučováním. Jako ve Francii zasedají tyto rady dvakráte za rok a volí po 6 členech do {{Prostrkaně|vrchní rady}} (''conseil superieur''), která schází se jednou do roka v Alžíru a v níž kromě těchto 18 volených zasedá rovněž 18 členů vládních: 3 prefektové, 3 gen. velitelé divisi a 12 členů vlády výše uvedené. Úkolem jejím jest sestavovali budžet a rozdělovali daň. Do sněmoven pařížských volí každý departement po dvou poslancích a jednom senátoru.

{{Prostrkaně|Výlohy správní}} dle budžetu na r. 1885 činily 113,894.527 fr., v čemž zahrnut i náklad na vojsko 56,686.865 fr. a na loďstvo 558.128 fr.; přijmů tohoto roku vykázáno 40,777.668 fr.

{{Prostrkaně|Soudnictví}}. Snaha vlády francouzské ode dávna k tomu se nese, aby i v právních poměrech čím dále více se sbližovali domorodci s osadníky a platnost zákonů francouzských vztahovala se na území širší a širší. A vskutku u věci té učiněn značný pokrok. Kdežto dříve domorodce soudili vlastní kádiové ještě roku 1843 rozhodujíce nad životem a smrtí obžalovaných, podrobena jest nyní převeliká většina obyvatelstva soudnímu zřízení francouzskému. V '''A'''-ku sice dosud jest asi 150 soudců domorodých a tolikéž jejich náhradníků (''adel''), nejnižší to soudní instance (''mahakma''), jež v některých věcech řídí se ještě koránem a starými obyčeji; ale jinak všecko obyvatelstvo podřízeno soudnictví francouzskému. Vykonavateli jeho jsou smírčí soudcové (''juges de paix''), jichž přibývá touže měrou, jakou ubývá kádiů. Soudů první instance jest v '''A'''-ku 17, porotní soudy 4 (v Alžíru, Oránu, Constantině a Bôně), appelační soud v Alžíru, kromě toho obchodní soudy v Alžíru a Oráně. Nejvyšší instancí jest kassační dvůr v Paříži.

{{Prostrkaně|Vojenství}}. V '''A'''-ku rozložen jest 19. sbor vojska franc. o 3 divisích, jehož malá čásť jest posádkou také v Túnisu. Ve sboru tom jsou vedlé pravidelných pluků francouzských 3 pluky afrických střelců (také ''turcos'' zvaných), téměř veskrze domácích dobrovolníků, legie cizinců (hlavně Švýcarů, Belgičanův a Němcův) o 2 plucích, 4 pluky zvávů, 3 jezdecké pluky spahiův a 4 pluky afrických myslivců, kromě toho asi 1000 mužů četnictva. К alžírskému vojsku náležejí též ''gumy'', jezdecké čety arabské, jimiž náčelníci kmenoví povinni jsou přispívali na vyzvání velitele. V každém departementu leží divise, a v každé divisi jsou dvě vojenské rady, před jejichž forum přicházejí vojíni i obyvatelé území vojenského. Divisijní velitelé mají moc rozsáhlou, dosazují kmenům náčelníky, ano mají moc i na hrdle trestali. R. 1886 čítal 19. sbor 47.970 mužů, mezi tím 7532 Araby, Kabíly a j. a 4513 cizincův evropských. ''[[Autor:Vojtěch Mayerhofer|f.]]''

{{Prostrkaně|Orba}} v '''A'''-ku pokulhává sice za evropským vzděláváním půdy, poněvadž musí přemáhali veliké překážky, nicméně učinila za panství francouzského ohromný pokrok. Umělým zavodňováním z artéských studní v Sahaře proměněny byly celé kraje dříve pusté v úrodné role a následkem toho rozmnožilo se také značně obyvatelstvo na oasách. Znamenitými úrodami od r. 1869 zdvojnásobil se vývoz obilí; vedlé obilí (sev. Afrika byla již za dob římských zásobárnou pro Itálii) vyniká hlavně pěstování oliv, jejichž olej s provençalským závodí, zeleniny, ovoce (jmenovitě v okolí města Alžíru, odkudž nejen Francie, ale z části i Anglie a Německo se zásobují), vinné révy, datlovníku; mimo to daří se ještě bavlník, len, konopí (zvláště obrovské konopí čínské), rozmanité picni rostliny, výborný tabák, rostliny olejnaté, alfa (nejvíce к výrobě papíru do Anglie vyvážená), byliny barvířské, tříslonosné a j. Všecka vzdělaná půda v '''A'''-ku zaujímá na 19,000.000 ''ha'', z čehož orbě věnováno jest 2,860.000 ''ha'' (1 ''ha'' rodí průměrně 25 ''hl'' obilí); vinic bylo r. 1885 100.000 ''ha'', a roční výtěžek jejich činí 2,393.000 ''hl'' vína; 3,000.000 palem poskytovalo 60,000.000 fr. užitku. — {{Prostrkaně|Lesům}} věnuje vláda velikou péči a snaží se zabránili, aby jich Arabové dále nehubili. Mimo rozmanité druhy sosen skládají se lesy tyto z dubů, buků, jasanů, cedrů, pistaccí, divokých oliv, mýrt a j., kromě nich pak roste zde velmi vzácný dub s plody jedlými a dub korkový. Rozsah lesů alžírských udává se na 2,785.186 ''ha'', z nichž ohromná většina, totiž 2,418.609 ''ha'', jest majetkem státním. Krásné lesy tyto dosud trpí zhoubným působením tuzemců, kteří je zapalují, aby si zjednali pastvin pro stáda svá, a také každá vzpoura jejich počíná zapalováním státních lesů. — {{Prostrkaně|Hornictví}} zdaleka ještě neposkytuje užitku, který by skutečnému bohatství země byl přiměřen. Mimo zlato vyskytují se tu všecky ostatní kovy; přední místo zaujímá dolování na železnou rudu v horách přímořských; hlavní doly jsou u Mokhra el Hadid blíže Bôny s ročním výtěžkem 400.000 tun a na záp. u Beni Saf a Cameraty vých. od Némoursu s ročním výtěžkem loo.ooo tun, dále dobývá se u Muzaie, Sumahu, Tmulgy, Miliany, Blídy, Tenesu; měď, stříbro a olovo na marocké hranici u Gar Rubânu, antimon u Hammimatu, rtuf u Jemappes a Guelmy, kromě toho v menším množství zinek, arsen, kobalt a nikl. Poněvadž v horách není dosud dosti silnic a dobytá ruda nemůže býti spracována na místě, trpí vydatné dolování, tak že r. 1881 bylo 40 dolů rudných opuštěno. Mezi nekovy vyniká hlavně krásný mramor, podobný kararskému a lámaný již za dob římských v provinciích constantinské a oránské; lithografická břidlice nachází se v rokli el-Kantarské, hnědé uhlí při dráze philippeville-constantinské, petrolej v pohoří Dahra, dále síra, serpentin, achat, sádra, žula, porfyr, jaspis, porculánová hlína a j. Nerostem nejvíce rozšířeným je sůl, objevující se jako sůl kamenná v solných pramenech i jezerech, ale dosud málo se dobývá. — {{Prostrkaně|Minerálních}} a {{Prostrkaně|léčivých pramenů}} známo jest více než 100. Nejslavnější z nich je v provincii constantinské u Hammam Merkhutine, jehož hlavní zřídlo má přes 90° C. teploty; mimo tento proslulé jsou ještě vřelé prameny u Hammam Meluan a Hammam Righa v provincii alžírské a u Bains de la Reine v prov. oránské. V okolí zřídel těchto zachovány jsou četné zbytky římských budov a lázní, z čehož je patrno, že již ve starém věku blahodárné účinky jejich byly známy. — {{Prostrkaně|Chov dobytka}} vzmáhá se vůčihledě. Nejrozsáhleji provozuje se chov ovcí, které tvoří hlavní bohatství kmenů při severním okraji saharském, avšak velmi četná jsou také stáda koz a skotu; vepřový dobytek byl sem zaveden teprve od příchodu Francouzů. Vynikající místo zaujímá štíhlý, lehký kůň berberský, způsobilý zvláště pro účely vojenské; k nošení břemen užívá se velbloudů, oslů a mezků, jimž zdejší suché a horké podnebí dobře svědčí. Pštros žil druhdy po celém '''A'''-ku divoce, ale během času byl skoro vyhuben; r. 1879 sestoupili se někteří obchodníci pařížští ve společnost pro chov pštrosů po přikladu kapském a docílili zdárného výsledku. R. 1885 počítáno v '''A'''-ku celkem 14,262.000 kusů dobytka, z čehož bylo: 1,100.000 skotu, koní, oslů a velbloudů, 4,400.000 koz a 7,700.000 ovcí. Tento stav pobízí к vývozu, a r. 1884 vyvezeno bylo 484.455 kusů krmného dobytka v ceně 3,800.000 franků. — Dobrého výtěžku poskytuje také včelařství a chov pijavek v bažinách prov. oránské. Na pobřeží provozuje se výnosné rybářství nejvíce od Italů a Španělů; Řekové a Italové zabývají se též lovem korálů. ''[[Autor:Vladimír Pech|p.]]''

{{Prostrkaně|Průmysl}} jest dosud v plenkách, zaměstnávaje se hlavně dobýváním a spracováním kovů; kromě toho vyrábí obyvatelstvo saharské již ode dávna vlněné oděvy, Kabílové mimo chov dobytka zabývají se též tkaním vlněných látek a řezbářstvím, v Tellu pak a v městech pobřežních hotoví obyvatelstvo maroquinové kůže, koberce, mušelín a látky hedvábné. Osadníci evropští dosud velmi málo provozují živnosti průmyslové. — {{Prostrkaně|Obchod}} alžírský povznáší se stále a vzbuzuje dobré naděje do budoucnosti; cena dovozu a vývozu r. 1865 obnášela 432,500.000 fr. (dovoz 237,500.000 fr., vývoz 195,000.000 fr.), z čehož největší díl připadá na Francii, Anglii a Španělsko. (Francie sama dováží sem zboží za 108,500.000 fr.) Z Francie dovážejí se: tkaniny, víno, kořalka, cukr, módní předměty a káva z ostatních kolonií francouzských, naproti tomu vyváží se ovoce, olivový olej, surové kůže, dříví, vlna, tabák; Anglie dodává '''A'''-ku uhlí, železo, zboží kovové a přijímá odtud zeleniny, dobytek a alfu k výrobě papíru. Obchodu prospívají značně banka alžírská od r. 1851 a obchodní bursa zřízená r. 1852. Doprava zboží z vnitrozemí do pobřežních měst jest pro nedostatek plavných řek a silnic dosti obtížná, odtud však jest výhodné spojení s Marsilií a Toulonem. R. 1885 připlulo do přístavů alžírských 8609 lodí o 3,700.000 tunách, z nichž 3567 plulo pod vlajkou francouzskou. Nejdůležitější přístavy obchodní jsou: Bôna, Philippeville, Bugie, Alžír, Šeršel, Mostaganem, Tenès, Orán a Némours. — O řádnou {{Prostrkaně|kommunikaci}} pečuje vláda francouzská svědomitě, hlavně v krajinách pobřežních, kdežto ve vnitrozemí zbývá ještě velmi mnoho práce, zejména když kmenové tamější snahám vlády na odpor se stavějí. Veškerá větší města na severní straně Atlasu spojena jsou dobrými silnicemi, jmenovitě důležitá je silnice, která spojuje Medeu, Blídu a Bufarik s Alžírem. — {{Prostrkaně|Železnice alžírské}}, jichž se veřejně užívalo (''lignes d'intérêt général''), měly koncem r. 1885 délku 1817 ''km'' a byly v rukou společnosté: ''a'') pařížsko-lyonsko-středozem.-moř. 513 ''km'', ''b'') vých.-alžírské 383 ''km'', ''c'') západoalžírské 221 ''km'', ''d'') bônsko-guelmské 308 ''km'', ''e'') francouzsko-alžírské 352 ''km'', ''f'') moktsko-el hadídské 33 ''km''; mimo to bylo 7 ''km'' železnic průmyslových (''chemins industriels''). Tou dobou stavělo se 924 ''km'' rozličných tratí svrchu jmenovanými společnostmi. Nejdůležitější jest trať oránsko-alžírská, jež přes Constantinu do Túnisu byla prodloužena; k ní pojí se mimo menší odbočky dvě trati směřující do vnitrozemí, jedna na východ, druhá na západ; prvá počíná v Constantině a dostavěna jest až do Biskry, druhá pak vede z Arzevu na pobřeží přes Pérregaux a Saidu do Mešerie. O prodloužení tratí těchto až do Timbuktu v záp. Súdánu konány časté porady a vyslány za tím účelem také vědecké výpravy do Sahary: i možno, že záměr tento přece snad bude uskutečněn, zvláště když se Francouzům podařilo doraziti do Timbuktu také od západu po řece Nigiru. 1. dubna 1887 bylo celkem 2065 ''km'' drah odevzdáno dopravě; silnic pak bylo 7267 ''km''. — {{Prostrkaně|Telegrafní spojení}} trvá mezi Alžírem a hlavními městy jednotlivých divisí i poddivisí (r. 1881 měly telegrafy 5832 ''km'' délky, drátů pak bylo 13.885 ''km''); spojení s Evropou udržuje se podmořským kabelem vedoucím z Alžíru přes Korsiku do Marsilie. Úřadů poštovních spojených s telegrafními r. 1887 bylo 189, čistě poštovních 192. — Mimo to obstarávají parolodi {{Prostrkaně|spojení po moři}} z Tandže v Marokku až do Túnisu, Tripole a Alexandrie, a z Marsilie plují parníky do Alžíru, Oránu a Story, z Toulonu do Alžíru. ''[[Autor: Kristian Petrlík|Plk.]]'' ''[[Autor:Vladimír Pech|p.]]''

{{Prostrkaně|Církevní záležitosti}} katolické spravuje arcibiskup alžírský, kterému podřízeni jsou čtyři generální vikáři; pro záležitosti protestantské jest v Alžíru zvláštní konsistoř. Vyznání muhammedánské požívá u vlády francouzské plné ochrany a potřeby jeho řídí dva muftiové; mimo to uhrazuje se veškeren náklad na kultus muhammedánský z pokladny státní, neboť vláda prohlásila po dobytí země všecky mešity a statky к nim příslušné za státní majetek. — {{Prostrkaně|Školství}} řídí se zákony platnými pro veřejné vyučování ve Francii, přizpůsobenými poměrům alžírským. Nejvyšším úřadem školním je zemská školní rada, podřízená ministerstvu vyučování, jí pak podléhají rady departementní. Původně byly školy rozděleny podlé vyznání obyvatelstva, ale v novější době zavedeny školy smíšené; roku 1887 počítáno 912 škol obecných, na nichž zapsáno bylo přes 80.000 dítek. Ve větších městech zřízeny jsou střední školy a kolleje pro evropské obyvatelstvo a dva semináře bohoslovecké. Alžír ma též akademii lékařskou. R. 1876 byly také arabské midrašimy reorganisovány, a zavedeny tam předměty potřebné pro všeobecné vzdělání, kterým vyučují francouzští učitelé.

{{Prostrkaně|Dějiny}}. Na území dnešního '''A'''-ka obývalo v nejstarších dobách množství kočovných kmenů, kteří u řeckých a římských dějepisců pod různými jmény, hlavně Numidů, Gaetulů, Massylů, Massaesylů, Mazanů a Maurusiů se připomínají. O původu jejich jsou mezi jednotlivými badateli různá mínění, potomky pak jejich jsou dnešní {{Prostrkaně|Berbeři}} (v. t.). Zbudováním Karthaginy nabyli Foiničané pevné opory v severní Africe a založivše také na pobřeží alžírském četné osady podnikali odtud obchodní cesty do Súdánu; ačkoli pak panství své vztahovali také na kmeny vnitrozemské a vojska svá většinou z nich vybírali, přece nedovedli je přizpůsobiti národnosti své, ano vydíravost karthaginská učinila z nich jen zaryté nepřátely, kteří později ochotně se spojovali s Římany na povalení dosavadních pánů svých. První historické zprávy o samostatných státech na půdě alžírské objevují se za válek punských; východní část '''A'''-ka zaujímala tehdy {{Prostrkaně|Numidie}} (v. t.) a západ {{Prostrkaně|Mauretanie}} (v. t.), kteréž odtud stálými styky s Římany, tu přátelskými, tu nepřátelskými, zhusta se vyskytují v dějinách římských. Po vyvrácení Karthaginy roku 146 př. Kr. dostala se malá čásť na východě provincie constantinské k římské provincii Africe, a když i Numidie r. 46 př. Kr. připojena к panství římskému, dostal se celý východ '''A'''-ka pod správu prokonsula afrického. Mauretánie podmaněna byvši za císaře Caliguly r. 42 po Kr. panství římskému rozdělena jest od císaře Claudia ve dvě provincie, z nichž Mauretania Caesariensis zaujímala severní části provincií oránské a alžírské. V pozdějších dobách císařských byla také Numidie odloučena od Afriky a zřízena jako zvláštní provincie. Avšak území římské omezeno bylo v končinách těchto pouze na kraje přímořské a Theveste (Tebesa) i Lambaese byly v těchto stranách nejjižnější osady římské, ačkoli Římané častými výpravami pokoušeli se rozšířili panství své dále do vnitra Afriky. Obě provincie, Mauretánie a Numidie, dosáhly pod vládou římskou neobyčejného rozkvětu hmotného i kulturního majíce 133 lidnatých měst a ve IV. stol. docela 123 biskupství. Obilí odtud vyvážené zásobovalo Itálii i Hispánii, a v literatuře římské je dosti mužů, jejichž kolébka aneb působiště nacházely se na pobřeží severoafrickém. Na počátku V. stol. vzal blahobyt tento rázem za své; přivaliliť se sem r. 429 z Hispánie germánští Vandalové a pleníce všecko mečem i ohněm obrátili v několika létech téměř celou krajinu v pustinu. Ani šťastné výboje Belisara, jenž roku 534 uvedl severní Afriku pod moc říše východořímské, nepolepšily osudu jejího, ano poměry zdejší zhoršily se ještě, když v létech 707—709 arabský vojevůdce Músá Ibn Nuseir rozšířil moc chalífů až к Atlantskému okeánu. Za úpadku chalífátu bagdádského založil Edrísí na severozápadě africkém neodvislou říši, obsahující dnešní Marokko, '''A.''' a Túnis, a rod jeho udržel se tam při vládě, až r. 986 východoafričtí Fátimovci země té se zmocnili. Na sklonku dynastie této odtrhla se západní Afrika a rozpadla se ve množství malých držav; ve středu '''A'''-ka vzniklo panství Zíríovců a založeno r. 935 město al-Džezáir nynější Alžír. Z nástupců jeho Abul Futúh Ziri (970—984) dobyl Mansurie, Tripole, Sicilie a Fésu, Tamím (1061—1108) zmocnil se Túnisu, Kairvánu a ostrova Mallorky. Avšak r. 1147 vyvrátil říši tuto sicilský král Roger II. a podržel dobyté kraje v moci své; Normani vypuzeni byli odtud r. 1159 od Mohadovců, kteří pak v panství se udrželi do 1269. Potom rozpadla se země opět v četné malé státy, z nichž zvláště Tlemsén pod dynastií Zijánovců zaujímal vynikající postavení. Sem hrnuli se po dobytí Granady roku 1492 ze všech krajin španělských muhammedánští uprchlíci; náboženský fanatismus roznícený u nich v divoký plamen nabádal ku pomstě nad křesťany a svedl je к námořnímu loupežnictví, kteréž od té doby majíc v '''A'''-ku sídlo své, bylo postrachem břehů středomořských až do počátku tohoto století. Námořní státy evropské pokoušely se o podvrácení moci lupičů a podnikali s nimi za tou příčinou neustálé boje. Ferdinand Katolický dobyl 1506 Oránu a Bugie, kardinál Ximenez r. 1509 ostrůvků před hlavním městem a založil tam tvrz, aby piráty mohl na uzdě držeti. Avšak emír mitidžský Selím Eutemí povolal proti Španělům na pomoc náčelníka maloasijských korsárů Horuka Barbarossu, který však emíra úkladně dal zavraždili a mimo Alžír také Tenesu a Tlemsénu se zmocnil. Markýz Gomarez, vůdce Karla V., sevřel ho sice 1517 v Tlemsénu a zajal na útěku r. 1518, ale bratr jeho Chairuddín Barbarossa poddal se s říší svou vrchní moci turecké, a obdržev pomoc vojenskou vypudil posádku španělskou z tvrze ostrovní. Karel V. podnikl proti '''A'''-ku r. 1541 velikou výpravu křižáckou s 570 loďmi a 30.000 mužů, ale bouře mořská donutila jej po velkých ztrátách к návratu, korsáři pak rozšířivše panství své až k hranici marocké odvažovali se na loupeže i do Atlantského okeánu. Země byla spravována tureckým pašou; r. 1600 dosáhli janičaři práva, voliti ze svého středu deje, který s náměstkem sultánovým sdílel nejvyšší moc, až r. 1710 dej Baba Ali odstranil pašu do Túnisu a byl od sultána za vladaře potvrzen. Od té doby trvalo panství turecké nad '''A'''-kem pouze dle jména, dej neodváděl žádného poplatku více, nýbrž posílal jen při nastoupení svém dary do Carihradu; naproti tomu však byl úplně odvislým na libovůli vojska; vnitřní rozbroje i zločiny množily se neustále, tak že panovníci zřídka kdy zemřeli smrtí přirozenou. Zahraničné boje mezitím neustávaly. R. 1655 zničil anglický admirál Blake loďstvo alžírské, 1669 a 1670 Angličané a Hollanďané udeřili společně na Alžír, ale bez valného výsledku; r. 1682 francouzský admirál Duquesne obléhal hlavní město a maršálek d’Estrées střelbou z velké části je zničil. Přes to zmocnil se dej Ibráhím r. 1708 Oránu, poslední državy španělské na alžírské půdě, avšak r. 1732 dobyli ho Španělové opět a udrželi jej do r. 1791. Za koaličních válek s Francií chovali se korsáři celkem pokojně, poněvadž ve Středozemním moři neustále křižovala velká loďstva států evropských, ale od r. 1815 nastaly poměry dřívější, ano menší státy jako Dánsko, Švédsko, Neapolsko, města německé Hansy a j. raději odváděly roční poplatek, aby lodi jejich nebyly znepokojovány. Americký admirál Decatur porazil r. 1815 piráty před Cartagenou tak rozhodně, že vlajka americká od té doby byla před nimi úplně bezpečna; roku 1816 lord Exmouth bombardoval hlavní město, nicméně již příštího roku odvažovaly se lodi lupičské zase až do moře Severního. Konečně r. 1827 nastaly vážné zápletky s Francií; když pak dej pohanil konsula francouzského, udeřiv jej vějířem v tvář, rozhodla se vláda francouzská, podvrátiti úplně moc '''A'''-ka a vyhlásila 20. dubna 1830 válku. Loďstvo francouzské, 75 lodí válečných pod admirálem Duperré a 400 korábů dopravních s 37.000 mužů vojska pozemního pod generálem Bourmontem, vyplulo 25. května 1830 z Toulonu a přistálo 13. června v zátoce Sídí Ferúšské. Vojevůdce dejův Ibráhím aga shromáždil sice na 40.000 beduínův kolem posádky turecké, ale poražen jest před hlavním městem a Alžír obležen. Když pak i loďstvo 3. čce počalo útok se strany mořské, vzdal se dej dne 5. čce pod úmluvou, kterou mu bylo dovoleno odejíti s rodinou a soukromým jměním a zvoliti si bydliště za hranicemi '''A'''-ka. Obyvatelstvu zaručena byla svoboda osoby, majetku, živnosti a nerušené vyznávání islámu, ale zrušeno otroctví a poplatky od křesťanů odváděné. Vojsko turecké dopraveno jest do Smyrny v Malé Asii. Avšak pádem Alžíru nebyla válka skončena; dosud bylo přemoženo jen stálé j vojsko dejovo, kdežto obyvatelstvo samo přihlíželo ku vpádu francouzskému celkem nečinně a nyní teprve podníceno od jednotlivých náčelníků chopilo se zbraně a doráželo odevšad na sbory francouzské. Král Karel X. zamýšlel původně za válečnou náhradu a výhody obchodní postoupiti '''A'''. zase sultánu tureckému, avšak únorová revoluce a pád dynastie bourbonské změnily úplně stav věcí. Generál Bourmont chtěje táhnouti do Francie králi na pomoc, donucen byl vojskem, které se pro novou vládu prohlásilo к odstoupení, a na místo jeho poslán od Ludvíka Filipa maršálek Clauzel, aby '''A'''. zorganisoval za provincii francouzskou, avšak musil býti odvolán, když čásť území o své újmě postoupil bejovi túniskému. Nástupce jeho, generál Berthezène, způsobil předčasnými novotami veliké zmatky a podráždil ještě více obyvatelstvo arabské; mimo to výprava jeho do Bôny úplně se nezdařila a u Medee utrpěl od Arabů porážku. Také za správy Savaryho a Voirola, ačkoli kapitán Armandy r. 1832 smělým přepadem Bôny se zmocnil a 1833 i Bugie jest dobyta, byl stav nové provincie tak neblahý, že se ve Francii ozývaly hlasy, aby '''A'''. dobrovolně bylo opuštěno a na návrh sněmovní vypravena do Afriky zvláštní kommisse, aby prozkoumala poměry v dobytém území. Mezitím postavil se v čelo odbojných kmenů na západě emír maskarský Abd-ul-Kádir, jenž Francouzům při okkupaci země způsobil ohromné obtíže, po více než 10 let oddechu jim nedopřávaje. Obyvatelstvo provincie oránské podrážděno násilnostmi Savaryho spojilo se s ním velmi ochotně, od sultána marockého dostalo se mu podpory a brzo bylo panství francouzské v těchto končinách omezeno na Orán, Mostaganem a Arzev s nejbližším okolím. R. 1831 musila s ním vláda francouzská učiniti prvý mír, kterým uznala panství jeho nade všemi kmeny dříve mu poddanými, on pak zase podrobil se vrchní moci francouzské. Na základě zprávy, kterou podala kommisse vyslaná do '''A'''-ka, rozhodla se vláda podrželi pod mocí francouzskou dobyté území, kteréž nazváno »francouzské državy na severu africkém«, ale dána mu nová organisace. Nejvyšší velitelství vojenské i správu země obdržel generální guvernér, jenž byl přímo podřízen ministerstvu války, jemu pak podléhali velitelé vojska pozemního i moci námořní, vojenský a civilní intendant i finanční ředitel. Soudnictví bylo rozděleno a zřízeny zvláštní soudy pro Francouze a domorodce; v Alžíru, Oráně a Bôně ustanoveny soudní tribunály prvé instance, mimo to vrchní tribunál a tribunál obchodní v Alžíru. Nejvyšším úředníkem soudním stal se generální prokurátor. Mír s Abd-ul-Kádirem netrval dlouho. Generál Trézel byl od něho na Maktě úplně poražen a nový guvernér, maršálek Clauzel, zvítězil sice několikráte nad Abd-ul-Kádirem a zmocnil se i sídla emírova Maskary, ale trvalého výsledku nedosáhl. Následkem nešťastné výpravy proti Constantině, odkudž z 8000 mužů tam vypravených vrátilo se pouze 2800, byl Clauzel po druhé odvolán a velitelství v boji s Abd-ul- Kádirem svěřeno generálu Bugeaudovi. Tento přiměl jej k míru na Tafně, jímž Francouzi podrželi severní čásť provincie oránské a větší díl prov. alžírské na sev. od Atlasu, kdežto emírovi ponechán celý jihozápad alžírský. Zatím generál Valée, jenž po padlém Damrémontovi přejal velitelství na východě, dobyl Constantiny útokem, ale upustil potom od válčení beze všeho plánu a hleděl šířiti panství francouzské raději cestou mírnou. Tím způsobem zabezpečil si úplně držení Constantiny, osadil r. 1838 téměř bez krveprolití Goleu a Blídu a r. 1839 Džidželi a La Calle a podvrátil úplně moc Ahmeda beje. Proti úmluvám na Tafně shromáždil Abd-ul-Kádir kolem sebe znamenitou moc válečnou a učiniv nájezd do roviny mitidžské v okolí Alžíru, zpustošil ji, načež se rychle uchýlil do hor a do pouště. Tu Bugeaud, ustanovený r. 1841 za generálního guvernéra, podnikl proti němu výpravu ve velikých rozměrech, vzal Tedekempt, Maskaru, Saídu, Tlemsén a posléze i Tafrún, hlavní zbrojnici emírovu, zbořil a donutil jej tím hledati útočiště na území marockém. Odtud stále podnikal vpády do '''A'''-ka a r. 1842 zvítězil nad Francouzi u Maskary. Zapuzen byv později pohnul oddíl vojska marockého ke vpádu na území alžírské, ale utrpěl na řece Isly od Bugeauda úplnou porážku. Současně připlulo také loďstvo francouzské před Tandže i Mogador a počalo střelbu na obě města, načež prostřednictvím Anglicka uzavřen mír, jímž hranice mezi Marokkem a '''A'''-kem byly upraveny a Abd-ul-Kádir jako rušitel míru ze země vypověděn. Tento však objevil se r. 1845 opět v Alžíru a dorážel se všech stran na Francouze, aniž generál Cavaignac, velitel v Orléansvillu, mohl proti němu něco poříditi. Když však r. 1847 vystoupil v Marokku proti sultánu Abd-ur-Rahmánovi, a na Fés táhl, byl od marockého vojska poražen a zatlačen na území alžírské; tam pak obklíčen byv na všech stranách od Francouzů vzdal se generálu Lamorciérovi u soutěsky Kerbenské a odveden v zajetí do Francie. Únorová revoluce r. 1848 nezměnila mnoho v poměrech alžírských. Na místo vévody Aumalského jmenován od prozatímní vlády generál Cavaignac guvernérem a když tento jako poslanec vstoupil do národního shromáždění, dosazen generál Changarnier v jeho úřad. Na přímluvu Cavaignacovu usneslo se národní shromáždění, aby čtyři vyslanci kolonie brali podíl na poradách v záležitostech alžírských. Válka s domorodými kmeny zatím neustávala a jmenovitě proti Kabílům musila býti vypravena značná moc vojenská. R. 1847 pozdvihli se kmenové kolem Maskary i v provincii constantinské, r. 1851 obyvatelstvo mezi městy Džidželi, Philippeville a Míláhem, které však generál St. Arnaud rychlou výpravou к pokoji připravil. Téhož roku vzat Lagvát, podmaněn kmen Bení Mzáb, r. 1854 dobyt bez krveprolití Tugurt, nedlouho na to město Véd, oasa Vargla, načež kmen Úled Sídí Šejch podrobil se panství francouzskému, které tím dospělo až к poušti saharské. R. 1858 zřízeno sice pro '''A'''. a ostatní kolonie zvláštní ministerstvo, ale neosvědčilo se, tak že r. 1860 bylo opět zrušeno a zavedena neobmezená vláda jako před tím. Také vnitřní poměry snažila se vláda uspořádali; neustálé odboje arabské přiměly konečně císaře Napoleona III., že se r. 1865 odebral do '''A'''-ka, aby se osobně přesvědčil o stavu kolonie. Přátelským obcováním s Araby snažil se upokojili pohnuté mysli a ve zvláštním listu к maršálku Mac-Mahonovi přislíbil upustili od přísně bureaukratické správy. Chtějíc šetřiti národnosti jednotlivých kmenů ponechávala vláda záležitosti jejich správě předních mužů kmene, kteří však většinou byli od ní jmenováni. Nicméně i teď zůstalo při pouhých pokusech. R. 1864 potlačeny vzpoury v provincii oránské, r. 1865 a 1867 v Malé Kabílii. Veliké nebezpečenství hrozilo r. 1870—71. Následkem války německofrancouzské musila býti většina vojska ze země odvolána a již tato událost sama způsobila značné hnutí mezi kmeny jižními. Když pak po pádu Napoleonově třetí republika zavedla občanskou správu místo vo- jenské a prohlásivši rovnost všeho obyvatelstva, nenáviděným židům propůjčila stejná práva s Araby, vypuklo v provincii constantinské povstání a rozšířilo se nejen po celé zemi, ale i za hranice její nabývajíc rázu náboženského. Z Túnisu i z Marokka hrnuli se muhammedáni na pomoc, tak že Francouzi s počátku se musili omezili pouze na obranu a teprve když po míru versailleském vypraveny potřebné posily do Afriky, bylo povstání potlačeno. Země postavena opět pod správu vojenskou, ale moc guvernérova omezena roku 1875 zvláštní radou, zvanou »Conseil supérieur«, a r. 1879 ustanoven pro '''A'''. opět guvernér občanský. Když r. 1881 Francouzi podnikli výpravu do Túnisu, způsobil Bú Amena na jihu depart, oránského vzpouru, avšak čety jeho byly poraženy a většinou zahnány přes hranice marocké, kam také Bú Amena sám se uchýlil. ''[[Autor:Vladimír Pech|p.]]''

{{Prostrkaně|Literatura}}. Carette, Pellissier, Rémussat atd.: Exploration de l’Algérie pendant les années 1840—42 (Paříž 1844—54, 31 sv.); Berbrugger, L’Algérie (Pař. 1842); Daumas et Fabar, Moeurs et coutumes de l’Algérie, Teli, Kabylie et Sahara (Pař. 1858); Mac Carthy, Géographie physique, économique et politique de l’Algérie (Alž. a Pař. 1858); Aucapitaine, Les Kabyles et la colonisation de l’Algérie (Pař. 1864); Béhaguel, L’Algérie, histoire, géographie, climatologie etc (Alžír 1865); Maltzan, Sittenbilder aus Tunis und Algerien (Lipsko 1869); Hanoteau et Letourneux, La Kabylie et les coutumes Kabyles (Pař. 1872—1876); Fillias, Géographie physique et politique de l’Algérie (Alž. 1874, 3. vyd.); Niel, Géographie de l’Algérie (Pař. 1878), État actuel de l'Algérie d’après les documents officiels (Paříž 1878); Čichačev, Espagne, Algérie et Tunisie (Paříž 1880); Wahl, L’Algérie (Pař. 1882); Villot, L’Algérie, moeurs, coutumes etc. (Pař. 1882); Gaffarei, L’Algérie histoire, conquète et civilisation (Pař. 1883); Niox, Algérie, Géogr. physique (Pař. 1884); Rinn, Marabouts et Khouan. Etude sur l’Islam en Algérie (Alžír 1884); Reclus, Nouvelle géogr. univ. vol. XI. str. 293-651; Statistique générale de l’Algérie années 1842 à 1884 (Alžír 1884); M. Blanckenhorn, Die geogr. Verhältnisse von Afrika. I. Der Atlas, das nordafr. Faltengebirge; Petermann's Mitthlgn. Ergänzungsh. No. go. 1888. Mimo to hojné články: v »Bulletin de la Societé de Géogr. de Paris«, »Revue africaine«, »Journal des travaux, de la soc. histor. algérienne«. — Mac Carthy, Algeria Romana (Pař. 1857); Boissiere, L'Algérie romaine (Pař. 1883); Reynier, Inscriptions romaines de l’Algérie (Pař. 1857); Fillias, Histoire de la conquète et de la colonisation de l’Algérie 1830—1860 (Pař. 1860); Baudicour, Histoire de la colonisation de l’Algérie (Pař. 1860); Vivien de Saint Martin, Le nord de l’Afrique dans l’antiqité grecque et romaine (Pař. 1862); Nettement, Histoire de la conquète d’Alger (Pař. 1871); Rousset, La conquète d’Alger (Pař. 1879); Perret, Récits algériens, histoire de la conquète et de la colonie (Paříž 1886). — Mapy: Carte générale de l’Algérie (1855) v měřítku 1:800.000; Carte générale de l’Algérie, dressée au depot de la guerre v měř. 1:1,600.000 (Pař. 1856).

{{Konec formy}}</text>
      <sha1>0ywvzjg16u1k8ydei38f82qq5xwdd9z</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Vánoční koledy (Herrmann)/Štědrovečerní návštěva nebožtíka Oktaviána Vomastka</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97918</id>
    <revision>
      <id>334058</id>
      <timestamp>2026-06-27T12:17:47Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Jean-Paul</username>
        <id>8278</id>
      </contributor>
      <comment>založení</comment>
      <origin>334058</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="19751" sha1="6rekv94g6j8b0tivrqkg4x6bc8hvlkx" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
 | TITUL = Vánoční koledy (Herrmann)
 | AUTOR = Ignát Herrmann
 | PŘEDCHOZÍ = 
 | ČÁST = Štědrovečerní návštěva nebožtíka Oktaviána Vomastka
 | DALŠÍ = Žádná povídka vánoční!
}}
{{Textinfo
 | TITULEK = Štědrovečerní návštěva nebožtíka Oktaviána Vomastka
 | AUTOR = [[Autor:Ignát Herrmann|Ignát Herrmann]]
 | ZDROJ = HERRMANN, Ignát. ''Vánoční koledy'', Praha: Unie, 1919. 226 s. S. 9–22.
 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|76e94cc0-60f2-11e3-bc9f-5ef3fc9bb22f|Moravská zemská knihovna}}
 | LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
Jistá věc a nepochybná byla, že pan Oktavián Vomastek umřel. Sama paní Knedlhansová znala ho a byla mu taky na pohřbu. Paní Knedlhansová s neochabujícím účastenstvím vyprovázela všechny nebožtíky své kolátury na onen svět, a nejen ke bráně, ale až na hřbitov. Ona vždy si dobyla místa v nějakém kočáře, a kdyby byla měla vysypati třeba někoho z truchlících příbuzných. Před ní nebylo obrany, ať se rozdávaly visitky s černou pečetí nebo ne. A je-li dopuštěno nějaké přirovnání v té věci, tedy nemohu než říci, že za všech okolností spíše se dostala na hřbitov paní Knedlhansová než nebožtík. Jestliže někdo užil jízdy v pražských fiakrech a drožkách, byla to ona. Velelo ]í tak její soucitné srdce, a krom toho se o pohřbech jezdí zadarmo.

Po panu Oktaviánu Vomastkovi zůstala tu mladá vdova. Nebožtík dlouho se byl rozmýšlel, dlouho uvažoval, a táhlo mu již k padesátce, když se na ženitbu rozběhl — a jen tak tak že doběhl. Ale liboval si, že se neukvapil. Vybral si po chuti a vkusu. Však taky, když paní Amálie Vomastková kráčela za rakví, chvílemi odestírajíc dlouhý černý závoj, aby batistovým šátečkem otřela zaslzené oči, šťouchaly se účastnice pohřbu, v nichž zármutek nepotlačil zájem pro vše jiné, čím byly obklopeny, a šeptaly si:

„Hleďte, chudák, taková mladá, hezká — a již klade muže do hrobu!“

Nu, chudákem tu vlastně byl pan Vomastek, že mu bylo souzeno zříci se takové hezké, mladé ženy, které zůstal páně Vomastkův dům, jeho peníze a naděje na dlouhý, bezstarostný život. A co činilo odchod páně Vomastkův zvláště truchlivým, byla okolnost, že se rozžehnal se světem i s mladou žínkou právě na Štědrý večer. Smrt je vždycky nemilá, ale v ten den jest ukrutná.

Uplynul rok, a zas byl Štědrý večer. Dejte dobrý pozor, právě rok — a byl Štědrý den. Poslední to den věrného smutku za nebožtíka manžela. Hned po ránu vybrala se paní Amálie Vomastková na hřbitov, zatkla tam v tuhnoucí rov něžný smrček a zažehla knot v nádherné náhrobní svítilně. Pomodlila se, mnohokráte při tom zhluboka povzdechla, a sluší říci, že modlitba její byla vroucí, upřímná a skoro vděčná — vděčná za vše, co milý Oktavián Vomastek na tomto světě zanechal, když z něho sám odcházel. Posléze paní Amalie něžnou rukou v černé rukavičce třikráte rov pokřižovala a s jejích rtů splynulo šeptem:

„S Bohem, Oktaviáne! Odpočívej tu klidně. Šťastné a veselé svátky!“

Poslední slova pronesla zcela bezděčně, z pouhého zvyku. Právě tak, jako je pronášíme v ten den ke každému, kohokoli potkáme. Ani jí nepřipadlo, že je teď nebožtíku Vomastkovi vše jedno. Svátek či všední den, zima nebo léto, den či noc.

Bylo po páté hodině večer. U krbu v kuchyni pílila kuchařka paní Amálky s večeří, a paní Amálka sama, která jí byla do té chvíle pomáhala, zamířila do své vdovské ložnice, aby se svátečně ustrojila. Cestou jenom na mžik se zastavila v jídelně, je-li tam vše v pořádku. Zahleděla se na stůl, pečlivě prostřený, talíři a příbory pokrytý, a lehounce se usmála. Vloni naposled seděla tu s nebožtíkem Vomastkem, tehda arci ještě živým. Potom celý rok sedávala tu sama, vzpomínajíc a pojídajíc vdovský svůj chléb, čemuž ovšem netřeba rozuměti tak doslova. Bývalo k tomu chlebu ještě ledacos jiného, dobrého — zásluhou nebožtíkovou, kterou paní Amálie vděčně uznávala. Ale smutno jí bývalo, mnohdy velmi smutno, o tom není pochyby. Nebylo s kým pohovořiti, nebylo koho poškádliti, jen veliká Vomastkova podobizna visela tam nad pohovkou vedle podobizny její a shlížela tak tklivě a lítostivě na opuštěnou vdovu. Nemohla promluviti, nemohla se usmáti. Hleděla opravdu do pokoje jako z jiného světa, a zraky paní Amálie, kdykoli k ní třeba jen maně zabloudily, zarosily se, hruď její se zvlnila. Tak se dělo hlavně na počátku jejího vdovství. Ale všemu člověk uvykne, nakonec i smutku. A trvá-li smutek celý rok, je ho právě tak dost. Nelze stále plakati a truchliti. Uplynul celý rok poctivého, bezvadného smutku, a dnes po prvé zas paní Amálie nebude sama, dnes vrátí se životu. Není jinak. Hrob jest pro mrtvé, život pro živé. A v paní Amálii bylo ještě tolik a krásného života!

Ještě pohled na přistrojenou tabuli, a paní Amálie vklouzla do ložnice, útulně vyhřáté, jemnou voňavkou dýšící. Všechno, co chtěla večer obléci, byla si zchystala již dopoledne, po návratu ze hřbitova. Teď shodila střevíčky, svlékla punčochy, smekla i všední župánek a popocházela světnicí, chápajíc se tu toho, tu onoho kusu a stále přemítajíc, vybrala-li si taky vše, co jí nejlépe sluší. Její malé nožky ťapaly jen tak na boso. Nemusila se obávati, že nastydne, chodila po měkkých, tlustých kobercích a po medvědí srsti, ve které její drobné prstíky chvílemi až mizely. Posléze tedy sáhla po čerstvé, bělostné košilce, páchnoucí levandulí a vyhřívající se do té chvíle na židli před kamny, a přes to, že neprůhledné žaluzie dávno byly spuštěny, vklouzla po starém, cudném zvyku za ozdobnou žaponskou zástěnu. Když se zas objevila, dopínala na ramenou knoflíčky košile, a potom stanula před zrcadlem, aby se trochu přičísla.

V tu chvíli bylo na dveře ložnice zaťukáno: Ťuk — ťuk — ťuk! Ale tak nějak podivně, nezvykle, skoro jako nadpozemsky, jako by ani neťukala lidská ruka. Vlastně se to paní Amálii jen tak zdálo, a poněvadž se jí to jen zdálo, ani se nenadála, že by po tomto zaťukání mohl někdo vstoupiti. Vždyť je venku Fany. Vždyť panička očekává hosta až za hodinu. Vždyť od smrti Oktaviána Vomastka se vůbec nenadála, aby někdo na tyto dveře zaťukal; nikdo neměl toho práva, kromě Fany, a přicházela-li Fany, znělo její ťukání docela jinak. Snad zašramotil kdosi v bytě pod ní nebo nad ní. Paní Amálie dobře věděla, jak podivně se zvuky zdmi přenášejí. Neřekla tedy „dále“ nebo „vejděte“, neodvrátila zraků od zrcadla, v němž viděla ztepilou mladou paničku narůžovělé tváře, bílého hrdla, poodhalených plných ňader, a zarývala dále hřebenem v bohaté kaštanové vlasy.

A tu tedy zase, poznovu: Ťuk — ťuk — ťuk! — jako by klepající vyčkával pobídnutí.

„Chystají kdesi vánoční strůmek,“ usmála se paní Amálie. „Zatloukají něco, připevňují — —“

Ale jen to pomyslila, tu jí bylo, jako že ložnicí zavanul chladný průvan. Přece se dveře otevřely? Snad následkem toho průvanu, snad že je to v ženské přirozenosti, v pudu pohlaví — paní Amálka zkřížila ruce na prsou a tiskla sedýlko roucha na ňadra.

Klika necvakla, dveře ani neskříply, ale paní Amálie cítila, že již není sama. Ohlédla se — a ruce jí sklesly k bokům, bezvládně, těžce.

„Oktaviáne!“ zvolala zděšena. „Oktaviáne!“

Byl to Oktavián Vomastek, její nebožtík manžel. Byl v černém oděvu, jak jej do rakve položila. Sice byl ten oděv hodně pomačkán, náprsenka košile zažloutlá, perleťové knoflíčky bez lesku. Zažloutlá byla i pleť Vomastkova, povadlá, zraky zakaleny. — Díval se na svou vdovu mírným a jako prosebným pohledem, jako vždy za živa, když vstupoval do její ložnice. Paní Amálie dobře si ten pohled pamatovala.

„Co tu chceš, Oktaviáne?“

Nebožtík se díval na ženu. Jeho zraky, s počátku zamžené a zakalené, snad i světlem elektrického lustru oslněné — a to jest pochopitelno, když byly celý rok zavřeny — zjasnily se o něco. Ba, zdálo se, že v nich i zajiskřilo. A Vomastkova ústa pronesla hlasem bezezvukým:

„Tys byla ráno u mne, teď přicházím já k tobě, abych ti popřál šťastných svátků.“

„Děkuji ti, Oktaviáne,“ vynutila ze sebe panička.

„Ty jsi hezounká, Amálko!“ pokračoval nebožtík Vomastek, a hlas jeho nabýval zvuku. „Tak nějak ses vyplnila za ten rok. Ani jsem si nepomyslil, že bys mohla být ještě hezčí, než jsi bývala. Vidíš, toho všeho je mi vlastně nejvíc líto. Taková kyprá — —“

Zraky Vomastkovy sklouzly na hrdlo ženino a níže na krajkové sedýlko košilky.

Paní Amálie rázem zase zdvihla ruce a zkřížila je na hrudi jako dříve. Nic jiného jí v tu chvíli nepřipadlo, ani hrůzy prý nepocítila. A jako by ani nemluvila s nebožtíkem, řekla s přídechem výčitky:

„Mohl jsi počkati v jídelně, Oktaviáne. Vidíš přece, že se oblékám. Vane z tebe nějaký chlad.“

„Nepotřebuješ, abych ti pomohl, Amálko?“ otázal se Vomastek, o krok se přiblíživ. 

„Děkuji, Oktaviáne,“ zachvěla se vdovička, o krok couvajíc. „Vždycky se strojívám sama, víš to dobře. — A kdybys počkal vedle — —“

A bezděky pohlédla ke dveřím, vedle nichž byl knoflík elektrického zvonku do kuchyně. Mezi ní i dveřmi však stál Vomastek.

Zdálo se, že chce ještě něco říci. Sepial ruce a hleděl na ženu prosebně i lítostivě zároveň. Jeho zraky sklouzaly po její postavě, až se dotkly bosých nožek, a zas vracely se vzhůru. Paní Amálie stála tu se zaťatými rty a jako na obranu připravena. A tu Vomastek, jako by uznával, že musí ženy šetřiti, vzdaloval se ponenáhlu, jak by se rozplýval, a panička pojednou byla v ložnici sama. Komnatou zavanul jenom lítostivý vzdech.

Nikdy prý — ani dřív, ani později — nebyla mladá vdova tak rychle ustrojena jako toho večera. Dopjala poslední knoflíček, po prstech šla ke dveřím a naslouchala. Všady bylo ticho, mrtvo. Vdovička stiskla kliku, otevřela dveře, vstoupila do jídelny. A tu v lenošce, poněkud stolu vzdálené, seděl Oktavián.

Mladá vdova ani si neuvědomovala všechnu hrůzu té divné návštěvy. Obestřelo prý ji vše, co se v několika minutách událo, jako pavučinou. Vstoupivši spatřila, kterak zraky manželovy zvolna sklouzají po zdech, po nábytku, po obrazech. Ale když ji uslyšel, obrátil tvář k ní.

„Tys dala znova malovat, Amálko, jak vidím. A přece ještě staré malování ucházelo — —“

„Bylo mi smutné, tmavé, Oktaviáne,“ vysvětlovala panička, trochu se zardívajíc.

„Tmavé!“ povzdechl nebožtík. „Jestli někdo zakusil, co je tma, Amálko, jsem to já. Tady jest i večer jako den proti tmě, která mě tam obklopuje…“

A tvář nebožtíkova pokryla se náhle výrazem neskonale truchlivým. Tento výraz, jeho zmínka o tmě, vše to způsobilo, že se vdovička zachvěla, ruměnec její pohasl, tváře pobledly. Rozuměla, o jaké tmě hovoří.

„A teploučko tu máš jako v lázni, Amálko. Dávno jsem takového tepla neužil. Tam je chladno, sychravo, mrazivo, Amálko — —“

Vdova bledla víc a víc.

Nebožtík díval se na ni, a vdova cítila, kterak se snaží vložiti v pohled všechnu touhu, vše, co výrazu jeho dodávalo tepla a vroucnosti, když ještě žil. Ale jeho tvář zůstávala nyní chladna, ani žilka v ní se nehnula. Taky jí bylo podivno, že mluví, sotvaže rtoma pohybuje.

Nebožtík díval se na ni, přímo do očí, ale pak jeho zraky sklouzaly níže, až ke špičkám drobných botiček, a zas vracely se vzhůru, až utkvěly na její tváři.

„Jak jsi roztomilá, Amálko! Ani o svatbě jsi tak nevypadala. Teprve nyní, co jsem tomu pohledu odvykl, vidím, co je žena. Ó, Amálko, kdybych tě mohl jen ještě jednou obejmouti!“

Vdova bezděčně ucouvla, hrůza ji obešla.

„Nelekej se, Amálko, neboj se. Není mi toho dopřáno. Jsem povděčen, že tě jen vidím. Rok je dlouhý, Amálko, a celý ten rok nemyslil jsem než na tebe. Ale teprve dnes je mi dopřáno, abych tě navštívil.“

Jakoby tušil, že by vdova pod tíhou jeho pohledu mohla klesnouti k zemi, odvrátil oči a pohlédl na stůl. A teď jeho zraky zíraly jak skleněné na bílý ubrus, na němž bylo přistrojeno k večeři — pro dvě osoby. Dvojí talíře tu byly, mělký vezpod a hluboký na polévku svrchu, dva lesknoucí se stříbrné příbory, dva ubrousky ve stříbrných obroučkách, dvě drobné slánky, dvojí baterie sklenic, na pivo, na víno, na likér, na sherry po polévce. Jen jediný křišťálový kalíšek s párátky měl posloužiti oběma stolovníkům.

Nebožtík neodvracel zraků s těchto příprav a hovořil před sebe:

„Mne jsi nečekala, Amálko, a přece je prostřeno pro dva. Máš hosta, jak se zdá…“

Mladá vdova pronesla stísněným hlasem:

„Dnes poprvé, Oktaviáne — dnes poprvé — rok uplynul…“

Nebožtík zíral stále před sebe a mluvil nezměněným hlasem a výrazem:

„To je právě, Amálko, že ještě neuplynul. Pamatuješ? Já tě opustil dnes rok, avšak až o půlnoci, a pamatuješ, co jsme smluvili? S jakou podmínkou jsem ti vše zanechal? Když aspoň celý rok po mně budeš truchliti. Bylo mi tě líto, abych tě zavazoval na vždy, ba ani delší lhůty jsem si nevymínil, ačkoli, věř mi, nerad jsem pomýšlel, že bys někdy mohla náležeti jinému. A když jsem tě spatřil prve v ložnici, Amálko, tak svěží, krásnou, svůdnou, lákavou, s bosýma nožkama — — — tam nám jsou sice odňaty všechny takové pocity, všechna hnutí, zlost i radost, vášeň jakákoli — jen paměť nám jest ponechána. A já pamatuji, Amálko — proto jsem tě také rovnou našel — a vzpomínám. A vzpomínám, jak jsi mi slíbila, že nikdy, nikdy — Ale tomu jsem ani za živa nevěřil, a co bys taky sama dělala? Jenom rok jsem žádal, a proto jsem přišel, abych se přesvědčil.”

„Oktaviáne!“ zvolala vdova.

„Buď klidna, Amálko,” řekl mírně nebožtík. „Nic ti nevyčítám. — Kdo pak je to?“

„Doktor Čipera, Oktaviáne,” odpovídala vdova, které se ulehčilo slovy nebožtíkovými.

„Doktor Čipera,” opakoval si nebožtík. „Aha, viděl jsem dole na vratech porculánovou tabulku. Je mladý — —?” 

„Třicet let,“ vydechla vdova.

Nebožtík se zamyslil, jako by vzpomínal. A pak se linulo z jeho úst jako v mírné lítosti:

„Třicet let! Taky mi bylo kdysi třicet let — myslil jsem tehda, že mám dosti času. Byl jsem na omylu. Zkušenost mě poučila, že člověk nemá odkládati. A kdyby se vším otálel — s tím nemá otáleti. Pánubohu poručeno — odpykal jsem to. — Je hezký?”

Vdova sklopila hlavu, ale ne dosti rychle, aby nebožtík nebyl zahlédl nový ruměnec na její tváři. Odpověděl si sám:

„Je.“ — A zeptal se dále: „Řádný člověk?“

„Řádný, drahý Oktaviáne.“

Kolem hlavy nebožtíkovy osvětlilo se, když zaznělo slovo „drahý Oktaviáne“. Ale jen jako blesk, a zase pohaslo.

„Máš ho ráda, Amálko?“

Mladá vdova sepiala ruce.

„Oktaviáne, nehněvej se…!“

„Tam se nehněváme, Amálko. Často k tobě přichází, Amálko?“

„Dnes po prvé, Oktaviáne.“

Kolem hlavy nebožtíkovy zablesklo se po druhé.

„Podivná věc, Amálko. Bydlí v domě — —“

Mladé vdově připadalo, že nesmí nic zapírati. Slýchala od mládí, že nebožtíci pronikají svými zraky všechna tajemství, že marno před nimi lháti. I řekla:

„Nejen v domě, bydlí u mne, jako podnájemník. Ale v onom rohovém pokoji se zvláštním vchodem. Spojující dveře jsou zamčeny na klíč a zataraseny s obou stran skříněmi, mého prahu posud nepřekročil. Ale je sám, Oktaviáne, bez rodiny, nemá, kam by šel, a dnes je Štědrý den. Pozvala jsem ho…“

„Kdy přijde?“ otázal se nebožtík.

„Jest pozván na šestou hodinu,“ odpovídala vdova.

Tou chvílí ozvaly se bronzové hodiny na kredenci, odbíjejíce stříbrným zvukem tři čtvrti na šestou.

„Jak ten čas utíká!“ povzdychl nebožtík. „Tolik jsem se těšil na shledání s tebou, Amálko — Bylas u mne dopoledne, překvapilo mě to velmi, a potěšilo — ale těšil jsem se, že s tebou budu moci déle pobýti, do syta pohovořiti. Do půlnoční je daleko, a tam je zima, pusto. Jaká pomoc! Musím odejíti, soudím, že bych tvému podnájemníku vadil...“

„Oktaviáne!“ zvolala prosebně vdovička.

„Nic platno, Amálko, vadil bych. A byli bychom jen tři, lichý počet. Vím, že nejsi pověrčivá, ale co by řekli lidé — všechno se teď roznese…“

Nebožtíkovy zraky zase bloudily jídelnou, jako by cosi hledaly.

„Chystáš taky strůmek, Amálko?“

„Jen docela malý, Oktaviáne,“ odvětila vdova omlouvavě. „Z pouhého zvyku — tys jej míval tak rád. Je vedle, ve tvém pokoji.“

Kroků nedělaje, nesl se nebožtík jídelnou. Dveře se před ním otevřely, vstoupil do svého bývalého pokoje. Za ním kolísavými kroky šla vdova.

Taky zde planuly žárovky lustru a pod nimi na malém stolku stál strůmek. Bez ozdob, jen svíčičkami posázený. Něco titěrek leželo pod ním a krabice z cedrového dřeva.

„Aha, doutníky,“ řekl nebožtík. „Pro doktora Čiperu, pravda-li?“

„Ano,“ vychvělo se z úst vdoviných.

„Kde jsou tvoje dárky?“ otázal se nebožtík.

„Na tom čínském tácku,“ ukázala vdova. „Sama jsem si je koupila, aby mi Ježíšek taky něco nadělil. Ostatní je pro Fany.“

„To je dobrá holka,“ poznamenal nebožtík. „Jen hlemejždě nechávala vždy vyprahnout, měla by více podlejvat. Ale dnes, doufám, dohlédneš si sama…“

Pomalu se blížil ke stolku, vztáhl ruku, na tácek cosi cvrnklo.

Potom se nebožtík obrátil a hledě na vdovu nesmírně dobrácky a tklivě, řekl prosebným hlasem:

„Amálko, aspoň do půlnoci ještě vyčkej, zachovej mi památku. Jinak ti nechci činiti překážek…“

„Oktaviáne, Oktaviáne!“ zaúpěla vdova a sklesla na kolena.

Jakoby se něco mrazivého bylo dotklo jejího čela — a vdova byla sama. A teprv teď počila jako vůni květin pohřebních, chladnou a vlhkou.

{{Uprostřed|— — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —}}

Když paní Amálie Vomastková po večeři přistoupila k vánočnímu stromku a vybírala s čínského tácku svoje dárky, zalesklo se mezi nim cosi jako zlato. Sáhla po tom — a držela v chvějících se prstech zlatý kroužek — snubní prsten nebožtíka Oktaviána Vomastka, jejž byla celý rok marně ve všech koutech hledala. Zmizel tehda v den pohřbu, a památky po něm nebylo. A tento prsten tedy byl Vomastkův štědrovečerní dárek milé jeho vdově.

Bylo to poslední její setkání s Oktaviánem Vomastkem. Od těch dob neobjevil se jí. Býval vždycky šetrný. Dojista uznával, že by mezi ní a svým nástupcem překážel.
{{Konec formy}}

{{DEFAULTSORT:Štědrovečerní návštěva nebožtíka Oktaviána Vomastka}}
[[Kategorie:Vánoční povídky]]</text>
      <sha1>6rekv94g6j8b0tivrqkg4x6bc8hvlkx</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Vánoční koledy (Herrmann)/Žádná povídka vánoční!</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97919</id>
    <revision>
      <id>334059</id>
      <timestamp>2026-06-27T12:23:22Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Jean-Paul</username>
        <id>8278</id>
      </contributor>
      <comment>založení</comment>
      <origin>334059</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="14478" sha1="2e0stz5kr4etepld0p1mzht8jqd2ssx" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
 | TITUL = Vánoční koledy (Herrmann)
 | AUTOR = Ignát Herrmann
 | PŘEDCHOZÍ = Štědrovečerní návštěva nebožtíka Oktaviána Vomastka
 | ČÁST = Žádná povídka vánoční!
 | DALŠÍ = Ježíšek u Kolárků
}}
{{Textinfo
 | TITULEK = Žádná povídka vánoční!
 | AUTOR = [[Autor:Ignát Herrmann|Ignát Herrmann]]
 | ZDROJ = HERRMANN, Ignát. ''Vánoční koledy'', Praha: Unie, 1919. 226 s. S. 23–31.
 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|77d29b50-60f2-11e3-bc9f-5ef3fc9bb22f|Moravská zemská knihovna}}
 | LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
Zklamete se všichni, kdož dychtivě saháte po vánočním čísle novin a doufáte, že je vám připravena nějaká povídka štědrovečerní. Jsou sice tyto vánoční povídky literárním nezmarem, ale jsou taky již dávno vydány v posměch všeho zdravého, střízlivého čtenářstva. Pozbyly naprosto někdejší dobré pověsti a ceny. Pachtí se každý, kdo jen udrží péro v ruce, aby v předvečer štědrého dne napsal vánoční povídku, neboť tu ho teprv ta vánoční nálada popadá. A teď, mozku, tetel se, pracuj, abys honem urobil nějaký tklivý příběh štědrovečerní neb aspoň „vzpomínku“ nějakou vymyslil. Neboť čtenáři po dobrém obědě božíhodovém jsou taky právě v náladě, že si při černé kávě takovou vánoční povídku chutě zlousknou. Je-li veselá, tím líp. Je-li smutná, odkládají číslo novin s uspokojením, že o smutném jen četli a že se jim nic tak smutného nepřihodilo. A tak zejména tklivé vánoční povídky dočkaly se osudu, že po nich sahá jenom dospívající mládež a že nad nimi slzičku vyroní jenom některá citlivá šestnáctiletá slečinka. Mám-li pověděti své mínění, hlasoval bych, aby se vánoční povídky zrušily. Nadobro! Navždycky!

Neboť — je s nimi svízel. Mluvím ze zkušenosti. Napsal jsem jich už pěkných pár a co teprv jsem se jich nasháněl od jiných autorův! A pozoroval jsem, že jsou rok od roku horší.

Vzpomínám si právě, jak jsme tehda — je tomu již hezkých několik let — sháněli taky štědrovečerní povídku. Do poslední chvíle jsme doufali. Totiž, bylo jich na redakční polici na tucty, ale jedna horší druhé. Samá šmolka, jak říkal kolega Kabrhel, starý mládenec a pověstný pochybovač, který nevěřil už ničemu na světě, ani tomu, co sám napsal. A myslím, tomu že věřil vůbec nejmíň.

„Vánoční povídka!“ pronesl již po desáté, odvaluje opovržlivě spodní ret. „Vánoční povídka! Jakživo se nestalo, co se v nich vypravuje. Nemocné sentimentality! Život je docela jiný. A je-li to v životě sebe smutnější, tak ohavně to nikdy nevypadá, jak se to napíše. Raděj bych si jazyk ukousl, než bych vyprávěl vánoční povídku.“

Osud plete na nás divné důtky. Říkáme tomu — ironie osudu. A byla to patrně taková ironie osudu, jež dopadla na kolegu Kabrhela v samý předvečer štědrého dne, když jsme se sešli v malé, útulné hospůdce, v Myší díře, jak se jmenovala.

Ach, kde jsou ty útulné hospůdky, v nichž jsme se slézali ještě před dvaceti lety! Ve starých, podivně zbočených domech, pod nízkými klenbami, kde bývalo ze šenkovny okénko hned vedle do kuchyně, kudy se vystrkovaly pokrmy na čisté, vydrhnuté prkénko pod okénkem. Šenkovny, kde vládli staří, bodří krčmáři, lidé nejen svědomití, ale i svérázní, kteří mívali taky kousek vlastního mínění a byli jako vykrojeni ze starosvětských povídek. A jejich vlídné polovice manželské, kteréž kralovaly tam za okénkem v kuchyni, znaly chuti a vkus každého hosta a dovedly mu vyhověti, a které někdy, když bylo po návalu z večera, poctily denní hosty, že v čisťounké, bělounké zástěrce a v nadýchaném čepečku přišly z kuchyně do šenkovny a zasedly na chvíli do společnosti, vyptaly se, jak dnes chutnal zajíček a co dobrého by měly hostům připraviti zítra. Nebo tenkráte tvořívali takoví věrní, stálí hosté s manželskou dvojicí šenkýřskou jako jednu rodinu.

A taková byla Myší díra. Byl to starý název a nebylo v něm nic znevažujícího, posměšného. Ač Myší díra, bylo to stavení hezky rozlehlé a zvláště sklepy byly pravým bludištěm. Jako o dvacíti sklepích jiných, vyprávělo se taky o sklepích Myší díry, že z nich vede dlouhánská chodba někam až pod radnici. To prý je ze středověku, kdy bývaly takové všeliké nepokoje, a když bylo konšelům na radnici hodně zle, utíkali tou podzemní chodbou a vylezli na světlo boží kdo ví ve které desáté ulici, právě tady, v Myší díře. A taky prý tou chodbou vodívali odsouzence, když hrozilo nebezpečí, že by je srocený lid chtěl osvobodit. Šenkýř Mastihubka dušoval se, že ta chodba pod Myší děrou jest, ale my, ač jsme nejednou do sklepů slezli a po nějakém třeba již zazděném vchodu do podzemního tunelu pátrali, nenašli jsme ani stopy čehosi takového. Pouhá pověst, legenda. A od těch dob nevěřím taky v ostatní ty podzemní chodby, ať pod staroměstským, ať pod Karlovým náměstím. Pouhé výtvory obraznosti lidské, která si vždy libuje v něčem tajemném, strašidelném.

Šenkýř byl odvolán do kuchyně a kolega Kabrhel pronesl:

„A přece sklepy Myší díry byly před mnoha lety dějištěm události nesmírně tragické.“

Napil se. Honem jsme se napili taky, abychom milého kolegu, bude-li vypravovati dále, nevyrušovali křapáním sklenic.

„Příběhu tím tragičtějšího,“ hovořil Kabrhel, utíraje mohutné kníry, „že se udál právě na štědrý večer.“

Lidé drazí, kolega Kabrhel načíná vánoční povídku! Ale nikdo z nás ani nemrkl, ani nešpetl, aby ho nezakřikl.

„Sedával jsem tu již před třicíti lety,“ pokračoval Kabrhel. „Tehda tu panoval otec Vopršálek. Já už tehda kejsl na starého mládence, o pozvání do rodin jsem nestál. Člověka zvou jen, aby měli o kulisu víc, a když rozžehnou svíčky na stromku, aby skákal jako třeštidlo s domácími fakany kolem stromu, pod nímž je plno hloupostí a luxusu a pro hosta vždycky pitomá taštička na visitky nebo v nejlepším případě padesát kuba v červené pentličce. Člověk si připadá jako zřízenec pohřebního ústavu na veselo ustrojený. Tak jsem trávil své štědré večery u tatíka Vopršálka. Pánové, Mastihubka má dobrý sklep, ale tehda bývalo pivo jako malvaz — Bože, kde jsou ty časy!“

Vážení čtenáři, je tomu skutečně tak. Každému z nás připadá, že tehda ty časy „před třicíti lety“ byly lepší dnešních. Sám vzpomínám na časy Myší díry, kolega Kabrhel šel dál o třicet let v minulost a vzpomínal zas na Vopršálka. Ó, minulosti, jaké okuláry nám kladeš na oči! Ale věřte, drazí, dobře je tak. Žijeme-li sebe mizernější život přítomný, žijeme aspoň krásný ve vzpomínkách.

„Nebyl jsem sám,“ hovořil Kabrhel, „bylo nás víc, takových opuštěných kolů — a ne kolů v plotě, nýbrž bez plotu — ale dobře nám bývalo u Vopršálka. Vopršálek byl starý „bodrc“, jak jsme mu říkali, paní Vopršálková nám vařila jak pro vlastní děti, a Žanynka Vopršálkova — hoši, kde to všechno je! Taky někdy přisluhovala, ale povídám vám, nikdo se neopovážil dotknouti se jí. A Vincenc, sklepník, byl hodný hoch. Nebylo pamětníka, že by se byl přepočítal. A vtělená úsluha, ochota. Ale toho štědrého dne, o němž dnes vypravuji, bylo nám všem nějak nevolno, u Vopršálků jako by se byl zbořil strop. Starý chodil jako sůva, Vincek se mu vyhýbal na každé potkání velikým obloukem, Žanynka se jen kmitla šenkovnou a viděli jsme, že má uplakané oči, paní Vopršálkovou vůbec nebylo vidět. Celá ta divná nálada lehla taky na nás, málem bychom se byli rozutekli. Po večeři konečně senior stolový, báňský rada Hamáček, člověk moudrý jak Abraham, uhodil na Vopršálka:

„Co se tu přihodilo, tatíku Vopršálku? Copak že Vincenc chodí jako pokousaný?“

Vincenc totiž právě byl ve sklepě pro pivo.

„E,“ zabručel Vopršálek, „půjde od nového roku pryč. Málem, že nešel na hodinu. Ale nechci, aby mě vinil, že jsem ho připravil o novoroční diškerece.“

„Co pak se stalo?“ divil se a naléhal rada Hamáček.

Vopršálkovi nechtělo se do řeči, bylo to zjevno. Ale jako by cítil tíhu všech našich tázavých pohledů a zároveň povinnost, aby vysvětlil těžké to povětří, vyhrkl náhle:

„Co! Považte si jen tu opovážlivost. Přijde on si dnes, na štědrý večer, a říká mi o holku — o Žanku! Považte si! Já mu povídám: Vincenc, oni nejsou hloupej, takhle si sednout do teplého, co? A já abych si leh’ do rakve, co? A voni aby tu po mně panovali, co? A co pak by dělala moje ubohá vdova, co? A jak si to tak vyštudýrovali, co? — Pánové, on se mi nezarazil, on mi nemlčel, ale povídá mi: Můj Bože, pane Vopršálku, dyť oni se taky přiženili na hospodu! — Ježíšmarjá, pánové, ale to je rozdíl, co? Já a Vincenc! Málem, že sem ho nepřetáh. Ale zpamatuju se a povídám: Vincenc, srovnají si věci, udělaj mi inventuru a můžou jít na fleku. — Ale pak se do toho vložila žena, a tak zůstane Vincenc až do nového roku. To je to, pánové!“

Teď jsme to věděli, a bylo nám Vincence líto. Byl to hoch pořádný, vzorný, a tušili jsme dávno již, že po sobě se Žanynkou házejí očkem. — Starý Vopřšálek se zdvihl, aby unikl další inkvisici, a zmizel nám. Toho použila panička, která jistě za okénkem byla naslouchala, a vklouzla k nám do šenkovny. Byla taky na měkko, ještě jí pláč stydl na tvářích. A povídala skoro šeptem:

„Pánové drazí, mluvte do něho trochu! Vždyť on by mu ji byl dal, bylo to jako uděláno, ale dopálilo ho, že si Vincenc přišel tak směle. Starý dělá rád milosti, a Vincenc byl tak prostořeký s tím přiženěním. Můj Božíčku, je to podivous, můj starý. Holka mi tam od rána chodí jako barnabitka, nemluví, škytá, už ani plakat nemůže — oubytě z toho dostane. Já vždycky myslila, že je to už jako ruka v rukávě.“

„Protože jsi pošetilá matka,“ zavrčelo náhle za paní Vopršálkovou. Krčmář se vrátil do šenkovny jako duch, nikdo ho neslyšel. — „Jdi do kuchyně!“ houkl na choť.

Mrskl okem po stole, a vykřikl:

„Podívej ho, furianta! Páni nemají půl hodiny pivo a Vincenc kdo ví kde chodí!“

A již se řítil do sklepa za Vincencem. Očekávali jsme nějaký hrozný výjev dole, zuřivý řev krčmářův a vzdorný odpor Vincencův, snad násilí, a nebylo nám volno. Ale bylo ticho po domě jak v hrobě a náhle vrazí do šenkovny Vopršálek, bledý jako křída. Rty se mu pohybovaly, ale zvuk přes ně nevycházel. Konečně vyrazil — ne, jen zasípěl:

„Pánové — pro Krista pána — pojďte se mnou dolů — Vinca ve sklepě oběsil!“

Ztrnuli jsme ohromením. Tak vážné tedy to bylo, že Vincenc nechtěl živ od Vopršálků odejít. Třásly se nám nohy, když jsme za Vopršálkem sestupovali do sklepa. No, to je krásný štědrý večer, říkal si každý v duchu. A litovali jsme, že jsme nepromluvili dřív a že se věc nějak neurovnala.

Vopršálek sám klopýtal před námi, a když jsme obešli několik kantnýřův, stanul a všecek ustrašen okazoval do kouta, kam svit lampiček sklepních sotva donikal a kde na silném, loketním háku, zazděném tu k nějakému již neznámému účelu, visel ubohý oběšenec. Bez hnutí, chabě visela tu jeho tělesná schránka, tak, jak jsme ho ještě před hodinou viděli. Z kapsy spodků čouhal ubrousek, na hlavě měl klobouk, tak sešinutý, že zakrýval celou tvář. Ruce byly patrně vzadu přeloženy nebo v sebe zaťaty, snad následkem smrtelného zápasu.

Tak jsme byli zkoprnělí, že nikomu nepřipadlo, aby oběšence odřízl. Vanula z něho sychravina, což nebylo ku podivu. Za zdí a dřevěným pažením byla lednice.

„Kriste Ježíši,“ naříkal Vopršálek, „co mi to ten člověk udělal! Oběsit se, na štědrý den k tomu, ve sklepě! Dyť mě tímhle zničil, mě, ženu, dceru — ani té mu nebylo líto! Kdo ke mně půjde, až se rozhlásí, že mám ve sklepě oběšence! Budou mi tu říkat u oběšeného, a nikdo se u mne piva nenapije! Vincenc, Vincenc, co mi to udělali! Dyť já bych jim byl holku dal, jenom neměli bejt tak prostořekej! Měli počkat do rána, dyť měli uznat, že jim nemůžu holku na první slovo hodit na krk! Kerej pak solidní otec to udělá! Vincenc, Vincenc, kam to myslili, že se sluší věšet se ve sklepě s plzeňským! Do čeho mě to přivedli! Byl bych jim ji dal! Dyť na licitaci taky teprv po třetí se klepne kladívkem! Ježíš Marjá, bodejť že bych jim ji byl dal!“

A když domluvil a sotva jeho slova klenbami sklepa dozněla, byli bychom leknutím padli, neboť se z temna kouta ozval hlas:

„Tak teda jich beru za slovo, dyž dovolej, pane Vopršálek. Žanynka je moje!“

A za posledním kantnýřem, za poslední řadou sudů vystoupil — pan Vincenc, bílý jako duch. Že bílý, bylo pochopitelno. Neboť když se „věšel“, neměl náhodou dvojího oděvu, a tak na něm zbylo jenom bílé prádlo, zatím co nohavice, frak, vesta, boty, nákrčník a klobouk se houpaly na háku.

Kolega Kabrhel dopověděl a důkladně se napil. Byl s vánoční povídkou hotov.

Na mou věru, oddychli jsme si taky, asi jako tehda Vopršálek. Ale arci jsme se zeptali:

„No a co Vopršálek? Dal mu ji?“

„V prvním vzteku z té komedie dal Vincenci nehoráznou facku — ale potom z radosti, že to tak dobře dopadlo, dal mu k ní dceru taky. A Vincenc byl spokojen s obojím. Vzpomínám si rád, jak jsme teprv po té tragické události byli hodně veselí… Jen se zeptejte pana Mastihubky, jak to vypadalo v den jeho námluv.“

Pan Mastihubka právě se navrátil do šenkovny, ale neptali jsme se ho. Překážel nám v tom trochu první jeho svatební dar od otce Vopršálka. Na mnohé věci člověk nerad vzpomíná.
{{Konec formy}}

{{DEFAULTSORT:Žádná povídka vánoční!}}
[[Kategorie:Vánoční povídky]]</text>
      <sha1>2e0stz5kr4etepld0p1mzht8jqd2ssx</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Amadgór</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97920</id>
    <revision>
      <id>334071</id>
      <timestamp>2026-06-27T18:38:41Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amadgór | PŘEDCHOZÍ = Amadeus a Sto Josepho | DALŠÍ = Amadia }}  {{Textinfo | TITULEK = Amadgór | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;62. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni34ottogoog#page/n16 Dostupné online.] | LICENCE = PD old 70 }}  {{Forma|proza}} '''Amadgór''', {{Prostrkaně|Amadrór}}, velká solná p…“</comment>
      <origin>334071</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="790" sha1="03aj3t8ag9xtqsdj4yn6akl9njq3aka" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
| TITUL = Ottův slovník naučný
| ČÁST = Amadgór
| PŘEDCHOZÍ = Amadeus a Sto Josepho
| DALŠÍ = Amadia
}}

{{Textinfo
| TITULEK = Amadgór
| AUTOR = neuveden
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;62. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni34ottogoog#page/n16 Dostupné online.]
| LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
'''Amadgór''', {{Prostrkaně|Amadrór}}, velká solná pánev (sebcha) africká ve stř. Sahaře, mezi horami Egerskými a Ahagarskými, jejichž prameny do ní splývají, asi 400 ''km'' záp. od Gátu. Bývala velkým jezerem a obsahuje nevyčerpatelné množství znamenité, jako sníh bílé soli. Poprvé navštívili ji Evropané za druhé výpravy Flattersovy r. 1881.
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>03aj3t8ag9xtqsdj4yn6akl9njq3aka</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Vánoční koledy (Herrmann)/Bowle</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97921</id>
    <revision>
      <id>334072</id>
      <timestamp>2026-06-27T18:40:51Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Jean-Paul</username>
        <id>8278</id>
      </contributor>
      <comment>založení</comment>
      <origin>334072</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="20662" sha1="8d966b9uclzzzsjgtj45ueovs0yq5oz" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
 | TITUL = Vánoční koledy (Herrmann)
 | AUTOR = Ignát Herrmann
 | PŘEDCHOZÍ = Na Sylvestra
 | ČÁST = Bowle
 | DALŠÍ = Proč bezhlavý jezdec hradčanský již nestraší
}}
{{Textinfo
 | TITULEK = Bowle
 | AUTOR = [[Autor:Ignát Herrmann|Ignát Herrmann]]
 | ZDROJ = HERRMANN, Ignát. ''Vánoční koledy'', Praha: Unie, 1919. 226 s. S. 185–198.
 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|8439f5f0-60f2-11e3-bc9f-5ef3fc9bb22f|Moravská zemská knihovna}}
 | LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
Je-li člověk dvacet nebo pětadvacet let pánem vlastního krbu, věru ani neví, jakých pokladů zatím nashromáždil, co všechno pod střechou má a kde to má.

Ale někdy taky člověk ani netuší, co všechno nemá. Co mu chybí. A co v žádné slušné domácnosti chyběti nemá!

Objevil jsem jednoho dne takovou nesmírně citelnou mezeru v domácnosti své. A nesmírně jsem se podivil, že jsem toho dávno nezpozoroval.

A že mně byly oči otevřeny, stalo se toliko zásluhou strýce Emánka.

Mám totiž takového strýce. Lépe řečeno, moje děti mají toho strýce. Několik strýců. A jeden z těchto strýců přichází někdy a přináší něco. Pravidelně cosi, s čím si sám rady neví.

Tak jednoho dne, bylo to ve svátcích vánočních, přinesl ananas.

Nekoupil ho. Kterýsi ctitel poslal mu jej, a z daleka. Förster se jmenoval, hudbu provozoval a žil tehda až v Hamburku. Tam odtud, jak známo, přichází k nám ledacos, co se pod naším nebem nerodí. Přivážejí to parníky ze všech končin světa, mnohdy jen proto, aby měly příslušnou přítěž na zpáteční plavbě. Z Evropy vyvážejí za oceán virtuosy, tenoristy a defraudanty, a když se vracejí, přivážejí žoky rejže, kávy a bavlny. Někdy taky banány.

Proč přivážejí banány, nikdy jsem nezbádal, nikoho se nedoptal. Banán jest ovoce podivuhodného, okurkovitého tvaru, barvy fádně zelenavé, někdy žlutavé. Časem lze je vídati ve výkladních skříních lahůdkářů. Ale jako nechápu, proč je parolodi z dalekého zámoří vůbec dovážejí, nemohu taky pochopiti, proč je lahůdkáři přivážejí k nám.

Nebo ať jsem se ptal kohokoliv, zda jedl už banány, každý mi odpověděl:

„Ale, jednou jsem si jeden koupil, od těch dob to nemohu vidět.“

Člověk je všetečný, zvědavý. Taky jsem si jednou koupil banán — dávno — okusil jsem ho, a tato zkušenost mi stačí, doufám, nadosmrti.

Nikdy totiž nejedl jsem nic tak mdlého, neslaného a nemastného, jako je banán. Nanejvýš možno o něm říci, že jest nasládlý, ale tak mdle nasládlý, že se to nedá srovnati s žádnou jinou, všeobecně známou nasládlostí. Leda se „sladkým“ panem Breberou, jemuž se pro jeho přezdvořilou, až odpornou sladkost kde kdo vyhýbá.

Setkal jsem se s banány kdysi taky v Hamburce. Prodával je tam blíže přístavu jakýsi zlomyslný člověk, jenž vykřikoval chraptivým hlasem:

„Fümf pfennig! Fümf pfennig!“

„Heleďte,“ povídá milý jeden společník z cestovatelské naší trojice, „tady je to laciné. U nás v Praze stojí nanejmíň deset haléřů, ne-li dvacet. To si koupím.“

A než jsem ho mohl varovati, odkoupil od prodavače asi čtyři banány.

Pozoroval jsem ho soucitně, když je pojídal. Bylo patrno, že mu exotické to ovoce nevalně chutná. Ale přítel není z oněch, kteří by dvacet feniků marně vyhodili. Co zaplatil, toho chce užíti.

Myslím, že na tento požitek nikdy nezapomene.

Již před tím bylo rozhodnuto, že pojedeme dále zítra, hned „s ranním vlakem“. Ani jsem se příliš nepozastavil nad tímto instrumentálem, neboť na cestách musí být člověk snášelivý. Krom toho náš přítel nebyl žádným filologem, nýbrž kalkulátorem. Dobrá tedy, pojedeme „s ranním vlakem“.

Ale nejeli jsme. Pozoroval jsem již po celý zbývající den, že po každé, když jsem chtěl přítele na něco krásného nebo památného upozorniti, přítel pravidelně tu nebyl. Zmizel vždy, aniž kdo z nás ostatních si povšiml, kdy a kam. A vracel se pak po chvíli odkudsi, všecek stísněn, těžce oddychuje.

„Kde jste chodil?“ ptával jsem se.

„I, já jen tamhle — —“

Okázal tu na nějakou menší stavbičku s ryhovanými, neprůhlednými okénky, tu na restauraci, tu zas na kavárnu. Večer byli jsme v divadle, ale přítel kalkulátor ztrávil z pěti aktů tři mimo hlediště. Čert ví, kde pořád chodil.

A ráno, když jsme se svými zavazadly stáli na peroně a když nádražní zřízenec již po třetí vykřikoval:

„Vstupovat, pánové, vstupovat! Nejvyšší čas!“ — řítím se útokem k vagonu, ale na samém stupátku byl jsem stržen druhým členem naší trojice.

„Počkejte, není zde pan kalkulátor!“

Ano, přítel kalkulátor zase zmizel. Beze stopy. Jen jeho opuštěný tlumok ležel truchlivě na dlažbě, touže po pánu svém.

Ranní vlak dávno byl ten tam, když se přítel objevil.

„Kde pak jste chodil, drahý pane? Hleďte, vlak nám ujel.“

„No, nevadí, za hodinu pojede jiný.“

Ujel nám taky ten za hodinu a za dvě hodiny taky. Ať jsem dával pozor, jak chtěl, pokaždé, když jsme měli vlézti do kupé, nebylo po příteli kalkulátoru ani památky. A než se s námi shledal, vždy byl vlak dávno kdesi na trati.

Byl to konečně vlak asi pátý, do něhož jsme se všichni jednohlasně dostali. Těšil jsem se nesmírně, že jsme zas jednou pohromadě a že tak pojedeme až do Berlína.

Těšil jsem se předčasně. Téměř po celou cestu jeli jsme jen dva. Přítel kalkulátor přes tu chvíli vzdaloval se, patrně proto jen, aby zkoumal všechna zařízení vagonu mimo naše kupé. A kdykoli se k nám do kupé na chvíli vrátil, byl vždy přepadlejší a hubenější. Zdálo se, že naň velice nepříznivě účinkuje rychlá jízda, nepřetržité otřásání vozů.

Musím poznamenati, že přítel kalkulátor je silně nervosní. Ačkoli pak je známo, že nervosa mnohých lidí jízdou po dráze se zmenšuje a téměř nadobro mizí, jsou patrně zas lidé, jejichž nervosa se jízdou stupňuje. Soudil jsem, že přítel kalkulátor k nim náleží.

Ale posléze tedy jsme byli v Berlíně. A tu přítel, vycházeje z nádraží, pronesl trudnomyslně:

„Zatracené banány! Ty mně daly! Do smrti je nechci! Nevermor!“

A když se pak opodál nádraží na pouliční automatické váze vážil, shledal, že mu od včerejška, od onoho osudného požitku banánů, ubylo devět kil tělesné váhy.

Nešlo mi před několika lety do hlavy, proč naše pečlivá vláda zakázala k nám přívoz amerických jablek, tak chutných a tak laciných. Ale naprosto již nejde mi do hlavy, proč posud není zakázán taky import banánů, které mají tak zhoubný účinek na tělesný i duševní stav člověka?

Než vraťme se k ananasu milého našeho strýce.

Přinesl jej, slibně se usmíval, a povídá:

„Koukej, tuhle si na mne vzdálený přítel vzpomněl. Poslal na svátky ananas. Co pak s ním uděláme, abychom ho nejlépe užili?“

Byla to otázka, na niž jsem nemohl ihned odpověděti. Mívám sice dosti často všelikého ovoce hojnost, ale ananasy kupuji málokdy, ačkoli bývají směšně laciny. Za půldruhé zlatky, za dvě. Za tři zlatky bývá už velkolepý ananas, jako hlava šestiletého kluka.

„Můj bože,“ povídám strýci, „co bychom s ním dělali? Bowli uděláme! Ananasovou bowli!“

„Co je to bowle?“ táže se strýc.

„Bowle? Což jsi nikdy nečetl anglických spisovatelů? Nečetls Dickense? Což není skoro v každém anglickém románě bowle, na příklad punčová? Což nelíčí angličtí autoři přípravu bowle a konečně požitek její tak lákavě, až se čtenáři v ústech slévá? No a bowle ananasová je cosi podobného. Vezme se bowle, víš? — a teď se ananas pokrájí na tenké koláčky, kteréž se do té bowle vloží. Na to se naleje láhev nebo dvě dobrého rýnského vína, láhev nebo dvě dobrého šampaňského, dva nebo tři syfony sodovky, půl libry nebo libra cukru, konečně se do toho vloží kus čistého, umělého ledu od cukráře, přikreje se to pečlivě, aby nevyčichlo, postaví se za okno nebo vůbec do studena. To se udělá tak někdy odpoledne nebo navečer, a po večeři již možno z bowle nabírati a nalévati do křišťálových pohárů a píti, když se to bylo náležitě promíchalo. Taky koňaku se do ní může přidati, ale dobrého, francouzského. To jest ananasová bowle.“

„To může býti dobré,“ pronesl strýc.

„Velmi dobré,“ ujišťuji horlivě. „Ananas, toť ovoce nesmírně aromatické, a sám o sobě má chuť navinulou. Teď si pomysli rýnské a šampaňské k němu — —“

„Ano,“ řekl strýc nějak zamyšlen, „rýnské a šampaňské — —“

„Heleď,“ pravím zas já, „na to musíme pozvati taky strýce Albrechta a přítele Ferdinanda a třebas i kmotra Holoubka. Každý z vás — (povídám s důrazem) — přinese buď láhev rýnského nebo šampaňského, já pak dám cukr a dvě láhve sodovky. Tři dám, aby to nebylo tak opojné. A led. A práci. Počítám, že toho bude na čtyři, pět litrů. To stačí pro všechny. No?“

Celkem souhlasil strýc.

Jen jako mimochodem poznamenal, že, kdo posílá ananas, měl by poslati zároveň taky několik těch lahví vína, k úpravě bowle potřebného.

A pak jsme ujednali, že tu bowli uděláme na Sylvestra a že jí pozdravíme nový rok. Je to památný strýcův den. Spatřil totiž před půlstoletím právě udeřením dvanácté a tedy vlastně již v prvé hodině roku nového světlo světa.

Ale když jsem se po svátcích probudil, připadlo mi pojednou: V čem pak tu bowli uděláme?

V domácnosti mé nechybělo sice nic, čeho třeba k životu pohodlnému a přepyšnému, ale bowle jsem neměl. Totiž oné veliké, skleněné, baňaté nádoby s dvanácti sklenicemi stejného slohu. Vše spočívá obyčejně na velikém táce stříbrném, nebo aspoň na táce ze stříbra čínského. Nebo na podnosu dřevěném, bohatě vyřezávaném. Nebo na zvláštním stolku, jemuž Němci důmyslně říkají „der stumme diener — němý sluha“, který se přisune k tabuli ve večeřadle a na nějž se kladou předměty, které by na tabuli překážely, a jsou tak přece stále po ruce.

Pro všechno ještě jsem prohledal celou domácnost, zdali snad jen pouhým nedopatřením bych nebyl přehlédl bowli, kterou snad mi kdysi poslal darem některý z mecenášů nakladatelů nebo vděčných ctitelů.

Pohříchu však bowle jsem nenašel.

Shledal jsem sice devět petrolejových lamp, vesměs to darů svatebních, nyní již větším dílem defektních, bez cylindrů nebo bez koulí a jinak taky k další službě neschopných; shledal jsem také patero karafinek, bez octa, oleje, pepře a soli; nalezl jsem i různé stojany na ovoce, garnitury na ryby, na raky, na hlemýždě, ústřice, škeble — jen bowle, čertova bowle nikde nebyla!

Pro Pánaboha, povídám si, z čeho pak tu „bowli“ píváme jindy?

Ale když jsem pozval strýce a kmotry na bowli, musím ji taky mít!

Tři dni jsem chodil jako vyvrácen, přemýšleje, vymýšleje, spekuluje. A pojednou kmitl se hlavou spasitelný nápad. Snad že by místo bowle posloužila naše obvyklá polévková mísa z královské porculánky míšeňské (záruková značka: dva mečíky křížem)?

Ne, nemohla to býti polévková mísa. Ze dvou podstatných příčin. Předně byla malá na žádoucí a nutnou míru líbezného moku pro tolik osob. Za druhé pak se objevilo, že utrpěla malý úraz, že má na dně nepatrnou sice, ale přece jen dostatečnou díru, původu ovšem teď naprosto nezjistitelného.

Nyní jsem taky pochopil, proč za posledních asi sedmi let neobjevuje se tato mísa na mé tabuli, ale proč jest mi polévka podávána přímo z punclového hrnce, ve kterém se vaří.

Nu ano, stačí sice punclový hrnec na polévku, ale bowli v něm nemohu namíchat!

Chmury vždy těžší obestíraly mi hlavu, zatemňovaly moje myšlení. Sylvestr kvapem se přibližoval.

V ty dni vedla mne náhoda mimo závod se sklem, s nádherným, jiskřivým sklem. Pan Pěnkava v Jindřišské ulici měl takový závod. Ušlechtilých, uměle broušených tovarů výběr téměř pohádkový. Vše, co jen srdce ráčí. A hle, tu právě uprostřed všech těch pokladů krásná bowle s dvanácti poháry! Bowle skvostná, zdobená jahodami z rubínového skla a listy jakési fantastické rostliny barvy smaragdové. Bowle královská, k zbláznění, a na ní cedulka: 20 zlatých.

Jen ta cedulka mě zarážela. Ani teď nevzpomínám, proč. Jen tolik vím, že bylo tehda asi 28. nebo 29. prosince. Po svátcích a před novým rokem.

Dva nebo tři dni jsem obcházel výkladec páně Pěnkavův. A někdy, když jsem tam stál a zraky se vpíjel v baňatou tu nádobu, zpozoroval jsem, že zevnitř kývá na mne hlava přívětivě se usmívající, jako by mne pozývala, abych vstoupil.

Byl to pan Pěnkava sám. Znali jsme se již několik let. Chodíval jsem tam občas, abych zakoupil nějaký vzácný sklářský výrobek, za padesát krejcarů, za zlatku. Byl jsem jeho odběratelem.

Arci, chodil jsem časem taky do hraběcího Harrachovského skladu vedle Modré hvězdy. Proto, abych nákupy své rozdělil. Aby ze mne nebohatl jen pan Pěnkava. Taky hrabě Harrach chce žíti. A je to vlastně skoro jediný šlechtic český, který se zabývá veřejně obchodem, dávaje tak dobrý příklad kavalírům ostatním, kteří až posud nedělají docela nic rozumného. Krom pana hraběte Šternberka, ovšem. A vyrábí pan hrabě Harrach velmi pěkné věci. Ale v jeho výkladní skříni nespatřil jsem v oněch dnech vůbec žádné bowle.

Děkoval jsem na přívětivé pokyny páně Pěnkavovy do krámu, a nerad, nerad jsem od výkladu odcházel. A když mě tam zas neodolatelné nutkání táhlo, blížil jsem se skoro s obavou, zdali snad již bowle nezmizela, zda mi ji někdo před nosem neodkoupil.

Ne, stále tam byla. Byla tam i posledního dne ještě, v den svátého Sylvestra.

Již se mne zmáhalo rozčilení. Doma Baruška tloukla již kilo cukru v hmoždíři, taky tři láhve pravé destilované Zátkovy sodovky jsem měl. Víno pošlou strýcové o polednách. Ananas je za oknem v ubrousku, aby se v teple nezkazil. Večer bude bowle — ano. Ale bohové věční, z čeho ji budem pít? Do čeho ji naložíme? Přece tedy do toho puncláku?

A v ten poslední den, jak jsem stál před skladem páně Pěnkavovým, zas mne šéf zpozoroval a s úsměvem vlídnějším nad všechny předešlé kýval na mne.

Tu jakási vyšší moc, vůle a síla čehosi neznámého uchopila mne, a já zcela bezděky, proti vůli vlastní, a nejsa si vědom, čemu tu podléhám, pokročil jsem, stiskl kliku, otevřel dveře — a stál jsem v krámě.

A pan Pěnkava, ochotný, úslužný jako vždy, již mi přicházel vstříc, usmíval se, naděje pln, a přívětivě promluvil:

„Čím pak mohu sloužit, vašnosti?“

Jeho oslovení vzpamatovalo mě, ale taky zarazilo. Co mu řeknu? Jak se z toho vypletu? A v těch rozpacích připadla mi jediná otázka. Ó, nemysli nikdo, že mi bylo do žertu. Ale náhlé vnuknutí to bylo. Skoro se mi zdálo, že mi někdo našeptává.

Jemně jsem pojal pana Pěnkavu za ruku, zatáhl jsem jej dále do kouta, aby slova má nebyla zaslechnuta personálem, a šeptem jsem pronesl:

„Pane Pěnkavo, nehněvejte se pro mou smělost — ale — nemohl byste mi půjčit — tisíc zlatých?“

Nebylo to snad po prvé, kdy si od pana Pěnkavy někdo něco vypůjčoval. Ale přece soudím, že se mu nestalo každého dne, aby kdo chtěl hned celou tisícovku. A když jsem to vyřkl, sám jsem se ulekl ohromné té číslice. Nebo ačkoli jsem si jakživ taky již ledacos vypůjčil, tolik jsem nepožádal ještě nikdy a na nikom.

S tváře páně Pěnkavovy uprchl úsměv. Domnívám se, že v tom okamžiku si činil trpké výčitky pro svou lehkovážnost; že mi tak vlídně kynul hlavou; že se na mne z krámu usmíval. Nebo jistě byl přesvědčen, že jen touto přívětivostí mi dodal odvahy k žádosti tak nehorázné.

Ne, jeho úsměv vlastně nezmizel, ale ztrnul, zkameněl mu nějak na tváři, kterou jsem nikdy neviděl zamračenu, která se dovedla usmívat i v nejtěžších nesnázích života. Taková chvíle mu právě nadešla.

Jenom se změnil úsměv jeho, nabyl rázu nesmírné rozpačitosti, která se mísila s údivem. Řekl bych, že ten úsměv na tváři jeho pomrzl a vypadal teď taky jako skleněný, chladně skleněný, a pod ním, pro mne tak průhledným, prostíralo se pomyšlení: Proč právě mě poctíváš svojí důvěrou? Proč ke mně pro tisícovku? Nechápu, kterak přicházím k té cti?

Snad ho skutečně mrazilo, že jeho úsměv tak zledovatěl, ale mně z vlastní otázky bylo pojednou nesmírně horko — určitě to pamatuji. Lekal jsem se, jak mi odpoví, a styděl jsem se již napřed, že budu odmítnut.

Ale přes to vše litoval jsem v tu chvíli, že mé zraky nejsou fotografickým aparátem, abych si výraz tváře páně Pěnkavovy na věčnou památku zachytil. Chtivost moje pozorovatelská potlačila ve mně na chvíli všechen stud pro neskromnou moji žádost.

Avšak pan Pěnkava neodmítl mne! Jenom zhluboka vydechl, a jeho ústa, kteráž ztmutím úsměvu pozbyla na chvíli pohyblivosti, otevřela se posléz a pronesla slova docela jiná, překvapující, jakých jsem se nenadál. Promluvilať — a taky šeptem:

„Vašnosti, musí to býti hned? Nevím věru, zdali v tu chvíli tolik — —“

Snad v něm, když tak mluvil, klíčila naděje, že se spokojím s polovinou, čtvrtinou, snad s obnosem ještě menším. Ale bylo nepochybno, že k nějaké oběti jest odhodlán.

A teď jsem porozuměl onomu vnuknutí, kteréž mi tisícovou otázku přivedlo na jazyk. A jako bych to byl měl dávno promyšleno, řekl jsem panu Pěnkavovi, upřímně se směje:

„Nehněvejte se — s tou tisícovkou jsem jen žertoval. Ale na dnešní večer — na jediný tento večer potřeboval bych cosi jiného, a velmi byste se mi zavděčil, kdybyste mi vypomohl. Mám totiž ananas, víte; darovaný — rozumí se; a přijdou strýcové, přinesou víno, a chceme si připravit sylvestrovskou bowli. Ale právě té bowle nemám, a kdybyste mi důvěřoval — zaručuji vám, že se jí nic nestane — a na dnešní večer mi ji laskavě — —“

Již mi nedal pan Pěnkava domluvit.

„Ale, vašnosti!“ zvolal radostně. „S radostí! Stačí vám jedna? Třeba dvě vám půjčím — račte si jen vybrat! Bože, taková maličkost!“

A obrátiv se dozadu volal:

„Franc, Anton, pojďte sem!“

Za chvíli stálo přede mnou šestero bowlí, jedna druhé krásnější, na tácech z čínského stříbra, až oči přecházely.

Vybral jsem si arci toliko jedinou.

„Pošlu si tedy pro ni, dovolíte-li.“

„Ale, vašnosti, k čemu to? Tuhle Franc vám ji přinese, jen co to zabalí, dopoledne ji máte doma. Ani za řeč to nestojí. Rád vám posloužím!“

V tom okamžiku pocítil jsem tak plnou měrou, jak dobrý čin blaží. Pan Pěnkava všecek roztál radostí, že jsem mu daroval tu tisícovku, a mě rozpálilo horko radostí, že mi půjčuje vzácnou nádobu s poháry, garnituru, kterou mi kdosi jistě jen pouhým nedopatřením zapomněl darovati místo jedné z oněch petrolejových lamp.

Ale měli jste viděti vykulené oči hostí mých, když jsem po sylvestrovské večeři se vytasil s „naší“ bowlí na stříbrném táce, s dvanácti poháry kolem dokola!

Nápoj zdařil se výtečně a všichni strýcové, pomlaskávajíce, jeden přes druhého volali:

„To je výborné! To si uděláme častěji!“

Zdá se mi, že na to nějak zapomněli. Nikdy již nepřinesl strýc Emánek žádného ananasu a šampaňského. A proto taky, že to bylo jen jednou jedinkrát, žije slavná ta bowle posud v mé vzpomínce.

Tehdejší Sylvestr byl a zůstane nejslavnějším ze všech Sylvestrů, co jsme jich kdy slavili.

Neboť, upřímně řečeno, nějak jsou ty Sylvestry čím dál méně veselé. Je nás kolem našeho kulatého stolu čím dál míň a míň…
{{Konec formy}}

{{DEFAULTSORT:Bowle}}
[[Kategorie:Vánoční povídky]]</text>
      <sha1>8d966b9uclzzzsjgtj45ueovs0yq5oz</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Amadia</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97922</id>
    <revision>
      <id>334073</id>
      <timestamp>2026-06-27T18:44:44Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amadia | PŘEDCHOZÍ = Amadgór | DALŠÍ = Amadinae }}  {{Textinfo | TITULEK = Amadia | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;62. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f1ed020-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD old 70 }}  {{Forma|proza}} '''Amadia''', {{Prostrkaně|Amadie}}, {{Prostrkaně|A…“</comment>
      <origin>334073</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="983" sha1="07hqq686ji5w983ahbvme8q0eyd749z" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
| TITUL = Ottův slovník naučný
| ČÁST = Amadia
| PŘEDCHOZÍ = Amadgór
| DALŠÍ = Amadinae
}}

{{Textinfo
| TITULEK = Amadia
| AUTOR = neuveden
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;62. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f1ed020-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.]
| LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
'''Amadia''', {{Prostrkaně|Amadie}}, {{Prostrkaně|Amedi}}, město v turecké Asii, v horní Mesopotamii, ve vilájetu mosulském, vystavěné na vysoké skále nad menším pravým přítokem Velkého Zábu, mezi Vanem (130 ''km'') a Mósolem (65 ''km''), druhdy značné sídelní město knížecí větve chalífů abbásovských, ale nyní valně pokleslé, tak že má jen asi 8000 obyv. většinou kurdských. Nyní jest střediskem velmi rozsáhlého obchodu s duběnkami a hlavním místem území Kurdů jezídských. Jest zde také klášter arménský. 
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>07hqq686ji5w983ahbvme8q0eyd749z</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Vánoční koledy (Herrmann)/Ježíšek u Kolárků</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97923</id>
    <revision>
      <id>334074</id>
      <timestamp>2026-06-27T18:45:09Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Jean-Paul</username>
        <id>8278</id>
      </contributor>
      <comment>založení</comment>
      <origin>334074</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="13549" sha1="r22q8ou8g5imsxd8badasqye2m53aj2" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
 | TITUL = Vánoční koledy (Herrmann)
 | AUTOR = Ignát Herrmann
 | PŘEDCHOZÍ = Žádná povídka vánoční!
 | ČÁST = Ježíšek u Kolárků
 | DALŠÍ = Vyjádření páně Záděrovo
}}
{{Textinfo
 | TITULEK = Ježíšek u Kolárků
 | AUTOR = [[Autor:Ignát Herrmann|Ignát Herrmann]]
 | ZDROJ = HERRMANN, Ignát. ''Vánoční koledy'', Praha: Unie, 1919. 226 s. S. 32–40.
 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|785a41e0-60f2-11e3-bc9f-5ef3fc9bb22f|Moravská zemská knihovna}}
 | LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
Byla neděle, tři dni před Štědrým večerem. Valem se stmívalo, ač nedávno odbilo půl čtvrté. Venku hustě se chumelilo. Hanuš Kolárek již před hodnou chvílí byl rozžehl petrolejku a sedě u psacího stolu v pokoji líbezně vyhřátém, pilně se zaměstnával prací, kterou si byl přinesl v poledne z pisárny. Dodělával cosi nutného, chtěl míti o svátcích pokoj a klid.

Setmělo se nadobro, když v předsíni zadrnčel zvonek. Služka byla na požehnání, Kolárek spěchal otevřít.

Do předsíně vstoupila mladá jeho žena v kožešinovém plášti, červená jak broskev. Již na schodech svlekla rukavičky, a teď trouc oběma rukama po plášti vzhůru, sebrala s něho do dlaní sněhu a otřela jej rychle Kolárkovi o tváře, než se toho nadál.

„Viď, to studí!“ smála se diblicky, že se jí útok povedl.

„Počkej, šelmo,“ zatvářil se Kolárek durdivě, osušuje šátkem tváře, „já ti ho podruhé nasypu za krk.“

Ale panička věděla, že by se od ní manžel třeba celý nechal zaplácat sněhem. Byli spolu teprv tři měsíce!

Mladá žínka svlekla plášť, otevřela dveře, vytřepala sníh na chodbu, a potom pověsivši plášť v předsíni a třepajíc rukama ve vzduchu, jak ji studily, kráčela za manželem do pokoje.

„Tak tedy, Hanousku, už jsem to doma vyřídila!“ zvolala, jako by se vracela z veledůležité výpravy. „Zůstaneme na Štědrý večer doma — sami — nepůjdeme nikam…“

Kolárek se rychle otočil, příjemně překvapen.

„Jakže? Opravdu?“

„Viď, to jsi rád, nevděčníče, že nemusíš k nám, sedět s tatínkem a s maminkou a tetou!“ A pleskla jej lehce po tváři. „Ale mlč — nebraň se, já jsem také ráda. Budeme sedět pospolu — a smutno snad nám také nebude…“

Kolárek popadl ženu za hlavu a polibky ji téměř zasypal.

Byl opravdu rád. Dali mu sice staří Vaverkovi dceru, když jinak nechtěla a když jim pohrozila, že se utopí, nedostane-li „Hanouska“, ale dávali mu ji neradi. Byl jim příliš malý pán, a starému Vaverkovi hlavně vadilo, že ještě není „vlastním pánem“, že není samostatný. Paní Vaverková pak by si byla přála nanejmíň továrníka půlmilionáře nebo nějakého velkostatkáře. Zapomínali při tom Vaverkovi, že když oni se brali, byl pan Vaverka také po čertech malý pán a paní Vaverková že přinesla všeho všudy pět tisíc věna. Ovšem, od té doby uběhlo málem čtvrtstoletí, Vaverkovi přálo neslýchané štěstí a jeho rodina nyní náležela k oněm tak zvaným „předním“. A tu se jim vloudí do rodiny takový chudák disponentek se služným patnácti stovek! Může si předplatiti lóži v divadle? Může míti kočár? Může si najmouti na léto villu? Nemůže! Ale vše to jejich Liduška doma měla!

Nu, posléze ji přece dostal, ale u starých ve veliké oblibě nebyl. A rozumí se, že tedy taky sám nebyl nikterak nadšen pro své tchány. Plnil všechny povinnosti vděčného zetě, chodil gratulovat k jmeninám tchánovým nebo tchyniným, přijímal i pozvání k obědu nebo k večeři — ale stále cítil, že mezi ním a nimi je neviditelná sice, ale velmi tlustá hráze chladnosti a nedůvěrnosti nuzně utajované.

I velice se obával, aby v té chladné, odměřené a úmyslně vznešené rodinné společnosti nemusil ztráviti Štědrý večer — tuto chvíli, která přináší a vyžaduje tolik srdečného, útulného tepla. Aby mu tento nejkrásnější večer v roce nebyl otráven ani jediným hrotitým slovem, ba jen pohledem — vším tím studeným ovzduším, v němž před ním tonuli tcháni, třeba že jim ve vysokých kamnech praskala vesele dubová polena, že měla rtuť v teploměrech co dohánět.

Liduška cítila však s manželem a rozťala ten vaverkovský gordický uzel rázem.

Šla k svým, řekla: zůstaneme doma, a bylo vyřízeno.

Maminčina tvář sice ztuhla nepromluvenou výčitkou, když to uslyšela — rozuměla dobře, kdo tu vítězí a kdo podléhá, měla na jazyku ostré: tedy vy pohrdáte naší večeří, naším pohostinstvím! — ale neřekla nic. Dcera se jí pověsila na krk, dala jí hubičku a řekla: „Víš, maminko, my si to rozdělíme. Štědrý večer doma — na Sylvestra přijdeme k vám. Nemohu si pomysliti náš rozkošný, milý byt na Štědrý večer tmavý, nevytopený, opuštěný! Vždyť by se mu po nás tak stýskalo! Je to náš první Štědrý večer!“ —

Teď se paní Liduška dívala rozmarně na svého manžela a mluvila:

„Viď, to jsem diplomat! Já vím, ty bys byl ovšem šel, a rád — tam bude věcí! — ale já ti také usmažím kapra, také udělám jablkový závin — a jez nejez, dobré to bude!“

Kolárek hladil ženku po tváři.

„A nebudou se u vás hněvat?“ otázal se něžně.

„Proč by se hněvali? Slíbila jsem, že tam přijdeme na Sylvestra.“

„Ty rarachu,“ líbal ji opět Kolárek. „Dobře — budeme sami — ach, jak se těším!“

„A přece nebudeme sami,“ oznamovala panička dále, hledíc naň vítězně. „Pozvala jsem hosty, dva.“

Kolárek vyvalil oči.

„Jitka a Doubravka přijdou — dcerušky tvé sestry! Doma je nemoc, nikdo pro ně nemůže přijet — a tam venku ani nechtějí, aby děvčata přišla domů. Boženka onemocněla neštovicemi. Byla jsem v pensionátě, všechno mi paní řekla — tedy jsem holčičky pozvala. Budou s námi večeřet a zůstanou u nás přes noc. To nám bude veselo — jako v rodině!“

Panička to skoro vyvýskla a pověsila se muži na šíji. Její upřímné oči se smály, když se otázala:

„Jsi rád?“

Jak by Hanousek nebyl rád! Miloval svoji sestru, provdanou za lékaře v Táboře, miloval svoje neteře. Jak by nebyl rád! Oči mu radostí zářily, a na našpoulená ústečka ženky jeho snesl se nový dešť hubiček.

Byl z radosti tak roztržit, že nechal práce, a když se ženou posvačil, vydal se s ní do ulic, na vánoční potulku, dárky vyhlížet a po případě kupovat. Budou strojit dětem stromeček!
{{Oddělovač|* * *}}
Byl Štědrý večer. U Kolárků rázem sedmé hodiny vzeplál v zadním pokoji strůmek a pod ním byla rozestřena skoro spousta dárků. Pro děti i pro manžely. Pro paničku drobotiny na toaletní stolek, stoh nejnovějších knih v krásné kožené vazbě, vkusný plesový vějíř, čerstvá kytice — ah, co vše bylo!

Zetě Kolárka překvapil pan tchán skvostným cestovním vakem s nejvzornější garniturou, a vzácným kožichem. Ač se v duchu skoro mrzel, přece nemohl míti za zlé, že zeť zůstal na Štědrý den u svého krbu. Dává tak na jevo, že nechce býti přílepkem jinde. Skoro v tom viděl snahu po „osamostatnění“; chce býti svým pánem. To jsou dobrá znamení, myslil; jen dále tak! Je rozhodná povaha, a to ho těšilo. A tedy vybral dary sebe důstojné. Ano, stály tři stovky. A paní tchyně poslala zeti Ježíškem drahocenný, těžký příbor stolní, „osobní“. Aby nejedl tím z výbavy, z oněch dvou tuctů, které dostala dcera. Chtěla tím zakrýti, že ji odmítnutí zeťovo mrzí. Budiž, Hanuše Kolárka ta noblesa těšila. Škoda, že nebyli už dříve takoví, hned s počátku. Co hořkých okamžiků by byl nezažil!

Rozradostnělý sedal Kolárek k večeři, ale ani mu nebylo do jídla. Měl pro svoji ženu ještě jednoho Ježíška. Podiví se! Vykulí očka!

A když bylo po večeři, když obě děvčátka se zabavila obrázkovými knížkami a hrami, které dostala, připil Kolárek nejprve na zdraví rodičů ženiných, potom svých a naposled žínce. Mladá panička rozjařena přiťukávala a očka jí svítila. Dívala se na chotě, jako by jej láskou chtěla sníst.

A tu Kolárek počal:

„Mám ještě překvapení, Lidunko, ale to jsem nemohl položiti pod stromek.“

Žínka dychtivě vzhlédla k muži.

„Člověk sám někdy neví, jakou cenu má. Také jsem to nevěděl, aspoň ne tak určitě. Ale dnes mi to šéf řekl. Neví, jak vlastně jsem s tchánem, a když viděl, že se žením, že si beru ženušku z bohaté rodiny, a počítaje, že s ní dostanu značné věno, byl starostliv, zda mu neodejdu, zda nehodlám sám začíti. Neví arci, že ti tvojí rodiče věno — slíbili, až budeš zletilá. A dnes tedy se rozhodl, že se mnou promluví. Víš, co mi nabídl? Abych se stal jeho společníkem!“

„Hanousku!“ vykřikla žena radostně. „Ty?“

„Ano, já. Je bezdětek — a zůstane tak už. Víš, co jeho závod znamená? Ale ani si to nedovedeš představit. Nuže, nabídl mi společnictví za podmínek tak skvělých, že jsem tomu sotva sám věřil. Nežádá kapitálu, chce jen moji práci. Změna firmy — budu zapsán v rejstřík — prvních pět let sedm tisíc zlatých ročně, a po těchto pěti letech třetinu čistého zisku! Třetinu proto, že na mně nežádá kapitálu. Víš, co znamená tato třetina? Aspoň patnáct tisíc. Víš, co dále? Že po jeho smrti — ale ať dlouho žije! — stanu se jediným majetníkem závodu. Jeho vdova zdědí dost hotového. To mi řekl dnes v poledne, to mi dal Ježíška — a myslím, že i tobě je to radostným překvapením. A zejtra tvým rodičům! Počínám býti roven tvému otci…“

V nejbližší chvíli byla Kolárkova hlava jako míč v rukou Liduščiných.

„Dost, dost!“ bránil se s úsměvem, „vždyť mě umačkáš!“ — —

Hodiny míjely, ve vedlejším pokoji spaly již obě neteře, jedna v posteli, druhá na pohovce. Ale nedovřenými dveřmi donikalo sem jejich odměřené, klidné, hluboké oddychování.

Kolárek hrál se ženou dámu, ale hrál roztržitě. A náhle sesouvl kameny, zadíval se na žínku a pronesl:

„Víš, že mi dnes bylo, jako bychom seděli s rodinkou? Ty dvě děti zde, ty holky — — A stále jsem byl v myšlenkách o léta napřed a myslil jsem, až někdy my tak — —“

Hanuš se odmlčel. Jeho žena sklopila oči, svěsila hlavu.

„Tak jsem se těšil, až budeme svoji, Lidunko, že to nebude dlouho trvat a že — — A pořád čekám — — a myslím si, jak by to bylo smutné, kdybychom zas ode dneška za rok ještě měli býti sami — — — Sotva u nás pak budou sestřiny děti — — — “

Teď paní Liduška pozvedla hlavu a upřela zraky na manžela. Ale z těch rozkošných hnědých očí vymizela dřívější skotačivost. Nyní hleděly na Hanouska ze zardělé tváře jako skrze jemný, jemňoučký závoj, a zahořela také ouška mladé ženy a ta záplava šířila se skoro až na šíji, a náhle její pravice popadla ruku Hanouskovu a táhla jej na pohovku, a tam stiskla mladá žena jeho hlavu skoro až na klín, aby jí nehleděl do očí, a přiklonila se mu k uchu a zavřevši oči, pronášela šeptem a zdráhavě:

„Ode dneška — za rok — nebudeme — už sami — Hanousku — už dávno ne…“

Hanouskova hlava vyletěla. Jeho oči v radostném vytřeštění hltaly ženu, která pořád ještě měla přimknutá víčka, v prsou se mu všecko chvělo, a Hanousek stěží se ovládal, aby nevybuchl v hlahol, aby dětí nevzbudil:

„Lidunko, je to pravda?! Nežertuješ jenom — Lído drahá, zlatá!“

Ženka pootevřela oči, podívala se na manžela, ale hned je zas pevně semkla a záplava ještě hlubší pokryla její líce.

„Pravda.“

„Lído! Lído!“ jásal šeptem Hanousek. A nyní zase její hlavička byla plenem jeho rukám a jeho rty jako by chtěly vypít všechen ten vzácný nach jejích rtů a lící a čela a oušek.

„A proč jsi mi nic neřekla?“

„To zas bylo moje poslední překvapení štědrovečerní…“ šeptala žena.

„Můj bože,“ třásl se Kolárek; „zejtra naše staroušky raní mrtvice radostí. Tolik najednou!“

„Já bych ti dala!“ pohrozila mu paní Liduška. „Ani slova! Ticho!“

„A bude-li to — zase Hanousek? Lidunko!“ přeskočil náhle Kolárek. „Co? Bude-li to Hanousek!“

„Hanousek nebo Lída!“ odsekla panička jako pohněvána. „To je jedno!“

„Nu, ano, je to jedno, Lidunko. Ale kdyby to byl přece Hanousek. — Víš? Hádejme!“

A jak se mladá panička opírala o lenoch pohovky, dotýkal se Kolárek knoflíčků její červené upjaté bluzy a počítal:

„Hanousek — Lída — Hanousek — Lída — Hanousek — Lída — — Počkej, začneme jinak. Lída — Hanousek — Lída — Hanousek — Lída — — Tak, teď jsem přeskočil. Znova!“

Ale panička měla orakula dost. A pojednou pleskla muže přes ruku:

„Jdi — nehraj si pořád s těmi knoflíčky, dětino! Nedohráli jsme dámu.“

A v žertovném rozdurdění odsedla od manžela.

Táhlo na dvanáctou — venku právě vyzváněli na půlnoční.
{{Konec formy}}

{{DEFAULTSORT:Ježíšek u Kolárků}}
[[Kategorie:Vánoční povídky]]</text>
      <sha1>r22q8ou8g5imsxd8badasqye2m53aj2</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Amadoci</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97924</id>
    <revision>
      <id>334075</id>
      <timestamp>2026-06-27T18:57:31Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amadoci | PŘEDCHOZÍ = Amadis de Gaula | DALŠÍ = Amaduzzi }}  {{Textinfo | TITULEK = Amadoci | AUTOR = [[Autor:Pavel Papáček|Pavel Papáček]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;63. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f1ed020-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }}  {{Forma|proza}} '''Amadoci…“</comment>
      <origin>334075</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="994" sha1="tqlemnqkf0tk7bhx4mk9sqdizq13fgt" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
| TITUL = Ottův slovník naučný
| ČÁST = Amadoci
| PŘEDCHOZÍ = Amadis de Gaula
| DALŠÍ = Amaduzzi
}}

{{Textinfo
| TITULEK = Amadoci
| AUTOR = [[Autor:Pavel Papáček|Pavel Papáček]]
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;63. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f1ed020-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.]
| LICENCE = PD anon 70
}}

{{Forma|proza}}
'''Amadoci''' (''Ἀμαδόχοι''), národ, jehož již Hellanikos (460 př. Kr.) vzpomíná a Ptolemaios v Sarmatii usazuje. Šafařík má jej za slovanský. Seděl u jezera a hory (nebo lesa) téhož jména. Polohu přesně určiti těžko, poněvadž sám Ptolemaios národ, horu a jezero téhož jména rozsazuje na tři rozličná místa. Nejvíce zdá se pravdě podobno, hledati jej při pramenech Bereziny, asi tam, kde dosud jest město Dokšicy a někdy i veliké stejnojmenné jezero. ''[[Autor:Pavel Papáček|Pp.]]''
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>tqlemnqkf0tk7bhx4mk9sqdizq13fgt</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Uživatel:配合比全额更好（说说而已）</title>
    <ns>2</ns>
    <id>97925</id>
    <revision>
      <id>334076</id>
      <timestamp>2026-06-27T22:04:09Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>配合比全额更好（说说而已）</username>
        <id>20077</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „Ahoj!Jsem 配合比全额更好（说说而已）.“</comment>
      <origin>334076</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="50" sha1="ru9ce0zhbgcms3qzwxqk0gatp2436m8" xml:space="preserve">Ahoj!Jsem 配合比全额更好（说说而已）.</text>
      <sha1>ru9ce0zhbgcms3qzwxqk0gatp2436m8</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Amager</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97926</id>
    <revision>
      <id>334077</id>
      <timestamp>2026-06-28T09:15:08Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amager | PŘEDCHOZÍ = Amagat | DALŠÍ = Amahuakové }}  {{Textinfo | TITULEK = Amager | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;63. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni34ottogoog#page/n43/mode/2up Dostupné online.] | LICENCE = PD old 70 }}  {{Forma|proza}} '''Amager''' (něm. {{Prostrkaně|Аmак}}), dánský ostrov v…“</comment>
      <origin>334077</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="1056" sha1="oclhvtwtkkqbme53f0imuk938lo3hnw" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
| TITUL = Ottův slovník naučný
| ČÁST = Amager
| PŘEDCHOZÍ = Amagat
| DALŠÍ = Amahuakové
}}

{{Textinfo
| TITULEK = Amager
| AUTOR = neuveden
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;63. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni34ottogoog#page/n43/mode/2up Dostupné online.]
| LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
'''Amager''' (něm. {{Prostrkaně|Аmак}}), dánský ostrov v Sundě, má na 75 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; 15.818 obyv. (1880) bez 17.186 obyv. Christianshavnu, patřícího ke Kodani, od níž jest oddělen jen úzkým Kallebodstrandem. '''A.''' jest kuchyňskou zabře- dou Kodaně, a to již od r. 1516, kdy Kristián II. povolav sem 80 rodin z nizozemského Waterlandu uložil jim za povinnost zásobovati zámek kodaňský zeleninou.''' A.''' jest nízký, velmi úrodný, má mnoho závodů průmyslových a obyvatelé jeho slynou jako výborní námořníci. Větší osady jeho jsou {{Prostrkaně|Dragör}} (1600 obyv.) a {{Prostrkaně|Magleby}}.
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>oclhvtwtkkqbme53f0imuk938lo3hnw</sha1>
    </revision>
    <revision>
      <id>334078</id>
      <parentid>334077</parentid>
      <timestamp>2026-06-28T09:15:35Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <minor />
      <origin>334078</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="1053" sha1="7lc5cq7xn80qj8250t7c4q5miepwq0v" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
| TITUL = Ottův slovník naučný
| ČÁST = Amager
| PŘEDCHOZÍ = Amagat
| DALŠÍ = Amahuakové
}}

{{Textinfo
| TITULEK = Amager
| AUTOR = neuveden
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;63. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni34ottogoog#page/n43/mode/2up Dostupné online.]
| LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
'''Amager''' (něm. {{Prostrkaně|Amak}}), dánský ostrov v Sundě, má na 75 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; 15.818 obyv. (1880) bez 17.186 obyv. Christianshavnu, patřícího ke Kodani, od níž jest oddělen jen úzkým Kallebodstrandem. '''A.''' jest kuchyňskou zabře- dou Kodaně, a to již od r. 1516, kdy Kristián II. povolav sem 80 rodin z nizozemského Waterlandu uložil jim za povinnost zásobovati zámek kodaňský zeleninou.''' A.''' jest nízký, velmi úrodný, má mnoho závodů průmyslových a obyvatelé jeho slynou jako výborní námořníci. Větší osady jeho jsou {{Prostrkaně|Dragör}} (1600 obyv.) a {{Prostrkaně|Magleby}}.
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>7lc5cq7xn80qj8250t7c4q5miepwq0v</sha1>
    </revision>
    <revision>
      <id>334079</id>
      <parentid>334078</parentid>
      <timestamp>2026-06-28T09:16:16Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <minor />
      <origin>334079</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="1050" sha1="al668ev1n6hzm5iikr5dhw3c6v4pwmo" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
| TITUL = Ottův slovník naučný
| ČÁST = Amager
| PŘEDCHOZÍ = Amagat
| DALŠÍ = Amahuakové
}}

{{Textinfo
| TITULEK = Amager
| AUTOR = neuveden
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;63. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni34ottogoog#page/n43/mode/2up Dostupné online.]
| LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
'''Amager''' (něm. {{Prostrkaně|Amak}}), dánský ostrov v Sundě, má na 75 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; 15.818 obyv. (1880) bez 17.186 obyv. Christianshavnu, patřícího ke Kodani, od níž jest oddělen jen úzkým Kallebodstrandem. '''A.''' jest kuchyňskou zahradou Kodaně, a to již od r. 1516, kdy Kristián II. povolav sem 80 rodin z nizozemského Waterlandu uložil jim za povinnost zásobovati zámek kodaňský zeleninou.''' A.''' jest nízký, velmi úrodný, má mnoho závodů průmyslových a obyvatelé jeho slynou jako výborní námořníci. Větší osady jeho jsou {{Prostrkaně|Dragör}} (1600 obyv.) a {{Prostrkaně|Magleby}}.
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>al668ev1n6hzm5iikr5dhw3c6v4pwmo</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Amahuakové</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97927</id>
    <revision>
      <id>334080</id>
      <timestamp>2026-06-28T09:22:33Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amahuakové | PŘEDCHOZÍ = Amager | DALŠÍ = A maiori ad minus }}  {{Textinfo | TITULEK = Amahuakové | AUTOR = [[Autor:Emanuel Kovář|Emanuel Kovář]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;63. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8ff050f0-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD old 70 }}  {{Forma|proza}} '''…“</comment>
      <origin>334080</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="624" sha1="qjroz1se0g4zqkttrem9zlcdgkpmz3z" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
| TITUL = Ottův slovník naučný
| ČÁST = Amahuakové
| PŘEDCHOZÍ = Amager
| DALŠÍ = A maiori ad minus
}}

{{Textinfo
| TITULEK = Amahuakové
| AUTOR = [[Autor:Emanuel Kovář|Emanuel Kovář]]
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;63. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8ff050f0-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.]
| LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
''' Amahuakové''', kmen indiánský v Peru na pravém břehu řeky Ukajali a po obou stranách jejího přítoku Tamaja. ''[[Autor:Emanuel Kovář|Kř.]]''
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>qjroz1se0g4zqkttrem9zlcdgkpmz3z</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Amak</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97928</id>
    <revision>
      <id>334081</id>
      <timestamp>2026-06-28T10:17:27Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amak | PŘEDCHOZÍ = A maiori ad minus | DALŠÍ = Amal }}  {{Textinfo | TITULEK = Amak | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;63. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f1ed020-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }}  {{Forma|proza}} '''Amak''', ostrov, viz {{Prostrkaně|Amager}}. {{K…“</comment>
      <origin>334081</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="467" sha1="hmmvthn8kjbjwovut6tob0cua4ffgb3" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
| TITUL = Ottův slovník naučný
| ČÁST = Amak
| PŘEDCHOZÍ = A maiori ad minus
| DALŠÍ = Amal
}}

{{Textinfo
| TITULEK = Amak
| AUTOR = neuveden
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;63. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f1ed020-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.]
| LICENCE = PD anon 70
}}

{{Forma|proza}}
'''Amak''', ostrov, viz {{Prostrkaně|Amager}}.
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>hmmvthn8kjbjwovut6tob0cua4ffgb3</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Amalápúram</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97929</id>
    <revision>
      <id>334082</id>
      <timestamp>2026-06-28T10:26:04Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amalápúram | PŘEDCHOZÍ = Amalaberga | DALŠÍ = Amalarich }}  {{Textinfo | TITULEK = Amalápúram | AUTOR = [[Autor:Otakar Feistmantel|Otakar Feistmantel]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;63. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }}  {{Forma|proza}…“</comment>
      <origin>334082</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="1243" sha1="6de7lce3lhnln2867pkxt1vs1yliktl" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
| TITUL = Ottův slovník naučný
| ČÁST = Amalápúram
| PŘEDCHOZÍ = Amalaberga
| DALŠÍ = Amalarich
}}

{{Textinfo
| TITULEK = Amalápúram
| AUTOR = [[Autor:Otakar Feistmantel|Otakar Feistmantel]]
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;63. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.]
| LICENCE = PD anon 70
}}

{{Forma|proza}}
'''Amalápúram''', město ve Východní Indii, v provincii madraské, v deltě godávarské, má 8623 obyv. (1881), mezi tím 8170 hindův a 440 muhammedánův a jest hlav. místem oddílu okresu Godávarie, jenž na prostoře má 1310,0З ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; s 227.157 obyv. (1881) hlavně hindů. Okres leží z větší části v obvodu delty řeky Godávarie; jest to úrodná pláň, již protéká několik ramen řeky té a jest mimo to zavodňována z umělých průplavů; střední čásť známa jest pro své sady palem kokosových a arekových, jakož i banánů. Hlavní obchod vývozní tvoří ořechy a olej kokosové palmy, ořechy arekové, rýže, obilí, olejová semena, příze; dovoz záleží jediné v soli. ''[[Autor:Otakar Feistmantel|Fl.]]''
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>6de7lce3lhnln2867pkxt1vs1yliktl</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Amálékovci</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97930</id>
    <revision>
      <id>334083</id>
      <timestamp>2026-06-28T10:34:50Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amálékovci | PŘEDCHOZÍ = Amálék | DALŠÍ = Amalfi }}  {{Textinfo | TITULEK = Amálékovci | AUTOR = [[Autor:Alois Jirák|Alois Jirák]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;64. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f1ed020-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD old 70 }}  {{Forma|proza}} '''Amálékovci'…“</comment>
      <origin>334083</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="1095" sha1="3u1tva3tfmte72hja68tu28lnfp79y7" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
| TITUL = Ottův slovník naučný
| ČÁST = Amálékovci
| PŘEDCHOZÍ = Amálék
| DALŠÍ = Amalfi
}}

{{Textinfo
| TITULEK = Amálékovci
| AUTOR = [[Autor:Alois Jirák|Alois Jirák]]
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;64. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f1ed020-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.]
| LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
'''Amálékovci''', starý arabský kočovnický kmen na poloostrově sinajském, dle zpráv hebrejských původně od Súru (pustého kraje východně od Egypta) až po Chavílu (Chaulán) v Jemenu, t. j. v pétrejské Arabii a Hidžázu bydlící, odkud během doby dále se šířil. Ze zpráv, jež bible porůznu o nich podává, dovídáme se, že byli již za času Abráháma mocni; po vyjití Israelitů z Egypta byli první, kteří se s nimi utkali v boji, ale byli poraženi. Za králů Saula a Dávida byli opětně na hlavu poraženi, až konečně za krále Hiskia (Ezechia) úplně vyhlazeni. ''[[Autor:Alois Jirák|Jrk.]]''
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>3u1tva3tfmte72hja68tu28lnfp79y7</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Amalfi</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97931</id>
    <revision>
      <id>334084</id>
      <timestamp>2026-06-28T10:58:19Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amalfi | PŘEDCHOZÍ = Amálékovci | DALŠÍ = Amalgam (nerost) }}  {{Textinfo | TITULEK = Amalfi | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;64. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f1ed020-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD old 70 }}  {{Forma|proza}} '''Amalfi''', kdysi slavné přístav. m…“</comment>
      <origin>334084</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="2819" sha1="qgtruh30ln5yhydx0gwzmoyhzc1ozy7" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
| TITUL = Ottův slovník naučný
| ČÁST = Amalfi
| PŘEDCHOZÍ = Amálékovci
| DALŠÍ = Amalgam (nerost)
}}

{{Textinfo
| TITULEK = Amalfi
| AUTOR = neuveden
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;64. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f1ed020-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.]
| LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
'''Amalfi''', kdysi slavné přístav. město v dolnoitalské provincii salernské, na svazích vysokého Monte San Angelo amfitheatrálně rozložené. Bylo již v časném středověku slavné plavbou a obchodem a horlivým soupeřem Pisy a Janova. Počátkem IX. století odloučily se '''A.''' a Gaëta od vévodství neapolského jako samostatná území pod vlastními vévody, a za doby Lva III. (795—816) vysílalo již '''A.''' vlastní lodi proti Saracenům. Byvši dobyto r. 1131 normanským králem Rogerem II. přivtěleno к jeho říši. Od té doby klesalo tím více, že Pisané roku 1135 a 1137 hrozně je zpustošili. Při této příležitosti ztratilo město slavný rukopis pandekt Justiniánových, jenž nyní nalézá se v Laurentianské knihovně ve Florencii. К tomu ještě ve XII. а XIV. století utrpělo město strašnými povodněmi, při nichž byla zničena čásť dolního města a přístav. Z 50.000 obyv., jež '''A.''' kdysi čítalo, zbylo jen 7689 duší (1885, obec). '''A.''' jest sídlem arcibiskupa, vede výnosný obchod s makarony, papírem a jižním ovocem, a obyvatelstvo jeho z velké části provozuje plavbu. Kathedrála sv. Ondřeje je stará, podivuhodná stavba lombardskonormanského slohu z XI. stol. Nevyrovnatelnou polohou a rozkošnou vyhlídkou vyniká bývalý klášter kapucínský, ve skále vystavěný, jenž leží ve výši 130 ''m'' n. m. na příkrém břehu. Nyní je v něm zřízena plavecká škola. V '''A.''' narodili se Flavio Gioja (XIV. stol.), jenž zdokonalil kompas, a {{Prostrkaně|Masaniello}} (v. t.). Pro dějiny obchodního práva, zvláště kolonny a kommendy důležitá je sbírka práva námořského »capitula et ordinamenta curiae maritimae nobilis civitatis Amalfae, quae in vulgari sermone dicuntur: ''la Tabula di Amalfi''«. Sbírka ta, zvaná též lat. ''Tabula Amalfitana'', připomíná se již v kronikách XV. a XVI. st. Pardessus popíral její existenci, až nalezena v císařské knihovně dvorské ve sbírce dože Foscariniho Tommasem Garem, který ji rovněž jako Troya vydal v Appendice all archi- vio ston ital. Tom. I. 8. Italské články díla toho sepsány nejpozději v stol. XIV., kdežto latinské jsou původu mnohem staršího. Camera Matteo, Memorie storico-diplomatiche dell’ antica città e ducato di A. (Laband, Zft. f. d. ges. Handelsrecht VII. 296.)
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>qgtruh30ln5yhydx0gwzmoyhzc1ozy7</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Amalienfeld</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97932</id>
    <revision>
      <id>334085</id>
      <timestamp>2026-06-28T11:31:14Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amalienfeld | PŘEDCHOZÍ = Amalie | DALŠÍ = Amalienschacht }}  {{Textinfo | TITULEK = Amalienfeld | AUTOR = [[Autor:Vincenc Prasek|Vincenc Prasek]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;66. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8e489460-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD old 70 }}  {{Forma|proza}} '''Amali…“</comment>
      <origin>334085</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="657" sha1="392ui6agqcz5gwhg8sxq15z8mxpgu7r" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
| TITUL = Ottův slovník naučný
| ČÁST = Amalienfeld
| PŘEDCHOZÍ = Amalie
| DALŠÍ = Amalienschacht
}}

{{Textinfo
| TITULEK = Amalienfeld
| AUTOR = [[Autor:Vincenc Prasek|Vincenc Prasek]]
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;66. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8e489460-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.]
| LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
'''Amalienfeld''', ves ve Slezsku, kolonie založená r. 1787, se 126 obyv. něm. (1880), vznikla na dvořisku do Rudoltic v enklávě moravské na Osoblažsku. ''[[Autor:Vincenc Prasek|Psk.]]''
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>392ui6agqcz5gwhg8sxq15z8mxpgu7r</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Amalienschacht</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97933</id>
    <revision>
      <id>334086</id>
      <timestamp>2026-06-28T11:40:36Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amalienschacht | PŘEDCHOZÍ = Amalienfeld | DALŠÍ = Amaliín }}  {{Textinfo | TITULEK = Amalienschacht | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;66. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni07ottogoog#page/n65/mode/1up Dostupné online.] | LICENCE = PD old 70 }}  {{Forma|proza}} '''Amalienschacht''', báně kamenouhelné v…“</comment>
      <origin>334086</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="549" sha1="pucjpx5mwm8lc670qx1bphbi2lnx8th" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
| TITUL = Ottův slovník naučný
| ČÁST = Amalienschacht
| PŘEDCHOZÍ = Amalienfeld
| DALŠÍ = Amaliín
}}

{{Textinfo
| TITULEK = Amalienschacht
| AUTOR = neuveden
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;66. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni07ottogoog#page/n65/mode/1up Dostupné online.]
| LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
'''Amalienschacht''', báně kamenouhelné v Čechách, 7 d., 132 ob. č. (1880), hjtm. Smíchov, okr., obec a fara Kladno.
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>pucjpx5mwm8lc670qx1bphbi2lnx8th</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Amaliín</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97934</id>
    <revision>
      <id>334087</id>
      <timestamp>2026-06-28T11:44:36Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amaliín | PŘEDCHOZÍ = Amalienschacht | DALŠÍ = Amalín }}  {{Textinfo | TITULEK = Amaliín | AUTOR = [[Autor:Vincenc Prasek|Vincenc Prasek]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;66. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8e489460-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD old 70 }}  {{Forma|proza}} '''Amaliín''…“</comment>
      <origin>334087</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="624" sha1="tcwqyqhua5zq87njynzaj4rf9slh57x" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
| TITUL = Ottův slovník naučný
| ČÁST = Amaliín
| PŘEDCHOZÍ = Amalienschacht
| DALŠÍ = Amalín
}}

{{Textinfo
| TITULEK = Amaliín
| AUTOR = [[Autor:Vincenc Prasek|Vincenc Prasek]]
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;66. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8e489460-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.]
| LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
'''Amaliín''' (''Amaliengrund''), kolonie v pruském Opavsku, založená r. 1776 na oblasti vsi Vidova (Wiendorf) blíže Hlubčic. ''[[Autor:Vincenc Prasek|Psk.]]''
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>tcwqyqhua5zq87njynzaj4rf9slh57x</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Amalín</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97935</id>
    <revision>
      <id>334088</id>
      <timestamp>2026-06-28T11:49:41Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amalín | PŘEDCHOZÍ = Amaliín | DALŠÍ = Amaljára }}  {{Textinfo | TITULEK = Amalín | AUTOR = [[Autor:Vincenc Prasek|Vincenc Prasek]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;66. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8e489460-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD old 70 }}  {{Forma|proza}} '''Amalín''', {{Pr…“</comment>
      <origin>334088</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="731" sha1="8zw14dkngoum8frp5q21w02se9y4jun" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
| TITUL = Ottův slovník naučný
| ČÁST = Amalín
| PŘEDCHOZÍ = Amaliín
| DALŠÍ = Amaljára
}}

{{Textinfo
| TITULEK = Amalín
| AUTOR = [[Autor:Vincenc Prasek|Vincenc Prasek]]
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;66. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8e489460-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.]
| LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
'''Amalín''', {{Prostrkaně|Čamrdoves}} (''Amalienberg''), ves na návrší v Čechách v tomto století založená, 35 d., 229 ob. č. (1880), hjtm. Rakovník, okr., obec, býv. dom. a fara Křivoklát. Zde jest hřbitov s kostelem sv. Petra a Pavla pro osadu křivoklátskou.
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>8zw14dkngoum8frp5q21w02se9y4jun</sha1>
    </revision>
    <revision>
      <id>334090</id>
      <parentid>334088</parentid>
      <timestamp>2026-06-28T11:56:11Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <minor />
      <origin>334090</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="700" sha1="rxx1yciid1tch038w2nxhoq52i7l7ki" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
| TITUL = Ottův slovník naučný
| ČÁST = Amalín
| PŘEDCHOZÍ = Amaliín
| DALŠÍ = Amaljára
}}

{{Textinfo
| TITULEK = Amalín
| AUTOR = neuveden
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;66. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8e489460-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.]
| LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
'''Amalín''', {{Prostrkaně|Čamrdoves}} (''Amalienberg''), ves na návrší v Čechách v tomto století založená, 35 d., 229 ob. č. (1880), hjtm. Rakovník, okr., obec, býv. dom. a fara Křivoklát. Zde jest hřbitov s kostelem sv. Petra a Pavla pro osadu křivoklátskou.
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>rxx1yciid1tch038w2nxhoq52i7l7ki</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Amaljára</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97936</id>
    <revision>
      <id>334089</id>
      <timestamp>2026-06-28T11:55:09Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <comment>založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amaljára | PŘEDCHOZÍ = Amalín | DALŠÍ = Amalnáme }}  {{Textinfo | TITULEK = Amaljára | AUTOR = [[Autor:Otakar Feistmantel|Otakar Feistmantel]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;66. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8e489460-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD old 70 }}  {{Forma|proza}} '''Amalj…“</comment>
      <origin>334089</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="702" sha1="4xcfhuqozwv2ineoogibf1j0n17gimd" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
| TITUL = Ottův slovník naučný
| ČÁST = Amaljára
| PŘEDCHOZÍ = Amalín
| DALŠÍ = Amalnáme
}}

{{Textinfo
| TITULEK = Amaljára
| AUTOR = [[Autor:Otakar Feistmantel|Otakar Feistmantel]]
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;66. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8e489460-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.]
| LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
'''Amaljára''', domácí státeček pod hindským vladařem v Guzerátě, v provincii bombajské; 12.437 obyv. (1881) a 91 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; vzdělané půdy. Hlavní setba obilí, především prosa. ''[[Autor:Otakar Feistmantel|Fl.]]''
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>4xcfhuqozwv2ineoogibf1j0n17gimd</sha1>
    </revision>
  </page>
</mediawiki>