Wikizdroje cswikisource https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana MediaWiki 1.47.0-wmf.9 first-letter Média Speciální Diskuse Uživatel Diskuse s uživatelem Wikizdroje Diskuse k Wikizdrojům Soubor Diskuse k souboru MediaWiki Diskuse k MediaWiki Šablona Diskuse k šabloně Nápověda Diskuse k nápovědě Kategorie Diskuse ke kategorii Autor Diskuse k autorovi Edice Diskuse k edici Stránka Diskuse ke stránce Index Diskuse k indexu TimedText TimedText talk Modul Diskuse k modulu Podujatie Diskusia k podujatiu 100 41215 334182 304319 2026-07-01T03:23:31Z Rulumas 19860 /* Ottův slovník naučný */ Athamas 334182 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Albert | příjmení = Dohnal | datum narození = 14. července 1859 | místo narození = Praha | datum úmrtí = 5. ledna 1944 | místo úmrtí = Praha | popis = středoškolský profesor }} '''Albert Dohnal''' (1859–1944) byl středoškolský profesor latiny a řečtiny v Praze. == Dílo == === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''Dnl.'' Je autorem nebo spoluautorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Abaris (věštec)|Abaris (věštec)]] * [[Ottův slovník naučný/Adamas (mytologie)|Adamas (mytologie)]] * [[Ottův slovník naučný/Admété|Admété]] * [[Ottův slovník naučný/Admétos|Admétos]] * [[Ottův slovník naučný/Adónis|Adónis]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Adrasteia (mytologie)|Adrasteia (mytologie)]] * [[Ottův slovník naučný/Adrastos|Adrastos]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Aédón|Aédón]] * [[Ottův slovník naučný/Aëlló|Aëlló]] * [[Ottův slovník naučný/Aëropé|Aëropé]] * [[Ottův slovník naučný/Aëropos|Aëropos]] * [[Ottův slovník naučný/Aëthlios|Aëthlios]] * [[Ottův slovník naučný/Afaia|Afaia]] * [[Ottův slovník naučný/Afareus|Afareus]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Afeidas|Afeidas]] * [[Ottův slovník naučný/Afidnos|Afidnos]] * [[Ottův slovník naučný/Afrodisia|Afrodisia]] * [[Ottův slovník naučný/Afrodité|Afrodité]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Afroditos|Afroditos]] * [[Ottův slovník naučný/Afrosyné|Afrosyné]] * [[Ottův slovník naučný/Agamédé|Agamédé]] * [[Ottův slovník naučný/Agamédés|Agamédés]] * [[Ottův slovník naučný/Agamemnón|Agamemnón]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Aganippé|Aganippé]] * [[Ottův slovník naučný/Aganippovny|Aganippovny]] * [[Ottův slovník naučný/Agapénór|Agapénór]] * [[Ottův slovník naučný/Agathodaimón|Agathodaimón]] * [[Ottův slovník naučný/Agaué|Agaué]] * [[Ottův slovník naučný/Agdistis|Agdistis]] * [[Ottův slovník naučný/Agelaos|Agelaos]] * [[Ottův slovník naučný/Agénór|Agénór]] * [[Ottův slovník naučný/Agenoria|Agenoria]] * [[Ottův slovník naučný/Aglaia|Aglaia]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Aglaofamos|Aglaofamos]] * [[Ottův slovník naučný/Aglauros|Aglauros]] * [[Ottův slovník naučný/Agonie (slavnost)|Agonie (slavnost)]] * [[Ottův slovník naučný/Agretai|Agretai]] * [[Ottův slovník naučný/Agreus|Agreus]] * [[Ottův slovník naučný/Agriónios|Agriónios]] * [[Ottův slovník naučný/Agriopé|Agriopé]] * [[Ottův slovník naučný/Agrios|Agrios]] * [[Ottův slovník naučný/Agroteras thysia|Agroteras thysia]] * [[Ottův slovník naučný/Agyieus|Agyieus]] * [[Ottův slovník naučný/Agyrtés|Agyrtés]] * [[Ottův slovník naučný/Achelóos (mytologie)|Achelóos (mytologie)]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Achémenidés|Achémenidés]] * [[Ottův slovník naučný/Acherón|Acherón]] * [[Ottův slovník naučný/Achlys (mytologie)|Achlys (mytologie)]] * [[Ottův slovník naučný/Aia (mytologie)|Aia (mytologie)]] * [[Ottův slovník naučný/Aiakos|Aiakos]] * [[Ottův slovník naučný/Aianteia|Aianteia]] * [[Ottův slovník naučný/Aias|Aias]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Aidós|Aidós]] * [[Ottův slovník naučný/Aiétés|Aiétés]] * [[Ottův slovník naučný/Aigaión|Aigaión]] * [[Ottův slovník naučný/Aigaios|Aigaios]] * [[Ottův slovník naučný/Aigeus|Aigeus]] * [[Ottův slovník naučný/Aigialé|Aigialé]] * [[Ottův slovník naučný/Aigialeus|Aigialeus]] * [[Ottův slovník naučný/Aigimios|Aigimios]] * [[Ottův slovník naučný/Aigina (mytologie)|Aigina (mytologie)]] * [[Ottův slovník naučný/Aigis|Aigis]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Aigisthos|Aigisthos]] * [[Ottův slovník naučný/Aiglé|Aiglé]] * [[Ottův slovník naučný/Aigofagos|Aigofagos]] * [[Ottův slovník naučný/Aigyptos|Aigyptos]] * [[Ottův slovník naučný/Aiolia|Aiolia]] * [[Ottův slovník naučný/Aiolos|Aiolos]] * [[Ottův slovník naučný/Aipytos|Aipytos]] * [[Ottův slovník naučný/Aisa|Aisa]] * [[Ottův slovník naučný/Aisakos|Aisakos]] * [[Ottův slovník naučný/Aisépos|Aisépos]] * [[Ottův slovník naučný/Aisón|Aisón]] * [[Ottův slovník naučný/Aithér|Aithér]] * [[Ottův slovník naučný/Aithra|Aithra]] * [[Ottův slovník naučný/Aitólos|Aitólos]] * [[Ottův slovník naučný/Akadémos|Akadémos]] * [[Ottův slovník naučný/Akakallis|Akakallis]] * [[Ottův slovník naučný/Akakésios|Akakésios]] * [[Ottův slovník naučný/Akalanthis|Akalanthis]] * [[Ottův slovník naučný/Akarnan|Akarnan]] * [[Ottův slovník naučný/Akastos|Akastos]] * [[Ottův slovník naučný/Akersekomés|Akersekomés]] * [[Ottův slovník naučný/Akesios|Akesios]] * [[Ottův slovník naučný/Akidusa|Akidusa]] * [[Ottův slovník naučný/Akis|Akis]] * [[Ottův slovník naučný/Akkó|Akkó]] * [[Ottův slovník naučný/Akmón|Akmón]] * [[Ottův slovník naučný/Akontios|Akontios]] * [[Ottův slovník naučný/Akraia|Akraia]] * [[Ottův slovník naučný/Akraios|Akraios]] * [[Ottův slovník naučný/Akratos|Akratos]] * [[Ottův slovník naučný/Akrisios|Akrisios]] * [[Ottův slovník naučný/Akrothinia|Akrothinia]] * [[Ottův slovník naučný/Aktaión|Aktaión]] * [[Ottův slovník naučný/Aktaios|Aktaios]] * [[Ottův slovník naučný/Aktorovec|Aktorovec]] * [[Ottův slovník naučný/Alala|Alala]] * [[Ottův slovník naučný/Alastór|Alastór]] * [[Ottův slovník naučný/Albunea|Albunea]] * [[Ottův slovník naučný/Alea|Alea]] * [[Ottův slovník naučný/Aléktó|Aléktó]] * [[Ottův slovník naučný/Alektryón|Alektryón]] * [[Ottův slovník naučný/Aleos|Aleos]] * [[Ottův slovník naučný/Alétés|Alétés]] * [[Ottův slovník naučný/Alétheia|Alétheia]] * [[Ottův slovník naučný/Aleuas|Aleuas]] * [[Ottův slovník naučný/Alfeios|Alfeios]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Alfesiboia|Alfesiboia]] * [[Ottův slovník naučný/Alkaios|Alkaios]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Alkathoé|Alkathoé]] * [[Ottův slovník naučný/Alkathoos|Alkathoos]] * [[Ottův slovník naučný/Alké|Alké]] * [[Ottův slovník naučný/Alkéstis|Alkéstis]] * [[Ottův slovník naučný/Alkinoos|Alkinoos]] * [[Ottův slovník naučný/Alkippé|Alkippé]] * [[Ottův slovník naučný/Alkmaión|Alkmaión]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Alkméné|Alkméné]] * [[Ottův slovník naučný/Alkón|Alkón]] * [[Ottův slovník naučný/Alkyoné|Alkyoné]] * [[Ottův slovník naučný/Alkyoneus|Alkyoneus]] * [[Ottův slovník naučný/Alkyonides|Alkyonides]] * [[Ottův slovník naučný/Alóeovci|Alóeovci]] * [[Ottův slovník naučný/Alóeus|Alóeus]] * [[Ottův slovník naučný/Alopé|Alopé]] * [[Ottův slovník naučný/Althaia|Althaia]] * [[Ottův slovník naučný/Althaimenés|Althaimenés]] * [[Ottův slovník naučný/Aoidé|Aoidé]] * [[Ottův slovník naučný/Aón|Aón]] * [[Ottův slovník naučný/Aonovny|Aonovny]] * [[Ottův slovník naučný/Athamas|Athamas]] == Reference == * [http://www.badatelna.eu/reprodukce/?fondId=4354&zaznamId=921784&reproId=1237111 Kartotéka Jar. Kunce] [[Kategorie:Čeští autoři]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] r04gui91b4p93ohemjv0we6v5k49p3s 0 97981 334163 2026-06-30T12:09:49Z Davmiub 20055 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambérieu | PŘEDCHOZÍ = Amberger | DALŠÍ = Amberská hlína }} {{Textinfo | TITULEK = Ambérieu | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 83. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ambérieu''' [a͡nberjé], hl. m. f…“ 334163 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambérieu | PŘEDCHOZÍ = Amberger | DALŠÍ = Amberská hlína }} {{Textinfo | TITULEK = Ambérieu | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 83. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ambérieu''' [a͡nberjé], hl. m. franc. kantonu t. jm., v arr. belleyském a v depart. ainském, při křižovatce drah lyonsko-genevské a pařížsko-středomořské, s 3700 obyv.; vyrábějí se tady plátno, kůže, papír, sukno a je tu přádelna na bavlnu. {{Konec formy}} qxs1780darwsayjjk9f7hzn4qq8di13 0 97982 334164 2026-06-30T12:14:11Z Davmiub 20055 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambert | PŘEDCHOZÍ = Amberská hlína | DALŠÍ = Ambi }} {{Textinfo | TITULEK = Ambert | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 83. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ambert''' [a͡nbér], hlavní místo arrondis…“ 334164 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambert | PŘEDCHOZÍ = Amberská hlína | DALŠÍ = Ambi }} {{Textinfo | TITULEK = Ambert | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 83. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ambert''' [a͡nbér], hlavní místo arrondissementu ve franc. departementu puy-de-dômeském, v úrodném údolí na pr. bř. Dory na záp. úpatí Forezských hor, dříve hlav. město krajiny Livradois, se 7700 obyv.; žulový chrám sv. Jana z XV. stol., továrny na papír, stužky, krajky a tabatěrky a čilý obchod se sýrem, jenž pokládá se za nejlepší auvergneský. {{Konec formy}} 7pbcb3u7ollg7gqndrsumc49w62fbvb 0 97983 334165 2026-06-30T12:24:01Z Davmiub 20055 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambi | PŘEDCHOZÍ = Ambert | DALŠÍ = Ambiani }} {{Textinfo | TITULEK = Ambi | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 83. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ambi''' (amb-, am-, an-, řec. ''ἀμφί'', kolem, ''…“ 334165 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambi | PŘEDCHOZÍ = Ambert | DALŠÍ = Ambiani }} {{Textinfo | TITULEK = Ambi | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 83. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ambi''' (amb-, am-, an-, řec. ''ἀμφί'', kolem, ''ἀμφίς'' s obou stran, řec. ''ἄμφω'', ''ἀμφό-τερσι'', lat. ''ambo'', slov. ''oba''), čes. {{Prostrkaně|dvoj-}}, {{Prostrkaně|ob-}}, {{Prostrkaně|o-}}, vyskytuje se často ve slovech složených, na př. ambi-viu-m, dvojcestí, amb-iguu-s, dvojsmyslný, nejasný, temný, an-ceps, dvojhlavý, obojetný, nejistý, amb-i-tu-s, obvod, amb-ages, okliky, okolky. {{Konec formy}} 79rrm2c2b9rt7zddcxmmkz205r5npd6 334166 334165 2026-06-30T12:25:07Z Davmiub 20055 334166 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambi | PŘEDCHOZÍ = Ambert | DALŠÍ = Ambiani }} {{Textinfo | TITULEK = Ambi | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 83. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ambi''' (amb-, am-, an-, řec. ''ἀμφί'', kolem, ''ἀμφίς'' s obou stran, řec. ''ἄμφω'', ''ἀμφό-τεροι'', lat. ''ambo'', slov. ''oba''), čes. {{Prostrkaně|dvoj-}}, {{Prostrkaně|ob-}}, {{Prostrkaně|o-}}, vyskytuje se často ve slovech složených, na př. ambi-viu-m, dvojcestí, amb-iguu-s, dvojsmyslný, nejasný, temný, an-ceps, dvojhlavý, obojetný, nejistý, amb-i-tu-s, obvod, amb-ages, okliky, okolky. {{Konec formy}} nfyofzdsbjhcivyocly7iw7rtellxz6 0 97984 334167 2026-06-30T15:48:42Z Jean-Paul 8278 založení 334167 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Vánoční koledy (Herrmann) | AUTOR = Ignát Herrmann | PŘEDCHOZÍ = Jmelí | ČÁST = Výminečný stav u Lukášků | DALŠÍ = Štědrý den starého švejdy Václava }} {{Textinfo | TITULEK = Výminečný stav u Lukášků | AUTOR = [[Autor:Ignát Herrmann|Ignát Herrmann]] | ZDROJ = HERRMANN, Ignát. ''Vánoční koledy'', Praha: Unie, 1919. 226 s. S. 108–113. | ONLINE = {{Kramerius|mzk|7ebd8ab0-60f2-11e3-bc9f-5ef3fc9bb22f|Moravská zemská knihovna}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} Panu Matouši Lukáškovi bylo dopřáno dosti času, aby uvykl všemu tomu, co sám kdysi v záchvatu zoufalého humoru byl nazval výminečným stavem své domácnosti. Vždyť se na obloze jeho domácího štěstí schylovalo znenáhla ke stříbrné svatbě. A pokud se dopočítával, začalo to tehdy, kdy mu tři jeho dcerušky, jedna po druhé, vyrůstaly z dětských sukének. Čemu říkal výminečný stav, nastávalo u Lukášků dobré dvě a spíše tři neděle před vánoci. V tomto období byl všechen obvyklý pořádek jeho domu vypáčen ze stěžejí. Otci Lukáškovi připadalo tu, jako by všechny kouty bytu jeho byly plny neviditelných šotků, provozujících podivné, tajemné kutění. Byly to předzvěsti Štědrého večera. V ty dni byly jeho „ženské“ — tak říkal vůbec choti a dceruškám — stále na cestách. Vycházely a vracely se, obyčejně nesmírně udýchány, přinášely maličké balíčky čehosi, mnohdy jen pouhé svitky papíru, klepávaly na zeď kuchyně již na posledních schodech, aby nemusily u dveří zvoniti. Rozárka spěchávala honem otevřít, a potom dámy proklouzávaly předsíní po prstech, beze šustu, aby tatínek neslyšel, a mizely i se svou kořistí v nejzadnější světnici. Při tom všem tvářily se „ženské“ páně Lukáškovy — lépe řečeno snažily se tvářiti co nejlhostejněji, jakoby nic, jako by se nechumelilo. Ale čím větší bylo úsilí jejích, aby zatajily, že se něco děje, tím zřetelněji bylo lze čísti na jejich tvářích, kterak pod násilnou, ztuhlou maskou zdánlivého „nic“ ukrývá se to slavné překvapení nadcházejícího Štědrého dne. Byly to chvíle a dni, kdy pan Lukášek nevěděl, kam by dal uši a hlavně oči. V té době vyhýbal se co nejvíce ženským světnicím, v té době odvažoval se také jen z naléhavé potřeby do místností společných, do ložnice své a manželčiny, nebo do jídelny, buď aby si umyl ruce, aby si vzal čerstvý kapesník, jiný nákrčník, rukavice. Bylo zákonem, třeba nepsaným a nevyřčeným, aby v těch dnech nic neviděl, co viděti neměl. Ale právě v ty dni přiházely se mu nemilé nehody. Šťáral-li pod postelí, aby vyhrabal trepky, které mu Rozárka smetákem kdovíkam zastrčila, padl jistě na nějakou krabici, které ještě včera tam nebylo. Hledal-li ručník, jejž choť jeho nebo dcery ve zmatku kamsi zašantročily, vytáhl jistě odněkud kus kanavy nebo juty, plyše neb atlasu s nějakým rozdělaným vyšíváním. Bylo toho plno v postelích, v nohách i ve hlavách, pod poduškou na pohovce, pod povlakem kredence, jak to tam dcerušky ve spěchu naházely, podsouvly, skryly, když někde na blízku vrzly dveře. Pan Lukášek obyčejně rychle zase hodil takovýmto objevem, jako by ho věc v rukou pálila, ale když se vrátil do svého pokoje, přikradla se za ním jeho choť a s těžkou výčitkou v pohledu kárávala muže: „Rarach tě taky pořád všady nosí! Jako bys mi nemohl říci, když něco chceš! Mermomocí holkám pokazit radost! Že nemůžeš té všetečnosti odvyknout! A to chodí a čmuchá a čmuchá — můj božínku, kam pak s tím máme jít…!!“ Bylo marno ujišťovati, že pan Lukášek nečmuchá, že to byla čirá náhoda, že tuší, že se něco chystá, ale že ho ani nenapadá, aby slídil, že se dočká — „Nemluv, prosím tě, Lukášku!“ stála panička na svém. „Tohle dělají všichni muži — a pak vyčítáte zvědavost nám! Seber se a jdi si někam.“ Byla to jediná doba v roce, kdy paní Lukášková chotě tak horlivě někam posílala. Kam pak měl jít! Nanejvýš tedy do kavárny. Raděj by si byl zdřiml na pohovce v ložnici. Ale tam překážel. Tak tedy přece se oblékl a šel. A když se za dvě nebo za tři hodiny vrátil, pořád ještě přicházel paní Lukáškové příliš brzy. Pak rychle sháněla nějakou večeři, poslala panu choti jen pro půl litru piva, a sotvaže utřel ústa, zase ho pobízela: „Prosím tě, na pivo si někam zajdi, třeba do Besedy nebo kam. Arci, do rána tam nemusíš být.“ Večer ochotněji kráčel pan Lukášek do vyhnanství. Nemrzlo-li příliš nebo nebyla-li cachtanice, nic si z toho nedělal. Jen to jedovaté „do rána tam nemusíš být“ hnětlo ho. Do rána! Kdy pak už se nezdržel do rána! Bejvávalo, bejvávalo kdysi. Ale tomu je tak dávno. Ostatně je vidět, jaké mají ty ženské ponětí, kterak to nyní v hospodách vypadá. Kterak by mohl do rána! Policejní hodina vůbec je druhá s půlnoci, ale teď patroly nemusí chodit, aby ji hospodským a hostům připomínaly, aby hospody vymetaly. Trousí se to odevšad již po desáté. V Besedě! Tam je taky někdo do rána? O dvanácté by tam všechna strašidla z Prahy mohla mít valnou hromadu, a mnohdy by mohla začít už o jedenácté. — — Výminečný stav u Lukášků měl však ještě jiné důsledky, a to vlastně bylo nejhroznější pro pana Matouše. Týkalo se to jeho tabule, jeho obědů i večeří. Čím blíže bylo ke Štědrému dni, tím větší byl pospěch, aby se všechno dodělalo, dovyšívalo, obroubilo, podlepilo, vytřepilo — což pak vím, jak se všemu tomu říká! А k tomu již přibyla starost o sváteční tabuli. Již byly strouhány tvrdé housky do zásoby, připravováno na vánočky, chystáni hlemýždi — jen s těmi jsou tři dni práce — loupány mandle, již byl tlučen cukr, skořice, pepř, přebírány hrozinky — hotové dopuštění! V ty dni tedy — a trvalo to týden i déle — měla paní Lukášková právo, aby rodinu s obědem nějak odbyla. A v ty dni pan Matouš Lukášek byl nucen pojídati bez reptání, s čím by mu jindy choť nebyla tak směle mohla na oči. Tehdy zužitkovala paní Lukášková vše, co jí za poslední čtyry neděle zbylo. Pan Lukášek vyjádřil se kdysi v Besedě u stolu „Obce“, že v těchto dnech požírá „své úhlavní nepřátele“. Tak na příklad žemlovec, toto půvabné, lákavé jídlo ze starých rohlíků, samých to zbytků od snídaní, s kyselými, tvrdými jablky, která nepouštějí šťávy. Mysl páně Lukáškova poklesala, jak jen se veliký kastrol s chrupavým, do hnědá upraženým povrchem objevil na stole. Po každém žemlovci měl ústa jako pořezaná, rozbolavělá. Pražená kaše! Pokrm, jehož každé sousto mu v ústech vyrůstalo v báječné rozměry, smělo se před vánoci bez ostychu objeviti na jeho stole. Jindy by byl ohlásil slavný protest. Ale co teď s protestem, když paní Lukášková mohla odpověděti: „Mám se roztrhat? Pravda, milostpán si na štědrý večer sedne k hotovému, ale kdo to má vše udělat?“ A pan Lukášek tedy zápolil s praženou kaší. Pak bývaly slejšky, pak pařené housky, pak — Nu, všechno přemáhal pan Lukášek dosti statečně. Ale v „domácí“ kuchařce paní Lukáškové — skutečně zcela domácí — bylo ještě jídlo, kteréž naplňovalo otce Lukáška postrachem. Byla to „sekaninka“. Jméno samo o sobě dost líbezné a slibné. Sekaninka. Cosi jako něžného, milého, vlichocujícího se. Sekaninka! Avšak ve skutečnosti byla to strašná sekanina. Aspoň pro pana Lukáška. Každý kousek zbylého tvrdého masa, každou chrupavku, každou tučnou kůrku z vepřového schovávala paní Lukášková po týden, po dvě neděle. A když se jí zdálo, že již to stačí, nacpáno všechno do mašinky, a Rozárka počala točiti klikou jak na aristoně. Jakási táhlá, spojitá masová kaše vytáčela se spodním otvorem mašinky. Do ní přidáno strouhané housky, hrst špeku na kostečky, nějaký žloutek, kousek kapusty — nu, nejsou to vše dobré věci? A pak se to peklo na kastrole nebo na pekáči. A pak tedy: dones na stůl, jak stojí tak často v Rettigové. Arciže paní Lukášková donesla. Do vánoc bývala sekaninka pravidelně třikrát. A pan Lukášek uvažoval při tom po každé, jak je člověk přec jenom nezkušen, když se žení. Neboť kdyby byl jen zdaleka tušil, že je na světě cosi, čemu se říká sekaninka a do čeho se může ve mlejnku zmastit husí kůže a zbylé hovězí maso, a skopové šlachy a zbytky telecích nožiček a vůbec všechno — kdyby to byl tušil (říkával sám), byl by si vložil do svatební smlouvy, že sekaninka jest na věčné časy z jeho jídelního programu vyloučena. A nechápal, že jeho tři dcery se mohou právě touto sekaninkou ujíst. Nu ano, mládí! Konečně tedy nastal Štědrý den — výminečný stav byl zrušen. Pan Matouš Lukášek dostal pak od milé rodiny vyšívané kšandy, vyšívané trepky, vyšívanou domácí čepičku, vyšívanou podušku na pohovku — — ďas ví, co vše ještě vyšívaného. A když to pan Lukášek přijímal z rukou nejmladší dcerky, která rozdávala v zastoupení Ježíška, a když po obdarování sklízel šťavnaté polibky dcerušek, uplakaných samou radostí z dárků, a když mu navrch položila paní Lukášková hubičku svou, ještě tak vonící smaženým kaprem a nadívanými hlemýždi a jablkovým závinem, tu ji pan Lukášek upřímně objal a z hloubi srdce oddechl: „Ale, matko, jsem rád, že teď zas budeme živi jak jindy — já již nevěděl, kudy mám chodit a kam mám koukat — — no, ty kšandy mě těší, těch jsem potřeboval nejvíc.“ A na rok nastal u Lukášků mír a klid. Až zas o budoucích vánocích — — —! {{Konec formy}} {{DEFAULTSORT:Výminečný stav u Lukášků}} [[Kategorie:Vánoční povídky]] 94jzpvgxnqr539s6stnhhg43mv5s9eq 0 97985 334168 2026-06-30T15:55:51Z Jean-Paul 8278 založení 334168 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Vánoční koledy (Herrmann) | AUTOR = Ignát Herrmann | PŘEDCHOZÍ = Výminečný stav u Lukášků | ČÁST = Štědrý den starého švejdy Václava | DALŠÍ = Dědek to spravil }} {{Textinfo | TITULEK = Štědrý den starého švejdy Václava | AUTOR = [[Autor:Ignát Herrmann|Ignát Herrmann]] | ZDROJ = HERRMANN, Ignát. ''Vánoční koledy'', Praha: Unie, 1919. 226 s. S. 114–122. | ONLINE = {{Kramerius|mzk|7f1cc1b0-60f2-11e3-bc9f-5ef3fc9bb22f|Moravská zemská knihovna}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} Starému švejdovi Václavu věnoval jsem již několik vzpomínek — však se na něj navzpomínám, na dobrého a poctivého toho mužíka, který kdysi hrdě vyšel na výboj do světa, až tam do Italie k armádě papežské. Ta sláva dlouho netrvala. Za nedlouho vrátil se Václav a všechen další život dosloužil za dvoukolým vozíkem anebo pod těžkým rancem z hrubé zelené plachtoviny. Byl sluhou tiskárny a po celá desítiletí rozvážel a roznášel nejnovější plody literární po všech pražských knihkupectvích. Ach, za jeho mládí a za jeho mužného věku byly tiskárny ještě skutečnými svatyněmi černého umění a ne hřmotnými fabrikami jako nyní, ne požeráky statisíců rysů bílého papíru do roka a pekelnými chrliči papíru potištěného. Svatyněmi, v nichž každý lístek byl desetkrát a vrub na vrub obrácen, zkoušen a podrobován desateré korektuře a revisi, s rozvahou a bez překotu vytištěn, vkládán do „glancdeklů“ a mačkán v těžkém lisu, aby nabyl původní hladkosti a lesku. Neboť tehda tiskávalo se vše na papíře máčeném a tedy vodou zdrsnělém. Tehda mívala snad každá tiskárna sluhu jen jednoho. Václav byl dlouho takovým jediným „oušlapkem“, jak sám o sobě říkal, a dlouho stačil. Když nebylo nákladu na vozík, když ho nebylo ani na ranec, roznášel Václav korektury a revise autorům, později „vývěsky“, konečně hotový první exemplář. Staří literáti, učenci, archiváři, bibliotekáři nepochybně ještě se pamatují na jeho drobnou postavu. Ale ubývá jich, ubývá. Vždyť sám švejda Václav tlí přes půldruhého desítiletí na Volšanech, a měl hodně let, když odešel navždy, jako by jen překročil tím šáravým, šeplavým krokem. Neboť Václav chodil jako po punčochách. Tak tiše odešel, že mnohý z nás ani nezvěděl. Tak tiše, jako by jen lehký průvan kdesi v dáli byl za ním dveře dovřel. Teď pojednou mi vytanul na mysli, a to že se vánoce blíží. Vánoce miloval. Neboť v ty dni roznášel zákazníkům závodu a váženějším autorům kalendáře s přáním k novému roku — a čí ruka nebyla by tu zajela do kapsy, aby starého švejdu odměnila desetníkem nebo dvoušestákem? Toto roznášení „gratiskalendářů“ bylo jeho „akcidencí“, pasekou, a v těch dnech zvonívalo v kapse Václavově stříbro. Ošemetné sice, načervenalé, jako by se stydělo, že je tolika mědí pomíšeno, ale přece stříbro, za něž bylo lze dostati vše, co Václavovi oslazovalo dny krušného života: flákotu (uzeninu) a hmotu (pivo). Neodsuzujte ho příliš rychle — piva nesnesl nikdy mnoho. Byly chvíle, kdy se opil jedinou holbou. Zesláblý jeho žaludek mnoho nevydržel. A zas tedy nadešly svátky, tak někdy v polovině let sedmdesátých, a byl právě Štědrý den, kdy zbývala ještě hromádka kalendářů, aby do večera byla dodána zákazníkům. Stará tradice velela, aby se tak stalo na Štědrý den, aby „partaje“ měly kalendář v rukou na svátky. Boží hod, Štěpán — času dost, a mnohý si rád klidně počte. Však mnohý zákazník tiskárny neznal z české literatury nic jiného, než ten darovaný kalendář. „Ke všem sakrům!“ zlořečil již asi po desáté pan faktor Smolař, „kde pak zas čerti nosí toho chramostejla! Tadyhle má roznášet — —!“ Po Václavu nebylo památky. Nikdo ani nevěděl, kam byl poslán, s čím, a nebylo lze uhodnouti, kdy se objeví. A hodiny míjely. Konečně, konečně se přišáral. „Kde jste chodil, duše prach set sakramentská — tadyhle čekají kalendáře — a vy — pařil jste někde, co?“ To byla jistě křivda, neboť veliké nějaké paření nesrovnávalo se nikterak s „únosností“ Václavovou. Nu, řeč se mluví, a v rozhněvání padne leckdy slovo, aniž se doopravdy myslí. Možno taky, že zas faktor měl nějakou mrzutost se starým, s principálem, však víte, jak to pak chodí. Po stupínku vypijou si takovou šňupku všichni, do posledního. Tak zatím faktor naléval Václavovi z plného. Nějak se omlouval Václav, pravda, ale nějak nešťastně, neobratně; bylo zjevno, že aspoň polovina času spadá na vrub nějaké jeho zastávky, zatlachání kdesi, snad i darované číšky rosolky. Slovo dalo slovo, milý faktor dohříval se vždy více a vemlouval se do hněvu, ač byl jinak dobrý a družný chlapík, až konečně v největší ráži a jen pouhou fistulí vyrazil: „Už to s vámi není k vydržení! Tak tedy uděláme konec. Od nového roku půjdete.“ Tomuhle nikdo z nás nevěřil. A myslili jsme, že taky Václav neuvěří. Poněvadž to neslyšel po prvé. To už ho i starý faktor nejednou vypovídal a sám „starý“ mu dal taky jednou výpověď — na tu chvíli, kdy to právě povídal. A vždycky jsme věděli všichni, že zůstane při starém. Kterak jsme mohli být bez Václava? Náležel k tiskárně jako vikýř k domu, jako kolo k rychlolisu, jako puntík na i! Byla to vždy jen pohrůžka bez valného významu, a sám Václav přijal ji mnohdy s filosofickým klidem, jen si něco zahuhňal do zežloutlých, nazelenalých knírů, co by arci nebyl tučným písmem pronesl ani ke starému, ani k faktoru. A když nadešla nejbližší sobota, nikdo již nic nevěděl, na výpověď nevzpomněl. A byli by se náramně podivili, kdyby Václav byl sebral svých pět švestek a loučil se a dokonce snad žádal za vysvědčení. Ale tentokráte bylo jinak. Václav byl nesmírně na měkko. Snad proto, že byl Štědrý den. Možná, že na Štědrý den ještě nikdy nedostal výpověď. Nikdo však netušil, co se v jeho srdci děje, a maje každý své práce dost, Václava si nevšímal. Překot štědrovečerní hřměl dále domem. Jen v poledne z nás každý na chvíli odskočil, aby kdesi snědl talíř polévky, vystřídali jsme se, dokonávali jsme denní svou práci, již plni roztržitosti, a znenáhla se tmělo. Ještě kdosi vyšťáral nějakou zapomenutou adresu, přilepil na kalendář. „Stakra, na toho bychom byli zapomněli. A kde pak je Václav?“ Ano, Václav. Nikdo nevzpomínal, kdy hо viděl naposled, nikdo nevěděl, kam odešel. Faktor se podíval na adresu. „No, čert hо nevezme, pana Konopáska, když sní kapra bez kalendáře. Zejtra je taky den. Ostatně to máme na cestě, někdo z nás to tam může vrazit, až půjdeme domů.“ Domů! Vždycky jsme rádi chodili z té roboty, ale na Štědrý den nejraději. Jen abychom ji měli za zády. V duchu již nám voněl kapr, chřestily ořechy a nakonec všeho dráždila nozdry pronikavá vůně horkého punče. Štědrý večer již proto nám byl tak milý, že po něm nastával Boží hod — robota je zavřena. Kde je to všecko tehdejší těšení! Honem ještě rychlá inspekce, aby všady bylo zamčeno, aby nezůstalo jiskřičky v kamnech, aby nikde nezůstal kohoutek plynu otevřen. Úzkou chodbičkou tápal jsem do zadní místnosti, plné knih, balíků lepenky, starých provazů. Kohoutek plynový byl tam zatažen na tři čtvrtky, jen tak že modravý plamének olizoval rozpoltěný čípek hořáku. „Který pak rarach to nedotáhl!“ bručím, a již sahám, abych kohoutek dovřel. Tu pojednou šust jakýsi — ne, pouhé tušení šustu, pouhé tušení, jako bych tu nebyl sám. Rázem otočím kohoutek na plno, plamen plynový vyšlehl s mocným syčením, v kumbále se vyjasnilo. A tu překvapující obraz. Starý švejda Václav klečí na podlaze pod oknem, na klice okna uvázán starý provaz, Václavův krk vězí ve smyčce níže, Václav má sepjaté ruce, popelavé jeho rty se pohybují, odříkávajíce beze zvuku nějakou modlitbu. Vytřeštěné oči hledí kamsi do prázdna, jako by netušil, že kdosi přišel, jako by neviděl náhlého osvětlení, jakoby zíral již někam do jiných světů. „Václave! Co tu tropíte!“ Václav neodpovídá, jen rty jeho se pohybují, sepjaté ruce chvějí se. „Václave!“ vykřikl jsem. Ale již jsem vytrhl nůž z kapsy, skočil k oknu, uřízl provaz u samé kliky, smekl jsem starému švejdovi oprátku s krku, popadl ho za rameno, zatřásl jím. „Co to blázníte, Václave!“ Václav hleděl na mne jak umírající, domodlil se, pokřižoval se, a skoro plačky povídá: „Mnechaj’ mě, mjá už toho mám dost — mkam pak mám jít, když jsem dostal vejpověď — mjá už byl napolo v nebi!“ „Že se nestydíte, Václave, starý papežský voják — a doma žena čeká s rybou — to byste jí vyvedl pěknou věc! Vzhůru, jdeme domů, zavíráme.“ Pomohl jsem Václavu na nohy, chopil se ho za rameno, zatáhl jsem plyn a strkal jsem starého švejdu tmavou chodbičkou před sebou. V polou cesty otočil se mi, popadl mne oběma rukama a huhňal: „Mježíš Marjá, neříkaj’ to nikomu — sic bych dostal ještě jednu vejpověď!“ „Nikomu — ale sypte, ať jdeme domů.“ Faktor byl již odešel, jen kolega v pisárně se oblékal. Ani se netázal, odkud Václav přichází, kde byl, a tak jsme zhasili světla, zamkli pisárnu, odcházíme… Teprv teď mne přepadla zimnice z výjevu. Skoro jsem se na starého švejdu zlobil. Na Štědrý den! Na schodech s patra popadl mne Václav za kabát. „Proč pak mě nenechali pověsit! Moh’ jsem mít teplou smrt! Teď musím do Vltavy s mostu — to je horší!“ Zatrapený Václav! Bydlí na Novém světě nahoře, pravda, musí přes Karlův most — aby tak opravdu… „Václave, ještě slovo, a zavolám na vás policajta! A pojďte, musím taky na Malou stranu.“ Nebylo pomoci, rozhodl jsem se, že ho dovedu až domů. Procházka sic trochu daleká, ale Václavovi dnes není co věřit. Šel podle mne jako jehně a cestou snažil jsem se rozveseliti ho. Ale když jsme přešli Ostruhovou ulicí, když jsme zlezli staroradnické schody a octli se v ulici Loretánské, chápal již Václav, že moje cesta na Malou stranu byla pouhou záminkou. Na Loretánském náměstí zastavil se pojednou a žebronil: „Ne, dál už nejdou! Oni chtěj k nám, já vím, chtěj to říct mé staré — ale ne, nechoděj. Vždyť já už jdu — když jsem tak daleko, teď se na most nevrátím.“ „Ne, k vám nepůjdu, jen ke vratům. Ku předu.“ A přes všechen jeho odpor dovedl jsem milého švejdu až na dvorek, rozloučil se s ním a čekal jsem, až v jeho příbytku dveře zavrzly. Tam čeká Václavova žena, syn, tam je Václav v bezpečí. Upokojen vracel jsem se. — Nedalo mi druhý den, na Boží hod, musil jsem se podívat, jak se nešťastnému sebevrahu daří. Vybral jsem se odpůldne, za tmy již došel jsem na Nový svět, vlezl do nízkého příbytku Václavova. Uvítala mne žena jeho. „No, kde pak máte starého?“ „I šel k Zlaté hrušce (hospoda na Novém světě), se synem. Syn tam hraje na harmoniku — —“ „No a měli jste veselý štědrý večer?“ „Zaplať Pánbůh, mladý pane. Jen starej nám pak začal trojčit (bláznit). Najednou, že se musí oběsit. Provaz nějaký tu našel, kličku udělal, na krk si hodil — —“ „A věšel se?“ ptám se bez dechu. „I to bych mu byla dala! Jen mu povídám: trojko stará, tohle se dělá na štědrej den? — Pak jsem uvařila punč — pak si starej lehl a spal až do rána. Ale provaz nesundal — spal i s tím okem na krku…“ Čertův Vašek! Tak mu to zavrtalo v hlavě? Sebral jsem se a za milým Václavem ke „Hrušce“. Mladý hrál na harmoniku, Václav seděl za stolem, pokuřoval krátké a se zalíbením naslouchal koncertu; až do prostřed místnosti táhla se obšírná plotna, na níž syčely smažící se jitrnice a jelita, a kolem plotny za zvuku harmoniky tančilo několik párů. „A Ježíš Marjá, kde pak oni se tady!…“ vítal mne Václav překvapen. Byl docela ve své míře a dnes nehuhňal. Klid vánoc obestřel i jej milým tím vědomím nerušeného odpočinku a „užívání“ světa. Dal mi připíti a rázně vystrčil od stolu nějakého novosvětského domorodce, abych mohl sám vedle něho usednouti. „A můžou taky tancovat,“ povídá mi blahosklonně. Naklonil jsem se k němu a povídám: „Byl jsem u vás doma, Václave.“ Václav vytřeštil oči. „Co tam chtěli?“ „Hledal jsem vás, abych se podíval, jak vám je po včerejšku.“ „Ježíš Marjá,“ ulekl se starý švejda, „snad neřekli něco mámě?“ „Já neřekl nic, ale vaše máma vyprávěla mi, co jste ještě doma tropil. Nedáte-li s tím pokoj, povím to panu faktorovi a třeba taky starému.“ „Jsou tak dobrej!“ vyhrkl Václav s hrůzou. Faktora se bál jako čert kříže. A dodal: „Vědí, že neřeknou nic?“ Odpovídám: „Budete-li mít rozum, neřeknu. Ale dáte mi kousek toho provazu, který jste měl přes noc na krku, co? Víte, pro štěstí.“ Václav vybafl a zamručel až někam pod stůl na podlahu: „Mdyť já jsem se mneoběsil!“ A teď už zas huhňal. {{Konec formy}} {{DEFAULTSORT:Štědrý den starého švejdy Václava}} [[Kategorie:Vánoční povídky]] r1j4papd3h5z29x3tb5ba5siwwxrbdv 0 97986 334169 2026-06-30T16:01:33Z Jean-Paul 8278 založení 334169 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Vánoční koledy (Herrmann) | AUTOR = Ignát Herrmann | PŘEDCHOZÍ = Dědek to spravil | ČÁST = Vánoční povídka Samsona Fidleye | DALŠÍ = Matka za dceru – dcera za matku }} {{Textinfo | TITULEK = Vánoční povídka Samsona Fidleye | PODTITULEK = Příběh amerikánský | AUTOR = [[Autor:Ignát Herrmann|Ignát Herrmann]] | ZDROJ = HERRMANN, Ignát. ''Vánoční koledy'', Praha: Unie, 1919. 226 s. S. 137–149. | ONLINE = {{Kramerius|mzk|80b3dc70-60f2-11e3-bc9f-5ef3fc9bb22f|Moravská zemská knihovna}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} Na Štědrý večer bývali jsme hosty Samsona Fidleye, všichni, jak jsme seděli v redakci jeho „Zlaté Žíly“. Snad vám zní název ten trochu podivně, ale byl dokonale odůvodněn. Založení časopisu spadalo v dobu, kdy v té končině osamělý farmář vykopl první kousek zlatonosné rudy, a hned potom rojilo se tam zlatokopů jak stínek za obrazem. Zakladatel časopisu, Francis Drakk, měl dobrý nos a dobrý vítr. Byl tu jako na koni a založil „Zlatou Žílu“. Stala se nejen hlasatelem, ale i znakem celé krajiny, přivolávala nové podnikatele a byla tepnou všeho života. Ostatně obyvatelstvo tehda bylo následkem svého povolání, stálého, neúnavného pohybu tak zdrávo, že nikoho ani nenapadlo, aby „Zlaté Žíle“ podkládal jiný význam. Tak tedy, jak řečeno, bývali jsme hosty Fidleyovými. Pokládal nás všechny za jednu rodinu a na smrt by ho byl rozhněval, kdo by pozvání na Štědrý večer byl odmítl. V té věci Samson žertů neznal. Ostatně, abych řekl, „Zlatá Žíla“ všechny nás dobře živila, Fidleye i spolupracovníky. Ssáli jsme z jejího mateřského prsu — dovoleno-li mi toto přirovnání — vytrvale a sytě. A u Samsona dobře se večeřívalo. Byly ústřice, lososi, zvěřina, šampaňské — všeho nadbytek. Toho dne se Samson nešetřil. Tabule začínala již o čtvrté, do sedmi seděla s námi celá jeho rodina, načež dámy a děti šly do svých komnat, kde bylo pilně hověno všelikým hrám, nás pak Samson pobídl do veliké redakční síně, která se toho večera změnila na velikolepý hotelový salon. I se Samsonem bylo nás dvanáct, ale redakční sluha naplnil vždy třináct číší šampaňským — třináctá náležela nebožtíku Drakkovi, zakladateli „Zlaté Žíly“. Když jsme po prvé číše zvedli, chopil se Samson oběma rukama své i té třinácté, provolal zvučným a pohnutým hlasem „slávu památce mistra Drakka!“ — načež rozmachem přímo žonglérským vychrstl obsah třinácté číše do vzduchu, že padaje zpět, snášel se na nás v podobě drobounkého, jemného deště. Byl to hold mánům velikého nebožtíka, a všichni jsme upřímně přizvukovali tomuto zvláštnímu sice, ale dojista zajímavému uctění. A potom po každé měl Samson pro nás přichystánu nějakou vánoční povídku. Vždy z vlastní zkušenosti a vždy originální. Samson tak ledaco na světě zažil. Posledního Štědrého večera usedl Samson do svého velikého, otcovského křesla, a započal: „Teď je mně i vám hej, hoši! Je nás dvanáct na „Zlatou Žílu“ — co neudělá jeden, udělá druhý, a látky pořáde dost. Ale tehda, v počátcích, když jsme ji smolili s tatíkem Drakkem, bývalo hůře. Pro Boha vás prosím: politika, denní zprávy, feuilleton, národní hospodář, umělecké referáty — na všechno jsme byli sami dva; Bůh nám odpusť, ale ještě jsem nedokázal, abych rozevřel některý z prvních ročníků a podíval se do něho. Myslím, že bych se propadl. Víte, o divadle, o literatuře, o výtvarném umění referoval sám tatík Drakk, a musíte vědět, že všemu tomu rozuměl právě tolik jako nosorožec. No, hlavně řezal a nadával, a v tom se celkem se všemi recensenty shodoval. Ale myslím, že sotva věděl, jaký je rozdíl mezi operou a flašinetem. — Všechny ostatní rubriky měl jsem já na starosti. Schyloval se právě první rok mého spolupracovnictví, když mě mistr Drakk zavolal a vážně povídal: „Kamaráde, blíží se vánoce, nezapomeňte, že musíme mít vánoční povídku. Dobrou, pohnutlivou vánoční povídku.“ „Patrone“ — odpovídám — „nemám žádné takové povídky.“ „Pak ji napište,“ řekl stručně Drakk. „Pamatujte si, kovkopové musí mít vánoční povídku. Spíše by oželeli kapra, spíše by se vzdali lívanců, spíše vám odpustí svoji bowli punče — ale vánoční povídku mít musí! Nebo nám poboří redakci a nás oba pověsí na největší vánoční strom v lese.“ Přátelé, chodil jsem týden všecek pitomý, přemýšleje o vánoční povídce, ale mozkovice byla jak vyprahlá. Četl jsem jich sto, ale napsati jsem nemohl ani jednu. Všechny děti z vánočních povídek už pomrzly, všechny opuštěné vdovy již byly navštíveny neočekávanými dobrodinci, všichni hladoví pocestní již byli pozváni do domů skvěle ozářených a do světnic mile vyhřátých, ve všech zločincích se již hnulo svědomí, všem sirotkům již se vrátil nenadále otec, dávno za mrtvého oplakávaný, ba i ten chromý a slepý pes, nevděčným hospodářem vykopaný a kňučící u vrat milosrdného souseda, octl se pod střechou a dostal hojně žrádla. Z čeho pak udělat vánoční povídku? Výroba je po čertech obtížná, všechny vzorky jsou nesmírně zastaralé. Myslím, že tehda již ani v žádném výprodeji neměli na skladě vánoční povídku. — Za týden táže se Drakk: Máte povídku? — Nemám, odpověděl jsem všecek zmalomyslnělý. — Bídníče, zařval Drakk, chcete mě zahubit? Chcete, aby nás demolovali? Chcete, abyste se mnou byl potravou vyhladovělým havranům? Chcete na vždy zničiti Zlatou Žílu? — Doufal jsem, že ho ukrotím vtipem, i řekl jsem: Patrone, kdyby se mi to podařilo, kyne mi zcela nepochybně čestný doktorát lékařské fakulty washingtonské. — Ale Drakk zahřměl: Žádné vtipkování! Tím se mi nevytočíte. — Ale pojednou zmírnil se výraz jeho tváře, že hleděl jak novorozené sele, ujal mě za ruku, vedl mě ze své komnaty úzkou chodbičkou do komnatky jiné, zde vytáhl stodolarovou bankovku, položil ji přede mne a řekl: Samsone, Samsonku — ta je vaše, když napíšete vánoční povídku. — Zamyslil jsem se nad papírkem — neboť stodolarové bankovky nepáčily se ze starého Drakka jen tak, přátelé! To by byly svátky! To by byl Sylvestr a nový rok! — Když jsem se ze svého rozjímání probral, byl jsem — sám! Vzchopím se, kvapím ke dveřím, byly zamčeny. Rachotím klikou — a za dveřmi ozval se posupný hlas Drakkův: Jste uvězněn, kamaráde! A dřív odtud nevyjdete, dokud nenapíšete vánoční povídku. Nemyslete si, že mne oklamete! Pokrm a nápoj bude vám podáván, arci nápoje tolik jen, abyste nepřišel o rozum a o čilost ku psaní. Pište! Papír, péro, vše tam jest! Byl jsem v pasti, a vlezl jsem do ní sám. A nota bene, ani to nebylo originální. Přihodilo se totéž přede mnou již jinému nešťastníku. Mačkám hlavu, biju jí o zeď, vrážím si špendlík za nehty — žádný nápad. V mé obraznosti rojili se jen opuštění sirotci, zoufalé vdovy, pomrzlé děti, hladoví pocestní, chromí a slepí psi, ale ve směsi tak splašené, že nebylo ani pomyšlení, abych z toho zadělal na vánoční povídku. A posléze hleděl jsem před sebe zpitoměle jako chřestýš, kterému uťali ocas a který teď neví, čím bude chřestit. Zíral jsem na vzorec tapety, kterou byla komnata vylepena, ale nepojímal jsem smyslem zrakovým ani jeho barvy, ani tvarů jeho arabesk. Díval jsem se jako do věčnosti a připadalo mi, že nadchází konec světa. Záře svítilny na stole připadala mi jako světlo věčné lampičky v hrobce. Proklínal jsem chvíli, kdy jsem se zaprodal starému Drakkovi. Tehdáž arci mi nenapadlo, co všechno na mně bude žádati. — Nevím, kolik uplynulo hodin, ale pozdě bylo, neboť jsem hynul palčivou žízní. Dojista již udeřila hodina, kdy jsem co den sedával s hodnosty obce ,U polárního medvěda' při číši vonného grogu — a tady trčím jak pavouk a mám psáti vánoční povídku! — Pojednou, jak hledím na stěnu, zdá se mi, že se tapeta odlupuje, rozevírá — pane nebeský, tedy jsem tak horečný, že mě mámí zrakové přeludy! Poulím oči, abych přízrak zapudil, ale ve zdi skutečně se objevil otvor a jím vstupuje ženská postava — jako nadpozemská bytost. Spatří mne, užasne, stane, a z jejích úst vyline se výkřik: Ha! — Hledím, otevru ústa, a bezděky zvolám taky: Ha! Ale ne hlasem tak zvonivým, jako andělské zjevení, nýbrž horečně chraptivým. „Pane Samsone Fidleyi!“ zvolá dále čarovná bytost, „jakým právem jste v mé ložnici?“ Teprv nyní rozhlédl jsem se — a skutečně: u okna šicí stroj, na stolku opodál načaté ruční práce, tamto v koutě za oponou lůžko, noční stolek a vůbec všechno příslušenství, jakého třeba v ložnici. Vrátil jsem se duchem ve skutečnost, horečka náhle pominula, padnu na kolena a zastenám jak umírající: „Mary, Mary, zachraňte mne!“ Neboť to byla Mary, dcera mého patrona. V zaslepenosti své starý ten tyran zapomněl, kam že mě uvádí, a zamkl mě do ložnice své dcery. Ó, bych byl tušil, že má ještě jeden východ — ložnice její — že jsou ve zdi tapetová dvířka, dávno bych byl unikl. Nyní bylo pozdě. „Vysvětlete mi — —“ praví Mary. Žena totiž vždy žádá vysvětlení, třeba nebylo ani co vysvětlovati. A taky Mary se domnívala, že uslyší jediné vysvětlení této mé nenadálé přítomnosti ve svatyni, v níž přespávala dlouhé i krátké noci svého panenského života, zmítána všemi těmi sny, co jich jen může znepokojovati mladé dívčí srdce. Ostatně Mary se neklamala. Klesl jsem po druhé na kolena a zvolal jsem nejvroucnějším šeptem, jakého jsem byl schopen: „Mary, miluju vás!“ Zarděla se, její oči zavřely se na chvíli, jako by chtěly hleděti jen do duše, a když se opět otevřely, tak lesklé vláhou a třpytné jak hvězdy, zašeptala její ústa: „Ale v tuto hodinu, pane Samsone, v této komnatě…“ „Láska nezná hodin, předrahá Mary — odpovídám jí — a nezná místa. Tisíckrát již chtěl jsem vám to slovo říci, ale nikdy jste se mi tak nepřiblížila jako dnes. Ó, Mary, jak vás miluju! A že jsem zde, že mi dopřáno, abych vám toto sladké tajemství své svěřil na tomto místě, na této podlaze, posvěcené kročeji vašich něžných nožek, je zásluhou vašeho otce. On mě sem uvedl, on mě zde zavřel. Přesvědčte se.“ „Můj otec!?“ zvolala s úžasem, jejž jsem chápal, neboť její otec měl s ní veliké záměry. Několika slovy jsem jí vše vypověděl. „Víte nyní vše,“ řekl jsem pak, „a víte, že vás miluji. Nyní mě propusťte, pomozte mi na svobodu. Dovolte, abych uprchl.“ Jaký hrozný zápas nastal v čisté duši nevinné té dívky! Její dívčí ctnost a počestnost vzpírala se, aby s ní v ložnici meškal cizí muž, naproti čemuž zase její poslušenství k otci a všem jeho rozkazům velelo jí, aby stůj co stůj útěku mému zabránila. Z opatrnosti přirazila tapetová dvířka za sebou, následkem čehož jsem byl po druhé uvězněn, neboť jsem neznal skrytého péra, jehož stisknutím bych si otevřel. A teď Mary pokynula úbělovou rukou a řekla: „Nuže, tedy pište, počkám, až dopíšete. Pak odejděte.“ „Mary,“ zažadonil jsem, „kterak mohu psáti vánoční povídku, maje vás na blízku? Mary, zdali tušíte jen, co mnou hárá? Mary, byla jste mým snem ve bdění i spaní, jste mojí modlou ode chvíle, co jsem spolupracovníkem vašeho otce. Ne pro něj, ale pro vás jedině střílel jsem na všechny uražené čtenáře, kteří přicházeli s opravami v jedné, s revolverem ve druhé ruce; pro vás taky zachycoval jsem vlastním tělem rány, kteréž byly určeny vašemu otci. Mary, kolik zla naplodil váš otec svými divadelními a hudebními referáty, a já nejen že jsem musil naslouchati jeho hře na ariston, já musil i vyjednávati s uraženými hrdiny a hrdinkami, s tenoristy a primadonnami! Mary, každou zpozdilost, kterou vyvedl váš otec — ó, promiňte, Mary — přejímal jsem na svá bedra, trpěl jsem za jeho mizerné referáty i za jeho ještě mizernější akusativy — a nyní, Mary, mám psáti vánoční povídku, aniž se mi od vás dostane odpovědi, když vám pravím z hloubi srdce svého: miluji vás!? Mary, rcete mi, smím doufati?“ Přísně na mne pohlédla a přísně odpověděla: „Pište, Samsone, а pak — doufejte!“ Můj Bože, hoši, jak mi tenkráte bylo! Je-li třeba dokazovati vám, že její odpověď nikterak mne nenaladila k vánoční povídce. Teď psáti! Teď, když řekla: doufejte! „Mary, pravím, jsem uvězněn, a kdybyste mi otevřela všechny brány, neuprchl bych. Avšak psáti nemohu. Co učiníme?“ „Pište!“ odpověděla zase, hledíc na mne pohledem, jenž by mne byl dohnal k šílenství. Ó, co z něho mluvilo! Útěcha, ujištění, slib — všechno. Krev mi bouřila v žilách, tepny ve spáncích hrozily prasknouti mi. „Mary,“ řekl jsem šeptem, „mohu psáti, co chci?“ „Co chcete.“ „Zakončiti, jak chci?“ „Jak chcete.“ „A vy budete bdíti?“ „Doufám, že vytrvám.“ „Mary, staniž se.“ Jakýsi šramot ozval se v tu chvíli za dveřmi chodbičky, Mary kvapně uskočila za oponu u lůžka. Ve zdi vedle dveří objevil se otvor a v něm ježatá hlava patronova. „Píšete, Samsone?“ „Začínám, patrone,“ odvětil jsem všecek zmaten. „Výborně! Potřeboval jste sice na začátek po čertech času, ale nic nedělá, jen když budete do rána u konce. Pozejtří je štědrý den. A teď tu máte: večeři, víno, doutníky. A napište něco hezkého. Ta stovka, Samsonku, byla jen závdavkem. Až mi odevzdáte rukopis, doplatím vám — a vaše je první slovo. Dostanete, ať chcete co chcete.“ „Patrone!“ zvolal jsem radostně, ale zašumění opony u lůžka vzpamatovalo mě. Málem bych byl vše pokazil. Starý Drakk posud se nerozpomenul, kde mě vězní. Při vší mazanosti své býval chvílemi tupý jak zmrzlý krokodil. Říkávali o něm, že jako dvouleté pachole spadl se šestého patra do dvora, na hlavu, a to se mu do smrti pamatovalo. Vtáhl jsem do své „pracovny“ potraviny, otvor ve zdi zacelil se zase. Kroky patronovy vzdalovaly se. Tu přede mnou byla výtečná kančí kýta, dvě láhve nejlepšího kalifornského, ovoce, mražené, černá káva, doutníky. „Mne nepozvete?“ zašeptalo mi náhle nad hlavou. Mary! Přátelé — nikdy nezapomenu oné večeře. Nikdy. Když jsme umlsávali mraženého, pokusil jsem se přiblížili ústy ústům Maryným a políbili je — avšak Mary se vzchopila a řekla vážně: „Pište, Samsone, čas ubíhá.“ Psal jsem, psal jsem jako stroj o desíti silách, bylo již k ránu, když jsem dokončil a podal rukopis Mary. Přelétla zrakoma jen poslední řádky na posledním listě, kteréž zněly: „Ruce jejich, knězem spojeny, nikdy již se nerozloučily…“ Mary zadívala se na mne hlubokým pohledem a řekla dojímavým hlasem: „Ruce knězem spojené nemají se nikdy rozloučiti!“ „Mary, dovolte nyní, abych odešel,“ řekl jsem, ačkoli tento odchod byl pro mne mukou pekelnou. „Samsone, a co řeknu ráno otci, až přijde hledat vás a vaši povídku — a nalezne zde mne, mne samotnú? Jest možno, aby muž, který ztrávil noc v ložnici počestné dívky a s touto dívkou zároveň, odcházel od ní jinak než jako její muž?“ Radostný úžas zachvátil všecku moji bytost, každá čiva chvěla se ve mně. Patřil jsem na Mary, očima ji pohlcuje, kterak tichými kroky šla k tapetovým dvířkám, stiskla knoflík a zmizela. Nechápal jsem, co se bude díti. Neuplynulo ani půl hodiny, když dvířka opět se otevřela a jimi vstoupil pastor, pro nějž Mary byla poslala starou černošku Abigail. „Otče,“ řekla k němu vážně Mary, „před vámi jest muž, kterého miluju a kterého chci pojmouti za manžela. Spojte nás.“ „Jste zletilá, Mary Drakkova?“ tázal se kněz. „Jest mi dvacet let,“ řekla Mary s uzarděním, „mám právo rozhodovati sama o volbě manžela.“ Nevím, ale podnes mám za to, že Mary učinila se v tu chvíli o den starší — její narozeniny připadaly teprve na zejtřek. Byla to první žena, která si věku přilhala, arci jen o den. Kněz vykonal obřad — Mary byla mojí ženou. Stará negerka na prahu cenila zuby radostí jak starý šakal. Znenáhla se rozednívalo. Stáli jsme u okna, dívajíce se na zlatou záplavu, šířící se na obzoru tam od moře. Rozednilo se — a do komnaty vstoupil starý Drakk. Spatřil mne a spatřil svoji dceru — a leknutím oněměl. „Tu jest vánoční povídka, patrone,“ pravím k němu. „Jsou v ní věrně vypsány příhody této noci a má šťastný, uspokojivý konec. Po srážce zálohy žádám jako doplatek — ruku vaší dcery.“ „Nikdy!“ zařval Drakk. „Žádám-li o ni teprv, je to pouhá formálnost a povinná zdvořilost,“ pravím zcela klidně. „Neboť již jsem ji dostal od ní — Mary jest od rána mojí ženou.“ „Lžeš, padouchu!“ volal Drakk. „Nelžu, patrone,“ odpovídám. „Z pouhé opatrnosti hned po oddavkách jsme požádali ctihodného otce Ambrože, aby nám napsal oddací list. Zde jest.“ Starý Drak podíval se na listinu — ruce mu sklesly. „Jsem přelstěn, Samsone. Klekněte si — snad mi neodepřete potěšení, abych vám požehnal.“ „Patrone, vážím si vašeho požehnání. Vím, že tak učiníte s radostí, neboť tato věc vás nic nestojí. Doufám, že budete nejen mým tchánem, ale že mi zůstanete i přítelem.“ „Budiž,“ řekl Drakk, hledě na rukopis. „Věřte, Samsone, jakživ jsem za vánoční povídku nezaplatil takový honorář. Ale to vám povídám — v případě nového vydání nedostanete za ni již ani haléře! Je zaplacena jednou na vždy.“ „Pánové,“ uzavíral Samson Fidley svou historii, „byl jsem s touto podmínkou spokojen. A tedy takto jsem se stal zetěm svého patrona, zakladatele našeho žurnálu. Byly to nejkrásnější vánoce mého života. Budiž vděčná paměť mému tchánu, starému bodrému Drakkovi!“ „Ať žije!“ volali jsme všichni, ale jen ze zvyku. Francis Drakk nemohl nikterak vyhověti tomuto přání. Byl už dávno a velmi spolehlivě pohřben. {{Konec formy}} {{DEFAULTSORT:Vánoční povídka Samsona Fidleye}} [[Kategorie:Vánoční povídky]] modwlsxxjqvdgofjcdb06uli2ys0z8m 0 97987 334170 2026-06-30T16:12:05Z Jean-Paul 8278 založení 334170 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Vánoční koledy (Herrmann) | AUTOR = Ignát Herrmann | PŘEDCHOZÍ = Vánoční povídka Samsona Fidleye | ČÁST = Matka za dceru – dcera za matku | DALŠÍ = Na Sylvestra }} {{Textinfo | TITULEK = Matka za dceru – dcera za matku | AUTOR = [[Autor:Ignát Herrmann|Ignát Herrmann]] | ZDROJ = HERRMANN, Ignát. ''Vánoční koledy'', Praha: Unie, 1919. 226 s. S. 150–174. | ONLINE = {{Kramerius|mzk|81666390-60f2-11e3-bc9f-5ef3fc9bb22f|Moravská zemská knihovna}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} Mnoho, mnoho tomu již let, kdy Pohořelec pod Strahovem byl z nejtišších částí matičky Prahy. Byl jako městečkem pro sebe. Bydlili tam jiní lidé než dole na Starém a Novém městě, a mnohý z nich nesešel celá léta do nižších ulic Malé strany, přes most Karlův nepřešel třeba celá desítiletí. V nízkém, patrovém domě blíže Strahovské brány měla malý obchůdek matka Regina Spírková. Dnes ho nenajdete, dávno zmizel. Prodávala mýdlo a svíčky a laciné toaletní potřeby, a její dcera Maryna šila pro lidi v malém pokojíku vedle krámku, s jediným oknem na náměstí. To byla celá domácnost Spírkových od nějakých patnácti, šestnácti let, kdy se sem přistěhovaly. „Vdova s dcerou,” povídali si lidé na Pohořelci. Jenom na policejním komisariátě věděli, že to vdova není. Maryna pilně šívala a zraky její se odvracely od práce jenom, když se na náměstí objevil starý Čemera, listonoš, nachýlený a skoro jako přihrblý od své těžké brašny. A když zamířil ke krámku matčinu, srdce dívčino se rozechvělo. Psaní od Václava! Drahý, milovaný Václav píše! Dosti obav měla Maryna, když jako vojín odcházel do daleké Hercegoviny, aby se tam do nějaké cizokrajné dívčiny nezahleděl. Ale Václav psával, a dopisy jeho byly stále stejně vroucí, náklonnost jeho k Maryně nevychládala. Dnes opět po několika nedělích, když zadrnčel zvonek u dveří krámových, vstoupil Čemera, třímaje dopis. A ve mžiku vyběhla Maryna z pokojíku do krámku, vztahujíc ruku po dopise. „Dnes nic pro slečinku!“ volal Čemera škádlivě, zdvíhaje dopis nad hlavu. „Dnes pro maminku.“ Dívčiny ruce sklesly. Listonoš přece podal dopis dívce a usmál se. Těšil se, jak ji překvapí, dobře věda, odkud přicházejí dopisy, kterých dívka tak netrpělivě očekává. Než Maryna, pohlédnouc na obálku, zjevně se zarazila. List svědčil matce — ruka byla Václavova. Po prvé, co nepíše jí! Zvonek opět zacinkal, Čemera zmizel, a paní Spírková, jsouc pojata neblahým tušením, zvolna, třesoucími se prsty trhala obálku, tvář její pobledla. Maryna stála opodál, zraky její visely na matce, čtoucí dopis. A když matka dočetla a ruce s listem jí sklesly do klína, otázala se dcera úzkostlivě: „Co píše Václav?“ Matka neodpovídala. Její zraky byly zamženy, rty se svíraly. Maryna přikročila, sáhla po listě. Matka nebránila. Její prsty se otevřely, propustily papír, a Maryna četla: „Mnohovážená paní! Tisíckrát pozdravuji Vás i drahou Marynu a na vědomí dávám, že se moje vojančina schyluje ke konci. Měla by trvati ještě čtvrt léta, ale já půjdu domů již za dva měsíce následkem svého dobrého chování. Těšil jsem se na to nesmírně, ale jinak se mně to vypodobilo. Hodlal jsem pak bez meškání zadati za ohlášky a taky jsem to napsal našim domů, aby mně chystali živnost, a nenadál jsem se odpovědi, jakou jsem včera dostal. Píšou mně rodiče, že mně živnost ještě nepostoupí, a kdyby postoupili, tedy že se nesmím ženit, že jsem na to ještě mlád a bez rozumu, a že mi nesvolí z příčin rodinných, dokud budou na živě. Po jejich smrti ať prý si udělám, jak budu rozumět. Nevím, co se doma stalo, vždyť přece věděli, že chci jen drahou Marynu, a nic nenamítali! Půda mně zde hoří pod nohama, nemohu se dočkat návratu domů, aby se to vyjasnilo. Mnohovážená paní! Stokrát Vám ruce líbám a drahou Marynu taky! Oznamuji Vám, že od Maryny neupustím, ale než se dohovořím s rodiči, nevím, co počít. Jsem jako smyslů zbavený. A budou-li mi bránit, tedy se vrátím na vojnu a zůstanu zde do smrti. Zde mi páni dají svolení k ženitbě a Maryna pak přijde za mnou. Pánbůh dej rodičům dlouhá léta života, ale já na jejich smrt čekat nebudu. Věrný Maryně do smrti a ona mně, a zle nám tu taky nebude. Polykám hořké slzy, jak mně tečou po tváři, a toto psaní buď dejte Maryně číst nebo nedejte, jak sama uznáte. {{Vpravo|Váš a Marynin věrný Václav.“|2em}} Maryna četla, stále utírajíc zaslzené oči, aby na písmo viděla. A dočetši, zvolala hlasem plným zoufalství: „Co to znamená, maminko?“ Matčiny rty skoro jen šeptaly: „Vždyť to čteš, holka. Rodinné příčiny. Ale jaké, to nevím.“ Než přece se zdálo, že tuší, jaké pohnutky vedly rodiče Václavovy k zápovědi, kterou veškeré naděje dceřiny — i její — hroutí se v drť a prach. Neboť když Maryna, štkajíc a vzlykajíc, odcházela do světničky, s hlavou schýlenou, jako by ji právě byl zasáhl těžký úder, zašeptala matka, hledíc bolestně za dcerou: „Vždy jsem se toho bála — a neubála jsem se!“ — — — — Ode chvíle, kdy obě ženštiny přečetly dopis Václavův, zavládla v malé domácnosti Spírkových nálada skoro pohřební. Dívčin šicí stroj v pokoji odmlčel se, Maryna četla osudné psaní po desáté, oči její pláčem již opuchaly. Matka Spírková seděla v krámku jako bezduchá, hledíc kamsi na náměstí a nic nevidouc, a když někdo vešel pro svíčku nebo kousek mýdla, sbírala všechny síly, aby kupce přivítala obvyklým úsměvem, otázkou, čím že může posloužiti. Tak potrvalo do večera, tak bylo i druhý den a zas do soumraku, který časně nastával, neboť se kvapem schylovalo k vánocům. Když pominulo denní světlo a na náměstíčku pohořeleckém vyskakovaly plynové plameny v lucernách, Maryna již doma nevydržela. Oblékla se, svázala jakousi práci do balíčku, vstoupila do krámku a řekla stručně k matce: „Jdu odvádět šití, maminko, a musím nakoupiti podšívek. Nepotřebuješ venku něčeho?“ „Ne, dítě. Jen se brzy vrať, aby ses nenastudila. Podívej se, začíná sněžit.“ Když Maryna odešla, pojala matku náhle úzkost, aby se děvčeti nic nestalo. Snad ji neměla ani z domu pustiti. Je tak rozlítostnělá, rozháraná. Václavův dopis nejde jí z hlavy. Však ani matce nešel z hlavy. Hrozné stíny minulosti vystupují před ní. Jak to všechno skončí? O chvíli později děkovala Pánubohu, že Maryna odešla. O chvíli později, kdy sníh zhoustl, že nebylo viděti protějších domů na náměstí, ozval se tlumený hrkot kol, dusání koně, a před krámkem zastavil nekrytý lehký povoz, jakých užívali řezníci. S kozlíku snesl se letnější muž, hodil otěže mladíku, skoro ještě výrostku, vedle něhož byl seděl, a povelel mu: „Počkej tu, Lojzo, a dej pozor na koně.“ Podíval se na štít nad krámkem, vstoupil. „Panička je Spírková?“ oslovil ženu v krámku. Matka Spírková položila rozpletenou punčochu, vzchopila se. Zarazila se, jako by tušila cosi nepříjemného z neočekávané návštěvy. „Regina Spírková,“ přisvědčila tiše. „Co je libo?“ „Mohu s paničkou několik slov mezi čtyrma očima?“ tázal se muž. „Ano, pane, jsem sama doma.“ Muž přece ještě mrskl očima po dveřích pokojíku, jako by nedůvěřoval, vrátil se, přitiskl dveře krámku, aby neproniklo slova navenek, a teď, obrátiv se celou šíří složité postavy k matce Spírkové, řekl důrazně a zvučně: „Jsem Vlasák…“ Spírková se zachvěla. Vlasák, to bylo taky jméno Václavovo. Jako by muž uhádal její myšlenky, pokračoval: „Ano, jsem Vlasák, paničko. Ale ne Václavův otec, jenom strýc. Požádal mě za tu službičku jeho tatík, můj bratr. — Abychom dlouho nemluvili, paní milá. Snad už víte, proč přicházím. Bratrův synek se nějak zapletl s vaší slečinkou — —“ Z očí Spírkové vyšlehl hněv. „Nezapletl, pane!“ řekla prudce. „A moje dcera taky se s nikým nezapletla. Mají se spolu rádi, a Václav si chtěl — — — Václav si chce Marynu vzít. Jeho rodiče dobře o tom vědí a věděli od počátku, nic nenamítali. To jest vše.“ Pana Vlasáka tato prudká a rozhodná slova Spírkové poněkud zarazila. Seznával, že je třeba začíti jinak, opatrněji. I řekl: „Nehněvejte se, paničko, a nedurděte se. Slina to tak na jazyk přinese. Dobrá. Václav si chtěl slečinku vzít, rodiče o tom věděli, máte pravdu. Ale nehněvejte se, paničko, když řeknu, že nevěděli všechno, čeho se teprv nedávno dověděli. Totiž to, že vaše slečinka dcera nemá tatínka.“ Spírková sklonila hlavu, opřela se oběma rukama o pult, až prolomila prsty, že jí v kloubech zalupalo. Tu se snesla rána, které se obávala, které jednoho dne očekávala. Strýc Vlasák viděl, jak slova jeho účinkovala, a nemohl se ubrániti lítosti nad neblahou ženou. Mírněji pokračoval: „Celkem to není žádné neštěstí, paničko milá. Ale nehněvejte se: můj bratr a moje švekruše nechtějí, aby se Václav do takové rodiny přiženil. Psali Václavovi, že k tomu nejsou svolni, ale ještě mu neřekli, proč nechtějí. Doufali, že uposlechne na slovo. Byl to odjakživa dobrý kluk. Ale dnes dostali od Václava divoké psaní, že nepovolí, že zůstane na vojně, že se o nic neprosí, a na konec že si vezme, koho bude chtít. Paničko, můj bratr stárne, táhne mu na šedesátku, řezničina již ho trochu týrá, rád by ji popustil Vencovi — má jen jeho, komu pak by to dal, kdyby chlapec vyhrůžku splnil? — Byl by k vám bratr zašel sám, ale není v dobré kůži. A spěchá to, aby chlapec nevyvedl nějakou nemoudrost. Poslal tedy mě. Abych to s vámi zprostředkoval. Když se přičiníte, aby se mladí bez bolesti nechali, rád by dal bratr náhradu. Zplnomocnil mě až na pět stovek, abych vám je nabídl, když to po dobrém rozvážete. Slečinka najde zas jiného, vždyť je hochů jako zrní, a pět stovek bude hezké věno — —“ Spírková dávno již neskláněla hlavy. Chvíli již hleděla přímo na prostředníka. Teď její zraky nabyly zvláštní pronikavosti. Vztáhla ruku k strýci Vlasákovi a vpadla mu do řeči: „Jste posel, pane Vlasáku, nemám vám nic za zlé. Ale Václavovu otci řekněte, že mu děkuju za nabízené peníze, že ani dceru ani Václava ani sebe neprodám. Ať se stane, co se stane, děj se vůle Páně. Nemohu za to, že si Václav Marynu oblíbil, ale taky se nechci vtírati do vaší rodiny, ani svou dceru. Nebylo by to žádné štěstí, zakoušela by, co jí do smrti nepřeji. Jděte s Pánembohem, pane.“ Strýc Vlasák upadal v rozpaky. „Abyste později nelitovala, paničko.“ „Lituju dvacet let, pane, a lítost mě neopustí snad ani do posledního dechu. Ale nekupčím s dětmi.“ A teď stála matka Spírková vzpřímena a neoblomná. Strýc Vlasák ještě otálel, mačkal huňatý klobouk. „Nic mi nepokládejte za zlé, paničko.“ „Ne, pane. Vy za bratra, já za dceru. Buďte zdráv.“ Matka Spírková zhluboka oddechla, když muž vyšel a když hned potom povoz obrátil a dusot koně i hrkot kol se vzdaloval zas níže ku Praze. K páté hodině vrátila se Maryna a matka řekla k ní: „Dobře, že jdeš. Teď zas já musím z domu, a dnes dolů do města. Pobudeš v krámě, však se nebudu zbytečně meškati.“ „Kam půjdeš, máti?“ „Ledacos mi tu dochází a na svátky bude všeličeho potřeba. Musím zavčas pamatovati. — A snad i na poradu…“ Maryna již se neptala, Maryna se těšila na chvíli samoty. Snažila se, aby svůj stesk před matkou tlumila a skryla, ale neztlumila a neskryla. Ulevovalo jí, že matka na čas odejde. Spírková pečlivě se oděla, a když dcera nehleděla, sáhla do stolku i po dopise Václavově, vsunula jej do rukávníku. „Snad tě navštíví Bětka vedlejších, aby ti nebylo tak smutno.“ Maryna pokývla hlavou a napomenula matku: „Neužeň se, máti, a nesklouzni na dlažbě. Sníh ujíždí pod nohama.“ Spírková odešla, a Maryna spěchala do pokojíku, ke stolku, aby poznovu četla psaní, které jí tolik hoře působilo. Ale přítruhlík byl prázdný, psaní zmizelo. Maryna se zamyslila. Dopis vzala matka. Nač? Kam šla? — — Zatím Regina Spírková kráčela chvatně níže Hlubokou cestou, ulicí Ostruhovou, zamířila napříč přes Mikulášské náměstí, vnikla do ulice Karmelitské, Prokopské, a stanula udýchána na náměstíčku před zastrčenou hospůdkou, nad níž visel štít „U podkovy“, ale kterouž okolí nazývalo „V konvi“. Tu — zdálo se — pozbývala odvahy, neboť se zastavila, jako by váhala vejíti. Zatím však nabírala dechu a vyčkávala, až se uklidní srdce, které jí v hrudi prudce bušilo. Konečně vstoupila do úzkých vrat a jen po špičkách přistoupila ke dveřím v chodbě, aby nahlédla do šenkovny. Byla posud prázdna. Starý, šedivý sklepník přikládal do kamen, aby večerní hosté seděli v útulném teple. Spírková chvilku rozmýšlela, rozhodla se, kráčela po temných schodech vzhůru, do patra. Znala tu patrně každý kout, neboť nikde nenarazila. V patře rovněž neosvětleném zamířila po paměti ke dveřím, otevřela, prošla tmavou kuchyňkou a zaťukala na dveře světnice. Zevnitř ozvalo se pobídnutí. Než stiskla kliku, pokřižovala se Regina. Otevřela dveře, octla se v rozlehlé světnici, příjemně vytopené, zavřela za sebou. Na pohovce blíže kamen seděl muž asi padesátiletý, vlasů prokvetalých, s okuláry na nose, a četl v jakémsi obrázkovém časopise. Byl to majetník dolejší hospody. Na stole před ním stála vysoká lampa, kteráž pod nálevkovitým stinidlem osvětlovala jen stůl a čtenáře, ostatní prostor zůstával ve stínu. Aniž vzhlédl od své četby, otázal se muž poněkud nevrle: „Kdo je? Co je?“ „Já to jsem, pane Žahoure!“ „Kdo je já?“ otázal se čtenář ještě nevrleji. „Já, Regina, pane Žahoure.“ Papír zašustil, časopis rázem padl na stůl, muž smekl okuláry s nosu, zdvihl a odhodil stinidlo lampy. Jasně ozářený kruh na stole zmizel, světlo petrolejky se rozlilo stejnoměrně po světnici. Na Žahoura hleděla Regina Spírková, odestřevši závoj s tváře mrazivým vzduchem zčervenalé. Žahour zadíval se na ženu asi čtyrycetiletou, hnědovlasou, úměrné tváře, s kteréž ani vnitřní utrpení za dlouhá léta nesetřelo někdejší sličnost, ba jistou svůdnost. Toliko hluboké, vpadlé oči a dvě souměrné rýhy od chřípí k ústům nasvědčovaly, že v nitru ženštiny po léta hlodá trud. „Spírková!“ řekl muž hlasem bezezvučným. „Ano, pane Žahoure.“ „Spírková!“ zvolal teď muž hlasitěji a nějak podrážděn. „Co chcete!“ skoro již vykřikl. „Utíkám se k vám v tísni a nesnázi, která na mě dolehla a která mě hrozí zdrtit. Jen vy můžete pomoci a zachránit — —“ „Koho pak?“ otázal se muž a řekl to skoro jízlivě. „Moji dceru — a svou.“ Na tváři mužově vykroužil se úsměšek, skoro pošklebek. „Aha,“ zvolal, „slečince se přihodilo něco lidského! Jablíčko se neodkutálelo daleko — —“ Zraky ženiny zasršely nesmírným rozhořčením, její pravice zaťala se, jako by chtěla muže udeřiti. Avšak paní Regina se ovládla. Má-li tímto člověkem pohnouti, nesmí se dát uchvátiti. Přemohla svůj hněv a řekla zajíkavě: „Ne! Dávala jsem na dceru lepší pozor než kdysi na sebe. Se mnou nakládejte, jak chcete, ale jí se nedotýkejte. Mějte chvíli strpení, přečtěte si tento dopis.“ Vytrhla z rukávníku psaní Václavovo, podala je Žahourovi. „Čtěte!“ Slovo to zaznělo tak důrazně, že Žahour, který byl odhodlán, že se z ruky ženiny ničeho netkne, sáhl po listě. Vyňal jej z obálky, přečetl. „Co s tím?“ otázal se, vraceje psaní. „Rodiče Václavovi zvěděli, že děvče nemá otce. Dnes ke mně poslali, aby Václava vyplatili, aby ho od nás vykoupili.“ A Regina stručně vypověděla odpolední jednání své se strýcem Vlasákem. Žahour naslouchal s výrazem netrpělivosti, odporu, a když Regina domluvila, otázal se: „A co vlastně na mně žádáte, Spírková?“ „Prosím vás, abyste nyní, po dvaceti letech, uznal poctivě otcovství své a dal se do matriky zapsati za otce. Pak nebude dítě bez otce, pak rodiče Václavovi nebudou odporovati. Zachráníte naši dceru, učiníte ji šťastnou, a nic vás to nebude stát.“ Již se neodvážil Žahour, aby se usmál, ale Regina jasně porozuměla jeho posměchu vnitřnímu, když odpovídal: „Dobře jste to spunktovala, Spírková. Ale já si něco takového rozmyslím. Zaplatil jsem až mnoho, tehdáž, když jsem měl před ženitbou, jako hloupý, nezkušený zajíc. Nevěřil jsem tomu nikdy — jako já, mohl to být i někdo jiný —“ Z očí Spírkové vyšlehl blesk hněvu, opovržení. „— ale já měl peníze, viďte? A chtěl jsem mít svátý pokoj, bál jsem se ostudy. Dnes bych se tomu ubránil. Proto jsem zaplatil, vyrovnal se, mám to od vás podepsané. Založil jsem vám živobytí, a pak jsme si řekli, že jsme spolu hotovi, na vždycky hotovi, pamatujete se? Milá Spírková! Zapsat se do matriky? V tom je úskok. Dnes mám jiné zkušenosti, život mě vydrbal. Zaručila jste se, že můj práh nikdy nepřekročíte — —“ „A do smrti bych nebyla překročila, kdyby neběželo o celý život mého dítěte,“ vpadla Regina. „A neodvážila bych se ani dnes, kdybyste nebyl pochoval nebožku. Nemáte se čeho bát.“ „Abychom dohovořili, Spírková,“ povstal muž s pohovky. „Nedám se zapsati. Nezblázní se ani ten pan Václav, ani vaše dcera.“ „Je to vaše poslední slovo, pane Žahoure?“ „Moje poslední slovo,“ Matka Regina hleděla na muže zraky jak skleněnými, když hovořila: „Jste tvrdý člověk, Vendelíne. Byl jste tvrdý tehda, když jsem se svíjela u vašich nohou samodruhá, od svých opuštěná, z domu vyhnaná, a jste tvrdý, bezcitný dnes, kdy na vás nechci nic pro sebe, ale žebrám jen za svou dceru, za naše dítě. Rozumíte? Za naše dítě! A jestliže jste před chvílí zapřel svoje otcovství, které jste nezapíral, když dítě přišlo na svět, jestliže jste mě teď po letech pohaněl, jako bych se byla milkovala kde s kým, v poslední chvíli vaší zařve k vám svědomí: Zapřel jsi a zničil svou dceru!“ „Regino!“ vykřikl Žahour, chtěje umlčeti ženu, která před ním stála jako přízrak. Vztek jím lomcoval. „Byla jsem hračkou pro pouhou vaši kratochvíli, Vendelíne Žahoure,“ pokračovala Spírková vždy vášnivěji. „Šel jste za mamonem — já byla chudá švadlena. Pro mamon jste mě zavrhl po prvé, zešedivěl jste v honu za mamonem, o svůj mamon bojíte se teď, ale již taky znenáhla zrajete ke hrobu. Vzpomeňte na mě v posledním dechu svém, Vendelíne: ani o hodinu vám všechen ten mamon život neprodlouží!“ „Pryč odtud, Sibylo zlá!“ vykřikl Žahour, jemuž bylo, jako by na něj Spírková přivolávala smrt. „Půjdu!“ odpovídala Spírková, která uhádala zděšení Žahourovo a měla z něho divoké potěšení. „Půjdu — ale vaše svědomí s vámi zůstane, jeho hlas nezapudíte. A cokoli zlého ze všeho pojde, kletba padniž na vaši hlavu. Jste člověk nemilosrdný, ani smrt k vám nebudiž v posledním zápase milosrdná. Umírejte nekonečně!“ Domluvivši, vyvrávorala Spírková ze světnice. Bylo jí třeba sebrati všechny síly, aby nesklesla. Před tímto člověkem nechtěla klesnouti. Dveře za ní zapadly, ztišilo se. Žahour učinil dva kroky, jako by chtěl nešťastnici zadržeti, ale jeho zaťatá ústa nemohla pronésti slova. Těžce dopadl na nejbližší židli, nachýlil hlavu. Bylo mu, jako by po něm smrt sahala. Spírková klopýtala tmou se schodů, vyšla z domu. Ale nedala se cestou, kterou byla přišla. Zamířila přes náměstíčko, a propletši se dvěma, třemi ulicemi, zabočila na Karlův most. Již nesněžilo, ale tiše mrzlo. Došla do poloviny mostu, zadívala se na řeku. Po hladině zvolna plynuly bělavé kotouče sykavým a zvonivým ševelem, jak do sebe vrážely, o sebe se třely. Vltava znenáhla zamrzala. Potrvá-li mráz do rána, povlekne se řeka tenkým pláštěm ledovým, který přikryje vše, co klesne ke dnu. Spírková vypoulila zraky, zahleděla se na bílé škraloupy, plynoucí po temné hladině. Tam dole bylo by jí nejlépe. Jediné vyšvihnutí přes bradlení, skok — a bylo by po všem. Nikdo by jí nezadržel. Ale Maryna! Co by bylo z Maryny? Vždyť by jí nezbylo, než aby šla za matkou! Spírkovou rozrazila zimnice. Zachoulila se v plášť, přešla na druhý chodník a vracela se na Malou stranu, čím dále rychleji, aby unikla strašlivému lákání temné hladiny, která nade vším se mlčelivě zavře a máloco vrací. Ale když se Regina Spírková ocitla v ulicích malostranských, kráčela volněji, váhavěji, jako by chtěla získati času k myšlení, kterak zachrániti dceru. Vlekla se vzhůru ulicí Ostruhovou, a teprv když zabočila do Hluboké cesty, vzpomněla, co řekla dceři, že jde obstarat zboží. Poznovu sešla dolů, aby aspoň cosi domů přinesla, a bylo hodně pozdě, když se vrátila do svého krámku. „Kde jsi chodila, máti?“ tázala se Maryna. „Již jsem se obávala, že tě potkala nehoda.“ „Bylo pochůzek, milá holka. A taky na poradě jsem se zdržela.“ „U koho, máti?“ „U strýce.“ Snažila se sice matka, aby se tvářila lhostejně, ale dceři neušlo její rozrušení. „Co ti řekl?“ Matka váhala s odpovědí. Avšak dceřin pohled naléhal, vynucoval odpověď. Řekla tedy: „Taky nám neví žádné rady. A toť víš, lidé si cizími starostmi hlavy nelámou…“ „Ale strýc!“ Matka mlčela. Tvář její pobledla, nabyla tvrdého, hněvného výrazu. Taky Maryna mlčela. Ale tím horečněji pracoval její mozek. Tento strýc byl jí tajemnou, neznámou a neviditelnou osobou. Nikdy ho nespatřila. Jen jednou, kdysi před lety, vyřkla matka neobezřele jeho jméno. Ale děvče si je zapamatovalo. Žahour. Když se Maryna později po něm pídila, matka vyhýbavě odpovídala. Cosi o starém hněvu příbuzenském. Proč tedy šla k němu dnes? Kdo je tento strýc Žahour? Kde jest? Jaké jsou jeho vztahy k rodině? Ona je Spírkova — je Žahour bratr matčin? — Matka nemluvila taky nikdy o svém choti, o jejím otci. Nebylo rodinných vzpomínek, nikde nebylo obrázku otcova, nikdy matka nevyprávěla o své svatbě, Maryna neznala otcova hrobu, nezbylo po něm žádné památky — — — A náhle do všech těch temnot šlehlo Maryně ostré světlo jako bleskem, jako bývá ve chvíli tísně nebo zoufalství. „Matko!“ vykřikla teď, když ji záblesk oslnil, „řekni mi pravdu! Nemáme žádného strýce! Kdo je Žahour?“ Regina Spírková křečovitě sepjala ruce proti dceři, jako by prosila za smilování. „Matko — pravdu! Nejsem Spírkova — jsem —“ „Žahourova…“ Zoufalým zakvílením vylinulo se to z úst Reginy Spírkové, jejíž všechna síla byla vyčerpána tam dole v marném zápase s Žahourem. Neměla již síly k odporu, k dalšímu utajování. A cítila, že tu všechno zapírání marno. Jednou uhodnuvši, šla by dcera po stopě a dopátrala by se. Regina Spírková toho večera v hořkém, zoufalém a přece ulevujícím pláči vyzpovídala se dceři své. „A teď mě suď!“ byla její poslední slova, když oči její neměly již slz a když jen pobouřená její hruď se zmítala mocným vzlykotem a štkaním. Klečela před dcerou, hlavu skrývala v jejím klíně. Místo odpovědi Maryna hladila matčiny vlasy, líbala jí hlavu, objímala její šíji. „Ztiš se, maminko, upokoj se,“ řekla po chvíli. „Proto mě Václav neopustí. Vše mu vypovím. Počká na mě, a já na něj. Přece jen budeme svoji. Uvidíš, až se vrátí.“ Ale co tak chlácholila matku, ve hrudi ji pálilo, v hlavě dunělo, všechno její myšlení horečně pracovalo. A když ulehla na lůžko a když matka Regina, znavena všemi dojmy dneška, které se nad ní přehnaly jako divoká podzimní bouře, znavena a ztýrána v duši své, v těžký, tupý sen se ponořila, Maryna hleděla otevřenýma očima do tmy, tiskla dlaně na spánky, přemýšlejíc usilovně, co počíti, než se Václav vrátí. Sto záměrů letělo jí mozkem, až konečně vyzrával a dozrál jediný, který může vésti k cíli. Půjde sama k „strýci“ Žahourovi, k otci svému. Půjde — a přinutí jej! Po tom strastném večeru, kterýž jí odhalil tajemství jejího původu, po těžké, dusivé noci nenaléhala již Maryna otázkami na matku. Cítila předobře, jak asi matku zdrcovalo včerejší její pokořující vyznání. Vždyť je sama nesla nanejvýš bolestně. Pokud pamatovala, od samého dětství, ode chvíle, kdy počala chápati, byla jí matka milující, něžnou pěstounkou, a od let, kdy dospěla, jako důvěrnou starší sestrou. Teprv teď chápala Maryna, kterak srdce matčino, nemajíc nikoho mimo ni k milování, vylilo veškeru svou lásku na ni, na dítě, které nemělo otce. Maryna zpozorovala ráno neklamně, že matčin pohled není, jako býval jindy, že nabyl plachosti, ostychu před dcerou. Ó, kdyby z paměti matčiny mohla navždy vymazati, s čím se jí včera vyznala, aby spolu žily dále, jako žily doposud! Tím silněji upevňoval se v ní záměr, jejž v tíživé včerejší noci byla pojala. Avšak matka nesmí ho ani zdaleka tušiti. Nesmí zvěděti, k čemu se dcera odhodlává. Maryna šila taky pro choť policejního rady, přednosty hradčanského okresu — k té se uchýlí. Na policii mnoho vědí, mohou často poraditi, snad i pomoci. Slýchala o tom. Druhý den byla sobota. Maryna vybrala se z domu, zamířila k paní radové. Svěřila se jí se svým tajemstvím, dala jí přečísti list Václavův, na konec pověděla, co zvěděla o „strýci“ Žahourovi. — Paní radová obeslala ji k sobě na večer, a tu jí pověděla ostatek. Kdo je Žahour, kde přebývá. Stárnoucí vdovec, který před několika lety pochoval ženu. Bezdětný, nedůvěřivý muž. Člověk nevrlý opuštěností svou, snad i neduhem. Zlomil kdysi nohu, pokulhává. Okolí jej nazývá podivínem, pavoukem. Jinak má pověst bezvadnou. Byla neděle před Štědrým dnem, když Maryna odpůldne nastoupila touž cestu, jakou předevčírem večer byla podnikla její matka. V rukávníku tiskla dopis Václavův, kterýž jí měl býti průvodcem, oporou, talismanem v těžkém podniku jejím. Po celou cestu vzpomínala na vyznání matčino, vyvolávala si na paměť každé její slovo, poznovu si oživovala její srdcervoucí pláč, cítila její hlavu na svém klíně. Rychlou chůzí rozkolotala se v ní prudčeji krev, a to jí předvedlo předvčerejší večerní výjev na oči s živostí až mučivou. Toho však Maryna potřebovala, aby v poslední chvíli nepozbyla odvahy. — — — — Kalné, prosincové odpůldne schylovalo se v soumrak. V šenkovně Žahourově hořel jediný plamen plynový. Pod ním seděl Žahour, čta noviny. Blíže kamen obcházel starý, zimomřivý sklepník. Hostí tu nebylo. Pojednou otevřely se dveře šenkovny, a vstoupila sličná, štíhlá dívka, jejíž tvář od rychlého pochodu a mrazivého větru byla jako višně — Maryna. Čtenář pod plynovým plamenem neodvrátil zraků od novin. Snad přichází někdo pro pivo. „Mohla bych mluviti s panem Žahourem?“ Marynin hlas vyzněl chvějně, nejistě, když tu otázku pronesla. Sklepník mávl rukou k muži s novinami, ale Maryna byla již uhodla. Teď taky vzhlédl sám Žahour. Maje posud plnou hlavu novinářských zpráv, s podivením zadíval se na dívku, návštěvu v tu dobu naprosto neobvyklou, neočekávanou. Nepromluvil, ale jeho výraz vyjadřoval zřetelnou otázku: Co je libo? „Ráda bych s panem Žahourem promluvila několik slov soukromě,“ řekla Maryna hlasem stísněným. Žahour pokynul sklepníku, který se vyplížil z šenkovny. — A teprv teď řekl k dívce: „Co je libo, slečinko?“ Učinil jen krok, a bylo patrno, že napadá na nohu. Do poslední chvíle byla Maryna plna odvahy. Odhodlávala se, kterak rázem otce svého přepadne, kterak jej zahrne prudkými výčitkami, vší hořkou bolestí vlastní i matčinou, kterak naň podnikne útok, jemuž neodolá, pod nímž se zhroutí. Ale když jej teď spatřila, odvaha její poklesla, dech se v ní zatajil. To tedy jest muž, který kdysi obloudil matku její! To jest muž, jenž má v rukou osud její a Václavův! S tímto člověkem chce podniknouti zápas ona, slabá, bezmocná dívka. To jest otec její, který matku zavrhl a jí neuznává! V prvé chvíli zmocnilo se Maryny jediné pomyšlení: uprchnouti odtud, vzdáti se zápolení. Muž se přibližoval, naléhavě opakoval svoji otázku: „Jářku, slečinko, co je libo?“ Maryně zakalily se oči, rty se jí rozechvěly, dvě slzy vytryskly jí a zkanuly po líci. „Odpusťte, pane…“ zajíkala se. „Vlastně s kým pak mám čest?“ otázal se Žahour, hledě na dívku pronikavěji a pronikavěji a vraště čelo. Náhle byl nějak znepokojen, hlavou bleskla mu vzpomínka na předvčerejší návštěvu večerní. Maryna hned neodpovídala. Ještě je čas, aby unikla nepoznána. Aby předstírala omyl, že vstoupila jinam než kam byla poslána. I to jí připadlo, aby řekla vymyšlené jméno, aby se otázala na ledabylou věc a pak s omluvou odešla. Neboť z tohoto člověka vanulo na ni něco sychravého, nevlídného. Jeho pátravý, podezíravý pohled uváděl ji ve zmatek. Ale tu pocítila v rukávníku dopis Václavův, který jí připamatoval, proč přichází. Sebrala všechnu sílu, aby vydržela pohled mužův, a pronesla: „Jsem Maryna, dcera Reginy Spírkové — —“ Maryna vydechla to, a jako by chtěla zabrániti každému tvrdému, zraňujícímu slovu, sepjala ruce. Oči její visely na Žahourovi. „Reginy Spírkové…!“ zamumlal muž. A po krátké pomlčce dodal chraptivě: „A maminka posílá slečinku — —“ „Bylo třeba těchto Žahourových slov, aby v Maryně obnovila odvahu, které již pozbývala. „Ne, pane,“ zvolala dívka, „neposílá! Matka netuší, že jsem nastoupila tuto cestu, a nikdy z mých úst nezví, že jsem se k vám odvážila. Odešla od vás pokořena, zdrcena, a nebyla by dopustila, abych se dočkala stejného pokoření, zavržení. Neměla jsem nikdy zvěděti, kdo je mým otcem. Až chvíle hrozné beznaděje zbystřila mé smysly — zoufalství otevřelo mé matce ústa, vynutilo jí tajemství, které přede mnou po celý život skrývala. Teprv od předevčírka večera vím, čí jméno mělo býti jménem matčiným i mým, a přicházím z vlastního popudu, abych je na vás vyprosila — pro sebe, pro svého drahého Václava, pro štěstí všeho našeho budoucího života. Pane, pýcha rodičů Václavových nedopouští, aby jim pod střechu přivedl děvče, které nemá otcova jména. A toto děvče, pane, nikdy se ničím neprovinilo než svým příchodem na svět bez požehnání! Toto děvče žilo do předevčírka ve šťastné domněnce, že mělo kdysi otce, ale taky v hořké lítosti, že se nedočkal Václava. Moje domněnka rozplynula se matčiným jediným slovem, moje lítost nad předčasným odchodem otcovým, nad odporem rodičů Václavových změnila se v zoufalství. Ale vše to, pane, můžete napraviti jediným slovem svým. Celý život matky mé byl zničen, pane. Neničte taky život můj — a Václavův!“ Poslední slova Marynina rozlila se v usedavý, zajíkavý pláč. Dívka sklesla na kolena a vzpínala ruce ke kolenům Žahourovým, jichž však nedosáhla. Tu Žahour, který zoufalému tomu výlevu naslouchal s tváří zachmuřenou, přistoupil a chápaje se paží Maryniných zdvíhal ji. Hlas jeho zněl drsně, až chrochtavě, když promluvil: „Vzchopte se, panenko, a sedněte. Jsem šenkýř — přede mnou se nekleká.“ Vnutil Marynu na židli, odstoupil ke stolu, opřel se, a stále na ni hledě v zachmuření, pronesl ještě drsněji: „Ani jednou jste neřekla otče! Tedy tomu sama nevěříte!“ Maryna vytřeštila oči, ihned nechápajíc. Ale když pochopila, zraky její zaplály rozhořčením. Maryna vztyčila tři prsty pravice a zvolala: „Věřím své matce, která nikdy nelhala. Řekla mi o vás, že jste tvrdý muž, kterak jsem se mohla osměliti! Nikdy jste se mi nezjevil, nikdy mě vaše ruka nepohladila, nikdy jste neměl vlídné vzpomínky a slova pro nešťastnou matku mou — —“ „Kdyby tvoje matka, Maryno Spírkova, byla s mými rodiči tak zápasila o mě, jako ty teď bojuješ se mnou o svého Václava — —“ Žahour nedořekl. Zdálo se, že drsný hlas jeho se poněkud zatřásl. Odbelhal za stůl k židli, dosedl, sáhl v záprsí po staré, odřené šenkýřské tobolce, hledal ve všelikých papírech, vyňal ohmatanou obálku, z obálky starou podobiznu, hleděl na ni chvíli a zas pronikavě pozoroval Marynu. Nevlídná jeho tvář se zkrabila, jako se krabívá tvář lidí starých, nemohoucích plakati. Žahour zhluboka a ztěžka vydechl, vzchopil se, přiblížil se poznovu k Maryně, a drže jí podobiznu před očima, řekl méně drsně než prve: „Maryno, tys ji znáti nemohla. Ale díváš se často do zrcadla. To byla moje matka — tvoje babička…“ V Maryně každá žilka se rozechvěla. Chtěla sáhnouti po pravici Žahourově, ale ruce jí sklesly bez vlády. Zírala v oči Žahourovy, jako by chtěla vypátrati, co se děje v hlavě za nimi. O ni samu pokoušela se závrať. „Vrať se k matce, Maryno Spírkova, a nechť neodchází z domu. Po klekání bude navštívena.“ — Rozbouřena, rozechvělá v nejhlubších hlubinách nitra svého vracela se Maryna vzhůru na Pohořelec — chvátala, letěla. Matka její bývala doma celé neděle, a přece teď Maryna ubíhala, jsouc bičována obavou, aby nenašla příbytek prázdný. Matka Regina byla doma a četla v pokojíku vedle krámku jak obyčejně. Když Maryna vstoupila, všecka zchvácena, užasla matka: „Kde jsi chodila, dítě, co je ti?“ „Sečkej, maminko, později — později vše ti řeknu!“ — Maryna se odstrojila, usedla v temný kout. Když o hodinu později zaznělo klekání, naslouchala, nedýchajíc, a když doznělo, zírala na posněžené náměstí jako bez duše. Srdce její v horečném očekávání mocně bušilo. Tu posléze, po dlouhé chvíli, která se Maryně zdála věčností, zazněl zvonek v krámku, dveře skříply, zavřely se. Matka chvátala do krámu. Tu stál Žahour. Ústa Reginina zůstala něma, její pravice zachytila se dveří. „Regino,“ zazněl drsný, chraptivý hlas Žahourův, „máte dceru doma?“ „Je doma,“ odpověděla Regina mdlým, bezezvukým hlasem. „Tedy mě pobídněte dále,“ pokračoval Žahour chraptivě, „aby slyšela taky ona.“ Regina pokynula Žahourovi do světnice a skoro vrávorala za ním. Maryna v koutě při okně vzchopila se, ale zachvívala se jako v zimnici. „Regino,“ promluvil Žahour, „není-li pozdě a nezměnila-li jste od pátku své smýšlení a vůli, aby se vaše dcera mohla Vlasákovým rodičům vykázati zákonitým a manželským otcem, kterýž ji uznává za svou jedinou vlastní dceru, žádám za vaši ruku k manželství.“ Regina po těch slovech sklesla na židli, rukama zakryla tvář, hrudí zalomcoval jí pláč. Zasáhlo ji to jako blesk. „Svolujete-li, Regino,“ pokračoval Žahour, jehož hlas pojednou se lámal, „žádám o všechny vaše potřebné listiny, abych zítra mohl zadati za ohlášky. Rád bych, aby Václav Vlasák, až přijde z vojny, našel rodinu pohromadě…“ Reginina hlava byla sklesla na skřížené ruce na stůl a teď mocným pláčem skoro poskakovala. „Ale nemůžete-li zapomenout na vše, co se mezi námi událo, Regino,“ pokračoval Žahour, „dávám vám na vůli, že hned po svatbě a ještě ten den můžete zažádat o rozvod svého manželství, pro nepřekonatelný odpor k mé osobě, řekněme. Ale myslím, že by to nemuselo být…“ Žahour domluvil a stál tu vztyčen, vyčkávaje, až Regina své pohnutí překoná, ztiší se a promluví. Z temného kouta, kde stála Maryna, ozývalo se prudké štkání. — — — {{Konec formy}} {{DEFAULTSORT:Matka za dceru – dcera za matku}} [[Kategorie:Vánoční povídky]] 9172fmw2b5mpjp1fk5t361cw7xgz2eu 0 97988 334171 2026-06-30T17:15:09Z Jean-Paul 8278 založení 334171 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Vánoční koledy (Herrmann) | AUTOR = Ignát Herrmann | PŘEDCHOZÍ = Bowle | ČÁST = Proč bezhlavý jezdec hradčanský již nestraší | DALŠÍ = Sylvestrovská anekdota páně Lorencova }} {{Textinfo | TITULEK = Proč bezhlavý jezdec hradčanský již nestraší | AUTOR = [[Autor:Ignát Herrmann|Ignát Herrmann]] | ZDROJ = HERRMANN, Ignát. ''Vánoční koledy'', Praha: Unie, 1919. 226 s. S. 199–207. | ONLINE = {{Kramerius|mzk|84f3a900-60f2-11e3-bc9f-5ef3fc9bb22f|Moravská zemská knihovna}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} Zas bylo jednou svátého Sylvestra a tenkráte slezla se společnost „spolumistrů“ v útulné hospůdce vedle Lorety na Hradčanech. Všichni svorně souhlasili v tom, že je nesmírným a do nebe volajícím omylem všeho lidstva, když poslední den roku oslavuje bohopustým hýřením, ztřeštěným řevem, rykem, bezdůvodnou, vydrážděnou veselostí, která se sděluje účastníkům pitek jako nakažlivina. Co nás opravňuje, abychom neblahý skonávající rok pohřbívali s posměchem? Zdali skutečnost, že — sám se klada do hrobu — zachoval nás při životě, aby nás odevzdal svému nástupci? A co nás nutká, abychom s nezbedným jásáním vítali rok nový, o němž nevíme, co nám přinese a zdali jej přežijeme? A tak se stalo zvykem „spolumistrů“, že již po několik let se loučili se starým rokem tiše, bez příprav, bez taškařic, bez komedií a výjevů solových. Vytrvávali taky do půlnoci — a po pravdě budiž řečeno, že někdy hodně dlouho přes půlnoc — ale ne proto, aby zestárlý a dokonávající rok utloukali násilím, jako činí afričtí divoši se svými starci, a nad jeho hrobem aby pak tančili splašený tanec huronský. Nic takového. Klidně, tiše, za tesklivých vzpomínek na nejvýznačnější chvíle mroucího roku seděli kolem okrouhlého stolu jako členové rodiny, s nimiž se navždy loučí drahá duše nějaká, a když s pražských věží hučela do tmavé noci půlnoční hodina, vztyčili se, beze slova si podali ruce, beze slova pozdvihli poháry, omočili rty, třaskli zas poháry na tácky, sedli a zahleděli se do středu stolu, jako by patřili do otevřeného hrobu, kam dopadají dunivé rány metané na rakev hlíny. A v tu chvíli vypadali opravdu jako truchlící pozůstalí. Tak slavili „spolumistři“ Sylvestra co rok, a tak že jej budou slaviti do smrti, svatosvatě si slibovali. Předloním na Vikárce, loni v zadním pokojíčku útulné krčmy Bryndovy v Loretánské ulici, letos u Ledeckého hned vedle Lorety. Vlastně tentokráte se Ledecký jmenoval Novotný, ale spolumistři sotva si povšimli změny v osobě hospodského. Pivo bylo stejně dobré a jim nezáleželo na jméně toho, kdo je vytáčel. Vždyť pomíjejí léta, staletí — pomíjejí tedy taky krčmáři. Jen když nepomine hořký mok, jemuž poslední dobou tolik odpůrců, protivníků a nepřátel vyvstalo. Ale tím si „spolumistři“ hlavy nelámali. Není a nebude historika, který by zcela bezpečně a nezvratně zjistil počátek společnosti „spolumistrů“, ať z archivů nebo z ústního podání. Jen tolik bylo jisto, že jádrem jejím byl dlouhý, kostnatý suchan Kopřiva, muž, který když se sázel za stůl, ohýbal údy své jako skládací metr, a trvalo věru chvilku, než se pohodlně ulebedil. Byl to muž stáří neurčitého, ale bez pochyby ze všech nejstarší. Hlavu jeho pokrývaly vlasy kdysi ryšavé a kučeravé, dávno však žalostně prořídly a dávno pozbyly barvy původní, lesknouce se víc a více stříbrem místo někdejšího zlata. Všichni ostatní, kdo se časem skupili kolem tohoto náčelníka stolového, oslovovali ho uctivě „mistře“, ač nikdo z nich nevěděl, co mistrovského Kopřiva vyvedl. Činili tak patrně jen u vědomí značného rozdílu věku, kterým se od zasloužilého muže lišili. Stopy nějaké určité a „stěžejné“ činnosti Kopřivovy nebyly zjevny, ale životní jeho práce, jakkoli neviditelná, byla nezměrná. Byl faktotem jistého obětavého nakladatele a vléval ducha svého do všeho, co z oficiny nakladatelovy vycházelo. Jeho rukama procházely všechny snáře, kalendáře, návody k vykládání karet, kuchařské knihy, kteréž byly kompilací osvědčených „Kuchařek“ všech ostatních nakladatelů, návody, kterak si má počínati jinoch, aby se zalíbil panně srdce svého, a kterak zas chovati se má dívka, aby získala srdce počestného mladého muže, návody pro mladé manžele a manželky, pro ženy „v okolnostech“ i pro ženy v šestinedělí, a tak dále a tak dále. Kopřiva s klidem zkušeného muže přijal čestný název a nezůstal mladším svým druhům nic dlužen. Když ke stolovému kruhu přibyl nový člen a po prvé oslovil zasloužilého náčelníka uctivým „mistře“, podal mu Kopřiva pravici a řekl bodře: „Buďte nám vítán, spolumistře!“ Ejhle, tak vznikla družná společnost „spolumistrů“. A bylo to správné. Neboť mladší i mladí druzi, kteří obklopovali muže, jenž věkem i zásluhami se stal hlavou jejich, nosili v sobě zárodek mistrovství. Jordán Půlkopa měl dávno „v hlavě“ hotový román, jenom na papír ho posud nemohl dostati. Konrád Nehejbl byl autorem velikého historického obrazu, zatím taky jen „v hlavě“. Kostka, Žalud a Křepela nosili v prsou celé svazky lyrických básní, a ačkoliv nikdo z nich posud nic nenapsal, neřku-li vydal, již na sebe vzájemně žárlili a druh druha dokonce v duchu obviňoval, že mu nejkrásnější „myšlenky“ ukradl. Benjamínem společnosti byl skutečně Benjamín — Benjamín Oupora, mladý sochař. Posud nevyzradil, čím se obírá, nikomu se nepodařilo vytáhnouti to z něho. Budiž pověděno, že to Benjamín sám nevěděl. Cítil v sobě toliko neskonalou tvůrčí sílu a ve svém ateliéru vedle kamen měl tři metráky hlíny, které mu tam špeditér Kolčava již před půldruhým rokem byl složil. Co z té hlíny bude, bylo u Boha. Zatím ji Benjamín pilně poléval, skrápěl, aby nepozbyla vláčnosti. Ale byl si vědom, že okamžik rozhodný se blíží. Letos, pravda, nezbývá mu času. Je Sylvestra — opozdil se. Ale napřesrok — napřesrok jistě. Jen počátek, počátek! Další „nezaměstnanost“ by ho zabila. Dnešní Sylvestr lišil se poněkud od minulých. Pojednou smekl se hovor s všedních věcí a přelil se v obor tajuplných událostí, pověr a pověstí. Byl to obor, v němž byl „doma“ mistr Kopřiva. Dnes vytasil se náhle s pověstí novou, společnosti „spolumistrů“ neznámou. Byl zaslechl od jistého starého „pamětníka“, že za starodávna, dokud ještě nad Prahou neupletli „babučinu telefonovou“ a dokud ulicemi nejezdila elektrika, vždy v noci novoroční, a to úderem dvanácté hodiny, rozehrály se zvonky loretánské samy sebou a hrály překrásnou píseň, jaké před tím ucho lidské neslyšelo. „Aby tak zahrály dnes, když tu sedíme skoro pod nimi,“ prohodil malíř Nehejbl. „Jsou polámány,“ spěchal říci číšník Alois, který zvědavě naslouchal. „Pamatujte si, Alojs,“ vážně řekl Půlkopa, „v takových případech žádná fysická vada výkonu nepřekáží, to jsou síly tajemné a nezbádané. Ostatně tu sedíme na půdě bohaté pověstmi a záhadnými událostmi. To taky nevíte o té hraběnce z rodu Černínského — abychom tedy vzali hned protější Černínský palác — jak měla jít na bál a dala si udělat střevíčky chlebové, potom čekala na zábavního výbora, který ji měl do bálu odvézt, a ten přišel, zavedl ji místo do bálu do sklepa a tam na ní chlebové botky chytily, a ten výbor byl vlastně čert a ten tu hraběnku roztrhal. Co?“ „Jdou pryč, vašnosti,“ otřásl se Alojs. „Však by tam teď čert nevlez’, teď jsou tam kanonýři.“ „Je to ve Svátkových Pražských pověstech a legendách,“ pronesl vážně mistr Kopřiva, kroutě si šedivé kníry, „a bylo již dříve v Mikovcově Lumíru v letech padesátých.“ Řekl to jako mimochodem, ale řekl zcela úmyslně, aby mu spolumistr Půlkopa nelezl v obor, který náležel u tohoto stolu jemu, Kopřivovi. Půlkopa zarazil se na okamžik, ale vida, že Alojs naslouchá s otevřenými ústy, chtivý další nějaké pověsti, pokračoval: „Nebo ten bezhlavý jezdec v Hluboké cestě, který jezdí od půlnoci do hodiny, žalostně naříkaje, kam se mu hlava poděla.“ „Taky ve Svátkovi,“ poznamenal Kopřiva, „a taky bylo dříve v Lumíru. Zvláštní náhoda, kamarádi spolumistři! Bezhlavý ten jezdec jezdí Hlubokou cestou jen v pátek — dnes máme právě pátek, a Sylvestra k tomu. Kdo věří, dnes bezhlavého uvidí, a kdo ho dnes uvidí, v noci novoroční, může mluvit o štěstí.“ Zamražení přeběhlo teď všem spolumistrům po hřbetě, ale nejpronikavěji se dotklo Benjamína Oupory. Bylo mu, jako by jiskra proletěla hospodou — jiskra modravá, osvětlující hlubinu duše jeho — létla, zmizela, ale v bezedných tmách jeho nitra ještě svítila. Hovoru zmocnil se pak mistr Kopřiva. Vyprávěl o železném rytíři v Platnéřské ulici, o čertově sloupu na Vyšehradě, o ďáblově smlouvě, o zakletých rytířích ve skále vyšehradské — čas míjel, pan Alojs bál se skoro sám do výčepu, a když pojednou venku zaštěkal pes, který komusi utekl, zhroutil se nešťastný Alojs na židli. A teď odbíjela dvanáctá na vedlejší věži loretánské. Spolumistři se vzchopili, podali si ruce, chopili se poháru, již povznášel mistr Kopřiva svůj — pojednou však jej postavil a řekl: „Kde je spolumistr Oupora?“ Benjamín Oupora zmizel. Kam zmizel? Hlubokou cestou, vedoucí z ulice Ostruhové vzhůru na Pohořelec, poletovaly vločky sněhové jak roztrhané květy. Pod arkýřem starého domu, hledícího všemi okny do Strahovské zahrady, tiskl se v kout mladý muž v haveloku. Oči hleděly jak vytřeštěny vzhůru i dolů, ale všady bylo ticho. Pojednou s věže svatovítské odbíjela půlnoční hodina. A tu slyš — od zahrady strahovského kláštera ozývá se příšerné skřípění, náhlý třesk, vrata se rozlétla — a ozval se dusot cválajícího koně. Muž tisknoucí se pod arkýřem zachvěl se, pokřižoval se, dvěma skoky octl se uprostřed ulice. Právě ve chvíli, když sem docválal příšerný kůň, černý jak ďábel, jemuž z nozder šlehal oheň. Muž v haveloku mávl pravicí do vzduchu křížem — komoň stanul. „No, co pak je to!“ ozval se dutý, nevrlý hlas na hřbetě koně. „Hyje — hy!“ Muž poulil zraky, ale neviděl úst, která mluvila, neviděl hlavy. Na hřbetě černého koně seděl bezhlavý. „Vašnosti!“ vykřikl mladík, sebrav se z děsu svého. „Co chcete, člověče?“ tázal se bezhlavý. „Vašnosti,“ volal mladík doléhavě, „věnujte mi svou důvěru. Jsem sochař Benjamín Oupora, hledám práci, myšlenku — vám chybí hlava, dovolte mi, abych vám ji přidělal. Nebudu vás příliš obtěžovat, dvojí posezení mně stačí — můžeme na to obětovati dva pátky — leda by vám bylo milejší ke mně do ateliéru. Zadarmo, vašnosti — nejde mi o nic, než abych se uvedl. Jenom reprodukční právo si ponechám — to mi dovolíte. Pěknou hlavu, vašnosti, jako živou! Ideální hlavu!“ „Aby vás Pánbůh pozdravil, člověče milý!“ zaznělo s výše koně radostně. „Víte-li pak, že jste mě vůbec vysvobodil, osloviv mne? Tři sta let jezdím Hlubokou cestou, každý pátek, jako blázen, ale ještě nikoho nenapadlo, aby mne zastavil — každý přede mnou utíkal, a já jezdil, až jsem z toho všecek zkoprnělý. Vy jste tu kuráž měl — zaplať vám to otec nebeský. Nehněvejte se — s tou hlavou nebude nic, darmo byste se mořil. Mám svou starou tuhle pod paždím, a taky už jí nepotřebuji. Podívejte se, než napočítáte devět, bude ze mne hromádka popela a z mého valacha taky. Však už to bylo k omrzení! Pořád jen Hlubokou cestou a nikdy ne dolů a přes most. — Buďte tu pěkně zdráv!“ Benjamínu Ouporovi se zdálo, jako by se před ním zakouřilo. Ale to byl právě obláček prachu — nic jiného ze šťastného bezhlavého jezdce a jeho koně nezbylo. A jak se rozpadlo strašidlo, zavrávoral taky Benjamín, pojat nesmírnou lítostí, že ani tuhle myšlenku nemůže uskutečnit, a zhroutil se do kouta na chodníku, právě pod arkýř, kde prve vyčkával bezhlavého. Našli ho tam ostatní spolumistři, když se o druhé s půlnoci vraceli od Ledeckého-Novotného, a zbudili, zdvihli jej. Ale nikdo z něho nemohl vypáčiti, proč uprchl a co ho na cestě potkalo. A tak se stalo, že od onoho Sylvestra bezhlavý jezdec Hlubokou cestou nejezdí. {{Konec formy}} {{DEFAULTSORT:Proč bezhlavý jezdec hradčanský již nestraší}} [[Kategorie:Vánoční povídky]] qt3m776bm22bzxg25o0xgi98tx2q5zj 0 97989 334172 2026-06-30T17:16:53Z Jean-Paul 8278 založení 334172 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Vánoční koledy (Herrmann) | AUTOR = Ignát Herrmann | PŘEDCHOZÍ = Proč bezhlavý jezdec hradčanský již nestraší | ČÁST = Sylvestrovská anekdota páně Lorencova | DALŠÍ = Kam vedou tučné honoráře! }} {{Textinfo | TITULEK = Sylvestrovská anekdota páně Lorencova | AUTOR = [[Autor:Ignát Herrmann|Ignát Herrmann]] | ZDROJ = HERRMANN, Ignát. ''Vánoční koledy'', Praha: Unie, 1919. 226 s. S. 208–217. | ONLINE = {{Kramerius|mzk|85c9e4c0-60f2-11e3-bc9f-5ef3fc9bb22f|Moravská zemská knihovna}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} Sylvestr „Svobodných“ v dobré, zastrčené krčmě tatíka Vopálky býval bouřlivě oslavován. Všichni měli dětinskou radost, že zase rok bez pohromy přečkali, že nikdo z nich neuvázl v tenatech oukladného Hymena, že se ve zdraví sešli — a když udeřila půlnoc, připíjeli si chladným, lahodným, perlivým mokem ze zelených butelek, slibujíce si svatosvatě, že ani v roce nastávajícím nikdo z nich se nezaprodá. Nebylo to šampaňské, takovými hýřily „Svobodní“ nebyli, a taky tatík Vopálka nepěstoval ve své živnosti to „zlodějské“ pití, jak říkával. „My jim budeme cpát po pětkách za lahvičku do chřtánu, ne?“ říkával. „To je tak pro ministry a presidenty. Nám stačí špumante, pánové, nám demokratům, když už nakrásně chceme, aby to taky bouchalo! A já vynašel nejlepší pramen, pánové, já ho potahuju rovnou z Italie, pánové — no, není to jako žampus, pánové? A nestojí to za zlatý dvacet krejcarů, pánové? Ale chladit se musí, pánové, dobře chladit. Pak má pravou chuť a vůni, pánové.“ Všichni „Svobodní“ věděli dobře, že ta Italie páně Vopálkova leží na Karlově náměstí, ve sklepích Šulcových, odkud své Spumante „potahuje“ po devadesáti krejcarech a lepí na ně svoje etikety, ale děkovali Pánubohu, že nechtěl víc. Vždyť pro ně musí posílat, obkládati je ledem, a koupil na ně takové pěkné kbelíčky a křišťálové číše, v tom je pěkný kousek režie a fundusu! Má co dělat, aby to vydělal. Ale naslouchali velmi vážně, když jim o svých taliánských stycích vyprávěl, radili mu, aby se svého posavadního dodavatele držel, a nezanedbali nikdy již před Mikulášem připomenouti mu: „Otče Vopálko, nezapomeňte dopsati do Italie, aby zde bylo čerstvé. Čas utíká.“ A Vopálka odpovídával: „Už jsem psal, pánové, už jsem psal, a den co den čekám s dráhy aviso.“ A v těch dnech po svátcích, kdy v jeho krčmě byly „mrtvé dni“, vydával se večer se svým sklepařem a s košem nejodlehlejšími a nejstinnějšími ulicemi do „Italie“, na Karlovo náměstí, k Šulcovi, a přikrádal se domů s nákladem jako kuna. Potom šup s vínem do sklepa, hezky k ledu, a před Sylvestrem oznamoval „Svobodným“: „Tak páni, vínečko už přišlo, špumante je zde! Však jsem vystál strachu, všady takové vánice — brzy-li vlak někde neuvázne.“ — — A tak tedy „Svobodní“ zas jednou na Sylvestra radostně se sešli a loučili se se starým rokem, na pohled sice stejně vesele jak jindy, ale tak mnohému bylo u srdce nahořklo. Jindy skutečně dělávali s tou svojí svobodou drahotu sami, ale znenáhla se jim proměnila v celibát nucený. Krásy nepřibývalo, vlasů taky ne, a pan oficiál Vokurka velmi upřímně si posteskl sousedu pokladníku Sýkorovi: „Inu, kamaráde, mladší nebudem. Má on tyhle Sylvestry vzít čert! Kdyby nebylo o to, že je člověku o dvanáct měsíců víc! Vlastně proč pak se tak vztekáme, jářku? Proto, že se do nás pomalu dává červotočina?“ „Inu, inu,“ zakýval hlavou kasír Sýkora, „je to tak, a přece ještě nám je hej. Ale co chudák Lorenc? Vždycky na něj o Sylvestru vzpomínám. Ten nikdy nescházel.“ „Lorenc? A co pak se mu stalo, pro Pánaboha? Bodejť, bodejť, chodíval taky.“ „Co se mu stalo! To právě nikdo neví. Ale hezkého asi nic. Vždyť víte, tři roky juž utekly, co zapadl — nikdo o něm neslyšel. Povídali tenkrát, že šel s ňákým tím Nordenskédlem na severní točnu — a to víte, tamodtud málokdo se vrátil. Vzpomeňte si na Andrého. Taky bláznivý nápad. A tak povídají, že tam Lorence nejspíš sežrali medvědi. Ježíš Marjá, sežrán od polárního medvěda — to má být horší smrt než když polkne aligátor!“ „Dejte pokoj s těmi potvorami!“ mávl rukou oficiál Vokurka. „A teď nám je chtějí nasadit sem do Prahy. Pořáde se ztekají s tou zoologií. Aby se jim to tak jednou rozuteklo…“ „Nemějte starost,“ chlácholil kasír Sýkora; „toho my se nedočkáme. A kdyby nakrásně — však nám je policie obloží, že se k nim ani nedostaneme.“ „A proč on tam Lorenc chodil?“ tázal se Vokurka. „To se ani neví, ale já povídám: ženská v tom byla, jistě ženská,“ řekl povážlivě kasír Sýkora. „Náležel sic do našeho spolku, ale byl pořád na skoku. Byl tak trochu chytlavý. A náramně si domejšlel na své černé vlasy.“ „Ale měl on taky vlasy,“ poznamenal s přídechem závisti Vokurka; „černé jako smůla a husté, že do nich nemohl hřebenem!“ „To mluvíte o Lorencovi?“ zvolal kdosi ze společnosti. A tak se stalo, že následující hodinu vůbec byl zmizelý Lorenc předmětem hovoru celé společnosti. Bylo úvah a domněnek nepočítaných, dokonce někdo pronesl, že se dal do Afriky, pomáhat Burům, ale kasír Sýkora trval na svém, že ho pohltila severní točna. Bila jedenáctá, dveře se otevřely — a vstoupil pohřešovaný Lorenc. Málem že se někteří ze Svobodných nepokřižovali. Nebo to již bylo víc než pouhá náhoda. A kdyby mu nebyly vrzaly boty, jistě by ho byli pokládali za pouhého ducha Lorencova. „Lorenci!“ První zvolání zaznělo sice skoro nesměle ze všeobecné zaraženosti, ale když vykřikl své povědomé, bodré „Na zdar!“ — tu již nebylo pochyby, že je to Lorenc, s tělem a duší. Málem, že se k němu všichni nerozběhli. V tu chvíli však Lorenc smekl — a objevila se hlava pokrytá vlasy bílými jak mléko, jako sníh, jako stříbro. Smolná čerň byla tatam. Hleděli naň všichni jak vyjevení, a Lorenc dobře tušil, proč. „Na zdar, kamarádi — a všechno vám povím. Ale nejdřív jíst a pít. Jel jsem ve dne v noci, abych nezmeškal vašeho Sylvestra. A šťastně jsem dorazil.“ Podal všem ruce, s některými nejdůvěrnějšími se pohubičkoval a sedl. No, to byla událost! Již nikdo nemluvil o ničem jiném, ba, vůbec nemluvili. Dívali se upřeně na Lorence, jak se do něho propadalo znenáhla vše, co ještě bylo na lístku a v kuchyni, a když konečně po posledním soustě zapil a utřel ústa, odkašlali unisono. Nebo teď Lorenc začne. Lorenc potleskal si na hlavu a řekl: „Vím, tohle vás překvapuje, co? Vlastně by to nebylo nic vzácného, černovlasí lidé brzy šedivějí, a někdy je to v rodině. V naší rodině prý to taky bylo. Ale já přišel o svou havraní barvu za zvláštních okolností. Bez dlouhých úvodů: čert mě zanesl jednou do Vídně. Abych se určitěji vyjádřil, nebyl to čert, byla to ženská. Byla to dcera milionářova, s kterou jsem se seznámil kdysi v Paříži a kterou jsem na sebe upozornil svými vzácnými vlasy. No, nedivte se. Mohla-li se princezna Chimayová zblázniti do cikána Riga, proč medle by se dcera milionářova nezpraštila do Franty Lorence? — Ale nešlo to tak zhurta. Cesta dlážděná miliony je někdy nesmírně příkrá. Holka byla jako čert, ale kdykoli jsem se domníval, že už ji mám —uklouzla mi. Byl to nesmírný dobrodruh v sukních. A to mě vábilo. Když jsme se v Paříži posledně rozešli, určila mi další dostaveníčko v Londýně. Dobrá, jedu tam. Sešli jsme se, pohovořili, rozloučili. — Kdy vás opět uvidím? táži se. — Za tři měsíce, libo-li vám, odvětila. Budu vás očekávati v Petrohradě. — Kamarádi, tahala mne světem jako blázna, jen si vzpomeňte, co jsem se tehda najezdil. Mysleli jste ovšem, že je to jen obchod — ale byla to taky ta holka. V Bukurešti, v Madridě, v Cařihradě, v Kahýře — ďas ví, kde všude jsme se scházeli. Měla své vrtochy, jak vidíte. — Konečně kdysi na podzim řekla mi: O dušičkách budu ve Vídni — jezdím tam co rok, je tam pohřben můj praděd, musím položit věnec na jeho hrob. Čertův zvyk! Že putujeme ke hrobům přátel a příbuzných, které jsme měli a sami pochovávali, v tom je rozum. Ale že by to kdo rozšiřoval i na pradědy, o tom jsem nikdy neslyšel. Co dělat! Holka byla svůdná jako hřích a měla miliony. Jedu tedy do Vídně. Byla to osudná, poslední jízda. Přijel jsem ráno, setkati měli jsme se až večer. Co s celým dnem? Toulám se Vídní a tu pojednou potkám společnost krajanů. Tři, čtyři byli, a hlavně pan Frídlant, z Vinohrad Frídlant, víte? Taky dobrý kumpán, který nic nezkazí. Kam prý jdu? No, jen tak. Abych šel s nimi. Jdu. Zavedli mne do Prátru. — Prohlíželi jsme si společnost, kočáry, kavalíry v nich, koně a podobný dobytek — vrátili jsme se pak do vuřtlprátru. Již jsme chtěli zas do města, když najednou pan Frídlant povídá: Abychom si vlezli na kolo, pánové, co? — Totiž na to obrovské kolo, víte, co je přivezli do Vídně z Ameriky, kolo, na němž visí šestatřicet vagonů. Vsednete dole do vagonu, kolo se spustí a zvolna vás vynáší vzhůru, vzhůru, až se vám hlava točí. Pánové, mám rád takové hračky, ale toho dne to Frídlantovi čert napískal. Dole sice bylo ticho, klidno, ale čím výše jsme se vznášeli, tím více vítr burácel, až se celá konstrukce kola chvěla. Myslil jsem, že se to každé chvíle rozpadne. Konečně jsme dostoupili nejvyššího bodu a znenáhla jsme zase měli klesati. Oddychl jsem si zhluboka — těšil jsem se, až z toho vylezu. Ale pojednou se kolo ve svém otáčení zastavilo. Myslili jsme, že nám chtějí na chvíli popřáti rozhledu, ač jsem sám už o nic nestál, ale kolo se nehýbalo, nehýbalo, a jak vyhlédneme oknem vagonu, zpozorujeme dole nějaký shon. Zkrátka, přátelé, v konstrukci se jim něco zpříčilo, aparát vypověděl službu, kolo stálo. Vzpomněl jsem si v tom okamžiku, že se stejná nehoda přihodila taky s týmž kolem na výstavě v Americe — tenkráte tam stálo kolo asi dvanáct hodin. — Vlasy se mi ježily při pomyšlení, že bych měl zameškati dostaveníčko s Elvírou. — S počátku žertovali jsme o nehodě, dost nuceně, pravda; ale čím dále bylo nám hůře. Po hodině čekání ozval se k nám do výše hlas tajemníka podniku — mluvil námořní troubou, pro kterou byli poslali do arsenálu. Abychom prý měli strpení. Čertův chlap, co jiného jsme měli dělat? — Jsme-li prý opatřeni potravinami? — Kdo pak na něco takového pomýšlel? — Máme-li prý mezi sebou lékaře, kdyby se někomu něco přihodilo? — Konečně na to, co se nám mohlo přihoditi, nepotřebovali jsme lékaře. Ale jen dolů, dolů! — Ano, to se řekne, ale kolo stojí jako přimražené. Uběhlo poledne, uběhlo odpůldne, schylovalo se k večeru — a my stáli, vlastně viseli mezi nebem a zemí. Zoufal jsem si. A vítr, který po celý den vál, změnil se teď ve vichřici. Hřídele, na nichž byly zavěšeny vagony, spony, kříže — zkrátka celá ta spousta železa skřípala, vrzala, články třely se o sebe vyluzujice tak hudbu, jež uši rvala, a kolo kolísalo na všechny strany, naklánělo se, otřásalo se, dunělo, řinčelo, řvalo každým centimetrem svého železného obsahu. — Pánové, teď už jsme nežertovali. Seděli jsme tu všichni bledí, trnouce, co nastane v nejbližší chvíli. Mimo to nás trápil hlad. Kouřili jsme, abychom jej zahnali, až jsme zásobu vykouřili, pak už jsme jen žvýkali zbytky a koupali jsme se při tom ve smrtelném potu. Nastala noc — Elvíra byla pro mne ztracena, neboť marně mě očekávala v lóži opery. Jiné ženské se nějak vymluvíte, ale Elvíra nedala si vůbec nikdy nic ani namluvit, ani vymluvit. A krom toho, přátelé, kolem dokola tma, černá, hustá tma jako v hrobě. Jen pot, smrtelný pot řinul se nám po celém těle, smáčel vlasy, prosakoval všechno prádlo, až nás mrazilo. Nestačil jsem kapesníkem hlavu a čelo otírat, jak jsem se potem zaléval. A tak jsme ztrávili celou noc, úzkostí téměř polomrtví. Byla to nejdelší noc mého života. Byla to noc, která mi připadala jako týden. A vichřice zuřila. Nevím, kolik bylo hodin, ale již svítalo, když náhle kolo mocně sebou trhlo, zarachotilo ve všech šroubech — a zvolna, zvolňoučka se stáčelo níže! Zdola zazněl tisícinásobný výkřik radostného překvapení, uspokojení, neboť zatím se byla pověst o nehodě roznesla a celá Vídeň spěchala k svému kolu, ačkoli byla učiněna všechna opatření, aby se k němu nikdo nepřibližoval. Ještě trvalo dlouhou půlhodinu, než jsme se snesli k zemi, poněvadž pasažéři všech šestatřiceti vagonů byli polomrtví zlekáním, zimou, hladem, — členové záchranné stanice nás musili jednoho po druhém vynášet. Když vynášeli mě, zazněl z množství lidí zoufalý výkřik. Poznal jsem hlas — byla to Elvíra. Tušilať, když jsem nepřišel, že mě potkalo cosi kromobyčejného, zvěděla o nehodě v Prátru, přijela taky, a nyní mě spatřila. Ten výkřik probudil mě ze mdloby, oživil mě. Vytrhl jsem se lékařům, spěchal jsem směrem, odkud výkřik zazněl, spatřil jsem Elvíru. Ale její tvář byla jako náhlou bolestí změněna, jako účinkem přízraku zkřivena. Chtěl jsem k ní, ale mávla záporně rukou a podala mi zrcadélko. Pohleděl jsem do něho — krev se ve mně srazila. Pochopil jsem, co se v ní děje. Měl jsem hlavu bílou jako sníh.“ „Tedy je přece pravda,“ zvolal pan kasír Sýkora, „že člověk může za jedinou noc zešedivět?“ „Může, pánové,“ řekl hrobově Lorenc, „ačkoli jsem tomu sám dříve nevěřil, až jsem na sobě zkusil. A je proti tomu jen jediný prostředek.“ Pan Sýkora bezděky sáhl na své šediny a Lorence očima jen polykal. „Jen jediný prostředek, pánové,“ opakoval Lorenc, „totiž lepší, solidnější barvidlo na vlasy, než jakého jsem já po celých deset let užíval. Pocházím z rodiny, jejíž všichni členové šedivěli již ve dvacátém roce, ba, někteří se dávali okazovat jako praví albíni. Mně to překáželo, každý se za mnou ohlížel, pomáhal jsem si tedy barvidlem, jehož fabrikant je nestydatě vynášel a prodával se zárukou jako pan Zacherl svůj prášek na štěnice. Za sucha arci bylo dobře, ale mému smrtelnému potu na tom zatraceném kole barvidlo neodolalo — a tak jsem přišel o milionovou nevěstu.“ Po tomto vysvětlení vzchopil se senior společnosti „Svobodných“ a navrhl, aby pan Lorenc bez dlouhých procesů byl vyhozen, což se setkalo s jednomyslným souhlasem ostatních. A jen vzhledem k jeho posavadní a domnělé zachovalosti byl mu tento trest změněn v pokutu desíti lahví „špumante“, neboť porota „Svobodných“ projevila pevnou naději, že Lorenc není ještě tak zkažen, aby se nemohl polepšit. Pan Lorenc, bohužel, tuto naději zklamal. Vynašel totiž později sám „zdokonalené“, naprosto „spolehlivé“ barvidlo na vlasy, kteréž s nesmírným humbugem nabízí všem předčasně zešedivělým. A tím sám z každé slušné společnosti se vyloučil. {{Konec formy}} {{DEFAULTSORT:Sylvestrovská anekdota páně Lorencova}} [[Kategorie:Vánoční povídky]] a6gh882tb6m82fuj3sg4oa07jch7jl6 0 97990 334173 2026-06-30T17:53:22Z Jean-Paul 8278 založení 334173 wikitext text/x-wiki {{Textinfo | TITULEK = Ve tmách a jiné humoresky | AUTOR = [[Autor:Anton Pavlovič Čechov|Anton Pavlovič Čechov]] | ZDROJ = ČECHOV, Anton Pavlovič. ''Ve tmách a jiné humoresky'', Praha: Jos. R. Vilímek, 1911. 192 s. | ONLINE = {{Kramerius|mzk|7610a840-9879-11eb-ad33-005056827e52|Moravská zemská knihovna}} | PŘELOŽIL = [[Autor:Vítězslav Unzeitig|Vítězslav Unzeitig]] | LICENCE = PD old 70 | LICENCE-PŘEKLAD = PD old 70 }} == Obsah == * [[/Ve tmách|Ve tmách]] * [[/Prostředek proti opilství|Prostředek proti opilství]] * [[/Zkouška|Zkouška]] * [[/Ženské štěstí|Ženské štěstí]] * [[/Album|Album]] * [[/Noc před soudem|Noc před soudem]] * [[/Otec rodiny|Otec rodin]] * [[/Nehody života|Nehody života]] * [[/Případ s klassikem|Případ s klassikem]] * [[/Dobrý konec|Dobrý konec]] * [[/Páni obyvatelé|Páni obyvatelé]] * [[/Mnoho papíru|Mnoho papíru]] * [[/Intriky|Intriky]] * [[/Muž|Muž]] * [[/Gríša|Gríša]] * [[/Neobyčejný|Neobyčejný]] * [[/Zbyteční lidé|Zbyteční lidé]] * [[/V cizině|V cizině]] * [[/Šídlo v pytli|Šídlo v pytli]] * [[/Umělecký výtvor|Umělecký výtvor]] * [[/Ospalost|Ospalost]] * [[/Mstitel|Mstitel]] * [[/Hrozná noc|Hrozná noc]] * [[/Tlustý a hubený|Tlustý a hubený]] * [[/Řečník|Řečník]] * [[/Na letním bytě|Na letním bytě]] * [[/Šťastný člověk|Šťastný člověk]] * [[/Vzácný pes|Vzácný pes]] * [[/Ve špatné kůži|Ve špatné kůži]] * [[/Náležité opatření|Náležité opatření]] * [[/Rychlá pomoc|Rychlá pomoc]] * [[/Poslední mohykánka|Poslední mohykánka]] * [[/Na poště|Na poště]] [[Kategorie:Sbírky povídek]] 9plh90dci7jay3k0i1kemhmpcoqgw8g 100 97991 334174 2026-06-30T18:38:26Z Jean-Paul 8278 založení 334174 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Vítězslav | příjmení = Unzeitig | datum narození = 23. září 1877 | místo narození = Čunín | datum úmrtí = 15. září 1931 | místo úmrtí = Vysoké Mýto | popis = český spisovatel, překladatel, novinář a redaktor }} '''Vítězslav Unzeitig''' (1877–1931) byl český spisovatel, překladatel, novinář a redaktor. == Dílo == === Próza === * Z říše kouzel a divů (1898) * [[Mezi svými]] (1905) {{Online Kramerius|mzk|a6f78ec5-8318-440b-a783-fdbe64435060}} * [[Vyzvědači a vyzvědačky]] (1929) {{Online Kramerius|mzk|74ea37f0-b264-11e7-a9f0-005056822549}} === Překlady === * [[Autor:Anton Pavlovič Čechov|Anton Pavlovič Čechov]] ** [[Sňatek z lásky a jiné humoresky]] (1903) ** [[Ve tmách a jiné humoresky]] (1911) ** [[Černý mnich a jiné povídky]] (1912) {{Online Kramerius|mzk|80db7f47-801e-4b4b-b773-2ebb821d20ec}} * [[Autor:Ivan Sergejevič Turgeněv|Ivan Sergejevič Turgeněv]]: [[Otcové a děti]] (1928) {{Online Kramerius|mzk|cae95e61-7a13-407c-bf14-6d048e0e7a60}} * [[Autor:Jules Verne|Jules Verne]] ** Patnáctiletý kapitán (1907) ** Dobrodružství kapitána Hatterasa (1907) ** Bratři Kipové (1910) [[Kategorie:Čeští spisovatelé]] [[Kategorie:Čeští překladatelé]] [[Kategorie:Čeští novináři]] mkna2pugsu7iqclq4ppcrn0gys61va7 0 97992 334175 2026-06-30T18:48:07Z Jean-Paul 8278 založení 334175 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ve tmách a jiné humoresky | AUTOR = Anton Pavlovič Čechov | PŘEDCHOZÍ = Ve tmách | ČÁST = Prostředek proti opilství | DALŠÍ = Zkouška }} {{Textinfo | TITULEK = Prostředek proti opilství | AUTOR = [[Autor:Anton Pavlovič Čechov|Anton Pavlovič Čechov]] | ZDROJ = ČECHOV, Anton Pavlovič. ''Ve tmách a jiné humoresky'', Praha: Jos. R. Vilímek, 1911. 192 s. S. 11–18. | ONLINE = {{Kramerius|mzk|78325b18-ab6e-4335-8bff-e6f3880a6b16|Moravská zemská knihovna}} | PŘELOŽIL = [[Autor:Vítězslav Unzeitig|Vítězslav Unzeitig]] | LICENCE = PD old 70 | LICENCE-PŘEKLAD = PD old 70 }} {{Forma|proza}} Do města D. přijel ve zvláštním kupé první třídy na pohostinské hry známý deklamátor a komik p. Feniksov-Dikobrazov II. Všichni, kdož mu přišli na nádraží vstříc, věděli, že lístek první třídy byl zakoupen „pro flanc“ teprve na předposlední stanici a do té doby že znamenitost jela třetí třídou; všichni viděli, že přes chladný podzimní čas má znamenitost na sobě pouze letní fráček a vetchou čapku z kočičí kožešiny, ale nicméně, když se z vagonu vynořila zmodralá, ospalá tvář Dikobrazova II., všichni pocítili jakési chvění a touhu seznámiti se s ním. Podnikatel Počečujev dle ruského obyčeje třikrát oblízl přibylého a odvezl ho k sobě na byt. Znamenitost měla začíti hráti za dva dni po příjezdu, ale osud rozhodl jinak; den před divadlem přiběhl do divadelní pokladny bledý, rozčilený podnikatel a prohlásil, že Dikobrazov II. hráti nemůže. „Nemůže!“ oznamoval Počečujev a rval si vlasy. — „Co o tom soudíte? Měsíc, celý měsíc tiskli jsme písmenami na loket, že u nás bude Dikobrazov, chvástali jsme se, vypínali, vybírali jsme předplatné a pojednou taková hanebnost! A? I pověsiti ho za to bylo by málo!“ „Ale oč jde? Co se stalo?“ „Opil se proklatec!“ „Což na tom? Z toho se vyspí.“ „Spíše zdechne, nežli se vyspí! Znám ho již z Moskvy jak začne vodku chlastati, pije potom dva měsíce bez ustání. Opilec! Je to opilec! Ne, mám já to štěstí! A proč jsem tak nešťasten? A proč jsem se, já ubožák, tak nešťastným narodil? Zač… zač nad mou hlavou po celý život visí kletba nebes? (Počečujev je tragik i z povolání i povahou: silné výrazy, provázené bušením se pěstí do prsou, mu velmi sluší.) A jak hnusný, ničemný a opovrženíhodný jsem, otrocky nastavuje hlavu úderům osudu! Zdaž by nebylo důstojnější jednou provždy zbaviti se potupné úlohy Makara, na nějž se všecky šišky hrnou, a vpáliti si kulku do hlavy? Nač pak čekám? Bože, nač čekám?“ Počečujev si zakryl dlaněma tvář a odvrátil se k oknu. V pokladně bylo mimo pokladníka mnoho hercův a divadelníků a proto nebylo konce radám, útěchám a dodávání naděje; ale to vše bylo charakteru filosofického nebo prorockého; dále nežli „zmatek nad zmatek“, „naplivněte na to“ a „možná“ nešel nikdo. Jenom pokladník, tlusťoučký, vodnatelný muž, vedl si vůči celé záležitosti reelněji. „Pokuste se, Prokle Lvoviči“, pravil, „vyléčiti jej.“ „Opilství nijakým způsobem nevyléčíš!“ „Nemluvte-s. Náš vlásenkář dovede znamenitě vyléčiti opilost. Celé město se u něho léčí.“ Počečujev se zaradoval nad možností chopiti se třebas jen stébelka a za nějakých pět minut stál před ním už divadelní vlásenkář Fedor Grebeškov. Představte si vysokou, kostnatou figuru se vpadlýma očima, dlouhou řídkou bradou a skořicovýma rukama, přidejte k tomu překvapující podobnost s kostrou, kterou přiměli pohybovati se na šroubech a na perách, oblečte figuru do nemožnosti obnošeného černého úboru a budete míti podobiznu Grebeškova. „Buď zdráv, Feďo!“ obrátil se k němu Počečujev. — „Slyšel jsem, přítelíčku, že ty tento… léčíš opilost. Smiluj se: ne z povinnosti, ale z přátelství vyléč Dikobrazova! Víš, opil se mi!“ „Bůh s ním!“ zabasoval truchlivě Grebeškov. — „Prostší herce, kupce a úředníky léčím skutečně, ale vždyť tohle je znamenitost, známá po vší Rusi!“ „Nu, tedy co?“ „Abych opilství z něho vyhnal, nutno ve všech jeho ústrojích a soustavách tělesných převrat přivoditi. Přivodím v něm převrat, on ozdraví a vezme mne na paškál… „Jak jsi se opovážil, pse,“ řekne, „mé tváře se dotknouti?‘ Známe my ty znamenité!“ „Ne, ne… neodmlouvej, bratře! Jmenuješ se hřib — hajdy do košíku! Nasaď si čapku, půjdeme!“ Když za čtvrt hodiny Grebeškov vcházel do pokoje Dikobrazova, ležela znamenitost na posteli a hleděla zlostně na visutou lampu. Lampa visela klidně, ale Dikobrazov II. neodvracel od ní očí a bručel: „Ty se mi vrtíš! Já ti, ďáble, ukážu, jak se vrtěti! Rozbil jsem džbán, i tebe rozbiju, uvidíš! A-a-a… i strop se vrtí… Rozumím: spiknutí! Ale lampa, lampa! Menší nežli ostatní, hanebnice, ale nade všecky se vrtí! Počkej jen…“ Komik se zvedl a táhna za sebou prostěradlo, shodiv se stolu sklenice a potáceje se, zamířil k lampě, ale v polou cesty narazil na cosi vysokého, kostnatého… „Co je to?“ zařval, mrkaje bloudícíma očima. — „Kdo jsi? Odkud jsi? A?“ „Já ti ukážu, kdo jsem… Marš na postel!“ A nečekaje, až komik dojde k posteli, rozehnal se Grebeškov a praštil ho pěstí po zátylku s takovou silou, že herec odlétl na postel jako míč. Komika patrně dříve nikdy nebili, protože přese silnou podnapilost pohlédl na Grebeškova s údivem a dokonce se zvědavostí. „Ty… ty’s mne udeřil? Po… počkej, ty’s mne udeřil?“ „Udeřil. Chceš snad ještě?“ A vlásenkář udeřil Dikobrazova znova po zubech. Nevím, co tu účinkovalo silněji, zdali rány anebo novost tohoto pocitu, ale komikovy oči přestaly blouditi a kmitlo v nich cosi rozumného. Vyskočil a ne tak se zlobou jako se zvědavostí jal se prohlížeti si bledou tvář a špinavý kabát Grebeškova. „Ty… ty se rveš?“ zabručel. — „Ty… ty se směješ?“ „Mlč!“ A zase rána po tváři. Zpitomělý komik začal se chrániti, ale jedna ruka Grebeškovova mu zdávila hruď a druhá pracovala na tváři. „Lehčeji! Lehčeji!“ ozval se z vedlejšího pokoje hlas Počečujevův. — „Lehčeji, Feďěňko!“ „Ničevó-s, Prokle Lvoviči! Sám mi potom děkovati bude!“ „Ale přece jen lehčeji!“ řekl plačtivým hlasem Počečujev, nahlédnuv do komikova pokoje. — „Tobě to ovšem nic nedělá, ale mně mráz po těle přebíhá. Pomysli si: za bílého dne bijí člověka pravoslavného' intelligentního, proslulého, a to ještě ve vlastním bytě… Ach!“ „Já, Prokle Lvoviči, biji ne jej, nýbrž ďábla, který v něm sedí. Odejděte, buďte tak laskav, a neznepokojujte se. Lež, ďáble!“ vrhl se Fedor na komika. — „Ani se nehýbej! Co-o-o?“ Dikobrazova se zmocnila hrůza. Začalo se mu zdáti, že to všecko, co dříve kroužilo a co rozbíjel, teď se umluvilo a svorně naletělo na jeho hlavu. „Stráž!“ vzkřikl. — „Zachraňte mne! Stráž!“ „Křič, křič, čerte! To jsou teprve kvítka, ale počkej, jahody budou! Ted poslyš: řekneš-li ještě jediné slovo, anebo pohneš-li se, zabiju tě! Zabiju a nebude mi tebe líto! Zastati se tebe, bratře, nemá kdo! Nepřijde nikdo a střílej si třebas z děla. Ale utišíš-li se a umlkneš, vodky ti dám. Vidíš, tuhle je vodka!“ Grebeškov vyndal z kapsy půl láhve vodky a zamanévroval jí komikovi před očima. Spatřiv předmět své vášně, zapomněl opilý na bití a dokonce zaržál rozkoší. Grebeškov vyndal z kapsy u vesty kousek špinavého mýdla a vsunul jej do láhve. Když se vodka zpěnila a zakalila, jal se sypati do ní všelijakou ohavnost. Do láhve nasypal sanytru, salmiaku, kamence, Glauberovy soli, síry, kalafuny a jiných „špecií“, jaké se prodávají v kořenářských obchodech. Komik poulil oči na Grebeškova a vášnivě pozoroval pohyby láhve. Na konec vlásenkář spálil kousek hadru, vysypal popel do vodky, zamíchal všecko a přistoupil k posteli. „Pij!“ řekl, naliv půl čajové sklenice.—„Rázem!“ Komik vypil zuřivě, chrkl, ale ihned vytřeštil oči. Tvář mu pojednou zbledla, na čele vystoupil pot. „Pij ještě!“ pobízel Grebeškov. „Ne… nechci! Po… počkej…“ „Pij, aby tě!… Pij! Zabiju tě!“ Dikobrazov vypil a zasténav klesl na podušku. Za minutu se nadzvedl a Fedor se mohl přesvědčiti, že jeho lektvar působí. „Pij ještě! Nechť ti to všecky vnitřnosti převrátí, je to dobré. Pij!“ A pro komika nadešla doba muk. Jeho vnitřnosti se doslovně převracely. Vyskakoval, zmítal se na posteli a s hrůzou pozoroval volné pohyby svého neunavného a neúprosného nepřítele, který ho nepouštěl ani na minutu a bil ho neúnavně, odmítal-li lektvar. Bití se střídalo s letkvarem, letkvar s bitím. Nikdy jindy nedočkalo se ubohé tělo Feniksova-Dikobrazova II. takových urážek a ponížení a nikdy nebyla znamenitost tak slabá a bezzáštitná jako teď. Zprvu komik křičel a nadával, potom začal prositi a na konec, přesvědčiv se, že protesty vedou k ranám, začal plakat. Počečujev, stojící za dveřmi a naslouchající, nevydržel toho konec konců a vběhl do komikova pokoje. „Běž už k čertul“ řekl, mávaje rukama. „Ať raději ztratíme vybrané předplatné, ať si pije vodku, ale nemuč ho, prosím tě! Vždyť pojde, běž mi k čertul Podívej se: vždyť zcela pošel! Kdybych to byl věděl, ej bohu, nebyl bych tě najímal…“ „Ničevó-s… Sám ještě děkovati bude, uvidíte-s… Nu, co ty tam zas?“ obrátil se Grebeškov ke komikovi. „Dostaneš!“ Až do večera se zabýval komikem. Sám se znavil i jej ztrhal. Skončilo to tak, že komik seslábl hrozně, pozbyl způsobilosti i sténati a zkameněl s výrazem hrůzy na tváři. Po zkamenění následovalo cosi podobného spánku. Druhého dne se komik k velikému údivu Počečujeva probudil—tedy nezemřel. Probudiv se, rozhlédl se tupě, přelétl pokoj bloudícím pohledem a počal se rozpomínati. „Proč pak mne všecko bolí?“ nechápal. „Jako by mne vlak byl přejel. Neměl bych se napít vodky? Hej, kdo je tam? Vodky!“ Té chvíle stáli za dveřmi Počečujev a Grebeškov. „Vodku chce, tedy neozdravěl!“ zhrozil se Počečujev. „Co vy, báťuško Prokle Lvoviči!“ podivil se vlásenkář. „Což pak ho za jediný den vyléčíš? Dej bůh, aby se za týden napravil, a ne za den. Jiného, slabocha, vyléčíš i za pět dní, ale tento má složení zrovna jako kupec. Nepředěláš ho tak brzy!“ „Proč pak jsi mi to neřekl dříve, proklatče?“ zasténal Počečujev. „A proč jsem se já nešťastný narodil? A co já, proklatec, očekávám ještě od osudu? Zdaž nebylo by rozumnější učiniti tomu konec rázem, vpáliti si kulku do čela,“ atd. Aťsi Počečujev pohlížel na svůj osud sebe chmurněji, za týden nicméně Dikobrazov II. už hrál a předplatného nebylo třeba vraceti. Komika líčil Grebeškov, při čemž se tak uctivě dotýkal jeho hlavy, že byste v něm nebyli poznali dřívějšího pohlavkáře. „Živoucí člověk!“ divil se Počečujev. „Div jsem nezemřel, hledě na jeho muka a on jakoby nic, ba ještě děkuje tomuto čertu Feďkovi a do Moskvy jej s sebou chce vzíti! Zázrak a basta!“ {{Konec formy}} [[Kategorie:Povídky]] k7njwhfu0qi35pv8ukhmdqvqcv5rvmy 0 97993 334176 2026-06-30T19:01:15Z Jean-Paul 8278 založení 334176 wikitext text/x-wiki {{Tematický rozcestník}} '''České překlady povídky [[Autor:Anton Pavlovič Čechov|Antona Pavloviče Čechova]] a jejich jednotlivá vydání:''' * [[Zbitá znamenitost]] v překladu [[Autor:Ferdinand Marjánko|Ferdinanda Marjánka]]; publikováno v [[Národní politika|Národní politice]] dne 14. září 1890 * [[Pohostinská hra]] v překladu [[Autor:Augustin Alois Vrzal|Augustina Aloise Vrzala]] (jako A. G. Stín); publikováno v [[Moravská orlice|Moravské orlici]] dne 19. dubna 1891 * [[Zubožený umělec]] v překladu [[Autor:Karel Schulz|Karla Schulze]]; publikováno v [[Nový Paleček|Novém Palečkovi]] dne 12. června 1896 * [[Lék proti periodickému opilství]] v překladu Louisy Prágrové; publikováno v [[Národní listy|Národních listech]] dne 22. března 1903 * [[Lék proti opilství]] v překladu Rudolfa Zvak-Pražského; publikováno v [[Jizeran|Jizeranu]] dne 12. listopadu 1910 * [[Ve tmách a jiné humoresky/Prostředek proti opilství|Prostředek proti opilství]] v překladu [[Autor:Vítězslav Unzeitig|Vítězslava Unzeitiga]]; vydáno ve sbírce povídek [[Ve tmách a jiné humoresky]] (1911) * [[Pestré povídky 3/Prostředek proti opilství|Prostředek proti opilství]] v překladu [[Autor:Pavel Papáček|Pavla Papáčka]]; vydáno ve sbírce povídek [[Pestré povídky]] 3 (1918) k5b5pmugn55v9huz0do9khr9bjkltlf 0 97994 334177 2026-06-30T19:20:34Z Davmiub 20055 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambiani | PŘEDCHOZÍ = Ambi | DALŠÍ = Ambice }} {{Textinfo | TITULEK = Ambiani | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 83. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ambiani''', keltský kmen v belgické Gallii. Zaujím…“ 334177 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambiani | PŘEDCHOZÍ = Ambi | DALŠÍ = Ambice }} {{Textinfo | TITULEK = Ambiani | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 83. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ambiani''', keltský kmen v belgické Gallii. Zaujímali dnešní depart. Somme v Picardii mezi Atrebaty, Bellovaky, Veromanduy a Suessiony. Proti Caesarovi postavili značnou moc vojenskou do pole, ale byli přemoženi. Hlavní město jejich Samarobriva nazváno později Ambiani (nyn. Amiens). {{Konec formy}} fms6awb9spj7wgatgy5yfkbdk5y67xo 0 97995 334178 2026-06-30T19:52:42Z Davmiub 20055 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambleteuse | PŘEDCHOZÍ = Ambitus (římské právo) | DALŠÍ = Amblève }} {{Textinfo | TITULEK = Ambleteuse | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 85. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ambleteuse''' [a͡nblt…“ 334178 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambleteuse | PŘEDCHOZÍ = Ambitus (římské právo) | DALŠÍ = Amblève }} {{Textinfo | TITULEK = Ambleteuse | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 85. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ambleteuse''' [a͡nbltéz], malé město přístavní ve franc. depart. Pas-de-Calais, 10 ''km'' sev. od Boulogne, při ústí řeky Slack do Canalu la Manche, má mořské lázně a 726 ob., kteří většinou rybářstvím se živí. '''A.''' je nejspíše přístav itický (portus Itius), odkudž Caesar r. 55 a 54 před Kr. do Britannie se přepravil. Napoleon I. zamýšleje přepraviti vojsko do Anglie, snažil se přístav mezitím pískem zanesený obnoviti. Na blízku stojí mohutný žulový sloup, který zde Napoleon 1805 velké armádě postavil. {{Konec formy}} fyygfsmvsf5aazjzs679lctfe41hei8 0 97996 334179 2026-06-30T20:00:12Z Davmiub 20055 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amblève | PŘEDCHOZÍ = Ambleteuse | DALŠÍ = Amblyafie }} {{Textinfo | TITULEK = Amblève | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 85. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Amblève''' [a͡nbléf], řeka 85 ''km''…“ 334179 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amblève | PŘEDCHOZÍ = Ambleteuse | DALŠÍ = Amblyafie }} {{Textinfo | TITULEK = Amblève | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 85. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Amblève''' [a͡nbléf], řeka 85 ''km'' dlouhá, temeni se v pruském Porýnsku u Mirfeldu a jako {{Prostrkaně|Amela}} spěje ke hranicím belgickým, kde přijavši jméno '''A.''' teče kolem Stavelotu ke Comblainu au Pont, pod nímž vplývá do Ourthy. Na půdě německé vnímá do sebe s pr. strany Varchu, na půdě belgické s levé strany Salmu a Liennu. Nad '''A'''-vou Karel Martel г. 716 porazil na hlavu krále neustrijského Chilpericha. {{Konec formy}} bv22f6gh7coyccvysb61k6f94x2ykci 0 97997 334180 2026-06-30T20:04:11Z Davmiub 20055 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amblyafie | PŘEDCHOZÍ = Amblève | DALŠÍ = Amblycephalus }} {{Textinfo | TITULEK = Amblyafie | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 85. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Amblyafie''' (řecky), {{Prostrkaně|o…“ 334180 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amblyafie | PŘEDCHOZÍ = Amblève | DALŠÍ = Amblycephalus }} {{Textinfo | TITULEK = Amblyafie | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 85. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Amblyafie''' (řecky), {{Prostrkaně|otupení hmatu}}. {{Konec formy}} st3oaomvifugm29690u1gazou09rx8h 0 97998 334181 2026-07-01T03:22:58Z Rulumas 19860 Athamas 334181 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Athamas | PŘEDCHOZÍ = Athamantis | DALŠÍ = Athanarich }} {{Textinfo | TITULEK = Athamas | AUTOR = [[Autor:Albert Dohnal|Albert Dohnal]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 946–947. {{Kramerius|nkp|355048c0-0b3e-11e5-b562-005056827e51|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Athamás }} {{Forma|proza}} '''Athamas''', v bajesloví řeckém orchomenský král Minyů, dle obyčejné pověsti jeden ze synů thessalského vládce Aióla a Enarety, vnuk Hellénův; na rozkaz bohyně Héry pojal za manželku božskou Nefelu, s níž měl dvě dítky, Frixa a Heliu; později zasnoubil se ještě se smrtelnou Inou, dcerou Kadmovou, s níž zplodil dva syny, Melikerta a Learcha. Nefelé, zazlívajíc '''A'''-antovi uzavření druhého manželství, hned po něm zmizela, načež kletba spočinula na domě '''A'''-antově. Inó, usilujíc o bezživotí obou dítek Nefeliných, úskočným způsobem přiměla '''А'''-anta, že odhodlal se na odvrácení neúrody zaviněné vlastně Ininým záštím proti pastorkům, obětovati Frixa bohu Zévu Lafystiovi. Tu poslala Nefelé Frixovi a Hellé zlatorouného berana, aby na něm prchnouti mohli; Hellé sice na útěku tom pádem do úžiny mořské zahynula, Frixos však dostal se do Aie, kdež ho král Aiétés vlídně přijal; beran obětován potom Zévu Fyxiovi, a rouno jeho zavěšeno v háji boha Area. Později měl '''A.''' na očistu za Frixa obětován býti Zévu Lafystiovi (Fyxiovi); než došlá zatím z Aie zpráva, že Frixos dosud jest na živě, zachránila '''A'''-anta. Avšak hněv boha dále stíhal nešťastný rod Athamantovců, jenž obětmi lidskými ze středu svého vybíranými po věky musil hněv ten smiřovati. — O dalších osudech '''A'''-antových vypráví ještě pověsť toto: Héra hněvajíc se na '''А'''-anta a Inu, že Dionysa, syna Zévova a Semélina, na vychování přijali, '''А'''-anta rozumu zbavila, tak že v šílenosti Learcha zabil, Inó pak prchajíc před šíleným '''A'''-antem, s Melikertem se skály do moře se vrhla, kdež oba v ochranné bohy mořské proměněni jsou, Inó v Leukotheu, syn pak v Palaimona. '''A.''' stížený krvavou vinou musil opustili otčinu svou i usídlil se na to v Thessalii v rovině Athamantovské, po něm přezvané, kdež vystavěl město Halos a pojal za manželku Themistu, dceru Hypseovu, s níž pak zplodil syny Leukóna, Erythria, Schoinea a Ptóa. Pověsti dodávají, že žárlivost Themistina uvalila později novou pohromu na dům '''A'''-antův. — Jádro pověstí, týkajících se kletby na rodě Athamantovců spočívající, hledali snad sluší v surové instituci očistných obětí lidských, jež z rodu Athamantovců vzdávány byly Zévu Lafystiovi a také do dob historických přešly, jak vysvítá na př. ze zprávy dějepisce Hérodota, dle něhož v thessalském Halu ještě v době válek perských zachováván zvyk, že vždy nejstarší z rodu Athamantovců, vstoupil-li přes práh tamního domu obecního, obětován byl Zévu Lafystiovi. Mythus Athamantovský, kterýžto básníky tragickými i bájepisci pozdějšími mnohonásobně měněn i přetvořován, základem se stal široce rozvětveného okruhu bájí o Argonautech, náležel k oblíbeným předmětům umění slovesného i výtvarného. Od Aischyla složena tragédie '''A.''', od Sofoklea dvě toho jména a jiná pod názvem Frixos, od Euripida tragédie Frixos a Inó, od Archaia Frixos, od Xenoklea satyrské drama '''A.'''; v tragédii římské jest '''A.''' názvem dvou kusů, jednoho Acciova, druhého Enniova. Proslulá byla ve starověku socha '''A'''-antova od Aristonida rhodského, kteráž představovala '''А'''-anta truchlícího nad zabitím syna Learcha; Aristonidés smísil prý tu měď se železem, aby rezavou barvou železa, prosvítající leskem mědi, naznačil ruměnec studu. ''[[Autor:Albert Dohnal|Dnl.]]'' {{Konec formy}} nc4mo136i6apj04jwzq3gylzy9uvxpc 0 97999 334183 2026-07-01T03:34:17Z Rulumas 19860 Athanarich 334183 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Athanarich | PŘEDCHOZÍ = Athamas | DALŠÍ = Athanasia }} {{Textinfo | TITULEK = Athanarich | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 947. {{Kramerius|nkp|357b0240-0b3e-11e5-b562-005056827e51|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Athanarich }} {{Forma|proza}} '''Athanarich''', syn Rotesthův z rodu Balthů, kmenový kníže Visigotů v 2. polovici IV. stol. po Kr., snažil se zavésti mezi Visigoty dědičnou vládu královskou zastávaje se při tom houževnatě starobylého náboženství a jest nejspíše onen panovník, před jehož útisky r. 355 Wulfila s četnými křesťanskými Goty do říše Východořímské se vystěhoval. Po válce s Římany v l. 367—69 s nevalným štěstím vedené vystoupil rozhodně proti křesťanům, kteréž od r. 370 po více let pronásledoval. Náčelník strany křesťanské Fridigern, který se mu na odpor postavil, byl přemožen a jenom pomocí pohraničních legií římských zachráněn. Když Ostrogotové r. 375 od Hunův úplně byli poraženi, '''A.''' hájil se nejprve za Dněstrem, potom za Prutem, ale musil ustoupiti s pohanským dílem svého národa do hor sedmihradských, kdežto Fridigern a Alaviv se stoupenci svými u Římanův ochrany hledali. Nejsa však ani v Sedmihradsku bezpečen odebral se k vyzvání císaře Theodosia I., který v něm spatřoval vydatného pomocníka proti vzbouřeným ariánským Visigotům, r. 376 přes Dunaj a vstoupiv do služeb římských účastnil se bojů se soukmenovci svými. Po smrti Fridigernově dosáhl panství nade všemi Goty a zavřel s Theodosiem mír. Nedlouho potom roku 381 zemřel v Cařihradě, a vojsko jeho vstoupilo do služeb Theodosiových. {{Konec formy}} 4watv9j6yiq9ewg90p5ou3em9m2h1ed 0 98000 334184 2026-07-01T06:03:08Z Davmiub 20055 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amboellové | PŘEDCHOZÍ = Ambodik | DALŠÍ = Amboina }} {{Textinfo | TITULEK = Amboellové | AUTOR = [[Autor:Emanuel Kovář|Emanuel Kovář]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 88. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Amboello…“ 334184 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amboellové | PŘEDCHOZÍ = Ambodik | DALŠÍ = Amboina }} {{Textinfo | TITULEK = Amboellové | AUTOR = [[Autor:Emanuel Kovář|Emanuel Kovář]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 88. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Amboellové''', {{Prostrkaně|Ambuellové}}, obývají na území africkém mezi řekami Kubangem a Kuandou jsouce často promícháni s Luchazy. Jsou daleko více oddáni orbě než západní kmenové zambezští; též plavbu a rybářství pěstují. S tím souvisí větší lidnatost u nich než u sousedův, a důležito jest, jak Serpa Pinto vytknul, že u nich, jdeme-li od západu, poprvé nalézáme osady mimo les. Chýše jejich jsou čtyřhranné, se špičatou střechou a stojí na kůlech. Železná kopí a šípy sami si shotovují, též bavlnu sami spřádají. Poplatní jsou říši marutské. ''[[Autor:Emanuel Kovář|Kř.]]'' {{Konec formy}} 6a56p783j7ofv5jembx0tf7fues5mca