Wikizdroje cswikisource https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana MediaWiki 1.47.0-wmf.9 first-letter Média Speciální Diskuse Uživatel Diskuse s uživatelem Wikizdroje Diskuse k Wikizdrojům Soubor Diskuse k souboru MediaWiki Diskuse k MediaWiki Šablona Diskuse k šabloně Nápověda Diskuse k nápovědě Kategorie Diskuse ke kategorii Autor Diskuse k autorovi Edice Diskuse k edici Stránka Diskuse ke stránce Index Diskuse k indexu TimedText TimedText talk Modul Diskuse k modulu Podujatie Diskusia k podujatiu 100 21245 334195 313462 2026-07-01T17:09:40Z Rulumas 19860 /* Ottův slovník naučný */ Credo 334195 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Jan Ladislav | příjmení = Sýkora | Image = Jan Ladislav Sýkora.jpg | datum narození = 16. dubna 1852 | místo narození = Železnice | datum úmrtí = 26. srpna 1928 | místo úmrtí = Jičín | popis = český katolický teolog }} ThDr. '''Jan Ladislav Sýkora''' (1852–1928) byl český katolický teolog, pedagog a biblista, profesor Univerzity Karlovy. {{Více}} == Dílo == * [[Umučení a oslavení Pána našeho Ježíše Krista podle čtyř evangelií]] (1896) {{Online Kramerius|ABA001|1166815}} * [[Úvod do Písma sv. Nového zákona]] (1904) {{Online Kramerius|nkp|f89f6230-c156-11e3-b110-005056827e51}} === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''Sa.'' Je autorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Abluce|Abluce]] * [[Ottův slovník naučný/Absoluce|Absoluce]] * [[Ottův slovník naučný/Advent|Advent]] * [[Ottův slovník naučný/Áfék|Áfék]] * [[Ottův slovník naučný/Agapet|Agapet]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Agenda|Agenda]] * [[Ottův slovník naučný/Agnus Dei|Agnus Dei]] * [[Ottův slovník naučný/Belzebúb|Belzebúb]] * [[Ottův slovník naučný/Bilhidis|Bilhidis]] * [[Ottův slovník naučný/Boží hod|Boží hod]] * [[Ottův slovník naučný/Boží soud|Boží soud]] * [[Ottův slovník naučný/Boží tělo|Boží tělo]] * [[Ottův slovník naučný/Casus conscientiae|Casus conscientiae]] * [[Ottův slovník naučný/Casus reservati|Casus reservati]] * [[Ottův slovník naučný/Credo|Credo]] * [[Ottův slovník naučný/Čas|Čas]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Čechy/Literatura vědecká a odborná|Čechy/Literatura vědecká a odborná]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Dante|Dante]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Dantiscus|Dantiscus]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Devoce|Devoce]] * [[Ottův slovník naučný/Dies|Dies]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Diptychon|Diptychon]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Dušiček|Dušiček]] * [[Ottův slovník naučný/Ďábel|Ďábel]] * [[Ottův slovník naučný/Daemoniaci|Daemoniaci]] * [[Ottův slovník naučný/Dominica (neděle)|Dominica]] * [[Ottův slovník naučný/Epikia|Epikia]] * [[Ottův slovník naučný/Ježíš Kristus|Ježíš Kristus]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Mesiáš|Mesiáš]] * [[Ottův slovník naučný/Mojžíš|Mojžíš]] * [[Ottův slovník naučný/Mučeník|Mučeník]] * [[Ottův slovník naučný/Pozdvihování|Pozdvihování]] * [[Ottův slovník naučný/Rok]] (část) [[Kategorie:Čeští autoři]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] [[Kategorie:Čeští biblisté]] t65q0iyhqzd6c6or9s0kk8et0qy6b94 100 21385 334187 333831 2026-07-01T16:25:44Z Rulumas 19860 /* Ottův slovník naučný */ Athanasia 334187 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Josef | příjmení = Dědeček | datum narození = 23. listopadu 1843 | místo narození = Chlomek u Turnova | datum úmrtí = 15. května 1915 | místo úmrtí = Dolní Chabry u Prahy | popis = český pedagog a botanik }} '''Josef Dědeček''' (1843–1915) byl český středoškolský profesor a botanik. {{Více}} == Dílo == * [[Ze života pro život]] (1899) === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''Děd.'' Je autorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Abatia|Abatia]] * [[Ottův slovník naučný/Abbevillea|Abbevillea]] * [[Ottův slovník naučný/Abelasis|Abelasis]] * [[Ottův slovník naučný/Abelia|Abelia]] * [[Ottův slovník naučný/Abelmoluch|Abelmoluch]] * [[Ottův slovník naučný/Aberia|Aberia]] * [[Ottův slovník naučný/Abobra|Abobra]] * [[Ottův slovník naučný/Abobreae|Abobreae]] * [[Ottův slovník naučný/Abolboda|Abolboda]] * [[Ottův slovník naučný/Abraca-Palo|Abraca-Palo]] * [[Ottův slovník naučný/Abroma|Abroma]] * [[Ottův slovník naučný/Abronia|Abronia]] * [[Ottův slovník naučný/Abrotanum|Abrotanum]] * [[Ottův slovník naučný/Abrus|Abrus]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Absinthové dřevo|Absinthové dřevo]] * [[Ottův slovník naučný/Absus|Absus]] * [[Ottův slovník naučný/Abuta|Abuta]] * [[Ottův slovník naučný/Abutilon|Abutilon]] * [[Ottův slovník naučný/Acacia|Acacia]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Acacieae|Acacieae]] * [[Ottův slovník naučný/Acaciové dřevo|Acaciové dřevo]] * [[Ottův slovník naučný/Acaena|Acaena]] * [[Ottův slovník naučný/Acaia|Acaia]] * [[Ottův slovník naučný/Acajou|Acajou]] * [[Ottův slovník naučný/Acanthospermum|Acanthospermum]] * [[Ottův slovník naučný/Acaroidová pryskyřice|Acaroidová pryskyřice]] * [[Ottův slovník naučný/Aceras|Aceras]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Acianthus|Acianthus]] * [[Ottův slovník naučný/Acicalyptus|Acicalyptus]] * [[Ottův slovník naučný/Acicarpha|Acicarpha]] * [[Ottův slovník naučný/Acioa|Acioa]] * [[Ottův slovník naučný/Aciphylla|Aciphylla]] * [[Ottův slovník naučný/Acisanthera|Acisanthera]] * [[Ottův slovník naučný/Acmena|Acmena]] * [[Ottův slovník naučný/Acnida|Acnida]] * [[Ottův slovník naučný/Acnistus|Acnistus]] * [[Ottův slovník naučný/Acolium|Acolium]] * [[Ottův slovník naučný/Acona|Acona]] * [[Ottův slovník naučný/Acouma|Acouma]] * [[Ottův slovník naučný/Acradenia|Acradenia]] * [[Ottův slovník naučný/Acranthera|Acranthera]] * [[Ottův slovník naučný/Acroclinium|Acroclinium]] * [[Ottův slovník naučný/Acrocomia|Acrocomia]] * [[Ottův slovník naučný/Acrocordia|Acrocordia]] * [[Ottův slovník naučný/Acronychia|Acronychia]] * [[Ottův slovník naučný/Acrotrema|Acrotrema]] * [[Ottův slovník naučný/Actinidia|Actinidia]] * [[Ottův slovník naučný/Actinocarpus|Actinocarpus]] * [[Ottův slovník naučný/Actinodium|Actinodium]] * [[Ottův slovník naučný/Actinotus|Actinotus]] * [[Ottův slovník naučný/Adamovo jablko|Adamovo jablko]] * [[Ottův slovník naučný/Adelobotrys|Adelobotrys]] * [[Ottův slovník naučný/Adenandra|Adenandra]] * [[Ottův slovník naučný/Adenanthera|Adenanthera]] * [[Ottův slovník naučný/Adenanthereae|Adenanthereae]] * [[Ottův slovník naučný/Adenosacme|Adenosacme]] * [[Ottův slovník naučný/Adenosma|Adenosma]] * [[Ottův slovník naučný/Adenostephanus|Adenostephanus]] * [[Ottův slovník naučný/Adenostoma|Adenostoma]] * [[Ottův slovník naučný/Adhatoda|Adhatoda]] * [[Ottův slovník naučný/Adina|Adina]] * [[Ottův slovník naučný/Adlumia|Adlumia]] * [[Ottův slovník naučný/Adolphia|Adolphia]] * [[Ottův slovník naučný/Adrastaea|Adrastaea]] * [[Ottův slovník naučný/Advokátový strom|Advokátový strom]] * [[Ottův slovník naučný/Aeginetia|Aeginetia]] * [[Ottův slovník naučný/Aegiphila|Aegiphila]] * [[Ottův slovník naučný/Aegle|Aegle]] * [[Ottův slovník naučný/Aechmea|Aechmea]] * [[Ottův slovník naučný/Aechmolepsis|Aechmolepsis]] * [[Ottův slovník naučný/Aerides|Aerides]] * [[Ottův slovník naučný/Aerva|Aerva]] * [[Ottův slovník naučný/Aerveae|Aerveae]] * [[Ottův slovník naučný/Aesculinae|Aesculinae]] * [[Ottův slovník naučný/Aesculus|Aesculus]] * [[Ottův slovník naučný/Aeschynanthus|Aeschynanthus]] * [[Ottův slovník naučný/Aessa|Aessa]] * [[Ottův slovník naučný/Aethionema|Aethionema]] * [[Ottův slovník naučný/Aethiopis|Aethiopis]] * [[Ottův slovník naučný/Aextoxicon|Aextoxicon]] * [[Ottův slovník naučný/Afarez|Afarez]] * [[Ottův slovník naučný/Affonsea|Affonsea]] * [[Ottův slovník naučný/Agalloche|Agalloche]] * [[Ottův slovník naučný/Agapantheae|Agapantheae]] * [[Ottův slovník naučný/Agapanthus|Agapanthus]] * [[Ottův slovník naučný/Agar-agar|Agar-agar]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Agara|Agara]] * [[Ottův slovník naučný/Agathodes|Agathodes]] * [[Ottův slovník naučný/Agathosma|Agathosma]] * [[Ottův slovník naučný/Agati|Agati]] * [[Ottův slovník naučný/Agaveae|Agaveae]] * [[Ottův slovník naučný/Agave|Agave]] * [[Ottův slovník naučný/Agerateae|Agerateae]] * [[Ottův slovník naučný/Ageratum|Ageratum]] * [[Ottův slovník naučný/Aglaia (strom)|Aglaia (strom)]] * [[Ottův slovník naučný/Aglaonema|Aglaonema]] * [[Ottův slovník naučný/Agnus scythicus|Agnus scythicus]] * [[Ottův slovník naučný/Agonis|Agonis]] * [[Ottův slovník naučný/Agyneia|Agyneia]] * [[Ottův slovník naučný/Ahnahr|Ahnahr]] * [[Ottův slovník naučný/Ahovai|Ahovai]] * [[Ottův slovník naučný/Achania|Achania]] * [[Ottův slovník naučný/Acharia|Acharia]] * [[Ottův slovník naučný/Acha|Acha]] * [[Ottův slovník naučný/Achimenes|Achimenes]] * [[Ottův slovník naučný/Achnodonton|Achnodonton]] * [[Ottův slovník naučný/Achras|Achras]] * [[Ottův slovník naučný/Achyrantheae|Achyrantheae]] * [[Ottův slovník naučný/Ailantus|Ailantus]] * [[Ottův slovník naučný/Aiouea|Aiouea]] * [[Ottův slovník naučný/Aizoideae|Aizoideae]] * [[Ottův slovník naučný/Aizoon|Aizoon]] * [[Ottův slovník naučný/Ajax|Ajax]] * [[Ottův slovník naučný/Ajmud|Ajmud]] * [[Ottův slovník naučný/Ajovan|Ajovan]] * [[Ottův slovník naučný/Ak-Ake|Ak-Ake]] * [[Ottův slovník naučný/Akazga|Akazga]] * [[Ottův slovník naučný/Alafia|Alafia]] * [[Ottův slovník naučný/Alangium|Alangium]] * [[Ottův slovník naučný/Alaternus|Alaternus]] * [[Ottův slovník naučný/Alberta (botanika)|Alberta (botanika)]] * [[Ottův slovník naučný/Alberteae|Alberteae]] * [[Ottův slovník naučný/Albuca|Albuca]] * [[Ottův slovník naučný/Aldina (botanika)|Aldina (botanika)]] * [[Ottův slovník naučný/Aldina|Aldina]] * [[Ottův slovník naučný/Alectryon|Alectryon]] * [[Ottův slovník naučný/Aleurites|Aleurites]] * [[Ottův slovník naučný/Alfa (tráva)|Alfa]] * [[Ottův slovník naučný/Alhagi|Alhagi]] * [[Ottův slovník naučný/Alchornea|Alchornea]] * [[Ottův slovník naučný/Alicularia|Alicularia]] * [[Ottův slovník naučný/Allamanda|Allamanda]] * [[Ottův slovník naučný/Alleghanské konopí|Alleghanské konopí]] * [[Ottův slovník naučný/Alocasia|Alocasia]] * [[Ottův slovník naučný/Aloexylon|Aloexylon]] * [[Ottův slovník naučný/Aloe|Aloe]] * [[Ottův slovník naučný/Aloin|Aloin]] * [[Ottův slovník naučný/Aloové dřevo|Aloové dřevo]] * [[Ottův slovník naučný/Alpinia|Alpinia]] * [[Ottův slovník naučný/Alpinieae|Alpinieae]] * [[Ottův slovník naučný/Alstroemeria|Alstroemeria]] * [[Ottův slovník naučný/Arbutus|Arbutus]] * [[Ottův slovník naučný/Arenga|Arenga]] * [[Ottův slovník naučný/Artanthe|Artanthe]] * [[Ottův slovník naučný/Astrocaryum|Astrocaryum]] * [[Ottův slovník naučný/Athanasia|Athanasia]] * [[Ottův slovník naučný/Aucuba|Aucuba]] * [[Ottův slovník naučný/Avicennia|Avicennia]] * [[Ottův slovník naučný/Blasia|Blasia]] * [[Ottův slovník naučný/Bonapartea|Bonapartea]] * [[Ottův slovník naučný/Buddleia|Buddleia]] * [[Ottův slovník naučný/Catharinea|Catharinea]] * [[Ottův slovník naučný/Cissus|Cissus]] * [[Ottův slovník naučný/Daemonorops|Daemonorops]] * [[Ottův slovník naučný/Darwinia|Darwinia]] * [[Ottův slovník naučný/Desmoncus|Desmoncus]] * [[Ottův slovník naučný/Diosmeae|Diosmeae]] * [[Ottův slovník naučný/Diosma|Diosma]] * [[Ottův slovník naučný/Dipholis|Dipholis]] * [[Ottův slovník naučný/Diphyscium|Diphyscium]] * [[Ottův slovník naučný/Diplopappus|Diplopappus]] * [[Ottův slovník naučný/Diplopappeae|Diplopappeae]] * [[Ottův slovník naučný/Diplothemium|Diplothemium]] * [[Ottův slovník naučný/Dipterocarpeae|Dipterocarpeae]] * [[Ottův slovník naučný/Dipterocarpus|Dipterocarpus]] * [[Ottův slovník naučný/Dipteryx|Dipteryx]] * [[Ottův slovník naučný/Dirca|Dirca]] * [[Ottův slovník naučný/Dracontium|Dracontium]] * [[Ottův slovník naučný/Dracunculus|Dracunculus]] * [[Ottův slovník naučný/Epidendron|Epidendron]] * [[Ottův slovník naučný/Hardwickia|Hardwickia]] * [[Ottův slovník naučný/Hypnaceae|Hypnaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Ligustrum|Ligustrum]] * [[Ottův slovník naučný/Lichtensteinia|Lichtensteinia]] * [[Ottův slovník naučný/Liliaceae|Liliaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Lilieae|Lilieae]] * [[Ottův slovník naučný/Lilium|Lilium]] * [[Ottův slovník naučný/Limnanthemum|Limnanthemum]] * [[Ottův slovník naučný/Limosella|Limosella]] * [[Ottův slovník naučný/Linaceae|Linaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Linaria|Linaria]] * [[Ottův slovník naučný/Lindernia|Lindernia]] * [[Ottův slovník naučný/Linnaea|Linnaea]] * [[Ottův slovník naučný/Macrochloa|Macrochloa]] * [[Ottův slovník naučný/Medicago|Medicago]] * [[Ottův slovník naučný/Mechovité rostliny|Mechovité rostliny]] * [[Ottův slovník naučný/Mechy|Mechy]] * [[Ottův slovník naučný/Melampyrum|Melampyrum]] * [[Ottův slovník naučný/Melandrium|Melandrium]] * [[Ottův slovník naučný/Melastoma|Melastoma]] * [[Ottův slovník naučný/Melastomaceae|Melastomaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Melia|Melia]] * [[Ottův slovník naučný/Meliaceae|Meliaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Melica|Melica]] * [[Ottův slovník naučný/Melilotus|Melilotus]] * [[Ottův slovník naučný/Melissa (botanika)|Melissa (botanika)]] * [[Ottův slovník naučný/Melissaceae|Melissaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Melittis|Melittis]] * [[Ottův slovník naučný/Menispermum|Menispermum]] * [[Ottův slovník naučný/Mesembryanthemum|Mesembryanthemum]] * [[Ottův slovník naučný/Moehringia|Moehringia]] * [[Ottův slovník naučný/Moreae|Moreae]] * [[Ottův slovník naučný/Neckera|Neckera]] * [[Ottův slovník naučný/Nectandra|Nectandra]] * [[Ottův slovník naučný/Palaquium|Palaquium]] * [[Ottův slovník naučný/Palmy|Palmy]] * [[Ottův slovník naučný/Paludella|Paludella]] * [[Ottův slovník naučný/Panax|Panax]] * [[Ottův slovník naučný/Pancratium|Pancratium]] * [[Ottův slovník naučný/Pandanaceae|Pandanaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Pandanus|Pandanus]] * [[Ottův slovník naučný/Panicum|Panicum]] * [[Ottův slovník naučný/Papayaceae|Papayaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Parinarium|Parinarium]] * [[Ottův slovník naučný/Parrotia|Parrotia]] * [[Ottův slovník naučný/Passifioraceae|Passifioraceae]] * [[Ottův slovník naučný/Passiflora|Passiflora]] * [[Ottův slovník naučný/Passiflorinae|Passiflorinae]] * [[Ottův slovník naučný/Paullinia|Paullinia]] * [[Ottův slovník naučný/Paulownia|Paulownia]] * [[Ottův slovník naučný/Pavia|Pavia]] * [[Ottův slovník naučný/Peganum|Peganum]] * [[Ottův slovník naučný/Pelargonium|Pelargonium]] * [[Ottův slovník naučný/Pellia|Pellia]] * [[Ottův slovník naučný/Pennisetum|Pennisetum]] * [[Ottův slovník naučný/Pentastemon|Pentastemon]] * [[Ottův slovník naučný/Peperomia|Peperomia]] * [[Ottův slovník naučný/Peplis|Peplis]] * [[Ottův slovník naučný/Pereskia|Pereskia]] * [[Ottův slovník naučný/Perilla|Perilla]] * [[Ottův slovník naučný/Periploca|Periploca]] * [[Ottův slovník naučný/Persea|Persea]] * [[Ottův slovník naučný/Petunia|Petunia]] * [[Ottův slovník naučný/Peucedanum|Peucedanum]] * [[Ottův slovník naučný/Phalaris|Phalaris]] * [[Ottův slovník naučný/Phasceae|Phasceae]] * [[Ottův slovník naučný/Phascum|Phascum]] * [[Ottův slovník naučný/Philadelphus|Philadelphus]] * [[Ottův slovník naučný/Phillyrea|Phillyrea]] * [[Ottův slovník naučný/Philodendron|Philodendron]] * [[Ottův slovník naučný/Philonotis|Philonotis]] * [[Ottův slovník naučný/Phlox|Phlox]] * [[Ottův slovník naučný/Phönix|Phönix]] * [[Ottův slovník naučný/Phormium|Phormium]] * [[Ottův slovník naučný/Phyllocactus|Phyllocactus]] * [[Ottův slovník naučný/Physalis|Physalis]] * [[Ottův slovník naučný/Physcomitrella|Physcomitrella]] * [[Ottův slovník naučný/Physcomitrieae|Physcomitrieae]] * [[Ottův slovník naučný/Physcomitrium|Physcomitrium]] * [[Ottův slovník naučný/Physostigma|Physostigma]] * [[Ottův slovník naučný/Phytelephas|Phytelephas]] * [[Ottův slovník naučný/Phytolacca|Phytolacca]] * [[Ottův slovník naučný/Pilocarpus|Pilocarpus]] * [[Ottův slovník naučný/Pilogyne|Pilogyne]] * [[Ottův slovník naučný/Pimenta|Pimenta]] * [[Ottův slovník naučný/Piperaceae|Piperaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Piper|Piper]] * [[Ottův slovník naučný/Piratinera|Piratinera]] * [[Ottův slovník naučný/Piscidia|Piscidia]] * [[Ottův slovník naučný/Pistacia|Pistacia]] * [[Ottův slovník naučný/Pistia|Pistia]] * [[Ottův slovník naučný/Pitcairnia|Pitcairnia]] * [[Ottův slovník naučný/Pittosporum|Pittosporum]] * [[Ottův slovník naučný/Plagiochila|Plagiochila]] * [[Ottův slovník naučný/Plagiothecium|Plagiothecium]] * [[Ottův slovník naučný/Platanaceae|Platanaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Platanus|Platanus]] * [[Ottův slovník naučný/Platyphyllae|Platyphyllae]] * [[Ottův slovník naučný/Plectranthus|Plectranthus]] * [[Ottův slovník naučný/Pleuridium|Pleuridium]] * [[Ottův slovník naučný/Poa|Poa]] * [[Ottův slovník naučný/Podocarpus|Podocarpus]] * [[Ottův slovník naučný/Podophyllum|Podophyllum]] * [[Ottův slovník naučný/Podospermum|Podospermum]] * [[Ottův slovník naučný/Podostemaceae|Podostemaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Pogonatum|Pogonatum]] * [[Ottův slovník naučný/Pogostemon|Pogostemon]] * [[Ottův slovník naučný/Poinsettia|Poinsettia]] * [[Ottův slovník naučný/Polemoniaceae|Polemoniaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Polemonium|Polemonium]] * [[Ottův slovník naučný/Polyanthes|Polyanthes]] * [[Ottův slovník naučný/Polycarpicae|Polycarpicae]] * [[Ottův slovník naučný/Polygalaceae|Polygalaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Polytrichum|Polytrichum]] * [[Ottův slovník naučný/Pomaceae|Pomaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Quassia|Quassia]] * [[Ottův slovník naučný/Racomitrium|Racomitrium]] * [[Ottův slovník naučný/Rhodobryum|Rhodobryum]] * [[Ottův slovník naučný/Vateria|Vateria]] * [[Ottův slovník naučný/Vatica|Vatica]] * [[Ottův slovník naučný/Weigelia|Weigelia]] * [[Ottův slovník naučný/Yucca|Yucca]] * [[Ottův slovník naučný/Zamia|Zamia]] * [[Ottův slovník naučný/Zanthoxylon|Zanthoxylon]] * [[Ottův slovník naučný/Zea L.|Zea L.]] * [[Ottův slovník naučný/Zieria|Zieria]] * [[Ottův slovník naučný/Zingiberaceae|Zingiberaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Zingiber|Zingiber]] [[Kategorie:Čeští autoři]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] kthh7nu6ziqfdfwvqcxtuy0j48bvivp 100 22042 334198 313750 2026-07-01T17:52:56Z Rulumas 19860 /* Ottův slovník naučný */ Confessio (náboženství) 334198 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Bohumil | příjmení = Mareš | datum narození = 6. června 1851 | místo narození = Nové Město na Moravě | datum úmrtí = 14. listopadu 1901 | místo úmrtí = Přelouč | popis = evangelický teolog }} '''Bohumil Mareš''' (1851–1901) byl český evangelický farář a církevní historik. == Dílo == * [[Dějiny církve křesťanské pro evangelické reformované žáky středních škol]] (1898) {{Online Kramerius|nkp|d1398380-094c-11e5-ae7e-001018b5eb5c}} * [[Dějiny církve křesťanské pro školy]] (1892) {{Online Kramerius|ABA001|20994555}} === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''BM.'' Je autorem nebo spoluautorem hesel: * ''Čechy'', část [[Ottův slovník naučný/Čechy/Církevní dějiny|Církevni dějiny]] (o evangelické církvi) * [[Ottův slovník naučný/Calvinismus|Calvinismus]] * [[Ottův slovník naučný/Confessio (náboženství)|Confessio (náboženství)]] * [[Ottův slovník naučný/Čechy/Církev evangelická|Čechy/Církev evangelická]] * [[Ottův slovník naučný/De tribus impostoribus|De tribus impostoribus]] * [[Ottův slovník naučný/Dekalog|Dekalog]] (v evangelické církvi) * [[Ottův slovník naučný/Dippel|Dippel]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Directory|Directory]] * [[Ottův slovník naučný/Dogma ve smyslu evangelickém|Dogma ve smyslu evangelickém]] * [[Ottův slovník naučný/Dogmatika|Dogmatika]] (se stanoviska evangelického) * [[Ottův slovník naučný/Draesecke|Draesecke]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Drechsler|Drechsler]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Dudith|Dudith]] * [[Ottův slovník naučný/Gaussen|Gaussen]] * [[Ottův slovník naučný/Karafiát (osoby)|Karafiát (osoby)]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Komenského Společnost|Komenského Společnost]] * [[Ottův slovník naučný/Komenského Spolek|Komenského Spolek]] [[Kategorie:Čeští autoři]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] 5cqnp8li013wf7intouwzguebkr8b89 100 24729 334193 333423 2026-07-01T16:59:03Z Rulumas 19860 /* Ottův slovník naučný */ Athanasios 334193 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = František Xaver | příjmení = Kryštůfek | Image = František Xaver Kryštůfek.jpg | datum narození = 28. října 1842 | místo narození = Humpolec | datum úmrtí = 25. ledna 1916 | místo úmrtí = Praha | popis = kněz a profesor církevních dějin }} ThDr. '''František Xaver Kryštůfek''' (1842–1916) byl český římskokatolický kněz, profesor církevních dějin na české teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Bratr [[Autor:Jan Miloslav Kryštůfek|Jana Miloslava Kryštůfka]]. == Dílo == === Články v tisku === * [[Husův ochranný list]] (1896) === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''Dr. Kr.'', případně ''Dr. Fr. Kr.'' Je autorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Adalbert (osoby)|Adalbert (osoby)]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Adiaforské spory|Adiaforské spory]] * [[Ottův slovník naučný/Adoptiané|Adoptiané]] * [[Ottův slovník naučný/Adventisté|Adventisté]] * [[Ottův slovník naučný/Africká církev|Africká církev]] * [[Ottův slovník naučný/Agatho|Agatho]] * [[Ottův slovník naučný/Agaunští mučenníci|Agaunští mučenníci]] * [[Ottův slovník naučný/Agnoëti|Agnoëti]] * [[Ottův slovník naučný/Akefalové|Akefalové]] * [[Ottův slovník naučný/Akoiméti|Akoiméti]] * [[Ottův slovník naučný/Alexander|Alexander]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Alexandrijská škola katechetická|Alexandrijská škola katechetická]] * [[Ottův slovník naučný/Alexius|Alexius]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Alogové|Alogové]] * [[Ottův slovník naučný/Alois|Alois Gonzaga]] * [[Ottův slovník naučný/Arabie|Arabie]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Athanasios|Athanasios]] * [[Ottův slovník naučný/Azymité|Azymité]] * [[Ottův slovník naučný/Babylas|Babylas]] * [[Ottův slovník naučný/Bafomet|Bafomet]] * [[Ottův slovník naučný/Benedikt|Benedikt]] * [[Ottův slovník naučný/Bosáci|Bosáci]] * [[Ottův slovník naučný/Brněnské biskupství|Brněnské biskupství]] * [[Ottův slovník naučný/Bugenhagen|Bugenhagen]] * [[Ottův slovník naučný/Catharinus|Catharinus]] * [[Ottův slovník naučný/Coronati quatuor|Coronati quatuor]] * [[Ottův slovník naučný/Coronel Řehoř Nuñez‎|Coronel Řehoř Nuñez‎]] * [[Ottův slovník naučný/Darbysté|Darbysté]] * [[Ottův slovník naučný/Disputace|Disputace]] (církevní) * [[Ottův slovník naučný/Fratricelli|Fratricelli]] * [[Ottův slovník naučný/Kamaldulský řád|Kamaldulský řád]] * [[Ottův slovník naučný/Nepotiáni|Nepotiáni]] * [[Ottův slovník naučný/Ofité|Ofité]] * [[Ottův slovník naučný/Paschal|Paschal]] * [[Ottův slovník naučný/Pavel|Pavel]] (kardinál Pavel V.) * [[Ottův slovník naučný/Pelagius|Pelagius]] * [[Ottův slovník naučný/Pius|Pius]] * [[Ottův slovník naučný/Prokop|Prokop]] * [[Ottův slovník naučný/Severin sv.|Severin sv.]] == Díla o autorovi == * {{OSN|Kryštůfek|1900|svazek=XV|pořadí=1|online=http://archive.org/stream/ottvslovnknauni28ottogoog#page/n318/mode/2up}} [[Kategorie:Čeští autoři]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] 9gccmidch1u9g5y0r05cyjsxhxrsjup 0 30862 334202 325240 2026-07-01T19:04:22Z Mykhal 7311 lepší zdroj; (lang-grc) nečitelné není 334202 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Paian | PŘEDCHOZÍ = Pachytylus | DALŠÍ = Paidonomos }} {{Textinfo | TITULEK = Paian | AUTOR = [[Autor:Vladislav Kalousek|Vladislav Kalousek]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. s. 30. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni37ottogoog#page/n40/mode/1up Dostupné online] {{Kramerius|ndk|1c3d1f50-04ce-11e5-91f2-005056825209}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} '''Paian''' a '''Paión''' bylo příjmí starořeckého boha Apollóna jako ochránce proti nemocem a válce, jenž vzýván též v jiných nebezpečích, ježto v nich všude Apollón jako světelný vítěz nade tmou úspěšně pomáhá. Kult dosvědčen pro Athény, Orópos, Selinus, byl však asi všeobecně řeckým, jak zejména zřejmo z názvu kultové písně Apollónské, jež dle refrainu ({{Cizojazyčně|grc|ἐπίφθεγμα}}) ἰὴ Παιάν zvána též '''P'''. a jež u Homéra oslavuje jednak Apollóna ochránce (Hom. Ilias, I., 473), jednak jest písní vítěznou (Hom. Ilias, XXII., 391). Původ svůj vzala dle hymnu na Apollóna Pythijského 338 n. na Krétě, v literaturu pak uvedena básníkem Thalétem; provázena byla kitharou nebo píšťalou a tancem a měla mimo jiné též oblíbený pětidobý takt, zvaný {{Prostrkaně|paión}} neb {{Prostrkaně|krétikos}}. Srv. též A. Fairbantes, Astudy of the Greek Paean. (New York, 1900). Příjmí '''P'''. staří odvozovali od {{Cizojazyčně|grc|παύω}} neb {{Cizojazyčně|grc|παίω}}; z novějších výkladů nejvíce povšimnutí zasluhuje výklad Pictetův v Kuhns Zeitschrift, 5, 40 od kmene ''pu''- (tedy původně ''pavjavān''). Příjmí '''P'''. dostalo se pak i jiným bohům, zejména Asklépiovi (ve funkci léčivé) a Dionysovi (ve funkci vítězné); konečně veformě {{Prostrkaně|Paiéón}} sesamostatnělo v osobě homérského lékaře bohů, jenž léčil rány přikládaje na ně hojivé byliny ({{Cizojazyčně|grc|ὀδυνήφατα φάρμακα}}) a od něhož odvozován původ znamenitých lékařův. ''[[Autor:Vladislav Kalousek|klk.]]'' {{Konec formy}} [[Kategorie:Řecká mytologie v Ottově slovníku naučném]] p3a9yfjjyuhrelwij3aqia5nymr2y50 0 44545 334204 316001 2026-07-01T19:20:59Z Mykhal 7311 čitelnější zdroj 334204 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Agathémeros | PŘEDCHOZÍ = Agathe | DALŠÍ = Agathias }} {{Textinfo | TITULEK = Agathémeros | AUTOR = [[Autor:Vojtěch Hanačík|Vojtěch Hanačík]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' První díl. Praha: J.&nbsp;Otto, 1888. S.&nbsp;432–433. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni15ottogoog#page/n464/mode/1up Dostupné online.] {{Kramerius|ndk|3ae45cf0-05a7-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} '''Agathémeros''', syn Orthónův, zeměpisec řecký, jehož věk však jest stejně nejistý jako jeho spisy. Obyčejně klade se do dob Septimia Severa okolo r. 193 po Kr., od jiných do začátku III. ba i V. stol., ježto ve spise, jenž se mu přičítá, následuje Ptolemaia. Dodwell soudí, že nežil asi dlouho po něm. Spisy jsou však také kritériem nespolehlivým, ježto. neví se, co a pokud jemu přičísti dlužno, a co jest původu jiného. Ve spise, jehož titul, pokud z kolísání rukopisů bylo lze stanoviti, jest: ''{{Cizojazyčně|grc|Ἀγαθημέρου τοῦ Ὄρθωνος τῆς γεωγραφίας ὑποτύπωσις}}'', možno dobře pozorovati trojí různé práce. Spis rozdělen jest na dvě knihy, ale v prvé knize činí kapitoly 1.–5. zvláštní celek obsahující zprávy o tvaru země a jejích rozměrech, o základních pojmech geografie, o větrech, velikosti moří, o rozměrech ostrovův atd. podlé názorů starých na př. Artemidóra i pozdějších, mezi kterýmižto poznámkami jsou zprávy vzaté ze spisovatelů dosud neznámých; nejpozdější jsou zprávy vzaté z Menippa, který žil déle před Ptolemaiem. Různorodým celkem jeví se zbývající tři kapitoly knihy té, č. 6.–8., jednající o kulatosti země, různé délce dní na různých rovnoběžkách, o 21 rovnoběžkách Ptolemaiových, kterážto čásť jest stručným výtahem z Ptolemaia. Třetím dílem celého spisu jest konečně tak zvaná kniha druhá, která obsahuje totéž, co prvních pět kapitol knihy prvé. ale v jiném spracování, plná myšlének opačných. – Soudí se, že tuto druhou knihu napsal žák '''A'''-rův, Filón; ale to jest hypothese nedokázaná; spíše svědčí ledacos o mnohém pozdějším původu této části, snad až z doby byzantské, jak již tomu i řeč sama nasvědčuje, což vešlo ve zvyk teprve za Konstantina. Jistého však přece nelze tvrditi o době sepsání žádného z těch odstavců nic, ježto žádný neobsahuje nijaké určitější narážky, která by nás vedla. Jiná, neméně nesnadná otázka jest, kdo byl spisovatelem které z těch tří různých prací. Druhá kniha připisována Filónovi, první '''A'''-rovi, vydání nejstarší, Tenulliovo, spojuje pak všecky tři díly pod jménem '''A'''-rovým. Mínění novější jest, že, máme-li vůbec něco z toho přiřknouti '''A'''-rovi, lze tak učiniti jen vzhledem k dílu prvému a to jen na základě zřejmého svědectví rukopisů, kde jméno to v titulu stojí; ostatní pak dva, obsahem i formou různé díly, připisují se různým neznámým spracovatelům. – Obšírnější pojednání o '''A'''-rovi a ocenění jeho významu podal Forbiger: Handbuch der alten Geographie, I. 426; srov. ještě Zeune: Erdansichten 51; Thielcke: Geschichtliche Übersicht der Erdkunde, I. 303, Dittrich v. Rhein. Mus. fíir Phil., IV. (1846) 69–92. Vydání této důležité knížky jest nejstarší od Samuele Tenullia s latinským překladem v Amsterodamě 1671, pak od Jac. Gronovia v jeho Geogr. ant. s poznámkami a v Hudsonově: Geographiae veteris scriptores graec. min. s pojednáním od Dodwella, jednajícím o '''A'''-rovi. ''[[Autor:Vojtěch Hanačík|Hčk.]]'' {{Konec formy}} [[Kategorie:Řekové v Ottově slovníku naučném|Agathémeros]] i9w5qgv7q44lxm3rxosb6dqzpdx4j3o 0 49199 334205 259839 2026-07-01T19:49:44Z Mykhal 7311 lepší zdroj; nečitelné není (TODO kontrola ~slavistou) 334205 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Polívka | PŘEDCHOZÍ = Polivanov | DALŠÍ = Poliziano }} {{Textinfo | TITULEK = Polívka | AUTOR = [[Autor:Emil Smetánka|Emil Smetánka]], neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1903. S.&nbsp;114—116. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni13ottogoog#page/n129 Dostupné online.] {{Kramerius|ndk|d5d6a0e0-059f-11e5-91f2-005056825209}} | LICENCE = PD old 70 | SOUVISEJÍCÍ = [[Autor:Jan Polívka]], [[Autor:Jiří Polívka]], [[Autor:František Polívka]] | WIKIPEDIA-DALŠÍ = [[w:Jiří Polívka|Jiří Polívka]], [[w:Osvald Polívka|Osvald Polívka]], [[w:František Polívka|František Polívka]] }} {{Forma|proza}} '''Polívka: 1) P.''' {{Prostrkaně|Jan}}, inženýr (* 8. led. 1827 v Kaníně — † 27. list. 1892 v Praze). Po ukončení studia středního vstoupil r. 1845 na techniku v Praze, později studoval na umělecké akademii, a to r. 1848 v Praze a r. 1849 ve Vídni. Roku 1850 vstoupil do státní služby a přidělen k stavebnímu ředitelství v Záhřebě. Účastnil se pozemních a silničních staveb v Chorvatsku a Slavonii. Roku 1857 přestoupil k západní dráze cís. Elišky a přidělena mu stavba trati železniční z Enže, r. 1860 poslán do Salcpurku, r. 1862 přeložen do Kemelbachu, r. 1864 do Neulengbachu jako přednosta trati. Roku 1868 přestoupil k Buštěhradské dráze a vedl stavbu trati Vejhybka–Březno. Roku 1872 jmenován vrchním inspektorem všech tratí této dráhy. Roku 1880 povolán předsedou srbského ministerstva Ristićem za ředitele stavby železnice v Srbsku, avšak již za půl roku následkem poměrů nastalých změnou ministerstva vzdal se funkce této a vrátil se na dřívější své místo k Buštěhradské dráze v Praze. Roku 1890 vstoupil do výslužby. Byl horlivý činný člen »Spolku architektův a inženýrů pro království České«, do jehož listu psal četné články odborné. Znám jsa svými zkušenostmi a vědomostmi odbornými byl volán za rádce ve všech důležitějších technických záležitostech města Prahy. '''2) P.''' {{Prostrkaně|Jiří}}, filolog čes., syn před. (*1858 v Enži v H. Rakousích). Studia střední konal na něm. gymnasiu na Novém městě pražském, vysoká na universitách pražské a záhřebské. Roku 1885 habilitoval se jako docent pro slovanské mluvnice na české univ., vykonal několik vědeckých cest po zemích slovanských — tak pracoval v zimních měsících r. 1889–90 v různých knihovnách v Petrohradě a v Moskvě, r. 1893 a častěji potom pobýval v zemích jihoslovanských — a je nyní professorem slov. filologie na české filos. fakultě (od r. 1895) a spoluředitelem slovanského semináře (od r. 1896). Česká akademie a cís. akademie věd v Petrohradě zvolily ho dopisujícím členem. Hojné publikace Polívka-kovy, psané česky, německy, polsky, rusky, chorvatsky a bulharský, jsou dílem poučné referáty a recense ze všech oborů slavistikyuveřejňovány byly v »List. fil.«, »ČČM.«, »Arch. f. slav. Phil.«, »Athenaeu«, »Naší Době«, Jelínkově »Slov. Sborn.«, »Slov. Přehl.«, »Národop. Sborn. českoslov.«, »Věstníku slov. starož.« a jinde —, dílem rozpravy grammatické, literárně-historické a folkloristické. Z mluvnických jedny věnovány jsou rozboru památek zvaných středobulharskými, druhé jazykům slovanským ostatním. K prvním náležejí studie: {{Cizojazyčně|de|''Palaeographische, grammatische und kritische Eigenthümlichkeiten in dem Makedonischen Praxapostolus''}} (»Arch. für slav. Phil.«, X.); ''Bugarsko četverojevangjelje u biblioteci českog muzeja u Pragu'' (»Starine« jihoslov. akad., XIX.); ''Srednjebugarsko jevangjelje Srećkovićevo i njegov odnošaj prema ostalim crkveno-slovenskim verzijama jevangjelja''. (»Starine« XXIX. str. 95-256) a ''Příspěvky k historii středobulharského jazyka a písemnictví'' (»Listy fil., XIV); k druhým pojednání: O osobních jmenech v RK a RZ (»Athenaeum«, III.); ''Czas przyszły w jezyku starosłowienskim'' (»Prace filol.«, II.);''Partic. praet. pass. sloves intransitivních ve slovanských nářečích'' (»Listy filol.«, XIII.); ''Polština v horní stolici Oravské'' (t., XII.); ''Střídnice za ъ, ь v polštině'' (t.,XXIV.) — v studii této proveden zajímavý důkaz, že jerový zákon, který platil v staročešt. a platí s malými výjimkami v češt. dosud, rozšířiti jest i na jaz. polský; ''Několik poznámek o nářečí lašském'' (»Rozpr. filol.« věnované J. Gebauerovi, 1898); ''Ke sporu českopolskému v Těšínsku'' (»Slovan. Přehl.«, IV.) a některé příspěvky v Ottově Sl. Naučném. Studie jeho literárně-historické jsou většinou rázu srovnávacího. Náležejí k nim referující práce: ''Novější hypothese o původu písem slovanských'' (»L. fil., XII.) a ''Ještě jeden náhled o původu hlaholice'' (t.); ''Úvaha o významu jihoslov. akademie'' (»Athen.«,1887); ''Opisi i izvodi iz nekoliko, jugoslavenskich rukopisa u Pragu'', publikace to jihoslov. textů z ruk. Šafaříkových v XXI., XXII. a XXIV. svazku »Starin« jihoslov. akademie; rozprava ''Evangelium Nikodemovo v literaturách slovanských'' (»ČČM.«, 1890-91); knihy ''Dvě povídky v literatuře české XV. stol.'' (Praha, 1889) otisk a rozbor stč. povídek o Griseldě a Bryzeldě, — ''Drobné příspěvky literárně-historické'' (t., 1891) — objasnění několika středověkých látek v literaturách slov. — a ''Kronika o Bruncvíkovi v ruské literatuře'' (»Rozpravy« České akad., 1892) — otisk textu a studie o látce; pojednání ''Zur Geschichte des Physiologus in den slavischen Literaturen'' (»Arch. f. slav. Phil.«, XIV.-XV., XVIII.); ''Román o Apollonovi Tyrském v liter. české, polské a ruské'' (»L. fil.«, XVI.); ''Vita Adae et Evae in der altböhm. Literatur'' (»Archiv f. slav. Phil.«, XVII.); ''Die apokryphische Erzählung vom Tode Abrahams'' (t., XVIII.); ''Přehled jazykozpytných a palaeografických prací P. J. Safaříka'' (»Listy fil.«, XXII.); ''P. J. Šafařík a dějiny písemnictví slovanského'' (»Č. Č. Hist.«, 1895); ''A. S. Gribojedov'' (»Naše Doba«, II.), výklad o pěstování jazykozpytu slov. a o studiu tradic a písní lidových v Čechách v době mezi l. 1848 až 1898 (»Památník č. akad.«, 1898) a zase příspěvky v Ottově Sl. Naučném. Ve folkloristice Polívka obrací hlavní pozornost k lidové literatuře. Sem patří jeho kriticko-bibliografické přehledy ve »Wisle«, II., »Živé Starině«, II., a »Zeitschr. für österr. Volkskunde«, I. sl.; rozbory jednotlivých pohádkových sbírek slovanských i cizích v »ČČM.«, 1895, v »Národop. Sborn. českoslov.«, v »Arch. f. slav. Phil.«, XVII., XIX., XXII. a v »Zeitschr. f. öst. Volksk.«, I. sl., v nichž kráčí v šlepějích proslulého něm. badatele Reinh. Köhlera a hledí obraceti pozornost západoevropského světa učeného na tradice slovanské; monografie o jednotlivých látkách, jako: ''Z legend o putování Ježíšově po zemi'' (»ČČM.«, 1892); ''Pohádkové studie'' (»C. Lid«, IV.); ''Slavische Beiträge zur verglaichenden Märchenkunde'' (»Zeitschrift für ost. Volkskunde«, I., III.); ''My trzej bracia'' (»Lud«, II.); ''Tatku, ach tylko taka gaskę mi daj'' (»Wisła«, X.); ''Rybář a zlatá rybka'' (»Národop. Sb. českoslov.«, I.); ''Doktor Wszystkowiedz'' (»Wisła«, XI.); ''Seit welcher Zeit werden die Greise nicht mehr getötet'' (»Zeitschr. d. Vereins f. Volkskunde«, 1898); ''Nachtrage zur Polyphemsage'' (»Archiv f. Religionswissenschaft«, I.), řada prací v bulh. »Sborniku za narodni umotvorenija«, XV., XVI.-XVII., XVIII., ''O zlatém ptáčku a dvou chudých chlapcích'' (»Národop. Sb. č.«, VI.); a konečně výklad theoretického stanoviska o směru a významu folkloristických studií v obšírném článku ''O srovnávacím studiu tradic lidových'' (»Národopisný Sborn. českoslov.«, II.). Polívka rediguje »Národop. Sborník českoslov.«, sv. VI.–VIII. (od roku 1900), a jest spoluvydavatelem »Věstníka slovanské filologie a starožitností«, v němž řídí čásť úvodní a oddíly literárně-historický a národopisný. ''[[Autor:Emil Smetánka|Smt.]]'' '''3) P.''' {{Prostrkaně|Osvald}}, vynikající architekt český, bratr před. (* 24. květ. 1859 v Enži u Lince). Vystudovav reálku r. 1878 vstoupil na vys. školu technickou v Praze a po absolvovaní v r. 1883 vstoupil do praxe k civ. inž. Achil. Wolfovi. Roku 1885 jmenován assistentem pro pozemní stavitelství na německé technice v Praze a byl až do r. 1889 assistentem prof. Zítka. Projektoval společně se staveb. radou Ant. Wiehlem budovu ''Pražské městské spořitelny'' a samostatně navrhl a vedl stavby: ''Zemské banky království Českého v Praze''; ''Živnostenské banky pro Čechy a Moravu''; ''Filiálky České eskomptní banky v Karlových Varech''; ''Pražské městské pojišťovny'' a mnoho jiných budov. Roku 1901 vyznamenán titulem c. k. stavebního rady. '''4) P.''' {{Prostrkaně|František}}, přírodopisec čes. (* 1860 ve Bříze u Králové Hradce), vystudovav gymnasium v Králové Hradci a filosofickou fakultu v Praze, stal se r. 1884 vychovatelem v Nasavrkách u Chrudimi. Roku 1886 byl povolán jakožto supplující učitel na české gymnasium do Olomouce. Roku 1902 stal se ředitelem čes. reálky tamtéž a byl jmenován okresním školdozorcem pro české školy obecné městského okresu olomouckého. Kromě článkův a pojednání v časopisech vydal o sobě spisy: ''Etymologický slovníček latinského názvosloví přírodopisného'' (Praha, 1883, 2 d.); ''Pod drobnohledem'', prostonárodní výklady přírodovědecké (Olomouc, 1888); ''Cizopasné rostliny jevnosnubné'' (v programmech olomouckého gymnasia z r. 1890 a 1891); ''Rostlinopis pro nižší třídy škol středních'' (Olomouc, 1896, 3. vyd. 1899); ''Živočichopis pro nižší třídy škol středních'' (t., 1897, 2. vyd. 1899); ''Klíč k určování našich nejrozšířenějších rostlin jevnosnubných'' (t., 1898, 2. vyd. 1902). Největší dílo '''P'''-kovo, poctěné Šetkovou cenou »Svatoboru« a podporou České akademie, jest ''Názorná květena zemí koruny České'', obsahující přes 3000 původních vyobrazení (1899-1903).{{Redakční poznámka|Ve 28.&nbsp;dílu byl k heslu Polívka uveřejněn dodatek, viz [[../Polívka (dodatek)|Polívka (dodatek)]].}} {{Konec formy}} {{Redakční poznámky}} [[Kategorie:Lidé v Ottově slovníku naučném|Polívka]] lyd71ajb0nukjmvu5g01czh0cm01tdi 0 51425 334203 248173 2026-07-01T19:09:49Z Mykhal 7311 +lepší zdroj, nečitelné vůbec není (potažmo ~odstr.-zvýrazňovač) 334203 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Allium | PŘEDCHOZÍ = Alliterace | DALŠÍ = Allix }} {{Textinfo | TITULEK = Allium | AUTOR = [[Autor:Josef Velenovský|Josef Velenovský]], [[Autor:František Sitenský|František Sitenský]], [[Autor:Ferdinand Pečírka|Ferdinand Pečírka]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' První díl. Praha: J.&nbsp;Otto, 1888. S.&nbsp;923–924. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni15ottogoog#page/n965/mode/1up Dostupné online] {{Kramerius|ndk|88a525f0-05a7-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Česnek | WIKIPEDIA-DALŠÍ = [[w:cibule kuchyňská|cibule kuchyňská]], [[w:česnek kuchyňský|česnek kuchyňský]], [[w:pór zahradní |pór zahradní ]], [[w:pažitka pobřežní|pažitka pobřežní]], [[w:cibule zimní|cibule zimní]], [[w:cibule šalotka|cibule šalotka]], {{Wikidata|Q50826534|allium ophioscorodon}}, [[w:česnek medvědí|česnek medvědí]], [[w:česnek hadí|česnek hadí]], [[w:česnek zlatožlutý|česnek zlatožlutý]] }} [[Soubor:Ottův slovník naučný - obrázek č. 169.jpg|náhled|<center>Č. 169. Allium L., česnek.</center>]] {{Forma|proza}} '''Allium''' L., {{Prostrkaně|česnek}}, rod z řádu {{Prostrkaně|lilijovitých}} (''Liliaceae''). Druhy sem náležející jsou vesměs byliny šťavnaté s podzemní cibulí, která se skládá z většího neb menšího počtu masitých šupin. Listy jsou čárkovitě prodloužené, buď ploché, žlabovité neb i oblé a uvnitř duté. Mezi listy vyniká jednoduchá, rozličně vysoká, oblá lodyha, jež se ukončuje okolíkem kulovitým, obyčejně z četných stopkatých květů složeným, který jest v mládí obalen toulcem listenovým, často vybíhajícím v prodloužené špičky. Mezi květy vyvinují se u mnohých druhů malé cibulky šťavnaté, které jsou vlastně květy pupenovitě přeměněnými. Proto se mnohdy stává, že se téměř žádné květy v květenství nevyvinují, nýbrž jen samé cibulky, které pak vypadávají a snadno v nové rostliny vyspívají berouce na se úplně úkol semen. Květ sám skládá se z okvětí šestilupenného, otevřeného a rozličně zbarveného, 6 tyčinek umístěných za lístky okvětními a jednoho trojpouzdrého semenníku. Plod jest tobolka trojpouzdrá, vícesemenná, chlopnitě se otvírající. '''A.''' čítá asi 200 druhů, jež jsou kromě tropického pásma po celé zemi rozšířeny. Odolávají tuhým svým životem i na pustých skalách a písčinách všem nepohodám podnebí a snadno. zvláště malými cibulkami, po okolí se rozmnožují. Mnohé druhy od nepamětných dob slouží co kulturní rostliny za pokrm, a jiných i v lékařství hojně se upotřebuje. V Cechách roste divoce a pěstuje se celkem 17 druhů. '''A.''' ''Cepa'' L., {{Prostrkaně|cibule obecná}} neb {{Prostrkaně|hlavatá}}. Lodyha skoro 1 ''m'' vysoká, silná, dutá, pod prostředkem poněkud nafouklá.Listy oblé, duté. Okolík kulovitý, z přečetných květů složený a často bez cibulek. Toulec kratší okolíku, obyčejně 2—4dílný. Kvítky zelenavě bílé. Kvete od června do srpna. Cibule podzemní jest vejčitě kulovitá, až jako pěsť veliká, z četných šťavnatých šupin složená a zevně červenavými, blánitými šupinami obalená. Cibulí těchto lze jako pokrmu požívati, za kterýmžto účelem nejen nyní po celé zemi, ale již od pradávných dob se pěstuje. U nás užívá se cibule hlavně jen co přídavku k jiným pokrmům, na jihu (ve Středozemí, Egyptě a j.) bývá výborným a denním pokrmem nejen ve stavu syrovém, ale i různě upravená. Také na jihu mnohem lépe se daří a většího vzrůstu nabývá než u nás. Cibuli pěstovali již nejstarší národové, a také dnes již ani nevíme, kde rostla neb posud roste snad ve stavu divokém. Známo, že i byla oblíbeným pokrmem Egypťanův a Židů, kteří dlíce v poušti arabské zasteskli si po výtečné cibuli a česneku krajin egyptských ([[Bible_kralická/Numeri#11:5|4 Mojž. 11, 5.]]). A posud jest cibule i česnek národním pamlskem židů. Také Římané a Řekové pěstovali hojně cibuli (''cepa'' neb ''unio''; ''cepinae'', cibulové zahrady; ''ceparius'', zahradník v cibulových polích). Chuti jest cibule zasládlé, příostré, dosti lahodné. Cibule čerstvě rozřezaná vydává ostrý, čpavý, ale ne nepříjemný zápach, jenž nutí k slzám. Toho příčinou jest sirnatý těkavý olej (sirnatý allyl), jenž sliznice i kůži dráždí a silici hořčicové účinkem i tvarem chemickým se podobá. Cibulí rostlin '''A.''' ''cepa'' (cibule) i '''A.''' ''sativum'' (česnek) užíváno bývalo druhdy v lékařství a dosud co lék prostonárodní v nálevech vnitřně při kurdějích, katarrhech průdušek a j., zevně pak při rheumatických chorobách i při hlístech co klysmata se podávají. Cibule klade se rozříznutá v pokoji, aby se čistil vzduch. Zevní blánité slupky se o velikonocích vaří a barví se jimi vejce. Cibule obecná pěstuje se ode dávna, a daří se nejlépe v polohách teplých, půdách kyprých, lehčích, nejraději hlinitopísčitých, před rokem řádně hnojených. Odrůd cibule pěstuje se mnoho; jedny jsou kulaté, jinéploskokulaté, až sploštělé, opět jiné, méně rozšířené, hruškovité. Nejznámější jsou bledočervená a žlutá erfurtská, stříbrobílá a krvavě červená hollandská, černočervená brunšvická, dále cibule žitavská, ''James'', a obrovská cibule ''Bellegard'' a ''Madeira''. Přednost sluší dáti cibulím tužšího pletiva a tužší blány povrchné před odrůdami bělavými, měkčími cibulemi, které těžko uchovati přes zimu, poněvadž v době té nejsnáze podléhají hnilobě působené plísní ''Botrytis cinerea'', která někdy úžasně na skládce cibulí řádí. V Čechách vyniká kraj okolo Všetat výtečnou cibulí. '''A.''' ''sativum'' L., {{Prostrkaně|česnek obecný}}. Lodyha někdy až 1 ''m'' vysoká, oblá, až do prostředka listnatá, před kvetením na konci stočená. Listy prodloužené, žlabovité. Okolík mezi květy cibulkonosný., Toulec velmi dlouze zobanitý. Okvětí zvonkovité, bělavé. Tyčinky delší okvětí, tři z nich na nitkách s 2 vláskovitě prodlouženými přívěsky. Kvete od června do srpna. Podzemní cibule jest vejčitá, z více menších, podlouhlých a zevně bílými slupkami obalených cibulek (stroužků) složená. Česnek pěstuje se všeobecně ve všech zemích, a již od pravěku. Vlastí jeho jest bezpochyby step kirgizská, odkudž rozšířilo se pěstování jeho do celého Orientu a zemí středomořských. Orientálští obyvatelé dosud česnek v různé podobě s oblibou jedí. Staří Egypťané již jej pěstovali, a vypravuje se, že byl dělníkům na pyramidách denně rozdáván (''šummin''). Kněžím Isidiným bylo však jedení česneku zapověděno. Římané a Řekové pěstovali česnek ({{Cizojazyčně|grc|σκόροδον}}) ve značné míře. Římané dávali vojákům česneku domnívajíce se, že povzbuzuje k udatnosti; odtud pochodí také úsloví: {{Cizojazyčně|la|''Allia ne comedas, allium in retibus''}}. Posud krmí Angličané česnekem své kohouty zápasné, aby prý se k boji rozohnili. Česnek obsahuje podobný těkavý olej jako cibule, ale ten jest zápachu jiného a velmi pronikavého. Proto jest také česnek chuti rozdílné. Po značném požití česneku dlouho zůstává nepříjemný zápach při vydychování. Česneku užívá se co domácího prostředku proti hlístům; k témuž účelu slouží vytlačená šťáva z česneku (''succus allii sativi''). Daří se zvláště v teplé, živné, poněkud kypré, písčité půdě, hnojené nejvhodněji koňskou mrvou. '''A.''' ''Porrum'' L., {{Prostrkaně|por zahradní}}. Cibule zakulatělá, bělavá, o málo tlustší lodyhy 60 ''cm'' až 100 ''cm'' vysoké, oblé, až do polovice listnaté. Listy ploché, z dlouhých pošev vynikající. Toulec dlouze zobanitý. Okvětí zvonkovité, růžové. Nitky tyčinek s delšími postranními zoubky. Kvete v červnu a v červenci. Por pěstuje se všeobecně co zelenina v zahradách. Již za dob Homérových byl oblíbenou zeleninou (''porrinae'', {{Cizojazyčně|grc|πρασαί}}). Původní vlastí jeho jest jižní Evropa. '''A.''' ''Schoenoprasum'' L., {{Prostrkaně|pažitka, luček, šnitlík}}, patří k druhům menším. Roste v hustých trsech. Lodyha jen 10—20 ''cm'' vysoká, tenká, dole chudolistá, dutá. Listy niťovitě čárkovité, prodloužené, duté. Okolík z několika květů složený, bez cibulek. Toulec blánitý, sotva zdélí okolíku. Okvětí zvonkovité, lilákovitě růžové. Tyčinky bezzubé, kratší okvětí. Kvete v létě. Roste divoce na vlhkých lukách, písčitých březích řek a potoků po celé téměř Evropě. Velmi podobný druh '''A.''' ''sibiricum'' L. roste na horách. Pažitka pěstuje se v zahradách a zelništích co oblíbená a známá zelenina. '''A.''' ''fistulosum'' L., {{Prostrkaně|cibule}} neb {{Prostrkaně|ošlejch zimní}}, dosti statná rostlina s lodyhou a listy trubkovitě nafouklými. Okolík s přečetnými zelenavými kvítky a krátkým, blánitým toulcem. Kvete v létě. Jest domácí v altajské Sibiři, odkudž ve středověku přinesena přes Rusko do Evropy. Pěstuje se co zelenina v zahradách a má před cibulí tu přednost, že se snadno rozmnožuje a v zimě pod šírým nebem nepomrzá. '''A.''' ''Ascalonicum'' L., {{Prostrkaně|ošlejch, ořechovec, šalotka}}, podobá se velikostí a celým zjevem pažitce, ale má 3 tyčinky dvouzubé a stejně dlouhé jako okvětí. U nás v zahradách zřídka kvete. Jmenuje se po městě Askalonu v Palaestině, odkudž jej přinesli křižáci do Evropy. Dnes již nezná se jeho původní vlasť; bylť již za starých dob všeobecně co zelenina pěstován, a snad jest jen odrodkem z cibule obecné vypěstěným. Pěstuje se od dob křižáckého tazení, avšak méně než cibule obecná. Vyznačuje se jemnější chutí a tím, že možno jeho cibule déle uchovati (byly-li dobře usušeny). Ale cibule jeho jsou menší než cibule obecné. '''A.''' ''Ophioscordon'' Don. (viz vyobr. č. 169) česnek, u Francouzů ''rocambolle'' zvaný, jenž od česneku obecného nevalně se liší. Pěstuje se v zahradách jako česnek obecný a pochází prý z Egypta. '''A.''' ''ursinum'' L., {{Prostrkaně|česnek planý, medvědí, vlčí}} neb {{Prostrkaně|psí}}. Cibule tenká, podlouhlá, listy namnoze jen dva, stopkaté, ploché, kopinaté. Lodyha bezlistá. Okolík složený z květů hvězdovitě rozložených, bílých. Roste divoce ve stinných lesích. Poláci, Rusové a Tataři jedí druh tento jako zeleninu. Celá rostlina páchne silně po česneku. '''A.''' ''Victorialis'' L., {{Prostrkaně|česnek hadí, devatero odění}}. Kyjovitá cibule vyniká z dlouhého, tvrdého oddenku a jest tuhými, síťnatými šupinami obalena. Listy řapíkaté, dlouze kopinaté, počtem 2—4. Lodyha do polovice pošvitá. Okolík kulovitý, hojnokvětý, bez cibulek. Okvětí zelenavě bílé. Roste divoce na horách Evropy střední a jižní. V Čechách jest v Krkonoších. Kvete v červenci a v srpnu. Dříve přičítali cibuli tohoto druhu mocné účinky domnívajíce se, že chrání před poraněním a přináší vítězství. Také v lékařství se jí užívalo proti hlístům a ke hnaní na moč (''radix victorialis longae''). '''A.''' ''Moly'' L., {{Prostrkaně|česnek ryzí}}. Cibule skládá se z několika menších cibulek. Listy dva, stopkaté, podlouhle kopinaté, ploché. Lodyha až 40 ''cm'' dlouhá, mnohokvětým okolíkem okončená. Kvítky žlutavé. Roste na horách Evropy jižní. Také tomuto česneku přičítány čarodějné účinky. Zdá se, že jest to Homérova rostlina {{Cizojazyčně|grc|μῶλυ}}, o níž vypravuje, že sejí Odysseus chránil proti úkladům čarodějnice Kirky, když byla tato druhy jeho proměnila ve vepře. Ještě jiné druhy divokých česneků sloužívaly k čarám. '' [[Autor:Josef Velenovský|Vský.]], [[Autor:František Sitenský|Sit.]], [[Autor:Ferdinand Pečírka|Peč.]]'' {{Konec formy}} [[Kategorie:Botanika v Ottově slovníku naučném|Allium]] 70j5ff06269xgcsopckmo0plzht5ymr 0 57727 334201 312727 2026-07-01T19:00:41Z Mykhal 7311 +lepší zdroj; nečitelné není (str. 400 vpravo ř. 25 sdola) 334201 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný/Jihoslované | PŘEDCHOZÍ = Jazyk slovinský | ČÁST = Jazyk srbsko-chorvatský | DALŠÍ = Dějiny slovinské literatury }} {{Textinfo | TITULEK = Jazyk srbsko-chorvatský | AUTOR = [[Autor:Jiří Polívka|Jiří Polívka]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. S. 397–403. [https://archive.org/stream/ottvslovnknauni17ottogoog#page/n422 Dostupné online] {{Kramerius|ndk|1c51af50-05ab-11e5-91f2-005056825209}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Srbochorvatština }} {{Forma|proza}} '''Jazyk srbsko-chorvatský''' rozpadá se na několik dialektů, jichž hranice přesně určiti se nedají, neboť dialekt jeden znenáhla přechází v druhý. Celkem možno stanoviti dva hlavní dialekty, {{Prostrkaně|štokavský}} a {{Prostrkaně|čakavský}}, a dva dialekty přechodní či smíšené, dialekt {{Prostrkaně|kajkavský}} na severozápadě, přechodní k jazyku slovinskému, a dialekt {{Prostrkaně|svrljižský}} na východě, přechodní k jazyku bulharskému. Hlavní dva dialekty, štokavský, a čakavský vyvíjely se svým zvláštním životem od dob nejstarších jako dva jazyky čili dialekty ovšem velmi blízké. Dle některých učenců (Miklošiče, M.&nbsp;Rešetara) štokavština se kryje s národním jménem {{Prostrkaně|srbským}} a čakavština s národním jménem {{Prostrkaně|chorvatským}}. Proti tomu důvodně namítá se (V.&nbsp;Jagić), smíme-li celkem nepatrné rozdíly mezi těmi dialekty předpokládati již pro dobu nejstarší jako dokonané (t.&nbsp;j. hlavně štokavské ђ z ''dj'': ''међа'' proti čakav. ''j'' z ''dj'': ''meja''), pro dobu, kdy dnešní kraje od Jaderského moře na východ byly osídleny kmeny srbskými i chorvatskými. Tito jihoslovanští kmenové zajisté od 2.&nbsp;pol. VI.&nbsp;stol. osídlili kraje přímořské na jih od Dunaje a Drávy, kraje balkánské; národní jméno srbské i chorvatské proniklo do historie ovšem teprve později v X.&nbsp;věku. Zpráva Konstantina Porfyrogenneta o pozdějším přistěhování Srbů i Chorvatů z nějakých blíže neurčitelných krajů severních (karpatských, sudetských) a o jejich rozsídlení v nové vlasti jest zajisté nespolehlivá, vybásněná, vykombinovaná, jak dokázala nejnověji kritika zpráv jmenovaného císařského dějepisce od V.&nbsp;Jagiće. Pozdější byzantští letopisci XI.–XII.&nbsp;stol. neuměli rozeznávati Srbů od Chorvatů; Jan Skylices píše&#32;»plémě Srbů, které také Chorvaty nazývají«, Zonaras naopak&#32;»plémě Chorvatů, jež někteří Srby nazývají«. Jména národně-politická&#32;»Srb«,&#32;»Hrvat«&#32;nabyla časem teprve svého významu, rozšířila se za někdejší své užší území, jméno&#32;»Srb«&#32;neobsahovalo nikdy celé území dialektu štokavského, ani jméno&#32;»Hrvat«&#32;celé území dialektu čakavského; na velké části území srb.-chorv. jazyka v Dalmacii, na severu v Slavonii a Chorvatsku nazýván jazyk (štokavština i čakavština i kajkavština) slovinským či slovenským. Jméno srbské rozšířilo se vlivem vzrůstající politické moci říše Srbské, jakož i vlivem pravoslavné církve srbské organisované zřízením srbského patriarchátu v Peći. Nelze nikterak tvrditi, že kmenové Srbů a Chorvatů, kteří z massy jihoslovanských kmenů v severozápadní polovici Balkánského poloostrova vynikli a politickým a kulturním centrům utvořeným vtiskli vlastni zdatností svou pečet, že tito kmenové byli jazykově od nejstarších dob rozdílni a mluvili jednak štokavsky, jednak čakavsky. Ještě méně možno oddělovati srbštinu a chorvatštinu dnes, kdy různé tyto dialekty po staletí na sebe působily, kde nejen dialekty, než i kmenové sami hojným stěhováním se promíchali. Proto dnes nejvíce s pravdou se srovnává, předpokládáme-li jednotnost jazyka srbsko-chorvatského a zachováváme úplnou rovnoprávnost obou národních jmen. Jazyk tento nazýval se od dávných dob&#32;»slověnský«, v lat. listině chorvatského a dalmatského krále Petra Krešimíra r.&nbsp;1069 jmenuje se&#32;»{{Cizojazyčně|la|vulgare sclavonicum}}«. Slovinským jmenovali svůj jazyk dalmatští básníci čakavští i štokavští od XVI.&nbsp;stol., tak nejstarší básník čakavec Marko Marulić ze Spljetu (1450–1524), Budinić ze Zadru (1582), básníci dubrovničtí, rovněž tak někteří spisovatelé bosenští XVII.&nbsp;stol., Divković (1611), Bandulović ze Skoplje (1682), Posilović (1682) a&nbsp;j., taktéž někteří spisovatelé kajkavští, baron Ratkaj ze Zagorje (1640), Jurjević z Varaždina (1675). Ale v tomto kraji byl dle místního dialektu obyčejnější tvar&#32;»slovenský«: v tomto jazyce napsal (1578) Vrameć svou kroniku, a biskup záhřebský Petr Petretić (1651) staral se, by evangelistář byl přeložen do slovenštiny pravé záhřebské (»na naše pravo slovensko zagrebečko slovo«). {{Prostrkaně|Chorvatský}} jmenuje se jazyk památek do konce XV. st. psaných v území někdejšího státu chorvatského, v přímořských krajích i na ostrovech, zřídka dále na jih, tam se nazýval pravidelně {{Prostrkaně|slovenský}}, jen dubrovnický básník Dinko Zlataric (†&nbsp;1607) učinil&#32;»hrvatsku grkinju Elektru Sofoklovu«&#32;a r. 1597 vydal v Benátkách svoje díla&#32;»Elektra tragedija, Ljubmir, pripovijes pastirska, i Ljubav i smrt Pirama i Tizbe. Iz veće tudjijeh jezika {{Prostrkaně|u hrvacki}} izložene«. Ivan Vidali z Korčuly vynáší v jedné ódě dubrovnického básníka Nikolu Nalješkoviće jako hrdost i pýchu jazyka chorvatského (»česti izbrana i hvalo velika, hrvatskoga diko i slavo jezika«), město Dubrovník pak nazývá korunou všech měst chorvatských. Někteří spisovatelé XVII. a XVIII.&nbsp;stol. označují svůj jazyk dle užší krajiny, tak slavný Andrija Kačić napsal svou&#32;»Korabljicu«&#32;(1770) jazykem bosenským, Margitić z Jajce píše&#32;»bosanski aliti ilirički«, Radnić Bačanin (1683)&#32;»slovinski bosanski«, Dubrovničan Mavro Orbini vydává (1621) spis&#32;»Zrcalo duhovno«&#32;přeložený z jazyka italského do dubrovnického (»u dubrovački«). Mimo to ujal se nověji a užíval se od některých spisovatelů stol. XVII. a XVIII. ještě název {{Prostrkaně|illyrský}}; s počátku jmenovali tak svůj jazyk spisovatelé ovšem jen západních krajů píšíce jazykem latinským neb vlaským: Mikalja (1649) nápis svého slovníka&#32;»Blago jezika slovinskoga«&#32;přeložil&#32;»{{Cizojazyčně|la|Thesaurus linguae illyricae}}«, Bosňák Posilović překládá (1647) Cviet od kriposti u jezik {{Prostrkaně|ilirički}}, pod. slavonský frater Tadijanović (1761), Zoričić (1764), bosenský frater Dobretić ukazuje (1782), že všickni jsou&#32;»slavnoga iliti ilirikoga jezika«. Nejčastěji užili toho jména spisovatelé slavonští, řídčeji bosenští, u dubrovnických a dalmatských spisovatelů se nenaskytuje. Nového významu nabyl tento termin za nového literárního a politického hnutí chorvatského národa od polovice našeho věku. Jméno {{Prostrkaně|srbské}} v těchto přimořských krajích a v zemi mezi Drávou a Sávou nebylo v uzívání. Pozoruhodno, že čakavský přepisovatel románu o Alexandru Velikém podržel jméno {{Prostrkaně|srbské}} ze své slověnské předlohy, píše ku př. нарече име ѥмꙋ драмь, иже по срьбьскому езыкоу наричетьсе потечїще, a jinde макари по сарбскомь езикꙋ блажени наричꙋсе; na jiném místě v témž románě v jednom rukopise čteme и нарекоше име ѥго ѡсиенось иже глаголѥтсе срьбьскыи единосрдьни сьстан'кь, to změněno v jiném rukopise а по нашем езыкꙋ наречесе, pisatel neoznačil tu svůj jazyk určitým jménem. Úplnou paritu obou jmen národních zavedl znamenitý jazykozpytec srbský Gjuro Daničić, ustanoviv termin&#32;»srpski {{Prostrkaně|ili}} hrvatski jezik«. Termin tento pak přijala za svůj Jihoslovanská akademie věd a umění v Záhřebě. Kratčeji ještě a snad i lépe jest celistvost i jednotnost tohoto jazyka označiti terminem&#32;»srbsko-chorvatský«. {{Prostrkaně|Pole jazyka srbsko-chorvatského}} ohraničeno jest celkem následující čarou: na západě v Istrii tvoří hranici řeka Dragonja až do moře a od pramenů řeky této čára klikatá celkem směrem severovýchodním se táhnoucí přes Podgrad k hranicím isterskokrajinským. Hraniční čára táhne se pak na jih obepínajíc ostrovy kvarnerské až do řeky Bojany. Odtud se obrací směrem severovýchodním nad Skadrem a pod Gusinjí, jižnim směrem až do Djakova, Prizrena, Starého Sela a Kačenika, pak směrem severním k hranicím srbským k Vranji, přes Leskovac, Niš severovýchodním směrem ke Kujaževci nad Timokem, pak severně podél této řeky, částečně ustupujíc jmenovitě u Zaječaru a pak poněkud před osadami rumunskými k Dunaji; řeku tu přestupuje pod Vel. Gradištem, béře se pak v Uhersku celkem kolem Bílé Crkve (Weisskirchen), Temešváru, Aradu, Segedina, pak směrem jihozáp. přes Zentu, Muhač, Sikloš a Pečuh až k Barči nad Drávou, dále pak západně podél Drávy a Mury až k hranicím štýrským, pak jižně podél hranic štýrských a krajinských, kolem německého ostrůvku Kočevského na západě až k Podgradu a k říčce Dragonji. Tato hranice jazyka srbsko-chorvatského není ovšem zcela přesná, obepíná jmenovitě na západě v Istrii a na severu v Uhrách rovněž hojně živlů jinonárodních. Území jazyka srbskochorvatského touto hranicí obepjaté utvořeno následkem vývoje historického, násilných převratů politických. Před útiskem tureckým opouštěli Srbové hromadně jižní kraje starosrbské, kde v XIV. a XV.&nbsp;stol. žil květ Srbstva, utíkali pak i ze severnějších krajů z Hercegoviny a Bosny. Vystěhovalci těmito změněny poměry dialektické v Dalmacii, Slavonii a v Chorvatsku, rozšířeny hranice jazyka srb.-chorv. dále na sever do krajů jihouherských, zakládány četné osady i dále na severozápad v Krajině, na sever nejen v Uhrách, ale i Dolních Rakousích a na Moravě. Ve velkých zástupech začali se Srbové stěhovati na sever od osudné bitvy na Kosově poli (1390). Již na poč. XV.&nbsp;stol. (od r.&nbsp;1404) nalézají se srbské osady na dunajském ostrově Čeplu, hojněji pak začali se Srbové stěhovati od polovice XV.&nbsp;stol., r.&nbsp;1459 přistěhoval se Štěpán Branković, syn srbského despoty Jiřího Branković, s četným národem do Srěmu, nové zástupy několika tisíc rodin pod vedením Zmaja Vuka Brankoviće přistěhovaly se r.&nbsp;1465 do župy báčské, torontálské a temešské; na 10.000&nbsp;vojínů srbských přistěhovalo se do Uher r.&nbsp;1525, jiné pak četné zástupy opět r.&nbsp;1530 se přistěhovaly do Komárna, Rábu, Prešpurku a odtud na jih do Kamence. Nejvíce pak a sice 39.000&nbsp;rodin usadilo se r.&nbsp;1690 pod vedením Arsena Crnojeviće, srbského patriarchy pecského, ve Srěmu, v župě báčské a dále na sever. Krajiny staré Srbie, takřka zpustlé po odchodu těchto vystěhovalců, osazeny v XVIII.&nbsp;stol. většinou Albanci, tak že jsou nyní z valné části krajiny mezi Kosovým polem až k hranicím Hercegoviny obydleny Albanci (viz {{Prostrkaně|[[../Albanie|Albanie]]}} str.&nbsp;697). Mnoho jest chorvatských osad v stolici šoproňské, mošoňské, železné i zaladské, některé ještě v stolici prešpurské, v Dolních Rakousích i na Moravě okolo Mikulova udržely se osady chorvatské, osídlené r.&nbsp;1584. Osady tyto byly osídleny nejspíše vystěhovalci z chorvatského přímoří a z Bosny, jak vypravuji tradice lidové. Z mladší doby pocházejí osady ve stolici šimešské a baraujské a zvláště osady {{Prostrkaně|Bunjevců}} a {{Prostrkaně|Šokců}} v Báčce mezi Dunajem a Tisou, první více v severní, druhé v jižní části této stolice. Kmenové tito i dialektem se liší. Žijí pak Srbové a Chorvaté více méně kompaktně v král. Srbském, v již. Uhrách, Slavonii, Chorvatsku, Mezimuří, v Istrii na jih od řeky Dragonje mimo města a pobřeží západní, v Dalmacii, Bosně, Hercegovině, na {{Prostrkaně|Černé Hoře}} a v Metochii (staré Srbii). {{Prostrkaně|Dialekty}} srbsko-chorvatské, jak bylo řečeno, nelze přesnou určitou hranicí oddělovati, neboť jeden dialekt nepozorovaně takřka přechází do druhého. Nicméně možno přece zhruba určiti meze hlavních dialektů. Dialekt {{Prostrkaně|kajkavský}}, jmenovaný takto dle zájmena ''kaj'' = co, mnozí jazykozpytcové (Kopitar, Miklošič, M.&nbsp;Valjavec) oddělovali od srb.-chorv. jazyka a spojovali úže s jazykem slovinským, resp. se skupinou dialektů mluvených v jižním Štýrsku, v Krajině a dále na západ i jih, tvořící jazyk slovinský. Na to možno odpovídati s M.&nbsp;Rešetarem, že jest to právě tak zvrácené pojímati kajkavce za Slovince, jakoby kdo chtěl nazývati Katalonce Francouzi, proto že jejich dialekt jest bližší provençalskému než kastiliánskému dialektu. Hranice kajkavského dialektu od štokavštiny a čakavštiny táhne se od Drávy u Pitomače nad Viroviticí západním směrem mimo Belovár a Cirkvenu, podle Kapely do Lepoglavy, odtud mimo Ivanić Moslavinou do vsi Lonje a Jasenovce na Sávě, pak po Sávě až do Petrinje, odtud směrem západním po řece Kulpě do Karlovce, odtud pak směrem sev.–záp. přes Draganić, Krašić a Jastrebarsk, obchází pak Žumberk a přebíhá u Dragy do Krajiny. V {{Prostrkaně|Istrii}} tvoří hranici mezi {{Prostrkaně|čakavštinou}} a slovinštinou řeka Dragonja a od pramenů této klikatá čára severozápadním směrem k hranicím istersko-krajinským až k Podgradu se táhnoucí. Severozápad Istrie zaujímá slovinský kmen Šavrîni (též Brežani zvaný) a sever slovinský kmen zvaný Berkîni; jižně od nich sídlí chorvatský kmen Ćićové, ale tito od svých severních sousedů stále víc a více přijímají jejich dialekt slovinský; podél hranic mezi Slovinci a Chorvaty (čakavci) leží silný pruh, objímající řadu obcí, ve kterých se mluví dialekt smíšený, klonící se místy více k slovinštině, jinde k čakavštině. Slovinský dialekt proniká však ještě dále na jih za řeku Dragonju místy až po řeku Quieto až k sev. části obce Montony. Ve středu země v soudním okr. Buzetském (Pinguente) žijí tak řečení {{Prostrkaně|Fućkové}}, jmenují se tak dle svého dialektu sykavého, ''š, ž'' i ''s, z'' vyslovují stejně jako ''ś, ź'', i krojem liší se od sousedů, na západ táhnou se až po ćićskou planinu; mluví dialektem slovinským. Na východ od ćićské planiny i od Učky (Monte Maggiore), jmenovitě v okolí Kastavském i dále na jih, ozývá se čistá čakavština. Jižní Istrie jest čistě cakavská v soudním okrese pazinském a labinském. V okrese pak matavunském mimo několik obcí, porečském, rovinjském, dignanském a puljském žije slovinské obyvatelstvo původně štokavské, od sousedů čakavských Vlasi nazvané, které se v dobách pozdějších (XVI.–XVII.&nbsp;stol.) přistěhovalo z Dalmacie a přijalo dalekou většinou nyní dialekt čakavský, zachovalo vedle toho dosud zvláštnosti štokavské (v Porečsku ''đ'' z ''dj'', místy dokonce se vyvinulo ''ž'' z toho ''đ''). Štokavský dialekt, jakož i pravoslaví zachovala dosud osada v Peroji blízko u Pulje, původem černohorská z r.&nbsp;1657. Na ostrovech Kvarnerských, jmenovitě na Krku, mluví se nejčistší a nejstarobylejší dialekt čakavský. V Chorvatsku taktež ustupuje čakavština před kajkavštinou ze severu pronikající; tento dialekt pronikl částečně do bývalé Vojenské Hranice do Generálského Stola, Ogulina atd. a na jih pak až k předělu mezi Kulpou a Jaderským mořem (Rišňak-Velika Kapela). Ve Vojenské Hranici někdejší dělí čakavce od štokavců čára táhnoucí se od Generalského Stola přes Tržić, Plaški, Sinac, Lešće, Kuterevo do Senje, ale i severozápadně za touto čarou nalézají se štokavci pravoslavní (jekavci, ''je'' je za ѣ) i katolíci (ikavci: ''i'' = ѣ ''dite''). Zde nejspíše ustoupila cakavština před štokavštinou, jmenovitě katoličtí štokavci (ikavci) mluvili asi kdysi čakavsky. Zaujímá tedy nyní čakavština v někdejší Vojenské Hranici velmi úzký pruh. V Dalmacii a na ostrovech dalmatských rozléhá se celkem čakavština na ostrovech na jih až k Lastovu a v pobřežních osadách až k říčce Cetině, ale ne veskrze a ne všude stejně čistě na tomto území. Čistě čakavsky mluví se vlastně již jen na severo- a středodalmatských ostrovech až po Hvar a Vis. Než i na těchto ostrovech mluví místy štokavsky obyvatelstvo později přistěhovalé z pevniny dalmatské, a sice místy na ostrově Pašmanu v okr. zaderském, na malých ostrovech Vrgadě a Krapani v okr. šibenickém, místy na ostrově Soltě, Brači a Hvaru. Jinou skupinu čakavců tvoří obyvatelé na ostrově Korčule a Lastovu, jakož i v záp. části poloostrova Stonského Rtu, zvláštní dialekt čakavský mluví se jmenovitě na Lastově. V Dalmacii samé čakavština téměř vymizela, nikde se již nemluví dialekt tento tak čistě jako na ostrovech, všude ustoupil více méně před štokavštinou. V okr. zaderském nelze vůbec již mluviti o čakavcích, jen místy zachovaly se dosti nepatrné sledy toho dialektu. V okr. šibenickém teprve počíná ''ča'', ale nemluví se čakavština čistě, než silně promísená štokavštinou. Poměrně ještě nejlépe zachovala se čakavština v okr. spljetském, v městě Trogiru, Spljetu, v někdejší republice Poljické a některých vesnicích, ale tato místa jsou namnoze od sebe oddělena osadami štokavskými a čakavština všude ustupuje. V ostatní Dalmacii na jih až k řece Neretvě mluví se jen štokavsky, a sice katolíci mluví ikavsky, pravoslavní jekavsky (''svit'' – ''svijet'' za ''svêt''), možná, že většina katolického obyvatelstva toho kraje byla původně čakavská a časem byla štokavisována. Na jih pak od Neretvy a na jižních ostrovech poč. Mljetem mluví se štokavsky nejspíše již od dávných dob. Území čakavštiny bylo v starších dobách zajisté větší, zaujímalo v XV.–XVI.&nbsp;stol. celé přímoří nejen až po Kulpu a Koranu, ba sáhalo dále ještě ve směru severním a východním, zaujímalo asi celé poříčí Kulpy, v Dalmacii obsahovalo v téže době zajisté nejen celou severní než i střední čásť mezi Cetinou a Neretvou, v Bosně konečně severní čásť,&#32;»tureckým Chorvatskem«&#32;řečenou. {{Prostrkaně|Štokavština}} rozléhá se na celém ostatním území srbsko-chorvatského jazyka, zaujímá tedy Srbsko, Bosnu, Hercegovinu, Černou Horu, severní a jižní kraje Dalmacie, částečně i střední kraje, čásť Chorvatska, Slavonii, bývalou Vojenskou Hranici, Srěm, Bačku, Banát i ostatní osady srbské v Uhrách. jakožto orgán literární, orgán státního, církevního a vůbec všeho veřejného života převládá pak i v krajích západních, kde prosty lid mluví dosud kajkavsky nebo čakavsky. Štokavština rozpadá se opět na několik dialektů, a sice podle střídnice za staroslovanské ''ѣ'' na tři hlavní dialekty: 1)&nbsp;jižní: jekavsky, hercegovský, 2)&nbsp;východní, ekavsky: srěmsky, resavsky, kosovopolsky a 3.&nbsp;západní, ikavsky: v Slavonii, Voj. Hranici a Dalmacii až na jih po Neretvu, v Bosně a sev. Hercegovině zvláště u katol. obyvatelstva a mluví jím též Bunjevci v Báčce. Dialektem jižním mluví se v jižní Dalmacii, na Černé Hoře, v Bosně, Hercegovině, částečně v Chorvatsku a Slavonii a v jihozápadní části Srbska v okr. užickém a čačacském. Dialektem východním, ekavským, mluví se ve Srěmu, Báčce, Banátu, ve větší části Srbska mimo jihozápadní kraj až k řece Timoku, do Negotina a Nise a v Starém Srbsku okolo Kosova pole. Dialekt o jekavský stal se spisovným jazykem obecně platným v krajích západních a jihozápadních, v král. Chorvatském, v Bosně, Hercegovině, Dalmacii a Černé Hoře; jak spisovatelstvo, tak učené literární společnosti v Záhřebě, Serajevě, v Dalmacii tento dialekt propagují. Na východě pak v království Srbském, v Srěmu, Báčce a Banátě ovládl v literatuře i ve veřejném životě dialekt ekavsky; přidržují se ho korporace literární i učené v Srb. Bělehradě i uherských Srbů (Srbská matice v Novém Sadě). Rozdíly mezi oběma dialekty jsou nepatrné, sáhají sotva nad různé střídnice za ѣ. Vedle těchto hlavních dialektů štokavskychjsoujestě různá podřecí, v oblasti jižního dialektu, podřečí dubrovnické, černohorské, v oblasti dialektu východního podřečí srěmské, šumadijské v sev.-záp. části Srbska, resavské čili moravské v staré Srbii a v Srbsku jižním a východním, kanovské střední mezi srěmskym a resavským podřečím v severní části Srbska od horní Kolubary až téměř do polovice okresu kragujevského. {{Prostrkaně|Svrljižské}} nářečí, jmenované takto dle města Svrljiga u Aleksince, rozléhá se ve vých. Srbsku na východ od řeky Timoku. Jest to přechodní nářečí od srbštiny k bulharštině nebo smíšené nářečí srbsko-bulharské. Obyvatelé mluvící tímto nářečím nazývají se {{Prostrkaně|Torláci}}. Jest to dialekt ekavsky, blíží se pak bulharštině jmenovitě tím, že ztratilo flexi jmennou a ujal se t. ř. generální pád, obyčejně nominativ neb akkusativ zastupující všecky ostatní pády. {{Prostrkaně|Charakteristika jazyka srbsko-chorvatského a jeho dialektů. Nástin historického vývoje.}} Polosamohlásky staroslovanské ''ъ, ь'' v dobách pradávných splynuly v jednu polosamohlásku, nejstarší památky cyrillské i hlaholské mají jen jeden znak (cyr., ''ь'' hlah. ''Ⱜ''), v latinských listinách nalézáme psáno ''e, i'': ''s'''e'''tnico'' (listina r.&nbsp;1052), ''D'''e'''briz'' (list. r.&nbsp;1078), ''Butina v'''i'''so'' t.&nbsp;j. ''Butina vьsь'' (list. r.&nbsp;1018), ''Su'''i'''nimir'' t.&nbsp;j. ''Zvьnimir'' (1076–78), ''Cerneca'' (v listinách v Xl.–XII.&nbsp;stol.) t.&nbsp;j. ''črnьk, Uilk'''i'''zo'' (v list. XI.–XII.&nbsp;v.) t.&nbsp;j. ''vlъkъcь, Pras'''i'''zo'' (list. stol.&nbsp;XII) t.&nbsp;j. ''prasьcь, lus'''i'''z'' t.&nbsp;j. ''luźьc'' (list. XII.&nbsp;stol.) a&nbsp;j. V XI. až XII.&nbsp;stol. zněla tedy ještě jakási temněji zbarvená hláska. V cyrillských listinách jmenovitě dubrovnických z XIII. i ještě XIV.&nbsp;stol. nezřídka psáno ''е'' za ''ъ, ь'': ''день, босеньски, градець, ке мнь'' a&nbsp;j., taktéž někdy ve východnějších listinách srbskych, ale velmi zřídka v listinách bosenskych. Později asi od 2. pol. XIV. stol. zbarvila se určitě střídnice za ''ъ, ь'' v hlásku stejnou s původním ''a'' a sice jmenovitě za polosamohlásku předcházející slabiku s ''ъ, ь'': ''san, dan, dažd, lav, laž'' atd. ''sъnъ, dьnь, dъždь, lьvь, lъžь'' atd. V koncovce vymizela polosamohláska jakož i ve slově, ve kterém byla jen jedna slabika jerová: ''kost, sto, tma'' z kostь, sъto, tьma; gen. ''ssa'' z ''sъsa'' k nom. sg. ''sas'' u Maruliće a&nbsp;p. Ale vedle toho i jinde nalézáme ''a'' za ''ъ, ь'' bez nějakého určitěji stanoveného pravidla, v listinách z konce XIV.&nbsp;stol. již čteme ''ва лѣто, ва начетакь, ва истинꙋ'' jest ''tama'' vedle ''tma'', ''cklo'' i ''staklo, uboštvo, neznaboštvo'' i ''božastvo''. ''na-, sagnuti'' i ''uganuti'', ''lažica'' vedle ''žlica'' z ''lžica'' a&nbsp;j. Toto ''a'' však neovládlo veskrze ani štokavštinou; na Černé Hoře i v Boce kotorské zní podnes jakási polosamohláska střední mezi ''a'' a ''e'', jakési ''ā'': ''dьn'', a místy, jako v Dobrotě u Kotora, zní hláska ta ještě slaběji jakoby ''dn''. V {{Prostrkaně|čakavštině}} pak zní vedle ''a'' za ''ъ, ь'' místy též ''e'': na ostrově Krku i jiných ostrovech Kvarnerských: ''otec, pes, pekel, deneska'' a&nbsp;j.; místy vyvinulo se z ''a'' temněji znějícího i ''o'': ''otoc, pos, gradoc, donos'' a&nbsp;j. V kajkavštině jest za ''ъ, ь'' obyčejně ''e: megla, steklo, test'' a vedle toho zvlástě v podřečí prigorském ''a: lav, lan, starac, oral, teman'' za tьmьnъ a&nbsp;j. Nosovky znaly asi ještě srbsko-chorvatské dialekty v dobách nejstarších, snad až do X.&nbsp;stol.: i v listinách domácích latinských z IX.&nbsp;stol. i u cizích spisovatelů historických čte se tvar ''Muntimir'', v listině z r.&nbsp;1076 ''Mucimir'', v starých latinských listinách domácích Centena, stejně u Konstantina Porfyrogenneta {{Cizojazyčně|grc|Ζεντινα, Τζεντζηνα}}, v listině z r.&nbsp;1066 ''Cetina''. Na území kajkavském držely se nosovky poněkud déle; v listinách ještě XII. až XIII.&nbsp;stol. nalézají se tvary ''Dumbrova''. Od dob historických jsou pak v jazyce srbsko-chorv. jmenovitě v stokavštině za staré nosovky samohlásky čisté: za ѫ jen ''u'', sporadicky jen v Istrii a na Krku skrovničké sledy, tedy na území čakavském; ''dumboki'', ''dumbrova'', ''žumboriti'' vedle ''žuboriti''. Za ѧ jest obyčejně ''e'', sporadicky zachoval se jako zbytek nosovky na ostrově Čresu infinitiv ''zênt'' (starosl. вѣзѧти); vedle toho v čakavštině jest za ѧ též střídnice ''a'' a sice po ''j, č, ž: jati, jazik, počati, čado, žaja'', tak ještě na Hvaru a Visu, ovšem vedle ''e'', na Kurčole i Lastově opanovalo veskrze ''e'' mimo tvary slovesa ''jati'' (ꙗти); toto sloveso se střídnicí ''a'' za ѧ jest známo i některým dialektům štokavským, a sice dialektu dubrovnickému a bosenskému. V kajkavštině jest za nosovku ѫ v starším jazyce ''ô'', rovněž tak v dnešních dialektech na severozápad od pohoří záhřebského, vedle toho ''u'' jihovýchodně od toho pohoří. Za ѧ jest rovněž ''e'', ale někdy též ''a'': infin. ''zat (vъzęti), zajac, žalac, mesac''. V nejstarších dobách asi do X.&nbsp;stol. zachoval srbsko-chorvatský jazyk staroslovanskou hlásku ''y''; tomu nasvědčuje, že v domácích latinských listinách IX.&nbsp;stol. se píše ''u'' za ''y'': ''Nemuslo, Cresamuslo'' a&nbsp;p. a že Konstantin Porfyrogenneta píše rovněž ''u'' {{Cizojazyčně|grc|Βουσεβούτζη}} (t.&nbsp;j. Вышевичь) nebo ''oi'': {{Cizojazyčně|grc|Βοισέσθλαβος}} t.&nbsp;j. Вышеславъ. V lat. listinách XI.–XII.&nbsp;stol. píše se již ''i'' místo ''y'': ''Uiseno, Pribislauo'' a&nbsp;p., nerozeznává se pak ''i'' od ''y'' ani v nejstarších hlaholsky a cyrillsky psaných památkách. Od XI.&nbsp;stol. patrně splynulo staroslovanské ''y'' s ''i'' v hlásku jednu. Za staroslov. ѣ mají srb.-chorv. dialekty střídnice různé. V dialektech čakavských v Istrii, v Přímoří, v okolí rjeckém, na Kvarnerských ostrovech, též v osadách po záp. Uhrách roztroušených vedle sebe nalézáme ''i'' a ''e'': ''snig'' i ''sneg'', ''obid'' i ''obed'', ''misec'' i ''mesec'', ''lip'' i ''lep'' atd.; na ostrově Lastově pak jest v dlouhých i krátkých slabikách je: ''gńezdo, vjenac, mjesto, cjeli, djeca, zvjezda'' atd. Ve štokavštině a sice v jižním jejím dialektě (hercegovském) jekavském jest nyní za ѣ v slabikách dlouhých ije dvouslabičné nebo difthongické ''i͡e'', v krátkých slabikách ''je: svȉjet, dijete'', gen. ''djèteta'', před samohláskami ''i: smijati se'', před ''o z l: dio (dêlъ)''; dle novějších pozorovatelů zní dvouslabičně střídnice za jen pod ostrým přízvukem: ''svȉjet, tȉjelo'', ale difthongicky pod slabým přízvukem loc. sg. svi͡etu, ri͡eka (svijètu, rijèka). Toto znění ѣ vyvinulo se dle svědectví starých památek v dobách mladších; až do pol. XIV. stol. drží se v památkách psaných na území dnes jekavském ekavština, t.&nbsp;j. psalo i vyslovovalo se za ѣ ''e'' zavřené, možná že s lehce předraženým ''i''. V dialektě západním ikavském vyslovuje se veskrze ''i'' za ѣ: ''gnizdo, cma, dite, grih'' atd. V dialektě východním konečně opanovalo veskrze ''e'' za ѣ: ''gnezdo, cena, dete, greh'' atd.; v resavském dialektě drzí se ''e'' za ѣ i v koncovkách: ''po glave, na ńive'', kde v ostatních dialektech štokavských proniklo ''i'': ''po glavi'', snad pod vlivem měkkých ''i̯o''- i ''i̯a''-kmenů. V kajkavštině jest veskrze téměř ''e: telo, drevo, déte'' atd., zřídka ''i'': gen. ''ditèta, divójka, dilìti'' a&nbsp;j., v severní kajkavštině jest ''é'' úzké až ''ej: sléjp, dejte'' a&nbsp;j. Za ''ṛ'' jest v srb.-chorv. veskrze téměř ''ṛ'' samohlasné: ''smrť, držati, brdo, vrh'' atd. V čakavských dialektech jmenovitě na ostrovech Kvarnerských zní místo ''ṛ'' a vedle ''ṛ'' též ''ar'' i ''er'': ''parst, varh, barzo'' i ''berzo, vert, tern, zerno'' a&nbsp;j., podobně na Hvaru a Visu jest ''ar'', v dlouhých slabikách ''år'' za ''ṛ''; v rjeckém dialektu ''er: mertav, verh, pervi'' atd. Místy slyší se takové ''r'' s předraženou hláskou i ve štokavštině u Kotora v Prčanji: ''párst'', někdy v dialektu hercegovském. Ve starých památkách, jmenovitě v těch, které psány byly v krajích přímořských, nalézáme ''ar'' i ''er'', není ovšem jisto, pokud písařové podléhali grafice latinské a pokud označovali skutečnou výslovnost. Za ''ḷ'' psáno v starých hlaholských listinách ''l'': ''pln dlg'', někdy s dodaným značkem, a dosud drží se místy v čakavských dialektech, jmenovitě na Krku ''ḷ: dlg, pln, vlna'', ale vedle toho a častěji ''al: valna, paln, dalgo'', i též ''el: velna, peln, delgo'', a vedle toho též ''o: vona, dog, pon'', i ''u: dug, put'' atd. jako v Přímoří a u daleké většiny čakavců. Jen na Lastově jest veskrze ''o: pon, sonce, žoto, dog, dožan'' a&nbsp;j., ''u'' jen ve slovese ''mučat''. Ve štokavštině jest veskrze ''u''; vyvinulo se poměrně dosti pozdě, na východě snad již od pol. XIII.&nbsp;st, v Bosně ovládlo ke konci XIV.&nbsp;stol., v Dubrovnice konečně až koncem XV.&nbsp;století. V kajkavštině starší ke konci XVI.&nbsp;st. zněla za ''ḷ'' hláska ''o: dogo, poni, sonce'' a&nbsp;j., od XVII.&nbsp;st. ovládlo ''u: vuna, vuk'' a.&nbsp;j. Z ''tj, kt (gt), cht'' jest v srb.-chorv. jazyce hláska ''ć'' v různých odstínech znějící mezi ''ť'' až ''č'' místy, na př. u Slavonců, v serajevském podřečí, až s ''č'' splývající. – Z ''dj'' jest v štokavštině ''gj'', hláska označená v pravopise jihoslov. akademie đ, cyr. ђ, ve starých cyrill. listinách г: мєгє, порогєниꙗ, грагꙗнина, též д:, мєдє, граданина; jest to hláska. ve které splývají měkké ''d'' i ''ž'', jako ''ďž''. V čakavštině i v kajkavštině jest za to ''j: meja, rojen.'' Vedle toho nalézá se v čakavských dialektech đ, na Lastově, též na Hvaru i na Visu, místy na Stonském Rtu (v Trpňu). ''među, arđav, usuđen'' a&nbsp;j., a opět v štokavských dialektech, jmenovitě v dubrovnickém ''j: meju''. V kajkavštině jest rovněž vedle ''meja: rogjen'' (téměř ''rodžen''), ''vogjen'' a&nbsp;j., v dialektě mezimurském ''rođak, vođa, potvrđeni, hrđa'' vedle ''mā́ja, prā́ja, tuji, pogajati'' a&nbsp;j. Ze ''stj, zdj, sk, zg'' před měkkou samohláskou jest v severových. dialektech ''št, žd'', v severozápad. ''šć, žj'' neb ''žd: pušten-pušćen''; 1. sg. ''ištem-išćem; moždani-možđani-možjani''. Skupina ''šć'' jest rozšířena hluboko do jiného podřečí štokavského, nejen v Dalmacii, než i Hercegovině; v Serajevě katolíci i muhammedáni, někdy též pravoslavní, říkají ''oprošćeńe, išćem''. – Hláska ''l'' na konci slov a slabik v štokavštině, též v kajkavštině přešla v samohlásku ''o: moba, soko, dao, mogao'' z ''molba, sokol, dal, mogal''. Přechod ten doložen jest v listinách bosenských z konce XIV.&nbsp;stol., v dubrovnických listinách ne před 1.&nbsp;pol. XV.&nbsp;stol. V čakavských dialektech se ''l'' jednak a to většinou zachovává nepozměněně: ''stol, osel-osal, rekal-rekel'', ale místy ''l'' zaslovné odpadlo, po případě splynulo s předcházející samohláskou, tak místy na ostrově Krku a některých jiných menších ostrovech, na Silbi a&nbsp;j.: ''sto, prȍdā. čuvâ ušê, šô (šьlъ), nosî, učinî, vȅsē'' (vesel) a&nbsp;j. Podobně na Lastově; ''vo, go, vese'', part. ''reka, umre, vidje'' a&nbsp;j. Po retnicích před samohláskami praejotovanými ujala se přechodní hláska ''l: zemlja'', impf. ''ljubljah, kupljah'', part. ''ljubljen, kupljen'', kompar. ''skuplji, dublji, življi, rimljanin'' atd. Hláska ''lj, ļ'', љ, zní někdy v dialektech čakavských i štokavských tak měkce, že slyšeti místo něho pouhé ''j: kraj, poje, judi'' m. ''kráľ, poľe, ľudi'', taktéž ''zemja'' m. ''zemlja, oslabjen'' m. ''oslabljen, jubjen'' m. ''ljubljen'' a&nbsp;j., a sice v podřečí rjeckém, místy na Kvarnerských ostrovech i dále na jih v Dalmacii i na dalmatských ostrovech, na poloostrově Stonski Rt až do Dubrovníka a pod., vyslovuje se též v Serajevě jmenovitě muhammedány: ''jepota, hjeb, zemjišće'' a&nbsp;j. V kajkavštině přešlo ve střední ''l''. Vedle uvedených hlavních hláskoslovných zvláštností dialektů srb.-chorv. jest veliká řada jiných drobnějších, méně významných. Některé z nich uvedeme: ''h'' v jižním (mimo Dubrovník, Boku a Černou Horu) i východním dialektě štokavském zní velmi slabě a jemně, někdy vymizelo nejen před souhláskami (''lad, rom'') než i před a mezi samohláskami a na konci slov a slabik (''oću, itar, snaa, uo, govorau'', aor. 1. sg. ''reko'' a&nbsp;j.), vznikající pak hiat odstraněn hláskami ''v, j: suv,-a,-o, uvo, streja''. Zřídka místo ''h'' jest ''g'' nebo ''k'', jmenovitě v Hercegovině, ale jen v zásloví: ''orag, grag, smijeg'', impf. 1. sg. ''govorag'', ale gen. ''oraa, smija'', impf. 3. pl. ''govorau''. Též v čakavštině zní místy h velmi slabě a bývá místo něho ''v, j: oću, griota, saraniti, grijota, ruvo'' a&nbsp;j. v Istrii. – V jižním dialektě štokavském, jmenovitě v Hercegovině i na Černé Hoře, splývá ''t, d'' s následujícím. ''j'' v ''ć, đ, ćerati, lećeti, braća, piće, đevojka, viđeti, milosrđe''. – Za vъ jest čak. ''va'', štok. ''u: vazeti-uzeti, vapiti-upiti, va pakal-u pakao, vaš-uš''. Za záslovné ''m'' jest ''n'' ve všech čakavských dialektech i v štokavských v jižní Dalmacii až do Baru. – Sykavky ''c, s, z'' vytlačily v některých čakavských dialektech, jako v rjeckém, zcela podnebné ''č, š, ž'', jinde, na Kvarnerských ostrovech i na pevnině dalmatské, užívá se ''č, š, ž'' místo ''c, s, z'' i naopak, na Čresu na př. ''vecer, ža vaš'', místy na Krku: ''cujes'' a ''pedešet, šol'' a&nbsp;j. Na Černé Hoře pod. hlavně na západě v nahiji katunské i rjecké se ujalo ''č, š, ž'' místo ''c, s, z: čašni krst, šnaha, žli čas, žnam, bež nas'' a&nbsp;j. Dialekty čakavský a štokavský liší se dále značně {{Prostrkaně|přízvukem}}, ale přízvuk není ani v čakavských ani v štokavských dialektech ve skrze stejný, než jsou dialekty čakavské přízvukem svým bližší štokavštině a naopak štokavské dialekty bližší čakavštině. Rozdíl mezi čakavštinou a štokavštinou jest tu hlavně historický, čakavština jest i tu starobylejší než štokavština. V štokavštině rozeznávají se 4&nbsp;přízvuky: 1.&nbsp;ostrý krátký: ''brȁt, glȅdati, kńȉga'', 2.&nbsp;slabý krátký: ''vòda, žèna, mòlitva, govòriti'', 3.&nbsp;klesající dlouhý: ''bôg, zûb, mêso, prâvda'', 4.&nbsp;stoupající dlouhý: ''gláva, rúka, hváliti''. Mimo to označují se ještě slabiky dlouhé: pȍjâs, rázbôj, râdnîk, bolèsnîk, hláska ˆ označená není přízvukována, než pouze dlouhá, v obecné mluvě zní namnoze krátce; Vuk St.&nbsp;Karadžić vyslovil se jednou, že slova jako ''jùnâk'' mohou se spíše pokládati za trocheje než za jamby, a slova jako ''tȕđînka, pòigrâj'' za daktyly. Z těchto přízvuků jsou staré ostrý krátký ^˵ a dlouhý klesající ˆ; přízvuky pak ` a ´ jsou sekundární, mladší, ujaly se na slabikách ve starších dobách nepřízvukovaných z ''vodȁ, ženȁ, molȉtva, govorȉti, glāvȁ, rūkȁ, hvālȉti'' atd. Tento starší přízvuk zachovaly skutečně některé dialekty štokavské, a sice v království Srbském v okresu jagodinském, ćuprijském, kněževackém, krajinském a aleksinackém, po celém údolí moravském, též v čačackém okr. Akcentuace není v štokavštině zcela volná, na poslední slabice nemůže býti nikdy přízvuk, a přízvuky staré ^˵ a ˆ nemohou býti na slabice jiné kromě první. {{Prostrkaně|Čakavština}} má podle jedněch jen dva přízvuky: ostrý krátký ^˵ a klesající dlouhý ˆ, dle jiných má přízvuky tři, t.&nbsp;j. dva dlouhé. Ale místy nalézáme i v území čakavského dialektu (na př. na ostrově Krku) týž zjev, který opanoval v daleké většině dialektů štokavských, že přízvuk ustoupil o slabiku zpět: vedle ''srēdȁ, trāvȁ, stēnȁ, črēdȁ, strēlȁ'', a&nbsp;p. říká se místy ''sréda, tráva, sténa, čréda, stréla'' a&nbsp;j., vedle ''čelȁ, četȁ, gorȁ, kozȁ, tetȁ, zemljȁ'' místy ''čȅla, čȅta, gȍra, kȍza, tȅta, zȅmlja'' atd. vedle ''rešetȍ, vretenȍ'' též ''řešȅto, vretȅno''. Dokonce byly někdy dlouhé slabiky zkráceny: místy říká se ''rȕka, slȕga, srȅda, sȑna, strȅla, trȁva, vȍjska, dȕša, svȉnja'' a&nbsp;j. místo ''rūkȁ, slūgȁ, dūšȁ'' atd. Co do {{Prostrkaně|tvaroslovné}} stránky jest čakavština proti štokavštině mnohem starobylejší: ve sklonění jmen statných zachovaly se staré tvary gen. pl.: ''jezik, golub, otac, siromah, sinov, vòlov'', dle nich ''grehov, mužov'' a&nbsp;j., aneb dle ''i''-km.: ''golubi, vlasi'' a&nbsp;j. Instrumentál sg. žen. ''a''-km. zachoval místy (na ostrově Silbě) koncovku ''-ov: rukov, mojov''; obyčejně připojeno ke starému instr. sg. žen. km. ''-u'' ještě ''m'' dle analogie jmen r. muž. i stř.: ''ženum'', stejně v kajkavštině; v štokavštině končí na ''-om''. V dativu, lokále a instrumentále plur. zachovány veskrze téměř staré tvary, jen na některých jižních ostrovech, na Hvaru, na Lastově, přijaly dativ a lokál pl. koncovku instr. pl. podobně jako v štokavštině. Ve sklonění zájmenném a složeném jest koncovka gen. sg. ''-ega'', dat. sg. ''-emu: tega, temu, dobrego, dobremu,'' místy na ostr. Krku udržely se u zájmena staré tvary a v složené deklinaci dle zájmena ''dobroga, dobromu'' jako ve štokavštině i v kajkavštině. Infinitiv končí se veskrze na ''t'', jen na ostrově Silbě udržela se koncovka ''ti''. Aorist v čak. veskrze vyhynul, imperfektum se zachovalo jen místy na Krku. Futurum označovalo se v starším jazyce čakavském, jakož i podnes, též v kajkavštině praes. tvary sloves dokonaných; podobně u starších spisovatelů dubrovnických. Obyčejně se opisuje jako v štok. praes. tvarem slovesa ''chъtêti; hoću'' a infin., taktéž v kajkavštině; mimo to opisuje se i praes. ''budu'' (''-em'') a part. praet. act. II. v čakavštině jakož i v kajkavštině; praes. ''budem'' s infin. opisovalo se futurum často ve staré čakavštině, u starých spisovatelů dubrovnických, ale zřídka v dnešní čakavštině a jen v některých případech v již. dialektu štokavském. V lexikálním ohledu třeba poznamenati především, že v čakavštině v Istrii i na ostrovech Kvarnerských zachovala se předložka ''vy'', za kterou jest v jihoslov. jazycích obyčejně ''iz: vikopati, viorati, vibrati, vilaz, sunce je vilezlo'' a&nbsp;j. Zachovány i jiné zvláštnosti lexikální v čakavštině, na př. ''golac, golica'', české holec, holka a&nbsp;j. Dialekty srb.-chorv. liší se dále hlavně tím, že čakavština a rovněž i štokavština dalmatská přijala množství slov italských, kajkavština podlehla vlivu německému a jest přeplněna slovy německými, štokavština opět jest plnička slov tureckých; do kajkavštiny a částečně i štokavštiny proniklo i dosti slov maďarských (''čopor, kip, korov, varoš'' a&nbsp;j.), i slova původně slovanská v rouchu maďarském, jako na př. ''akov, astal, čorda'' m. ''okov, stol, čreda'', i přípona maď. -''ov'' pronikla: ''bjelov, golov, mrkov, nitkov'' a&nbsp;j. Zvláště silný byl vliv turecký; není takřka jediné stránky života národního, která by byla bez nich, i přípony tur. převzaty a jimi tvořena nová slova: ''-li, -luk, -džija: zlatali'' (= zlatan), ''kostretli'' (vedle ''kostrijet'' z kozí vlny), ''bezobrazluk, pasjaluk'' (canina malitia); ''hvaldžija'' (kdo se vychvaluje), ''lovdžija'' (milovník lovu), ''vratardžija'' (= vratar) a&nbsp;j. Vliv řeckého jazyka byl méně silný, abstrahujeme-li od křesťanské terminologie: ''lipsati, mirisati'' dle aor. ''{{Cizojazyčně|grc|ἔλειψα, εμυρισα}}'', a dle toho tvořena i slov. slovesa: ''saborisati, pokorisati, vragolisati'' vedle ''vragolati'' ({{Cizojazyčně|la|petulantem esse}}) a&nbsp;j. V novější době přijato bylo do spisovného jazyka hojně slov českých, asi 70 (''časopis, plin, tiskarna, željeznica'' a&nbsp;j.), i ruských asi 130 (''bodar, poborník, točka, tronut, učtiv, vjerojatan'' a&nbsp;j.). {{Prostrkaně|Pravopis}}. V literatuře srb.-chorv. i ve veřejném životě národa srb.-chorv. užívá se dnes na západě u národa vyznání katolického písma latinského, u pravoslavných písma cyrillského (graždanky), u katolíků pak částečně ještě písma hlaholského, pokud jest jim od starodávna povoleno užívání jazyka mateřského při bohoslužbě. Ovládl nyní na západě v části latinské pravopis dle českého vzoru upravený, a sice přísně fonetický. Do reformy provedené L.&nbsp;Gajem a jeho vrstevníky uživalo se starého pravopisu spřežkového, a sice na jihozápadě (v Dalmacii) dle vzoru italského (''gl, gn'' za ''ň, ľ, sc = š, ch = k, ch, k = ć, ci = č, x = ch, ž, z = c'' i ''z''), na severozápadě (v Chorvatsku, Slavonii) dle vzoru německého nebo maďarského (''ly, ny, dy'' za ''ľ ň, ď''). V dobách novějších jmenovitě Gj.&nbsp;Daničićem zavedeny ještě některé nové litery: ''ń'' m. ''nj, ļ'' m. ''lj, đ'' m. ''dj'' neb ''gj, ģ'' za srb. ''џ''. Místo starého Gajem zavedeného ''ě'' ujalo se dříve již ''je, ie'' neb ''ije'' dle výslovnosti. Cyrillský pravopis upravil Vuk. St.&nbsp;Karadžić, písma nepotřebná pro srb. vyloučil (щ, ъ, ь, ы, ѣ, ю, я, ѳ), nahradil je dílem pomocí z lat. písma přijatého ''j'', místo ль, нь zavedl љ, њ hlásku z ''tj'' vzniklou označil ћ, kterouž znal ze starých památek, dle ní utvořil pro hlásku z ''dj'' vzniklou novou literu ђ, a konečně zavedl ještě z rumunského pravopisu literu џ za ''dž'' ve slovech tureckého původu jmenovitě se naskytující. Před tím užívali Srbové od XVIII.&nbsp;stol. ruské graždanky a zároveň s tím smíšeného jazyka srbského s církevním jazykem ruské recense. Z kyrillice staré vyvinulo se na jihozápadě zvláštní písmo, odchylné od staré kyrillice tvarem několika písmen (б, ꙋ, д, ч); užívali ho kat. v Bosně, Hercegovině a částečně v Chorvatsku v XIV. až XV.&nbsp;stol. a později; v ní také jako jmenovitě v Poljickém statutě nabylo ѣ významu ''j'': ѣошћɛ, моѣꙋ, гаѣ t.&nbsp;j. ''jošće, moju, gaj'', pomocí ѣ označeny i měkké hlásky ''ľ, ň'': ѣлꙋди, ѣнԑгo t.&nbsp;j. ''ľudi, ńego'', za ''đ'' (ђ) psáno ѣд. Podobně i v hlah. písmě nabylo téhož významu Ⱑ na př., ⰡⰑⰞⰛⰅ t.&nbsp;j. ''jošće''. – Srbsko-chorvatský jazyk, jeho historii i dialekty prozkoumali mnozí učenci; z těch sluší zejména uvésti zakladatele srb.-chorv. filologie [[Autor:Vuk Stefanović Karadžić|Vuka St.&nbsp;Karadžiće]], jeho žáka Gj.&nbsp;Daničiće, V.&nbsp;Jagiće, P.&nbsp;Budmaniho, A.&nbsp;Paviće, St.&nbsp;Novakoviće, T.&nbsp;Maretiće, L.&nbsp;Zimu, z mladších pak Iv.&nbsp;Broza, J.&nbsp;Milčetiće, D.&nbsp;Nemaniće, V.&nbsp;Oblaka, M.&nbsp;Rešetara a&nbsp;j. Též slovanští filologové jiných národů účastnili se horlivě těchto studií; v první řadě budiž vzpomenut [[Autor:Pavel Josef Šafařík|P.&nbsp;J.&nbsp;Šafařík]], který učinil ve svých {{Cizojazyčně|de|Serbische Lesekörner}} roku 1833 první náběh k historické mluvnici srb.-chorv. jazyka, pak Rusové P.&nbsp;Lavrovskij, A.&nbsp;Majkov, A.&nbsp;Sachmatov, Němci A.&nbsp;Leskien, L.&nbsp;Masing a&nbsp;j. Nejnověji nakreslil přehledný obraz histor. vývoje i dialektologie srb.-chorv. jazyka T.&nbsp;Florinskij Лекціи по славянскому языкознанію I. (1895); v tomto spise podán též úplný přehled všech dosavade vydaných spisů i studií tohoto odboru. ''[[Autor:Jiří Polívka|jpa.]]'' {{Konec formy}} tet8dizgqheeunjlzk648ko0bqdlbw5 0 61951 334200 320898 2026-07-01T18:40:39Z Mykhal 7311 lepší zdroj; oprava nevhodného zpracování (vypadalo jako použití zvýrazňovače), hlavně znak nečitelný není, použit asi nejbliží Unicode znak Double oblique hyphen U+2E17 334200 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Divis | PŘEDCHOZÍ = Diviodunum | DALŠÍ = Divise }} {{Textinfo | TITULEK = Divis | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1893. S.&nbsp;663. {{Kramerius|ndk|05d126b0-0a07-11e5-ae7e-001018b5eb5c}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Spojovník }} {{Forma|proza}} '''Divis''', znaménko rozdělovací i spojovací; v knihtiskařství vyznačuje se - v antikvě a ⸗ ve fraktuře. {{Konec formy}} omnvl5nql1t1u8pd8bel3dobs0p4axd 0 67428 334190 196458 2026-07-01T16:42:09Z Rulumas 19860 oprava, odkaz na kvalitnější zdroj 334190 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Výzkumné stanice | ČÁST = Vyznání víry | DALŠÍ = Vyzovice }} {{Textinfo |TITULEK = Vyznání víry |AUTOR = [[Autor:František Vacek|František Vacek]] |ZDROJ =''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýsedmý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1908. S.&nbsp;85. {{Kramerius|nkp|e25310f0-0ef1-11e5-b269-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} |LICENCE = PD old 70 |WIKIPEDIA-HESLO = Vyznání víry }} {{Forma|proza}} '''Vyznání víry''' jinak {{Prostrkaně|symbolum}} (z řec. ''{{Cizojazyčně|el|σύμβολον}}'', smluvené znamení, heslo, odznak) jest krátký svod věroučných článků křesťanských k praktické potřebě náboženské. Ježto katechumenům, prve než přijali křest, bylo osvědčiti, čemu věří, záhy jevila se potřeba formuláře zavírajícího v sobě souhrn základních dogmat, jež jim v pamět vštípiti i vyložiti náleželo k úkolům přípravného vyučování. Tak vzniklo '''v. v.''', které počíná se slovy »Věřím v Boha Otce všemohoucího« a již od IV.&nbsp;stol. označováno jest jménem symbola {{Prostrkaně|apoštolského}}. Název ten a úvaha, že ''{{Cizojazyčně|el|συμβολή}}'' značí snůšku, příspěvek, naklonily některé theology k domněnce, že řečené '''v. v.''' bylo složeno od 12&nbsp;apoštolů před rozchodem jejich do světa tak, že každý z nich částkou k celku přispěl. Podle toho rozvrhli je ve 12&nbsp;článků, kteréžto rozvržení trvá až posavad. Apoštolské '''v. v.''' bývá recitováno při křtu od křtícího kněze a kmotrů, při ordinaci od svěcenců na kněžství a v hodinkách kněžských několikráte za den. V dogmatických bojích IV.&nbsp;stol. na obecných círk. sněmech nicejském r.&nbsp;325 a cařihradském r.&nbsp;381 dostalo se schválení t. zv. '''v. v.''' {{Prostrkaně|nicejsko-cařihradskému}}, jež počíná se slovy »Věřím v jednoho Boha« a jsouc znění poněkud širšího než '''v. v.''' apoštolské, obsahuje přídavky rázu polemického, zvláště v nauce o božství Kristově a osobě Ducha sv. Vyznání to (viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Credo}}}}) uvedeno bylo do liturgie mešní nejprv na Východě v V. a VI.&nbsp;stol., potom v Římě r.&nbsp;1014. Po sporech se stoupenci bludu Nestoriova a Eutycheova vzniklo '''v. v.''' t. zv. {{Prostrkaně|athanasijské}}, připisované již od VII.&nbsp;stol. sv. Athanasiovi, jež způsobem zvlášť výrazným praecisuje nauku o sv.&nbsp;Trojici, osobě Kristově a jeho díle vykupitelském. Podle počátečního slova dává se mu též název ''{{Cizojazyčně|la|symbolum Quicunque}}''. Ve středověku bylo nařizováno klerikům, aby znali je z paměti a podle něho vykládali symbolum apoštolské; rubrika breviáře ukládá recitovati je v nedělním officii. Z širších '''v. v.''' nejdůležitější je t. zv. {{Prostrkaně|tridentské}} (''{{Cizojazyčně|la|(professio fidei Tridentina}})'', promulgované pap. Piem&nbsp;IV. r.&nbsp;1563. Skládá se ze symbola nicejsko-cařihradského a článků víry, na nichž círk. sněm tridentský vzhledem k nauce protestantské se byl snesl. Po sněmě vatikánském nařízeno ještě (r.&nbsp;1877) vložiti do tridentského '''v. v.''' dva články, t. o primátě římského papeže a neomylném jeho úřadě učitelském. Podle symbola toho povinni jsou učiniti '''v. v.''' noví biskupové před pap. nunciem, hodnostáři a kanovníci kathedrálních kapitol před biskupem a potom v kapitole, duchovní správcové, představení klášterů, doktoři a professoři theologie, katecheti a j. '''V.''' to má ráz přísahy a děje se na ujištěnou, že jmenované osoby jsou a zůstanou pravověrny a zachovají upřímnou poslušnost hlavě církve. O '''v'''-ch '''v.''' čili konfessích protestantských viz čl. {{Prostrkaně|{{Heslo|Confessio}}}}. ''[[Autor:František Vacek|Vac.]]'' {{Konec formy}} cdd83cbkhlwvj27v2uoobow6rhldrp9 334191 334190 2026-07-01T16:43:00Z Rulumas 19860 (( 334191 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Výzkumné stanice | ČÁST = Vyznání víry | DALŠÍ = Vyzovice }} {{Textinfo |TITULEK = Vyznání víry |AUTOR = [[Autor:František Vacek|František Vacek]] |ZDROJ =''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýsedmý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1908. S.&nbsp;85. {{Kramerius|nkp|e25310f0-0ef1-11e5-b269-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} |LICENCE = PD old 70 |WIKIPEDIA-HESLO = Vyznání víry }} {{Forma|proza}} '''Vyznání víry''' jinak {{Prostrkaně|symbolum}} (z řec. ''{{Cizojazyčně|el|σύμβολον}}'', smluvené znamení, heslo, odznak) jest krátký svod věroučných článků křesťanských k praktické potřebě náboženské. Ježto katechumenům, prve než přijali křest, bylo osvědčiti, čemu věří, záhy jevila se potřeba formuláře zavírajícího v sobě souhrn základních dogmat, jež jim v pamět vštípiti i vyložiti náleželo k úkolům přípravného vyučování. Tak vzniklo '''v. v.''', které počíná se slovy »Věřím v Boha Otce všemohoucího« a již od IV.&nbsp;stol. označováno jest jménem symbola {{Prostrkaně|apoštolského}}. Název ten a úvaha, že ''{{Cizojazyčně|el|συμβολή}}'' značí snůšku, příspěvek, naklonily některé theology k domněnce, že řečené '''v. v.''' bylo složeno od 12&nbsp;apoštolů před rozchodem jejich do světa tak, že každý z nich částkou k celku přispěl. Podle toho rozvrhli je ve 12&nbsp;článků, kteréžto rozvržení trvá až posavad. Apoštolské '''v. v.''' bývá recitováno při křtu od křtícího kněze a kmotrů, při ordinaci od svěcenců na kněžství a v hodinkách kněžských několikráte za den. V dogmatických bojích IV.&nbsp;stol. na obecných círk. sněmech nicejském r.&nbsp;325 a cařihradském r.&nbsp;381 dostalo se schválení t. zv. '''v. v.''' {{Prostrkaně|nicejsko-cařihradskému}}, jež počíná se slovy »Věřím v jednoho Boha« a jsouc znění poněkud širšího než '''v. v.''' apoštolské, obsahuje přídavky rázu polemického, zvláště v nauce o božství Kristově a osobě Ducha sv. Vyznání to (viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Credo}}}}) uvedeno bylo do liturgie mešní nejprv na Východě v V. a VI.&nbsp;stol., potom v Římě r.&nbsp;1014. Po sporech se stoupenci bludu Nestoriova a Eutycheova vzniklo '''v. v.''' t. zv. {{Prostrkaně|athanasijské}}, připisované již od VII.&nbsp;stol. sv. Athanasiovi, jež způsobem zvlášť výrazným praecisuje nauku o sv.&nbsp;Trojici, osobě Kristově a jeho díle vykupitelském. Podle počátečního slova dává se mu též název ''{{Cizojazyčně|la|symbolum Quicunque}}''. Ve středověku bylo nařizováno klerikům, aby znali je z paměti a podle něho vykládali symbolum apoštolské; rubrika breviáře ukládá recitovati je v nedělním officii. Z širších '''v. v.''' nejdůležitější je t. zv. {{Prostrkaně|tridentské}} (''{{Cizojazyčně|la|professio fidei Tridentina}})'', promulgované pap. Piem&nbsp;IV. r.&nbsp;1563. Skládá se ze symbola nicejsko-cařihradského a článků víry, na nichž círk. sněm tridentský vzhledem k nauce protestantské se byl snesl. Po sněmě vatikánském nařízeno ještě (r.&nbsp;1877) vložiti do tridentského '''v. v.''' dva články, t. o primátě římského papeže a neomylném jeho úřadě učitelském. Podle symbola toho povinni jsou učiniti '''v. v.''' noví biskupové před pap. nunciem, hodnostáři a kanovníci kathedrálních kapitol před biskupem a potom v kapitole, duchovní správcové, představení klášterů, doktoři a professoři theologie, katecheti a j. '''V.''' to má ráz přísahy a děje se na ujištěnou, že jmenované osoby jsou a zůstanou pravověrny a zachovají upřímnou poslušnost hlavě církve. O '''v'''-ch '''v.''' čili konfessích protestantských viz čl. {{Prostrkaně|{{Heslo|Confessio}}}}. ''[[Autor:František Vacek|Vac.]]'' {{Konec formy}} lga7ccl9sjf9rfpkye25jor3a96j24d 0 97834 334185 333908 2026-07-01T15:43:29Z JAn Dudík 532 IB; 334185 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Devatero pohádek | PŘEDCHOZÍ = Velká policejní pohádka | ČÁST = Pohádka pošťácká | DALŠÍ = Velká pohádka doktorská }} {{Textinfo | TITULEK = Pohádka pošťácká | AUTOR = [[Autor:Karel Čapek|Karel Čapek]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = ČAPEK, Karel. ''Devatero pohádek''. V Praze: František Borový, 1946 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|8e9e0614-1b3e-5b5c-47e2-0da67053f286}} }} <!--POZNÁMKA = text může pocházet z jiného zdroje--> {{Forma|proza}} To bych rád věděl: když mohou být pohádky o všelijakých jiných lidských řemeslech a povoláních, jako o králích a princích a loupežnících, pastýřích a rytířích a černokněžnících a obrech a drvoštěpech a vodnících, proč by nemohla být také jednou pohádka o pošťákovi? Vždyť takový poštovní úřad, to je skoro jako zakleté místo; máte tam samé nápisy, že “kouřiti je zakázáno” a “psy s sebou bráti je zakázáno” a mnoho jiných varovných tabulek — říkám vám, tolik vyhlášek a zapovědí nemají ve svých úřadovnách ani čarodějníci, ani draci. Už z toho je vidět, že pošta je místo tajemné a mocné. A pak, děti, kdopak kdy viděl, co se děje na poště v noci, když je zavřená? Jářku, na to bychom se chtěli podívat! Však jeden pán — abyste věděli, byl to pan Kolbaba, povoláním pošťák a listonoš — se na to doopravdy podíval a řekl o tom ostatním listonošům a pošťákům a ti to zase řekli dál, až se to doneslo ke mně; a já nejsem tak nepřející, abych si to nechal sám pro sebe. Tak jen s tím ven, a už se začíná. Tedy toho pana Kolbabu, povoláním listonoše a pošťáka, nějak omrzelo jeho pošťácké řemeslo: co prý se takový listonoš nachodí, naběhá, nadrandí, nalítá, nahoní a našlape, že prý den co den musí ujít dvacet devět tisíc sedm set třicet pět kroků, v čemž je zahrnuto osm tisíc dvě stě čtyřicet devět schodů nahoru a dolů, a že ty dopisy, co roznáší, jsou beztoho samé tiskopisy a účty a jiné zbytečnosti, které nikomu neudělají ani trochu radosti, a že i ten poštovský úřad je takové neveselé a nijaké místo, kde se ani žádné pohádky nedějí. Tak a všelijak jinak si naříkal pan Kolbaba na své pošťácké povolání. A jednou si ze samého smutku sedl na poště u kamen a usnul a ani si nevšiml, že už je šest hodin; a když odbila hodina šestá, odešli ostatní pošťáci a listonoši a zavřeli poštu a pan Kolbaba tam zůstal zamčený a spal. Mohlo být k půlnoci, když ho probudil takový šramot, jako když myši ťápou po podlaze. Heleme, řekl si pan Kolbaba, máme tu myši; měla by se na ně políčit past. A když se tak kouká po těch myších, vidí, že to nejsou žádné myši, ale poštovští skřítkové. To vám jsou takoví malí a fousatí pumprlíci, asi tak velicí jako menší slepice wyandotka nebo jako veverka nebo jako lesní králík, tak asi; a na hlavách mají poštovské čepice jako praví pošťáci a nosí pelerínky jako praví listonošové. Zatrachtile, řekl si pan Kolbaba, ale jinak ani nemukl, ani necekl, ba ani nešpitl, aby je nezaplašil. A vida, jeden ten poštovní skřítek přerovnával dopisy, které měl ráno pan Kolbaba roznést; druhý třídil poštu, třetí vážil balíčky a lípal na ně cedulky; čtvrtý huboval, že tady ta škatule není ovázána podle předpisu, pátý seděl u okénka a přepočítával peníze, jako dělají poštovní úředníci. “Vždyť jsem si to myslel,” broukal ten skřítek, “tady se ten poštovský člověk zase přepočítal o jeden halíř; musím mu to opravit.” Šestý rarášek seděl u telegrafního aparátu a vyklepával na něm depeši, asi takhle: taktak tak tak taktaktak tak. Ale pan Kolbaba rozuměl, co telegrafuje; v obyčejné řeči to bylo: “Haló, ministerstvo pošt? Tady poštovní šotek číslo sto jedenatřicet. Hlásím všechno v pořádku stop. Kolega elf Matlafousek má kašel, hlásí se marod, nenastoupil službu stop. Tě péro stop.” “Tady je dopis do města Bambolimbonandy v Království kanibálském,” ozval se sedmý trpaslík. “Kde to je?” “To je via Benešov,” řekl osmý pidimužík. “Připiš tam, kolego, Království kanibálské, stanice dráhy Dolní Trebizon, poslední pošta Kočičí Hrádek. Leteckou poštou. Tak a jsme hotovi. Copak, páni, abychom si teď trochu zahráli karty?” “Pročpak ne,” řekl první skřítek a odpočítal dvaatřicet dopisů. “Tak tady jsou kartičky a můžeme začít.” Druhý skřet vzal ty dopisy a zamíchal je. “Snímám,” řekl první rarach. “Tak rozdávej,” pravil druhý. “Ale, ale,” bručel třetí, “to jsem dostal špatný list!” “Nesu,” řekl čtvrtý a pleskl dopisem na stůl. “To ti přebiju,” děl pátý a položil svůj list na tamten. “Holenku, to je na mne slabé,” pravil šestý a přihodil svůj list. “Oho,” řekl sedmý, “to já mám ještě vyšší kartu.” “A já mám trumfové eso,” zvolal osmý a hodil svůj list na ty ostatní. Tohle, děti, už pan Kolbaba nemohl vydržet a vyhrkl: “Neračte se, páni vyžlata, vyrušovat, ale jaképak to máte karty?” “Á, pan Kolbaba,” řekl první skřítek. “My jsme vás, pane Kolbaba, nechtěli budit, ale když už jste se probudil, pojďte si zahrát s námi. My totiž hrajeme jenom obyčejný mariáš.” Pan Kolbaba si to nenechal dvakrát říkat a sedl si mezi skřítky. “Tak tady máte karty,” pravil druhý skřet a podal mu několik dopisů, “a můžete začít.” Pan Kolbaba se podíval na ty dopisy, co mu dali do ruky, a řekl: “Neračte mně to mít za zlé, páni pumprlíci, ale já nemám v ruce žádné karty, já mám jenom nedoručené dopisy.” “No právě,” odpověděl třetí pidimužík, “to jsou naše hrací karty.” “Hm,” pravil pan Kolbaba, “neračte se hněvat, páni, ale karty na hraní mají mít nejnižší sedmičku, pak osmičku, potom devítku a desítku, spodka a svrška, krále a nejvyšší eso. Ale tady v těch dopisech nic takového není.” “A to si moc pletete, pane Kolbaba,” řekl čtvrtý mužíček. “Abyste věděl, každý ten dopis platí víc nebo míň, podle toho, co je v něm uvnitř napsáno.” “Nejnižší karta,” vykládal první rarášek, “takzvaná sedmička neboli minelka, to jsou takové ty dopisy, ve kterých si lidi něco nalhávají a předstírají.” “Druhá nejnižší karta je osmička,” pokračoval druhý tajtrlík, “a to jsou takové dopisy, co lidi píší jenom z musu a povinnosti.” “Třetí nízká karta je devítka,” děl nato třetí mrňavec, “a to jsou dopisy, co si lidé píší jenom ze zdvořilosti.” “První vysoká karta je desítka,” řekl čtvrtý. “To jsou takové dopisy, ve kterých si lidé píší něco zajímavého a nového.” “Druhá vysoká karta je spodek,” pravil pátý. “To jsou psaníčka, co si lidé posílají, když chtějí tomu druhému udělat potěšení.” “Třetí vysoká karta je svršek neboli kluk,” povídal šestý. “A to jsou dopisy mezi dobrými přáteli.” “Čtvrtá vysoká karta se jmenuje král nebo též dáma,” dodával sedmý. “A to je takový dopis, který je napsán z lásky.” “A ta nejvyšší karta neboli eso,” doložil osmý stařík, “to je takové psaníčko, kterým dává člověk tomu druhému své celé srdce. To je karta, která přebije čili přetrumfne všechny ostatní. Abyste věděl, pane Kolbaba, takové psaní se najde, když píše maminka svému dítěti nebo člověk člověku, kterého má raději než sebe sama.” “Aha,” řekl pan Kolbaba. “Ale teď bych rád věděl, jak médie poznáte, co stojí uvnitř v těch dopisech napsáno. To bych, páni, moc nerad slyšel, že je snad otvíráte a čtete. To se nesmí, lidičky, to byste porušili listovní tajemství a já bych vás, holoto, musil udat na policii. Propánakrále, to by byl velikánský hřích, kdyby někdo otevřel dopis, který mu nepatří!” “To my, pane Kolbaba, taky víme,” řekl první rarášek. “Ale my, holenku, my cítíme hmatem skrze zavřenou obálku, co v tom dopise je. Ta lhostejná psaní jsou na omak studená, ale čím víc lásky je v dopise, tím je to psaníčko teplejší.” “A když my skřítkové si zavřený dopis položíme na čelo,” dodal druhý, “můžeme vám říci slovo za slovem, co tam stojí psáno.” “To teda je jiná,” pravil pan Kolbaba. “Ale když už jsme tady tak pohromadě, tak bych se vás rád na něco zeptal. Snad vás to, páni, neurazí.” “Že jste to vy, pane Kolbaba,” odpověděl třetí skřet, “tak se můžete zeptat, nač chcete.” “Já bych rád věděl,” řekl pan Kolbaba, “co vlastně skřítkové jedí.” “To je všelijaké,” děl čtvrtý pumprlík. “My skřítkové, co žijeme v různých ouřadech, se živíme jako švábi, tím, co vy lidé utrousíte: takhle drobeček chleba nebo ždibec houstičky. — To víte, pane Kolbaba, moc toho není, co vám lidem od huby upadne.” “Ale my skřítkové od pošly,” řekl pátý trpaslík, “to nemáme tak zlé. My si vaříme ty telegrafní pásky jako nudle a mastíme si je poštovním lepidlem; ale to musí být lepidlo z dextrinu.” “Nebo můžeme olizovat známky,” podotkl šestý. “To je dobré, ale moc se nám tím zalepí fousy.” “Ale nejvíc papáme drobečky,” vykládal sedmý maňásek. “Víte, pane Kolbaba, proto se v úředních místnostech tak málokdy zametá, aby na nás zbyly nějaké ty drobty.” “A že jsem tak smělý,” ptal se dále pan Kolbaba, “kdepak vy tu vlastně přespáváte?” “To vám, pane Kolbaba, neřekneme,” pravil osmý dědeček. “Kdyby lidé věděli, kde my skřítkové bydlíme, tak by nás odtamtud vymetli. Kdepak, to nesmíte vědět.” Inu, když mně to neřeknete, tak si to nechte, myslel si pan Kolbaba. Však já dám pozor, kam půjdete spal. — A sedl si zase u kamen, aby dával pozor. Ale jen se lam ulebedil, už se mu začala tak nějak klížit na očičkách víčka, a než by se řeklo pěl, pan Kolbaba usnul a spal jako dudek až do božího rána. Tedy tohle, co viděl, pan pošťák Kolbaba nikomu neřekl, protože, to víte, na poště se vlastně nesmí přespávat. Jenom od té doby ho už nemrzelo roznášet dopisy lidem. Tenhle dopis, říkal si, je takový vlažňoučký, ale tady ten zrovna hřeje, jak je teplý; to asi je psaní od nějaké maminky. A jednou na poště třídil dopisy, co vybral z poštovní schránky, aby je roznesl lidem. “Heleme,” řekl najednou, “tady je dopis v zalepené obálce, ale na té obálce není ani adresa, ani známka.” “Aha,” pravil pan poštmistr, “to zas někdo vhodil do schránky dopis bez adresy.” Byl tam zrovna na poště jeden pán, aby poslal své mamince doporučené psaní; ten pán to slyšel a povídá: “No, to musí být ťulpas, potrhlo, čápek, pytlík, dromedár, budižkničemu a božídřevo, kdo posílá dopis a nenapíše na něj ani adresu.” “Ba ne,” řekl pan poštmistr, “takových dopisů, pane, se za rok najde celá hromada. To byste nevěřil, pane, jak jsou lidé roztržití. Napíší dopis, pane, a pak s ním horempádem běží na poštu a zapomenou se, pane, podívat, že ještě nenapsali adresu. Jejej, pane, to se stává častěji, než si myslíte.” “Ale ale,” divil se ten pán, “a co vy s takovými dopisy bez adresy děláte?” “Necháme je ležet na poště, pane,” řekl poštmistr, “protože je nemůžeme, pane, doručit.” Pan Kolbaba zatím obracel v ruce ten dopis bez adresy a bručel: “Pane poštmistr, tohle psaní je takové teplé, v tom je jistě psáno něco upřímného. Já myslím, že by se ten dopis měl přece jen doručit tomu, komu patří.” “Když tam není napsaná adresa, tak to nejde a bašta,” namítal pan poštmistr. “Tak snad byste mohli ten dopis otevřít,” radil ten cizí pán, “a podívat se, kdo jej posílá.” “To nejde, pane,” řekl pan poštmistr přísně, “protože to by, pane, bylo porušení listovního tajemství, a to se nesmí.” A tím byla ta věc pro něj vyřízena. Ale když ten cizí pán odešel, obrátil se pan Kolbaba k panu poštmistrovi: “Že jsem tak smělý, pane poštmistr, ale stran toho dopisu by nám snad mohl poradit některý pan poštovní skřítek.” A pak vypravoval, jak jednou v noci viděl úřadovat poštovské rarášky a kterak ti skřítkové dovedou číst dopisy, aniž by je otevřeli. Pan poštmistr se zamyslil a pak řekl: “Safra, to by šlo. Tak to zkuste, pane Kolbaba; když nám ten pan skřítek řekne, co v tom zavřeném dopise stojí psáno, poznáme třeba, komu to psaníčko patří.” Tak té noci se dal pan Kolbaba zavřít na poště a čekal. Mohla být půlnoc, když slyšel takové ťapity ťap po podlaze, jako když myši běhají; a pak zase viděl skřítky, jak třídí dopisy a váží zásilky a počítají peníze a odklepávají depeše. A když byli se vším hotovi, sesedli se na zemi a hráli s dopisy mariáš. V tu chvíli se pan Kolbaba ozval: “Brejvečír, páni pumprlíci.” “Á, to je pan Kolbaba,” řekl ten nejstarší pumprlík. “Tak pojďte si s námi zahrát v karty.” Pan Kolbaba si to nenechal dvakrát říci a sedl si s nimi na podlahu. “Nesu,” řekl první skřítek a položil svou kartu na zem. “Přebíjím,” děl druhý. “Dávám fleka,” povídá třetí. Teď přišla řada na pana Kolbabu, a on položil ten zavřený dopis bez adresy na ty tři ostatní. “Tak jste vyhrál, pane Kolbaba,” řekl první diblík, “protože jste nesl tu nejvyšší kartu neboli srdcové eso.” “Že jsem tak smělý,” odpověděl pan Kolbaba, “ale víte to jistě, že to je tak vysoká karta?” “Abych to nepoznal,” pravil rarášek. “To přece je psaníčko, co píše mládenec dívce, kterou má víc rád než sebe sama.” “To se mně nezdá,” řekl naschvál pan Kolbaba. “A just je to tak,” odpověděl trpaslík. “Když tomu nechcete věřit, já vám to psaníčko přečtu.” A vzal ten dopis, položil si jej na čelo, zavřel oči a takto četl: “Má znejmilejší Mařenko, tak ti pýšu (tady je pravopisná chyba, řekl ten skřítek, správně má být měkké í) žesem dostal místo za šoféra tak esli bys chtěla mohli bychom mít veselku napyš mně esli mně máš eště ráda pyš mně brzo tvůj věrný Frantík.” “Tak vám děkuju, pane skřítek,” řekl pan Kolbaba, “to jsem potřeboval vědět. Mockrát vám děkuju.” “Není zač,” pravil mužíček. “Ale abyste věděl, je tam osm pravopisných chyb. Moc se toho ten Frantík ve škole nenaučil.” “Jen bych se rád dověděl, která je to Mařenka nebo který Frantík,” bručel pan Kolbaba. “Nemůžu sloužit, pane Kolbabo,” řekl ten mrňavý panáček. “To tam už není psáno.” Ráno nato hlásil pan Kolbaba panu poštmistrovi, že ten dopis bez adresy psal nějaký šofér Frantík nějaké slečně Mařence a že si ten pan Frantík chce tu slečnu vzít za ženu. “I prokryndapána,” zvolal pan poštmistr, “to je náramně důležité psaní, to by ta slečna měla dostat!” “Já bych jí to psaníčko nasup donesl,” řekl pan Kolbaba, “kdybych jenom znal, jak se ta slečna Mařenka jmenuje vlastním jménem a ve kterém městě, které ulici a kterém popisném čísle bydlí.” “To by, pane Kolbaba, dovedl každý,” povídá pan poštmistr. “Na to by ani nemusil být pošťák. Ale já bych moc rád viděl, aby ta slečna to psaní dostala.” “Dobrá, pane poštmistr,” zvolal pan Kolbaba, “tak já tu slečnu adresátku budu hledat, i kdybych rok měl běhat a prochodit celý svět.” To řekl, přehodil přes rameno pošťačkou tašku s tím dopisem a s krajícem chleba a vydal se do světa. Tak pan Kolbaba chodil a chodil a všude se ptal, nežije-li v tom kraji nějaká slečna Mařenka, co čeká psaníčko od nějakého pana šoféra Frantíka. A tak prochodil celé Litoměřicko a Lounsko a rakovnický okres a Plzeňsko a Domažlicko a Písek a Budějovicko a Přeloučsko a Táborsko a Čáslavsko a hejtmanství hradecké a okres jičínský a Boleslavsko; byl v Kutné Hoře, Litomyšli, Třeboni, Vodňanech, Sušici, Příbrami, Kladně a Mladé Boleslavi a ve Voticích a v Trutnově a v Sobotce a Turnově a ve Slaném a v Pelhřimově, ba i v Dobrušce a v Úpici a v Hronově a u Sedmi Chalup, i na Krákorce byl i v Zálesí, no zkrátka všude a všude se přeptával po té slečně Mařence. Ono těch slečen Mařenek, co v Čechách našel, bylo moc, dohromady čtyřicet devět tisíc devět set a osmdesát, ale žádná z nich nečekala psaníčko od pana šoféra Frantíka; některé z nich sice čekaly na psaníčko od nějakého pana šoféra, ale ten se nejmenoval Frantík, nýbrž Toník nebo Ladislav nebo Václav, Josef nebo Jarolím či Lojzík anebo Florián, též Jirka nebo Johan nebo Vavřinec, ba i Dominik a Vendelín a Erazim, jenom Frantík ne; a jiné ty slečny Mařenky zase čekaly na psaníčko od nějakého pana Frantíka, ale ten zase nebyl šoférem, nýbrž zámečníkem nebo šikovatelem, truhlářem nebo konduktérem, případně též drogistou, čalouníkem, holičem nebo krejčím, ale just ne šoférem. A tak ten pan Kolbaba už prochodil rok a den, ale nemohl to psaní doručit té pravé slečně Mařence. Poznal moc věcí: viděl vesnice i města, pole i lesy, východ i západ slunka, návrat skřivánků a příchod jara, setbu i žně, hříbky v lese a zrající švestky, viděl v Žatci chmel a na Mělníce vinice a v Třeboni kapry a v Pardubicích perník, ale když už mu to marné hledání trvalo rok a den, sedl si sklíčen u cesty a řekl si: Tak to už je marné, to už snad tu slečnu Mařenku ani nenajdu. Bylo mu skoro do breče lítostí. Litoval slečnu Mařenku, že nedostala psaní od mládence, který ji měl raději než sebe sama; litoval šoféra Frantíka, že to jeho psaní nemůže doručit; a litoval i sebe sama, že si s tím dal takovou práci a tolik se nachodil v dešti a horku a psotě a nepohodě, a že to bylo nadarmo. A jak tak seděl u cesty a litoval, viděl, že po té cestě jede nějaké auto. Jelo pomaličku, tak asi šest kilometrů za hodinu, a pan Kolbaba si řekl: No, to musí být nějaká starožitná kára, že si to šine tak pomalu. Ale když to auto přijelo blíž, viděl, že je to, Kristova noho, krásná osmiválcová bugatka a že za volantem sedí smutný, černě oděný šofér a ve voze smutný, černě oděný pán. A když ten smutný pán uviděl u cesty zarmouceného pana Kolbabu, kázal zastavit a řekl: “Pote, pošťáku, já vás kousek cesty svezu.” Pan Kolbaba byl rád, protože ho po tak dlouhém putování už bolely nohy; sedl si u toho smutného černého pána a vůz se dal pomalu a smutně v pohyb. Když tak ujeli asi tři kilometry, ozval se pan Kolbaba: “Že jsem tak smělý, pane, vy asi jedete na pohřeb, že?” “Nejedeme,” řekl dutým hlasem smutný pán. “Proč myslíte, že jedeme na pohřeb?” “No,” řekl pan Kolbaba, “protože vy, pane, ráčíte být tak smutný.” “Já jsem tak smutný,” povídal hrobovým hlasem ten pán, “protože mé auto tak pomalu a smutně jede.” “No jo,” řekl pan Kolbaba, “však pročpak vám taková krásná bugatka tak pomalu a smutně jede?” “Protože ji řídí smutný šofér,” pravil truchlivě černý pán. “Aha,” děl pan Kolbaba. “Račte dovolit, vašnosti, proč vlastně je ten pan šofér tak smutný?” “Protože nedostal odpověď na psaníčko, které dal na poštu před rokem a dnem,” odpověděl černý pán. “Víte, on psal své znej milejší, ale ona mu neodepsala; tak on si myslí, že ho už nemá ráda.” Když to pan Kolbaba uslyšel, vyhrkl: “Že jsem tak smělý, nejmenuje se váš pan šofér Frantík?” “Jmenuje se pan František Svoboda,” odpověděl smutný pán. “A ta slečna se jmenuje Mařenka, že?” ptal se dále pan Kolbaba. Tu se ozval smutný šofér a řekl s žalostným vzdechem: “Slečna Marie Nováková se jmenuje ta nevěrnice, co zapomněla na mou lásku.” “Aha,” vykřikl pan Kolbaba radostně, “člověče drahá, tak to vy jste ten trumbera, ten bloud, to ťululum, ten pleticha, ten trumpeta, ten vrták, ten truhlík, ten makovec, to nemehlo, to trdlo, to pometlo, ten tulipán, ten jelimánek, ten salát a ten přetrhdílo, ten splašený, ten střelený, ten trhlý, ten seknutý a ten pytlem praštěný, ten nádiva, ten nekola, ten nekňuba, ten mrťafa, ten ňuma, ten slíva a ten bambula, ten kašpar, ten janek, ten mátej, ten vánek, ten kuba a ten popleta, co nám hodil do poštovní schránky to psaníčko bez známky a bez adresy? Jemine, to jsem rád, že mám tu čest vás poznat! Jakpak vám slečna Mařenka mohla odepsat, když dosud to vaše psaní ani nedostala?” “Kde, kde je to mé psaní?” zvolal pan šofér Frantík. “No,” řekl pan Kolbaba, “až mně povíte, kde slečna Mařenka bydlí, tak to psaní bude, abyste věděl, rovnou na cestě k ní. Můj ty Tondo, už rok a den nosím ten dopis v tašce a hledám po celém světě tu pravou slečnu Mařenku! Mládenče zlatá, nyčko honem a šupito, bez odkladu a kalupem mně dejte adresu té slečny Mařenky a já půjdu a doručím jí to psaníčko.” “Nikam, pane pošťáku, nepůjdete,” řekl pán, “alebrž já vás tam dovezu. Tak, Frantíku, teď přidat plynu a jede se k slečně Mařence.” Jen to dořekl, přidal pan šofér František plynu, vůz sebou trhl a teď vám to, lidičky, mazal šedesáti, sedmdesáti, osmdesáti kilometry, stovkou, stodesítkou, stodvacítkou, stopadesátkou, pořád rychleji, až motor zpíval, vyl, jásal a burácel samou radostí a černý pán si musel oběma rukama držet klobouk, aby mu neulítl, a pan Kolbaba se oběma rukama držel sedadla a pan Frantík křičel: “Panešef, to nám to jede, co? Sto osmdesát kilometrů! Jejdane, vždyť my už ani nejedeme, my letíme na přímý záběr ve vzduchu, helejtese, panešef, kde jsme nechali silnici! Panešef, panešef, vždyť my jsme dostali křídla!” A když tak nějakou chvíli letěli rychlostí sto osmdesáti sedmi kilometrů, ukázala se taková pěkná bílá vesnice — namoutě, vždyť to byl Libnátov — a pan šofér Frantík povídá: “Panešef, tak bysme byli na místě.” “Tak zastavte,” řekl černý pán, a auto se sneslo na zem na kraji té vesnice. “Ale že ta bugatka dobře jede, co?” liboval si pán. “A teď byste, pane Kolbaba, mohl té slečně Mařence doručit to psaníčko.” “Snad,” mínil pan Kolbaba, “by jí pan Frantík řekl raději ústně, co v tom psaníčku je psáno. Ono tam je totiž osm pravopisných chyb.” “Co vás nemá,” bránil se pan Frantík, “já se jí stydím přijít na oči, protože takovou dobu ode mne nedostala žádné psaníčko. A pak,” dodával zarmouceně, “třeba už na mne zapomněla a nemá mne už ani trochu ráda. Helejte, pane Kolbaba, ona bydlí v tamtom domečku, co má okýnka tak čistá jako studánka.” “Tak já jdu,” řekl pan Kolbaba, zatroubil pěkně na hubu “Jede, jede poštovský panáček, jede, jede poštovský pán” a vykročil pravou nohou k tomu domečku. A tam za tím čistým okénkem seděla bledá dívka a šila si šatičky. “Pozdrav bůh, slečno Mařenko,” zavolal pan Kolbaba. “To si šijete svatební šatičky?” “Ba ne,” pravila smutně slečna Mařenka, “to já si šiju rubáš do rakvičky.” “Ale ale,” řekl soucitně pan Kolbaba, “jejej, jejdanečky, jeminkote, jemináčku, jezuskote, snad to nebude tak zlé? Copak vy, slečno, marodíte?” “Nemarodím,” zavzdychla slečna Mařenka, “ale srdíčko mně puká žalem.” A přitom si položila ruku na srdce. “Propánakrále,” zvolal pan Kolbaba, “slečno Mařenko, počkejte ještě s tím puknutím! Že jsem tak smělý, proč vlastně vás srdce bolí?” “Protože už rok a den,” řekla tiše slečna Marie, “už den a rok čekám na jedno psaníčko, které nepřichází.” “Nic si z toho nedělejte,” těšil ji pan Kolbaba. “To já zase rok a den nosím tadyhle v tašce jedno psaníčko a nemám, komu bych je odevzdal. Víte co, slečno Mařenko, já to psaníčko dám vám.” A přitom jí podával ten dopis. Slečna Marie zbledla ještě víc. “Pane listonoši,” pravila tichým hlasem, “to psaní snad není pro mne, vždyť na něm není adresa!” “Jen se podívejte dovnitř,” kázal pan Kolbaba, “a když to nebude pro vás, tak mně to vraťte a je to.” Slečna Marie otevřela třesoucími se prsty ten dopis, a jak jej začala číst, zrůžověly jí tváře. “Tak co,” ptal se pan Kolbaba, “vrátíte mně ten dopis nebo ne?” “Nevrátím,” vydechla slečna Marie a oči se jí zalily slzami radosti. “Pane pošťáku, vždyť to je to psaníčko, na které jsem čekala rok a den! Pane listonoši, já ani nevím, co bych vám za to dala!” “Tak já vám to řeknu,” pravil pan Kolbaba. “Dáte mně dvě koruny pokuty za to, že to psaní nebylo náležitě frankováno, rozumíte? Propánajána, vždyť jen proto s tím psaníčkem běhám rok a den, aby pošta dostala ty dvě korunky porta! Tak děkuju pěkně,” řekl, když dostal ty dvě koruny, “a na vaši odpověď, slečno, tadyhle někdo čeká.” A přitom zakýval na pana šoféra Frantíka, který už stál za rohem. A zatímco pan Frantík dostával tu odpověď, sedl si pan Kolbaba s tím černým pánem a povídal mu: “Rok a den, vašnosti, jsem s tím psaníčkem běhal, ale stálo to za to: už proto, co všechno jsem viděl. To vám je taková pěkná a krásná země, ať je to u Plzně nebo u Hořic nebo u Tábora. — A hele, pan Frantík se už vrací. Ona se halt ústně taková záležitost dá vyřídit rychleji nežli dopisem bez adresy.” Pan Frantík neříkal nic, jenom mu svítily oči. “Tak jede se, panešef?” ptal se. “Jede se,” řekl ten pán. “Nejdřív dovezeme pana Kolbabu na poštu.” Pan šofér skočil do vozu, zmáčkl startér a přišlápl spojku a plyn a vůz se rozjel tak hladce a lehce jako ve snu. Hned vám ručička na tachometru ukazovala sto dvacet kilometrů. “Ale že ten vůz krásně jede,” liboval si černý pán. “To si to tak hasí proto, že jej řídí šťastný šofér.” A všichni šťastně dojeli, a my také. {{Konec formy}} 761ayibcikmxm73gax7caqa6b9vdv80 0 98001 334186 2026-07-01T16:24:40Z Rulumas 19860 Athanasia 334186 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Athanasia | PŘEDCHOZÍ = Athanarich | DALŠÍ = Athanasianské vyznání víry }} {{Textinfo | TITULEK = Athanasia | AUTOR = [[Autor:Josef Dědeček|Josef Dědeček]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;947. {{Kramerius|nkp|357b0240-0b3e-11e5-b562-005056827e51|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = en:Athanasia }} {{Forma|proza}} '''Athanasia: 1) A.''' L., rod {{Prostrkaně|úborovitých}} rostlin (''Compositae''), z trib. ''Senecionideí'', skup. ''Athanasieí'', jenž čtyřmi druhy zastoupen na mysu Dobré naděje. Úbory jsou homogamické, s vyvinutým terčem bez paprsku a více méně četnými květy. Terč jest plevami porostlý. Zákrov složen z listenů víceřadých, střechovitých a buď rohovitých nebo (u '''A.''' ''capitala'' L.) vnějších rozšířených a bylinných. Koruny jsou 5zubé. Prašníky bezocasé. Nažky podlouhlé, křídlaté nebo ostře 5hranné, bez chmýru nebo s chmýrem složeným z několika krátkých, nestejných a sploštělých, nebo nadmutých a opadavých částí. Dle těchto znaků zahrnuty v rod '''A.''' ''Hymenolepis'', ''Holophyttum'' a ''Morysia'' (De Cand. Prodr.). '''A.''' obsahuje nízké, košaté keříky, silně aromatické a žláznaté. Listy mají roztroušené, celokrajné nebo zubaté, laločnaté a zpeřenodílné, vůbec různotvaré na jednom trsu. Úbory ve vrcholících, zřídka jednotlivé, žlutokvěté a jako u jiných slaměnek vytrvalé a nehynoucí, odkud i jméno '''A.''' (=&nbsp;{{Prostrkaně|nesmrtelná}}). Z té příčiny bývají též v zahradách pěstovány: '''A.''' ''erithmifolia'' L., '''A.''' ''scariosa'' DC., '''A.''' ''trifurcata'' L. s var. ''tricuspis'' a '''A.''' ''virgala'' Jacq. s var. ''glabra'', jichž všech, jako jiných imortelek, užívá se k vázání kytic a pod. — '''2) A.''' Walt. jest synon. rodu {{Prostrkaně|Marschallia}} Schreb. ''[[Autor:Josef Dědeček|Děd.]]'' {{Konec formy}} avvoxjc698jzq9asykveb4gycqekqai 0 98002 334188 2026-07-01T16:26:56Z Rulumas 19860 Athanasianské vyznání víry 334188 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Athanasianské vyznání víry | PŘEDCHOZÍ = Athanasia | DALŠÍ = Athanasie }} {{Textinfo | TITULEK = Athanasianské vyznání víry | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;947. {{Kramerius|nkp|357b0240-0b3e-11e5-b562-005056827e51|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Athanasianské vyznání víry''' viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Vyznání víry}}}}. {{Konec formy}} 3ztvumoo4sjyx5keuzes5i59rj11pp9 0 98003 334189 2026-07-01T16:27:50Z Rulumas 19860 Athanasie 334189 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Athanasie | PŘEDCHOZÍ = Athanasianské vyznání víry | DALŠÍ = Athanasios }} {{Textinfo | TITULEK = Athanasie | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;947. {{Kramerius|nkp|357b0240-0b3e-11e5-b562-005056827e51|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = }} {{Forma|proza}} '''Athanasie''' (z řec.), {{Prostrkaně|nesmrtelnost}}. {{Konec formy}} h5opaqfgfyys7gqdmh3emzb10i18s0v 0 98004 334192 2026-07-01T16:56:36Z Rulumas 19860 Athanasios 334192 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Athanasios | PŘEDCHOZÍ = Athanasie | DALŠÍ = Athanasjev }} {{Textinfo | TITULEK = Athanasios | AUTOR = [[Autor:František Xaver Kryštůfek|František Xaver Kryštůfek]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;947–948. {{Kramerius|nkp|357b0240-0b3e-11e5-b562-005056827e51|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Atanáš Alexandrijský }} {{Forma|proza}} '''Athanasios''' {{Prostrkaně|Veliký}}, církevní učitel a horlivý protivník ariánů. Narodil se r.&nbsp;296 nebo 300 v Alexandrii, byl r.&nbsp;319 posvěcen za jahna a přišel s patriarchou Alexandrem jsa jeho důvěrným rádcem r.&nbsp;325 na první obecný sněm do Nicaee. V předběžných poradách sněmu disputoval s ariány s takovou obratností, že byl pokládán za hlavu těchto porad. Po smrti Alexandrově (328) byl '''A.''' zvolen za jeho nástupce a 8.&nbsp;června t.&nbsp;r. posvěcen na biskupa alexandrijského. Veškeren boj za božství Kristovo otáčel se takořka okolo jeho osoby. Když císař Konstantin&nbsp;V., ochránce Ariův, žádal jej, aby Aria opět přijal do církve, '''A.''' odepřel. Za to spojili se ariáné s meletiány a obžalovali '''A'''-ia u císaře, že jest rušitelem pokoje v Egyptě, načež císař povolal jej na synodu tyrskou (335), kde '''A.''' viněn z nemravného života, čarodějství a j. zločinův. '''A.''' sice dokázal svou nevinnost, avšak přes to císař Konstantin poslal jej do vyhnanství do Treviru. Zde získal si přízeň císařovice Konstantina, a později i císař Konstantin krátce před svou smrtí uzavřel povolati ho nazpět. Vůli jeho provedli synové jeho Konstantinus&nbsp;II., Konstantius a Konstans, a '''A.''' navrátil se 23.&nbsp;listopadu 338 do Alexandrie. Avšak za nedlouho ariáné obžalovali '''A'''-ia u všech tří císařův i u papeže Julia&nbsp;I. a sesadivše jej opět roku 340 na synodě antiochijské vyvolili na jeho místo Řehoře Kappadočana, kterého prefekt egyptský násilím dosadil na stolec biskupský. '''A.''' prchl do Říma, kde papež Julius jej laskavě přijal, a synoda r.&nbsp;341 pořádaná prohlásila za nevinného. Totéž učinila synoda sardická v l.&nbsp;343—344. Poněvadž ariáné od synody sardické se odtrhli a na pasněmě filippopolském '''A'''-ia znova zatratili, nemohl tento navrátiti se do Alexandrie, a teprve na zakročení císaře Konstanta dovolil Konstantius navrátiti se '''A'''-iovi (346). Po smrti Konstantově stal se Konstantius, přítel ariánů, pánem celé říše, a protože '''A.''' neustal bojovati proti ariánům, tito opět ho obžalovali a na synodách arleské a milánské i sesadili, ano egyptský velitel Syrian r.&nbsp;356 usiloval o jeho život; avšak '''A.''' vyváznuv šťastně z nebezpečí bloudil po poušti, až po smrti Konstantiově (361) nástupce jeho Julián všem vypověděným biskupům ariánským i pravověrným dovolil navrátiti se, aby vzájemně se potírali. '''A.''' přišed domů slavil r.&nbsp;362 synodu v Alexandrii, která svou mírností přestupování ariánů k církvi usnadňovala. Toto usnesení, které papež Liberius potvrdil, a po němž na sta biskupův opouštělo tábor ariánský, jakož i důrazné vystupování '''A'''-iovo proti pohanům nelíbilo se císaři, jenž vypověděl '''A'''-ia z Alexandrie. '''A.''' ukrýval se nějaký čas v Alexandrii a v jejím okolí, a za Joviána, nástupce Juliánova, zaujal opět svůj stolec. Císař Valens, zuřivý arián, vypověděl r.&nbsp;365 všechny pravověrné biskupy, a '''A.''' stěhoval se po páté do vyhnanství, ale již po čtyřech měsících povolán zpět a poslední léta stráviv v pokoji a v horlivé práci zemřel 2.&nbsp;kv. 373, v kterýž den církev koná jeho památku. Pro své horlivé obhajování víry proti ariánům zván »otcem pravověrectví«. '''A.''' byl též jadrným spisovatelem dogmatickým a polemickým, jenž na Řeky měl vliv vydatný a trvanlivý. Nejlepší vydání spisů '''A'''-iových opatřili Montfaucon (Paříž, 1698, 3&nbsp;sv.), pak Migne, Patres graeci, (sv.&nbsp;25—28; t., 1860). Srv. Möhler, Athanasius der Gr. und die Kirche seiner Zeit (Mohuč, 1827); Hergenröther, der hl. Athanasius der Gr. (Görres-Gesellschaft, 1877). ''[[Autor:František Xaver Kryštůfek|Dr. Fr. X. Kryštůfek.]]'' {{Konec formy}} fx36rmcix99nscgvxzxmlmmx2frdgxz 0 98005 334194 2026-07-01T17:09:35Z Rulumas 19860 Credo 334194 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Credo | PŘEDCHOZÍ = Credneria | DALŠÍ = Credo quia absurdum est }} {{Textinfo | TITULEK = Credo | AUTOR = [[Autor:Jan Ladislav Sýkora|Jan Ladislav Sýkora]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Pátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1892. S.&nbsp;707. {{Kramerius|nkp|b612ab90-07da-11e5-8ce5-005056825209|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Krédo }} {{Forma|proza}} '''Credo''' [kré-], lat., {{Prostrkaně|věřím}}; znamená též {{Prostrkaně|vyznání víry}}, stručné sestavení základních článků víry hlavně k tomu konci, aby jím křesťan projevil víru svou a ochotu, že chce víry své slovem i skutkem hájiti. Nejstarší jest '''c.''' {{Prostrkaně|apoštolské}}, jež pochází z doby apoštolské a dle předpisu církve modliti se má při jitřní, primě, doplňku a při udělování sv. křtu. Jiné jest {{Prostrkaně|nicejsko-cařihradské}}, tak zvané, že bylo sestaveno (na základě vyznání apoštolského) na sněmích v Niceji a Cařihradě. V něm jest zřejmě vysloveno božství Kristovo a Ducha svátého. Kněz modlí se je při mši sv. po evangelii o nedělích a o svátcích Páně, P.&nbsp;Marie, andělův, apoštolův, učitelů církevních, patronů zemských i kostelních a sv. Maří Magd. Důležité jest též '''c.''' {{Prostrkaně|athanasianské}}, v němž vyjádřeno jasně učení církve o nejsv. Trojici, a {{Prostrkaně|vyznání víry tridentské}}, v němž obsaženy jsou zřejmě články víry katolické, které hlavně v XVI.&nbsp;stol. byly uváděny v pochybnost. ''[[Autor:Jan Ladislav Sýkora|Sa.]]'' {{Konec formy}} jvo2ybeb7r7fzbubwxlytiln3kmh89u 0 98006 334196 2026-07-01T17:13:40Z Rulumas 19860 Confessio 334196 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Confessio | PŘEDCHOZÍ = Confervaceae | DALŠÍ = Confessio (náboženství) }} {{Textinfo | TITULEK = Confessio | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Pátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1892. S.&nbsp;575. {{Kramerius|nkp|a4b68c40-07da-11e5-8ce5-005056825209|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Confessio''' [ko-], lat., viz {{Prostrkaně|Vyznání}}, {{Prostrkaně|{{Heslo|Vyznání víry}}}}. {{Konec formy}} hn1bgw5rngixhktjzd12k193p2gk8iu 0 98007 334197 2026-07-01T17:52:01Z Rulumas 19860 Confessio (náboženství) 334197 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Confessio (náboženství) | PŘEDCHOZÍ = Confessio | DALŠÍ = Confessio in iure }} {{Textinfo | TITULEK = Confessio | AUTOR = [[Autor:Bohumil Mareš|Bohumil Mareš]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Pátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1892. S.&nbsp;575. {{Kramerius|nkp|a4b68c40-07da-11e5-8ce5-005056825209|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Konfese }} {{Forma|proza}} '''Confessio''', {{Prostrkaně|vyznání víry}} čili symbolická kniha v té které církvi evangelické platnost mající a závazná. Nejdůležitější jsou: '''1) C.''' {{Prostrkaně|anglicana}} nazývá se hlavní vyznání anglikánské státní církve r.&nbsp;1563 církevně přijaté a r.&nbsp;1571 na státní zákon povýšené (v. {{Prostrkaně|{{Heslo|Anglie}}}}). — '''2) C.''' {{Prostrkaně|Augustana}}, augšpurské vyznání, nezměněné z roku 1530, změněné z r.&nbsp;1540 (viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Augšpurská konfesse}}}}). — '''3) C.''' {{Prostrkaně|basileensis}} I., první basilejské vyznání, také mülhúzské zvané, jest vyznání reformovaných Švýcarů v Basileji, o 12&nbsp;článcích, vypracované nepochybně Mykoniem r.&nbsp;1532, a uveřejněné r.&nbsol1534, směru Zvingliova. — '''4) C.''' {{Prostrkaně|basileensis}} II., druhé basilejské vyznání, také dle platnosti první švýcarské (helvetské) zvané, které r.&nbsp;1536 v Basileji latinsky sepsali Bullinger a Leo Judae, nástupcové Zwingliho v Curichu, Megander z Bernu, Myconius a Grynaeus z Basileje, k nimž se později připojili i Bucer a Capito ze Štrasburka, a jež téhož roku vyslanci všech švýcarských církví podepsali, jakož i města Kostnice, Štrasburk, Mülhúz. Obsahuje 28&nbsp;článků, jež Leo Judae do němčiny přeložil. Účelem její sepsání bylo, aby reformovaní Švýcaři měli společné vyznání při zamýšleném vyjednávání s Lutherem o sjednocení, jakož i na koncilu, který papež Pavel&nbsp;III. svolati zamýšlel. — '''5) C.''' {{Prostrkaně|belgica}}, vyznání belgické rázu reformovaného z r.&nbsp;1561 (viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Belgická konfesse}}}}). — '''6) C.''' {{Prostrkaně|bohemica}}, ono vyznání české, které bylo společně bratrskou Jednotou, českými kališníky, lutherány a reformovanými v 25. čl. sepsáno a r.&nbsp;1575 Maximiliánovi&nbsp;II. na sněmě podáno; na novo Rudolfovi&nbsp;II. roku&nbsp;1609. V učení o večeři Páně jest rázu Melanchthonského. Od této se liší konfesse ryze českobratrské, tři, králi Vladislavovi v létech 1504—1508 podané, r.&nbsp;1532 markraběti Jiřímu Braniborskému podaná a zvláště konfesse pikardská r.&nbsp;1535 Ferdinandovi&nbsp;I. podaná (vydal Josef Procházka v Praze r.&nbsp;1869) a opět přepracovaná Rudolfovi&nbsp;II. r.&nbsp;1609. — '''7) C.''' {{Prostrkaně|brandenburgica}} viz '''C.''' {{Prostrkaně|marchica}}. — '''8) C.''' {{Prostrkaně|czengeriana}}, vyznání uherské reformované církve roku 1557 na synodě v Czengeru sepsané. — '''9) C.''' {{Prostrkaně|gallicana}}, vyznání reformované r.&nbsp;1559 francouzský sepsané a synodem La Rochellským r.&nbsp;1571 ještě jednou schválené. — '''10) C.''' {{Prostrkaně|helvetica}} I. viz '''C.''' {{Prostrkaně|basileensis}} II. — '''11) C.''' {{Prostrkaně|helvelica}} II., přední symbolická kniha reformované církve, r.&nbsp;1564 Bullingerem latinsky sepsaná a také mimo Švýcarsko mnohými reformovanými církvemi přijatá. Jest vyznáním reformovaných církví v Čechách a na Moravě. — '''12) C.''' {{Prostrkaně|marchica}} nebo {{Prostrkaně|brandenburgica}} r.&nbsp;1614 Sigmundem kurfirštem braniborským při jeho přestupu k církvi reformované uveřejněná. — '''13) C.''' {{Prostrkaně|Picardorum}} viz '''C.''' {{Prostrkaně|bohemica}}. — '''14) C.''' {{Prostrkaně|scotica}}, sepsaná reformátorem Janem Knoxem r.&nbsp;1560. — '''15) C.''' {{Prostrkaně|tetrapolitana}}, vyznání čtyř měst říšských: Štrasburku, Kostnice, Lindavy a Memink, sepsané Bucerem a Capitem v Augšpurce a tu r.&nbsp;1530 říš. sněmu odevzdané. — '''16) C.''' {{Prostrkaně|westmonasteriensis}}, vyznání směru dortrechtským synodem vyznačeného, přijaté v Londýně r.&nbsp;1648 na synodu westminsterském, až podnes veliké vážnosti požívající. ''[[Autor:Bohumil Mareš|BM.]]'' {{Konec formy}} gep9ggasehg28t0ygkmkb95ew8ljbm0 0 98008 334199 2026-07-01T18:01:44Z Rulumas 19860 Žižkenschloss 334199 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Žižkenschloss | PŘEDCHOZÍ = Žižka | DALŠÍ = Žižkov }} {{Textinfo | TITULEK = Žižkenschloss | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýsedmý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1908. S.&nbsp;877. {{Kramerius|nkp|58aa2bd0-0ef2-11e5-b269-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Vítkovec (zámek) }} {{Forma|proza}} '''Žižkenschloss''' viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Vřesek}}}}. {{Konec formy}} jbpivl227pre0tkl2dw8txquic9mly3 0 98009 334206 2026-07-02T05:24:01Z Davmiub 20055 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amboina | PŘEDCHOZÍ = Amboellové | DALŠÍ = Amboinové dřevo }} {{Textinfo | TITULEK = Amboina | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;88. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Amboina''', malajský {{Prostrkaně…“ 334206 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amboina | PŘEDCHOZÍ = Amboellové | DALŠÍ = Amboinové dřevo }} {{Textinfo | TITULEK = Amboina | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;88. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Amboina''', malajský {{Prostrkaně|Ambun}}, {{Prostrkaně|Ambon}}, nejdůležitější z ostrovů Moluckých čili Kořenných v Indickém okeáně, na jihozáp. straně ostrova Ceramu (Serangu), pod 3° 40' až 3° 49' jižní šířky a 127° 51' až 128° 22' vých. délky, má rozlohu 683 ''km''² a rozdělen jest šírou, hlubokou zátokou, jež má vodu ku podivu čistou a jest výborným, stále oživeným přístavem, ve dvě, pouze nepatrnou, písčitou úžinou zemskou (zv. Baguelským prosmykem) spojené části: větší, severozáp. {{Prostrkaně|Hitu}} a menší, jihových. {{Prostrkaně|Leitimor}}, obě s příkrými břehy, velmi úrodné, ač hornaté, zvláště Hitu, kde hora Salhutu dosahuje výše 1221 ''m'', Vavani 1045 ''m''. Ostrov skládá se hlavně z trachytu, z části též z korálové skály, trpíval velmi prudkými zemětřeseními a byl pověstný pro svou nezdravotu; avšak od té doby, co zemětřesení pozbyla prudkosti své — ač co rok se opakují — podnebí rozhodně se zlepšilo, tak že '''A.''' patří nyní к nejzdravějším ostrovům Indického okeánu. Průměrná roční teplota 22,5 R., východní monsúny přinášejí lijáky a bouře. Svlažována jsouc hojnými menšími bystřinami vyniká velmi bujnou vegetací. Valnou částí pokryta jest hustými lesy, poskytujícími hojně dříví stavebního a ozdobného, hlavně na pobřeží roste palma kokosová a sagová (''Metroxylon Rumphii''), jež jsou obyvatelstvu nejvydatnějším zdrojem výživy, chlebovník, strom kajeputový (''leucodendron''), mango, batáta, kakao, káva, pepř, cukrová třtina, indigo, kukuřice a j.; v novější době zavedeno z ostrovů Bandaských pěstování stromu muškátového (''Myristica moschata''), vlastní však význačnou, výhradně jen na '''A'''-ně a na sousedních třech ostrovech Uliaserských pěstovanou rostlinou jest strom hřebíčkový (''Caryophyllus aromaticus''). Sklizeň hřebíčku obnášela dosud v 10 létech průměrně 324.000 liber a prodej jeho byl až do r. 1873 vyhrazen vládě nizozemské. Z mnohých rostlin vyrábějí se rozsáhlou měrou oleje aromatické a léčivé. Také zvířena je dosti bohata; v lesích uvnitř země jest hojně vysoké zvěře a divokých prasat, vzácnější jsou opice, cibetky, mravenčíci, krokodilové a hadi (zvláště nebezpečný python). Větší rohatý dobytek a koně zavedli sem teprve Hollanďané. Bohatstvím ptactva '''A.''' nikterak nevyniká, za to zátoka oplývá rybami a na pobřeží nalézají se nejkrásnější lasturci; rovněž hmyz skvěle jest zde zastoupen. Obyvatelstva bylo r. 1879 napočteno 31.510 duší, z polovice reformovaných křesťanů, asi 2000 pohanů, ostatek muhammedánů sunitských i šiitských. Domorodci jsou míšenci malajsko-papujští ({{Prostrkaně|Alfurové}} v. t.) a panujícím jazykem jest podřečí malajské, částečně k hindštině poukazující. Jsou dobří námořníci, větším dílem civilisovaní, avšak dosud velmi pověreční. Dcery pokládají se za pramen zámožnosti, neboť ženichovi se vydávají pouze za cenné dary: klenoty, otroky, šatstvo a j. Venkované uvnitř ostrova oddělují se od ostatního obyvatelstva zabývajíce se především pěstováním hřebíčkového stromu a půl roku trávíce ve službě domácí šlechty, kdežto svobodní obyvatelé pěstují ovoce a zeleninu, vyrábějí vonné oleje, oddávají se rybolovu a řemeslům a provozují — hlavně Arabové a Číňané — obchod, ač nevalný. Panství Evropanů na '''A'''-ně počalo se v XVI. stol,, kdy Portugalci tam přibyvše moc svou ponenáhlu po veškerém Moluckém archipelu rozšířili, avšak r. 1605 Hollanďanům musili ustoupiti. Pak byl ostrov nějaký čas sídlem nizozemské vlády východoindické, až tato r. 1619 do Batavie byla přeložena. V moci Angličanů ocitl se třikráte, ale jen na krátko: 1615—1622, 1795—1801 a 1810—1814. — '''A.''' s Ceramem a Buru, jakož i se sousedními malými ostrovy (Amblau, Manipa, Kelang, Ceram-Laut, Goram, Manavoku a j.) tvoří souostroví Amboiny a od r. 1866 jest střediskem a sídlem residentství nizozemského, jež v sobě zahrnuje ostrovy rozložené kolem Bandaského moře, tedy Amboiny, ostrovy Bandaské, Keiské, Aruské, Tenimberské, Timorlautské a souostroví Jihozápadní čili Servatské, mající úhrnem rozlohu 48.961 ''km''² , na nichž r. 1883 žilo 287.206 obyv., a to 284.816 domorodců, 1493 Evropanů, 557 Číňanů a 326 Arabů. — Hlavním městem residentství jest '''A.''' na sev.-záp. pobřeží Leitimoru, u paty hory Soje, na třech bystřinách a na šíré zátoce, jež i největším lodím jest bezpečným kotvištěm, s 16.000 obyv. Jest to město čisté, pravidelně stavěné, se širokými ulicemi, jehož jednopatrové domy, muškátovými stromy zastíněné, pro častá zemětřesení vystavěny jsou ze dřeva nebo bambusu, kdežto Evropané bydlí v nízkých domech kamenných. Missionářská společnost nizozem. má zde vychovavací ústav pro domorodé učitele a kněze s tiskárnou. Od r. 1854 jest '''A.''' svobodným přístavem. {{Konec formy}} l2aduscjd69gipv4zxckcuxlyj7mpgh 0 98010 334207 2026-07-02T05:45:40Z Davmiub 20055 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amboise | PŘEDCHOZÍ = Amboinové dřevo | DALŠÍ = d’Amboise }} {{Textinfo | TITULEK = Amboise | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;88–89. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Amboise''' [a͡nboàás], pův…“ 334207 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amboise | PŘEDCHOZÍ = Amboinové dřevo | DALŠÍ = d’Amboise }} {{Textinfo | TITULEK = Amboise | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;88–89. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Amboise''' [a͡nboàás], původně římské castrum {{Prostrkaně|Ambacia}} čili {{Prostrkaně|Ambosia}}, kant. městečko ve franc. depart. indre-et-loireském, arr. tourském, na l. bř. Loiry a na dráze orléanské, v krajině velmi bohaté na víno, má pozoruhodný chrám sv. Diviše z XIII. stol., staré gallské obilnice do skály vtesané, rukodílny na látky vlněné, zejména na sukno i koberce, chvalně pověstný průmysl ocelářský (pilníky), značný obchod s vínem a kožemi a 4500 ob. Největší jeho památností jest velmi malebný, opevněný královský zámek s krásnou gotickou kaplí, strmící na vysoké, téměř nedostupné skále, jejž prý Julius Caesar založil a Normané pobořili, načež znova byl vystavěn, za krále Karla VIII., jenž zde se narodil a zemřel, přestavěn a za Ludvíka Filipa opět důkladně opraven. Za králů valoiských, jejichž majetkem stal se za Karla VII. (1431), býval sídlem mnohých panovníků franc. jsa zlopověsten svými podzemními »žaláři zapomenutých« (oubliettami), v nichž zahynulo na tisíce ubohých vězňů. Zámek tento byl jevištěm {{Prostrkaně|Amboiského spiknutí}} Hugenottův a Bourbonů (15. března 1560) pod vedením prince Condéjského, kteří chtěli se zmocniti Františka II. zde přítomného, by vymanili jej z poručenství Guisů; spiknutí však prozrazeno a na 1200 protestantů pak popraveno způsobem ukrutným. Zde také dne 19. kv. !5б3 vydán {{Prostrkaně|Amboiský edikt}}, jímž šlechtě zaručena volnost nábož. vyznání, a tím ukončena první nábož. válka, ovšem jen na krátký čas. V nejnovější době, od r. 1848—52, vězněn byl na zámku Abd-ul-Kádir. {{Konec formy}} dxbx226o4mh7lgiurxbqzbq5temux50 334208 334207 2026-07-02T05:46:21Z Davmiub 20055 334208 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amboise | PŘEDCHOZÍ = Amboinové dřevo | DALŠÍ = d’Amboise }} {{Textinfo | TITULEK = Amboise | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;88–89. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Amboise''' [a͡nboàs], původně římské castrum {{Prostrkaně|Ambacia}} čili {{Prostrkaně|Ambosia}}, kant. městečko ve franc. depart. indre-et-loireském, arr. tourském, na l. bř. Loiry a na dráze orléanské, v krajině velmi bohaté na víno, má pozoruhodný chrám sv. Diviše z XIII. stol., staré gallské obilnice do skály vtesané, rukodílny na látky vlněné, zejména na sukno i koberce, chvalně pověstný průmysl ocelářský (pilníky), značný obchod s vínem a kožemi a 4500 ob. Největší jeho památností jest velmi malebný, opevněný královský zámek s krásnou gotickou kaplí, strmící na vysoké, téměř nedostupné skále, jejž prý Julius Caesar založil a Normané pobořili, načež znova byl vystavěn, za krále Karla VIII., jenž zde se narodil a zemřel, přestavěn a za Ludvíka Filipa opět důkladně opraven. Za králů valoiských, jejichž majetkem stal se za Karla VII. (1431), býval sídlem mnohých panovníků franc. jsa zlopověsten svými podzemními »žaláři zapomenutých« (oubliettami), v nichž zahynulo na tisíce ubohých vězňů. Zámek tento byl jevištěm {{Prostrkaně|Amboiského spiknutí}} Hugenottův a Bourbonů (15. března 1560) pod vedením prince Condéjského, kteří chtěli se zmocniti Františka II. zde přítomného, by vymanili jej z poručenství Guisů; spiknutí však prozrazeno a na 1200 protestantů pak popraveno způsobem ukrutným. Zde také dne 19. kv. !5б3 vydán {{Prostrkaně|Amboiský edikt}}, jímž šlechtě zaručena volnost nábož. vyznání, a tím ukončena první nábož. válka, ovšem jen na krátký čas. V nejnovější době, od r. 1848—52, vězněn byl na zámku Abd-ul-Kádir. {{Konec formy}} a0mv1wkcswzkjjnsayj3e4zgdbhzex3 0 98011 334209 2026-07-02T05:50:04Z Davmiub 20055 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambon | PŘEDCHOZÍ = d’Amboise | DALŠÍ = Ambona }} {{Textinfo | TITULEK = Ambon | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;89. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ambon''', ostrov, viz {{Prostrkaně|Amboina}}. {{K…“ 334209 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambon | PŘEDCHOZÍ = d’Amboise | DALŠÍ = Ambona }} {{Textinfo | TITULEK = Ambon | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;89. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ambon''', ostrov, viz {{Prostrkaně|Amboina}}. {{Konec formy}} qzjm3lr0rfalu2gwje1nv02jd703ilv 0 98012 334210 2026-07-02T05:52:00Z Davmiub 20055 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambosia | PŘEDCHOZÍ = Amborski | DALŠÍ = Ambra }} {{Textinfo | TITULEK = Ambon | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;90. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ambosia''', viz {{Prostrkaně|Amboise}}. {{Konec for…“ 334210 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambosia | PŘEDCHOZÍ = Amborski | DALŠÍ = Ambra }} {{Textinfo | TITULEK = Ambon | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;90. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ambosia''', viz {{Prostrkaně|Amboise}}. {{Konec formy}} qdrjhkfjnhipe199bpo99ugwlughzj8 0 98013 334211 2026-07-02T06:04:34Z Davmiub 20055 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambrakia | PŘEDCHOZÍ = d’Ambra | DALŠÍ = Ambras }} {{Textinfo | TITULEK = Ambrakia | AUTOR = [[Justin Václav Prášek|Justin Václav Prášek]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;90. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Amb…“ 334211 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambrakia | PŘEDCHOZÍ = d’Ambra | DALŠÍ = Ambras }} {{Textinfo | TITULEK = Ambrakia | AUTOR = [[Justin Václav Prášek|Justin Václav Prášek]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;90. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ambrakia''', město ve starověkém Řecku, v jižní části krajiny Épeiru, nad řekou Arachthem, opodál ústí jejího položené, nyní {{Prostrkaně|Arta}}. V krajině ambrakijské původně sídlili polohellénští Dryopové; kol r. 635 založil v území jejich Korinťan {{Prostrkaně|Gorgos}}, syn tyranna Kypséla, město '''A'''-ii, které později zařídivši se démokraticky rychle vzkvetlo obchodem. Za dob makedonských stala se '''A.''' sídlem králův épeirských. Roku 188 př. Kr. dobyli jí Římané a zplenili. Dle města nazýval se nynější Artský záliv {{Prostrkaně|zálivem Ambrakijským}}. ''[[Justin Václav Prášek|Pšk.]]'' {{Konec formy}} 2z9s366sm7bfg46oiw3jubnwjjtenfb 334212 334211 2026-07-02T06:06:06Z Davmiub 20055 334212 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambrakia | PŘEDCHOZÍ = d’Ambra | DALŠÍ = Ambras }} {{Textinfo | TITULEK = Ambrakia | AUTOR = [[Autor:Justin Václav Prášek|Justin Václav Prášek]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;90. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ambrakia''', město ve starověkém Řecku, v jižní části krajiny Épeiru, nad řekou Arachthem, opodál ústí jejího položené, nyní {{Prostrkaně|Arta}}. V krajině ambrakijské původně sídlili polohellénští Dryopové; kol r. 635 založil v území jejich Korinťan {{Prostrkaně|Gorgos}}, syn tyranna Kypséla, město '''A'''-ii, které později zařídivši se démokraticky rychle vzkvetlo obchodem. Za dob makedonských stala se '''A.''' sídlem králův épeirských. Roku 188 př. Kr. dobyli jí Římané a zplenili. Dle města nazýval se nynější Artský záliv {{Prostrkaně|zálivem Ambrakijským}}. ''[[Justin Václav Prášek|Pšk.]]'' {{Konec formy}} 5he0j5b04lff1v7l6zjozkzal916983 334213 334212 2026-07-02T06:06:34Z Davmiub 20055 334213 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambrakia | PŘEDCHOZÍ = d’Ambra | DALŠÍ = Ambras }} {{Textinfo | TITULEK = Ambrakia | AUTOR = [[Autor:Justin Václav Prášek|Justin Václav Prášek]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;90. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ambrakia''', město ve starověkém Řecku, v jižní části krajiny Épeiru, nad řekou Arachthem, opodál ústí jejího položené, nyní {{Prostrkaně|Arta}}. V krajině ambrakijské původně sídlili polohellénští Dryopové; kol r. 635 založil v území jejich Korinťan {{Prostrkaně|Gorgos}}, syn tyranna Kypséla, město '''A'''-ii, které později zařídivši se démokraticky rychle vzkvetlo obchodem. Za dob makedonských stala se '''A.''' sídlem králův épeirských. Roku 188 př. Kr. dobyli jí Římané a zplenili. Dle města nazýval se nynější Artský záliv {{Prostrkaně|zálivem Ambrakijským}}. ''[[Autor:Justin Václav Prášek|Pšk.]]'' {{Konec formy}} 6x14rvpa7amn510x9teae63loahsht2