Wikizdroje cswikisource https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana MediaWiki 1.47.0-wmf.9 first-letter Média Speciální Diskuse Uživatel Diskuse s uživatelem Wikizdroje Diskuse k Wikizdrojům Soubor Diskuse k souboru MediaWiki Diskuse k MediaWiki Šablona Diskuse k šabloně Nápověda Diskuse k nápovědě Kategorie Diskuse ke kategorii Autor Diskuse k autorovi Edice Diskuse k edici Stránka Diskuse ke stránce Index Diskuse k indexu TimedText TimedText talk Modul Diskuse k modulu Podujatie Diskusia k podujatiu 100 21321 334227 332659 2026-07-03T03:42:54Z Rulumas 19860 /* Ottův slovník naučný */ Inoceramus 334227 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Filip | příjmení = Počta | datum narození = 19. listopadu 1859 | místo narození = Praha | datum úmrtí = 7. ledna 1924 | místo úmrtí = Praha | popis = český geolog a palentolog }} '''Filip Počta''' (1859–1924) byl český profesor geologie a palentologie. {{Více}} == Dílo == * [[Rukověť paleozoologie]] (1904) {{Online|url=http://kazkamen.cz/index.php?clanek=filip-pocta:-rukovet-paleozoologie}} nebo {{Online|url=http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Filip_Pocta_Rukovet_palaeozoologie.pdf}} === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''Pa.'' Je autorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Acanthoceras|Acanthoceras]] * [[Ottův slovník naučný/Acanthochonia|Acanthochonia]] * [[Ottův slovník naučný/Acidaspis|Acidaspis]] * [[Ottův slovník naučný/Acrochordiceras|Acrochordiceras]] * [[Ottův slovník naučný/Actaeonella|Actaeonella]] * [[Ottův slovník naučný/Adelphoceras|Adelphoceras]] * [[Ottův slovník naučný/Adenoderma gracile|Adenoderma gracile]] * [[Ottův slovník naučný/Aeglina|Aeglina]] * [[Ottův slovník naučný/Aegoceras|Aegoceras]] * [[Ottův slovník naučný/Aepyornis maximus|Aepyornis maximus]] * [[Ottův slovník naučný/Agnostus|Agnostus]] * [[Ottův slovník naučný/Achilleum|Achilleum]] * [[Ottův slovník naučný/Aistopoda|Aistopoda]] * [[Ottův slovník naučný/Arcestes|Arcestes]] * [[Ottův slovník naučný/Archaeopteryx|Archaeopteryx]] * [[Ottův slovník naučný/Asaphus|Asaphus]] * [[Ottův slovník naučný/Astrocoenia|Astrocoenia]] (pravděpodobný autor) * [[Ottův slovník naučný/Babinka|Babinka]] * [[Ottův slovník naučný/Bactrites|Bactrites]] * [[Ottův slovník naučný/Čechy/Geologie|Čechy/Geologie]] * [[Ottův slovník naučný/Čechy|Čechy]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Čtvrtohory|Čtvrtohory]] * [[Ottův slovník naučný/Dapedius|Dapedius]] * [[Ottův slovník naučný/Deiphon|Deiphon]] * [[Ottův slovník naučný/Diplodus|Diplodus]] * [[Ottův slovník naučný/Diprotodon|Diprotodon]] * [[Ottův slovník naučný/Dipterus|Dipterus]] * [[Ottův slovník naučný/Drabovské křemence|Drabovské křemence]] * [[Ottův slovník naučný/D|D]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Hyaenarctos|Hyaenarctos]] * [[Ottův slovník naučný/Hyaenodon|Hyaenodon]] * [[Ottův slovník naučný/Hybodus|Hybodus]] * [[Ottův slovník naučný/Ichthyodorulithi|Ichthyodorulithi]] * [[Ottův slovník naučný/Inoceramus|Inoceramus]] * [[Ottův slovník naučný/Koprolith|Koprolith]] * [[Ottův slovník naučný/Lichas|Lichas]] * [[Ottův slovník naučný/Lilijice|Lilijice]] * [[Ottův slovník naučný/Lingula|Lingula]] * [[Ottův slovník naučný/Mechovky|Mechovky]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Palaeontologie|Palaeontologie]] * [[Ottův slovník naučný/Palaeostraca|Palaeostraca]] * [[Ottův slovník naučný/Palechinus|Palechinus]] * [[Ottův slovník naučný/Paradoxides|Paradoxides]] * [[Ottův slovník naučný/Pánev|Pánev]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Permský útvar|Permský útvar]] * [[Ottův slovník naučný/Phacops|Phacops]] * [[Ottův slovník naučný/Pharetrones|Pharetrones]] * [[Ottův slovník naučný/Phillipsia|Phillipsia]] * [[Ottův slovník naučný/Phragmoceras|Phragmoceras]] * [[Ottův slovník naučný/Phyllocaridae|Phyllocaridae]] * [[Ottův slovník naučný/Pliocén|Pliocén]] * [[Ottův slovník naučný/Syringopora|Syringopora]] * [[Ottův slovník naučný/Tabulata|Tabulata]] == Díla o autorovi == * {{OSN|Počta|1902|svazek=XIX}} [[Kategorie:Čeští autoři]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] iccggc70zmz47xjtey3hvrzzy7chz1c 100 21325 334236 332883 2026-07-03T05:25:18Z Rulumas 19860 /* Ottův slovník naučný */ Inosit 334236 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Otakar | příjmení = Šulc | datum narození = 3. února 1869 | místo narození = Praha | datum úmrtí = 11. června 1901 | místo úmrtí = Praha | popis = český fyzik a chemik }} '''Otakar Šulc''' (1869–1901) byl český fyzik a chemik. == Dílo == === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''OŠc.'' Je autorem nebo spoluautorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Gelatina|Gelatina]] * [[Ottův slovník naučný/Gliadin|Gliadin]] * [[Ottův slovník naučný/Glukonová kyselina|Glukonová kyselina]] * [[Ottův slovník naučný/Glukosa|Glukosa]] * [[Ottův slovník naučný/Glutaminová kyselina|Glutaminová kyselina]] * [[Ottův slovník naučný/Glutarová kyselina|Glutarová kyselina]] * [[Ottův slovník naučný/Gluten|Gluten]] * [[Ottův slovník naučný/Glutin|Glutin]] * [[Ottův slovník naučný/Glykolová kyselina|Glykolová kyselina]] * [[Ottův slovník naučný/Glykoly|Glykoly]] * [[Ottův slovník naučný/Glykol|Glykol]] * [[Ottův slovník naučný/Grafitová kyselina|Grafitová kyselina]] * [[Ottův slovník naučný/Grafochemie|Grafochemie]] * [[Ottův slovník naučný/Heptany|Heptany]] * [[Ottův slovník naučný/Heptiny|Heptiny]] * [[Ottův slovník naučný/Heptosy|Heptosy]] * [[Ottův slovník naučný/Heptoylové kyseliny|Heptoylové kyseliny]] * [[Ottův slovník naučný/Heptylény|Heptylény]] * [[Ottův slovník naučný/Heptylové alkoholy|Heptylové alkoholy]] * [[Ottův slovník naučný/Heptylové kyseliny|Heptylové kyseliny]] * [[Ottův slovník naučný/Heptyl|Heptyl]] * [[Ottův slovník naučný/Hexany|Hexany]] * [[Ottův slovník naučný/Hexiny|Hexiny]] * [[Ottův slovník naučný/Hexity|Hexity]] * [[Ottův slovník naučný/Hexony|Hexony]] * [[Ottův slovník naučný/Hexosy|Hexosy]] * [[Ottův slovník naučný/Hexoylové kyseliny|Hexoylové kyseliny]] * [[Ottův slovník naučný/Hexylény|Hexylény]] * [[Ottův slovník naučný/Hexylové alkoholy|Hexylové alkoholy]] * [[Ottův slovník naučný/Hexyl|Hexyl]] * [[Ottův slovník naučný/Hippurová kyselina|Hippurová kyselina]] * [[Ottův slovník naučný/Houba (různé významy)|Houba]] (část Houba kovová) * [[Ottův slovník naučný/Hydrazin|Hydrazin]] * [[Ottův slovník naučný/Hydrazobenzol|Hydrazobenzol]] * [[Ottův slovník naučný/Hydrazolátky|Hydrazolátky]] * [[Ottův slovník naučný/Hydrazony|Hydrazony]] * [[Ottův slovník naučný/Hydráty|Hydráty]] * [[Ottův slovník naučný/Hyénová kyselina|Hyénová kyselina]] * [[Ottův slovník naučný/Hypnal|Hypnal]] * [[Ottův slovník naučný/Hypnon|Hypnon]] * [[Ottův slovník naučný/Hypoxanthin|Hypoxanthin]] * [[Ottův slovník naučný/Chelidonin|Chelidonin]] * [[Ottův slovník naučný/Chelidonová kyselina|Chelidonová kyselina]] * [[Ottův slovník naučný/Chemie|Chemie]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Chinoidin|Chinoidin]] * [[Ottův slovník naučný/Chinony|Chinony]] * [[Ottův slovník naučný/Chinon|Chinon]] * [[Ottův slovník naučný/Chinová kyselina|Chinová kyselina]] * [[Ottův slovník naučný/Chlóral|Chlóral]] * [[Ottův slovník naučný/Inosit|Inosit]] * [[Ottův slovník naučný/Iódodusík|Iódodusík]] * [[Ottův slovník naučný/Iridium|Iridium]] * [[Ottův slovník naučný/Isomerie|Isomerie]] * [[Ottův slovník naučný/Karamelisace|Karamelisace]] * [[Ottův slovník naučný/Karbaminová kyselina|Karbaminová kyselina]] * [[Ottův slovník naučný/Karbonyl|Karbonyl]] * [[Ottův slovník naučný/Karborundum|Karborundum]] * [[Ottův slovník naučný/Karboxyl|Karboxyl]] * [[Ottův slovník naučný/Karyofylen|Karyofylen]] * [[Ottův slovník naučný/Kámen|Kámen]] (části) * [[Ottův slovník naučný/Kobalt|Kobalt]] * [[Ottův slovník naučný/Korková kyselina|Korková kyselina]] * [[Ottův slovník naučný/Kreoliny|Kreoliny]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Kreosol|Kreosol]] * [[Ottův slovník naučný/Kreosot|Kreosot]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Kresalol|Kresalol]] * [[Ottův slovník naučný/Lakmoid|Lakmoid]] * [[Ottův slovník naučný/Laudanin|Laudanin]] * [[Ottův slovník naučný/Lichenin|Lichenin]] * [[Ottův slovník naučný/Limonen|Limonen]] * [[Ottův slovník naučný/Linolová kyselina|Linolová kyselina]] * [[Ottův slovník naučný/Liternina|Liternina]] * [[Ottův slovník naučný/Lithium|Lithium]] * [[Ottův slovník naučný/Lučavka královská|Lučavka královská]] * [[Ottův slovník naučný/Lysoly|Lysoly]] * [[Ottův slovník naučný/Magdala (barvivo)|Magdala (barvivo)]] * [[Ottův slovník naučný/Maleinová kyselina|Maleinová kyselina]] * [[Ottův slovník naučný/Mekonidin|Mekonidin]] * [[Ottův slovník naučný/Mekonin|Mekonin]] * [[Ottův slovník naučný/Mekonová kyselina|Mekonová kyselina]] * [[Ottův slovník naučný/Melam|Melam]] * [[Ottův slovník naučný/Melissová kyselina|Melissová kyselina]] * [[Ottův slovník naučný/Menthon|Menthon]] * [[Ottův slovník naučný/Mercurius|Mercurius]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Methan|Methan]] * [[Ottův slovník naučný/Methoxyl|Methoxyl]] * [[Ottův slovník naučný/Murium|Murium]] * [[Ottův slovník naučný/M|M]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Quebrachit|Quebrachit]] [[Kategorie:Čeští autoři]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] [[Kategorie:Čeští fyzici]] [[Kategorie:Chemici]] ftmlnaga55t2qy436ghliy0udz4jpap 100 21383 334231 334155 2026-07-03T04:46:20Z Rulumas 19860 /* Ottův slovník naučný */ Inokoština 334231 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Karel | příjmení = Kadlec | alternativní jméno = Bohdan Přehořovský | datum narození = 11. ledna 1865 | místo narození = Přehořov u Soběslavi | datum úmrtí = 4. prosince 1928 | místo úmrtí = Praha | popis = český právník }} JUDr. '''Karel Kadlec''' (1865–1928) byl český právník, profesor slovanského práva v Praze, překladatel z chorvatštiny a francouzštiny. {{Více}} == Dílo == * [[Družstva král. českého zemského a Národního divadla]] (1896) {{Online Kramerius|ABA001|1221606}} * [[Maďaři a Československá republika]] (1919) {{Online Kramerius|nkp|e54f7a70-4a14-11e4-8113-005056827e52}} * [[Moščenický statut]] (1914) {{Online Kramerius|knav|c25a73e7-435d-11dd-b505-00145e5790ea}} * [[O poddanství a robotě v zemích českých]] (1899) {{Online Kramerius|mzk|0eb6d95e-d9ef-11e0-b032-0050569d679d}} * [[Provozovací právo k dílům dramatickým a hudebním]] (1892) {{Online Kramerius|knav|c262b0e5-435d-11dd-b505-00145e5790ea}} * [[Rodinný nedíl, čili, Zádruha v právu slovanském]] (1898) {{Online Kramerius|nkp|ABA001|11019441}} * [[Valaši a Valašské právo v zemích slovanských a uherských]] (1916) {{Online Kramerius|nkp|39b44a20-fb6d-11e2-9923-005056827e52}} * [[Z ústavního vývoje Habsburského mocnářství]] (1912) {{Online Kramerius|nkp|46433700-e52c-11e5-bdc9-005056827e52}} === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''-dlc''. Je autorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Distinkční kniha|Distinkční kniha]] * [[Ottův slovník naučný/Díl|Díl]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Duševní majetek|Duševní majetek]] * [[Ottův slovník naučný/Důhon|Důhon]] * [[Ottův slovník naučný/Dvorský soud|Dvorský soud]] * [[Ottův slovník naučný/Dvořané|Dvořané]] * [[Ottův slovník naučný/Emfyteuse|Emfyteuse]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Fakultativní obligace|Fakultativní obligace]] * [[Ottův slovník naučný/Falcidia lex|Falcidia lex]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Fideikommiss|Fideikommiss]] * [[Ottův slovník naučný/Freragium|Freragium]] * [[Ottův slovník naučný/Giro|Giro]] * [[Ottův slovník naučný/Glebae adscripti|Glebae adscripti]] * [[Ottův slovník naučný/Gorod|Gorod]] * [[Ottův slovník naučný/Grotius|Grotius]] * [[Ottův slovník naučný/Hejtmanství lén německých|Hejtmanství lén německých]] * [[Ottův slovník naučný/Hejtmanství okresní|Hejtmanství okresní]] * [[Ottův slovník naučný/Hejtman|Hejtman]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Historické právo|Historické právo]] * [[Ottův slovník naučný/Historickopolitická individuálnost|Historickopolitická individuálnost]] * [[Ottův slovník naučný/Hofrychtéř|Hofrychtéř]] * [[Ottův slovník naučný/Hojemství|Hojemství]] * [[Ottův slovník naučný/Honorář|Honorář]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Horní policie|Horní policie]] * [[Ottův slovník naučný/Horní právo|Horní právo]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Horní regál|Horní regál]] * [[Ottův slovník naučný/Horní úřady|Horní úřady]] * [[Ottův slovník naučný/Horten|Horten]] * [[Ottův slovník naučný/Hospites|Hospites]] * [[Ottův slovník naučný/Hotman|Hotman]] * [[Ottův slovník naučný/Hranice|Hranice]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Chełmenské právo|Chełmenské právo]] * [[Ottův slovník naučný/Chlap|Chlap]] * [[Ottův slovník naučný/Choromyslnost|Choromyslnost]] * [[Ottův slovník naučný/Immobilie|Immobilie]] * [[Ottův slovník naučný/Imperialism|Imperialism]] * [[Ottův slovník naučný/Impubertas|Impubertas]] * [[Ottův slovník naučný/Indebitum|Indebitum]] * [[Ottův slovník naučný/Indemnita|Indemnita]] * [[Ottův slovník naučný/Inkolát|Inkolát]] * [[Ottův slovník naučný/Inns of Court|Inns of Court]] * [[Ottův slovník naučný/Inokoština|Inokoština]] * [[Ottův slovník naučný/Insinuace|Insinuace]] * [[Ottův slovník naučný/Interpellace|Interpellace]] * [[Ottův slovník naučný/Intervence|Intervence]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Jihoslované/Právo jihoslovanské|Jihoslované/Právo jihoslovanské]] * [[Ottův slovník naučný/Jihoslované|Jihoslované]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Jmění|Jmění]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Josef|Josef]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Kauce|Kauce]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Klientela|Klientela]] * [[Ottův slovník naučný/Kodifikace|Kodifikace]] * [[Ottův slovník naučný/Kolonát|Kolonát]] * [[Ottův slovník naučný/Konířské právo|Konířské právo]] * [[Ottův slovník naučný/Konsul|Konsul]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Krádež|Krádež]] * [[Ottův slovník naučný/Lichva|Lichva]] * [[Ottův slovník naučný/Litkup|Litkup]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Ljubić|Ljubić]] * [[Ottův slovník naučný/Město|Město]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Městské právo|Městské právo]] * [[Ottův slovník naučný/Msta krevní|Msta krevní]] * [[Ottův slovník naučný/Mýto|Mýto]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Načalník zemský učastkový|Načalník zemský učastkový]] * [[Ottův slovník naučný/Nakladatelské právo|Nakladatelské právo]] * [[Ottův slovník naučný/Nastojte|Nastojte]] * [[Ottův slovník naučný/Naturalisace|Naturalisace]] * [[Ottův slovník naučný/Nářez|Nářez]] * [[Ottův slovník naučný/Obranní list|Obranní list]] * [[Ottův slovník naučný/Obvěnění|Obvěnění]] * [[Ottův slovník naučný/Obyčejové právo|Obyčejové právo]] * [[Ottův slovník naučný/Očistník|Očistník]] * [[Ottův slovník naučný/Otroctví|Otroctví]] * [[Ottův slovník naučný/Paskvil|Paskvil]] * [[Ottův slovník naučný/Pas|Pas]] * [[Ottův slovník naučný/Pavlov (osoby)|Pavlov]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Perempce|Perempce]] * [[Ottův slovník naučný/Pergošić|Pergošić]] * [[Ottův slovník naučný/Piekosiński|Piekosiński]] * [[Ottův slovník naučný/Pliverić|Pliverić]] * [[Ottův slovník naučný/Pokrevenství|Pokrevenství]] * [[Ottův slovník naučný/Polovniki|Polovniki]] * [[Ottův slovník naučný/Praedialisté|Praedialisté]] * [[Ottův slovník naučný/Pravda Ruská|Pravda Ruská]] * [[Ottův slovník naučný/Prochiron|Prochiron]] * [[Ottův slovník naučný/Propinační právo|Propinační právo]] * [[Ottův slovník naučný/Přečin|Přečin]] * [[Ottův slovník naučný/Přísežníci|Přísežníci]] * [[Ottův slovník naučný/Raabovská soustava|Raabovská soustava]] * [[Ottův slovník naučný/Regály|Regály]] * [[Ottův slovník naučný/Robota|Robota]] * [[Ottův slovník naučný/Sedria|Sedria]] * [[Ottův slovník naučný/Sékelové|Sékelové]] * [[Ottův slovník naučný/Sportule|Sportule]] * [[Ottův slovník naučný/Tribun|Tribun]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Venditiones culparum|Venditiones culparum]] * [[Ottův slovník naučný/Verv|Verv]] [[Kategorie:Čeští autoři]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] [[Kategorie:Právníci]] 5q9gt2m9qgra70yt4trz3nj5aoobuyo 100 21385 334225 334187 2026-07-02T22:08:56Z Rulumas 19860 /* Ottův slovník naučný */ Inocarpus 334225 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Josef | příjmení = Dědeček | datum narození = 23. listopadu 1843 | místo narození = Chlomek u Turnova | datum úmrtí = 15. května 1915 | místo úmrtí = Dolní Chabry u Prahy | popis = český pedagog a botanik }} '''Josef Dědeček''' (1843–1915) byl český středoškolský profesor a botanik. {{Více}} == Dílo == * [[Ze života pro život]] (1899) === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''Děd.'' Je autorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Abatia|Abatia]] * [[Ottův slovník naučný/Abbevillea|Abbevillea]] * [[Ottův slovník naučný/Abelasis|Abelasis]] * [[Ottův slovník naučný/Abelia|Abelia]] * [[Ottův slovník naučný/Abelmoluch|Abelmoluch]] * [[Ottův slovník naučný/Aberia|Aberia]] * [[Ottův slovník naučný/Abobra|Abobra]] * [[Ottův slovník naučný/Abobreae|Abobreae]] * [[Ottův slovník naučný/Abolboda|Abolboda]] * [[Ottův slovník naučný/Abraca-Palo|Abraca-Palo]] * [[Ottův slovník naučný/Abroma|Abroma]] * [[Ottův slovník naučný/Abronia|Abronia]] * [[Ottův slovník naučný/Abrotanum|Abrotanum]] * [[Ottův slovník naučný/Abrus|Abrus]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Absinthové dřevo|Absinthové dřevo]] * [[Ottův slovník naučný/Absus|Absus]] * [[Ottův slovník naučný/Abuta|Abuta]] * [[Ottův slovník naučný/Abutilon|Abutilon]] * [[Ottův slovník naučný/Acacia|Acacia]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Acacieae|Acacieae]] * [[Ottův slovník naučný/Acaciové dřevo|Acaciové dřevo]] * [[Ottův slovník naučný/Acaena|Acaena]] * [[Ottův slovník naučný/Acaia|Acaia]] * [[Ottův slovník naučný/Acajou|Acajou]] * [[Ottův slovník naučný/Acanthospermum|Acanthospermum]] * [[Ottův slovník naučný/Acaroidová pryskyřice|Acaroidová pryskyřice]] * [[Ottův slovník naučný/Aceras|Aceras]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Acianthus|Acianthus]] * [[Ottův slovník naučný/Acicalyptus|Acicalyptus]] * [[Ottův slovník naučný/Acicarpha|Acicarpha]] * [[Ottův slovník naučný/Acioa|Acioa]] * [[Ottův slovník naučný/Aciphylla|Aciphylla]] * [[Ottův slovník naučný/Acisanthera|Acisanthera]] * [[Ottův slovník naučný/Acmena|Acmena]] * [[Ottův slovník naučný/Acnida|Acnida]] * [[Ottův slovník naučný/Acnistus|Acnistus]] * [[Ottův slovník naučný/Acolium|Acolium]] * [[Ottův slovník naučný/Acona|Acona]] * [[Ottův slovník naučný/Acouma|Acouma]] * [[Ottův slovník naučný/Acradenia|Acradenia]] * [[Ottův slovník naučný/Acranthera|Acranthera]] * [[Ottův slovník naučný/Acroclinium|Acroclinium]] * [[Ottův slovník naučný/Acrocomia|Acrocomia]] * [[Ottův slovník naučný/Acrocordia|Acrocordia]] * [[Ottův slovník naučný/Acronychia|Acronychia]] * [[Ottův slovník naučný/Acrotrema|Acrotrema]] * [[Ottův slovník naučný/Actinidia|Actinidia]] * [[Ottův slovník naučný/Actinocarpus|Actinocarpus]] * [[Ottův slovník naučný/Actinodium|Actinodium]] * [[Ottův slovník naučný/Actinotus|Actinotus]] * [[Ottův slovník naučný/Adamovo jablko|Adamovo jablko]] * [[Ottův slovník naučný/Adelobotrys|Adelobotrys]] * [[Ottův slovník naučný/Adenandra|Adenandra]] * [[Ottův slovník naučný/Adenanthera|Adenanthera]] * [[Ottův slovník naučný/Adenanthereae|Adenanthereae]] * [[Ottův slovník naučný/Adenosacme|Adenosacme]] * [[Ottův slovník naučný/Adenosma|Adenosma]] * [[Ottův slovník naučný/Adenostephanus|Adenostephanus]] * [[Ottův slovník naučný/Adenostoma|Adenostoma]] * [[Ottův slovník naučný/Adhatoda|Adhatoda]] * [[Ottův slovník naučný/Adina|Adina]] * [[Ottův slovník naučný/Adlumia|Adlumia]] * [[Ottův slovník naučný/Adolphia|Adolphia]] * [[Ottův slovník naučný/Adrastaea|Adrastaea]] * [[Ottův slovník naučný/Advokátový strom|Advokátový strom]] * [[Ottův slovník naučný/Aeginetia|Aeginetia]] * [[Ottův slovník naučný/Aegiphila|Aegiphila]] * [[Ottův slovník naučný/Aegle|Aegle]] * [[Ottův slovník naučný/Aechmea|Aechmea]] * [[Ottův slovník naučný/Aechmolepsis|Aechmolepsis]] * [[Ottův slovník naučný/Aerides|Aerides]] * [[Ottův slovník naučný/Aerva|Aerva]] * [[Ottův slovník naučný/Aerveae|Aerveae]] * [[Ottův slovník naučný/Aesculinae|Aesculinae]] * [[Ottův slovník naučný/Aesculus|Aesculus]] * [[Ottův slovník naučný/Aeschynanthus|Aeschynanthus]] * [[Ottův slovník naučný/Aessa|Aessa]] * [[Ottův slovník naučný/Aethionema|Aethionema]] * [[Ottův slovník naučný/Aethiopis|Aethiopis]] * [[Ottův slovník naučný/Aextoxicon|Aextoxicon]] * [[Ottův slovník naučný/Afarez|Afarez]] * [[Ottův slovník naučný/Affonsea|Affonsea]] * [[Ottův slovník naučný/Agalloche|Agalloche]] * [[Ottův slovník naučný/Agapantheae|Agapantheae]] * [[Ottův slovník naučný/Agapanthus|Agapanthus]] * [[Ottův slovník naučný/Agar-agar|Agar-agar]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Agara|Agara]] * [[Ottův slovník naučný/Agathodes|Agathodes]] * [[Ottův slovník naučný/Agathosma|Agathosma]] * [[Ottův slovník naučný/Agati|Agati]] * [[Ottův slovník naučný/Agaveae|Agaveae]] * [[Ottův slovník naučný/Agave|Agave]] * [[Ottův slovník naučný/Agerateae|Agerateae]] * [[Ottův slovník naučný/Ageratum|Ageratum]] * [[Ottův slovník naučný/Aglaia (strom)|Aglaia (strom)]] * [[Ottův slovník naučný/Aglaonema|Aglaonema]] * [[Ottův slovník naučný/Agnus scythicus|Agnus scythicus]] * [[Ottův slovník naučný/Agonis|Agonis]] * [[Ottův slovník naučný/Agyneia|Agyneia]] * [[Ottův slovník naučný/Ahnahr|Ahnahr]] * [[Ottův slovník naučný/Ahovai|Ahovai]] * [[Ottův slovník naučný/Achania|Achania]] * [[Ottův slovník naučný/Acharia|Acharia]] * [[Ottův slovník naučný/Acha|Acha]] * [[Ottův slovník naučný/Achimenes|Achimenes]] * [[Ottův slovník naučný/Achnodonton|Achnodonton]] * [[Ottův slovník naučný/Achras|Achras]] * [[Ottův slovník naučný/Achyrantheae|Achyrantheae]] * [[Ottův slovník naučný/Ailantus|Ailantus]] * [[Ottův slovník naučný/Aiouea|Aiouea]] * [[Ottův slovník naučný/Aizoideae|Aizoideae]] * [[Ottův slovník naučný/Aizoon|Aizoon]] * [[Ottův slovník naučný/Ajax|Ajax]] * [[Ottův slovník naučný/Ajmud|Ajmud]] * [[Ottův slovník naučný/Ajovan|Ajovan]] * [[Ottův slovník naučný/Ak-Ake|Ak-Ake]] * [[Ottův slovník naučný/Akazga|Akazga]] * [[Ottův slovník naučný/Alafia|Alafia]] * [[Ottův slovník naučný/Alangium|Alangium]] * [[Ottův slovník naučný/Alaternus|Alaternus]] * [[Ottův slovník naučný/Alberta (botanika)|Alberta (botanika)]] * [[Ottův slovník naučný/Alberteae|Alberteae]] * [[Ottův slovník naučný/Albuca|Albuca]] * [[Ottův slovník naučný/Aldina (botanika)|Aldina (botanika)]] * [[Ottův slovník naučný/Aldina|Aldina]] * [[Ottův slovník naučný/Alectryon|Alectryon]] * [[Ottův slovník naučný/Aleurites|Aleurites]] * [[Ottův slovník naučný/Alfa (tráva)|Alfa]] * [[Ottův slovník naučný/Alhagi|Alhagi]] * [[Ottův slovník naučný/Alchornea|Alchornea]] * [[Ottův slovník naučný/Alicularia|Alicularia]] * [[Ottův slovník naučný/Allamanda|Allamanda]] * [[Ottův slovník naučný/Alleghanské konopí|Alleghanské konopí]] * [[Ottův slovník naučný/Alocasia|Alocasia]] * [[Ottův slovník naučný/Aloexylon|Aloexylon]] * [[Ottův slovník naučný/Aloe|Aloe]] * [[Ottův slovník naučný/Aloin|Aloin]] * [[Ottův slovník naučný/Aloové dřevo|Aloové dřevo]] * [[Ottův slovník naučný/Alpinia|Alpinia]] * [[Ottův slovník naučný/Alpinieae|Alpinieae]] * [[Ottův slovník naučný/Alstroemeria|Alstroemeria]] * [[Ottův slovník naučný/Arbutus|Arbutus]] * [[Ottův slovník naučný/Arenga|Arenga]] * [[Ottův slovník naučný/Artanthe|Artanthe]] * [[Ottův slovník naučný/Astrocaryum|Astrocaryum]] * [[Ottův slovník naučný/Athanasia|Athanasia]] * [[Ottův slovník naučný/Aucuba|Aucuba]] * [[Ottův slovník naučný/Avicennia|Avicennia]] * [[Ottův slovník naučný/Blasia|Blasia]] * [[Ottův slovník naučný/Bonapartea|Bonapartea]] * [[Ottův slovník naučný/Buddleia|Buddleia]] * [[Ottův slovník naučný/Catharinea|Catharinea]] * [[Ottův slovník naučný/Cissus|Cissus]] * [[Ottův slovník naučný/Daemonorops|Daemonorops]] * [[Ottův slovník naučný/Darwinia|Darwinia]] * [[Ottův slovník naučný/Desmoncus|Desmoncus]] * [[Ottův slovník naučný/Diosmeae|Diosmeae]] * [[Ottův slovník naučný/Diosma|Diosma]] * [[Ottův slovník naučný/Dipholis|Dipholis]] * [[Ottův slovník naučný/Diphyscium|Diphyscium]] * [[Ottův slovník naučný/Diplopappus|Diplopappus]] * [[Ottův slovník naučný/Diplopappeae|Diplopappeae]] * [[Ottův slovník naučný/Diplothemium|Diplothemium]] * [[Ottův slovník naučný/Dipterocarpeae|Dipterocarpeae]] * [[Ottův slovník naučný/Dipterocarpus|Dipterocarpus]] * [[Ottův slovník naučný/Dipteryx|Dipteryx]] * [[Ottův slovník naučný/Dirca|Dirca]] * [[Ottův slovník naučný/Dracontium|Dracontium]] * [[Ottův slovník naučný/Dracunculus|Dracunculus]] * [[Ottův slovník naučný/Epidendron|Epidendron]] * [[Ottův slovník naučný/Hardwickia|Hardwickia]] * [[Ottův slovník naučný/Hypnaceae|Hypnaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Inocarpus|Inocarpus]] * [[Ottův slovník naučný/Ligustrum|Ligustrum]] * [[Ottův slovník naučný/Lichtensteinia|Lichtensteinia]] * [[Ottův slovník naučný/Liliaceae|Liliaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Lilieae|Lilieae]] * [[Ottův slovník naučný/Lilium|Lilium]] * [[Ottův slovník naučný/Limnanthemum|Limnanthemum]] * [[Ottův slovník naučný/Limosella|Limosella]] * [[Ottův slovník naučný/Linaceae|Linaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Linaria|Linaria]] * [[Ottův slovník naučný/Lindernia|Lindernia]] * [[Ottův slovník naučný/Linnaea|Linnaea]] * [[Ottův slovník naučný/Macrochloa|Macrochloa]] * [[Ottův slovník naučný/Medicago|Medicago]] * [[Ottův slovník naučný/Mechovité rostliny|Mechovité rostliny]] * [[Ottův slovník naučný/Mechy|Mechy]] * [[Ottův slovník naučný/Melampyrum|Melampyrum]] * [[Ottův slovník naučný/Melandrium|Melandrium]] * [[Ottův slovník naučný/Melastoma|Melastoma]] * [[Ottův slovník naučný/Melastomaceae|Melastomaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Melia|Melia]] * [[Ottův slovník naučný/Meliaceae|Meliaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Melica|Melica]] * [[Ottův slovník naučný/Melilotus|Melilotus]] * [[Ottův slovník naučný/Melissa (botanika)|Melissa (botanika)]] * [[Ottův slovník naučný/Melissaceae|Melissaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Melittis|Melittis]] * [[Ottův slovník naučný/Menispermum|Menispermum]] * [[Ottův slovník naučný/Mesembryanthemum|Mesembryanthemum]] * [[Ottův slovník naučný/Moehringia|Moehringia]] * [[Ottův slovník naučný/Moreae|Moreae]] * [[Ottův slovník naučný/Neckera|Neckera]] * [[Ottův slovník naučný/Nectandra|Nectandra]] * [[Ottův slovník naučný/Palaquium|Palaquium]] * [[Ottův slovník naučný/Palmy|Palmy]] * [[Ottův slovník naučný/Paludella|Paludella]] * [[Ottův slovník naučný/Panax|Panax]] * [[Ottův slovník naučný/Pancratium|Pancratium]] * [[Ottův slovník naučný/Pandanaceae|Pandanaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Pandanus|Pandanus]] * [[Ottův slovník naučný/Panicum|Panicum]] * [[Ottův slovník naučný/Papayaceae|Papayaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Parinarium|Parinarium]] * [[Ottův slovník naučný/Parrotia|Parrotia]] * [[Ottův slovník naučný/Passifioraceae|Passifioraceae]] * [[Ottův slovník naučný/Passiflora|Passiflora]] * [[Ottův slovník naučný/Passiflorinae|Passiflorinae]] * [[Ottův slovník naučný/Paullinia|Paullinia]] * [[Ottův slovník naučný/Paulownia|Paulownia]] * [[Ottův slovník naučný/Pavia|Pavia]] * [[Ottův slovník naučný/Peganum|Peganum]] * [[Ottův slovník naučný/Pelargonium|Pelargonium]] * [[Ottův slovník naučný/Pellia|Pellia]] * [[Ottův slovník naučný/Pennisetum|Pennisetum]] * [[Ottův slovník naučný/Pentastemon|Pentastemon]] * [[Ottův slovník naučný/Peperomia|Peperomia]] * [[Ottův slovník naučný/Peplis|Peplis]] * [[Ottův slovník naučný/Pereskia|Pereskia]] * [[Ottův slovník naučný/Perilla|Perilla]] * [[Ottův slovník naučný/Periploca|Periploca]] * [[Ottův slovník naučný/Persea|Persea]] * [[Ottův slovník naučný/Petunia|Petunia]] * [[Ottův slovník naučný/Peucedanum|Peucedanum]] * [[Ottův slovník naučný/Phalaris|Phalaris]] * [[Ottův slovník naučný/Phasceae|Phasceae]] * [[Ottův slovník naučný/Phascum|Phascum]] * [[Ottův slovník naučný/Philadelphus|Philadelphus]] * [[Ottův slovník naučný/Phillyrea|Phillyrea]] * [[Ottův slovník naučný/Philodendron|Philodendron]] * [[Ottův slovník naučný/Philonotis|Philonotis]] * [[Ottův slovník naučný/Phlox|Phlox]] * [[Ottův slovník naučný/Phönix|Phönix]] * [[Ottův slovník naučný/Phormium|Phormium]] * [[Ottův slovník naučný/Phyllocactus|Phyllocactus]] * [[Ottův slovník naučný/Physalis|Physalis]] * [[Ottův slovník naučný/Physcomitrella|Physcomitrella]] * [[Ottův slovník naučný/Physcomitrieae|Physcomitrieae]] * [[Ottův slovník naučný/Physcomitrium|Physcomitrium]] * [[Ottův slovník naučný/Physostigma|Physostigma]] * [[Ottův slovník naučný/Phytelephas|Phytelephas]] * [[Ottův slovník naučný/Phytolacca|Phytolacca]] * [[Ottův slovník naučný/Pilocarpus|Pilocarpus]] * [[Ottův slovník naučný/Pilogyne|Pilogyne]] * [[Ottův slovník naučný/Pimenta|Pimenta]] * [[Ottův slovník naučný/Piperaceae|Piperaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Piper|Piper]] * [[Ottův slovník naučný/Piratinera|Piratinera]] * [[Ottův slovník naučný/Piscidia|Piscidia]] * [[Ottův slovník naučný/Pistacia|Pistacia]] * [[Ottův slovník naučný/Pistia|Pistia]] * [[Ottův slovník naučný/Pitcairnia|Pitcairnia]] * [[Ottův slovník naučný/Pittosporum|Pittosporum]] * [[Ottův slovník naučný/Plagiochila|Plagiochila]] * [[Ottův slovník naučný/Plagiothecium|Plagiothecium]] * [[Ottův slovník naučný/Platanaceae|Platanaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Platanus|Platanus]] * [[Ottův slovník naučný/Platyphyllae|Platyphyllae]] * [[Ottův slovník naučný/Plectranthus|Plectranthus]] * [[Ottův slovník naučný/Pleuridium|Pleuridium]] * [[Ottův slovník naučný/Poa|Poa]] * [[Ottův slovník naučný/Podocarpus|Podocarpus]] * [[Ottův slovník naučný/Podophyllum|Podophyllum]] * [[Ottův slovník naučný/Podospermum|Podospermum]] * [[Ottův slovník naučný/Podostemaceae|Podostemaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Pogonatum|Pogonatum]] * [[Ottův slovník naučný/Pogostemon|Pogostemon]] * [[Ottův slovník naučný/Poinsettia|Poinsettia]] * [[Ottův slovník naučný/Polemoniaceae|Polemoniaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Polemonium|Polemonium]] * [[Ottův slovník naučný/Polyanthes|Polyanthes]] * [[Ottův slovník naučný/Polycarpicae|Polycarpicae]] * [[Ottův slovník naučný/Polygalaceae|Polygalaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Polytrichum|Polytrichum]] * [[Ottův slovník naučný/Pomaceae|Pomaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Quassia|Quassia]] * [[Ottův slovník naučný/Racomitrium|Racomitrium]] * [[Ottův slovník naučný/Rhodobryum|Rhodobryum]] * [[Ottův slovník naučný/Vateria|Vateria]] * [[Ottův slovník naučný/Vatica|Vatica]] * [[Ottův slovník naučný/Weigelia|Weigelia]] * [[Ottův slovník naučný/Yucca|Yucca]] * [[Ottův slovník naučný/Zamia|Zamia]] * [[Ottův slovník naučný/Zanthoxylon|Zanthoxylon]] * [[Ottův slovník naučný/Zea L.|Zea L.]] * [[Ottův slovník naučný/Zieria|Zieria]] * [[Ottův slovník naučný/Zingiberaceae|Zingiberaceae]] * [[Ottův slovník naučný/Zingiber|Zingiber]] [[Kategorie:Čeští autoři]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] n6y01feixhnr4wbqijx5rmkx3jmhgdl 100 21462 334223 334158 2026-07-02T20:33:18Z Hubert Kororo 11821 lepší fotka z wd 334223 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Gustav | příjmení = Gruss | datum narození = 2. nebo 3. srpna 1854 | místo narození = Jičín | datum úmrtí = 22. nebo 23. září 1922 | místo úmrtí = Praha | popis = český astronom }} PhDr. '''Gustav Gruss''' (1854–1922) byl český astronom. == Dílo == * [[Příspěvek k algebraické části problému pro určení dráhy planety ze tří pozorování]] (1904) {{Online Kramerius|knav|37fdf62b-435e-11dd-b505-00145e5790ea}} * [[Příspěvek k výpočtu parabolické dráhy komet ze tří posic]] (1907) {{Online Kramerius|knav|3792d829-435e-11dd-b505-00145e5790ea}} * [[Spektroskopická pozorování některých hvězd]] (1897) {{Online Kramerius|knav|38de43b8-435e-11dd-b505-00145e5790ea}} * [[Určení minimální a maximální vzdálenosti od slunce malé planety, která se nyní pohybuje ve dráze skoro kruhové s velkou poloosou a]] (1909) {{Online Kramerius|knav|5e8520fa-435f-11dd-b505-00145e5790ea}} * [[Vyšetřování měn světlosti hvězd proměnných]] s [[Autor:Václav Láska|Václav Láska]] (1895) {{Online Kramerius|knav|39a11ee2-435e-11dd-b505-00145e5790ea}} * [[Z říše hvězd]] (1894) {{Digitalizuje se|Gustav Gruss - Z říše hvězd - 1894.djvu}} === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''Gs.'' Je autorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Aberrace světla|Aberrace světla]] * [[Ottův slovník naučný/Absolutní číslo|Absolutní číslo]] (část) * [[Ottův slovník naučný/abul-Vefá|abul-Vefá]] * [[Ottův slovník naučný/Abundantia (planetka)|Abundantia (planetka)]] * [[Ottův slovník naučný/Adams|Adams]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Adelinda|Adelinda]] * [[Ottův slovník naučný/Adeona|Adeona]] * [[Ottův slovník naučný/Adrastea|Adrastea]] * [[Ottův slovník naučný/Adria (planetka)|Adria (planetka)]] * [[Ottův slovník naučný/Aegina|Aegina]] * [[Ottův slovník naučný/Aegle (planetoida)|Aegle]] * [[Ottův slovník naučný/Aemilia|Aemilia]] * [[Ottův slovník naučný/Aequatoreál|Aequatoreál]] * [[Ottův slovník naučný/Aequinoctium|Aequinoctium]] * [[Ottův slovník naučný/Aera|Aera]] * [[Ottův slovník naučný/Aethra|Aethra]] * [[Ottův slovník naučný/Afelium|Afelium]] * [[Ottův slovník naučný/Agathe|Agathe]] * [[Ottův slovník naučný/Aglaia|Aglaia]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Agona|Agona]] * [[Ottův slovník naučný/Airy|Airy]] * [[Ottův slovník naučný/Aklina|Aklina]] * [[Ottův slovník naučný/Al-Zarkalí|Al-Zarkalí]] * [[Ottův slovník naučný/Alceste|Alceste]] * [[Ottův slovník naučný/Aletheia|Aletheia]] * [[Ottův slovník naučný/Alexandra (planetoida)|Alexandra (planetoida)]] * [[Ottův slovník naučný/Alfonsinské tabulky astronomické|Alfonsinské tabulky astronomické]] * [[Ottův slovník naučný/Algol|Algol]] * [[Ottův slovník naučný/Alhidáda|Alhidáda]] * [[Ottův slovník naučný/Aline|Aline]] * [[Ottův slovník naučný/Alkmene|Alkmene]] * [[Ottův slovník naučný/Almagestum novum|Almagestum novum]] * [[Ottův slovník naučný/Almagest|Almagest]] * [[Ottův slovník naučný/Almukantarat|Almukantarat]] * [[Ottův slovník naučný/Altazimut|Altazimut]] * [[Ottův slovník naučný/Althaea (planetka)|Althaea (planetka)]] * [[Ottův slovník naučný/Ampella|Ampella]] * [[Ottův slovník naučný/Astrograf|Astrograf]] * [[Ottův slovník naučný/Astrolabium|Astrolabium]] * [[Ottův slovník naučný/Astroskop|Astroskop]] * [[Ottův slovník naučný/Até (planetoida)|Até (planetoida)]] * [[Ottův slovník naučný/Azimut|Azimut]] * [[Ottův slovník naučný/Beteigeuze|Beteigeuze]] * [[Ottův slovník naučný/Carolina (planetoida)|Carolina (planetoida)]] * [[Ottův slovník naučný/Clorinde|Clorinde]] * [[Ottův slovník naučný/Čas|Čas]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Dante|Dante]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Daphne (planetoida)|Daphne (planetka)]] * [[Ottův slovník naučný/Deimos|Deimos]] * [[Ottův slovník naučný/Dejanira|Dejanira]] * [[Ottův slovník naučný/Deklinace|Deklinace]] * [[Ottův slovník naučný/Dennice|Dennice]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Douwesova methoda|Douwesova methoda]] * [[Ottův slovník naučný/Dresda|Dresda]] * [[Ottův slovník naučný/d’Ailly|d’Ailly]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Element|Element]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Evekce|Evekce]] * [[Ottův slovník naučný/Galatea (planetoida)|Galatea]] * [[Ottův slovník naučný/Hall (osoby)|Hall]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Hansen|Hansen]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Harding|Harding]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Hekate|Hekate]] * [[Ottův slovník naučný/Hertha|Hertha]] * [[Ottův slovník naučný/Hodierna|Hodierna]] * [[Ottův slovník naučný/Hodina|Hodina]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Hodiny|Hodiny]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Horrebow|Horrebow]] * [[Ottův slovník naučný/Inó|Inó]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Jędrzejewicz|Jędrzejewicz]] * [[Ottův slovník naučný/Julia (asteroida)|Julia]] * [[Ottův slovník naučný/Kalendář|Kalendář]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Klymené|Klymené]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Lilaea|Lilaea]] * [[Ottův slovník naučný/Medusa (planetoida)|Medusa (planetoida)]] * [[Ottův slovník naučný/Menippe|Menippe]] * [[Ottův slovník naučný/Merkur (Dobropán)|Merkur]] * [[Ottův slovník naučný/Minerva (planetoida)|Minerva]] * [[Ottův slovník naučný/Nemausa|Nemausa]] * [[Ottův slovník naučný/Neptun|Neptun]] * [[Ottův slovník naučný/Olga|Olga]] * [[Ottův slovník naučný/Palatia|Palatia]] * [[Ottův slovník naučný/Pales (planetka)|Pales]] * [[Ottův slovník naučný/Palisa|Palisa]] * [[Ottův slovník naučný/Pallas (planetka)|Pallas]] * [[Ottův slovník naučný/Palma (planetka)|Palma]] * [[Ottův slovník naučný/Pandora|Pandora]] * [[Ottův slovník naučný/Panopaea|Panopaea]] * [[Ottův slovník naučný/Pariana|Pariana]] * [[Ottův slovník naučný/Parthenope (planetka)|Parthenope]] * [[Ottův slovník naučný/Patricia|Patricia]] * [[Ottův slovník naučný/Paulina (planetka)|Paulina]] * [[Ottův slovník naučný/Peitho|Peitho]] * [[Ottův slovník naučný/Penelope|Penelope]] * [[Ottův slovník naučný/Penthesilea|Penthesilea]] * [[Ottův slovník naučný/Persephone|Persephone]] * [[Ottův slovník naučný/Phaedra|Phaedra]] * [[Ottův slovník naučný/Phaëo|Phaëo]] * [[Ottův slovník naučný/Phaëtusa|Phaëtusa]] * [[Ottův slovník naučný/Philagoria|Philagoria]] * [[Ottův slovník naučný/Philia|Philia]] * [[Ottův slovník naučný/Philomela|Philomela]] * [[Ottův slovník naučný/Philosophia|Philosophia]] * [[Ottův slovník naučný/Phobos|Phobos]] * [[Ottův slovník naučný/Phocaea|Phocaea]] * [[Ottův slovník naučný/Photographica|Photographica]] * [[Ottův slovník naučný/Phtia|Phtia]] * [[Ottův slovník naučný/Pierretta|Pierretta]] * [[Ottův slovník naučný/Polyhymnia|Polyhymnia]] * [[Ottův slovník naučný/Polyxo|Polyxo]] * [[Ottův slovník naučný/Protogeneia|Protogeneia]] * [[Ottův slovník naučný/Rok|Rok]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Saros|Saros]] * [[Ottův slovník naučný/Suevia|Suevia]] * [[Ottův slovník naučný/Uran (oběžnice)|Uran]] * [[Ottův slovník naučný/Urania (planetoida)|Urania]] * [[Ottův slovník naučný/Vaticana|Vaticana]] * [[Ottův slovník naučný/Venusia (planetoida)|Venusia]] * [[Ottův slovník naučný/Vesta (planetoida)|Vesta]] * [[Ottův slovník naučný/Walpurga|Walpurga]] * [[Ottův slovník naučný/Watson|Watson]] (část o Jamesi W.) * [[Ottův slovník naučný/Weinek|Weinek]] * [[Ottův slovník naučný/Weiss|Weiss]] (část o Edmundu W.) * [[Ottův slovník naučný/Weringia|Weringia]] * [[Ottův slovník naučný/Xanthippe|Xanthippe]] * [[Ottův slovník naučný/Yrsa|Yrsa]] * [[Ottův slovník naučný/Zähringia|Zähringia]] * [[Ottův slovník naučný/Zelia|Zelia]] * [[Ottův slovník naučný/Zerlina|Zerlina]] == Díla o autorovi == * {{OSN|Gruss|1896|pořadí=4|online=https://archive.org/stream/ottvslovnknauni38ottogoog#page/n566/mode/2up}} * {{OSN|Gruss (doplněk)|1909|svazek=XXVIII}} [[Kategorie:Astronomové]] [[Kategorie:Čeští autoři]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] maqd2inje1d7c5tyxqokvzdj23jlv1c 250 23164 334279 312794 2026-07-03T11:03:02Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334279 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Mykhal" /></noinclude>*Drobnůstky gramatické. I. Imperfekt v dialektě nišském. II. Koncovka 3 os. plur. praes. -du. III. Jiné novotvary praesentní. LF XXX (1903), s. 227—232. * Jazyk ruský. OSN XXII (1904), s. 210—213. [http://www.archive.org/stream/ottvslovnknauni36ottogoog#page/n254/mode/2up Internet Archive] * Творительный падежъ въ словацкихъ нарѣчіяхъ. Сборникъ въ честь В. И. Ламанскаго. СПб. 1905. * K dialektologii československé. Referuje — LF XXXIV (1907), s. 22—42. [http://lf.clavmon.cz/LF/Archiv_plna_cisla/LF34_1907.pdf Listy filologické]</br>Rocz. Sław. I 1908 č. 157 (str. 103). * Стефана Вербеција Трипартитум. (Tripartitum opus iuris consuetudinarii regni Hungariae.) Словенски превод Ивана Перготића из год. 1574. Пздао Д-р Карло Кадлец. С објашњењем Перготићева језика од Д-ра Ђ. Поливке. (Зборник за истор. јез. и књижевност српскога народа. I. одељење. Књига V.) Веоград 1909. [http://www.archive.org/stream/s1zbornikzaistor05srps#page/n5/mode/2up Internet Archive]</br>Refer. ČMM 33 (1909), s. 406—8 (V. J. Dušek.)</br>Arch. f. slav. Phil. XXXI (1909—10), s. 373 nsl. (F. Fancev.) * Z maloruské dialektologie. Časopis pro moderní filologii a literatury. III (1913), s. 306—309. [http://kramerius.lib.cas.cz/kramerius/PShowPageDoc.do?it=0&id=1444618&picp=&idpi=2819295 Kramerius AV ČR] * O staročeské předloze staropolské bible. Sborník filologický. VI., s. 1—39. <div style="text-align:center; padding: 1px; line-height: 2; font-size:110%; letter-spacing: 2px">2. Referáty.</div> * Архангельскій С. А.: Изъ исторіи нѣмецкаго и чешскаго уцидаріусовъ. LF XXIV (1897), s. 373—374. * Asbóth O.: Kurze russische Grammatik. Athenaeum VII (1890), s. 32. * Biedermann Dr. H. J.: Neuere slavische Siedlungen auf süddeutschem Boden. II Bd. Athenaeum V (1888) s. 218. * Бодуэнъ-де-Куртенэ: Кашубскій „Языкъ“, кашубскій народъ и „Кашупскій вопросъ“. LF XXV (1898), s. 309—311. * Bogusławski Ed.: Szkice litowindyjskie I. Athenaeum VII (1890), s. 30—31. * Boyer P. et Spéranski N.: Manuel pour l’étude de la Langue russe. LF XXXIII (1906), s. 153—154. * Брандтъ Р.: Лекціи по исторической грамматикѣ русс. языка. Вып. I. Фонетика. ČČM (1893), s. 482—485. * Broch Olaf: Studien von der slovakisch-kleinrussischen Sprachgrenze im östlichen Ungarn. Věstník slov. star. II (1899), s. 28. * Broch Olaf: Weitere Studien von der slovakisch-russischen Sprachgrenze im östl. Ungarn. Věstník slov star. III (1899), s. 11—12. * Brückner A.: Kazania średniowieczne IRozpravy wydz. filolog. Akad. Umie. sv. XXIV.) LF XXIV (1897), s. 30—31. * Brückner A.: Z dziejów języka połskiego. LF XXXI (1904), s. 302—304. *Brückner A.: Literatura religijna w Polsce średniowiecznej. I—III. LFXXXII (1905), s. 143—151. * Вудде Е. Ѳ.: Отвѣтъ академику А. А. Шахматову etc. Věstník slov. star. III (1899), s. 75. * Bystroń Jan: O mowie połskiéj w dorzeczu Stonawki i Łucyny w księstwie Cieszyńskim. ČČM (1887), s. 287—290. * Celichowski Zykmunt: Krzysztofa Pussmana Historya barzo cudna o stworzeniu nieba i ziemi 1551. Wydał — ČČM 18 1, s. 323. * Дювернуа А.: Словарь болгарскаго языка. Athenaeum VII (1890), s. 31—32. * Erzepki Bolesl.: Der Text der Gnesner Predigten kritisch beleuchtet. ČČM (1886), s. 153. * Фаминцынъ А. С: Божества древнихъ. Славянъ. Slov. Sbor. IV (1885), s. 331—334; 389—392. Athenaeum II (1885), s. 253—255. * Флоринскій Т.: Лекціи по славянскому языкознанію. Часть I. ČCM (1895), s. 351—354 o č. II. LF XXV (1898), s. 203—215. * Флоринскій Т.: Нѣсколько словъ о малорусскомъ языкѣ (нарѣчіи) и новѣйшихъ попыткахъ усвоить ему роль органа науки и высшей образованности. Věstník slov. star. IV (1900), s. 29—30. * Флоринскій Т.: Славянское племя. ČČH XIV (1908), s. 85—90. * Gebauer Jan: Staročeské sklonění zájmenné. — Staroč. sklonění substantiv kmene o. ČČM (1887), s. 286—7. * Geitler L. Dr.: Euchologium. Glagolski spomenik monastira Sinai brda. Slov. sbor. II (1883), s. 269—270. ČČM (1884), s. 125. * Geitler L.: Psalterium. Glagolski spomenik monastira Sinai Brda. ČČM (1884), s. 125. * Hanusz Dr. Jan: O pisowni i wokalizmie zabytków języka polskiego w księgach sądowskich-krakowskich z wieków XIV do XVI. ČČM (1887), s. 287. * Ягичъ И. В.: Памятникъ глаголической письменности. Маріиинское четвероевангеліе съ. прнмѣчаніями и приложеміями.чи. Slov. Sbor. III (1884), s. 449.<noinclude></noinclude> oixfxxabcby9pz59pu99gtyan5vbdxj 250 23170 334278 158474 2026-07-03T10:59:58Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334278 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="" /></noinclude>*Rocznik slawistyczny III. NVČ VI (1911), S. 21. * Русскій филогическій вѣстникъ. R. 1884 seš. 1. v LF XII (1885), s. 315—320. R. 1885 seš. 2.—4. v LF XIII (1886), s. 316—319. — 1886 seš. 1 — II. v LF XIV (1887), s. 158—160. — 1887 sv. I—II. v LF XV (1888), s. 157—160. — 1888 v LF XVI (1889), s. 391—396. * Slovenské Pohľady. R. XI v AfslPh XV (1892), s. 145—146. — R. XII v AfslPh XVI (1894), s. 317—318. * Вѣстникъ археологіи и исторіи издаваемый Археолог. институтомъ. X. LF XXVI (1899), s. 313—314. * Wisła. (1887). Sv. I seš. 1—6 v Athenaeu V (1888), s. 143—144. — O sv. III—IV v ČČM (1891), s. 329—336. * Zeitschrift des Vereins für Volkskunde XXVI (ses. 1 1.) NVČ XIII (1918), s. 120—122. * Живая Старина. O sv. 1. v ČČCM (1891), s. 340—342. — O sv. XII v ZsVVkde XIV (1904), s. 344. — O sv. XIII v ZsVVkde XV (1905), s. 225. * Журналъ министерства народнаго просвѣщенія. R. 1886 v LF XV (1888), s. 155—157. — 1887 v LF XVI (1889), s. 152—155. — 1888 v LF XVI (1889), s. 396—398. <div style="text-align:center; padding: 1px; font-size:110%; line-height:2;">'''V. Nekrology. Vzpomínky jubilejní.'''</div> * <span style="letter-spacing: 2px">† F. J. Buslajev.</span> NSČ III (1898), s. 184. * Jihoslovanské Akademie věd a umění padesáté výročí. NVČ XII (1917), s. 336. * Jugoslavenska akademija znanosti i umjetnosti. ČČH XXIII (1917), s. 261—279. * <span style="letter-spacing: 2px">† Ivan Kunšič.</span> NSČ IV-V (1899), s. str. 194. * <span style="letter-spacing: 2px">† Vlad. Ivanovič Lamanskij.</span> ČČH XXII (1916), s. 98—116. (Též zvl. otisk). AfslPh XXXVI (1916), s. 609—624. (Též zvl. otisk). * <span style="letter-spacing: 2px">† Dem. Matov.</span> NSČ I (1897), s. 201—202. * <span style="letter-spacing: 2px">† Vsevolod Miller.</span> NVČ IX (1914), s. 18—19. * <span style="letter-spacing: 2px">† A. N. Pypin.</span> ZsVVkde 25 (1905), s. 220. * <span style="letter-spacing: 2px">† K. Štrekelj.</span> ZsVVkde 23 (1914), s. 305. * <span style="letter-spacing: 2px">Prof. dr. Václav Tille.</span> (K padesátým narozeninám.) NVČ XII (1917), s. 81—83. * <span style="letter-spacing: 2px">† A. Veselovskij.</span> ZsVVkde 17 (1907), s. 230—232. JBL XVII—XVIII (1906/7), č. 827, str. 530. <div style="text-align:center; padding: 1px; font-size:110%; line-height:2;">'''VI. Bibliografické přehledy. Činnost redakční'''</div> * Folklorystyka czeska, przegląd bibljograficzny. Wisła II., zes. 3. (1888), s. 563—583. [http://www.wbc.poznan.pl/dlibra/docmetadata?id=146533&from=&dirids=1&ver_id=&lp=1&QI= Digital Library of Wielkopolska] Srov. tamtéž str. 672—3: Dodatek do artykułu profesora Poliwki. (Přelož, do češtiny J. Paulík: České lidoznalství. Liter. listy XII (1891), s. 200—202; 217—218; 233—234; 219—251: 265—267; 281—282.) * Обозоръ трудовъ по чешской этнографіи за послѣднее десятилѣтіе 1880—90. Живая Старина II (1892), Вып. I., s. 99—104; [http://www.archive.org/stream/zhivaiastarinap02tngoog#page/n105/mode/2up Internet Archive] вып. II, s. 146—152. [http://www.archive.org/stream/zhivaiastarinap09tngoog#page/n459/mode/2up Internet Archive] * Literatur der österr. Volkskunde III. Die Čechoslaven. ZsöVkde I (1896), s. 353—361 (za rok 1894). — Ib. II (1897), s. 369—380 (za r. 1895). — III (1898), s. 375—382 (za r. 1896). * Přehled časopisu. 4. Ruské. 5. Jihoslovanské. NSČ I (1897), s. 152—155. * Bibliografie za rok 1895. 3. Polská (E. Kovář a J. P.) 4. Ruská. 5. Jihoslovanská. 6. Bibliografie o Slovanech vůbec. NSČ I (1897), s. 169—179. * Bibliografie tradicionálni literatury za rok 1896. NSČ II (1898), s. 113—129. * Tradicionální, ústní literatura na r. 1897 (Přispěli Iv. Kunšič a Quido Hodura) upravil — NSČ IV—V (1899), s. 160—187. * Věstník slovanské filologie a starožitnosti. R. I (1901), odd. III. Historie literatur slovanských do konce XVIII. stol., str. 72—123. Odd. IV. Národopis, s. 124—204. — Roč. II. (1902) Historie literatur slovanských do polov. XIX. stol., str. 79—179. IV. Národopis, str. 180—252. * Bibliografie. NVČ I (1906), s. 21—28: 52—59; 90—92; 120—124; 151—155; 217—221; 245—251; 284—289. — II (1907), s. 24—30; 54—59; 108—112: 155—159; 187—190; 250—254.<noinclude></noinclude> 258o9xxfyalurdkgzcg502exa7r8inn 250 23190 334280 312783 2026-07-03T11:03:42Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334280 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="" /></noinclude>*Ягичъ И. В.: Четыре критико-палеографическія статьи. Slov. Sbor. III (1884), s. 559—560. * Jagić V.: Slavische Beiträge zu den biblischen Apokryphen. 1. Die Altkirchenslavischen Texte des Adambuches. ČČM (1893), s. 485—488. * Kalina Ant.: Historya języka polskiego. Tom I. Slov. Sbor. III (1884), s. 506—507. ČČM (1884), s. 328. * Kalina Dr. A.: Studyja nad historyją języka bułgarskiego. ČČM (1893), s. 302—310. * Karłowicz Jan: Slownik wyrazów obcego a mniej jasnego pochodzenia, używanych w języku polskim. Zeszyt II. LF XXV (1898), s. 114—146. * Karłowicz Jan: Gwara Kaszubska. LF XXVI (1899), s. 149—151. * Карскій Ѳ. Е.: Западнорусскій сборникъ XVro вѣка. LF XXIV (1897), s. 475—477. * Kovář Em. Dr.: Nákres mluvnice starobulharské. Athenaeum VII (1890), s. 29—30. * Krček Franc. Dr.: Modlitewnik Nawojki. LF XXIV (1897) s. 29. * Крымскій А.: Филологія и погодинска гипотеза. Věstník slov. star. sv. II (1899) s. 18—23. * Lang Prokop: Jazykovědecký rozbor Euchologia sinajského. I. Pravopis a hláskosloví. LX XVI (1889), s. 68—70. O č. II. (Tvarosloví) Athenaeum (1890) s. 88—89. * Лескинъ А.: Грамматика старославянскаго языка. Переводъ съ нѣмѣцкаго. ČČM (1890) s. 596—598. * Liebsch G.: Syntax der wendischen Sprache in der Oberlausitz. Slov. Sbor. III (1884), s. 56—7. — ČČM (1884), s. 341. * Loriš Jan: Rozbor podřečí hornoostravského ve Slezsku. AfslPh XXII (1900), s. 314—316. * Máchal Jan Dr.: Ku kvantitě české. LF XVI (1889), s. 70—71. * Malinowski L.: Ewangelia Ś. Mateusza R. V, 1—12. Kazanie na dzień wszech świętych. LF XXIV (1897), s. 29—30. * Maretić T. Dr.: Slaveni u davnini. Athenaeum VIII. (1891), s. 16—18. * Maretić T. Dr.: Ruské i češke riječi u kńiževnom hrvatskom jeziku. ČČM (1892), s. 547—548. * Masing Leonhard Dr.: Zur Laut- und Akzentlehre der macedonischen Dialekte. ČČM (1892), s. 130—134. * Меѳодіевскій юбилейный сборникъ, изд. имп. Варшавскимъ Университетомъ. Slov. Sbor. IV (1885), s. 387—388. * Миккола А. І.: Нѣсколько замѣтокъ по кашубскимъ говорамъ въ сѣверовосточной Помераніи. LFXXVI (1899), s. 149—150. * Miletić Lj.: O članu u bugarskom jeziku. Athenaeum VII (1890), s. 88. * Mucke K. E. Dr.: Historische und vergl. Laut- und Formenlehre der Niederserbischen Sprache. ČCM (1893), s. 297—302. * Murko M. Dr.: Bugarski i srpski prijevod knjige o sedam mudraca. Athenaeum VIII (1891), s. 278—279. * Murko Mat. Dr., Enklitike v slovenščini. I. del: Oblikoslovje. Athenaeum IX (1892), s. 212. * Науменко В.: Рѣшенъ-ли проф. Т. Д. Флоринскимъ вопросъ о книжной малорусской рѣчи? Věstník slov. star. IV (1900), s. 30. * Nehring Wład.: Kazania Gniezieńskie. LF XXIV (1897), s. 317—318. *Nitsch Kaz.: Stosunki pokrewieństwa języków lechickich. LF XXXI (1904), s. 304—306. * Новаковић Ст.: ћ и ђ у македонским народним дијалектима. Athenaeum VIII (1891), s. 24—25. * Новаковић Ст.: Српски штампари у Румунији. LF XXV (1898), s. 240 * Oblak V.: Marejši slovenski teksti. Athenaeum VII. (1890) s. 150—151. * Ofeicoff: La Macedoine au point de vue ethnographique, historique et philologique. Athenaeum VI (1889), s. 48—49. * Отчетъ о 29. присужденіи наградъ графа Уварова. Athenaeum VII (1890) s. 119—120. * Pastrnek Franz Dr.: Beiträge zur Lautlehre der slovakischen Sprache in Ungarn. AfslPh. XI (1888), s. 242—250. * Popelka B.: Grammatika jazyka starobulharského (staroslovenského). Uvodem a komentovanými texty opatřil Fr. Vymazal. Slov. Sbor. III (1884), s. 614. * Prace filologiczne, Tom. I, zesz. 1. v LF XII (1885), s. 313—315.— Zesz. 2—3 v LF XIV (1887), s. 153—155. — Tom. II v LF XVI (1889), s. 386—391. * Пташицкій С. А.: Средневѣковыя западноевропейскія повѣсти въ русской и славянскихь литературахъ. ČČM (1893), s. 641—642. * Radić Stjepan: Slovnica i čítanka češkoga jezika. Naše Doba III (1896), s. 85. * Снегиревъ Ив.: Јосифъ Добровскій. Slov. Sbor. IV (1885) s. 53—54. * Соболевскій И. А.: Очерки изъ исторіи русскаго языка. ČČM (1885), s. 184. * Соболсвскій И. А.: Лекціи по исторіи русскаго языка. LF XVI (1889), s. 141—145. O vydání 3. z r. 1903 v LF XXXI (1904), s. 306—308; 385—390.<noinclude></noinclude> 83vzxypvcgu851hkrc8l1omplgpokdj 250 23193 334277 312782 2026-07-03T10:58:58Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334277 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="" /></noinclude>*Bufková-Wanklová K. : Drak a odsouzenec v Macoše. NVČ XII (1917), s. 103. * Bugiel Włod. Dr.: Studye i szkice literackie. NVČ VI. (1911), s. 178—180. * Булашевъ Г. О.: Украинскій народъ въ своихъ легендахъ atd. ZsVVkde XXII (1912), s. 419—421. * Bulat P.: Die Schelten aus dem Tierreich im Slavischen. NVČ XIII (1918), s. 126. * Bunker J. R. : Schwänke, Sagen u. Märchen in heanzischer Mundart. NVČ III (1908), s. 11—20. * Cerch Stanisław: Baśni ludowe zebrane we wsi Przebieczanech. ZsöVkde III (1897), s. 188—190. * Ciszewski Stanisław: Krakowiacy. Monografija etnograficzna. Tom I. ČČM (1895), s. 355—368. * Ciszewski Stan.: Bajka o Midasowych uszach. Studyum z literatury ludowej. AfslPh XXII (1900), s. 312—313. * Clodd Edward : Tom Tit Tot. An Essay on Savage Philosophy in Folk-Tale. NSČ VI. (1900), s. 206—207. * O’Connor W. F. Capt.: Folk Tales from Tibet with il ustrations by a Tibetan artist etc. NVČ III (1908), s. 92—94. * Contributions au Folklore Erotique, contes, chansons, usages etc. Tome I. Contes licencieux de Constatinople et de l’Asie M neure. Recueillis par J. Nicolaïdes. Tome II. Cont. lic. de l’Alsace. Recont. p. le Magnin de Rougement. Paříž 1906. NVČ II (1907), s. 245—247. * Cosquin Em.: Les Contes populaires et leur origine. Dernier état de la question. ČČM (1895), s. 533—534. * Cosquin Em.: 1) La Legende du Page de Sainte Élisabeth de Portugal et les nouveaux documents orientaux. Paris 1912. 2) Le Conte du Chat et de la chandelle dans l’Europe du moyen âge et en Orient. 3) Les Mongoles et leur prétendu rôle dans la transmission des contes indiens vers l’Occident Européen. AfslPh XXXV. (1913), s. 514—524 * Cvijić J. : Naselja srpskih zemalja. Kn. I. ČČH IX (1903), s. 329—337. * Czambel Sam.: Slov. reč. Извѣстія русс. яз. XII (1907), s. 345—390. Srovn. Slov. Pohľady XXVII (1907), s. 188—9. (J. Škultéty.) * Чулковъ Дм. Мих.: Сочиненія. Томъ I. NVČ IX (1914), s. 16—17. *Dobrovoljskij V. Nik.: Smolenskij etnograf. sbornik. ZsVVkde XIV (1904), s. 342. * Довнаръ-Запольскій : Изслѣдованія и статьи. Томъ I. ZsVVkde XXII., s. 414—15. * Dracott A. E.: Simla Village Tales or Folk Tales from the Himalayas. NVČ II (1907), s. 181—184. * Драгоманов М.: Розвідки про українцьку нар. словесність і письменство. O sv. I v NSČ VI. (1900), s. 204—205; AfslPh XXII (1900), s. 311. — O sv. II. v NSČ VII (1901), s. 189—190. O sv. III. v NVČ II (1907), s. 21—22. * Дурново Н. Н.: Легенда о заключенномъ бѣсѣ въ византійской и старинной русс. лптерат. NVČ III (1907), s. 173—174. * Eisenstädter Jul. Dr:: Elementargedanke und Übertragungstheorie in der Völkerkunde. NVČ IX (1914), s. 85—88. * Eliasberg Alex.: Sagen polnischer Juden. NVČ XII (1917), s. 198—199. * Elpl Frant. MUDr.: Řada pohádek a pověstí nasbíraných v Lišni u Brna na Moravě. ZsöVkde XI (1910), s. 136—138. * Endt Joh. Dr.: Sagen und Schwänke aus dem Erzgebirge. NVČ V (1910), s. 84—85. * Erdeljanović Jov. Dr.: Број Срба и Хрвата. NVČ VI (1911), s. 92—94. * Erzherzog Ludwig Salvator: Märchen aus Mallorca. NSČ I (1897), s. 141—142. * Етнограф. Збірник. (Srovn. hesla Franko, Hnatjuk.) O sv. I. Naše Doba I (1894), s. 550—551; ZsöVkde II (1897), s. 220—224. — O sv. IV. NSČ IV—V (1899), s. 130—138. — O sv. I—VI. AfslPh XXI (1899), s. 285—302; XXII (1900), s. 300—310. * F. F. Communications. No. 1—10 v NVČ VII (1912), s. 223—227. — No. 18—21 v NVČ XI (1916), s. 337. * Federowski M.: Lud białoruski na Rusi litewskiej. O sv. I. v NSČ IV—V (1899), s. 138—147; AfslPh XXI (1899), s. 259— 261. — O sv. II. ZsVVkde XIII (1903), s. 243; Пзвѣстія рус. яз. VIII (1903), s. 340—362 O sv. II 1 a III. v AfslPh XXIX (1907), s. 445 nsl. v souborné stati Zum slavischen Folklore. * Forke Alfr. Dr.: Die indischen Märchen und ihre Bedeutung für die vergl. Märchenforsc hung. NVČ VI. (1911), s. 181. * Франко Ів.: Притчата за еднорога и нейниятъ български вариантъ. NSČ II (1898), s. 109. * Франко Ів.: Галицько-руські народнї приповідки. Том I. NVČ I (1906), s. 146—148. — AfslPh XXVIII (1906), s. 396—399. * Frič K.: Pohádky a přísloví lidu ruského. NVČ IX (1914), s. 90—91. * Frobenius Leo: Der schwarze Decameron. NVČ VI. (1901), s. 185—186. * Gabršček A.: Národně pripovedke v Soškich planinah. I—II. III. ZsöVkde I (1895) s. 186—188. — II (1896), s. 187—9.<noinclude></noinclude> rj7m1g5bjwub5b42p7ze9ldr4p2o57f 0 51425 334214 334203 2026-07-02T15:56:09Z Mykhal 7311 neOtto & červený unlink 334214 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Allium | PŘEDCHOZÍ = Alliterace | DALŠÍ = Allix }} {{Textinfo | TITULEK = Allium | AUTOR = [[Autor:Josef Velenovský|Josef Velenovský]], [[Autor:František Sitenský|František Sitenský]], [[Autor:Ferdinand Pečírka|Ferdinand Pečírka]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' První díl. Praha: J.&nbsp;Otto, 1888. S.&nbsp;923–924. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni15ottogoog#page/n965/mode/1up Dostupné online] {{Kramerius|ndk|88a525f0-05a7-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Česnek | WIKIPEDIA-DALŠÍ = [[w:cibule kuchyňská|cibule kuchyňská]], [[w:česnek kuchyňský|česnek kuchyňský]], [[w:pór zahradní |pór zahradní ]], [[w:pažitka pobřežní|pažitka pobřežní]], [[w:cibule zimní|cibule zimní]], [[w:cibule šalotka|cibule šalotka]], {{Wikidata|Q50826534|allium ophioscorodon}}, [[w:česnek medvědí|česnek medvědí]], [[w:česnek hadí|česnek hadí]], [[w:česnek zlatožlutý|česnek zlatožlutý]] }} [[Soubor:Ottův slovník naučný - obrázek č. 169.jpg|náhled|<center>Č. 169. Allium L., česnek.</center>]] {{Forma|proza}} '''Allium''' L., {{Prostrkaně|česnek}}, rod z řádu {{Prostrkaně|lilijovitých}} (''Liliaceae''). Druhy sem náležející jsou vesměs byliny šťavnaté s podzemní cibulí, která se skládá z většího neb menšího počtu masitých šupin. Listy jsou čárkovitě prodloužené, buď ploché, žlabovité neb i oblé a uvnitř duté. Mezi listy vyniká jednoduchá, rozličně vysoká, oblá lodyha, jež se ukončuje okolíkem kulovitým, obyčejně z četných stopkatých květů složeným, který jest v mládí obalen toulcem listenovým, často vybíhajícím v prodloužené špičky. Mezi květy vyvinují se u mnohých druhů malé cibulky šťavnaté, které jsou vlastně květy pupenovitě přeměněnými. Proto se mnohdy stává, že se téměř žádné květy v květenství nevyvinují, nýbrž jen samé cibulky, které pak vypadávají a snadno v nové rostliny vyspívají berouce na se úplně úkol semen. Květ sám skládá se z okvětí šestilupenného, otevřeného a rozličně zbarveného, 6 tyčinek umístěných za lístky okvětními a jednoho trojpouzdrého semenníku. Plod jest tobolka trojpouzdrá, vícesemenná, chlopnitě se otvírající. '''A.''' čítá asi 200 druhů, jež jsou kromě tropického pásma po celé zemi rozšířeny. Odolávají tuhým svým životem i na pustých skalách a písčinách všem nepohodám podnebí a snadno. zvláště malými cibulkami, po okolí se rozmnožují. Mnohé druhy od nepamětných dob slouží co kulturní rostliny za pokrm, a jiných i v lékařství hojně se upotřebuje. V Cechách roste divoce a pěstuje se celkem 17 druhů. '''A.''' ''Cepa'' L., {{Prostrkaně|cibule obecná}} neb {{Prostrkaně|hlavatá}}. Lodyha skoro 1 ''m'' vysoká, silná, dutá, pod prostředkem poněkud nafouklá.Listy oblé, duté. Okolík kulovitý, z přečetných květů složený a často bez cibulek. Toulec kratší okolíku, obyčejně 2—4dílný. Kvítky zelenavě bílé. Kvete od června do srpna. Cibule podzemní jest vejčitě kulovitá, až jako pěsť veliká, z četných šťavnatých šupin složená a zevně červenavými, blánitými šupinami obalená. Cibulí těchto lze jako pokrmu požívati, za kterýmžto účelem nejen nyní po celé zemi, ale již od pradávných dob se pěstuje. U nás užívá se cibule hlavně jen co přídavku k jiným pokrmům, na jihu (ve Středozemí, Egyptě a j.) bývá výborným a denním pokrmem nejen ve stavu syrovém, ale i různě upravená. Také na jihu mnohem lépe se daří a většího vzrůstu nabývá než u nás. Cibuli pěstovali již nejstarší národové, a také dnes již ani nevíme, kde rostla neb posud roste snad ve stavu divokém. Známo, že i byla oblíbeným pokrmem Egypťanův a Židů, kteří dlíce v poušti arabské zasteskli si po výtečné cibuli a česneku krajin egyptských (4 Mojž. 11, 5.). A posud jest cibule i česnek národním pamlskem židů. Také Římané a Řekové pěstovali hojně cibuli (''cepa'' neb ''unio''; ''cepinae'', cibulové zahrady; ''ceparius'', zahradník v cibulových polích). Chuti jest cibule zasládlé, příostré, dosti lahodné. Cibule čerstvě rozřezaná vydává ostrý, čpavý, ale ne nepříjemný zápach, jenž nutí k slzám. Toho příčinou jest sirnatý těkavý olej (sirnatý allyl), jenž sliznice i kůži dráždí a silici hořčicové účinkem i tvarem chemickým se podobá. Cibulí rostlin '''A.''' ''cepa'' (cibule) i '''A.''' ''sativum'' (česnek) užíváno bývalo druhdy v lékařství a dosud co lék prostonárodní v nálevech vnitřně při kurdějích, katarrhech průdušek a j., zevně pak při rheumatických chorobách i při hlístech co klysmata se podávají. Cibule klade se rozříznutá v pokoji, aby se čistil vzduch. Zevní blánité slupky se o velikonocích vaří a barví se jimi vejce. Cibule obecná pěstuje se ode dávna, a daří se nejlépe v polohách teplých, půdách kyprých, lehčích, nejraději hlinitopísčitých, před rokem řádně hnojených. Odrůd cibule pěstuje se mnoho; jedny jsou kulaté, jinéploskokulaté, až sploštělé, opět jiné, méně rozšířené, hruškovité. Nejznámější jsou bledočervená a žlutá erfurtská, stříbrobílá a krvavě červená hollandská, černočervená brunšvická, dále cibule žitavská, ''James'', a obrovská cibule ''Bellegard'' a ''Madeira''. Přednost sluší dáti cibulím tužšího pletiva a tužší blány povrchné před odrůdami bělavými, měkčími cibulemi, které těžko uchovati přes zimu, poněvadž v době té nejsnáze podléhají hnilobě působené plísní ''Botrytis cinerea'', která někdy úžasně na skládce cibulí řádí. V Čechách vyniká kraj okolo Všetat výtečnou cibulí. '''A.''' ''sativum'' L., {{Prostrkaně|česnek obecný}}. Lodyha někdy až 1 ''m'' vysoká, oblá, až do prostředka listnatá, před kvetením na konci stočená. Listy prodloužené, žlabovité. Okolík mezi květy cibulkonosný., Toulec velmi dlouze zobanitý. Okvětí zvonkovité, bělavé. Tyčinky delší okvětí, tři z nich na nitkách s 2 vláskovitě prodlouženými přívěsky. Kvete od června do srpna. Podzemní cibule jest vejčitá, z více menších, podlouhlých a zevně bílými slupkami obalených cibulek (stroužků) složená. Česnek pěstuje se všeobecně ve všech zemích, a již od pravěku. Vlastí jeho jest bezpochyby step kirgizská, odkudž rozšířilo se pěstování jeho do celého Orientu a zemí středomořských. Orientálští obyvatelé dosud česnek v různé podobě s oblibou jedí. Staří Egypťané již jej pěstovali, a vypravuje se, že byl dělníkům na pyramidách denně rozdáván (''šummin''). Kněžím Isidiným bylo však jedení česneku zapověděno. Římané a Řekové pěstovali česnek ({{Cizojazyčně|grc|σκόροδον}}) ve značné míře. Římané dávali vojákům česneku domnívajíce se, že povzbuzuje k udatnosti; odtud pochodí také úsloví: {{Cizojazyčně|la|''Allia ne comedas, allium in retibus''}}. Posud krmí Angličané česnekem své kohouty zápasné, aby prý se k boji rozohnili. Česnek obsahuje podobný těkavý olej jako cibule, ale ten jest zápachu jiného a velmi pronikavého. Proto jest také česnek chuti rozdílné. Po značném požití česneku dlouho zůstává nepříjemný zápach při vydychování. Česneku užívá se co domácího prostředku proti hlístům; k témuž účelu slouží vytlačená šťáva z česneku (''succus allii sativi''). Daří se zvláště v teplé, živné, poněkud kypré, písčité půdě, hnojené nejvhodněji koňskou mrvou. '''A.''' ''Porrum'' L., {{Prostrkaně|por zahradní}}. Cibule zakulatělá, bělavá, o málo tlustší lodyhy 60 ''cm'' až 100 ''cm'' vysoké, oblé, až do polovice listnaté. Listy ploché, z dlouhých pošev vynikající. Toulec dlouze zobanitý. Okvětí zvonkovité, růžové. Nitky tyčinek s delšími postranními zoubky. Kvete v červnu a v červenci. Por pěstuje se všeobecně co zelenina v zahradách. Již za dob Homérových byl oblíbenou zeleninou (''porrinae'', {{Cizojazyčně|grc|πρασαί}}). Původní vlastí jeho jest jižní Evropa. '''A.''' ''Schoenoprasum'' L., {{Prostrkaně|pažitka, luček, šnitlík}}, patří k druhům menším. Roste v hustých trsech. Lodyha jen 10—20 ''cm'' vysoká, tenká, dole chudolistá, dutá. Listy niťovitě čárkovité, prodloužené, duté. Okolík z několika květů složený, bez cibulek. Toulec blánitý, sotva zdélí okolíku. Okvětí zvonkovité, lilákovitě růžové. Tyčinky bezzubé, kratší okvětí. Kvete v létě. Roste divoce na vlhkých lukách, písčitých březích řek a potoků po celé téměř Evropě. Velmi podobný druh '''A.''' ''sibiricum'' L. roste na horách. Pažitka pěstuje se v zahradách a zelništích co oblíbená a známá zelenina. '''A.''' ''fistulosum'' L., {{Prostrkaně|cibule}} neb {{Prostrkaně|ošlejch zimní}}, dosti statná rostlina s lodyhou a listy trubkovitě nafouklými. Okolík s přečetnými zelenavými kvítky a krátkým, blánitým toulcem. Kvete v létě. Jest domácí v altajské Sibiři, odkudž ve středověku přinesena přes Rusko do Evropy. Pěstuje se co zelenina v zahradách a má před cibulí tu přednost, že se snadno rozmnožuje a v zimě pod šírým nebem nepomrzá. '''A.''' ''Ascalonicum'' L., {{Prostrkaně|ošlejch, ořechovec, šalotka}}, podobá se velikostí a celým zjevem pažitce, ale má 3 tyčinky dvouzubé a stejně dlouhé jako okvětí. U nás v zahradách zřídka kvete. Jmenuje se po městě Askalonu v Palaestině, odkudž jej přinesli křižáci do Evropy. Dnes již nezná se jeho původní vlasť; bylť již za starých dob všeobecně co zelenina pěstován, a snad jest jen odrodkem z cibule obecné vypěstěným. Pěstuje se od dob křižáckého tazení, avšak méně než cibule obecná. Vyznačuje se jemnější chutí a tím, že možno jeho cibule déle uchovati (byly-li dobře usušeny). Ale cibule jeho jsou menší než cibule obecné. '''A.''' ''Ophioscordon'' Don. (viz vyobr. č. 169) česnek, u Francouzů ''rocambolle'' zvaný, jenž od česneku obecného nevalně se liší. Pěstuje se v zahradách jako česnek obecný a pochází prý z Egypta. '''A.''' ''ursinum'' L., {{Prostrkaně|česnek planý, medvědí, vlčí}} neb {{Prostrkaně|psí}}. Cibule tenká, podlouhlá, listy namnoze jen dva, stopkaté, ploché, kopinaté. Lodyha bezlistá. Okolík složený z květů hvězdovitě rozložených, bílých. Roste divoce ve stinných lesích. Poláci, Rusové a Tataři jedí druh tento jako zeleninu. Celá rostlina páchne silně po česneku. '''A.''' ''Victorialis'' L., {{Prostrkaně|česnek hadí, devatero odění}}. Kyjovitá cibule vyniká z dlouhého, tvrdého oddenku a jest tuhými, síťnatými šupinami obalena. Listy řapíkaté, dlouze kopinaté, počtem 2—4. Lodyha do polovice pošvitá. Okolík kulovitý, hojnokvětý, bez cibulek. Okvětí zelenavě bílé. Roste divoce na horách Evropy střední a jižní. V Čechách jest v Krkonoších. Kvete v červenci a v srpnu. Dříve přičítali cibuli tohoto druhu mocné účinky domnívajíce se, že chrání před poraněním a přináší vítězství. Také v lékařství se jí užívalo proti hlístům a ke hnaní na moč (''radix victorialis longae''). '''A.''' ''Moly'' L., {{Prostrkaně|česnek ryzí}}. Cibule skládá se z několika menších cibulek. Listy dva, stopkaté, podlouhle kopinaté, ploché. Lodyha až 40 ''cm'' dlouhá, mnohokvětým okolíkem okončená. Kvítky žlutavé. Roste na horách Evropy jižní. Také tomuto česneku přičítány čarodějné účinky. Zdá se, že jest to Homérova rostlina {{Cizojazyčně|grc|μῶλυ}}, o níž vypravuje, že sejí Odysseus chránil proti úkladům čarodějnice Kirky, když byla tato druhy jeho proměnila ve vepře. Ještě jiné druhy divokých česneků sloužívaly k čarám. '' [[Autor:Josef Velenovský|Vský.]], [[Autor:František Sitenský|Sit.]], [[Autor:Ferdinand Pečírka|Peč.]]'' {{Konec formy}} [[Kategorie:Botanika v Ottově slovníku naučném|Allium]] ss7wftkxrxswjm7ub64lq0xxw39shc8 0 93654 334219 312705 2026-07-02T17:38:48Z Davmiub 20055 334219 wikitext text/x-wiki {{Opravit chyby}} {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Anglie | PŘEDCHOZÍ = Anglický roh | DALŠÍ = Angliorum }} {{Textinfo | TITULEK = Anglie | AUTOR = [[Autor:Vojtěch Mayerhofer|Vojtěch Mayerhofer]], [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:Otakar Feistmantel|Otakar Feistmantel]], [[Autor:František Augustin|František Augustin]], [[Autor:František Vejdovský|František Vejdovský]], [[Autor:Hynek Kollmann|Hynek Kollmann]], [[Autor:František Xaver Kryštůfek|František Xaver Kryštůfek]], [[Autor:Čeněk Dušek|Čeněk Dušek]], [[Autor:Viktor Brandt|Viktor Brandt]], [[Autor:Václav Emanuel Mourek|Václav Emanuel Mourek]], [[Autor:Josef Trakal|Josef Trakal]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný:'' Druhý díl. Praha: J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;328. {{Kramerius|nkp|c5713730-0b3d-11e5-b562-005056827e51|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Anglie | IMAGE = Ottův slovník naučný - obrázek č. 269.png | POPISEK-IMAGE = Č. 269 Znak Anglie }} {{Forma|proza}} '''Anglie''' (lat. ''Anglia'' dle Anglů čili Anglosasů, angl. ''England''), království zajímající jižní, větší část nejrozsáhlejšího ostrova evropského, Velké Britannie, nejdůležitější člen a jádro říše britské. Od pevniny evropské (Francie) oddělena jest Anglickým průlivem (La Manche) přibližujíc se k ní až na 33 km v úžině Caíaiské čili Doverské. Anglický průliv jest jižní její hranicí, kdežto na severu '''A.''' sousedí se Skotskem (od ústí Tweedu přes Cheviotské hory k Solway-Firthu), na východě se Severním mořem a na západě s Atlantským okeánem, knížectvím Waleským a Irským mořem. '''A.''' podobá se trojhranu obrácenému nejmenším úhlem k severu a má tyto krajní body: na severu u Berwicku (Northumberland) pod 55° 46' s. š., na jihu Lizard-Point (Cornwall) pod 49° 57' s. š., vzdálené od sebe asi 685 ''km'', na západě mys Lands-End (Cornwall) pod 5° 44' z. d. a na východě Lowestoft (Suffolk) pod 1° 45' v. d., vzdálené od sebe asi 590 ''km''. Rozloha '''A.''' i s ostrovy k ní náležejícími vypočtena na 131.628 ''km''². {{Prostrkaně|Pobřeží}} '''A.''', jehož délka (i s Walesem) páčí se na 3060 ''km'', jest na východě poměrně málo rozčleněné, zvedá se jen málo nad nehluboké Severní moře a nízký jeho břeh jest písčitý a bažinatý, kdežto jinde křídové jeho skály vybíhají v mysy s prostornými slujemi. Značnější zátoky má pouze při ústích větších řek, jakož jsou Tyne, Tees, Ouse a Trent (Humber), Welland a Great Ouse (The Wash), Stour (Harwichská zát.) a Temže. Z mysů (zvaných ''point'', hrot nebo ''head'', hlava) trčících do Severního moře uvádíme: Flamborough Head, Spurn Head, North Foreland a South Foreland. Za to pobřeží jižní a ještě více západní, velmi tvrdé to skaliny vystupující příkře z vln mořských, mají hojně hlubokých a bezpečných zálivův i přistavův, ale i zde nalézáme místy břehy ploché, zejména v Lancasteru. Bohatě rozčleněny jsou zde břehy zvláště u Portsmouthu a Southamptonu, pak následují zálivy Weymouthský a Torský, Plymouth Sound, Polkerris Bay. Značnější mysy na již. břehu jsou: Beachy Head, St. Albans H., Bill (zobák) of Portland, Start Point, Black H. a Lizard H. Na severozápadním pobřeží velkého poloostrova, jejž tvoří hrabství Cornwall, Devon, Somerset a Dorset, jsou zálivy sv. Iva, Barnstapleský a Bridgewaterský, kterýžto poslední jest částí nejhlubšího zálivu anglického, jenž skládaje se z Bristolského průlivu a ústí řeky Savern zadírá se do země asi 160 ''km'' hluboko. Severně od Walesu následují velké zálivy řek Dee a Ribble, Lancasterský, Morecambe a Solway Firth. Přední mysy na této straně '''A.''' jsou: Trevose Head, Hartland H., Formby Point (severně od Liverpoolu) a St. Bees H. — {{Prostrkaně|Ostrovů}} jest množství roztroušeno kolem břehů anglických; jsou skalisté a valnou částí neobydlené. Značnější z nich jsou: v Sev. moři Holy Island (Northumberland, asi 4 ''km''²), Sheppey I. v zálivu Temžském (9o ''km''²), v Angl. průlivu Wight (Hampshire, 352 ''km''²) a v Atlantském okeánu naproti Lands-Endu Scillské ostrovy (62 ''km''²). ''[[Autor:Vojtěch Mayerhofer|f.]]'' == Horopis == '''A.''' ukazuje nám v severu nízký východ, vstávající pomalu k západu, až ve středu údolí řek Severnú a Merseye dělí západní hory k Walesu se táhnoucí od střední kopčiny. Na jihu od Temže máme velké planiny (''downs'') mající jen v jihozápadu jednotlivé vrcholy. Severozápadní pohoří jmenuje se často Penninské (od kelt. ''pen'', skála) a táhne se ze Skotska Northumberlandem, Cumberlandem a Westmorelandem, až v severním Yorsku zaniká kopčinou. Má v severozápadních horách Cambrijských nejvyšší vrcholy '''A.''': Scaw-Fell 984 ''m'', Helwellyn 931 ''m'', Skiddaw 921 ''m''. Nejsevernější hory Cheviotské mají až 814 ''m'', střední, jižně od nížiny Bramptonské (kudy se táhla zeď Piktů), v Cross-Fellu 892 ''m'' (Réclus 936 ''m''), Bow-Fellu 887 ''m'', jižnější ve Whernside do 726 ''m''. Jen tato poslední čásť běží od sev. k jihu, Cheviotské a Cambrijské od západu k vých. Poslední (prahorní) mají v jihu několik jezer a u Angličanů slynou krásou krajin, jež básnici (Wordsworth a j.) opěvují, zejména Derwentwater (69 ''m''), Winander Mere (41 ''m''). Střední kopčina (jižně od dráhy z Prestonu k Leedsu) má ještě výše 400—500 ''m'' a vrcholy vyšší Highpeak (603 ''m''), Holmemoss (586 ''m''), poslední k jihu Axe Edge (552 ''m''). Východní rovina přímořská přerušena jen v Sev. Yorku kopčinou (Northmoors) dostupující v Bottonheadu výše 454 ''m''. Nížina počínající mezi Staffordem a Nottinghamem (nejvyšší h. Zouch 275 ''m'' nad Leicestrem) postupuje až do úvodí Avonu (přítoku Severnu) a splývá západně s rovinou přímořskou řek Merseye, Trentu a Dee (Lancaster a Chester). Ještě Birmingham (90 ''m'') leží mezi nepatrnými kopci. Teprv záp. od Severnu zjevují se kopce vyšší, souvislé zeměslovně s Walesem, nejvyšší Clee-Hills 550 ''m'', Long 517 ''m'', Wrekin 402 ''m'', Malvernské kopce 395 ''m'' (u Worcestru). Jihových. od Avonu nastupuje jiný ráz totiž planiny od jihozáp. k severových. se táhnoucí, jaké pod jménem »Wolds« (původně lesy, Acklam-Wolds, 234 ''m'') již na vých. pobřeží sev. od ř. Humber se vyskytují a krajinou Lincolnskou se táhnouce, u Uppinghamu splývají se střední křídovou planinou (Northhampton 56 ''m'', u Daventry 223 ''m'', Clee nad Cheltenhamem 320 ''m''), která jen vých. od údolí Severnu má ráz pohoří (Cotswold Hills až 345 ''m''), vých. k Temži se nížíc (90—120 ''m'', leč Chiltern’s Hill 195 ''m'', u Bamptonu sev. 167 ''m'', u pramene ř. Temže u Cirencestru jen 113 ''m'' n. m.). Nížina naprosto močálovitá jest u zátoky Wash (Fens) a nevysoká rovina mezi Washem a Temží. — Jižně od Temže šíří se velká planina jihoanglická, která ve vých. částce jest vyšší na jihu, kde se křídové skály přímo srážejí k úžině Manche (jako u Doveru 134 ''m''). Na jihových. má od 170 do 240 ''m'' (192 ''m'' u Ashfordu, 263 ''m'' u Tunbridge, 248 ''m'' u Lewesu, ale 292 ''m'' u Dorkingu); střední částka jest asi o něco vyšší (297 ''m'' kopec u Marlboroughu, 278 ''m'' u Shaftesbury, 277 ''m'' v Dorsetsku). Kopce Mendipské 299 ''m'', Brentknoll 269 ''m''. Ostrov {{Prostrkaně|Wight}} (kelt. {{Prostrkaně|oddělený}}) dostupuje 252 ''m'' (St. Catherine’s Hill). — Jihozápadní konec''' A.''' je složitější. Devonsko jest planinou střední výše 360 ''m'', nad niž vynikají v severu pohoří Exmoorské I (Dunkerry 520 ''m'', Paracombe 480 ''m'') a jihozápadně větší hory Dartmoorské (High Wilhays 622 ''m'', Cawsand Beacon 546 ''m'', Rydershill 517 ''m''). Cornwall, jihozáp. hrot '''A.''', jest zase nižší; nejvyšší hora jest Brown Willy (415 ''m''), střední výše asi 240 ''m'' (Hensbarrow 310 ''m'') a pak končí se '''A.''' v moři skalami asi 30 ''m'' vysokými (Lands-End, Lizard-Hill 60 ''m'') a ostrovím (Scilly jen 48 ''m'', ale Lundy na sev. 189 ''m''). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Geologické poměry. == Jednotlivé útvary v '''A'''-ii a Walesu jsou vyvinuty od nejstarších k mladším v postupném pořádku od západu k východu, tak že záp. polovice obsahuje archaické a palaeozoické, východní pak mesozoické a kaenozoické. I. {{Prostrkaně|Archaické útvary}} mají rozšíření jen obmezené. Některé shluky jsou ve Walesu, a sice v Pembrokeshiru a dále na sever v Caernarvonshiru; jsou to různé horniny krystalinické, jež také na ostrově Anglesey se vyskytují. Podobně jsou arch. vrstvy v '''A'''-ii, a sice nejprve v severu poblíže hranic skotských a pak hlavně v Cornwallu. Angličané nazývají tyto vrstvy také {{Prostrkaně|Precambrian}} a dělí je ještě na tři oddíly. II. {{Prostrkaně|Palaeozoické útvary}} jsou mnohem značněji zastoupeny. 1. Ve zpodu leží {{Prostrkaně|útvar cambrijský}}, zvaný podlé Cambrijských hor ve Walesu, kde zaujímá aspoň dvě třetiny plochy, pak jest v sev.-záp. konci A. Rozděluje se na dva oddíly: {{Prostrkaně|zpodní}} a {{Prostrkaně|svrchní}}, a to {{Prostrkaně|zpodní}}: stupeň Longmynd-Harlech a Menevian; {{Prostrkaně|svrchní}}: stupeň Lingulový a břidlice Tremadocové. Jsou to různé droby, pískovce, břidlice a j., obsahující dosti hojné zkameněliny, a to {{Prostrkaně|spongie}}, {{Prostrkaně|hydrozoe}} (graptolithové zbytky), {{Prostrkaně|cystidee}}, {{Prostrkaně|cronoidy}}, {{Prostrkaně|brachiopody}}, {{Prostrkaně|pteropody}} (Theca), ale především {{Prostrkaně|trilobity}} (''Paradoxides'', ''Agnostus'', ''Arionellus'', ''Ogygia'', ''Asaphus'' a j.). Tento útvar odpovídá v Čechách hlavně etáži C dle rozdělení Barrandeova. — 2. Následující nyní útvar silurský rozdělují angličtí geologové na zpodní a svrchní; zpodní pak na: Areniga, Skiddaw, Llandeilo, Caradoca, Bala a Llandovery; svrchní: na souvrství Wenlock a Ludlow a ty na další stupně. Jsou to různé břidlice s pískovci a porfyry; droby, slepence, částečně vápence prostoupené často různými horninami vyvřelými a obsahující mnoho zkamenělin, a sice brachiopody, trilobity, cefalopody, mnoho graptolithů, korále atd. Velmi zajímavý jest v oddělení Wenlock stupeň wenlockého vápence, jenž hlavně u Dudley a na některých jiných místech velmi mnoho zkamenělin (mořských),jako korály, krinoidy, trilobity (CalymeneBlumenbachi), brachi opody (Rhynchonella) a j. obsahuje. Rozšířen jest útvar silurský ve vých. části Walesu (kde obývali Silurové, podlé nichž útvar nazván). Dle nejnovějšího díla PrestwichovaCaradoc a Llandeilo rovnají se etáži d (1—5) siluru v Čechách; Llandovery. Wenlock a Ludlow (které poslední poznamenává za přechodní) etážím e, /, g, h. — 3. Útvar devonský. V jihových. Walesu, v provincii Herfordshiru a okolí, jakož i v sev. '''A'''-ii následuje na útvar silurský sled červených pískovců, jílův a slepenců, jež nazvány byly old red sandstone a obsahují, ač na uvedených místech jen zřídka, zbytky velkých korejšů, jako Eurypterus, ryb : Cephalaspis, Holoptychins a Pterichthys (ve Skotsku jsou tyto zbytky hojnější); má se za to, že jsou to jezerní uložení, ale mimo to nalezen byl rod Lingula, což by svědčilo tomu, že některé vrstvy byly uloženy poblíže moře neba že jsou mořské. Později byly v Devonshiru a Cornwallu poznány jiné vrstvy v poloze mezi silurem a karbonem, které nazvány byly útvarem devonským a jež obsahují faunu mořskou; jsou to pískovce, břidlice a pásma vápencův, obsahující zkameněliny : Stromatopora placenta, Bronteus flabellifer, Stringocephalus Burtini, Calceola Sandaiina atd. — 4. Útvar kamenouhelný jest v '''A'''-ii vyvinut ve třech různých podobách, a sice co zpodní, kamenouhelný vápenec (v již. a sev. Walesu, v sev. a střední '''A'''-ii), usazenina mořská; pak střední, zvaný millstonegrit, jenž skládá se z pískovců, drob, slepencův a sem tam vložených vápenných lavic a jest původu částečně mořského a částečně sladkovodního; nalézáme jej v již. Walesu a střední části sev. A. ; v Devonshiru zastoupeno toto pásmo t. zv. kulmem (břidlice a deskovité vápence) obsahujícím Posidonomyi Becheri. Pak následuje útvar uhlonosný, a to v jednotlivých větších nebo menších pánvích; velká pánev taková jest v jižním Walesu (asi 76 slojí uhelných, z nichž na 23 se doluje, mají 32 m mocnosti); dále velká lože u Manchesteru, na jih od Leedsu, pak na severu u Durhamu a Newcastlu, na jihu u Bristolu a j. Druhy uhlí jsou různé; zkameněliny hlavně rostlinné (jako naše rody) a pak částečně zvířecí (jako v kamenouhelném vápenci, to hlavně ve zpodních polohách). Celková mocnost páčí se 4000 m. — 5. Útvar permský sestává z červených pískovců, slepenců, slínův a horečnatých vápencův, a dle toho děl! se na dvě části, zpodní (sladkovodní) a svrchní (mořský); první obsahuje rostliny, druhý mořská zvířata (jako německý Zechstein). Táhne se v pruhu z Devonshiru přes Bristol, Birmingham, Nottingham a York k severu. Někteří geologové angl. poznamenávají je jako vrstvy přechodní, jiní zase je shrnují v jednu skupinu s triasem pod jménem Poikilitic; jindy zase byly tyto oba nazvány new red sandstone atd. III. Mesozoické útvary: i.Útvartriasový jest vyvinut hlavně jen co pestrý pískovec (Bunter) a pestrý slin (keuper); lasturnatý vápenec schází, z čehož však nenásleduje, že by mezi oběma uvedenými oddíly bylo uložení odchylné. Prvý záleží v měkkých, světle červených a pestrých pískovcích (často nepravidelně zvrstvených), pak pevných, slepencových pískovcích a opět měkkých pískovcích; celková mocnost pestrého pískovce jest asi 305—610 m. Města Birmingham, Nottingham a j. stojí na tomto pískovci. Keuper obsahuje pestré slíny a pískovce mocnosti 305—1150 m. V jihozápA-ii (okolí hristolu) a v již. Walesu vyvinuty jsou dolomitské pískovce, dolom, vápence, pískovce a sliny a náležejí do zpodu keuperu. Co se zkamenělin týče, tu jsou hlavně v keuperu, a jsou to některé rostliny (Cycadee a Conifery-Voltzie); pak Crustacee (Estheria minuta), labyrinthodonty, reptilie (Thecodontosaurus, Palaeosaurus, Telerpeton, Hrperodapedon, Dicynodon a j.) a ryby (Palaeoniscus Semionotus a j.). Na některých místech přikládá se ještě jiné pásmo ve svrchu, zvané penarth, odpovídající rhaetu (přechodní mezi triasem a jurou); rozkládá se '''A'''-ií od pobřeží Yorkshirského až k LymeRegis na jihu. Obsahuje různé mořské lastury, pak ve střední části známý bone-bed (obsahující zbytky ryb, reptilií a ze ssavců: Microlestes). — 2. Útvar jurský počíná liasem, jenž tvoří souvislý pruh táhnoucí se od Whitby aRedcaru na severu okolo Lincolnu, Oldhamu, Northamptonu, Cheltenhamu atd. k LymeRegis na jihu; jsou to hlavně hlinité vápence, jíly nebo lupky. Dělí se opět na několik pásem. Zkameněliny jsou hojné; cefalopody a jiné mořské mollusky vynikají; u LymeRegis (zpodní lias) jsou hojní i ch t h y osauři a plesiosau ři, kteří pak také ještě ve svrchním liasu a výše se nalézají. Skoro stejné rozšíření mají ostatní vrstvy jurské neboli oolith, který opět se dělí na tři hlavní oddíly a tyto opět na různá pásma. Také dle jednotlivých krajů různí se poněkud rozdělení; jura hlavně vyvinut v jihozáp. '''A'''-ii, ve střední '''A'''-ii v okolí Oxfordu, v okolí Northamptonu a Lincolnu, a pak na sev. v Yorkshiru. Z větší části jsou to usazeniny mořské, obsahující mnoho zkamenělin, hlavně mollusků, a především jisté druhy ammonitů jsou význačné pro jednotlivé vrstvy. Ale ve zpodním oolithu, v Yorkshiru u Scarboroughu a Whitby jsou vrstvy s rostlinami [Sphenopteris, Pecopteris, Xeuropteris a j.); a pak ve vrstvách poněkud Vyšších u Stonesfieldu a jinde jsou rostliny, korále, mollusky, ryby (Lepidotus, Pycpodus, Hybodus a j.), reptilie (Megalosaurus, Teleosaurus, Ichtyosaurus a j.) a ssavci (Amphitherium, Phascolotherium a Stereognathus). Vyšší vrstvy jurské jsou Oxford clay, coral rag, Kimeridge clay, portlandské a purbucké vrstvy. — 3. Utvař křídový počíná sladkovodními vrstvami, wealden, pak následují usazeniny říčněmořské, vrstvy punfieldské, dále mořské mělké a mírně hluboké, zvané greensand a gault, a hlubokomořské, bílá křída. Celý útvar rozděluje se na zpodní nebo neocom, zahrnující wealden až greensand, a svrch ní, gault až křídu. Neocom jest hlavně v jihových. '''A'''-ii mezi Hastingsem a Maidstonem a od Folkstonu na západ k i° z. d. Mimo to vychází v úzkém pruhu podél západní strany svrchního kříd. útvaru. Svrchní křídový útvar rozprostírá se v pruhu od sev.záp. k jihových., hornatinou Wolds; pak od vých. pobřeží Washe směrem jihozáp. přes Cambridge až k Dorchestru a pak k vých., jižně a podél Temže až k Ramsgatu. Nejznámější jest gault pro velké množství zkamenělin (hlavně cefalopodů) hojně v kyz proměněných. Bílá křída s vloženými pazourky vyvinuta jest na jižním pobřeží A., jakož i na; východě (u Folkestonu, Ramsgatu a Margatu), také na ostrově Wightu. Zkameněliny mořské dosti hojné, v pazourek přeměněné. — 4. T ř e t ihorní usazeniny nalézají se v jihovýchodní části A., hlavně v údolí Temže, pak na pobřeží vých., od ústí Temže k sev., na ostrově Sheppy, na severní polovici Wightu a na jižním pobřeží u Portsmouthu, Southamptonu až k Dorchestru (na záp.); zastoupen jest eocénv miocén a pliocén. Eocén dělí se na různé stupně, na př. pánev londýnská sem náleží; ve zpodní části jsou ssavci, Hyracotherium, Lophiodon a.).', miocén zaujímá hlavně vrstvy boveyské, podlé města Bovey Tracey v Devonshiru, jež poskytují hnědé uhlí; také vyskytují se tam otisky rostlinné. Pliocén jest nejvyšší tertiér, hlavně ve vých. hrabstvích ; vyznačuje se velkým množstvím recentních druhů mollusků. Zahrnuje hlavně vrstvy zvané crag, jež rozpadají se na 5 pásem. Velmi zajímavé jsou vrstvy Forest bed na pobřežNorfolku. Tvoří podklad glaciálních nánosův a obsahují množství ssavců (Elephas, Rhinoceros, Equus, Trogontherium aj.). — 5. Po době pliocénní nastalo všeobecné ochlazení, doba glaciálni, jež jest počátkem doby qua ternární neboli potřetihorní (pleistocén) a jež zahrnuje usazeniny od uvedeného času až na naši dobu. Tyto usazeniny rožtřidují se následovně: a) glaciální: nánosy ledovců, balvany, hlíny, štěrky; b) mořské: zdvižené terasy, pobřežní nánosy a jiné; tyto dvě usazeniny spolu představují to, co se dříve zvalo diluvium; c) nánosy a usazeniny říční a jezerní, totiž štěrky, písky a hlína, poněkud výše, než kam rozvodněné řeky a jezera nyní zasahují (starší alluvium) a pak nynější usazeniny řek a jezer (mladší alluvium); do téhož oboru náležejí též jiné výtvory nynější na povrchu, totiž ornice, rašeliny, prameny, vápenné tufy, písečné nánosy způsobené větry, vznikání jeskyň atd., ač některé z nich mohou miti počátek starší. Co se organických zbytků týče, známy jsou ze středních glaciálních nánosů mořští měkkýši (jako blíže Yarmouthu, vých. od Norwiche), z nichž mnohé jsou rody vyhynulé; také ve svrchním glaciálním pásmu jsou lastury mořského původu. Mořské nánosy jsou nakupiny písku a jiných úlomků, obsahující recentní lastury mořské; jsou vytvořeny působením moře, ale zaujímají takovou polohu, kam nynější moře nezasahuje, tak že třeba se domnívati, že nastala zde změna povrchu; nalézají se na pobřeží Devonu a Cornwallu, blíže Portlandu a jinde. Alluviální usazeniny obsahují zbytky brakické, pozemní mollusky, pak zbytky ssavců (Felis, Hyaena, Ursus, Bison, Bos, Megaceros, Cervus, Elephas, Rhinoceros atd.) a pak také zbytky lidské práce, pospolně s uvedenými ssavci. Užitečné horniny a nerosty. 1. Cambrijský útvar zpodní poskytuje výborné pokryv. břidlice u Penrhynu a Llanberisu v severním Walesu (fialové a zelené); ve svrchním jsou rudy železné, měděné, kobaltové a olověné. 2. V útvaru silurském máme vápenec wenlocký, jehož_ se dobývá k tavení a pálení na vápno. 3. Útvar devonský, jako old red sandstone, poskytuje stavební kámen; pak co útvar devonský v Cornwallu a Devonu poskytuje pěkné pokrývačské břidlice a jest ■matiční horninou bohatých rud měděných, stříbrných, olověných, cínových a železných. 4. Kamenouhelný vápenec poskytuje baryt ýv Derbyshire), fluorit (v Cumberlandu a Derbyshiru) různých barev; dále cínové a olověné rudy (v površí Mendipu a v Derbyshiru); •olověné rudy ještě na několika jiných místech •(Alston, Moor, Weardale, Arkendale), také vápenec na vápno; ve vrstvách kulmových jsou doly na rudy olověné, železné a manganové; uhelný útvar poskytuje stavební kámen, mlýnské kameny, jíl k výrobě cihel a hliněného zboží; pyrit a uhlí, jehož zásoba dostačí prý ještě na 267 let. 5. V lučebních továrnách na řece Týnu vyrábějí z dolomitu •uhličitan horečnatý, kdežto v Sunderlandě se z něho vyrábí hořká sůl (Epsomit). 6. V t ri asu důležitý jest ke uper. jelikož obsahuje ■v Cheshire, Worcestershire a Staffordshire lože •solná, a sice dobývá se sůl kamenná a sůl ze solných pramenů ; blíže Northwiche (v Cheshiru) jsou dvě silná lože soli kamenné, svrchní 26 m, zpodní 45 m. 7. Zpodní Has poskytuje -vápence; na některých místech, jako u LymeRegis, slouží k výrobě hydraulického cementu; podobně i střední lias; ve svrchním nalézá se mnoho džetu na pobřeží Yorkshire, z něhož se vyrábějí ozdobné předměty ; lupky slouží k výrobě kamence (ve Whitby a Red•karu). 8. Jurské vrstvy poskytují železné rudy (v doggere) a na některých místech jisté břidličnaté, vápnité pískovce, jichž se používá jako pokrývačských břidlic; na mnohých místech také se z nich pálí vápno; nejvyšší vrstvy poskytují mramory. 9. Křídový útvar poskytuje bílou křídu, z níž se vyrábí buď vápno nebo psací křída; pazourku se užívá za štěrk, m. V eocénu vyskytuje se ve zpodu v Herefordshiru kámen puddinkový z pazourku; "v Sussexu u Newhavenu a Brightonu nalezen websterit; dále z hlíny zv. londýnské vyrábí se cement; miocén poskytuje pěkné hlíny. Literatura: H. R. Woodward, The Geology of England and Wales (1876, 2. vyd. 1887); Inkes-Browne, The Students Handbook •of Histor. Geology (Londýn, 1886); Geikie, Textbook of Geology (2. vyd. 1886); Credner, Elemente der Geologie (1887); Prestwich, Geology Vol. II. Stratigraphical and physical (1888). ''[[Autor:Otakar Feistmantel|Fl.]]'' <!-- FIXME Tato sekce byla zkorigována --> == Vodopis. == '''A.''' má jen dvě větší řeky, Temži a Severn; její největší jezero Winander Mere jest jen 20 ''km²'' rozsáhlé; jediný močál přímořský okolo zátoky Washe, zmíněný již Fenský s rašelinami okolními zajímá plochu 4400 ''km²''. Úvodí Severního moře zaujímá ⅔ '''A.''' a ukazuje od severu k jihu řeky tekoucí se západních hor s délkou k jihu vždy rostoucí: {{Prostrkaně|Tyne}}, {{Prostrkaně|Tees}}, {{Prostrkaně|Ouse}} (32 mil angl., dl.) a {{Prostrkaně|Trent}} (39 mil); spojené ústí jejich tvoří ř. Humber — vlastně chobot mořský; {{Prostrkaně|Temže}} (nejdelší, 46 mil), jejíž ústí u Londýna je rovněž chobotem mořským (příliv a odliv až 6 mil nad Londýnem). Ještě nepatrnější řeky padají do průlivu La Manche: Avon, Ex a Tamer. Úvodí západní Atlantského moře, resp. Irského moře a úžiny Bristolské, má řeky Eden, Ribble, Mersey, Dee a hlavně Severn, největší řeku '''A.''' (Temže má střední vody 63 ''m³'' za sekundu, Mersey 40 ''m³'' a Severn 150 ''m³''), s níž splývají při ústí v zátoce Bristolské i řeky Usk, Wye a Avon. Nejjižnější řeka průlivu Bristolského Parrei jest nepatrná. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' <!-- FIXME Tato sekce byla zkorigována --> == Podnebí. == V '''A'''-ii, ležící celkem mezi 50 a 55° s. š., je působením teplého Golfového proudu a teplých větrů mořských roční teplota 9—11° C, o 5—6° vyšší než teplota uvedené zeměp. šířce příslušná. Účinek jmenovaných činitelů na zvýšení teploty vzduchové jest největší v zimě, kdy tam vějí časté a prudké větry jihozáp. a záp., jež teplotu z moře proudem Golfovým otepleného rozvádějí po pevnině. V lednu má voda mořská na již. a na západ, pobřeží A. prům. teplotu 6—8° C, na pobřeží vých. 4 až 6° C, teplota vzduchu bývá jenom o málo nižší, a to na již. a na záp. straně 4—5°, uvnitř pevniny na straně vých. 3—4° C. Thermická anomalie ledna vystupuje na +12 až 18° C. Kdežto na americké straně Atlantského okeánu ve stejné zeměpisné šířce s '''A'''-ií vyskytuje se průměrná teplota lednová - 10—20° C, v N. Foundlandu a v Labradoru nacházejí se spousty sněhu, a ústí řeky sv. Vavřince bývá pod ledem, jsou zátoky a přístavy anglické po celou zimu přístupny lodím, neboť se tam dostavují mrazy — 10 až 15° C jen někdy, led a sníh udržuje se jenom na horách. Trvalému a silnému ochlazení vzduchu v zimě jest překážkou silné jeho proudění a obloha stále mrakem zastřená. Pro příznivé poměry teploty jsou jako zimní klimatické lázně známa místa na již. a záp. pobřeží anglickém: Ventnor na Wightu s prům. teplotou zimních měsíců 6° C; Torquay (Devon) s teplotou 7·0° C a Barnstaple (t.) 6·0° C; Helston (Cornwallis) 7·6° C; Llandudno (Carnarvon) 5·7° C atd. Avšak s vyšší touto teplotou zimní jest ve spojení povětrnost pošmourná, mlhavá, deštivá a větrná, kdežto zimní útulky jihoevropské, jako Opatie, Meran, Nizza a j., honosí se oblohou jasnou, povětrností suchou a ponejvíce klidnou. Jaro jest v '''A'''-ii poměrně chladné, jelikož teplota vzduchu jest tam závislá na teplotě vody mořské, a tato s přibývající délkou dne otepluje se zdlouhavěji než pevnina, a jelikož v tuto dobu dostavují se též chladné větry severní a východní. Také v létě teplota vzduchu nad '''A'''-ií, ovládanou mořem, nedosahuje takového stupně jako nad pevninou evropskou. Průměrná teplota letních měsíců července a srpna vyskytuje se jenom v některých krajinách uvnitř země, jako v poříčí Severnu a Temže na 18° C; odtud k severu a k břehům mořským teploty ubývá. Na pobřeží shledáváme teplotu vzduchu v červenci 16—17° C; teplotu vody mořské 14—15° C. V této době má naopak moře nižší teplotu než pevnina; isothermy vinou se v běhu uzavřeném kolem krajiny nejvíce oteplené, kdežto v zimě, kdy ubývá teploty od západu k východu, směřují přímo od jihu k severu. Teplota jest na jednotlivé doby dne i roku stejnoměrněji rozdělena než na pevnině evropské. Roční proměna teploty, ustanovená rozdílem mezi nejteplejším a nejchladnějším měsícem dosahuje na místech přímořských, jako v Plymouthu a v Liverpolu 11—12° C, na místech vnitrozemních jako v Gloucesteru a v Leedsu, 13—14° C. — Rozdělení tlaku atmosferického nad '''A'''-ií a směr větru mění se s roční dobou. V zimě náleží '''A.''' do oboru barom. minima u Islandu (746 ''m/m''), isobary (757—761 ''m/m'') sledují běh od jihozáp. k severových.; v létě bývá zasahována barom. maximem atlantským, postupujícím od obratníku raka k Azorským ostrovům (766 ''m/m''), isobary (759—J62 ''m/m'') směřují od záp. k východu. V již. '''A'''-ii vystupuje tlakoměr nejvýše v červnu a pros., nejníže klesá v říjnu a březnu, v sev. '''A'''-ii dosahuje tlak nejvyšší hodnoty v květnu a únoru, nejnižší hodnoty v lednu a říjnu. Následkem vysokého tlaku na jihu převládají v '''A'''-ii větry aequatoriální jihozáp. a záp., jež v zimě teplotu vzduchu zvyšují, v létě naopak snižují; na jaře dostavují se též suché a chladné větry sev. a východní. V zimním polouletí hluboká minima barom., vyskytující se na severozápadě a na severu '''A.''', bývají provázena prudkými vichřicemi. Dle Whipplea pozoruje se v '''A'''-ii a ve Walesu do roka průměrně 100 vichřic, z nichž připadá na zimu 34, na podzim 32, na jaro 23 a na léto 11; nejvíce vichřic má záp. '''A.''', 20—30 do roka. Vichřice dostavují se nejčastěji v říjnu a v listopadu. — Vzduch bývá nad '''A'''-ií stále nasycen parami; relat. vlhkost vzduchu dosahuje v průměru ročním 80-80 %, v nejvlhčích měsících 90-95 %, v nejsušších 70-75 %. Obloha bývá celkem asi ze 70 % pokryta oblaky (v zimě 76 %, v létě 68 %); dní pošmourných počítá se 130 naproti 36 jasným. Jak málo slunečné jest podnebí '''A.''', poznáme nejlépe z výsledků 10letého měření svitu slunečního a pozorování oblaků, vykonaného v Greenwichi (v l. 1877-1886): {| class="wikitable" |- ! !! oblačno !! slunečno !! slunce nad obzorem |- | ''v zimě'' || 75 % || 85 hod. || 782 hod. |- | ''na jaře'' || 66 % || 402 hod. || 1264 hod. |- | ''v létě'' || 68 % || 494 hod. || 1440 hod. |- | ''na podzim'' || 68 % || 230 hod. || 970 hod. |- | ''za rok'' || 69 % || 1211 hod. || 4456 hod. |} Poměr mezi dobou slunečna a délkou světlého dne jest 0·27, v zimě pouze 0·11, v létě 0·34. Za celou zimu svítí tam slunce jenom po 85 hodin, na jaře a v létě bývá slunce asi po dvě třetiny doby, po kterou mešká nad obzorem, zakryto oblaky. Pověstné anglické mlhy bývají nejhustší na podzim a v zimě, kdy při nízkém postavení teplé a vlhké větry mořské vějí přes ochlazenou pevninu. Dní se srážkami počítá se více než polovice dní ročních, celkem 200, z nichž připadá na měsíce zimní po 19, na podzimní po 17, na jarní a letní po 15 dnech. Naproti tomu vyskytuje se v '''A'''-ii méně bouřek než na pevnině evropské; v záp. '''A'''-ii pozoruje se za celý rok pouze 7—10, ve vých. 15—17 dní s bouřkou. Podzim a zima jsou nejdeštivějšími, jaro nejsušší dobou roku; ve vých. '''A'''-ii zimních srážek naproti záp. '''A'''-ii ubývá, srážek letních bouřkami přibývá. Rozdělení hojných srážek vodních na jednotlivé krajiny řídí se nadmořskou výškou a poměrem vyvýšených částí zemských k panujícím vlhkým větrům jihozáp. a západním. Rovinaté a méně vyvýšené '''A'''-ii vých. a střední dostává se menší hojnosti deště (60—65 ''cm'') než hornaté její části a záp. Walesu, kde v některých krajinách roční výška jeho přesahuje 100 ''cm''. Zvláště hojně srážejí se páry vodní na výšinách, o něž se opírá vítr záp. a jihozáp. Ve Walesu a v Cornwallu vystupuje roční výška srážek vodních na 100—150 ''cm''; v horách jezerního okresu v sev.-záp. A. vykazuje Seathwaite tropické množství spadlé vody kolem 350 ''cm''. Vlhké a deštivé podnebí s teplotou zmírněnou jest příznivé vzrůstu rostlinstva, zvláště travin. V '''A'''-ii udržuje se bujná zeleň po celý rok; v zimě při teplotě téměř stále nad 0° se nalézající pracuje se na polích a dobytek vyhání se na pastvu. V záp. '''A'''-ii za hojných srážek vodních a při chladnějším létě rostou hlavně traviny, oves a ječmen, ve východní, méně deštivé a v létě teplejší, daří se pšenice. Za mírné zimy lze pěstovali rostliny z jihu,. které by se na pevnině evropské přes zimu neudržely, avšak plody mnohých rostlin nedozrávají pro nedostatek letního tepla. Srov. Meteorological Atlas of the British Isles (Londýn, 1883); Hann, Atlas der Meteorologie; Quarterly Journal of the Royal Meteorological Society; Symons’s Monthly Meteorological Magazine; British Rainfall. ''[[Autor:František Augustin|Ag.]]'' == Květena == jest velmi mladá, poněvadž starší, čítá se 130 naproti 36 jasným. Jak málo slu- 1 předvěká, vyhynula až na nejzazší jihozápad nečné jest podnebí A., poznáme nejlépe z vý- v době ledové. Jest proto rázu obyčejného, sledků loletého měření svitu slunečního a po- středoevropského jako naše česká, nehledízorování oblaků, vykonaného v Greenwichi (v 1. me-li ovšem na několik bylin přímoří jihozá1877—1886): v zimě na jaře v létě............68“/, na podzim zai rek . . oblačno slunečno slunce nad obzorem • 75% 85 hod. 782 hod. 66% 4O2 » 1264 » ■ 68% 494 » I44O » • 68% 230 » 970 » í padního, které teď jako by pocházely z jižnějs Iľľ^ľ.ľ, I ších krajin. Počítají zde na 1370 druhů rostlin cévnatých, kterýž počet mění se podlé toho, kolik rodů a druhů dohromady kdo čítá. Z řádů převládajících jest tu: 126 druhů složnokvětých (Compositae), 125 dr. trav, 92 dr. šáchorovitých (Crperaceae), 77 dr. vrb, 76 dr. • ■ ■ 69/0 1211 hod. 4456 hod. růžovitých (Rosaceae), 74 dr. křížokvětých Přnměr mezi dobou slunečná a délkou svě- (Cruciferae), 72 dr. luštinatých (Leguminosae), iléžho dne jest 0 27, v zimě pouze o'ii, v létě 67 dr. okoličnatých (Umbelliferae), 60 dr. hvoztygjq. Za celou zimu svítí tam slunce jenom díkovitých (Caryophyllinae), 56 dr. pyskatých po> 85 hodin, na jaře a v létě bývá slunce asi (Labiatae), 54 dr. krtičníkovitých (Scrophulapoo dvě třetiny doby, po kterou mešká nad rineae) atd. U nás scházejí jen tamarišek, obazorem, zakryto oblaky. Pověstné anglické Frankenie, Hippophae, pak Ilex aquifolium, mtíhy bývají nejhustší na podzim a v zimě, Lobelia urens i dortmanna, Myrica gale, poslední obě staré, přečkavší ledovou dobu, jako břečťan, zimostráz, Hymenophyllum tunbridgense. Z oněch výše zmíněných forem jižnějších »uvedeme Meconopsis cambrica, Ruscus, Arum maculatum, Hyacinthus nonscriptus. Endemické snad jen Physospermum cornubiense. Velký jest tu nedostatek lesů, zvláště chvojných. Ostatní lesy jsou dubové a z týchž stromů jako u nás. Za to na jihu nalézá se mnoho pastvin. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Zvířena == A. nemá rovněž nic zvláštního, jsouc velmi chudá. Větši ssavci byli již vyhubeni ve středověku; tak medvědi, jeleni (teď jen v Exmooru), srnci, vlci, bobři, kanci i lišky, které teď berou k honbám z Belgie. Zbyli skoro jen netopýři a pak myši. Ptáků vypočítává Gray 403 druhů (i s mořskými). Stěhovaví přilétají z Francie a dále až ze Španěl a z Afriky. Druhu endemického tu není. Jest tu 115 až 143 dr. ptáků celoročních, 80—100 dr. stěhovavých, ostatní vyskytují se nahodile, někteří až ze Sev. Ameriky. Chudí jsou tu obojživelníci, 3 čolci, 3 žáby (ani Hýla ani Rana esculenta tu není). Plazů jest zde 6 druhů, 3 hadi (Coronella austriaca, Tropidonotus natrix a Pelias herus) a 3 ještěři (slepýš, Lacerta vivipara a L. agilis). Ještě nejbohatší na druhy jsou ryby, poněvadž Golfový proud přináší z jihu někdy ryby teplejších krajin na břeh západní, zejména Macruridy, Regalecus, Thynnus, Lophius atd. Day vypočítává 236 druhů, z nichž jest 28 sladkovodních, vesměs našich až na rod Gasterosteus, a některé pstruhy, jež pokládají se za zvláštní druhy (Salmo vandesius a S. alpinus). Vých. břeh má ryby severnějších krajů, jako Zoarces, Brosmius, Liparis. Z nižších zvířat dlužno poznamenati hlavně ústřice, jež zvláště se pěstují na pobřeží Kentu a Sussexu, u Colchestru v Essexu, jakož i na ostrově Jersey. V nejnovější době objeveny na jihozápadním pobřeží A. formy živočišné, o nichž jsme se domnívali, že náležejí výhradně fauně středozemní; tak Myriothela, Corymorpha, Protodrilus, korále Caryophyllia a Gorgonia atd. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' ''[[Autor:František Vejdovský|V.]]'' == Obyvatelstvo == Ačkoli A. a Wales neustálým stěhováním do ciziny mnoho lidstva ztrácejí, přece počet obyvatelstva neustále stoupá. Obyvatelstva bylo v létech: 1801: 8,892.536, 1871: 22,712.266, 1841: 15,914.148, 1881: 25,974.439. Při posledním sčítání r. 1881 napočítáno v '''A'''-ii samé 24,613.926 duší (187 na 1 ''km''²) a ve Walesu 1,360.513 (71 na ''km''²). Podlé odhadu generální registratury obnášel počet obyvatelstva v '''A'''-ii s Walesem uprostřed roku 1888: 28,628.804 duše, v kterémžto počtu není zahrnuto vojsko a námořníci prodlévající mi mo vlasť. Přírůstek obyvatelstva v. 1. 1861 až 1871 činil i3-i90/0, .v I.1871 až 1881 14'36%, avšak není po celé zemi rozložen rovnoměrně. Welká města průmyslová a obchodní vzmohla se nejvíce, kdežto v některých krajinách země dělských jevil se docela úbytek (v 13 hrabstvích). Vzrůst ve městech mezi r. 1871 až 1881 obnášel 19-63%, ale na venkově pouze 7-42%. Nejvíce přibývalo obyvatelstva v Surrey!, Durhamu, Essexu, Lancasteru a Derby, úbytek pak objevil se zejména v Cornwallu, Radnorshiru, Huntingdonshiru, Cardiganshiru a Herefordshiru. Dle pohlaví bylo mužů v '''A'''-ii 11,961.842, ve Walesu 678.060, žen v '''A'''-ii 12,652.084, ve Walesu 682.453, ta'{ že průměrně na 1000 mužů připadlo 1055 žen. Co se týče pohybu obyvatelstva, tož připadlo v 1. 1871—81 na 1000 duší: 8 sňatků, 35-3 porodů a 21-3 úmrtí'; v poslední době patrně ubylo sňatků i porodů, což přičísti dlužno hlavně na vrub poměrů hospodářských. Mezi novorozenciy byl poměr 1000 děvčat ke 1038 chlapcům. Ženatých mužů bylo 34-63%, vdaných žen 33-28%, svobodných mužů 61-93%, žen 59-23%, ovdovělých mužů 3-44%, žen 7-49%. Průměrné stáří při uzavíráni sňatku r. 1871—81 bylo: u mužů 27-9 let, u žen 25-7, ženatí muži byli průměrem 43-1 roku staří, ženy 40-7 let. — Lidí stižených neduhy tělesnými připadlo r. 1881 na 1.000.000 duší: slepců 879, hluchoněmých 572, blbých 1260, choromyslných 1994. Bydlištěm soustřeďuje se obyvatelstvo čím dále, tím více ve velkých městech. Roku 1861 bylo v '''A'''-ii a Walesu pouze 70 měst, jež měla více než 20.000 duší, úhrnem se 7,354.182 (36-5% všeho obyv.), avšak r. 1881 bylo jich už 145 se 12,453.501 (47-9% obyv.), ano téhož roku bylo 63 měst majících více než 40.000 a 21 více než 100.000 duší. Nejlidnatějšť mě sta, která vykazují přes 200.000 obyv., jsou: Londýn, Liverpool, Manchester se Salfordem, Leeds, Sheffield, Newcastle s Gatesheadem, Bristol, Bradford, Nottingham. Při posledním sčítání lidu nalezeno 4,831.519 domův obydlených, připadlo tedy 5-38 osob na jeden dům (v Londýně 7-85 osob). Mimo to však bylo sečteno mimo dům 77.368 osob na lodích a 10.924 ve vozech nebo v šírém poli. Stěhování z A. do jiných zemí děje se značnou měrou: v 1. 1853—87 vystěhovalo se 3,104.708 lidí, nicméně ztráty tyto nahrazují se z velké části přistěhovalci, kteří se zejména z Irska, Skotska i s pevniny do A. ubírají, nebo vystěhovavše se před léty nyní se vracejí do vlasti. R. 1871—81 vystěhovalo se 996.038 duší, ale přistěhovalců bylo 831.731 hlav, tak že úbytek obnášel pouze 164.307. Mezi přistěhovalci převládá sice živel anglosaský, ale je také mnoho jiných národností, zejména Irčanů. {{Prostrkaně|Národnost}}. Anglické obyvatelstvo vzniklo smíšením četných kmenů, kteří znenáhla do země se přistěhovali, ale rozhodnou převahu má u nich živel germánský; na západě, ve Walesu, udržel se ještě kmen keltský. Podlé Dawkinsa bylo původní obyvatelstvo velkobritannské spřízněno s Eskymáky, později pak přistěhoval se tam národ temné pleti a kadeřavých vlasů, kterýž prý podlé nálezů v hrobech učiněných byl stejného původu s Ibery. Pozdě po nich zaplavili zemi keltští Gallové. Kymrové a Belgové, kteří zůstali až do stěhování národů v '''A'''-ii národností téměř jedinou, neboť Římané zmocnivše se Britannie neměli na národnost lidu valného vlivu. V polovici V. století po Kr. počali se tu usazovali různí kmenové germánští, jimž domácí obyvatelstvo znenáhla podlehlo; jihovýchodní čásť, Essex, území při dolním toku Temže, Surrey, Kent, Sussex, Hampshire a ostrov Wight zaujali Sasové, Frisové a Jutové, ve střední a sev. '''A'''-ii usadili se Anglové, vých. pak pobřeží od ř. Wearu na jih osazeno od Dánů a Norů. K tomuto germanskokeltskému obyva telstvu přidružilo se r. 1066 ještě na 60.000 pofrancouzštělých Normanů, kteří se s Vilémem Dobyvatelem vydali do A., a během XVI. a XVII. stol. uchýlilo se tam mnoho francouzských hugenottů, Vlámů a Němců z Falce, kteří ve vlasti pro víru jsouce stíháni v '''A'''-ii nový domov nalezli. A z této smíšeniny rozmanitých živlů vznikla národnost anglická. Ačkoli Angličan rád se nazývá Anglosasem, přece v žilách jeho koluje značná čásť krve keltské, ano typ germánský má převahu pouze na sev. a na vých., kdežto, čím dále k západu, tím zřetelněji vystupuji rysy keltské. Keltská národnost udržela se pouze ve Walesu, kdež lid mluví kymricky, ale v Cornwallu vyhynul jazyk tento již koncem minulého století. V ostatní '''A'''-ii zachována památka na obyvatelstvo keltské pouze ve jménech řek a hor. Při posledním censu r. 1881 bylo v '''A'''-ii a Walesu 95^.69%, obyvatelů doma zrozených, ostatek pak pocházel z Irska, Skotska, z ciziny, z ostrova Manu, z Indie, kolonií, nebo se narodil na moři. V cizině narozených napočítáno 174.372, z těch však bylo 64.341 dětí rodičů anglických, ostatek pak 118.031 náležel čistým cizincům, a to: 2368 z Rakouska, 14.596 z Francie, 37.301 z Německa, 4089 ze Švýcar, 10.679 ^y'0 Poláků a 17.267 Američanů. Pozoruhodno je neustálé přibývání Irčanův '''A'''-ii; r. 1881 pocházely z Irska 562.374 duše, ale poněvadž živel irský pro různé náboženství a národní antagonismus s Angličany nesnadno splývá, možno počet Irčanů v '''A'''-ii páčiti na 2,000.000. Nejčetněji přebývají v hrabství lancasterském a v Liverpoolu. {{Prostrkaně|Povaha}}. Angličané jsou lid silné, zavalité postavy s pěkným obličejem, ačkoli poněkud hranatým, a čistou, zdravou pletí. Mezi dělnickou třídou lidu shledáváme mnohdy obrovské postavy s neobyčejnou silou tělesnou. Průměrná výška vyspělého muže 4oletého obnáší 3727 cm (u bohatých tříd i74'5 cm, u řemeslrniků 170-4 cm, u rolníků 171-7 cm), objem v prsou 767 cm. Váha jejich bývá o něco větší nežli u obyvatelstva na pevnině, totiž 74-4 kg, ačkoli kostry jejich jsou stejně těžké. Obyčejně dosahují vysokého stáří. V povaze li lidu anglického sloučeny jsou podivuhodným způsobem největší protivy: praktičnost, chladi ná, vypočítavá rozvaha, podnikavost, která se / žádných překážek nehrozí, a nejvolnější svobibodomyslnost stojí tu naproti ztrnulému konservatismu, úzkostlivému lpění na starých zvycích a přežilém kastovnictví. Angličané, ačkoli jsou rozptýleni po celé zeměkouli a mezi nejrozmanitějšími plemeny lidstva, přece všady s podivuhodnou houževnatostí zachovávají svůj způsob života, svůj mrav i jazyk, přizpůsobují sobě jiné národy, sami však od nich ničeho nepřijímají. Národní hrdost vyvinuta je při nich u vysoké míře, a jejich průpověd: »I am an Englishman« svědčí dostatečně o velikém sebevědomí, které nezřídka i ve zpupnost přechází. Při tom žádný národ neodkrývá svých vad tak bezohledně jako anglický, ale o úsudek jiných národů se nestará, anebo jim vůbec upírá schopnost, posuzovali poměry vlasti jeho. Praktičnost jeví se nejen v konání, ale i v zevnějšku a výživě jejich. Angličan nosí jednoduchý šat z dobré, trvanlivé látky a právě takovou váhu jako na oděv klade na dobrou, živnou stravu, kteráž jest základem jeho silného vývoje tělesného. Pšeničný chléb a dušené maso, jakož i těžké puddingy jsou národním jídlem, roastbeef a plumpudding objevuje se o hodu vánočním na stole i nejchudšího dělníka, těžká piva (ale, porter) a jalovcová kořalka jsou národní nápoje. Zámožnější třídy libují si také ve víně. Opilství, jež bylo dříve rozšířeno také ve vyšších kruzích, náleží dosud k neřestem obecného lidu, avšak dlužno doznali, že v novější době značně ho ubývá. Národu anglickému bývá zhusta upírán veškeren hlubší cit, ale dojista neprávem. Mlčelivost jejich jest od století pověstná a zdrželivost, ano chladnost zachovává Angličan i tam, kde sám bližší známosti si přeje. Svoje mínění, podivnosti i zvrácenosti hájí s houževnatou tvrdošíjností, ale zásad svých nikomu nevnucuje, ano žádá od každého, aby mínění své směle vyslovil. Vůbec svoboda osobní jest v '''A'''-ii co nejrozsáhlejší, jenom když neruší veřejného pořádku; každý žije pro sebe dle svého způsobu nestaraje se příliš 0 své okolí. Ve společenském obcování jest Angličan až pedantický a nejen u dvora zachovává se přísná obřadnost, ale jistou měrou 1 v poslední chatrči. Při tom všem jest výborným občanem, jenž zákonů přísně šetří, a nejlepším otcem rodiny, jakého si jen myslili lze. Na domácnost odkazuje ho nejen vlhké, drsné a mlhavé podnebí, nýbrž i vrozená něž-, nost a láska k rodině vábí ho v kruh její; domácnost (home) jest takřka posvátným Stánkem, vyzdobeným všelikým pohodlím, pokud tomu dovolují prostředky, a v ní vládne žena, jež se snaží, aby domov byl muži nejpříjemnějším útulkem. V domech všady panuje vzorný pořádek a čistota. Neméně vyvinuta jest u Angličana láska ku přírodě, jevíc se zakládáním veřejných sadů po městech, soukromých zahrad i zvláštní zálibou přebývali na venkově. Vzácnou ctností Angličanů jest neobyčejná přímost a pravdymilovnost; každému řeknou mínění své otevřeně, nečiní slibů, kterých nemohou najisto spiniti, a vyžadují podobného jednání také od jiných; každá věc pozbývá ve veřejnosti půdy, jakmile jí bylo dokázáno, že užívá na podporu svou prostředků nepoctivých. Vroucí zbožnost projevuje se množstvím skutků dobročinných, nejenom svěcením svátků; den nedělní má v '''A'''-ii vůbec podivný ráz; města jindy plná ruchu a lidí jsou v neděli jako vymřelá, všecky veřejné místnosti i musea, obrazárny, vědecké zahrady, divadla a j. jsou uzavřeny. V nejnovější době však vyskytuje se silný proud proti zvyku nuceného svěcení neděle. A. jest zemí obchodní, není tedy divu, že veškery snahy se nesou za výdělkem, a že veškery svobody, privilegia a j. týkají se hlavně otázek peněžních, ano, mimo Ameriku nepřikládá se bohatství nikde taková cena jako v '''A'''-ii. Že však peníze nejsou Angličanům jediným účelem, a že také vyšší snahy u nich utěšeně se vzmohly, toho dokladem jest přebohatá jejich literatura; v umění však nemohou se měřiti vkusem s jinými národy. Zvláštní vliv na život společenský mají »kluby«, jež v '''A'''-ii nabyly neobyčejného rozšíření a stoupence své stále rozmnožují ve všech třídách obyvatelstva; moderní kluby londýnské vynikají dnes rozsáhlostí a úpravností svých domů, jakož i vnitřním zařízením. Ode dávna jest Angličan přítelem tělocviku a jest proto náruživý jezdec, chodec, lovec, plavec, veslař a j. Zápas pěstuje se hlavně v hrabstvích cumberlandském, lancasterském a devonském ; také ušlechtilé »umění« boxovací má dosud mnoho ctitelů, ačkoli vážné zápasy toho druhu jsou nyní zakázány. Spolky tělocvičné a veslařské rozšířeny jsou po celé zemi, koňské dostihy náležejí k nejoblíbenějším zábavám. Z her libují si hlavně v takových, kde se tělo pohybuje, a tu jest nejoblíbenější hra v míč, hlavně cricket. == Zemědělství == {{Prostrkaně|Orba}}. Celá povaha A., její světový obchod, který se tu soustřeďuje, i průmysl neobyčejně vyvinutý nabádají také k soustavnému provozování orby, která dosud náleží mezi nejdůležitější odvětví výroby v '''A'''-ii. Poněvadž pak Angličan vše, čeho se chopí, provádí se svou vrozenou důkladností a vytrvalostí, jest zcela přirozeno, že orba v '''A'''-ii a Walesu u vývoji svém dosáhla znamenitého stupně, tak že celému světu může sloužiti za vzor. Dle úředních zpráv zabývalo se r. 1881 v '''A'''-ii a Walesu orbou 1,318.344 mužů a 64.840 žen, celkem tedy 1,383.184 lidí; avšak r. 1861 obnášel počet týchž dělníků 1,924.110 osob, tak že jest patrno, kterak orba anglická ustupuje vzmáhajícímu se dobytkářství, ale na druhé straně jest úbytek onen také následkem stálého přibývání hospodářských strojů. Z uvedeného počtu hospodářů je jich malý počet, kteří jsou vlastníky té půdy, kterou vzdělávají, neboť není země v Evropě, kde by pozemky byly soustředěny v rukou tak málo lidí jako v '''A'''-ii. R. 1881 bylo 972.836 vlastníků půdy a mezi těmi jevil se poměr následující: Méně než 40 arů (1 akr) mělo usedlostí 703.289, od 1—50 akrů (20 ha) 194.623, od 50—500 akrů (20 až 202 ha) 58.156, od 500—1000 akrů (2o'2—405 ha) 4799, od 1000—20.000 akrů (405—8093 ha) 5338, přes 20.000 akrů (8093 ha) 70 statků, neurčitých udání bylo 6571. Ježto pak v nejnovější době dovoz obilí z Ameriky do A. stále se vzmáhá a v poslední době také dobytek a maso dovážeti počínají, má rolník anglický velmi krušné postavení, zejména když se ještě dostaví neúroda nebo dobytčí nákaza. Skuteční sedláci (yeomen) vyskytují se jen v některých krajinách, ostatní rolníci vzdělávají pozemky pouze najaté. Výše zmíněné okolnosti orbě nepříznivé přiměly některé velkostatkáře, aby nájemné dobrovolně o 20—30 % snížili, a také zákonodárství pečuje o zlepšení poměrů nájemcův, přes to však zůstává vlastníkům veliká čásť půdy nepronajata, tak že ji dávají vzdělávat» svými zřízenci (iailiffs). A. sama má dosti úrodné půdy, neboť r. 1884 bylo půdy produktivní 80%, ve Walesu 60 tedy průměrně 64'8 % celé rozlohy. V ohledu hospodářském rozděluje se obyčejně v šest částí : na severu jest podnebí sice poněkud drsné a následkem toho jsou pozdní žně, ale vzděláván! půdy jest vzorné; na záp. od ř. Merseye až k Avonu v Somersetshiru stojí v popředí ovocnářství a mlékařství, ve vnitrozemí (Midlandu) udržuje se mezi orbou a chovem dobytka rovnováha; na vých. převládá pěstování obilí, na jihu provozuje se rozsáhlý chov ovcí, kolem hlavního města kvete zelinářství a ovocnářství, na jihozápad sloučeny jsou orba, dobytkářství, pěstování ovoce i zelenina. Ve způsobu vzdělávání půdy převládá hospodářství střídavé a trojhonné. Jednotlivé role bývají obklopeny živými ploty neb aspoň stromořadím, což sice krajinám dodává půvabného, vzezření, ale orbě brubě neprospívá. K obdělávání polí zavedeny jsou většinou hospodářské stroje, zejména parní pluhy, jenom v západní '''A'''-ii užívají při orání ještě volských potahů. Poměr pěstovaných plodin jeví se v násle dujícím přehledu z r. 1885 : Obilí a luštěniny pěstovány na . 2,841.000 Aa Řípa, zelenina, zemčata na . . 3,208.000 » Len na............................ 1.000 * Chmel na.......................... 29.000 »■ Jetel a traviny na . .... 1,243.000 » Mimo to leželo 217.000 ha úhorem, 6,079.000 ha bylo lučin, 635.000 ha lesův a 817.000 ha tvořila lada a půda neproduktívni. Z obilí zaujímá přední místo pšenice, pěstovaná hlavně v hrabstvích na jihových., žito vyskytuje se zřídka. Ve Walesu a severových. '''A'''-ii pěstují dosud ječmen na mouku, oves vyskytuje se hlavně na severu, méně v jižních krajinách. Zemčatům angl. podnebí valně nesvědčí a sází se jich také málo, nejvíce ještě v hrabství chesterském a lancasterském. Cukrovou řepu pěstují téměř výhradně jen v Suffolku, a tam jest také v Lavenhamu cukrovar. Hrách a boby náíežejí k nejobecnějším polním plodinám. Veliká péče věnuje se v '''A'''-ii lukám a přením rostlinám, jimiž osívají i horské svahy, kde se nic jiného nedaří. Ze všech evropských států vysílá A. nejvíce chmele na trb a průměrný roční výtěžek jeho páčí se na 400.000 metr. centů, a chmelnice rozšířeny jsou ve 14 hrabstvích; v čele jejich stojí Kentshire, v jehož obvodu se nachází 63 % vší půdy chmelem osázené, v druhé pak řadě následují za ním Surrey,. Sussex, Herefordshire a Hampshire. Z ostatních rostlin obchodních uvésti dlužno len a řepku, pěstovanou dílem k výrobě oleje, dílem (na jihu) za píci pro ovce, saflor, koriander, kmín (v Essexu), mořenu (v Surreyi a Kentshiru), hořčici, fenykl aj. Ovocnářství těší se v '''A'''-ii, zejména v jižních a jihových. hrabstvích, vzácné pozornosti, neboť toto odvětví jsouc provozováno racionálně a svědomitě poskytuje větší výtěžek nežli pěstování obilí. Nejobyčejnějším ovocem jsou jablka, hrušky, třešně a slívy; jemnější druhy pro chladná léta se nedaří, za to však vydrží tu i v zimě pod šírým nebem mnohé stromy, které na pevnině nutno přechovávati ve sklenících. Vinné hrozny zrají na jihu a v okolí Londýna i pod šírým nebem. Ačkoli tedy orba v '''A'''-ii nabyla vysokého stupně u vývoji svém, přece nemůže uhraditi potřebu přečetného obyvatelstva, a následkem toho musí býti obilí z Ameriky a Australie dováženo. A právě tento dovoz hrozí orbě anglické záhubou, neboť rolník zdejší nemůže s obilím americkým závoditi, a možno říci, že stojí na prahu velkého převratu v soustavě hospodářské, t. j. poměry j poskytuje velmi málo, ale jsa kostnatý a otunutí jej, aby znenáhla upustil od pěstování ^ žilý hodí se dobře do tahu a částečně i ke obilí a obrátil veškeru píli svou na krmný do- krmení. Dobytek v Norfolku a Suffolku, příbytek a mlékařství. | vezený prý ze Skandinávie, je zcela bezrohý. {{Prostrkaně|Lesnictví}}. A. má ze všech evropských ■ obyčejně černý a dává výborné maso, ale zemí nejméně lesů, poněvadž rozsáhlé dříve ! málo mléka, za to však dobrého. Nejlepšim hvozdy byly znenáhla vykáceny a zůstaly ne- posléze plemenem je krátkorohý skot osety. Největší jsou dosud lesy korunní, jež (Shorthorns), barvy červenohnědé nebo bílé krevní hřebci zdejší vyvážejí se k dalšímu ušlechťování do celého světa a platí se za ně sumy k víře nepodobné (i 8000—-12.000 lib. steri.). Z ostatních plemen uvádíme velké, silné koně v Northamptoně a Leicesteru, již pocházejí z Flander, clevelandské ryzáky, způsobilé zvláště pro službu vojenskou ; malé, ale vytrvalé plemeno do hospodářství v Suffolku a waleské pony. Rovněž pro zušlechtění hovězího dobytka vykonáno již od minulého století velmi mnoho; při tom však jedná se dobytkářům anglickým hlavně o krmný skot, dojnost má úlohu jen podřízenou a na schopnost k tahu vůbec se nedbá. V '''A'''-ii rozeznávají obyčejně čtyři druhy: devonshirské plemeno barvy černohnědé, s rohy prostředně velikými a s krátkou, poněkud kudrnatou-srstí a silnou koží, poskytuje sice dobré maso, ale k mlékařství hrubě se nehodí; rozšířeno je hlavně v Herefordshiru, Gloucestershiru a Sussexu. Dlouhorohý skot lancasterský, barvy tmavohnědé, pochází prý z Irska a rozšířen je v severozáp. hrabstvích, hlavně v lancasterském, odkudž se mu dostalo jména; mléka zaujímají rozlohu 25.800 ha. Tomuto nedo statku hledí se odpomoci tím, že kolem cest, na polích i lukách sází se hojně stromův, a odtud dlužno vysvětliti, že A. má více dříví, než by se podlé jejích lesů soudili mohlo. Zvčř chová se většinou v rozsáhlých parcích s nádechem červenavým, rozšířený po celé zemi, nejvíce v hrabstvích Northumberlandě, Durhamu, Yorku a Lincolnu; maso jeho je výborné a mléka dává velmi mnoho. S chovem skotu souvisí také příslušný průmysl; máselnictví kvete v Cambridgi, Suffolku, Yorka mimo to jsou šírá blata a vřesoviště na se- shiru, Somersetu, Gloucesteru, Devonshiru a veru oblíbeným místem pro honby. . Oxfordě; sýrařství v Chesteru, Gloucesteru a Na vývoj a povznesení orby v '''A'''-ii mají hlavně v Leicesteru, odkudž přichází nejlepší nemalý vliv četné spolky hospodářské rozptýlené po celé zemi. V čele stojí královská hospodářská společnost (Royal Agricultural Society), kteráž každoročně pořádá velkou výstavu. Vzorná hospodářství, založená od soukromníků, nahrazují poněkud nedostatek hospodářských škol. {{Prostrkaně|Chov dobytka}}. Nepříznivé poměry, které orbu v '''A'''-ii krůtě tíží, podporují vydatně dobytkářství, a také v tomto směru dodělali se Angličané znamenitých výsledků, tak že pevnina s těží s nimi může závodili. Stav dobytka v '''A'''-ii a Walesu jevil se r. 1885 takto: Koní bylo...................1,220.497, hovězího dobytka .... 5,421.960, ovcí........................I9-577-437. vepřového dobytka . . . 2,252.396. V první řadě platí slova výše uvedená o chovu koňstva; máť A. po Arabii nejkrásnější koně jezdecké, vynikající štíhlostí těla a rychlostí v běhu, zejména vytrvalé běhouny k dostihům, mimo to však má také jiná plemena až po nejsilnějšího tahouna. Chovu koní věnována v '''A'''-ii již za dob králové Alžběty vzácná péče, a anglický kůň pokládá se nyní za plemeno po arabském nejušlechtilejší ; čistoOUSt Slovník Naučný, sv. II. 4/2 1389. sýr anglický. Již ve středověku provozován v '''A'''-ii rozsáhlý chov ovcí, avšak v novější době hledí se při chovu tom více na maso než na vlnu, poněvadž vlna většinou se dováží z kolonií. Z ovcí dlouhorouných vynikají ovce leicesterské, cotswoldské, mající sice vlnu poněkud kratší, ale jsou za to mnohem způsobilejší ke krmení ; lincolnské, s jemnou lesklou vlnou, kentské a devonshirské; krátkorouné ovce rozšířeny jsou hlavně na jihu, v hrabství oxfordském, hampském, Suffolku a j. Chov vepřového dobytka kvete v Berkshiru, Gloucesteru, Herefordshiru, Rudgwicku a-Suffolku ; nejlepší uzené kýty poskytují Yorkshire a Westmoreland, slanina přichází z Wiltshiru, Hautshiru a Berkshiru. Drůbež rozšířena je po celé zemi a proslulé jsou kury z Dorkingu, Sussexu a Berkshiru, husy z Lincolnu, krůty z Norfolku a Suffolku. {{Prostrkaně|Hornictví a hutnictví}}. Ohromné bohatství výborného kamenného uhlí a železných rud pojišťuje anglickému hornictví výtěžek největší na celé zemi. R. 1884 vytěžilo se v '''A'''-ii (s Walesem) 168,942.559 tun rud, uhlí, soli, zemin, v ceně 47,487.217 lib. steri, a vedlé toho břidlic a kamene stavebního za 8,707.60g lib. steri., úhrnná cena výtěžku celého činí tedy 56,194.826 liber sterlinků (— 573,187.225 zl. r. č.). Z toho připadá na uhlí kamenné 139,448.660 tun v ceně 38,504.885 lib. steri.; na rudy: železné 24,471.623 tun v ceně 6,190.99g lib. steri., cínovou 15.117 tun v ceně 669.254 lib. steri., olověnou 49.695 tun v ceně 363.870 lib. steri., měděnou 42.021 tun v ceně ni.6i4lib. steri., zinkovou 25.516 tun v ceně 73.950 lib. steri., dále na sůl 2,308.498 tun v ceně 666.234 lib. steri. Největší hutě železné jsou v Yorku, Durhamu, Lancastru a Cumberlandě; r. 1884 vytěžil}' 6,823.727 tun surového železa. V létech předchozích býval výtěžek větší (r. 1882: 8,493.387 tun, ale r. 1872 jen 4,700.000 t. a r. i860 2,890.000 t.). Cínu dobývá se pouze v Cornwallu a Devonu ; také výtěžek jeho slábne ; největší byl r. 1850, kdy dobyto bylo z rudy 10.462 tun kovu (r. 1884 jen 9574 tun). Nejvýnosnější doly na olovo jsou v Northumberlandě (Allendale), Durhamu, Cumberlandě (Alston-Moor), Yorku, Derby (High Peak), Shropshiru, v Cornwallu a Devonu, skrovnější v Somersetu, Westmorelandě, Staffordě a Chesteru (jakož i ve Walesu a na ostrově Manu). Všechny anglické olověné rudy jsou více méně stříbronosny (nejvíce cornwallské a chesterské), ale výtěžek olova i stříbra od r. i860 klesá. R. 1884 dobylo se z rud 39.700 tun olova (proti 58.000 tun z roku i860) a stříbra vytěžilo se za 68.731 lib. steri. — Měděná ruda vyskýtá se 2vláště v Cornwallu a Devonu, kdež jest 65 dolů ; dříve těžilo se nejvíce z dolů lancasterských, waleských (Caermarthen) a na ostrově Anglesey, menší měrou v Cumberlandě, Chesteru a na ostrově Manu. R. 1884 byl výtěžek mědi v hutích 33.421 tun. — Na zinek doluje se v Cornwallu, Devonu, Derby, Cumberlandě, na ostrově Manu (jakož i ve Walesu). R. 1884 vytěžilo se z rudy 9918 tun kovu. — Pyrit nachází se v rozličných částech země, nejhojněji v Cornwallu. Tamže naskýtá se také zlato, ale nevyplácí se dobývali ho, pak rudy manganové, arsenikové, niklové, wolframové a j. Soli dobývá se jednak odpařováním vody mořské, jednak ze solných zřídel, jednak z dolů chesterských, worcesterských a staffordských. Důležitá jsou ložiska tuhy v Cumberlandě (Borrowdale). — Výborného stavebního kamene není nedostatek: oolithový vápenec lámou na mnohých místech ve hrabstvích Lincolnu, Kentu, Rutlandě, Somersetu (Bath) a Dorsetu (Portland), magnesiový vápenec v severních částech A. (od ř. Týne až k Derby a Nottinghamu), pískovce rozličné na všech stranách, jmenovitě ve hrabstvích Derby, Yorku a Kentu, žulu v Cornwallu, Devonu a Cumberlandě, syenit v Leicestru a Worcestru (Malvernské výšiny), břidlice v Cornwallu, Devonu, Cumberlandě i Westmorelandu, mramor ve Westmorelandu, Derby, Devonu. Sádra naskýtá se ve hrabstvích shropském, dorsetském a wiltském (tamže i asfalt), alabastr v Chesteru a Lancastru, kamenec ve hrabství Yorku, petrolejové prameny a ložiska asbestu v Cornwallu, jantar na březích Norfolku a Suffolku. — Celkem zaměstnáno jest hornictvím a hutnictvím v '''A'''-ii přes půl millionu lidí. ''[[Autor:Hynek Kollmann|Koll.]]'' == Průmysl. == A. zaujímá mezi průmyslnými zeměmi místo první. Rozvoj průmyslu jejího podmíněn jest ohromnou produkcí uhlí (kamenného), jakož i železa, jíž A. překonává všecky země ostatní ; k podpoře pak jemu jsou kromě jiného: zrušení všech monopolův (od r. 1624); rozšířené továrnictví; systém dělení práce v továrnách — jednotlivým dělníkům svěřeno bývá spracování pouze některé části jistého výrobku, což prospívá rychlosti a důkladnosti výroby; výborné technické vzdělání průmyslníků; mohutně vyvinutý duch spolčovací, jímž dostává se průmyslným podnikům velkých a laciných jistin. Angličané hledí si všech odvětví průmyslu. Velikolepá jest výroba raffinovaného železa a zboží železného. Yorkshire a již. Wales vynikají přípravou kujného železa a slynou spolu se záp. Cumberlandem též ocelí. Středisky železářství jsou: Birmingham (hotovení zbraní, per ocelových a špendlíků), Wolverhampton (výroba plechu i zboží nožířského) a Sheffield (nástroje řezací). Vedlé těchto měst účastní se na tomto odvětví čestným způsobem Wellington (Shropshire), Bolton, Oldham, Bradford, Leeds, Redditch (výroba jeheR a udic), Stockton a Londýn (rozsáhlé továrny na zbraně). Výrobou zboží mosazného a bronzového proslul Birmingham, plátování kvete v Sheffieldě, zboží měděné hotoví se rozsáhlou měrou v Bristolu, tovary cínové v Cornwallu. V průmyslu zlatnickém a stříbrnickém vyniká Londýn, v klenotnictví Birmingham. Strojnictví anglické dospělo ke znamenité dokonalosti. Středisky jeho jsou Manchester (stroje pro továrny na zboží bavlněné), Leeds, Birmingham (zvi. vozy železniční, stroje šicí, parní), Sheffield, Newcastle, Oldham (šicí stroje), Birkenhead (parní stroje), Nottingham (parní stroje), Londýn (šicí stroje) a Derby (parní stroje). — Londýn má také rozsáhlé továrny na vozy a rovněž jako Birkenhead i přístavy při ústí ř. Týne světoznámé loděnice. Hudební nástroje hotoví A. u velikém množství; nejdůležitější jest výroba varhan a pian. — Utěšeně rozmohlo se hodinářství (výtečné chronometry), jehož středisky jsou Londýn a Coventry. Světového jména dobyly si anglický porCulán, kamenina a jemné zboží hliněné; tomuto odvětví průmyslnému daří se jmenovitě ve hrabství staffordském v »okrese hrnčířském« (Potteries), v působišti kdysi Wedgwoodově, pak ve Worcesteru, Derby a Londýně. Velmi zdárně pokročilo anglické sklářství, jemuž druhdy položili základ vystěhovale! francouzští a italští. Nyní vyrábí A. sklo zrcadlové, korunové, tabulové i flintové v ohromných továrnách ve Sv. Helandě, Prescotu, Birminghamu, Sunderlandě, Londýně a v Newcastlu. Velikou péči vynakládají Angličané na úpravu koží; střediskem tohoto odvětví jest Londýn. — Obuvnictví po továrničku provozuje se v Northamptonč, Norwichi a Leicestru. Hlavními sídly sedlářství, řemenářstv! a brašnářství jsou Walsall (Staffordshire), Birmingham a Londýn, kterýž vyniká také výrobou koženého zboží galanterního. Daleko nejdůležitějš! odvětví průmyslu anglického jest průmysl textilní, jenž zaměstnává ohromný počet dělníků (r. 1885: 813.824 děln. v 6359 továrnách se 49,725.814 vřeteny a 675.953 mechan. stavy) a spracuje nesmírné množství suroviny. Nejpřednějšim předmětem jeho jest bavlna. Spracováním jejím zanášejí se hrabství lancasterské (zvi. Manchester), chesterské a yorské, vyrábějíce všeho druhu přízi, látky lehčí a těžší, tkaniny atd. Z průmyslných měst v tomto oboru jmenovali jest vedlé Manchestru Salford, Blackburn, Ashton under Lyne, Oldham, Bolton, Bury, Rochdale a Stockport. Na druhém místě stojí vlna. Předení a tkaní její soustředěno jest v okrese bradfordském (Yorkshire), kdež Halifax (vlna česaná), Leeds a Huddersfield (jemná sukna, látky módní) získaly si jméno světové. S nimi závodí Trowbridge (Wiltshire, módní látky, sukna lehká) a Stroud (Gloucestershire, sukno šarlatové a světlobarevné). Flanel vyrábějí Wales a Halifax, pokrývky vlněné Dewsbury, koberce Kidderminster, Halifax, Dewsbury a j. místa. Plátennictví rozšířeno jest ve hrabstvích yorském (Hull, Leeds a Barnsley) a lancasterském (Blackburn). Hedvábnictví má v '''A'''-ii význam skrovnější než předešlá tři odvětví. Vzmohlo se teprve ve 2. poi. XVII. stol. vystěhovalci francouzskými. V dobách nejnovějších klesá (počet dělníků v továrnách na hedvábí zaměstnaných sklesl od r.-.i86i se 112.553 do roku 1881 na 60.600 a do r. 1885 na 42.995). Předení hedvábí soustředěno jest ve hrabství chesterském, pak v Essexu, Yorkshiru a Lancastru, tkaní v Manchestru (tkaniny), Coventry (stužky), Macclesfieldu (módní látky) a Norwichi (šály). Mohutná jest výroba zboží stávkového (Nottingham a Leicester), proslulé krajkářství (Nottingham, Bedford, Buckingham). Velikých rozměrů nabylo hotovení deštníkův a slunečníků (Londýn a Lancaster). Kloboučnictví kvete zvláště ve Stockportě, Manchestru, Ashtoně (under Lyne) a Londýně. Pletení ze slámy jest důležitým odvětvím průmyslným v Bedfordshiru, Herefordu a Buckinghamshiru. Papírnictví anglické požívá chvalné pověsti; pracuje pro rozsáhlý vývoz. Nejvíce papíren má hrabství Kent. Značná jest i výroba čalounů a zboží z papíru hněteného (Birmingham). Také potraviny jsou důležitým předmětem anglického průmyslu : mlýny a cukrovary nepostačí sice pracovali pro domácí spotřebu, za to však vzmáhá se nasolování a uzení masa, pivováry pak (největší v Burtoně upon Trent a v Londýně), jakož i vinopalny dodělaly se značného vývozu. Průmysl chemický provozuje se v rozměrech velikých; středisky jeho jsou Newcastle nad ř. Týne, Liverpool, Gateshead, Bristol, Birmingham i Londýn (zvláště mydlářství, značná výroba voňavek i svíček). — Posléze jest se zmínili o výrobě nábytku, jíž vyznamenává se Londýn, pak o dvou odvětvích, jimiž A. předčí nad ostatní Evropu, totiž o hotovení kartáčův a výrobě knoflíků (Londýn, Birmingham a Sheffield). ''[[Autor:Hynek Kollmann|Koll.]]'' == Spojovací prostředky. == Příroda i ruka lidská výborně opatřily '''A'''-ii prostředky spojovacími, Moře, jehož břehy oplývají pohodlnými přístavy, zarývá se mnohými zátokami do vnitra země, jmenovitě při ústí řek. Splavná síť těchto jest velmi rozsáhlá. Temže na př. jest splavnou pro mořské lodi (o 800 tun) až k londýnskému mostu; Severn pro mořské lodi (o nosnosti 350 tun) již u Gloucestru; Trent až po Gainsborough. Angličané ku podpoře splavnosti řek založili množství průplavů, jimiž všechny větší řeky anglické navzájem jsou spojeny. Nejstarší z nich jest průplav spojující potok Sankey s řekou Mersey (84 km dlouhý), založený r. 1755; z nejdelších jest Grand-Trunk-Canal (145 km dl.) velmi rozvět vený; jde od Londýna k Oxfordu, Hullu, Liverpoolu a Bristolu; z Londýna do středu vede velký spojovací průplav (Grand Junction, 79 km), od Oxfordu k sev. průplav Oxfordský, jenž křižuje se sBirminghamským; Trent sMerseyem spojeny jsou průplavem 58 km dlou hým; nejznamenitější jest průplav Bridgewa terský, jenž spojuje Worsley s Manchestrem a Runcornem nad řekou Mersey, 68 km dlou hý; vede dílem pod zemí mnohými tunnely, dílem po viaduktech nad zemí (viadukt nad splavným Irwellem ve výši 12 m). — Průplavy anglické mají úhrnné délky 4023 km, ale obchodní význam jejich poklesl zvláště tím, že zakoupily je společnosti železniční, aby zamezily soutěž. V nejnovější době však počíná vláda bedlivěji starati se o průplavy, a řada jejich rozmnožena bude velikolepým průplavem pro veliké lodi mořské mezi Liverpoolem a Manchestrem. — Velkou důležitost mají pro '''A'''-ii železnice. Vznikly z potřeby zjedno dušiti dopravu uhlí od dolů northumberland ských a durhamských ke stanovištím lodí při ř. Tyne a Wear původně jako dráhy dřevěné; dalším pokrokem vyvinuly se v '''A'''-ii (v době mezi léty 1602 a 1649) dráhy koňské, a po čátkem tohoto století užito bylo za hybnou sílu páry, poprvé na dráze merthyrsko-tydvilské (r. 1804). Stephenson použil parního stroje nejdříve na dráze killingworthské (1814) a o něco později na trati mezi Stocktonem a Darlingtonem, kdež jely první vozy osobní. Zlepšená lokomotiva Stephensonova zahájila jízdu na drázeliverpoolsko-manchesterské(1829). Od té doby pokročila A. v tomto směru úžas ně. R. 1859 měly železnice anglické, wales k ; v to počítajíc, úhrnem délku 11.762 km, r. 1873 18.296 km, r. 1884: 21.468 km. R. 1887 do sáhly železnice anglické délky 22.249 km re praesentujíce kapitál 702,554.000 lib. steri. : hrubý příjem obnáší 60'/2 mill. lib. steri, čistý výnos 28,739.000 lib. steri. Železné dráh;, anglické rozvětveny jsou hustou sítí po celt zemi; na velmi četných místech dotýkají se pobřeží mořského, uvnitř pak nejdůležitějším středisky jejich jsou Londýn, Canterbury Guildford, Salisbury, Yeovil, Taunton, Bristol, Reading, Oxford, Bedford, Cambridge, Norwich, Peterborough, Spalding, Leicester, Birmingham, Hereford, Wolverhampton, Shrewsbury, Stafford, Derby, Nottingham, Sheffield, Lincoln, Doncaster, Wakefield, Leeds, Manchester, Stockport, Wirgan, Bolton, Warrington, Chester, Crewe, Preston, York, Darlington, Durham, Bishop Auckland, Blackburn, Newcastle a Carlisle. — Ještě hustěji rozvětvena jest síť telegrafní: délka linií převyšuje délku tratí železničních více než dvojnásob, délka drátů pak více než desateronásob. ''[[Autor:Hynek Kollmann|Koll.]]'' == Poměry náboženské. == Církev katolická. Angličané chtěli odvozovali původ církve své od apoštolův, jmenovitě od sv. Pavla, ale marně; není však pochyby, že po spojení Britannie s říší římskou křesťanství záhy tam mělo vyznavače. Dle Bědy britský král Lucius žádal papeže Eleutheria (177—192) za věrověstce, a ten vyslal Tugatia a Damiána, kteří v '''A'''-ii s velikým zdarem Krista hlásali. Za Diokleciána měla Britannie mučenníky, a na synodě arelatské r. 313 byli tři britští biskupové. Pozdější zápasy Britů s Anglosasy byly boji křesťanů s pohany, a pokřesťanění těchto jest zásluhou teprve papeže Řehoře Velikého, jenž ještě jako opat jsa pohnut krásou anglosaských otroků v Římě chtěl sám podniknouti missijní cestu do A., avšak Římané ho nepustili. Jsa papežem poslal r. 596 probošta Augustina s 39 mnichy do A. Missie přišla do království kentského, jehož král Ethelbert dne 2. čna 597 přijal křest a po něm o vánocích t. r. přes 10.000 Anglů. Pohanské chrámy proměňovaly se v křesťanské, pohanské obyčeje v křesťanské mravy, a tak snadným činěn přestup k nové víře. Sv. Augustin stal se prvním arcibiskupem canterburským (zemř. 20. května 605). Ž Kentu byla do konce VII. st. znenáhla obrácena celá heptarchie. Znamenitým pro '''A'''-ii stal se arcibiskup canterburský Theodor (668—690), rodem Řek. Zavedl všude kanonický řád a založil znamenitou školu canterburskou, z které vyšlo mnoho velikých mužů. Okolo r. 735 bylo v '''A'''-ii zřízeno druhé arcibiskupství v Yorku. Když Vilém Podmanitel, vévoda normanský, zmocnil se A., učinil Lanfraka canterburským arcibiskupem (1070—1089), jenž kleslou kázeň obnovil a základ položil k rozkvětu věd a umění. Jeho nástupce Anselm (1093—1109) vybojoval na králi Vilémovi II. svobodu anglické církvi. Arcibiskup Tomáš Bekket (1162 až 1170), zachránil tuto svobodu proti králi Jindřichovi II. svým mučennictvím. Když po smrti canterburského arcibiskupa Humberta zvoleni dva kandidáti, zamítl Innocenc III. oba a povolal voliče do Říma, kde za arcibiskupa zvolen Štěpán Langthon. Ale král Jan Bezzemek nechtěl nového arcibiskupa uznali, pročež papež vydal naň klatbu a na zemi interdikt, a když král toho nedbaje vynucoval církevní úkony, sesadil jej papež a provedení výroku toho svěřil králi francouzskému. Ale nežli přišlo k válce, vyrovnal se Jan s papežem listinou datovanou v Dôveru 13. května 1213. Potom král prohlásil '''A'''-ii a Irsko za papežské léno a zavázal se k poplatku 1000 hřiven papežské komoře. Tuto lenní smlouvu doverskou uznávali baroni s králem spojení i odpůrcové jeho, a A. stala se tedy lénem papežským cestou úplně zákonitou, s vůlí krále i národa. Neštěstí králova ve válce s Francií použili baroni a vynutili na něm listinu zv. »Magna charta« (15. čna 1215), základ nynější ústavy anglické. Papež Innocenc III. zavrhl ji, ačkoli plnou svobodu církve pojišťovala, poněvadž byla vydána bez jeho svolení, jakožto vrchního pána A.; avšak proto přece zůstala v platnosti. Jinak církev v '''A'''-ii vnitř nebyla znepokojována kromě učením W ickliffovým (v. t.). Na pokraj záhuby přišla církev katolická za reformace. Král Jindřich VIII. (1509—1547) odtrhl svou říši od Říma, poněvadž papež Klement VII. jeho manželství s Kateřinou, princeznou aragónskou, neprohlásil za neplatné, a učinil sebe r. 1534 hlavou církve anglické. Zavedla se přísaha o supremátě králově nad církví, a kdožkoli odepřel, pokládán za velezrádce. Usnesením parlamentu bylo najednou 376 klášterů (všech bylo 616) zrušeno; ostatní zrušeny v létech následujících. Celkem dal Jindřich odpravili 2 královny, 2 kardinály, 2 arcibiskupy, 18 biskupů, 13 opatů, 500 převorův a mnichů, 38 doktorů bohosloví a práv, 12 vévod a hrabat, 164 šlechtice, 124 měšťany a no žen. Za Edvarda VI. (1547—1553) stala se rozkolnická církev protestantskou. Královna Marie (1553—1558) obnovila staré náboženství, navrátila církvi statky, pokud je stát držel, neznepokojovala soukromých držitelů jejich, a zavedla zase staré zákony proti bludařům. Krvežíznivou, za jakou ji prohlašují mnozí dějepisci protestantští, královna Marie nebyla. Její sestra a nástupkyně Alžběta (1558 až 1603) byla sice po katoličku korunována a slíbila hájili katolického náboženství, ale Jined po korunovaci odvolala svého vyslance z Říma, prohlásila se za hlavu církve a pronásledovala katolíky tresty nejpřísnějšími. Když papež Pius V. klatbu na ni vydal, zakročila přísněji proti katolíkům zakázavši pod trestem smrti učení katolické hlásali, kněze světití, zpověd slyšeti a katolického missionáře do domu přijmouti. Její nástupcové, Stuartovci Jakub I., Karel I. a II. neposkytli katolíkům žádné úlevy bojíce se Anglikánův a presbyteriánů. Jakub II. (nast. r. 1685) jsa katolíkem chtěl opět obnovili v říši katolické náboženství, ale počínal si při tom bez rozvahy a vzbudil proti sobě odboj, v jehož čelo se postavil jeho zeť Vilém, princ oranienský, před nímž Jakub prchl do Francie. Nový král Vilém dal všem vyznáním svobodu (1698) jenom ne katolíkům a sociniánům. Katolíci směli bydleli pouze ve vzdálí 10 mil angl. od Londýna, nesměli si zařizovali žádných škol a i jinak byli potlačováni. Pod tímto krutým násilím mizeli znenáhla katolíci tou měrou, že r. 1780 bylo jich v '''A'''-ii jen 63.376. Anglickým katolíkům přišly vhod boje Irů za víru a práva. V čelo hnutí katolického postavil se od r. 1809 Daniel 0’Connel, výmluvný obhájce církve a svobody irské, který zákonitě si veda přinutil Wellingtona, že rozhodl se pro svobodu církve katolické. Týž podal 31. března 1829 emancipační billu komoře lordů, kde byla přijata a dostala 13. dubna 1829 královské stvrzení. Katolíkům -otevřen vstup do parlamentu a největší části státních úřadů. Roku 1840 upravil papež Řehoř XVÍ. katolickou církev v '''A'''-ii rozděliv ji na osm apoštolských vikariátů. K rozšíření katolicismu v '''A'''-ii také valně přispěl puseyismus (viz Pusey). R. 1850 Pius IX. obnovil anglickou hierarchii ustanoviv Westminster za sídlo arcibiskupa, jemuž 12 biskupství podřídil. Prvním arcibiskupem stal se znamenitý učenec, kardinál Wiseman. V kruzích protestantských vypukla proti tomu veliká bouře; parlament přijal billu ministerstvem podanou, že žádný katolický biskup nesmí užívati názvu některého anglického města, a že duchovní nebo řeholník nesmí nositi veřejně své roucho. Avšak statný kardinál přemohl veškeren odpor a slavil r. 1852 první provinciální synodu. Nyní má A. a Wales 1,200.000 katolíků, i arcibiskupství a 14 biskupství. ''[[Autor:František Xaver Kryštůfek|Dr. Fr. X. Kryštůfek.]]'' {{Prostrkaně|Povšechný přehled}}. V '''A'''-ii jsou všecka náboženství dovolena a svobodna. Tak zní zákon veřejného mínění, kdežto zákon státní (Act of toleration z doby Vilémovy a Mariiny, sec. I., kap. 18.) jest velmi neúplný. Žádný starý akt není odvolán, ale svoboda náboženská vyvinula se samorostle, a není státníka, který by se odvážil sáhnouti na ni. Jediný rozdíl mezi církví státní a ostatními jest, že státní církev požívá starých nadací a má právo desátku, kdežto ostatní jsou selfsupporting, udržujíce se z vlastních příspěvků. Svoboda náboženská vžila se úplně v ducha národa a uznána za základ svobody vůbec. Slovo sektářství, jinde odpor budící, nemá v '''A'''-ii významu ; každý má právo přesvědčení své veřejně hlásati. Třenic náboženských není; nesnesitelné jest některé vyznání jen tehdy, ruší-li obecný pořádek, nebo sleduje-li cíle politické. Vláda uznává, že svědomí vyňato jest z područí světské vrchnosti a vede si dle toho tak přesně, že žádného vyznání policejně nestřeže, ba ani při sčítání lidu nikoho se netáže na náboženství. Přesné sestavení číslic o jednotlivých vyznáních náboženských jest dosti nesnadné; lze je provésti jen přibližně, a to bud na základě zpráv vydaných různými nábož. společnostmi (v kterých však čítáni bývají obyčejně jen údové plnoprávní), nebo dle návštěvy chrámů, která závisí na různých okolnostech. Má se za to, že z 25,974.439 duší dle sčítání roku 1881 (A. s Walesem) státní církvi náleželo 13,500.000, k církvím nezávislým 10,000.000, ostatní pak že k žádné církvi se nehlásí. R. 1886 zaneseno bylo ve státní seznam 24.597 chrámův a místností určených k bohoslužbě, ale praví se, že mimo tyto jest asi 12.000 úřadům neoznámených. Náboženských sekt má A. množství veliké. V seznamu chrámů státu opověděných uvádí se 229 různých jmen a ve skutečnosti jest jich snad ještě více. Vznik jejich má po většině původ svůj ve volném historickém vývoji. Učení převalné většiny jest s učením církve státní zcela totožné až na několik málo článkův, a to ještě podřízeného významu. U leckteré církve na pohled sjednocené vyskytují se docela podobné nesrovnalosti, a jednota jest zachována jen z nedostatku volnosti neb pevnosti. První velká neshoda vyskytla se v určení poměru církve ke státu: má-li býti církev se státem na roveň postavena nebo jemu podřízena? Státní anglikánská církev má původ z vůle státu; ale tomu vzepřeli se puritánští dissenteři, hájíce neodvislosti a samosprávy církve. Proti oběma stojí menšina, hájící názor římský, že stát jest podřízen církvi, ale názor ten netěší se přízni ani státu, ani lidu. Druhá neshoda vzešla otázkou: je-li zřízení biskupské v církvi oprávněno, nebo spočívá-li moc církve v souhrnu věřícího lidu? Státní církev drží se episkopalismu, ale proti němu postavili se presbyteriáni a kongregacionalisté, považujíce praelatism za zkázu církve. Třetí neshoda vznikla otázkou o organisaci církevní: je-li církev organism po všech částech spojený, anebo je-li pouhým sdružením částic (sborů neb obcí) nesouvislých? Tu stáli episkopálové a presbyteriáni proti independentům. Konečně neshoda v otázce, může-li též laik učiti v církvi, dala vznik methodismu. Něco sekt utvořilo se pak také na základě kombinací zásad tu uvedených. Nejstarší z angl. sekt, nejneústupnější mezi bývalými puritány, jsou Independent!. Nejvýstřednější byli Brownisté; mírnější stranou jsou Kongregacionalisté, kteří připouštějí ke správě sborů vedlé duchovních ještě laiky, jáhny. Independentism dosáhl největší moci za Cromwella, největšího sesílení však za reakce pod Karlem II., kdy obnovený Act of uniformity na 2000 duchovních ze státní církve vypudil. Jim náleží hlavní zásluha o svobodu svědomí v '''A'''-ii, zvláště od té doby, kdy opustili zásadu snášelivosti omezené. Literatura bohoslovecká jimi hojně jest obohacena. Velice jim záleží na dokonalém vzdělání duchovenstva a k tomu účelu mají 13 bohosloveckých kollejí. Čítají 2803 sbory a 1378 stanic; duchovních jest 3500, počet duší 1,250.000. Roku 1831 spojila se většina sborů v Unii Kongregacionální, která má 51 menších associaci. Správa jejich sborů jest vzorná a účinlivost vydatná. Stejného smýšlení o správě církevní a poměru této ke státu jsou Baptisté, lišící se od independentů tím, že udílejí křest pouze dospělým vyznavačům. Sluší je rozeznávat! od anabaptistů německých, jejichž blouznivé zásady vymykaly se z objemu křesťanství. Rozdělují se v Particular baptists, menšinu přísně kalviniánskou, a v General baptists, většinu směru arminiánského. Chrámů mají 3654; duchovních 1893, k jejichž vzdělání mají 9 kollejí. Páčí se na 1,000.000 duší, mají rozsáhlé missie a jest to lid vzdělaný a mravný. Blíže státní církvi stojí Presbyteriáni tím, že hájí organického spojení církve, jen že na místo vlády biskupské kladou řízení presbyterosynodní. Ve sboru vedou správu vedlé duchovních starší a jáhnové. Správa repraesentativní jest tu provedena nejpřesnějším způsobem. Usnesení vykonávají odborové pod vedením moderátora, voleného od synodu k synodu. Církev presbyteriánská čítá i synod, io presbyterních obvodův a 386 sborů, 378 duchovních, ústav ku vzdělání duchovenstva v Londýně a asi 350.000 duší. Mimo to jest v '''A'''-ii 17 sborů, trvajících ve svazku se skotskou státní církví presbyteriánskou. K církvi presbyteriánské náležejí hlavně intelligence a průmyslníci. — Nejnebezpečnějšími nepřátely presbyteriánů byli Un itariáni, poměrně novějšího původu. Mají 348 chrámů, 18 stanic a 340 duchovních. Jest jich asi 300.000 duší. Zevní úprava bohoslužby u všech těchto vyznání vyniká prostotou a bezobřadností. Pozoruhodným zjevem jest methodism vyšlý r. 1739 z církve anglikánské. Byl to původně praktický směr k oživení náboženského vědomí, zahájený v Oxfordě několika studujícími, jimž přezdíváno: svátý klub, methodisté. John Wesley, vůdce hnutí toho, nepomýšlel nikdy na vystoupen! z církve anglikánské, ale toužil toliko na nedostatek života v ní. Roku 1739 zařídil t. zv. societies (společnosti), jež rozdělil na třídy po 13 osobách pod vedením zkušenějších členů. Počet společností rostl, stavěny chrámy a k uspořádání práce svolána r. 1744 do Londýna konference kazatelů, na kteréž položen byl základ ke zvláštní organisaci methodismu. Nejvyšší stolice této církve jest všeobecná konference, která zkouší, ordinuje a dosazuje duchovní. Wesleyanští methodisté (Old connexion) vykazují 7145 chrámů. 3306 duchovních, 15.009 místních kazatelů, 879.113 dětí v nedělních školách, dle čehož jest jich více než 3,000.000 duší. Mají též rozsáhlé missie, na něž r. 1886 věnováno přes 138.165 lib. štěrk, na domácí missii pak 37.789 lib. šter. Vydržují si 4 bohoslovecké semináře a 3 učitelská paedagogia. Literatura bohoslovecká nepěstuje se valně, za to písemnictví prostonárodní hojně zásobují. Po smrti Wesleyově odštěpili se r. 1797 obhájci práv laiků, jimž Wesley žádného místa ve správě nevyhradil. Známí jsou pod jménem Nové spolčení (New connexion). Mají 444 chrámů, 179 duchovních, 1317 místních kazatelův a na 100.000 duší. Jiní stoupenci téhož směru laikům ve správě církevní přejícího spojili se r. 1857 pod jm. Spojené svobodné církve meth odisti c ké (United method, free churches); čítají izzg chrámů, 354 duchovních, 3997 místních kazatelův a na 300.000 duší. Zcela zvláštní útvar jsou the Primitive Methodists, ku kterémuž podnět dal roku 1810 dělník William Clowes utvořiv spolek střídmosti. Záhy utvořilo se takových spolků více a účastníci scházeli se v neděli pod šírým nebem k pobožnosti. Když jim v tom bráněno bylo, přijali jméno svrchu uvedené a organisovali se samostatně. Vynikajícím zjevem u nich jsou shromáždění pod šírým nebem (Camp meetings). Nyní mají 4305 chrámů, 1043 duchovních, 16.120 místních kazatelův a 411.935 dětí v nedělních školách. Zásluha methodismu o vychování lidu obecně se uznává. Vyšel vstříc potřebám jeho ve veliké jeho zanedbanosti a opuštěnosti. S methodisty shodují se ve mnohých názorech Moravians, Bratří, dovolávající se původu z Jednoty českobratrské; pro svůj episkopalism doznávali přízně vlády. Již r. 1741 vyskytuje se missijní společnost této obnovené Jednoty bratrské, Herrnhutských, v Londýně pro práci v Labradoru. Čítají 5727 kommunikantů v 38 sborech, a hlavní činnost svou soustřeďují v missii mezi pohany. Odstředivé snahy sledují: Society of Friends (společnost přátel), obecně Kvakeři (Quakers) zvaní; zavrhují zvláštní úřad kazatelský, svátosti, přísahu atd., mají 317 chrámův a 15.380 členů dospělých. Bratrstvo Plymouthské (Plymouth Brethren) z r. 1830, známé pod jménem Darbystů, kteréž zamítá takřka všecku organisaci církevní, má 23 chrámy. Apoštolsko-katolická církev neb Irvingiáni mají 80 chrámův a Nový Jerusalem, Svedenborgiáni 64 chrámy. V poslední době obrátila na se pozornost nová organisace : Salvation army, armáda spásy, s methodismem spřízněná a jako tento práci svou se zálibou v nejnižších vrstvách konající a za tím účelem hlučných a nápadných způsobův užívající. Židé mají 80 synagog a 60.000 duší; příspěvky jejich jsou značné, ročně 150.000 lib. steri. Z cizinců mají pravoslavní řečtí 6, arménští 2 chrámy; několik chrámů mají němečtí a švédští lutheráni a francouzští a hollandští reformovaní. Svobodná episkopální církev má 40 chrámů. Všecky čelnější evangelické církve prokazují sobě navzájem úctu a spolčují se v některých, obecně prospěšných podnicích. Takovými jsou Bibl. Společnost, Traktátní společnost, částečně též společnost pro bibl. archaeologii, rozmanité missie a dobročinné ústavy. Snášelivost, kteráž nevylučuje horlivého hájení vlastního přesvědčení, stala se vůbec pravidlem veřejného mínění a obcování. ''[[Autor:Čeněk Dušek|—šek.]]'' {{Prostrkaně|Anglikánská církev, anglikáni}} (úředně : The United Church of England and Ireland, běžně: The Anglican Church). Tak se vůbec nazývá evangelická církev Jindřichem VIII. (1509—1547) zavedená, za královny Alžběty (1558—1603) co do věrouky (přijetím 39 čl.) ustálená a od té doby (s malou přestávkou za trvání »dlouhého« parlamentu) v Anglicku (r. 1707 ve Skotsku a r. 1869 v Irsku) za státní církev uznaná. Zřízení její spočívá z částky na starém řádu kanonickém, kterýž na počátku reformace téměř beze změny byl podržen (kromě toho, že svrchovanost papežská nahrazena byla svrchovaností koruny), z částky na zákonech říšských a na právu obyčejovém, kteréž zejména platí pro samosprávu místní. Vyznání víry anglikánské církve obsaženo jest hlavně v dotčených 39 článcích, kteréž původně arcibiskupem Cranmerem a biskupem Ridleyem za Edvarda VI. (1547—1553) sestavény, za Alžběty pak (1563) konečně upraveny byly. Články ty mají v celku ráz protestantský (úplná dostatečnost Písma sv., ospravedlnění z víry atd.), avšak výroky jejich jsou namnoze nejasné, a zřízení biskupské jest tu jakožto po právu stávající uznáno. Dalším, však rovněž tak neurčitým pravidlem víry jest Kniha obecných modliteb (Book of Common Prayer), ve kteréž obsažen jest úplný řád liturgický a návod ku konání všelikých služebností církevních. Duchovenstvo dělí se na 3 stupně : diákony, presbytery a biskupy. Biskupů čítá se 28 domácích a 53 koloniální. V čele jejich jsou arcibiskup canterburský a yorský, kteříž ve veřejném životě požívají předností téměř královských. Anglikánská církev neuznává jiné ordinace kněžstva leč vykonané svými biskupy a nazývá všecky ostatní evang. vyznavače dissenters (různě smýšlející). Místní duchovní správcové slují rector nebo vicar; jim ku pomoci pro duchovní správu jsou curates (kaplani), pro správu hmotných záležitostí osadní konšelé (churchwardens) s osadním výborem (vestry). Biskupové zkoušejí a v úřad uvádějí (admit) kněží od patronů příslušných kostelů navržené. Všeobecné církevní záležitosti upravují se ve dvou konvokacích z biskupův a zástupců kněžstva složených ; avšak konečné rozhodnutí ve všelikých sporných otázkách jest při tajné státní radě. V anglikánské církvi rozeznávají se tři hlavní směry: 1. Strana vysokocírkevní (high church party), konservativní ve smyslu starého hierarchického a liturgického řádu, z kteréž vyšli Puseyité nebo ritualisté, k Římu se klonící; 2. strana nízkocírkevní (low church party, také evangelical party), kteráž klade větší váhu na víru a zbožný život než na zevní formy a s dissentery udržuje přátelské styky; 3. širokocírkevní (broad church party), jejími heslem jest pokročilá věda a filosofie po způsobu německého liberalismu. K anglikánské církvi čítají se v '''A'''-ii asi dvě třetiny (dle některých pramenů polovice), v Irsku jen nepatrná částka obyvatelstva. Zevní repraesentace její jest skvělá, ježto anglikánská církev požívá ze starých i novějších nadací bohatých příjmů, kteréž se do nedávna — před klesnutím užitků pozemkových — páčily na 8 mill. lib. sterlinků ročně. ''[[Autor:Ludvík Bohumil Kašpar|—šp.]]'' == Školství. == {{Prostrkaně|Obecné školy}}. Školní vychovávání angl. lidu až k začátku XIX. stol. bylo téměř docela zanedbáno. Prvním krokem byly školy nedělní (Sunday Schools), k nimž podnět dal Robert Daikes, vydav. »Gloucester Journalu«, a jež převzaty byly ve správu »Spolkem ku povzbuzení a udržování nedělních škol po veškerých britských državách« (Society for the Support and Encouragement of Sunday Schools throughout the British Dominions). Spolek podporován byl všemi církevními a politickými stranami, což vyplývalo z přesvědčení o nutnosti a účelnosti vzdělání lidu. Hlavní překážce při zakládání anglických obecných škol — nedostatku učebních sil — odpomohla v příhodném čase Bell-Lancasterova methoda (Monitorial System of Tuition), dle níž v jednotlivých třídách školních vyučovali lepší žáci k účelu tomu vybraní (monitors) pod dohlídkou hlavního učitele. Záhy též vláda sama ujala se obecných škol, povolivši k jejich podpoře roku 1832 poprvé 20.000 lib. steri. Roku 1856 utvořeno bylo »vyučovací oddělení« (Education Department), jež podřízeno lordu předsedovi tajné rady a za účel má podporovati vychování mládeže pomocí hmotných prostředků parlamentem povolených a pod dohledem inspektorů k tomu určených. Vyučovací oddělení má spojení s British and Foreign School Society, kteráž podobně jako státní úřad nezná žádných konfessionálních obmezení, a s National School Society, ústředním orgánem škol státocírkevních. První zákon vyučovací vydán r. 1870. Dle tohoto škola řízena jest dvěma činiteli : 1. Školní radou (School Board) pod přímým dohledem poplatníkův a 2. anglikánskou církví a jinými náboženskými obcemi. Náklady na vychování rostou rok od roku. R. 1871 vyučování jednoho dítka stálo 1 libru 7 šil. a 5 pennů (17 zl. r. m.), r. 1881 již i lib. 16 šil. io'/2 p. (21 zl.) a roku 1885 i lib. 19 šil. i'/j p. (22'/2 zl.). R. 1887 vyžadovalo elementární vyučování nákladu 6 fy mill. lib. steri., jehož polovice byla vládou povolena. Následující tabulka obsahuje úřední data ze dne 30. srpna 1888: An„,a Wales Skotsko Irsk° Školy obecné . . 19.022 3.902 7-803 Školou povinných dítek ..... 5,145.292 691.465 692.341 Žáci zkoušení od inspektorů . . . 4,064.863 542.902 556.993 Státní příspěvek 2,958.705 ý 443.815 £ 814.003 £ Školní radu má buď město nebo farní osada; občané města nebo poplatníci farní osady volí ne méně než pět a ne více než patnácte členů. Školní rada má dohlížet! : ke školním budovám, zejména ke zdraví dítek, náležitému světlu, teplu a ventilaci školních světnic. Každá škola má miti prostranství ke hrám (play-ground) s tělocvičným náčiním. Hledí se především k tomu, aby každé školou povinné dítko dostatečného obdrželo vyučování »ve třech r«, Reading, Writing and Arithmetic (čtení, psaní a počty), u děvčat pak v ručních pracích. Kromě toho vyučuje se zpěvu, kreslení, zeměpisu, nauce o všeobecně užitečných předmětech a dějepisu. Anglická škola jeví se v různé podobě dle toho, má-li vychovávali dítky z chudších nebo bohatších tříd. Ve farní škole (Parish School) vyučuje se náboženství (biblí, katechismu, na paměť učení evangelií), zeměpisu (hlavně A. od fary počínajíc), anglickému dějepisu, něco botanice, fysiologii a anatomii, účetnictví, psaní a počtům. Děti rodičů majetných mají mimo to vyučování v kreslení, hudbě a nejnověji i ve frančině. Kromě těchto škol náležejí biskupské církvi anglikánské školy národní (National Schools), jež zařízeny jsou dle Bella, a farní dobročinné (Parochial Charity Schools), které nalézáme hojné ve velkých městech, zejména v Londýně. Nejnižší druh škol jest onen, pro nějž útrpnost sbírá žáky a žákyně na ulici: Školy pro otrhané (Ragged-Schools), v nichž vyučují se dítky docela zanedbané neb opuštěné, jejichž rodiče buď zemřeli nebo vůbec jsou neznámi; zde dostává se jim též přístřeší a stravy. Chudinské školy (Pauper-Schools) jsou pro dítky nemajetné, kteréž od farní osady dostávají almužny. Workhouse-Schools jsou pro děti lidí, kteří zaopatřeni jsou v káznicích. Školy trestnické (Penal-Schools) jsou pro nedospělé trestance. Konečně v dětských školkách (Infant-Schools) chována jsou děcka útlého stáří. ''[[Autor:Viktor Brandt|de B.]]'' {{Prostrkaně|Škol středních}} dle pojmu našeho A. nemá. Snahám po středním vzdělání vyhovují Grammar Schools a Public Schools, také Colleges zvané. Tyto mají kromě přípravy ke zkoušce maturitní synům vznešených a bohatých rodičů poskytnouti vzdělání stavu jejich přiměřeného, při čemž hlavně se přihlíží k tělocviku (zejména sportu), ku plynnému překládání klassiků, k mathematice a jazykům moderním. Klade se více váhy na ducha než na mrtvou literu. Gymnasií státních v '''A'''-ii není; gymnasium tam znamená školu tělocvičnou. Stát nestará se o školství střední. Grammar-Schools i Public-Schools jsou v '''A'''-ii buď podniky soukromé nebo založeny s bohatými nadacemi, že i nemajetní mohou je navštěvovali. Všechny tyto školy zařízeny jsou dle způsobu kollejí, v nichž žáci i professori bydlí a se stravují. — Great Public Schools jsou ústavy, v nichž se dospělejšímu žactvu přednášejí různé vědy. Velkých těchto kollejí jest v '''A'''-ii devět, nejznamenitější vys. škola etonská, kamž bohatí Angličané posílají syny své buď ku přípravným studiím universitním nebo k nabytí vyššího, nikoli však akademického vzdělání. Studijní rok v každé z těchto kollejí vyžaduje nákladu nejméně 100 lib. šterl. (1200 zl. r. č.). Bohatá stipendia jsou při nich založena pro studující chudé. Jiných veřejných a grammatických škol má A. 386, z nichž 37 připadá na Londýn. Zajímavo jest, že v této zemi obchodův a strojův až do roku loňského nebylo žádných škol obchodních nebo technických v našem rozumu; bylyf při každé kolleji zřízeny odbory pro žáky, již hodlali se věnovali obchodu, strojnictví neb inženýrství. Teprve r. 1888 bylo v parlamentě upozorněno na citelný nedostatek obchodního vzdělání theoretického v '''A'''-ii, a v příčině té ihned zahájeny porady. Ustanovení o školách obchodních kommissemi obchodních komor vypracovaná a parlamentem přijatá vyhovují všem požadavkům moderního školství, a poněvadž obchod pro '''A'''-ii jest podmínkou životní, převzal stát školy obchodní ve vlastní správu. Přednášejí se zákony ekonomické a obchodní, mathematika, obchodní zeměpis a moderní jazyky, kterýžto poslední předmět byl v '''A'''-ii posud velmi zanedbáván. Kromě denních založeny jsou i obchodní školy večerní. {{Prostrkaně|Odborné školství}} jest v '''A'''-ii na značném stupni vývoje a téměř pro každý důležitější odbor a řemeslo jsou školy. Jsou to zejména školy hospodářské, zahradnické, tkalcovské, hrnčířské, stavitelské a p. V novější době zařízeny byly i školy dělnické (Worksmans Institutes). Záhy však se ukázalo, že školy tyto večerní pro ohromné množství dělnictva londýnského jsou nedostatečný. R. 1887, kdy v Londýně velká panovala bída mezi dělnickou třídou, přistoupeno ke zbudování »ústavů polytechnických« (Polytechnical Institute), mezi nimiž první místo zaujímá Peoples Palace (palác pro lid); ve dvou létech založeny ještě čtyři podobné velkolepé ústavy v oněch částech metropole, kde přebývá třída dělnická a chudina. Ústavy tyto přístupny jsou dělníkům každého věku; časté přednášky odborníkův o předmětech užitečných, veřejné knihovny, velké tělocvičny, koupele — vše to zřízeno a udržováno jsouc z příspěvků dobročinných napomáhá nejen k tomu, aby zanedbané posud třídě dělnické dostalo se jistého vzdělání, nýbrž i k úlevě nedostatku hmotného, jelikož s ústavy těmito spojeny jsou čajovny, restaurace a kavárny, v nichž dělník za laciný peníz tělesným potřebám zadost činí. {{Prostrkaně|University}} anglické jsou sbory, jež se středními školami nemají žádného spojení. Jim přináleží právo udíleli akademické hodnosti a určovali zákony, dle nichž se propůjčují tyto hodnosti. Až do r. 1855 byla anglická universita vlastně klubem pro bohaté mladíky, kamž otcové jejich je posílali, aby nabyli dobrých známostí společenských. Od té doby však obě nejstarší university, oxfordská a cambridgeská, pracují neustále k tomu, aby byly ústavy vzdělávacími ve smyslu moderním. Universita oxfordská (The Chancellors, Masters and Scholars of the University of Oxford) jest nejstarší a největší vysoké učení v '''A'''-ii. Jako »universitas literaria« objevuje se již ve XII. století. Nejvyšším hodnostářem university jest kancléř (Chancellor), jenž bývá obyčejně zároveň vysokým hodnostářem státním; volí se na čas doživotní a přichází do Oxfordu toliko, když nastupuje svůj úřad anebo když universita bývá poctěna návštěvou královskou. Mocí jeho oděn jest vicekancléř ( Vice-chancellor), pod kterýmžto stojí nadsprávce (High-steward). Vicekancléř se čtyřmi (od něho jmenovanými) provicekancléři stojí v čele university. Všichni funkcionáři, jakož i kuchaři, sklepmistři, skladníci, vrátní, ano i holiči povinni jsou složití úřední přísahu do rukou vicekancléře. Ostatní členové university jsou správci kollejí (Masters), professori, kollejníci (Fellows), stipendisté (Scholars), kaplani, správní úředníci, kostelníci, sluhové, kteřížto všichni jsou immatrikulováni a žijí na útraty university, jež má ročního příjmu půl millionu lib. steri. Služné professorů obnáší 5—600 lib. steri.; někteří mají 1000, kanovníci a professori theologie až 3000 lib. steri, ročně. Správa čili senát universitní vykonává svoji moc i. týdenní radou (Hebdomadal Council), skládající se z vicekancléře, proktorů, osmnácti professorův a správců kollejí, kterážto rada jest zákonodárným sborem universitním a exekutivním komitétem; 2. schůzí (Congregaliem) všech residujících professori!; 3. schůzí hromadnou (Convocation) všech členů universitních. V nejdávnějsích dobách přebývali studující v bytech soukromých, později byli nuceni ubytovali se ve velkých budovách Halls zvaných, z nichž každá stála pod správou »principála«. Ve středověku bylo v Oxfordu a Cambridgi na sta podobných budov, v nichžto studujícím kromě stravy a bytu i vyučování se dostávalo. Kollejí bylo tehdy jen málo, a do těchto přijímali se jen »členové ústavu« (Members of the Foundation), totiž učitelé, představení a bohatí studující, kteří tvořili vlastní universitu a bydlili v kollejích. Časem však otevřely kolleje brány své všem studujícím k universitě náležejícím, čímž »hally« splynuly v kolleje. V Oxfordě jsou nyní jen tři, v Cambridgi žádná. Až do r. 1868 nemohl se nikdo státi akademickým občanem, kdo nenáležel k nějaké kolleji, totiž kdo v ní nepřebýval. Nyní smějí i studující bydliti u tak zvaných »oprávněných mistrů soukromé síně« (Licensed Master of a Private Hall), musí se však podrobiti jistým disciplinárním předpisům. Charley's Hall v Oxfordě jest ostatně jenom jedinou toho druhu. »Halls« nejsou vtěleny ke sboru universitnímu, aniž jsou od státu podporovány. Každá kollej má ročních příjmů nejméně 15.000 lib. sterlinků. Magdalen-College v Oxfordě dostává 40.000, Christchurch College 50.000, Trojická kollej v Cambridgi 55.000 lib. steri. Za jistých okolností smějí si studující sami voliti své byty. Tito studující se nazývají unattached to any College (k žádné kolleji nenáležející). Vyučování však se účastní a rovněž podléhají ohledně svého chování »censurnímu komitétu«. Universita oxfordská skládá se z 25 kollejí, cambridgeská ze 17. Založení nejstarší oxfordské kolleje University College spadá do r. 1249. Větší část ostatních kollejí byla založena v XIII.—XVI. stol., s každou z nich byly spojeny bohaté nadace. Největší a nejnavštěvovanější kollej oxfordská jest Christ Church College. Kollejní budovy jsou z nejzajímavějších pomníkův umění stavitelského, zejména co se týče vnitřního zařízení. Tu panuje starobylá nádhera, obzvláště v jídelnách, jejichžto stěny pokryty jsou podobiznami slavných členův university všech století. Ku každé kolleji pojí se rozsáhlé zahrady, poskytující hojného prostoru k oblíbeným sportům a hrám. Řeky obou měst universitních pokryty jsou lodicemi, v nichž studující po celý téměř rok se připravují k výročnímu veslařskému závodění obou universit v Londýně na hořejší Temži. Každá kollej jest takřka vlastní universitou pro sebe, vypravena jsouc úplným sborem učitelským, knihovnou a vědeckými nástroji. Vyučování děje se od professorů sboru universitnímu náležejících, od učitelů (Tutors) dotčené kolleji náležejících a od učitelů soukromých. Vyučování má ráz seminární. S kathedry přednáší professor jen za příležitosti »mezikollejní přednášky« (Intercollegiate lecture), k níž dostavují se společně studující z pěti až šesti kollejí. Pensa uveřejňují se v univ. časopise »University Gazette«. Ke vstoupení do kolleje třeba podrobiti se při ■ jímací zkoušce. K této může se hlásit! každý šestnáctiletý. Zkouška jest písemní; avšak examinátor, jenž nezná jména kandidátova, nýbrž jen jisté číslo, může i ústně klásti otázky. Ku přijímací zkoušce jest třeba znalosti následujících předmětů : latiny, řečtiny, frančiny, němčiny, arabštipy, sanskrtu, jazyka anglického (dějepis světový a anglický, mluvnice a zeměpis) a mathematiky. Zkoušce z jazyků latinského a anglického musí se podrobiti každý kandidát; z jazyků v ostatních jest mu volno jeden zvoliti. K zápisu se má kandidát dostavili v předepsaném kroji akademickém (cap and gown): dlouhém, černém hávu a černé čtverhranné čapce. Kandidát zapsav své jméno do universitního rejstra skládá trojí přísahu: i. loyálnost k panovníku, 2. že zneuznává a nenávidí papežskou kletbu se všemi jejími následky a 3. že uznává, že cizí vladař v '''A'''-ii žádné moci vykonávali nemá. Po té doporučí se novému akademikovi stanovy, jež mezi jiným obsahují i to, že studujícímu oblékali se jest v oděv tmavý, vlas jeho nesmí býti dlouhý, nýbrž v přiměřeném období stříhán, nemá nosili zbraně kromě lučiště a šípu, nesmí kouřili, divadla navštěvovali a noci po hospodách trávili. Nový student (Freshman) povinen jest dostavili se k dvanácti přednáškám týdně, bohoslužbám přítomen býti, nosili akademický oblek v budově kollejní až do jedné hodiny odpolední, po slunce západu, při bohoslužbách a při návštěvě officiálních osobností. Žádný studující nesmí bez zvláštního povolení opustili kollej po deváté hodině večerní. Bez písemního omluvení pro nepřítomnost v přednášce propadá studující trestu. Tresty jsou buď peněžité, nebo dočasné i úplné vyloučení z university, též vězení. Pobyt na universitách anglických po čas tří semestrů (terms) vyžaduje značného nákladu. Semestry jsou tři a nazývají se Hilary (od 14. led. do květné neděle), Trinity (od květ. ned. do 1. úterka v čci) a Michaelmas (od 10. říj. do 17. pros.). K dosažení akad. hodnosti jest potřebí, aby studující bydlel v obvodu universitního města. Pro studující nemajetné jsou bohaté nadace, ceny a vyznamenání. K dosažení nejnižší hodnosti bakaláře (Bachelor) musí akademik podrobiti se třem zkouškám (Responsions), a to první po pěti, druhé po osmi a třetí po dvanácti semestrech. První a poslední konají se veřejně za přítomnosti obecenstva a zkouší se : z jazyků latinského a řeckého, z filosofie, měřictví a logiky. Při rigorosu třetím zkouší se : z latinských a řeckých klassiků, z mathematiky, dějepisu starověku, bohosloví, filosofie, národohospodářství, přírodovědy a moderních jazyků. Předměty byvše sestaveny předloží se kandidátovi, jenž si může voliti hodnosti anglickými universitami propůjčované; jsou tyto: B. A. — Bachelor of Arts — bakalář umění (filosofie); M. A. = Master of Arts = magister umění; B. C. L. — Bachelor of Civil Law = bak. civil, práva; D. C. L. = Doctor of Civil Law — doktor civil, práva; B. M. = Bachelor of Medicine = bak. lékařství; M. D. = Doctor of Medicine = doktor lékařství; B. D. = Bachelor of Divinity = bak. bohosloví ; D. D. _ Doctor of Divinity — doktor bohosloví; M. B. — Bachelor of Music — bak. hudby; D. M. = Doctor of Music = doktor hudby; Ph. D. = Doctor of Philosophy — doktor filosofie ; D. Sc. = Doctor of Science = doktor věd. Písmenka označující propůjčenou hodnost kladou se vždy za jméno vlastní. {{Prostrkaně|Vyššímu vzdělání děvčat}} věnuje se od r. 1873 velká péče. V tom první krok byl učiněn založením ženských kollejí v Cheltenhamu a v Londýně. Nejvyšši snahu po ženském vzdělání ukojují obě ženské university v Oxfordě a Cambridgi. Na obou universitách, vlastně kollejích (Colleges), přednášejí se tytéž předměty a stejná poměrně panují zařízení | jako na universitách mužských s tou jedinou výjimkou, že kandidátky sice připuštěny jsou ke všem zkouškám, avšak diplomy nebo hodnosti jim se nepropůjčují. Dámy věnující se vědě lékařské vstupují do londýnského ústavu, lékařské školy pro ženské (Medical School for Women) zal. od šiřitelův a přátel emancipačního hnutí ženského. ''[[Autor:Viktor Brandt|de B.]]'' == Jazyk a literatura. == Pro jazyk a literaturu germánského národa, který usedlý jest v Britskú od polovice V. stol. po Kr., obvyklé jsou názvy dva: anglosaský a anglický, ačkoli Angličané nynější jsou přímými potomky kmenů, kteří do Britannie původně se přestěhovali, a jazyk jejich, aspoň co do mluvnického rázu a ducha, tolikéž přímým nástupcem »anglosaštiny«. Avšak růzností názvů naznačuje se, že přirozený rozvoj lidu i mluvy jeho násilně byl přerušen vpádem Normanů (1066). Čelní mezi kmeny, kteří v V. stol. do Britannie vtrhli, byli Anglové a Sasové, a podlé nich dějepisci všecky přistěhovalce nazývali »Ongulseaxan« (lat. Anglosaxones), kteréžto jméno mělo-původně platnost jen politickou. Jazyk svůj rodný spisovatelé jejich nazývají vždycky'»englisc« (lat. nejvíce lingua saxonica) a také nyní tedy měl v by se nazývat! správněji »staroanglickým«. Že však označení toho jest třeba pro pozdější fasi rozvoje jeho, obecně nazývá se jazyk germánských obyvatelův A. od počátků do pol. XIII. stol. anglosaským, odtud pak až po nynějšek anglickým. Doba anglosaská dále dělí se na staroangl osaskou (Anglo-Saxon) do vpádu Normanů (1066) a na novoangíosaskou (Semi-Saxon) od r. 1066 do r. 1250; doba anglická tolikéž má dvě údobí: staroanglické se středoanglickým (Old and Middle English) od pol. XIII. stol. do počátku XVI. stol. a novoanglické (Modem English) od poč. XVI. stol. podnes. Jazyk Anglosasů, ratolesti západní větve germánských národů, různil se ve čtvero nářečí: northumberské na severu, vnitrozemské čili mercijské ve středozemí, západosaské na záp. a jihu, kentské na jihovýchodě ; první dvě byla mluvou Anglů, kentské Jutů. Ve všech zachovaly se památky písemné, nejčetnější v nářečí západosaském, které bylo do jisté míry již vládnoucím jazykem spisovným. — Mluva anglosaská vyniká velikou bohatostí samohláskových zvuků, poněvadž původní stav hláskoslovný rozmanitě jeví se pozměněn působením hlásek sousedních. Souhlásky proti tomu mnohem více udržely se ve stavu původním, jsouce jako v gotštině a skandinavštině na druhém stupni posouvání, ač i tuto různou výslovnost! některých hlásek vznikla rozmanitost, neznámá v jiných nářečích germánských. — Tvarosloví anglosaské proti ostatním nářečím soudobým, zejména proti staré horní němčině, ukazuje již značné rozrušení přípon flexivných a tudy poměrnou chudobu tvarů, která však proti pozdějšímu ofření, jež zavládlo v jazyku anglickém, přece jeví se velikým bohatstvím. (Srov. Edv. Sievers, Angelsächsische Grammatik II. vyd. Halle, 1886.) Vpády a pomíjející vláda Dánů, pfíbuzných s Anglosasy (1016—1042) nepůsobily v jazyk anglosaský, leda že jej obohatily některými slovy. Avšak výbojem normanským r. 1066 jazyk francouzský stal se mluvou vládnoucích kruhův a platnost měl při dvoře, v parlamentě, na soudech i ve školách, kdežto lid podmaněný mluvil svou řečí domácí. Frančina v '''A'''-ii nabyla zvláštního rázu dialektického a brzy se v ní rozvinula dosti značná literatura (anglonormanská). V jazyk domácí s počátku působila jen nepatrně ; teprve na sklonku doby druhé (novoanglosaské) slova francouzská začala přecházeli do mluvy obecpé; než i tu ještě tak nepatrně, že v 57.000 veršů napočítáno pouze 90 výrazů francouzských. Přece však anglosaština rozrušovala se stále a nejvíce tím, že spisovná řeč, dříve již dosti zdárně vytvořená, nemajíc pěstitelů mezi vyššími stavy, ustoupila vládě různých nářečí, kterými psali skoro výhradně jen duchovní. Okolo pol. XIII. stol. dokonáno smíšení normanských přistěhovalců s lidem anglosaským, i šlechta sama dlouhým pobytem v zemi a antagonismem proti Francii se změnila úplně. Již roku 1258 proklamace krále Jindřicha III. vydána jest jakožto první anglická listina úřední a za dalších sto let (1362) sněmovním usnesením nařízeno, aby všecko jednání soudní dálo se po anglicku. Za to však tolik slov francouzských přešlo ve mluvu domácí, že hned na počátku doby počítá se v některých spisech až 10% výrazů cizích, které prvotně ještě držely svůj přízvuk a jen znenáhla se přizpůsobovaly germánskému. Anglosaština sama zatím zbavila se skoro všech ještě zbylých přípon flexivných a které přece podržela, v těch původní hlásky plnější nahradila irrationálným e. Tak vytvořoval se znenáhla jazyk anglický; ale nebylo na počátku doby této ještě jednotné mluvy spisovné, nýbrž psalo se různými dialekty, ježto hlavně ve tři skupiny se liší : nářečí severská (Northern Dialects) od hor skotských po řeky Humber a Ouse; jižní (Southern D.) na jih od Temže a stredozemská (Midland D.) uprostřed mezi oběma. Teprve ve 2. pol. XIV. stol. jednak působením obou universit (v Oxfordě a Cambridgi) a velkými kláštery v jejich okolí, jednak hlavním městem nářečí stredozemská a z nich hlavně východní (East-Midland D. kolem Londýna) nabylo převahy nad ostatními a pak zásluhou vynikajících spisovatelů, hlavně Chaucera a Wickliffa ustálilo se v jazyk spisovný. — Po stránce grammatické tento nový anglický jazyk dostoupil největší možné prostoty. Hláskosloví sice zachovalo poměrně veliké množství odstínů, zvláště vokálních, ale jinak »co nyní možná nazývali mluvnicí v angličině, jest o málo více než gen. sgl. a nom. pl. u podstat, jmen, stupně komparace u přídavných a několik osob a časů slovesa« (Max Müller). Zásoba slov více nežli z polovice jest původu románského, a sice tak, že výrazy, které se táhnou k životu rodinnému, k hospodářství polnímu a domácímu, pak výrazy plavecké a skoro všecka concreta jsou germánská, pak také zájmena a číslovky (mimo řadové second), slovesa pomocná, spojky a předložky (kterým připadá důležitý úkol nahrazovati nedostatky deklinace); za to francouzská (ale s přízvukem germánským !) jsou většinou abstracta, výrazy ze života dvorského a státních poměrů, tituly a názvy hodností. Hlavní přednosti anglického jazyka jsou bohatost, poněvadž v něm shrnuta jest zásoba slov germánských i románských, úsečnost, stručnost a neobyčejná ohebnost, jež přizpůsobili se dovede nejrozmanitějším podrobnostem myšlení. Děje {{Prostrkaně|anglické literatury}} různě se dělívají. Historikové domácí (mezi nimiž nejpřednější místo zaujímá Chambers's Cyclopaedia of English Literature, IV. vyd. v Lond. 1885) obyčejně rozeznávají osmero dob podlé politických dějin národa, které jako všude i v '''A'''-ii rozhodujícím vlivem působily v rozvoj písemnictví. První dobu počítají od počátků po r. 1400 t. j. po smrť Chaucerovu, druhou mezi 1. 1400—1558, třetí od r. 1558 do 1625, čtvrtou od r. 1625—1689, pátou na 1. 1689— 1727 (Augustan age), šestou mezi 1. 1727—1780, sedmou od r. 1780—1830, osmou od r. 1830 podnes. Avšak v tomto rozdělení není s dostatek hleděno k rozvoji jazyka a hlavně nejstarší doba písemnictví odbyta jest příliš povrchně. Také povaha literárních plodů v dobách starších i novějších vymáhá rozdělení jiného. Proto správněji Körting (Grundriss der Gesch. d. engl. Literatur, Münster 1887) dělí takto: I. Dobu staroanglosaskou klade od počátků do vpádu Normanů (1066); II. dobu novoanglosaskou od pol. XI. do pol. XIII. stol.; III. dobu staroanglickou se středoanglickou od pol. XIII. do zač. XVI. stol.; IV. dobu novoanglickou od poč. XVI. stol. podnes, a to: 1. údobí renaissance a reformace od poč. XVI. do i. čtvrt. XVII. stol. (panov. Alžběty a Jakuba I.); 2. údobí puritánův a revoluce od r. 1625 do návratu Stuartů roku 1660; 3. údobí pseudoklassicismu od r. 1660 do smrti Popeovy r. 1744; 4. údobí návratu k básnictví přirozenému od Popea do prvního vystoupení Scottova, t. j. do konce stol. XVIII.; 5. údobí romantiky a literatura). od konce stol. XVIII. do konce let dvacátých t. stok; 6. dobu novoklassicismu a realismu od konce let dvacátých do nynějška. Rozdělení toto jako všecka jiná jest jen přibližné, poněvadž rozvoj literární děje se stálým, nepřetržitým proudem, v němž zcela určitých, ostře vymezených dob nelze stanovit!. '''I.''' {{Prostrkaně|Doba staroanglosaská:}} Ve všech nářečích anglosaských zachovaly se památky písemné. Některé, ač nečetné, psány jsou ještě starým písmem runovým (na př. nápis na kříži ruthwellském), které záhy ustoupilo písmu latinskému. Rukopisy památek anglosaských buď jednotlivě roztroušeny jsou po knihovnách, bud sepsány již za starodávna v kodexy souborné. Z těchto nejdůležitější jsou Codex Vercellensis (o 135 list.), pocházející asi z poč. XI. stol., v kapitulní knihovně vercellské (Piemont), Codex Exoniensis (o 130 list.) z téže doby, v kath. bibliotéce exeterské v '''A'''-ii a Codex Junius XI. v bibl. bodlejské v Oxfordě. Z památek těchto velká většina jsou básně řečí vázanou. Prosa počala se vyvíjeti teprve koncem stol. IX. a obmezena jest skoro úplně na překlady a díla učená nebo učebná. Z básní zase nejvíce jest epických; lyrika pěstována málo; dramatické poesie naprosto není mimo několik dialogických statí duchovních a poučných. — Památky anglosaské mezi všemi germánskými vynikají největší starobylostí. Proto u většiny původce buď vůbec neznáme nebo’ jen nejistě, zhusta také nelze určití, kdy a kde vznikly; a poněvadž mimo to nejstarší básně nedochovaly se v podobě původní, nýbrž jen v přepisech a vzděláních patrně pozdních, nelze dosti jasně soudili o vnitřním a vnějším rozvoji poesie anglosaské. Podobá se pravdě, že Anglosasové balladovité písně a hymny, oslavující bohy a reky domácí, přinesli již s pevniny s sebou na ostrovy. Z nich vyvinulo se epos národní, spočívající na pohanských názorech mythologických a na zkazkách o národních recích. Ale nežli epos toto dospělo k dokonalosti obsahu a formy, zaražen jest rozvoj jeho křesťanstvím. Staré zpěvy národní buď docela vyhynuly, buď předělány jsou duchem křesťanským. Ale povstalo epos nové duchovními pěvci, kteří látky brali z biblí a legend a vkládajíce v ně víru a vřelý cit náboženský oděli je namnoze rázem lyrickým. Podobá se, že poesie pěstována byla nejprve v severnějších končinách mezi Angly a že teprve v IX. stol. přestěhovala se dále na jih mezi Sasy, kde však básně už byly pouze předělávány nářečím západosaským. Mezi Sasy pak také vznikla prosa. Básně anglosaské nebyly skládány pouze ke čtení, nýbrž skutečně ke zpěvu s průvodem harfy. Básník (scop) byl zároveň pěvcem a hudcem, přecházel s místa na místo a při slavnostech písněmi obvcseloval hodovníky. Veliké ceny umělecké ani národní epos anglosaské nemá. Osnova bývá chatrna; hlavní děj přerývá se přes chvíli episodami jen volně připojenými ; charaktery jednajících osob nejsou určité, plastické a nemají psychologické hloubky. Líčen! jest rozervané, chvátavé, pravý opak epického klidu; mluva často drsná, neobratná. Poněkud umělejší jest epos duchovní, ale strádá zase mlhavostí a změkčilostí a nemá mohutnosti eposu národního. Verš básní těchto jest starogermánský, prízvučný alliterující, jen zřídka naskýtá se již také rým. V nečetných básních lyrických na jevo vystupuje zvláštní směs drsnosti a měkkosti, která patrně byla charakteristickou vlastností povahy anglosaské, jež přes všecku příkrou drsnost klonila se ke blouznění a zádumčivým názorům na život. Ze zachovaných památek epiky národní nejstarší a nejdůležitější jest píseň o Beowulfovi (3184 verše), pocházející asi z druhé polovice VII. století (rukopis ze století X.). Líčí, kterak Beowulf podniká boje s netvorem bahenním Grendelem a s matkou jeho, obludou mořskou; pak u vysokém věku ještě se drakem, jejž sice překoná, ale raněn byv v boji zemře. Pověsti o Beowulfovi spočívají dílem na mythických, dílem na historických základech, a skoro jest jisto, že vznikly již ve pravlasti Anglosasů na pevnině. Beowulf snad původně byl nějaký bůh dobrý (slunce, jara), který zlobohy mlhy (Grendela), vln mořských (matky jeho) a zimy (draka) bojem překonává. Později splynul s nějakým historickým rekem toho jména. Osnova básně jest neumělá; částky její jen povrchně v celek spojeny, snad na základě starších písní jednotlivých, básníkem duchovním, ale nehrubě nadaným. Ostatní básně epické jsou jen nepatrné zlomky : Boj o Finnsburg (48 v.) líčí zápas Hnäfa, reka dánského, s many krále Eotův, celkem podobně k episodě, obsažené v písni o Beowulfovi. Waldere (62 v.), dva zlomky básně o téže látce, jež jest předmětem latinské epopeje Waltharius manu fortis od Ekkeharda, mnicha svatohavelského z X. stol., Byrhtnothova smrt (325 v.) vypravuje událost historickou z r. 991, boj a smrť reka v bitvě s Dány. — V Saské kronice (v. níže) zachovalo se několik statí veršovaných: o Aethelstanově vítězství u Brunanburku r. 937 (73 v.); o vybavení patera měst mercijských králem Eadmundem z rukou Dánů roku 942 (13 v.); o korunovaci krále Eadgara roku 972 (20 v.); o smrti téhož krále roku 975 (37 v.); o zajetí a smrti Aethlinga Alfreda r. 1036 (20 v.); o smrti mučenníka Eadwearda roku 979 (34 v.). Cena všech zlomků těchto není valná. — Ne zcela epického obsahu jest báseň o městě Durhamu (20 v.) a Nářek Deóra pěvce (42 v.). Při památkách epiky duchovní částečně jmenují se již básníci Caedmon a Cynewulf, avšak zprávy o nich jsou naprosto nespolehlivé. Pode jménem Caedmonovým uvádějí se tyto básně: Hymnus (9 v.) velebící stvořitele světa; Genesis (2935 v.),.poetické vzdělání genese po Abrahama; Exodus (589 v.) o průchodu Israelitů mořem Rudým; Daniel (765 v.), volné vzdělání knihy Danielovy (po kap. V. 22.) s úvodem o dějích israelských před Danielem ; Kristus a satan (733 v.) o padlých andělech, sestoupení spasitelově do pekel a pokoušení jeho ďáblem ; Judith (350 v.), zlomek děje starozákonního. Skoro o všech těchto básních téměř na jisto dokázáno jest, že ne" pocházejí od nijakého Caedmona; některé slátány jsou z písní zcela různých. Rovně neprávem témuž Caedmonovi přičítá se také Vidění o kri^i, jež částečně zachováno jest nápisem runovým na starobylém kříži kamenném u Ruthwellu v Northumberlandě a úplněji v kodexu vercellském (156 v.). Poněkud bezpečněji dokázána jest aspoň existence druhého básníka Cynewulfa, ačkoli o životě jeho nic podrobného není známo. Však ve třech básních sám se jmenuje skladatelem; jsou tyto: Juliana (731 v.), nehrubě cenný, veršovaný životopis této svaté mučennice. — Elene (1321 v.), legenda o zázračném nalezení sv. Kříže císařovnou Helenou, poeticky dosti zdařilá a cenná. Crist (1694 v.), též dosti cenné zlomky hymnův o trojím příští Kristově na svět. Cynewulfovi chatrným jen právem přičítala se také ještě Cesta Kristova do pekel (137 v.) a důležitější sbírka 89 kratších i delších hádanek epického rázu, které se stanoviska kulturně historického jsou velmi zajímavé. Neznámého původu jsou ještě legenda o sv. Guthlaku (1353 v.), báseň nevalné ceny, vzniklá nejspíše složením dvou různých kusů; pak legenda o sv. Ondřeji (1724 v.) a legenda o ptáku ohniváči (Phoenix, 677 v.), s výkladem křesťansky symbolickým. Zcela suchopárný jest výčet Osudův apoštolských (95 v.). Mimo tyto básně epické zachovaly se také některé verše didaktické: zlomky fysiologa (o pardalu, jenž se přirovnává s Kristem, o velrybě, o obrazu ďábla a o koroptvi) ; výčet Darů člověka a úvahy o nich; Osudy člověka; dvě básnická kázání o Pýše a pokoře, pak o Neupřímnosti lidské; desatero Naučeni otce k synu; ijavedení k \ivotu křesťanskému; o Posledním soudě; o Divech světa; Hádání duše s tělem; Říkadla a přísloví, jež jsou obsažena též v hovoru Šalomouna se Saturnem (506 v.); konečně Kalendář, výčet důležitějších dnů svátým zasvěcených (231 v.), jenž není bez ceny poetické, a básnický výklad názvů liter runových ve 29 slokách. — Z lyrický ch básní světských zachovaly se zlomky jen zcela nepatrné: Žalozpěv vyhnance bolné vzpomínajícího na šťastnější minulost (115 v.); polou dramatický Hovor starce s jinochem o životě námořním (124 v.); Nářek reka nad pobořeným hradem ; Nářek ženy od muže zapuzené ; I jka^ muže, který v cizině zbohatnuv za sebou zve ženu; Nářek nešťastníka vzpomínajícího na bývalé hlaho. Skoro všecky, jak patrno, mají ráz žalostný a měkký. Básník ani jednoho není znám. Duchovní lyrika zastoupena jest pouze překlady žalmů, hymnův a několika modliteb, které mají cenu jen linguistickou. Žaltář, zdá se, že úplně převeden byl verši alliteruí jícími, a překladatelem jmenuje se Aldhelm (t 7°9.h ačkoli domnění toto jest pochybno. Nejpřednějším zástupcem prosy anglosaské jest král Alfred, jenž chtěje hlavně mezi duchovenstvem zdivočilým krutými dobami válečnými šířiti zase lepší vzdělání, jal se překládat! užitečné spisy latinské na jazyk rodný. Přeložil papeže Řehoře navedení k řádné správě duchovního úřadu (Cura pastoralis), Bedovy Děje církve anglické, Orosiúv Dějepis, k němuž připojil samostatný přehled zeměpisu Germanie, a cestopisy seveřanův Othera a Wulfstana; pak Bo'étWiovopojcdnáníDeconsolationephilosophiae a sv. Augustina Soliloquia. Sloh jeho zvlás-tě v pozdějších pracích jest lahodný a vytříbený. Alfred pořídil též sbírku anglosaských zákonů v a staral se o spořádání a pokračování (do roku 1058 po Kr.) Kroniky anglosaské, jež dosud se zachovala. Také povzbuzoval k činnosti i jiné spisovatele, z nichžto zvláště biskup Werfrith jest znám jakožto překladatel dialogů papeže Řehoře I. Druhý, neméně plodný, ač méně samostatný prosaik té doby byl opat Alfric, jenž překládal díla theologická, důležitá méně literárně než linguisticky a kulturně. Jako třetí řadí se k nim biskup Wulfstan, jemuž přičítají se překlady 53 homilií čili kázání, ač asi jen některé právem. Mimo práce těchto známých původců zachovaly se ještě jiné prosaické památky spisovatelů neznámých: překlady žalmův, evangelií, kázání, životy svátých, překlad distich Catonových, dvě knihy lékařských předpisův a asi pěti slovářů, které ovšem mají cenu jen pro děje jazyka. '''II.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglosaská}} (od vpádu Normanů do polovice XIII. stol.). Literatura anglosaská, která již na sklonku předešlé doby chýlila se k úpadku, výbojem normanským velmi utrpěla, a stálé tehdejší boje o trůn, jakož i útisky lidu domácího, nebyly příznivý rozvoji písemnictví. Poesie národní také zcela zanikla a skoro jen duchovní látky ještě měly pěstitele. Přece však zachovalo se několik důležitých památek : Orrmulum, sbírka 32 homilií veršovaných (více nežli 20.000 v.), které mnich Orrm na rozhraní XII. a XIII. stol. složil na základě pramenů latinských. Dále veršovaná parafraso Genese (2536 v.) a Exodu (1624 v.) od neznámého skladatele^ asi z polovice XIII. stol. Pak veršované Životy světic Juliany, Markéty a Kateřiny, z nichž nejzdařilejší jest poslední. Mimo to všeliké homilie a kázání, jako Hali Maidenhead (Chvála panenství), Wohunge of Ure Lover de (Touha duše po lásce Kristově) a hlavně Poéma morale, které důrazně vyzývá k pokání a drasticky líčí muka pekelná. Ještě větší cenu má prosaická Ancren Riwle (Anachoretarum Regula), návod k životu klášternímu, jejž důstojným slohem sepsal bezpochyby biskup Richard le Poor (zemř. 1237). — Allegorisující přírodopis, který již v předešlé době měl pěstitele, zastoupen tuto rozsáhlejším dílem původce neznámého, jež známo jest pod názvem Bestiarium. Cennější jest The Owl and the Nightingale (1792 v.) hádka sovy, jakožto zástupkyně mrzoutského stáří, se slavíkem, jenž mluví za veselou mladost. Báseň vyniká zdravým realismem a obsahuje mnoho připomínek událostí časových. Zcela světského rázu jest žertovná Dame Sirith, jež vznikla patrně již na samém sklonku doby. Nejrozsáhlejší konečně skladbou této doby jest veršovaná báječná historie A. od dobytí Tróje po rok 689 po Kr., nazvaná Layamon’s Brut (32.241 v.) od kněze, jenž sám sebe jmenuje Layamonem a žil okolo r. 1200. Pramenem mu byl normanský Roman de Brut, jejž sepsal trou věře Wace zase na základě latinské kroniky mnicha Galfrida Monmouthského. Dosti mnoho jest duchovních písní z této doby, zvláště mariánských, a jeví se v nich vřelý cit a upřímná zbožnost. Z básníků lyrických jen františkán Tomáš de Hales jménem jest znám. — Do novoanglosaské doby také třeba vřaditi Sbírku veršovaných přísloví, jejížto původ neprávem přičítá se králi Alfredovi. — Byla-li doba tato nepříznivá písemnictví anglosaskému, přála přece literatuře anglonormanské a latinské, této zejména naukové. Ano, dvůr krále Jindřicha II. a choti jeho Eleonory byl vedlé anglonormanských trouvěrův a provenjalských troubadourův útulkem i keltských bardů, jediné tedy anglosaské pěvce vylučuje. '''III.''' {{Prostrkaně|Doba staroanglická}} počítá se od pol. XIII. do pol. XIV. stol., středoanglická odtud do počátku stol. XVI. Povaha literatury v obou byla podstatou podobna. Politické události byly velmi bouřlivé a nedaly vzniknouti delšímu míru, až konečně Jindřichem VII. zaveden pořádek stálý. Přes to písemnictví aspoň připravovalo se k rozkvětu hlavně proto, že normanští přistěhovalci úplně sloučili se s domácím lidem anglosaským, a že dokonáno znenáhla vytváření nové mluvy spisovné. Literatura na počátku doby má ještě ráz středověký a podléhá vlivům románským; jeví také příkré protivy polobarbarské surovosti citu i vkusu vedlé strojenosti až nadsazované a téměř novodobého citlivůstkářství. Okolo pol. XIV. stol. Chaucer a jeho stoupenci v básních prozrazují účinky renaissance ; na sklonku doby, kdy bojem obou růží zničen stát středověký, a s Tudory uvedeno zřízení moderní, i literatura nabývá rázu moderního, částečně též působením tisku, jenž zaveden byl do A. WiHarn em Caxtonem r. 1477. Větší část literárních památek této doby náleží do kategorie veršovaných románů rytířských, které tenkráte byly předmětem epické poesie po vší Evropě. Nejvíce zdělávány jsou látky o Karlu Velikém a králi Artušovi, méně hojně látky staroklassické, byzantské a východozemské, zcela zřídka germánské, všecky podlé vzorů francouzských. Patrno z toho, že básně byly zábavou hlavně vyšších tříd společenských ; jen vzácně vyskytují se také písně specificky anglické, jež lidu samému zpívali potulní pěvci. Tohoto posledního způsobu jsou asi jen tyto; King Horn, pověst o dobrodružstvích králevice dánského bezpochyby přinesená do A. Dány, ale neznámým básníkem vzdělaná na sklonku XIII. stol. Zcela podobného obsahu jest Havelok, pověst patrně též dánská, v samostatnější versi z let 1280—90, ačkoli také po francouzsku byla vzdělána pod názvem »Lai d’Haveloc le Danois«. Rozsáhlejší jest epos Guy of Warwick (r 1.976 v.) Z první čtvrti XIV. stol., založené bezpochyby na národních pověstech anglických, jakkoli v nynějším tvaru zase ukazuje na vzory francouzské. Velmi pestrá obsahem jest báseň téže doby Beves of Hamtoun, jejížto rek podniká boje s draky, obry a podobnými netvory. Snad obsahuje velmi znetvořené zbytky mjdhických pověstí národních (Bevis-Beówa-Beó wulf?), ale v nynější podobě ukazuje na vzor francouzský. Jen částečně z germánských pramenů čerpán jest William of Pálenie (z polovice XIV. stol.); obsahuje spletité, ale pěkně vypravované příběhy prince, který rozmanitým rekovstvím dobude dcery císaře římského. Byla to bezpochyby pověst normanská jako také sir Gou'ther, obměna pověsti o Robertu ďáblu, kterou (ve 63 slokách po 12 verších) na počátku stol. XV. složil nějaký potulný pěvec a jeviště děje zajímavým způsobem přeložil do Rakous. Z pověstí karolinských zachoval se zlomek písně o Rotandovi (1049 v.) asi ze 2. polovice XV. stol. ; pak ještě ze XIV. stol. větší kus eposu pod názvem Sir F er umbras (jemuž vzorem byl francouzský román Fierabras) a The Sowdone of Babylone and of Ferumbras his Sone ze stol. XV.; dále Sir Otuel a Tne Romance of Duke Rowland and Sir Otuell of Spayne, obojí volné, ale nehrubě zdařilé překlady starofrancouzské pověsti o Otinelovi. Pak The Sege of Melayne, zlomek o bojích Karla Vel. před Milánem, Rouland and Vernagu, pestrá směs různých dobrodružství, a konečně humoristické vypravování (asi již z XV. stol.) The Taill of Rauf Coilyar. K pověstem karolinským počítává se také — ačkoli spíše byzantského původu jest — Floris and Blauncheflur, pěkná povídka o něžné lásce milenců sotva dětskému věku odrostlých. Anglické vzdělání nějaký neznámý básník způsobil okolo pol. XIV. století podlé básně starofrancouzské. Podobně samostatná, ale později s karolinskými látkami ve spojení uvedená jest povídka o věrném přátelství Amisa a Amila, jež po anglicku vzdělána byla hned někdy ku konci stol. XIII. pod názvem Amis and Amiloun. Z kruhu pověstí keltských (britských), které však do angl. literatury nevnikly přímo z Walesu, nýbrž také prostředkem poesie francouzské, zachovaly se básně tyto: Sir Trisirem, známá povídka o lásce Tristramově k Isoldě. Anglická báseň celkem jest chatrna,. ač pochází snad již ze sklonku XIII. stol. Básník neznámý dokládá se Tomášem z Erceldounu, ale bezpochyby pramenem jeho byl týž Tomáš, k němuž i ukazuje Němec Gottfried Strassburský. — Ze XIV. stol. jsou Arthur, stručná historie tohoto báječného krále podlé kroniky Galfrida Monmouthského, a The Aunters of Arthur at the Tannvathelan. Daleko důležitější cenou i rozsahem jest Morte Arthure, jenž líčí, kterak Artuš s římským císařem Luciem Iberiem bojoval, zvítězil, ale raněn byv zemřel. Básníkem jmenuje se Huchown »of the Awle Ryale« (Aula realis), snad skotský pán Sir Hugh of Eglintoun, jenž zemřel okolo r. 1381. Kdokoli byl Huchown, jisto jest, že náleží k nejúspěšnějším básníkům této doby. Také ještě poeticky vzdělal biblickou povídku o Susanně a Danieli (Pystyl of Swete Suswane). — Podobně zdárným básníkem současně byl též neznámý skladatel eposu Sir Gaivain and the Green Knight, které ze všech anglických artušovských jest nejlepší. Od téhož spisovatele jsou též kratší, neméně zdařilé básně: The Pearl, v níž básník truchlící nad ztrátou dcery své vidí ji ve slávě nebeské; Cleanness, allegorické zpodobení cudnosti řadou povíJek biblických, a Patience, parafrase příběhu Jonášova. Již na konec doby spadají ještě dvě jiná skládání artušovská Gotagrus and Gaivain, bezpochyby od skotského básníka Clerica z Tranenta (zemř. r. 1507), a Lancelot of the Laik skladatele neznámého. Obsahem konečně příbuzný jest také Sir Launfal. — K artušovským básním řadí se pověsti o sv. grálu, z nichžto nejdůležitější jest zlomek o Josefu 7 Arimathie neznámého skladatele asi z polovice XIV. stol. a Lyfe of Joseph, veršovaný životopis, jejž okolo r. 1502 složil nějaký mnich glastonburský. Z látek {{Prostrkaně|antických}} jako všude i v '''A'''-ii nejoblíbenější byla pověst o Alexandru Velikém. Vzdělána byla okolo polov. XIV. stol. alliterujícími verši pod názvem Alisaunder od neznámého básníka, z jehož práce zachovaly se značné zlomky. Pramenem mu bylo patrně středolat. vzděláni Pseudokallisthena. Za to patrně na pramen francouzský ukazuje jiná báseň rýmovaná Lyfe of Alisaunder, složená později a po stránce aesthetické cennější. •— Také letopisy Trójské byly oblíbeny. Nejobsáhlejší jest vzdělání The Gest Hystoriale of the Destruction of Troy (o 14.044 alliter. dvojverších), složené asi ve 2.'pol. XIV. stol. podlé Guida de Colonna. Básníkem jmenuje se zase Huchown. ale není to dokázáno. Jiné vzdělání téže látky The Seege (Batayle) of Troy (podlé Dareta) známo jest ve dvou recensích, a ještě jiné, dosud nevydané, nalézá se v rukopise Bodlejské knihovny v Oxfordě. Také Lydgate, Chaucer a skotský pěvec Barbour vzdělali části pověsti trójské. Pochybný jest antický původ pověsti o císaři Octavianu, která po anglicku byla vzdělána dle francouz. pramene ode dvou různých básníků. — N0vellistického rázu jsou The Sevyn Sages (Sedmero mudrců), cyklus povídek ve středověku vůbec oblíbených; anglickým jazykem vzdělány byly na poč. a na konci XIV. stol. dle vzorů francouzských. — Plody prostě fantastické jsou Generydes a The Erl of Tolous. Onen ukazuje na nějaký pramen franc., jenž dosud není znám, a poněvadž patrně napodobí Chaucera, vznikl nepochybně teprve na sklonku XV. stol. — Starší jest druhé dílo spočívající na ději historickém, ale až k nepoznání zastřeném dobrodružnými přídavky. Vedlé pověstí po všem středověku oblíbených staroanglická literatura honosí se několika básněmi obsahu historického, které ovšem směšují hrubé smyšlénky s dějepisnou pravdou. Tak Robert, mnich glocesterský, na základě latinských kronik (hlavně Galfrida Monmouthského, ale také jiných) po r. 1297 veršem složil obsáhlou kroniku A. od Bruta po r. 1271. Podobně Robert Mannyng of Brunne na poč. XIV. stol. přeložil kroniku Petra Langtofta, v níž vypsány jsou děje A. od báječ. krále Keltů Cadwaladera po Edwarda I. (1271) veršem alexandrinským. Důležitější těchto kronik jest Bruce, veršované líčení života skotského krále Roberta Bruce v k 1286—1335, které sepsal skotský básník ]ohn Barbour (* 1316 [1330?] — + 1395), známý též básní o Tróji a některými legendami. Bruce založil na ústním podání a zachoval mnoho zpráv, které by jinak byly se ztratily. Líčí živě a s patrnou horoucí láskou k vlasti, tak že báseň jeho vyniká i rozsahem (13.531 v.) i důležitostí historickou i značnou cenou aesthetickou. Na ní částečně založil svou Orygrnale Cronykil of Scotland Andrew Wyntown (zemř. po r. 1420). Barbourovi nadšením vlasteneckým podobá se Henry the M instrel, řečený také Blind Harry, slepec, jenž žil okolo pol. XV. stol. jako pěvec potulný a eposem v pravdě národním oslavil rekovské činy skotského reka Wallace. Méně významné, ale přece cenné jsou hist, básně skrovnějšího rozsahu, jako Richard Coeur de Lion od neznámého skladatele, který (v 1. poi. XIV. stol.) pracoval podlé předlohy francouzské, ale krále líčí jako reka národního; pak Richard the Redeless z r. 1399, ve kterém bezpochyby sám Vilém Langley čili Langland (v. níže) vypisuje neplechy Richarda II.; konečně The Crowned King z r. 1415, napomenutí králi Jindřichu V., když hodlal podniknout; válku s Francií. — Zcela zvláštního rázu jest skládání nadepsané Thomas Erceldoune. Rekem jest básník tohoto jména, bezpochyby osoba historická, o níž zmiňuje se Robert Mannyng v kronice. Básník má vidění, v němž prorokuje události ze skotskoanglických dějin XIV. stol., ale patrně už po nich. Skladatel neznámý žil bezpochyby na poč. XV. stol. Na základě pověstí rytířských a událostí historických, částečně také ještě posledních zbytků mythických, jakkoli již k nepoznání zastřených a změněných, v době staroanglické vznikla hojná poesie národních ballad, jež zpívány byvše skutečně lidem samým a potulnými pěvci, mají ráz samorostlé poetické svěžesti a mohutnosti, ale líčen! úryvkovité, neuhlazené. Bohatým pramenem byly jim zejména pohraničné boje Skotů s Angličany. Ballady tyto původně podávány byvše s otce na syna jen ústně, teprve pozdě zapisovány jsou, pročež se v nich namnoze starožitné kusy střídají s přídavky pozdějšími. První sbírku jich vydal r. 1765 biskup Percy {Reliques of Ancient English Poetry)-, od té doby pak častěji sbírány a vydávány jsou též od jiných. Walter Scott sebral ballady z pomezí skotskoanglického ''(The Minstrelsy of the Scottish Border)''. Mezi {{Prostrkaně|básníky}} této doby několik mužů vyniká tak, že třeba jest činnost jejich ocenili zvláště. Jest to především William Langley (čili Langland, nar. 1331, zemř. 1399?), nejhlubší myslitel mezi literáty angl. středověku. Báseň jeho Piers the Ploughman jest řada allegorií, které v podobě vidění »Piersa oráče« rozebírají rozmanité stránky světského i církevního života, leckdy po mystickú zastřeně, ale jindy také realisticky a porůznu i s lehkým humorem. Básníku protiví se vnější řády církve a farisejské spoléhání na vlastní dokonalost. Myšlénky jeho jsou do jisté míry příbuzný pozdějšímu puritanismu. Stesky Langlandovy na neřesti církevní nějakému vrstevníku, jinak neznámému, daty podnět k sepsání satiry Piers the Ploughman’s Credo, ve které trpce tepe minority, karmelity, augustiány a dominikány. Pak se opírají o Langlanda ještě menší dvě básně : God spede the Plough, stesky na utiskování rolníků daněmi a žertovná povídka How the Plowman learned his Paternoster. Plodnější co do počtu básní a slavnější působením v rozvoj literatury, ale daleko méně národní nežli Langiand byl Geoffrey Chaucer († 1400), od něhož mnozí historikové literaturu anglickou teprve začínají. Pocházel z rodiny normanskofrancouzské a již tím otevřen měl přístup k různým hodnostem a úřadům. Byl důkladně vzdělán a na cestách, jež jako diplomat konal do Italie, Flander a Francie, názory a zkušenosti své valně rozšířil. Proto literární práce jeho založeny jsou na širším rozhledu po písemnictví také ostatních národův evropských, a zejména též na znalosti děl staroklassických, jakožto první plody renaissance. Chaucer dále byl první znamenitý spisovatel neduchovní, první způsobil si školu napodobitelův, ačkoli mu z nich nikdo se nevyrovnal, a s Wyclifem největší měl zásluhu o ustálení novoanglické řeči spisovné. Činnost jeho literární děliti lze ve tři doby. V první, jež sahá po jeho první cestu do Italie (1372), sepsal podlé vzorů francouzských mimo menší básně hlavně The Romaunt of the Rose a The Boke of the Duchesse. Román o růži, jenž byl překladem franc, básně allegorické, Guillauma de Loris (J 1260) a Jeana de Méun (f 1318), se ztratil. The Booke of the Duchesse čili The Dethe of Blaunche the Duchesse jest alleg. báseň na smrť vévodkyně Blanky z Lancastru (j-1319) obsahu velmi pestrého, vybraného z Ovídiových »Proměn« a z franc, pramenů. Aesthetická cena básně není valná. Cennější jsou již básně druhého období (do r. 1384), ve kterém Chaucer se spravoval vzory vlaskými. The Lyfe of seynt Cecile dle »Zlaté legendy« Jakuba de Voragine vložen později též do »Canterburských povídek«. The Parlament of Foules (Sněm ptačí), v němž básník ve snu rozhoduje o námluvách tří orlův ucházejících se o mladou orlici, co do látky vzat z Ciceronova spisu »De republica«, z Dantovy »Božské komédie«, z Boccacciovy »Teseidy« a ze spisu »De planetu naturae« od Alana ab Insulis. The Complaynte of Mars jest alleg. báseň plná mythologických a astronomických narážek o lásce vévodkyně Yorské k lordu Huntingdonu. Palamon and Arcite se zachoval jen ve zlomcích ; bylo to první vzdělání Boccacciovy »Teseidy«, kterou Chaucer později v »Canterburských povídkách« uvedl v jiném tvaru jako vypravování rytířovo. Podobného obsahu byla Anelida and Arche, z níž také jen zlomek jest zachován. V překlad Boěthiova spisu »De consolatione philosophiae« Chaucer vložil básničku The Former Age, chválu zlatého věku. Troyliis and Cryseyde zakládá se zase na Boccacciově povídce »Filostrato«. The House of Fame, báseň alleg., obsahuje mnoho vzpomínek z Dantovy »Božské komédie«. Básník líčí, kterak ve snu ocitl se nejprve v domě Venušině, odkud jej orel donesl do domu Slávy. The Legend of Good Women vypravuje pověsti o Kleopatře, Thisbě, Didoně, Hypsipyle, Medei, Lucretii a j. Podnět k ní vzat z Boccacciovy knihy »De claris mulieribus«. Mimo tyto větší básně Chaucer sepsal také některé menší hříčky lyrického rázu, jako Mars and Venus, Truth, The Compleynt of Venus, Genti/ness, Luck of Steadfastness, Fortune, Adam Scrivener. Chaucerovo nejpůvodnější a v pravdě mistrovské dílo z doby třetí jsou Canterbury Tales, v nichžto básník podal živý obraz téměř všech stavů své doby. Sešlo se kdysi 29 poutníků různého stavu a věku na cestě k sv. Tomáši Canterburskému v Southwarku a umluvili se, že každý na cestě tam a zpět po dvou povídkách bude vypravovat!. Básník napsal pouze 23 povídky bezpochyby proto, že smrť nedala mu díla dokončili, ale i v těch tónem vypravování vystihl povahu každého povidače a nakreslil v pestrém střídání obsahu vážného se žertovným rozmarně zábavné i do podrobností živé obrázky svých vrstevníků. Žertovné povídky jsou četnější a také vážné mají lehký nádech humoristický; v některých vystupuje z mezí toho, co nyní pokládá se za slušné, ale přece nikde není nemravný. Látku povídek svých Chaucer sebral z pramenů nejrůznějších, ale úpravou její jest úplně svůj. Má se za to, že seřadění příběhů napodobil podlé Boccacciova »Dekamerone« ; avšak podobně sevřeny v jednotný rámec byly také mnohé jiné sbírky povídek ve středověku a nepochybne jest, napodobil-li Chaucer vůbec, že pravdě podobností daleko vynikl nad Boccaccia. Z vrstevníků, kteří Chaucerovým příkladem se spravovali, nejdůležitější jsou asi tito: John Gower (* 1325 — † 1408), Chaucerův osobní přítel, který mimo všeliké básně latinské a francouzské sepsal též po anglicku několik politických písní a hlavně allegorické líčení lásky (Confessio amantis) s vloženými stesky na lásky bol a příkladnými povídkami. Báseň tato jest patrnější rozsahem (30.000 v.) a významem kulturně historickým, nežli cenou uměleckou, jakkoli verš Gowerův jest hladký a mluva dosti lahodná. Thomas Occleve čili Hoccleve (*1370 — † 1454) sepsal mimo jiné méně důležité kusy báseň poučnou The Governai/ of Princes větším dílem pouze překladem traktátu »De regimine principům« od Guida de Colonna (z r. 1280) a vložil do ní žalozpěv nad smrtí Chaucerovou (Lament of Chaucer). John Lydgate (* 1373 † 1460), básník velmi plodný, ač málo původní a obsažný, z jehož spisů dosud jen málo bylo vydáno. Nejznámější jsou: humoristická ballada London Lyckpenny; veršované vzdělání Boccacciova spisu »De casibus virorum illustrium« pod názvem The Fall of Princes', děje thébské války Tne Storie of Thebes ; letopisy trójské The Troy Booke; legenda St. Alban and Amphabel a konečně pfeklad Aesopa. Lydgata napodobil později Stephen Hawes, jenž roku 1506 složil veliké allegorickoromantické epos Passtyme of Pleasure. Allegorické básně a eklogy — první, jak se zdá, v angl. vůbec — psal též Alex. Barclay (f 1552), jenž známější jest překladem satirické »Lodi bláznů« z němčiny Šeb. Brandta. Napodobitelem Chaucerovým jest také král skotský Jakub I. (* 1394 — J 1436), jenž v básni nadepsané The King’s Quhair (kniha králova) allegoricky vylíčil lásku svou k Johanně Beaufortové, která byla jeho chotí od r. 1424. Verše jeho jsou vkusné, duchaplné. Přičítají se mu také, ač ne' s úplnou jistotou, dvě básně humoristické: Peblis to the Play a Christis Kirk of the Green. Konečně i skotský skladatel bajek Robert Henryson (* 1430 — † 1507) směrem Chaucerovým pokračoval v básni »Troylus and Cryseyde« a sepsal Orfea a Eurydiku, allegorii mravokárnou The Bludy Serk a některé menší plody podobné. Jako v jiných středověkých literaturách nalézáme i ve staroanglické četné památky obsahu duchovního. V'elikolepá jest osnovou a provedením značné nad průměrné skladby podobné vyniká Cursor mundi (skoro 25.000 v.), parafraso biblických dějů čelících ke spasení člověčenstva, a to od stvoření světa až do stavu, jaký bude po dni soudném. Vloženy jsou četné legendy. Báseň vznikla v sev. končinách A. někdy ve XIV. stok; původce není znám. Podobné vzdělání biblických dějin zachováno jest v rukopise kolleje Svatojanské v Cambridgi. — Žalmy Davidovy přelož, jsou nejprve veršem v první čtvrti stol. XIV. od neznámého básníka nářečím severským; pak je ok. r. 1380 řečí nevázanou převedl Nicholas Hereford, a třetí, veršovaný překlad přičítá se Theod. Bramptonovi. — Také evangelia přeložena jsou (ovšem prosou) aspoň dvakrát: jednou dialektem severským (Lindisfarne Gospels); druhý překlad klade se až do XI. stol. — Hojně vzdělávány jsou legendy svátých a zachovaly se buď ve sbírkách, buď jednotlivě. Sbírek počítá se šest. Jihoanglická zapsána jest v četných rukopisech z různých dob od XIV. do XVI. stol. a zdá se, že vznikla již asi v pol. XIII. stol. společnou prací mnichů glocesterských (snad se účastnil též kronikář Robert), a sice neodvisle od Zlaté legendy t. řeč. Jakuba de Voragine, která vznikla asi současně. Větší cenu básnickou má Severoanglická sbírka z diécése durhamské z poč. stol. XIV. Všecky legendy mají ráz jednotný a bezpochyby jsou dílem jediného básníka, jenž vypravuje živě a poutavě. Cenou této sbírce rovnají se legendy básníka Barbour a, který podlé Zlaté legendy a jin. pram, zveršoval 50 životů svátých. Prosou psány jsou legendy čtvrté sbírky, Festial, t. j. homiliář a legendář se 40 životy svátých, jejž ok. r. 1400 sestavil John Mirkus, kapitulář kláštera lilleshulského, zase nejvíce dle Zlaté legendy, ale částečně též dle povídek známých pod názvem »Gesta Romanorum«. Třináct životů světic zveršoval také Osbern Bokenam, mnich řádu augustiánského v Suffolku (od r. 1443—46). Konečně také Zlatá legenda Jakuba de Voragine přímo prosou přeložena jest (1438) a zachovala se jednak v rukopise, jednak tiskem Caxtonovým. Překladatel jinak neznámý přidržuje se těsně franc, vzdělání Jehana Vignay (z r. 1380). Mimo tyto svody zachovaly se hojné legendy jednotlivé, ceny větší menší, jako Mládí Ježíšovo, Stvoření světa, Magdalena, Marina, Eufrosyne, Christina, Dorota, Erasmus, Robert of Cisyle, Kateřina (několikrát) a životy jiných svátých, pak různé legendy Mariánské, Alexius, Patrik, Tomáš Becket, konečně Theofilus a Vidění Tundalovo. — Všeobecně nábožensky poučného obsahu jsou básně vynikající hloubkou myšlének, jež na poč. XIV. stol. sepsal William ofShoreham, mnich kláštera leedského. K nim řadí se též básně Myrour of Tyfe a The Pricke of Conscience od vrstevníka Shorehamova Rich. Rolla, jenž ještě důležitější jest jako skladatel poučných traktátů prosaických. Obecně poučná jsou Hendyngova přísloví, tak řečená od refrainu, kterým zavírají se sloky šestiřádkové, obsahující výklad na přísloví, přidané vždycky řádkou sedmou s dodatkem »quoth Hendyng«. Vznikla někdy koncem století XIH, Hendyng uvádí se synem Marcolfovým a byl patrně nějakou osobou prostonárodně mythickou, není-li prostě zosobněním duševní obratnosti (hende — zručný). — Poměrně jen skrovné péče ve staroanglické literatuře dostalo se bajce. Bajka o lišce a vlku obratným a živým slohem vzdělána jest neznámým básníkem v poslední čtvrti XIII. stol. Pak teprve ku konci XV. stol. skotský učitel a básník Robert Henryson sepsal 13 zábavných bajek rázu aesopského. — Poněkud hojněji vzdělávány jsou povídky šprýmovné a také vážnější krátké novelky podlé vzoru francouzského lai. Vážnější jest na př. Lai de f resne, příběh dívky od rodičův odložené pod jasan (Fresne). Vzdělán jest neznámým básníkem dle franc, povídky od Marie de France někdy na poč. XIV. stol. Humoristické jsou The Land of Cockaygne a Sir Orfeo, obě neznámého původu. První jest starší (ještě ze XIII. stol.) a líčí žertovně zemi lenochův a labužníků, druhá (z poč. XIV. stol.) jest prostomyslně žertovné překroucení starého mythu o Orfeovi a Eurydice. V době staroangl. již také vyvíjejí se první zárodky dramata, a sice jakové středověku všude, na půdě církevní. Církev totiž pro poučení věřících děje biblické, zejména utrpení Spasitele (mysteria), pak také scény ze života svátých (miracula) představovala mimicky ve chrámech, a sice prvotně duchovenstvem a po latinskú. O hrách takových v '''A'''-ii jsou zprávy ukazující již do stol. XII. Záhy překládány jsou do jazyka národního a vkládány Ottftv Slovník Naučný, sv. II. 6/2 1889. pro zábavu diváků žertovné meziděje (interludes), načež sepisovány jsou také hned jazykem lidu; časem pak vytvořen i nový druh her allegoricky poučných (moralities). Pak už jich nedávalo duchovenstvo v kostelích, nýbrž obyčejně cechové řemeslníkův o slavnostech (na př. o Božím těle a j.) na veřejných místech a na jevištích přenosných. Hry tyto byly oblíbeny hlavně ve 2. pol. XIV. stol. avi. pol. XV. stol. a skládání jich bylo v rozkvětu; po po té nastal úpadek, ač provozovány jsou ještě i v XVI., ano na některých místech i v XVII. století. Nejstarší zachovaná hra jazykem anglickým jest The Harrowing of the Hell, dialogické líčení, kterak Spasitel vstoupil do pekel. Vznikla někdy za Eduarda II. (1273—1307). Pozdějších jsou zachovány hojné sbírky, z nichžto čelné jsou : Townley Mysteries (8 kusů starozákonních, 23 z Nov. zákona), jež provozovány byly bezpochyby ve Woodkirku yorkshirském; Coventry Mysteries (42 kusy, z nichžto 8 ze Starého, ostatní z Nového zákona) provozovány bývaly v městě Coventry od cechů řemeslnických ; Chester Mysteries (25 kusů, z nichž 5 starozákonních), jež hrávali cechové chesterští o svatodušních svátcích; York Mysteries hrávány v Yorku o Božím těle. K nim řadí sc ještě hry řečené Digbyjské (2 myst., 1 mirac. a i moral.). Spisovatelé všech těchto her známi nejsou. Hry samy nikterak nevynikají umělou osnovou děje ; jsou jen řady scén, ale nezřídka dramaticky úchvatných a slohu přes mnohé drsnosti zhusta velmi vzletného. Základní nálada ponejvíce jest tragická; ale o zábavu postaráno jednak směšnými meziději, jednak směšnými osobami jednotlivými (úloha komická nejčastěji připadá ďáblu). Zdravý realismus, prostoduchý tón národní a výborný humor her těchto způsobil, že na jejich základě vyvinulo se hned v následující době drama dokonalé. Také poesie lyrická hojně a zdárně jest pěstována, a to písně duchovní i světské, mezi nimiž naskýtají se již také ostře satirické kusy politické. Tón jejich jest všude národní, a forma vskutku zpěvná. Jednotlivé plody posud jsou po různých rukopisech roztroušeny a skladatelé jejich většinou neznámi. Jeden básník politický však přece sám sebe jmenuje, ač jinak ze života svého nic nepověděl: Laurence Minot, jehož písně obsahem táhnou se k válkám se Skoty a Francouzi. I prosa doby této svědčí o čilém ruchu literárním. Jest rázu dvojího: zábavná a poučná. Zábavná obsahuje romány, jež podlé veršovaných povídek rytířských byly rozvedeny v řeč nevázanou; ano některé jen v podobě prosaické se zachovaly. Nejčelnější z nich jsou: Merlin, prvotné příběhy krále Artuše (asi z r. 1450). Pak podlé básně Huchownovy Morte Arthure Thomas Malory v 1. 1469—70 vzdělal prosou román téhož jména slohem živým a lahodným. Z frančiny Caxton přeložil a vytiskl Lyf of the Noble and Crysten Prynce Charles the Grete, pak Letopisy Trójské (Recuyell of the Histoires of Troy), jež byly zároveň první angl. knihou tištěnou, Aenei du a mnoho jiných knih podobných, jež všecky sám také vytiskl. Také život Josefa Arimatejského (pověst o grálu) dvakrát vzdělán byl prosou. Na rozhraní mezi prostě zábavnými a poučnými spisy jest slavný cestopis rytíře Johna Maundevilla, jenž přeložen byl do všech jazykův evropských (též do češtiny). Maundeville r. 1322 (nebo 1332?) vydal se na cesty do východních zemí, a po návratu svém, co byl viděl a zakusil, vypsal, jak se zdá, nejdříve po francouzsku; anglický text ukazuje na prvopis francouzský. Historie v této době celkem zastoupena jest chatrně. Všeobecné dějiny pod názvem Polychronicon z latinské kroniky Ranulfa de Hygden anglickým jazykem vyložil John de Tre visa opatřiv ji pokračováním od r. 1342 do r. 1357. Caxton pak ji doplnil do r. 1460 a vytiskl r. 1482. — Na rozhraní této a následující doby náleží nehrubě zdařilá, ač dosti podrobná kronika Roberta Fabiana (f 1512) The Concordance of Stories. Skotské děje po latinskú sepsal John ofFordun(f 1385), kanovník aberdeenský. Jeho Scoti chronicon sahá po r. 1153 a pokračování do r. 1437 složil opat st. colmský Walter Bower čili Bow maker. — Politická jest úvaha, kterou nejvyšší sudí anglický sir John Fortescue (J 1485) sepsal po anglicku o rozdílu absolutní a obmezené monarchie (The Difference between an Absolute and Limited Monarchy). Z ostatních poučných spisů prosaických většina jest obsahu náboženského. Tak Ayenbite of Inwyt čili výčitky svědomí, překlad francouzského spisu mravoučného z r. 1279 (La Somme des Vices et des Vertus), jejž pořídil (1340) Dan Michel. Podobného mravoučného rázu jsou traktáty Richarda Rolla (f 1349?), muže velmi učeného; byl velmi plodný a psal po latinskú i rodným jazykem, prosou i veršem spisy vyzývající k životu pobožnému, všecky rázu také mystického. Ale nade všecky prosaiky té doby vyniká John Wi ckliffe (f 1384), jehož působení církevní i do Čech zasáhlo. V literární historii důležit jest tím, že úplným překladem Písma sv. (1383) a 28 traktáty vesměs obsahu theologického nejvíce přispěl k ustálení spisovného jazyka anglického. Jemu do jisté míry podobal se biskup Reginald Pec oc k, jenž okolo r. 1450 prosou sepsal spis The Repressor of over much Blaming the Clergy, namířený hlavně proti lollardům, ale také proti nešvarům duchovenstva. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. A) Renaissance a reformace od zač. XVI. do 1. čtvrti XVII. stol. — Politické události ovládá převrat náboženský, způsobený Jindřichem Vili., a po kratičkém pokusu protireformace za Marie královny ustálený za dlouhé a slavné vlády král. Alžběty. Současně plavbami výzkumnými (Cabota, Drakea, Cavendishe a j.) schystána půda k rozsáhlému obchodu, založena moc námořní a učiněn počátek kolonií. Ve všech oborech hmotné i duševní práce takto probuzen jest čilý ruch, jenž vedl k výsledkům velmi zdárným. Za nástupce Alžbětina Jakuba I. ještě sklizeno ovoce let předešlých. Odtržením od Říma A. jakožto přední zastupitelka protestantismu nabyla také větší důležitosti mezi státy evropskými; ale poněvadž státní církev anglická v dogmatech a liturgii nevzdálila se značně od zásad římskokatolických, širší vrstvy lidu nebyly spokojeny, nýbrž přály si důkladnějšího »očištění« víry a obřadův ode všech přímětků pouze lidského původu (puritanism !) a tak od samého počátku klíčil zárodek rozkolu, který v době následující způsobil veliký převrat nejprve jen církevní, ale pak i politický proto, že státní církev přála královskému absolutismu, kdežto puritáni podporovali moc parlamentu. Jako na pevnině evropské tak i v '''A'''-ii tou dobou nejčileji rozvíjelo se studium jazyků staroklassických, ale renaissance v '''A'''-ii nezmařila výsledků staršího ruchu národního, nýbrž vyrovnala se s ním v osvětu hovící potřebám národním i názorům moderním. Ze středověké osvěty zachováno všecko, co za ušetření stálo. Do jazyka vniklo mnoho slov latinských a řeckých, i skladba v některých příčinách upravena jest dle vzorů klassických. V básních rádo saháno ke staroklassickým látkám a užíváno antické mythologie, a zvláště drama upraveno aspoň co do jednoty děje dle zákonův Aristotelových. Poněvadž renaissance přenesena byla do A. z Italie, i italské písemnictví, a zvláště lyrika, působilo dosti značně v poesii anglickou, zejména ve příčině uměleckých forem (sonet). Drama z italských novel vzalo hojnost působivých látek a snad také pětistopý verš iambický (blank verse, jest napodobením italského endecasillabo bianco), jenž zbaven jsa pout rýmu poskytuje velikou volnost mluvy. — Také španělská literatura '''A'''-ii poskytla jednak látky romantické, jednak i zvláštní sloh pečlivě uhlazený (estilo culto, angl. euphuism), který, pokud ho nenadsazovali, nevšední měrou přispěl k vytvoření lahodné mluvy prosaické. Nejslavnějším zjevem literatury této doby jest drama. Od starých her rázu duchovního (mystérií a moralit) první krok k dalšímu rozvoji kusů vážných (tragédií) učiněn co do obsahu vzděláváním látek historických, co do formy napodobením Seneky. Ve dramatech obsahu žertovného pak vycházelo se též od bývalých mystérií a moralit, ale tak, že rozšiřovány jsou mezihry (interludes) a zdokonalovány podlé komédií Plautovýcb a Terentiových. Značně působil též příklad italských napodobitelů Seneky, Plauta a Terentia, poněkud také vzory španělské. Poněvadž pak vnější poměry byly příznivý, a náhoda popřála dramatu anglickému řadu pěstitelů velenadaných, dostoupil tento nejvzácnější výkvět poesie v době poměrně krátké k netušené dokonalosti, již nejlépe označuje Shakespeare. Z předchůdců jeho znamenitější jsou: John Skelton (* 1460 — -j 1529), jehož jediná zachovaná moralita Magnyfycence (dvě jiné se ztratily) vyniká neobyčejně živým slohem. Biskup John Bale (* 1495 — † 1563) psal ještě mystérie starého rázu, z nichžto čtyři jsou zachovány; ale také první dramaticky vzdělal látku historickou (v podobě morality) Kyng Johan líče boj krále Jana Bezzemka proti papeži. Thomas Sackville, lord Buckhurst, společně s Thomasem Nortonem pak sepsali první řádnou tragédii Gorboduc čili Ferrex and Porrex (o sporu a smrti bratří toho jména, synů britského krále Gorboduca) patrně napodobujíce Seneku, mimo jiné i v tom, že užili také choru. První komédie psali Nikolas Udali (kus jeho Ralph Roister Doister z r. 1551 podlé Plauta líčí chvastavého mluvku, který s nezdarem se uchází o krásné děvče), John Still (komédie Gammer Gurton’s Needle asi z r. 1565 spodobuje zmatek způsobený ztracenou jehlou), Thomas Rychardes (sepsal komédii Misogonus) a Gascoigne (jehož veselohra Supposes, jest zdělána podlé Ariostovy I Suppositi, a ta zase dle Plauta a Terentia). — Důležitější od těchto jest již John Lyly (*1554 — j- 1606), skladatel osmi komédií větším dílem allegorických a pastýřských. Z jedné (názvem Endymion, the Man in the Moon), zdá se, že Shakespeare vzal látku na Sen noci svatojanské. Thomas Kyd. vrstevník Lylyův, zase Shakespearem jest nejúchvatnější. Byl založen na pověsti německé, ale později přeložen byv, sám byl vzorem skoro všech vzdělání téže látky v Němcích. Marlowe psal též, ale nedokončil epos Hero a Leander a překládal básně Ovidiovy a Lukanovy. S pokrokem vnitřním ve dramatě postoupil také rozvoj vnějšího zřízení divadelního aspoň z prvních, nejhrubších začátků. Již z r. 1664 jest první zpráva o hercích z povolání, jejichžto počet neustále se množil. Vážnosti ovšem hrubě nepožívali, zvláště kruhy puritánské a městský úřad londýnský jim nepřáli. Herci spojovali se ve společnosti, které, aby zjednaly si lepší ochrany a zastání proti úřadům, aspoň na oko dávaly se ve službu některého vznešeného pána. Platův od něho ovšem neměli, leda když skutečně hráli v domě jeho nebo jinde po jeho nařízení. Jinak družstva herců byla úplně neodvislá; sami hry na svůj náklad podnikali a sami vstupné vybírali. Zřízení měli jako spolky akciové. I divadelní společnost dvorská (zřízená už za Alžběty) byla jen ve volném pokusem The Spanish Tragedy, hrubě zosno- měru služebném, a za každé představení váným pásmem vražd a pomsty, ale vyniká- zvláště dostávala honorář. Dozor nad ní měl jícím jakousi divokou velikolepostí, zdá se, j »Master of the Revels«, t. j. mistr čili intenže působil v Shakespearova Hamleta. George dant zábav dvorských. Hereček původně nePeele (* 1552 — j 1598), Shakespearův spo- bylo, ženské úlohy zastávali mladíci. Hry luherec a spolupodnikatel divadla, předešel dály se prvotně v síních paláců, radnic, nebo jej příkladem historického dramata z dějin I — nejčastěji — v nádvořích hospod, jejichžto vlasti The Chronicle of Edward I. Sepsal | pavlače, uvnitř dvůr obklopující, snad vzbumimo to ještě asi pět kusů, z nichž nejvíce j dily myšlénku na pozdější lože a galerie, vyniká biblické David and Absolom, a menší Stálá, zvláště pro hry zbudovaná divadla vybásně lyrické a epické; mimo jiné též A Tale skytují se asi od r. 1570, ale byla pouze dřeof Troy. Robert Green (* 1550 — † 1592) věná a kryta jen částečně slamou nebo ropsal básně epické, lyrické a řadu spisů pro- í kytím. Ke hrám zvalo se tištěnými cedulemi saických. Z dramat jeho, jichžto složil asi šest, nejzdařilejší jest George-a-Green, the Pinner of Wakefield, v němž prostonárodní látka o Robinu Hoodovi vzdělána jest velmi působivě. Thomas Lodge (*1558 — j-1625) složil drama historické o látce z Plutarcha The Wounds of Civil War (Marius a Sulla), pak s Greenem společně A Looking Glass for London and England, zvláštní skladbu ve způsobě starých moralit na obranu divadla proti nájezdům přísných puritánů, kterým divadlo bylo solí v očích. Thomas Nash (* 1560 — 1600) jako Lodge sepsal drama ve způsobě moralit Summer’s Last Will and Testament, pak satirickou komédii The Isle of Dogs. —Největší z předchůdců Shakespearových byl Chris top her Marlowe (* 1564 — •j 1593), u něhož litovati jest, že velikolepé nadání své zmařil — jako ostatně většina dramatických básníků právě jmenovaných — prostopášným, nevázaným životem. Tragédiemi Tamburlain the Great, The Tragical History of Dr. Faustus, The Jew of Malta, Edward II., The Massacre of Paris a Dido byl vlastním tvůrcem angl. dramatu národního. Všecky kusy jeho vynikají vzletem, někdy ovšem nadsazovaným, a mohutností a hrálo se od 3 hod. odpol. Návštěvy účastnili se všickni stavové, nejvznešenější sedali na samém jevišti, vznešenější v ložích a na balkonech, prostější v přízemí. Jeviště odděleno bylo od hlediště záclonou, postláno sítím, nebo pokryto koberci, ale jinak vystrojeno zcela prostě. Nejpatrnější částí úpravy bylo lešení asi 8—9' zvýší, jež dle potřeby představovalo pavlan, věž, horu, Kapitol a pod. Změny místa a scény naznačovaly se pouze nápisy, nebo nejjednodušší symbolikou (nálevní stolek značil hostinec, postel ložnici a pod.). Hra zahajovala se prologem, jejž proslovoval herec v ústroji básnickém (černém taláru a věnci vavřínovém), a zavírala se modlitbou za královnu. Za tohoto stavu divadelního umění vystoupil největší básník dramatický William Shakespeare (* 1564 — † 1616), jenž sám jsa hercem a podnikatelem divadla a potřeby jeviště znaje z vlastní zkušenosti se vzácnou mohutností genia drama anglické výborně zosnovaným dějem, přirozenou charakteristikou osob, živým, všude přiměřeným dialogem povznesl na nejvyšší stupeň dokonalosti, jehož v anglické literatuře vůbec dospělo. K ideálně dokonalosti nedostává se mu mluvy. »Tamburlain« bylo první drama psané jen klidnější, úměrnější formy, a mluva jeho pětistopými iamby bez rýmu, provozované i jinak naskrze vzletná, rázovitá, v pravdě veřejně, a »Faust« ze všech tragédií před 1 básnická (blank verse, jen na koncích scén rýmovaný, porůznu vložky řečí nevázanou) znešvařena jest surovostmi, jež ovšem nelze zcela klásti na vrub básníkův, nýbrž vyložiti třeba z okolností časových. Dramata Shakespeareova vynikají takovou psychologickou hloubkou i pravdou děje a charakteristiky, a prozrazují tolik vědomostí, ba i učenosti, že v novější době mohla vzniknout! domněnka, že prostý, a dle všech soudobých svědectví nehrubě vzdělaný herec Shakespeare ani nemůže býti jejich skladatelem, a že vlastním původcem jejich byl filosof Francis Bacon of Verulam, jenž jen proto prý užil jména Shakespearova, že sám jsa šlechticem a úředníkem vysoko postaveným nemohl vystoupili jako skladatel her divadelních. Však to jsou zajisté jen domněnky liché, a všecky výborné stránky dramat Shakespearových vykládají se jednak z neobyčejného jeho nadání básnického, jednak tím, že Shakespeare sám látek si nevymýšlel, nýbrž bral je buď z pramenů historických (kroniky Hollinshedovy, z dánských dějin, jež sepsal Saxo Grammaticus, z Northova překladu Plutarcha) bud z novell zábavně prosaických, nebo také jen vzdělával a upravoval kusy starší. Ve pramenech těchto bylo již obsaženo mnoho učenosti a vědění. Dramat Shakespearových počítá se 37, a dle obsahu jsou buď tragédie nebo komédie nebo romantické činohry a »historie«. Však tragika a komika u Shakespeara nejsou tak přesně odděleny. jako se dělí ve dramatě nynějším; i v tragédiích jsou scény komické, i v komédiích vážné, ano některé kusy (zejména Troilus and Cressida) jsou na sporu, ku kterým správněji měly by se počítati. Jinak také dělívají se kusy Shakespearovy dle pramenů, ze kterých látka jejich vážena jest: z římských a řeckých dějin, pak z dějin britských, skotských a dánských, z anglických (v užším smysle slova) a konečně dramata o látkách novellistických. Tragédií jest deset: Titus Andronicus, Romeo and Juliet, Julius Caesar, Hamlet, Othello, Lear, Macbeth, Anthony and Cleopatra, Coriolanus, Timon of Athens ; komédií třináct : Love's Labour Lost, Comedy of Errors, Two Gentlemen of Verona, Midsummer Night’s Dream, Merchant of Venice, Taming of the Shrew, Merry Wives of Windsor, Much Ado about Nothing, As You Like it, Twelfth Night, All's Well that Ends Well, Measure for Measure, Troilus and Cressida. Romantické činohry jsou čtyři: Pericles, Cymbeline, Tempest, Minter’s Tale; historií konečně deset: Henry VI (tři kusy), Richard H, Richard HI, King John, Henry IV (dva kusy), Henry V, Henry Vili. Mimo tato díla (z nichžto Perikles jest pochybné původnosti) ještě třinácte jiných básní dramatických a několik menších lyrických Shakespearovi se přičítá, ale patrně neprávem. Za to jistě jsou od něho dvě básně epické Venus and Adonis, The Rape of Lucrece (obě v italských stanzách). Pocházejíce z mladších let Shakespearových prozrazují sice patrně básníka nevyspělého, ale přece vzletnou mluvou a živým proudem vypravování jsou důstojný genia velikého. Pak Shakespeare též napsal 154 znělky, zajímavé nejen vnitřní krásou jaksi bolně zádumčivou, nýbrž i tajemným vztahem k příteli nějakému zrádnému a k nevěrné milence. Zakládají se nepochybně na básníkových vlastních neblahých zkušenostech, ale Shakespeare nikoho nejmenuje, ani určitěji neoznačuje. Genius Shakespearův nemohl nepovzbudili také básníků jiných, a šťastný osud popřál poesii anglické řadu pěstitelů dramata, ze kterých mnozí aspoň v některých vždy zvláštnostech nezůstali daleko za mistrem, ač soubor výtečných vlastností jeho již u žádného nevyskytl se sloučen v jedno. Vůbec plodnost právě dramatických básníků této doby a průměrná dokonalost děl jejich jest obdivu hodna a jen ve španělské literatuře soudobé má sobě rovně. Shakespearovi nejblíže jest Ben Jonson (* 1573 — † 1637), jenž nad mistra vynikal školskou učeností. Z kusů jeho vážných nejdůležitější jsou Sejanus His Fall a Catilina His Conspiracy. Vynikají historickou přiměřeností a pravdou, ale působí přece mrazivě, bezpochyby pro odpornost obou reků, pro něž žádným uměním nelze zjednali sympathií. Komédií Ben Jonson sepsal 15; nejlepší jsou Every Man in His Humour, Volpone or the Fox, Epicoene or the Silent Woman a The Alchemist. Nejzdárnější jejich stránkou jest výborná osnova děje, ale jako ve tragédiích, tak i tuto Ben Jonson rád líčí výstřednosti a poklesky lidské s velikou sice znalostí světa, ale nezjednává rekům svým soucitu, nýbrž spíše budí odpor. Tak zvláště ženské charaktery volil skoro bez výjimky nesympathické. Mimo tragédie a komédie Ben Jonson skládal také menší hříčky dramatické, zvané Masques a Entertainments, pro zábavu dvora, celkem 33 a osvědčil bohatost invence i lahodu mluvy, ale také poněkud příliš pochleboval lidem vznešeným. Psal též epigramy a prosou zanechal pod názvem Discoveries množství výpisků z knih a poznámek o literatuře a literátech soudobých. Proti samorostlé tvořivosti Shakespearově Ben Jonson jest zástupcem poesie vzbuzené učeností a tudy daleko chladnější. Plodným básníkem dramat, byl též George Chapman (* 1559 — † 1634), básník klassicky vzdělaný. Přeložil do angličiny Homéra, Hesioda a Musala. Tragédií a komédií jeho vlastních počítá se po sedmi; pak společně s Jonsonem, Marstonem a Dekkerem složil výbornou komédii Eastward Hoel, za kterou však básníci byli stiháni krutými trest}', poněvadž nešetrnou satirou stepali Jakuba I. — Vynikající místo mezi dramatiky zaujímají také Francis Beaumont (* 1586 — † 1616) a John Fletcher (* 1579 —- J 1625), kteří pracovali společně. Beaumont více hleděl si tragiky a vznešenosti ve dramatech, Fletcher přispíval veselou náladou a humorem. Kusy jejich (52) vynikají obratným dialogem a jasností slohu. Charakteristika osob, zvláště komických, jest zdařilá, za to méně pečlivě zesnován bývá děj. Látky jsou vzaty méně z angl. dějin a ital. novellistiky, více čerpáno z pramenů španělských. Za nejlepší kusy uznány The Maid’s Tragedy, napodobuji Shakespearovu Ofelii, pak komédie Tie Elder Brother, Rule a Wife and Have a Wife, Beggar’s Bush. — K nejplodnějším básníkům náleží též Philipp Massinger (f: 1584 — † 1640); sepsal více nežli 30 drarekyní jest sice drama na novo, ale již úplně změněno jsouc formou i zásadami. Proti bohatému básnictví dramatickému ostatní druhy v této době poměrně dosti skrovně jsou opatřeny. V epice nejvíce proslavil se Edmund Spenser (*1552 — 1599), mat, ač všecka se nezachovala. Básně jeho jenž pokládá se vůbec po Shakespearovi za zdobí zvláštní důstojnost mluvy a vznešené —J‘u~ -* — zásady mravní. Nejzdárněji líčí povahy trpitelů nevinně stíhaných a ženskou cudnost a oddanost. Veselohra jeho A New Way to Pay Old Debts podnes na jevišti angl. se udržela. John Ford (* 1586 — † 1639) téměř všecka četná svá dramata založil na nešťastné lásce. První kus The Witch of Edmonton složil s Dekkerem. Z ostatních nejdůležitější jsou The Chronicle Historie of Perkin Warbeck a tragédie The Broken Heart, v níž mistrně vylíčeny jsou čtyři různé případy nešťastné lásky. Velmi zasmušilého rázu jsou tragédie Johna Webster a, spolupracovníka Dekkerova, který se zálibou vybíral si látky ukazující co nejpatrněji nicotu lidských nadějí a zájmů. Nejdokonalejší kus jeho jest The Duchess of Malfi (1623); oblíben byl také The White Devil or Vittoria Corombona, pak romantická komédie The Devil's Law Case. Mluvou Webster vládl mistrně, uměje nejhlubší hnutí mysli vykládali slovy nehledanými. — Thomas Dekker 1570 — † 1640) vyniká také jako skladatel samostatný. Z jeho dramat nejznámější byly veselohry The Shoemaker’s Holiday a Satiromastix, or the Untrussing of the Humorous Poet. Tento druhý kus byl namířen proti Jonsonovi. — Thomas Middleton (* 1570 —-j 1627) rád spodoboval výjevy, v nichžto kouzla, čáry a vůbec nadpřirozené síly působily. Také sepsal politickou veselohru A Game at Chess, za kterou byl stíhán soudně. — Plodný T h omas Heywood (* 1570 — † 1650) skládal historie (na př. The Troubles of Queen Elisabeth), dramata rodinné (A Woman Kilde with Kindnesse, snad nejlepší jeho práce), pak romantickou komédii A Challenge for Beautie. Společně s Richardem Broomem, jenž byl původně Jonsonovým sluhou, ale pak na jevišti domohl se značných úspěchů, složil hru pro kulturní dějiny důležitou pod názvem The Late Lancashire Witches (o pronásledování čarodějnic). — John Marston složil samostatně několik kusů, v nichžto satiricky tepe neřesti a pošetilosti lidské a bojuje zvláště největšího básníka doby Alžbětiny, ač velikost jeho přece jen se značným omezením lze uznati. Vynikal bohatou obrazotvorností a snadností tvorby, ale dosti často touto obratností sveden byl k nadsazování a nadutosti. Nicméně zásluhy, že jest nejpřednějším zástupcem eposu renaissančního v '''A'''-ii, nikdo mu neupře. Hlavním dílem jeho jest romantickoalleg. epos The Faerie Queen, jež rozpočteno bylo na 12 knih po 12 zpěvech; však jen 6 knih (a zlomky sedmé) básník skutečně vydal do r. 1596. Ideálný rek princ Arthur uchází se tu o lásku královny vil Gloriany, v níž oslavena jest královna Alžběta. Zvláště tři první knihy (vydané též o sobě již r. 1590) ozdobeny jsou nevšedním vzletem, bohatou in venci a skvělým slohem ; v ostatních již pozoruje se úpadek. Básník vynasnažil se sloučili děje rytířské statečnosti s mravními názory filosofie Platónovy a zásad křesťanských a píše květnatým slohem italské renaissance. Ale chybil v osnově rozdrobiv děj přes příliš a unavuje jednotvárností episod bohatě sice střídaných, ale přece zásadně stejných. Forma básně jest stanza řečená Spenserovská, rozmnožená o řádku proti italské ottavě rimě. Dále Spenser složil The Shepherd's Calendar, 12 básní pastýřských, srovnaných podlé měsíců do roka, v nichžto pod rouškou života venkovského spodobuje politické a sociální poměry své doby. Pak Epithalamium, svatební báseň k svému vlastnímu sňatku; 88 znělek erotických a několik básní příležitostných, nejvíce elegií ; konečně ostrou satiru na snaživce ve státě a církvi ve způsobě bajky o lišáku a opici pod názvem Prosopopeia or Mother Hubberďs Tale. Již Spenser není prostě epikem, nýbrž básníkem allegorickým ; ještě méně přísluší název epikův ostatním básníkům této doby, kteří v díla svá vkládají tendence buď satirické buď přímo didaktické. Větším dílem nehonosí se dokonalostí prvního řádu, ale přece jakousi svědomitou, učeneckou důstojností, která plodům jejich dodává stálé ceny. Na prvním místě proti lidem nedbalým literního vzdělání. — jmenovali jest rozsáhlou báseň historickodiI básníků druhého řádu ještě lze by bylo vyjmenovali hojnost, jako Tourneura, Taylora, Rowleye, Mundaye, Chettlea, Nabbesa a j. — Nad jiné vynikl James ShirII e y (* 1596 — † 1666), jenž výborně znal líčili společnost stavů vyšších slohem živým, a přečkav revoluci a republiku, jest jako spojujícím členem školy Shakespearovy s dramadaktickou The Mirror for Magistrates, v níž vypravuje se množství dějů ze skutečné historie i z pověstí anglických s úmyslem poučovacím. Báseň započal okolo r. 1557 Thomas Sackville (později lord Buckhurst Earl of Dorset), pak v ní pokračovali Richard Baldwynne, George Ferrers a jiní. Osnovou napodobí Danta a Boccaccia. — Poučtem vzkříšeným po návratě Stuartů na trůn. ného rázu jest též The Steel Glass, báseň saRozkvět dramata anglického zničen byl vzmá- tirická, kterou George Gascoign e (* 1525 — hájícím se co den puritanismem, který, když † 1577) tepe pošetilosti a neřesti časové. Sekonečně domohl se vlády, dne 2. zář! 1642 psal také ještě menší básně (m. j. The Fruits usnesením parlamentu všecky divadelní hry of War, obrazy z války se Španěly) a zajízakázal. Když pak králové vrátili se, oživeno mavé pojednání o metrice. — William Warner (* 1558 — † 1609) pod názvem Albion’s England sepsal veršovanou historii A. od potopy světa po Jakuba I. Vypravuje živě a poutá poplétanými legendami a pověstmi. — Velmi plodný básník byl Samuel Daniel (* 1562 — J 1619), který psal znělky, elegie, básnická poslání, dramata a epickodidaktické básně. Nejslavnější prací jeho jest The History of the Civil War (o válce obou růží), která vyniká lahodou mluvy a rhythmův, ale nemá vzletu. Cennější jest dialogická obrana věd a básnictví, Fhilocosmus and Musophilus. — Nad Daniela původností invence předčí Michael Drayton (* 1563 — ■)■ 1631). Nejobsáhlejší a nejlepší dílo jest Polyolbion, básnický místopis A. ve 30 zpěvech. Veršem vypravuje děje občanské války za Eduarda II. pod názvem The Baron’s War. Z hojných prací jeho drobnějších nejcennější jsou ballady spojené pod názvem Nymphidia, pak England's Heroical Epistles, jež jsou přizpůsobením Ovídiových Heroid k dějinám anglickým. — John Davies (* 1570 — † 1626) složil dvě básně poučné o předmětech naprosto různých: Nosce ie ipsum, o nesmrtelnosti duše a Orchestra, o tanci ! Obě vynikají lahodnými rhythmy a jadrnou mluvou. — John Donne (* 1573 — t 1631) napsal sedm satir a několik poslání přátelům, v nichžto šťastně napodobí Horatia a luvenala. — Konečně biskup Josef Hall (* 1574 — † 1656) také složil šestero knih satirických Virgidemiae, v nichžto tepe zvláště nešvary literární. První tři vydal již jako student v Cambridgi a nazval je Toothless (bezzubé) Satires, ostatní pak pod názvem Biting S. (kousavé) vyšly později. Výbornosti jejich svědčí nejlépe, že dosud se čítají. — Naučnou báseň o rolnictví A Hondreth Good Points of Husbandrie verši prostými, ale dosti živými vydal r. 1557 Thomas Tusser (* 1515 — f 1580). Allegorického a satirického rázu jsou též plody několika skotských básníků, kteří náležejí v tuto dobu. Tak Gawin Douglas (* 1474 — † 1522), biskup dunkeldský, složil dvě jinotajné básně The Palace of Honour a King Heart. Známější jest jeho překlad Aeneidy, v němž užil mnohem více slov latinských a francouzských, nežli se naskýtá v soudobých literárních plodech ostatních. — William Dunbar (* 1460 — † 1520), dvorní básník, tolikéž psal allegorické básně, z nichžto nejznámější jsou The Golden Targe a The Thistle and The Rose a hlavně The Dance of the Seven Deadly' Sins, která působí úchvatnou mohutností realistického líčení. — David Lyndesay (* 1490 — † 1558), dvorský heralt, sepsal proti duchovenstvu safirickoallegorické básně 7’he Dřeme (vidění nebe, pekla a tří dílů světa), Ane Pleasant Satire of the Thrie Estaitis a Kittie's Confession. Proti neřestem dvorským namířena jest satira The Complaint, proti církvi katolický The Monarche. Humoristickosatirické jsou The Testament of Papyngo (papouška) a. The Complaint of Bagsche (stesk starého psa). Ještě hůře nežli s epikou věc se měla s {{Prostrkaně|lyrikou}} této doby. Hojnost jest sice básní, ale cena jejich větším dílem jest chatrna. Nejoblíbenější formou byla znělka vzatá z italštiny, ale podlé potřeb anglického jazyka poněkud obměněná. Dokonalejší znělky psali jen Shakespeare a Daniel, před nimi již Henry Howard, Earl of Surrey a Sir Thomas Wyatt starší (* 1503 — j 1542) a konečně Philipp Sidney, jenž slavnější jest jakospisovatel prosaický. Surrey (* 1516 — † 1547; skládal znělky podlé vzoru Petrarkova a lyriku italskou tím do A. uvedl. Přeložil také II. a IV. knAeneidy a překlad jeho jest první básní anglickou, jež psána jest pětistopými iambickými řádky bez rýmu. Také {{Prostrkaně|prosa}} této doby proti veršovanými básním a hlavně proti dramatu pěstována byla. celkem jen nepatrnou měrou, a to částečně již proto, že nejnadanější učenci psali ještějazykem latinským. Přece však vznikla v této době především veliká hojnost překladů zespisů klassických a ze současných literatur italské, francouzské a španělské, a podlé vzorů těchto (hlavně dle italských a španělských) také psány jsou pak povídky původní. Vzorem, anglické prosy stal se překlad Písma sv., jejž pořídili William Tyndale (* 1477 — † 1536), který přeložil Nový zákon (po prvé tištěn roku 1525), a Miles Coverdale s Rogersem, kteří r. 1537 přidali překlad Starého zákona, načež r. 1540 biskup Granm er překlad znova, srovnal s prvopisy. Výsledek prací těchto roku 1611 za krále Jakuba I. konečně vydán jako Authorised Version. Za Eduarda VI. pak sebrány jsou církevní modlitby (nejvíce na základě starých modliteb církve katolické), a jimi spolu s překladem biblí stanoven vzor nejlepší prosy »vážné a důstojné, ač neokázalé, rázné a srozumitelné, ač nikoli nízké«. Prosy této užíváno nejprve ve spisech náboženských,, v traktátech poučných (jaké psal týž William. Tyndale), v kázáních (jako biskup John Fisher, popravený r. 1535), a Hugh Latimer, (upálený r. 1555) a ve spisech polemických. Horlivý protivník protestantismu Thomas More (j- 1535 na popravišti) napsal A Dialogue Concernyng Heresyes, A Confutacioun of Tyndale's Answers; kdežto o něco později zase Richard Hooker (* 1353 — † 1600) ve velikém díle The Laws of Ecclesiastical Polity vynasnažil se vyložili, odůvodnili a proti odpůrcům obhájili základní nauky církve anglické. Mimo náboženské spisy pak prosou pěstována jest nejvíce ještě historie, pokud na zřeteli měla širší kruhy a líčila dějiny populárně. Jako kronikáři vynikli Edward Hall (•) 1547), jehož dějiny vypravují podrobně dobu králů z rodu Lancasterského a Yorského, pak Tudorů Jindřicha VII. a VIII.; lord Berners přeložil franc, kronikáře Froissarta (r. 1523), John Stow (f 1605) vyniká více spolehlivostí zpráv nežli uhlazeností slohu; Raphael Holinshed (j- 1580), z jehož kroniky, vzniklé ostatně společnou prací jeho a několika pomocníků, Harrisona, Hookera, Botevilla a jiných, Shakespeare čerpal látku na mnohá dramata. — Vědeckým požadavkům lépe hoví Thomase Morea Life of Edward V. and Richard ///. a lorda Herberta of Cherbury (* 1581 — † 1648) Děje Jindřicha VIII.; nade všecky historiky vynikl slavný Sir Walter Raleigh (* 155a — 1618), který ve vězení skládal History of the World, ač dospěl jen k úpadku říše Makedonské. Sloh jeho jest mistrný. Méně dokonalí jsou kronikáři skotští, z nichžto někteří psali ještě latinsky (jako George Buchanan a biskup John Leslie, John Knox, David Calderwood, sir James Melvil, John Spottiswood). — Pozoruhodný jsou životopisy protestant, mučenníků v '''A'''-ii a Skotsku, které sepsal JohnFox(*i5i7 — † 1587).— Cestopisy, hlavně o slavných plavbách současných, vydali Richard Hakluyt (* 1553 — f 1616), Samuel Purchas (j- 1628), John Davis (f 1605). Všickni psali slohem prostým, vážným, ale poutavým. Cestu svou po Turecku zdařile vylíčil GeorgeSandys(* 1577 - j-1644) a podobnou po Evropě, Asii a Africe Skot William Lithgow (* 1583 — J 1640). Všeobecně poučného rázu jsou prosaické spisy Thomase Elyota (!;: 1495 — † 1546) The Castle of Health, jakási prostonárodní zdravověda, a traktát o vychování pode jménem The Governor. Obšírné a slavnější pojednání o téže látce pod názvem Schoolmaster sepsal Roger Asham (* 1515 — † 1568), jenž byl učitelem a později tajemníkem královny Alžběty a proslavil se také knihou Toxophilus zvanou, ve které učí krajany své stříleli lukem a — psáti dobrým slohem.— Návody stilistické podali též Thomas Wilson (* 1520 — † 1581), (Treatise of Logick and Rhetorick) a prof, cambridgeský Sir John Cheke (* 1514— -j 1557), který se zanášel dalekosáhlými záměry na očištění anglického jazyka ode všech slov románského původu a na opravy pravopisu. — Mezi ostatními prosaiky soudobými vynikající místo zaujímá Robert Burton (* 1576 — † 1640), skladatel knihy obsahem pestré a podivné, slohem dokonalé, The Anatomy of Melancholy, v níž sebráno jest ohromné množství duchaplných myšlének a citátů z nejrůznějších a často i málo známých spisovatelů. Pak slavný filosof Francis Bacon (* 1561 — † 1626), jenž hlavní dílo své (Novum Organon Scientiarum), kterým obnovil všecku vědu na základě methody induktivně, sice sepsal po latinskú, ale i mezi anglické prosaiky náleží dějinami Jindřicha VII. a hlavně četnými pojednáními (essays) o různých předmětech. {{Prostrkaně|Zábavné prosy}} v době této nebyl nedostatek. První místo náleží překladům. Ze španělštiny překládány jsou romány o Amadisovi a Palmerinovi, a Em. Ford podlé nich složil svoji Famous delectable and Pleasant Hystorie of the renowned Parismus, Prince of Bohemia (1598) a Henry Roberts r. 1595 sepsal podobný román Pheander or Maiden Knight. Mnohem hojnější byly překlady italských novell, jež ve sbírkách vydali Paynter (Palace o/P/easure), Whetstone (Heptameron) aGrimstone (Admirable Histories) a poskytli tím hlavní pramen látek básníkům dramatickým. Tito pak mimo dramata jali se skládali také prosou povídky a krátké satirické a humoristické obrázky časové. Tak NashGreene, Lodge, Whetstone a hlavně Dekker starali se o zábavu obecenstva, a nade všecky vynikl John Lily románem Euphues or Anatomy of Wit (1579), jehož sloh (napodobený po španělském »estilo culto«) byl vzorem uhlazeného hovoru při dvoře Alžbětině, a jakkoli umělůstky (protiklady věcné i slovné, podobenství a tropy, citáty mythologické) poněkud příliš hromadí, přece má nepopiratelné zásluhy o vytříbení a zjemnění prosy anglické. — Účinky jeho jevi se hned také na druhém nejslavnějším zábavném spise prosaickém, rytířskopastýřské povídce Arcadia, kterou zase dle vzorů španělských sepsal Sir Philipp Sydney (* 1554 — † 1586). Sydney zjednal si také zásluhu pojednáním Defense of Poesy, ve kterém ujímá se básnictví proti útokům puritánů. — Vtipnými a duchaplnými obrázky charakterů ze společnosti soudobé vyznačil se též Sir Thomas Overbury (f 1613). — Konečně za Jakuba I. učiněn i počátek anglického novi nářst ví. Nejprve vydávány jsou jen příležitostně, když totiž bylo co zvláštního oznamovali, News, t. j. »noviny«, v jednotlivých listech čtvercových. Nejstarší News out of Holland vyšly r. 1619. Od r. 1622, když události 3oleté války na pevnině zvědavosti podávaly hojnost potravy, Nathaniel Butter dnem 23. května začal vydávali noviny pravidelně každý týden pod názvem Weekly Newes. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. B) Revoluce a republika od r. 1625 do r. 1660. Politické děje doby této jsou bouřlivé. Spor královských snah o absolutism s demokratickým parlamentem puritánským skončil se zřízením republiky pod protektorátem Cromwellovým, ale ta ani celých dvanáct let se neudržela. Republika vedla šťastné války v Irsku, v Nizozemí a proti Španělům. R. 1660 království znova zřízeno Karlem II. Tyto bouře občanské působily velmi nepříznivě v literaturu již tím, že pozornost vyšších tříd společnosti odvracely od písemnictví k politice. Pak také puritanism nepřál literatuře vzniklé za předchozí doby velikou měrou z obnovených studií pohanského starověku, a nejzdárnější větev její, drama, zničil úplně. Pouze Milton vzácným nadáním dovedl básnicky sloučili vzdělanost renaissanční s puritánskou pravověrností a jest také jediným velikým básníkem této doby. Avšak revoluce a puritanism aspoň potud také působily příznivě, že odstranily, co při studiích humanistických bylo přílišného a na újmu směru národního v písemnictví, a že příčinu daly k volnému badání o otázkách státních a církevních. Proto také v prose již touto dobou objevují se zdárnější spisy náboženské a náboženskofilosofické. I poesie znenáhla se zotavovala a dospívala zase větší dokonalosti; jediné drama nemohlo se vyléčili z rány puritanismem zasazené a na dobro ani podnes se nesebralo. — Největším a nejplodnějším literátem této doby jest John Milton (* 1608 — •j 1674). Psal nejprve latinsky elegie, epigramy a Silvarum liber, v němž jsou též 3 básně řecké. Četné jsou též jeho latinské spisy prosaické: řeči školní, několik defensí národa a církve anglické, jež Milton jakožto »latinský« sekretář státní napsal z rozkazu Cromwellova, pak zajímavá učebnice Artis logicae institutio. Práce tyto rovnajíce se cenou nej lepším výtvorům renaissance svědčí, že Miltonovo vzdělání humanistické bylo velmi dokonalé. Básnické jeho plody anglické ukazují na tři různé doby činnosti. Za mladosti (asi do r. 1640) psal nejvíce ódy obsahu náboženského, ale také písně, znělky a elegie, pak delší básně Ľ Allegro, II Penseroso, Arcades a Comus. Prvé dvě jsou lyrickou náladou psaná líčení, jak se svět a život jeví člověku mysli veselé a člověku povahy zádumčivé. Arcades jest lyrickoepický text k hudebnímu představení na poctu hraběnky Alice Derby; Comus, lyrickoepické spodobení, kterak Ctnost zachráněna byla od pokušení. Druhé obdob! jest poměrně neplodné, poněvadž Milton příliš zaměstnán byl politikou: vykazuje pouze několik znělek a překlady některých žalmů. Za to v období třetím (od r. 1660 do smrti) vznikla nejslavnější báseň Paradise Lost, epos o I2 zpěvech, pak Paradise Regained (o 4 zpěvech) a Samson Agonistes, biblické drama přísně klassického tvaru s chory. Velmi hojny jsou Milionový anglické spisy prosaické, skoro vesměs obsahu politického a důležité jako prameny historické. Vynikají smělou výmluvností a svědčí o pisatelově neohrožené přímosti povahy, čímž poněkud mírní se příkrost, se kterou Milton bojuje za své názory nešetře odpůrců. Nejzajímavější jest jeho pojednání o svobodě tisku a některé traktáty paedagogické. Sláva Milionová zakládá se na »Ztraceném ráji«, v němžto básník líče hřích prarodičův a v episodách stvoření světa a pád andělů podal nejdokonalejší náboženské epos všech dob a národů. Slabší jest již Paradise Regained, který vypravuje o vítězství Kristově nad ďáblem jej pokoušejícím. Jiných básníků soudobých nebylo málo počtem, ale významem žádný z nich nedosáhl Miltona. Společným znakem plodů jejich jest jakési chladné převládání rozumu nad obrazností, reflexe nad citem, pročež je Johnson a po něm jiní literární historikové nazvali básníky metafysickými. Nejlepší z nich byli Abraham Cowley, Edmund Waller a John Denham. Cowley (* 1618 — † 1667) opatřen byl důkladnou znalostí poesie staroklassické, jejížto plody překládal a napodobil. Psal ódy, nedokončené epos biblické Davideis, dvě menší básně epické Constantia and Pliiletus a Pyramus and Thysbe, pak veselohru The Guardian a několik pojednaní prosaických se vmíšenými verši. Básnili počal již v desátém roce věku. Sám Milton si ho vážil, a verše jeho jsou dosti lahodné. — Waller (* 1605 — † 1687) psal nejvíce básně lyrické a příležitostní politické, jako ódu pochvalnou na Cromwella a žalozpěv po jeho smrti, ale pak také radostný projev nad návratem Stuartů. Mimo to složil též několik básní náboženskodidaktických, jež jako všecky plody jeho vynikají nevšední lahodou a hudebností mluvy. — Denham (* 1615 — f 1668), z jehož četných plodů jediný Cooper’s Hill dosud se čítá, jest v anglické literatuře prvním básníkem popisujícím krásu krajinnou. — Ostatní básníci jsou významu daleko podřízenějšího: George Wither (* 1667) psal básně pastýřské Shepherd’s Hunting a puritánské Emblémy náboženské. V obojích vedlé míst zdařilých čte se také mnoho strojeného. — Francis Quarles (J- 1644) byl ještě méně nadaným básníkem. Sepsal Divine Emblems, sbírku epigramatických mravoučných básniček. Náboženské básně psali též George Herbert (f 1674) a Richard Crashaw (* 1620 — j- 1650) a oba vynikají vřelou zbožností mysli. Za to obsahu radostného a mravně závadného jsou písně, jež skládali Robert Herrick (* 1591 — † I674), John Suckling (* 1609 — j- 1641) a Richard Lovelace (* 1618 — j 1658); Herrick ostatně sepsal také některé básně pobožné a Lovelace ze všech tří vůbec jest ještě nejvážnější. Cudnější jest lyrika, kterou pěstovali William Browne (* 1590 — •J 1645), jenž složil také idyllickou báseň Britannia's Pastorals, a William Habington (* 1605 — † 1654), který písněmi opěval pode jménem Castara svou vlastní choť. — Humoristické a satirické písně skládali John Taylor (* 1580 — 1654), John Cleveland (* 1613 — † 1658), Richard Fanshaw (* 1607 — † 1666). I dvě básnířky již se vyskytují: vévodkyně of Newcastle (f 1673) a Katharina Philips (* 1631 — † 1664), mezi vrstevníky velice vážená pode jménem básnickým Orinda. {{Prostrkaně|Prosa}} této doby nejvíce vykazuje děl politickofilosofických a náboženských. Mezi prvními nejčelnější jsou práce slavného filosofa Thomase Hobbesa (* 1588 — † 1679), který spisem The Leviathan or the Matter, Form and Authority of Government hájil neobmezenou vládu královskou a vydal mimo to výborné pojednání Treatise on Human Nature a poslání {A Letter) on Liberty and Necessity. Anglickým jazykem sepsal ještě Behemoth čili dějiny občanské války od r. 1640— 1660 a přeložil veršem Homéra. Ostatní spisy jeho, v dějinách filosofie důležité, psány jsou po latinskú. — Jako Hobbes tak také Robert Filmer (* 1604 — J- 1647) ostrovtipně a duchaplně hájil monarchický absolutism v pojednání Patriarcha, or the Natural Power of Kings, a jemu opět se stanoviska svrchovanosti národa odpověděl republikán Algernon Sidney (* 1617 — † 1683) spisem Discourses Concerning Government. Zato James Harrington vrománě Oceana nakreslil obraz dokonalého státu republikánského na základě rolnickém. — Z četných skladatelů polemických spisů náboženských nejvíce na slovo vzati jsou John Hales (* 1584 — J- 1656) jako zastánce rozumných a snášelivých zásad náboženských; William Chilli ngworth (* 1602 — J 1644), jenž sepsal proti katolíkům traktát: The Religion of Protestants, a Safe Way to Salvation; Thomas Browne (* 1605 — † 1682), spisovatel duchaplný a originální (nejlepší jeho spisy jsou Pseudodoxia proti pověrečnosti a Religio medici, jakési vyznání víry); pak Jeremy Taylor (*1613 — J 1667), největší kazatel angl. v stol. XVII.; Thomas Fuller (* 1608 — † 1661), proslulý nejvíce spisem The Worthies of England; Isaac Barrow (* 1630 — † 1677), slavný kazatel a učenec; Ři ch ard Baxter (* 1615 — -j i6qi), jenž sepsal 168 spisů, v nichžto rázně zastává se svobody svědomí, a mn. j. Avšak nade všecky soudobé spisovatele duchovní předčí potulný kotlář a kazatel baptistů John Bunyan (* 1628 — † 1688), jehož allegorická povídka The Pilgrim’s Progress náleží k nejvzácnějším zjevům v dějinách světového písemnictví; dosud lze ji spatriti v '''A'''-ii v každé, i nejmenší chyžce, a čtenářstvo její sbírá se ze všech stavův i věků všeho národa. Bunyan mimo ni sepsal ještě pod názvem Grace Abounding in the Chief of Sinners vlastní životopis, ve kterém úchvatně líčí své obrácení na víru, a The Holy War, allegorické spodobení, kterak město Mansoul (t. j. duše lidská) hájeno jsouc Emanuelem (Spasitelem) obléháno jest ďáblem. — Dosti chatrně byla opatřena v této době historiografie. Thomas May (* 1594 — J 1650) sepsal jen část dějin »dlouhého parlamentu« od r. 1640—43, Edward Hyde, Earl of Clarendon, bystrostí kritickou nejlepší ještě z dějepisců současných, slohem nehrubě zdárným vylíčil revoluci ve spisech History of the Rebellion and Civil Wars in England, v níž zejména charakteristika osob jest případná. Jako biograf aspoň pílí se vyznačil Isaak Walton (* 1593 — J 1683) a mimo životopisy Donnův, Wottonův, Hookerův, Herbertův a Sandersonův složil též slavnější dílo The Complete Angler or Contemplative Man's Recreation, ve kterém návod a líčení lovu ryb na udici spojeny jsou s podrobnými obrázky venkovského života a přírody. — Na prosu prostě zábavnou v pohnutých dobách revoluce nebylo ani klidu, a přísnost puritanův ovšem byla by jí přála tak málo jako divadlu. Mimo Bunyanovu allegorickou povídku vskutku také není spisu, který by zasluhoval zmínky. — Časopisectví dobou touto se značně rozvinulo i přes censuru, kterou zavedl Karel I. r. 1637, a kterou i »dlouhý« parlament r. 1643 potvrdil. Cromwell ji sice na čas zrušil, ale za Karla II. r. 1662 byla obnovena. Noviny začaly vycházeli už dvakrát třikrát za týden, a vedlé časopisů vážných byly už také týdenníky humoristické. Z novinářů tehdejších vynikli nejvíce Marchmont Needham (* 1620 — † 1678), Sir John Birkenhead (* 1615 —j- 1679) a Sir Roger ĽEstrange (* 1616 — † 1704). '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. C) Pseudoklassicismus, deismus, morální filosofie (od r. 1660 do smrti Popeovy 1744). Události politické povahou zase ještě jsou nepokojné. Stuartové znova na trůn přišlí (Karlem II.) šířili sice šťastně koloniální državu, ale brzo (již nástupcem Karlovým Jakubem II.) příčinu dali k nové revoluci, kterou rod jejich, aspoň po meči, trůnu byl zbaven. Po kralování dcer Jakubových Marie (s Vilémem III. Oranienským) a Anny (1684 — 1714) povolán na trůn rod Hannoverský (Jiřím I., pravnukem Jakuba I.), jenž však s praetendenty rodu Stuartského (Jakubem III. a princem Karlem Eduardem), kteří nejvíce ve Skotsku ještě měli přívrženců, o právo panovnické bojoval do r. 1746. Zatím moc královská značně byla obmezena (Bill of rights 1689). A. účastnila se též válek na pevnině o posloupnost španělskou a rakouskou. — Doba Viléma III. (Marie), Anny a Jiřího I. nazývala se sama hrdě »Augustan age«, ale jméno to platí jen potud, že panovníci skutečně literaturu čile podporovali, a spisovatelé, větším dílem těšíce se blahobytu a neodvislosti, dospěli veliké uhlazenosti vnější, slohové, která však jest jen nedostatečnou náhradou za skrovnou původnost a mdlou obrazivost, jež zavládla ve plodech jejich více strojených nežli přirozených. Hned návrat Stuartů literaturu uvedl zase v pravidelné dráhy a zejména vzkřísil drama od puritánů zničené; avšak se dvorem z vyhnanství francouzského přišly také zásady francouzského pseudoklassicismu, jenž sice v '''A'''-ii nikdy nedosáhl neobmezené vlády, ale přece zvláště drama úplně a ne právě příznivě přetvořil. Mimo to po veliké literární plodnosti za dob Alžbětiných a po bouřlivém hnutí revolučním přirozenou měrou nastalo ochabnutí duševní. Revoluce také zmařila dřívější horlivá studia humanistická. I bylo potřebí, aby národ nejprve se vzpamatoval a síly sebral k nové práci. A to stalo se teprve, když po druhé revoluci zabezpečena byla politická svoboda, když rozkvétajícími osadami a účastenstvím ve válkách pevninských pojištěno bylo vnější velmocenské postavení A. Druhou revolucí však také moc pseudoklassicismu aspoň podlomena jest, a literatura zbavena nebezpečenství poklesnout! v prostě dvorskou a odcizili se národu. — Poněvadž moc puritanismu návratem králů byla podvrácena, a po druhé revoluci také katolicism zbaven byl podpory, které mu poskytovali Stuartové, státní církev (protestantská) uvázala se ve klidnou vládu, a horlivý zájem pro náboženské otázky potuchl tak, že mnozí nedbajíce víry v positivně zjevení spokojovali se prostě věrou v Boha (deism), kteréžto smýšlení na jevo vyšlo theoreticky ve spisech filosofův a prakticky rozkvětem věd přírodních a mathematických, jež zaujaly místo humanistických studií. Mravní život anglický po návratu králů z bývalé puritánské přísnosti zvrhl se v úplnou nevázanost. Zvláště společnost vyšší snažila se vynahradili si požitky, kterých jí dříve horlivci náboženští bránili, a sám král, jenž vrátil se s upomínkami na veselý život francouzský, předcházel zhoubným příkladem. Ze společnosti lehkovážný směr přešel i v literaturu, a zvláště veselohry této doby poskytují obraz žalostného úpadku mravů. Než brzy zdvihl se proti němu odpor, jenž podnět dav i k novému druhu literárnímu, mravokárným časopisům, písemnictví uvedl nazpět na dráhu cudnosti. Ale pohříchu zavedl ji zase až příliš daleko v nadsazovanou úzkostlivost, jež na venek drala se tendencí mravokárnou a zvláště v románě způsobila citlivůstkářství a nudnou rozvláčnost kazatelskou. Státním převratem, vzešlým z druhé revoluce, proti koruně a šlechtě zvýšen jest význam občanstva v dolní sněmovně zastoupeného, a poněvadž rozvojem obchodu a živností občanstvo nabylo pevných podkladů hmotných, začalo také více si hleděli literatury — po výtce románů — jež tudy z rukou vyšších stavů přešla v nejširší vrstvy národa a nabyla větší neodvislosti a volnosti. Zároveň rozmohlo se také politické i belletristické časopisectvo a s ním literární kritika, kterou pěstovaly po výtce kroužky literátů pravidelně se scházejících. — První zjev, s nímž na poli písemnictví této doby se potkáváme, jest vtělený odpor proti úzkoprsým zásadám, směšnostem a neřestem puritanismu, satirické epos Hudibras,]ež v 1. 1663—-78 složil Samuel Butler (*1612 — † 1680), základní myšlénku si vypůjčiv z Cervantesova »Dona Quixota«, ale v podrobnostech všeho provedení zachovav úplnou původnost, která působí, že Hudibras podnes se čítá se vším půvabem novosti. Butler zanechal také mnoho výpisků z různých spisovatelů, pak též drobné črty charakterů po způsobě Theofrastově a několik kratších básní satirických, v nichžto tepe rozkvétající tehdáž vědy přírodní, pokud se mu zdálo, že vystupují dryáčnicky nebo po pedantskú. — Úplně s časovým proudem bral se John Dryden (*1631 — •j 1700), »poeta laureatus« a historiograf krále Jakuba II., básník neúnavný a na sklonku života od vrstevníků bez odporu uznávaný za největší ozdobu anglického Parnassu. Úsudek potomstva ovšem značně se změnil. S počátku Dryden skládal příležitostné básně a opěval stejně horlivě Cromwella i Karla II. Teprve r. 1680 politickou satirou Absalom and Achitophel (proti všemohoucímu tehdáž vévodě Monmouthovi a jeho rádcům Shaftesburyovi a Buckinghamovi) vynikl nad spolubásníky a stal se předním zástupcem pseudoklassicismu. Podobného rázu jsou satiry Medal a Mack-Flecknoe. Proti tomu báseň Religio Laici hájí církev anglickou; ale když Dryden roku 1686, bezpochyby nátlakem krále Jakuba II., přestoupil ke katolicismu, stejně horlivě zastával se zase tohoto vyznání ve skladbě The Hind and the Panther (laň = církev katol., pardal = církev angl.). Lyrická a velmi pěkná jest báseň Alexandre's Feast čili Ode on st. Cecilia’s Day, jež oslavuje moc hudby. Zdařilá jest též jeho poslední práce: Fables čili Tales, veršované povídky, vzdělané buď dle Chaucera nebo dle Boccaccia a j. novell italských a francouzských. Avšak hlavní činnost Drydenova spadá na pole dramatické, a tuto jeho zásady nejjasněji vystoupily na jevo. Vyslovil je v několika pojednáních prosou, psaných a prakticky doložil četnými dramaty. Z prvních jest Essay of Dramatic Poetry, v němž ukazuje na přednosti angl. dramatu proti francouzskému, ale chce, aby blank verse ozdoben byl rýmem. O jednotách času a místa mluví zdrželivě. Když proti zásadám v tomto spise vyloženým zdvihl se odpor, Dryden vydal A Defence of an Essay of Dram. Poetry, obrana však hrubě se mu nepodařila. Později sepsal ještě An Essay of Heroic Plays jakož The Grounds of Criticism in Tragedy, v nichž už více nadržuje tragédiím francouzským. Hleděl spojití »klassické« drama s romantickým, čili národní kusy Shakespearovy přetvořili podlé klassických vzorů francouzských, což se mu ovšem nemohlo podařili. Již vrstevníci proti tomu se ozývali (nejvtipněji v komédii The Rehearsal, kterou s jinými společně složil George Villier, vév. Buckingham), a doba pozdější Drydena úplně odsoudila. Ve vlastních dramatech Dryden zásady své ovšem uváděl v platnost. Psal tragédie a komédie stejně neúspěšné: tragédie strádají příliš strojeným pathosem a nadutou deklamací, sólistickými úvahami o citech a chatrnou charakteristikou; komédie odporný jsou přímo nestoudnou oplzlostí. Ještě nejlépe dařily se mu scény eristické, které končívají smířením. Kusů sepsal 27 ; z vážných nejlepší poměrně jsou All for Love (dle Shakespearova Antonia a Cleopatry) a Don Sebastian, z veseloher The Spanish Friar or the Double Discovery. Charakteristickým důkazem převráceného vkusu jsou Drydenova vzdělání některých dramat Shakespearových, hlavně »Bouře«. V tom ostatně předešel ho William Davenant (* 1605 — † 1668), jenž po návratu Stuartů také o vzkříšení dramata se staral a mimo jiné i návrh na změnu »Bouře« vypracoval. Ale Dryden i Davenant ideálnou báseň Shakespearovu proměnili ve skvělý kus výpravní, plný povrchních effektů scénických. Podobně Dryden neostýchal se strhnout! Miltonův »Ztracený ráj« na nízké stanovisko blýskavého představení operního. Ještě rozhodnějším zástupcem pseudoklassicismu nežli Dryden byl Alexander Pope (* 1668 — † 1744), jenž slávu předního básníka po něm dědil o několik desítiletí později. Avšak ani Pope k básníkům skutečně velikým řadili se nemůže, poněvadž plody jeho jsou spíše výtvorem kritického vědění a útlého citu pro krásu formálnou nežli výronem poetické mysli. Pope jako Dryden byl velmi plodný a básnit! začal velmi záhy; ale jsa těla zmrzačelého a strádaje stálou chorobností byl povahy roztrpčené a svárlivé a zaplétal se v prudké spory s vrstevníky, v nichžto nepočínal si vždycky slušně. Nejpatrnějším toho svědectvím jest báseň jeho Dunciad, vtipná sice, ale jedovatá satira na protivníky literární. Jinak Pope psal básně pastýřské (Pastorals, Messiah), popisné ( Windsor Forest), allegorické (The Temple of Fame, dle Chaucerová House of Fame), aestheticky a morálně filosofické (An Essay on Criticism die Horatiovy Ars poetica a Boileauovy L’art poetique; pak důležitější An Essay on Man, Moral Essays). Nejznámější jest zdařilé komické epos The Rape of the Lock. Pope pilně překládal spisy staroklassické (Statia, Ovidia, Homèra) a že pseudoklassicism v '''A'''-ii nikdy zcela neovládl, dokazuje, že Pope, přední jeho zástupce, vzdělal některé kusy z Chaucera a upravil — dosti nekriticky — vydání Shakespeara. — Vrstevníci Popeovi Josef Addison (* 1672 — j-1719) a Richard Steele (* 1675 — j 1729) méně významní jsou jako zástupci pseudoklassicismu, ač mu oba náleželi — Addison tragédií Catonem, která dokonce jest i poměrně nejlepší anglický kus tohoto směru, Steele veselohrami The Funeral, The Tender Husband, The Tying Lover, The Conscious Lovers — nežli jako zakladatelé mravokárných časopisů (The Tattler od dub. 1709 do ledna 1711; The Spectator od břez. 1710 do pros. 1712; The Guardian od břez. do říj. 1713; The Lover od ún. do květ. 1714; nejdůležitější byl Spectator), jejichžto rozmanitým a cenným obsahem mravoučným a literárním, humoristickými posudky zvykův, obyčejův a vkusu časového, jakož i zaokrouhleným a vytříbeným slohem podstatně přispěli ku povznesení mravnosti a vzdělání v občanských kruzích národa. Přízeň, které časopisy jejich požívaly, svědčí také, jak velikou váhu tehdy již literatura měla v nejširších vrstvách obecenstva. Současně s nimi působil satirik Jonathan Swift (* 1667 — J 1745), horlivý, ač ne právě důsledný spisovatel politický a rázný zastánce zájmů nešťastného Irska. Swift psal nepatrné básně lyrické, ale výborné satiry prosou, z nichžto zvláště tři vynikají: The Battle of the Books, kterou ve sporu o přednost vzdělán! klassického a moderního postavil se na stranu klassiků. Hie Tale of a Tjír jest jedovatý útok na církve katolickou, lutherskou, anglickou a kalvinistickou. Nejslavnější jsou Gulliver’s Travels, výborná satira na politické a společenské poměry soudobé v podobě cestopisu tak živě líčeného, že kniha nehledíc k satirické tendenci jest velmi zábavným čtením i pro mládež. Jaké změny po návratě Stuartů zasáhly ve drama, již výše naznačeno při Drydenovi. Tragédie pseudoklassicismem stržena jest s výše shakespearovské do hlubin prázdných, ale slohem nadutých deklamací »rekovských«; starý, působivý blankverse nahrazen strojenými umělůstkami rýmu; ale přece vážné hry zachovaly aspoň cudnost mravní. Veselohra však poklesla v nemravnost a oplzlost nejhrubší; ale nelze jí upříti vtipu a živosti. I spisovatelka jedna smutně proslavila se komédiemi oplzlého obsahu, Aphra Behnová (f 1689), které vrstevníci dávali poetické jméno Astraea. S raffinovanou pak nemravností nejoplzlejší věci kladeny v ústa hereček, které na rozdíl od dřívějšího zvyku v ženských úlohách vystupovaly od r. 1660. (První byla herečkou zastoupena Desdemona v »Othellu«.) Záhy proti neřesti této ozvali se hlasové vážní. Richard Blackmore v předmluvě k eposu svému Prince Arthur bojoval již r. 1695 proti nemravnosti na jevišti; ale mnohem účinněji vystoupil Jeremy Collier (* 1650 — + 1726) řízným spisem A Short View of the Immorality and Profaneness of the English Stage (1698) a skutečně zvítězil nade zlem časovým tak, že r. 1704 vydána byla královská zápověď, uvádět! na jeviště, co by bylo proti náboženství a slušnosti. Jen litovatt jest, že tím zase veselohra téměř úplně stržena buď v nechutenství frašky nebo v plačtivou dojemnost. Jako skladatelé nemravných sice, ale jinak vtipných veseloher vynikli: William Wycherley (* 1640 — † 1715), jehož kusy The Gentleman Dancing Master (dle Calderona), Love in a Wood or St. James’s Park, The Country Wife, The Plain Dealer (všecky tři dle Molièra) mají zvláště zdařilou osnovu. William Congreve (* 1672 — † 1729) podobně proslavil se dovednou osnovou komédií The Old Bachelor, The Double Dealer, Love for Love, The Way of the World. Sepsal též málo zdařilou tragédii The Mourning Bride. George Farquhar (* 1678 — † 1707) ve příčině mravnosti již aspoň poněkud obrátil se na cestu lepší. Sepsal mimo jiné Love and a Bottle, The Constant Couple a nejlepší ze všech The Beaux' Stratagem, podlé něhož pak Oliver Goldsmith složil svou veselohru She Stoops to Conquer. — Na lepší cestě k cudnosti jest též architekt John Vanbrugh (* 1666 — † 1726) kusy svými Relapse, The Provoked Wife, The False Friend a jinými, z nichž osnovou i charakteristikou nejlepší jest The Confederacy. — A na dráze jednou ražené ještě dále pokročil herec a poeta laureatus Colley Cibber (* 1671 — † 1757), z jehož komédií jest asi nejlepší The Careless Husband. Cibber také vzdělával starší dramata (na př. Shakespearova Richarda III.) a vlastním životopisem (An Apology for my Own Life) zůstavil po sobě důležitý pramen vědomostí o tehdejších poměrech divadelních. — K veselohrám přiřadili sluší také první domácí operu satirickou pod názvem The Beggars' Opera, kterou John Gay (* 1688 — f 1732) bojoval jednak proti špatné vládě ministerstva Walpolova, jednak proti přílišné zálibě ve zpěvohrách italských. —■ Po výtce tragédie skládal Nathaniel Lee (* 1657 — J 1692). Z četných kusů jeho nejpěknější jest Lucius Junius Brutus. V ostatních Lee, jenž měl nadání velikolepé, nedovedl se mírnili, tak že mají ráz divoký, pustý a v dramatické osnově nedokonalý. Ale zásluhou Leeovou jest, že zase začal užívali pětistopých jambů nerýmovaných. — Thomas Otway (* 1652 — f 1685) Leeovi ve všech příčinách se podobá. Nejzdárnější jeho tragédie jsou The Orphan a Venice Preserved; zvláště druhá pokládá se obyčejně za nejúchvatnější drama anglické po Shakespearovi. — Méně důležití, ač svou dobou dosti slaveni byli ještě skladatelé dramat Thomas Southerne (* 1659 — † 1746), John Crowne (*1661 —f 1698), Nicholas Rowe (* 1673 — † I7I3), Thomas Shadwell (* 1640 — † 1692) a hlavně George Lillo (* 1693 — † 1739), jenž pozoruhodný jest jako pisatel pohnutlivých dramat z občanského života. Nejlepší jeho kusy jsou George Barnwell, Fatal Curiosity a Arden Feversham, V lyrice a epice této doby mimo Drydena a Popea málo jest básníků jen poněkud vynikajících. Jméno »correct poets« zjednalo si uhlazenými verši lehkého, buď lyrického, buď» didaktic. a kritic. obsahu několik šlechticů, jako Earl of Roscommon (* 1634 — ■j-1685), Earl of Rochester (*1647 — j-i68o), Sir Charles Sedley (* 1639 — j 1701), vévoda Buckingham (* 1649 —j-1721), Earl of Dorset (*1638 — j 1706). Nad ně poněkud předčí nešlechtící John Philips (* 1676 — f 1708), jenž sepsal podlé Vergilia báseň polopopisnou, polodidaktickou Cider, a John Po mfret (* 1667 — † 1703), jehož Choice líčí příjemnosti klidné literární práce v zátiší venkovském. Větší jest již význam, jehož nabyl Matthew Prior (* 1664 — † 1721) básní filosofickou Alma, biblickým eposem Solomon, pak lehkou lyrikou erotickou a mravoučnými povídkami rázu La Fontainova; ale podřízené důležitosti jsou zase lékař Sir Samuel Garth (* 1670 — † 1719), Thomas Parnell (* 1679 — f 1718), přítel Popeův a Swiftův, Thomas Tickell (* 1686 — 1 1740). — Do této doby konečně spadá také selanka The Gentle Shepherd, kterou r. 1725 Skot Allan Ramsay 1686 — † 1758) obnovil a ušlechtil starší zálibu v poesii pastýřské. Velikou důležitost má doba tato pro zábavnou prosu. Dotud pěstovány byly romány rytířské, dvorské čili eufuistické, pastýřské a novelly italského původu. Osamělým, ač výborným zjevem jest allegorický »Pilgrim’s Progress« Bunyanův. Všeliké povídky mimo jediné novelly italské nelíčily světa skutečného, nýbrž svět vybásněný, ano dokonce málo pravdě podobný a psány byly skoro výhradně pro vyšší třídy společnosti. V tom právě obrat rozhodný způsobil Daniel Defoe (*1661 — j 1731), jenž prosu výpravnou přenesl na základy jediné zdravé a rozvoje schopné líče život skutečný dle pravdy a tak, že i nejširší vrstvy národa mohl zajímali. Defoe mnohými nehodami za pestrého života svého zkoušený a tudy takměř všech stránek lidské povahy znalý, byl z nejplodnějších angl. spisovatelův a různých děl jeho počítá se do 200. Většina byla obsahu politického (jako výborná satira na nesnášelivost státní církve The Shortest Wav with the Dissenters) a národohospodářského (jako Essay on Projects, ve kterém Defoe již načrtl první popudy ke spolkům pojišťovacím, záložnám, bankám a jiné myšlénky, které v pozdějších dobách byly provedeny). V zábavné prose však obrat způsobil nejvíce jeho Robinson Crusoe (vyd. r. 1719), jehož úspěch nejen doma, ale i v cizině jest příliš dobře znám, aby třeba bylo o něm se rozepisovali. Všecko tajemství úspěchu tohoto záleží ostatně jen v nelíčené prostotě a pravděpodobnosti vypravování, kterou také jiné novellistické práce Defoeovy jsou ozdobeny. Z nich The Memoirs of a Cavalier a The Journal of the Great Plague of London dlouho pokládány byly dokonce za prameny historické. V prose {{Prostrkaně|naukové}} hlavní podíl spadá na spisy deistů, z nichžto nejčelnější byli Charles Blount (* 1654 — † 1693), John Toland (* 1670 — † 1722), Anthony Collins (* 1676), William Lyons, Matthews Tindal (* 1657 — † 1733), Thomas Chubb (*1679 — j 1747), Thomas Morgan (J 1743). Více ke mravní stránce přihlíželi, s deisty ve příčině dogmatické se srovnávajíce, moralisté, z nichžto nejvíce znám jest Anthony Ashley Cooper, Earl of Shaftesbury (* 1671 — J 1713), jehož duchaplná pojednání morálně filosofická a aesthetická jsou sebrána pode jménem Characteristics of Men, Manners, Opinions, Times. — Zastává-li Shaftesbury myšlénku, že tento svět jest nejlepší a člověk přirozeně nakloněn ke ctnosti, lékař Bernard de Mandeville (* 1670 — † 1733) naopak dokazuje, že špatnost jest nezbytná, v básni svou dobou velmi oblíbené The Grumbling Hive or Knaves turned Honest. Morálně filosofické spisy psal také Francis Hutcheson (* 1694 — † 1747) a v následující době myšlénky moralistů podrobněji rozvedl Adam Ferguson (* 1724 — t 1816) ve spise Principles of Moral and Science. — Nad deisty a moralisty důležitější byli filosofové Locke, Berkeley, Hartley a Hume — John Locke (>;: 1632 —■ † 1704) pojednáním An Essay concerning Human Understanding jest zakladatelem empirické filosofie a sensualismi!; pojednáním Thoughts on Education razil dráhu rozumné paedagogice žádaje vychování přirozené a rozebíraje myšlénky, které později Rousseau podrobněji vykládal. V posláních Letters of Toleration Locke přimlouvá se za snášelivost náboženskou a spisem The Reasonableness of Christianity snaží se dokázali, že křesťanská víra ve zjevení boží neodporuje rozumu. Pojednáním o vládě (Treatise of Go vernmenf) zastává se theorie o svrchovanosti národa. -— Biskup Jiří Berkeley (* 1684 t I753) ve spisech svých stojí na stanovisku subjektivného idealismu a rázně ozval se proti Mandevillově bajce o včelách. — David Hartley (* 1704 — † 1757) založil psychologii materialistickou, ale vynasnažil se uvésti ji v souhlas se zásadami theologickými. — Skot David Hume (* 1711 — † 1776) Lockeův empirismus přetvořil ve skepticismus. Nejdůležitější spisy jeho jsou A Treatise on Human Nature; An Inquiry into Human Understanding a The Natural History of Religion. Dějinami A. (History of England), které začal}’ vycházeli teprve r. 1754, Hume náleží již době následující. V této době historiografie celkem opatřena byla dosti chatrně. EdwardHyde, EarlofClarendon(* 1608— J 1674) napsal History of the Great Rebellion, počínaje r. 1625 jako očitý svědek, ale se stanoviska royalistického; biskup Gilbert Burnet (* 1643 — † 1715) vydal výbornou History of the Reformation of the Church of England a několik životopisů; v rukopise zůstavil History of my own Time, v níž doba občanské války a republiky vylíčena jest stručně a pak děje až do r. 1713 podrobně, ale zase poněkud strannicky. — John A r buthnot (* 1667 — -j- 1735) v díle History Anglie (jazyk a literatura). of John Bull podal humoristický obraz války ! o posloupnost. Politický essayista byl Henry St. John ViseQuntBolingbroke(* 1678 — f 1751), a sbírkami dopisů proslavili se Lady Wortley Montagu (* 1689 — † 1762) a Philipp Dormer Stanhope, EarlofChesterfield (* 1694 — •)■ 1773). Dopisy Chesterfieldovy svědčí jeho synu a obsahují hojnost praktické moudrosti pro život, ač ne vždycky se srovnávají s mravností. — Na slovo vzatý zástupce exaktní vědy za této doby, slavný Sir Isaac Newton (* 1642 — J 1727) hlavní dílo své (»Philosophiae Naturalis Principia Mathematica«) i jiné práce vědecké vydal po latinskú. Pojednání Optics or a Treatise of the Refractions, Inflections, and Colours of Light, kterým vědu tuto založil, pak několik rozprav theologických sepsal jazykem rodným. — Pro úplnost doloženo budiž zde, že v '''A'''-ii roku 1728 také vyšel již první slovník obecných vědomostí pod názvem Cyclopaedia, již ve dvou svazcích foliových vydal Ephraim Chambers. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. D) Návrat ku přírodě. (Od poi. do konce stol. XVIII., t. j. od smrti Popeovy do prvního vystoupení Waltera Scotta r. 1786). Politické události této doby aspoň uvnitř země jsou méně bouřlivé. Králové Jiří II. (po r. 1746) a Jiří III (1760 — 1820) trůn drželi již bez odporu. Války vedeny jsou s Francií a Španělskem, ale ukončeny mírem pařížským 1763. Koloniální država rozšířena Indií a Kanadou, ale zmenšena ztrátou obcí Severoamerických. Na sklonku doby revolucí francouzskou (1789) i A. stržena ve válku. Návratem ku přírodě doba tato nazývá se jen potud správně, že na dobro odstraněn jest pseudoklassicismus, a zavládly názory dokonalejší o podstatě a úkolu básnictví, jež mělo býti napodobením přírody se šetřením původnosti a neodvislosti básníkovy. Všelicos nepřirozeného, jako přílišný idealismus, chorobné citlivůstkářství a strojenost slohu, buď z dřívějších dob zbylo, bud nově se vyvinulo. Volnost tvorby, které básníci se domáhali proti střízlivé pravidelnosti dřívější, namnoze se zvrhala ve zmatek všeho řádu prázdný, snaha po upřímném, vřelém citu proti bývalé rozumné chladnosti sváděla k horování v citech nucených. Ale aspoň snah dobrých nelze neuznali a do značné míry také dosti zdárných výsledků. Pěstění literatury ještě více nežli za doby předešlé přešlo v ruce nešlechticů, poněvadž kruhy občanské rozvojem sociálným dosáhly největší důležitosti ve státě, a tím již podmíněn byl ráz písemnictví takořka národnější, jenž mimo jiné osvědčil se také tím, že (zásluhou herce Davida Garricka) Shakespeare zase v původní podobě uveden byl na jeviště, a že probudila se láska ke staroanglické poesii národní, jejíž památky horlivě sbírány jsou a vydávány. (Ovšem láska tato k minulosti a poesii národní také příčinu dala k podvodům, jichžto dopustili se T h o m a s Ch a tterton vydav podvržené básně středověkého prý básníka Rowleye, a James Macpherson, jenž smyslil si skotského barda Ossiana 365] a předstíral, že básně jeho jazykem gaelskýmsebral po horách skotských.) V literatuře nejpřednější místo v této době zaujímá román. Na základě realistickém, na nějž tuto větev písemnictví postavil Defoe, s velikým zdarem dále pracoval Samuel Richardson (* 1689 — † 1761), jenž v pokročilém již věku jal se skládali formou dopisů romány mravokárné. V prvním (Pamela), vylíčil osudy ctnostného děvčete, které odolavši všemu svádění na konec dochází odměny za svou vytrvalost; ve druhém (Clarissa Harlowe) zase životní zápasy a smrt dívky svedené nesvědomitým mužem, jenž sám hyne v souboji; ve třetím (Sir Charles Grandison) nešťastnou lásku Italky ke krásnému a ctnostnému šlechtici anglickému. Richardson, jakkoli unavuje rozvláčností, nadsazuje mravokárnost a příliš libuje si v přesládlé sentimentálnosti, přece napodobitele své naučil líčili upřímný, pravdivý cit a kreslili případně charaktery, zejména do hloubky psychologické. Aby chorobné citlivůstkářství a ostatní vady Richardsonovy příliš nerozmohly se na škodu zdravého realismu, o to postaral se Henry Fielding (* 1707 — † 1754), jehož první román Joseph Andrews přímo skládán byl jako parodie Pamely, ale vydařil se jakožto vzor nového druhu, románu totiž humoristického, jejž Fielding hned sám ve hlavním díle svém Tom Jones dovedl k veliké dokonalosti výtečně zosnovav děj všecken pravdě podobný a poutavý a do podrobná nakresliv povahy jednajících osob, poněkud drsné sice, ale vůbec přirozené a pravdivé. Slabší, avšak přece ještě dosti cenná jest i jeho povídka Amelia. —- K Fieldingovi řadí se důstojně Tobiáš Smollett (* 1721 —- •)- 1771), který přidržev se humoristického směru v románech svých Roderick Random, Peregrine Pickle a zvláště v nejlepším Humphrey Clinker, realisticky a zdárně, často i drasticky líčí tehdejší poměry společenské, ačkoli předchůdců nedostihl osnovou děje a jednotnou charakteristikou osob. — Charakteristiku tuto do posledních podrobností hlavním úkolem si učinil Laurence Sterne (* 1713 —-j- 1768) v románech Tristram Shandy a The Sentimental Journey nedbaje jinak osnovy a postupu děje. Avšak velikou vadu tuto odčinil tím, že staví se na povznesené stanovisko srdečného humoru a vřelé soustrasti s nedokonalostmi lidskými. — Šestý konečně novellista veliký, Oliver Goldsmith (*1728 —11774), hlavním spisem svým The Vicar of Wakefield přes mnohé vady jeho podal vzor poutavého vypravování, realistické charakteristiky, dokonalé lahody slohu, něžné prostoty smýšlení a nelíčené upřímnosti citu. — Pracemi těchto mužů román v '''A'''-ii pro všecky doby postaven byl na přirozenou půdu rozvoje a vytčen mu úkol líčili život skutečný, po výtce rodinný a společenský. Současné pokusy o vzkříšení románu rytířsko-romantického, jež učinil Horace Walpole (* 1717 — J- 1797) spisem The Castle of Otranto, nezůstaly sice bez napodobitelů, mezi nimiž jest i spisovatelka velenadaná Anna Radcliffová (* 1764 — -(• 1823), ale celkem přece díla podobná proti románům realistickým jsou jen zjevy vzácnými. Vlastní {{Prostrkaně|básnictví veršované}} — sjedinou výjimkou — proti prose zábavné ustupuje do pozadí. Nejvíce ještě pěstovaly se elegické, popisné a didaktické druhy. Elegikern nejslavnějšim jest Edward Young •(* 1681 — † 1765), jemuž ze smutných událostí rodinných vzešla nálada k hlavnímu •dílu Night-Thoughts. Jsou to zádumčivé žalozpěvy o životě, smrti, nesmrtelnosti a jiných záhadách filosofie náboženské a takořka první projevy »světobolu«, jenž později se rozšířil v literaturách evropských. Young sepsal též báseň o dni soudném The Last Day, pak The Force of Religion, jenž opěvá tragický osud Jany Greyovy, dvě satiry a tři tragédie (Busiris, The Revenge, The Brothers), všecky nepatrné. Prosaickým pojednáním Conjectures on Original Composition zastal se volné tvorby básnické napodobením přírody proti poutům pseudoklassicismu. Zásady jeho, jež dále rozváděli JosefWarton (* 1722 — † 1800), Hugh Blair (* 1718 — † 1800), William Hogarth (* 1697 — † 1764), brzy všeobecně byly přijaty nejen v '''A'''-ii, nýbrž i v ostatních literaturách evropských. -— Lnutí ku přírodě prakticky nejlépe provedl James Thomson (* 1700 —• † 1748) básní popisnou The Seasons, která uhlazenou formou a střízlivostí citu sice připomíná Popea, ale proti němu vyniká pravdivostí obrázků přírodních. Ostatní básně Thomsonovy, mezi nimi 5 tragédií, nejsou hrubě zdařilé. Spolu s Davidem Malletem (•(• 1765), jinak málo vynikajícím, Thomson složil maškarní hru Alfred, ve které obsažena jest píseň »Rule Britannia, rule the waves«, jež rozšířila se po všem národě. —- Poučného, filosofického obsahu jest báseň The Pleasures of Imagination, ve které lékař Mark Akensi d e (* 1721 — J 1770), rodem Skot, stopuje a líčí pocity působené v mysli lidské krásnými předměty v přírodě a umění; vyniká rázností slohu, krásou mluvy i hojností myšlének. — William Cowper (* 1731 — † 1800) jest z nejpřednějších zástupců básnictví tak řečeného přirozeného. Hlavní dílo jeho The Task popisuje veršem život v přírodě a domácnosti s přídavkem úvah mravokárných. I ostatní básně Cowperovy ( The Table Talk, The Progress of Error aj.) nesou se podobným směrem; z menších plodů prostonárodním tónem se zamlouvá komická ballada John Gilpin, a hlubokým citem báseň On Receiving my Mother’s Picture. Z {{Prostrkaně|lyrických}} básní této doby nejzdárnější hloubkou myšlének, vážností tónu a lahodou mluvy jest Elegy Written in a Country Churchyard, kterou sepsal professor cambridgeský Thomas Gray (* 1716 — † I771)- Mimo ni složil jen jeitě několik ód, z nichžto nejlepší jsou The Bard, The Progress of Poesy, To Adversity. — Básníky druhého řádu byli James Beattie (* 1735 — † 1803), jehož Minstrel byl asi prvním plodem novéno směru přírodního, a Erasmus Darwin (* 1731 — j- 1802), otec slavného přírodozpytce, který složil dvě básně poučné The Botanic Garden (o dvou částech: The Economy of Vegetation a The Loves of the Plants), pak The Temple of Nature or the Origin of Society. Jsou obsahu přírodopisného a vynaloženo na ně slohového umění více, nežli jestzáživno. — Zcela originálním zjevem v literatuře konečně byl George Crabbe (* 1754 — J 1832), jehož básně The Library, The Village, The Parish Register, The Borough, Tales in Verse, Tales of the Ha'l jsou šťastnou směsí částek popisných, idyllických a novellistických. Hlavně The Village jest zdařilá spodobujíc věrně podlé pravdy život pracovního lidu. Méně zdárné jsou Sir Eustace Grey, a The Hall of Justice upomínajíce na romány hrůzoplodné. — Ve dramatě po všecku tuto dobu mimo jediné veselohry Sheridanovy nic cennějšího nebylo sepsáno. Zvláště tragédie (jako některé romány) zabředla již na sklonku předešlé doby v mravokárnou tendenci pohnutlivých příběhů rodinných, jaké psal již Lillo a podlé něho v této době Edward Moore (* 1712 — † 1757; The Gamester), Richard Cumberland (* 1732 — † 1811; The Brothers, Tne Westindian, Tne Jew). Cumberland však přece poněkud zdárněji spodobuje charaktery. I veselohra celkem chatrně jest opatřena; básníci psali vlastně jen frašky, v nichžto sice bylo hojnost komiky, vtipu i satiry, ale málo umělecké osnovy a charakteristiky. Podobné kusy skládal novellista HenryFielding, herec David Garrick (* 1716 — f 1779), jehož nejlepší dvě komédie The Lying Valet a Miss in her Teens dosud na jevišti se drží, a Young Samuel Foote (* 1720 — t I777)> z jehož 89 frašek aspoň jedna The Mayor of Garratt posud jest oblíbena. Pak ještě otec a syn Jiří Colmanové (* 1733 — 1794, 1762 — 1836), také herci a podnikatelé divadel, kusy svými vynikli nad prostřednost, zejména mladšího kus The Heir at Law došel chvály. Vážnější jsou veselohry novellisty Oli vera Goldsmitha(77;e Goodnatured Mán, The Stoops to Conquer), a skutečně uměleckou cenou vynikají kusy The Rivals a The School for Scandal, které sepsal Richard Brinsley Sheridan (* 1751 — † 1816), stejně proslavený jako básník, řečník parlamentární a státník. Veselohry jeho jsou plny mravních myšlének, a přece nejsou mravokárné, plny výborného vtipu a přece ne fraškovité, dialog jest vždy duchaplný a mluva vzorem řeči dle potřeby prostonárodní nebo uhlazené. Poněkud slabší jsou Sheridanovy tři frašky (nejlepší z nich ještě The Critic) a komická opera, The Duenna. — Sheridan jest posledním skutečně uměleckým zjevem v anglickém dramatě. Básníkem zcela samorostlým, s rozvojem ostatní poesie této doby nesouvislým, ale daleko nad ni vynikajícím, byl Skot Robert Burns (* 1739 — + 1796), syn prostého rolníka, jenž na venkovské škole nabyl tak nedostatečného vzdělání, že vším právem náleží ho nazvat! samoukem. Přes to vše Burns jest z největších lyriků nejen anglických, ale všeho světa. Básně jeho líčí skutečně jen pravdivý cit, jsou prázdny vší strojenosti, a jako obsah jest prostý, pravdivý, tak mluva (přirozené nářečí skotské) jest nelíčená, samorostlá, plna nehledané lahody a hudebnosti. Mimo písně Burns sepsal též několik ballad a básní popisných; nejlepší z nich jest Tam O’Sbanter. — Vedlé Burnsa ve Skotsku povstali i jiní básníci samoukové, jejichžto činnost z větší části spadá již do následující doby, jako tkadlec Robert Tannahill (* 1774 — † 1810), zedník Allan Cunni ngham (* 1784 — ■)-1842), nádenník Robert Nicoli 1814 — 11837), písař Motherwell a nejslavnější z nich ovčák James Hogg (* 1772 — † 1835), který nejraději zpíval ballady (pověsti) národní. V oboru {{Prostrkaně|prosy naukové}} nejlépe v době této vyvíjela se historiografie, která od prostého vypravování postoupila k pragmatickému badání a filosofické reflexi. Počátek tímto směrem učinil filosof David Hume v díle History of England (od Caesarových výprav do Britannie po Jindřicha VII.). Úvahám jeho vadí jen pochybená zásada, že působení církve, ať byla jakákoli, vždycky bylo neblahé. Jeho příkladu následoval William Robertson (* 1721 — † 1793) vDějinách Skotska za Marie Stuartky a syna jejího Jakuba, pak v Historii Karla V. a v Dějinách objevu a osazení Ameriky. Stanovisku nynější vědy práce Robertsonovy již nevyhovují, ale vyznačují se důstojným, povýšeným rozhledem po dějinách a poutají mistrným slohem. — Edward Gibbon (* 1737 — -j 1794) obsáhlým spisem History of the Decline and Fall of the Roman Empire pojistil si místo mezi předními dějepisci všeho světa, ačkoli dílo jeho nyní také jest již zastaralé. — Do této doby spadají počátky vědecké historie literatury. První záslužné práce toho směru vykonal Samuel Johnson (*1709—f 1784), jenž svou dobou stál v čele všeho literárního ruchu anglického. Sepsal básně satirické dle luvenala (London, The Vanity of Human Wishes a j.), povídku mravokárnou Rasselas a všeliká pojednání, ale nejvíce proslavil se Slovníkem jazyka anglického a hlavně Životy básníků (Lives of the Poets), které přidány jsou jako předmluvy k básním jejich, vydávaným Johnsonem v 1. 1779 - 81. — Systematické pak dějiny literatury angl. pořádkem chronologickým (The History of English Poetry, od XI. do XVI. stol.) sepsal prof. Thomas Warton (* 1728 — † 1790), jehožto dílo dosud ceny nepozbylo. — Zvýšená váha parlamentu způsobila rozkvět veřejného řečnictví a politické literatury. Řečníky největšími byli EdmundBurke (* 1729 — J- 1797) a William Pitt, Earl of Chatham (* 1708 - † 1778). V politickém písemnictví nejvíce vynikly dopisy (od ledna 1769 do ledna 1772) vydávané pod pseudonymem Junius, pod nímž kdo se skryl, podnes zcela na jisto není postaveno. Novou vědu politickou, nár. hospodářství, založil Adam Smith (* 1723 — f 1790) dílem Wealth of Nations, — v literatuře právnické nejvíce pozoruhodný jsou Commentaries on the Laws of England, jež sepsal Sir William Blackstone (* 1723 — † 1780), a které od té doby nebyly dílem lepším nahrazeny, nýbrž jen přídavky a opravami doplňovány. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. E) Romantika. (Od prvního vystoupení Scotto va 1796 do konce let dvacátých století XIX.) Politické události ovládány jsou válkami s Francií do pádu Napoleonova. Zdárné v nich úspěchy nemálo povznesly národní vědomí anglické. Ale vavříny v bitvách dobyté nemohly zastříti hniloby a nemravnosti vyšších tříd společnosti, iížto s trůnu samého (Jiřím IV.) dáván jest příklad pohoršlivý. Když po válkách přestalo vzrušení vojenské, vady tyto vystoupily více na jevo a způsobily u mnohých lidí lepší mysli ošklivost nad stavem přítomným a zoufalství nad budoucností. Zádumčivost, již za předešlé doby vzniklá, rozvila se v úplný světobol, v úsměšné opovrhování vším lidským životem, a pessimismus otravoval i nejlepší květy písemnictví. Ale vedlé toho zavládl také směr zdravější. Neradostná přítomnost takřka vybízela hledati doby lepší a místa na pohled utěšenější. Záliba v památkách staré poesie, také již z předešlé doby přejatá, ukazovala k minulosti, ke středověku. Tak vznikla romantika, a čelným zástupcem jejím jest Walter Scott. Pessimisté zase a v čele jejich lord Byron, prchali z vlasti až do Orientu, ale dějin jeho a scenerie užívali jen za rámec pro neradostné a satirické své úvahy. Oba směry, romantika i pessimismus, mocně zasáhly v rozvoj také ostatních literatur evropských; ale také naopak jiné literatury začaly zase patrněji působiti v anglickou. Ruch básnický ostatně v '''A'''-ii byl velmi čilý. Svěží duch revoluce francouzské, jenž rozletěv se po vší Evropě všude drtil pouta duševního života a dařil jej perutěmi volnosti, v '''A'''-ii, kde při svobodě ústavní nebylo místa pro násilné bouře politické, způsobil aspoň veliké hnutí literární. Básnictví úplně setřáslo ztrnulé názory a úzkostlivá pravidla vnějších forem, a z dokonaného teď návratu ku přírodě a k dávným vzorům rázovité poesie starších dob obrodilo se v poesii novou, vzletnou, jakkoli v některých, a to právě nejlepších plodech znešvařenou pessimismem. Také prosa, a zvláště nauková, rozvojem věd exaktních a rozkvětem anglického obchodu a průmyslu získala velikou dokonalost. Epochální bylo vystoupení tvůrce romantiky Waltera Scotta (* 1771 — J- 1832), jehožto život sám střídavými osudy má ráz romantický. Nejprve uveřejnil veršované novelly z dějin a pověstí své skotské vlasti: The Lay of the Last Minstrel (události z pomezních válek Skotů s Anglií); Marmion (události před bitvou u Floddena r. 1513); The Lady of the Lake (dobrodružství krále Jakuba V, v přestrojení se potulujícího, a bitva u Bealu); Rokeby (bitva u Marston-Mooru) ; The Lord of the hles (boje Bruceovy r. 1307). Básně tyto uvítány jsou s nekonečným nadšením obecen.stva a /.půsebily úplnj' převrat vkusu. Ostatní romantické básně Scottovy (The Bridal of Triermain, Harold the Dauntless, Halidon Hill) již jsou značně slabší. Nebylo lze ani básníku tak vynalézavému jako byl Scott vyhnouti se opakování motivů. Chatrné jsou také básně politické The Vision of Don Roderick a The Field of Waterloo, kterými Scott slavil vítězství A. nad Napoleonem. Za to velikou cenu mají písně a ballady, které vřadil do svých románů. Moudře totiž Scott uznávaje, že síly své v oboru romantického eposu vyčerpal, obrátil se na pole jiné, na kterém mu kynula ještě větší sláva. Jal se psáti historické romány, jež čerpal ze skotských dějin (Waverley. Legend of Montrose, Old Mortality, Monastery, Abbot, Fair Maid of Perth, Castle Dangerous), pak z anglických (Ivanhoe, Kenilworth, Fortunes of Nigel, Peveril of the Peak, Betrothed, Talisman, Woodstock) a z kontinentální historie (Quentin Durward, Anne of Geierstein, Count Robert of Paris). Vedlé těchto děl z politické historie Scott vzdělal též události ze soukromého života za starodávna (Guy Mannering, Antiquary, Black Dwarf, Rob Roy, Heart of Midlothian, Bride of Lamermoor, Pirate, St. Ronan’s Well, Redgauntlet, Surgeon’s Daughter, Two Drovers, Highland Widow). Spisy těmito Scott jest zakladatelem moderního románu historického, v němž básník snaží se věrně vylíčiti dobu, ze které děj vzal, i v podrobnostech krajinných, krojů, zvykův a obyčejů. Scottovi se snaha tato dařila měrou nevšední, ačkoli líčení jeho jest poněkud příliš volně rozvláčné. Nadšení, které romány tyto vzbudily doma i v cizině, nebylo menší, nežli kterého se dostalo jeho romantickým povídkám veršovaným, a mnoho jest napodobitelů jeho po všech literaturách. Líčením skotského života, ale moderního, Scotta již předešla Alžběta Hamiltonová (* 1758 — f 1816) povídkou The Cottagers of Glenburnie a z pozdějších krajanů jeho nejbližší jsou mu John Galt (* 1779 — † 1839) a John Wilson (* 1785 — † 1854). Irské rodáky své způsobem Scottovým líčila Marie Edgeworthová (* 1767 — † 1849), ač její povídky mají také mravokárnou a sociálně reformátorskou tendenci, které Scott neznal. Scott však vedlé vlastních hojných plodů básnických pilně sbíral také staroskotské ballady (Minstrelsy of the Scottish Border) a vydával staroanglická i moderní díla básnická se životopisy (Sir Tristrem, Thomas of Ercyldoune; dílaDrydenova, Swiftova). Pilně studoval též a důkladně znal historii a ve svých Povídkách dědových Tales of a Grandfather) stanovil vzory populární historiografie. Životopis Napoleonův, jejž také sepsal, jest celkem chatrný ; ale jeho Letters on Demonology and Witchcraft svědčí o bohatých vědomostech a vážných studiích. Jako Scott jest v čele romantiků klidných, s sebou i se světem spokojených, kteří bez hněvu a zarytosti ponořují se v krásy minulosti, tak v čele pessimistův a básníků světobolu, kteří nad Bohem i světem zoufají a s trpkou hořkostí posuzují člověka i jeho bytí v přítomnosti a minulosti, jest lord George Gordon Noěl Byron (* 1788 — † 1824). Již r. 1807 vydal svazeček básní, jež přísně posouzeny byly v časopise »Edinburgh Review«. Byron pomstil se jízlivou satirou English Bards and Scotch Reviewers (1809). Pak vykonav cestu po Evropě a Malé Asii vydal r. 18x2 první zpěvy básnického cestopisu Childe Harold a rázem dobyl slávy. R. 1813 v květnu následovaly povídky veršem Giaur a The Bride of Abydos; r. 1814 v lednu Corsair, v létě po té Lara; r. 1816 vyšly The Siege of Corinth a Parisina. V lednu r. 1815 oženiv se Byron již po roce opuštěn jest chotí s dceruškou a po její žádosti soudně s ní rozveden. Jsa tím ze společnosti anglické jako vyobcován v dubnu roku 1816 opustil vlast po druhé a nikdy více jí nespatřil. V Genevě sepsal III. zpěv Childa Harolda, Vé{né Chillonského, Manfreda, Nářek lassův, v Benátkách IV. zpěv Childa Harolda. Pak dlel střídavě na různých místech Italie oddávaje se bezuzdně prostopášnostem. Od r. 1818 do 1823 sepsal ještě Ma^eppu, Dona Juana, Věk kovový, Ostrov, jakož i dramata Marino Fallerò, Sardanapalus, Foscari, Werner, Cain. Roku 1823 odejel do Řecka účastnit se boje o svobodu národa hellénského, ale již r. 1824 zemřel v Missolunghi. Byron byl básník prvního řádu; škoda jen, že vzácné nadání jeho poškozeno bylo špatným vychováním, neblahými poměry rodinnými a nezkrocenou výstředností života, k níž aspoň částečně mimo vlastní vinu zahnán by! licoměrnou společností, která sama jsouc mravně pokleslá přece jej po rozvodu s chotí vyštvala z vlasti. Sláva, které Byronovy básně takořka úprkem dobyly, byla úplně zasloužena. Zakládá se nejvíce na epech, které vynikají nejprve novotou látek, vypisujíce scenerii, zvyky a horoucí vášně východních zemí; pak i duch, kterým Byron psal, byl neobvyklý, nový: byla to bouřlivá vášeň, která obrovskou silou otřásala zastaralými názory. A nade vším rozlito temno nespokojenosti, přesycení a nenávisti, nálada elegickosatirická, bol světový. Jinak cit Byronův jest upřímný, obrazotvornost takměř nevyčerpatelná, básnická mluva skvělá ráznými kontrasty, případnými obrazy a lahodně zvučnými rhythmy. Dobré stránky tyto oslnily čtenářstvo tak, že s počátku nebylo slyšeti leč chválu. Když však potuchlo první nadšení, shledány jsou také mnohé vady v osnově děje i v charakteristice. Byron vypravuje trhavě, úryvkovitě; jednotlivosti básní jeho jsou překrásné, celky nesrovnalé. Charaktery jsou věrně dle pravdy kresleny, ale není v nich rozmanitosti; všude jsou jen dva, podstatou vždy stejné : muž plný vášně a ohně, opovržení k lidstvu, pochybovačnosti a zoufalství, ale přece schopen nejútlejších hnutí srdce (Byron sám!) a vedlé něho žena oddaná a obětovná, ale oddaná slepě bez uvědomělé rozvahy. Vady tyto ještě více na jevo vystupují ve dramatech, která se nehodí na jeviště. Jednotlivosti v nich (hlavně v Manfredu a Kainovi) jsou krásné, velikolepé, ale osnova děje nedramatická, a charakteristika takměř udušena lícněmi a úvahafni. Mezi lyrickými básněmi Byronovými mnoho jest velmi něžného a cenného; satiry jeho jsou řízné a žahavé. Příkladem {{Prostrkaně|Scottovým}} spravovali se nejprve básníci {{Prostrkaně|školy jezerní}} ''(Lake-School)'', t. řeě. odtud, že hlavní členové její Wordsworth, Southey a Coleridge, spojeni jsouce přátelstvím a svazky příbuzenstva delší dobu žili sobě na blízku při jezerech v severozápadních hrabstvích A., Cumberlandu a Westmorelandu, a z tamních krás krajinných leckterý podnět vzali ke zdařilému líčení přírody. Název školy ostatně nemá oprávněnosti, poněvadž nebásnili rázem naprosto stejným, nýbrž každý má své osobní zvláštnosti. Nejstarší z nich byl William Wordsworth (* 1770 — † 1850). Sepsal hojně básní lyrických, epických, popisných a didaktických, z nichžto nejznačnější jsou: The Excursion, zlomek úvah o Bohu, přírodě a lidech, v jednotlivostech dosti zdařilý, celkovou osnovou však pochybený. The White Doe of Rylstone or the Fate of the Nortons, veršovaná povídka historická s nádechem mystickým. Ecclesiastical Sonnets, 122 básně o předmětech církevních, mnohé velmi zajímavé hloubkou myšlének. Také mezi balladami Wordsworthovými některé (jako Laodamia, Ruth a jiné) jsou zdařilé. Wordsworth při každé příležitosti (v předmluvách k básním a pod.) za první podmínku poesie prohlašuje přirozenost, prostotu, nelíčenost, a žádá, aby ani mluva poetická nelišila se příliš ode mluvy všední. Dle toho také předním znakem jeho básní jest prostota jakási, jen že patrně nucená, a mimo ni podivná směs klassicismu, romantismu, mysticismu a — všednosti. Jakkoli požíval svou dobou veliké úcty, Wordsworth přece nevynikl ničím nad slušnou prostřednost. — Robert Southey (* 1774 — † 1843) byl básník nad míru plodný; díla jeho plní 109 svazků, nepočítajíc ani asi 150 pojednání, roztroušených po časopisech. Nejvíce jest prací prosaických, jejichžto jasný, rázovitý sloh vůbec se chválí; jsou mezi nimi Dějiny brasilské, Dějiny anglickofrancouzské války na poloostrově Pyrenejském, životopisy Nelsona, Wesleye, Cowpera, Chattertona a j. — Z básní žádná nemá ceny trvalé; nejlepší ještě jsou fantastické, příliš romantické básně epické Joan of Arc, Thalaba the Destroyer (arabská pohádka), Aíadoc (pověst o báječném objevení Ameriky ve XII. stol.), The Curse of Kehama (mythus indský) a Roderick, the Last of the Goths (o zhubení říše gótské Araby ve Španělích). Nejméně plodný, ale daleko nejnadanější básník kroužku jezerního byl Samuel Taylor Coleridge (* 1772 — † 1834). Sláva jeho zakládá se na skrovném svazku ballad a písní, a sice hlavně dvou ballad The Ancient Mariner a Christabel, které jsou mistrnými kusy básnictví romantického, líčíce zvláště hrůzoplodné, mystické a démonické živly už pouhým rhythmem a zvukem veršů, jak to před ním nedovedl nikdo, a po něm snad jen Američan Edgar Allan Poe ve slavném svém »Krkavci« (The Raven). ColeUufiv Slovník Nauňný, »v. II. 13,2 1339. ridge psal též dramata, ale nepatrná; přednáškami o Shakespearu krajanům svým první důkladně poukázal na velikost tohoto genia. Psal též filosofická, náboženská, aesthetická a politická pojednání, v nichžto jeví se nejprve přívržencem Plotinovým, pak Kantovým, ale vždy s příměskem zvláštní mystiky. Básníkem zvláště ušlechtilým a lahodným byl Thomas Moore (* 1779 —f 1852), syn chudobných rodičův irských; k vlasti své po všechen život lnul vřelou láskou, kterouž i v písních osvědčoval. Slávu básnickou zjednal si nejprve překladem Anakreonta, pak sbírkou lyrických kusů, jež vydal pod pseudonymem Thomas Little, a konečně básněmi americkými (Poems relating to America), mezi nimiž jest již mnohá perla dokonalá. Značnější jsou Irish Melodies, sbírka 125 písní obsahu rozmanitého, přizpůsobených starým irským nápěvům, a National Airs, asi 70 písní k nápěvům různých národů. Řadu lyrických plodů zavírají Sacred Songs, písně ne sice přímo duchovní, ale zbožného obsahu. Na těchto básních, dosud hojně čítaných, sláva Mooreova nejvíce se zakládá, a právem, poněvadž písně jeho jsou skutečně nejlepšími ukázkami nové lyriky anglické. Ale Moore sepsal též velmi lahodné hásně epické: Lalla Rookh, cyklus 4 eposů východozemských, jež vynikají čilou obrazotvorností a krásnými lícněmi orientských obyčejův i přírody. O něco méně zdařilé jsou The Loves of Angels, tři povídky veršované, jež zpívá tolikéž andělů. Dosti velikou cenu mají také Mooreovy básně satirické Tmo Penny Post Bag, The Fudge Family in Paris, The Fudges in England a Fables for the Holy Alliance. Mimo to Moore sepsal egyptskou novellu The Epicurean a životopisy Byronův a Sheridanův a některé jiné méně vynikající spisy prosaické. — Méně důležitý, ač velmi plodný básník bylThomas Campbell (* 1777 — † 1844), jenž proslavil se hlavně vlasteneckými písněmi, z nichžto mnohá zobecněla jako píseň národní. Zvláště báseň Ye mariners of England stala se takořka hymnou angl. plavců. Z ostatních prací jeho nejlepší jest báseň poučná The Pleasures of Hope. Jemu podoben byl Samuel Rogers (* 1763 — f 1855), skladatel didaktické básně The Pleasures of Memory. — Pak jmenovati jest ještě Waltera Savage Landòra(* 1775 — † 1864), přítele a zastánce Southeyova, kterého vrstevníci velmi sobě vážili. Ze spisů jeho nyní pouze prosaické Imaginary Conversations of Literary Men and Statesmen ještě se čítají. — Z kruhů osobních přátel Scottových byla také Joanna Baillieová (* 1762 — † 1851), která mimo četná dramata knihová složila svazeček výborných skotských písní. — Lahodou formy a vážností obsahu ozdobeny jsou četné epické a lyrické básněFelicie Hemansové(* 1793 — + 1835), z nichž asi nejzdárnější perlou jest The Forest Sanctuary. Zádumčivou náladou vyznačují se básně, jež složila Laetitia Elisabeth Landonová (* 1802 — † 1838). Řídili-li se básníci právě uvedení více méně příkladem Scottovým, měl také Byron stoupence, z nichžto nejpřednější jest Percy Bysshe Shelley (* 1792 — † 1822), vzoru svému podobný rozervaným životem, bujným vzletem a vší subjektivnou a pessimistickou povahou básnických plodů. S Byronem také v cizině se stýkal vyloučiv se jako on výstředním životem ze společnosti své vlasti. Práce jeho nejdůležitější jsou: Queen Mab, báseň fantasticky allegorická, částečně podlé vzoru Spenserovy »Faerie Queen«. Alastor čili Duch samoty, elegie, kterou básník úchvatnč líčí stav vlastní duše. The Revolt of Islam, epos, v němž básník vede krutý boj proti náboženství, státu a manželství. The Witch of the Atlas, báseň epická. Rosalind and Helen, veršovaná povídka, zase namířená proti manželství. Julian and Maddalo, dialog o náboženství, ve kterém Shelley sebe (jakožto Juliána) s Byronem (Maddalem) spodobil o závod bojující proti náboženství. Adonais, elegie nad smrtí básníka Keatsa. Konečně dvě dramata: Prometheus Unbound slohem aischylovským, a úchvatná tragédie zločinců Cenci. Jen formu dramatickou mají Hellas, chvalozpěv na osvobození Řecka, a satiry na Jiřího IV.: Swellfoot the Tyrant a The Masque of Anarchy. Shelley psal též básně prostě lyrické, mezi nimiž jest mnoho vzácně zdařilého. Jakkoli Shelley velmi jest podoben Byronovi, přece od něho liší se jednak tím, že byl méně sobecký, dovedl sebe sama zapříti a povznést! se k ideálnímu nadšení pro věc, kterou jedenkrát za dobrou uznal, a pak že postoupil v radikálném boji proti náboženství, státu a uznaným zvykům až po samý kraj možnosti, kdežto Byron z jakéhosi polovičatého skepticismu nedovedl se vymaniti, neměl odvahy zříci se náboženství a přes nadšení pro svobodu a rovnost nevybavil se z ješitných šlechtických předsudků. Shelley jest určitější, rozhodnější a proto také poměrně klidnější, — Bohatě nadán, ale časnou smrtí z činnosti básnické vytržen byl chráněnec a oslavenec Shelleyův John Keats (* 1796 — f 1821), z jehož plodů mnohoslibných nejlepší jsou epické básně Endymion, Hyperion (jen zlomek), The Eve of St. Agnes a některé menší kusy lyrické. Jen pro úplnost třeba zmíniti se ještě o některých básnících dramatických, ač z prací jejich žádná nedostupuje výše dokonalosti umělecké. Poněkud lepší ještě jsou drámata vážná, kdežto veselohry nejsou ani prostřední. Dramata psal herec a později kazatel baptistů Jam es Sberidan Knowles (* 1784— † 1862), z jehož kusů vážných aspoň Virginius a John Procida or the Bridals of Messina, z veseloher The Love Chase zasluhují povšimnutí vynikajíce správnou osnovou děje, ušlechtilou mluvou a působivostí na jeviště dobře vypočítanou. Knowles sepsal též několik básní lyrických, dva romány, některá polemická pojednání theologická a výborný návod k deklamaci pod názvem The Elocutionist. — Ještě méně cenná jsou dramata, jež psali Thomas Lovell Beddoes (* 1803 — † 1849), Thomas Talfourd (* 1795 — † 1854), Henry Taya literatura). lor (* 1800) a Marie Mitfordová (* 1789 —< f 1855), známější výbornými povídkami z anglického venkova. Co v této době z oboru {{Prostrkaně|prosy zábavné}} za vzorem Scottovým cennějšího se vyskytlo, již výše podotčeno jest. Z prosy naukové nejprve historiografie nehonosí se spisy tak epochálnými jako doba předešlá, avšak co napsáno, vyniká hloubkou reflexe a bystrostí kritického úsudku. Z domácích dějin zvláště doba anglosaská a rozvoj anglické ústavy rozebrány jsou s velikou pílí a učeností. Anglosaské dějiny vzdělávali S h ar o n T u r n er (!;: 1768 — J 1847) aJohnLingardf* 1771 — † 1850) ; děje republiky George Brodie (J 1827), historiograf království Skotského. — Rozvoj anglické ústavy od Jindřicha VII. po Jakuba II. vylíčil slavný státník Charles James F’ox (* 1749 — J 1806); od Jindřicha VII. po Jiřího II. největší historik této doby, Henry Hall am (* 1778 — J 1859), ve výborném díle The Constitutional History of England from the Accession of Henry VII. to the Death of George II. Také ostatní spisy Hallamovy, hledící k dějinám širším : View of the State of Europe during the Middle Ages a zvláště Introduction to the Literature of Europe in the XV., XVI. and XVII. Centuries svědčí o bohatých vědomostech, neúnavné píli a jasném, samostatném úsudku. Sloh jeho jest vážný, důstojný předmětu, a přece ozdobený vší lahodou a živostí dokonalé prosy. — Dějiny skotské pěstovali George Chalmers (* 1742 — J 1825), od něhož jest také History of the United Colonies of America, pak Malcolm Laing (* 1762 — J 1818) a Patrick Fraser Tytler (* 1791 — † 1849). — Děje války s Francouzi na poloostrově Pyrenejském, jež líčil již Southey, věrněji a živěji vypsal plukovník Sir William Napier, jenž sám bojů těch se účastnil. — Zdařilou historii britské Indie složil James Mill (* 1773 — † 1836), otec slavného filosofa; a jako biograf vyznačil se zvláště James Boswell (* 1740 — † 1795) životem Samuela Johnsona. — Věda zeměpisná obohacena zvláště hojnými cestopisy, jež tuto ovšem nelze vypočítávati. První spolehlivější zprávy o Habeši rozšířil JamesBruce (f 1794) a z cestovatelů po střední Africe co do času první místo zaujímá Mungo Park (* 1771 — J 1805), za nímž brzo následovali četní mužové jiní, jako Denham, Clapperton, Landò r, Bowditch, Campbell, Burch e 11. Současně usilováno jest o objevení severozápadního průplavu z okeánu Atlantského do Tichého, a nebezpečné plavby, jež vykonali John Ross, Edward Parry, John Franklin, Beechey, Scoresby a j., poskytly látku k poučným i zajímavým popisům. Hojně cestováno též po různých částech Asie a Ameriky, a zkušenosti z cest po suchu i po vodě poutavě jsou vylíčeny. Konečně i po zemícb evropských hojné cesty jsou konány, a zprávami o nich rozšířeny vědomosti o krajích, zvycích a obyčejích obyvatelstva. Vědu Adamem Smithem založenou ({{Prostrkaně|národní hospodářství}}) mimo jiné v této době pěstovali Jeremy Bentham (* 1748 — † 1832) a T. R. Malthus (* 1766 — † 1834), který zásadní větou, »že lidstvo se množí rychleji nežli prostředky jeho obživy«, příčinu dal ke mnohým sporům. Z ostatních zástupců národního hospodářství proslul nejvíce David Ricardo (* 1772 — j 1823) dílem Principles of Political Economy and Taxation, jež po Smithově Wealth of Nations pokládá se za nejdůležitější spis o tomto předmětě. — O zemědělství zásluhy nevšední získal si Arthur Young (* 1741 — † 1820), jehož pojednání jsou z prvních vědeckých prací tohoto odboru. — Humoristickými náčrtky politického obsahu proslul Sydney Smith (* 1771 — f 1845), jenž měl vtip a ráznost Swiftovu, ale bez jeho cynické drsnosti. — Jako spisovatel aesthetických pojednání o básnictví a uměn! vůbec na slovo vzat jest William Hazlitt (* 1778 — † 1830); pracemi filosofickými vynikl Dugald Stewart (* 1753 — † 1828), prof, morální filosofie v Edinburce; z theologů nejslavnější jest William Paley (* 1743 — J 1805), nejplodnější Thomas Chalmers (* 1780 — -j i847), a proti nevěře a náboženské lhostejnosti, jež šířila se původem francouzské revoluce, horlivě bojoval William Wilberforce (* 1759 — -j 1833), známý také z pariamentárních dějin A. jako neúnavný odpůrce otrokářství. — Jako řečníci zjednali si slávu lord Erskine (* 1750 — † 1823), Edward Thurlow (* 1732 — † 1806) a Irčan John Philpot Curran (* 1750 — † 1817). '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. E) (Panování Viléma IV. aViktorie.jNovoklassicismus arealismus. Doba nejnovější v přesném smysle slova nenáleží do historie literatury, poněvadž rozvoj přítomný, po mnohých stránkách ještě nedokonaný, nemůže býti předmětem dějepisného rozboru. Přece však možno naznačili aspoň všeobecně směry, kterými se béře písemnictví. Charakteristickým znakem této doby jest, že básnictví veršované ustoupilo v pozadí, ačkoli v lyrice a epice mnoho a dosti pěkného bylo sepsáno. Drama pokleslo úplně, a cokoli v oboru jeho přece se vyskýtá, byť i vynikalo hloubkou myšlének nebo krásou formy, přece nehodí se na jeviště, poněvadž nemá dramatického života. — Za to básně řečí nevázanou, prosa zábavná, zaujala čelné místo v literatuře, ano vynikla nad epickou prosu všech národů. Vedlé toho i prosa nauková všech odborův, hlavně dějepisná a »essay« (pojednání), nejvíce obsahu aesthetického, rozkvétají utěšeně. Essay pěstují zvláště listy pro rozhledy časové (Reviews), jichžto v '''A'''-ii jest veliká hojnost. Mezi básníky nejoblíbenější jest Alfred Tennyson (* 1810), nynější »poeta laureatus«, jenž větší část svého klidného života tráví na ostrově Wightu. Tennyson jest tlumočníkem vřelého citu, jejž vykládá tak lahodnou a libozvučnou mluvou, že čtenáře okouzluje. Ale básně jeho nemají ani zvláštní původnosti ani smělejšího vzletu. Jsou lyrické a epické. První sbírku lyrickou vydal již r. 1830 a od té doby několikráte ji rozmnožil. a literatura). Z epických (The Princess, Maud, Idylls of the King, Enoch Arden, Aylmers field, Sea Dreams, The Northern farmer, The Holy Grail) nejznámější asi jest sentimentálná idylla Enoch Arden, obsahu pravdě dosti nepodobného, a nejzdařilejší jsou obnovy rytířských eposův o Artuši a Grálu, které obsaženy jsou ve sbírkách Idylls of the King a The Holy Grail. Dramata Tennysonova (Queen Mary, Harold, Bechet, The Cup, The Falcon) ozdobena jsou vší lahodou básníkovy mluvy, ale na jeviště se nehodí. — Původností a hloubkou myšlének, jíž se nedostává Tennysonovi, zase až skoro příliš obdařen jest Robert Browning (* 1812), tak že jest více myslitelem nežli básníkem, a jen kdo důkladným studiem dovede proniknouti mystický jakýsi závoj, jenž nad plody ducha jeho jest rozestřen, může z nich miti požitek aesthetický. Básně Browningovy mají nejvíce podobu dramatickou, škoda jen, že rovněž nezpůsobilou pro jeviště. Jsouf to: Paracelsus, Strafford, Sordello, Pippa Passes, The Return of the Druses, Columbus’s Birthday, A Soul's Tragedy, Luria, The Ring and the Book a j. Na výldad jejich sestoupila se zvláštní »Browning-Society«, která vydává ob čas publikace a vydala také jediné prosou psané pojednání jeho An Essay on Shelley. — Básníkem nadaným jest též Algernon Ch aries Swinburne (* 1837) a byl by zajisté aspoň v lyrice mohl dostoupili výše dokonalosti, kdyby uměl krotili překypujíc! bujnost vzletu a plamennou horoucnost vášní. Avšak právě toho Swinburne, jenž podobá se Byronovi a Shelleyovi, nedovedl nikdy. Psal dramata (Atalante, trilogii o Marii Stuartce pod názvy Chastelard, Bothwell, Maria in Prison, pak Erechtheus)-, ale po výtce lyrické básně (Poéms and Ballads, Songs of Italy, Songs before Sunrise, Songs of the Springtide, Songs of Two Nations) a duchaplná pojednání (Essays and Studies) o starším dramatě anglickém, o Byronovi a pod. — K básníkům těmto řadí se také básnířka Elisabeth Barrettová Browningová (* 1809 — † 1861), choť básníka Browninga. Byla tak učeně vzdělána, že přeložila i Aischylova Promethea. Z četných prací jejích sbírka lyrických a epických básní (vyd. r. 1844 o 5 sv.) obsahuje nejlepší verše, jež kdy napsala. Skládala též básně politické a pod názvem The Cry of the Children vydala stesk na smutný osud dítek pracujících v továrnách. Thomas Hood (* 1798 — † 1845), nejvíce známý jako básník humoristický, složil s podobnou tendencí The Song .of the Shirt, v níž líčí bídu londýnských dělnic. — Mnoho jest básníků jiných, kteří pěkné myšlénky vyslovují ozdobnými verši, ale málo mezi nimi vynikajících. Zvláštní zmínky zasluhují ještě asi Skot James Montgomery (* 1771 — † 1854), přední zástupce lyriky duchovní; Bryan Walter Procter, pseudonymem Barry Cornwall (* 1790 — j 1874), jenž napsal mimo jiné též velezdařilé English Songs. Písně skládala takédcerajeho Adelaide Pročte ro va (* 1825 — † 1864) a vnučka Sheridanova Elisabeth Nortonová (* 1808 —■)• 1877). {{Prostrkaně|Drama}} dosti má sice pěstitelův a mezi nimi přední básníky již vytčené (Tennysona, Browninga, Swinburna, Proctera; také romànopisce Buíwera a j.), ale žádný z nich nenapsal kusu, který by udržeti se mohl na jevišti. Ze spisovatelů veseloher ještě nejzdárněji si vedl Douglas William Jerrold (* 1803 — † 1857), ačkoli nyní také více znám jest svými romány (St. Giles a St. James) a zvláště humoristickou knížkou Mrs. Caudle's Curtain Lectures. Hlavní podíl ruchu literárního náleží, jak výše naznačeno, novellistice. Román anglický vyniká především dvěma vlastnostmi : zdravým realismem a mravností. Spodobuje nejvíce život sám, skutečnost ovšem idealiso-, vanou, ale tak, že se nikde nepříčí pravdě poetické. S mravního stanoviska jest mu ozdobou, že se ubránil bludů naturalismu, které dosud nevnikly aspoň do knih čítaných ve slušné společnosti. Za to román neuchránil se směru sensačního, poněvadž mnohé spisovatele a zvláště spisovatelky na scestí svedla snadnost úspěchů mezi obecenstvem méně soudným; avšak počet děl zdravých proti těmto výstřelkům choroby časové jest přece daleko větší. Hojné účastenství žen v novellistice jest třetí charakteristickou známkou nové literatury anglické, a jakkoli v povídkách některých z nich na jevo jdou mnohé vady — mimo sensačnost leckdy citlivůstkářství, výstředná choulostivost a podobné — přece mnoho jest mezi nimi spisovatelek zdárných, které zvláště charaktery líčí se ženským ostrovtipem a bystrostí pozorovací, a co hlavního, vždycky vypravují ve příčině mravnosti neúhonně. Druhy románů pěstovaných jsou velmi četné, a ještě více jest pěstitelů, z nichžto zde jen k nejčelnějším ukážeme. Historické po Scottovi nejhojněji pěstoval G. P. R. Janses (* 1801 — ■j i860), Edward Bulwer, lord Lytton (* 1803 — j-1873), Charles Kingsley (*i8ig — f 1875), R. D. Blackmore, orientské James Mor i er (* 1780 — 184g), plavecké kapitán Frederick Marryat (* I7g2 — † 1848), vojenské Ch. J. Lever (* 183g — † 1872), povídky venkovské anglické Marie R. Mitfordová (* 178g — † 1855), Charlotta Brontéová (* 1816 — † 1855; pod pseudonymem Currer Bell) a nejnověji Marie Anna Evansová pod pseudonymem George Eliot (* i8ig — f 1880); irský život spodobují Will iam Carleton (*lygS — † i86g) a Ch. J. Lever; obrazy ze skotských hor podávají Markéta Oliphantová (* 1828) a George Macdonald (* 1824). Z poměrů dělnických látky berou Elisabeth Gaskellová (* 1811 —j-1865) a nejnověji Walter Besant (* 1838). Život středních tříd společnosti líčí Ant. Trollope (* 1815 — † 1882) a četné spisovatelky, jako Georgiana Fullertonová, Georgiana Craiková a nad ně vynikající Louisa de la Ramee (f 1840) pod pseudonymem Guida. Ze života školského pěkně vypravuje Thom. Hughes^* 1823).— Pomíjejícím zjevem byly romány salonní (fashionable novels), jaké psal nejlépe ještě Th. Henry Lister (* 1801 — † 1842), a povídky, jež směšnou velkopanskou strojenost jejich a literatura). satiricky tepaly, nejzdárnější skládal Theod. Ed. Hook (* 1788 — † 1®42); ale místo jejich zaujaly romány sensační, jež pěstovali nebo ještě pěstují Bulwer, W. H. Ainsworth (*1805), Benjamin Disraeli (* 1804 — † 1886), Wilkie Collins (*1824) a mnoho spisovatelek, z nichžto nejčelnějš! jsou asi Mrs. Henry Woodová, Rhoda Broughtonová, Marie Braddonová. Ze všech novějších novellistův anglických největší jest Charles Dickens (* 1812 — † 1870), pisatel realistických a humoristických obrazů ze života všech tříd anglické společnosti, v nichžto i nejvšednější projevy líčeny jsou s básnickou barvitostí a se vřelým účastenstvím pravého, ušlechtilého humoru. Vypravování jeho čtenáře neodolatelně poutá, ba uchvacuje a unáší. — Jemu zdarem spisů nejbližší jest W. M. Thackeray (* 1811— j- 1863), ač humor jeho přechází leckdy buď v ostrou satiru nebo tón mravokárný. Velikého rozkvětu dostalo se prose naukové a především historické. Výborně v ni působil rozvoj románů historických, poněvadž dějepisce přinutil hleděti mimo cenu vědeckou také k umělému plastickému slohu a psychologickému prohloubení charakteristiky. V obou příčinách vynikl především Thom. Babington Macauley (f 1800 — † 185g). V díle History of England podal dějiny vlastně jen od r. 16S8 do r. 1702, ač zamýšlel vylíčili události až do r. 1832; ale úvodem předeslal výborný stručný přehled dob předešlých. Vydal též řadu pojednání literárně historických, sbírku cenných ballad z dějin římských pod názvem Lays of Ancient Rome, a sbírku řečí parlamentárnícb. Jaksi pokračováním nedokončeného díla jeho jest History of England, kterou sepsal lord Mahon, earl Stanhope (* 1805 — j 1875). Po stopách Macauleyových berou se, ač ho slohem nedostihli, hlavně jen k vědecké přesnosti obsahu hledíce, Edw. Aug. Freeman (* 1823) a James Ant. Froude (* 1818). Freeman sepsal více historických spisů ; nejčelnější jest History of the Norman Conquest of England, k němuž jako doplňkem jsou William the Conqueror, The Reign of William Rufus and the Accession of Henry 1. Zajímavé jest též jeho pojednání The Growth of the English Constitution from the Earliest Times. Froudeovým čelným spisem jest The History of England from the Rail of Wolsey to the Death of Elisabeth. Froude jest také znamenitý cestovatel a popsal zkušenosti své v díle Oceana. — Starožitnosti keltské důkladně rozebral William F. Skene ve dvou spisech : The Four Ancient Books of Wales a Celtic Scotland. — Dějiny anglosaské vzdělával Sir Francis Paigrave (* 1788 — f 1861); v Hallamových dějinách ústavy anglické pokračoval Sir Thomas Er ski ne May (* 1815) dílem The Constitutional History of England since the Accession of George III., jež v posledním vydání doplněno až do r. 1871; dějiny skotské v nové době nejzdárněji pěstoval JohnHillBurton(* i8og — j-1881). Jiným záslužným dějepiscemjestGeorge Grote(* i7g4 — † 1871), jehož History of Greece dosud jest 373 Anglie (poměry politické). z nejlčpších prací tohoto oboru. — Se stanoviska dějepisné filosofie důležit jest Henry Thomas Buckle (* 1821 — † 1862), jenž hodlal sepsali velikou History of Civilisation in England, ale dokonal pouze úvod obsáhlý, v němžto dokazuje, že dějiny světové jsou rozvojem postupujícím dle zákonů přírodních, nepodléhajícím vlivu jednotlivcův. Opačného názoru byl před ním essayista Thomas Carlyle 1795 — † 1881), který v přednáškách svých On Heroes, Heroworship and the Heroic in the History dovozoval, že rozvoj historie děje se právě jen činností geniálních jednotlivců, proroků, básníkův a spisovatelů, kněží a panovníků. — Carlyle, učenec německou vědou nasáklý, krajany své neunaveně obeznamovals literaturou německou, sepsal životopis Schillerův a veliké dílo o Bedřichu II., králi pruském. Složil mimo to Děje francouzské revoluce a mnoho pojednání různého obsahu. Slavný essayista a historik (po výtce španělských podniků v Americe) jest Arthur Helps (* 1814 — † 1875), jehož sloh ozdoben jest zvláštní klidnou lahodou. S filosofického hlediště také W. E. H. Lecky psal svá díla History of European Morals from Augustus to Charlemagne a History of Rationalism in Europe. — Jako biografové vynikli J. G. Lockhart životy básníků Waltera Scotta a Burnsa, G. H. Lewes životopisem Gôthovým, John Forster Goldsmithovým, Swiftovým, Landorovým a Dickensovým, David Masson Milionovým (a spisem British Novelists and their Styles), Samuel Smiles Stephensonovým (a pracemi populárně filosofickými Character, Self-Help, Thrift, Duty a pod.).— Mnoho jest cestovatelův angl., jejichžto díla obohacují vědu zeměpisnou i národopisnou. Nejznámější asi jsou A. H. Layard, cestovatel po východě a znalec starožitností orientských, a cestovatelé afričtí David Livingstone a Henry Stanley. Jiných neméně záslužných jest příliš mnoho, aby ve stručném přehledu tomto mohli býti jmenováni. Geologii pěstovali W. Smith, Sir Charles Lyell, Sir Rod. Gm. Murchison (* 1792 — fi87o), Hugh Miller (*1802 —j-1856), Archibald Geikie. O ledovcích psal J. D. Forbe s (* 1809 — j 1868). Z přírodopisců vůbec známa jsou jména Richard Owen, Charles Darwin (*1809 — +1882), Thom. Henry Huxley (* 1825); ve fysice a astronomii proslavili se David Brewster (* 1781 — J 1867), Michael Faraday (* 1791 — † 1867), Charles Wheatstone (* 1802), John Tyndall (* 1820), Sir John Herrschet (* 1792 — f 1871), J. C. Adams, G. Biddel Airy, J. P. Nichol, Robert Grant, Rich. A. Proctor, J. N. L o c k y e r; Sir Humphry Davy (* 1778 - † 1829) proslul epochálnými spisy o chemii ; WilliamaWhewella(* 1794 — f 1866) hlavní díla jsou History of the Inductive Sciences a The Philosophy of the Inductive Sciences', po stopách jeho berou se B. Powell, J. C. Prichard. Stoupenci Kantovy fi 1 osofie byli Sir William Hamilton 1788 — * 1B64) a Henry L. Mansell (*1820). Nejslavnější však všech filosofův anglických jest John Stuart Mill (* 1806 — † 1873), a epochálně dílo jeho A System of Logic Ratiocinative and Inductive zvláště pro methodologii vědeckou navždy zůstane úhelným kamenem. — O aesthetice nejzáslužněji pracoval John Ruskin (* 1819), jehož spisy Modem Painters a The Seven Lamps of Architecture a The Stones of Venice a j., pak přednášky o umění {Lectures on Art), jež měl v Oxfordě r. 1870, zjednaly předmětu tomuto pozornost dříve neobvyklou mezi anglickými vzdělanci. {{Prostrkaně|Filologickými}} pracemi proslavil se vA-ii rodilý Němec Francis Max. Müller (* 1823). V theologii nejvíce péče obrací se na výklad Písma svátého, a mužové jako Henry Blunt, John J. Blunt, Richard Whateley, Edw. Bickersteth, Henry Alford aj. zjednali si o studium toto velikou zásluhu. Konečně dějinami literatury prosluli professor George L. Craik (*1798 — † 1866, Sketches of the History of Literature and Learning in England, pak Manual of English Literature), Th B. Shaw (A History of English Literature), W. Spalding (History of Engl. Liter.), Dobson (A Handbook of Ěnglish Literature for the Use of Candidates for Examination, Londýn, 1880). {{Prostrkaně|Srovnej}}: Th. Wright, Biographia Britannica Literaria (2. sv., Lond., 1842—49); Th. Warton, The History of English Poetry (3. vyd. opatř. W. Carew Hazlitt, Lond., 1871); F. J. Bierbaum, History of the Engl. Lang, and Lit. from the earliest times until the present day including the Liter, of North America (Heidelberk, 1883). Pak mimo Chambersovu Cyclopaedia of Engl. Liter., též Alliboneův Dictionary of English Literature. — Dále H. Taine, Hist, de la lit. anglaise (Paříž, 1863— 1864); Perry, La lit. angl. au XVIII. siècle (Pař., 1885); Hettner, Gesch. d. angl. Lit. v. d. Wiederherstellung des Königthums bis in die zweite Hälfte des XVIII. Jahrh. (14. vyd., Brunšv., 1881); B. ten Brink, Gesch. d. engl. Lit. (I. sv., Berlin, 1877); G. Körting, Grundriss der Gesch. der engl. Liter, von ihren Anfängen bis zur Gegenwart (Münster, 1887). Historie lit. anglické, jež po němečku sepsali ještě E. Engel (v Lipsku, 1883), J. Scherr (v Lipsku, 1854 a část.) a R. Gätschenberger (v Praze a ve Vídni, 1859—63) nemají ceny vědecké. Nejdůležitější práce o jednotlivých dílech a spisovatelích uvádí Körting. ''[[Autor:Václav Emanuel Mourek|VM.]]'' {{Prostrkaně|Anglická literatura severoamerická}} viz {{Prostrkaně|Spojené obce severoamer.: Literatura.}} == Poměry politické. == Administrativně rozdělena jest A. ve 40 hrabství, Wales ve 12, a území tato (county nebo shire) tvoří největší správní obvod. Další rozdělení v kraje (hundred), okresy (wapentake) a čtvrti (ward) má nyní význam pouze historický. V čele každého hrabství stojí lordlieutenant, jehož moc, dříve velmi rozsáhlá, je nyní dosti ztenčena; příslušíť mu hlavně jen doporučovali vhodné osoby za smírčí soudce a miliční důstojniky, fiditi losováni branců pro milici a přecho-1 vény zvláštními zákony. V ostatním pak zůvávati listiny svého hrabství (Ct/sřos ifofií/orum). J stalo právo anglosaské v platnosti (Vilém I. Mimo jednotlivá hrabství stojí pod správou j Výbojce prohlásil je sám za závazné), ač čalordlieutenanta ještě Tower Hamlets, část to sem bylo valně pozměněno vlivem práva norLondýna, Ely v hrabství cambridgeském a | manského. Touž dobou vnikalo i právo kanoměsto Hawerfordwest. Podobná jest asi působnost Lord-Wardena; jeden spravuje tak zv. »pět přístavů« (Cinque Ports, Hastings, Romney, Hythe, Dower a Sandwich, později ještě Winchelsea a Rye), druhý pak cínové doly (Stanneries) v Cornwallu a Devonshiru. Vedlé lordlieutenanta ustanoveni jsou pro jednotlivá hrabství ještě úředníci soudní. Města (municipal boroughs, cities), k nimž se čítá i okolí na 7 angl. mil, mají velmi rozsáhlou samosprávu, Londýn pak má pro sebe zvláštní zřízení. (Ostatně viz Britannie Veliká: Ústava.) Ve znaku má A. tři zlaté levharty v červeném poli (viz vyobr. č. 269.). == Právo. == Vývoj práva anglického, které nepodlehlo vlivu práva římského tak jako právní řády západní a střední Evropy, jeví mnohé zvláštnosti. Starší anglického práva jest právo anglosaské. Zákony z doby anglosaské (domas, dooms), snesené na sněmech jednotlivých království, mají ráz národních zákonů germánských (leges barbarorum). Dle badání Gneistových a Brunnerových náležejí k nim: zákony Ethelberta (560—616), Hlothara a Cadrica (673), Withrada (696) pro království Kent obsahu hlavně trestního a processuálního ; zákony Ineovy pro Wessex (688—727); zákony Alfreda Velik. (j- 901), Eduarda staršího (f 924), Ethelstana (f 940), Edmunda (f 946), Edgara (f 975) a Ethelreda (f 1016), z dob již sjednoceného království, obsahující vedlé předpisů trestních a processuálnich i právo soukromé a církevní. Zákony Knutový (1016—1035) zahrnují v jednotném celku starší zákony anglosaské. Vedlé těchto sluší uvésti ještě některé sbírky původu anglosaského z doby normanského výboje (XII. stol.), jako t. zv. leges Henrici I. (1108—n 18) obsahující chartu libertatum z r. noi, svobody Londýna, výňatky ze zákonů anglosaských, ze Salického zákona, z franckých kapitulárií a j. a leges Edwardi Confessoris (kolem r. 1135). Veškeré uvedené právní sbírky jsou prosty vlivu práva římského a jeví jen stopy práva kanonického. Sebrány a skvostně vydány byly k žádosti parlamentu r. 1840 zvláštní kommissí archivální (Record Comission) s titulem: »Ancient Laws and Institutes of England etc.« Soudní a jiné listiny z té doby obsahuje Kembleův Codex diplomaticus aevi Saxonici (6 svaz. 1839—48). S výbojem normanským přišlo do země i normanské právo (v. t.). Toto platilo výhradně pro právní poměry Normanů; poměry jejich k domácímu obyvatelstvu byly upra nické i římské do země. Zákony Viléma I. (Leges Wilhelmř Conquaestoris), psané latinsky a starofrancouzsky, jsou: 1. Leges et consuetudines, quas Willielmus rex post adquisitionem Angliae omni populo Anglorum concessit tenendas, obsahující právo anglosaské a některé předpisy pro poměry mezi starým a novým obyvatelstvem ; 2. Willelmes cyninges asetnysse (zákony krále Viléma) obsahu processuálného; 3. nařízení o rozdělení pravomoci světské od církevní. Kromě těchto jsou důležité prameny právní zv. Domesday Book (říšská kniha pozemková), fiskální listiny Exchequeru zv. Rolls of the Pipe (rotuli Pipae) a četné listiny soudní. Zákony doby normanské obsaženy jsou rovněž v uvedené sbírce »Ancient Laws atd.«. Nové období ve vývoji anglického práva nastává od Jindřicha II. utvářením stavu odborně vzdělaných soudců (zv. cestných, justiciarii itinerantes), stálého říšského soudu (Court of Common Pleas) a poroty v řízení civilním. Od té doby počíná rozlišování práva obecného (Common Law) od statutového (Statute Law). Prvé objímá právo obyčejové a zákony anglosaské a normanské (leges, constitutiones, assisae, chartae). Vlastní statuty počínají obyčejně od »Provisiones de Merton« (zoHenr. III., 1235) s předesláním velké charty (magna charta) Jana z roku 1215. Dělí se pak na statuta vetera a nova. Tyto počínají 1 Edw. III. a značí zákony vzniklé pravidelnou cestou ústavní (pojednáním v parlamentu a sankcí královskou). Odtud činí se též (ostatně sporný) rozdíl mezi statutes a ordinances (mezi zákony v přesném slova smysle a usneseními parlamentu, nezanesenými do úředních Statute Rolls, pak nařízeními vládními, jimiž statuty nemohly býti změněny). Zákony vydané před »Provisiones de Merton« obsahuje sbírka H. Spelmannova (f 1641) »Codex legum veterum statutorum regni Angliae ab ingressu Guillelmi I. usque ad a. 9 Henr. II.«, pak Stubbsovy Select Charters 2. vyd. 1874 a j. Statuty ve vlastním slova smysle až do r. 1714 obsahuje úřední sbírka »The Statutes of the Realm, from original records and authentic manuscripts. Printed by command of H. M. king George III., in pursuance of an adress of the House of Commons of Great Britain from the earliest times to the end of Queen Anne« (11 sv., Lond., 1810—28). Pozdější statuty sebrali T. E. Tomlins a J. Reitby »Statutes at large from M. Charta to the Union of the Kingdom of Great Britain and Ireland« (t. 1811, 10 sv.) a George Kettilby Richards »The Statutes of the United Kingdom of Great Britain and Ireland« (23 sv., až do 31, 32 Vict. 1867—68). Při citování statutů uvádí se rok panováni krále vládnoucího a zákon po běžném číslování, na př. 2 Vict., c. li, s. 5, t. j. 2. rok panování královny Viktorie, kapitola (zákon) 11, sekce 5. Jsou-li v témž roce dvě sezení parlamentu, uvádí se napřed i číslo sezení, na př. st(atut) i neb 2. Počínajíc 4 Hen. Vil. (1485—150g) jsou statuty psány jazykem anglickým a od Eduarda III. (1327) úředně redigovány ve Statute Rolls, nyní Statute-Book. Rejstříky o jednáních parlamentu (rotuli parlamentorum et petitiones et placita, Parliamentary Rolls) byly vydány r. 1832 (6 sv.). Úřední Journals of the House of Lords počínají i Henr. VIII. a Journals of the House of Commons 1 Edw. VI. Nařízen! tajné rady (Privy Council) vydal r. 1834—37 Sir Harris Nicolas: »Proceedings and Ordinances of the Privy Council io Rie. II. to 33 Henr. VIII.« (7 sv-) {{Prostrkaně|Soudní prameny}} právní jsou od časů Jindřicha II. takto rozděleny: 1. Writs (brevia), processuální príkazné listy vydávané král. kanceláří na žádost stran k zahájení a provádění řízení před soudy královskými. Podobny jsou římským formulím praetorů (tot formulae brevium, quot sunt genera actionum, Bracton). Writy byly často sbírány a kommentovány. 2. Records, protokoly soudů královských s právem archivu (t. zv. Courts of Record), rovněž často sebrané a vydané. 3. Reports, důvody soudních rozhodnutí a výtahy důležitých zásad všeobecných pro soudní praxi. Úřední sbírky jejich jdou od Eduarda I. až do Jindřicha VII. ( Vear-ßoofcs); z pozdější doby jsou četné sbírky soukromé (Plowden, Croke, Yelverton, Saunders a j.), z nichž nejslavnější jsou reporty Ed. Cokea, jež citují se bez udání jména autorova pouze Rep. Jména reportérů obsahuje Clarkeova »Bibliotheca Legum« (Lond., 1810). Nyní vydává reporty authenticky Council of Law Reporters, soukromě pak Law Journal, Law Times a Sollicitors Journal. Důležitým pramenem jsou konečně právní knihy. Sem náleží hlavně: Glanville, Tractatus de legibus et consuetudinibus regni Angliae tempore Henr. II. compositus justitiae gubernacula tenente Ranulpho de Glanvilla, 1187—1189; Bracton či Bratton, Henrici de B., De legibus et consuetudinibus Angliae libri V, 1256—5g. Obě obsahují nejlepší přehled práva a řízení dle práva obecného ve středověku a byly vzorem pozdějších právníků. U Bractona jeví se značný vliv práva římského a kanonického. Méně důležitý jsou Fleta seu Commentarius juris Anglicani od anonyma (kolem r. 1290); Gilbertus de Thornton, Summa de legibus et consuetudinibus Angliae (1292); Britton (f 1295), Treatise of the Laws and Customs of Engl. (vyd. 1865); Hengham, Magna et parva Summa (vyd. 1606) ; Andrew Horne. Mirrour aux Justices (Zrcadlo soudců, 1307—27). Potom přestávají právní knihy až do konce XV. stok, kdy vyšlo proslulé dílo Johna Fortescue »De laudibus legum Angliae« (1463—71), sepsané pro prince Eduarda, v němž ukazují Se přednosti práva anglického před římským. Dobré pověsti požívá i Littletonovo pojednání o právu pozemkovém »On Tenures« (1462—83), které stalo se základem slavného spisu uvedeného již reportéra Ed. Cokea »Institutes of the Law of Engl.« (1628), požívajícího autority zákona. Zmínky zasluhují ještě právníci Sir William Stauníord či Stamford, The Pleas of the Crown 1554—56; M. Hale (f 1676), History of the Pleas oi the Crown a History of Common Law; P'itz Herbert (j- 1538), Grand Abridgement; Hooker, Bacon, Thom. Smith a j. Starší školu právníkův anglických zavírá Blackstone svým spisem »Commentaries on the laws of E.« (i. vyd. r. 1765), který požívá posud klassické autority co do výkladu staršího i novějšího práva obecného. Dobu novou zahájila analytická škola právní (v. t.), jíž klestili cestu hlavně Jeremy Bentham četnými spisy svými ve směru zákonodárném, a po něm John Austin (The province of Jurisprudence determined, x. vyd. 1832), dobrý znatel práva římského, ve směru výkladu platného práva. Duchem historickofilosofickým vynikají spisy Sira H. Mainea. Obtíže, jež působí pestrá terminologie a téměř nepřehledné množství právních předpisů z různých dob, budí stále více snahy po pracích systematických i po kodifikaci angl. práva (Broom, Mackby, Stephen, Holland, Lord Brougham a j.). Posud dělí se angl. právo na Common Law, Statute Law a Equity. Rozdělení to jest, jak jsme viděli, historické a ne logické. Neodpovídá! našemu dělení práva v obecné a zvláštní nebo v statutové a obyčejové. Common Law (právo obecné) spočívá na právu obyčejovém, starších zákonech, na rozhodnutích soudních, na učení právníkův a z části na pojmech práva římského. Obor práva toho ustupuje však víc a více právu statutovému (Statute Law) a kodifikaci jednotlivých částí práva (trestního, processuálního, manželského a j.). Soudní rozsudky (zvláště reporty), ač mají dle běžného mínění (Blackstone) jen ráz deklaratorní, požívají posud téměř autority zákona a nabyly větší ustálenosti opravou soudnictví z r. 1873 (Judicature Act), kterouž zároveň setřeny byly různosti mezi soustavou práva slušného (Equity) a právem ostatním. Platné zvláštní obyčeje místní (Particular Customs) sluší dokázati porotou. Právo římské a kanonické platí skrovnou měrou vedlé práva domácího při soudu vojenském (Court of Chivalry), při dvoru admiralitním (Admiral Court), při soudech universitních a církevních. Z bohaté literatury uvádíme: Reeves, History of the English Law from the time of Saxons to the end of Philipp and Mary (3. vyd. 1814—29, 5 sv.); H. Brunner, Überblick über die Gesch. der französ., normann. und engl. Rechtsquellen (Holtzendorff’s Encykl. 1882, str. 304); Fr. Wharton, Commentaries on Law (Philad., 1884); E. Glasson, Histoire du droit et des institutions politiques, judiciaires de l’Angleterre etc. (Pař., 1882—83, 5 sv.); Gneist, Geschichte und heutige Gestalt der englischen Communalverfassung (2. vyd. 1863), Geschichte des engl. Verwaltungsrechtes (2. vyd. 1867), Engl. Verfassungsgeschichte (1882); Stubbs, The constitutional history of England in its origin and development (1874—78, 3 sv.); Phillips, Geschichte d. angels. Rechts (1825) a Englische Reichs- und Rechtsgeschichte (1828, 2 sv.); Crabb, History of the English Law (1829); Reinhold Schmid, Gesetze der Angelsachsen (1858, 2. vyd.); Stephen, New Commentaries on the Laws of E. (1868, 6. vyd., 4. sv.); Gundermann, Engl. Privatrecht (1864). ''[[Autor:Josef Trakal|Tkl.]]'' {{Prostrkaně|Ústava}} viz {{Prostrkaně|Britannie Veliká}}. {{Prostrkaně|Dějiny}} viz {{Prostrkaně|Britannie Veliká}}. {{Konec formy}} [[Kategorie:Spojené království v Ottově slovníku naučném|Anglie]] 8fje07yjy6klxyy2nx2vvfn4w7dkslv 334220 334219 2026-07-02T18:23:44Z Davmiub 20055 334220 wikitext text/x-wiki {{Opravit chyby}} {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Anglie | PŘEDCHOZÍ = Anglický roh | DALŠÍ = Angliorum }} {{Textinfo | TITULEK = Anglie | AUTOR = [[Autor:Vojtěch Mayerhofer|Vojtěch Mayerhofer]], [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:Otakar Feistmantel|Otakar Feistmantel]], [[Autor:František Augustin|František Augustin]], [[Autor:František Vejdovský|František Vejdovský]], [[Autor:Hynek Kollmann|Hynek Kollmann]], [[Autor:František Xaver Kryštůfek|František Xaver Kryštůfek]], [[Autor:Čeněk Dušek|Čeněk Dušek]], [[Autor:Viktor Brandt|Viktor Brandt]], [[Autor:Václav Emanuel Mourek|Václav Emanuel Mourek]], [[Autor:Josef Trakal|Josef Trakal]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný:'' Druhý díl. Praha: J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;328. {{Kramerius|nkp|c5713730-0b3d-11e5-b562-005056827e51|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Anglie | IMAGE = Ottův slovník naučný - obrázek č. 269.png | POPISEK-IMAGE = Č. 269 Znak Anglie }} {{Forma|proza}} '''Anglie''' (lat. ''Anglia'' dle Anglů čili Anglosasů, angl. ''England''), království zajímající jižní, větší část nejrozsáhlejšího ostrova evropského, Velké Britannie, nejdůležitější člen a jádro říše britské. Od pevniny evropské (Francie) oddělena jest Anglickým průlivem (La Manche) přibližujíc se k ní až na 33 km v úžině Caíaiské čili Doverské. Anglický průliv jest jižní její hranicí, kdežto na severu '''A.''' sousedí se Skotskem (od ústí Tweedu přes Cheviotské hory k Solway-Firthu), na východě se Severním mořem a na západě s Atlantským okeánem, knížectvím Waleským a Irským mořem. '''A.''' podobá se trojhranu obrácenému nejmenším úhlem k severu a má tyto krajní body: na severu u Berwicku (Northumberland) pod 55° 46' s. š., na jihu Lizard-Point (Cornwall) pod 49° 57' s. š., vzdálené od sebe asi 685 ''km'', na západě mys Lands-End (Cornwall) pod 5° 44' z. d. a na východě Lowestoft (Suffolk) pod 1° 45' v. d., vzdálené od sebe asi 590 ''km''. Rozloha '''A.''' i s ostrovy k ní náležejícími vypočtena na 131.628 ''km''². {{Prostrkaně|Pobřeží}} '''A.''', jehož délka (i s Walesem) páčí se na 3060 ''km'', jest na východě poměrně málo rozčleněné, zvedá se jen málo nad nehluboké Severní moře a nízký jeho břeh jest písčitý a bažinatý, kdežto jinde křídové jeho skály vybíhají v mysy s prostornými slujemi. Značnější zátoky má pouze při ústích větších řek, jakož jsou Tyne, Tees, Ouse a Trent (Humber), Welland a Great Ouse (The Wash), Stour (Harwichská zát.) a Temže. Z mysů (zvaných ''point'', hrot nebo ''head'', hlava) trčících do Severního moře uvádíme: Flamborough Head, Spurn Head, North Foreland a South Foreland. Za to pobřeží jižní a ještě více západní, velmi tvrdé to skaliny vystupující příkře z vln mořských, mají hojně hlubokých a bezpečných zálivův i přistavův, ale i zde nalézáme místy břehy ploché, zejména v Lancasteru. Bohatě rozčleněny jsou zde břehy zvláště u Portsmouthu a Southamptonu, pak následují zálivy Weymouthský a Torský, Plymouth Sound, Polkerris Bay. Značnější mysy na již. břehu jsou: Beachy Head, St. Albans H., Bill (zobák) of Portland, Start Point, Black H. a Lizard H. Na severozápadním pobřeží velkého poloostrova, jejž tvoří hrabství Cornwall, Devon, Somerset a Dorset, jsou zálivy sv. Iva, Barnstapleský a Bridgewaterský, kterýžto poslední jest částí nejhlubšího zálivu anglického, jenž skládaje se z Bristolského průlivu a ústí řeky Savern zadírá se do země asi 160 ''km'' hluboko. Severně od Walesu následují velké zálivy řek Dee a Ribble, Lancasterský, Morecambe a Solway Firth. Přední mysy na této straně '''A.''' jsou: Trevose Head, Hartland H., Formby Point (severně od Liverpoolu) a St. Bees H. — {{Prostrkaně|Ostrovů}} jest množství roztroušeno kolem břehů anglických; jsou skalisté a valnou částí neobydlené. Značnější z nich jsou: v Sev. moři Holy Island (Northumberland, asi 4 ''km''²), Sheppey I. v zálivu Temžském (9o ''km''²), v Angl. průlivu Wight (Hampshire, 352 ''km''²) a v Atlantském okeánu naproti Lands-Endu Scillské ostrovy (62 ''km''²). ''[[Autor:Vojtěch Mayerhofer|f.]]'' == Horopis == '''A.''' ukazuje nám v severu nízký východ, vstávající pomalu k západu, až ve středu údolí řek Severnú a Merseye dělí západní hory k Walesu se táhnoucí od střední kopčiny. Na jihu od Temže máme velké planiny (''downs'') mající jen v jihozápadu jednotlivé vrcholy. Severozápadní pohoří jmenuje se často Penninské (od kelt. ''pen'', skála) a táhne se ze Skotska Northumberlandem, Cumberlandem a Westmorelandem, až v severním Yorsku zaniká kopčinou. Má v severozápadních horách Cambrijských nejvyšší vrcholy '''A.''': Scaw-Fell 984 ''m'', Helwellyn 931 ''m'', Skiddaw 921 ''m''. Nejsevernější hory Cheviotské mají až 814 ''m'', střední, jižně od nížiny Bramptonské (kudy se táhla zeď Piktů), v Cross-Fellu 892 ''m'' (Réclus 936 ''m''), Bow-Fellu 887 ''m'', jižnější ve Whernside do 726 ''m''. Jen tato poslední čásť běží od sev. k jihu, Cheviotské a Cambrijské od západu k vých. Poslední (prahorní) mají v jihu několik jezer a u Angličanů slynou krásou krajin, jež básnici (Wordsworth a j.) opěvují, zejména Derwentwater (69 ''m''), Winander Mere (41 ''m''). Střední kopčina (jižně od dráhy z Prestonu k Leedsu) má ještě výše 400—500 ''m'' a vrcholy vyšší Highpeak (603 ''m''), Holmemoss (586 ''m''), poslední k jihu Axe Edge (552 ''m''). Východní rovina přímořská přerušena jen v Sev. Yorku kopčinou (Northmoors) dostupující v Bottonheadu výše 454 ''m''. Nížina počínající mezi Staffordem a Nottinghamem (nejvyšší h. Zouch 275 ''m'' nad Leicestrem) postupuje až do úvodí Avonu (přítoku Severnu) a splývá západně s rovinou přímořskou řek Merseye, Trentu a Dee (Lancaster a Chester). Ještě Birmingham (90 ''m'') leží mezi nepatrnými kopci. Teprv záp. od Severnu zjevují se kopce vyšší, souvislé zeměslovně s Walesem, nejvyšší Clee-Hills 550 ''m'', Long 517 ''m'', Wrekin 402 ''m'', Malvernské kopce 395 ''m'' (u Worcestru). Jihových. od Avonu nastupuje jiný ráz totiž planiny od jihozáp. k severových. se táhnoucí, jaké pod jménem »Wolds« (původně lesy, Acklam-Wolds, 234 ''m'') již na vých. pobřeží sev. od ř. Humber se vyskytují a krajinou Lincolnskou se táhnouce, u Uppinghamu splývají se střední křídovou planinou (Northhampton 56 ''m'', u Daventry 223 ''m'', Clee nad Cheltenhamem 320 ''m''), která jen vých. od údolí Severnu má ráz pohoří (Cotswold Hills až 345 ''m''), vých. k Temži se nížíc (90—120 ''m'', leč Chiltern’s Hill 195 ''m'', u Bamptonu sev. 167 ''m'', u pramene ř. Temže u Cirencestru jen 113 ''m'' n. m.). Nížina naprosto močálovitá jest u zátoky Wash (Fens) a nevysoká rovina mezi Washem a Temží. — Jižně od Temže šíří se velká planina jihoanglická, která ve vých. částce jest vyšší na jihu, kde se křídové skály přímo srážejí k úžině Manche (jako u Doveru 134 ''m''). Na jihových. má od 170 do 240 ''m'' (192 ''m'' u Ashfordu, 263 ''m'' u Tunbridge, 248 ''m'' u Lewesu, ale 292 ''m'' u Dorkingu); střední částka jest asi o něco vyšší (297 ''m'' kopec u Marlboroughu, 278 ''m'' u Shaftesbury, 277 ''m'' v Dorsetsku). Kopce Mendipské 299 ''m'', Brentknoll 269 ''m''. Ostrov {{Prostrkaně|Wight}} (kelt. {{Prostrkaně|oddělený}}) dostupuje 252 ''m'' (St. Catherine’s Hill). — Jihozápadní konec''' A.''' je složitější. Devonsko jest planinou střední výše 360 ''m'', nad niž vynikají v severu pohoří Exmoorské I (Dunkerry 520 ''m'', Paracombe 480 ''m'') a jihozápadně větší hory Dartmoorské (High Wilhays 622 ''m'', Cawsand Beacon 546 ''m'', Rydershill 517 ''m''). Cornwall, jihozáp. hrot '''A.''', jest zase nižší; nejvyšší hora jest Brown Willy (415 ''m''), střední výše asi 240 ''m'' (Hensbarrow 310 ''m'') a pak končí se '''A.''' v moři skalami asi 30 ''m'' vysokými (Lands-End, Lizard-Hill 60 ''m'') a ostrovím (Scilly jen 48 ''m'', ale Lundy na sev. 189 ''m''). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Geologické poměry. == Jednotlivé útvary v '''A'''-ii a Walesu jsou vyvinuty od nejstarších k mladším v postupném pořádku od západu k východu, tak že záp. polovice obsahuje archaické a palaeozoické, východní pak mesozoické a kaenozoické. I. {{Prostrkaně|Archaické útvary}} mají rozšíření jen obmezené. Některé shluky jsou ve Walesu, a sice v Pembrokeshiru a dále na sever v Caernarvonshiru; jsou to různé horniny krystalinické, jež také na ostrově Anglesey se vyskytují. Podobně jsou arch. vrstvy v '''A'''-ii, a sice nejprve v severu poblíže hranic skotských a pak hlavně v Cornwallu. Angličané nazývají tyto vrstvy také {{Prostrkaně|Precambrian}} a dělí je ještě na tři oddíly. II. {{Prostrkaně|Palaeozoické útvary}} jsou mnohem značněji zastoupeny. 1. Ve zpodu leží {{Prostrkaně|útvar cambrijský}}, zvaný podlé Cambrijských hor ve Walesu, kde zaujímá aspoň dvě třetiny plochy, pak jest v sev.-záp. konci A. Rozděluje se na dva oddíly: {{Prostrkaně|zpodní}} a {{Prostrkaně|svrchní}}, a to {{Prostrkaně|zpodní}}: stupeň Longmynd-Harlech a Menevian; {{Prostrkaně|svrchní}}: stupeň Lingulový a břidlice Tremadocové. Jsou to různé droby, pískovce, břidlice a j., obsahující dosti hojné zkameněliny, a to {{Prostrkaně|spongie}}, {{Prostrkaně|hydrozoe}} (graptolithové zbytky), {{Prostrkaně|cystidee}}, {{Prostrkaně|cronoidy}}, {{Prostrkaně|brachiopody}}, {{Prostrkaně|pteropody}} (Theca), ale především {{Prostrkaně|trilobity}} (''Paradoxides'', ''Agnostus'', ''Arionellus'', ''Ogygia'', ''Asaphus'' a j.). Tento útvar odpovídá v Čechách hlavně etáži ''C'' dle rozdělení Barrandeova. — 2. Následující nyní {{Prostrkaně|útvar silurský}} rozdělují angličtí geologové na {{Prostrkaně|zpodní}} a {{Prostrkaně|svrchní}}; zpodní pak na: {{Prostrkaně|Areniga}}, {{Prostrkaně|Skiddaw}}, {{Prostrkaně|Llandeilo}}, {{Prostrkaně|Caradoca}}, {{Prostrkaně|Bala}} a {{Prostrkaně|Llandovery}}; svrchní: na souvrství {{Prostrkaně|Wenlock}} a {{Prostrkaně|Ludlow}} a ty na další stupně. Jsou to různé břidlice s pískovci a porfyry; droby, slepence, částečně vápence prostoupené často různými horninami vyvřelými a obsahující mnoho zkamenělin, a sice {{Prostrkaně|brachiopody}}, {{Prostrkaně|trilobity}}, {{Prostrkaně|cefalopody}}, mnoho {{Prostrkaně|graptolithů}}, {{Prostrkaně|korále}} atd. Velmi zajímavý jest v oddělení Wenlock stupeň wenlockého vápence, jenž hlavně u Dudley a na některých jiných místech velmi mnoho zkamenělin (mořských),jako {{Prostrkaně|korály}}, {{Prostrkaně|krinoidy}}, {{Prostrkaně|trilobity}} (''Calymene Blumenbachi''), {{Prostrkaně|brachiopody}} (''Rhynchonella'') a j. obsahuje. Rozšířen jest útvar silurský ve vých. části Walesu (kde obývali Silurové, podlé nichž útvar nazván). Dle nejnovějšího díla Prestwichova Caradoc a Llandeilo rovnají se etáži ''d'' (1—5) siluru v Čechách; Llandovery, Wenlock a Ludlow (které poslední poznamenává za přechodní) etážím ''e'', ''f'', ''g'', ''h''. — 3. Útvar devonský. V jihových. Walesu, v provincii Herfordshiru a okolí, jakož i v sev. '''A'''-ii následuje na útvar silurský sled červených pískovců, jílův a slepenců, jež nazvány byly old red sandstone a obsahují, ač na uvedených místech jen zřídka, zbytky velkých korejšů, jako Eurypterus, ryb : Cephalaspis, Holoptychins a Pterichthys (ve Skotsku jsou tyto zbytky hojnější); má se za to, že jsou to jezerní uložení, ale mimo to nalezen byl rod Lingula, což by svědčilo tomu, že některé vrstvy byly uloženy poblíže moře neba že jsou mořské. Později byly v Devonshiru a Cornwallu poznány jiné vrstvy v poloze mezi silurem a karbonem, které nazvány byly útvarem devonským a jež obsahují faunu mořskou; jsou to pískovce, břidlice a pásma vápencův, obsahující zkameněliny : Stromatopora placenta, Bronteus flabellifer, Stringocephalus Burtini, Calceola Sandaiina atd. — 4. Útvar kamenouhelný jest v '''A'''-ii vyvinut ve třech různých podobách, a sice co zpodní, kamenouhelný vápenec (v již. a sev. Walesu, v sev. a střední '''A'''-ii), usazenina mořská; pak střední, zvaný millstonegrit, jenž skládá se z pískovců, drob, slepencův a sem tam vložených vápenných lavic a jest původu částečně mořského a částečně sladkovodního; nalézáme jej v již. Walesu a střední části sev. A. ; v Devonshiru zastoupeno toto pásmo t. zv. kulmem (břidlice a deskovité vápence) obsahujícím Posidonomyi Becheri. Pak následuje útvar uhlonosný, a to v jednotlivých větších nebo menších pánvích; velká pánev taková jest v jižním Walesu (asi 76 slojí uhelných, z nichž na 23 se doluje, mají 32 m mocnosti); dále velká lože u Manchesteru, na jih od Leedsu, pak na severu u Durhamu a Newcastlu, na jihu u Bristolu a j. Druhy uhlí jsou různé; zkameněliny hlavně rostlinné (jako naše rody) a pak částečně zvířecí (jako v kamenouhelném vápenci, to hlavně ve zpodních polohách). Celková mocnost páčí se 4000 m. — 5. Útvar permský sestává z červených pískovců, slepenců, slínův a horečnatých vápencův, a dle toho děl! se na dvě části, zpodní (sladkovodní) a svrchní (mořský); první obsahuje rostliny, druhý mořská zvířata (jako německý Zechstein). Táhne se v pruhu z Devonshiru přes Bristol, Birmingham, Nottingham a York k severu. Někteří geologové angl. poznamenávají je jako vrstvy přechodní, jiní zase je shrnují v jednu skupinu s triasem pod jménem Poikilitic; jindy zase byly tyto oba nazvány new red sandstone atd. III. Mesozoické útvary: i.Útvartriasový jest vyvinut hlavně jen co pestrý pískovec (Bunter) a pestrý slin (keuper); lasturnatý vápenec schází, z čehož však nenásleduje, že by mezi oběma uvedenými oddíly bylo uložení odchylné. Prvý záleží v měkkých, světle červených a pestrých pískovcích (často nepravidelně zvrstvených), pak pevných, slepencových pískovcích a opět měkkých pískovcích; celková mocnost pestrého pískovce jest asi 305—610 m. Města Birmingham, Nottingham a j. stojí na tomto pískovci. Keuper obsahuje pestré slíny a pískovce mocnosti 305—1150 m. V jihozápA-ii (okolí hristolu) a v již. Walesu vyvinuty jsou dolomitské pískovce, dolom, vápence, pískovce a sliny a náležejí do zpodu keuperu. Co se zkamenělin týče, tu jsou hlavně v keuperu, a jsou to některé rostliny (Cycadee a Conifery-Voltzie); pak Crustacee (Estheria minuta), labyrinthodonty, reptilie (Thecodontosaurus, Palaeosaurus, Telerpeton, Hrperodapedon, Dicynodon a j.) a ryby (Palaeoniscus Semionotus a j.). Na některých místech přikládá se ještě jiné pásmo ve svrchu, zvané penarth, odpovídající rhaetu (přechodní mezi triasem a jurou); rozkládá se '''A'''-ií od pobřeží Yorkshirského až k LymeRegis na jihu. Obsahuje různé mořské lastury, pak ve střední části známý bone-bed (obsahující zbytky ryb, reptilií a ze ssavců: Microlestes). — 2. Útvar jurský počíná liasem, jenž tvoří souvislý pruh táhnoucí se od Whitby aRedcaru na severu okolo Lincolnu, Oldhamu, Northamptonu, Cheltenhamu atd. k LymeRegis na jihu; jsou to hlavně hlinité vápence, jíly nebo lupky. Dělí se opět na několik pásem. Zkameněliny jsou hojné; cefalopody a jiné mořské mollusky vynikají; u LymeRegis (zpodní lias) jsou hojní i ch t h y osauři a plesiosau ři, kteří pak také ještě ve svrchním liasu a výše se nalézají. Skoro stejné rozšíření mají ostatní vrstvy jurské neboli oolith, který opět se dělí na tři hlavní oddíly a tyto opět na různá pásma. Také dle jednotlivých krajů různí se poněkud rozdělení; jura hlavně vyvinut v jihozáp. '''A'''-ii, ve střední '''A'''-ii v okolí Oxfordu, v okolí Northamptonu a Lincolnu, a pak na sev. v Yorkshiru. Z větší části jsou to usazeniny mořské, obsahující mnoho zkamenělin, hlavně mollusků, a především jisté druhy ammonitů jsou význačné pro jednotlivé vrstvy. Ale ve zpodním oolithu, v Yorkshiru u Scarboroughu a Whitby jsou vrstvy s rostlinami [Sphenopteris, Pecopteris, Xeuropteris a j.); a pak ve vrstvách poněkud Vyšších u Stonesfieldu a jinde jsou rostliny, korále, mollusky, ryby (Lepidotus, Pycpodus, Hybodus a j.), reptilie (Megalosaurus, Teleosaurus, Ichtyosaurus a j.) a ssavci (Amphitherium, Phascolotherium a Stereognathus). Vyšší vrstvy jurské jsou Oxford clay, coral rag, Kimeridge clay, portlandské a purbucké vrstvy. — 3. Utvař křídový počíná sladkovodními vrstvami, wealden, pak následují usazeniny říčněmořské, vrstvy punfieldské, dále mořské mělké a mírně hluboké, zvané greensand a gault, a hlubokomořské, bílá křída. Celý útvar rozděluje se na zpodní nebo neocom, zahrnující wealden až greensand, a svrch ní, gault až křídu. Neocom jest hlavně v jihových. '''A'''-ii mezi Hastingsem a Maidstonem a od Folkstonu na západ k i° z. d. Mimo to vychází v úzkém pruhu podél západní strany svrchního kříd. útvaru. Svrchní křídový útvar rozprostírá se v pruhu od sev.záp. k jihových., hornatinou Wolds; pak od vých. pobřeží Washe směrem jihozáp. přes Cambridge až k Dorchestru a pak k vých., jižně a podél Temže až k Ramsgatu. Nejznámější jest gault pro velké množství zkamenělin (hlavně cefalopodů) hojně v kyz proměněných. Bílá křída s vloženými pazourky vyvinuta jest na jižním pobřeží A., jakož i na; východě (u Folkestonu, Ramsgatu a Margatu), také na ostrově Wightu. Zkameněliny mořské dosti hojné, v pazourek přeměněné. — 4. T ř e t ihorní usazeniny nalézají se v jihovýchodní části A., hlavně v údolí Temže, pak na pobřeží vých., od ústí Temže k sev., na ostrově Sheppy, na severní polovici Wightu a na jižním pobřeží u Portsmouthu, Southamptonu až k Dorchestru (na záp.); zastoupen jest eocénv miocén a pliocén. Eocén dělí se na různé stupně, na př. pánev londýnská sem náleží; ve zpodní části jsou ssavci, Hyracotherium, Lophiodon a.).', miocén zaujímá hlavně vrstvy boveyské, podlé města Bovey Tracey v Devonshiru, jež poskytují hnědé uhlí; také vyskytují se tam otisky rostlinné. Pliocén jest nejvyšší tertiér, hlavně ve vých. hrabstvích ; vyznačuje se velkým množstvím recentních druhů mollusků. Zahrnuje hlavně vrstvy zvané crag, jež rozpadají se na 5 pásem. Velmi zajímavé jsou vrstvy Forest bed na pobřežNorfolku. Tvoří podklad glaciálních nánosův a obsahují množství ssavců (Elephas, Rhinoceros, Equus, Trogontherium aj.). — 5. Po době pliocénní nastalo všeobecné ochlazení, doba glaciálni, jež jest počátkem doby qua ternární neboli potřetihorní (pleistocén) a jež zahrnuje usazeniny od uvedeného času až na naši dobu. Tyto usazeniny rožtřidují se následovně: a) glaciální: nánosy ledovců, balvany, hlíny, štěrky; b) mořské: zdvižené terasy, pobřežní nánosy a jiné; tyto dvě usazeniny spolu představují to, co se dříve zvalo diluvium; c) nánosy a usazeniny říční a jezerní, totiž štěrky, písky a hlína, poněkud výše, než kam rozvodněné řeky a jezera nyní zasahují (starší alluvium) a pak nynější usazeniny řek a jezer (mladší alluvium); do téhož oboru náležejí též jiné výtvory nynější na povrchu, totiž ornice, rašeliny, prameny, vápenné tufy, písečné nánosy způsobené větry, vznikání jeskyň atd., ač některé z nich mohou miti počátek starší. Co se organických zbytků týče, známy jsou ze středních glaciálních nánosů mořští měkkýši (jako blíže Yarmouthu, vých. od Norwiche), z nichž mnohé jsou rody vyhynulé; také ve svrchním glaciálním pásmu jsou lastury mořského původu. Mořské nánosy jsou nakupiny písku a jiných úlomků, obsahující recentní lastury mořské; jsou vytvořeny působením moře, ale zaujímají takovou polohu, kam nynější moře nezasahuje, tak že třeba se domnívati, že nastala zde změna povrchu; nalézají se na pobřeží Devonu a Cornwallu, blíže Portlandu a jinde. Alluviální usazeniny obsahují zbytky brakické, pozemní mollusky, pak zbytky ssavců (Felis, Hyaena, Ursus, Bison, Bos, Megaceros, Cervus, Elephas, Rhinoceros atd.) a pak také zbytky lidské práce, pospolně s uvedenými ssavci. Užitečné horniny a nerosty. 1. Cambrijský útvar zpodní poskytuje výborné pokryv. břidlice u Penrhynu a Llanberisu v severním Walesu (fialové a zelené); ve svrchním jsou rudy železné, měděné, kobaltové a olověné. 2. V útvaru silurském máme vápenec wenlocký, jehož_ se dobývá k tavení a pálení na vápno. 3. Útvar devonský, jako old red sandstone, poskytuje stavební kámen; pak co útvar devonský v Cornwallu a Devonu poskytuje pěkné pokrývačské břidlice a jest ■matiční horninou bohatých rud měděných, stříbrných, olověných, cínových a železných. 4. Kamenouhelný vápenec poskytuje baryt ýv Derbyshire), fluorit (v Cumberlandu a Derbyshiru) různých barev; dále cínové a olověné rudy (v površí Mendipu a v Derbyshiru); •olověné rudy ještě na několika jiných místech •(Alston, Moor, Weardale, Arkendale), také vápenec na vápno; ve vrstvách kulmových jsou doly na rudy olověné, železné a manganové; uhelný útvar poskytuje stavební kámen, mlýnské kameny, jíl k výrobě cihel a hliněného zboží; pyrit a uhlí, jehož zásoba dostačí prý ještě na 267 let. 5. V lučebních továrnách na řece Týnu vyrábějí z dolomitu •uhličitan horečnatý, kdežto v Sunderlandě se z něho vyrábí hořká sůl (Epsomit). 6. V t ri asu důležitý jest ke uper. jelikož obsahuje ■v Cheshire, Worcestershire a Staffordshire lože •solná, a sice dobývá se sůl kamenná a sůl ze solných pramenů ; blíže Northwiche (v Cheshiru) jsou dvě silná lože soli kamenné, svrchní 26 m, zpodní 45 m. 7. Zpodní Has poskytuje -vápence; na některých místech, jako u LymeRegis, slouží k výrobě hydraulického cementu; podobně i střední lias; ve svrchním nalézá se mnoho džetu na pobřeží Yorkshire, z něhož se vyrábějí ozdobné předměty ; lupky slouží k výrobě kamence (ve Whitby a Red•karu). 8. Jurské vrstvy poskytují železné rudy (v doggere) a na některých místech jisté břidličnaté, vápnité pískovce, jichž se používá jako pokrývačských břidlic; na mnohých místech také se z nich pálí vápno; nejvyšší vrstvy poskytují mramory. 9. Křídový útvar poskytuje bílou křídu, z níž se vyrábí buď vápno nebo psací křída; pazourku se užívá za štěrk, m. V eocénu vyskytuje se ve zpodu v Herefordshiru kámen puddinkový z pazourku; "v Sussexu u Newhavenu a Brightonu nalezen websterit; dále z hlíny zv. londýnské vyrábí se cement; miocén poskytuje pěkné hlíny. Literatura: H. R. Woodward, The Geology of England and Wales (1876, 2. vyd. 1887); Inkes-Browne, The Students Handbook •of Histor. Geology (Londýn, 1886); Geikie, Textbook of Geology (2. vyd. 1886); Credner, Elemente der Geologie (1887); Prestwich, Geology Vol. II. Stratigraphical and physical (1888). ''[[Autor:Otakar Feistmantel|Fl.]]'' <!-- FIXME Tato sekce byla zkorigována --> == Vodopis. == '''A.''' má jen dvě větší řeky, Temži a Severn; její největší jezero Winander Mere jest jen 20 ''km²'' rozsáhlé; jediný močál přímořský okolo zátoky Washe, zmíněný již Fenský s rašelinami okolními zajímá plochu 4400 ''km²''. Úvodí Severního moře zaujímá ⅔ '''A.''' a ukazuje od severu k jihu řeky tekoucí se západních hor s délkou k jihu vždy rostoucí: {{Prostrkaně|Tyne}}, {{Prostrkaně|Tees}}, {{Prostrkaně|Ouse}} (32 mil angl., dl.) a {{Prostrkaně|Trent}} (39 mil); spojené ústí jejich tvoří ř. Humber — vlastně chobot mořský; {{Prostrkaně|Temže}} (nejdelší, 46 mil), jejíž ústí u Londýna je rovněž chobotem mořským (příliv a odliv až 6 mil nad Londýnem). Ještě nepatrnější řeky padají do průlivu La Manche: Avon, Ex a Tamer. Úvodí západní Atlantského moře, resp. Irského moře a úžiny Bristolské, má řeky Eden, Ribble, Mersey, Dee a hlavně Severn, největší řeku '''A.''' (Temže má střední vody 63 ''m³'' za sekundu, Mersey 40 ''m³'' a Severn 150 ''m³''), s níž splývají při ústí v zátoce Bristolské i řeky Usk, Wye a Avon. Nejjižnější řeka průlivu Bristolského Parrei jest nepatrná. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' <!-- FIXME Tato sekce byla zkorigována --> == Podnebí. == V '''A'''-ii, ležící celkem mezi 50 a 55° s. š., je působením teplého Golfového proudu a teplých větrů mořských roční teplota 9—11° C, o 5—6° vyšší než teplota uvedené zeměp. šířce příslušná. Účinek jmenovaných činitelů na zvýšení teploty vzduchové jest největší v zimě, kdy tam vějí časté a prudké větry jihozáp. a záp., jež teplotu z moře proudem Golfovým otepleného rozvádějí po pevnině. V lednu má voda mořská na již. a na západ, pobřeží A. prům. teplotu 6—8° C, na pobřeží vých. 4 až 6° C, teplota vzduchu bývá jenom o málo nižší, a to na již. a na záp. straně 4—5°, uvnitř pevniny na straně vých. 3—4° C. Thermická anomalie ledna vystupuje na +12 až 18° C. Kdežto na americké straně Atlantského okeánu ve stejné zeměpisné šířce s '''A'''-ií vyskytuje se průměrná teplota lednová - 10—20° C, v N. Foundlandu a v Labradoru nacházejí se spousty sněhu, a ústí řeky sv. Vavřince bývá pod ledem, jsou zátoky a přístavy anglické po celou zimu přístupny lodím, neboť se tam dostavují mrazy — 10 až 15° C jen někdy, led a sníh udržuje se jenom na horách. Trvalému a silnému ochlazení vzduchu v zimě jest překážkou silné jeho proudění a obloha stále mrakem zastřená. Pro příznivé poměry teploty jsou jako zimní klimatické lázně známa místa na již. a záp. pobřeží anglickém: Ventnor na Wightu s prům. teplotou zimních měsíců 6° C; Torquay (Devon) s teplotou 7·0° C a Barnstaple (t.) 6·0° C; Helston (Cornwallis) 7·6° C; Llandudno (Carnarvon) 5·7° C atd. Avšak s vyšší touto teplotou zimní jest ve spojení povětrnost pošmourná, mlhavá, deštivá a větrná, kdežto zimní útulky jihoevropské, jako Opatie, Meran, Nizza a j., honosí se oblohou jasnou, povětrností suchou a ponejvíce klidnou. Jaro jest v '''A'''-ii poměrně chladné, jelikož teplota vzduchu jest tam závislá na teplotě vody mořské, a tato s přibývající délkou dne otepluje se zdlouhavěji než pevnina, a jelikož v tuto dobu dostavují se též chladné větry severní a východní. Také v létě teplota vzduchu nad '''A'''-ií, ovládanou mořem, nedosahuje takového stupně jako nad pevninou evropskou. Průměrná teplota letních měsíců července a srpna vyskytuje se jenom v některých krajinách uvnitř země, jako v poříčí Severnu a Temže na 18° C; odtud k severu a k břehům mořským teploty ubývá. Na pobřeží shledáváme teplotu vzduchu v červenci 16—17° C; teplotu vody mořské 14—15° C. V této době má naopak moře nižší teplotu než pevnina; isothermy vinou se v běhu uzavřeném kolem krajiny nejvíce oteplené, kdežto v zimě, kdy ubývá teploty od západu k východu, směřují přímo od jihu k severu. Teplota jest na jednotlivé doby dne i roku stejnoměrněji rozdělena než na pevnině evropské. Roční proměna teploty, ustanovená rozdílem mezi nejteplejším a nejchladnějším měsícem dosahuje na místech přímořských, jako v Plymouthu a v Liverpolu 11—12° C, na místech vnitrozemních jako v Gloucesteru a v Leedsu, 13—14° C. — Rozdělení tlaku atmosferického nad '''A'''-ií a směr větru mění se s roční dobou. V zimě náleží '''A.''' do oboru barom. minima u Islandu (746 ''m/m''), isobary (757—761 ''m/m'') sledují běh od jihozáp. k severových.; v létě bývá zasahována barom. maximem atlantským, postupujícím od obratníku raka k Azorským ostrovům (766 ''m/m''), isobary (759—J62 ''m/m'') směřují od záp. k východu. V již. '''A'''-ii vystupuje tlakoměr nejvýše v červnu a pros., nejníže klesá v říjnu a březnu, v sev. '''A'''-ii dosahuje tlak nejvyšší hodnoty v květnu a únoru, nejnižší hodnoty v lednu a říjnu. Následkem vysokého tlaku na jihu převládají v '''A'''-ii větry aequatoriální jihozáp. a záp., jež v zimě teplotu vzduchu zvyšují, v létě naopak snižují; na jaře dostavují se též suché a chladné větry sev. a východní. V zimním polouletí hluboká minima barom., vyskytující se na severozápadě a na severu '''A.''', bývají provázena prudkými vichřicemi. Dle Whipplea pozoruje se v '''A'''-ii a ve Walesu do roka průměrně 100 vichřic, z nichž připadá na zimu 34, na podzim 32, na jaro 23 a na léto 11; nejvíce vichřic má záp. '''A.''', 20—30 do roka. Vichřice dostavují se nejčastěji v říjnu a v listopadu. — Vzduch bývá nad '''A'''-ií stále nasycen parami; relat. vlhkost vzduchu dosahuje v průměru ročním 80-80 %, v nejvlhčích měsících 90-95 %, v nejsušších 70-75 %. Obloha bývá celkem asi ze 70 % pokryta oblaky (v zimě 76 %, v létě 68 %); dní pošmourných počítá se 130 naproti 36 jasným. Jak málo slunečné jest podnebí '''A.''', poznáme nejlépe z výsledků 10letého měření svitu slunečního a pozorování oblaků, vykonaného v Greenwichi (v l. 1877-1886): {| class="wikitable" |- ! !! oblačno !! slunečno !! slunce nad obzorem |- | ''v zimě'' || 75 % || 85 hod. || 782 hod. |- | ''na jaře'' || 66 % || 402 hod. || 1264 hod. |- | ''v létě'' || 68 % || 494 hod. || 1440 hod. |- | ''na podzim'' || 68 % || 230 hod. || 970 hod. |- | ''za rok'' || 69 % || 1211 hod. || 4456 hod. |} Poměr mezi dobou slunečna a délkou světlého dne jest 0·27, v zimě pouze 0·11, v létě 0·34. Za celou zimu svítí tam slunce jenom po 85 hodin, na jaře a v létě bývá slunce asi po dvě třetiny doby, po kterou mešká nad obzorem, zakryto oblaky. Pověstné anglické mlhy bývají nejhustší na podzim a v zimě, kdy při nízkém postavení teplé a vlhké větry mořské vějí přes ochlazenou pevninu. Dní se srážkami počítá se více než polovice dní ročních, celkem 200, z nichž připadá na měsíce zimní po 19, na podzimní po 17, na jarní a letní po 15 dnech. Naproti tomu vyskytuje se v '''A'''-ii méně bouřek než na pevnině evropské; v záp. '''A'''-ii pozoruje se za celý rok pouze 7—10, ve vých. 15—17 dní s bouřkou. Podzim a zima jsou nejdeštivějšími, jaro nejsušší dobou roku; ve vých. '''A'''-ii zimních srážek naproti záp. '''A'''-ii ubývá, srážek letních bouřkami přibývá. Rozdělení hojných srážek vodních na jednotlivé krajiny řídí se nadmořskou výškou a poměrem vyvýšených částí zemských k panujícím vlhkým větrům jihozáp. a západním. Rovinaté a méně vyvýšené '''A'''-ii vých. a střední dostává se menší hojnosti deště (60—65 ''cm'') než hornaté její části a záp. Walesu, kde v některých krajinách roční výška jeho přesahuje 100 ''cm''. Zvláště hojně srážejí se páry vodní na výšinách, o něž se opírá vítr záp. a jihozáp. Ve Walesu a v Cornwallu vystupuje roční výška srážek vodních na 100—150 ''cm''; v horách jezerního okresu v sev.-záp. A. vykazuje Seathwaite tropické množství spadlé vody kolem 350 ''cm''. Vlhké a deštivé podnebí s teplotou zmírněnou jest příznivé vzrůstu rostlinstva, zvláště travin. V '''A'''-ii udržuje se bujná zeleň po celý rok; v zimě při teplotě téměř stále nad 0° se nalézající pracuje se na polích a dobytek vyhání se na pastvu. V záp. '''A'''-ii za hojných srážek vodních a při chladnějším létě rostou hlavně traviny, oves a ječmen, ve východní, méně deštivé a v létě teplejší, daří se pšenice. Za mírné zimy lze pěstovali rostliny z jihu,. které by se na pevnině evropské přes zimu neudržely, avšak plody mnohých rostlin nedozrávají pro nedostatek letního tepla. Srov. Meteorological Atlas of the British Isles (Londýn, 1883); Hann, Atlas der Meteorologie; Quarterly Journal of the Royal Meteorological Society; Symons’s Monthly Meteorological Magazine; British Rainfall. ''[[Autor:František Augustin|Ag.]]'' == Květena == jest velmi mladá, poněvadž starší, čítá se 130 naproti 36 jasným. Jak málo slu- 1 předvěká, vyhynula až na nejzazší jihozápad nečné jest podnebí A., poznáme nejlépe z vý- v době ledové. Jest proto rázu obyčejného, sledků loletého měření svitu slunečního a po- středoevropského jako naše česká, nehledízorování oblaků, vykonaného v Greenwichi (v 1. me-li ovšem na několik bylin přímoří jihozá1877—1886): v zimě na jaře v létě............68“/, na podzim zai rek . . oblačno slunečno slunce nad obzorem • 75% 85 hod. 782 hod. 66% 4O2 » 1264 » ■ 68% 494 » I44O » • 68% 230 » 970 » í padního, které teď jako by pocházely z jižnějs Iľľ^ľ.ľ, I ších krajin. Počítají zde na 1370 druhů rostlin cévnatých, kterýž počet mění se podlé toho, kolik rodů a druhů dohromady kdo čítá. Z řádů převládajících jest tu: 126 druhů složnokvětých (Compositae), 125 dr. trav, 92 dr. šáchorovitých (Crperaceae), 77 dr. vrb, 76 dr. • ■ ■ 69/0 1211 hod. 4456 hod. růžovitých (Rosaceae), 74 dr. křížokvětých Přnměr mezi dobou slunečná a délkou svě- (Cruciferae), 72 dr. luštinatých (Leguminosae), iléžho dne jest 0 27, v zimě pouze o'ii, v létě 67 dr. okoličnatých (Umbelliferae), 60 dr. hvoztygjq. Za celou zimu svítí tam slunce jenom díkovitých (Caryophyllinae), 56 dr. pyskatých po> 85 hodin, na jaře a v létě bývá slunce asi (Labiatae), 54 dr. krtičníkovitých (Scrophulapoo dvě třetiny doby, po kterou mešká nad rineae) atd. U nás scházejí jen tamarišek, obazorem, zakryto oblaky. Pověstné anglické Frankenie, Hippophae, pak Ilex aquifolium, mtíhy bývají nejhustší na podzim a v zimě, Lobelia urens i dortmanna, Myrica gale, poslední obě staré, přečkavší ledovou dobu, jako břečťan, zimostráz, Hymenophyllum tunbridgense. Z oněch výše zmíněných forem jižnějších »uvedeme Meconopsis cambrica, Ruscus, Arum maculatum, Hyacinthus nonscriptus. Endemické snad jen Physospermum cornubiense. Velký jest tu nedostatek lesů, zvláště chvojných. Ostatní lesy jsou dubové a z týchž stromů jako u nás. Za to na jihu nalézá se mnoho pastvin. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Zvířena == A. nemá rovněž nic zvláštního, jsouc velmi chudá. Větši ssavci byli již vyhubeni ve středověku; tak medvědi, jeleni (teď jen v Exmooru), srnci, vlci, bobři, kanci i lišky, které teď berou k honbám z Belgie. Zbyli skoro jen netopýři a pak myši. Ptáků vypočítává Gray 403 druhů (i s mořskými). Stěhovaví přilétají z Francie a dále až ze Španěl a z Afriky. Druhu endemického tu není. Jest tu 115 až 143 dr. ptáků celoročních, 80—100 dr. stěhovavých, ostatní vyskytují se nahodile, někteří až ze Sev. Ameriky. Chudí jsou tu obojživelníci, 3 čolci, 3 žáby (ani Hýla ani Rana esculenta tu není). Plazů jest zde 6 druhů, 3 hadi (Coronella austriaca, Tropidonotus natrix a Pelias herus) a 3 ještěři (slepýš, Lacerta vivipara a L. agilis). Ještě nejbohatší na druhy jsou ryby, poněvadž Golfový proud přináší z jihu někdy ryby teplejších krajin na břeh západní, zejména Macruridy, Regalecus, Thynnus, Lophius atd. Day vypočítává 236 druhů, z nichž jest 28 sladkovodních, vesměs našich až na rod Gasterosteus, a některé pstruhy, jež pokládají se za zvláštní druhy (Salmo vandesius a S. alpinus). Vých. břeh má ryby severnějších krajů, jako Zoarces, Brosmius, Liparis. Z nižších zvířat dlužno poznamenati hlavně ústřice, jež zvláště se pěstují na pobřeží Kentu a Sussexu, u Colchestru v Essexu, jakož i na ostrově Jersey. V nejnovější době objeveny na jihozápadním pobřeží A. formy živočišné, o nichž jsme se domnívali, že náležejí výhradně fauně středozemní; tak Myriothela, Corymorpha, Protodrilus, korále Caryophyllia a Gorgonia atd. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' ''[[Autor:František Vejdovský|V.]]'' == Obyvatelstvo == Ačkoli A. a Wales neustálým stěhováním do ciziny mnoho lidstva ztrácejí, přece počet obyvatelstva neustále stoupá. Obyvatelstva bylo v létech: 1801: 8,892.536, 1871: 22,712.266, 1841: 15,914.148, 1881: 25,974.439. Při posledním sčítání r. 1881 napočítáno v '''A'''-ii samé 24,613.926 duší (187 na 1 ''km''²) a ve Walesu 1,360.513 (71 na ''km''²). Podlé odhadu generální registratury obnášel počet obyvatelstva v '''A'''-ii s Walesem uprostřed roku 1888: 28,628.804 duše, v kterémžto počtu není zahrnuto vojsko a námořníci prodlévající mi mo vlasť. Přírůstek obyvatelstva v. 1. 1861 až 1871 činil i3-i90/0, .v I.1871 až 1881 14'36%, avšak není po celé zemi rozložen rovnoměrně. Welká města průmyslová a obchodní vzmohla se nejvíce, kdežto v některých krajinách země dělských jevil se docela úbytek (v 13 hrabstvích). Vzrůst ve městech mezi r. 1871 až 1881 obnášel 19-63%, ale na venkově pouze 7-42%. Nejvíce přibývalo obyvatelstva v Surrey!, Durhamu, Essexu, Lancasteru a Derby, úbytek pak objevil se zejména v Cornwallu, Radnorshiru, Huntingdonshiru, Cardiganshiru a Herefordshiru. Dle pohlaví bylo mužů v '''A'''-ii 11,961.842, ve Walesu 678.060, žen v '''A'''-ii 12,652.084, ve Walesu 682.453, ta'{ že průměrně na 1000 mužů připadlo 1055 žen. Co se týče pohybu obyvatelstva, tož připadlo v 1. 1871—81 na 1000 duší: 8 sňatků, 35-3 porodů a 21-3 úmrtí'; v poslední době patrně ubylo sňatků i porodů, což přičísti dlužno hlavně na vrub poměrů hospodářských. Mezi novorozenciy byl poměr 1000 děvčat ke 1038 chlapcům. Ženatých mužů bylo 34-63%, vdaných žen 33-28%, svobodných mužů 61-93%, žen 59-23%, ovdovělých mužů 3-44%, žen 7-49%. Průměrné stáří při uzavíráni sňatku r. 1871—81 bylo: u mužů 27-9 let, u žen 25-7, ženatí muži byli průměrem 43-1 roku staří, ženy 40-7 let. — Lidí stižených neduhy tělesnými připadlo r. 1881 na 1.000.000 duší: slepců 879, hluchoněmých 572, blbých 1260, choromyslných 1994. Bydlištěm soustřeďuje se obyvatelstvo čím dále, tím více ve velkých městech. Roku 1861 bylo v '''A'''-ii a Walesu pouze 70 měst, jež měla více než 20.000 duší, úhrnem se 7,354.182 (36-5% všeho obyv.), avšak r. 1881 bylo jich už 145 se 12,453.501 (47-9% obyv.), ano téhož roku bylo 63 měst majících více než 40.000 a 21 více než 100.000 duší. Nejlidnatějšť mě sta, která vykazují přes 200.000 obyv., jsou: Londýn, Liverpool, Manchester se Salfordem, Leeds, Sheffield, Newcastle s Gatesheadem, Bristol, Bradford, Nottingham. Při posledním sčítání lidu nalezeno 4,831.519 domův obydlených, připadlo tedy 5-38 osob na jeden dům (v Londýně 7-85 osob). Mimo to však bylo sečteno mimo dům 77.368 osob na lodích a 10.924 ve vozech nebo v šírém poli. Stěhování z A. do jiných zemí děje se značnou měrou: v 1. 1853—87 vystěhovalo se 3,104.708 lidí, nicméně ztráty tyto nahrazují se z velké části přistěhovalci, kteří se zejména z Irska, Skotska i s pevniny do A. ubírají, nebo vystěhovavše se před léty nyní se vracejí do vlasti. R. 1871—81 vystěhovalo se 996.038 duší, ale přistěhovalců bylo 831.731 hlav, tak že úbytek obnášel pouze 164.307. Mezi přistěhovalci převládá sice živel anglosaský, ale je také mnoho jiných národností, zejména Irčanů. {{Prostrkaně|Národnost}}. Anglické obyvatelstvo vzniklo smíšením četných kmenů, kteří znenáhla do země se přistěhovali, ale rozhodnou převahu má u nich živel germánský; na západě, ve Walesu, udržel se ještě kmen keltský. Podlé Dawkinsa bylo původní obyvatelstvo velkobritannské spřízněno s Eskymáky, později pak přistěhoval se tam národ temné pleti a kadeřavých vlasů, kterýž prý podlé nálezů v hrobech učiněných byl stejného původu s Ibery. Pozdě po nich zaplavili zemi keltští Gallové. Kymrové a Belgové, kteří zůstali až do stěhování národů v '''A'''-ii národností téměř jedinou, neboť Římané zmocnivše se Britannie neměli na národnost lidu valného vlivu. V polovici V. století po Kr. počali se tu usazovali různí kmenové germánští, jimž domácí obyvatelstvo znenáhla podlehlo; jihovýchodní čásť, Essex, území při dolním toku Temže, Surrey, Kent, Sussex, Hampshire a ostrov Wight zaujali Sasové, Frisové a Jutové, ve střední a sev. '''A'''-ii usadili se Anglové, vých. pak pobřeží od ř. Wearu na jih osazeno od Dánů a Norů. K tomuto germanskokeltskému obyva telstvu přidružilo se r. 1066 ještě na 60.000 pofrancouzštělých Normanů, kteří se s Vilémem Dobyvatelem vydali do A., a během XVI. a XVII. stol. uchýlilo se tam mnoho francouzských hugenottů, Vlámů a Němců z Falce, kteří ve vlasti pro víru jsouce stíháni v '''A'''-ii nový domov nalezli. A z této smíšeniny rozmanitých živlů vznikla národnost anglická. Ačkoli Angličan rád se nazývá Anglosasem, přece v žilách jeho koluje značná čásť krve keltské, ano typ germánský má převahu pouze na sev. a na vých., kdežto, čím dále k západu, tím zřetelněji vystupuji rysy keltské. Keltská národnost udržela se pouze ve Walesu, kdež lid mluví kymricky, ale v Cornwallu vyhynul jazyk tento již koncem minulého století. V ostatní '''A'''-ii zachována památka na obyvatelstvo keltské pouze ve jménech řek a hor. Při posledním censu r. 1881 bylo v '''A'''-ii a Walesu 95^.69%, obyvatelů doma zrozených, ostatek pak pocházel z Irska, Skotska, z ciziny, z ostrova Manu, z Indie, kolonií, nebo se narodil na moři. V cizině narozených napočítáno 174.372, z těch však bylo 64.341 dětí rodičů anglických, ostatek pak 118.031 náležel čistým cizincům, a to: 2368 z Rakouska, 14.596 z Francie, 37.301 z Německa, 4089 ze Švýcar, 10.679 ^y'0 Poláků a 17.267 Američanů. Pozoruhodno je neustálé přibývání Irčanův '''A'''-ii; r. 1881 pocházely z Irska 562.374 duše, ale poněvadž živel irský pro různé náboženství a národní antagonismus s Angličany nesnadno splývá, možno počet Irčanů v '''A'''-ii páčiti na 2,000.000. Nejčetněji přebývají v hrabství lancasterském a v Liverpoolu. {{Prostrkaně|Povaha}}. Angličané jsou lid silné, zavalité postavy s pěkným obličejem, ačkoli poněkud hranatým, a čistou, zdravou pletí. Mezi dělnickou třídou lidu shledáváme mnohdy obrovské postavy s neobyčejnou silou tělesnou. Průměrná výška vyspělého muže 4oletého obnáší 3727 cm (u bohatých tříd i74'5 cm, u řemeslrniků 170-4 cm, u rolníků 171-7 cm), objem v prsou 767 cm. Váha jejich bývá o něco větší nežli u obyvatelstva na pevnině, totiž 74-4 kg, ačkoli kostry jejich jsou stejně těžké. Obyčejně dosahují vysokého stáří. V povaze li lidu anglického sloučeny jsou podivuhodným způsobem největší protivy: praktičnost, chladi ná, vypočítavá rozvaha, podnikavost, která se / žádných překážek nehrozí, a nejvolnější svobibodomyslnost stojí tu naproti ztrnulému konservatismu, úzkostlivému lpění na starých zvycích a přežilém kastovnictví. Angličané, ačkoli jsou rozptýleni po celé zeměkouli a mezi nejrozmanitějšími plemeny lidstva, přece všady s podivuhodnou houževnatostí zachovávají svůj způsob života, svůj mrav i jazyk, přizpůsobují sobě jiné národy, sami však od nich ničeho nepřijímají. Národní hrdost vyvinuta je při nich u vysoké míře, a jejich průpověd: »I am an Englishman« svědčí dostatečně o velikém sebevědomí, které nezřídka i ve zpupnost přechází. Při tom žádný národ neodkrývá svých vad tak bezohledně jako anglický, ale o úsudek jiných národů se nestará, anebo jim vůbec upírá schopnost, posuzovali poměry vlasti jeho. Praktičnost jeví se nejen v konání, ale i v zevnějšku a výživě jejich. Angličan nosí jednoduchý šat z dobré, trvanlivé látky a právě takovou váhu jako na oděv klade na dobrou, živnou stravu, kteráž jest základem jeho silného vývoje tělesného. Pšeničný chléb a dušené maso, jakož i těžké puddingy jsou národním jídlem, roastbeef a plumpudding objevuje se o hodu vánočním na stole i nejchudšího dělníka, těžká piva (ale, porter) a jalovcová kořalka jsou národní nápoje. Zámožnější třídy libují si také ve víně. Opilství, jež bylo dříve rozšířeno také ve vyšších kruzích, náleží dosud k neřestem obecného lidu, avšak dlužno doznali, že v novější době značně ho ubývá. Národu anglickému bývá zhusta upírán veškeren hlubší cit, ale dojista neprávem. Mlčelivost jejich jest od století pověstná a zdrželivost, ano chladnost zachovává Angličan i tam, kde sám bližší známosti si přeje. Svoje mínění, podivnosti i zvrácenosti hájí s houževnatou tvrdošíjností, ale zásad svých nikomu nevnucuje, ano žádá od každého, aby mínění své směle vyslovil. Vůbec svoboda osobní jest v '''A'''-ii co nejrozsáhlejší, jenom když neruší veřejného pořádku; každý žije pro sebe dle svého způsobu nestaraje se příliš 0 své okolí. Ve společenském obcování jest Angličan až pedantický a nejen u dvora zachovává se přísná obřadnost, ale jistou měrou 1 v poslední chatrči. Při tom všem jest výborným občanem, jenž zákonů přísně šetří, a nejlepším otcem rodiny, jakého si jen myslili lze. Na domácnost odkazuje ho nejen vlhké, drsné a mlhavé podnebí, nýbrž i vrozená něž-, nost a láska k rodině vábí ho v kruh její; domácnost (home) jest takřka posvátným Stánkem, vyzdobeným všelikým pohodlím, pokud tomu dovolují prostředky, a v ní vládne žena, jež se snaží, aby domov byl muži nejpříjemnějším útulkem. V domech všady panuje vzorný pořádek a čistota. Neméně vyvinuta jest u Angličana láska ku přírodě, jevíc se zakládáním veřejných sadů po městech, soukromých zahrad i zvláštní zálibou přebývali na venkově. Vzácnou ctností Angličanů jest neobyčejná přímost a pravdymilovnost; každému řeknou mínění své otevřeně, nečiní slibů, kterých nemohou najisto spiniti, a vyžadují podobného jednání také od jiných; každá věc pozbývá ve veřejnosti půdy, jakmile jí bylo dokázáno, že užívá na podporu svou prostředků nepoctivých. Vroucí zbožnost projevuje se množstvím skutků dobročinných, nejenom svěcením svátků; den nedělní má v '''A'''-ii vůbec podivný ráz; města jindy plná ruchu a lidí jsou v neděli jako vymřelá, všecky veřejné místnosti i musea, obrazárny, vědecké zahrady, divadla a j. jsou uzavřeny. V nejnovější době však vyskytuje se silný proud proti zvyku nuceného svěcení neděle. A. jest zemí obchodní, není tedy divu, že veškery snahy se nesou za výdělkem, a že veškery svobody, privilegia a j. týkají se hlavně otázek peněžních, ano, mimo Ameriku nepřikládá se bohatství nikde taková cena jako v '''A'''-ii. Že však peníze nejsou Angličanům jediným účelem, a že také vyšší snahy u nich utěšeně se vzmohly, toho dokladem jest přebohatá jejich literatura; v umění však nemohou se měřiti vkusem s jinými národy. Zvláštní vliv na život společenský mají »kluby«, jež v '''A'''-ii nabyly neobyčejného rozšíření a stoupence své stále rozmnožují ve všech třídách obyvatelstva; moderní kluby londýnské vynikají dnes rozsáhlostí a úpravností svých domů, jakož i vnitřním zařízením. Ode dávna jest Angličan přítelem tělocviku a jest proto náruživý jezdec, chodec, lovec, plavec, veslař a j. Zápas pěstuje se hlavně v hrabstvích cumberlandském, lancasterském a devonském ; také ušlechtilé »umění« boxovací má dosud mnoho ctitelů, ačkoli vážné zápasy toho druhu jsou nyní zakázány. Spolky tělocvičné a veslařské rozšířeny jsou po celé zemi, koňské dostihy náležejí k nejoblíbenějším zábavám. Z her libují si hlavně v takových, kde se tělo pohybuje, a tu jest nejoblíbenější hra v míč, hlavně cricket. == Zemědělství == {{Prostrkaně|Orba}}. Celá povaha A., její světový obchod, který se tu soustřeďuje, i průmysl neobyčejně vyvinutý nabádají také k soustavnému provozování orby, která dosud náleží mezi nejdůležitější odvětví výroby v '''A'''-ii. Poněvadž pak Angličan vše, čeho se chopí, provádí se svou vrozenou důkladností a vytrvalostí, jest zcela přirozeno, že orba v '''A'''-ii a Walesu u vývoji svém dosáhla znamenitého stupně, tak že celému světu může sloužiti za vzor. Dle úředních zpráv zabývalo se r. 1881 v '''A'''-ii a Walesu orbou 1,318.344 mužů a 64.840 žen, celkem tedy 1,383.184 lidí; avšak r. 1861 obnášel počet týchž dělníků 1,924.110 osob, tak že jest patrno, kterak orba anglická ustupuje vzmáhajícímu se dobytkářství, ale na druhé straně jest úbytek onen také následkem stálého přibývání hospodářských strojů. Z uvedeného počtu hospodářů je jich malý počet, kteří jsou vlastníky té půdy, kterou vzdělávají, neboť není země v Evropě, kde by pozemky byly soustředěny v rukou tak málo lidí jako v '''A'''-ii. R. 1881 bylo 972.836 vlastníků půdy a mezi těmi jevil se poměr následující: Méně než 40 arů (1 akr) mělo usedlostí 703.289, od 1—50 akrů (20 ha) 194.623, od 50—500 akrů (20 až 202 ha) 58.156, od 500—1000 akrů (2o'2—405 ha) 4799, od 1000—20.000 akrů (405—8093 ha) 5338, přes 20.000 akrů (8093 ha) 70 statků, neurčitých udání bylo 6571. Ježto pak v nejnovější době dovoz obilí z Ameriky do A. stále se vzmáhá a v poslední době také dobytek a maso dovážeti počínají, má rolník anglický velmi krušné postavení, zejména když se ještě dostaví neúroda nebo dobytčí nákaza. Skuteční sedláci (yeomen) vyskytují se jen v některých krajinách, ostatní rolníci vzdělávají pozemky pouze najaté. Výše zmíněné okolnosti orbě nepříznivé přiměly některé velkostatkáře, aby nájemné dobrovolně o 20—30 % snížili, a také zákonodárství pečuje o zlepšení poměrů nájemcův, přes to však zůstává vlastníkům veliká čásť půdy nepronajata, tak že ji dávají vzdělávat» svými zřízenci (iailiffs). A. sama má dosti úrodné půdy, neboť r. 1884 bylo půdy produktivní 80%, ve Walesu 60 tedy průměrně 64'8 % celé rozlohy. V ohledu hospodářském rozděluje se obyčejně v šest částí : na severu jest podnebí sice poněkud drsné a následkem toho jsou pozdní žně, ale vzděláván! půdy jest vzorné; na záp. od ř. Merseye až k Avonu v Somersetshiru stojí v popředí ovocnářství a mlékařství, ve vnitrozemí (Midlandu) udržuje se mezi orbou a chovem dobytka rovnováha; na vých. převládá pěstování obilí, na jihu provozuje se rozsáhlý chov ovcí, kolem hlavního města kvete zelinářství a ovocnářství, na jihozápad sloučeny jsou orba, dobytkářství, pěstování ovoce i zelenina. Ve způsobu vzdělávání půdy převládá hospodářství střídavé a trojhonné. Jednotlivé role bývají obklopeny živými ploty neb aspoň stromořadím, což sice krajinám dodává půvabného, vzezření, ale orbě brubě neprospívá. K obdělávání polí zavedeny jsou většinou hospodářské stroje, zejména parní pluhy, jenom v západní '''A'''-ii užívají při orání ještě volských potahů. Poměr pěstovaných plodin jeví se v násle dujícím přehledu z r. 1885 : Obilí a luštěniny pěstovány na . 2,841.000 Aa Řípa, zelenina, zemčata na . . 3,208.000 » Len na............................ 1.000 * Chmel na.......................... 29.000 »■ Jetel a traviny na . .... 1,243.000 » Mimo to leželo 217.000 ha úhorem, 6,079.000 ha bylo lučin, 635.000 ha lesův a 817.000 ha tvořila lada a půda neproduktívni. Z obilí zaujímá přední místo pšenice, pěstovaná hlavně v hrabstvích na jihových., žito vyskytuje se zřídka. Ve Walesu a severových. '''A'''-ii pěstují dosud ječmen na mouku, oves vyskytuje se hlavně na severu, méně v jižních krajinách. Zemčatům angl. podnebí valně nesvědčí a sází se jich také málo, nejvíce ještě v hrabství chesterském a lancasterském. Cukrovou řepu pěstují téměř výhradně jen v Suffolku, a tam jest také v Lavenhamu cukrovar. Hrách a boby náíežejí k nejobecnějším polním plodinám. Veliká péče věnuje se v '''A'''-ii lukám a přením rostlinám, jimiž osívají i horské svahy, kde se nic jiného nedaří. Ze všech evropských států vysílá A. nejvíce chmele na trb a průměrný roční výtěžek jeho páčí se na 400.000 metr. centů, a chmelnice rozšířeny jsou ve 14 hrabstvích; v čele jejich stojí Kentshire, v jehož obvodu se nachází 63 % vší půdy chmelem osázené, v druhé pak řadě následují za ním Surrey,. Sussex, Herefordshire a Hampshire. Z ostatních rostlin obchodních uvésti dlužno len a řepku, pěstovanou dílem k výrobě oleje, dílem (na jihu) za píci pro ovce, saflor, koriander, kmín (v Essexu), mořenu (v Surreyi a Kentshiru), hořčici, fenykl aj. Ovocnářství těší se v '''A'''-ii, zejména v jižních a jihových. hrabstvích, vzácné pozornosti, neboť toto odvětví jsouc provozováno racionálně a svědomitě poskytuje větší výtěžek nežli pěstování obilí. Nejobyčejnějším ovocem jsou jablka, hrušky, třešně a slívy; jemnější druhy pro chladná léta se nedaří, za to však vydrží tu i v zimě pod šírým nebem mnohé stromy, které na pevnině nutno přechovávati ve sklenících. Vinné hrozny zrají na jihu a v okolí Londýna i pod šírým nebem. Ačkoli tedy orba v '''A'''-ii nabyla vysokého stupně u vývoji svém, přece nemůže uhraditi potřebu přečetného obyvatelstva, a následkem toho musí býti obilí z Ameriky a Australie dováženo. A právě tento dovoz hrozí orbě anglické záhubou, neboť rolník zdejší nemůže s obilím americkým závoditi, a možno říci, že stojí na prahu velkého převratu v soustavě hospodářské, t. j. poměry j poskytuje velmi málo, ale jsa kostnatý a otunutí jej, aby znenáhla upustil od pěstování ^ žilý hodí se dobře do tahu a částečně i ke obilí a obrátil veškeru píli svou na krmný do- krmení. Dobytek v Norfolku a Suffolku, příbytek a mlékařství. | vezený prý ze Skandinávie, je zcela bezrohý. {{Prostrkaně|Lesnictví}}. A. má ze všech evropských ■ obyčejně černý a dává výborné maso, ale zemí nejméně lesů, poněvadž rozsáhlé dříve ! málo mléka, za to však dobrého. Nejlepšim hvozdy byly znenáhla vykáceny a zůstaly ne- posléze plemenem je krátkorohý skot osety. Největší jsou dosud lesy korunní, jež (Shorthorns), barvy červenohnědé nebo bílé krevní hřebci zdejší vyvážejí se k dalšímu ušlechťování do celého světa a platí se za ně sumy k víře nepodobné (i 8000—-12.000 lib. steri.). Z ostatních plemen uvádíme velké, silné koně v Northamptoně a Leicesteru, již pocházejí z Flander, clevelandské ryzáky, způsobilé zvláště pro službu vojenskou ; malé, ale vytrvalé plemeno do hospodářství v Suffolku a waleské pony. Rovněž pro zušlechtění hovězího dobytka vykonáno již od minulého století velmi mnoho; při tom však jedná se dobytkářům anglickým hlavně o krmný skot, dojnost má úlohu jen podřízenou a na schopnost k tahu vůbec se nedbá. V '''A'''-ii rozeznávají obyčejně čtyři druhy: devonshirské plemeno barvy černohnědé, s rohy prostředně velikými a s krátkou, poněkud kudrnatou-srstí a silnou koží, poskytuje sice dobré maso, ale k mlékařství hrubě se nehodí; rozšířeno je hlavně v Herefordshiru, Gloucestershiru a Sussexu. Dlouhorohý skot lancasterský, barvy tmavohnědé, pochází prý z Irska a rozšířen je v severozáp. hrabstvích, hlavně v lancasterském, odkudž se mu dostalo jména; mléka zaujímají rozlohu 25.800 ha. Tomuto nedo statku hledí se odpomoci tím, že kolem cest, na polích i lukách sází se hojně stromův, a odtud dlužno vysvětliti, že A. má více dříví, než by se podlé jejích lesů soudili mohlo. Zvčř chová se většinou v rozsáhlých parcích s nádechem červenavým, rozšířený po celé zemi, nejvíce v hrabstvích Northumberlandě, Durhamu, Yorku a Lincolnu; maso jeho je výborné a mléka dává velmi mnoho. S chovem skotu souvisí také příslušný průmysl; máselnictví kvete v Cambridgi, Suffolku, Yorka mimo to jsou šírá blata a vřesoviště na se- shiru, Somersetu, Gloucesteru, Devonshiru a veru oblíbeným místem pro honby. . Oxfordě; sýrařství v Chesteru, Gloucesteru a Na vývoj a povznesení orby v '''A'''-ii mají hlavně v Leicesteru, odkudž přichází nejlepší nemalý vliv četné spolky hospodářské rozptýlené po celé zemi. V čele stojí královská hospodářská společnost (Royal Agricultural Society), kteráž každoročně pořádá velkou výstavu. Vzorná hospodářství, založená od soukromníků, nahrazují poněkud nedostatek hospodářských škol. {{Prostrkaně|Chov dobytka}}. Nepříznivé poměry, které orbu v '''A'''-ii krůtě tíží, podporují vydatně dobytkářství, a také v tomto směru dodělali se Angličané znamenitých výsledků, tak že pevnina s těží s nimi může závodili. Stav dobytka v '''A'''-ii a Walesu jevil se r. 1885 takto: Koní bylo...................1,220.497, hovězího dobytka .... 5,421.960, ovcí........................I9-577-437. vepřového dobytka . . . 2,252.396. V první řadě platí slova výše uvedená o chovu koňstva; máť A. po Arabii nejkrásnější koně jezdecké, vynikající štíhlostí těla a rychlostí v běhu, zejména vytrvalé běhouny k dostihům, mimo to však má také jiná plemena až po nejsilnějšího tahouna. Chovu koní věnována v '''A'''-ii již za dob králové Alžběty vzácná péče, a anglický kůň pokládá se nyní za plemeno po arabském nejušlechtilejší ; čistoOUSt Slovník Naučný, sv. II. 4/2 1389. sýr anglický. Již ve středověku provozován v '''A'''-ii rozsáhlý chov ovcí, avšak v novější době hledí se při chovu tom více na maso než na vlnu, poněvadž vlna většinou se dováží z kolonií. Z ovcí dlouhorouných vynikají ovce leicesterské, cotswoldské, mající sice vlnu poněkud kratší, ale jsou za to mnohem způsobilejší ke krmení ; lincolnské, s jemnou lesklou vlnou, kentské a devonshirské; krátkorouné ovce rozšířeny jsou hlavně na jihu, v hrabství oxfordském, hampském, Suffolku a j. Chov vepřového dobytka kvete v Berkshiru, Gloucesteru, Herefordshiru, Rudgwicku a-Suffolku ; nejlepší uzené kýty poskytují Yorkshire a Westmoreland, slanina přichází z Wiltshiru, Hautshiru a Berkshiru. Drůbež rozšířena je po celé zemi a proslulé jsou kury z Dorkingu, Sussexu a Berkshiru, husy z Lincolnu, krůty z Norfolku a Suffolku. {{Prostrkaně|Hornictví a hutnictví}}. Ohromné bohatství výborného kamenného uhlí a železných rud pojišťuje anglickému hornictví výtěžek největší na celé zemi. R. 1884 vytěžilo se v '''A'''-ii (s Walesem) 168,942.559 tun rud, uhlí, soli, zemin, v ceně 47,487.217 lib. steri, a vedlé toho břidlic a kamene stavebního za 8,707.60g lib. steri., úhrnná cena výtěžku celého činí tedy 56,194.826 liber sterlinků (— 573,187.225 zl. r. č.). Z toho připadá na uhlí kamenné 139,448.660 tun v ceně 38,504.885 lib. steri.; na rudy: železné 24,471.623 tun v ceně 6,190.99g lib. steri., cínovou 15.117 tun v ceně 669.254 lib. steri., olověnou 49.695 tun v ceně 363.870 lib. steri., měděnou 42.021 tun v ceně ni.6i4lib. steri., zinkovou 25.516 tun v ceně 73.950 lib. steri., dále na sůl 2,308.498 tun v ceně 666.234 lib. steri. Největší hutě železné jsou v Yorku, Durhamu, Lancastru a Cumberlandě; r. 1884 vytěžil}' 6,823.727 tun surového železa. V létech předchozích býval výtěžek větší (r. 1882: 8,493.387 tun, ale r. 1872 jen 4,700.000 t. a r. i860 2,890.000 t.). Cínu dobývá se pouze v Cornwallu a Devonu ; také výtěžek jeho slábne ; největší byl r. 1850, kdy dobyto bylo z rudy 10.462 tun kovu (r. 1884 jen 9574 tun). Nejvýnosnější doly na olovo jsou v Northumberlandě (Allendale), Durhamu, Cumberlandě (Alston-Moor), Yorku, Derby (High Peak), Shropshiru, v Cornwallu a Devonu, skrovnější v Somersetu, Westmorelandě, Staffordě a Chesteru (jakož i ve Walesu a na ostrově Manu). Všechny anglické olověné rudy jsou více méně stříbronosny (nejvíce cornwallské a chesterské), ale výtěžek olova i stříbra od r. i860 klesá. R. 1884 dobylo se z rud 39.700 tun olova (proti 58.000 tun z roku i860) a stříbra vytěžilo se za 68.731 lib. steri. — Měděná ruda vyskýtá se 2vláště v Cornwallu a Devonu, kdež jest 65 dolů ; dříve těžilo se nejvíce z dolů lancasterských, waleských (Caermarthen) a na ostrově Anglesey, menší měrou v Cumberlandě, Chesteru a na ostrově Manu. R. 1884 byl výtěžek mědi v hutích 33.421 tun. — Na zinek doluje se v Cornwallu, Devonu, Derby, Cumberlandě, na ostrově Manu (jakož i ve Walesu). R. 1884 vytěžilo se z rudy 9918 tun kovu. — Pyrit nachází se v rozličných částech země, nejhojněji v Cornwallu. Tamže naskýtá se také zlato, ale nevyplácí se dobývali ho, pak rudy manganové, arsenikové, niklové, wolframové a j. Soli dobývá se jednak odpařováním vody mořské, jednak ze solných zřídel, jednak z dolů chesterských, worcesterských a staffordských. Důležitá jsou ložiska tuhy v Cumberlandě (Borrowdale). — Výborného stavebního kamene není nedostatek: oolithový vápenec lámou na mnohých místech ve hrabstvích Lincolnu, Kentu, Rutlandě, Somersetu (Bath) a Dorsetu (Portland), magnesiový vápenec v severních částech A. (od ř. Týne až k Derby a Nottinghamu), pískovce rozličné na všech stranách, jmenovitě ve hrabstvích Derby, Yorku a Kentu, žulu v Cornwallu, Devonu a Cumberlandě, syenit v Leicestru a Worcestru (Malvernské výšiny), břidlice v Cornwallu, Devonu, Cumberlandě i Westmorelandu, mramor ve Westmorelandu, Derby, Devonu. Sádra naskýtá se ve hrabstvích shropském, dorsetském a wiltském (tamže i asfalt), alabastr v Chesteru a Lancastru, kamenec ve hrabství Yorku, petrolejové prameny a ložiska asbestu v Cornwallu, jantar na březích Norfolku a Suffolku. — Celkem zaměstnáno jest hornictvím a hutnictvím v '''A'''-ii přes půl millionu lidí. ''[[Autor:Hynek Kollmann|Koll.]]'' == Průmysl. == A. zaujímá mezi průmyslnými zeměmi místo první. Rozvoj průmyslu jejího podmíněn jest ohromnou produkcí uhlí (kamenného), jakož i železa, jíž A. překonává všecky země ostatní ; k podpoře pak jemu jsou kromě jiného: zrušení všech monopolův (od r. 1624); rozšířené továrnictví; systém dělení práce v továrnách — jednotlivým dělníkům svěřeno bývá spracování pouze některé části jistého výrobku, což prospívá rychlosti a důkladnosti výroby; výborné technické vzdělání průmyslníků; mohutně vyvinutý duch spolčovací, jímž dostává se průmyslným podnikům velkých a laciných jistin. Angličané hledí si všech odvětví průmyslu. Velikolepá jest výroba raffinovaného železa a zboží železného. Yorkshire a již. Wales vynikají přípravou kujného železa a slynou spolu se záp. Cumberlandem též ocelí. Středisky železářství jsou: Birmingham (hotovení zbraní, per ocelových a špendlíků), Wolverhampton (výroba plechu i zboží nožířského) a Sheffield (nástroje řezací). Vedlé těchto měst účastní se na tomto odvětví čestným způsobem Wellington (Shropshire), Bolton, Oldham, Bradford, Leeds, Redditch (výroba jeheR a udic), Stockton a Londýn (rozsáhlé továrny na zbraně). Výrobou zboží mosazného a bronzového proslul Birmingham, plátování kvete v Sheffieldě, zboží měděné hotoví se rozsáhlou měrou v Bristolu, tovary cínové v Cornwallu. V průmyslu zlatnickém a stříbrnickém vyniká Londýn, v klenotnictví Birmingham. Strojnictví anglické dospělo ke znamenité dokonalosti. Středisky jeho jsou Manchester (stroje pro továrny na zboží bavlněné), Leeds, Birmingham (zvi. vozy železniční, stroje šicí, parní), Sheffield, Newcastle, Oldham (šicí stroje), Birkenhead (parní stroje), Nottingham (parní stroje), Londýn (šicí stroje) a Derby (parní stroje). — Londýn má také rozsáhlé továrny na vozy a rovněž jako Birkenhead i přístavy při ústí ř. Týne světoznámé loděnice. Hudební nástroje hotoví A. u velikém množství; nejdůležitější jest výroba varhan a pian. — Utěšeně rozmohlo se hodinářství (výtečné chronometry), jehož středisky jsou Londýn a Coventry. Světového jména dobyly si anglický porCulán, kamenina a jemné zboží hliněné; tomuto odvětví průmyslnému daří se jmenovitě ve hrabství staffordském v »okrese hrnčířském« (Potteries), v působišti kdysi Wedgwoodově, pak ve Worcesteru, Derby a Londýně. Velmi zdárně pokročilo anglické sklářství, jemuž druhdy položili základ vystěhovale! francouzští a italští. Nyní vyrábí A. sklo zrcadlové, korunové, tabulové i flintové v ohromných továrnách ve Sv. Helandě, Prescotu, Birminghamu, Sunderlandě, Londýně a v Newcastlu. Velikou péči vynakládají Angličané na úpravu koží; střediskem tohoto odvětví jest Londýn. — Obuvnictví po továrničku provozuje se v Northamptonč, Norwichi a Leicestru. Hlavními sídly sedlářství, řemenářstv! a brašnářství jsou Walsall (Staffordshire), Birmingham a Londýn, kterýž vyniká také výrobou koženého zboží galanterního. Daleko nejdůležitějš! odvětví průmyslu anglického jest průmysl textilní, jenž zaměstnává ohromný počet dělníků (r. 1885: 813.824 děln. v 6359 továrnách se 49,725.814 vřeteny a 675.953 mechan. stavy) a spracuje nesmírné množství suroviny. Nejpřednějšim předmětem jeho jest bavlna. Spracováním jejím zanášejí se hrabství lancasterské (zvi. Manchester), chesterské a yorské, vyrábějíce všeho druhu přízi, látky lehčí a těžší, tkaniny atd. Z průmyslných měst v tomto oboru jmenovali jest vedlé Manchestru Salford, Blackburn, Ashton under Lyne, Oldham, Bolton, Bury, Rochdale a Stockport. Na druhém místě stojí vlna. Předení a tkaní její soustředěno jest v okrese bradfordském (Yorkshire), kdež Halifax (vlna česaná), Leeds a Huddersfield (jemná sukna, látky módní) získaly si jméno světové. S nimi závodí Trowbridge (Wiltshire, módní látky, sukna lehká) a Stroud (Gloucestershire, sukno šarlatové a světlobarevné). Flanel vyrábějí Wales a Halifax, pokrývky vlněné Dewsbury, koberce Kidderminster, Halifax, Dewsbury a j. místa. Plátennictví rozšířeno jest ve hrabstvích yorském (Hull, Leeds a Barnsley) a lancasterském (Blackburn). Hedvábnictví má v '''A'''-ii význam skrovnější než předešlá tři odvětví. Vzmohlo se teprve ve 2. poi. XVII. stol. vystěhovalci francouzskými. V dobách nejnovějších klesá (počet dělníků v továrnách na hedvábí zaměstnaných sklesl od r.-.i86i se 112.553 do roku 1881 na 60.600 a do r. 1885 na 42.995). Předení hedvábí soustředěno jest ve hrabství chesterském, pak v Essexu, Yorkshiru a Lancastru, tkaní v Manchestru (tkaniny), Coventry (stužky), Macclesfieldu (módní látky) a Norwichi (šály). Mohutná jest výroba zboží stávkového (Nottingham a Leicester), proslulé krajkářství (Nottingham, Bedford, Buckingham). Velikých rozměrů nabylo hotovení deštníkův a slunečníků (Londýn a Lancaster). Kloboučnictví kvete zvláště ve Stockportě, Manchestru, Ashtoně (under Lyne) a Londýně. Pletení ze slámy jest důležitým odvětvím průmyslným v Bedfordshiru, Herefordu a Buckinghamshiru. Papírnictví anglické požívá chvalné pověsti; pracuje pro rozsáhlý vývoz. Nejvíce papíren má hrabství Kent. Značná jest i výroba čalounů a zboží z papíru hněteného (Birmingham). Také potraviny jsou důležitým předmětem anglického průmyslu : mlýny a cukrovary nepostačí sice pracovali pro domácí spotřebu, za to však vzmáhá se nasolování a uzení masa, pivováry pak (největší v Burtoně upon Trent a v Londýně), jakož i vinopalny dodělaly se značného vývozu. Průmysl chemický provozuje se v rozměrech velikých; středisky jeho jsou Newcastle nad ř. Týne, Liverpool, Gateshead, Bristol, Birmingham i Londýn (zvláště mydlářství, značná výroba voňavek i svíček). — Posléze jest se zmínili o výrobě nábytku, jíž vyznamenává se Londýn, pak o dvou odvětvích, jimiž A. předčí nad ostatní Evropu, totiž o hotovení kartáčův a výrobě knoflíků (Londýn, Birmingham a Sheffield). ''[[Autor:Hynek Kollmann|Koll.]]'' == Spojovací prostředky. == Příroda i ruka lidská výborně opatřily '''A'''-ii prostředky spojovacími, Moře, jehož břehy oplývají pohodlnými přístavy, zarývá se mnohými zátokami do vnitra země, jmenovitě při ústí řek. Splavná síť těchto jest velmi rozsáhlá. Temže na př. jest splavnou pro mořské lodi (o 800 tun) až k londýnskému mostu; Severn pro mořské lodi (o nosnosti 350 tun) již u Gloucestru; Trent až po Gainsborough. Angličané ku podpoře splavnosti řek založili množství průplavů, jimiž všechny větší řeky anglické navzájem jsou spojeny. Nejstarší z nich jest průplav spojující potok Sankey s řekou Mersey (84 km dlouhý), založený r. 1755; z nejdelších jest Grand-Trunk-Canal (145 km dl.) velmi rozvět vený; jde od Londýna k Oxfordu, Hullu, Liverpoolu a Bristolu; z Londýna do středu vede velký spojovací průplav (Grand Junction, 79 km), od Oxfordu k sev. průplav Oxfordský, jenž křižuje se sBirminghamským; Trent sMerseyem spojeny jsou průplavem 58 km dlou hým; nejznamenitější jest průplav Bridgewa terský, jenž spojuje Worsley s Manchestrem a Runcornem nad řekou Mersey, 68 km dlou hý; vede dílem pod zemí mnohými tunnely, dílem po viaduktech nad zemí (viadukt nad splavným Irwellem ve výši 12 m). — Průplavy anglické mají úhrnné délky 4023 km, ale obchodní význam jejich poklesl zvláště tím, že zakoupily je společnosti železniční, aby zamezily soutěž. V nejnovější době však počíná vláda bedlivěji starati se o průplavy, a řada jejich rozmnožena bude velikolepým průplavem pro veliké lodi mořské mezi Liverpoolem a Manchestrem. — Velkou důležitost mají pro '''A'''-ii železnice. Vznikly z potřeby zjedno dušiti dopravu uhlí od dolů northumberland ských a durhamských ke stanovištím lodí při ř. Tyne a Wear původně jako dráhy dřevěné; dalším pokrokem vyvinuly se v '''A'''-ii (v době mezi léty 1602 a 1649) dráhy koňské, a po čátkem tohoto století užito bylo za hybnou sílu páry, poprvé na dráze merthyrsko-tydvilské (r. 1804). Stephenson použil parního stroje nejdříve na dráze killingworthské (1814) a o něco později na trati mezi Stocktonem a Darlingtonem, kdež jely první vozy osobní. Zlepšená lokomotiva Stephensonova zahájila jízdu na drázeliverpoolsko-manchesterské(1829). Od té doby pokročila A. v tomto směru úžas ně. R. 1859 měly železnice anglické, wales k ; v to počítajíc, úhrnem délku 11.762 km, r. 1873 18.296 km, r. 1884: 21.468 km. R. 1887 do sáhly železnice anglické délky 22.249 km re praesentujíce kapitál 702,554.000 lib. steri. : hrubý příjem obnáší 60'/2 mill. lib. steri, čistý výnos 28,739.000 lib. steri. Železné dráh;, anglické rozvětveny jsou hustou sítí po celt zemi; na velmi četných místech dotýkají se pobřeží mořského, uvnitř pak nejdůležitějším středisky jejich jsou Londýn, Canterbury Guildford, Salisbury, Yeovil, Taunton, Bristol, Reading, Oxford, Bedford, Cambridge, Norwich, Peterborough, Spalding, Leicester, Birmingham, Hereford, Wolverhampton, Shrewsbury, Stafford, Derby, Nottingham, Sheffield, Lincoln, Doncaster, Wakefield, Leeds, Manchester, Stockport, Wirgan, Bolton, Warrington, Chester, Crewe, Preston, York, Darlington, Durham, Bishop Auckland, Blackburn, Newcastle a Carlisle. — Ještě hustěji rozvětvena jest síť telegrafní: délka linií převyšuje délku tratí železničních více než dvojnásob, délka drátů pak více než desateronásob. ''[[Autor:Hynek Kollmann|Koll.]]'' == Poměry náboženské. == Církev katolická. Angličané chtěli odvozovali původ církve své od apoštolův, jmenovitě od sv. Pavla, ale marně; není však pochyby, že po spojení Britannie s říší římskou křesťanství záhy tam mělo vyznavače. Dle Bědy britský král Lucius žádal papeže Eleutheria (177—192) za věrověstce, a ten vyslal Tugatia a Damiána, kteří v '''A'''-ii s velikým zdarem Krista hlásali. Za Diokleciána měla Britannie mučenníky, a na synodě arelatské r. 313 byli tři britští biskupové. Pozdější zápasy Britů s Anglosasy byly boji křesťanů s pohany, a pokřesťanění těchto jest zásluhou teprve papeže Řehoře Velikého, jenž ještě jako opat jsa pohnut krásou anglosaských otroků v Římě chtěl sám podniknouti missijní cestu do A., avšak Římané ho nepustili. Jsa papežem poslal r. 596 probošta Augustina s 39 mnichy do A. Missie přišla do království kentského, jehož král Ethelbert dne 2. čna 597 přijal křest a po něm o vánocích t. r. přes 10.000 Anglů. Pohanské chrámy proměňovaly se v křesťanské, pohanské obyčeje v křesťanské mravy, a tak snadným činěn přestup k nové víře. Sv. Augustin stal se prvním arcibiskupem canterburským (zemř. 20. května 605). Ž Kentu byla do konce VII. st. znenáhla obrácena celá heptarchie. Znamenitým pro '''A'''-ii stal se arcibiskup canterburský Theodor (668—690), rodem Řek. Zavedl všude kanonický řád a založil znamenitou školu canterburskou, z které vyšlo mnoho velikých mužů. Okolo r. 735 bylo v '''A'''-ii zřízeno druhé arcibiskupství v Yorku. Když Vilém Podmanitel, vévoda normanský, zmocnil se A., učinil Lanfraka canterburským arcibiskupem (1070—1089), jenž kleslou kázeň obnovil a základ položil k rozkvětu věd a umění. Jeho nástupce Anselm (1093—1109) vybojoval na králi Vilémovi II. svobodu anglické církvi. Arcibiskup Tomáš Bekket (1162 až 1170), zachránil tuto svobodu proti králi Jindřichovi II. svým mučennictvím. Když po smrti canterburského arcibiskupa Humberta zvoleni dva kandidáti, zamítl Innocenc III. oba a povolal voliče do Říma, kde za arcibiskupa zvolen Štěpán Langthon. Ale král Jan Bezzemek nechtěl nového arcibiskupa uznali, pročež papež vydal naň klatbu a na zemi interdikt, a když král toho nedbaje vynucoval církevní úkony, sesadil jej papež a provedení výroku toho svěřil králi francouzskému. Ale nežli přišlo k válce, vyrovnal se Jan s papežem listinou datovanou v Dôveru 13. května 1213. Potom král prohlásil '''A'''-ii a Irsko za papežské léno a zavázal se k poplatku 1000 hřiven papežské komoře. Tuto lenní smlouvu doverskou uznávali baroni s králem spojení i odpůrcové jeho, a A. stala se tedy lénem papežským cestou úplně zákonitou, s vůlí krále i národa. Neštěstí králova ve válce s Francií použili baroni a vynutili na něm listinu zv. »Magna charta« (15. čna 1215), základ nynější ústavy anglické. Papež Innocenc III. zavrhl ji, ačkoli plnou svobodu církve pojišťovala, poněvadž byla vydána bez jeho svolení, jakožto vrchního pána A.; avšak proto přece zůstala v platnosti. Jinak církev v '''A'''-ii vnitř nebyla znepokojována kromě učením W ickliffovým (v. t.). Na pokraj záhuby přišla církev katolická za reformace. Král Jindřich VIII. (1509—1547) odtrhl svou říši od Říma, poněvadž papež Klement VII. jeho manželství s Kateřinou, princeznou aragónskou, neprohlásil za neplatné, a učinil sebe r. 1534 hlavou církve anglické. Zavedla se přísaha o supremátě králově nad církví, a kdožkoli odepřel, pokládán za velezrádce. Usnesením parlamentu bylo najednou 376 klášterů (všech bylo 616) zrušeno; ostatní zrušeny v létech následujících. Celkem dal Jindřich odpravili 2 královny, 2 kardinály, 2 arcibiskupy, 18 biskupů, 13 opatů, 500 převorův a mnichů, 38 doktorů bohosloví a práv, 12 vévod a hrabat, 164 šlechtice, 124 měšťany a no žen. Za Edvarda VI. (1547—1553) stala se rozkolnická církev protestantskou. Královna Marie (1553—1558) obnovila staré náboženství, navrátila církvi statky, pokud je stát držel, neznepokojovala soukromých držitelů jejich, a zavedla zase staré zákony proti bludařům. Krvežíznivou, za jakou ji prohlašují mnozí dějepisci protestantští, královna Marie nebyla. Její sestra a nástupkyně Alžběta (1558 až 1603) byla sice po katoličku korunována a slíbila hájili katolického náboženství, ale Jined po korunovaci odvolala svého vyslance z Říma, prohlásila se za hlavu církve a pronásledovala katolíky tresty nejpřísnějšími. Když papež Pius V. klatbu na ni vydal, zakročila přísněji proti katolíkům zakázavši pod trestem smrti učení katolické hlásali, kněze světití, zpověd slyšeti a katolického missionáře do domu přijmouti. Její nástupcové, Stuartovci Jakub I., Karel I. a II. neposkytli katolíkům žádné úlevy bojíce se Anglikánův a presbyteriánů. Jakub II. (nast. r. 1685) jsa katolíkem chtěl opět obnovili v říši katolické náboženství, ale počínal si při tom bez rozvahy a vzbudil proti sobě odboj, v jehož čelo se postavil jeho zeť Vilém, princ oranienský, před nímž Jakub prchl do Francie. Nový král Vilém dal všem vyznáním svobodu (1698) jenom ne katolíkům a sociniánům. Katolíci směli bydleli pouze ve vzdálí 10 mil angl. od Londýna, nesměli si zařizovali žádných škol a i jinak byli potlačováni. Pod tímto krutým násilím mizeli znenáhla katolíci tou měrou, že r. 1780 bylo jich v '''A'''-ii jen 63.376. Anglickým katolíkům přišly vhod boje Irů za víru a práva. V čelo hnutí katolického postavil se od r. 1809 Daniel 0’Connel, výmluvný obhájce církve a svobody irské, který zákonitě si veda přinutil Wellingtona, že rozhodl se pro svobodu církve katolické. Týž podal 31. března 1829 emancipační billu komoře lordů, kde byla přijata a dostala 13. dubna 1829 královské stvrzení. Katolíkům -otevřen vstup do parlamentu a největší části státních úřadů. Roku 1840 upravil papež Řehoř XVÍ. katolickou církev v '''A'''-ii rozděliv ji na osm apoštolských vikariátů. K rozšíření katolicismu v '''A'''-ii také valně přispěl puseyismus (viz Pusey). R. 1850 Pius IX. obnovil anglickou hierarchii ustanoviv Westminster za sídlo arcibiskupa, jemuž 12 biskupství podřídil. Prvním arcibiskupem stal se znamenitý učenec, kardinál Wiseman. V kruzích protestantských vypukla proti tomu veliká bouře; parlament přijal billu ministerstvem podanou, že žádný katolický biskup nesmí užívati názvu některého anglického města, a že duchovní nebo řeholník nesmí nositi veřejně své roucho. Avšak statný kardinál přemohl veškeren odpor a slavil r. 1852 první provinciální synodu. Nyní má A. a Wales 1,200.000 katolíků, i arcibiskupství a 14 biskupství. ''[[Autor:František Xaver Kryštůfek|Dr. Fr. X. Kryštůfek.]]'' {{Prostrkaně|Povšechný přehled}}. V '''A'''-ii jsou všecka náboženství dovolena a svobodna. Tak zní zákon veřejného mínění, kdežto zákon státní (Act of toleration z doby Vilémovy a Mariiny, sec. I., kap. 18.) jest velmi neúplný. Žádný starý akt není odvolán, ale svoboda náboženská vyvinula se samorostle, a není státníka, který by se odvážil sáhnouti na ni. Jediný rozdíl mezi církví státní a ostatními jest, že státní církev požívá starých nadací a má právo desátku, kdežto ostatní jsou selfsupporting, udržujíce se z vlastních příspěvků. Svoboda náboženská vžila se úplně v ducha národa a uznána za základ svobody vůbec. Slovo sektářství, jinde odpor budící, nemá v '''A'''-ii významu ; každý má právo přesvědčení své veřejně hlásati. Třenic náboženských není; nesnesitelné jest některé vyznání jen tehdy, ruší-li obecný pořádek, nebo sleduje-li cíle politické. Vláda uznává, že svědomí vyňato jest z područí světské vrchnosti a vede si dle toho tak přesně, že žádného vyznání policejně nestřeže, ba ani při sčítání lidu nikoho se netáže na náboženství. Přesné sestavení číslic o jednotlivých vyznáních náboženských jest dosti nesnadné; lze je provésti jen přibližně, a to bud na základě zpráv vydaných různými nábož. společnostmi (v kterých však čítáni bývají obyčejně jen údové plnoprávní), nebo dle návštěvy chrámů, která závisí na různých okolnostech. Má se za to, že z 25,974.439 duší dle sčítání roku 1881 (A. s Walesem) státní církvi náleželo 13,500.000, k církvím nezávislým 10,000.000, ostatní pak že k žádné církvi se nehlásí. R. 1886 zaneseno bylo ve státní seznam 24.597 chrámův a místností určených k bohoslužbě, ale praví se, že mimo tyto jest asi 12.000 úřadům neoznámených. Náboženských sekt má A. množství veliké. V seznamu chrámů státu opověděných uvádí se 229 různých jmen a ve skutečnosti jest jich snad ještě více. Vznik jejich má po většině původ svůj ve volném historickém vývoji. Učení převalné většiny jest s učením církve státní zcela totožné až na několik málo článkův, a to ještě podřízeného významu. U leckteré církve na pohled sjednocené vyskytují se docela podobné nesrovnalosti, a jednota jest zachována jen z nedostatku volnosti neb pevnosti. První velká neshoda vyskytla se v určení poměru církve ke státu: má-li býti církev se státem na roveň postavena nebo jemu podřízena? Státní anglikánská církev má původ z vůle státu; ale tomu vzepřeli se puritánští dissenteři, hájíce neodvislosti a samosprávy církve. Proti oběma stojí menšina, hájící názor římský, že stát jest podřízen církvi, ale názor ten netěší se přízni ani státu, ani lidu. Druhá neshoda vzešla otázkou: je-li zřízení biskupské v církvi oprávněno, nebo spočívá-li moc církve v souhrnu věřícího lidu? Státní církev drží se episkopalismu, ale proti němu postavili se presbyteriáni a kongregacionalisté, považujíce praelatism za zkázu církve. Třetí neshoda vznikla otázkou o organisaci církevní: je-li církev organism po všech částech spojený, anebo je-li pouhým sdružením částic (sborů neb obcí) nesouvislých? Tu stáli episkopálové a presbyteriáni proti independentům. Konečně neshoda v otázce, může-li též laik učiti v církvi, dala vznik methodismu. Něco sekt utvořilo se pak také na základě kombinací zásad tu uvedených. Nejstarší z angl. sekt, nejneústupnější mezi bývalými puritány, jsou Independent!. Nejvýstřednější byli Brownisté; mírnější stranou jsou Kongregacionalisté, kteří připouštějí ke správě sborů vedlé duchovních ještě laiky, jáhny. Independentism dosáhl největší moci za Cromwella, největšího sesílení však za reakce pod Karlem II., kdy obnovený Act of uniformity na 2000 duchovních ze státní církve vypudil. Jim náleží hlavní zásluha o svobodu svědomí v '''A'''-ii, zvláště od té doby, kdy opustili zásadu snášelivosti omezené. Literatura bohoslovecká jimi hojně jest obohacena. Velice jim záleží na dokonalém vzdělání duchovenstva a k tomu účelu mají 13 bohosloveckých kollejí. Čítají 2803 sbory a 1378 stanic; duchovních jest 3500, počet duší 1,250.000. Roku 1831 spojila se většina sborů v Unii Kongregacionální, která má 51 menších associaci. Správa jejich sborů jest vzorná a účinlivost vydatná. Stejného smýšlení o správě církevní a poměru této ke státu jsou Baptisté, lišící se od independentů tím, že udílejí křest pouze dospělým vyznavačům. Sluší je rozeznávat! od anabaptistů německých, jejichž blouznivé zásady vymykaly se z objemu křesťanství. Rozdělují se v Particular baptists, menšinu přísně kalviniánskou, a v General baptists, většinu směru arminiánského. Chrámů mají 3654; duchovních 1893, k jejichž vzdělání mají 9 kollejí. Páčí se na 1,000.000 duší, mají rozsáhlé missie a jest to lid vzdělaný a mravný. Blíže státní církvi stojí Presbyteriáni tím, že hájí organického spojení církve, jen že na místo vlády biskupské kladou řízení presbyterosynodní. Ve sboru vedou správu vedlé duchovních starší a jáhnové. Správa repraesentativní jest tu provedena nejpřesnějším způsobem. Usnesení vykonávají odborové pod vedením moderátora, voleného od synodu k synodu. Církev presbyteriánská čítá i synod, io presbyterních obvodův a 386 sborů, 378 duchovních, ústav ku vzdělání duchovenstva v Londýně a asi 350.000 duší. Mimo to jest v '''A'''-ii 17 sborů, trvajících ve svazku se skotskou státní církví presbyteriánskou. K církvi presbyteriánské náležejí hlavně intelligence a průmyslníci. — Nejnebezpečnějšími nepřátely presbyteriánů byli Un itariáni, poměrně novějšího původu. Mají 348 chrámů, 18 stanic a 340 duchovních. Jest jich asi 300.000 duší. Zevní úprava bohoslužby u všech těchto vyznání vyniká prostotou a bezobřadností. Pozoruhodným zjevem jest methodism vyšlý r. 1739 z církve anglikánské. Byl to původně praktický směr k oživení náboženského vědomí, zahájený v Oxfordě několika studujícími, jimž přezdíváno: svátý klub, methodisté. John Wesley, vůdce hnutí toho, nepomýšlel nikdy na vystoupen! z církve anglikánské, ale toužil toliko na nedostatek života v ní. Roku 1739 zařídil t. zv. societies (společnosti), jež rozdělil na třídy po 13 osobách pod vedením zkušenějších členů. Počet společností rostl, stavěny chrámy a k uspořádání práce svolána r. 1744 do Londýna konference kazatelů, na kteréž položen byl základ ke zvláštní organisaci methodismu. Nejvyšší stolice této církve jest všeobecná konference, která zkouší, ordinuje a dosazuje duchovní. Wesleyanští methodisté (Old connexion) vykazují 7145 chrámů. 3306 duchovních, 15.009 místních kazatelů, 879.113 dětí v nedělních školách, dle čehož jest jich více než 3,000.000 duší. Mají též rozsáhlé missie, na něž r. 1886 věnováno přes 138.165 lib. štěrk, na domácí missii pak 37.789 lib. šter. Vydržují si 4 bohoslovecké semináře a 3 učitelská paedagogia. Literatura bohoslovecká nepěstuje se valně, za to písemnictví prostonárodní hojně zásobují. Po smrti Wesleyově odštěpili se r. 1797 obhájci práv laiků, jimž Wesley žádného místa ve správě nevyhradil. Známí jsou pod jménem Nové spolčení (New connexion). Mají 444 chrámů, 179 duchovních, 1317 místních kazatelův a na 100.000 duší. Jiní stoupenci téhož směru laikům ve správě církevní přejícího spojili se r. 1857 pod jm. Spojené svobodné církve meth odisti c ké (United method, free churches); čítají izzg chrámů, 354 duchovních, 3997 místních kazatelův a na 300.000 duší. Zcela zvláštní útvar jsou the Primitive Methodists, ku kterémuž podnět dal roku 1810 dělník William Clowes utvořiv spolek střídmosti. Záhy utvořilo se takových spolků více a účastníci scházeli se v neděli pod šírým nebem k pobožnosti. Když jim v tom bráněno bylo, přijali jméno svrchu uvedené a organisovali se samostatně. Vynikajícím zjevem u nich jsou shromáždění pod šírým nebem (Camp meetings). Nyní mají 4305 chrámů, 1043 duchovních, 16.120 místních kazatelův a 411.935 dětí v nedělních školách. Zásluha methodismu o vychování lidu obecně se uznává. Vyšel vstříc potřebám jeho ve veliké jeho zanedbanosti a opuštěnosti. S methodisty shodují se ve mnohých názorech Moravians, Bratří, dovolávající se původu z Jednoty českobratrské; pro svůj episkopalism doznávali přízně vlády. Již r. 1741 vyskytuje se missijní společnost této obnovené Jednoty bratrské, Herrnhutských, v Londýně pro práci v Labradoru. Čítají 5727 kommunikantů v 38 sborech, a hlavní činnost svou soustřeďují v missii mezi pohany. Odstředivé snahy sledují: Society of Friends (společnost přátel), obecně Kvakeři (Quakers) zvaní; zavrhují zvláštní úřad kazatelský, svátosti, přísahu atd., mají 317 chrámův a 15.380 členů dospělých. Bratrstvo Plymouthské (Plymouth Brethren) z r. 1830, známé pod jménem Darbystů, kteréž zamítá takřka všecku organisaci církevní, má 23 chrámy. Apoštolsko-katolická církev neb Irvingiáni mají 80 chrámův a Nový Jerusalem, Svedenborgiáni 64 chrámy. V poslední době obrátila na se pozornost nová organisace : Salvation army, armáda spásy, s methodismem spřízněná a jako tento práci svou se zálibou v nejnižších vrstvách konající a za tím účelem hlučných a nápadných způsobův užívající. Židé mají 80 synagog a 60.000 duší; příspěvky jejich jsou značné, ročně 150.000 lib. steri. Z cizinců mají pravoslavní řečtí 6, arménští 2 chrámy; několik chrámů mají němečtí a švédští lutheráni a francouzští a hollandští reformovaní. Svobodná episkopální církev má 40 chrámů. Všecky čelnější evangelické církve prokazují sobě navzájem úctu a spolčují se v některých, obecně prospěšných podnicích. Takovými jsou Bibl. Společnost, Traktátní společnost, částečně též společnost pro bibl. archaeologii, rozmanité missie a dobročinné ústavy. Snášelivost, kteráž nevylučuje horlivého hájení vlastního přesvědčení, stala se vůbec pravidlem veřejného mínění a obcování. ''[[Autor:Čeněk Dušek|—šek.]]'' {{Prostrkaně|Anglikánská církev, anglikáni}} (úředně : The United Church of England and Ireland, běžně: The Anglican Church). Tak se vůbec nazývá evangelická církev Jindřichem VIII. (1509—1547) zavedená, za královny Alžběty (1558—1603) co do věrouky (přijetím 39 čl.) ustálená a od té doby (s malou přestávkou za trvání »dlouhého« parlamentu) v Anglicku (r. 1707 ve Skotsku a r. 1869 v Irsku) za státní církev uznaná. Zřízení její spočívá z částky na starém řádu kanonickém, kterýž na počátku reformace téměř beze změny byl podržen (kromě toho, že svrchovanost papežská nahrazena byla svrchovaností koruny), z částky na zákonech říšských a na právu obyčejovém, kteréž zejména platí pro samosprávu místní. Vyznání víry anglikánské církve obsaženo jest hlavně v dotčených 39 článcích, kteréž původně arcibiskupem Cranmerem a biskupem Ridleyem za Edvarda VI. (1547—1553) sestavény, za Alžběty pak (1563) konečně upraveny byly. Články ty mají v celku ráz protestantský (úplná dostatečnost Písma sv., ospravedlnění z víry atd.), avšak výroky jejich jsou namnoze nejasné, a zřízení biskupské jest tu jakožto po právu stávající uznáno. Dalším, však rovněž tak neurčitým pravidlem víry jest Kniha obecných modliteb (Book of Common Prayer), ve kteréž obsažen jest úplný řád liturgický a návod ku konání všelikých služebností církevních. Duchovenstvo dělí se na 3 stupně : diákony, presbytery a biskupy. Biskupů čítá se 28 domácích a 53 koloniální. V čele jejich jsou arcibiskup canterburský a yorský, kteříž ve veřejném životě požívají předností téměř královských. Anglikánská církev neuznává jiné ordinace kněžstva leč vykonané svými biskupy a nazývá všecky ostatní evang. vyznavače dissenters (různě smýšlející). Místní duchovní správcové slují rector nebo vicar; jim ku pomoci pro duchovní správu jsou curates (kaplani), pro správu hmotných záležitostí osadní konšelé (churchwardens) s osadním výborem (vestry). Biskupové zkoušejí a v úřad uvádějí (admit) kněží od patronů příslušných kostelů navržené. Všeobecné církevní záležitosti upravují se ve dvou konvokacích z biskupův a zástupců kněžstva složených ; avšak konečné rozhodnutí ve všelikých sporných otázkách jest při tajné státní radě. V anglikánské církvi rozeznávají se tři hlavní směry: 1. Strana vysokocírkevní (high church party), konservativní ve smyslu starého hierarchického a liturgického řádu, z kteréž vyšli Puseyité nebo ritualisté, k Římu se klonící; 2. strana nízkocírkevní (low church party, také evangelical party), kteráž klade větší váhu na víru a zbožný život než na zevní formy a s dissentery udržuje přátelské styky; 3. širokocírkevní (broad church party), jejími heslem jest pokročilá věda a filosofie po způsobu německého liberalismu. K anglikánské církvi čítají se v '''A'''-ii asi dvě třetiny (dle některých pramenů polovice), v Irsku jen nepatrná částka obyvatelstva. Zevní repraesentace její jest skvělá, ježto anglikánská církev požívá ze starých i novějších nadací bohatých příjmů, kteréž se do nedávna — před klesnutím užitků pozemkových — páčily na 8 mill. lib. sterlinků ročně. ''[[Autor:Ludvík Bohumil Kašpar|—šp.]]'' == Školství. == {{Prostrkaně|Obecné školy}}. Školní vychovávání angl. lidu až k začátku XIX. stol. bylo téměř docela zanedbáno. Prvním krokem byly školy nedělní (Sunday Schools), k nimž podnět dal Robert Daikes, vydav. »Gloucester Journalu«, a jež převzaty byly ve správu »Spolkem ku povzbuzení a udržování nedělních škol po veškerých britských državách« (Society for the Support and Encouragement of Sunday Schools throughout the British Dominions). Spolek podporován byl všemi církevními a politickými stranami, což vyplývalo z přesvědčení o nutnosti a účelnosti vzdělání lidu. Hlavní překážce při zakládání anglických obecných škol — nedostatku učebních sil — odpomohla v příhodném čase Bell-Lancasterova methoda (Monitorial System of Tuition), dle níž v jednotlivých třídách školních vyučovali lepší žáci k účelu tomu vybraní (monitors) pod dohlídkou hlavního učitele. Záhy též vláda sama ujala se obecných škol, povolivši k jejich podpoře roku 1832 poprvé 20.000 lib. steri. Roku 1856 utvořeno bylo »vyučovací oddělení« (Education Department), jež podřízeno lordu předsedovi tajné rady a za účel má podporovati vychování mládeže pomocí hmotných prostředků parlamentem povolených a pod dohledem inspektorů k tomu určených. Vyučovací oddělení má spojení s British and Foreign School Society, kteráž podobně jako státní úřad nezná žádných konfessionálních obmezení, a s National School Society, ústředním orgánem škol státocírkevních. První zákon vyučovací vydán r. 1870. Dle tohoto škola řízena jest dvěma činiteli : 1. Školní radou (School Board) pod přímým dohledem poplatníkův a 2. anglikánskou církví a jinými náboženskými obcemi. Náklady na vychování rostou rok od roku. R. 1871 vyučování jednoho dítka stálo 1 libru 7 šil. a 5 pennů (17 zl. r. m.), r. 1881 již i lib. 16 šil. io'/2 p. (21 zl.) a roku 1885 i lib. 19 šil. i'/j p. (22'/2 zl.). R. 1887 vyžadovalo elementární vyučování nákladu 6 fy mill. lib. steri., jehož polovice byla vládou povolena. Následující tabulka obsahuje úřední data ze dne 30. srpna 1888: An„,a Wales Skotsko Irsk° Školy obecné . . 19.022 3.902 7-803 Školou povinných dítek ..... 5,145.292 691.465 692.341 Žáci zkoušení od inspektorů . . . 4,064.863 542.902 556.993 Státní příspěvek 2,958.705 ý 443.815 £ 814.003 £ Školní radu má buď město nebo farní osada; občané města nebo poplatníci farní osady volí ne méně než pět a ne více než patnácte členů. Školní rada má dohlížet! : ke školním budovám, zejména ke zdraví dítek, náležitému světlu, teplu a ventilaci školních světnic. Každá škola má miti prostranství ke hrám (play-ground) s tělocvičným náčiním. Hledí se především k tomu, aby každé školou povinné dítko dostatečného obdrželo vyučování »ve třech r«, Reading, Writing and Arithmetic (čtení, psaní a počty), u děvčat pak v ručních pracích. Kromě toho vyučuje se zpěvu, kreslení, zeměpisu, nauce o všeobecně užitečných předmětech a dějepisu. Anglická škola jeví se v různé podobě dle toho, má-li vychovávali dítky z chudších nebo bohatších tříd. Ve farní škole (Parish School) vyučuje se náboženství (biblí, katechismu, na paměť učení evangelií), zeměpisu (hlavně A. od fary počínajíc), anglickému dějepisu, něco botanice, fysiologii a anatomii, účetnictví, psaní a počtům. Děti rodičů majetných mají mimo to vyučování v kreslení, hudbě a nejnověji i ve frančině. Kromě těchto škol náležejí biskupské církvi anglikánské školy národní (National Schools), jež zařízeny jsou dle Bella, a farní dobročinné (Parochial Charity Schools), které nalézáme hojné ve velkých městech, zejména v Londýně. Nejnižší druh škol jest onen, pro nějž útrpnost sbírá žáky a žákyně na ulici: Školy pro otrhané (Ragged-Schools), v nichž vyučují se dítky docela zanedbané neb opuštěné, jejichž rodiče buď zemřeli nebo vůbec jsou neznámi; zde dostává se jim též přístřeší a stravy. Chudinské školy (Pauper-Schools) jsou pro dítky nemajetné, kteréž od farní osady dostávají almužny. Workhouse-Schools jsou pro děti lidí, kteří zaopatřeni jsou v káznicích. Školy trestnické (Penal-Schools) jsou pro nedospělé trestance. Konečně v dětských školkách (Infant-Schools) chována jsou děcka útlého stáří. ''[[Autor:Viktor Brandt|de B.]]'' {{Prostrkaně|Škol středních}} dle pojmu našeho A. nemá. Snahám po středním vzdělání vyhovují Grammar Schools a Public Schools, také Colleges zvané. Tyto mají kromě přípravy ke zkoušce maturitní synům vznešených a bohatých rodičů poskytnouti vzdělání stavu jejich přiměřeného, při čemž hlavně se přihlíží k tělocviku (zejména sportu), ku plynnému překládání klassiků, k mathematice a jazykům moderním. Klade se více váhy na ducha než na mrtvou literu. Gymnasií státních v '''A'''-ii není; gymnasium tam znamená školu tělocvičnou. Stát nestará se o školství střední. Grammar-Schools i Public-Schools jsou v '''A'''-ii buď podniky soukromé nebo založeny s bohatými nadacemi, že i nemajetní mohou je navštěvovali. Všechny tyto školy zařízeny jsou dle způsobu kollejí, v nichž žáci i professori bydlí a se stravují. — Great Public Schools jsou ústavy, v nichž se dospělejšímu žactvu přednášejí různé vědy. Velkých těchto kollejí jest v '''A'''-ii devět, nejznamenitější vys. škola etonská, kamž bohatí Angličané posílají syny své buď ku přípravným studiím universitním nebo k nabytí vyššího, nikoli však akademického vzdělání. Studijní rok v každé z těchto kollejí vyžaduje nákladu nejméně 100 lib. šterl. (1200 zl. r. č.). Bohatá stipendia jsou při nich založena pro studující chudé. Jiných veřejných a grammatických škol má A. 386, z nichž 37 připadá na Londýn. Zajímavo jest, že v této zemi obchodův a strojův až do roku loňského nebylo žádných škol obchodních nebo technických v našem rozumu; bylyf při každé kolleji zřízeny odbory pro žáky, již hodlali se věnovali obchodu, strojnictví neb inženýrství. Teprve r. 1888 bylo v parlamentě upozorněno na citelný nedostatek obchodního vzdělání theoretického v '''A'''-ii, a v příčině té ihned zahájeny porady. Ustanovení o školách obchodních kommissemi obchodních komor vypracovaná a parlamentem přijatá vyhovují všem požadavkům moderního školství, a poněvadž obchod pro '''A'''-ii jest podmínkou životní, převzal stát školy obchodní ve vlastní správu. Přednášejí se zákony ekonomické a obchodní, mathematika, obchodní zeměpis a moderní jazyky, kterýžto poslední předmět byl v '''A'''-ii posud velmi zanedbáván. Kromě denních založeny jsou i obchodní školy večerní. {{Prostrkaně|Odborné školství}} jest v '''A'''-ii na značném stupni vývoje a téměř pro každý důležitější odbor a řemeslo jsou školy. Jsou to zejména školy hospodářské, zahradnické, tkalcovské, hrnčířské, stavitelské a p. V novější době zařízeny byly i školy dělnické (Worksmans Institutes). Záhy však se ukázalo, že školy tyto večerní pro ohromné množství dělnictva londýnského jsou nedostatečný. R. 1887, kdy v Londýně velká panovala bída mezi dělnickou třídou, přistoupeno ke zbudování »ústavů polytechnických« (Polytechnical Institute), mezi nimiž první místo zaujímá Peoples Palace (palác pro lid); ve dvou létech založeny ještě čtyři podobné velkolepé ústavy v oněch částech metropole, kde přebývá třída dělnická a chudina. Ústavy tyto přístupny jsou dělníkům každého věku; časté přednášky odborníkův o předmětech užitečných, veřejné knihovny, velké tělocvičny, koupele — vše to zřízeno a udržováno jsouc z příspěvků dobročinných napomáhá nejen k tomu, aby zanedbané posud třídě dělnické dostalo se jistého vzdělání, nýbrž i k úlevě nedostatku hmotného, jelikož s ústavy těmito spojeny jsou čajovny, restaurace a kavárny, v nichž dělník za laciný peníz tělesným potřebám zadost činí. {{Prostrkaně|University}} anglické jsou sbory, jež se středními školami nemají žádného spojení. Jim přináleží právo udíleli akademické hodnosti a určovali zákony, dle nichž se propůjčují tyto hodnosti. Až do r. 1855 byla anglická universita vlastně klubem pro bohaté mladíky, kamž otcové jejich je posílali, aby nabyli dobrých známostí společenských. Od té doby však obě nejstarší university, oxfordská a cambridgeská, pracují neustále k tomu, aby byly ústavy vzdělávacími ve smyslu moderním. Universita oxfordská (The Chancellors, Masters and Scholars of the University of Oxford) jest nejstarší a největší vysoké učení v '''A'''-ii. Jako »universitas literaria« objevuje se již ve XII. století. Nejvyšším hodnostářem university jest kancléř (Chancellor), jenž bývá obyčejně zároveň vysokým hodnostářem státním; volí se na čas doživotní a přichází do Oxfordu toliko, když nastupuje svůj úřad anebo když universita bývá poctěna návštěvou královskou. Mocí jeho oděn jest vicekancléř ( Vice-chancellor), pod kterýmžto stojí nadsprávce (High-steward). Vicekancléř se čtyřmi (od něho jmenovanými) provicekancléři stojí v čele university. Všichni funkcionáři, jakož i kuchaři, sklepmistři, skladníci, vrátní, ano i holiči povinni jsou složití úřední přísahu do rukou vicekancléře. Ostatní členové university jsou správci kollejí (Masters), professori, kollejníci (Fellows), stipendisté (Scholars), kaplani, správní úředníci, kostelníci, sluhové, kteřížto všichni jsou immatrikulováni a žijí na útraty university, jež má ročního příjmu půl millionu lib. steri. Služné professorů obnáší 5—600 lib. steri.; někteří mají 1000, kanovníci a professori theologie až 3000 lib. steri, ročně. Správa čili senát universitní vykonává svoji moc i. týdenní radou (Hebdomadal Council), skládající se z vicekancléře, proktorů, osmnácti professorův a správců kollejí, kterážto rada jest zákonodárným sborem universitním a exekutivním komitétem; 2. schůzí (Congregaliem) všech residujících professori!; 3. schůzí hromadnou (Convocation) všech členů universitních. V nejdávnějsích dobách přebývali studující v bytech soukromých, později byli nuceni ubytovali se ve velkých budovách Halls zvaných, z nichž každá stála pod správou »principála«. Ve středověku bylo v Oxfordu a Cambridgi na sta podobných budov, v nichžto studujícím kromě stravy a bytu i vyučování se dostávalo. Kollejí bylo tehdy jen málo, a do těchto přijímali se jen »členové ústavu« (Members of the Foundation), totiž učitelé, představení a bohatí studující, kteří tvořili vlastní universitu a bydlili v kollejích. Časem však otevřely kolleje brány své všem studujícím k universitě náležejícím, čímž »hally« splynuly v kolleje. V Oxfordě jsou nyní jen tři, v Cambridgi žádná. Až do r. 1868 nemohl se nikdo státi akademickým občanem, kdo nenáležel k nějaké kolleji, totiž kdo v ní nepřebýval. Nyní smějí i studující bydliti u tak zvaných »oprávněných mistrů soukromé síně« (Licensed Master of a Private Hall), musí se však podrobiti jistým disciplinárním předpisům. Charley's Hall v Oxfordě jest ostatně jenom jedinou toho druhu. »Halls« nejsou vtěleny ke sboru universitnímu, aniž jsou od státu podporovány. Každá kollej má ročních příjmů nejméně 15.000 lib. sterlinků. Magdalen-College v Oxfordě dostává 40.000, Christchurch College 50.000, Trojická kollej v Cambridgi 55.000 lib. steri. Za jistých okolností smějí si studující sami voliti své byty. Tito studující se nazývají unattached to any College (k žádné kolleji nenáležející). Vyučování však se účastní a rovněž podléhají ohledně svého chování »censurnímu komitétu«. Universita oxfordská skládá se z 25 kollejí, cambridgeská ze 17. Založení nejstarší oxfordské kolleje University College spadá do r. 1249. Větší část ostatních kollejí byla založena v XIII.—XVI. stol., s každou z nich byly spojeny bohaté nadace. Největší a nejnavštěvovanější kollej oxfordská jest Christ Church College. Kollejní budovy jsou z nejzajímavějších pomníkův umění stavitelského, zejména co se týče vnitřního zařízení. Tu panuje starobylá nádhera, obzvláště v jídelnách, jejichžto stěny pokryty jsou podobiznami slavných členův university všech století. Ku každé kolleji pojí se rozsáhlé zahrady, poskytující hojného prostoru k oblíbeným sportům a hrám. Řeky obou měst universitních pokryty jsou lodicemi, v nichž studující po celý téměř rok se připravují k výročnímu veslařskému závodění obou universit v Londýně na hořejší Temži. Každá kollej jest takřka vlastní universitou pro sebe, vypravena jsouc úplným sborem učitelským, knihovnou a vědeckými nástroji. Vyučování děje se od professorů sboru universitnímu náležejících, od učitelů (Tutors) dotčené kolleji náležejících a od učitelů soukromých. Vyučování má ráz seminární. S kathedry přednáší professor jen za příležitosti »mezikollejní přednášky« (Intercollegiate lecture), k níž dostavují se společně studující z pěti až šesti kollejí. Pensa uveřejňují se v univ. časopise »University Gazette«. Ke vstoupení do kolleje třeba podrobiti se při ■ jímací zkoušce. K této může se hlásit! každý šestnáctiletý. Zkouška jest písemní; avšak examinátor, jenž nezná jména kandidátova, nýbrž jen jisté číslo, může i ústně klásti otázky. Ku přijímací zkoušce jest třeba znalosti následujících předmětů : latiny, řečtiny, frančiny, němčiny, arabštipy, sanskrtu, jazyka anglického (dějepis světový a anglický, mluvnice a zeměpis) a mathematiky. Zkoušce z jazyků latinského a anglického musí se podrobiti každý kandidát; z jazyků v ostatních jest mu volno jeden zvoliti. K zápisu se má kandidát dostavili v předepsaném kroji akademickém (cap and gown): dlouhém, černém hávu a černé čtverhranné čapce. Kandidát zapsav své jméno do universitního rejstra skládá trojí přísahu: i. loyálnost k panovníku, 2. že zneuznává a nenávidí papežskou kletbu se všemi jejími následky a 3. že uznává, že cizí vladař v '''A'''-ii žádné moci vykonávali nemá. Po té doporučí se novému akademikovi stanovy, jež mezi jiným obsahují i to, že studujícímu oblékali se jest v oděv tmavý, vlas jeho nesmí býti dlouhý, nýbrž v přiměřeném období stříhán, nemá nosili zbraně kromě lučiště a šípu, nesmí kouřili, divadla navštěvovali a noci po hospodách trávili. Nový student (Freshman) povinen jest dostavili se k dvanácti přednáškám týdně, bohoslužbám přítomen býti, nosili akademický oblek v budově kollejní až do jedné hodiny odpolední, po slunce západu, při bohoslužbách a při návštěvě officiálních osobností. Žádný studující nesmí bez zvláštního povolení opustili kollej po deváté hodině večerní. Bez písemního omluvení pro nepřítomnost v přednášce propadá studující trestu. Tresty jsou buď peněžité, nebo dočasné i úplné vyloučení z university, též vězení. Pobyt na universitách anglických po čas tří semestrů (terms) vyžaduje značného nákladu. Semestry jsou tři a nazývají se Hilary (od 14. led. do květné neděle), Trinity (od květ. ned. do 1. úterka v čci) a Michaelmas (od 10. říj. do 17. pros.). K dosažení akad. hodnosti jest potřebí, aby studující bydlel v obvodu universitního města. Pro studující nemajetné jsou bohaté nadace, ceny a vyznamenání. K dosažení nejnižší hodnosti bakaláře (Bachelor) musí akademik podrobiti se třem zkouškám (Responsions), a to první po pěti, druhé po osmi a třetí po dvanácti semestrech. První a poslední konají se veřejně za přítomnosti obecenstva a zkouší se : z jazyků latinského a řeckého, z filosofie, měřictví a logiky. Při rigorosu třetím zkouší se : z latinských a řeckých klassiků, z mathematiky, dějepisu starověku, bohosloví, filosofie, národohospodářství, přírodovědy a moderních jazyků. Předměty byvše sestaveny předloží se kandidátovi, jenž si může voliti hodnosti anglickými universitami propůjčované; jsou tyto: B. A. — Bachelor of Arts — bakalář umění (filosofie); M. A. = Master of Arts = magister umění; B. C. L. — Bachelor of Civil Law = bak. civil, práva; D. C. L. = Doctor of Civil Law — doktor civil, práva; B. M. = Bachelor of Medicine = bak. lékařství; M. D. = Doctor of Medicine = doktor lékařství; B. D. = Bachelor of Divinity = bak. bohosloví ; D. D. _ Doctor of Divinity — doktor bohosloví; M. B. — Bachelor of Music — bak. hudby; D. M. = Doctor of Music = doktor hudby; Ph. D. = Doctor of Philosophy — doktor filosofie ; D. Sc. = Doctor of Science = doktor věd. Písmenka označující propůjčenou hodnost kladou se vždy za jméno vlastní. {{Prostrkaně|Vyššímu vzdělání děvčat}} věnuje se od r. 1873 velká péče. V tom první krok byl učiněn založením ženských kollejí v Cheltenhamu a v Londýně. Nejvyšši snahu po ženském vzdělání ukojují obě ženské university v Oxfordě a Cambridgi. Na obou universitách, vlastně kollejích (Colleges), přednášejí se tytéž předměty a stejná poměrně panují zařízení | jako na universitách mužských s tou jedinou výjimkou, že kandidátky sice připuštěny jsou ke všem zkouškám, avšak diplomy nebo hodnosti jim se nepropůjčují. Dámy věnující se vědě lékařské vstupují do londýnského ústavu, lékařské školy pro ženské (Medical School for Women) zal. od šiřitelův a přátel emancipačního hnutí ženského. ''[[Autor:Viktor Brandt|de B.]]'' == Jazyk a literatura. == Pro jazyk a literaturu germánského národa, který usedlý jest v Britskú od polovice V. stol. po Kr., obvyklé jsou názvy dva: anglosaský a anglický, ačkoli Angličané nynější jsou přímými potomky kmenů, kteří do Britannie původně se přestěhovali, a jazyk jejich, aspoň co do mluvnického rázu a ducha, tolikéž přímým nástupcem »anglosaštiny«. Avšak růzností názvů naznačuje se, že přirozený rozvoj lidu i mluvy jeho násilně byl přerušen vpádem Normanů (1066). Čelní mezi kmeny, kteří v V. stol. do Britannie vtrhli, byli Anglové a Sasové, a podlé nich dějepisci všecky přistěhovalce nazývali »Ongulseaxan« (lat. Anglosaxones), kteréžto jméno mělo-původně platnost jen politickou. Jazyk svůj rodný spisovatelé jejich nazývají vždycky'»englisc« (lat. nejvíce lingua saxonica) a také nyní tedy měl v by se nazývat! správněji »staroanglickým«. Že však označení toho jest třeba pro pozdější fasi rozvoje jeho, obecně nazývá se jazyk germánských obyvatelův A. od počátků do pol. XIII. stol. anglosaským, odtud pak až po nynějšek anglickým. Doba anglosaská dále dělí se na staroangl osaskou (Anglo-Saxon) do vpádu Normanů (1066) a na novoangíosaskou (Semi-Saxon) od r. 1066 do r. 1250; doba anglická tolikéž má dvě údobí: staroanglické se středoanglickým (Old and Middle English) od pol. XIII. stol. do počátku XVI. stol. a novoanglické (Modem English) od poč. XVI. stol. podnes. Jazyk Anglosasů, ratolesti západní větve germánských národů, různil se ve čtvero nářečí: northumberské na severu, vnitrozemské čili mercijské ve středozemí, západosaské na záp. a jihu, kentské na jihovýchodě ; první dvě byla mluvou Anglů, kentské Jutů. Ve všech zachovaly se památky písemné, nejčetnější v nářečí západosaském, které bylo do jisté míry již vládnoucím jazykem spisovným. — Mluva anglosaská vyniká velikou bohatostí samohláskových zvuků, poněvadž původní stav hláskoslovný rozmanitě jeví se pozměněn působením hlásek sousedních. Souhlásky proti tomu mnohem více udržely se ve stavu původním, jsouce jako v gotštině a skandinavštině na druhém stupni posouvání, ač i tuto různou výslovnost! některých hlásek vznikla rozmanitost, neznámá v jiných nářečích germánských. — Tvarosloví anglosaské proti ostatním nářečím soudobým, zejména proti staré horní němčině, ukazuje již značné rozrušení přípon flexivných a tudy poměrnou chudobu tvarů, která však proti pozdějšímu ofření, jež zavládlo v jazyku anglickém, přece jeví se velikým bohatstvím. (Srov. Edv. Sievers, Angelsächsische Grammatik II. vyd. Halle, 1886.) Vpády a pomíjející vláda Dánů, pfíbuzných s Anglosasy (1016—1042) nepůsobily v jazyk anglosaský, leda že jej obohatily některými slovy. Avšak výbojem normanským r. 1066 jazyk francouzský stal se mluvou vládnoucích kruhův a platnost měl při dvoře, v parlamentě, na soudech i ve školách, kdežto lid podmaněný mluvil svou řečí domácí. Frančina v '''A'''-ii nabyla zvláštního rázu dialektického a brzy se v ní rozvinula dosti značná literatura (anglonormanská). V jazyk domácí s počátku působila jen nepatrně ; teprve na sklonku doby druhé (novoanglosaské) slova francouzská začala přecházeli do mluvy obecpé; než i tu ještě tak nepatrně, že v 57.000 veršů napočítáno pouze 90 výrazů francouzských. Přece však anglosaština rozrušovala se stále a nejvíce tím, že spisovná řeč, dříve již dosti zdárně vytvořená, nemajíc pěstitelů mezi vyššími stavy, ustoupila vládě různých nářečí, kterými psali skoro výhradně jen duchovní. Okolo pol. XIII. stol. dokonáno smíšení normanských přistěhovalců s lidem anglosaským, i šlechta sama dlouhým pobytem v zemi a antagonismem proti Francii se změnila úplně. Již roku 1258 proklamace krále Jindřicha III. vydána jest jakožto první anglická listina úřední a za dalších sto let (1362) sněmovním usnesením nařízeno, aby všecko jednání soudní dálo se po anglicku. Za to však tolik slov francouzských přešlo ve mluvu domácí, že hned na počátku doby počítá se v některých spisech až 10% výrazů cizích, které prvotně ještě držely svůj přízvuk a jen znenáhla se přizpůsobovaly germánskému. Anglosaština sama zatím zbavila se skoro všech ještě zbylých přípon flexivných a které přece podržela, v těch původní hlásky plnější nahradila irrationálným e. Tak vytvořoval se znenáhla jazyk anglický; ale nebylo na počátku doby této ještě jednotné mluvy spisovné, nýbrž psalo se různými dialekty, ježto hlavně ve tři skupiny se liší : nářečí severská (Northern Dialects) od hor skotských po řeky Humber a Ouse; jižní (Southern D.) na jih od Temže a stredozemská (Midland D.) uprostřed mezi oběma. Teprve ve 2. pol. XIV. stol. jednak působením obou universit (v Oxfordě a Cambridgi) a velkými kláštery v jejich okolí, jednak hlavním městem nářečí stredozemská a z nich hlavně východní (East-Midland D. kolem Londýna) nabylo převahy nad ostatními a pak zásluhou vynikajících spisovatelů, hlavně Chaucera a Wickliffa ustálilo se v jazyk spisovný. — Po stránce grammatické tento nový anglický jazyk dostoupil největší možné prostoty. Hláskosloví sice zachovalo poměrně veliké množství odstínů, zvláště vokálních, ale jinak »co nyní možná nazývali mluvnicí v angličině, jest o málo více než gen. sgl. a nom. pl. u podstat, jmen, stupně komparace u přídavných a několik osob a časů slovesa« (Max Müller). Zásoba slov více nežli z polovice jest původu románského, a sice tak, že výrazy, které se táhnou k životu rodinnému, k hospodářství polnímu a domácímu, pak výrazy plavecké a skoro všecka concreta jsou germánská, pak také zájmena a číslovky (mimo řadové second), slovesa pomocná, spojky a předložky (kterým připadá důležitý úkol nahrazovati nedostatky deklinace); za to francouzská (ale s přízvukem germánským !) jsou většinou abstracta, výrazy ze života dvorského a státních poměrů, tituly a názvy hodností. Hlavní přednosti anglického jazyka jsou bohatost, poněvadž v něm shrnuta jest zásoba slov germánských i románských, úsečnost, stručnost a neobyčejná ohebnost, jež přizpůsobili se dovede nejrozmanitějším podrobnostem myšlení. Děje {{Prostrkaně|anglické literatury}} různě se dělívají. Historikové domácí (mezi nimiž nejpřednější místo zaujímá Chambers's Cyclopaedia of English Literature, IV. vyd. v Lond. 1885) obyčejně rozeznávají osmero dob podlé politických dějin národa, které jako všude i v '''A'''-ii rozhodujícím vlivem působily v rozvoj písemnictví. První dobu počítají od počátků po r. 1400 t. j. po smrť Chaucerovu, druhou mezi 1. 1400—1558, třetí od r. 1558 do 1625, čtvrtou od r. 1625—1689, pátou na 1. 1689— 1727 (Augustan age), šestou mezi 1. 1727—1780, sedmou od r. 1780—1830, osmou od r. 1830 podnes. Avšak v tomto rozdělení není s dostatek hleděno k rozvoji jazyka a hlavně nejstarší doba písemnictví odbyta jest příliš povrchně. Také povaha literárních plodů v dobách starších i novějších vymáhá rozdělení jiného. Proto správněji Körting (Grundriss der Gesch. d. engl. Literatur, Münster 1887) dělí takto: I. Dobu staroanglosaskou klade od počátků do vpádu Normanů (1066); II. dobu novoanglosaskou od pol. XI. do pol. XIII. stol.; III. dobu staroanglickou se středoanglickou od pol. XIII. do zač. XVI. stol.; IV. dobu novoanglickou od poč. XVI. stol. podnes, a to: 1. údobí renaissance a reformace od poč. XVI. do i. čtvrt. XVII. stol. (panov. Alžběty a Jakuba I.); 2. údobí puritánův a revoluce od r. 1625 do návratu Stuartů roku 1660; 3. údobí pseudoklassicismu od r. 1660 do smrti Popeovy r. 1744; 4. údobí návratu k básnictví přirozenému od Popea do prvního vystoupení Scottova, t. j. do konce stol. XVIII.; 5. údobí romantiky a literatura). od konce stol. XVIII. do konce let dvacátých t. stok; 6. dobu novoklassicismu a realismu od konce let dvacátých do nynějška. Rozdělení toto jako všecka jiná jest jen přibližné, poněvadž rozvoj literární děje se stálým, nepřetržitým proudem, v němž zcela určitých, ostře vymezených dob nelze stanovit!. '''I.''' {{Prostrkaně|Doba staroanglosaská:}} Ve všech nářečích anglosaských zachovaly se památky písemné. Některé, ač nečetné, psány jsou ještě starým písmem runovým (na př. nápis na kříži ruthwellském), které záhy ustoupilo písmu latinskému. Rukopisy památek anglosaských buď jednotlivě roztroušeny jsou po knihovnách, bud sepsány již za starodávna v kodexy souborné. Z těchto nejdůležitější jsou Codex Vercellensis (o 135 list.), pocházející asi z poč. XI. stol., v kapitulní knihovně vercellské (Piemont), Codex Exoniensis (o 130 list.) z téže doby, v kath. bibliotéce exeterské v '''A'''-ii a Codex Junius XI. v bibl. bodlejské v Oxfordě. Z památek těchto velká většina jsou básně řečí vázanou. Prosa počala se vyvíjeti teprve koncem stol. IX. a obmezena jest skoro úplně na překlady a díla učená nebo učebná. Z básní zase nejvíce jest epických; lyrika pěstována málo; dramatické poesie naprosto není mimo několik dialogických statí duchovních a poučných. — Památky anglosaské mezi všemi germánskými vynikají největší starobylostí. Proto u většiny původce buď vůbec neznáme nebo’ jen nejistě, zhusta také nelze určití, kdy a kde vznikly; a poněvadž mimo to nejstarší básně nedochovaly se v podobě původní, nýbrž jen v přepisech a vzděláních patrně pozdních, nelze dosti jasně soudili o vnitřním a vnějším rozvoji poesie anglosaské. Podobá se pravdě, že Anglosasové balladovité písně a hymny, oslavující bohy a reky domácí, přinesli již s pevniny s sebou na ostrovy. Z nich vyvinulo se epos národní, spočívající na pohanských názorech mythologických a na zkazkách o národních recích. Ale nežli epos toto dospělo k dokonalosti obsahu a formy, zaražen jest rozvoj jeho křesťanstvím. Staré zpěvy národní buď docela vyhynuly, buď předělány jsou duchem křesťanským. Ale povstalo epos nové duchovními pěvci, kteří látky brali z biblí a legend a vkládajíce v ně víru a vřelý cit náboženský oděli je namnoze rázem lyrickým. Podobá se, že poesie pěstována byla nejprve v severnějších končinách mezi Angly a že teprve v IX. stol. přestěhovala se dále na jih mezi Sasy, kde však básně už byly pouze předělávány nářečím západosaským. Mezi Sasy pak také vznikla prosa. Básně anglosaské nebyly skládány pouze ke čtení, nýbrž skutečně ke zpěvu s průvodem harfy. Básník (scop) byl zároveň pěvcem a hudcem, přecházel s místa na místo a při slavnostech písněmi obvcseloval hodovníky. Veliké ceny umělecké ani národní epos anglosaské nemá. Osnova bývá chatrna; hlavní děj přerývá se přes chvíli episodami jen volně připojenými ; charaktery jednajících osob nejsou určité, plastické a nemají psychologické hloubky. Líčen! jest rozervané, chvátavé, pravý opak epického klidu; mluva často drsná, neobratná. Poněkud umělejší jest epos duchovní, ale strádá zase mlhavostí a změkčilostí a nemá mohutnosti eposu národního. Verš básní těchto jest starogermánský, prízvučný alliterující, jen zřídka naskýtá se již také rým. V nečetných básních lyrických na jevo vystupuje zvláštní směs drsnosti a měkkosti, která patrně byla charakteristickou vlastností povahy anglosaské, jež přes všecku příkrou drsnost klonila se ke blouznění a zádumčivým názorům na život. Ze zachovaných památek epiky národní nejstarší a nejdůležitější jest píseň o Beowulfovi (3184 verše), pocházející asi z druhé polovice VII. století (rukopis ze století X.). Líčí, kterak Beowulf podniká boje s netvorem bahenním Grendelem a s matkou jeho, obludou mořskou; pak u vysokém věku ještě se drakem, jejž sice překoná, ale raněn byv v boji zemře. Pověsti o Beowulfovi spočívají dílem na mythických, dílem na historických základech, a skoro jest jisto, že vznikly již ve pravlasti Anglosasů na pevnině. Beowulf snad původně byl nějaký bůh dobrý (slunce, jara), který zlobohy mlhy (Grendela), vln mořských (matky jeho) a zimy (draka) bojem překonává. Později splynul s nějakým historickým rekem toho jména. Osnova básně jest neumělá; částky její jen povrchně v celek spojeny, snad na základě starších písní jednotlivých, básníkem duchovním, ale nehrubě nadaným. Ostatní básně epické jsou jen nepatrné zlomky : Boj o Finnsburg (48 v.) líčí zápas Hnäfa, reka dánského, s many krále Eotův, celkem podobně k episodě, obsažené v písni o Beowulfovi. Waldere (62 v.), dva zlomky básně o téže látce, jež jest předmětem latinské epopeje Waltharius manu fortis od Ekkeharda, mnicha svatohavelského z X. stol., Byrhtnothova smrt (325 v.) vypravuje událost historickou z r. 991, boj a smrť reka v bitvě s Dány. — V Saské kronice (v. níže) zachovalo se několik statí veršovaných: o Aethelstanově vítězství u Brunanburku r. 937 (73 v.); o vybavení patera měst mercijských králem Eadmundem z rukou Dánů roku 942 (13 v.); o korunovaci krále Eadgara roku 972 (20 v.); o smrti téhož krále roku 975 (37 v.); o zajetí a smrti Aethlinga Alfreda r. 1036 (20 v.); o smrti mučenníka Eadwearda roku 979 (34 v.). Cena všech zlomků těchto není valná. — Ne zcela epického obsahu jest báseň o městě Durhamu (20 v.) a Nářek Deóra pěvce (42 v.). Při památkách epiky duchovní částečně jmenují se již básníci Caedmon a Cynewulf, avšak zprávy o nich jsou naprosto nespolehlivé. Pode jménem Caedmonovým uvádějí se tyto básně: Hymnus (9 v.) velebící stvořitele světa; Genesis (2935 v.),.poetické vzdělání genese po Abrahama; Exodus (589 v.) o průchodu Israelitů mořem Rudým; Daniel (765 v.), volné vzdělání knihy Danielovy (po kap. V. 22.) s úvodem o dějích israelských před Danielem ; Kristus a satan (733 v.) o padlých andělech, sestoupení spasitelově do pekel a pokoušení jeho ďáblem ; Judith (350 v.), zlomek děje starozákonního. Skoro o všech těchto básních téměř na jisto dokázáno jest, že ne" pocházejí od nijakého Caedmona; některé slátány jsou z písní zcela různých. Rovně neprávem témuž Caedmonovi přičítá se také Vidění o kri^i, jež částečně zachováno jest nápisem runovým na starobylém kříži kamenném u Ruthwellu v Northumberlandě a úplněji v kodexu vercellském (156 v.). Poněkud bezpečněji dokázána jest aspoň existence druhého básníka Cynewulfa, ačkoli o životě jeho nic podrobného není známo. Však ve třech básních sám se jmenuje skladatelem; jsou tyto: Juliana (731 v.), nehrubě cenný, veršovaný životopis této svaté mučennice. — Elene (1321 v.), legenda o zázračném nalezení sv. Kříže císařovnou Helenou, poeticky dosti zdařilá a cenná. Crist (1694 v.), též dosti cenné zlomky hymnův o trojím příští Kristově na svět. Cynewulfovi chatrným jen právem přičítala se také ještě Cesta Kristova do pekel (137 v.) a důležitější sbírka 89 kratších i delších hádanek epického rázu, které se stanoviska kulturně historického jsou velmi zajímavé. Neznámého původu jsou ještě legenda o sv. Guthlaku (1353 v.), báseň nevalné ceny, vzniklá nejspíše složením dvou různých kusů; pak legenda o sv. Ondřeji (1724 v.) a legenda o ptáku ohniváči (Phoenix, 677 v.), s výkladem křesťansky symbolickým. Zcela suchopárný jest výčet Osudův apoštolských (95 v.). Mimo tyto básně epické zachovaly se také některé verše didaktické: zlomky fysiologa (o pardalu, jenž se přirovnává s Kristem, o velrybě, o obrazu ďábla a o koroptvi) ; výčet Darů člověka a úvahy o nich; Osudy člověka; dvě básnická kázání o Pýše a pokoře, pak o Neupřímnosti lidské; desatero Naučeni otce k synu; ijavedení k \ivotu křesťanskému; o Posledním soudě; o Divech světa; Hádání duše s tělem; Říkadla a přísloví, jež jsou obsažena též v hovoru Šalomouna se Saturnem (506 v.); konečně Kalendář, výčet důležitějších dnů svátým zasvěcených (231 v.), jenž není bez ceny poetické, a básnický výklad názvů liter runových ve 29 slokách. — Z lyrický ch básní světských zachovaly se zlomky jen zcela nepatrné: Žalozpěv vyhnance bolné vzpomínajícího na šťastnější minulost (115 v.); polou dramatický Hovor starce s jinochem o životě námořním (124 v.); Nářek reka nad pobořeným hradem ; Nářek ženy od muže zapuzené ; I jka^ muže, který v cizině zbohatnuv za sebou zve ženu; Nářek nešťastníka vzpomínajícího na bývalé hlaho. Skoro všecky, jak patrno, mají ráz žalostný a měkký. Básník ani jednoho není znám. Duchovní lyrika zastoupena jest pouze překlady žalmů, hymnův a několika modliteb, které mají cenu jen linguistickou. Žaltář, zdá se, že úplně převeden byl verši alliteruí jícími, a překladatelem jmenuje se Aldhelm (t 7°9.h ačkoli domnění toto jest pochybno. Nejpřednějším zástupcem prosy anglosaské jest král Alfred, jenž chtěje hlavně mezi duchovenstvem zdivočilým krutými dobami válečnými šířiti zase lepší vzdělání, jal se překládat! užitečné spisy latinské na jazyk rodný. Přeložil papeže Řehoře navedení k řádné správě duchovního úřadu (Cura pastoralis), Bedovy Děje církve anglické, Orosiúv Dějepis, k němuž připojil samostatný přehled zeměpisu Germanie, a cestopisy seveřanův Othera a Wulfstana; pak Bo'étWiovopojcdnáníDeconsolationephilosophiae a sv. Augustina Soliloquia. Sloh jeho zvlás-tě v pozdějších pracích jest lahodný a vytříbený. Alfred pořídil též sbírku anglosaských zákonů v a staral se o spořádání a pokračování (do roku 1058 po Kr.) Kroniky anglosaské, jež dosud se zachovala. Také povzbuzoval k činnosti i jiné spisovatele, z nichžto zvláště biskup Werfrith jest znám jakožto překladatel dialogů papeže Řehoře I. Druhý, neméně plodný, ač méně samostatný prosaik té doby byl opat Alfric, jenž překládal díla theologická, důležitá méně literárně než linguisticky a kulturně. Jako třetí řadí se k nim biskup Wulfstan, jemuž přičítají se překlady 53 homilií čili kázání, ač asi jen některé právem. Mimo práce těchto známých původců zachovaly se ještě jiné prosaické památky spisovatelů neznámých: překlady žalmův, evangelií, kázání, životy svátých, překlad distich Catonových, dvě knihy lékařských předpisův a asi pěti slovářů, které ovšem mají cenu jen pro děje jazyka. '''II.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglosaská}} (od vpádu Normanů do polovice XIII. stol.). Literatura anglosaská, která již na sklonku předešlé doby chýlila se k úpadku, výbojem normanským velmi utrpěla, a stálé tehdejší boje o trůn, jakož i útisky lidu domácího, nebyly příznivý rozvoji písemnictví. Poesie národní také zcela zanikla a skoro jen duchovní látky ještě měly pěstitele. Přece však zachovalo se několik důležitých památek : Orrmulum, sbírka 32 homilií veršovaných (více nežli 20.000 v.), které mnich Orrm na rozhraní XII. a XIII. stol. složil na základě pramenů latinských. Dále veršovaná parafraso Genese (2536 v.) a Exodu (1624 v.) od neznámého skladatele^ asi z polovice XIII. stol. Pak veršované Životy světic Juliany, Markéty a Kateřiny, z nichž nejzdařilejší jest poslední. Mimo to všeliké homilie a kázání, jako Hali Maidenhead (Chvála panenství), Wohunge of Ure Lover de (Touha duše po lásce Kristově) a hlavně Poéma morale, které důrazně vyzývá k pokání a drasticky líčí muka pekelná. Ještě větší cenu má prosaická Ancren Riwle (Anachoretarum Regula), návod k životu klášternímu, jejž důstojným slohem sepsal bezpochyby biskup Richard le Poor (zemř. 1237). — Allegorisující přírodopis, který již v předešlé době měl pěstitele, zastoupen tuto rozsáhlejším dílem původce neznámého, jež známo jest pod názvem Bestiarium. Cennější jest The Owl and the Nightingale (1792 v.) hádka sovy, jakožto zástupkyně mrzoutského stáří, se slavíkem, jenž mluví za veselou mladost. Báseň vyniká zdravým realismem a obsahuje mnoho připomínek událostí časových. Zcela světského rázu jest žertovná Dame Sirith, jež vznikla patrně již na samém sklonku doby. Nejrozsáhlejší konečně skladbou této doby jest veršovaná báječná historie A. od dobytí Tróje po rok 689 po Kr., nazvaná Layamon’s Brut (32.241 v.) od kněze, jenž sám sebe jmenuje Layamonem a žil okolo r. 1200. Pramenem mu byl normanský Roman de Brut, jejž sepsal trou věře Wace zase na základě latinské kroniky mnicha Galfrida Monmouthského. Dosti mnoho jest duchovních písní z této doby, zvláště mariánských, a jeví se v nich vřelý cit a upřímná zbožnost. Z básníků lyrických jen františkán Tomáš de Hales jménem jest znám. — Do novoanglosaské doby také třeba vřaditi Sbírku veršovaných přísloví, jejížto původ neprávem přičítá se králi Alfredovi. — Byla-li doba tato nepříznivá písemnictví anglosaskému, přála přece literatuře anglonormanské a latinské, této zejména naukové. Ano, dvůr krále Jindřicha II. a choti jeho Eleonory byl vedlé anglonormanských trouvěrův a provenjalských troubadourův útulkem i keltských bardů, jediné tedy anglosaské pěvce vylučuje. '''III.''' {{Prostrkaně|Doba staroanglická}} počítá se od pol. XIII. do pol. XIV. stol., středoanglická odtud do počátku stol. XVI. Povaha literatury v obou byla podstatou podobna. Politické události byly velmi bouřlivé a nedaly vzniknouti delšímu míru, až konečně Jindřichem VII. zaveden pořádek stálý. Přes to písemnictví aspoň připravovalo se k rozkvětu hlavně proto, že normanští přistěhovalci úplně sloučili se s domácím lidem anglosaským, a že dokonáno znenáhla vytváření nové mluvy spisovné. Literatura na počátku doby má ještě ráz středověký a podléhá vlivům románským; jeví také příkré protivy polobarbarské surovosti citu i vkusu vedlé strojenosti až nadsazované a téměř novodobého citlivůstkářství. Okolo pol. XIV. stol. Chaucer a jeho stoupenci v básních prozrazují účinky renaissance ; na sklonku doby, kdy bojem obou růží zničen stát středověký, a s Tudory uvedeno zřízení moderní, i literatura nabývá rázu moderního, částečně též působením tisku, jenž zaveden byl do A. WiHarn em Caxtonem r. 1477. Větší část literárních památek této doby náleží do kategorie veršovaných románů rytířských, které tenkráte byly předmětem epické poesie po vší Evropě. Nejvíce zdělávány jsou látky o Karlu Velikém a králi Artušovi, méně hojně látky staroklassické, byzantské a východozemské, zcela zřídka germánské, všecky podlé vzorů francouzských. Patrno z toho, že básně byly zábavou hlavně vyšších tříd společenských ; jen vzácně vyskytují se také písně specificky anglické, jež lidu samému zpívali potulní pěvci. Tohoto posledního způsobu jsou asi jen tyto; King Horn, pověst o dobrodružstvích králevice dánského bezpochyby přinesená do A. Dány, ale neznámým básníkem vzdělaná na sklonku XIII. stol. Zcela podobného obsahu jest Havelok, pověst patrně též dánská, v samostatnější versi z let 1280—90, ačkoli také po francouzsku byla vzdělána pod názvem »Lai d’Haveloc le Danois«. Rozsáhlejší jest epos Guy of Warwick (r 1.976 v.) Z první čtvrti XIV. stol., založené bezpochyby na národních pověstech anglických, jakkoli v nynějším tvaru zase ukazuje na vzory francouzské. Velmi pestrá obsahem jest báseň téže doby Beves of Hamtoun, jejížto rek podniká boje s draky, obry a podobnými netvory. Snad obsahuje velmi znetvořené zbytky mjdhických pověstí národních (Bevis-Beówa-Beó wulf?), ale v nynější podobě ukazuje na vzor francouzský. Jen částečně z germánských pramenů čerpán jest William of Pálenie (z polovice XIV. stol.); obsahuje spletité, ale pěkně vypravované příběhy prince, který rozmanitým rekovstvím dobude dcery císaře římského. Byla to bezpochyby pověst normanská jako také sir Gou'ther, obměna pověsti o Robertu ďáblu, kterou (ve 63 slokách po 12 verších) na počátku stol. XV. složil nějaký potulný pěvec a jeviště děje zajímavým způsobem přeložil do Rakous. Z pověstí karolinských zachoval se zlomek písně o Rotandovi (1049 v.) asi ze 2. polovice XV. stol. ; pak ještě ze XIV. stol. větší kus eposu pod názvem Sir F er umbras (jemuž vzorem byl francouzský román Fierabras) a The Sowdone of Babylone and of Ferumbras his Sone ze stol. XV.; dále Sir Otuel a Tne Romance of Duke Rowland and Sir Otuell of Spayne, obojí volné, ale nehrubě zdařilé překlady starofrancouzské pověsti o Otinelovi. Pak The Sege of Melayne, zlomek o bojích Karla Vel. před Milánem, Rouland and Vernagu, pestrá směs různých dobrodružství, a konečně humoristické vypravování (asi již z XV. stol.) The Taill of Rauf Coilyar. K pověstem karolinským počítává se také — ačkoli spíše byzantského původu jest — Floris and Blauncheflur, pěkná povídka o něžné lásce milenců sotva dětskému věku odrostlých. Anglické vzdělání nějaký neznámý básník způsobil okolo pol. XIV. století podlé básně starofrancouzské. Podobně samostatná, ale později s karolinskými látkami ve spojení uvedená jest povídka o věrném přátelství Amisa a Amila, jež po anglicku vzdělána byla hned někdy ku konci stol. XIII. pod názvem Amis and Amiloun. Z kruhu pověstí keltských (britských), které však do angl. literatury nevnikly přímo z Walesu, nýbrž také prostředkem poesie francouzské, zachovaly se básně tyto: Sir Trisirem, známá povídka o lásce Tristramově k Isoldě. Anglická báseň celkem jest chatrna,. ač pochází snad již ze sklonku XIII. stol. Básník neznámý dokládá se Tomášem z Erceldounu, ale bezpochyby pramenem jeho byl týž Tomáš, k němuž i ukazuje Němec Gottfried Strassburský. — Ze XIV. stol. jsou Arthur, stručná historie tohoto báječného krále podlé kroniky Galfrida Monmouthského, a The Aunters of Arthur at the Tannvathelan. Daleko důležitější cenou i rozsahem jest Morte Arthure, jenž líčí, kterak Artuš s římským císařem Luciem Iberiem bojoval, zvítězil, ale raněn byv zemřel. Básníkem jmenuje se Huchown »of the Awle Ryale« (Aula realis), snad skotský pán Sir Hugh of Eglintoun, jenž zemřel okolo r. 1381. Kdokoli byl Huchown, jisto jest, že náleží k nejúspěšnějším básníkům této doby. Také ještě poeticky vzdělal biblickou povídku o Susanně a Danieli (Pystyl of Swete Suswane). — Podobně zdárným básníkem současně byl též neznámý skladatel eposu Sir Gaivain and the Green Knight, které ze všech anglických artušovských jest nejlepší. Od téhož spisovatele jsou též kratší, neméně zdařilé básně: The Pearl, v níž básník truchlící nad ztrátou dcery své vidí ji ve slávě nebeské; Cleanness, allegorické zpodobení cudnosti řadou povíJek biblických, a Patience, parafrase příběhu Jonášova. Již na konec doby spadají ještě dvě jiná skládání artušovská Gotagrus and Gaivain, bezpochyby od skotského básníka Clerica z Tranenta (zemř. r. 1507), a Lancelot of the Laik skladatele neznámého. Obsahem konečně příbuzný jest také Sir Launfal. — K artušovským básním řadí se pověsti o sv. grálu, z nichžto nejdůležitější jest zlomek o Josefu 7 Arimathie neznámého skladatele asi z polovice XIV. stol. a Lyfe of Joseph, veršovaný životopis, jejž okolo r. 1502 složil nějaký mnich glastonburský. Z látek {{Prostrkaně|antických}} jako všude i v '''A'''-ii nejoblíbenější byla pověst o Alexandru Velikém. Vzdělána byla okolo polov. XIV. stol. alliterujícími verši pod názvem Alisaunder od neznámého básníka, z jehož práce zachovaly se značné zlomky. Pramenem mu bylo patrně středolat. vzděláni Pseudokallisthena. Za to patrně na pramen francouzský ukazuje jiná báseň rýmovaná Lyfe of Alisaunder, složená později a po stránce aesthetické cennější. •— Také letopisy Trójské byly oblíbeny. Nejobsáhlejší jest vzdělání The Gest Hystoriale of the Destruction of Troy (o 14.044 alliter. dvojverších), složené asi ve 2.'pol. XIV. stol. podlé Guida de Colonna. Básníkem jmenuje se zase Huchown. ale není to dokázáno. Jiné vzdělání téže látky The Seege (Batayle) of Troy (podlé Dareta) známo jest ve dvou recensích, a ještě jiné, dosud nevydané, nalézá se v rukopise Bodlejské knihovny v Oxfordě. Také Lydgate, Chaucer a skotský pěvec Barbour vzdělali části pověsti trójské. Pochybný jest antický původ pověsti o císaři Octavianu, která po anglicku byla vzdělána dle francouz. pramene ode dvou různých básníků. — N0vellistického rázu jsou The Sevyn Sages (Sedmero mudrců), cyklus povídek ve středověku vůbec oblíbených; anglickým jazykem vzdělány byly na poč. a na konci XIV. stol. dle vzorů francouzských. — Plody prostě fantastické jsou Generydes a The Erl of Tolous. Onen ukazuje na nějaký pramen franc., jenž dosud není znám, a poněvadž patrně napodobí Chaucera, vznikl nepochybně teprve na sklonku XV. stol. — Starší jest druhé dílo spočívající na ději historickém, ale až k nepoznání zastřeném dobrodružnými přídavky. Vedlé pověstí po všem středověku oblíbených staroanglická literatura honosí se několika básněmi obsahu historického, které ovšem směšují hrubé smyšlénky s dějepisnou pravdou. Tak Robert, mnich glocesterský, na základě latinských kronik (hlavně Galfrida Monmouthského, ale také jiných) po r. 1297 veršem složil obsáhlou kroniku A. od Bruta po r. 1271. Podobně Robert Mannyng of Brunne na poč. XIV. stol. přeložil kroniku Petra Langtofta, v níž vypsány jsou děje A. od báječ. krále Keltů Cadwaladera po Edwarda I. (1271) veršem alexandrinským. Důležitější těchto kronik jest Bruce, veršované líčení života skotského krále Roberta Bruce v k 1286—1335, které sepsal skotský básník ]ohn Barbour (* 1316 [1330?] — + 1395), známý též básní o Tróji a některými legendami. Bruce založil na ústním podání a zachoval mnoho zpráv, které by jinak byly se ztratily. Líčí živě a s patrnou horoucí láskou k vlasti, tak že báseň jeho vyniká i rozsahem (13.531 v.) i důležitostí historickou i značnou cenou aesthetickou. Na ní částečně založil svou Orygrnale Cronykil of Scotland Andrew Wyntown (zemř. po r. 1420). Barbourovi nadšením vlasteneckým podobá se Henry the M instrel, řečený také Blind Harry, slepec, jenž žil okolo pol. XV. stol. jako pěvec potulný a eposem v pravdě národním oslavil rekovské činy skotského reka Wallace. Méně významné, ale přece cenné jsou hist, básně skrovnějšího rozsahu, jako Richard Coeur de Lion od neznámého skladatele, který (v 1. poi. XIV. stol.) pracoval podlé předlohy francouzské, ale krále líčí jako reka národního; pak Richard the Redeless z r. 1399, ve kterém bezpochyby sám Vilém Langley čili Langland (v. níže) vypisuje neplechy Richarda II.; konečně The Crowned King z r. 1415, napomenutí králi Jindřichu V., když hodlal podniknout; válku s Francií. — Zcela zvláštního rázu jest skládání nadepsané Thomas Erceldoune. Rekem jest básník tohoto jména, bezpochyby osoba historická, o níž zmiňuje se Robert Mannyng v kronice. Básník má vidění, v němž prorokuje události ze skotskoanglických dějin XIV. stol., ale patrně už po nich. Skladatel neznámý žil bezpochyby na poč. XV. stol. Na základě pověstí rytířských a událostí historických, částečně také ještě posledních zbytků mythických, jakkoli již k nepoznání zastřených a změněných, v době staroanglické vznikla hojná poesie národních ballad, jež zpívány byvše skutečně lidem samým a potulnými pěvci, mají ráz samorostlé poetické svěžesti a mohutnosti, ale líčen! úryvkovité, neuhlazené. Bohatým pramenem byly jim zejména pohraničné boje Skotů s Angličany. Ballady tyto původně podávány byvše s otce na syna jen ústně, teprve pozdě zapisovány jsou, pročež se v nich namnoze starožitné kusy střídají s přídavky pozdějšími. První sbírku jich vydal r. 1765 biskup Percy {Reliques of Ancient English Poetry)-, od té doby pak častěji sbírány a vydávány jsou též od jiných. Walter Scott sebral ballady z pomezí skotskoanglického ''(The Minstrelsy of the Scottish Border)''. Mezi {{Prostrkaně|básníky}} této doby několik mužů vyniká tak, že třeba jest činnost jejich ocenili zvláště. Jest to především William Langley (čili Langland, nar. 1331, zemř. 1399?), nejhlubší myslitel mezi literáty angl. středověku. Báseň jeho Piers the Ploughman jest řada allegorií, které v podobě vidění »Piersa oráče« rozebírají rozmanité stránky světského i církevního života, leckdy po mystickú zastřeně, ale jindy také realisticky a porůznu i s lehkým humorem. Básníku protiví se vnější řády církve a farisejské spoléhání na vlastní dokonalost. Myšlénky jeho jsou do jisté míry příbuzný pozdějšímu puritanismu. Stesky Langlandovy na neřesti církevní nějakému vrstevníku, jinak neznámému, daty podnět k sepsání satiry Piers the Ploughman’s Credo, ve které trpce tepe minority, karmelity, augustiány a dominikány. Pak se opírají o Langlanda ještě menší dvě básně : God spede the Plough, stesky na utiskování rolníků daněmi a žertovná povídka How the Plowman learned his Paternoster. Plodnější co do počtu básní a slavnější působením v rozvoj literatury, ale daleko méně národní nežli Langiand byl Geoffrey Chaucer († 1400), od něhož mnozí historikové literaturu anglickou teprve začínají. Pocházel z rodiny normanskofrancouzské a již tím otevřen měl přístup k různým hodnostem a úřadům. Byl důkladně vzdělán a na cestách, jež jako diplomat konal do Italie, Flander a Francie, názory a zkušenosti své valně rozšířil. Proto literární práce jeho založeny jsou na širším rozhledu po písemnictví také ostatních národův evropských, a zejména též na znalosti děl staroklassických, jakožto první plody renaissance. Chaucer dále byl první znamenitý spisovatel neduchovní, první způsobil si školu napodobitelův, ačkoli mu z nich nikdo se nevyrovnal, a s Wyclifem největší měl zásluhu o ustálení novoanglické řeči spisovné. Činnost jeho literární děliti lze ve tři doby. V první, jež sahá po jeho první cestu do Italie (1372), sepsal podlé vzorů francouzských mimo menší básně hlavně The Romaunt of the Rose a The Boke of the Duchesse. Román o růži, jenž byl překladem franc, básně allegorické, Guillauma de Loris (J 1260) a Jeana de Méun (f 1318), se ztratil. The Booke of the Duchesse čili The Dethe of Blaunche the Duchesse jest alleg. báseň na smrť vévodkyně Blanky z Lancastru (j-1319) obsahu velmi pestrého, vybraného z Ovídiových »Proměn« a z franc, pramenů. Aesthetická cena básně není valná. Cennější jsou již básně druhého období (do r. 1384), ve kterém Chaucer se spravoval vzory vlaskými. The Lyfe of seynt Cecile dle »Zlaté legendy« Jakuba de Voragine vložen později též do »Canterburských povídek«. The Parlament of Foules (Sněm ptačí), v němž básník ve snu rozhoduje o námluvách tří orlův ucházejících se o mladou orlici, co do látky vzat z Ciceronova spisu »De republica«, z Dantovy »Božské komédie«, z Boccacciovy »Teseidy« a ze spisu »De planetu naturae« od Alana ab Insulis. The Complaynte of Mars jest alleg. báseň plná mythologických a astronomických narážek o lásce vévodkyně Yorské k lordu Huntingdonu. Palamon and Arcite se zachoval jen ve zlomcích ; bylo to první vzdělání Boccacciovy »Teseidy«, kterou Chaucer později v »Canterburských povídkách« uvedl v jiném tvaru jako vypravování rytířovo. Podobného obsahu byla Anelida and Arche, z níž také jen zlomek jest zachován. V překlad Boěthiova spisu »De consolatione philosophiae« Chaucer vložil básničku The Former Age, chválu zlatého věku. Troyliis and Cryseyde zakládá se zase na Boccacciově povídce »Filostrato«. The House of Fame, báseň alleg., obsahuje mnoho vzpomínek z Dantovy »Božské komédie«. Básník líčí, kterak ve snu ocitl se nejprve v domě Venušině, odkud jej orel donesl do domu Slávy. The Legend of Good Women vypravuje pověsti o Kleopatře, Thisbě, Didoně, Hypsipyle, Medei, Lucretii a j. Podnět k ní vzat z Boccacciovy knihy »De claris mulieribus«. Mimo tyto větší básně Chaucer sepsal také některé menší hříčky lyrického rázu, jako Mars and Venus, Truth, The Compleynt of Venus, Genti/ness, Luck of Steadfastness, Fortune, Adam Scrivener. Chaucerovo nejpůvodnější a v pravdě mistrovské dílo z doby třetí jsou Canterbury Tales, v nichžto básník podal živý obraz téměř všech stavů své doby. Sešlo se kdysi 29 poutníků různého stavu a věku na cestě k sv. Tomáši Canterburskému v Southwarku a umluvili se, že každý na cestě tam a zpět po dvou povídkách bude vypravovat!. Básník napsal pouze 23 povídky bezpochyby proto, že smrť nedala mu díla dokončili, ale i v těch tónem vypravování vystihl povahu každého povidače a nakreslil v pestrém střídání obsahu vážného se žertovným rozmarně zábavné i do podrobností živé obrázky svých vrstevníků. Žertovné povídky jsou četnější a také vážné mají lehký nádech humoristický; v některých vystupuje z mezí toho, co nyní pokládá se za slušné, ale přece nikde není nemravný. Látku povídek svých Chaucer sebral z pramenů nejrůznějších, ale úpravou její jest úplně svůj. Má se za to, že seřadění příběhů napodobil podlé Boccacciova »Dekamerone« ; avšak podobně sevřeny v jednotný rámec byly také mnohé jiné sbírky povídek ve středověku a nepochybne jest, napodobil-li Chaucer vůbec, že pravdě podobností daleko vynikl nad Boccaccia. Z vrstevníků, kteří Chaucerovým příkladem se spravovali, nejdůležitější jsou asi tito: John Gower (* 1325 — † 1408), Chaucerův osobní přítel, který mimo všeliké básně latinské a francouzské sepsal též po anglicku několik politických písní a hlavně allegorické líčení lásky (Confessio amantis) s vloženými stesky na lásky bol a příkladnými povídkami. Báseň tato jest patrnější rozsahem (30.000 v.) a významem kulturně historickým, nežli cenou uměleckou, jakkoli verš Gowerův jest hladký a mluva dosti lahodná. Thomas Occleve čili Hoccleve (*1370 — † 1454) sepsal mimo jiné méně důležité kusy báseň poučnou The Governai/ of Princes větším dílem pouze překladem traktátu »De regimine principům« od Guida de Colonna (z r. 1280) a vložil do ní žalozpěv nad smrtí Chaucerovou (Lament of Chaucer). John Lydgate (* 1373 † 1460), básník velmi plodný, ač málo původní a obsažný, z jehož spisů dosud jen málo bylo vydáno. Nejznámější jsou: humoristická ballada London Lyckpenny; veršované vzdělání Boccacciova spisu »De casibus virorum illustrium« pod názvem The Fall of Princes', děje thébské války Tne Storie of Thebes ; letopisy trójské The Troy Booke; legenda St. Alban and Amphabel a konečně pfeklad Aesopa. Lydgata napodobil později Stephen Hawes, jenž roku 1506 složil veliké allegorickoromantické epos Passtyme of Pleasure. Allegorické básně a eklogy — první, jak se zdá, v angl. vůbec — psal též Alex. Barclay (f 1552), jenž známější jest překladem satirické »Lodi bláznů« z němčiny Šeb. Brandta. Napodobitelem Chaucerovým jest také král skotský Jakub I. (* 1394 — J 1436), jenž v básni nadepsané The King’s Quhair (kniha králova) allegoricky vylíčil lásku svou k Johanně Beaufortové, která byla jeho chotí od r. 1424. Verše jeho jsou vkusné, duchaplné. Přičítají se mu také, ač ne' s úplnou jistotou, dvě básně humoristické: Peblis to the Play a Christis Kirk of the Green. Konečně i skotský skladatel bajek Robert Henryson (* 1430 — † 1507) směrem Chaucerovým pokračoval v básni »Troylus and Cryseyde« a sepsal Orfea a Eurydiku, allegorii mravokárnou The Bludy Serk a některé menší plody podobné. Jako v jiných středověkých literaturách nalézáme i ve staroanglické četné památky obsahu duchovního. V'elikolepá jest osnovou a provedením značné nad průměrné skladby podobné vyniká Cursor mundi (skoro 25.000 v.), parafraso biblických dějů čelících ke spasení člověčenstva, a to od stvoření světa až do stavu, jaký bude po dni soudném. Vloženy jsou četné legendy. Báseň vznikla v sev. končinách A. někdy ve XIV. stok; původce není znám. Podobné vzdělání biblických dějin zachováno jest v rukopise kolleje Svatojanské v Cambridgi. — Žalmy Davidovy přelož, jsou nejprve veršem v první čtvrti stol. XIV. od neznámého básníka nářečím severským; pak je ok. r. 1380 řečí nevázanou převedl Nicholas Hereford, a třetí, veršovaný překlad přičítá se Theod. Bramptonovi. — Také evangelia přeložena jsou (ovšem prosou) aspoň dvakrát: jednou dialektem severským (Lindisfarne Gospels); druhý překlad klade se až do XI. stol. — Hojně vzdělávány jsou legendy svátých a zachovaly se buď ve sbírkách, buď jednotlivě. Sbírek počítá se šest. Jihoanglická zapsána jest v četných rukopisech z různých dob od XIV. do XVI. stol. a zdá se, že vznikla již asi v pol. XIII. stol. společnou prací mnichů glocesterských (snad se účastnil též kronikář Robert), a sice neodvisle od Zlaté legendy t. řeč. Jakuba de Voragine, která vznikla asi současně. Větší cenu básnickou má Severoanglická sbírka z diécése durhamské z poč. stol. XIV. Všecky legendy mají ráz jednotný a bezpochyby jsou dílem jediného básníka, jenž vypravuje živě a poutavě. Cenou této sbírce rovnají se legendy básníka Barbour a, který podlé Zlaté legendy a jin. pram, zveršoval 50 životů svátých. Prosou psány jsou legendy čtvrté sbírky, Festial, t. j. homiliář a legendář se 40 životy svátých, jejž ok. r. 1400 sestavil John Mirkus, kapitulář kláštera lilleshulského, zase nejvíce dle Zlaté legendy, ale částečně též dle povídek známých pod názvem »Gesta Romanorum«. Třináct životů světic zveršoval také Osbern Bokenam, mnich řádu augustiánského v Suffolku (od r. 1443—46). Konečně také Zlatá legenda Jakuba de Voragine přímo prosou přeložena jest (1438) a zachovala se jednak v rukopise, jednak tiskem Caxtonovým. Překladatel jinak neznámý přidržuje se těsně franc, vzdělání Jehana Vignay (z r. 1380). Mimo tyto svody zachovaly se hojné legendy jednotlivé, ceny větší menší, jako Mládí Ježíšovo, Stvoření světa, Magdalena, Marina, Eufrosyne, Christina, Dorota, Erasmus, Robert of Cisyle, Kateřina (několikrát) a životy jiných svátých, pak různé legendy Mariánské, Alexius, Patrik, Tomáš Becket, konečně Theofilus a Vidění Tundalovo. — Všeobecně nábožensky poučného obsahu jsou básně vynikající hloubkou myšlének, jež na poč. XIV. stol. sepsal William ofShoreham, mnich kláštera leedského. K nim řadí se též básně Myrour of Tyfe a The Pricke of Conscience od vrstevníka Shorehamova Rich. Rolla, jenž ještě důležitější jest jako skladatel poučných traktátů prosaických. Obecně poučná jsou Hendyngova přísloví, tak řečená od refrainu, kterým zavírají se sloky šestiřádkové, obsahující výklad na přísloví, přidané vždycky řádkou sedmou s dodatkem »quoth Hendyng«. Vznikla někdy koncem století XIH, Hendyng uvádí se synem Marcolfovým a byl patrně nějakou osobou prostonárodně mythickou, není-li prostě zosobněním duševní obratnosti (hende — zručný). — Poměrně jen skrovné péče ve staroanglické literatuře dostalo se bajce. Bajka o lišce a vlku obratným a živým slohem vzdělána jest neznámým básníkem v poslední čtvrti XIII. stol. Pak teprve ku konci XV. stol. skotský učitel a básník Robert Henryson sepsal 13 zábavných bajek rázu aesopského. — Poněkud hojněji vzdělávány jsou povídky šprýmovné a také vážnější krátké novelky podlé vzoru francouzského lai. Vážnější jest na př. Lai de f resne, příběh dívky od rodičův odložené pod jasan (Fresne). Vzdělán jest neznámým básníkem dle franc, povídky od Marie de France někdy na poč. XIV. stol. Humoristické jsou The Land of Cockaygne a Sir Orfeo, obě neznámého původu. První jest starší (ještě ze XIII. stol.) a líčí žertovně zemi lenochův a labužníků, druhá (z poč. XIV. stol.) jest prostomyslně žertovné překroucení starého mythu o Orfeovi a Eurydice. V době staroangl. již také vyvíjejí se první zárodky dramata, a sice jakové středověku všude, na půdě církevní. Církev totiž pro poučení věřících děje biblické, zejména utrpení Spasitele (mysteria), pak také scény ze života svátých (miracula) představovala mimicky ve chrámech, a sice prvotně duchovenstvem a po latinskú. O hrách takových v '''A'''-ii jsou zprávy ukazující již do stol. XII. Záhy překládány jsou do jazyka národního a vkládány Ottftv Slovník Naučný, sv. II. 6/2 1889. pro zábavu diváků žertovné meziděje (interludes), načež sepisovány jsou také hned jazykem lidu; časem pak vytvořen i nový druh her allegoricky poučných (moralities). Pak už jich nedávalo duchovenstvo v kostelích, nýbrž obyčejně cechové řemeslníkův o slavnostech (na př. o Božím těle a j.) na veřejných místech a na jevištích přenosných. Hry tyto byly oblíbeny hlavně ve 2. pol. XIV. stol. avi. pol. XV. stol. a skládání jich bylo v rozkvětu; po po té nastal úpadek, ač provozovány jsou ještě i v XVI., ano na některých místech i v XVII. století. Nejstarší zachovaná hra jazykem anglickým jest The Harrowing of the Hell, dialogické líčení, kterak Spasitel vstoupil do pekel. Vznikla někdy za Eduarda II. (1273—1307). Pozdějších jsou zachovány hojné sbírky, z nichžto čelné jsou : Townley Mysteries (8 kusů starozákonních, 23 z Nov. zákona), jež provozovány byly bezpochyby ve Woodkirku yorkshirském; Coventry Mysteries (42 kusy, z nichžto 8 ze Starého, ostatní z Nového zákona) provozovány bývaly v městě Coventry od cechů řemeslnických ; Chester Mysteries (25 kusů, z nichž 5 starozákonních), jež hrávali cechové chesterští o svatodušních svátcích; York Mysteries hrávány v Yorku o Božím těle. K nim řadí sc ještě hry řečené Digbyjské (2 myst., 1 mirac. a i moral.). Spisovatelé všech těchto her známi nejsou. Hry samy nikterak nevynikají umělou osnovou děje ; jsou jen řady scén, ale nezřídka dramaticky úchvatných a slohu přes mnohé drsnosti zhusta velmi vzletného. Základní nálada ponejvíce jest tragická; ale o zábavu postaráno jednak směšnými meziději, jednak směšnými osobami jednotlivými (úloha komická nejčastěji připadá ďáblu). Zdravý realismus, prostoduchý tón národní a výborný humor her těchto způsobil, že na jejich základě vyvinulo se hned v následující době drama dokonalé. Také poesie lyrická hojně a zdárně jest pěstována, a to písně duchovní i světské, mezi nimiž naskýtají se již také ostře satirické kusy politické. Tón jejich jest všude národní, a forma vskutku zpěvná. Jednotlivé plody posud jsou po různých rukopisech roztroušeny a skladatelé jejich většinou neznámi. Jeden básník politický však přece sám sebe jmenuje, ač jinak ze života svého nic nepověděl: Laurence Minot, jehož písně obsahem táhnou se k válkám se Skoty a Francouzi. I prosa doby této svědčí o čilém ruchu literárním. Jest rázu dvojího: zábavná a poučná. Zábavná obsahuje romány, jež podlé veršovaných povídek rytířských byly rozvedeny v řeč nevázanou; ano některé jen v podobě prosaické se zachovaly. Nejčelnější z nich jsou: Merlin, prvotné příběhy krále Artuše (asi z r. 1450). Pak podlé básně Huchownovy Morte Arthure Thomas Malory v 1. 1469—70 vzdělal prosou román téhož jména slohem živým a lahodným. Z frančiny Caxton přeložil a vytiskl Lyf of the Noble and Crysten Prynce Charles the Grete, pak Letopisy Trójské (Recuyell of the Histoires of Troy), jež byly zároveň první angl. knihou tištěnou, Aenei du a mnoho jiných knih podobných, jež všecky sám také vytiskl. Také život Josefa Arimatejského (pověst o grálu) dvakrát vzdělán byl prosou. Na rozhraní mezi prostě zábavnými a poučnými spisy jest slavný cestopis rytíře Johna Maundevilla, jenž přeložen byl do všech jazykův evropských (též do češtiny). Maundeville r. 1322 (nebo 1332?) vydal se na cesty do východních zemí, a po návratu svém, co byl viděl a zakusil, vypsal, jak se zdá, nejdříve po francouzsku; anglický text ukazuje na prvopis francouzský. Historie v této době celkem zastoupena jest chatrně. Všeobecné dějiny pod názvem Polychronicon z latinské kroniky Ranulfa de Hygden anglickým jazykem vyložil John de Tre visa opatřiv ji pokračováním od r. 1342 do r. 1357. Caxton pak ji doplnil do r. 1460 a vytiskl r. 1482. — Na rozhraní této a následující doby náleží nehrubě zdařilá, ač dosti podrobná kronika Roberta Fabiana (f 1512) The Concordance of Stories. Skotské děje po latinskú sepsal John ofFordun(f 1385), kanovník aberdeenský. Jeho Scoti chronicon sahá po r. 1153 a pokračování do r. 1437 složil opat st. colmský Walter Bower čili Bow maker. — Politická jest úvaha, kterou nejvyšší sudí anglický sir John Fortescue (J 1485) sepsal po anglicku o rozdílu absolutní a obmezené monarchie (The Difference between an Absolute and Limited Monarchy). Z ostatních poučných spisů prosaických většina jest obsahu náboženského. Tak Ayenbite of Inwyt čili výčitky svědomí, překlad francouzského spisu mravoučného z r. 1279 (La Somme des Vices et des Vertus), jejž pořídil (1340) Dan Michel. Podobného mravoučného rázu jsou traktáty Richarda Rolla (f 1349?), muže velmi učeného; byl velmi plodný a psal po latinskú i rodným jazykem, prosou i veršem spisy vyzývající k životu pobožnému, všecky rázu také mystického. Ale nade všecky prosaiky té doby vyniká John Wi ckliffe (f 1384), jehož působení církevní i do Čech zasáhlo. V literární historii důležit jest tím, že úplným překladem Písma sv. (1383) a 28 traktáty vesměs obsahu theologického nejvíce přispěl k ustálení spisovného jazyka anglického. Jemu do jisté míry podobal se biskup Reginald Pec oc k, jenž okolo r. 1450 prosou sepsal spis The Repressor of over much Blaming the Clergy, namířený hlavně proti lollardům, ale také proti nešvarům duchovenstva. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. A) Renaissance a reformace od zač. XVI. do 1. čtvrti XVII. stol. — Politické události ovládá převrat náboženský, způsobený Jindřichem Vili., a po kratičkém pokusu protireformace za Marie královny ustálený za dlouhé a slavné vlády král. Alžběty. Současně plavbami výzkumnými (Cabota, Drakea, Cavendishe a j.) schystána půda k rozsáhlému obchodu, založena moc námořní a učiněn počátek kolonií. Ve všech oborech hmotné i duševní práce takto probuzen jest čilý ruch, jenž vedl k výsledkům velmi zdárným. Za nástupce Alžbětina Jakuba I. ještě sklizeno ovoce let předešlých. Odtržením od Říma A. jakožto přední zastupitelka protestantismu nabyla také větší důležitosti mezi státy evropskými; ale poněvadž státní církev anglická v dogmatech a liturgii nevzdálila se značně od zásad římskokatolických, širší vrstvy lidu nebyly spokojeny, nýbrž přály si důkladnějšího »očištění« víry a obřadův ode všech přímětků pouze lidského původu (puritanism !) a tak od samého počátku klíčil zárodek rozkolu, který v době následující způsobil veliký převrat nejprve jen církevní, ale pak i politický proto, že státní církev přála královskému absolutismu, kdežto puritáni podporovali moc parlamentu. Jako na pevnině evropské tak i v '''A'''-ii tou dobou nejčileji rozvíjelo se studium jazyků staroklassických, ale renaissance v '''A'''-ii nezmařila výsledků staršího ruchu národního, nýbrž vyrovnala se s ním v osvětu hovící potřebám národním i názorům moderním. Ze středověké osvěty zachováno všecko, co za ušetření stálo. Do jazyka vniklo mnoho slov latinských a řeckých, i skladba v některých příčinách upravena jest dle vzorů klassických. V básních rádo saháno ke staroklassickým látkám a užíváno antické mythologie, a zvláště drama upraveno aspoň co do jednoty děje dle zákonův Aristotelových. Poněvadž renaissance přenesena byla do A. z Italie, i italské písemnictví, a zvláště lyrika, působilo dosti značně v poesii anglickou, zejména ve příčině uměleckých forem (sonet). Drama z italských novel vzalo hojnost působivých látek a snad také pětistopý verš iambický (blank verse, jest napodobením italského endecasillabo bianco), jenž zbaven jsa pout rýmu poskytuje velikou volnost mluvy. — Také španělská literatura '''A'''-ii poskytla jednak látky romantické, jednak i zvláštní sloh pečlivě uhlazený (estilo culto, angl. euphuism), který, pokud ho nenadsazovali, nevšední měrou přispěl k vytvoření lahodné mluvy prosaické. Nejslavnějším zjevem literatury této doby jest drama. Od starých her rázu duchovního (mystérií a moralit) první krok k dalšímu rozvoji kusů vážných (tragédií) učiněn co do obsahu vzděláváním látek historických, co do formy napodobením Seneky. Ve dramatech obsahu žertovného pak vycházelo se též od bývalých mystérií a moralit, ale tak, že rozšiřovány jsou mezihry (interludes) a zdokonalovány podlé komédií Plautovýcb a Terentiových. Značně působil též příklad italských napodobitelů Seneky, Plauta a Terentia, poněkud také vzory španělské. Poněvadž pak vnější poměry byly příznivý, a náhoda popřála dramatu anglickému řadu pěstitelů velenadaných, dostoupil tento nejvzácnější výkvět poesie v době poměrně krátké k netušené dokonalosti, již nejlépe označuje Shakespeare. Z předchůdců jeho znamenitější jsou: John Skelton (* 1460 — -j 1529), jehož jediná zachovaná moralita Magnyfycence (dvě jiné se ztratily) vyniká neobyčejně živým slohem. Biskup John Bale (* 1495 — † 1563) psal ještě mystérie starého rázu, z nichžto čtyři jsou zachovány; ale také první dramaticky vzdělal látku historickou (v podobě morality) Kyng Johan líče boj krále Jana Bezzemka proti papeži. Thomas Sackville, lord Buckhurst, společně s Thomasem Nortonem pak sepsali první řádnou tragédii Gorboduc čili Ferrex and Porrex (o sporu a smrti bratří toho jména, synů britského krále Gorboduca) patrně napodobujíce Seneku, mimo jiné i v tom, že užili také choru. První komédie psali Nikolas Udali (kus jeho Ralph Roister Doister z r. 1551 podlé Plauta líčí chvastavého mluvku, který s nezdarem se uchází o krásné děvče), John Still (komédie Gammer Gurton’s Needle asi z r. 1565 spodobuje zmatek způsobený ztracenou jehlou), Thomas Rychardes (sepsal komédii Misogonus) a Gascoigne (jehož veselohra Supposes, jest zdělána podlé Ariostovy I Suppositi, a ta zase dle Plauta a Terentia). — Důležitější od těchto jest již John Lyly (*1554 — j- 1606), skladatel osmi komédií větším dílem allegorických a pastýřských. Z jedné (názvem Endymion, the Man in the Moon), zdá se, že Shakespeare vzal látku na Sen noci svatojanské. Thomas Kyd. vrstevník Lylyův, zase Shakespearem jest nejúchvatnější. Byl založen na pověsti německé, ale později přeložen byv, sám byl vzorem skoro všech vzdělání téže látky v Němcích. Marlowe psal též, ale nedokončil epos Hero a Leander a překládal básně Ovidiovy a Lukanovy. S pokrokem vnitřním ve dramatě postoupil také rozvoj vnějšího zřízení divadelního aspoň z prvních, nejhrubších začátků. Již z r. 1664 jest první zpráva o hercích z povolání, jejichžto počet neustále se množil. Vážnosti ovšem hrubě nepožívali, zvláště kruhy puritánské a městský úřad londýnský jim nepřáli. Herci spojovali se ve společnosti, které, aby zjednaly si lepší ochrany a zastání proti úřadům, aspoň na oko dávaly se ve službu některého vznešeného pána. Platův od něho ovšem neměli, leda když skutečně hráli v domě jeho nebo jinde po jeho nařízení. Jinak družstva herců byla úplně neodvislá; sami hry na svůj náklad podnikali a sami vstupné vybírali. Zřízení měli jako spolky akciové. I divadelní společnost dvorská (zřízená už za Alžběty) byla jen ve volném pokusem The Spanish Tragedy, hrubě zosno- měru služebném, a za každé představení váným pásmem vražd a pomsty, ale vyniká- zvláště dostávala honorář. Dozor nad ní měl jícím jakousi divokou velikolepostí, zdá se, j »Master of the Revels«, t. j. mistr čili intenže působil v Shakespearova Hamleta. George dant zábav dvorských. Hereček původně nePeele (* 1552 — j 1598), Shakespearův spo- bylo, ženské úlohy zastávali mladíci. Hry luherec a spolupodnikatel divadla, předešel dály se prvotně v síních paláců, radnic, nebo jej příkladem historického dramata z dějin I — nejčastěji — v nádvořích hospod, jejichžto vlasti The Chronicle of Edward I. Sepsal | pavlače, uvnitř dvůr obklopující, snad vzbumimo to ještě asi pět kusů, z nichž nejvíce j dily myšlénku na pozdější lože a galerie, vyniká biblické David and Absolom, a menší Stálá, zvláště pro hry zbudovaná divadla vybásně lyrické a epické; mimo jiné též A Tale skytují se asi od r. 1570, ale byla pouze dřeof Troy. Robert Green (* 1550 — † 1592) věná a kryta jen částečně slamou nebo ropsal básně epické, lyrické a řadu spisů pro- í kytím. Ke hrám zvalo se tištěnými cedulemi saických. Z dramat jeho, jichžto složil asi šest, nejzdařilejší jest George-a-Green, the Pinner of Wakefield, v němž prostonárodní látka o Robinu Hoodovi vzdělána jest velmi působivě. Thomas Lodge (*1558 — j-1625) složil drama historické o látce z Plutarcha The Wounds of Civil War (Marius a Sulla), pak s Greenem společně A Looking Glass for London and England, zvláštní skladbu ve způsobě starých moralit na obranu divadla proti nájezdům přísných puritánů, kterým divadlo bylo solí v očích. Thomas Nash (* 1560 — 1600) jako Lodge sepsal drama ve způsobě moralit Summer’s Last Will and Testament, pak satirickou komédii The Isle of Dogs. —Největší z předchůdců Shakespearových byl Chris top her Marlowe (* 1564 — •j 1593), u něhož litovati jest, že velikolepé nadání své zmařil — jako ostatně většina dramatických básníků právě jmenovaných — prostopášným, nevázaným životem. Tragédiemi Tamburlain the Great, The Tragical History of Dr. Faustus, The Jew of Malta, Edward II., The Massacre of Paris a Dido byl vlastním tvůrcem angl. dramatu národního. Všecky kusy jeho vynikají vzletem, někdy ovšem nadsazovaným, a mohutností a hrálo se od 3 hod. odpol. Návštěvy účastnili se všickni stavové, nejvznešenější sedali na samém jevišti, vznešenější v ložích a na balkonech, prostější v přízemí. Jeviště odděleno bylo od hlediště záclonou, postláno sítím, nebo pokryto koberci, ale jinak vystrojeno zcela prostě. Nejpatrnější částí úpravy bylo lešení asi 8—9' zvýší, jež dle potřeby představovalo pavlan, věž, horu, Kapitol a pod. Změny místa a scény naznačovaly se pouze nápisy, nebo nejjednodušší symbolikou (nálevní stolek značil hostinec, postel ložnici a pod.). Hra zahajovala se prologem, jejž proslovoval herec v ústroji básnickém (černém taláru a věnci vavřínovém), a zavírala se modlitbou za královnu. Za tohoto stavu divadelního umění vystoupil největší básník dramatický William Shakespeare (* 1564 — † 1616), jenž sám jsa hercem a podnikatelem divadla a potřeby jeviště znaje z vlastní zkušenosti se vzácnou mohutností genia drama anglické výborně zosnovaným dějem, přirozenou charakteristikou osob, živým, všude přiměřeným dialogem povznesl na nejvyšší stupeň dokonalosti, jehož v anglické literatuře vůbec dospělo. K ideálně dokonalosti nedostává se mu mluvy. »Tamburlain« bylo první drama psané jen klidnější, úměrnější formy, a mluva jeho pětistopými iamby bez rýmu, provozované i jinak naskrze vzletná, rázovitá, v pravdě veřejně, a »Faust« ze všech tragédií před 1 básnická (blank verse, jen na koncích scén rýmovaný, porůznu vložky řečí nevázanou) znešvařena jest surovostmi, jež ovšem nelze zcela klásti na vrub básníkův, nýbrž vyložiti třeba z okolností časových. Dramata Shakespeareova vynikají takovou psychologickou hloubkou i pravdou děje a charakteristiky, a prozrazují tolik vědomostí, ba i učenosti, že v novější době mohla vzniknout! domněnka, že prostý, a dle všech soudobých svědectví nehrubě vzdělaný herec Shakespeare ani nemůže býti jejich skladatelem, a že vlastním původcem jejich byl filosof Francis Bacon of Verulam, jenž jen proto prý užil jména Shakespearova, že sám jsa šlechticem a úředníkem vysoko postaveným nemohl vystoupili jako skladatel her divadelních. Však to jsou zajisté jen domněnky liché, a všecky výborné stránky dramat Shakespearových vykládají se jednak z neobyčejného jeho nadání básnického, jednak tím, že Shakespeare sám látek si nevymýšlel, nýbrž bral je buď z pramenů historických (kroniky Hollinshedovy, z dánských dějin, jež sepsal Saxo Grammaticus, z Northova překladu Plutarcha) bud z novell zábavně prosaických, nebo také jen vzdělával a upravoval kusy starší. Ve pramenech těchto bylo již obsaženo mnoho učenosti a vědění. Dramat Shakespearových počítá se 37, a dle obsahu jsou buď tragédie nebo komédie nebo romantické činohry a »historie«. Však tragika a komika u Shakespeara nejsou tak přesně odděleny. jako se dělí ve dramatě nynějším; i v tragédiích jsou scény komické, i v komédiích vážné, ano některé kusy (zejména Troilus and Cressida) jsou na sporu, ku kterým správněji měly by se počítati. Jinak také dělívají se kusy Shakespearovy dle pramenů, ze kterých látka jejich vážena jest: z římských a řeckých dějin, pak z dějin britských, skotských a dánských, z anglických (v užším smysle slova) a konečně dramata o látkách novellistických. Tragédií jest deset: Titus Andronicus, Romeo and Juliet, Julius Caesar, Hamlet, Othello, Lear, Macbeth, Anthony and Cleopatra, Coriolanus, Timon of Athens ; komédií třináct : Love's Labour Lost, Comedy of Errors, Two Gentlemen of Verona, Midsummer Night’s Dream, Merchant of Venice, Taming of the Shrew, Merry Wives of Windsor, Much Ado about Nothing, As You Like it, Twelfth Night, All's Well that Ends Well, Measure for Measure, Troilus and Cressida. Romantické činohry jsou čtyři: Pericles, Cymbeline, Tempest, Minter’s Tale; historií konečně deset: Henry VI (tři kusy), Richard H, Richard HI, King John, Henry IV (dva kusy), Henry V, Henry Vili. Mimo tato díla (z nichžto Perikles jest pochybné původnosti) ještě třinácte jiných básní dramatických a několik menších lyrických Shakespearovi se přičítá, ale patrně neprávem. Za to jistě jsou od něho dvě básně epické Venus and Adonis, The Rape of Lucrece (obě v italských stanzách). Pocházejíce z mladších let Shakespearových prozrazují sice patrně básníka nevyspělého, ale přece vzletnou mluvou a živým proudem vypravování jsou důstojný genia velikého. Pak Shakespeare též napsal 154 znělky, zajímavé nejen vnitřní krásou jaksi bolně zádumčivou, nýbrž i tajemným vztahem k příteli nějakému zrádnému a k nevěrné milence. Zakládají se nepochybně na básníkových vlastních neblahých zkušenostech, ale Shakespeare nikoho nejmenuje, ani určitěji neoznačuje. Genius Shakespearův nemohl nepovzbudili také básníků jiných, a šťastný osud popřál poesii anglické řadu pěstitelů dramata, ze kterých mnozí aspoň v některých vždy zvláštnostech nezůstali daleko za mistrem, ač soubor výtečných vlastností jeho již u žádného nevyskytl se sloučen v jedno. Vůbec plodnost právě dramatických básníků této doby a průměrná dokonalost děl jejich jest obdivu hodna a jen ve španělské literatuře soudobé má sobě rovně. Shakespearovi nejblíže jest Ben Jonson (* 1573 — † 1637), jenž nad mistra vynikal školskou učeností. Z kusů jeho vážných nejdůležitější jsou Sejanus His Fall a Catilina His Conspiracy. Vynikají historickou přiměřeností a pravdou, ale působí přece mrazivě, bezpochyby pro odpornost obou reků, pro něž žádným uměním nelze zjednali sympathií. Komédií Ben Jonson sepsal 15; nejlepší jsou Every Man in His Humour, Volpone or the Fox, Epicoene or the Silent Woman a The Alchemist. Nejzdárnější jejich stránkou jest výborná osnova děje, ale jako ve tragédiích, tak i tuto Ben Jonson rád líčí výstřednosti a poklesky lidské s velikou sice znalostí světa, ale nezjednává rekům svým soucitu, nýbrž spíše budí odpor. Tak zvláště ženské charaktery volil skoro bez výjimky nesympathické. Mimo tragédie a komédie Ben Jonson skládal také menší hříčky dramatické, zvané Masques a Entertainments, pro zábavu dvora, celkem 33 a osvědčil bohatost invence i lahodu mluvy, ale také poněkud příliš pochleboval lidem vznešeným. Psal též epigramy a prosou zanechal pod názvem Discoveries množství výpisků z knih a poznámek o literatuře a literátech soudobých. Proti samorostlé tvořivosti Shakespearově Ben Jonson jest zástupcem poesie vzbuzené učeností a tudy daleko chladnější. Plodným básníkem dramat, byl též George Chapman (* 1559 — † 1634), básník klassicky vzdělaný. Přeložil do angličiny Homéra, Hesioda a Musala. Tragédií a komédií jeho vlastních počítá se po sedmi; pak společně s Jonsonem, Marstonem a Dekkerem složil výbornou komédii Eastward Hoel, za kterou však básníci byli stiháni krutými trest}', poněvadž nešetrnou satirou stepali Jakuba I. — Vynikající místo mezi dramatiky zaujímají také Francis Beaumont (* 1586 — † 1616) a John Fletcher (* 1579 —- J 1625), kteří pracovali společně. Beaumont více hleděl si tragiky a vznešenosti ve dramatech, Fletcher přispíval veselou náladou a humorem. Kusy jejich (52) vynikají obratným dialogem a jasností slohu. Charakteristika osob, zvláště komických, jest zdařilá, za to méně pečlivě zesnován bývá děj. Látky jsou vzaty méně z angl. dějin a ital. novellistiky, více čerpáno z pramenů španělských. Za nejlepší kusy uznány The Maid’s Tragedy, napodobuji Shakespearovu Ofelii, pak komédie Tie Elder Brother, Rule a Wife and Have a Wife, Beggar’s Bush. — K nejplodnějším básníkům náleží též Philipp Massinger (f: 1584 — † 1640); sepsal více nežli 30 drarekyní jest sice drama na novo, ale již úplně změněno jsouc formou i zásadami. Proti bohatému básnictví dramatickému ostatní druhy v této době poměrně dosti skrovně jsou opatřeny. V epice nejvíce proslavil se Edmund Spenser (*1552 — 1599), mat, ač všecka se nezachovala. Básně jeho jenž pokládá se vůbec po Shakespearovi za zdobí zvláštní důstojnost mluvy a vznešené —J‘u~ -* — zásady mravní. Nejzdárněji líčí povahy trpitelů nevinně stíhaných a ženskou cudnost a oddanost. Veselohra jeho A New Way to Pay Old Debts podnes na jevišti angl. se udržela. John Ford (* 1586 — † 1639) téměř všecka četná svá dramata založil na nešťastné lásce. První kus The Witch of Edmonton složil s Dekkerem. Z ostatních nejdůležitější jsou The Chronicle Historie of Perkin Warbeck a tragédie The Broken Heart, v níž mistrně vylíčeny jsou čtyři různé případy nešťastné lásky. Velmi zasmušilého rázu jsou tragédie Johna Webster a, spolupracovníka Dekkerova, který se zálibou vybíral si látky ukazující co nejpatrněji nicotu lidských nadějí a zájmů. Nejdokonalejší kus jeho jest The Duchess of Malfi (1623); oblíben byl také The White Devil or Vittoria Corombona, pak romantická komédie The Devil's Law Case. Mluvou Webster vládl mistrně, uměje nejhlubší hnutí mysli vykládali slovy nehledanými. — Thomas Dekker 1570 — † 1640) vyniká také jako skladatel samostatný. Z jeho dramat nejznámější byly veselohry The Shoemaker’s Holiday a Satiromastix, or the Untrussing of the Humorous Poet. Tento druhý kus byl namířen proti Jonsonovi. — Thomas Middleton (* 1570 —-j 1627) rád spodoboval výjevy, v nichžto kouzla, čáry a vůbec nadpřirozené síly působily. Také sepsal politickou veselohru A Game at Chess, za kterou byl stíhán soudně. — Plodný T h omas Heywood (* 1570 — † 1650) skládal historie (na př. The Troubles of Queen Elisabeth), dramata rodinné (A Woman Kilde with Kindnesse, snad nejlepší jeho práce), pak romantickou komédii A Challenge for Beautie. Společně s Richardem Broomem, jenž byl původně Jonsonovým sluhou, ale pak na jevišti domohl se značných úspěchů, složil hru pro kulturní dějiny důležitou pod názvem The Late Lancashire Witches (o pronásledování čarodějnic). — John Marston složil samostatně několik kusů, v nichžto satiricky tepe neřesti a pošetilosti lidské a bojuje zvláště největšího básníka doby Alžbětiny, ač velikost jeho přece jen se značným omezením lze uznati. Vynikal bohatou obrazotvorností a snadností tvorby, ale dosti často touto obratností sveden byl k nadsazování a nadutosti. Nicméně zásluhy, že jest nejpřednějším zástupcem eposu renaissančního v '''A'''-ii, nikdo mu neupře. Hlavním dílem jeho jest romantickoalleg. epos The Faerie Queen, jež rozpočteno bylo na 12 knih po 12 zpěvech; však jen 6 knih (a zlomky sedmé) básník skutečně vydal do r. 1596. Ideálný rek princ Arthur uchází se tu o lásku královny vil Gloriany, v níž oslavena jest královna Alžběta. Zvláště tři první knihy (vydané též o sobě již r. 1590) ozdobeny jsou nevšedním vzletem, bohatou in venci a skvělým slohem ; v ostatních již pozoruje se úpadek. Básník vynasnažil se sloučili děje rytířské statečnosti s mravními názory filosofie Platónovy a zásad křesťanských a píše květnatým slohem italské renaissance. Ale chybil v osnově rozdrobiv děj přes příliš a unavuje jednotvárností episod bohatě sice střídaných, ale přece zásadně stejných. Forma básně jest stanza řečená Spenserovská, rozmnožená o řádku proti italské ottavě rimě. Dále Spenser složil The Shepherd's Calendar, 12 básní pastýřských, srovnaných podlé měsíců do roka, v nichžto pod rouškou života venkovského spodobuje politické a sociální poměry své doby. Pak Epithalamium, svatební báseň k svému vlastnímu sňatku; 88 znělek erotických a několik básní příležitostných, nejvíce elegií ; konečně ostrou satiru na snaživce ve státě a církvi ve způsobě bajky o lišáku a opici pod názvem Prosopopeia or Mother Hubberďs Tale. Již Spenser není prostě epikem, nýbrž básníkem allegorickým ; ještě méně přísluší název epikův ostatním básníkům této doby, kteří v díla svá vkládají tendence buď satirické buď přímo didaktické. Větším dílem nehonosí se dokonalostí prvního řádu, ale přece jakousi svědomitou, učeneckou důstojností, která plodům jejich dodává stálé ceny. Na prvním místě proti lidem nedbalým literního vzdělání. — jmenovali jest rozsáhlou báseň historickodiI básníků druhého řádu ještě lze by bylo vyjmenovali hojnost, jako Tourneura, Taylora, Rowleye, Mundaye, Chettlea, Nabbesa a j. — Nad jiné vynikl James ShirII e y (* 1596 — † 1666), jenž výborně znal líčili společnost stavů vyšších slohem živým, a přečkav revoluci a republiku, jest jako spojujícím členem školy Shakespearovy s dramadaktickou The Mirror for Magistrates, v níž vypravuje se množství dějů ze skutečné historie i z pověstí anglických s úmyslem poučovacím. Báseň započal okolo r. 1557 Thomas Sackville (později lord Buckhurst Earl of Dorset), pak v ní pokračovali Richard Baldwynne, George Ferrers a jiní. Osnovou napodobí Danta a Boccaccia. — Poučtem vzkříšeným po návratě Stuartů na trůn. ného rázu jest též The Steel Glass, báseň saRozkvět dramata anglického zničen byl vzmá- tirická, kterou George Gascoign e (* 1525 — hájícím se co den puritanismem, který, když † 1577) tepe pošetilosti a neřesti časové. Sekonečně domohl se vlády, dne 2. zář! 1642 psal také ještě menší básně (m. j. The Fruits usnesením parlamentu všecky divadelní hry of War, obrazy z války se Španěly) a zajízakázal. Když pak králové vrátili se, oživeno mavé pojednání o metrice. — William Warner (* 1558 — † 1609) pod názvem Albion’s England sepsal veršovanou historii A. od potopy světa po Jakuba I. Vypravuje živě a poutá poplétanými legendami a pověstmi. — Velmi plodný básník byl Samuel Daniel (* 1562 — J 1619), který psal znělky, elegie, básnická poslání, dramata a epickodidaktické básně. Nejslavnější prací jeho jest The History of the Civil War (o válce obou růží), která vyniká lahodou mluvy a rhythmův, ale nemá vzletu. Cennější jest dialogická obrana věd a básnictví, Fhilocosmus and Musophilus. — Nad Daniela původností invence předčí Michael Drayton (* 1563 — ■)■ 1631). Nejobsáhlejší a nejlepší dílo jest Polyolbion, básnický místopis A. ve 30 zpěvech. Veršem vypravuje děje občanské války za Eduarda II. pod názvem The Baron’s War. Z hojných prací jeho drobnějších nejcennější jsou ballady spojené pod názvem Nymphidia, pak England's Heroical Epistles, jež jsou přizpůsobením Ovídiových Heroid k dějinám anglickým. — John Davies (* 1570 — † 1626) složil dvě básně poučné o předmětech naprosto různých: Nosce ie ipsum, o nesmrtelnosti duše a Orchestra, o tanci ! Obě vynikají lahodnými rhythmy a jadrnou mluvou. — John Donne (* 1573 — t 1631) napsal sedm satir a několik poslání přátelům, v nichžto šťastně napodobí Horatia a luvenala. — Konečně biskup Josef Hall (* 1574 — † 1656) také složil šestero knih satirických Virgidemiae, v nichžto tepe zvláště nešvary literární. První tři vydal již jako student v Cambridgi a nazval je Toothless (bezzubé) Satires, ostatní pak pod názvem Biting S. (kousavé) vyšly později. Výbornosti jejich svědčí nejlépe, že dosud se čítají. — Naučnou báseň o rolnictví A Hondreth Good Points of Husbandrie verši prostými, ale dosti živými vydal r. 1557 Thomas Tusser (* 1515 — f 1580). Allegorického a satirického rázu jsou též plody několika skotských básníků, kteří náležejí v tuto dobu. Tak Gawin Douglas (* 1474 — † 1522), biskup dunkeldský, složil dvě jinotajné básně The Palace of Honour a King Heart. Známější jest jeho překlad Aeneidy, v němž užil mnohem více slov latinských a francouzských, nežli se naskýtá v soudobých literárních plodech ostatních. — William Dunbar (* 1460 — † 1520), dvorní básník, tolikéž psal allegorické básně, z nichžto nejznámější jsou The Golden Targe a The Thistle and The Rose a hlavně The Dance of the Seven Deadly' Sins, která působí úchvatnou mohutností realistického líčení. — David Lyndesay (* 1490 — † 1558), dvorský heralt, sepsal proti duchovenstvu safirickoallegorické básně 7’he Dřeme (vidění nebe, pekla a tří dílů světa), Ane Pleasant Satire of the Thrie Estaitis a Kittie's Confession. Proti neřestem dvorským namířena jest satira The Complaint, proti církvi katolický The Monarche. Humoristickosatirické jsou The Testament of Papyngo (papouška) a. The Complaint of Bagsche (stesk starého psa). Ještě hůře nežli s epikou věc se měla s {{Prostrkaně|lyrikou}} této doby. Hojnost jest sice básní, ale cena jejich větším dílem jest chatrna. Nejoblíbenější formou byla znělka vzatá z italštiny, ale podlé potřeb anglického jazyka poněkud obměněná. Dokonalejší znělky psali jen Shakespeare a Daniel, před nimi již Henry Howard, Earl of Surrey a Sir Thomas Wyatt starší (* 1503 — j 1542) a konečně Philipp Sidney, jenž slavnější jest jakospisovatel prosaický. Surrey (* 1516 — † 1547; skládal znělky podlé vzoru Petrarkova a lyriku italskou tím do A. uvedl. Přeložil také II. a IV. knAeneidy a překlad jeho jest první básní anglickou, jež psána jest pětistopými iambickými řádky bez rýmu. Také {{Prostrkaně|prosa}} této doby proti veršovanými básním a hlavně proti dramatu pěstována byla. celkem jen nepatrnou měrou, a to částečně již proto, že nejnadanější učenci psali ještějazykem latinským. Přece však vznikla v této době především veliká hojnost překladů zespisů klassických a ze současných literatur italské, francouzské a španělské, a podlé vzorů těchto (hlavně dle italských a španělských) také psány jsou pak povídky původní. Vzorem, anglické prosy stal se překlad Písma sv., jejž pořídili William Tyndale (* 1477 — † 1536), který přeložil Nový zákon (po prvé tištěn roku 1525), a Miles Coverdale s Rogersem, kteří r. 1537 přidali překlad Starého zákona, načež r. 1540 biskup Granm er překlad znova, srovnal s prvopisy. Výsledek prací těchto roku 1611 za krále Jakuba I. konečně vydán jako Authorised Version. Za Eduarda VI. pak sebrány jsou církevní modlitby (nejvíce na základě starých modliteb církve katolické), a jimi spolu s překladem biblí stanoven vzor nejlepší prosy »vážné a důstojné, ač neokázalé, rázné a srozumitelné, ač nikoli nízké«. Prosy této užíváno nejprve ve spisech náboženských,, v traktátech poučných (jaké psal týž William. Tyndale), v kázáních (jako biskup John Fisher, popravený r. 1535), a Hugh Latimer, (upálený r. 1555) a ve spisech polemických. Horlivý protivník protestantismu Thomas More (j- 1535 na popravišti) napsal A Dialogue Concernyng Heresyes, A Confutacioun of Tyndale's Answers; kdežto o něco později zase Richard Hooker (* 1353 — † 1600) ve velikém díle The Laws of Ecclesiastical Polity vynasnažil se vyložili, odůvodnili a proti odpůrcům obhájili základní nauky církve anglické. Mimo náboženské spisy pak prosou pěstována jest nejvíce ještě historie, pokud na zřeteli měla širší kruhy a líčila dějiny populárně. Jako kronikáři vynikli Edward Hall (•) 1547), jehož dějiny vypravují podrobně dobu králů z rodu Lancasterského a Yorského, pak Tudorů Jindřicha VII. a VIII.; lord Berners přeložil franc, kronikáře Froissarta (r. 1523), John Stow (f 1605) vyniká více spolehlivostí zpráv nežli uhlazeností slohu; Raphael Holinshed (j- 1580), z jehož kroniky, vzniklé ostatně společnou prací jeho a několika pomocníků, Harrisona, Hookera, Botevilla a jiných, Shakespeare čerpal látku na mnohá dramata. — Vědeckým požadavkům lépe hoví Thomase Morea Life of Edward V. and Richard ///. a lorda Herberta of Cherbury (* 1581 — † 1648) Děje Jindřicha VIII.; nade všecky historiky vynikl slavný Sir Walter Raleigh (* 155a — 1618), který ve vězení skládal History of the World, ač dospěl jen k úpadku říše Makedonské. Sloh jeho jest mistrný. Méně dokonalí jsou kronikáři skotští, z nichžto někteří psali ještě latinsky (jako George Buchanan a biskup John Leslie, John Knox, David Calderwood, sir James Melvil, John Spottiswood). — Pozoruhodný jsou životopisy protestant, mučenníků v '''A'''-ii a Skotsku, které sepsal JohnFox(*i5i7 — † 1587).— Cestopisy, hlavně o slavných plavbách současných, vydali Richard Hakluyt (* 1553 — f 1616), Samuel Purchas (j- 1628), John Davis (f 1605). Všickni psali slohem prostým, vážným, ale poutavým. Cestu svou po Turecku zdařile vylíčil GeorgeSandys(* 1577 - j-1644) a podobnou po Evropě, Asii a Africe Skot William Lithgow (* 1583 — J 1640). Všeobecně poučného rázu jsou prosaické spisy Thomase Elyota (!;: 1495 — † 1546) The Castle of Health, jakási prostonárodní zdravověda, a traktát o vychování pode jménem The Governor. Obšírné a slavnější pojednání o téže látce pod názvem Schoolmaster sepsal Roger Asham (* 1515 — † 1568), jenž byl učitelem a později tajemníkem královny Alžběty a proslavil se také knihou Toxophilus zvanou, ve které učí krajany své stříleli lukem a — psáti dobrým slohem.— Návody stilistické podali též Thomas Wilson (* 1520 — † 1581), (Treatise of Logick and Rhetorick) a prof, cambridgeský Sir John Cheke (* 1514— -j 1557), který se zanášel dalekosáhlými záměry na očištění anglického jazyka ode všech slov románského původu a na opravy pravopisu. — Mezi ostatními prosaiky soudobými vynikající místo zaujímá Robert Burton (* 1576 — † 1640), skladatel knihy obsahem pestré a podivné, slohem dokonalé, The Anatomy of Melancholy, v níž sebráno jest ohromné množství duchaplných myšlének a citátů z nejrůznějších a často i málo známých spisovatelů. Pak slavný filosof Francis Bacon (* 1561 — † 1626), jenž hlavní dílo své (Novum Organon Scientiarum), kterým obnovil všecku vědu na základě methody induktivně, sice sepsal po latinskú, ale i mezi anglické prosaiky náleží dějinami Jindřicha VII. a hlavně četnými pojednáními (essays) o různých předmětech. {{Prostrkaně|Zábavné prosy}} v době této nebyl nedostatek. První místo náleží překladům. Ze španělštiny překládány jsou romány o Amadisovi a Palmerinovi, a Em. Ford podlé nich složil svoji Famous delectable and Pleasant Hystorie of the renowned Parismus, Prince of Bohemia (1598) a Henry Roberts r. 1595 sepsal podobný román Pheander or Maiden Knight. Mnohem hojnější byly překlady italských novell, jež ve sbírkách vydali Paynter (Palace o/P/easure), Whetstone (Heptameron) aGrimstone (Admirable Histories) a poskytli tím hlavní pramen látek básníkům dramatickým. Tito pak mimo dramata jali se skládali také prosou povídky a krátké satirické a humoristické obrázky časové. Tak NashGreene, Lodge, Whetstone a hlavně Dekker starali se o zábavu obecenstva, a nade všecky vynikl John Lily románem Euphues or Anatomy of Wit (1579), jehož sloh (napodobený po španělském »estilo culto«) byl vzorem uhlazeného hovoru při dvoře Alžbětině, a jakkoli umělůstky (protiklady věcné i slovné, podobenství a tropy, citáty mythologické) poněkud příliš hromadí, přece má nepopiratelné zásluhy o vytříbení a zjemnění prosy anglické. — Účinky jeho jevi se hned také na druhém nejslavnějším zábavném spise prosaickém, rytířskopastýřské povídce Arcadia, kterou zase dle vzorů španělských sepsal Sir Philipp Sydney (* 1554 — † 1586). Sydney zjednal si také zásluhu pojednáním Defense of Poesy, ve kterém ujímá se básnictví proti útokům puritánů. — Vtipnými a duchaplnými obrázky charakterů ze společnosti soudobé vyznačil se též Sir Thomas Overbury (f 1613). — Konečně za Jakuba I. učiněn i počátek anglického novi nářst ví. Nejprve vydávány jsou jen příležitostně, když totiž bylo co zvláštního oznamovali, News, t. j. »noviny«, v jednotlivých listech čtvercových. Nejstarší News out of Holland vyšly r. 1619. Od r. 1622, když události 3oleté války na pevnině zvědavosti podávaly hojnost potravy, Nathaniel Butter dnem 23. května začal vydávali noviny pravidelně každý týden pod názvem Weekly Newes. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. B) Revoluce a republika od r. 1625 do r. 1660. Politické děje doby této jsou bouřlivé. Spor královských snah o absolutism s demokratickým parlamentem puritánským skončil se zřízením republiky pod protektorátem Cromwellovým, ale ta ani celých dvanáct let se neudržela. Republika vedla šťastné války v Irsku, v Nizozemí a proti Španělům. R. 1660 království znova zřízeno Karlem II. Tyto bouře občanské působily velmi nepříznivě v literaturu již tím, že pozornost vyšších tříd společnosti odvracely od písemnictví k politice. Pak také puritanism nepřál literatuře vzniklé za předchozí doby velikou měrou z obnovených studií pohanského starověku, a nejzdárnější větev její, drama, zničil úplně. Pouze Milton vzácným nadáním dovedl básnicky sloučili vzdělanost renaissanční s puritánskou pravověrností a jest také jediným velikým básníkem této doby. Avšak revoluce a puritanism aspoň potud také působily příznivě, že odstranily, co při studiích humanistických bylo přílišného a na újmu směru národního v písemnictví, a že příčinu daly k volnému badání o otázkách státních a církevních. Proto také v prose již touto dobou objevují se zdárnější spisy náboženské a náboženskofilosofické. I poesie znenáhla se zotavovala a dospívala zase větší dokonalosti; jediné drama nemohlo se vyléčili z rány puritanismem zasazené a na dobro ani podnes se nesebralo. — Největším a nejplodnějším literátem této doby jest John Milton (* 1608 — •j 1674). Psal nejprve latinsky elegie, epigramy a Silvarum liber, v němž jsou též 3 básně řecké. Četné jsou též jeho latinské spisy prosaické: řeči školní, několik defensí národa a církve anglické, jež Milton jakožto »latinský« sekretář státní napsal z rozkazu Cromwellova, pak zajímavá učebnice Artis logicae institutio. Práce tyto rovnajíce se cenou nej lepším výtvorům renaissance svědčí, že Miltonovo vzdělání humanistické bylo velmi dokonalé. Básnické jeho plody anglické ukazují na tři různé doby činnosti. Za mladosti (asi do r. 1640) psal nejvíce ódy obsahu náboženského, ale také písně, znělky a elegie, pak delší básně Ľ Allegro, II Penseroso, Arcades a Comus. Prvé dvě jsou lyrickou náladou psaná líčení, jak se svět a život jeví člověku mysli veselé a člověku povahy zádumčivé. Arcades jest lyrickoepický text k hudebnímu představení na poctu hraběnky Alice Derby; Comus, lyrickoepické spodobení, kterak Ctnost zachráněna byla od pokušení. Druhé obdob! jest poměrně neplodné, poněvadž Milton příliš zaměstnán byl politikou: vykazuje pouze několik znělek a překlady některých žalmů. Za to v období třetím (od r. 1660 do smrti) vznikla nejslavnější báseň Paradise Lost, epos o I2 zpěvech, pak Paradise Regained (o 4 zpěvech) a Samson Agonistes, biblické drama přísně klassického tvaru s chory. Velmi hojny jsou Milionový anglické spisy prosaické, skoro vesměs obsahu politického a důležité jako prameny historické. Vynikají smělou výmluvností a svědčí o pisatelově neohrožené přímosti povahy, čímž poněkud mírní se příkrost, se kterou Milton bojuje za své názory nešetře odpůrců. Nejzajímavější jest jeho pojednání o svobodě tisku a některé traktáty paedagogické. Sláva Milionová zakládá se na »Ztraceném ráji«, v němžto básník líče hřích prarodičův a v episodách stvoření světa a pád andělů podal nejdokonalejší náboženské epos všech dob a národů. Slabší jest již Paradise Regained, který vypravuje o vítězství Kristově nad ďáblem jej pokoušejícím. Jiných básníků soudobých nebylo málo počtem, ale významem žádný z nich nedosáhl Miltona. Společným znakem plodů jejich jest jakési chladné převládání rozumu nad obrazností, reflexe nad citem, pročež je Johnson a po něm jiní literární historikové nazvali básníky metafysickými. Nejlepší z nich byli Abraham Cowley, Edmund Waller a John Denham. Cowley (* 1618 — † 1667) opatřen byl důkladnou znalostí poesie staroklassické, jejížto plody překládal a napodobil. Psal ódy, nedokončené epos biblické Davideis, dvě menší básně epické Constantia and Pliiletus a Pyramus and Thysbe, pak veselohru The Guardian a několik pojednaní prosaických se vmíšenými verši. Básnili počal již v desátém roce věku. Sám Milton si ho vážil, a verše jeho jsou dosti lahodné. — Waller (* 1605 — † 1687) psal nejvíce básně lyrické a příležitostní politické, jako ódu pochvalnou na Cromwella a žalozpěv po jeho smrti, ale pak také radostný projev nad návratem Stuartů. Mimo to složil též několik básní náboženskodidaktických, jež jako všecky plody jeho vynikají nevšední lahodou a hudebností mluvy. — Denham (* 1615 — f 1668), z jehož četných plodů jediný Cooper’s Hill dosud se čítá, jest v anglické literatuře prvním básníkem popisujícím krásu krajinnou. — Ostatní básníci jsou významu daleko podřízenějšího: George Wither (* 1667) psal básně pastýřské Shepherd’s Hunting a puritánské Emblémy náboženské. V obojích vedlé míst zdařilých čte se také mnoho strojeného. — Francis Quarles (J- 1644) byl ještě méně nadaným básníkem. Sepsal Divine Emblems, sbírku epigramatických mravoučných básniček. Náboženské básně psali též George Herbert (f 1674) a Richard Crashaw (* 1620 — j- 1650) a oba vynikají vřelou zbožností mysli. Za to obsahu radostného a mravně závadného jsou písně, jež skládali Robert Herrick (* 1591 — † I674), John Suckling (* 1609 — j- 1641) a Richard Lovelace (* 1618 — j 1658); Herrick ostatně sepsal také některé básně pobožné a Lovelace ze všech tří vůbec jest ještě nejvážnější. Cudnější jest lyrika, kterou pěstovali William Browne (* 1590 — •J 1645), jenž složil také idyllickou báseň Britannia's Pastorals, a William Habington (* 1605 — † 1654), který písněmi opěval pode jménem Castara svou vlastní choť. — Humoristické a satirické písně skládali John Taylor (* 1580 — 1654), John Cleveland (* 1613 — † 1658), Richard Fanshaw (* 1607 — † 1666). I dvě básnířky již se vyskytují: vévodkyně of Newcastle (f 1673) a Katharina Philips (* 1631 — † 1664), mezi vrstevníky velice vážená pode jménem básnickým Orinda. {{Prostrkaně|Prosa}} této doby nejvíce vykazuje děl politickofilosofických a náboženských. Mezi prvními nejčelnější jsou práce slavného filosofa Thomase Hobbesa (* 1588 — † 1679), který spisem The Leviathan or the Matter, Form and Authority of Government hájil neobmezenou vládu královskou a vydal mimo to výborné pojednání Treatise on Human Nature a poslání {A Letter) on Liberty and Necessity. Anglickým jazykem sepsal ještě Behemoth čili dějiny občanské války od r. 1640— 1660 a přeložil veršem Homéra. Ostatní spisy jeho, v dějinách filosofie důležité, psány jsou po latinskú. — Jako Hobbes tak také Robert Filmer (* 1604 — J- 1647) ostrovtipně a duchaplně hájil monarchický absolutism v pojednání Patriarcha, or the Natural Power of Kings, a jemu opět se stanoviska svrchovanosti národa odpověděl republikán Algernon Sidney (* 1617 — † 1683) spisem Discourses Concerning Government. Zato James Harrington vrománě Oceana nakreslil obraz dokonalého státu republikánského na základě rolnickém. — Z četných skladatelů polemických spisů náboženských nejvíce na slovo vzati jsou John Hales (* 1584 — J- 1656) jako zastánce rozumných a snášelivých zásad náboženských; William Chilli ngworth (* 1602 — J 1644), jenž sepsal proti katolíkům traktát: The Religion of Protestants, a Safe Way to Salvation; Thomas Browne (* 1605 — † 1682), spisovatel duchaplný a originální (nejlepší jeho spisy jsou Pseudodoxia proti pověrečnosti a Religio medici, jakési vyznání víry); pak Jeremy Taylor (*1613 — J 1667), největší kazatel angl. v stol. XVII.; Thomas Fuller (* 1608 — † 1661), proslulý nejvíce spisem The Worthies of England; Isaac Barrow (* 1630 — † 1677), slavný kazatel a učenec; Ři ch ard Baxter (* 1615 — -j i6qi), jenž sepsal 168 spisů, v nichžto rázně zastává se svobody svědomí, a mn. j. Avšak nade všecky soudobé spisovatele duchovní předčí potulný kotlář a kazatel baptistů John Bunyan (* 1628 — † 1688), jehož allegorická povídka The Pilgrim’s Progress náleží k nejvzácnějším zjevům v dějinách světového písemnictví; dosud lze ji spatriti v '''A'''-ii v každé, i nejmenší chyžce, a čtenářstvo její sbírá se ze všech stavův i věků všeho národa. Bunyan mimo ni sepsal ještě pod názvem Grace Abounding in the Chief of Sinners vlastní životopis, ve kterém úchvatně líčí své obrácení na víru, a The Holy War, allegorické spodobení, kterak město Mansoul (t. j. duše lidská) hájeno jsouc Emanuelem (Spasitelem) obléháno jest ďáblem. — Dosti chatrně byla opatřena v této době historiografie. Thomas May (* 1594 — J 1650) sepsal jen část dějin »dlouhého parlamentu« od r. 1640—43, Edward Hyde, Earl of Clarendon, bystrostí kritickou nejlepší ještě z dějepisců současných, slohem nehrubě zdárným vylíčil revoluci ve spisech History of the Rebellion and Civil Wars in England, v níž zejména charakteristika osob jest případná. Jako biograf aspoň pílí se vyznačil Isaak Walton (* 1593 — J 1683) a mimo životopisy Donnův, Wottonův, Hookerův, Herbertův a Sandersonův složil též slavnější dílo The Complete Angler or Contemplative Man's Recreation, ve kterém návod a líčení lovu ryb na udici spojeny jsou s podrobnými obrázky venkovského života a přírody. — Na prosu prostě zábavnou v pohnutých dobách revoluce nebylo ani klidu, a přísnost puritanův ovšem byla by jí přála tak málo jako divadlu. Mimo Bunyanovu allegorickou povídku vskutku také není spisu, který by zasluhoval zmínky. — Časopisectví dobou touto se značně rozvinulo i přes censuru, kterou zavedl Karel I. r. 1637, a kterou i »dlouhý« parlament r. 1643 potvrdil. Cromwell ji sice na čas zrušil, ale za Karla II. r. 1662 byla obnovena. Noviny začaly vycházeli už dvakrát třikrát za týden, a vedlé časopisů vážných byly už také týdenníky humoristické. Z novinářů tehdejších vynikli nejvíce Marchmont Needham (* 1620 — † 1678), Sir John Birkenhead (* 1615 —j- 1679) a Sir Roger ĽEstrange (* 1616 — † 1704). '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. C) Pseudoklassicismus, deismus, morální filosofie (od r. 1660 do smrti Popeovy 1744). Události politické povahou zase ještě jsou nepokojné. Stuartové znova na trůn přišlí (Karlem II.) šířili sice šťastně koloniální državu, ale brzo (již nástupcem Karlovým Jakubem II.) příčinu dali k nové revoluci, kterou rod jejich, aspoň po meči, trůnu byl zbaven. Po kralování dcer Jakubových Marie (s Vilémem III. Oranienským) a Anny (1684 — 1714) povolán na trůn rod Hannoverský (Jiřím I., pravnukem Jakuba I.), jenž však s praetendenty rodu Stuartského (Jakubem III. a princem Karlem Eduardem), kteří nejvíce ve Skotsku ještě měli přívrženců, o právo panovnické bojoval do r. 1746. Zatím moc královská značně byla obmezena (Bill of rights 1689). A. účastnila se též válek na pevnině o posloupnost španělskou a rakouskou. — Doba Viléma III. (Marie), Anny a Jiřího I. nazývala se sama hrdě »Augustan age«, ale jméno to platí jen potud, že panovníci skutečně literaturu čile podporovali, a spisovatelé, větším dílem těšíce se blahobytu a neodvislosti, dospěli veliké uhlazenosti vnější, slohové, která však jest jen nedostatečnou náhradou za skrovnou původnost a mdlou obrazivost, jež zavládla ve plodech jejich více strojených nežli přirozených. Hned návrat Stuartů literaturu uvedl zase v pravidelné dráhy a zejména vzkřísil drama od puritánů zničené; avšak se dvorem z vyhnanství francouzského přišly také zásady francouzského pseudoklassicismu, jenž sice v '''A'''-ii nikdy nedosáhl neobmezené vlády, ale přece zvláště drama úplně a ne právě příznivě přetvořil. Mimo to po veliké literární plodnosti za dob Alžbětiných a po bouřlivém hnutí revolučním přirozenou měrou nastalo ochabnutí duševní. Revoluce také zmařila dřívější horlivá studia humanistická. I bylo potřebí, aby národ nejprve se vzpamatoval a síly sebral k nové práci. A to stalo se teprve, když po druhé revoluci zabezpečena byla politická svoboda, když rozkvétajícími osadami a účastenstvím ve válkách pevninských pojištěno bylo vnější velmocenské postavení A. Druhou revolucí však také moc pseudoklassicismu aspoň podlomena jest, a literatura zbavena nebezpečenství poklesnout! v prostě dvorskou a odcizili se národu. — Poněvadž moc puritanismu návratem králů byla podvrácena, a po druhé revoluci také katolicism zbaven byl podpory, které mu poskytovali Stuartové, státní církev (protestantská) uvázala se ve klidnou vládu, a horlivý zájem pro náboženské otázky potuchl tak, že mnozí nedbajíce víry v positivně zjevení spokojovali se prostě věrou v Boha (deism), kteréžto smýšlení na jevo vyšlo theoreticky ve spisech filosofův a prakticky rozkvětem věd přírodních a mathematických, jež zaujaly místo humanistických studií. Mravní život anglický po návratu králů z bývalé puritánské přísnosti zvrhl se v úplnou nevázanost. Zvláště společnost vyšší snažila se vynahradili si požitky, kterých jí dříve horlivci náboženští bránili, a sám král, jenž vrátil se s upomínkami na veselý život francouzský, předcházel zhoubným příkladem. Ze společnosti lehkovážný směr přešel i v literaturu, a zvláště veselohry této doby poskytují obraz žalostného úpadku mravů. Než brzy zdvihl se proti němu odpor, jenž podnět dav i k novému druhu literárnímu, mravokárným časopisům, písemnictví uvedl nazpět na dráhu cudnosti. Ale pohříchu zavedl ji zase až příliš daleko v nadsazovanou úzkostlivost, jež na venek drala se tendencí mravokárnou a zvláště v románě způsobila citlivůstkářství a nudnou rozvláčnost kazatelskou. Státním převratem, vzešlým z druhé revoluce, proti koruně a šlechtě zvýšen jest význam občanstva v dolní sněmovně zastoupeného, a poněvadž rozvojem obchodu a živností občanstvo nabylo pevných podkladů hmotných, začalo také více si hleděli literatury — po výtce románů — jež tudy z rukou vyšších stavů přešla v nejširší vrstvy národa a nabyla větší neodvislosti a volnosti. Zároveň rozmohlo se také politické i belletristické časopisectvo a s ním literární kritika, kterou pěstovaly po výtce kroužky literátů pravidelně se scházejících. — První zjev, s nímž na poli písemnictví této doby se potkáváme, jest vtělený odpor proti úzkoprsým zásadám, směšnostem a neřestem puritanismu, satirické epos Hudibras,]ež v 1. 1663—-78 složil Samuel Butler (*1612 — † 1680), základní myšlénku si vypůjčiv z Cervantesova »Dona Quixota«, ale v podrobnostech všeho provedení zachovav úplnou původnost, která působí, že Hudibras podnes se čítá se vším půvabem novosti. Butler zanechal také mnoho výpisků z různých spisovatelů, pak též drobné črty charakterů po způsobě Theofrastově a několik kratších básní satirických, v nichžto tepe rozkvétající tehdáž vědy přírodní, pokud se mu zdálo, že vystupují dryáčnicky nebo po pedantskú. — Úplně s časovým proudem bral se John Dryden (*1631 — •j 1700), »poeta laureatus« a historiograf krále Jakuba II., básník neúnavný a na sklonku života od vrstevníků bez odporu uznávaný za největší ozdobu anglického Parnassu. Úsudek potomstva ovšem značně se změnil. S počátku Dryden skládal příležitostné básně a opěval stejně horlivě Cromwella i Karla II. Teprve r. 1680 politickou satirou Absalom and Achitophel (proti všemohoucímu tehdáž vévodě Monmouthovi a jeho rádcům Shaftesburyovi a Buckinghamovi) vynikl nad spolubásníky a stal se předním zástupcem pseudoklassicismu. Podobného rázu jsou satiry Medal a Mack-Flecknoe. Proti tomu báseň Religio Laici hájí církev anglickou; ale když Dryden roku 1686, bezpochyby nátlakem krále Jakuba II., přestoupil ke katolicismu, stejně horlivě zastával se zase tohoto vyznání ve skladbě The Hind and the Panther (laň = církev katol., pardal = církev angl.). Lyrická a velmi pěkná jest báseň Alexandre's Feast čili Ode on st. Cecilia’s Day, jež oslavuje moc hudby. Zdařilá jest též jeho poslední práce: Fables čili Tales, veršované povídky, vzdělané buď dle Chaucera nebo dle Boccaccia a j. novell italských a francouzských. Avšak hlavní činnost Drydenova spadá na pole dramatické, a tuto jeho zásady nejjasněji vystoupily na jevo. Vyslovil je v několika pojednáních prosou, psaných a prakticky doložil četnými dramaty. Z prvních jest Essay of Dramatic Poetry, v němž ukazuje na přednosti angl. dramatu proti francouzskému, ale chce, aby blank verse ozdoben byl rýmem. O jednotách času a místa mluví zdrželivě. Když proti zásadám v tomto spise vyloženým zdvihl se odpor, Dryden vydal A Defence of an Essay of Dram. Poetry, obrana však hrubě se mu nepodařila. Později sepsal ještě An Essay of Heroic Plays jakož The Grounds of Criticism in Tragedy, v nichž už více nadržuje tragédiím francouzským. Hleděl spojití »klassické« drama s romantickým, čili národní kusy Shakespearovy přetvořili podlé klassických vzorů francouzských, což se mu ovšem nemohlo podařili. Již vrstevníci proti tomu se ozývali (nejvtipněji v komédii The Rehearsal, kterou s jinými společně složil George Villier, vév. Buckingham), a doba pozdější Drydena úplně odsoudila. Ve vlastních dramatech Dryden zásady své ovšem uváděl v platnost. Psal tragédie a komédie stejně neúspěšné: tragédie strádají příliš strojeným pathosem a nadutou deklamací, sólistickými úvahami o citech a chatrnou charakteristikou; komédie odporný jsou přímo nestoudnou oplzlostí. Ještě nejlépe dařily se mu scény eristické, které končívají smířením. Kusů sepsal 27 ; z vážných nejlepší poměrně jsou All for Love (dle Shakespearova Antonia a Cleopatry) a Don Sebastian, z veseloher The Spanish Friar or the Double Discovery. Charakteristickým důkazem převráceného vkusu jsou Drydenova vzdělání některých dramat Shakespearových, hlavně »Bouře«. V tom ostatně předešel ho William Davenant (* 1605 — † 1668), jenž po návratu Stuartů také o vzkříšení dramata se staral a mimo jiné i návrh na změnu »Bouře« vypracoval. Ale Dryden i Davenant ideálnou báseň Shakespearovu proměnili ve skvělý kus výpravní, plný povrchních effektů scénických. Podobně Dryden neostýchal se strhnout! Miltonův »Ztracený ráj« na nízké stanovisko blýskavého představení operního. Ještě rozhodnějším zástupcem pseudoklassicismu nežli Dryden byl Alexander Pope (* 1668 — † 1744), jenž slávu předního básníka po něm dědil o několik desítiletí později. Avšak ani Pope k básníkům skutečně velikým řadili se nemůže, poněvadž plody jeho jsou spíše výtvorem kritického vědění a útlého citu pro krásu formálnou nežli výronem poetické mysli. Pope jako Dryden byl velmi plodný a básnit! začal velmi záhy; ale jsa těla zmrzačelého a strádaje stálou chorobností byl povahy roztrpčené a svárlivé a zaplétal se v prudké spory s vrstevníky, v nichžto nepočínal si vždycky slušně. Nejpatrnějším toho svědectvím jest báseň jeho Dunciad, vtipná sice, ale jedovatá satira na protivníky literární. Jinak Pope psal básně pastýřské (Pastorals, Messiah), popisné ( Windsor Forest), allegorické (The Temple of Fame, dle Chaucerová House of Fame), aestheticky a morálně filosofické (An Essay on Criticism die Horatiovy Ars poetica a Boileauovy L’art poetique; pak důležitější An Essay on Man, Moral Essays). Nejznámější jest zdařilé komické epos The Rape of the Lock. Pope pilně překládal spisy staroklassické (Statia, Ovidia, Homèra) a že pseudoklassicism v '''A'''-ii nikdy zcela neovládl, dokazuje, že Pope, přední jeho zástupce, vzdělal některé kusy z Chaucera a upravil — dosti nekriticky — vydání Shakespeara. — Vrstevníci Popeovi Josef Addison (* 1672 — j-1719) a Richard Steele (* 1675 — j 1729) méně významní jsou jako zástupci pseudoklassicismu, ač mu oba náleželi — Addison tragédií Catonem, která dokonce jest i poměrně nejlepší anglický kus tohoto směru, Steele veselohrami The Funeral, The Tender Husband, The Tying Lover, The Conscious Lovers — nežli jako zakladatelé mravokárných časopisů (The Tattler od dub. 1709 do ledna 1711; The Spectator od břez. 1710 do pros. 1712; The Guardian od břez. do říj. 1713; The Lover od ún. do květ. 1714; nejdůležitější byl Spectator), jejichžto rozmanitým a cenným obsahem mravoučným a literárním, humoristickými posudky zvykův, obyčejův a vkusu časového, jakož i zaokrouhleným a vytříbeným slohem podstatně přispěli ku povznesení mravnosti a vzdělání v občanských kruzích národa. Přízeň, které časopisy jejich požívaly, svědčí také, jak velikou váhu tehdy již literatura měla v nejširších vrstvách obecenstva. Současně s nimi působil satirik Jonathan Swift (* 1667 — J 1745), horlivý, ač ne právě důsledný spisovatel politický a rázný zastánce zájmů nešťastného Irska. Swift psal nepatrné básně lyrické, ale výborné satiry prosou, z nichžto zvláště tři vynikají: The Battle of the Books, kterou ve sporu o přednost vzdělán! klassického a moderního postavil se na stranu klassiků. Hie Tale of a Tjír jest jedovatý útok na církve katolickou, lutherskou, anglickou a kalvinistickou. Nejslavnější jsou Gulliver’s Travels, výborná satira na politické a společenské poměry soudobé v podobě cestopisu tak živě líčeného, že kniha nehledíc k satirické tendenci jest velmi zábavným čtením i pro mládež. Jaké změny po návratě Stuartů zasáhly ve drama, již výše naznačeno při Drydenovi. Tragédie pseudoklassicismem stržena jest s výše shakespearovské do hlubin prázdných, ale slohem nadutých deklamací »rekovských«; starý, působivý blankverse nahrazen strojenými umělůstkami rýmu; ale přece vážné hry zachovaly aspoň cudnost mravní. Veselohra však poklesla v nemravnost a oplzlost nejhrubší; ale nelze jí upříti vtipu a živosti. I spisovatelka jedna smutně proslavila se komédiemi oplzlého obsahu, Aphra Behnová (f 1689), které vrstevníci dávali poetické jméno Astraea. S raffinovanou pak nemravností nejoplzlejší věci kladeny v ústa hereček, které na rozdíl od dřívějšího zvyku v ženských úlohách vystupovaly od r. 1660. (První byla herečkou zastoupena Desdemona v »Othellu«.) Záhy proti neřesti této ozvali se hlasové vážní. Richard Blackmore v předmluvě k eposu svému Prince Arthur bojoval již r. 1695 proti nemravnosti na jevišti; ale mnohem účinněji vystoupil Jeremy Collier (* 1650 — + 1726) řízným spisem A Short View of the Immorality and Profaneness of the English Stage (1698) a skutečně zvítězil nade zlem časovým tak, že r. 1704 vydána byla královská zápověď, uvádět! na jeviště, co by bylo proti náboženství a slušnosti. Jen litovatt jest, že tím zase veselohra téměř úplně stržena buď v nechutenství frašky nebo v plačtivou dojemnost. Jako skladatelé nemravných sice, ale jinak vtipných veseloher vynikli: William Wycherley (* 1640 — † 1715), jehož kusy The Gentleman Dancing Master (dle Calderona), Love in a Wood or St. James’s Park, The Country Wife, The Plain Dealer (všecky tři dle Molièra) mají zvláště zdařilou osnovu. William Congreve (* 1672 — † 1729) podobně proslavil se dovednou osnovou komédií The Old Bachelor, The Double Dealer, Love for Love, The Way of the World. Sepsal též málo zdařilou tragédii The Mourning Bride. George Farquhar (* 1678 — † 1707) ve příčině mravnosti již aspoň poněkud obrátil se na cestu lepší. Sepsal mimo jiné Love and a Bottle, The Constant Couple a nejlepší ze všech The Beaux' Stratagem, podlé něhož pak Oliver Goldsmith složil svou veselohru She Stoops to Conquer. — Na lepší cestě k cudnosti jest též architekt John Vanbrugh (* 1666 — † 1726) kusy svými Relapse, The Provoked Wife, The False Friend a jinými, z nichž osnovou i charakteristikou nejlepší jest The Confederacy. — A na dráze jednou ražené ještě dále pokročil herec a poeta laureatus Colley Cibber (* 1671 — † 1757), z jehož komédií jest asi nejlepší The Careless Husband. Cibber také vzdělával starší dramata (na př. Shakespearova Richarda III.) a vlastním životopisem (An Apology for my Own Life) zůstavil po sobě důležitý pramen vědomostí o tehdejších poměrech divadelních. — K veselohrám přiřadili sluší také první domácí operu satirickou pod názvem The Beggars' Opera, kterou John Gay (* 1688 — f 1732) bojoval jednak proti špatné vládě ministerstva Walpolova, jednak proti přílišné zálibě ve zpěvohrách italských. —■ Po výtce tragédie skládal Nathaniel Lee (* 1657 — J 1692). Z četných kusů jeho nejpěknější jest Lucius Junius Brutus. V ostatních Lee, jenž měl nadání velikolepé, nedovedl se mírnili, tak že mají ráz divoký, pustý a v dramatické osnově nedokonalý. Ale zásluhou Leeovou jest, že zase začal užívali pětistopých jambů nerýmovaných. — Thomas Otway (* 1652 — f 1685) Leeovi ve všech příčinách se podobá. Nejzdárnější jeho tragédie jsou The Orphan a Venice Preserved; zvláště druhá pokládá se obyčejně za nejúchvatnější drama anglické po Shakespearovi. — Méně důležití, ač svou dobou dosti slaveni byli ještě skladatelé dramat Thomas Southerne (* 1659 — † 1746), John Crowne (*1661 —f 1698), Nicholas Rowe (* 1673 — † I7I3), Thomas Shadwell (* 1640 — † 1692) a hlavně George Lillo (* 1693 — † 1739), jenž pozoruhodný jest jako pisatel pohnutlivých dramat z občanského života. Nejlepší jeho kusy jsou George Barnwell, Fatal Curiosity a Arden Feversham, V lyrice a epice této doby mimo Drydena a Popea málo jest básníků jen poněkud vynikajících. Jméno »correct poets« zjednalo si uhlazenými verši lehkého, buď lyrického, buď» didaktic. a kritic. obsahu několik šlechticů, jako Earl of Roscommon (* 1634 — ■j-1685), Earl of Rochester (*1647 — j-i68o), Sir Charles Sedley (* 1639 — j 1701), vévoda Buckingham (* 1649 —j-1721), Earl of Dorset (*1638 — j 1706). Nad ně poněkud předčí nešlechtící John Philips (* 1676 — f 1708), jenž sepsal podlé Vergilia báseň polopopisnou, polodidaktickou Cider, a John Po mfret (* 1667 — † 1703), jehož Choice líčí příjemnosti klidné literární práce v zátiší venkovském. Větší jest již význam, jehož nabyl Matthew Prior (* 1664 — † 1721) básní filosofickou Alma, biblickým eposem Solomon, pak lehkou lyrikou erotickou a mravoučnými povídkami rázu La Fontainova; ale podřízené důležitosti jsou zase lékař Sir Samuel Garth (* 1670 — † 1719), Thomas Parnell (* 1679 — f 1718), přítel Popeův a Swiftův, Thomas Tickell (* 1686 — 1 1740). — Do této doby konečně spadá také selanka The Gentle Shepherd, kterou r. 1725 Skot Allan Ramsay 1686 — † 1758) obnovil a ušlechtil starší zálibu v poesii pastýřské. Velikou důležitost má doba tato pro zábavnou prosu. Dotud pěstovány byly romány rytířské, dvorské čili eufuistické, pastýřské a novelly italského původu. Osamělým, ač výborným zjevem jest allegorický »Pilgrim’s Progress« Bunyanův. Všeliké povídky mimo jediné novelly italské nelíčily světa skutečného, nýbrž svět vybásněný, ano dokonce málo pravdě podobný a psány byly skoro výhradně pro vyšší třídy společnosti. V tom právě obrat rozhodný způsobil Daniel Defoe (*1661 — j 1731), jenž prosu výpravnou přenesl na základy jediné zdravé a rozvoje schopné líče život skutečný dle pravdy a tak, že i nejširší vrstvy národa mohl zajímali. Defoe mnohými nehodami za pestrého života svého zkoušený a tudy takměř všech stránek lidské povahy znalý, byl z nejplodnějších angl. spisovatelův a různých děl jeho počítá se do 200. Většina byla obsahu politického (jako výborná satira na nesnášelivost státní církve The Shortest Wav with the Dissenters) a národohospodářského (jako Essay on Projects, ve kterém Defoe již načrtl první popudy ke spolkům pojišťovacím, záložnám, bankám a jiné myšlénky, které v pozdějších dobách byly provedeny). V zábavné prose však obrat způsobil nejvíce jeho Robinson Crusoe (vyd. r. 1719), jehož úspěch nejen doma, ale i v cizině jest příliš dobře znám, aby třeba bylo o něm se rozepisovali. Všecko tajemství úspěchu tohoto záleží ostatně jen v nelíčené prostotě a pravděpodobnosti vypravování, kterou také jiné novellistické práce Defoeovy jsou ozdobeny. Z nich The Memoirs of a Cavalier a The Journal of the Great Plague of London dlouho pokládány byly dokonce za prameny historické. V prose {{Prostrkaně|naukové}} hlavní podíl spadá na spisy deistů, z nichžto nejčelnější byli Charles Blount (* 1654 — † 1693), John Toland (* 1670 — † 1722), Anthony Collins (* 1676), William Lyons, Matthews Tindal (* 1657 — † 1733), Thomas Chubb (*1679 — j 1747), Thomas Morgan (J 1743). Více ke mravní stránce přihlíželi, s deisty ve příčině dogmatické se srovnávajíce, moralisté, z nichžto nejvíce znám jest Anthony Ashley Cooper, Earl of Shaftesbury (* 1671 — J 1713), jehož duchaplná pojednání morálně filosofická a aesthetická jsou sebrána pode jménem Characteristics of Men, Manners, Opinions, Times. — Zastává-li Shaftesbury myšlénku, že tento svět jest nejlepší a člověk přirozeně nakloněn ke ctnosti, lékař Bernard de Mandeville (* 1670 — † 1733) naopak dokazuje, že špatnost jest nezbytná, v básni svou dobou velmi oblíbené The Grumbling Hive or Knaves turned Honest. Morálně filosofické spisy psal také Francis Hutcheson (* 1694 — † 1747) a v následující době myšlénky moralistů podrobněji rozvedl Adam Ferguson (* 1724 — t 1816) ve spise Principles of Moral and Science. — Nad deisty a moralisty důležitější byli filosofové Locke, Berkeley, Hartley a Hume — John Locke (>;: 1632 —■ † 1704) pojednáním An Essay concerning Human Understanding jest zakladatelem empirické filosofie a sensualismi!; pojednáním Thoughts on Education razil dráhu rozumné paedagogice žádaje vychování přirozené a rozebíraje myšlénky, které později Rousseau podrobněji vykládal. V posláních Letters of Toleration Locke přimlouvá se za snášelivost náboženskou a spisem The Reasonableness of Christianity snaží se dokázali, že křesťanská víra ve zjevení boží neodporuje rozumu. Pojednáním o vládě (Treatise of Go vernmenf) zastává se theorie o svrchovanosti národa. -— Biskup Jiří Berkeley (* 1684 t I753) ve spisech svých stojí na stanovisku subjektivného idealismu a rázně ozval se proti Mandevillově bajce o včelách. — David Hartley (* 1704 — † 1757) založil psychologii materialistickou, ale vynasnažil se uvésti ji v souhlas se zásadami theologickými. — Skot David Hume (* 1711 — † 1776) Lockeův empirismus přetvořil ve skepticismus. Nejdůležitější spisy jeho jsou A Treatise on Human Nature; An Inquiry into Human Understanding a The Natural History of Religion. Dějinami A. (History of England), které začal}’ vycházeli teprve r. 1754, Hume náleží již době následující. V této době historiografie celkem opatřena byla dosti chatrně. EdwardHyde, EarlofClarendon(* 1608— J 1674) napsal History of the Great Rebellion, počínaje r. 1625 jako očitý svědek, ale se stanoviska royalistického; biskup Gilbert Burnet (* 1643 — † 1715) vydal výbornou History of the Reformation of the Church of England a několik životopisů; v rukopise zůstavil History of my own Time, v níž doba občanské války a republiky vylíčena jest stručně a pak děje až do r. 1713 podrobně, ale zase poněkud strannicky. — John A r buthnot (* 1667 — -j- 1735) v díle History Anglie (jazyk a literatura). of John Bull podal humoristický obraz války ! o posloupnost. Politický essayista byl Henry St. John ViseQuntBolingbroke(* 1678 — f 1751), a sbírkami dopisů proslavili se Lady Wortley Montagu (* 1689 — † 1762) a Philipp Dormer Stanhope, EarlofChesterfield (* 1694 — •)■ 1773). Dopisy Chesterfieldovy svědčí jeho synu a obsahují hojnost praktické moudrosti pro život, ač ne vždycky se srovnávají s mravností. — Na slovo vzatý zástupce exaktní vědy za této doby, slavný Sir Isaac Newton (* 1642 — J 1727) hlavní dílo své (»Philosophiae Naturalis Principia Mathematica«) i jiné práce vědecké vydal po latinskú. Pojednání Optics or a Treatise of the Refractions, Inflections, and Colours of Light, kterým vědu tuto založil, pak několik rozprav theologických sepsal jazykem rodným. — Pro úplnost doloženo budiž zde, že v '''A'''-ii roku 1728 také vyšel již první slovník obecných vědomostí pod názvem Cyclopaedia, již ve dvou svazcích foliových vydal Ephraim Chambers. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. D) Návrat ku přírodě. (Od poi. do konce stol. XVIII., t. j. od smrti Popeovy do prvního vystoupení Waltera Scotta r. 1786). Politické události této doby aspoň uvnitř země jsou méně bouřlivé. Králové Jiří II. (po r. 1746) a Jiří III (1760 — 1820) trůn drželi již bez odporu. Války vedeny jsou s Francií a Španělskem, ale ukončeny mírem pařížským 1763. Koloniální država rozšířena Indií a Kanadou, ale zmenšena ztrátou obcí Severoamerických. Na sklonku doby revolucí francouzskou (1789) i A. stržena ve válku. Návratem ku přírodě doba tato nazývá se jen potud správně, že na dobro odstraněn jest pseudoklassicismus, a zavládly názory dokonalejší o podstatě a úkolu básnictví, jež mělo býti napodobením přírody se šetřením původnosti a neodvislosti básníkovy. Všelicos nepřirozeného, jako přílišný idealismus, chorobné citlivůstkářství a strojenost slohu, buď z dřívějších dob zbylo, bud nově se vyvinulo. Volnost tvorby, které básníci se domáhali proti střízlivé pravidelnosti dřívější, namnoze se zvrhala ve zmatek všeho řádu prázdný, snaha po upřímném, vřelém citu proti bývalé rozumné chladnosti sváděla k horování v citech nucených. Ale aspoň snah dobrých nelze neuznali a do značné míry také dosti zdárných výsledků. Pěstění literatury ještě více nežli za doby předešlé přešlo v ruce nešlechticů, poněvadž kruhy občanské rozvojem sociálným dosáhly největší důležitosti ve státě, a tím již podmíněn byl ráz písemnictví takořka národnější, jenž mimo jiné osvědčil se také tím, že (zásluhou herce Davida Garricka) Shakespeare zase v původní podobě uveden byl na jeviště, a že probudila se láska ke staroanglické poesii národní, jejíž památky horlivě sbírány jsou a vydávány. (Ovšem láska tato k minulosti a poesii národní také příčinu dala k podvodům, jichžto dopustili se T h o m a s Ch a tterton vydav podvržené básně středověkého prý básníka Rowleye, a James Macpherson, jenž smyslil si skotského barda Ossiana 365] a předstíral, že básně jeho jazykem gaelskýmsebral po horách skotských.) V literatuře nejpřednější místo v této době zaujímá román. Na základě realistickém, na nějž tuto větev písemnictví postavil Defoe, s velikým zdarem dále pracoval Samuel Richardson (* 1689 — † 1761), jenž v pokročilém již věku jal se skládali formou dopisů romány mravokárné. V prvním (Pamela), vylíčil osudy ctnostného děvčete, které odolavši všemu svádění na konec dochází odměny za svou vytrvalost; ve druhém (Clarissa Harlowe) zase životní zápasy a smrt dívky svedené nesvědomitým mužem, jenž sám hyne v souboji; ve třetím (Sir Charles Grandison) nešťastnou lásku Italky ke krásnému a ctnostnému šlechtici anglickému. Richardson, jakkoli unavuje rozvláčností, nadsazuje mravokárnost a příliš libuje si v přesládlé sentimentálnosti, přece napodobitele své naučil líčili upřímný, pravdivý cit a kreslili případně charaktery, zejména do hloubky psychologické. Aby chorobné citlivůstkářství a ostatní vady Richardsonovy příliš nerozmohly se na škodu zdravého realismu, o to postaral se Henry Fielding (* 1707 — † 1754), jehož první román Joseph Andrews přímo skládán byl jako parodie Pamely, ale vydařil se jakožto vzor nového druhu, románu totiž humoristického, jejž Fielding hned sám ve hlavním díle svém Tom Jones dovedl k veliké dokonalosti výtečně zosnovav děj všecken pravdě podobný a poutavý a do podrobná nakresliv povahy jednajících osob, poněkud drsné sice, ale vůbec přirozené a pravdivé. Slabší, avšak přece ještě dosti cenná jest i jeho povídka Amelia. —- K Fieldingovi řadí se důstojně Tobiáš Smollett (* 1721 —- •)- 1771), který přidržev se humoristického směru v románech svých Roderick Random, Peregrine Pickle a zvláště v nejlepším Humphrey Clinker, realisticky a zdárně, často i drasticky líčí tehdejší poměry společenské, ačkoli předchůdců nedostihl osnovou děje a jednotnou charakteristikou osob. — Charakteristiku tuto do posledních podrobností hlavním úkolem si učinil Laurence Sterne (* 1713 —-j- 1768) v románech Tristram Shandy a The Sentimental Journey nedbaje jinak osnovy a postupu děje. Avšak velikou vadu tuto odčinil tím, že staví se na povznesené stanovisko srdečného humoru a vřelé soustrasti s nedokonalostmi lidskými. — Šestý konečně novellista veliký, Oliver Goldsmith (*1728 —11774), hlavním spisem svým The Vicar of Wakefield přes mnohé vady jeho podal vzor poutavého vypravování, realistické charakteristiky, dokonalé lahody slohu, něžné prostoty smýšlení a nelíčené upřímnosti citu. — Pracemi těchto mužů román v '''A'''-ii pro všecky doby postaven byl na přirozenou půdu rozvoje a vytčen mu úkol líčili život skutečný, po výtce rodinný a společenský. Současné pokusy o vzkříšení románu rytířsko-romantického, jež učinil Horace Walpole (* 1717 — J- 1797) spisem The Castle of Otranto, nezůstaly sice bez napodobitelů, mezi nimiž jest i spisovatelka velenadaná Anna Radcliffová (* 1764 — -(• 1823), ale celkem přece díla podobná proti románům realistickým jsou jen zjevy vzácnými. Vlastní {{Prostrkaně|básnictví veršované}} — sjedinou výjimkou — proti prose zábavné ustupuje do pozadí. Nejvíce ještě pěstovaly se elegické, popisné a didaktické druhy. Elegikern nejslavnějšim jest Edward Young •(* 1681 — † 1765), jemuž ze smutných událostí rodinných vzešla nálada k hlavnímu •dílu Night-Thoughts. Jsou to zádumčivé žalozpěvy o životě, smrti, nesmrtelnosti a jiných záhadách filosofie náboženské a takořka první projevy »světobolu«, jenž později se rozšířil v literaturách evropských. Young sepsal též báseň o dni soudném The Last Day, pak The Force of Religion, jenž opěvá tragický osud Jany Greyovy, dvě satiry a tři tragédie (Busiris, The Revenge, The Brothers), všecky nepatrné. Prosaickým pojednáním Conjectures on Original Composition zastal se volné tvorby básnické napodobením přírody proti poutům pseudoklassicismu. Zásady jeho, jež dále rozváděli JosefWarton (* 1722 — † 1800), Hugh Blair (* 1718 — † 1800), William Hogarth (* 1697 — † 1764), brzy všeobecně byly přijaty nejen v '''A'''-ii, nýbrž i v ostatních literaturách evropských. -— Lnutí ku přírodě prakticky nejlépe provedl James Thomson (* 1700 —• † 1748) básní popisnou The Seasons, která uhlazenou formou a střízlivostí citu sice připomíná Popea, ale proti němu vyniká pravdivostí obrázků přírodních. Ostatní básně Thomsonovy, mezi nimi 5 tragédií, nejsou hrubě zdařilé. Spolu s Davidem Malletem (•(• 1765), jinak málo vynikajícím, Thomson složil maškarní hru Alfred, ve které obsažena jest píseň »Rule Britannia, rule the waves«, jež rozšířila se po všem národě. —- Poučného, filosofického obsahu jest báseň The Pleasures of Imagination, ve které lékař Mark Akensi d e (* 1721 — J 1770), rodem Skot, stopuje a líčí pocity působené v mysli lidské krásnými předměty v přírodě a umění; vyniká rázností slohu, krásou mluvy i hojností myšlének. — William Cowper (* 1731 — † 1800) jest z nejpřednějších zástupců básnictví tak řečeného přirozeného. Hlavní dílo jeho The Task popisuje veršem život v přírodě a domácnosti s přídavkem úvah mravokárných. I ostatní básně Cowperovy ( The Table Talk, The Progress of Error aj.) nesou se podobným směrem; z menších plodů prostonárodním tónem se zamlouvá komická ballada John Gilpin, a hlubokým citem báseň On Receiving my Mother’s Picture. Z {{Prostrkaně|lyrických}} básní této doby nejzdárnější hloubkou myšlének, vážností tónu a lahodou mluvy jest Elegy Written in a Country Churchyard, kterou sepsal professor cambridgeský Thomas Gray (* 1716 — † I771)- Mimo ni složil jen jeitě několik ód, z nichžto nejlepší jsou The Bard, The Progress of Poesy, To Adversity. — Básníky druhého řádu byli James Beattie (* 1735 — † 1803), jehož Minstrel byl asi prvním plodem novéno směru přírodního, a Erasmus Darwin (* 1731 — j- 1802), otec slavného přírodozpytce, který složil dvě básně poučné The Botanic Garden (o dvou částech: The Economy of Vegetation a The Loves of the Plants), pak The Temple of Nature or the Origin of Society. Jsou obsahu přírodopisného a vynaloženo na ně slohového umění více, nežli jestzáživno. — Zcela originálním zjevem v literatuře konečně byl George Crabbe (* 1754 — J 1832), jehož básně The Library, The Village, The Parish Register, The Borough, Tales in Verse, Tales of the Ha'l jsou šťastnou směsí částek popisných, idyllických a novellistických. Hlavně The Village jest zdařilá spodobujíc věrně podlé pravdy život pracovního lidu. Méně zdárné jsou Sir Eustace Grey, a The Hall of Justice upomínajíce na romány hrůzoplodné. — Ve dramatě po všecku tuto dobu mimo jediné veselohry Sheridanovy nic cennějšího nebylo sepsáno. Zvláště tragédie (jako některé romány) zabředla již na sklonku předešlé doby v mravokárnou tendenci pohnutlivých příběhů rodinných, jaké psal již Lillo a podlé něho v této době Edward Moore (* 1712 — † 1757; The Gamester), Richard Cumberland (* 1732 — † 1811; The Brothers, Tne Westindian, Tne Jew). Cumberland však přece poněkud zdárněji spodobuje charaktery. I veselohra celkem chatrně jest opatřena; básníci psali vlastně jen frašky, v nichžto sice bylo hojnost komiky, vtipu i satiry, ale málo umělecké osnovy a charakteristiky. Podobné kusy skládal novellista HenryFielding, herec David Garrick (* 1716 — f 1779), jehož nejlepší dvě komédie The Lying Valet a Miss in her Teens dosud na jevišti se drží, a Young Samuel Foote (* 1720 — t I777)> z jehož 89 frašek aspoň jedna The Mayor of Garratt posud jest oblíbena. Pak ještě otec a syn Jiří Colmanové (* 1733 — 1794, 1762 — 1836), také herci a podnikatelé divadel, kusy svými vynikli nad prostřednost, zejména mladšího kus The Heir at Law došel chvály. Vážnější jsou veselohry novellisty Oli vera Goldsmitha(77;e Goodnatured Mán, The Stoops to Conquer), a skutečně uměleckou cenou vynikají kusy The Rivals a The School for Scandal, které sepsal Richard Brinsley Sheridan (* 1751 — † 1816), stejně proslavený jako básník, řečník parlamentární a státník. Veselohry jeho jsou plny mravních myšlének, a přece nejsou mravokárné, plny výborného vtipu a přece ne fraškovité, dialog jest vždy duchaplný a mluva vzorem řeči dle potřeby prostonárodní nebo uhlazené. Poněkud slabší jsou Sheridanovy tři frašky (nejlepší z nich ještě The Critic) a komická opera, The Duenna. — Sheridan jest posledním skutečně uměleckým zjevem v anglickém dramatě. Básníkem zcela samorostlým, s rozvojem ostatní poesie této doby nesouvislým, ale daleko nad ni vynikajícím, byl Skot Robert Burns (* 1739 — + 1796), syn prostého rolníka, jenž na venkovské škole nabyl tak nedostatečného vzdělání, že vším právem náleží ho nazvat! samoukem. Přes to vše Burns jest z největších lyriků nejen anglických, ale všeho světa. Básně jeho líčí skutečně jen pravdivý cit, jsou prázdny vší strojenosti, a jako obsah jest prostý, pravdivý, tak mluva (přirozené nářečí skotské) jest nelíčená, samorostlá, plna nehledané lahody a hudebnosti. Mimo písně Burns sepsal též několik ballad a básní popisných; nejlepší z nich jest Tam O’Sbanter. — Vedlé Burnsa ve Skotsku povstali i jiní básníci samoukové, jejichžto činnost z větší části spadá již do následující doby, jako tkadlec Robert Tannahill (* 1774 — † 1810), zedník Allan Cunni ngham (* 1784 — ■)-1842), nádenník Robert Nicoli 1814 — 11837), písař Motherwell a nejslavnější z nich ovčák James Hogg (* 1772 — † 1835), který nejraději zpíval ballady (pověsti) národní. V oboru {{Prostrkaně|prosy naukové}} nejlépe v době této vyvíjela se historiografie, která od prostého vypravování postoupila k pragmatickému badání a filosofické reflexi. Počátek tímto směrem učinil filosof David Hume v díle History of England (od Caesarových výprav do Britannie po Jindřicha VII.). Úvahám jeho vadí jen pochybená zásada, že působení církve, ať byla jakákoli, vždycky bylo neblahé. Jeho příkladu následoval William Robertson (* 1721 — † 1793) vDějinách Skotska za Marie Stuartky a syna jejího Jakuba, pak v Historii Karla V. a v Dějinách objevu a osazení Ameriky. Stanovisku nynější vědy práce Robertsonovy již nevyhovují, ale vyznačují se důstojným, povýšeným rozhledem po dějinách a poutají mistrným slohem. — Edward Gibbon (* 1737 — -j 1794) obsáhlým spisem History of the Decline and Fall of the Roman Empire pojistil si místo mezi předními dějepisci všeho světa, ačkoli dílo jeho nyní také jest již zastaralé. — Do této doby spadají počátky vědecké historie literatury. První záslužné práce toho směru vykonal Samuel Johnson (*1709—f 1784), jenž svou dobou stál v čele všeho literárního ruchu anglického. Sepsal básně satirické dle luvenala (London, The Vanity of Human Wishes a j.), povídku mravokárnou Rasselas a všeliká pojednání, ale nejvíce proslavil se Slovníkem jazyka anglického a hlavně Životy básníků (Lives of the Poets), které přidány jsou jako předmluvy k básním jejich, vydávaným Johnsonem v 1. 1779 - 81. — Systematické pak dějiny literatury angl. pořádkem chronologickým (The History of English Poetry, od XI. do XVI. stol.) sepsal prof. Thomas Warton (* 1728 — † 1790), jehožto dílo dosud ceny nepozbylo. — Zvýšená váha parlamentu způsobila rozkvět veřejného řečnictví a politické literatury. Řečníky největšími byli EdmundBurke (* 1729 — J- 1797) a William Pitt, Earl of Chatham (* 1708 - † 1778). V politickém písemnictví nejvíce vynikly dopisy (od ledna 1769 do ledna 1772) vydávané pod pseudonymem Junius, pod nímž kdo se skryl, podnes zcela na jisto není postaveno. Novou vědu politickou, nár. hospodářství, založil Adam Smith (* 1723 — f 1790) dílem Wealth of Nations, — v literatuře právnické nejvíce pozoruhodný jsou Commentaries on the Laws of England, jež sepsal Sir William Blackstone (* 1723 — † 1780), a které od té doby nebyly dílem lepším nahrazeny, nýbrž jen přídavky a opravami doplňovány. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. E) Romantika. (Od prvního vystoupení Scotto va 1796 do konce let dvacátých století XIX.) Politické události ovládány jsou válkami s Francií do pádu Napoleonova. Zdárné v nich úspěchy nemálo povznesly národní vědomí anglické. Ale vavříny v bitvách dobyté nemohly zastříti hniloby a nemravnosti vyšších tříd společnosti, iížto s trůnu samého (Jiřím IV.) dáván jest příklad pohoršlivý. Když po válkách přestalo vzrušení vojenské, vady tyto vystoupily více na jevo a způsobily u mnohých lidí lepší mysli ošklivost nad stavem přítomným a zoufalství nad budoucností. Zádumčivost, již za předešlé doby vzniklá, rozvila se v úplný světobol, v úsměšné opovrhování vším lidským životem, a pessimismus otravoval i nejlepší květy písemnictví. Ale vedlé toho zavládl také směr zdravější. Neradostná přítomnost takřka vybízela hledati doby lepší a místa na pohled utěšenější. Záliba v památkách staré poesie, také již z předešlé doby přejatá, ukazovala k minulosti, ke středověku. Tak vznikla romantika, a čelným zástupcem jejím jest Walter Scott. Pessimisté zase a v čele jejich lord Byron, prchali z vlasti až do Orientu, ale dějin jeho a scenerie užívali jen za rámec pro neradostné a satirické své úvahy. Oba směry, romantika i pessimismus, mocně zasáhly v rozvoj také ostatních literatur evropských; ale také naopak jiné literatury začaly zase patrněji působiti v anglickou. Ruch básnický ostatně v '''A'''-ii byl velmi čilý. Svěží duch revoluce francouzské, jenž rozletěv se po vší Evropě všude drtil pouta duševního života a dařil jej perutěmi volnosti, v '''A'''-ii, kde při svobodě ústavní nebylo místa pro násilné bouře politické, způsobil aspoň veliké hnutí literární. Básnictví úplně setřáslo ztrnulé názory a úzkostlivá pravidla vnějších forem, a z dokonaného teď návratu ku přírodě a k dávným vzorům rázovité poesie starších dob obrodilo se v poesii novou, vzletnou, jakkoli v některých, a to právě nejlepších plodech znešvařenou pessimismem. Také prosa, a zvláště nauková, rozvojem věd exaktních a rozkvětem anglického obchodu a průmyslu získala velikou dokonalost. Epochální bylo vystoupení tvůrce romantiky Waltera Scotta (* 1771 — J- 1832), jehožto život sám střídavými osudy má ráz romantický. Nejprve uveřejnil veršované novelly z dějin a pověstí své skotské vlasti: The Lay of the Last Minstrel (události z pomezních válek Skotů s Anglií); Marmion (události před bitvou u Floddena r. 1513); The Lady of the Lake (dobrodružství krále Jakuba V, v přestrojení se potulujícího, a bitva u Bealu); Rokeby (bitva u Marston-Mooru) ; The Lord of the hles (boje Bruceovy r. 1307). Básně tyto uvítány jsou s nekonečným nadšením obecen.stva a /.půsebily úplnj' převrat vkusu. Ostatní romantické básně Scottovy (The Bridal of Triermain, Harold the Dauntless, Halidon Hill) již jsou značně slabší. Nebylo lze ani básníku tak vynalézavému jako byl Scott vyhnouti se opakování motivů. Chatrné jsou také básně politické The Vision of Don Roderick a The Field of Waterloo, kterými Scott slavil vítězství A. nad Napoleonem. Za to velikou cenu mají písně a ballady, které vřadil do svých románů. Moudře totiž Scott uznávaje, že síly své v oboru romantického eposu vyčerpal, obrátil se na pole jiné, na kterém mu kynula ještě větší sláva. Jal se psáti historické romány, jež čerpal ze skotských dějin (Waverley. Legend of Montrose, Old Mortality, Monastery, Abbot, Fair Maid of Perth, Castle Dangerous), pak z anglických (Ivanhoe, Kenilworth, Fortunes of Nigel, Peveril of the Peak, Betrothed, Talisman, Woodstock) a z kontinentální historie (Quentin Durward, Anne of Geierstein, Count Robert of Paris). Vedlé těchto děl z politické historie Scott vzdělal též události ze soukromého života za starodávna (Guy Mannering, Antiquary, Black Dwarf, Rob Roy, Heart of Midlothian, Bride of Lamermoor, Pirate, St. Ronan’s Well, Redgauntlet, Surgeon’s Daughter, Two Drovers, Highland Widow). Spisy těmito Scott jest zakladatelem moderního románu historického, v němž básník snaží se věrně vylíčiti dobu, ze které děj vzal, i v podrobnostech krajinných, krojů, zvykův a obyčejů. Scottovi se snaha tato dařila měrou nevšední, ačkoli líčení jeho jest poněkud příliš volně rozvláčné. Nadšení, které romány tyto vzbudily doma i v cizině, nebylo menší, nežli kterého se dostalo jeho romantickým povídkám veršovaným, a mnoho jest napodobitelů jeho po všech literaturách. Líčením skotského života, ale moderního, Scotta již předešla Alžběta Hamiltonová (* 1758 — f 1816) povídkou The Cottagers of Glenburnie a z pozdějších krajanů jeho nejbližší jsou mu John Galt (* 1779 — † 1839) a John Wilson (* 1785 — † 1854). Irské rodáky své způsobem Scottovým líčila Marie Edgeworthová (* 1767 — † 1849), ač její povídky mají také mravokárnou a sociálně reformátorskou tendenci, které Scott neznal. Scott však vedlé vlastních hojných plodů básnických pilně sbíral také staroskotské ballady (Minstrelsy of the Scottish Border) a vydával staroanglická i moderní díla básnická se životopisy (Sir Tristrem, Thomas of Ercyldoune; dílaDrydenova, Swiftova). Pilně studoval též a důkladně znal historii a ve svých Povídkách dědových Tales of a Grandfather) stanovil vzory populární historiografie. Životopis Napoleonův, jejž také sepsal, jest celkem chatrný ; ale jeho Letters on Demonology and Witchcraft svědčí o bohatých vědomostech a vážných studiích. Jako Scott jest v čele romantiků klidných, s sebou i se světem spokojených, kteří bez hněvu a zarytosti ponořují se v krásy minulosti, tak v čele pessimistův a básníků světobolu, kteří nad Bohem i světem zoufají a s trpkou hořkostí posuzují člověka i jeho bytí v přítomnosti a minulosti, jest lord George Gordon Noěl Byron (* 1788 — † 1824). Již r. 1807 vydal svazeček básní, jež přísně posouzeny byly v časopise »Edinburgh Review«. Byron pomstil se jízlivou satirou English Bards and Scotch Reviewers (1809). Pak vykonav cestu po Evropě a Malé Asii vydal r. 18x2 první zpěvy básnického cestopisu Childe Harold a rázem dobyl slávy. R. 1813 v květnu následovaly povídky veršem Giaur a The Bride of Abydos; r. 1814 v lednu Corsair, v létě po té Lara; r. 1816 vyšly The Siege of Corinth a Parisina. V lednu r. 1815 oženiv se Byron již po roce opuštěn jest chotí s dceruškou a po její žádosti soudně s ní rozveden. Jsa tím ze společnosti anglické jako vyobcován v dubnu roku 1816 opustil vlast po druhé a nikdy více jí nespatřil. V Genevě sepsal III. zpěv Childa Harolda, Vé{né Chillonského, Manfreda, Nářek lassův, v Benátkách IV. zpěv Childa Harolda. Pak dlel střídavě na různých místech Italie oddávaje se bezuzdně prostopášnostem. Od r. 1818 do 1823 sepsal ještě Ma^eppu, Dona Juana, Věk kovový, Ostrov, jakož i dramata Marino Fallerò, Sardanapalus, Foscari, Werner, Cain. Roku 1823 odejel do Řecka účastnit se boje o svobodu národa hellénského, ale již r. 1824 zemřel v Missolunghi. Byron byl básník prvního řádu; škoda jen, že vzácné nadání jeho poškozeno bylo špatným vychováním, neblahými poměry rodinnými a nezkrocenou výstředností života, k níž aspoň částečně mimo vlastní vinu zahnán by! licoměrnou společností, která sama jsouc mravně pokleslá přece jej po rozvodu s chotí vyštvala z vlasti. Sláva, které Byronovy básně takořka úprkem dobyly, byla úplně zasloužena. Zakládá se nejvíce na epech, které vynikají nejprve novotou látek, vypisujíce scenerii, zvyky a horoucí vášně východních zemí; pak i duch, kterým Byron psal, byl neobvyklý, nový: byla to bouřlivá vášeň, která obrovskou silou otřásala zastaralými názory. A nade vším rozlito temno nespokojenosti, přesycení a nenávisti, nálada elegickosatirická, bol světový. Jinak cit Byronův jest upřímný, obrazotvornost takměř nevyčerpatelná, básnická mluva skvělá ráznými kontrasty, případnými obrazy a lahodně zvučnými rhythmy. Dobré stránky tyto oslnily čtenářstvo tak, že s počátku nebylo slyšeti leč chválu. Když však potuchlo první nadšení, shledány jsou také mnohé vady v osnově děje i v charakteristice. Byron vypravuje trhavě, úryvkovitě; jednotlivosti básní jeho jsou překrásné, celky nesrovnalé. Charaktery jsou věrně dle pravdy kresleny, ale není v nich rozmanitosti; všude jsou jen dva, podstatou vždy stejné : muž plný vášně a ohně, opovržení k lidstvu, pochybovačnosti a zoufalství, ale přece schopen nejútlejších hnutí srdce (Byron sám!) a vedlé něho žena oddaná a obětovná, ale oddaná slepě bez uvědomělé rozvahy. Vady tyto ještě více na jevo vystupují ve dramatech, která se nehodí na jeviště. Jednotlivosti v nich (hlavně v Manfredu a Kainovi) jsou krásné, velikolepé, ale osnova děje nedramatická, a charakteristika takměř udušena lícněmi a úvahafni. Mezi lyrickými básněmi Byronovými mnoho jest velmi něžného a cenného; satiry jeho jsou řízné a žahavé. Příkladem {{Prostrkaně|Scottovým}} spravovali se nejprve básníci {{Prostrkaně|školy jezerní}} ''(Lake-School)'', t. řeě. odtud, že hlavní členové její Wordsworth, Southey a Coleridge, spojeni jsouce přátelstvím a svazky příbuzenstva delší dobu žili sobě na blízku při jezerech v severozápadních hrabstvích A., Cumberlandu a Westmorelandu, a z tamních krás krajinných leckterý podnět vzali ke zdařilému líčení přírody. Název školy ostatně nemá oprávněnosti, poněvadž nebásnili rázem naprosto stejným, nýbrž každý má své osobní zvláštnosti. Nejstarší z nich byl William Wordsworth (* 1770 — † 1850). Sepsal hojně básní lyrických, epických, popisných a didaktických, z nichžto nejznačnější jsou: The Excursion, zlomek úvah o Bohu, přírodě a lidech, v jednotlivostech dosti zdařilý, celkovou osnovou však pochybený. The White Doe of Rylstone or the Fate of the Nortons, veršovaná povídka historická s nádechem mystickým. Ecclesiastical Sonnets, 122 básně o předmětech církevních, mnohé velmi zajímavé hloubkou myšlének. Také mezi balladami Wordsworthovými některé (jako Laodamia, Ruth a jiné) jsou zdařilé. Wordsworth při každé příležitosti (v předmluvách k básním a pod.) za první podmínku poesie prohlašuje přirozenost, prostotu, nelíčenost, a žádá, aby ani mluva poetická nelišila se příliš ode mluvy všední. Dle toho také předním znakem jeho básní jest prostota jakási, jen že patrně nucená, a mimo ni podivná směs klassicismu, romantismu, mysticismu a — všednosti. Jakkoli požíval svou dobou veliké úcty, Wordsworth přece nevynikl ničím nad slušnou prostřednost. — Robert Southey (* 1774 — † 1843) byl básník nad míru plodný; díla jeho plní 109 svazků, nepočítajíc ani asi 150 pojednání, roztroušených po časopisech. Nejvíce jest prací prosaických, jejichžto jasný, rázovitý sloh vůbec se chválí; jsou mezi nimi Dějiny brasilské, Dějiny anglickofrancouzské války na poloostrově Pyrenejském, životopisy Nelsona, Wesleye, Cowpera, Chattertona a j. — Z básní žádná nemá ceny trvalé; nejlepší ještě jsou fantastické, příliš romantické básně epické Joan of Arc, Thalaba the Destroyer (arabská pohádka), Aíadoc (pověst o báječném objevení Ameriky ve XII. stol.), The Curse of Kehama (mythus indský) a Roderick, the Last of the Goths (o zhubení říše gótské Araby ve Španělích). Nejméně plodný, ale daleko nejnadanější básník kroužku jezerního byl Samuel Taylor Coleridge (* 1772 — † 1834). Sláva jeho zakládá se na skrovném svazku ballad a písní, a sice hlavně dvou ballad The Ancient Mariner a Christabel, které jsou mistrnými kusy básnictví romantického, líčíce zvláště hrůzoplodné, mystické a démonické živly už pouhým rhythmem a zvukem veršů, jak to před ním nedovedl nikdo, a po něm snad jen Američan Edgar Allan Poe ve slavném svém »Krkavci« (The Raven). ColeUufiv Slovník Nauňný, »v. II. 13,2 1339. ridge psal též dramata, ale nepatrná; přednáškami o Shakespearu krajanům svým první důkladně poukázal na velikost tohoto genia. Psal též filosofická, náboženská, aesthetická a politická pojednání, v nichžto jeví se nejprve přívržencem Plotinovým, pak Kantovým, ale vždy s příměskem zvláštní mystiky. Básníkem zvláště ušlechtilým a lahodným byl Thomas Moore (* 1779 —f 1852), syn chudobných rodičův irských; k vlasti své po všechen život lnul vřelou láskou, kterouž i v písních osvědčoval. Slávu básnickou zjednal si nejprve překladem Anakreonta, pak sbírkou lyrických kusů, jež vydal pod pseudonymem Thomas Little, a konečně básněmi americkými (Poems relating to America), mezi nimiž jest již mnohá perla dokonalá. Značnější jsou Irish Melodies, sbírka 125 písní obsahu rozmanitého, přizpůsobených starým irským nápěvům, a National Airs, asi 70 písní k nápěvům různých národů. Řadu lyrických plodů zavírají Sacred Songs, písně ne sice přímo duchovní, ale zbožného obsahu. Na těchto básních, dosud hojně čítaných, sláva Mooreova nejvíce se zakládá, a právem, poněvadž písně jeho jsou skutečně nejlepšími ukázkami nové lyriky anglické. Ale Moore sepsal též velmi lahodné hásně epické: Lalla Rookh, cyklus 4 eposů východozemských, jež vynikají čilou obrazotvorností a krásnými lícněmi orientských obyčejův i přírody. O něco méně zdařilé jsou The Loves of Angels, tři povídky veršované, jež zpívá tolikéž andělů. Dosti velikou cenu mají také Mooreovy básně satirické Tmo Penny Post Bag, The Fudge Family in Paris, The Fudges in England a Fables for the Holy Alliance. Mimo to Moore sepsal egyptskou novellu The Epicurean a životopisy Byronův a Sheridanův a některé jiné méně vynikající spisy prosaické. — Méně důležitý, ač velmi plodný básník bylThomas Campbell (* 1777 — † 1844), jenž proslavil se hlavně vlasteneckými písněmi, z nichžto mnohá zobecněla jako píseň národní. Zvláště báseň Ye mariners of England stala se takořka hymnou angl. plavců. Z ostatních prací jeho nejlepší jest báseň poučná The Pleasures of Hope. Jemu podoben byl Samuel Rogers (* 1763 — f 1855), skladatel didaktické básně The Pleasures of Memory. — Pak jmenovati jest ještě Waltera Savage Landòra(* 1775 — † 1864), přítele a zastánce Southeyova, kterého vrstevníci velmi sobě vážili. Ze spisů jeho nyní pouze prosaické Imaginary Conversations of Literary Men and Statesmen ještě se čítají. — Z kruhů osobních přátel Scottových byla také Joanna Baillieová (* 1762 — † 1851), která mimo četná dramata knihová složila svazeček výborných skotských písní. — Lahodou formy a vážností obsahu ozdobeny jsou četné epické a lyrické básněFelicie Hemansové(* 1793 — + 1835), z nichž asi nejzdárnější perlou jest The Forest Sanctuary. Zádumčivou náladou vyznačují se básně, jež složila Laetitia Elisabeth Landonová (* 1802 — † 1838). Řídili-li se básníci právě uvedení více méně příkladem Scottovým, měl také Byron stoupence, z nichžto nejpřednější jest Percy Bysshe Shelley (* 1792 — † 1822), vzoru svému podobný rozervaným životem, bujným vzletem a vší subjektivnou a pessimistickou povahou básnických plodů. S Byronem také v cizině se stýkal vyloučiv se jako on výstředním životem ze společnosti své vlasti. Práce jeho nejdůležitější jsou: Queen Mab, báseň fantasticky allegorická, částečně podlé vzoru Spenserovy »Faerie Queen«. Alastor čili Duch samoty, elegie, kterou básník úchvatnč líčí stav vlastní duše. The Revolt of Islam, epos, v němž básník vede krutý boj proti náboženství, státu a manželství. The Witch of the Atlas, báseň epická. Rosalind and Helen, veršovaná povídka, zase namířená proti manželství. Julian and Maddalo, dialog o náboženství, ve kterém Shelley sebe (jakožto Juliána) s Byronem (Maddalem) spodobil o závod bojující proti náboženství. Adonais, elegie nad smrtí básníka Keatsa. Konečně dvě dramata: Prometheus Unbound slohem aischylovským, a úchvatná tragédie zločinců Cenci. Jen formu dramatickou mají Hellas, chvalozpěv na osvobození Řecka, a satiry na Jiřího IV.: Swellfoot the Tyrant a The Masque of Anarchy. Shelley psal též básně prostě lyrické, mezi nimiž jest mnoho vzácně zdařilého. Jakkoli Shelley velmi jest podoben Byronovi, přece od něho liší se jednak tím, že byl méně sobecký, dovedl sebe sama zapříti a povznést! se k ideálnímu nadšení pro věc, kterou jedenkrát za dobrou uznal, a pak že postoupil v radikálném boji proti náboženství, státu a uznaným zvykům až po samý kraj možnosti, kdežto Byron z jakéhosi polovičatého skepticismu nedovedl se vymaniti, neměl odvahy zříci se náboženství a přes nadšení pro svobodu a rovnost nevybavil se z ješitných šlechtických předsudků. Shelley jest určitější, rozhodnější a proto také poměrně klidnější, — Bohatě nadán, ale časnou smrtí z činnosti básnické vytržen byl chráněnec a oslavenec Shelleyův John Keats (* 1796 — f 1821), z jehož plodů mnohoslibných nejlepší jsou epické básně Endymion, Hyperion (jen zlomek), The Eve of St. Agnes a některé menší kusy lyrické. Jen pro úplnost třeba zmíniti se ještě o některých básnících dramatických, ač z prací jejich žádná nedostupuje výše dokonalosti umělecké. Poněkud lepší ještě jsou drámata vážná, kdežto veselohry nejsou ani prostřední. Dramata psal herec a později kazatel baptistů Jam es Sberidan Knowles (* 1784— † 1862), z jehož kusů vážných aspoň Virginius a John Procida or the Bridals of Messina, z veseloher The Love Chase zasluhují povšimnutí vynikajíce správnou osnovou děje, ušlechtilou mluvou a působivostí na jeviště dobře vypočítanou. Knowles sepsal též několik básní lyrických, dva romány, některá polemická pojednání theologická a výborný návod k deklamaci pod názvem The Elocutionist. — Ještě méně cenná jsou dramata, jež psali Thomas Lovell Beddoes (* 1803 — † 1849), Thomas Talfourd (* 1795 — † 1854), Henry Taya literatura). lor (* 1800) a Marie Mitfordová (* 1789 —< f 1855), známější výbornými povídkami z anglického venkova. Co v této době z oboru {{Prostrkaně|prosy zábavné}} za vzorem Scottovým cennějšího se vyskytlo, již výše podotčeno jest. Z prosy naukové nejprve historiografie nehonosí se spisy tak epochálnými jako doba předešlá, avšak co napsáno, vyniká hloubkou reflexe a bystrostí kritického úsudku. Z domácích dějin zvláště doba anglosaská a rozvoj anglické ústavy rozebrány jsou s velikou pílí a učeností. Anglosaské dějiny vzdělávali S h ar o n T u r n er (!;: 1768 — J 1847) aJohnLingardf* 1771 — † 1850) ; děje republiky George Brodie (J 1827), historiograf království Skotského. — Rozvoj anglické ústavy od Jindřicha VII. po Jakuba II. vylíčil slavný státník Charles James F’ox (* 1749 — J 1806); od Jindřicha VII. po Jiřího II. největší historik této doby, Henry Hall am (* 1778 — J 1859), ve výborném díle The Constitutional History of England from the Accession of Henry VII. to the Death of George II. Také ostatní spisy Hallamovy, hledící k dějinám širším : View of the State of Europe during the Middle Ages a zvláště Introduction to the Literature of Europe in the XV., XVI. and XVII. Centuries svědčí o bohatých vědomostech, neúnavné píli a jasném, samostatném úsudku. Sloh jeho jest vážný, důstojný předmětu, a přece ozdobený vší lahodou a živostí dokonalé prosy. — Dějiny skotské pěstovali George Chalmers (* 1742 — J 1825), od něhož jest také History of the United Colonies of America, pak Malcolm Laing (* 1762 — J 1818) a Patrick Fraser Tytler (* 1791 — † 1849). — Děje války s Francouzi na poloostrově Pyrenejském, jež líčil již Southey, věrněji a živěji vypsal plukovník Sir William Napier, jenž sám bojů těch se účastnil. — Zdařilou historii britské Indie složil James Mill (* 1773 — † 1836), otec slavného filosofa; a jako biograf vyznačil se zvláště James Boswell (* 1740 — † 1795) životem Samuela Johnsona. — Věda zeměpisná obohacena zvláště hojnými cestopisy, jež tuto ovšem nelze vypočítávati. První spolehlivější zprávy o Habeši rozšířil JamesBruce (f 1794) a z cestovatelů po střední Africe co do času první místo zaujímá Mungo Park (* 1771 — J 1805), za nímž brzo následovali četní mužové jiní, jako Denham, Clapperton, Landò r, Bowditch, Campbell, Burch e 11. Současně usilováno jest o objevení severozápadního průplavu z okeánu Atlantského do Tichého, a nebezpečné plavby, jež vykonali John Ross, Edward Parry, John Franklin, Beechey, Scoresby a j., poskytly látku k poučným i zajímavým popisům. Hojně cestováno též po různých částech Asie a Ameriky, a zkušenosti z cest po suchu i po vodě poutavě jsou vylíčeny. Konečně i po zemícb evropských hojné cesty jsou konány, a zprávami o nich rozšířeny vědomosti o krajích, zvycích a obyčejích obyvatelstva. Vědu Adamem Smithem založenou ({{Prostrkaně|národní hospodářství}}) mimo jiné v této době pěstovali Jeremy Bentham (* 1748 — † 1832) a T. R. Malthus (* 1766 — † 1834), který zásadní větou, »že lidstvo se množí rychleji nežli prostředky jeho obživy«, příčinu dal ke mnohým sporům. Z ostatních zástupců národního hospodářství proslul nejvíce David Ricardo (* 1772 — j 1823) dílem Principles of Political Economy and Taxation, jež po Smithově Wealth of Nations pokládá se za nejdůležitější spis o tomto předmětě. — O zemědělství zásluhy nevšední získal si Arthur Young (* 1741 — † 1820), jehož pojednání jsou z prvních vědeckých prací tohoto odboru. — Humoristickými náčrtky politického obsahu proslul Sydney Smith (* 1771 — f 1845), jenž měl vtip a ráznost Swiftovu, ale bez jeho cynické drsnosti. — Jako spisovatel aesthetických pojednání o básnictví a uměn! vůbec na slovo vzat jest William Hazlitt (* 1778 — † 1830); pracemi filosofickými vynikl Dugald Stewart (* 1753 — † 1828), prof, morální filosofie v Edinburce; z theologů nejslavnější jest William Paley (* 1743 — J 1805), nejplodnější Thomas Chalmers (* 1780 — -j i847), a proti nevěře a náboženské lhostejnosti, jež šířila se původem francouzské revoluce, horlivě bojoval William Wilberforce (* 1759 — -j 1833), známý také z pariamentárních dějin A. jako neúnavný odpůrce otrokářství. — Jako řečníci zjednali si slávu lord Erskine (* 1750 — † 1823), Edward Thurlow (* 1732 — † 1806) a Irčan John Philpot Curran (* 1750 — † 1817). '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. E) (Panování Viléma IV. aViktorie.jNovoklassicismus arealismus. Doba nejnovější v přesném smysle slova nenáleží do historie literatury, poněvadž rozvoj přítomný, po mnohých stránkách ještě nedokonaný, nemůže býti předmětem dějepisného rozboru. Přece však možno naznačili aspoň všeobecně směry, kterými se béře písemnictví. Charakteristickým znakem této doby jest, že básnictví veršované ustoupilo v pozadí, ačkoli v lyrice a epice mnoho a dosti pěkného bylo sepsáno. Drama pokleslo úplně, a cokoli v oboru jeho přece se vyskýtá, byť i vynikalo hloubkou myšlének nebo krásou formy, přece nehodí se na jeviště, poněvadž nemá dramatického života. — Za to básně řečí nevázanou, prosa zábavná, zaujala čelné místo v literatuře, ano vynikla nad epickou prosu všech národů. Vedlé toho i prosa nauková všech odborův, hlavně dějepisná a »essay« (pojednání), nejvíce obsahu aesthetického, rozkvétají utěšeně. Essay pěstují zvláště listy pro rozhledy časové (Reviews), jichžto v '''A'''-ii jest veliká hojnost. Mezi básníky nejoblíbenější jest Alfred Tennyson (* 1810), nynější »poeta laureatus«, jenž větší část svého klidného života tráví na ostrově Wightu. Tennyson jest tlumočníkem vřelého citu, jejž vykládá tak lahodnou a libozvučnou mluvou, že čtenáře okouzluje. Ale básně jeho nemají ani zvláštní původnosti ani smělejšího vzletu. Jsou lyrické a epické. První sbírku lyrickou vydal již r. 1830 a od té doby několikráte ji rozmnožil. a literatura). Z epických (The Princess, Maud, Idylls of the King, Enoch Arden, Aylmers field, Sea Dreams, The Northern farmer, The Holy Grail) nejznámější asi jest sentimentálná idylla Enoch Arden, obsahu pravdě dosti nepodobného, a nejzdařilejší jsou obnovy rytířských eposův o Artuši a Grálu, které obsaženy jsou ve sbírkách Idylls of the King a The Holy Grail. Dramata Tennysonova (Queen Mary, Harold, Bechet, The Cup, The Falcon) ozdobena jsou vší lahodou básníkovy mluvy, ale na jeviště se nehodí. — Původností a hloubkou myšlének, jíž se nedostává Tennysonovi, zase až skoro příliš obdařen jest Robert Browning (* 1812), tak že jest více myslitelem nežli básníkem, a jen kdo důkladným studiem dovede proniknouti mystický jakýsi závoj, jenž nad plody ducha jeho jest rozestřen, může z nich miti požitek aesthetický. Básně Browningovy mají nejvíce podobu dramatickou, škoda jen, že rovněž nezpůsobilou pro jeviště. Jsouf to: Paracelsus, Strafford, Sordello, Pippa Passes, The Return of the Druses, Columbus’s Birthday, A Soul's Tragedy, Luria, The Ring and the Book a j. Na výldad jejich sestoupila se zvláštní »Browning-Society«, která vydává ob čas publikace a vydala také jediné prosou psané pojednání jeho An Essay on Shelley. — Básníkem nadaným jest též Algernon Ch aries Swinburne (* 1837) a byl by zajisté aspoň v lyrice mohl dostoupili výše dokonalosti, kdyby uměl krotili překypujíc! bujnost vzletu a plamennou horoucnost vášní. Avšak právě toho Swinburne, jenž podobá se Byronovi a Shelleyovi, nedovedl nikdy. Psal dramata (Atalante, trilogii o Marii Stuartce pod názvy Chastelard, Bothwell, Maria in Prison, pak Erechtheus)-, ale po výtce lyrické básně (Poéms and Ballads, Songs of Italy, Songs before Sunrise, Songs of the Springtide, Songs of Two Nations) a duchaplná pojednání (Essays and Studies) o starším dramatě anglickém, o Byronovi a pod. — K básníkům těmto řadí se také básnířka Elisabeth Barrettová Browningová (* 1809 — † 1861), choť básníka Browninga. Byla tak učeně vzdělána, že přeložila i Aischylova Promethea. Z četných prací jejích sbírka lyrických a epických básní (vyd. r. 1844 o 5 sv.) obsahuje nejlepší verše, jež kdy napsala. Skládala též básně politické a pod názvem The Cry of the Children vydala stesk na smutný osud dítek pracujících v továrnách. Thomas Hood (* 1798 — † 1845), nejvíce známý jako básník humoristický, složil s podobnou tendencí The Song .of the Shirt, v níž líčí bídu londýnských dělnic. — Mnoho jest básníků jiných, kteří pěkné myšlénky vyslovují ozdobnými verši, ale málo mezi nimi vynikajících. Zvláštní zmínky zasluhují ještě asi Skot James Montgomery (* 1771 — † 1854), přední zástupce lyriky duchovní; Bryan Walter Procter, pseudonymem Barry Cornwall (* 1790 — j 1874), jenž napsal mimo jiné též velezdařilé English Songs. Písně skládala takédcerajeho Adelaide Pročte ro va (* 1825 — † 1864) a vnučka Sheridanova Elisabeth Nortonová (* 1808 —■)• 1877). {{Prostrkaně|Drama}} dosti má sice pěstitelův a mezi nimi přední básníky již vytčené (Tennysona, Browninga, Swinburna, Proctera; také romànopisce Buíwera a j.), ale žádný z nich nenapsal kusu, který by udržeti se mohl na jevišti. Ze spisovatelů veseloher ještě nejzdárněji si vedl Douglas William Jerrold (* 1803 — † 1857), ačkoli nyní také více znám jest svými romány (St. Giles a St. James) a zvláště humoristickou knížkou Mrs. Caudle's Curtain Lectures. Hlavní podíl ruchu literárního náleží, jak výše naznačeno, novellistice. Román anglický vyniká především dvěma vlastnostmi : zdravým realismem a mravností. Spodobuje nejvíce život sám, skutečnost ovšem idealiso-, vanou, ale tak, že se nikde nepříčí pravdě poetické. S mravního stanoviska jest mu ozdobou, že se ubránil bludů naturalismu, které dosud nevnikly aspoň do knih čítaných ve slušné společnosti. Za to román neuchránil se směru sensačního, poněvadž mnohé spisovatele a zvláště spisovatelky na scestí svedla snadnost úspěchů mezi obecenstvem méně soudným; avšak počet děl zdravých proti těmto výstřelkům choroby časové jest přece daleko větší. Hojné účastenství žen v novellistice jest třetí charakteristickou známkou nové literatury anglické, a jakkoli v povídkách některých z nich na jevo jdou mnohé vady — mimo sensačnost leckdy citlivůstkářství, výstředná choulostivost a podobné — přece mnoho jest mezi nimi spisovatelek zdárných, které zvláště charaktery líčí se ženským ostrovtipem a bystrostí pozorovací, a co hlavního, vždycky vypravují ve příčině mravnosti neúhonně. Druhy románů pěstovaných jsou velmi četné, a ještě více jest pěstitelů, z nichžto zde jen k nejčelnějším ukážeme. Historické po Scottovi nejhojněji pěstoval G. P. R. Janses (* 1801 — ■j i860), Edward Bulwer, lord Lytton (* 1803 — j-1873), Charles Kingsley (*i8ig — f 1875), R. D. Blackmore, orientské James Mor i er (* 1780 — 184g), plavecké kapitán Frederick Marryat (* I7g2 — † 1848), vojenské Ch. J. Lever (* 183g — † 1872), povídky venkovské anglické Marie R. Mitfordová (* 178g — † 1855), Charlotta Brontéová (* 1816 — † 1855; pod pseudonymem Currer Bell) a nejnověji Marie Anna Evansová pod pseudonymem George Eliot (* i8ig — f 1880); irský život spodobují Will iam Carleton (*lygS — † i86g) a Ch. J. Lever; obrazy ze skotských hor podávají Markéta Oliphantová (* 1828) a George Macdonald (* 1824). Z poměrů dělnických látky berou Elisabeth Gaskellová (* 1811 —j-1865) a nejnověji Walter Besant (* 1838). Život středních tříd společnosti líčí Ant. Trollope (* 1815 — † 1882) a četné spisovatelky, jako Georgiana Fullertonová, Georgiana Craiková a nad ně vynikající Louisa de la Ramee (f 1840) pod pseudonymem Guida. Ze života školského pěkně vypravuje Thom. Hughes^* 1823).— Pomíjejícím zjevem byly romány salonní (fashionable novels), jaké psal nejlépe ještě Th. Henry Lister (* 1801 — † 1842), a povídky, jež směšnou velkopanskou strojenost jejich a literatura). satiricky tepaly, nejzdárnější skládal Theod. Ed. Hook (* 1788 — † 1®42); ale místo jejich zaujaly romány sensační, jež pěstovali nebo ještě pěstují Bulwer, W. H. Ainsworth (*1805), Benjamin Disraeli (* 1804 — † 1886), Wilkie Collins (*1824) a mnoho spisovatelek, z nichžto nejčelnějš! jsou asi Mrs. Henry Woodová, Rhoda Broughtonová, Marie Braddonová. Ze všech novějších novellistův anglických největší jest Charles Dickens (* 1812 — † 1870), pisatel realistických a humoristických obrazů ze života všech tříd anglické společnosti, v nichžto i nejvšednější projevy líčeny jsou s básnickou barvitostí a se vřelým účastenstvím pravého, ušlechtilého humoru. Vypravování jeho čtenáře neodolatelně poutá, ba uchvacuje a unáší. — Jemu zdarem spisů nejbližší jest W. M. Thackeray (* 1811— j- 1863), ač humor jeho přechází leckdy buď v ostrou satiru nebo tón mravokárný. Velikého rozkvětu dostalo se prose naukové a především historické. Výborně v ni působil rozvoj románů historických, poněvadž dějepisce přinutil hleděti mimo cenu vědeckou také k umělému plastickému slohu a psychologickému prohloubení charakteristiky. V obou příčinách vynikl především Thom. Babington Macauley (f 1800 — † 185g). V díle History of England podal dějiny vlastně jen od r. 16S8 do r. 1702, ač zamýšlel vylíčili události až do r. 1832; ale úvodem předeslal výborný stručný přehled dob předešlých. Vydal též řadu pojednání literárně historických, sbírku cenných ballad z dějin římských pod názvem Lays of Ancient Rome, a sbírku řečí parlamentárnícb. Jaksi pokračováním nedokončeného díla jeho jest History of England, kterou sepsal lord Mahon, earl Stanhope (* 1805 — j 1875). Po stopách Macauleyových berou se, ač ho slohem nedostihli, hlavně jen k vědecké přesnosti obsahu hledíce, Edw. Aug. Freeman (* 1823) a James Ant. Froude (* 1818). Freeman sepsal více historických spisů ; nejčelnější jest History of the Norman Conquest of England, k němuž jako doplňkem jsou William the Conqueror, The Reign of William Rufus and the Accession of Henry 1. Zajímavé jest též jeho pojednání The Growth of the English Constitution from the Earliest Times. Froudeovým čelným spisem jest The History of England from the Rail of Wolsey to the Death of Elisabeth. Froude jest také znamenitý cestovatel a popsal zkušenosti své v díle Oceana. — Starožitnosti keltské důkladně rozebral William F. Skene ve dvou spisech : The Four Ancient Books of Wales a Celtic Scotland. — Dějiny anglosaské vzdělával Sir Francis Paigrave (* 1788 — f 1861); v Hallamových dějinách ústavy anglické pokračoval Sir Thomas Er ski ne May (* 1815) dílem The Constitutional History of England since the Accession of George III., jež v posledním vydání doplněno až do r. 1871; dějiny skotské v nové době nejzdárněji pěstoval JohnHillBurton(* i8og — j-1881). Jiným záslužným dějepiscemjestGeorge Grote(* i7g4 — † 1871), jehož History of Greece dosud jest 373 Anglie (poměry politické). z nejlčpších prací tohoto oboru. — Se stanoviska dějepisné filosofie důležit jest Henry Thomas Buckle (* 1821 — † 1862), jenž hodlal sepsali velikou History of Civilisation in England, ale dokonal pouze úvod obsáhlý, v němžto dokazuje, že dějiny světové jsou rozvojem postupujícím dle zákonů přírodních, nepodléhajícím vlivu jednotlivcův. Opačného názoru byl před ním essayista Thomas Carlyle 1795 — † 1881), který v přednáškách svých On Heroes, Heroworship and the Heroic in the History dovozoval, že rozvoj historie děje se právě jen činností geniálních jednotlivců, proroků, básníkův a spisovatelů, kněží a panovníků. — Carlyle, učenec německou vědou nasáklý, krajany své neunaveně obeznamovals literaturou německou, sepsal životopis Schillerův a veliké dílo o Bedřichu II., králi pruském. Složil mimo to Děje francouzské revoluce a mnoho pojednání různého obsahu. Slavný essayista a historik (po výtce španělských podniků v Americe) jest Arthur Helps (* 1814 — † 1875), jehož sloh ozdoben jest zvláštní klidnou lahodou. S filosofického hlediště také W. E. H. Lecky psal svá díla History of European Morals from Augustus to Charlemagne a History of Rationalism in Europe. — Jako biografové vynikli J. G. Lockhart životy básníků Waltera Scotta a Burnsa, G. H. Lewes životopisem Gôthovým, John Forster Goldsmithovým, Swiftovým, Landorovým a Dickensovým, David Masson Milionovým (a spisem British Novelists and their Styles), Samuel Smiles Stephensonovým (a pracemi populárně filosofickými Character, Self-Help, Thrift, Duty a pod.).— Mnoho jest cestovatelův angl., jejichžto díla obohacují vědu zeměpisnou i národopisnou. Nejznámější asi jsou A. H. Layard, cestovatel po východě a znalec starožitností orientských, a cestovatelé afričtí David Livingstone a Henry Stanley. Jiných neméně záslužných jest příliš mnoho, aby ve stručném přehledu tomto mohli býti jmenováni. Geologii pěstovali W. Smith, Sir Charles Lyell, Sir Rod. Gm. Murchison (* 1792 — fi87o), Hugh Miller (*1802 —j-1856), Archibald Geikie. O ledovcích psal J. D. Forbe s (* 1809 — j 1868). Z přírodopisců vůbec známa jsou jména Richard Owen, Charles Darwin (*1809 — +1882), Thom. Henry Huxley (* 1825); ve fysice a astronomii proslavili se David Brewster (* 1781 — J 1867), Michael Faraday (* 1791 — † 1867), Charles Wheatstone (* 1802), John Tyndall (* 1820), Sir John Herrschet (* 1792 — f 1871), J. C. Adams, G. Biddel Airy, J. P. Nichol, Robert Grant, Rich. A. Proctor, J. N. L o c k y e r; Sir Humphry Davy (* 1778 - † 1829) proslul epochálnými spisy o chemii ; WilliamaWhewella(* 1794 — f 1866) hlavní díla jsou History of the Inductive Sciences a The Philosophy of the Inductive Sciences', po stopách jeho berou se B. Powell, J. C. Prichard. Stoupenci Kantovy fi 1 osofie byli Sir William Hamilton 1788 — * 1B64) a Henry L. Mansell (*1820). Nejslavnější však všech filosofův anglických jest John Stuart Mill (* 1806 — † 1873), a epochálně dílo jeho A System of Logic Ratiocinative and Inductive zvláště pro methodologii vědeckou navždy zůstane úhelným kamenem. — O aesthetice nejzáslužněji pracoval John Ruskin (* 1819), jehož spisy Modem Painters a The Seven Lamps of Architecture a The Stones of Venice a j., pak přednášky o umění {Lectures on Art), jež měl v Oxfordě r. 1870, zjednaly předmětu tomuto pozornost dříve neobvyklou mezi anglickými vzdělanci. {{Prostrkaně|Filologickými}} pracemi proslavil se vA-ii rodilý Němec Francis Max. Müller (* 1823). V theologii nejvíce péče obrací se na výklad Písma svátého, a mužové jako Henry Blunt, John J. Blunt, Richard Whateley, Edw. Bickersteth, Henry Alford aj. zjednali si o studium toto velikou zásluhu. Konečně dějinami literatury prosluli professor George L. Craik (*1798 — † 1866, Sketches of the History of Literature and Learning in England, pak Manual of English Literature), Th B. Shaw (A History of English Literature), W. Spalding (History of Engl. Liter.), Dobson (A Handbook of Ěnglish Literature for the Use of Candidates for Examination, Londýn, 1880). {{Prostrkaně|Srovnej}}: Th. Wright, Biographia Britannica Literaria (2. sv., Lond., 1842—49); Th. Warton, The History of English Poetry (3. vyd. opatř. W. Carew Hazlitt, Lond., 1871); F. J. Bierbaum, History of the Engl. Lang, and Lit. from the earliest times until the present day including the Liter, of North America (Heidelberk, 1883). Pak mimo Chambersovu Cyclopaedia of Engl. Liter., též Alliboneův Dictionary of English Literature. — Dále H. Taine, Hist, de la lit. anglaise (Paříž, 1863— 1864); Perry, La lit. angl. au XVIII. siècle (Pař., 1885); Hettner, Gesch. d. angl. Lit. v. d. Wiederherstellung des Königthums bis in die zweite Hälfte des XVIII. Jahrh. (14. vyd., Brunšv., 1881); B. ten Brink, Gesch. d. engl. Lit. (I. sv., Berlin, 1877); G. Körting, Grundriss der Gesch. der engl. Liter, von ihren Anfängen bis zur Gegenwart (Münster, 1887). Historie lit. anglické, jež po němečku sepsali ještě E. Engel (v Lipsku, 1883), J. Scherr (v Lipsku, 1854 a část.) a R. Gätschenberger (v Praze a ve Vídni, 1859—63) nemají ceny vědecké. Nejdůležitější práce o jednotlivých dílech a spisovatelích uvádí Körting. ''[[Autor:Václav Emanuel Mourek|VM.]]'' {{Prostrkaně|Anglická literatura severoamerická}} viz {{Prostrkaně|Spojené obce severoamer.: Literatura.}} == Poměry politické. == Administrativně rozdělena jest A. ve 40 hrabství, Wales ve 12, a území tato (county nebo shire) tvoří největší správní obvod. Další rozdělení v kraje (hundred), okresy (wapentake) a čtvrti (ward) má nyní význam pouze historický. V čele každého hrabství stojí lordlieutenant, jehož moc, dříve velmi rozsáhlá, je nyní dosti ztenčena; příslušíť mu hlavně jen doporučovali vhodné osoby za smírčí soudce a miliční důstojniky, fiditi losováni branců pro milici a přecho-1 vény zvláštními zákony. V ostatním pak zůvávati listiny svého hrabství (Ct/sřos ifofií/orum). J stalo právo anglosaské v platnosti (Vilém I. Mimo jednotlivá hrabství stojí pod správou j Výbojce prohlásil je sám za závazné), ač čalordlieutenanta ještě Tower Hamlets, část to sem bylo valně pozměněno vlivem práva norLondýna, Ely v hrabství cambridgeském a | manského. Touž dobou vnikalo i právo kanoměsto Hawerfordwest. Podobná jest asi působnost Lord-Wardena; jeden spravuje tak zv. »pět přístavů« (Cinque Ports, Hastings, Romney, Hythe, Dower a Sandwich, později ještě Winchelsea a Rye), druhý pak cínové doly (Stanneries) v Cornwallu a Devonshiru. Vedlé lordlieutenanta ustanoveni jsou pro jednotlivá hrabství ještě úředníci soudní. Města (municipal boroughs, cities), k nimž se čítá i okolí na 7 angl. mil, mají velmi rozsáhlou samosprávu, Londýn pak má pro sebe zvláštní zřízení. (Ostatně viz Britannie Veliká: Ústava.) Ve znaku má A. tři zlaté levharty v červeném poli (viz vyobr. č. 269.). == Právo. == Vývoj práva anglického, které nepodlehlo vlivu práva římského tak jako právní řády západní a střední Evropy, jeví mnohé zvláštnosti. Starší anglického práva jest právo anglosaské. Zákony z doby anglosaské (domas, dooms), snesené na sněmech jednotlivých království, mají ráz národních zákonů germánských (leges barbarorum). Dle badání Gneistových a Brunnerových náležejí k nim: zákony Ethelberta (560—616), Hlothara a Cadrica (673), Withrada (696) pro království Kent obsahu hlavně trestního a processuálního ; zákony Ineovy pro Wessex (688—727); zákony Alfreda Velik. (j- 901), Eduarda staršího (f 924), Ethelstana (f 940), Edmunda (f 946), Edgara (f 975) a Ethelreda (f 1016), z dob již sjednoceného království, obsahující vedlé předpisů trestních a processuálnich i právo soukromé a církevní. Zákony Knutový (1016—1035) zahrnují v jednotném celku starší zákony anglosaské. Vedlé těchto sluší uvésti ještě některé sbírky původu anglosaského z doby normanského výboje (XII. stol.), jako t. zv. leges Henrici I. (1108—n 18) obsahující chartu libertatum z r. noi, svobody Londýna, výňatky ze zákonů anglosaských, ze Salického zákona, z franckých kapitulárií a j. a leges Edwardi Confessoris (kolem r. 1135). Veškeré uvedené právní sbírky jsou prosty vlivu práva římského a jeví jen stopy práva kanonického. Sebrány a skvostně vydány byly k žádosti parlamentu r. 1840 zvláštní kommissí archivální (Record Comission) s titulem: »Ancient Laws and Institutes of England etc.« Soudní a jiné listiny z té doby obsahuje Kembleův Codex diplomaticus aevi Saxonici (6 svaz. 1839—48). S výbojem normanským přišlo do země i normanské právo (v. t.). Toto platilo výhradně pro právní poměry Normanů; poměry jejich k domácímu obyvatelstvu byly upra nické i římské do země. Zákony Viléma I. (Leges Wilhelmř Conquaestoris), psané latinsky a starofrancouzsky, jsou: 1. Leges et consuetudines, quas Willielmus rex post adquisitionem Angliae omni populo Anglorum concessit tenendas, obsahující právo anglosaské a některé předpisy pro poměry mezi starým a novým obyvatelstvem ; 2. Willelmes cyninges asetnysse (zákony krále Viléma) obsahu processuálného; 3. nařízení o rozdělení pravomoci světské od církevní. Kromě těchto jsou důležité prameny právní zv. Domesday Book (říšská kniha pozemková), fiskální listiny Exchequeru zv. Rolls of the Pipe (rotuli Pipae) a četné listiny soudní. Zákony doby normanské obsaženy jsou rovněž v uvedené sbírce »Ancient Laws atd.«. Nové období ve vývoji anglického práva nastává od Jindřicha II. utvářením stavu odborně vzdělaných soudců (zv. cestných, justiciarii itinerantes), stálého říšského soudu (Court of Common Pleas) a poroty v řízení civilním. Od té doby počíná rozlišování práva obecného (Common Law) od statutového (Statute Law). Prvé objímá právo obyčejové a zákony anglosaské a normanské (leges, constitutiones, assisae, chartae). Vlastní statuty počínají obyčejně od »Provisiones de Merton« (zoHenr. III., 1235) s předesláním velké charty (magna charta) Jana z roku 1215. Dělí se pak na statuta vetera a nova. Tyto počínají 1 Edw. III. a značí zákony vzniklé pravidelnou cestou ústavní (pojednáním v parlamentu a sankcí královskou). Odtud činí se též (ostatně sporný) rozdíl mezi statutes a ordinances (mezi zákony v přesném slova smysle a usneseními parlamentu, nezanesenými do úředních Statute Rolls, pak nařízeními vládními, jimiž statuty nemohly býti změněny). Zákony vydané před »Provisiones de Merton« obsahuje sbírka H. Spelmannova (f 1641) »Codex legum veterum statutorum regni Angliae ab ingressu Guillelmi I. usque ad a. 9 Henr. II.«, pak Stubbsovy Select Charters 2. vyd. 1874 a j. Statuty ve vlastním slova smysle až do r. 1714 obsahuje úřední sbírka »The Statutes of the Realm, from original records and authentic manuscripts. Printed by command of H. M. king George III., in pursuance of an adress of the House of Commons of Great Britain from the earliest times to the end of Queen Anne« (11 sv., Lond., 1810—28). Pozdější statuty sebrali T. E. Tomlins a J. Reitby »Statutes at large from M. Charta to the Union of the Kingdom of Great Britain and Ireland« (t. 1811, 10 sv.) a George Kettilby Richards »The Statutes of the United Kingdom of Great Britain and Ireland« (23 sv., až do 31, 32 Vict. 1867—68). Při citování statutů uvádí se rok panováni krále vládnoucího a zákon po běžném číslování, na př. 2 Vict., c. li, s. 5, t. j. 2. rok panování královny Viktorie, kapitola (zákon) 11, sekce 5. Jsou-li v témž roce dvě sezení parlamentu, uvádí se napřed i číslo sezení, na př. st(atut) i neb 2. Počínajíc 4 Hen. Vil. (1485—150g) jsou statuty psány jazykem anglickým a od Eduarda III. (1327) úředně redigovány ve Statute Rolls, nyní Statute-Book. Rejstříky o jednáních parlamentu (rotuli parlamentorum et petitiones et placita, Parliamentary Rolls) byly vydány r. 1832 (6 sv.). Úřední Journals of the House of Lords počínají i Henr. VIII. a Journals of the House of Commons 1 Edw. VI. Nařízen! tajné rady (Privy Council) vydal r. 1834—37 Sir Harris Nicolas: »Proceedings and Ordinances of the Privy Council io Rie. II. to 33 Henr. VIII.« (7 sv-) {{Prostrkaně|Soudní prameny}} právní jsou od časů Jindřicha II. takto rozděleny: 1. Writs (brevia), processuální príkazné listy vydávané král. kanceláří na žádost stran k zahájení a provádění řízení před soudy královskými. Podobny jsou římským formulím praetorů (tot formulae brevium, quot sunt genera actionum, Bracton). Writy byly často sbírány a kommentovány. 2. Records, protokoly soudů královských s právem archivu (t. zv. Courts of Record), rovněž často sebrané a vydané. 3. Reports, důvody soudních rozhodnutí a výtahy důležitých zásad všeobecných pro soudní praxi. Úřední sbírky jejich jdou od Eduarda I. až do Jindřicha VII. ( Vear-ßoofcs); z pozdější doby jsou četné sbírky soukromé (Plowden, Croke, Yelverton, Saunders a j.), z nichž nejslavnější jsou reporty Ed. Cokea, jež citují se bez udání jména autorova pouze Rep. Jména reportérů obsahuje Clarkeova »Bibliotheca Legum« (Lond., 1810). Nyní vydává reporty authenticky Council of Law Reporters, soukromě pak Law Journal, Law Times a Sollicitors Journal. Důležitým pramenem jsou konečně právní knihy. Sem náleží hlavně: Glanville, Tractatus de legibus et consuetudinibus regni Angliae tempore Henr. II. compositus justitiae gubernacula tenente Ranulpho de Glanvilla, 1187—1189; Bracton či Bratton, Henrici de B., De legibus et consuetudinibus Angliae libri V, 1256—5g. Obě obsahují nejlepší přehled práva a řízení dle práva obecného ve středověku a byly vzorem pozdějších právníků. U Bractona jeví se značný vliv práva římského a kanonického. Méně důležitý jsou Fleta seu Commentarius juris Anglicani od anonyma (kolem r. 1290); Gilbertus de Thornton, Summa de legibus et consuetudinibus Angliae (1292); Britton (f 1295), Treatise of the Laws and Customs of Engl. (vyd. 1865); Hengham, Magna et parva Summa (vyd. 1606) ; Andrew Horne. Mirrour aux Justices (Zrcadlo soudců, 1307—27). Potom přestávají právní knihy až do konce XV. stok, kdy vyšlo proslulé dílo Johna Fortescue »De laudibus legum Angliae« (1463—71), sepsané pro prince Eduarda, v němž ukazují Se přednosti práva anglického před římským. Dobré pověsti požívá i Littletonovo pojednání o právu pozemkovém »On Tenures« (1462—83), které stalo se základem slavného spisu uvedeného již reportéra Ed. Cokea »Institutes of the Law of Engl.« (1628), požívajícího autority zákona. Zmínky zasluhují ještě právníci Sir William Stauníord či Stamford, The Pleas of the Crown 1554—56; M. Hale (f 1676), History of the Pleas oi the Crown a History of Common Law; P'itz Herbert (j- 1538), Grand Abridgement; Hooker, Bacon, Thom. Smith a j. Starší školu právníkův anglických zavírá Blackstone svým spisem »Commentaries on the laws of E.« (i. vyd. r. 1765), který požívá posud klassické autority co do výkladu staršího i novějšího práva obecného. Dobu novou zahájila analytická škola právní (v. t.), jíž klestili cestu hlavně Jeremy Bentham četnými spisy svými ve směru zákonodárném, a po něm John Austin (The province of Jurisprudence determined, x. vyd. 1832), dobrý znatel práva římského, ve směru výkladu platného práva. Duchem historickofilosofickým vynikají spisy Sira H. Mainea. Obtíže, jež působí pestrá terminologie a téměř nepřehledné množství právních předpisů z různých dob, budí stále více snahy po pracích systematických i po kodifikaci angl. práva (Broom, Mackby, Stephen, Holland, Lord Brougham a j.). Posud dělí se angl. právo na Common Law, Statute Law a Equity. Rozdělení to jest, jak jsme viděli, historické a ne logické. Neodpovídá! našemu dělení práva v obecné a zvláštní nebo v statutové a obyčejové. Common Law (právo obecné) spočívá na právu obyčejovém, starších zákonech, na rozhodnutích soudních, na učení právníkův a z části na pojmech práva římského. Obor práva toho ustupuje však víc a více právu statutovému (Statute Law) a kodifikaci jednotlivých částí práva (trestního, processuálního, manželského a j.). Soudní rozsudky (zvláště reporty), ač mají dle běžného mínění (Blackstone) jen ráz deklaratorní, požívají posud téměř autority zákona a nabyly větší ustálenosti opravou soudnictví z r. 1873 (Judicature Act), kterouž zároveň setřeny byly různosti mezi soustavou práva slušného (Equity) a právem ostatním. Platné zvláštní obyčeje místní (Particular Customs) sluší dokázati porotou. Právo římské a kanonické platí skrovnou měrou vedlé práva domácího při soudu vojenském (Court of Chivalry), při dvoru admiralitním (Admiral Court), při soudech universitních a církevních. Z bohaté literatury uvádíme: Reeves, History of the English Law from the time of Saxons to the end of Philipp and Mary (3. vyd. 1814—29, 5 sv.); H. Brunner, Überblick über die Gesch. der französ., normann. und engl. Rechtsquellen (Holtzendorff’s Encykl. 1882, str. 304); Fr. Wharton, Commentaries on Law (Philad., 1884); E. Glasson, Histoire du droit et des institutions politiques, judiciaires de l’Angleterre etc. (Pař., 1882—83, 5 sv.); Gneist, Geschichte und heutige Gestalt der englischen Communalverfassung (2. vyd. 1863), Geschichte des engl. Verwaltungsrechtes (2. vyd. 1867), Engl. Verfassungsgeschichte (1882); Stubbs, The constitutional history of England in its origin and development (1874—78, 3 sv.); Phillips, Geschichte d. angels. Rechts (1825) a Englische Reichs- und Rechtsgeschichte (1828, 2 sv.); Crabb, History of the English Law (1829); Reinhold Schmid, Gesetze der Angelsachsen (1858, 2. vyd.); Stephen, New Commentaries on the Laws of E. (1868, 6. vyd., 4. sv.); Gundermann, Engl. Privatrecht (1864). ''[[Autor:Josef Trakal|Tkl.]]'' {{Prostrkaně|Ústava}} viz {{Prostrkaně|Britannie Veliká}}. {{Prostrkaně|Dějiny}} viz {{Prostrkaně|Britannie Veliká}}. {{Konec formy}} [[Kategorie:Spojené království v Ottově slovníku naučném|Anglie]] ej8xdczzw70wp4gpzqk3avu3fto57c9 334221 334220 2026-07-02T18:54:36Z Davmiub 20055 334221 wikitext text/x-wiki {{Opravit chyby}} {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Anglie | PŘEDCHOZÍ = Anglický roh | DALŠÍ = Angliorum }} {{Textinfo | TITULEK = Anglie | AUTOR = [[Autor:Vojtěch Mayerhofer|Vojtěch Mayerhofer]], [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:Otakar Feistmantel|Otakar Feistmantel]], [[Autor:František Augustin|František Augustin]], [[Autor:František Vejdovský|František Vejdovský]], [[Autor:Hynek Kollmann|Hynek Kollmann]], [[Autor:František Xaver Kryštůfek|František Xaver Kryštůfek]], [[Autor:Čeněk Dušek|Čeněk Dušek]], [[Autor:Viktor Brandt|Viktor Brandt]], [[Autor:Václav Emanuel Mourek|Václav Emanuel Mourek]], [[Autor:Josef Trakal|Josef Trakal]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný:'' Druhý díl. Praha: J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;328. {{Kramerius|nkp|c5713730-0b3d-11e5-b562-005056827e51|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Anglie | IMAGE = Ottův slovník naučný - obrázek č. 269.png | POPISEK-IMAGE = Č. 269 Znak Anglie }} {{Forma|proza}} '''Anglie''' (lat. ''Anglia'' dle Anglů čili Anglosasů, angl. ''England''), království zajímající jižní, větší část nejrozsáhlejšího ostrova evropského, Velké Britannie, nejdůležitější člen a jádro říše britské. Od pevniny evropské (Francie) oddělena jest Anglickým průlivem (La Manche) přibližujíc se k ní až na 33 km v úžině Caíaiské čili Doverské. Anglický průliv jest jižní její hranicí, kdežto na severu '''A.''' sousedí se Skotskem (od ústí Tweedu přes Cheviotské hory k Solway-Firthu), na východě se Severním mořem a na západě s Atlantským okeánem, knížectvím Waleským a Irským mořem. '''A.''' podobá se trojhranu obrácenému nejmenším úhlem k severu a má tyto krajní body: na severu u Berwicku (Northumberland) pod 55° 46' s. š., na jihu Lizard-Point (Cornwall) pod 49° 57' s. š., vzdálené od sebe asi 685 ''km'', na západě mys Lands-End (Cornwall) pod 5° 44' z. d. a na východě Lowestoft (Suffolk) pod 1° 45' v. d., vzdálené od sebe asi 590 ''km''. Rozloha '''A.''' i s ostrovy k ní náležejícími vypočtena na 131.628 ''km''². {{Prostrkaně|Pobřeží}} '''A.''', jehož délka (i s Walesem) páčí se na 3060 ''km'', jest na východě poměrně málo rozčleněné, zvedá se jen málo nad nehluboké Severní moře a nízký jeho břeh jest písčitý a bažinatý, kdežto jinde křídové jeho skály vybíhají v mysy s prostornými slujemi. Značnější zátoky má pouze při ústích větších řek, jakož jsou Tyne, Tees, Ouse a Trent (Humber), Welland a Great Ouse (The Wash), Stour (Harwichská zát.) a Temže. Z mysů (zvaných ''point'', hrot nebo ''head'', hlava) trčících do Severního moře uvádíme: Flamborough Head, Spurn Head, North Foreland a South Foreland. Za to pobřeží jižní a ještě více západní, velmi tvrdé to skaliny vystupující příkře z vln mořských, mají hojně hlubokých a bezpečných zálivův i přistavův, ale i zde nalézáme místy břehy ploché, zejména v Lancasteru. Bohatě rozčleněny jsou zde břehy zvláště u Portsmouthu a Southamptonu, pak následují zálivy Weymouthský a Torský, Plymouth Sound, Polkerris Bay. Značnější mysy na již. břehu jsou: Beachy Head, St. Albans H., Bill (zobák) of Portland, Start Point, Black H. a Lizard H. Na severozápadním pobřeží velkého poloostrova, jejž tvoří hrabství Cornwall, Devon, Somerset a Dorset, jsou zálivy sv. Iva, Barnstapleský a Bridgewaterský, kterýžto poslední jest částí nejhlubšího zálivu anglického, jenž skládaje se z Bristolského průlivu a ústí řeky Savern zadírá se do země asi 160 ''km'' hluboko. Severně od Walesu následují velké zálivy řek Dee a Ribble, Lancasterský, Morecambe a Solway Firth. Přední mysy na této straně '''A.''' jsou: Trevose Head, Hartland H., Formby Point (severně od Liverpoolu) a St. Bees H. — {{Prostrkaně|Ostrovů}} jest množství roztroušeno kolem břehů anglických; jsou skalisté a valnou částí neobydlené. Značnější z nich jsou: v Sev. moři Holy Island (Northumberland, asi 4 ''km''²), Sheppey I. v zálivu Temžském (9o ''km''²), v Angl. průlivu Wight (Hampshire, 352 ''km''²) a v Atlantském okeánu naproti Lands-Endu Scillské ostrovy (62 ''km''²). ''[[Autor:Vojtěch Mayerhofer|f.]]'' == Horopis == '''A.''' ukazuje nám v severu nízký východ, vstávající pomalu k západu, až ve středu údolí řek Severnú a Merseye dělí západní hory k Walesu se táhnoucí od střední kopčiny. Na jihu od Temže máme velké planiny (''downs'') mající jen v jihozápadu jednotlivé vrcholy. Severozápadní pohoří jmenuje se často Penninské (od kelt. ''pen'', skála) a táhne se ze Skotska Northumberlandem, Cumberlandem a Westmorelandem, až v severním Yorsku zaniká kopčinou. Má v severozápadních horách Cambrijských nejvyšší vrcholy '''A.''': Scaw-Fell 984 ''m'', Helwellyn 931 ''m'', Skiddaw 921 ''m''. Nejsevernější hory Cheviotské mají až 814 ''m'', střední, jižně od nížiny Bramptonské (kudy se táhla zeď Piktů), v Cross-Fellu 892 ''m'' (Réclus 936 ''m''), Bow-Fellu 887 ''m'', jižnější ve Whernside do 726 ''m''. Jen tato poslední čásť běží od sev. k jihu, Cheviotské a Cambrijské od západu k vých. Poslední (prahorní) mají v jihu několik jezer a u Angličanů slynou krásou krajin, jež básnici (Wordsworth a j.) opěvují, zejména Derwentwater (69 ''m''), Winander Mere (41 ''m''). Střední kopčina (jižně od dráhy z Prestonu k Leedsu) má ještě výše 400—500 ''m'' a vrcholy vyšší Highpeak (603 ''m''), Holmemoss (586 ''m''), poslední k jihu Axe Edge (552 ''m''). Východní rovina přímořská přerušena jen v Sev. Yorku kopčinou (Northmoors) dostupující v Bottonheadu výše 454 ''m''. Nížina počínající mezi Staffordem a Nottinghamem (nejvyšší h. Zouch 275 ''m'' nad Leicestrem) postupuje až do úvodí Avonu (přítoku Severnu) a splývá západně s rovinou přímořskou řek Merseye, Trentu a Dee (Lancaster a Chester). Ještě Birmingham (90 ''m'') leží mezi nepatrnými kopci. Teprv záp. od Severnu zjevují se kopce vyšší, souvislé zeměslovně s Walesem, nejvyšší Clee-Hills 550 ''m'', Long 517 ''m'', Wrekin 402 ''m'', Malvernské kopce 395 ''m'' (u Worcestru). Jihových. od Avonu nastupuje jiný ráz totiž planiny od jihozáp. k severových. se táhnoucí, jaké pod jménem »Wolds« (původně lesy, Acklam-Wolds, 234 ''m'') již na vých. pobřeží sev. od ř. Humber se vyskytují a krajinou Lincolnskou se táhnouce, u Uppinghamu splývají se střední křídovou planinou (Northhampton 56 ''m'', u Daventry 223 ''m'', Clee nad Cheltenhamem 320 ''m''), která jen vých. od údolí Severnu má ráz pohoří (Cotswold Hills až 345 ''m''), vých. k Temži se nížíc (90—120 ''m'', leč Chiltern’s Hill 195 ''m'', u Bamptonu sev. 167 ''m'', u pramene ř. Temže u Cirencestru jen 113 ''m'' n. m.). Nížina naprosto močálovitá jest u zátoky Wash (Fens) a nevysoká rovina mezi Washem a Temží. — Jižně od Temže šíří se velká planina jihoanglická, která ve vých. částce jest vyšší na jihu, kde se křídové skály přímo srážejí k úžině Manche (jako u Doveru 134 ''m''). Na jihových. má od 170 do 240 ''m'' (192 ''m'' u Ashfordu, 263 ''m'' u Tunbridge, 248 ''m'' u Lewesu, ale 292 ''m'' u Dorkingu); střední částka jest asi o něco vyšší (297 ''m'' kopec u Marlboroughu, 278 ''m'' u Shaftesbury, 277 ''m'' v Dorsetsku). Kopce Mendipské 299 ''m'', Brentknoll 269 ''m''. Ostrov {{Prostrkaně|Wight}} (kelt. {{Prostrkaně|oddělený}}) dostupuje 252 ''m'' (St. Catherine’s Hill). — Jihozápadní konec''' A.''' je složitější. Devonsko jest planinou střední výše 360 ''m'', nad niž vynikají v severu pohoří Exmoorské I (Dunkerry 520 ''m'', Paracombe 480 ''m'') a jihozápadně větší hory Dartmoorské (High Wilhays 622 ''m'', Cawsand Beacon 546 ''m'', Rydershill 517 ''m''). Cornwall, jihozáp. hrot '''A.''', jest zase nižší; nejvyšší hora jest Brown Willy (415 ''m''), střední výše asi 240 ''m'' (Hensbarrow 310 ''m'') a pak končí se '''A.''' v moři skalami asi 30 ''m'' vysokými (Lands-End, Lizard-Hill 60 ''m'') a ostrovím (Scilly jen 48 ''m'', ale Lundy na sev. 189 ''m''). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Geologické poměry. == Jednotlivé útvary v '''A'''-ii a Walesu jsou vyvinuty od nejstarších k mladším v postupném pořádku od západu k východu, tak že záp. polovice obsahuje archaické a palaeozoické, východní pak mesozoické a kaenozoické. I. {{Prostrkaně|Archaické útvary}} mají rozšíření jen obmezené. Některé shluky jsou ve Walesu, a sice v Pembrokeshiru a dále na sever v Caernarvonshiru; jsou to různé horniny krystalinické, jež také na ostrově Anglesey se vyskytují. Podobně jsou arch. vrstvy v '''A'''-ii, a sice nejprve v severu poblíže hranic skotských a pak hlavně v Cornwallu. Angličané nazývají tyto vrstvy také {{Prostrkaně|Precambrian}} a dělí je ještě na tři oddíly. II. {{Prostrkaně|Palaeozoické útvary}} jsou mnohem značněji zastoupeny. 1. Ve zpodu leží {{Prostrkaně|útvar cambrijský}}, zvaný podlé Cambrijských hor ve Walesu, kde zaujímá aspoň dvě třetiny plochy, pak jest v sev.-záp. konci A. Rozděluje se na dva oddíly: {{Prostrkaně|zpodní}} a {{Prostrkaně|svrchní}}, a to {{Prostrkaně|zpodní}}: stupeň Longmynd-Harlech a Menevian; {{Prostrkaně|svrchní}}: stupeň Lingulový a břidlice Tremadocové. Jsou to různé droby, pískovce, břidlice a j., obsahující dosti hojné zkameněliny, a to {{Prostrkaně|spongie}}, {{Prostrkaně|hydrozoe}} (graptolithové zbytky), {{Prostrkaně|cystidee}}, {{Prostrkaně|cronoidy}}, {{Prostrkaně|brachiopody}}, {{Prostrkaně|pteropody}} (Theca), ale především {{Prostrkaně|trilobity}} (''Paradoxides'', ''Agnostus'', ''Arionellus'', ''Ogygia'', ''Asaphus'' a j.). Tento útvar odpovídá v Čechách hlavně etáži ''C'' dle rozdělení Barrandeova. — 2. Následující nyní {{Prostrkaně|útvar silurský}} rozdělují angličtí geologové na {{Prostrkaně|zpodní}} a {{Prostrkaně|svrchní}}; zpodní pak na: {{Prostrkaně|Areniga}}, {{Prostrkaně|Skiddaw}}, {{Prostrkaně|Llandeilo}}, {{Prostrkaně|Caradoca}}, {{Prostrkaně|Bala}} a {{Prostrkaně|Llandovery}}; svrchní: na souvrství {{Prostrkaně|Wenlock}} a {{Prostrkaně|Ludlow}} a ty na další stupně. Jsou to různé břidlice s pískovci a porfyry; droby, slepence, částečně vápence prostoupené často různými horninami vyvřelými a obsahující mnoho zkamenělin, a sice {{Prostrkaně|brachiopody}}, {{Prostrkaně|trilobity}}, {{Prostrkaně|cefalopody}}, mnoho {{Prostrkaně|graptolithů}}, {{Prostrkaně|korále}} atd. Velmi zajímavý jest v oddělení Wenlock stupeň wenlockého vápence, jenž hlavně u Dudley a na některých jiných místech velmi mnoho zkamenělin (mořských), jako {{Prostrkaně|korály}}, {{Prostrkaně|krinoidy}}, {{Prostrkaně|trilobity}} (''Calymene Blumenbachi''), {{Prostrkaně|brachiopody}} (''Rhynchonella'') a j. obsahuje. Rozšířen jest útvar silurský ve vých. části Walesu (kde obývali Silurové, podlé nichž útvar nazván). Dle nejnovějšího díla Prestwichova Caradoc a Llandeilo rovnají se etáži ''d'' (1—5) siluru v Čechách; Llandovery, Wenlock a Ludlow (které poslední poznamenává za přechodní) etážím ''e'', ''f'', ''g'', ''h''. — 3. {{Prostrkaně|Útvar devonský}}. V jihových. Walesu, v provincii Herfordshiru a okolí, jakož i v sev. '''A'''-ii následuje na útvar silurský sled červených pískovců, jílův a slepenců, jež nazvány byly {{Prostrkaně|old red sandstone}} a obsahují, ač na uvedených místech jen zřídka, zbytky velkých korejšů, jako ''Eurypterus'', ryb: ''Cephalaspis'', ''Holoptychius'' a ''Pterichthys'' (ve Skotsku jsou tyto zbytky hojnější); má se za to, že jsou to jezerní uložení, ale mimo to nalezen byl rod {{Prostrkaně|Lingula}}, což by svědčilo tomu, že některé vrstvy byly uloženy poblíže moře neba že jsou mořské. Později byly v Devonshiru a Cornwallu poznány jiné vrstvy v poloze mezi silurem a karbonem, které nazvány byly {{Prostrkaně|útvarem devonským}} a jež obsahují faunu mořskou; jsou to pískovce, břidlice a pásma vápencův, obsahující zkameněliny: ''Stromatopora placenta'', ''Bronteus flabellifer'', ''Stringocephalus Burtini'', ''Calceola Sandaiina atd''. — 4. {{Prostrkaně|Útvar kamenouhelný}} jest v '''A'''-ii vyvinut ve třech různých podobách, a sice co {{Prostrkaně|zpodní}}, {{Prostrkaně|kamenouhelný vápenec}} (v již. a sev. Walesu, v sev. a střední '''A'''-ii), usazenina mořská; pak střední, zvaný millstonegrit, jenž skládá se z pískovců, drob, slepencův a sem tam vložených vápenných lavic a jest původu částečně mořského a částečně sladkovodního; nalézáme jej v již. Walesu a střední části sev. A. ; v Devonshiru zastoupeno toto pásmo t. zv. kulmem (břidlice a deskovité vápence) obsahujícím Posidonomyi Becheri. Pak následuje útvar uhlonosný, a to v jednotlivých větších nebo menších pánvích; velká pánev taková jest v jižním Walesu (asi 76 slojí uhelných, z nichž na 23 se doluje, mají 32 m mocnosti); dále velká lože u Manchesteru, na jih od Leedsu, pak na severu u Durhamu a Newcastlu, na jihu u Bristolu a j. Druhy uhlí jsou různé; zkameněliny hlavně rostlinné (jako naše rody) a pak částečně zvířecí (jako v kamenouhelném vápenci, to hlavně ve zpodních polohách). Celková mocnost páčí se 4000 m. — 5. Útvar permský sestává z červených pískovců, slepenců, slínův a horečnatých vápencův, a dle toho děl! se na dvě části, zpodní (sladkovodní) a svrchní (mořský); první obsahuje rostliny, druhý mořská zvířata (jako německý Zechstein). Táhne se v pruhu z Devonshiru přes Bristol, Birmingham, Nottingham a York k severu. Někteří geologové angl. poznamenávají je jako vrstvy přechodní, jiní zase je shrnují v jednu skupinu s triasem pod jménem Poikilitic; jindy zase byly tyto oba nazvány new red sandstone atd. III. Mesozoické útvary: i.Útvartriasový jest vyvinut hlavně jen co pestrý pískovec (Bunter) a pestrý slin (keuper); lasturnatý vápenec schází, z čehož však nenásleduje, že by mezi oběma uvedenými oddíly bylo uložení odchylné. Prvý záleží v měkkých, světle červených a pestrých pískovcích (často nepravidelně zvrstvených), pak pevných, slepencových pískovcích a opět měkkých pískovcích; celková mocnost pestrého pískovce jest asi 305—610 m. Města Birmingham, Nottingham a j. stojí na tomto pískovci. Keuper obsahuje pestré slíny a pískovce mocnosti 305—1150 m. V jihozápA-ii (okolí hristolu) a v již. Walesu vyvinuty jsou dolomitské pískovce, dolom, vápence, pískovce a sliny a náležejí do zpodu keuperu. Co se zkamenělin týče, tu jsou hlavně v keuperu, a jsou to některé rostliny (Cycadee a Conifery-Voltzie); pak Crustacee (Estheria minuta), labyrinthodonty, reptilie (Thecodontosaurus, Palaeosaurus, Telerpeton, Hrperodapedon, Dicynodon a j.) a ryby (Palaeoniscus Semionotus a j.). Na některých místech přikládá se ještě jiné pásmo ve svrchu, zvané penarth, odpovídající rhaetu (přechodní mezi triasem a jurou); rozkládá se '''A'''-ií od pobřeží Yorkshirského až k LymeRegis na jihu. Obsahuje různé mořské lastury, pak ve střední části známý bone-bed (obsahující zbytky ryb, reptilií a ze ssavců: Microlestes). — 2. Útvar jurský počíná liasem, jenž tvoří souvislý pruh táhnoucí se od Whitby aRedcaru na severu okolo Lincolnu, Oldhamu, Northamptonu, Cheltenhamu atd. k LymeRegis na jihu; jsou to hlavně hlinité vápence, jíly nebo lupky. Dělí se opět na několik pásem. Zkameněliny jsou hojné; cefalopody a jiné mořské mollusky vynikají; u LymeRegis (zpodní lias) jsou hojní i ch t h y osauři a plesiosau ři, kteří pak také ještě ve svrchním liasu a výše se nalézají. Skoro stejné rozšíření mají ostatní vrstvy jurské neboli oolith, který opět se dělí na tři hlavní oddíly a tyto opět na různá pásma. Také dle jednotlivých krajů různí se poněkud rozdělení; jura hlavně vyvinut v jihozáp. '''A'''-ii, ve střední '''A'''-ii v okolí Oxfordu, v okolí Northamptonu a Lincolnu, a pak na sev. v Yorkshiru. Z větší části jsou to usazeniny mořské, obsahující mnoho zkamenělin, hlavně mollusků, a především jisté druhy ammonitů jsou význačné pro jednotlivé vrstvy. Ale ve zpodním oolithu, v Yorkshiru u Scarboroughu a Whitby jsou vrstvy s rostlinami [Sphenopteris, Pecopteris, Xeuropteris a j.); a pak ve vrstvách poněkud Vyšších u Stonesfieldu a jinde jsou rostliny, korále, mollusky, ryby (Lepidotus, Pycpodus, Hybodus a j.), reptilie (Megalosaurus, Teleosaurus, Ichtyosaurus a j.) a ssavci (Amphitherium, Phascolotherium a Stereognathus). Vyšší vrstvy jurské jsou Oxford clay, coral rag, Kimeridge clay, portlandské a purbucké vrstvy. — 3. Utvař křídový počíná sladkovodními vrstvami, wealden, pak následují usazeniny říčněmořské, vrstvy punfieldské, dále mořské mělké a mírně hluboké, zvané greensand a gault, a hlubokomořské, bílá křída. Celý útvar rozděluje se na zpodní nebo neocom, zahrnující wealden až greensand, a svrch ní, gault až křídu. Neocom jest hlavně v jihových. '''A'''-ii mezi Hastingsem a Maidstonem a od Folkstonu na západ k i° z. d. Mimo to vychází v úzkém pruhu podél západní strany svrchního kříd. útvaru. Svrchní křídový útvar rozprostírá se v pruhu od sev.záp. k jihových., hornatinou Wolds; pak od vých. pobřeží Washe směrem jihozáp. přes Cambridge až k Dorchestru a pak k vých., jižně a podél Temže až k Ramsgatu. Nejznámější jest gault pro velké množství zkamenělin (hlavně cefalopodů) hojně v kyz proměněných. Bílá křída s vloženými pazourky vyvinuta jest na jižním pobřeží A., jakož i na; východě (u Folkestonu, Ramsgatu a Margatu), také na ostrově Wightu. Zkameněliny mořské dosti hojné, v pazourek přeměněné. — 4. T ř e t ihorní usazeniny nalézají se v jihovýchodní části A., hlavně v údolí Temže, pak na pobřeží vých., od ústí Temže k sev., na ostrově Sheppy, na severní polovici Wightu a na jižním pobřeží u Portsmouthu, Southamptonu až k Dorchestru (na záp.); zastoupen jest eocénv miocén a pliocén. Eocén dělí se na různé stupně, na př. pánev londýnská sem náleží; ve zpodní části jsou ssavci, Hyracotherium, Lophiodon a.).', miocén zaujímá hlavně vrstvy boveyské, podlé města Bovey Tracey v Devonshiru, jež poskytují hnědé uhlí; také vyskytují se tam otisky rostlinné. Pliocén jest nejvyšší tertiér, hlavně ve vých. hrabstvích ; vyznačuje se velkým množstvím recentních druhů mollusků. Zahrnuje hlavně vrstvy zvané crag, jež rozpadají se na 5 pásem. Velmi zajímavé jsou vrstvy Forest bed na pobřežNorfolku. Tvoří podklad glaciálních nánosův a obsahují množství ssavců (Elephas, Rhinoceros, Equus, Trogontherium aj.). — 5. Po době pliocénní nastalo všeobecné ochlazení, doba glaciálni, jež jest počátkem doby qua ternární neboli potřetihorní (pleistocén) a jež zahrnuje usazeniny od uvedeného času až na naši dobu. Tyto usazeniny rožtřidují se následovně: a) glaciální: nánosy ledovců, balvany, hlíny, štěrky; b) mořské: zdvižené terasy, pobřežní nánosy a jiné; tyto dvě usazeniny spolu představují to, co se dříve zvalo diluvium; c) nánosy a usazeniny říční a jezerní, totiž štěrky, písky a hlína, poněkud výše, než kam rozvodněné řeky a jezera nyní zasahují (starší alluvium) a pak nynější usazeniny řek a jezer (mladší alluvium); do téhož oboru náležejí též jiné výtvory nynější na povrchu, totiž ornice, rašeliny, prameny, vápenné tufy, písečné nánosy způsobené větry, vznikání jeskyň atd., ač některé z nich mohou miti počátek starší. Co se organických zbytků týče, známy jsou ze středních glaciálních nánosů mořští měkkýši (jako blíže Yarmouthu, vých. od Norwiche), z nichž mnohé jsou rody vyhynulé; také ve svrchním glaciálním pásmu jsou lastury mořského původu. Mořské nánosy jsou nakupiny písku a jiných úlomků, obsahující recentní lastury mořské; jsou vytvořeny působením moře, ale zaujímají takovou polohu, kam nynější moře nezasahuje, tak že třeba se domnívati, že nastala zde změna povrchu; nalézají se na pobřeží Devonu a Cornwallu, blíže Portlandu a jinde. Alluviální usazeniny obsahují zbytky brakické, pozemní mollusky, pak zbytky ssavců (Felis, Hyaena, Ursus, Bison, Bos, Megaceros, Cervus, Elephas, Rhinoceros atd.) a pak také zbytky lidské práce, pospolně s uvedenými ssavci. Užitečné horniny a nerosty. 1. Cambrijský útvar zpodní poskytuje výborné pokryv. břidlice u Penrhynu a Llanberisu v severním Walesu (fialové a zelené); ve svrchním jsou rudy železné, měděné, kobaltové a olověné. 2. V útvaru silurském máme vápenec wenlocký, jehož_ se dobývá k tavení a pálení na vápno. 3. Útvar devonský, jako old red sandstone, poskytuje stavební kámen; pak co útvar devonský v Cornwallu a Devonu poskytuje pěkné pokrývačské břidlice a jest ■matiční horninou bohatých rud měděných, stříbrných, olověných, cínových a železných. 4. Kamenouhelný vápenec poskytuje baryt ýv Derbyshire), fluorit (v Cumberlandu a Derbyshiru) různých barev; dále cínové a olověné rudy (v površí Mendipu a v Derbyshiru); •olověné rudy ještě na několika jiných místech •(Alston, Moor, Weardale, Arkendale), také vápenec na vápno; ve vrstvách kulmových jsou doly na rudy olověné, železné a manganové; uhelný útvar poskytuje stavební kámen, mlýnské kameny, jíl k výrobě cihel a hliněného zboží; pyrit a uhlí, jehož zásoba dostačí prý ještě na 267 let. 5. V lučebních továrnách na řece Týnu vyrábějí z dolomitu •uhličitan horečnatý, kdežto v Sunderlandě se z něho vyrábí hořká sůl (Epsomit). 6. V t ri asu důležitý jest ke uper. jelikož obsahuje ■v Cheshire, Worcestershire a Staffordshire lože •solná, a sice dobývá se sůl kamenná a sůl ze solných pramenů ; blíže Northwiche (v Cheshiru) jsou dvě silná lože soli kamenné, svrchní 26 m, zpodní 45 m. 7. Zpodní Has poskytuje -vápence; na některých místech, jako u LymeRegis, slouží k výrobě hydraulického cementu; podobně i střední lias; ve svrchním nalézá se mnoho džetu na pobřeží Yorkshire, z něhož se vyrábějí ozdobné předměty ; lupky slouží k výrobě kamence (ve Whitby a Red•karu). 8. Jurské vrstvy poskytují železné rudy (v doggere) a na některých místech jisté břidličnaté, vápnité pískovce, jichž se používá jako pokrývačských břidlic; na mnohých místech také se z nich pálí vápno; nejvyšší vrstvy poskytují mramory. 9. Křídový útvar poskytuje bílou křídu, z níž se vyrábí buď vápno nebo psací křída; pazourku se užívá za štěrk, m. V eocénu vyskytuje se ve zpodu v Herefordshiru kámen puddinkový z pazourku; "v Sussexu u Newhavenu a Brightonu nalezen websterit; dále z hlíny zv. londýnské vyrábí se cement; miocén poskytuje pěkné hlíny. Literatura: H. R. Woodward, The Geology of England and Wales (1876, 2. vyd. 1887); Inkes-Browne, The Students Handbook •of Histor. Geology (Londýn, 1886); Geikie, Textbook of Geology (2. vyd. 1886); Credner, Elemente der Geologie (1887); Prestwich, Geology Vol. II. Stratigraphical and physical (1888). ''[[Autor:Otakar Feistmantel|Fl.]]'' <!-- FIXME Tato sekce byla zkorigována --> == Vodopis. == '''A.''' má jen dvě větší řeky, Temži a Severn; její největší jezero Winander Mere jest jen 20 ''km²'' rozsáhlé; jediný močál přímořský okolo zátoky Washe, zmíněný již Fenský s rašelinami okolními zajímá plochu 4400 ''km²''. Úvodí Severního moře zaujímá ⅔ '''A.''' a ukazuje od severu k jihu řeky tekoucí se západních hor s délkou k jihu vždy rostoucí: {{Prostrkaně|Tyne}}, {{Prostrkaně|Tees}}, {{Prostrkaně|Ouse}} (32 mil angl., dl.) a {{Prostrkaně|Trent}} (39 mil); spojené ústí jejich tvoří ř. Humber — vlastně chobot mořský; {{Prostrkaně|Temže}} (nejdelší, 46 mil), jejíž ústí u Londýna je rovněž chobotem mořským (příliv a odliv až 6 mil nad Londýnem). Ještě nepatrnější řeky padají do průlivu La Manche: Avon, Ex a Tamer. Úvodí západní Atlantského moře, resp. Irského moře a úžiny Bristolské, má řeky Eden, Ribble, Mersey, Dee a hlavně Severn, největší řeku '''A.''' (Temže má střední vody 63 ''m³'' za sekundu, Mersey 40 ''m³'' a Severn 150 ''m³''), s níž splývají při ústí v zátoce Bristolské i řeky Usk, Wye a Avon. Nejjižnější řeka průlivu Bristolského Parrei jest nepatrná. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' <!-- FIXME Tato sekce byla zkorigována --> == Podnebí. == V '''A'''-ii, ležící celkem mezi 50 a 55° s. š., je působením teplého Golfového proudu a teplých větrů mořských roční teplota 9—11° C, o 5—6° vyšší než teplota uvedené zeměp. šířce příslušná. Účinek jmenovaných činitelů na zvýšení teploty vzduchové jest největší v zimě, kdy tam vějí časté a prudké větry jihozáp. a záp., jež teplotu z moře proudem Golfovým otepleného rozvádějí po pevnině. V lednu má voda mořská na již. a na západ, pobřeží A. prům. teplotu 6—8° C, na pobřeží vých. 4 až 6° C, teplota vzduchu bývá jenom o málo nižší, a to na již. a na záp. straně 4—5°, uvnitř pevniny na straně vých. 3—4° C. Thermická anomalie ledna vystupuje na +12 až 18° C. Kdežto na americké straně Atlantského okeánu ve stejné zeměpisné šířce s '''A'''-ií vyskytuje se průměrná teplota lednová - 10—20° C, v N. Foundlandu a v Labradoru nacházejí se spousty sněhu, a ústí řeky sv. Vavřince bývá pod ledem, jsou zátoky a přístavy anglické po celou zimu přístupny lodím, neboť se tam dostavují mrazy — 10 až 15° C jen někdy, led a sníh udržuje se jenom na horách. Trvalému a silnému ochlazení vzduchu v zimě jest překážkou silné jeho proudění a obloha stále mrakem zastřená. Pro příznivé poměry teploty jsou jako zimní klimatické lázně známa místa na již. a záp. pobřeží anglickém: Ventnor na Wightu s prům. teplotou zimních měsíců 6° C; Torquay (Devon) s teplotou 7·0° C a Barnstaple (t.) 6·0° C; Helston (Cornwallis) 7·6° C; Llandudno (Carnarvon) 5·7° C atd. Avšak s vyšší touto teplotou zimní jest ve spojení povětrnost pošmourná, mlhavá, deštivá a větrná, kdežto zimní útulky jihoevropské, jako Opatie, Meran, Nizza a j., honosí se oblohou jasnou, povětrností suchou a ponejvíce klidnou. Jaro jest v '''A'''-ii poměrně chladné, jelikož teplota vzduchu jest tam závislá na teplotě vody mořské, a tato s přibývající délkou dne otepluje se zdlouhavěji než pevnina, a jelikož v tuto dobu dostavují se též chladné větry severní a východní. Také v létě teplota vzduchu nad '''A'''-ií, ovládanou mořem, nedosahuje takového stupně jako nad pevninou evropskou. Průměrná teplota letních měsíců července a srpna vyskytuje se jenom v některých krajinách uvnitř země, jako v poříčí Severnu a Temže na 18° C; odtud k severu a k břehům mořským teploty ubývá. Na pobřeží shledáváme teplotu vzduchu v červenci 16—17° C; teplotu vody mořské 14—15° C. V této době má naopak moře nižší teplotu než pevnina; isothermy vinou se v běhu uzavřeném kolem krajiny nejvíce oteplené, kdežto v zimě, kdy ubývá teploty od západu k východu, směřují přímo od jihu k severu. Teplota jest na jednotlivé doby dne i roku stejnoměrněji rozdělena než na pevnině evropské. Roční proměna teploty, ustanovená rozdílem mezi nejteplejším a nejchladnějším měsícem dosahuje na místech přímořských, jako v Plymouthu a v Liverpolu 11—12° C, na místech vnitrozemních jako v Gloucesteru a v Leedsu, 13—14° C. — Rozdělení tlaku atmosferického nad '''A'''-ií a směr větru mění se s roční dobou. V zimě náleží '''A.''' do oboru barom. minima u Islandu (746 ''m/m''), isobary (757—761 ''m/m'') sledují běh od jihozáp. k severových.; v létě bývá zasahována barom. maximem atlantským, postupujícím od obratníku raka k Azorským ostrovům (766 ''m/m''), isobary (759—J62 ''m/m'') směřují od záp. k východu. V již. '''A'''-ii vystupuje tlakoměr nejvýše v červnu a pros., nejníže klesá v říjnu a březnu, v sev. '''A'''-ii dosahuje tlak nejvyšší hodnoty v květnu a únoru, nejnižší hodnoty v lednu a říjnu. Následkem vysokého tlaku na jihu převládají v '''A'''-ii větry aequatoriální jihozáp. a záp., jež v zimě teplotu vzduchu zvyšují, v létě naopak snižují; na jaře dostavují se též suché a chladné větry sev. a východní. V zimním polouletí hluboká minima barom., vyskytující se na severozápadě a na severu '''A.''', bývají provázena prudkými vichřicemi. Dle Whipplea pozoruje se v '''A'''-ii a ve Walesu do roka průměrně 100 vichřic, z nichž připadá na zimu 34, na podzim 32, na jaro 23 a na léto 11; nejvíce vichřic má záp. '''A.''', 20—30 do roka. Vichřice dostavují se nejčastěji v říjnu a v listopadu. — Vzduch bývá nad '''A'''-ií stále nasycen parami; relat. vlhkost vzduchu dosahuje v průměru ročním 80-80 %, v nejvlhčích měsících 90-95 %, v nejsušších 70-75 %. Obloha bývá celkem asi ze 70 % pokryta oblaky (v zimě 76 %, v létě 68 %); dní pošmourných počítá se 130 naproti 36 jasným. Jak málo slunečné jest podnebí '''A.''', poznáme nejlépe z výsledků 10letého měření svitu slunečního a pozorování oblaků, vykonaného v Greenwichi (v l. 1877-1886): {| class="wikitable" |- ! !! oblačno !! slunečno !! slunce nad obzorem |- | ''v zimě'' || 75 % || 85 hod. || 782 hod. |- | ''na jaře'' || 66 % || 402 hod. || 1264 hod. |- | ''v létě'' || 68 % || 494 hod. || 1440 hod. |- | ''na podzim'' || 68 % || 230 hod. || 970 hod. |- | ''za rok'' || 69 % || 1211 hod. || 4456 hod. |} Poměr mezi dobou slunečna a délkou světlého dne jest 0·27, v zimě pouze 0·11, v létě 0·34. Za celou zimu svítí tam slunce jenom po 85 hodin, na jaře a v létě bývá slunce asi po dvě třetiny doby, po kterou mešká nad obzorem, zakryto oblaky. Pověstné anglické mlhy bývají nejhustší na podzim a v zimě, kdy při nízkém postavení teplé a vlhké větry mořské vějí přes ochlazenou pevninu. Dní se srážkami počítá se více než polovice dní ročních, celkem 200, z nichž připadá na měsíce zimní po 19, na podzimní po 17, na jarní a letní po 15 dnech. Naproti tomu vyskytuje se v '''A'''-ii méně bouřek než na pevnině evropské; v záp. '''A'''-ii pozoruje se za celý rok pouze 7—10, ve vých. 15—17 dní s bouřkou. Podzim a zima jsou nejdeštivějšími, jaro nejsušší dobou roku; ve vých. '''A'''-ii zimních srážek naproti záp. '''A'''-ii ubývá, srážek letních bouřkami přibývá. Rozdělení hojných srážek vodních na jednotlivé krajiny řídí se nadmořskou výškou a poměrem vyvýšených částí zemských k panujícím vlhkým větrům jihozáp. a západním. Rovinaté a méně vyvýšené '''A'''-ii vých. a střední dostává se menší hojnosti deště (60—65 ''cm'') než hornaté její části a záp. Walesu, kde v některých krajinách roční výška jeho přesahuje 100 ''cm''. Zvláště hojně srážejí se páry vodní na výšinách, o něž se opírá vítr záp. a jihozáp. Ve Walesu a v Cornwallu vystupuje roční výška srážek vodních na 100—150 ''cm''; v horách jezerního okresu v sev.-záp. A. vykazuje Seathwaite tropické množství spadlé vody kolem 350 ''cm''. Vlhké a deštivé podnebí s teplotou zmírněnou jest příznivé vzrůstu rostlinstva, zvláště travin. V '''A'''-ii udržuje se bujná zeleň po celý rok; v zimě při teplotě téměř stále nad 0° se nalézající pracuje se na polích a dobytek vyhání se na pastvu. V záp. '''A'''-ii za hojných srážek vodních a při chladnějším létě rostou hlavně traviny, oves a ječmen, ve východní, méně deštivé a v létě teplejší, daří se pšenice. Za mírné zimy lze pěstovali rostliny z jihu,. které by se na pevnině evropské přes zimu neudržely, avšak plody mnohých rostlin nedozrávají pro nedostatek letního tepla. Srov. Meteorological Atlas of the British Isles (Londýn, 1883); Hann, Atlas der Meteorologie; Quarterly Journal of the Royal Meteorological Society; Symons’s Monthly Meteorological Magazine; British Rainfall. ''[[Autor:František Augustin|Ag.]]'' == Květena == jest velmi mladá, poněvadž starší, čítá se 130 naproti 36 jasným. Jak málo slu- 1 předvěká, vyhynula až na nejzazší jihozápad nečné jest podnebí A., poznáme nejlépe z vý- v době ledové. Jest proto rázu obyčejného, sledků loletého měření svitu slunečního a po- středoevropského jako naše česká, nehledízorování oblaků, vykonaného v Greenwichi (v 1. me-li ovšem na několik bylin přímoří jihozá1877—1886): v zimě na jaře v létě............68“/, na podzim zai rek . . oblačno slunečno slunce nad obzorem • 75% 85 hod. 782 hod. 66% 4O2 » 1264 » ■ 68% 494 » I44O » • 68% 230 » 970 » í padního, které teď jako by pocházely z jižnějs Iľľ^ľ.ľ, I ších krajin. Počítají zde na 1370 druhů rostlin cévnatých, kterýž počet mění se podlé toho, kolik rodů a druhů dohromady kdo čítá. Z řádů převládajících jest tu: 126 druhů složnokvětých (Compositae), 125 dr. trav, 92 dr. šáchorovitých (Crperaceae), 77 dr. vrb, 76 dr. • ■ ■ 69/0 1211 hod. 4456 hod. růžovitých (Rosaceae), 74 dr. křížokvětých Přnměr mezi dobou slunečná a délkou svě- (Cruciferae), 72 dr. luštinatých (Leguminosae), iléžho dne jest 0 27, v zimě pouze o'ii, v létě 67 dr. okoličnatých (Umbelliferae), 60 dr. hvoztygjq. Za celou zimu svítí tam slunce jenom díkovitých (Caryophyllinae), 56 dr. pyskatých po> 85 hodin, na jaře a v létě bývá slunce asi (Labiatae), 54 dr. krtičníkovitých (Scrophulapoo dvě třetiny doby, po kterou mešká nad rineae) atd. U nás scházejí jen tamarišek, obazorem, zakryto oblaky. Pověstné anglické Frankenie, Hippophae, pak Ilex aquifolium, mtíhy bývají nejhustší na podzim a v zimě, Lobelia urens i dortmanna, Myrica gale, poslední obě staré, přečkavší ledovou dobu, jako břečťan, zimostráz, Hymenophyllum tunbridgense. Z oněch výše zmíněných forem jižnějších »uvedeme Meconopsis cambrica, Ruscus, Arum maculatum, Hyacinthus nonscriptus. Endemické snad jen Physospermum cornubiense. Velký jest tu nedostatek lesů, zvláště chvojných. Ostatní lesy jsou dubové a z týchž stromů jako u nás. Za to na jihu nalézá se mnoho pastvin. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Zvířena == A. nemá rovněž nic zvláštního, jsouc velmi chudá. Větši ssavci byli již vyhubeni ve středověku; tak medvědi, jeleni (teď jen v Exmooru), srnci, vlci, bobři, kanci i lišky, které teď berou k honbám z Belgie. Zbyli skoro jen netopýři a pak myši. Ptáků vypočítává Gray 403 druhů (i s mořskými). Stěhovaví přilétají z Francie a dále až ze Španěl a z Afriky. Druhu endemického tu není. Jest tu 115 až 143 dr. ptáků celoročních, 80—100 dr. stěhovavých, ostatní vyskytují se nahodile, někteří až ze Sev. Ameriky. Chudí jsou tu obojživelníci, 3 čolci, 3 žáby (ani Hýla ani Rana esculenta tu není). Plazů jest zde 6 druhů, 3 hadi (Coronella austriaca, Tropidonotus natrix a Pelias herus) a 3 ještěři (slepýš, Lacerta vivipara a L. agilis). Ještě nejbohatší na druhy jsou ryby, poněvadž Golfový proud přináší z jihu někdy ryby teplejších krajin na břeh západní, zejména Macruridy, Regalecus, Thynnus, Lophius atd. Day vypočítává 236 druhů, z nichž jest 28 sladkovodních, vesměs našich až na rod Gasterosteus, a některé pstruhy, jež pokládají se za zvláštní druhy (Salmo vandesius a S. alpinus). Vých. břeh má ryby severnějších krajů, jako Zoarces, Brosmius, Liparis. Z nižších zvířat dlužno poznamenati hlavně ústřice, jež zvláště se pěstují na pobřeží Kentu a Sussexu, u Colchestru v Essexu, jakož i na ostrově Jersey. V nejnovější době objeveny na jihozápadním pobřeží A. formy živočišné, o nichž jsme se domnívali, že náležejí výhradně fauně středozemní; tak Myriothela, Corymorpha, Protodrilus, korále Caryophyllia a Gorgonia atd. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' ''[[Autor:František Vejdovský|V.]]'' == Obyvatelstvo == Ačkoli A. a Wales neustálým stěhováním do ciziny mnoho lidstva ztrácejí, přece počet obyvatelstva neustále stoupá. Obyvatelstva bylo v létech: 1801: 8,892.536, 1871: 22,712.266, 1841: 15,914.148, 1881: 25,974.439. Při posledním sčítání r. 1881 napočítáno v '''A'''-ii samé 24,613.926 duší (187 na 1 ''km''²) a ve Walesu 1,360.513 (71 na ''km''²). Podlé odhadu generální registratury obnášel počet obyvatelstva v '''A'''-ii s Walesem uprostřed roku 1888: 28,628.804 duše, v kterémžto počtu není zahrnuto vojsko a námořníci prodlévající mi mo vlasť. Přírůstek obyvatelstva v. 1. 1861 až 1871 činil i3-i90/0, .v I.1871 až 1881 14'36%, avšak není po celé zemi rozložen rovnoměrně. Welká města průmyslová a obchodní vzmohla se nejvíce, kdežto v některých krajinách země dělských jevil se docela úbytek (v 13 hrabstvích). Vzrůst ve městech mezi r. 1871 až 1881 obnášel 19-63%, ale na venkově pouze 7-42%. Nejvíce přibývalo obyvatelstva v Surrey!, Durhamu, Essexu, Lancasteru a Derby, úbytek pak objevil se zejména v Cornwallu, Radnorshiru, Huntingdonshiru, Cardiganshiru a Herefordshiru. Dle pohlaví bylo mužů v '''A'''-ii 11,961.842, ve Walesu 678.060, žen v '''A'''-ii 12,652.084, ve Walesu 682.453, ta'{ že průměrně na 1000 mužů připadlo 1055 žen. Co se týče pohybu obyvatelstva, tož připadlo v 1. 1871—81 na 1000 duší: 8 sňatků, 35-3 porodů a 21-3 úmrtí'; v poslední době patrně ubylo sňatků i porodů, což přičísti dlužno hlavně na vrub poměrů hospodářských. Mezi novorozenciy byl poměr 1000 děvčat ke 1038 chlapcům. Ženatých mužů bylo 34-63%, vdaných žen 33-28%, svobodných mužů 61-93%, žen 59-23%, ovdovělých mužů 3-44%, žen 7-49%. Průměrné stáří při uzavíráni sňatku r. 1871—81 bylo: u mužů 27-9 let, u žen 25-7, ženatí muži byli průměrem 43-1 roku staří, ženy 40-7 let. — Lidí stižených neduhy tělesnými připadlo r. 1881 na 1.000.000 duší: slepců 879, hluchoněmých 572, blbých 1260, choromyslných 1994. Bydlištěm soustřeďuje se obyvatelstvo čím dále, tím více ve velkých městech. Roku 1861 bylo v '''A'''-ii a Walesu pouze 70 měst, jež měla více než 20.000 duší, úhrnem se 7,354.182 (36-5% všeho obyv.), avšak r. 1881 bylo jich už 145 se 12,453.501 (47-9% obyv.), ano téhož roku bylo 63 měst majících více než 40.000 a 21 více než 100.000 duší. Nejlidnatějšť mě sta, která vykazují přes 200.000 obyv., jsou: Londýn, Liverpool, Manchester se Salfordem, Leeds, Sheffield, Newcastle s Gatesheadem, Bristol, Bradford, Nottingham. Při posledním sčítání lidu nalezeno 4,831.519 domův obydlených, připadlo tedy 5-38 osob na jeden dům (v Londýně 7-85 osob). Mimo to však bylo sečteno mimo dům 77.368 osob na lodích a 10.924 ve vozech nebo v šírém poli. Stěhování z A. do jiných zemí děje se značnou měrou: v 1. 1853—87 vystěhovalo se 3,104.708 lidí, nicméně ztráty tyto nahrazují se z velké části přistěhovalci, kteří se zejména z Irska, Skotska i s pevniny do A. ubírají, nebo vystěhovavše se před léty nyní se vracejí do vlasti. R. 1871—81 vystěhovalo se 996.038 duší, ale přistěhovalců bylo 831.731 hlav, tak že úbytek obnášel pouze 164.307. Mezi přistěhovalci převládá sice živel anglosaský, ale je také mnoho jiných národností, zejména Irčanů. {{Prostrkaně|Národnost}}. Anglické obyvatelstvo vzniklo smíšením četných kmenů, kteří znenáhla do země se přistěhovali, ale rozhodnou převahu má u nich živel germánský; na západě, ve Walesu, udržel se ještě kmen keltský. Podlé Dawkinsa bylo původní obyvatelstvo velkobritannské spřízněno s Eskymáky, později pak přistěhoval se tam národ temné pleti a kadeřavých vlasů, kterýž prý podlé nálezů v hrobech učiněných byl stejného původu s Ibery. Pozdě po nich zaplavili zemi keltští Gallové. Kymrové a Belgové, kteří zůstali až do stěhování národů v '''A'''-ii národností téměř jedinou, neboť Římané zmocnivše se Britannie neměli na národnost lidu valného vlivu. V polovici V. století po Kr. počali se tu usazovali různí kmenové germánští, jimž domácí obyvatelstvo znenáhla podlehlo; jihovýchodní čásť, Essex, území při dolním toku Temže, Surrey, Kent, Sussex, Hampshire a ostrov Wight zaujali Sasové, Frisové a Jutové, ve střední a sev. '''A'''-ii usadili se Anglové, vých. pak pobřeží od ř. Wearu na jih osazeno od Dánů a Norů. K tomuto germanskokeltskému obyva telstvu přidružilo se r. 1066 ještě na 60.000 pofrancouzštělých Normanů, kteří se s Vilémem Dobyvatelem vydali do A., a během XVI. a XVII. stol. uchýlilo se tam mnoho francouzských hugenottů, Vlámů a Němců z Falce, kteří ve vlasti pro víru jsouce stíháni v '''A'''-ii nový domov nalezli. A z této smíšeniny rozmanitých živlů vznikla národnost anglická. Ačkoli Angličan rád se nazývá Anglosasem, přece v žilách jeho koluje značná čásť krve keltské, ano typ germánský má převahu pouze na sev. a na vých., kdežto, čím dále k západu, tím zřetelněji vystupuji rysy keltské. Keltská národnost udržela se pouze ve Walesu, kdež lid mluví kymricky, ale v Cornwallu vyhynul jazyk tento již koncem minulého století. V ostatní '''A'''-ii zachována památka na obyvatelstvo keltské pouze ve jménech řek a hor. Při posledním censu r. 1881 bylo v '''A'''-ii a Walesu 95^.69%, obyvatelů doma zrozených, ostatek pak pocházel z Irska, Skotska, z ciziny, z ostrova Manu, z Indie, kolonií, nebo se narodil na moři. V cizině narozených napočítáno 174.372, z těch však bylo 64.341 dětí rodičů anglických, ostatek pak 118.031 náležel čistým cizincům, a to: 2368 z Rakouska, 14.596 z Francie, 37.301 z Německa, 4089 ze Švýcar, 10.679 ^y'0 Poláků a 17.267 Američanů. Pozoruhodno je neustálé přibývání Irčanův '''A'''-ii; r. 1881 pocházely z Irska 562.374 duše, ale poněvadž živel irský pro různé náboženství a národní antagonismus s Angličany nesnadno splývá, možno počet Irčanů v '''A'''-ii páčiti na 2,000.000. Nejčetněji přebývají v hrabství lancasterském a v Liverpoolu. {{Prostrkaně|Povaha}}. Angličané jsou lid silné, zavalité postavy s pěkným obličejem, ačkoli poněkud hranatým, a čistou, zdravou pletí. Mezi dělnickou třídou lidu shledáváme mnohdy obrovské postavy s neobyčejnou silou tělesnou. Průměrná výška vyspělého muže 4oletého obnáší 3727 cm (u bohatých tříd i74'5 cm, u řemeslrniků 170-4 cm, u rolníků 171-7 cm), objem v prsou 767 cm. Váha jejich bývá o něco větší nežli u obyvatelstva na pevnině, totiž 74-4 kg, ačkoli kostry jejich jsou stejně těžké. Obyčejně dosahují vysokého stáří. V povaze li lidu anglického sloučeny jsou podivuhodným způsobem největší protivy: praktičnost, chladi ná, vypočítavá rozvaha, podnikavost, která se / žádných překážek nehrozí, a nejvolnější svobibodomyslnost stojí tu naproti ztrnulému konservatismu, úzkostlivému lpění na starých zvycích a přežilém kastovnictví. Angličané, ačkoli jsou rozptýleni po celé zeměkouli a mezi nejrozmanitějšími plemeny lidstva, přece všady s podivuhodnou houževnatostí zachovávají svůj způsob života, svůj mrav i jazyk, přizpůsobují sobě jiné národy, sami však od nich ničeho nepřijímají. Národní hrdost vyvinuta je při nich u vysoké míře, a jejich průpověd: »I am an Englishman« svědčí dostatečně o velikém sebevědomí, které nezřídka i ve zpupnost přechází. Při tom žádný národ neodkrývá svých vad tak bezohledně jako anglický, ale o úsudek jiných národů se nestará, anebo jim vůbec upírá schopnost, posuzovali poměry vlasti jeho. Praktičnost jeví se nejen v konání, ale i v zevnějšku a výživě jejich. Angličan nosí jednoduchý šat z dobré, trvanlivé látky a právě takovou váhu jako na oděv klade na dobrou, živnou stravu, kteráž jest základem jeho silného vývoje tělesného. Pšeničný chléb a dušené maso, jakož i těžké puddingy jsou národním jídlem, roastbeef a plumpudding objevuje se o hodu vánočním na stole i nejchudšího dělníka, těžká piva (ale, porter) a jalovcová kořalka jsou národní nápoje. Zámožnější třídy libují si také ve víně. Opilství, jež bylo dříve rozšířeno také ve vyšších kruzích, náleží dosud k neřestem obecného lidu, avšak dlužno doznali, že v novější době značně ho ubývá. Národu anglickému bývá zhusta upírán veškeren hlubší cit, ale dojista neprávem. Mlčelivost jejich jest od století pověstná a zdrželivost, ano chladnost zachovává Angličan i tam, kde sám bližší známosti si přeje. Svoje mínění, podivnosti i zvrácenosti hájí s houževnatou tvrdošíjností, ale zásad svých nikomu nevnucuje, ano žádá od každého, aby mínění své směle vyslovil. Vůbec svoboda osobní jest v '''A'''-ii co nejrozsáhlejší, jenom když neruší veřejného pořádku; každý žije pro sebe dle svého způsobu nestaraje se příliš 0 své okolí. Ve společenském obcování jest Angličan až pedantický a nejen u dvora zachovává se přísná obřadnost, ale jistou měrou 1 v poslední chatrči. Při tom všem jest výborným občanem, jenž zákonů přísně šetří, a nejlepším otcem rodiny, jakého si jen myslili lze. Na domácnost odkazuje ho nejen vlhké, drsné a mlhavé podnebí, nýbrž i vrozená něž-, nost a láska k rodině vábí ho v kruh její; domácnost (home) jest takřka posvátným Stánkem, vyzdobeným všelikým pohodlím, pokud tomu dovolují prostředky, a v ní vládne žena, jež se snaží, aby domov byl muži nejpříjemnějším útulkem. V domech všady panuje vzorný pořádek a čistota. Neméně vyvinuta jest u Angličana láska ku přírodě, jevíc se zakládáním veřejných sadů po městech, soukromých zahrad i zvláštní zálibou přebývali na venkově. Vzácnou ctností Angličanů jest neobyčejná přímost a pravdymilovnost; každému řeknou mínění své otevřeně, nečiní slibů, kterých nemohou najisto spiniti, a vyžadují podobného jednání také od jiných; každá věc pozbývá ve veřejnosti půdy, jakmile jí bylo dokázáno, že užívá na podporu svou prostředků nepoctivých. Vroucí zbožnost projevuje se množstvím skutků dobročinných, nejenom svěcením svátků; den nedělní má v '''A'''-ii vůbec podivný ráz; města jindy plná ruchu a lidí jsou v neděli jako vymřelá, všecky veřejné místnosti i musea, obrazárny, vědecké zahrady, divadla a j. jsou uzavřeny. V nejnovější době však vyskytuje se silný proud proti zvyku nuceného svěcení neděle. A. jest zemí obchodní, není tedy divu, že veškery snahy se nesou za výdělkem, a že veškery svobody, privilegia a j. týkají se hlavně otázek peněžních, ano, mimo Ameriku nepřikládá se bohatství nikde taková cena jako v '''A'''-ii. Že však peníze nejsou Angličanům jediným účelem, a že také vyšší snahy u nich utěšeně se vzmohly, toho dokladem jest přebohatá jejich literatura; v umění však nemohou se měřiti vkusem s jinými národy. Zvláštní vliv na život společenský mají »kluby«, jež v '''A'''-ii nabyly neobyčejného rozšíření a stoupence své stále rozmnožují ve všech třídách obyvatelstva; moderní kluby londýnské vynikají dnes rozsáhlostí a úpravností svých domů, jakož i vnitřním zařízením. Ode dávna jest Angličan přítelem tělocviku a jest proto náruživý jezdec, chodec, lovec, plavec, veslař a j. Zápas pěstuje se hlavně v hrabstvích cumberlandském, lancasterském a devonském ; také ušlechtilé »umění« boxovací má dosud mnoho ctitelů, ačkoli vážné zápasy toho druhu jsou nyní zakázány. Spolky tělocvičné a veslařské rozšířeny jsou po celé zemi, koňské dostihy náležejí k nejoblíbenějším zábavám. Z her libují si hlavně v takových, kde se tělo pohybuje, a tu jest nejoblíbenější hra v míč, hlavně cricket. == Zemědělství == {{Prostrkaně|Orba}}. Celá povaha A., její světový obchod, který se tu soustřeďuje, i průmysl neobyčejně vyvinutý nabádají také k soustavnému provozování orby, která dosud náleží mezi nejdůležitější odvětví výroby v '''A'''-ii. Poněvadž pak Angličan vše, čeho se chopí, provádí se svou vrozenou důkladností a vytrvalostí, jest zcela přirozeno, že orba v '''A'''-ii a Walesu u vývoji svém dosáhla znamenitého stupně, tak že celému světu může sloužiti za vzor. Dle úředních zpráv zabývalo se r. 1881 v '''A'''-ii a Walesu orbou 1,318.344 mužů a 64.840 žen, celkem tedy 1,383.184 lidí; avšak r. 1861 obnášel počet týchž dělníků 1,924.110 osob, tak že jest patrno, kterak orba anglická ustupuje vzmáhajícímu se dobytkářství, ale na druhé straně jest úbytek onen také následkem stálého přibývání hospodářských strojů. Z uvedeného počtu hospodářů je jich malý počet, kteří jsou vlastníky té půdy, kterou vzdělávají, neboť není země v Evropě, kde by pozemky byly soustředěny v rukou tak málo lidí jako v '''A'''-ii. R. 1881 bylo 972.836 vlastníků půdy a mezi těmi jevil se poměr následující: Méně než 40 arů (1 akr) mělo usedlostí 703.289, od 1—50 akrů (20 ha) 194.623, od 50—500 akrů (20 až 202 ha) 58.156, od 500—1000 akrů (2o'2—405 ha) 4799, od 1000—20.000 akrů (405—8093 ha) 5338, přes 20.000 akrů (8093 ha) 70 statků, neurčitých udání bylo 6571. Ježto pak v nejnovější době dovoz obilí z Ameriky do A. stále se vzmáhá a v poslední době také dobytek a maso dovážeti počínají, má rolník anglický velmi krušné postavení, zejména když se ještě dostaví neúroda nebo dobytčí nákaza. Skuteční sedláci (yeomen) vyskytují se jen v některých krajinách, ostatní rolníci vzdělávají pozemky pouze najaté. Výše zmíněné okolnosti orbě nepříznivé přiměly některé velkostatkáře, aby nájemné dobrovolně o 20—30 % snížili, a také zákonodárství pečuje o zlepšení poměrů nájemcův, přes to však zůstává vlastníkům veliká čásť půdy nepronajata, tak že ji dávají vzdělávat» svými zřízenci (iailiffs). A. sama má dosti úrodné půdy, neboť r. 1884 bylo půdy produktivní 80%, ve Walesu 60 tedy průměrně 64'8 % celé rozlohy. V ohledu hospodářském rozděluje se obyčejně v šest částí : na severu jest podnebí sice poněkud drsné a následkem toho jsou pozdní žně, ale vzděláván! půdy jest vzorné; na záp. od ř. Merseye až k Avonu v Somersetshiru stojí v popředí ovocnářství a mlékařství, ve vnitrozemí (Midlandu) udržuje se mezi orbou a chovem dobytka rovnováha; na vých. převládá pěstování obilí, na jihu provozuje se rozsáhlý chov ovcí, kolem hlavního města kvete zelinářství a ovocnářství, na jihozápad sloučeny jsou orba, dobytkářství, pěstování ovoce i zelenina. Ve způsobu vzdělávání půdy převládá hospodářství střídavé a trojhonné. Jednotlivé role bývají obklopeny živými ploty neb aspoň stromořadím, což sice krajinám dodává půvabného, vzezření, ale orbě brubě neprospívá. K obdělávání polí zavedeny jsou většinou hospodářské stroje, zejména parní pluhy, jenom v západní '''A'''-ii užívají při orání ještě volských potahů. Poměr pěstovaných plodin jeví se v násle dujícím přehledu z r. 1885 : Obilí a luštěniny pěstovány na . 2,841.000 Aa Řípa, zelenina, zemčata na . . 3,208.000 » Len na............................ 1.000 * Chmel na.......................... 29.000 »■ Jetel a traviny na . .... 1,243.000 » Mimo to leželo 217.000 ha úhorem, 6,079.000 ha bylo lučin, 635.000 ha lesův a 817.000 ha tvořila lada a půda neproduktívni. Z obilí zaujímá přední místo pšenice, pěstovaná hlavně v hrabstvích na jihových., žito vyskytuje se zřídka. Ve Walesu a severových. '''A'''-ii pěstují dosud ječmen na mouku, oves vyskytuje se hlavně na severu, méně v jižních krajinách. Zemčatům angl. podnebí valně nesvědčí a sází se jich také málo, nejvíce ještě v hrabství chesterském a lancasterském. Cukrovou řepu pěstují téměř výhradně jen v Suffolku, a tam jest také v Lavenhamu cukrovar. Hrách a boby náíežejí k nejobecnějším polním plodinám. Veliká péče věnuje se v '''A'''-ii lukám a přením rostlinám, jimiž osívají i horské svahy, kde se nic jiného nedaří. Ze všech evropských států vysílá A. nejvíce chmele na trb a průměrný roční výtěžek jeho páčí se na 400.000 metr. centů, a chmelnice rozšířeny jsou ve 14 hrabstvích; v čele jejich stojí Kentshire, v jehož obvodu se nachází 63 % vší půdy chmelem osázené, v druhé pak řadě následují za ním Surrey,. Sussex, Herefordshire a Hampshire. Z ostatních rostlin obchodních uvésti dlužno len a řepku, pěstovanou dílem k výrobě oleje, dílem (na jihu) za píci pro ovce, saflor, koriander, kmín (v Essexu), mořenu (v Surreyi a Kentshiru), hořčici, fenykl aj. Ovocnářství těší se v '''A'''-ii, zejména v jižních a jihových. hrabstvích, vzácné pozornosti, neboť toto odvětví jsouc provozováno racionálně a svědomitě poskytuje větší výtěžek nežli pěstování obilí. Nejobyčejnějším ovocem jsou jablka, hrušky, třešně a slívy; jemnější druhy pro chladná léta se nedaří, za to však vydrží tu i v zimě pod šírým nebem mnohé stromy, které na pevnině nutno přechovávati ve sklenících. Vinné hrozny zrají na jihu a v okolí Londýna i pod šírým nebem. Ačkoli tedy orba v '''A'''-ii nabyla vysokého stupně u vývoji svém, přece nemůže uhraditi potřebu přečetného obyvatelstva, a následkem toho musí býti obilí z Ameriky a Australie dováženo. A právě tento dovoz hrozí orbě anglické záhubou, neboť rolník zdejší nemůže s obilím americkým závoditi, a možno říci, že stojí na prahu velkého převratu v soustavě hospodářské, t. j. poměry j poskytuje velmi málo, ale jsa kostnatý a otunutí jej, aby znenáhla upustil od pěstování ^ žilý hodí se dobře do tahu a částečně i ke obilí a obrátil veškeru píli svou na krmný do- krmení. Dobytek v Norfolku a Suffolku, příbytek a mlékařství. | vezený prý ze Skandinávie, je zcela bezrohý. {{Prostrkaně|Lesnictví}}. A. má ze všech evropských ■ obyčejně černý a dává výborné maso, ale zemí nejméně lesů, poněvadž rozsáhlé dříve ! málo mléka, za to však dobrého. Nejlepšim hvozdy byly znenáhla vykáceny a zůstaly ne- posléze plemenem je krátkorohý skot osety. Největší jsou dosud lesy korunní, jež (Shorthorns), barvy červenohnědé nebo bílé krevní hřebci zdejší vyvážejí se k dalšímu ušlechťování do celého světa a platí se za ně sumy k víře nepodobné (i 8000—-12.000 lib. steri.). Z ostatních plemen uvádíme velké, silné koně v Northamptoně a Leicesteru, již pocházejí z Flander, clevelandské ryzáky, způsobilé zvláště pro službu vojenskou ; malé, ale vytrvalé plemeno do hospodářství v Suffolku a waleské pony. Rovněž pro zušlechtění hovězího dobytka vykonáno již od minulého století velmi mnoho; při tom však jedná se dobytkářům anglickým hlavně o krmný skot, dojnost má úlohu jen podřízenou a na schopnost k tahu vůbec se nedbá. V '''A'''-ii rozeznávají obyčejně čtyři druhy: devonshirské plemeno barvy černohnědé, s rohy prostředně velikými a s krátkou, poněkud kudrnatou-srstí a silnou koží, poskytuje sice dobré maso, ale k mlékařství hrubě se nehodí; rozšířeno je hlavně v Herefordshiru, Gloucestershiru a Sussexu. Dlouhorohý skot lancasterský, barvy tmavohnědé, pochází prý z Irska a rozšířen je v severozáp. hrabstvích, hlavně v lancasterském, odkudž se mu dostalo jména; mléka zaujímají rozlohu 25.800 ha. Tomuto nedo statku hledí se odpomoci tím, že kolem cest, na polích i lukách sází se hojně stromův, a odtud dlužno vysvětliti, že A. má více dříví, než by se podlé jejích lesů soudili mohlo. Zvčř chová se většinou v rozsáhlých parcích s nádechem červenavým, rozšířený po celé zemi, nejvíce v hrabstvích Northumberlandě, Durhamu, Yorku a Lincolnu; maso jeho je výborné a mléka dává velmi mnoho. S chovem skotu souvisí také příslušný průmysl; máselnictví kvete v Cambridgi, Suffolku, Yorka mimo to jsou šírá blata a vřesoviště na se- shiru, Somersetu, Gloucesteru, Devonshiru a veru oblíbeným místem pro honby. . Oxfordě; sýrařství v Chesteru, Gloucesteru a Na vývoj a povznesení orby v '''A'''-ii mají hlavně v Leicesteru, odkudž přichází nejlepší nemalý vliv četné spolky hospodářské rozptýlené po celé zemi. V čele stojí královská hospodářská společnost (Royal Agricultural Society), kteráž každoročně pořádá velkou výstavu. Vzorná hospodářství, založená od soukromníků, nahrazují poněkud nedostatek hospodářských škol. {{Prostrkaně|Chov dobytka}}. Nepříznivé poměry, které orbu v '''A'''-ii krůtě tíží, podporují vydatně dobytkářství, a také v tomto směru dodělali se Angličané znamenitých výsledků, tak že pevnina s těží s nimi může závodili. Stav dobytka v '''A'''-ii a Walesu jevil se r. 1885 takto: Koní bylo...................1,220.497, hovězího dobytka .... 5,421.960, ovcí........................I9-577-437. vepřového dobytka . . . 2,252.396. V první řadě platí slova výše uvedená o chovu koňstva; máť A. po Arabii nejkrásnější koně jezdecké, vynikající štíhlostí těla a rychlostí v běhu, zejména vytrvalé běhouny k dostihům, mimo to však má také jiná plemena až po nejsilnějšího tahouna. Chovu koní věnována v '''A'''-ii již za dob králové Alžběty vzácná péče, a anglický kůň pokládá se nyní za plemeno po arabském nejušlechtilejší ; čistoOUSt Slovník Naučný, sv. II. 4/2 1389. sýr anglický. Již ve středověku provozován v '''A'''-ii rozsáhlý chov ovcí, avšak v novější době hledí se při chovu tom více na maso než na vlnu, poněvadž vlna většinou se dováží z kolonií. Z ovcí dlouhorouných vynikají ovce leicesterské, cotswoldské, mající sice vlnu poněkud kratší, ale jsou za to mnohem způsobilejší ke krmení ; lincolnské, s jemnou lesklou vlnou, kentské a devonshirské; krátkorouné ovce rozšířeny jsou hlavně na jihu, v hrabství oxfordském, hampském, Suffolku a j. Chov vepřového dobytka kvete v Berkshiru, Gloucesteru, Herefordshiru, Rudgwicku a-Suffolku ; nejlepší uzené kýty poskytují Yorkshire a Westmoreland, slanina přichází z Wiltshiru, Hautshiru a Berkshiru. Drůbež rozšířena je po celé zemi a proslulé jsou kury z Dorkingu, Sussexu a Berkshiru, husy z Lincolnu, krůty z Norfolku a Suffolku. {{Prostrkaně|Hornictví a hutnictví}}. Ohromné bohatství výborného kamenného uhlí a železných rud pojišťuje anglickému hornictví výtěžek největší na celé zemi. R. 1884 vytěžilo se v '''A'''-ii (s Walesem) 168,942.559 tun rud, uhlí, soli, zemin, v ceně 47,487.217 lib. steri, a vedlé toho břidlic a kamene stavebního za 8,707.60g lib. steri., úhrnná cena výtěžku celého činí tedy 56,194.826 liber sterlinků (— 573,187.225 zl. r. č.). Z toho připadá na uhlí kamenné 139,448.660 tun v ceně 38,504.885 lib. steri.; na rudy: železné 24,471.623 tun v ceně 6,190.99g lib. steri., cínovou 15.117 tun v ceně 669.254 lib. steri., olověnou 49.695 tun v ceně 363.870 lib. steri., měděnou 42.021 tun v ceně ni.6i4lib. steri., zinkovou 25.516 tun v ceně 73.950 lib. steri., dále na sůl 2,308.498 tun v ceně 666.234 lib. steri. Největší hutě železné jsou v Yorku, Durhamu, Lancastru a Cumberlandě; r. 1884 vytěžil}' 6,823.727 tun surového železa. V létech předchozích býval výtěžek větší (r. 1882: 8,493.387 tun, ale r. 1872 jen 4,700.000 t. a r. i860 2,890.000 t.). Cínu dobývá se pouze v Cornwallu a Devonu ; také výtěžek jeho slábne ; největší byl r. 1850, kdy dobyto bylo z rudy 10.462 tun kovu (r. 1884 jen 9574 tun). Nejvýnosnější doly na olovo jsou v Northumberlandě (Allendale), Durhamu, Cumberlandě (Alston-Moor), Yorku, Derby (High Peak), Shropshiru, v Cornwallu a Devonu, skrovnější v Somersetu, Westmorelandě, Staffordě a Chesteru (jakož i ve Walesu a na ostrově Manu). Všechny anglické olověné rudy jsou více méně stříbronosny (nejvíce cornwallské a chesterské), ale výtěžek olova i stříbra od r. i860 klesá. R. 1884 dobylo se z rud 39.700 tun olova (proti 58.000 tun z roku i860) a stříbra vytěžilo se za 68.731 lib. steri. — Měděná ruda vyskýtá se 2vláště v Cornwallu a Devonu, kdež jest 65 dolů ; dříve těžilo se nejvíce z dolů lancasterských, waleských (Caermarthen) a na ostrově Anglesey, menší měrou v Cumberlandě, Chesteru a na ostrově Manu. R. 1884 byl výtěžek mědi v hutích 33.421 tun. — Na zinek doluje se v Cornwallu, Devonu, Derby, Cumberlandě, na ostrově Manu (jakož i ve Walesu). R. 1884 vytěžilo se z rudy 9918 tun kovu. — Pyrit nachází se v rozličných částech země, nejhojněji v Cornwallu. Tamže naskýtá se také zlato, ale nevyplácí se dobývali ho, pak rudy manganové, arsenikové, niklové, wolframové a j. Soli dobývá se jednak odpařováním vody mořské, jednak ze solných zřídel, jednak z dolů chesterských, worcesterských a staffordských. Důležitá jsou ložiska tuhy v Cumberlandě (Borrowdale). — Výborného stavebního kamene není nedostatek: oolithový vápenec lámou na mnohých místech ve hrabstvích Lincolnu, Kentu, Rutlandě, Somersetu (Bath) a Dorsetu (Portland), magnesiový vápenec v severních částech A. (od ř. Týne až k Derby a Nottinghamu), pískovce rozličné na všech stranách, jmenovitě ve hrabstvích Derby, Yorku a Kentu, žulu v Cornwallu, Devonu a Cumberlandě, syenit v Leicestru a Worcestru (Malvernské výšiny), břidlice v Cornwallu, Devonu, Cumberlandě i Westmorelandu, mramor ve Westmorelandu, Derby, Devonu. Sádra naskýtá se ve hrabstvích shropském, dorsetském a wiltském (tamže i asfalt), alabastr v Chesteru a Lancastru, kamenec ve hrabství Yorku, petrolejové prameny a ložiska asbestu v Cornwallu, jantar na březích Norfolku a Suffolku. — Celkem zaměstnáno jest hornictvím a hutnictvím v '''A'''-ii přes půl millionu lidí. ''[[Autor:Hynek Kollmann|Koll.]]'' == Průmysl. == A. zaujímá mezi průmyslnými zeměmi místo první. Rozvoj průmyslu jejího podmíněn jest ohromnou produkcí uhlí (kamenného), jakož i železa, jíž A. překonává všecky země ostatní ; k podpoře pak jemu jsou kromě jiného: zrušení všech monopolův (od r. 1624); rozšířené továrnictví; systém dělení práce v továrnách — jednotlivým dělníkům svěřeno bývá spracování pouze některé části jistého výrobku, což prospívá rychlosti a důkladnosti výroby; výborné technické vzdělání průmyslníků; mohutně vyvinutý duch spolčovací, jímž dostává se průmyslným podnikům velkých a laciných jistin. Angličané hledí si všech odvětví průmyslu. Velikolepá jest výroba raffinovaného železa a zboží železného. Yorkshire a již. Wales vynikají přípravou kujného železa a slynou spolu se záp. Cumberlandem též ocelí. Středisky železářství jsou: Birmingham (hotovení zbraní, per ocelových a špendlíků), Wolverhampton (výroba plechu i zboží nožířského) a Sheffield (nástroje řezací). Vedlé těchto měst účastní se na tomto odvětví čestným způsobem Wellington (Shropshire), Bolton, Oldham, Bradford, Leeds, Redditch (výroba jeheR a udic), Stockton a Londýn (rozsáhlé továrny na zbraně). Výrobou zboží mosazného a bronzového proslul Birmingham, plátování kvete v Sheffieldě, zboží měděné hotoví se rozsáhlou měrou v Bristolu, tovary cínové v Cornwallu. V průmyslu zlatnickém a stříbrnickém vyniká Londýn, v klenotnictví Birmingham. Strojnictví anglické dospělo ke znamenité dokonalosti. Středisky jeho jsou Manchester (stroje pro továrny na zboží bavlněné), Leeds, Birmingham (zvi. vozy železniční, stroje šicí, parní), Sheffield, Newcastle, Oldham (šicí stroje), Birkenhead (parní stroje), Nottingham (parní stroje), Londýn (šicí stroje) a Derby (parní stroje). — Londýn má také rozsáhlé továrny na vozy a rovněž jako Birkenhead i přístavy při ústí ř. Týne světoznámé loděnice. Hudební nástroje hotoví A. u velikém množství; nejdůležitější jest výroba varhan a pian. — Utěšeně rozmohlo se hodinářství (výtečné chronometry), jehož středisky jsou Londýn a Coventry. Světového jména dobyly si anglický porCulán, kamenina a jemné zboží hliněné; tomuto odvětví průmyslnému daří se jmenovitě ve hrabství staffordském v »okrese hrnčířském« (Potteries), v působišti kdysi Wedgwoodově, pak ve Worcesteru, Derby a Londýně. Velmi zdárně pokročilo anglické sklářství, jemuž druhdy položili základ vystěhovale! francouzští a italští. Nyní vyrábí A. sklo zrcadlové, korunové, tabulové i flintové v ohromných továrnách ve Sv. Helandě, Prescotu, Birminghamu, Sunderlandě, Londýně a v Newcastlu. Velikou péči vynakládají Angličané na úpravu koží; střediskem tohoto odvětví jest Londýn. — Obuvnictví po továrničku provozuje se v Northamptonč, Norwichi a Leicestru. Hlavními sídly sedlářství, řemenářstv! a brašnářství jsou Walsall (Staffordshire), Birmingham a Londýn, kterýž vyniká také výrobou koženého zboží galanterního. Daleko nejdůležitějš! odvětví průmyslu anglického jest průmysl textilní, jenž zaměstnává ohromný počet dělníků (r. 1885: 813.824 děln. v 6359 továrnách se 49,725.814 vřeteny a 675.953 mechan. stavy) a spracuje nesmírné množství suroviny. Nejpřednějšim předmětem jeho jest bavlna. Spracováním jejím zanášejí se hrabství lancasterské (zvi. Manchester), chesterské a yorské, vyrábějíce všeho druhu přízi, látky lehčí a těžší, tkaniny atd. Z průmyslných měst v tomto oboru jmenovali jest vedlé Manchestru Salford, Blackburn, Ashton under Lyne, Oldham, Bolton, Bury, Rochdale a Stockport. Na druhém místě stojí vlna. Předení a tkaní její soustředěno jest v okrese bradfordském (Yorkshire), kdež Halifax (vlna česaná), Leeds a Huddersfield (jemná sukna, látky módní) získaly si jméno světové. S nimi závodí Trowbridge (Wiltshire, módní látky, sukna lehká) a Stroud (Gloucestershire, sukno šarlatové a světlobarevné). Flanel vyrábějí Wales a Halifax, pokrývky vlněné Dewsbury, koberce Kidderminster, Halifax, Dewsbury a j. místa. Plátennictví rozšířeno jest ve hrabstvích yorském (Hull, Leeds a Barnsley) a lancasterském (Blackburn). Hedvábnictví má v '''A'''-ii význam skrovnější než předešlá tři odvětví. Vzmohlo se teprve ve 2. poi. XVII. stol. vystěhovalci francouzskými. V dobách nejnovějších klesá (počet dělníků v továrnách na hedvábí zaměstnaných sklesl od r.-.i86i se 112.553 do roku 1881 na 60.600 a do r. 1885 na 42.995). Předení hedvábí soustředěno jest ve hrabství chesterském, pak v Essexu, Yorkshiru a Lancastru, tkaní v Manchestru (tkaniny), Coventry (stužky), Macclesfieldu (módní látky) a Norwichi (šály). Mohutná jest výroba zboží stávkového (Nottingham a Leicester), proslulé krajkářství (Nottingham, Bedford, Buckingham). Velikých rozměrů nabylo hotovení deštníkův a slunečníků (Londýn a Lancaster). Kloboučnictví kvete zvláště ve Stockportě, Manchestru, Ashtoně (under Lyne) a Londýně. Pletení ze slámy jest důležitým odvětvím průmyslným v Bedfordshiru, Herefordu a Buckinghamshiru. Papírnictví anglické požívá chvalné pověsti; pracuje pro rozsáhlý vývoz. Nejvíce papíren má hrabství Kent. Značná jest i výroba čalounů a zboží z papíru hněteného (Birmingham). Také potraviny jsou důležitým předmětem anglického průmyslu : mlýny a cukrovary nepostačí sice pracovali pro domácí spotřebu, za to však vzmáhá se nasolování a uzení masa, pivováry pak (největší v Burtoně upon Trent a v Londýně), jakož i vinopalny dodělaly se značného vývozu. Průmysl chemický provozuje se v rozměrech velikých; středisky jeho jsou Newcastle nad ř. Týne, Liverpool, Gateshead, Bristol, Birmingham i Londýn (zvláště mydlářství, značná výroba voňavek i svíček). — Posléze jest se zmínili o výrobě nábytku, jíž vyznamenává se Londýn, pak o dvou odvětvích, jimiž A. předčí nad ostatní Evropu, totiž o hotovení kartáčův a výrobě knoflíků (Londýn, Birmingham a Sheffield). ''[[Autor:Hynek Kollmann|Koll.]]'' == Spojovací prostředky. == Příroda i ruka lidská výborně opatřily '''A'''-ii prostředky spojovacími, Moře, jehož břehy oplývají pohodlnými přístavy, zarývá se mnohými zátokami do vnitra země, jmenovitě při ústí řek. Splavná síť těchto jest velmi rozsáhlá. Temže na př. jest splavnou pro mořské lodi (o 800 tun) až k londýnskému mostu; Severn pro mořské lodi (o nosnosti 350 tun) již u Gloucestru; Trent až po Gainsborough. Angličané ku podpoře splavnosti řek založili množství průplavů, jimiž všechny větší řeky anglické navzájem jsou spojeny. Nejstarší z nich jest průplav spojující potok Sankey s řekou Mersey (84 km dlouhý), založený r. 1755; z nejdelších jest Grand-Trunk-Canal (145 km dl.) velmi rozvět vený; jde od Londýna k Oxfordu, Hullu, Liverpoolu a Bristolu; z Londýna do středu vede velký spojovací průplav (Grand Junction, 79 km), od Oxfordu k sev. průplav Oxfordský, jenž křižuje se sBirminghamským; Trent sMerseyem spojeny jsou průplavem 58 km dlou hým; nejznamenitější jest průplav Bridgewa terský, jenž spojuje Worsley s Manchestrem a Runcornem nad řekou Mersey, 68 km dlou hý; vede dílem pod zemí mnohými tunnely, dílem po viaduktech nad zemí (viadukt nad splavným Irwellem ve výši 12 m). — Průplavy anglické mají úhrnné délky 4023 km, ale obchodní význam jejich poklesl zvláště tím, že zakoupily je společnosti železniční, aby zamezily soutěž. V nejnovější době však počíná vláda bedlivěji starati se o průplavy, a řada jejich rozmnožena bude velikolepým průplavem pro veliké lodi mořské mezi Liverpoolem a Manchestrem. — Velkou důležitost mají pro '''A'''-ii železnice. Vznikly z potřeby zjedno dušiti dopravu uhlí od dolů northumberland ských a durhamských ke stanovištím lodí při ř. Tyne a Wear původně jako dráhy dřevěné; dalším pokrokem vyvinuly se v '''A'''-ii (v době mezi léty 1602 a 1649) dráhy koňské, a po čátkem tohoto století užito bylo za hybnou sílu páry, poprvé na dráze merthyrsko-tydvilské (r. 1804). Stephenson použil parního stroje nejdříve na dráze killingworthské (1814) a o něco později na trati mezi Stocktonem a Darlingtonem, kdež jely první vozy osobní. Zlepšená lokomotiva Stephensonova zahájila jízdu na drázeliverpoolsko-manchesterské(1829). Od té doby pokročila A. v tomto směru úžas ně. R. 1859 měly železnice anglické, wales k ; v to počítajíc, úhrnem délku 11.762 km, r. 1873 18.296 km, r. 1884: 21.468 km. R. 1887 do sáhly železnice anglické délky 22.249 km re praesentujíce kapitál 702,554.000 lib. steri. : hrubý příjem obnáší 60'/2 mill. lib. steri, čistý výnos 28,739.000 lib. steri. Železné dráh;, anglické rozvětveny jsou hustou sítí po celt zemi; na velmi četných místech dotýkají se pobřeží mořského, uvnitř pak nejdůležitějším středisky jejich jsou Londýn, Canterbury Guildford, Salisbury, Yeovil, Taunton, Bristol, Reading, Oxford, Bedford, Cambridge, Norwich, Peterborough, Spalding, Leicester, Birmingham, Hereford, Wolverhampton, Shrewsbury, Stafford, Derby, Nottingham, Sheffield, Lincoln, Doncaster, Wakefield, Leeds, Manchester, Stockport, Wirgan, Bolton, Warrington, Chester, Crewe, Preston, York, Darlington, Durham, Bishop Auckland, Blackburn, Newcastle a Carlisle. — Ještě hustěji rozvětvena jest síť telegrafní: délka linií převyšuje délku tratí železničních více než dvojnásob, délka drátů pak více než desateronásob. ''[[Autor:Hynek Kollmann|Koll.]]'' == Poměry náboženské. == Církev katolická. Angličané chtěli odvozovali původ církve své od apoštolův, jmenovitě od sv. Pavla, ale marně; není však pochyby, že po spojení Britannie s říší římskou křesťanství záhy tam mělo vyznavače. Dle Bědy britský král Lucius žádal papeže Eleutheria (177—192) za věrověstce, a ten vyslal Tugatia a Damiána, kteří v '''A'''-ii s velikým zdarem Krista hlásali. Za Diokleciána měla Britannie mučenníky, a na synodě arelatské r. 313 byli tři britští biskupové. Pozdější zápasy Britů s Anglosasy byly boji křesťanů s pohany, a pokřesťanění těchto jest zásluhou teprve papeže Řehoře Velikého, jenž ještě jako opat jsa pohnut krásou anglosaských otroků v Římě chtěl sám podniknouti missijní cestu do A., avšak Římané ho nepustili. Jsa papežem poslal r. 596 probošta Augustina s 39 mnichy do A. Missie přišla do království kentského, jehož král Ethelbert dne 2. čna 597 přijal křest a po něm o vánocích t. r. přes 10.000 Anglů. Pohanské chrámy proměňovaly se v křesťanské, pohanské obyčeje v křesťanské mravy, a tak snadným činěn přestup k nové víře. Sv. Augustin stal se prvním arcibiskupem canterburským (zemř. 20. května 605). Ž Kentu byla do konce VII. st. znenáhla obrácena celá heptarchie. Znamenitým pro '''A'''-ii stal se arcibiskup canterburský Theodor (668—690), rodem Řek. Zavedl všude kanonický řád a založil znamenitou školu canterburskou, z které vyšlo mnoho velikých mužů. Okolo r. 735 bylo v '''A'''-ii zřízeno druhé arcibiskupství v Yorku. Když Vilém Podmanitel, vévoda normanský, zmocnil se A., učinil Lanfraka canterburským arcibiskupem (1070—1089), jenž kleslou kázeň obnovil a základ položil k rozkvětu věd a umění. Jeho nástupce Anselm (1093—1109) vybojoval na králi Vilémovi II. svobodu anglické církvi. Arcibiskup Tomáš Bekket (1162 až 1170), zachránil tuto svobodu proti králi Jindřichovi II. svým mučennictvím. Když po smrti canterburského arcibiskupa Humberta zvoleni dva kandidáti, zamítl Innocenc III. oba a povolal voliče do Říma, kde za arcibiskupa zvolen Štěpán Langthon. Ale král Jan Bezzemek nechtěl nového arcibiskupa uznali, pročež papež vydal naň klatbu a na zemi interdikt, a když král toho nedbaje vynucoval církevní úkony, sesadil jej papež a provedení výroku toho svěřil králi francouzskému. Ale nežli přišlo k válce, vyrovnal se Jan s papežem listinou datovanou v Dôveru 13. května 1213. Potom král prohlásil '''A'''-ii a Irsko za papežské léno a zavázal se k poplatku 1000 hřiven papežské komoře. Tuto lenní smlouvu doverskou uznávali baroni s králem spojení i odpůrcové jeho, a A. stala se tedy lénem papežským cestou úplně zákonitou, s vůlí krále i národa. Neštěstí králova ve válce s Francií použili baroni a vynutili na něm listinu zv. »Magna charta« (15. čna 1215), základ nynější ústavy anglické. Papež Innocenc III. zavrhl ji, ačkoli plnou svobodu církve pojišťovala, poněvadž byla vydána bez jeho svolení, jakožto vrchního pána A.; avšak proto přece zůstala v platnosti. Jinak církev v '''A'''-ii vnitř nebyla znepokojována kromě učením W ickliffovým (v. t.). Na pokraj záhuby přišla církev katolická za reformace. Král Jindřich VIII. (1509—1547) odtrhl svou říši od Říma, poněvadž papež Klement VII. jeho manželství s Kateřinou, princeznou aragónskou, neprohlásil za neplatné, a učinil sebe r. 1534 hlavou církve anglické. Zavedla se přísaha o supremátě králově nad církví, a kdožkoli odepřel, pokládán za velezrádce. Usnesením parlamentu bylo najednou 376 klášterů (všech bylo 616) zrušeno; ostatní zrušeny v létech následujících. Celkem dal Jindřich odpravili 2 královny, 2 kardinály, 2 arcibiskupy, 18 biskupů, 13 opatů, 500 převorův a mnichů, 38 doktorů bohosloví a práv, 12 vévod a hrabat, 164 šlechtice, 124 měšťany a no žen. Za Edvarda VI. (1547—1553) stala se rozkolnická církev protestantskou. Královna Marie (1553—1558) obnovila staré náboženství, navrátila církvi statky, pokud je stát držel, neznepokojovala soukromých držitelů jejich, a zavedla zase staré zákony proti bludařům. Krvežíznivou, za jakou ji prohlašují mnozí dějepisci protestantští, královna Marie nebyla. Její sestra a nástupkyně Alžběta (1558 až 1603) byla sice po katoličku korunována a slíbila hájili katolického náboženství, ale Jined po korunovaci odvolala svého vyslance z Říma, prohlásila se za hlavu církve a pronásledovala katolíky tresty nejpřísnějšími. Když papež Pius V. klatbu na ni vydal, zakročila přísněji proti katolíkům zakázavši pod trestem smrti učení katolické hlásali, kněze světití, zpověd slyšeti a katolického missionáře do domu přijmouti. Její nástupcové, Stuartovci Jakub I., Karel I. a II. neposkytli katolíkům žádné úlevy bojíce se Anglikánův a presbyteriánů. Jakub II. (nast. r. 1685) jsa katolíkem chtěl opět obnovili v říši katolické náboženství, ale počínal si při tom bez rozvahy a vzbudil proti sobě odboj, v jehož čelo se postavil jeho zeť Vilém, princ oranienský, před nímž Jakub prchl do Francie. Nový král Vilém dal všem vyznáním svobodu (1698) jenom ne katolíkům a sociniánům. Katolíci směli bydleli pouze ve vzdálí 10 mil angl. od Londýna, nesměli si zařizovali žádných škol a i jinak byli potlačováni. Pod tímto krutým násilím mizeli znenáhla katolíci tou měrou, že r. 1780 bylo jich v '''A'''-ii jen 63.376. Anglickým katolíkům přišly vhod boje Irů za víru a práva. V čelo hnutí katolického postavil se od r. 1809 Daniel 0’Connel, výmluvný obhájce církve a svobody irské, který zákonitě si veda přinutil Wellingtona, že rozhodl se pro svobodu církve katolické. Týž podal 31. března 1829 emancipační billu komoře lordů, kde byla přijata a dostala 13. dubna 1829 královské stvrzení. Katolíkům -otevřen vstup do parlamentu a největší části státních úřadů. Roku 1840 upravil papež Řehoř XVÍ. katolickou církev v '''A'''-ii rozděliv ji na osm apoštolských vikariátů. K rozšíření katolicismu v '''A'''-ii také valně přispěl puseyismus (viz Pusey). R. 1850 Pius IX. obnovil anglickou hierarchii ustanoviv Westminster za sídlo arcibiskupa, jemuž 12 biskupství podřídil. Prvním arcibiskupem stal se znamenitý učenec, kardinál Wiseman. V kruzích protestantských vypukla proti tomu veliká bouře; parlament přijal billu ministerstvem podanou, že žádný katolický biskup nesmí užívati názvu některého anglického města, a že duchovní nebo řeholník nesmí nositi veřejně své roucho. Avšak statný kardinál přemohl veškeren odpor a slavil r. 1852 první provinciální synodu. Nyní má A. a Wales 1,200.000 katolíků, i arcibiskupství a 14 biskupství. ''[[Autor:František Xaver Kryštůfek|Dr. Fr. X. Kryštůfek.]]'' {{Prostrkaně|Povšechný přehled}}. V '''A'''-ii jsou všecka náboženství dovolena a svobodna. Tak zní zákon veřejného mínění, kdežto zákon státní (Act of toleration z doby Vilémovy a Mariiny, sec. I., kap. 18.) jest velmi neúplný. Žádný starý akt není odvolán, ale svoboda náboženská vyvinula se samorostle, a není státníka, který by se odvážil sáhnouti na ni. Jediný rozdíl mezi církví státní a ostatními jest, že státní církev požívá starých nadací a má právo desátku, kdežto ostatní jsou selfsupporting, udržujíce se z vlastních příspěvků. Svoboda náboženská vžila se úplně v ducha národa a uznána za základ svobody vůbec. Slovo sektářství, jinde odpor budící, nemá v '''A'''-ii významu ; každý má právo přesvědčení své veřejně hlásati. Třenic náboženských není; nesnesitelné jest některé vyznání jen tehdy, ruší-li obecný pořádek, nebo sleduje-li cíle politické. Vláda uznává, že svědomí vyňato jest z područí světské vrchnosti a vede si dle toho tak přesně, že žádného vyznání policejně nestřeže, ba ani při sčítání lidu nikoho se netáže na náboženství. Přesné sestavení číslic o jednotlivých vyznáních náboženských jest dosti nesnadné; lze je provésti jen přibližně, a to bud na základě zpráv vydaných různými nábož. společnostmi (v kterých však čítáni bývají obyčejně jen údové plnoprávní), nebo dle návštěvy chrámů, která závisí na různých okolnostech. Má se za to, že z 25,974.439 duší dle sčítání roku 1881 (A. s Walesem) státní církvi náleželo 13,500.000, k církvím nezávislým 10,000.000, ostatní pak že k žádné církvi se nehlásí. R. 1886 zaneseno bylo ve státní seznam 24.597 chrámův a místností určených k bohoslužbě, ale praví se, že mimo tyto jest asi 12.000 úřadům neoznámených. Náboženských sekt má A. množství veliké. V seznamu chrámů státu opověděných uvádí se 229 různých jmen a ve skutečnosti jest jich snad ještě více. Vznik jejich má po většině původ svůj ve volném historickém vývoji. Učení převalné většiny jest s učením církve státní zcela totožné až na několik málo článkův, a to ještě podřízeného významu. U leckteré církve na pohled sjednocené vyskytují se docela podobné nesrovnalosti, a jednota jest zachována jen z nedostatku volnosti neb pevnosti. První velká neshoda vyskytla se v určení poměru církve ke státu: má-li býti církev se státem na roveň postavena nebo jemu podřízena? Státní anglikánská církev má původ z vůle státu; ale tomu vzepřeli se puritánští dissenteři, hájíce neodvislosti a samosprávy církve. Proti oběma stojí menšina, hájící názor římský, že stát jest podřízen církvi, ale názor ten netěší se přízni ani státu, ani lidu. Druhá neshoda vzešla otázkou: je-li zřízení biskupské v církvi oprávněno, nebo spočívá-li moc církve v souhrnu věřícího lidu? Státní církev drží se episkopalismu, ale proti němu postavili se presbyteriáni a kongregacionalisté, považujíce praelatism za zkázu církve. Třetí neshoda vznikla otázkou o organisaci církevní: je-li církev organism po všech částech spojený, anebo je-li pouhým sdružením částic (sborů neb obcí) nesouvislých? Tu stáli episkopálové a presbyteriáni proti independentům. Konečně neshoda v otázce, může-li též laik učiti v církvi, dala vznik methodismu. Něco sekt utvořilo se pak také na základě kombinací zásad tu uvedených. Nejstarší z angl. sekt, nejneústupnější mezi bývalými puritány, jsou Independent!. Nejvýstřednější byli Brownisté; mírnější stranou jsou Kongregacionalisté, kteří připouštějí ke správě sborů vedlé duchovních ještě laiky, jáhny. Independentism dosáhl největší moci za Cromwella, největšího sesílení však za reakce pod Karlem II., kdy obnovený Act of uniformity na 2000 duchovních ze státní církve vypudil. Jim náleží hlavní zásluha o svobodu svědomí v '''A'''-ii, zvláště od té doby, kdy opustili zásadu snášelivosti omezené. Literatura bohoslovecká jimi hojně jest obohacena. Velice jim záleží na dokonalém vzdělání duchovenstva a k tomu účelu mají 13 bohosloveckých kollejí. Čítají 2803 sbory a 1378 stanic; duchovních jest 3500, počet duší 1,250.000. Roku 1831 spojila se většina sborů v Unii Kongregacionální, která má 51 menších associaci. Správa jejich sborů jest vzorná a účinlivost vydatná. Stejného smýšlení o správě církevní a poměru této ke státu jsou Baptisté, lišící se od independentů tím, že udílejí křest pouze dospělým vyznavačům. Sluší je rozeznávat! od anabaptistů německých, jejichž blouznivé zásady vymykaly se z objemu křesťanství. Rozdělují se v Particular baptists, menšinu přísně kalviniánskou, a v General baptists, většinu směru arminiánského. Chrámů mají 3654; duchovních 1893, k jejichž vzdělání mají 9 kollejí. Páčí se na 1,000.000 duší, mají rozsáhlé missie a jest to lid vzdělaný a mravný. Blíže státní církvi stojí Presbyteriáni tím, že hájí organického spojení církve, jen že na místo vlády biskupské kladou řízení presbyterosynodní. Ve sboru vedou správu vedlé duchovních starší a jáhnové. Správa repraesentativní jest tu provedena nejpřesnějším způsobem. Usnesení vykonávají odborové pod vedením moderátora, voleného od synodu k synodu. Církev presbyteriánská čítá i synod, io presbyterních obvodův a 386 sborů, 378 duchovních, ústav ku vzdělání duchovenstva v Londýně a asi 350.000 duší. Mimo to jest v '''A'''-ii 17 sborů, trvajících ve svazku se skotskou státní církví presbyteriánskou. K církvi presbyteriánské náležejí hlavně intelligence a průmyslníci. — Nejnebezpečnějšími nepřátely presbyteriánů byli Un itariáni, poměrně novějšího původu. Mají 348 chrámů, 18 stanic a 340 duchovních. Jest jich asi 300.000 duší. Zevní úprava bohoslužby u všech těchto vyznání vyniká prostotou a bezobřadností. Pozoruhodným zjevem jest methodism vyšlý r. 1739 z církve anglikánské. Byl to původně praktický směr k oživení náboženského vědomí, zahájený v Oxfordě několika studujícími, jimž přezdíváno: svátý klub, methodisté. John Wesley, vůdce hnutí toho, nepomýšlel nikdy na vystoupen! z církve anglikánské, ale toužil toliko na nedostatek života v ní. Roku 1739 zařídil t. zv. societies (společnosti), jež rozdělil na třídy po 13 osobách pod vedením zkušenějších členů. Počet společností rostl, stavěny chrámy a k uspořádání práce svolána r. 1744 do Londýna konference kazatelů, na kteréž položen byl základ ke zvláštní organisaci methodismu. Nejvyšší stolice této církve jest všeobecná konference, která zkouší, ordinuje a dosazuje duchovní. Wesleyanští methodisté (Old connexion) vykazují 7145 chrámů. 3306 duchovních, 15.009 místních kazatelů, 879.113 dětí v nedělních školách, dle čehož jest jich více než 3,000.000 duší. Mají též rozsáhlé missie, na něž r. 1886 věnováno přes 138.165 lib. štěrk, na domácí missii pak 37.789 lib. šter. Vydržují si 4 bohoslovecké semináře a 3 učitelská paedagogia. Literatura bohoslovecká nepěstuje se valně, za to písemnictví prostonárodní hojně zásobují. Po smrti Wesleyově odštěpili se r. 1797 obhájci práv laiků, jimž Wesley žádného místa ve správě nevyhradil. Známí jsou pod jménem Nové spolčení (New connexion). Mají 444 chrámů, 179 duchovních, 1317 místních kazatelův a na 100.000 duší. Jiní stoupenci téhož směru laikům ve správě církevní přejícího spojili se r. 1857 pod jm. Spojené svobodné církve meth odisti c ké (United method, free churches); čítají izzg chrámů, 354 duchovních, 3997 místních kazatelův a na 300.000 duší. Zcela zvláštní útvar jsou the Primitive Methodists, ku kterémuž podnět dal roku 1810 dělník William Clowes utvořiv spolek střídmosti. Záhy utvořilo se takových spolků více a účastníci scházeli se v neděli pod šírým nebem k pobožnosti. Když jim v tom bráněno bylo, přijali jméno svrchu uvedené a organisovali se samostatně. Vynikajícím zjevem u nich jsou shromáždění pod šírým nebem (Camp meetings). Nyní mají 4305 chrámů, 1043 duchovních, 16.120 místních kazatelův a 411.935 dětí v nedělních školách. Zásluha methodismu o vychování lidu obecně se uznává. Vyšel vstříc potřebám jeho ve veliké jeho zanedbanosti a opuštěnosti. S methodisty shodují se ve mnohých názorech Moravians, Bratří, dovolávající se původu z Jednoty českobratrské; pro svůj episkopalism doznávali přízně vlády. Již r. 1741 vyskytuje se missijní společnost této obnovené Jednoty bratrské, Herrnhutských, v Londýně pro práci v Labradoru. Čítají 5727 kommunikantů v 38 sborech, a hlavní činnost svou soustřeďují v missii mezi pohany. Odstředivé snahy sledují: Society of Friends (společnost přátel), obecně Kvakeři (Quakers) zvaní; zavrhují zvláštní úřad kazatelský, svátosti, přísahu atd., mají 317 chrámův a 15.380 členů dospělých. Bratrstvo Plymouthské (Plymouth Brethren) z r. 1830, známé pod jménem Darbystů, kteréž zamítá takřka všecku organisaci církevní, má 23 chrámy. Apoštolsko-katolická církev neb Irvingiáni mají 80 chrámův a Nový Jerusalem, Svedenborgiáni 64 chrámy. V poslední době obrátila na se pozornost nová organisace : Salvation army, armáda spásy, s methodismem spřízněná a jako tento práci svou se zálibou v nejnižších vrstvách konající a za tím účelem hlučných a nápadných způsobův užívající. Židé mají 80 synagog a 60.000 duší; příspěvky jejich jsou značné, ročně 150.000 lib. steri. Z cizinců mají pravoslavní řečtí 6, arménští 2 chrámy; několik chrámů mají němečtí a švédští lutheráni a francouzští a hollandští reformovaní. Svobodná episkopální církev má 40 chrámů. Všecky čelnější evangelické církve prokazují sobě navzájem úctu a spolčují se v některých, obecně prospěšných podnicích. Takovými jsou Bibl. Společnost, Traktátní společnost, částečně též společnost pro bibl. archaeologii, rozmanité missie a dobročinné ústavy. Snášelivost, kteráž nevylučuje horlivého hájení vlastního přesvědčení, stala se vůbec pravidlem veřejného mínění a obcování. ''[[Autor:Čeněk Dušek|—šek.]]'' {{Prostrkaně|Anglikánská církev, anglikáni}} (úředně : The United Church of England and Ireland, běžně: The Anglican Church). Tak se vůbec nazývá evangelická církev Jindřichem VIII. (1509—1547) zavedená, za královny Alžběty (1558—1603) co do věrouky (přijetím 39 čl.) ustálená a od té doby (s malou přestávkou za trvání »dlouhého« parlamentu) v Anglicku (r. 1707 ve Skotsku a r. 1869 v Irsku) za státní církev uznaná. Zřízení její spočívá z částky na starém řádu kanonickém, kterýž na počátku reformace téměř beze změny byl podržen (kromě toho, že svrchovanost papežská nahrazena byla svrchovaností koruny), z částky na zákonech říšských a na právu obyčejovém, kteréž zejména platí pro samosprávu místní. Vyznání víry anglikánské církve obsaženo jest hlavně v dotčených 39 článcích, kteréž původně arcibiskupem Cranmerem a biskupem Ridleyem za Edvarda VI. (1547—1553) sestavény, za Alžběty pak (1563) konečně upraveny byly. Články ty mají v celku ráz protestantský (úplná dostatečnost Písma sv., ospravedlnění z víry atd.), avšak výroky jejich jsou namnoze nejasné, a zřízení biskupské jest tu jakožto po právu stávající uznáno. Dalším, však rovněž tak neurčitým pravidlem víry jest Kniha obecných modliteb (Book of Common Prayer), ve kteréž obsažen jest úplný řád liturgický a návod ku konání všelikých služebností církevních. Duchovenstvo dělí se na 3 stupně : diákony, presbytery a biskupy. Biskupů čítá se 28 domácích a 53 koloniální. V čele jejich jsou arcibiskup canterburský a yorský, kteříž ve veřejném životě požívají předností téměř královských. Anglikánská církev neuznává jiné ordinace kněžstva leč vykonané svými biskupy a nazývá všecky ostatní evang. vyznavače dissenters (různě smýšlející). Místní duchovní správcové slují rector nebo vicar; jim ku pomoci pro duchovní správu jsou curates (kaplani), pro správu hmotných záležitostí osadní konšelé (churchwardens) s osadním výborem (vestry). Biskupové zkoušejí a v úřad uvádějí (admit) kněží od patronů příslušných kostelů navržené. Všeobecné církevní záležitosti upravují se ve dvou konvokacích z biskupův a zástupců kněžstva složených ; avšak konečné rozhodnutí ve všelikých sporných otázkách jest při tajné státní radě. V anglikánské církvi rozeznávají se tři hlavní směry: 1. Strana vysokocírkevní (high church party), konservativní ve smyslu starého hierarchického a liturgického řádu, z kteréž vyšli Puseyité nebo ritualisté, k Římu se klonící; 2. strana nízkocírkevní (low church party, také evangelical party), kteráž klade větší váhu na víru a zbožný život než na zevní formy a s dissentery udržuje přátelské styky; 3. širokocírkevní (broad church party), jejími heslem jest pokročilá věda a filosofie po způsobu německého liberalismu. K anglikánské církvi čítají se v '''A'''-ii asi dvě třetiny (dle některých pramenů polovice), v Irsku jen nepatrná částka obyvatelstva. Zevní repraesentace její jest skvělá, ježto anglikánská církev požívá ze starých i novějších nadací bohatých příjmů, kteréž se do nedávna — před klesnutím užitků pozemkových — páčily na 8 mill. lib. sterlinků ročně. ''[[Autor:Ludvík Bohumil Kašpar|—šp.]]'' == Školství. == {{Prostrkaně|Obecné školy}}. Školní vychovávání angl. lidu až k začátku XIX. stol. bylo téměř docela zanedbáno. Prvním krokem byly školy nedělní (Sunday Schools), k nimž podnět dal Robert Daikes, vydav. »Gloucester Journalu«, a jež převzaty byly ve správu »Spolkem ku povzbuzení a udržování nedělních škol po veškerých britských državách« (Society for the Support and Encouragement of Sunday Schools throughout the British Dominions). Spolek podporován byl všemi církevními a politickými stranami, což vyplývalo z přesvědčení o nutnosti a účelnosti vzdělání lidu. Hlavní překážce při zakládání anglických obecných škol — nedostatku učebních sil — odpomohla v příhodném čase Bell-Lancasterova methoda (Monitorial System of Tuition), dle níž v jednotlivých třídách školních vyučovali lepší žáci k účelu tomu vybraní (monitors) pod dohlídkou hlavního učitele. Záhy též vláda sama ujala se obecných škol, povolivši k jejich podpoře roku 1832 poprvé 20.000 lib. steri. Roku 1856 utvořeno bylo »vyučovací oddělení« (Education Department), jež podřízeno lordu předsedovi tajné rady a za účel má podporovati vychování mládeže pomocí hmotných prostředků parlamentem povolených a pod dohledem inspektorů k tomu určených. Vyučovací oddělení má spojení s British and Foreign School Society, kteráž podobně jako státní úřad nezná žádných konfessionálních obmezení, a s National School Society, ústředním orgánem škol státocírkevních. První zákon vyučovací vydán r. 1870. Dle tohoto škola řízena jest dvěma činiteli : 1. Školní radou (School Board) pod přímým dohledem poplatníkův a 2. anglikánskou církví a jinými náboženskými obcemi. Náklady na vychování rostou rok od roku. R. 1871 vyučování jednoho dítka stálo 1 libru 7 šil. a 5 pennů (17 zl. r. m.), r. 1881 již i lib. 16 šil. io'/2 p. (21 zl.) a roku 1885 i lib. 19 šil. i'/j p. (22'/2 zl.). R. 1887 vyžadovalo elementární vyučování nákladu 6 fy mill. lib. steri., jehož polovice byla vládou povolena. Následující tabulka obsahuje úřední data ze dne 30. srpna 1888: An„,a Wales Skotsko Irsk° Školy obecné . . 19.022 3.902 7-803 Školou povinných dítek ..... 5,145.292 691.465 692.341 Žáci zkoušení od inspektorů . . . 4,064.863 542.902 556.993 Státní příspěvek 2,958.705 ý 443.815 £ 814.003 £ Školní radu má buď město nebo farní osada; občané města nebo poplatníci farní osady volí ne méně než pět a ne více než patnácte členů. Školní rada má dohlížet! : ke školním budovám, zejména ke zdraví dítek, náležitému světlu, teplu a ventilaci školních světnic. Každá škola má miti prostranství ke hrám (play-ground) s tělocvičným náčiním. Hledí se především k tomu, aby každé školou povinné dítko dostatečného obdrželo vyučování »ve třech r«, Reading, Writing and Arithmetic (čtení, psaní a počty), u děvčat pak v ručních pracích. Kromě toho vyučuje se zpěvu, kreslení, zeměpisu, nauce o všeobecně užitečných předmětech a dějepisu. Anglická škola jeví se v různé podobě dle toho, má-li vychovávali dítky z chudších nebo bohatších tříd. Ve farní škole (Parish School) vyučuje se náboženství (biblí, katechismu, na paměť učení evangelií), zeměpisu (hlavně A. od fary počínajíc), anglickému dějepisu, něco botanice, fysiologii a anatomii, účetnictví, psaní a počtům. Děti rodičů majetných mají mimo to vyučování v kreslení, hudbě a nejnověji i ve frančině. Kromě těchto škol náležejí biskupské církvi anglikánské školy národní (National Schools), jež zařízeny jsou dle Bella, a farní dobročinné (Parochial Charity Schools), které nalézáme hojné ve velkých městech, zejména v Londýně. Nejnižší druh škol jest onen, pro nějž útrpnost sbírá žáky a žákyně na ulici: Školy pro otrhané (Ragged-Schools), v nichž vyučují se dítky docela zanedbané neb opuštěné, jejichž rodiče buď zemřeli nebo vůbec jsou neznámi; zde dostává se jim též přístřeší a stravy. Chudinské školy (Pauper-Schools) jsou pro dítky nemajetné, kteréž od farní osady dostávají almužny. Workhouse-Schools jsou pro děti lidí, kteří zaopatřeni jsou v káznicích. Školy trestnické (Penal-Schools) jsou pro nedospělé trestance. Konečně v dětských školkách (Infant-Schools) chována jsou děcka útlého stáří. ''[[Autor:Viktor Brandt|de B.]]'' {{Prostrkaně|Škol středních}} dle pojmu našeho A. nemá. Snahám po středním vzdělání vyhovují Grammar Schools a Public Schools, také Colleges zvané. Tyto mají kromě přípravy ke zkoušce maturitní synům vznešených a bohatých rodičů poskytnouti vzdělání stavu jejich přiměřeného, při čemž hlavně se přihlíží k tělocviku (zejména sportu), ku plynnému překládání klassiků, k mathematice a jazykům moderním. Klade se více váhy na ducha než na mrtvou literu. Gymnasií státních v '''A'''-ii není; gymnasium tam znamená školu tělocvičnou. Stát nestará se o školství střední. Grammar-Schools i Public-Schools jsou v '''A'''-ii buď podniky soukromé nebo založeny s bohatými nadacemi, že i nemajetní mohou je navštěvovali. Všechny tyto školy zařízeny jsou dle způsobu kollejí, v nichž žáci i professori bydlí a se stravují. — Great Public Schools jsou ústavy, v nichž se dospělejšímu žactvu přednášejí různé vědy. Velkých těchto kollejí jest v '''A'''-ii devět, nejznamenitější vys. škola etonská, kamž bohatí Angličané posílají syny své buď ku přípravným studiím universitním nebo k nabytí vyššího, nikoli však akademického vzdělání. Studijní rok v každé z těchto kollejí vyžaduje nákladu nejméně 100 lib. šterl. (1200 zl. r. č.). Bohatá stipendia jsou při nich založena pro studující chudé. Jiných veřejných a grammatických škol má A. 386, z nichž 37 připadá na Londýn. Zajímavo jest, že v této zemi obchodův a strojův až do roku loňského nebylo žádných škol obchodních nebo technických v našem rozumu; bylyf při každé kolleji zřízeny odbory pro žáky, již hodlali se věnovali obchodu, strojnictví neb inženýrství. Teprve r. 1888 bylo v parlamentě upozorněno na citelný nedostatek obchodního vzdělání theoretického v '''A'''-ii, a v příčině té ihned zahájeny porady. Ustanovení o školách obchodních kommissemi obchodních komor vypracovaná a parlamentem přijatá vyhovují všem požadavkům moderního školství, a poněvadž obchod pro '''A'''-ii jest podmínkou životní, převzal stát školy obchodní ve vlastní správu. Přednášejí se zákony ekonomické a obchodní, mathematika, obchodní zeměpis a moderní jazyky, kterýžto poslední předmět byl v '''A'''-ii posud velmi zanedbáván. Kromě denních založeny jsou i obchodní školy večerní. {{Prostrkaně|Odborné školství}} jest v '''A'''-ii na značném stupni vývoje a téměř pro každý důležitější odbor a řemeslo jsou školy. Jsou to zejména školy hospodářské, zahradnické, tkalcovské, hrnčířské, stavitelské a p. V novější době zařízeny byly i školy dělnické (Worksmans Institutes). Záhy však se ukázalo, že školy tyto večerní pro ohromné množství dělnictva londýnského jsou nedostatečný. R. 1887, kdy v Londýně velká panovala bída mezi dělnickou třídou, přistoupeno ke zbudování »ústavů polytechnických« (Polytechnical Institute), mezi nimiž první místo zaujímá Peoples Palace (palác pro lid); ve dvou létech založeny ještě čtyři podobné velkolepé ústavy v oněch částech metropole, kde přebývá třída dělnická a chudina. Ústavy tyto přístupny jsou dělníkům každého věku; časté přednášky odborníkův o předmětech užitečných, veřejné knihovny, velké tělocvičny, koupele — vše to zřízeno a udržováno jsouc z příspěvků dobročinných napomáhá nejen k tomu, aby zanedbané posud třídě dělnické dostalo se jistého vzdělání, nýbrž i k úlevě nedostatku hmotného, jelikož s ústavy těmito spojeny jsou čajovny, restaurace a kavárny, v nichž dělník za laciný peníz tělesným potřebám zadost činí. {{Prostrkaně|University}} anglické jsou sbory, jež se středními školami nemají žádného spojení. Jim přináleží právo udíleli akademické hodnosti a určovali zákony, dle nichž se propůjčují tyto hodnosti. Až do r. 1855 byla anglická universita vlastně klubem pro bohaté mladíky, kamž otcové jejich je posílali, aby nabyli dobrých známostí společenských. Od té doby však obě nejstarší university, oxfordská a cambridgeská, pracují neustále k tomu, aby byly ústavy vzdělávacími ve smyslu moderním. Universita oxfordská (The Chancellors, Masters and Scholars of the University of Oxford) jest nejstarší a největší vysoké učení v '''A'''-ii. Jako »universitas literaria« objevuje se již ve XII. století. Nejvyšším hodnostářem university jest kancléř (Chancellor), jenž bývá obyčejně zároveň vysokým hodnostářem státním; volí se na čas doživotní a přichází do Oxfordu toliko, když nastupuje svůj úřad anebo když universita bývá poctěna návštěvou královskou. Mocí jeho oděn jest vicekancléř ( Vice-chancellor), pod kterýmžto stojí nadsprávce (High-steward). Vicekancléř se čtyřmi (od něho jmenovanými) provicekancléři stojí v čele university. Všichni funkcionáři, jakož i kuchaři, sklepmistři, skladníci, vrátní, ano i holiči povinni jsou složití úřední přísahu do rukou vicekancléře. Ostatní členové university jsou správci kollejí (Masters), professori, kollejníci (Fellows), stipendisté (Scholars), kaplani, správní úředníci, kostelníci, sluhové, kteřížto všichni jsou immatrikulováni a žijí na útraty university, jež má ročního příjmu půl millionu lib. steri. Služné professorů obnáší 5—600 lib. steri.; někteří mají 1000, kanovníci a professori theologie až 3000 lib. steri, ročně. Správa čili senát universitní vykonává svoji moc i. týdenní radou (Hebdomadal Council), skládající se z vicekancléře, proktorů, osmnácti professorův a správců kollejí, kterážto rada jest zákonodárným sborem universitním a exekutivním komitétem; 2. schůzí (Congregaliem) všech residujících professori!; 3. schůzí hromadnou (Convocation) všech členů universitních. V nejdávnějsích dobách přebývali studující v bytech soukromých, později byli nuceni ubytovali se ve velkých budovách Halls zvaných, z nichž každá stála pod správou »principála«. Ve středověku bylo v Oxfordu a Cambridgi na sta podobných budov, v nichžto studujícím kromě stravy a bytu i vyučování se dostávalo. Kollejí bylo tehdy jen málo, a do těchto přijímali se jen »členové ústavu« (Members of the Foundation), totiž učitelé, představení a bohatí studující, kteří tvořili vlastní universitu a bydlili v kollejích. Časem však otevřely kolleje brány své všem studujícím k universitě náležejícím, čímž »hally« splynuly v kolleje. V Oxfordě jsou nyní jen tři, v Cambridgi žádná. Až do r. 1868 nemohl se nikdo státi akademickým občanem, kdo nenáležel k nějaké kolleji, totiž kdo v ní nepřebýval. Nyní smějí i studující bydliti u tak zvaných »oprávněných mistrů soukromé síně« (Licensed Master of a Private Hall), musí se však podrobiti jistým disciplinárním předpisům. Charley's Hall v Oxfordě jest ostatně jenom jedinou toho druhu. »Halls« nejsou vtěleny ke sboru universitnímu, aniž jsou od státu podporovány. Každá kollej má ročních příjmů nejméně 15.000 lib. sterlinků. Magdalen-College v Oxfordě dostává 40.000, Christchurch College 50.000, Trojická kollej v Cambridgi 55.000 lib. steri. Za jistých okolností smějí si studující sami voliti své byty. Tito studující se nazývají unattached to any College (k žádné kolleji nenáležející). Vyučování však se účastní a rovněž podléhají ohledně svého chování »censurnímu komitétu«. Universita oxfordská skládá se z 25 kollejí, cambridgeská ze 17. Založení nejstarší oxfordské kolleje University College spadá do r. 1249. Větší část ostatních kollejí byla založena v XIII.—XVI. stol., s každou z nich byly spojeny bohaté nadace. Největší a nejnavštěvovanější kollej oxfordská jest Christ Church College. Kollejní budovy jsou z nejzajímavějších pomníkův umění stavitelského, zejména co se týče vnitřního zařízení. Tu panuje starobylá nádhera, obzvláště v jídelnách, jejichžto stěny pokryty jsou podobiznami slavných členův university všech století. Ku každé kolleji pojí se rozsáhlé zahrady, poskytující hojného prostoru k oblíbeným sportům a hrám. Řeky obou měst universitních pokryty jsou lodicemi, v nichž studující po celý téměř rok se připravují k výročnímu veslařskému závodění obou universit v Londýně na hořejší Temži. Každá kollej jest takřka vlastní universitou pro sebe, vypravena jsouc úplným sborem učitelským, knihovnou a vědeckými nástroji. Vyučování děje se od professorů sboru universitnímu náležejících, od učitelů (Tutors) dotčené kolleji náležejících a od učitelů soukromých. Vyučování má ráz seminární. S kathedry přednáší professor jen za příležitosti »mezikollejní přednášky« (Intercollegiate lecture), k níž dostavují se společně studující z pěti až šesti kollejí. Pensa uveřejňují se v univ. časopise »University Gazette«. Ke vstoupení do kolleje třeba podrobiti se při ■ jímací zkoušce. K této může se hlásit! každý šestnáctiletý. Zkouška jest písemní; avšak examinátor, jenž nezná jména kandidátova, nýbrž jen jisté číslo, může i ústně klásti otázky. Ku přijímací zkoušce jest třeba znalosti následujících předmětů : latiny, řečtiny, frančiny, němčiny, arabštipy, sanskrtu, jazyka anglického (dějepis světový a anglický, mluvnice a zeměpis) a mathematiky. Zkoušce z jazyků latinského a anglického musí se podrobiti každý kandidát; z jazyků v ostatních jest mu volno jeden zvoliti. K zápisu se má kandidát dostavili v předepsaném kroji akademickém (cap and gown): dlouhém, černém hávu a černé čtverhranné čapce. Kandidát zapsav své jméno do universitního rejstra skládá trojí přísahu: i. loyálnost k panovníku, 2. že zneuznává a nenávidí papežskou kletbu se všemi jejími následky a 3. že uznává, že cizí vladař v '''A'''-ii žádné moci vykonávali nemá. Po té doporučí se novému akademikovi stanovy, jež mezi jiným obsahují i to, že studujícímu oblékali se jest v oděv tmavý, vlas jeho nesmí býti dlouhý, nýbrž v přiměřeném období stříhán, nemá nosili zbraně kromě lučiště a šípu, nesmí kouřili, divadla navštěvovali a noci po hospodách trávili. Nový student (Freshman) povinen jest dostavili se k dvanácti přednáškám týdně, bohoslužbám přítomen býti, nosili akademický oblek v budově kollejní až do jedné hodiny odpolední, po slunce západu, při bohoslužbách a při návštěvě officiálních osobností. Žádný studující nesmí bez zvláštního povolení opustili kollej po deváté hodině večerní. Bez písemního omluvení pro nepřítomnost v přednášce propadá studující trestu. Tresty jsou buď peněžité, nebo dočasné i úplné vyloučení z university, též vězení. Pobyt na universitách anglických po čas tří semestrů (terms) vyžaduje značného nákladu. Semestry jsou tři a nazývají se Hilary (od 14. led. do květné neděle), Trinity (od květ. ned. do 1. úterka v čci) a Michaelmas (od 10. říj. do 17. pros.). K dosažení akad. hodnosti jest potřebí, aby studující bydlel v obvodu universitního města. Pro studující nemajetné jsou bohaté nadace, ceny a vyznamenání. K dosažení nejnižší hodnosti bakaláře (Bachelor) musí akademik podrobiti se třem zkouškám (Responsions), a to první po pěti, druhé po osmi a třetí po dvanácti semestrech. První a poslední konají se veřejně za přítomnosti obecenstva a zkouší se : z jazyků latinského a řeckého, z filosofie, měřictví a logiky. Při rigorosu třetím zkouší se : z latinských a řeckých klassiků, z mathematiky, dějepisu starověku, bohosloví, filosofie, národohospodářství, přírodovědy a moderních jazyků. Předměty byvše sestaveny předloží se kandidátovi, jenž si může voliti hodnosti anglickými universitami propůjčované; jsou tyto: B. A. — Bachelor of Arts — bakalář umění (filosofie); M. A. = Master of Arts = magister umění; B. C. L. — Bachelor of Civil Law = bak. civil, práva; D. C. L. = Doctor of Civil Law — doktor civil, práva; B. M. = Bachelor of Medicine = bak. lékařství; M. D. = Doctor of Medicine = doktor lékařství; B. D. = Bachelor of Divinity = bak. bohosloví ; D. D. _ Doctor of Divinity — doktor bohosloví; M. B. — Bachelor of Music — bak. hudby; D. M. = Doctor of Music = doktor hudby; Ph. D. = Doctor of Philosophy — doktor filosofie ; D. Sc. = Doctor of Science = doktor věd. Písmenka označující propůjčenou hodnost kladou se vždy za jméno vlastní. {{Prostrkaně|Vyššímu vzdělání děvčat}} věnuje se od r. 1873 velká péče. V tom první krok byl učiněn založením ženských kollejí v Cheltenhamu a v Londýně. Nejvyšši snahu po ženském vzdělání ukojují obě ženské university v Oxfordě a Cambridgi. Na obou universitách, vlastně kollejích (Colleges), přednášejí se tytéž předměty a stejná poměrně panují zařízení | jako na universitách mužských s tou jedinou výjimkou, že kandidátky sice připuštěny jsou ke všem zkouškám, avšak diplomy nebo hodnosti jim se nepropůjčují. Dámy věnující se vědě lékařské vstupují do londýnského ústavu, lékařské školy pro ženské (Medical School for Women) zal. od šiřitelův a přátel emancipačního hnutí ženského. ''[[Autor:Viktor Brandt|de B.]]'' == Jazyk a literatura. == Pro jazyk a literaturu germánského národa, který usedlý jest v Britskú od polovice V. stol. po Kr., obvyklé jsou názvy dva: anglosaský a anglický, ačkoli Angličané nynější jsou přímými potomky kmenů, kteří do Britannie původně se přestěhovali, a jazyk jejich, aspoň co do mluvnického rázu a ducha, tolikéž přímým nástupcem »anglosaštiny«. Avšak růzností názvů naznačuje se, že přirozený rozvoj lidu i mluvy jeho násilně byl přerušen vpádem Normanů (1066). Čelní mezi kmeny, kteří v V. stol. do Britannie vtrhli, byli Anglové a Sasové, a podlé nich dějepisci všecky přistěhovalce nazývali »Ongulseaxan« (lat. Anglosaxones), kteréžto jméno mělo-původně platnost jen politickou. Jazyk svůj rodný spisovatelé jejich nazývají vždycky'»englisc« (lat. nejvíce lingua saxonica) a také nyní tedy měl v by se nazývat! správněji »staroanglickým«. Že však označení toho jest třeba pro pozdější fasi rozvoje jeho, obecně nazývá se jazyk germánských obyvatelův A. od počátků do pol. XIII. stol. anglosaským, odtud pak až po nynějšek anglickým. Doba anglosaská dále dělí se na staroangl osaskou (Anglo-Saxon) do vpádu Normanů (1066) a na novoangíosaskou (Semi-Saxon) od r. 1066 do r. 1250; doba anglická tolikéž má dvě údobí: staroanglické se středoanglickým (Old and Middle English) od pol. XIII. stol. do počátku XVI. stol. a novoanglické (Modem English) od poč. XVI. stol. podnes. Jazyk Anglosasů, ratolesti západní větve germánských národů, různil se ve čtvero nářečí: northumberské na severu, vnitrozemské čili mercijské ve středozemí, západosaské na záp. a jihu, kentské na jihovýchodě ; první dvě byla mluvou Anglů, kentské Jutů. Ve všech zachovaly se památky písemné, nejčetnější v nářečí západosaském, které bylo do jisté míry již vládnoucím jazykem spisovným. — Mluva anglosaská vyniká velikou bohatostí samohláskových zvuků, poněvadž původní stav hláskoslovný rozmanitě jeví se pozměněn působením hlásek sousedních. Souhlásky proti tomu mnohem více udržely se ve stavu původním, jsouce jako v gotštině a skandinavštině na druhém stupni posouvání, ač i tuto různou výslovnost! některých hlásek vznikla rozmanitost, neznámá v jiných nářečích germánských. — Tvarosloví anglosaské proti ostatním nářečím soudobým, zejména proti staré horní němčině, ukazuje již značné rozrušení přípon flexivných a tudy poměrnou chudobu tvarů, která však proti pozdějšímu ofření, jež zavládlo v jazyku anglickém, přece jeví se velikým bohatstvím. (Srov. Edv. Sievers, Angelsächsische Grammatik II. vyd. Halle, 1886.) Vpády a pomíjející vláda Dánů, pfíbuzných s Anglosasy (1016—1042) nepůsobily v jazyk anglosaský, leda že jej obohatily některými slovy. Avšak výbojem normanským r. 1066 jazyk francouzský stal se mluvou vládnoucích kruhův a platnost měl při dvoře, v parlamentě, na soudech i ve školách, kdežto lid podmaněný mluvil svou řečí domácí. Frančina v '''A'''-ii nabyla zvláštního rázu dialektického a brzy se v ní rozvinula dosti značná literatura (anglonormanská). V jazyk domácí s počátku působila jen nepatrně ; teprve na sklonku doby druhé (novoanglosaské) slova francouzská začala přecházeli do mluvy obecpé; než i tu ještě tak nepatrně, že v 57.000 veršů napočítáno pouze 90 výrazů francouzských. Přece však anglosaština rozrušovala se stále a nejvíce tím, že spisovná řeč, dříve již dosti zdárně vytvořená, nemajíc pěstitelů mezi vyššími stavy, ustoupila vládě různých nářečí, kterými psali skoro výhradně jen duchovní. Okolo pol. XIII. stol. dokonáno smíšení normanských přistěhovalců s lidem anglosaským, i šlechta sama dlouhým pobytem v zemi a antagonismem proti Francii se změnila úplně. Již roku 1258 proklamace krále Jindřicha III. vydána jest jakožto první anglická listina úřední a za dalších sto let (1362) sněmovním usnesením nařízeno, aby všecko jednání soudní dálo se po anglicku. Za to však tolik slov francouzských přešlo ve mluvu domácí, že hned na počátku doby počítá se v některých spisech až 10% výrazů cizích, které prvotně ještě držely svůj přízvuk a jen znenáhla se přizpůsobovaly germánskému. Anglosaština sama zatím zbavila se skoro všech ještě zbylých přípon flexivných a které přece podržela, v těch původní hlásky plnější nahradila irrationálným e. Tak vytvořoval se znenáhla jazyk anglický; ale nebylo na počátku doby této ještě jednotné mluvy spisovné, nýbrž psalo se různými dialekty, ježto hlavně ve tři skupiny se liší : nářečí severská (Northern Dialects) od hor skotských po řeky Humber a Ouse; jižní (Southern D.) na jih od Temže a stredozemská (Midland D.) uprostřed mezi oběma. Teprve ve 2. pol. XIV. stol. jednak působením obou universit (v Oxfordě a Cambridgi) a velkými kláštery v jejich okolí, jednak hlavním městem nářečí stredozemská a z nich hlavně východní (East-Midland D. kolem Londýna) nabylo převahy nad ostatními a pak zásluhou vynikajících spisovatelů, hlavně Chaucera a Wickliffa ustálilo se v jazyk spisovný. — Po stránce grammatické tento nový anglický jazyk dostoupil největší možné prostoty. Hláskosloví sice zachovalo poměrně veliké množství odstínů, zvláště vokálních, ale jinak »co nyní možná nazývali mluvnicí v angličině, jest o málo více než gen. sgl. a nom. pl. u podstat, jmen, stupně komparace u přídavných a několik osob a časů slovesa« (Max Müller). Zásoba slov více nežli z polovice jest původu románského, a sice tak, že výrazy, které se táhnou k životu rodinnému, k hospodářství polnímu a domácímu, pak výrazy plavecké a skoro všecka concreta jsou germánská, pak také zájmena a číslovky (mimo řadové second), slovesa pomocná, spojky a předložky (kterým připadá důležitý úkol nahrazovati nedostatky deklinace); za to francouzská (ale s přízvukem germánským !) jsou většinou abstracta, výrazy ze života dvorského a státních poměrů, tituly a názvy hodností. Hlavní přednosti anglického jazyka jsou bohatost, poněvadž v něm shrnuta jest zásoba slov germánských i románských, úsečnost, stručnost a neobyčejná ohebnost, jež přizpůsobili se dovede nejrozmanitějším podrobnostem myšlení. Děje {{Prostrkaně|anglické literatury}} různě se dělívají. Historikové domácí (mezi nimiž nejpřednější místo zaujímá Chambers's Cyclopaedia of English Literature, IV. vyd. v Lond. 1885) obyčejně rozeznávají osmero dob podlé politických dějin národa, které jako všude i v '''A'''-ii rozhodujícím vlivem působily v rozvoj písemnictví. První dobu počítají od počátků po r. 1400 t. j. po smrť Chaucerovu, druhou mezi 1. 1400—1558, třetí od r. 1558 do 1625, čtvrtou od r. 1625—1689, pátou na 1. 1689— 1727 (Augustan age), šestou mezi 1. 1727—1780, sedmou od r. 1780—1830, osmou od r. 1830 podnes. Avšak v tomto rozdělení není s dostatek hleděno k rozvoji jazyka a hlavně nejstarší doba písemnictví odbyta jest příliš povrchně. Také povaha literárních plodů v dobách starších i novějších vymáhá rozdělení jiného. Proto správněji Körting (Grundriss der Gesch. d. engl. Literatur, Münster 1887) dělí takto: I. Dobu staroanglosaskou klade od počátků do vpádu Normanů (1066); II. dobu novoanglosaskou od pol. XI. do pol. XIII. stol.; III. dobu staroanglickou se středoanglickou od pol. XIII. do zač. XVI. stol.; IV. dobu novoanglickou od poč. XVI. stol. podnes, a to: 1. údobí renaissance a reformace od poč. XVI. do i. čtvrt. XVII. stol. (panov. Alžběty a Jakuba I.); 2. údobí puritánův a revoluce od r. 1625 do návratu Stuartů roku 1660; 3. údobí pseudoklassicismu od r. 1660 do smrti Popeovy r. 1744; 4. údobí návratu k básnictví přirozenému od Popea do prvního vystoupení Scottova, t. j. do konce stol. XVIII.; 5. údobí romantiky a literatura). od konce stol. XVIII. do konce let dvacátých t. stok; 6. dobu novoklassicismu a realismu od konce let dvacátých do nynějška. Rozdělení toto jako všecka jiná jest jen přibližné, poněvadž rozvoj literární děje se stálým, nepřetržitým proudem, v němž zcela určitých, ostře vymezených dob nelze stanovit!. '''I.''' {{Prostrkaně|Doba staroanglosaská:}} Ve všech nářečích anglosaských zachovaly se památky písemné. Některé, ač nečetné, psány jsou ještě starým písmem runovým (na př. nápis na kříži ruthwellském), které záhy ustoupilo písmu latinskému. Rukopisy památek anglosaských buď jednotlivě roztroušeny jsou po knihovnách, bud sepsány již za starodávna v kodexy souborné. Z těchto nejdůležitější jsou Codex Vercellensis (o 135 list.), pocházející asi z poč. XI. stol., v kapitulní knihovně vercellské (Piemont), Codex Exoniensis (o 130 list.) z téže doby, v kath. bibliotéce exeterské v '''A'''-ii a Codex Junius XI. v bibl. bodlejské v Oxfordě. Z památek těchto velká většina jsou básně řečí vázanou. Prosa počala se vyvíjeti teprve koncem stol. IX. a obmezena jest skoro úplně na překlady a díla učená nebo učebná. Z básní zase nejvíce jest epických; lyrika pěstována málo; dramatické poesie naprosto není mimo několik dialogických statí duchovních a poučných. — Památky anglosaské mezi všemi germánskými vynikají největší starobylostí. Proto u většiny původce buď vůbec neznáme nebo’ jen nejistě, zhusta také nelze určití, kdy a kde vznikly; a poněvadž mimo to nejstarší básně nedochovaly se v podobě původní, nýbrž jen v přepisech a vzděláních patrně pozdních, nelze dosti jasně soudili o vnitřním a vnějším rozvoji poesie anglosaské. Podobá se pravdě, že Anglosasové balladovité písně a hymny, oslavující bohy a reky domácí, přinesli již s pevniny s sebou na ostrovy. Z nich vyvinulo se epos národní, spočívající na pohanských názorech mythologických a na zkazkách o národních recích. Ale nežli epos toto dospělo k dokonalosti obsahu a formy, zaražen jest rozvoj jeho křesťanstvím. Staré zpěvy národní buď docela vyhynuly, buď předělány jsou duchem křesťanským. Ale povstalo epos nové duchovními pěvci, kteří látky brali z biblí a legend a vkládajíce v ně víru a vřelý cit náboženský oděli je namnoze rázem lyrickým. Podobá se, že poesie pěstována byla nejprve v severnějších končinách mezi Angly a že teprve v IX. stol. přestěhovala se dále na jih mezi Sasy, kde však básně už byly pouze předělávány nářečím západosaským. Mezi Sasy pak také vznikla prosa. Básně anglosaské nebyly skládány pouze ke čtení, nýbrž skutečně ke zpěvu s průvodem harfy. Básník (scop) byl zároveň pěvcem a hudcem, přecházel s místa na místo a při slavnostech písněmi obvcseloval hodovníky. Veliké ceny umělecké ani národní epos anglosaské nemá. Osnova bývá chatrna; hlavní děj přerývá se přes chvíli episodami jen volně připojenými ; charaktery jednajících osob nejsou určité, plastické a nemají psychologické hloubky. Líčen! jest rozervané, chvátavé, pravý opak epického klidu; mluva často drsná, neobratná. Poněkud umělejší jest epos duchovní, ale strádá zase mlhavostí a změkčilostí a nemá mohutnosti eposu národního. Verš básní těchto jest starogermánský, prízvučný alliterující, jen zřídka naskýtá se již také rým. V nečetných básních lyrických na jevo vystupuje zvláštní směs drsnosti a měkkosti, která patrně byla charakteristickou vlastností povahy anglosaské, jež přes všecku příkrou drsnost klonila se ke blouznění a zádumčivým názorům na život. Ze zachovaných památek epiky národní nejstarší a nejdůležitější jest píseň o Beowulfovi (3184 verše), pocházející asi z druhé polovice VII. století (rukopis ze století X.). Líčí, kterak Beowulf podniká boje s netvorem bahenním Grendelem a s matkou jeho, obludou mořskou; pak u vysokém věku ještě se drakem, jejž sice překoná, ale raněn byv v boji zemře. Pověsti o Beowulfovi spočívají dílem na mythických, dílem na historických základech, a skoro jest jisto, že vznikly již ve pravlasti Anglosasů na pevnině. Beowulf snad původně byl nějaký bůh dobrý (slunce, jara), který zlobohy mlhy (Grendela), vln mořských (matky jeho) a zimy (draka) bojem překonává. Později splynul s nějakým historickým rekem toho jména. Osnova básně jest neumělá; částky její jen povrchně v celek spojeny, snad na základě starších písní jednotlivých, básníkem duchovním, ale nehrubě nadaným. Ostatní básně epické jsou jen nepatrné zlomky : Boj o Finnsburg (48 v.) líčí zápas Hnäfa, reka dánského, s many krále Eotův, celkem podobně k episodě, obsažené v písni o Beowulfovi. Waldere (62 v.), dva zlomky básně o téže látce, jež jest předmětem latinské epopeje Waltharius manu fortis od Ekkeharda, mnicha svatohavelského z X. stol., Byrhtnothova smrt (325 v.) vypravuje událost historickou z r. 991, boj a smrť reka v bitvě s Dány. — V Saské kronice (v. níže) zachovalo se několik statí veršovaných: o Aethelstanově vítězství u Brunanburku r. 937 (73 v.); o vybavení patera měst mercijských králem Eadmundem z rukou Dánů roku 942 (13 v.); o korunovaci krále Eadgara roku 972 (20 v.); o smrti téhož krále roku 975 (37 v.); o zajetí a smrti Aethlinga Alfreda r. 1036 (20 v.); o smrti mučenníka Eadwearda roku 979 (34 v.). Cena všech zlomků těchto není valná. — Ne zcela epického obsahu jest báseň o městě Durhamu (20 v.) a Nářek Deóra pěvce (42 v.). Při památkách epiky duchovní částečně jmenují se již básníci Caedmon a Cynewulf, avšak zprávy o nich jsou naprosto nespolehlivé. Pode jménem Caedmonovým uvádějí se tyto básně: Hymnus (9 v.) velebící stvořitele světa; Genesis (2935 v.),.poetické vzdělání genese po Abrahama; Exodus (589 v.) o průchodu Israelitů mořem Rudým; Daniel (765 v.), volné vzdělání knihy Danielovy (po kap. V. 22.) s úvodem o dějích israelských před Danielem ; Kristus a satan (733 v.) o padlých andělech, sestoupení spasitelově do pekel a pokoušení jeho ďáblem ; Judith (350 v.), zlomek děje starozákonního. Skoro o všech těchto básních téměř na jisto dokázáno jest, že ne" pocházejí od nijakého Caedmona; některé slátány jsou z písní zcela různých. Rovně neprávem témuž Caedmonovi přičítá se také Vidění o kri^i, jež částečně zachováno jest nápisem runovým na starobylém kříži kamenném u Ruthwellu v Northumberlandě a úplněji v kodexu vercellském (156 v.). Poněkud bezpečněji dokázána jest aspoň existence druhého básníka Cynewulfa, ačkoli o životě jeho nic podrobného není známo. Však ve třech básních sám se jmenuje skladatelem; jsou tyto: Juliana (731 v.), nehrubě cenný, veršovaný životopis této svaté mučennice. — Elene (1321 v.), legenda o zázračném nalezení sv. Kříže císařovnou Helenou, poeticky dosti zdařilá a cenná. Crist (1694 v.), též dosti cenné zlomky hymnův o trojím příští Kristově na svět. Cynewulfovi chatrným jen právem přičítala se také ještě Cesta Kristova do pekel (137 v.) a důležitější sbírka 89 kratších i delších hádanek epického rázu, které se stanoviska kulturně historického jsou velmi zajímavé. Neznámého původu jsou ještě legenda o sv. Guthlaku (1353 v.), báseň nevalné ceny, vzniklá nejspíše složením dvou různých kusů; pak legenda o sv. Ondřeji (1724 v.) a legenda o ptáku ohniváči (Phoenix, 677 v.), s výkladem křesťansky symbolickým. Zcela suchopárný jest výčet Osudův apoštolských (95 v.). Mimo tyto básně epické zachovaly se také některé verše didaktické: zlomky fysiologa (o pardalu, jenž se přirovnává s Kristem, o velrybě, o obrazu ďábla a o koroptvi) ; výčet Darů člověka a úvahy o nich; Osudy člověka; dvě básnická kázání o Pýše a pokoře, pak o Neupřímnosti lidské; desatero Naučeni otce k synu; ijavedení k \ivotu křesťanskému; o Posledním soudě; o Divech světa; Hádání duše s tělem; Říkadla a přísloví, jež jsou obsažena též v hovoru Šalomouna se Saturnem (506 v.); konečně Kalendář, výčet důležitějších dnů svátým zasvěcených (231 v.), jenž není bez ceny poetické, a básnický výklad názvů liter runových ve 29 slokách. — Z lyrický ch básní světských zachovaly se zlomky jen zcela nepatrné: Žalozpěv vyhnance bolné vzpomínajícího na šťastnější minulost (115 v.); polou dramatický Hovor starce s jinochem o životě námořním (124 v.); Nářek reka nad pobořeným hradem ; Nářek ženy od muže zapuzené ; I jka^ muže, který v cizině zbohatnuv za sebou zve ženu; Nářek nešťastníka vzpomínajícího na bývalé hlaho. Skoro všecky, jak patrno, mají ráz žalostný a měkký. Básník ani jednoho není znám. Duchovní lyrika zastoupena jest pouze překlady žalmů, hymnův a několika modliteb, které mají cenu jen linguistickou. Žaltář, zdá se, že úplně převeden byl verši alliteruí jícími, a překladatelem jmenuje se Aldhelm (t 7°9.h ačkoli domnění toto jest pochybno. Nejpřednějším zástupcem prosy anglosaské jest král Alfred, jenž chtěje hlavně mezi duchovenstvem zdivočilým krutými dobami válečnými šířiti zase lepší vzdělání, jal se překládat! užitečné spisy latinské na jazyk rodný. Přeložil papeže Řehoře navedení k řádné správě duchovního úřadu (Cura pastoralis), Bedovy Děje církve anglické, Orosiúv Dějepis, k němuž připojil samostatný přehled zeměpisu Germanie, a cestopisy seveřanův Othera a Wulfstana; pak Bo'étWiovopojcdnáníDeconsolationephilosophiae a sv. Augustina Soliloquia. Sloh jeho zvlás-tě v pozdějších pracích jest lahodný a vytříbený. Alfred pořídil též sbírku anglosaských zákonů v a staral se o spořádání a pokračování (do roku 1058 po Kr.) Kroniky anglosaské, jež dosud se zachovala. Také povzbuzoval k činnosti i jiné spisovatele, z nichžto zvláště biskup Werfrith jest znám jakožto překladatel dialogů papeže Řehoře I. Druhý, neméně plodný, ač méně samostatný prosaik té doby byl opat Alfric, jenž překládal díla theologická, důležitá méně literárně než linguisticky a kulturně. Jako třetí řadí se k nim biskup Wulfstan, jemuž přičítají se překlady 53 homilií čili kázání, ač asi jen některé právem. Mimo práce těchto známých původců zachovaly se ještě jiné prosaické památky spisovatelů neznámých: překlady žalmův, evangelií, kázání, životy svátých, překlad distich Catonových, dvě knihy lékařských předpisův a asi pěti slovářů, které ovšem mají cenu jen pro děje jazyka. '''II.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglosaská}} (od vpádu Normanů do polovice XIII. stol.). Literatura anglosaská, která již na sklonku předešlé doby chýlila se k úpadku, výbojem normanským velmi utrpěla, a stálé tehdejší boje o trůn, jakož i útisky lidu domácího, nebyly příznivý rozvoji písemnictví. Poesie národní také zcela zanikla a skoro jen duchovní látky ještě měly pěstitele. Přece však zachovalo se několik důležitých památek : Orrmulum, sbírka 32 homilií veršovaných (více nežli 20.000 v.), které mnich Orrm na rozhraní XII. a XIII. stol. složil na základě pramenů latinských. Dále veršovaná parafraso Genese (2536 v.) a Exodu (1624 v.) od neznámého skladatele^ asi z polovice XIII. stol. Pak veršované Životy světic Juliany, Markéty a Kateřiny, z nichž nejzdařilejší jest poslední. Mimo to všeliké homilie a kázání, jako Hali Maidenhead (Chvála panenství), Wohunge of Ure Lover de (Touha duše po lásce Kristově) a hlavně Poéma morale, které důrazně vyzývá k pokání a drasticky líčí muka pekelná. Ještě větší cenu má prosaická Ancren Riwle (Anachoretarum Regula), návod k životu klášternímu, jejž důstojným slohem sepsal bezpochyby biskup Richard le Poor (zemř. 1237). — Allegorisující přírodopis, který již v předešlé době měl pěstitele, zastoupen tuto rozsáhlejším dílem původce neznámého, jež známo jest pod názvem Bestiarium. Cennější jest The Owl and the Nightingale (1792 v.) hádka sovy, jakožto zástupkyně mrzoutského stáří, se slavíkem, jenž mluví za veselou mladost. Báseň vyniká zdravým realismem a obsahuje mnoho připomínek událostí časových. Zcela světského rázu jest žertovná Dame Sirith, jež vznikla patrně již na samém sklonku doby. Nejrozsáhlejší konečně skladbou této doby jest veršovaná báječná historie A. od dobytí Tróje po rok 689 po Kr., nazvaná Layamon’s Brut (32.241 v.) od kněze, jenž sám sebe jmenuje Layamonem a žil okolo r. 1200. Pramenem mu byl normanský Roman de Brut, jejž sepsal trou věře Wace zase na základě latinské kroniky mnicha Galfrida Monmouthského. Dosti mnoho jest duchovních písní z této doby, zvláště mariánských, a jeví se v nich vřelý cit a upřímná zbožnost. Z básníků lyrických jen františkán Tomáš de Hales jménem jest znám. — Do novoanglosaské doby také třeba vřaditi Sbírku veršovaných přísloví, jejížto původ neprávem přičítá se králi Alfredovi. — Byla-li doba tato nepříznivá písemnictví anglosaskému, přála přece literatuře anglonormanské a latinské, této zejména naukové. Ano, dvůr krále Jindřicha II. a choti jeho Eleonory byl vedlé anglonormanských trouvěrův a provenjalských troubadourův útulkem i keltských bardů, jediné tedy anglosaské pěvce vylučuje. '''III.''' {{Prostrkaně|Doba staroanglická}} počítá se od pol. XIII. do pol. XIV. stol., středoanglická odtud do počátku stol. XVI. Povaha literatury v obou byla podstatou podobna. Politické události byly velmi bouřlivé a nedaly vzniknouti delšímu míru, až konečně Jindřichem VII. zaveden pořádek stálý. Přes to písemnictví aspoň připravovalo se k rozkvětu hlavně proto, že normanští přistěhovalci úplně sloučili se s domácím lidem anglosaským, a že dokonáno znenáhla vytváření nové mluvy spisovné. Literatura na počátku doby má ještě ráz středověký a podléhá vlivům románským; jeví také příkré protivy polobarbarské surovosti citu i vkusu vedlé strojenosti až nadsazované a téměř novodobého citlivůstkářství. Okolo pol. XIV. stol. Chaucer a jeho stoupenci v básních prozrazují účinky renaissance ; na sklonku doby, kdy bojem obou růží zničen stát středověký, a s Tudory uvedeno zřízení moderní, i literatura nabývá rázu moderního, částečně též působením tisku, jenž zaveden byl do A. WiHarn em Caxtonem r. 1477. Větší část literárních památek této doby náleží do kategorie veršovaných románů rytířských, které tenkráte byly předmětem epické poesie po vší Evropě. Nejvíce zdělávány jsou látky o Karlu Velikém a králi Artušovi, méně hojně látky staroklassické, byzantské a východozemské, zcela zřídka germánské, všecky podlé vzorů francouzských. Patrno z toho, že básně byly zábavou hlavně vyšších tříd společenských ; jen vzácně vyskytují se také písně specificky anglické, jež lidu samému zpívali potulní pěvci. Tohoto posledního způsobu jsou asi jen tyto; King Horn, pověst o dobrodružstvích králevice dánského bezpochyby přinesená do A. Dány, ale neznámým básníkem vzdělaná na sklonku XIII. stol. Zcela podobného obsahu jest Havelok, pověst patrně též dánská, v samostatnější versi z let 1280—90, ačkoli také po francouzsku byla vzdělána pod názvem »Lai d’Haveloc le Danois«. Rozsáhlejší jest epos Guy of Warwick (r 1.976 v.) Z první čtvrti XIV. stol., založené bezpochyby na národních pověstech anglických, jakkoli v nynějším tvaru zase ukazuje na vzory francouzské. Velmi pestrá obsahem jest báseň téže doby Beves of Hamtoun, jejížto rek podniká boje s draky, obry a podobnými netvory. Snad obsahuje velmi znetvořené zbytky mjdhických pověstí národních (Bevis-Beówa-Beó wulf?), ale v nynější podobě ukazuje na vzor francouzský. Jen částečně z germánských pramenů čerpán jest William of Pálenie (z polovice XIV. stol.); obsahuje spletité, ale pěkně vypravované příběhy prince, který rozmanitým rekovstvím dobude dcery císaře římského. Byla to bezpochyby pověst normanská jako také sir Gou'ther, obměna pověsti o Robertu ďáblu, kterou (ve 63 slokách po 12 verších) na počátku stol. XV. složil nějaký potulný pěvec a jeviště děje zajímavým způsobem přeložil do Rakous. Z pověstí karolinských zachoval se zlomek písně o Rotandovi (1049 v.) asi ze 2. polovice XV. stol. ; pak ještě ze XIV. stol. větší kus eposu pod názvem Sir F er umbras (jemuž vzorem byl francouzský román Fierabras) a The Sowdone of Babylone and of Ferumbras his Sone ze stol. XV.; dále Sir Otuel a Tne Romance of Duke Rowland and Sir Otuell of Spayne, obojí volné, ale nehrubě zdařilé překlady starofrancouzské pověsti o Otinelovi. Pak The Sege of Melayne, zlomek o bojích Karla Vel. před Milánem, Rouland and Vernagu, pestrá směs různých dobrodružství, a konečně humoristické vypravování (asi již z XV. stol.) The Taill of Rauf Coilyar. K pověstem karolinským počítává se také — ačkoli spíše byzantského původu jest — Floris and Blauncheflur, pěkná povídka o něžné lásce milenců sotva dětskému věku odrostlých. Anglické vzdělání nějaký neznámý básník způsobil okolo pol. XIV. století podlé básně starofrancouzské. Podobně samostatná, ale později s karolinskými látkami ve spojení uvedená jest povídka o věrném přátelství Amisa a Amila, jež po anglicku vzdělána byla hned někdy ku konci stol. XIII. pod názvem Amis and Amiloun. Z kruhu pověstí keltských (britských), které však do angl. literatury nevnikly přímo z Walesu, nýbrž také prostředkem poesie francouzské, zachovaly se básně tyto: Sir Trisirem, známá povídka o lásce Tristramově k Isoldě. Anglická báseň celkem jest chatrna,. ač pochází snad již ze sklonku XIII. stol. Básník neznámý dokládá se Tomášem z Erceldounu, ale bezpochyby pramenem jeho byl týž Tomáš, k němuž i ukazuje Němec Gottfried Strassburský. — Ze XIV. stol. jsou Arthur, stručná historie tohoto báječného krále podlé kroniky Galfrida Monmouthského, a The Aunters of Arthur at the Tannvathelan. Daleko důležitější cenou i rozsahem jest Morte Arthure, jenž líčí, kterak Artuš s římským císařem Luciem Iberiem bojoval, zvítězil, ale raněn byv zemřel. Básníkem jmenuje se Huchown »of the Awle Ryale« (Aula realis), snad skotský pán Sir Hugh of Eglintoun, jenž zemřel okolo r. 1381. Kdokoli byl Huchown, jisto jest, že náleží k nejúspěšnějším básníkům této doby. Také ještě poeticky vzdělal biblickou povídku o Susanně a Danieli (Pystyl of Swete Suswane). — Podobně zdárným básníkem současně byl též neznámý skladatel eposu Sir Gaivain and the Green Knight, které ze všech anglických artušovských jest nejlepší. Od téhož spisovatele jsou též kratší, neméně zdařilé básně: The Pearl, v níž básník truchlící nad ztrátou dcery své vidí ji ve slávě nebeské; Cleanness, allegorické zpodobení cudnosti řadou povíJek biblických, a Patience, parafrase příběhu Jonášova. Již na konec doby spadají ještě dvě jiná skládání artušovská Gotagrus and Gaivain, bezpochyby od skotského básníka Clerica z Tranenta (zemř. r. 1507), a Lancelot of the Laik skladatele neznámého. Obsahem konečně příbuzný jest také Sir Launfal. — K artušovským básním řadí se pověsti o sv. grálu, z nichžto nejdůležitější jest zlomek o Josefu 7 Arimathie neznámého skladatele asi z polovice XIV. stol. a Lyfe of Joseph, veršovaný životopis, jejž okolo r. 1502 složil nějaký mnich glastonburský. Z látek {{Prostrkaně|antických}} jako všude i v '''A'''-ii nejoblíbenější byla pověst o Alexandru Velikém. Vzdělána byla okolo polov. XIV. stol. alliterujícími verši pod názvem Alisaunder od neznámého básníka, z jehož práce zachovaly se značné zlomky. Pramenem mu bylo patrně středolat. vzděláni Pseudokallisthena. Za to patrně na pramen francouzský ukazuje jiná báseň rýmovaná Lyfe of Alisaunder, složená později a po stránce aesthetické cennější. •— Také letopisy Trójské byly oblíbeny. Nejobsáhlejší jest vzdělání The Gest Hystoriale of the Destruction of Troy (o 14.044 alliter. dvojverších), složené asi ve 2.'pol. XIV. stol. podlé Guida de Colonna. Básníkem jmenuje se zase Huchown. ale není to dokázáno. Jiné vzdělání téže látky The Seege (Batayle) of Troy (podlé Dareta) známo jest ve dvou recensích, a ještě jiné, dosud nevydané, nalézá se v rukopise Bodlejské knihovny v Oxfordě. Také Lydgate, Chaucer a skotský pěvec Barbour vzdělali části pověsti trójské. Pochybný jest antický původ pověsti o císaři Octavianu, která po anglicku byla vzdělána dle francouz. pramene ode dvou různých básníků. — N0vellistického rázu jsou The Sevyn Sages (Sedmero mudrců), cyklus povídek ve středověku vůbec oblíbených; anglickým jazykem vzdělány byly na poč. a na konci XIV. stol. dle vzorů francouzských. — Plody prostě fantastické jsou Generydes a The Erl of Tolous. Onen ukazuje na nějaký pramen franc., jenž dosud není znám, a poněvadž patrně napodobí Chaucera, vznikl nepochybně teprve na sklonku XV. stol. — Starší jest druhé dílo spočívající na ději historickém, ale až k nepoznání zastřeném dobrodružnými přídavky. Vedlé pověstí po všem středověku oblíbených staroanglická literatura honosí se několika básněmi obsahu historického, které ovšem směšují hrubé smyšlénky s dějepisnou pravdou. Tak Robert, mnich glocesterský, na základě latinských kronik (hlavně Galfrida Monmouthského, ale také jiných) po r. 1297 veršem složil obsáhlou kroniku A. od Bruta po r. 1271. Podobně Robert Mannyng of Brunne na poč. XIV. stol. přeložil kroniku Petra Langtofta, v níž vypsány jsou děje A. od báječ. krále Keltů Cadwaladera po Edwarda I. (1271) veršem alexandrinským. Důležitější těchto kronik jest Bruce, veršované líčení života skotského krále Roberta Bruce v k 1286—1335, které sepsal skotský básník ]ohn Barbour (* 1316 [1330?] — + 1395), známý též básní o Tróji a některými legendami. Bruce založil na ústním podání a zachoval mnoho zpráv, které by jinak byly se ztratily. Líčí živě a s patrnou horoucí láskou k vlasti, tak že báseň jeho vyniká i rozsahem (13.531 v.) i důležitostí historickou i značnou cenou aesthetickou. Na ní částečně založil svou Orygrnale Cronykil of Scotland Andrew Wyntown (zemř. po r. 1420). Barbourovi nadšením vlasteneckým podobá se Henry the M instrel, řečený také Blind Harry, slepec, jenž žil okolo pol. XV. stol. jako pěvec potulný a eposem v pravdě národním oslavil rekovské činy skotského reka Wallace. Méně významné, ale přece cenné jsou hist, básně skrovnějšího rozsahu, jako Richard Coeur de Lion od neznámého skladatele, který (v 1. poi. XIV. stol.) pracoval podlé předlohy francouzské, ale krále líčí jako reka národního; pak Richard the Redeless z r. 1399, ve kterém bezpochyby sám Vilém Langley čili Langland (v. níže) vypisuje neplechy Richarda II.; konečně The Crowned King z r. 1415, napomenutí králi Jindřichu V., když hodlal podniknout; válku s Francií. — Zcela zvláštního rázu jest skládání nadepsané Thomas Erceldoune. Rekem jest básník tohoto jména, bezpochyby osoba historická, o níž zmiňuje se Robert Mannyng v kronice. Básník má vidění, v němž prorokuje události ze skotskoanglických dějin XIV. stol., ale patrně už po nich. Skladatel neznámý žil bezpochyby na poč. XV. stol. Na základě pověstí rytířských a událostí historických, částečně také ještě posledních zbytků mythických, jakkoli již k nepoznání zastřených a změněných, v době staroanglické vznikla hojná poesie národních ballad, jež zpívány byvše skutečně lidem samým a potulnými pěvci, mají ráz samorostlé poetické svěžesti a mohutnosti, ale líčen! úryvkovité, neuhlazené. Bohatým pramenem byly jim zejména pohraničné boje Skotů s Angličany. Ballady tyto původně podávány byvše s otce na syna jen ústně, teprve pozdě zapisovány jsou, pročež se v nich namnoze starožitné kusy střídají s přídavky pozdějšími. První sbírku jich vydal r. 1765 biskup Percy {Reliques of Ancient English Poetry)-, od té doby pak častěji sbírány a vydávány jsou též od jiných. Walter Scott sebral ballady z pomezí skotskoanglického ''(The Minstrelsy of the Scottish Border)''. Mezi {{Prostrkaně|básníky}} této doby několik mužů vyniká tak, že třeba jest činnost jejich ocenili zvláště. Jest to především William Langley (čili Langland, nar. 1331, zemř. 1399?), nejhlubší myslitel mezi literáty angl. středověku. Báseň jeho Piers the Ploughman jest řada allegorií, které v podobě vidění »Piersa oráče« rozebírají rozmanité stránky světského i církevního života, leckdy po mystickú zastřeně, ale jindy také realisticky a porůznu i s lehkým humorem. Básníku protiví se vnější řády církve a farisejské spoléhání na vlastní dokonalost. Myšlénky jeho jsou do jisté míry příbuzný pozdějšímu puritanismu. Stesky Langlandovy na neřesti církevní nějakému vrstevníku, jinak neznámému, daty podnět k sepsání satiry Piers the Ploughman’s Credo, ve které trpce tepe minority, karmelity, augustiány a dominikány. Pak se opírají o Langlanda ještě menší dvě básně : God spede the Plough, stesky na utiskování rolníků daněmi a žertovná povídka How the Plowman learned his Paternoster. Plodnější co do počtu básní a slavnější působením v rozvoj literatury, ale daleko méně národní nežli Langiand byl Geoffrey Chaucer († 1400), od něhož mnozí historikové literaturu anglickou teprve začínají. Pocházel z rodiny normanskofrancouzské a již tím otevřen měl přístup k různým hodnostem a úřadům. Byl důkladně vzdělán a na cestách, jež jako diplomat konal do Italie, Flander a Francie, názory a zkušenosti své valně rozšířil. Proto literární práce jeho založeny jsou na širším rozhledu po písemnictví také ostatních národův evropských, a zejména též na znalosti děl staroklassických, jakožto první plody renaissance. Chaucer dále byl první znamenitý spisovatel neduchovní, první způsobil si školu napodobitelův, ačkoli mu z nich nikdo se nevyrovnal, a s Wyclifem největší měl zásluhu o ustálení novoanglické řeči spisovné. Činnost jeho literární děliti lze ve tři doby. V první, jež sahá po jeho první cestu do Italie (1372), sepsal podlé vzorů francouzských mimo menší básně hlavně The Romaunt of the Rose a The Boke of the Duchesse. Román o růži, jenž byl překladem franc, básně allegorické, Guillauma de Loris (J 1260) a Jeana de Méun (f 1318), se ztratil. The Booke of the Duchesse čili The Dethe of Blaunche the Duchesse jest alleg. báseň na smrť vévodkyně Blanky z Lancastru (j-1319) obsahu velmi pestrého, vybraného z Ovídiových »Proměn« a z franc, pramenů. Aesthetická cena básně není valná. Cennější jsou již básně druhého období (do r. 1384), ve kterém Chaucer se spravoval vzory vlaskými. The Lyfe of seynt Cecile dle »Zlaté legendy« Jakuba de Voragine vložen později též do »Canterburských povídek«. The Parlament of Foules (Sněm ptačí), v němž básník ve snu rozhoduje o námluvách tří orlův ucházejících se o mladou orlici, co do látky vzat z Ciceronova spisu »De republica«, z Dantovy »Božské komédie«, z Boccacciovy »Teseidy« a ze spisu »De planetu naturae« od Alana ab Insulis. The Complaynte of Mars jest alleg. báseň plná mythologických a astronomických narážek o lásce vévodkyně Yorské k lordu Huntingdonu. Palamon and Arcite se zachoval jen ve zlomcích ; bylo to první vzdělání Boccacciovy »Teseidy«, kterou Chaucer později v »Canterburských povídkách« uvedl v jiném tvaru jako vypravování rytířovo. Podobného obsahu byla Anelida and Arche, z níž také jen zlomek jest zachován. V překlad Boěthiova spisu »De consolatione philosophiae« Chaucer vložil básničku The Former Age, chválu zlatého věku. Troyliis and Cryseyde zakládá se zase na Boccacciově povídce »Filostrato«. The House of Fame, báseň alleg., obsahuje mnoho vzpomínek z Dantovy »Božské komédie«. Básník líčí, kterak ve snu ocitl se nejprve v domě Venušině, odkud jej orel donesl do domu Slávy. The Legend of Good Women vypravuje pověsti o Kleopatře, Thisbě, Didoně, Hypsipyle, Medei, Lucretii a j. Podnět k ní vzat z Boccacciovy knihy »De claris mulieribus«. Mimo tyto větší básně Chaucer sepsal také některé menší hříčky lyrického rázu, jako Mars and Venus, Truth, The Compleynt of Venus, Genti/ness, Luck of Steadfastness, Fortune, Adam Scrivener. Chaucerovo nejpůvodnější a v pravdě mistrovské dílo z doby třetí jsou Canterbury Tales, v nichžto básník podal živý obraz téměř všech stavů své doby. Sešlo se kdysi 29 poutníků různého stavu a věku na cestě k sv. Tomáši Canterburskému v Southwarku a umluvili se, že každý na cestě tam a zpět po dvou povídkách bude vypravovat!. Básník napsal pouze 23 povídky bezpochyby proto, že smrť nedala mu díla dokončili, ale i v těch tónem vypravování vystihl povahu každého povidače a nakreslil v pestrém střídání obsahu vážného se žertovným rozmarně zábavné i do podrobností živé obrázky svých vrstevníků. Žertovné povídky jsou četnější a také vážné mají lehký nádech humoristický; v některých vystupuje z mezí toho, co nyní pokládá se za slušné, ale přece nikde není nemravný. Látku povídek svých Chaucer sebral z pramenů nejrůznějších, ale úpravou její jest úplně svůj. Má se za to, že seřadění příběhů napodobil podlé Boccacciova »Dekamerone« ; avšak podobně sevřeny v jednotný rámec byly také mnohé jiné sbírky povídek ve středověku a nepochybne jest, napodobil-li Chaucer vůbec, že pravdě podobností daleko vynikl nad Boccaccia. Z vrstevníků, kteří Chaucerovým příkladem se spravovali, nejdůležitější jsou asi tito: John Gower (* 1325 — † 1408), Chaucerův osobní přítel, který mimo všeliké básně latinské a francouzské sepsal též po anglicku několik politických písní a hlavně allegorické líčení lásky (Confessio amantis) s vloženými stesky na lásky bol a příkladnými povídkami. Báseň tato jest patrnější rozsahem (30.000 v.) a významem kulturně historickým, nežli cenou uměleckou, jakkoli verš Gowerův jest hladký a mluva dosti lahodná. Thomas Occleve čili Hoccleve (*1370 — † 1454) sepsal mimo jiné méně důležité kusy báseň poučnou The Governai/ of Princes větším dílem pouze překladem traktátu »De regimine principům« od Guida de Colonna (z r. 1280) a vložil do ní žalozpěv nad smrtí Chaucerovou (Lament of Chaucer). John Lydgate (* 1373 † 1460), básník velmi plodný, ač málo původní a obsažný, z jehož spisů dosud jen málo bylo vydáno. Nejznámější jsou: humoristická ballada London Lyckpenny; veršované vzdělání Boccacciova spisu »De casibus virorum illustrium« pod názvem The Fall of Princes', děje thébské války Tne Storie of Thebes ; letopisy trójské The Troy Booke; legenda St. Alban and Amphabel a konečně pfeklad Aesopa. Lydgata napodobil později Stephen Hawes, jenž roku 1506 složil veliké allegorickoromantické epos Passtyme of Pleasure. Allegorické básně a eklogy — první, jak se zdá, v angl. vůbec — psal též Alex. Barclay (f 1552), jenž známější jest překladem satirické »Lodi bláznů« z němčiny Šeb. Brandta. Napodobitelem Chaucerovým jest také král skotský Jakub I. (* 1394 — J 1436), jenž v básni nadepsané The King’s Quhair (kniha králova) allegoricky vylíčil lásku svou k Johanně Beaufortové, která byla jeho chotí od r. 1424. Verše jeho jsou vkusné, duchaplné. Přičítají se mu také, ač ne' s úplnou jistotou, dvě básně humoristické: Peblis to the Play a Christis Kirk of the Green. Konečně i skotský skladatel bajek Robert Henryson (* 1430 — † 1507) směrem Chaucerovým pokračoval v básni »Troylus and Cryseyde« a sepsal Orfea a Eurydiku, allegorii mravokárnou The Bludy Serk a některé menší plody podobné. Jako v jiných středověkých literaturách nalézáme i ve staroanglické četné památky obsahu duchovního. V'elikolepá jest osnovou a provedením značné nad průměrné skladby podobné vyniká Cursor mundi (skoro 25.000 v.), parafraso biblických dějů čelících ke spasení člověčenstva, a to od stvoření světa až do stavu, jaký bude po dni soudném. Vloženy jsou četné legendy. Báseň vznikla v sev. končinách A. někdy ve XIV. stok; původce není znám. Podobné vzdělání biblických dějin zachováno jest v rukopise kolleje Svatojanské v Cambridgi. — Žalmy Davidovy přelož, jsou nejprve veršem v první čtvrti stol. XIV. od neznámého básníka nářečím severským; pak je ok. r. 1380 řečí nevázanou převedl Nicholas Hereford, a třetí, veršovaný překlad přičítá se Theod. Bramptonovi. — Také evangelia přeložena jsou (ovšem prosou) aspoň dvakrát: jednou dialektem severským (Lindisfarne Gospels); druhý překlad klade se až do XI. stol. — Hojně vzdělávány jsou legendy svátých a zachovaly se buď ve sbírkách, buď jednotlivě. Sbírek počítá se šest. Jihoanglická zapsána jest v četných rukopisech z různých dob od XIV. do XVI. stol. a zdá se, že vznikla již asi v pol. XIII. stol. společnou prací mnichů glocesterských (snad se účastnil též kronikář Robert), a sice neodvisle od Zlaté legendy t. řeč. Jakuba de Voragine, která vznikla asi současně. Větší cenu básnickou má Severoanglická sbírka z diécése durhamské z poč. stol. XIV. Všecky legendy mají ráz jednotný a bezpochyby jsou dílem jediného básníka, jenž vypravuje živě a poutavě. Cenou této sbírce rovnají se legendy básníka Barbour a, který podlé Zlaté legendy a jin. pram, zveršoval 50 životů svátých. Prosou psány jsou legendy čtvrté sbírky, Festial, t. j. homiliář a legendář se 40 životy svátých, jejž ok. r. 1400 sestavil John Mirkus, kapitulář kláštera lilleshulského, zase nejvíce dle Zlaté legendy, ale částečně též dle povídek známých pod názvem »Gesta Romanorum«. Třináct životů světic zveršoval také Osbern Bokenam, mnich řádu augustiánského v Suffolku (od r. 1443—46). Konečně také Zlatá legenda Jakuba de Voragine přímo prosou přeložena jest (1438) a zachovala se jednak v rukopise, jednak tiskem Caxtonovým. Překladatel jinak neznámý přidržuje se těsně franc, vzdělání Jehana Vignay (z r. 1380). Mimo tyto svody zachovaly se hojné legendy jednotlivé, ceny větší menší, jako Mládí Ježíšovo, Stvoření světa, Magdalena, Marina, Eufrosyne, Christina, Dorota, Erasmus, Robert of Cisyle, Kateřina (několikrát) a životy jiných svátých, pak různé legendy Mariánské, Alexius, Patrik, Tomáš Becket, konečně Theofilus a Vidění Tundalovo. — Všeobecně nábožensky poučného obsahu jsou básně vynikající hloubkou myšlének, jež na poč. XIV. stol. sepsal William ofShoreham, mnich kláštera leedského. K nim řadí se též básně Myrour of Tyfe a The Pricke of Conscience od vrstevníka Shorehamova Rich. Rolla, jenž ještě důležitější jest jako skladatel poučných traktátů prosaických. Obecně poučná jsou Hendyngova přísloví, tak řečená od refrainu, kterým zavírají se sloky šestiřádkové, obsahující výklad na přísloví, přidané vždycky řádkou sedmou s dodatkem »quoth Hendyng«. Vznikla někdy koncem století XIH, Hendyng uvádí se synem Marcolfovým a byl patrně nějakou osobou prostonárodně mythickou, není-li prostě zosobněním duševní obratnosti (hende — zručný). — Poměrně jen skrovné péče ve staroanglické literatuře dostalo se bajce. Bajka o lišce a vlku obratným a živým slohem vzdělána jest neznámým básníkem v poslední čtvrti XIII. stol. Pak teprve ku konci XV. stol. skotský učitel a básník Robert Henryson sepsal 13 zábavných bajek rázu aesopského. — Poněkud hojněji vzdělávány jsou povídky šprýmovné a také vážnější krátké novelky podlé vzoru francouzského lai. Vážnější jest na př. Lai de f resne, příběh dívky od rodičův odložené pod jasan (Fresne). Vzdělán jest neznámým básníkem dle franc, povídky od Marie de France někdy na poč. XIV. stol. Humoristické jsou The Land of Cockaygne a Sir Orfeo, obě neznámého původu. První jest starší (ještě ze XIII. stol.) a líčí žertovně zemi lenochův a labužníků, druhá (z poč. XIV. stol.) jest prostomyslně žertovné překroucení starého mythu o Orfeovi a Eurydice. V době staroangl. již také vyvíjejí se první zárodky dramata, a sice jakové středověku všude, na půdě církevní. Církev totiž pro poučení věřících děje biblické, zejména utrpení Spasitele (mysteria), pak také scény ze života svátých (miracula) představovala mimicky ve chrámech, a sice prvotně duchovenstvem a po latinskú. O hrách takových v '''A'''-ii jsou zprávy ukazující již do stol. XII. Záhy překládány jsou do jazyka národního a vkládány Ottftv Slovník Naučný, sv. II. 6/2 1889. pro zábavu diváků žertovné meziděje (interludes), načež sepisovány jsou také hned jazykem lidu; časem pak vytvořen i nový druh her allegoricky poučných (moralities). Pak už jich nedávalo duchovenstvo v kostelích, nýbrž obyčejně cechové řemeslníkův o slavnostech (na př. o Božím těle a j.) na veřejných místech a na jevištích přenosných. Hry tyto byly oblíbeny hlavně ve 2. pol. XIV. stol. avi. pol. XV. stol. a skládání jich bylo v rozkvětu; po po té nastal úpadek, ač provozovány jsou ještě i v XVI., ano na některých místech i v XVII. století. Nejstarší zachovaná hra jazykem anglickým jest The Harrowing of the Hell, dialogické líčení, kterak Spasitel vstoupil do pekel. Vznikla někdy za Eduarda II. (1273—1307). Pozdějších jsou zachovány hojné sbírky, z nichžto čelné jsou : Townley Mysteries (8 kusů starozákonních, 23 z Nov. zákona), jež provozovány byly bezpochyby ve Woodkirku yorkshirském; Coventry Mysteries (42 kusy, z nichžto 8 ze Starého, ostatní z Nového zákona) provozovány bývaly v městě Coventry od cechů řemeslnických ; Chester Mysteries (25 kusů, z nichž 5 starozákonních), jež hrávali cechové chesterští o svatodušních svátcích; York Mysteries hrávány v Yorku o Božím těle. K nim řadí sc ještě hry řečené Digbyjské (2 myst., 1 mirac. a i moral.). Spisovatelé všech těchto her známi nejsou. Hry samy nikterak nevynikají umělou osnovou děje ; jsou jen řady scén, ale nezřídka dramaticky úchvatných a slohu přes mnohé drsnosti zhusta velmi vzletného. Základní nálada ponejvíce jest tragická; ale o zábavu postaráno jednak směšnými meziději, jednak směšnými osobami jednotlivými (úloha komická nejčastěji připadá ďáblu). Zdravý realismus, prostoduchý tón národní a výborný humor her těchto způsobil, že na jejich základě vyvinulo se hned v následující době drama dokonalé. Také poesie lyrická hojně a zdárně jest pěstována, a to písně duchovní i světské, mezi nimiž naskýtají se již také ostře satirické kusy politické. Tón jejich jest všude národní, a forma vskutku zpěvná. Jednotlivé plody posud jsou po různých rukopisech roztroušeny a skladatelé jejich většinou neznámi. Jeden básník politický však přece sám sebe jmenuje, ač jinak ze života svého nic nepověděl: Laurence Minot, jehož písně obsahem táhnou se k válkám se Skoty a Francouzi. I prosa doby této svědčí o čilém ruchu literárním. Jest rázu dvojího: zábavná a poučná. Zábavná obsahuje romány, jež podlé veršovaných povídek rytířských byly rozvedeny v řeč nevázanou; ano některé jen v podobě prosaické se zachovaly. Nejčelnější z nich jsou: Merlin, prvotné příběhy krále Artuše (asi z r. 1450). Pak podlé básně Huchownovy Morte Arthure Thomas Malory v 1. 1469—70 vzdělal prosou román téhož jména slohem živým a lahodným. Z frančiny Caxton přeložil a vytiskl Lyf of the Noble and Crysten Prynce Charles the Grete, pak Letopisy Trójské (Recuyell of the Histoires of Troy), jež byly zároveň první angl. knihou tištěnou, Aenei du a mnoho jiných knih podobných, jež všecky sám také vytiskl. Také život Josefa Arimatejského (pověst o grálu) dvakrát vzdělán byl prosou. Na rozhraní mezi prostě zábavnými a poučnými spisy jest slavný cestopis rytíře Johna Maundevilla, jenž přeložen byl do všech jazykův evropských (též do češtiny). Maundeville r. 1322 (nebo 1332?) vydal se na cesty do východních zemí, a po návratu svém, co byl viděl a zakusil, vypsal, jak se zdá, nejdříve po francouzsku; anglický text ukazuje na prvopis francouzský. Historie v této době celkem zastoupena jest chatrně. Všeobecné dějiny pod názvem Polychronicon z latinské kroniky Ranulfa de Hygden anglickým jazykem vyložil John de Tre visa opatřiv ji pokračováním od r. 1342 do r. 1357. Caxton pak ji doplnil do r. 1460 a vytiskl r. 1482. — Na rozhraní této a následující doby náleží nehrubě zdařilá, ač dosti podrobná kronika Roberta Fabiana (f 1512) The Concordance of Stories. Skotské děje po latinskú sepsal John ofFordun(f 1385), kanovník aberdeenský. Jeho Scoti chronicon sahá po r. 1153 a pokračování do r. 1437 složil opat st. colmský Walter Bower čili Bow maker. — Politická jest úvaha, kterou nejvyšší sudí anglický sir John Fortescue (J 1485) sepsal po anglicku o rozdílu absolutní a obmezené monarchie (The Difference between an Absolute and Limited Monarchy). Z ostatních poučných spisů prosaických většina jest obsahu náboženského. Tak Ayenbite of Inwyt čili výčitky svědomí, překlad francouzského spisu mravoučného z r. 1279 (La Somme des Vices et des Vertus), jejž pořídil (1340) Dan Michel. Podobného mravoučného rázu jsou traktáty Richarda Rolla (f 1349?), muže velmi učeného; byl velmi plodný a psal po latinskú i rodným jazykem, prosou i veršem spisy vyzývající k životu pobožnému, všecky rázu také mystického. Ale nade všecky prosaiky té doby vyniká John Wi ckliffe (f 1384), jehož působení církevní i do Čech zasáhlo. V literární historii důležit jest tím, že úplným překladem Písma sv. (1383) a 28 traktáty vesměs obsahu theologického nejvíce přispěl k ustálení spisovného jazyka anglického. Jemu do jisté míry podobal se biskup Reginald Pec oc k, jenž okolo r. 1450 prosou sepsal spis The Repressor of over much Blaming the Clergy, namířený hlavně proti lollardům, ale také proti nešvarům duchovenstva. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. A) Renaissance a reformace od zač. XVI. do 1. čtvrti XVII. stol. — Politické události ovládá převrat náboženský, způsobený Jindřichem Vili., a po kratičkém pokusu protireformace za Marie královny ustálený za dlouhé a slavné vlády král. Alžběty. Současně plavbami výzkumnými (Cabota, Drakea, Cavendishe a j.) schystána půda k rozsáhlému obchodu, založena moc námořní a učiněn počátek kolonií. Ve všech oborech hmotné i duševní práce takto probuzen jest čilý ruch, jenž vedl k výsledkům velmi zdárným. Za nástupce Alžbětina Jakuba I. ještě sklizeno ovoce let předešlých. Odtržením od Říma A. jakožto přední zastupitelka protestantismu nabyla také větší důležitosti mezi státy evropskými; ale poněvadž státní církev anglická v dogmatech a liturgii nevzdálila se značně od zásad římskokatolických, širší vrstvy lidu nebyly spokojeny, nýbrž přály si důkladnějšího »očištění« víry a obřadův ode všech přímětků pouze lidského původu (puritanism !) a tak od samého počátku klíčil zárodek rozkolu, který v době následující způsobil veliký převrat nejprve jen církevní, ale pak i politický proto, že státní církev přála královskému absolutismu, kdežto puritáni podporovali moc parlamentu. Jako na pevnině evropské tak i v '''A'''-ii tou dobou nejčileji rozvíjelo se studium jazyků staroklassických, ale renaissance v '''A'''-ii nezmařila výsledků staršího ruchu národního, nýbrž vyrovnala se s ním v osvětu hovící potřebám národním i názorům moderním. Ze středověké osvěty zachováno všecko, co za ušetření stálo. Do jazyka vniklo mnoho slov latinských a řeckých, i skladba v některých příčinách upravena jest dle vzorů klassických. V básních rádo saháno ke staroklassickým látkám a užíváno antické mythologie, a zvláště drama upraveno aspoň co do jednoty děje dle zákonův Aristotelových. Poněvadž renaissance přenesena byla do A. z Italie, i italské písemnictví, a zvláště lyrika, působilo dosti značně v poesii anglickou, zejména ve příčině uměleckých forem (sonet). Drama z italských novel vzalo hojnost působivých látek a snad také pětistopý verš iambický (blank verse, jest napodobením italského endecasillabo bianco), jenž zbaven jsa pout rýmu poskytuje velikou volnost mluvy. — Také španělská literatura '''A'''-ii poskytla jednak látky romantické, jednak i zvláštní sloh pečlivě uhlazený (estilo culto, angl. euphuism), který, pokud ho nenadsazovali, nevšední měrou přispěl k vytvoření lahodné mluvy prosaické. Nejslavnějším zjevem literatury této doby jest drama. Od starých her rázu duchovního (mystérií a moralit) první krok k dalšímu rozvoji kusů vážných (tragédií) učiněn co do obsahu vzděláváním látek historických, co do formy napodobením Seneky. Ve dramatech obsahu žertovného pak vycházelo se též od bývalých mystérií a moralit, ale tak, že rozšiřovány jsou mezihry (interludes) a zdokonalovány podlé komédií Plautovýcb a Terentiových. Značně působil též příklad italských napodobitelů Seneky, Plauta a Terentia, poněkud také vzory španělské. Poněvadž pak vnější poměry byly příznivý, a náhoda popřála dramatu anglickému řadu pěstitelů velenadaných, dostoupil tento nejvzácnější výkvět poesie v době poměrně krátké k netušené dokonalosti, již nejlépe označuje Shakespeare. Z předchůdců jeho znamenitější jsou: John Skelton (* 1460 — -j 1529), jehož jediná zachovaná moralita Magnyfycence (dvě jiné se ztratily) vyniká neobyčejně živým slohem. Biskup John Bale (* 1495 — † 1563) psal ještě mystérie starého rázu, z nichžto čtyři jsou zachovány; ale také první dramaticky vzdělal látku historickou (v podobě morality) Kyng Johan líče boj krále Jana Bezzemka proti papeži. Thomas Sackville, lord Buckhurst, společně s Thomasem Nortonem pak sepsali první řádnou tragédii Gorboduc čili Ferrex and Porrex (o sporu a smrti bratří toho jména, synů britského krále Gorboduca) patrně napodobujíce Seneku, mimo jiné i v tom, že užili také choru. První komédie psali Nikolas Udali (kus jeho Ralph Roister Doister z r. 1551 podlé Plauta líčí chvastavého mluvku, který s nezdarem se uchází o krásné děvče), John Still (komédie Gammer Gurton’s Needle asi z r. 1565 spodobuje zmatek způsobený ztracenou jehlou), Thomas Rychardes (sepsal komédii Misogonus) a Gascoigne (jehož veselohra Supposes, jest zdělána podlé Ariostovy I Suppositi, a ta zase dle Plauta a Terentia). — Důležitější od těchto jest již John Lyly (*1554 — j- 1606), skladatel osmi komédií větším dílem allegorických a pastýřských. Z jedné (názvem Endymion, the Man in the Moon), zdá se, že Shakespeare vzal látku na Sen noci svatojanské. Thomas Kyd. vrstevník Lylyův, zase Shakespearem jest nejúchvatnější. Byl založen na pověsti německé, ale později přeložen byv, sám byl vzorem skoro všech vzdělání téže látky v Němcích. Marlowe psal též, ale nedokončil epos Hero a Leander a překládal básně Ovidiovy a Lukanovy. S pokrokem vnitřním ve dramatě postoupil také rozvoj vnějšího zřízení divadelního aspoň z prvních, nejhrubších začátků. Již z r. 1664 jest první zpráva o hercích z povolání, jejichžto počet neustále se množil. Vážnosti ovšem hrubě nepožívali, zvláště kruhy puritánské a městský úřad londýnský jim nepřáli. Herci spojovali se ve společnosti, které, aby zjednaly si lepší ochrany a zastání proti úřadům, aspoň na oko dávaly se ve službu některého vznešeného pána. Platův od něho ovšem neměli, leda když skutečně hráli v domě jeho nebo jinde po jeho nařízení. Jinak družstva herců byla úplně neodvislá; sami hry na svůj náklad podnikali a sami vstupné vybírali. Zřízení měli jako spolky akciové. I divadelní společnost dvorská (zřízená už za Alžběty) byla jen ve volném pokusem The Spanish Tragedy, hrubě zosno- měru služebném, a za každé představení váným pásmem vražd a pomsty, ale vyniká- zvláště dostávala honorář. Dozor nad ní měl jícím jakousi divokou velikolepostí, zdá se, j »Master of the Revels«, t. j. mistr čili intenže působil v Shakespearova Hamleta. George dant zábav dvorských. Hereček původně nePeele (* 1552 — j 1598), Shakespearův spo- bylo, ženské úlohy zastávali mladíci. Hry luherec a spolupodnikatel divadla, předešel dály se prvotně v síních paláců, radnic, nebo jej příkladem historického dramata z dějin I — nejčastěji — v nádvořích hospod, jejichžto vlasti The Chronicle of Edward I. Sepsal | pavlače, uvnitř dvůr obklopující, snad vzbumimo to ještě asi pět kusů, z nichž nejvíce j dily myšlénku na pozdější lože a galerie, vyniká biblické David and Absolom, a menší Stálá, zvláště pro hry zbudovaná divadla vybásně lyrické a epické; mimo jiné též A Tale skytují se asi od r. 1570, ale byla pouze dřeof Troy. Robert Green (* 1550 — † 1592) věná a kryta jen částečně slamou nebo ropsal básně epické, lyrické a řadu spisů pro- í kytím. Ke hrám zvalo se tištěnými cedulemi saických. Z dramat jeho, jichžto složil asi šest, nejzdařilejší jest George-a-Green, the Pinner of Wakefield, v němž prostonárodní látka o Robinu Hoodovi vzdělána jest velmi působivě. Thomas Lodge (*1558 — j-1625) složil drama historické o látce z Plutarcha The Wounds of Civil War (Marius a Sulla), pak s Greenem společně A Looking Glass for London and England, zvláštní skladbu ve způsobě starých moralit na obranu divadla proti nájezdům přísných puritánů, kterým divadlo bylo solí v očích. Thomas Nash (* 1560 — 1600) jako Lodge sepsal drama ve způsobě moralit Summer’s Last Will and Testament, pak satirickou komédii The Isle of Dogs. —Největší z předchůdců Shakespearových byl Chris top her Marlowe (* 1564 — •j 1593), u něhož litovati jest, že velikolepé nadání své zmařil — jako ostatně většina dramatických básníků právě jmenovaných — prostopášným, nevázaným životem. Tragédiemi Tamburlain the Great, The Tragical History of Dr. Faustus, The Jew of Malta, Edward II., The Massacre of Paris a Dido byl vlastním tvůrcem angl. dramatu národního. Všecky kusy jeho vynikají vzletem, někdy ovšem nadsazovaným, a mohutností a hrálo se od 3 hod. odpol. Návštěvy účastnili se všickni stavové, nejvznešenější sedali na samém jevišti, vznešenější v ložích a na balkonech, prostější v přízemí. Jeviště odděleno bylo od hlediště záclonou, postláno sítím, nebo pokryto koberci, ale jinak vystrojeno zcela prostě. Nejpatrnější částí úpravy bylo lešení asi 8—9' zvýší, jež dle potřeby představovalo pavlan, věž, horu, Kapitol a pod. Změny místa a scény naznačovaly se pouze nápisy, nebo nejjednodušší symbolikou (nálevní stolek značil hostinec, postel ložnici a pod.). Hra zahajovala se prologem, jejž proslovoval herec v ústroji básnickém (černém taláru a věnci vavřínovém), a zavírala se modlitbou za královnu. Za tohoto stavu divadelního umění vystoupil největší básník dramatický William Shakespeare (* 1564 — † 1616), jenž sám jsa hercem a podnikatelem divadla a potřeby jeviště znaje z vlastní zkušenosti se vzácnou mohutností genia drama anglické výborně zosnovaným dějem, přirozenou charakteristikou osob, živým, všude přiměřeným dialogem povznesl na nejvyšší stupeň dokonalosti, jehož v anglické literatuře vůbec dospělo. K ideálně dokonalosti nedostává se mu mluvy. »Tamburlain« bylo první drama psané jen klidnější, úměrnější formy, a mluva jeho pětistopými iamby bez rýmu, provozované i jinak naskrze vzletná, rázovitá, v pravdě veřejně, a »Faust« ze všech tragédií před 1 básnická (blank verse, jen na koncích scén rýmovaný, porůznu vložky řečí nevázanou) znešvařena jest surovostmi, jež ovšem nelze zcela klásti na vrub básníkův, nýbrž vyložiti třeba z okolností časových. Dramata Shakespeareova vynikají takovou psychologickou hloubkou i pravdou děje a charakteristiky, a prozrazují tolik vědomostí, ba i učenosti, že v novější době mohla vzniknout! domněnka, že prostý, a dle všech soudobých svědectví nehrubě vzdělaný herec Shakespeare ani nemůže býti jejich skladatelem, a že vlastním původcem jejich byl filosof Francis Bacon of Verulam, jenž jen proto prý užil jména Shakespearova, že sám jsa šlechticem a úředníkem vysoko postaveným nemohl vystoupili jako skladatel her divadelních. Však to jsou zajisté jen domněnky liché, a všecky výborné stránky dramat Shakespearových vykládají se jednak z neobyčejného jeho nadání básnického, jednak tím, že Shakespeare sám látek si nevymýšlel, nýbrž bral je buď z pramenů historických (kroniky Hollinshedovy, z dánských dějin, jež sepsal Saxo Grammaticus, z Northova překladu Plutarcha) bud z novell zábavně prosaických, nebo také jen vzdělával a upravoval kusy starší. Ve pramenech těchto bylo již obsaženo mnoho učenosti a vědění. Dramat Shakespearových počítá se 37, a dle obsahu jsou buď tragédie nebo komédie nebo romantické činohry a »historie«. Však tragika a komika u Shakespeara nejsou tak přesně odděleny. jako se dělí ve dramatě nynějším; i v tragédiích jsou scény komické, i v komédiích vážné, ano některé kusy (zejména Troilus and Cressida) jsou na sporu, ku kterým správněji měly by se počítati. Jinak také dělívají se kusy Shakespearovy dle pramenů, ze kterých látka jejich vážena jest: z římských a řeckých dějin, pak z dějin britských, skotských a dánských, z anglických (v užším smysle slova) a konečně dramata o látkách novellistických. Tragédií jest deset: Titus Andronicus, Romeo and Juliet, Julius Caesar, Hamlet, Othello, Lear, Macbeth, Anthony and Cleopatra, Coriolanus, Timon of Athens ; komédií třináct : Love's Labour Lost, Comedy of Errors, Two Gentlemen of Verona, Midsummer Night’s Dream, Merchant of Venice, Taming of the Shrew, Merry Wives of Windsor, Much Ado about Nothing, As You Like it, Twelfth Night, All's Well that Ends Well, Measure for Measure, Troilus and Cressida. Romantické činohry jsou čtyři: Pericles, Cymbeline, Tempest, Minter’s Tale; historií konečně deset: Henry VI (tři kusy), Richard H, Richard HI, King John, Henry IV (dva kusy), Henry V, Henry Vili. Mimo tato díla (z nichžto Perikles jest pochybné původnosti) ještě třinácte jiných básní dramatických a několik menších lyrických Shakespearovi se přičítá, ale patrně neprávem. Za to jistě jsou od něho dvě básně epické Venus and Adonis, The Rape of Lucrece (obě v italských stanzách). Pocházejíce z mladších let Shakespearových prozrazují sice patrně básníka nevyspělého, ale přece vzletnou mluvou a živým proudem vypravování jsou důstojný genia velikého. Pak Shakespeare též napsal 154 znělky, zajímavé nejen vnitřní krásou jaksi bolně zádumčivou, nýbrž i tajemným vztahem k příteli nějakému zrádnému a k nevěrné milence. Zakládají se nepochybně na básníkových vlastních neblahých zkušenostech, ale Shakespeare nikoho nejmenuje, ani určitěji neoznačuje. Genius Shakespearův nemohl nepovzbudili také básníků jiných, a šťastný osud popřál poesii anglické řadu pěstitelů dramata, ze kterých mnozí aspoň v některých vždy zvláštnostech nezůstali daleko za mistrem, ač soubor výtečných vlastností jeho již u žádného nevyskytl se sloučen v jedno. Vůbec plodnost právě dramatických básníků této doby a průměrná dokonalost děl jejich jest obdivu hodna a jen ve španělské literatuře soudobé má sobě rovně. Shakespearovi nejblíže jest Ben Jonson (* 1573 — † 1637), jenž nad mistra vynikal školskou učeností. Z kusů jeho vážných nejdůležitější jsou Sejanus His Fall a Catilina His Conspiracy. Vynikají historickou přiměřeností a pravdou, ale působí přece mrazivě, bezpochyby pro odpornost obou reků, pro něž žádným uměním nelze zjednali sympathií. Komédií Ben Jonson sepsal 15; nejlepší jsou Every Man in His Humour, Volpone or the Fox, Epicoene or the Silent Woman a The Alchemist. Nejzdárnější jejich stránkou jest výborná osnova děje, ale jako ve tragédiích, tak i tuto Ben Jonson rád líčí výstřednosti a poklesky lidské s velikou sice znalostí světa, ale nezjednává rekům svým soucitu, nýbrž spíše budí odpor. Tak zvláště ženské charaktery volil skoro bez výjimky nesympathické. Mimo tragédie a komédie Ben Jonson skládal také menší hříčky dramatické, zvané Masques a Entertainments, pro zábavu dvora, celkem 33 a osvědčil bohatost invence i lahodu mluvy, ale také poněkud příliš pochleboval lidem vznešeným. Psal též epigramy a prosou zanechal pod názvem Discoveries množství výpisků z knih a poznámek o literatuře a literátech soudobých. Proti samorostlé tvořivosti Shakespearově Ben Jonson jest zástupcem poesie vzbuzené učeností a tudy daleko chladnější. Plodným básníkem dramat, byl též George Chapman (* 1559 — † 1634), básník klassicky vzdělaný. Přeložil do angličiny Homéra, Hesioda a Musala. Tragédií a komédií jeho vlastních počítá se po sedmi; pak společně s Jonsonem, Marstonem a Dekkerem složil výbornou komédii Eastward Hoel, za kterou však básníci byli stiháni krutými trest}', poněvadž nešetrnou satirou stepali Jakuba I. — Vynikající místo mezi dramatiky zaujímají také Francis Beaumont (* 1586 — † 1616) a John Fletcher (* 1579 —- J 1625), kteří pracovali společně. Beaumont více hleděl si tragiky a vznešenosti ve dramatech, Fletcher přispíval veselou náladou a humorem. Kusy jejich (52) vynikají obratným dialogem a jasností slohu. Charakteristika osob, zvláště komických, jest zdařilá, za to méně pečlivě zesnován bývá děj. Látky jsou vzaty méně z angl. dějin a ital. novellistiky, více čerpáno z pramenů španělských. Za nejlepší kusy uznány The Maid’s Tragedy, napodobuji Shakespearovu Ofelii, pak komédie Tie Elder Brother, Rule a Wife and Have a Wife, Beggar’s Bush. — K nejplodnějším básníkům náleží též Philipp Massinger (f: 1584 — † 1640); sepsal více nežli 30 drarekyní jest sice drama na novo, ale již úplně změněno jsouc formou i zásadami. Proti bohatému básnictví dramatickému ostatní druhy v této době poměrně dosti skrovně jsou opatřeny. V epice nejvíce proslavil se Edmund Spenser (*1552 — 1599), mat, ač všecka se nezachovala. Básně jeho jenž pokládá se vůbec po Shakespearovi za zdobí zvláštní důstojnost mluvy a vznešené —J‘u~ -* — zásady mravní. Nejzdárněji líčí povahy trpitelů nevinně stíhaných a ženskou cudnost a oddanost. Veselohra jeho A New Way to Pay Old Debts podnes na jevišti angl. se udržela. John Ford (* 1586 — † 1639) téměř všecka četná svá dramata založil na nešťastné lásce. První kus The Witch of Edmonton složil s Dekkerem. Z ostatních nejdůležitější jsou The Chronicle Historie of Perkin Warbeck a tragédie The Broken Heart, v níž mistrně vylíčeny jsou čtyři různé případy nešťastné lásky. Velmi zasmušilého rázu jsou tragédie Johna Webster a, spolupracovníka Dekkerova, který se zálibou vybíral si látky ukazující co nejpatrněji nicotu lidských nadějí a zájmů. Nejdokonalejší kus jeho jest The Duchess of Malfi (1623); oblíben byl také The White Devil or Vittoria Corombona, pak romantická komédie The Devil's Law Case. Mluvou Webster vládl mistrně, uměje nejhlubší hnutí mysli vykládali slovy nehledanými. — Thomas Dekker 1570 — † 1640) vyniká také jako skladatel samostatný. Z jeho dramat nejznámější byly veselohry The Shoemaker’s Holiday a Satiromastix, or the Untrussing of the Humorous Poet. Tento druhý kus byl namířen proti Jonsonovi. — Thomas Middleton (* 1570 —-j 1627) rád spodoboval výjevy, v nichžto kouzla, čáry a vůbec nadpřirozené síly působily. Také sepsal politickou veselohru A Game at Chess, za kterou byl stíhán soudně. — Plodný T h omas Heywood (* 1570 — † 1650) skládal historie (na př. The Troubles of Queen Elisabeth), dramata rodinné (A Woman Kilde with Kindnesse, snad nejlepší jeho práce), pak romantickou komédii A Challenge for Beautie. Společně s Richardem Broomem, jenž byl původně Jonsonovým sluhou, ale pak na jevišti domohl se značných úspěchů, složil hru pro kulturní dějiny důležitou pod názvem The Late Lancashire Witches (o pronásledování čarodějnic). — John Marston složil samostatně několik kusů, v nichžto satiricky tepe neřesti a pošetilosti lidské a bojuje zvláště největšího básníka doby Alžbětiny, ač velikost jeho přece jen se značným omezením lze uznati. Vynikal bohatou obrazotvorností a snadností tvorby, ale dosti často touto obratností sveden byl k nadsazování a nadutosti. Nicméně zásluhy, že jest nejpřednějším zástupcem eposu renaissančního v '''A'''-ii, nikdo mu neupře. Hlavním dílem jeho jest romantickoalleg. epos The Faerie Queen, jež rozpočteno bylo na 12 knih po 12 zpěvech; však jen 6 knih (a zlomky sedmé) básník skutečně vydal do r. 1596. Ideálný rek princ Arthur uchází se tu o lásku královny vil Gloriany, v níž oslavena jest královna Alžběta. Zvláště tři první knihy (vydané též o sobě již r. 1590) ozdobeny jsou nevšedním vzletem, bohatou in venci a skvělým slohem ; v ostatních již pozoruje se úpadek. Básník vynasnažil se sloučili děje rytířské statečnosti s mravními názory filosofie Platónovy a zásad křesťanských a píše květnatým slohem italské renaissance. Ale chybil v osnově rozdrobiv děj přes příliš a unavuje jednotvárností episod bohatě sice střídaných, ale přece zásadně stejných. Forma básně jest stanza řečená Spenserovská, rozmnožená o řádku proti italské ottavě rimě. Dále Spenser složil The Shepherd's Calendar, 12 básní pastýřských, srovnaných podlé měsíců do roka, v nichžto pod rouškou života venkovského spodobuje politické a sociální poměry své doby. Pak Epithalamium, svatební báseň k svému vlastnímu sňatku; 88 znělek erotických a několik básní příležitostných, nejvíce elegií ; konečně ostrou satiru na snaživce ve státě a církvi ve způsobě bajky o lišáku a opici pod názvem Prosopopeia or Mother Hubberďs Tale. Již Spenser není prostě epikem, nýbrž básníkem allegorickým ; ještě méně přísluší název epikův ostatním básníkům této doby, kteří v díla svá vkládají tendence buď satirické buď přímo didaktické. Větším dílem nehonosí se dokonalostí prvního řádu, ale přece jakousi svědomitou, učeneckou důstojností, která plodům jejich dodává stálé ceny. Na prvním místě proti lidem nedbalým literního vzdělání. — jmenovali jest rozsáhlou báseň historickodiI básníků druhého řádu ještě lze by bylo vyjmenovali hojnost, jako Tourneura, Taylora, Rowleye, Mundaye, Chettlea, Nabbesa a j. — Nad jiné vynikl James ShirII e y (* 1596 — † 1666), jenž výborně znal líčili společnost stavů vyšších slohem živým, a přečkav revoluci a republiku, jest jako spojujícím členem školy Shakespearovy s dramadaktickou The Mirror for Magistrates, v níž vypravuje se množství dějů ze skutečné historie i z pověstí anglických s úmyslem poučovacím. Báseň započal okolo r. 1557 Thomas Sackville (později lord Buckhurst Earl of Dorset), pak v ní pokračovali Richard Baldwynne, George Ferrers a jiní. Osnovou napodobí Danta a Boccaccia. — Poučtem vzkříšeným po návratě Stuartů na trůn. ného rázu jest též The Steel Glass, báseň saRozkvět dramata anglického zničen byl vzmá- tirická, kterou George Gascoign e (* 1525 — hájícím se co den puritanismem, který, když † 1577) tepe pošetilosti a neřesti časové. Sekonečně domohl se vlády, dne 2. zář! 1642 psal také ještě menší básně (m. j. The Fruits usnesením parlamentu všecky divadelní hry of War, obrazy z války se Španěly) a zajízakázal. Když pak králové vrátili se, oživeno mavé pojednání o metrice. — William Warner (* 1558 — † 1609) pod názvem Albion’s England sepsal veršovanou historii A. od potopy světa po Jakuba I. Vypravuje živě a poutá poplétanými legendami a pověstmi. — Velmi plodný básník byl Samuel Daniel (* 1562 — J 1619), který psal znělky, elegie, básnická poslání, dramata a epickodidaktické básně. Nejslavnější prací jeho jest The History of the Civil War (o válce obou růží), která vyniká lahodou mluvy a rhythmův, ale nemá vzletu. Cennější jest dialogická obrana věd a básnictví, Fhilocosmus and Musophilus. — Nad Daniela původností invence předčí Michael Drayton (* 1563 — ■)■ 1631). Nejobsáhlejší a nejlepší dílo jest Polyolbion, básnický místopis A. ve 30 zpěvech. Veršem vypravuje děje občanské války za Eduarda II. pod názvem The Baron’s War. Z hojných prací jeho drobnějších nejcennější jsou ballady spojené pod názvem Nymphidia, pak England's Heroical Epistles, jež jsou přizpůsobením Ovídiových Heroid k dějinám anglickým. — John Davies (* 1570 — † 1626) složil dvě básně poučné o předmětech naprosto různých: Nosce ie ipsum, o nesmrtelnosti duše a Orchestra, o tanci ! Obě vynikají lahodnými rhythmy a jadrnou mluvou. — John Donne (* 1573 — t 1631) napsal sedm satir a několik poslání přátelům, v nichžto šťastně napodobí Horatia a luvenala. — Konečně biskup Josef Hall (* 1574 — † 1656) také složil šestero knih satirických Virgidemiae, v nichžto tepe zvláště nešvary literární. První tři vydal již jako student v Cambridgi a nazval je Toothless (bezzubé) Satires, ostatní pak pod názvem Biting S. (kousavé) vyšly později. Výbornosti jejich svědčí nejlépe, že dosud se čítají. — Naučnou báseň o rolnictví A Hondreth Good Points of Husbandrie verši prostými, ale dosti živými vydal r. 1557 Thomas Tusser (* 1515 — f 1580). Allegorického a satirického rázu jsou též plody několika skotských básníků, kteří náležejí v tuto dobu. Tak Gawin Douglas (* 1474 — † 1522), biskup dunkeldský, složil dvě jinotajné básně The Palace of Honour a King Heart. Známější jest jeho překlad Aeneidy, v němž užil mnohem více slov latinských a francouzských, nežli se naskýtá v soudobých literárních plodech ostatních. — William Dunbar (* 1460 — † 1520), dvorní básník, tolikéž psal allegorické básně, z nichžto nejznámější jsou The Golden Targe a The Thistle and The Rose a hlavně The Dance of the Seven Deadly' Sins, která působí úchvatnou mohutností realistického líčení. — David Lyndesay (* 1490 — † 1558), dvorský heralt, sepsal proti duchovenstvu safirickoallegorické básně 7’he Dřeme (vidění nebe, pekla a tří dílů světa), Ane Pleasant Satire of the Thrie Estaitis a Kittie's Confession. Proti neřestem dvorským namířena jest satira The Complaint, proti církvi katolický The Monarche. Humoristickosatirické jsou The Testament of Papyngo (papouška) a. The Complaint of Bagsche (stesk starého psa). Ještě hůře nežli s epikou věc se měla s {{Prostrkaně|lyrikou}} této doby. Hojnost jest sice básní, ale cena jejich větším dílem jest chatrna. Nejoblíbenější formou byla znělka vzatá z italštiny, ale podlé potřeb anglického jazyka poněkud obměněná. Dokonalejší znělky psali jen Shakespeare a Daniel, před nimi již Henry Howard, Earl of Surrey a Sir Thomas Wyatt starší (* 1503 — j 1542) a konečně Philipp Sidney, jenž slavnější jest jakospisovatel prosaický. Surrey (* 1516 — † 1547; skládal znělky podlé vzoru Petrarkova a lyriku italskou tím do A. uvedl. Přeložil také II. a IV. knAeneidy a překlad jeho jest první básní anglickou, jež psána jest pětistopými iambickými řádky bez rýmu. Také {{Prostrkaně|prosa}} této doby proti veršovanými básním a hlavně proti dramatu pěstována byla. celkem jen nepatrnou měrou, a to částečně již proto, že nejnadanější učenci psali ještějazykem latinským. Přece však vznikla v této době především veliká hojnost překladů zespisů klassických a ze současných literatur italské, francouzské a španělské, a podlé vzorů těchto (hlavně dle italských a španělských) také psány jsou pak povídky původní. Vzorem, anglické prosy stal se překlad Písma sv., jejž pořídili William Tyndale (* 1477 — † 1536), který přeložil Nový zákon (po prvé tištěn roku 1525), a Miles Coverdale s Rogersem, kteří r. 1537 přidali překlad Starého zákona, načež r. 1540 biskup Granm er překlad znova, srovnal s prvopisy. Výsledek prací těchto roku 1611 za krále Jakuba I. konečně vydán jako Authorised Version. Za Eduarda VI. pak sebrány jsou církevní modlitby (nejvíce na základě starých modliteb církve katolické), a jimi spolu s překladem biblí stanoven vzor nejlepší prosy »vážné a důstojné, ač neokázalé, rázné a srozumitelné, ač nikoli nízké«. Prosy této užíváno nejprve ve spisech náboženských,, v traktátech poučných (jaké psal týž William. Tyndale), v kázáních (jako biskup John Fisher, popravený r. 1535), a Hugh Latimer, (upálený r. 1555) a ve spisech polemických. Horlivý protivník protestantismu Thomas More (j- 1535 na popravišti) napsal A Dialogue Concernyng Heresyes, A Confutacioun of Tyndale's Answers; kdežto o něco později zase Richard Hooker (* 1353 — † 1600) ve velikém díle The Laws of Ecclesiastical Polity vynasnažil se vyložili, odůvodnili a proti odpůrcům obhájili základní nauky církve anglické. Mimo náboženské spisy pak prosou pěstována jest nejvíce ještě historie, pokud na zřeteli měla širší kruhy a líčila dějiny populárně. Jako kronikáři vynikli Edward Hall (•) 1547), jehož dějiny vypravují podrobně dobu králů z rodu Lancasterského a Yorského, pak Tudorů Jindřicha VII. a VIII.; lord Berners přeložil franc, kronikáře Froissarta (r. 1523), John Stow (f 1605) vyniká více spolehlivostí zpráv nežli uhlazeností slohu; Raphael Holinshed (j- 1580), z jehož kroniky, vzniklé ostatně společnou prací jeho a několika pomocníků, Harrisona, Hookera, Botevilla a jiných, Shakespeare čerpal látku na mnohá dramata. — Vědeckým požadavkům lépe hoví Thomase Morea Life of Edward V. and Richard ///. a lorda Herberta of Cherbury (* 1581 — † 1648) Děje Jindřicha VIII.; nade všecky historiky vynikl slavný Sir Walter Raleigh (* 155a — 1618), který ve vězení skládal History of the World, ač dospěl jen k úpadku říše Makedonské. Sloh jeho jest mistrný. Méně dokonalí jsou kronikáři skotští, z nichžto někteří psali ještě latinsky (jako George Buchanan a biskup John Leslie, John Knox, David Calderwood, sir James Melvil, John Spottiswood). — Pozoruhodný jsou životopisy protestant, mučenníků v '''A'''-ii a Skotsku, které sepsal JohnFox(*i5i7 — † 1587).— Cestopisy, hlavně o slavných plavbách současných, vydali Richard Hakluyt (* 1553 — f 1616), Samuel Purchas (j- 1628), John Davis (f 1605). Všickni psali slohem prostým, vážným, ale poutavým. Cestu svou po Turecku zdařile vylíčil GeorgeSandys(* 1577 - j-1644) a podobnou po Evropě, Asii a Africe Skot William Lithgow (* 1583 — J 1640). Všeobecně poučného rázu jsou prosaické spisy Thomase Elyota (!;: 1495 — † 1546) The Castle of Health, jakási prostonárodní zdravověda, a traktát o vychování pode jménem The Governor. Obšírné a slavnější pojednání o téže látce pod názvem Schoolmaster sepsal Roger Asham (* 1515 — † 1568), jenž byl učitelem a později tajemníkem královny Alžběty a proslavil se také knihou Toxophilus zvanou, ve které učí krajany své stříleli lukem a — psáti dobrým slohem.— Návody stilistické podali též Thomas Wilson (* 1520 — † 1581), (Treatise of Logick and Rhetorick) a prof, cambridgeský Sir John Cheke (* 1514— -j 1557), který se zanášel dalekosáhlými záměry na očištění anglického jazyka ode všech slov románského původu a na opravy pravopisu. — Mezi ostatními prosaiky soudobými vynikající místo zaujímá Robert Burton (* 1576 — † 1640), skladatel knihy obsahem pestré a podivné, slohem dokonalé, The Anatomy of Melancholy, v níž sebráno jest ohromné množství duchaplných myšlének a citátů z nejrůznějších a často i málo známých spisovatelů. Pak slavný filosof Francis Bacon (* 1561 — † 1626), jenž hlavní dílo své (Novum Organon Scientiarum), kterým obnovil všecku vědu na základě methody induktivně, sice sepsal po latinskú, ale i mezi anglické prosaiky náleží dějinami Jindřicha VII. a hlavně četnými pojednáními (essays) o různých předmětech. {{Prostrkaně|Zábavné prosy}} v době této nebyl nedostatek. První místo náleží překladům. Ze španělštiny překládány jsou romány o Amadisovi a Palmerinovi, a Em. Ford podlé nich složil svoji Famous delectable and Pleasant Hystorie of the renowned Parismus, Prince of Bohemia (1598) a Henry Roberts r. 1595 sepsal podobný román Pheander or Maiden Knight. Mnohem hojnější byly překlady italských novell, jež ve sbírkách vydali Paynter (Palace o/P/easure), Whetstone (Heptameron) aGrimstone (Admirable Histories) a poskytli tím hlavní pramen látek básníkům dramatickým. Tito pak mimo dramata jali se skládali také prosou povídky a krátké satirické a humoristické obrázky časové. Tak NashGreene, Lodge, Whetstone a hlavně Dekker starali se o zábavu obecenstva, a nade všecky vynikl John Lily románem Euphues or Anatomy of Wit (1579), jehož sloh (napodobený po španělském »estilo culto«) byl vzorem uhlazeného hovoru při dvoře Alžbětině, a jakkoli umělůstky (protiklady věcné i slovné, podobenství a tropy, citáty mythologické) poněkud příliš hromadí, přece má nepopiratelné zásluhy o vytříbení a zjemnění prosy anglické. — Účinky jeho jevi se hned také na druhém nejslavnějším zábavném spise prosaickém, rytířskopastýřské povídce Arcadia, kterou zase dle vzorů španělských sepsal Sir Philipp Sydney (* 1554 — † 1586). Sydney zjednal si také zásluhu pojednáním Defense of Poesy, ve kterém ujímá se básnictví proti útokům puritánů. — Vtipnými a duchaplnými obrázky charakterů ze společnosti soudobé vyznačil se též Sir Thomas Overbury (f 1613). — Konečně za Jakuba I. učiněn i počátek anglického novi nářst ví. Nejprve vydávány jsou jen příležitostně, když totiž bylo co zvláštního oznamovali, News, t. j. »noviny«, v jednotlivých listech čtvercových. Nejstarší News out of Holland vyšly r. 1619. Od r. 1622, když události 3oleté války na pevnině zvědavosti podávaly hojnost potravy, Nathaniel Butter dnem 23. května začal vydávali noviny pravidelně každý týden pod názvem Weekly Newes. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. B) Revoluce a republika od r. 1625 do r. 1660. Politické děje doby této jsou bouřlivé. Spor královských snah o absolutism s demokratickým parlamentem puritánským skončil se zřízením republiky pod protektorátem Cromwellovým, ale ta ani celých dvanáct let se neudržela. Republika vedla šťastné války v Irsku, v Nizozemí a proti Španělům. R. 1660 království znova zřízeno Karlem II. Tyto bouře občanské působily velmi nepříznivě v literaturu již tím, že pozornost vyšších tříd společnosti odvracely od písemnictví k politice. Pak také puritanism nepřál literatuře vzniklé za předchozí doby velikou měrou z obnovených studií pohanského starověku, a nejzdárnější větev její, drama, zničil úplně. Pouze Milton vzácným nadáním dovedl básnicky sloučili vzdělanost renaissanční s puritánskou pravověrností a jest také jediným velikým básníkem této doby. Avšak revoluce a puritanism aspoň potud také působily příznivě, že odstranily, co při studiích humanistických bylo přílišného a na újmu směru národního v písemnictví, a že příčinu daly k volnému badání o otázkách státních a církevních. Proto také v prose již touto dobou objevují se zdárnější spisy náboženské a náboženskofilosofické. I poesie znenáhla se zotavovala a dospívala zase větší dokonalosti; jediné drama nemohlo se vyléčili z rány puritanismem zasazené a na dobro ani podnes se nesebralo. — Největším a nejplodnějším literátem této doby jest John Milton (* 1608 — •j 1674). Psal nejprve latinsky elegie, epigramy a Silvarum liber, v němž jsou též 3 básně řecké. Četné jsou též jeho latinské spisy prosaické: řeči školní, několik defensí národa a církve anglické, jež Milton jakožto »latinský« sekretář státní napsal z rozkazu Cromwellova, pak zajímavá učebnice Artis logicae institutio. Práce tyto rovnajíce se cenou nej lepším výtvorům renaissance svědčí, že Miltonovo vzdělání humanistické bylo velmi dokonalé. Básnické jeho plody anglické ukazují na tři různé doby činnosti. Za mladosti (asi do r. 1640) psal nejvíce ódy obsahu náboženského, ale také písně, znělky a elegie, pak delší básně Ľ Allegro, II Penseroso, Arcades a Comus. Prvé dvě jsou lyrickou náladou psaná líčení, jak se svět a život jeví člověku mysli veselé a člověku povahy zádumčivé. Arcades jest lyrickoepický text k hudebnímu představení na poctu hraběnky Alice Derby; Comus, lyrickoepické spodobení, kterak Ctnost zachráněna byla od pokušení. Druhé obdob! jest poměrně neplodné, poněvadž Milton příliš zaměstnán byl politikou: vykazuje pouze několik znělek a překlady některých žalmů. Za to v období třetím (od r. 1660 do smrti) vznikla nejslavnější báseň Paradise Lost, epos o I2 zpěvech, pak Paradise Regained (o 4 zpěvech) a Samson Agonistes, biblické drama přísně klassického tvaru s chory. Velmi hojny jsou Milionový anglické spisy prosaické, skoro vesměs obsahu politického a důležité jako prameny historické. Vynikají smělou výmluvností a svědčí o pisatelově neohrožené přímosti povahy, čímž poněkud mírní se příkrost, se kterou Milton bojuje za své názory nešetře odpůrců. Nejzajímavější jest jeho pojednání o svobodě tisku a některé traktáty paedagogické. Sláva Milionová zakládá se na »Ztraceném ráji«, v němžto básník líče hřích prarodičův a v episodách stvoření světa a pád andělů podal nejdokonalejší náboženské epos všech dob a národů. Slabší jest již Paradise Regained, který vypravuje o vítězství Kristově nad ďáblem jej pokoušejícím. Jiných básníků soudobých nebylo málo počtem, ale významem žádný z nich nedosáhl Miltona. Společným znakem plodů jejich jest jakési chladné převládání rozumu nad obrazností, reflexe nad citem, pročež je Johnson a po něm jiní literární historikové nazvali básníky metafysickými. Nejlepší z nich byli Abraham Cowley, Edmund Waller a John Denham. Cowley (* 1618 — † 1667) opatřen byl důkladnou znalostí poesie staroklassické, jejížto plody překládal a napodobil. Psal ódy, nedokončené epos biblické Davideis, dvě menší básně epické Constantia and Pliiletus a Pyramus and Thysbe, pak veselohru The Guardian a několik pojednaní prosaických se vmíšenými verši. Básnili počal již v desátém roce věku. Sám Milton si ho vážil, a verše jeho jsou dosti lahodné. — Waller (* 1605 — † 1687) psal nejvíce básně lyrické a příležitostní politické, jako ódu pochvalnou na Cromwella a žalozpěv po jeho smrti, ale pak také radostný projev nad návratem Stuartů. Mimo to složil též několik básní náboženskodidaktických, jež jako všecky plody jeho vynikají nevšední lahodou a hudebností mluvy. — Denham (* 1615 — f 1668), z jehož četných plodů jediný Cooper’s Hill dosud se čítá, jest v anglické literatuře prvním básníkem popisujícím krásu krajinnou. — Ostatní básníci jsou významu daleko podřízenějšího: George Wither (* 1667) psal básně pastýřské Shepherd’s Hunting a puritánské Emblémy náboženské. V obojích vedlé míst zdařilých čte se také mnoho strojeného. — Francis Quarles (J- 1644) byl ještě méně nadaným básníkem. Sepsal Divine Emblems, sbírku epigramatických mravoučných básniček. Náboženské básně psali též George Herbert (f 1674) a Richard Crashaw (* 1620 — j- 1650) a oba vynikají vřelou zbožností mysli. Za to obsahu radostného a mravně závadného jsou písně, jež skládali Robert Herrick (* 1591 — † I674), John Suckling (* 1609 — j- 1641) a Richard Lovelace (* 1618 — j 1658); Herrick ostatně sepsal také některé básně pobožné a Lovelace ze všech tří vůbec jest ještě nejvážnější. Cudnější jest lyrika, kterou pěstovali William Browne (* 1590 — •J 1645), jenž složil také idyllickou báseň Britannia's Pastorals, a William Habington (* 1605 — † 1654), který písněmi opěval pode jménem Castara svou vlastní choť. — Humoristické a satirické písně skládali John Taylor (* 1580 — 1654), John Cleveland (* 1613 — † 1658), Richard Fanshaw (* 1607 — † 1666). I dvě básnířky již se vyskytují: vévodkyně of Newcastle (f 1673) a Katharina Philips (* 1631 — † 1664), mezi vrstevníky velice vážená pode jménem básnickým Orinda. {{Prostrkaně|Prosa}} této doby nejvíce vykazuje děl politickofilosofických a náboženských. Mezi prvními nejčelnější jsou práce slavného filosofa Thomase Hobbesa (* 1588 — † 1679), který spisem The Leviathan or the Matter, Form and Authority of Government hájil neobmezenou vládu královskou a vydal mimo to výborné pojednání Treatise on Human Nature a poslání {A Letter) on Liberty and Necessity. Anglickým jazykem sepsal ještě Behemoth čili dějiny občanské války od r. 1640— 1660 a přeložil veršem Homéra. Ostatní spisy jeho, v dějinách filosofie důležité, psány jsou po latinskú. — Jako Hobbes tak také Robert Filmer (* 1604 — J- 1647) ostrovtipně a duchaplně hájil monarchický absolutism v pojednání Patriarcha, or the Natural Power of Kings, a jemu opět se stanoviska svrchovanosti národa odpověděl republikán Algernon Sidney (* 1617 — † 1683) spisem Discourses Concerning Government. Zato James Harrington vrománě Oceana nakreslil obraz dokonalého státu republikánského na základě rolnickém. — Z četných skladatelů polemických spisů náboženských nejvíce na slovo vzati jsou John Hales (* 1584 — J- 1656) jako zastánce rozumných a snášelivých zásad náboženských; William Chilli ngworth (* 1602 — J 1644), jenž sepsal proti katolíkům traktát: The Religion of Protestants, a Safe Way to Salvation; Thomas Browne (* 1605 — † 1682), spisovatel duchaplný a originální (nejlepší jeho spisy jsou Pseudodoxia proti pověrečnosti a Religio medici, jakési vyznání víry); pak Jeremy Taylor (*1613 — J 1667), největší kazatel angl. v stol. XVII.; Thomas Fuller (* 1608 — † 1661), proslulý nejvíce spisem The Worthies of England; Isaac Barrow (* 1630 — † 1677), slavný kazatel a učenec; Ři ch ard Baxter (* 1615 — -j i6qi), jenž sepsal 168 spisů, v nichžto rázně zastává se svobody svědomí, a mn. j. Avšak nade všecky soudobé spisovatele duchovní předčí potulný kotlář a kazatel baptistů John Bunyan (* 1628 — † 1688), jehož allegorická povídka The Pilgrim’s Progress náleží k nejvzácnějším zjevům v dějinách světového písemnictví; dosud lze ji spatriti v '''A'''-ii v každé, i nejmenší chyžce, a čtenářstvo její sbírá se ze všech stavův i věků všeho národa. Bunyan mimo ni sepsal ještě pod názvem Grace Abounding in the Chief of Sinners vlastní životopis, ve kterém úchvatně líčí své obrácení na víru, a The Holy War, allegorické spodobení, kterak město Mansoul (t. j. duše lidská) hájeno jsouc Emanuelem (Spasitelem) obléháno jest ďáblem. — Dosti chatrně byla opatřena v této době historiografie. Thomas May (* 1594 — J 1650) sepsal jen část dějin »dlouhého parlamentu« od r. 1640—43, Edward Hyde, Earl of Clarendon, bystrostí kritickou nejlepší ještě z dějepisců současných, slohem nehrubě zdárným vylíčil revoluci ve spisech History of the Rebellion and Civil Wars in England, v níž zejména charakteristika osob jest případná. Jako biograf aspoň pílí se vyznačil Isaak Walton (* 1593 — J 1683) a mimo životopisy Donnův, Wottonův, Hookerův, Herbertův a Sandersonův složil též slavnější dílo The Complete Angler or Contemplative Man's Recreation, ve kterém návod a líčení lovu ryb na udici spojeny jsou s podrobnými obrázky venkovského života a přírody. — Na prosu prostě zábavnou v pohnutých dobách revoluce nebylo ani klidu, a přísnost puritanův ovšem byla by jí přála tak málo jako divadlu. Mimo Bunyanovu allegorickou povídku vskutku také není spisu, který by zasluhoval zmínky. — Časopisectví dobou touto se značně rozvinulo i přes censuru, kterou zavedl Karel I. r. 1637, a kterou i »dlouhý« parlament r. 1643 potvrdil. Cromwell ji sice na čas zrušil, ale za Karla II. r. 1662 byla obnovena. Noviny začaly vycházeli už dvakrát třikrát za týden, a vedlé časopisů vážných byly už také týdenníky humoristické. Z novinářů tehdejších vynikli nejvíce Marchmont Needham (* 1620 — † 1678), Sir John Birkenhead (* 1615 —j- 1679) a Sir Roger ĽEstrange (* 1616 — † 1704). '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. C) Pseudoklassicismus, deismus, morální filosofie (od r. 1660 do smrti Popeovy 1744). Události politické povahou zase ještě jsou nepokojné. Stuartové znova na trůn přišlí (Karlem II.) šířili sice šťastně koloniální državu, ale brzo (již nástupcem Karlovým Jakubem II.) příčinu dali k nové revoluci, kterou rod jejich, aspoň po meči, trůnu byl zbaven. Po kralování dcer Jakubových Marie (s Vilémem III. Oranienským) a Anny (1684 — 1714) povolán na trůn rod Hannoverský (Jiřím I., pravnukem Jakuba I.), jenž však s praetendenty rodu Stuartského (Jakubem III. a princem Karlem Eduardem), kteří nejvíce ve Skotsku ještě měli přívrženců, o právo panovnické bojoval do r. 1746. Zatím moc královská značně byla obmezena (Bill of rights 1689). A. účastnila se též válek na pevnině o posloupnost španělskou a rakouskou. — Doba Viléma III. (Marie), Anny a Jiřího I. nazývala se sama hrdě »Augustan age«, ale jméno to platí jen potud, že panovníci skutečně literaturu čile podporovali, a spisovatelé, větším dílem těšíce se blahobytu a neodvislosti, dospěli veliké uhlazenosti vnější, slohové, která však jest jen nedostatečnou náhradou za skrovnou původnost a mdlou obrazivost, jež zavládla ve plodech jejich více strojených nežli přirozených. Hned návrat Stuartů literaturu uvedl zase v pravidelné dráhy a zejména vzkřísil drama od puritánů zničené; avšak se dvorem z vyhnanství francouzského přišly také zásady francouzského pseudoklassicismu, jenž sice v '''A'''-ii nikdy nedosáhl neobmezené vlády, ale přece zvláště drama úplně a ne právě příznivě přetvořil. Mimo to po veliké literární plodnosti za dob Alžbětiných a po bouřlivém hnutí revolučním přirozenou měrou nastalo ochabnutí duševní. Revoluce také zmařila dřívější horlivá studia humanistická. I bylo potřebí, aby národ nejprve se vzpamatoval a síly sebral k nové práci. A to stalo se teprve, když po druhé revoluci zabezpečena byla politická svoboda, když rozkvétajícími osadami a účastenstvím ve válkách pevninských pojištěno bylo vnější velmocenské postavení A. Druhou revolucí však také moc pseudoklassicismu aspoň podlomena jest, a literatura zbavena nebezpečenství poklesnout! v prostě dvorskou a odcizili se národu. — Poněvadž moc puritanismu návratem králů byla podvrácena, a po druhé revoluci také katolicism zbaven byl podpory, které mu poskytovali Stuartové, státní církev (protestantská) uvázala se ve klidnou vládu, a horlivý zájem pro náboženské otázky potuchl tak, že mnozí nedbajíce víry v positivně zjevení spokojovali se prostě věrou v Boha (deism), kteréžto smýšlení na jevo vyšlo theoreticky ve spisech filosofův a prakticky rozkvětem věd přírodních a mathematických, jež zaujaly místo humanistických studií. Mravní život anglický po návratu králů z bývalé puritánské přísnosti zvrhl se v úplnou nevázanost. Zvláště společnost vyšší snažila se vynahradili si požitky, kterých jí dříve horlivci náboženští bránili, a sám král, jenž vrátil se s upomínkami na veselý život francouzský, předcházel zhoubným příkladem. Ze společnosti lehkovážný směr přešel i v literaturu, a zvláště veselohry této doby poskytují obraz žalostného úpadku mravů. Než brzy zdvihl se proti němu odpor, jenž podnět dav i k novému druhu literárnímu, mravokárným časopisům, písemnictví uvedl nazpět na dráhu cudnosti. Ale pohříchu zavedl ji zase až příliš daleko v nadsazovanou úzkostlivost, jež na venek drala se tendencí mravokárnou a zvláště v románě způsobila citlivůstkářství a nudnou rozvláčnost kazatelskou. Státním převratem, vzešlým z druhé revoluce, proti koruně a šlechtě zvýšen jest význam občanstva v dolní sněmovně zastoupeného, a poněvadž rozvojem obchodu a živností občanstvo nabylo pevných podkladů hmotných, začalo také více si hleděli literatury — po výtce románů — jež tudy z rukou vyšších stavů přešla v nejširší vrstvy národa a nabyla větší neodvislosti a volnosti. Zároveň rozmohlo se také politické i belletristické časopisectvo a s ním literární kritika, kterou pěstovaly po výtce kroužky literátů pravidelně se scházejících. — První zjev, s nímž na poli písemnictví této doby se potkáváme, jest vtělený odpor proti úzkoprsým zásadám, směšnostem a neřestem puritanismu, satirické epos Hudibras,]ež v 1. 1663—-78 složil Samuel Butler (*1612 — † 1680), základní myšlénku si vypůjčiv z Cervantesova »Dona Quixota«, ale v podrobnostech všeho provedení zachovav úplnou původnost, která působí, že Hudibras podnes se čítá se vším půvabem novosti. Butler zanechal také mnoho výpisků z různých spisovatelů, pak též drobné črty charakterů po způsobě Theofrastově a několik kratších básní satirických, v nichžto tepe rozkvétající tehdáž vědy přírodní, pokud se mu zdálo, že vystupují dryáčnicky nebo po pedantskú. — Úplně s časovým proudem bral se John Dryden (*1631 — •j 1700), »poeta laureatus« a historiograf krále Jakuba II., básník neúnavný a na sklonku života od vrstevníků bez odporu uznávaný za největší ozdobu anglického Parnassu. Úsudek potomstva ovšem značně se změnil. S počátku Dryden skládal příležitostné básně a opěval stejně horlivě Cromwella i Karla II. Teprve r. 1680 politickou satirou Absalom and Achitophel (proti všemohoucímu tehdáž vévodě Monmouthovi a jeho rádcům Shaftesburyovi a Buckinghamovi) vynikl nad spolubásníky a stal se předním zástupcem pseudoklassicismu. Podobného rázu jsou satiry Medal a Mack-Flecknoe. Proti tomu báseň Religio Laici hájí církev anglickou; ale když Dryden roku 1686, bezpochyby nátlakem krále Jakuba II., přestoupil ke katolicismu, stejně horlivě zastával se zase tohoto vyznání ve skladbě The Hind and the Panther (laň = církev katol., pardal = církev angl.). Lyrická a velmi pěkná jest báseň Alexandre's Feast čili Ode on st. Cecilia’s Day, jež oslavuje moc hudby. Zdařilá jest též jeho poslední práce: Fables čili Tales, veršované povídky, vzdělané buď dle Chaucera nebo dle Boccaccia a j. novell italských a francouzských. Avšak hlavní činnost Drydenova spadá na pole dramatické, a tuto jeho zásady nejjasněji vystoupily na jevo. Vyslovil je v několika pojednáních prosou, psaných a prakticky doložil četnými dramaty. Z prvních jest Essay of Dramatic Poetry, v němž ukazuje na přednosti angl. dramatu proti francouzskému, ale chce, aby blank verse ozdoben byl rýmem. O jednotách času a místa mluví zdrželivě. Když proti zásadám v tomto spise vyloženým zdvihl se odpor, Dryden vydal A Defence of an Essay of Dram. Poetry, obrana však hrubě se mu nepodařila. Později sepsal ještě An Essay of Heroic Plays jakož The Grounds of Criticism in Tragedy, v nichž už více nadržuje tragédiím francouzským. Hleděl spojití »klassické« drama s romantickým, čili národní kusy Shakespearovy přetvořili podlé klassických vzorů francouzských, což se mu ovšem nemohlo podařili. Již vrstevníci proti tomu se ozývali (nejvtipněji v komédii The Rehearsal, kterou s jinými společně složil George Villier, vév. Buckingham), a doba pozdější Drydena úplně odsoudila. Ve vlastních dramatech Dryden zásady své ovšem uváděl v platnost. Psal tragédie a komédie stejně neúspěšné: tragédie strádají příliš strojeným pathosem a nadutou deklamací, sólistickými úvahami o citech a chatrnou charakteristikou; komédie odporný jsou přímo nestoudnou oplzlostí. Ještě nejlépe dařily se mu scény eristické, které končívají smířením. Kusů sepsal 27 ; z vážných nejlepší poměrně jsou All for Love (dle Shakespearova Antonia a Cleopatry) a Don Sebastian, z veseloher The Spanish Friar or the Double Discovery. Charakteristickým důkazem převráceného vkusu jsou Drydenova vzdělání některých dramat Shakespearových, hlavně »Bouře«. V tom ostatně předešel ho William Davenant (* 1605 — † 1668), jenž po návratu Stuartů také o vzkříšení dramata se staral a mimo jiné i návrh na změnu »Bouře« vypracoval. Ale Dryden i Davenant ideálnou báseň Shakespearovu proměnili ve skvělý kus výpravní, plný povrchních effektů scénických. Podobně Dryden neostýchal se strhnout! Miltonův »Ztracený ráj« na nízké stanovisko blýskavého představení operního. Ještě rozhodnějším zástupcem pseudoklassicismu nežli Dryden byl Alexander Pope (* 1668 — † 1744), jenž slávu předního básníka po něm dědil o několik desítiletí později. Avšak ani Pope k básníkům skutečně velikým řadili se nemůže, poněvadž plody jeho jsou spíše výtvorem kritického vědění a útlého citu pro krásu formálnou nežli výronem poetické mysli. Pope jako Dryden byl velmi plodný a básnit! začal velmi záhy; ale jsa těla zmrzačelého a strádaje stálou chorobností byl povahy roztrpčené a svárlivé a zaplétal se v prudké spory s vrstevníky, v nichžto nepočínal si vždycky slušně. Nejpatrnějším toho svědectvím jest báseň jeho Dunciad, vtipná sice, ale jedovatá satira na protivníky literární. Jinak Pope psal básně pastýřské (Pastorals, Messiah), popisné ( Windsor Forest), allegorické (The Temple of Fame, dle Chaucerová House of Fame), aestheticky a morálně filosofické (An Essay on Criticism die Horatiovy Ars poetica a Boileauovy L’art poetique; pak důležitější An Essay on Man, Moral Essays). Nejznámější jest zdařilé komické epos The Rape of the Lock. Pope pilně překládal spisy staroklassické (Statia, Ovidia, Homèra) a že pseudoklassicism v '''A'''-ii nikdy zcela neovládl, dokazuje, že Pope, přední jeho zástupce, vzdělal některé kusy z Chaucera a upravil — dosti nekriticky — vydání Shakespeara. — Vrstevníci Popeovi Josef Addison (* 1672 — j-1719) a Richard Steele (* 1675 — j 1729) méně významní jsou jako zástupci pseudoklassicismu, ač mu oba náleželi — Addison tragédií Catonem, která dokonce jest i poměrně nejlepší anglický kus tohoto směru, Steele veselohrami The Funeral, The Tender Husband, The Tying Lover, The Conscious Lovers — nežli jako zakladatelé mravokárných časopisů (The Tattler od dub. 1709 do ledna 1711; The Spectator od břez. 1710 do pros. 1712; The Guardian od břez. do říj. 1713; The Lover od ún. do květ. 1714; nejdůležitější byl Spectator), jejichžto rozmanitým a cenným obsahem mravoučným a literárním, humoristickými posudky zvykův, obyčejův a vkusu časového, jakož i zaokrouhleným a vytříbeným slohem podstatně přispěli ku povznesení mravnosti a vzdělání v občanských kruzích národa. Přízeň, které časopisy jejich požívaly, svědčí také, jak velikou váhu tehdy již literatura měla v nejširších vrstvách obecenstva. Současně s nimi působil satirik Jonathan Swift (* 1667 — J 1745), horlivý, ač ne právě důsledný spisovatel politický a rázný zastánce zájmů nešťastného Irska. Swift psal nepatrné básně lyrické, ale výborné satiry prosou, z nichžto zvláště tři vynikají: The Battle of the Books, kterou ve sporu o přednost vzdělán! klassického a moderního postavil se na stranu klassiků. Hie Tale of a Tjír jest jedovatý útok na církve katolickou, lutherskou, anglickou a kalvinistickou. Nejslavnější jsou Gulliver’s Travels, výborná satira na politické a společenské poměry soudobé v podobě cestopisu tak živě líčeného, že kniha nehledíc k satirické tendenci jest velmi zábavným čtením i pro mládež. Jaké změny po návratě Stuartů zasáhly ve drama, již výše naznačeno při Drydenovi. Tragédie pseudoklassicismem stržena jest s výše shakespearovské do hlubin prázdných, ale slohem nadutých deklamací »rekovských«; starý, působivý blankverse nahrazen strojenými umělůstkami rýmu; ale přece vážné hry zachovaly aspoň cudnost mravní. Veselohra však poklesla v nemravnost a oplzlost nejhrubší; ale nelze jí upříti vtipu a živosti. I spisovatelka jedna smutně proslavila se komédiemi oplzlého obsahu, Aphra Behnová (f 1689), které vrstevníci dávali poetické jméno Astraea. S raffinovanou pak nemravností nejoplzlejší věci kladeny v ústa hereček, které na rozdíl od dřívějšího zvyku v ženských úlohách vystupovaly od r. 1660. (První byla herečkou zastoupena Desdemona v »Othellu«.) Záhy proti neřesti této ozvali se hlasové vážní. Richard Blackmore v předmluvě k eposu svému Prince Arthur bojoval již r. 1695 proti nemravnosti na jevišti; ale mnohem účinněji vystoupil Jeremy Collier (* 1650 — + 1726) řízným spisem A Short View of the Immorality and Profaneness of the English Stage (1698) a skutečně zvítězil nade zlem časovým tak, že r. 1704 vydána byla královská zápověď, uvádět! na jeviště, co by bylo proti náboženství a slušnosti. Jen litovatt jest, že tím zase veselohra téměř úplně stržena buď v nechutenství frašky nebo v plačtivou dojemnost. Jako skladatelé nemravných sice, ale jinak vtipných veseloher vynikli: William Wycherley (* 1640 — † 1715), jehož kusy The Gentleman Dancing Master (dle Calderona), Love in a Wood or St. James’s Park, The Country Wife, The Plain Dealer (všecky tři dle Molièra) mají zvláště zdařilou osnovu. William Congreve (* 1672 — † 1729) podobně proslavil se dovednou osnovou komédií The Old Bachelor, The Double Dealer, Love for Love, The Way of the World. Sepsal též málo zdařilou tragédii The Mourning Bride. George Farquhar (* 1678 — † 1707) ve příčině mravnosti již aspoň poněkud obrátil se na cestu lepší. Sepsal mimo jiné Love and a Bottle, The Constant Couple a nejlepší ze všech The Beaux' Stratagem, podlé něhož pak Oliver Goldsmith složil svou veselohru She Stoops to Conquer. — Na lepší cestě k cudnosti jest též architekt John Vanbrugh (* 1666 — † 1726) kusy svými Relapse, The Provoked Wife, The False Friend a jinými, z nichž osnovou i charakteristikou nejlepší jest The Confederacy. — A na dráze jednou ražené ještě dále pokročil herec a poeta laureatus Colley Cibber (* 1671 — † 1757), z jehož komédií jest asi nejlepší The Careless Husband. Cibber také vzdělával starší dramata (na př. Shakespearova Richarda III.) a vlastním životopisem (An Apology for my Own Life) zůstavil po sobě důležitý pramen vědomostí o tehdejších poměrech divadelních. — K veselohrám přiřadili sluší také první domácí operu satirickou pod názvem The Beggars' Opera, kterou John Gay (* 1688 — f 1732) bojoval jednak proti špatné vládě ministerstva Walpolova, jednak proti přílišné zálibě ve zpěvohrách italských. —■ Po výtce tragédie skládal Nathaniel Lee (* 1657 — J 1692). Z četných kusů jeho nejpěknější jest Lucius Junius Brutus. V ostatních Lee, jenž měl nadání velikolepé, nedovedl se mírnili, tak že mají ráz divoký, pustý a v dramatické osnově nedokonalý. Ale zásluhou Leeovou jest, že zase začal užívali pětistopých jambů nerýmovaných. — Thomas Otway (* 1652 — f 1685) Leeovi ve všech příčinách se podobá. Nejzdárnější jeho tragédie jsou The Orphan a Venice Preserved; zvláště druhá pokládá se obyčejně za nejúchvatnější drama anglické po Shakespearovi. — Méně důležití, ač svou dobou dosti slaveni byli ještě skladatelé dramat Thomas Southerne (* 1659 — † 1746), John Crowne (*1661 —f 1698), Nicholas Rowe (* 1673 — † I7I3), Thomas Shadwell (* 1640 — † 1692) a hlavně George Lillo (* 1693 — † 1739), jenž pozoruhodný jest jako pisatel pohnutlivých dramat z občanského života. Nejlepší jeho kusy jsou George Barnwell, Fatal Curiosity a Arden Feversham, V lyrice a epice této doby mimo Drydena a Popea málo jest básníků jen poněkud vynikajících. Jméno »correct poets« zjednalo si uhlazenými verši lehkého, buď lyrického, buď» didaktic. a kritic. obsahu několik šlechticů, jako Earl of Roscommon (* 1634 — ■j-1685), Earl of Rochester (*1647 — j-i68o), Sir Charles Sedley (* 1639 — j 1701), vévoda Buckingham (* 1649 —j-1721), Earl of Dorset (*1638 — j 1706). Nad ně poněkud předčí nešlechtící John Philips (* 1676 — f 1708), jenž sepsal podlé Vergilia báseň polopopisnou, polodidaktickou Cider, a John Po mfret (* 1667 — † 1703), jehož Choice líčí příjemnosti klidné literární práce v zátiší venkovském. Větší jest již význam, jehož nabyl Matthew Prior (* 1664 — † 1721) básní filosofickou Alma, biblickým eposem Solomon, pak lehkou lyrikou erotickou a mravoučnými povídkami rázu La Fontainova; ale podřízené důležitosti jsou zase lékař Sir Samuel Garth (* 1670 — † 1719), Thomas Parnell (* 1679 — f 1718), přítel Popeův a Swiftův, Thomas Tickell (* 1686 — 1 1740). — Do této doby konečně spadá také selanka The Gentle Shepherd, kterou r. 1725 Skot Allan Ramsay 1686 — † 1758) obnovil a ušlechtil starší zálibu v poesii pastýřské. Velikou důležitost má doba tato pro zábavnou prosu. Dotud pěstovány byly romány rytířské, dvorské čili eufuistické, pastýřské a novelly italského původu. Osamělým, ač výborným zjevem jest allegorický »Pilgrim’s Progress« Bunyanův. Všeliké povídky mimo jediné novelly italské nelíčily světa skutečného, nýbrž svět vybásněný, ano dokonce málo pravdě podobný a psány byly skoro výhradně pro vyšší třídy společnosti. V tom právě obrat rozhodný způsobil Daniel Defoe (*1661 — j 1731), jenž prosu výpravnou přenesl na základy jediné zdravé a rozvoje schopné líče život skutečný dle pravdy a tak, že i nejširší vrstvy národa mohl zajímali. Defoe mnohými nehodami za pestrého života svého zkoušený a tudy takměř všech stránek lidské povahy znalý, byl z nejplodnějších angl. spisovatelův a různých děl jeho počítá se do 200. Většina byla obsahu politického (jako výborná satira na nesnášelivost státní církve The Shortest Wav with the Dissenters) a národohospodářského (jako Essay on Projects, ve kterém Defoe již načrtl první popudy ke spolkům pojišťovacím, záložnám, bankám a jiné myšlénky, které v pozdějších dobách byly provedeny). V zábavné prose však obrat způsobil nejvíce jeho Robinson Crusoe (vyd. r. 1719), jehož úspěch nejen doma, ale i v cizině jest příliš dobře znám, aby třeba bylo o něm se rozepisovali. Všecko tajemství úspěchu tohoto záleží ostatně jen v nelíčené prostotě a pravděpodobnosti vypravování, kterou také jiné novellistické práce Defoeovy jsou ozdobeny. Z nich The Memoirs of a Cavalier a The Journal of the Great Plague of London dlouho pokládány byly dokonce za prameny historické. V prose {{Prostrkaně|naukové}} hlavní podíl spadá na spisy deistů, z nichžto nejčelnější byli Charles Blount (* 1654 — † 1693), John Toland (* 1670 — † 1722), Anthony Collins (* 1676), William Lyons, Matthews Tindal (* 1657 — † 1733), Thomas Chubb (*1679 — j 1747), Thomas Morgan (J 1743). Více ke mravní stránce přihlíželi, s deisty ve příčině dogmatické se srovnávajíce, moralisté, z nichžto nejvíce znám jest Anthony Ashley Cooper, Earl of Shaftesbury (* 1671 — J 1713), jehož duchaplná pojednání morálně filosofická a aesthetická jsou sebrána pode jménem Characteristics of Men, Manners, Opinions, Times. — Zastává-li Shaftesbury myšlénku, že tento svět jest nejlepší a člověk přirozeně nakloněn ke ctnosti, lékař Bernard de Mandeville (* 1670 — † 1733) naopak dokazuje, že špatnost jest nezbytná, v básni svou dobou velmi oblíbené The Grumbling Hive or Knaves turned Honest. Morálně filosofické spisy psal také Francis Hutcheson (* 1694 — † 1747) a v následující době myšlénky moralistů podrobněji rozvedl Adam Ferguson (* 1724 — t 1816) ve spise Principles of Moral and Science. — Nad deisty a moralisty důležitější byli filosofové Locke, Berkeley, Hartley a Hume — John Locke (>;: 1632 —■ † 1704) pojednáním An Essay concerning Human Understanding jest zakladatelem empirické filosofie a sensualismi!; pojednáním Thoughts on Education razil dráhu rozumné paedagogice žádaje vychování přirozené a rozebíraje myšlénky, které později Rousseau podrobněji vykládal. V posláních Letters of Toleration Locke přimlouvá se za snášelivost náboženskou a spisem The Reasonableness of Christianity snaží se dokázali, že křesťanská víra ve zjevení boží neodporuje rozumu. Pojednáním o vládě (Treatise of Go vernmenf) zastává se theorie o svrchovanosti národa. -— Biskup Jiří Berkeley (* 1684 t I753) ve spisech svých stojí na stanovisku subjektivného idealismu a rázně ozval se proti Mandevillově bajce o včelách. — David Hartley (* 1704 — † 1757) založil psychologii materialistickou, ale vynasnažil se uvésti ji v souhlas se zásadami theologickými. — Skot David Hume (* 1711 — † 1776) Lockeův empirismus přetvořil ve skepticismus. Nejdůležitější spisy jeho jsou A Treatise on Human Nature; An Inquiry into Human Understanding a The Natural History of Religion. Dějinami A. (History of England), které začal}’ vycházeli teprve r. 1754, Hume náleží již době následující. V této době historiografie celkem opatřena byla dosti chatrně. EdwardHyde, EarlofClarendon(* 1608— J 1674) napsal History of the Great Rebellion, počínaje r. 1625 jako očitý svědek, ale se stanoviska royalistického; biskup Gilbert Burnet (* 1643 — † 1715) vydal výbornou History of the Reformation of the Church of England a několik životopisů; v rukopise zůstavil History of my own Time, v níž doba občanské války a republiky vylíčena jest stručně a pak děje až do r. 1713 podrobně, ale zase poněkud strannicky. — John A r buthnot (* 1667 — -j- 1735) v díle History Anglie (jazyk a literatura). of John Bull podal humoristický obraz války ! o posloupnost. Politický essayista byl Henry St. John ViseQuntBolingbroke(* 1678 — f 1751), a sbírkami dopisů proslavili se Lady Wortley Montagu (* 1689 — † 1762) a Philipp Dormer Stanhope, EarlofChesterfield (* 1694 — •)■ 1773). Dopisy Chesterfieldovy svědčí jeho synu a obsahují hojnost praktické moudrosti pro život, ač ne vždycky se srovnávají s mravností. — Na slovo vzatý zástupce exaktní vědy za této doby, slavný Sir Isaac Newton (* 1642 — J 1727) hlavní dílo své (»Philosophiae Naturalis Principia Mathematica«) i jiné práce vědecké vydal po latinskú. Pojednání Optics or a Treatise of the Refractions, Inflections, and Colours of Light, kterým vědu tuto založil, pak několik rozprav theologických sepsal jazykem rodným. — Pro úplnost doloženo budiž zde, že v '''A'''-ii roku 1728 také vyšel již první slovník obecných vědomostí pod názvem Cyclopaedia, již ve dvou svazcích foliových vydal Ephraim Chambers. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. D) Návrat ku přírodě. (Od poi. do konce stol. XVIII., t. j. od smrti Popeovy do prvního vystoupení Waltera Scotta r. 1786). Politické události této doby aspoň uvnitř země jsou méně bouřlivé. Králové Jiří II. (po r. 1746) a Jiří III (1760 — 1820) trůn drželi již bez odporu. Války vedeny jsou s Francií a Španělskem, ale ukončeny mírem pařížským 1763. Koloniální država rozšířena Indií a Kanadou, ale zmenšena ztrátou obcí Severoamerických. Na sklonku doby revolucí francouzskou (1789) i A. stržena ve válku. Návratem ku přírodě doba tato nazývá se jen potud správně, že na dobro odstraněn jest pseudoklassicismus, a zavládly názory dokonalejší o podstatě a úkolu básnictví, jež mělo býti napodobením přírody se šetřením původnosti a neodvislosti básníkovy. Všelicos nepřirozeného, jako přílišný idealismus, chorobné citlivůstkářství a strojenost slohu, buď z dřívějších dob zbylo, bud nově se vyvinulo. Volnost tvorby, které básníci se domáhali proti střízlivé pravidelnosti dřívější, namnoze se zvrhala ve zmatek všeho řádu prázdný, snaha po upřímném, vřelém citu proti bývalé rozumné chladnosti sváděla k horování v citech nucených. Ale aspoň snah dobrých nelze neuznali a do značné míry také dosti zdárných výsledků. Pěstění literatury ještě více nežli za doby předešlé přešlo v ruce nešlechticů, poněvadž kruhy občanské rozvojem sociálným dosáhly největší důležitosti ve státě, a tím již podmíněn byl ráz písemnictví takořka národnější, jenž mimo jiné osvědčil se také tím, že (zásluhou herce Davida Garricka) Shakespeare zase v původní podobě uveden byl na jeviště, a že probudila se láska ke staroanglické poesii národní, jejíž památky horlivě sbírány jsou a vydávány. (Ovšem láska tato k minulosti a poesii národní také příčinu dala k podvodům, jichžto dopustili se T h o m a s Ch a tterton vydav podvržené básně středověkého prý básníka Rowleye, a James Macpherson, jenž smyslil si skotského barda Ossiana 365] a předstíral, že básně jeho jazykem gaelskýmsebral po horách skotských.) V literatuře nejpřednější místo v této době zaujímá román. Na základě realistickém, na nějž tuto větev písemnictví postavil Defoe, s velikým zdarem dále pracoval Samuel Richardson (* 1689 — † 1761), jenž v pokročilém již věku jal se skládali formou dopisů romány mravokárné. V prvním (Pamela), vylíčil osudy ctnostného děvčete, které odolavši všemu svádění na konec dochází odměny za svou vytrvalost; ve druhém (Clarissa Harlowe) zase životní zápasy a smrt dívky svedené nesvědomitým mužem, jenž sám hyne v souboji; ve třetím (Sir Charles Grandison) nešťastnou lásku Italky ke krásnému a ctnostnému šlechtici anglickému. Richardson, jakkoli unavuje rozvláčností, nadsazuje mravokárnost a příliš libuje si v přesládlé sentimentálnosti, přece napodobitele své naučil líčili upřímný, pravdivý cit a kreslili případně charaktery, zejména do hloubky psychologické. Aby chorobné citlivůstkářství a ostatní vady Richardsonovy příliš nerozmohly se na škodu zdravého realismu, o to postaral se Henry Fielding (* 1707 — † 1754), jehož první román Joseph Andrews přímo skládán byl jako parodie Pamely, ale vydařil se jakožto vzor nového druhu, románu totiž humoristického, jejž Fielding hned sám ve hlavním díle svém Tom Jones dovedl k veliké dokonalosti výtečně zosnovav děj všecken pravdě podobný a poutavý a do podrobná nakresliv povahy jednajících osob, poněkud drsné sice, ale vůbec přirozené a pravdivé. Slabší, avšak přece ještě dosti cenná jest i jeho povídka Amelia. —- K Fieldingovi řadí se důstojně Tobiáš Smollett (* 1721 —- •)- 1771), který přidržev se humoristického směru v románech svých Roderick Random, Peregrine Pickle a zvláště v nejlepším Humphrey Clinker, realisticky a zdárně, často i drasticky líčí tehdejší poměry společenské, ačkoli předchůdců nedostihl osnovou děje a jednotnou charakteristikou osob. — Charakteristiku tuto do posledních podrobností hlavním úkolem si učinil Laurence Sterne (* 1713 —-j- 1768) v románech Tristram Shandy a The Sentimental Journey nedbaje jinak osnovy a postupu děje. Avšak velikou vadu tuto odčinil tím, že staví se na povznesené stanovisko srdečného humoru a vřelé soustrasti s nedokonalostmi lidskými. — Šestý konečně novellista veliký, Oliver Goldsmith (*1728 —11774), hlavním spisem svým The Vicar of Wakefield přes mnohé vady jeho podal vzor poutavého vypravování, realistické charakteristiky, dokonalé lahody slohu, něžné prostoty smýšlení a nelíčené upřímnosti citu. — Pracemi těchto mužů román v '''A'''-ii pro všecky doby postaven byl na přirozenou půdu rozvoje a vytčen mu úkol líčili život skutečný, po výtce rodinný a společenský. Současné pokusy o vzkříšení románu rytířsko-romantického, jež učinil Horace Walpole (* 1717 — J- 1797) spisem The Castle of Otranto, nezůstaly sice bez napodobitelů, mezi nimiž jest i spisovatelka velenadaná Anna Radcliffová (* 1764 — -(• 1823), ale celkem přece díla podobná proti románům realistickým jsou jen zjevy vzácnými. Vlastní {{Prostrkaně|básnictví veršované}} — sjedinou výjimkou — proti prose zábavné ustupuje do pozadí. Nejvíce ještě pěstovaly se elegické, popisné a didaktické druhy. Elegikern nejslavnějšim jest Edward Young •(* 1681 — † 1765), jemuž ze smutných událostí rodinných vzešla nálada k hlavnímu •dílu Night-Thoughts. Jsou to zádumčivé žalozpěvy o životě, smrti, nesmrtelnosti a jiných záhadách filosofie náboženské a takořka první projevy »světobolu«, jenž později se rozšířil v literaturách evropských. Young sepsal též báseň o dni soudném The Last Day, pak The Force of Religion, jenž opěvá tragický osud Jany Greyovy, dvě satiry a tři tragédie (Busiris, The Revenge, The Brothers), všecky nepatrné. Prosaickým pojednáním Conjectures on Original Composition zastal se volné tvorby básnické napodobením přírody proti poutům pseudoklassicismu. Zásady jeho, jež dále rozváděli JosefWarton (* 1722 — † 1800), Hugh Blair (* 1718 — † 1800), William Hogarth (* 1697 — † 1764), brzy všeobecně byly přijaty nejen v '''A'''-ii, nýbrž i v ostatních literaturách evropských. -— Lnutí ku přírodě prakticky nejlépe provedl James Thomson (* 1700 —• † 1748) básní popisnou The Seasons, která uhlazenou formou a střízlivostí citu sice připomíná Popea, ale proti němu vyniká pravdivostí obrázků přírodních. Ostatní básně Thomsonovy, mezi nimi 5 tragédií, nejsou hrubě zdařilé. Spolu s Davidem Malletem (•(• 1765), jinak málo vynikajícím, Thomson složil maškarní hru Alfred, ve které obsažena jest píseň »Rule Britannia, rule the waves«, jež rozšířila se po všem národě. —- Poučného, filosofického obsahu jest báseň The Pleasures of Imagination, ve které lékař Mark Akensi d e (* 1721 — J 1770), rodem Skot, stopuje a líčí pocity působené v mysli lidské krásnými předměty v přírodě a umění; vyniká rázností slohu, krásou mluvy i hojností myšlének. — William Cowper (* 1731 — † 1800) jest z nejpřednějších zástupců básnictví tak řečeného přirozeného. Hlavní dílo jeho The Task popisuje veršem život v přírodě a domácnosti s přídavkem úvah mravokárných. I ostatní básně Cowperovy ( The Table Talk, The Progress of Error aj.) nesou se podobným směrem; z menších plodů prostonárodním tónem se zamlouvá komická ballada John Gilpin, a hlubokým citem báseň On Receiving my Mother’s Picture. Z {{Prostrkaně|lyrických}} básní této doby nejzdárnější hloubkou myšlének, vážností tónu a lahodou mluvy jest Elegy Written in a Country Churchyard, kterou sepsal professor cambridgeský Thomas Gray (* 1716 — † I771)- Mimo ni složil jen jeitě několik ód, z nichžto nejlepší jsou The Bard, The Progress of Poesy, To Adversity. — Básníky druhého řádu byli James Beattie (* 1735 — † 1803), jehož Minstrel byl asi prvním plodem novéno směru přírodního, a Erasmus Darwin (* 1731 — j- 1802), otec slavného přírodozpytce, který složil dvě básně poučné The Botanic Garden (o dvou částech: The Economy of Vegetation a The Loves of the Plants), pak The Temple of Nature or the Origin of Society. Jsou obsahu přírodopisného a vynaloženo na ně slohového umění více, nežli jestzáživno. — Zcela originálním zjevem v literatuře konečně byl George Crabbe (* 1754 — J 1832), jehož básně The Library, The Village, The Parish Register, The Borough, Tales in Verse, Tales of the Ha'l jsou šťastnou směsí částek popisných, idyllických a novellistických. Hlavně The Village jest zdařilá spodobujíc věrně podlé pravdy život pracovního lidu. Méně zdárné jsou Sir Eustace Grey, a The Hall of Justice upomínajíce na romány hrůzoplodné. — Ve dramatě po všecku tuto dobu mimo jediné veselohry Sheridanovy nic cennějšího nebylo sepsáno. Zvláště tragédie (jako některé romány) zabředla již na sklonku předešlé doby v mravokárnou tendenci pohnutlivých příběhů rodinných, jaké psal již Lillo a podlé něho v této době Edward Moore (* 1712 — † 1757; The Gamester), Richard Cumberland (* 1732 — † 1811; The Brothers, Tne Westindian, Tne Jew). Cumberland však přece poněkud zdárněji spodobuje charaktery. I veselohra celkem chatrně jest opatřena; básníci psali vlastně jen frašky, v nichžto sice bylo hojnost komiky, vtipu i satiry, ale málo umělecké osnovy a charakteristiky. Podobné kusy skládal novellista HenryFielding, herec David Garrick (* 1716 — f 1779), jehož nejlepší dvě komédie The Lying Valet a Miss in her Teens dosud na jevišti se drží, a Young Samuel Foote (* 1720 — t I777)> z jehož 89 frašek aspoň jedna The Mayor of Garratt posud jest oblíbena. Pak ještě otec a syn Jiří Colmanové (* 1733 — 1794, 1762 — 1836), také herci a podnikatelé divadel, kusy svými vynikli nad prostřednost, zejména mladšího kus The Heir at Law došel chvály. Vážnější jsou veselohry novellisty Oli vera Goldsmitha(77;e Goodnatured Mán, The Stoops to Conquer), a skutečně uměleckou cenou vynikají kusy The Rivals a The School for Scandal, které sepsal Richard Brinsley Sheridan (* 1751 — † 1816), stejně proslavený jako básník, řečník parlamentární a státník. Veselohry jeho jsou plny mravních myšlének, a přece nejsou mravokárné, plny výborného vtipu a přece ne fraškovité, dialog jest vždy duchaplný a mluva vzorem řeči dle potřeby prostonárodní nebo uhlazené. Poněkud slabší jsou Sheridanovy tři frašky (nejlepší z nich ještě The Critic) a komická opera, The Duenna. — Sheridan jest posledním skutečně uměleckým zjevem v anglickém dramatě. Básníkem zcela samorostlým, s rozvojem ostatní poesie této doby nesouvislým, ale daleko nad ni vynikajícím, byl Skot Robert Burns (* 1739 — + 1796), syn prostého rolníka, jenž na venkovské škole nabyl tak nedostatečného vzdělání, že vším právem náleží ho nazvat! samoukem. Přes to vše Burns jest z největších lyriků nejen anglických, ale všeho světa. Básně jeho líčí skutečně jen pravdivý cit, jsou prázdny vší strojenosti, a jako obsah jest prostý, pravdivý, tak mluva (přirozené nářečí skotské) jest nelíčená, samorostlá, plna nehledané lahody a hudebnosti. Mimo písně Burns sepsal též několik ballad a básní popisných; nejlepší z nich jest Tam O’Sbanter. — Vedlé Burnsa ve Skotsku povstali i jiní básníci samoukové, jejichžto činnost z větší části spadá již do následující doby, jako tkadlec Robert Tannahill (* 1774 — † 1810), zedník Allan Cunni ngham (* 1784 — ■)-1842), nádenník Robert Nicoli 1814 — 11837), písař Motherwell a nejslavnější z nich ovčák James Hogg (* 1772 — † 1835), který nejraději zpíval ballady (pověsti) národní. V oboru {{Prostrkaně|prosy naukové}} nejlépe v době této vyvíjela se historiografie, která od prostého vypravování postoupila k pragmatickému badání a filosofické reflexi. Počátek tímto směrem učinil filosof David Hume v díle History of England (od Caesarových výprav do Britannie po Jindřicha VII.). Úvahám jeho vadí jen pochybená zásada, že působení církve, ať byla jakákoli, vždycky bylo neblahé. Jeho příkladu následoval William Robertson (* 1721 — † 1793) vDějinách Skotska za Marie Stuartky a syna jejího Jakuba, pak v Historii Karla V. a v Dějinách objevu a osazení Ameriky. Stanovisku nynější vědy práce Robertsonovy již nevyhovují, ale vyznačují se důstojným, povýšeným rozhledem po dějinách a poutají mistrným slohem. — Edward Gibbon (* 1737 — -j 1794) obsáhlým spisem History of the Decline and Fall of the Roman Empire pojistil si místo mezi předními dějepisci všeho světa, ačkoli dílo jeho nyní také jest již zastaralé. — Do této doby spadají počátky vědecké historie literatury. První záslužné práce toho směru vykonal Samuel Johnson (*1709—f 1784), jenž svou dobou stál v čele všeho literárního ruchu anglického. Sepsal básně satirické dle luvenala (London, The Vanity of Human Wishes a j.), povídku mravokárnou Rasselas a všeliká pojednání, ale nejvíce proslavil se Slovníkem jazyka anglického a hlavně Životy básníků (Lives of the Poets), které přidány jsou jako předmluvy k básním jejich, vydávaným Johnsonem v 1. 1779 - 81. — Systematické pak dějiny literatury angl. pořádkem chronologickým (The History of English Poetry, od XI. do XVI. stol.) sepsal prof. Thomas Warton (* 1728 — † 1790), jehožto dílo dosud ceny nepozbylo. — Zvýšená váha parlamentu způsobila rozkvět veřejného řečnictví a politické literatury. Řečníky největšími byli EdmundBurke (* 1729 — J- 1797) a William Pitt, Earl of Chatham (* 1708 - † 1778). V politickém písemnictví nejvíce vynikly dopisy (od ledna 1769 do ledna 1772) vydávané pod pseudonymem Junius, pod nímž kdo se skryl, podnes zcela na jisto není postaveno. Novou vědu politickou, nár. hospodářství, založil Adam Smith (* 1723 — f 1790) dílem Wealth of Nations, — v literatuře právnické nejvíce pozoruhodný jsou Commentaries on the Laws of England, jež sepsal Sir William Blackstone (* 1723 — † 1780), a které od té doby nebyly dílem lepším nahrazeny, nýbrž jen přídavky a opravami doplňovány. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. E) Romantika. (Od prvního vystoupení Scotto va 1796 do konce let dvacátých století XIX.) Politické události ovládány jsou válkami s Francií do pádu Napoleonova. Zdárné v nich úspěchy nemálo povznesly národní vědomí anglické. Ale vavříny v bitvách dobyté nemohly zastříti hniloby a nemravnosti vyšších tříd společnosti, iížto s trůnu samého (Jiřím IV.) dáván jest příklad pohoršlivý. Když po válkách přestalo vzrušení vojenské, vady tyto vystoupily více na jevo a způsobily u mnohých lidí lepší mysli ošklivost nad stavem přítomným a zoufalství nad budoucností. Zádumčivost, již za předešlé doby vzniklá, rozvila se v úplný světobol, v úsměšné opovrhování vším lidským životem, a pessimismus otravoval i nejlepší květy písemnictví. Ale vedlé toho zavládl také směr zdravější. Neradostná přítomnost takřka vybízela hledati doby lepší a místa na pohled utěšenější. Záliba v památkách staré poesie, také již z předešlé doby přejatá, ukazovala k minulosti, ke středověku. Tak vznikla romantika, a čelným zástupcem jejím jest Walter Scott. Pessimisté zase a v čele jejich lord Byron, prchali z vlasti až do Orientu, ale dějin jeho a scenerie užívali jen za rámec pro neradostné a satirické své úvahy. Oba směry, romantika i pessimismus, mocně zasáhly v rozvoj také ostatních literatur evropských; ale také naopak jiné literatury začaly zase patrněji působiti v anglickou. Ruch básnický ostatně v '''A'''-ii byl velmi čilý. Svěží duch revoluce francouzské, jenž rozletěv se po vší Evropě všude drtil pouta duševního života a dařil jej perutěmi volnosti, v '''A'''-ii, kde při svobodě ústavní nebylo místa pro násilné bouře politické, způsobil aspoň veliké hnutí literární. Básnictví úplně setřáslo ztrnulé názory a úzkostlivá pravidla vnějších forem, a z dokonaného teď návratu ku přírodě a k dávným vzorům rázovité poesie starších dob obrodilo se v poesii novou, vzletnou, jakkoli v některých, a to právě nejlepších plodech znešvařenou pessimismem. Také prosa, a zvláště nauková, rozvojem věd exaktních a rozkvětem anglického obchodu a průmyslu získala velikou dokonalost. Epochální bylo vystoupení tvůrce romantiky Waltera Scotta (* 1771 — J- 1832), jehožto život sám střídavými osudy má ráz romantický. Nejprve uveřejnil veršované novelly z dějin a pověstí své skotské vlasti: The Lay of the Last Minstrel (události z pomezních válek Skotů s Anglií); Marmion (události před bitvou u Floddena r. 1513); The Lady of the Lake (dobrodružství krále Jakuba V, v přestrojení se potulujícího, a bitva u Bealu); Rokeby (bitva u Marston-Mooru) ; The Lord of the hles (boje Bruceovy r. 1307). Básně tyto uvítány jsou s nekonečným nadšením obecen.stva a /.půsebily úplnj' převrat vkusu. Ostatní romantické básně Scottovy (The Bridal of Triermain, Harold the Dauntless, Halidon Hill) již jsou značně slabší. Nebylo lze ani básníku tak vynalézavému jako byl Scott vyhnouti se opakování motivů. Chatrné jsou také básně politické The Vision of Don Roderick a The Field of Waterloo, kterými Scott slavil vítězství A. nad Napoleonem. Za to velikou cenu mají písně a ballady, které vřadil do svých románů. Moudře totiž Scott uznávaje, že síly své v oboru romantického eposu vyčerpal, obrátil se na pole jiné, na kterém mu kynula ještě větší sláva. Jal se psáti historické romány, jež čerpal ze skotských dějin (Waverley. Legend of Montrose, Old Mortality, Monastery, Abbot, Fair Maid of Perth, Castle Dangerous), pak z anglických (Ivanhoe, Kenilworth, Fortunes of Nigel, Peveril of the Peak, Betrothed, Talisman, Woodstock) a z kontinentální historie (Quentin Durward, Anne of Geierstein, Count Robert of Paris). Vedlé těchto děl z politické historie Scott vzdělal též události ze soukromého života za starodávna (Guy Mannering, Antiquary, Black Dwarf, Rob Roy, Heart of Midlothian, Bride of Lamermoor, Pirate, St. Ronan’s Well, Redgauntlet, Surgeon’s Daughter, Two Drovers, Highland Widow). Spisy těmito Scott jest zakladatelem moderního románu historického, v němž básník snaží se věrně vylíčiti dobu, ze které děj vzal, i v podrobnostech krajinných, krojů, zvykův a obyčejů. Scottovi se snaha tato dařila měrou nevšední, ačkoli líčení jeho jest poněkud příliš volně rozvláčné. Nadšení, které romány tyto vzbudily doma i v cizině, nebylo menší, nežli kterého se dostalo jeho romantickým povídkám veršovaným, a mnoho jest napodobitelů jeho po všech literaturách. Líčením skotského života, ale moderního, Scotta již předešla Alžběta Hamiltonová (* 1758 — f 1816) povídkou The Cottagers of Glenburnie a z pozdějších krajanů jeho nejbližší jsou mu John Galt (* 1779 — † 1839) a John Wilson (* 1785 — † 1854). Irské rodáky své způsobem Scottovým líčila Marie Edgeworthová (* 1767 — † 1849), ač její povídky mají také mravokárnou a sociálně reformátorskou tendenci, které Scott neznal. Scott však vedlé vlastních hojných plodů básnických pilně sbíral také staroskotské ballady (Minstrelsy of the Scottish Border) a vydával staroanglická i moderní díla básnická se životopisy (Sir Tristrem, Thomas of Ercyldoune; dílaDrydenova, Swiftova). Pilně studoval též a důkladně znal historii a ve svých Povídkách dědových Tales of a Grandfather) stanovil vzory populární historiografie. Životopis Napoleonův, jejž také sepsal, jest celkem chatrný ; ale jeho Letters on Demonology and Witchcraft svědčí o bohatých vědomostech a vážných studiích. Jako Scott jest v čele romantiků klidných, s sebou i se světem spokojených, kteří bez hněvu a zarytosti ponořují se v krásy minulosti, tak v čele pessimistův a básníků světobolu, kteří nad Bohem i světem zoufají a s trpkou hořkostí posuzují člověka i jeho bytí v přítomnosti a minulosti, jest lord George Gordon Noěl Byron (* 1788 — † 1824). Již r. 1807 vydal svazeček básní, jež přísně posouzeny byly v časopise »Edinburgh Review«. Byron pomstil se jízlivou satirou English Bards and Scotch Reviewers (1809). Pak vykonav cestu po Evropě a Malé Asii vydal r. 18x2 první zpěvy básnického cestopisu Childe Harold a rázem dobyl slávy. R. 1813 v květnu následovaly povídky veršem Giaur a The Bride of Abydos; r. 1814 v lednu Corsair, v létě po té Lara; r. 1816 vyšly The Siege of Corinth a Parisina. V lednu r. 1815 oženiv se Byron již po roce opuštěn jest chotí s dceruškou a po její žádosti soudně s ní rozveden. Jsa tím ze společnosti anglické jako vyobcován v dubnu roku 1816 opustil vlast po druhé a nikdy více jí nespatřil. V Genevě sepsal III. zpěv Childa Harolda, Vé{né Chillonského, Manfreda, Nářek lassův, v Benátkách IV. zpěv Childa Harolda. Pak dlel střídavě na různých místech Italie oddávaje se bezuzdně prostopášnostem. Od r. 1818 do 1823 sepsal ještě Ma^eppu, Dona Juana, Věk kovový, Ostrov, jakož i dramata Marino Fallerò, Sardanapalus, Foscari, Werner, Cain. Roku 1823 odejel do Řecka účastnit se boje o svobodu národa hellénského, ale již r. 1824 zemřel v Missolunghi. Byron byl básník prvního řádu; škoda jen, že vzácné nadání jeho poškozeno bylo špatným vychováním, neblahými poměry rodinnými a nezkrocenou výstředností života, k níž aspoň částečně mimo vlastní vinu zahnán by! licoměrnou společností, která sama jsouc mravně pokleslá přece jej po rozvodu s chotí vyštvala z vlasti. Sláva, které Byronovy básně takořka úprkem dobyly, byla úplně zasloužena. Zakládá se nejvíce na epech, které vynikají nejprve novotou látek, vypisujíce scenerii, zvyky a horoucí vášně východních zemí; pak i duch, kterým Byron psal, byl neobvyklý, nový: byla to bouřlivá vášeň, která obrovskou silou otřásala zastaralými názory. A nade vším rozlito temno nespokojenosti, přesycení a nenávisti, nálada elegickosatirická, bol světový. Jinak cit Byronův jest upřímný, obrazotvornost takměř nevyčerpatelná, básnická mluva skvělá ráznými kontrasty, případnými obrazy a lahodně zvučnými rhythmy. Dobré stránky tyto oslnily čtenářstvo tak, že s počátku nebylo slyšeti leč chválu. Když však potuchlo první nadšení, shledány jsou také mnohé vady v osnově děje i v charakteristice. Byron vypravuje trhavě, úryvkovitě; jednotlivosti básní jeho jsou překrásné, celky nesrovnalé. Charaktery jsou věrně dle pravdy kresleny, ale není v nich rozmanitosti; všude jsou jen dva, podstatou vždy stejné : muž plný vášně a ohně, opovržení k lidstvu, pochybovačnosti a zoufalství, ale přece schopen nejútlejších hnutí srdce (Byron sám!) a vedlé něho žena oddaná a obětovná, ale oddaná slepě bez uvědomělé rozvahy. Vady tyto ještě více na jevo vystupují ve dramatech, která se nehodí na jeviště. Jednotlivosti v nich (hlavně v Manfredu a Kainovi) jsou krásné, velikolepé, ale osnova děje nedramatická, a charakteristika takměř udušena lícněmi a úvahafni. Mezi lyrickými básněmi Byronovými mnoho jest velmi něžného a cenného; satiry jeho jsou řízné a žahavé. Příkladem {{Prostrkaně|Scottovým}} spravovali se nejprve básníci {{Prostrkaně|školy jezerní}} ''(Lake-School)'', t. řeě. odtud, že hlavní členové její Wordsworth, Southey a Coleridge, spojeni jsouce přátelstvím a svazky příbuzenstva delší dobu žili sobě na blízku při jezerech v severozápadních hrabstvích A., Cumberlandu a Westmorelandu, a z tamních krás krajinných leckterý podnět vzali ke zdařilému líčení přírody. Název školy ostatně nemá oprávněnosti, poněvadž nebásnili rázem naprosto stejným, nýbrž každý má své osobní zvláštnosti. Nejstarší z nich byl William Wordsworth (* 1770 — † 1850). Sepsal hojně básní lyrických, epických, popisných a didaktických, z nichžto nejznačnější jsou: The Excursion, zlomek úvah o Bohu, přírodě a lidech, v jednotlivostech dosti zdařilý, celkovou osnovou však pochybený. The White Doe of Rylstone or the Fate of the Nortons, veršovaná povídka historická s nádechem mystickým. Ecclesiastical Sonnets, 122 básně o předmětech církevních, mnohé velmi zajímavé hloubkou myšlének. Také mezi balladami Wordsworthovými některé (jako Laodamia, Ruth a jiné) jsou zdařilé. Wordsworth při každé příležitosti (v předmluvách k básním a pod.) za první podmínku poesie prohlašuje přirozenost, prostotu, nelíčenost, a žádá, aby ani mluva poetická nelišila se příliš ode mluvy všední. Dle toho také předním znakem jeho básní jest prostota jakási, jen že patrně nucená, a mimo ni podivná směs klassicismu, romantismu, mysticismu a — všednosti. Jakkoli požíval svou dobou veliké úcty, Wordsworth přece nevynikl ničím nad slušnou prostřednost. — Robert Southey (* 1774 — † 1843) byl básník nad míru plodný; díla jeho plní 109 svazků, nepočítajíc ani asi 150 pojednání, roztroušených po časopisech. Nejvíce jest prací prosaických, jejichžto jasný, rázovitý sloh vůbec se chválí; jsou mezi nimi Dějiny brasilské, Dějiny anglickofrancouzské války na poloostrově Pyrenejském, životopisy Nelsona, Wesleye, Cowpera, Chattertona a j. — Z básní žádná nemá ceny trvalé; nejlepší ještě jsou fantastické, příliš romantické básně epické Joan of Arc, Thalaba the Destroyer (arabská pohádka), Aíadoc (pověst o báječném objevení Ameriky ve XII. stol.), The Curse of Kehama (mythus indský) a Roderick, the Last of the Goths (o zhubení říše gótské Araby ve Španělích). Nejméně plodný, ale daleko nejnadanější básník kroužku jezerního byl Samuel Taylor Coleridge (* 1772 — † 1834). Sláva jeho zakládá se na skrovném svazku ballad a písní, a sice hlavně dvou ballad The Ancient Mariner a Christabel, které jsou mistrnými kusy básnictví romantického, líčíce zvláště hrůzoplodné, mystické a démonické živly už pouhým rhythmem a zvukem veršů, jak to před ním nedovedl nikdo, a po něm snad jen Američan Edgar Allan Poe ve slavném svém »Krkavci« (The Raven). ColeUufiv Slovník Nauňný, »v. II. 13,2 1339. ridge psal též dramata, ale nepatrná; přednáškami o Shakespearu krajanům svým první důkladně poukázal na velikost tohoto genia. Psal též filosofická, náboženská, aesthetická a politická pojednání, v nichžto jeví se nejprve přívržencem Plotinovým, pak Kantovým, ale vždy s příměskem zvláštní mystiky. Básníkem zvláště ušlechtilým a lahodným byl Thomas Moore (* 1779 —f 1852), syn chudobných rodičův irských; k vlasti své po všechen život lnul vřelou láskou, kterouž i v písních osvědčoval. Slávu básnickou zjednal si nejprve překladem Anakreonta, pak sbírkou lyrických kusů, jež vydal pod pseudonymem Thomas Little, a konečně básněmi americkými (Poems relating to America), mezi nimiž jest již mnohá perla dokonalá. Značnější jsou Irish Melodies, sbírka 125 písní obsahu rozmanitého, přizpůsobených starým irským nápěvům, a National Airs, asi 70 písní k nápěvům různých národů. Řadu lyrických plodů zavírají Sacred Songs, písně ne sice přímo duchovní, ale zbožného obsahu. Na těchto básních, dosud hojně čítaných, sláva Mooreova nejvíce se zakládá, a právem, poněvadž písně jeho jsou skutečně nejlepšími ukázkami nové lyriky anglické. Ale Moore sepsal též velmi lahodné hásně epické: Lalla Rookh, cyklus 4 eposů východozemských, jež vynikají čilou obrazotvorností a krásnými lícněmi orientských obyčejův i přírody. O něco méně zdařilé jsou The Loves of Angels, tři povídky veršované, jež zpívá tolikéž andělů. Dosti velikou cenu mají také Mooreovy básně satirické Tmo Penny Post Bag, The Fudge Family in Paris, The Fudges in England a Fables for the Holy Alliance. Mimo to Moore sepsal egyptskou novellu The Epicurean a životopisy Byronův a Sheridanův a některé jiné méně vynikající spisy prosaické. — Méně důležitý, ač velmi plodný básník bylThomas Campbell (* 1777 — † 1844), jenž proslavil se hlavně vlasteneckými písněmi, z nichžto mnohá zobecněla jako píseň národní. Zvláště báseň Ye mariners of England stala se takořka hymnou angl. plavců. Z ostatních prací jeho nejlepší jest báseň poučná The Pleasures of Hope. Jemu podoben byl Samuel Rogers (* 1763 — f 1855), skladatel didaktické básně The Pleasures of Memory. — Pak jmenovati jest ještě Waltera Savage Landòra(* 1775 — † 1864), přítele a zastánce Southeyova, kterého vrstevníci velmi sobě vážili. Ze spisů jeho nyní pouze prosaické Imaginary Conversations of Literary Men and Statesmen ještě se čítají. — Z kruhů osobních přátel Scottových byla také Joanna Baillieová (* 1762 — † 1851), která mimo četná dramata knihová složila svazeček výborných skotských písní. — Lahodou formy a vážností obsahu ozdobeny jsou četné epické a lyrické básněFelicie Hemansové(* 1793 — + 1835), z nichž asi nejzdárnější perlou jest The Forest Sanctuary. Zádumčivou náladou vyznačují se básně, jež složila Laetitia Elisabeth Landonová (* 1802 — † 1838). Řídili-li se básníci právě uvedení více méně příkladem Scottovým, měl také Byron stoupence, z nichžto nejpřednější jest Percy Bysshe Shelley (* 1792 — † 1822), vzoru svému podobný rozervaným životem, bujným vzletem a vší subjektivnou a pessimistickou povahou básnických plodů. S Byronem také v cizině se stýkal vyloučiv se jako on výstředním životem ze společnosti své vlasti. Práce jeho nejdůležitější jsou: Queen Mab, báseň fantasticky allegorická, částečně podlé vzoru Spenserovy »Faerie Queen«. Alastor čili Duch samoty, elegie, kterou básník úchvatnč líčí stav vlastní duše. The Revolt of Islam, epos, v němž básník vede krutý boj proti náboženství, státu a manželství. The Witch of the Atlas, báseň epická. Rosalind and Helen, veršovaná povídka, zase namířená proti manželství. Julian and Maddalo, dialog o náboženství, ve kterém Shelley sebe (jakožto Juliána) s Byronem (Maddalem) spodobil o závod bojující proti náboženství. Adonais, elegie nad smrtí básníka Keatsa. Konečně dvě dramata: Prometheus Unbound slohem aischylovským, a úchvatná tragédie zločinců Cenci. Jen formu dramatickou mají Hellas, chvalozpěv na osvobození Řecka, a satiry na Jiřího IV.: Swellfoot the Tyrant a The Masque of Anarchy. Shelley psal též básně prostě lyrické, mezi nimiž jest mnoho vzácně zdařilého. Jakkoli Shelley velmi jest podoben Byronovi, přece od něho liší se jednak tím, že byl méně sobecký, dovedl sebe sama zapříti a povznést! se k ideálnímu nadšení pro věc, kterou jedenkrát za dobrou uznal, a pak že postoupil v radikálném boji proti náboženství, státu a uznaným zvykům až po samý kraj možnosti, kdežto Byron z jakéhosi polovičatého skepticismu nedovedl se vymaniti, neměl odvahy zříci se náboženství a přes nadšení pro svobodu a rovnost nevybavil se z ješitných šlechtických předsudků. Shelley jest určitější, rozhodnější a proto také poměrně klidnější, — Bohatě nadán, ale časnou smrtí z činnosti básnické vytržen byl chráněnec a oslavenec Shelleyův John Keats (* 1796 — f 1821), z jehož plodů mnohoslibných nejlepší jsou epické básně Endymion, Hyperion (jen zlomek), The Eve of St. Agnes a některé menší kusy lyrické. Jen pro úplnost třeba zmíniti se ještě o některých básnících dramatických, ač z prací jejich žádná nedostupuje výše dokonalosti umělecké. Poněkud lepší ještě jsou drámata vážná, kdežto veselohry nejsou ani prostřední. Dramata psal herec a později kazatel baptistů Jam es Sberidan Knowles (* 1784— † 1862), z jehož kusů vážných aspoň Virginius a John Procida or the Bridals of Messina, z veseloher The Love Chase zasluhují povšimnutí vynikajíce správnou osnovou děje, ušlechtilou mluvou a působivostí na jeviště dobře vypočítanou. Knowles sepsal též několik básní lyrických, dva romány, některá polemická pojednání theologická a výborný návod k deklamaci pod názvem The Elocutionist. — Ještě méně cenná jsou dramata, jež psali Thomas Lovell Beddoes (* 1803 — † 1849), Thomas Talfourd (* 1795 — † 1854), Henry Taya literatura). lor (* 1800) a Marie Mitfordová (* 1789 —< f 1855), známější výbornými povídkami z anglického venkova. Co v této době z oboru {{Prostrkaně|prosy zábavné}} za vzorem Scottovým cennějšího se vyskytlo, již výše podotčeno jest. Z prosy naukové nejprve historiografie nehonosí se spisy tak epochálnými jako doba předešlá, avšak co napsáno, vyniká hloubkou reflexe a bystrostí kritického úsudku. Z domácích dějin zvláště doba anglosaská a rozvoj anglické ústavy rozebrány jsou s velikou pílí a učeností. Anglosaské dějiny vzdělávali S h ar o n T u r n er (!;: 1768 — J 1847) aJohnLingardf* 1771 — † 1850) ; děje republiky George Brodie (J 1827), historiograf království Skotského. — Rozvoj anglické ústavy od Jindřicha VII. po Jakuba II. vylíčil slavný státník Charles James F’ox (* 1749 — J 1806); od Jindřicha VII. po Jiřího II. největší historik této doby, Henry Hall am (* 1778 — J 1859), ve výborném díle The Constitutional History of England from the Accession of Henry VII. to the Death of George II. Také ostatní spisy Hallamovy, hledící k dějinám širším : View of the State of Europe during the Middle Ages a zvláště Introduction to the Literature of Europe in the XV., XVI. and XVII. Centuries svědčí o bohatých vědomostech, neúnavné píli a jasném, samostatném úsudku. Sloh jeho jest vážný, důstojný předmětu, a přece ozdobený vší lahodou a živostí dokonalé prosy. — Dějiny skotské pěstovali George Chalmers (* 1742 — J 1825), od něhož jest také History of the United Colonies of America, pak Malcolm Laing (* 1762 — J 1818) a Patrick Fraser Tytler (* 1791 — † 1849). — Děje války s Francouzi na poloostrově Pyrenejském, jež líčil již Southey, věrněji a živěji vypsal plukovník Sir William Napier, jenž sám bojů těch se účastnil. — Zdařilou historii britské Indie složil James Mill (* 1773 — † 1836), otec slavného filosofa; a jako biograf vyznačil se zvláště James Boswell (* 1740 — † 1795) životem Samuela Johnsona. — Věda zeměpisná obohacena zvláště hojnými cestopisy, jež tuto ovšem nelze vypočítávati. První spolehlivější zprávy o Habeši rozšířil JamesBruce (f 1794) a z cestovatelů po střední Africe co do času první místo zaujímá Mungo Park (* 1771 — J 1805), za nímž brzo následovali četní mužové jiní, jako Denham, Clapperton, Landò r, Bowditch, Campbell, Burch e 11. Současně usilováno jest o objevení severozápadního průplavu z okeánu Atlantského do Tichého, a nebezpečné plavby, jež vykonali John Ross, Edward Parry, John Franklin, Beechey, Scoresby a j., poskytly látku k poučným i zajímavým popisům. Hojně cestováno též po různých částech Asie a Ameriky, a zkušenosti z cest po suchu i po vodě poutavě jsou vylíčeny. Konečně i po zemícb evropských hojné cesty jsou konány, a zprávami o nich rozšířeny vědomosti o krajích, zvycích a obyčejích obyvatelstva. Vědu Adamem Smithem založenou ({{Prostrkaně|národní hospodářství}}) mimo jiné v této době pěstovali Jeremy Bentham (* 1748 — † 1832) a T. R. Malthus (* 1766 — † 1834), který zásadní větou, »že lidstvo se množí rychleji nežli prostředky jeho obživy«, příčinu dal ke mnohým sporům. Z ostatních zástupců národního hospodářství proslul nejvíce David Ricardo (* 1772 — j 1823) dílem Principles of Political Economy and Taxation, jež po Smithově Wealth of Nations pokládá se za nejdůležitější spis o tomto předmětě. — O zemědělství zásluhy nevšední získal si Arthur Young (* 1741 — † 1820), jehož pojednání jsou z prvních vědeckých prací tohoto odboru. — Humoristickými náčrtky politického obsahu proslul Sydney Smith (* 1771 — f 1845), jenž měl vtip a ráznost Swiftovu, ale bez jeho cynické drsnosti. — Jako spisovatel aesthetických pojednání o básnictví a uměn! vůbec na slovo vzat jest William Hazlitt (* 1778 — † 1830); pracemi filosofickými vynikl Dugald Stewart (* 1753 — † 1828), prof, morální filosofie v Edinburce; z theologů nejslavnější jest William Paley (* 1743 — J 1805), nejplodnější Thomas Chalmers (* 1780 — -j i847), a proti nevěře a náboženské lhostejnosti, jež šířila se původem francouzské revoluce, horlivě bojoval William Wilberforce (* 1759 — -j 1833), známý také z pariamentárních dějin A. jako neúnavný odpůrce otrokářství. — Jako řečníci zjednali si slávu lord Erskine (* 1750 — † 1823), Edward Thurlow (* 1732 — † 1806) a Irčan John Philpot Curran (* 1750 — † 1817). '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. E) (Panování Viléma IV. aViktorie.jNovoklassicismus arealismus. Doba nejnovější v přesném smysle slova nenáleží do historie literatury, poněvadž rozvoj přítomný, po mnohých stránkách ještě nedokonaný, nemůže býti předmětem dějepisného rozboru. Přece však možno naznačili aspoň všeobecně směry, kterými se béře písemnictví. Charakteristickým znakem této doby jest, že básnictví veršované ustoupilo v pozadí, ačkoli v lyrice a epice mnoho a dosti pěkného bylo sepsáno. Drama pokleslo úplně, a cokoli v oboru jeho přece se vyskýtá, byť i vynikalo hloubkou myšlének nebo krásou formy, přece nehodí se na jeviště, poněvadž nemá dramatického života. — Za to básně řečí nevázanou, prosa zábavná, zaujala čelné místo v literatuře, ano vynikla nad epickou prosu všech národů. Vedlé toho i prosa nauková všech odborův, hlavně dějepisná a »essay« (pojednání), nejvíce obsahu aesthetického, rozkvétají utěšeně. Essay pěstují zvláště listy pro rozhledy časové (Reviews), jichžto v '''A'''-ii jest veliká hojnost. Mezi básníky nejoblíbenější jest Alfred Tennyson (* 1810), nynější »poeta laureatus«, jenž větší část svého klidného života tráví na ostrově Wightu. Tennyson jest tlumočníkem vřelého citu, jejž vykládá tak lahodnou a libozvučnou mluvou, že čtenáře okouzluje. Ale básně jeho nemají ani zvláštní původnosti ani smělejšího vzletu. Jsou lyrické a epické. První sbírku lyrickou vydal již r. 1830 a od té doby několikráte ji rozmnožil. a literatura). Z epických (The Princess, Maud, Idylls of the King, Enoch Arden, Aylmers field, Sea Dreams, The Northern farmer, The Holy Grail) nejznámější asi jest sentimentálná idylla Enoch Arden, obsahu pravdě dosti nepodobného, a nejzdařilejší jsou obnovy rytířských eposův o Artuši a Grálu, které obsaženy jsou ve sbírkách Idylls of the King a The Holy Grail. Dramata Tennysonova (Queen Mary, Harold, Bechet, The Cup, The Falcon) ozdobena jsou vší lahodou básníkovy mluvy, ale na jeviště se nehodí. — Původností a hloubkou myšlének, jíž se nedostává Tennysonovi, zase až skoro příliš obdařen jest Robert Browning (* 1812), tak že jest více myslitelem nežli básníkem, a jen kdo důkladným studiem dovede proniknouti mystický jakýsi závoj, jenž nad plody ducha jeho jest rozestřen, může z nich miti požitek aesthetický. Básně Browningovy mají nejvíce podobu dramatickou, škoda jen, že rovněž nezpůsobilou pro jeviště. Jsouf to: Paracelsus, Strafford, Sordello, Pippa Passes, The Return of the Druses, Columbus’s Birthday, A Soul's Tragedy, Luria, The Ring and the Book a j. Na výldad jejich sestoupila se zvláštní »Browning-Society«, která vydává ob čas publikace a vydala také jediné prosou psané pojednání jeho An Essay on Shelley. — Básníkem nadaným jest též Algernon Ch aries Swinburne (* 1837) a byl by zajisté aspoň v lyrice mohl dostoupili výše dokonalosti, kdyby uměl krotili překypujíc! bujnost vzletu a plamennou horoucnost vášní. Avšak právě toho Swinburne, jenž podobá se Byronovi a Shelleyovi, nedovedl nikdy. Psal dramata (Atalante, trilogii o Marii Stuartce pod názvy Chastelard, Bothwell, Maria in Prison, pak Erechtheus)-, ale po výtce lyrické básně (Poéms and Ballads, Songs of Italy, Songs before Sunrise, Songs of the Springtide, Songs of Two Nations) a duchaplná pojednání (Essays and Studies) o starším dramatě anglickém, o Byronovi a pod. — K básníkům těmto řadí se také básnířka Elisabeth Barrettová Browningová (* 1809 — † 1861), choť básníka Browninga. Byla tak učeně vzdělána, že přeložila i Aischylova Promethea. Z četných prací jejích sbírka lyrických a epických básní (vyd. r. 1844 o 5 sv.) obsahuje nejlepší verše, jež kdy napsala. Skládala též básně politické a pod názvem The Cry of the Children vydala stesk na smutný osud dítek pracujících v továrnách. Thomas Hood (* 1798 — † 1845), nejvíce známý jako básník humoristický, složil s podobnou tendencí The Song .of the Shirt, v níž líčí bídu londýnských dělnic. — Mnoho jest básníků jiných, kteří pěkné myšlénky vyslovují ozdobnými verši, ale málo mezi nimi vynikajících. Zvláštní zmínky zasluhují ještě asi Skot James Montgomery (* 1771 — † 1854), přední zástupce lyriky duchovní; Bryan Walter Procter, pseudonymem Barry Cornwall (* 1790 — j 1874), jenž napsal mimo jiné též velezdařilé English Songs. Písně skládala takédcerajeho Adelaide Pročte ro va (* 1825 — † 1864) a vnučka Sheridanova Elisabeth Nortonová (* 1808 —■)• 1877). {{Prostrkaně|Drama}} dosti má sice pěstitelův a mezi nimi přední básníky již vytčené (Tennysona, Browninga, Swinburna, Proctera; také romànopisce Buíwera a j.), ale žádný z nich nenapsal kusu, který by udržeti se mohl na jevišti. Ze spisovatelů veseloher ještě nejzdárněji si vedl Douglas William Jerrold (* 1803 — † 1857), ačkoli nyní také více znám jest svými romány (St. Giles a St. James) a zvláště humoristickou knížkou Mrs. Caudle's Curtain Lectures. Hlavní podíl ruchu literárního náleží, jak výše naznačeno, novellistice. Román anglický vyniká především dvěma vlastnostmi : zdravým realismem a mravností. Spodobuje nejvíce život sám, skutečnost ovšem idealiso-, vanou, ale tak, že se nikde nepříčí pravdě poetické. S mravního stanoviska jest mu ozdobou, že se ubránil bludů naturalismu, které dosud nevnikly aspoň do knih čítaných ve slušné společnosti. Za to román neuchránil se směru sensačního, poněvadž mnohé spisovatele a zvláště spisovatelky na scestí svedla snadnost úspěchů mezi obecenstvem méně soudným; avšak počet děl zdravých proti těmto výstřelkům choroby časové jest přece daleko větší. Hojné účastenství žen v novellistice jest třetí charakteristickou známkou nové literatury anglické, a jakkoli v povídkách některých z nich na jevo jdou mnohé vady — mimo sensačnost leckdy citlivůstkářství, výstředná choulostivost a podobné — přece mnoho jest mezi nimi spisovatelek zdárných, které zvláště charaktery líčí se ženským ostrovtipem a bystrostí pozorovací, a co hlavního, vždycky vypravují ve příčině mravnosti neúhonně. Druhy románů pěstovaných jsou velmi četné, a ještě více jest pěstitelů, z nichžto zde jen k nejčelnějším ukážeme. Historické po Scottovi nejhojněji pěstoval G. P. R. Janses (* 1801 — ■j i860), Edward Bulwer, lord Lytton (* 1803 — j-1873), Charles Kingsley (*i8ig — f 1875), R. D. Blackmore, orientské James Mor i er (* 1780 — 184g), plavecké kapitán Frederick Marryat (* I7g2 — † 1848), vojenské Ch. J. Lever (* 183g — † 1872), povídky venkovské anglické Marie R. Mitfordová (* 178g — † 1855), Charlotta Brontéová (* 1816 — † 1855; pod pseudonymem Currer Bell) a nejnověji Marie Anna Evansová pod pseudonymem George Eliot (* i8ig — f 1880); irský život spodobují Will iam Carleton (*lygS — † i86g) a Ch. J. Lever; obrazy ze skotských hor podávají Markéta Oliphantová (* 1828) a George Macdonald (* 1824). Z poměrů dělnických látky berou Elisabeth Gaskellová (* 1811 —j-1865) a nejnověji Walter Besant (* 1838). Život středních tříd společnosti líčí Ant. Trollope (* 1815 — † 1882) a četné spisovatelky, jako Georgiana Fullertonová, Georgiana Craiková a nad ně vynikající Louisa de la Ramee (f 1840) pod pseudonymem Guida. Ze života školského pěkně vypravuje Thom. Hughes^* 1823).— Pomíjejícím zjevem byly romány salonní (fashionable novels), jaké psal nejlépe ještě Th. Henry Lister (* 1801 — † 1842), a povídky, jež směšnou velkopanskou strojenost jejich a literatura). satiricky tepaly, nejzdárnější skládal Theod. Ed. Hook (* 1788 — † 1®42); ale místo jejich zaujaly romány sensační, jež pěstovali nebo ještě pěstují Bulwer, W. H. Ainsworth (*1805), Benjamin Disraeli (* 1804 — † 1886), Wilkie Collins (*1824) a mnoho spisovatelek, z nichžto nejčelnějš! jsou asi Mrs. Henry Woodová, Rhoda Broughtonová, Marie Braddonová. Ze všech novějších novellistův anglických největší jest Charles Dickens (* 1812 — † 1870), pisatel realistických a humoristických obrazů ze života všech tříd anglické společnosti, v nichžto i nejvšednější projevy líčeny jsou s básnickou barvitostí a se vřelým účastenstvím pravého, ušlechtilého humoru. Vypravování jeho čtenáře neodolatelně poutá, ba uchvacuje a unáší. — Jemu zdarem spisů nejbližší jest W. M. Thackeray (* 1811— j- 1863), ač humor jeho přechází leckdy buď v ostrou satiru nebo tón mravokárný. Velikého rozkvětu dostalo se prose naukové a především historické. Výborně v ni působil rozvoj románů historických, poněvadž dějepisce přinutil hleděti mimo cenu vědeckou také k umělému plastickému slohu a psychologickému prohloubení charakteristiky. V obou příčinách vynikl především Thom. Babington Macauley (f 1800 — † 185g). V díle History of England podal dějiny vlastně jen od r. 16S8 do r. 1702, ač zamýšlel vylíčili události až do r. 1832; ale úvodem předeslal výborný stručný přehled dob předešlých. Vydal též řadu pojednání literárně historických, sbírku cenných ballad z dějin římských pod názvem Lays of Ancient Rome, a sbírku řečí parlamentárnícb. Jaksi pokračováním nedokončeného díla jeho jest History of England, kterou sepsal lord Mahon, earl Stanhope (* 1805 — j 1875). Po stopách Macauleyových berou se, ač ho slohem nedostihli, hlavně jen k vědecké přesnosti obsahu hledíce, Edw. Aug. Freeman (* 1823) a James Ant. Froude (* 1818). Freeman sepsal více historických spisů ; nejčelnější jest History of the Norman Conquest of England, k němuž jako doplňkem jsou William the Conqueror, The Reign of William Rufus and the Accession of Henry 1. Zajímavé jest též jeho pojednání The Growth of the English Constitution from the Earliest Times. Froudeovým čelným spisem jest The History of England from the Rail of Wolsey to the Death of Elisabeth. Froude jest také znamenitý cestovatel a popsal zkušenosti své v díle Oceana. — Starožitnosti keltské důkladně rozebral William F. Skene ve dvou spisech : The Four Ancient Books of Wales a Celtic Scotland. — Dějiny anglosaské vzdělával Sir Francis Paigrave (* 1788 — f 1861); v Hallamových dějinách ústavy anglické pokračoval Sir Thomas Er ski ne May (* 1815) dílem The Constitutional History of England since the Accession of George III., jež v posledním vydání doplněno až do r. 1871; dějiny skotské v nové době nejzdárněji pěstoval JohnHillBurton(* i8og — j-1881). Jiným záslužným dějepiscemjestGeorge Grote(* i7g4 — † 1871), jehož History of Greece dosud jest 373 Anglie (poměry politické). z nejlčpších prací tohoto oboru. — Se stanoviska dějepisné filosofie důležit jest Henry Thomas Buckle (* 1821 — † 1862), jenž hodlal sepsali velikou History of Civilisation in England, ale dokonal pouze úvod obsáhlý, v němžto dokazuje, že dějiny světové jsou rozvojem postupujícím dle zákonů přírodních, nepodléhajícím vlivu jednotlivcův. Opačného názoru byl před ním essayista Thomas Carlyle 1795 — † 1881), který v přednáškách svých On Heroes, Heroworship and the Heroic in the History dovozoval, že rozvoj historie děje se právě jen činností geniálních jednotlivců, proroků, básníkův a spisovatelů, kněží a panovníků. — Carlyle, učenec německou vědou nasáklý, krajany své neunaveně obeznamovals literaturou německou, sepsal životopis Schillerův a veliké dílo o Bedřichu II., králi pruském. Složil mimo to Děje francouzské revoluce a mnoho pojednání různého obsahu. Slavný essayista a historik (po výtce španělských podniků v Americe) jest Arthur Helps (* 1814 — † 1875), jehož sloh ozdoben jest zvláštní klidnou lahodou. S filosofického hlediště také W. E. H. Lecky psal svá díla History of European Morals from Augustus to Charlemagne a History of Rationalism in Europe. — Jako biografové vynikli J. G. Lockhart životy básníků Waltera Scotta a Burnsa, G. H. Lewes životopisem Gôthovým, John Forster Goldsmithovým, Swiftovým, Landorovým a Dickensovým, David Masson Milionovým (a spisem British Novelists and their Styles), Samuel Smiles Stephensonovým (a pracemi populárně filosofickými Character, Self-Help, Thrift, Duty a pod.).— Mnoho jest cestovatelův angl., jejichžto díla obohacují vědu zeměpisnou i národopisnou. Nejznámější asi jsou A. H. Layard, cestovatel po východě a znalec starožitností orientských, a cestovatelé afričtí David Livingstone a Henry Stanley. Jiných neméně záslužných jest příliš mnoho, aby ve stručném přehledu tomto mohli býti jmenováni. Geologii pěstovali W. Smith, Sir Charles Lyell, Sir Rod. Gm. Murchison (* 1792 — fi87o), Hugh Miller (*1802 —j-1856), Archibald Geikie. O ledovcích psal J. D. Forbe s (* 1809 — j 1868). Z přírodopisců vůbec známa jsou jména Richard Owen, Charles Darwin (*1809 — +1882), Thom. Henry Huxley (* 1825); ve fysice a astronomii proslavili se David Brewster (* 1781 — J 1867), Michael Faraday (* 1791 — † 1867), Charles Wheatstone (* 1802), John Tyndall (* 1820), Sir John Herrschet (* 1792 — f 1871), J. C. Adams, G. Biddel Airy, J. P. Nichol, Robert Grant, Rich. A. Proctor, J. N. L o c k y e r; Sir Humphry Davy (* 1778 - † 1829) proslul epochálnými spisy o chemii ; WilliamaWhewella(* 1794 — f 1866) hlavní díla jsou History of the Inductive Sciences a The Philosophy of the Inductive Sciences', po stopách jeho berou se B. Powell, J. C. Prichard. Stoupenci Kantovy fi 1 osofie byli Sir William Hamilton 1788 — * 1B64) a Henry L. Mansell (*1820). Nejslavnější však všech filosofův anglických jest John Stuart Mill (* 1806 — † 1873), a epochálně dílo jeho A System of Logic Ratiocinative and Inductive zvláště pro methodologii vědeckou navždy zůstane úhelným kamenem. — O aesthetice nejzáslužněji pracoval John Ruskin (* 1819), jehož spisy Modem Painters a The Seven Lamps of Architecture a The Stones of Venice a j., pak přednášky o umění {Lectures on Art), jež měl v Oxfordě r. 1870, zjednaly předmětu tomuto pozornost dříve neobvyklou mezi anglickými vzdělanci. {{Prostrkaně|Filologickými}} pracemi proslavil se vA-ii rodilý Němec Francis Max. Müller (* 1823). V theologii nejvíce péče obrací se na výklad Písma svátého, a mužové jako Henry Blunt, John J. Blunt, Richard Whateley, Edw. Bickersteth, Henry Alford aj. zjednali si o studium toto velikou zásluhu. Konečně dějinami literatury prosluli professor George L. Craik (*1798 — † 1866, Sketches of the History of Literature and Learning in England, pak Manual of English Literature), Th B. Shaw (A History of English Literature), W. Spalding (History of Engl. Liter.), Dobson (A Handbook of Ěnglish Literature for the Use of Candidates for Examination, Londýn, 1880). {{Prostrkaně|Srovnej}}: Th. Wright, Biographia Britannica Literaria (2. sv., Lond., 1842—49); Th. Warton, The History of English Poetry (3. vyd. opatř. W. Carew Hazlitt, Lond., 1871); F. J. Bierbaum, History of the Engl. Lang, and Lit. from the earliest times until the present day including the Liter, of North America (Heidelberk, 1883). Pak mimo Chambersovu Cyclopaedia of Engl. Liter., též Alliboneův Dictionary of English Literature. — Dále H. Taine, Hist, de la lit. anglaise (Paříž, 1863— 1864); Perry, La lit. angl. au XVIII. siècle (Pař., 1885); Hettner, Gesch. d. angl. Lit. v. d. Wiederherstellung des Königthums bis in die zweite Hälfte des XVIII. Jahrh. (14. vyd., Brunšv., 1881); B. ten Brink, Gesch. d. engl. Lit. (I. sv., Berlin, 1877); G. Körting, Grundriss der Gesch. der engl. Liter, von ihren Anfängen bis zur Gegenwart (Münster, 1887). Historie lit. anglické, jež po němečku sepsali ještě E. Engel (v Lipsku, 1883), J. Scherr (v Lipsku, 1854 a část.) a R. Gätschenberger (v Praze a ve Vídni, 1859—63) nemají ceny vědecké. Nejdůležitější práce o jednotlivých dílech a spisovatelích uvádí Körting. ''[[Autor:Václav Emanuel Mourek|VM.]]'' {{Prostrkaně|Anglická literatura severoamerická}} viz {{Prostrkaně|Spojené obce severoamer.: Literatura.}} == Poměry politické. == Administrativně rozdělena jest A. ve 40 hrabství, Wales ve 12, a území tato (county nebo shire) tvoří největší správní obvod. Další rozdělení v kraje (hundred), okresy (wapentake) a čtvrti (ward) má nyní význam pouze historický. V čele každého hrabství stojí lordlieutenant, jehož moc, dříve velmi rozsáhlá, je nyní dosti ztenčena; příslušíť mu hlavně jen doporučovali vhodné osoby za smírčí soudce a miliční důstojniky, fiditi losováni branců pro milici a přecho-1 vény zvláštními zákony. V ostatním pak zůvávati listiny svého hrabství (Ct/sřos ifofií/orum). J stalo právo anglosaské v platnosti (Vilém I. Mimo jednotlivá hrabství stojí pod správou j Výbojce prohlásil je sám za závazné), ač čalordlieutenanta ještě Tower Hamlets, část to sem bylo valně pozměněno vlivem práva norLondýna, Ely v hrabství cambridgeském a | manského. Touž dobou vnikalo i právo kanoměsto Hawerfordwest. Podobná jest asi působnost Lord-Wardena; jeden spravuje tak zv. »pět přístavů« (Cinque Ports, Hastings, Romney, Hythe, Dower a Sandwich, později ještě Winchelsea a Rye), druhý pak cínové doly (Stanneries) v Cornwallu a Devonshiru. Vedlé lordlieutenanta ustanoveni jsou pro jednotlivá hrabství ještě úředníci soudní. Města (municipal boroughs, cities), k nimž se čítá i okolí na 7 angl. mil, mají velmi rozsáhlou samosprávu, Londýn pak má pro sebe zvláštní zřízení. (Ostatně viz Britannie Veliká: Ústava.) Ve znaku má A. tři zlaté levharty v červeném poli (viz vyobr. č. 269.). == Právo. == Vývoj práva anglického, které nepodlehlo vlivu práva římského tak jako právní řády západní a střední Evropy, jeví mnohé zvláštnosti. Starší anglického práva jest právo anglosaské. Zákony z doby anglosaské (domas, dooms), snesené na sněmech jednotlivých království, mají ráz národních zákonů germánských (leges barbarorum). Dle badání Gneistových a Brunnerových náležejí k nim: zákony Ethelberta (560—616), Hlothara a Cadrica (673), Withrada (696) pro království Kent obsahu hlavně trestního a processuálního ; zákony Ineovy pro Wessex (688—727); zákony Alfreda Velik. (j- 901), Eduarda staršího (f 924), Ethelstana (f 940), Edmunda (f 946), Edgara (f 975) a Ethelreda (f 1016), z dob již sjednoceného království, obsahující vedlé předpisů trestních a processuálnich i právo soukromé a církevní. Zákony Knutový (1016—1035) zahrnují v jednotném celku starší zákony anglosaské. Vedlé těchto sluší uvésti ještě některé sbírky původu anglosaského z doby normanského výboje (XII. stol.), jako t. zv. leges Henrici I. (1108—n 18) obsahující chartu libertatum z r. noi, svobody Londýna, výňatky ze zákonů anglosaských, ze Salického zákona, z franckých kapitulárií a j. a leges Edwardi Confessoris (kolem r. 1135). Veškeré uvedené právní sbírky jsou prosty vlivu práva římského a jeví jen stopy práva kanonického. Sebrány a skvostně vydány byly k žádosti parlamentu r. 1840 zvláštní kommissí archivální (Record Comission) s titulem: »Ancient Laws and Institutes of England etc.« Soudní a jiné listiny z té doby obsahuje Kembleův Codex diplomaticus aevi Saxonici (6 svaz. 1839—48). S výbojem normanským přišlo do země i normanské právo (v. t.). Toto platilo výhradně pro právní poměry Normanů; poměry jejich k domácímu obyvatelstvu byly upra nické i římské do země. Zákony Viléma I. (Leges Wilhelmř Conquaestoris), psané latinsky a starofrancouzsky, jsou: 1. Leges et consuetudines, quas Willielmus rex post adquisitionem Angliae omni populo Anglorum concessit tenendas, obsahující právo anglosaské a některé předpisy pro poměry mezi starým a novým obyvatelstvem ; 2. Willelmes cyninges asetnysse (zákony krále Viléma) obsahu processuálného; 3. nařízení o rozdělení pravomoci světské od církevní. Kromě těchto jsou důležité prameny právní zv. Domesday Book (říšská kniha pozemková), fiskální listiny Exchequeru zv. Rolls of the Pipe (rotuli Pipae) a četné listiny soudní. Zákony doby normanské obsaženy jsou rovněž v uvedené sbírce »Ancient Laws atd.«. Nové období ve vývoji anglického práva nastává od Jindřicha II. utvářením stavu odborně vzdělaných soudců (zv. cestných, justiciarii itinerantes), stálého říšského soudu (Court of Common Pleas) a poroty v řízení civilním. Od té doby počíná rozlišování práva obecného (Common Law) od statutového (Statute Law). Prvé objímá právo obyčejové a zákony anglosaské a normanské (leges, constitutiones, assisae, chartae). Vlastní statuty počínají obyčejně od »Provisiones de Merton« (zoHenr. III., 1235) s předesláním velké charty (magna charta) Jana z roku 1215. Dělí se pak na statuta vetera a nova. Tyto počínají 1 Edw. III. a značí zákony vzniklé pravidelnou cestou ústavní (pojednáním v parlamentu a sankcí královskou). Odtud činí se též (ostatně sporný) rozdíl mezi statutes a ordinances (mezi zákony v přesném slova smysle a usneseními parlamentu, nezanesenými do úředních Statute Rolls, pak nařízeními vládními, jimiž statuty nemohly býti změněny). Zákony vydané před »Provisiones de Merton« obsahuje sbírka H. Spelmannova (f 1641) »Codex legum veterum statutorum regni Angliae ab ingressu Guillelmi I. usque ad a. 9 Henr. II.«, pak Stubbsovy Select Charters 2. vyd. 1874 a j. Statuty ve vlastním slova smysle až do r. 1714 obsahuje úřední sbírka »The Statutes of the Realm, from original records and authentic manuscripts. Printed by command of H. M. king George III., in pursuance of an adress of the House of Commons of Great Britain from the earliest times to the end of Queen Anne« (11 sv., Lond., 1810—28). Pozdější statuty sebrali T. E. Tomlins a J. Reitby »Statutes at large from M. Charta to the Union of the Kingdom of Great Britain and Ireland« (t. 1811, 10 sv.) a George Kettilby Richards »The Statutes of the United Kingdom of Great Britain and Ireland« (23 sv., až do 31, 32 Vict. 1867—68). Při citování statutů uvádí se rok panováni krále vládnoucího a zákon po běžném číslování, na př. 2 Vict., c. li, s. 5, t. j. 2. rok panování královny Viktorie, kapitola (zákon) 11, sekce 5. Jsou-li v témž roce dvě sezení parlamentu, uvádí se napřed i číslo sezení, na př. st(atut) i neb 2. Počínajíc 4 Hen. Vil. (1485—150g) jsou statuty psány jazykem anglickým a od Eduarda III. (1327) úředně redigovány ve Statute Rolls, nyní Statute-Book. Rejstříky o jednáních parlamentu (rotuli parlamentorum et petitiones et placita, Parliamentary Rolls) byly vydány r. 1832 (6 sv.). Úřední Journals of the House of Lords počínají i Henr. VIII. a Journals of the House of Commons 1 Edw. VI. Nařízen! tajné rady (Privy Council) vydal r. 1834—37 Sir Harris Nicolas: »Proceedings and Ordinances of the Privy Council io Rie. II. to 33 Henr. VIII.« (7 sv-) {{Prostrkaně|Soudní prameny}} právní jsou od časů Jindřicha II. takto rozděleny: 1. Writs (brevia), processuální príkazné listy vydávané král. kanceláří na žádost stran k zahájení a provádění řízení před soudy královskými. Podobny jsou římským formulím praetorů (tot formulae brevium, quot sunt genera actionum, Bracton). Writy byly často sbírány a kommentovány. 2. Records, protokoly soudů královských s právem archivu (t. zv. Courts of Record), rovněž často sebrané a vydané. 3. Reports, důvody soudních rozhodnutí a výtahy důležitých zásad všeobecných pro soudní praxi. Úřední sbírky jejich jdou od Eduarda I. až do Jindřicha VII. ( Vear-ßoofcs); z pozdější doby jsou četné sbírky soukromé (Plowden, Croke, Yelverton, Saunders a j.), z nichž nejslavnější jsou reporty Ed. Cokea, jež citují se bez udání jména autorova pouze Rep. Jména reportérů obsahuje Clarkeova »Bibliotheca Legum« (Lond., 1810). Nyní vydává reporty authenticky Council of Law Reporters, soukromě pak Law Journal, Law Times a Sollicitors Journal. Důležitým pramenem jsou konečně právní knihy. Sem náleží hlavně: Glanville, Tractatus de legibus et consuetudinibus regni Angliae tempore Henr. II. compositus justitiae gubernacula tenente Ranulpho de Glanvilla, 1187—1189; Bracton či Bratton, Henrici de B., De legibus et consuetudinibus Angliae libri V, 1256—5g. Obě obsahují nejlepší přehled práva a řízení dle práva obecného ve středověku a byly vzorem pozdějších právníků. U Bractona jeví se značný vliv práva římského a kanonického. Méně důležitý jsou Fleta seu Commentarius juris Anglicani od anonyma (kolem r. 1290); Gilbertus de Thornton, Summa de legibus et consuetudinibus Angliae (1292); Britton (f 1295), Treatise of the Laws and Customs of Engl. (vyd. 1865); Hengham, Magna et parva Summa (vyd. 1606) ; Andrew Horne. Mirrour aux Justices (Zrcadlo soudců, 1307—27). Potom přestávají právní knihy až do konce XV. stok, kdy vyšlo proslulé dílo Johna Fortescue »De laudibus legum Angliae« (1463—71), sepsané pro prince Eduarda, v němž ukazují Se přednosti práva anglického před římským. Dobré pověsti požívá i Littletonovo pojednání o právu pozemkovém »On Tenures« (1462—83), které stalo se základem slavného spisu uvedeného již reportéra Ed. Cokea »Institutes of the Law of Engl.« (1628), požívajícího autority zákona. Zmínky zasluhují ještě právníci Sir William Stauníord či Stamford, The Pleas of the Crown 1554—56; M. Hale (f 1676), History of the Pleas oi the Crown a History of Common Law; P'itz Herbert (j- 1538), Grand Abridgement; Hooker, Bacon, Thom. Smith a j. Starší školu právníkův anglických zavírá Blackstone svým spisem »Commentaries on the laws of E.« (i. vyd. r. 1765), který požívá posud klassické autority co do výkladu staršího i novějšího práva obecného. Dobu novou zahájila analytická škola právní (v. t.), jíž klestili cestu hlavně Jeremy Bentham četnými spisy svými ve směru zákonodárném, a po něm John Austin (The province of Jurisprudence determined, x. vyd. 1832), dobrý znatel práva římského, ve směru výkladu platného práva. Duchem historickofilosofickým vynikají spisy Sira H. Mainea. Obtíže, jež působí pestrá terminologie a téměř nepřehledné množství právních předpisů z různých dob, budí stále více snahy po pracích systematických i po kodifikaci angl. práva (Broom, Mackby, Stephen, Holland, Lord Brougham a j.). Posud dělí se angl. právo na Common Law, Statute Law a Equity. Rozdělení to jest, jak jsme viděli, historické a ne logické. Neodpovídá! našemu dělení práva v obecné a zvláštní nebo v statutové a obyčejové. Common Law (právo obecné) spočívá na právu obyčejovém, starších zákonech, na rozhodnutích soudních, na učení právníkův a z části na pojmech práva římského. Obor práva toho ustupuje však víc a více právu statutovému (Statute Law) a kodifikaci jednotlivých částí práva (trestního, processuálního, manželského a j.). Soudní rozsudky (zvláště reporty), ač mají dle běžného mínění (Blackstone) jen ráz deklaratorní, požívají posud téměř autority zákona a nabyly větší ustálenosti opravou soudnictví z r. 1873 (Judicature Act), kterouž zároveň setřeny byly různosti mezi soustavou práva slušného (Equity) a právem ostatním. Platné zvláštní obyčeje místní (Particular Customs) sluší dokázati porotou. Právo římské a kanonické platí skrovnou měrou vedlé práva domácího při soudu vojenském (Court of Chivalry), při dvoru admiralitním (Admiral Court), při soudech universitních a církevních. Z bohaté literatury uvádíme: Reeves, History of the English Law from the time of Saxons to the end of Philipp and Mary (3. vyd. 1814—29, 5 sv.); H. Brunner, Überblick über die Gesch. der französ., normann. und engl. Rechtsquellen (Holtzendorff’s Encykl. 1882, str. 304); Fr. Wharton, Commentaries on Law (Philad., 1884); E. Glasson, Histoire du droit et des institutions politiques, judiciaires de l’Angleterre etc. (Pař., 1882—83, 5 sv.); Gneist, Geschichte und heutige Gestalt der englischen Communalverfassung (2. vyd. 1863), Geschichte des engl. Verwaltungsrechtes (2. vyd. 1867), Engl. Verfassungsgeschichte (1882); Stubbs, The constitutional history of England in its origin and development (1874—78, 3 sv.); Phillips, Geschichte d. angels. Rechts (1825) a Englische Reichs- und Rechtsgeschichte (1828, 2 sv.); Crabb, History of the English Law (1829); Reinhold Schmid, Gesetze der Angelsachsen (1858, 2. vyd.); Stephen, New Commentaries on the Laws of E. (1868, 6. vyd., 4. sv.); Gundermann, Engl. Privatrecht (1864). ''[[Autor:Josef Trakal|Tkl.]]'' {{Prostrkaně|Ústava}} viz {{Prostrkaně|Britannie Veliká}}. {{Prostrkaně|Dějiny}} viz {{Prostrkaně|Britannie Veliká}}. {{Konec formy}} [[Kategorie:Spojené království v Ottově slovníku naučném|Anglie]] 22l0onqm5z0pcsm2arph0dzr9i6af6f 334222 334221 2026-07-02T19:28:23Z Davmiub 20055 /* Geologické poměry. */ 334222 wikitext text/x-wiki {{Opravit chyby}} {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Anglie | PŘEDCHOZÍ = Anglický roh | DALŠÍ = Angliorum }} {{Textinfo | TITULEK = Anglie | AUTOR = [[Autor:Vojtěch Mayerhofer|Vojtěch Mayerhofer]], [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:Otakar Feistmantel|Otakar Feistmantel]], [[Autor:František Augustin|František Augustin]], [[Autor:František Vejdovský|František Vejdovský]], [[Autor:Hynek Kollmann|Hynek Kollmann]], [[Autor:František Xaver Kryštůfek|František Xaver Kryštůfek]], [[Autor:Čeněk Dušek|Čeněk Dušek]], [[Autor:Viktor Brandt|Viktor Brandt]], [[Autor:Václav Emanuel Mourek|Václav Emanuel Mourek]], [[Autor:Josef Trakal|Josef Trakal]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný:'' Druhý díl. Praha: J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;328. {{Kramerius|nkp|c5713730-0b3d-11e5-b562-005056827e51|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Anglie | IMAGE = Ottův slovník naučný - obrázek č. 269.png | POPISEK-IMAGE = Č. 269 Znak Anglie }} {{Forma|proza}} '''Anglie''' (lat. ''Anglia'' dle Anglů čili Anglosasů, angl. ''England''), království zajímající jižní, větší část nejrozsáhlejšího ostrova evropského, Velké Britannie, nejdůležitější člen a jádro říše britské. Od pevniny evropské (Francie) oddělena jest Anglickým průlivem (La Manche) přibližujíc se k ní až na 33 km v úžině Caíaiské čili Doverské. Anglický průliv jest jižní její hranicí, kdežto na severu '''A.''' sousedí se Skotskem (od ústí Tweedu přes Cheviotské hory k Solway-Firthu), na východě se Severním mořem a na západě s Atlantským okeánem, knížectvím Waleským a Irským mořem. '''A.''' podobá se trojhranu obrácenému nejmenším úhlem k severu a má tyto krajní body: na severu u Berwicku (Northumberland) pod 55° 46' s. š., na jihu Lizard-Point (Cornwall) pod 49° 57' s. š., vzdálené od sebe asi 685 ''km'', na západě mys Lands-End (Cornwall) pod 5° 44' z. d. a na východě Lowestoft (Suffolk) pod 1° 45' v. d., vzdálené od sebe asi 590 ''km''. Rozloha '''A.''' i s ostrovy k ní náležejícími vypočtena na 131.628 ''km''². {{Prostrkaně|Pobřeží}} '''A.''', jehož délka (i s Walesem) páčí se na 3060 ''km'', jest na východě poměrně málo rozčleněné, zvedá se jen málo nad nehluboké Severní moře a nízký jeho břeh jest písčitý a bažinatý, kdežto jinde křídové jeho skály vybíhají v mysy s prostornými slujemi. Značnější zátoky má pouze při ústích větších řek, jakož jsou Tyne, Tees, Ouse a Trent (Humber), Welland a Great Ouse (The Wash), Stour (Harwichská zát.) a Temže. Z mysů (zvaných ''point'', hrot nebo ''head'', hlava) trčících do Severního moře uvádíme: Flamborough Head, Spurn Head, North Foreland a South Foreland. Za to pobřeží jižní a ještě více západní, velmi tvrdé to skaliny vystupující příkře z vln mořských, mají hojně hlubokých a bezpečných zálivův i přistavův, ale i zde nalézáme místy břehy ploché, zejména v Lancasteru. Bohatě rozčleněny jsou zde břehy zvláště u Portsmouthu a Southamptonu, pak následují zálivy Weymouthský a Torský, Plymouth Sound, Polkerris Bay. Značnější mysy na již. břehu jsou: Beachy Head, St. Albans H., Bill (zobák) of Portland, Start Point, Black H. a Lizard H. Na severozápadním pobřeží velkého poloostrova, jejž tvoří hrabství Cornwall, Devon, Somerset a Dorset, jsou zálivy sv. Iva, Barnstapleský a Bridgewaterský, kterýžto poslední jest částí nejhlubšího zálivu anglického, jenž skládaje se z Bristolského průlivu a ústí řeky Savern zadírá se do země asi 160 ''km'' hluboko. Severně od Walesu následují velké zálivy řek Dee a Ribble, Lancasterský, Morecambe a Solway Firth. Přední mysy na této straně '''A.''' jsou: Trevose Head, Hartland H., Formby Point (severně od Liverpoolu) a St. Bees H. — {{Prostrkaně|Ostrovů}} jest množství roztroušeno kolem břehů anglických; jsou skalisté a valnou částí neobydlené. Značnější z nich jsou: v Sev. moři Holy Island (Northumberland, asi 4 ''km''²), Sheppey I. v zálivu Temžském (9o ''km''²), v Angl. průlivu Wight (Hampshire, 352 ''km''²) a v Atlantském okeánu naproti Lands-Endu Scillské ostrovy (62 ''km''²). ''[[Autor:Vojtěch Mayerhofer|f.]]'' == Horopis == '''A.''' ukazuje nám v severu nízký východ, vstávající pomalu k západu, až ve středu údolí řek Severnú a Merseye dělí západní hory k Walesu se táhnoucí od střední kopčiny. Na jihu od Temže máme velké planiny (''downs'') mající jen v jihozápadu jednotlivé vrcholy. Severozápadní pohoří jmenuje se často Penninské (od kelt. ''pen'', skála) a táhne se ze Skotska Northumberlandem, Cumberlandem a Westmorelandem, až v severním Yorsku zaniká kopčinou. Má v severozápadních horách Cambrijských nejvyšší vrcholy '''A.''': Scaw-Fell 984 ''m'', Helwellyn 931 ''m'', Skiddaw 921 ''m''. Nejsevernější hory Cheviotské mají až 814 ''m'', střední, jižně od nížiny Bramptonské (kudy se táhla zeď Piktů), v Cross-Fellu 892 ''m'' (Réclus 936 ''m''), Bow-Fellu 887 ''m'', jižnější ve Whernside do 726 ''m''. Jen tato poslední čásť běží od sev. k jihu, Cheviotské a Cambrijské od západu k vých. Poslední (prahorní) mají v jihu několik jezer a u Angličanů slynou krásou krajin, jež básnici (Wordsworth a j.) opěvují, zejména Derwentwater (69 ''m''), Winander Mere (41 ''m''). Střední kopčina (jižně od dráhy z Prestonu k Leedsu) má ještě výše 400—500 ''m'' a vrcholy vyšší Highpeak (603 ''m''), Holmemoss (586 ''m''), poslední k jihu Axe Edge (552 ''m''). Východní rovina přímořská přerušena jen v Sev. Yorku kopčinou (Northmoors) dostupující v Bottonheadu výše 454 ''m''. Nížina počínající mezi Staffordem a Nottinghamem (nejvyšší h. Zouch 275 ''m'' nad Leicestrem) postupuje až do úvodí Avonu (přítoku Severnu) a splývá západně s rovinou přímořskou řek Merseye, Trentu a Dee (Lancaster a Chester). Ještě Birmingham (90 ''m'') leží mezi nepatrnými kopci. Teprv záp. od Severnu zjevují se kopce vyšší, souvislé zeměslovně s Walesem, nejvyšší Clee-Hills 550 ''m'', Long 517 ''m'', Wrekin 402 ''m'', Malvernské kopce 395 ''m'' (u Worcestru). Jihových. od Avonu nastupuje jiný ráz totiž planiny od jihozáp. k severových. se táhnoucí, jaké pod jménem »Wolds« (původně lesy, Acklam-Wolds, 234 ''m'') již na vých. pobřeží sev. od ř. Humber se vyskytují a krajinou Lincolnskou se táhnouce, u Uppinghamu splývají se střední křídovou planinou (Northhampton 56 ''m'', u Daventry 223 ''m'', Clee nad Cheltenhamem 320 ''m''), která jen vých. od údolí Severnu má ráz pohoří (Cotswold Hills až 345 ''m''), vých. k Temži se nížíc (90—120 ''m'', leč Chiltern’s Hill 195 ''m'', u Bamptonu sev. 167 ''m'', u pramene ř. Temže u Cirencestru jen 113 ''m'' n. m.). Nížina naprosto močálovitá jest u zátoky Wash (Fens) a nevysoká rovina mezi Washem a Temží. — Jižně od Temže šíří se velká planina jihoanglická, která ve vých. částce jest vyšší na jihu, kde se křídové skály přímo srážejí k úžině Manche (jako u Doveru 134 ''m''). Na jihových. má od 170 do 240 ''m'' (192 ''m'' u Ashfordu, 263 ''m'' u Tunbridge, 248 ''m'' u Lewesu, ale 292 ''m'' u Dorkingu); střední částka jest asi o něco vyšší (297 ''m'' kopec u Marlboroughu, 278 ''m'' u Shaftesbury, 277 ''m'' v Dorsetsku). Kopce Mendipské 299 ''m'', Brentknoll 269 ''m''. Ostrov {{Prostrkaně|Wight}} (kelt. {{Prostrkaně|oddělený}}) dostupuje 252 ''m'' (St. Catherine’s Hill). — Jihozápadní konec''' A.''' je složitější. Devonsko jest planinou střední výše 360 ''m'', nad niž vynikají v severu pohoří Exmoorské I (Dunkerry 520 ''m'', Paracombe 480 ''m'') a jihozápadně větší hory Dartmoorské (High Wilhays 622 ''m'', Cawsand Beacon 546 ''m'', Rydershill 517 ''m''). Cornwall, jihozáp. hrot '''A.''', jest zase nižší; nejvyšší hora jest Brown Willy (415 ''m''), střední výše asi 240 ''m'' (Hensbarrow 310 ''m'') a pak končí se '''A.''' v moři skalami asi 30 ''m'' vysokými (Lands-End, Lizard-Hill 60 ''m'') a ostrovím (Scilly jen 48 ''m'', ale Lundy na sev. 189 ''m''). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Geologické poměry. == Jednotlivé útvary v '''A'''-ii a Walesu jsou vyvinuty od nejstarších k mladším v postupném pořádku od západu k východu, tak že záp. polovice obsahuje archaické a palaeozoické, východní pak mesozoické a kaenozoické. I. {{Prostrkaně|Archaické útvary}} mají rozšíření jen obmezené. Některé shluky jsou ve Walesu, a sice v Pembrokeshiru a dále na sever v Caernarvonshiru; jsou to různé horniny krystalinické, jež také na ostrově Anglesey se vyskytují. Podobně jsou arch. vrstvy v '''A'''-ii, a sice nejprve v severu poblíže hranic skotských a pak hlavně v Cornwallu. Angličané nazývají tyto vrstvy také {{Prostrkaně|Precambrian}} a dělí je ještě na tři oddíly. II. {{Prostrkaně|Palaeozoické útvary}} jsou mnohem značněji zastoupeny. 1. Ve zpodu leží {{Prostrkaně|útvar cambrijský}}, zvaný podlé Cambrijských hor ve Walesu, kde zaujímá aspoň dvě třetiny plochy, pak jest v sev.-záp. konci A. Rozděluje se na dva oddíly: {{Prostrkaně|zpodní}} a {{Prostrkaně|svrchní}}, a to {{Prostrkaně|zpodní}}: stupeň Longmynd-Harlech a Menevian; {{Prostrkaně|svrchní}}: stupeň Lingulový a břidlice Tremadocové. Jsou to různé droby, pískovce, břidlice a j., obsahující dosti hojné zkameněliny, a to {{Prostrkaně|spongie}}, {{Prostrkaně|hydrozoe}} (graptolithové zbytky), {{Prostrkaně|cystidee}}, {{Prostrkaně|cronoidy}}, {{Prostrkaně|brachiopody}}, {{Prostrkaně|pteropody}} (Theca), ale především {{Prostrkaně|trilobity}} (''Paradoxides'', ''Agnostus'', ''Arionellus'', ''Ogygia'', ''Asaphus'' a j.). Tento útvar odpovídá v Čechách hlavně etáži ''C'' dle rozdělení Barrandeova. — 2. Následující nyní {{Prostrkaně|útvar silurský}} rozdělují angličtí geologové na {{Prostrkaně|zpodní}} a {{Prostrkaně|svrchní}}; zpodní pak na: {{Prostrkaně|Areniga}}, {{Prostrkaně|Skiddaw}}, {{Prostrkaně|Llandeilo}}, {{Prostrkaně|Caradoca}}, {{Prostrkaně|Bala}} a {{Prostrkaně|Llandovery}}; svrchní: na souvrství {{Prostrkaně|Wenlock}} a {{Prostrkaně|Ludlow}} a ty na další stupně. Jsou to různé břidlice s pískovci a porfyry; droby, slepence, částečně vápence prostoupené často různými horninami vyvřelými a obsahující mnoho zkamenělin, a sice {{Prostrkaně|brachiopody}}, {{Prostrkaně|trilobity}}, {{Prostrkaně|cefalopody}}, mnoho {{Prostrkaně|graptolithů}}, {{Prostrkaně|korále}} atd. Velmi zajímavý jest v oddělení Wenlock stupeň wenlockého vápence, jenž hlavně u Dudley a na některých jiných místech velmi mnoho zkamenělin (mořských), jako {{Prostrkaně|korály}}, {{Prostrkaně|krinoidy}}, {{Prostrkaně|trilobity}} (''Calymene Blumenbachi''), {{Prostrkaně|brachiopody}} (''Rhynchonella'') a j. obsahuje. Rozšířen jest útvar silurský ve vých. části Walesu (kde obývali Silurové, podlé nichž útvar nazván). Dle nejnovějšího díla Prestwichova Caradoc a Llandeilo rovnají se etáži ''d'' (1—5) siluru v Čechách; Llandovery, Wenlock a Ludlow (které poslední poznamenává za přechodní) etážím ''e'', ''f'', ''g'', ''h''. — 3. {{Prostrkaně|Útvar devonský}}. V jihových. Walesu, v provincii Herfordshiru a okolí, jakož i v sev. '''A'''-ii následuje na útvar silurský sled červených pískovců, jílův a slepenců, jež nazvány byly {{Prostrkaně|old red sandstone}} a obsahují, ač na uvedených místech jen zřídka, zbytky velkých korejšů, jako ''Eurypterus'', ryb: ''Cephalaspis'', ''Holoptychius'' a ''Pterichthys'' (ve Skotsku jsou tyto zbytky hojnější); má se za to, že jsou to jezerní uložení, ale mimo to nalezen byl rod {{Prostrkaně|Lingula}}, což by svědčilo tomu, že některé vrstvy byly uloženy poblíže moře neba že jsou mořské. Později byly v Devonshiru a Cornwallu poznány jiné vrstvy v poloze mezi silurem a karbonem, které nazvány byly {{Prostrkaně|útvarem devonským}} a jež obsahují faunu mořskou; jsou to pískovce, břidlice a pásma vápencův, obsahující zkameněliny: ''Stromatopora placenta'', ''Bronteus flabellifer'', ''Stringocephalus Burtini'', ''Calceola Sandaiina atd''. — 4. {{Prostrkaně|Útvar kamenouhelný}} jest v '''A'''-ii vyvinut ve třech různých podobách, a sice co {{Prostrkaně|zpodní}}, {{Prostrkaně|kamenouhelný vápenec}} (v již. a sev. Walesu, v sev. a střední '''A'''-ii), usazenina mořská; pak {{Prostrkaně|střední}}, zvaný {{Prostrkaně|millstonegrit}}, jenž skládá se z pískovců, drob, slepencův a sem tam vložených vápenných lavic a jest původu částečně mořského a částečně sladkovodního; nalézáme jej v již. Walesu a střední části sev. '''A.'''; v Devonshiru zastoupeno toto pásmo t. zv. {{Prostrkaně|kulmem}} (břidlice a deskovité vápence) obsahujícím ''Posidonomyi Becheri''. Pak následuje útvar {{Prostrkaně|uhlonosný}}, a to v jednotlivých větších nebo menších pánvích; velká pánev taková jest v jižním Walesu (asi 76 slojí uhelných, z nichž na 23 se doluje, mají 32 ''m'' mocnosti); dále velká lože u Manchesteru, na jih od Leedsu, pak na severu u Durhamu a Newcastlu, na jihu u Bristolu a j. Druhy uhlí jsou různé; zkameněliny hlavně {{Prostrkaně|rostlinné}} (jako naše rody) a pak částečně zvířecí (jako v kamenouhelném vápenci, to hlavně ve zpodních polohách). Celková mocnost páčí se 4000 ''m''. — 5. {{Prostrkaně|Útvar permský}} sestává z červených pískovců, slepenců, slínův a horečnatých vápencův, a dle toho děl! se na dvě části, {{Prostrkaně|zpodní}} (sladkovodní) a {{Prostrkaně|svrchní}} (mořský); první obsahuje rostliny, druhý mořská zvířata (jako německý ''Zechstein''). Táhne se v pruhu z Devonshiru přes Bristol, Birmingham, Nottingham a York k severu. Někteří geologové angl. poznamenávají je jako vrstvy přechodní, jiní zase je shrnují v jednu skupinu s {{Prostrkaně|triasem}} pod jménem {{Prostrkaně|Poikilitic}}; jindy zase byly tyto oba nazvány ''new red sandstone'' atd. III. {{Prostrkaně|Mesozoické útvary}}: 1. {{Prostrkaně|Útvar triasový}} jest vyvinut hlavně jen co {{Prostrkaně|pestrý pískovec}} (Bunter) a {{Prostrkaně|pestrý slín}} (keuper); {{Prostrkaně|lasturnatý}} vápenec schází, z čehož však nenásleduje, že by mezi oběma uvedenými oddíly bylo uložení odchylné. Prvý záleží v měkkých, světle červených a pestrých pískovcích (často nepravidelně zvrstvených), pak pevných, slepencových pískovcích a opět měkkých pískovcích; celková mocnost pestrého pískovce jest asi 305—610 ''m''. Města Birmingham, Nottingham a j. stojí na tomto pískovci. {{Prostrkaně|Keuper}} obsahuje pestré slíny a pískovce mocnosti 305—1150 m. V jihozápA-ii (okolí hristolu) a v již. Walesu vyvinuty jsou dolomitské pískovce, dolom, vápence, pískovce a sliny a náležejí do zpodu keuperu. Co se zkamenělin týče, tu jsou hlavně v keuperu, a jsou to některé rostliny (Cycadee a Conifery-Voltzie); pak Crustacee (Estheria minuta), labyrinthodonty, reptilie (Thecodontosaurus, Palaeosaurus, Telerpeton, Hrperodapedon, Dicynodon a j.) a ryby (Palaeoniscus Semionotus a j.). Na některých místech přikládá se ještě jiné pásmo ve svrchu, zvané penarth, odpovídající rhaetu (přechodní mezi triasem a jurou); rozkládá se '''A'''-ií od pobřeží Yorkshirského až k LymeRegis na jihu. Obsahuje různé mořské lastury, pak ve střední části známý bone-bed (obsahující zbytky ryb, reptilií a ze ssavců: Microlestes). — 2. Útvar jurský počíná liasem, jenž tvoří souvislý pruh táhnoucí se od Whitby aRedcaru na severu okolo Lincolnu, Oldhamu, Northamptonu, Cheltenhamu atd. k LymeRegis na jihu; jsou to hlavně hlinité vápence, jíly nebo lupky. Dělí se opět na několik pásem. Zkameněliny jsou hojné; cefalopody a jiné mořské mollusky vynikají; u LymeRegis (zpodní lias) jsou hojní i ch t h y osauři a plesiosau ři, kteří pak také ještě ve svrchním liasu a výše se nalézají. Skoro stejné rozšíření mají ostatní vrstvy jurské neboli oolith, který opět se dělí na tři hlavní oddíly a tyto opět na různá pásma. Také dle jednotlivých krajů různí se poněkud rozdělení; jura hlavně vyvinut v jihozáp. '''A'''-ii, ve střední '''A'''-ii v okolí Oxfordu, v okolí Northamptonu a Lincolnu, a pak na sev. v Yorkshiru. Z větší části jsou to usazeniny mořské, obsahující mnoho zkamenělin, hlavně mollusků, a především jisté druhy ammonitů jsou význačné pro jednotlivé vrstvy. Ale ve zpodním oolithu, v Yorkshiru u Scarboroughu a Whitby jsou vrstvy s rostlinami [Sphenopteris, Pecopteris, Xeuropteris a j.); a pak ve vrstvách poněkud Vyšších u Stonesfieldu a jinde jsou rostliny, korále, mollusky, ryby (Lepidotus, Pycpodus, Hybodus a j.), reptilie (Megalosaurus, Teleosaurus, Ichtyosaurus a j.) a ssavci (Amphitherium, Phascolotherium a Stereognathus). Vyšší vrstvy jurské jsou Oxford clay, coral rag, Kimeridge clay, portlandské a purbucké vrstvy. — 3. Utvař křídový počíná sladkovodními vrstvami, wealden, pak následují usazeniny říčněmořské, vrstvy punfieldské, dále mořské mělké a mírně hluboké, zvané greensand a gault, a hlubokomořské, bílá křída. Celý útvar rozděluje se na zpodní nebo neocom, zahrnující wealden až greensand, a svrch ní, gault až křídu. Neocom jest hlavně v jihových. '''A'''-ii mezi Hastingsem a Maidstonem a od Folkstonu na západ k i° z. d. Mimo to vychází v úzkém pruhu podél západní strany svrchního kříd. útvaru. Svrchní křídový útvar rozprostírá se v pruhu od sev.záp. k jihových., hornatinou Wolds; pak od vých. pobřeží Washe směrem jihozáp. přes Cambridge až k Dorchestru a pak k vých., jižně a podél Temže až k Ramsgatu. Nejznámější jest gault pro velké množství zkamenělin (hlavně cefalopodů) hojně v kyz proměněných. Bílá křída s vloženými pazourky vyvinuta jest na jižním pobřeží A., jakož i na; východě (u Folkestonu, Ramsgatu a Margatu), také na ostrově Wightu. Zkameněliny mořské dosti hojné, v pazourek přeměněné. — 4. T ř e t ihorní usazeniny nalézají se v jihovýchodní části A., hlavně v údolí Temže, pak na pobřeží vých., od ústí Temže k sev., na ostrově Sheppy, na severní polovici Wightu a na jižním pobřeží u Portsmouthu, Southamptonu až k Dorchestru (na záp.); zastoupen jest eocénv miocén a pliocén. Eocén dělí se na různé stupně, na př. pánev londýnská sem náleží; ve zpodní části jsou ssavci, Hyracotherium, Lophiodon a.).', miocén zaujímá hlavně vrstvy boveyské, podlé města Bovey Tracey v Devonshiru, jež poskytují hnědé uhlí; také vyskytují se tam otisky rostlinné. Pliocén jest nejvyšší tertiér, hlavně ve vých. hrabstvích ; vyznačuje se velkým množstvím recentních druhů mollusků. Zahrnuje hlavně vrstvy zvané crag, jež rozpadají se na 5 pásem. Velmi zajímavé jsou vrstvy Forest bed na pobřežNorfolku. Tvoří podklad glaciálních nánosův a obsahují množství ssavců (Elephas, Rhinoceros, Equus, Trogontherium aj.). — 5. Po době pliocénní nastalo všeobecné ochlazení, doba glaciálni, jež jest počátkem doby qua ternární neboli potřetihorní (pleistocén) a jež zahrnuje usazeniny od uvedeného času až na naši dobu. Tyto usazeniny rožtřidují se následovně: a) glaciální: nánosy ledovců, balvany, hlíny, štěrky; b) mořské: zdvižené terasy, pobřežní nánosy a jiné; tyto dvě usazeniny spolu představují to, co se dříve zvalo diluvium; c) nánosy a usazeniny říční a jezerní, totiž štěrky, písky a hlína, poněkud výše, než kam rozvodněné řeky a jezera nyní zasahují (starší alluvium) a pak nynější usazeniny řek a jezer (mladší alluvium); do téhož oboru náležejí též jiné výtvory nynější na povrchu, totiž ornice, rašeliny, prameny, vápenné tufy, písečné nánosy způsobené větry, vznikání jeskyň atd., ač některé z nich mohou miti počátek starší. Co se organických zbytků týče, známy jsou ze středních glaciálních nánosů mořští měkkýši (jako blíže Yarmouthu, vých. od Norwiche), z nichž mnohé jsou rody vyhynulé; také ve svrchním glaciálním pásmu jsou lastury mořského původu. Mořské nánosy jsou nakupiny písku a jiných úlomků, obsahující recentní lastury mořské; jsou vytvořeny působením moře, ale zaujímají takovou polohu, kam nynější moře nezasahuje, tak že třeba se domnívati, že nastala zde změna povrchu; nalézají se na pobřeží Devonu a Cornwallu, blíže Portlandu a jinde. Alluviální usazeniny obsahují zbytky brakické, pozemní mollusky, pak zbytky ssavců (Felis, Hyaena, Ursus, Bison, Bos, Megaceros, Cervus, Elephas, Rhinoceros atd.) a pak také zbytky lidské práce, pospolně s uvedenými ssavci. Užitečné horniny a nerosty. 1. Cambrijský útvar zpodní poskytuje výborné pokryv. břidlice u Penrhynu a Llanberisu v severním Walesu (fialové a zelené); ve svrchním jsou rudy železné, měděné, kobaltové a olověné. 2. V útvaru silurském máme vápenec wenlocký, jehož_ se dobývá k tavení a pálení na vápno. 3. Útvar devonský, jako old red sandstone, poskytuje stavební kámen; pak co útvar devonský v Cornwallu a Devonu poskytuje pěkné pokrývačské břidlice a jest ■matiční horninou bohatých rud měděných, stříbrných, olověných, cínových a železných. 4. Kamenouhelný vápenec poskytuje baryt ýv Derbyshire), fluorit (v Cumberlandu a Derbyshiru) různých barev; dále cínové a olověné rudy (v površí Mendipu a v Derbyshiru); •olověné rudy ještě na několika jiných místech •(Alston, Moor, Weardale, Arkendale), také vápenec na vápno; ve vrstvách kulmových jsou doly na rudy olověné, železné a manganové; uhelný útvar poskytuje stavební kámen, mlýnské kameny, jíl k výrobě cihel a hliněného zboží; pyrit a uhlí, jehož zásoba dostačí prý ještě na 267 let. 5. V lučebních továrnách na řece Týnu vyrábějí z dolomitu •uhličitan horečnatý, kdežto v Sunderlandě se z něho vyrábí hořká sůl (Epsomit). 6. V t ri asu důležitý jest ke uper. jelikož obsahuje ■v Cheshire, Worcestershire a Staffordshire lože •solná, a sice dobývá se sůl kamenná a sůl ze solných pramenů ; blíže Northwiche (v Cheshiru) jsou dvě silná lože soli kamenné, svrchní 26 m, zpodní 45 m. 7. Zpodní Has poskytuje -vápence; na některých místech, jako u LymeRegis, slouží k výrobě hydraulického cementu; podobně i střední lias; ve svrchním nalézá se mnoho džetu na pobřeží Yorkshire, z něhož se vyrábějí ozdobné předměty ; lupky slouží k výrobě kamence (ve Whitby a Red•karu). 8. Jurské vrstvy poskytují železné rudy (v doggere) a na některých místech jisté břidličnaté, vápnité pískovce, jichž se používá jako pokrývačských břidlic; na mnohých místech také se z nich pálí vápno; nejvyšší vrstvy poskytují mramory. 9. Křídový útvar poskytuje bílou křídu, z níž se vyrábí buď vápno nebo psací křída; pazourku se užívá za štěrk, m. V eocénu vyskytuje se ve zpodu v Herefordshiru kámen puddinkový z pazourku; "v Sussexu u Newhavenu a Brightonu nalezen websterit; dále z hlíny zv. londýnské vyrábí se cement; miocén poskytuje pěkné hlíny. Literatura: H. R. Woodward, The Geology of England and Wales (1876, 2. vyd. 1887); Inkes-Browne, The Students Handbook •of Histor. Geology (Londýn, 1886); Geikie, Textbook of Geology (2. vyd. 1886); Credner, Elemente der Geologie (1887); Prestwich, Geology Vol. II. Stratigraphical and physical (1888). ''[[Autor:Otakar Feistmantel|Fl.]]'' <!-- FIXME Tato sekce byla zkorigována --> == Vodopis. == '''A.''' má jen dvě větší řeky, Temži a Severn; její největší jezero Winander Mere jest jen 20 ''km²'' rozsáhlé; jediný močál přímořský okolo zátoky Washe, zmíněný již Fenský s rašelinami okolními zajímá plochu 4400 ''km²''. Úvodí Severního moře zaujímá ⅔ '''A.''' a ukazuje od severu k jihu řeky tekoucí se západních hor s délkou k jihu vždy rostoucí: {{Prostrkaně|Tyne}}, {{Prostrkaně|Tees}}, {{Prostrkaně|Ouse}} (32 mil angl., dl.) a {{Prostrkaně|Trent}} (39 mil); spojené ústí jejich tvoří ř. Humber — vlastně chobot mořský; {{Prostrkaně|Temže}} (nejdelší, 46 mil), jejíž ústí u Londýna je rovněž chobotem mořským (příliv a odliv až 6 mil nad Londýnem). Ještě nepatrnější řeky padají do průlivu La Manche: Avon, Ex a Tamer. Úvodí západní Atlantského moře, resp. Irského moře a úžiny Bristolské, má řeky Eden, Ribble, Mersey, Dee a hlavně Severn, největší řeku '''A.''' (Temže má střední vody 63 ''m³'' za sekundu, Mersey 40 ''m³'' a Severn 150 ''m³''), s níž splývají při ústí v zátoce Bristolské i řeky Usk, Wye a Avon. Nejjižnější řeka průlivu Bristolského Parrei jest nepatrná. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' <!-- FIXME Tato sekce byla zkorigována --> == Podnebí. == V '''A'''-ii, ležící celkem mezi 50 a 55° s. š., je působením teplého Golfového proudu a teplých větrů mořských roční teplota 9—11° C, o 5—6° vyšší než teplota uvedené zeměp. šířce příslušná. Účinek jmenovaných činitelů na zvýšení teploty vzduchové jest největší v zimě, kdy tam vějí časté a prudké větry jihozáp. a záp., jež teplotu z moře proudem Golfovým otepleného rozvádějí po pevnině. V lednu má voda mořská na již. a na západ, pobřeží A. prům. teplotu 6—8° C, na pobřeží vých. 4 až 6° C, teplota vzduchu bývá jenom o málo nižší, a to na již. a na záp. straně 4—5°, uvnitř pevniny na straně vých. 3—4° C. Thermická anomalie ledna vystupuje na +12 až 18° C. Kdežto na americké straně Atlantského okeánu ve stejné zeměpisné šířce s '''A'''-ií vyskytuje se průměrná teplota lednová - 10—20° C, v N. Foundlandu a v Labradoru nacházejí se spousty sněhu, a ústí řeky sv. Vavřince bývá pod ledem, jsou zátoky a přístavy anglické po celou zimu přístupny lodím, neboť se tam dostavují mrazy — 10 až 15° C jen někdy, led a sníh udržuje se jenom na horách. Trvalému a silnému ochlazení vzduchu v zimě jest překážkou silné jeho proudění a obloha stále mrakem zastřená. Pro příznivé poměry teploty jsou jako zimní klimatické lázně známa místa na již. a záp. pobřeží anglickém: Ventnor na Wightu s prům. teplotou zimních měsíců 6° C; Torquay (Devon) s teplotou 7·0° C a Barnstaple (t.) 6·0° C; Helston (Cornwallis) 7·6° C; Llandudno (Carnarvon) 5·7° C atd. Avšak s vyšší touto teplotou zimní jest ve spojení povětrnost pošmourná, mlhavá, deštivá a větrná, kdežto zimní útulky jihoevropské, jako Opatie, Meran, Nizza a j., honosí se oblohou jasnou, povětrností suchou a ponejvíce klidnou. Jaro jest v '''A'''-ii poměrně chladné, jelikož teplota vzduchu jest tam závislá na teplotě vody mořské, a tato s přibývající délkou dne otepluje se zdlouhavěji než pevnina, a jelikož v tuto dobu dostavují se též chladné větry severní a východní. Také v létě teplota vzduchu nad '''A'''-ií, ovládanou mořem, nedosahuje takového stupně jako nad pevninou evropskou. Průměrná teplota letních měsíců července a srpna vyskytuje se jenom v některých krajinách uvnitř země, jako v poříčí Severnu a Temže na 18° C; odtud k severu a k břehům mořským teploty ubývá. Na pobřeží shledáváme teplotu vzduchu v červenci 16—17° C; teplotu vody mořské 14—15° C. V této době má naopak moře nižší teplotu než pevnina; isothermy vinou se v běhu uzavřeném kolem krajiny nejvíce oteplené, kdežto v zimě, kdy ubývá teploty od západu k východu, směřují přímo od jihu k severu. Teplota jest na jednotlivé doby dne i roku stejnoměrněji rozdělena než na pevnině evropské. Roční proměna teploty, ustanovená rozdílem mezi nejteplejším a nejchladnějším měsícem dosahuje na místech přímořských, jako v Plymouthu a v Liverpolu 11—12° C, na místech vnitrozemních jako v Gloucesteru a v Leedsu, 13—14° C. — Rozdělení tlaku atmosferického nad '''A'''-ií a směr větru mění se s roční dobou. V zimě náleží '''A.''' do oboru barom. minima u Islandu (746 ''m/m''), isobary (757—761 ''m/m'') sledují běh od jihozáp. k severových.; v létě bývá zasahována barom. maximem atlantským, postupujícím od obratníku raka k Azorským ostrovům (766 ''m/m''), isobary (759—J62 ''m/m'') směřují od záp. k východu. V již. '''A'''-ii vystupuje tlakoměr nejvýše v červnu a pros., nejníže klesá v říjnu a březnu, v sev. '''A'''-ii dosahuje tlak nejvyšší hodnoty v květnu a únoru, nejnižší hodnoty v lednu a říjnu. Následkem vysokého tlaku na jihu převládají v '''A'''-ii větry aequatoriální jihozáp. a záp., jež v zimě teplotu vzduchu zvyšují, v létě naopak snižují; na jaře dostavují se též suché a chladné větry sev. a východní. V zimním polouletí hluboká minima barom., vyskytující se na severozápadě a na severu '''A.''', bývají provázena prudkými vichřicemi. Dle Whipplea pozoruje se v '''A'''-ii a ve Walesu do roka průměrně 100 vichřic, z nichž připadá na zimu 34, na podzim 32, na jaro 23 a na léto 11; nejvíce vichřic má záp. '''A.''', 20—30 do roka. Vichřice dostavují se nejčastěji v říjnu a v listopadu. — Vzduch bývá nad '''A'''-ií stále nasycen parami; relat. vlhkost vzduchu dosahuje v průměru ročním 80-80 %, v nejvlhčích měsících 90-95 %, v nejsušších 70-75 %. Obloha bývá celkem asi ze 70 % pokryta oblaky (v zimě 76 %, v létě 68 %); dní pošmourných počítá se 130 naproti 36 jasným. Jak málo slunečné jest podnebí '''A.''', poznáme nejlépe z výsledků 10letého měření svitu slunečního a pozorování oblaků, vykonaného v Greenwichi (v l. 1877-1886): {| class="wikitable" |- ! !! oblačno !! slunečno !! slunce nad obzorem |- | ''v zimě'' || 75 % || 85 hod. || 782 hod. |- | ''na jaře'' || 66 % || 402 hod. || 1264 hod. |- | ''v létě'' || 68 % || 494 hod. || 1440 hod. |- | ''na podzim'' || 68 % || 230 hod. || 970 hod. |- | ''za rok'' || 69 % || 1211 hod. || 4456 hod. |} Poměr mezi dobou slunečna a délkou světlého dne jest 0·27, v zimě pouze 0·11, v létě 0·34. Za celou zimu svítí tam slunce jenom po 85 hodin, na jaře a v létě bývá slunce asi po dvě třetiny doby, po kterou mešká nad obzorem, zakryto oblaky. Pověstné anglické mlhy bývají nejhustší na podzim a v zimě, kdy při nízkém postavení teplé a vlhké větry mořské vějí přes ochlazenou pevninu. Dní se srážkami počítá se více než polovice dní ročních, celkem 200, z nichž připadá na měsíce zimní po 19, na podzimní po 17, na jarní a letní po 15 dnech. Naproti tomu vyskytuje se v '''A'''-ii méně bouřek než na pevnině evropské; v záp. '''A'''-ii pozoruje se za celý rok pouze 7—10, ve vých. 15—17 dní s bouřkou. Podzim a zima jsou nejdeštivějšími, jaro nejsušší dobou roku; ve vých. '''A'''-ii zimních srážek naproti záp. '''A'''-ii ubývá, srážek letních bouřkami přibývá. Rozdělení hojných srážek vodních na jednotlivé krajiny řídí se nadmořskou výškou a poměrem vyvýšených částí zemských k panujícím vlhkým větrům jihozáp. a západním. Rovinaté a méně vyvýšené '''A'''-ii vých. a střední dostává se menší hojnosti deště (60—65 ''cm'') než hornaté její části a záp. Walesu, kde v některých krajinách roční výška jeho přesahuje 100 ''cm''. Zvláště hojně srážejí se páry vodní na výšinách, o něž se opírá vítr záp. a jihozáp. Ve Walesu a v Cornwallu vystupuje roční výška srážek vodních na 100—150 ''cm''; v horách jezerního okresu v sev.-záp. A. vykazuje Seathwaite tropické množství spadlé vody kolem 350 ''cm''. Vlhké a deštivé podnebí s teplotou zmírněnou jest příznivé vzrůstu rostlinstva, zvláště travin. V '''A'''-ii udržuje se bujná zeleň po celý rok; v zimě při teplotě téměř stále nad 0° se nalézající pracuje se na polích a dobytek vyhání se na pastvu. V záp. '''A'''-ii za hojných srážek vodních a při chladnějším létě rostou hlavně traviny, oves a ječmen, ve východní, méně deštivé a v létě teplejší, daří se pšenice. Za mírné zimy lze pěstovali rostliny z jihu,. které by se na pevnině evropské přes zimu neudržely, avšak plody mnohých rostlin nedozrávají pro nedostatek letního tepla. Srov. Meteorological Atlas of the British Isles (Londýn, 1883); Hann, Atlas der Meteorologie; Quarterly Journal of the Royal Meteorological Society; Symons’s Monthly Meteorological Magazine; British Rainfall. ''[[Autor:František Augustin|Ag.]]'' == Květena == jest velmi mladá, poněvadž starší, čítá se 130 naproti 36 jasným. Jak málo slu- 1 předvěká, vyhynula až na nejzazší jihozápad nečné jest podnebí A., poznáme nejlépe z vý- v době ledové. Jest proto rázu obyčejného, sledků loletého měření svitu slunečního a po- středoevropského jako naše česká, nehledízorování oblaků, vykonaného v Greenwichi (v 1. me-li ovšem na několik bylin přímoří jihozá1877—1886): v zimě na jaře v létě............68“/, na podzim zai rek . . oblačno slunečno slunce nad obzorem • 75% 85 hod. 782 hod. 66% 4O2 » 1264 » ■ 68% 494 » I44O » • 68% 230 » 970 » í padního, které teď jako by pocházely z jižnějs Iľľ^ľ.ľ, I ších krajin. Počítají zde na 1370 druhů rostlin cévnatých, kterýž počet mění se podlé toho, kolik rodů a druhů dohromady kdo čítá. Z řádů převládajících jest tu: 126 druhů složnokvětých (Compositae), 125 dr. trav, 92 dr. šáchorovitých (Crperaceae), 77 dr. vrb, 76 dr. • ■ ■ 69/0 1211 hod. 4456 hod. růžovitých (Rosaceae), 74 dr. křížokvětých Přnměr mezi dobou slunečná a délkou svě- (Cruciferae), 72 dr. luštinatých (Leguminosae), iléžho dne jest 0 27, v zimě pouze o'ii, v létě 67 dr. okoličnatých (Umbelliferae), 60 dr. hvoztygjq. Za celou zimu svítí tam slunce jenom díkovitých (Caryophyllinae), 56 dr. pyskatých po> 85 hodin, na jaře a v létě bývá slunce asi (Labiatae), 54 dr. krtičníkovitých (Scrophulapoo dvě třetiny doby, po kterou mešká nad rineae) atd. U nás scházejí jen tamarišek, obazorem, zakryto oblaky. Pověstné anglické Frankenie, Hippophae, pak Ilex aquifolium, mtíhy bývají nejhustší na podzim a v zimě, Lobelia urens i dortmanna, Myrica gale, poslední obě staré, přečkavší ledovou dobu, jako břečťan, zimostráz, Hymenophyllum tunbridgense. Z oněch výše zmíněných forem jižnějších »uvedeme Meconopsis cambrica, Ruscus, Arum maculatum, Hyacinthus nonscriptus. Endemické snad jen Physospermum cornubiense. Velký jest tu nedostatek lesů, zvláště chvojných. Ostatní lesy jsou dubové a z týchž stromů jako u nás. Za to na jihu nalézá se mnoho pastvin. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Zvířena == A. nemá rovněž nic zvláštního, jsouc velmi chudá. Větši ssavci byli již vyhubeni ve středověku; tak medvědi, jeleni (teď jen v Exmooru), srnci, vlci, bobři, kanci i lišky, které teď berou k honbám z Belgie. Zbyli skoro jen netopýři a pak myši. Ptáků vypočítává Gray 403 druhů (i s mořskými). Stěhovaví přilétají z Francie a dále až ze Španěl a z Afriky. Druhu endemického tu není. Jest tu 115 až 143 dr. ptáků celoročních, 80—100 dr. stěhovavých, ostatní vyskytují se nahodile, někteří až ze Sev. Ameriky. Chudí jsou tu obojživelníci, 3 čolci, 3 žáby (ani Hýla ani Rana esculenta tu není). Plazů jest zde 6 druhů, 3 hadi (Coronella austriaca, Tropidonotus natrix a Pelias herus) a 3 ještěři (slepýš, Lacerta vivipara a L. agilis). Ještě nejbohatší na druhy jsou ryby, poněvadž Golfový proud přináší z jihu někdy ryby teplejších krajin na břeh západní, zejména Macruridy, Regalecus, Thynnus, Lophius atd. Day vypočítává 236 druhů, z nichž jest 28 sladkovodních, vesměs našich až na rod Gasterosteus, a některé pstruhy, jež pokládají se za zvláštní druhy (Salmo vandesius a S. alpinus). Vých. břeh má ryby severnějších krajů, jako Zoarces, Brosmius, Liparis. Z nižších zvířat dlužno poznamenati hlavně ústřice, jež zvláště se pěstují na pobřeží Kentu a Sussexu, u Colchestru v Essexu, jakož i na ostrově Jersey. V nejnovější době objeveny na jihozápadním pobřeží A. formy živočišné, o nichž jsme se domnívali, že náležejí výhradně fauně středozemní; tak Myriothela, Corymorpha, Protodrilus, korále Caryophyllia a Gorgonia atd. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' ''[[Autor:František Vejdovský|V.]]'' == Obyvatelstvo == Ačkoli A. a Wales neustálým stěhováním do ciziny mnoho lidstva ztrácejí, přece počet obyvatelstva neustále stoupá. Obyvatelstva bylo v létech: 1801: 8,892.536, 1871: 22,712.266, 1841: 15,914.148, 1881: 25,974.439. Při posledním sčítání r. 1881 napočítáno v '''A'''-ii samé 24,613.926 duší (187 na 1 ''km''²) a ve Walesu 1,360.513 (71 na ''km''²). Podlé odhadu generální registratury obnášel počet obyvatelstva v '''A'''-ii s Walesem uprostřed roku 1888: 28,628.804 duše, v kterémžto počtu není zahrnuto vojsko a námořníci prodlévající mi mo vlasť. Přírůstek obyvatelstva v. 1. 1861 až 1871 činil i3-i90/0, .v I.1871 až 1881 14'36%, avšak není po celé zemi rozložen rovnoměrně. Welká města průmyslová a obchodní vzmohla se nejvíce, kdežto v některých krajinách země dělských jevil se docela úbytek (v 13 hrabstvích). Vzrůst ve městech mezi r. 1871 až 1881 obnášel 19-63%, ale na venkově pouze 7-42%. Nejvíce přibývalo obyvatelstva v Surrey!, Durhamu, Essexu, Lancasteru a Derby, úbytek pak objevil se zejména v Cornwallu, Radnorshiru, Huntingdonshiru, Cardiganshiru a Herefordshiru. Dle pohlaví bylo mužů v '''A'''-ii 11,961.842, ve Walesu 678.060, žen v '''A'''-ii 12,652.084, ve Walesu 682.453, ta'{ že průměrně na 1000 mužů připadlo 1055 žen. Co se týče pohybu obyvatelstva, tož připadlo v 1. 1871—81 na 1000 duší: 8 sňatků, 35-3 porodů a 21-3 úmrtí'; v poslední době patrně ubylo sňatků i porodů, což přičísti dlužno hlavně na vrub poměrů hospodářských. Mezi novorozenciy byl poměr 1000 děvčat ke 1038 chlapcům. Ženatých mužů bylo 34-63%, vdaných žen 33-28%, svobodných mužů 61-93%, žen 59-23%, ovdovělých mužů 3-44%, žen 7-49%. Průměrné stáří při uzavíráni sňatku r. 1871—81 bylo: u mužů 27-9 let, u žen 25-7, ženatí muži byli průměrem 43-1 roku staří, ženy 40-7 let. — Lidí stižených neduhy tělesnými připadlo r. 1881 na 1.000.000 duší: slepců 879, hluchoněmých 572, blbých 1260, choromyslných 1994. Bydlištěm soustřeďuje se obyvatelstvo čím dále, tím více ve velkých městech. Roku 1861 bylo v '''A'''-ii a Walesu pouze 70 měst, jež měla více než 20.000 duší, úhrnem se 7,354.182 (36-5% všeho obyv.), avšak r. 1881 bylo jich už 145 se 12,453.501 (47-9% obyv.), ano téhož roku bylo 63 měst majících více než 40.000 a 21 více než 100.000 duší. Nejlidnatějšť mě sta, která vykazují přes 200.000 obyv., jsou: Londýn, Liverpool, Manchester se Salfordem, Leeds, Sheffield, Newcastle s Gatesheadem, Bristol, Bradford, Nottingham. Při posledním sčítání lidu nalezeno 4,831.519 domův obydlených, připadlo tedy 5-38 osob na jeden dům (v Londýně 7-85 osob). Mimo to však bylo sečteno mimo dům 77.368 osob na lodích a 10.924 ve vozech nebo v šírém poli. Stěhování z A. do jiných zemí děje se značnou měrou: v 1. 1853—87 vystěhovalo se 3,104.708 lidí, nicméně ztráty tyto nahrazují se z velké části přistěhovalci, kteří se zejména z Irska, Skotska i s pevniny do A. ubírají, nebo vystěhovavše se před léty nyní se vracejí do vlasti. R. 1871—81 vystěhovalo se 996.038 duší, ale přistěhovalců bylo 831.731 hlav, tak že úbytek obnášel pouze 164.307. Mezi přistěhovalci převládá sice živel anglosaský, ale je také mnoho jiných národností, zejména Irčanů. {{Prostrkaně|Národnost}}. Anglické obyvatelstvo vzniklo smíšením četných kmenů, kteří znenáhla do země se přistěhovali, ale rozhodnou převahu má u nich živel germánský; na západě, ve Walesu, udržel se ještě kmen keltský. Podlé Dawkinsa bylo původní obyvatelstvo velkobritannské spřízněno s Eskymáky, později pak přistěhoval se tam národ temné pleti a kadeřavých vlasů, kterýž prý podlé nálezů v hrobech učiněných byl stejného původu s Ibery. Pozdě po nich zaplavili zemi keltští Gallové. Kymrové a Belgové, kteří zůstali až do stěhování národů v '''A'''-ii národností téměř jedinou, neboť Římané zmocnivše se Britannie neměli na národnost lidu valného vlivu. V polovici V. století po Kr. počali se tu usazovali různí kmenové germánští, jimž domácí obyvatelstvo znenáhla podlehlo; jihovýchodní čásť, Essex, území při dolním toku Temže, Surrey, Kent, Sussex, Hampshire a ostrov Wight zaujali Sasové, Frisové a Jutové, ve střední a sev. '''A'''-ii usadili se Anglové, vých. pak pobřeží od ř. Wearu na jih osazeno od Dánů a Norů. K tomuto germanskokeltskému obyva telstvu přidružilo se r. 1066 ještě na 60.000 pofrancouzštělých Normanů, kteří se s Vilémem Dobyvatelem vydali do A., a během XVI. a XVII. stol. uchýlilo se tam mnoho francouzských hugenottů, Vlámů a Němců z Falce, kteří ve vlasti pro víru jsouce stíháni v '''A'''-ii nový domov nalezli. A z této smíšeniny rozmanitých živlů vznikla národnost anglická. Ačkoli Angličan rád se nazývá Anglosasem, přece v žilách jeho koluje značná čásť krve keltské, ano typ germánský má převahu pouze na sev. a na vých., kdežto, čím dále k západu, tím zřetelněji vystupuji rysy keltské. Keltská národnost udržela se pouze ve Walesu, kdež lid mluví kymricky, ale v Cornwallu vyhynul jazyk tento již koncem minulého století. V ostatní '''A'''-ii zachována památka na obyvatelstvo keltské pouze ve jménech řek a hor. Při posledním censu r. 1881 bylo v '''A'''-ii a Walesu 95^.69%, obyvatelů doma zrozených, ostatek pak pocházel z Irska, Skotska, z ciziny, z ostrova Manu, z Indie, kolonií, nebo se narodil na moři. V cizině narozených napočítáno 174.372, z těch však bylo 64.341 dětí rodičů anglických, ostatek pak 118.031 náležel čistým cizincům, a to: 2368 z Rakouska, 14.596 z Francie, 37.301 z Německa, 4089 ze Švýcar, 10.679 ^y'0 Poláků a 17.267 Američanů. Pozoruhodno je neustálé přibývání Irčanův '''A'''-ii; r. 1881 pocházely z Irska 562.374 duše, ale poněvadž živel irský pro různé náboženství a národní antagonismus s Angličany nesnadno splývá, možno počet Irčanů v '''A'''-ii páčiti na 2,000.000. Nejčetněji přebývají v hrabství lancasterském a v Liverpoolu. {{Prostrkaně|Povaha}}. Angličané jsou lid silné, zavalité postavy s pěkným obličejem, ačkoli poněkud hranatým, a čistou, zdravou pletí. Mezi dělnickou třídou lidu shledáváme mnohdy obrovské postavy s neobyčejnou silou tělesnou. Průměrná výška vyspělého muže 4oletého obnáší 3727 cm (u bohatých tříd i74'5 cm, u řemeslrniků 170-4 cm, u rolníků 171-7 cm), objem v prsou 767 cm. Váha jejich bývá o něco větší nežli u obyvatelstva na pevnině, totiž 74-4 kg, ačkoli kostry jejich jsou stejně těžké. Obyčejně dosahují vysokého stáří. V povaze li lidu anglického sloučeny jsou podivuhodným způsobem největší protivy: praktičnost, chladi ná, vypočítavá rozvaha, podnikavost, která se / žádných překážek nehrozí, a nejvolnější svobibodomyslnost stojí tu naproti ztrnulému konservatismu, úzkostlivému lpění na starých zvycích a přežilém kastovnictví. Angličané, ačkoli jsou rozptýleni po celé zeměkouli a mezi nejrozmanitějšími plemeny lidstva, přece všady s podivuhodnou houževnatostí zachovávají svůj způsob života, svůj mrav i jazyk, přizpůsobují sobě jiné národy, sami však od nich ničeho nepřijímají. Národní hrdost vyvinuta je při nich u vysoké míře, a jejich průpověd: »I am an Englishman« svědčí dostatečně o velikém sebevědomí, které nezřídka i ve zpupnost přechází. Při tom žádný národ neodkrývá svých vad tak bezohledně jako anglický, ale o úsudek jiných národů se nestará, anebo jim vůbec upírá schopnost, posuzovali poměry vlasti jeho. Praktičnost jeví se nejen v konání, ale i v zevnějšku a výživě jejich. Angličan nosí jednoduchý šat z dobré, trvanlivé látky a právě takovou váhu jako na oděv klade na dobrou, živnou stravu, kteráž jest základem jeho silného vývoje tělesného. Pšeničný chléb a dušené maso, jakož i těžké puddingy jsou národním jídlem, roastbeef a plumpudding objevuje se o hodu vánočním na stole i nejchudšího dělníka, těžká piva (ale, porter) a jalovcová kořalka jsou národní nápoje. Zámožnější třídy libují si také ve víně. Opilství, jež bylo dříve rozšířeno také ve vyšších kruzích, náleží dosud k neřestem obecného lidu, avšak dlužno doznali, že v novější době značně ho ubývá. Národu anglickému bývá zhusta upírán veškeren hlubší cit, ale dojista neprávem. Mlčelivost jejich jest od století pověstná a zdrželivost, ano chladnost zachovává Angličan i tam, kde sám bližší známosti si přeje. Svoje mínění, podivnosti i zvrácenosti hájí s houževnatou tvrdošíjností, ale zásad svých nikomu nevnucuje, ano žádá od každého, aby mínění své směle vyslovil. Vůbec svoboda osobní jest v '''A'''-ii co nejrozsáhlejší, jenom když neruší veřejného pořádku; každý žije pro sebe dle svého způsobu nestaraje se příliš 0 své okolí. Ve společenském obcování jest Angličan až pedantický a nejen u dvora zachovává se přísná obřadnost, ale jistou měrou 1 v poslední chatrči. Při tom všem jest výborným občanem, jenž zákonů přísně šetří, a nejlepším otcem rodiny, jakého si jen myslili lze. Na domácnost odkazuje ho nejen vlhké, drsné a mlhavé podnebí, nýbrž i vrozená něž-, nost a láska k rodině vábí ho v kruh její; domácnost (home) jest takřka posvátným Stánkem, vyzdobeným všelikým pohodlím, pokud tomu dovolují prostředky, a v ní vládne žena, jež se snaží, aby domov byl muži nejpříjemnějším útulkem. V domech všady panuje vzorný pořádek a čistota. Neméně vyvinuta jest u Angličana láska ku přírodě, jevíc se zakládáním veřejných sadů po městech, soukromých zahrad i zvláštní zálibou přebývali na venkově. Vzácnou ctností Angličanů jest neobyčejná přímost a pravdymilovnost; každému řeknou mínění své otevřeně, nečiní slibů, kterých nemohou najisto spiniti, a vyžadují podobného jednání také od jiných; každá věc pozbývá ve veřejnosti půdy, jakmile jí bylo dokázáno, že užívá na podporu svou prostředků nepoctivých. Vroucí zbožnost projevuje se množstvím skutků dobročinných, nejenom svěcením svátků; den nedělní má v '''A'''-ii vůbec podivný ráz; města jindy plná ruchu a lidí jsou v neděli jako vymřelá, všecky veřejné místnosti i musea, obrazárny, vědecké zahrady, divadla a j. jsou uzavřeny. V nejnovější době však vyskytuje se silný proud proti zvyku nuceného svěcení neděle. A. jest zemí obchodní, není tedy divu, že veškery snahy se nesou za výdělkem, a že veškery svobody, privilegia a j. týkají se hlavně otázek peněžních, ano, mimo Ameriku nepřikládá se bohatství nikde taková cena jako v '''A'''-ii. Že však peníze nejsou Angličanům jediným účelem, a že také vyšší snahy u nich utěšeně se vzmohly, toho dokladem jest přebohatá jejich literatura; v umění však nemohou se měřiti vkusem s jinými národy. Zvláštní vliv na život společenský mají »kluby«, jež v '''A'''-ii nabyly neobyčejného rozšíření a stoupence své stále rozmnožují ve všech třídách obyvatelstva; moderní kluby londýnské vynikají dnes rozsáhlostí a úpravností svých domů, jakož i vnitřním zařízením. Ode dávna jest Angličan přítelem tělocviku a jest proto náruživý jezdec, chodec, lovec, plavec, veslař a j. Zápas pěstuje se hlavně v hrabstvích cumberlandském, lancasterském a devonském ; také ušlechtilé »umění« boxovací má dosud mnoho ctitelů, ačkoli vážné zápasy toho druhu jsou nyní zakázány. Spolky tělocvičné a veslařské rozšířeny jsou po celé zemi, koňské dostihy náležejí k nejoblíbenějším zábavám. Z her libují si hlavně v takových, kde se tělo pohybuje, a tu jest nejoblíbenější hra v míč, hlavně cricket. == Zemědělství == {{Prostrkaně|Orba}}. Celá povaha A., její světový obchod, který se tu soustřeďuje, i průmysl neobyčejně vyvinutý nabádají také k soustavnému provozování orby, která dosud náleží mezi nejdůležitější odvětví výroby v '''A'''-ii. Poněvadž pak Angličan vše, čeho se chopí, provádí se svou vrozenou důkladností a vytrvalostí, jest zcela přirozeno, že orba v '''A'''-ii a Walesu u vývoji svém dosáhla znamenitého stupně, tak že celému světu může sloužiti za vzor. Dle úředních zpráv zabývalo se r. 1881 v '''A'''-ii a Walesu orbou 1,318.344 mužů a 64.840 žen, celkem tedy 1,383.184 lidí; avšak r. 1861 obnášel počet týchž dělníků 1,924.110 osob, tak že jest patrno, kterak orba anglická ustupuje vzmáhajícímu se dobytkářství, ale na druhé straně jest úbytek onen také následkem stálého přibývání hospodářských strojů. Z uvedeného počtu hospodářů je jich malý počet, kteří jsou vlastníky té půdy, kterou vzdělávají, neboť není země v Evropě, kde by pozemky byly soustředěny v rukou tak málo lidí jako v '''A'''-ii. R. 1881 bylo 972.836 vlastníků půdy a mezi těmi jevil se poměr následující: Méně než 40 arů (1 akr) mělo usedlostí 703.289, od 1—50 akrů (20 ha) 194.623, od 50—500 akrů (20 až 202 ha) 58.156, od 500—1000 akrů (2o'2—405 ha) 4799, od 1000—20.000 akrů (405—8093 ha) 5338, přes 20.000 akrů (8093 ha) 70 statků, neurčitých udání bylo 6571. Ježto pak v nejnovější době dovoz obilí z Ameriky do A. stále se vzmáhá a v poslední době také dobytek a maso dovážeti počínají, má rolník anglický velmi krušné postavení, zejména když se ještě dostaví neúroda nebo dobytčí nákaza. Skuteční sedláci (yeomen) vyskytují se jen v některých krajinách, ostatní rolníci vzdělávají pozemky pouze najaté. Výše zmíněné okolnosti orbě nepříznivé přiměly některé velkostatkáře, aby nájemné dobrovolně o 20—30 % snížili, a také zákonodárství pečuje o zlepšení poměrů nájemcův, přes to však zůstává vlastníkům veliká čásť půdy nepronajata, tak že ji dávají vzdělávat» svými zřízenci (iailiffs). A. sama má dosti úrodné půdy, neboť r. 1884 bylo půdy produktivní 80%, ve Walesu 60 tedy průměrně 64'8 % celé rozlohy. V ohledu hospodářském rozděluje se obyčejně v šest částí : na severu jest podnebí sice poněkud drsné a následkem toho jsou pozdní žně, ale vzděláván! půdy jest vzorné; na záp. od ř. Merseye až k Avonu v Somersetshiru stojí v popředí ovocnářství a mlékařství, ve vnitrozemí (Midlandu) udržuje se mezi orbou a chovem dobytka rovnováha; na vých. převládá pěstování obilí, na jihu provozuje se rozsáhlý chov ovcí, kolem hlavního města kvete zelinářství a ovocnářství, na jihozápad sloučeny jsou orba, dobytkářství, pěstování ovoce i zelenina. Ve způsobu vzdělávání půdy převládá hospodářství střídavé a trojhonné. Jednotlivé role bývají obklopeny živými ploty neb aspoň stromořadím, což sice krajinám dodává půvabného, vzezření, ale orbě brubě neprospívá. K obdělávání polí zavedeny jsou většinou hospodářské stroje, zejména parní pluhy, jenom v západní '''A'''-ii užívají při orání ještě volských potahů. Poměr pěstovaných plodin jeví se v násle dujícím přehledu z r. 1885 : Obilí a luštěniny pěstovány na . 2,841.000 Aa Řípa, zelenina, zemčata na . . 3,208.000 » Len na............................ 1.000 * Chmel na.......................... 29.000 »■ Jetel a traviny na . .... 1,243.000 » Mimo to leželo 217.000 ha úhorem, 6,079.000 ha bylo lučin, 635.000 ha lesův a 817.000 ha tvořila lada a půda neproduktívni. Z obilí zaujímá přední místo pšenice, pěstovaná hlavně v hrabstvích na jihových., žito vyskytuje se zřídka. Ve Walesu a severových. '''A'''-ii pěstují dosud ječmen na mouku, oves vyskytuje se hlavně na severu, méně v jižních krajinách. Zemčatům angl. podnebí valně nesvědčí a sází se jich také málo, nejvíce ještě v hrabství chesterském a lancasterském. Cukrovou řepu pěstují téměř výhradně jen v Suffolku, a tam jest také v Lavenhamu cukrovar. Hrách a boby náíežejí k nejobecnějším polním plodinám. Veliká péče věnuje se v '''A'''-ii lukám a přením rostlinám, jimiž osívají i horské svahy, kde se nic jiného nedaří. Ze všech evropských států vysílá A. nejvíce chmele na trb a průměrný roční výtěžek jeho páčí se na 400.000 metr. centů, a chmelnice rozšířeny jsou ve 14 hrabstvích; v čele jejich stojí Kentshire, v jehož obvodu se nachází 63 % vší půdy chmelem osázené, v druhé pak řadě následují za ním Surrey,. Sussex, Herefordshire a Hampshire. Z ostatních rostlin obchodních uvésti dlužno len a řepku, pěstovanou dílem k výrobě oleje, dílem (na jihu) za píci pro ovce, saflor, koriander, kmín (v Essexu), mořenu (v Surreyi a Kentshiru), hořčici, fenykl aj. Ovocnářství těší se v '''A'''-ii, zejména v jižních a jihových. hrabstvích, vzácné pozornosti, neboť toto odvětví jsouc provozováno racionálně a svědomitě poskytuje větší výtěžek nežli pěstování obilí. Nejobyčejnějším ovocem jsou jablka, hrušky, třešně a slívy; jemnější druhy pro chladná léta se nedaří, za to však vydrží tu i v zimě pod šírým nebem mnohé stromy, které na pevnině nutno přechovávati ve sklenících. Vinné hrozny zrají na jihu a v okolí Londýna i pod šírým nebem. Ačkoli tedy orba v '''A'''-ii nabyla vysokého stupně u vývoji svém, přece nemůže uhraditi potřebu přečetného obyvatelstva, a následkem toho musí býti obilí z Ameriky a Australie dováženo. A právě tento dovoz hrozí orbě anglické záhubou, neboť rolník zdejší nemůže s obilím americkým závoditi, a možno říci, že stojí na prahu velkého převratu v soustavě hospodářské, t. j. poměry j poskytuje velmi málo, ale jsa kostnatý a otunutí jej, aby znenáhla upustil od pěstování ^ žilý hodí se dobře do tahu a částečně i ke obilí a obrátil veškeru píli svou na krmný do- krmení. Dobytek v Norfolku a Suffolku, příbytek a mlékařství. | vezený prý ze Skandinávie, je zcela bezrohý. {{Prostrkaně|Lesnictví}}. A. má ze všech evropských ■ obyčejně černý a dává výborné maso, ale zemí nejméně lesů, poněvadž rozsáhlé dříve ! málo mléka, za to však dobrého. Nejlepšim hvozdy byly znenáhla vykáceny a zůstaly ne- posléze plemenem je krátkorohý skot osety. Největší jsou dosud lesy korunní, jež (Shorthorns), barvy červenohnědé nebo bílé krevní hřebci zdejší vyvážejí se k dalšímu ušlechťování do celého světa a platí se za ně sumy k víře nepodobné (i 8000—-12.000 lib. steri.). Z ostatních plemen uvádíme velké, silné koně v Northamptoně a Leicesteru, již pocházejí z Flander, clevelandské ryzáky, způsobilé zvláště pro službu vojenskou ; malé, ale vytrvalé plemeno do hospodářství v Suffolku a waleské pony. Rovněž pro zušlechtění hovězího dobytka vykonáno již od minulého století velmi mnoho; při tom však jedná se dobytkářům anglickým hlavně o krmný skot, dojnost má úlohu jen podřízenou a na schopnost k tahu vůbec se nedbá. V '''A'''-ii rozeznávají obyčejně čtyři druhy: devonshirské plemeno barvy černohnědé, s rohy prostředně velikými a s krátkou, poněkud kudrnatou-srstí a silnou koží, poskytuje sice dobré maso, ale k mlékařství hrubě se nehodí; rozšířeno je hlavně v Herefordshiru, Gloucestershiru a Sussexu. Dlouhorohý skot lancasterský, barvy tmavohnědé, pochází prý z Irska a rozšířen je v severozáp. hrabstvích, hlavně v lancasterském, odkudž se mu dostalo jména; mléka zaujímají rozlohu 25.800 ha. Tomuto nedo statku hledí se odpomoci tím, že kolem cest, na polích i lukách sází se hojně stromův, a odtud dlužno vysvětliti, že A. má více dříví, než by se podlé jejích lesů soudili mohlo. Zvčř chová se většinou v rozsáhlých parcích s nádechem červenavým, rozšířený po celé zemi, nejvíce v hrabstvích Northumberlandě, Durhamu, Yorku a Lincolnu; maso jeho je výborné a mléka dává velmi mnoho. S chovem skotu souvisí také příslušný průmysl; máselnictví kvete v Cambridgi, Suffolku, Yorka mimo to jsou šírá blata a vřesoviště na se- shiru, Somersetu, Gloucesteru, Devonshiru a veru oblíbeným místem pro honby. . Oxfordě; sýrařství v Chesteru, Gloucesteru a Na vývoj a povznesení orby v '''A'''-ii mají hlavně v Leicesteru, odkudž přichází nejlepší nemalý vliv četné spolky hospodářské rozptýlené po celé zemi. V čele stojí královská hospodářská společnost (Royal Agricultural Society), kteráž každoročně pořádá velkou výstavu. Vzorná hospodářství, založená od soukromníků, nahrazují poněkud nedostatek hospodářských škol. {{Prostrkaně|Chov dobytka}}. Nepříznivé poměry, které orbu v '''A'''-ii krůtě tíží, podporují vydatně dobytkářství, a také v tomto směru dodělali se Angličané znamenitých výsledků, tak že pevnina s těží s nimi může závodili. Stav dobytka v '''A'''-ii a Walesu jevil se r. 1885 takto: Koní bylo...................1,220.497, hovězího dobytka .... 5,421.960, ovcí........................I9-577-437. vepřového dobytka . . . 2,252.396. V první řadě platí slova výše uvedená o chovu koňstva; máť A. po Arabii nejkrásnější koně jezdecké, vynikající štíhlostí těla a rychlostí v běhu, zejména vytrvalé běhouny k dostihům, mimo to však má také jiná plemena až po nejsilnějšího tahouna. Chovu koní věnována v '''A'''-ii již za dob králové Alžběty vzácná péče, a anglický kůň pokládá se nyní za plemeno po arabském nejušlechtilejší ; čistoOUSt Slovník Naučný, sv. II. 4/2 1389. sýr anglický. Již ve středověku provozován v '''A'''-ii rozsáhlý chov ovcí, avšak v novější době hledí se při chovu tom více na maso než na vlnu, poněvadž vlna většinou se dováží z kolonií. Z ovcí dlouhorouných vynikají ovce leicesterské, cotswoldské, mající sice vlnu poněkud kratší, ale jsou za to mnohem způsobilejší ke krmení ; lincolnské, s jemnou lesklou vlnou, kentské a devonshirské; krátkorouné ovce rozšířeny jsou hlavně na jihu, v hrabství oxfordském, hampském, Suffolku a j. Chov vepřového dobytka kvete v Berkshiru, Gloucesteru, Herefordshiru, Rudgwicku a-Suffolku ; nejlepší uzené kýty poskytují Yorkshire a Westmoreland, slanina přichází z Wiltshiru, Hautshiru a Berkshiru. Drůbež rozšířena je po celé zemi a proslulé jsou kury z Dorkingu, Sussexu a Berkshiru, husy z Lincolnu, krůty z Norfolku a Suffolku. {{Prostrkaně|Hornictví a hutnictví}}. Ohromné bohatství výborného kamenného uhlí a železných rud pojišťuje anglickému hornictví výtěžek největší na celé zemi. R. 1884 vytěžilo se v '''A'''-ii (s Walesem) 168,942.559 tun rud, uhlí, soli, zemin, v ceně 47,487.217 lib. steri, a vedlé toho břidlic a kamene stavebního za 8,707.60g lib. steri., úhrnná cena výtěžku celého činí tedy 56,194.826 liber sterlinků (— 573,187.225 zl. r. č.). Z toho připadá na uhlí kamenné 139,448.660 tun v ceně 38,504.885 lib. steri.; na rudy: železné 24,471.623 tun v ceně 6,190.99g lib. steri., cínovou 15.117 tun v ceně 669.254 lib. steri., olověnou 49.695 tun v ceně 363.870 lib. steri., měděnou 42.021 tun v ceně ni.6i4lib. steri., zinkovou 25.516 tun v ceně 73.950 lib. steri., dále na sůl 2,308.498 tun v ceně 666.234 lib. steri. Největší hutě železné jsou v Yorku, Durhamu, Lancastru a Cumberlandě; r. 1884 vytěžil}' 6,823.727 tun surového železa. V létech předchozích býval výtěžek větší (r. 1882: 8,493.387 tun, ale r. 1872 jen 4,700.000 t. a r. i860 2,890.000 t.). Cínu dobývá se pouze v Cornwallu a Devonu ; také výtěžek jeho slábne ; největší byl r. 1850, kdy dobyto bylo z rudy 10.462 tun kovu (r. 1884 jen 9574 tun). Nejvýnosnější doly na olovo jsou v Northumberlandě (Allendale), Durhamu, Cumberlandě (Alston-Moor), Yorku, Derby (High Peak), Shropshiru, v Cornwallu a Devonu, skrovnější v Somersetu, Westmorelandě, Staffordě a Chesteru (jakož i ve Walesu a na ostrově Manu). Všechny anglické olověné rudy jsou více méně stříbronosny (nejvíce cornwallské a chesterské), ale výtěžek olova i stříbra od r. i860 klesá. R. 1884 dobylo se z rud 39.700 tun olova (proti 58.000 tun z roku i860) a stříbra vytěžilo se za 68.731 lib. steri. — Měděná ruda vyskýtá se 2vláště v Cornwallu a Devonu, kdež jest 65 dolů ; dříve těžilo se nejvíce z dolů lancasterských, waleských (Caermarthen) a na ostrově Anglesey, menší měrou v Cumberlandě, Chesteru a na ostrově Manu. R. 1884 byl výtěžek mědi v hutích 33.421 tun. — Na zinek doluje se v Cornwallu, Devonu, Derby, Cumberlandě, na ostrově Manu (jakož i ve Walesu). R. 1884 vytěžilo se z rudy 9918 tun kovu. — Pyrit nachází se v rozličných částech země, nejhojněji v Cornwallu. Tamže naskýtá se také zlato, ale nevyplácí se dobývali ho, pak rudy manganové, arsenikové, niklové, wolframové a j. Soli dobývá se jednak odpařováním vody mořské, jednak ze solných zřídel, jednak z dolů chesterských, worcesterských a staffordských. Důležitá jsou ložiska tuhy v Cumberlandě (Borrowdale). — Výborného stavebního kamene není nedostatek: oolithový vápenec lámou na mnohých místech ve hrabstvích Lincolnu, Kentu, Rutlandě, Somersetu (Bath) a Dorsetu (Portland), magnesiový vápenec v severních částech A. (od ř. Týne až k Derby a Nottinghamu), pískovce rozličné na všech stranách, jmenovitě ve hrabstvích Derby, Yorku a Kentu, žulu v Cornwallu, Devonu a Cumberlandě, syenit v Leicestru a Worcestru (Malvernské výšiny), břidlice v Cornwallu, Devonu, Cumberlandě i Westmorelandu, mramor ve Westmorelandu, Derby, Devonu. Sádra naskýtá se ve hrabstvích shropském, dorsetském a wiltském (tamže i asfalt), alabastr v Chesteru a Lancastru, kamenec ve hrabství Yorku, petrolejové prameny a ložiska asbestu v Cornwallu, jantar na březích Norfolku a Suffolku. — Celkem zaměstnáno jest hornictvím a hutnictvím v '''A'''-ii přes půl millionu lidí. ''[[Autor:Hynek Kollmann|Koll.]]'' == Průmysl. == A. zaujímá mezi průmyslnými zeměmi místo první. Rozvoj průmyslu jejího podmíněn jest ohromnou produkcí uhlí (kamenného), jakož i železa, jíž A. překonává všecky země ostatní ; k podpoře pak jemu jsou kromě jiného: zrušení všech monopolův (od r. 1624); rozšířené továrnictví; systém dělení práce v továrnách — jednotlivým dělníkům svěřeno bývá spracování pouze některé části jistého výrobku, což prospívá rychlosti a důkladnosti výroby; výborné technické vzdělání průmyslníků; mohutně vyvinutý duch spolčovací, jímž dostává se průmyslným podnikům velkých a laciných jistin. Angličané hledí si všech odvětví průmyslu. Velikolepá jest výroba raffinovaného železa a zboží železného. Yorkshire a již. Wales vynikají přípravou kujného železa a slynou spolu se záp. Cumberlandem též ocelí. Středisky železářství jsou: Birmingham (hotovení zbraní, per ocelových a špendlíků), Wolverhampton (výroba plechu i zboží nožířského) a Sheffield (nástroje řezací). Vedlé těchto měst účastní se na tomto odvětví čestným způsobem Wellington (Shropshire), Bolton, Oldham, Bradford, Leeds, Redditch (výroba jeheR a udic), Stockton a Londýn (rozsáhlé továrny na zbraně). Výrobou zboží mosazného a bronzového proslul Birmingham, plátování kvete v Sheffieldě, zboží měděné hotoví se rozsáhlou měrou v Bristolu, tovary cínové v Cornwallu. V průmyslu zlatnickém a stříbrnickém vyniká Londýn, v klenotnictví Birmingham. Strojnictví anglické dospělo ke znamenité dokonalosti. Středisky jeho jsou Manchester (stroje pro továrny na zboží bavlněné), Leeds, Birmingham (zvi. vozy železniční, stroje šicí, parní), Sheffield, Newcastle, Oldham (šicí stroje), Birkenhead (parní stroje), Nottingham (parní stroje), Londýn (šicí stroje) a Derby (parní stroje). — Londýn má také rozsáhlé továrny na vozy a rovněž jako Birkenhead i přístavy při ústí ř. Týne světoznámé loděnice. Hudební nástroje hotoví A. u velikém množství; nejdůležitější jest výroba varhan a pian. — Utěšeně rozmohlo se hodinářství (výtečné chronometry), jehož středisky jsou Londýn a Coventry. Světového jména dobyly si anglický porCulán, kamenina a jemné zboží hliněné; tomuto odvětví průmyslnému daří se jmenovitě ve hrabství staffordském v »okrese hrnčířském« (Potteries), v působišti kdysi Wedgwoodově, pak ve Worcesteru, Derby a Londýně. Velmi zdárně pokročilo anglické sklářství, jemuž druhdy položili základ vystěhovale! francouzští a italští. Nyní vyrábí A. sklo zrcadlové, korunové, tabulové i flintové v ohromných továrnách ve Sv. Helandě, Prescotu, Birminghamu, Sunderlandě, Londýně a v Newcastlu. Velikou péči vynakládají Angličané na úpravu koží; střediskem tohoto odvětví jest Londýn. — Obuvnictví po továrničku provozuje se v Northamptonč, Norwichi a Leicestru. Hlavními sídly sedlářství, řemenářstv! a brašnářství jsou Walsall (Staffordshire), Birmingham a Londýn, kterýž vyniká také výrobou koženého zboží galanterního. Daleko nejdůležitějš! odvětví průmyslu anglického jest průmysl textilní, jenž zaměstnává ohromný počet dělníků (r. 1885: 813.824 děln. v 6359 továrnách se 49,725.814 vřeteny a 675.953 mechan. stavy) a spracuje nesmírné množství suroviny. Nejpřednějšim předmětem jeho jest bavlna. Spracováním jejím zanášejí se hrabství lancasterské (zvi. Manchester), chesterské a yorské, vyrábějíce všeho druhu přízi, látky lehčí a těžší, tkaniny atd. Z průmyslných měst v tomto oboru jmenovali jest vedlé Manchestru Salford, Blackburn, Ashton under Lyne, Oldham, Bolton, Bury, Rochdale a Stockport. Na druhém místě stojí vlna. Předení a tkaní její soustředěno jest v okrese bradfordském (Yorkshire), kdež Halifax (vlna česaná), Leeds a Huddersfield (jemná sukna, látky módní) získaly si jméno světové. S nimi závodí Trowbridge (Wiltshire, módní látky, sukna lehká) a Stroud (Gloucestershire, sukno šarlatové a světlobarevné). Flanel vyrábějí Wales a Halifax, pokrývky vlněné Dewsbury, koberce Kidderminster, Halifax, Dewsbury a j. místa. Plátennictví rozšířeno jest ve hrabstvích yorském (Hull, Leeds a Barnsley) a lancasterském (Blackburn). Hedvábnictví má v '''A'''-ii význam skrovnější než předešlá tři odvětví. Vzmohlo se teprve ve 2. poi. XVII. stol. vystěhovalci francouzskými. V dobách nejnovějších klesá (počet dělníků v továrnách na hedvábí zaměstnaných sklesl od r.-.i86i se 112.553 do roku 1881 na 60.600 a do r. 1885 na 42.995). Předení hedvábí soustředěno jest ve hrabství chesterském, pak v Essexu, Yorkshiru a Lancastru, tkaní v Manchestru (tkaniny), Coventry (stužky), Macclesfieldu (módní látky) a Norwichi (šály). Mohutná jest výroba zboží stávkového (Nottingham a Leicester), proslulé krajkářství (Nottingham, Bedford, Buckingham). Velikých rozměrů nabylo hotovení deštníkův a slunečníků (Londýn a Lancaster). Kloboučnictví kvete zvláště ve Stockportě, Manchestru, Ashtoně (under Lyne) a Londýně. Pletení ze slámy jest důležitým odvětvím průmyslným v Bedfordshiru, Herefordu a Buckinghamshiru. Papírnictví anglické požívá chvalné pověsti; pracuje pro rozsáhlý vývoz. Nejvíce papíren má hrabství Kent. Značná jest i výroba čalounů a zboží z papíru hněteného (Birmingham). Také potraviny jsou důležitým předmětem anglického průmyslu : mlýny a cukrovary nepostačí sice pracovali pro domácí spotřebu, za to však vzmáhá se nasolování a uzení masa, pivováry pak (největší v Burtoně upon Trent a v Londýně), jakož i vinopalny dodělaly se značného vývozu. Průmysl chemický provozuje se v rozměrech velikých; středisky jeho jsou Newcastle nad ř. Týne, Liverpool, Gateshead, Bristol, Birmingham i Londýn (zvláště mydlářství, značná výroba voňavek i svíček). — Posléze jest se zmínili o výrobě nábytku, jíž vyznamenává se Londýn, pak o dvou odvětvích, jimiž A. předčí nad ostatní Evropu, totiž o hotovení kartáčův a výrobě knoflíků (Londýn, Birmingham a Sheffield). ''[[Autor:Hynek Kollmann|Koll.]]'' == Spojovací prostředky. == Příroda i ruka lidská výborně opatřily '''A'''-ii prostředky spojovacími, Moře, jehož břehy oplývají pohodlnými přístavy, zarývá se mnohými zátokami do vnitra země, jmenovitě při ústí řek. Splavná síť těchto jest velmi rozsáhlá. Temže na př. jest splavnou pro mořské lodi (o 800 tun) až k londýnskému mostu; Severn pro mořské lodi (o nosnosti 350 tun) již u Gloucestru; Trent až po Gainsborough. Angličané ku podpoře splavnosti řek založili množství průplavů, jimiž všechny větší řeky anglické navzájem jsou spojeny. Nejstarší z nich jest průplav spojující potok Sankey s řekou Mersey (84 km dlouhý), založený r. 1755; z nejdelších jest Grand-Trunk-Canal (145 km dl.) velmi rozvět vený; jde od Londýna k Oxfordu, Hullu, Liverpoolu a Bristolu; z Londýna do středu vede velký spojovací průplav (Grand Junction, 79 km), od Oxfordu k sev. průplav Oxfordský, jenž křižuje se sBirminghamským; Trent sMerseyem spojeny jsou průplavem 58 km dlou hým; nejznamenitější jest průplav Bridgewa terský, jenž spojuje Worsley s Manchestrem a Runcornem nad řekou Mersey, 68 km dlou hý; vede dílem pod zemí mnohými tunnely, dílem po viaduktech nad zemí (viadukt nad splavným Irwellem ve výši 12 m). — Průplavy anglické mají úhrnné délky 4023 km, ale obchodní význam jejich poklesl zvláště tím, že zakoupily je společnosti železniční, aby zamezily soutěž. V nejnovější době však počíná vláda bedlivěji starati se o průplavy, a řada jejich rozmnožena bude velikolepým průplavem pro veliké lodi mořské mezi Liverpoolem a Manchestrem. — Velkou důležitost mají pro '''A'''-ii železnice. Vznikly z potřeby zjedno dušiti dopravu uhlí od dolů northumberland ských a durhamských ke stanovištím lodí při ř. Tyne a Wear původně jako dráhy dřevěné; dalším pokrokem vyvinuly se v '''A'''-ii (v době mezi léty 1602 a 1649) dráhy koňské, a po čátkem tohoto století užito bylo za hybnou sílu páry, poprvé na dráze merthyrsko-tydvilské (r. 1804). Stephenson použil parního stroje nejdříve na dráze killingworthské (1814) a o něco později na trati mezi Stocktonem a Darlingtonem, kdež jely první vozy osobní. Zlepšená lokomotiva Stephensonova zahájila jízdu na drázeliverpoolsko-manchesterské(1829). Od té doby pokročila A. v tomto směru úžas ně. R. 1859 měly železnice anglické, wales k ; v to počítajíc, úhrnem délku 11.762 km, r. 1873 18.296 km, r. 1884: 21.468 km. R. 1887 do sáhly železnice anglické délky 22.249 km re praesentujíce kapitál 702,554.000 lib. steri. : hrubý příjem obnáší 60'/2 mill. lib. steri, čistý výnos 28,739.000 lib. steri. Železné dráh;, anglické rozvětveny jsou hustou sítí po celt zemi; na velmi četných místech dotýkají se pobřeží mořského, uvnitř pak nejdůležitějším středisky jejich jsou Londýn, Canterbury Guildford, Salisbury, Yeovil, Taunton, Bristol, Reading, Oxford, Bedford, Cambridge, Norwich, Peterborough, Spalding, Leicester, Birmingham, Hereford, Wolverhampton, Shrewsbury, Stafford, Derby, Nottingham, Sheffield, Lincoln, Doncaster, Wakefield, Leeds, Manchester, Stockport, Wirgan, Bolton, Warrington, Chester, Crewe, Preston, York, Darlington, Durham, Bishop Auckland, Blackburn, Newcastle a Carlisle. — Ještě hustěji rozvětvena jest síť telegrafní: délka linií převyšuje délku tratí železničních více než dvojnásob, délka drátů pak více než desateronásob. ''[[Autor:Hynek Kollmann|Koll.]]'' == Poměry náboženské. == Církev katolická. Angličané chtěli odvozovali původ církve své od apoštolův, jmenovitě od sv. Pavla, ale marně; není však pochyby, že po spojení Britannie s říší římskou křesťanství záhy tam mělo vyznavače. Dle Bědy britský král Lucius žádal papeže Eleutheria (177—192) za věrověstce, a ten vyslal Tugatia a Damiána, kteří v '''A'''-ii s velikým zdarem Krista hlásali. Za Diokleciána měla Britannie mučenníky, a na synodě arelatské r. 313 byli tři britští biskupové. Pozdější zápasy Britů s Anglosasy byly boji křesťanů s pohany, a pokřesťanění těchto jest zásluhou teprve papeže Řehoře Velikého, jenž ještě jako opat jsa pohnut krásou anglosaských otroků v Římě chtěl sám podniknouti missijní cestu do A., avšak Římané ho nepustili. Jsa papežem poslal r. 596 probošta Augustina s 39 mnichy do A. Missie přišla do království kentského, jehož král Ethelbert dne 2. čna 597 přijal křest a po něm o vánocích t. r. přes 10.000 Anglů. Pohanské chrámy proměňovaly se v křesťanské, pohanské obyčeje v křesťanské mravy, a tak snadným činěn přestup k nové víře. Sv. Augustin stal se prvním arcibiskupem canterburským (zemř. 20. května 605). Ž Kentu byla do konce VII. st. znenáhla obrácena celá heptarchie. Znamenitým pro '''A'''-ii stal se arcibiskup canterburský Theodor (668—690), rodem Řek. Zavedl všude kanonický řád a založil znamenitou školu canterburskou, z které vyšlo mnoho velikých mužů. Okolo r. 735 bylo v '''A'''-ii zřízeno druhé arcibiskupství v Yorku. Když Vilém Podmanitel, vévoda normanský, zmocnil se A., učinil Lanfraka canterburským arcibiskupem (1070—1089), jenž kleslou kázeň obnovil a základ položil k rozkvětu věd a umění. Jeho nástupce Anselm (1093—1109) vybojoval na králi Vilémovi II. svobodu anglické církvi. Arcibiskup Tomáš Bekket (1162 až 1170), zachránil tuto svobodu proti králi Jindřichovi II. svým mučennictvím. Když po smrti canterburského arcibiskupa Humberta zvoleni dva kandidáti, zamítl Innocenc III. oba a povolal voliče do Říma, kde za arcibiskupa zvolen Štěpán Langthon. Ale král Jan Bezzemek nechtěl nového arcibiskupa uznali, pročež papež vydal naň klatbu a na zemi interdikt, a když král toho nedbaje vynucoval církevní úkony, sesadil jej papež a provedení výroku toho svěřil králi francouzskému. Ale nežli přišlo k válce, vyrovnal se Jan s papežem listinou datovanou v Dôveru 13. května 1213. Potom král prohlásil '''A'''-ii a Irsko za papežské léno a zavázal se k poplatku 1000 hřiven papežské komoře. Tuto lenní smlouvu doverskou uznávali baroni s králem spojení i odpůrcové jeho, a A. stala se tedy lénem papežským cestou úplně zákonitou, s vůlí krále i národa. Neštěstí králova ve válce s Francií použili baroni a vynutili na něm listinu zv. »Magna charta« (15. čna 1215), základ nynější ústavy anglické. Papež Innocenc III. zavrhl ji, ačkoli plnou svobodu církve pojišťovala, poněvadž byla vydána bez jeho svolení, jakožto vrchního pána A.; avšak proto přece zůstala v platnosti. Jinak církev v '''A'''-ii vnitř nebyla znepokojována kromě učením W ickliffovým (v. t.). Na pokraj záhuby přišla církev katolická za reformace. Král Jindřich VIII. (1509—1547) odtrhl svou říši od Říma, poněvadž papež Klement VII. jeho manželství s Kateřinou, princeznou aragónskou, neprohlásil za neplatné, a učinil sebe r. 1534 hlavou církve anglické. Zavedla se přísaha o supremátě králově nad církví, a kdožkoli odepřel, pokládán za velezrádce. Usnesením parlamentu bylo najednou 376 klášterů (všech bylo 616) zrušeno; ostatní zrušeny v létech následujících. Celkem dal Jindřich odpravili 2 královny, 2 kardinály, 2 arcibiskupy, 18 biskupů, 13 opatů, 500 převorův a mnichů, 38 doktorů bohosloví a práv, 12 vévod a hrabat, 164 šlechtice, 124 měšťany a no žen. Za Edvarda VI. (1547—1553) stala se rozkolnická církev protestantskou. Královna Marie (1553—1558) obnovila staré náboženství, navrátila církvi statky, pokud je stát držel, neznepokojovala soukromých držitelů jejich, a zavedla zase staré zákony proti bludařům. Krvežíznivou, za jakou ji prohlašují mnozí dějepisci protestantští, královna Marie nebyla. Její sestra a nástupkyně Alžběta (1558 až 1603) byla sice po katoličku korunována a slíbila hájili katolického náboženství, ale Jined po korunovaci odvolala svého vyslance z Říma, prohlásila se za hlavu církve a pronásledovala katolíky tresty nejpřísnějšími. Když papež Pius V. klatbu na ni vydal, zakročila přísněji proti katolíkům zakázavši pod trestem smrti učení katolické hlásali, kněze světití, zpověd slyšeti a katolického missionáře do domu přijmouti. Její nástupcové, Stuartovci Jakub I., Karel I. a II. neposkytli katolíkům žádné úlevy bojíce se Anglikánův a presbyteriánů. Jakub II. (nast. r. 1685) jsa katolíkem chtěl opět obnovili v říši katolické náboženství, ale počínal si při tom bez rozvahy a vzbudil proti sobě odboj, v jehož čelo se postavil jeho zeť Vilém, princ oranienský, před nímž Jakub prchl do Francie. Nový král Vilém dal všem vyznáním svobodu (1698) jenom ne katolíkům a sociniánům. Katolíci směli bydleli pouze ve vzdálí 10 mil angl. od Londýna, nesměli si zařizovali žádných škol a i jinak byli potlačováni. Pod tímto krutým násilím mizeli znenáhla katolíci tou měrou, že r. 1780 bylo jich v '''A'''-ii jen 63.376. Anglickým katolíkům přišly vhod boje Irů za víru a práva. V čelo hnutí katolického postavil se od r. 1809 Daniel 0’Connel, výmluvný obhájce církve a svobody irské, který zákonitě si veda přinutil Wellingtona, že rozhodl se pro svobodu církve katolické. Týž podal 31. března 1829 emancipační billu komoře lordů, kde byla přijata a dostala 13. dubna 1829 královské stvrzení. Katolíkům -otevřen vstup do parlamentu a největší části státních úřadů. Roku 1840 upravil papež Řehoř XVÍ. katolickou církev v '''A'''-ii rozděliv ji na osm apoštolských vikariátů. K rozšíření katolicismu v '''A'''-ii také valně přispěl puseyismus (viz Pusey). R. 1850 Pius IX. obnovil anglickou hierarchii ustanoviv Westminster za sídlo arcibiskupa, jemuž 12 biskupství podřídil. Prvním arcibiskupem stal se znamenitý učenec, kardinál Wiseman. V kruzích protestantských vypukla proti tomu veliká bouře; parlament přijal billu ministerstvem podanou, že žádný katolický biskup nesmí užívati názvu některého anglického města, a že duchovní nebo řeholník nesmí nositi veřejně své roucho. Avšak statný kardinál přemohl veškeren odpor a slavil r. 1852 první provinciální synodu. Nyní má A. a Wales 1,200.000 katolíků, i arcibiskupství a 14 biskupství. ''[[Autor:František Xaver Kryštůfek|Dr. Fr. X. Kryštůfek.]]'' {{Prostrkaně|Povšechný přehled}}. V '''A'''-ii jsou všecka náboženství dovolena a svobodna. Tak zní zákon veřejného mínění, kdežto zákon státní (Act of toleration z doby Vilémovy a Mariiny, sec. I., kap. 18.) jest velmi neúplný. Žádný starý akt není odvolán, ale svoboda náboženská vyvinula se samorostle, a není státníka, který by se odvážil sáhnouti na ni. Jediný rozdíl mezi církví státní a ostatními jest, že státní církev požívá starých nadací a má právo desátku, kdežto ostatní jsou selfsupporting, udržujíce se z vlastních příspěvků. Svoboda náboženská vžila se úplně v ducha národa a uznána za základ svobody vůbec. Slovo sektářství, jinde odpor budící, nemá v '''A'''-ii významu ; každý má právo přesvědčení své veřejně hlásati. Třenic náboženských není; nesnesitelné jest některé vyznání jen tehdy, ruší-li obecný pořádek, nebo sleduje-li cíle politické. Vláda uznává, že svědomí vyňato jest z područí světské vrchnosti a vede si dle toho tak přesně, že žádného vyznání policejně nestřeže, ba ani při sčítání lidu nikoho se netáže na náboženství. Přesné sestavení číslic o jednotlivých vyznáních náboženských jest dosti nesnadné; lze je provésti jen přibližně, a to bud na základě zpráv vydaných různými nábož. společnostmi (v kterých však čítáni bývají obyčejně jen údové plnoprávní), nebo dle návštěvy chrámů, která závisí na různých okolnostech. Má se za to, že z 25,974.439 duší dle sčítání roku 1881 (A. s Walesem) státní církvi náleželo 13,500.000, k církvím nezávislým 10,000.000, ostatní pak že k žádné církvi se nehlásí. R. 1886 zaneseno bylo ve státní seznam 24.597 chrámův a místností určených k bohoslužbě, ale praví se, že mimo tyto jest asi 12.000 úřadům neoznámených. Náboženských sekt má A. množství veliké. V seznamu chrámů státu opověděných uvádí se 229 různých jmen a ve skutečnosti jest jich snad ještě více. Vznik jejich má po většině původ svůj ve volném historickém vývoji. Učení převalné většiny jest s učením církve státní zcela totožné až na několik málo článkův, a to ještě podřízeného významu. U leckteré církve na pohled sjednocené vyskytují se docela podobné nesrovnalosti, a jednota jest zachována jen z nedostatku volnosti neb pevnosti. První velká neshoda vyskytla se v určení poměru církve ke státu: má-li býti církev se státem na roveň postavena nebo jemu podřízena? Státní anglikánská církev má původ z vůle státu; ale tomu vzepřeli se puritánští dissenteři, hájíce neodvislosti a samosprávy církve. Proti oběma stojí menšina, hájící názor římský, že stát jest podřízen církvi, ale názor ten netěší se přízni ani státu, ani lidu. Druhá neshoda vzešla otázkou: je-li zřízení biskupské v církvi oprávněno, nebo spočívá-li moc církve v souhrnu věřícího lidu? Státní církev drží se episkopalismu, ale proti němu postavili se presbyteriáni a kongregacionalisté, považujíce praelatism za zkázu církve. Třetí neshoda vznikla otázkou o organisaci církevní: je-li církev organism po všech částech spojený, anebo je-li pouhým sdružením částic (sborů neb obcí) nesouvislých? Tu stáli episkopálové a presbyteriáni proti independentům. Konečně neshoda v otázce, může-li též laik učiti v církvi, dala vznik methodismu. Něco sekt utvořilo se pak také na základě kombinací zásad tu uvedených. Nejstarší z angl. sekt, nejneústupnější mezi bývalými puritány, jsou Independent!. Nejvýstřednější byli Brownisté; mírnější stranou jsou Kongregacionalisté, kteří připouštějí ke správě sborů vedlé duchovních ještě laiky, jáhny. Independentism dosáhl největší moci za Cromwella, největšího sesílení však za reakce pod Karlem II., kdy obnovený Act of uniformity na 2000 duchovních ze státní církve vypudil. Jim náleží hlavní zásluha o svobodu svědomí v '''A'''-ii, zvláště od té doby, kdy opustili zásadu snášelivosti omezené. Literatura bohoslovecká jimi hojně jest obohacena. Velice jim záleží na dokonalém vzdělání duchovenstva a k tomu účelu mají 13 bohosloveckých kollejí. Čítají 2803 sbory a 1378 stanic; duchovních jest 3500, počet duší 1,250.000. Roku 1831 spojila se většina sborů v Unii Kongregacionální, která má 51 menších associaci. Správa jejich sborů jest vzorná a účinlivost vydatná. Stejného smýšlení o správě církevní a poměru této ke státu jsou Baptisté, lišící se od independentů tím, že udílejí křest pouze dospělým vyznavačům. Sluší je rozeznávat! od anabaptistů německých, jejichž blouznivé zásady vymykaly se z objemu křesťanství. Rozdělují se v Particular baptists, menšinu přísně kalviniánskou, a v General baptists, většinu směru arminiánského. Chrámů mají 3654; duchovních 1893, k jejichž vzdělání mají 9 kollejí. Páčí se na 1,000.000 duší, mají rozsáhlé missie a jest to lid vzdělaný a mravný. Blíže státní církvi stojí Presbyteriáni tím, že hájí organického spojení církve, jen že na místo vlády biskupské kladou řízení presbyterosynodní. Ve sboru vedou správu vedlé duchovních starší a jáhnové. Správa repraesentativní jest tu provedena nejpřesnějším způsobem. Usnesení vykonávají odborové pod vedením moderátora, voleného od synodu k synodu. Církev presbyteriánská čítá i synod, io presbyterních obvodův a 386 sborů, 378 duchovních, ústav ku vzdělání duchovenstva v Londýně a asi 350.000 duší. Mimo to jest v '''A'''-ii 17 sborů, trvajících ve svazku se skotskou státní církví presbyteriánskou. K církvi presbyteriánské náležejí hlavně intelligence a průmyslníci. — Nejnebezpečnějšími nepřátely presbyteriánů byli Un itariáni, poměrně novějšího původu. Mají 348 chrámů, 18 stanic a 340 duchovních. Jest jich asi 300.000 duší. Zevní úprava bohoslužby u všech těchto vyznání vyniká prostotou a bezobřadností. Pozoruhodným zjevem jest methodism vyšlý r. 1739 z církve anglikánské. Byl to původně praktický směr k oživení náboženského vědomí, zahájený v Oxfordě několika studujícími, jimž přezdíváno: svátý klub, methodisté. John Wesley, vůdce hnutí toho, nepomýšlel nikdy na vystoupen! z církve anglikánské, ale toužil toliko na nedostatek života v ní. Roku 1739 zařídil t. zv. societies (společnosti), jež rozdělil na třídy po 13 osobách pod vedením zkušenějších členů. Počet společností rostl, stavěny chrámy a k uspořádání práce svolána r. 1744 do Londýna konference kazatelů, na kteréž položen byl základ ke zvláštní organisaci methodismu. Nejvyšší stolice této církve jest všeobecná konference, která zkouší, ordinuje a dosazuje duchovní. Wesleyanští methodisté (Old connexion) vykazují 7145 chrámů. 3306 duchovních, 15.009 místních kazatelů, 879.113 dětí v nedělních školách, dle čehož jest jich více než 3,000.000 duší. Mají též rozsáhlé missie, na něž r. 1886 věnováno přes 138.165 lib. štěrk, na domácí missii pak 37.789 lib. šter. Vydržují si 4 bohoslovecké semináře a 3 učitelská paedagogia. Literatura bohoslovecká nepěstuje se valně, za to písemnictví prostonárodní hojně zásobují. Po smrti Wesleyově odštěpili se r. 1797 obhájci práv laiků, jimž Wesley žádného místa ve správě nevyhradil. Známí jsou pod jménem Nové spolčení (New connexion). Mají 444 chrámů, 179 duchovních, 1317 místních kazatelův a na 100.000 duší. Jiní stoupenci téhož směru laikům ve správě církevní přejícího spojili se r. 1857 pod jm. Spojené svobodné církve meth odisti c ké (United method, free churches); čítají izzg chrámů, 354 duchovních, 3997 místních kazatelův a na 300.000 duší. Zcela zvláštní útvar jsou the Primitive Methodists, ku kterémuž podnět dal roku 1810 dělník William Clowes utvořiv spolek střídmosti. Záhy utvořilo se takových spolků více a účastníci scházeli se v neděli pod šírým nebem k pobožnosti. Když jim v tom bráněno bylo, přijali jméno svrchu uvedené a organisovali se samostatně. Vynikajícím zjevem u nich jsou shromáždění pod šírým nebem (Camp meetings). Nyní mají 4305 chrámů, 1043 duchovních, 16.120 místních kazatelův a 411.935 dětí v nedělních školách. Zásluha methodismu o vychování lidu obecně se uznává. Vyšel vstříc potřebám jeho ve veliké jeho zanedbanosti a opuštěnosti. S methodisty shodují se ve mnohých názorech Moravians, Bratří, dovolávající se původu z Jednoty českobratrské; pro svůj episkopalism doznávali přízně vlády. Již r. 1741 vyskytuje se missijní společnost této obnovené Jednoty bratrské, Herrnhutských, v Londýně pro práci v Labradoru. Čítají 5727 kommunikantů v 38 sborech, a hlavní činnost svou soustřeďují v missii mezi pohany. Odstředivé snahy sledují: Society of Friends (společnost přátel), obecně Kvakeři (Quakers) zvaní; zavrhují zvláštní úřad kazatelský, svátosti, přísahu atd., mají 317 chrámův a 15.380 členů dospělých. Bratrstvo Plymouthské (Plymouth Brethren) z r. 1830, známé pod jménem Darbystů, kteréž zamítá takřka všecku organisaci církevní, má 23 chrámy. Apoštolsko-katolická církev neb Irvingiáni mají 80 chrámův a Nový Jerusalem, Svedenborgiáni 64 chrámy. V poslední době obrátila na se pozornost nová organisace : Salvation army, armáda spásy, s methodismem spřízněná a jako tento práci svou se zálibou v nejnižších vrstvách konající a za tím účelem hlučných a nápadných způsobův užívající. Židé mají 80 synagog a 60.000 duší; příspěvky jejich jsou značné, ročně 150.000 lib. steri. Z cizinců mají pravoslavní řečtí 6, arménští 2 chrámy; několik chrámů mají němečtí a švédští lutheráni a francouzští a hollandští reformovaní. Svobodná episkopální církev má 40 chrámů. Všecky čelnější evangelické církve prokazují sobě navzájem úctu a spolčují se v některých, obecně prospěšných podnicích. Takovými jsou Bibl. Společnost, Traktátní společnost, částečně též společnost pro bibl. archaeologii, rozmanité missie a dobročinné ústavy. Snášelivost, kteráž nevylučuje horlivého hájení vlastního přesvědčení, stala se vůbec pravidlem veřejného mínění a obcování. ''[[Autor:Čeněk Dušek|—šek.]]'' {{Prostrkaně|Anglikánská církev, anglikáni}} (úředně : The United Church of England and Ireland, běžně: The Anglican Church). Tak se vůbec nazývá evangelická církev Jindřichem VIII. (1509—1547) zavedená, za královny Alžběty (1558—1603) co do věrouky (přijetím 39 čl.) ustálená a od té doby (s malou přestávkou za trvání »dlouhého« parlamentu) v Anglicku (r. 1707 ve Skotsku a r. 1869 v Irsku) za státní církev uznaná. Zřízení její spočívá z částky na starém řádu kanonickém, kterýž na počátku reformace téměř beze změny byl podržen (kromě toho, že svrchovanost papežská nahrazena byla svrchovaností koruny), z částky na zákonech říšských a na právu obyčejovém, kteréž zejména platí pro samosprávu místní. Vyznání víry anglikánské církve obsaženo jest hlavně v dotčených 39 článcích, kteréž původně arcibiskupem Cranmerem a biskupem Ridleyem za Edvarda VI. (1547—1553) sestavény, za Alžběty pak (1563) konečně upraveny byly. Články ty mají v celku ráz protestantský (úplná dostatečnost Písma sv., ospravedlnění z víry atd.), avšak výroky jejich jsou namnoze nejasné, a zřízení biskupské jest tu jakožto po právu stávající uznáno. Dalším, však rovněž tak neurčitým pravidlem víry jest Kniha obecných modliteb (Book of Common Prayer), ve kteréž obsažen jest úplný řád liturgický a návod ku konání všelikých služebností církevních. Duchovenstvo dělí se na 3 stupně : diákony, presbytery a biskupy. Biskupů čítá se 28 domácích a 53 koloniální. V čele jejich jsou arcibiskup canterburský a yorský, kteříž ve veřejném životě požívají předností téměř královských. Anglikánská církev neuznává jiné ordinace kněžstva leč vykonané svými biskupy a nazývá všecky ostatní evang. vyznavače dissenters (různě smýšlející). Místní duchovní správcové slují rector nebo vicar; jim ku pomoci pro duchovní správu jsou curates (kaplani), pro správu hmotných záležitostí osadní konšelé (churchwardens) s osadním výborem (vestry). Biskupové zkoušejí a v úřad uvádějí (admit) kněží od patronů příslušných kostelů navržené. Všeobecné církevní záležitosti upravují se ve dvou konvokacích z biskupův a zástupců kněžstva složených ; avšak konečné rozhodnutí ve všelikých sporných otázkách jest při tajné státní radě. V anglikánské církvi rozeznávají se tři hlavní směry: 1. Strana vysokocírkevní (high church party), konservativní ve smyslu starého hierarchického a liturgického řádu, z kteréž vyšli Puseyité nebo ritualisté, k Římu se klonící; 2. strana nízkocírkevní (low church party, také evangelical party), kteráž klade větší váhu na víru a zbožný život než na zevní formy a s dissentery udržuje přátelské styky; 3. širokocírkevní (broad church party), jejími heslem jest pokročilá věda a filosofie po způsobu německého liberalismu. K anglikánské církvi čítají se v '''A'''-ii asi dvě třetiny (dle některých pramenů polovice), v Irsku jen nepatrná částka obyvatelstva. Zevní repraesentace její jest skvělá, ježto anglikánská církev požívá ze starých i novějších nadací bohatých příjmů, kteréž se do nedávna — před klesnutím užitků pozemkových — páčily na 8 mill. lib. sterlinků ročně. ''[[Autor:Ludvík Bohumil Kašpar|—šp.]]'' == Školství. == {{Prostrkaně|Obecné školy}}. Školní vychovávání angl. lidu až k začátku XIX. stol. bylo téměř docela zanedbáno. Prvním krokem byly školy nedělní (Sunday Schools), k nimž podnět dal Robert Daikes, vydav. »Gloucester Journalu«, a jež převzaty byly ve správu »Spolkem ku povzbuzení a udržování nedělních škol po veškerých britských državách« (Society for the Support and Encouragement of Sunday Schools throughout the British Dominions). Spolek podporován byl všemi církevními a politickými stranami, což vyplývalo z přesvědčení o nutnosti a účelnosti vzdělání lidu. Hlavní překážce při zakládání anglických obecných škol — nedostatku učebních sil — odpomohla v příhodném čase Bell-Lancasterova methoda (Monitorial System of Tuition), dle níž v jednotlivých třídách školních vyučovali lepší žáci k účelu tomu vybraní (monitors) pod dohlídkou hlavního učitele. Záhy též vláda sama ujala se obecných škol, povolivši k jejich podpoře roku 1832 poprvé 20.000 lib. steri. Roku 1856 utvořeno bylo »vyučovací oddělení« (Education Department), jež podřízeno lordu předsedovi tajné rady a za účel má podporovati vychování mládeže pomocí hmotných prostředků parlamentem povolených a pod dohledem inspektorů k tomu určených. Vyučovací oddělení má spojení s British and Foreign School Society, kteráž podobně jako státní úřad nezná žádných konfessionálních obmezení, a s National School Society, ústředním orgánem škol státocírkevních. První zákon vyučovací vydán r. 1870. Dle tohoto škola řízena jest dvěma činiteli : 1. Školní radou (School Board) pod přímým dohledem poplatníkův a 2. anglikánskou církví a jinými náboženskými obcemi. Náklady na vychování rostou rok od roku. R. 1871 vyučování jednoho dítka stálo 1 libru 7 šil. a 5 pennů (17 zl. r. m.), r. 1881 již i lib. 16 šil. io'/2 p. (21 zl.) a roku 1885 i lib. 19 šil. i'/j p. (22'/2 zl.). R. 1887 vyžadovalo elementární vyučování nákladu 6 fy mill. lib. steri., jehož polovice byla vládou povolena. Následující tabulka obsahuje úřední data ze dne 30. srpna 1888: An„,a Wales Skotsko Irsk° Školy obecné . . 19.022 3.902 7-803 Školou povinných dítek ..... 5,145.292 691.465 692.341 Žáci zkoušení od inspektorů . . . 4,064.863 542.902 556.993 Státní příspěvek 2,958.705 ý 443.815 £ 814.003 £ Školní radu má buď město nebo farní osada; občané města nebo poplatníci farní osady volí ne méně než pět a ne více než patnácte členů. Školní rada má dohlížet! : ke školním budovám, zejména ke zdraví dítek, náležitému světlu, teplu a ventilaci školních světnic. Každá škola má miti prostranství ke hrám (play-ground) s tělocvičným náčiním. Hledí se především k tomu, aby každé školou povinné dítko dostatečného obdrželo vyučování »ve třech r«, Reading, Writing and Arithmetic (čtení, psaní a počty), u děvčat pak v ručních pracích. Kromě toho vyučuje se zpěvu, kreslení, zeměpisu, nauce o všeobecně užitečných předmětech a dějepisu. Anglická škola jeví se v různé podobě dle toho, má-li vychovávali dítky z chudších nebo bohatších tříd. Ve farní škole (Parish School) vyučuje se náboženství (biblí, katechismu, na paměť učení evangelií), zeměpisu (hlavně A. od fary počínajíc), anglickému dějepisu, něco botanice, fysiologii a anatomii, účetnictví, psaní a počtům. Děti rodičů majetných mají mimo to vyučování v kreslení, hudbě a nejnověji i ve frančině. Kromě těchto škol náležejí biskupské církvi anglikánské školy národní (National Schools), jež zařízeny jsou dle Bella, a farní dobročinné (Parochial Charity Schools), které nalézáme hojné ve velkých městech, zejména v Londýně. Nejnižší druh škol jest onen, pro nějž útrpnost sbírá žáky a žákyně na ulici: Školy pro otrhané (Ragged-Schools), v nichž vyučují se dítky docela zanedbané neb opuštěné, jejichž rodiče buď zemřeli nebo vůbec jsou neznámi; zde dostává se jim též přístřeší a stravy. Chudinské školy (Pauper-Schools) jsou pro dítky nemajetné, kteréž od farní osady dostávají almužny. Workhouse-Schools jsou pro děti lidí, kteří zaopatřeni jsou v káznicích. Školy trestnické (Penal-Schools) jsou pro nedospělé trestance. Konečně v dětských školkách (Infant-Schools) chována jsou děcka útlého stáří. ''[[Autor:Viktor Brandt|de B.]]'' {{Prostrkaně|Škol středních}} dle pojmu našeho A. nemá. Snahám po středním vzdělání vyhovují Grammar Schools a Public Schools, také Colleges zvané. Tyto mají kromě přípravy ke zkoušce maturitní synům vznešených a bohatých rodičů poskytnouti vzdělání stavu jejich přiměřeného, při čemž hlavně se přihlíží k tělocviku (zejména sportu), ku plynnému překládání klassiků, k mathematice a jazykům moderním. Klade se více váhy na ducha než na mrtvou literu. Gymnasií státních v '''A'''-ii není; gymnasium tam znamená školu tělocvičnou. Stát nestará se o školství střední. Grammar-Schools i Public-Schools jsou v '''A'''-ii buď podniky soukromé nebo založeny s bohatými nadacemi, že i nemajetní mohou je navštěvovali. Všechny tyto školy zařízeny jsou dle způsobu kollejí, v nichž žáci i professori bydlí a se stravují. — Great Public Schools jsou ústavy, v nichž se dospělejšímu žactvu přednášejí různé vědy. Velkých těchto kollejí jest v '''A'''-ii devět, nejznamenitější vys. škola etonská, kamž bohatí Angličané posílají syny své buď ku přípravným studiím universitním nebo k nabytí vyššího, nikoli však akademického vzdělání. Studijní rok v každé z těchto kollejí vyžaduje nákladu nejméně 100 lib. šterl. (1200 zl. r. č.). Bohatá stipendia jsou při nich založena pro studující chudé. Jiných veřejných a grammatických škol má A. 386, z nichž 37 připadá na Londýn. Zajímavo jest, že v této zemi obchodův a strojův až do roku loňského nebylo žádných škol obchodních nebo technických v našem rozumu; bylyf při každé kolleji zřízeny odbory pro žáky, již hodlali se věnovali obchodu, strojnictví neb inženýrství. Teprve r. 1888 bylo v parlamentě upozorněno na citelný nedostatek obchodního vzdělání theoretického v '''A'''-ii, a v příčině té ihned zahájeny porady. Ustanovení o školách obchodních kommissemi obchodních komor vypracovaná a parlamentem přijatá vyhovují všem požadavkům moderního školství, a poněvadž obchod pro '''A'''-ii jest podmínkou životní, převzal stát školy obchodní ve vlastní správu. Přednášejí se zákony ekonomické a obchodní, mathematika, obchodní zeměpis a moderní jazyky, kterýžto poslední předmět byl v '''A'''-ii posud velmi zanedbáván. Kromě denních založeny jsou i obchodní školy večerní. {{Prostrkaně|Odborné školství}} jest v '''A'''-ii na značném stupni vývoje a téměř pro každý důležitější odbor a řemeslo jsou školy. Jsou to zejména školy hospodářské, zahradnické, tkalcovské, hrnčířské, stavitelské a p. V novější době zařízeny byly i školy dělnické (Worksmans Institutes). Záhy však se ukázalo, že školy tyto večerní pro ohromné množství dělnictva londýnského jsou nedostatečný. R. 1887, kdy v Londýně velká panovala bída mezi dělnickou třídou, přistoupeno ke zbudování »ústavů polytechnických« (Polytechnical Institute), mezi nimiž první místo zaujímá Peoples Palace (palác pro lid); ve dvou létech založeny ještě čtyři podobné velkolepé ústavy v oněch částech metropole, kde přebývá třída dělnická a chudina. Ústavy tyto přístupny jsou dělníkům každého věku; časté přednášky odborníkův o předmětech užitečných, veřejné knihovny, velké tělocvičny, koupele — vše to zřízeno a udržováno jsouc z příspěvků dobročinných napomáhá nejen k tomu, aby zanedbané posud třídě dělnické dostalo se jistého vzdělání, nýbrž i k úlevě nedostatku hmotného, jelikož s ústavy těmito spojeny jsou čajovny, restaurace a kavárny, v nichž dělník za laciný peníz tělesným potřebám zadost činí. {{Prostrkaně|University}} anglické jsou sbory, jež se středními školami nemají žádného spojení. Jim přináleží právo udíleli akademické hodnosti a určovali zákony, dle nichž se propůjčují tyto hodnosti. Až do r. 1855 byla anglická universita vlastně klubem pro bohaté mladíky, kamž otcové jejich je posílali, aby nabyli dobrých známostí společenských. Od té doby však obě nejstarší university, oxfordská a cambridgeská, pracují neustále k tomu, aby byly ústavy vzdělávacími ve smyslu moderním. Universita oxfordská (The Chancellors, Masters and Scholars of the University of Oxford) jest nejstarší a největší vysoké učení v '''A'''-ii. Jako »universitas literaria« objevuje se již ve XII. století. Nejvyšším hodnostářem university jest kancléř (Chancellor), jenž bývá obyčejně zároveň vysokým hodnostářem státním; volí se na čas doživotní a přichází do Oxfordu toliko, když nastupuje svůj úřad anebo když universita bývá poctěna návštěvou královskou. Mocí jeho oděn jest vicekancléř ( Vice-chancellor), pod kterýmžto stojí nadsprávce (High-steward). Vicekancléř se čtyřmi (od něho jmenovanými) provicekancléři stojí v čele university. Všichni funkcionáři, jakož i kuchaři, sklepmistři, skladníci, vrátní, ano i holiči povinni jsou složití úřední přísahu do rukou vicekancléře. Ostatní členové university jsou správci kollejí (Masters), professori, kollejníci (Fellows), stipendisté (Scholars), kaplani, správní úředníci, kostelníci, sluhové, kteřížto všichni jsou immatrikulováni a žijí na útraty university, jež má ročního příjmu půl millionu lib. steri. Služné professorů obnáší 5—600 lib. steri.; někteří mají 1000, kanovníci a professori theologie až 3000 lib. steri, ročně. Správa čili senát universitní vykonává svoji moc i. týdenní radou (Hebdomadal Council), skládající se z vicekancléře, proktorů, osmnácti professorův a správců kollejí, kterážto rada jest zákonodárným sborem universitním a exekutivním komitétem; 2. schůzí (Congregaliem) všech residujících professori!; 3. schůzí hromadnou (Convocation) všech členů universitních. V nejdávnějsích dobách přebývali studující v bytech soukromých, později byli nuceni ubytovali se ve velkých budovách Halls zvaných, z nichž každá stála pod správou »principála«. Ve středověku bylo v Oxfordu a Cambridgi na sta podobných budov, v nichžto studujícím kromě stravy a bytu i vyučování se dostávalo. Kollejí bylo tehdy jen málo, a do těchto přijímali se jen »členové ústavu« (Members of the Foundation), totiž učitelé, představení a bohatí studující, kteří tvořili vlastní universitu a bydlili v kollejích. Časem však otevřely kolleje brány své všem studujícím k universitě náležejícím, čímž »hally« splynuly v kolleje. V Oxfordě jsou nyní jen tři, v Cambridgi žádná. Až do r. 1868 nemohl se nikdo státi akademickým občanem, kdo nenáležel k nějaké kolleji, totiž kdo v ní nepřebýval. Nyní smějí i studující bydliti u tak zvaných »oprávněných mistrů soukromé síně« (Licensed Master of a Private Hall), musí se však podrobiti jistým disciplinárním předpisům. Charley's Hall v Oxfordě jest ostatně jenom jedinou toho druhu. »Halls« nejsou vtěleny ke sboru universitnímu, aniž jsou od státu podporovány. Každá kollej má ročních příjmů nejméně 15.000 lib. sterlinků. Magdalen-College v Oxfordě dostává 40.000, Christchurch College 50.000, Trojická kollej v Cambridgi 55.000 lib. steri. Za jistých okolností smějí si studující sami voliti své byty. Tito studující se nazývají unattached to any College (k žádné kolleji nenáležející). Vyučování však se účastní a rovněž podléhají ohledně svého chování »censurnímu komitétu«. Universita oxfordská skládá se z 25 kollejí, cambridgeská ze 17. Založení nejstarší oxfordské kolleje University College spadá do r. 1249. Větší část ostatních kollejí byla založena v XIII.—XVI. stol., s každou z nich byly spojeny bohaté nadace. Největší a nejnavštěvovanější kollej oxfordská jest Christ Church College. Kollejní budovy jsou z nejzajímavějších pomníkův umění stavitelského, zejména co se týče vnitřního zařízení. Tu panuje starobylá nádhera, obzvláště v jídelnách, jejichžto stěny pokryty jsou podobiznami slavných členův university všech století. Ku každé kolleji pojí se rozsáhlé zahrady, poskytující hojného prostoru k oblíbeným sportům a hrám. Řeky obou měst universitních pokryty jsou lodicemi, v nichž studující po celý téměř rok se připravují k výročnímu veslařskému závodění obou universit v Londýně na hořejší Temži. Každá kollej jest takřka vlastní universitou pro sebe, vypravena jsouc úplným sborem učitelským, knihovnou a vědeckými nástroji. Vyučování děje se od professorů sboru universitnímu náležejících, od učitelů (Tutors) dotčené kolleji náležejících a od učitelů soukromých. Vyučování má ráz seminární. S kathedry přednáší professor jen za příležitosti »mezikollejní přednášky« (Intercollegiate lecture), k níž dostavují se společně studující z pěti až šesti kollejí. Pensa uveřejňují se v univ. časopise »University Gazette«. Ke vstoupení do kolleje třeba podrobiti se při ■ jímací zkoušce. K této může se hlásit! každý šestnáctiletý. Zkouška jest písemní; avšak examinátor, jenž nezná jména kandidátova, nýbrž jen jisté číslo, může i ústně klásti otázky. Ku přijímací zkoušce jest třeba znalosti následujících předmětů : latiny, řečtiny, frančiny, němčiny, arabštipy, sanskrtu, jazyka anglického (dějepis světový a anglický, mluvnice a zeměpis) a mathematiky. Zkoušce z jazyků latinského a anglického musí se podrobiti každý kandidát; z jazyků v ostatních jest mu volno jeden zvoliti. K zápisu se má kandidát dostavili v předepsaném kroji akademickém (cap and gown): dlouhém, černém hávu a černé čtverhranné čapce. Kandidát zapsav své jméno do universitního rejstra skládá trojí přísahu: i. loyálnost k panovníku, 2. že zneuznává a nenávidí papežskou kletbu se všemi jejími následky a 3. že uznává, že cizí vladař v '''A'''-ii žádné moci vykonávali nemá. Po té doporučí se novému akademikovi stanovy, jež mezi jiným obsahují i to, že studujícímu oblékali se jest v oděv tmavý, vlas jeho nesmí býti dlouhý, nýbrž v přiměřeném období stříhán, nemá nosili zbraně kromě lučiště a šípu, nesmí kouřili, divadla navštěvovali a noci po hospodách trávili. Nový student (Freshman) povinen jest dostavili se k dvanácti přednáškám týdně, bohoslužbám přítomen býti, nosili akademický oblek v budově kollejní až do jedné hodiny odpolední, po slunce západu, při bohoslužbách a při návštěvě officiálních osobností. Žádný studující nesmí bez zvláštního povolení opustili kollej po deváté hodině večerní. Bez písemního omluvení pro nepřítomnost v přednášce propadá studující trestu. Tresty jsou buď peněžité, nebo dočasné i úplné vyloučení z university, též vězení. Pobyt na universitách anglických po čas tří semestrů (terms) vyžaduje značného nákladu. Semestry jsou tři a nazývají se Hilary (od 14. led. do květné neděle), Trinity (od květ. ned. do 1. úterka v čci) a Michaelmas (od 10. říj. do 17. pros.). K dosažení akad. hodnosti jest potřebí, aby studující bydlel v obvodu universitního města. Pro studující nemajetné jsou bohaté nadace, ceny a vyznamenání. K dosažení nejnižší hodnosti bakaláře (Bachelor) musí akademik podrobiti se třem zkouškám (Responsions), a to první po pěti, druhé po osmi a třetí po dvanácti semestrech. První a poslední konají se veřejně za přítomnosti obecenstva a zkouší se : z jazyků latinského a řeckého, z filosofie, měřictví a logiky. Při rigorosu třetím zkouší se : z latinských a řeckých klassiků, z mathematiky, dějepisu starověku, bohosloví, filosofie, národohospodářství, přírodovědy a moderních jazyků. Předměty byvše sestaveny předloží se kandidátovi, jenž si může voliti hodnosti anglickými universitami propůjčované; jsou tyto: B. A. — Bachelor of Arts — bakalář umění (filosofie); M. A. = Master of Arts = magister umění; B. C. L. — Bachelor of Civil Law = bak. civil, práva; D. C. L. = Doctor of Civil Law — doktor civil, práva; B. M. = Bachelor of Medicine = bak. lékařství; M. D. = Doctor of Medicine = doktor lékařství; B. D. = Bachelor of Divinity = bak. bohosloví ; D. D. _ Doctor of Divinity — doktor bohosloví; M. B. — Bachelor of Music — bak. hudby; D. M. = Doctor of Music = doktor hudby; Ph. D. = Doctor of Philosophy — doktor filosofie ; D. Sc. = Doctor of Science = doktor věd. Písmenka označující propůjčenou hodnost kladou se vždy za jméno vlastní. {{Prostrkaně|Vyššímu vzdělání děvčat}} věnuje se od r. 1873 velká péče. V tom první krok byl učiněn založením ženských kollejí v Cheltenhamu a v Londýně. Nejvyšši snahu po ženském vzdělání ukojují obě ženské university v Oxfordě a Cambridgi. Na obou universitách, vlastně kollejích (Colleges), přednášejí se tytéž předměty a stejná poměrně panují zařízení | jako na universitách mužských s tou jedinou výjimkou, že kandidátky sice připuštěny jsou ke všem zkouškám, avšak diplomy nebo hodnosti jim se nepropůjčují. Dámy věnující se vědě lékařské vstupují do londýnského ústavu, lékařské školy pro ženské (Medical School for Women) zal. od šiřitelův a přátel emancipačního hnutí ženského. ''[[Autor:Viktor Brandt|de B.]]'' == Jazyk a literatura. == Pro jazyk a literaturu germánského národa, který usedlý jest v Britskú od polovice V. stol. po Kr., obvyklé jsou názvy dva: anglosaský a anglický, ačkoli Angličané nynější jsou přímými potomky kmenů, kteří do Britannie původně se přestěhovali, a jazyk jejich, aspoň co do mluvnického rázu a ducha, tolikéž přímým nástupcem »anglosaštiny«. Avšak růzností názvů naznačuje se, že přirozený rozvoj lidu i mluvy jeho násilně byl přerušen vpádem Normanů (1066). Čelní mezi kmeny, kteří v V. stol. do Britannie vtrhli, byli Anglové a Sasové, a podlé nich dějepisci všecky přistěhovalce nazývali »Ongulseaxan« (lat. Anglosaxones), kteréžto jméno mělo-původně platnost jen politickou. Jazyk svůj rodný spisovatelé jejich nazývají vždycky'»englisc« (lat. nejvíce lingua saxonica) a také nyní tedy měl v by se nazývat! správněji »staroanglickým«. Že však označení toho jest třeba pro pozdější fasi rozvoje jeho, obecně nazývá se jazyk germánských obyvatelův A. od počátků do pol. XIII. stol. anglosaským, odtud pak až po nynějšek anglickým. Doba anglosaská dále dělí se na staroangl osaskou (Anglo-Saxon) do vpádu Normanů (1066) a na novoangíosaskou (Semi-Saxon) od r. 1066 do r. 1250; doba anglická tolikéž má dvě údobí: staroanglické se středoanglickým (Old and Middle English) od pol. XIII. stol. do počátku XVI. stol. a novoanglické (Modem English) od poč. XVI. stol. podnes. Jazyk Anglosasů, ratolesti západní větve germánských národů, různil se ve čtvero nářečí: northumberské na severu, vnitrozemské čili mercijské ve středozemí, západosaské na záp. a jihu, kentské na jihovýchodě ; první dvě byla mluvou Anglů, kentské Jutů. Ve všech zachovaly se památky písemné, nejčetnější v nářečí západosaském, které bylo do jisté míry již vládnoucím jazykem spisovným. — Mluva anglosaská vyniká velikou bohatostí samohláskových zvuků, poněvadž původní stav hláskoslovný rozmanitě jeví se pozměněn působením hlásek sousedních. Souhlásky proti tomu mnohem více udržely se ve stavu původním, jsouce jako v gotštině a skandinavštině na druhém stupni posouvání, ač i tuto různou výslovnost! některých hlásek vznikla rozmanitost, neznámá v jiných nářečích germánských. — Tvarosloví anglosaské proti ostatním nářečím soudobým, zejména proti staré horní němčině, ukazuje již značné rozrušení přípon flexivných a tudy poměrnou chudobu tvarů, která však proti pozdějšímu ofření, jež zavládlo v jazyku anglickém, přece jeví se velikým bohatstvím. (Srov. Edv. Sievers, Angelsächsische Grammatik II. vyd. Halle, 1886.) Vpády a pomíjející vláda Dánů, pfíbuzných s Anglosasy (1016—1042) nepůsobily v jazyk anglosaský, leda že jej obohatily některými slovy. Avšak výbojem normanským r. 1066 jazyk francouzský stal se mluvou vládnoucích kruhův a platnost měl při dvoře, v parlamentě, na soudech i ve školách, kdežto lid podmaněný mluvil svou řečí domácí. Frančina v '''A'''-ii nabyla zvláštního rázu dialektického a brzy se v ní rozvinula dosti značná literatura (anglonormanská). V jazyk domácí s počátku působila jen nepatrně ; teprve na sklonku doby druhé (novoanglosaské) slova francouzská začala přecházeli do mluvy obecpé; než i tu ještě tak nepatrně, že v 57.000 veršů napočítáno pouze 90 výrazů francouzských. Přece však anglosaština rozrušovala se stále a nejvíce tím, že spisovná řeč, dříve již dosti zdárně vytvořená, nemajíc pěstitelů mezi vyššími stavy, ustoupila vládě různých nářečí, kterými psali skoro výhradně jen duchovní. Okolo pol. XIII. stol. dokonáno smíšení normanských přistěhovalců s lidem anglosaským, i šlechta sama dlouhým pobytem v zemi a antagonismem proti Francii se změnila úplně. Již roku 1258 proklamace krále Jindřicha III. vydána jest jakožto první anglická listina úřední a za dalších sto let (1362) sněmovním usnesením nařízeno, aby všecko jednání soudní dálo se po anglicku. Za to však tolik slov francouzských přešlo ve mluvu domácí, že hned na počátku doby počítá se v některých spisech až 10% výrazů cizích, které prvotně ještě držely svůj přízvuk a jen znenáhla se přizpůsobovaly germánskému. Anglosaština sama zatím zbavila se skoro všech ještě zbylých přípon flexivných a které přece podržela, v těch původní hlásky plnější nahradila irrationálným e. Tak vytvořoval se znenáhla jazyk anglický; ale nebylo na počátku doby této ještě jednotné mluvy spisovné, nýbrž psalo se různými dialekty, ježto hlavně ve tři skupiny se liší : nářečí severská (Northern Dialects) od hor skotských po řeky Humber a Ouse; jižní (Southern D.) na jih od Temže a stredozemská (Midland D.) uprostřed mezi oběma. Teprve ve 2. pol. XIV. stol. jednak působením obou universit (v Oxfordě a Cambridgi) a velkými kláštery v jejich okolí, jednak hlavním městem nářečí stredozemská a z nich hlavně východní (East-Midland D. kolem Londýna) nabylo převahy nad ostatními a pak zásluhou vynikajících spisovatelů, hlavně Chaucera a Wickliffa ustálilo se v jazyk spisovný. — Po stránce grammatické tento nový anglický jazyk dostoupil největší možné prostoty. Hláskosloví sice zachovalo poměrně veliké množství odstínů, zvláště vokálních, ale jinak »co nyní možná nazývali mluvnicí v angličině, jest o málo více než gen. sgl. a nom. pl. u podstat, jmen, stupně komparace u přídavných a několik osob a časů slovesa« (Max Müller). Zásoba slov více nežli z polovice jest původu románského, a sice tak, že výrazy, které se táhnou k životu rodinnému, k hospodářství polnímu a domácímu, pak výrazy plavecké a skoro všecka concreta jsou germánská, pak také zájmena a číslovky (mimo řadové second), slovesa pomocná, spojky a předložky (kterým připadá důležitý úkol nahrazovati nedostatky deklinace); za to francouzská (ale s přízvukem germánským !) jsou většinou abstracta, výrazy ze života dvorského a státních poměrů, tituly a názvy hodností. Hlavní přednosti anglického jazyka jsou bohatost, poněvadž v něm shrnuta jest zásoba slov germánských i románských, úsečnost, stručnost a neobyčejná ohebnost, jež přizpůsobili se dovede nejrozmanitějším podrobnostem myšlení. Děje {{Prostrkaně|anglické literatury}} různě se dělívají. Historikové domácí (mezi nimiž nejpřednější místo zaujímá Chambers's Cyclopaedia of English Literature, IV. vyd. v Lond. 1885) obyčejně rozeznávají osmero dob podlé politických dějin národa, které jako všude i v '''A'''-ii rozhodujícím vlivem působily v rozvoj písemnictví. První dobu počítají od počátků po r. 1400 t. j. po smrť Chaucerovu, druhou mezi 1. 1400—1558, třetí od r. 1558 do 1625, čtvrtou od r. 1625—1689, pátou na 1. 1689— 1727 (Augustan age), šestou mezi 1. 1727—1780, sedmou od r. 1780—1830, osmou od r. 1830 podnes. Avšak v tomto rozdělení není s dostatek hleděno k rozvoji jazyka a hlavně nejstarší doba písemnictví odbyta jest příliš povrchně. Také povaha literárních plodů v dobách starších i novějších vymáhá rozdělení jiného. Proto správněji Körting (Grundriss der Gesch. d. engl. Literatur, Münster 1887) dělí takto: I. Dobu staroanglosaskou klade od počátků do vpádu Normanů (1066); II. dobu novoanglosaskou od pol. XI. do pol. XIII. stol.; III. dobu staroanglickou se středoanglickou od pol. XIII. do zač. XVI. stol.; IV. dobu novoanglickou od poč. XVI. stol. podnes, a to: 1. údobí renaissance a reformace od poč. XVI. do i. čtvrt. XVII. stol. (panov. Alžběty a Jakuba I.); 2. údobí puritánův a revoluce od r. 1625 do návratu Stuartů roku 1660; 3. údobí pseudoklassicismu od r. 1660 do smrti Popeovy r. 1744; 4. údobí návratu k básnictví přirozenému od Popea do prvního vystoupení Scottova, t. j. do konce stol. XVIII.; 5. údobí romantiky a literatura). od konce stol. XVIII. do konce let dvacátých t. stok; 6. dobu novoklassicismu a realismu od konce let dvacátých do nynějška. Rozdělení toto jako všecka jiná jest jen přibližné, poněvadž rozvoj literární děje se stálým, nepřetržitým proudem, v němž zcela určitých, ostře vymezených dob nelze stanovit!. '''I.''' {{Prostrkaně|Doba staroanglosaská:}} Ve všech nářečích anglosaských zachovaly se památky písemné. Některé, ač nečetné, psány jsou ještě starým písmem runovým (na př. nápis na kříži ruthwellském), které záhy ustoupilo písmu latinskému. Rukopisy památek anglosaských buď jednotlivě roztroušeny jsou po knihovnách, bud sepsány již za starodávna v kodexy souborné. Z těchto nejdůležitější jsou Codex Vercellensis (o 135 list.), pocházející asi z poč. XI. stol., v kapitulní knihovně vercellské (Piemont), Codex Exoniensis (o 130 list.) z téže doby, v kath. bibliotéce exeterské v '''A'''-ii a Codex Junius XI. v bibl. bodlejské v Oxfordě. Z památek těchto velká většina jsou básně řečí vázanou. Prosa počala se vyvíjeti teprve koncem stol. IX. a obmezena jest skoro úplně na překlady a díla učená nebo učebná. Z básní zase nejvíce jest epických; lyrika pěstována málo; dramatické poesie naprosto není mimo několik dialogických statí duchovních a poučných. — Památky anglosaské mezi všemi germánskými vynikají největší starobylostí. Proto u většiny původce buď vůbec neznáme nebo’ jen nejistě, zhusta také nelze určití, kdy a kde vznikly; a poněvadž mimo to nejstarší básně nedochovaly se v podobě původní, nýbrž jen v přepisech a vzděláních patrně pozdních, nelze dosti jasně soudili o vnitřním a vnějším rozvoji poesie anglosaské. Podobá se pravdě, že Anglosasové balladovité písně a hymny, oslavující bohy a reky domácí, přinesli již s pevniny s sebou na ostrovy. Z nich vyvinulo se epos národní, spočívající na pohanských názorech mythologických a na zkazkách o národních recích. Ale nežli epos toto dospělo k dokonalosti obsahu a formy, zaražen jest rozvoj jeho křesťanstvím. Staré zpěvy národní buď docela vyhynuly, buď předělány jsou duchem křesťanským. Ale povstalo epos nové duchovními pěvci, kteří látky brali z biblí a legend a vkládajíce v ně víru a vřelý cit náboženský oděli je namnoze rázem lyrickým. Podobá se, že poesie pěstována byla nejprve v severnějších končinách mezi Angly a že teprve v IX. stol. přestěhovala se dále na jih mezi Sasy, kde však básně už byly pouze předělávány nářečím západosaským. Mezi Sasy pak také vznikla prosa. Básně anglosaské nebyly skládány pouze ke čtení, nýbrž skutečně ke zpěvu s průvodem harfy. Básník (scop) byl zároveň pěvcem a hudcem, přecházel s místa na místo a při slavnostech písněmi obvcseloval hodovníky. Veliké ceny umělecké ani národní epos anglosaské nemá. Osnova bývá chatrna; hlavní děj přerývá se přes chvíli episodami jen volně připojenými ; charaktery jednajících osob nejsou určité, plastické a nemají psychologické hloubky. Líčen! jest rozervané, chvátavé, pravý opak epického klidu; mluva často drsná, neobratná. Poněkud umělejší jest epos duchovní, ale strádá zase mlhavostí a změkčilostí a nemá mohutnosti eposu národního. Verš básní těchto jest starogermánský, prízvučný alliterující, jen zřídka naskýtá se již také rým. V nečetných básních lyrických na jevo vystupuje zvláštní směs drsnosti a měkkosti, která patrně byla charakteristickou vlastností povahy anglosaské, jež přes všecku příkrou drsnost klonila se ke blouznění a zádumčivým názorům na život. Ze zachovaných památek epiky národní nejstarší a nejdůležitější jest píseň o Beowulfovi (3184 verše), pocházející asi z druhé polovice VII. století (rukopis ze století X.). Líčí, kterak Beowulf podniká boje s netvorem bahenním Grendelem a s matkou jeho, obludou mořskou; pak u vysokém věku ještě se drakem, jejž sice překoná, ale raněn byv v boji zemře. Pověsti o Beowulfovi spočívají dílem na mythických, dílem na historických základech, a skoro jest jisto, že vznikly již ve pravlasti Anglosasů na pevnině. Beowulf snad původně byl nějaký bůh dobrý (slunce, jara), který zlobohy mlhy (Grendela), vln mořských (matky jeho) a zimy (draka) bojem překonává. Později splynul s nějakým historickým rekem toho jména. Osnova básně jest neumělá; částky její jen povrchně v celek spojeny, snad na základě starších písní jednotlivých, básníkem duchovním, ale nehrubě nadaným. Ostatní básně epické jsou jen nepatrné zlomky : Boj o Finnsburg (48 v.) líčí zápas Hnäfa, reka dánského, s many krále Eotův, celkem podobně k episodě, obsažené v písni o Beowulfovi. Waldere (62 v.), dva zlomky básně o téže látce, jež jest předmětem latinské epopeje Waltharius manu fortis od Ekkeharda, mnicha svatohavelského z X. stol., Byrhtnothova smrt (325 v.) vypravuje událost historickou z r. 991, boj a smrť reka v bitvě s Dány. — V Saské kronice (v. níže) zachovalo se několik statí veršovaných: o Aethelstanově vítězství u Brunanburku r. 937 (73 v.); o vybavení patera měst mercijských králem Eadmundem z rukou Dánů roku 942 (13 v.); o korunovaci krále Eadgara roku 972 (20 v.); o smrti téhož krále roku 975 (37 v.); o zajetí a smrti Aethlinga Alfreda r. 1036 (20 v.); o smrti mučenníka Eadwearda roku 979 (34 v.). Cena všech zlomků těchto není valná. — Ne zcela epického obsahu jest báseň o městě Durhamu (20 v.) a Nářek Deóra pěvce (42 v.). Při památkách epiky duchovní částečně jmenují se již básníci Caedmon a Cynewulf, avšak zprávy o nich jsou naprosto nespolehlivé. Pode jménem Caedmonovým uvádějí se tyto básně: Hymnus (9 v.) velebící stvořitele světa; Genesis (2935 v.),.poetické vzdělání genese po Abrahama; Exodus (589 v.) o průchodu Israelitů mořem Rudým; Daniel (765 v.), volné vzdělání knihy Danielovy (po kap. V. 22.) s úvodem o dějích israelských před Danielem ; Kristus a satan (733 v.) o padlých andělech, sestoupení spasitelově do pekel a pokoušení jeho ďáblem ; Judith (350 v.), zlomek děje starozákonního. Skoro o všech těchto básních téměř na jisto dokázáno jest, že ne" pocházejí od nijakého Caedmona; některé slátány jsou z písní zcela různých. Rovně neprávem témuž Caedmonovi přičítá se také Vidění o kri^i, jež částečně zachováno jest nápisem runovým na starobylém kříži kamenném u Ruthwellu v Northumberlandě a úplněji v kodexu vercellském (156 v.). Poněkud bezpečněji dokázána jest aspoň existence druhého básníka Cynewulfa, ačkoli o životě jeho nic podrobného není známo. Však ve třech básních sám se jmenuje skladatelem; jsou tyto: Juliana (731 v.), nehrubě cenný, veršovaný životopis této svaté mučennice. — Elene (1321 v.), legenda o zázračném nalezení sv. Kříže císařovnou Helenou, poeticky dosti zdařilá a cenná. Crist (1694 v.), též dosti cenné zlomky hymnův o trojím příští Kristově na svět. Cynewulfovi chatrným jen právem přičítala se také ještě Cesta Kristova do pekel (137 v.) a důležitější sbírka 89 kratších i delších hádanek epického rázu, které se stanoviska kulturně historického jsou velmi zajímavé. Neznámého původu jsou ještě legenda o sv. Guthlaku (1353 v.), báseň nevalné ceny, vzniklá nejspíše složením dvou různých kusů; pak legenda o sv. Ondřeji (1724 v.) a legenda o ptáku ohniváči (Phoenix, 677 v.), s výkladem křesťansky symbolickým. Zcela suchopárný jest výčet Osudův apoštolských (95 v.). Mimo tyto básně epické zachovaly se také některé verše didaktické: zlomky fysiologa (o pardalu, jenž se přirovnává s Kristem, o velrybě, o obrazu ďábla a o koroptvi) ; výčet Darů člověka a úvahy o nich; Osudy člověka; dvě básnická kázání o Pýše a pokoře, pak o Neupřímnosti lidské; desatero Naučeni otce k synu; ijavedení k \ivotu křesťanskému; o Posledním soudě; o Divech světa; Hádání duše s tělem; Říkadla a přísloví, jež jsou obsažena též v hovoru Šalomouna se Saturnem (506 v.); konečně Kalendář, výčet důležitějších dnů svátým zasvěcených (231 v.), jenž není bez ceny poetické, a básnický výklad názvů liter runových ve 29 slokách. — Z lyrický ch básní světských zachovaly se zlomky jen zcela nepatrné: Žalozpěv vyhnance bolné vzpomínajícího na šťastnější minulost (115 v.); polou dramatický Hovor starce s jinochem o životě námořním (124 v.); Nářek reka nad pobořeným hradem ; Nářek ženy od muže zapuzené ; I jka^ muže, který v cizině zbohatnuv za sebou zve ženu; Nářek nešťastníka vzpomínajícího na bývalé hlaho. Skoro všecky, jak patrno, mají ráz žalostný a měkký. Básník ani jednoho není znám. Duchovní lyrika zastoupena jest pouze překlady žalmů, hymnův a několika modliteb, které mají cenu jen linguistickou. Žaltář, zdá se, že úplně převeden byl verši alliteruí jícími, a překladatelem jmenuje se Aldhelm (t 7°9.h ačkoli domnění toto jest pochybno. Nejpřednějším zástupcem prosy anglosaské jest král Alfred, jenž chtěje hlavně mezi duchovenstvem zdivočilým krutými dobami válečnými šířiti zase lepší vzdělání, jal se překládat! užitečné spisy latinské na jazyk rodný. Přeložil papeže Řehoře navedení k řádné správě duchovního úřadu (Cura pastoralis), Bedovy Děje církve anglické, Orosiúv Dějepis, k němuž připojil samostatný přehled zeměpisu Germanie, a cestopisy seveřanův Othera a Wulfstana; pak Bo'étWiovopojcdnáníDeconsolationephilosophiae a sv. Augustina Soliloquia. Sloh jeho zvlás-tě v pozdějších pracích jest lahodný a vytříbený. Alfred pořídil též sbírku anglosaských zákonů v a staral se o spořádání a pokračování (do roku 1058 po Kr.) Kroniky anglosaské, jež dosud se zachovala. Také povzbuzoval k činnosti i jiné spisovatele, z nichžto zvláště biskup Werfrith jest znám jakožto překladatel dialogů papeže Řehoře I. Druhý, neméně plodný, ač méně samostatný prosaik té doby byl opat Alfric, jenž překládal díla theologická, důležitá méně literárně než linguisticky a kulturně. Jako třetí řadí se k nim biskup Wulfstan, jemuž přičítají se překlady 53 homilií čili kázání, ač asi jen některé právem. Mimo práce těchto známých původců zachovaly se ještě jiné prosaické památky spisovatelů neznámých: překlady žalmův, evangelií, kázání, životy svátých, překlad distich Catonových, dvě knihy lékařských předpisův a asi pěti slovářů, které ovšem mají cenu jen pro děje jazyka. '''II.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglosaská}} (od vpádu Normanů do polovice XIII. stol.). Literatura anglosaská, která již na sklonku předešlé doby chýlila se k úpadku, výbojem normanským velmi utrpěla, a stálé tehdejší boje o trůn, jakož i útisky lidu domácího, nebyly příznivý rozvoji písemnictví. Poesie národní také zcela zanikla a skoro jen duchovní látky ještě měly pěstitele. Přece však zachovalo se několik důležitých památek : Orrmulum, sbírka 32 homilií veršovaných (více nežli 20.000 v.), které mnich Orrm na rozhraní XII. a XIII. stol. složil na základě pramenů latinských. Dále veršovaná parafraso Genese (2536 v.) a Exodu (1624 v.) od neznámého skladatele^ asi z polovice XIII. stol. Pak veršované Životy světic Juliany, Markéty a Kateřiny, z nichž nejzdařilejší jest poslední. Mimo to všeliké homilie a kázání, jako Hali Maidenhead (Chvála panenství), Wohunge of Ure Lover de (Touha duše po lásce Kristově) a hlavně Poéma morale, které důrazně vyzývá k pokání a drasticky líčí muka pekelná. Ještě větší cenu má prosaická Ancren Riwle (Anachoretarum Regula), návod k životu klášternímu, jejž důstojným slohem sepsal bezpochyby biskup Richard le Poor (zemř. 1237). — Allegorisující přírodopis, který již v předešlé době měl pěstitele, zastoupen tuto rozsáhlejším dílem původce neznámého, jež známo jest pod názvem Bestiarium. Cennější jest The Owl and the Nightingale (1792 v.) hádka sovy, jakožto zástupkyně mrzoutského stáří, se slavíkem, jenž mluví za veselou mladost. Báseň vyniká zdravým realismem a obsahuje mnoho připomínek událostí časových. Zcela světského rázu jest žertovná Dame Sirith, jež vznikla patrně již na samém sklonku doby. Nejrozsáhlejší konečně skladbou této doby jest veršovaná báječná historie A. od dobytí Tróje po rok 689 po Kr., nazvaná Layamon’s Brut (32.241 v.) od kněze, jenž sám sebe jmenuje Layamonem a žil okolo r. 1200. Pramenem mu byl normanský Roman de Brut, jejž sepsal trou věře Wace zase na základě latinské kroniky mnicha Galfrida Monmouthského. Dosti mnoho jest duchovních písní z této doby, zvláště mariánských, a jeví se v nich vřelý cit a upřímná zbožnost. Z básníků lyrických jen františkán Tomáš de Hales jménem jest znám. — Do novoanglosaské doby také třeba vřaditi Sbírku veršovaných přísloví, jejížto původ neprávem přičítá se králi Alfredovi. — Byla-li doba tato nepříznivá písemnictví anglosaskému, přála přece literatuře anglonormanské a latinské, této zejména naukové. Ano, dvůr krále Jindřicha II. a choti jeho Eleonory byl vedlé anglonormanských trouvěrův a provenjalských troubadourův útulkem i keltských bardů, jediné tedy anglosaské pěvce vylučuje. '''III.''' {{Prostrkaně|Doba staroanglická}} počítá se od pol. XIII. do pol. XIV. stol., středoanglická odtud do počátku stol. XVI. Povaha literatury v obou byla podstatou podobna. Politické události byly velmi bouřlivé a nedaly vzniknouti delšímu míru, až konečně Jindřichem VII. zaveden pořádek stálý. Přes to písemnictví aspoň připravovalo se k rozkvětu hlavně proto, že normanští přistěhovalci úplně sloučili se s domácím lidem anglosaským, a že dokonáno znenáhla vytváření nové mluvy spisovné. Literatura na počátku doby má ještě ráz středověký a podléhá vlivům románským; jeví také příkré protivy polobarbarské surovosti citu i vkusu vedlé strojenosti až nadsazované a téměř novodobého citlivůstkářství. Okolo pol. XIV. stol. Chaucer a jeho stoupenci v básních prozrazují účinky renaissance ; na sklonku doby, kdy bojem obou růží zničen stát středověký, a s Tudory uvedeno zřízení moderní, i literatura nabývá rázu moderního, částečně též působením tisku, jenž zaveden byl do A. WiHarn em Caxtonem r. 1477. Větší část literárních památek této doby náleží do kategorie veršovaných románů rytířských, které tenkráte byly předmětem epické poesie po vší Evropě. Nejvíce zdělávány jsou látky o Karlu Velikém a králi Artušovi, méně hojně látky staroklassické, byzantské a východozemské, zcela zřídka germánské, všecky podlé vzorů francouzských. Patrno z toho, že básně byly zábavou hlavně vyšších tříd společenských ; jen vzácně vyskytují se také písně specificky anglické, jež lidu samému zpívali potulní pěvci. Tohoto posledního způsobu jsou asi jen tyto; King Horn, pověst o dobrodružstvích králevice dánského bezpochyby přinesená do A. Dány, ale neznámým básníkem vzdělaná na sklonku XIII. stol. Zcela podobného obsahu jest Havelok, pověst patrně též dánská, v samostatnější versi z let 1280—90, ačkoli také po francouzsku byla vzdělána pod názvem »Lai d’Haveloc le Danois«. Rozsáhlejší jest epos Guy of Warwick (r 1.976 v.) Z první čtvrti XIV. stol., založené bezpochyby na národních pověstech anglických, jakkoli v nynějším tvaru zase ukazuje na vzory francouzské. Velmi pestrá obsahem jest báseň téže doby Beves of Hamtoun, jejížto rek podniká boje s draky, obry a podobnými netvory. Snad obsahuje velmi znetvořené zbytky mjdhických pověstí národních (Bevis-Beówa-Beó wulf?), ale v nynější podobě ukazuje na vzor francouzský. Jen částečně z germánských pramenů čerpán jest William of Pálenie (z polovice XIV. stol.); obsahuje spletité, ale pěkně vypravované příběhy prince, který rozmanitým rekovstvím dobude dcery císaře římského. Byla to bezpochyby pověst normanská jako také sir Gou'ther, obměna pověsti o Robertu ďáblu, kterou (ve 63 slokách po 12 verších) na počátku stol. XV. složil nějaký potulný pěvec a jeviště děje zajímavým způsobem přeložil do Rakous. Z pověstí karolinských zachoval se zlomek písně o Rotandovi (1049 v.) asi ze 2. polovice XV. stol. ; pak ještě ze XIV. stol. větší kus eposu pod názvem Sir F er umbras (jemuž vzorem byl francouzský román Fierabras) a The Sowdone of Babylone and of Ferumbras his Sone ze stol. XV.; dále Sir Otuel a Tne Romance of Duke Rowland and Sir Otuell of Spayne, obojí volné, ale nehrubě zdařilé překlady starofrancouzské pověsti o Otinelovi. Pak The Sege of Melayne, zlomek o bojích Karla Vel. před Milánem, Rouland and Vernagu, pestrá směs různých dobrodružství, a konečně humoristické vypravování (asi již z XV. stol.) The Taill of Rauf Coilyar. K pověstem karolinským počítává se také — ačkoli spíše byzantského původu jest — Floris and Blauncheflur, pěkná povídka o něžné lásce milenců sotva dětskému věku odrostlých. Anglické vzdělání nějaký neznámý básník způsobil okolo pol. XIV. století podlé básně starofrancouzské. Podobně samostatná, ale později s karolinskými látkami ve spojení uvedená jest povídka o věrném přátelství Amisa a Amila, jež po anglicku vzdělána byla hned někdy ku konci stol. XIII. pod názvem Amis and Amiloun. Z kruhu pověstí keltských (britských), které však do angl. literatury nevnikly přímo z Walesu, nýbrž také prostředkem poesie francouzské, zachovaly se básně tyto: Sir Trisirem, známá povídka o lásce Tristramově k Isoldě. Anglická báseň celkem jest chatrna,. ač pochází snad již ze sklonku XIII. stol. Básník neznámý dokládá se Tomášem z Erceldounu, ale bezpochyby pramenem jeho byl týž Tomáš, k němuž i ukazuje Němec Gottfried Strassburský. — Ze XIV. stol. jsou Arthur, stručná historie tohoto báječného krále podlé kroniky Galfrida Monmouthského, a The Aunters of Arthur at the Tannvathelan. Daleko důležitější cenou i rozsahem jest Morte Arthure, jenž líčí, kterak Artuš s římským císařem Luciem Iberiem bojoval, zvítězil, ale raněn byv zemřel. Básníkem jmenuje se Huchown »of the Awle Ryale« (Aula realis), snad skotský pán Sir Hugh of Eglintoun, jenž zemřel okolo r. 1381. Kdokoli byl Huchown, jisto jest, že náleží k nejúspěšnějším básníkům této doby. Také ještě poeticky vzdělal biblickou povídku o Susanně a Danieli (Pystyl of Swete Suswane). — Podobně zdárným básníkem současně byl též neznámý skladatel eposu Sir Gaivain and the Green Knight, které ze všech anglických artušovských jest nejlepší. Od téhož spisovatele jsou též kratší, neméně zdařilé básně: The Pearl, v níž básník truchlící nad ztrátou dcery své vidí ji ve slávě nebeské; Cleanness, allegorické zpodobení cudnosti řadou povíJek biblických, a Patience, parafrase příběhu Jonášova. Již na konec doby spadají ještě dvě jiná skládání artušovská Gotagrus and Gaivain, bezpochyby od skotského básníka Clerica z Tranenta (zemř. r. 1507), a Lancelot of the Laik skladatele neznámého. Obsahem konečně příbuzný jest také Sir Launfal. — K artušovským básním řadí se pověsti o sv. grálu, z nichžto nejdůležitější jest zlomek o Josefu 7 Arimathie neznámého skladatele asi z polovice XIV. stol. a Lyfe of Joseph, veršovaný životopis, jejž okolo r. 1502 složil nějaký mnich glastonburský. Z látek {{Prostrkaně|antických}} jako všude i v '''A'''-ii nejoblíbenější byla pověst o Alexandru Velikém. Vzdělána byla okolo polov. XIV. stol. alliterujícími verši pod názvem Alisaunder od neznámého básníka, z jehož práce zachovaly se značné zlomky. Pramenem mu bylo patrně středolat. vzděláni Pseudokallisthena. Za to patrně na pramen francouzský ukazuje jiná báseň rýmovaná Lyfe of Alisaunder, složená později a po stránce aesthetické cennější. •— Také letopisy Trójské byly oblíbeny. Nejobsáhlejší jest vzdělání The Gest Hystoriale of the Destruction of Troy (o 14.044 alliter. dvojverších), složené asi ve 2.'pol. XIV. stol. podlé Guida de Colonna. Básníkem jmenuje se zase Huchown. ale není to dokázáno. Jiné vzdělání téže látky The Seege (Batayle) of Troy (podlé Dareta) známo jest ve dvou recensích, a ještě jiné, dosud nevydané, nalézá se v rukopise Bodlejské knihovny v Oxfordě. Také Lydgate, Chaucer a skotský pěvec Barbour vzdělali části pověsti trójské. Pochybný jest antický původ pověsti o císaři Octavianu, která po anglicku byla vzdělána dle francouz. pramene ode dvou různých básníků. — N0vellistického rázu jsou The Sevyn Sages (Sedmero mudrců), cyklus povídek ve středověku vůbec oblíbených; anglickým jazykem vzdělány byly na poč. a na konci XIV. stol. dle vzorů francouzských. — Plody prostě fantastické jsou Generydes a The Erl of Tolous. Onen ukazuje na nějaký pramen franc., jenž dosud není znám, a poněvadž patrně napodobí Chaucera, vznikl nepochybně teprve na sklonku XV. stol. — Starší jest druhé dílo spočívající na ději historickém, ale až k nepoznání zastřeném dobrodružnými přídavky. Vedlé pověstí po všem středověku oblíbených staroanglická literatura honosí se několika básněmi obsahu historického, které ovšem směšují hrubé smyšlénky s dějepisnou pravdou. Tak Robert, mnich glocesterský, na základě latinských kronik (hlavně Galfrida Monmouthského, ale také jiných) po r. 1297 veršem složil obsáhlou kroniku A. od Bruta po r. 1271. Podobně Robert Mannyng of Brunne na poč. XIV. stol. přeložil kroniku Petra Langtofta, v níž vypsány jsou děje A. od báječ. krále Keltů Cadwaladera po Edwarda I. (1271) veršem alexandrinským. Důležitější těchto kronik jest Bruce, veršované líčení života skotského krále Roberta Bruce v k 1286—1335, které sepsal skotský básník ]ohn Barbour (* 1316 [1330?] — + 1395), známý též básní o Tróji a některými legendami. Bruce založil na ústním podání a zachoval mnoho zpráv, které by jinak byly se ztratily. Líčí živě a s patrnou horoucí láskou k vlasti, tak že báseň jeho vyniká i rozsahem (13.531 v.) i důležitostí historickou i značnou cenou aesthetickou. Na ní částečně založil svou Orygrnale Cronykil of Scotland Andrew Wyntown (zemř. po r. 1420). Barbourovi nadšením vlasteneckým podobá se Henry the M instrel, řečený také Blind Harry, slepec, jenž žil okolo pol. XV. stol. jako pěvec potulný a eposem v pravdě národním oslavil rekovské činy skotského reka Wallace. Méně významné, ale přece cenné jsou hist, básně skrovnějšího rozsahu, jako Richard Coeur de Lion od neznámého skladatele, který (v 1. poi. XIV. stol.) pracoval podlé předlohy francouzské, ale krále líčí jako reka národního; pak Richard the Redeless z r. 1399, ve kterém bezpochyby sám Vilém Langley čili Langland (v. níže) vypisuje neplechy Richarda II.; konečně The Crowned King z r. 1415, napomenutí králi Jindřichu V., když hodlal podniknout; válku s Francií. — Zcela zvláštního rázu jest skládání nadepsané Thomas Erceldoune. Rekem jest básník tohoto jména, bezpochyby osoba historická, o níž zmiňuje se Robert Mannyng v kronice. Básník má vidění, v němž prorokuje události ze skotskoanglických dějin XIV. stol., ale patrně už po nich. Skladatel neznámý žil bezpochyby na poč. XV. stol. Na základě pověstí rytířských a událostí historických, částečně také ještě posledních zbytků mythických, jakkoli již k nepoznání zastřených a změněných, v době staroanglické vznikla hojná poesie národních ballad, jež zpívány byvše skutečně lidem samým a potulnými pěvci, mají ráz samorostlé poetické svěžesti a mohutnosti, ale líčen! úryvkovité, neuhlazené. Bohatým pramenem byly jim zejména pohraničné boje Skotů s Angličany. Ballady tyto původně podávány byvše s otce na syna jen ústně, teprve pozdě zapisovány jsou, pročež se v nich namnoze starožitné kusy střídají s přídavky pozdějšími. První sbírku jich vydal r. 1765 biskup Percy {Reliques of Ancient English Poetry)-, od té doby pak častěji sbírány a vydávány jsou též od jiných. Walter Scott sebral ballady z pomezí skotskoanglického ''(The Minstrelsy of the Scottish Border)''. Mezi {{Prostrkaně|básníky}} této doby několik mužů vyniká tak, že třeba jest činnost jejich ocenili zvláště. Jest to především William Langley (čili Langland, nar. 1331, zemř. 1399?), nejhlubší myslitel mezi literáty angl. středověku. Báseň jeho Piers the Ploughman jest řada allegorií, které v podobě vidění »Piersa oráče« rozebírají rozmanité stránky světského i církevního života, leckdy po mystickú zastřeně, ale jindy také realisticky a porůznu i s lehkým humorem. Básníku protiví se vnější řády církve a farisejské spoléhání na vlastní dokonalost. Myšlénky jeho jsou do jisté míry příbuzný pozdějšímu puritanismu. Stesky Langlandovy na neřesti církevní nějakému vrstevníku, jinak neznámému, daty podnět k sepsání satiry Piers the Ploughman’s Credo, ve které trpce tepe minority, karmelity, augustiány a dominikány. Pak se opírají o Langlanda ještě menší dvě básně : God spede the Plough, stesky na utiskování rolníků daněmi a žertovná povídka How the Plowman learned his Paternoster. Plodnější co do počtu básní a slavnější působením v rozvoj literatury, ale daleko méně národní nežli Langiand byl Geoffrey Chaucer († 1400), od něhož mnozí historikové literaturu anglickou teprve začínají. Pocházel z rodiny normanskofrancouzské a již tím otevřen měl přístup k různým hodnostem a úřadům. Byl důkladně vzdělán a na cestách, jež jako diplomat konal do Italie, Flander a Francie, názory a zkušenosti své valně rozšířil. Proto literární práce jeho založeny jsou na širším rozhledu po písemnictví také ostatních národův evropských, a zejména též na znalosti děl staroklassických, jakožto první plody renaissance. Chaucer dále byl první znamenitý spisovatel neduchovní, první způsobil si školu napodobitelův, ačkoli mu z nich nikdo se nevyrovnal, a s Wyclifem největší měl zásluhu o ustálení novoanglické řeči spisovné. Činnost jeho literární děliti lze ve tři doby. V první, jež sahá po jeho první cestu do Italie (1372), sepsal podlé vzorů francouzských mimo menší básně hlavně The Romaunt of the Rose a The Boke of the Duchesse. Román o růži, jenž byl překladem franc, básně allegorické, Guillauma de Loris (J 1260) a Jeana de Méun (f 1318), se ztratil. The Booke of the Duchesse čili The Dethe of Blaunche the Duchesse jest alleg. báseň na smrť vévodkyně Blanky z Lancastru (j-1319) obsahu velmi pestrého, vybraného z Ovídiových »Proměn« a z franc, pramenů. Aesthetická cena básně není valná. Cennější jsou již básně druhého období (do r. 1384), ve kterém Chaucer se spravoval vzory vlaskými. The Lyfe of seynt Cecile dle »Zlaté legendy« Jakuba de Voragine vložen později též do »Canterburských povídek«. The Parlament of Foules (Sněm ptačí), v němž básník ve snu rozhoduje o námluvách tří orlův ucházejících se o mladou orlici, co do látky vzat z Ciceronova spisu »De republica«, z Dantovy »Božské komédie«, z Boccacciovy »Teseidy« a ze spisu »De planetu naturae« od Alana ab Insulis. The Complaynte of Mars jest alleg. báseň plná mythologických a astronomických narážek o lásce vévodkyně Yorské k lordu Huntingdonu. Palamon and Arcite se zachoval jen ve zlomcích ; bylo to první vzdělání Boccacciovy »Teseidy«, kterou Chaucer později v »Canterburských povídkách« uvedl v jiném tvaru jako vypravování rytířovo. Podobného obsahu byla Anelida and Arche, z níž také jen zlomek jest zachován. V překlad Boěthiova spisu »De consolatione philosophiae« Chaucer vložil básničku The Former Age, chválu zlatého věku. Troyliis and Cryseyde zakládá se zase na Boccacciově povídce »Filostrato«. The House of Fame, báseň alleg., obsahuje mnoho vzpomínek z Dantovy »Božské komédie«. Básník líčí, kterak ve snu ocitl se nejprve v domě Venušině, odkud jej orel donesl do domu Slávy. The Legend of Good Women vypravuje pověsti o Kleopatře, Thisbě, Didoně, Hypsipyle, Medei, Lucretii a j. Podnět k ní vzat z Boccacciovy knihy »De claris mulieribus«. Mimo tyto větší básně Chaucer sepsal také některé menší hříčky lyrického rázu, jako Mars and Venus, Truth, The Compleynt of Venus, Genti/ness, Luck of Steadfastness, Fortune, Adam Scrivener. Chaucerovo nejpůvodnější a v pravdě mistrovské dílo z doby třetí jsou Canterbury Tales, v nichžto básník podal živý obraz téměř všech stavů své doby. Sešlo se kdysi 29 poutníků různého stavu a věku na cestě k sv. Tomáši Canterburskému v Southwarku a umluvili se, že každý na cestě tam a zpět po dvou povídkách bude vypravovat!. Básník napsal pouze 23 povídky bezpochyby proto, že smrť nedala mu díla dokončili, ale i v těch tónem vypravování vystihl povahu každého povidače a nakreslil v pestrém střídání obsahu vážného se žertovným rozmarně zábavné i do podrobností živé obrázky svých vrstevníků. Žertovné povídky jsou četnější a také vážné mají lehký nádech humoristický; v některých vystupuje z mezí toho, co nyní pokládá se za slušné, ale přece nikde není nemravný. Látku povídek svých Chaucer sebral z pramenů nejrůznějších, ale úpravou její jest úplně svůj. Má se za to, že seřadění příběhů napodobil podlé Boccacciova »Dekamerone« ; avšak podobně sevřeny v jednotný rámec byly také mnohé jiné sbírky povídek ve středověku a nepochybne jest, napodobil-li Chaucer vůbec, že pravdě podobností daleko vynikl nad Boccaccia. Z vrstevníků, kteří Chaucerovým příkladem se spravovali, nejdůležitější jsou asi tito: John Gower (* 1325 — † 1408), Chaucerův osobní přítel, který mimo všeliké básně latinské a francouzské sepsal též po anglicku několik politických písní a hlavně allegorické líčení lásky (Confessio amantis) s vloženými stesky na lásky bol a příkladnými povídkami. Báseň tato jest patrnější rozsahem (30.000 v.) a významem kulturně historickým, nežli cenou uměleckou, jakkoli verš Gowerův jest hladký a mluva dosti lahodná. Thomas Occleve čili Hoccleve (*1370 — † 1454) sepsal mimo jiné méně důležité kusy báseň poučnou The Governai/ of Princes větším dílem pouze překladem traktátu »De regimine principům« od Guida de Colonna (z r. 1280) a vložil do ní žalozpěv nad smrtí Chaucerovou (Lament of Chaucer). John Lydgate (* 1373 † 1460), básník velmi plodný, ač málo původní a obsažný, z jehož spisů dosud jen málo bylo vydáno. Nejznámější jsou: humoristická ballada London Lyckpenny; veršované vzdělání Boccacciova spisu »De casibus virorum illustrium« pod názvem The Fall of Princes', děje thébské války Tne Storie of Thebes ; letopisy trójské The Troy Booke; legenda St. Alban and Amphabel a konečně pfeklad Aesopa. Lydgata napodobil později Stephen Hawes, jenž roku 1506 složil veliké allegorickoromantické epos Passtyme of Pleasure. Allegorické básně a eklogy — první, jak se zdá, v angl. vůbec — psal též Alex. Barclay (f 1552), jenž známější jest překladem satirické »Lodi bláznů« z němčiny Šeb. Brandta. Napodobitelem Chaucerovým jest také král skotský Jakub I. (* 1394 — J 1436), jenž v básni nadepsané The King’s Quhair (kniha králova) allegoricky vylíčil lásku svou k Johanně Beaufortové, která byla jeho chotí od r. 1424. Verše jeho jsou vkusné, duchaplné. Přičítají se mu také, ač ne' s úplnou jistotou, dvě básně humoristické: Peblis to the Play a Christis Kirk of the Green. Konečně i skotský skladatel bajek Robert Henryson (* 1430 — † 1507) směrem Chaucerovým pokračoval v básni »Troylus and Cryseyde« a sepsal Orfea a Eurydiku, allegorii mravokárnou The Bludy Serk a některé menší plody podobné. Jako v jiných středověkých literaturách nalézáme i ve staroanglické četné památky obsahu duchovního. V'elikolepá jest osnovou a provedením značné nad průměrné skladby podobné vyniká Cursor mundi (skoro 25.000 v.), parafraso biblických dějů čelících ke spasení člověčenstva, a to od stvoření světa až do stavu, jaký bude po dni soudném. Vloženy jsou četné legendy. Báseň vznikla v sev. končinách A. někdy ve XIV. stok; původce není znám. Podobné vzdělání biblických dějin zachováno jest v rukopise kolleje Svatojanské v Cambridgi. — Žalmy Davidovy přelož, jsou nejprve veršem v první čtvrti stol. XIV. od neznámého básníka nářečím severským; pak je ok. r. 1380 řečí nevázanou převedl Nicholas Hereford, a třetí, veršovaný překlad přičítá se Theod. Bramptonovi. — Také evangelia přeložena jsou (ovšem prosou) aspoň dvakrát: jednou dialektem severským (Lindisfarne Gospels); druhý překlad klade se až do XI. stol. — Hojně vzdělávány jsou legendy svátých a zachovaly se buď ve sbírkách, buď jednotlivě. Sbírek počítá se šest. Jihoanglická zapsána jest v četných rukopisech z různých dob od XIV. do XVI. stol. a zdá se, že vznikla již asi v pol. XIII. stol. společnou prací mnichů glocesterských (snad se účastnil též kronikář Robert), a sice neodvisle od Zlaté legendy t. řeč. Jakuba de Voragine, která vznikla asi současně. Větší cenu básnickou má Severoanglická sbírka z diécése durhamské z poč. stol. XIV. Všecky legendy mají ráz jednotný a bezpochyby jsou dílem jediného básníka, jenž vypravuje živě a poutavě. Cenou této sbírce rovnají se legendy básníka Barbour a, který podlé Zlaté legendy a jin. pram, zveršoval 50 životů svátých. Prosou psány jsou legendy čtvrté sbírky, Festial, t. j. homiliář a legendář se 40 životy svátých, jejž ok. r. 1400 sestavil John Mirkus, kapitulář kláštera lilleshulského, zase nejvíce dle Zlaté legendy, ale částečně též dle povídek známých pod názvem »Gesta Romanorum«. Třináct životů světic zveršoval také Osbern Bokenam, mnich řádu augustiánského v Suffolku (od r. 1443—46). Konečně také Zlatá legenda Jakuba de Voragine přímo prosou přeložena jest (1438) a zachovala se jednak v rukopise, jednak tiskem Caxtonovým. Překladatel jinak neznámý přidržuje se těsně franc, vzdělání Jehana Vignay (z r. 1380). Mimo tyto svody zachovaly se hojné legendy jednotlivé, ceny větší menší, jako Mládí Ježíšovo, Stvoření světa, Magdalena, Marina, Eufrosyne, Christina, Dorota, Erasmus, Robert of Cisyle, Kateřina (několikrát) a životy jiných svátých, pak různé legendy Mariánské, Alexius, Patrik, Tomáš Becket, konečně Theofilus a Vidění Tundalovo. — Všeobecně nábožensky poučného obsahu jsou básně vynikající hloubkou myšlének, jež na poč. XIV. stol. sepsal William ofShoreham, mnich kláštera leedského. K nim řadí se též básně Myrour of Tyfe a The Pricke of Conscience od vrstevníka Shorehamova Rich. Rolla, jenž ještě důležitější jest jako skladatel poučných traktátů prosaických. Obecně poučná jsou Hendyngova přísloví, tak řečená od refrainu, kterým zavírají se sloky šestiřádkové, obsahující výklad na přísloví, přidané vždycky řádkou sedmou s dodatkem »quoth Hendyng«. Vznikla někdy koncem století XIH, Hendyng uvádí se synem Marcolfovým a byl patrně nějakou osobou prostonárodně mythickou, není-li prostě zosobněním duševní obratnosti (hende — zručný). — Poměrně jen skrovné péče ve staroanglické literatuře dostalo se bajce. Bajka o lišce a vlku obratným a živým slohem vzdělána jest neznámým básníkem v poslední čtvrti XIII. stol. Pak teprve ku konci XV. stol. skotský učitel a básník Robert Henryson sepsal 13 zábavných bajek rázu aesopského. — Poněkud hojněji vzdělávány jsou povídky šprýmovné a také vážnější krátké novelky podlé vzoru francouzského lai. Vážnější jest na př. Lai de f resne, příběh dívky od rodičův odložené pod jasan (Fresne). Vzdělán jest neznámým básníkem dle franc, povídky od Marie de France někdy na poč. XIV. stol. Humoristické jsou The Land of Cockaygne a Sir Orfeo, obě neznámého původu. První jest starší (ještě ze XIII. stol.) a líčí žertovně zemi lenochův a labužníků, druhá (z poč. XIV. stol.) jest prostomyslně žertovné překroucení starého mythu o Orfeovi a Eurydice. V době staroangl. již také vyvíjejí se první zárodky dramata, a sice jakové středověku všude, na půdě církevní. Církev totiž pro poučení věřících děje biblické, zejména utrpení Spasitele (mysteria), pak také scény ze života svátých (miracula) představovala mimicky ve chrámech, a sice prvotně duchovenstvem a po latinskú. O hrách takových v '''A'''-ii jsou zprávy ukazující již do stol. XII. Záhy překládány jsou do jazyka národního a vkládány Ottftv Slovník Naučný, sv. II. 6/2 1889. pro zábavu diváků žertovné meziděje (interludes), načež sepisovány jsou také hned jazykem lidu; časem pak vytvořen i nový druh her allegoricky poučných (moralities). Pak už jich nedávalo duchovenstvo v kostelích, nýbrž obyčejně cechové řemeslníkův o slavnostech (na př. o Božím těle a j.) na veřejných místech a na jevištích přenosných. Hry tyto byly oblíbeny hlavně ve 2. pol. XIV. stol. avi. pol. XV. stol. a skládání jich bylo v rozkvětu; po po té nastal úpadek, ač provozovány jsou ještě i v XVI., ano na některých místech i v XVII. století. Nejstarší zachovaná hra jazykem anglickým jest The Harrowing of the Hell, dialogické líčení, kterak Spasitel vstoupil do pekel. Vznikla někdy za Eduarda II. (1273—1307). Pozdějších jsou zachovány hojné sbírky, z nichžto čelné jsou : Townley Mysteries (8 kusů starozákonních, 23 z Nov. zákona), jež provozovány byly bezpochyby ve Woodkirku yorkshirském; Coventry Mysteries (42 kusy, z nichžto 8 ze Starého, ostatní z Nového zákona) provozovány bývaly v městě Coventry od cechů řemeslnických ; Chester Mysteries (25 kusů, z nichž 5 starozákonních), jež hrávali cechové chesterští o svatodušních svátcích; York Mysteries hrávány v Yorku o Božím těle. K nim řadí sc ještě hry řečené Digbyjské (2 myst., 1 mirac. a i moral.). Spisovatelé všech těchto her známi nejsou. Hry samy nikterak nevynikají umělou osnovou děje ; jsou jen řady scén, ale nezřídka dramaticky úchvatných a slohu přes mnohé drsnosti zhusta velmi vzletného. Základní nálada ponejvíce jest tragická; ale o zábavu postaráno jednak směšnými meziději, jednak směšnými osobami jednotlivými (úloha komická nejčastěji připadá ďáblu). Zdravý realismus, prostoduchý tón národní a výborný humor her těchto způsobil, že na jejich základě vyvinulo se hned v následující době drama dokonalé. Také poesie lyrická hojně a zdárně jest pěstována, a to písně duchovní i světské, mezi nimiž naskýtají se již také ostře satirické kusy politické. Tón jejich jest všude národní, a forma vskutku zpěvná. Jednotlivé plody posud jsou po různých rukopisech roztroušeny a skladatelé jejich většinou neznámi. Jeden básník politický však přece sám sebe jmenuje, ač jinak ze života svého nic nepověděl: Laurence Minot, jehož písně obsahem táhnou se k válkám se Skoty a Francouzi. I prosa doby této svědčí o čilém ruchu literárním. Jest rázu dvojího: zábavná a poučná. Zábavná obsahuje romány, jež podlé veršovaných povídek rytířských byly rozvedeny v řeč nevázanou; ano některé jen v podobě prosaické se zachovaly. Nejčelnější z nich jsou: Merlin, prvotné příběhy krále Artuše (asi z r. 1450). Pak podlé básně Huchownovy Morte Arthure Thomas Malory v 1. 1469—70 vzdělal prosou román téhož jména slohem živým a lahodným. Z frančiny Caxton přeložil a vytiskl Lyf of the Noble and Crysten Prynce Charles the Grete, pak Letopisy Trójské (Recuyell of the Histoires of Troy), jež byly zároveň první angl. knihou tištěnou, Aenei du a mnoho jiných knih podobných, jež všecky sám také vytiskl. Také život Josefa Arimatejského (pověst o grálu) dvakrát vzdělán byl prosou. Na rozhraní mezi prostě zábavnými a poučnými spisy jest slavný cestopis rytíře Johna Maundevilla, jenž přeložen byl do všech jazykův evropských (též do češtiny). Maundeville r. 1322 (nebo 1332?) vydal se na cesty do východních zemí, a po návratu svém, co byl viděl a zakusil, vypsal, jak se zdá, nejdříve po francouzsku; anglický text ukazuje na prvopis francouzský. Historie v této době celkem zastoupena jest chatrně. Všeobecné dějiny pod názvem Polychronicon z latinské kroniky Ranulfa de Hygden anglickým jazykem vyložil John de Tre visa opatřiv ji pokračováním od r. 1342 do r. 1357. Caxton pak ji doplnil do r. 1460 a vytiskl r. 1482. — Na rozhraní této a následující doby náleží nehrubě zdařilá, ač dosti podrobná kronika Roberta Fabiana (f 1512) The Concordance of Stories. Skotské děje po latinskú sepsal John ofFordun(f 1385), kanovník aberdeenský. Jeho Scoti chronicon sahá po r. 1153 a pokračování do r. 1437 složil opat st. colmský Walter Bower čili Bow maker. — Politická jest úvaha, kterou nejvyšší sudí anglický sir John Fortescue (J 1485) sepsal po anglicku o rozdílu absolutní a obmezené monarchie (The Difference between an Absolute and Limited Monarchy). Z ostatních poučných spisů prosaických většina jest obsahu náboženského. Tak Ayenbite of Inwyt čili výčitky svědomí, překlad francouzského spisu mravoučného z r. 1279 (La Somme des Vices et des Vertus), jejž pořídil (1340) Dan Michel. Podobného mravoučného rázu jsou traktáty Richarda Rolla (f 1349?), muže velmi učeného; byl velmi plodný a psal po latinskú i rodným jazykem, prosou i veršem spisy vyzývající k životu pobožnému, všecky rázu také mystického. Ale nade všecky prosaiky té doby vyniká John Wi ckliffe (f 1384), jehož působení církevní i do Čech zasáhlo. V literární historii důležit jest tím, že úplným překladem Písma sv. (1383) a 28 traktáty vesměs obsahu theologického nejvíce přispěl k ustálení spisovného jazyka anglického. Jemu do jisté míry podobal se biskup Reginald Pec oc k, jenž okolo r. 1450 prosou sepsal spis The Repressor of over much Blaming the Clergy, namířený hlavně proti lollardům, ale také proti nešvarům duchovenstva. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. A) Renaissance a reformace od zač. XVI. do 1. čtvrti XVII. stol. — Politické události ovládá převrat náboženský, způsobený Jindřichem Vili., a po kratičkém pokusu protireformace za Marie královny ustálený za dlouhé a slavné vlády král. Alžběty. Současně plavbami výzkumnými (Cabota, Drakea, Cavendishe a j.) schystána půda k rozsáhlému obchodu, založena moc námořní a učiněn počátek kolonií. Ve všech oborech hmotné i duševní práce takto probuzen jest čilý ruch, jenž vedl k výsledkům velmi zdárným. Za nástupce Alžbětina Jakuba I. ještě sklizeno ovoce let předešlých. Odtržením od Říma A. jakožto přední zastupitelka protestantismu nabyla také větší důležitosti mezi státy evropskými; ale poněvadž státní církev anglická v dogmatech a liturgii nevzdálila se značně od zásad římskokatolických, širší vrstvy lidu nebyly spokojeny, nýbrž přály si důkladnějšího »očištění« víry a obřadův ode všech přímětků pouze lidského původu (puritanism !) a tak od samého počátku klíčil zárodek rozkolu, který v době následující způsobil veliký převrat nejprve jen církevní, ale pak i politický proto, že státní církev přála královskému absolutismu, kdežto puritáni podporovali moc parlamentu. Jako na pevnině evropské tak i v '''A'''-ii tou dobou nejčileji rozvíjelo se studium jazyků staroklassických, ale renaissance v '''A'''-ii nezmařila výsledků staršího ruchu národního, nýbrž vyrovnala se s ním v osvětu hovící potřebám národním i názorům moderním. Ze středověké osvěty zachováno všecko, co za ušetření stálo. Do jazyka vniklo mnoho slov latinských a řeckých, i skladba v některých příčinách upravena jest dle vzorů klassických. V básních rádo saháno ke staroklassickým látkám a užíváno antické mythologie, a zvláště drama upraveno aspoň co do jednoty děje dle zákonův Aristotelových. Poněvadž renaissance přenesena byla do A. z Italie, i italské písemnictví, a zvláště lyrika, působilo dosti značně v poesii anglickou, zejména ve příčině uměleckých forem (sonet). Drama z italských novel vzalo hojnost působivých látek a snad také pětistopý verš iambický (blank verse, jest napodobením italského endecasillabo bianco), jenž zbaven jsa pout rýmu poskytuje velikou volnost mluvy. — Také španělská literatura '''A'''-ii poskytla jednak látky romantické, jednak i zvláštní sloh pečlivě uhlazený (estilo culto, angl. euphuism), který, pokud ho nenadsazovali, nevšední měrou přispěl k vytvoření lahodné mluvy prosaické. Nejslavnějším zjevem literatury této doby jest drama. Od starých her rázu duchovního (mystérií a moralit) první krok k dalšímu rozvoji kusů vážných (tragédií) učiněn co do obsahu vzděláváním látek historických, co do formy napodobením Seneky. Ve dramatech obsahu žertovného pak vycházelo se též od bývalých mystérií a moralit, ale tak, že rozšiřovány jsou mezihry (interludes) a zdokonalovány podlé komédií Plautovýcb a Terentiových. Značně působil též příklad italských napodobitelů Seneky, Plauta a Terentia, poněkud také vzory španělské. Poněvadž pak vnější poměry byly příznivý, a náhoda popřála dramatu anglickému řadu pěstitelů velenadaných, dostoupil tento nejvzácnější výkvět poesie v době poměrně krátké k netušené dokonalosti, již nejlépe označuje Shakespeare. Z předchůdců jeho znamenitější jsou: John Skelton (* 1460 — -j 1529), jehož jediná zachovaná moralita Magnyfycence (dvě jiné se ztratily) vyniká neobyčejně živým slohem. Biskup John Bale (* 1495 — † 1563) psal ještě mystérie starého rázu, z nichžto čtyři jsou zachovány; ale také první dramaticky vzdělal látku historickou (v podobě morality) Kyng Johan líče boj krále Jana Bezzemka proti papeži. Thomas Sackville, lord Buckhurst, společně s Thomasem Nortonem pak sepsali první řádnou tragédii Gorboduc čili Ferrex and Porrex (o sporu a smrti bratří toho jména, synů britského krále Gorboduca) patrně napodobujíce Seneku, mimo jiné i v tom, že užili také choru. První komédie psali Nikolas Udali (kus jeho Ralph Roister Doister z r. 1551 podlé Plauta líčí chvastavého mluvku, který s nezdarem se uchází o krásné děvče), John Still (komédie Gammer Gurton’s Needle asi z r. 1565 spodobuje zmatek způsobený ztracenou jehlou), Thomas Rychardes (sepsal komédii Misogonus) a Gascoigne (jehož veselohra Supposes, jest zdělána podlé Ariostovy I Suppositi, a ta zase dle Plauta a Terentia). — Důležitější od těchto jest již John Lyly (*1554 — j- 1606), skladatel osmi komédií větším dílem allegorických a pastýřských. Z jedné (názvem Endymion, the Man in the Moon), zdá se, že Shakespeare vzal látku na Sen noci svatojanské. Thomas Kyd. vrstevník Lylyův, zase Shakespearem jest nejúchvatnější. Byl založen na pověsti německé, ale později přeložen byv, sám byl vzorem skoro všech vzdělání téže látky v Němcích. Marlowe psal též, ale nedokončil epos Hero a Leander a překládal básně Ovidiovy a Lukanovy. S pokrokem vnitřním ve dramatě postoupil také rozvoj vnějšího zřízení divadelního aspoň z prvních, nejhrubších začátků. Již z r. 1664 jest první zpráva o hercích z povolání, jejichžto počet neustále se množil. Vážnosti ovšem hrubě nepožívali, zvláště kruhy puritánské a městský úřad londýnský jim nepřáli. Herci spojovali se ve společnosti, které, aby zjednaly si lepší ochrany a zastání proti úřadům, aspoň na oko dávaly se ve službu některého vznešeného pána. Platův od něho ovšem neměli, leda když skutečně hráli v domě jeho nebo jinde po jeho nařízení. Jinak družstva herců byla úplně neodvislá; sami hry na svůj náklad podnikali a sami vstupné vybírali. Zřízení měli jako spolky akciové. I divadelní společnost dvorská (zřízená už za Alžběty) byla jen ve volném pokusem The Spanish Tragedy, hrubě zosno- měru služebném, a za každé představení váným pásmem vražd a pomsty, ale vyniká- zvláště dostávala honorář. Dozor nad ní měl jícím jakousi divokou velikolepostí, zdá se, j »Master of the Revels«, t. j. mistr čili intenže působil v Shakespearova Hamleta. George dant zábav dvorských. Hereček původně nePeele (* 1552 — j 1598), Shakespearův spo- bylo, ženské úlohy zastávali mladíci. Hry luherec a spolupodnikatel divadla, předešel dály se prvotně v síních paláců, radnic, nebo jej příkladem historického dramata z dějin I — nejčastěji — v nádvořích hospod, jejichžto vlasti The Chronicle of Edward I. Sepsal | pavlače, uvnitř dvůr obklopující, snad vzbumimo to ještě asi pět kusů, z nichž nejvíce j dily myšlénku na pozdější lože a galerie, vyniká biblické David and Absolom, a menší Stálá, zvláště pro hry zbudovaná divadla vybásně lyrické a epické; mimo jiné též A Tale skytují se asi od r. 1570, ale byla pouze dřeof Troy. Robert Green (* 1550 — † 1592) věná a kryta jen částečně slamou nebo ropsal básně epické, lyrické a řadu spisů pro- í kytím. Ke hrám zvalo se tištěnými cedulemi saických. Z dramat jeho, jichžto složil asi šest, nejzdařilejší jest George-a-Green, the Pinner of Wakefield, v němž prostonárodní látka o Robinu Hoodovi vzdělána jest velmi působivě. Thomas Lodge (*1558 — j-1625) složil drama historické o látce z Plutarcha The Wounds of Civil War (Marius a Sulla), pak s Greenem společně A Looking Glass for London and England, zvláštní skladbu ve způsobě starých moralit na obranu divadla proti nájezdům přísných puritánů, kterým divadlo bylo solí v očích. Thomas Nash (* 1560 — 1600) jako Lodge sepsal drama ve způsobě moralit Summer’s Last Will and Testament, pak satirickou komédii The Isle of Dogs. —Největší z předchůdců Shakespearových byl Chris top her Marlowe (* 1564 — •j 1593), u něhož litovati jest, že velikolepé nadání své zmařil — jako ostatně většina dramatických básníků právě jmenovaných — prostopášným, nevázaným životem. Tragédiemi Tamburlain the Great, The Tragical History of Dr. Faustus, The Jew of Malta, Edward II., The Massacre of Paris a Dido byl vlastním tvůrcem angl. dramatu národního. Všecky kusy jeho vynikají vzletem, někdy ovšem nadsazovaným, a mohutností a hrálo se od 3 hod. odpol. Návštěvy účastnili se všickni stavové, nejvznešenější sedali na samém jevišti, vznešenější v ložích a na balkonech, prostější v přízemí. Jeviště odděleno bylo od hlediště záclonou, postláno sítím, nebo pokryto koberci, ale jinak vystrojeno zcela prostě. Nejpatrnější částí úpravy bylo lešení asi 8—9' zvýší, jež dle potřeby představovalo pavlan, věž, horu, Kapitol a pod. Změny místa a scény naznačovaly se pouze nápisy, nebo nejjednodušší symbolikou (nálevní stolek značil hostinec, postel ložnici a pod.). Hra zahajovala se prologem, jejž proslovoval herec v ústroji básnickém (černém taláru a věnci vavřínovém), a zavírala se modlitbou za královnu. Za tohoto stavu divadelního umění vystoupil největší básník dramatický William Shakespeare (* 1564 — † 1616), jenž sám jsa hercem a podnikatelem divadla a potřeby jeviště znaje z vlastní zkušenosti se vzácnou mohutností genia drama anglické výborně zosnovaným dějem, přirozenou charakteristikou osob, živým, všude přiměřeným dialogem povznesl na nejvyšší stupeň dokonalosti, jehož v anglické literatuře vůbec dospělo. K ideálně dokonalosti nedostává se mu mluvy. »Tamburlain« bylo první drama psané jen klidnější, úměrnější formy, a mluva jeho pětistopými iamby bez rýmu, provozované i jinak naskrze vzletná, rázovitá, v pravdě veřejně, a »Faust« ze všech tragédií před 1 básnická (blank verse, jen na koncích scén rýmovaný, porůznu vložky řečí nevázanou) znešvařena jest surovostmi, jež ovšem nelze zcela klásti na vrub básníkův, nýbrž vyložiti třeba z okolností časových. Dramata Shakespeareova vynikají takovou psychologickou hloubkou i pravdou děje a charakteristiky, a prozrazují tolik vědomostí, ba i učenosti, že v novější době mohla vzniknout! domněnka, že prostý, a dle všech soudobých svědectví nehrubě vzdělaný herec Shakespeare ani nemůže býti jejich skladatelem, a že vlastním původcem jejich byl filosof Francis Bacon of Verulam, jenž jen proto prý užil jména Shakespearova, že sám jsa šlechticem a úředníkem vysoko postaveným nemohl vystoupili jako skladatel her divadelních. Však to jsou zajisté jen domněnky liché, a všecky výborné stránky dramat Shakespearových vykládají se jednak z neobyčejného jeho nadání básnického, jednak tím, že Shakespeare sám látek si nevymýšlel, nýbrž bral je buď z pramenů historických (kroniky Hollinshedovy, z dánských dějin, jež sepsal Saxo Grammaticus, z Northova překladu Plutarcha) bud z novell zábavně prosaických, nebo také jen vzdělával a upravoval kusy starší. Ve pramenech těchto bylo již obsaženo mnoho učenosti a vědění. Dramat Shakespearových počítá se 37, a dle obsahu jsou buď tragédie nebo komédie nebo romantické činohry a »historie«. Však tragika a komika u Shakespeara nejsou tak přesně odděleny. jako se dělí ve dramatě nynějším; i v tragédiích jsou scény komické, i v komédiích vážné, ano některé kusy (zejména Troilus and Cressida) jsou na sporu, ku kterým správněji měly by se počítati. Jinak také dělívají se kusy Shakespearovy dle pramenů, ze kterých látka jejich vážena jest: z římských a řeckých dějin, pak z dějin britských, skotských a dánských, z anglických (v užším smysle slova) a konečně dramata o látkách novellistických. Tragédií jest deset: Titus Andronicus, Romeo and Juliet, Julius Caesar, Hamlet, Othello, Lear, Macbeth, Anthony and Cleopatra, Coriolanus, Timon of Athens ; komédií třináct : Love's Labour Lost, Comedy of Errors, Two Gentlemen of Verona, Midsummer Night’s Dream, Merchant of Venice, Taming of the Shrew, Merry Wives of Windsor, Much Ado about Nothing, As You Like it, Twelfth Night, All's Well that Ends Well, Measure for Measure, Troilus and Cressida. Romantické činohry jsou čtyři: Pericles, Cymbeline, Tempest, Minter’s Tale; historií konečně deset: Henry VI (tři kusy), Richard H, Richard HI, King John, Henry IV (dva kusy), Henry V, Henry Vili. Mimo tato díla (z nichžto Perikles jest pochybné původnosti) ještě třinácte jiných básní dramatických a několik menších lyrických Shakespearovi se přičítá, ale patrně neprávem. Za to jistě jsou od něho dvě básně epické Venus and Adonis, The Rape of Lucrece (obě v italských stanzách). Pocházejíce z mladších let Shakespearových prozrazují sice patrně básníka nevyspělého, ale přece vzletnou mluvou a živým proudem vypravování jsou důstojný genia velikého. Pak Shakespeare též napsal 154 znělky, zajímavé nejen vnitřní krásou jaksi bolně zádumčivou, nýbrž i tajemným vztahem k příteli nějakému zrádnému a k nevěrné milence. Zakládají se nepochybně na básníkových vlastních neblahých zkušenostech, ale Shakespeare nikoho nejmenuje, ani určitěji neoznačuje. Genius Shakespearův nemohl nepovzbudili také básníků jiných, a šťastný osud popřál poesii anglické řadu pěstitelů dramata, ze kterých mnozí aspoň v některých vždy zvláštnostech nezůstali daleko za mistrem, ač soubor výtečných vlastností jeho již u žádného nevyskytl se sloučen v jedno. Vůbec plodnost právě dramatických básníků této doby a průměrná dokonalost děl jejich jest obdivu hodna a jen ve španělské literatuře soudobé má sobě rovně. Shakespearovi nejblíže jest Ben Jonson (* 1573 — † 1637), jenž nad mistra vynikal školskou učeností. Z kusů jeho vážných nejdůležitější jsou Sejanus His Fall a Catilina His Conspiracy. Vynikají historickou přiměřeností a pravdou, ale působí přece mrazivě, bezpochyby pro odpornost obou reků, pro něž žádným uměním nelze zjednali sympathií. Komédií Ben Jonson sepsal 15; nejlepší jsou Every Man in His Humour, Volpone or the Fox, Epicoene or the Silent Woman a The Alchemist. Nejzdárnější jejich stránkou jest výborná osnova děje, ale jako ve tragédiích, tak i tuto Ben Jonson rád líčí výstřednosti a poklesky lidské s velikou sice znalostí světa, ale nezjednává rekům svým soucitu, nýbrž spíše budí odpor. Tak zvláště ženské charaktery volil skoro bez výjimky nesympathické. Mimo tragédie a komédie Ben Jonson skládal také menší hříčky dramatické, zvané Masques a Entertainments, pro zábavu dvora, celkem 33 a osvědčil bohatost invence i lahodu mluvy, ale také poněkud příliš pochleboval lidem vznešeným. Psal též epigramy a prosou zanechal pod názvem Discoveries množství výpisků z knih a poznámek o literatuře a literátech soudobých. Proti samorostlé tvořivosti Shakespearově Ben Jonson jest zástupcem poesie vzbuzené učeností a tudy daleko chladnější. Plodným básníkem dramat, byl též George Chapman (* 1559 — † 1634), básník klassicky vzdělaný. Přeložil do angličiny Homéra, Hesioda a Musala. Tragédií a komédií jeho vlastních počítá se po sedmi; pak společně s Jonsonem, Marstonem a Dekkerem složil výbornou komédii Eastward Hoel, za kterou však básníci byli stiháni krutými trest}', poněvadž nešetrnou satirou stepali Jakuba I. — Vynikající místo mezi dramatiky zaujímají také Francis Beaumont (* 1586 — † 1616) a John Fletcher (* 1579 —- J 1625), kteří pracovali společně. Beaumont více hleděl si tragiky a vznešenosti ve dramatech, Fletcher přispíval veselou náladou a humorem. Kusy jejich (52) vynikají obratným dialogem a jasností slohu. Charakteristika osob, zvláště komických, jest zdařilá, za to méně pečlivě zesnován bývá děj. Látky jsou vzaty méně z angl. dějin a ital. novellistiky, více čerpáno z pramenů španělských. Za nejlepší kusy uznány The Maid’s Tragedy, napodobuji Shakespearovu Ofelii, pak komédie Tie Elder Brother, Rule a Wife and Have a Wife, Beggar’s Bush. — K nejplodnějším básníkům náleží též Philipp Massinger (f: 1584 — † 1640); sepsal více nežli 30 drarekyní jest sice drama na novo, ale již úplně změněno jsouc formou i zásadami. Proti bohatému básnictví dramatickému ostatní druhy v této době poměrně dosti skrovně jsou opatřeny. V epice nejvíce proslavil se Edmund Spenser (*1552 — 1599), mat, ač všecka se nezachovala. Básně jeho jenž pokládá se vůbec po Shakespearovi za zdobí zvláštní důstojnost mluvy a vznešené —J‘u~ -* — zásady mravní. Nejzdárněji líčí povahy trpitelů nevinně stíhaných a ženskou cudnost a oddanost. Veselohra jeho A New Way to Pay Old Debts podnes na jevišti angl. se udržela. John Ford (* 1586 — † 1639) téměř všecka četná svá dramata založil na nešťastné lásce. První kus The Witch of Edmonton složil s Dekkerem. Z ostatních nejdůležitější jsou The Chronicle Historie of Perkin Warbeck a tragédie The Broken Heart, v níž mistrně vylíčeny jsou čtyři různé případy nešťastné lásky. Velmi zasmušilého rázu jsou tragédie Johna Webster a, spolupracovníka Dekkerova, který se zálibou vybíral si látky ukazující co nejpatrněji nicotu lidských nadějí a zájmů. Nejdokonalejší kus jeho jest The Duchess of Malfi (1623); oblíben byl také The White Devil or Vittoria Corombona, pak romantická komédie The Devil's Law Case. Mluvou Webster vládl mistrně, uměje nejhlubší hnutí mysli vykládali slovy nehledanými. — Thomas Dekker 1570 — † 1640) vyniká také jako skladatel samostatný. Z jeho dramat nejznámější byly veselohry The Shoemaker’s Holiday a Satiromastix, or the Untrussing of the Humorous Poet. Tento druhý kus byl namířen proti Jonsonovi. — Thomas Middleton (* 1570 —-j 1627) rád spodoboval výjevy, v nichžto kouzla, čáry a vůbec nadpřirozené síly působily. Také sepsal politickou veselohru A Game at Chess, za kterou byl stíhán soudně. — Plodný T h omas Heywood (* 1570 — † 1650) skládal historie (na př. The Troubles of Queen Elisabeth), dramata rodinné (A Woman Kilde with Kindnesse, snad nejlepší jeho práce), pak romantickou komédii A Challenge for Beautie. Společně s Richardem Broomem, jenž byl původně Jonsonovým sluhou, ale pak na jevišti domohl se značných úspěchů, složil hru pro kulturní dějiny důležitou pod názvem The Late Lancashire Witches (o pronásledování čarodějnic). — John Marston složil samostatně několik kusů, v nichžto satiricky tepe neřesti a pošetilosti lidské a bojuje zvláště největšího básníka doby Alžbětiny, ač velikost jeho přece jen se značným omezením lze uznati. Vynikal bohatou obrazotvorností a snadností tvorby, ale dosti často touto obratností sveden byl k nadsazování a nadutosti. Nicméně zásluhy, že jest nejpřednějším zástupcem eposu renaissančního v '''A'''-ii, nikdo mu neupře. Hlavním dílem jeho jest romantickoalleg. epos The Faerie Queen, jež rozpočteno bylo na 12 knih po 12 zpěvech; však jen 6 knih (a zlomky sedmé) básník skutečně vydal do r. 1596. Ideálný rek princ Arthur uchází se tu o lásku královny vil Gloriany, v níž oslavena jest královna Alžběta. Zvláště tři první knihy (vydané též o sobě již r. 1590) ozdobeny jsou nevšedním vzletem, bohatou in venci a skvělým slohem ; v ostatních již pozoruje se úpadek. Básník vynasnažil se sloučili děje rytířské statečnosti s mravními názory filosofie Platónovy a zásad křesťanských a píše květnatým slohem italské renaissance. Ale chybil v osnově rozdrobiv děj přes příliš a unavuje jednotvárností episod bohatě sice střídaných, ale přece zásadně stejných. Forma básně jest stanza řečená Spenserovská, rozmnožená o řádku proti italské ottavě rimě. Dále Spenser složil The Shepherd's Calendar, 12 básní pastýřských, srovnaných podlé měsíců do roka, v nichžto pod rouškou života venkovského spodobuje politické a sociální poměry své doby. Pak Epithalamium, svatební báseň k svému vlastnímu sňatku; 88 znělek erotických a několik básní příležitostných, nejvíce elegií ; konečně ostrou satiru na snaživce ve státě a církvi ve způsobě bajky o lišáku a opici pod názvem Prosopopeia or Mother Hubberďs Tale. Již Spenser není prostě epikem, nýbrž básníkem allegorickým ; ještě méně přísluší název epikův ostatním básníkům této doby, kteří v díla svá vkládají tendence buď satirické buď přímo didaktické. Větším dílem nehonosí se dokonalostí prvního řádu, ale přece jakousi svědomitou, učeneckou důstojností, která plodům jejich dodává stálé ceny. Na prvním místě proti lidem nedbalým literního vzdělání. — jmenovali jest rozsáhlou báseň historickodiI básníků druhého řádu ještě lze by bylo vyjmenovali hojnost, jako Tourneura, Taylora, Rowleye, Mundaye, Chettlea, Nabbesa a j. — Nad jiné vynikl James ShirII e y (* 1596 — † 1666), jenž výborně znal líčili společnost stavů vyšších slohem živým, a přečkav revoluci a republiku, jest jako spojujícím členem školy Shakespearovy s dramadaktickou The Mirror for Magistrates, v níž vypravuje se množství dějů ze skutečné historie i z pověstí anglických s úmyslem poučovacím. Báseň započal okolo r. 1557 Thomas Sackville (později lord Buckhurst Earl of Dorset), pak v ní pokračovali Richard Baldwynne, George Ferrers a jiní. Osnovou napodobí Danta a Boccaccia. — Poučtem vzkříšeným po návratě Stuartů na trůn. ného rázu jest též The Steel Glass, báseň saRozkvět dramata anglického zničen byl vzmá- tirická, kterou George Gascoign e (* 1525 — hájícím se co den puritanismem, který, když † 1577) tepe pošetilosti a neřesti časové. Sekonečně domohl se vlády, dne 2. zář! 1642 psal také ještě menší básně (m. j. The Fruits usnesením parlamentu všecky divadelní hry of War, obrazy z války se Španěly) a zajízakázal. Když pak králové vrátili se, oživeno mavé pojednání o metrice. — William Warner (* 1558 — † 1609) pod názvem Albion’s England sepsal veršovanou historii A. od potopy světa po Jakuba I. Vypravuje živě a poutá poplétanými legendami a pověstmi. — Velmi plodný básník byl Samuel Daniel (* 1562 — J 1619), který psal znělky, elegie, básnická poslání, dramata a epickodidaktické básně. Nejslavnější prací jeho jest The History of the Civil War (o válce obou růží), která vyniká lahodou mluvy a rhythmův, ale nemá vzletu. Cennější jest dialogická obrana věd a básnictví, Fhilocosmus and Musophilus. — Nad Daniela původností invence předčí Michael Drayton (* 1563 — ■)■ 1631). Nejobsáhlejší a nejlepší dílo jest Polyolbion, básnický místopis A. ve 30 zpěvech. Veršem vypravuje děje občanské války za Eduarda II. pod názvem The Baron’s War. Z hojných prací jeho drobnějších nejcennější jsou ballady spojené pod názvem Nymphidia, pak England's Heroical Epistles, jež jsou přizpůsobením Ovídiových Heroid k dějinám anglickým. — John Davies (* 1570 — † 1626) složil dvě básně poučné o předmětech naprosto různých: Nosce ie ipsum, o nesmrtelnosti duše a Orchestra, o tanci ! Obě vynikají lahodnými rhythmy a jadrnou mluvou. — John Donne (* 1573 — t 1631) napsal sedm satir a několik poslání přátelům, v nichžto šťastně napodobí Horatia a luvenala. — Konečně biskup Josef Hall (* 1574 — † 1656) také složil šestero knih satirických Virgidemiae, v nichžto tepe zvláště nešvary literární. První tři vydal již jako student v Cambridgi a nazval je Toothless (bezzubé) Satires, ostatní pak pod názvem Biting S. (kousavé) vyšly později. Výbornosti jejich svědčí nejlépe, že dosud se čítají. — Naučnou báseň o rolnictví A Hondreth Good Points of Husbandrie verši prostými, ale dosti živými vydal r. 1557 Thomas Tusser (* 1515 — f 1580). Allegorického a satirického rázu jsou též plody několika skotských básníků, kteří náležejí v tuto dobu. Tak Gawin Douglas (* 1474 — † 1522), biskup dunkeldský, složil dvě jinotajné básně The Palace of Honour a King Heart. Známější jest jeho překlad Aeneidy, v němž užil mnohem více slov latinských a francouzských, nežli se naskýtá v soudobých literárních plodech ostatních. — William Dunbar (* 1460 — † 1520), dvorní básník, tolikéž psal allegorické básně, z nichžto nejznámější jsou The Golden Targe a The Thistle and The Rose a hlavně The Dance of the Seven Deadly' Sins, která působí úchvatnou mohutností realistického líčení. — David Lyndesay (* 1490 — † 1558), dvorský heralt, sepsal proti duchovenstvu safirickoallegorické básně 7’he Dřeme (vidění nebe, pekla a tří dílů světa), Ane Pleasant Satire of the Thrie Estaitis a Kittie's Confession. Proti neřestem dvorským namířena jest satira The Complaint, proti církvi katolický The Monarche. Humoristickosatirické jsou The Testament of Papyngo (papouška) a. The Complaint of Bagsche (stesk starého psa). Ještě hůře nežli s epikou věc se měla s {{Prostrkaně|lyrikou}} této doby. Hojnost jest sice básní, ale cena jejich větším dílem jest chatrna. Nejoblíbenější formou byla znělka vzatá z italštiny, ale podlé potřeb anglického jazyka poněkud obměněná. Dokonalejší znělky psali jen Shakespeare a Daniel, před nimi již Henry Howard, Earl of Surrey a Sir Thomas Wyatt starší (* 1503 — j 1542) a konečně Philipp Sidney, jenž slavnější jest jakospisovatel prosaický. Surrey (* 1516 — † 1547; skládal znělky podlé vzoru Petrarkova a lyriku italskou tím do A. uvedl. Přeložil také II. a IV. knAeneidy a překlad jeho jest první básní anglickou, jež psána jest pětistopými iambickými řádky bez rýmu. Také {{Prostrkaně|prosa}} této doby proti veršovanými básním a hlavně proti dramatu pěstována byla. celkem jen nepatrnou měrou, a to částečně již proto, že nejnadanější učenci psali ještějazykem latinským. Přece však vznikla v této době především veliká hojnost překladů zespisů klassických a ze současných literatur italské, francouzské a španělské, a podlé vzorů těchto (hlavně dle italských a španělských) také psány jsou pak povídky původní. Vzorem, anglické prosy stal se překlad Písma sv., jejž pořídili William Tyndale (* 1477 — † 1536), který přeložil Nový zákon (po prvé tištěn roku 1525), a Miles Coverdale s Rogersem, kteří r. 1537 přidali překlad Starého zákona, načež r. 1540 biskup Granm er překlad znova, srovnal s prvopisy. Výsledek prací těchto roku 1611 za krále Jakuba I. konečně vydán jako Authorised Version. Za Eduarda VI. pak sebrány jsou církevní modlitby (nejvíce na základě starých modliteb církve katolické), a jimi spolu s překladem biblí stanoven vzor nejlepší prosy »vážné a důstojné, ač neokázalé, rázné a srozumitelné, ač nikoli nízké«. Prosy této užíváno nejprve ve spisech náboženských,, v traktátech poučných (jaké psal týž William. Tyndale), v kázáních (jako biskup John Fisher, popravený r. 1535), a Hugh Latimer, (upálený r. 1555) a ve spisech polemických. Horlivý protivník protestantismu Thomas More (j- 1535 na popravišti) napsal A Dialogue Concernyng Heresyes, A Confutacioun of Tyndale's Answers; kdežto o něco později zase Richard Hooker (* 1353 — † 1600) ve velikém díle The Laws of Ecclesiastical Polity vynasnažil se vyložili, odůvodnili a proti odpůrcům obhájili základní nauky církve anglické. Mimo náboženské spisy pak prosou pěstována jest nejvíce ještě historie, pokud na zřeteli měla širší kruhy a líčila dějiny populárně. Jako kronikáři vynikli Edward Hall (•) 1547), jehož dějiny vypravují podrobně dobu králů z rodu Lancasterského a Yorského, pak Tudorů Jindřicha VII. a VIII.; lord Berners přeložil franc, kronikáře Froissarta (r. 1523), John Stow (f 1605) vyniká více spolehlivostí zpráv nežli uhlazeností slohu; Raphael Holinshed (j- 1580), z jehož kroniky, vzniklé ostatně společnou prací jeho a několika pomocníků, Harrisona, Hookera, Botevilla a jiných, Shakespeare čerpal látku na mnohá dramata. — Vědeckým požadavkům lépe hoví Thomase Morea Life of Edward V. and Richard ///. a lorda Herberta of Cherbury (* 1581 — † 1648) Děje Jindřicha VIII.; nade všecky historiky vynikl slavný Sir Walter Raleigh (* 155a — 1618), který ve vězení skládal History of the World, ač dospěl jen k úpadku říše Makedonské. Sloh jeho jest mistrný. Méně dokonalí jsou kronikáři skotští, z nichžto někteří psali ještě latinsky (jako George Buchanan a biskup John Leslie, John Knox, David Calderwood, sir James Melvil, John Spottiswood). — Pozoruhodný jsou životopisy protestant, mučenníků v '''A'''-ii a Skotsku, které sepsal JohnFox(*i5i7 — † 1587).— Cestopisy, hlavně o slavných plavbách současných, vydali Richard Hakluyt (* 1553 — f 1616), Samuel Purchas (j- 1628), John Davis (f 1605). Všickni psali slohem prostým, vážným, ale poutavým. Cestu svou po Turecku zdařile vylíčil GeorgeSandys(* 1577 - j-1644) a podobnou po Evropě, Asii a Africe Skot William Lithgow (* 1583 — J 1640). Všeobecně poučného rázu jsou prosaické spisy Thomase Elyota (!;: 1495 — † 1546) The Castle of Health, jakási prostonárodní zdravověda, a traktát o vychování pode jménem The Governor. Obšírné a slavnější pojednání o téže látce pod názvem Schoolmaster sepsal Roger Asham (* 1515 — † 1568), jenž byl učitelem a později tajemníkem královny Alžběty a proslavil se také knihou Toxophilus zvanou, ve které učí krajany své stříleli lukem a — psáti dobrým slohem.— Návody stilistické podali též Thomas Wilson (* 1520 — † 1581), (Treatise of Logick and Rhetorick) a prof, cambridgeský Sir John Cheke (* 1514— -j 1557), který se zanášel dalekosáhlými záměry na očištění anglického jazyka ode všech slov románského původu a na opravy pravopisu. — Mezi ostatními prosaiky soudobými vynikající místo zaujímá Robert Burton (* 1576 — † 1640), skladatel knihy obsahem pestré a podivné, slohem dokonalé, The Anatomy of Melancholy, v níž sebráno jest ohromné množství duchaplných myšlének a citátů z nejrůznějších a často i málo známých spisovatelů. Pak slavný filosof Francis Bacon (* 1561 — † 1626), jenž hlavní dílo své (Novum Organon Scientiarum), kterým obnovil všecku vědu na základě methody induktivně, sice sepsal po latinskú, ale i mezi anglické prosaiky náleží dějinami Jindřicha VII. a hlavně četnými pojednáními (essays) o různých předmětech. {{Prostrkaně|Zábavné prosy}} v době této nebyl nedostatek. První místo náleží překladům. Ze španělštiny překládány jsou romány o Amadisovi a Palmerinovi, a Em. Ford podlé nich složil svoji Famous delectable and Pleasant Hystorie of the renowned Parismus, Prince of Bohemia (1598) a Henry Roberts r. 1595 sepsal podobný román Pheander or Maiden Knight. Mnohem hojnější byly překlady italských novell, jež ve sbírkách vydali Paynter (Palace o/P/easure), Whetstone (Heptameron) aGrimstone (Admirable Histories) a poskytli tím hlavní pramen látek básníkům dramatickým. Tito pak mimo dramata jali se skládali také prosou povídky a krátké satirické a humoristické obrázky časové. Tak NashGreene, Lodge, Whetstone a hlavně Dekker starali se o zábavu obecenstva, a nade všecky vynikl John Lily románem Euphues or Anatomy of Wit (1579), jehož sloh (napodobený po španělském »estilo culto«) byl vzorem uhlazeného hovoru při dvoře Alžbětině, a jakkoli umělůstky (protiklady věcné i slovné, podobenství a tropy, citáty mythologické) poněkud příliš hromadí, přece má nepopiratelné zásluhy o vytříbení a zjemnění prosy anglické. — Účinky jeho jevi se hned také na druhém nejslavnějším zábavném spise prosaickém, rytířskopastýřské povídce Arcadia, kterou zase dle vzorů španělských sepsal Sir Philipp Sydney (* 1554 — † 1586). Sydney zjednal si také zásluhu pojednáním Defense of Poesy, ve kterém ujímá se básnictví proti útokům puritánů. — Vtipnými a duchaplnými obrázky charakterů ze společnosti soudobé vyznačil se též Sir Thomas Overbury (f 1613). — Konečně za Jakuba I. učiněn i počátek anglického novi nářst ví. Nejprve vydávány jsou jen příležitostně, když totiž bylo co zvláštního oznamovali, News, t. j. »noviny«, v jednotlivých listech čtvercových. Nejstarší News out of Holland vyšly r. 1619. Od r. 1622, když události 3oleté války na pevnině zvědavosti podávaly hojnost potravy, Nathaniel Butter dnem 23. května začal vydávali noviny pravidelně každý týden pod názvem Weekly Newes. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. B) Revoluce a republika od r. 1625 do r. 1660. Politické děje doby této jsou bouřlivé. Spor královských snah o absolutism s demokratickým parlamentem puritánským skončil se zřízením republiky pod protektorátem Cromwellovým, ale ta ani celých dvanáct let se neudržela. Republika vedla šťastné války v Irsku, v Nizozemí a proti Španělům. R. 1660 království znova zřízeno Karlem II. Tyto bouře občanské působily velmi nepříznivě v literaturu již tím, že pozornost vyšších tříd společnosti odvracely od písemnictví k politice. Pak také puritanism nepřál literatuře vzniklé za předchozí doby velikou měrou z obnovených studií pohanského starověku, a nejzdárnější větev její, drama, zničil úplně. Pouze Milton vzácným nadáním dovedl básnicky sloučili vzdělanost renaissanční s puritánskou pravověrností a jest také jediným velikým básníkem této doby. Avšak revoluce a puritanism aspoň potud také působily příznivě, že odstranily, co při studiích humanistických bylo přílišného a na újmu směru národního v písemnictví, a že příčinu daly k volnému badání o otázkách státních a církevních. Proto také v prose již touto dobou objevují se zdárnější spisy náboženské a náboženskofilosofické. I poesie znenáhla se zotavovala a dospívala zase větší dokonalosti; jediné drama nemohlo se vyléčili z rány puritanismem zasazené a na dobro ani podnes se nesebralo. — Největším a nejplodnějším literátem této doby jest John Milton (* 1608 — •j 1674). Psal nejprve latinsky elegie, epigramy a Silvarum liber, v němž jsou též 3 básně řecké. Četné jsou též jeho latinské spisy prosaické: řeči školní, několik defensí národa a církve anglické, jež Milton jakožto »latinský« sekretář státní napsal z rozkazu Cromwellova, pak zajímavá učebnice Artis logicae institutio. Práce tyto rovnajíce se cenou nej lepším výtvorům renaissance svědčí, že Miltonovo vzdělání humanistické bylo velmi dokonalé. Básnické jeho plody anglické ukazují na tři různé doby činnosti. Za mladosti (asi do r. 1640) psal nejvíce ódy obsahu náboženského, ale také písně, znělky a elegie, pak delší básně Ľ Allegro, II Penseroso, Arcades a Comus. Prvé dvě jsou lyrickou náladou psaná líčení, jak se svět a život jeví člověku mysli veselé a člověku povahy zádumčivé. Arcades jest lyrickoepický text k hudebnímu představení na poctu hraběnky Alice Derby; Comus, lyrickoepické spodobení, kterak Ctnost zachráněna byla od pokušení. Druhé obdob! jest poměrně neplodné, poněvadž Milton příliš zaměstnán byl politikou: vykazuje pouze několik znělek a překlady některých žalmů. Za to v období třetím (od r. 1660 do smrti) vznikla nejslavnější báseň Paradise Lost, epos o I2 zpěvech, pak Paradise Regained (o 4 zpěvech) a Samson Agonistes, biblické drama přísně klassického tvaru s chory. Velmi hojny jsou Milionový anglické spisy prosaické, skoro vesměs obsahu politického a důležité jako prameny historické. Vynikají smělou výmluvností a svědčí o pisatelově neohrožené přímosti povahy, čímž poněkud mírní se příkrost, se kterou Milton bojuje za své názory nešetře odpůrců. Nejzajímavější jest jeho pojednání o svobodě tisku a některé traktáty paedagogické. Sláva Milionová zakládá se na »Ztraceném ráji«, v němžto básník líče hřích prarodičův a v episodách stvoření světa a pád andělů podal nejdokonalejší náboženské epos všech dob a národů. Slabší jest již Paradise Regained, který vypravuje o vítězství Kristově nad ďáblem jej pokoušejícím. Jiných básníků soudobých nebylo málo počtem, ale významem žádný z nich nedosáhl Miltona. Společným znakem plodů jejich jest jakési chladné převládání rozumu nad obrazností, reflexe nad citem, pročež je Johnson a po něm jiní literární historikové nazvali básníky metafysickými. Nejlepší z nich byli Abraham Cowley, Edmund Waller a John Denham. Cowley (* 1618 — † 1667) opatřen byl důkladnou znalostí poesie staroklassické, jejížto plody překládal a napodobil. Psal ódy, nedokončené epos biblické Davideis, dvě menší básně epické Constantia and Pliiletus a Pyramus and Thysbe, pak veselohru The Guardian a několik pojednaní prosaických se vmíšenými verši. Básnili počal již v desátém roce věku. Sám Milton si ho vážil, a verše jeho jsou dosti lahodné. — Waller (* 1605 — † 1687) psal nejvíce básně lyrické a příležitostní politické, jako ódu pochvalnou na Cromwella a žalozpěv po jeho smrti, ale pak také radostný projev nad návratem Stuartů. Mimo to složil též několik básní náboženskodidaktických, jež jako všecky plody jeho vynikají nevšední lahodou a hudebností mluvy. — Denham (* 1615 — f 1668), z jehož četných plodů jediný Cooper’s Hill dosud se čítá, jest v anglické literatuře prvním básníkem popisujícím krásu krajinnou. — Ostatní básníci jsou významu daleko podřízenějšího: George Wither (* 1667) psal básně pastýřské Shepherd’s Hunting a puritánské Emblémy náboženské. V obojích vedlé míst zdařilých čte se také mnoho strojeného. — Francis Quarles (J- 1644) byl ještě méně nadaným básníkem. Sepsal Divine Emblems, sbírku epigramatických mravoučných básniček. Náboženské básně psali též George Herbert (f 1674) a Richard Crashaw (* 1620 — j- 1650) a oba vynikají vřelou zbožností mysli. Za to obsahu radostného a mravně závadného jsou písně, jež skládali Robert Herrick (* 1591 — † I674), John Suckling (* 1609 — j- 1641) a Richard Lovelace (* 1618 — j 1658); Herrick ostatně sepsal také některé básně pobožné a Lovelace ze všech tří vůbec jest ještě nejvážnější. Cudnější jest lyrika, kterou pěstovali William Browne (* 1590 — •J 1645), jenž složil také idyllickou báseň Britannia's Pastorals, a William Habington (* 1605 — † 1654), který písněmi opěval pode jménem Castara svou vlastní choť. — Humoristické a satirické písně skládali John Taylor (* 1580 — 1654), John Cleveland (* 1613 — † 1658), Richard Fanshaw (* 1607 — † 1666). I dvě básnířky již se vyskytují: vévodkyně of Newcastle (f 1673) a Katharina Philips (* 1631 — † 1664), mezi vrstevníky velice vážená pode jménem básnickým Orinda. {{Prostrkaně|Prosa}} této doby nejvíce vykazuje děl politickofilosofických a náboženských. Mezi prvními nejčelnější jsou práce slavného filosofa Thomase Hobbesa (* 1588 — † 1679), který spisem The Leviathan or the Matter, Form and Authority of Government hájil neobmezenou vládu královskou a vydal mimo to výborné pojednání Treatise on Human Nature a poslání {A Letter) on Liberty and Necessity. Anglickým jazykem sepsal ještě Behemoth čili dějiny občanské války od r. 1640— 1660 a přeložil veršem Homéra. Ostatní spisy jeho, v dějinách filosofie důležité, psány jsou po latinskú. — Jako Hobbes tak také Robert Filmer (* 1604 — J- 1647) ostrovtipně a duchaplně hájil monarchický absolutism v pojednání Patriarcha, or the Natural Power of Kings, a jemu opět se stanoviska svrchovanosti národa odpověděl republikán Algernon Sidney (* 1617 — † 1683) spisem Discourses Concerning Government. Zato James Harrington vrománě Oceana nakreslil obraz dokonalého státu republikánského na základě rolnickém. — Z četných skladatelů polemických spisů náboženských nejvíce na slovo vzati jsou John Hales (* 1584 — J- 1656) jako zastánce rozumných a snášelivých zásad náboženských; William Chilli ngworth (* 1602 — J 1644), jenž sepsal proti katolíkům traktát: The Religion of Protestants, a Safe Way to Salvation; Thomas Browne (* 1605 — † 1682), spisovatel duchaplný a originální (nejlepší jeho spisy jsou Pseudodoxia proti pověrečnosti a Religio medici, jakési vyznání víry); pak Jeremy Taylor (*1613 — J 1667), největší kazatel angl. v stol. XVII.; Thomas Fuller (* 1608 — † 1661), proslulý nejvíce spisem The Worthies of England; Isaac Barrow (* 1630 — † 1677), slavný kazatel a učenec; Ři ch ard Baxter (* 1615 — -j i6qi), jenž sepsal 168 spisů, v nichžto rázně zastává se svobody svědomí, a mn. j. Avšak nade všecky soudobé spisovatele duchovní předčí potulný kotlář a kazatel baptistů John Bunyan (* 1628 — † 1688), jehož allegorická povídka The Pilgrim’s Progress náleží k nejvzácnějším zjevům v dějinách světového písemnictví; dosud lze ji spatriti v '''A'''-ii v každé, i nejmenší chyžce, a čtenářstvo její sbírá se ze všech stavův i věků všeho národa. Bunyan mimo ni sepsal ještě pod názvem Grace Abounding in the Chief of Sinners vlastní životopis, ve kterém úchvatně líčí své obrácení na víru, a The Holy War, allegorické spodobení, kterak město Mansoul (t. j. duše lidská) hájeno jsouc Emanuelem (Spasitelem) obléháno jest ďáblem. — Dosti chatrně byla opatřena v této době historiografie. Thomas May (* 1594 — J 1650) sepsal jen část dějin »dlouhého parlamentu« od r. 1640—43, Edward Hyde, Earl of Clarendon, bystrostí kritickou nejlepší ještě z dějepisců současných, slohem nehrubě zdárným vylíčil revoluci ve spisech History of the Rebellion and Civil Wars in England, v níž zejména charakteristika osob jest případná. Jako biograf aspoň pílí se vyznačil Isaak Walton (* 1593 — J 1683) a mimo životopisy Donnův, Wottonův, Hookerův, Herbertův a Sandersonův složil též slavnější dílo The Complete Angler or Contemplative Man's Recreation, ve kterém návod a líčení lovu ryb na udici spojeny jsou s podrobnými obrázky venkovského života a přírody. — Na prosu prostě zábavnou v pohnutých dobách revoluce nebylo ani klidu, a přísnost puritanův ovšem byla by jí přála tak málo jako divadlu. Mimo Bunyanovu allegorickou povídku vskutku také není spisu, který by zasluhoval zmínky. — Časopisectví dobou touto se značně rozvinulo i přes censuru, kterou zavedl Karel I. r. 1637, a kterou i »dlouhý« parlament r. 1643 potvrdil. Cromwell ji sice na čas zrušil, ale za Karla II. r. 1662 byla obnovena. Noviny začaly vycházeli už dvakrát třikrát za týden, a vedlé časopisů vážných byly už také týdenníky humoristické. Z novinářů tehdejších vynikli nejvíce Marchmont Needham (* 1620 — † 1678), Sir John Birkenhead (* 1615 —j- 1679) a Sir Roger ĽEstrange (* 1616 — † 1704). '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. C) Pseudoklassicismus, deismus, morální filosofie (od r. 1660 do smrti Popeovy 1744). Události politické povahou zase ještě jsou nepokojné. Stuartové znova na trůn přišlí (Karlem II.) šířili sice šťastně koloniální državu, ale brzo (již nástupcem Karlovým Jakubem II.) příčinu dali k nové revoluci, kterou rod jejich, aspoň po meči, trůnu byl zbaven. Po kralování dcer Jakubových Marie (s Vilémem III. Oranienským) a Anny (1684 — 1714) povolán na trůn rod Hannoverský (Jiřím I., pravnukem Jakuba I.), jenž však s praetendenty rodu Stuartského (Jakubem III. a princem Karlem Eduardem), kteří nejvíce ve Skotsku ještě měli přívrženců, o právo panovnické bojoval do r. 1746. Zatím moc královská značně byla obmezena (Bill of rights 1689). A. účastnila se též válek na pevnině o posloupnost španělskou a rakouskou. — Doba Viléma III. (Marie), Anny a Jiřího I. nazývala se sama hrdě »Augustan age«, ale jméno to platí jen potud, že panovníci skutečně literaturu čile podporovali, a spisovatelé, větším dílem těšíce se blahobytu a neodvislosti, dospěli veliké uhlazenosti vnější, slohové, která však jest jen nedostatečnou náhradou za skrovnou původnost a mdlou obrazivost, jež zavládla ve plodech jejich více strojených nežli přirozených. Hned návrat Stuartů literaturu uvedl zase v pravidelné dráhy a zejména vzkřísil drama od puritánů zničené; avšak se dvorem z vyhnanství francouzského přišly také zásady francouzského pseudoklassicismu, jenž sice v '''A'''-ii nikdy nedosáhl neobmezené vlády, ale přece zvláště drama úplně a ne právě příznivě přetvořil. Mimo to po veliké literární plodnosti za dob Alžbětiných a po bouřlivém hnutí revolučním přirozenou měrou nastalo ochabnutí duševní. Revoluce také zmařila dřívější horlivá studia humanistická. I bylo potřebí, aby národ nejprve se vzpamatoval a síly sebral k nové práci. A to stalo se teprve, když po druhé revoluci zabezpečena byla politická svoboda, když rozkvétajícími osadami a účastenstvím ve válkách pevninských pojištěno bylo vnější velmocenské postavení A. Druhou revolucí však také moc pseudoklassicismu aspoň podlomena jest, a literatura zbavena nebezpečenství poklesnout! v prostě dvorskou a odcizili se národu. — Poněvadž moc puritanismu návratem králů byla podvrácena, a po druhé revoluci také katolicism zbaven byl podpory, které mu poskytovali Stuartové, státní církev (protestantská) uvázala se ve klidnou vládu, a horlivý zájem pro náboženské otázky potuchl tak, že mnozí nedbajíce víry v positivně zjevení spokojovali se prostě věrou v Boha (deism), kteréžto smýšlení na jevo vyšlo theoreticky ve spisech filosofův a prakticky rozkvětem věd přírodních a mathematických, jež zaujaly místo humanistických studií. Mravní život anglický po návratu králů z bývalé puritánské přísnosti zvrhl se v úplnou nevázanost. Zvláště společnost vyšší snažila se vynahradili si požitky, kterých jí dříve horlivci náboženští bránili, a sám král, jenž vrátil se s upomínkami na veselý život francouzský, předcházel zhoubným příkladem. Ze společnosti lehkovážný směr přešel i v literaturu, a zvláště veselohry této doby poskytují obraz žalostného úpadku mravů. Než brzy zdvihl se proti němu odpor, jenž podnět dav i k novému druhu literárnímu, mravokárným časopisům, písemnictví uvedl nazpět na dráhu cudnosti. Ale pohříchu zavedl ji zase až příliš daleko v nadsazovanou úzkostlivost, jež na venek drala se tendencí mravokárnou a zvláště v románě způsobila citlivůstkářství a nudnou rozvláčnost kazatelskou. Státním převratem, vzešlým z druhé revoluce, proti koruně a šlechtě zvýšen jest význam občanstva v dolní sněmovně zastoupeného, a poněvadž rozvojem obchodu a živností občanstvo nabylo pevných podkladů hmotných, začalo také více si hleděli literatury — po výtce románů — jež tudy z rukou vyšších stavů přešla v nejširší vrstvy národa a nabyla větší neodvislosti a volnosti. Zároveň rozmohlo se také politické i belletristické časopisectvo a s ním literární kritika, kterou pěstovaly po výtce kroužky literátů pravidelně se scházejících. — První zjev, s nímž na poli písemnictví této doby se potkáváme, jest vtělený odpor proti úzkoprsým zásadám, směšnostem a neřestem puritanismu, satirické epos Hudibras,]ež v 1. 1663—-78 složil Samuel Butler (*1612 — † 1680), základní myšlénku si vypůjčiv z Cervantesova »Dona Quixota«, ale v podrobnostech všeho provedení zachovav úplnou původnost, která působí, že Hudibras podnes se čítá se vším půvabem novosti. Butler zanechal také mnoho výpisků z různých spisovatelů, pak též drobné črty charakterů po způsobě Theofrastově a několik kratších básní satirických, v nichžto tepe rozkvétající tehdáž vědy přírodní, pokud se mu zdálo, že vystupují dryáčnicky nebo po pedantskú. — Úplně s časovým proudem bral se John Dryden (*1631 — •j 1700), »poeta laureatus« a historiograf krále Jakuba II., básník neúnavný a na sklonku života od vrstevníků bez odporu uznávaný za největší ozdobu anglického Parnassu. Úsudek potomstva ovšem značně se změnil. S počátku Dryden skládal příležitostné básně a opěval stejně horlivě Cromwella i Karla II. Teprve r. 1680 politickou satirou Absalom and Achitophel (proti všemohoucímu tehdáž vévodě Monmouthovi a jeho rádcům Shaftesburyovi a Buckinghamovi) vynikl nad spolubásníky a stal se předním zástupcem pseudoklassicismu. Podobného rázu jsou satiry Medal a Mack-Flecknoe. Proti tomu báseň Religio Laici hájí církev anglickou; ale když Dryden roku 1686, bezpochyby nátlakem krále Jakuba II., přestoupil ke katolicismu, stejně horlivě zastával se zase tohoto vyznání ve skladbě The Hind and the Panther (laň = církev katol., pardal = církev angl.). Lyrická a velmi pěkná jest báseň Alexandre's Feast čili Ode on st. Cecilia’s Day, jež oslavuje moc hudby. Zdařilá jest též jeho poslední práce: Fables čili Tales, veršované povídky, vzdělané buď dle Chaucera nebo dle Boccaccia a j. novell italských a francouzských. Avšak hlavní činnost Drydenova spadá na pole dramatické, a tuto jeho zásady nejjasněji vystoupily na jevo. Vyslovil je v několika pojednáních prosou, psaných a prakticky doložil četnými dramaty. Z prvních jest Essay of Dramatic Poetry, v němž ukazuje na přednosti angl. dramatu proti francouzskému, ale chce, aby blank verse ozdoben byl rýmem. O jednotách času a místa mluví zdrželivě. Když proti zásadám v tomto spise vyloženým zdvihl se odpor, Dryden vydal A Defence of an Essay of Dram. Poetry, obrana však hrubě se mu nepodařila. Později sepsal ještě An Essay of Heroic Plays jakož The Grounds of Criticism in Tragedy, v nichž už více nadržuje tragédiím francouzským. Hleděl spojití »klassické« drama s romantickým, čili národní kusy Shakespearovy přetvořili podlé klassických vzorů francouzských, což se mu ovšem nemohlo podařili. Již vrstevníci proti tomu se ozývali (nejvtipněji v komédii The Rehearsal, kterou s jinými společně složil George Villier, vév. Buckingham), a doba pozdější Drydena úplně odsoudila. Ve vlastních dramatech Dryden zásady své ovšem uváděl v platnost. Psal tragédie a komédie stejně neúspěšné: tragédie strádají příliš strojeným pathosem a nadutou deklamací, sólistickými úvahami o citech a chatrnou charakteristikou; komédie odporný jsou přímo nestoudnou oplzlostí. Ještě nejlépe dařily se mu scény eristické, které končívají smířením. Kusů sepsal 27 ; z vážných nejlepší poměrně jsou All for Love (dle Shakespearova Antonia a Cleopatry) a Don Sebastian, z veseloher The Spanish Friar or the Double Discovery. Charakteristickým důkazem převráceného vkusu jsou Drydenova vzdělání některých dramat Shakespearových, hlavně »Bouře«. V tom ostatně předešel ho William Davenant (* 1605 — † 1668), jenž po návratu Stuartů také o vzkříšení dramata se staral a mimo jiné i návrh na změnu »Bouře« vypracoval. Ale Dryden i Davenant ideálnou báseň Shakespearovu proměnili ve skvělý kus výpravní, plný povrchních effektů scénických. Podobně Dryden neostýchal se strhnout! Miltonův »Ztracený ráj« na nízké stanovisko blýskavého představení operního. Ještě rozhodnějším zástupcem pseudoklassicismu nežli Dryden byl Alexander Pope (* 1668 — † 1744), jenž slávu předního básníka po něm dědil o několik desítiletí později. Avšak ani Pope k básníkům skutečně velikým řadili se nemůže, poněvadž plody jeho jsou spíše výtvorem kritického vědění a útlého citu pro krásu formálnou nežli výronem poetické mysli. Pope jako Dryden byl velmi plodný a básnit! začal velmi záhy; ale jsa těla zmrzačelého a strádaje stálou chorobností byl povahy roztrpčené a svárlivé a zaplétal se v prudké spory s vrstevníky, v nichžto nepočínal si vždycky slušně. Nejpatrnějším toho svědectvím jest báseň jeho Dunciad, vtipná sice, ale jedovatá satira na protivníky literární. Jinak Pope psal básně pastýřské (Pastorals, Messiah), popisné ( Windsor Forest), allegorické (The Temple of Fame, dle Chaucerová House of Fame), aestheticky a morálně filosofické (An Essay on Criticism die Horatiovy Ars poetica a Boileauovy L’art poetique; pak důležitější An Essay on Man, Moral Essays). Nejznámější jest zdařilé komické epos The Rape of the Lock. Pope pilně překládal spisy staroklassické (Statia, Ovidia, Homèra) a že pseudoklassicism v '''A'''-ii nikdy zcela neovládl, dokazuje, že Pope, přední jeho zástupce, vzdělal některé kusy z Chaucera a upravil — dosti nekriticky — vydání Shakespeara. — Vrstevníci Popeovi Josef Addison (* 1672 — j-1719) a Richard Steele (* 1675 — j 1729) méně významní jsou jako zástupci pseudoklassicismu, ač mu oba náleželi — Addison tragédií Catonem, která dokonce jest i poměrně nejlepší anglický kus tohoto směru, Steele veselohrami The Funeral, The Tender Husband, The Tying Lover, The Conscious Lovers — nežli jako zakladatelé mravokárných časopisů (The Tattler od dub. 1709 do ledna 1711; The Spectator od břez. 1710 do pros. 1712; The Guardian od břez. do říj. 1713; The Lover od ún. do květ. 1714; nejdůležitější byl Spectator), jejichžto rozmanitým a cenným obsahem mravoučným a literárním, humoristickými posudky zvykův, obyčejův a vkusu časového, jakož i zaokrouhleným a vytříbeným slohem podstatně přispěli ku povznesení mravnosti a vzdělání v občanských kruzích národa. Přízeň, které časopisy jejich požívaly, svědčí také, jak velikou váhu tehdy již literatura měla v nejširších vrstvách obecenstva. Současně s nimi působil satirik Jonathan Swift (* 1667 — J 1745), horlivý, ač ne právě důsledný spisovatel politický a rázný zastánce zájmů nešťastného Irska. Swift psal nepatrné básně lyrické, ale výborné satiry prosou, z nichžto zvláště tři vynikají: The Battle of the Books, kterou ve sporu o přednost vzdělán! klassického a moderního postavil se na stranu klassiků. Hie Tale of a Tjír jest jedovatý útok na církve katolickou, lutherskou, anglickou a kalvinistickou. Nejslavnější jsou Gulliver’s Travels, výborná satira na politické a společenské poměry soudobé v podobě cestopisu tak živě líčeného, že kniha nehledíc k satirické tendenci jest velmi zábavným čtením i pro mládež. Jaké změny po návratě Stuartů zasáhly ve drama, již výše naznačeno při Drydenovi. Tragédie pseudoklassicismem stržena jest s výše shakespearovské do hlubin prázdných, ale slohem nadutých deklamací »rekovských«; starý, působivý blankverse nahrazen strojenými umělůstkami rýmu; ale přece vážné hry zachovaly aspoň cudnost mravní. Veselohra však poklesla v nemravnost a oplzlost nejhrubší; ale nelze jí upříti vtipu a živosti. I spisovatelka jedna smutně proslavila se komédiemi oplzlého obsahu, Aphra Behnová (f 1689), které vrstevníci dávali poetické jméno Astraea. S raffinovanou pak nemravností nejoplzlejší věci kladeny v ústa hereček, které na rozdíl od dřívějšího zvyku v ženských úlohách vystupovaly od r. 1660. (První byla herečkou zastoupena Desdemona v »Othellu«.) Záhy proti neřesti této ozvali se hlasové vážní. Richard Blackmore v předmluvě k eposu svému Prince Arthur bojoval již r. 1695 proti nemravnosti na jevišti; ale mnohem účinněji vystoupil Jeremy Collier (* 1650 — + 1726) řízným spisem A Short View of the Immorality and Profaneness of the English Stage (1698) a skutečně zvítězil nade zlem časovým tak, že r. 1704 vydána byla královská zápověď, uvádět! na jeviště, co by bylo proti náboženství a slušnosti. Jen litovatt jest, že tím zase veselohra téměř úplně stržena buď v nechutenství frašky nebo v plačtivou dojemnost. Jako skladatelé nemravných sice, ale jinak vtipných veseloher vynikli: William Wycherley (* 1640 — † 1715), jehož kusy The Gentleman Dancing Master (dle Calderona), Love in a Wood or St. James’s Park, The Country Wife, The Plain Dealer (všecky tři dle Molièra) mají zvláště zdařilou osnovu. William Congreve (* 1672 — † 1729) podobně proslavil se dovednou osnovou komédií The Old Bachelor, The Double Dealer, Love for Love, The Way of the World. Sepsal též málo zdařilou tragédii The Mourning Bride. George Farquhar (* 1678 — † 1707) ve příčině mravnosti již aspoň poněkud obrátil se na cestu lepší. Sepsal mimo jiné Love and a Bottle, The Constant Couple a nejlepší ze všech The Beaux' Stratagem, podlé něhož pak Oliver Goldsmith složil svou veselohru She Stoops to Conquer. — Na lepší cestě k cudnosti jest též architekt John Vanbrugh (* 1666 — † 1726) kusy svými Relapse, The Provoked Wife, The False Friend a jinými, z nichž osnovou i charakteristikou nejlepší jest The Confederacy. — A na dráze jednou ražené ještě dále pokročil herec a poeta laureatus Colley Cibber (* 1671 — † 1757), z jehož komédií jest asi nejlepší The Careless Husband. Cibber také vzdělával starší dramata (na př. Shakespearova Richarda III.) a vlastním životopisem (An Apology for my Own Life) zůstavil po sobě důležitý pramen vědomostí o tehdejších poměrech divadelních. — K veselohrám přiřadili sluší také první domácí operu satirickou pod názvem The Beggars' Opera, kterou John Gay (* 1688 — f 1732) bojoval jednak proti špatné vládě ministerstva Walpolova, jednak proti přílišné zálibě ve zpěvohrách italských. —■ Po výtce tragédie skládal Nathaniel Lee (* 1657 — J 1692). Z četných kusů jeho nejpěknější jest Lucius Junius Brutus. V ostatních Lee, jenž měl nadání velikolepé, nedovedl se mírnili, tak že mají ráz divoký, pustý a v dramatické osnově nedokonalý. Ale zásluhou Leeovou jest, že zase začal užívali pětistopých jambů nerýmovaných. — Thomas Otway (* 1652 — f 1685) Leeovi ve všech příčinách se podobá. Nejzdárnější jeho tragédie jsou The Orphan a Venice Preserved; zvláště druhá pokládá se obyčejně za nejúchvatnější drama anglické po Shakespearovi. — Méně důležití, ač svou dobou dosti slaveni byli ještě skladatelé dramat Thomas Southerne (* 1659 — † 1746), John Crowne (*1661 —f 1698), Nicholas Rowe (* 1673 — † I7I3), Thomas Shadwell (* 1640 — † 1692) a hlavně George Lillo (* 1693 — † 1739), jenž pozoruhodný jest jako pisatel pohnutlivých dramat z občanského života. Nejlepší jeho kusy jsou George Barnwell, Fatal Curiosity a Arden Feversham, V lyrice a epice této doby mimo Drydena a Popea málo jest básníků jen poněkud vynikajících. Jméno »correct poets« zjednalo si uhlazenými verši lehkého, buď lyrického, buď» didaktic. a kritic. obsahu několik šlechticů, jako Earl of Roscommon (* 1634 — ■j-1685), Earl of Rochester (*1647 — j-i68o), Sir Charles Sedley (* 1639 — j 1701), vévoda Buckingham (* 1649 —j-1721), Earl of Dorset (*1638 — j 1706). Nad ně poněkud předčí nešlechtící John Philips (* 1676 — f 1708), jenž sepsal podlé Vergilia báseň polopopisnou, polodidaktickou Cider, a John Po mfret (* 1667 — † 1703), jehož Choice líčí příjemnosti klidné literární práce v zátiší venkovském. Větší jest již význam, jehož nabyl Matthew Prior (* 1664 — † 1721) básní filosofickou Alma, biblickým eposem Solomon, pak lehkou lyrikou erotickou a mravoučnými povídkami rázu La Fontainova; ale podřízené důležitosti jsou zase lékař Sir Samuel Garth (* 1670 — † 1719), Thomas Parnell (* 1679 — f 1718), přítel Popeův a Swiftův, Thomas Tickell (* 1686 — 1 1740). — Do této doby konečně spadá také selanka The Gentle Shepherd, kterou r. 1725 Skot Allan Ramsay 1686 — † 1758) obnovil a ušlechtil starší zálibu v poesii pastýřské. Velikou důležitost má doba tato pro zábavnou prosu. Dotud pěstovány byly romány rytířské, dvorské čili eufuistické, pastýřské a novelly italského původu. Osamělým, ač výborným zjevem jest allegorický »Pilgrim’s Progress« Bunyanův. Všeliké povídky mimo jediné novelly italské nelíčily světa skutečného, nýbrž svět vybásněný, ano dokonce málo pravdě podobný a psány byly skoro výhradně pro vyšší třídy společnosti. V tom právě obrat rozhodný způsobil Daniel Defoe (*1661 — j 1731), jenž prosu výpravnou přenesl na základy jediné zdravé a rozvoje schopné líče život skutečný dle pravdy a tak, že i nejširší vrstvy národa mohl zajímali. Defoe mnohými nehodami za pestrého života svého zkoušený a tudy takměř všech stránek lidské povahy znalý, byl z nejplodnějších angl. spisovatelův a různých děl jeho počítá se do 200. Většina byla obsahu politického (jako výborná satira na nesnášelivost státní církve The Shortest Wav with the Dissenters) a národohospodářského (jako Essay on Projects, ve kterém Defoe již načrtl první popudy ke spolkům pojišťovacím, záložnám, bankám a jiné myšlénky, které v pozdějších dobách byly provedeny). V zábavné prose však obrat způsobil nejvíce jeho Robinson Crusoe (vyd. r. 1719), jehož úspěch nejen doma, ale i v cizině jest příliš dobře znám, aby třeba bylo o něm se rozepisovali. Všecko tajemství úspěchu tohoto záleží ostatně jen v nelíčené prostotě a pravděpodobnosti vypravování, kterou také jiné novellistické práce Defoeovy jsou ozdobeny. Z nich The Memoirs of a Cavalier a The Journal of the Great Plague of London dlouho pokládány byly dokonce za prameny historické. V prose {{Prostrkaně|naukové}} hlavní podíl spadá na spisy deistů, z nichžto nejčelnější byli Charles Blount (* 1654 — † 1693), John Toland (* 1670 — † 1722), Anthony Collins (* 1676), William Lyons, Matthews Tindal (* 1657 — † 1733), Thomas Chubb (*1679 — j 1747), Thomas Morgan (J 1743). Více ke mravní stránce přihlíželi, s deisty ve příčině dogmatické se srovnávajíce, moralisté, z nichžto nejvíce znám jest Anthony Ashley Cooper, Earl of Shaftesbury (* 1671 — J 1713), jehož duchaplná pojednání morálně filosofická a aesthetická jsou sebrána pode jménem Characteristics of Men, Manners, Opinions, Times. — Zastává-li Shaftesbury myšlénku, že tento svět jest nejlepší a člověk přirozeně nakloněn ke ctnosti, lékař Bernard de Mandeville (* 1670 — † 1733) naopak dokazuje, že špatnost jest nezbytná, v básni svou dobou velmi oblíbené The Grumbling Hive or Knaves turned Honest. Morálně filosofické spisy psal také Francis Hutcheson (* 1694 — † 1747) a v následující době myšlénky moralistů podrobněji rozvedl Adam Ferguson (* 1724 — t 1816) ve spise Principles of Moral and Science. — Nad deisty a moralisty důležitější byli filosofové Locke, Berkeley, Hartley a Hume — John Locke (>;: 1632 —■ † 1704) pojednáním An Essay concerning Human Understanding jest zakladatelem empirické filosofie a sensualismi!; pojednáním Thoughts on Education razil dráhu rozumné paedagogice žádaje vychování přirozené a rozebíraje myšlénky, které později Rousseau podrobněji vykládal. V posláních Letters of Toleration Locke přimlouvá se za snášelivost náboženskou a spisem The Reasonableness of Christianity snaží se dokázali, že křesťanská víra ve zjevení boží neodporuje rozumu. Pojednáním o vládě (Treatise of Go vernmenf) zastává se theorie o svrchovanosti národa. -— Biskup Jiří Berkeley (* 1684 t I753) ve spisech svých stojí na stanovisku subjektivného idealismu a rázně ozval se proti Mandevillově bajce o včelách. — David Hartley (* 1704 — † 1757) založil psychologii materialistickou, ale vynasnažil se uvésti ji v souhlas se zásadami theologickými. — Skot David Hume (* 1711 — † 1776) Lockeův empirismus přetvořil ve skepticismus. Nejdůležitější spisy jeho jsou A Treatise on Human Nature; An Inquiry into Human Understanding a The Natural History of Religion. Dějinami A. (History of England), které začal}’ vycházeli teprve r. 1754, Hume náleží již době následující. V této době historiografie celkem opatřena byla dosti chatrně. EdwardHyde, EarlofClarendon(* 1608— J 1674) napsal History of the Great Rebellion, počínaje r. 1625 jako očitý svědek, ale se stanoviska royalistického; biskup Gilbert Burnet (* 1643 — † 1715) vydal výbornou History of the Reformation of the Church of England a několik životopisů; v rukopise zůstavil History of my own Time, v níž doba občanské války a republiky vylíčena jest stručně a pak děje až do r. 1713 podrobně, ale zase poněkud strannicky. — John A r buthnot (* 1667 — -j- 1735) v díle History Anglie (jazyk a literatura). of John Bull podal humoristický obraz války ! o posloupnost. Politický essayista byl Henry St. John ViseQuntBolingbroke(* 1678 — f 1751), a sbírkami dopisů proslavili se Lady Wortley Montagu (* 1689 — † 1762) a Philipp Dormer Stanhope, EarlofChesterfield (* 1694 — •)■ 1773). Dopisy Chesterfieldovy svědčí jeho synu a obsahují hojnost praktické moudrosti pro život, ač ne vždycky se srovnávají s mravností. — Na slovo vzatý zástupce exaktní vědy za této doby, slavný Sir Isaac Newton (* 1642 — J 1727) hlavní dílo své (»Philosophiae Naturalis Principia Mathematica«) i jiné práce vědecké vydal po latinskú. Pojednání Optics or a Treatise of the Refractions, Inflections, and Colours of Light, kterým vědu tuto založil, pak několik rozprav theologických sepsal jazykem rodným. — Pro úplnost doloženo budiž zde, že v '''A'''-ii roku 1728 také vyšel již první slovník obecných vědomostí pod názvem Cyclopaedia, již ve dvou svazcích foliových vydal Ephraim Chambers. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. D) Návrat ku přírodě. (Od poi. do konce stol. XVIII., t. j. od smrti Popeovy do prvního vystoupení Waltera Scotta r. 1786). Politické události této doby aspoň uvnitř země jsou méně bouřlivé. Králové Jiří II. (po r. 1746) a Jiří III (1760 — 1820) trůn drželi již bez odporu. Války vedeny jsou s Francií a Španělskem, ale ukončeny mírem pařížským 1763. Koloniální država rozšířena Indií a Kanadou, ale zmenšena ztrátou obcí Severoamerických. Na sklonku doby revolucí francouzskou (1789) i A. stržena ve válku. Návratem ku přírodě doba tato nazývá se jen potud správně, že na dobro odstraněn jest pseudoklassicismus, a zavládly názory dokonalejší o podstatě a úkolu básnictví, jež mělo býti napodobením přírody se šetřením původnosti a neodvislosti básníkovy. Všelicos nepřirozeného, jako přílišný idealismus, chorobné citlivůstkářství a strojenost slohu, buď z dřívějších dob zbylo, bud nově se vyvinulo. Volnost tvorby, které básníci se domáhali proti střízlivé pravidelnosti dřívější, namnoze se zvrhala ve zmatek všeho řádu prázdný, snaha po upřímném, vřelém citu proti bývalé rozumné chladnosti sváděla k horování v citech nucených. Ale aspoň snah dobrých nelze neuznali a do značné míry také dosti zdárných výsledků. Pěstění literatury ještě více nežli za doby předešlé přešlo v ruce nešlechticů, poněvadž kruhy občanské rozvojem sociálným dosáhly největší důležitosti ve státě, a tím již podmíněn byl ráz písemnictví takořka národnější, jenž mimo jiné osvědčil se také tím, že (zásluhou herce Davida Garricka) Shakespeare zase v původní podobě uveden byl na jeviště, a že probudila se láska ke staroanglické poesii národní, jejíž památky horlivě sbírány jsou a vydávány. (Ovšem láska tato k minulosti a poesii národní také příčinu dala k podvodům, jichžto dopustili se T h o m a s Ch a tterton vydav podvržené básně středověkého prý básníka Rowleye, a James Macpherson, jenž smyslil si skotského barda Ossiana 365] a předstíral, že básně jeho jazykem gaelskýmsebral po horách skotských.) V literatuře nejpřednější místo v této době zaujímá román. Na základě realistickém, na nějž tuto větev písemnictví postavil Defoe, s velikým zdarem dále pracoval Samuel Richardson (* 1689 — † 1761), jenž v pokročilém již věku jal se skládali formou dopisů romány mravokárné. V prvním (Pamela), vylíčil osudy ctnostného děvčete, které odolavši všemu svádění na konec dochází odměny za svou vytrvalost; ve druhém (Clarissa Harlowe) zase životní zápasy a smrt dívky svedené nesvědomitým mužem, jenž sám hyne v souboji; ve třetím (Sir Charles Grandison) nešťastnou lásku Italky ke krásnému a ctnostnému šlechtici anglickému. Richardson, jakkoli unavuje rozvláčností, nadsazuje mravokárnost a příliš libuje si v přesládlé sentimentálnosti, přece napodobitele své naučil líčili upřímný, pravdivý cit a kreslili případně charaktery, zejména do hloubky psychologické. Aby chorobné citlivůstkářství a ostatní vady Richardsonovy příliš nerozmohly se na škodu zdravého realismu, o to postaral se Henry Fielding (* 1707 — † 1754), jehož první román Joseph Andrews přímo skládán byl jako parodie Pamely, ale vydařil se jakožto vzor nového druhu, románu totiž humoristického, jejž Fielding hned sám ve hlavním díle svém Tom Jones dovedl k veliké dokonalosti výtečně zosnovav děj všecken pravdě podobný a poutavý a do podrobná nakresliv povahy jednajících osob, poněkud drsné sice, ale vůbec přirozené a pravdivé. Slabší, avšak přece ještě dosti cenná jest i jeho povídka Amelia. —- K Fieldingovi řadí se důstojně Tobiáš Smollett (* 1721 —- •)- 1771), který přidržev se humoristického směru v románech svých Roderick Random, Peregrine Pickle a zvláště v nejlepším Humphrey Clinker, realisticky a zdárně, často i drasticky líčí tehdejší poměry společenské, ačkoli předchůdců nedostihl osnovou děje a jednotnou charakteristikou osob. — Charakteristiku tuto do posledních podrobností hlavním úkolem si učinil Laurence Sterne (* 1713 —-j- 1768) v románech Tristram Shandy a The Sentimental Journey nedbaje jinak osnovy a postupu děje. Avšak velikou vadu tuto odčinil tím, že staví se na povznesené stanovisko srdečného humoru a vřelé soustrasti s nedokonalostmi lidskými. — Šestý konečně novellista veliký, Oliver Goldsmith (*1728 —11774), hlavním spisem svým The Vicar of Wakefield přes mnohé vady jeho podal vzor poutavého vypravování, realistické charakteristiky, dokonalé lahody slohu, něžné prostoty smýšlení a nelíčené upřímnosti citu. — Pracemi těchto mužů román v '''A'''-ii pro všecky doby postaven byl na přirozenou půdu rozvoje a vytčen mu úkol líčili život skutečný, po výtce rodinný a společenský. Současné pokusy o vzkříšení románu rytířsko-romantického, jež učinil Horace Walpole (* 1717 — J- 1797) spisem The Castle of Otranto, nezůstaly sice bez napodobitelů, mezi nimiž jest i spisovatelka velenadaná Anna Radcliffová (* 1764 — -(• 1823), ale celkem přece díla podobná proti románům realistickým jsou jen zjevy vzácnými. Vlastní {{Prostrkaně|básnictví veršované}} — sjedinou výjimkou — proti prose zábavné ustupuje do pozadí. Nejvíce ještě pěstovaly se elegické, popisné a didaktické druhy. Elegikern nejslavnějšim jest Edward Young •(* 1681 — † 1765), jemuž ze smutných událostí rodinných vzešla nálada k hlavnímu •dílu Night-Thoughts. Jsou to zádumčivé žalozpěvy o životě, smrti, nesmrtelnosti a jiných záhadách filosofie náboženské a takořka první projevy »světobolu«, jenž později se rozšířil v literaturách evropských. Young sepsal též báseň o dni soudném The Last Day, pak The Force of Religion, jenž opěvá tragický osud Jany Greyovy, dvě satiry a tři tragédie (Busiris, The Revenge, The Brothers), všecky nepatrné. Prosaickým pojednáním Conjectures on Original Composition zastal se volné tvorby básnické napodobením přírody proti poutům pseudoklassicismu. Zásady jeho, jež dále rozváděli JosefWarton (* 1722 — † 1800), Hugh Blair (* 1718 — † 1800), William Hogarth (* 1697 — † 1764), brzy všeobecně byly přijaty nejen v '''A'''-ii, nýbrž i v ostatních literaturách evropských. -— Lnutí ku přírodě prakticky nejlépe provedl James Thomson (* 1700 —• † 1748) básní popisnou The Seasons, která uhlazenou formou a střízlivostí citu sice připomíná Popea, ale proti němu vyniká pravdivostí obrázků přírodních. Ostatní básně Thomsonovy, mezi nimi 5 tragédií, nejsou hrubě zdařilé. Spolu s Davidem Malletem (•(• 1765), jinak málo vynikajícím, Thomson složil maškarní hru Alfred, ve které obsažena jest píseň »Rule Britannia, rule the waves«, jež rozšířila se po všem národě. —- Poučného, filosofického obsahu jest báseň The Pleasures of Imagination, ve které lékař Mark Akensi d e (* 1721 — J 1770), rodem Skot, stopuje a líčí pocity působené v mysli lidské krásnými předměty v přírodě a umění; vyniká rázností slohu, krásou mluvy i hojností myšlének. — William Cowper (* 1731 — † 1800) jest z nejpřednějších zástupců básnictví tak řečeného přirozeného. Hlavní dílo jeho The Task popisuje veršem život v přírodě a domácnosti s přídavkem úvah mravokárných. I ostatní básně Cowperovy ( The Table Talk, The Progress of Error aj.) nesou se podobným směrem; z menších plodů prostonárodním tónem se zamlouvá komická ballada John Gilpin, a hlubokým citem báseň On Receiving my Mother’s Picture. Z {{Prostrkaně|lyrických}} básní této doby nejzdárnější hloubkou myšlének, vážností tónu a lahodou mluvy jest Elegy Written in a Country Churchyard, kterou sepsal professor cambridgeský Thomas Gray (* 1716 — † I771)- Mimo ni složil jen jeitě několik ód, z nichžto nejlepší jsou The Bard, The Progress of Poesy, To Adversity. — Básníky druhého řádu byli James Beattie (* 1735 — † 1803), jehož Minstrel byl asi prvním plodem novéno směru přírodního, a Erasmus Darwin (* 1731 — j- 1802), otec slavného přírodozpytce, který složil dvě básně poučné The Botanic Garden (o dvou částech: The Economy of Vegetation a The Loves of the Plants), pak The Temple of Nature or the Origin of Society. Jsou obsahu přírodopisného a vynaloženo na ně slohového umění více, nežli jestzáživno. — Zcela originálním zjevem v literatuře konečně byl George Crabbe (* 1754 — J 1832), jehož básně The Library, The Village, The Parish Register, The Borough, Tales in Verse, Tales of the Ha'l jsou šťastnou směsí částek popisných, idyllických a novellistických. Hlavně The Village jest zdařilá spodobujíc věrně podlé pravdy život pracovního lidu. Méně zdárné jsou Sir Eustace Grey, a The Hall of Justice upomínajíce na romány hrůzoplodné. — Ve dramatě po všecku tuto dobu mimo jediné veselohry Sheridanovy nic cennějšího nebylo sepsáno. Zvláště tragédie (jako některé romány) zabředla již na sklonku předešlé doby v mravokárnou tendenci pohnutlivých příběhů rodinných, jaké psal již Lillo a podlé něho v této době Edward Moore (* 1712 — † 1757; The Gamester), Richard Cumberland (* 1732 — † 1811; The Brothers, Tne Westindian, Tne Jew). Cumberland však přece poněkud zdárněji spodobuje charaktery. I veselohra celkem chatrně jest opatřena; básníci psali vlastně jen frašky, v nichžto sice bylo hojnost komiky, vtipu i satiry, ale málo umělecké osnovy a charakteristiky. Podobné kusy skládal novellista HenryFielding, herec David Garrick (* 1716 — f 1779), jehož nejlepší dvě komédie The Lying Valet a Miss in her Teens dosud na jevišti se drží, a Young Samuel Foote (* 1720 — t I777)> z jehož 89 frašek aspoň jedna The Mayor of Garratt posud jest oblíbena. Pak ještě otec a syn Jiří Colmanové (* 1733 — 1794, 1762 — 1836), také herci a podnikatelé divadel, kusy svými vynikli nad prostřednost, zejména mladšího kus The Heir at Law došel chvály. Vážnější jsou veselohry novellisty Oli vera Goldsmitha(77;e Goodnatured Mán, The Stoops to Conquer), a skutečně uměleckou cenou vynikají kusy The Rivals a The School for Scandal, které sepsal Richard Brinsley Sheridan (* 1751 — † 1816), stejně proslavený jako básník, řečník parlamentární a státník. Veselohry jeho jsou plny mravních myšlének, a přece nejsou mravokárné, plny výborného vtipu a přece ne fraškovité, dialog jest vždy duchaplný a mluva vzorem řeči dle potřeby prostonárodní nebo uhlazené. Poněkud slabší jsou Sheridanovy tři frašky (nejlepší z nich ještě The Critic) a komická opera, The Duenna. — Sheridan jest posledním skutečně uměleckým zjevem v anglickém dramatě. Básníkem zcela samorostlým, s rozvojem ostatní poesie této doby nesouvislým, ale daleko nad ni vynikajícím, byl Skot Robert Burns (* 1739 — + 1796), syn prostého rolníka, jenž na venkovské škole nabyl tak nedostatečného vzdělání, že vším právem náleží ho nazvat! samoukem. Přes to vše Burns jest z největších lyriků nejen anglických, ale všeho světa. Básně jeho líčí skutečně jen pravdivý cit, jsou prázdny vší strojenosti, a jako obsah jest prostý, pravdivý, tak mluva (přirozené nářečí skotské) jest nelíčená, samorostlá, plna nehledané lahody a hudebnosti. Mimo písně Burns sepsal též několik ballad a básní popisných; nejlepší z nich jest Tam O’Sbanter. — Vedlé Burnsa ve Skotsku povstali i jiní básníci samoukové, jejichžto činnost z větší části spadá již do následující doby, jako tkadlec Robert Tannahill (* 1774 — † 1810), zedník Allan Cunni ngham (* 1784 — ■)-1842), nádenník Robert Nicoli 1814 — 11837), písař Motherwell a nejslavnější z nich ovčák James Hogg (* 1772 — † 1835), který nejraději zpíval ballady (pověsti) národní. V oboru {{Prostrkaně|prosy naukové}} nejlépe v době této vyvíjela se historiografie, která od prostého vypravování postoupila k pragmatickému badání a filosofické reflexi. Počátek tímto směrem učinil filosof David Hume v díle History of England (od Caesarových výprav do Britannie po Jindřicha VII.). Úvahám jeho vadí jen pochybená zásada, že působení církve, ať byla jakákoli, vždycky bylo neblahé. Jeho příkladu následoval William Robertson (* 1721 — † 1793) vDějinách Skotska za Marie Stuartky a syna jejího Jakuba, pak v Historii Karla V. a v Dějinách objevu a osazení Ameriky. Stanovisku nynější vědy práce Robertsonovy již nevyhovují, ale vyznačují se důstojným, povýšeným rozhledem po dějinách a poutají mistrným slohem. — Edward Gibbon (* 1737 — -j 1794) obsáhlým spisem History of the Decline and Fall of the Roman Empire pojistil si místo mezi předními dějepisci všeho světa, ačkoli dílo jeho nyní také jest již zastaralé. — Do této doby spadají počátky vědecké historie literatury. První záslužné práce toho směru vykonal Samuel Johnson (*1709—f 1784), jenž svou dobou stál v čele všeho literárního ruchu anglického. Sepsal básně satirické dle luvenala (London, The Vanity of Human Wishes a j.), povídku mravokárnou Rasselas a všeliká pojednání, ale nejvíce proslavil se Slovníkem jazyka anglického a hlavně Životy básníků (Lives of the Poets), které přidány jsou jako předmluvy k básním jejich, vydávaným Johnsonem v 1. 1779 - 81. — Systematické pak dějiny literatury angl. pořádkem chronologickým (The History of English Poetry, od XI. do XVI. stol.) sepsal prof. Thomas Warton (* 1728 — † 1790), jehožto dílo dosud ceny nepozbylo. — Zvýšená váha parlamentu způsobila rozkvět veřejného řečnictví a politické literatury. Řečníky největšími byli EdmundBurke (* 1729 — J- 1797) a William Pitt, Earl of Chatham (* 1708 - † 1778). V politickém písemnictví nejvíce vynikly dopisy (od ledna 1769 do ledna 1772) vydávané pod pseudonymem Junius, pod nímž kdo se skryl, podnes zcela na jisto není postaveno. Novou vědu politickou, nár. hospodářství, založil Adam Smith (* 1723 — f 1790) dílem Wealth of Nations, — v literatuře právnické nejvíce pozoruhodný jsou Commentaries on the Laws of England, jež sepsal Sir William Blackstone (* 1723 — † 1780), a které od té doby nebyly dílem lepším nahrazeny, nýbrž jen přídavky a opravami doplňovány. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. E) Romantika. (Od prvního vystoupení Scotto va 1796 do konce let dvacátých století XIX.) Politické události ovládány jsou válkami s Francií do pádu Napoleonova. Zdárné v nich úspěchy nemálo povznesly národní vědomí anglické. Ale vavříny v bitvách dobyté nemohly zastříti hniloby a nemravnosti vyšších tříd společnosti, iížto s trůnu samého (Jiřím IV.) dáván jest příklad pohoršlivý. Když po válkách přestalo vzrušení vojenské, vady tyto vystoupily více na jevo a způsobily u mnohých lidí lepší mysli ošklivost nad stavem přítomným a zoufalství nad budoucností. Zádumčivost, již za předešlé doby vzniklá, rozvila se v úplný světobol, v úsměšné opovrhování vším lidským životem, a pessimismus otravoval i nejlepší květy písemnictví. Ale vedlé toho zavládl také směr zdravější. Neradostná přítomnost takřka vybízela hledati doby lepší a místa na pohled utěšenější. Záliba v památkách staré poesie, také již z předešlé doby přejatá, ukazovala k minulosti, ke středověku. Tak vznikla romantika, a čelným zástupcem jejím jest Walter Scott. Pessimisté zase a v čele jejich lord Byron, prchali z vlasti až do Orientu, ale dějin jeho a scenerie užívali jen za rámec pro neradostné a satirické své úvahy. Oba směry, romantika i pessimismus, mocně zasáhly v rozvoj také ostatních literatur evropských; ale také naopak jiné literatury začaly zase patrněji působiti v anglickou. Ruch básnický ostatně v '''A'''-ii byl velmi čilý. Svěží duch revoluce francouzské, jenž rozletěv se po vší Evropě všude drtil pouta duševního života a dařil jej perutěmi volnosti, v '''A'''-ii, kde při svobodě ústavní nebylo místa pro násilné bouře politické, způsobil aspoň veliké hnutí literární. Básnictví úplně setřáslo ztrnulé názory a úzkostlivá pravidla vnějších forem, a z dokonaného teď návratu ku přírodě a k dávným vzorům rázovité poesie starších dob obrodilo se v poesii novou, vzletnou, jakkoli v některých, a to právě nejlepších plodech znešvařenou pessimismem. Také prosa, a zvláště nauková, rozvojem věd exaktních a rozkvětem anglického obchodu a průmyslu získala velikou dokonalost. Epochální bylo vystoupení tvůrce romantiky Waltera Scotta (* 1771 — J- 1832), jehožto život sám střídavými osudy má ráz romantický. Nejprve uveřejnil veršované novelly z dějin a pověstí své skotské vlasti: The Lay of the Last Minstrel (události z pomezních válek Skotů s Anglií); Marmion (události před bitvou u Floddena r. 1513); The Lady of the Lake (dobrodružství krále Jakuba V, v přestrojení se potulujícího, a bitva u Bealu); Rokeby (bitva u Marston-Mooru) ; The Lord of the hles (boje Bruceovy r. 1307). Básně tyto uvítány jsou s nekonečným nadšením obecen.stva a /.půsebily úplnj' převrat vkusu. Ostatní romantické básně Scottovy (The Bridal of Triermain, Harold the Dauntless, Halidon Hill) již jsou značně slabší. Nebylo lze ani básníku tak vynalézavému jako byl Scott vyhnouti se opakování motivů. Chatrné jsou také básně politické The Vision of Don Roderick a The Field of Waterloo, kterými Scott slavil vítězství A. nad Napoleonem. Za to velikou cenu mají písně a ballady, které vřadil do svých románů. Moudře totiž Scott uznávaje, že síly své v oboru romantického eposu vyčerpal, obrátil se na pole jiné, na kterém mu kynula ještě větší sláva. Jal se psáti historické romány, jež čerpal ze skotských dějin (Waverley. Legend of Montrose, Old Mortality, Monastery, Abbot, Fair Maid of Perth, Castle Dangerous), pak z anglických (Ivanhoe, Kenilworth, Fortunes of Nigel, Peveril of the Peak, Betrothed, Talisman, Woodstock) a z kontinentální historie (Quentin Durward, Anne of Geierstein, Count Robert of Paris). Vedlé těchto děl z politické historie Scott vzdělal též události ze soukromého života za starodávna (Guy Mannering, Antiquary, Black Dwarf, Rob Roy, Heart of Midlothian, Bride of Lamermoor, Pirate, St. Ronan’s Well, Redgauntlet, Surgeon’s Daughter, Two Drovers, Highland Widow). Spisy těmito Scott jest zakladatelem moderního románu historického, v němž básník snaží se věrně vylíčiti dobu, ze které děj vzal, i v podrobnostech krajinných, krojů, zvykův a obyčejů. Scottovi se snaha tato dařila měrou nevšední, ačkoli líčení jeho jest poněkud příliš volně rozvláčné. Nadšení, které romány tyto vzbudily doma i v cizině, nebylo menší, nežli kterého se dostalo jeho romantickým povídkám veršovaným, a mnoho jest napodobitelů jeho po všech literaturách. Líčením skotského života, ale moderního, Scotta již předešla Alžběta Hamiltonová (* 1758 — f 1816) povídkou The Cottagers of Glenburnie a z pozdějších krajanů jeho nejbližší jsou mu John Galt (* 1779 — † 1839) a John Wilson (* 1785 — † 1854). Irské rodáky své způsobem Scottovým líčila Marie Edgeworthová (* 1767 — † 1849), ač její povídky mají také mravokárnou a sociálně reformátorskou tendenci, které Scott neznal. Scott však vedlé vlastních hojných plodů básnických pilně sbíral také staroskotské ballady (Minstrelsy of the Scottish Border) a vydával staroanglická i moderní díla básnická se životopisy (Sir Tristrem, Thomas of Ercyldoune; dílaDrydenova, Swiftova). Pilně studoval též a důkladně znal historii a ve svých Povídkách dědových Tales of a Grandfather) stanovil vzory populární historiografie. Životopis Napoleonův, jejž také sepsal, jest celkem chatrný ; ale jeho Letters on Demonology and Witchcraft svědčí o bohatých vědomostech a vážných studiích. Jako Scott jest v čele romantiků klidných, s sebou i se světem spokojených, kteří bez hněvu a zarytosti ponořují se v krásy minulosti, tak v čele pessimistův a básníků světobolu, kteří nad Bohem i světem zoufají a s trpkou hořkostí posuzují člověka i jeho bytí v přítomnosti a minulosti, jest lord George Gordon Noěl Byron (* 1788 — † 1824). Již r. 1807 vydal svazeček básní, jež přísně posouzeny byly v časopise »Edinburgh Review«. Byron pomstil se jízlivou satirou English Bards and Scotch Reviewers (1809). Pak vykonav cestu po Evropě a Malé Asii vydal r. 18x2 první zpěvy básnického cestopisu Childe Harold a rázem dobyl slávy. R. 1813 v květnu následovaly povídky veršem Giaur a The Bride of Abydos; r. 1814 v lednu Corsair, v létě po té Lara; r. 1816 vyšly The Siege of Corinth a Parisina. V lednu r. 1815 oženiv se Byron již po roce opuštěn jest chotí s dceruškou a po její žádosti soudně s ní rozveden. Jsa tím ze společnosti anglické jako vyobcován v dubnu roku 1816 opustil vlast po druhé a nikdy více jí nespatřil. V Genevě sepsal III. zpěv Childa Harolda, Vé{né Chillonského, Manfreda, Nářek lassův, v Benátkách IV. zpěv Childa Harolda. Pak dlel střídavě na různých místech Italie oddávaje se bezuzdně prostopášnostem. Od r. 1818 do 1823 sepsal ještě Ma^eppu, Dona Juana, Věk kovový, Ostrov, jakož i dramata Marino Fallerò, Sardanapalus, Foscari, Werner, Cain. Roku 1823 odejel do Řecka účastnit se boje o svobodu národa hellénského, ale již r. 1824 zemřel v Missolunghi. Byron byl básník prvního řádu; škoda jen, že vzácné nadání jeho poškozeno bylo špatným vychováním, neblahými poměry rodinnými a nezkrocenou výstředností života, k níž aspoň částečně mimo vlastní vinu zahnán by! licoměrnou společností, která sama jsouc mravně pokleslá přece jej po rozvodu s chotí vyštvala z vlasti. Sláva, které Byronovy básně takořka úprkem dobyly, byla úplně zasloužena. Zakládá se nejvíce na epech, které vynikají nejprve novotou látek, vypisujíce scenerii, zvyky a horoucí vášně východních zemí; pak i duch, kterým Byron psal, byl neobvyklý, nový: byla to bouřlivá vášeň, která obrovskou silou otřásala zastaralými názory. A nade vším rozlito temno nespokojenosti, přesycení a nenávisti, nálada elegickosatirická, bol světový. Jinak cit Byronův jest upřímný, obrazotvornost takměř nevyčerpatelná, básnická mluva skvělá ráznými kontrasty, případnými obrazy a lahodně zvučnými rhythmy. Dobré stránky tyto oslnily čtenářstvo tak, že s počátku nebylo slyšeti leč chválu. Když však potuchlo první nadšení, shledány jsou také mnohé vady v osnově děje i v charakteristice. Byron vypravuje trhavě, úryvkovitě; jednotlivosti básní jeho jsou překrásné, celky nesrovnalé. Charaktery jsou věrně dle pravdy kresleny, ale není v nich rozmanitosti; všude jsou jen dva, podstatou vždy stejné : muž plný vášně a ohně, opovržení k lidstvu, pochybovačnosti a zoufalství, ale přece schopen nejútlejších hnutí srdce (Byron sám!) a vedlé něho žena oddaná a obětovná, ale oddaná slepě bez uvědomělé rozvahy. Vady tyto ještě více na jevo vystupují ve dramatech, která se nehodí na jeviště. Jednotlivosti v nich (hlavně v Manfredu a Kainovi) jsou krásné, velikolepé, ale osnova děje nedramatická, a charakteristika takměř udušena lícněmi a úvahafni. Mezi lyrickými básněmi Byronovými mnoho jest velmi něžného a cenného; satiry jeho jsou řízné a žahavé. Příkladem {{Prostrkaně|Scottovým}} spravovali se nejprve básníci {{Prostrkaně|školy jezerní}} ''(Lake-School)'', t. řeě. odtud, že hlavní členové její Wordsworth, Southey a Coleridge, spojeni jsouce přátelstvím a svazky příbuzenstva delší dobu žili sobě na blízku při jezerech v severozápadních hrabstvích A., Cumberlandu a Westmorelandu, a z tamních krás krajinných leckterý podnět vzali ke zdařilému líčení přírody. Název školy ostatně nemá oprávněnosti, poněvadž nebásnili rázem naprosto stejným, nýbrž každý má své osobní zvláštnosti. Nejstarší z nich byl William Wordsworth (* 1770 — † 1850). Sepsal hojně básní lyrických, epických, popisných a didaktických, z nichžto nejznačnější jsou: The Excursion, zlomek úvah o Bohu, přírodě a lidech, v jednotlivostech dosti zdařilý, celkovou osnovou však pochybený. The White Doe of Rylstone or the Fate of the Nortons, veršovaná povídka historická s nádechem mystickým. Ecclesiastical Sonnets, 122 básně o předmětech církevních, mnohé velmi zajímavé hloubkou myšlének. Také mezi balladami Wordsworthovými některé (jako Laodamia, Ruth a jiné) jsou zdařilé. Wordsworth při každé příležitosti (v předmluvách k básním a pod.) za první podmínku poesie prohlašuje přirozenost, prostotu, nelíčenost, a žádá, aby ani mluva poetická nelišila se příliš ode mluvy všední. Dle toho také předním znakem jeho básní jest prostota jakási, jen že patrně nucená, a mimo ni podivná směs klassicismu, romantismu, mysticismu a — všednosti. Jakkoli požíval svou dobou veliké úcty, Wordsworth přece nevynikl ničím nad slušnou prostřednost. — Robert Southey (* 1774 — † 1843) byl básník nad míru plodný; díla jeho plní 109 svazků, nepočítajíc ani asi 150 pojednání, roztroušených po časopisech. Nejvíce jest prací prosaických, jejichžto jasný, rázovitý sloh vůbec se chválí; jsou mezi nimi Dějiny brasilské, Dějiny anglickofrancouzské války na poloostrově Pyrenejském, životopisy Nelsona, Wesleye, Cowpera, Chattertona a j. — Z básní žádná nemá ceny trvalé; nejlepší ještě jsou fantastické, příliš romantické básně epické Joan of Arc, Thalaba the Destroyer (arabská pohádka), Aíadoc (pověst o báječném objevení Ameriky ve XII. stol.), The Curse of Kehama (mythus indský) a Roderick, the Last of the Goths (o zhubení říše gótské Araby ve Španělích). Nejméně plodný, ale daleko nejnadanější básník kroužku jezerního byl Samuel Taylor Coleridge (* 1772 — † 1834). Sláva jeho zakládá se na skrovném svazku ballad a písní, a sice hlavně dvou ballad The Ancient Mariner a Christabel, které jsou mistrnými kusy básnictví romantického, líčíce zvláště hrůzoplodné, mystické a démonické živly už pouhým rhythmem a zvukem veršů, jak to před ním nedovedl nikdo, a po něm snad jen Američan Edgar Allan Poe ve slavném svém »Krkavci« (The Raven). ColeUufiv Slovník Nauňný, »v. II. 13,2 1339. ridge psal též dramata, ale nepatrná; přednáškami o Shakespearu krajanům svým první důkladně poukázal na velikost tohoto genia. Psal též filosofická, náboženská, aesthetická a politická pojednání, v nichžto jeví se nejprve přívržencem Plotinovým, pak Kantovým, ale vždy s příměskem zvláštní mystiky. Básníkem zvláště ušlechtilým a lahodným byl Thomas Moore (* 1779 —f 1852), syn chudobných rodičův irských; k vlasti své po všechen život lnul vřelou láskou, kterouž i v písních osvědčoval. Slávu básnickou zjednal si nejprve překladem Anakreonta, pak sbírkou lyrických kusů, jež vydal pod pseudonymem Thomas Little, a konečně básněmi americkými (Poems relating to America), mezi nimiž jest již mnohá perla dokonalá. Značnější jsou Irish Melodies, sbírka 125 písní obsahu rozmanitého, přizpůsobených starým irským nápěvům, a National Airs, asi 70 písní k nápěvům různých národů. Řadu lyrických plodů zavírají Sacred Songs, písně ne sice přímo duchovní, ale zbožného obsahu. Na těchto básních, dosud hojně čítaných, sláva Mooreova nejvíce se zakládá, a právem, poněvadž písně jeho jsou skutečně nejlepšími ukázkami nové lyriky anglické. Ale Moore sepsal též velmi lahodné hásně epické: Lalla Rookh, cyklus 4 eposů východozemských, jež vynikají čilou obrazotvorností a krásnými lícněmi orientských obyčejův i přírody. O něco méně zdařilé jsou The Loves of Angels, tři povídky veršované, jež zpívá tolikéž andělů. Dosti velikou cenu mají také Mooreovy básně satirické Tmo Penny Post Bag, The Fudge Family in Paris, The Fudges in England a Fables for the Holy Alliance. Mimo to Moore sepsal egyptskou novellu The Epicurean a životopisy Byronův a Sheridanův a některé jiné méně vynikající spisy prosaické. — Méně důležitý, ač velmi plodný básník bylThomas Campbell (* 1777 — † 1844), jenž proslavil se hlavně vlasteneckými písněmi, z nichžto mnohá zobecněla jako píseň národní. Zvláště báseň Ye mariners of England stala se takořka hymnou angl. plavců. Z ostatních prací jeho nejlepší jest báseň poučná The Pleasures of Hope. Jemu podoben byl Samuel Rogers (* 1763 — f 1855), skladatel didaktické básně The Pleasures of Memory. — Pak jmenovati jest ještě Waltera Savage Landòra(* 1775 — † 1864), přítele a zastánce Southeyova, kterého vrstevníci velmi sobě vážili. Ze spisů jeho nyní pouze prosaické Imaginary Conversations of Literary Men and Statesmen ještě se čítají. — Z kruhů osobních přátel Scottových byla také Joanna Baillieová (* 1762 — † 1851), která mimo četná dramata knihová složila svazeček výborných skotských písní. — Lahodou formy a vážností obsahu ozdobeny jsou četné epické a lyrické básněFelicie Hemansové(* 1793 — + 1835), z nichž asi nejzdárnější perlou jest The Forest Sanctuary. Zádumčivou náladou vyznačují se básně, jež složila Laetitia Elisabeth Landonová (* 1802 — † 1838). Řídili-li se básníci právě uvedení více méně příkladem Scottovým, měl také Byron stoupence, z nichžto nejpřednější jest Percy Bysshe Shelley (* 1792 — † 1822), vzoru svému podobný rozervaným životem, bujným vzletem a vší subjektivnou a pessimistickou povahou básnických plodů. S Byronem také v cizině se stýkal vyloučiv se jako on výstředním životem ze společnosti své vlasti. Práce jeho nejdůležitější jsou: Queen Mab, báseň fantasticky allegorická, částečně podlé vzoru Spenserovy »Faerie Queen«. Alastor čili Duch samoty, elegie, kterou básník úchvatnč líčí stav vlastní duše. The Revolt of Islam, epos, v němž básník vede krutý boj proti náboženství, státu a manželství. The Witch of the Atlas, báseň epická. Rosalind and Helen, veršovaná povídka, zase namířená proti manželství. Julian and Maddalo, dialog o náboženství, ve kterém Shelley sebe (jakožto Juliána) s Byronem (Maddalem) spodobil o závod bojující proti náboženství. Adonais, elegie nad smrtí básníka Keatsa. Konečně dvě dramata: Prometheus Unbound slohem aischylovským, a úchvatná tragédie zločinců Cenci. Jen formu dramatickou mají Hellas, chvalozpěv na osvobození Řecka, a satiry na Jiřího IV.: Swellfoot the Tyrant a The Masque of Anarchy. Shelley psal též básně prostě lyrické, mezi nimiž jest mnoho vzácně zdařilého. Jakkoli Shelley velmi jest podoben Byronovi, přece od něho liší se jednak tím, že byl méně sobecký, dovedl sebe sama zapříti a povznést! se k ideálnímu nadšení pro věc, kterou jedenkrát za dobrou uznal, a pak že postoupil v radikálném boji proti náboženství, státu a uznaným zvykům až po samý kraj možnosti, kdežto Byron z jakéhosi polovičatého skepticismu nedovedl se vymaniti, neměl odvahy zříci se náboženství a přes nadšení pro svobodu a rovnost nevybavil se z ješitných šlechtických předsudků. Shelley jest určitější, rozhodnější a proto také poměrně klidnější, — Bohatě nadán, ale časnou smrtí z činnosti básnické vytržen byl chráněnec a oslavenec Shelleyův John Keats (* 1796 — f 1821), z jehož plodů mnohoslibných nejlepší jsou epické básně Endymion, Hyperion (jen zlomek), The Eve of St. Agnes a některé menší kusy lyrické. Jen pro úplnost třeba zmíniti se ještě o některých básnících dramatických, ač z prací jejich žádná nedostupuje výše dokonalosti umělecké. Poněkud lepší ještě jsou drámata vážná, kdežto veselohry nejsou ani prostřední. Dramata psal herec a později kazatel baptistů Jam es Sberidan Knowles (* 1784— † 1862), z jehož kusů vážných aspoň Virginius a John Procida or the Bridals of Messina, z veseloher The Love Chase zasluhují povšimnutí vynikajíce správnou osnovou děje, ušlechtilou mluvou a působivostí na jeviště dobře vypočítanou. Knowles sepsal též několik básní lyrických, dva romány, některá polemická pojednání theologická a výborný návod k deklamaci pod názvem The Elocutionist. — Ještě méně cenná jsou dramata, jež psali Thomas Lovell Beddoes (* 1803 — † 1849), Thomas Talfourd (* 1795 — † 1854), Henry Taya literatura). lor (* 1800) a Marie Mitfordová (* 1789 —< f 1855), známější výbornými povídkami z anglického venkova. Co v této době z oboru {{Prostrkaně|prosy zábavné}} za vzorem Scottovým cennějšího se vyskytlo, již výše podotčeno jest. Z prosy naukové nejprve historiografie nehonosí se spisy tak epochálnými jako doba předešlá, avšak co napsáno, vyniká hloubkou reflexe a bystrostí kritického úsudku. Z domácích dějin zvláště doba anglosaská a rozvoj anglické ústavy rozebrány jsou s velikou pílí a učeností. Anglosaské dějiny vzdělávali S h ar o n T u r n er (!;: 1768 — J 1847) aJohnLingardf* 1771 — † 1850) ; děje republiky George Brodie (J 1827), historiograf království Skotského. — Rozvoj anglické ústavy od Jindřicha VII. po Jakuba II. vylíčil slavný státník Charles James F’ox (* 1749 — J 1806); od Jindřicha VII. po Jiřího II. největší historik této doby, Henry Hall am (* 1778 — J 1859), ve výborném díle The Constitutional History of England from the Accession of Henry VII. to the Death of George II. Také ostatní spisy Hallamovy, hledící k dějinám širším : View of the State of Europe during the Middle Ages a zvláště Introduction to the Literature of Europe in the XV., XVI. and XVII. Centuries svědčí o bohatých vědomostech, neúnavné píli a jasném, samostatném úsudku. Sloh jeho jest vážný, důstojný předmětu, a přece ozdobený vší lahodou a živostí dokonalé prosy. — Dějiny skotské pěstovali George Chalmers (* 1742 — J 1825), od něhož jest také History of the United Colonies of America, pak Malcolm Laing (* 1762 — J 1818) a Patrick Fraser Tytler (* 1791 — † 1849). — Děje války s Francouzi na poloostrově Pyrenejském, jež líčil již Southey, věrněji a živěji vypsal plukovník Sir William Napier, jenž sám bojů těch se účastnil. — Zdařilou historii britské Indie složil James Mill (* 1773 — † 1836), otec slavného filosofa; a jako biograf vyznačil se zvláště James Boswell (* 1740 — † 1795) životem Samuela Johnsona. — Věda zeměpisná obohacena zvláště hojnými cestopisy, jež tuto ovšem nelze vypočítávati. První spolehlivější zprávy o Habeši rozšířil JamesBruce (f 1794) a z cestovatelů po střední Africe co do času první místo zaujímá Mungo Park (* 1771 — J 1805), za nímž brzo následovali četní mužové jiní, jako Denham, Clapperton, Landò r, Bowditch, Campbell, Burch e 11. Současně usilováno jest o objevení severozápadního průplavu z okeánu Atlantského do Tichého, a nebezpečné plavby, jež vykonali John Ross, Edward Parry, John Franklin, Beechey, Scoresby a j., poskytly látku k poučným i zajímavým popisům. Hojně cestováno též po různých částech Asie a Ameriky, a zkušenosti z cest po suchu i po vodě poutavě jsou vylíčeny. Konečně i po zemícb evropských hojné cesty jsou konány, a zprávami o nich rozšířeny vědomosti o krajích, zvycích a obyčejích obyvatelstva. Vědu Adamem Smithem založenou ({{Prostrkaně|národní hospodářství}}) mimo jiné v této době pěstovali Jeremy Bentham (* 1748 — † 1832) a T. R. Malthus (* 1766 — † 1834), který zásadní větou, »že lidstvo se množí rychleji nežli prostředky jeho obživy«, příčinu dal ke mnohým sporům. Z ostatních zástupců národního hospodářství proslul nejvíce David Ricardo (* 1772 — j 1823) dílem Principles of Political Economy and Taxation, jež po Smithově Wealth of Nations pokládá se za nejdůležitější spis o tomto předmětě. — O zemědělství zásluhy nevšední získal si Arthur Young (* 1741 — † 1820), jehož pojednání jsou z prvních vědeckých prací tohoto odboru. — Humoristickými náčrtky politického obsahu proslul Sydney Smith (* 1771 — f 1845), jenž měl vtip a ráznost Swiftovu, ale bez jeho cynické drsnosti. — Jako spisovatel aesthetických pojednání o básnictví a uměn! vůbec na slovo vzat jest William Hazlitt (* 1778 — † 1830); pracemi filosofickými vynikl Dugald Stewart (* 1753 — † 1828), prof, morální filosofie v Edinburce; z theologů nejslavnější jest William Paley (* 1743 — J 1805), nejplodnější Thomas Chalmers (* 1780 — -j i847), a proti nevěře a náboženské lhostejnosti, jež šířila se původem francouzské revoluce, horlivě bojoval William Wilberforce (* 1759 — -j 1833), známý také z pariamentárních dějin A. jako neúnavný odpůrce otrokářství. — Jako řečníci zjednali si slávu lord Erskine (* 1750 — † 1823), Edward Thurlow (* 1732 — † 1806) a Irčan John Philpot Curran (* 1750 — † 1817). '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. E) (Panování Viléma IV. aViktorie.jNovoklassicismus arealismus. Doba nejnovější v přesném smysle slova nenáleží do historie literatury, poněvadž rozvoj přítomný, po mnohých stránkách ještě nedokonaný, nemůže býti předmětem dějepisného rozboru. Přece však možno naznačili aspoň všeobecně směry, kterými se béře písemnictví. Charakteristickým znakem této doby jest, že básnictví veršované ustoupilo v pozadí, ačkoli v lyrice a epice mnoho a dosti pěkného bylo sepsáno. Drama pokleslo úplně, a cokoli v oboru jeho přece se vyskýtá, byť i vynikalo hloubkou myšlének nebo krásou formy, přece nehodí se na jeviště, poněvadž nemá dramatického života. — Za to básně řečí nevázanou, prosa zábavná, zaujala čelné místo v literatuře, ano vynikla nad epickou prosu všech národů. Vedlé toho i prosa nauková všech odborův, hlavně dějepisná a »essay« (pojednání), nejvíce obsahu aesthetického, rozkvétají utěšeně. Essay pěstují zvláště listy pro rozhledy časové (Reviews), jichžto v '''A'''-ii jest veliká hojnost. Mezi básníky nejoblíbenější jest Alfred Tennyson (* 1810), nynější »poeta laureatus«, jenž větší část svého klidného života tráví na ostrově Wightu. Tennyson jest tlumočníkem vřelého citu, jejž vykládá tak lahodnou a libozvučnou mluvou, že čtenáře okouzluje. Ale básně jeho nemají ani zvláštní původnosti ani smělejšího vzletu. Jsou lyrické a epické. První sbírku lyrickou vydal již r. 1830 a od té doby několikráte ji rozmnožil. a literatura). Z epických (The Princess, Maud, Idylls of the King, Enoch Arden, Aylmers field, Sea Dreams, The Northern farmer, The Holy Grail) nejznámější asi jest sentimentálná idylla Enoch Arden, obsahu pravdě dosti nepodobného, a nejzdařilejší jsou obnovy rytířských eposův o Artuši a Grálu, které obsaženy jsou ve sbírkách Idylls of the King a The Holy Grail. Dramata Tennysonova (Queen Mary, Harold, Bechet, The Cup, The Falcon) ozdobena jsou vší lahodou básníkovy mluvy, ale na jeviště se nehodí. — Původností a hloubkou myšlének, jíž se nedostává Tennysonovi, zase až skoro příliš obdařen jest Robert Browning (* 1812), tak že jest více myslitelem nežli básníkem, a jen kdo důkladným studiem dovede proniknouti mystický jakýsi závoj, jenž nad plody ducha jeho jest rozestřen, může z nich miti požitek aesthetický. Básně Browningovy mají nejvíce podobu dramatickou, škoda jen, že rovněž nezpůsobilou pro jeviště. Jsouf to: Paracelsus, Strafford, Sordello, Pippa Passes, The Return of the Druses, Columbus’s Birthday, A Soul's Tragedy, Luria, The Ring and the Book a j. Na výldad jejich sestoupila se zvláštní »Browning-Society«, která vydává ob čas publikace a vydala také jediné prosou psané pojednání jeho An Essay on Shelley. — Básníkem nadaným jest též Algernon Ch aries Swinburne (* 1837) a byl by zajisté aspoň v lyrice mohl dostoupili výše dokonalosti, kdyby uměl krotili překypujíc! bujnost vzletu a plamennou horoucnost vášní. Avšak právě toho Swinburne, jenž podobá se Byronovi a Shelleyovi, nedovedl nikdy. Psal dramata (Atalante, trilogii o Marii Stuartce pod názvy Chastelard, Bothwell, Maria in Prison, pak Erechtheus)-, ale po výtce lyrické básně (Poéms and Ballads, Songs of Italy, Songs before Sunrise, Songs of the Springtide, Songs of Two Nations) a duchaplná pojednání (Essays and Studies) o starším dramatě anglickém, o Byronovi a pod. — K básníkům těmto řadí se také básnířka Elisabeth Barrettová Browningová (* 1809 — † 1861), choť básníka Browninga. Byla tak učeně vzdělána, že přeložila i Aischylova Promethea. Z četných prací jejích sbírka lyrických a epických básní (vyd. r. 1844 o 5 sv.) obsahuje nejlepší verše, jež kdy napsala. Skládala též básně politické a pod názvem The Cry of the Children vydala stesk na smutný osud dítek pracujících v továrnách. Thomas Hood (* 1798 — † 1845), nejvíce známý jako básník humoristický, složil s podobnou tendencí The Song .of the Shirt, v níž líčí bídu londýnských dělnic. — Mnoho jest básníků jiných, kteří pěkné myšlénky vyslovují ozdobnými verši, ale málo mezi nimi vynikajících. Zvláštní zmínky zasluhují ještě asi Skot James Montgomery (* 1771 — † 1854), přední zástupce lyriky duchovní; Bryan Walter Procter, pseudonymem Barry Cornwall (* 1790 — j 1874), jenž napsal mimo jiné též velezdařilé English Songs. Písně skládala takédcerajeho Adelaide Pročte ro va (* 1825 — † 1864) a vnučka Sheridanova Elisabeth Nortonová (* 1808 —■)• 1877). {{Prostrkaně|Drama}} dosti má sice pěstitelův a mezi nimi přední básníky již vytčené (Tennysona, Browninga, Swinburna, Proctera; také romànopisce Buíwera a j.), ale žádný z nich nenapsal kusu, který by udržeti se mohl na jevišti. Ze spisovatelů veseloher ještě nejzdárněji si vedl Douglas William Jerrold (* 1803 — † 1857), ačkoli nyní také více znám jest svými romány (St. Giles a St. James) a zvláště humoristickou knížkou Mrs. Caudle's Curtain Lectures. Hlavní podíl ruchu literárního náleží, jak výše naznačeno, novellistice. Román anglický vyniká především dvěma vlastnostmi : zdravým realismem a mravností. Spodobuje nejvíce život sám, skutečnost ovšem idealiso-, vanou, ale tak, že se nikde nepříčí pravdě poetické. S mravního stanoviska jest mu ozdobou, že se ubránil bludů naturalismu, které dosud nevnikly aspoň do knih čítaných ve slušné společnosti. Za to román neuchránil se směru sensačního, poněvadž mnohé spisovatele a zvláště spisovatelky na scestí svedla snadnost úspěchů mezi obecenstvem méně soudným; avšak počet děl zdravých proti těmto výstřelkům choroby časové jest přece daleko větší. Hojné účastenství žen v novellistice jest třetí charakteristickou známkou nové literatury anglické, a jakkoli v povídkách některých z nich na jevo jdou mnohé vady — mimo sensačnost leckdy citlivůstkářství, výstředná choulostivost a podobné — přece mnoho jest mezi nimi spisovatelek zdárných, které zvláště charaktery líčí se ženským ostrovtipem a bystrostí pozorovací, a co hlavního, vždycky vypravují ve příčině mravnosti neúhonně. Druhy románů pěstovaných jsou velmi četné, a ještě více jest pěstitelů, z nichžto zde jen k nejčelnějším ukážeme. Historické po Scottovi nejhojněji pěstoval G. P. R. Janses (* 1801 — ■j i860), Edward Bulwer, lord Lytton (* 1803 — j-1873), Charles Kingsley (*i8ig — f 1875), R. D. Blackmore, orientské James Mor i er (* 1780 — 184g), plavecké kapitán Frederick Marryat (* I7g2 — † 1848), vojenské Ch. J. Lever (* 183g — † 1872), povídky venkovské anglické Marie R. Mitfordová (* 178g — † 1855), Charlotta Brontéová (* 1816 — † 1855; pod pseudonymem Currer Bell) a nejnověji Marie Anna Evansová pod pseudonymem George Eliot (* i8ig — f 1880); irský život spodobují Will iam Carleton (*lygS — † i86g) a Ch. J. Lever; obrazy ze skotských hor podávají Markéta Oliphantová (* 1828) a George Macdonald (* 1824). Z poměrů dělnických látky berou Elisabeth Gaskellová (* 1811 —j-1865) a nejnověji Walter Besant (* 1838). Život středních tříd společnosti líčí Ant. Trollope (* 1815 — † 1882) a četné spisovatelky, jako Georgiana Fullertonová, Georgiana Craiková a nad ně vynikající Louisa de la Ramee (f 1840) pod pseudonymem Guida. Ze života školského pěkně vypravuje Thom. Hughes^* 1823).— Pomíjejícím zjevem byly romány salonní (fashionable novels), jaké psal nejlépe ještě Th. Henry Lister (* 1801 — † 1842), a povídky, jež směšnou velkopanskou strojenost jejich a literatura). satiricky tepaly, nejzdárnější skládal Theod. Ed. Hook (* 1788 — † 1®42); ale místo jejich zaujaly romány sensační, jež pěstovali nebo ještě pěstují Bulwer, W. H. Ainsworth (*1805), Benjamin Disraeli (* 1804 — † 1886), Wilkie Collins (*1824) a mnoho spisovatelek, z nichžto nejčelnějš! jsou asi Mrs. Henry Woodová, Rhoda Broughtonová, Marie Braddonová. Ze všech novějších novellistův anglických největší jest Charles Dickens (* 1812 — † 1870), pisatel realistických a humoristických obrazů ze života všech tříd anglické společnosti, v nichžto i nejvšednější projevy líčeny jsou s básnickou barvitostí a se vřelým účastenstvím pravého, ušlechtilého humoru. Vypravování jeho čtenáře neodolatelně poutá, ba uchvacuje a unáší. — Jemu zdarem spisů nejbližší jest W. M. Thackeray (* 1811— j- 1863), ač humor jeho přechází leckdy buď v ostrou satiru nebo tón mravokárný. Velikého rozkvětu dostalo se prose naukové a především historické. Výborně v ni působil rozvoj románů historických, poněvadž dějepisce přinutil hleděti mimo cenu vědeckou také k umělému plastickému slohu a psychologickému prohloubení charakteristiky. V obou příčinách vynikl především Thom. Babington Macauley (f 1800 — † 185g). V díle History of England podal dějiny vlastně jen od r. 16S8 do r. 1702, ač zamýšlel vylíčili události až do r. 1832; ale úvodem předeslal výborný stručný přehled dob předešlých. Vydal též řadu pojednání literárně historických, sbírku cenných ballad z dějin římských pod názvem Lays of Ancient Rome, a sbírku řečí parlamentárnícb. Jaksi pokračováním nedokončeného díla jeho jest History of England, kterou sepsal lord Mahon, earl Stanhope (* 1805 — j 1875). Po stopách Macauleyových berou se, ač ho slohem nedostihli, hlavně jen k vědecké přesnosti obsahu hledíce, Edw. Aug. Freeman (* 1823) a James Ant. Froude (* 1818). Freeman sepsal více historických spisů ; nejčelnější jest History of the Norman Conquest of England, k němuž jako doplňkem jsou William the Conqueror, The Reign of William Rufus and the Accession of Henry 1. Zajímavé jest též jeho pojednání The Growth of the English Constitution from the Earliest Times. Froudeovým čelným spisem jest The History of England from the Rail of Wolsey to the Death of Elisabeth. Froude jest také znamenitý cestovatel a popsal zkušenosti své v díle Oceana. — Starožitnosti keltské důkladně rozebral William F. Skene ve dvou spisech : The Four Ancient Books of Wales a Celtic Scotland. — Dějiny anglosaské vzdělával Sir Francis Paigrave (* 1788 — f 1861); v Hallamových dějinách ústavy anglické pokračoval Sir Thomas Er ski ne May (* 1815) dílem The Constitutional History of England since the Accession of George III., jež v posledním vydání doplněno až do r. 1871; dějiny skotské v nové době nejzdárněji pěstoval JohnHillBurton(* i8og — j-1881). Jiným záslužným dějepiscemjestGeorge Grote(* i7g4 — † 1871), jehož History of Greece dosud jest 373 Anglie (poměry politické). z nejlčpších prací tohoto oboru. — Se stanoviska dějepisné filosofie důležit jest Henry Thomas Buckle (* 1821 — † 1862), jenž hodlal sepsali velikou History of Civilisation in England, ale dokonal pouze úvod obsáhlý, v němžto dokazuje, že dějiny světové jsou rozvojem postupujícím dle zákonů přírodních, nepodléhajícím vlivu jednotlivcův. Opačného názoru byl před ním essayista Thomas Carlyle 1795 — † 1881), který v přednáškách svých On Heroes, Heroworship and the Heroic in the History dovozoval, že rozvoj historie děje se právě jen činností geniálních jednotlivců, proroků, básníkův a spisovatelů, kněží a panovníků. — Carlyle, učenec německou vědou nasáklý, krajany své neunaveně obeznamovals literaturou německou, sepsal životopis Schillerův a veliké dílo o Bedřichu II., králi pruském. Složil mimo to Děje francouzské revoluce a mnoho pojednání různého obsahu. Slavný essayista a historik (po výtce španělských podniků v Americe) jest Arthur Helps (* 1814 — † 1875), jehož sloh ozdoben jest zvláštní klidnou lahodou. S filosofického hlediště také W. E. H. Lecky psal svá díla History of European Morals from Augustus to Charlemagne a History of Rationalism in Europe. — Jako biografové vynikli J. G. Lockhart životy básníků Waltera Scotta a Burnsa, G. H. Lewes životopisem Gôthovým, John Forster Goldsmithovým, Swiftovým, Landorovým a Dickensovým, David Masson Milionovým (a spisem British Novelists and their Styles), Samuel Smiles Stephensonovým (a pracemi populárně filosofickými Character, Self-Help, Thrift, Duty a pod.).— Mnoho jest cestovatelův angl., jejichžto díla obohacují vědu zeměpisnou i národopisnou. Nejznámější asi jsou A. H. Layard, cestovatel po východě a znalec starožitností orientských, a cestovatelé afričtí David Livingstone a Henry Stanley. Jiných neméně záslužných jest příliš mnoho, aby ve stručném přehledu tomto mohli býti jmenováni. Geologii pěstovali W. Smith, Sir Charles Lyell, Sir Rod. Gm. Murchison (* 1792 — fi87o), Hugh Miller (*1802 —j-1856), Archibald Geikie. O ledovcích psal J. D. Forbe s (* 1809 — j 1868). Z přírodopisců vůbec známa jsou jména Richard Owen, Charles Darwin (*1809 — +1882), Thom. Henry Huxley (* 1825); ve fysice a astronomii proslavili se David Brewster (* 1781 — J 1867), Michael Faraday (* 1791 — † 1867), Charles Wheatstone (* 1802), John Tyndall (* 1820), Sir John Herrschet (* 1792 — f 1871), J. C. Adams, G. Biddel Airy, J. P. Nichol, Robert Grant, Rich. A. Proctor, J. N. L o c k y e r; Sir Humphry Davy (* 1778 - † 1829) proslul epochálnými spisy o chemii ; WilliamaWhewella(* 1794 — f 1866) hlavní díla jsou History of the Inductive Sciences a The Philosophy of the Inductive Sciences', po stopách jeho berou se B. Powell, J. C. Prichard. Stoupenci Kantovy fi 1 osofie byli Sir William Hamilton 1788 — * 1B64) a Henry L. Mansell (*1820). Nejslavnější však všech filosofův anglických jest John Stuart Mill (* 1806 — † 1873), a epochálně dílo jeho A System of Logic Ratiocinative and Inductive zvláště pro methodologii vědeckou navždy zůstane úhelným kamenem. — O aesthetice nejzáslužněji pracoval John Ruskin (* 1819), jehož spisy Modem Painters a The Seven Lamps of Architecture a The Stones of Venice a j., pak přednášky o umění {Lectures on Art), jež měl v Oxfordě r. 1870, zjednaly předmětu tomuto pozornost dříve neobvyklou mezi anglickými vzdělanci. {{Prostrkaně|Filologickými}} pracemi proslavil se vA-ii rodilý Němec Francis Max. Müller (* 1823). V theologii nejvíce péče obrací se na výklad Písma svátého, a mužové jako Henry Blunt, John J. Blunt, Richard Whateley, Edw. Bickersteth, Henry Alford aj. zjednali si o studium toto velikou zásluhu. Konečně dějinami literatury prosluli professor George L. Craik (*1798 — † 1866, Sketches of the History of Literature and Learning in England, pak Manual of English Literature), Th B. Shaw (A History of English Literature), W. Spalding (History of Engl. Liter.), Dobson (A Handbook of Ěnglish Literature for the Use of Candidates for Examination, Londýn, 1880). {{Prostrkaně|Srovnej}}: Th. Wright, Biographia Britannica Literaria (2. sv., Lond., 1842—49); Th. Warton, The History of English Poetry (3. vyd. opatř. W. Carew Hazlitt, Lond., 1871); F. J. Bierbaum, History of the Engl. Lang, and Lit. from the earliest times until the present day including the Liter, of North America (Heidelberk, 1883). Pak mimo Chambersovu Cyclopaedia of Engl. Liter., též Alliboneův Dictionary of English Literature. — Dále H. Taine, Hist, de la lit. anglaise (Paříž, 1863— 1864); Perry, La lit. angl. au XVIII. siècle (Pař., 1885); Hettner, Gesch. d. angl. Lit. v. d. Wiederherstellung des Königthums bis in die zweite Hälfte des XVIII. Jahrh. (14. vyd., Brunšv., 1881); B. ten Brink, Gesch. d. engl. Lit. (I. sv., Berlin, 1877); G. Körting, Grundriss der Gesch. der engl. Liter, von ihren Anfängen bis zur Gegenwart (Münster, 1887). Historie lit. anglické, jež po němečku sepsali ještě E. Engel (v Lipsku, 1883), J. Scherr (v Lipsku, 1854 a část.) a R. Gätschenberger (v Praze a ve Vídni, 1859—63) nemají ceny vědecké. Nejdůležitější práce o jednotlivých dílech a spisovatelích uvádí Körting. ''[[Autor:Václav Emanuel Mourek|VM.]]'' {{Prostrkaně|Anglická literatura severoamerická}} viz {{Prostrkaně|Spojené obce severoamer.: Literatura.}} == Poměry politické. == Administrativně rozdělena jest A. ve 40 hrabství, Wales ve 12, a území tato (county nebo shire) tvoří největší správní obvod. Další rozdělení v kraje (hundred), okresy (wapentake) a čtvrti (ward) má nyní význam pouze historický. V čele každého hrabství stojí lordlieutenant, jehož moc, dříve velmi rozsáhlá, je nyní dosti ztenčena; příslušíť mu hlavně jen doporučovali vhodné osoby za smírčí soudce a miliční důstojniky, fiditi losováni branců pro milici a přecho-1 vény zvláštními zákony. V ostatním pak zůvávati listiny svého hrabství (Ct/sřos ifofií/orum). J stalo právo anglosaské v platnosti (Vilém I. Mimo jednotlivá hrabství stojí pod správou j Výbojce prohlásil je sám za závazné), ač čalordlieutenanta ještě Tower Hamlets, část to sem bylo valně pozměněno vlivem práva norLondýna, Ely v hrabství cambridgeském a | manského. Touž dobou vnikalo i právo kanoměsto Hawerfordwest. Podobná jest asi působnost Lord-Wardena; jeden spravuje tak zv. »pět přístavů« (Cinque Ports, Hastings, Romney, Hythe, Dower a Sandwich, později ještě Winchelsea a Rye), druhý pak cínové doly (Stanneries) v Cornwallu a Devonshiru. Vedlé lordlieutenanta ustanoveni jsou pro jednotlivá hrabství ještě úředníci soudní. Města (municipal boroughs, cities), k nimž se čítá i okolí na 7 angl. mil, mají velmi rozsáhlou samosprávu, Londýn pak má pro sebe zvláštní zřízení. (Ostatně viz Britannie Veliká: Ústava.) Ve znaku má A. tři zlaté levharty v červeném poli (viz vyobr. č. 269.). == Právo. == Vývoj práva anglického, které nepodlehlo vlivu práva římského tak jako právní řády západní a střední Evropy, jeví mnohé zvláštnosti. Starší anglického práva jest právo anglosaské. Zákony z doby anglosaské (domas, dooms), snesené na sněmech jednotlivých království, mají ráz národních zákonů germánských (leges barbarorum). Dle badání Gneistových a Brunnerových náležejí k nim: zákony Ethelberta (560—616), Hlothara a Cadrica (673), Withrada (696) pro království Kent obsahu hlavně trestního a processuálního ; zákony Ineovy pro Wessex (688—727); zákony Alfreda Velik. (j- 901), Eduarda staršího (f 924), Ethelstana (f 940), Edmunda (f 946), Edgara (f 975) a Ethelreda (f 1016), z dob již sjednoceného království, obsahující vedlé předpisů trestních a processuálnich i právo soukromé a církevní. Zákony Knutový (1016—1035) zahrnují v jednotném celku starší zákony anglosaské. Vedlé těchto sluší uvésti ještě některé sbírky původu anglosaského z doby normanského výboje (XII. stol.), jako t. zv. leges Henrici I. (1108—n 18) obsahující chartu libertatum z r. noi, svobody Londýna, výňatky ze zákonů anglosaských, ze Salického zákona, z franckých kapitulárií a j. a leges Edwardi Confessoris (kolem r. 1135). Veškeré uvedené právní sbírky jsou prosty vlivu práva římského a jeví jen stopy práva kanonického. Sebrány a skvostně vydány byly k žádosti parlamentu r. 1840 zvláštní kommissí archivální (Record Comission) s titulem: »Ancient Laws and Institutes of England etc.« Soudní a jiné listiny z té doby obsahuje Kembleův Codex diplomaticus aevi Saxonici (6 svaz. 1839—48). S výbojem normanským přišlo do země i normanské právo (v. t.). Toto platilo výhradně pro právní poměry Normanů; poměry jejich k domácímu obyvatelstvu byly upra nické i římské do země. Zákony Viléma I. (Leges Wilhelmř Conquaestoris), psané latinsky a starofrancouzsky, jsou: 1. Leges et consuetudines, quas Willielmus rex post adquisitionem Angliae omni populo Anglorum concessit tenendas, obsahující právo anglosaské a některé předpisy pro poměry mezi starým a novým obyvatelstvem ; 2. Willelmes cyninges asetnysse (zákony krále Viléma) obsahu processuálného; 3. nařízení o rozdělení pravomoci světské od církevní. Kromě těchto jsou důležité prameny právní zv. Domesday Book (říšská kniha pozemková), fiskální listiny Exchequeru zv. Rolls of the Pipe (rotuli Pipae) a četné listiny soudní. Zákony doby normanské obsaženy jsou rovněž v uvedené sbírce »Ancient Laws atd.«. Nové období ve vývoji anglického práva nastává od Jindřicha II. utvářením stavu odborně vzdělaných soudců (zv. cestných, justiciarii itinerantes), stálého říšského soudu (Court of Common Pleas) a poroty v řízení civilním. Od té doby počíná rozlišování práva obecného (Common Law) od statutového (Statute Law). Prvé objímá právo obyčejové a zákony anglosaské a normanské (leges, constitutiones, assisae, chartae). Vlastní statuty počínají obyčejně od »Provisiones de Merton« (zoHenr. III., 1235) s předesláním velké charty (magna charta) Jana z roku 1215. Dělí se pak na statuta vetera a nova. Tyto počínají 1 Edw. III. a značí zákony vzniklé pravidelnou cestou ústavní (pojednáním v parlamentu a sankcí královskou). Odtud činí se též (ostatně sporný) rozdíl mezi statutes a ordinances (mezi zákony v přesném slova smysle a usneseními parlamentu, nezanesenými do úředních Statute Rolls, pak nařízeními vládními, jimiž statuty nemohly býti změněny). Zákony vydané před »Provisiones de Merton« obsahuje sbírka H. Spelmannova (f 1641) »Codex legum veterum statutorum regni Angliae ab ingressu Guillelmi I. usque ad a. 9 Henr. II.«, pak Stubbsovy Select Charters 2. vyd. 1874 a j. Statuty ve vlastním slova smysle až do r. 1714 obsahuje úřední sbírka »The Statutes of the Realm, from original records and authentic manuscripts. Printed by command of H. M. king George III., in pursuance of an adress of the House of Commons of Great Britain from the earliest times to the end of Queen Anne« (11 sv., Lond., 1810—28). Pozdější statuty sebrali T. E. Tomlins a J. Reitby »Statutes at large from M. Charta to the Union of the Kingdom of Great Britain and Ireland« (t. 1811, 10 sv.) a George Kettilby Richards »The Statutes of the United Kingdom of Great Britain and Ireland« (23 sv., až do 31, 32 Vict. 1867—68). Při citování statutů uvádí se rok panováni krále vládnoucího a zákon po běžném číslování, na př. 2 Vict., c. li, s. 5, t. j. 2. rok panování královny Viktorie, kapitola (zákon) 11, sekce 5. Jsou-li v témž roce dvě sezení parlamentu, uvádí se napřed i číslo sezení, na př. st(atut) i neb 2. Počínajíc 4 Hen. Vil. (1485—150g) jsou statuty psány jazykem anglickým a od Eduarda III. (1327) úředně redigovány ve Statute Rolls, nyní Statute-Book. Rejstříky o jednáních parlamentu (rotuli parlamentorum et petitiones et placita, Parliamentary Rolls) byly vydány r. 1832 (6 sv.). Úřední Journals of the House of Lords počínají i Henr. VIII. a Journals of the House of Commons 1 Edw. VI. Nařízen! tajné rady (Privy Council) vydal r. 1834—37 Sir Harris Nicolas: »Proceedings and Ordinances of the Privy Council io Rie. II. to 33 Henr. VIII.« (7 sv-) {{Prostrkaně|Soudní prameny}} právní jsou od časů Jindřicha II. takto rozděleny: 1. Writs (brevia), processuální príkazné listy vydávané král. kanceláří na žádost stran k zahájení a provádění řízení před soudy královskými. Podobny jsou římským formulím praetorů (tot formulae brevium, quot sunt genera actionum, Bracton). Writy byly často sbírány a kommentovány. 2. Records, protokoly soudů královských s právem archivu (t. zv. Courts of Record), rovněž často sebrané a vydané. 3. Reports, důvody soudních rozhodnutí a výtahy důležitých zásad všeobecných pro soudní praxi. Úřední sbírky jejich jdou od Eduarda I. až do Jindřicha VII. ( Vear-ßoofcs); z pozdější doby jsou četné sbírky soukromé (Plowden, Croke, Yelverton, Saunders a j.), z nichž nejslavnější jsou reporty Ed. Cokea, jež citují se bez udání jména autorova pouze Rep. Jména reportérů obsahuje Clarkeova »Bibliotheca Legum« (Lond., 1810). Nyní vydává reporty authenticky Council of Law Reporters, soukromě pak Law Journal, Law Times a Sollicitors Journal. Důležitým pramenem jsou konečně právní knihy. Sem náleží hlavně: Glanville, Tractatus de legibus et consuetudinibus regni Angliae tempore Henr. II. compositus justitiae gubernacula tenente Ranulpho de Glanvilla, 1187—1189; Bracton či Bratton, Henrici de B., De legibus et consuetudinibus Angliae libri V, 1256—5g. Obě obsahují nejlepší přehled práva a řízení dle práva obecného ve středověku a byly vzorem pozdějších právníků. U Bractona jeví se značný vliv práva římského a kanonického. Méně důležitý jsou Fleta seu Commentarius juris Anglicani od anonyma (kolem r. 1290); Gilbertus de Thornton, Summa de legibus et consuetudinibus Angliae (1292); Britton (f 1295), Treatise of the Laws and Customs of Engl. (vyd. 1865); Hengham, Magna et parva Summa (vyd. 1606) ; Andrew Horne. Mirrour aux Justices (Zrcadlo soudců, 1307—27). Potom přestávají právní knihy až do konce XV. stok, kdy vyšlo proslulé dílo Johna Fortescue »De laudibus legum Angliae« (1463—71), sepsané pro prince Eduarda, v němž ukazují Se přednosti práva anglického před římským. Dobré pověsti požívá i Littletonovo pojednání o právu pozemkovém »On Tenures« (1462—83), které stalo se základem slavného spisu uvedeného již reportéra Ed. Cokea »Institutes of the Law of Engl.« (1628), požívajícího autority zákona. Zmínky zasluhují ještě právníci Sir William Stauníord či Stamford, The Pleas of the Crown 1554—56; M. Hale (f 1676), History of the Pleas oi the Crown a History of Common Law; P'itz Herbert (j- 1538), Grand Abridgement; Hooker, Bacon, Thom. Smith a j. Starší školu právníkův anglických zavírá Blackstone svým spisem »Commentaries on the laws of E.« (i. vyd. r. 1765), který požívá posud klassické autority co do výkladu staršího i novějšího práva obecného. Dobu novou zahájila analytická škola právní (v. t.), jíž klestili cestu hlavně Jeremy Bentham četnými spisy svými ve směru zákonodárném, a po něm John Austin (The province of Jurisprudence determined, x. vyd. 1832), dobrý znatel práva římského, ve směru výkladu platného práva. Duchem historickofilosofickým vynikají spisy Sira H. Mainea. Obtíže, jež působí pestrá terminologie a téměř nepřehledné množství právních předpisů z různých dob, budí stále více snahy po pracích systematických i po kodifikaci angl. práva (Broom, Mackby, Stephen, Holland, Lord Brougham a j.). Posud dělí se angl. právo na Common Law, Statute Law a Equity. Rozdělení to jest, jak jsme viděli, historické a ne logické. Neodpovídá! našemu dělení práva v obecné a zvláštní nebo v statutové a obyčejové. Common Law (právo obecné) spočívá na právu obyčejovém, starších zákonech, na rozhodnutích soudních, na učení právníkův a z části na pojmech práva římského. Obor práva toho ustupuje však víc a více právu statutovému (Statute Law) a kodifikaci jednotlivých částí práva (trestního, processuálního, manželského a j.). Soudní rozsudky (zvláště reporty), ač mají dle běžného mínění (Blackstone) jen ráz deklaratorní, požívají posud téměř autority zákona a nabyly větší ustálenosti opravou soudnictví z r. 1873 (Judicature Act), kterouž zároveň setřeny byly různosti mezi soustavou práva slušného (Equity) a právem ostatním. Platné zvláštní obyčeje místní (Particular Customs) sluší dokázati porotou. Právo římské a kanonické platí skrovnou měrou vedlé práva domácího při soudu vojenském (Court of Chivalry), při dvoru admiralitním (Admiral Court), při soudech universitních a církevních. Z bohaté literatury uvádíme: Reeves, History of the English Law from the time of Saxons to the end of Philipp and Mary (3. vyd. 1814—29, 5 sv.); H. Brunner, Überblick über die Gesch. der französ., normann. und engl. Rechtsquellen (Holtzendorff’s Encykl. 1882, str. 304); Fr. Wharton, Commentaries on Law (Philad., 1884); E. Glasson, Histoire du droit et des institutions politiques, judiciaires de l’Angleterre etc. (Pař., 1882—83, 5 sv.); Gneist, Geschichte und heutige Gestalt der englischen Communalverfassung (2. vyd. 1863), Geschichte des engl. Verwaltungsrechtes (2. vyd. 1867), Engl. Verfassungsgeschichte (1882); Stubbs, The constitutional history of England in its origin and development (1874—78, 3 sv.); Phillips, Geschichte d. angels. Rechts (1825) a Englische Reichs- und Rechtsgeschichte (1828, 2 sv.); Crabb, History of the English Law (1829); Reinhold Schmid, Gesetze der Angelsachsen (1858, 2. vyd.); Stephen, New Commentaries on the Laws of E. (1868, 6. vyd., 4. sv.); Gundermann, Engl. Privatrecht (1864). ''[[Autor:Josef Trakal|Tkl.]]'' {{Prostrkaně|Ústava}} viz {{Prostrkaně|Britannie Veliká}}. {{Prostrkaně|Dějiny}} viz {{Prostrkaně|Britannie Veliká}}. {{Konec formy}} [[Kategorie:Spojené království v Ottově slovníku naučném|Anglie]] g44atksdsrtwb1c5wksnkvrlcbu33hv 334238 334222 2026-07-03T06:25:44Z Davmiub 20055 /* Geologické poměry. */ 334238 wikitext text/x-wiki {{Opravit chyby}} {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Anglie | PŘEDCHOZÍ = Anglický roh | DALŠÍ = Angliorum }} {{Textinfo | TITULEK = Anglie | AUTOR = [[Autor:Vojtěch Mayerhofer|Vojtěch Mayerhofer]], [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:Otakar Feistmantel|Otakar Feistmantel]], [[Autor:František Augustin|František Augustin]], [[Autor:František Vejdovský|František Vejdovský]], [[Autor:Hynek Kollmann|Hynek Kollmann]], [[Autor:František Xaver Kryštůfek|František Xaver Kryštůfek]], [[Autor:Čeněk Dušek|Čeněk Dušek]], [[Autor:Viktor Brandt|Viktor Brandt]], [[Autor:Václav Emanuel Mourek|Václav Emanuel Mourek]], [[Autor:Josef Trakal|Josef Trakal]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný:'' Druhý díl. Praha: J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;328. {{Kramerius|nkp|c5713730-0b3d-11e5-b562-005056827e51|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Anglie | IMAGE = Ottův slovník naučný - obrázek č. 269.png | POPISEK-IMAGE = Č. 269 Znak Anglie }} {{Forma|proza}} '''Anglie''' (lat. ''Anglia'' dle Anglů čili Anglosasů, angl. ''England''), království zajímající jižní, větší část nejrozsáhlejšího ostrova evropského, Velké Britannie, nejdůležitější člen a jádro říše britské. Od pevniny evropské (Francie) oddělena jest Anglickým průlivem (La Manche) přibližujíc se k ní až na 33 km v úžině Caíaiské čili Doverské. Anglický průliv jest jižní její hranicí, kdežto na severu '''A.''' sousedí se Skotskem (od ústí Tweedu přes Cheviotské hory k Solway-Firthu), na východě se Severním mořem a na západě s Atlantským okeánem, knížectvím Waleským a Irským mořem. '''A.''' podobá se trojhranu obrácenému nejmenším úhlem k severu a má tyto krajní body: na severu u Berwicku (Northumberland) pod 55° 46' s. š., na jihu Lizard-Point (Cornwall) pod 49° 57' s. š., vzdálené od sebe asi 685 ''km'', na západě mys Lands-End (Cornwall) pod 5° 44' z. d. a na východě Lowestoft (Suffolk) pod 1° 45' v. d., vzdálené od sebe asi 590 ''km''. Rozloha '''A.''' i s ostrovy k ní náležejícími vypočtena na 131.628 ''km''². {{Prostrkaně|Pobřeží}} '''A.''', jehož délka (i s Walesem) páčí se na 3060 ''km'', jest na východě poměrně málo rozčleněné, zvedá se jen málo nad nehluboké Severní moře a nízký jeho břeh jest písčitý a bažinatý, kdežto jinde křídové jeho skály vybíhají v mysy s prostornými slujemi. Značnější zátoky má pouze při ústích větších řek, jakož jsou Tyne, Tees, Ouse a Trent (Humber), Welland a Great Ouse (The Wash), Stour (Harwichská zát.) a Temže. Z mysů (zvaných ''point'', hrot nebo ''head'', hlava) trčících do Severního moře uvádíme: Flamborough Head, Spurn Head, North Foreland a South Foreland. Za to pobřeží jižní a ještě více západní, velmi tvrdé to skaliny vystupující příkře z vln mořských, mají hojně hlubokých a bezpečných zálivův i přistavův, ale i zde nalézáme místy břehy ploché, zejména v Lancasteru. Bohatě rozčleněny jsou zde břehy zvláště u Portsmouthu a Southamptonu, pak následují zálivy Weymouthský a Torský, Plymouth Sound, Polkerris Bay. Značnější mysy na již. břehu jsou: Beachy Head, St. Albans H., Bill (zobák) of Portland, Start Point, Black H. a Lizard H. Na severozápadním pobřeží velkého poloostrova, jejž tvoří hrabství Cornwall, Devon, Somerset a Dorset, jsou zálivy sv. Iva, Barnstapleský a Bridgewaterský, kterýžto poslední jest částí nejhlubšího zálivu anglického, jenž skládaje se z Bristolského průlivu a ústí řeky Savern zadírá se do země asi 160 ''km'' hluboko. Severně od Walesu následují velké zálivy řek Dee a Ribble, Lancasterský, Morecambe a Solway Firth. Přední mysy na této straně '''A.''' jsou: Trevose Head, Hartland H., Formby Point (severně od Liverpoolu) a St. Bees H. — {{Prostrkaně|Ostrovů}} jest množství roztroušeno kolem břehů anglických; jsou skalisté a valnou částí neobydlené. Značnější z nich jsou: v Sev. moři Holy Island (Northumberland, asi 4 ''km''²), Sheppey I. v zálivu Temžském (9o ''km''²), v Angl. průlivu Wight (Hampshire, 352 ''km''²) a v Atlantském okeánu naproti Lands-Endu Scillské ostrovy (62 ''km''²). ''[[Autor:Vojtěch Mayerhofer|f.]]'' == Horopis == '''A.''' ukazuje nám v severu nízký východ, vstávající pomalu k západu, až ve středu údolí řek Severnú a Merseye dělí západní hory k Walesu se táhnoucí od střední kopčiny. Na jihu od Temže máme velké planiny (''downs'') mající jen v jihozápadu jednotlivé vrcholy. Severozápadní pohoří jmenuje se často Penninské (od kelt. ''pen'', skála) a táhne se ze Skotska Northumberlandem, Cumberlandem a Westmorelandem, až v severním Yorsku zaniká kopčinou. Má v severozápadních horách Cambrijských nejvyšší vrcholy '''A.''': Scaw-Fell 984 ''m'', Helwellyn 931 ''m'', Skiddaw 921 ''m''. Nejsevernější hory Cheviotské mají až 814 ''m'', střední, jižně od nížiny Bramptonské (kudy se táhla zeď Piktů), v Cross-Fellu 892 ''m'' (Réclus 936 ''m''), Bow-Fellu 887 ''m'', jižnější ve Whernside do 726 ''m''. Jen tato poslední čásť běží od sev. k jihu, Cheviotské a Cambrijské od západu k vých. Poslední (prahorní) mají v jihu několik jezer a u Angličanů slynou krásou krajin, jež básnici (Wordsworth a j.) opěvují, zejména Derwentwater (69 ''m''), Winander Mere (41 ''m''). Střední kopčina (jižně od dráhy z Prestonu k Leedsu) má ještě výše 400—500 ''m'' a vrcholy vyšší Highpeak (603 ''m''), Holmemoss (586 ''m''), poslední k jihu Axe Edge (552 ''m''). Východní rovina přímořská přerušena jen v Sev. Yorku kopčinou (Northmoors) dostupující v Bottonheadu výše 454 ''m''. Nížina počínající mezi Staffordem a Nottinghamem (nejvyšší h. Zouch 275 ''m'' nad Leicestrem) postupuje až do úvodí Avonu (přítoku Severnu) a splývá západně s rovinou přímořskou řek Merseye, Trentu a Dee (Lancaster a Chester). Ještě Birmingham (90 ''m'') leží mezi nepatrnými kopci. Teprv záp. od Severnu zjevují se kopce vyšší, souvislé zeměslovně s Walesem, nejvyšší Clee-Hills 550 ''m'', Long 517 ''m'', Wrekin 402 ''m'', Malvernské kopce 395 ''m'' (u Worcestru). Jihových. od Avonu nastupuje jiný ráz totiž planiny od jihozáp. k severových. se táhnoucí, jaké pod jménem »Wolds« (původně lesy, Acklam-Wolds, 234 ''m'') již na vých. pobřeží sev. od ř. Humber se vyskytují a krajinou Lincolnskou se táhnouce, u Uppinghamu splývají se střední křídovou planinou (Northhampton 56 ''m'', u Daventry 223 ''m'', Clee nad Cheltenhamem 320 ''m''), která jen vých. od údolí Severnu má ráz pohoří (Cotswold Hills až 345 ''m''), vých. k Temži se nížíc (90—120 ''m'', leč Chiltern’s Hill 195 ''m'', u Bamptonu sev. 167 ''m'', u pramene ř. Temže u Cirencestru jen 113 ''m'' n. m.). Nížina naprosto močálovitá jest u zátoky Wash (Fens) a nevysoká rovina mezi Washem a Temží. — Jižně od Temže šíří se velká planina jihoanglická, která ve vých. částce jest vyšší na jihu, kde se křídové skály přímo srážejí k úžině Manche (jako u Doveru 134 ''m''). Na jihových. má od 170 do 240 ''m'' (192 ''m'' u Ashfordu, 263 ''m'' u Tunbridge, 248 ''m'' u Lewesu, ale 292 ''m'' u Dorkingu); střední částka jest asi o něco vyšší (297 ''m'' kopec u Marlboroughu, 278 ''m'' u Shaftesbury, 277 ''m'' v Dorsetsku). Kopce Mendipské 299 ''m'', Brentknoll 269 ''m''. Ostrov {{Prostrkaně|Wight}} (kelt. {{Prostrkaně|oddělený}}) dostupuje 252 ''m'' (St. Catherine’s Hill). — Jihozápadní konec''' A.''' je složitější. Devonsko jest planinou střední výše 360 ''m'', nad niž vynikají v severu pohoří Exmoorské I (Dunkerry 520 ''m'', Paracombe 480 ''m'') a jihozápadně větší hory Dartmoorské (High Wilhays 622 ''m'', Cawsand Beacon 546 ''m'', Rydershill 517 ''m''). Cornwall, jihozáp. hrot '''A.''', jest zase nižší; nejvyšší hora jest Brown Willy (415 ''m''), střední výše asi 240 ''m'' (Hensbarrow 310 ''m'') a pak končí se '''A.''' v moři skalami asi 30 ''m'' vysokými (Lands-End, Lizard-Hill 60 ''m'') a ostrovím (Scilly jen 48 ''m'', ale Lundy na sev. 189 ''m''). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Geologické poměry. == Jednotlivé útvary v '''A'''-ii a Walesu jsou vyvinuty od nejstarších k mladším v postupném pořádku od západu k východu, tak že záp. polovice obsahuje archaické a palaeozoické, východní pak mesozoické a kaenozoické. I. {{Prostrkaně|Archaické útvary}} mají rozšíření jen obmezené. Některé shluky jsou ve Walesu, a sice v Pembrokeshiru a dále na sever v Caernarvonshiru; jsou to různé horniny krystalinické, jež také na ostrově Anglesey se vyskytují. Podobně jsou arch. vrstvy v '''A'''-ii, a sice nejprve v severu poblíže hranic skotských a pak hlavně v Cornwallu. Angličané nazývají tyto vrstvy také {{Prostrkaně|Precambrian}} a dělí je ještě na tři oddíly. II. {{Prostrkaně|Palaeozoické útvary}} jsou mnohem značněji zastoupeny. 1. Ve zpodu leží {{Prostrkaně|útvar cambrijský}}, zvaný podlé Cambrijských hor ve Walesu, kde zaujímá aspoň dvě třetiny plochy, pak jest v sev.-záp. konci A. Rozděluje se na dva oddíly: {{Prostrkaně|zpodní}} a {{Prostrkaně|svrchní}}, a to {{Prostrkaně|zpodní}}: stupeň Longmynd-Harlech a Menevian; {{Prostrkaně|svrchní}}: stupeň Lingulový a břidlice Tremadocové. Jsou to různé droby, pískovce, břidlice a j., obsahující dosti hojné zkameněliny, a to {{Prostrkaně|spongie}}, {{Prostrkaně|hydrozoe}} (graptolithové zbytky), {{Prostrkaně|cystidee}}, {{Prostrkaně|cronoidy}}, {{Prostrkaně|brachiopody}}, {{Prostrkaně|pteropody}} (Theca), ale především {{Prostrkaně|trilobity}} (''Paradoxides'', ''Agnostus'', ''Arionellus'', ''Ogygia'', ''Asaphus'' a j.). Tento útvar odpovídá v Čechách hlavně etáži ''C'' dle rozdělení Barrandeova. — 2. Následující nyní {{Prostrkaně|útvar silurský}} rozdělují angličtí geologové na {{Prostrkaně|zpodní}} a {{Prostrkaně|svrchní}}; zpodní pak na: {{Prostrkaně|Areniga}}, {{Prostrkaně|Skiddaw}}, {{Prostrkaně|Llandeilo}}, {{Prostrkaně|Caradoca}}, {{Prostrkaně|Bala}} a {{Prostrkaně|Llandovery}}; svrchní: na souvrství {{Prostrkaně|Wenlock}} a {{Prostrkaně|Ludlow}} a ty na další stupně. Jsou to různé břidlice s pískovci a porfyry; droby, slepence, částečně vápence prostoupené často různými horninami vyvřelými a obsahující mnoho zkamenělin, a sice {{Prostrkaně|brachiopody}}, {{Prostrkaně|trilobity}}, {{Prostrkaně|cefalopody}}, mnoho {{Prostrkaně|graptolithů}}, {{Prostrkaně|korále}} atd. Velmi zajímavý jest v oddělení Wenlock stupeň wenlockého vápence, jenž hlavně u Dudley a na některých jiných místech velmi mnoho zkamenělin (mořských), jako {{Prostrkaně|korály}}, {{Prostrkaně|krinoidy}}, {{Prostrkaně|trilobity}} (''Calymene Blumenbachi''), {{Prostrkaně|brachiopody}} (''Rhynchonella'') a j. obsahuje. Rozšířen jest útvar silurský ve vých. části Walesu (kde obývali Silurové, podlé nichž útvar nazván). Dle nejnovějšího díla Prestwichova Caradoc a Llandeilo rovnají se etáži ''d'' (1—5) siluru v Čechách; Llandovery, Wenlock a Ludlow (které poslední poznamenává za přechodní) etážím ''e'', ''f'', ''g'', ''h''. — 3. {{Prostrkaně|Útvar devonský}}. V jihových. Walesu, v provincii Herfordshiru a okolí, jakož i v sev. '''A'''-ii následuje na útvar silurský sled červených pískovců, jílův a slepenců, jež nazvány byly {{Prostrkaně|old red sandstone}} a obsahují, ač na uvedených místech jen zřídka, zbytky velkých korejšů, jako ''Eurypterus'', ryb: ''Cephalaspis'', ''Holoptychius'' a ''Pterichthys'' (ve Skotsku jsou tyto zbytky hojnější); má se za to, že jsou to jezerní uložení, ale mimo to nalezen byl rod {{Prostrkaně|Lingula}}, což by svědčilo tomu, že některé vrstvy byly uloženy poblíže moře neba že jsou mořské. Později byly v Devonshiru a Cornwallu poznány jiné vrstvy v poloze mezi silurem a karbonem, které nazvány byly {{Prostrkaně|útvarem devonským}} a jež obsahují faunu mořskou; jsou to pískovce, břidlice a pásma vápencův, obsahující zkameněliny: ''Stromatopora placenta'', ''Bronteus flabellifer'', ''Stringocephalus Burtini'', ''Calceola Sandaiina atd''. — 4. {{Prostrkaně|Útvar kamenouhelný}} jest v '''A'''-ii vyvinut ve třech různých podobách, a sice co {{Prostrkaně|zpodní}}, {{Prostrkaně|kamenouhelný vápenec}} (v již. a sev. Walesu, v sev. a střední '''A'''-ii), usazenina mořská; pak {{Prostrkaně|střední}}, zvaný {{Prostrkaně|millstonegrit}}, jenž skládá se z pískovců, drob, slepencův a sem tam vložených vápenných lavic a jest původu částečně mořského a částečně sladkovodního; nalézáme jej v již. Walesu a střední části sev. '''A.'''; v Devonshiru zastoupeno toto pásmo t. zv. {{Prostrkaně|kulmem}} (břidlice a deskovité vápence) obsahujícím ''Posidonomyi Becheri''. Pak následuje útvar {{Prostrkaně|uhlonosný}}, a to v jednotlivých větších nebo menších pánvích; velká pánev taková jest v jižním Walesu (asi 76 slojí uhelných, z nichž na 23 se doluje, mají 32 ''m'' mocnosti); dále velká lože u Manchesteru, na jih od Leedsu, pak na severu u Durhamu a Newcastlu, na jihu u Bristolu a j. Druhy uhlí jsou různé; zkameněliny hlavně {{Prostrkaně|rostlinné}} (jako naše rody) a pak částečně zvířecí (jako v kamenouhelném vápenci, to hlavně ve zpodních polohách). Celková mocnost páčí se 4000 ''m''. — 5. {{Prostrkaně|Útvar permský}} sestává z červených pískovců, slepenců, slínův a horečnatých vápencův, a dle toho děl! se na dvě části, {{Prostrkaně|zpodní}} (sladkovodní) a {{Prostrkaně|svrchní}} (mořský); první obsahuje rostliny, druhý mořská zvířata (jako německý ''Zechstein''). Táhne se v pruhu z Devonshiru přes Bristol, Birmingham, Nottingham a York k severu. Někteří geologové angl. poznamenávají je jako vrstvy přechodní, jiní zase je shrnují v jednu skupinu s {{Prostrkaně|triasem}} pod jménem {{Prostrkaně|Poikilitic}}; jindy zase byly tyto oba nazvány ''new red sandstone'' atd. III. {{Prostrkaně|Mesozoické útvary}}: 1. {{Prostrkaně|Útvar triasový}} jest vyvinut hlavně jen co {{Prostrkaně|pestrý pískovec}} (Bunter) a {{Prostrkaně|pestrý slín}} (keuper); {{Prostrkaně|lasturnatý}} vápenec schází, z čehož však nenásleduje, že by mezi oběma uvedenými oddíly bylo uložení odchylné. Prvý záleží v měkkých, světle červených a pestrých pískovcích (často nepravidelně zvrstvených), pak pevných, slepencových pískovcích a opět měkkých pískovcích; celková mocnost pestrého pískovce jest asi 305—610 ''m''. Města Birmingham, Nottingham a j. stojí na tomto pískovci. {{Prostrkaně|Keuper}} obsahuje pestré slíny a pískovce mocnosti 305—1150 ''m''. V jihozáp. '''A'''-ii (okolí Bristolu) a v již. Walesu vyvinuty jsou dolomitské pískovce, dolom. vápence, pískovce a sliny a náležejí do zpodu keuperu. Co se zkamenělin týče, tu jsou hlavně v keuperu, a jsou to některé {{Prostrkaně|rostliny}} (Cycadee a Conifery-Voltzie); pak {{Prostrkaně|Crustacee}} (''Estheria minuta''), {{Prostrkaně|labyrinthodonty}}, {{Prostrkaně|reptilie}} (''Thecodontosaurus'', ''Palaeosaurus'', ''Telerpeton'', ''Hyperodapedon'', ''Dicynodon'' a j.) a {{Prostrkaně|ryby}} (''Palaeoniscus Semionotus'' a j.). Na některých místech přikládá se ještě jiné pásmo ve svrchu, zvané {{Prostrkaně|penarth}}, odpovídající {{Prostrkaně|rhaetu}} (přechodní mezi triasem a jurou); rozkládá se '''A'''-ií od pobřeží Yorkshirského až k Lyme-Regis na jihu. Obsahuje různé mořské lastury, pak ve střední části známý {{Prostrkaně|bone-bed}} (obsahující zbytky ryb, reptilií a ze ssavců: ''Microlestes''). — 2. {{Prostrkaně|Útvar jurský}} počíná {{Prostrkaně|liasem}}, jenž tvoří souvislý pruh táhnoucí se od Whitby a Redcaru na severu okolo Lincolnu, Oldhamu, Northamptonu, Cheltenhamu atd. k Lyme-Regis na jihu; jsou to hlavně hlinité vápence, jíly nebo lupky. Dělí se opět na několik pásem. Zkameněliny jsou hojné; {{Prostrkaně|cefalopody}} a jiné mořské {{Prostrkaně|mollusky}} vynikají; u Lyme-Regis (zpodní lias) jsou hojní {{Prostrkaně|ichthyosauři}} a {{Prostrkaně|plesiosauři}}, kteří pak také ještě ve svrchním liasu a výše se nalézají. Skoro stejné rozšíření mají ostatní {{Prostrkaně|vrstvy jurské}} neboli {{Prostrkaně|oolith}}, který opět se dělí na tři hlavní oddíly a tyto opět na různá pásma. Také dle jednotlivých krajů různí se poněkud rozdělení; jura hlavně vyvinut v jihozáp. '''A'''-ii, ve střední '''A'''-ii v okolí Oxfordu, v okolí Northamptonu a Lincolnu, a pak na sev. v Yorkshiru. Z větší části jsou to usazeniny mořské, obsahující mnoho zkamenělin, hlavně mollusků, a především jisté druhy ammonitů jsou význačné pro jednotlivé vrstvy. Ale ve zpodním oolithu, v Yorkshiru u Scarboroughu a Whitby jsou vrstvy s rostlinami [''Sphenopteris'', ''Pecopteris'', ''Neuropteris'' a j.); a pak ve vrstvách poněkud vyšších u Stonesfieldu a jinde jsou rostliny, korále, mollusky, ryby (''Lepidotus'', ''Pycpodus'', ''Hybodus'' a j.), reptilie (''Megalosaurus'', ''Teleosaurus'', ''Ichtyosaurus'' a j.) a ssavci (''Amphitherium'', ''Phascolotherium'' a ''Stereognathus''). Vyšší vrstvy jurské jsou {{Prostrkaně|Oxford clay}}, {{Prostrkaně|coral rag}}, {{Prostrkaně|Kimeridge clay}}, {{Prostrkaně|portlandské}} a {{Prostrkaně|purbucké vrstvy}}. — 3. {{Prostrkaně|Útvar křídový}} počíná {{Prostrkaně|sladkovodními}} vrstvami, {{Prostrkaně|wealden}}, pak následují usazeniny {{Prostrkaně|říčněmořské}}, vrstvy {{Prostrkaně|punfieldské}}, dále mořské mělké a mírně hluboké, zvané {{Prostrkaně|greensand}} a {{Prostrkaně|gault}}, a {{Prostrkaně|hlubokomořské}}, {{Prostrkaně|bílá křída}}. Celý útvar rozděluje se na {{Prostrkaně|zpodní}} nebo {{Prostrkaně|neocom}}, zahrnující {{Prostrkaně|wealden}} až {{Prostrkaně|greensand}}, a {{Prostrkaně|svrchní}}, {{Prostrkaně|gault}} až {{Prostrkaně|křídu}}. {{Prostrkaně|Neocom}} jest hlavně v jihových. '''A'''-ii mezi Hastingsem a Maidstonem a od Folkstonu na západ k 1° z. d. Mimo to vychází v úzkém pruhu podél západní strany svrchního kříd. útvaru. Svrchní křídový útvar rozprostírá se v pruhu od sev.-záp. k jihových., hornatinou Wolds; pak od vých. pobřeží Washe směrem jihozáp. přes Cambridge až k Dorchestru a pak k vých., jižně a podél Temže až k Ramsgatu. Nejznámější jest {{Prostrkaně|gault}} pro velké množství zkamenělin (hlavně cefalopodů) hojně v kyz proměněných. {{Prostrkaně|Bílá křída}} s vloženými pazourky vyvinuta jest na jižním pobřeží '''A.''', jakož i na východě (u Folkestonu, Ramsgatu a Margatu), také na ostrově Wightu. Zkameněliny mořské dosti hojné, v pazourek přeměněné. — 4. {{Prostrkaně|Třetihorní usazeniny}} nalézají se v jihovýchodní části '''A.''', hlavně v údolí Temže, pak na pobřeží vých., od ústí Temže k sev., na ostrově Sheppy, na severní polovici Wightu a na jižním pobřeží u Portsmouthu, Southamptonu až k Dorchestru (na záp.); zastoupen jest {{Prostrkaně|eocén}}, {{Prostrkaně|miocén}} a {{Prostrkaně|pliocén}}. Eocén dělí se na různé stupně, na př. pánev londýnská sem náleží; ve zpodní části jsou ssavci, ''Hyracotherium'', ''Lophiodon'' a.j.; miocén zaujímá hlavně vrstvy {{Prostrkaně|boveyské}}, podlé města Bovey Tracey v Devonshiru, jež poskytují hnědé uhlí; také vyskytují se tam otisky rostlinné. Pliocén jest nejvyšší tertiér, hlavně ve vých. hrabstvích; vyznačuje se velkým množstvím recentních druhů mollusků. Zahrnuje hlavně vrstvy zvané {{Prostrkaně|crag}}, jež rozpadají se na 5 pásem. Velmi zajímavé jsou vrstvy {{Prostrkaně|Forest bed}} na pobřeží Norfolku. Tvoří podklad glaciálních nánosův a obsahují množství {{Prostrkaně|ssavců}} (''Elephas'', ''Rhinoceros'','' Equus'', ''Trogontherium'' aj.). — 5. Po době {{Prostrkaně|pliocénní}} nastalo všeobecné ochlazení, doba {{Prostrkaně|glaciální}}, jež jest počátkem doby {{Prostrkaně|quaternární}} neboli {{Prostrkaně|potřetihorní}} (pleistocén) a jež zahrnuje usazeniny od uvedeného času až na naši dobu. Tyto usazeniny roztřidují se následovně: ''a'') {{Prostrkaně|glaciální}}: nánosy ledovců, balvany, hlíny, štěrky; ''b'') {{Prostrkaně|mořské}}: zdvižené terasy, pobřežní nánosy a jiné; tyto dvě usazeniny spolu představují to, co se dříve zvalo {{Prostrkaně|diluvium}}; ''c'') nánosy a usazeniny {{Prostrkaně|říční}} a {{Prostrkaně|jezerní}}, totiž štěrky, písky a hlína, poněkud výše, než kam rozvodněné řeky a jezera nyní zasahují (starší alluvium) a pak nynější usazeniny řek a jezer (mladší alluvium); do téhož oboru náležejí též jiné výtvory nynější na povrchu, totiž ornice, rašeliny, prameny, vápenné tufy, písečné nánosy způsobené větry, vznikání jeskyň atd., ač některé z nich mohou míti počátek starší. Co se organických zbytků týče, známy jsou ze středních glaciálních nánosů {{Prostrkaně|mořští měkkýši}} (jako blíže Yarmouthu, vých. od Norwiche), z nichž mnohé jsou rody vyhynulé; také ve svrchním glaciálním pásmu jsou lastury mořského původu. {{Prostrkaně|Mořské nánosy}} jsou nakupiny písku a jiných úlomků, obsahující recentní lastury mořské; jsou vytvořeny působením moře, ale zaujímají takovou polohu, kam nynější moře nezasahuje, tak že třeba se domnívati, že nastala zde změna povrchu; nalézají se na pobřeží Devonu a Cornwallu, blíže Portlandu a jinde. Alluviální usazeniny obsahují zbytky brakické, pozemní mollusky, pak zbytky ssavců (''Felis'', ''Hyaena'', ''Ursus'', ''Bison'', ''Bos'', ''Megaceros'', ''Cervus'', ''Elephas'', ''Rhinoceros'' atd.) a pak také {{Prostrkaně|zbytky lidské práce}}, pospolně s uvedenými ssavci. {{Prostrkaně|Užitečné horniny a nerosty}}. 1. {{Prostrkaně|Cambrijský}} útvar zpodní poskytuje výborné pokryv. břidlice u Penrhynu a Llanberisu v severním Walesu (fialové a zelené); ve svrchním jsou rudy železné, měděné, kobaltové a olověné. 2. V útvaru {{Prostrkaně|silurském}} máme vápenec {{Prostrkaně|wenlocký}}, jehož se dobývá k tavení a pálení na vápno. 3. Útvar {{Prostrkaně|devonský}}, jako old red sandstone, poskytuje stavební kámen; pak co útvar devonský v Cornwallu a Devonu poskytuje pěkné pokrývačské břidlice a jest matiční horninou bohatých rud měděných, stříbrných, olověných, cínových a železných. 4. Kamenouhelný vápenec poskytuje {{Prostrkaně|baryt}} (v Derbyshire), {{Prostrkaně|fluorit}} (v Cumberlandu a Derbyshiru) různých barev; dále cínové a olověné rudy (v površí Mendipu a v Derbyshiru); olověné rudy ještě na několika jiných místech (Alston, Moor, Weardale, Arkendale), také vápenec na vápno; ve vrstvách {{Prostrkaně|kulmových}} jsou doly na rudy olověné, železné a manganové; {{Prostrkaně|uhelný}} útvar poskytuje stavební kámen, mlýnské kameny, jíl k výrobě cihel a hliněného zboží; pyrit a uhlí, jehož zásoba dostačí prý ještě na 267 let. 5. V lučebních továrnách na řece Tynu vyrábějí z dolomitu uhličitan horečnatý, kdežto v Sunderlandě se z něho vyrábí hořká sůl (Epsomit). 6. V {{Prostrkaně|triasu}} důležitý jest {{Prostrkaně|keuper}}, jelikož obsahuje v Cheshire, Worcestershire a Staffordshire lože {{Prostrkaně|solná}}, a sice dobývá se sůl kamenná a sůl ze solných pramenů; blíže Northwiche (v Cheshiru) jsou dvě silná lože soli kamenné, svrchní 26 ''m'', zpodní 45 ''m''. 7. Zpodní {{Prostrkaně|lias}} poskytuje vápence; na některých místech, jako u Lyme-Regis, slouží k výrobě hydraulického cementu; podobně i střední lias; ve svrchním nalézá se mnoho {{Prostrkaně|džetu}} na pobřeží Yorkshire, z něhož se vyrábějí ozdobné předměty; lupky slouží k výrobě kamence (ve Whitby a Redkaru). 8. {{Prostrkaně|Jurské}} vrstvy poskytují železné rudy (v doggeru) a na některých místech jisté břidličnaté, vápnité pískovce, jichž se používá jako pokrývačských břidlic; na mnohých místech také se z nich pálí vápno; nejvyšší vrstvy poskytují mramory. 9. {{Prostrkaně|Křídový}} útvar poskytuje bílou křídu, z níž se vyrábí buď vápno nebo psací křída; pazourku se užívá za štěrk. 10. V eocénu vyskytuje se ve zpodu v Herefordshiru kámen {{Prostrkaně|puddinkový}} z pazourku; v Sussexu u Newhavenu a Brightonu nalezen {{Prostrkaně|websterit}}; dále z hlíny zv. {{Prostrkaně|londýnské}} vyrábí se cement; miocén poskytuje pěkné hlíny. {{Prostrkaně|Literatura}}: H. R. Woodward, The Geology of England and Wales (1876, 2. vyd. 1887); Inkes-Browne, The Students Handbook of Histor. Geology (Londýn, 1886); Geikie, Textbook of Geology (2. vyd. 1886); Credner, Elemente der Geologie (1887); Prestwich, Geology Vol. II. Stratigraphical and physical (1888). ''[[Autor:Otakar Feistmantel|Fl.]]'' <!-- FIXME Tato sekce byla zkorigována --> == Vodopis. == '''A.''' má jen dvě větší řeky, Temži a Severn; její největší jezero Winander Mere jest jen 20 ''km²'' rozsáhlé; jediný močál přímořský okolo zátoky Washe, zmíněný již Fenský s rašelinami okolními zajímá plochu 4400 ''km²''. Úvodí Severního moře zaujímá ⅔ '''A.''' a ukazuje od severu k jihu řeky tekoucí se západních hor s délkou k jihu vždy rostoucí: {{Prostrkaně|Tyne}}, {{Prostrkaně|Tees}}, {{Prostrkaně|Ouse}} (32 mil angl., dl.) a {{Prostrkaně|Trent}} (39 mil); spojené ústí jejich tvoří ř. Humber — vlastně chobot mořský; {{Prostrkaně|Temže}} (nejdelší, 46 mil), jejíž ústí u Londýna je rovněž chobotem mořským (příliv a odliv až 6 mil nad Londýnem). Ještě nepatrnější řeky padají do průlivu La Manche: Avon, Ex a Tamer. Úvodí západní Atlantského moře, resp. Irského moře a úžiny Bristolské, má řeky Eden, Ribble, Mersey, Dee a hlavně Severn, největší řeku '''A.''' (Temže má střední vody 63 ''m³'' za sekundu, Mersey 40 ''m³'' a Severn 150 ''m³''), s níž splývají při ústí v zátoce Bristolské i řeky Usk, Wye a Avon. Nejjižnější řeka průlivu Bristolského Parrei jest nepatrná. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' <!-- FIXME Tato sekce byla zkorigována --> == Podnebí. == V '''A'''-ii, ležící celkem mezi 50 a 55° s. š., je působením teplého Golfového proudu a teplých větrů mořských roční teplota 9—11° C, o 5—6° vyšší než teplota uvedené zeměp. šířce příslušná. Účinek jmenovaných činitelů na zvýšení teploty vzduchové jest největší v zimě, kdy tam vějí časté a prudké větry jihozáp. a záp., jež teplotu z moře proudem Golfovým otepleného rozvádějí po pevnině. V lednu má voda mořská na již. a na západ, pobřeží A. prům. teplotu 6—8° C, na pobřeží vých. 4 až 6° C, teplota vzduchu bývá jenom o málo nižší, a to na již. a na záp. straně 4—5°, uvnitř pevniny na straně vých. 3—4° C. Thermická anomalie ledna vystupuje na +12 až 18° C. Kdežto na americké straně Atlantského okeánu ve stejné zeměpisné šířce s '''A'''-ií vyskytuje se průměrná teplota lednová - 10—20° C, v N. Foundlandu a v Labradoru nacházejí se spousty sněhu, a ústí řeky sv. Vavřince bývá pod ledem, jsou zátoky a přístavy anglické po celou zimu přístupny lodím, neboť se tam dostavují mrazy — 10 až 15° C jen někdy, led a sníh udržuje se jenom na horách. Trvalému a silnému ochlazení vzduchu v zimě jest překážkou silné jeho proudění a obloha stále mrakem zastřená. Pro příznivé poměry teploty jsou jako zimní klimatické lázně známa místa na již. a záp. pobřeží anglickém: Ventnor na Wightu s prům. teplotou zimních měsíců 6° C; Torquay (Devon) s teplotou 7·0° C a Barnstaple (t.) 6·0° C; Helston (Cornwallis) 7·6° C; Llandudno (Carnarvon) 5·7° C atd. Avšak s vyšší touto teplotou zimní jest ve spojení povětrnost pošmourná, mlhavá, deštivá a větrná, kdežto zimní útulky jihoevropské, jako Opatie, Meran, Nizza a j., honosí se oblohou jasnou, povětrností suchou a ponejvíce klidnou. Jaro jest v '''A'''-ii poměrně chladné, jelikož teplota vzduchu jest tam závislá na teplotě vody mořské, a tato s přibývající délkou dne otepluje se zdlouhavěji než pevnina, a jelikož v tuto dobu dostavují se též chladné větry severní a východní. Také v létě teplota vzduchu nad '''A'''-ií, ovládanou mořem, nedosahuje takového stupně jako nad pevninou evropskou. Průměrná teplota letních měsíců července a srpna vyskytuje se jenom v některých krajinách uvnitř země, jako v poříčí Severnu a Temže na 18° C; odtud k severu a k břehům mořským teploty ubývá. Na pobřeží shledáváme teplotu vzduchu v červenci 16—17° C; teplotu vody mořské 14—15° C. V této době má naopak moře nižší teplotu než pevnina; isothermy vinou se v běhu uzavřeném kolem krajiny nejvíce oteplené, kdežto v zimě, kdy ubývá teploty od západu k východu, směřují přímo od jihu k severu. Teplota jest na jednotlivé doby dne i roku stejnoměrněji rozdělena než na pevnině evropské. Roční proměna teploty, ustanovená rozdílem mezi nejteplejším a nejchladnějším měsícem dosahuje na místech přímořských, jako v Plymouthu a v Liverpolu 11—12° C, na místech vnitrozemních jako v Gloucesteru a v Leedsu, 13—14° C. — Rozdělení tlaku atmosferického nad '''A'''-ií a směr větru mění se s roční dobou. V zimě náleží '''A.''' do oboru barom. minima u Islandu (746 ''m/m''), isobary (757—761 ''m/m'') sledují běh od jihozáp. k severových.; v létě bývá zasahována barom. maximem atlantským, postupujícím od obratníku raka k Azorským ostrovům (766 ''m/m''), isobary (759—J62 ''m/m'') směřují od záp. k východu. V již. '''A'''-ii vystupuje tlakoměr nejvýše v červnu a pros., nejníže klesá v říjnu a březnu, v sev. '''A'''-ii dosahuje tlak nejvyšší hodnoty v květnu a únoru, nejnižší hodnoty v lednu a říjnu. Následkem vysokého tlaku na jihu převládají v '''A'''-ii větry aequatoriální jihozáp. a záp., jež v zimě teplotu vzduchu zvyšují, v létě naopak snižují; na jaře dostavují se též suché a chladné větry sev. a východní. V zimním polouletí hluboká minima barom., vyskytující se na severozápadě a na severu '''A.''', bývají provázena prudkými vichřicemi. Dle Whipplea pozoruje se v '''A'''-ii a ve Walesu do roka průměrně 100 vichřic, z nichž připadá na zimu 34, na podzim 32, na jaro 23 a na léto 11; nejvíce vichřic má záp. '''A.''', 20—30 do roka. Vichřice dostavují se nejčastěji v říjnu a v listopadu. — Vzduch bývá nad '''A'''-ií stále nasycen parami; relat. vlhkost vzduchu dosahuje v průměru ročním 80-80 %, v nejvlhčích měsících 90-95 %, v nejsušších 70-75 %. Obloha bývá celkem asi ze 70 % pokryta oblaky (v zimě 76 %, v létě 68 %); dní pošmourných počítá se 130 naproti 36 jasným. Jak málo slunečné jest podnebí '''A.''', poznáme nejlépe z výsledků 10letého měření svitu slunečního a pozorování oblaků, vykonaného v Greenwichi (v l. 1877-1886): {| class="wikitable" |- ! !! oblačno !! slunečno !! slunce nad obzorem |- | ''v zimě'' || 75 % || 85 hod. || 782 hod. |- | ''na jaře'' || 66 % || 402 hod. || 1264 hod. |- | ''v létě'' || 68 % || 494 hod. || 1440 hod. |- | ''na podzim'' || 68 % || 230 hod. || 970 hod. |- | ''za rok'' || 69 % || 1211 hod. || 4456 hod. |} Poměr mezi dobou slunečna a délkou světlého dne jest 0·27, v zimě pouze 0·11, v létě 0·34. Za celou zimu svítí tam slunce jenom po 85 hodin, na jaře a v létě bývá slunce asi po dvě třetiny doby, po kterou mešká nad obzorem, zakryto oblaky. Pověstné anglické mlhy bývají nejhustší na podzim a v zimě, kdy při nízkém postavení teplé a vlhké větry mořské vějí přes ochlazenou pevninu. Dní se srážkami počítá se více než polovice dní ročních, celkem 200, z nichž připadá na měsíce zimní po 19, na podzimní po 17, na jarní a letní po 15 dnech. Naproti tomu vyskytuje se v '''A'''-ii méně bouřek než na pevnině evropské; v záp. '''A'''-ii pozoruje se za celý rok pouze 7—10, ve vých. 15—17 dní s bouřkou. Podzim a zima jsou nejdeštivějšími, jaro nejsušší dobou roku; ve vých. '''A'''-ii zimních srážek naproti záp. '''A'''-ii ubývá, srážek letních bouřkami přibývá. Rozdělení hojných srážek vodních na jednotlivé krajiny řídí se nadmořskou výškou a poměrem vyvýšených částí zemských k panujícím vlhkým větrům jihozáp. a západním. Rovinaté a méně vyvýšené '''A'''-ii vých. a střední dostává se menší hojnosti deště (60—65 ''cm'') než hornaté její části a záp. Walesu, kde v některých krajinách roční výška jeho přesahuje 100 ''cm''. Zvláště hojně srážejí se páry vodní na výšinách, o něž se opírá vítr záp. a jihozáp. Ve Walesu a v Cornwallu vystupuje roční výška srážek vodních na 100—150 ''cm''; v horách jezerního okresu v sev.-záp. A. vykazuje Seathwaite tropické množství spadlé vody kolem 350 ''cm''. Vlhké a deštivé podnebí s teplotou zmírněnou jest příznivé vzrůstu rostlinstva, zvláště travin. V '''A'''-ii udržuje se bujná zeleň po celý rok; v zimě při teplotě téměř stále nad 0° se nalézající pracuje se na polích a dobytek vyhání se na pastvu. V záp. '''A'''-ii za hojných srážek vodních a při chladnějším létě rostou hlavně traviny, oves a ječmen, ve východní, méně deštivé a v létě teplejší, daří se pšenice. Za mírné zimy lze pěstovali rostliny z jihu,. které by se na pevnině evropské přes zimu neudržely, avšak plody mnohých rostlin nedozrávají pro nedostatek letního tepla. Srov. Meteorological Atlas of the British Isles (Londýn, 1883); Hann, Atlas der Meteorologie; Quarterly Journal of the Royal Meteorological Society; Symons’s Monthly Meteorological Magazine; British Rainfall. ''[[Autor:František Augustin|Ag.]]'' == Květena == jest velmi mladá, poněvadž starší, čítá se 130 naproti 36 jasným. Jak málo slu- 1 předvěká, vyhynula až na nejzazší jihozápad nečné jest podnebí A., poznáme nejlépe z vý- v době ledové. Jest proto rázu obyčejného, sledků loletého měření svitu slunečního a po- středoevropského jako naše česká, nehledízorování oblaků, vykonaného v Greenwichi (v 1. me-li ovšem na několik bylin přímoří jihozá1877—1886): v zimě na jaře v létě............68“/, na podzim zai rek . . oblačno slunečno slunce nad obzorem • 75% 85 hod. 782 hod. 66% 4O2 » 1264 » ■ 68% 494 » I44O » • 68% 230 » 970 » í padního, které teď jako by pocházely z jižnějs Iľľ^ľ.ľ, I ších krajin. Počítají zde na 1370 druhů rostlin cévnatých, kterýž počet mění se podlé toho, kolik rodů a druhů dohromady kdo čítá. Z řádů převládajících jest tu: 126 druhů složnokvětých (Compositae), 125 dr. trav, 92 dr. šáchorovitých (Crperaceae), 77 dr. vrb, 76 dr. • ■ ■ 69/0 1211 hod. 4456 hod. růžovitých (Rosaceae), 74 dr. křížokvětých Přnměr mezi dobou slunečná a délkou svě- (Cruciferae), 72 dr. luštinatých (Leguminosae), iléžho dne jest 0 27, v zimě pouze o'ii, v létě 67 dr. okoličnatých (Umbelliferae), 60 dr. hvoztygjq. Za celou zimu svítí tam slunce jenom díkovitých (Caryophyllinae), 56 dr. pyskatých po> 85 hodin, na jaře a v létě bývá slunce asi (Labiatae), 54 dr. krtičníkovitých (Scrophulapoo dvě třetiny doby, po kterou mešká nad rineae) atd. U nás scházejí jen tamarišek, obazorem, zakryto oblaky. Pověstné anglické Frankenie, Hippophae, pak Ilex aquifolium, mtíhy bývají nejhustší na podzim a v zimě, Lobelia urens i dortmanna, Myrica gale, poslední obě staré, přečkavší ledovou dobu, jako břečťan, zimostráz, Hymenophyllum tunbridgense. Z oněch výše zmíněných forem jižnějších »uvedeme Meconopsis cambrica, Ruscus, Arum maculatum, Hyacinthus nonscriptus. Endemické snad jen Physospermum cornubiense. Velký jest tu nedostatek lesů, zvláště chvojných. Ostatní lesy jsou dubové a z týchž stromů jako u nás. Za to na jihu nalézá se mnoho pastvin. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Zvířena == A. nemá rovněž nic zvláštního, jsouc velmi chudá. Větši ssavci byli již vyhubeni ve středověku; tak medvědi, jeleni (teď jen v Exmooru), srnci, vlci, bobři, kanci i lišky, které teď berou k honbám z Belgie. Zbyli skoro jen netopýři a pak myši. Ptáků vypočítává Gray 403 druhů (i s mořskými). Stěhovaví přilétají z Francie a dále až ze Španěl a z Afriky. Druhu endemického tu není. Jest tu 115 až 143 dr. ptáků celoročních, 80—100 dr. stěhovavých, ostatní vyskytují se nahodile, někteří až ze Sev. Ameriky. Chudí jsou tu obojživelníci, 3 čolci, 3 žáby (ani Hýla ani Rana esculenta tu není). Plazů jest zde 6 druhů, 3 hadi (Coronella austriaca, Tropidonotus natrix a Pelias herus) a 3 ještěři (slepýš, Lacerta vivipara a L. agilis). Ještě nejbohatší na druhy jsou ryby, poněvadž Golfový proud přináší z jihu někdy ryby teplejších krajin na břeh západní, zejména Macruridy, Regalecus, Thynnus, Lophius atd. Day vypočítává 236 druhů, z nichž jest 28 sladkovodních, vesměs našich až na rod Gasterosteus, a některé pstruhy, jež pokládají se za zvláštní druhy (Salmo vandesius a S. alpinus). Vých. břeh má ryby severnějších krajů, jako Zoarces, Brosmius, Liparis. Z nižších zvířat dlužno poznamenati hlavně ústřice, jež zvláště se pěstují na pobřeží Kentu a Sussexu, u Colchestru v Essexu, jakož i na ostrově Jersey. V nejnovější době objeveny na jihozápadním pobřeží A. formy živočišné, o nichž jsme se domnívali, že náležejí výhradně fauně středozemní; tak Myriothela, Corymorpha, Protodrilus, korále Caryophyllia a Gorgonia atd. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' ''[[Autor:František Vejdovský|V.]]'' == Obyvatelstvo == Ačkoli A. a Wales neustálým stěhováním do ciziny mnoho lidstva ztrácejí, přece počet obyvatelstva neustále stoupá. Obyvatelstva bylo v létech: 1801: 8,892.536, 1871: 22,712.266, 1841: 15,914.148, 1881: 25,974.439. Při posledním sčítání r. 1881 napočítáno v '''A'''-ii samé 24,613.926 duší (187 na 1 ''km''²) a ve Walesu 1,360.513 (71 na ''km''²). Podlé odhadu generální registratury obnášel počet obyvatelstva v '''A'''-ii s Walesem uprostřed roku 1888: 28,628.804 duše, v kterémžto počtu není zahrnuto vojsko a námořníci prodlévající mi mo vlasť. Přírůstek obyvatelstva v. 1. 1861 až 1871 činil i3-i90/0, .v I.1871 až 1881 14'36%, avšak není po celé zemi rozložen rovnoměrně. Welká města průmyslová a obchodní vzmohla se nejvíce, kdežto v některých krajinách země dělských jevil se docela úbytek (v 13 hrabstvích). Vzrůst ve městech mezi r. 1871 až 1881 obnášel 19-63%, ale na venkově pouze 7-42%. Nejvíce přibývalo obyvatelstva v Surrey!, Durhamu, Essexu, Lancasteru a Derby, úbytek pak objevil se zejména v Cornwallu, Radnorshiru, Huntingdonshiru, Cardiganshiru a Herefordshiru. Dle pohlaví bylo mužů v '''A'''-ii 11,961.842, ve Walesu 678.060, žen v '''A'''-ii 12,652.084, ve Walesu 682.453, ta'{ že průměrně na 1000 mužů připadlo 1055 žen. Co se týče pohybu obyvatelstva, tož připadlo v 1. 1871—81 na 1000 duší: 8 sňatků, 35-3 porodů a 21-3 úmrtí'; v poslední době patrně ubylo sňatků i porodů, což přičísti dlužno hlavně na vrub poměrů hospodářských. Mezi novorozenciy byl poměr 1000 děvčat ke 1038 chlapcům. Ženatých mužů bylo 34-63%, vdaných žen 33-28%, svobodných mužů 61-93%, žen 59-23%, ovdovělých mužů 3-44%, žen 7-49%. Průměrné stáří při uzavíráni sňatku r. 1871—81 bylo: u mužů 27-9 let, u žen 25-7, ženatí muži byli průměrem 43-1 roku staří, ženy 40-7 let. — Lidí stižených neduhy tělesnými připadlo r. 1881 na 1.000.000 duší: slepců 879, hluchoněmých 572, blbých 1260, choromyslných 1994. Bydlištěm soustřeďuje se obyvatelstvo čím dále, tím více ve velkých městech. Roku 1861 bylo v '''A'''-ii a Walesu pouze 70 měst, jež měla více než 20.000 duší, úhrnem se 7,354.182 (36-5% všeho obyv.), avšak r. 1881 bylo jich už 145 se 12,453.501 (47-9% obyv.), ano téhož roku bylo 63 měst majících více než 40.000 a 21 více než 100.000 duší. Nejlidnatějšť mě sta, která vykazují přes 200.000 obyv., jsou: Londýn, Liverpool, Manchester se Salfordem, Leeds, Sheffield, Newcastle s Gatesheadem, Bristol, Bradford, Nottingham. Při posledním sčítání lidu nalezeno 4,831.519 domův obydlených, připadlo tedy 5-38 osob na jeden dům (v Londýně 7-85 osob). Mimo to však bylo sečteno mimo dům 77.368 osob na lodích a 10.924 ve vozech nebo v šírém poli. Stěhování z A. do jiných zemí děje se značnou měrou: v 1. 1853—87 vystěhovalo se 3,104.708 lidí, nicméně ztráty tyto nahrazují se z velké části přistěhovalci, kteří se zejména z Irska, Skotska i s pevniny do A. ubírají, nebo vystěhovavše se před léty nyní se vracejí do vlasti. R. 1871—81 vystěhovalo se 996.038 duší, ale přistěhovalců bylo 831.731 hlav, tak že úbytek obnášel pouze 164.307. Mezi přistěhovalci převládá sice živel anglosaský, ale je také mnoho jiných národností, zejména Irčanů. {{Prostrkaně|Národnost}}. Anglické obyvatelstvo vzniklo smíšením četných kmenů, kteří znenáhla do země se přistěhovali, ale rozhodnou převahu má u nich živel germánský; na západě, ve Walesu, udržel se ještě kmen keltský. Podlé Dawkinsa bylo původní obyvatelstvo velkobritannské spřízněno s Eskymáky, později pak přistěhoval se tam národ temné pleti a kadeřavých vlasů, kterýž prý podlé nálezů v hrobech učiněných byl stejného původu s Ibery. Pozdě po nich zaplavili zemi keltští Gallové. Kymrové a Belgové, kteří zůstali až do stěhování národů v '''A'''-ii národností téměř jedinou, neboť Římané zmocnivše se Britannie neměli na národnost lidu valného vlivu. V polovici V. století po Kr. počali se tu usazovali různí kmenové germánští, jimž domácí obyvatelstvo znenáhla podlehlo; jihovýchodní čásť, Essex, území při dolním toku Temže, Surrey, Kent, Sussex, Hampshire a ostrov Wight zaujali Sasové, Frisové a Jutové, ve střední a sev. '''A'''-ii usadili se Anglové, vých. pak pobřeží od ř. Wearu na jih osazeno od Dánů a Norů. K tomuto germanskokeltskému obyva telstvu přidružilo se r. 1066 ještě na 60.000 pofrancouzštělých Normanů, kteří se s Vilémem Dobyvatelem vydali do A., a během XVI. a XVII. stol. uchýlilo se tam mnoho francouzských hugenottů, Vlámů a Němců z Falce, kteří ve vlasti pro víru jsouce stíháni v '''A'''-ii nový domov nalezli. A z této smíšeniny rozmanitých živlů vznikla národnost anglická. Ačkoli Angličan rád se nazývá Anglosasem, přece v žilách jeho koluje značná čásť krve keltské, ano typ germánský má převahu pouze na sev. a na vých., kdežto, čím dále k západu, tím zřetelněji vystupuji rysy keltské. Keltská národnost udržela se pouze ve Walesu, kdež lid mluví kymricky, ale v Cornwallu vyhynul jazyk tento již koncem minulého století. V ostatní '''A'''-ii zachována památka na obyvatelstvo keltské pouze ve jménech řek a hor. Při posledním censu r. 1881 bylo v '''A'''-ii a Walesu 95^.69%, obyvatelů doma zrozených, ostatek pak pocházel z Irska, Skotska, z ciziny, z ostrova Manu, z Indie, kolonií, nebo se narodil na moři. V cizině narozených napočítáno 174.372, z těch však bylo 64.341 dětí rodičů anglických, ostatek pak 118.031 náležel čistým cizincům, a to: 2368 z Rakouska, 14.596 z Francie, 37.301 z Německa, 4089 ze Švýcar, 10.679 ^y'0 Poláků a 17.267 Američanů. Pozoruhodno je neustálé přibývání Irčanův '''A'''-ii; r. 1881 pocházely z Irska 562.374 duše, ale poněvadž živel irský pro různé náboženství a národní antagonismus s Angličany nesnadno splývá, možno počet Irčanů v '''A'''-ii páčiti na 2,000.000. Nejčetněji přebývají v hrabství lancasterském a v Liverpoolu. {{Prostrkaně|Povaha}}. Angličané jsou lid silné, zavalité postavy s pěkným obličejem, ačkoli poněkud hranatým, a čistou, zdravou pletí. Mezi dělnickou třídou lidu shledáváme mnohdy obrovské postavy s neobyčejnou silou tělesnou. Průměrná výška vyspělého muže 4oletého obnáší 3727 cm (u bohatých tříd i74'5 cm, u řemeslrniků 170-4 cm, u rolníků 171-7 cm), objem v prsou 767 cm. Váha jejich bývá o něco větší nežli u obyvatelstva na pevnině, totiž 74-4 kg, ačkoli kostry jejich jsou stejně těžké. Obyčejně dosahují vysokého stáří. V povaze li lidu anglického sloučeny jsou podivuhodným způsobem největší protivy: praktičnost, chladi ná, vypočítavá rozvaha, podnikavost, která se / žádných překážek nehrozí, a nejvolnější svobibodomyslnost stojí tu naproti ztrnulému konservatismu, úzkostlivému lpění na starých zvycích a přežilém kastovnictví. Angličané, ačkoli jsou rozptýleni po celé zeměkouli a mezi nejrozmanitějšími plemeny lidstva, přece všady s podivuhodnou houževnatostí zachovávají svůj způsob života, svůj mrav i jazyk, přizpůsobují sobě jiné národy, sami však od nich ničeho nepřijímají. Národní hrdost vyvinuta je při nich u vysoké míře, a jejich průpověd: »I am an Englishman« svědčí dostatečně o velikém sebevědomí, které nezřídka i ve zpupnost přechází. Při tom žádný národ neodkrývá svých vad tak bezohledně jako anglický, ale o úsudek jiných národů se nestará, anebo jim vůbec upírá schopnost, posuzovali poměry vlasti jeho. Praktičnost jeví se nejen v konání, ale i v zevnějšku a výživě jejich. Angličan nosí jednoduchý šat z dobré, trvanlivé látky a právě takovou váhu jako na oděv klade na dobrou, živnou stravu, kteráž jest základem jeho silného vývoje tělesného. Pšeničný chléb a dušené maso, jakož i těžké puddingy jsou národním jídlem, roastbeef a plumpudding objevuje se o hodu vánočním na stole i nejchudšího dělníka, těžká piva (ale, porter) a jalovcová kořalka jsou národní nápoje. Zámožnější třídy libují si také ve víně. Opilství, jež bylo dříve rozšířeno také ve vyšších kruzích, náleží dosud k neřestem obecného lidu, avšak dlužno doznali, že v novější době značně ho ubývá. Národu anglickému bývá zhusta upírán veškeren hlubší cit, ale dojista neprávem. Mlčelivost jejich jest od století pověstná a zdrželivost, ano chladnost zachovává Angličan i tam, kde sám bližší známosti si přeje. Svoje mínění, podivnosti i zvrácenosti hájí s houževnatou tvrdošíjností, ale zásad svých nikomu nevnucuje, ano žádá od každého, aby mínění své směle vyslovil. Vůbec svoboda osobní jest v '''A'''-ii co nejrozsáhlejší, jenom když neruší veřejného pořádku; každý žije pro sebe dle svého způsobu nestaraje se příliš 0 své okolí. Ve společenském obcování jest Angličan až pedantický a nejen u dvora zachovává se přísná obřadnost, ale jistou měrou 1 v poslední chatrči. Při tom všem jest výborným občanem, jenž zákonů přísně šetří, a nejlepším otcem rodiny, jakého si jen myslili lze. Na domácnost odkazuje ho nejen vlhké, drsné a mlhavé podnebí, nýbrž i vrozená něž-, nost a láska k rodině vábí ho v kruh její; domácnost (home) jest takřka posvátným Stánkem, vyzdobeným všelikým pohodlím, pokud tomu dovolují prostředky, a v ní vládne žena, jež se snaží, aby domov byl muži nejpříjemnějším útulkem. V domech všady panuje vzorný pořádek a čistota. Neméně vyvinuta jest u Angličana láska ku přírodě, jevíc se zakládáním veřejných sadů po městech, soukromých zahrad i zvláštní zálibou přebývali na venkově. Vzácnou ctností Angličanů jest neobyčejná přímost a pravdymilovnost; každému řeknou mínění své otevřeně, nečiní slibů, kterých nemohou najisto spiniti, a vyžadují podobného jednání také od jiných; každá věc pozbývá ve veřejnosti půdy, jakmile jí bylo dokázáno, že užívá na podporu svou prostředků nepoctivých. Vroucí zbožnost projevuje se množstvím skutků dobročinných, nejenom svěcením svátků; den nedělní má v '''A'''-ii vůbec podivný ráz; města jindy plná ruchu a lidí jsou v neděli jako vymřelá, všecky veřejné místnosti i musea, obrazárny, vědecké zahrady, divadla a j. jsou uzavřeny. V nejnovější době však vyskytuje se silný proud proti zvyku nuceného svěcení neděle. A. jest zemí obchodní, není tedy divu, že veškery snahy se nesou za výdělkem, a že veškery svobody, privilegia a j. týkají se hlavně otázek peněžních, ano, mimo Ameriku nepřikládá se bohatství nikde taková cena jako v '''A'''-ii. Že však peníze nejsou Angličanům jediným účelem, a že také vyšší snahy u nich utěšeně se vzmohly, toho dokladem jest přebohatá jejich literatura; v umění však nemohou se měřiti vkusem s jinými národy. Zvláštní vliv na život společenský mají »kluby«, jež v '''A'''-ii nabyly neobyčejného rozšíření a stoupence své stále rozmnožují ve všech třídách obyvatelstva; moderní kluby londýnské vynikají dnes rozsáhlostí a úpravností svých domů, jakož i vnitřním zařízením. Ode dávna jest Angličan přítelem tělocviku a jest proto náruživý jezdec, chodec, lovec, plavec, veslař a j. Zápas pěstuje se hlavně v hrabstvích cumberlandském, lancasterském a devonském ; také ušlechtilé »umění« boxovací má dosud mnoho ctitelů, ačkoli vážné zápasy toho druhu jsou nyní zakázány. Spolky tělocvičné a veslařské rozšířeny jsou po celé zemi, koňské dostihy náležejí k nejoblíbenějším zábavám. Z her libují si hlavně v takových, kde se tělo pohybuje, a tu jest nejoblíbenější hra v míč, hlavně cricket. == Zemědělství == {{Prostrkaně|Orba}}. Celá povaha A., její světový obchod, který se tu soustřeďuje, i průmysl neobyčejně vyvinutý nabádají také k soustavnému provozování orby, která dosud náleží mezi nejdůležitější odvětví výroby v '''A'''-ii. Poněvadž pak Angličan vše, čeho se chopí, provádí se svou vrozenou důkladností a vytrvalostí, jest zcela přirozeno, že orba v '''A'''-ii a Walesu u vývoji svém dosáhla znamenitého stupně, tak že celému světu může sloužiti za vzor. Dle úředních zpráv zabývalo se r. 1881 v '''A'''-ii a Walesu orbou 1,318.344 mužů a 64.840 žen, celkem tedy 1,383.184 lidí; avšak r. 1861 obnášel počet týchž dělníků 1,924.110 osob, tak že jest patrno, kterak orba anglická ustupuje vzmáhajícímu se dobytkářství, ale na druhé straně jest úbytek onen také následkem stálého přibývání hospodářských strojů. Z uvedeného počtu hospodářů je jich malý počet, kteří jsou vlastníky té půdy, kterou vzdělávají, neboť není země v Evropě, kde by pozemky byly soustředěny v rukou tak málo lidí jako v '''A'''-ii. R. 1881 bylo 972.836 vlastníků půdy a mezi těmi jevil se poměr následující: Méně než 40 arů (1 akr) mělo usedlostí 703.289, od 1—50 akrů (20 ha) 194.623, od 50—500 akrů (20 až 202 ha) 58.156, od 500—1000 akrů (2o'2—405 ha) 4799, od 1000—20.000 akrů (405—8093 ha) 5338, přes 20.000 akrů (8093 ha) 70 statků, neurčitých udání bylo 6571. Ježto pak v nejnovější době dovoz obilí z Ameriky do A. stále se vzmáhá a v poslední době také dobytek a maso dovážeti počínají, má rolník anglický velmi krušné postavení, zejména když se ještě dostaví neúroda nebo dobytčí nákaza. Skuteční sedláci (yeomen) vyskytují se jen v některých krajinách, ostatní rolníci vzdělávají pozemky pouze najaté. Výše zmíněné okolnosti orbě nepříznivé přiměly některé velkostatkáře, aby nájemné dobrovolně o 20—30 % snížili, a také zákonodárství pečuje o zlepšení poměrů nájemcův, přes to však zůstává vlastníkům veliká čásť půdy nepronajata, tak že ji dávají vzdělávat» svými zřízenci (iailiffs). A. sama má dosti úrodné půdy, neboť r. 1884 bylo půdy produktivní 80%, ve Walesu 60 tedy průměrně 64'8 % celé rozlohy. V ohledu hospodářském rozděluje se obyčejně v šest částí : na severu jest podnebí sice poněkud drsné a následkem toho jsou pozdní žně, ale vzděláván! půdy jest vzorné; na záp. od ř. Merseye až k Avonu v Somersetshiru stojí v popředí ovocnářství a mlékařství, ve vnitrozemí (Midlandu) udržuje se mezi orbou a chovem dobytka rovnováha; na vých. převládá pěstování obilí, na jihu provozuje se rozsáhlý chov ovcí, kolem hlavního města kvete zelinářství a ovocnářství, na jihozápad sloučeny jsou orba, dobytkářství, pěstování ovoce i zelenina. Ve způsobu vzdělávání půdy převládá hospodářství střídavé a trojhonné. Jednotlivé role bývají obklopeny živými ploty neb aspoň stromořadím, což sice krajinám dodává půvabného, vzezření, ale orbě brubě neprospívá. K obdělávání polí zavedeny jsou většinou hospodářské stroje, zejména parní pluhy, jenom v západní '''A'''-ii užívají při orání ještě volských potahů. Poměr pěstovaných plodin jeví se v násle dujícím přehledu z r. 1885 : Obilí a luštěniny pěstovány na . 2,841.000 Aa Řípa, zelenina, zemčata na . . 3,208.000 » Len na............................ 1.000 * Chmel na.......................... 29.000 »■ Jetel a traviny na . .... 1,243.000 » Mimo to leželo 217.000 ha úhorem, 6,079.000 ha bylo lučin, 635.000 ha lesův a 817.000 ha tvořila lada a půda neproduktívni. Z obilí zaujímá přední místo pšenice, pěstovaná hlavně v hrabstvích na jihových., žito vyskytuje se zřídka. Ve Walesu a severových. '''A'''-ii pěstují dosud ječmen na mouku, oves vyskytuje se hlavně na severu, méně v jižních krajinách. Zemčatům angl. podnebí valně nesvědčí a sází se jich také málo, nejvíce ještě v hrabství chesterském a lancasterském. Cukrovou řepu pěstují téměř výhradně jen v Suffolku, a tam jest také v Lavenhamu cukrovar. Hrách a boby náíežejí k nejobecnějším polním plodinám. Veliká péče věnuje se v '''A'''-ii lukám a přením rostlinám, jimiž osívají i horské svahy, kde se nic jiného nedaří. Ze všech evropských států vysílá A. nejvíce chmele na trb a průměrný roční výtěžek jeho páčí se na 400.000 metr. centů, a chmelnice rozšířeny jsou ve 14 hrabstvích; v čele jejich stojí Kentshire, v jehož obvodu se nachází 63 % vší půdy chmelem osázené, v druhé pak řadě následují za ním Surrey,. Sussex, Herefordshire a Hampshire. Z ostatních rostlin obchodních uvésti dlužno len a řepku, pěstovanou dílem k výrobě oleje, dílem (na jihu) za píci pro ovce, saflor, koriander, kmín (v Essexu), mořenu (v Surreyi a Kentshiru), hořčici, fenykl aj. Ovocnářství těší se v '''A'''-ii, zejména v jižních a jihových. hrabstvích, vzácné pozornosti, neboť toto odvětví jsouc provozováno racionálně a svědomitě poskytuje větší výtěžek nežli pěstování obilí. Nejobyčejnějším ovocem jsou jablka, hrušky, třešně a slívy; jemnější druhy pro chladná léta se nedaří, za to však vydrží tu i v zimě pod šírým nebem mnohé stromy, které na pevnině nutno přechovávati ve sklenících. Vinné hrozny zrají na jihu a v okolí Londýna i pod šírým nebem. Ačkoli tedy orba v '''A'''-ii nabyla vysokého stupně u vývoji svém, přece nemůže uhraditi potřebu přečetného obyvatelstva, a následkem toho musí býti obilí z Ameriky a Australie dováženo. A právě tento dovoz hrozí orbě anglické záhubou, neboť rolník zdejší nemůže s obilím americkým závoditi, a možno říci, že stojí na prahu velkého převratu v soustavě hospodářské, t. j. poměry j poskytuje velmi málo, ale jsa kostnatý a otunutí jej, aby znenáhla upustil od pěstování ^ žilý hodí se dobře do tahu a částečně i ke obilí a obrátil veškeru píli svou na krmný do- krmení. Dobytek v Norfolku a Suffolku, příbytek a mlékařství. | vezený prý ze Skandinávie, je zcela bezrohý. {{Prostrkaně|Lesnictví}}. A. má ze všech evropských ■ obyčejně černý a dává výborné maso, ale zemí nejméně lesů, poněvadž rozsáhlé dříve ! málo mléka, za to však dobrého. Nejlepšim hvozdy byly znenáhla vykáceny a zůstaly ne- posléze plemenem je krátkorohý skot osety. Největší jsou dosud lesy korunní, jež (Shorthorns), barvy červenohnědé nebo bílé krevní hřebci zdejší vyvážejí se k dalšímu ušlechťování do celého světa a platí se za ně sumy k víře nepodobné (i 8000—-12.000 lib. steri.). Z ostatních plemen uvádíme velké, silné koně v Northamptoně a Leicesteru, již pocházejí z Flander, clevelandské ryzáky, způsobilé zvláště pro službu vojenskou ; malé, ale vytrvalé plemeno do hospodářství v Suffolku a waleské pony. Rovněž pro zušlechtění hovězího dobytka vykonáno již od minulého století velmi mnoho; při tom však jedná se dobytkářům anglickým hlavně o krmný skot, dojnost má úlohu jen podřízenou a na schopnost k tahu vůbec se nedbá. V '''A'''-ii rozeznávají obyčejně čtyři druhy: devonshirské plemeno barvy černohnědé, s rohy prostředně velikými a s krátkou, poněkud kudrnatou-srstí a silnou koží, poskytuje sice dobré maso, ale k mlékařství hrubě se nehodí; rozšířeno je hlavně v Herefordshiru, Gloucestershiru a Sussexu. Dlouhorohý skot lancasterský, barvy tmavohnědé, pochází prý z Irska a rozšířen je v severozáp. hrabstvích, hlavně v lancasterském, odkudž se mu dostalo jména; mléka zaujímají rozlohu 25.800 ha. Tomuto nedo statku hledí se odpomoci tím, že kolem cest, na polích i lukách sází se hojně stromův, a odtud dlužno vysvětliti, že A. má více dříví, než by se podlé jejích lesů soudili mohlo. Zvčř chová se většinou v rozsáhlých parcích s nádechem červenavým, rozšířený po celé zemi, nejvíce v hrabstvích Northumberlandě, Durhamu, Yorku a Lincolnu; maso jeho je výborné a mléka dává velmi mnoho. S chovem skotu souvisí také příslušný průmysl; máselnictví kvete v Cambridgi, Suffolku, Yorka mimo to jsou šírá blata a vřesoviště na se- shiru, Somersetu, Gloucesteru, Devonshiru a veru oblíbeným místem pro honby. . Oxfordě; sýrařství v Chesteru, Gloucesteru a Na vývoj a povznesení orby v '''A'''-ii mají hlavně v Leicesteru, odkudž přichází nejlepší nemalý vliv četné spolky hospodářské rozptýlené po celé zemi. V čele stojí královská hospodářská společnost (Royal Agricultural Society), kteráž každoročně pořádá velkou výstavu. Vzorná hospodářství, založená od soukromníků, nahrazují poněkud nedostatek hospodářských škol. {{Prostrkaně|Chov dobytka}}. Nepříznivé poměry, které orbu v '''A'''-ii krůtě tíží, podporují vydatně dobytkářství, a také v tomto směru dodělali se Angličané znamenitých výsledků, tak že pevnina s těží s nimi může závodili. Stav dobytka v '''A'''-ii a Walesu jevil se r. 1885 takto: Koní bylo...................1,220.497, hovězího dobytka .... 5,421.960, ovcí........................I9-577-437. vepřového dobytka . . . 2,252.396. V první řadě platí slova výše uvedená o chovu koňstva; máť A. po Arabii nejkrásnější koně jezdecké, vynikající štíhlostí těla a rychlostí v běhu, zejména vytrvalé běhouny k dostihům, mimo to však má také jiná plemena až po nejsilnějšího tahouna. Chovu koní věnována v '''A'''-ii již za dob králové Alžběty vzácná péče, a anglický kůň pokládá se nyní za plemeno po arabském nejušlechtilejší ; čistoOUSt Slovník Naučný, sv. II. 4/2 1389. sýr anglický. Již ve středověku provozován v '''A'''-ii rozsáhlý chov ovcí, avšak v novější době hledí se při chovu tom více na maso než na vlnu, poněvadž vlna většinou se dováží z kolonií. Z ovcí dlouhorouných vynikají ovce leicesterské, cotswoldské, mající sice vlnu poněkud kratší, ale jsou za to mnohem způsobilejší ke krmení ; lincolnské, s jemnou lesklou vlnou, kentské a devonshirské; krátkorouné ovce rozšířeny jsou hlavně na jihu, v hrabství oxfordském, hampském, Suffolku a j. Chov vepřového dobytka kvete v Berkshiru, Gloucesteru, Herefordshiru, Rudgwicku a-Suffolku ; nejlepší uzené kýty poskytují Yorkshire a Westmoreland, slanina přichází z Wiltshiru, Hautshiru a Berkshiru. Drůbež rozšířena je po celé zemi a proslulé jsou kury z Dorkingu, Sussexu a Berkshiru, husy z Lincolnu, krůty z Norfolku a Suffolku. {{Prostrkaně|Hornictví a hutnictví}}. Ohromné bohatství výborného kamenného uhlí a železných rud pojišťuje anglickému hornictví výtěžek největší na celé zemi. R. 1884 vytěžilo se v '''A'''-ii (s Walesem) 168,942.559 tun rud, uhlí, soli, zemin, v ceně 47,487.217 lib. steri, a vedlé toho břidlic a kamene stavebního za 8,707.60g lib. steri., úhrnná cena výtěžku celého činí tedy 56,194.826 liber sterlinků (— 573,187.225 zl. r. č.). Z toho připadá na uhlí kamenné 139,448.660 tun v ceně 38,504.885 lib. steri.; na rudy: železné 24,471.623 tun v ceně 6,190.99g lib. steri., cínovou 15.117 tun v ceně 669.254 lib. steri., olověnou 49.695 tun v ceně 363.870 lib. steri., měděnou 42.021 tun v ceně ni.6i4lib. steri., zinkovou 25.516 tun v ceně 73.950 lib. steri., dále na sůl 2,308.498 tun v ceně 666.234 lib. steri. Největší hutě železné jsou v Yorku, Durhamu, Lancastru a Cumberlandě; r. 1884 vytěžil}' 6,823.727 tun surového železa. V létech předchozích býval výtěžek větší (r. 1882: 8,493.387 tun, ale r. 1872 jen 4,700.000 t. a r. i860 2,890.000 t.). Cínu dobývá se pouze v Cornwallu a Devonu ; také výtěžek jeho slábne ; největší byl r. 1850, kdy dobyto bylo z rudy 10.462 tun kovu (r. 1884 jen 9574 tun). Nejvýnosnější doly na olovo jsou v Northumberlandě (Allendale), Durhamu, Cumberlandě (Alston-Moor), Yorku, Derby (High Peak), Shropshiru, v Cornwallu a Devonu, skrovnější v Somersetu, Westmorelandě, Staffordě a Chesteru (jakož i ve Walesu a na ostrově Manu). Všechny anglické olověné rudy jsou více méně stříbronosny (nejvíce cornwallské a chesterské), ale výtěžek olova i stříbra od r. i860 klesá. R. 1884 dobylo se z rud 39.700 tun olova (proti 58.000 tun z roku i860) a stříbra vytěžilo se za 68.731 lib. steri. — Měděná ruda vyskýtá se 2vláště v Cornwallu a Devonu, kdež jest 65 dolů ; dříve těžilo se nejvíce z dolů lancasterských, waleských (Caermarthen) a na ostrově Anglesey, menší měrou v Cumberlandě, Chesteru a na ostrově Manu. R. 1884 byl výtěžek mědi v hutích 33.421 tun. — Na zinek doluje se v Cornwallu, Devonu, Derby, Cumberlandě, na ostrově Manu (jakož i ve Walesu). R. 1884 vytěžilo se z rudy 9918 tun kovu. — Pyrit nachází se v rozličných částech země, nejhojněji v Cornwallu. Tamže naskýtá se také zlato, ale nevyplácí se dobývali ho, pak rudy manganové, arsenikové, niklové, wolframové a j. Soli dobývá se jednak odpařováním vody mořské, jednak ze solných zřídel, jednak z dolů chesterských, worcesterských a staffordských. Důležitá jsou ložiska tuhy v Cumberlandě (Borrowdale). — Výborného stavebního kamene není nedostatek: oolithový vápenec lámou na mnohých místech ve hrabstvích Lincolnu, Kentu, Rutlandě, Somersetu (Bath) a Dorsetu (Portland), magnesiový vápenec v severních částech A. (od ř. Týne až k Derby a Nottinghamu), pískovce rozličné na všech stranách, jmenovitě ve hrabstvích Derby, Yorku a Kentu, žulu v Cornwallu, Devonu a Cumberlandě, syenit v Leicestru a Worcestru (Malvernské výšiny), břidlice v Cornwallu, Devonu, Cumberlandě i Westmorelandu, mramor ve Westmorelandu, Derby, Devonu. Sádra naskýtá se ve hrabstvích shropském, dorsetském a wiltském (tamže i asfalt), alabastr v Chesteru a Lancastru, kamenec ve hrabství Yorku, petrolejové prameny a ložiska asbestu v Cornwallu, jantar na březích Norfolku a Suffolku. — Celkem zaměstnáno jest hornictvím a hutnictvím v '''A'''-ii přes půl millionu lidí. ''[[Autor:Hynek Kollmann|Koll.]]'' == Průmysl. == A. zaujímá mezi průmyslnými zeměmi místo první. Rozvoj průmyslu jejího podmíněn jest ohromnou produkcí uhlí (kamenného), jakož i železa, jíž A. překonává všecky země ostatní ; k podpoře pak jemu jsou kromě jiného: zrušení všech monopolův (od r. 1624); rozšířené továrnictví; systém dělení práce v továrnách — jednotlivým dělníkům svěřeno bývá spracování pouze některé části jistého výrobku, což prospívá rychlosti a důkladnosti výroby; výborné technické vzdělání průmyslníků; mohutně vyvinutý duch spolčovací, jímž dostává se průmyslným podnikům velkých a laciných jistin. Angličané hledí si všech odvětví průmyslu. Velikolepá jest výroba raffinovaného železa a zboží železného. Yorkshire a již. Wales vynikají přípravou kujného železa a slynou spolu se záp. Cumberlandem též ocelí. Středisky železářství jsou: Birmingham (hotovení zbraní, per ocelových a špendlíků), Wolverhampton (výroba plechu i zboží nožířského) a Sheffield (nástroje řezací). Vedlé těchto měst účastní se na tomto odvětví čestným způsobem Wellington (Shropshire), Bolton, Oldham, Bradford, Leeds, Redditch (výroba jeheR a udic), Stockton a Londýn (rozsáhlé továrny na zbraně). Výrobou zboží mosazného a bronzového proslul Birmingham, plátování kvete v Sheffieldě, zboží měděné hotoví se rozsáhlou měrou v Bristolu, tovary cínové v Cornwallu. V průmyslu zlatnickém a stříbrnickém vyniká Londýn, v klenotnictví Birmingham. Strojnictví anglické dospělo ke znamenité dokonalosti. Středisky jeho jsou Manchester (stroje pro továrny na zboží bavlněné), Leeds, Birmingham (zvi. vozy železniční, stroje šicí, parní), Sheffield, Newcastle, Oldham (šicí stroje), Birkenhead (parní stroje), Nottingham (parní stroje), Londýn (šicí stroje) a Derby (parní stroje). — Londýn má také rozsáhlé továrny na vozy a rovněž jako Birkenhead i přístavy při ústí ř. Týne světoznámé loděnice. Hudební nástroje hotoví A. u velikém množství; nejdůležitější jest výroba varhan a pian. — Utěšeně rozmohlo se hodinářství (výtečné chronometry), jehož středisky jsou Londýn a Coventry. Světového jména dobyly si anglický porCulán, kamenina a jemné zboží hliněné; tomuto odvětví průmyslnému daří se jmenovitě ve hrabství staffordském v »okrese hrnčířském« (Potteries), v působišti kdysi Wedgwoodově, pak ve Worcesteru, Derby a Londýně. Velmi zdárně pokročilo anglické sklářství, jemuž druhdy položili základ vystěhovale! francouzští a italští. Nyní vyrábí A. sklo zrcadlové, korunové, tabulové i flintové v ohromných továrnách ve Sv. Helandě, Prescotu, Birminghamu, Sunderlandě, Londýně a v Newcastlu. Velikou péči vynakládají Angličané na úpravu koží; střediskem tohoto odvětví jest Londýn. — Obuvnictví po továrničku provozuje se v Northamptonč, Norwichi a Leicestru. Hlavními sídly sedlářství, řemenářstv! a brašnářství jsou Walsall (Staffordshire), Birmingham a Londýn, kterýž vyniká také výrobou koženého zboží galanterního. Daleko nejdůležitějš! odvětví průmyslu anglického jest průmysl textilní, jenž zaměstnává ohromný počet dělníků (r. 1885: 813.824 děln. v 6359 továrnách se 49,725.814 vřeteny a 675.953 mechan. stavy) a spracuje nesmírné množství suroviny. Nejpřednějšim předmětem jeho jest bavlna. Spracováním jejím zanášejí se hrabství lancasterské (zvi. Manchester), chesterské a yorské, vyrábějíce všeho druhu přízi, látky lehčí a těžší, tkaniny atd. Z průmyslných měst v tomto oboru jmenovali jest vedlé Manchestru Salford, Blackburn, Ashton under Lyne, Oldham, Bolton, Bury, Rochdale a Stockport. Na druhém místě stojí vlna. Předení a tkaní její soustředěno jest v okrese bradfordském (Yorkshire), kdež Halifax (vlna česaná), Leeds a Huddersfield (jemná sukna, látky módní) získaly si jméno světové. S nimi závodí Trowbridge (Wiltshire, módní látky, sukna lehká) a Stroud (Gloucestershire, sukno šarlatové a světlobarevné). Flanel vyrábějí Wales a Halifax, pokrývky vlněné Dewsbury, koberce Kidderminster, Halifax, Dewsbury a j. místa. Plátennictví rozšířeno jest ve hrabstvích yorském (Hull, Leeds a Barnsley) a lancasterském (Blackburn). Hedvábnictví má v '''A'''-ii význam skrovnější než předešlá tři odvětví. Vzmohlo se teprve ve 2. poi. XVII. stol. vystěhovalci francouzskými. V dobách nejnovějších klesá (počet dělníků v továrnách na hedvábí zaměstnaných sklesl od r.-.i86i se 112.553 do roku 1881 na 60.600 a do r. 1885 na 42.995). Předení hedvábí soustředěno jest ve hrabství chesterském, pak v Essexu, Yorkshiru a Lancastru, tkaní v Manchestru (tkaniny), Coventry (stužky), Macclesfieldu (módní látky) a Norwichi (šály). Mohutná jest výroba zboží stávkového (Nottingham a Leicester), proslulé krajkářství (Nottingham, Bedford, Buckingham). Velikých rozměrů nabylo hotovení deštníkův a slunečníků (Londýn a Lancaster). Kloboučnictví kvete zvláště ve Stockportě, Manchestru, Ashtoně (under Lyne) a Londýně. Pletení ze slámy jest důležitým odvětvím průmyslným v Bedfordshiru, Herefordu a Buckinghamshiru. Papírnictví anglické požívá chvalné pověsti; pracuje pro rozsáhlý vývoz. Nejvíce papíren má hrabství Kent. Značná jest i výroba čalounů a zboží z papíru hněteného (Birmingham). Také potraviny jsou důležitým předmětem anglického průmyslu : mlýny a cukrovary nepostačí sice pracovali pro domácí spotřebu, za to však vzmáhá se nasolování a uzení masa, pivováry pak (největší v Burtoně upon Trent a v Londýně), jakož i vinopalny dodělaly se značného vývozu. Průmysl chemický provozuje se v rozměrech velikých; středisky jeho jsou Newcastle nad ř. Týne, Liverpool, Gateshead, Bristol, Birmingham i Londýn (zvláště mydlářství, značná výroba voňavek i svíček). — Posléze jest se zmínili o výrobě nábytku, jíž vyznamenává se Londýn, pak o dvou odvětvích, jimiž A. předčí nad ostatní Evropu, totiž o hotovení kartáčův a výrobě knoflíků (Londýn, Birmingham a Sheffield). ''[[Autor:Hynek Kollmann|Koll.]]'' == Spojovací prostředky. == Příroda i ruka lidská výborně opatřily '''A'''-ii prostředky spojovacími, Moře, jehož břehy oplývají pohodlnými přístavy, zarývá se mnohými zátokami do vnitra země, jmenovitě při ústí řek. Splavná síť těchto jest velmi rozsáhlá. Temže na př. jest splavnou pro mořské lodi (o 800 tun) až k londýnskému mostu; Severn pro mořské lodi (o nosnosti 350 tun) již u Gloucestru; Trent až po Gainsborough. Angličané ku podpoře splavnosti řek založili množství průplavů, jimiž všechny větší řeky anglické navzájem jsou spojeny. Nejstarší z nich jest průplav spojující potok Sankey s řekou Mersey (84 km dlouhý), založený r. 1755; z nejdelších jest Grand-Trunk-Canal (145 km dl.) velmi rozvět vený; jde od Londýna k Oxfordu, Hullu, Liverpoolu a Bristolu; z Londýna do středu vede velký spojovací průplav (Grand Junction, 79 km), od Oxfordu k sev. průplav Oxfordský, jenž křižuje se sBirminghamským; Trent sMerseyem spojeny jsou průplavem 58 km dlou hým; nejznamenitější jest průplav Bridgewa terský, jenž spojuje Worsley s Manchestrem a Runcornem nad řekou Mersey, 68 km dlou hý; vede dílem pod zemí mnohými tunnely, dílem po viaduktech nad zemí (viadukt nad splavným Irwellem ve výši 12 m). — Průplavy anglické mají úhrnné délky 4023 km, ale obchodní význam jejich poklesl zvláště tím, že zakoupily je společnosti železniční, aby zamezily soutěž. V nejnovější době však počíná vláda bedlivěji starati se o průplavy, a řada jejich rozmnožena bude velikolepým průplavem pro veliké lodi mořské mezi Liverpoolem a Manchestrem. — Velkou důležitost mají pro '''A'''-ii železnice. Vznikly z potřeby zjedno dušiti dopravu uhlí od dolů northumberland ských a durhamských ke stanovištím lodí při ř. Tyne a Wear původně jako dráhy dřevěné; dalším pokrokem vyvinuly se v '''A'''-ii (v době mezi léty 1602 a 1649) dráhy koňské, a po čátkem tohoto století užito bylo za hybnou sílu páry, poprvé na dráze merthyrsko-tydvilské (r. 1804). Stephenson použil parního stroje nejdříve na dráze killingworthské (1814) a o něco později na trati mezi Stocktonem a Darlingtonem, kdež jely první vozy osobní. Zlepšená lokomotiva Stephensonova zahájila jízdu na drázeliverpoolsko-manchesterské(1829). Od té doby pokročila A. v tomto směru úžas ně. R. 1859 měly železnice anglické, wales k ; v to počítajíc, úhrnem délku 11.762 km, r. 1873 18.296 km, r. 1884: 21.468 km. R. 1887 do sáhly železnice anglické délky 22.249 km re praesentujíce kapitál 702,554.000 lib. steri. : hrubý příjem obnáší 60'/2 mill. lib. steri, čistý výnos 28,739.000 lib. steri. Železné dráh;, anglické rozvětveny jsou hustou sítí po celt zemi; na velmi četných místech dotýkají se pobřeží mořského, uvnitř pak nejdůležitějším středisky jejich jsou Londýn, Canterbury Guildford, Salisbury, Yeovil, Taunton, Bristol, Reading, Oxford, Bedford, Cambridge, Norwich, Peterborough, Spalding, Leicester, Birmingham, Hereford, Wolverhampton, Shrewsbury, Stafford, Derby, Nottingham, Sheffield, Lincoln, Doncaster, Wakefield, Leeds, Manchester, Stockport, Wirgan, Bolton, Warrington, Chester, Crewe, Preston, York, Darlington, Durham, Bishop Auckland, Blackburn, Newcastle a Carlisle. — Ještě hustěji rozvětvena jest síť telegrafní: délka linií převyšuje délku tratí železničních více než dvojnásob, délka drátů pak více než desateronásob. ''[[Autor:Hynek Kollmann|Koll.]]'' == Poměry náboženské. == Církev katolická. Angličané chtěli odvozovali původ církve své od apoštolův, jmenovitě od sv. Pavla, ale marně; není však pochyby, že po spojení Britannie s říší římskou křesťanství záhy tam mělo vyznavače. Dle Bědy britský král Lucius žádal papeže Eleutheria (177—192) za věrověstce, a ten vyslal Tugatia a Damiána, kteří v '''A'''-ii s velikým zdarem Krista hlásali. Za Diokleciána měla Britannie mučenníky, a na synodě arelatské r. 313 byli tři britští biskupové. Pozdější zápasy Britů s Anglosasy byly boji křesťanů s pohany, a pokřesťanění těchto jest zásluhou teprve papeže Řehoře Velikého, jenž ještě jako opat jsa pohnut krásou anglosaských otroků v Římě chtěl sám podniknouti missijní cestu do A., avšak Římané ho nepustili. Jsa papežem poslal r. 596 probošta Augustina s 39 mnichy do A. Missie přišla do království kentského, jehož král Ethelbert dne 2. čna 597 přijal křest a po něm o vánocích t. r. přes 10.000 Anglů. Pohanské chrámy proměňovaly se v křesťanské, pohanské obyčeje v křesťanské mravy, a tak snadným činěn přestup k nové víře. Sv. Augustin stal se prvním arcibiskupem canterburským (zemř. 20. května 605). Ž Kentu byla do konce VII. st. znenáhla obrácena celá heptarchie. Znamenitým pro '''A'''-ii stal se arcibiskup canterburský Theodor (668—690), rodem Řek. Zavedl všude kanonický řád a založil znamenitou školu canterburskou, z které vyšlo mnoho velikých mužů. Okolo r. 735 bylo v '''A'''-ii zřízeno druhé arcibiskupství v Yorku. Když Vilém Podmanitel, vévoda normanský, zmocnil se A., učinil Lanfraka canterburským arcibiskupem (1070—1089), jenž kleslou kázeň obnovil a základ položil k rozkvětu věd a umění. Jeho nástupce Anselm (1093—1109) vybojoval na králi Vilémovi II. svobodu anglické církvi. Arcibiskup Tomáš Bekket (1162 až 1170), zachránil tuto svobodu proti králi Jindřichovi II. svým mučennictvím. Když po smrti canterburského arcibiskupa Humberta zvoleni dva kandidáti, zamítl Innocenc III. oba a povolal voliče do Říma, kde za arcibiskupa zvolen Štěpán Langthon. Ale král Jan Bezzemek nechtěl nového arcibiskupa uznali, pročež papež vydal naň klatbu a na zemi interdikt, a když král toho nedbaje vynucoval církevní úkony, sesadil jej papež a provedení výroku toho svěřil králi francouzskému. Ale nežli přišlo k válce, vyrovnal se Jan s papežem listinou datovanou v Dôveru 13. května 1213. Potom král prohlásil '''A'''-ii a Irsko za papežské léno a zavázal se k poplatku 1000 hřiven papežské komoře. Tuto lenní smlouvu doverskou uznávali baroni s králem spojení i odpůrcové jeho, a A. stala se tedy lénem papežským cestou úplně zákonitou, s vůlí krále i národa. Neštěstí králova ve válce s Francií použili baroni a vynutili na něm listinu zv. »Magna charta« (15. čna 1215), základ nynější ústavy anglické. Papež Innocenc III. zavrhl ji, ačkoli plnou svobodu církve pojišťovala, poněvadž byla vydána bez jeho svolení, jakožto vrchního pána A.; avšak proto přece zůstala v platnosti. Jinak církev v '''A'''-ii vnitř nebyla znepokojována kromě učením W ickliffovým (v. t.). Na pokraj záhuby přišla církev katolická za reformace. Král Jindřich VIII. (1509—1547) odtrhl svou říši od Říma, poněvadž papež Klement VII. jeho manželství s Kateřinou, princeznou aragónskou, neprohlásil za neplatné, a učinil sebe r. 1534 hlavou církve anglické. Zavedla se přísaha o supremátě králově nad církví, a kdožkoli odepřel, pokládán za velezrádce. Usnesením parlamentu bylo najednou 376 klášterů (všech bylo 616) zrušeno; ostatní zrušeny v létech následujících. Celkem dal Jindřich odpravili 2 královny, 2 kardinály, 2 arcibiskupy, 18 biskupů, 13 opatů, 500 převorův a mnichů, 38 doktorů bohosloví a práv, 12 vévod a hrabat, 164 šlechtice, 124 měšťany a no žen. Za Edvarda VI. (1547—1553) stala se rozkolnická církev protestantskou. Královna Marie (1553—1558) obnovila staré náboženství, navrátila církvi statky, pokud je stát držel, neznepokojovala soukromých držitelů jejich, a zavedla zase staré zákony proti bludařům. Krvežíznivou, za jakou ji prohlašují mnozí dějepisci protestantští, královna Marie nebyla. Její sestra a nástupkyně Alžběta (1558 až 1603) byla sice po katoličku korunována a slíbila hájili katolického náboženství, ale Jined po korunovaci odvolala svého vyslance z Říma, prohlásila se za hlavu církve a pronásledovala katolíky tresty nejpřísnějšími. Když papež Pius V. klatbu na ni vydal, zakročila přísněji proti katolíkům zakázavši pod trestem smrti učení katolické hlásali, kněze světití, zpověd slyšeti a katolického missionáře do domu přijmouti. Její nástupcové, Stuartovci Jakub I., Karel I. a II. neposkytli katolíkům žádné úlevy bojíce se Anglikánův a presbyteriánů. Jakub II. (nast. r. 1685) jsa katolíkem chtěl opět obnovili v říši katolické náboženství, ale počínal si při tom bez rozvahy a vzbudil proti sobě odboj, v jehož čelo se postavil jeho zeť Vilém, princ oranienský, před nímž Jakub prchl do Francie. Nový král Vilém dal všem vyznáním svobodu (1698) jenom ne katolíkům a sociniánům. Katolíci směli bydleli pouze ve vzdálí 10 mil angl. od Londýna, nesměli si zařizovali žádných škol a i jinak byli potlačováni. Pod tímto krutým násilím mizeli znenáhla katolíci tou měrou, že r. 1780 bylo jich v '''A'''-ii jen 63.376. Anglickým katolíkům přišly vhod boje Irů za víru a práva. V čelo hnutí katolického postavil se od r. 1809 Daniel 0’Connel, výmluvný obhájce církve a svobody irské, který zákonitě si veda přinutil Wellingtona, že rozhodl se pro svobodu církve katolické. Týž podal 31. března 1829 emancipační billu komoře lordů, kde byla přijata a dostala 13. dubna 1829 královské stvrzení. Katolíkům -otevřen vstup do parlamentu a největší části státních úřadů. Roku 1840 upravil papež Řehoř XVÍ. katolickou církev v '''A'''-ii rozděliv ji na osm apoštolských vikariátů. K rozšíření katolicismu v '''A'''-ii také valně přispěl puseyismus (viz Pusey). R. 1850 Pius IX. obnovil anglickou hierarchii ustanoviv Westminster za sídlo arcibiskupa, jemuž 12 biskupství podřídil. Prvním arcibiskupem stal se znamenitý učenec, kardinál Wiseman. V kruzích protestantských vypukla proti tomu veliká bouře; parlament přijal billu ministerstvem podanou, že žádný katolický biskup nesmí užívati názvu některého anglického města, a že duchovní nebo řeholník nesmí nositi veřejně své roucho. Avšak statný kardinál přemohl veškeren odpor a slavil r. 1852 první provinciální synodu. Nyní má A. a Wales 1,200.000 katolíků, i arcibiskupství a 14 biskupství. ''[[Autor:František Xaver Kryštůfek|Dr. Fr. X. Kryštůfek.]]'' {{Prostrkaně|Povšechný přehled}}. V '''A'''-ii jsou všecka náboženství dovolena a svobodna. Tak zní zákon veřejného mínění, kdežto zákon státní (Act of toleration z doby Vilémovy a Mariiny, sec. I., kap. 18.) jest velmi neúplný. Žádný starý akt není odvolán, ale svoboda náboženská vyvinula se samorostle, a není státníka, který by se odvážil sáhnouti na ni. Jediný rozdíl mezi církví státní a ostatními jest, že státní církev požívá starých nadací a má právo desátku, kdežto ostatní jsou selfsupporting, udržujíce se z vlastních příspěvků. Svoboda náboženská vžila se úplně v ducha národa a uznána za základ svobody vůbec. Slovo sektářství, jinde odpor budící, nemá v '''A'''-ii významu ; každý má právo přesvědčení své veřejně hlásati. Třenic náboženských není; nesnesitelné jest některé vyznání jen tehdy, ruší-li obecný pořádek, nebo sleduje-li cíle politické. Vláda uznává, že svědomí vyňato jest z područí světské vrchnosti a vede si dle toho tak přesně, že žádného vyznání policejně nestřeže, ba ani při sčítání lidu nikoho se netáže na náboženství. Přesné sestavení číslic o jednotlivých vyznáních náboženských jest dosti nesnadné; lze je provésti jen přibližně, a to bud na základě zpráv vydaných různými nábož. společnostmi (v kterých však čítáni bývají obyčejně jen údové plnoprávní), nebo dle návštěvy chrámů, která závisí na různých okolnostech. Má se za to, že z 25,974.439 duší dle sčítání roku 1881 (A. s Walesem) státní církvi náleželo 13,500.000, k církvím nezávislým 10,000.000, ostatní pak že k žádné církvi se nehlásí. R. 1886 zaneseno bylo ve státní seznam 24.597 chrámův a místností určených k bohoslužbě, ale praví se, že mimo tyto jest asi 12.000 úřadům neoznámených. Náboženských sekt má A. množství veliké. V seznamu chrámů státu opověděných uvádí se 229 různých jmen a ve skutečnosti jest jich snad ještě více. Vznik jejich má po většině původ svůj ve volném historickém vývoji. Učení převalné většiny jest s učením církve státní zcela totožné až na několik málo článkův, a to ještě podřízeného významu. U leckteré církve na pohled sjednocené vyskytují se docela podobné nesrovnalosti, a jednota jest zachována jen z nedostatku volnosti neb pevnosti. První velká neshoda vyskytla se v určení poměru církve ke státu: má-li býti církev se státem na roveň postavena nebo jemu podřízena? Státní anglikánská církev má původ z vůle státu; ale tomu vzepřeli se puritánští dissenteři, hájíce neodvislosti a samosprávy církve. Proti oběma stojí menšina, hájící názor římský, že stát jest podřízen církvi, ale názor ten netěší se přízni ani státu, ani lidu. Druhá neshoda vzešla otázkou: je-li zřízení biskupské v církvi oprávněno, nebo spočívá-li moc církve v souhrnu věřícího lidu? Státní církev drží se episkopalismu, ale proti němu postavili se presbyteriáni a kongregacionalisté, považujíce praelatism za zkázu církve. Třetí neshoda vznikla otázkou o organisaci církevní: je-li církev organism po všech částech spojený, anebo je-li pouhým sdružením částic (sborů neb obcí) nesouvislých? Tu stáli episkopálové a presbyteriáni proti independentům. Konečně neshoda v otázce, může-li též laik učiti v církvi, dala vznik methodismu. Něco sekt utvořilo se pak také na základě kombinací zásad tu uvedených. Nejstarší z angl. sekt, nejneústupnější mezi bývalými puritány, jsou Independent!. Nejvýstřednější byli Brownisté; mírnější stranou jsou Kongregacionalisté, kteří připouštějí ke správě sborů vedlé duchovních ještě laiky, jáhny. Independentism dosáhl největší moci za Cromwella, největšího sesílení však za reakce pod Karlem II., kdy obnovený Act of uniformity na 2000 duchovních ze státní církve vypudil. Jim náleží hlavní zásluha o svobodu svědomí v '''A'''-ii, zvláště od té doby, kdy opustili zásadu snášelivosti omezené. Literatura bohoslovecká jimi hojně jest obohacena. Velice jim záleží na dokonalém vzdělání duchovenstva a k tomu účelu mají 13 bohosloveckých kollejí. Čítají 2803 sbory a 1378 stanic; duchovních jest 3500, počet duší 1,250.000. Roku 1831 spojila se většina sborů v Unii Kongregacionální, která má 51 menších associaci. Správa jejich sborů jest vzorná a účinlivost vydatná. Stejného smýšlení o správě církevní a poměru této ke státu jsou Baptisté, lišící se od independentů tím, že udílejí křest pouze dospělým vyznavačům. Sluší je rozeznávat! od anabaptistů německých, jejichž blouznivé zásady vymykaly se z objemu křesťanství. Rozdělují se v Particular baptists, menšinu přísně kalviniánskou, a v General baptists, většinu směru arminiánského. Chrámů mají 3654; duchovních 1893, k jejichž vzdělání mají 9 kollejí. Páčí se na 1,000.000 duší, mají rozsáhlé missie a jest to lid vzdělaný a mravný. Blíže státní církvi stojí Presbyteriáni tím, že hájí organického spojení církve, jen že na místo vlády biskupské kladou řízení presbyterosynodní. Ve sboru vedou správu vedlé duchovních starší a jáhnové. Správa repraesentativní jest tu provedena nejpřesnějším způsobem. Usnesení vykonávají odborové pod vedením moderátora, voleného od synodu k synodu. Církev presbyteriánská čítá i synod, io presbyterních obvodův a 386 sborů, 378 duchovních, ústav ku vzdělání duchovenstva v Londýně a asi 350.000 duší. Mimo to jest v '''A'''-ii 17 sborů, trvajících ve svazku se skotskou státní církví presbyteriánskou. K církvi presbyteriánské náležejí hlavně intelligence a průmyslníci. — Nejnebezpečnějšími nepřátely presbyteriánů byli Un itariáni, poměrně novějšího původu. Mají 348 chrámů, 18 stanic a 340 duchovních. Jest jich asi 300.000 duší. Zevní úprava bohoslužby u všech těchto vyznání vyniká prostotou a bezobřadností. Pozoruhodným zjevem jest methodism vyšlý r. 1739 z církve anglikánské. Byl to původně praktický směr k oživení náboženského vědomí, zahájený v Oxfordě několika studujícími, jimž přezdíváno: svátý klub, methodisté. John Wesley, vůdce hnutí toho, nepomýšlel nikdy na vystoupen! z církve anglikánské, ale toužil toliko na nedostatek života v ní. Roku 1739 zařídil t. zv. societies (společnosti), jež rozdělil na třídy po 13 osobách pod vedením zkušenějších členů. Počet společností rostl, stavěny chrámy a k uspořádání práce svolána r. 1744 do Londýna konference kazatelů, na kteréž položen byl základ ke zvláštní organisaci methodismu. Nejvyšší stolice této církve jest všeobecná konference, která zkouší, ordinuje a dosazuje duchovní. Wesleyanští methodisté (Old connexion) vykazují 7145 chrámů. 3306 duchovních, 15.009 místních kazatelů, 879.113 dětí v nedělních školách, dle čehož jest jich více než 3,000.000 duší. Mají též rozsáhlé missie, na něž r. 1886 věnováno přes 138.165 lib. štěrk, na domácí missii pak 37.789 lib. šter. Vydržují si 4 bohoslovecké semináře a 3 učitelská paedagogia. Literatura bohoslovecká nepěstuje se valně, za to písemnictví prostonárodní hojně zásobují. Po smrti Wesleyově odštěpili se r. 1797 obhájci práv laiků, jimž Wesley žádného místa ve správě nevyhradil. Známí jsou pod jménem Nové spolčení (New connexion). Mají 444 chrámů, 179 duchovních, 1317 místních kazatelův a na 100.000 duší. Jiní stoupenci téhož směru laikům ve správě církevní přejícího spojili se r. 1857 pod jm. Spojené svobodné církve meth odisti c ké (United method, free churches); čítají izzg chrámů, 354 duchovních, 3997 místních kazatelův a na 300.000 duší. Zcela zvláštní útvar jsou the Primitive Methodists, ku kterémuž podnět dal roku 1810 dělník William Clowes utvořiv spolek střídmosti. Záhy utvořilo se takových spolků více a účastníci scházeli se v neděli pod šírým nebem k pobožnosti. Když jim v tom bráněno bylo, přijali jméno svrchu uvedené a organisovali se samostatně. Vynikajícím zjevem u nich jsou shromáždění pod šírým nebem (Camp meetings). Nyní mají 4305 chrámů, 1043 duchovních, 16.120 místních kazatelův a 411.935 dětí v nedělních školách. Zásluha methodismu o vychování lidu obecně se uznává. Vyšel vstříc potřebám jeho ve veliké jeho zanedbanosti a opuštěnosti. S methodisty shodují se ve mnohých názorech Moravians, Bratří, dovolávající se původu z Jednoty českobratrské; pro svůj episkopalism doznávali přízně vlády. Již r. 1741 vyskytuje se missijní společnost této obnovené Jednoty bratrské, Herrnhutských, v Londýně pro práci v Labradoru. Čítají 5727 kommunikantů v 38 sborech, a hlavní činnost svou soustřeďují v missii mezi pohany. Odstředivé snahy sledují: Society of Friends (společnost přátel), obecně Kvakeři (Quakers) zvaní; zavrhují zvláštní úřad kazatelský, svátosti, přísahu atd., mají 317 chrámův a 15.380 členů dospělých. Bratrstvo Plymouthské (Plymouth Brethren) z r. 1830, známé pod jménem Darbystů, kteréž zamítá takřka všecku organisaci církevní, má 23 chrámy. Apoštolsko-katolická církev neb Irvingiáni mají 80 chrámův a Nový Jerusalem, Svedenborgiáni 64 chrámy. V poslední době obrátila na se pozornost nová organisace : Salvation army, armáda spásy, s methodismem spřízněná a jako tento práci svou se zálibou v nejnižších vrstvách konající a za tím účelem hlučných a nápadných způsobův užívající. Židé mají 80 synagog a 60.000 duší; příspěvky jejich jsou značné, ročně 150.000 lib. steri. Z cizinců mají pravoslavní řečtí 6, arménští 2 chrámy; několik chrámů mají němečtí a švédští lutheráni a francouzští a hollandští reformovaní. Svobodná episkopální církev má 40 chrámů. Všecky čelnější evangelické církve prokazují sobě navzájem úctu a spolčují se v některých, obecně prospěšných podnicích. Takovými jsou Bibl. Společnost, Traktátní společnost, částečně též společnost pro bibl. archaeologii, rozmanité missie a dobročinné ústavy. Snášelivost, kteráž nevylučuje horlivého hájení vlastního přesvědčení, stala se vůbec pravidlem veřejného mínění a obcování. ''[[Autor:Čeněk Dušek|—šek.]]'' {{Prostrkaně|Anglikánská církev, anglikáni}} (úředně : The United Church of England and Ireland, běžně: The Anglican Church). Tak se vůbec nazývá evangelická církev Jindřichem VIII. (1509—1547) zavedená, za královny Alžběty (1558—1603) co do věrouky (přijetím 39 čl.) ustálená a od té doby (s malou přestávkou za trvání »dlouhého« parlamentu) v Anglicku (r. 1707 ve Skotsku a r. 1869 v Irsku) za státní církev uznaná. Zřízení její spočívá z částky na starém řádu kanonickém, kterýž na počátku reformace téměř beze změny byl podržen (kromě toho, že svrchovanost papežská nahrazena byla svrchovaností koruny), z částky na zákonech říšských a na právu obyčejovém, kteréž zejména platí pro samosprávu místní. Vyznání víry anglikánské církve obsaženo jest hlavně v dotčených 39 článcích, kteréž původně arcibiskupem Cranmerem a biskupem Ridleyem za Edvarda VI. (1547—1553) sestavény, za Alžběty pak (1563) konečně upraveny byly. Články ty mají v celku ráz protestantský (úplná dostatečnost Písma sv., ospravedlnění z víry atd.), avšak výroky jejich jsou namnoze nejasné, a zřízení biskupské jest tu jakožto po právu stávající uznáno. Dalším, však rovněž tak neurčitým pravidlem víry jest Kniha obecných modliteb (Book of Common Prayer), ve kteréž obsažen jest úplný řád liturgický a návod ku konání všelikých služebností církevních. Duchovenstvo dělí se na 3 stupně : diákony, presbytery a biskupy. Biskupů čítá se 28 domácích a 53 koloniální. V čele jejich jsou arcibiskup canterburský a yorský, kteříž ve veřejném životě požívají předností téměř královských. Anglikánská církev neuznává jiné ordinace kněžstva leč vykonané svými biskupy a nazývá všecky ostatní evang. vyznavače dissenters (různě smýšlející). Místní duchovní správcové slují rector nebo vicar; jim ku pomoci pro duchovní správu jsou curates (kaplani), pro správu hmotných záležitostí osadní konšelé (churchwardens) s osadním výborem (vestry). Biskupové zkoušejí a v úřad uvádějí (admit) kněží od patronů příslušných kostelů navržené. Všeobecné církevní záležitosti upravují se ve dvou konvokacích z biskupův a zástupců kněžstva složených ; avšak konečné rozhodnutí ve všelikých sporných otázkách jest při tajné státní radě. V anglikánské církvi rozeznávají se tři hlavní směry: 1. Strana vysokocírkevní (high church party), konservativní ve smyslu starého hierarchického a liturgického řádu, z kteréž vyšli Puseyité nebo ritualisté, k Římu se klonící; 2. strana nízkocírkevní (low church party, také evangelical party), kteráž klade větší váhu na víru a zbožný život než na zevní formy a s dissentery udržuje přátelské styky; 3. širokocírkevní (broad church party), jejími heslem jest pokročilá věda a filosofie po způsobu německého liberalismu. K anglikánské církvi čítají se v '''A'''-ii asi dvě třetiny (dle některých pramenů polovice), v Irsku jen nepatrná částka obyvatelstva. Zevní repraesentace její jest skvělá, ježto anglikánská církev požívá ze starých i novějších nadací bohatých příjmů, kteréž se do nedávna — před klesnutím užitků pozemkových — páčily na 8 mill. lib. sterlinků ročně. ''[[Autor:Ludvík Bohumil Kašpar|—šp.]]'' == Školství. == {{Prostrkaně|Obecné školy}}. Školní vychovávání angl. lidu až k začátku XIX. stol. bylo téměř docela zanedbáno. Prvním krokem byly školy nedělní (Sunday Schools), k nimž podnět dal Robert Daikes, vydav. »Gloucester Journalu«, a jež převzaty byly ve správu »Spolkem ku povzbuzení a udržování nedělních škol po veškerých britských državách« (Society for the Support and Encouragement of Sunday Schools throughout the British Dominions). Spolek podporován byl všemi církevními a politickými stranami, což vyplývalo z přesvědčení o nutnosti a účelnosti vzdělání lidu. Hlavní překážce při zakládání anglických obecných škol — nedostatku učebních sil — odpomohla v příhodném čase Bell-Lancasterova methoda (Monitorial System of Tuition), dle níž v jednotlivých třídách školních vyučovali lepší žáci k účelu tomu vybraní (monitors) pod dohlídkou hlavního učitele. Záhy též vláda sama ujala se obecných škol, povolivši k jejich podpoře roku 1832 poprvé 20.000 lib. steri. Roku 1856 utvořeno bylo »vyučovací oddělení« (Education Department), jež podřízeno lordu předsedovi tajné rady a za účel má podporovati vychování mládeže pomocí hmotných prostředků parlamentem povolených a pod dohledem inspektorů k tomu určených. Vyučovací oddělení má spojení s British and Foreign School Society, kteráž podobně jako státní úřad nezná žádných konfessionálních obmezení, a s National School Society, ústředním orgánem škol státocírkevních. První zákon vyučovací vydán r. 1870. Dle tohoto škola řízena jest dvěma činiteli : 1. Školní radou (School Board) pod přímým dohledem poplatníkův a 2. anglikánskou církví a jinými náboženskými obcemi. Náklady na vychování rostou rok od roku. R. 1871 vyučování jednoho dítka stálo 1 libru 7 šil. a 5 pennů (17 zl. r. m.), r. 1881 již i lib. 16 šil. io'/2 p. (21 zl.) a roku 1885 i lib. 19 šil. i'/j p. (22'/2 zl.). R. 1887 vyžadovalo elementární vyučování nákladu 6 fy mill. lib. steri., jehož polovice byla vládou povolena. Následující tabulka obsahuje úřední data ze dne 30. srpna 1888: An„,a Wales Skotsko Irsk° Školy obecné . . 19.022 3.902 7-803 Školou povinných dítek ..... 5,145.292 691.465 692.341 Žáci zkoušení od inspektorů . . . 4,064.863 542.902 556.993 Státní příspěvek 2,958.705 ý 443.815 £ 814.003 £ Školní radu má buď město nebo farní osada; občané města nebo poplatníci farní osady volí ne méně než pět a ne více než patnácte členů. Školní rada má dohlížet! : ke školním budovám, zejména ke zdraví dítek, náležitému světlu, teplu a ventilaci školních světnic. Každá škola má miti prostranství ke hrám (play-ground) s tělocvičným náčiním. Hledí se především k tomu, aby každé školou povinné dítko dostatečného obdrželo vyučování »ve třech r«, Reading, Writing and Arithmetic (čtení, psaní a počty), u děvčat pak v ručních pracích. Kromě toho vyučuje se zpěvu, kreslení, zeměpisu, nauce o všeobecně užitečných předmětech a dějepisu. Anglická škola jeví se v různé podobě dle toho, má-li vychovávali dítky z chudších nebo bohatších tříd. Ve farní škole (Parish School) vyučuje se náboženství (biblí, katechismu, na paměť učení evangelií), zeměpisu (hlavně A. od fary počínajíc), anglickému dějepisu, něco botanice, fysiologii a anatomii, účetnictví, psaní a počtům. Děti rodičů majetných mají mimo to vyučování v kreslení, hudbě a nejnověji i ve frančině. Kromě těchto škol náležejí biskupské církvi anglikánské školy národní (National Schools), jež zařízeny jsou dle Bella, a farní dobročinné (Parochial Charity Schools), které nalézáme hojné ve velkých městech, zejména v Londýně. Nejnižší druh škol jest onen, pro nějž útrpnost sbírá žáky a žákyně na ulici: Školy pro otrhané (Ragged-Schools), v nichž vyučují se dítky docela zanedbané neb opuštěné, jejichž rodiče buď zemřeli nebo vůbec jsou neznámi; zde dostává se jim též přístřeší a stravy. Chudinské školy (Pauper-Schools) jsou pro dítky nemajetné, kteréž od farní osady dostávají almužny. Workhouse-Schools jsou pro děti lidí, kteří zaopatřeni jsou v káznicích. Školy trestnické (Penal-Schools) jsou pro nedospělé trestance. Konečně v dětských školkách (Infant-Schools) chována jsou děcka útlého stáří. ''[[Autor:Viktor Brandt|de B.]]'' {{Prostrkaně|Škol středních}} dle pojmu našeho A. nemá. Snahám po středním vzdělání vyhovují Grammar Schools a Public Schools, také Colleges zvané. Tyto mají kromě přípravy ke zkoušce maturitní synům vznešených a bohatých rodičů poskytnouti vzdělání stavu jejich přiměřeného, při čemž hlavně se přihlíží k tělocviku (zejména sportu), ku plynnému překládání klassiků, k mathematice a jazykům moderním. Klade se více váhy na ducha než na mrtvou literu. Gymnasií státních v '''A'''-ii není; gymnasium tam znamená školu tělocvičnou. Stát nestará se o školství střední. Grammar-Schools i Public-Schools jsou v '''A'''-ii buď podniky soukromé nebo založeny s bohatými nadacemi, že i nemajetní mohou je navštěvovali. Všechny tyto školy zařízeny jsou dle způsobu kollejí, v nichž žáci i professori bydlí a se stravují. — Great Public Schools jsou ústavy, v nichž se dospělejšímu žactvu přednášejí různé vědy. Velkých těchto kollejí jest v '''A'''-ii devět, nejznamenitější vys. škola etonská, kamž bohatí Angličané posílají syny své buď ku přípravným studiím universitním nebo k nabytí vyššího, nikoli však akademického vzdělání. Studijní rok v každé z těchto kollejí vyžaduje nákladu nejméně 100 lib. šterl. (1200 zl. r. č.). Bohatá stipendia jsou při nich založena pro studující chudé. Jiných veřejných a grammatických škol má A. 386, z nichž 37 připadá na Londýn. Zajímavo jest, že v této zemi obchodův a strojův až do roku loňského nebylo žádných škol obchodních nebo technických v našem rozumu; bylyf při každé kolleji zřízeny odbory pro žáky, již hodlali se věnovali obchodu, strojnictví neb inženýrství. Teprve r. 1888 bylo v parlamentě upozorněno na citelný nedostatek obchodního vzdělání theoretického v '''A'''-ii, a v příčině té ihned zahájeny porady. Ustanovení o školách obchodních kommissemi obchodních komor vypracovaná a parlamentem přijatá vyhovují všem požadavkům moderního školství, a poněvadž obchod pro '''A'''-ii jest podmínkou životní, převzal stát školy obchodní ve vlastní správu. Přednášejí se zákony ekonomické a obchodní, mathematika, obchodní zeměpis a moderní jazyky, kterýžto poslední předmět byl v '''A'''-ii posud velmi zanedbáván. Kromě denních založeny jsou i obchodní školy večerní. {{Prostrkaně|Odborné školství}} jest v '''A'''-ii na značném stupni vývoje a téměř pro každý důležitější odbor a řemeslo jsou školy. Jsou to zejména školy hospodářské, zahradnické, tkalcovské, hrnčířské, stavitelské a p. V novější době zařízeny byly i školy dělnické (Worksmans Institutes). Záhy však se ukázalo, že školy tyto večerní pro ohromné množství dělnictva londýnského jsou nedostatečný. R. 1887, kdy v Londýně velká panovala bída mezi dělnickou třídou, přistoupeno ke zbudování »ústavů polytechnických« (Polytechnical Institute), mezi nimiž první místo zaujímá Peoples Palace (palác pro lid); ve dvou létech založeny ještě čtyři podobné velkolepé ústavy v oněch částech metropole, kde přebývá třída dělnická a chudina. Ústavy tyto přístupny jsou dělníkům každého věku; časté přednášky odborníkův o předmětech užitečných, veřejné knihovny, velké tělocvičny, koupele — vše to zřízeno a udržováno jsouc z příspěvků dobročinných napomáhá nejen k tomu, aby zanedbané posud třídě dělnické dostalo se jistého vzdělání, nýbrž i k úlevě nedostatku hmotného, jelikož s ústavy těmito spojeny jsou čajovny, restaurace a kavárny, v nichž dělník za laciný peníz tělesným potřebám zadost činí. {{Prostrkaně|University}} anglické jsou sbory, jež se středními školami nemají žádného spojení. Jim přináleží právo udíleli akademické hodnosti a určovali zákony, dle nichž se propůjčují tyto hodnosti. Až do r. 1855 byla anglická universita vlastně klubem pro bohaté mladíky, kamž otcové jejich je posílali, aby nabyli dobrých známostí společenských. Od té doby však obě nejstarší university, oxfordská a cambridgeská, pracují neustále k tomu, aby byly ústavy vzdělávacími ve smyslu moderním. Universita oxfordská (The Chancellors, Masters and Scholars of the University of Oxford) jest nejstarší a největší vysoké učení v '''A'''-ii. Jako »universitas literaria« objevuje se již ve XII. století. Nejvyšším hodnostářem university jest kancléř (Chancellor), jenž bývá obyčejně zároveň vysokým hodnostářem státním; volí se na čas doživotní a přichází do Oxfordu toliko, když nastupuje svůj úřad anebo když universita bývá poctěna návštěvou královskou. Mocí jeho oděn jest vicekancléř ( Vice-chancellor), pod kterýmžto stojí nadsprávce (High-steward). Vicekancléř se čtyřmi (od něho jmenovanými) provicekancléři stojí v čele university. Všichni funkcionáři, jakož i kuchaři, sklepmistři, skladníci, vrátní, ano i holiči povinni jsou složití úřední přísahu do rukou vicekancléře. Ostatní členové university jsou správci kollejí (Masters), professori, kollejníci (Fellows), stipendisté (Scholars), kaplani, správní úředníci, kostelníci, sluhové, kteřížto všichni jsou immatrikulováni a žijí na útraty university, jež má ročního příjmu půl millionu lib. steri. Služné professorů obnáší 5—600 lib. steri.; někteří mají 1000, kanovníci a professori theologie až 3000 lib. steri, ročně. Správa čili senát universitní vykonává svoji moc i. týdenní radou (Hebdomadal Council), skládající se z vicekancléře, proktorů, osmnácti professorův a správců kollejí, kterážto rada jest zákonodárným sborem universitním a exekutivním komitétem; 2. schůzí (Congregaliem) všech residujících professori!; 3. schůzí hromadnou (Convocation) všech členů universitních. V nejdávnějsích dobách přebývali studující v bytech soukromých, později byli nuceni ubytovali se ve velkých budovách Halls zvaných, z nichž každá stála pod správou »principála«. Ve středověku bylo v Oxfordu a Cambridgi na sta podobných budov, v nichžto studujícím kromě stravy a bytu i vyučování se dostávalo. Kollejí bylo tehdy jen málo, a do těchto přijímali se jen »členové ústavu« (Members of the Foundation), totiž učitelé, představení a bohatí studující, kteří tvořili vlastní universitu a bydlili v kollejích. Časem však otevřely kolleje brány své všem studujícím k universitě náležejícím, čímž »hally« splynuly v kolleje. V Oxfordě jsou nyní jen tři, v Cambridgi žádná. Až do r. 1868 nemohl se nikdo státi akademickým občanem, kdo nenáležel k nějaké kolleji, totiž kdo v ní nepřebýval. Nyní smějí i studující bydliti u tak zvaných »oprávněných mistrů soukromé síně« (Licensed Master of a Private Hall), musí se však podrobiti jistým disciplinárním předpisům. Charley's Hall v Oxfordě jest ostatně jenom jedinou toho druhu. »Halls« nejsou vtěleny ke sboru universitnímu, aniž jsou od státu podporovány. Každá kollej má ročních příjmů nejméně 15.000 lib. sterlinků. Magdalen-College v Oxfordě dostává 40.000, Christchurch College 50.000, Trojická kollej v Cambridgi 55.000 lib. steri. Za jistých okolností smějí si studující sami voliti své byty. Tito studující se nazývají unattached to any College (k žádné kolleji nenáležející). Vyučování však se účastní a rovněž podléhají ohledně svého chování »censurnímu komitétu«. Universita oxfordská skládá se z 25 kollejí, cambridgeská ze 17. Založení nejstarší oxfordské kolleje University College spadá do r. 1249. Větší část ostatních kollejí byla založena v XIII.—XVI. stol., s každou z nich byly spojeny bohaté nadace. Největší a nejnavštěvovanější kollej oxfordská jest Christ Church College. Kollejní budovy jsou z nejzajímavějších pomníkův umění stavitelského, zejména co se týče vnitřního zařízení. Tu panuje starobylá nádhera, obzvláště v jídelnách, jejichžto stěny pokryty jsou podobiznami slavných členův university všech století. Ku každé kolleji pojí se rozsáhlé zahrady, poskytující hojného prostoru k oblíbeným sportům a hrám. Řeky obou měst universitních pokryty jsou lodicemi, v nichž studující po celý téměř rok se připravují k výročnímu veslařskému závodění obou universit v Londýně na hořejší Temži. Každá kollej jest takřka vlastní universitou pro sebe, vypravena jsouc úplným sborem učitelským, knihovnou a vědeckými nástroji. Vyučování děje se od professorů sboru universitnímu náležejících, od učitelů (Tutors) dotčené kolleji náležejících a od učitelů soukromých. Vyučování má ráz seminární. S kathedry přednáší professor jen za příležitosti »mezikollejní přednášky« (Intercollegiate lecture), k níž dostavují se společně studující z pěti až šesti kollejí. Pensa uveřejňují se v univ. časopise »University Gazette«. Ke vstoupení do kolleje třeba podrobiti se při ■ jímací zkoušce. K této může se hlásit! každý šestnáctiletý. Zkouška jest písemní; avšak examinátor, jenž nezná jména kandidátova, nýbrž jen jisté číslo, může i ústně klásti otázky. Ku přijímací zkoušce jest třeba znalosti následujících předmětů : latiny, řečtiny, frančiny, němčiny, arabštipy, sanskrtu, jazyka anglického (dějepis světový a anglický, mluvnice a zeměpis) a mathematiky. Zkoušce z jazyků latinského a anglického musí se podrobiti každý kandidát; z jazyků v ostatních jest mu volno jeden zvoliti. K zápisu se má kandidát dostavili v předepsaném kroji akademickém (cap and gown): dlouhém, černém hávu a černé čtverhranné čapce. Kandidát zapsav své jméno do universitního rejstra skládá trojí přísahu: i. loyálnost k panovníku, 2. že zneuznává a nenávidí papežskou kletbu se všemi jejími následky a 3. že uznává, že cizí vladař v '''A'''-ii žádné moci vykonávali nemá. Po té doporučí se novému akademikovi stanovy, jež mezi jiným obsahují i to, že studujícímu oblékali se jest v oděv tmavý, vlas jeho nesmí býti dlouhý, nýbrž v přiměřeném období stříhán, nemá nosili zbraně kromě lučiště a šípu, nesmí kouřili, divadla navštěvovali a noci po hospodách trávili. Nový student (Freshman) povinen jest dostavili se k dvanácti přednáškám týdně, bohoslužbám přítomen býti, nosili akademický oblek v budově kollejní až do jedné hodiny odpolední, po slunce západu, při bohoslužbách a při návštěvě officiálních osobností. Žádný studující nesmí bez zvláštního povolení opustili kollej po deváté hodině večerní. Bez písemního omluvení pro nepřítomnost v přednášce propadá studující trestu. Tresty jsou buď peněžité, nebo dočasné i úplné vyloučení z university, též vězení. Pobyt na universitách anglických po čas tří semestrů (terms) vyžaduje značného nákladu. Semestry jsou tři a nazývají se Hilary (od 14. led. do květné neděle), Trinity (od květ. ned. do 1. úterka v čci) a Michaelmas (od 10. říj. do 17. pros.). K dosažení akad. hodnosti jest potřebí, aby studující bydlel v obvodu universitního města. Pro studující nemajetné jsou bohaté nadace, ceny a vyznamenání. K dosažení nejnižší hodnosti bakaláře (Bachelor) musí akademik podrobiti se třem zkouškám (Responsions), a to první po pěti, druhé po osmi a třetí po dvanácti semestrech. První a poslední konají se veřejně za přítomnosti obecenstva a zkouší se : z jazyků latinského a řeckého, z filosofie, měřictví a logiky. Při rigorosu třetím zkouší se : z latinských a řeckých klassiků, z mathematiky, dějepisu starověku, bohosloví, filosofie, národohospodářství, přírodovědy a moderních jazyků. Předměty byvše sestaveny předloží se kandidátovi, jenž si může voliti hodnosti anglickými universitami propůjčované; jsou tyto: B. A. — Bachelor of Arts — bakalář umění (filosofie); M. A. = Master of Arts = magister umění; B. C. L. — Bachelor of Civil Law = bak. civil, práva; D. C. L. = Doctor of Civil Law — doktor civil, práva; B. M. = Bachelor of Medicine = bak. lékařství; M. D. = Doctor of Medicine = doktor lékařství; B. D. = Bachelor of Divinity = bak. bohosloví ; D. D. _ Doctor of Divinity — doktor bohosloví; M. B. — Bachelor of Music — bak. hudby; D. M. = Doctor of Music = doktor hudby; Ph. D. = Doctor of Philosophy — doktor filosofie ; D. Sc. = Doctor of Science = doktor věd. Písmenka označující propůjčenou hodnost kladou se vždy za jméno vlastní. {{Prostrkaně|Vyššímu vzdělání děvčat}} věnuje se od r. 1873 velká péče. V tom první krok byl učiněn založením ženských kollejí v Cheltenhamu a v Londýně. Nejvyšši snahu po ženském vzdělání ukojují obě ženské university v Oxfordě a Cambridgi. Na obou universitách, vlastně kollejích (Colleges), přednášejí se tytéž předměty a stejná poměrně panují zařízení | jako na universitách mužských s tou jedinou výjimkou, že kandidátky sice připuštěny jsou ke všem zkouškám, avšak diplomy nebo hodnosti jim se nepropůjčují. Dámy věnující se vědě lékařské vstupují do londýnského ústavu, lékařské školy pro ženské (Medical School for Women) zal. od šiřitelův a přátel emancipačního hnutí ženského. ''[[Autor:Viktor Brandt|de B.]]'' == Jazyk a literatura. == Pro jazyk a literaturu germánského národa, který usedlý jest v Britskú od polovice V. stol. po Kr., obvyklé jsou názvy dva: anglosaský a anglický, ačkoli Angličané nynější jsou přímými potomky kmenů, kteří do Britannie původně se přestěhovali, a jazyk jejich, aspoň co do mluvnického rázu a ducha, tolikéž přímým nástupcem »anglosaštiny«. Avšak růzností názvů naznačuje se, že přirozený rozvoj lidu i mluvy jeho násilně byl přerušen vpádem Normanů (1066). Čelní mezi kmeny, kteří v V. stol. do Britannie vtrhli, byli Anglové a Sasové, a podlé nich dějepisci všecky přistěhovalce nazývali »Ongulseaxan« (lat. Anglosaxones), kteréžto jméno mělo-původně platnost jen politickou. Jazyk svůj rodný spisovatelé jejich nazývají vždycky'»englisc« (lat. nejvíce lingua saxonica) a také nyní tedy měl v by se nazývat! správněji »staroanglickým«. Že však označení toho jest třeba pro pozdější fasi rozvoje jeho, obecně nazývá se jazyk germánských obyvatelův A. od počátků do pol. XIII. stol. anglosaským, odtud pak až po nynějšek anglickým. Doba anglosaská dále dělí se na staroangl osaskou (Anglo-Saxon) do vpádu Normanů (1066) a na novoangíosaskou (Semi-Saxon) od r. 1066 do r. 1250; doba anglická tolikéž má dvě údobí: staroanglické se středoanglickým (Old and Middle English) od pol. XIII. stol. do počátku XVI. stol. a novoanglické (Modem English) od poč. XVI. stol. podnes. Jazyk Anglosasů, ratolesti západní větve germánských národů, různil se ve čtvero nářečí: northumberské na severu, vnitrozemské čili mercijské ve středozemí, západosaské na záp. a jihu, kentské na jihovýchodě ; první dvě byla mluvou Anglů, kentské Jutů. Ve všech zachovaly se památky písemné, nejčetnější v nářečí západosaském, které bylo do jisté míry již vládnoucím jazykem spisovným. — Mluva anglosaská vyniká velikou bohatostí samohláskových zvuků, poněvadž původní stav hláskoslovný rozmanitě jeví se pozměněn působením hlásek sousedních. Souhlásky proti tomu mnohem více udržely se ve stavu původním, jsouce jako v gotštině a skandinavštině na druhém stupni posouvání, ač i tuto různou výslovnost! některých hlásek vznikla rozmanitost, neznámá v jiných nářečích germánských. — Tvarosloví anglosaské proti ostatním nářečím soudobým, zejména proti staré horní němčině, ukazuje již značné rozrušení přípon flexivných a tudy poměrnou chudobu tvarů, která však proti pozdějšímu ofření, jež zavládlo v jazyku anglickém, přece jeví se velikým bohatstvím. (Srov. Edv. Sievers, Angelsächsische Grammatik II. vyd. Halle, 1886.) Vpády a pomíjející vláda Dánů, pfíbuzných s Anglosasy (1016—1042) nepůsobily v jazyk anglosaský, leda že jej obohatily některými slovy. Avšak výbojem normanským r. 1066 jazyk francouzský stal se mluvou vládnoucích kruhův a platnost měl při dvoře, v parlamentě, na soudech i ve školách, kdežto lid podmaněný mluvil svou řečí domácí. Frančina v '''A'''-ii nabyla zvláštního rázu dialektického a brzy se v ní rozvinula dosti značná literatura (anglonormanská). V jazyk domácí s počátku působila jen nepatrně ; teprve na sklonku doby druhé (novoanglosaské) slova francouzská začala přecházeli do mluvy obecpé; než i tu ještě tak nepatrně, že v 57.000 veršů napočítáno pouze 90 výrazů francouzských. Přece však anglosaština rozrušovala se stále a nejvíce tím, že spisovná řeč, dříve již dosti zdárně vytvořená, nemajíc pěstitelů mezi vyššími stavy, ustoupila vládě různých nářečí, kterými psali skoro výhradně jen duchovní. Okolo pol. XIII. stol. dokonáno smíšení normanských přistěhovalců s lidem anglosaským, i šlechta sama dlouhým pobytem v zemi a antagonismem proti Francii se změnila úplně. Již roku 1258 proklamace krále Jindřicha III. vydána jest jakožto první anglická listina úřední a za dalších sto let (1362) sněmovním usnesením nařízeno, aby všecko jednání soudní dálo se po anglicku. Za to však tolik slov francouzských přešlo ve mluvu domácí, že hned na počátku doby počítá se v některých spisech až 10% výrazů cizích, které prvotně ještě držely svůj přízvuk a jen znenáhla se přizpůsobovaly germánskému. Anglosaština sama zatím zbavila se skoro všech ještě zbylých přípon flexivných a které přece podržela, v těch původní hlásky plnější nahradila irrationálným e. Tak vytvořoval se znenáhla jazyk anglický; ale nebylo na počátku doby této ještě jednotné mluvy spisovné, nýbrž psalo se různými dialekty, ježto hlavně ve tři skupiny se liší : nářečí severská (Northern Dialects) od hor skotských po řeky Humber a Ouse; jižní (Southern D.) na jih od Temže a stredozemská (Midland D.) uprostřed mezi oběma. Teprve ve 2. pol. XIV. stol. jednak působením obou universit (v Oxfordě a Cambridgi) a velkými kláštery v jejich okolí, jednak hlavním městem nářečí stredozemská a z nich hlavně východní (East-Midland D. kolem Londýna) nabylo převahy nad ostatními a pak zásluhou vynikajících spisovatelů, hlavně Chaucera a Wickliffa ustálilo se v jazyk spisovný. — Po stránce grammatické tento nový anglický jazyk dostoupil největší možné prostoty. Hláskosloví sice zachovalo poměrně veliké množství odstínů, zvláště vokálních, ale jinak »co nyní možná nazývali mluvnicí v angličině, jest o málo více než gen. sgl. a nom. pl. u podstat, jmen, stupně komparace u přídavných a několik osob a časů slovesa« (Max Müller). Zásoba slov více nežli z polovice jest původu románského, a sice tak, že výrazy, které se táhnou k životu rodinnému, k hospodářství polnímu a domácímu, pak výrazy plavecké a skoro všecka concreta jsou germánská, pak také zájmena a číslovky (mimo řadové second), slovesa pomocná, spojky a předložky (kterým připadá důležitý úkol nahrazovati nedostatky deklinace); za to francouzská (ale s přízvukem germánským !) jsou většinou abstracta, výrazy ze života dvorského a státních poměrů, tituly a názvy hodností. Hlavní přednosti anglického jazyka jsou bohatost, poněvadž v něm shrnuta jest zásoba slov germánských i románských, úsečnost, stručnost a neobyčejná ohebnost, jež přizpůsobili se dovede nejrozmanitějším podrobnostem myšlení. Děje {{Prostrkaně|anglické literatury}} různě se dělívají. Historikové domácí (mezi nimiž nejpřednější místo zaujímá Chambers's Cyclopaedia of English Literature, IV. vyd. v Lond. 1885) obyčejně rozeznávají osmero dob podlé politických dějin národa, které jako všude i v '''A'''-ii rozhodujícím vlivem působily v rozvoj písemnictví. První dobu počítají od počátků po r. 1400 t. j. po smrť Chaucerovu, druhou mezi 1. 1400—1558, třetí od r. 1558 do 1625, čtvrtou od r. 1625—1689, pátou na 1. 1689— 1727 (Augustan age), šestou mezi 1. 1727—1780, sedmou od r. 1780—1830, osmou od r. 1830 podnes. Avšak v tomto rozdělení není s dostatek hleděno k rozvoji jazyka a hlavně nejstarší doba písemnictví odbyta jest příliš povrchně. Také povaha literárních plodů v dobách starších i novějších vymáhá rozdělení jiného. Proto správněji Körting (Grundriss der Gesch. d. engl. Literatur, Münster 1887) dělí takto: I. Dobu staroanglosaskou klade od počátků do vpádu Normanů (1066); II. dobu novoanglosaskou od pol. XI. do pol. XIII. stol.; III. dobu staroanglickou se středoanglickou od pol. XIII. do zač. XVI. stol.; IV. dobu novoanglickou od poč. XVI. stol. podnes, a to: 1. údobí renaissance a reformace od poč. XVI. do i. čtvrt. XVII. stol. (panov. Alžběty a Jakuba I.); 2. údobí puritánův a revoluce od r. 1625 do návratu Stuartů roku 1660; 3. údobí pseudoklassicismu od r. 1660 do smrti Popeovy r. 1744; 4. údobí návratu k básnictví přirozenému od Popea do prvního vystoupení Scottova, t. j. do konce stol. XVIII.; 5. údobí romantiky a literatura). od konce stol. XVIII. do konce let dvacátých t. stok; 6. dobu novoklassicismu a realismu od konce let dvacátých do nynějška. Rozdělení toto jako všecka jiná jest jen přibližné, poněvadž rozvoj literární děje se stálým, nepřetržitým proudem, v němž zcela určitých, ostře vymezených dob nelze stanovit!. '''I.''' {{Prostrkaně|Doba staroanglosaská:}} Ve všech nářečích anglosaských zachovaly se památky písemné. Některé, ač nečetné, psány jsou ještě starým písmem runovým (na př. nápis na kříži ruthwellském), které záhy ustoupilo písmu latinskému. Rukopisy památek anglosaských buď jednotlivě roztroušeny jsou po knihovnách, bud sepsány již za starodávna v kodexy souborné. Z těchto nejdůležitější jsou Codex Vercellensis (o 135 list.), pocházející asi z poč. XI. stol., v kapitulní knihovně vercellské (Piemont), Codex Exoniensis (o 130 list.) z téže doby, v kath. bibliotéce exeterské v '''A'''-ii a Codex Junius XI. v bibl. bodlejské v Oxfordě. Z památek těchto velká většina jsou básně řečí vázanou. Prosa počala se vyvíjeti teprve koncem stol. IX. a obmezena jest skoro úplně na překlady a díla učená nebo učebná. Z básní zase nejvíce jest epických; lyrika pěstována málo; dramatické poesie naprosto není mimo několik dialogických statí duchovních a poučných. — Památky anglosaské mezi všemi germánskými vynikají největší starobylostí. Proto u většiny původce buď vůbec neznáme nebo’ jen nejistě, zhusta také nelze určití, kdy a kde vznikly; a poněvadž mimo to nejstarší básně nedochovaly se v podobě původní, nýbrž jen v přepisech a vzděláních patrně pozdních, nelze dosti jasně soudili o vnitřním a vnějším rozvoji poesie anglosaské. Podobá se pravdě, že Anglosasové balladovité písně a hymny, oslavující bohy a reky domácí, přinesli již s pevniny s sebou na ostrovy. Z nich vyvinulo se epos národní, spočívající na pohanských názorech mythologických a na zkazkách o národních recích. Ale nežli epos toto dospělo k dokonalosti obsahu a formy, zaražen jest rozvoj jeho křesťanstvím. Staré zpěvy národní buď docela vyhynuly, buď předělány jsou duchem křesťanským. Ale povstalo epos nové duchovními pěvci, kteří látky brali z biblí a legend a vkládajíce v ně víru a vřelý cit náboženský oděli je namnoze rázem lyrickým. Podobá se, že poesie pěstována byla nejprve v severnějších končinách mezi Angly a že teprve v IX. stol. přestěhovala se dále na jih mezi Sasy, kde však básně už byly pouze předělávány nářečím západosaským. Mezi Sasy pak také vznikla prosa. Básně anglosaské nebyly skládány pouze ke čtení, nýbrž skutečně ke zpěvu s průvodem harfy. Básník (scop) byl zároveň pěvcem a hudcem, přecházel s místa na místo a při slavnostech písněmi obvcseloval hodovníky. Veliké ceny umělecké ani národní epos anglosaské nemá. Osnova bývá chatrna; hlavní děj přerývá se přes chvíli episodami jen volně připojenými ; charaktery jednajících osob nejsou určité, plastické a nemají psychologické hloubky. Líčen! jest rozervané, chvátavé, pravý opak epického klidu; mluva často drsná, neobratná. Poněkud umělejší jest epos duchovní, ale strádá zase mlhavostí a změkčilostí a nemá mohutnosti eposu národního. Verš básní těchto jest starogermánský, prízvučný alliterující, jen zřídka naskýtá se již také rým. V nečetných básních lyrických na jevo vystupuje zvláštní směs drsnosti a měkkosti, která patrně byla charakteristickou vlastností povahy anglosaské, jež přes všecku příkrou drsnost klonila se ke blouznění a zádumčivým názorům na život. Ze zachovaných památek epiky národní nejstarší a nejdůležitější jest píseň o Beowulfovi (3184 verše), pocházející asi z druhé polovice VII. století (rukopis ze století X.). Líčí, kterak Beowulf podniká boje s netvorem bahenním Grendelem a s matkou jeho, obludou mořskou; pak u vysokém věku ještě se drakem, jejž sice překoná, ale raněn byv v boji zemře. Pověsti o Beowulfovi spočívají dílem na mythických, dílem na historických základech, a skoro jest jisto, že vznikly již ve pravlasti Anglosasů na pevnině. Beowulf snad původně byl nějaký bůh dobrý (slunce, jara), který zlobohy mlhy (Grendela), vln mořských (matky jeho) a zimy (draka) bojem překonává. Později splynul s nějakým historickým rekem toho jména. Osnova básně jest neumělá; částky její jen povrchně v celek spojeny, snad na základě starších písní jednotlivých, básníkem duchovním, ale nehrubě nadaným. Ostatní básně epické jsou jen nepatrné zlomky : Boj o Finnsburg (48 v.) líčí zápas Hnäfa, reka dánského, s many krále Eotův, celkem podobně k episodě, obsažené v písni o Beowulfovi. Waldere (62 v.), dva zlomky básně o téže látce, jež jest předmětem latinské epopeje Waltharius manu fortis od Ekkeharda, mnicha svatohavelského z X. stol., Byrhtnothova smrt (325 v.) vypravuje událost historickou z r. 991, boj a smrť reka v bitvě s Dány. — V Saské kronice (v. níže) zachovalo se několik statí veršovaných: o Aethelstanově vítězství u Brunanburku r. 937 (73 v.); o vybavení patera měst mercijských králem Eadmundem z rukou Dánů roku 942 (13 v.); o korunovaci krále Eadgara roku 972 (20 v.); o smrti téhož krále roku 975 (37 v.); o zajetí a smrti Aethlinga Alfreda r. 1036 (20 v.); o smrti mučenníka Eadwearda roku 979 (34 v.). Cena všech zlomků těchto není valná. — Ne zcela epického obsahu jest báseň o městě Durhamu (20 v.) a Nářek Deóra pěvce (42 v.). Při památkách epiky duchovní částečně jmenují se již básníci Caedmon a Cynewulf, avšak zprávy o nich jsou naprosto nespolehlivé. Pode jménem Caedmonovým uvádějí se tyto básně: Hymnus (9 v.) velebící stvořitele světa; Genesis (2935 v.),.poetické vzdělání genese po Abrahama; Exodus (589 v.) o průchodu Israelitů mořem Rudým; Daniel (765 v.), volné vzdělání knihy Danielovy (po kap. V. 22.) s úvodem o dějích israelských před Danielem ; Kristus a satan (733 v.) o padlých andělech, sestoupení spasitelově do pekel a pokoušení jeho ďáblem ; Judith (350 v.), zlomek děje starozákonního. Skoro o všech těchto básních téměř na jisto dokázáno jest, že ne" pocházejí od nijakého Caedmona; některé slátány jsou z písní zcela různých. Rovně neprávem témuž Caedmonovi přičítá se také Vidění o kri^i, jež částečně zachováno jest nápisem runovým na starobylém kříži kamenném u Ruthwellu v Northumberlandě a úplněji v kodexu vercellském (156 v.). Poněkud bezpečněji dokázána jest aspoň existence druhého básníka Cynewulfa, ačkoli o životě jeho nic podrobného není známo. Však ve třech básních sám se jmenuje skladatelem; jsou tyto: Juliana (731 v.), nehrubě cenný, veršovaný životopis této svaté mučennice. — Elene (1321 v.), legenda o zázračném nalezení sv. Kříže císařovnou Helenou, poeticky dosti zdařilá a cenná. Crist (1694 v.), též dosti cenné zlomky hymnův o trojím příští Kristově na svět. Cynewulfovi chatrným jen právem přičítala se také ještě Cesta Kristova do pekel (137 v.) a důležitější sbírka 89 kratších i delších hádanek epického rázu, které se stanoviska kulturně historického jsou velmi zajímavé. Neznámého původu jsou ještě legenda o sv. Guthlaku (1353 v.), báseň nevalné ceny, vzniklá nejspíše složením dvou různých kusů; pak legenda o sv. Ondřeji (1724 v.) a legenda o ptáku ohniváči (Phoenix, 677 v.), s výkladem křesťansky symbolickým. Zcela suchopárný jest výčet Osudův apoštolských (95 v.). Mimo tyto básně epické zachovaly se také některé verše didaktické: zlomky fysiologa (o pardalu, jenž se přirovnává s Kristem, o velrybě, o obrazu ďábla a o koroptvi) ; výčet Darů člověka a úvahy o nich; Osudy člověka; dvě básnická kázání o Pýše a pokoře, pak o Neupřímnosti lidské; desatero Naučeni otce k synu; ijavedení k \ivotu křesťanskému; o Posledním soudě; o Divech světa; Hádání duše s tělem; Říkadla a přísloví, jež jsou obsažena též v hovoru Šalomouna se Saturnem (506 v.); konečně Kalendář, výčet důležitějších dnů svátým zasvěcených (231 v.), jenž není bez ceny poetické, a básnický výklad názvů liter runových ve 29 slokách. — Z lyrický ch básní světských zachovaly se zlomky jen zcela nepatrné: Žalozpěv vyhnance bolné vzpomínajícího na šťastnější minulost (115 v.); polou dramatický Hovor starce s jinochem o životě námořním (124 v.); Nářek reka nad pobořeným hradem ; Nářek ženy od muže zapuzené ; I jka^ muže, který v cizině zbohatnuv za sebou zve ženu; Nářek nešťastníka vzpomínajícího na bývalé hlaho. Skoro všecky, jak patrno, mají ráz žalostný a měkký. Básník ani jednoho není znám. Duchovní lyrika zastoupena jest pouze překlady žalmů, hymnův a několika modliteb, které mají cenu jen linguistickou. Žaltář, zdá se, že úplně převeden byl verši alliteruí jícími, a překladatelem jmenuje se Aldhelm (t 7°9.h ačkoli domnění toto jest pochybno. Nejpřednějším zástupcem prosy anglosaské jest král Alfred, jenž chtěje hlavně mezi duchovenstvem zdivočilým krutými dobami válečnými šířiti zase lepší vzdělání, jal se překládat! užitečné spisy latinské na jazyk rodný. Přeložil papeže Řehoře navedení k řádné správě duchovního úřadu (Cura pastoralis), Bedovy Děje církve anglické, Orosiúv Dějepis, k němuž připojil samostatný přehled zeměpisu Germanie, a cestopisy seveřanův Othera a Wulfstana; pak Bo'étWiovopojcdnáníDeconsolationephilosophiae a sv. Augustina Soliloquia. Sloh jeho zvlás-tě v pozdějších pracích jest lahodný a vytříbený. Alfred pořídil též sbírku anglosaských zákonů v a staral se o spořádání a pokračování (do roku 1058 po Kr.) Kroniky anglosaské, jež dosud se zachovala. Také povzbuzoval k činnosti i jiné spisovatele, z nichžto zvláště biskup Werfrith jest znám jakožto překladatel dialogů papeže Řehoře I. Druhý, neméně plodný, ač méně samostatný prosaik té doby byl opat Alfric, jenž překládal díla theologická, důležitá méně literárně než linguisticky a kulturně. Jako třetí řadí se k nim biskup Wulfstan, jemuž přičítají se překlady 53 homilií čili kázání, ač asi jen některé právem. Mimo práce těchto známých původců zachovaly se ještě jiné prosaické památky spisovatelů neznámých: překlady žalmův, evangelií, kázání, životy svátých, překlad distich Catonových, dvě knihy lékařských předpisův a asi pěti slovářů, které ovšem mají cenu jen pro děje jazyka. '''II.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglosaská}} (od vpádu Normanů do polovice XIII. stol.). Literatura anglosaská, která již na sklonku předešlé doby chýlila se k úpadku, výbojem normanským velmi utrpěla, a stálé tehdejší boje o trůn, jakož i útisky lidu domácího, nebyly příznivý rozvoji písemnictví. Poesie národní také zcela zanikla a skoro jen duchovní látky ještě měly pěstitele. Přece však zachovalo se několik důležitých památek : Orrmulum, sbírka 32 homilií veršovaných (více nežli 20.000 v.), které mnich Orrm na rozhraní XII. a XIII. stol. složil na základě pramenů latinských. Dále veršovaná parafraso Genese (2536 v.) a Exodu (1624 v.) od neznámého skladatele^ asi z polovice XIII. stol. Pak veršované Životy světic Juliany, Markéty a Kateřiny, z nichž nejzdařilejší jest poslední. Mimo to všeliké homilie a kázání, jako Hali Maidenhead (Chvála panenství), Wohunge of Ure Lover de (Touha duše po lásce Kristově) a hlavně Poéma morale, které důrazně vyzývá k pokání a drasticky líčí muka pekelná. Ještě větší cenu má prosaická Ancren Riwle (Anachoretarum Regula), návod k životu klášternímu, jejž důstojným slohem sepsal bezpochyby biskup Richard le Poor (zemř. 1237). — Allegorisující přírodopis, který již v předešlé době měl pěstitele, zastoupen tuto rozsáhlejším dílem původce neznámého, jež známo jest pod názvem Bestiarium. Cennější jest The Owl and the Nightingale (1792 v.) hádka sovy, jakožto zástupkyně mrzoutského stáří, se slavíkem, jenž mluví za veselou mladost. Báseň vyniká zdravým realismem a obsahuje mnoho připomínek událostí časových. Zcela světského rázu jest žertovná Dame Sirith, jež vznikla patrně již na samém sklonku doby. Nejrozsáhlejší konečně skladbou této doby jest veršovaná báječná historie A. od dobytí Tróje po rok 689 po Kr., nazvaná Layamon’s Brut (32.241 v.) od kněze, jenž sám sebe jmenuje Layamonem a žil okolo r. 1200. Pramenem mu byl normanský Roman de Brut, jejž sepsal trou věře Wace zase na základě latinské kroniky mnicha Galfrida Monmouthského. Dosti mnoho jest duchovních písní z této doby, zvláště mariánských, a jeví se v nich vřelý cit a upřímná zbožnost. Z básníků lyrických jen františkán Tomáš de Hales jménem jest znám. — Do novoanglosaské doby také třeba vřaditi Sbírku veršovaných přísloví, jejížto původ neprávem přičítá se králi Alfredovi. — Byla-li doba tato nepříznivá písemnictví anglosaskému, přála přece literatuře anglonormanské a latinské, této zejména naukové. Ano, dvůr krále Jindřicha II. a choti jeho Eleonory byl vedlé anglonormanských trouvěrův a provenjalských troubadourův útulkem i keltských bardů, jediné tedy anglosaské pěvce vylučuje. '''III.''' {{Prostrkaně|Doba staroanglická}} počítá se od pol. XIII. do pol. XIV. stol., středoanglická odtud do počátku stol. XVI. Povaha literatury v obou byla podstatou podobna. Politické události byly velmi bouřlivé a nedaly vzniknouti delšímu míru, až konečně Jindřichem VII. zaveden pořádek stálý. Přes to písemnictví aspoň připravovalo se k rozkvětu hlavně proto, že normanští přistěhovalci úplně sloučili se s domácím lidem anglosaským, a že dokonáno znenáhla vytváření nové mluvy spisovné. Literatura na počátku doby má ještě ráz středověký a podléhá vlivům románským; jeví také příkré protivy polobarbarské surovosti citu i vkusu vedlé strojenosti až nadsazované a téměř novodobého citlivůstkářství. Okolo pol. XIV. stol. Chaucer a jeho stoupenci v básních prozrazují účinky renaissance ; na sklonku doby, kdy bojem obou růží zničen stát středověký, a s Tudory uvedeno zřízení moderní, i literatura nabývá rázu moderního, částečně též působením tisku, jenž zaveden byl do A. WiHarn em Caxtonem r. 1477. Větší část literárních památek této doby náleží do kategorie veršovaných románů rytířských, které tenkráte byly předmětem epické poesie po vší Evropě. Nejvíce zdělávány jsou látky o Karlu Velikém a králi Artušovi, méně hojně látky staroklassické, byzantské a východozemské, zcela zřídka germánské, všecky podlé vzorů francouzských. Patrno z toho, že básně byly zábavou hlavně vyšších tříd společenských ; jen vzácně vyskytují se také písně specificky anglické, jež lidu samému zpívali potulní pěvci. Tohoto posledního způsobu jsou asi jen tyto; King Horn, pověst o dobrodružstvích králevice dánského bezpochyby přinesená do A. Dány, ale neznámým básníkem vzdělaná na sklonku XIII. stol. Zcela podobného obsahu jest Havelok, pověst patrně též dánská, v samostatnější versi z let 1280—90, ačkoli také po francouzsku byla vzdělána pod názvem »Lai d’Haveloc le Danois«. Rozsáhlejší jest epos Guy of Warwick (r 1.976 v.) Z první čtvrti XIV. stol., založené bezpochyby na národních pověstech anglických, jakkoli v nynějším tvaru zase ukazuje na vzory francouzské. Velmi pestrá obsahem jest báseň téže doby Beves of Hamtoun, jejížto rek podniká boje s draky, obry a podobnými netvory. Snad obsahuje velmi znetvořené zbytky mjdhických pověstí národních (Bevis-Beówa-Beó wulf?), ale v nynější podobě ukazuje na vzor francouzský. Jen částečně z germánských pramenů čerpán jest William of Pálenie (z polovice XIV. stol.); obsahuje spletité, ale pěkně vypravované příběhy prince, který rozmanitým rekovstvím dobude dcery císaře římského. Byla to bezpochyby pověst normanská jako také sir Gou'ther, obměna pověsti o Robertu ďáblu, kterou (ve 63 slokách po 12 verších) na počátku stol. XV. složil nějaký potulný pěvec a jeviště děje zajímavým způsobem přeložil do Rakous. Z pověstí karolinských zachoval se zlomek písně o Rotandovi (1049 v.) asi ze 2. polovice XV. stol. ; pak ještě ze XIV. stol. větší kus eposu pod názvem Sir F er umbras (jemuž vzorem byl francouzský román Fierabras) a The Sowdone of Babylone and of Ferumbras his Sone ze stol. XV.; dále Sir Otuel a Tne Romance of Duke Rowland and Sir Otuell of Spayne, obojí volné, ale nehrubě zdařilé překlady starofrancouzské pověsti o Otinelovi. Pak The Sege of Melayne, zlomek o bojích Karla Vel. před Milánem, Rouland and Vernagu, pestrá směs různých dobrodružství, a konečně humoristické vypravování (asi již z XV. stol.) The Taill of Rauf Coilyar. K pověstem karolinským počítává se také — ačkoli spíše byzantského původu jest — Floris and Blauncheflur, pěkná povídka o něžné lásce milenců sotva dětskému věku odrostlých. Anglické vzdělání nějaký neznámý básník způsobil okolo pol. XIV. století podlé básně starofrancouzské. Podobně samostatná, ale později s karolinskými látkami ve spojení uvedená jest povídka o věrném přátelství Amisa a Amila, jež po anglicku vzdělána byla hned někdy ku konci stol. XIII. pod názvem Amis and Amiloun. Z kruhu pověstí keltských (britských), které však do angl. literatury nevnikly přímo z Walesu, nýbrž také prostředkem poesie francouzské, zachovaly se básně tyto: Sir Trisirem, známá povídka o lásce Tristramově k Isoldě. Anglická báseň celkem jest chatrna,. ač pochází snad již ze sklonku XIII. stol. Básník neznámý dokládá se Tomášem z Erceldounu, ale bezpochyby pramenem jeho byl týž Tomáš, k němuž i ukazuje Němec Gottfried Strassburský. — Ze XIV. stol. jsou Arthur, stručná historie tohoto báječného krále podlé kroniky Galfrida Monmouthského, a The Aunters of Arthur at the Tannvathelan. Daleko důležitější cenou i rozsahem jest Morte Arthure, jenž líčí, kterak Artuš s římským císařem Luciem Iberiem bojoval, zvítězil, ale raněn byv zemřel. Básníkem jmenuje se Huchown »of the Awle Ryale« (Aula realis), snad skotský pán Sir Hugh of Eglintoun, jenž zemřel okolo r. 1381. Kdokoli byl Huchown, jisto jest, že náleží k nejúspěšnějším básníkům této doby. Také ještě poeticky vzdělal biblickou povídku o Susanně a Danieli (Pystyl of Swete Suswane). — Podobně zdárným básníkem současně byl též neznámý skladatel eposu Sir Gaivain and the Green Knight, které ze všech anglických artušovských jest nejlepší. Od téhož spisovatele jsou též kratší, neméně zdařilé básně: The Pearl, v níž básník truchlící nad ztrátou dcery své vidí ji ve slávě nebeské; Cleanness, allegorické zpodobení cudnosti řadou povíJek biblických, a Patience, parafrase příběhu Jonášova. Již na konec doby spadají ještě dvě jiná skládání artušovská Gotagrus and Gaivain, bezpochyby od skotského básníka Clerica z Tranenta (zemř. r. 1507), a Lancelot of the Laik skladatele neznámého. Obsahem konečně příbuzný jest také Sir Launfal. — K artušovským básním řadí se pověsti o sv. grálu, z nichžto nejdůležitější jest zlomek o Josefu 7 Arimathie neznámého skladatele asi z polovice XIV. stol. a Lyfe of Joseph, veršovaný životopis, jejž okolo r. 1502 složil nějaký mnich glastonburský. Z látek {{Prostrkaně|antických}} jako všude i v '''A'''-ii nejoblíbenější byla pověst o Alexandru Velikém. Vzdělána byla okolo polov. XIV. stol. alliterujícími verši pod názvem Alisaunder od neznámého básníka, z jehož práce zachovaly se značné zlomky. Pramenem mu bylo patrně středolat. vzděláni Pseudokallisthena. Za to patrně na pramen francouzský ukazuje jiná báseň rýmovaná Lyfe of Alisaunder, složená později a po stránce aesthetické cennější. •— Také letopisy Trójské byly oblíbeny. Nejobsáhlejší jest vzdělání The Gest Hystoriale of the Destruction of Troy (o 14.044 alliter. dvojverších), složené asi ve 2.'pol. XIV. stol. podlé Guida de Colonna. Básníkem jmenuje se zase Huchown. ale není to dokázáno. Jiné vzdělání téže látky The Seege (Batayle) of Troy (podlé Dareta) známo jest ve dvou recensích, a ještě jiné, dosud nevydané, nalézá se v rukopise Bodlejské knihovny v Oxfordě. Také Lydgate, Chaucer a skotský pěvec Barbour vzdělali části pověsti trójské. Pochybný jest antický původ pověsti o císaři Octavianu, která po anglicku byla vzdělána dle francouz. pramene ode dvou různých básníků. — N0vellistického rázu jsou The Sevyn Sages (Sedmero mudrců), cyklus povídek ve středověku vůbec oblíbených; anglickým jazykem vzdělány byly na poč. a na konci XIV. stol. dle vzorů francouzských. — Plody prostě fantastické jsou Generydes a The Erl of Tolous. Onen ukazuje na nějaký pramen franc., jenž dosud není znám, a poněvadž patrně napodobí Chaucera, vznikl nepochybně teprve na sklonku XV. stol. — Starší jest druhé dílo spočívající na ději historickém, ale až k nepoznání zastřeném dobrodružnými přídavky. Vedlé pověstí po všem středověku oblíbených staroanglická literatura honosí se několika básněmi obsahu historického, které ovšem směšují hrubé smyšlénky s dějepisnou pravdou. Tak Robert, mnich glocesterský, na základě latinských kronik (hlavně Galfrida Monmouthského, ale také jiných) po r. 1297 veršem složil obsáhlou kroniku A. od Bruta po r. 1271. Podobně Robert Mannyng of Brunne na poč. XIV. stol. přeložil kroniku Petra Langtofta, v níž vypsány jsou děje A. od báječ. krále Keltů Cadwaladera po Edwarda I. (1271) veršem alexandrinským. Důležitější těchto kronik jest Bruce, veršované líčení života skotského krále Roberta Bruce v k 1286—1335, které sepsal skotský básník ]ohn Barbour (* 1316 [1330?] — + 1395), známý též básní o Tróji a některými legendami. Bruce založil na ústním podání a zachoval mnoho zpráv, které by jinak byly se ztratily. Líčí živě a s patrnou horoucí láskou k vlasti, tak že báseň jeho vyniká i rozsahem (13.531 v.) i důležitostí historickou i značnou cenou aesthetickou. Na ní částečně založil svou Orygrnale Cronykil of Scotland Andrew Wyntown (zemř. po r. 1420). Barbourovi nadšením vlasteneckým podobá se Henry the M instrel, řečený také Blind Harry, slepec, jenž žil okolo pol. XV. stol. jako pěvec potulný a eposem v pravdě národním oslavil rekovské činy skotského reka Wallace. Méně významné, ale přece cenné jsou hist, básně skrovnějšího rozsahu, jako Richard Coeur de Lion od neznámého skladatele, který (v 1. poi. XIV. stol.) pracoval podlé předlohy francouzské, ale krále líčí jako reka národního; pak Richard the Redeless z r. 1399, ve kterém bezpochyby sám Vilém Langley čili Langland (v. níže) vypisuje neplechy Richarda II.; konečně The Crowned King z r. 1415, napomenutí králi Jindřichu V., když hodlal podniknout; válku s Francií. — Zcela zvláštního rázu jest skládání nadepsané Thomas Erceldoune. Rekem jest básník tohoto jména, bezpochyby osoba historická, o níž zmiňuje se Robert Mannyng v kronice. Básník má vidění, v němž prorokuje události ze skotskoanglických dějin XIV. stol., ale patrně už po nich. Skladatel neznámý žil bezpochyby na poč. XV. stol. Na základě pověstí rytířských a událostí historických, částečně také ještě posledních zbytků mythických, jakkoli již k nepoznání zastřených a změněných, v době staroanglické vznikla hojná poesie národních ballad, jež zpívány byvše skutečně lidem samým a potulnými pěvci, mají ráz samorostlé poetické svěžesti a mohutnosti, ale líčen! úryvkovité, neuhlazené. Bohatým pramenem byly jim zejména pohraničné boje Skotů s Angličany. Ballady tyto původně podávány byvše s otce na syna jen ústně, teprve pozdě zapisovány jsou, pročež se v nich namnoze starožitné kusy střídají s přídavky pozdějšími. První sbírku jich vydal r. 1765 biskup Percy {Reliques of Ancient English Poetry)-, od té doby pak častěji sbírány a vydávány jsou též od jiných. Walter Scott sebral ballady z pomezí skotskoanglického ''(The Minstrelsy of the Scottish Border)''. Mezi {{Prostrkaně|básníky}} této doby několik mužů vyniká tak, že třeba jest činnost jejich ocenili zvláště. Jest to především William Langley (čili Langland, nar. 1331, zemř. 1399?), nejhlubší myslitel mezi literáty angl. středověku. Báseň jeho Piers the Ploughman jest řada allegorií, které v podobě vidění »Piersa oráče« rozebírají rozmanité stránky světského i církevního života, leckdy po mystickú zastřeně, ale jindy také realisticky a porůznu i s lehkým humorem. Básníku protiví se vnější řády církve a farisejské spoléhání na vlastní dokonalost. Myšlénky jeho jsou do jisté míry příbuzný pozdějšímu puritanismu. Stesky Langlandovy na neřesti církevní nějakému vrstevníku, jinak neznámému, daty podnět k sepsání satiry Piers the Ploughman’s Credo, ve které trpce tepe minority, karmelity, augustiány a dominikány. Pak se opírají o Langlanda ještě menší dvě básně : God spede the Plough, stesky na utiskování rolníků daněmi a žertovná povídka How the Plowman learned his Paternoster. Plodnější co do počtu básní a slavnější působením v rozvoj literatury, ale daleko méně národní nežli Langiand byl Geoffrey Chaucer († 1400), od něhož mnozí historikové literaturu anglickou teprve začínají. Pocházel z rodiny normanskofrancouzské a již tím otevřen měl přístup k různým hodnostem a úřadům. Byl důkladně vzdělán a na cestách, jež jako diplomat konal do Italie, Flander a Francie, názory a zkušenosti své valně rozšířil. Proto literární práce jeho založeny jsou na širším rozhledu po písemnictví také ostatních národův evropských, a zejména též na znalosti děl staroklassických, jakožto první plody renaissance. Chaucer dále byl první znamenitý spisovatel neduchovní, první způsobil si školu napodobitelův, ačkoli mu z nich nikdo se nevyrovnal, a s Wyclifem největší měl zásluhu o ustálení novoanglické řeči spisovné. Činnost jeho literární děliti lze ve tři doby. V první, jež sahá po jeho první cestu do Italie (1372), sepsal podlé vzorů francouzských mimo menší básně hlavně The Romaunt of the Rose a The Boke of the Duchesse. Román o růži, jenž byl překladem franc, básně allegorické, Guillauma de Loris (J 1260) a Jeana de Méun (f 1318), se ztratil. The Booke of the Duchesse čili The Dethe of Blaunche the Duchesse jest alleg. báseň na smrť vévodkyně Blanky z Lancastru (j-1319) obsahu velmi pestrého, vybraného z Ovídiových »Proměn« a z franc, pramenů. Aesthetická cena básně není valná. Cennější jsou již básně druhého období (do r. 1384), ve kterém Chaucer se spravoval vzory vlaskými. The Lyfe of seynt Cecile dle »Zlaté legendy« Jakuba de Voragine vložen později též do »Canterburských povídek«. The Parlament of Foules (Sněm ptačí), v němž básník ve snu rozhoduje o námluvách tří orlův ucházejících se o mladou orlici, co do látky vzat z Ciceronova spisu »De republica«, z Dantovy »Božské komédie«, z Boccacciovy »Teseidy« a ze spisu »De planetu naturae« od Alana ab Insulis. The Complaynte of Mars jest alleg. báseň plná mythologických a astronomických narážek o lásce vévodkyně Yorské k lordu Huntingdonu. Palamon and Arcite se zachoval jen ve zlomcích ; bylo to první vzdělání Boccacciovy »Teseidy«, kterou Chaucer později v »Canterburských povídkách« uvedl v jiném tvaru jako vypravování rytířovo. Podobného obsahu byla Anelida and Arche, z níž také jen zlomek jest zachován. V překlad Boěthiova spisu »De consolatione philosophiae« Chaucer vložil básničku The Former Age, chválu zlatého věku. Troyliis and Cryseyde zakládá se zase na Boccacciově povídce »Filostrato«. The House of Fame, báseň alleg., obsahuje mnoho vzpomínek z Dantovy »Božské komédie«. Básník líčí, kterak ve snu ocitl se nejprve v domě Venušině, odkud jej orel donesl do domu Slávy. The Legend of Good Women vypravuje pověsti o Kleopatře, Thisbě, Didoně, Hypsipyle, Medei, Lucretii a j. Podnět k ní vzat z Boccacciovy knihy »De claris mulieribus«. Mimo tyto větší básně Chaucer sepsal také některé menší hříčky lyrického rázu, jako Mars and Venus, Truth, The Compleynt of Venus, Genti/ness, Luck of Steadfastness, Fortune, Adam Scrivener. Chaucerovo nejpůvodnější a v pravdě mistrovské dílo z doby třetí jsou Canterbury Tales, v nichžto básník podal živý obraz téměř všech stavů své doby. Sešlo se kdysi 29 poutníků různého stavu a věku na cestě k sv. Tomáši Canterburskému v Southwarku a umluvili se, že každý na cestě tam a zpět po dvou povídkách bude vypravovat!. Básník napsal pouze 23 povídky bezpochyby proto, že smrť nedala mu díla dokončili, ale i v těch tónem vypravování vystihl povahu každého povidače a nakreslil v pestrém střídání obsahu vážného se žertovným rozmarně zábavné i do podrobností živé obrázky svých vrstevníků. Žertovné povídky jsou četnější a také vážné mají lehký nádech humoristický; v některých vystupuje z mezí toho, co nyní pokládá se za slušné, ale přece nikde není nemravný. Látku povídek svých Chaucer sebral z pramenů nejrůznějších, ale úpravou její jest úplně svůj. Má se za to, že seřadění příběhů napodobil podlé Boccacciova »Dekamerone« ; avšak podobně sevřeny v jednotný rámec byly také mnohé jiné sbírky povídek ve středověku a nepochybne jest, napodobil-li Chaucer vůbec, že pravdě podobností daleko vynikl nad Boccaccia. Z vrstevníků, kteří Chaucerovým příkladem se spravovali, nejdůležitější jsou asi tito: John Gower (* 1325 — † 1408), Chaucerův osobní přítel, který mimo všeliké básně latinské a francouzské sepsal též po anglicku několik politických písní a hlavně allegorické líčení lásky (Confessio amantis) s vloženými stesky na lásky bol a příkladnými povídkami. Báseň tato jest patrnější rozsahem (30.000 v.) a významem kulturně historickým, nežli cenou uměleckou, jakkoli verš Gowerův jest hladký a mluva dosti lahodná. Thomas Occleve čili Hoccleve (*1370 — † 1454) sepsal mimo jiné méně důležité kusy báseň poučnou The Governai/ of Princes větším dílem pouze překladem traktátu »De regimine principům« od Guida de Colonna (z r. 1280) a vložil do ní žalozpěv nad smrtí Chaucerovou (Lament of Chaucer). John Lydgate (* 1373 † 1460), básník velmi plodný, ač málo původní a obsažný, z jehož spisů dosud jen málo bylo vydáno. Nejznámější jsou: humoristická ballada London Lyckpenny; veršované vzdělání Boccacciova spisu »De casibus virorum illustrium« pod názvem The Fall of Princes', děje thébské války Tne Storie of Thebes ; letopisy trójské The Troy Booke; legenda St. Alban and Amphabel a konečně pfeklad Aesopa. Lydgata napodobil později Stephen Hawes, jenž roku 1506 složil veliké allegorickoromantické epos Passtyme of Pleasure. Allegorické básně a eklogy — první, jak se zdá, v angl. vůbec — psal též Alex. Barclay (f 1552), jenž známější jest překladem satirické »Lodi bláznů« z němčiny Šeb. Brandta. Napodobitelem Chaucerovým jest také král skotský Jakub I. (* 1394 — J 1436), jenž v básni nadepsané The King’s Quhair (kniha králova) allegoricky vylíčil lásku svou k Johanně Beaufortové, která byla jeho chotí od r. 1424. Verše jeho jsou vkusné, duchaplné. Přičítají se mu také, ač ne' s úplnou jistotou, dvě básně humoristické: Peblis to the Play a Christis Kirk of the Green. Konečně i skotský skladatel bajek Robert Henryson (* 1430 — † 1507) směrem Chaucerovým pokračoval v básni »Troylus and Cryseyde« a sepsal Orfea a Eurydiku, allegorii mravokárnou The Bludy Serk a některé menší plody podobné. Jako v jiných středověkých literaturách nalézáme i ve staroanglické četné památky obsahu duchovního. V'elikolepá jest osnovou a provedením značné nad průměrné skladby podobné vyniká Cursor mundi (skoro 25.000 v.), parafraso biblických dějů čelících ke spasení člověčenstva, a to od stvoření světa až do stavu, jaký bude po dni soudném. Vloženy jsou četné legendy. Báseň vznikla v sev. končinách A. někdy ve XIV. stok; původce není znám. Podobné vzdělání biblických dějin zachováno jest v rukopise kolleje Svatojanské v Cambridgi. — Žalmy Davidovy přelož, jsou nejprve veršem v první čtvrti stol. XIV. od neznámého básníka nářečím severským; pak je ok. r. 1380 řečí nevázanou převedl Nicholas Hereford, a třetí, veršovaný překlad přičítá se Theod. Bramptonovi. — Také evangelia přeložena jsou (ovšem prosou) aspoň dvakrát: jednou dialektem severským (Lindisfarne Gospels); druhý překlad klade se až do XI. stol. — Hojně vzdělávány jsou legendy svátých a zachovaly se buď ve sbírkách, buď jednotlivě. Sbírek počítá se šest. Jihoanglická zapsána jest v četných rukopisech z různých dob od XIV. do XVI. stol. a zdá se, že vznikla již asi v pol. XIII. stol. společnou prací mnichů glocesterských (snad se účastnil též kronikář Robert), a sice neodvisle od Zlaté legendy t. řeč. Jakuba de Voragine, která vznikla asi současně. Větší cenu básnickou má Severoanglická sbírka z diécése durhamské z poč. stol. XIV. Všecky legendy mají ráz jednotný a bezpochyby jsou dílem jediného básníka, jenž vypravuje živě a poutavě. Cenou této sbírce rovnají se legendy básníka Barbour a, který podlé Zlaté legendy a jin. pram, zveršoval 50 životů svátých. Prosou psány jsou legendy čtvrté sbírky, Festial, t. j. homiliář a legendář se 40 životy svátých, jejž ok. r. 1400 sestavil John Mirkus, kapitulář kláštera lilleshulského, zase nejvíce dle Zlaté legendy, ale částečně též dle povídek známých pod názvem »Gesta Romanorum«. Třináct životů světic zveršoval také Osbern Bokenam, mnich řádu augustiánského v Suffolku (od r. 1443—46). Konečně také Zlatá legenda Jakuba de Voragine přímo prosou přeložena jest (1438) a zachovala se jednak v rukopise, jednak tiskem Caxtonovým. Překladatel jinak neznámý přidržuje se těsně franc, vzdělání Jehana Vignay (z r. 1380). Mimo tyto svody zachovaly se hojné legendy jednotlivé, ceny větší menší, jako Mládí Ježíšovo, Stvoření světa, Magdalena, Marina, Eufrosyne, Christina, Dorota, Erasmus, Robert of Cisyle, Kateřina (několikrát) a životy jiných svátých, pak různé legendy Mariánské, Alexius, Patrik, Tomáš Becket, konečně Theofilus a Vidění Tundalovo. — Všeobecně nábožensky poučného obsahu jsou básně vynikající hloubkou myšlének, jež na poč. XIV. stol. sepsal William ofShoreham, mnich kláštera leedského. K nim řadí se též básně Myrour of Tyfe a The Pricke of Conscience od vrstevníka Shorehamova Rich. Rolla, jenž ještě důležitější jest jako skladatel poučných traktátů prosaických. Obecně poučná jsou Hendyngova přísloví, tak řečená od refrainu, kterým zavírají se sloky šestiřádkové, obsahující výklad na přísloví, přidané vždycky řádkou sedmou s dodatkem »quoth Hendyng«. Vznikla někdy koncem století XIH, Hendyng uvádí se synem Marcolfovým a byl patrně nějakou osobou prostonárodně mythickou, není-li prostě zosobněním duševní obratnosti (hende — zručný). — Poměrně jen skrovné péče ve staroanglické literatuře dostalo se bajce. Bajka o lišce a vlku obratným a živým slohem vzdělána jest neznámým básníkem v poslední čtvrti XIII. stol. Pak teprve ku konci XV. stol. skotský učitel a básník Robert Henryson sepsal 13 zábavných bajek rázu aesopského. — Poněkud hojněji vzdělávány jsou povídky šprýmovné a také vážnější krátké novelky podlé vzoru francouzského lai. Vážnější jest na př. Lai de f resne, příběh dívky od rodičův odložené pod jasan (Fresne). Vzdělán jest neznámým básníkem dle franc, povídky od Marie de France někdy na poč. XIV. stol. Humoristické jsou The Land of Cockaygne a Sir Orfeo, obě neznámého původu. První jest starší (ještě ze XIII. stol.) a líčí žertovně zemi lenochův a labužníků, druhá (z poč. XIV. stol.) jest prostomyslně žertovné překroucení starého mythu o Orfeovi a Eurydice. V době staroangl. již také vyvíjejí se první zárodky dramata, a sice jakové středověku všude, na půdě církevní. Církev totiž pro poučení věřících děje biblické, zejména utrpení Spasitele (mysteria), pak také scény ze života svátých (miracula) představovala mimicky ve chrámech, a sice prvotně duchovenstvem a po latinskú. O hrách takových v '''A'''-ii jsou zprávy ukazující již do stol. XII. Záhy překládány jsou do jazyka národního a vkládány Ottftv Slovník Naučný, sv. II. 6/2 1889. pro zábavu diváků žertovné meziděje (interludes), načež sepisovány jsou také hned jazykem lidu; časem pak vytvořen i nový druh her allegoricky poučných (moralities). Pak už jich nedávalo duchovenstvo v kostelích, nýbrž obyčejně cechové řemeslníkův o slavnostech (na př. o Božím těle a j.) na veřejných místech a na jevištích přenosných. Hry tyto byly oblíbeny hlavně ve 2. pol. XIV. stol. avi. pol. XV. stol. a skládání jich bylo v rozkvětu; po po té nastal úpadek, ač provozovány jsou ještě i v XVI., ano na některých místech i v XVII. století. Nejstarší zachovaná hra jazykem anglickým jest The Harrowing of the Hell, dialogické líčení, kterak Spasitel vstoupil do pekel. Vznikla někdy za Eduarda II. (1273—1307). Pozdějších jsou zachovány hojné sbírky, z nichžto čelné jsou : Townley Mysteries (8 kusů starozákonních, 23 z Nov. zákona), jež provozovány byly bezpochyby ve Woodkirku yorkshirském; Coventry Mysteries (42 kusy, z nichžto 8 ze Starého, ostatní z Nového zákona) provozovány bývaly v městě Coventry od cechů řemeslnických ; Chester Mysteries (25 kusů, z nichž 5 starozákonních), jež hrávali cechové chesterští o svatodušních svátcích; York Mysteries hrávány v Yorku o Božím těle. K nim řadí sc ještě hry řečené Digbyjské (2 myst., 1 mirac. a i moral.). Spisovatelé všech těchto her známi nejsou. Hry samy nikterak nevynikají umělou osnovou děje ; jsou jen řady scén, ale nezřídka dramaticky úchvatných a slohu přes mnohé drsnosti zhusta velmi vzletného. Základní nálada ponejvíce jest tragická; ale o zábavu postaráno jednak směšnými meziději, jednak směšnými osobami jednotlivými (úloha komická nejčastěji připadá ďáblu). Zdravý realismus, prostoduchý tón národní a výborný humor her těchto způsobil, že na jejich základě vyvinulo se hned v následující době drama dokonalé. Také poesie lyrická hojně a zdárně jest pěstována, a to písně duchovní i světské, mezi nimiž naskýtají se již také ostře satirické kusy politické. Tón jejich jest všude národní, a forma vskutku zpěvná. Jednotlivé plody posud jsou po různých rukopisech roztroušeny a skladatelé jejich většinou neznámi. Jeden básník politický však přece sám sebe jmenuje, ač jinak ze života svého nic nepověděl: Laurence Minot, jehož písně obsahem táhnou se k válkám se Skoty a Francouzi. I prosa doby této svědčí o čilém ruchu literárním. Jest rázu dvojího: zábavná a poučná. Zábavná obsahuje romány, jež podlé veršovaných povídek rytířských byly rozvedeny v řeč nevázanou; ano některé jen v podobě prosaické se zachovaly. Nejčelnější z nich jsou: Merlin, prvotné příběhy krále Artuše (asi z r. 1450). Pak podlé básně Huchownovy Morte Arthure Thomas Malory v 1. 1469—70 vzdělal prosou román téhož jména slohem živým a lahodným. Z frančiny Caxton přeložil a vytiskl Lyf of the Noble and Crysten Prynce Charles the Grete, pak Letopisy Trójské (Recuyell of the Histoires of Troy), jež byly zároveň první angl. knihou tištěnou, Aenei du a mnoho jiných knih podobných, jež všecky sám také vytiskl. Také život Josefa Arimatejského (pověst o grálu) dvakrát vzdělán byl prosou. Na rozhraní mezi prostě zábavnými a poučnými spisy jest slavný cestopis rytíře Johna Maundevilla, jenž přeložen byl do všech jazykův evropských (též do češtiny). Maundeville r. 1322 (nebo 1332?) vydal se na cesty do východních zemí, a po návratu svém, co byl viděl a zakusil, vypsal, jak se zdá, nejdříve po francouzsku; anglický text ukazuje na prvopis francouzský. Historie v této době celkem zastoupena jest chatrně. Všeobecné dějiny pod názvem Polychronicon z latinské kroniky Ranulfa de Hygden anglickým jazykem vyložil John de Tre visa opatřiv ji pokračováním od r. 1342 do r. 1357. Caxton pak ji doplnil do r. 1460 a vytiskl r. 1482. — Na rozhraní této a následující doby náleží nehrubě zdařilá, ač dosti podrobná kronika Roberta Fabiana (f 1512) The Concordance of Stories. Skotské děje po latinskú sepsal John ofFordun(f 1385), kanovník aberdeenský. Jeho Scoti chronicon sahá po r. 1153 a pokračování do r. 1437 složil opat st. colmský Walter Bower čili Bow maker. — Politická jest úvaha, kterou nejvyšší sudí anglický sir John Fortescue (J 1485) sepsal po anglicku o rozdílu absolutní a obmezené monarchie (The Difference between an Absolute and Limited Monarchy). Z ostatních poučných spisů prosaických většina jest obsahu náboženského. Tak Ayenbite of Inwyt čili výčitky svědomí, překlad francouzského spisu mravoučného z r. 1279 (La Somme des Vices et des Vertus), jejž pořídil (1340) Dan Michel. Podobného mravoučného rázu jsou traktáty Richarda Rolla (f 1349?), muže velmi učeného; byl velmi plodný a psal po latinskú i rodným jazykem, prosou i veršem spisy vyzývající k životu pobožnému, všecky rázu také mystického. Ale nade všecky prosaiky té doby vyniká John Wi ckliffe (f 1384), jehož působení církevní i do Čech zasáhlo. V literární historii důležit jest tím, že úplným překladem Písma sv. (1383) a 28 traktáty vesměs obsahu theologického nejvíce přispěl k ustálení spisovného jazyka anglického. Jemu do jisté míry podobal se biskup Reginald Pec oc k, jenž okolo r. 1450 prosou sepsal spis The Repressor of over much Blaming the Clergy, namířený hlavně proti lollardům, ale také proti nešvarům duchovenstva. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. A) Renaissance a reformace od zač. XVI. do 1. čtvrti XVII. stol. — Politické události ovládá převrat náboženský, způsobený Jindřichem Vili., a po kratičkém pokusu protireformace za Marie královny ustálený za dlouhé a slavné vlády král. Alžběty. Současně plavbami výzkumnými (Cabota, Drakea, Cavendishe a j.) schystána půda k rozsáhlému obchodu, založena moc námořní a učiněn počátek kolonií. Ve všech oborech hmotné i duševní práce takto probuzen jest čilý ruch, jenž vedl k výsledkům velmi zdárným. Za nástupce Alžbětina Jakuba I. ještě sklizeno ovoce let předešlých. Odtržením od Říma A. jakožto přední zastupitelka protestantismu nabyla také větší důležitosti mezi státy evropskými; ale poněvadž státní církev anglická v dogmatech a liturgii nevzdálila se značně od zásad římskokatolických, širší vrstvy lidu nebyly spokojeny, nýbrž přály si důkladnějšího »očištění« víry a obřadův ode všech přímětků pouze lidského původu (puritanism !) a tak od samého počátku klíčil zárodek rozkolu, který v době následující způsobil veliký převrat nejprve jen církevní, ale pak i politický proto, že státní církev přála královskému absolutismu, kdežto puritáni podporovali moc parlamentu. Jako na pevnině evropské tak i v '''A'''-ii tou dobou nejčileji rozvíjelo se studium jazyků staroklassických, ale renaissance v '''A'''-ii nezmařila výsledků staršího ruchu národního, nýbrž vyrovnala se s ním v osvětu hovící potřebám národním i názorům moderním. Ze středověké osvěty zachováno všecko, co za ušetření stálo. Do jazyka vniklo mnoho slov latinských a řeckých, i skladba v některých příčinách upravena jest dle vzorů klassických. V básních rádo saháno ke staroklassickým látkám a užíváno antické mythologie, a zvláště drama upraveno aspoň co do jednoty děje dle zákonův Aristotelových. Poněvadž renaissance přenesena byla do A. z Italie, i italské písemnictví, a zvláště lyrika, působilo dosti značně v poesii anglickou, zejména ve příčině uměleckých forem (sonet). Drama z italských novel vzalo hojnost působivých látek a snad také pětistopý verš iambický (blank verse, jest napodobením italského endecasillabo bianco), jenž zbaven jsa pout rýmu poskytuje velikou volnost mluvy. — Také španělská literatura '''A'''-ii poskytla jednak látky romantické, jednak i zvláštní sloh pečlivě uhlazený (estilo culto, angl. euphuism), který, pokud ho nenadsazovali, nevšední měrou přispěl k vytvoření lahodné mluvy prosaické. Nejslavnějším zjevem literatury této doby jest drama. Od starých her rázu duchovního (mystérií a moralit) první krok k dalšímu rozvoji kusů vážných (tragédií) učiněn co do obsahu vzděláváním látek historických, co do formy napodobením Seneky. Ve dramatech obsahu žertovného pak vycházelo se též od bývalých mystérií a moralit, ale tak, že rozšiřovány jsou mezihry (interludes) a zdokonalovány podlé komédií Plautovýcb a Terentiových. Značně působil též příklad italských napodobitelů Seneky, Plauta a Terentia, poněkud také vzory španělské. Poněvadž pak vnější poměry byly příznivý, a náhoda popřála dramatu anglickému řadu pěstitelů velenadaných, dostoupil tento nejvzácnější výkvět poesie v době poměrně krátké k netušené dokonalosti, již nejlépe označuje Shakespeare. Z předchůdců jeho znamenitější jsou: John Skelton (* 1460 — -j 1529), jehož jediná zachovaná moralita Magnyfycence (dvě jiné se ztratily) vyniká neobyčejně živým slohem. Biskup John Bale (* 1495 — † 1563) psal ještě mystérie starého rázu, z nichžto čtyři jsou zachovány; ale také první dramaticky vzdělal látku historickou (v podobě morality) Kyng Johan líče boj krále Jana Bezzemka proti papeži. Thomas Sackville, lord Buckhurst, společně s Thomasem Nortonem pak sepsali první řádnou tragédii Gorboduc čili Ferrex and Porrex (o sporu a smrti bratří toho jména, synů britského krále Gorboduca) patrně napodobujíce Seneku, mimo jiné i v tom, že užili také choru. První komédie psali Nikolas Udali (kus jeho Ralph Roister Doister z r. 1551 podlé Plauta líčí chvastavého mluvku, který s nezdarem se uchází o krásné děvče), John Still (komédie Gammer Gurton’s Needle asi z r. 1565 spodobuje zmatek způsobený ztracenou jehlou), Thomas Rychardes (sepsal komédii Misogonus) a Gascoigne (jehož veselohra Supposes, jest zdělána podlé Ariostovy I Suppositi, a ta zase dle Plauta a Terentia). — Důležitější od těchto jest již John Lyly (*1554 — j- 1606), skladatel osmi komédií větším dílem allegorických a pastýřských. Z jedné (názvem Endymion, the Man in the Moon), zdá se, že Shakespeare vzal látku na Sen noci svatojanské. Thomas Kyd. vrstevník Lylyův, zase Shakespearem jest nejúchvatnější. Byl založen na pověsti německé, ale později přeložen byv, sám byl vzorem skoro všech vzdělání téže látky v Němcích. Marlowe psal též, ale nedokončil epos Hero a Leander a překládal básně Ovidiovy a Lukanovy. S pokrokem vnitřním ve dramatě postoupil také rozvoj vnějšího zřízení divadelního aspoň z prvních, nejhrubších začátků. Již z r. 1664 jest první zpráva o hercích z povolání, jejichžto počet neustále se množil. Vážnosti ovšem hrubě nepožívali, zvláště kruhy puritánské a městský úřad londýnský jim nepřáli. Herci spojovali se ve společnosti, které, aby zjednaly si lepší ochrany a zastání proti úřadům, aspoň na oko dávaly se ve službu některého vznešeného pána. Platův od něho ovšem neměli, leda když skutečně hráli v domě jeho nebo jinde po jeho nařízení. Jinak družstva herců byla úplně neodvislá; sami hry na svůj náklad podnikali a sami vstupné vybírali. Zřízení měli jako spolky akciové. I divadelní společnost dvorská (zřízená už za Alžběty) byla jen ve volném pokusem The Spanish Tragedy, hrubě zosno- měru služebném, a za každé představení váným pásmem vražd a pomsty, ale vyniká- zvláště dostávala honorář. Dozor nad ní měl jícím jakousi divokou velikolepostí, zdá se, j »Master of the Revels«, t. j. mistr čili intenže působil v Shakespearova Hamleta. George dant zábav dvorských. Hereček původně nePeele (* 1552 — j 1598), Shakespearův spo- bylo, ženské úlohy zastávali mladíci. Hry luherec a spolupodnikatel divadla, předešel dály se prvotně v síních paláců, radnic, nebo jej příkladem historického dramata z dějin I — nejčastěji — v nádvořích hospod, jejichžto vlasti The Chronicle of Edward I. Sepsal | pavlače, uvnitř dvůr obklopující, snad vzbumimo to ještě asi pět kusů, z nichž nejvíce j dily myšlénku na pozdější lože a galerie, vyniká biblické David and Absolom, a menší Stálá, zvláště pro hry zbudovaná divadla vybásně lyrické a epické; mimo jiné též A Tale skytují se asi od r. 1570, ale byla pouze dřeof Troy. Robert Green (* 1550 — † 1592) věná a kryta jen částečně slamou nebo ropsal básně epické, lyrické a řadu spisů pro- í kytím. Ke hrám zvalo se tištěnými cedulemi saických. Z dramat jeho, jichžto složil asi šest, nejzdařilejší jest George-a-Green, the Pinner of Wakefield, v němž prostonárodní látka o Robinu Hoodovi vzdělána jest velmi působivě. Thomas Lodge (*1558 — j-1625) složil drama historické o látce z Plutarcha The Wounds of Civil War (Marius a Sulla), pak s Greenem společně A Looking Glass for London and England, zvláštní skladbu ve způsobě starých moralit na obranu divadla proti nájezdům přísných puritánů, kterým divadlo bylo solí v očích. Thomas Nash (* 1560 — 1600) jako Lodge sepsal drama ve způsobě moralit Summer’s Last Will and Testament, pak satirickou komédii The Isle of Dogs. —Největší z předchůdců Shakespearových byl Chris top her Marlowe (* 1564 — •j 1593), u něhož litovati jest, že velikolepé nadání své zmařil — jako ostatně většina dramatických básníků právě jmenovaných — prostopášným, nevázaným životem. Tragédiemi Tamburlain the Great, The Tragical History of Dr. Faustus, The Jew of Malta, Edward II., The Massacre of Paris a Dido byl vlastním tvůrcem angl. dramatu národního. Všecky kusy jeho vynikají vzletem, někdy ovšem nadsazovaným, a mohutností a hrálo se od 3 hod. odpol. Návštěvy účastnili se všickni stavové, nejvznešenější sedali na samém jevišti, vznešenější v ložích a na balkonech, prostější v přízemí. Jeviště odděleno bylo od hlediště záclonou, postláno sítím, nebo pokryto koberci, ale jinak vystrojeno zcela prostě. Nejpatrnější částí úpravy bylo lešení asi 8—9' zvýší, jež dle potřeby představovalo pavlan, věž, horu, Kapitol a pod. Změny místa a scény naznačovaly se pouze nápisy, nebo nejjednodušší symbolikou (nálevní stolek značil hostinec, postel ložnici a pod.). Hra zahajovala se prologem, jejž proslovoval herec v ústroji básnickém (černém taláru a věnci vavřínovém), a zavírala se modlitbou za královnu. Za tohoto stavu divadelního umění vystoupil největší básník dramatický William Shakespeare (* 1564 — † 1616), jenž sám jsa hercem a podnikatelem divadla a potřeby jeviště znaje z vlastní zkušenosti se vzácnou mohutností genia drama anglické výborně zosnovaným dějem, přirozenou charakteristikou osob, živým, všude přiměřeným dialogem povznesl na nejvyšší stupeň dokonalosti, jehož v anglické literatuře vůbec dospělo. K ideálně dokonalosti nedostává se mu mluvy. »Tamburlain« bylo první drama psané jen klidnější, úměrnější formy, a mluva jeho pětistopými iamby bez rýmu, provozované i jinak naskrze vzletná, rázovitá, v pravdě veřejně, a »Faust« ze všech tragédií před 1 básnická (blank verse, jen na koncích scén rýmovaný, porůznu vložky řečí nevázanou) znešvařena jest surovostmi, jež ovšem nelze zcela klásti na vrub básníkův, nýbrž vyložiti třeba z okolností časových. Dramata Shakespeareova vynikají takovou psychologickou hloubkou i pravdou děje a charakteristiky, a prozrazují tolik vědomostí, ba i učenosti, že v novější době mohla vzniknout! domněnka, že prostý, a dle všech soudobých svědectví nehrubě vzdělaný herec Shakespeare ani nemůže býti jejich skladatelem, a že vlastním původcem jejich byl filosof Francis Bacon of Verulam, jenž jen proto prý užil jména Shakespearova, že sám jsa šlechticem a úředníkem vysoko postaveným nemohl vystoupili jako skladatel her divadelních. Však to jsou zajisté jen domněnky liché, a všecky výborné stránky dramat Shakespearových vykládají se jednak z neobyčejného jeho nadání básnického, jednak tím, že Shakespeare sám látek si nevymýšlel, nýbrž bral je buď z pramenů historických (kroniky Hollinshedovy, z dánských dějin, jež sepsal Saxo Grammaticus, z Northova překladu Plutarcha) bud z novell zábavně prosaických, nebo také jen vzdělával a upravoval kusy starší. Ve pramenech těchto bylo již obsaženo mnoho učenosti a vědění. Dramat Shakespearových počítá se 37, a dle obsahu jsou buď tragédie nebo komédie nebo romantické činohry a »historie«. Však tragika a komika u Shakespeara nejsou tak přesně odděleny. jako se dělí ve dramatě nynějším; i v tragédiích jsou scény komické, i v komédiích vážné, ano některé kusy (zejména Troilus and Cressida) jsou na sporu, ku kterým správněji měly by se počítati. Jinak také dělívají se kusy Shakespearovy dle pramenů, ze kterých látka jejich vážena jest: z římských a řeckých dějin, pak z dějin britských, skotských a dánských, z anglických (v užším smysle slova) a konečně dramata o látkách novellistických. Tragédií jest deset: Titus Andronicus, Romeo and Juliet, Julius Caesar, Hamlet, Othello, Lear, Macbeth, Anthony and Cleopatra, Coriolanus, Timon of Athens ; komédií třináct : Love's Labour Lost, Comedy of Errors, Two Gentlemen of Verona, Midsummer Night’s Dream, Merchant of Venice, Taming of the Shrew, Merry Wives of Windsor, Much Ado about Nothing, As You Like it, Twelfth Night, All's Well that Ends Well, Measure for Measure, Troilus and Cressida. Romantické činohry jsou čtyři: Pericles, Cymbeline, Tempest, Minter’s Tale; historií konečně deset: Henry VI (tři kusy), Richard H, Richard HI, King John, Henry IV (dva kusy), Henry V, Henry Vili. Mimo tato díla (z nichžto Perikles jest pochybné původnosti) ještě třinácte jiných básní dramatických a několik menších lyrických Shakespearovi se přičítá, ale patrně neprávem. Za to jistě jsou od něho dvě básně epické Venus and Adonis, The Rape of Lucrece (obě v italských stanzách). Pocházejíce z mladších let Shakespearových prozrazují sice patrně básníka nevyspělého, ale přece vzletnou mluvou a živým proudem vypravování jsou důstojný genia velikého. Pak Shakespeare též napsal 154 znělky, zajímavé nejen vnitřní krásou jaksi bolně zádumčivou, nýbrž i tajemným vztahem k příteli nějakému zrádnému a k nevěrné milence. Zakládají se nepochybně na básníkových vlastních neblahých zkušenostech, ale Shakespeare nikoho nejmenuje, ani určitěji neoznačuje. Genius Shakespearův nemohl nepovzbudili také básníků jiných, a šťastný osud popřál poesii anglické řadu pěstitelů dramata, ze kterých mnozí aspoň v některých vždy zvláštnostech nezůstali daleko za mistrem, ač soubor výtečných vlastností jeho již u žádného nevyskytl se sloučen v jedno. Vůbec plodnost právě dramatických básníků této doby a průměrná dokonalost děl jejich jest obdivu hodna a jen ve španělské literatuře soudobé má sobě rovně. Shakespearovi nejblíže jest Ben Jonson (* 1573 — † 1637), jenž nad mistra vynikal školskou učeností. Z kusů jeho vážných nejdůležitější jsou Sejanus His Fall a Catilina His Conspiracy. Vynikají historickou přiměřeností a pravdou, ale působí přece mrazivě, bezpochyby pro odpornost obou reků, pro něž žádným uměním nelze zjednali sympathií. Komédií Ben Jonson sepsal 15; nejlepší jsou Every Man in His Humour, Volpone or the Fox, Epicoene or the Silent Woman a The Alchemist. Nejzdárnější jejich stránkou jest výborná osnova děje, ale jako ve tragédiích, tak i tuto Ben Jonson rád líčí výstřednosti a poklesky lidské s velikou sice znalostí světa, ale nezjednává rekům svým soucitu, nýbrž spíše budí odpor. Tak zvláště ženské charaktery volil skoro bez výjimky nesympathické. Mimo tragédie a komédie Ben Jonson skládal také menší hříčky dramatické, zvané Masques a Entertainments, pro zábavu dvora, celkem 33 a osvědčil bohatost invence i lahodu mluvy, ale také poněkud příliš pochleboval lidem vznešeným. Psal též epigramy a prosou zanechal pod názvem Discoveries množství výpisků z knih a poznámek o literatuře a literátech soudobých. Proti samorostlé tvořivosti Shakespearově Ben Jonson jest zástupcem poesie vzbuzené učeností a tudy daleko chladnější. Plodným básníkem dramat, byl též George Chapman (* 1559 — † 1634), básník klassicky vzdělaný. Přeložil do angličiny Homéra, Hesioda a Musala. Tragédií a komédií jeho vlastních počítá se po sedmi; pak společně s Jonsonem, Marstonem a Dekkerem složil výbornou komédii Eastward Hoel, za kterou však básníci byli stiháni krutými trest}', poněvadž nešetrnou satirou stepali Jakuba I. — Vynikající místo mezi dramatiky zaujímají také Francis Beaumont (* 1586 — † 1616) a John Fletcher (* 1579 —- J 1625), kteří pracovali společně. Beaumont více hleděl si tragiky a vznešenosti ve dramatech, Fletcher přispíval veselou náladou a humorem. Kusy jejich (52) vynikají obratným dialogem a jasností slohu. Charakteristika osob, zvláště komických, jest zdařilá, za to méně pečlivě zesnován bývá děj. Látky jsou vzaty méně z angl. dějin a ital. novellistiky, více čerpáno z pramenů španělských. Za nejlepší kusy uznány The Maid’s Tragedy, napodobuji Shakespearovu Ofelii, pak komédie Tie Elder Brother, Rule a Wife and Have a Wife, Beggar’s Bush. — K nejplodnějším básníkům náleží též Philipp Massinger (f: 1584 — † 1640); sepsal více nežli 30 drarekyní jest sice drama na novo, ale již úplně změněno jsouc formou i zásadami. Proti bohatému básnictví dramatickému ostatní druhy v této době poměrně dosti skrovně jsou opatřeny. V epice nejvíce proslavil se Edmund Spenser (*1552 — 1599), mat, ač všecka se nezachovala. Básně jeho jenž pokládá se vůbec po Shakespearovi za zdobí zvláštní důstojnost mluvy a vznešené —J‘u~ -* — zásady mravní. Nejzdárněji líčí povahy trpitelů nevinně stíhaných a ženskou cudnost a oddanost. Veselohra jeho A New Way to Pay Old Debts podnes na jevišti angl. se udržela. John Ford (* 1586 — † 1639) téměř všecka četná svá dramata založil na nešťastné lásce. První kus The Witch of Edmonton složil s Dekkerem. Z ostatních nejdůležitější jsou The Chronicle Historie of Perkin Warbeck a tragédie The Broken Heart, v níž mistrně vylíčeny jsou čtyři různé případy nešťastné lásky. Velmi zasmušilého rázu jsou tragédie Johna Webster a, spolupracovníka Dekkerova, který se zálibou vybíral si látky ukazující co nejpatrněji nicotu lidských nadějí a zájmů. Nejdokonalejší kus jeho jest The Duchess of Malfi (1623); oblíben byl také The White Devil or Vittoria Corombona, pak romantická komédie The Devil's Law Case. Mluvou Webster vládl mistrně, uměje nejhlubší hnutí mysli vykládali slovy nehledanými. — Thomas Dekker 1570 — † 1640) vyniká také jako skladatel samostatný. Z jeho dramat nejznámější byly veselohry The Shoemaker’s Holiday a Satiromastix, or the Untrussing of the Humorous Poet. Tento druhý kus byl namířen proti Jonsonovi. — Thomas Middleton (* 1570 —-j 1627) rád spodoboval výjevy, v nichžto kouzla, čáry a vůbec nadpřirozené síly působily. Také sepsal politickou veselohru A Game at Chess, za kterou byl stíhán soudně. — Plodný T h omas Heywood (* 1570 — † 1650) skládal historie (na př. The Troubles of Queen Elisabeth), dramata rodinné (A Woman Kilde with Kindnesse, snad nejlepší jeho práce), pak romantickou komédii A Challenge for Beautie. Společně s Richardem Broomem, jenž byl původně Jonsonovým sluhou, ale pak na jevišti domohl se značných úspěchů, složil hru pro kulturní dějiny důležitou pod názvem The Late Lancashire Witches (o pronásledování čarodějnic). — John Marston složil samostatně několik kusů, v nichžto satiricky tepe neřesti a pošetilosti lidské a bojuje zvláště největšího básníka doby Alžbětiny, ač velikost jeho přece jen se značným omezením lze uznati. Vynikal bohatou obrazotvorností a snadností tvorby, ale dosti často touto obratností sveden byl k nadsazování a nadutosti. Nicméně zásluhy, že jest nejpřednějším zástupcem eposu renaissančního v '''A'''-ii, nikdo mu neupře. Hlavním dílem jeho jest romantickoalleg. epos The Faerie Queen, jež rozpočteno bylo na 12 knih po 12 zpěvech; však jen 6 knih (a zlomky sedmé) básník skutečně vydal do r. 1596. Ideálný rek princ Arthur uchází se tu o lásku královny vil Gloriany, v níž oslavena jest královna Alžběta. Zvláště tři první knihy (vydané též o sobě již r. 1590) ozdobeny jsou nevšedním vzletem, bohatou in venci a skvělým slohem ; v ostatních již pozoruje se úpadek. Básník vynasnažil se sloučili děje rytířské statečnosti s mravními názory filosofie Platónovy a zásad křesťanských a píše květnatým slohem italské renaissance. Ale chybil v osnově rozdrobiv děj přes příliš a unavuje jednotvárností episod bohatě sice střídaných, ale přece zásadně stejných. Forma básně jest stanza řečená Spenserovská, rozmnožená o řádku proti italské ottavě rimě. Dále Spenser složil The Shepherd's Calendar, 12 básní pastýřských, srovnaných podlé měsíců do roka, v nichžto pod rouškou života venkovského spodobuje politické a sociální poměry své doby. Pak Epithalamium, svatební báseň k svému vlastnímu sňatku; 88 znělek erotických a několik básní příležitostných, nejvíce elegií ; konečně ostrou satiru na snaživce ve státě a církvi ve způsobě bajky o lišáku a opici pod názvem Prosopopeia or Mother Hubberďs Tale. Již Spenser není prostě epikem, nýbrž básníkem allegorickým ; ještě méně přísluší název epikův ostatním básníkům této doby, kteří v díla svá vkládají tendence buď satirické buď přímo didaktické. Větším dílem nehonosí se dokonalostí prvního řádu, ale přece jakousi svědomitou, učeneckou důstojností, která plodům jejich dodává stálé ceny. Na prvním místě proti lidem nedbalým literního vzdělání. — jmenovali jest rozsáhlou báseň historickodiI básníků druhého řádu ještě lze by bylo vyjmenovali hojnost, jako Tourneura, Taylora, Rowleye, Mundaye, Chettlea, Nabbesa a j. — Nad jiné vynikl James ShirII e y (* 1596 — † 1666), jenž výborně znal líčili společnost stavů vyšších slohem živým, a přečkav revoluci a republiku, jest jako spojujícím členem školy Shakespearovy s dramadaktickou The Mirror for Magistrates, v níž vypravuje se množství dějů ze skutečné historie i z pověstí anglických s úmyslem poučovacím. Báseň započal okolo r. 1557 Thomas Sackville (později lord Buckhurst Earl of Dorset), pak v ní pokračovali Richard Baldwynne, George Ferrers a jiní. Osnovou napodobí Danta a Boccaccia. — Poučtem vzkříšeným po návratě Stuartů na trůn. ného rázu jest též The Steel Glass, báseň saRozkvět dramata anglického zničen byl vzmá- tirická, kterou George Gascoign e (* 1525 — hájícím se co den puritanismem, který, když † 1577) tepe pošetilosti a neřesti časové. Sekonečně domohl se vlády, dne 2. zář! 1642 psal také ještě menší básně (m. j. The Fruits usnesením parlamentu všecky divadelní hry of War, obrazy z války se Španěly) a zajízakázal. Když pak králové vrátili se, oživeno mavé pojednání o metrice. — William Warner (* 1558 — † 1609) pod názvem Albion’s England sepsal veršovanou historii A. od potopy světa po Jakuba I. Vypravuje živě a poutá poplétanými legendami a pověstmi. — Velmi plodný básník byl Samuel Daniel (* 1562 — J 1619), který psal znělky, elegie, básnická poslání, dramata a epickodidaktické básně. Nejslavnější prací jeho jest The History of the Civil War (o válce obou růží), která vyniká lahodou mluvy a rhythmův, ale nemá vzletu. Cennější jest dialogická obrana věd a básnictví, Fhilocosmus and Musophilus. — Nad Daniela původností invence předčí Michael Drayton (* 1563 — ■)■ 1631). Nejobsáhlejší a nejlepší dílo jest Polyolbion, básnický místopis A. ve 30 zpěvech. Veršem vypravuje děje občanské války za Eduarda II. pod názvem The Baron’s War. Z hojných prací jeho drobnějších nejcennější jsou ballady spojené pod názvem Nymphidia, pak England's Heroical Epistles, jež jsou přizpůsobením Ovídiových Heroid k dějinám anglickým. — John Davies (* 1570 — † 1626) složil dvě básně poučné o předmětech naprosto různých: Nosce ie ipsum, o nesmrtelnosti duše a Orchestra, o tanci ! Obě vynikají lahodnými rhythmy a jadrnou mluvou. — John Donne (* 1573 — t 1631) napsal sedm satir a několik poslání přátelům, v nichžto šťastně napodobí Horatia a luvenala. — Konečně biskup Josef Hall (* 1574 — † 1656) také složil šestero knih satirických Virgidemiae, v nichžto tepe zvláště nešvary literární. První tři vydal již jako student v Cambridgi a nazval je Toothless (bezzubé) Satires, ostatní pak pod názvem Biting S. (kousavé) vyšly později. Výbornosti jejich svědčí nejlépe, že dosud se čítají. — Naučnou báseň o rolnictví A Hondreth Good Points of Husbandrie verši prostými, ale dosti živými vydal r. 1557 Thomas Tusser (* 1515 — f 1580). Allegorického a satirického rázu jsou též plody několika skotských básníků, kteří náležejí v tuto dobu. Tak Gawin Douglas (* 1474 — † 1522), biskup dunkeldský, složil dvě jinotajné básně The Palace of Honour a King Heart. Známější jest jeho překlad Aeneidy, v němž užil mnohem více slov latinských a francouzských, nežli se naskýtá v soudobých literárních plodech ostatních. — William Dunbar (* 1460 — † 1520), dvorní básník, tolikéž psal allegorické básně, z nichžto nejznámější jsou The Golden Targe a The Thistle and The Rose a hlavně The Dance of the Seven Deadly' Sins, která působí úchvatnou mohutností realistického líčení. — David Lyndesay (* 1490 — † 1558), dvorský heralt, sepsal proti duchovenstvu safirickoallegorické básně 7’he Dřeme (vidění nebe, pekla a tří dílů světa), Ane Pleasant Satire of the Thrie Estaitis a Kittie's Confession. Proti neřestem dvorským namířena jest satira The Complaint, proti církvi katolický The Monarche. Humoristickosatirické jsou The Testament of Papyngo (papouška) a. The Complaint of Bagsche (stesk starého psa). Ještě hůře nežli s epikou věc se měla s {{Prostrkaně|lyrikou}} této doby. Hojnost jest sice básní, ale cena jejich větším dílem jest chatrna. Nejoblíbenější formou byla znělka vzatá z italštiny, ale podlé potřeb anglického jazyka poněkud obměněná. Dokonalejší znělky psali jen Shakespeare a Daniel, před nimi již Henry Howard, Earl of Surrey a Sir Thomas Wyatt starší (* 1503 — j 1542) a konečně Philipp Sidney, jenž slavnější jest jakospisovatel prosaický. Surrey (* 1516 — † 1547; skládal znělky podlé vzoru Petrarkova a lyriku italskou tím do A. uvedl. Přeložil také II. a IV. knAeneidy a překlad jeho jest první básní anglickou, jež psána jest pětistopými iambickými řádky bez rýmu. Také {{Prostrkaně|prosa}} této doby proti veršovanými básním a hlavně proti dramatu pěstována byla. celkem jen nepatrnou měrou, a to částečně již proto, že nejnadanější učenci psali ještějazykem latinským. Přece však vznikla v této době především veliká hojnost překladů zespisů klassických a ze současných literatur italské, francouzské a španělské, a podlé vzorů těchto (hlavně dle italských a španělských) také psány jsou pak povídky původní. Vzorem, anglické prosy stal se překlad Písma sv., jejž pořídili William Tyndale (* 1477 — † 1536), který přeložil Nový zákon (po prvé tištěn roku 1525), a Miles Coverdale s Rogersem, kteří r. 1537 přidali překlad Starého zákona, načež r. 1540 biskup Granm er překlad znova, srovnal s prvopisy. Výsledek prací těchto roku 1611 za krále Jakuba I. konečně vydán jako Authorised Version. Za Eduarda VI. pak sebrány jsou církevní modlitby (nejvíce na základě starých modliteb církve katolické), a jimi spolu s překladem biblí stanoven vzor nejlepší prosy »vážné a důstojné, ač neokázalé, rázné a srozumitelné, ač nikoli nízké«. Prosy této užíváno nejprve ve spisech náboženských,, v traktátech poučných (jaké psal týž William. Tyndale), v kázáních (jako biskup John Fisher, popravený r. 1535), a Hugh Latimer, (upálený r. 1555) a ve spisech polemických. Horlivý protivník protestantismu Thomas More (j- 1535 na popravišti) napsal A Dialogue Concernyng Heresyes, A Confutacioun of Tyndale's Answers; kdežto o něco později zase Richard Hooker (* 1353 — † 1600) ve velikém díle The Laws of Ecclesiastical Polity vynasnažil se vyložili, odůvodnili a proti odpůrcům obhájili základní nauky církve anglické. Mimo náboženské spisy pak prosou pěstována jest nejvíce ještě historie, pokud na zřeteli měla širší kruhy a líčila dějiny populárně. Jako kronikáři vynikli Edward Hall (•) 1547), jehož dějiny vypravují podrobně dobu králů z rodu Lancasterského a Yorského, pak Tudorů Jindřicha VII. a VIII.; lord Berners přeložil franc, kronikáře Froissarta (r. 1523), John Stow (f 1605) vyniká více spolehlivostí zpráv nežli uhlazeností slohu; Raphael Holinshed (j- 1580), z jehož kroniky, vzniklé ostatně společnou prací jeho a několika pomocníků, Harrisona, Hookera, Botevilla a jiných, Shakespeare čerpal látku na mnohá dramata. — Vědeckým požadavkům lépe hoví Thomase Morea Life of Edward V. and Richard ///. a lorda Herberta of Cherbury (* 1581 — † 1648) Děje Jindřicha VIII.; nade všecky historiky vynikl slavný Sir Walter Raleigh (* 155a — 1618), který ve vězení skládal History of the World, ač dospěl jen k úpadku říše Makedonské. Sloh jeho jest mistrný. Méně dokonalí jsou kronikáři skotští, z nichžto někteří psali ještě latinsky (jako George Buchanan a biskup John Leslie, John Knox, David Calderwood, sir James Melvil, John Spottiswood). — Pozoruhodný jsou životopisy protestant, mučenníků v '''A'''-ii a Skotsku, které sepsal JohnFox(*i5i7 — † 1587).— Cestopisy, hlavně o slavných plavbách současných, vydali Richard Hakluyt (* 1553 — f 1616), Samuel Purchas (j- 1628), John Davis (f 1605). Všickni psali slohem prostým, vážným, ale poutavým. Cestu svou po Turecku zdařile vylíčil GeorgeSandys(* 1577 - j-1644) a podobnou po Evropě, Asii a Africe Skot William Lithgow (* 1583 — J 1640). Všeobecně poučného rázu jsou prosaické spisy Thomase Elyota (!;: 1495 — † 1546) The Castle of Health, jakási prostonárodní zdravověda, a traktát o vychování pode jménem The Governor. Obšírné a slavnější pojednání o téže látce pod názvem Schoolmaster sepsal Roger Asham (* 1515 — † 1568), jenž byl učitelem a později tajemníkem královny Alžběty a proslavil se také knihou Toxophilus zvanou, ve které učí krajany své stříleli lukem a — psáti dobrým slohem.— Návody stilistické podali též Thomas Wilson (* 1520 — † 1581), (Treatise of Logick and Rhetorick) a prof, cambridgeský Sir John Cheke (* 1514— -j 1557), který se zanášel dalekosáhlými záměry na očištění anglického jazyka ode všech slov románského původu a na opravy pravopisu. — Mezi ostatními prosaiky soudobými vynikající místo zaujímá Robert Burton (* 1576 — † 1640), skladatel knihy obsahem pestré a podivné, slohem dokonalé, The Anatomy of Melancholy, v níž sebráno jest ohromné množství duchaplných myšlének a citátů z nejrůznějších a často i málo známých spisovatelů. Pak slavný filosof Francis Bacon (* 1561 — † 1626), jenž hlavní dílo své (Novum Organon Scientiarum), kterým obnovil všecku vědu na základě methody induktivně, sice sepsal po latinskú, ale i mezi anglické prosaiky náleží dějinami Jindřicha VII. a hlavně četnými pojednáními (essays) o různých předmětech. {{Prostrkaně|Zábavné prosy}} v době této nebyl nedostatek. První místo náleží překladům. Ze španělštiny překládány jsou romány o Amadisovi a Palmerinovi, a Em. Ford podlé nich složil svoji Famous delectable and Pleasant Hystorie of the renowned Parismus, Prince of Bohemia (1598) a Henry Roberts r. 1595 sepsal podobný román Pheander or Maiden Knight. Mnohem hojnější byly překlady italských novell, jež ve sbírkách vydali Paynter (Palace o/P/easure), Whetstone (Heptameron) aGrimstone (Admirable Histories) a poskytli tím hlavní pramen látek básníkům dramatickým. Tito pak mimo dramata jali se skládali také prosou povídky a krátké satirické a humoristické obrázky časové. Tak NashGreene, Lodge, Whetstone a hlavně Dekker starali se o zábavu obecenstva, a nade všecky vynikl John Lily románem Euphues or Anatomy of Wit (1579), jehož sloh (napodobený po španělském »estilo culto«) byl vzorem uhlazeného hovoru při dvoře Alžbětině, a jakkoli umělůstky (protiklady věcné i slovné, podobenství a tropy, citáty mythologické) poněkud příliš hromadí, přece má nepopiratelné zásluhy o vytříbení a zjemnění prosy anglické. — Účinky jeho jevi se hned také na druhém nejslavnějším zábavném spise prosaickém, rytířskopastýřské povídce Arcadia, kterou zase dle vzorů španělských sepsal Sir Philipp Sydney (* 1554 — † 1586). Sydney zjednal si také zásluhu pojednáním Defense of Poesy, ve kterém ujímá se básnictví proti útokům puritánů. — Vtipnými a duchaplnými obrázky charakterů ze společnosti soudobé vyznačil se též Sir Thomas Overbury (f 1613). — Konečně za Jakuba I. učiněn i počátek anglického novi nářst ví. Nejprve vydávány jsou jen příležitostně, když totiž bylo co zvláštního oznamovali, News, t. j. »noviny«, v jednotlivých listech čtvercových. Nejstarší News out of Holland vyšly r. 1619. Od r. 1622, když události 3oleté války na pevnině zvědavosti podávaly hojnost potravy, Nathaniel Butter dnem 23. května začal vydávali noviny pravidelně každý týden pod názvem Weekly Newes. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. B) Revoluce a republika od r. 1625 do r. 1660. Politické děje doby této jsou bouřlivé. Spor královských snah o absolutism s demokratickým parlamentem puritánským skončil se zřízením republiky pod protektorátem Cromwellovým, ale ta ani celých dvanáct let se neudržela. Republika vedla šťastné války v Irsku, v Nizozemí a proti Španělům. R. 1660 království znova zřízeno Karlem II. Tyto bouře občanské působily velmi nepříznivě v literaturu již tím, že pozornost vyšších tříd společnosti odvracely od písemnictví k politice. Pak také puritanism nepřál literatuře vzniklé za předchozí doby velikou měrou z obnovených studií pohanského starověku, a nejzdárnější větev její, drama, zničil úplně. Pouze Milton vzácným nadáním dovedl básnicky sloučili vzdělanost renaissanční s puritánskou pravověrností a jest také jediným velikým básníkem této doby. Avšak revoluce a puritanism aspoň potud také působily příznivě, že odstranily, co při studiích humanistických bylo přílišného a na újmu směru národního v písemnictví, a že příčinu daly k volnému badání o otázkách státních a církevních. Proto také v prose již touto dobou objevují se zdárnější spisy náboženské a náboženskofilosofické. I poesie znenáhla se zotavovala a dospívala zase větší dokonalosti; jediné drama nemohlo se vyléčili z rány puritanismem zasazené a na dobro ani podnes se nesebralo. — Největším a nejplodnějším literátem této doby jest John Milton (* 1608 — •j 1674). Psal nejprve latinsky elegie, epigramy a Silvarum liber, v němž jsou též 3 básně řecké. Četné jsou též jeho latinské spisy prosaické: řeči školní, několik defensí národa a církve anglické, jež Milton jakožto »latinský« sekretář státní napsal z rozkazu Cromwellova, pak zajímavá učebnice Artis logicae institutio. Práce tyto rovnajíce se cenou nej lepším výtvorům renaissance svědčí, že Miltonovo vzdělání humanistické bylo velmi dokonalé. Básnické jeho plody anglické ukazují na tři různé doby činnosti. Za mladosti (asi do r. 1640) psal nejvíce ódy obsahu náboženského, ale také písně, znělky a elegie, pak delší básně Ľ Allegro, II Penseroso, Arcades a Comus. Prvé dvě jsou lyrickou náladou psaná líčení, jak se svět a život jeví člověku mysli veselé a člověku povahy zádumčivé. Arcades jest lyrickoepický text k hudebnímu představení na poctu hraběnky Alice Derby; Comus, lyrickoepické spodobení, kterak Ctnost zachráněna byla od pokušení. Druhé obdob! jest poměrně neplodné, poněvadž Milton příliš zaměstnán byl politikou: vykazuje pouze několik znělek a překlady některých žalmů. Za to v období třetím (od r. 1660 do smrti) vznikla nejslavnější báseň Paradise Lost, epos o I2 zpěvech, pak Paradise Regained (o 4 zpěvech) a Samson Agonistes, biblické drama přísně klassického tvaru s chory. Velmi hojny jsou Milionový anglické spisy prosaické, skoro vesměs obsahu politického a důležité jako prameny historické. Vynikají smělou výmluvností a svědčí o pisatelově neohrožené přímosti povahy, čímž poněkud mírní se příkrost, se kterou Milton bojuje za své názory nešetře odpůrců. Nejzajímavější jest jeho pojednání o svobodě tisku a některé traktáty paedagogické. Sláva Milionová zakládá se na »Ztraceném ráji«, v němžto básník líče hřích prarodičův a v episodách stvoření světa a pád andělů podal nejdokonalejší náboženské epos všech dob a národů. Slabší jest již Paradise Regained, který vypravuje o vítězství Kristově nad ďáblem jej pokoušejícím. Jiných básníků soudobých nebylo málo počtem, ale významem žádný z nich nedosáhl Miltona. Společným znakem plodů jejich jest jakési chladné převládání rozumu nad obrazností, reflexe nad citem, pročež je Johnson a po něm jiní literární historikové nazvali básníky metafysickými. Nejlepší z nich byli Abraham Cowley, Edmund Waller a John Denham. Cowley (* 1618 — † 1667) opatřen byl důkladnou znalostí poesie staroklassické, jejížto plody překládal a napodobil. Psal ódy, nedokončené epos biblické Davideis, dvě menší básně epické Constantia and Pliiletus a Pyramus and Thysbe, pak veselohru The Guardian a několik pojednaní prosaických se vmíšenými verši. Básnili počal již v desátém roce věku. Sám Milton si ho vážil, a verše jeho jsou dosti lahodné. — Waller (* 1605 — † 1687) psal nejvíce básně lyrické a příležitostní politické, jako ódu pochvalnou na Cromwella a žalozpěv po jeho smrti, ale pak také radostný projev nad návratem Stuartů. Mimo to složil též několik básní náboženskodidaktických, jež jako všecky plody jeho vynikají nevšední lahodou a hudebností mluvy. — Denham (* 1615 — f 1668), z jehož četných plodů jediný Cooper’s Hill dosud se čítá, jest v anglické literatuře prvním básníkem popisujícím krásu krajinnou. — Ostatní básníci jsou významu daleko podřízenějšího: George Wither (* 1667) psal básně pastýřské Shepherd’s Hunting a puritánské Emblémy náboženské. V obojích vedlé míst zdařilých čte se také mnoho strojeného. — Francis Quarles (J- 1644) byl ještě méně nadaným básníkem. Sepsal Divine Emblems, sbírku epigramatických mravoučných básniček. Náboženské básně psali též George Herbert (f 1674) a Richard Crashaw (* 1620 — j- 1650) a oba vynikají vřelou zbožností mysli. Za to obsahu radostného a mravně závadného jsou písně, jež skládali Robert Herrick (* 1591 — † I674), John Suckling (* 1609 — j- 1641) a Richard Lovelace (* 1618 — j 1658); Herrick ostatně sepsal také některé básně pobožné a Lovelace ze všech tří vůbec jest ještě nejvážnější. Cudnější jest lyrika, kterou pěstovali William Browne (* 1590 — •J 1645), jenž složil také idyllickou báseň Britannia's Pastorals, a William Habington (* 1605 — † 1654), který písněmi opěval pode jménem Castara svou vlastní choť. — Humoristické a satirické písně skládali John Taylor (* 1580 — 1654), John Cleveland (* 1613 — † 1658), Richard Fanshaw (* 1607 — † 1666). I dvě básnířky již se vyskytují: vévodkyně of Newcastle (f 1673) a Katharina Philips (* 1631 — † 1664), mezi vrstevníky velice vážená pode jménem básnickým Orinda. {{Prostrkaně|Prosa}} této doby nejvíce vykazuje děl politickofilosofických a náboženských. Mezi prvními nejčelnější jsou práce slavného filosofa Thomase Hobbesa (* 1588 — † 1679), který spisem The Leviathan or the Matter, Form and Authority of Government hájil neobmezenou vládu královskou a vydal mimo to výborné pojednání Treatise on Human Nature a poslání {A Letter) on Liberty and Necessity. Anglickým jazykem sepsal ještě Behemoth čili dějiny občanské války od r. 1640— 1660 a přeložil veršem Homéra. Ostatní spisy jeho, v dějinách filosofie důležité, psány jsou po latinskú. — Jako Hobbes tak také Robert Filmer (* 1604 — J- 1647) ostrovtipně a duchaplně hájil monarchický absolutism v pojednání Patriarcha, or the Natural Power of Kings, a jemu opět se stanoviska svrchovanosti národa odpověděl republikán Algernon Sidney (* 1617 — † 1683) spisem Discourses Concerning Government. Zato James Harrington vrománě Oceana nakreslil obraz dokonalého státu republikánského na základě rolnickém. — Z četných skladatelů polemických spisů náboženských nejvíce na slovo vzati jsou John Hales (* 1584 — J- 1656) jako zastánce rozumných a snášelivých zásad náboženských; William Chilli ngworth (* 1602 — J 1644), jenž sepsal proti katolíkům traktát: The Religion of Protestants, a Safe Way to Salvation; Thomas Browne (* 1605 — † 1682), spisovatel duchaplný a originální (nejlepší jeho spisy jsou Pseudodoxia proti pověrečnosti a Religio medici, jakési vyznání víry); pak Jeremy Taylor (*1613 — J 1667), největší kazatel angl. v stol. XVII.; Thomas Fuller (* 1608 — † 1661), proslulý nejvíce spisem The Worthies of England; Isaac Barrow (* 1630 — † 1677), slavný kazatel a učenec; Ři ch ard Baxter (* 1615 — -j i6qi), jenž sepsal 168 spisů, v nichžto rázně zastává se svobody svědomí, a mn. j. Avšak nade všecky soudobé spisovatele duchovní předčí potulný kotlář a kazatel baptistů John Bunyan (* 1628 — † 1688), jehož allegorická povídka The Pilgrim’s Progress náleží k nejvzácnějším zjevům v dějinách světového písemnictví; dosud lze ji spatriti v '''A'''-ii v každé, i nejmenší chyžce, a čtenářstvo její sbírá se ze všech stavův i věků všeho národa. Bunyan mimo ni sepsal ještě pod názvem Grace Abounding in the Chief of Sinners vlastní životopis, ve kterém úchvatně líčí své obrácení na víru, a The Holy War, allegorické spodobení, kterak město Mansoul (t. j. duše lidská) hájeno jsouc Emanuelem (Spasitelem) obléháno jest ďáblem. — Dosti chatrně byla opatřena v této době historiografie. Thomas May (* 1594 — J 1650) sepsal jen část dějin »dlouhého parlamentu« od r. 1640—43, Edward Hyde, Earl of Clarendon, bystrostí kritickou nejlepší ještě z dějepisců současných, slohem nehrubě zdárným vylíčil revoluci ve spisech History of the Rebellion and Civil Wars in England, v níž zejména charakteristika osob jest případná. Jako biograf aspoň pílí se vyznačil Isaak Walton (* 1593 — J 1683) a mimo životopisy Donnův, Wottonův, Hookerův, Herbertův a Sandersonův složil též slavnější dílo The Complete Angler or Contemplative Man's Recreation, ve kterém návod a líčení lovu ryb na udici spojeny jsou s podrobnými obrázky venkovského života a přírody. — Na prosu prostě zábavnou v pohnutých dobách revoluce nebylo ani klidu, a přísnost puritanův ovšem byla by jí přála tak málo jako divadlu. Mimo Bunyanovu allegorickou povídku vskutku také není spisu, který by zasluhoval zmínky. — Časopisectví dobou touto se značně rozvinulo i přes censuru, kterou zavedl Karel I. r. 1637, a kterou i »dlouhý« parlament r. 1643 potvrdil. Cromwell ji sice na čas zrušil, ale za Karla II. r. 1662 byla obnovena. Noviny začaly vycházeli už dvakrát třikrát za týden, a vedlé časopisů vážných byly už také týdenníky humoristické. Z novinářů tehdejších vynikli nejvíce Marchmont Needham (* 1620 — † 1678), Sir John Birkenhead (* 1615 —j- 1679) a Sir Roger ĽEstrange (* 1616 — † 1704). '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. C) Pseudoklassicismus, deismus, morální filosofie (od r. 1660 do smrti Popeovy 1744). Události politické povahou zase ještě jsou nepokojné. Stuartové znova na trůn přišlí (Karlem II.) šířili sice šťastně koloniální državu, ale brzo (již nástupcem Karlovým Jakubem II.) příčinu dali k nové revoluci, kterou rod jejich, aspoň po meči, trůnu byl zbaven. Po kralování dcer Jakubových Marie (s Vilémem III. Oranienským) a Anny (1684 — 1714) povolán na trůn rod Hannoverský (Jiřím I., pravnukem Jakuba I.), jenž však s praetendenty rodu Stuartského (Jakubem III. a princem Karlem Eduardem), kteří nejvíce ve Skotsku ještě měli přívrženců, o právo panovnické bojoval do r. 1746. Zatím moc královská značně byla obmezena (Bill of rights 1689). A. účastnila se též válek na pevnině o posloupnost španělskou a rakouskou. — Doba Viléma III. (Marie), Anny a Jiřího I. nazývala se sama hrdě »Augustan age«, ale jméno to platí jen potud, že panovníci skutečně literaturu čile podporovali, a spisovatelé, větším dílem těšíce se blahobytu a neodvislosti, dospěli veliké uhlazenosti vnější, slohové, která však jest jen nedostatečnou náhradou za skrovnou původnost a mdlou obrazivost, jež zavládla ve plodech jejich více strojených nežli přirozených. Hned návrat Stuartů literaturu uvedl zase v pravidelné dráhy a zejména vzkřísil drama od puritánů zničené; avšak se dvorem z vyhnanství francouzského přišly také zásady francouzského pseudoklassicismu, jenž sice v '''A'''-ii nikdy nedosáhl neobmezené vlády, ale přece zvláště drama úplně a ne právě příznivě přetvořil. Mimo to po veliké literární plodnosti za dob Alžbětiných a po bouřlivém hnutí revolučním přirozenou měrou nastalo ochabnutí duševní. Revoluce také zmařila dřívější horlivá studia humanistická. I bylo potřebí, aby národ nejprve se vzpamatoval a síly sebral k nové práci. A to stalo se teprve, když po druhé revoluci zabezpečena byla politická svoboda, když rozkvétajícími osadami a účastenstvím ve válkách pevninských pojištěno bylo vnější velmocenské postavení A. Druhou revolucí však také moc pseudoklassicismu aspoň podlomena jest, a literatura zbavena nebezpečenství poklesnout! v prostě dvorskou a odcizili se národu. — Poněvadž moc puritanismu návratem králů byla podvrácena, a po druhé revoluci také katolicism zbaven byl podpory, které mu poskytovali Stuartové, státní církev (protestantská) uvázala se ve klidnou vládu, a horlivý zájem pro náboženské otázky potuchl tak, že mnozí nedbajíce víry v positivně zjevení spokojovali se prostě věrou v Boha (deism), kteréžto smýšlení na jevo vyšlo theoreticky ve spisech filosofův a prakticky rozkvětem věd přírodních a mathematických, jež zaujaly místo humanistických studií. Mravní život anglický po návratu králů z bývalé puritánské přísnosti zvrhl se v úplnou nevázanost. Zvláště společnost vyšší snažila se vynahradili si požitky, kterých jí dříve horlivci náboženští bránili, a sám král, jenž vrátil se s upomínkami na veselý život francouzský, předcházel zhoubným příkladem. Ze společnosti lehkovážný směr přešel i v literaturu, a zvláště veselohry této doby poskytují obraz žalostného úpadku mravů. Než brzy zdvihl se proti němu odpor, jenž podnět dav i k novému druhu literárnímu, mravokárným časopisům, písemnictví uvedl nazpět na dráhu cudnosti. Ale pohříchu zavedl ji zase až příliš daleko v nadsazovanou úzkostlivost, jež na venek drala se tendencí mravokárnou a zvláště v románě způsobila citlivůstkářství a nudnou rozvláčnost kazatelskou. Státním převratem, vzešlým z druhé revoluce, proti koruně a šlechtě zvýšen jest význam občanstva v dolní sněmovně zastoupeného, a poněvadž rozvojem obchodu a živností občanstvo nabylo pevných podkladů hmotných, začalo také více si hleděli literatury — po výtce románů — jež tudy z rukou vyšších stavů přešla v nejširší vrstvy národa a nabyla větší neodvislosti a volnosti. Zároveň rozmohlo se také politické i belletristické časopisectvo a s ním literární kritika, kterou pěstovaly po výtce kroužky literátů pravidelně se scházejících. — První zjev, s nímž na poli písemnictví této doby se potkáváme, jest vtělený odpor proti úzkoprsým zásadám, směšnostem a neřestem puritanismu, satirické epos Hudibras,]ež v 1. 1663—-78 složil Samuel Butler (*1612 — † 1680), základní myšlénku si vypůjčiv z Cervantesova »Dona Quixota«, ale v podrobnostech všeho provedení zachovav úplnou původnost, která působí, že Hudibras podnes se čítá se vším půvabem novosti. Butler zanechal také mnoho výpisků z různých spisovatelů, pak též drobné črty charakterů po způsobě Theofrastově a několik kratších básní satirických, v nichžto tepe rozkvétající tehdáž vědy přírodní, pokud se mu zdálo, že vystupují dryáčnicky nebo po pedantskú. — Úplně s časovým proudem bral se John Dryden (*1631 — •j 1700), »poeta laureatus« a historiograf krále Jakuba II., básník neúnavný a na sklonku života od vrstevníků bez odporu uznávaný za největší ozdobu anglického Parnassu. Úsudek potomstva ovšem značně se změnil. S počátku Dryden skládal příležitostné básně a opěval stejně horlivě Cromwella i Karla II. Teprve r. 1680 politickou satirou Absalom and Achitophel (proti všemohoucímu tehdáž vévodě Monmouthovi a jeho rádcům Shaftesburyovi a Buckinghamovi) vynikl nad spolubásníky a stal se předním zástupcem pseudoklassicismu. Podobného rázu jsou satiry Medal a Mack-Flecknoe. Proti tomu báseň Religio Laici hájí církev anglickou; ale když Dryden roku 1686, bezpochyby nátlakem krále Jakuba II., přestoupil ke katolicismu, stejně horlivě zastával se zase tohoto vyznání ve skladbě The Hind and the Panther (laň = církev katol., pardal = církev angl.). Lyrická a velmi pěkná jest báseň Alexandre's Feast čili Ode on st. Cecilia’s Day, jež oslavuje moc hudby. Zdařilá jest též jeho poslední práce: Fables čili Tales, veršované povídky, vzdělané buď dle Chaucera nebo dle Boccaccia a j. novell italských a francouzských. Avšak hlavní činnost Drydenova spadá na pole dramatické, a tuto jeho zásady nejjasněji vystoupily na jevo. Vyslovil je v několika pojednáních prosou, psaných a prakticky doložil četnými dramaty. Z prvních jest Essay of Dramatic Poetry, v němž ukazuje na přednosti angl. dramatu proti francouzskému, ale chce, aby blank verse ozdoben byl rýmem. O jednotách času a místa mluví zdrželivě. Když proti zásadám v tomto spise vyloženým zdvihl se odpor, Dryden vydal A Defence of an Essay of Dram. Poetry, obrana však hrubě se mu nepodařila. Později sepsal ještě An Essay of Heroic Plays jakož The Grounds of Criticism in Tragedy, v nichž už více nadržuje tragédiím francouzským. Hleděl spojití »klassické« drama s romantickým, čili národní kusy Shakespearovy přetvořili podlé klassických vzorů francouzských, což se mu ovšem nemohlo podařili. Již vrstevníci proti tomu se ozývali (nejvtipněji v komédii The Rehearsal, kterou s jinými společně složil George Villier, vév. Buckingham), a doba pozdější Drydena úplně odsoudila. Ve vlastních dramatech Dryden zásady své ovšem uváděl v platnost. Psal tragédie a komédie stejně neúspěšné: tragédie strádají příliš strojeným pathosem a nadutou deklamací, sólistickými úvahami o citech a chatrnou charakteristikou; komédie odporný jsou přímo nestoudnou oplzlostí. Ještě nejlépe dařily se mu scény eristické, které končívají smířením. Kusů sepsal 27 ; z vážných nejlepší poměrně jsou All for Love (dle Shakespearova Antonia a Cleopatry) a Don Sebastian, z veseloher The Spanish Friar or the Double Discovery. Charakteristickým důkazem převráceného vkusu jsou Drydenova vzdělání některých dramat Shakespearových, hlavně »Bouře«. V tom ostatně předešel ho William Davenant (* 1605 — † 1668), jenž po návratu Stuartů také o vzkříšení dramata se staral a mimo jiné i návrh na změnu »Bouře« vypracoval. Ale Dryden i Davenant ideálnou báseň Shakespearovu proměnili ve skvělý kus výpravní, plný povrchních effektů scénických. Podobně Dryden neostýchal se strhnout! Miltonův »Ztracený ráj« na nízké stanovisko blýskavého představení operního. Ještě rozhodnějším zástupcem pseudoklassicismu nežli Dryden byl Alexander Pope (* 1668 — † 1744), jenž slávu předního básníka po něm dědil o několik desítiletí později. Avšak ani Pope k básníkům skutečně velikým řadili se nemůže, poněvadž plody jeho jsou spíše výtvorem kritického vědění a útlého citu pro krásu formálnou nežli výronem poetické mysli. Pope jako Dryden byl velmi plodný a básnit! začal velmi záhy; ale jsa těla zmrzačelého a strádaje stálou chorobností byl povahy roztrpčené a svárlivé a zaplétal se v prudké spory s vrstevníky, v nichžto nepočínal si vždycky slušně. Nejpatrnějším toho svědectvím jest báseň jeho Dunciad, vtipná sice, ale jedovatá satira na protivníky literární. Jinak Pope psal básně pastýřské (Pastorals, Messiah), popisné ( Windsor Forest), allegorické (The Temple of Fame, dle Chaucerová House of Fame), aestheticky a morálně filosofické (An Essay on Criticism die Horatiovy Ars poetica a Boileauovy L’art poetique; pak důležitější An Essay on Man, Moral Essays). Nejznámější jest zdařilé komické epos The Rape of the Lock. Pope pilně překládal spisy staroklassické (Statia, Ovidia, Homèra) a že pseudoklassicism v '''A'''-ii nikdy zcela neovládl, dokazuje, že Pope, přední jeho zástupce, vzdělal některé kusy z Chaucera a upravil — dosti nekriticky — vydání Shakespeara. — Vrstevníci Popeovi Josef Addison (* 1672 — j-1719) a Richard Steele (* 1675 — j 1729) méně významní jsou jako zástupci pseudoklassicismu, ač mu oba náleželi — Addison tragédií Catonem, která dokonce jest i poměrně nejlepší anglický kus tohoto směru, Steele veselohrami The Funeral, The Tender Husband, The Tying Lover, The Conscious Lovers — nežli jako zakladatelé mravokárných časopisů (The Tattler od dub. 1709 do ledna 1711; The Spectator od břez. 1710 do pros. 1712; The Guardian od břez. do říj. 1713; The Lover od ún. do květ. 1714; nejdůležitější byl Spectator), jejichžto rozmanitým a cenným obsahem mravoučným a literárním, humoristickými posudky zvykův, obyčejův a vkusu časového, jakož i zaokrouhleným a vytříbeným slohem podstatně přispěli ku povznesení mravnosti a vzdělání v občanských kruzích národa. Přízeň, které časopisy jejich požívaly, svědčí také, jak velikou váhu tehdy již literatura měla v nejširších vrstvách obecenstva. Současně s nimi působil satirik Jonathan Swift (* 1667 — J 1745), horlivý, ač ne právě důsledný spisovatel politický a rázný zastánce zájmů nešťastného Irska. Swift psal nepatrné básně lyrické, ale výborné satiry prosou, z nichžto zvláště tři vynikají: The Battle of the Books, kterou ve sporu o přednost vzdělán! klassického a moderního postavil se na stranu klassiků. Hie Tale of a Tjír jest jedovatý útok na církve katolickou, lutherskou, anglickou a kalvinistickou. Nejslavnější jsou Gulliver’s Travels, výborná satira na politické a společenské poměry soudobé v podobě cestopisu tak živě líčeného, že kniha nehledíc k satirické tendenci jest velmi zábavným čtením i pro mládež. Jaké změny po návratě Stuartů zasáhly ve drama, již výše naznačeno při Drydenovi. Tragédie pseudoklassicismem stržena jest s výše shakespearovské do hlubin prázdných, ale slohem nadutých deklamací »rekovských«; starý, působivý blankverse nahrazen strojenými umělůstkami rýmu; ale přece vážné hry zachovaly aspoň cudnost mravní. Veselohra však poklesla v nemravnost a oplzlost nejhrubší; ale nelze jí upříti vtipu a živosti. I spisovatelka jedna smutně proslavila se komédiemi oplzlého obsahu, Aphra Behnová (f 1689), které vrstevníci dávali poetické jméno Astraea. S raffinovanou pak nemravností nejoplzlejší věci kladeny v ústa hereček, které na rozdíl od dřívějšího zvyku v ženských úlohách vystupovaly od r. 1660. (První byla herečkou zastoupena Desdemona v »Othellu«.) Záhy proti neřesti této ozvali se hlasové vážní. Richard Blackmore v předmluvě k eposu svému Prince Arthur bojoval již r. 1695 proti nemravnosti na jevišti; ale mnohem účinněji vystoupil Jeremy Collier (* 1650 — + 1726) řízným spisem A Short View of the Immorality and Profaneness of the English Stage (1698) a skutečně zvítězil nade zlem časovým tak, že r. 1704 vydána byla královská zápověď, uvádět! na jeviště, co by bylo proti náboženství a slušnosti. Jen litovatt jest, že tím zase veselohra téměř úplně stržena buď v nechutenství frašky nebo v plačtivou dojemnost. Jako skladatelé nemravných sice, ale jinak vtipných veseloher vynikli: William Wycherley (* 1640 — † 1715), jehož kusy The Gentleman Dancing Master (dle Calderona), Love in a Wood or St. James’s Park, The Country Wife, The Plain Dealer (všecky tři dle Molièra) mají zvláště zdařilou osnovu. William Congreve (* 1672 — † 1729) podobně proslavil se dovednou osnovou komédií The Old Bachelor, The Double Dealer, Love for Love, The Way of the World. Sepsal též málo zdařilou tragédii The Mourning Bride. George Farquhar (* 1678 — † 1707) ve příčině mravnosti již aspoň poněkud obrátil se na cestu lepší. Sepsal mimo jiné Love and a Bottle, The Constant Couple a nejlepší ze všech The Beaux' Stratagem, podlé něhož pak Oliver Goldsmith složil svou veselohru She Stoops to Conquer. — Na lepší cestě k cudnosti jest též architekt John Vanbrugh (* 1666 — † 1726) kusy svými Relapse, The Provoked Wife, The False Friend a jinými, z nichž osnovou i charakteristikou nejlepší jest The Confederacy. — A na dráze jednou ražené ještě dále pokročil herec a poeta laureatus Colley Cibber (* 1671 — † 1757), z jehož komédií jest asi nejlepší The Careless Husband. Cibber také vzdělával starší dramata (na př. Shakespearova Richarda III.) a vlastním životopisem (An Apology for my Own Life) zůstavil po sobě důležitý pramen vědomostí o tehdejších poměrech divadelních. — K veselohrám přiřadili sluší také první domácí operu satirickou pod názvem The Beggars' Opera, kterou John Gay (* 1688 — f 1732) bojoval jednak proti špatné vládě ministerstva Walpolova, jednak proti přílišné zálibě ve zpěvohrách italských. —■ Po výtce tragédie skládal Nathaniel Lee (* 1657 — J 1692). Z četných kusů jeho nejpěknější jest Lucius Junius Brutus. V ostatních Lee, jenž měl nadání velikolepé, nedovedl se mírnili, tak že mají ráz divoký, pustý a v dramatické osnově nedokonalý. Ale zásluhou Leeovou jest, že zase začal užívali pětistopých jambů nerýmovaných. — Thomas Otway (* 1652 — f 1685) Leeovi ve všech příčinách se podobá. Nejzdárnější jeho tragédie jsou The Orphan a Venice Preserved; zvláště druhá pokládá se obyčejně za nejúchvatnější drama anglické po Shakespearovi. — Méně důležití, ač svou dobou dosti slaveni byli ještě skladatelé dramat Thomas Southerne (* 1659 — † 1746), John Crowne (*1661 —f 1698), Nicholas Rowe (* 1673 — † I7I3), Thomas Shadwell (* 1640 — † 1692) a hlavně George Lillo (* 1693 — † 1739), jenž pozoruhodný jest jako pisatel pohnutlivých dramat z občanského života. Nejlepší jeho kusy jsou George Barnwell, Fatal Curiosity a Arden Feversham, V lyrice a epice této doby mimo Drydena a Popea málo jest básníků jen poněkud vynikajících. Jméno »correct poets« zjednalo si uhlazenými verši lehkého, buď lyrického, buď» didaktic. a kritic. obsahu několik šlechticů, jako Earl of Roscommon (* 1634 — ■j-1685), Earl of Rochester (*1647 — j-i68o), Sir Charles Sedley (* 1639 — j 1701), vévoda Buckingham (* 1649 —j-1721), Earl of Dorset (*1638 — j 1706). Nad ně poněkud předčí nešlechtící John Philips (* 1676 — f 1708), jenž sepsal podlé Vergilia báseň polopopisnou, polodidaktickou Cider, a John Po mfret (* 1667 — † 1703), jehož Choice líčí příjemnosti klidné literární práce v zátiší venkovském. Větší jest již význam, jehož nabyl Matthew Prior (* 1664 — † 1721) básní filosofickou Alma, biblickým eposem Solomon, pak lehkou lyrikou erotickou a mravoučnými povídkami rázu La Fontainova; ale podřízené důležitosti jsou zase lékař Sir Samuel Garth (* 1670 — † 1719), Thomas Parnell (* 1679 — f 1718), přítel Popeův a Swiftův, Thomas Tickell (* 1686 — 1 1740). — Do této doby konečně spadá také selanka The Gentle Shepherd, kterou r. 1725 Skot Allan Ramsay 1686 — † 1758) obnovil a ušlechtil starší zálibu v poesii pastýřské. Velikou důležitost má doba tato pro zábavnou prosu. Dotud pěstovány byly romány rytířské, dvorské čili eufuistické, pastýřské a novelly italského původu. Osamělým, ač výborným zjevem jest allegorický »Pilgrim’s Progress« Bunyanův. Všeliké povídky mimo jediné novelly italské nelíčily světa skutečného, nýbrž svět vybásněný, ano dokonce málo pravdě podobný a psány byly skoro výhradně pro vyšší třídy společnosti. V tom právě obrat rozhodný způsobil Daniel Defoe (*1661 — j 1731), jenž prosu výpravnou přenesl na základy jediné zdravé a rozvoje schopné líče život skutečný dle pravdy a tak, že i nejširší vrstvy národa mohl zajímali. Defoe mnohými nehodami za pestrého života svého zkoušený a tudy takměř všech stránek lidské povahy znalý, byl z nejplodnějších angl. spisovatelův a různých děl jeho počítá se do 200. Většina byla obsahu politického (jako výborná satira na nesnášelivost státní církve The Shortest Wav with the Dissenters) a národohospodářského (jako Essay on Projects, ve kterém Defoe již načrtl první popudy ke spolkům pojišťovacím, záložnám, bankám a jiné myšlénky, které v pozdějších dobách byly provedeny). V zábavné prose však obrat způsobil nejvíce jeho Robinson Crusoe (vyd. r. 1719), jehož úspěch nejen doma, ale i v cizině jest příliš dobře znám, aby třeba bylo o něm se rozepisovali. Všecko tajemství úspěchu tohoto záleží ostatně jen v nelíčené prostotě a pravděpodobnosti vypravování, kterou také jiné novellistické práce Defoeovy jsou ozdobeny. Z nich The Memoirs of a Cavalier a The Journal of the Great Plague of London dlouho pokládány byly dokonce za prameny historické. V prose {{Prostrkaně|naukové}} hlavní podíl spadá na spisy deistů, z nichžto nejčelnější byli Charles Blount (* 1654 — † 1693), John Toland (* 1670 — † 1722), Anthony Collins (* 1676), William Lyons, Matthews Tindal (* 1657 — † 1733), Thomas Chubb (*1679 — j 1747), Thomas Morgan (J 1743). Více ke mravní stránce přihlíželi, s deisty ve příčině dogmatické se srovnávajíce, moralisté, z nichžto nejvíce znám jest Anthony Ashley Cooper, Earl of Shaftesbury (* 1671 — J 1713), jehož duchaplná pojednání morálně filosofická a aesthetická jsou sebrána pode jménem Characteristics of Men, Manners, Opinions, Times. — Zastává-li Shaftesbury myšlénku, že tento svět jest nejlepší a člověk přirozeně nakloněn ke ctnosti, lékař Bernard de Mandeville (* 1670 — † 1733) naopak dokazuje, že špatnost jest nezbytná, v básni svou dobou velmi oblíbené The Grumbling Hive or Knaves turned Honest. Morálně filosofické spisy psal také Francis Hutcheson (* 1694 — † 1747) a v následující době myšlénky moralistů podrobněji rozvedl Adam Ferguson (* 1724 — t 1816) ve spise Principles of Moral and Science. — Nad deisty a moralisty důležitější byli filosofové Locke, Berkeley, Hartley a Hume — John Locke (>;: 1632 —■ † 1704) pojednáním An Essay concerning Human Understanding jest zakladatelem empirické filosofie a sensualismi!; pojednáním Thoughts on Education razil dráhu rozumné paedagogice žádaje vychování přirozené a rozebíraje myšlénky, které později Rousseau podrobněji vykládal. V posláních Letters of Toleration Locke přimlouvá se za snášelivost náboženskou a spisem The Reasonableness of Christianity snaží se dokázali, že křesťanská víra ve zjevení boží neodporuje rozumu. Pojednáním o vládě (Treatise of Go vernmenf) zastává se theorie o svrchovanosti národa. -— Biskup Jiří Berkeley (* 1684 t I753) ve spisech svých stojí na stanovisku subjektivného idealismu a rázně ozval se proti Mandevillově bajce o včelách. — David Hartley (* 1704 — † 1757) založil psychologii materialistickou, ale vynasnažil se uvésti ji v souhlas se zásadami theologickými. — Skot David Hume (* 1711 — † 1776) Lockeův empirismus přetvořil ve skepticismus. Nejdůležitější spisy jeho jsou A Treatise on Human Nature; An Inquiry into Human Understanding a The Natural History of Religion. Dějinami A. (History of England), které začal}’ vycházeli teprve r. 1754, Hume náleží již době následující. V této době historiografie celkem opatřena byla dosti chatrně. EdwardHyde, EarlofClarendon(* 1608— J 1674) napsal History of the Great Rebellion, počínaje r. 1625 jako očitý svědek, ale se stanoviska royalistického; biskup Gilbert Burnet (* 1643 — † 1715) vydal výbornou History of the Reformation of the Church of England a několik životopisů; v rukopise zůstavil History of my own Time, v níž doba občanské války a republiky vylíčena jest stručně a pak děje až do r. 1713 podrobně, ale zase poněkud strannicky. — John A r buthnot (* 1667 — -j- 1735) v díle History Anglie (jazyk a literatura). of John Bull podal humoristický obraz války ! o posloupnost. Politický essayista byl Henry St. John ViseQuntBolingbroke(* 1678 — f 1751), a sbírkami dopisů proslavili se Lady Wortley Montagu (* 1689 — † 1762) a Philipp Dormer Stanhope, EarlofChesterfield (* 1694 — •)■ 1773). Dopisy Chesterfieldovy svědčí jeho synu a obsahují hojnost praktické moudrosti pro život, ač ne vždycky se srovnávají s mravností. — Na slovo vzatý zástupce exaktní vědy za této doby, slavný Sir Isaac Newton (* 1642 — J 1727) hlavní dílo své (»Philosophiae Naturalis Principia Mathematica«) i jiné práce vědecké vydal po latinskú. Pojednání Optics or a Treatise of the Refractions, Inflections, and Colours of Light, kterým vědu tuto založil, pak několik rozprav theologických sepsal jazykem rodným. — Pro úplnost doloženo budiž zde, že v '''A'''-ii roku 1728 také vyšel již první slovník obecných vědomostí pod názvem Cyclopaedia, již ve dvou svazcích foliových vydal Ephraim Chambers. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. D) Návrat ku přírodě. (Od poi. do konce stol. XVIII., t. j. od smrti Popeovy do prvního vystoupení Waltera Scotta r. 1786). Politické události této doby aspoň uvnitř země jsou méně bouřlivé. Králové Jiří II. (po r. 1746) a Jiří III (1760 — 1820) trůn drželi již bez odporu. Války vedeny jsou s Francií a Španělskem, ale ukončeny mírem pařížským 1763. Koloniální država rozšířena Indií a Kanadou, ale zmenšena ztrátou obcí Severoamerických. Na sklonku doby revolucí francouzskou (1789) i A. stržena ve válku. Návratem ku přírodě doba tato nazývá se jen potud správně, že na dobro odstraněn jest pseudoklassicismus, a zavládly názory dokonalejší o podstatě a úkolu básnictví, jež mělo býti napodobením přírody se šetřením původnosti a neodvislosti básníkovy. Všelicos nepřirozeného, jako přílišný idealismus, chorobné citlivůstkářství a strojenost slohu, buď z dřívějších dob zbylo, bud nově se vyvinulo. Volnost tvorby, které básníci se domáhali proti střízlivé pravidelnosti dřívější, namnoze se zvrhala ve zmatek všeho řádu prázdný, snaha po upřímném, vřelém citu proti bývalé rozumné chladnosti sváděla k horování v citech nucených. Ale aspoň snah dobrých nelze neuznali a do značné míry také dosti zdárných výsledků. Pěstění literatury ještě více nežli za doby předešlé přešlo v ruce nešlechticů, poněvadž kruhy občanské rozvojem sociálným dosáhly největší důležitosti ve státě, a tím již podmíněn byl ráz písemnictví takořka národnější, jenž mimo jiné osvědčil se také tím, že (zásluhou herce Davida Garricka) Shakespeare zase v původní podobě uveden byl na jeviště, a že probudila se láska ke staroanglické poesii národní, jejíž památky horlivě sbírány jsou a vydávány. (Ovšem láska tato k minulosti a poesii národní také příčinu dala k podvodům, jichžto dopustili se T h o m a s Ch a tterton vydav podvržené básně středověkého prý básníka Rowleye, a James Macpherson, jenž smyslil si skotského barda Ossiana 365] a předstíral, že básně jeho jazykem gaelskýmsebral po horách skotských.) V literatuře nejpřednější místo v této době zaujímá román. Na základě realistickém, na nějž tuto větev písemnictví postavil Defoe, s velikým zdarem dále pracoval Samuel Richardson (* 1689 — † 1761), jenž v pokročilém již věku jal se skládali formou dopisů romány mravokárné. V prvním (Pamela), vylíčil osudy ctnostného děvčete, které odolavši všemu svádění na konec dochází odměny za svou vytrvalost; ve druhém (Clarissa Harlowe) zase životní zápasy a smrt dívky svedené nesvědomitým mužem, jenž sám hyne v souboji; ve třetím (Sir Charles Grandison) nešťastnou lásku Italky ke krásnému a ctnostnému šlechtici anglickému. Richardson, jakkoli unavuje rozvláčností, nadsazuje mravokárnost a příliš libuje si v přesládlé sentimentálnosti, přece napodobitele své naučil líčili upřímný, pravdivý cit a kreslili případně charaktery, zejména do hloubky psychologické. Aby chorobné citlivůstkářství a ostatní vady Richardsonovy příliš nerozmohly se na škodu zdravého realismu, o to postaral se Henry Fielding (* 1707 — † 1754), jehož první román Joseph Andrews přímo skládán byl jako parodie Pamely, ale vydařil se jakožto vzor nového druhu, románu totiž humoristického, jejž Fielding hned sám ve hlavním díle svém Tom Jones dovedl k veliké dokonalosti výtečně zosnovav děj všecken pravdě podobný a poutavý a do podrobná nakresliv povahy jednajících osob, poněkud drsné sice, ale vůbec přirozené a pravdivé. Slabší, avšak přece ještě dosti cenná jest i jeho povídka Amelia. —- K Fieldingovi řadí se důstojně Tobiáš Smollett (* 1721 —- •)- 1771), který přidržev se humoristického směru v románech svých Roderick Random, Peregrine Pickle a zvláště v nejlepším Humphrey Clinker, realisticky a zdárně, často i drasticky líčí tehdejší poměry společenské, ačkoli předchůdců nedostihl osnovou děje a jednotnou charakteristikou osob. — Charakteristiku tuto do posledních podrobností hlavním úkolem si učinil Laurence Sterne (* 1713 —-j- 1768) v románech Tristram Shandy a The Sentimental Journey nedbaje jinak osnovy a postupu děje. Avšak velikou vadu tuto odčinil tím, že staví se na povznesené stanovisko srdečného humoru a vřelé soustrasti s nedokonalostmi lidskými. — Šestý konečně novellista veliký, Oliver Goldsmith (*1728 —11774), hlavním spisem svým The Vicar of Wakefield přes mnohé vady jeho podal vzor poutavého vypravování, realistické charakteristiky, dokonalé lahody slohu, něžné prostoty smýšlení a nelíčené upřímnosti citu. — Pracemi těchto mužů román v '''A'''-ii pro všecky doby postaven byl na přirozenou půdu rozvoje a vytčen mu úkol líčili život skutečný, po výtce rodinný a společenský. Současné pokusy o vzkříšení románu rytířsko-romantického, jež učinil Horace Walpole (* 1717 — J- 1797) spisem The Castle of Otranto, nezůstaly sice bez napodobitelů, mezi nimiž jest i spisovatelka velenadaná Anna Radcliffová (* 1764 — -(• 1823), ale celkem přece díla podobná proti románům realistickým jsou jen zjevy vzácnými. Vlastní {{Prostrkaně|básnictví veršované}} — sjedinou výjimkou — proti prose zábavné ustupuje do pozadí. Nejvíce ještě pěstovaly se elegické, popisné a didaktické druhy. Elegikern nejslavnějšim jest Edward Young •(* 1681 — † 1765), jemuž ze smutných událostí rodinných vzešla nálada k hlavnímu •dílu Night-Thoughts. Jsou to zádumčivé žalozpěvy o životě, smrti, nesmrtelnosti a jiných záhadách filosofie náboženské a takořka první projevy »světobolu«, jenž později se rozšířil v literaturách evropských. Young sepsal též báseň o dni soudném The Last Day, pak The Force of Religion, jenž opěvá tragický osud Jany Greyovy, dvě satiry a tři tragédie (Busiris, The Revenge, The Brothers), všecky nepatrné. Prosaickým pojednáním Conjectures on Original Composition zastal se volné tvorby básnické napodobením přírody proti poutům pseudoklassicismu. Zásady jeho, jež dále rozváděli JosefWarton (* 1722 — † 1800), Hugh Blair (* 1718 — † 1800), William Hogarth (* 1697 — † 1764), brzy všeobecně byly přijaty nejen v '''A'''-ii, nýbrž i v ostatních literaturách evropských. -— Lnutí ku přírodě prakticky nejlépe provedl James Thomson (* 1700 —• † 1748) básní popisnou The Seasons, která uhlazenou formou a střízlivostí citu sice připomíná Popea, ale proti němu vyniká pravdivostí obrázků přírodních. Ostatní básně Thomsonovy, mezi nimi 5 tragédií, nejsou hrubě zdařilé. Spolu s Davidem Malletem (•(• 1765), jinak málo vynikajícím, Thomson složil maškarní hru Alfred, ve které obsažena jest píseň »Rule Britannia, rule the waves«, jež rozšířila se po všem národě. —- Poučného, filosofického obsahu jest báseň The Pleasures of Imagination, ve které lékař Mark Akensi d e (* 1721 — J 1770), rodem Skot, stopuje a líčí pocity působené v mysli lidské krásnými předměty v přírodě a umění; vyniká rázností slohu, krásou mluvy i hojností myšlének. — William Cowper (* 1731 — † 1800) jest z nejpřednějších zástupců básnictví tak řečeného přirozeného. Hlavní dílo jeho The Task popisuje veršem život v přírodě a domácnosti s přídavkem úvah mravokárných. I ostatní básně Cowperovy ( The Table Talk, The Progress of Error aj.) nesou se podobným směrem; z menších plodů prostonárodním tónem se zamlouvá komická ballada John Gilpin, a hlubokým citem báseň On Receiving my Mother’s Picture. Z {{Prostrkaně|lyrických}} básní této doby nejzdárnější hloubkou myšlének, vážností tónu a lahodou mluvy jest Elegy Written in a Country Churchyard, kterou sepsal professor cambridgeský Thomas Gray (* 1716 — † I771)- Mimo ni složil jen jeitě několik ód, z nichžto nejlepší jsou The Bard, The Progress of Poesy, To Adversity. — Básníky druhého řádu byli James Beattie (* 1735 — † 1803), jehož Minstrel byl asi prvním plodem novéno směru přírodního, a Erasmus Darwin (* 1731 — j- 1802), otec slavného přírodozpytce, který složil dvě básně poučné The Botanic Garden (o dvou částech: The Economy of Vegetation a The Loves of the Plants), pak The Temple of Nature or the Origin of Society. Jsou obsahu přírodopisného a vynaloženo na ně slohového umění více, nežli jestzáživno. — Zcela originálním zjevem v literatuře konečně byl George Crabbe (* 1754 — J 1832), jehož básně The Library, The Village, The Parish Register, The Borough, Tales in Verse, Tales of the Ha'l jsou šťastnou směsí částek popisných, idyllických a novellistických. Hlavně The Village jest zdařilá spodobujíc věrně podlé pravdy život pracovního lidu. Méně zdárné jsou Sir Eustace Grey, a The Hall of Justice upomínajíce na romány hrůzoplodné. — Ve dramatě po všecku tuto dobu mimo jediné veselohry Sheridanovy nic cennějšího nebylo sepsáno. Zvláště tragédie (jako některé romány) zabředla již na sklonku předešlé doby v mravokárnou tendenci pohnutlivých příběhů rodinných, jaké psal již Lillo a podlé něho v této době Edward Moore (* 1712 — † 1757; The Gamester), Richard Cumberland (* 1732 — † 1811; The Brothers, Tne Westindian, Tne Jew). Cumberland však přece poněkud zdárněji spodobuje charaktery. I veselohra celkem chatrně jest opatřena; básníci psali vlastně jen frašky, v nichžto sice bylo hojnost komiky, vtipu i satiry, ale málo umělecké osnovy a charakteristiky. Podobné kusy skládal novellista HenryFielding, herec David Garrick (* 1716 — f 1779), jehož nejlepší dvě komédie The Lying Valet a Miss in her Teens dosud na jevišti se drží, a Young Samuel Foote (* 1720 — t I777)> z jehož 89 frašek aspoň jedna The Mayor of Garratt posud jest oblíbena. Pak ještě otec a syn Jiří Colmanové (* 1733 — 1794, 1762 — 1836), také herci a podnikatelé divadel, kusy svými vynikli nad prostřednost, zejména mladšího kus The Heir at Law došel chvály. Vážnější jsou veselohry novellisty Oli vera Goldsmitha(77;e Goodnatured Mán, The Stoops to Conquer), a skutečně uměleckou cenou vynikají kusy The Rivals a The School for Scandal, které sepsal Richard Brinsley Sheridan (* 1751 — † 1816), stejně proslavený jako básník, řečník parlamentární a státník. Veselohry jeho jsou plny mravních myšlének, a přece nejsou mravokárné, plny výborného vtipu a přece ne fraškovité, dialog jest vždy duchaplný a mluva vzorem řeči dle potřeby prostonárodní nebo uhlazené. Poněkud slabší jsou Sheridanovy tři frašky (nejlepší z nich ještě The Critic) a komická opera, The Duenna. — Sheridan jest posledním skutečně uměleckým zjevem v anglickém dramatě. Básníkem zcela samorostlým, s rozvojem ostatní poesie této doby nesouvislým, ale daleko nad ni vynikajícím, byl Skot Robert Burns (* 1739 — + 1796), syn prostého rolníka, jenž na venkovské škole nabyl tak nedostatečného vzdělání, že vším právem náleží ho nazvat! samoukem. Přes to vše Burns jest z největších lyriků nejen anglických, ale všeho světa. Básně jeho líčí skutečně jen pravdivý cit, jsou prázdny vší strojenosti, a jako obsah jest prostý, pravdivý, tak mluva (přirozené nářečí skotské) jest nelíčená, samorostlá, plna nehledané lahody a hudebnosti. Mimo písně Burns sepsal též několik ballad a básní popisných; nejlepší z nich jest Tam O’Sbanter. — Vedlé Burnsa ve Skotsku povstali i jiní básníci samoukové, jejichžto činnost z větší části spadá již do následující doby, jako tkadlec Robert Tannahill (* 1774 — † 1810), zedník Allan Cunni ngham (* 1784 — ■)-1842), nádenník Robert Nicoli 1814 — 11837), písař Motherwell a nejslavnější z nich ovčák James Hogg (* 1772 — † 1835), který nejraději zpíval ballady (pověsti) národní. V oboru {{Prostrkaně|prosy naukové}} nejlépe v době této vyvíjela se historiografie, která od prostého vypravování postoupila k pragmatickému badání a filosofické reflexi. Počátek tímto směrem učinil filosof David Hume v díle History of England (od Caesarových výprav do Britannie po Jindřicha VII.). Úvahám jeho vadí jen pochybená zásada, že působení církve, ať byla jakákoli, vždycky bylo neblahé. Jeho příkladu následoval William Robertson (* 1721 — † 1793) vDějinách Skotska za Marie Stuartky a syna jejího Jakuba, pak v Historii Karla V. a v Dějinách objevu a osazení Ameriky. Stanovisku nynější vědy práce Robertsonovy již nevyhovují, ale vyznačují se důstojným, povýšeným rozhledem po dějinách a poutají mistrným slohem. — Edward Gibbon (* 1737 — -j 1794) obsáhlým spisem History of the Decline and Fall of the Roman Empire pojistil si místo mezi předními dějepisci všeho světa, ačkoli dílo jeho nyní také jest již zastaralé. — Do této doby spadají počátky vědecké historie literatury. První záslužné práce toho směru vykonal Samuel Johnson (*1709—f 1784), jenž svou dobou stál v čele všeho literárního ruchu anglického. Sepsal básně satirické dle luvenala (London, The Vanity of Human Wishes a j.), povídku mravokárnou Rasselas a všeliká pojednání, ale nejvíce proslavil se Slovníkem jazyka anglického a hlavně Životy básníků (Lives of the Poets), které přidány jsou jako předmluvy k básním jejich, vydávaným Johnsonem v 1. 1779 - 81. — Systematické pak dějiny literatury angl. pořádkem chronologickým (The History of English Poetry, od XI. do XVI. stol.) sepsal prof. Thomas Warton (* 1728 — † 1790), jehožto dílo dosud ceny nepozbylo. — Zvýšená váha parlamentu způsobila rozkvět veřejného řečnictví a politické literatury. Řečníky největšími byli EdmundBurke (* 1729 — J- 1797) a William Pitt, Earl of Chatham (* 1708 - † 1778). V politickém písemnictví nejvíce vynikly dopisy (od ledna 1769 do ledna 1772) vydávané pod pseudonymem Junius, pod nímž kdo se skryl, podnes zcela na jisto není postaveno. Novou vědu politickou, nár. hospodářství, založil Adam Smith (* 1723 — f 1790) dílem Wealth of Nations, — v literatuře právnické nejvíce pozoruhodný jsou Commentaries on the Laws of England, jež sepsal Sir William Blackstone (* 1723 — † 1780), a které od té doby nebyly dílem lepším nahrazeny, nýbrž jen přídavky a opravami doplňovány. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. E) Romantika. (Od prvního vystoupení Scotto va 1796 do konce let dvacátých století XIX.) Politické události ovládány jsou válkami s Francií do pádu Napoleonova. Zdárné v nich úspěchy nemálo povznesly národní vědomí anglické. Ale vavříny v bitvách dobyté nemohly zastříti hniloby a nemravnosti vyšších tříd společnosti, iížto s trůnu samého (Jiřím IV.) dáván jest příklad pohoršlivý. Když po válkách přestalo vzrušení vojenské, vady tyto vystoupily více na jevo a způsobily u mnohých lidí lepší mysli ošklivost nad stavem přítomným a zoufalství nad budoucností. Zádumčivost, již za předešlé doby vzniklá, rozvila se v úplný světobol, v úsměšné opovrhování vším lidským životem, a pessimismus otravoval i nejlepší květy písemnictví. Ale vedlé toho zavládl také směr zdravější. Neradostná přítomnost takřka vybízela hledati doby lepší a místa na pohled utěšenější. Záliba v památkách staré poesie, také již z předešlé doby přejatá, ukazovala k minulosti, ke středověku. Tak vznikla romantika, a čelným zástupcem jejím jest Walter Scott. Pessimisté zase a v čele jejich lord Byron, prchali z vlasti až do Orientu, ale dějin jeho a scenerie užívali jen za rámec pro neradostné a satirické své úvahy. Oba směry, romantika i pessimismus, mocně zasáhly v rozvoj také ostatních literatur evropských; ale také naopak jiné literatury začaly zase patrněji působiti v anglickou. Ruch básnický ostatně v '''A'''-ii byl velmi čilý. Svěží duch revoluce francouzské, jenž rozletěv se po vší Evropě všude drtil pouta duševního života a dařil jej perutěmi volnosti, v '''A'''-ii, kde při svobodě ústavní nebylo místa pro násilné bouře politické, způsobil aspoň veliké hnutí literární. Básnictví úplně setřáslo ztrnulé názory a úzkostlivá pravidla vnějších forem, a z dokonaného teď návratu ku přírodě a k dávným vzorům rázovité poesie starších dob obrodilo se v poesii novou, vzletnou, jakkoli v některých, a to právě nejlepších plodech znešvařenou pessimismem. Také prosa, a zvláště nauková, rozvojem věd exaktních a rozkvětem anglického obchodu a průmyslu získala velikou dokonalost. Epochální bylo vystoupení tvůrce romantiky Waltera Scotta (* 1771 — J- 1832), jehožto život sám střídavými osudy má ráz romantický. Nejprve uveřejnil veršované novelly z dějin a pověstí své skotské vlasti: The Lay of the Last Minstrel (události z pomezních válek Skotů s Anglií); Marmion (události před bitvou u Floddena r. 1513); The Lady of the Lake (dobrodružství krále Jakuba V, v přestrojení se potulujícího, a bitva u Bealu); Rokeby (bitva u Marston-Mooru) ; The Lord of the hles (boje Bruceovy r. 1307). Básně tyto uvítány jsou s nekonečným nadšením obecen.stva a /.půsebily úplnj' převrat vkusu. Ostatní romantické básně Scottovy (The Bridal of Triermain, Harold the Dauntless, Halidon Hill) již jsou značně slabší. Nebylo lze ani básníku tak vynalézavému jako byl Scott vyhnouti se opakování motivů. Chatrné jsou také básně politické The Vision of Don Roderick a The Field of Waterloo, kterými Scott slavil vítězství A. nad Napoleonem. Za to velikou cenu mají písně a ballady, které vřadil do svých románů. Moudře totiž Scott uznávaje, že síly své v oboru romantického eposu vyčerpal, obrátil se na pole jiné, na kterém mu kynula ještě větší sláva. Jal se psáti historické romány, jež čerpal ze skotských dějin (Waverley. Legend of Montrose, Old Mortality, Monastery, Abbot, Fair Maid of Perth, Castle Dangerous), pak z anglických (Ivanhoe, Kenilworth, Fortunes of Nigel, Peveril of the Peak, Betrothed, Talisman, Woodstock) a z kontinentální historie (Quentin Durward, Anne of Geierstein, Count Robert of Paris). Vedlé těchto děl z politické historie Scott vzdělal též události ze soukromého života za starodávna (Guy Mannering, Antiquary, Black Dwarf, Rob Roy, Heart of Midlothian, Bride of Lamermoor, Pirate, St. Ronan’s Well, Redgauntlet, Surgeon’s Daughter, Two Drovers, Highland Widow). Spisy těmito Scott jest zakladatelem moderního románu historického, v němž básník snaží se věrně vylíčiti dobu, ze které děj vzal, i v podrobnostech krajinných, krojů, zvykův a obyčejů. Scottovi se snaha tato dařila měrou nevšední, ačkoli líčení jeho jest poněkud příliš volně rozvláčné. Nadšení, které romány tyto vzbudily doma i v cizině, nebylo menší, nežli kterého se dostalo jeho romantickým povídkám veršovaným, a mnoho jest napodobitelů jeho po všech literaturách. Líčením skotského života, ale moderního, Scotta již předešla Alžběta Hamiltonová (* 1758 — f 1816) povídkou The Cottagers of Glenburnie a z pozdějších krajanů jeho nejbližší jsou mu John Galt (* 1779 — † 1839) a John Wilson (* 1785 — † 1854). Irské rodáky své způsobem Scottovým líčila Marie Edgeworthová (* 1767 — † 1849), ač její povídky mají také mravokárnou a sociálně reformátorskou tendenci, které Scott neznal. Scott však vedlé vlastních hojných plodů básnických pilně sbíral také staroskotské ballady (Minstrelsy of the Scottish Border) a vydával staroanglická i moderní díla básnická se životopisy (Sir Tristrem, Thomas of Ercyldoune; dílaDrydenova, Swiftova). Pilně studoval též a důkladně znal historii a ve svých Povídkách dědových Tales of a Grandfather) stanovil vzory populární historiografie. Životopis Napoleonův, jejž také sepsal, jest celkem chatrný ; ale jeho Letters on Demonology and Witchcraft svědčí o bohatých vědomostech a vážných studiích. Jako Scott jest v čele romantiků klidných, s sebou i se světem spokojených, kteří bez hněvu a zarytosti ponořují se v krásy minulosti, tak v čele pessimistův a básníků světobolu, kteří nad Bohem i světem zoufají a s trpkou hořkostí posuzují člověka i jeho bytí v přítomnosti a minulosti, jest lord George Gordon Noěl Byron (* 1788 — † 1824). Již r. 1807 vydal svazeček básní, jež přísně posouzeny byly v časopise »Edinburgh Review«. Byron pomstil se jízlivou satirou English Bards and Scotch Reviewers (1809). Pak vykonav cestu po Evropě a Malé Asii vydal r. 18x2 první zpěvy básnického cestopisu Childe Harold a rázem dobyl slávy. R. 1813 v květnu následovaly povídky veršem Giaur a The Bride of Abydos; r. 1814 v lednu Corsair, v létě po té Lara; r. 1816 vyšly The Siege of Corinth a Parisina. V lednu r. 1815 oženiv se Byron již po roce opuštěn jest chotí s dceruškou a po její žádosti soudně s ní rozveden. Jsa tím ze společnosti anglické jako vyobcován v dubnu roku 1816 opustil vlast po druhé a nikdy více jí nespatřil. V Genevě sepsal III. zpěv Childa Harolda, Vé{né Chillonského, Manfreda, Nářek lassův, v Benátkách IV. zpěv Childa Harolda. Pak dlel střídavě na různých místech Italie oddávaje se bezuzdně prostopášnostem. Od r. 1818 do 1823 sepsal ještě Ma^eppu, Dona Juana, Věk kovový, Ostrov, jakož i dramata Marino Fallerò, Sardanapalus, Foscari, Werner, Cain. Roku 1823 odejel do Řecka účastnit se boje o svobodu národa hellénského, ale již r. 1824 zemřel v Missolunghi. Byron byl básník prvního řádu; škoda jen, že vzácné nadání jeho poškozeno bylo špatným vychováním, neblahými poměry rodinnými a nezkrocenou výstředností života, k níž aspoň částečně mimo vlastní vinu zahnán by! licoměrnou společností, která sama jsouc mravně pokleslá přece jej po rozvodu s chotí vyštvala z vlasti. Sláva, které Byronovy básně takořka úprkem dobyly, byla úplně zasloužena. Zakládá se nejvíce na epech, které vynikají nejprve novotou látek, vypisujíce scenerii, zvyky a horoucí vášně východních zemí; pak i duch, kterým Byron psal, byl neobvyklý, nový: byla to bouřlivá vášeň, která obrovskou silou otřásala zastaralými názory. A nade vším rozlito temno nespokojenosti, přesycení a nenávisti, nálada elegickosatirická, bol světový. Jinak cit Byronův jest upřímný, obrazotvornost takměř nevyčerpatelná, básnická mluva skvělá ráznými kontrasty, případnými obrazy a lahodně zvučnými rhythmy. Dobré stránky tyto oslnily čtenářstvo tak, že s počátku nebylo slyšeti leč chválu. Když však potuchlo první nadšení, shledány jsou také mnohé vady v osnově děje i v charakteristice. Byron vypravuje trhavě, úryvkovitě; jednotlivosti básní jeho jsou překrásné, celky nesrovnalé. Charaktery jsou věrně dle pravdy kresleny, ale není v nich rozmanitosti; všude jsou jen dva, podstatou vždy stejné : muž plný vášně a ohně, opovržení k lidstvu, pochybovačnosti a zoufalství, ale přece schopen nejútlejších hnutí srdce (Byron sám!) a vedlé něho žena oddaná a obětovná, ale oddaná slepě bez uvědomělé rozvahy. Vady tyto ještě více na jevo vystupují ve dramatech, která se nehodí na jeviště. Jednotlivosti v nich (hlavně v Manfredu a Kainovi) jsou krásné, velikolepé, ale osnova děje nedramatická, a charakteristika takměř udušena lícněmi a úvahafni. Mezi lyrickými básněmi Byronovými mnoho jest velmi něžného a cenného; satiry jeho jsou řízné a žahavé. Příkladem {{Prostrkaně|Scottovým}} spravovali se nejprve básníci {{Prostrkaně|školy jezerní}} ''(Lake-School)'', t. řeě. odtud, že hlavní členové její Wordsworth, Southey a Coleridge, spojeni jsouce přátelstvím a svazky příbuzenstva delší dobu žili sobě na blízku při jezerech v severozápadních hrabstvích A., Cumberlandu a Westmorelandu, a z tamních krás krajinných leckterý podnět vzali ke zdařilému líčení přírody. Název školy ostatně nemá oprávněnosti, poněvadž nebásnili rázem naprosto stejným, nýbrž každý má své osobní zvláštnosti. Nejstarší z nich byl William Wordsworth (* 1770 — † 1850). Sepsal hojně básní lyrických, epických, popisných a didaktických, z nichžto nejznačnější jsou: The Excursion, zlomek úvah o Bohu, přírodě a lidech, v jednotlivostech dosti zdařilý, celkovou osnovou však pochybený. The White Doe of Rylstone or the Fate of the Nortons, veršovaná povídka historická s nádechem mystickým. Ecclesiastical Sonnets, 122 básně o předmětech církevních, mnohé velmi zajímavé hloubkou myšlének. Také mezi balladami Wordsworthovými některé (jako Laodamia, Ruth a jiné) jsou zdařilé. Wordsworth při každé příležitosti (v předmluvách k básním a pod.) za první podmínku poesie prohlašuje přirozenost, prostotu, nelíčenost, a žádá, aby ani mluva poetická nelišila se příliš ode mluvy všední. Dle toho také předním znakem jeho básní jest prostota jakási, jen že patrně nucená, a mimo ni podivná směs klassicismu, romantismu, mysticismu a — všednosti. Jakkoli požíval svou dobou veliké úcty, Wordsworth přece nevynikl ničím nad slušnou prostřednost. — Robert Southey (* 1774 — † 1843) byl básník nad míru plodný; díla jeho plní 109 svazků, nepočítajíc ani asi 150 pojednání, roztroušených po časopisech. Nejvíce jest prací prosaických, jejichžto jasný, rázovitý sloh vůbec se chválí; jsou mezi nimi Dějiny brasilské, Dějiny anglickofrancouzské války na poloostrově Pyrenejském, životopisy Nelsona, Wesleye, Cowpera, Chattertona a j. — Z básní žádná nemá ceny trvalé; nejlepší ještě jsou fantastické, příliš romantické básně epické Joan of Arc, Thalaba the Destroyer (arabská pohádka), Aíadoc (pověst o báječném objevení Ameriky ve XII. stol.), The Curse of Kehama (mythus indský) a Roderick, the Last of the Goths (o zhubení říše gótské Araby ve Španělích). Nejméně plodný, ale daleko nejnadanější básník kroužku jezerního byl Samuel Taylor Coleridge (* 1772 — † 1834). Sláva jeho zakládá se na skrovném svazku ballad a písní, a sice hlavně dvou ballad The Ancient Mariner a Christabel, které jsou mistrnými kusy básnictví romantického, líčíce zvláště hrůzoplodné, mystické a démonické živly už pouhým rhythmem a zvukem veršů, jak to před ním nedovedl nikdo, a po něm snad jen Američan Edgar Allan Poe ve slavném svém »Krkavci« (The Raven). ColeUufiv Slovník Nauňný, »v. II. 13,2 1339. ridge psal též dramata, ale nepatrná; přednáškami o Shakespearu krajanům svým první důkladně poukázal na velikost tohoto genia. Psal též filosofická, náboženská, aesthetická a politická pojednání, v nichžto jeví se nejprve přívržencem Plotinovým, pak Kantovým, ale vždy s příměskem zvláštní mystiky. Básníkem zvláště ušlechtilým a lahodným byl Thomas Moore (* 1779 —f 1852), syn chudobných rodičův irských; k vlasti své po všechen život lnul vřelou láskou, kterouž i v písních osvědčoval. Slávu básnickou zjednal si nejprve překladem Anakreonta, pak sbírkou lyrických kusů, jež vydal pod pseudonymem Thomas Little, a konečně básněmi americkými (Poems relating to America), mezi nimiž jest již mnohá perla dokonalá. Značnější jsou Irish Melodies, sbírka 125 písní obsahu rozmanitého, přizpůsobených starým irským nápěvům, a National Airs, asi 70 písní k nápěvům různých národů. Řadu lyrických plodů zavírají Sacred Songs, písně ne sice přímo duchovní, ale zbožného obsahu. Na těchto básních, dosud hojně čítaných, sláva Mooreova nejvíce se zakládá, a právem, poněvadž písně jeho jsou skutečně nejlepšími ukázkami nové lyriky anglické. Ale Moore sepsal též velmi lahodné hásně epické: Lalla Rookh, cyklus 4 eposů východozemských, jež vynikají čilou obrazotvorností a krásnými lícněmi orientských obyčejův i přírody. O něco méně zdařilé jsou The Loves of Angels, tři povídky veršované, jež zpívá tolikéž andělů. Dosti velikou cenu mají také Mooreovy básně satirické Tmo Penny Post Bag, The Fudge Family in Paris, The Fudges in England a Fables for the Holy Alliance. Mimo to Moore sepsal egyptskou novellu The Epicurean a životopisy Byronův a Sheridanův a některé jiné méně vynikající spisy prosaické. — Méně důležitý, ač velmi plodný básník bylThomas Campbell (* 1777 — † 1844), jenž proslavil se hlavně vlasteneckými písněmi, z nichžto mnohá zobecněla jako píseň národní. Zvláště báseň Ye mariners of England stala se takořka hymnou angl. plavců. Z ostatních prací jeho nejlepší jest báseň poučná The Pleasures of Hope. Jemu podoben byl Samuel Rogers (* 1763 — f 1855), skladatel didaktické básně The Pleasures of Memory. — Pak jmenovati jest ještě Waltera Savage Landòra(* 1775 — † 1864), přítele a zastánce Southeyova, kterého vrstevníci velmi sobě vážili. Ze spisů jeho nyní pouze prosaické Imaginary Conversations of Literary Men and Statesmen ještě se čítají. — Z kruhů osobních přátel Scottových byla také Joanna Baillieová (* 1762 — † 1851), která mimo četná dramata knihová složila svazeček výborných skotských písní. — Lahodou formy a vážností obsahu ozdobeny jsou četné epické a lyrické básněFelicie Hemansové(* 1793 — + 1835), z nichž asi nejzdárnější perlou jest The Forest Sanctuary. Zádumčivou náladou vyznačují se básně, jež složila Laetitia Elisabeth Landonová (* 1802 — † 1838). Řídili-li se básníci právě uvedení více méně příkladem Scottovým, měl také Byron stoupence, z nichžto nejpřednější jest Percy Bysshe Shelley (* 1792 — † 1822), vzoru svému podobný rozervaným životem, bujným vzletem a vší subjektivnou a pessimistickou povahou básnických plodů. S Byronem také v cizině se stýkal vyloučiv se jako on výstředním životem ze společnosti své vlasti. Práce jeho nejdůležitější jsou: Queen Mab, báseň fantasticky allegorická, částečně podlé vzoru Spenserovy »Faerie Queen«. Alastor čili Duch samoty, elegie, kterou básník úchvatnč líčí stav vlastní duše. The Revolt of Islam, epos, v němž básník vede krutý boj proti náboženství, státu a manželství. The Witch of the Atlas, báseň epická. Rosalind and Helen, veršovaná povídka, zase namířená proti manželství. Julian and Maddalo, dialog o náboženství, ve kterém Shelley sebe (jakožto Juliána) s Byronem (Maddalem) spodobil o závod bojující proti náboženství. Adonais, elegie nad smrtí básníka Keatsa. Konečně dvě dramata: Prometheus Unbound slohem aischylovským, a úchvatná tragédie zločinců Cenci. Jen formu dramatickou mají Hellas, chvalozpěv na osvobození Řecka, a satiry na Jiřího IV.: Swellfoot the Tyrant a The Masque of Anarchy. Shelley psal též básně prostě lyrické, mezi nimiž jest mnoho vzácně zdařilého. Jakkoli Shelley velmi jest podoben Byronovi, přece od něho liší se jednak tím, že byl méně sobecký, dovedl sebe sama zapříti a povznést! se k ideálnímu nadšení pro věc, kterou jedenkrát za dobrou uznal, a pak že postoupil v radikálném boji proti náboženství, státu a uznaným zvykům až po samý kraj možnosti, kdežto Byron z jakéhosi polovičatého skepticismu nedovedl se vymaniti, neměl odvahy zříci se náboženství a přes nadšení pro svobodu a rovnost nevybavil se z ješitných šlechtických předsudků. Shelley jest určitější, rozhodnější a proto také poměrně klidnější, — Bohatě nadán, ale časnou smrtí z činnosti básnické vytržen byl chráněnec a oslavenec Shelleyův John Keats (* 1796 — f 1821), z jehož plodů mnohoslibných nejlepší jsou epické básně Endymion, Hyperion (jen zlomek), The Eve of St. Agnes a některé menší kusy lyrické. Jen pro úplnost třeba zmíniti se ještě o některých básnících dramatických, ač z prací jejich žádná nedostupuje výše dokonalosti umělecké. Poněkud lepší ještě jsou drámata vážná, kdežto veselohry nejsou ani prostřední. Dramata psal herec a později kazatel baptistů Jam es Sberidan Knowles (* 1784— † 1862), z jehož kusů vážných aspoň Virginius a John Procida or the Bridals of Messina, z veseloher The Love Chase zasluhují povšimnutí vynikajíce správnou osnovou děje, ušlechtilou mluvou a působivostí na jeviště dobře vypočítanou. Knowles sepsal též několik básní lyrických, dva romány, některá polemická pojednání theologická a výborný návod k deklamaci pod názvem The Elocutionist. — Ještě méně cenná jsou dramata, jež psali Thomas Lovell Beddoes (* 1803 — † 1849), Thomas Talfourd (* 1795 — † 1854), Henry Taya literatura). lor (* 1800) a Marie Mitfordová (* 1789 —< f 1855), známější výbornými povídkami z anglického venkova. Co v této době z oboru {{Prostrkaně|prosy zábavné}} za vzorem Scottovým cennějšího se vyskytlo, již výše podotčeno jest. Z prosy naukové nejprve historiografie nehonosí se spisy tak epochálnými jako doba předešlá, avšak co napsáno, vyniká hloubkou reflexe a bystrostí kritického úsudku. Z domácích dějin zvláště doba anglosaská a rozvoj anglické ústavy rozebrány jsou s velikou pílí a učeností. Anglosaské dějiny vzdělávali S h ar o n T u r n er (!;: 1768 — J 1847) aJohnLingardf* 1771 — † 1850) ; děje republiky George Brodie (J 1827), historiograf království Skotského. — Rozvoj anglické ústavy od Jindřicha VII. po Jakuba II. vylíčil slavný státník Charles James F’ox (* 1749 — J 1806); od Jindřicha VII. po Jiřího II. největší historik této doby, Henry Hall am (* 1778 — J 1859), ve výborném díle The Constitutional History of England from the Accession of Henry VII. to the Death of George II. Také ostatní spisy Hallamovy, hledící k dějinám širším : View of the State of Europe during the Middle Ages a zvláště Introduction to the Literature of Europe in the XV., XVI. and XVII. Centuries svědčí o bohatých vědomostech, neúnavné píli a jasném, samostatném úsudku. Sloh jeho jest vážný, důstojný předmětu, a přece ozdobený vší lahodou a živostí dokonalé prosy. — Dějiny skotské pěstovali George Chalmers (* 1742 — J 1825), od něhož jest také History of the United Colonies of America, pak Malcolm Laing (* 1762 — J 1818) a Patrick Fraser Tytler (* 1791 — † 1849). — Děje války s Francouzi na poloostrově Pyrenejském, jež líčil již Southey, věrněji a živěji vypsal plukovník Sir William Napier, jenž sám bojů těch se účastnil. — Zdařilou historii britské Indie složil James Mill (* 1773 — † 1836), otec slavného filosofa; a jako biograf vyznačil se zvláště James Boswell (* 1740 — † 1795) životem Samuela Johnsona. — Věda zeměpisná obohacena zvláště hojnými cestopisy, jež tuto ovšem nelze vypočítávati. První spolehlivější zprávy o Habeši rozšířil JamesBruce (f 1794) a z cestovatelů po střední Africe co do času první místo zaujímá Mungo Park (* 1771 — J 1805), za nímž brzo následovali četní mužové jiní, jako Denham, Clapperton, Landò r, Bowditch, Campbell, Burch e 11. Současně usilováno jest o objevení severozápadního průplavu z okeánu Atlantského do Tichého, a nebezpečné plavby, jež vykonali John Ross, Edward Parry, John Franklin, Beechey, Scoresby a j., poskytly látku k poučným i zajímavým popisům. Hojně cestováno též po různých částech Asie a Ameriky, a zkušenosti z cest po suchu i po vodě poutavě jsou vylíčeny. Konečně i po zemícb evropských hojné cesty jsou konány, a zprávami o nich rozšířeny vědomosti o krajích, zvycích a obyčejích obyvatelstva. Vědu Adamem Smithem založenou ({{Prostrkaně|národní hospodářství}}) mimo jiné v této době pěstovali Jeremy Bentham (* 1748 — † 1832) a T. R. Malthus (* 1766 — † 1834), který zásadní větou, »že lidstvo se množí rychleji nežli prostředky jeho obživy«, příčinu dal ke mnohým sporům. Z ostatních zástupců národního hospodářství proslul nejvíce David Ricardo (* 1772 — j 1823) dílem Principles of Political Economy and Taxation, jež po Smithově Wealth of Nations pokládá se za nejdůležitější spis o tomto předmětě. — O zemědělství zásluhy nevšední získal si Arthur Young (* 1741 — † 1820), jehož pojednání jsou z prvních vědeckých prací tohoto odboru. — Humoristickými náčrtky politického obsahu proslul Sydney Smith (* 1771 — f 1845), jenž měl vtip a ráznost Swiftovu, ale bez jeho cynické drsnosti. — Jako spisovatel aesthetických pojednání o básnictví a uměn! vůbec na slovo vzat jest William Hazlitt (* 1778 — † 1830); pracemi filosofickými vynikl Dugald Stewart (* 1753 — † 1828), prof, morální filosofie v Edinburce; z theologů nejslavnější jest William Paley (* 1743 — J 1805), nejplodnější Thomas Chalmers (* 1780 — -j i847), a proti nevěře a náboženské lhostejnosti, jež šířila se původem francouzské revoluce, horlivě bojoval William Wilberforce (* 1759 — -j 1833), známý také z pariamentárních dějin A. jako neúnavný odpůrce otrokářství. — Jako řečníci zjednali si slávu lord Erskine (* 1750 — † 1823), Edward Thurlow (* 1732 — † 1806) a Irčan John Philpot Curran (* 1750 — † 1817). '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. E) (Panování Viléma IV. aViktorie.jNovoklassicismus arealismus. Doba nejnovější v přesném smysle slova nenáleží do historie literatury, poněvadž rozvoj přítomný, po mnohých stránkách ještě nedokonaný, nemůže býti předmětem dějepisného rozboru. Přece však možno naznačili aspoň všeobecně směry, kterými se béře písemnictví. Charakteristickým znakem této doby jest, že básnictví veršované ustoupilo v pozadí, ačkoli v lyrice a epice mnoho a dosti pěkného bylo sepsáno. Drama pokleslo úplně, a cokoli v oboru jeho přece se vyskýtá, byť i vynikalo hloubkou myšlének nebo krásou formy, přece nehodí se na jeviště, poněvadž nemá dramatického života. — Za to básně řečí nevázanou, prosa zábavná, zaujala čelné místo v literatuře, ano vynikla nad epickou prosu všech národů. Vedlé toho i prosa nauková všech odborův, hlavně dějepisná a »essay« (pojednání), nejvíce obsahu aesthetického, rozkvétají utěšeně. Essay pěstují zvláště listy pro rozhledy časové (Reviews), jichžto v '''A'''-ii jest veliká hojnost. Mezi básníky nejoblíbenější jest Alfred Tennyson (* 1810), nynější »poeta laureatus«, jenž větší část svého klidného života tráví na ostrově Wightu. Tennyson jest tlumočníkem vřelého citu, jejž vykládá tak lahodnou a libozvučnou mluvou, že čtenáře okouzluje. Ale básně jeho nemají ani zvláštní původnosti ani smělejšího vzletu. Jsou lyrické a epické. První sbírku lyrickou vydal již r. 1830 a od té doby několikráte ji rozmnožil. a literatura). Z epických (The Princess, Maud, Idylls of the King, Enoch Arden, Aylmers field, Sea Dreams, The Northern farmer, The Holy Grail) nejznámější asi jest sentimentálná idylla Enoch Arden, obsahu pravdě dosti nepodobného, a nejzdařilejší jsou obnovy rytířských eposův o Artuši a Grálu, které obsaženy jsou ve sbírkách Idylls of the King a The Holy Grail. Dramata Tennysonova (Queen Mary, Harold, Bechet, The Cup, The Falcon) ozdobena jsou vší lahodou básníkovy mluvy, ale na jeviště se nehodí. — Původností a hloubkou myšlének, jíž se nedostává Tennysonovi, zase až skoro příliš obdařen jest Robert Browning (* 1812), tak že jest více myslitelem nežli básníkem, a jen kdo důkladným studiem dovede proniknouti mystický jakýsi závoj, jenž nad plody ducha jeho jest rozestřen, může z nich miti požitek aesthetický. Básně Browningovy mají nejvíce podobu dramatickou, škoda jen, že rovněž nezpůsobilou pro jeviště. Jsouf to: Paracelsus, Strafford, Sordello, Pippa Passes, The Return of the Druses, Columbus’s Birthday, A Soul's Tragedy, Luria, The Ring and the Book a j. Na výldad jejich sestoupila se zvláštní »Browning-Society«, která vydává ob čas publikace a vydala také jediné prosou psané pojednání jeho An Essay on Shelley. — Básníkem nadaným jest též Algernon Ch aries Swinburne (* 1837) a byl by zajisté aspoň v lyrice mohl dostoupili výše dokonalosti, kdyby uměl krotili překypujíc! bujnost vzletu a plamennou horoucnost vášní. Avšak právě toho Swinburne, jenž podobá se Byronovi a Shelleyovi, nedovedl nikdy. Psal dramata (Atalante, trilogii o Marii Stuartce pod názvy Chastelard, Bothwell, Maria in Prison, pak Erechtheus)-, ale po výtce lyrické básně (Poéms and Ballads, Songs of Italy, Songs before Sunrise, Songs of the Springtide, Songs of Two Nations) a duchaplná pojednání (Essays and Studies) o starším dramatě anglickém, o Byronovi a pod. — K básníkům těmto řadí se také básnířka Elisabeth Barrettová Browningová (* 1809 — † 1861), choť básníka Browninga. Byla tak učeně vzdělána, že přeložila i Aischylova Promethea. Z četných prací jejích sbírka lyrických a epických básní (vyd. r. 1844 o 5 sv.) obsahuje nejlepší verše, jež kdy napsala. Skládala též básně politické a pod názvem The Cry of the Children vydala stesk na smutný osud dítek pracujících v továrnách. Thomas Hood (* 1798 — † 1845), nejvíce známý jako básník humoristický, složil s podobnou tendencí The Song .of the Shirt, v níž líčí bídu londýnských dělnic. — Mnoho jest básníků jiných, kteří pěkné myšlénky vyslovují ozdobnými verši, ale málo mezi nimi vynikajících. Zvláštní zmínky zasluhují ještě asi Skot James Montgomery (* 1771 — † 1854), přední zástupce lyriky duchovní; Bryan Walter Procter, pseudonymem Barry Cornwall (* 1790 — j 1874), jenž napsal mimo jiné též velezdařilé English Songs. Písně skládala takédcerajeho Adelaide Pročte ro va (* 1825 — † 1864) a vnučka Sheridanova Elisabeth Nortonová (* 1808 —■)• 1877). {{Prostrkaně|Drama}} dosti má sice pěstitelův a mezi nimi přední básníky již vytčené (Tennysona, Browninga, Swinburna, Proctera; také romànopisce Buíwera a j.), ale žádný z nich nenapsal kusu, který by udržeti se mohl na jevišti. Ze spisovatelů veseloher ještě nejzdárněji si vedl Douglas William Jerrold (* 1803 — † 1857), ačkoli nyní také více znám jest svými romány (St. Giles a St. James) a zvláště humoristickou knížkou Mrs. Caudle's Curtain Lectures. Hlavní podíl ruchu literárního náleží, jak výše naznačeno, novellistice. Román anglický vyniká především dvěma vlastnostmi : zdravým realismem a mravností. Spodobuje nejvíce život sám, skutečnost ovšem idealiso-, vanou, ale tak, že se nikde nepříčí pravdě poetické. S mravního stanoviska jest mu ozdobou, že se ubránil bludů naturalismu, které dosud nevnikly aspoň do knih čítaných ve slušné společnosti. Za to román neuchránil se směru sensačního, poněvadž mnohé spisovatele a zvláště spisovatelky na scestí svedla snadnost úspěchů mezi obecenstvem méně soudným; avšak počet děl zdravých proti těmto výstřelkům choroby časové jest přece daleko větší. Hojné účastenství žen v novellistice jest třetí charakteristickou známkou nové literatury anglické, a jakkoli v povídkách některých z nich na jevo jdou mnohé vady — mimo sensačnost leckdy citlivůstkářství, výstředná choulostivost a podobné — přece mnoho jest mezi nimi spisovatelek zdárných, které zvláště charaktery líčí se ženským ostrovtipem a bystrostí pozorovací, a co hlavního, vždycky vypravují ve příčině mravnosti neúhonně. Druhy románů pěstovaných jsou velmi četné, a ještě více jest pěstitelů, z nichžto zde jen k nejčelnějším ukážeme. Historické po Scottovi nejhojněji pěstoval G. P. R. Janses (* 1801 — ■j i860), Edward Bulwer, lord Lytton (* 1803 — j-1873), Charles Kingsley (*i8ig — f 1875), R. D. Blackmore, orientské James Mor i er (* 1780 — 184g), plavecké kapitán Frederick Marryat (* I7g2 — † 1848), vojenské Ch. J. Lever (* 183g — † 1872), povídky venkovské anglické Marie R. Mitfordová (* 178g — † 1855), Charlotta Brontéová (* 1816 — † 1855; pod pseudonymem Currer Bell) a nejnověji Marie Anna Evansová pod pseudonymem George Eliot (* i8ig — f 1880); irský život spodobují Will iam Carleton (*lygS — † i86g) a Ch. J. Lever; obrazy ze skotských hor podávají Markéta Oliphantová (* 1828) a George Macdonald (* 1824). Z poměrů dělnických látky berou Elisabeth Gaskellová (* 1811 —j-1865) a nejnověji Walter Besant (* 1838). Život středních tříd společnosti líčí Ant. Trollope (* 1815 — † 1882) a četné spisovatelky, jako Georgiana Fullertonová, Georgiana Craiková a nad ně vynikající Louisa de la Ramee (f 1840) pod pseudonymem Guida. Ze života školského pěkně vypravuje Thom. Hughes^* 1823).— Pomíjejícím zjevem byly romány salonní (fashionable novels), jaké psal nejlépe ještě Th. Henry Lister (* 1801 — † 1842), a povídky, jež směšnou velkopanskou strojenost jejich a literatura). satiricky tepaly, nejzdárnější skládal Theod. Ed. Hook (* 1788 — † 1®42); ale místo jejich zaujaly romány sensační, jež pěstovali nebo ještě pěstují Bulwer, W. H. Ainsworth (*1805), Benjamin Disraeli (* 1804 — † 1886), Wilkie Collins (*1824) a mnoho spisovatelek, z nichžto nejčelnějš! jsou asi Mrs. Henry Woodová, Rhoda Broughtonová, Marie Braddonová. Ze všech novějších novellistův anglických největší jest Charles Dickens (* 1812 — † 1870), pisatel realistických a humoristických obrazů ze života všech tříd anglické společnosti, v nichžto i nejvšednější projevy líčeny jsou s básnickou barvitostí a se vřelým účastenstvím pravého, ušlechtilého humoru. Vypravování jeho čtenáře neodolatelně poutá, ba uchvacuje a unáší. — Jemu zdarem spisů nejbližší jest W. M. Thackeray (* 1811— j- 1863), ač humor jeho přechází leckdy buď v ostrou satiru nebo tón mravokárný. Velikého rozkvětu dostalo se prose naukové a především historické. Výborně v ni působil rozvoj románů historických, poněvadž dějepisce přinutil hleděti mimo cenu vědeckou také k umělému plastickému slohu a psychologickému prohloubení charakteristiky. V obou příčinách vynikl především Thom. Babington Macauley (f 1800 — † 185g). V díle History of England podal dějiny vlastně jen od r. 16S8 do r. 1702, ač zamýšlel vylíčili události až do r. 1832; ale úvodem předeslal výborný stručný přehled dob předešlých. Vydal též řadu pojednání literárně historických, sbírku cenných ballad z dějin římských pod názvem Lays of Ancient Rome, a sbírku řečí parlamentárnícb. Jaksi pokračováním nedokončeného díla jeho jest History of England, kterou sepsal lord Mahon, earl Stanhope (* 1805 — j 1875). Po stopách Macauleyových berou se, ač ho slohem nedostihli, hlavně jen k vědecké přesnosti obsahu hledíce, Edw. Aug. Freeman (* 1823) a James Ant. Froude (* 1818). Freeman sepsal více historických spisů ; nejčelnější jest History of the Norman Conquest of England, k němuž jako doplňkem jsou William the Conqueror, The Reign of William Rufus and the Accession of Henry 1. Zajímavé jest též jeho pojednání The Growth of the English Constitution from the Earliest Times. Froudeovým čelným spisem jest The History of England from the Rail of Wolsey to the Death of Elisabeth. Froude jest také znamenitý cestovatel a popsal zkušenosti své v díle Oceana. — Starožitnosti keltské důkladně rozebral William F. Skene ve dvou spisech : The Four Ancient Books of Wales a Celtic Scotland. — Dějiny anglosaské vzdělával Sir Francis Paigrave (* 1788 — f 1861); v Hallamových dějinách ústavy anglické pokračoval Sir Thomas Er ski ne May (* 1815) dílem The Constitutional History of England since the Accession of George III., jež v posledním vydání doplněno až do r. 1871; dějiny skotské v nové době nejzdárněji pěstoval JohnHillBurton(* i8og — j-1881). Jiným záslužným dějepiscemjestGeorge Grote(* i7g4 — † 1871), jehož History of Greece dosud jest 373 Anglie (poměry politické). z nejlčpších prací tohoto oboru. — Se stanoviska dějepisné filosofie důležit jest Henry Thomas Buckle (* 1821 — † 1862), jenž hodlal sepsali velikou History of Civilisation in England, ale dokonal pouze úvod obsáhlý, v němžto dokazuje, že dějiny světové jsou rozvojem postupujícím dle zákonů přírodních, nepodléhajícím vlivu jednotlivcův. Opačného názoru byl před ním essayista Thomas Carlyle 1795 — † 1881), který v přednáškách svých On Heroes, Heroworship and the Heroic in the History dovozoval, že rozvoj historie děje se právě jen činností geniálních jednotlivců, proroků, básníkův a spisovatelů, kněží a panovníků. — Carlyle, učenec německou vědou nasáklý, krajany své neunaveně obeznamovals literaturou německou, sepsal životopis Schillerův a veliké dílo o Bedřichu II., králi pruském. Složil mimo to Děje francouzské revoluce a mnoho pojednání různého obsahu. Slavný essayista a historik (po výtce španělských podniků v Americe) jest Arthur Helps (* 1814 — † 1875), jehož sloh ozdoben jest zvláštní klidnou lahodou. S filosofického hlediště také W. E. H. Lecky psal svá díla History of European Morals from Augustus to Charlemagne a History of Rationalism in Europe. — Jako biografové vynikli J. G. Lockhart životy básníků Waltera Scotta a Burnsa, G. H. Lewes životopisem Gôthovým, John Forster Goldsmithovým, Swiftovým, Landorovým a Dickensovým, David Masson Milionovým (a spisem British Novelists and their Styles), Samuel Smiles Stephensonovým (a pracemi populárně filosofickými Character, Self-Help, Thrift, Duty a pod.).— Mnoho jest cestovatelův angl., jejichžto díla obohacují vědu zeměpisnou i národopisnou. Nejznámější asi jsou A. H. Layard, cestovatel po východě a znalec starožitností orientských, a cestovatelé afričtí David Livingstone a Henry Stanley. Jiných neméně záslužných jest příliš mnoho, aby ve stručném přehledu tomto mohli býti jmenováni. Geologii pěstovali W. Smith, Sir Charles Lyell, Sir Rod. Gm. Murchison (* 1792 — fi87o), Hugh Miller (*1802 —j-1856), Archibald Geikie. O ledovcích psal J. D. Forbe s (* 1809 — j 1868). Z přírodopisců vůbec známa jsou jména Richard Owen, Charles Darwin (*1809 — +1882), Thom. Henry Huxley (* 1825); ve fysice a astronomii proslavili se David Brewster (* 1781 — J 1867), Michael Faraday (* 1791 — † 1867), Charles Wheatstone (* 1802), John Tyndall (* 1820), Sir John Herrschet (* 1792 — f 1871), J. C. Adams, G. Biddel Airy, J. P. Nichol, Robert Grant, Rich. A. Proctor, J. N. L o c k y e r; Sir Humphry Davy (* 1778 - † 1829) proslul epochálnými spisy o chemii ; WilliamaWhewella(* 1794 — f 1866) hlavní díla jsou History of the Inductive Sciences a The Philosophy of the Inductive Sciences', po stopách jeho berou se B. Powell, J. C. Prichard. Stoupenci Kantovy fi 1 osofie byli Sir William Hamilton 1788 — * 1B64) a Henry L. Mansell (*1820). Nejslavnější však všech filosofův anglických jest John Stuart Mill (* 1806 — † 1873), a epochálně dílo jeho A System of Logic Ratiocinative and Inductive zvláště pro methodologii vědeckou navždy zůstane úhelným kamenem. — O aesthetice nejzáslužněji pracoval John Ruskin (* 1819), jehož spisy Modem Painters a The Seven Lamps of Architecture a The Stones of Venice a j., pak přednášky o umění {Lectures on Art), jež měl v Oxfordě r. 1870, zjednaly předmětu tomuto pozornost dříve neobvyklou mezi anglickými vzdělanci. {{Prostrkaně|Filologickými}} pracemi proslavil se vA-ii rodilý Němec Francis Max. Müller (* 1823). V theologii nejvíce péče obrací se na výklad Písma svátého, a mužové jako Henry Blunt, John J. Blunt, Richard Whateley, Edw. Bickersteth, Henry Alford aj. zjednali si o studium toto velikou zásluhu. Konečně dějinami literatury prosluli professor George L. Craik (*1798 — † 1866, Sketches of the History of Literature and Learning in England, pak Manual of English Literature), Th B. Shaw (A History of English Literature), W. Spalding (History of Engl. Liter.), Dobson (A Handbook of Ěnglish Literature for the Use of Candidates for Examination, Londýn, 1880). {{Prostrkaně|Srovnej}}: Th. Wright, Biographia Britannica Literaria (2. sv., Lond., 1842—49); Th. Warton, The History of English Poetry (3. vyd. opatř. W. Carew Hazlitt, Lond., 1871); F. J. Bierbaum, History of the Engl. Lang, and Lit. from the earliest times until the present day including the Liter, of North America (Heidelberk, 1883). Pak mimo Chambersovu Cyclopaedia of Engl. Liter., též Alliboneův Dictionary of English Literature. — Dále H. Taine, Hist, de la lit. anglaise (Paříž, 1863— 1864); Perry, La lit. angl. au XVIII. siècle (Pař., 1885); Hettner, Gesch. d. angl. Lit. v. d. Wiederherstellung des Königthums bis in die zweite Hälfte des XVIII. Jahrh. (14. vyd., Brunšv., 1881); B. ten Brink, Gesch. d. engl. Lit. (I. sv., Berlin, 1877); G. Körting, Grundriss der Gesch. der engl. Liter, von ihren Anfängen bis zur Gegenwart (Münster, 1887). Historie lit. anglické, jež po němečku sepsali ještě E. Engel (v Lipsku, 1883), J. Scherr (v Lipsku, 1854 a část.) a R. Gätschenberger (v Praze a ve Vídni, 1859—63) nemají ceny vědecké. Nejdůležitější práce o jednotlivých dílech a spisovatelích uvádí Körting. ''[[Autor:Václav Emanuel Mourek|VM.]]'' {{Prostrkaně|Anglická literatura severoamerická}} viz {{Prostrkaně|Spojené obce severoamer.: Literatura.}} == Poměry politické. == Administrativně rozdělena jest A. ve 40 hrabství, Wales ve 12, a území tato (county nebo shire) tvoří největší správní obvod. Další rozdělení v kraje (hundred), okresy (wapentake) a čtvrti (ward) má nyní význam pouze historický. V čele každého hrabství stojí lordlieutenant, jehož moc, dříve velmi rozsáhlá, je nyní dosti ztenčena; příslušíť mu hlavně jen doporučovali vhodné osoby za smírčí soudce a miliční důstojniky, fiditi losováni branců pro milici a přecho-1 vény zvláštními zákony. V ostatním pak zůvávati listiny svého hrabství (Ct/sřos ifofií/orum). J stalo právo anglosaské v platnosti (Vilém I. Mimo jednotlivá hrabství stojí pod správou j Výbojce prohlásil je sám za závazné), ač čalordlieutenanta ještě Tower Hamlets, část to sem bylo valně pozměněno vlivem práva norLondýna, Ely v hrabství cambridgeském a | manského. Touž dobou vnikalo i právo kanoměsto Hawerfordwest. Podobná jest asi působnost Lord-Wardena; jeden spravuje tak zv. »pět přístavů« (Cinque Ports, Hastings, Romney, Hythe, Dower a Sandwich, později ještě Winchelsea a Rye), druhý pak cínové doly (Stanneries) v Cornwallu a Devonshiru. Vedlé lordlieutenanta ustanoveni jsou pro jednotlivá hrabství ještě úředníci soudní. Města (municipal boroughs, cities), k nimž se čítá i okolí na 7 angl. mil, mají velmi rozsáhlou samosprávu, Londýn pak má pro sebe zvláštní zřízení. (Ostatně viz Britannie Veliká: Ústava.) Ve znaku má A. tři zlaté levharty v červeném poli (viz vyobr. č. 269.). == Právo. == Vývoj práva anglického, které nepodlehlo vlivu práva římského tak jako právní řády západní a střední Evropy, jeví mnohé zvláštnosti. Starší anglického práva jest právo anglosaské. Zákony z doby anglosaské (domas, dooms), snesené na sněmech jednotlivých království, mají ráz národních zákonů germánských (leges barbarorum). Dle badání Gneistových a Brunnerových náležejí k nim: zákony Ethelberta (560—616), Hlothara a Cadrica (673), Withrada (696) pro království Kent obsahu hlavně trestního a processuálního ; zákony Ineovy pro Wessex (688—727); zákony Alfreda Velik. (j- 901), Eduarda staršího (f 924), Ethelstana (f 940), Edmunda (f 946), Edgara (f 975) a Ethelreda (f 1016), z dob již sjednoceného království, obsahující vedlé předpisů trestních a processuálnich i právo soukromé a církevní. Zákony Knutový (1016—1035) zahrnují v jednotném celku starší zákony anglosaské. Vedlé těchto sluší uvésti ještě některé sbírky původu anglosaského z doby normanského výboje (XII. stol.), jako t. zv. leges Henrici I. (1108—n 18) obsahující chartu libertatum z r. noi, svobody Londýna, výňatky ze zákonů anglosaských, ze Salického zákona, z franckých kapitulárií a j. a leges Edwardi Confessoris (kolem r. 1135). Veškeré uvedené právní sbírky jsou prosty vlivu práva římského a jeví jen stopy práva kanonického. Sebrány a skvostně vydány byly k žádosti parlamentu r. 1840 zvláštní kommissí archivální (Record Comission) s titulem: »Ancient Laws and Institutes of England etc.« Soudní a jiné listiny z té doby obsahuje Kembleův Codex diplomaticus aevi Saxonici (6 svaz. 1839—48). S výbojem normanským přišlo do země i normanské právo (v. t.). Toto platilo výhradně pro právní poměry Normanů; poměry jejich k domácímu obyvatelstvu byly upra nické i římské do země. Zákony Viléma I. (Leges Wilhelmř Conquaestoris), psané latinsky a starofrancouzsky, jsou: 1. Leges et consuetudines, quas Willielmus rex post adquisitionem Angliae omni populo Anglorum concessit tenendas, obsahující právo anglosaské a některé předpisy pro poměry mezi starým a novým obyvatelstvem ; 2. Willelmes cyninges asetnysse (zákony krále Viléma) obsahu processuálného; 3. nařízení o rozdělení pravomoci světské od církevní. Kromě těchto jsou důležité prameny právní zv. Domesday Book (říšská kniha pozemková), fiskální listiny Exchequeru zv. Rolls of the Pipe (rotuli Pipae) a četné listiny soudní. Zákony doby normanské obsaženy jsou rovněž v uvedené sbírce »Ancient Laws atd.«. Nové období ve vývoji anglického práva nastává od Jindřicha II. utvářením stavu odborně vzdělaných soudců (zv. cestných, justiciarii itinerantes), stálého říšského soudu (Court of Common Pleas) a poroty v řízení civilním. Od té doby počíná rozlišování práva obecného (Common Law) od statutového (Statute Law). Prvé objímá právo obyčejové a zákony anglosaské a normanské (leges, constitutiones, assisae, chartae). Vlastní statuty počínají obyčejně od »Provisiones de Merton« (zoHenr. III., 1235) s předesláním velké charty (magna charta) Jana z roku 1215. Dělí se pak na statuta vetera a nova. Tyto počínají 1 Edw. III. a značí zákony vzniklé pravidelnou cestou ústavní (pojednáním v parlamentu a sankcí královskou). Odtud činí se též (ostatně sporný) rozdíl mezi statutes a ordinances (mezi zákony v přesném slova smysle a usneseními parlamentu, nezanesenými do úředních Statute Rolls, pak nařízeními vládními, jimiž statuty nemohly býti změněny). Zákony vydané před »Provisiones de Merton« obsahuje sbírka H. Spelmannova (f 1641) »Codex legum veterum statutorum regni Angliae ab ingressu Guillelmi I. usque ad a. 9 Henr. II.«, pak Stubbsovy Select Charters 2. vyd. 1874 a j. Statuty ve vlastním slova smysle až do r. 1714 obsahuje úřední sbírka »The Statutes of the Realm, from original records and authentic manuscripts. Printed by command of H. M. king George III., in pursuance of an adress of the House of Commons of Great Britain from the earliest times to the end of Queen Anne« (11 sv., Lond., 1810—28). Pozdější statuty sebrali T. E. Tomlins a J. Reitby »Statutes at large from M. Charta to the Union of the Kingdom of Great Britain and Ireland« (t. 1811, 10 sv.) a George Kettilby Richards »The Statutes of the United Kingdom of Great Britain and Ireland« (23 sv., až do 31, 32 Vict. 1867—68). Při citování statutů uvádí se rok panováni krále vládnoucího a zákon po běžném číslování, na př. 2 Vict., c. li, s. 5, t. j. 2. rok panování královny Viktorie, kapitola (zákon) 11, sekce 5. Jsou-li v témž roce dvě sezení parlamentu, uvádí se napřed i číslo sezení, na př. st(atut) i neb 2. Počínajíc 4 Hen. Vil. (1485—150g) jsou statuty psány jazykem anglickým a od Eduarda III. (1327) úředně redigovány ve Statute Rolls, nyní Statute-Book. Rejstříky o jednáních parlamentu (rotuli parlamentorum et petitiones et placita, Parliamentary Rolls) byly vydány r. 1832 (6 sv.). Úřední Journals of the House of Lords počínají i Henr. VIII. a Journals of the House of Commons 1 Edw. VI. Nařízen! tajné rady (Privy Council) vydal r. 1834—37 Sir Harris Nicolas: »Proceedings and Ordinances of the Privy Council io Rie. II. to 33 Henr. VIII.« (7 sv-) {{Prostrkaně|Soudní prameny}} právní jsou od časů Jindřicha II. takto rozděleny: 1. Writs (brevia), processuální príkazné listy vydávané král. kanceláří na žádost stran k zahájení a provádění řízení před soudy královskými. Podobny jsou římským formulím praetorů (tot formulae brevium, quot sunt genera actionum, Bracton). Writy byly často sbírány a kommentovány. 2. Records, protokoly soudů královských s právem archivu (t. zv. Courts of Record), rovněž často sebrané a vydané. 3. Reports, důvody soudních rozhodnutí a výtahy důležitých zásad všeobecných pro soudní praxi. Úřední sbírky jejich jdou od Eduarda I. až do Jindřicha VII. ( Vear-ßoofcs); z pozdější doby jsou četné sbírky soukromé (Plowden, Croke, Yelverton, Saunders a j.), z nichž nejslavnější jsou reporty Ed. Cokea, jež citují se bez udání jména autorova pouze Rep. Jména reportérů obsahuje Clarkeova »Bibliotheca Legum« (Lond., 1810). Nyní vydává reporty authenticky Council of Law Reporters, soukromě pak Law Journal, Law Times a Sollicitors Journal. Důležitým pramenem jsou konečně právní knihy. Sem náleží hlavně: Glanville, Tractatus de legibus et consuetudinibus regni Angliae tempore Henr. II. compositus justitiae gubernacula tenente Ranulpho de Glanvilla, 1187—1189; Bracton či Bratton, Henrici de B., De legibus et consuetudinibus Angliae libri V, 1256—5g. Obě obsahují nejlepší přehled práva a řízení dle práva obecného ve středověku a byly vzorem pozdějších právníků. U Bractona jeví se značný vliv práva římského a kanonického. Méně důležitý jsou Fleta seu Commentarius juris Anglicani od anonyma (kolem r. 1290); Gilbertus de Thornton, Summa de legibus et consuetudinibus Angliae (1292); Britton (f 1295), Treatise of the Laws and Customs of Engl. (vyd. 1865); Hengham, Magna et parva Summa (vyd. 1606) ; Andrew Horne. Mirrour aux Justices (Zrcadlo soudců, 1307—27). Potom přestávají právní knihy až do konce XV. stok, kdy vyšlo proslulé dílo Johna Fortescue »De laudibus legum Angliae« (1463—71), sepsané pro prince Eduarda, v němž ukazují Se přednosti práva anglického před římským. Dobré pověsti požívá i Littletonovo pojednání o právu pozemkovém »On Tenures« (1462—83), které stalo se základem slavného spisu uvedeného již reportéra Ed. Cokea »Institutes of the Law of Engl.« (1628), požívajícího autority zákona. Zmínky zasluhují ještě právníci Sir William Stauníord či Stamford, The Pleas of the Crown 1554—56; M. Hale (f 1676), History of the Pleas oi the Crown a History of Common Law; P'itz Herbert (j- 1538), Grand Abridgement; Hooker, Bacon, Thom. Smith a j. Starší školu právníkův anglických zavírá Blackstone svým spisem »Commentaries on the laws of E.« (i. vyd. r. 1765), který požívá posud klassické autority co do výkladu staršího i novějšího práva obecného. Dobu novou zahájila analytická škola právní (v. t.), jíž klestili cestu hlavně Jeremy Bentham četnými spisy svými ve směru zákonodárném, a po něm John Austin (The province of Jurisprudence determined, x. vyd. 1832), dobrý znatel práva římského, ve směru výkladu platného práva. Duchem historickofilosofickým vynikají spisy Sira H. Mainea. Obtíže, jež působí pestrá terminologie a téměř nepřehledné množství právních předpisů z různých dob, budí stále více snahy po pracích systematických i po kodifikaci angl. práva (Broom, Mackby, Stephen, Holland, Lord Brougham a j.). Posud dělí se angl. právo na Common Law, Statute Law a Equity. Rozdělení to jest, jak jsme viděli, historické a ne logické. Neodpovídá! našemu dělení práva v obecné a zvláštní nebo v statutové a obyčejové. Common Law (právo obecné) spočívá na právu obyčejovém, starších zákonech, na rozhodnutích soudních, na učení právníkův a z části na pojmech práva římského. Obor práva toho ustupuje však víc a více právu statutovému (Statute Law) a kodifikaci jednotlivých částí práva (trestního, processuálního, manželského a j.). Soudní rozsudky (zvláště reporty), ač mají dle běžného mínění (Blackstone) jen ráz deklaratorní, požívají posud téměř autority zákona a nabyly větší ustálenosti opravou soudnictví z r. 1873 (Judicature Act), kterouž zároveň setřeny byly různosti mezi soustavou práva slušného (Equity) a právem ostatním. Platné zvláštní obyčeje místní (Particular Customs) sluší dokázati porotou. Právo římské a kanonické platí skrovnou měrou vedlé práva domácího při soudu vojenském (Court of Chivalry), při dvoru admiralitním (Admiral Court), při soudech universitních a církevních. Z bohaté literatury uvádíme: Reeves, History of the English Law from the time of Saxons to the end of Philipp and Mary (3. vyd. 1814—29, 5 sv.); H. Brunner, Überblick über die Gesch. der französ., normann. und engl. Rechtsquellen (Holtzendorff’s Encykl. 1882, str. 304); Fr. Wharton, Commentaries on Law (Philad., 1884); E. Glasson, Histoire du droit et des institutions politiques, judiciaires de l’Angleterre etc. (Pař., 1882—83, 5 sv.); Gneist, Geschichte und heutige Gestalt der englischen Communalverfassung (2. vyd. 1863), Geschichte des engl. Verwaltungsrechtes (2. vyd. 1867), Engl. Verfassungsgeschichte (1882); Stubbs, The constitutional history of England in its origin and development (1874—78, 3 sv.); Phillips, Geschichte d. angels. Rechts (1825) a Englische Reichs- und Rechtsgeschichte (1828, 2 sv.); Crabb, History of the English Law (1829); Reinhold Schmid, Gesetze der Angelsachsen (1858, 2. vyd.); Stephen, New Commentaries on the Laws of E. (1868, 6. vyd., 4. sv.); Gundermann, Engl. Privatrecht (1864). ''[[Autor:Josef Trakal|Tkl.]]'' {{Prostrkaně|Ústava}} viz {{Prostrkaně|Britannie Veliká}}. {{Prostrkaně|Dějiny}} viz {{Prostrkaně|Britannie Veliká}}. {{Konec formy}} [[Kategorie:Spojené království v Ottově slovníku naučném|Anglie]] 0yled7nuzv6igb95v8le95as4dqy34z 334239 334238 2026-07-03T06:31:14Z Davmiub 20055 /* Geologické poměry. */ 334239 wikitext text/x-wiki {{Opravit chyby}} {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Anglie | PŘEDCHOZÍ = Anglický roh | DALŠÍ = Angliorum }} {{Textinfo | TITULEK = Anglie | AUTOR = [[Autor:Vojtěch Mayerhofer|Vojtěch Mayerhofer]], [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:Otakar Feistmantel|Otakar Feistmantel]], [[Autor:František Augustin|František Augustin]], [[Autor:František Vejdovský|František Vejdovský]], [[Autor:Hynek Kollmann|Hynek Kollmann]], [[Autor:František Xaver Kryštůfek|František Xaver Kryštůfek]], [[Autor:Čeněk Dušek|Čeněk Dušek]], [[Autor:Viktor Brandt|Viktor Brandt]], [[Autor:Václav Emanuel Mourek|Václav Emanuel Mourek]], [[Autor:Josef Trakal|Josef Trakal]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný:'' Druhý díl. Praha: J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;328. {{Kramerius|nkp|c5713730-0b3d-11e5-b562-005056827e51|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Anglie | IMAGE = Ottův slovník naučný - obrázek č. 269.png | POPISEK-IMAGE = Č. 269 Znak Anglie }} {{Forma|proza}} '''Anglie''' (lat. ''Anglia'' dle Anglů čili Anglosasů, angl. ''England''), království zajímající jižní, větší část nejrozsáhlejšího ostrova evropského, Velké Britannie, nejdůležitější člen a jádro říše britské. Od pevniny evropské (Francie) oddělena jest Anglickým průlivem (La Manche) přibližujíc se k ní až na 33 km v úžině Caíaiské čili Doverské. Anglický průliv jest jižní její hranicí, kdežto na severu '''A.''' sousedí se Skotskem (od ústí Tweedu přes Cheviotské hory k Solway-Firthu), na východě se Severním mořem a na západě s Atlantským okeánem, knížectvím Waleským a Irským mořem. '''A.''' podobá se trojhranu obrácenému nejmenším úhlem k severu a má tyto krajní body: na severu u Berwicku (Northumberland) pod 55° 46' s. š., na jihu Lizard-Point (Cornwall) pod 49° 57' s. š., vzdálené od sebe asi 685 ''km'', na západě mys Lands-End (Cornwall) pod 5° 44' z. d. a na východě Lowestoft (Suffolk) pod 1° 45' v. d., vzdálené od sebe asi 590 ''km''. Rozloha '''A.''' i s ostrovy k ní náležejícími vypočtena na 131.628 ''km''². {{Prostrkaně|Pobřeží}} '''A.''', jehož délka (i s Walesem) páčí se na 3060 ''km'', jest na východě poměrně málo rozčleněné, zvedá se jen málo nad nehluboké Severní moře a nízký jeho břeh jest písčitý a bažinatý, kdežto jinde křídové jeho skály vybíhají v mysy s prostornými slujemi. Značnější zátoky má pouze při ústích větších řek, jakož jsou Tyne, Tees, Ouse a Trent (Humber), Welland a Great Ouse (The Wash), Stour (Harwichská zát.) a Temže. Z mysů (zvaných ''point'', hrot nebo ''head'', hlava) trčících do Severního moře uvádíme: Flamborough Head, Spurn Head, North Foreland a South Foreland. Za to pobřeží jižní a ještě více západní, velmi tvrdé to skaliny vystupující příkře z vln mořských, mají hojně hlubokých a bezpečných zálivův i přistavův, ale i zde nalézáme místy břehy ploché, zejména v Lancasteru. Bohatě rozčleněny jsou zde břehy zvláště u Portsmouthu a Southamptonu, pak následují zálivy Weymouthský a Torský, Plymouth Sound, Polkerris Bay. Značnější mysy na již. břehu jsou: Beachy Head, St. Albans H., Bill (zobák) of Portland, Start Point, Black H. a Lizard H. Na severozápadním pobřeží velkého poloostrova, jejž tvoří hrabství Cornwall, Devon, Somerset a Dorset, jsou zálivy sv. Iva, Barnstapleský a Bridgewaterský, kterýžto poslední jest částí nejhlubšího zálivu anglického, jenž skládaje se z Bristolského průlivu a ústí řeky Savern zadírá se do země asi 160 ''km'' hluboko. Severně od Walesu následují velké zálivy řek Dee a Ribble, Lancasterský, Morecambe a Solway Firth. Přední mysy na této straně '''A.''' jsou: Trevose Head, Hartland H., Formby Point (severně od Liverpoolu) a St. Bees H. — {{Prostrkaně|Ostrovů}} jest množství roztroušeno kolem břehů anglických; jsou skalisté a valnou částí neobydlené. Značnější z nich jsou: v Sev. moři Holy Island (Northumberland, asi 4 ''km''²), Sheppey I. v zálivu Temžském (9o ''km''²), v Angl. průlivu Wight (Hampshire, 352 ''km''²) a v Atlantském okeánu naproti Lands-Endu Scillské ostrovy (62 ''km''²). ''[[Autor:Vojtěch Mayerhofer|f.]]'' == Horopis == '''A.''' ukazuje nám v severu nízký východ, vstávající pomalu k západu, až ve středu údolí řek Severnú a Merseye dělí západní hory k Walesu se táhnoucí od střední kopčiny. Na jihu od Temže máme velké planiny (''downs'') mající jen v jihozápadu jednotlivé vrcholy. Severozápadní pohoří jmenuje se často Penninské (od kelt. ''pen'', skála) a táhne se ze Skotska Northumberlandem, Cumberlandem a Westmorelandem, až v severním Yorsku zaniká kopčinou. Má v severozápadních horách Cambrijských nejvyšší vrcholy '''A.''': Scaw-Fell 984 ''m'', Helwellyn 931 ''m'', Skiddaw 921 ''m''. Nejsevernější hory Cheviotské mají až 814 ''m'', střední, jižně od nížiny Bramptonské (kudy se táhla zeď Piktů), v Cross-Fellu 892 ''m'' (Réclus 936 ''m''), Bow-Fellu 887 ''m'', jižnější ve Whernside do 726 ''m''. Jen tato poslední čásť běží od sev. k jihu, Cheviotské a Cambrijské od západu k vých. Poslední (prahorní) mají v jihu několik jezer a u Angličanů slynou krásou krajin, jež básnici (Wordsworth a j.) opěvují, zejména Derwentwater (69 ''m''), Winander Mere (41 ''m''). Střední kopčina (jižně od dráhy z Prestonu k Leedsu) má ještě výše 400—500 ''m'' a vrcholy vyšší Highpeak (603 ''m''), Holmemoss (586 ''m''), poslední k jihu Axe Edge (552 ''m''). Východní rovina přímořská přerušena jen v Sev. Yorku kopčinou (Northmoors) dostupující v Bottonheadu výše 454 ''m''. Nížina počínající mezi Staffordem a Nottinghamem (nejvyšší h. Zouch 275 ''m'' nad Leicestrem) postupuje až do úvodí Avonu (přítoku Severnu) a splývá západně s rovinou přímořskou řek Merseye, Trentu a Dee (Lancaster a Chester). Ještě Birmingham (90 ''m'') leží mezi nepatrnými kopci. Teprv záp. od Severnu zjevují se kopce vyšší, souvislé zeměslovně s Walesem, nejvyšší Clee-Hills 550 ''m'', Long 517 ''m'', Wrekin 402 ''m'', Malvernské kopce 395 ''m'' (u Worcestru). Jihových. od Avonu nastupuje jiný ráz totiž planiny od jihozáp. k severových. se táhnoucí, jaké pod jménem »Wolds« (původně lesy, Acklam-Wolds, 234 ''m'') již na vých. pobřeží sev. od ř. Humber se vyskytují a krajinou Lincolnskou se táhnouce, u Uppinghamu splývají se střední křídovou planinou (Northhampton 56 ''m'', u Daventry 223 ''m'', Clee nad Cheltenhamem 320 ''m''), která jen vých. od údolí Severnu má ráz pohoří (Cotswold Hills až 345 ''m''), vých. k Temži se nížíc (90—120 ''m'', leč Chiltern’s Hill 195 ''m'', u Bamptonu sev. 167 ''m'', u pramene ř. Temže u Cirencestru jen 113 ''m'' n. m.). Nížina naprosto močálovitá jest u zátoky Wash (Fens) a nevysoká rovina mezi Washem a Temží. — Jižně od Temže šíří se velká planina jihoanglická, která ve vých. částce jest vyšší na jihu, kde se křídové skály přímo srážejí k úžině Manche (jako u Doveru 134 ''m''). Na jihových. má od 170 do 240 ''m'' (192 ''m'' u Ashfordu, 263 ''m'' u Tunbridge, 248 ''m'' u Lewesu, ale 292 ''m'' u Dorkingu); střední částka jest asi o něco vyšší (297 ''m'' kopec u Marlboroughu, 278 ''m'' u Shaftesbury, 277 ''m'' v Dorsetsku). Kopce Mendipské 299 ''m'', Brentknoll 269 ''m''. Ostrov {{Prostrkaně|Wight}} (kelt. {{Prostrkaně|oddělený}}) dostupuje 252 ''m'' (St. Catherine’s Hill). — Jihozápadní konec''' A.''' je složitější. Devonsko jest planinou střední výše 360 ''m'', nad niž vynikají v severu pohoří Exmoorské I (Dunkerry 520 ''m'', Paracombe 480 ''m'') a jihozápadně větší hory Dartmoorské (High Wilhays 622 ''m'', Cawsand Beacon 546 ''m'', Rydershill 517 ''m''). Cornwall, jihozáp. hrot '''A.''', jest zase nižší; nejvyšší hora jest Brown Willy (415 ''m''), střední výše asi 240 ''m'' (Hensbarrow 310 ''m'') a pak končí se '''A.''' v moři skalami asi 30 ''m'' vysokými (Lands-End, Lizard-Hill 60 ''m'') a ostrovím (Scilly jen 48 ''m'', ale Lundy na sev. 189 ''m''). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Geologické poměry. == Jednotlivé útvary v '''A'''-ii a Walesu jsou vyvinuty od nejstarších k mladším v postupném pořádku od západu k východu, tak že záp. polovice obsahuje archaické a palaeozoické, východní pak mesozoické a kaenozoické. I. {{Prostrkaně|Archaické útvary}} mají rozšíření jen obmezené. Některé shluky jsou ve Walesu, a sice v Pembrokeshiru a dále na sever v Caernarvonshiru; jsou to různé horniny krystalinické, jež také na ostrově Anglesey se vyskytují. Podobně jsou arch. vrstvy v '''A'''-ii, a sice nejprve v severu poblíže hranic skotských a pak hlavně v Cornwallu. Angličané nazývají tyto vrstvy také {{Prostrkaně|Precambrian}} a dělí je ještě na tři oddíly. II. {{Prostrkaně|Palaeozoické útvary}} jsou mnohem značněji zastoupeny. 1. Ve zpodu leží {{Prostrkaně|útvar cambrijský}}, zvaný podlé Cambrijských hor ve Walesu, kde zaujímá aspoň dvě třetiny plochy, pak jest v sev.-záp. konci A. Rozděluje se na dva oddíly: {{Prostrkaně|zpodní}} a {{Prostrkaně|svrchní}}, a to {{Prostrkaně|zpodní}}: stupeň Longmynd-Harlech a Menevian; {{Prostrkaně|svrchní}}: stupeň Lingulový a břidlice Tremadocové. Jsou to různé droby, pískovce, břidlice a j., obsahující dosti hojné zkameněliny, a to {{Prostrkaně|spongie}}, {{Prostrkaně|hydrozoe}} (graptolithové zbytky), {{Prostrkaně|cystidee}}, {{Prostrkaně|cronoidy}}, {{Prostrkaně|brachiopody}}, {{Prostrkaně|pteropody}} (Theca), ale především {{Prostrkaně|trilobity}} (''Paradoxides'', ''Agnostus'', ''Arionellus'', ''Ogygia'', ''Asaphus'' a j.). Tento útvar odpovídá v Čechách hlavně etáži ''C'' dle rozdělení Barrandeova. — 2. Následující nyní {{Prostrkaně|útvar silurský}} rozdělují angličtí geologové na {{Prostrkaně|zpodní}} a {{Prostrkaně|svrchní}}; zpodní pak na: {{Prostrkaně|Areniga}}, {{Prostrkaně|Skiddaw}}, {{Prostrkaně|Llandeilo}}, {{Prostrkaně|Caradoca}}, {{Prostrkaně|Bala}} a {{Prostrkaně|Llandovery}}; svrchní: na souvrství {{Prostrkaně|Wenlock}} a {{Prostrkaně|Ludlow}} a ty na další stupně. Jsou to různé břidlice s pískovci a porfyry; droby, slepence, částečně vápence prostoupené často různými horninami vyvřelými a obsahující mnoho zkamenělin, a sice {{Prostrkaně|brachiopody}}, {{Prostrkaně|trilobity}}, {{Prostrkaně|cefalopody}}, mnoho {{Prostrkaně|graptolithů}}, {{Prostrkaně|korále}} atd. Velmi zajímavý jest v oddělení Wenlock stupeň wenlockého vápence, jenž hlavně u Dudley a na některých jiných místech velmi mnoho zkamenělin (mořských), jako {{Prostrkaně|korály}}, {{Prostrkaně|krinoidy}}, {{Prostrkaně|trilobity}} (''Calymene Blumenbachi''), {{Prostrkaně|brachiopody}} (''Rhynchonella'') a j. obsahuje. Rozšířen jest útvar silurský ve vých. části Walesu (kde obývali Silurové, podlé nichž útvar nazván). Dle nejnovějšího díla Prestwichova Caradoc a Llandeilo rovnají se etáži ''d'' (1—5) siluru v Čechách; Llandovery, Wenlock a Ludlow (které poslední poznamenává za přechodní) etážím ''e'', ''f'', ''g'', ''h''. — 3. {{Prostrkaně|Útvar devonský}}. V jihových. Walesu, v provincii Herfordshiru a okolí, jakož i v sev. '''A'''-ii následuje na útvar silurský sled červených pískovců, jílův a slepenců, jež nazvány byly {{Prostrkaně|old red sandstone}} a obsahují, ač na uvedených místech jen zřídka, zbytky velkých korejšů, jako ''Eurypterus'', ryb: ''Cephalaspis'', ''Holoptychius'' a ''Pterichthys'' (ve Skotsku jsou tyto zbytky hojnější); má se za to, že jsou to jezerní uložení, ale mimo to nalezen byl rod {{Prostrkaně|Lingula}}, což by svědčilo tomu, že některé vrstvy byly uloženy poblíže moře neba že jsou mořské. Později byly v Devonshiru a Cornwallu poznány jiné vrstvy v poloze mezi silurem a karbonem, které nazvány byly {{Prostrkaně|útvarem devonským}} a jež obsahují faunu mořskou; jsou to pískovce, břidlice a pásma vápencův, obsahující zkameněliny: ''Stromatopora placenta'', ''Bronteus flabellifer'', ''Stringocephalus Burtini'', ''Calceola Sandaiina atd''. — 4. {{Prostrkaně|Útvar kamenouhelný}} jest v '''A'''-ii vyvinut ve třech různých podobách, a sice co {{Prostrkaně|zpodní}}, {{Prostrkaně|kamenouhelný vápenec}} (v již. a sev. Walesu, v sev. a střední '''A'''-ii), usazenina mořská; pak {{Prostrkaně|střední}}, zvaný {{Prostrkaně|millstonegrit}}, jenž skládá se z pískovců, drob, slepencův a sem tam vložených vápenných lavic a jest původu částečně mořského a částečně sladkovodního; nalézáme jej v již. Walesu a střední části sev. '''A.'''; v Devonshiru zastoupeno toto pásmo t. zv. {{Prostrkaně|kulmem}} (břidlice a deskovité vápence) obsahujícím ''Posidonomyi Becheri''. Pak následuje útvar {{Prostrkaně|uhlonosný}}, a to v jednotlivých větších nebo menších pánvích; velká pánev taková jest v jižním Walesu (asi 76 slojí uhelných, z nichž na 23 se doluje, mají 32 ''m'' mocnosti); dále velká lože u Manchesteru, na jih od Leedsu, pak na severu u Durhamu a Newcastlu, na jihu u Bristolu a j. Druhy uhlí jsou různé; zkameněliny hlavně {{Prostrkaně|rostlinné}} (jako naše rody) a pak částečně zvířecí (jako v kamenouhelném vápenci, to hlavně ve zpodních polohách). Celková mocnost páčí se 4000 ''m''. — 5. {{Prostrkaně|Útvar permský}} sestává z červených pískovců, slepenců, slínův a horečnatých vápencův, a dle toho děl! se na dvě části, {{Prostrkaně|zpodní}} (sladkovodní) a {{Prostrkaně|svrchní}} (mořský); první obsahuje rostliny, druhý mořská zvířata (jako německý ''Zechstein''). Táhne se v pruhu z Devonshiru přes Bristol, Birmingham, Nottingham a York k severu. Někteří geologové angl. poznamenávají je jako vrstvy přechodní, jiní zase je shrnují v jednu skupinu s {{Prostrkaně|triasem}} pod jménem {{Prostrkaně|Poikilitic}}; jindy zase byly tyto oba nazvány ''new red sandstone'' atd. III. {{Prostrkaně|Mesozoické útvary}}: 1. {{Prostrkaně|Útvar triasový}} jest vyvinut hlavně jen co {{Prostrkaně|pestrý pískovec}} (Bunter) a {{Prostrkaně|pestrý slín}} (keuper); {{Prostrkaně|lasturnatý}} vápenec schází, z čehož však nenásleduje, že by mezi oběma uvedenými oddíly bylo uložení odchylné. Prvý záleží v měkkých, světle červených a pestrých pískovcích (často nepravidelně zvrstvených), pak pevných, slepencových pískovcích a opět měkkých pískovcích; celková mocnost pestrého pískovce jest asi 305—610 ''m''. Města Birmingham, Nottingham a j. stojí na tomto pískovci. {{Prostrkaně|Keuper}} obsahuje pestré slíny a pískovce mocnosti 305—1150 ''m''. V jihozáp. '''A'''-ii (okolí Bristolu) a v již. Walesu vyvinuty jsou dolomitské pískovce, dolom. vápence, pískovce a sliny a náležejí do zpodu keuperu. Co se zkamenělin týče, tu jsou hlavně v keuperu, a jsou to některé {{Prostrkaně|rostliny}} (Cycadee a Conifery-Voltzie); pak {{Prostrkaně|Crustacee}} (''Estheria minuta''), {{Prostrkaně|labyrinthodonty}}, {{Prostrkaně|reptilie}} (''Thecodontosaurus'', ''Palaeosaurus'', ''Telerpeton'', ''Hyperodapedon'', ''Dicynodon'' a j.) a {{Prostrkaně|ryby}} (''Palaeoniscus Semionotus'' a j.). Na některých místech přikládá se ještě jiné pásmo ve svrchu, zvané {{Prostrkaně|penarth}}, odpovídající {{Prostrkaně|rhaetu}} (přechodní mezi triasem a jurou); rozkládá se '''A'''-ií od pobřeží Yorkshirského až k Lyme-Regis na jihu. Obsahuje různé mořské lastury, pak ve střední části známý {{Prostrkaně|bone-bed}} (obsahující zbytky ryb, reptilií a ze ssavců: ''Microlestes''). — 2. {{Prostrkaně|Útvar jurský}} počíná {{Prostrkaně|liasem}}, jenž tvoří souvislý pruh táhnoucí se od Whitby a Redcaru na severu okolo Lincolnu, Oldhamu, Northamptonu, Cheltenhamu atd. k Lyme-Regis na jihu; jsou to hlavně hlinité vápence, jíly nebo lupky. Dělí se opět na několik pásem. Zkameněliny jsou hojné; {{Prostrkaně|cefalopody}} a jiné mořské {{Prostrkaně|mollusky}} vynikají; u Lyme-Regis (zpodní lias) jsou hojní {{Prostrkaně|ic}}h{{Prostrkaně|thyosauři}} a {{Prostrkaně|plesiosauři}}, kteří pak také ještě ve svrchním liasu a výše se nalézají. Skoro stejné rozšíření mají ostatní {{Prostrkaně|vrstvy jurské}} neboli {{Prostrkaně|oolith}}, který opět se dělí na tři hlavní oddíly a tyto opět na různá pásma. Také dle jednotlivých krajů různí se poněkud rozdělení; jura hlavně vyvinut v jihozáp. '''A'''-ii, ve střední '''A'''-ii v okolí Oxfordu, v okolí Northamptonu a Lincolnu, a pak na sev. v Yorkshiru. Z větší části jsou to usazeniny mořské, obsahující mnoho zkamenělin, hlavně mollusků, a především jisté druhy ammonitů jsou význačné pro jednotlivé vrstvy. Ale ve zpodním oolithu, v Yorkshiru u Scarboroughu a Whitby jsou vrstvy s rostlinami [''Sphenopteris'', ''Pecopteris'', ''Neuropteris'' a j.); a pak ve vrstvách poněkud vyšších u Stonesfieldu a jinde jsou rostliny, korále, mollusky, ryby (''Lepidotus'', ''Pycpodus'', ''Hybodus'' a j.), reptilie (''Megalosaurus'', ''Teleosaurus'', ''Ichtyosaurus'' a j.) a ssavci (''Amphitherium'', ''Phascolotherium'' a ''Stereognathus''). Vyšší vrstvy jurské jsou {{Prostrkaně|Oxford clay}}, {{Prostrkaně|coral rag}}, {{Prostrkaně|Kimeridge clay}}, {{Prostrkaně|portlandské}} a {{Prostrkaně|purbucké vrstvy}}. — 3. {{Prostrkaně|Útvar křídový}} počíná {{Prostrkaně|sladkovodními}} vrstvami, {{Prostrkaně|wealden}}, pak následují usazeniny {{Prostrkaně|říčněmořské}}, vrstvy {{Prostrkaně|punfieldské}}, dále mořské mělké a mírně hluboké, zvané {{Prostrkaně|greensand}} a {{Prostrkaně|gault}}, a {{Prostrkaně|hlubokomořské}}, {{Prostrkaně|bílá křída}}. Celý útvar rozděluje se na {{Prostrkaně|zpodní}} nebo {{Prostrkaně|neocom}}, zahrnující {{Prostrkaně|wealden}} až {{Prostrkaně|greensand}}, a {{Prostrkaně|svrchní}}, {{Prostrkaně|gault}} až {{Prostrkaně|křídu}}. {{Prostrkaně|Neocom}} jest hlavně v jihových. '''A'''-ii mezi Hastingsem a Maidstonem a od Folkstonu na západ k 1° z. d. Mimo to vychází v úzkém pruhu podél západní strany svrchního kříd. útvaru. Svrchní křídový útvar rozprostírá se v pruhu od sev.-záp. k jihových., hornatinou Wolds; pak od vých. pobřeží Washe směrem jihozáp. přes Cambridge až k Dorchestru a pak k vých., jižně a podél Temže až k Ramsgatu. Nejznámější jest {{Prostrkaně|gault}} pro velké množství zkamenělin (hlavně cefalopodů) hojně v kyz proměněných. {{Prostrkaně|Bílá křída}} s vloženými pazourky vyvinuta jest na jižním pobřeží '''A.''', jakož i na východě (u Folkestonu, Ramsgatu a Margatu), také na ostrově Wightu. Zkameněliny mořské dosti hojné, v pazourek přeměněné. — 4. {{Prostrkaně|Třetihorní usazeniny}} nalézají se v jihovýchodní části '''A.''', hlavně v údolí Temže, pak na pobřeží vých., od ústí Temže k sev., na ostrově Sheppy, na severní polovici Wightu a na jižním pobřeží u Portsmouthu, Southamptonu až k Dorchestru (na záp.); zastoupen jest {{Prostrkaně|eocén}}, {{Prostrkaně|miocén}} a {{Prostrkaně|pliocén}}. Eocén dělí se na různé stupně, na př. pánev londýnská sem náleží; ve zpodní části jsou ssavci, ''Hyracotherium'', ''Lophiodon'' a.j.; miocén zaujímá hlavně vrstvy {{Prostrkaně|boveyské}}, podlé města Bovey Tracey v Devonshiru, jež poskytují hnědé uhlí; také vyskytují se tam otisky rostlinné. Pliocén jest nejvyšší tertiér, hlavně ve vých. hrabstvích; vyznačuje se velkým množstvím recentních druhů mollusků. Zahrnuje hlavně vrstvy zvané {{Prostrkaně|crag}}, jež rozpadají se na 5 pásem. Velmi zajímavé jsou vrstvy {{Prostrkaně|Forest bed}} na pobřeží Norfolku. Tvoří podklad glaciálních nánosův a obsahují množství {{Prostrkaně|ssavců}} (''Elephas'', ''Rhinoceros'','' Equus'', ''Trogontherium'' aj.). — 5. Po době {{Prostrkaně|pliocénní}} nastalo všeobecné ochlazení, doba {{Prostrkaně|glaciální}}, jež jest počátkem doby {{Prostrkaně|quaternární}} neboli {{Prostrkaně|potřetihorní}} (pleistocén) a jež zahrnuje usazeniny od uvedeného času až na naši dobu. Tyto usazeniny roztřidují se následovně: ''a'') {{Prostrkaně|glaciální}}: nánosy ledovců, balvany, hlíny, štěrky; ''b'') {{Prostrkaně|mořské}}: zdvižené terasy, pobřežní nánosy a jiné; tyto dvě usazeniny spolu představují to, co se dříve zvalo {{Prostrkaně|diluvium}}; ''c'') nánosy a usazeniny {{Prostrkaně|říční}} a {{Prostrkaně|jezerní}}, totiž štěrky, písky a hlína, poněkud výše, než kam rozvodněné řeky a jezera nyní zasahují (starší alluvium) a pak nynější usazeniny řek a jezer (mladší alluvium); do téhož oboru náležejí též jiné výtvory nynější na povrchu, totiž ornice, rašeliny, prameny, vápenné tufy, písečné nánosy způsobené větry, vznikání jeskyň atd., ač některé z nich mohou míti počátek starší. Co se organických zbytků týče, známy jsou ze středních glaciálních nánosů {{Prostrkaně|mořští měkkýši}} (jako blíže Yarmouthu, vých. od Norwiche), z nichž mnohé jsou rody vyhynulé; také ve svrchním glaciálním pásmu jsou lastury mořského původu. {{Prostrkaně|Mořské nánosy}} jsou nakupiny písku a jiných úlomků, obsahující recentní lastury mořské; jsou vytvořeny působením moře, ale zaujímají takovou polohu, kam nynější moře nezasahuje, tak že třeba se domnívati, že nastala zde změna povrchu; nalézají se na pobřeží Devonu a Cornwallu, blíže Portlandu a jinde. Alluviální usazeniny obsahují zbytky brakické, pozemní mollusky, pak zbytky ssavců (''Felis'', ''Hyaena'', ''Ursus'', ''Bison'', ''Bos'', ''Megaceros'', ''Cervus'', ''Elephas'', ''Rhinoceros'' atd.) a pak také {{Prostrkaně|zbytky lidské práce}}, pospolně s uvedenými ssavci. {{Prostrkaně|Užitečné horniny a nerosty}}. 1. {{Prostrkaně|Cambrijský}} útvar zpodní poskytuje výborné pokryv. břidlice u Penrhynu a Llanberisu v severním Walesu (fialové a zelené); ve svrchním jsou rudy železné, měděné, kobaltové a olověné. 2. V útvaru {{Prostrkaně|silurském}} máme vápenec {{Prostrkaně|wenlocký}}, jehož se dobývá k tavení a pálení na vápno. 3. Útvar {{Prostrkaně|devonský}}, jako old red sandstone, poskytuje stavební kámen; pak co útvar devonský v Cornwallu a Devonu poskytuje pěkné pokrývačské břidlice a jest matiční horninou bohatých rud měděných, stříbrných, olověných, cínových a železných. 4. Kamenouhelný vápenec poskytuje {{Prostrkaně|baryt}} (v Derbyshire), {{Prostrkaně|fluorit}} (v Cumberlandu a Derbyshiru) různých barev; dále cínové a olověné rudy (v površí Mendipu a v Derbyshiru); olověné rudy ještě na několika jiných místech (Alston, Moor, Weardale, Arkendale), také vápenec na vápno; ve vrstvách {{Prostrkaně|kulmových}} jsou doly na rudy olověné, železné a manganové; {{Prostrkaně|uhelný}} útvar poskytuje stavební kámen, mlýnské kameny, jíl k výrobě cihel a hliněného zboží; pyrit a uhlí, jehož zásoba dostačí prý ještě na 267 let. 5. V lučebních továrnách na řece Tynu vyrábějí z dolomitu uhličitan horečnatý, kdežto v Sunderlandě se z něho vyrábí hořká sůl (Epsomit). 6. V {{Prostrkaně|triasu}} důležitý jest {{Prostrkaně|keuper}}, jelikož obsahuje v Cheshire, Worcestershire a Staffordshire lože {{Prostrkaně|solná}}, a sice dobývá se sůl kamenná a sůl ze solných pramenů; blíže Northwiche (v Cheshiru) jsou dvě silná lože soli kamenné, svrchní 26 ''m'', zpodní 45 ''m''. 7. Zpodní {{Prostrkaně|lias}} poskytuje vápence; na některých místech, jako u Lyme-Regis, slouží k výrobě hydraulického cementu; podobně i střední lias; ve svrchním nalézá se mnoho {{Prostrkaně|džetu}} na pobřeží Yorkshire, z něhož se vyrábějí ozdobné předměty; lupky slouží k výrobě kamence (ve Whitby a Redkaru). 8. {{Prostrkaně|Jurské}} vrstvy poskytují železné rudy (v doggeru) a na některých místech jisté břidličnaté, vápnité pískovce, jichž se používá jako pokrývačských břidlic; na mnohých místech také se z nich pálí vápno; nejvyšší vrstvy poskytují mramory. 9. {{Prostrkaně|Křídový}} útvar poskytuje bílou křídu, z níž se vyrábí buď vápno nebo psací křída; pazourku se užívá za štěrk. 10. V eocénu vyskytuje se ve zpodu v Herefordshiru kámen {{Prostrkaně|puddinkový}} z pazourku; v Sussexu u Newhavenu a Brightonu nalezen {{Prostrkaně|websterit}}; dále z hlíny zv. {{Prostrkaně|londýnské}} vyrábí se cement; miocén poskytuje pěkné hlíny. {{Prostrkaně|Literatura}}: H. R. Woodward, The Geology of England and Wales (1876, 2. vyd. 1887); Inkes-Browne, The Students Handbook of Histor. Geology (Londýn, 1886); Geikie, Textbook of Geology (2. vyd. 1886); Credner, Elemente der Geologie (1887); Prestwich, Geology Vol. II. Stratigraphical and physical (1888). ''[[Autor:Otakar Feistmantel|Fl.]]'' <!-- FIXME Tato sekce byla zkorigována --> == Vodopis. == '''A.''' má jen dvě větší řeky, Temži a Severn; její největší jezero Winander Mere jest jen 20 ''km²'' rozsáhlé; jediný močál přímořský okolo zátoky Washe, zmíněný již Fenský s rašelinami okolními zajímá plochu 4400 ''km²''. Úvodí Severního moře zaujímá ⅔ '''A.''' a ukazuje od severu k jihu řeky tekoucí se západních hor s délkou k jihu vždy rostoucí: {{Prostrkaně|Tyne}}, {{Prostrkaně|Tees}}, {{Prostrkaně|Ouse}} (32 mil angl., dl.) a {{Prostrkaně|Trent}} (39 mil); spojené ústí jejich tvoří ř. Humber — vlastně chobot mořský; {{Prostrkaně|Temže}} (nejdelší, 46 mil), jejíž ústí u Londýna je rovněž chobotem mořským (příliv a odliv až 6 mil nad Londýnem). Ještě nepatrnější řeky padají do průlivu La Manche: Avon, Ex a Tamer. Úvodí západní Atlantského moře, resp. Irského moře a úžiny Bristolské, má řeky Eden, Ribble, Mersey, Dee a hlavně Severn, největší řeku '''A.''' (Temže má střední vody 63 ''m³'' za sekundu, Mersey 40 ''m³'' a Severn 150 ''m³''), s níž splývají při ústí v zátoce Bristolské i řeky Usk, Wye a Avon. Nejjižnější řeka průlivu Bristolského Parrei jest nepatrná. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' <!-- FIXME Tato sekce byla zkorigována --> == Podnebí. == V '''A'''-ii, ležící celkem mezi 50 a 55° s. š., je působením teplého Golfového proudu a teplých větrů mořských roční teplota 9—11° C, o 5—6° vyšší než teplota uvedené zeměp. šířce příslušná. Účinek jmenovaných činitelů na zvýšení teploty vzduchové jest největší v zimě, kdy tam vějí časté a prudké větry jihozáp. a záp., jež teplotu z moře proudem Golfovým otepleného rozvádějí po pevnině. V lednu má voda mořská na již. a na západ, pobřeží A. prům. teplotu 6—8° C, na pobřeží vých. 4 až 6° C, teplota vzduchu bývá jenom o málo nižší, a to na již. a na záp. straně 4—5°, uvnitř pevniny na straně vých. 3—4° C. Thermická anomalie ledna vystupuje na +12 až 18° C. Kdežto na americké straně Atlantského okeánu ve stejné zeměpisné šířce s '''A'''-ií vyskytuje se průměrná teplota lednová - 10—20° C, v N. Foundlandu a v Labradoru nacházejí se spousty sněhu, a ústí řeky sv. Vavřince bývá pod ledem, jsou zátoky a přístavy anglické po celou zimu přístupny lodím, neboť se tam dostavují mrazy — 10 až 15° C jen někdy, led a sníh udržuje se jenom na horách. Trvalému a silnému ochlazení vzduchu v zimě jest překážkou silné jeho proudění a obloha stále mrakem zastřená. Pro příznivé poměry teploty jsou jako zimní klimatické lázně známa místa na již. a záp. pobřeží anglickém: Ventnor na Wightu s prům. teplotou zimních měsíců 6° C; Torquay (Devon) s teplotou 7·0° C a Barnstaple (t.) 6·0° C; Helston (Cornwallis) 7·6° C; Llandudno (Carnarvon) 5·7° C atd. Avšak s vyšší touto teplotou zimní jest ve spojení povětrnost pošmourná, mlhavá, deštivá a větrná, kdežto zimní útulky jihoevropské, jako Opatie, Meran, Nizza a j., honosí se oblohou jasnou, povětrností suchou a ponejvíce klidnou. Jaro jest v '''A'''-ii poměrně chladné, jelikož teplota vzduchu jest tam závislá na teplotě vody mořské, a tato s přibývající délkou dne otepluje se zdlouhavěji než pevnina, a jelikož v tuto dobu dostavují se též chladné větry severní a východní. Také v létě teplota vzduchu nad '''A'''-ií, ovládanou mořem, nedosahuje takového stupně jako nad pevninou evropskou. Průměrná teplota letních měsíců července a srpna vyskytuje se jenom v některých krajinách uvnitř země, jako v poříčí Severnu a Temže na 18° C; odtud k severu a k břehům mořským teploty ubývá. Na pobřeží shledáváme teplotu vzduchu v červenci 16—17° C; teplotu vody mořské 14—15° C. V této době má naopak moře nižší teplotu než pevnina; isothermy vinou se v běhu uzavřeném kolem krajiny nejvíce oteplené, kdežto v zimě, kdy ubývá teploty od západu k východu, směřují přímo od jihu k severu. Teplota jest na jednotlivé doby dne i roku stejnoměrněji rozdělena než na pevnině evropské. Roční proměna teploty, ustanovená rozdílem mezi nejteplejším a nejchladnějším měsícem dosahuje na místech přímořských, jako v Plymouthu a v Liverpolu 11—12° C, na místech vnitrozemních jako v Gloucesteru a v Leedsu, 13—14° C. — Rozdělení tlaku atmosferického nad '''A'''-ií a směr větru mění se s roční dobou. V zimě náleží '''A.''' do oboru barom. minima u Islandu (746 ''m/m''), isobary (757—761 ''m/m'') sledují běh od jihozáp. k severových.; v létě bývá zasahována barom. maximem atlantským, postupujícím od obratníku raka k Azorským ostrovům (766 ''m/m''), isobary (759—J62 ''m/m'') směřují od záp. k východu. V již. '''A'''-ii vystupuje tlakoměr nejvýše v červnu a pros., nejníže klesá v říjnu a březnu, v sev. '''A'''-ii dosahuje tlak nejvyšší hodnoty v květnu a únoru, nejnižší hodnoty v lednu a říjnu. Následkem vysokého tlaku na jihu převládají v '''A'''-ii větry aequatoriální jihozáp. a záp., jež v zimě teplotu vzduchu zvyšují, v létě naopak snižují; na jaře dostavují se též suché a chladné větry sev. a východní. V zimním polouletí hluboká minima barom., vyskytující se na severozápadě a na severu '''A.''', bývají provázena prudkými vichřicemi. Dle Whipplea pozoruje se v '''A'''-ii a ve Walesu do roka průměrně 100 vichřic, z nichž připadá na zimu 34, na podzim 32, na jaro 23 a na léto 11; nejvíce vichřic má záp. '''A.''', 20—30 do roka. Vichřice dostavují se nejčastěji v říjnu a v listopadu. — Vzduch bývá nad '''A'''-ií stále nasycen parami; relat. vlhkost vzduchu dosahuje v průměru ročním 80-80 %, v nejvlhčích měsících 90-95 %, v nejsušších 70-75 %. Obloha bývá celkem asi ze 70 % pokryta oblaky (v zimě 76 %, v létě 68 %); dní pošmourných počítá se 130 naproti 36 jasným. Jak málo slunečné jest podnebí '''A.''', poznáme nejlépe z výsledků 10letého měření svitu slunečního a pozorování oblaků, vykonaného v Greenwichi (v l. 1877-1886): {| class="wikitable" |- ! !! oblačno !! slunečno !! slunce nad obzorem |- | ''v zimě'' || 75 % || 85 hod. || 782 hod. |- | ''na jaře'' || 66 % || 402 hod. || 1264 hod. |- | ''v létě'' || 68 % || 494 hod. || 1440 hod. |- | ''na podzim'' || 68 % || 230 hod. || 970 hod. |- | ''za rok'' || 69 % || 1211 hod. || 4456 hod. |} Poměr mezi dobou slunečna a délkou světlého dne jest 0·27, v zimě pouze 0·11, v létě 0·34. Za celou zimu svítí tam slunce jenom po 85 hodin, na jaře a v létě bývá slunce asi po dvě třetiny doby, po kterou mešká nad obzorem, zakryto oblaky. Pověstné anglické mlhy bývají nejhustší na podzim a v zimě, kdy při nízkém postavení teplé a vlhké větry mořské vějí přes ochlazenou pevninu. Dní se srážkami počítá se více než polovice dní ročních, celkem 200, z nichž připadá na měsíce zimní po 19, na podzimní po 17, na jarní a letní po 15 dnech. Naproti tomu vyskytuje se v '''A'''-ii méně bouřek než na pevnině evropské; v záp. '''A'''-ii pozoruje se za celý rok pouze 7—10, ve vých. 15—17 dní s bouřkou. Podzim a zima jsou nejdeštivějšími, jaro nejsušší dobou roku; ve vých. '''A'''-ii zimních srážek naproti záp. '''A'''-ii ubývá, srážek letních bouřkami přibývá. Rozdělení hojných srážek vodních na jednotlivé krajiny řídí se nadmořskou výškou a poměrem vyvýšených částí zemských k panujícím vlhkým větrům jihozáp. a západním. Rovinaté a méně vyvýšené '''A'''-ii vých. a střední dostává se menší hojnosti deště (60—65 ''cm'') než hornaté její části a záp. Walesu, kde v některých krajinách roční výška jeho přesahuje 100 ''cm''. Zvláště hojně srážejí se páry vodní na výšinách, o něž se opírá vítr záp. a jihozáp. Ve Walesu a v Cornwallu vystupuje roční výška srážek vodních na 100—150 ''cm''; v horách jezerního okresu v sev.-záp. A. vykazuje Seathwaite tropické množství spadlé vody kolem 350 ''cm''. Vlhké a deštivé podnebí s teplotou zmírněnou jest příznivé vzrůstu rostlinstva, zvláště travin. V '''A'''-ii udržuje se bujná zeleň po celý rok; v zimě při teplotě téměř stále nad 0° se nalézající pracuje se na polích a dobytek vyhání se na pastvu. V záp. '''A'''-ii za hojných srážek vodních a při chladnějším létě rostou hlavně traviny, oves a ječmen, ve východní, méně deštivé a v létě teplejší, daří se pšenice. Za mírné zimy lze pěstovali rostliny z jihu,. které by se na pevnině evropské přes zimu neudržely, avšak plody mnohých rostlin nedozrávají pro nedostatek letního tepla. Srov. Meteorological Atlas of the British Isles (Londýn, 1883); Hann, Atlas der Meteorologie; Quarterly Journal of the Royal Meteorological Society; Symons’s Monthly Meteorological Magazine; British Rainfall. ''[[Autor:František Augustin|Ag.]]'' == Květena == jest velmi mladá, poněvadž starší, čítá se 130 naproti 36 jasným. Jak málo slu- 1 předvěká, vyhynula až na nejzazší jihozápad nečné jest podnebí A., poznáme nejlépe z vý- v době ledové. Jest proto rázu obyčejného, sledků loletého měření svitu slunečního a po- středoevropského jako naše česká, nehledízorování oblaků, vykonaného v Greenwichi (v 1. me-li ovšem na několik bylin přímoří jihozá1877—1886): v zimě na jaře v létě............68“/, na podzim zai rek . . oblačno slunečno slunce nad obzorem • 75% 85 hod. 782 hod. 66% 4O2 » 1264 » ■ 68% 494 » I44O » • 68% 230 » 970 » í padního, které teď jako by pocházely z jižnějs Iľľ^ľ.ľ, I ších krajin. Počítají zde na 1370 druhů rostlin cévnatých, kterýž počet mění se podlé toho, kolik rodů a druhů dohromady kdo čítá. Z řádů převládajících jest tu: 126 druhů složnokvětých (Compositae), 125 dr. trav, 92 dr. šáchorovitých (Crperaceae), 77 dr. vrb, 76 dr. • ■ ■ 69/0 1211 hod. 4456 hod. růžovitých (Rosaceae), 74 dr. křížokvětých Přnměr mezi dobou slunečná a délkou svě- (Cruciferae), 72 dr. luštinatých (Leguminosae), iléžho dne jest 0 27, v zimě pouze o'ii, v létě 67 dr. okoličnatých (Umbelliferae), 60 dr. hvoztygjq. Za celou zimu svítí tam slunce jenom díkovitých (Caryophyllinae), 56 dr. pyskatých po> 85 hodin, na jaře a v létě bývá slunce asi (Labiatae), 54 dr. krtičníkovitých (Scrophulapoo dvě třetiny doby, po kterou mešká nad rineae) atd. U nás scházejí jen tamarišek, obazorem, zakryto oblaky. Pověstné anglické Frankenie, Hippophae, pak Ilex aquifolium, mtíhy bývají nejhustší na podzim a v zimě, Lobelia urens i dortmanna, Myrica gale, poslední obě staré, přečkavší ledovou dobu, jako břečťan, zimostráz, Hymenophyllum tunbridgense. Z oněch výše zmíněných forem jižnějších »uvedeme Meconopsis cambrica, Ruscus, Arum maculatum, Hyacinthus nonscriptus. Endemické snad jen Physospermum cornubiense. Velký jest tu nedostatek lesů, zvláště chvojných. Ostatní lesy jsou dubové a z týchž stromů jako u nás. Za to na jihu nalézá se mnoho pastvin. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Zvířena == A. nemá rovněž nic zvláštního, jsouc velmi chudá. Větši ssavci byli již vyhubeni ve středověku; tak medvědi, jeleni (teď jen v Exmooru), srnci, vlci, bobři, kanci i lišky, které teď berou k honbám z Belgie. Zbyli skoro jen netopýři a pak myši. Ptáků vypočítává Gray 403 druhů (i s mořskými). Stěhovaví přilétají z Francie a dále až ze Španěl a z Afriky. Druhu endemického tu není. Jest tu 115 až 143 dr. ptáků celoročních, 80—100 dr. stěhovavých, ostatní vyskytují se nahodile, někteří až ze Sev. Ameriky. Chudí jsou tu obojživelníci, 3 čolci, 3 žáby (ani Hýla ani Rana esculenta tu není). Plazů jest zde 6 druhů, 3 hadi (Coronella austriaca, Tropidonotus natrix a Pelias herus) a 3 ještěři (slepýš, Lacerta vivipara a L. agilis). Ještě nejbohatší na druhy jsou ryby, poněvadž Golfový proud přináší z jihu někdy ryby teplejších krajin na břeh západní, zejména Macruridy, Regalecus, Thynnus, Lophius atd. Day vypočítává 236 druhů, z nichž jest 28 sladkovodních, vesměs našich až na rod Gasterosteus, a některé pstruhy, jež pokládají se za zvláštní druhy (Salmo vandesius a S. alpinus). Vých. břeh má ryby severnějších krajů, jako Zoarces, Brosmius, Liparis. Z nižších zvířat dlužno poznamenati hlavně ústřice, jež zvláště se pěstují na pobřeží Kentu a Sussexu, u Colchestru v Essexu, jakož i na ostrově Jersey. V nejnovější době objeveny na jihozápadním pobřeží A. formy živočišné, o nichž jsme se domnívali, že náležejí výhradně fauně středozemní; tak Myriothela, Corymorpha, Protodrilus, korále Caryophyllia a Gorgonia atd. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' ''[[Autor:František Vejdovský|V.]]'' == Obyvatelstvo == Ačkoli A. a Wales neustálým stěhováním do ciziny mnoho lidstva ztrácejí, přece počet obyvatelstva neustále stoupá. Obyvatelstva bylo v létech: 1801: 8,892.536, 1871: 22,712.266, 1841: 15,914.148, 1881: 25,974.439. Při posledním sčítání r. 1881 napočítáno v '''A'''-ii samé 24,613.926 duší (187 na 1 ''km''²) a ve Walesu 1,360.513 (71 na ''km''²). Podlé odhadu generální registratury obnášel počet obyvatelstva v '''A'''-ii s Walesem uprostřed roku 1888: 28,628.804 duše, v kterémžto počtu není zahrnuto vojsko a námořníci prodlévající mi mo vlasť. Přírůstek obyvatelstva v. 1. 1861 až 1871 činil i3-i90/0, .v I.1871 až 1881 14'36%, avšak není po celé zemi rozložen rovnoměrně. Welká města průmyslová a obchodní vzmohla se nejvíce, kdežto v některých krajinách země dělských jevil se docela úbytek (v 13 hrabstvích). Vzrůst ve městech mezi r. 1871 až 1881 obnášel 19-63%, ale na venkově pouze 7-42%. Nejvíce přibývalo obyvatelstva v Surrey!, Durhamu, Essexu, Lancasteru a Derby, úbytek pak objevil se zejména v Cornwallu, Radnorshiru, Huntingdonshiru, Cardiganshiru a Herefordshiru. Dle pohlaví bylo mužů v '''A'''-ii 11,961.842, ve Walesu 678.060, žen v '''A'''-ii 12,652.084, ve Walesu 682.453, ta'{ že průměrně na 1000 mužů připadlo 1055 žen. Co se týče pohybu obyvatelstva, tož připadlo v 1. 1871—81 na 1000 duší: 8 sňatků, 35-3 porodů a 21-3 úmrtí'; v poslední době patrně ubylo sňatků i porodů, což přičísti dlužno hlavně na vrub poměrů hospodářských. Mezi novorozenciy byl poměr 1000 děvčat ke 1038 chlapcům. Ženatých mužů bylo 34-63%, vdaných žen 33-28%, svobodných mužů 61-93%, žen 59-23%, ovdovělých mužů 3-44%, žen 7-49%. Průměrné stáří při uzavíráni sňatku r. 1871—81 bylo: u mužů 27-9 let, u žen 25-7, ženatí muži byli průměrem 43-1 roku staří, ženy 40-7 let. — Lidí stižených neduhy tělesnými připadlo r. 1881 na 1.000.000 duší: slepců 879, hluchoněmých 572, blbých 1260, choromyslných 1994. Bydlištěm soustřeďuje se obyvatelstvo čím dále, tím více ve velkých městech. Roku 1861 bylo v '''A'''-ii a Walesu pouze 70 měst, jež měla více než 20.000 duší, úhrnem se 7,354.182 (36-5% všeho obyv.), avšak r. 1881 bylo jich už 145 se 12,453.501 (47-9% obyv.), ano téhož roku bylo 63 měst majících více než 40.000 a 21 více než 100.000 duší. Nejlidnatějšť mě sta, která vykazují přes 200.000 obyv., jsou: Londýn, Liverpool, Manchester se Salfordem, Leeds, Sheffield, Newcastle s Gatesheadem, Bristol, Bradford, Nottingham. Při posledním sčítání lidu nalezeno 4,831.519 domův obydlených, připadlo tedy 5-38 osob na jeden dům (v Londýně 7-85 osob). Mimo to však bylo sečteno mimo dům 77.368 osob na lodích a 10.924 ve vozech nebo v šírém poli. Stěhování z A. do jiných zemí děje se značnou měrou: v 1. 1853—87 vystěhovalo se 3,104.708 lidí, nicméně ztráty tyto nahrazují se z velké části přistěhovalci, kteří se zejména z Irska, Skotska i s pevniny do A. ubírají, nebo vystěhovavše se před léty nyní se vracejí do vlasti. R. 1871—81 vystěhovalo se 996.038 duší, ale přistěhovalců bylo 831.731 hlav, tak že úbytek obnášel pouze 164.307. Mezi přistěhovalci převládá sice živel anglosaský, ale je také mnoho jiných národností, zejména Irčanů. {{Prostrkaně|Národnost}}. Anglické obyvatelstvo vzniklo smíšením četných kmenů, kteří znenáhla do země se přistěhovali, ale rozhodnou převahu má u nich živel germánský; na západě, ve Walesu, udržel se ještě kmen keltský. Podlé Dawkinsa bylo původní obyvatelstvo velkobritannské spřízněno s Eskymáky, později pak přistěhoval se tam národ temné pleti a kadeřavých vlasů, kterýž prý podlé nálezů v hrobech učiněných byl stejného původu s Ibery. Pozdě po nich zaplavili zemi keltští Gallové. Kymrové a Belgové, kteří zůstali až do stěhování národů v '''A'''-ii národností téměř jedinou, neboť Římané zmocnivše se Britannie neměli na národnost lidu valného vlivu. V polovici V. století po Kr. počali se tu usazovali různí kmenové germánští, jimž domácí obyvatelstvo znenáhla podlehlo; jihovýchodní čásť, Essex, území při dolním toku Temže, Surrey, Kent, Sussex, Hampshire a ostrov Wight zaujali Sasové, Frisové a Jutové, ve střední a sev. '''A'''-ii usadili se Anglové, vých. pak pobřeží od ř. Wearu na jih osazeno od Dánů a Norů. K tomuto germanskokeltskému obyva telstvu přidružilo se r. 1066 ještě na 60.000 pofrancouzštělých Normanů, kteří se s Vilémem Dobyvatelem vydali do A., a během XVI. a XVII. stol. uchýlilo se tam mnoho francouzských hugenottů, Vlámů a Němců z Falce, kteří ve vlasti pro víru jsouce stíháni v '''A'''-ii nový domov nalezli. A z této smíšeniny rozmanitých živlů vznikla národnost anglická. Ačkoli Angličan rád se nazývá Anglosasem, přece v žilách jeho koluje značná čásť krve keltské, ano typ germánský má převahu pouze na sev. a na vých., kdežto, čím dále k západu, tím zřetelněji vystupuji rysy keltské. Keltská národnost udržela se pouze ve Walesu, kdež lid mluví kymricky, ale v Cornwallu vyhynul jazyk tento již koncem minulého století. V ostatní '''A'''-ii zachována památka na obyvatelstvo keltské pouze ve jménech řek a hor. Při posledním censu r. 1881 bylo v '''A'''-ii a Walesu 95^.69%, obyvatelů doma zrozených, ostatek pak pocházel z Irska, Skotska, z ciziny, z ostrova Manu, z Indie, kolonií, nebo se narodil na moři. V cizině narozených napočítáno 174.372, z těch však bylo 64.341 dětí rodičů anglických, ostatek pak 118.031 náležel čistým cizincům, a to: 2368 z Rakouska, 14.596 z Francie, 37.301 z Německa, 4089 ze Švýcar, 10.679 ^y'0 Poláků a 17.267 Američanů. Pozoruhodno je neustálé přibývání Irčanův '''A'''-ii; r. 1881 pocházely z Irska 562.374 duše, ale poněvadž živel irský pro různé náboženství a národní antagonismus s Angličany nesnadno splývá, možno počet Irčanů v '''A'''-ii páčiti na 2,000.000. Nejčetněji přebývají v hrabství lancasterském a v Liverpoolu. {{Prostrkaně|Povaha}}. Angličané jsou lid silné, zavalité postavy s pěkným obličejem, ačkoli poněkud hranatým, a čistou, zdravou pletí. Mezi dělnickou třídou lidu shledáváme mnohdy obrovské postavy s neobyčejnou silou tělesnou. Průměrná výška vyspělého muže 4oletého obnáší 3727 cm (u bohatých tříd i74'5 cm, u řemeslrniků 170-4 cm, u rolníků 171-7 cm), objem v prsou 767 cm. Váha jejich bývá o něco větší nežli u obyvatelstva na pevnině, totiž 74-4 kg, ačkoli kostry jejich jsou stejně těžké. Obyčejně dosahují vysokého stáří. V povaze li lidu anglického sloučeny jsou podivuhodným způsobem největší protivy: praktičnost, chladi ná, vypočítavá rozvaha, podnikavost, která se / žádných překážek nehrozí, a nejvolnější svobibodomyslnost stojí tu naproti ztrnulému konservatismu, úzkostlivému lpění na starých zvycích a přežilém kastovnictví. Angličané, ačkoli jsou rozptýleni po celé zeměkouli a mezi nejrozmanitějšími plemeny lidstva, přece všady s podivuhodnou houževnatostí zachovávají svůj způsob života, svůj mrav i jazyk, přizpůsobují sobě jiné národy, sami však od nich ničeho nepřijímají. Národní hrdost vyvinuta je při nich u vysoké míře, a jejich průpověd: »I am an Englishman« svědčí dostatečně o velikém sebevědomí, které nezřídka i ve zpupnost přechází. Při tom žádný národ neodkrývá svých vad tak bezohledně jako anglický, ale o úsudek jiných národů se nestará, anebo jim vůbec upírá schopnost, posuzovali poměry vlasti jeho. Praktičnost jeví se nejen v konání, ale i v zevnějšku a výživě jejich. Angličan nosí jednoduchý šat z dobré, trvanlivé látky a právě takovou váhu jako na oděv klade na dobrou, živnou stravu, kteráž jest základem jeho silného vývoje tělesného. Pšeničný chléb a dušené maso, jakož i těžké puddingy jsou národním jídlem, roastbeef a plumpudding objevuje se o hodu vánočním na stole i nejchudšího dělníka, těžká piva (ale, porter) a jalovcová kořalka jsou národní nápoje. Zámožnější třídy libují si také ve víně. Opilství, jež bylo dříve rozšířeno také ve vyšších kruzích, náleží dosud k neřestem obecného lidu, avšak dlužno doznali, že v novější době značně ho ubývá. Národu anglickému bývá zhusta upírán veškeren hlubší cit, ale dojista neprávem. Mlčelivost jejich jest od století pověstná a zdrželivost, ano chladnost zachovává Angličan i tam, kde sám bližší známosti si přeje. Svoje mínění, podivnosti i zvrácenosti hájí s houževnatou tvrdošíjností, ale zásad svých nikomu nevnucuje, ano žádá od každého, aby mínění své směle vyslovil. Vůbec svoboda osobní jest v '''A'''-ii co nejrozsáhlejší, jenom když neruší veřejného pořádku; každý žije pro sebe dle svého způsobu nestaraje se příliš 0 své okolí. Ve společenském obcování jest Angličan až pedantický a nejen u dvora zachovává se přísná obřadnost, ale jistou měrou 1 v poslední chatrči. Při tom všem jest výborným občanem, jenž zákonů přísně šetří, a nejlepším otcem rodiny, jakého si jen myslili lze. Na domácnost odkazuje ho nejen vlhké, drsné a mlhavé podnebí, nýbrž i vrozená něž-, nost a láska k rodině vábí ho v kruh její; domácnost (home) jest takřka posvátným Stánkem, vyzdobeným všelikým pohodlím, pokud tomu dovolují prostředky, a v ní vládne žena, jež se snaží, aby domov byl muži nejpříjemnějším útulkem. V domech všady panuje vzorný pořádek a čistota. Neméně vyvinuta jest u Angličana láska ku přírodě, jevíc se zakládáním veřejných sadů po městech, soukromých zahrad i zvláštní zálibou přebývali na venkově. Vzácnou ctností Angličanů jest neobyčejná přímost a pravdymilovnost; každému řeknou mínění své otevřeně, nečiní slibů, kterých nemohou najisto spiniti, a vyžadují podobného jednání také od jiných; každá věc pozbývá ve veřejnosti půdy, jakmile jí bylo dokázáno, že užívá na podporu svou prostředků nepoctivých. Vroucí zbožnost projevuje se množstvím skutků dobročinných, nejenom svěcením svátků; den nedělní má v '''A'''-ii vůbec podivný ráz; města jindy plná ruchu a lidí jsou v neděli jako vymřelá, všecky veřejné místnosti i musea, obrazárny, vědecké zahrady, divadla a j. jsou uzavřeny. V nejnovější době však vyskytuje se silný proud proti zvyku nuceného svěcení neděle. A. jest zemí obchodní, není tedy divu, že veškery snahy se nesou za výdělkem, a že veškery svobody, privilegia a j. týkají se hlavně otázek peněžních, ano, mimo Ameriku nepřikládá se bohatství nikde taková cena jako v '''A'''-ii. Že však peníze nejsou Angličanům jediným účelem, a že také vyšší snahy u nich utěšeně se vzmohly, toho dokladem jest přebohatá jejich literatura; v umění však nemohou se měřiti vkusem s jinými národy. Zvláštní vliv na život společenský mají »kluby«, jež v '''A'''-ii nabyly neobyčejného rozšíření a stoupence své stále rozmnožují ve všech třídách obyvatelstva; moderní kluby londýnské vynikají dnes rozsáhlostí a úpravností svých domů, jakož i vnitřním zařízením. Ode dávna jest Angličan přítelem tělocviku a jest proto náruživý jezdec, chodec, lovec, plavec, veslař a j. Zápas pěstuje se hlavně v hrabstvích cumberlandském, lancasterském a devonském ; také ušlechtilé »umění« boxovací má dosud mnoho ctitelů, ačkoli vážné zápasy toho druhu jsou nyní zakázány. Spolky tělocvičné a veslařské rozšířeny jsou po celé zemi, koňské dostihy náležejí k nejoblíbenějším zábavám. Z her libují si hlavně v takových, kde se tělo pohybuje, a tu jest nejoblíbenější hra v míč, hlavně cricket. == Zemědělství == {{Prostrkaně|Orba}}. Celá povaha A., její světový obchod, který se tu soustřeďuje, i průmysl neobyčejně vyvinutý nabádají také k soustavnému provozování orby, která dosud náleží mezi nejdůležitější odvětví výroby v '''A'''-ii. Poněvadž pak Angličan vše, čeho se chopí, provádí se svou vrozenou důkladností a vytrvalostí, jest zcela přirozeno, že orba v '''A'''-ii a Walesu u vývoji svém dosáhla znamenitého stupně, tak že celému světu může sloužiti za vzor. Dle úředních zpráv zabývalo se r. 1881 v '''A'''-ii a Walesu orbou 1,318.344 mužů a 64.840 žen, celkem tedy 1,383.184 lidí; avšak r. 1861 obnášel počet týchž dělníků 1,924.110 osob, tak že jest patrno, kterak orba anglická ustupuje vzmáhajícímu se dobytkářství, ale na druhé straně jest úbytek onen také následkem stálého přibývání hospodářských strojů. Z uvedeného počtu hospodářů je jich malý počet, kteří jsou vlastníky té půdy, kterou vzdělávají, neboť není země v Evropě, kde by pozemky byly soustředěny v rukou tak málo lidí jako v '''A'''-ii. R. 1881 bylo 972.836 vlastníků půdy a mezi těmi jevil se poměr následující: Méně než 40 arů (1 akr) mělo usedlostí 703.289, od 1—50 akrů (20 ha) 194.623, od 50—500 akrů (20 až 202 ha) 58.156, od 500—1000 akrů (2o'2—405 ha) 4799, od 1000—20.000 akrů (405—8093 ha) 5338, přes 20.000 akrů (8093 ha) 70 statků, neurčitých udání bylo 6571. Ježto pak v nejnovější době dovoz obilí z Ameriky do A. stále se vzmáhá a v poslední době také dobytek a maso dovážeti počínají, má rolník anglický velmi krušné postavení, zejména když se ještě dostaví neúroda nebo dobytčí nákaza. Skuteční sedláci (yeomen) vyskytují se jen v některých krajinách, ostatní rolníci vzdělávají pozemky pouze najaté. Výše zmíněné okolnosti orbě nepříznivé přiměly některé velkostatkáře, aby nájemné dobrovolně o 20—30 % snížili, a také zákonodárství pečuje o zlepšení poměrů nájemcův, přes to však zůstává vlastníkům veliká čásť půdy nepronajata, tak že ji dávají vzdělávat» svými zřízenci (iailiffs). A. sama má dosti úrodné půdy, neboť r. 1884 bylo půdy produktivní 80%, ve Walesu 60 tedy průměrně 64'8 % celé rozlohy. V ohledu hospodářském rozděluje se obyčejně v šest částí : na severu jest podnebí sice poněkud drsné a následkem toho jsou pozdní žně, ale vzděláván! půdy jest vzorné; na záp. od ř. Merseye až k Avonu v Somersetshiru stojí v popředí ovocnářství a mlékařství, ve vnitrozemí (Midlandu) udržuje se mezi orbou a chovem dobytka rovnováha; na vých. převládá pěstování obilí, na jihu provozuje se rozsáhlý chov ovcí, kolem hlavního města kvete zelinářství a ovocnářství, na jihozápad sloučeny jsou orba, dobytkářství, pěstování ovoce i zelenina. Ve způsobu vzdělávání půdy převládá hospodářství střídavé a trojhonné. Jednotlivé role bývají obklopeny živými ploty neb aspoň stromořadím, což sice krajinám dodává půvabného, vzezření, ale orbě brubě neprospívá. K obdělávání polí zavedeny jsou většinou hospodářské stroje, zejména parní pluhy, jenom v západní '''A'''-ii užívají při orání ještě volských potahů. Poměr pěstovaných plodin jeví se v násle dujícím přehledu z r. 1885 : Obilí a luštěniny pěstovány na . 2,841.000 Aa Řípa, zelenina, zemčata na . . 3,208.000 » Len na............................ 1.000 * Chmel na.......................... 29.000 »■ Jetel a traviny na . .... 1,243.000 » Mimo to leželo 217.000 ha úhorem, 6,079.000 ha bylo lučin, 635.000 ha lesův a 817.000 ha tvořila lada a půda neproduktívni. Z obilí zaujímá přední místo pšenice, pěstovaná hlavně v hrabstvích na jihových., žito vyskytuje se zřídka. Ve Walesu a severových. '''A'''-ii pěstují dosud ječmen na mouku, oves vyskytuje se hlavně na severu, méně v jižních krajinách. Zemčatům angl. podnebí valně nesvědčí a sází se jich také málo, nejvíce ještě v hrabství chesterském a lancasterském. Cukrovou řepu pěstují téměř výhradně jen v Suffolku, a tam jest také v Lavenhamu cukrovar. Hrách a boby náíežejí k nejobecnějším polním plodinám. Veliká péče věnuje se v '''A'''-ii lukám a přením rostlinám, jimiž osívají i horské svahy, kde se nic jiného nedaří. Ze všech evropských států vysílá A. nejvíce chmele na trb a průměrný roční výtěžek jeho páčí se na 400.000 metr. centů, a chmelnice rozšířeny jsou ve 14 hrabstvích; v čele jejich stojí Kentshire, v jehož obvodu se nachází 63 % vší půdy chmelem osázené, v druhé pak řadě následují za ním Surrey,. Sussex, Herefordshire a Hampshire. Z ostatních rostlin obchodních uvésti dlužno len a řepku, pěstovanou dílem k výrobě oleje, dílem (na jihu) za píci pro ovce, saflor, koriander, kmín (v Essexu), mořenu (v Surreyi a Kentshiru), hořčici, fenykl aj. Ovocnářství těší se v '''A'''-ii, zejména v jižních a jihových. hrabstvích, vzácné pozornosti, neboť toto odvětví jsouc provozováno racionálně a svědomitě poskytuje větší výtěžek nežli pěstování obilí. Nejobyčejnějším ovocem jsou jablka, hrušky, třešně a slívy; jemnější druhy pro chladná léta se nedaří, za to však vydrží tu i v zimě pod šírým nebem mnohé stromy, které na pevnině nutno přechovávati ve sklenících. Vinné hrozny zrají na jihu a v okolí Londýna i pod šírým nebem. Ačkoli tedy orba v '''A'''-ii nabyla vysokého stupně u vývoji svém, přece nemůže uhraditi potřebu přečetného obyvatelstva, a následkem toho musí býti obilí z Ameriky a Australie dováženo. A právě tento dovoz hrozí orbě anglické záhubou, neboť rolník zdejší nemůže s obilím americkým závoditi, a možno říci, že stojí na prahu velkého převratu v soustavě hospodářské, t. j. poměry j poskytuje velmi málo, ale jsa kostnatý a otunutí jej, aby znenáhla upustil od pěstování ^ žilý hodí se dobře do tahu a částečně i ke obilí a obrátil veškeru píli svou na krmný do- krmení. Dobytek v Norfolku a Suffolku, příbytek a mlékařství. | vezený prý ze Skandinávie, je zcela bezrohý. {{Prostrkaně|Lesnictví}}. A. má ze všech evropských ■ obyčejně černý a dává výborné maso, ale zemí nejméně lesů, poněvadž rozsáhlé dříve ! málo mléka, za to však dobrého. Nejlepšim hvozdy byly znenáhla vykáceny a zůstaly ne- posléze plemenem je krátkorohý skot osety. Největší jsou dosud lesy korunní, jež (Shorthorns), barvy červenohnědé nebo bílé krevní hřebci zdejší vyvážejí se k dalšímu ušlechťování do celého světa a platí se za ně sumy k víře nepodobné (i 8000—-12.000 lib. steri.). Z ostatních plemen uvádíme velké, silné koně v Northamptoně a Leicesteru, již pocházejí z Flander, clevelandské ryzáky, způsobilé zvláště pro službu vojenskou ; malé, ale vytrvalé plemeno do hospodářství v Suffolku a waleské pony. Rovněž pro zušlechtění hovězího dobytka vykonáno již od minulého století velmi mnoho; při tom však jedná se dobytkářům anglickým hlavně o krmný skot, dojnost má úlohu jen podřízenou a na schopnost k tahu vůbec se nedbá. V '''A'''-ii rozeznávají obyčejně čtyři druhy: devonshirské plemeno barvy černohnědé, s rohy prostředně velikými a s krátkou, poněkud kudrnatou-srstí a silnou koží, poskytuje sice dobré maso, ale k mlékařství hrubě se nehodí; rozšířeno je hlavně v Herefordshiru, Gloucestershiru a Sussexu. Dlouhorohý skot lancasterský, barvy tmavohnědé, pochází prý z Irska a rozšířen je v severozáp. hrabstvích, hlavně v lancasterském, odkudž se mu dostalo jména; mléka zaujímají rozlohu 25.800 ha. Tomuto nedo statku hledí se odpomoci tím, že kolem cest, na polích i lukách sází se hojně stromův, a odtud dlužno vysvětliti, že A. má více dříví, než by se podlé jejích lesů soudili mohlo. Zvčř chová se většinou v rozsáhlých parcích s nádechem červenavým, rozšířený po celé zemi, nejvíce v hrabstvích Northumberlandě, Durhamu, Yorku a Lincolnu; maso jeho je výborné a mléka dává velmi mnoho. S chovem skotu souvisí také příslušný průmysl; máselnictví kvete v Cambridgi, Suffolku, Yorka mimo to jsou šírá blata a vřesoviště na se- shiru, Somersetu, Gloucesteru, Devonshiru a veru oblíbeným místem pro honby. . Oxfordě; sýrařství v Chesteru, Gloucesteru a Na vývoj a povznesení orby v '''A'''-ii mají hlavně v Leicesteru, odkudž přichází nejlepší nemalý vliv četné spolky hospodářské rozptýlené po celé zemi. V čele stojí královská hospodářská společnost (Royal Agricultural Society), kteráž každoročně pořádá velkou výstavu. Vzorná hospodářství, založená od soukromníků, nahrazují poněkud nedostatek hospodářských škol. {{Prostrkaně|Chov dobytka}}. Nepříznivé poměry, které orbu v '''A'''-ii krůtě tíží, podporují vydatně dobytkářství, a také v tomto směru dodělali se Angličané znamenitých výsledků, tak že pevnina s těží s nimi může závodili. Stav dobytka v '''A'''-ii a Walesu jevil se r. 1885 takto: Koní bylo...................1,220.497, hovězího dobytka .... 5,421.960, ovcí........................I9-577-437. vepřového dobytka . . . 2,252.396. V první řadě platí slova výše uvedená o chovu koňstva; máť A. po Arabii nejkrásnější koně jezdecké, vynikající štíhlostí těla a rychlostí v běhu, zejména vytrvalé běhouny k dostihům, mimo to však má také jiná plemena až po nejsilnějšího tahouna. Chovu koní věnována v '''A'''-ii již za dob králové Alžběty vzácná péče, a anglický kůň pokládá se nyní za plemeno po arabském nejušlechtilejší ; čistoOUSt Slovník Naučný, sv. II. 4/2 1389. sýr anglický. Již ve středověku provozován v '''A'''-ii rozsáhlý chov ovcí, avšak v novější době hledí se při chovu tom více na maso než na vlnu, poněvadž vlna většinou se dováží z kolonií. Z ovcí dlouhorouných vynikají ovce leicesterské, cotswoldské, mající sice vlnu poněkud kratší, ale jsou za to mnohem způsobilejší ke krmení ; lincolnské, s jemnou lesklou vlnou, kentské a devonshirské; krátkorouné ovce rozšířeny jsou hlavně na jihu, v hrabství oxfordském, hampském, Suffolku a j. Chov vepřového dobytka kvete v Berkshiru, Gloucesteru, Herefordshiru, Rudgwicku a-Suffolku ; nejlepší uzené kýty poskytují Yorkshire a Westmoreland, slanina přichází z Wiltshiru, Hautshiru a Berkshiru. Drůbež rozšířena je po celé zemi a proslulé jsou kury z Dorkingu, Sussexu a Berkshiru, husy z Lincolnu, krůty z Norfolku a Suffolku. {{Prostrkaně|Hornictví a hutnictví}}. Ohromné bohatství výborného kamenného uhlí a železných rud pojišťuje anglickému hornictví výtěžek největší na celé zemi. R. 1884 vytěžilo se v '''A'''-ii (s Walesem) 168,942.559 tun rud, uhlí, soli, zemin, v ceně 47,487.217 lib. steri, a vedlé toho břidlic a kamene stavebního za 8,707.60g lib. steri., úhrnná cena výtěžku celého činí tedy 56,194.826 liber sterlinků (— 573,187.225 zl. r. č.). Z toho připadá na uhlí kamenné 139,448.660 tun v ceně 38,504.885 lib. steri.; na rudy: železné 24,471.623 tun v ceně 6,190.99g lib. steri., cínovou 15.117 tun v ceně 669.254 lib. steri., olověnou 49.695 tun v ceně 363.870 lib. steri., měděnou 42.021 tun v ceně ni.6i4lib. steri., zinkovou 25.516 tun v ceně 73.950 lib. steri., dále na sůl 2,308.498 tun v ceně 666.234 lib. steri. Největší hutě železné jsou v Yorku, Durhamu, Lancastru a Cumberlandě; r. 1884 vytěžil}' 6,823.727 tun surového železa. V létech předchozích býval výtěžek větší (r. 1882: 8,493.387 tun, ale r. 1872 jen 4,700.000 t. a r. i860 2,890.000 t.). Cínu dobývá se pouze v Cornwallu a Devonu ; také výtěžek jeho slábne ; největší byl r. 1850, kdy dobyto bylo z rudy 10.462 tun kovu (r. 1884 jen 9574 tun). Nejvýnosnější doly na olovo jsou v Northumberlandě (Allendale), Durhamu, Cumberlandě (Alston-Moor), Yorku, Derby (High Peak), Shropshiru, v Cornwallu a Devonu, skrovnější v Somersetu, Westmorelandě, Staffordě a Chesteru (jakož i ve Walesu a na ostrově Manu). Všechny anglické olověné rudy jsou více méně stříbronosny (nejvíce cornwallské a chesterské), ale výtěžek olova i stříbra od r. i860 klesá. R. 1884 dobylo se z rud 39.700 tun olova (proti 58.000 tun z roku i860) a stříbra vytěžilo se za 68.731 lib. steri. — Měděná ruda vyskýtá se 2vláště v Cornwallu a Devonu, kdež jest 65 dolů ; dříve těžilo se nejvíce z dolů lancasterských, waleských (Caermarthen) a na ostrově Anglesey, menší měrou v Cumberlandě, Chesteru a na ostrově Manu. R. 1884 byl výtěžek mědi v hutích 33.421 tun. — Na zinek doluje se v Cornwallu, Devonu, Derby, Cumberlandě, na ostrově Manu (jakož i ve Walesu). R. 1884 vytěžilo se z rudy 9918 tun kovu. — Pyrit nachází se v rozličných částech země, nejhojněji v Cornwallu. Tamže naskýtá se také zlato, ale nevyplácí se dobývali ho, pak rudy manganové, arsenikové, niklové, wolframové a j. Soli dobývá se jednak odpařováním vody mořské, jednak ze solných zřídel, jednak z dolů chesterských, worcesterských a staffordských. Důležitá jsou ložiska tuhy v Cumberlandě (Borrowdale). — Výborného stavebního kamene není nedostatek: oolithový vápenec lámou na mnohých místech ve hrabstvích Lincolnu, Kentu, Rutlandě, Somersetu (Bath) a Dorsetu (Portland), magnesiový vápenec v severních částech A. (od ř. Týne až k Derby a Nottinghamu), pískovce rozličné na všech stranách, jmenovitě ve hrabstvích Derby, Yorku a Kentu, žulu v Cornwallu, Devonu a Cumberlandě, syenit v Leicestru a Worcestru (Malvernské výšiny), břidlice v Cornwallu, Devonu, Cumberlandě i Westmorelandu, mramor ve Westmorelandu, Derby, Devonu. Sádra naskýtá se ve hrabstvích shropském, dorsetském a wiltském (tamže i asfalt), alabastr v Chesteru a Lancastru, kamenec ve hrabství Yorku, petrolejové prameny a ložiska asbestu v Cornwallu, jantar na březích Norfolku a Suffolku. — Celkem zaměstnáno jest hornictvím a hutnictvím v '''A'''-ii přes půl millionu lidí. ''[[Autor:Hynek Kollmann|Koll.]]'' == Průmysl. == A. zaujímá mezi průmyslnými zeměmi místo první. Rozvoj průmyslu jejího podmíněn jest ohromnou produkcí uhlí (kamenného), jakož i železa, jíž A. překonává všecky země ostatní ; k podpoře pak jemu jsou kromě jiného: zrušení všech monopolův (od r. 1624); rozšířené továrnictví; systém dělení práce v továrnách — jednotlivým dělníkům svěřeno bývá spracování pouze některé části jistého výrobku, což prospívá rychlosti a důkladnosti výroby; výborné technické vzdělání průmyslníků; mohutně vyvinutý duch spolčovací, jímž dostává se průmyslným podnikům velkých a laciných jistin. Angličané hledí si všech odvětví průmyslu. Velikolepá jest výroba raffinovaného železa a zboží železného. Yorkshire a již. Wales vynikají přípravou kujného železa a slynou spolu se záp. Cumberlandem též ocelí. Středisky železářství jsou: Birmingham (hotovení zbraní, per ocelových a špendlíků), Wolverhampton (výroba plechu i zboží nožířského) a Sheffield (nástroje řezací). Vedlé těchto měst účastní se na tomto odvětví čestným způsobem Wellington (Shropshire), Bolton, Oldham, Bradford, Leeds, Redditch (výroba jeheR a udic), Stockton a Londýn (rozsáhlé továrny na zbraně). Výrobou zboží mosazného a bronzového proslul Birmingham, plátování kvete v Sheffieldě, zboží měděné hotoví se rozsáhlou měrou v Bristolu, tovary cínové v Cornwallu. V průmyslu zlatnickém a stříbrnickém vyniká Londýn, v klenotnictví Birmingham. Strojnictví anglické dospělo ke znamenité dokonalosti. Středisky jeho jsou Manchester (stroje pro továrny na zboží bavlněné), Leeds, Birmingham (zvi. vozy železniční, stroje šicí, parní), Sheffield, Newcastle, Oldham (šicí stroje), Birkenhead (parní stroje), Nottingham (parní stroje), Londýn (šicí stroje) a Derby (parní stroje). — Londýn má také rozsáhlé továrny na vozy a rovněž jako Birkenhead i přístavy při ústí ř. Týne světoznámé loděnice. Hudební nástroje hotoví A. u velikém množství; nejdůležitější jest výroba varhan a pian. — Utěšeně rozmohlo se hodinářství (výtečné chronometry), jehož středisky jsou Londýn a Coventry. Světového jména dobyly si anglický porCulán, kamenina a jemné zboží hliněné; tomuto odvětví průmyslnému daří se jmenovitě ve hrabství staffordském v »okrese hrnčířském« (Potteries), v působišti kdysi Wedgwoodově, pak ve Worcesteru, Derby a Londýně. Velmi zdárně pokročilo anglické sklářství, jemuž druhdy položili základ vystěhovale! francouzští a italští. Nyní vyrábí A. sklo zrcadlové, korunové, tabulové i flintové v ohromných továrnách ve Sv. Helandě, Prescotu, Birminghamu, Sunderlandě, Londýně a v Newcastlu. Velikou péči vynakládají Angličané na úpravu koží; střediskem tohoto odvětví jest Londýn. — Obuvnictví po továrničku provozuje se v Northamptonč, Norwichi a Leicestru. Hlavními sídly sedlářství, řemenářstv! a brašnářství jsou Walsall (Staffordshire), Birmingham a Londýn, kterýž vyniká také výrobou koženého zboží galanterního. Daleko nejdůležitějš! odvětví průmyslu anglického jest průmysl textilní, jenž zaměstnává ohromný počet dělníků (r. 1885: 813.824 děln. v 6359 továrnách se 49,725.814 vřeteny a 675.953 mechan. stavy) a spracuje nesmírné množství suroviny. Nejpřednějšim předmětem jeho jest bavlna. Spracováním jejím zanášejí se hrabství lancasterské (zvi. Manchester), chesterské a yorské, vyrábějíce všeho druhu přízi, látky lehčí a těžší, tkaniny atd. Z průmyslných měst v tomto oboru jmenovali jest vedlé Manchestru Salford, Blackburn, Ashton under Lyne, Oldham, Bolton, Bury, Rochdale a Stockport. Na druhém místě stojí vlna. Předení a tkaní její soustředěno jest v okrese bradfordském (Yorkshire), kdež Halifax (vlna česaná), Leeds a Huddersfield (jemná sukna, látky módní) získaly si jméno světové. S nimi závodí Trowbridge (Wiltshire, módní látky, sukna lehká) a Stroud (Gloucestershire, sukno šarlatové a světlobarevné). Flanel vyrábějí Wales a Halifax, pokrývky vlněné Dewsbury, koberce Kidderminster, Halifax, Dewsbury a j. místa. Plátennictví rozšířeno jest ve hrabstvích yorském (Hull, Leeds a Barnsley) a lancasterském (Blackburn). Hedvábnictví má v '''A'''-ii význam skrovnější než předešlá tři odvětví. Vzmohlo se teprve ve 2. poi. XVII. stol. vystěhovalci francouzskými. V dobách nejnovějších klesá (počet dělníků v továrnách na hedvábí zaměstnaných sklesl od r.-.i86i se 112.553 do roku 1881 na 60.600 a do r. 1885 na 42.995). Předení hedvábí soustředěno jest ve hrabství chesterském, pak v Essexu, Yorkshiru a Lancastru, tkaní v Manchestru (tkaniny), Coventry (stužky), Macclesfieldu (módní látky) a Norwichi (šály). Mohutná jest výroba zboží stávkového (Nottingham a Leicester), proslulé krajkářství (Nottingham, Bedford, Buckingham). Velikých rozměrů nabylo hotovení deštníkův a slunečníků (Londýn a Lancaster). Kloboučnictví kvete zvláště ve Stockportě, Manchestru, Ashtoně (under Lyne) a Londýně. Pletení ze slámy jest důležitým odvětvím průmyslným v Bedfordshiru, Herefordu a Buckinghamshiru. Papírnictví anglické požívá chvalné pověsti; pracuje pro rozsáhlý vývoz. Nejvíce papíren má hrabství Kent. Značná jest i výroba čalounů a zboží z papíru hněteného (Birmingham). Také potraviny jsou důležitým předmětem anglického průmyslu : mlýny a cukrovary nepostačí sice pracovali pro domácí spotřebu, za to však vzmáhá se nasolování a uzení masa, pivováry pak (největší v Burtoně upon Trent a v Londýně), jakož i vinopalny dodělaly se značného vývozu. Průmysl chemický provozuje se v rozměrech velikých; středisky jeho jsou Newcastle nad ř. Týne, Liverpool, Gateshead, Bristol, Birmingham i Londýn (zvláště mydlářství, značná výroba voňavek i svíček). — Posléze jest se zmínili o výrobě nábytku, jíž vyznamenává se Londýn, pak o dvou odvětvích, jimiž A. předčí nad ostatní Evropu, totiž o hotovení kartáčův a výrobě knoflíků (Londýn, Birmingham a Sheffield). ''[[Autor:Hynek Kollmann|Koll.]]'' == Spojovací prostředky. == Příroda i ruka lidská výborně opatřily '''A'''-ii prostředky spojovacími, Moře, jehož břehy oplývají pohodlnými přístavy, zarývá se mnohými zátokami do vnitra země, jmenovitě při ústí řek. Splavná síť těchto jest velmi rozsáhlá. Temže na př. jest splavnou pro mořské lodi (o 800 tun) až k londýnskému mostu; Severn pro mořské lodi (o nosnosti 350 tun) již u Gloucestru; Trent až po Gainsborough. Angličané ku podpoře splavnosti řek založili množství průplavů, jimiž všechny větší řeky anglické navzájem jsou spojeny. Nejstarší z nich jest průplav spojující potok Sankey s řekou Mersey (84 km dlouhý), založený r. 1755; z nejdelších jest Grand-Trunk-Canal (145 km dl.) velmi rozvět vený; jde od Londýna k Oxfordu, Hullu, Liverpoolu a Bristolu; z Londýna do středu vede velký spojovací průplav (Grand Junction, 79 km), od Oxfordu k sev. průplav Oxfordský, jenž křižuje se sBirminghamským; Trent sMerseyem spojeny jsou průplavem 58 km dlou hým; nejznamenitější jest průplav Bridgewa terský, jenž spojuje Worsley s Manchestrem a Runcornem nad řekou Mersey, 68 km dlou hý; vede dílem pod zemí mnohými tunnely, dílem po viaduktech nad zemí (viadukt nad splavným Irwellem ve výši 12 m). — Průplavy anglické mají úhrnné délky 4023 km, ale obchodní význam jejich poklesl zvláště tím, že zakoupily je společnosti železniční, aby zamezily soutěž. V nejnovější době však počíná vláda bedlivěji starati se o průplavy, a řada jejich rozmnožena bude velikolepým průplavem pro veliké lodi mořské mezi Liverpoolem a Manchestrem. — Velkou důležitost mají pro '''A'''-ii železnice. Vznikly z potřeby zjedno dušiti dopravu uhlí od dolů northumberland ských a durhamských ke stanovištím lodí při ř. Tyne a Wear původně jako dráhy dřevěné; dalším pokrokem vyvinuly se v '''A'''-ii (v době mezi léty 1602 a 1649) dráhy koňské, a po čátkem tohoto století užito bylo za hybnou sílu páry, poprvé na dráze merthyrsko-tydvilské (r. 1804). Stephenson použil parního stroje nejdříve na dráze killingworthské (1814) a o něco později na trati mezi Stocktonem a Darlingtonem, kdež jely první vozy osobní. Zlepšená lokomotiva Stephensonova zahájila jízdu na drázeliverpoolsko-manchesterské(1829). Od té doby pokročila A. v tomto směru úžas ně. R. 1859 měly železnice anglické, wales k ; v to počítajíc, úhrnem délku 11.762 km, r. 1873 18.296 km, r. 1884: 21.468 km. R. 1887 do sáhly železnice anglické délky 22.249 km re praesentujíce kapitál 702,554.000 lib. steri. : hrubý příjem obnáší 60'/2 mill. lib. steri, čistý výnos 28,739.000 lib. steri. Železné dráh;, anglické rozvětveny jsou hustou sítí po celt zemi; na velmi četných místech dotýkají se pobřeží mořského, uvnitř pak nejdůležitějším středisky jejich jsou Londýn, Canterbury Guildford, Salisbury, Yeovil, Taunton, Bristol, Reading, Oxford, Bedford, Cambridge, Norwich, Peterborough, Spalding, Leicester, Birmingham, Hereford, Wolverhampton, Shrewsbury, Stafford, Derby, Nottingham, Sheffield, Lincoln, Doncaster, Wakefield, Leeds, Manchester, Stockport, Wirgan, Bolton, Warrington, Chester, Crewe, Preston, York, Darlington, Durham, Bishop Auckland, Blackburn, Newcastle a Carlisle. — Ještě hustěji rozvětvena jest síť telegrafní: délka linií převyšuje délku tratí železničních více než dvojnásob, délka drátů pak více než desateronásob. ''[[Autor:Hynek Kollmann|Koll.]]'' == Poměry náboženské. == Církev katolická. Angličané chtěli odvozovali původ církve své od apoštolův, jmenovitě od sv. Pavla, ale marně; není však pochyby, že po spojení Britannie s říší římskou křesťanství záhy tam mělo vyznavače. Dle Bědy britský král Lucius žádal papeže Eleutheria (177—192) za věrověstce, a ten vyslal Tugatia a Damiána, kteří v '''A'''-ii s velikým zdarem Krista hlásali. Za Diokleciána měla Britannie mučenníky, a na synodě arelatské r. 313 byli tři britští biskupové. Pozdější zápasy Britů s Anglosasy byly boji křesťanů s pohany, a pokřesťanění těchto jest zásluhou teprve papeže Řehoře Velikého, jenž ještě jako opat jsa pohnut krásou anglosaských otroků v Římě chtěl sám podniknouti missijní cestu do A., avšak Římané ho nepustili. Jsa papežem poslal r. 596 probošta Augustina s 39 mnichy do A. Missie přišla do království kentského, jehož král Ethelbert dne 2. čna 597 přijal křest a po něm o vánocích t. r. přes 10.000 Anglů. Pohanské chrámy proměňovaly se v křesťanské, pohanské obyčeje v křesťanské mravy, a tak snadným činěn přestup k nové víře. Sv. Augustin stal se prvním arcibiskupem canterburským (zemř. 20. května 605). Ž Kentu byla do konce VII. st. znenáhla obrácena celá heptarchie. Znamenitým pro '''A'''-ii stal se arcibiskup canterburský Theodor (668—690), rodem Řek. Zavedl všude kanonický řád a založil znamenitou školu canterburskou, z které vyšlo mnoho velikých mužů. Okolo r. 735 bylo v '''A'''-ii zřízeno druhé arcibiskupství v Yorku. Když Vilém Podmanitel, vévoda normanský, zmocnil se A., učinil Lanfraka canterburským arcibiskupem (1070—1089), jenž kleslou kázeň obnovil a základ položil k rozkvětu věd a umění. Jeho nástupce Anselm (1093—1109) vybojoval na králi Vilémovi II. svobodu anglické církvi. Arcibiskup Tomáš Bekket (1162 až 1170), zachránil tuto svobodu proti králi Jindřichovi II. svým mučennictvím. Když po smrti canterburského arcibiskupa Humberta zvoleni dva kandidáti, zamítl Innocenc III. oba a povolal voliče do Říma, kde za arcibiskupa zvolen Štěpán Langthon. Ale král Jan Bezzemek nechtěl nového arcibiskupa uznali, pročež papež vydal naň klatbu a na zemi interdikt, a když král toho nedbaje vynucoval církevní úkony, sesadil jej papež a provedení výroku toho svěřil králi francouzskému. Ale nežli přišlo k válce, vyrovnal se Jan s papežem listinou datovanou v Dôveru 13. května 1213. Potom král prohlásil '''A'''-ii a Irsko za papežské léno a zavázal se k poplatku 1000 hřiven papežské komoře. Tuto lenní smlouvu doverskou uznávali baroni s králem spojení i odpůrcové jeho, a A. stala se tedy lénem papežským cestou úplně zákonitou, s vůlí krále i národa. Neštěstí králova ve válce s Francií použili baroni a vynutili na něm listinu zv. »Magna charta« (15. čna 1215), základ nynější ústavy anglické. Papež Innocenc III. zavrhl ji, ačkoli plnou svobodu církve pojišťovala, poněvadž byla vydána bez jeho svolení, jakožto vrchního pána A.; avšak proto přece zůstala v platnosti. Jinak církev v '''A'''-ii vnitř nebyla znepokojována kromě učením W ickliffovým (v. t.). Na pokraj záhuby přišla církev katolická za reformace. Král Jindřich VIII. (1509—1547) odtrhl svou říši od Říma, poněvadž papež Klement VII. jeho manželství s Kateřinou, princeznou aragónskou, neprohlásil za neplatné, a učinil sebe r. 1534 hlavou církve anglické. Zavedla se přísaha o supremátě králově nad církví, a kdožkoli odepřel, pokládán za velezrádce. Usnesením parlamentu bylo najednou 376 klášterů (všech bylo 616) zrušeno; ostatní zrušeny v létech následujících. Celkem dal Jindřich odpravili 2 královny, 2 kardinály, 2 arcibiskupy, 18 biskupů, 13 opatů, 500 převorův a mnichů, 38 doktorů bohosloví a práv, 12 vévod a hrabat, 164 šlechtice, 124 měšťany a no žen. Za Edvarda VI. (1547—1553) stala se rozkolnická církev protestantskou. Královna Marie (1553—1558) obnovila staré náboženství, navrátila církvi statky, pokud je stát držel, neznepokojovala soukromých držitelů jejich, a zavedla zase staré zákony proti bludařům. Krvežíznivou, za jakou ji prohlašují mnozí dějepisci protestantští, královna Marie nebyla. Její sestra a nástupkyně Alžběta (1558 až 1603) byla sice po katoličku korunována a slíbila hájili katolického náboženství, ale Jined po korunovaci odvolala svého vyslance z Říma, prohlásila se za hlavu církve a pronásledovala katolíky tresty nejpřísnějšími. Když papež Pius V. klatbu na ni vydal, zakročila přísněji proti katolíkům zakázavši pod trestem smrti učení katolické hlásali, kněze světití, zpověd slyšeti a katolického missionáře do domu přijmouti. Její nástupcové, Stuartovci Jakub I., Karel I. a II. neposkytli katolíkům žádné úlevy bojíce se Anglikánův a presbyteriánů. Jakub II. (nast. r. 1685) jsa katolíkem chtěl opět obnovili v říši katolické náboženství, ale počínal si při tom bez rozvahy a vzbudil proti sobě odboj, v jehož čelo se postavil jeho zeť Vilém, princ oranienský, před nímž Jakub prchl do Francie. Nový král Vilém dal všem vyznáním svobodu (1698) jenom ne katolíkům a sociniánům. Katolíci směli bydleli pouze ve vzdálí 10 mil angl. od Londýna, nesměli si zařizovali žádných škol a i jinak byli potlačováni. Pod tímto krutým násilím mizeli znenáhla katolíci tou měrou, že r. 1780 bylo jich v '''A'''-ii jen 63.376. Anglickým katolíkům přišly vhod boje Irů za víru a práva. V čelo hnutí katolického postavil se od r. 1809 Daniel 0’Connel, výmluvný obhájce církve a svobody irské, který zákonitě si veda přinutil Wellingtona, že rozhodl se pro svobodu církve katolické. Týž podal 31. března 1829 emancipační billu komoře lordů, kde byla přijata a dostala 13. dubna 1829 královské stvrzení. Katolíkům -otevřen vstup do parlamentu a největší části státních úřadů. Roku 1840 upravil papež Řehoř XVÍ. katolickou církev v '''A'''-ii rozděliv ji na osm apoštolských vikariátů. K rozšíření katolicismu v '''A'''-ii také valně přispěl puseyismus (viz Pusey). R. 1850 Pius IX. obnovil anglickou hierarchii ustanoviv Westminster za sídlo arcibiskupa, jemuž 12 biskupství podřídil. Prvním arcibiskupem stal se znamenitý učenec, kardinál Wiseman. V kruzích protestantských vypukla proti tomu veliká bouře; parlament přijal billu ministerstvem podanou, že žádný katolický biskup nesmí užívati názvu některého anglického města, a že duchovní nebo řeholník nesmí nositi veřejně své roucho. Avšak statný kardinál přemohl veškeren odpor a slavil r. 1852 první provinciální synodu. Nyní má A. a Wales 1,200.000 katolíků, i arcibiskupství a 14 biskupství. ''[[Autor:František Xaver Kryštůfek|Dr. Fr. X. Kryštůfek.]]'' {{Prostrkaně|Povšechný přehled}}. V '''A'''-ii jsou všecka náboženství dovolena a svobodna. Tak zní zákon veřejného mínění, kdežto zákon státní (Act of toleration z doby Vilémovy a Mariiny, sec. I., kap. 18.) jest velmi neúplný. Žádný starý akt není odvolán, ale svoboda náboženská vyvinula se samorostle, a není státníka, který by se odvážil sáhnouti na ni. Jediný rozdíl mezi církví státní a ostatními jest, že státní církev požívá starých nadací a má právo desátku, kdežto ostatní jsou selfsupporting, udržujíce se z vlastních příspěvků. Svoboda náboženská vžila se úplně v ducha národa a uznána za základ svobody vůbec. Slovo sektářství, jinde odpor budící, nemá v '''A'''-ii významu ; každý má právo přesvědčení své veřejně hlásati. Třenic náboženských není; nesnesitelné jest některé vyznání jen tehdy, ruší-li obecný pořádek, nebo sleduje-li cíle politické. Vláda uznává, že svědomí vyňato jest z područí světské vrchnosti a vede si dle toho tak přesně, že žádného vyznání policejně nestřeže, ba ani při sčítání lidu nikoho se netáže na náboženství. Přesné sestavení číslic o jednotlivých vyznáních náboženských jest dosti nesnadné; lze je provésti jen přibližně, a to bud na základě zpráv vydaných různými nábož. společnostmi (v kterých však čítáni bývají obyčejně jen údové plnoprávní), nebo dle návštěvy chrámů, která závisí na různých okolnostech. Má se za to, že z 25,974.439 duší dle sčítání roku 1881 (A. s Walesem) státní církvi náleželo 13,500.000, k církvím nezávislým 10,000.000, ostatní pak že k žádné církvi se nehlásí. R. 1886 zaneseno bylo ve státní seznam 24.597 chrámův a místností určených k bohoslužbě, ale praví se, že mimo tyto jest asi 12.000 úřadům neoznámených. Náboženských sekt má A. množství veliké. V seznamu chrámů státu opověděných uvádí se 229 různých jmen a ve skutečnosti jest jich snad ještě více. Vznik jejich má po většině původ svůj ve volném historickém vývoji. Učení převalné většiny jest s učením církve státní zcela totožné až na několik málo článkův, a to ještě podřízeného významu. U leckteré církve na pohled sjednocené vyskytují se docela podobné nesrovnalosti, a jednota jest zachována jen z nedostatku volnosti neb pevnosti. První velká neshoda vyskytla se v určení poměru církve ke státu: má-li býti církev se státem na roveň postavena nebo jemu podřízena? Státní anglikánská církev má původ z vůle státu; ale tomu vzepřeli se puritánští dissenteři, hájíce neodvislosti a samosprávy církve. Proti oběma stojí menšina, hájící názor římský, že stát jest podřízen církvi, ale názor ten netěší se přízni ani státu, ani lidu. Druhá neshoda vzešla otázkou: je-li zřízení biskupské v církvi oprávněno, nebo spočívá-li moc církve v souhrnu věřícího lidu? Státní církev drží se episkopalismu, ale proti němu postavili se presbyteriáni a kongregacionalisté, považujíce praelatism za zkázu církve. Třetí neshoda vznikla otázkou o organisaci církevní: je-li církev organism po všech částech spojený, anebo je-li pouhým sdružením částic (sborů neb obcí) nesouvislých? Tu stáli episkopálové a presbyteriáni proti independentům. Konečně neshoda v otázce, může-li též laik učiti v církvi, dala vznik methodismu. Něco sekt utvořilo se pak také na základě kombinací zásad tu uvedených. Nejstarší z angl. sekt, nejneústupnější mezi bývalými puritány, jsou Independent!. Nejvýstřednější byli Brownisté; mírnější stranou jsou Kongregacionalisté, kteří připouštějí ke správě sborů vedlé duchovních ještě laiky, jáhny. Independentism dosáhl největší moci za Cromwella, největšího sesílení však za reakce pod Karlem II., kdy obnovený Act of uniformity na 2000 duchovních ze státní církve vypudil. Jim náleží hlavní zásluha o svobodu svědomí v '''A'''-ii, zvláště od té doby, kdy opustili zásadu snášelivosti omezené. Literatura bohoslovecká jimi hojně jest obohacena. Velice jim záleží na dokonalém vzdělání duchovenstva a k tomu účelu mají 13 bohosloveckých kollejí. Čítají 2803 sbory a 1378 stanic; duchovních jest 3500, počet duší 1,250.000. Roku 1831 spojila se většina sborů v Unii Kongregacionální, která má 51 menších associaci. Správa jejich sborů jest vzorná a účinlivost vydatná. Stejného smýšlení o správě církevní a poměru této ke státu jsou Baptisté, lišící se od independentů tím, že udílejí křest pouze dospělým vyznavačům. Sluší je rozeznávat! od anabaptistů německých, jejichž blouznivé zásady vymykaly se z objemu křesťanství. Rozdělují se v Particular baptists, menšinu přísně kalviniánskou, a v General baptists, většinu směru arminiánského. Chrámů mají 3654; duchovních 1893, k jejichž vzdělání mají 9 kollejí. Páčí se na 1,000.000 duší, mají rozsáhlé missie a jest to lid vzdělaný a mravný. Blíže státní církvi stojí Presbyteriáni tím, že hájí organického spojení církve, jen že na místo vlády biskupské kladou řízení presbyterosynodní. Ve sboru vedou správu vedlé duchovních starší a jáhnové. Správa repraesentativní jest tu provedena nejpřesnějším způsobem. Usnesení vykonávají odborové pod vedením moderátora, voleného od synodu k synodu. Církev presbyteriánská čítá i synod, io presbyterních obvodův a 386 sborů, 378 duchovních, ústav ku vzdělání duchovenstva v Londýně a asi 350.000 duší. Mimo to jest v '''A'''-ii 17 sborů, trvajících ve svazku se skotskou státní církví presbyteriánskou. K církvi presbyteriánské náležejí hlavně intelligence a průmyslníci. — Nejnebezpečnějšími nepřátely presbyteriánů byli Un itariáni, poměrně novějšího původu. Mají 348 chrámů, 18 stanic a 340 duchovních. Jest jich asi 300.000 duší. Zevní úprava bohoslužby u všech těchto vyznání vyniká prostotou a bezobřadností. Pozoruhodným zjevem jest methodism vyšlý r. 1739 z církve anglikánské. Byl to původně praktický směr k oživení náboženského vědomí, zahájený v Oxfordě několika studujícími, jimž přezdíváno: svátý klub, methodisté. John Wesley, vůdce hnutí toho, nepomýšlel nikdy na vystoupen! z církve anglikánské, ale toužil toliko na nedostatek života v ní. Roku 1739 zařídil t. zv. societies (společnosti), jež rozdělil na třídy po 13 osobách pod vedením zkušenějších členů. Počet společností rostl, stavěny chrámy a k uspořádání práce svolána r. 1744 do Londýna konference kazatelů, na kteréž položen byl základ ke zvláštní organisaci methodismu. Nejvyšší stolice této církve jest všeobecná konference, která zkouší, ordinuje a dosazuje duchovní. Wesleyanští methodisté (Old connexion) vykazují 7145 chrámů. 3306 duchovních, 15.009 místních kazatelů, 879.113 dětí v nedělních školách, dle čehož jest jich více než 3,000.000 duší. Mají též rozsáhlé missie, na něž r. 1886 věnováno přes 138.165 lib. štěrk, na domácí missii pak 37.789 lib. šter. Vydržují si 4 bohoslovecké semináře a 3 učitelská paedagogia. Literatura bohoslovecká nepěstuje se valně, za to písemnictví prostonárodní hojně zásobují. Po smrti Wesleyově odštěpili se r. 1797 obhájci práv laiků, jimž Wesley žádného místa ve správě nevyhradil. Známí jsou pod jménem Nové spolčení (New connexion). Mají 444 chrámů, 179 duchovních, 1317 místních kazatelův a na 100.000 duší. Jiní stoupenci téhož směru laikům ve správě církevní přejícího spojili se r. 1857 pod jm. Spojené svobodné církve meth odisti c ké (United method, free churches); čítají izzg chrámů, 354 duchovních, 3997 místních kazatelův a na 300.000 duší. Zcela zvláštní útvar jsou the Primitive Methodists, ku kterémuž podnět dal roku 1810 dělník William Clowes utvořiv spolek střídmosti. Záhy utvořilo se takových spolků více a účastníci scházeli se v neděli pod šírým nebem k pobožnosti. Když jim v tom bráněno bylo, přijali jméno svrchu uvedené a organisovali se samostatně. Vynikajícím zjevem u nich jsou shromáždění pod šírým nebem (Camp meetings). Nyní mají 4305 chrámů, 1043 duchovních, 16.120 místních kazatelův a 411.935 dětí v nedělních školách. Zásluha methodismu o vychování lidu obecně se uznává. Vyšel vstříc potřebám jeho ve veliké jeho zanedbanosti a opuštěnosti. S methodisty shodují se ve mnohých názorech Moravians, Bratří, dovolávající se původu z Jednoty českobratrské; pro svůj episkopalism doznávali přízně vlády. Již r. 1741 vyskytuje se missijní společnost této obnovené Jednoty bratrské, Herrnhutských, v Londýně pro práci v Labradoru. Čítají 5727 kommunikantů v 38 sborech, a hlavní činnost svou soustřeďují v missii mezi pohany. Odstředivé snahy sledují: Society of Friends (společnost přátel), obecně Kvakeři (Quakers) zvaní; zavrhují zvláštní úřad kazatelský, svátosti, přísahu atd., mají 317 chrámův a 15.380 členů dospělých. Bratrstvo Plymouthské (Plymouth Brethren) z r. 1830, známé pod jménem Darbystů, kteréž zamítá takřka všecku organisaci církevní, má 23 chrámy. Apoštolsko-katolická církev neb Irvingiáni mají 80 chrámův a Nový Jerusalem, Svedenborgiáni 64 chrámy. V poslední době obrátila na se pozornost nová organisace : Salvation army, armáda spásy, s methodismem spřízněná a jako tento práci svou se zálibou v nejnižších vrstvách konající a za tím účelem hlučných a nápadných způsobův užívající. Židé mají 80 synagog a 60.000 duší; příspěvky jejich jsou značné, ročně 150.000 lib. steri. Z cizinců mají pravoslavní řečtí 6, arménští 2 chrámy; několik chrámů mají němečtí a švédští lutheráni a francouzští a hollandští reformovaní. Svobodná episkopální církev má 40 chrámů. Všecky čelnější evangelické církve prokazují sobě navzájem úctu a spolčují se v některých, obecně prospěšných podnicích. Takovými jsou Bibl. Společnost, Traktátní společnost, částečně též společnost pro bibl. archaeologii, rozmanité missie a dobročinné ústavy. Snášelivost, kteráž nevylučuje horlivého hájení vlastního přesvědčení, stala se vůbec pravidlem veřejného mínění a obcování. ''[[Autor:Čeněk Dušek|—šek.]]'' {{Prostrkaně|Anglikánská církev, anglikáni}} (úředně : The United Church of England and Ireland, běžně: The Anglican Church). Tak se vůbec nazývá evangelická církev Jindřichem VIII. (1509—1547) zavedená, za královny Alžběty (1558—1603) co do věrouky (přijetím 39 čl.) ustálená a od té doby (s malou přestávkou za trvání »dlouhého« parlamentu) v Anglicku (r. 1707 ve Skotsku a r. 1869 v Irsku) za státní církev uznaná. Zřízení její spočívá z částky na starém řádu kanonickém, kterýž na počátku reformace téměř beze změny byl podržen (kromě toho, že svrchovanost papežská nahrazena byla svrchovaností koruny), z částky na zákonech říšských a na právu obyčejovém, kteréž zejména platí pro samosprávu místní. Vyznání víry anglikánské církve obsaženo jest hlavně v dotčených 39 článcích, kteréž původně arcibiskupem Cranmerem a biskupem Ridleyem za Edvarda VI. (1547—1553) sestavény, za Alžběty pak (1563) konečně upraveny byly. Články ty mají v celku ráz protestantský (úplná dostatečnost Písma sv., ospravedlnění z víry atd.), avšak výroky jejich jsou namnoze nejasné, a zřízení biskupské jest tu jakožto po právu stávající uznáno. Dalším, však rovněž tak neurčitým pravidlem víry jest Kniha obecných modliteb (Book of Common Prayer), ve kteréž obsažen jest úplný řád liturgický a návod ku konání všelikých služebností církevních. Duchovenstvo dělí se na 3 stupně : diákony, presbytery a biskupy. Biskupů čítá se 28 domácích a 53 koloniální. V čele jejich jsou arcibiskup canterburský a yorský, kteříž ve veřejném životě požívají předností téměř královských. Anglikánská církev neuznává jiné ordinace kněžstva leč vykonané svými biskupy a nazývá všecky ostatní evang. vyznavače dissenters (různě smýšlející). Místní duchovní správcové slují rector nebo vicar; jim ku pomoci pro duchovní správu jsou curates (kaplani), pro správu hmotných záležitostí osadní konšelé (churchwardens) s osadním výborem (vestry). Biskupové zkoušejí a v úřad uvádějí (admit) kněží od patronů příslušných kostelů navržené. Všeobecné církevní záležitosti upravují se ve dvou konvokacích z biskupův a zástupců kněžstva složených ; avšak konečné rozhodnutí ve všelikých sporných otázkách jest při tajné státní radě. V anglikánské církvi rozeznávají se tři hlavní směry: 1. Strana vysokocírkevní (high church party), konservativní ve smyslu starého hierarchického a liturgického řádu, z kteréž vyšli Puseyité nebo ritualisté, k Římu se klonící; 2. strana nízkocírkevní (low church party, také evangelical party), kteráž klade větší váhu na víru a zbožný život než na zevní formy a s dissentery udržuje přátelské styky; 3. širokocírkevní (broad church party), jejími heslem jest pokročilá věda a filosofie po způsobu německého liberalismu. K anglikánské církvi čítají se v '''A'''-ii asi dvě třetiny (dle některých pramenů polovice), v Irsku jen nepatrná částka obyvatelstva. Zevní repraesentace její jest skvělá, ježto anglikánská církev požívá ze starých i novějších nadací bohatých příjmů, kteréž se do nedávna — před klesnutím užitků pozemkových — páčily na 8 mill. lib. sterlinků ročně. ''[[Autor:Ludvík Bohumil Kašpar|—šp.]]'' == Školství. == {{Prostrkaně|Obecné školy}}. Školní vychovávání angl. lidu až k začátku XIX. stol. bylo téměř docela zanedbáno. Prvním krokem byly školy nedělní (Sunday Schools), k nimž podnět dal Robert Daikes, vydav. »Gloucester Journalu«, a jež převzaty byly ve správu »Spolkem ku povzbuzení a udržování nedělních škol po veškerých britských državách« (Society for the Support and Encouragement of Sunday Schools throughout the British Dominions). Spolek podporován byl všemi církevními a politickými stranami, což vyplývalo z přesvědčení o nutnosti a účelnosti vzdělání lidu. Hlavní překážce při zakládání anglických obecných škol — nedostatku učebních sil — odpomohla v příhodném čase Bell-Lancasterova methoda (Monitorial System of Tuition), dle níž v jednotlivých třídách školních vyučovali lepší žáci k účelu tomu vybraní (monitors) pod dohlídkou hlavního učitele. Záhy též vláda sama ujala se obecných škol, povolivši k jejich podpoře roku 1832 poprvé 20.000 lib. steri. Roku 1856 utvořeno bylo »vyučovací oddělení« (Education Department), jež podřízeno lordu předsedovi tajné rady a za účel má podporovati vychování mládeže pomocí hmotných prostředků parlamentem povolených a pod dohledem inspektorů k tomu určených. Vyučovací oddělení má spojení s British and Foreign School Society, kteráž podobně jako státní úřad nezná žádných konfessionálních obmezení, a s National School Society, ústředním orgánem škol státocírkevních. První zákon vyučovací vydán r. 1870. Dle tohoto škola řízena jest dvěma činiteli : 1. Školní radou (School Board) pod přímým dohledem poplatníkův a 2. anglikánskou církví a jinými náboženskými obcemi. Náklady na vychování rostou rok od roku. R. 1871 vyučování jednoho dítka stálo 1 libru 7 šil. a 5 pennů (17 zl. r. m.), r. 1881 již i lib. 16 šil. io'/2 p. (21 zl.) a roku 1885 i lib. 19 šil. i'/j p. (22'/2 zl.). R. 1887 vyžadovalo elementární vyučování nákladu 6 fy mill. lib. steri., jehož polovice byla vládou povolena. Následující tabulka obsahuje úřední data ze dne 30. srpna 1888: An„,a Wales Skotsko Irsk° Školy obecné . . 19.022 3.902 7-803 Školou povinných dítek ..... 5,145.292 691.465 692.341 Žáci zkoušení od inspektorů . . . 4,064.863 542.902 556.993 Státní příspěvek 2,958.705 ý 443.815 £ 814.003 £ Školní radu má buď město nebo farní osada; občané města nebo poplatníci farní osady volí ne méně než pět a ne více než patnácte členů. Školní rada má dohlížet! : ke školním budovám, zejména ke zdraví dítek, náležitému světlu, teplu a ventilaci školních světnic. Každá škola má miti prostranství ke hrám (play-ground) s tělocvičným náčiním. Hledí se především k tomu, aby každé školou povinné dítko dostatečného obdrželo vyučování »ve třech r«, Reading, Writing and Arithmetic (čtení, psaní a počty), u děvčat pak v ručních pracích. Kromě toho vyučuje se zpěvu, kreslení, zeměpisu, nauce o všeobecně užitečných předmětech a dějepisu. Anglická škola jeví se v různé podobě dle toho, má-li vychovávali dítky z chudších nebo bohatších tříd. Ve farní škole (Parish School) vyučuje se náboženství (biblí, katechismu, na paměť učení evangelií), zeměpisu (hlavně A. od fary počínajíc), anglickému dějepisu, něco botanice, fysiologii a anatomii, účetnictví, psaní a počtům. Děti rodičů majetných mají mimo to vyučování v kreslení, hudbě a nejnověji i ve frančině. Kromě těchto škol náležejí biskupské církvi anglikánské školy národní (National Schools), jež zařízeny jsou dle Bella, a farní dobročinné (Parochial Charity Schools), které nalézáme hojné ve velkých městech, zejména v Londýně. Nejnižší druh škol jest onen, pro nějž útrpnost sbírá žáky a žákyně na ulici: Školy pro otrhané (Ragged-Schools), v nichž vyučují se dítky docela zanedbané neb opuštěné, jejichž rodiče buď zemřeli nebo vůbec jsou neznámi; zde dostává se jim též přístřeší a stravy. Chudinské školy (Pauper-Schools) jsou pro dítky nemajetné, kteréž od farní osady dostávají almužny. Workhouse-Schools jsou pro děti lidí, kteří zaopatřeni jsou v káznicích. Školy trestnické (Penal-Schools) jsou pro nedospělé trestance. Konečně v dětských školkách (Infant-Schools) chována jsou děcka útlého stáří. ''[[Autor:Viktor Brandt|de B.]]'' {{Prostrkaně|Škol středních}} dle pojmu našeho A. nemá. Snahám po středním vzdělání vyhovují Grammar Schools a Public Schools, také Colleges zvané. Tyto mají kromě přípravy ke zkoušce maturitní synům vznešených a bohatých rodičů poskytnouti vzdělání stavu jejich přiměřeného, při čemž hlavně se přihlíží k tělocviku (zejména sportu), ku plynnému překládání klassiků, k mathematice a jazykům moderním. Klade se více váhy na ducha než na mrtvou literu. Gymnasií státních v '''A'''-ii není; gymnasium tam znamená školu tělocvičnou. Stát nestará se o školství střední. Grammar-Schools i Public-Schools jsou v '''A'''-ii buď podniky soukromé nebo založeny s bohatými nadacemi, že i nemajetní mohou je navštěvovali. Všechny tyto školy zařízeny jsou dle způsobu kollejí, v nichž žáci i professori bydlí a se stravují. — Great Public Schools jsou ústavy, v nichž se dospělejšímu žactvu přednášejí různé vědy. Velkých těchto kollejí jest v '''A'''-ii devět, nejznamenitější vys. škola etonská, kamž bohatí Angličané posílají syny své buď ku přípravným studiím universitním nebo k nabytí vyššího, nikoli však akademického vzdělání. Studijní rok v každé z těchto kollejí vyžaduje nákladu nejméně 100 lib. šterl. (1200 zl. r. č.). Bohatá stipendia jsou při nich založena pro studující chudé. Jiných veřejných a grammatických škol má A. 386, z nichž 37 připadá na Londýn. Zajímavo jest, že v této zemi obchodův a strojův až do roku loňského nebylo žádných škol obchodních nebo technických v našem rozumu; bylyf při každé kolleji zřízeny odbory pro žáky, již hodlali se věnovali obchodu, strojnictví neb inženýrství. Teprve r. 1888 bylo v parlamentě upozorněno na citelný nedostatek obchodního vzdělání theoretického v '''A'''-ii, a v příčině té ihned zahájeny porady. Ustanovení o školách obchodních kommissemi obchodních komor vypracovaná a parlamentem přijatá vyhovují všem požadavkům moderního školství, a poněvadž obchod pro '''A'''-ii jest podmínkou životní, převzal stát školy obchodní ve vlastní správu. Přednášejí se zákony ekonomické a obchodní, mathematika, obchodní zeměpis a moderní jazyky, kterýžto poslední předmět byl v '''A'''-ii posud velmi zanedbáván. Kromě denních založeny jsou i obchodní školy večerní. {{Prostrkaně|Odborné školství}} jest v '''A'''-ii na značném stupni vývoje a téměř pro každý důležitější odbor a řemeslo jsou školy. Jsou to zejména školy hospodářské, zahradnické, tkalcovské, hrnčířské, stavitelské a p. V novější době zařízeny byly i školy dělnické (Worksmans Institutes). Záhy však se ukázalo, že školy tyto večerní pro ohromné množství dělnictva londýnského jsou nedostatečný. R. 1887, kdy v Londýně velká panovala bída mezi dělnickou třídou, přistoupeno ke zbudování »ústavů polytechnických« (Polytechnical Institute), mezi nimiž první místo zaujímá Peoples Palace (palác pro lid); ve dvou létech založeny ještě čtyři podobné velkolepé ústavy v oněch částech metropole, kde přebývá třída dělnická a chudina. Ústavy tyto přístupny jsou dělníkům každého věku; časté přednášky odborníkův o předmětech užitečných, veřejné knihovny, velké tělocvičny, koupele — vše to zřízeno a udržováno jsouc z příspěvků dobročinných napomáhá nejen k tomu, aby zanedbané posud třídě dělnické dostalo se jistého vzdělání, nýbrž i k úlevě nedostatku hmotného, jelikož s ústavy těmito spojeny jsou čajovny, restaurace a kavárny, v nichž dělník za laciný peníz tělesným potřebám zadost činí. {{Prostrkaně|University}} anglické jsou sbory, jež se středními školami nemají žádného spojení. Jim přináleží právo udíleli akademické hodnosti a určovali zákony, dle nichž se propůjčují tyto hodnosti. Až do r. 1855 byla anglická universita vlastně klubem pro bohaté mladíky, kamž otcové jejich je posílali, aby nabyli dobrých známostí společenských. Od té doby však obě nejstarší university, oxfordská a cambridgeská, pracují neustále k tomu, aby byly ústavy vzdělávacími ve smyslu moderním. Universita oxfordská (The Chancellors, Masters and Scholars of the University of Oxford) jest nejstarší a největší vysoké učení v '''A'''-ii. Jako »universitas literaria« objevuje se již ve XII. století. Nejvyšším hodnostářem university jest kancléř (Chancellor), jenž bývá obyčejně zároveň vysokým hodnostářem státním; volí se na čas doživotní a přichází do Oxfordu toliko, když nastupuje svůj úřad anebo když universita bývá poctěna návštěvou královskou. Mocí jeho oděn jest vicekancléř ( Vice-chancellor), pod kterýmžto stojí nadsprávce (High-steward). Vicekancléř se čtyřmi (od něho jmenovanými) provicekancléři stojí v čele university. Všichni funkcionáři, jakož i kuchaři, sklepmistři, skladníci, vrátní, ano i holiči povinni jsou složití úřední přísahu do rukou vicekancléře. Ostatní členové university jsou správci kollejí (Masters), professori, kollejníci (Fellows), stipendisté (Scholars), kaplani, správní úředníci, kostelníci, sluhové, kteřížto všichni jsou immatrikulováni a žijí na útraty university, jež má ročního příjmu půl millionu lib. steri. Služné professorů obnáší 5—600 lib. steri.; někteří mají 1000, kanovníci a professori theologie až 3000 lib. steri, ročně. Správa čili senát universitní vykonává svoji moc i. týdenní radou (Hebdomadal Council), skládající se z vicekancléře, proktorů, osmnácti professorův a správců kollejí, kterážto rada jest zákonodárným sborem universitním a exekutivním komitétem; 2. schůzí (Congregaliem) všech residujících professori!; 3. schůzí hromadnou (Convocation) všech členů universitních. V nejdávnějsích dobách přebývali studující v bytech soukromých, později byli nuceni ubytovali se ve velkých budovách Halls zvaných, z nichž každá stála pod správou »principála«. Ve středověku bylo v Oxfordu a Cambridgi na sta podobných budov, v nichžto studujícím kromě stravy a bytu i vyučování se dostávalo. Kollejí bylo tehdy jen málo, a do těchto přijímali se jen »členové ústavu« (Members of the Foundation), totiž učitelé, představení a bohatí studující, kteří tvořili vlastní universitu a bydlili v kollejích. Časem však otevřely kolleje brány své všem studujícím k universitě náležejícím, čímž »hally« splynuly v kolleje. V Oxfordě jsou nyní jen tři, v Cambridgi žádná. Až do r. 1868 nemohl se nikdo státi akademickým občanem, kdo nenáležel k nějaké kolleji, totiž kdo v ní nepřebýval. Nyní smějí i studující bydliti u tak zvaných »oprávněných mistrů soukromé síně« (Licensed Master of a Private Hall), musí se však podrobiti jistým disciplinárním předpisům. Charley's Hall v Oxfordě jest ostatně jenom jedinou toho druhu. »Halls« nejsou vtěleny ke sboru universitnímu, aniž jsou od státu podporovány. Každá kollej má ročních příjmů nejméně 15.000 lib. sterlinků. Magdalen-College v Oxfordě dostává 40.000, Christchurch College 50.000, Trojická kollej v Cambridgi 55.000 lib. steri. Za jistých okolností smějí si studující sami voliti své byty. Tito studující se nazývají unattached to any College (k žádné kolleji nenáležející). Vyučování však se účastní a rovněž podléhají ohledně svého chování »censurnímu komitétu«. Universita oxfordská skládá se z 25 kollejí, cambridgeská ze 17. Založení nejstarší oxfordské kolleje University College spadá do r. 1249. Větší část ostatních kollejí byla založena v XIII.—XVI. stol., s každou z nich byly spojeny bohaté nadace. Největší a nejnavštěvovanější kollej oxfordská jest Christ Church College. Kollejní budovy jsou z nejzajímavějších pomníkův umění stavitelského, zejména co se týče vnitřního zařízení. Tu panuje starobylá nádhera, obzvláště v jídelnách, jejichžto stěny pokryty jsou podobiznami slavných členův university všech století. Ku každé kolleji pojí se rozsáhlé zahrady, poskytující hojného prostoru k oblíbeným sportům a hrám. Řeky obou měst universitních pokryty jsou lodicemi, v nichž studující po celý téměř rok se připravují k výročnímu veslařskému závodění obou universit v Londýně na hořejší Temži. Každá kollej jest takřka vlastní universitou pro sebe, vypravena jsouc úplným sborem učitelským, knihovnou a vědeckými nástroji. Vyučování děje se od professorů sboru universitnímu náležejících, od učitelů (Tutors) dotčené kolleji náležejících a od učitelů soukromých. Vyučování má ráz seminární. S kathedry přednáší professor jen za příležitosti »mezikollejní přednášky« (Intercollegiate lecture), k níž dostavují se společně studující z pěti až šesti kollejí. Pensa uveřejňují se v univ. časopise »University Gazette«. Ke vstoupení do kolleje třeba podrobiti se při ■ jímací zkoušce. K této může se hlásit! každý šestnáctiletý. Zkouška jest písemní; avšak examinátor, jenž nezná jména kandidátova, nýbrž jen jisté číslo, může i ústně klásti otázky. Ku přijímací zkoušce jest třeba znalosti následujících předmětů : latiny, řečtiny, frančiny, němčiny, arabštipy, sanskrtu, jazyka anglického (dějepis světový a anglický, mluvnice a zeměpis) a mathematiky. Zkoušce z jazyků latinského a anglického musí se podrobiti každý kandidát; z jazyků v ostatních jest mu volno jeden zvoliti. K zápisu se má kandidát dostavili v předepsaném kroji akademickém (cap and gown): dlouhém, černém hávu a černé čtverhranné čapce. Kandidát zapsav své jméno do universitního rejstra skládá trojí přísahu: i. loyálnost k panovníku, 2. že zneuznává a nenávidí papežskou kletbu se všemi jejími následky a 3. že uznává, že cizí vladař v '''A'''-ii žádné moci vykonávali nemá. Po té doporučí se novému akademikovi stanovy, jež mezi jiným obsahují i to, že studujícímu oblékali se jest v oděv tmavý, vlas jeho nesmí býti dlouhý, nýbrž v přiměřeném období stříhán, nemá nosili zbraně kromě lučiště a šípu, nesmí kouřili, divadla navštěvovali a noci po hospodách trávili. Nový student (Freshman) povinen jest dostavili se k dvanácti přednáškám týdně, bohoslužbám přítomen býti, nosili akademický oblek v budově kollejní až do jedné hodiny odpolední, po slunce západu, při bohoslužbách a při návštěvě officiálních osobností. Žádný studující nesmí bez zvláštního povolení opustili kollej po deváté hodině večerní. Bez písemního omluvení pro nepřítomnost v přednášce propadá studující trestu. Tresty jsou buď peněžité, nebo dočasné i úplné vyloučení z university, též vězení. Pobyt na universitách anglických po čas tří semestrů (terms) vyžaduje značného nákladu. Semestry jsou tři a nazývají se Hilary (od 14. led. do květné neděle), Trinity (od květ. ned. do 1. úterka v čci) a Michaelmas (od 10. říj. do 17. pros.). K dosažení akad. hodnosti jest potřebí, aby studující bydlel v obvodu universitního města. Pro studující nemajetné jsou bohaté nadace, ceny a vyznamenání. K dosažení nejnižší hodnosti bakaláře (Bachelor) musí akademik podrobiti se třem zkouškám (Responsions), a to první po pěti, druhé po osmi a třetí po dvanácti semestrech. První a poslední konají se veřejně za přítomnosti obecenstva a zkouší se : z jazyků latinského a řeckého, z filosofie, měřictví a logiky. Při rigorosu třetím zkouší se : z latinských a řeckých klassiků, z mathematiky, dějepisu starověku, bohosloví, filosofie, národohospodářství, přírodovědy a moderních jazyků. Předměty byvše sestaveny předloží se kandidátovi, jenž si může voliti hodnosti anglickými universitami propůjčované; jsou tyto: B. A. — Bachelor of Arts — bakalář umění (filosofie); M. A. = Master of Arts = magister umění; B. C. L. — Bachelor of Civil Law = bak. civil, práva; D. C. L. = Doctor of Civil Law — doktor civil, práva; B. M. = Bachelor of Medicine = bak. lékařství; M. D. = Doctor of Medicine = doktor lékařství; B. D. = Bachelor of Divinity = bak. bohosloví ; D. D. _ Doctor of Divinity — doktor bohosloví; M. B. — Bachelor of Music — bak. hudby; D. M. = Doctor of Music = doktor hudby; Ph. D. = Doctor of Philosophy — doktor filosofie ; D. Sc. = Doctor of Science = doktor věd. Písmenka označující propůjčenou hodnost kladou se vždy za jméno vlastní. {{Prostrkaně|Vyššímu vzdělání děvčat}} věnuje se od r. 1873 velká péče. V tom první krok byl učiněn založením ženských kollejí v Cheltenhamu a v Londýně. Nejvyšši snahu po ženském vzdělání ukojují obě ženské university v Oxfordě a Cambridgi. Na obou universitách, vlastně kollejích (Colleges), přednášejí se tytéž předměty a stejná poměrně panují zařízení | jako na universitách mužských s tou jedinou výjimkou, že kandidátky sice připuštěny jsou ke všem zkouškám, avšak diplomy nebo hodnosti jim se nepropůjčují. Dámy věnující se vědě lékařské vstupují do londýnského ústavu, lékařské školy pro ženské (Medical School for Women) zal. od šiřitelův a přátel emancipačního hnutí ženského. ''[[Autor:Viktor Brandt|de B.]]'' == Jazyk a literatura. == Pro jazyk a literaturu germánského národa, který usedlý jest v Britskú od polovice V. stol. po Kr., obvyklé jsou názvy dva: anglosaský a anglický, ačkoli Angličané nynější jsou přímými potomky kmenů, kteří do Britannie původně se přestěhovali, a jazyk jejich, aspoň co do mluvnického rázu a ducha, tolikéž přímým nástupcem »anglosaštiny«. Avšak růzností názvů naznačuje se, že přirozený rozvoj lidu i mluvy jeho násilně byl přerušen vpádem Normanů (1066). Čelní mezi kmeny, kteří v V. stol. do Britannie vtrhli, byli Anglové a Sasové, a podlé nich dějepisci všecky přistěhovalce nazývali »Ongulseaxan« (lat. Anglosaxones), kteréžto jméno mělo-původně platnost jen politickou. Jazyk svůj rodný spisovatelé jejich nazývají vždycky'»englisc« (lat. nejvíce lingua saxonica) a také nyní tedy měl v by se nazývat! správněji »staroanglickým«. Že však označení toho jest třeba pro pozdější fasi rozvoje jeho, obecně nazývá se jazyk germánských obyvatelův A. od počátků do pol. XIII. stol. anglosaským, odtud pak až po nynějšek anglickým. Doba anglosaská dále dělí se na staroangl osaskou (Anglo-Saxon) do vpádu Normanů (1066) a na novoangíosaskou (Semi-Saxon) od r. 1066 do r. 1250; doba anglická tolikéž má dvě údobí: staroanglické se středoanglickým (Old and Middle English) od pol. XIII. stol. do počátku XVI. stol. a novoanglické (Modem English) od poč. XVI. stol. podnes. Jazyk Anglosasů, ratolesti západní větve germánských národů, různil se ve čtvero nářečí: northumberské na severu, vnitrozemské čili mercijské ve středozemí, západosaské na záp. a jihu, kentské na jihovýchodě ; první dvě byla mluvou Anglů, kentské Jutů. Ve všech zachovaly se památky písemné, nejčetnější v nářečí západosaském, které bylo do jisté míry již vládnoucím jazykem spisovným. — Mluva anglosaská vyniká velikou bohatostí samohláskových zvuků, poněvadž původní stav hláskoslovný rozmanitě jeví se pozměněn působením hlásek sousedních. Souhlásky proti tomu mnohem více udržely se ve stavu původním, jsouce jako v gotštině a skandinavštině na druhém stupni posouvání, ač i tuto různou výslovnost! některých hlásek vznikla rozmanitost, neznámá v jiných nářečích germánských. — Tvarosloví anglosaské proti ostatním nářečím soudobým, zejména proti staré horní němčině, ukazuje již značné rozrušení přípon flexivných a tudy poměrnou chudobu tvarů, která však proti pozdějšímu ofření, jež zavládlo v jazyku anglickém, přece jeví se velikým bohatstvím. (Srov. Edv. Sievers, Angelsächsische Grammatik II. vyd. Halle, 1886.) Vpády a pomíjející vláda Dánů, pfíbuzných s Anglosasy (1016—1042) nepůsobily v jazyk anglosaský, leda že jej obohatily některými slovy. Avšak výbojem normanským r. 1066 jazyk francouzský stal se mluvou vládnoucích kruhův a platnost měl při dvoře, v parlamentě, na soudech i ve školách, kdežto lid podmaněný mluvil svou řečí domácí. Frančina v '''A'''-ii nabyla zvláštního rázu dialektického a brzy se v ní rozvinula dosti značná literatura (anglonormanská). V jazyk domácí s počátku působila jen nepatrně ; teprve na sklonku doby druhé (novoanglosaské) slova francouzská začala přecházeli do mluvy obecpé; než i tu ještě tak nepatrně, že v 57.000 veršů napočítáno pouze 90 výrazů francouzských. Přece však anglosaština rozrušovala se stále a nejvíce tím, že spisovná řeč, dříve již dosti zdárně vytvořená, nemajíc pěstitelů mezi vyššími stavy, ustoupila vládě různých nářečí, kterými psali skoro výhradně jen duchovní. Okolo pol. XIII. stol. dokonáno smíšení normanských přistěhovalců s lidem anglosaským, i šlechta sama dlouhým pobytem v zemi a antagonismem proti Francii se změnila úplně. Již roku 1258 proklamace krále Jindřicha III. vydána jest jakožto první anglická listina úřední a za dalších sto let (1362) sněmovním usnesením nařízeno, aby všecko jednání soudní dálo se po anglicku. Za to však tolik slov francouzských přešlo ve mluvu domácí, že hned na počátku doby počítá se v některých spisech až 10% výrazů cizích, které prvotně ještě držely svůj přízvuk a jen znenáhla se přizpůsobovaly germánskému. Anglosaština sama zatím zbavila se skoro všech ještě zbylých přípon flexivných a které přece podržela, v těch původní hlásky plnější nahradila irrationálným e. Tak vytvořoval se znenáhla jazyk anglický; ale nebylo na počátku doby této ještě jednotné mluvy spisovné, nýbrž psalo se různými dialekty, ježto hlavně ve tři skupiny se liší : nářečí severská (Northern Dialects) od hor skotských po řeky Humber a Ouse; jižní (Southern D.) na jih od Temže a stredozemská (Midland D.) uprostřed mezi oběma. Teprve ve 2. pol. XIV. stol. jednak působením obou universit (v Oxfordě a Cambridgi) a velkými kláštery v jejich okolí, jednak hlavním městem nářečí stredozemská a z nich hlavně východní (East-Midland D. kolem Londýna) nabylo převahy nad ostatními a pak zásluhou vynikajících spisovatelů, hlavně Chaucera a Wickliffa ustálilo se v jazyk spisovný. — Po stránce grammatické tento nový anglický jazyk dostoupil největší možné prostoty. Hláskosloví sice zachovalo poměrně veliké množství odstínů, zvláště vokálních, ale jinak »co nyní možná nazývali mluvnicí v angličině, jest o málo více než gen. sgl. a nom. pl. u podstat, jmen, stupně komparace u přídavných a několik osob a časů slovesa« (Max Müller). Zásoba slov více nežli z polovice jest původu románského, a sice tak, že výrazy, které se táhnou k životu rodinnému, k hospodářství polnímu a domácímu, pak výrazy plavecké a skoro všecka concreta jsou germánská, pak také zájmena a číslovky (mimo řadové second), slovesa pomocná, spojky a předložky (kterým připadá důležitý úkol nahrazovati nedostatky deklinace); za to francouzská (ale s přízvukem germánským !) jsou většinou abstracta, výrazy ze života dvorského a státních poměrů, tituly a názvy hodností. Hlavní přednosti anglického jazyka jsou bohatost, poněvadž v něm shrnuta jest zásoba slov germánských i románských, úsečnost, stručnost a neobyčejná ohebnost, jež přizpůsobili se dovede nejrozmanitějším podrobnostem myšlení. Děje {{Prostrkaně|anglické literatury}} různě se dělívají. Historikové domácí (mezi nimiž nejpřednější místo zaujímá Chambers's Cyclopaedia of English Literature, IV. vyd. v Lond. 1885) obyčejně rozeznávají osmero dob podlé politických dějin národa, které jako všude i v '''A'''-ii rozhodujícím vlivem působily v rozvoj písemnictví. První dobu počítají od počátků po r. 1400 t. j. po smrť Chaucerovu, druhou mezi 1. 1400—1558, třetí od r. 1558 do 1625, čtvrtou od r. 1625—1689, pátou na 1. 1689— 1727 (Augustan age), šestou mezi 1. 1727—1780, sedmou od r. 1780—1830, osmou od r. 1830 podnes. Avšak v tomto rozdělení není s dostatek hleděno k rozvoji jazyka a hlavně nejstarší doba písemnictví odbyta jest příliš povrchně. Také povaha literárních plodů v dobách starších i novějších vymáhá rozdělení jiného. Proto správněji Körting (Grundriss der Gesch. d. engl. Literatur, Münster 1887) dělí takto: I. Dobu staroanglosaskou klade od počátků do vpádu Normanů (1066); II. dobu novoanglosaskou od pol. XI. do pol. XIII. stol.; III. dobu staroanglickou se středoanglickou od pol. XIII. do zač. XVI. stol.; IV. dobu novoanglickou od poč. XVI. stol. podnes, a to: 1. údobí renaissance a reformace od poč. XVI. do i. čtvrt. XVII. stol. (panov. Alžběty a Jakuba I.); 2. údobí puritánův a revoluce od r. 1625 do návratu Stuartů roku 1660; 3. údobí pseudoklassicismu od r. 1660 do smrti Popeovy r. 1744; 4. údobí návratu k básnictví přirozenému od Popea do prvního vystoupení Scottova, t. j. do konce stol. XVIII.; 5. údobí romantiky a literatura). od konce stol. XVIII. do konce let dvacátých t. stok; 6. dobu novoklassicismu a realismu od konce let dvacátých do nynějška. Rozdělení toto jako všecka jiná jest jen přibližné, poněvadž rozvoj literární děje se stálým, nepřetržitým proudem, v němž zcela určitých, ostře vymezených dob nelze stanovit!. '''I.''' {{Prostrkaně|Doba staroanglosaská:}} Ve všech nářečích anglosaských zachovaly se památky písemné. Některé, ač nečetné, psány jsou ještě starým písmem runovým (na př. nápis na kříži ruthwellském), které záhy ustoupilo písmu latinskému. Rukopisy památek anglosaských buď jednotlivě roztroušeny jsou po knihovnách, bud sepsány již za starodávna v kodexy souborné. Z těchto nejdůležitější jsou Codex Vercellensis (o 135 list.), pocházející asi z poč. XI. stol., v kapitulní knihovně vercellské (Piemont), Codex Exoniensis (o 130 list.) z téže doby, v kath. bibliotéce exeterské v '''A'''-ii a Codex Junius XI. v bibl. bodlejské v Oxfordě. Z památek těchto velká většina jsou básně řečí vázanou. Prosa počala se vyvíjeti teprve koncem stol. IX. a obmezena jest skoro úplně na překlady a díla učená nebo učebná. Z básní zase nejvíce jest epických; lyrika pěstována málo; dramatické poesie naprosto není mimo několik dialogických statí duchovních a poučných. — Památky anglosaské mezi všemi germánskými vynikají největší starobylostí. Proto u většiny původce buď vůbec neznáme nebo’ jen nejistě, zhusta také nelze určití, kdy a kde vznikly; a poněvadž mimo to nejstarší básně nedochovaly se v podobě původní, nýbrž jen v přepisech a vzděláních patrně pozdních, nelze dosti jasně soudili o vnitřním a vnějším rozvoji poesie anglosaské. Podobá se pravdě, že Anglosasové balladovité písně a hymny, oslavující bohy a reky domácí, přinesli již s pevniny s sebou na ostrovy. Z nich vyvinulo se epos národní, spočívající na pohanských názorech mythologických a na zkazkách o národních recích. Ale nežli epos toto dospělo k dokonalosti obsahu a formy, zaražen jest rozvoj jeho křesťanstvím. Staré zpěvy národní buď docela vyhynuly, buď předělány jsou duchem křesťanským. Ale povstalo epos nové duchovními pěvci, kteří látky brali z biblí a legend a vkládajíce v ně víru a vřelý cit náboženský oděli je namnoze rázem lyrickým. Podobá se, že poesie pěstována byla nejprve v severnějších končinách mezi Angly a že teprve v IX. stol. přestěhovala se dále na jih mezi Sasy, kde však básně už byly pouze předělávány nářečím západosaským. Mezi Sasy pak také vznikla prosa. Básně anglosaské nebyly skládány pouze ke čtení, nýbrž skutečně ke zpěvu s průvodem harfy. Básník (scop) byl zároveň pěvcem a hudcem, přecházel s místa na místo a při slavnostech písněmi obvcseloval hodovníky. Veliké ceny umělecké ani národní epos anglosaské nemá. Osnova bývá chatrna; hlavní děj přerývá se přes chvíli episodami jen volně připojenými ; charaktery jednajících osob nejsou určité, plastické a nemají psychologické hloubky. Líčen! jest rozervané, chvátavé, pravý opak epického klidu; mluva často drsná, neobratná. Poněkud umělejší jest epos duchovní, ale strádá zase mlhavostí a změkčilostí a nemá mohutnosti eposu národního. Verš básní těchto jest starogermánský, prízvučný alliterující, jen zřídka naskýtá se již také rým. V nečetných básních lyrických na jevo vystupuje zvláštní směs drsnosti a měkkosti, která patrně byla charakteristickou vlastností povahy anglosaské, jež přes všecku příkrou drsnost klonila se ke blouznění a zádumčivým názorům na život. Ze zachovaných památek epiky národní nejstarší a nejdůležitější jest píseň o Beowulfovi (3184 verše), pocházející asi z druhé polovice VII. století (rukopis ze století X.). Líčí, kterak Beowulf podniká boje s netvorem bahenním Grendelem a s matkou jeho, obludou mořskou; pak u vysokém věku ještě se drakem, jejž sice překoná, ale raněn byv v boji zemře. Pověsti o Beowulfovi spočívají dílem na mythických, dílem na historických základech, a skoro jest jisto, že vznikly již ve pravlasti Anglosasů na pevnině. Beowulf snad původně byl nějaký bůh dobrý (slunce, jara), který zlobohy mlhy (Grendela), vln mořských (matky jeho) a zimy (draka) bojem překonává. Později splynul s nějakým historickým rekem toho jména. Osnova básně jest neumělá; částky její jen povrchně v celek spojeny, snad na základě starších písní jednotlivých, básníkem duchovním, ale nehrubě nadaným. Ostatní básně epické jsou jen nepatrné zlomky : Boj o Finnsburg (48 v.) líčí zápas Hnäfa, reka dánského, s many krále Eotův, celkem podobně k episodě, obsažené v písni o Beowulfovi. Waldere (62 v.), dva zlomky básně o téže látce, jež jest předmětem latinské epopeje Waltharius manu fortis od Ekkeharda, mnicha svatohavelského z X. stol., Byrhtnothova smrt (325 v.) vypravuje událost historickou z r. 991, boj a smrť reka v bitvě s Dány. — V Saské kronice (v. níže) zachovalo se několik statí veršovaných: o Aethelstanově vítězství u Brunanburku r. 937 (73 v.); o vybavení patera měst mercijských králem Eadmundem z rukou Dánů roku 942 (13 v.); o korunovaci krále Eadgara roku 972 (20 v.); o smrti téhož krále roku 975 (37 v.); o zajetí a smrti Aethlinga Alfreda r. 1036 (20 v.); o smrti mučenníka Eadwearda roku 979 (34 v.). Cena všech zlomků těchto není valná. — Ne zcela epického obsahu jest báseň o městě Durhamu (20 v.) a Nářek Deóra pěvce (42 v.). Při památkách epiky duchovní částečně jmenují se již básníci Caedmon a Cynewulf, avšak zprávy o nich jsou naprosto nespolehlivé. Pode jménem Caedmonovým uvádějí se tyto básně: Hymnus (9 v.) velebící stvořitele světa; Genesis (2935 v.),.poetické vzdělání genese po Abrahama; Exodus (589 v.) o průchodu Israelitů mořem Rudým; Daniel (765 v.), volné vzdělání knihy Danielovy (po kap. V. 22.) s úvodem o dějích israelských před Danielem ; Kristus a satan (733 v.) o padlých andělech, sestoupení spasitelově do pekel a pokoušení jeho ďáblem ; Judith (350 v.), zlomek děje starozákonního. Skoro o všech těchto básních téměř na jisto dokázáno jest, že ne" pocházejí od nijakého Caedmona; některé slátány jsou z písní zcela různých. Rovně neprávem témuž Caedmonovi přičítá se také Vidění o kri^i, jež částečně zachováno jest nápisem runovým na starobylém kříži kamenném u Ruthwellu v Northumberlandě a úplněji v kodexu vercellském (156 v.). Poněkud bezpečněji dokázána jest aspoň existence druhého básníka Cynewulfa, ačkoli o životě jeho nic podrobného není známo. Však ve třech básních sám se jmenuje skladatelem; jsou tyto: Juliana (731 v.), nehrubě cenný, veršovaný životopis této svaté mučennice. — Elene (1321 v.), legenda o zázračném nalezení sv. Kříže císařovnou Helenou, poeticky dosti zdařilá a cenná. Crist (1694 v.), též dosti cenné zlomky hymnův o trojím příští Kristově na svět. Cynewulfovi chatrným jen právem přičítala se také ještě Cesta Kristova do pekel (137 v.) a důležitější sbírka 89 kratších i delších hádanek epického rázu, které se stanoviska kulturně historického jsou velmi zajímavé. Neznámého původu jsou ještě legenda o sv. Guthlaku (1353 v.), báseň nevalné ceny, vzniklá nejspíše složením dvou různých kusů; pak legenda o sv. Ondřeji (1724 v.) a legenda o ptáku ohniváči (Phoenix, 677 v.), s výkladem křesťansky symbolickým. Zcela suchopárný jest výčet Osudův apoštolských (95 v.). Mimo tyto básně epické zachovaly se také některé verše didaktické: zlomky fysiologa (o pardalu, jenž se přirovnává s Kristem, o velrybě, o obrazu ďábla a o koroptvi) ; výčet Darů člověka a úvahy o nich; Osudy člověka; dvě básnická kázání o Pýše a pokoře, pak o Neupřímnosti lidské; desatero Naučeni otce k synu; ijavedení k \ivotu křesťanskému; o Posledním soudě; o Divech světa; Hádání duše s tělem; Říkadla a přísloví, jež jsou obsažena též v hovoru Šalomouna se Saturnem (506 v.); konečně Kalendář, výčet důležitějších dnů svátým zasvěcených (231 v.), jenž není bez ceny poetické, a básnický výklad názvů liter runových ve 29 slokách. — Z lyrický ch básní světských zachovaly se zlomky jen zcela nepatrné: Žalozpěv vyhnance bolné vzpomínajícího na šťastnější minulost (115 v.); polou dramatický Hovor starce s jinochem o životě námořním (124 v.); Nářek reka nad pobořeným hradem ; Nářek ženy od muže zapuzené ; I jka^ muže, který v cizině zbohatnuv za sebou zve ženu; Nářek nešťastníka vzpomínajícího na bývalé hlaho. Skoro všecky, jak patrno, mají ráz žalostný a měkký. Básník ani jednoho není znám. Duchovní lyrika zastoupena jest pouze překlady žalmů, hymnův a několika modliteb, které mají cenu jen linguistickou. Žaltář, zdá se, že úplně převeden byl verši alliteruí jícími, a překladatelem jmenuje se Aldhelm (t 7°9.h ačkoli domnění toto jest pochybno. Nejpřednějším zástupcem prosy anglosaské jest král Alfred, jenž chtěje hlavně mezi duchovenstvem zdivočilým krutými dobami válečnými šířiti zase lepší vzdělání, jal se překládat! užitečné spisy latinské na jazyk rodný. Přeložil papeže Řehoře navedení k řádné správě duchovního úřadu (Cura pastoralis), Bedovy Děje církve anglické, Orosiúv Dějepis, k němuž připojil samostatný přehled zeměpisu Germanie, a cestopisy seveřanův Othera a Wulfstana; pak Bo'étWiovopojcdnáníDeconsolationephilosophiae a sv. Augustina Soliloquia. Sloh jeho zvlás-tě v pozdějších pracích jest lahodný a vytříbený. Alfred pořídil též sbírku anglosaských zákonů v a staral se o spořádání a pokračování (do roku 1058 po Kr.) Kroniky anglosaské, jež dosud se zachovala. Také povzbuzoval k činnosti i jiné spisovatele, z nichžto zvláště biskup Werfrith jest znám jakožto překladatel dialogů papeže Řehoře I. Druhý, neméně plodný, ač méně samostatný prosaik té doby byl opat Alfric, jenž překládal díla theologická, důležitá méně literárně než linguisticky a kulturně. Jako třetí řadí se k nim biskup Wulfstan, jemuž přičítají se překlady 53 homilií čili kázání, ač asi jen některé právem. Mimo práce těchto známých původců zachovaly se ještě jiné prosaické památky spisovatelů neznámých: překlady žalmův, evangelií, kázání, životy svátých, překlad distich Catonových, dvě knihy lékařských předpisův a asi pěti slovářů, které ovšem mají cenu jen pro děje jazyka. '''II.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglosaská}} (od vpádu Normanů do polovice XIII. stol.). Literatura anglosaská, která již na sklonku předešlé doby chýlila se k úpadku, výbojem normanským velmi utrpěla, a stálé tehdejší boje o trůn, jakož i útisky lidu domácího, nebyly příznivý rozvoji písemnictví. Poesie národní také zcela zanikla a skoro jen duchovní látky ještě měly pěstitele. Přece však zachovalo se několik důležitých památek : Orrmulum, sbírka 32 homilií veršovaných (více nežli 20.000 v.), které mnich Orrm na rozhraní XII. a XIII. stol. složil na základě pramenů latinských. Dále veršovaná parafraso Genese (2536 v.) a Exodu (1624 v.) od neznámého skladatele^ asi z polovice XIII. stol. Pak veršované Životy světic Juliany, Markéty a Kateřiny, z nichž nejzdařilejší jest poslední. Mimo to všeliké homilie a kázání, jako Hali Maidenhead (Chvála panenství), Wohunge of Ure Lover de (Touha duše po lásce Kristově) a hlavně Poéma morale, které důrazně vyzývá k pokání a drasticky líčí muka pekelná. Ještě větší cenu má prosaická Ancren Riwle (Anachoretarum Regula), návod k životu klášternímu, jejž důstojným slohem sepsal bezpochyby biskup Richard le Poor (zemř. 1237). — Allegorisující přírodopis, který již v předešlé době měl pěstitele, zastoupen tuto rozsáhlejším dílem původce neznámého, jež známo jest pod názvem Bestiarium. Cennější jest The Owl and the Nightingale (1792 v.) hádka sovy, jakožto zástupkyně mrzoutského stáří, se slavíkem, jenž mluví za veselou mladost. Báseň vyniká zdravým realismem a obsahuje mnoho připomínek událostí časových. Zcela světského rázu jest žertovná Dame Sirith, jež vznikla patrně již na samém sklonku doby. Nejrozsáhlejší konečně skladbou této doby jest veršovaná báječná historie A. od dobytí Tróje po rok 689 po Kr., nazvaná Layamon’s Brut (32.241 v.) od kněze, jenž sám sebe jmenuje Layamonem a žil okolo r. 1200. Pramenem mu byl normanský Roman de Brut, jejž sepsal trou věře Wace zase na základě latinské kroniky mnicha Galfrida Monmouthského. Dosti mnoho jest duchovních písní z této doby, zvláště mariánských, a jeví se v nich vřelý cit a upřímná zbožnost. Z básníků lyrických jen františkán Tomáš de Hales jménem jest znám. — Do novoanglosaské doby také třeba vřaditi Sbírku veršovaných přísloví, jejížto původ neprávem přičítá se králi Alfredovi. — Byla-li doba tato nepříznivá písemnictví anglosaskému, přála přece literatuře anglonormanské a latinské, této zejména naukové. Ano, dvůr krále Jindřicha II. a choti jeho Eleonory byl vedlé anglonormanských trouvěrův a provenjalských troubadourův útulkem i keltských bardů, jediné tedy anglosaské pěvce vylučuje. '''III.''' {{Prostrkaně|Doba staroanglická}} počítá se od pol. XIII. do pol. XIV. stol., středoanglická odtud do počátku stol. XVI. Povaha literatury v obou byla podstatou podobna. Politické události byly velmi bouřlivé a nedaly vzniknouti delšímu míru, až konečně Jindřichem VII. zaveden pořádek stálý. Přes to písemnictví aspoň připravovalo se k rozkvětu hlavně proto, že normanští přistěhovalci úplně sloučili se s domácím lidem anglosaským, a že dokonáno znenáhla vytváření nové mluvy spisovné. Literatura na počátku doby má ještě ráz středověký a podléhá vlivům románským; jeví také příkré protivy polobarbarské surovosti citu i vkusu vedlé strojenosti až nadsazované a téměř novodobého citlivůstkářství. Okolo pol. XIV. stol. Chaucer a jeho stoupenci v básních prozrazují účinky renaissance ; na sklonku doby, kdy bojem obou růží zničen stát středověký, a s Tudory uvedeno zřízení moderní, i literatura nabývá rázu moderního, částečně též působením tisku, jenž zaveden byl do A. WiHarn em Caxtonem r. 1477. Větší část literárních památek této doby náleží do kategorie veršovaných románů rytířských, které tenkráte byly předmětem epické poesie po vší Evropě. Nejvíce zdělávány jsou látky o Karlu Velikém a králi Artušovi, méně hojně látky staroklassické, byzantské a východozemské, zcela zřídka germánské, všecky podlé vzorů francouzských. Patrno z toho, že básně byly zábavou hlavně vyšších tříd společenských ; jen vzácně vyskytují se také písně specificky anglické, jež lidu samému zpívali potulní pěvci. Tohoto posledního způsobu jsou asi jen tyto; King Horn, pověst o dobrodružstvích králevice dánského bezpochyby přinesená do A. Dány, ale neznámým básníkem vzdělaná na sklonku XIII. stol. Zcela podobného obsahu jest Havelok, pověst patrně též dánská, v samostatnější versi z let 1280—90, ačkoli také po francouzsku byla vzdělána pod názvem »Lai d’Haveloc le Danois«. Rozsáhlejší jest epos Guy of Warwick (r 1.976 v.) Z první čtvrti XIV. stol., založené bezpochyby na národních pověstech anglických, jakkoli v nynějším tvaru zase ukazuje na vzory francouzské. Velmi pestrá obsahem jest báseň téže doby Beves of Hamtoun, jejížto rek podniká boje s draky, obry a podobnými netvory. Snad obsahuje velmi znetvořené zbytky mjdhických pověstí národních (Bevis-Beówa-Beó wulf?), ale v nynější podobě ukazuje na vzor francouzský. Jen částečně z germánských pramenů čerpán jest William of Pálenie (z polovice XIV. stol.); obsahuje spletité, ale pěkně vypravované příběhy prince, který rozmanitým rekovstvím dobude dcery císaře římského. Byla to bezpochyby pověst normanská jako také sir Gou'ther, obměna pověsti o Robertu ďáblu, kterou (ve 63 slokách po 12 verších) na počátku stol. XV. složil nějaký potulný pěvec a jeviště děje zajímavým způsobem přeložil do Rakous. Z pověstí karolinských zachoval se zlomek písně o Rotandovi (1049 v.) asi ze 2. polovice XV. stol. ; pak ještě ze XIV. stol. větší kus eposu pod názvem Sir F er umbras (jemuž vzorem byl francouzský román Fierabras) a The Sowdone of Babylone and of Ferumbras his Sone ze stol. XV.; dále Sir Otuel a Tne Romance of Duke Rowland and Sir Otuell of Spayne, obojí volné, ale nehrubě zdařilé překlady starofrancouzské pověsti o Otinelovi. Pak The Sege of Melayne, zlomek o bojích Karla Vel. před Milánem, Rouland and Vernagu, pestrá směs různých dobrodružství, a konečně humoristické vypravování (asi již z XV. stol.) The Taill of Rauf Coilyar. K pověstem karolinským počítává se také — ačkoli spíše byzantského původu jest — Floris and Blauncheflur, pěkná povídka o něžné lásce milenců sotva dětskému věku odrostlých. Anglické vzdělání nějaký neznámý básník způsobil okolo pol. XIV. století podlé básně starofrancouzské. Podobně samostatná, ale později s karolinskými látkami ve spojení uvedená jest povídka o věrném přátelství Amisa a Amila, jež po anglicku vzdělána byla hned někdy ku konci stol. XIII. pod názvem Amis and Amiloun. Z kruhu pověstí keltských (britských), které však do angl. literatury nevnikly přímo z Walesu, nýbrž také prostředkem poesie francouzské, zachovaly se básně tyto: Sir Trisirem, známá povídka o lásce Tristramově k Isoldě. Anglická báseň celkem jest chatrna,. ač pochází snad již ze sklonku XIII. stol. Básník neznámý dokládá se Tomášem z Erceldounu, ale bezpochyby pramenem jeho byl týž Tomáš, k němuž i ukazuje Němec Gottfried Strassburský. — Ze XIV. stol. jsou Arthur, stručná historie tohoto báječného krále podlé kroniky Galfrida Monmouthského, a The Aunters of Arthur at the Tannvathelan. Daleko důležitější cenou i rozsahem jest Morte Arthure, jenž líčí, kterak Artuš s římským císařem Luciem Iberiem bojoval, zvítězil, ale raněn byv zemřel. Básníkem jmenuje se Huchown »of the Awle Ryale« (Aula realis), snad skotský pán Sir Hugh of Eglintoun, jenž zemřel okolo r. 1381. Kdokoli byl Huchown, jisto jest, že náleží k nejúspěšnějším básníkům této doby. Také ještě poeticky vzdělal biblickou povídku o Susanně a Danieli (Pystyl of Swete Suswane). — Podobně zdárným básníkem současně byl též neznámý skladatel eposu Sir Gaivain and the Green Knight, které ze všech anglických artušovských jest nejlepší. Od téhož spisovatele jsou též kratší, neméně zdařilé básně: The Pearl, v níž básník truchlící nad ztrátou dcery své vidí ji ve slávě nebeské; Cleanness, allegorické zpodobení cudnosti řadou povíJek biblických, a Patience, parafrase příběhu Jonášova. Již na konec doby spadají ještě dvě jiná skládání artušovská Gotagrus and Gaivain, bezpochyby od skotského básníka Clerica z Tranenta (zemř. r. 1507), a Lancelot of the Laik skladatele neznámého. Obsahem konečně příbuzný jest také Sir Launfal. — K artušovským básním řadí se pověsti o sv. grálu, z nichžto nejdůležitější jest zlomek o Josefu 7 Arimathie neznámého skladatele asi z polovice XIV. stol. a Lyfe of Joseph, veršovaný životopis, jejž okolo r. 1502 složil nějaký mnich glastonburský. Z látek {{Prostrkaně|antických}} jako všude i v '''A'''-ii nejoblíbenější byla pověst o Alexandru Velikém. Vzdělána byla okolo polov. XIV. stol. alliterujícími verši pod názvem Alisaunder od neznámého básníka, z jehož práce zachovaly se značné zlomky. Pramenem mu bylo patrně středolat. vzděláni Pseudokallisthena. Za to patrně na pramen francouzský ukazuje jiná báseň rýmovaná Lyfe of Alisaunder, složená později a po stránce aesthetické cennější. •— Také letopisy Trójské byly oblíbeny. Nejobsáhlejší jest vzdělání The Gest Hystoriale of the Destruction of Troy (o 14.044 alliter. dvojverších), složené asi ve 2.'pol. XIV. stol. podlé Guida de Colonna. Básníkem jmenuje se zase Huchown. ale není to dokázáno. Jiné vzdělání téže látky The Seege (Batayle) of Troy (podlé Dareta) známo jest ve dvou recensích, a ještě jiné, dosud nevydané, nalézá se v rukopise Bodlejské knihovny v Oxfordě. Také Lydgate, Chaucer a skotský pěvec Barbour vzdělali části pověsti trójské. Pochybný jest antický původ pověsti o císaři Octavianu, která po anglicku byla vzdělána dle francouz. pramene ode dvou různých básníků. — N0vellistického rázu jsou The Sevyn Sages (Sedmero mudrců), cyklus povídek ve středověku vůbec oblíbených; anglickým jazykem vzdělány byly na poč. a na konci XIV. stol. dle vzorů francouzských. — Plody prostě fantastické jsou Generydes a The Erl of Tolous. Onen ukazuje na nějaký pramen franc., jenž dosud není znám, a poněvadž patrně napodobí Chaucera, vznikl nepochybně teprve na sklonku XV. stol. — Starší jest druhé dílo spočívající na ději historickém, ale až k nepoznání zastřeném dobrodružnými přídavky. Vedlé pověstí po všem středověku oblíbených staroanglická literatura honosí se několika básněmi obsahu historického, které ovšem směšují hrubé smyšlénky s dějepisnou pravdou. Tak Robert, mnich glocesterský, na základě latinských kronik (hlavně Galfrida Monmouthského, ale také jiných) po r. 1297 veršem složil obsáhlou kroniku A. od Bruta po r. 1271. Podobně Robert Mannyng of Brunne na poč. XIV. stol. přeložil kroniku Petra Langtofta, v níž vypsány jsou děje A. od báječ. krále Keltů Cadwaladera po Edwarda I. (1271) veršem alexandrinským. Důležitější těchto kronik jest Bruce, veršované líčení života skotského krále Roberta Bruce v k 1286—1335, které sepsal skotský básník ]ohn Barbour (* 1316 [1330?] — + 1395), známý též básní o Tróji a některými legendami. Bruce založil na ústním podání a zachoval mnoho zpráv, které by jinak byly se ztratily. Líčí živě a s patrnou horoucí láskou k vlasti, tak že báseň jeho vyniká i rozsahem (13.531 v.) i důležitostí historickou i značnou cenou aesthetickou. Na ní částečně založil svou Orygrnale Cronykil of Scotland Andrew Wyntown (zemř. po r. 1420). Barbourovi nadšením vlasteneckým podobá se Henry the M instrel, řečený také Blind Harry, slepec, jenž žil okolo pol. XV. stol. jako pěvec potulný a eposem v pravdě národním oslavil rekovské činy skotského reka Wallace. Méně významné, ale přece cenné jsou hist, básně skrovnějšího rozsahu, jako Richard Coeur de Lion od neznámého skladatele, který (v 1. poi. XIV. stol.) pracoval podlé předlohy francouzské, ale krále líčí jako reka národního; pak Richard the Redeless z r. 1399, ve kterém bezpochyby sám Vilém Langley čili Langland (v. níže) vypisuje neplechy Richarda II.; konečně The Crowned King z r. 1415, napomenutí králi Jindřichu V., když hodlal podniknout; válku s Francií. — Zcela zvláštního rázu jest skládání nadepsané Thomas Erceldoune. Rekem jest básník tohoto jména, bezpochyby osoba historická, o níž zmiňuje se Robert Mannyng v kronice. Básník má vidění, v němž prorokuje události ze skotskoanglických dějin XIV. stol., ale patrně už po nich. Skladatel neznámý žil bezpochyby na poč. XV. stol. Na základě pověstí rytířských a událostí historických, částečně také ještě posledních zbytků mythických, jakkoli již k nepoznání zastřených a změněných, v době staroanglické vznikla hojná poesie národních ballad, jež zpívány byvše skutečně lidem samým a potulnými pěvci, mají ráz samorostlé poetické svěžesti a mohutnosti, ale líčen! úryvkovité, neuhlazené. Bohatým pramenem byly jim zejména pohraničné boje Skotů s Angličany. Ballady tyto původně podávány byvše s otce na syna jen ústně, teprve pozdě zapisovány jsou, pročež se v nich namnoze starožitné kusy střídají s přídavky pozdějšími. První sbírku jich vydal r. 1765 biskup Percy {Reliques of Ancient English Poetry)-, od té doby pak častěji sbírány a vydávány jsou též od jiných. Walter Scott sebral ballady z pomezí skotskoanglického ''(The Minstrelsy of the Scottish Border)''. Mezi {{Prostrkaně|básníky}} této doby několik mužů vyniká tak, že třeba jest činnost jejich ocenili zvláště. Jest to především William Langley (čili Langland, nar. 1331, zemř. 1399?), nejhlubší myslitel mezi literáty angl. středověku. Báseň jeho Piers the Ploughman jest řada allegorií, které v podobě vidění »Piersa oráče« rozebírají rozmanité stránky světského i církevního života, leckdy po mystickú zastřeně, ale jindy také realisticky a porůznu i s lehkým humorem. Básníku protiví se vnější řády církve a farisejské spoléhání na vlastní dokonalost. Myšlénky jeho jsou do jisté míry příbuzný pozdějšímu puritanismu. Stesky Langlandovy na neřesti církevní nějakému vrstevníku, jinak neznámému, daty podnět k sepsání satiry Piers the Ploughman’s Credo, ve které trpce tepe minority, karmelity, augustiány a dominikány. Pak se opírají o Langlanda ještě menší dvě básně : God spede the Plough, stesky na utiskování rolníků daněmi a žertovná povídka How the Plowman learned his Paternoster. Plodnější co do počtu básní a slavnější působením v rozvoj literatury, ale daleko méně národní nežli Langiand byl Geoffrey Chaucer († 1400), od něhož mnozí historikové literaturu anglickou teprve začínají. Pocházel z rodiny normanskofrancouzské a již tím otevřen měl přístup k různým hodnostem a úřadům. Byl důkladně vzdělán a na cestách, jež jako diplomat konal do Italie, Flander a Francie, názory a zkušenosti své valně rozšířil. Proto literární práce jeho založeny jsou na širším rozhledu po písemnictví také ostatních národův evropských, a zejména též na znalosti děl staroklassických, jakožto první plody renaissance. Chaucer dále byl první znamenitý spisovatel neduchovní, první způsobil si školu napodobitelův, ačkoli mu z nich nikdo se nevyrovnal, a s Wyclifem největší měl zásluhu o ustálení novoanglické řeči spisovné. Činnost jeho literární děliti lze ve tři doby. V první, jež sahá po jeho první cestu do Italie (1372), sepsal podlé vzorů francouzských mimo menší básně hlavně The Romaunt of the Rose a The Boke of the Duchesse. Román o růži, jenž byl překladem franc, básně allegorické, Guillauma de Loris (J 1260) a Jeana de Méun (f 1318), se ztratil. The Booke of the Duchesse čili The Dethe of Blaunche the Duchesse jest alleg. báseň na smrť vévodkyně Blanky z Lancastru (j-1319) obsahu velmi pestrého, vybraného z Ovídiových »Proměn« a z franc, pramenů. Aesthetická cena básně není valná. Cennější jsou již básně druhého období (do r. 1384), ve kterém Chaucer se spravoval vzory vlaskými. The Lyfe of seynt Cecile dle »Zlaté legendy« Jakuba de Voragine vložen později též do »Canterburských povídek«. The Parlament of Foules (Sněm ptačí), v němž básník ve snu rozhoduje o námluvách tří orlův ucházejících se o mladou orlici, co do látky vzat z Ciceronova spisu »De republica«, z Dantovy »Božské komédie«, z Boccacciovy »Teseidy« a ze spisu »De planetu naturae« od Alana ab Insulis. The Complaynte of Mars jest alleg. báseň plná mythologických a astronomických narážek o lásce vévodkyně Yorské k lordu Huntingdonu. Palamon and Arcite se zachoval jen ve zlomcích ; bylo to první vzdělání Boccacciovy »Teseidy«, kterou Chaucer později v »Canterburských povídkách« uvedl v jiném tvaru jako vypravování rytířovo. Podobného obsahu byla Anelida and Arche, z níž také jen zlomek jest zachován. V překlad Boěthiova spisu »De consolatione philosophiae« Chaucer vložil básničku The Former Age, chválu zlatého věku. Troyliis and Cryseyde zakládá se zase na Boccacciově povídce »Filostrato«. The House of Fame, báseň alleg., obsahuje mnoho vzpomínek z Dantovy »Božské komédie«. Básník líčí, kterak ve snu ocitl se nejprve v domě Venušině, odkud jej orel donesl do domu Slávy. The Legend of Good Women vypravuje pověsti o Kleopatře, Thisbě, Didoně, Hypsipyle, Medei, Lucretii a j. Podnět k ní vzat z Boccacciovy knihy »De claris mulieribus«. Mimo tyto větší básně Chaucer sepsal také některé menší hříčky lyrického rázu, jako Mars and Venus, Truth, The Compleynt of Venus, Genti/ness, Luck of Steadfastness, Fortune, Adam Scrivener. Chaucerovo nejpůvodnější a v pravdě mistrovské dílo z doby třetí jsou Canterbury Tales, v nichžto básník podal živý obraz téměř všech stavů své doby. Sešlo se kdysi 29 poutníků různého stavu a věku na cestě k sv. Tomáši Canterburskému v Southwarku a umluvili se, že každý na cestě tam a zpět po dvou povídkách bude vypravovat!. Básník napsal pouze 23 povídky bezpochyby proto, že smrť nedala mu díla dokončili, ale i v těch tónem vypravování vystihl povahu každého povidače a nakreslil v pestrém střídání obsahu vážného se žertovným rozmarně zábavné i do podrobností živé obrázky svých vrstevníků. Žertovné povídky jsou četnější a také vážné mají lehký nádech humoristický; v některých vystupuje z mezí toho, co nyní pokládá se za slušné, ale přece nikde není nemravný. Látku povídek svých Chaucer sebral z pramenů nejrůznějších, ale úpravou její jest úplně svůj. Má se za to, že seřadění příběhů napodobil podlé Boccacciova »Dekamerone« ; avšak podobně sevřeny v jednotný rámec byly také mnohé jiné sbírky povídek ve středověku a nepochybne jest, napodobil-li Chaucer vůbec, že pravdě podobností daleko vynikl nad Boccaccia. Z vrstevníků, kteří Chaucerovým příkladem se spravovali, nejdůležitější jsou asi tito: John Gower (* 1325 — † 1408), Chaucerův osobní přítel, který mimo všeliké básně latinské a francouzské sepsal též po anglicku několik politických písní a hlavně allegorické líčení lásky (Confessio amantis) s vloženými stesky na lásky bol a příkladnými povídkami. Báseň tato jest patrnější rozsahem (30.000 v.) a významem kulturně historickým, nežli cenou uměleckou, jakkoli verš Gowerův jest hladký a mluva dosti lahodná. Thomas Occleve čili Hoccleve (*1370 — † 1454) sepsal mimo jiné méně důležité kusy báseň poučnou The Governai/ of Princes větším dílem pouze překladem traktátu »De regimine principům« od Guida de Colonna (z r. 1280) a vložil do ní žalozpěv nad smrtí Chaucerovou (Lament of Chaucer). John Lydgate (* 1373 † 1460), básník velmi plodný, ač málo původní a obsažný, z jehož spisů dosud jen málo bylo vydáno. Nejznámější jsou: humoristická ballada London Lyckpenny; veršované vzdělání Boccacciova spisu »De casibus virorum illustrium« pod názvem The Fall of Princes', děje thébské války Tne Storie of Thebes ; letopisy trójské The Troy Booke; legenda St. Alban and Amphabel a konečně pfeklad Aesopa. Lydgata napodobil později Stephen Hawes, jenž roku 1506 složil veliké allegorickoromantické epos Passtyme of Pleasure. Allegorické básně a eklogy — první, jak se zdá, v angl. vůbec — psal též Alex. Barclay (f 1552), jenž známější jest překladem satirické »Lodi bláznů« z němčiny Šeb. Brandta. Napodobitelem Chaucerovým jest také král skotský Jakub I. (* 1394 — J 1436), jenž v básni nadepsané The King’s Quhair (kniha králova) allegoricky vylíčil lásku svou k Johanně Beaufortové, která byla jeho chotí od r. 1424. Verše jeho jsou vkusné, duchaplné. Přičítají se mu také, ač ne' s úplnou jistotou, dvě básně humoristické: Peblis to the Play a Christis Kirk of the Green. Konečně i skotský skladatel bajek Robert Henryson (* 1430 — † 1507) směrem Chaucerovým pokračoval v básni »Troylus and Cryseyde« a sepsal Orfea a Eurydiku, allegorii mravokárnou The Bludy Serk a některé menší plody podobné. Jako v jiných středověkých literaturách nalézáme i ve staroanglické četné památky obsahu duchovního. V'elikolepá jest osnovou a provedením značné nad průměrné skladby podobné vyniká Cursor mundi (skoro 25.000 v.), parafraso biblických dějů čelících ke spasení člověčenstva, a to od stvoření světa až do stavu, jaký bude po dni soudném. Vloženy jsou četné legendy. Báseň vznikla v sev. končinách A. někdy ve XIV. stok; původce není znám. Podobné vzdělání biblických dějin zachováno jest v rukopise kolleje Svatojanské v Cambridgi. — Žalmy Davidovy přelož, jsou nejprve veršem v první čtvrti stol. XIV. od neznámého básníka nářečím severským; pak je ok. r. 1380 řečí nevázanou převedl Nicholas Hereford, a třetí, veršovaný překlad přičítá se Theod. Bramptonovi. — Také evangelia přeložena jsou (ovšem prosou) aspoň dvakrát: jednou dialektem severským (Lindisfarne Gospels); druhý překlad klade se až do XI. stol. — Hojně vzdělávány jsou legendy svátých a zachovaly se buď ve sbírkách, buď jednotlivě. Sbírek počítá se šest. Jihoanglická zapsána jest v četných rukopisech z různých dob od XIV. do XVI. stol. a zdá se, že vznikla již asi v pol. XIII. stol. společnou prací mnichů glocesterských (snad se účastnil též kronikář Robert), a sice neodvisle od Zlaté legendy t. řeč. Jakuba de Voragine, která vznikla asi současně. Větší cenu básnickou má Severoanglická sbírka z diécése durhamské z poč. stol. XIV. Všecky legendy mají ráz jednotný a bezpochyby jsou dílem jediného básníka, jenž vypravuje živě a poutavě. Cenou této sbírce rovnají se legendy básníka Barbour a, který podlé Zlaté legendy a jin. pram, zveršoval 50 životů svátých. Prosou psány jsou legendy čtvrté sbírky, Festial, t. j. homiliář a legendář se 40 životy svátých, jejž ok. r. 1400 sestavil John Mirkus, kapitulář kláštera lilleshulského, zase nejvíce dle Zlaté legendy, ale částečně též dle povídek známých pod názvem »Gesta Romanorum«. Třináct životů světic zveršoval také Osbern Bokenam, mnich řádu augustiánského v Suffolku (od r. 1443—46). Konečně také Zlatá legenda Jakuba de Voragine přímo prosou přeložena jest (1438) a zachovala se jednak v rukopise, jednak tiskem Caxtonovým. Překladatel jinak neznámý přidržuje se těsně franc, vzdělání Jehana Vignay (z r. 1380). Mimo tyto svody zachovaly se hojné legendy jednotlivé, ceny větší menší, jako Mládí Ježíšovo, Stvoření světa, Magdalena, Marina, Eufrosyne, Christina, Dorota, Erasmus, Robert of Cisyle, Kateřina (několikrát) a životy jiných svátých, pak různé legendy Mariánské, Alexius, Patrik, Tomáš Becket, konečně Theofilus a Vidění Tundalovo. — Všeobecně nábožensky poučného obsahu jsou básně vynikající hloubkou myšlének, jež na poč. XIV. stol. sepsal William ofShoreham, mnich kláštera leedského. K nim řadí se též básně Myrour of Tyfe a The Pricke of Conscience od vrstevníka Shorehamova Rich. Rolla, jenž ještě důležitější jest jako skladatel poučných traktátů prosaických. Obecně poučná jsou Hendyngova přísloví, tak řečená od refrainu, kterým zavírají se sloky šestiřádkové, obsahující výklad na přísloví, přidané vždycky řádkou sedmou s dodatkem »quoth Hendyng«. Vznikla někdy koncem století XIH, Hendyng uvádí se synem Marcolfovým a byl patrně nějakou osobou prostonárodně mythickou, není-li prostě zosobněním duševní obratnosti (hende — zručný). — Poměrně jen skrovné péče ve staroanglické literatuře dostalo se bajce. Bajka o lišce a vlku obratným a živým slohem vzdělána jest neznámým básníkem v poslední čtvrti XIII. stol. Pak teprve ku konci XV. stol. skotský učitel a básník Robert Henryson sepsal 13 zábavných bajek rázu aesopského. — Poněkud hojněji vzdělávány jsou povídky šprýmovné a také vážnější krátké novelky podlé vzoru francouzského lai. Vážnější jest na př. Lai de f resne, příběh dívky od rodičův odložené pod jasan (Fresne). Vzdělán jest neznámým básníkem dle franc, povídky od Marie de France někdy na poč. XIV. stol. Humoristické jsou The Land of Cockaygne a Sir Orfeo, obě neznámého původu. První jest starší (ještě ze XIII. stol.) a líčí žertovně zemi lenochův a labužníků, druhá (z poč. XIV. stol.) jest prostomyslně žertovné překroucení starého mythu o Orfeovi a Eurydice. V době staroangl. již také vyvíjejí se první zárodky dramata, a sice jakové středověku všude, na půdě církevní. Církev totiž pro poučení věřících děje biblické, zejména utrpení Spasitele (mysteria), pak také scény ze života svátých (miracula) představovala mimicky ve chrámech, a sice prvotně duchovenstvem a po latinskú. O hrách takových v '''A'''-ii jsou zprávy ukazující již do stol. XII. Záhy překládány jsou do jazyka národního a vkládány Ottftv Slovník Naučný, sv. II. 6/2 1889. pro zábavu diváků žertovné meziděje (interludes), načež sepisovány jsou také hned jazykem lidu; časem pak vytvořen i nový druh her allegoricky poučných (moralities). Pak už jich nedávalo duchovenstvo v kostelích, nýbrž obyčejně cechové řemeslníkův o slavnostech (na př. o Božím těle a j.) na veřejných místech a na jevištích přenosných. Hry tyto byly oblíbeny hlavně ve 2. pol. XIV. stol. avi. pol. XV. stol. a skládání jich bylo v rozkvětu; po po té nastal úpadek, ač provozovány jsou ještě i v XVI., ano na některých místech i v XVII. století. Nejstarší zachovaná hra jazykem anglickým jest The Harrowing of the Hell, dialogické líčení, kterak Spasitel vstoupil do pekel. Vznikla někdy za Eduarda II. (1273—1307). Pozdějších jsou zachovány hojné sbírky, z nichžto čelné jsou : Townley Mysteries (8 kusů starozákonních, 23 z Nov. zákona), jež provozovány byly bezpochyby ve Woodkirku yorkshirském; Coventry Mysteries (42 kusy, z nichžto 8 ze Starého, ostatní z Nového zákona) provozovány bývaly v městě Coventry od cechů řemeslnických ; Chester Mysteries (25 kusů, z nichž 5 starozákonních), jež hrávali cechové chesterští o svatodušních svátcích; York Mysteries hrávány v Yorku o Božím těle. K nim řadí sc ještě hry řečené Digbyjské (2 myst., 1 mirac. a i moral.). Spisovatelé všech těchto her známi nejsou. Hry samy nikterak nevynikají umělou osnovou děje ; jsou jen řady scén, ale nezřídka dramaticky úchvatných a slohu přes mnohé drsnosti zhusta velmi vzletného. Základní nálada ponejvíce jest tragická; ale o zábavu postaráno jednak směšnými meziději, jednak směšnými osobami jednotlivými (úloha komická nejčastěji připadá ďáblu). Zdravý realismus, prostoduchý tón národní a výborný humor her těchto způsobil, že na jejich základě vyvinulo se hned v následující době drama dokonalé. Také poesie lyrická hojně a zdárně jest pěstována, a to písně duchovní i světské, mezi nimiž naskýtají se již také ostře satirické kusy politické. Tón jejich jest všude národní, a forma vskutku zpěvná. Jednotlivé plody posud jsou po různých rukopisech roztroušeny a skladatelé jejich většinou neznámi. Jeden básník politický však přece sám sebe jmenuje, ač jinak ze života svého nic nepověděl: Laurence Minot, jehož písně obsahem táhnou se k válkám se Skoty a Francouzi. I prosa doby této svědčí o čilém ruchu literárním. Jest rázu dvojího: zábavná a poučná. Zábavná obsahuje romány, jež podlé veršovaných povídek rytířských byly rozvedeny v řeč nevázanou; ano některé jen v podobě prosaické se zachovaly. Nejčelnější z nich jsou: Merlin, prvotné příběhy krále Artuše (asi z r. 1450). Pak podlé básně Huchownovy Morte Arthure Thomas Malory v 1. 1469—70 vzdělal prosou román téhož jména slohem živým a lahodným. Z frančiny Caxton přeložil a vytiskl Lyf of the Noble and Crysten Prynce Charles the Grete, pak Letopisy Trójské (Recuyell of the Histoires of Troy), jež byly zároveň první angl. knihou tištěnou, Aenei du a mnoho jiných knih podobných, jež všecky sám také vytiskl. Také život Josefa Arimatejského (pověst o grálu) dvakrát vzdělán byl prosou. Na rozhraní mezi prostě zábavnými a poučnými spisy jest slavný cestopis rytíře Johna Maundevilla, jenž přeložen byl do všech jazykův evropských (též do češtiny). Maundeville r. 1322 (nebo 1332?) vydal se na cesty do východních zemí, a po návratu svém, co byl viděl a zakusil, vypsal, jak se zdá, nejdříve po francouzsku; anglický text ukazuje na prvopis francouzský. Historie v této době celkem zastoupena jest chatrně. Všeobecné dějiny pod názvem Polychronicon z latinské kroniky Ranulfa de Hygden anglickým jazykem vyložil John de Tre visa opatřiv ji pokračováním od r. 1342 do r. 1357. Caxton pak ji doplnil do r. 1460 a vytiskl r. 1482. — Na rozhraní této a následující doby náleží nehrubě zdařilá, ač dosti podrobná kronika Roberta Fabiana (f 1512) The Concordance of Stories. Skotské děje po latinskú sepsal John ofFordun(f 1385), kanovník aberdeenský. Jeho Scoti chronicon sahá po r. 1153 a pokračování do r. 1437 složil opat st. colmský Walter Bower čili Bow maker. — Politická jest úvaha, kterou nejvyšší sudí anglický sir John Fortescue (J 1485) sepsal po anglicku o rozdílu absolutní a obmezené monarchie (The Difference between an Absolute and Limited Monarchy). Z ostatních poučných spisů prosaických většina jest obsahu náboženského. Tak Ayenbite of Inwyt čili výčitky svědomí, překlad francouzského spisu mravoučného z r. 1279 (La Somme des Vices et des Vertus), jejž pořídil (1340) Dan Michel. Podobného mravoučného rázu jsou traktáty Richarda Rolla (f 1349?), muže velmi učeného; byl velmi plodný a psal po latinskú i rodným jazykem, prosou i veršem spisy vyzývající k životu pobožnému, všecky rázu také mystického. Ale nade všecky prosaiky té doby vyniká John Wi ckliffe (f 1384), jehož působení církevní i do Čech zasáhlo. V literární historii důležit jest tím, že úplným překladem Písma sv. (1383) a 28 traktáty vesměs obsahu theologického nejvíce přispěl k ustálení spisovného jazyka anglického. Jemu do jisté míry podobal se biskup Reginald Pec oc k, jenž okolo r. 1450 prosou sepsal spis The Repressor of over much Blaming the Clergy, namířený hlavně proti lollardům, ale také proti nešvarům duchovenstva. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. A) Renaissance a reformace od zač. XVI. do 1. čtvrti XVII. stol. — Politické události ovládá převrat náboženský, způsobený Jindřichem Vili., a po kratičkém pokusu protireformace za Marie královny ustálený za dlouhé a slavné vlády král. Alžběty. Současně plavbami výzkumnými (Cabota, Drakea, Cavendishe a j.) schystána půda k rozsáhlému obchodu, založena moc námořní a učiněn počátek kolonií. Ve všech oborech hmotné i duševní práce takto probuzen jest čilý ruch, jenž vedl k výsledkům velmi zdárným. Za nástupce Alžbětina Jakuba I. ještě sklizeno ovoce let předešlých. Odtržením od Říma A. jakožto přední zastupitelka protestantismu nabyla také větší důležitosti mezi státy evropskými; ale poněvadž státní církev anglická v dogmatech a liturgii nevzdálila se značně od zásad římskokatolických, širší vrstvy lidu nebyly spokojeny, nýbrž přály si důkladnějšího »očištění« víry a obřadův ode všech přímětků pouze lidského původu (puritanism !) a tak od samého počátku klíčil zárodek rozkolu, který v době následující způsobil veliký převrat nejprve jen církevní, ale pak i politický proto, že státní církev přála královskému absolutismu, kdežto puritáni podporovali moc parlamentu. Jako na pevnině evropské tak i v '''A'''-ii tou dobou nejčileji rozvíjelo se studium jazyků staroklassických, ale renaissance v '''A'''-ii nezmařila výsledků staršího ruchu národního, nýbrž vyrovnala se s ním v osvětu hovící potřebám národním i názorům moderním. Ze středověké osvěty zachováno všecko, co za ušetření stálo. Do jazyka vniklo mnoho slov latinských a řeckých, i skladba v některých příčinách upravena jest dle vzorů klassických. V básních rádo saháno ke staroklassickým látkám a užíváno antické mythologie, a zvláště drama upraveno aspoň co do jednoty děje dle zákonův Aristotelových. Poněvadž renaissance přenesena byla do A. z Italie, i italské písemnictví, a zvláště lyrika, působilo dosti značně v poesii anglickou, zejména ve příčině uměleckých forem (sonet). Drama z italských novel vzalo hojnost působivých látek a snad také pětistopý verš iambický (blank verse, jest napodobením italského endecasillabo bianco), jenž zbaven jsa pout rýmu poskytuje velikou volnost mluvy. — Také španělská literatura '''A'''-ii poskytla jednak látky romantické, jednak i zvláštní sloh pečlivě uhlazený (estilo culto, angl. euphuism), který, pokud ho nenadsazovali, nevšední měrou přispěl k vytvoření lahodné mluvy prosaické. Nejslavnějším zjevem literatury této doby jest drama. Od starých her rázu duchovního (mystérií a moralit) první krok k dalšímu rozvoji kusů vážných (tragédií) učiněn co do obsahu vzděláváním látek historických, co do formy napodobením Seneky. Ve dramatech obsahu žertovného pak vycházelo se též od bývalých mystérií a moralit, ale tak, že rozšiřovány jsou mezihry (interludes) a zdokonalovány podlé komédií Plautovýcb a Terentiových. Značně působil též příklad italských napodobitelů Seneky, Plauta a Terentia, poněkud také vzory španělské. Poněvadž pak vnější poměry byly příznivý, a náhoda popřála dramatu anglickému řadu pěstitelů velenadaných, dostoupil tento nejvzácnější výkvět poesie v době poměrně krátké k netušené dokonalosti, již nejlépe označuje Shakespeare. Z předchůdců jeho znamenitější jsou: John Skelton (* 1460 — -j 1529), jehož jediná zachovaná moralita Magnyfycence (dvě jiné se ztratily) vyniká neobyčejně živým slohem. Biskup John Bale (* 1495 — † 1563) psal ještě mystérie starého rázu, z nichžto čtyři jsou zachovány; ale také první dramaticky vzdělal látku historickou (v podobě morality) Kyng Johan líče boj krále Jana Bezzemka proti papeži. Thomas Sackville, lord Buckhurst, společně s Thomasem Nortonem pak sepsali první řádnou tragédii Gorboduc čili Ferrex and Porrex (o sporu a smrti bratří toho jména, synů britského krále Gorboduca) patrně napodobujíce Seneku, mimo jiné i v tom, že užili také choru. První komédie psali Nikolas Udali (kus jeho Ralph Roister Doister z r. 1551 podlé Plauta líčí chvastavého mluvku, který s nezdarem se uchází o krásné děvče), John Still (komédie Gammer Gurton’s Needle asi z r. 1565 spodobuje zmatek způsobený ztracenou jehlou), Thomas Rychardes (sepsal komédii Misogonus) a Gascoigne (jehož veselohra Supposes, jest zdělána podlé Ariostovy I Suppositi, a ta zase dle Plauta a Terentia). — Důležitější od těchto jest již John Lyly (*1554 — j- 1606), skladatel osmi komédií větším dílem allegorických a pastýřských. Z jedné (názvem Endymion, the Man in the Moon), zdá se, že Shakespeare vzal látku na Sen noci svatojanské. Thomas Kyd. vrstevník Lylyův, zase Shakespearem jest nejúchvatnější. Byl založen na pověsti německé, ale později přeložen byv, sám byl vzorem skoro všech vzdělání téže látky v Němcích. Marlowe psal též, ale nedokončil epos Hero a Leander a překládal básně Ovidiovy a Lukanovy. S pokrokem vnitřním ve dramatě postoupil také rozvoj vnějšího zřízení divadelního aspoň z prvních, nejhrubších začátků. Již z r. 1664 jest první zpráva o hercích z povolání, jejichžto počet neustále se množil. Vážnosti ovšem hrubě nepožívali, zvláště kruhy puritánské a městský úřad londýnský jim nepřáli. Herci spojovali se ve společnosti, které, aby zjednaly si lepší ochrany a zastání proti úřadům, aspoň na oko dávaly se ve službu některého vznešeného pána. Platův od něho ovšem neměli, leda když skutečně hráli v domě jeho nebo jinde po jeho nařízení. Jinak družstva herců byla úplně neodvislá; sami hry na svůj náklad podnikali a sami vstupné vybírali. Zřízení měli jako spolky akciové. I divadelní společnost dvorská (zřízená už za Alžběty) byla jen ve volném pokusem The Spanish Tragedy, hrubě zosno- měru služebném, a za každé představení váným pásmem vražd a pomsty, ale vyniká- zvláště dostávala honorář. Dozor nad ní měl jícím jakousi divokou velikolepostí, zdá se, j »Master of the Revels«, t. j. mistr čili intenže působil v Shakespearova Hamleta. George dant zábav dvorských. Hereček původně nePeele (* 1552 — j 1598), Shakespearův spo- bylo, ženské úlohy zastávali mladíci. Hry luherec a spolupodnikatel divadla, předešel dály se prvotně v síních paláců, radnic, nebo jej příkladem historického dramata z dějin I — nejčastěji — v nádvořích hospod, jejichžto vlasti The Chronicle of Edward I. Sepsal | pavlače, uvnitř dvůr obklopující, snad vzbumimo to ještě asi pět kusů, z nichž nejvíce j dily myšlénku na pozdější lože a galerie, vyniká biblické David and Absolom, a menší Stálá, zvláště pro hry zbudovaná divadla vybásně lyrické a epické; mimo jiné též A Tale skytují se asi od r. 1570, ale byla pouze dřeof Troy. Robert Green (* 1550 — † 1592) věná a kryta jen částečně slamou nebo ropsal básně epické, lyrické a řadu spisů pro- í kytím. Ke hrám zvalo se tištěnými cedulemi saických. Z dramat jeho, jichžto složil asi šest, nejzdařilejší jest George-a-Green, the Pinner of Wakefield, v němž prostonárodní látka o Robinu Hoodovi vzdělána jest velmi působivě. Thomas Lodge (*1558 — j-1625) složil drama historické o látce z Plutarcha The Wounds of Civil War (Marius a Sulla), pak s Greenem společně A Looking Glass for London and England, zvláštní skladbu ve způsobě starých moralit na obranu divadla proti nájezdům přísných puritánů, kterým divadlo bylo solí v očích. Thomas Nash (* 1560 — 1600) jako Lodge sepsal drama ve způsobě moralit Summer’s Last Will and Testament, pak satirickou komédii The Isle of Dogs. —Největší z předchůdců Shakespearových byl Chris top her Marlowe (* 1564 — •j 1593), u něhož litovati jest, že velikolepé nadání své zmařil — jako ostatně většina dramatických básníků právě jmenovaných — prostopášným, nevázaným životem. Tragédiemi Tamburlain the Great, The Tragical History of Dr. Faustus, The Jew of Malta, Edward II., The Massacre of Paris a Dido byl vlastním tvůrcem angl. dramatu národního. Všecky kusy jeho vynikají vzletem, někdy ovšem nadsazovaným, a mohutností a hrálo se od 3 hod. odpol. Návštěvy účastnili se všickni stavové, nejvznešenější sedali na samém jevišti, vznešenější v ložích a na balkonech, prostější v přízemí. Jeviště odděleno bylo od hlediště záclonou, postláno sítím, nebo pokryto koberci, ale jinak vystrojeno zcela prostě. Nejpatrnější částí úpravy bylo lešení asi 8—9' zvýší, jež dle potřeby představovalo pavlan, věž, horu, Kapitol a pod. Změny místa a scény naznačovaly se pouze nápisy, nebo nejjednodušší symbolikou (nálevní stolek značil hostinec, postel ložnici a pod.). Hra zahajovala se prologem, jejž proslovoval herec v ústroji básnickém (černém taláru a věnci vavřínovém), a zavírala se modlitbou za královnu. Za tohoto stavu divadelního umění vystoupil největší básník dramatický William Shakespeare (* 1564 — † 1616), jenž sám jsa hercem a podnikatelem divadla a potřeby jeviště znaje z vlastní zkušenosti se vzácnou mohutností genia drama anglické výborně zosnovaným dějem, přirozenou charakteristikou osob, živým, všude přiměřeným dialogem povznesl na nejvyšší stupeň dokonalosti, jehož v anglické literatuře vůbec dospělo. K ideálně dokonalosti nedostává se mu mluvy. »Tamburlain« bylo první drama psané jen klidnější, úměrnější formy, a mluva jeho pětistopými iamby bez rýmu, provozované i jinak naskrze vzletná, rázovitá, v pravdě veřejně, a »Faust« ze všech tragédií před 1 básnická (blank verse, jen na koncích scén rýmovaný, porůznu vložky řečí nevázanou) znešvařena jest surovostmi, jež ovšem nelze zcela klásti na vrub básníkův, nýbrž vyložiti třeba z okolností časových. Dramata Shakespeareova vynikají takovou psychologickou hloubkou i pravdou děje a charakteristiky, a prozrazují tolik vědomostí, ba i učenosti, že v novější době mohla vzniknout! domněnka, že prostý, a dle všech soudobých svědectví nehrubě vzdělaný herec Shakespeare ani nemůže býti jejich skladatelem, a že vlastním původcem jejich byl filosof Francis Bacon of Verulam, jenž jen proto prý užil jména Shakespearova, že sám jsa šlechticem a úředníkem vysoko postaveným nemohl vystoupili jako skladatel her divadelních. Však to jsou zajisté jen domněnky liché, a všecky výborné stránky dramat Shakespearových vykládají se jednak z neobyčejného jeho nadání básnického, jednak tím, že Shakespeare sám látek si nevymýšlel, nýbrž bral je buď z pramenů historických (kroniky Hollinshedovy, z dánských dějin, jež sepsal Saxo Grammaticus, z Northova překladu Plutarcha) bud z novell zábavně prosaických, nebo také jen vzdělával a upravoval kusy starší. Ve pramenech těchto bylo již obsaženo mnoho učenosti a vědění. Dramat Shakespearových počítá se 37, a dle obsahu jsou buď tragédie nebo komédie nebo romantické činohry a »historie«. Však tragika a komika u Shakespeara nejsou tak přesně odděleny. jako se dělí ve dramatě nynějším; i v tragédiích jsou scény komické, i v komédiích vážné, ano některé kusy (zejména Troilus and Cressida) jsou na sporu, ku kterým správněji měly by se počítati. Jinak také dělívají se kusy Shakespearovy dle pramenů, ze kterých látka jejich vážena jest: z římských a řeckých dějin, pak z dějin britských, skotských a dánských, z anglických (v užším smysle slova) a konečně dramata o látkách novellistických. Tragédií jest deset: Titus Andronicus, Romeo and Juliet, Julius Caesar, Hamlet, Othello, Lear, Macbeth, Anthony and Cleopatra, Coriolanus, Timon of Athens ; komédií třináct : Love's Labour Lost, Comedy of Errors, Two Gentlemen of Verona, Midsummer Night’s Dream, Merchant of Venice, Taming of the Shrew, Merry Wives of Windsor, Much Ado about Nothing, As You Like it, Twelfth Night, All's Well that Ends Well, Measure for Measure, Troilus and Cressida. Romantické činohry jsou čtyři: Pericles, Cymbeline, Tempest, Minter’s Tale; historií konečně deset: Henry VI (tři kusy), Richard H, Richard HI, King John, Henry IV (dva kusy), Henry V, Henry Vili. Mimo tato díla (z nichžto Perikles jest pochybné původnosti) ještě třinácte jiných básní dramatických a několik menších lyrických Shakespearovi se přičítá, ale patrně neprávem. Za to jistě jsou od něho dvě básně epické Venus and Adonis, The Rape of Lucrece (obě v italských stanzách). Pocházejíce z mladších let Shakespearových prozrazují sice patrně básníka nevyspělého, ale přece vzletnou mluvou a živým proudem vypravování jsou důstojný genia velikého. Pak Shakespeare též napsal 154 znělky, zajímavé nejen vnitřní krásou jaksi bolně zádumčivou, nýbrž i tajemným vztahem k příteli nějakému zrádnému a k nevěrné milence. Zakládají se nepochybně na básníkových vlastních neblahých zkušenostech, ale Shakespeare nikoho nejmenuje, ani určitěji neoznačuje. Genius Shakespearův nemohl nepovzbudili také básníků jiných, a šťastný osud popřál poesii anglické řadu pěstitelů dramata, ze kterých mnozí aspoň v některých vždy zvláštnostech nezůstali daleko za mistrem, ač soubor výtečných vlastností jeho již u žádného nevyskytl se sloučen v jedno. Vůbec plodnost právě dramatických básníků této doby a průměrná dokonalost děl jejich jest obdivu hodna a jen ve španělské literatuře soudobé má sobě rovně. Shakespearovi nejblíže jest Ben Jonson (* 1573 — † 1637), jenž nad mistra vynikal školskou učeností. Z kusů jeho vážných nejdůležitější jsou Sejanus His Fall a Catilina His Conspiracy. Vynikají historickou přiměřeností a pravdou, ale působí přece mrazivě, bezpochyby pro odpornost obou reků, pro něž žádným uměním nelze zjednali sympathií. Komédií Ben Jonson sepsal 15; nejlepší jsou Every Man in His Humour, Volpone or the Fox, Epicoene or the Silent Woman a The Alchemist. Nejzdárnější jejich stránkou jest výborná osnova děje, ale jako ve tragédiích, tak i tuto Ben Jonson rád líčí výstřednosti a poklesky lidské s velikou sice znalostí světa, ale nezjednává rekům svým soucitu, nýbrž spíše budí odpor. Tak zvláště ženské charaktery volil skoro bez výjimky nesympathické. Mimo tragédie a komédie Ben Jonson skládal také menší hříčky dramatické, zvané Masques a Entertainments, pro zábavu dvora, celkem 33 a osvědčil bohatost invence i lahodu mluvy, ale také poněkud příliš pochleboval lidem vznešeným. Psal též epigramy a prosou zanechal pod názvem Discoveries množství výpisků z knih a poznámek o literatuře a literátech soudobých. Proti samorostlé tvořivosti Shakespearově Ben Jonson jest zástupcem poesie vzbuzené učeností a tudy daleko chladnější. Plodným básníkem dramat, byl též George Chapman (* 1559 — † 1634), básník klassicky vzdělaný. Přeložil do angličiny Homéra, Hesioda a Musala. Tragédií a komédií jeho vlastních počítá se po sedmi; pak společně s Jonsonem, Marstonem a Dekkerem složil výbornou komédii Eastward Hoel, za kterou však básníci byli stiháni krutými trest}', poněvadž nešetrnou satirou stepali Jakuba I. — Vynikající místo mezi dramatiky zaujímají také Francis Beaumont (* 1586 — † 1616) a John Fletcher (* 1579 —- J 1625), kteří pracovali společně. Beaumont více hleděl si tragiky a vznešenosti ve dramatech, Fletcher přispíval veselou náladou a humorem. Kusy jejich (52) vynikají obratným dialogem a jasností slohu. Charakteristika osob, zvláště komických, jest zdařilá, za to méně pečlivě zesnován bývá děj. Látky jsou vzaty méně z angl. dějin a ital. novellistiky, více čerpáno z pramenů španělských. Za nejlepší kusy uznány The Maid’s Tragedy, napodobuji Shakespearovu Ofelii, pak komédie Tie Elder Brother, Rule a Wife and Have a Wife, Beggar’s Bush. — K nejplodnějším básníkům náleží též Philipp Massinger (f: 1584 — † 1640); sepsal více nežli 30 drarekyní jest sice drama na novo, ale již úplně změněno jsouc formou i zásadami. Proti bohatému básnictví dramatickému ostatní druhy v této době poměrně dosti skrovně jsou opatřeny. V epice nejvíce proslavil se Edmund Spenser (*1552 — 1599), mat, ač všecka se nezachovala. Básně jeho jenž pokládá se vůbec po Shakespearovi za zdobí zvláštní důstojnost mluvy a vznešené —J‘u~ -* — zásady mravní. Nejzdárněji líčí povahy trpitelů nevinně stíhaných a ženskou cudnost a oddanost. Veselohra jeho A New Way to Pay Old Debts podnes na jevišti angl. se udržela. John Ford (* 1586 — † 1639) téměř všecka četná svá dramata založil na nešťastné lásce. První kus The Witch of Edmonton složil s Dekkerem. Z ostatních nejdůležitější jsou The Chronicle Historie of Perkin Warbeck a tragédie The Broken Heart, v níž mistrně vylíčeny jsou čtyři různé případy nešťastné lásky. Velmi zasmušilého rázu jsou tragédie Johna Webster a, spolupracovníka Dekkerova, který se zálibou vybíral si látky ukazující co nejpatrněji nicotu lidských nadějí a zájmů. Nejdokonalejší kus jeho jest The Duchess of Malfi (1623); oblíben byl také The White Devil or Vittoria Corombona, pak romantická komédie The Devil's Law Case. Mluvou Webster vládl mistrně, uměje nejhlubší hnutí mysli vykládali slovy nehledanými. — Thomas Dekker 1570 — † 1640) vyniká také jako skladatel samostatný. Z jeho dramat nejznámější byly veselohry The Shoemaker’s Holiday a Satiromastix, or the Untrussing of the Humorous Poet. Tento druhý kus byl namířen proti Jonsonovi. — Thomas Middleton (* 1570 —-j 1627) rád spodoboval výjevy, v nichžto kouzla, čáry a vůbec nadpřirozené síly působily. Také sepsal politickou veselohru A Game at Chess, za kterou byl stíhán soudně. — Plodný T h omas Heywood (* 1570 — † 1650) skládal historie (na př. The Troubles of Queen Elisabeth), dramata rodinné (A Woman Kilde with Kindnesse, snad nejlepší jeho práce), pak romantickou komédii A Challenge for Beautie. Společně s Richardem Broomem, jenž byl původně Jonsonovým sluhou, ale pak na jevišti domohl se značných úspěchů, složil hru pro kulturní dějiny důležitou pod názvem The Late Lancashire Witches (o pronásledování čarodějnic). — John Marston složil samostatně několik kusů, v nichžto satiricky tepe neřesti a pošetilosti lidské a bojuje zvláště největšího básníka doby Alžbětiny, ač velikost jeho přece jen se značným omezením lze uznati. Vynikal bohatou obrazotvorností a snadností tvorby, ale dosti často touto obratností sveden byl k nadsazování a nadutosti. Nicméně zásluhy, že jest nejpřednějším zástupcem eposu renaissančního v '''A'''-ii, nikdo mu neupře. Hlavním dílem jeho jest romantickoalleg. epos The Faerie Queen, jež rozpočteno bylo na 12 knih po 12 zpěvech; však jen 6 knih (a zlomky sedmé) básník skutečně vydal do r. 1596. Ideálný rek princ Arthur uchází se tu o lásku královny vil Gloriany, v níž oslavena jest královna Alžběta. Zvláště tři první knihy (vydané též o sobě již r. 1590) ozdobeny jsou nevšedním vzletem, bohatou in venci a skvělým slohem ; v ostatních již pozoruje se úpadek. Básník vynasnažil se sloučili děje rytířské statečnosti s mravními názory filosofie Platónovy a zásad křesťanských a píše květnatým slohem italské renaissance. Ale chybil v osnově rozdrobiv děj přes příliš a unavuje jednotvárností episod bohatě sice střídaných, ale přece zásadně stejných. Forma básně jest stanza řečená Spenserovská, rozmnožená o řádku proti italské ottavě rimě. Dále Spenser složil The Shepherd's Calendar, 12 básní pastýřských, srovnaných podlé měsíců do roka, v nichžto pod rouškou života venkovského spodobuje politické a sociální poměry své doby. Pak Epithalamium, svatební báseň k svému vlastnímu sňatku; 88 znělek erotických a několik básní příležitostných, nejvíce elegií ; konečně ostrou satiru na snaživce ve státě a církvi ve způsobě bajky o lišáku a opici pod názvem Prosopopeia or Mother Hubberďs Tale. Již Spenser není prostě epikem, nýbrž básníkem allegorickým ; ještě méně přísluší název epikův ostatním básníkům této doby, kteří v díla svá vkládají tendence buď satirické buď přímo didaktické. Větším dílem nehonosí se dokonalostí prvního řádu, ale přece jakousi svědomitou, učeneckou důstojností, která plodům jejich dodává stálé ceny. Na prvním místě proti lidem nedbalým literního vzdělání. — jmenovali jest rozsáhlou báseň historickodiI básníků druhého řádu ještě lze by bylo vyjmenovali hojnost, jako Tourneura, Taylora, Rowleye, Mundaye, Chettlea, Nabbesa a j. — Nad jiné vynikl James ShirII e y (* 1596 — † 1666), jenž výborně znal líčili společnost stavů vyšších slohem živým, a přečkav revoluci a republiku, jest jako spojujícím členem školy Shakespearovy s dramadaktickou The Mirror for Magistrates, v níž vypravuje se množství dějů ze skutečné historie i z pověstí anglických s úmyslem poučovacím. Báseň započal okolo r. 1557 Thomas Sackville (později lord Buckhurst Earl of Dorset), pak v ní pokračovali Richard Baldwynne, George Ferrers a jiní. Osnovou napodobí Danta a Boccaccia. — Poučtem vzkříšeným po návratě Stuartů na trůn. ného rázu jest též The Steel Glass, báseň saRozkvět dramata anglického zničen byl vzmá- tirická, kterou George Gascoign e (* 1525 — hájícím se co den puritanismem, který, když † 1577) tepe pošetilosti a neřesti časové. Sekonečně domohl se vlády, dne 2. zář! 1642 psal také ještě menší básně (m. j. The Fruits usnesením parlamentu všecky divadelní hry of War, obrazy z války se Španěly) a zajízakázal. Když pak králové vrátili se, oživeno mavé pojednání o metrice. — William Warner (* 1558 — † 1609) pod názvem Albion’s England sepsal veršovanou historii A. od potopy světa po Jakuba I. Vypravuje živě a poutá poplétanými legendami a pověstmi. — Velmi plodný básník byl Samuel Daniel (* 1562 — J 1619), který psal znělky, elegie, básnická poslání, dramata a epickodidaktické básně. Nejslavnější prací jeho jest The History of the Civil War (o válce obou růží), která vyniká lahodou mluvy a rhythmův, ale nemá vzletu. Cennější jest dialogická obrana věd a básnictví, Fhilocosmus and Musophilus. — Nad Daniela původností invence předčí Michael Drayton (* 1563 — ■)■ 1631). Nejobsáhlejší a nejlepší dílo jest Polyolbion, básnický místopis A. ve 30 zpěvech. Veršem vypravuje děje občanské války za Eduarda II. pod názvem The Baron’s War. Z hojných prací jeho drobnějších nejcennější jsou ballady spojené pod názvem Nymphidia, pak England's Heroical Epistles, jež jsou přizpůsobením Ovídiových Heroid k dějinám anglickým. — John Davies (* 1570 — † 1626) složil dvě básně poučné o předmětech naprosto různých: Nosce ie ipsum, o nesmrtelnosti duše a Orchestra, o tanci ! Obě vynikají lahodnými rhythmy a jadrnou mluvou. — John Donne (* 1573 — t 1631) napsal sedm satir a několik poslání přátelům, v nichžto šťastně napodobí Horatia a luvenala. — Konečně biskup Josef Hall (* 1574 — † 1656) také složil šestero knih satirických Virgidemiae, v nichžto tepe zvláště nešvary literární. První tři vydal již jako student v Cambridgi a nazval je Toothless (bezzubé) Satires, ostatní pak pod názvem Biting S. (kousavé) vyšly později. Výbornosti jejich svědčí nejlépe, že dosud se čítají. — Naučnou báseň o rolnictví A Hondreth Good Points of Husbandrie verši prostými, ale dosti živými vydal r. 1557 Thomas Tusser (* 1515 — f 1580). Allegorického a satirického rázu jsou též plody několika skotských básníků, kteří náležejí v tuto dobu. Tak Gawin Douglas (* 1474 — † 1522), biskup dunkeldský, složil dvě jinotajné básně The Palace of Honour a King Heart. Známější jest jeho překlad Aeneidy, v němž užil mnohem více slov latinských a francouzských, nežli se naskýtá v soudobých literárních plodech ostatních. — William Dunbar (* 1460 — † 1520), dvorní básník, tolikéž psal allegorické básně, z nichžto nejznámější jsou The Golden Targe a The Thistle and The Rose a hlavně The Dance of the Seven Deadly' Sins, která působí úchvatnou mohutností realistického líčení. — David Lyndesay (* 1490 — † 1558), dvorský heralt, sepsal proti duchovenstvu safirickoallegorické básně 7’he Dřeme (vidění nebe, pekla a tří dílů světa), Ane Pleasant Satire of the Thrie Estaitis a Kittie's Confession. Proti neřestem dvorským namířena jest satira The Complaint, proti církvi katolický The Monarche. Humoristickosatirické jsou The Testament of Papyngo (papouška) a. The Complaint of Bagsche (stesk starého psa). Ještě hůře nežli s epikou věc se měla s {{Prostrkaně|lyrikou}} této doby. Hojnost jest sice básní, ale cena jejich větším dílem jest chatrna. Nejoblíbenější formou byla znělka vzatá z italštiny, ale podlé potřeb anglického jazyka poněkud obměněná. Dokonalejší znělky psali jen Shakespeare a Daniel, před nimi již Henry Howard, Earl of Surrey a Sir Thomas Wyatt starší (* 1503 — j 1542) a konečně Philipp Sidney, jenž slavnější jest jakospisovatel prosaický. Surrey (* 1516 — † 1547; skládal znělky podlé vzoru Petrarkova a lyriku italskou tím do A. uvedl. Přeložil také II. a IV. knAeneidy a překlad jeho jest první básní anglickou, jež psána jest pětistopými iambickými řádky bez rýmu. Také {{Prostrkaně|prosa}} této doby proti veršovanými básním a hlavně proti dramatu pěstována byla. celkem jen nepatrnou měrou, a to částečně již proto, že nejnadanější učenci psali ještějazykem latinským. Přece však vznikla v této době především veliká hojnost překladů zespisů klassických a ze současných literatur italské, francouzské a španělské, a podlé vzorů těchto (hlavně dle italských a španělských) také psány jsou pak povídky původní. Vzorem, anglické prosy stal se překlad Písma sv., jejž pořídili William Tyndale (* 1477 — † 1536), který přeložil Nový zákon (po prvé tištěn roku 1525), a Miles Coverdale s Rogersem, kteří r. 1537 přidali překlad Starého zákona, načež r. 1540 biskup Granm er překlad znova, srovnal s prvopisy. Výsledek prací těchto roku 1611 za krále Jakuba I. konečně vydán jako Authorised Version. Za Eduarda VI. pak sebrány jsou církevní modlitby (nejvíce na základě starých modliteb církve katolické), a jimi spolu s překladem biblí stanoven vzor nejlepší prosy »vážné a důstojné, ač neokázalé, rázné a srozumitelné, ač nikoli nízké«. Prosy této užíváno nejprve ve spisech náboženských,, v traktátech poučných (jaké psal týž William. Tyndale), v kázáních (jako biskup John Fisher, popravený r. 1535), a Hugh Latimer, (upálený r. 1555) a ve spisech polemických. Horlivý protivník protestantismu Thomas More (j- 1535 na popravišti) napsal A Dialogue Concernyng Heresyes, A Confutacioun of Tyndale's Answers; kdežto o něco později zase Richard Hooker (* 1353 — † 1600) ve velikém díle The Laws of Ecclesiastical Polity vynasnažil se vyložili, odůvodnili a proti odpůrcům obhájili základní nauky církve anglické. Mimo náboženské spisy pak prosou pěstována jest nejvíce ještě historie, pokud na zřeteli měla širší kruhy a líčila dějiny populárně. Jako kronikáři vynikli Edward Hall (•) 1547), jehož dějiny vypravují podrobně dobu králů z rodu Lancasterského a Yorského, pak Tudorů Jindřicha VII. a VIII.; lord Berners přeložil franc, kronikáře Froissarta (r. 1523), John Stow (f 1605) vyniká více spolehlivostí zpráv nežli uhlazeností slohu; Raphael Holinshed (j- 1580), z jehož kroniky, vzniklé ostatně společnou prací jeho a několika pomocníků, Harrisona, Hookera, Botevilla a jiných, Shakespeare čerpal látku na mnohá dramata. — Vědeckým požadavkům lépe hoví Thomase Morea Life of Edward V. and Richard ///. a lorda Herberta of Cherbury (* 1581 — † 1648) Děje Jindřicha VIII.; nade všecky historiky vynikl slavný Sir Walter Raleigh (* 155a — 1618), který ve vězení skládal History of the World, ač dospěl jen k úpadku říše Makedonské. Sloh jeho jest mistrný. Méně dokonalí jsou kronikáři skotští, z nichžto někteří psali ještě latinsky (jako George Buchanan a biskup John Leslie, John Knox, David Calderwood, sir James Melvil, John Spottiswood). — Pozoruhodný jsou životopisy protestant, mučenníků v '''A'''-ii a Skotsku, které sepsal JohnFox(*i5i7 — † 1587).— Cestopisy, hlavně o slavných plavbách současných, vydali Richard Hakluyt (* 1553 — f 1616), Samuel Purchas (j- 1628), John Davis (f 1605). Všickni psali slohem prostým, vážným, ale poutavým. Cestu svou po Turecku zdařile vylíčil GeorgeSandys(* 1577 - j-1644) a podobnou po Evropě, Asii a Africe Skot William Lithgow (* 1583 — J 1640). Všeobecně poučného rázu jsou prosaické spisy Thomase Elyota (!;: 1495 — † 1546) The Castle of Health, jakási prostonárodní zdravověda, a traktát o vychování pode jménem The Governor. Obšírné a slavnější pojednání o téže látce pod názvem Schoolmaster sepsal Roger Asham (* 1515 — † 1568), jenž byl učitelem a později tajemníkem královny Alžběty a proslavil se také knihou Toxophilus zvanou, ve které učí krajany své stříleli lukem a — psáti dobrým slohem.— Návody stilistické podali též Thomas Wilson (* 1520 — † 1581), (Treatise of Logick and Rhetorick) a prof, cambridgeský Sir John Cheke (* 1514— -j 1557), který se zanášel dalekosáhlými záměry na očištění anglického jazyka ode všech slov románského původu a na opravy pravopisu. — Mezi ostatními prosaiky soudobými vynikající místo zaujímá Robert Burton (* 1576 — † 1640), skladatel knihy obsahem pestré a podivné, slohem dokonalé, The Anatomy of Melancholy, v níž sebráno jest ohromné množství duchaplných myšlének a citátů z nejrůznějších a často i málo známých spisovatelů. Pak slavný filosof Francis Bacon (* 1561 — † 1626), jenž hlavní dílo své (Novum Organon Scientiarum), kterým obnovil všecku vědu na základě methody induktivně, sice sepsal po latinskú, ale i mezi anglické prosaiky náleží dějinami Jindřicha VII. a hlavně četnými pojednáními (essays) o různých předmětech. {{Prostrkaně|Zábavné prosy}} v době této nebyl nedostatek. První místo náleží překladům. Ze španělštiny překládány jsou romány o Amadisovi a Palmerinovi, a Em. Ford podlé nich složil svoji Famous delectable and Pleasant Hystorie of the renowned Parismus, Prince of Bohemia (1598) a Henry Roberts r. 1595 sepsal podobný román Pheander or Maiden Knight. Mnohem hojnější byly překlady italských novell, jež ve sbírkách vydali Paynter (Palace o/P/easure), Whetstone (Heptameron) aGrimstone (Admirable Histories) a poskytli tím hlavní pramen látek básníkům dramatickým. Tito pak mimo dramata jali se skládali také prosou povídky a krátké satirické a humoristické obrázky časové. Tak NashGreene, Lodge, Whetstone a hlavně Dekker starali se o zábavu obecenstva, a nade všecky vynikl John Lily románem Euphues or Anatomy of Wit (1579), jehož sloh (napodobený po španělském »estilo culto«) byl vzorem uhlazeného hovoru při dvoře Alžbětině, a jakkoli umělůstky (protiklady věcné i slovné, podobenství a tropy, citáty mythologické) poněkud příliš hromadí, přece má nepopiratelné zásluhy o vytříbení a zjemnění prosy anglické. — Účinky jeho jevi se hned také na druhém nejslavnějším zábavném spise prosaickém, rytířskopastýřské povídce Arcadia, kterou zase dle vzorů španělských sepsal Sir Philipp Sydney (* 1554 — † 1586). Sydney zjednal si také zásluhu pojednáním Defense of Poesy, ve kterém ujímá se básnictví proti útokům puritánů. — Vtipnými a duchaplnými obrázky charakterů ze společnosti soudobé vyznačil se též Sir Thomas Overbury (f 1613). — Konečně za Jakuba I. učiněn i počátek anglického novi nářst ví. Nejprve vydávány jsou jen příležitostně, když totiž bylo co zvláštního oznamovali, News, t. j. »noviny«, v jednotlivých listech čtvercových. Nejstarší News out of Holland vyšly r. 1619. Od r. 1622, když události 3oleté války na pevnině zvědavosti podávaly hojnost potravy, Nathaniel Butter dnem 23. května začal vydávali noviny pravidelně každý týden pod názvem Weekly Newes. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. B) Revoluce a republika od r. 1625 do r. 1660. Politické děje doby této jsou bouřlivé. Spor královských snah o absolutism s demokratickým parlamentem puritánským skončil se zřízením republiky pod protektorátem Cromwellovým, ale ta ani celých dvanáct let se neudržela. Republika vedla šťastné války v Irsku, v Nizozemí a proti Španělům. R. 1660 království znova zřízeno Karlem II. Tyto bouře občanské působily velmi nepříznivě v literaturu již tím, že pozornost vyšších tříd společnosti odvracely od písemnictví k politice. Pak také puritanism nepřál literatuře vzniklé za předchozí doby velikou měrou z obnovených studií pohanského starověku, a nejzdárnější větev její, drama, zničil úplně. Pouze Milton vzácným nadáním dovedl básnicky sloučili vzdělanost renaissanční s puritánskou pravověrností a jest také jediným velikým básníkem této doby. Avšak revoluce a puritanism aspoň potud také působily příznivě, že odstranily, co při studiích humanistických bylo přílišného a na újmu směru národního v písemnictví, a že příčinu daly k volnému badání o otázkách státních a církevních. Proto také v prose již touto dobou objevují se zdárnější spisy náboženské a náboženskofilosofické. I poesie znenáhla se zotavovala a dospívala zase větší dokonalosti; jediné drama nemohlo se vyléčili z rány puritanismem zasazené a na dobro ani podnes se nesebralo. — Největším a nejplodnějším literátem této doby jest John Milton (* 1608 — •j 1674). Psal nejprve latinsky elegie, epigramy a Silvarum liber, v němž jsou též 3 básně řecké. Četné jsou též jeho latinské spisy prosaické: řeči školní, několik defensí národa a církve anglické, jež Milton jakožto »latinský« sekretář státní napsal z rozkazu Cromwellova, pak zajímavá učebnice Artis logicae institutio. Práce tyto rovnajíce se cenou nej lepším výtvorům renaissance svědčí, že Miltonovo vzdělání humanistické bylo velmi dokonalé. Básnické jeho plody anglické ukazují na tři různé doby činnosti. Za mladosti (asi do r. 1640) psal nejvíce ódy obsahu náboženského, ale také písně, znělky a elegie, pak delší básně Ľ Allegro, II Penseroso, Arcades a Comus. Prvé dvě jsou lyrickou náladou psaná líčení, jak se svět a život jeví člověku mysli veselé a člověku povahy zádumčivé. Arcades jest lyrickoepický text k hudebnímu představení na poctu hraběnky Alice Derby; Comus, lyrickoepické spodobení, kterak Ctnost zachráněna byla od pokušení. Druhé obdob! jest poměrně neplodné, poněvadž Milton příliš zaměstnán byl politikou: vykazuje pouze několik znělek a překlady některých žalmů. Za to v období třetím (od r. 1660 do smrti) vznikla nejslavnější báseň Paradise Lost, epos o I2 zpěvech, pak Paradise Regained (o 4 zpěvech) a Samson Agonistes, biblické drama přísně klassického tvaru s chory. Velmi hojny jsou Milionový anglické spisy prosaické, skoro vesměs obsahu politického a důležité jako prameny historické. Vynikají smělou výmluvností a svědčí o pisatelově neohrožené přímosti povahy, čímž poněkud mírní se příkrost, se kterou Milton bojuje za své názory nešetře odpůrců. Nejzajímavější jest jeho pojednání o svobodě tisku a některé traktáty paedagogické. Sláva Milionová zakládá se na »Ztraceném ráji«, v němžto básník líče hřích prarodičův a v episodách stvoření světa a pád andělů podal nejdokonalejší náboženské epos všech dob a národů. Slabší jest již Paradise Regained, který vypravuje o vítězství Kristově nad ďáblem jej pokoušejícím. Jiných básníků soudobých nebylo málo počtem, ale významem žádný z nich nedosáhl Miltona. Společným znakem plodů jejich jest jakési chladné převládání rozumu nad obrazností, reflexe nad citem, pročež je Johnson a po něm jiní literární historikové nazvali básníky metafysickými. Nejlepší z nich byli Abraham Cowley, Edmund Waller a John Denham. Cowley (* 1618 — † 1667) opatřen byl důkladnou znalostí poesie staroklassické, jejížto plody překládal a napodobil. Psal ódy, nedokončené epos biblické Davideis, dvě menší básně epické Constantia and Pliiletus a Pyramus and Thysbe, pak veselohru The Guardian a několik pojednaní prosaických se vmíšenými verši. Básnili počal již v desátém roce věku. Sám Milton si ho vážil, a verše jeho jsou dosti lahodné. — Waller (* 1605 — † 1687) psal nejvíce básně lyrické a příležitostní politické, jako ódu pochvalnou na Cromwella a žalozpěv po jeho smrti, ale pak také radostný projev nad návratem Stuartů. Mimo to složil též několik básní náboženskodidaktických, jež jako všecky plody jeho vynikají nevšední lahodou a hudebností mluvy. — Denham (* 1615 — f 1668), z jehož četných plodů jediný Cooper’s Hill dosud se čítá, jest v anglické literatuře prvním básníkem popisujícím krásu krajinnou. — Ostatní básníci jsou významu daleko podřízenějšího: George Wither (* 1667) psal básně pastýřské Shepherd’s Hunting a puritánské Emblémy náboženské. V obojích vedlé míst zdařilých čte se také mnoho strojeného. — Francis Quarles (J- 1644) byl ještě méně nadaným básníkem. Sepsal Divine Emblems, sbírku epigramatických mravoučných básniček. Náboženské básně psali též George Herbert (f 1674) a Richard Crashaw (* 1620 — j- 1650) a oba vynikají vřelou zbožností mysli. Za to obsahu radostného a mravně závadného jsou písně, jež skládali Robert Herrick (* 1591 — † I674), John Suckling (* 1609 — j- 1641) a Richard Lovelace (* 1618 — j 1658); Herrick ostatně sepsal také některé básně pobožné a Lovelace ze všech tří vůbec jest ještě nejvážnější. Cudnější jest lyrika, kterou pěstovali William Browne (* 1590 — •J 1645), jenž složil také idyllickou báseň Britannia's Pastorals, a William Habington (* 1605 — † 1654), který písněmi opěval pode jménem Castara svou vlastní choť. — Humoristické a satirické písně skládali John Taylor (* 1580 — 1654), John Cleveland (* 1613 — † 1658), Richard Fanshaw (* 1607 — † 1666). I dvě básnířky již se vyskytují: vévodkyně of Newcastle (f 1673) a Katharina Philips (* 1631 — † 1664), mezi vrstevníky velice vážená pode jménem básnickým Orinda. {{Prostrkaně|Prosa}} této doby nejvíce vykazuje děl politickofilosofických a náboženských. Mezi prvními nejčelnější jsou práce slavného filosofa Thomase Hobbesa (* 1588 — † 1679), který spisem The Leviathan or the Matter, Form and Authority of Government hájil neobmezenou vládu královskou a vydal mimo to výborné pojednání Treatise on Human Nature a poslání {A Letter) on Liberty and Necessity. Anglickým jazykem sepsal ještě Behemoth čili dějiny občanské války od r. 1640— 1660 a přeložil veršem Homéra. Ostatní spisy jeho, v dějinách filosofie důležité, psány jsou po latinskú. — Jako Hobbes tak také Robert Filmer (* 1604 — J- 1647) ostrovtipně a duchaplně hájil monarchický absolutism v pojednání Patriarcha, or the Natural Power of Kings, a jemu opět se stanoviska svrchovanosti národa odpověděl republikán Algernon Sidney (* 1617 — † 1683) spisem Discourses Concerning Government. Zato James Harrington vrománě Oceana nakreslil obraz dokonalého státu republikánského na základě rolnickém. — Z četných skladatelů polemických spisů náboženských nejvíce na slovo vzati jsou John Hales (* 1584 — J- 1656) jako zastánce rozumných a snášelivých zásad náboženských; William Chilli ngworth (* 1602 — J 1644), jenž sepsal proti katolíkům traktát: The Religion of Protestants, a Safe Way to Salvation; Thomas Browne (* 1605 — † 1682), spisovatel duchaplný a originální (nejlepší jeho spisy jsou Pseudodoxia proti pověrečnosti a Religio medici, jakési vyznání víry); pak Jeremy Taylor (*1613 — J 1667), největší kazatel angl. v stol. XVII.; Thomas Fuller (* 1608 — † 1661), proslulý nejvíce spisem The Worthies of England; Isaac Barrow (* 1630 — † 1677), slavný kazatel a učenec; Ři ch ard Baxter (* 1615 — -j i6qi), jenž sepsal 168 spisů, v nichžto rázně zastává se svobody svědomí, a mn. j. Avšak nade všecky soudobé spisovatele duchovní předčí potulný kotlář a kazatel baptistů John Bunyan (* 1628 — † 1688), jehož allegorická povídka The Pilgrim’s Progress náleží k nejvzácnějším zjevům v dějinách světového písemnictví; dosud lze ji spatriti v '''A'''-ii v každé, i nejmenší chyžce, a čtenářstvo její sbírá se ze všech stavův i věků všeho národa. Bunyan mimo ni sepsal ještě pod názvem Grace Abounding in the Chief of Sinners vlastní životopis, ve kterém úchvatně líčí své obrácení na víru, a The Holy War, allegorické spodobení, kterak město Mansoul (t. j. duše lidská) hájeno jsouc Emanuelem (Spasitelem) obléháno jest ďáblem. — Dosti chatrně byla opatřena v této době historiografie. Thomas May (* 1594 — J 1650) sepsal jen část dějin »dlouhého parlamentu« od r. 1640—43, Edward Hyde, Earl of Clarendon, bystrostí kritickou nejlepší ještě z dějepisců současných, slohem nehrubě zdárným vylíčil revoluci ve spisech History of the Rebellion and Civil Wars in England, v níž zejména charakteristika osob jest případná. Jako biograf aspoň pílí se vyznačil Isaak Walton (* 1593 — J 1683) a mimo životopisy Donnův, Wottonův, Hookerův, Herbertův a Sandersonův složil též slavnější dílo The Complete Angler or Contemplative Man's Recreation, ve kterém návod a líčení lovu ryb na udici spojeny jsou s podrobnými obrázky venkovského života a přírody. — Na prosu prostě zábavnou v pohnutých dobách revoluce nebylo ani klidu, a přísnost puritanův ovšem byla by jí přála tak málo jako divadlu. Mimo Bunyanovu allegorickou povídku vskutku také není spisu, který by zasluhoval zmínky. — Časopisectví dobou touto se značně rozvinulo i přes censuru, kterou zavedl Karel I. r. 1637, a kterou i »dlouhý« parlament r. 1643 potvrdil. Cromwell ji sice na čas zrušil, ale za Karla II. r. 1662 byla obnovena. Noviny začaly vycházeli už dvakrát třikrát za týden, a vedlé časopisů vážných byly už také týdenníky humoristické. Z novinářů tehdejších vynikli nejvíce Marchmont Needham (* 1620 — † 1678), Sir John Birkenhead (* 1615 —j- 1679) a Sir Roger ĽEstrange (* 1616 — † 1704). '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. C) Pseudoklassicismus, deismus, morální filosofie (od r. 1660 do smrti Popeovy 1744). Události politické povahou zase ještě jsou nepokojné. Stuartové znova na trůn přišlí (Karlem II.) šířili sice šťastně koloniální državu, ale brzo (již nástupcem Karlovým Jakubem II.) příčinu dali k nové revoluci, kterou rod jejich, aspoň po meči, trůnu byl zbaven. Po kralování dcer Jakubových Marie (s Vilémem III. Oranienským) a Anny (1684 — 1714) povolán na trůn rod Hannoverský (Jiřím I., pravnukem Jakuba I.), jenž však s praetendenty rodu Stuartského (Jakubem III. a princem Karlem Eduardem), kteří nejvíce ve Skotsku ještě měli přívrženců, o právo panovnické bojoval do r. 1746. Zatím moc královská značně byla obmezena (Bill of rights 1689). A. účastnila se též válek na pevnině o posloupnost španělskou a rakouskou. — Doba Viléma III. (Marie), Anny a Jiřího I. nazývala se sama hrdě »Augustan age«, ale jméno to platí jen potud, že panovníci skutečně literaturu čile podporovali, a spisovatelé, větším dílem těšíce se blahobytu a neodvislosti, dospěli veliké uhlazenosti vnější, slohové, která však jest jen nedostatečnou náhradou za skrovnou původnost a mdlou obrazivost, jež zavládla ve plodech jejich více strojených nežli přirozených. Hned návrat Stuartů literaturu uvedl zase v pravidelné dráhy a zejména vzkřísil drama od puritánů zničené; avšak se dvorem z vyhnanství francouzského přišly také zásady francouzského pseudoklassicismu, jenž sice v '''A'''-ii nikdy nedosáhl neobmezené vlády, ale přece zvláště drama úplně a ne právě příznivě přetvořil. Mimo to po veliké literární plodnosti za dob Alžbětiných a po bouřlivém hnutí revolučním přirozenou měrou nastalo ochabnutí duševní. Revoluce také zmařila dřívější horlivá studia humanistická. I bylo potřebí, aby národ nejprve se vzpamatoval a síly sebral k nové práci. A to stalo se teprve, když po druhé revoluci zabezpečena byla politická svoboda, když rozkvétajícími osadami a účastenstvím ve válkách pevninských pojištěno bylo vnější velmocenské postavení A. Druhou revolucí však také moc pseudoklassicismu aspoň podlomena jest, a literatura zbavena nebezpečenství poklesnout! v prostě dvorskou a odcizili se národu. — Poněvadž moc puritanismu návratem králů byla podvrácena, a po druhé revoluci také katolicism zbaven byl podpory, které mu poskytovali Stuartové, státní církev (protestantská) uvázala se ve klidnou vládu, a horlivý zájem pro náboženské otázky potuchl tak, že mnozí nedbajíce víry v positivně zjevení spokojovali se prostě věrou v Boha (deism), kteréžto smýšlení na jevo vyšlo theoreticky ve spisech filosofův a prakticky rozkvětem věd přírodních a mathematických, jež zaujaly místo humanistických studií. Mravní život anglický po návratu králů z bývalé puritánské přísnosti zvrhl se v úplnou nevázanost. Zvláště společnost vyšší snažila se vynahradili si požitky, kterých jí dříve horlivci náboženští bránili, a sám král, jenž vrátil se s upomínkami na veselý život francouzský, předcházel zhoubným příkladem. Ze společnosti lehkovážný směr přešel i v literaturu, a zvláště veselohry této doby poskytují obraz žalostného úpadku mravů. Než brzy zdvihl se proti němu odpor, jenž podnět dav i k novému druhu literárnímu, mravokárným časopisům, písemnictví uvedl nazpět na dráhu cudnosti. Ale pohříchu zavedl ji zase až příliš daleko v nadsazovanou úzkostlivost, jež na venek drala se tendencí mravokárnou a zvláště v románě způsobila citlivůstkářství a nudnou rozvláčnost kazatelskou. Státním převratem, vzešlým z druhé revoluce, proti koruně a šlechtě zvýšen jest význam občanstva v dolní sněmovně zastoupeného, a poněvadž rozvojem obchodu a živností občanstvo nabylo pevných podkladů hmotných, začalo také více si hleděli literatury — po výtce románů — jež tudy z rukou vyšších stavů přešla v nejširší vrstvy národa a nabyla větší neodvislosti a volnosti. Zároveň rozmohlo se také politické i belletristické časopisectvo a s ním literární kritika, kterou pěstovaly po výtce kroužky literátů pravidelně se scházejících. — První zjev, s nímž na poli písemnictví této doby se potkáváme, jest vtělený odpor proti úzkoprsým zásadám, směšnostem a neřestem puritanismu, satirické epos Hudibras,]ež v 1. 1663—-78 složil Samuel Butler (*1612 — † 1680), základní myšlénku si vypůjčiv z Cervantesova »Dona Quixota«, ale v podrobnostech všeho provedení zachovav úplnou původnost, která působí, že Hudibras podnes se čítá se vším půvabem novosti. Butler zanechal také mnoho výpisků z různých spisovatelů, pak též drobné črty charakterů po způsobě Theofrastově a několik kratších básní satirických, v nichžto tepe rozkvétající tehdáž vědy přírodní, pokud se mu zdálo, že vystupují dryáčnicky nebo po pedantskú. — Úplně s časovým proudem bral se John Dryden (*1631 — •j 1700), »poeta laureatus« a historiograf krále Jakuba II., básník neúnavný a na sklonku života od vrstevníků bez odporu uznávaný za největší ozdobu anglického Parnassu. Úsudek potomstva ovšem značně se změnil. S počátku Dryden skládal příležitostné básně a opěval stejně horlivě Cromwella i Karla II. Teprve r. 1680 politickou satirou Absalom and Achitophel (proti všemohoucímu tehdáž vévodě Monmouthovi a jeho rádcům Shaftesburyovi a Buckinghamovi) vynikl nad spolubásníky a stal se předním zástupcem pseudoklassicismu. Podobného rázu jsou satiry Medal a Mack-Flecknoe. Proti tomu báseň Religio Laici hájí církev anglickou; ale když Dryden roku 1686, bezpochyby nátlakem krále Jakuba II., přestoupil ke katolicismu, stejně horlivě zastával se zase tohoto vyznání ve skladbě The Hind and the Panther (laň = církev katol., pardal = církev angl.). Lyrická a velmi pěkná jest báseň Alexandre's Feast čili Ode on st. Cecilia’s Day, jež oslavuje moc hudby. Zdařilá jest též jeho poslední práce: Fables čili Tales, veršované povídky, vzdělané buď dle Chaucera nebo dle Boccaccia a j. novell italských a francouzských. Avšak hlavní činnost Drydenova spadá na pole dramatické, a tuto jeho zásady nejjasněji vystoupily na jevo. Vyslovil je v několika pojednáních prosou, psaných a prakticky doložil četnými dramaty. Z prvních jest Essay of Dramatic Poetry, v němž ukazuje na přednosti angl. dramatu proti francouzskému, ale chce, aby blank verse ozdoben byl rýmem. O jednotách času a místa mluví zdrželivě. Když proti zásadám v tomto spise vyloženým zdvihl se odpor, Dryden vydal A Defence of an Essay of Dram. Poetry, obrana však hrubě se mu nepodařila. Později sepsal ještě An Essay of Heroic Plays jakož The Grounds of Criticism in Tragedy, v nichž už více nadržuje tragédiím francouzským. Hleděl spojití »klassické« drama s romantickým, čili národní kusy Shakespearovy přetvořili podlé klassických vzorů francouzských, což se mu ovšem nemohlo podařili. Již vrstevníci proti tomu se ozývali (nejvtipněji v komédii The Rehearsal, kterou s jinými společně složil George Villier, vév. Buckingham), a doba pozdější Drydena úplně odsoudila. Ve vlastních dramatech Dryden zásady své ovšem uváděl v platnost. Psal tragédie a komédie stejně neúspěšné: tragédie strádají příliš strojeným pathosem a nadutou deklamací, sólistickými úvahami o citech a chatrnou charakteristikou; komédie odporný jsou přímo nestoudnou oplzlostí. Ještě nejlépe dařily se mu scény eristické, které končívají smířením. Kusů sepsal 27 ; z vážných nejlepší poměrně jsou All for Love (dle Shakespearova Antonia a Cleopatry) a Don Sebastian, z veseloher The Spanish Friar or the Double Discovery. Charakteristickým důkazem převráceného vkusu jsou Drydenova vzdělání některých dramat Shakespearových, hlavně »Bouře«. V tom ostatně předešel ho William Davenant (* 1605 — † 1668), jenž po návratu Stuartů také o vzkříšení dramata se staral a mimo jiné i návrh na změnu »Bouře« vypracoval. Ale Dryden i Davenant ideálnou báseň Shakespearovu proměnili ve skvělý kus výpravní, plný povrchních effektů scénických. Podobně Dryden neostýchal se strhnout! Miltonův »Ztracený ráj« na nízké stanovisko blýskavého představení operního. Ještě rozhodnějším zástupcem pseudoklassicismu nežli Dryden byl Alexander Pope (* 1668 — † 1744), jenž slávu předního básníka po něm dědil o několik desítiletí později. Avšak ani Pope k básníkům skutečně velikým řadili se nemůže, poněvadž plody jeho jsou spíše výtvorem kritického vědění a útlého citu pro krásu formálnou nežli výronem poetické mysli. Pope jako Dryden byl velmi plodný a básnit! začal velmi záhy; ale jsa těla zmrzačelého a strádaje stálou chorobností byl povahy roztrpčené a svárlivé a zaplétal se v prudké spory s vrstevníky, v nichžto nepočínal si vždycky slušně. Nejpatrnějším toho svědectvím jest báseň jeho Dunciad, vtipná sice, ale jedovatá satira na protivníky literární. Jinak Pope psal básně pastýřské (Pastorals, Messiah), popisné ( Windsor Forest), allegorické (The Temple of Fame, dle Chaucerová House of Fame), aestheticky a morálně filosofické (An Essay on Criticism die Horatiovy Ars poetica a Boileauovy L’art poetique; pak důležitější An Essay on Man, Moral Essays). Nejznámější jest zdařilé komické epos The Rape of the Lock. Pope pilně překládal spisy staroklassické (Statia, Ovidia, Homèra) a že pseudoklassicism v '''A'''-ii nikdy zcela neovládl, dokazuje, že Pope, přední jeho zástupce, vzdělal některé kusy z Chaucera a upravil — dosti nekriticky — vydání Shakespeara. — Vrstevníci Popeovi Josef Addison (* 1672 — j-1719) a Richard Steele (* 1675 — j 1729) méně významní jsou jako zástupci pseudoklassicismu, ač mu oba náleželi — Addison tragédií Catonem, která dokonce jest i poměrně nejlepší anglický kus tohoto směru, Steele veselohrami The Funeral, The Tender Husband, The Tying Lover, The Conscious Lovers — nežli jako zakladatelé mravokárných časopisů (The Tattler od dub. 1709 do ledna 1711; The Spectator od břez. 1710 do pros. 1712; The Guardian od břez. do říj. 1713; The Lover od ún. do květ. 1714; nejdůležitější byl Spectator), jejichžto rozmanitým a cenným obsahem mravoučným a literárním, humoristickými posudky zvykův, obyčejův a vkusu časového, jakož i zaokrouhleným a vytříbeným slohem podstatně přispěli ku povznesení mravnosti a vzdělání v občanských kruzích národa. Přízeň, které časopisy jejich požívaly, svědčí také, jak velikou váhu tehdy již literatura měla v nejširších vrstvách obecenstva. Současně s nimi působil satirik Jonathan Swift (* 1667 — J 1745), horlivý, ač ne právě důsledný spisovatel politický a rázný zastánce zájmů nešťastného Irska. Swift psal nepatrné básně lyrické, ale výborné satiry prosou, z nichžto zvláště tři vynikají: The Battle of the Books, kterou ve sporu o přednost vzdělán! klassického a moderního postavil se na stranu klassiků. Hie Tale of a Tjír jest jedovatý útok na církve katolickou, lutherskou, anglickou a kalvinistickou. Nejslavnější jsou Gulliver’s Travels, výborná satira na politické a společenské poměry soudobé v podobě cestopisu tak živě líčeného, že kniha nehledíc k satirické tendenci jest velmi zábavným čtením i pro mládež. Jaké změny po návratě Stuartů zasáhly ve drama, již výše naznačeno při Drydenovi. Tragédie pseudoklassicismem stržena jest s výše shakespearovské do hlubin prázdných, ale slohem nadutých deklamací »rekovských«; starý, působivý blankverse nahrazen strojenými umělůstkami rýmu; ale přece vážné hry zachovaly aspoň cudnost mravní. Veselohra však poklesla v nemravnost a oplzlost nejhrubší; ale nelze jí upříti vtipu a živosti. I spisovatelka jedna smutně proslavila se komédiemi oplzlého obsahu, Aphra Behnová (f 1689), které vrstevníci dávali poetické jméno Astraea. S raffinovanou pak nemravností nejoplzlejší věci kladeny v ústa hereček, které na rozdíl od dřívějšího zvyku v ženských úlohách vystupovaly od r. 1660. (První byla herečkou zastoupena Desdemona v »Othellu«.) Záhy proti neřesti této ozvali se hlasové vážní. Richard Blackmore v předmluvě k eposu svému Prince Arthur bojoval již r. 1695 proti nemravnosti na jevišti; ale mnohem účinněji vystoupil Jeremy Collier (* 1650 — + 1726) řízným spisem A Short View of the Immorality and Profaneness of the English Stage (1698) a skutečně zvítězil nade zlem časovým tak, že r. 1704 vydána byla královská zápověď, uvádět! na jeviště, co by bylo proti náboženství a slušnosti. Jen litovatt jest, že tím zase veselohra téměř úplně stržena buď v nechutenství frašky nebo v plačtivou dojemnost. Jako skladatelé nemravných sice, ale jinak vtipných veseloher vynikli: William Wycherley (* 1640 — † 1715), jehož kusy The Gentleman Dancing Master (dle Calderona), Love in a Wood or St. James’s Park, The Country Wife, The Plain Dealer (všecky tři dle Molièra) mají zvláště zdařilou osnovu. William Congreve (* 1672 — † 1729) podobně proslavil se dovednou osnovou komédií The Old Bachelor, The Double Dealer, Love for Love, The Way of the World. Sepsal též málo zdařilou tragédii The Mourning Bride. George Farquhar (* 1678 — † 1707) ve příčině mravnosti již aspoň poněkud obrátil se na cestu lepší. Sepsal mimo jiné Love and a Bottle, The Constant Couple a nejlepší ze všech The Beaux' Stratagem, podlé něhož pak Oliver Goldsmith složil svou veselohru She Stoops to Conquer. — Na lepší cestě k cudnosti jest též architekt John Vanbrugh (* 1666 — † 1726) kusy svými Relapse, The Provoked Wife, The False Friend a jinými, z nichž osnovou i charakteristikou nejlepší jest The Confederacy. — A na dráze jednou ražené ještě dále pokročil herec a poeta laureatus Colley Cibber (* 1671 — † 1757), z jehož komédií jest asi nejlepší The Careless Husband. Cibber také vzdělával starší dramata (na př. Shakespearova Richarda III.) a vlastním životopisem (An Apology for my Own Life) zůstavil po sobě důležitý pramen vědomostí o tehdejších poměrech divadelních. — K veselohrám přiřadili sluší také první domácí operu satirickou pod názvem The Beggars' Opera, kterou John Gay (* 1688 — f 1732) bojoval jednak proti špatné vládě ministerstva Walpolova, jednak proti přílišné zálibě ve zpěvohrách italských. —■ Po výtce tragédie skládal Nathaniel Lee (* 1657 — J 1692). Z četných kusů jeho nejpěknější jest Lucius Junius Brutus. V ostatních Lee, jenž měl nadání velikolepé, nedovedl se mírnili, tak že mají ráz divoký, pustý a v dramatické osnově nedokonalý. Ale zásluhou Leeovou jest, že zase začal užívali pětistopých jambů nerýmovaných. — Thomas Otway (* 1652 — f 1685) Leeovi ve všech příčinách se podobá. Nejzdárnější jeho tragédie jsou The Orphan a Venice Preserved; zvláště druhá pokládá se obyčejně za nejúchvatnější drama anglické po Shakespearovi. — Méně důležití, ač svou dobou dosti slaveni byli ještě skladatelé dramat Thomas Southerne (* 1659 — † 1746), John Crowne (*1661 —f 1698), Nicholas Rowe (* 1673 — † I7I3), Thomas Shadwell (* 1640 — † 1692) a hlavně George Lillo (* 1693 — † 1739), jenž pozoruhodný jest jako pisatel pohnutlivých dramat z občanského života. Nejlepší jeho kusy jsou George Barnwell, Fatal Curiosity a Arden Feversham, V lyrice a epice této doby mimo Drydena a Popea málo jest básníků jen poněkud vynikajících. Jméno »correct poets« zjednalo si uhlazenými verši lehkého, buď lyrického, buď» didaktic. a kritic. obsahu několik šlechticů, jako Earl of Roscommon (* 1634 — ■j-1685), Earl of Rochester (*1647 — j-i68o), Sir Charles Sedley (* 1639 — j 1701), vévoda Buckingham (* 1649 —j-1721), Earl of Dorset (*1638 — j 1706). Nad ně poněkud předčí nešlechtící John Philips (* 1676 — f 1708), jenž sepsal podlé Vergilia báseň polopopisnou, polodidaktickou Cider, a John Po mfret (* 1667 — † 1703), jehož Choice líčí příjemnosti klidné literární práce v zátiší venkovském. Větší jest již význam, jehož nabyl Matthew Prior (* 1664 — † 1721) básní filosofickou Alma, biblickým eposem Solomon, pak lehkou lyrikou erotickou a mravoučnými povídkami rázu La Fontainova; ale podřízené důležitosti jsou zase lékař Sir Samuel Garth (* 1670 — † 1719), Thomas Parnell (* 1679 — f 1718), přítel Popeův a Swiftův, Thomas Tickell (* 1686 — 1 1740). — Do této doby konečně spadá také selanka The Gentle Shepherd, kterou r. 1725 Skot Allan Ramsay 1686 — † 1758) obnovil a ušlechtil starší zálibu v poesii pastýřské. Velikou důležitost má doba tato pro zábavnou prosu. Dotud pěstovány byly romány rytířské, dvorské čili eufuistické, pastýřské a novelly italského původu. Osamělým, ač výborným zjevem jest allegorický »Pilgrim’s Progress« Bunyanův. Všeliké povídky mimo jediné novelly italské nelíčily světa skutečného, nýbrž svět vybásněný, ano dokonce málo pravdě podobný a psány byly skoro výhradně pro vyšší třídy společnosti. V tom právě obrat rozhodný způsobil Daniel Defoe (*1661 — j 1731), jenž prosu výpravnou přenesl na základy jediné zdravé a rozvoje schopné líče život skutečný dle pravdy a tak, že i nejširší vrstvy národa mohl zajímali. Defoe mnohými nehodami za pestrého života svého zkoušený a tudy takměř všech stránek lidské povahy znalý, byl z nejplodnějších angl. spisovatelův a různých děl jeho počítá se do 200. Většina byla obsahu politického (jako výborná satira na nesnášelivost státní církve The Shortest Wav with the Dissenters) a národohospodářského (jako Essay on Projects, ve kterém Defoe již načrtl první popudy ke spolkům pojišťovacím, záložnám, bankám a jiné myšlénky, které v pozdějších dobách byly provedeny). V zábavné prose však obrat způsobil nejvíce jeho Robinson Crusoe (vyd. r. 1719), jehož úspěch nejen doma, ale i v cizině jest příliš dobře znám, aby třeba bylo o něm se rozepisovali. Všecko tajemství úspěchu tohoto záleží ostatně jen v nelíčené prostotě a pravděpodobnosti vypravování, kterou také jiné novellistické práce Defoeovy jsou ozdobeny. Z nich The Memoirs of a Cavalier a The Journal of the Great Plague of London dlouho pokládány byly dokonce za prameny historické. V prose {{Prostrkaně|naukové}} hlavní podíl spadá na spisy deistů, z nichžto nejčelnější byli Charles Blount (* 1654 — † 1693), John Toland (* 1670 — † 1722), Anthony Collins (* 1676), William Lyons, Matthews Tindal (* 1657 — † 1733), Thomas Chubb (*1679 — j 1747), Thomas Morgan (J 1743). Více ke mravní stránce přihlíželi, s deisty ve příčině dogmatické se srovnávajíce, moralisté, z nichžto nejvíce znám jest Anthony Ashley Cooper, Earl of Shaftesbury (* 1671 — J 1713), jehož duchaplná pojednání morálně filosofická a aesthetická jsou sebrána pode jménem Characteristics of Men, Manners, Opinions, Times. — Zastává-li Shaftesbury myšlénku, že tento svět jest nejlepší a člověk přirozeně nakloněn ke ctnosti, lékař Bernard de Mandeville (* 1670 — † 1733) naopak dokazuje, že špatnost jest nezbytná, v básni svou dobou velmi oblíbené The Grumbling Hive or Knaves turned Honest. Morálně filosofické spisy psal také Francis Hutcheson (* 1694 — † 1747) a v následující době myšlénky moralistů podrobněji rozvedl Adam Ferguson (* 1724 — t 1816) ve spise Principles of Moral and Science. — Nad deisty a moralisty důležitější byli filosofové Locke, Berkeley, Hartley a Hume — John Locke (>;: 1632 —■ † 1704) pojednáním An Essay concerning Human Understanding jest zakladatelem empirické filosofie a sensualismi!; pojednáním Thoughts on Education razil dráhu rozumné paedagogice žádaje vychování přirozené a rozebíraje myšlénky, které později Rousseau podrobněji vykládal. V posláních Letters of Toleration Locke přimlouvá se za snášelivost náboženskou a spisem The Reasonableness of Christianity snaží se dokázali, že křesťanská víra ve zjevení boží neodporuje rozumu. Pojednáním o vládě (Treatise of Go vernmenf) zastává se theorie o svrchovanosti národa. -— Biskup Jiří Berkeley (* 1684 t I753) ve spisech svých stojí na stanovisku subjektivného idealismu a rázně ozval se proti Mandevillově bajce o včelách. — David Hartley (* 1704 — † 1757) založil psychologii materialistickou, ale vynasnažil se uvésti ji v souhlas se zásadami theologickými. — Skot David Hume (* 1711 — † 1776) Lockeův empirismus přetvořil ve skepticismus. Nejdůležitější spisy jeho jsou A Treatise on Human Nature; An Inquiry into Human Understanding a The Natural History of Religion. Dějinami A. (History of England), které začal}’ vycházeli teprve r. 1754, Hume náleží již době následující. V této době historiografie celkem opatřena byla dosti chatrně. EdwardHyde, EarlofClarendon(* 1608— J 1674) napsal History of the Great Rebellion, počínaje r. 1625 jako očitý svědek, ale se stanoviska royalistického; biskup Gilbert Burnet (* 1643 — † 1715) vydal výbornou History of the Reformation of the Church of England a několik životopisů; v rukopise zůstavil History of my own Time, v níž doba občanské války a republiky vylíčena jest stručně a pak děje až do r. 1713 podrobně, ale zase poněkud strannicky. — John A r buthnot (* 1667 — -j- 1735) v díle History Anglie (jazyk a literatura). of John Bull podal humoristický obraz války ! o posloupnost. Politický essayista byl Henry St. John ViseQuntBolingbroke(* 1678 — f 1751), a sbírkami dopisů proslavili se Lady Wortley Montagu (* 1689 — † 1762) a Philipp Dormer Stanhope, EarlofChesterfield (* 1694 — •)■ 1773). Dopisy Chesterfieldovy svědčí jeho synu a obsahují hojnost praktické moudrosti pro život, ač ne vždycky se srovnávají s mravností. — Na slovo vzatý zástupce exaktní vědy za této doby, slavný Sir Isaac Newton (* 1642 — J 1727) hlavní dílo své (»Philosophiae Naturalis Principia Mathematica«) i jiné práce vědecké vydal po latinskú. Pojednání Optics or a Treatise of the Refractions, Inflections, and Colours of Light, kterým vědu tuto založil, pak několik rozprav theologických sepsal jazykem rodným. — Pro úplnost doloženo budiž zde, že v '''A'''-ii roku 1728 také vyšel již první slovník obecných vědomostí pod názvem Cyclopaedia, již ve dvou svazcích foliových vydal Ephraim Chambers. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. D) Návrat ku přírodě. (Od poi. do konce stol. XVIII., t. j. od smrti Popeovy do prvního vystoupení Waltera Scotta r. 1786). Politické události této doby aspoň uvnitř země jsou méně bouřlivé. Králové Jiří II. (po r. 1746) a Jiří III (1760 — 1820) trůn drželi již bez odporu. Války vedeny jsou s Francií a Španělskem, ale ukončeny mírem pařížským 1763. Koloniální država rozšířena Indií a Kanadou, ale zmenšena ztrátou obcí Severoamerických. Na sklonku doby revolucí francouzskou (1789) i A. stržena ve válku. Návratem ku přírodě doba tato nazývá se jen potud správně, že na dobro odstraněn jest pseudoklassicismus, a zavládly názory dokonalejší o podstatě a úkolu básnictví, jež mělo býti napodobením přírody se šetřením původnosti a neodvislosti básníkovy. Všelicos nepřirozeného, jako přílišný idealismus, chorobné citlivůstkářství a strojenost slohu, buď z dřívějších dob zbylo, bud nově se vyvinulo. Volnost tvorby, které básníci se domáhali proti střízlivé pravidelnosti dřívější, namnoze se zvrhala ve zmatek všeho řádu prázdný, snaha po upřímném, vřelém citu proti bývalé rozumné chladnosti sváděla k horování v citech nucených. Ale aspoň snah dobrých nelze neuznali a do značné míry také dosti zdárných výsledků. Pěstění literatury ještě více nežli za doby předešlé přešlo v ruce nešlechticů, poněvadž kruhy občanské rozvojem sociálným dosáhly největší důležitosti ve státě, a tím již podmíněn byl ráz písemnictví takořka národnější, jenž mimo jiné osvědčil se také tím, že (zásluhou herce Davida Garricka) Shakespeare zase v původní podobě uveden byl na jeviště, a že probudila se láska ke staroanglické poesii národní, jejíž památky horlivě sbírány jsou a vydávány. (Ovšem láska tato k minulosti a poesii národní také příčinu dala k podvodům, jichžto dopustili se T h o m a s Ch a tterton vydav podvržené básně středověkého prý básníka Rowleye, a James Macpherson, jenž smyslil si skotského barda Ossiana 365] a předstíral, že básně jeho jazykem gaelskýmsebral po horách skotských.) V literatuře nejpřednější místo v této době zaujímá román. Na základě realistickém, na nějž tuto větev písemnictví postavil Defoe, s velikým zdarem dále pracoval Samuel Richardson (* 1689 — † 1761), jenž v pokročilém již věku jal se skládali formou dopisů romány mravokárné. V prvním (Pamela), vylíčil osudy ctnostného děvčete, které odolavši všemu svádění na konec dochází odměny za svou vytrvalost; ve druhém (Clarissa Harlowe) zase životní zápasy a smrt dívky svedené nesvědomitým mužem, jenž sám hyne v souboji; ve třetím (Sir Charles Grandison) nešťastnou lásku Italky ke krásnému a ctnostnému šlechtici anglickému. Richardson, jakkoli unavuje rozvláčností, nadsazuje mravokárnost a příliš libuje si v přesládlé sentimentálnosti, přece napodobitele své naučil líčili upřímný, pravdivý cit a kreslili případně charaktery, zejména do hloubky psychologické. Aby chorobné citlivůstkářství a ostatní vady Richardsonovy příliš nerozmohly se na škodu zdravého realismu, o to postaral se Henry Fielding (* 1707 — † 1754), jehož první román Joseph Andrews přímo skládán byl jako parodie Pamely, ale vydařil se jakožto vzor nového druhu, románu totiž humoristického, jejž Fielding hned sám ve hlavním díle svém Tom Jones dovedl k veliké dokonalosti výtečně zosnovav děj všecken pravdě podobný a poutavý a do podrobná nakresliv povahy jednajících osob, poněkud drsné sice, ale vůbec přirozené a pravdivé. Slabší, avšak přece ještě dosti cenná jest i jeho povídka Amelia. —- K Fieldingovi řadí se důstojně Tobiáš Smollett (* 1721 —- •)- 1771), který přidržev se humoristického směru v románech svých Roderick Random, Peregrine Pickle a zvláště v nejlepším Humphrey Clinker, realisticky a zdárně, často i drasticky líčí tehdejší poměry společenské, ačkoli předchůdců nedostihl osnovou děje a jednotnou charakteristikou osob. — Charakteristiku tuto do posledních podrobností hlavním úkolem si učinil Laurence Sterne (* 1713 —-j- 1768) v románech Tristram Shandy a The Sentimental Journey nedbaje jinak osnovy a postupu děje. Avšak velikou vadu tuto odčinil tím, že staví se na povznesené stanovisko srdečného humoru a vřelé soustrasti s nedokonalostmi lidskými. — Šestý konečně novellista veliký, Oliver Goldsmith (*1728 —11774), hlavním spisem svým The Vicar of Wakefield přes mnohé vady jeho podal vzor poutavého vypravování, realistické charakteristiky, dokonalé lahody slohu, něžné prostoty smýšlení a nelíčené upřímnosti citu. — Pracemi těchto mužů román v '''A'''-ii pro všecky doby postaven byl na přirozenou půdu rozvoje a vytčen mu úkol líčili život skutečný, po výtce rodinný a společenský. Současné pokusy o vzkříšení románu rytířsko-romantického, jež učinil Horace Walpole (* 1717 — J- 1797) spisem The Castle of Otranto, nezůstaly sice bez napodobitelů, mezi nimiž jest i spisovatelka velenadaná Anna Radcliffová (* 1764 — -(• 1823), ale celkem přece díla podobná proti románům realistickým jsou jen zjevy vzácnými. Vlastní {{Prostrkaně|básnictví veršované}} — sjedinou výjimkou — proti prose zábavné ustupuje do pozadí. Nejvíce ještě pěstovaly se elegické, popisné a didaktické druhy. Elegikern nejslavnějšim jest Edward Young •(* 1681 — † 1765), jemuž ze smutných událostí rodinných vzešla nálada k hlavnímu •dílu Night-Thoughts. Jsou to zádumčivé žalozpěvy o životě, smrti, nesmrtelnosti a jiných záhadách filosofie náboženské a takořka první projevy »světobolu«, jenž později se rozšířil v literaturách evropských. Young sepsal též báseň o dni soudném The Last Day, pak The Force of Religion, jenž opěvá tragický osud Jany Greyovy, dvě satiry a tři tragédie (Busiris, The Revenge, The Brothers), všecky nepatrné. Prosaickým pojednáním Conjectures on Original Composition zastal se volné tvorby básnické napodobením přírody proti poutům pseudoklassicismu. Zásady jeho, jež dále rozváděli JosefWarton (* 1722 — † 1800), Hugh Blair (* 1718 — † 1800), William Hogarth (* 1697 — † 1764), brzy všeobecně byly přijaty nejen v '''A'''-ii, nýbrž i v ostatních literaturách evropských. -— Lnutí ku přírodě prakticky nejlépe provedl James Thomson (* 1700 —• † 1748) básní popisnou The Seasons, která uhlazenou formou a střízlivostí citu sice připomíná Popea, ale proti němu vyniká pravdivostí obrázků přírodních. Ostatní básně Thomsonovy, mezi nimi 5 tragédií, nejsou hrubě zdařilé. Spolu s Davidem Malletem (•(• 1765), jinak málo vynikajícím, Thomson složil maškarní hru Alfred, ve které obsažena jest píseň »Rule Britannia, rule the waves«, jež rozšířila se po všem národě. —- Poučného, filosofického obsahu jest báseň The Pleasures of Imagination, ve které lékař Mark Akensi d e (* 1721 — J 1770), rodem Skot, stopuje a líčí pocity působené v mysli lidské krásnými předměty v přírodě a umění; vyniká rázností slohu, krásou mluvy i hojností myšlének. — William Cowper (* 1731 — † 1800) jest z nejpřednějších zástupců básnictví tak řečeného přirozeného. Hlavní dílo jeho The Task popisuje veršem život v přírodě a domácnosti s přídavkem úvah mravokárných. I ostatní básně Cowperovy ( The Table Talk, The Progress of Error aj.) nesou se podobným směrem; z menších plodů prostonárodním tónem se zamlouvá komická ballada John Gilpin, a hlubokým citem báseň On Receiving my Mother’s Picture. Z {{Prostrkaně|lyrických}} básní této doby nejzdárnější hloubkou myšlének, vážností tónu a lahodou mluvy jest Elegy Written in a Country Churchyard, kterou sepsal professor cambridgeský Thomas Gray (* 1716 — † I771)- Mimo ni složil jen jeitě několik ód, z nichžto nejlepší jsou The Bard, The Progress of Poesy, To Adversity. — Básníky druhého řádu byli James Beattie (* 1735 — † 1803), jehož Minstrel byl asi prvním plodem novéno směru přírodního, a Erasmus Darwin (* 1731 — j- 1802), otec slavného přírodozpytce, který složil dvě básně poučné The Botanic Garden (o dvou částech: The Economy of Vegetation a The Loves of the Plants), pak The Temple of Nature or the Origin of Society. Jsou obsahu přírodopisného a vynaloženo na ně slohového umění více, nežli jestzáživno. — Zcela originálním zjevem v literatuře konečně byl George Crabbe (* 1754 — J 1832), jehož básně The Library, The Village, The Parish Register, The Borough, Tales in Verse, Tales of the Ha'l jsou šťastnou směsí částek popisných, idyllických a novellistických. Hlavně The Village jest zdařilá spodobujíc věrně podlé pravdy život pracovního lidu. Méně zdárné jsou Sir Eustace Grey, a The Hall of Justice upomínajíce na romány hrůzoplodné. — Ve dramatě po všecku tuto dobu mimo jediné veselohry Sheridanovy nic cennějšího nebylo sepsáno. Zvláště tragédie (jako některé romány) zabředla již na sklonku předešlé doby v mravokárnou tendenci pohnutlivých příběhů rodinných, jaké psal již Lillo a podlé něho v této době Edward Moore (* 1712 — † 1757; The Gamester), Richard Cumberland (* 1732 — † 1811; The Brothers, Tne Westindian, Tne Jew). Cumberland však přece poněkud zdárněji spodobuje charaktery. I veselohra celkem chatrně jest opatřena; básníci psali vlastně jen frašky, v nichžto sice bylo hojnost komiky, vtipu i satiry, ale málo umělecké osnovy a charakteristiky. Podobné kusy skládal novellista HenryFielding, herec David Garrick (* 1716 — f 1779), jehož nejlepší dvě komédie The Lying Valet a Miss in her Teens dosud na jevišti se drží, a Young Samuel Foote (* 1720 — t I777)> z jehož 89 frašek aspoň jedna The Mayor of Garratt posud jest oblíbena. Pak ještě otec a syn Jiří Colmanové (* 1733 — 1794, 1762 — 1836), také herci a podnikatelé divadel, kusy svými vynikli nad prostřednost, zejména mladšího kus The Heir at Law došel chvály. Vážnější jsou veselohry novellisty Oli vera Goldsmitha(77;e Goodnatured Mán, The Stoops to Conquer), a skutečně uměleckou cenou vynikají kusy The Rivals a The School for Scandal, které sepsal Richard Brinsley Sheridan (* 1751 — † 1816), stejně proslavený jako básník, řečník parlamentární a státník. Veselohry jeho jsou plny mravních myšlének, a přece nejsou mravokárné, plny výborného vtipu a přece ne fraškovité, dialog jest vždy duchaplný a mluva vzorem řeči dle potřeby prostonárodní nebo uhlazené. Poněkud slabší jsou Sheridanovy tři frašky (nejlepší z nich ještě The Critic) a komická opera, The Duenna. — Sheridan jest posledním skutečně uměleckým zjevem v anglickém dramatě. Básníkem zcela samorostlým, s rozvojem ostatní poesie této doby nesouvislým, ale daleko nad ni vynikajícím, byl Skot Robert Burns (* 1739 — + 1796), syn prostého rolníka, jenž na venkovské škole nabyl tak nedostatečného vzdělání, že vším právem náleží ho nazvat! samoukem. Přes to vše Burns jest z největších lyriků nejen anglických, ale všeho světa. Básně jeho líčí skutečně jen pravdivý cit, jsou prázdny vší strojenosti, a jako obsah jest prostý, pravdivý, tak mluva (přirozené nářečí skotské) jest nelíčená, samorostlá, plna nehledané lahody a hudebnosti. Mimo písně Burns sepsal též několik ballad a básní popisných; nejlepší z nich jest Tam O’Sbanter. — Vedlé Burnsa ve Skotsku povstali i jiní básníci samoukové, jejichžto činnost z větší části spadá již do následující doby, jako tkadlec Robert Tannahill (* 1774 — † 1810), zedník Allan Cunni ngham (* 1784 — ■)-1842), nádenník Robert Nicoli 1814 — 11837), písař Motherwell a nejslavnější z nich ovčák James Hogg (* 1772 — † 1835), který nejraději zpíval ballady (pověsti) národní. V oboru {{Prostrkaně|prosy naukové}} nejlépe v době této vyvíjela se historiografie, která od prostého vypravování postoupila k pragmatickému badání a filosofické reflexi. Počátek tímto směrem učinil filosof David Hume v díle History of England (od Caesarových výprav do Britannie po Jindřicha VII.). Úvahám jeho vadí jen pochybená zásada, že působení církve, ať byla jakákoli, vždycky bylo neblahé. Jeho příkladu následoval William Robertson (* 1721 — † 1793) vDějinách Skotska za Marie Stuartky a syna jejího Jakuba, pak v Historii Karla V. a v Dějinách objevu a osazení Ameriky. Stanovisku nynější vědy práce Robertsonovy již nevyhovují, ale vyznačují se důstojným, povýšeným rozhledem po dějinách a poutají mistrným slohem. — Edward Gibbon (* 1737 — -j 1794) obsáhlým spisem History of the Decline and Fall of the Roman Empire pojistil si místo mezi předními dějepisci všeho světa, ačkoli dílo jeho nyní také jest již zastaralé. — Do této doby spadají počátky vědecké historie literatury. První záslužné práce toho směru vykonal Samuel Johnson (*1709—f 1784), jenž svou dobou stál v čele všeho literárního ruchu anglického. Sepsal básně satirické dle luvenala (London, The Vanity of Human Wishes a j.), povídku mravokárnou Rasselas a všeliká pojednání, ale nejvíce proslavil se Slovníkem jazyka anglického a hlavně Životy básníků (Lives of the Poets), které přidány jsou jako předmluvy k básním jejich, vydávaným Johnsonem v 1. 1779 - 81. — Systematické pak dějiny literatury angl. pořádkem chronologickým (The History of English Poetry, od XI. do XVI. stol.) sepsal prof. Thomas Warton (* 1728 — † 1790), jehožto dílo dosud ceny nepozbylo. — Zvýšená váha parlamentu způsobila rozkvět veřejného řečnictví a politické literatury. Řečníky největšími byli EdmundBurke (* 1729 — J- 1797) a William Pitt, Earl of Chatham (* 1708 - † 1778). V politickém písemnictví nejvíce vynikly dopisy (od ledna 1769 do ledna 1772) vydávané pod pseudonymem Junius, pod nímž kdo se skryl, podnes zcela na jisto není postaveno. Novou vědu politickou, nár. hospodářství, založil Adam Smith (* 1723 — f 1790) dílem Wealth of Nations, — v literatuře právnické nejvíce pozoruhodný jsou Commentaries on the Laws of England, jež sepsal Sir William Blackstone (* 1723 — † 1780), a které od té doby nebyly dílem lepším nahrazeny, nýbrž jen přídavky a opravami doplňovány. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. E) Romantika. (Od prvního vystoupení Scotto va 1796 do konce let dvacátých století XIX.) Politické události ovládány jsou válkami s Francií do pádu Napoleonova. Zdárné v nich úspěchy nemálo povznesly národní vědomí anglické. Ale vavříny v bitvách dobyté nemohly zastříti hniloby a nemravnosti vyšších tříd společnosti, iížto s trůnu samého (Jiřím IV.) dáván jest příklad pohoršlivý. Když po válkách přestalo vzrušení vojenské, vady tyto vystoupily více na jevo a způsobily u mnohých lidí lepší mysli ošklivost nad stavem přítomným a zoufalství nad budoucností. Zádumčivost, již za předešlé doby vzniklá, rozvila se v úplný světobol, v úsměšné opovrhování vším lidským životem, a pessimismus otravoval i nejlepší květy písemnictví. Ale vedlé toho zavládl také směr zdravější. Neradostná přítomnost takřka vybízela hledati doby lepší a místa na pohled utěšenější. Záliba v památkách staré poesie, také již z předešlé doby přejatá, ukazovala k minulosti, ke středověku. Tak vznikla romantika, a čelným zástupcem jejím jest Walter Scott. Pessimisté zase a v čele jejich lord Byron, prchali z vlasti až do Orientu, ale dějin jeho a scenerie užívali jen za rámec pro neradostné a satirické své úvahy. Oba směry, romantika i pessimismus, mocně zasáhly v rozvoj také ostatních literatur evropských; ale také naopak jiné literatury začaly zase patrněji působiti v anglickou. Ruch básnický ostatně v '''A'''-ii byl velmi čilý. Svěží duch revoluce francouzské, jenž rozletěv se po vší Evropě všude drtil pouta duševního života a dařil jej perutěmi volnosti, v '''A'''-ii, kde při svobodě ústavní nebylo místa pro násilné bouře politické, způsobil aspoň veliké hnutí literární. Básnictví úplně setřáslo ztrnulé názory a úzkostlivá pravidla vnějších forem, a z dokonaného teď návratu ku přírodě a k dávným vzorům rázovité poesie starších dob obrodilo se v poesii novou, vzletnou, jakkoli v některých, a to právě nejlepších plodech znešvařenou pessimismem. Také prosa, a zvláště nauková, rozvojem věd exaktních a rozkvětem anglického obchodu a průmyslu získala velikou dokonalost. Epochální bylo vystoupení tvůrce romantiky Waltera Scotta (* 1771 — J- 1832), jehožto život sám střídavými osudy má ráz romantický. Nejprve uveřejnil veršované novelly z dějin a pověstí své skotské vlasti: The Lay of the Last Minstrel (události z pomezních válek Skotů s Anglií); Marmion (události před bitvou u Floddena r. 1513); The Lady of the Lake (dobrodružství krále Jakuba V, v přestrojení se potulujícího, a bitva u Bealu); Rokeby (bitva u Marston-Mooru) ; The Lord of the hles (boje Bruceovy r. 1307). Básně tyto uvítány jsou s nekonečným nadšením obecen.stva a /.půsebily úplnj' převrat vkusu. Ostatní romantické básně Scottovy (The Bridal of Triermain, Harold the Dauntless, Halidon Hill) již jsou značně slabší. Nebylo lze ani básníku tak vynalézavému jako byl Scott vyhnouti se opakování motivů. Chatrné jsou také básně politické The Vision of Don Roderick a The Field of Waterloo, kterými Scott slavil vítězství A. nad Napoleonem. Za to velikou cenu mají písně a ballady, které vřadil do svých románů. Moudře totiž Scott uznávaje, že síly své v oboru romantického eposu vyčerpal, obrátil se na pole jiné, na kterém mu kynula ještě větší sláva. Jal se psáti historické romány, jež čerpal ze skotských dějin (Waverley. Legend of Montrose, Old Mortality, Monastery, Abbot, Fair Maid of Perth, Castle Dangerous), pak z anglických (Ivanhoe, Kenilworth, Fortunes of Nigel, Peveril of the Peak, Betrothed, Talisman, Woodstock) a z kontinentální historie (Quentin Durward, Anne of Geierstein, Count Robert of Paris). Vedlé těchto děl z politické historie Scott vzdělal též události ze soukromého života za starodávna (Guy Mannering, Antiquary, Black Dwarf, Rob Roy, Heart of Midlothian, Bride of Lamermoor, Pirate, St. Ronan’s Well, Redgauntlet, Surgeon’s Daughter, Two Drovers, Highland Widow). Spisy těmito Scott jest zakladatelem moderního románu historického, v němž básník snaží se věrně vylíčiti dobu, ze které děj vzal, i v podrobnostech krajinných, krojů, zvykův a obyčejů. Scottovi se snaha tato dařila měrou nevšední, ačkoli líčení jeho jest poněkud příliš volně rozvláčné. Nadšení, které romány tyto vzbudily doma i v cizině, nebylo menší, nežli kterého se dostalo jeho romantickým povídkám veršovaným, a mnoho jest napodobitelů jeho po všech literaturách. Líčením skotského života, ale moderního, Scotta již předešla Alžběta Hamiltonová (* 1758 — f 1816) povídkou The Cottagers of Glenburnie a z pozdějších krajanů jeho nejbližší jsou mu John Galt (* 1779 — † 1839) a John Wilson (* 1785 — † 1854). Irské rodáky své způsobem Scottovým líčila Marie Edgeworthová (* 1767 — † 1849), ač její povídky mají také mravokárnou a sociálně reformátorskou tendenci, které Scott neznal. Scott však vedlé vlastních hojných plodů básnických pilně sbíral také staroskotské ballady (Minstrelsy of the Scottish Border) a vydával staroanglická i moderní díla básnická se životopisy (Sir Tristrem, Thomas of Ercyldoune; dílaDrydenova, Swiftova). Pilně studoval též a důkladně znal historii a ve svých Povídkách dědových Tales of a Grandfather) stanovil vzory populární historiografie. Životopis Napoleonův, jejž také sepsal, jest celkem chatrný ; ale jeho Letters on Demonology and Witchcraft svědčí o bohatých vědomostech a vážných studiích. Jako Scott jest v čele romantiků klidných, s sebou i se světem spokojených, kteří bez hněvu a zarytosti ponořují se v krásy minulosti, tak v čele pessimistův a básníků světobolu, kteří nad Bohem i světem zoufají a s trpkou hořkostí posuzují člověka i jeho bytí v přítomnosti a minulosti, jest lord George Gordon Noěl Byron (* 1788 — † 1824). Již r. 1807 vydal svazeček básní, jež přísně posouzeny byly v časopise »Edinburgh Review«. Byron pomstil se jízlivou satirou English Bards and Scotch Reviewers (1809). Pak vykonav cestu po Evropě a Malé Asii vydal r. 18x2 první zpěvy básnického cestopisu Childe Harold a rázem dobyl slávy. R. 1813 v květnu následovaly povídky veršem Giaur a The Bride of Abydos; r. 1814 v lednu Corsair, v létě po té Lara; r. 1816 vyšly The Siege of Corinth a Parisina. V lednu r. 1815 oženiv se Byron již po roce opuštěn jest chotí s dceruškou a po její žádosti soudně s ní rozveden. Jsa tím ze společnosti anglické jako vyobcován v dubnu roku 1816 opustil vlast po druhé a nikdy více jí nespatřil. V Genevě sepsal III. zpěv Childa Harolda, Vé{né Chillonského, Manfreda, Nářek lassův, v Benátkách IV. zpěv Childa Harolda. Pak dlel střídavě na různých místech Italie oddávaje se bezuzdně prostopášnostem. Od r. 1818 do 1823 sepsal ještě Ma^eppu, Dona Juana, Věk kovový, Ostrov, jakož i dramata Marino Fallerò, Sardanapalus, Foscari, Werner, Cain. Roku 1823 odejel do Řecka účastnit se boje o svobodu národa hellénského, ale již r. 1824 zemřel v Missolunghi. Byron byl básník prvního řádu; škoda jen, že vzácné nadání jeho poškozeno bylo špatným vychováním, neblahými poměry rodinnými a nezkrocenou výstředností života, k níž aspoň částečně mimo vlastní vinu zahnán by! licoměrnou společností, která sama jsouc mravně pokleslá přece jej po rozvodu s chotí vyštvala z vlasti. Sláva, které Byronovy básně takořka úprkem dobyly, byla úplně zasloužena. Zakládá se nejvíce na epech, které vynikají nejprve novotou látek, vypisujíce scenerii, zvyky a horoucí vášně východních zemí; pak i duch, kterým Byron psal, byl neobvyklý, nový: byla to bouřlivá vášeň, která obrovskou silou otřásala zastaralými názory. A nade vším rozlito temno nespokojenosti, přesycení a nenávisti, nálada elegickosatirická, bol světový. Jinak cit Byronův jest upřímný, obrazotvornost takměř nevyčerpatelná, básnická mluva skvělá ráznými kontrasty, případnými obrazy a lahodně zvučnými rhythmy. Dobré stránky tyto oslnily čtenářstvo tak, že s počátku nebylo slyšeti leč chválu. Když však potuchlo první nadšení, shledány jsou také mnohé vady v osnově děje i v charakteristice. Byron vypravuje trhavě, úryvkovitě; jednotlivosti básní jeho jsou překrásné, celky nesrovnalé. Charaktery jsou věrně dle pravdy kresleny, ale není v nich rozmanitosti; všude jsou jen dva, podstatou vždy stejné : muž plný vášně a ohně, opovržení k lidstvu, pochybovačnosti a zoufalství, ale přece schopen nejútlejších hnutí srdce (Byron sám!) a vedlé něho žena oddaná a obětovná, ale oddaná slepě bez uvědomělé rozvahy. Vady tyto ještě více na jevo vystupují ve dramatech, která se nehodí na jeviště. Jednotlivosti v nich (hlavně v Manfredu a Kainovi) jsou krásné, velikolepé, ale osnova děje nedramatická, a charakteristika takměř udušena lícněmi a úvahafni. Mezi lyrickými básněmi Byronovými mnoho jest velmi něžného a cenného; satiry jeho jsou řízné a žahavé. Příkladem {{Prostrkaně|Scottovým}} spravovali se nejprve básníci {{Prostrkaně|školy jezerní}} ''(Lake-School)'', t. řeě. odtud, že hlavní členové její Wordsworth, Southey a Coleridge, spojeni jsouce přátelstvím a svazky příbuzenstva delší dobu žili sobě na blízku při jezerech v severozápadních hrabstvích A., Cumberlandu a Westmorelandu, a z tamních krás krajinných leckterý podnět vzali ke zdařilému líčení přírody. Název školy ostatně nemá oprávněnosti, poněvadž nebásnili rázem naprosto stejným, nýbrž každý má své osobní zvláštnosti. Nejstarší z nich byl William Wordsworth (* 1770 — † 1850). Sepsal hojně básní lyrických, epických, popisných a didaktických, z nichžto nejznačnější jsou: The Excursion, zlomek úvah o Bohu, přírodě a lidech, v jednotlivostech dosti zdařilý, celkovou osnovou však pochybený. The White Doe of Rylstone or the Fate of the Nortons, veršovaná povídka historická s nádechem mystickým. Ecclesiastical Sonnets, 122 básně o předmětech církevních, mnohé velmi zajímavé hloubkou myšlének. Také mezi balladami Wordsworthovými některé (jako Laodamia, Ruth a jiné) jsou zdařilé. Wordsworth při každé příležitosti (v předmluvách k básním a pod.) za první podmínku poesie prohlašuje přirozenost, prostotu, nelíčenost, a žádá, aby ani mluva poetická nelišila se příliš ode mluvy všední. Dle toho také předním znakem jeho básní jest prostota jakási, jen že patrně nucená, a mimo ni podivná směs klassicismu, romantismu, mysticismu a — všednosti. Jakkoli požíval svou dobou veliké úcty, Wordsworth přece nevynikl ničím nad slušnou prostřednost. — Robert Southey (* 1774 — † 1843) byl básník nad míru plodný; díla jeho plní 109 svazků, nepočítajíc ani asi 150 pojednání, roztroušených po časopisech. Nejvíce jest prací prosaických, jejichžto jasný, rázovitý sloh vůbec se chválí; jsou mezi nimi Dějiny brasilské, Dějiny anglickofrancouzské války na poloostrově Pyrenejském, životopisy Nelsona, Wesleye, Cowpera, Chattertona a j. — Z básní žádná nemá ceny trvalé; nejlepší ještě jsou fantastické, příliš romantické básně epické Joan of Arc, Thalaba the Destroyer (arabská pohádka), Aíadoc (pověst o báječném objevení Ameriky ve XII. stol.), The Curse of Kehama (mythus indský) a Roderick, the Last of the Goths (o zhubení říše gótské Araby ve Španělích). Nejméně plodný, ale daleko nejnadanější básník kroužku jezerního byl Samuel Taylor Coleridge (* 1772 — † 1834). Sláva jeho zakládá se na skrovném svazku ballad a písní, a sice hlavně dvou ballad The Ancient Mariner a Christabel, které jsou mistrnými kusy básnictví romantického, líčíce zvláště hrůzoplodné, mystické a démonické živly už pouhým rhythmem a zvukem veršů, jak to před ním nedovedl nikdo, a po něm snad jen Američan Edgar Allan Poe ve slavném svém »Krkavci« (The Raven). ColeUufiv Slovník Nauňný, »v. II. 13,2 1339. ridge psal též dramata, ale nepatrná; přednáškami o Shakespearu krajanům svým první důkladně poukázal na velikost tohoto genia. Psal též filosofická, náboženská, aesthetická a politická pojednání, v nichžto jeví se nejprve přívržencem Plotinovým, pak Kantovým, ale vždy s příměskem zvláštní mystiky. Básníkem zvláště ušlechtilým a lahodným byl Thomas Moore (* 1779 —f 1852), syn chudobných rodičův irských; k vlasti své po všechen život lnul vřelou láskou, kterouž i v písních osvědčoval. Slávu básnickou zjednal si nejprve překladem Anakreonta, pak sbírkou lyrických kusů, jež vydal pod pseudonymem Thomas Little, a konečně básněmi americkými (Poems relating to America), mezi nimiž jest již mnohá perla dokonalá. Značnější jsou Irish Melodies, sbírka 125 písní obsahu rozmanitého, přizpůsobených starým irským nápěvům, a National Airs, asi 70 písní k nápěvům různých národů. Řadu lyrických plodů zavírají Sacred Songs, písně ne sice přímo duchovní, ale zbožného obsahu. Na těchto básních, dosud hojně čítaných, sláva Mooreova nejvíce se zakládá, a právem, poněvadž písně jeho jsou skutečně nejlepšími ukázkami nové lyriky anglické. Ale Moore sepsal též velmi lahodné hásně epické: Lalla Rookh, cyklus 4 eposů východozemských, jež vynikají čilou obrazotvorností a krásnými lícněmi orientských obyčejův i přírody. O něco méně zdařilé jsou The Loves of Angels, tři povídky veršované, jež zpívá tolikéž andělů. Dosti velikou cenu mají také Mooreovy básně satirické Tmo Penny Post Bag, The Fudge Family in Paris, The Fudges in England a Fables for the Holy Alliance. Mimo to Moore sepsal egyptskou novellu The Epicurean a životopisy Byronův a Sheridanův a některé jiné méně vynikající spisy prosaické. — Méně důležitý, ač velmi plodný básník bylThomas Campbell (* 1777 — † 1844), jenž proslavil se hlavně vlasteneckými písněmi, z nichžto mnohá zobecněla jako píseň národní. Zvláště báseň Ye mariners of England stala se takořka hymnou angl. plavců. Z ostatních prací jeho nejlepší jest báseň poučná The Pleasures of Hope. Jemu podoben byl Samuel Rogers (* 1763 — f 1855), skladatel didaktické básně The Pleasures of Memory. — Pak jmenovati jest ještě Waltera Savage Landòra(* 1775 — † 1864), přítele a zastánce Southeyova, kterého vrstevníci velmi sobě vážili. Ze spisů jeho nyní pouze prosaické Imaginary Conversations of Literary Men and Statesmen ještě se čítají. — Z kruhů osobních přátel Scottových byla také Joanna Baillieová (* 1762 — † 1851), která mimo četná dramata knihová složila svazeček výborných skotských písní. — Lahodou formy a vážností obsahu ozdobeny jsou četné epické a lyrické básněFelicie Hemansové(* 1793 — + 1835), z nichž asi nejzdárnější perlou jest The Forest Sanctuary. Zádumčivou náladou vyznačují se básně, jež složila Laetitia Elisabeth Landonová (* 1802 — † 1838). Řídili-li se básníci právě uvedení více méně příkladem Scottovým, měl také Byron stoupence, z nichžto nejpřednější jest Percy Bysshe Shelley (* 1792 — † 1822), vzoru svému podobný rozervaným životem, bujným vzletem a vší subjektivnou a pessimistickou povahou básnických plodů. S Byronem také v cizině se stýkal vyloučiv se jako on výstředním životem ze společnosti své vlasti. Práce jeho nejdůležitější jsou: Queen Mab, báseň fantasticky allegorická, částečně podlé vzoru Spenserovy »Faerie Queen«. Alastor čili Duch samoty, elegie, kterou básník úchvatnč líčí stav vlastní duše. The Revolt of Islam, epos, v němž básník vede krutý boj proti náboženství, státu a manželství. The Witch of the Atlas, báseň epická. Rosalind and Helen, veršovaná povídka, zase namířená proti manželství. Julian and Maddalo, dialog o náboženství, ve kterém Shelley sebe (jakožto Juliána) s Byronem (Maddalem) spodobil o závod bojující proti náboženství. Adonais, elegie nad smrtí básníka Keatsa. Konečně dvě dramata: Prometheus Unbound slohem aischylovským, a úchvatná tragédie zločinců Cenci. Jen formu dramatickou mají Hellas, chvalozpěv na osvobození Řecka, a satiry na Jiřího IV.: Swellfoot the Tyrant a The Masque of Anarchy. Shelley psal též básně prostě lyrické, mezi nimiž jest mnoho vzácně zdařilého. Jakkoli Shelley velmi jest podoben Byronovi, přece od něho liší se jednak tím, že byl méně sobecký, dovedl sebe sama zapříti a povznést! se k ideálnímu nadšení pro věc, kterou jedenkrát za dobrou uznal, a pak že postoupil v radikálném boji proti náboženství, státu a uznaným zvykům až po samý kraj možnosti, kdežto Byron z jakéhosi polovičatého skepticismu nedovedl se vymaniti, neměl odvahy zříci se náboženství a přes nadšení pro svobodu a rovnost nevybavil se z ješitných šlechtických předsudků. Shelley jest určitější, rozhodnější a proto také poměrně klidnější, — Bohatě nadán, ale časnou smrtí z činnosti básnické vytržen byl chráněnec a oslavenec Shelleyův John Keats (* 1796 — f 1821), z jehož plodů mnohoslibných nejlepší jsou epické básně Endymion, Hyperion (jen zlomek), The Eve of St. Agnes a některé menší kusy lyrické. Jen pro úplnost třeba zmíniti se ještě o některých básnících dramatických, ač z prací jejich žádná nedostupuje výše dokonalosti umělecké. Poněkud lepší ještě jsou drámata vážná, kdežto veselohry nejsou ani prostřední. Dramata psal herec a později kazatel baptistů Jam es Sberidan Knowles (* 1784— † 1862), z jehož kusů vážných aspoň Virginius a John Procida or the Bridals of Messina, z veseloher The Love Chase zasluhují povšimnutí vynikajíce správnou osnovou děje, ušlechtilou mluvou a působivostí na jeviště dobře vypočítanou. Knowles sepsal též několik básní lyrických, dva romány, některá polemická pojednání theologická a výborný návod k deklamaci pod názvem The Elocutionist. — Ještě méně cenná jsou dramata, jež psali Thomas Lovell Beddoes (* 1803 — † 1849), Thomas Talfourd (* 1795 — † 1854), Henry Taya literatura). lor (* 1800) a Marie Mitfordová (* 1789 —< f 1855), známější výbornými povídkami z anglického venkova. Co v této době z oboru {{Prostrkaně|prosy zábavné}} za vzorem Scottovým cennějšího se vyskytlo, již výše podotčeno jest. Z prosy naukové nejprve historiografie nehonosí se spisy tak epochálnými jako doba předešlá, avšak co napsáno, vyniká hloubkou reflexe a bystrostí kritického úsudku. Z domácích dějin zvláště doba anglosaská a rozvoj anglické ústavy rozebrány jsou s velikou pílí a učeností. Anglosaské dějiny vzdělávali S h ar o n T u r n er (!;: 1768 — J 1847) aJohnLingardf* 1771 — † 1850) ; děje republiky George Brodie (J 1827), historiograf království Skotského. — Rozvoj anglické ústavy od Jindřicha VII. po Jakuba II. vylíčil slavný státník Charles James F’ox (* 1749 — J 1806); od Jindřicha VII. po Jiřího II. největší historik této doby, Henry Hall am (* 1778 — J 1859), ve výborném díle The Constitutional History of England from the Accession of Henry VII. to the Death of George II. Také ostatní spisy Hallamovy, hledící k dějinám širším : View of the State of Europe during the Middle Ages a zvláště Introduction to the Literature of Europe in the XV., XVI. and XVII. Centuries svědčí o bohatých vědomostech, neúnavné píli a jasném, samostatném úsudku. Sloh jeho jest vážný, důstojný předmětu, a přece ozdobený vší lahodou a živostí dokonalé prosy. — Dějiny skotské pěstovali George Chalmers (* 1742 — J 1825), od něhož jest také History of the United Colonies of America, pak Malcolm Laing (* 1762 — J 1818) a Patrick Fraser Tytler (* 1791 — † 1849). — Děje války s Francouzi na poloostrově Pyrenejském, jež líčil již Southey, věrněji a živěji vypsal plukovník Sir William Napier, jenž sám bojů těch se účastnil. — Zdařilou historii britské Indie složil James Mill (* 1773 — † 1836), otec slavného filosofa; a jako biograf vyznačil se zvláště James Boswell (* 1740 — † 1795) životem Samuela Johnsona. — Věda zeměpisná obohacena zvláště hojnými cestopisy, jež tuto ovšem nelze vypočítávati. První spolehlivější zprávy o Habeši rozšířil JamesBruce (f 1794) a z cestovatelů po střední Africe co do času první místo zaujímá Mungo Park (* 1771 — J 1805), za nímž brzo následovali četní mužové jiní, jako Denham, Clapperton, Landò r, Bowditch, Campbell, Burch e 11. Současně usilováno jest o objevení severozápadního průplavu z okeánu Atlantského do Tichého, a nebezpečné plavby, jež vykonali John Ross, Edward Parry, John Franklin, Beechey, Scoresby a j., poskytly látku k poučným i zajímavým popisům. Hojně cestováno též po různých částech Asie a Ameriky, a zkušenosti z cest po suchu i po vodě poutavě jsou vylíčeny. Konečně i po zemícb evropských hojné cesty jsou konány, a zprávami o nich rozšířeny vědomosti o krajích, zvycích a obyčejích obyvatelstva. Vědu Adamem Smithem založenou ({{Prostrkaně|národní hospodářství}}) mimo jiné v této době pěstovali Jeremy Bentham (* 1748 — † 1832) a T. R. Malthus (* 1766 — † 1834), který zásadní větou, »že lidstvo se množí rychleji nežli prostředky jeho obživy«, příčinu dal ke mnohým sporům. Z ostatních zástupců národního hospodářství proslul nejvíce David Ricardo (* 1772 — j 1823) dílem Principles of Political Economy and Taxation, jež po Smithově Wealth of Nations pokládá se za nejdůležitější spis o tomto předmětě. — O zemědělství zásluhy nevšední získal si Arthur Young (* 1741 — † 1820), jehož pojednání jsou z prvních vědeckých prací tohoto odboru. — Humoristickými náčrtky politického obsahu proslul Sydney Smith (* 1771 — f 1845), jenž měl vtip a ráznost Swiftovu, ale bez jeho cynické drsnosti. — Jako spisovatel aesthetických pojednání o básnictví a uměn! vůbec na slovo vzat jest William Hazlitt (* 1778 — † 1830); pracemi filosofickými vynikl Dugald Stewart (* 1753 — † 1828), prof, morální filosofie v Edinburce; z theologů nejslavnější jest William Paley (* 1743 — J 1805), nejplodnější Thomas Chalmers (* 1780 — -j i847), a proti nevěře a náboženské lhostejnosti, jež šířila se původem francouzské revoluce, horlivě bojoval William Wilberforce (* 1759 — -j 1833), známý také z pariamentárních dějin A. jako neúnavný odpůrce otrokářství. — Jako řečníci zjednali si slávu lord Erskine (* 1750 — † 1823), Edward Thurlow (* 1732 — † 1806) a Irčan John Philpot Curran (* 1750 — † 1817). '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. E) (Panování Viléma IV. aViktorie.jNovoklassicismus arealismus. Doba nejnovější v přesném smysle slova nenáleží do historie literatury, poněvadž rozvoj přítomný, po mnohých stránkách ještě nedokonaný, nemůže býti předmětem dějepisného rozboru. Přece však možno naznačili aspoň všeobecně směry, kterými se béře písemnictví. Charakteristickým znakem této doby jest, že básnictví veršované ustoupilo v pozadí, ačkoli v lyrice a epice mnoho a dosti pěkného bylo sepsáno. Drama pokleslo úplně, a cokoli v oboru jeho přece se vyskýtá, byť i vynikalo hloubkou myšlének nebo krásou formy, přece nehodí se na jeviště, poněvadž nemá dramatického života. — Za to básně řečí nevázanou, prosa zábavná, zaujala čelné místo v literatuře, ano vynikla nad epickou prosu všech národů. Vedlé toho i prosa nauková všech odborův, hlavně dějepisná a »essay« (pojednání), nejvíce obsahu aesthetického, rozkvétají utěšeně. Essay pěstují zvláště listy pro rozhledy časové (Reviews), jichžto v '''A'''-ii jest veliká hojnost. Mezi básníky nejoblíbenější jest Alfred Tennyson (* 1810), nynější »poeta laureatus«, jenž větší část svého klidného života tráví na ostrově Wightu. Tennyson jest tlumočníkem vřelého citu, jejž vykládá tak lahodnou a libozvučnou mluvou, že čtenáře okouzluje. Ale básně jeho nemají ani zvláštní původnosti ani smělejšího vzletu. Jsou lyrické a epické. První sbírku lyrickou vydal již r. 1830 a od té doby několikráte ji rozmnožil. a literatura). Z epických (The Princess, Maud, Idylls of the King, Enoch Arden, Aylmers field, Sea Dreams, The Northern farmer, The Holy Grail) nejznámější asi jest sentimentálná idylla Enoch Arden, obsahu pravdě dosti nepodobného, a nejzdařilejší jsou obnovy rytířských eposův o Artuši a Grálu, které obsaženy jsou ve sbírkách Idylls of the King a The Holy Grail. Dramata Tennysonova (Queen Mary, Harold, Bechet, The Cup, The Falcon) ozdobena jsou vší lahodou básníkovy mluvy, ale na jeviště se nehodí. — Původností a hloubkou myšlének, jíž se nedostává Tennysonovi, zase až skoro příliš obdařen jest Robert Browning (* 1812), tak že jest více myslitelem nežli básníkem, a jen kdo důkladným studiem dovede proniknouti mystický jakýsi závoj, jenž nad plody ducha jeho jest rozestřen, může z nich miti požitek aesthetický. Básně Browningovy mají nejvíce podobu dramatickou, škoda jen, že rovněž nezpůsobilou pro jeviště. Jsouf to: Paracelsus, Strafford, Sordello, Pippa Passes, The Return of the Druses, Columbus’s Birthday, A Soul's Tragedy, Luria, The Ring and the Book a j. Na výldad jejich sestoupila se zvláštní »Browning-Society«, která vydává ob čas publikace a vydala také jediné prosou psané pojednání jeho An Essay on Shelley. — Básníkem nadaným jest též Algernon Ch aries Swinburne (* 1837) a byl by zajisté aspoň v lyrice mohl dostoupili výše dokonalosti, kdyby uměl krotili překypujíc! bujnost vzletu a plamennou horoucnost vášní. Avšak právě toho Swinburne, jenž podobá se Byronovi a Shelleyovi, nedovedl nikdy. Psal dramata (Atalante, trilogii o Marii Stuartce pod názvy Chastelard, Bothwell, Maria in Prison, pak Erechtheus)-, ale po výtce lyrické básně (Poéms and Ballads, Songs of Italy, Songs before Sunrise, Songs of the Springtide, Songs of Two Nations) a duchaplná pojednání (Essays and Studies) o starším dramatě anglickém, o Byronovi a pod. — K básníkům těmto řadí se také básnířka Elisabeth Barrettová Browningová (* 1809 — † 1861), choť básníka Browninga. Byla tak učeně vzdělána, že přeložila i Aischylova Promethea. Z četných prací jejích sbírka lyrických a epických básní (vyd. r. 1844 o 5 sv.) obsahuje nejlepší verše, jež kdy napsala. Skládala též básně politické a pod názvem The Cry of the Children vydala stesk na smutný osud dítek pracujících v továrnách. Thomas Hood (* 1798 — † 1845), nejvíce známý jako básník humoristický, složil s podobnou tendencí The Song .of the Shirt, v níž líčí bídu londýnských dělnic. — Mnoho jest básníků jiných, kteří pěkné myšlénky vyslovují ozdobnými verši, ale málo mezi nimi vynikajících. Zvláštní zmínky zasluhují ještě asi Skot James Montgomery (* 1771 — † 1854), přední zástupce lyriky duchovní; Bryan Walter Procter, pseudonymem Barry Cornwall (* 1790 — j 1874), jenž napsal mimo jiné též velezdařilé English Songs. Písně skládala takédcerajeho Adelaide Pročte ro va (* 1825 — † 1864) a vnučka Sheridanova Elisabeth Nortonová (* 1808 —■)• 1877). {{Prostrkaně|Drama}} dosti má sice pěstitelův a mezi nimi přední básníky již vytčené (Tennysona, Browninga, Swinburna, Proctera; také romànopisce Buíwera a j.), ale žádný z nich nenapsal kusu, který by udržeti se mohl na jevišti. Ze spisovatelů veseloher ještě nejzdárněji si vedl Douglas William Jerrold (* 1803 — † 1857), ačkoli nyní také více znám jest svými romány (St. Giles a St. James) a zvláště humoristickou knížkou Mrs. Caudle's Curtain Lectures. Hlavní podíl ruchu literárního náleží, jak výše naznačeno, novellistice. Román anglický vyniká především dvěma vlastnostmi : zdravým realismem a mravností. Spodobuje nejvíce život sám, skutečnost ovšem idealiso-, vanou, ale tak, že se nikde nepříčí pravdě poetické. S mravního stanoviska jest mu ozdobou, že se ubránil bludů naturalismu, které dosud nevnikly aspoň do knih čítaných ve slušné společnosti. Za to román neuchránil se směru sensačního, poněvadž mnohé spisovatele a zvláště spisovatelky na scestí svedla snadnost úspěchů mezi obecenstvem méně soudným; avšak počet děl zdravých proti těmto výstřelkům choroby časové jest přece daleko větší. Hojné účastenství žen v novellistice jest třetí charakteristickou známkou nové literatury anglické, a jakkoli v povídkách některých z nich na jevo jdou mnohé vady — mimo sensačnost leckdy citlivůstkářství, výstředná choulostivost a podobné — přece mnoho jest mezi nimi spisovatelek zdárných, které zvláště charaktery líčí se ženským ostrovtipem a bystrostí pozorovací, a co hlavního, vždycky vypravují ve příčině mravnosti neúhonně. Druhy románů pěstovaných jsou velmi četné, a ještě více jest pěstitelů, z nichžto zde jen k nejčelnějším ukážeme. Historické po Scottovi nejhojněji pěstoval G. P. R. Janses (* 1801 — ■j i860), Edward Bulwer, lord Lytton (* 1803 — j-1873), Charles Kingsley (*i8ig — f 1875), R. D. Blackmore, orientské James Mor i er (* 1780 — 184g), plavecké kapitán Frederick Marryat (* I7g2 — † 1848), vojenské Ch. J. Lever (* 183g — † 1872), povídky venkovské anglické Marie R. Mitfordová (* 178g — † 1855), Charlotta Brontéová (* 1816 — † 1855; pod pseudonymem Currer Bell) a nejnověji Marie Anna Evansová pod pseudonymem George Eliot (* i8ig — f 1880); irský život spodobují Will iam Carleton (*lygS — † i86g) a Ch. J. Lever; obrazy ze skotských hor podávají Markéta Oliphantová (* 1828) a George Macdonald (* 1824). Z poměrů dělnických látky berou Elisabeth Gaskellová (* 1811 —j-1865) a nejnověji Walter Besant (* 1838). Život středních tříd společnosti líčí Ant. Trollope (* 1815 — † 1882) a četné spisovatelky, jako Georgiana Fullertonová, Georgiana Craiková a nad ně vynikající Louisa de la Ramee (f 1840) pod pseudonymem Guida. Ze života školského pěkně vypravuje Thom. Hughes^* 1823).— Pomíjejícím zjevem byly romány salonní (fashionable novels), jaké psal nejlépe ještě Th. Henry Lister (* 1801 — † 1842), a povídky, jež směšnou velkopanskou strojenost jejich a literatura). satiricky tepaly, nejzdárnější skládal Theod. Ed. Hook (* 1788 — † 1®42); ale místo jejich zaujaly romány sensační, jež pěstovali nebo ještě pěstují Bulwer, W. H. Ainsworth (*1805), Benjamin Disraeli (* 1804 — † 1886), Wilkie Collins (*1824) a mnoho spisovatelek, z nichžto nejčelnějš! jsou asi Mrs. Henry Woodová, Rhoda Broughtonová, Marie Braddonová. Ze všech novějších novellistův anglických největší jest Charles Dickens (* 1812 — † 1870), pisatel realistických a humoristických obrazů ze života všech tříd anglické společnosti, v nichžto i nejvšednější projevy líčeny jsou s básnickou barvitostí a se vřelým účastenstvím pravého, ušlechtilého humoru. Vypravování jeho čtenáře neodolatelně poutá, ba uchvacuje a unáší. — Jemu zdarem spisů nejbližší jest W. M. Thackeray (* 1811— j- 1863), ač humor jeho přechází leckdy buď v ostrou satiru nebo tón mravokárný. Velikého rozkvětu dostalo se prose naukové a především historické. Výborně v ni působil rozvoj románů historických, poněvadž dějepisce přinutil hleděti mimo cenu vědeckou také k umělému plastickému slohu a psychologickému prohloubení charakteristiky. V obou příčinách vynikl především Thom. Babington Macauley (f 1800 — † 185g). V díle History of England podal dějiny vlastně jen od r. 16S8 do r. 1702, ač zamýšlel vylíčili události až do r. 1832; ale úvodem předeslal výborný stručný přehled dob předešlých. Vydal též řadu pojednání literárně historických, sbírku cenných ballad z dějin římských pod názvem Lays of Ancient Rome, a sbírku řečí parlamentárnícb. Jaksi pokračováním nedokončeného díla jeho jest History of England, kterou sepsal lord Mahon, earl Stanhope (* 1805 — j 1875). Po stopách Macauleyových berou se, ač ho slohem nedostihli, hlavně jen k vědecké přesnosti obsahu hledíce, Edw. Aug. Freeman (* 1823) a James Ant. Froude (* 1818). Freeman sepsal více historických spisů ; nejčelnější jest History of the Norman Conquest of England, k němuž jako doplňkem jsou William the Conqueror, The Reign of William Rufus and the Accession of Henry 1. Zajímavé jest též jeho pojednání The Growth of the English Constitution from the Earliest Times. Froudeovým čelným spisem jest The History of England from the Rail of Wolsey to the Death of Elisabeth. Froude jest také znamenitý cestovatel a popsal zkušenosti své v díle Oceana. — Starožitnosti keltské důkladně rozebral William F. Skene ve dvou spisech : The Four Ancient Books of Wales a Celtic Scotland. — Dějiny anglosaské vzdělával Sir Francis Paigrave (* 1788 — f 1861); v Hallamových dějinách ústavy anglické pokračoval Sir Thomas Er ski ne May (* 1815) dílem The Constitutional History of England since the Accession of George III., jež v posledním vydání doplněno až do r. 1871; dějiny skotské v nové době nejzdárněji pěstoval JohnHillBurton(* i8og — j-1881). Jiným záslužným dějepiscemjestGeorge Grote(* i7g4 — † 1871), jehož History of Greece dosud jest 373 Anglie (poměry politické). z nejlčpších prací tohoto oboru. — Se stanoviska dějepisné filosofie důležit jest Henry Thomas Buckle (* 1821 — † 1862), jenž hodlal sepsali velikou History of Civilisation in England, ale dokonal pouze úvod obsáhlý, v němžto dokazuje, že dějiny světové jsou rozvojem postupujícím dle zákonů přírodních, nepodléhajícím vlivu jednotlivcův. Opačného názoru byl před ním essayista Thomas Carlyle 1795 — † 1881), který v přednáškách svých On Heroes, Heroworship and the Heroic in the History dovozoval, že rozvoj historie děje se právě jen činností geniálních jednotlivců, proroků, básníkův a spisovatelů, kněží a panovníků. — Carlyle, učenec německou vědou nasáklý, krajany své neunaveně obeznamovals literaturou německou, sepsal životopis Schillerův a veliké dílo o Bedřichu II., králi pruském. Složil mimo to Děje francouzské revoluce a mnoho pojednání různého obsahu. Slavný essayista a historik (po výtce španělských podniků v Americe) jest Arthur Helps (* 1814 — † 1875), jehož sloh ozdoben jest zvláštní klidnou lahodou. S filosofického hlediště také W. E. H. Lecky psal svá díla History of European Morals from Augustus to Charlemagne a History of Rationalism in Europe. — Jako biografové vynikli J. G. Lockhart životy básníků Waltera Scotta a Burnsa, G. H. Lewes životopisem Gôthovým, John Forster Goldsmithovým, Swiftovým, Landorovým a Dickensovým, David Masson Milionovým (a spisem British Novelists and their Styles), Samuel Smiles Stephensonovým (a pracemi populárně filosofickými Character, Self-Help, Thrift, Duty a pod.).— Mnoho jest cestovatelův angl., jejichžto díla obohacují vědu zeměpisnou i národopisnou. Nejznámější asi jsou A. H. Layard, cestovatel po východě a znalec starožitností orientských, a cestovatelé afričtí David Livingstone a Henry Stanley. Jiných neméně záslužných jest příliš mnoho, aby ve stručném přehledu tomto mohli býti jmenováni. Geologii pěstovali W. Smith, Sir Charles Lyell, Sir Rod. Gm. Murchison (* 1792 — fi87o), Hugh Miller (*1802 —j-1856), Archibald Geikie. O ledovcích psal J. D. Forbe s (* 1809 — j 1868). Z přírodopisců vůbec známa jsou jména Richard Owen, Charles Darwin (*1809 — +1882), Thom. Henry Huxley (* 1825); ve fysice a astronomii proslavili se David Brewster (* 1781 — J 1867), Michael Faraday (* 1791 — † 1867), Charles Wheatstone (* 1802), John Tyndall (* 1820), Sir John Herrschet (* 1792 — f 1871), J. C. Adams, G. Biddel Airy, J. P. Nichol, Robert Grant, Rich. A. Proctor, J. N. L o c k y e r; Sir Humphry Davy (* 1778 - † 1829) proslul epochálnými spisy o chemii ; WilliamaWhewella(* 1794 — f 1866) hlavní díla jsou History of the Inductive Sciences a The Philosophy of the Inductive Sciences', po stopách jeho berou se B. Powell, J. C. Prichard. Stoupenci Kantovy fi 1 osofie byli Sir William Hamilton 1788 — * 1B64) a Henry L. Mansell (*1820). Nejslavnější však všech filosofův anglických jest John Stuart Mill (* 1806 — † 1873), a epochálně dílo jeho A System of Logic Ratiocinative and Inductive zvláště pro methodologii vědeckou navždy zůstane úhelným kamenem. — O aesthetice nejzáslužněji pracoval John Ruskin (* 1819), jehož spisy Modem Painters a The Seven Lamps of Architecture a The Stones of Venice a j., pak přednášky o umění {Lectures on Art), jež měl v Oxfordě r. 1870, zjednaly předmětu tomuto pozornost dříve neobvyklou mezi anglickými vzdělanci. {{Prostrkaně|Filologickými}} pracemi proslavil se vA-ii rodilý Němec Francis Max. Müller (* 1823). V theologii nejvíce péče obrací se na výklad Písma svátého, a mužové jako Henry Blunt, John J. Blunt, Richard Whateley, Edw. Bickersteth, Henry Alford aj. zjednali si o studium toto velikou zásluhu. Konečně dějinami literatury prosluli professor George L. Craik (*1798 — † 1866, Sketches of the History of Literature and Learning in England, pak Manual of English Literature), Th B. Shaw (A History of English Literature), W. Spalding (History of Engl. Liter.), Dobson (A Handbook of Ěnglish Literature for the Use of Candidates for Examination, Londýn, 1880). {{Prostrkaně|Srovnej}}: Th. Wright, Biographia Britannica Literaria (2. sv., Lond., 1842—49); Th. Warton, The History of English Poetry (3. vyd. opatř. W. Carew Hazlitt, Lond., 1871); F. J. Bierbaum, History of the Engl. Lang, and Lit. from the earliest times until the present day including the Liter, of North America (Heidelberk, 1883). Pak mimo Chambersovu Cyclopaedia of Engl. Liter., též Alliboneův Dictionary of English Literature. — Dále H. Taine, Hist, de la lit. anglaise (Paříž, 1863— 1864); Perry, La lit. angl. au XVIII. siècle (Pař., 1885); Hettner, Gesch. d. angl. Lit. v. d. Wiederherstellung des Königthums bis in die zweite Hälfte des XVIII. Jahrh. (14. vyd., Brunšv., 1881); B. ten Brink, Gesch. d. engl. Lit. (I. sv., Berlin, 1877); G. Körting, Grundriss der Gesch. der engl. Liter, von ihren Anfängen bis zur Gegenwart (Münster, 1887). Historie lit. anglické, jež po němečku sepsali ještě E. Engel (v Lipsku, 1883), J. Scherr (v Lipsku, 1854 a část.) a R. Gätschenberger (v Praze a ve Vídni, 1859—63) nemají ceny vědecké. Nejdůležitější práce o jednotlivých dílech a spisovatelích uvádí Körting. ''[[Autor:Václav Emanuel Mourek|VM.]]'' {{Prostrkaně|Anglická literatura severoamerická}} viz {{Prostrkaně|Spojené obce severoamer.: Literatura.}} == Poměry politické. == Administrativně rozdělena jest A. ve 40 hrabství, Wales ve 12, a území tato (county nebo shire) tvoří největší správní obvod. Další rozdělení v kraje (hundred), okresy (wapentake) a čtvrti (ward) má nyní význam pouze historický. V čele každého hrabství stojí lordlieutenant, jehož moc, dříve velmi rozsáhlá, je nyní dosti ztenčena; příslušíť mu hlavně jen doporučovali vhodné osoby za smírčí soudce a miliční důstojniky, fiditi losováni branců pro milici a přecho-1 vény zvláštními zákony. V ostatním pak zůvávati listiny svého hrabství (Ct/sřos ifofií/orum). J stalo právo anglosaské v platnosti (Vilém I. Mimo jednotlivá hrabství stojí pod správou j Výbojce prohlásil je sám za závazné), ač čalordlieutenanta ještě Tower Hamlets, část to sem bylo valně pozměněno vlivem práva norLondýna, Ely v hrabství cambridgeském a | manského. Touž dobou vnikalo i právo kanoměsto Hawerfordwest. Podobná jest asi působnost Lord-Wardena; jeden spravuje tak zv. »pět přístavů« (Cinque Ports, Hastings, Romney, Hythe, Dower a Sandwich, později ještě Winchelsea a Rye), druhý pak cínové doly (Stanneries) v Cornwallu a Devonshiru. Vedlé lordlieutenanta ustanoveni jsou pro jednotlivá hrabství ještě úředníci soudní. Města (municipal boroughs, cities), k nimž se čítá i okolí na 7 angl. mil, mají velmi rozsáhlou samosprávu, Londýn pak má pro sebe zvláštní zřízení. (Ostatně viz Britannie Veliká: Ústava.) Ve znaku má A. tři zlaté levharty v červeném poli (viz vyobr. č. 269.). == Právo. == Vývoj práva anglického, které nepodlehlo vlivu práva římského tak jako právní řády západní a střední Evropy, jeví mnohé zvláštnosti. Starší anglického práva jest právo anglosaské. Zákony z doby anglosaské (domas, dooms), snesené na sněmech jednotlivých království, mají ráz národních zákonů germánských (leges barbarorum). Dle badání Gneistových a Brunnerových náležejí k nim: zákony Ethelberta (560—616), Hlothara a Cadrica (673), Withrada (696) pro království Kent obsahu hlavně trestního a processuálního ; zákony Ineovy pro Wessex (688—727); zákony Alfreda Velik. (j- 901), Eduarda staršího (f 924), Ethelstana (f 940), Edmunda (f 946), Edgara (f 975) a Ethelreda (f 1016), z dob již sjednoceného království, obsahující vedlé předpisů trestních a processuálnich i právo soukromé a církevní. Zákony Knutový (1016—1035) zahrnují v jednotném celku starší zákony anglosaské. Vedlé těchto sluší uvésti ještě některé sbírky původu anglosaského z doby normanského výboje (XII. stol.), jako t. zv. leges Henrici I. (1108—n 18) obsahující chartu libertatum z r. noi, svobody Londýna, výňatky ze zákonů anglosaských, ze Salického zákona, z franckých kapitulárií a j. a leges Edwardi Confessoris (kolem r. 1135). Veškeré uvedené právní sbírky jsou prosty vlivu práva římského a jeví jen stopy práva kanonického. Sebrány a skvostně vydány byly k žádosti parlamentu r. 1840 zvláštní kommissí archivální (Record Comission) s titulem: »Ancient Laws and Institutes of England etc.« Soudní a jiné listiny z té doby obsahuje Kembleův Codex diplomaticus aevi Saxonici (6 svaz. 1839—48). S výbojem normanským přišlo do země i normanské právo (v. t.). Toto platilo výhradně pro právní poměry Normanů; poměry jejich k domácímu obyvatelstvu byly upra nické i římské do země. Zákony Viléma I. (Leges Wilhelmř Conquaestoris), psané latinsky a starofrancouzsky, jsou: 1. Leges et consuetudines, quas Willielmus rex post adquisitionem Angliae omni populo Anglorum concessit tenendas, obsahující právo anglosaské a některé předpisy pro poměry mezi starým a novým obyvatelstvem ; 2. Willelmes cyninges asetnysse (zákony krále Viléma) obsahu processuálného; 3. nařízení o rozdělení pravomoci světské od církevní. Kromě těchto jsou důležité prameny právní zv. Domesday Book (říšská kniha pozemková), fiskální listiny Exchequeru zv. Rolls of the Pipe (rotuli Pipae) a četné listiny soudní. Zákony doby normanské obsaženy jsou rovněž v uvedené sbírce »Ancient Laws atd.«. Nové období ve vývoji anglického práva nastává od Jindřicha II. utvářením stavu odborně vzdělaných soudců (zv. cestných, justiciarii itinerantes), stálého říšského soudu (Court of Common Pleas) a poroty v řízení civilním. Od té doby počíná rozlišování práva obecného (Common Law) od statutového (Statute Law). Prvé objímá právo obyčejové a zákony anglosaské a normanské (leges, constitutiones, assisae, chartae). Vlastní statuty počínají obyčejně od »Provisiones de Merton« (zoHenr. III., 1235) s předesláním velké charty (magna charta) Jana z roku 1215. Dělí se pak na statuta vetera a nova. Tyto počínají 1 Edw. III. a značí zákony vzniklé pravidelnou cestou ústavní (pojednáním v parlamentu a sankcí královskou). Odtud činí se též (ostatně sporný) rozdíl mezi statutes a ordinances (mezi zákony v přesném slova smysle a usneseními parlamentu, nezanesenými do úředních Statute Rolls, pak nařízeními vládními, jimiž statuty nemohly býti změněny). Zákony vydané před »Provisiones de Merton« obsahuje sbírka H. Spelmannova (f 1641) »Codex legum veterum statutorum regni Angliae ab ingressu Guillelmi I. usque ad a. 9 Henr. II.«, pak Stubbsovy Select Charters 2. vyd. 1874 a j. Statuty ve vlastním slova smysle až do r. 1714 obsahuje úřední sbírka »The Statutes of the Realm, from original records and authentic manuscripts. Printed by command of H. M. king George III., in pursuance of an adress of the House of Commons of Great Britain from the earliest times to the end of Queen Anne« (11 sv., Lond., 1810—28). Pozdější statuty sebrali T. E. Tomlins a J. Reitby »Statutes at large from M. Charta to the Union of the Kingdom of Great Britain and Ireland« (t. 1811, 10 sv.) a George Kettilby Richards »The Statutes of the United Kingdom of Great Britain and Ireland« (23 sv., až do 31, 32 Vict. 1867—68). Při citování statutů uvádí se rok panováni krále vládnoucího a zákon po běžném číslování, na př. 2 Vict., c. li, s. 5, t. j. 2. rok panování královny Viktorie, kapitola (zákon) 11, sekce 5. Jsou-li v témž roce dvě sezení parlamentu, uvádí se napřed i číslo sezení, na př. st(atut) i neb 2. Počínajíc 4 Hen. Vil. (1485—150g) jsou statuty psány jazykem anglickým a od Eduarda III. (1327) úředně redigovány ve Statute Rolls, nyní Statute-Book. Rejstříky o jednáních parlamentu (rotuli parlamentorum et petitiones et placita, Parliamentary Rolls) byly vydány r. 1832 (6 sv.). Úřední Journals of the House of Lords počínají i Henr. VIII. a Journals of the House of Commons 1 Edw. VI. Nařízen! tajné rady (Privy Council) vydal r. 1834—37 Sir Harris Nicolas: »Proceedings and Ordinances of the Privy Council io Rie. II. to 33 Henr. VIII.« (7 sv-) {{Prostrkaně|Soudní prameny}} právní jsou od časů Jindřicha II. takto rozděleny: 1. Writs (brevia), processuální príkazné listy vydávané král. kanceláří na žádost stran k zahájení a provádění řízení před soudy královskými. Podobny jsou římským formulím praetorů (tot formulae brevium, quot sunt genera actionum, Bracton). Writy byly často sbírány a kommentovány. 2. Records, protokoly soudů královských s právem archivu (t. zv. Courts of Record), rovněž často sebrané a vydané. 3. Reports, důvody soudních rozhodnutí a výtahy důležitých zásad všeobecných pro soudní praxi. Úřední sbírky jejich jdou od Eduarda I. až do Jindřicha VII. ( Vear-ßoofcs); z pozdější doby jsou četné sbírky soukromé (Plowden, Croke, Yelverton, Saunders a j.), z nichž nejslavnější jsou reporty Ed. Cokea, jež citují se bez udání jména autorova pouze Rep. Jména reportérů obsahuje Clarkeova »Bibliotheca Legum« (Lond., 1810). Nyní vydává reporty authenticky Council of Law Reporters, soukromě pak Law Journal, Law Times a Sollicitors Journal. Důležitým pramenem jsou konečně právní knihy. Sem náleží hlavně: Glanville, Tractatus de legibus et consuetudinibus regni Angliae tempore Henr. II. compositus justitiae gubernacula tenente Ranulpho de Glanvilla, 1187—1189; Bracton či Bratton, Henrici de B., De legibus et consuetudinibus Angliae libri V, 1256—5g. Obě obsahují nejlepší přehled práva a řízení dle práva obecného ve středověku a byly vzorem pozdějších právníků. U Bractona jeví se značný vliv práva římského a kanonického. Méně důležitý jsou Fleta seu Commentarius juris Anglicani od anonyma (kolem r. 1290); Gilbertus de Thornton, Summa de legibus et consuetudinibus Angliae (1292); Britton (f 1295), Treatise of the Laws and Customs of Engl. (vyd. 1865); Hengham, Magna et parva Summa (vyd. 1606) ; Andrew Horne. Mirrour aux Justices (Zrcadlo soudců, 1307—27). Potom přestávají právní knihy až do konce XV. stok, kdy vyšlo proslulé dílo Johna Fortescue »De laudibus legum Angliae« (1463—71), sepsané pro prince Eduarda, v němž ukazují Se přednosti práva anglického před římským. Dobré pověsti požívá i Littletonovo pojednání o právu pozemkovém »On Tenures« (1462—83), které stalo se základem slavného spisu uvedeného již reportéra Ed. Cokea »Institutes of the Law of Engl.« (1628), požívajícího autority zákona. Zmínky zasluhují ještě právníci Sir William Stauníord či Stamford, The Pleas of the Crown 1554—56; M. Hale (f 1676), History of the Pleas oi the Crown a History of Common Law; P'itz Herbert (j- 1538), Grand Abridgement; Hooker, Bacon, Thom. Smith a j. Starší školu právníkův anglických zavírá Blackstone svým spisem »Commentaries on the laws of E.« (i. vyd. r. 1765), který požívá posud klassické autority co do výkladu staršího i novějšího práva obecného. Dobu novou zahájila analytická škola právní (v. t.), jíž klestili cestu hlavně Jeremy Bentham četnými spisy svými ve směru zákonodárném, a po něm John Austin (The province of Jurisprudence determined, x. vyd. 1832), dobrý znatel práva římského, ve směru výkladu platného práva. Duchem historickofilosofickým vynikají spisy Sira H. Mainea. Obtíže, jež působí pestrá terminologie a téměř nepřehledné množství právních předpisů z různých dob, budí stále více snahy po pracích systematických i po kodifikaci angl. práva (Broom, Mackby, Stephen, Holland, Lord Brougham a j.). Posud dělí se angl. právo na Common Law, Statute Law a Equity. Rozdělení to jest, jak jsme viděli, historické a ne logické. Neodpovídá! našemu dělení práva v obecné a zvláštní nebo v statutové a obyčejové. Common Law (právo obecné) spočívá na právu obyčejovém, starších zákonech, na rozhodnutích soudních, na učení právníkův a z části na pojmech práva římského. Obor práva toho ustupuje však víc a více právu statutovému (Statute Law) a kodifikaci jednotlivých částí práva (trestního, processuálního, manželského a j.). Soudní rozsudky (zvláště reporty), ač mají dle běžného mínění (Blackstone) jen ráz deklaratorní, požívají posud téměř autority zákona a nabyly větší ustálenosti opravou soudnictví z r. 1873 (Judicature Act), kterouž zároveň setřeny byly různosti mezi soustavou práva slušného (Equity) a právem ostatním. Platné zvláštní obyčeje místní (Particular Customs) sluší dokázati porotou. Právo římské a kanonické platí skrovnou měrou vedlé práva domácího při soudu vojenském (Court of Chivalry), při dvoru admiralitním (Admiral Court), při soudech universitních a církevních. Z bohaté literatury uvádíme: Reeves, History of the English Law from the time of Saxons to the end of Philipp and Mary (3. vyd. 1814—29, 5 sv.); H. Brunner, Überblick über die Gesch. der französ., normann. und engl. Rechtsquellen (Holtzendorff’s Encykl. 1882, str. 304); Fr. Wharton, Commentaries on Law (Philad., 1884); E. Glasson, Histoire du droit et des institutions politiques, judiciaires de l’Angleterre etc. (Pař., 1882—83, 5 sv.); Gneist, Geschichte und heutige Gestalt der englischen Communalverfassung (2. vyd. 1863), Geschichte des engl. Verwaltungsrechtes (2. vyd. 1867), Engl. Verfassungsgeschichte (1882); Stubbs, The constitutional history of England in its origin and development (1874—78, 3 sv.); Phillips, Geschichte d. angels. Rechts (1825) a Englische Reichs- und Rechtsgeschichte (1828, 2 sv.); Crabb, History of the English Law (1829); Reinhold Schmid, Gesetze der Angelsachsen (1858, 2. vyd.); Stephen, New Commentaries on the Laws of E. (1868, 6. vyd., 4. sv.); Gundermann, Engl. Privatrecht (1864). ''[[Autor:Josef Trakal|Tkl.]]'' {{Prostrkaně|Ústava}} viz {{Prostrkaně|Britannie Veliká}}. {{Prostrkaně|Dějiny}} viz {{Prostrkaně|Britannie Veliká}}. {{Konec formy}} [[Kategorie:Spojené království v Ottově slovníku naučném|Anglie]] 02cozzesbfmte1zzrflw0aeikv380we 334240 334239 2026-07-03T06:35:47Z Davmiub 20055 /* Vodopis. */ 334240 wikitext text/x-wiki {{Opravit chyby}} {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Anglie | PŘEDCHOZÍ = Anglický roh | DALŠÍ = Angliorum }} {{Textinfo | TITULEK = Anglie | AUTOR = [[Autor:Vojtěch Mayerhofer|Vojtěch Mayerhofer]], [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:Otakar Feistmantel|Otakar Feistmantel]], [[Autor:František Augustin|František Augustin]], [[Autor:František Vejdovský|František Vejdovský]], [[Autor:Hynek Kollmann|Hynek Kollmann]], [[Autor:František Xaver Kryštůfek|František Xaver Kryštůfek]], [[Autor:Čeněk Dušek|Čeněk Dušek]], [[Autor:Viktor Brandt|Viktor Brandt]], [[Autor:Václav Emanuel Mourek|Václav Emanuel Mourek]], [[Autor:Josef Trakal|Josef Trakal]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný:'' Druhý díl. Praha: J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;328. {{Kramerius|nkp|c5713730-0b3d-11e5-b562-005056827e51|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Anglie | IMAGE = Ottův slovník naučný - obrázek č. 269.png | POPISEK-IMAGE = Č. 269 Znak Anglie }} {{Forma|proza}} '''Anglie''' (lat. ''Anglia'' dle Anglů čili Anglosasů, angl. ''England''), království zajímající jižní, větší část nejrozsáhlejšího ostrova evropského, Velké Britannie, nejdůležitější člen a jádro říše britské. Od pevniny evropské (Francie) oddělena jest Anglickým průlivem (La Manche) přibližujíc se k ní až na 33 km v úžině Caíaiské čili Doverské. Anglický průliv jest jižní její hranicí, kdežto na severu '''A.''' sousedí se Skotskem (od ústí Tweedu přes Cheviotské hory k Solway-Firthu), na východě se Severním mořem a na západě s Atlantským okeánem, knížectvím Waleským a Irským mořem. '''A.''' podobá se trojhranu obrácenému nejmenším úhlem k severu a má tyto krajní body: na severu u Berwicku (Northumberland) pod 55° 46' s. š., na jihu Lizard-Point (Cornwall) pod 49° 57' s. š., vzdálené od sebe asi 685 ''km'', na západě mys Lands-End (Cornwall) pod 5° 44' z. d. a na východě Lowestoft (Suffolk) pod 1° 45' v. d., vzdálené od sebe asi 590 ''km''. Rozloha '''A.''' i s ostrovy k ní náležejícími vypočtena na 131.628 ''km''². {{Prostrkaně|Pobřeží}} '''A.''', jehož délka (i s Walesem) páčí se na 3060 ''km'', jest na východě poměrně málo rozčleněné, zvedá se jen málo nad nehluboké Severní moře a nízký jeho břeh jest písčitý a bažinatý, kdežto jinde křídové jeho skály vybíhají v mysy s prostornými slujemi. Značnější zátoky má pouze při ústích větších řek, jakož jsou Tyne, Tees, Ouse a Trent (Humber), Welland a Great Ouse (The Wash), Stour (Harwichská zát.) a Temže. Z mysů (zvaných ''point'', hrot nebo ''head'', hlava) trčících do Severního moře uvádíme: Flamborough Head, Spurn Head, North Foreland a South Foreland. Za to pobřeží jižní a ještě více západní, velmi tvrdé to skaliny vystupující příkře z vln mořských, mají hojně hlubokých a bezpečných zálivův i přistavův, ale i zde nalézáme místy břehy ploché, zejména v Lancasteru. Bohatě rozčleněny jsou zde břehy zvláště u Portsmouthu a Southamptonu, pak následují zálivy Weymouthský a Torský, Plymouth Sound, Polkerris Bay. Značnější mysy na již. břehu jsou: Beachy Head, St. Albans H., Bill (zobák) of Portland, Start Point, Black H. a Lizard H. Na severozápadním pobřeží velkého poloostrova, jejž tvoří hrabství Cornwall, Devon, Somerset a Dorset, jsou zálivy sv. Iva, Barnstapleský a Bridgewaterský, kterýžto poslední jest částí nejhlubšího zálivu anglického, jenž skládaje se z Bristolského průlivu a ústí řeky Savern zadírá se do země asi 160 ''km'' hluboko. Severně od Walesu následují velké zálivy řek Dee a Ribble, Lancasterský, Morecambe a Solway Firth. Přední mysy na této straně '''A.''' jsou: Trevose Head, Hartland H., Formby Point (severně od Liverpoolu) a St. Bees H. — {{Prostrkaně|Ostrovů}} jest množství roztroušeno kolem břehů anglických; jsou skalisté a valnou částí neobydlené. Značnější z nich jsou: v Sev. moři Holy Island (Northumberland, asi 4 ''km''²), Sheppey I. v zálivu Temžském (9o ''km''²), v Angl. průlivu Wight (Hampshire, 352 ''km''²) a v Atlantském okeánu naproti Lands-Endu Scillské ostrovy (62 ''km''²). ''[[Autor:Vojtěch Mayerhofer|f.]]'' == Horopis == '''A.''' ukazuje nám v severu nízký východ, vstávající pomalu k západu, až ve středu údolí řek Severnú a Merseye dělí západní hory k Walesu se táhnoucí od střední kopčiny. Na jihu od Temže máme velké planiny (''downs'') mající jen v jihozápadu jednotlivé vrcholy. Severozápadní pohoří jmenuje se často Penninské (od kelt. ''pen'', skála) a táhne se ze Skotska Northumberlandem, Cumberlandem a Westmorelandem, až v severním Yorsku zaniká kopčinou. Má v severozápadních horách Cambrijských nejvyšší vrcholy '''A.''': Scaw-Fell 984 ''m'', Helwellyn 931 ''m'', Skiddaw 921 ''m''. Nejsevernější hory Cheviotské mají až 814 ''m'', střední, jižně od nížiny Bramptonské (kudy se táhla zeď Piktů), v Cross-Fellu 892 ''m'' (Réclus 936 ''m''), Bow-Fellu 887 ''m'', jižnější ve Whernside do 726 ''m''. Jen tato poslední čásť běží od sev. k jihu, Cheviotské a Cambrijské od západu k vých. Poslední (prahorní) mají v jihu několik jezer a u Angličanů slynou krásou krajin, jež básnici (Wordsworth a j.) opěvují, zejména Derwentwater (69 ''m''), Winander Mere (41 ''m''). Střední kopčina (jižně od dráhy z Prestonu k Leedsu) má ještě výše 400—500 ''m'' a vrcholy vyšší Highpeak (603 ''m''), Holmemoss (586 ''m''), poslední k jihu Axe Edge (552 ''m''). Východní rovina přímořská přerušena jen v Sev. Yorku kopčinou (Northmoors) dostupující v Bottonheadu výše 454 ''m''. Nížina počínající mezi Staffordem a Nottinghamem (nejvyšší h. Zouch 275 ''m'' nad Leicestrem) postupuje až do úvodí Avonu (přítoku Severnu) a splývá západně s rovinou přímořskou řek Merseye, Trentu a Dee (Lancaster a Chester). Ještě Birmingham (90 ''m'') leží mezi nepatrnými kopci. Teprv záp. od Severnu zjevují se kopce vyšší, souvislé zeměslovně s Walesem, nejvyšší Clee-Hills 550 ''m'', Long 517 ''m'', Wrekin 402 ''m'', Malvernské kopce 395 ''m'' (u Worcestru). Jihových. od Avonu nastupuje jiný ráz totiž planiny od jihozáp. k severových. se táhnoucí, jaké pod jménem »Wolds« (původně lesy, Acklam-Wolds, 234 ''m'') již na vých. pobřeží sev. od ř. Humber se vyskytují a krajinou Lincolnskou se táhnouce, u Uppinghamu splývají se střední křídovou planinou (Northhampton 56 ''m'', u Daventry 223 ''m'', Clee nad Cheltenhamem 320 ''m''), která jen vých. od údolí Severnu má ráz pohoří (Cotswold Hills až 345 ''m''), vých. k Temži se nížíc (90—120 ''m'', leč Chiltern’s Hill 195 ''m'', u Bamptonu sev. 167 ''m'', u pramene ř. Temže u Cirencestru jen 113 ''m'' n. m.). Nížina naprosto močálovitá jest u zátoky Wash (Fens) a nevysoká rovina mezi Washem a Temží. — Jižně od Temže šíří se velká planina jihoanglická, která ve vých. částce jest vyšší na jihu, kde se křídové skály přímo srážejí k úžině Manche (jako u Doveru 134 ''m''). Na jihových. má od 170 do 240 ''m'' (192 ''m'' u Ashfordu, 263 ''m'' u Tunbridge, 248 ''m'' u Lewesu, ale 292 ''m'' u Dorkingu); střední částka jest asi o něco vyšší (297 ''m'' kopec u Marlboroughu, 278 ''m'' u Shaftesbury, 277 ''m'' v Dorsetsku). Kopce Mendipské 299 ''m'', Brentknoll 269 ''m''. Ostrov {{Prostrkaně|Wight}} (kelt. {{Prostrkaně|oddělený}}) dostupuje 252 ''m'' (St. Catherine’s Hill). — Jihozápadní konec''' A.''' je složitější. Devonsko jest planinou střední výše 360 ''m'', nad niž vynikají v severu pohoří Exmoorské I (Dunkerry 520 ''m'', Paracombe 480 ''m'') a jihozápadně větší hory Dartmoorské (High Wilhays 622 ''m'', Cawsand Beacon 546 ''m'', Rydershill 517 ''m''). Cornwall, jihozáp. hrot '''A.''', jest zase nižší; nejvyšší hora jest Brown Willy (415 ''m''), střední výše asi 240 ''m'' (Hensbarrow 310 ''m'') a pak končí se '''A.''' v moři skalami asi 30 ''m'' vysokými (Lands-End, Lizard-Hill 60 ''m'') a ostrovím (Scilly jen 48 ''m'', ale Lundy na sev. 189 ''m''). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Geologické poměry. == Jednotlivé útvary v '''A'''-ii a Walesu jsou vyvinuty od nejstarších k mladším v postupném pořádku od západu k východu, tak že záp. polovice obsahuje archaické a palaeozoické, východní pak mesozoické a kaenozoické. I. {{Prostrkaně|Archaické útvary}} mají rozšíření jen obmezené. Některé shluky jsou ve Walesu, a sice v Pembrokeshiru a dále na sever v Caernarvonshiru; jsou to různé horniny krystalinické, jež také na ostrově Anglesey se vyskytují. Podobně jsou arch. vrstvy v '''A'''-ii, a sice nejprve v severu poblíže hranic skotských a pak hlavně v Cornwallu. Angličané nazývají tyto vrstvy také {{Prostrkaně|Precambrian}} a dělí je ještě na tři oddíly. II. {{Prostrkaně|Palaeozoické útvary}} jsou mnohem značněji zastoupeny. 1. Ve zpodu leží {{Prostrkaně|útvar cambrijský}}, zvaný podlé Cambrijských hor ve Walesu, kde zaujímá aspoň dvě třetiny plochy, pak jest v sev.-záp. konci A. Rozděluje se na dva oddíly: {{Prostrkaně|zpodní}} a {{Prostrkaně|svrchní}}, a to {{Prostrkaně|zpodní}}: stupeň Longmynd-Harlech a Menevian; {{Prostrkaně|svrchní}}: stupeň Lingulový a břidlice Tremadocové. Jsou to různé droby, pískovce, břidlice a j., obsahující dosti hojné zkameněliny, a to {{Prostrkaně|spongie}}, {{Prostrkaně|hydrozoe}} (graptolithové zbytky), {{Prostrkaně|cystidee}}, {{Prostrkaně|cronoidy}}, {{Prostrkaně|brachiopody}}, {{Prostrkaně|pteropody}} (Theca), ale především {{Prostrkaně|trilobity}} (''Paradoxides'', ''Agnostus'', ''Arionellus'', ''Ogygia'', ''Asaphus'' a j.). Tento útvar odpovídá v Čechách hlavně etáži ''C'' dle rozdělení Barrandeova. — 2. Následující nyní {{Prostrkaně|útvar silurský}} rozdělují angličtí geologové na {{Prostrkaně|zpodní}} a {{Prostrkaně|svrchní}}; zpodní pak na: {{Prostrkaně|Areniga}}, {{Prostrkaně|Skiddaw}}, {{Prostrkaně|Llandeilo}}, {{Prostrkaně|Caradoca}}, {{Prostrkaně|Bala}} a {{Prostrkaně|Llandovery}}; svrchní: na souvrství {{Prostrkaně|Wenlock}} a {{Prostrkaně|Ludlow}} a ty na další stupně. Jsou to různé břidlice s pískovci a porfyry; droby, slepence, částečně vápence prostoupené často různými horninami vyvřelými a obsahující mnoho zkamenělin, a sice {{Prostrkaně|brachiopody}}, {{Prostrkaně|trilobity}}, {{Prostrkaně|cefalopody}}, mnoho {{Prostrkaně|graptolithů}}, {{Prostrkaně|korále}} atd. Velmi zajímavý jest v oddělení Wenlock stupeň wenlockého vápence, jenž hlavně u Dudley a na některých jiných místech velmi mnoho zkamenělin (mořských), jako {{Prostrkaně|korály}}, {{Prostrkaně|krinoidy}}, {{Prostrkaně|trilobity}} (''Calymene Blumenbachi''), {{Prostrkaně|brachiopody}} (''Rhynchonella'') a j. obsahuje. Rozšířen jest útvar silurský ve vých. části Walesu (kde obývali Silurové, podlé nichž útvar nazván). Dle nejnovějšího díla Prestwichova Caradoc a Llandeilo rovnají se etáži ''d'' (1—5) siluru v Čechách; Llandovery, Wenlock a Ludlow (které poslední poznamenává za přechodní) etážím ''e'', ''f'', ''g'', ''h''. — 3. {{Prostrkaně|Útvar devonský}}. V jihových. Walesu, v provincii Herfordshiru a okolí, jakož i v sev. '''A'''-ii následuje na útvar silurský sled červených pískovců, jílův a slepenců, jež nazvány byly {{Prostrkaně|old red sandstone}} a obsahují, ač na uvedených místech jen zřídka, zbytky velkých korejšů, jako ''Eurypterus'', ryb: ''Cephalaspis'', ''Holoptychius'' a ''Pterichthys'' (ve Skotsku jsou tyto zbytky hojnější); má se za to, že jsou to jezerní uložení, ale mimo to nalezen byl rod {{Prostrkaně|Lingula}}, což by svědčilo tomu, že některé vrstvy byly uloženy poblíže moře neba že jsou mořské. Později byly v Devonshiru a Cornwallu poznány jiné vrstvy v poloze mezi silurem a karbonem, které nazvány byly {{Prostrkaně|útvarem devonským}} a jež obsahují faunu mořskou; jsou to pískovce, břidlice a pásma vápencův, obsahující zkameněliny: ''Stromatopora placenta'', ''Bronteus flabellifer'', ''Stringocephalus Burtini'', ''Calceola Sandaiina atd''. — 4. {{Prostrkaně|Útvar kamenouhelný}} jest v '''A'''-ii vyvinut ve třech různých podobách, a sice co {{Prostrkaně|zpodní}}, {{Prostrkaně|kamenouhelný vápenec}} (v již. a sev. Walesu, v sev. a střední '''A'''-ii), usazenina mořská; pak {{Prostrkaně|střední}}, zvaný {{Prostrkaně|millstonegrit}}, jenž skládá se z pískovců, drob, slepencův a sem tam vložených vápenných lavic a jest původu částečně mořského a částečně sladkovodního; nalézáme jej v již. Walesu a střední části sev. '''A.'''; v Devonshiru zastoupeno toto pásmo t. zv. {{Prostrkaně|kulmem}} (břidlice a deskovité vápence) obsahujícím ''Posidonomyi Becheri''. Pak následuje útvar {{Prostrkaně|uhlonosný}}, a to v jednotlivých větších nebo menších pánvích; velká pánev taková jest v jižním Walesu (asi 76 slojí uhelných, z nichž na 23 se doluje, mají 32 ''m'' mocnosti); dále velká lože u Manchesteru, na jih od Leedsu, pak na severu u Durhamu a Newcastlu, na jihu u Bristolu a j. Druhy uhlí jsou různé; zkameněliny hlavně {{Prostrkaně|rostlinné}} (jako naše rody) a pak částečně zvířecí (jako v kamenouhelném vápenci, to hlavně ve zpodních polohách). Celková mocnost páčí se 4000 ''m''. — 5. {{Prostrkaně|Útvar permský}} sestává z červených pískovců, slepenců, slínův a horečnatých vápencův, a dle toho děl! se na dvě části, {{Prostrkaně|zpodní}} (sladkovodní) a {{Prostrkaně|svrchní}} (mořský); první obsahuje rostliny, druhý mořská zvířata (jako německý ''Zechstein''). Táhne se v pruhu z Devonshiru přes Bristol, Birmingham, Nottingham a York k severu. Někteří geologové angl. poznamenávají je jako vrstvy přechodní, jiní zase je shrnují v jednu skupinu s {{Prostrkaně|triasem}} pod jménem {{Prostrkaně|Poikilitic}}; jindy zase byly tyto oba nazvány ''new red sandstone'' atd. III. {{Prostrkaně|Mesozoické útvary}}: 1. {{Prostrkaně|Útvar triasový}} jest vyvinut hlavně jen co {{Prostrkaně|pestrý pískovec}} (Bunter) a {{Prostrkaně|pestrý slín}} (keuper); {{Prostrkaně|lasturnatý}} vápenec schází, z čehož však nenásleduje, že by mezi oběma uvedenými oddíly bylo uložení odchylné. Prvý záleží v měkkých, světle červených a pestrých pískovcích (často nepravidelně zvrstvených), pak pevných, slepencových pískovcích a opět měkkých pískovcích; celková mocnost pestrého pískovce jest asi 305—610 ''m''. Města Birmingham, Nottingham a j. stojí na tomto pískovci. {{Prostrkaně|Keuper}} obsahuje pestré slíny a pískovce mocnosti 305—1150 ''m''. V jihozáp. '''A'''-ii (okolí Bristolu) a v již. Walesu vyvinuty jsou dolomitské pískovce, dolom. vápence, pískovce a sliny a náležejí do zpodu keuperu. Co se zkamenělin týče, tu jsou hlavně v keuperu, a jsou to některé {{Prostrkaně|rostliny}} (Cycadee a Conifery-Voltzie); pak {{Prostrkaně|Crustacee}} (''Estheria minuta''), {{Prostrkaně|labyrinthodonty}}, {{Prostrkaně|reptilie}} (''Thecodontosaurus'', ''Palaeosaurus'', ''Telerpeton'', ''Hyperodapedon'', ''Dicynodon'' a j.) a {{Prostrkaně|ryby}} (''Palaeoniscus Semionotus'' a j.). Na některých místech přikládá se ještě jiné pásmo ve svrchu, zvané {{Prostrkaně|penarth}}, odpovídající {{Prostrkaně|rhaetu}} (přechodní mezi triasem a jurou); rozkládá se '''A'''-ií od pobřeží Yorkshirského až k Lyme-Regis na jihu. Obsahuje různé mořské lastury, pak ve střední části známý {{Prostrkaně|bone-bed}} (obsahující zbytky ryb, reptilií a ze ssavců: ''Microlestes''). — 2. {{Prostrkaně|Útvar jurský}} počíná {{Prostrkaně|liasem}}, jenž tvoří souvislý pruh táhnoucí se od Whitby a Redcaru na severu okolo Lincolnu, Oldhamu, Northamptonu, Cheltenhamu atd. k Lyme-Regis na jihu; jsou to hlavně hlinité vápence, jíly nebo lupky. Dělí se opět na několik pásem. Zkameněliny jsou hojné; {{Prostrkaně|cefalopody}} a jiné mořské {{Prostrkaně|mollusky}} vynikají; u Lyme-Regis (zpodní lias) jsou hojní {{Prostrkaně|ic}}h{{Prostrkaně|thyosauři}} a {{Prostrkaně|plesiosauři}}, kteří pak také ještě ve svrchním liasu a výše se nalézají. Skoro stejné rozšíření mají ostatní {{Prostrkaně|vrstvy jurské}} neboli {{Prostrkaně|oolith}}, který opět se dělí na tři hlavní oddíly a tyto opět na různá pásma. Také dle jednotlivých krajů různí se poněkud rozdělení; jura hlavně vyvinut v jihozáp. '''A'''-ii, ve střední '''A'''-ii v okolí Oxfordu, v okolí Northamptonu a Lincolnu, a pak na sev. v Yorkshiru. Z větší části jsou to usazeniny mořské, obsahující mnoho zkamenělin, hlavně mollusků, a především jisté druhy ammonitů jsou význačné pro jednotlivé vrstvy. Ale ve zpodním oolithu, v Yorkshiru u Scarboroughu a Whitby jsou vrstvy s rostlinami [''Sphenopteris'', ''Pecopteris'', ''Neuropteris'' a j.); a pak ve vrstvách poněkud vyšších u Stonesfieldu a jinde jsou rostliny, korále, mollusky, ryby (''Lepidotus'', ''Pycpodus'', ''Hybodus'' a j.), reptilie (''Megalosaurus'', ''Teleosaurus'', ''Ichtyosaurus'' a j.) a ssavci (''Amphitherium'', ''Phascolotherium'' a ''Stereognathus''). Vyšší vrstvy jurské jsou {{Prostrkaně|Oxford clay}}, {{Prostrkaně|coral rag}}, {{Prostrkaně|Kimeridge clay}}, {{Prostrkaně|portlandské}} a {{Prostrkaně|purbucké vrstvy}}. — 3. {{Prostrkaně|Útvar křídový}} počíná {{Prostrkaně|sladkovodními}} vrstvami, {{Prostrkaně|wealden}}, pak následují usazeniny {{Prostrkaně|říčněmořské}}, vrstvy {{Prostrkaně|punfieldské}}, dále mořské mělké a mírně hluboké, zvané {{Prostrkaně|greensand}} a {{Prostrkaně|gault}}, a {{Prostrkaně|hlubokomořské}}, {{Prostrkaně|bílá křída}}. Celý útvar rozděluje se na {{Prostrkaně|zpodní}} nebo {{Prostrkaně|neocom}}, zahrnující {{Prostrkaně|wealden}} až {{Prostrkaně|greensand}}, a {{Prostrkaně|svrchní}}, {{Prostrkaně|gault}} až {{Prostrkaně|křídu}}. {{Prostrkaně|Neocom}} jest hlavně v jihových. '''A'''-ii mezi Hastingsem a Maidstonem a od Folkstonu na západ k 1° z. d. Mimo to vychází v úzkém pruhu podél západní strany svrchního kříd. útvaru. Svrchní křídový útvar rozprostírá se v pruhu od sev.-záp. k jihových., hornatinou Wolds; pak od vých. pobřeží Washe směrem jihozáp. přes Cambridge až k Dorchestru a pak k vých., jižně a podél Temže až k Ramsgatu. Nejznámější jest {{Prostrkaně|gault}} pro velké množství zkamenělin (hlavně cefalopodů) hojně v kyz proměněných. {{Prostrkaně|Bílá křída}} s vloženými pazourky vyvinuta jest na jižním pobřeží '''A.''', jakož i na východě (u Folkestonu, Ramsgatu a Margatu), také na ostrově Wightu. Zkameněliny mořské dosti hojné, v pazourek přeměněné. — 4. {{Prostrkaně|Třetihorní usazeniny}} nalézají se v jihovýchodní části '''A.''', hlavně v údolí Temže, pak na pobřeží vých., od ústí Temže k sev., na ostrově Sheppy, na severní polovici Wightu a na jižním pobřeží u Portsmouthu, Southamptonu až k Dorchestru (na záp.); zastoupen jest {{Prostrkaně|eocén}}, {{Prostrkaně|miocén}} a {{Prostrkaně|pliocén}}. Eocén dělí se na různé stupně, na př. pánev londýnská sem náleží; ve zpodní části jsou ssavci, ''Hyracotherium'', ''Lophiodon'' a.j.; miocén zaujímá hlavně vrstvy {{Prostrkaně|boveyské}}, podlé města Bovey Tracey v Devonshiru, jež poskytují hnědé uhlí; také vyskytují se tam otisky rostlinné. Pliocén jest nejvyšší tertiér, hlavně ve vých. hrabstvích; vyznačuje se velkým množstvím recentních druhů mollusků. Zahrnuje hlavně vrstvy zvané {{Prostrkaně|crag}}, jež rozpadají se na 5 pásem. Velmi zajímavé jsou vrstvy {{Prostrkaně|Forest bed}} na pobřeží Norfolku. Tvoří podklad glaciálních nánosův a obsahují množství {{Prostrkaně|ssavců}} (''Elephas'', ''Rhinoceros'','' Equus'', ''Trogontherium'' aj.). — 5. Po době {{Prostrkaně|pliocénní}} nastalo všeobecné ochlazení, doba {{Prostrkaně|glaciální}}, jež jest počátkem doby {{Prostrkaně|quaternární}} neboli {{Prostrkaně|potřetihorní}} (pleistocén) a jež zahrnuje usazeniny od uvedeného času až na naši dobu. Tyto usazeniny roztřidují se následovně: ''a'') {{Prostrkaně|glaciální}}: nánosy ledovců, balvany, hlíny, štěrky; ''b'') {{Prostrkaně|mořské}}: zdvižené terasy, pobřežní nánosy a jiné; tyto dvě usazeniny spolu představují to, co se dříve zvalo {{Prostrkaně|diluvium}}; ''c'') nánosy a usazeniny {{Prostrkaně|říční}} a {{Prostrkaně|jezerní}}, totiž štěrky, písky a hlína, poněkud výše, než kam rozvodněné řeky a jezera nyní zasahují (starší alluvium) a pak nynější usazeniny řek a jezer (mladší alluvium); do téhož oboru náležejí též jiné výtvory nynější na povrchu, totiž ornice, rašeliny, prameny, vápenné tufy, písečné nánosy způsobené větry, vznikání jeskyň atd., ač některé z nich mohou míti počátek starší. Co se organických zbytků týče, známy jsou ze středních glaciálních nánosů {{Prostrkaně|mořští měkkýši}} (jako blíže Yarmouthu, vých. od Norwiche), z nichž mnohé jsou rody vyhynulé; také ve svrchním glaciálním pásmu jsou lastury mořského původu. {{Prostrkaně|Mořské nánosy}} jsou nakupiny písku a jiných úlomků, obsahující recentní lastury mořské; jsou vytvořeny působením moře, ale zaujímají takovou polohu, kam nynější moře nezasahuje, tak že třeba se domnívati, že nastala zde změna povrchu; nalézají se na pobřeží Devonu a Cornwallu, blíže Portlandu a jinde. Alluviální usazeniny obsahují zbytky brakické, pozemní mollusky, pak zbytky ssavců (''Felis'', ''Hyaena'', ''Ursus'', ''Bison'', ''Bos'', ''Megaceros'', ''Cervus'', ''Elephas'', ''Rhinoceros'' atd.) a pak také {{Prostrkaně|zbytky lidské práce}}, pospolně s uvedenými ssavci. {{Prostrkaně|Užitečné horniny a nerosty}}. 1. {{Prostrkaně|Cambrijský}} útvar zpodní poskytuje výborné pokryv. břidlice u Penrhynu a Llanberisu v severním Walesu (fialové a zelené); ve svrchním jsou rudy železné, měděné, kobaltové a olověné. 2. V útvaru {{Prostrkaně|silurském}} máme vápenec {{Prostrkaně|wenlocký}}, jehož se dobývá k tavení a pálení na vápno. 3. Útvar {{Prostrkaně|devonský}}, jako old red sandstone, poskytuje stavební kámen; pak co útvar devonský v Cornwallu a Devonu poskytuje pěkné pokrývačské břidlice a jest matiční horninou bohatých rud měděných, stříbrných, olověných, cínových a železných. 4. Kamenouhelný vápenec poskytuje {{Prostrkaně|baryt}} (v Derbyshire), {{Prostrkaně|fluorit}} (v Cumberlandu a Derbyshiru) různých barev; dále cínové a olověné rudy (v površí Mendipu a v Derbyshiru); olověné rudy ještě na několika jiných místech (Alston, Moor, Weardale, Arkendale), také vápenec na vápno; ve vrstvách {{Prostrkaně|kulmových}} jsou doly na rudy olověné, železné a manganové; {{Prostrkaně|uhelný}} útvar poskytuje stavební kámen, mlýnské kameny, jíl k výrobě cihel a hliněného zboží; pyrit a uhlí, jehož zásoba dostačí prý ještě na 267 let. 5. V lučebních továrnách na řece Tynu vyrábějí z dolomitu uhličitan horečnatý, kdežto v Sunderlandě se z něho vyrábí hořká sůl (Epsomit). 6. V {{Prostrkaně|triasu}} důležitý jest {{Prostrkaně|keuper}}, jelikož obsahuje v Cheshire, Worcestershire a Staffordshire lože {{Prostrkaně|solná}}, a sice dobývá se sůl kamenná a sůl ze solných pramenů; blíže Northwiche (v Cheshiru) jsou dvě silná lože soli kamenné, svrchní 26 ''m'', zpodní 45 ''m''. 7. Zpodní {{Prostrkaně|lias}} poskytuje vápence; na některých místech, jako u Lyme-Regis, slouží k výrobě hydraulického cementu; podobně i střední lias; ve svrchním nalézá se mnoho {{Prostrkaně|džetu}} na pobřeží Yorkshire, z něhož se vyrábějí ozdobné předměty; lupky slouží k výrobě kamence (ve Whitby a Redkaru). 8. {{Prostrkaně|Jurské}} vrstvy poskytují železné rudy (v doggeru) a na některých místech jisté břidličnaté, vápnité pískovce, jichž se používá jako pokrývačských břidlic; na mnohých místech také se z nich pálí vápno; nejvyšší vrstvy poskytují mramory. 9. {{Prostrkaně|Křídový}} útvar poskytuje bílou křídu, z níž se vyrábí buď vápno nebo psací křída; pazourku se užívá za štěrk. 10. V eocénu vyskytuje se ve zpodu v Herefordshiru kámen {{Prostrkaně|puddinkový}} z pazourku; v Sussexu u Newhavenu a Brightonu nalezen {{Prostrkaně|websterit}}; dále z hlíny zv. {{Prostrkaně|londýnské}} vyrábí se cement; miocén poskytuje pěkné hlíny. {{Prostrkaně|Literatura}}: H. R. Woodward, The Geology of England and Wales (1876, 2. vyd. 1887); Inkes-Browne, The Students Handbook of Histor. Geology (Londýn, 1886); Geikie, Textbook of Geology (2. vyd. 1886); Credner, Elemente der Geologie (1887); Prestwich, Geology Vol. II. Stratigraphical and physical (1888). ''[[Autor:Otakar Feistmantel|Fl.]]'' <!-- FIXME Tato sekce byla zkorigována --> == Vodopis. == '''A.''' má jen dvě větší řeky, Temži a Severn; její největší jezero Winander Mere jest jen 20 ''km''² rozsáhlé; jediný močál přímořský okolo zátoky Washe, zmíněný již Fenský s rašelinami okolními zajímá plochu 4400 ''km''². Úvodí Severního moře zaujímá ⅔ '''A.''' a ukazuje od severu k jihu řeky tekoucí se západních hor s délkou k jihu vždy rostoucí: {{Prostrkaně|Tyne}}, {{Prostrkaně|Tees}}, {{Prostrkaně|Ouse}} (32 mil angl., dl.) a {{Prostrkaně|Trent}} (39 mil); spojené ústí jejich tvoří ř. Humber — vlastně chobot mořský; {{Prostrkaně|Temže}} (nejdelší, 46 mil), jejíž ústí u Londýna je rovněž chobotem mořským (příliv a odliv až 6 mil nad Londýnem). Ještě nepatrnější řeky padají do průlivu La Manche: Avon, Ex a Tamer. Úvodí západní Atlantského moře, resp. Irského moře a úžiny Bristolské, má řeky Eden, Ribble, Mersey, Dee a hlavně Severn, největší řeku '''A.''' (Temže má střední vody 63 ''m''³ za sekundu, Mersey 40 ''m''³ a Severn 150 ''m''³), s níž splývají při ústí v zátoce Bristolské i řeky Usk, Wye a Avon. Nejjižnější řeka průlivu Bristolského Parret jest nepatrná. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' <!-- FIXME Tato sekce byla zkorigována --> == Podnebí. == V '''A'''-ii, ležící celkem mezi 50 a 55° s. š., je působením teplého Golfového proudu a teplých větrů mořských roční teplota 9—11° C, o 5—6° vyšší než teplota uvedené zeměp. šířce příslušná. Účinek jmenovaných činitelů na zvýšení teploty vzduchové jest největší v zimě, kdy tam vějí časté a prudké větry jihozáp. a záp., jež teplotu z moře proudem Golfovým otepleného rozvádějí po pevnině. V lednu má voda mořská na již. a na západ, pobřeží A. prům. teplotu 6—8° C, na pobřeží vých. 4 až 6° C, teplota vzduchu bývá jenom o málo nižší, a to na již. a na záp. straně 4—5°, uvnitř pevniny na straně vých. 3—4° C. Thermická anomalie ledna vystupuje na +12 až 18° C. Kdežto na americké straně Atlantského okeánu ve stejné zeměpisné šířce s '''A'''-ií vyskytuje se průměrná teplota lednová - 10—20° C, v N. Foundlandu a v Labradoru nacházejí se spousty sněhu, a ústí řeky sv. Vavřince bývá pod ledem, jsou zátoky a přístavy anglické po celou zimu přístupny lodím, neboť se tam dostavují mrazy — 10 až 15° C jen někdy, led a sníh udržuje se jenom na horách. Trvalému a silnému ochlazení vzduchu v zimě jest překážkou silné jeho proudění a obloha stále mrakem zastřená. Pro příznivé poměry teploty jsou jako zimní klimatické lázně známa místa na již. a záp. pobřeží anglickém: Ventnor na Wightu s prům. teplotou zimních měsíců 6° C; Torquay (Devon) s teplotou 7·0° C a Barnstaple (t.) 6·0° C; Helston (Cornwallis) 7·6° C; Llandudno (Carnarvon) 5·7° C atd. Avšak s vyšší touto teplotou zimní jest ve spojení povětrnost pošmourná, mlhavá, deštivá a větrná, kdežto zimní útulky jihoevropské, jako Opatie, Meran, Nizza a j., honosí se oblohou jasnou, povětrností suchou a ponejvíce klidnou. Jaro jest v '''A'''-ii poměrně chladné, jelikož teplota vzduchu jest tam závislá na teplotě vody mořské, a tato s přibývající délkou dne otepluje se zdlouhavěji než pevnina, a jelikož v tuto dobu dostavují se též chladné větry severní a východní. Také v létě teplota vzduchu nad '''A'''-ií, ovládanou mořem, nedosahuje takového stupně jako nad pevninou evropskou. Průměrná teplota letních měsíců července a srpna vyskytuje se jenom v některých krajinách uvnitř země, jako v poříčí Severnu a Temže na 18° C; odtud k severu a k břehům mořským teploty ubývá. Na pobřeží shledáváme teplotu vzduchu v červenci 16—17° C; teplotu vody mořské 14—15° C. V této době má naopak moře nižší teplotu než pevnina; isothermy vinou se v běhu uzavřeném kolem krajiny nejvíce oteplené, kdežto v zimě, kdy ubývá teploty od západu k východu, směřují přímo od jihu k severu. Teplota jest na jednotlivé doby dne i roku stejnoměrněji rozdělena než na pevnině evropské. Roční proměna teploty, ustanovená rozdílem mezi nejteplejším a nejchladnějším měsícem dosahuje na místech přímořských, jako v Plymouthu a v Liverpolu 11—12° C, na místech vnitrozemních jako v Gloucesteru a v Leedsu, 13—14° C. — Rozdělení tlaku atmosferického nad '''A'''-ií a směr větru mění se s roční dobou. V zimě náleží '''A.''' do oboru barom. minima u Islandu (746 ''m/m''), isobary (757—761 ''m/m'') sledují běh od jihozáp. k severových.; v létě bývá zasahována barom. maximem atlantským, postupujícím od obratníku raka k Azorským ostrovům (766 ''m/m''), isobary (759—J62 ''m/m'') směřují od záp. k východu. V již. '''A'''-ii vystupuje tlakoměr nejvýše v červnu a pros., nejníže klesá v říjnu a březnu, v sev. '''A'''-ii dosahuje tlak nejvyšší hodnoty v květnu a únoru, nejnižší hodnoty v lednu a říjnu. Následkem vysokého tlaku na jihu převládají v '''A'''-ii větry aequatoriální jihozáp. a záp., jež v zimě teplotu vzduchu zvyšují, v létě naopak snižují; na jaře dostavují se též suché a chladné větry sev. a východní. V zimním polouletí hluboká minima barom., vyskytující se na severozápadě a na severu '''A.''', bývají provázena prudkými vichřicemi. Dle Whipplea pozoruje se v '''A'''-ii a ve Walesu do roka průměrně 100 vichřic, z nichž připadá na zimu 34, na podzim 32, na jaro 23 a na léto 11; nejvíce vichřic má záp. '''A.''', 20—30 do roka. Vichřice dostavují se nejčastěji v říjnu a v listopadu. — Vzduch bývá nad '''A'''-ií stále nasycen parami; relat. vlhkost vzduchu dosahuje v průměru ročním 80-80 %, v nejvlhčích měsících 90-95 %, v nejsušších 70-75 %. Obloha bývá celkem asi ze 70 % pokryta oblaky (v zimě 76 %, v létě 68 %); dní pošmourných počítá se 130 naproti 36 jasným. Jak málo slunečné jest podnebí '''A.''', poznáme nejlépe z výsledků 10letého měření svitu slunečního a pozorování oblaků, vykonaného v Greenwichi (v l. 1877-1886): {| class="wikitable" |- ! !! oblačno !! slunečno !! slunce nad obzorem |- | ''v zimě'' || 75 % || 85 hod. || 782 hod. |- | ''na jaře'' || 66 % || 402 hod. || 1264 hod. |- | ''v létě'' || 68 % || 494 hod. || 1440 hod. |- | ''na podzim'' || 68 % || 230 hod. || 970 hod. |- | ''za rok'' || 69 % || 1211 hod. || 4456 hod. |} Poměr mezi dobou slunečna a délkou světlého dne jest 0·27, v zimě pouze 0·11, v létě 0·34. Za celou zimu svítí tam slunce jenom po 85 hodin, na jaře a v létě bývá slunce asi po dvě třetiny doby, po kterou mešká nad obzorem, zakryto oblaky. Pověstné anglické mlhy bývají nejhustší na podzim a v zimě, kdy při nízkém postavení teplé a vlhké větry mořské vějí přes ochlazenou pevninu. Dní se srážkami počítá se více než polovice dní ročních, celkem 200, z nichž připadá na měsíce zimní po 19, na podzimní po 17, na jarní a letní po 15 dnech. Naproti tomu vyskytuje se v '''A'''-ii méně bouřek než na pevnině evropské; v záp. '''A'''-ii pozoruje se za celý rok pouze 7—10, ve vých. 15—17 dní s bouřkou. Podzim a zima jsou nejdeštivějšími, jaro nejsušší dobou roku; ve vých. '''A'''-ii zimních srážek naproti záp. '''A'''-ii ubývá, srážek letních bouřkami přibývá. Rozdělení hojných srážek vodních na jednotlivé krajiny řídí se nadmořskou výškou a poměrem vyvýšených částí zemských k panujícím vlhkým větrům jihozáp. a západním. Rovinaté a méně vyvýšené '''A'''-ii vých. a střední dostává se menší hojnosti deště (60—65 ''cm'') než hornaté její části a záp. Walesu, kde v některých krajinách roční výška jeho přesahuje 100 ''cm''. Zvláště hojně srážejí se páry vodní na výšinách, o něž se opírá vítr záp. a jihozáp. Ve Walesu a v Cornwallu vystupuje roční výška srážek vodních na 100—150 ''cm''; v horách jezerního okresu v sev.-záp. A. vykazuje Seathwaite tropické množství spadlé vody kolem 350 ''cm''. Vlhké a deštivé podnebí s teplotou zmírněnou jest příznivé vzrůstu rostlinstva, zvláště travin. V '''A'''-ii udržuje se bujná zeleň po celý rok; v zimě při teplotě téměř stále nad 0° se nalézající pracuje se na polích a dobytek vyhání se na pastvu. V záp. '''A'''-ii za hojných srážek vodních a při chladnějším létě rostou hlavně traviny, oves a ječmen, ve východní, méně deštivé a v létě teplejší, daří se pšenice. Za mírné zimy lze pěstovali rostliny z jihu,. které by se na pevnině evropské přes zimu neudržely, avšak plody mnohých rostlin nedozrávají pro nedostatek letního tepla. Srov. Meteorological Atlas of the British Isles (Londýn, 1883); Hann, Atlas der Meteorologie; Quarterly Journal of the Royal Meteorological Society; Symons’s Monthly Meteorological Magazine; British Rainfall. ''[[Autor:František Augustin|Ag.]]'' == Květena == jest velmi mladá, poněvadž starší, čítá se 130 naproti 36 jasným. Jak málo slu- 1 předvěká, vyhynula až na nejzazší jihozápad nečné jest podnebí A., poznáme nejlépe z vý- v době ledové. Jest proto rázu obyčejného, sledků loletého měření svitu slunečního a po- středoevropského jako naše česká, nehledízorování oblaků, vykonaného v Greenwichi (v 1. me-li ovšem na několik bylin přímoří jihozá1877—1886): v zimě na jaře v létě............68“/, na podzim zai rek . . oblačno slunečno slunce nad obzorem • 75% 85 hod. 782 hod. 66% 4O2 » 1264 » ■ 68% 494 » I44O » • 68% 230 » 970 » í padního, které teď jako by pocházely z jižnějs Iľľ^ľ.ľ, I ších krajin. Počítají zde na 1370 druhů rostlin cévnatých, kterýž počet mění se podlé toho, kolik rodů a druhů dohromady kdo čítá. Z řádů převládajících jest tu: 126 druhů složnokvětých (Compositae), 125 dr. trav, 92 dr. šáchorovitých (Crperaceae), 77 dr. vrb, 76 dr. • ■ ■ 69/0 1211 hod. 4456 hod. růžovitých (Rosaceae), 74 dr. křížokvětých Přnměr mezi dobou slunečná a délkou svě- (Cruciferae), 72 dr. luštinatých (Leguminosae), iléžho dne jest 0 27, v zimě pouze o'ii, v létě 67 dr. okoličnatých (Umbelliferae), 60 dr. hvoztygjq. Za celou zimu svítí tam slunce jenom díkovitých (Caryophyllinae), 56 dr. pyskatých po> 85 hodin, na jaře a v létě bývá slunce asi (Labiatae), 54 dr. krtičníkovitých (Scrophulapoo dvě třetiny doby, po kterou mešká nad rineae) atd. U nás scházejí jen tamarišek, obazorem, zakryto oblaky. Pověstné anglické Frankenie, Hippophae, pak Ilex aquifolium, mtíhy bývají nejhustší na podzim a v zimě, Lobelia urens i dortmanna, Myrica gale, poslední obě staré, přečkavší ledovou dobu, jako břečťan, zimostráz, Hymenophyllum tunbridgense. Z oněch výše zmíněných forem jižnějších »uvedeme Meconopsis cambrica, Ruscus, Arum maculatum, Hyacinthus nonscriptus. Endemické snad jen Physospermum cornubiense. Velký jest tu nedostatek lesů, zvláště chvojných. Ostatní lesy jsou dubové a z týchž stromů jako u nás. Za to na jihu nalézá se mnoho pastvin. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Zvířena == A. nemá rovněž nic zvláštního, jsouc velmi chudá. Větši ssavci byli již vyhubeni ve středověku; tak medvědi, jeleni (teď jen v Exmooru), srnci, vlci, bobři, kanci i lišky, které teď berou k honbám z Belgie. Zbyli skoro jen netopýři a pak myši. Ptáků vypočítává Gray 403 druhů (i s mořskými). Stěhovaví přilétají z Francie a dále až ze Španěl a z Afriky. Druhu endemického tu není. Jest tu 115 až 143 dr. ptáků celoročních, 80—100 dr. stěhovavých, ostatní vyskytují se nahodile, někteří až ze Sev. Ameriky. Chudí jsou tu obojživelníci, 3 čolci, 3 žáby (ani Hýla ani Rana esculenta tu není). Plazů jest zde 6 druhů, 3 hadi (Coronella austriaca, Tropidonotus natrix a Pelias herus) a 3 ještěři (slepýš, Lacerta vivipara a L. agilis). Ještě nejbohatší na druhy jsou ryby, poněvadž Golfový proud přináší z jihu někdy ryby teplejších krajin na břeh západní, zejména Macruridy, Regalecus, Thynnus, Lophius atd. Day vypočítává 236 druhů, z nichž jest 28 sladkovodních, vesměs našich až na rod Gasterosteus, a některé pstruhy, jež pokládají se za zvláštní druhy (Salmo vandesius a S. alpinus). Vých. břeh má ryby severnějších krajů, jako Zoarces, Brosmius, Liparis. Z nižších zvířat dlužno poznamenati hlavně ústřice, jež zvláště se pěstují na pobřeží Kentu a Sussexu, u Colchestru v Essexu, jakož i na ostrově Jersey. V nejnovější době objeveny na jihozápadním pobřeží A. formy živočišné, o nichž jsme se domnívali, že náležejí výhradně fauně středozemní; tak Myriothela, Corymorpha, Protodrilus, korále Caryophyllia a Gorgonia atd. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' ''[[Autor:František Vejdovský|V.]]'' == Obyvatelstvo == Ačkoli A. a Wales neustálým stěhováním do ciziny mnoho lidstva ztrácejí, přece počet obyvatelstva neustále stoupá. Obyvatelstva bylo v létech: 1801: 8,892.536, 1871: 22,712.266, 1841: 15,914.148, 1881: 25,974.439. Při posledním sčítání r. 1881 napočítáno v '''A'''-ii samé 24,613.926 duší (187 na 1 ''km''²) a ve Walesu 1,360.513 (71 na ''km''²). Podlé odhadu generální registratury obnášel počet obyvatelstva v '''A'''-ii s Walesem uprostřed roku 1888: 28,628.804 duše, v kterémžto počtu není zahrnuto vojsko a námořníci prodlévající mi mo vlasť. Přírůstek obyvatelstva v. 1. 1861 až 1871 činil i3-i90/0, .v I.1871 až 1881 14'36%, avšak není po celé zemi rozložen rovnoměrně. Welká města průmyslová a obchodní vzmohla se nejvíce, kdežto v některých krajinách země dělských jevil se docela úbytek (v 13 hrabstvích). Vzrůst ve městech mezi r. 1871 až 1881 obnášel 19-63%, ale na venkově pouze 7-42%. Nejvíce přibývalo obyvatelstva v Surrey!, Durhamu, Essexu, Lancasteru a Derby, úbytek pak objevil se zejména v Cornwallu, Radnorshiru, Huntingdonshiru, Cardiganshiru a Herefordshiru. Dle pohlaví bylo mužů v '''A'''-ii 11,961.842, ve Walesu 678.060, žen v '''A'''-ii 12,652.084, ve Walesu 682.453, ta'{ že průměrně na 1000 mužů připadlo 1055 žen. Co se týče pohybu obyvatelstva, tož připadlo v 1. 1871—81 na 1000 duší: 8 sňatků, 35-3 porodů a 21-3 úmrtí'; v poslední době patrně ubylo sňatků i porodů, což přičísti dlužno hlavně na vrub poměrů hospodářských. Mezi novorozenciy byl poměr 1000 děvčat ke 1038 chlapcům. Ženatých mužů bylo 34-63%, vdaných žen 33-28%, svobodných mužů 61-93%, žen 59-23%, ovdovělých mužů 3-44%, žen 7-49%. Průměrné stáří při uzavíráni sňatku r. 1871—81 bylo: u mužů 27-9 let, u žen 25-7, ženatí muži byli průměrem 43-1 roku staří, ženy 40-7 let. — Lidí stižených neduhy tělesnými připadlo r. 1881 na 1.000.000 duší: slepců 879, hluchoněmých 572, blbých 1260, choromyslných 1994. Bydlištěm soustřeďuje se obyvatelstvo čím dále, tím více ve velkých městech. Roku 1861 bylo v '''A'''-ii a Walesu pouze 70 měst, jež měla více než 20.000 duší, úhrnem se 7,354.182 (36-5% všeho obyv.), avšak r. 1881 bylo jich už 145 se 12,453.501 (47-9% obyv.), ano téhož roku bylo 63 měst majících více než 40.000 a 21 více než 100.000 duší. Nejlidnatějšť mě sta, která vykazují přes 200.000 obyv., jsou: Londýn, Liverpool, Manchester se Salfordem, Leeds, Sheffield, Newcastle s Gatesheadem, Bristol, Bradford, Nottingham. Při posledním sčítání lidu nalezeno 4,831.519 domův obydlených, připadlo tedy 5-38 osob na jeden dům (v Londýně 7-85 osob). Mimo to však bylo sečteno mimo dům 77.368 osob na lodích a 10.924 ve vozech nebo v šírém poli. Stěhování z A. do jiných zemí děje se značnou měrou: v 1. 1853—87 vystěhovalo se 3,104.708 lidí, nicméně ztráty tyto nahrazují se z velké části přistěhovalci, kteří se zejména z Irska, Skotska i s pevniny do A. ubírají, nebo vystěhovavše se před léty nyní se vracejí do vlasti. R. 1871—81 vystěhovalo se 996.038 duší, ale přistěhovalců bylo 831.731 hlav, tak že úbytek obnášel pouze 164.307. Mezi přistěhovalci převládá sice živel anglosaský, ale je také mnoho jiných národností, zejména Irčanů. {{Prostrkaně|Národnost}}. Anglické obyvatelstvo vzniklo smíšením četných kmenů, kteří znenáhla do země se přistěhovali, ale rozhodnou převahu má u nich živel germánský; na západě, ve Walesu, udržel se ještě kmen keltský. Podlé Dawkinsa bylo původní obyvatelstvo velkobritannské spřízněno s Eskymáky, později pak přistěhoval se tam národ temné pleti a kadeřavých vlasů, kterýž prý podlé nálezů v hrobech učiněných byl stejného původu s Ibery. Pozdě po nich zaplavili zemi keltští Gallové. Kymrové a Belgové, kteří zůstali až do stěhování národů v '''A'''-ii národností téměř jedinou, neboť Římané zmocnivše se Britannie neměli na národnost lidu valného vlivu. V polovici V. století po Kr. počali se tu usazovali různí kmenové germánští, jimž domácí obyvatelstvo znenáhla podlehlo; jihovýchodní čásť, Essex, území při dolním toku Temže, Surrey, Kent, Sussex, Hampshire a ostrov Wight zaujali Sasové, Frisové a Jutové, ve střední a sev. '''A'''-ii usadili se Anglové, vých. pak pobřeží od ř. Wearu na jih osazeno od Dánů a Norů. K tomuto germanskokeltskému obyva telstvu přidružilo se r. 1066 ještě na 60.000 pofrancouzštělých Normanů, kteří se s Vilémem Dobyvatelem vydali do A., a během XVI. a XVII. stol. uchýlilo se tam mnoho francouzských hugenottů, Vlámů a Němců z Falce, kteří ve vlasti pro víru jsouce stíháni v '''A'''-ii nový domov nalezli. A z této smíšeniny rozmanitých živlů vznikla národnost anglická. Ačkoli Angličan rád se nazývá Anglosasem, přece v žilách jeho koluje značná čásť krve keltské, ano typ germánský má převahu pouze na sev. a na vých., kdežto, čím dále k západu, tím zřetelněji vystupuji rysy keltské. Keltská národnost udržela se pouze ve Walesu, kdež lid mluví kymricky, ale v Cornwallu vyhynul jazyk tento již koncem minulého století. V ostatní '''A'''-ii zachována památka na obyvatelstvo keltské pouze ve jménech řek a hor. Při posledním censu r. 1881 bylo v '''A'''-ii a Walesu 95^.69%, obyvatelů doma zrozených, ostatek pak pocházel z Irska, Skotska, z ciziny, z ostrova Manu, z Indie, kolonií, nebo se narodil na moři. V cizině narozených napočítáno 174.372, z těch však bylo 64.341 dětí rodičů anglických, ostatek pak 118.031 náležel čistým cizincům, a to: 2368 z Rakouska, 14.596 z Francie, 37.301 z Německa, 4089 ze Švýcar, 10.679 ^y'0 Poláků a 17.267 Američanů. Pozoruhodno je neustálé přibývání Irčanův '''A'''-ii; r. 1881 pocházely z Irska 562.374 duše, ale poněvadž živel irský pro různé náboženství a národní antagonismus s Angličany nesnadno splývá, možno počet Irčanů v '''A'''-ii páčiti na 2,000.000. Nejčetněji přebývají v hrabství lancasterském a v Liverpoolu. {{Prostrkaně|Povaha}}. Angličané jsou lid silné, zavalité postavy s pěkným obličejem, ačkoli poněkud hranatým, a čistou, zdravou pletí. Mezi dělnickou třídou lidu shledáváme mnohdy obrovské postavy s neobyčejnou silou tělesnou. Průměrná výška vyspělého muže 4oletého obnáší 3727 cm (u bohatých tříd i74'5 cm, u řemeslrniků 170-4 cm, u rolníků 171-7 cm), objem v prsou 767 cm. Váha jejich bývá o něco větší nežli u obyvatelstva na pevnině, totiž 74-4 kg, ačkoli kostry jejich jsou stejně těžké. Obyčejně dosahují vysokého stáří. V povaze li lidu anglického sloučeny jsou podivuhodným způsobem největší protivy: praktičnost, chladi ná, vypočítavá rozvaha, podnikavost, která se / žádných překážek nehrozí, a nejvolnější svobibodomyslnost stojí tu naproti ztrnulému konservatismu, úzkostlivému lpění na starých zvycích a přežilém kastovnictví. Angličané, ačkoli jsou rozptýleni po celé zeměkouli a mezi nejrozmanitějšími plemeny lidstva, přece všady s podivuhodnou houževnatostí zachovávají svůj způsob života, svůj mrav i jazyk, přizpůsobují sobě jiné národy, sami však od nich ničeho nepřijímají. Národní hrdost vyvinuta je při nich u vysoké míře, a jejich průpověd: »I am an Englishman« svědčí dostatečně o velikém sebevědomí, které nezřídka i ve zpupnost přechází. Při tom žádný národ neodkrývá svých vad tak bezohledně jako anglický, ale o úsudek jiných národů se nestará, anebo jim vůbec upírá schopnost, posuzovali poměry vlasti jeho. Praktičnost jeví se nejen v konání, ale i v zevnějšku a výživě jejich. Angličan nosí jednoduchý šat z dobré, trvanlivé látky a právě takovou váhu jako na oděv klade na dobrou, živnou stravu, kteráž jest základem jeho silného vývoje tělesného. Pšeničný chléb a dušené maso, jakož i těžké puddingy jsou národním jídlem, roastbeef a plumpudding objevuje se o hodu vánočním na stole i nejchudšího dělníka, těžká piva (ale, porter) a jalovcová kořalka jsou národní nápoje. Zámožnější třídy libují si také ve víně. Opilství, jež bylo dříve rozšířeno také ve vyšších kruzích, náleží dosud k neřestem obecného lidu, avšak dlužno doznali, že v novější době značně ho ubývá. Národu anglickému bývá zhusta upírán veškeren hlubší cit, ale dojista neprávem. Mlčelivost jejich jest od století pověstná a zdrželivost, ano chladnost zachovává Angličan i tam, kde sám bližší známosti si přeje. Svoje mínění, podivnosti i zvrácenosti hájí s houževnatou tvrdošíjností, ale zásad svých nikomu nevnucuje, ano žádá od každého, aby mínění své směle vyslovil. Vůbec svoboda osobní jest v '''A'''-ii co nejrozsáhlejší, jenom když neruší veřejného pořádku; každý žije pro sebe dle svého způsobu nestaraje se příliš 0 své okolí. Ve společenském obcování jest Angličan až pedantický a nejen u dvora zachovává se přísná obřadnost, ale jistou měrou 1 v poslední chatrči. Při tom všem jest výborným občanem, jenž zákonů přísně šetří, a nejlepším otcem rodiny, jakého si jen myslili lze. Na domácnost odkazuje ho nejen vlhké, drsné a mlhavé podnebí, nýbrž i vrozená něž-, nost a láska k rodině vábí ho v kruh její; domácnost (home) jest takřka posvátným Stánkem, vyzdobeným všelikým pohodlím, pokud tomu dovolují prostředky, a v ní vládne žena, jež se snaží, aby domov byl muži nejpříjemnějším útulkem. V domech všady panuje vzorný pořádek a čistota. Neméně vyvinuta jest u Angličana láska ku přírodě, jevíc se zakládáním veřejných sadů po městech, soukromých zahrad i zvláštní zálibou přebývali na venkově. Vzácnou ctností Angličanů jest neobyčejná přímost a pravdymilovnost; každému řeknou mínění své otevřeně, nečiní slibů, kterých nemohou najisto spiniti, a vyžadují podobného jednání také od jiných; každá věc pozbývá ve veřejnosti půdy, jakmile jí bylo dokázáno, že užívá na podporu svou prostředků nepoctivých. Vroucí zbožnost projevuje se množstvím skutků dobročinných, nejenom svěcením svátků; den nedělní má v '''A'''-ii vůbec podivný ráz; města jindy plná ruchu a lidí jsou v neděli jako vymřelá, všecky veřejné místnosti i musea, obrazárny, vědecké zahrady, divadla a j. jsou uzavřeny. V nejnovější době však vyskytuje se silný proud proti zvyku nuceného svěcení neděle. A. jest zemí obchodní, není tedy divu, že veškery snahy se nesou za výdělkem, a že veškery svobody, privilegia a j. týkají se hlavně otázek peněžních, ano, mimo Ameriku nepřikládá se bohatství nikde taková cena jako v '''A'''-ii. Že však peníze nejsou Angličanům jediným účelem, a že také vyšší snahy u nich utěšeně se vzmohly, toho dokladem jest přebohatá jejich literatura; v umění však nemohou se měřiti vkusem s jinými národy. Zvláštní vliv na život společenský mají »kluby«, jež v '''A'''-ii nabyly neobyčejného rozšíření a stoupence své stále rozmnožují ve všech třídách obyvatelstva; moderní kluby londýnské vynikají dnes rozsáhlostí a úpravností svých domů, jakož i vnitřním zařízením. Ode dávna jest Angličan přítelem tělocviku a jest proto náruživý jezdec, chodec, lovec, plavec, veslař a j. Zápas pěstuje se hlavně v hrabstvích cumberlandském, lancasterském a devonském ; také ušlechtilé »umění« boxovací má dosud mnoho ctitelů, ačkoli vážné zápasy toho druhu jsou nyní zakázány. Spolky tělocvičné a veslařské rozšířeny jsou po celé zemi, koňské dostihy náležejí k nejoblíbenějším zábavám. Z her libují si hlavně v takových, kde se tělo pohybuje, a tu jest nejoblíbenější hra v míč, hlavně cricket. == Zemědělství == {{Prostrkaně|Orba}}. Celá povaha A., její světový obchod, který se tu soustřeďuje, i průmysl neobyčejně vyvinutý nabádají také k soustavnému provozování orby, která dosud náleží mezi nejdůležitější odvětví výroby v '''A'''-ii. Poněvadž pak Angličan vše, čeho se chopí, provádí se svou vrozenou důkladností a vytrvalostí, jest zcela přirozeno, že orba v '''A'''-ii a Walesu u vývoji svém dosáhla znamenitého stupně, tak že celému světu může sloužiti za vzor. Dle úředních zpráv zabývalo se r. 1881 v '''A'''-ii a Walesu orbou 1,318.344 mužů a 64.840 žen, celkem tedy 1,383.184 lidí; avšak r. 1861 obnášel počet týchž dělníků 1,924.110 osob, tak že jest patrno, kterak orba anglická ustupuje vzmáhajícímu se dobytkářství, ale na druhé straně jest úbytek onen také následkem stálého přibývání hospodářských strojů. Z uvedeného počtu hospodářů je jich malý počet, kteří jsou vlastníky té půdy, kterou vzdělávají, neboť není země v Evropě, kde by pozemky byly soustředěny v rukou tak málo lidí jako v '''A'''-ii. R. 1881 bylo 972.836 vlastníků půdy a mezi těmi jevil se poměr následující: Méně než 40 arů (1 akr) mělo usedlostí 703.289, od 1—50 akrů (20 ha) 194.623, od 50—500 akrů (20 až 202 ha) 58.156, od 500—1000 akrů (2o'2—405 ha) 4799, od 1000—20.000 akrů (405—8093 ha) 5338, přes 20.000 akrů (8093 ha) 70 statků, neurčitých udání bylo 6571. Ježto pak v nejnovější době dovoz obilí z Ameriky do A. stále se vzmáhá a v poslední době také dobytek a maso dovážeti počínají, má rolník anglický velmi krušné postavení, zejména když se ještě dostaví neúroda nebo dobytčí nákaza. Skuteční sedláci (yeomen) vyskytují se jen v některých krajinách, ostatní rolníci vzdělávají pozemky pouze najaté. Výše zmíněné okolnosti orbě nepříznivé přiměly některé velkostatkáře, aby nájemné dobrovolně o 20—30 % snížili, a také zákonodárství pečuje o zlepšení poměrů nájemcův, přes to však zůstává vlastníkům veliká čásť půdy nepronajata, tak že ji dávají vzdělávat» svými zřízenci (iailiffs). A. sama má dosti úrodné půdy, neboť r. 1884 bylo půdy produktivní 80%, ve Walesu 60 tedy průměrně 64'8 % celé rozlohy. V ohledu hospodářském rozděluje se obyčejně v šest částí : na severu jest podnebí sice poněkud drsné a následkem toho jsou pozdní žně, ale vzděláván! půdy jest vzorné; na záp. od ř. Merseye až k Avonu v Somersetshiru stojí v popředí ovocnářství a mlékařství, ve vnitrozemí (Midlandu) udržuje se mezi orbou a chovem dobytka rovnováha; na vých. převládá pěstování obilí, na jihu provozuje se rozsáhlý chov ovcí, kolem hlavního města kvete zelinářství a ovocnářství, na jihozápad sloučeny jsou orba, dobytkářství, pěstování ovoce i zelenina. Ve způsobu vzdělávání půdy převládá hospodářství střídavé a trojhonné. Jednotlivé role bývají obklopeny živými ploty neb aspoň stromořadím, což sice krajinám dodává půvabného, vzezření, ale orbě brubě neprospívá. K obdělávání polí zavedeny jsou většinou hospodářské stroje, zejména parní pluhy, jenom v západní '''A'''-ii užívají při orání ještě volských potahů. Poměr pěstovaných plodin jeví se v násle dujícím přehledu z r. 1885 : Obilí a luštěniny pěstovány na . 2,841.000 Aa Řípa, zelenina, zemčata na . . 3,208.000 » Len na............................ 1.000 * Chmel na.......................... 29.000 »■ Jetel a traviny na . .... 1,243.000 » Mimo to leželo 217.000 ha úhorem, 6,079.000 ha bylo lučin, 635.000 ha lesův a 817.000 ha tvořila lada a půda neproduktívni. Z obilí zaujímá přední místo pšenice, pěstovaná hlavně v hrabstvích na jihových., žito vyskytuje se zřídka. Ve Walesu a severových. '''A'''-ii pěstují dosud ječmen na mouku, oves vyskytuje se hlavně na severu, méně v jižních krajinách. Zemčatům angl. podnebí valně nesvědčí a sází se jich také málo, nejvíce ještě v hrabství chesterském a lancasterském. Cukrovou řepu pěstují téměř výhradně jen v Suffolku, a tam jest také v Lavenhamu cukrovar. Hrách a boby náíežejí k nejobecnějším polním plodinám. Veliká péče věnuje se v '''A'''-ii lukám a přením rostlinám, jimiž osívají i horské svahy, kde se nic jiného nedaří. Ze všech evropských států vysílá A. nejvíce chmele na trb a průměrný roční výtěžek jeho páčí se na 400.000 metr. centů, a chmelnice rozšířeny jsou ve 14 hrabstvích; v čele jejich stojí Kentshire, v jehož obvodu se nachází 63 % vší půdy chmelem osázené, v druhé pak řadě následují za ním Surrey,. Sussex, Herefordshire a Hampshire. Z ostatních rostlin obchodních uvésti dlužno len a řepku, pěstovanou dílem k výrobě oleje, dílem (na jihu) za píci pro ovce, saflor, koriander, kmín (v Essexu), mořenu (v Surreyi a Kentshiru), hořčici, fenykl aj. Ovocnářství těší se v '''A'''-ii, zejména v jižních a jihových. hrabstvích, vzácné pozornosti, neboť toto odvětví jsouc provozováno racionálně a svědomitě poskytuje větší výtěžek nežli pěstování obilí. Nejobyčejnějším ovocem jsou jablka, hrušky, třešně a slívy; jemnější druhy pro chladná léta se nedaří, za to však vydrží tu i v zimě pod šírým nebem mnohé stromy, které na pevnině nutno přechovávati ve sklenících. Vinné hrozny zrají na jihu a v okolí Londýna i pod šírým nebem. Ačkoli tedy orba v '''A'''-ii nabyla vysokého stupně u vývoji svém, přece nemůže uhraditi potřebu přečetného obyvatelstva, a následkem toho musí býti obilí z Ameriky a Australie dováženo. A právě tento dovoz hrozí orbě anglické záhubou, neboť rolník zdejší nemůže s obilím americkým závoditi, a možno říci, že stojí na prahu velkého převratu v soustavě hospodářské, t. j. poměry j poskytuje velmi málo, ale jsa kostnatý a otunutí jej, aby znenáhla upustil od pěstování ^ žilý hodí se dobře do tahu a částečně i ke obilí a obrátil veškeru píli svou na krmný do- krmení. Dobytek v Norfolku a Suffolku, příbytek a mlékařství. | vezený prý ze Skandinávie, je zcela bezrohý. {{Prostrkaně|Lesnictví}}. A. má ze všech evropských ■ obyčejně černý a dává výborné maso, ale zemí nejméně lesů, poněvadž rozsáhlé dříve ! málo mléka, za to však dobrého. Nejlepšim hvozdy byly znenáhla vykáceny a zůstaly ne- posléze plemenem je krátkorohý skot osety. Největší jsou dosud lesy korunní, jež (Shorthorns), barvy červenohnědé nebo bílé krevní hřebci zdejší vyvážejí se k dalšímu ušlechťování do celého světa a platí se za ně sumy k víře nepodobné (i 8000—-12.000 lib. steri.). Z ostatních plemen uvádíme velké, silné koně v Northamptoně a Leicesteru, již pocházejí z Flander, clevelandské ryzáky, způsobilé zvláště pro službu vojenskou ; malé, ale vytrvalé plemeno do hospodářství v Suffolku a waleské pony. Rovněž pro zušlechtění hovězího dobytka vykonáno již od minulého století velmi mnoho; při tom však jedná se dobytkářům anglickým hlavně o krmný skot, dojnost má úlohu jen podřízenou a na schopnost k tahu vůbec se nedbá. V '''A'''-ii rozeznávají obyčejně čtyři druhy: devonshirské plemeno barvy černohnědé, s rohy prostředně velikými a s krátkou, poněkud kudrnatou-srstí a silnou koží, poskytuje sice dobré maso, ale k mlékařství hrubě se nehodí; rozšířeno je hlavně v Herefordshiru, Gloucestershiru a Sussexu. Dlouhorohý skot lancasterský, barvy tmavohnědé, pochází prý z Irska a rozšířen je v severozáp. hrabstvích, hlavně v lancasterském, odkudž se mu dostalo jména; mléka zaujímají rozlohu 25.800 ha. Tomuto nedo statku hledí se odpomoci tím, že kolem cest, na polích i lukách sází se hojně stromův, a odtud dlužno vysvětliti, že A. má více dříví, než by se podlé jejích lesů soudili mohlo. Zvčř chová se většinou v rozsáhlých parcích s nádechem červenavým, rozšířený po celé zemi, nejvíce v hrabstvích Northumberlandě, Durhamu, Yorku a Lincolnu; maso jeho je výborné a mléka dává velmi mnoho. S chovem skotu souvisí také příslušný průmysl; máselnictví kvete v Cambridgi, Suffolku, Yorka mimo to jsou šírá blata a vřesoviště na se- shiru, Somersetu, Gloucesteru, Devonshiru a veru oblíbeným místem pro honby. . Oxfordě; sýrařství v Chesteru, Gloucesteru a Na vývoj a povznesení orby v '''A'''-ii mají hlavně v Leicesteru, odkudž přichází nejlepší nemalý vliv četné spolky hospodářské rozptýlené po celé zemi. V čele stojí královská hospodářská společnost (Royal Agricultural Society), kteráž každoročně pořádá velkou výstavu. Vzorná hospodářství, založená od soukromníků, nahrazují poněkud nedostatek hospodářských škol. {{Prostrkaně|Chov dobytka}}. Nepříznivé poměry, které orbu v '''A'''-ii krůtě tíží, podporují vydatně dobytkářství, a také v tomto směru dodělali se Angličané znamenitých výsledků, tak že pevnina s těží s nimi může závodili. Stav dobytka v '''A'''-ii a Walesu jevil se r. 1885 takto: Koní bylo...................1,220.497, hovězího dobytka .... 5,421.960, ovcí........................I9-577-437. vepřového dobytka . . . 2,252.396. V první řadě platí slova výše uvedená o chovu koňstva; máť A. po Arabii nejkrásnější koně jezdecké, vynikající štíhlostí těla a rychlostí v běhu, zejména vytrvalé běhouny k dostihům, mimo to však má také jiná plemena až po nejsilnějšího tahouna. Chovu koní věnována v '''A'''-ii již za dob králové Alžběty vzácná péče, a anglický kůň pokládá se nyní za plemeno po arabském nejušlechtilejší ; čistoOUSt Slovník Naučný, sv. II. 4/2 1389. sýr anglický. Již ve středověku provozován v '''A'''-ii rozsáhlý chov ovcí, avšak v novější době hledí se při chovu tom více na maso než na vlnu, poněvadž vlna většinou se dováží z kolonií. Z ovcí dlouhorouných vynikají ovce leicesterské, cotswoldské, mající sice vlnu poněkud kratší, ale jsou za to mnohem způsobilejší ke krmení ; lincolnské, s jemnou lesklou vlnou, kentské a devonshirské; krátkorouné ovce rozšířeny jsou hlavně na jihu, v hrabství oxfordském, hampském, Suffolku a j. Chov vepřového dobytka kvete v Berkshiru, Gloucesteru, Herefordshiru, Rudgwicku a-Suffolku ; nejlepší uzené kýty poskytují Yorkshire a Westmoreland, slanina přichází z Wiltshiru, Hautshiru a Berkshiru. Drůbež rozšířena je po celé zemi a proslulé jsou kury z Dorkingu, Sussexu a Berkshiru, husy z Lincolnu, krůty z Norfolku a Suffolku. {{Prostrkaně|Hornictví a hutnictví}}. Ohromné bohatství výborného kamenného uhlí a železných rud pojišťuje anglickému hornictví výtěžek největší na celé zemi. R. 1884 vytěžilo se v '''A'''-ii (s Walesem) 168,942.559 tun rud, uhlí, soli, zemin, v ceně 47,487.217 lib. steri, a vedlé toho břidlic a kamene stavebního za 8,707.60g lib. steri., úhrnná cena výtěžku celého činí tedy 56,194.826 liber sterlinků (— 573,187.225 zl. r. č.). Z toho připadá na uhlí kamenné 139,448.660 tun v ceně 38,504.885 lib. steri.; na rudy: železné 24,471.623 tun v ceně 6,190.99g lib. steri., cínovou 15.117 tun v ceně 669.254 lib. steri., olověnou 49.695 tun v ceně 363.870 lib. steri., měděnou 42.021 tun v ceně ni.6i4lib. steri., zinkovou 25.516 tun v ceně 73.950 lib. steri., dále na sůl 2,308.498 tun v ceně 666.234 lib. steri. Největší hutě železné jsou v Yorku, Durhamu, Lancastru a Cumberlandě; r. 1884 vytěžil}' 6,823.727 tun surového železa. V létech předchozích býval výtěžek větší (r. 1882: 8,493.387 tun, ale r. 1872 jen 4,700.000 t. a r. i860 2,890.000 t.). Cínu dobývá se pouze v Cornwallu a Devonu ; také výtěžek jeho slábne ; největší byl r. 1850, kdy dobyto bylo z rudy 10.462 tun kovu (r. 1884 jen 9574 tun). Nejvýnosnější doly na olovo jsou v Northumberlandě (Allendale), Durhamu, Cumberlandě (Alston-Moor), Yorku, Derby (High Peak), Shropshiru, v Cornwallu a Devonu, skrovnější v Somersetu, Westmorelandě, Staffordě a Chesteru (jakož i ve Walesu a na ostrově Manu). Všechny anglické olověné rudy jsou více méně stříbronosny (nejvíce cornwallské a chesterské), ale výtěžek olova i stříbra od r. i860 klesá. R. 1884 dobylo se z rud 39.700 tun olova (proti 58.000 tun z roku i860) a stříbra vytěžilo se za 68.731 lib. steri. — Měděná ruda vyskýtá se 2vláště v Cornwallu a Devonu, kdež jest 65 dolů ; dříve těžilo se nejvíce z dolů lancasterských, waleských (Caermarthen) a na ostrově Anglesey, menší měrou v Cumberlandě, Chesteru a na ostrově Manu. R. 1884 byl výtěžek mědi v hutích 33.421 tun. — Na zinek doluje se v Cornwallu, Devonu, Derby, Cumberlandě, na ostrově Manu (jakož i ve Walesu). R. 1884 vytěžilo se z rudy 9918 tun kovu. — Pyrit nachází se v rozličných částech země, nejhojněji v Cornwallu. Tamže naskýtá se také zlato, ale nevyplácí se dobývali ho, pak rudy manganové, arsenikové, niklové, wolframové a j. Soli dobývá se jednak odpařováním vody mořské, jednak ze solných zřídel, jednak z dolů chesterských, worcesterských a staffordských. Důležitá jsou ložiska tuhy v Cumberlandě (Borrowdale). — Výborného stavebního kamene není nedostatek: oolithový vápenec lámou na mnohých místech ve hrabstvích Lincolnu, Kentu, Rutlandě, Somersetu (Bath) a Dorsetu (Portland), magnesiový vápenec v severních částech A. (od ř. Týne až k Derby a Nottinghamu), pískovce rozličné na všech stranách, jmenovitě ve hrabstvích Derby, Yorku a Kentu, žulu v Cornwallu, Devonu a Cumberlandě, syenit v Leicestru a Worcestru (Malvernské výšiny), břidlice v Cornwallu, Devonu, Cumberlandě i Westmorelandu, mramor ve Westmorelandu, Derby, Devonu. Sádra naskýtá se ve hrabstvích shropském, dorsetském a wiltském (tamže i asfalt), alabastr v Chesteru a Lancastru, kamenec ve hrabství Yorku, petrolejové prameny a ložiska asbestu v Cornwallu, jantar na březích Norfolku a Suffolku. — Celkem zaměstnáno jest hornictvím a hutnictvím v '''A'''-ii přes půl millionu lidí. ''[[Autor:Hynek Kollmann|Koll.]]'' == Průmysl. == A. zaujímá mezi průmyslnými zeměmi místo první. Rozvoj průmyslu jejího podmíněn jest ohromnou produkcí uhlí (kamenného), jakož i železa, jíž A. překonává všecky země ostatní ; k podpoře pak jemu jsou kromě jiného: zrušení všech monopolův (od r. 1624); rozšířené továrnictví; systém dělení práce v továrnách — jednotlivým dělníkům svěřeno bývá spracování pouze některé části jistého výrobku, což prospívá rychlosti a důkladnosti výroby; výborné technické vzdělání průmyslníků; mohutně vyvinutý duch spolčovací, jímž dostává se průmyslným podnikům velkých a laciných jistin. Angličané hledí si všech odvětví průmyslu. Velikolepá jest výroba raffinovaného železa a zboží železného. Yorkshire a již. Wales vynikají přípravou kujného železa a slynou spolu se záp. Cumberlandem též ocelí. Středisky železářství jsou: Birmingham (hotovení zbraní, per ocelových a špendlíků), Wolverhampton (výroba plechu i zboží nožířského) a Sheffield (nástroje řezací). Vedlé těchto měst účastní se na tomto odvětví čestným způsobem Wellington (Shropshire), Bolton, Oldham, Bradford, Leeds, Redditch (výroba jeheR a udic), Stockton a Londýn (rozsáhlé továrny na zbraně). Výrobou zboží mosazného a bronzového proslul Birmingham, plátování kvete v Sheffieldě, zboží měděné hotoví se rozsáhlou měrou v Bristolu, tovary cínové v Cornwallu. V průmyslu zlatnickém a stříbrnickém vyniká Londýn, v klenotnictví Birmingham. Strojnictví anglické dospělo ke znamenité dokonalosti. Středisky jeho jsou Manchester (stroje pro továrny na zboží bavlněné), Leeds, Birmingham (zvi. vozy železniční, stroje šicí, parní), Sheffield, Newcastle, Oldham (šicí stroje), Birkenhead (parní stroje), Nottingham (parní stroje), Londýn (šicí stroje) a Derby (parní stroje). — Londýn má také rozsáhlé továrny na vozy a rovněž jako Birkenhead i přístavy při ústí ř. Týne světoznámé loděnice. Hudební nástroje hotoví A. u velikém množství; nejdůležitější jest výroba varhan a pian. — Utěšeně rozmohlo se hodinářství (výtečné chronometry), jehož středisky jsou Londýn a Coventry. Světového jména dobyly si anglický porCulán, kamenina a jemné zboží hliněné; tomuto odvětví průmyslnému daří se jmenovitě ve hrabství staffordském v »okrese hrnčířském« (Potteries), v působišti kdysi Wedgwoodově, pak ve Worcesteru, Derby a Londýně. Velmi zdárně pokročilo anglické sklářství, jemuž druhdy položili základ vystěhovale! francouzští a italští. Nyní vyrábí A. sklo zrcadlové, korunové, tabulové i flintové v ohromných továrnách ve Sv. Helandě, Prescotu, Birminghamu, Sunderlandě, Londýně a v Newcastlu. Velikou péči vynakládají Angličané na úpravu koží; střediskem tohoto odvětví jest Londýn. — Obuvnictví po továrničku provozuje se v Northamptonč, Norwichi a Leicestru. Hlavními sídly sedlářství, řemenářstv! a brašnářství jsou Walsall (Staffordshire), Birmingham a Londýn, kterýž vyniká také výrobou koženého zboží galanterního. Daleko nejdůležitějš! odvětví průmyslu anglického jest průmysl textilní, jenž zaměstnává ohromný počet dělníků (r. 1885: 813.824 děln. v 6359 továrnách se 49,725.814 vřeteny a 675.953 mechan. stavy) a spracuje nesmírné množství suroviny. Nejpřednějšim předmětem jeho jest bavlna. Spracováním jejím zanášejí se hrabství lancasterské (zvi. Manchester), chesterské a yorské, vyrábějíce všeho druhu přízi, látky lehčí a těžší, tkaniny atd. Z průmyslných měst v tomto oboru jmenovali jest vedlé Manchestru Salford, Blackburn, Ashton under Lyne, Oldham, Bolton, Bury, Rochdale a Stockport. Na druhém místě stojí vlna. Předení a tkaní její soustředěno jest v okrese bradfordském (Yorkshire), kdež Halifax (vlna česaná), Leeds a Huddersfield (jemná sukna, látky módní) získaly si jméno světové. S nimi závodí Trowbridge (Wiltshire, módní látky, sukna lehká) a Stroud (Gloucestershire, sukno šarlatové a světlobarevné). Flanel vyrábějí Wales a Halifax, pokrývky vlněné Dewsbury, koberce Kidderminster, Halifax, Dewsbury a j. místa. Plátennictví rozšířeno jest ve hrabstvích yorském (Hull, Leeds a Barnsley) a lancasterském (Blackburn). Hedvábnictví má v '''A'''-ii význam skrovnější než předešlá tři odvětví. Vzmohlo se teprve ve 2. poi. XVII. stol. vystěhovalci francouzskými. V dobách nejnovějších klesá (počet dělníků v továrnách na hedvábí zaměstnaných sklesl od r.-.i86i se 112.553 do roku 1881 na 60.600 a do r. 1885 na 42.995). Předení hedvábí soustředěno jest ve hrabství chesterském, pak v Essexu, Yorkshiru a Lancastru, tkaní v Manchestru (tkaniny), Coventry (stužky), Macclesfieldu (módní látky) a Norwichi (šály). Mohutná jest výroba zboží stávkového (Nottingham a Leicester), proslulé krajkářství (Nottingham, Bedford, Buckingham). Velikých rozměrů nabylo hotovení deštníkův a slunečníků (Londýn a Lancaster). Kloboučnictví kvete zvláště ve Stockportě, Manchestru, Ashtoně (under Lyne) a Londýně. Pletení ze slámy jest důležitým odvětvím průmyslným v Bedfordshiru, Herefordu a Buckinghamshiru. Papírnictví anglické požívá chvalné pověsti; pracuje pro rozsáhlý vývoz. Nejvíce papíren má hrabství Kent. Značná jest i výroba čalounů a zboží z papíru hněteného (Birmingham). Také potraviny jsou důležitým předmětem anglického průmyslu : mlýny a cukrovary nepostačí sice pracovali pro domácí spotřebu, za to však vzmáhá se nasolování a uzení masa, pivováry pak (největší v Burtoně upon Trent a v Londýně), jakož i vinopalny dodělaly se značného vývozu. Průmysl chemický provozuje se v rozměrech velikých; středisky jeho jsou Newcastle nad ř. Týne, Liverpool, Gateshead, Bristol, Birmingham i Londýn (zvláště mydlářství, značná výroba voňavek i svíček). — Posléze jest se zmínili o výrobě nábytku, jíž vyznamenává se Londýn, pak o dvou odvětvích, jimiž A. předčí nad ostatní Evropu, totiž o hotovení kartáčův a výrobě knoflíků (Londýn, Birmingham a Sheffield). ''[[Autor:Hynek Kollmann|Koll.]]'' == Spojovací prostředky. == Příroda i ruka lidská výborně opatřily '''A'''-ii prostředky spojovacími, Moře, jehož břehy oplývají pohodlnými přístavy, zarývá se mnohými zátokami do vnitra země, jmenovitě při ústí řek. Splavná síť těchto jest velmi rozsáhlá. Temže na př. jest splavnou pro mořské lodi (o 800 tun) až k londýnskému mostu; Severn pro mořské lodi (o nosnosti 350 tun) již u Gloucestru; Trent až po Gainsborough. Angličané ku podpoře splavnosti řek založili množství průplavů, jimiž všechny větší řeky anglické navzájem jsou spojeny. Nejstarší z nich jest průplav spojující potok Sankey s řekou Mersey (84 km dlouhý), založený r. 1755; z nejdelších jest Grand-Trunk-Canal (145 km dl.) velmi rozvět vený; jde od Londýna k Oxfordu, Hullu, Liverpoolu a Bristolu; z Londýna do středu vede velký spojovací průplav (Grand Junction, 79 km), od Oxfordu k sev. průplav Oxfordský, jenž křižuje se sBirminghamským; Trent sMerseyem spojeny jsou průplavem 58 km dlou hým; nejznamenitější jest průplav Bridgewa terský, jenž spojuje Worsley s Manchestrem a Runcornem nad řekou Mersey, 68 km dlou hý; vede dílem pod zemí mnohými tunnely, dílem po viaduktech nad zemí (viadukt nad splavným Irwellem ve výši 12 m). — Průplavy anglické mají úhrnné délky 4023 km, ale obchodní význam jejich poklesl zvláště tím, že zakoupily je společnosti železniční, aby zamezily soutěž. V nejnovější době však počíná vláda bedlivěji starati se o průplavy, a řada jejich rozmnožena bude velikolepým průplavem pro veliké lodi mořské mezi Liverpoolem a Manchestrem. — Velkou důležitost mají pro '''A'''-ii železnice. Vznikly z potřeby zjedno dušiti dopravu uhlí od dolů northumberland ských a durhamských ke stanovištím lodí při ř. Tyne a Wear původně jako dráhy dřevěné; dalším pokrokem vyvinuly se v '''A'''-ii (v době mezi léty 1602 a 1649) dráhy koňské, a po čátkem tohoto století užito bylo za hybnou sílu páry, poprvé na dráze merthyrsko-tydvilské (r. 1804). Stephenson použil parního stroje nejdříve na dráze killingworthské (1814) a o něco později na trati mezi Stocktonem a Darlingtonem, kdež jely první vozy osobní. Zlepšená lokomotiva Stephensonova zahájila jízdu na drázeliverpoolsko-manchesterské(1829). Od té doby pokročila A. v tomto směru úžas ně. R. 1859 měly železnice anglické, wales k ; v to počítajíc, úhrnem délku 11.762 km, r. 1873 18.296 km, r. 1884: 21.468 km. R. 1887 do sáhly železnice anglické délky 22.249 km re praesentujíce kapitál 702,554.000 lib. steri. : hrubý příjem obnáší 60'/2 mill. lib. steri, čistý výnos 28,739.000 lib. steri. Železné dráh;, anglické rozvětveny jsou hustou sítí po celt zemi; na velmi četných místech dotýkají se pobřeží mořského, uvnitř pak nejdůležitějším středisky jejich jsou Londýn, Canterbury Guildford, Salisbury, Yeovil, Taunton, Bristol, Reading, Oxford, Bedford, Cambridge, Norwich, Peterborough, Spalding, Leicester, Birmingham, Hereford, Wolverhampton, Shrewsbury, Stafford, Derby, Nottingham, Sheffield, Lincoln, Doncaster, Wakefield, Leeds, Manchester, Stockport, Wirgan, Bolton, Warrington, Chester, Crewe, Preston, York, Darlington, Durham, Bishop Auckland, Blackburn, Newcastle a Carlisle. — Ještě hustěji rozvětvena jest síť telegrafní: délka linií převyšuje délku tratí železničních více než dvojnásob, délka drátů pak více než desateronásob. ''[[Autor:Hynek Kollmann|Koll.]]'' == Poměry náboženské. == Církev katolická. Angličané chtěli odvozovali původ církve své od apoštolův, jmenovitě od sv. Pavla, ale marně; není však pochyby, že po spojení Britannie s říší římskou křesťanství záhy tam mělo vyznavače. Dle Bědy britský král Lucius žádal papeže Eleutheria (177—192) za věrověstce, a ten vyslal Tugatia a Damiána, kteří v '''A'''-ii s velikým zdarem Krista hlásali. Za Diokleciána měla Britannie mučenníky, a na synodě arelatské r. 313 byli tři britští biskupové. Pozdější zápasy Britů s Anglosasy byly boji křesťanů s pohany, a pokřesťanění těchto jest zásluhou teprve papeže Řehoře Velikého, jenž ještě jako opat jsa pohnut krásou anglosaských otroků v Římě chtěl sám podniknouti missijní cestu do A., avšak Římané ho nepustili. Jsa papežem poslal r. 596 probošta Augustina s 39 mnichy do A. Missie přišla do království kentského, jehož král Ethelbert dne 2. čna 597 přijal křest a po něm o vánocích t. r. přes 10.000 Anglů. Pohanské chrámy proměňovaly se v křesťanské, pohanské obyčeje v křesťanské mravy, a tak snadným činěn přestup k nové víře. Sv. Augustin stal se prvním arcibiskupem canterburským (zemř. 20. května 605). Ž Kentu byla do konce VII. st. znenáhla obrácena celá heptarchie. Znamenitým pro '''A'''-ii stal se arcibiskup canterburský Theodor (668—690), rodem Řek. Zavedl všude kanonický řád a založil znamenitou školu canterburskou, z které vyšlo mnoho velikých mužů. Okolo r. 735 bylo v '''A'''-ii zřízeno druhé arcibiskupství v Yorku. Když Vilém Podmanitel, vévoda normanský, zmocnil se A., učinil Lanfraka canterburským arcibiskupem (1070—1089), jenž kleslou kázeň obnovil a základ položil k rozkvětu věd a umění. Jeho nástupce Anselm (1093—1109) vybojoval na králi Vilémovi II. svobodu anglické církvi. Arcibiskup Tomáš Bekket (1162 až 1170), zachránil tuto svobodu proti králi Jindřichovi II. svým mučennictvím. Když po smrti canterburského arcibiskupa Humberta zvoleni dva kandidáti, zamítl Innocenc III. oba a povolal voliče do Říma, kde za arcibiskupa zvolen Štěpán Langthon. Ale král Jan Bezzemek nechtěl nového arcibiskupa uznali, pročež papež vydal naň klatbu a na zemi interdikt, a když král toho nedbaje vynucoval církevní úkony, sesadil jej papež a provedení výroku toho svěřil králi francouzskému. Ale nežli přišlo k válce, vyrovnal se Jan s papežem listinou datovanou v Dôveru 13. května 1213. Potom král prohlásil '''A'''-ii a Irsko za papežské léno a zavázal se k poplatku 1000 hřiven papežské komoře. Tuto lenní smlouvu doverskou uznávali baroni s králem spojení i odpůrcové jeho, a A. stala se tedy lénem papežským cestou úplně zákonitou, s vůlí krále i národa. Neštěstí králova ve válce s Francií použili baroni a vynutili na něm listinu zv. »Magna charta« (15. čna 1215), základ nynější ústavy anglické. Papež Innocenc III. zavrhl ji, ačkoli plnou svobodu církve pojišťovala, poněvadž byla vydána bez jeho svolení, jakožto vrchního pána A.; avšak proto přece zůstala v platnosti. Jinak církev v '''A'''-ii vnitř nebyla znepokojována kromě učením W ickliffovým (v. t.). Na pokraj záhuby přišla církev katolická za reformace. Král Jindřich VIII. (1509—1547) odtrhl svou říši od Říma, poněvadž papež Klement VII. jeho manželství s Kateřinou, princeznou aragónskou, neprohlásil za neplatné, a učinil sebe r. 1534 hlavou církve anglické. Zavedla se přísaha o supremátě králově nad církví, a kdožkoli odepřel, pokládán za velezrádce. Usnesením parlamentu bylo najednou 376 klášterů (všech bylo 616) zrušeno; ostatní zrušeny v létech následujících. Celkem dal Jindřich odpravili 2 královny, 2 kardinály, 2 arcibiskupy, 18 biskupů, 13 opatů, 500 převorův a mnichů, 38 doktorů bohosloví a práv, 12 vévod a hrabat, 164 šlechtice, 124 měšťany a no žen. Za Edvarda VI. (1547—1553) stala se rozkolnická církev protestantskou. Královna Marie (1553—1558) obnovila staré náboženství, navrátila církvi statky, pokud je stát držel, neznepokojovala soukromých držitelů jejich, a zavedla zase staré zákony proti bludařům. Krvežíznivou, za jakou ji prohlašují mnozí dějepisci protestantští, královna Marie nebyla. Její sestra a nástupkyně Alžběta (1558 až 1603) byla sice po katoličku korunována a slíbila hájili katolického náboženství, ale Jined po korunovaci odvolala svého vyslance z Říma, prohlásila se za hlavu církve a pronásledovala katolíky tresty nejpřísnějšími. Když papež Pius V. klatbu na ni vydal, zakročila přísněji proti katolíkům zakázavši pod trestem smrti učení katolické hlásali, kněze světití, zpověd slyšeti a katolického missionáře do domu přijmouti. Její nástupcové, Stuartovci Jakub I., Karel I. a II. neposkytli katolíkům žádné úlevy bojíce se Anglikánův a presbyteriánů. Jakub II. (nast. r. 1685) jsa katolíkem chtěl opět obnovili v říši katolické náboženství, ale počínal si při tom bez rozvahy a vzbudil proti sobě odboj, v jehož čelo se postavil jeho zeť Vilém, princ oranienský, před nímž Jakub prchl do Francie. Nový král Vilém dal všem vyznáním svobodu (1698) jenom ne katolíkům a sociniánům. Katolíci směli bydleli pouze ve vzdálí 10 mil angl. od Londýna, nesměli si zařizovali žádných škol a i jinak byli potlačováni. Pod tímto krutým násilím mizeli znenáhla katolíci tou měrou, že r. 1780 bylo jich v '''A'''-ii jen 63.376. Anglickým katolíkům přišly vhod boje Irů za víru a práva. V čelo hnutí katolického postavil se od r. 1809 Daniel 0’Connel, výmluvný obhájce církve a svobody irské, který zákonitě si veda přinutil Wellingtona, že rozhodl se pro svobodu církve katolické. Týž podal 31. března 1829 emancipační billu komoře lordů, kde byla přijata a dostala 13. dubna 1829 královské stvrzení. Katolíkům -otevřen vstup do parlamentu a největší části státních úřadů. Roku 1840 upravil papež Řehoř XVÍ. katolickou církev v '''A'''-ii rozděliv ji na osm apoštolských vikariátů. K rozšíření katolicismu v '''A'''-ii také valně přispěl puseyismus (viz Pusey). R. 1850 Pius IX. obnovil anglickou hierarchii ustanoviv Westminster za sídlo arcibiskupa, jemuž 12 biskupství podřídil. Prvním arcibiskupem stal se znamenitý učenec, kardinál Wiseman. V kruzích protestantských vypukla proti tomu veliká bouře; parlament přijal billu ministerstvem podanou, že žádný katolický biskup nesmí užívati názvu některého anglického města, a že duchovní nebo řeholník nesmí nositi veřejně své roucho. Avšak statný kardinál přemohl veškeren odpor a slavil r. 1852 první provinciální synodu. Nyní má A. a Wales 1,200.000 katolíků, i arcibiskupství a 14 biskupství. ''[[Autor:František Xaver Kryštůfek|Dr. Fr. X. Kryštůfek.]]'' {{Prostrkaně|Povšechný přehled}}. V '''A'''-ii jsou všecka náboženství dovolena a svobodna. Tak zní zákon veřejného mínění, kdežto zákon státní (Act of toleration z doby Vilémovy a Mariiny, sec. I., kap. 18.) jest velmi neúplný. Žádný starý akt není odvolán, ale svoboda náboženská vyvinula se samorostle, a není státníka, který by se odvážil sáhnouti na ni. Jediný rozdíl mezi církví státní a ostatními jest, že státní církev požívá starých nadací a má právo desátku, kdežto ostatní jsou selfsupporting, udržujíce se z vlastních příspěvků. Svoboda náboženská vžila se úplně v ducha národa a uznána za základ svobody vůbec. Slovo sektářství, jinde odpor budící, nemá v '''A'''-ii významu ; každý má právo přesvědčení své veřejně hlásati. Třenic náboženských není; nesnesitelné jest některé vyznání jen tehdy, ruší-li obecný pořádek, nebo sleduje-li cíle politické. Vláda uznává, že svědomí vyňato jest z područí světské vrchnosti a vede si dle toho tak přesně, že žádného vyznání policejně nestřeže, ba ani při sčítání lidu nikoho se netáže na náboženství. Přesné sestavení číslic o jednotlivých vyznáních náboženských jest dosti nesnadné; lze je provésti jen přibližně, a to bud na základě zpráv vydaných různými nábož. společnostmi (v kterých však čítáni bývají obyčejně jen údové plnoprávní), nebo dle návštěvy chrámů, která závisí na různých okolnostech. Má se za to, že z 25,974.439 duší dle sčítání roku 1881 (A. s Walesem) státní církvi náleželo 13,500.000, k církvím nezávislým 10,000.000, ostatní pak že k žádné církvi se nehlásí. R. 1886 zaneseno bylo ve státní seznam 24.597 chrámův a místností určených k bohoslužbě, ale praví se, že mimo tyto jest asi 12.000 úřadům neoznámených. Náboženských sekt má A. množství veliké. V seznamu chrámů státu opověděných uvádí se 229 různých jmen a ve skutečnosti jest jich snad ještě více. Vznik jejich má po většině původ svůj ve volném historickém vývoji. Učení převalné většiny jest s učením církve státní zcela totožné až na několik málo článkův, a to ještě podřízeného významu. U leckteré církve na pohled sjednocené vyskytují se docela podobné nesrovnalosti, a jednota jest zachována jen z nedostatku volnosti neb pevnosti. První velká neshoda vyskytla se v určení poměru církve ke státu: má-li býti církev se státem na roveň postavena nebo jemu podřízena? Státní anglikánská církev má původ z vůle státu; ale tomu vzepřeli se puritánští dissenteři, hájíce neodvislosti a samosprávy církve. Proti oběma stojí menšina, hájící názor římský, že stát jest podřízen církvi, ale názor ten netěší se přízni ani státu, ani lidu. Druhá neshoda vzešla otázkou: je-li zřízení biskupské v církvi oprávněno, nebo spočívá-li moc církve v souhrnu věřícího lidu? Státní církev drží se episkopalismu, ale proti němu postavili se presbyteriáni a kongregacionalisté, považujíce praelatism za zkázu církve. Třetí neshoda vznikla otázkou o organisaci církevní: je-li církev organism po všech částech spojený, anebo je-li pouhým sdružením částic (sborů neb obcí) nesouvislých? Tu stáli episkopálové a presbyteriáni proti independentům. Konečně neshoda v otázce, může-li též laik učiti v církvi, dala vznik methodismu. Něco sekt utvořilo se pak také na základě kombinací zásad tu uvedených. Nejstarší z angl. sekt, nejneústupnější mezi bývalými puritány, jsou Independent!. Nejvýstřednější byli Brownisté; mírnější stranou jsou Kongregacionalisté, kteří připouštějí ke správě sborů vedlé duchovních ještě laiky, jáhny. Independentism dosáhl největší moci za Cromwella, největšího sesílení však za reakce pod Karlem II., kdy obnovený Act of uniformity na 2000 duchovních ze státní církve vypudil. Jim náleží hlavní zásluha o svobodu svědomí v '''A'''-ii, zvláště od té doby, kdy opustili zásadu snášelivosti omezené. Literatura bohoslovecká jimi hojně jest obohacena. Velice jim záleží na dokonalém vzdělání duchovenstva a k tomu účelu mají 13 bohosloveckých kollejí. Čítají 2803 sbory a 1378 stanic; duchovních jest 3500, počet duší 1,250.000. Roku 1831 spojila se většina sborů v Unii Kongregacionální, která má 51 menších associaci. Správa jejich sborů jest vzorná a účinlivost vydatná. Stejného smýšlení o správě církevní a poměru této ke státu jsou Baptisté, lišící se od independentů tím, že udílejí křest pouze dospělým vyznavačům. Sluší je rozeznávat! od anabaptistů německých, jejichž blouznivé zásady vymykaly se z objemu křesťanství. Rozdělují se v Particular baptists, menšinu přísně kalviniánskou, a v General baptists, většinu směru arminiánského. Chrámů mají 3654; duchovních 1893, k jejichž vzdělání mají 9 kollejí. Páčí se na 1,000.000 duší, mají rozsáhlé missie a jest to lid vzdělaný a mravný. Blíže státní církvi stojí Presbyteriáni tím, že hájí organického spojení církve, jen že na místo vlády biskupské kladou řízení presbyterosynodní. Ve sboru vedou správu vedlé duchovních starší a jáhnové. Správa repraesentativní jest tu provedena nejpřesnějším způsobem. Usnesení vykonávají odborové pod vedením moderátora, voleného od synodu k synodu. Církev presbyteriánská čítá i synod, io presbyterních obvodův a 386 sborů, 378 duchovních, ústav ku vzdělání duchovenstva v Londýně a asi 350.000 duší. Mimo to jest v '''A'''-ii 17 sborů, trvajících ve svazku se skotskou státní církví presbyteriánskou. K církvi presbyteriánské náležejí hlavně intelligence a průmyslníci. — Nejnebezpečnějšími nepřátely presbyteriánů byli Un itariáni, poměrně novějšího původu. Mají 348 chrámů, 18 stanic a 340 duchovních. Jest jich asi 300.000 duší. Zevní úprava bohoslužby u všech těchto vyznání vyniká prostotou a bezobřadností. Pozoruhodným zjevem jest methodism vyšlý r. 1739 z církve anglikánské. Byl to původně praktický směr k oživení náboženského vědomí, zahájený v Oxfordě několika studujícími, jimž přezdíváno: svátý klub, methodisté. John Wesley, vůdce hnutí toho, nepomýšlel nikdy na vystoupen! z církve anglikánské, ale toužil toliko na nedostatek života v ní. Roku 1739 zařídil t. zv. societies (společnosti), jež rozdělil na třídy po 13 osobách pod vedením zkušenějších členů. Počet společností rostl, stavěny chrámy a k uspořádání práce svolána r. 1744 do Londýna konference kazatelů, na kteréž položen byl základ ke zvláštní organisaci methodismu. Nejvyšší stolice této církve jest všeobecná konference, která zkouší, ordinuje a dosazuje duchovní. Wesleyanští methodisté (Old connexion) vykazují 7145 chrámů. 3306 duchovních, 15.009 místních kazatelů, 879.113 dětí v nedělních školách, dle čehož jest jich více než 3,000.000 duší. Mají též rozsáhlé missie, na něž r. 1886 věnováno přes 138.165 lib. štěrk, na domácí missii pak 37.789 lib. šter. Vydržují si 4 bohoslovecké semináře a 3 učitelská paedagogia. Literatura bohoslovecká nepěstuje se valně, za to písemnictví prostonárodní hojně zásobují. Po smrti Wesleyově odštěpili se r. 1797 obhájci práv laiků, jimž Wesley žádného místa ve správě nevyhradil. Známí jsou pod jménem Nové spolčení (New connexion). Mají 444 chrámů, 179 duchovních, 1317 místních kazatelův a na 100.000 duší. Jiní stoupenci téhož směru laikům ve správě církevní přejícího spojili se r. 1857 pod jm. Spojené svobodné církve meth odisti c ké (United method, free churches); čítají izzg chrámů, 354 duchovních, 3997 místních kazatelův a na 300.000 duší. Zcela zvláštní útvar jsou the Primitive Methodists, ku kterémuž podnět dal roku 1810 dělník William Clowes utvořiv spolek střídmosti. Záhy utvořilo se takových spolků více a účastníci scházeli se v neděli pod šírým nebem k pobožnosti. Když jim v tom bráněno bylo, přijali jméno svrchu uvedené a organisovali se samostatně. Vynikajícím zjevem u nich jsou shromáždění pod šírým nebem (Camp meetings). Nyní mají 4305 chrámů, 1043 duchovních, 16.120 místních kazatelův a 411.935 dětí v nedělních školách. Zásluha methodismu o vychování lidu obecně se uznává. Vyšel vstříc potřebám jeho ve veliké jeho zanedbanosti a opuštěnosti. S methodisty shodují se ve mnohých názorech Moravians, Bratří, dovolávající se původu z Jednoty českobratrské; pro svůj episkopalism doznávali přízně vlády. Již r. 1741 vyskytuje se missijní společnost této obnovené Jednoty bratrské, Herrnhutských, v Londýně pro práci v Labradoru. Čítají 5727 kommunikantů v 38 sborech, a hlavní činnost svou soustřeďují v missii mezi pohany. Odstředivé snahy sledují: Society of Friends (společnost přátel), obecně Kvakeři (Quakers) zvaní; zavrhují zvláštní úřad kazatelský, svátosti, přísahu atd., mají 317 chrámův a 15.380 členů dospělých. Bratrstvo Plymouthské (Plymouth Brethren) z r. 1830, známé pod jménem Darbystů, kteréž zamítá takřka všecku organisaci církevní, má 23 chrámy. Apoštolsko-katolická církev neb Irvingiáni mají 80 chrámův a Nový Jerusalem, Svedenborgiáni 64 chrámy. V poslední době obrátila na se pozornost nová organisace : Salvation army, armáda spásy, s methodismem spřízněná a jako tento práci svou se zálibou v nejnižších vrstvách konající a za tím účelem hlučných a nápadných způsobův užívající. Židé mají 80 synagog a 60.000 duší; příspěvky jejich jsou značné, ročně 150.000 lib. steri. Z cizinců mají pravoslavní řečtí 6, arménští 2 chrámy; několik chrámů mají němečtí a švédští lutheráni a francouzští a hollandští reformovaní. Svobodná episkopální církev má 40 chrámů. Všecky čelnější evangelické církve prokazují sobě navzájem úctu a spolčují se v některých, obecně prospěšných podnicích. Takovými jsou Bibl. Společnost, Traktátní společnost, částečně též společnost pro bibl. archaeologii, rozmanité missie a dobročinné ústavy. Snášelivost, kteráž nevylučuje horlivého hájení vlastního přesvědčení, stala se vůbec pravidlem veřejného mínění a obcování. ''[[Autor:Čeněk Dušek|—šek.]]'' {{Prostrkaně|Anglikánská církev, anglikáni}} (úředně : The United Church of England and Ireland, běžně: The Anglican Church). Tak se vůbec nazývá evangelická církev Jindřichem VIII. (1509—1547) zavedená, za královny Alžběty (1558—1603) co do věrouky (přijetím 39 čl.) ustálená a od té doby (s malou přestávkou za trvání »dlouhého« parlamentu) v Anglicku (r. 1707 ve Skotsku a r. 1869 v Irsku) za státní církev uznaná. Zřízení její spočívá z částky na starém řádu kanonickém, kterýž na počátku reformace téměř beze změny byl podržen (kromě toho, že svrchovanost papežská nahrazena byla svrchovaností koruny), z částky na zákonech říšských a na právu obyčejovém, kteréž zejména platí pro samosprávu místní. Vyznání víry anglikánské církve obsaženo jest hlavně v dotčených 39 článcích, kteréž původně arcibiskupem Cranmerem a biskupem Ridleyem za Edvarda VI. (1547—1553) sestavény, za Alžběty pak (1563) konečně upraveny byly. Články ty mají v celku ráz protestantský (úplná dostatečnost Písma sv., ospravedlnění z víry atd.), avšak výroky jejich jsou namnoze nejasné, a zřízení biskupské jest tu jakožto po právu stávající uznáno. Dalším, však rovněž tak neurčitým pravidlem víry jest Kniha obecných modliteb (Book of Common Prayer), ve kteréž obsažen jest úplný řád liturgický a návod ku konání všelikých služebností církevních. Duchovenstvo dělí se na 3 stupně : diákony, presbytery a biskupy. Biskupů čítá se 28 domácích a 53 koloniální. V čele jejich jsou arcibiskup canterburský a yorský, kteříž ve veřejném životě požívají předností téměř královských. Anglikánská církev neuznává jiné ordinace kněžstva leč vykonané svými biskupy a nazývá všecky ostatní evang. vyznavače dissenters (různě smýšlející). Místní duchovní správcové slují rector nebo vicar; jim ku pomoci pro duchovní správu jsou curates (kaplani), pro správu hmotných záležitostí osadní konšelé (churchwardens) s osadním výborem (vestry). Biskupové zkoušejí a v úřad uvádějí (admit) kněží od patronů příslušných kostelů navržené. Všeobecné církevní záležitosti upravují se ve dvou konvokacích z biskupův a zástupců kněžstva složených ; avšak konečné rozhodnutí ve všelikých sporných otázkách jest při tajné státní radě. V anglikánské církvi rozeznávají se tři hlavní směry: 1. Strana vysokocírkevní (high church party), konservativní ve smyslu starého hierarchického a liturgického řádu, z kteréž vyšli Puseyité nebo ritualisté, k Římu se klonící; 2. strana nízkocírkevní (low church party, také evangelical party), kteráž klade větší váhu na víru a zbožný život než na zevní formy a s dissentery udržuje přátelské styky; 3. širokocírkevní (broad church party), jejími heslem jest pokročilá věda a filosofie po způsobu německého liberalismu. K anglikánské církvi čítají se v '''A'''-ii asi dvě třetiny (dle některých pramenů polovice), v Irsku jen nepatrná částka obyvatelstva. Zevní repraesentace její jest skvělá, ježto anglikánská církev požívá ze starých i novějších nadací bohatých příjmů, kteréž se do nedávna — před klesnutím užitků pozemkových — páčily na 8 mill. lib. sterlinků ročně. ''[[Autor:Ludvík Bohumil Kašpar|—šp.]]'' == Školství. == {{Prostrkaně|Obecné školy}}. Školní vychovávání angl. lidu až k začátku XIX. stol. bylo téměř docela zanedbáno. Prvním krokem byly školy nedělní (Sunday Schools), k nimž podnět dal Robert Daikes, vydav. »Gloucester Journalu«, a jež převzaty byly ve správu »Spolkem ku povzbuzení a udržování nedělních škol po veškerých britských državách« (Society for the Support and Encouragement of Sunday Schools throughout the British Dominions). Spolek podporován byl všemi církevními a politickými stranami, což vyplývalo z přesvědčení o nutnosti a účelnosti vzdělání lidu. Hlavní překážce při zakládání anglických obecných škol — nedostatku učebních sil — odpomohla v příhodném čase Bell-Lancasterova methoda (Monitorial System of Tuition), dle níž v jednotlivých třídách školních vyučovali lepší žáci k účelu tomu vybraní (monitors) pod dohlídkou hlavního učitele. Záhy též vláda sama ujala se obecných škol, povolivši k jejich podpoře roku 1832 poprvé 20.000 lib. steri. Roku 1856 utvořeno bylo »vyučovací oddělení« (Education Department), jež podřízeno lordu předsedovi tajné rady a za účel má podporovati vychování mládeže pomocí hmotných prostředků parlamentem povolených a pod dohledem inspektorů k tomu určených. Vyučovací oddělení má spojení s British and Foreign School Society, kteráž podobně jako státní úřad nezná žádných konfessionálních obmezení, a s National School Society, ústředním orgánem škol státocírkevních. První zákon vyučovací vydán r. 1870. Dle tohoto škola řízena jest dvěma činiteli : 1. Školní radou (School Board) pod přímým dohledem poplatníkův a 2. anglikánskou církví a jinými náboženskými obcemi. Náklady na vychování rostou rok od roku. R. 1871 vyučování jednoho dítka stálo 1 libru 7 šil. a 5 pennů (17 zl. r. m.), r. 1881 již i lib. 16 šil. io'/2 p. (21 zl.) a roku 1885 i lib. 19 šil. i'/j p. (22'/2 zl.). R. 1887 vyžadovalo elementární vyučování nákladu 6 fy mill. lib. steri., jehož polovice byla vládou povolena. Následující tabulka obsahuje úřední data ze dne 30. srpna 1888: An„,a Wales Skotsko Irsk° Školy obecné . . 19.022 3.902 7-803 Školou povinných dítek ..... 5,145.292 691.465 692.341 Žáci zkoušení od inspektorů . . . 4,064.863 542.902 556.993 Státní příspěvek 2,958.705 ý 443.815 £ 814.003 £ Školní radu má buď město nebo farní osada; občané města nebo poplatníci farní osady volí ne méně než pět a ne více než patnácte členů. Školní rada má dohlížet! : ke školním budovám, zejména ke zdraví dítek, náležitému světlu, teplu a ventilaci školních světnic. Každá škola má miti prostranství ke hrám (play-ground) s tělocvičným náčiním. Hledí se především k tomu, aby každé školou povinné dítko dostatečného obdrželo vyučování »ve třech r«, Reading, Writing and Arithmetic (čtení, psaní a počty), u děvčat pak v ručních pracích. Kromě toho vyučuje se zpěvu, kreslení, zeměpisu, nauce o všeobecně užitečných předmětech a dějepisu. Anglická škola jeví se v různé podobě dle toho, má-li vychovávali dítky z chudších nebo bohatších tříd. Ve farní škole (Parish School) vyučuje se náboženství (biblí, katechismu, na paměť učení evangelií), zeměpisu (hlavně A. od fary počínajíc), anglickému dějepisu, něco botanice, fysiologii a anatomii, účetnictví, psaní a počtům. Děti rodičů majetných mají mimo to vyučování v kreslení, hudbě a nejnověji i ve frančině. Kromě těchto škol náležejí biskupské církvi anglikánské školy národní (National Schools), jež zařízeny jsou dle Bella, a farní dobročinné (Parochial Charity Schools), které nalézáme hojné ve velkých městech, zejména v Londýně. Nejnižší druh škol jest onen, pro nějž útrpnost sbírá žáky a žákyně na ulici: Školy pro otrhané (Ragged-Schools), v nichž vyučují se dítky docela zanedbané neb opuštěné, jejichž rodiče buď zemřeli nebo vůbec jsou neznámi; zde dostává se jim též přístřeší a stravy. Chudinské školy (Pauper-Schools) jsou pro dítky nemajetné, kteréž od farní osady dostávají almužny. Workhouse-Schools jsou pro děti lidí, kteří zaopatřeni jsou v káznicích. Školy trestnické (Penal-Schools) jsou pro nedospělé trestance. Konečně v dětských školkách (Infant-Schools) chována jsou děcka útlého stáří. ''[[Autor:Viktor Brandt|de B.]]'' {{Prostrkaně|Škol středních}} dle pojmu našeho A. nemá. Snahám po středním vzdělání vyhovují Grammar Schools a Public Schools, také Colleges zvané. Tyto mají kromě přípravy ke zkoušce maturitní synům vznešených a bohatých rodičů poskytnouti vzdělání stavu jejich přiměřeného, při čemž hlavně se přihlíží k tělocviku (zejména sportu), ku plynnému překládání klassiků, k mathematice a jazykům moderním. Klade se více váhy na ducha než na mrtvou literu. Gymnasií státních v '''A'''-ii není; gymnasium tam znamená školu tělocvičnou. Stát nestará se o školství střední. Grammar-Schools i Public-Schools jsou v '''A'''-ii buď podniky soukromé nebo založeny s bohatými nadacemi, že i nemajetní mohou je navštěvovali. Všechny tyto školy zařízeny jsou dle způsobu kollejí, v nichž žáci i professori bydlí a se stravují. — Great Public Schools jsou ústavy, v nichž se dospělejšímu žactvu přednášejí různé vědy. Velkých těchto kollejí jest v '''A'''-ii devět, nejznamenitější vys. škola etonská, kamž bohatí Angličané posílají syny své buď ku přípravným studiím universitním nebo k nabytí vyššího, nikoli však akademického vzdělání. Studijní rok v každé z těchto kollejí vyžaduje nákladu nejméně 100 lib. šterl. (1200 zl. r. č.). Bohatá stipendia jsou při nich založena pro studující chudé. Jiných veřejných a grammatických škol má A. 386, z nichž 37 připadá na Londýn. Zajímavo jest, že v této zemi obchodův a strojův až do roku loňského nebylo žádných škol obchodních nebo technických v našem rozumu; bylyf při každé kolleji zřízeny odbory pro žáky, již hodlali se věnovali obchodu, strojnictví neb inženýrství. Teprve r. 1888 bylo v parlamentě upozorněno na citelný nedostatek obchodního vzdělání theoretického v '''A'''-ii, a v příčině té ihned zahájeny porady. Ustanovení o školách obchodních kommissemi obchodních komor vypracovaná a parlamentem přijatá vyhovují všem požadavkům moderního školství, a poněvadž obchod pro '''A'''-ii jest podmínkou životní, převzal stát školy obchodní ve vlastní správu. Přednášejí se zákony ekonomické a obchodní, mathematika, obchodní zeměpis a moderní jazyky, kterýžto poslední předmět byl v '''A'''-ii posud velmi zanedbáván. Kromě denních založeny jsou i obchodní školy večerní. {{Prostrkaně|Odborné školství}} jest v '''A'''-ii na značném stupni vývoje a téměř pro každý důležitější odbor a řemeslo jsou školy. Jsou to zejména školy hospodářské, zahradnické, tkalcovské, hrnčířské, stavitelské a p. V novější době zařízeny byly i školy dělnické (Worksmans Institutes). Záhy však se ukázalo, že školy tyto večerní pro ohromné množství dělnictva londýnského jsou nedostatečný. R. 1887, kdy v Londýně velká panovala bída mezi dělnickou třídou, přistoupeno ke zbudování »ústavů polytechnických« (Polytechnical Institute), mezi nimiž první místo zaujímá Peoples Palace (palác pro lid); ve dvou létech založeny ještě čtyři podobné velkolepé ústavy v oněch částech metropole, kde přebývá třída dělnická a chudina. Ústavy tyto přístupny jsou dělníkům každého věku; časté přednášky odborníkův o předmětech užitečných, veřejné knihovny, velké tělocvičny, koupele — vše to zřízeno a udržováno jsouc z příspěvků dobročinných napomáhá nejen k tomu, aby zanedbané posud třídě dělnické dostalo se jistého vzdělání, nýbrž i k úlevě nedostatku hmotného, jelikož s ústavy těmito spojeny jsou čajovny, restaurace a kavárny, v nichž dělník za laciný peníz tělesným potřebám zadost činí. {{Prostrkaně|University}} anglické jsou sbory, jež se středními školami nemají žádného spojení. Jim přináleží právo udíleli akademické hodnosti a určovali zákony, dle nichž se propůjčují tyto hodnosti. Až do r. 1855 byla anglická universita vlastně klubem pro bohaté mladíky, kamž otcové jejich je posílali, aby nabyli dobrých známostí společenských. Od té doby však obě nejstarší university, oxfordská a cambridgeská, pracují neustále k tomu, aby byly ústavy vzdělávacími ve smyslu moderním. Universita oxfordská (The Chancellors, Masters and Scholars of the University of Oxford) jest nejstarší a největší vysoké učení v '''A'''-ii. Jako »universitas literaria« objevuje se již ve XII. století. Nejvyšším hodnostářem university jest kancléř (Chancellor), jenž bývá obyčejně zároveň vysokým hodnostářem státním; volí se na čas doživotní a přichází do Oxfordu toliko, když nastupuje svůj úřad anebo když universita bývá poctěna návštěvou královskou. Mocí jeho oděn jest vicekancléř ( Vice-chancellor), pod kterýmžto stojí nadsprávce (High-steward). Vicekancléř se čtyřmi (od něho jmenovanými) provicekancléři stojí v čele university. Všichni funkcionáři, jakož i kuchaři, sklepmistři, skladníci, vrátní, ano i holiči povinni jsou složití úřední přísahu do rukou vicekancléře. Ostatní členové university jsou správci kollejí (Masters), professori, kollejníci (Fellows), stipendisté (Scholars), kaplani, správní úředníci, kostelníci, sluhové, kteřížto všichni jsou immatrikulováni a žijí na útraty university, jež má ročního příjmu půl millionu lib. steri. Služné professorů obnáší 5—600 lib. steri.; někteří mají 1000, kanovníci a professori theologie až 3000 lib. steri, ročně. Správa čili senát universitní vykonává svoji moc i. týdenní radou (Hebdomadal Council), skládající se z vicekancléře, proktorů, osmnácti professorův a správců kollejí, kterážto rada jest zákonodárným sborem universitním a exekutivním komitétem; 2. schůzí (Congregaliem) všech residujících professori!; 3. schůzí hromadnou (Convocation) všech členů universitních. V nejdávnějsích dobách přebývali studující v bytech soukromých, později byli nuceni ubytovali se ve velkých budovách Halls zvaných, z nichž každá stála pod správou »principála«. Ve středověku bylo v Oxfordu a Cambridgi na sta podobných budov, v nichžto studujícím kromě stravy a bytu i vyučování se dostávalo. Kollejí bylo tehdy jen málo, a do těchto přijímali se jen »členové ústavu« (Members of the Foundation), totiž učitelé, představení a bohatí studující, kteří tvořili vlastní universitu a bydlili v kollejích. Časem však otevřely kolleje brány své všem studujícím k universitě náležejícím, čímž »hally« splynuly v kolleje. V Oxfordě jsou nyní jen tři, v Cambridgi žádná. Až do r. 1868 nemohl se nikdo státi akademickým občanem, kdo nenáležel k nějaké kolleji, totiž kdo v ní nepřebýval. Nyní smějí i studující bydliti u tak zvaných »oprávněných mistrů soukromé síně« (Licensed Master of a Private Hall), musí se však podrobiti jistým disciplinárním předpisům. Charley's Hall v Oxfordě jest ostatně jenom jedinou toho druhu. »Halls« nejsou vtěleny ke sboru universitnímu, aniž jsou od státu podporovány. Každá kollej má ročních příjmů nejméně 15.000 lib. sterlinků. Magdalen-College v Oxfordě dostává 40.000, Christchurch College 50.000, Trojická kollej v Cambridgi 55.000 lib. steri. Za jistých okolností smějí si studující sami voliti své byty. Tito studující se nazývají unattached to any College (k žádné kolleji nenáležející). Vyučování však se účastní a rovněž podléhají ohledně svého chování »censurnímu komitétu«. Universita oxfordská skládá se z 25 kollejí, cambridgeská ze 17. Založení nejstarší oxfordské kolleje University College spadá do r. 1249. Větší část ostatních kollejí byla založena v XIII.—XVI. stol., s každou z nich byly spojeny bohaté nadace. Největší a nejnavštěvovanější kollej oxfordská jest Christ Church College. Kollejní budovy jsou z nejzajímavějších pomníkův umění stavitelského, zejména co se týče vnitřního zařízení. Tu panuje starobylá nádhera, obzvláště v jídelnách, jejichžto stěny pokryty jsou podobiznami slavných členův university všech století. Ku každé kolleji pojí se rozsáhlé zahrady, poskytující hojného prostoru k oblíbeným sportům a hrám. Řeky obou měst universitních pokryty jsou lodicemi, v nichž studující po celý téměř rok se připravují k výročnímu veslařskému závodění obou universit v Londýně na hořejší Temži. Každá kollej jest takřka vlastní universitou pro sebe, vypravena jsouc úplným sborem učitelským, knihovnou a vědeckými nástroji. Vyučování děje se od professorů sboru universitnímu náležejících, od učitelů (Tutors) dotčené kolleji náležejících a od učitelů soukromých. Vyučování má ráz seminární. S kathedry přednáší professor jen za příležitosti »mezikollejní přednášky« (Intercollegiate lecture), k níž dostavují se společně studující z pěti až šesti kollejí. Pensa uveřejňují se v univ. časopise »University Gazette«. Ke vstoupení do kolleje třeba podrobiti se při ■ jímací zkoušce. K této může se hlásit! každý šestnáctiletý. Zkouška jest písemní; avšak examinátor, jenž nezná jména kandidátova, nýbrž jen jisté číslo, může i ústně klásti otázky. Ku přijímací zkoušce jest třeba znalosti následujících předmětů : latiny, řečtiny, frančiny, němčiny, arabštipy, sanskrtu, jazyka anglického (dějepis světový a anglický, mluvnice a zeměpis) a mathematiky. Zkoušce z jazyků latinského a anglického musí se podrobiti každý kandidát; z jazyků v ostatních jest mu volno jeden zvoliti. K zápisu se má kandidát dostavili v předepsaném kroji akademickém (cap and gown): dlouhém, černém hávu a černé čtverhranné čapce. Kandidát zapsav své jméno do universitního rejstra skládá trojí přísahu: i. loyálnost k panovníku, 2. že zneuznává a nenávidí papežskou kletbu se všemi jejími následky a 3. že uznává, že cizí vladař v '''A'''-ii žádné moci vykonávali nemá. Po té doporučí se novému akademikovi stanovy, jež mezi jiným obsahují i to, že studujícímu oblékali se jest v oděv tmavý, vlas jeho nesmí býti dlouhý, nýbrž v přiměřeném období stříhán, nemá nosili zbraně kromě lučiště a šípu, nesmí kouřili, divadla navštěvovali a noci po hospodách trávili. Nový student (Freshman) povinen jest dostavili se k dvanácti přednáškám týdně, bohoslužbám přítomen býti, nosili akademický oblek v budově kollejní až do jedné hodiny odpolední, po slunce západu, při bohoslužbách a při návštěvě officiálních osobností. Žádný studující nesmí bez zvláštního povolení opustili kollej po deváté hodině večerní. Bez písemního omluvení pro nepřítomnost v přednášce propadá studující trestu. Tresty jsou buď peněžité, nebo dočasné i úplné vyloučení z university, též vězení. Pobyt na universitách anglických po čas tří semestrů (terms) vyžaduje značného nákladu. Semestry jsou tři a nazývají se Hilary (od 14. led. do květné neděle), Trinity (od květ. ned. do 1. úterka v čci) a Michaelmas (od 10. říj. do 17. pros.). K dosažení akad. hodnosti jest potřebí, aby studující bydlel v obvodu universitního města. Pro studující nemajetné jsou bohaté nadace, ceny a vyznamenání. K dosažení nejnižší hodnosti bakaláře (Bachelor) musí akademik podrobiti se třem zkouškám (Responsions), a to první po pěti, druhé po osmi a třetí po dvanácti semestrech. První a poslední konají se veřejně za přítomnosti obecenstva a zkouší se : z jazyků latinského a řeckého, z filosofie, měřictví a logiky. Při rigorosu třetím zkouší se : z latinských a řeckých klassiků, z mathematiky, dějepisu starověku, bohosloví, filosofie, národohospodářství, přírodovědy a moderních jazyků. Předměty byvše sestaveny předloží se kandidátovi, jenž si může voliti hodnosti anglickými universitami propůjčované; jsou tyto: B. A. — Bachelor of Arts — bakalář umění (filosofie); M. A. = Master of Arts = magister umění; B. C. L. — Bachelor of Civil Law = bak. civil, práva; D. C. L. = Doctor of Civil Law — doktor civil, práva; B. M. = Bachelor of Medicine = bak. lékařství; M. D. = Doctor of Medicine = doktor lékařství; B. D. = Bachelor of Divinity = bak. bohosloví ; D. D. _ Doctor of Divinity — doktor bohosloví; M. B. — Bachelor of Music — bak. hudby; D. M. = Doctor of Music = doktor hudby; Ph. D. = Doctor of Philosophy — doktor filosofie ; D. Sc. = Doctor of Science = doktor věd. Písmenka označující propůjčenou hodnost kladou se vždy za jméno vlastní. {{Prostrkaně|Vyššímu vzdělání děvčat}} věnuje se od r. 1873 velká péče. V tom první krok byl učiněn založením ženských kollejí v Cheltenhamu a v Londýně. Nejvyšši snahu po ženském vzdělání ukojují obě ženské university v Oxfordě a Cambridgi. Na obou universitách, vlastně kollejích (Colleges), přednášejí se tytéž předměty a stejná poměrně panují zařízení | jako na universitách mužských s tou jedinou výjimkou, že kandidátky sice připuštěny jsou ke všem zkouškám, avšak diplomy nebo hodnosti jim se nepropůjčují. Dámy věnující se vědě lékařské vstupují do londýnského ústavu, lékařské školy pro ženské (Medical School for Women) zal. od šiřitelův a přátel emancipačního hnutí ženského. ''[[Autor:Viktor Brandt|de B.]]'' == Jazyk a literatura. == Pro jazyk a literaturu germánského národa, který usedlý jest v Britskú od polovice V. stol. po Kr., obvyklé jsou názvy dva: anglosaský a anglický, ačkoli Angličané nynější jsou přímými potomky kmenů, kteří do Britannie původně se přestěhovali, a jazyk jejich, aspoň co do mluvnického rázu a ducha, tolikéž přímým nástupcem »anglosaštiny«. Avšak růzností názvů naznačuje se, že přirozený rozvoj lidu i mluvy jeho násilně byl přerušen vpádem Normanů (1066). Čelní mezi kmeny, kteří v V. stol. do Britannie vtrhli, byli Anglové a Sasové, a podlé nich dějepisci všecky přistěhovalce nazývali »Ongulseaxan« (lat. Anglosaxones), kteréžto jméno mělo-původně platnost jen politickou. Jazyk svůj rodný spisovatelé jejich nazývají vždycky'»englisc« (lat. nejvíce lingua saxonica) a také nyní tedy měl v by se nazývat! správněji »staroanglickým«. Že však označení toho jest třeba pro pozdější fasi rozvoje jeho, obecně nazývá se jazyk germánských obyvatelův A. od počátků do pol. XIII. stol. anglosaským, odtud pak až po nynějšek anglickým. Doba anglosaská dále dělí se na staroangl osaskou (Anglo-Saxon) do vpádu Normanů (1066) a na novoangíosaskou (Semi-Saxon) od r. 1066 do r. 1250; doba anglická tolikéž má dvě údobí: staroanglické se středoanglickým (Old and Middle English) od pol. XIII. stol. do počátku XVI. stol. a novoanglické (Modem English) od poč. XVI. stol. podnes. Jazyk Anglosasů, ratolesti západní větve germánských národů, různil se ve čtvero nářečí: northumberské na severu, vnitrozemské čili mercijské ve středozemí, západosaské na záp. a jihu, kentské na jihovýchodě ; první dvě byla mluvou Anglů, kentské Jutů. Ve všech zachovaly se památky písemné, nejčetnější v nářečí západosaském, které bylo do jisté míry již vládnoucím jazykem spisovným. — Mluva anglosaská vyniká velikou bohatostí samohláskových zvuků, poněvadž původní stav hláskoslovný rozmanitě jeví se pozměněn působením hlásek sousedních. Souhlásky proti tomu mnohem více udržely se ve stavu původním, jsouce jako v gotštině a skandinavštině na druhém stupni posouvání, ač i tuto různou výslovnost! některých hlásek vznikla rozmanitost, neznámá v jiných nářečích germánských. — Tvarosloví anglosaské proti ostatním nářečím soudobým, zejména proti staré horní němčině, ukazuje již značné rozrušení přípon flexivných a tudy poměrnou chudobu tvarů, která však proti pozdějšímu ofření, jež zavládlo v jazyku anglickém, přece jeví se velikým bohatstvím. (Srov. Edv. Sievers, Angelsächsische Grammatik II. vyd. Halle, 1886.) Vpády a pomíjející vláda Dánů, pfíbuzných s Anglosasy (1016—1042) nepůsobily v jazyk anglosaský, leda že jej obohatily některými slovy. Avšak výbojem normanským r. 1066 jazyk francouzský stal se mluvou vládnoucích kruhův a platnost měl při dvoře, v parlamentě, na soudech i ve školách, kdežto lid podmaněný mluvil svou řečí domácí. Frančina v '''A'''-ii nabyla zvláštního rázu dialektického a brzy se v ní rozvinula dosti značná literatura (anglonormanská). V jazyk domácí s počátku působila jen nepatrně ; teprve na sklonku doby druhé (novoanglosaské) slova francouzská začala přecházeli do mluvy obecpé; než i tu ještě tak nepatrně, že v 57.000 veršů napočítáno pouze 90 výrazů francouzských. Přece však anglosaština rozrušovala se stále a nejvíce tím, že spisovná řeč, dříve již dosti zdárně vytvořená, nemajíc pěstitelů mezi vyššími stavy, ustoupila vládě různých nářečí, kterými psali skoro výhradně jen duchovní. Okolo pol. XIII. stol. dokonáno smíšení normanských přistěhovalců s lidem anglosaským, i šlechta sama dlouhým pobytem v zemi a antagonismem proti Francii se změnila úplně. Již roku 1258 proklamace krále Jindřicha III. vydána jest jakožto první anglická listina úřední a za dalších sto let (1362) sněmovním usnesením nařízeno, aby všecko jednání soudní dálo se po anglicku. Za to však tolik slov francouzských přešlo ve mluvu domácí, že hned na počátku doby počítá se v některých spisech až 10% výrazů cizích, které prvotně ještě držely svůj přízvuk a jen znenáhla se přizpůsobovaly germánskému. Anglosaština sama zatím zbavila se skoro všech ještě zbylých přípon flexivných a které přece podržela, v těch původní hlásky plnější nahradila irrationálným e. Tak vytvořoval se znenáhla jazyk anglický; ale nebylo na počátku doby této ještě jednotné mluvy spisovné, nýbrž psalo se různými dialekty, ježto hlavně ve tři skupiny se liší : nářečí severská (Northern Dialects) od hor skotských po řeky Humber a Ouse; jižní (Southern D.) na jih od Temže a stredozemská (Midland D.) uprostřed mezi oběma. Teprve ve 2. pol. XIV. stol. jednak působením obou universit (v Oxfordě a Cambridgi) a velkými kláštery v jejich okolí, jednak hlavním městem nářečí stredozemská a z nich hlavně východní (East-Midland D. kolem Londýna) nabylo převahy nad ostatními a pak zásluhou vynikajících spisovatelů, hlavně Chaucera a Wickliffa ustálilo se v jazyk spisovný. — Po stránce grammatické tento nový anglický jazyk dostoupil největší možné prostoty. Hláskosloví sice zachovalo poměrně veliké množství odstínů, zvláště vokálních, ale jinak »co nyní možná nazývali mluvnicí v angličině, jest o málo více než gen. sgl. a nom. pl. u podstat, jmen, stupně komparace u přídavných a několik osob a časů slovesa« (Max Müller). Zásoba slov více nežli z polovice jest původu románského, a sice tak, že výrazy, které se táhnou k životu rodinnému, k hospodářství polnímu a domácímu, pak výrazy plavecké a skoro všecka concreta jsou germánská, pak také zájmena a číslovky (mimo řadové second), slovesa pomocná, spojky a předložky (kterým připadá důležitý úkol nahrazovati nedostatky deklinace); za to francouzská (ale s přízvukem germánským !) jsou většinou abstracta, výrazy ze života dvorského a státních poměrů, tituly a názvy hodností. Hlavní přednosti anglického jazyka jsou bohatost, poněvadž v něm shrnuta jest zásoba slov germánských i románských, úsečnost, stručnost a neobyčejná ohebnost, jež přizpůsobili se dovede nejrozmanitějším podrobnostem myšlení. Děje {{Prostrkaně|anglické literatury}} různě se dělívají. Historikové domácí (mezi nimiž nejpřednější místo zaujímá Chambers's Cyclopaedia of English Literature, IV. vyd. v Lond. 1885) obyčejně rozeznávají osmero dob podlé politických dějin národa, které jako všude i v '''A'''-ii rozhodujícím vlivem působily v rozvoj písemnictví. První dobu počítají od počátků po r. 1400 t. j. po smrť Chaucerovu, druhou mezi 1. 1400—1558, třetí od r. 1558 do 1625, čtvrtou od r. 1625—1689, pátou na 1. 1689— 1727 (Augustan age), šestou mezi 1. 1727—1780, sedmou od r. 1780—1830, osmou od r. 1830 podnes. Avšak v tomto rozdělení není s dostatek hleděno k rozvoji jazyka a hlavně nejstarší doba písemnictví odbyta jest příliš povrchně. Také povaha literárních plodů v dobách starších i novějších vymáhá rozdělení jiného. Proto správněji Körting (Grundriss der Gesch. d. engl. Literatur, Münster 1887) dělí takto: I. Dobu staroanglosaskou klade od počátků do vpádu Normanů (1066); II. dobu novoanglosaskou od pol. XI. do pol. XIII. stol.; III. dobu staroanglickou se středoanglickou od pol. XIII. do zač. XVI. stol.; IV. dobu novoanglickou od poč. XVI. stol. podnes, a to: 1. údobí renaissance a reformace od poč. XVI. do i. čtvrt. XVII. stol. (panov. Alžběty a Jakuba I.); 2. údobí puritánův a revoluce od r. 1625 do návratu Stuartů roku 1660; 3. údobí pseudoklassicismu od r. 1660 do smrti Popeovy r. 1744; 4. údobí návratu k básnictví přirozenému od Popea do prvního vystoupení Scottova, t. j. do konce stol. XVIII.; 5. údobí romantiky a literatura). od konce stol. XVIII. do konce let dvacátých t. stok; 6. dobu novoklassicismu a realismu od konce let dvacátých do nynějška. Rozdělení toto jako všecka jiná jest jen přibližné, poněvadž rozvoj literární děje se stálým, nepřetržitým proudem, v němž zcela určitých, ostře vymezených dob nelze stanovit!. '''I.''' {{Prostrkaně|Doba staroanglosaská:}} Ve všech nářečích anglosaských zachovaly se památky písemné. Některé, ač nečetné, psány jsou ještě starým písmem runovým (na př. nápis na kříži ruthwellském), které záhy ustoupilo písmu latinskému. Rukopisy památek anglosaských buď jednotlivě roztroušeny jsou po knihovnách, bud sepsány již za starodávna v kodexy souborné. Z těchto nejdůležitější jsou Codex Vercellensis (o 135 list.), pocházející asi z poč. XI. stol., v kapitulní knihovně vercellské (Piemont), Codex Exoniensis (o 130 list.) z téže doby, v kath. bibliotéce exeterské v '''A'''-ii a Codex Junius XI. v bibl. bodlejské v Oxfordě. Z památek těchto velká většina jsou básně řečí vázanou. Prosa počala se vyvíjeti teprve koncem stol. IX. a obmezena jest skoro úplně na překlady a díla učená nebo učebná. Z básní zase nejvíce jest epických; lyrika pěstována málo; dramatické poesie naprosto není mimo několik dialogických statí duchovních a poučných. — Památky anglosaské mezi všemi germánskými vynikají největší starobylostí. Proto u většiny původce buď vůbec neznáme nebo’ jen nejistě, zhusta také nelze určití, kdy a kde vznikly; a poněvadž mimo to nejstarší básně nedochovaly se v podobě původní, nýbrž jen v přepisech a vzděláních patrně pozdních, nelze dosti jasně soudili o vnitřním a vnějším rozvoji poesie anglosaské. Podobá se pravdě, že Anglosasové balladovité písně a hymny, oslavující bohy a reky domácí, přinesli již s pevniny s sebou na ostrovy. Z nich vyvinulo se epos národní, spočívající na pohanských názorech mythologických a na zkazkách o národních recích. Ale nežli epos toto dospělo k dokonalosti obsahu a formy, zaražen jest rozvoj jeho křesťanstvím. Staré zpěvy národní buď docela vyhynuly, buď předělány jsou duchem křesťanským. Ale povstalo epos nové duchovními pěvci, kteří látky brali z biblí a legend a vkládajíce v ně víru a vřelý cit náboženský oděli je namnoze rázem lyrickým. Podobá se, že poesie pěstována byla nejprve v severnějších končinách mezi Angly a že teprve v IX. stol. přestěhovala se dále na jih mezi Sasy, kde však básně už byly pouze předělávány nářečím západosaským. Mezi Sasy pak také vznikla prosa. Básně anglosaské nebyly skládány pouze ke čtení, nýbrž skutečně ke zpěvu s průvodem harfy. Básník (scop) byl zároveň pěvcem a hudcem, přecházel s místa na místo a při slavnostech písněmi obvcseloval hodovníky. Veliké ceny umělecké ani národní epos anglosaské nemá. Osnova bývá chatrna; hlavní děj přerývá se přes chvíli episodami jen volně připojenými ; charaktery jednajících osob nejsou určité, plastické a nemají psychologické hloubky. Líčen! jest rozervané, chvátavé, pravý opak epického klidu; mluva často drsná, neobratná. Poněkud umělejší jest epos duchovní, ale strádá zase mlhavostí a změkčilostí a nemá mohutnosti eposu národního. Verš básní těchto jest starogermánský, prízvučný alliterující, jen zřídka naskýtá se již také rým. V nečetných básních lyrických na jevo vystupuje zvláštní směs drsnosti a měkkosti, která patrně byla charakteristickou vlastností povahy anglosaské, jež přes všecku příkrou drsnost klonila se ke blouznění a zádumčivým názorům na život. Ze zachovaných památek epiky národní nejstarší a nejdůležitější jest píseň o Beowulfovi (3184 verše), pocházející asi z druhé polovice VII. století (rukopis ze století X.). Líčí, kterak Beowulf podniká boje s netvorem bahenním Grendelem a s matkou jeho, obludou mořskou; pak u vysokém věku ještě se drakem, jejž sice překoná, ale raněn byv v boji zemře. Pověsti o Beowulfovi spočívají dílem na mythických, dílem na historických základech, a skoro jest jisto, že vznikly již ve pravlasti Anglosasů na pevnině. Beowulf snad původně byl nějaký bůh dobrý (slunce, jara), který zlobohy mlhy (Grendela), vln mořských (matky jeho) a zimy (draka) bojem překonává. Později splynul s nějakým historickým rekem toho jména. Osnova básně jest neumělá; částky její jen povrchně v celek spojeny, snad na základě starších písní jednotlivých, básníkem duchovním, ale nehrubě nadaným. Ostatní básně epické jsou jen nepatrné zlomky : Boj o Finnsburg (48 v.) líčí zápas Hnäfa, reka dánského, s many krále Eotův, celkem podobně k episodě, obsažené v písni o Beowulfovi. Waldere (62 v.), dva zlomky básně o téže látce, jež jest předmětem latinské epopeje Waltharius manu fortis od Ekkeharda, mnicha svatohavelského z X. stol., Byrhtnothova smrt (325 v.) vypravuje událost historickou z r. 991, boj a smrť reka v bitvě s Dány. — V Saské kronice (v. níže) zachovalo se několik statí veršovaných: o Aethelstanově vítězství u Brunanburku r. 937 (73 v.); o vybavení patera měst mercijských králem Eadmundem z rukou Dánů roku 942 (13 v.); o korunovaci krále Eadgara roku 972 (20 v.); o smrti téhož krále roku 975 (37 v.); o zajetí a smrti Aethlinga Alfreda r. 1036 (20 v.); o smrti mučenníka Eadwearda roku 979 (34 v.). Cena všech zlomků těchto není valná. — Ne zcela epického obsahu jest báseň o městě Durhamu (20 v.) a Nářek Deóra pěvce (42 v.). Při památkách epiky duchovní částečně jmenují se již básníci Caedmon a Cynewulf, avšak zprávy o nich jsou naprosto nespolehlivé. Pode jménem Caedmonovým uvádějí se tyto básně: Hymnus (9 v.) velebící stvořitele světa; Genesis (2935 v.),.poetické vzdělání genese po Abrahama; Exodus (589 v.) o průchodu Israelitů mořem Rudým; Daniel (765 v.), volné vzdělání knihy Danielovy (po kap. V. 22.) s úvodem o dějích israelských před Danielem ; Kristus a satan (733 v.) o padlých andělech, sestoupení spasitelově do pekel a pokoušení jeho ďáblem ; Judith (350 v.), zlomek děje starozákonního. Skoro o všech těchto básních téměř na jisto dokázáno jest, že ne" pocházejí od nijakého Caedmona; některé slátány jsou z písní zcela různých. Rovně neprávem témuž Caedmonovi přičítá se také Vidění o kri^i, jež částečně zachováno jest nápisem runovým na starobylém kříži kamenném u Ruthwellu v Northumberlandě a úplněji v kodexu vercellském (156 v.). Poněkud bezpečněji dokázána jest aspoň existence druhého básníka Cynewulfa, ačkoli o životě jeho nic podrobného není známo. Však ve třech básních sám se jmenuje skladatelem; jsou tyto: Juliana (731 v.), nehrubě cenný, veršovaný životopis této svaté mučennice. — Elene (1321 v.), legenda o zázračném nalezení sv. Kříže císařovnou Helenou, poeticky dosti zdařilá a cenná. Crist (1694 v.), též dosti cenné zlomky hymnův o trojím příští Kristově na svět. Cynewulfovi chatrným jen právem přičítala se také ještě Cesta Kristova do pekel (137 v.) a důležitější sbírka 89 kratších i delších hádanek epického rázu, které se stanoviska kulturně historického jsou velmi zajímavé. Neznámého původu jsou ještě legenda o sv. Guthlaku (1353 v.), báseň nevalné ceny, vzniklá nejspíše složením dvou různých kusů; pak legenda o sv. Ondřeji (1724 v.) a legenda o ptáku ohniváči (Phoenix, 677 v.), s výkladem křesťansky symbolickým. Zcela suchopárný jest výčet Osudův apoštolských (95 v.). Mimo tyto básně epické zachovaly se také některé verše didaktické: zlomky fysiologa (o pardalu, jenž se přirovnává s Kristem, o velrybě, o obrazu ďábla a o koroptvi) ; výčet Darů člověka a úvahy o nich; Osudy člověka; dvě básnická kázání o Pýše a pokoře, pak o Neupřímnosti lidské; desatero Naučeni otce k synu; ijavedení k \ivotu křesťanskému; o Posledním soudě; o Divech světa; Hádání duše s tělem; Říkadla a přísloví, jež jsou obsažena též v hovoru Šalomouna se Saturnem (506 v.); konečně Kalendář, výčet důležitějších dnů svátým zasvěcených (231 v.), jenž není bez ceny poetické, a básnický výklad názvů liter runových ve 29 slokách. — Z lyrický ch básní světských zachovaly se zlomky jen zcela nepatrné: Žalozpěv vyhnance bolné vzpomínajícího na šťastnější minulost (115 v.); polou dramatický Hovor starce s jinochem o životě námořním (124 v.); Nářek reka nad pobořeným hradem ; Nářek ženy od muže zapuzené ; I jka^ muže, který v cizině zbohatnuv za sebou zve ženu; Nářek nešťastníka vzpomínajícího na bývalé hlaho. Skoro všecky, jak patrno, mají ráz žalostný a měkký. Básník ani jednoho není znám. Duchovní lyrika zastoupena jest pouze překlady žalmů, hymnův a několika modliteb, které mají cenu jen linguistickou. Žaltář, zdá se, že úplně převeden byl verši alliteruí jícími, a překladatelem jmenuje se Aldhelm (t 7°9.h ačkoli domnění toto jest pochybno. Nejpřednějším zástupcem prosy anglosaské jest král Alfred, jenž chtěje hlavně mezi duchovenstvem zdivočilým krutými dobami válečnými šířiti zase lepší vzdělání, jal se překládat! užitečné spisy latinské na jazyk rodný. Přeložil papeže Řehoře navedení k řádné správě duchovního úřadu (Cura pastoralis), Bedovy Děje církve anglické, Orosiúv Dějepis, k němuž připojil samostatný přehled zeměpisu Germanie, a cestopisy seveřanův Othera a Wulfstana; pak Bo'étWiovopojcdnáníDeconsolationephilosophiae a sv. Augustina Soliloquia. Sloh jeho zvlás-tě v pozdějších pracích jest lahodný a vytříbený. Alfred pořídil též sbírku anglosaských zákonů v a staral se o spořádání a pokračování (do roku 1058 po Kr.) Kroniky anglosaské, jež dosud se zachovala. Také povzbuzoval k činnosti i jiné spisovatele, z nichžto zvláště biskup Werfrith jest znám jakožto překladatel dialogů papeže Řehoře I. Druhý, neméně plodný, ač méně samostatný prosaik té doby byl opat Alfric, jenž překládal díla theologická, důležitá méně literárně než linguisticky a kulturně. Jako třetí řadí se k nim biskup Wulfstan, jemuž přičítají se překlady 53 homilií čili kázání, ač asi jen některé právem. Mimo práce těchto známých původců zachovaly se ještě jiné prosaické památky spisovatelů neznámých: překlady žalmův, evangelií, kázání, životy svátých, překlad distich Catonových, dvě knihy lékařských předpisův a asi pěti slovářů, které ovšem mají cenu jen pro děje jazyka. '''II.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglosaská}} (od vpádu Normanů do polovice XIII. stol.). Literatura anglosaská, která již na sklonku předešlé doby chýlila se k úpadku, výbojem normanským velmi utrpěla, a stálé tehdejší boje o trůn, jakož i útisky lidu domácího, nebyly příznivý rozvoji písemnictví. Poesie národní také zcela zanikla a skoro jen duchovní látky ještě měly pěstitele. Přece však zachovalo se několik důležitých památek : Orrmulum, sbírka 32 homilií veršovaných (více nežli 20.000 v.), které mnich Orrm na rozhraní XII. a XIII. stol. složil na základě pramenů latinských. Dále veršovaná parafraso Genese (2536 v.) a Exodu (1624 v.) od neznámého skladatele^ asi z polovice XIII. stol. Pak veršované Životy světic Juliany, Markéty a Kateřiny, z nichž nejzdařilejší jest poslední. Mimo to všeliké homilie a kázání, jako Hali Maidenhead (Chvála panenství), Wohunge of Ure Lover de (Touha duše po lásce Kristově) a hlavně Poéma morale, které důrazně vyzývá k pokání a drasticky líčí muka pekelná. Ještě větší cenu má prosaická Ancren Riwle (Anachoretarum Regula), návod k životu klášternímu, jejž důstojným slohem sepsal bezpochyby biskup Richard le Poor (zemř. 1237). — Allegorisující přírodopis, který již v předešlé době měl pěstitele, zastoupen tuto rozsáhlejším dílem původce neznámého, jež známo jest pod názvem Bestiarium. Cennější jest The Owl and the Nightingale (1792 v.) hádka sovy, jakožto zástupkyně mrzoutského stáří, se slavíkem, jenž mluví za veselou mladost. Báseň vyniká zdravým realismem a obsahuje mnoho připomínek událostí časových. Zcela světského rázu jest žertovná Dame Sirith, jež vznikla patrně již na samém sklonku doby. Nejrozsáhlejší konečně skladbou této doby jest veršovaná báječná historie A. od dobytí Tróje po rok 689 po Kr., nazvaná Layamon’s Brut (32.241 v.) od kněze, jenž sám sebe jmenuje Layamonem a žil okolo r. 1200. Pramenem mu byl normanský Roman de Brut, jejž sepsal trou věře Wace zase na základě latinské kroniky mnicha Galfrida Monmouthského. Dosti mnoho jest duchovních písní z této doby, zvláště mariánských, a jeví se v nich vřelý cit a upřímná zbožnost. Z básníků lyrických jen františkán Tomáš de Hales jménem jest znám. — Do novoanglosaské doby také třeba vřaditi Sbírku veršovaných přísloví, jejížto původ neprávem přičítá se králi Alfredovi. — Byla-li doba tato nepříznivá písemnictví anglosaskému, přála přece literatuře anglonormanské a latinské, této zejména naukové. Ano, dvůr krále Jindřicha II. a choti jeho Eleonory byl vedlé anglonormanských trouvěrův a provenjalských troubadourův útulkem i keltských bardů, jediné tedy anglosaské pěvce vylučuje. '''III.''' {{Prostrkaně|Doba staroanglická}} počítá se od pol. XIII. do pol. XIV. stol., středoanglická odtud do počátku stol. XVI. Povaha literatury v obou byla podstatou podobna. Politické události byly velmi bouřlivé a nedaly vzniknouti delšímu míru, až konečně Jindřichem VII. zaveden pořádek stálý. Přes to písemnictví aspoň připravovalo se k rozkvětu hlavně proto, že normanští přistěhovalci úplně sloučili se s domácím lidem anglosaským, a že dokonáno znenáhla vytváření nové mluvy spisovné. Literatura na počátku doby má ještě ráz středověký a podléhá vlivům románským; jeví také příkré protivy polobarbarské surovosti citu i vkusu vedlé strojenosti až nadsazované a téměř novodobého citlivůstkářství. Okolo pol. XIV. stol. Chaucer a jeho stoupenci v básních prozrazují účinky renaissance ; na sklonku doby, kdy bojem obou růží zničen stát středověký, a s Tudory uvedeno zřízení moderní, i literatura nabývá rázu moderního, částečně též působením tisku, jenž zaveden byl do A. WiHarn em Caxtonem r. 1477. Větší část literárních památek této doby náleží do kategorie veršovaných románů rytířských, které tenkráte byly předmětem epické poesie po vší Evropě. Nejvíce zdělávány jsou látky o Karlu Velikém a králi Artušovi, méně hojně látky staroklassické, byzantské a východozemské, zcela zřídka germánské, všecky podlé vzorů francouzských. Patrno z toho, že básně byly zábavou hlavně vyšších tříd společenských ; jen vzácně vyskytují se také písně specificky anglické, jež lidu samému zpívali potulní pěvci. Tohoto posledního způsobu jsou asi jen tyto; King Horn, pověst o dobrodružstvích králevice dánského bezpochyby přinesená do A. Dány, ale neznámým básníkem vzdělaná na sklonku XIII. stol. Zcela podobného obsahu jest Havelok, pověst patrně též dánská, v samostatnější versi z let 1280—90, ačkoli také po francouzsku byla vzdělána pod názvem »Lai d’Haveloc le Danois«. Rozsáhlejší jest epos Guy of Warwick (r 1.976 v.) Z první čtvrti XIV. stol., založené bezpochyby na národních pověstech anglických, jakkoli v nynějším tvaru zase ukazuje na vzory francouzské. Velmi pestrá obsahem jest báseň téže doby Beves of Hamtoun, jejížto rek podniká boje s draky, obry a podobnými netvory. Snad obsahuje velmi znetvořené zbytky mjdhických pověstí národních (Bevis-Beówa-Beó wulf?), ale v nynější podobě ukazuje na vzor francouzský. Jen částečně z germánských pramenů čerpán jest William of Pálenie (z polovice XIV. stol.); obsahuje spletité, ale pěkně vypravované příběhy prince, který rozmanitým rekovstvím dobude dcery císaře římského. Byla to bezpochyby pověst normanská jako také sir Gou'ther, obměna pověsti o Robertu ďáblu, kterou (ve 63 slokách po 12 verších) na počátku stol. XV. složil nějaký potulný pěvec a jeviště děje zajímavým způsobem přeložil do Rakous. Z pověstí karolinských zachoval se zlomek písně o Rotandovi (1049 v.) asi ze 2. polovice XV. stol. ; pak ještě ze XIV. stol. větší kus eposu pod názvem Sir F er umbras (jemuž vzorem byl francouzský román Fierabras) a The Sowdone of Babylone and of Ferumbras his Sone ze stol. XV.; dále Sir Otuel a Tne Romance of Duke Rowland and Sir Otuell of Spayne, obojí volné, ale nehrubě zdařilé překlady starofrancouzské pověsti o Otinelovi. Pak The Sege of Melayne, zlomek o bojích Karla Vel. před Milánem, Rouland and Vernagu, pestrá směs různých dobrodružství, a konečně humoristické vypravování (asi již z XV. stol.) The Taill of Rauf Coilyar. K pověstem karolinským počítává se také — ačkoli spíše byzantského původu jest — Floris and Blauncheflur, pěkná povídka o něžné lásce milenců sotva dětskému věku odrostlých. Anglické vzdělání nějaký neznámý básník způsobil okolo pol. XIV. století podlé básně starofrancouzské. Podobně samostatná, ale později s karolinskými látkami ve spojení uvedená jest povídka o věrném přátelství Amisa a Amila, jež po anglicku vzdělána byla hned někdy ku konci stol. XIII. pod názvem Amis and Amiloun. Z kruhu pověstí keltských (britských), které však do angl. literatury nevnikly přímo z Walesu, nýbrž také prostředkem poesie francouzské, zachovaly se básně tyto: Sir Trisirem, známá povídka o lásce Tristramově k Isoldě. Anglická báseň celkem jest chatrna,. ač pochází snad již ze sklonku XIII. stol. Básník neznámý dokládá se Tomášem z Erceldounu, ale bezpochyby pramenem jeho byl týž Tomáš, k němuž i ukazuje Němec Gottfried Strassburský. — Ze XIV. stol. jsou Arthur, stručná historie tohoto báječného krále podlé kroniky Galfrida Monmouthského, a The Aunters of Arthur at the Tannvathelan. Daleko důležitější cenou i rozsahem jest Morte Arthure, jenž líčí, kterak Artuš s římským císařem Luciem Iberiem bojoval, zvítězil, ale raněn byv zemřel. Básníkem jmenuje se Huchown »of the Awle Ryale« (Aula realis), snad skotský pán Sir Hugh of Eglintoun, jenž zemřel okolo r. 1381. Kdokoli byl Huchown, jisto jest, že náleží k nejúspěšnějším básníkům této doby. Také ještě poeticky vzdělal biblickou povídku o Susanně a Danieli (Pystyl of Swete Suswane). — Podobně zdárným básníkem současně byl též neznámý skladatel eposu Sir Gaivain and the Green Knight, které ze všech anglických artušovských jest nejlepší. Od téhož spisovatele jsou též kratší, neméně zdařilé básně: The Pearl, v níž básník truchlící nad ztrátou dcery své vidí ji ve slávě nebeské; Cleanness, allegorické zpodobení cudnosti řadou povíJek biblických, a Patience, parafrase příběhu Jonášova. Již na konec doby spadají ještě dvě jiná skládání artušovská Gotagrus and Gaivain, bezpochyby od skotského básníka Clerica z Tranenta (zemř. r. 1507), a Lancelot of the Laik skladatele neznámého. Obsahem konečně příbuzný jest také Sir Launfal. — K artušovským básním řadí se pověsti o sv. grálu, z nichžto nejdůležitější jest zlomek o Josefu 7 Arimathie neznámého skladatele asi z polovice XIV. stol. a Lyfe of Joseph, veršovaný životopis, jejž okolo r. 1502 složil nějaký mnich glastonburský. Z látek {{Prostrkaně|antických}} jako všude i v '''A'''-ii nejoblíbenější byla pověst o Alexandru Velikém. Vzdělána byla okolo polov. XIV. stol. alliterujícími verši pod názvem Alisaunder od neznámého básníka, z jehož práce zachovaly se značné zlomky. Pramenem mu bylo patrně středolat. vzděláni Pseudokallisthena. Za to patrně na pramen francouzský ukazuje jiná báseň rýmovaná Lyfe of Alisaunder, složená později a po stránce aesthetické cennější. •— Také letopisy Trójské byly oblíbeny. Nejobsáhlejší jest vzdělání The Gest Hystoriale of the Destruction of Troy (o 14.044 alliter. dvojverších), složené asi ve 2.'pol. XIV. stol. podlé Guida de Colonna. Básníkem jmenuje se zase Huchown. ale není to dokázáno. Jiné vzdělání téže látky The Seege (Batayle) of Troy (podlé Dareta) známo jest ve dvou recensích, a ještě jiné, dosud nevydané, nalézá se v rukopise Bodlejské knihovny v Oxfordě. Také Lydgate, Chaucer a skotský pěvec Barbour vzdělali části pověsti trójské. Pochybný jest antický původ pověsti o císaři Octavianu, která po anglicku byla vzdělána dle francouz. pramene ode dvou různých básníků. — N0vellistického rázu jsou The Sevyn Sages (Sedmero mudrců), cyklus povídek ve středověku vůbec oblíbených; anglickým jazykem vzdělány byly na poč. a na konci XIV. stol. dle vzorů francouzských. — Plody prostě fantastické jsou Generydes a The Erl of Tolous. Onen ukazuje na nějaký pramen franc., jenž dosud není znám, a poněvadž patrně napodobí Chaucera, vznikl nepochybně teprve na sklonku XV. stol. — Starší jest druhé dílo spočívající na ději historickém, ale až k nepoznání zastřeném dobrodružnými přídavky. Vedlé pověstí po všem středověku oblíbených staroanglická literatura honosí se několika básněmi obsahu historického, které ovšem směšují hrubé smyšlénky s dějepisnou pravdou. Tak Robert, mnich glocesterský, na základě latinských kronik (hlavně Galfrida Monmouthského, ale také jiných) po r. 1297 veršem složil obsáhlou kroniku A. od Bruta po r. 1271. Podobně Robert Mannyng of Brunne na poč. XIV. stol. přeložil kroniku Petra Langtofta, v níž vypsány jsou děje A. od báječ. krále Keltů Cadwaladera po Edwarda I. (1271) veršem alexandrinským. Důležitější těchto kronik jest Bruce, veršované líčení života skotského krále Roberta Bruce v k 1286—1335, které sepsal skotský básník ]ohn Barbour (* 1316 [1330?] — + 1395), známý též básní o Tróji a některými legendami. Bruce založil na ústním podání a zachoval mnoho zpráv, které by jinak byly se ztratily. Líčí živě a s patrnou horoucí láskou k vlasti, tak že báseň jeho vyniká i rozsahem (13.531 v.) i důležitostí historickou i značnou cenou aesthetickou. Na ní částečně založil svou Orygrnale Cronykil of Scotland Andrew Wyntown (zemř. po r. 1420). Barbourovi nadšením vlasteneckým podobá se Henry the M instrel, řečený také Blind Harry, slepec, jenž žil okolo pol. XV. stol. jako pěvec potulný a eposem v pravdě národním oslavil rekovské činy skotského reka Wallace. Méně významné, ale přece cenné jsou hist, básně skrovnějšího rozsahu, jako Richard Coeur de Lion od neznámého skladatele, který (v 1. poi. XIV. stol.) pracoval podlé předlohy francouzské, ale krále líčí jako reka národního; pak Richard the Redeless z r. 1399, ve kterém bezpochyby sám Vilém Langley čili Langland (v. níže) vypisuje neplechy Richarda II.; konečně The Crowned King z r. 1415, napomenutí králi Jindřichu V., když hodlal podniknout; válku s Francií. — Zcela zvláštního rázu jest skládání nadepsané Thomas Erceldoune. Rekem jest básník tohoto jména, bezpochyby osoba historická, o níž zmiňuje se Robert Mannyng v kronice. Básník má vidění, v němž prorokuje události ze skotskoanglických dějin XIV. stol., ale patrně už po nich. Skladatel neznámý žil bezpochyby na poč. XV. stol. Na základě pověstí rytířských a událostí historických, částečně také ještě posledních zbytků mythických, jakkoli již k nepoznání zastřených a změněných, v době staroanglické vznikla hojná poesie národních ballad, jež zpívány byvše skutečně lidem samým a potulnými pěvci, mají ráz samorostlé poetické svěžesti a mohutnosti, ale líčen! úryvkovité, neuhlazené. Bohatým pramenem byly jim zejména pohraničné boje Skotů s Angličany. Ballady tyto původně podávány byvše s otce na syna jen ústně, teprve pozdě zapisovány jsou, pročež se v nich namnoze starožitné kusy střídají s přídavky pozdějšími. První sbírku jich vydal r. 1765 biskup Percy {Reliques of Ancient English Poetry)-, od té doby pak častěji sbírány a vydávány jsou též od jiných. Walter Scott sebral ballady z pomezí skotskoanglického ''(The Minstrelsy of the Scottish Border)''. Mezi {{Prostrkaně|básníky}} této doby několik mužů vyniká tak, že třeba jest činnost jejich ocenili zvláště. Jest to především William Langley (čili Langland, nar. 1331, zemř. 1399?), nejhlubší myslitel mezi literáty angl. středověku. Báseň jeho Piers the Ploughman jest řada allegorií, které v podobě vidění »Piersa oráče« rozebírají rozmanité stránky světského i církevního života, leckdy po mystickú zastřeně, ale jindy také realisticky a porůznu i s lehkým humorem. Básníku protiví se vnější řády církve a farisejské spoléhání na vlastní dokonalost. Myšlénky jeho jsou do jisté míry příbuzný pozdějšímu puritanismu. Stesky Langlandovy na neřesti církevní nějakému vrstevníku, jinak neznámému, daty podnět k sepsání satiry Piers the Ploughman’s Credo, ve které trpce tepe minority, karmelity, augustiány a dominikány. Pak se opírají o Langlanda ještě menší dvě básně : God spede the Plough, stesky na utiskování rolníků daněmi a žertovná povídka How the Plowman learned his Paternoster. Plodnější co do počtu básní a slavnější působením v rozvoj literatury, ale daleko méně národní nežli Langiand byl Geoffrey Chaucer († 1400), od něhož mnozí historikové literaturu anglickou teprve začínají. Pocházel z rodiny normanskofrancouzské a již tím otevřen měl přístup k různým hodnostem a úřadům. Byl důkladně vzdělán a na cestách, jež jako diplomat konal do Italie, Flander a Francie, názory a zkušenosti své valně rozšířil. Proto literární práce jeho založeny jsou na širším rozhledu po písemnictví také ostatních národův evropských, a zejména též na znalosti děl staroklassických, jakožto první plody renaissance. Chaucer dále byl první znamenitý spisovatel neduchovní, první způsobil si školu napodobitelův, ačkoli mu z nich nikdo se nevyrovnal, a s Wyclifem největší měl zásluhu o ustálení novoanglické řeči spisovné. Činnost jeho literární děliti lze ve tři doby. V první, jež sahá po jeho první cestu do Italie (1372), sepsal podlé vzorů francouzských mimo menší básně hlavně The Romaunt of the Rose a The Boke of the Duchesse. Román o růži, jenž byl překladem franc, básně allegorické, Guillauma de Loris (J 1260) a Jeana de Méun (f 1318), se ztratil. The Booke of the Duchesse čili The Dethe of Blaunche the Duchesse jest alleg. báseň na smrť vévodkyně Blanky z Lancastru (j-1319) obsahu velmi pestrého, vybraného z Ovídiových »Proměn« a z franc, pramenů. Aesthetická cena básně není valná. Cennější jsou již básně druhého období (do r. 1384), ve kterém Chaucer se spravoval vzory vlaskými. The Lyfe of seynt Cecile dle »Zlaté legendy« Jakuba de Voragine vložen později též do »Canterburských povídek«. The Parlament of Foules (Sněm ptačí), v němž básník ve snu rozhoduje o námluvách tří orlův ucházejících se o mladou orlici, co do látky vzat z Ciceronova spisu »De republica«, z Dantovy »Božské komédie«, z Boccacciovy »Teseidy« a ze spisu »De planetu naturae« od Alana ab Insulis. The Complaynte of Mars jest alleg. báseň plná mythologických a astronomických narážek o lásce vévodkyně Yorské k lordu Huntingdonu. Palamon and Arcite se zachoval jen ve zlomcích ; bylo to první vzdělání Boccacciovy »Teseidy«, kterou Chaucer později v »Canterburských povídkách« uvedl v jiném tvaru jako vypravování rytířovo. Podobného obsahu byla Anelida and Arche, z níž také jen zlomek jest zachován. V překlad Boěthiova spisu »De consolatione philosophiae« Chaucer vložil básničku The Former Age, chválu zlatého věku. Troyliis and Cryseyde zakládá se zase na Boccacciově povídce »Filostrato«. The House of Fame, báseň alleg., obsahuje mnoho vzpomínek z Dantovy »Božské komédie«. Básník líčí, kterak ve snu ocitl se nejprve v domě Venušině, odkud jej orel donesl do domu Slávy. The Legend of Good Women vypravuje pověsti o Kleopatře, Thisbě, Didoně, Hypsipyle, Medei, Lucretii a j. Podnět k ní vzat z Boccacciovy knihy »De claris mulieribus«. Mimo tyto větší básně Chaucer sepsal také některé menší hříčky lyrického rázu, jako Mars and Venus, Truth, The Compleynt of Venus, Genti/ness, Luck of Steadfastness, Fortune, Adam Scrivener. Chaucerovo nejpůvodnější a v pravdě mistrovské dílo z doby třetí jsou Canterbury Tales, v nichžto básník podal živý obraz téměř všech stavů své doby. Sešlo se kdysi 29 poutníků různého stavu a věku na cestě k sv. Tomáši Canterburskému v Southwarku a umluvili se, že každý na cestě tam a zpět po dvou povídkách bude vypravovat!. Básník napsal pouze 23 povídky bezpochyby proto, že smrť nedala mu díla dokončili, ale i v těch tónem vypravování vystihl povahu každého povidače a nakreslil v pestrém střídání obsahu vážného se žertovným rozmarně zábavné i do podrobností živé obrázky svých vrstevníků. Žertovné povídky jsou četnější a také vážné mají lehký nádech humoristický; v některých vystupuje z mezí toho, co nyní pokládá se za slušné, ale přece nikde není nemravný. Látku povídek svých Chaucer sebral z pramenů nejrůznějších, ale úpravou její jest úplně svůj. Má se za to, že seřadění příběhů napodobil podlé Boccacciova »Dekamerone« ; avšak podobně sevřeny v jednotný rámec byly také mnohé jiné sbírky povídek ve středověku a nepochybne jest, napodobil-li Chaucer vůbec, že pravdě podobností daleko vynikl nad Boccaccia. Z vrstevníků, kteří Chaucerovým příkladem se spravovali, nejdůležitější jsou asi tito: John Gower (* 1325 — † 1408), Chaucerův osobní přítel, který mimo všeliké básně latinské a francouzské sepsal též po anglicku několik politických písní a hlavně allegorické líčení lásky (Confessio amantis) s vloženými stesky na lásky bol a příkladnými povídkami. Báseň tato jest patrnější rozsahem (30.000 v.) a významem kulturně historickým, nežli cenou uměleckou, jakkoli verš Gowerův jest hladký a mluva dosti lahodná. Thomas Occleve čili Hoccleve (*1370 — † 1454) sepsal mimo jiné méně důležité kusy báseň poučnou The Governai/ of Princes větším dílem pouze překladem traktátu »De regimine principům« od Guida de Colonna (z r. 1280) a vložil do ní žalozpěv nad smrtí Chaucerovou (Lament of Chaucer). John Lydgate (* 1373 † 1460), básník velmi plodný, ač málo původní a obsažný, z jehož spisů dosud jen málo bylo vydáno. Nejznámější jsou: humoristická ballada London Lyckpenny; veršované vzdělání Boccacciova spisu »De casibus virorum illustrium« pod názvem The Fall of Princes', děje thébské války Tne Storie of Thebes ; letopisy trójské The Troy Booke; legenda St. Alban and Amphabel a konečně pfeklad Aesopa. Lydgata napodobil později Stephen Hawes, jenž roku 1506 složil veliké allegorickoromantické epos Passtyme of Pleasure. Allegorické básně a eklogy — první, jak se zdá, v angl. vůbec — psal též Alex. Barclay (f 1552), jenž známější jest překladem satirické »Lodi bláznů« z němčiny Šeb. Brandta. Napodobitelem Chaucerovým jest také král skotský Jakub I. (* 1394 — J 1436), jenž v básni nadepsané The King’s Quhair (kniha králova) allegoricky vylíčil lásku svou k Johanně Beaufortové, která byla jeho chotí od r. 1424. Verše jeho jsou vkusné, duchaplné. Přičítají se mu také, ač ne' s úplnou jistotou, dvě básně humoristické: Peblis to the Play a Christis Kirk of the Green. Konečně i skotský skladatel bajek Robert Henryson (* 1430 — † 1507) směrem Chaucerovým pokračoval v básni »Troylus and Cryseyde« a sepsal Orfea a Eurydiku, allegorii mravokárnou The Bludy Serk a některé menší plody podobné. Jako v jiných středověkých literaturách nalézáme i ve staroanglické četné památky obsahu duchovního. V'elikolepá jest osnovou a provedením značné nad průměrné skladby podobné vyniká Cursor mundi (skoro 25.000 v.), parafraso biblických dějů čelících ke spasení člověčenstva, a to od stvoření světa až do stavu, jaký bude po dni soudném. Vloženy jsou četné legendy. Báseň vznikla v sev. končinách A. někdy ve XIV. stok; původce není znám. Podobné vzdělání biblických dějin zachováno jest v rukopise kolleje Svatojanské v Cambridgi. — Žalmy Davidovy přelož, jsou nejprve veršem v první čtvrti stol. XIV. od neznámého básníka nářečím severským; pak je ok. r. 1380 řečí nevázanou převedl Nicholas Hereford, a třetí, veršovaný překlad přičítá se Theod. Bramptonovi. — Také evangelia přeložena jsou (ovšem prosou) aspoň dvakrát: jednou dialektem severským (Lindisfarne Gospels); druhý překlad klade se až do XI. stol. — Hojně vzdělávány jsou legendy svátých a zachovaly se buď ve sbírkách, buď jednotlivě. Sbírek počítá se šest. Jihoanglická zapsána jest v četných rukopisech z různých dob od XIV. do XVI. stol. a zdá se, že vznikla již asi v pol. XIII. stol. společnou prací mnichů glocesterských (snad se účastnil též kronikář Robert), a sice neodvisle od Zlaté legendy t. řeč. Jakuba de Voragine, která vznikla asi současně. Větší cenu básnickou má Severoanglická sbírka z diécése durhamské z poč. stol. XIV. Všecky legendy mají ráz jednotný a bezpochyby jsou dílem jediného básníka, jenž vypravuje živě a poutavě. Cenou této sbírce rovnají se legendy básníka Barbour a, který podlé Zlaté legendy a jin. pram, zveršoval 50 životů svátých. Prosou psány jsou legendy čtvrté sbírky, Festial, t. j. homiliář a legendář se 40 životy svátých, jejž ok. r. 1400 sestavil John Mirkus, kapitulář kláštera lilleshulského, zase nejvíce dle Zlaté legendy, ale částečně též dle povídek známých pod názvem »Gesta Romanorum«. Třináct životů světic zveršoval také Osbern Bokenam, mnich řádu augustiánského v Suffolku (od r. 1443—46). Konečně také Zlatá legenda Jakuba de Voragine přímo prosou přeložena jest (1438) a zachovala se jednak v rukopise, jednak tiskem Caxtonovým. Překladatel jinak neznámý přidržuje se těsně franc, vzdělání Jehana Vignay (z r. 1380). Mimo tyto svody zachovaly se hojné legendy jednotlivé, ceny větší menší, jako Mládí Ježíšovo, Stvoření světa, Magdalena, Marina, Eufrosyne, Christina, Dorota, Erasmus, Robert of Cisyle, Kateřina (několikrát) a životy jiných svátých, pak různé legendy Mariánské, Alexius, Patrik, Tomáš Becket, konečně Theofilus a Vidění Tundalovo. — Všeobecně nábožensky poučného obsahu jsou básně vynikající hloubkou myšlének, jež na poč. XIV. stol. sepsal William ofShoreham, mnich kláštera leedského. K nim řadí se též básně Myrour of Tyfe a The Pricke of Conscience od vrstevníka Shorehamova Rich. Rolla, jenž ještě důležitější jest jako skladatel poučných traktátů prosaických. Obecně poučná jsou Hendyngova přísloví, tak řečená od refrainu, kterým zavírají se sloky šestiřádkové, obsahující výklad na přísloví, přidané vždycky řádkou sedmou s dodatkem »quoth Hendyng«. Vznikla někdy koncem století XIH, Hendyng uvádí se synem Marcolfovým a byl patrně nějakou osobou prostonárodně mythickou, není-li prostě zosobněním duševní obratnosti (hende — zručný). — Poměrně jen skrovné péče ve staroanglické literatuře dostalo se bajce. Bajka o lišce a vlku obratným a živým slohem vzdělána jest neznámým básníkem v poslední čtvrti XIII. stol. Pak teprve ku konci XV. stol. skotský učitel a básník Robert Henryson sepsal 13 zábavných bajek rázu aesopského. — Poněkud hojněji vzdělávány jsou povídky šprýmovné a také vážnější krátké novelky podlé vzoru francouzského lai. Vážnější jest na př. Lai de f resne, příběh dívky od rodičův odložené pod jasan (Fresne). Vzdělán jest neznámým básníkem dle franc, povídky od Marie de France někdy na poč. XIV. stol. Humoristické jsou The Land of Cockaygne a Sir Orfeo, obě neznámého původu. První jest starší (ještě ze XIII. stol.) a líčí žertovně zemi lenochův a labužníků, druhá (z poč. XIV. stol.) jest prostomyslně žertovné překroucení starého mythu o Orfeovi a Eurydice. V době staroangl. již také vyvíjejí se první zárodky dramata, a sice jakové středověku všude, na půdě církevní. Církev totiž pro poučení věřících děje biblické, zejména utrpení Spasitele (mysteria), pak také scény ze života svátých (miracula) představovala mimicky ve chrámech, a sice prvotně duchovenstvem a po latinskú. O hrách takových v '''A'''-ii jsou zprávy ukazující již do stol. XII. Záhy překládány jsou do jazyka národního a vkládány Ottftv Slovník Naučný, sv. II. 6/2 1889. pro zábavu diváků žertovné meziděje (interludes), načež sepisovány jsou také hned jazykem lidu; časem pak vytvořen i nový druh her allegoricky poučných (moralities). Pak už jich nedávalo duchovenstvo v kostelích, nýbrž obyčejně cechové řemeslníkův o slavnostech (na př. o Božím těle a j.) na veřejných místech a na jevištích přenosných. Hry tyto byly oblíbeny hlavně ve 2. pol. XIV. stol. avi. pol. XV. stol. a skládání jich bylo v rozkvětu; po po té nastal úpadek, ač provozovány jsou ještě i v XVI., ano na některých místech i v XVII. století. Nejstarší zachovaná hra jazykem anglickým jest The Harrowing of the Hell, dialogické líčení, kterak Spasitel vstoupil do pekel. Vznikla někdy za Eduarda II. (1273—1307). Pozdějších jsou zachovány hojné sbírky, z nichžto čelné jsou : Townley Mysteries (8 kusů starozákonních, 23 z Nov. zákona), jež provozovány byly bezpochyby ve Woodkirku yorkshirském; Coventry Mysteries (42 kusy, z nichžto 8 ze Starého, ostatní z Nového zákona) provozovány bývaly v městě Coventry od cechů řemeslnických ; Chester Mysteries (25 kusů, z nichž 5 starozákonních), jež hrávali cechové chesterští o svatodušních svátcích; York Mysteries hrávány v Yorku o Božím těle. K nim řadí sc ještě hry řečené Digbyjské (2 myst., 1 mirac. a i moral.). Spisovatelé všech těchto her známi nejsou. Hry samy nikterak nevynikají umělou osnovou děje ; jsou jen řady scén, ale nezřídka dramaticky úchvatných a slohu přes mnohé drsnosti zhusta velmi vzletného. Základní nálada ponejvíce jest tragická; ale o zábavu postaráno jednak směšnými meziději, jednak směšnými osobami jednotlivými (úloha komická nejčastěji připadá ďáblu). Zdravý realismus, prostoduchý tón národní a výborný humor her těchto způsobil, že na jejich základě vyvinulo se hned v následující době drama dokonalé. Také poesie lyrická hojně a zdárně jest pěstována, a to písně duchovní i světské, mezi nimiž naskýtají se již také ostře satirické kusy politické. Tón jejich jest všude národní, a forma vskutku zpěvná. Jednotlivé plody posud jsou po různých rukopisech roztroušeny a skladatelé jejich většinou neznámi. Jeden básník politický však přece sám sebe jmenuje, ač jinak ze života svého nic nepověděl: Laurence Minot, jehož písně obsahem táhnou se k válkám se Skoty a Francouzi. I prosa doby této svědčí o čilém ruchu literárním. Jest rázu dvojího: zábavná a poučná. Zábavná obsahuje romány, jež podlé veršovaných povídek rytířských byly rozvedeny v řeč nevázanou; ano některé jen v podobě prosaické se zachovaly. Nejčelnější z nich jsou: Merlin, prvotné příběhy krále Artuše (asi z r. 1450). Pak podlé básně Huchownovy Morte Arthure Thomas Malory v 1. 1469—70 vzdělal prosou román téhož jména slohem živým a lahodným. Z frančiny Caxton přeložil a vytiskl Lyf of the Noble and Crysten Prynce Charles the Grete, pak Letopisy Trójské (Recuyell of the Histoires of Troy), jež byly zároveň první angl. knihou tištěnou, Aenei du a mnoho jiných knih podobných, jež všecky sám také vytiskl. Také život Josefa Arimatejského (pověst o grálu) dvakrát vzdělán byl prosou. Na rozhraní mezi prostě zábavnými a poučnými spisy jest slavný cestopis rytíře Johna Maundevilla, jenž přeložen byl do všech jazykův evropských (též do češtiny). Maundeville r. 1322 (nebo 1332?) vydal se na cesty do východních zemí, a po návratu svém, co byl viděl a zakusil, vypsal, jak se zdá, nejdříve po francouzsku; anglický text ukazuje na prvopis francouzský. Historie v této době celkem zastoupena jest chatrně. Všeobecné dějiny pod názvem Polychronicon z latinské kroniky Ranulfa de Hygden anglickým jazykem vyložil John de Tre visa opatřiv ji pokračováním od r. 1342 do r. 1357. Caxton pak ji doplnil do r. 1460 a vytiskl r. 1482. — Na rozhraní této a následující doby náleží nehrubě zdařilá, ač dosti podrobná kronika Roberta Fabiana (f 1512) The Concordance of Stories. Skotské děje po latinskú sepsal John ofFordun(f 1385), kanovník aberdeenský. Jeho Scoti chronicon sahá po r. 1153 a pokračování do r. 1437 složil opat st. colmský Walter Bower čili Bow maker. — Politická jest úvaha, kterou nejvyšší sudí anglický sir John Fortescue (J 1485) sepsal po anglicku o rozdílu absolutní a obmezené monarchie (The Difference between an Absolute and Limited Monarchy). Z ostatních poučných spisů prosaických většina jest obsahu náboženského. Tak Ayenbite of Inwyt čili výčitky svědomí, překlad francouzského spisu mravoučného z r. 1279 (La Somme des Vices et des Vertus), jejž pořídil (1340) Dan Michel. Podobného mravoučného rázu jsou traktáty Richarda Rolla (f 1349?), muže velmi učeného; byl velmi plodný a psal po latinskú i rodným jazykem, prosou i veršem spisy vyzývající k životu pobožnému, všecky rázu také mystického. Ale nade všecky prosaiky té doby vyniká John Wi ckliffe (f 1384), jehož působení církevní i do Čech zasáhlo. V literární historii důležit jest tím, že úplným překladem Písma sv. (1383) a 28 traktáty vesměs obsahu theologického nejvíce přispěl k ustálení spisovného jazyka anglického. Jemu do jisté míry podobal se biskup Reginald Pec oc k, jenž okolo r. 1450 prosou sepsal spis The Repressor of over much Blaming the Clergy, namířený hlavně proti lollardům, ale také proti nešvarům duchovenstva. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. A) Renaissance a reformace od zač. XVI. do 1. čtvrti XVII. stol. — Politické události ovládá převrat náboženský, způsobený Jindřichem Vili., a po kratičkém pokusu protireformace za Marie královny ustálený za dlouhé a slavné vlády král. Alžběty. Současně plavbami výzkumnými (Cabota, Drakea, Cavendishe a j.) schystána půda k rozsáhlému obchodu, založena moc námořní a učiněn počátek kolonií. Ve všech oborech hmotné i duševní práce takto probuzen jest čilý ruch, jenž vedl k výsledkům velmi zdárným. Za nástupce Alžbětina Jakuba I. ještě sklizeno ovoce let předešlých. Odtržením od Říma A. jakožto přední zastupitelka protestantismu nabyla také větší důležitosti mezi státy evropskými; ale poněvadž státní církev anglická v dogmatech a liturgii nevzdálila se značně od zásad římskokatolických, širší vrstvy lidu nebyly spokojeny, nýbrž přály si důkladnějšího »očištění« víry a obřadův ode všech přímětků pouze lidského původu (puritanism !) a tak od samého počátku klíčil zárodek rozkolu, který v době následující způsobil veliký převrat nejprve jen církevní, ale pak i politický proto, že státní církev přála královskému absolutismu, kdežto puritáni podporovali moc parlamentu. Jako na pevnině evropské tak i v '''A'''-ii tou dobou nejčileji rozvíjelo se studium jazyků staroklassických, ale renaissance v '''A'''-ii nezmařila výsledků staršího ruchu národního, nýbrž vyrovnala se s ním v osvětu hovící potřebám národním i názorům moderním. Ze středověké osvěty zachováno všecko, co za ušetření stálo. Do jazyka vniklo mnoho slov latinských a řeckých, i skladba v některých příčinách upravena jest dle vzorů klassických. V básních rádo saháno ke staroklassickým látkám a užíváno antické mythologie, a zvláště drama upraveno aspoň co do jednoty děje dle zákonův Aristotelových. Poněvadž renaissance přenesena byla do A. z Italie, i italské písemnictví, a zvláště lyrika, působilo dosti značně v poesii anglickou, zejména ve příčině uměleckých forem (sonet). Drama z italských novel vzalo hojnost působivých látek a snad také pětistopý verš iambický (blank verse, jest napodobením italského endecasillabo bianco), jenž zbaven jsa pout rýmu poskytuje velikou volnost mluvy. — Také španělská literatura '''A'''-ii poskytla jednak látky romantické, jednak i zvláštní sloh pečlivě uhlazený (estilo culto, angl. euphuism), který, pokud ho nenadsazovali, nevšední měrou přispěl k vytvoření lahodné mluvy prosaické. Nejslavnějším zjevem literatury této doby jest drama. Od starých her rázu duchovního (mystérií a moralit) první krok k dalšímu rozvoji kusů vážných (tragédií) učiněn co do obsahu vzděláváním látek historických, co do formy napodobením Seneky. Ve dramatech obsahu žertovného pak vycházelo se též od bývalých mystérií a moralit, ale tak, že rozšiřovány jsou mezihry (interludes) a zdokonalovány podlé komédií Plautovýcb a Terentiových. Značně působil též příklad italských napodobitelů Seneky, Plauta a Terentia, poněkud také vzory španělské. Poněvadž pak vnější poměry byly příznivý, a náhoda popřála dramatu anglickému řadu pěstitelů velenadaných, dostoupil tento nejvzácnější výkvět poesie v době poměrně krátké k netušené dokonalosti, již nejlépe označuje Shakespeare. Z předchůdců jeho znamenitější jsou: John Skelton (* 1460 — -j 1529), jehož jediná zachovaná moralita Magnyfycence (dvě jiné se ztratily) vyniká neobyčejně živým slohem. Biskup John Bale (* 1495 — † 1563) psal ještě mystérie starého rázu, z nichžto čtyři jsou zachovány; ale také první dramaticky vzdělal látku historickou (v podobě morality) Kyng Johan líče boj krále Jana Bezzemka proti papeži. Thomas Sackville, lord Buckhurst, společně s Thomasem Nortonem pak sepsali první řádnou tragédii Gorboduc čili Ferrex and Porrex (o sporu a smrti bratří toho jména, synů britského krále Gorboduca) patrně napodobujíce Seneku, mimo jiné i v tom, že užili také choru. První komédie psali Nikolas Udali (kus jeho Ralph Roister Doister z r. 1551 podlé Plauta líčí chvastavého mluvku, který s nezdarem se uchází o krásné děvče), John Still (komédie Gammer Gurton’s Needle asi z r. 1565 spodobuje zmatek způsobený ztracenou jehlou), Thomas Rychardes (sepsal komédii Misogonus) a Gascoigne (jehož veselohra Supposes, jest zdělána podlé Ariostovy I Suppositi, a ta zase dle Plauta a Terentia). — Důležitější od těchto jest již John Lyly (*1554 — j- 1606), skladatel osmi komédií větším dílem allegorických a pastýřských. Z jedné (názvem Endymion, the Man in the Moon), zdá se, že Shakespeare vzal látku na Sen noci svatojanské. Thomas Kyd. vrstevník Lylyův, zase Shakespearem jest nejúchvatnější. Byl založen na pověsti německé, ale později přeložen byv, sám byl vzorem skoro všech vzdělání téže látky v Němcích. Marlowe psal též, ale nedokončil epos Hero a Leander a překládal básně Ovidiovy a Lukanovy. S pokrokem vnitřním ve dramatě postoupil také rozvoj vnějšího zřízení divadelního aspoň z prvních, nejhrubších začátků. Již z r. 1664 jest první zpráva o hercích z povolání, jejichžto počet neustále se množil. Vážnosti ovšem hrubě nepožívali, zvláště kruhy puritánské a městský úřad londýnský jim nepřáli. Herci spojovali se ve společnosti, které, aby zjednaly si lepší ochrany a zastání proti úřadům, aspoň na oko dávaly se ve službu některého vznešeného pána. Platův od něho ovšem neměli, leda když skutečně hráli v domě jeho nebo jinde po jeho nařízení. Jinak družstva herců byla úplně neodvislá; sami hry na svůj náklad podnikali a sami vstupné vybírali. Zřízení měli jako spolky akciové. I divadelní společnost dvorská (zřízená už za Alžběty) byla jen ve volném pokusem The Spanish Tragedy, hrubě zosno- měru služebném, a za každé představení váným pásmem vražd a pomsty, ale vyniká- zvláště dostávala honorář. Dozor nad ní měl jícím jakousi divokou velikolepostí, zdá se, j »Master of the Revels«, t. j. mistr čili intenže působil v Shakespearova Hamleta. George dant zábav dvorských. Hereček původně nePeele (* 1552 — j 1598), Shakespearův spo- bylo, ženské úlohy zastávali mladíci. Hry luherec a spolupodnikatel divadla, předešel dály se prvotně v síních paláců, radnic, nebo jej příkladem historického dramata z dějin I — nejčastěji — v nádvořích hospod, jejichžto vlasti The Chronicle of Edward I. Sepsal | pavlače, uvnitř dvůr obklopující, snad vzbumimo to ještě asi pět kusů, z nichž nejvíce j dily myšlénku na pozdější lože a galerie, vyniká biblické David and Absolom, a menší Stálá, zvláště pro hry zbudovaná divadla vybásně lyrické a epické; mimo jiné též A Tale skytují se asi od r. 1570, ale byla pouze dřeof Troy. Robert Green (* 1550 — † 1592) věná a kryta jen částečně slamou nebo ropsal básně epické, lyrické a řadu spisů pro- í kytím. Ke hrám zvalo se tištěnými cedulemi saických. Z dramat jeho, jichžto složil asi šest, nejzdařilejší jest George-a-Green, the Pinner of Wakefield, v němž prostonárodní látka o Robinu Hoodovi vzdělána jest velmi působivě. Thomas Lodge (*1558 — j-1625) složil drama historické o látce z Plutarcha The Wounds of Civil War (Marius a Sulla), pak s Greenem společně A Looking Glass for London and England, zvláštní skladbu ve způsobě starých moralit na obranu divadla proti nájezdům přísných puritánů, kterým divadlo bylo solí v očích. Thomas Nash (* 1560 — 1600) jako Lodge sepsal drama ve způsobě moralit Summer’s Last Will and Testament, pak satirickou komédii The Isle of Dogs. —Největší z předchůdců Shakespearových byl Chris top her Marlowe (* 1564 — •j 1593), u něhož litovati jest, že velikolepé nadání své zmařil — jako ostatně většina dramatických básníků právě jmenovaných — prostopášným, nevázaným životem. Tragédiemi Tamburlain the Great, The Tragical History of Dr. Faustus, The Jew of Malta, Edward II., The Massacre of Paris a Dido byl vlastním tvůrcem angl. dramatu národního. Všecky kusy jeho vynikají vzletem, někdy ovšem nadsazovaným, a mohutností a hrálo se od 3 hod. odpol. Návštěvy účastnili se všickni stavové, nejvznešenější sedali na samém jevišti, vznešenější v ložích a na balkonech, prostější v přízemí. Jeviště odděleno bylo od hlediště záclonou, postláno sítím, nebo pokryto koberci, ale jinak vystrojeno zcela prostě. Nejpatrnější částí úpravy bylo lešení asi 8—9' zvýší, jež dle potřeby představovalo pavlan, věž, horu, Kapitol a pod. Změny místa a scény naznačovaly se pouze nápisy, nebo nejjednodušší symbolikou (nálevní stolek značil hostinec, postel ložnici a pod.). Hra zahajovala se prologem, jejž proslovoval herec v ústroji básnickém (černém taláru a věnci vavřínovém), a zavírala se modlitbou za královnu. Za tohoto stavu divadelního umění vystoupil největší básník dramatický William Shakespeare (* 1564 — † 1616), jenž sám jsa hercem a podnikatelem divadla a potřeby jeviště znaje z vlastní zkušenosti se vzácnou mohutností genia drama anglické výborně zosnovaným dějem, přirozenou charakteristikou osob, živým, všude přiměřeným dialogem povznesl na nejvyšší stupeň dokonalosti, jehož v anglické literatuře vůbec dospělo. K ideálně dokonalosti nedostává se mu mluvy. »Tamburlain« bylo první drama psané jen klidnější, úměrnější formy, a mluva jeho pětistopými iamby bez rýmu, provozované i jinak naskrze vzletná, rázovitá, v pravdě veřejně, a »Faust« ze všech tragédií před 1 básnická (blank verse, jen na koncích scén rýmovaný, porůznu vložky řečí nevázanou) znešvařena jest surovostmi, jež ovšem nelze zcela klásti na vrub básníkův, nýbrž vyložiti třeba z okolností časových. Dramata Shakespeareova vynikají takovou psychologickou hloubkou i pravdou děje a charakteristiky, a prozrazují tolik vědomostí, ba i učenosti, že v novější době mohla vzniknout! domněnka, že prostý, a dle všech soudobých svědectví nehrubě vzdělaný herec Shakespeare ani nemůže býti jejich skladatelem, a že vlastním původcem jejich byl filosof Francis Bacon of Verulam, jenž jen proto prý užil jména Shakespearova, že sám jsa šlechticem a úředníkem vysoko postaveným nemohl vystoupili jako skladatel her divadelních. Však to jsou zajisté jen domněnky liché, a všecky výborné stránky dramat Shakespearových vykládají se jednak z neobyčejného jeho nadání básnického, jednak tím, že Shakespeare sám látek si nevymýšlel, nýbrž bral je buď z pramenů historických (kroniky Hollinshedovy, z dánských dějin, jež sepsal Saxo Grammaticus, z Northova překladu Plutarcha) bud z novell zábavně prosaických, nebo také jen vzdělával a upravoval kusy starší. Ve pramenech těchto bylo již obsaženo mnoho učenosti a vědění. Dramat Shakespearových počítá se 37, a dle obsahu jsou buď tragédie nebo komédie nebo romantické činohry a »historie«. Však tragika a komika u Shakespeara nejsou tak přesně odděleny. jako se dělí ve dramatě nynějším; i v tragédiích jsou scény komické, i v komédiích vážné, ano některé kusy (zejména Troilus and Cressida) jsou na sporu, ku kterým správněji měly by se počítati. Jinak také dělívají se kusy Shakespearovy dle pramenů, ze kterých látka jejich vážena jest: z římských a řeckých dějin, pak z dějin britských, skotských a dánských, z anglických (v užším smysle slova) a konečně dramata o látkách novellistických. Tragédií jest deset: Titus Andronicus, Romeo and Juliet, Julius Caesar, Hamlet, Othello, Lear, Macbeth, Anthony and Cleopatra, Coriolanus, Timon of Athens ; komédií třináct : Love's Labour Lost, Comedy of Errors, Two Gentlemen of Verona, Midsummer Night’s Dream, Merchant of Venice, Taming of the Shrew, Merry Wives of Windsor, Much Ado about Nothing, As You Like it, Twelfth Night, All's Well that Ends Well, Measure for Measure, Troilus and Cressida. Romantické činohry jsou čtyři: Pericles, Cymbeline, Tempest, Minter’s Tale; historií konečně deset: Henry VI (tři kusy), Richard H, Richard HI, King John, Henry IV (dva kusy), Henry V, Henry Vili. Mimo tato díla (z nichžto Perikles jest pochybné původnosti) ještě třinácte jiných básní dramatických a několik menších lyrických Shakespearovi se přičítá, ale patrně neprávem. Za to jistě jsou od něho dvě básně epické Venus and Adonis, The Rape of Lucrece (obě v italských stanzách). Pocházejíce z mladších let Shakespearových prozrazují sice patrně básníka nevyspělého, ale přece vzletnou mluvou a živým proudem vypravování jsou důstojný genia velikého. Pak Shakespeare též napsal 154 znělky, zajímavé nejen vnitřní krásou jaksi bolně zádumčivou, nýbrž i tajemným vztahem k příteli nějakému zrádnému a k nevěrné milence. Zakládají se nepochybně na básníkových vlastních neblahých zkušenostech, ale Shakespeare nikoho nejmenuje, ani určitěji neoznačuje. Genius Shakespearův nemohl nepovzbudili také básníků jiných, a šťastný osud popřál poesii anglické řadu pěstitelů dramata, ze kterých mnozí aspoň v některých vždy zvláštnostech nezůstali daleko za mistrem, ač soubor výtečných vlastností jeho již u žádného nevyskytl se sloučen v jedno. Vůbec plodnost právě dramatických básníků této doby a průměrná dokonalost děl jejich jest obdivu hodna a jen ve španělské literatuře soudobé má sobě rovně. Shakespearovi nejblíže jest Ben Jonson (* 1573 — † 1637), jenž nad mistra vynikal školskou učeností. Z kusů jeho vážných nejdůležitější jsou Sejanus His Fall a Catilina His Conspiracy. Vynikají historickou přiměřeností a pravdou, ale působí přece mrazivě, bezpochyby pro odpornost obou reků, pro něž žádným uměním nelze zjednali sympathií. Komédií Ben Jonson sepsal 15; nejlepší jsou Every Man in His Humour, Volpone or the Fox, Epicoene or the Silent Woman a The Alchemist. Nejzdárnější jejich stránkou jest výborná osnova děje, ale jako ve tragédiích, tak i tuto Ben Jonson rád líčí výstřednosti a poklesky lidské s velikou sice znalostí světa, ale nezjednává rekům svým soucitu, nýbrž spíše budí odpor. Tak zvláště ženské charaktery volil skoro bez výjimky nesympathické. Mimo tragédie a komédie Ben Jonson skládal také menší hříčky dramatické, zvané Masques a Entertainments, pro zábavu dvora, celkem 33 a osvědčil bohatost invence i lahodu mluvy, ale také poněkud příliš pochleboval lidem vznešeným. Psal též epigramy a prosou zanechal pod názvem Discoveries množství výpisků z knih a poznámek o literatuře a literátech soudobých. Proti samorostlé tvořivosti Shakespearově Ben Jonson jest zástupcem poesie vzbuzené učeností a tudy daleko chladnější. Plodným básníkem dramat, byl též George Chapman (* 1559 — † 1634), básník klassicky vzdělaný. Přeložil do angličiny Homéra, Hesioda a Musala. Tragédií a komédií jeho vlastních počítá se po sedmi; pak společně s Jonsonem, Marstonem a Dekkerem složil výbornou komédii Eastward Hoel, za kterou však básníci byli stiháni krutými trest}', poněvadž nešetrnou satirou stepali Jakuba I. — Vynikající místo mezi dramatiky zaujímají také Francis Beaumont (* 1586 — † 1616) a John Fletcher (* 1579 —- J 1625), kteří pracovali společně. Beaumont více hleděl si tragiky a vznešenosti ve dramatech, Fletcher přispíval veselou náladou a humorem. Kusy jejich (52) vynikají obratným dialogem a jasností slohu. Charakteristika osob, zvláště komických, jest zdařilá, za to méně pečlivě zesnován bývá děj. Látky jsou vzaty méně z angl. dějin a ital. novellistiky, více čerpáno z pramenů španělských. Za nejlepší kusy uznány The Maid’s Tragedy, napodobuji Shakespearovu Ofelii, pak komédie Tie Elder Brother, Rule a Wife and Have a Wife, Beggar’s Bush. — K nejplodnějším básníkům náleží též Philipp Massinger (f: 1584 — † 1640); sepsal více nežli 30 drarekyní jest sice drama na novo, ale již úplně změněno jsouc formou i zásadami. Proti bohatému básnictví dramatickému ostatní druhy v této době poměrně dosti skrovně jsou opatřeny. V epice nejvíce proslavil se Edmund Spenser (*1552 — 1599), mat, ač všecka se nezachovala. Básně jeho jenž pokládá se vůbec po Shakespearovi za zdobí zvláštní důstojnost mluvy a vznešené —J‘u~ -* — zásady mravní. Nejzdárněji líčí povahy trpitelů nevinně stíhaných a ženskou cudnost a oddanost. Veselohra jeho A New Way to Pay Old Debts podnes na jevišti angl. se udržela. John Ford (* 1586 — † 1639) téměř všecka četná svá dramata založil na nešťastné lásce. První kus The Witch of Edmonton složil s Dekkerem. Z ostatních nejdůležitější jsou The Chronicle Historie of Perkin Warbeck a tragédie The Broken Heart, v níž mistrně vylíčeny jsou čtyři různé případy nešťastné lásky. Velmi zasmušilého rázu jsou tragédie Johna Webster a, spolupracovníka Dekkerova, který se zálibou vybíral si látky ukazující co nejpatrněji nicotu lidských nadějí a zájmů. Nejdokonalejší kus jeho jest The Duchess of Malfi (1623); oblíben byl také The White Devil or Vittoria Corombona, pak romantická komédie The Devil's Law Case. Mluvou Webster vládl mistrně, uměje nejhlubší hnutí mysli vykládali slovy nehledanými. — Thomas Dekker 1570 — † 1640) vyniká také jako skladatel samostatný. Z jeho dramat nejznámější byly veselohry The Shoemaker’s Holiday a Satiromastix, or the Untrussing of the Humorous Poet. Tento druhý kus byl namířen proti Jonsonovi. — Thomas Middleton (* 1570 —-j 1627) rád spodoboval výjevy, v nichžto kouzla, čáry a vůbec nadpřirozené síly působily. Také sepsal politickou veselohru A Game at Chess, za kterou byl stíhán soudně. — Plodný T h omas Heywood (* 1570 — † 1650) skládal historie (na př. The Troubles of Queen Elisabeth), dramata rodinné (A Woman Kilde with Kindnesse, snad nejlepší jeho práce), pak romantickou komédii A Challenge for Beautie. Společně s Richardem Broomem, jenž byl původně Jonsonovým sluhou, ale pak na jevišti domohl se značných úspěchů, složil hru pro kulturní dějiny důležitou pod názvem The Late Lancashire Witches (o pronásledování čarodějnic). — John Marston složil samostatně několik kusů, v nichžto satiricky tepe neřesti a pošetilosti lidské a bojuje zvláště největšího básníka doby Alžbětiny, ač velikost jeho přece jen se značným omezením lze uznati. Vynikal bohatou obrazotvorností a snadností tvorby, ale dosti často touto obratností sveden byl k nadsazování a nadutosti. Nicméně zásluhy, že jest nejpřednějším zástupcem eposu renaissančního v '''A'''-ii, nikdo mu neupře. Hlavním dílem jeho jest romantickoalleg. epos The Faerie Queen, jež rozpočteno bylo na 12 knih po 12 zpěvech; však jen 6 knih (a zlomky sedmé) básník skutečně vydal do r. 1596. Ideálný rek princ Arthur uchází se tu o lásku královny vil Gloriany, v níž oslavena jest královna Alžběta. Zvláště tři první knihy (vydané též o sobě již r. 1590) ozdobeny jsou nevšedním vzletem, bohatou in venci a skvělým slohem ; v ostatních již pozoruje se úpadek. Básník vynasnažil se sloučili děje rytířské statečnosti s mravními názory filosofie Platónovy a zásad křesťanských a píše květnatým slohem italské renaissance. Ale chybil v osnově rozdrobiv děj přes příliš a unavuje jednotvárností episod bohatě sice střídaných, ale přece zásadně stejných. Forma básně jest stanza řečená Spenserovská, rozmnožená o řádku proti italské ottavě rimě. Dále Spenser složil The Shepherd's Calendar, 12 básní pastýřských, srovnaných podlé měsíců do roka, v nichžto pod rouškou života venkovského spodobuje politické a sociální poměry své doby. Pak Epithalamium, svatební báseň k svému vlastnímu sňatku; 88 znělek erotických a několik básní příležitostných, nejvíce elegií ; konečně ostrou satiru na snaživce ve státě a církvi ve způsobě bajky o lišáku a opici pod názvem Prosopopeia or Mother Hubberďs Tale. Již Spenser není prostě epikem, nýbrž básníkem allegorickým ; ještě méně přísluší název epikův ostatním básníkům této doby, kteří v díla svá vkládají tendence buď satirické buď přímo didaktické. Větším dílem nehonosí se dokonalostí prvního řádu, ale přece jakousi svědomitou, učeneckou důstojností, která plodům jejich dodává stálé ceny. Na prvním místě proti lidem nedbalým literního vzdělání. — jmenovali jest rozsáhlou báseň historickodiI básníků druhého řádu ještě lze by bylo vyjmenovali hojnost, jako Tourneura, Taylora, Rowleye, Mundaye, Chettlea, Nabbesa a j. — Nad jiné vynikl James ShirII e y (* 1596 — † 1666), jenž výborně znal líčili společnost stavů vyšších slohem živým, a přečkav revoluci a republiku, jest jako spojujícím členem školy Shakespearovy s dramadaktickou The Mirror for Magistrates, v níž vypravuje se množství dějů ze skutečné historie i z pověstí anglických s úmyslem poučovacím. Báseň započal okolo r. 1557 Thomas Sackville (později lord Buckhurst Earl of Dorset), pak v ní pokračovali Richard Baldwynne, George Ferrers a jiní. Osnovou napodobí Danta a Boccaccia. — Poučtem vzkříšeným po návratě Stuartů na trůn. ného rázu jest též The Steel Glass, báseň saRozkvět dramata anglického zničen byl vzmá- tirická, kterou George Gascoign e (* 1525 — hájícím se co den puritanismem, který, když † 1577) tepe pošetilosti a neřesti časové. Sekonečně domohl se vlády, dne 2. zář! 1642 psal také ještě menší básně (m. j. The Fruits usnesením parlamentu všecky divadelní hry of War, obrazy z války se Španěly) a zajízakázal. Když pak králové vrátili se, oživeno mavé pojednání o metrice. — William Warner (* 1558 — † 1609) pod názvem Albion’s England sepsal veršovanou historii A. od potopy světa po Jakuba I. Vypravuje živě a poutá poplétanými legendami a pověstmi. — Velmi plodný básník byl Samuel Daniel (* 1562 — J 1619), který psal znělky, elegie, básnická poslání, dramata a epickodidaktické básně. Nejslavnější prací jeho jest The History of the Civil War (o válce obou růží), která vyniká lahodou mluvy a rhythmův, ale nemá vzletu. Cennější jest dialogická obrana věd a básnictví, Fhilocosmus and Musophilus. — Nad Daniela původností invence předčí Michael Drayton (* 1563 — ■)■ 1631). Nejobsáhlejší a nejlepší dílo jest Polyolbion, básnický místopis A. ve 30 zpěvech. Veršem vypravuje děje občanské války za Eduarda II. pod názvem The Baron’s War. Z hojných prací jeho drobnějších nejcennější jsou ballady spojené pod názvem Nymphidia, pak England's Heroical Epistles, jež jsou přizpůsobením Ovídiových Heroid k dějinám anglickým. — John Davies (* 1570 — † 1626) složil dvě básně poučné o předmětech naprosto různých: Nosce ie ipsum, o nesmrtelnosti duše a Orchestra, o tanci ! Obě vynikají lahodnými rhythmy a jadrnou mluvou. — John Donne (* 1573 — t 1631) napsal sedm satir a několik poslání přátelům, v nichžto šťastně napodobí Horatia a luvenala. — Konečně biskup Josef Hall (* 1574 — † 1656) také složil šestero knih satirických Virgidemiae, v nichžto tepe zvláště nešvary literární. První tři vydal již jako student v Cambridgi a nazval je Toothless (bezzubé) Satires, ostatní pak pod názvem Biting S. (kousavé) vyšly později. Výbornosti jejich svědčí nejlépe, že dosud se čítají. — Naučnou báseň o rolnictví A Hondreth Good Points of Husbandrie verši prostými, ale dosti živými vydal r. 1557 Thomas Tusser (* 1515 — f 1580). Allegorického a satirického rázu jsou též plody několika skotských básníků, kteří náležejí v tuto dobu. Tak Gawin Douglas (* 1474 — † 1522), biskup dunkeldský, složil dvě jinotajné básně The Palace of Honour a King Heart. Známější jest jeho překlad Aeneidy, v němž užil mnohem více slov latinských a francouzských, nežli se naskýtá v soudobých literárních plodech ostatních. — William Dunbar (* 1460 — † 1520), dvorní básník, tolikéž psal allegorické básně, z nichžto nejznámější jsou The Golden Targe a The Thistle and The Rose a hlavně The Dance of the Seven Deadly' Sins, která působí úchvatnou mohutností realistického líčení. — David Lyndesay (* 1490 — † 1558), dvorský heralt, sepsal proti duchovenstvu safirickoallegorické básně 7’he Dřeme (vidění nebe, pekla a tří dílů světa), Ane Pleasant Satire of the Thrie Estaitis a Kittie's Confession. Proti neřestem dvorským namířena jest satira The Complaint, proti církvi katolický The Monarche. Humoristickosatirické jsou The Testament of Papyngo (papouška) a. The Complaint of Bagsche (stesk starého psa). Ještě hůře nežli s epikou věc se měla s {{Prostrkaně|lyrikou}} této doby. Hojnost jest sice básní, ale cena jejich větším dílem jest chatrna. Nejoblíbenější formou byla znělka vzatá z italštiny, ale podlé potřeb anglického jazyka poněkud obměněná. Dokonalejší znělky psali jen Shakespeare a Daniel, před nimi již Henry Howard, Earl of Surrey a Sir Thomas Wyatt starší (* 1503 — j 1542) a konečně Philipp Sidney, jenž slavnější jest jakospisovatel prosaický. Surrey (* 1516 — † 1547; skládal znělky podlé vzoru Petrarkova a lyriku italskou tím do A. uvedl. Přeložil také II. a IV. knAeneidy a překlad jeho jest první básní anglickou, jež psána jest pětistopými iambickými řádky bez rýmu. Také {{Prostrkaně|prosa}} této doby proti veršovanými básním a hlavně proti dramatu pěstována byla. celkem jen nepatrnou měrou, a to částečně již proto, že nejnadanější učenci psali ještějazykem latinským. Přece však vznikla v této době především veliká hojnost překladů zespisů klassických a ze současných literatur italské, francouzské a španělské, a podlé vzorů těchto (hlavně dle italských a španělských) také psány jsou pak povídky původní. Vzorem, anglické prosy stal se překlad Písma sv., jejž pořídili William Tyndale (* 1477 — † 1536), který přeložil Nový zákon (po prvé tištěn roku 1525), a Miles Coverdale s Rogersem, kteří r. 1537 přidali překlad Starého zákona, načež r. 1540 biskup Granm er překlad znova, srovnal s prvopisy. Výsledek prací těchto roku 1611 za krále Jakuba I. konečně vydán jako Authorised Version. Za Eduarda VI. pak sebrány jsou církevní modlitby (nejvíce na základě starých modliteb církve katolické), a jimi spolu s překladem biblí stanoven vzor nejlepší prosy »vážné a důstojné, ač neokázalé, rázné a srozumitelné, ač nikoli nízké«. Prosy této užíváno nejprve ve spisech náboženských,, v traktátech poučných (jaké psal týž William. Tyndale), v kázáních (jako biskup John Fisher, popravený r. 1535), a Hugh Latimer, (upálený r. 1555) a ve spisech polemických. Horlivý protivník protestantismu Thomas More (j- 1535 na popravišti) napsal A Dialogue Concernyng Heresyes, A Confutacioun of Tyndale's Answers; kdežto o něco později zase Richard Hooker (* 1353 — † 1600) ve velikém díle The Laws of Ecclesiastical Polity vynasnažil se vyložili, odůvodnili a proti odpůrcům obhájili základní nauky církve anglické. Mimo náboženské spisy pak prosou pěstována jest nejvíce ještě historie, pokud na zřeteli měla širší kruhy a líčila dějiny populárně. Jako kronikáři vynikli Edward Hall (•) 1547), jehož dějiny vypravují podrobně dobu králů z rodu Lancasterského a Yorského, pak Tudorů Jindřicha VII. a VIII.; lord Berners přeložil franc, kronikáře Froissarta (r. 1523), John Stow (f 1605) vyniká více spolehlivostí zpráv nežli uhlazeností slohu; Raphael Holinshed (j- 1580), z jehož kroniky, vzniklé ostatně společnou prací jeho a několika pomocníků, Harrisona, Hookera, Botevilla a jiných, Shakespeare čerpal látku na mnohá dramata. — Vědeckým požadavkům lépe hoví Thomase Morea Life of Edward V. and Richard ///. a lorda Herberta of Cherbury (* 1581 — † 1648) Děje Jindřicha VIII.; nade všecky historiky vynikl slavný Sir Walter Raleigh (* 155a — 1618), který ve vězení skládal History of the World, ač dospěl jen k úpadku říše Makedonské. Sloh jeho jest mistrný. Méně dokonalí jsou kronikáři skotští, z nichžto někteří psali ještě latinsky (jako George Buchanan a biskup John Leslie, John Knox, David Calderwood, sir James Melvil, John Spottiswood). — Pozoruhodný jsou životopisy protestant, mučenníků v '''A'''-ii a Skotsku, které sepsal JohnFox(*i5i7 — † 1587).— Cestopisy, hlavně o slavných plavbách současných, vydali Richard Hakluyt (* 1553 — f 1616), Samuel Purchas (j- 1628), John Davis (f 1605). Všickni psali slohem prostým, vážným, ale poutavým. Cestu svou po Turecku zdařile vylíčil GeorgeSandys(* 1577 - j-1644) a podobnou po Evropě, Asii a Africe Skot William Lithgow (* 1583 — J 1640). Všeobecně poučného rázu jsou prosaické spisy Thomase Elyota (!;: 1495 — † 1546) The Castle of Health, jakási prostonárodní zdravověda, a traktát o vychování pode jménem The Governor. Obšírné a slavnější pojednání o téže látce pod názvem Schoolmaster sepsal Roger Asham (* 1515 — † 1568), jenž byl učitelem a později tajemníkem královny Alžběty a proslavil se také knihou Toxophilus zvanou, ve které učí krajany své stříleli lukem a — psáti dobrým slohem.— Návody stilistické podali též Thomas Wilson (* 1520 — † 1581), (Treatise of Logick and Rhetorick) a prof, cambridgeský Sir John Cheke (* 1514— -j 1557), který se zanášel dalekosáhlými záměry na očištění anglického jazyka ode všech slov románského původu a na opravy pravopisu. — Mezi ostatními prosaiky soudobými vynikající místo zaujímá Robert Burton (* 1576 — † 1640), skladatel knihy obsahem pestré a podivné, slohem dokonalé, The Anatomy of Melancholy, v níž sebráno jest ohromné množství duchaplných myšlének a citátů z nejrůznějších a často i málo známých spisovatelů. Pak slavný filosof Francis Bacon (* 1561 — † 1626), jenž hlavní dílo své (Novum Organon Scientiarum), kterým obnovil všecku vědu na základě methody induktivně, sice sepsal po latinskú, ale i mezi anglické prosaiky náleží dějinami Jindřicha VII. a hlavně četnými pojednáními (essays) o různých předmětech. {{Prostrkaně|Zábavné prosy}} v době této nebyl nedostatek. První místo náleží překladům. Ze španělštiny překládány jsou romány o Amadisovi a Palmerinovi, a Em. Ford podlé nich složil svoji Famous delectable and Pleasant Hystorie of the renowned Parismus, Prince of Bohemia (1598) a Henry Roberts r. 1595 sepsal podobný román Pheander or Maiden Knight. Mnohem hojnější byly překlady italských novell, jež ve sbírkách vydali Paynter (Palace o/P/easure), Whetstone (Heptameron) aGrimstone (Admirable Histories) a poskytli tím hlavní pramen látek básníkům dramatickým. Tito pak mimo dramata jali se skládali také prosou povídky a krátké satirické a humoristické obrázky časové. Tak NashGreene, Lodge, Whetstone a hlavně Dekker starali se o zábavu obecenstva, a nade všecky vynikl John Lily románem Euphues or Anatomy of Wit (1579), jehož sloh (napodobený po španělském »estilo culto«) byl vzorem uhlazeného hovoru při dvoře Alžbětině, a jakkoli umělůstky (protiklady věcné i slovné, podobenství a tropy, citáty mythologické) poněkud příliš hromadí, přece má nepopiratelné zásluhy o vytříbení a zjemnění prosy anglické. — Účinky jeho jevi se hned také na druhém nejslavnějším zábavném spise prosaickém, rytířskopastýřské povídce Arcadia, kterou zase dle vzorů španělských sepsal Sir Philipp Sydney (* 1554 — † 1586). Sydney zjednal si také zásluhu pojednáním Defense of Poesy, ve kterém ujímá se básnictví proti útokům puritánů. — Vtipnými a duchaplnými obrázky charakterů ze společnosti soudobé vyznačil se též Sir Thomas Overbury (f 1613). — Konečně za Jakuba I. učiněn i počátek anglického novi nářst ví. Nejprve vydávány jsou jen příležitostně, když totiž bylo co zvláštního oznamovali, News, t. j. »noviny«, v jednotlivých listech čtvercových. Nejstarší News out of Holland vyšly r. 1619. Od r. 1622, když události 3oleté války na pevnině zvědavosti podávaly hojnost potravy, Nathaniel Butter dnem 23. května začal vydávali noviny pravidelně každý týden pod názvem Weekly Newes. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. B) Revoluce a republika od r. 1625 do r. 1660. Politické děje doby této jsou bouřlivé. Spor královských snah o absolutism s demokratickým parlamentem puritánským skončil se zřízením republiky pod protektorátem Cromwellovým, ale ta ani celých dvanáct let se neudržela. Republika vedla šťastné války v Irsku, v Nizozemí a proti Španělům. R. 1660 království znova zřízeno Karlem II. Tyto bouře občanské působily velmi nepříznivě v literaturu již tím, že pozornost vyšších tříd společnosti odvracely od písemnictví k politice. Pak také puritanism nepřál literatuře vzniklé za předchozí doby velikou měrou z obnovených studií pohanského starověku, a nejzdárnější větev její, drama, zničil úplně. Pouze Milton vzácným nadáním dovedl básnicky sloučili vzdělanost renaissanční s puritánskou pravověrností a jest také jediným velikým básníkem této doby. Avšak revoluce a puritanism aspoň potud také působily příznivě, že odstranily, co při studiích humanistických bylo přílišného a na újmu směru národního v písemnictví, a že příčinu daly k volnému badání o otázkách státních a církevních. Proto také v prose již touto dobou objevují se zdárnější spisy náboženské a náboženskofilosofické. I poesie znenáhla se zotavovala a dospívala zase větší dokonalosti; jediné drama nemohlo se vyléčili z rány puritanismem zasazené a na dobro ani podnes se nesebralo. — Největším a nejplodnějším literátem této doby jest John Milton (* 1608 — •j 1674). Psal nejprve latinsky elegie, epigramy a Silvarum liber, v němž jsou též 3 básně řecké. Četné jsou též jeho latinské spisy prosaické: řeči školní, několik defensí národa a církve anglické, jež Milton jakožto »latinský« sekretář státní napsal z rozkazu Cromwellova, pak zajímavá učebnice Artis logicae institutio. Práce tyto rovnajíce se cenou nej lepším výtvorům renaissance svědčí, že Miltonovo vzdělání humanistické bylo velmi dokonalé. Básnické jeho plody anglické ukazují na tři různé doby činnosti. Za mladosti (asi do r. 1640) psal nejvíce ódy obsahu náboženského, ale také písně, znělky a elegie, pak delší básně Ľ Allegro, II Penseroso, Arcades a Comus. Prvé dvě jsou lyrickou náladou psaná líčení, jak se svět a život jeví člověku mysli veselé a člověku povahy zádumčivé. Arcades jest lyrickoepický text k hudebnímu představení na poctu hraběnky Alice Derby; Comus, lyrickoepické spodobení, kterak Ctnost zachráněna byla od pokušení. Druhé obdob! jest poměrně neplodné, poněvadž Milton příliš zaměstnán byl politikou: vykazuje pouze několik znělek a překlady některých žalmů. Za to v období třetím (od r. 1660 do smrti) vznikla nejslavnější báseň Paradise Lost, epos o I2 zpěvech, pak Paradise Regained (o 4 zpěvech) a Samson Agonistes, biblické drama přísně klassického tvaru s chory. Velmi hojny jsou Milionový anglické spisy prosaické, skoro vesměs obsahu politického a důležité jako prameny historické. Vynikají smělou výmluvností a svědčí o pisatelově neohrožené přímosti povahy, čímž poněkud mírní se příkrost, se kterou Milton bojuje za své názory nešetře odpůrců. Nejzajímavější jest jeho pojednání o svobodě tisku a některé traktáty paedagogické. Sláva Milionová zakládá se na »Ztraceném ráji«, v němžto básník líče hřích prarodičův a v episodách stvoření světa a pád andělů podal nejdokonalejší náboženské epos všech dob a národů. Slabší jest již Paradise Regained, který vypravuje o vítězství Kristově nad ďáblem jej pokoušejícím. Jiných básníků soudobých nebylo málo počtem, ale významem žádný z nich nedosáhl Miltona. Společným znakem plodů jejich jest jakési chladné převládání rozumu nad obrazností, reflexe nad citem, pročež je Johnson a po něm jiní literární historikové nazvali básníky metafysickými. Nejlepší z nich byli Abraham Cowley, Edmund Waller a John Denham. Cowley (* 1618 — † 1667) opatřen byl důkladnou znalostí poesie staroklassické, jejížto plody překládal a napodobil. Psal ódy, nedokončené epos biblické Davideis, dvě menší básně epické Constantia and Pliiletus a Pyramus and Thysbe, pak veselohru The Guardian a několik pojednaní prosaických se vmíšenými verši. Básnili počal již v desátém roce věku. Sám Milton si ho vážil, a verše jeho jsou dosti lahodné. — Waller (* 1605 — † 1687) psal nejvíce básně lyrické a příležitostní politické, jako ódu pochvalnou na Cromwella a žalozpěv po jeho smrti, ale pak také radostný projev nad návratem Stuartů. Mimo to složil též několik básní náboženskodidaktických, jež jako všecky plody jeho vynikají nevšední lahodou a hudebností mluvy. — Denham (* 1615 — f 1668), z jehož četných plodů jediný Cooper’s Hill dosud se čítá, jest v anglické literatuře prvním básníkem popisujícím krásu krajinnou. — Ostatní básníci jsou významu daleko podřízenějšího: George Wither (* 1667) psal básně pastýřské Shepherd’s Hunting a puritánské Emblémy náboženské. V obojích vedlé míst zdařilých čte se také mnoho strojeného. — Francis Quarles (J- 1644) byl ještě méně nadaným básníkem. Sepsal Divine Emblems, sbírku epigramatických mravoučných básniček. Náboženské básně psali též George Herbert (f 1674) a Richard Crashaw (* 1620 — j- 1650) a oba vynikají vřelou zbožností mysli. Za to obsahu radostného a mravně závadného jsou písně, jež skládali Robert Herrick (* 1591 — † I674), John Suckling (* 1609 — j- 1641) a Richard Lovelace (* 1618 — j 1658); Herrick ostatně sepsal také některé básně pobožné a Lovelace ze všech tří vůbec jest ještě nejvážnější. Cudnější jest lyrika, kterou pěstovali William Browne (* 1590 — •J 1645), jenž složil také idyllickou báseň Britannia's Pastorals, a William Habington (* 1605 — † 1654), který písněmi opěval pode jménem Castara svou vlastní choť. — Humoristické a satirické písně skládali John Taylor (* 1580 — 1654), John Cleveland (* 1613 — † 1658), Richard Fanshaw (* 1607 — † 1666). I dvě básnířky již se vyskytují: vévodkyně of Newcastle (f 1673) a Katharina Philips (* 1631 — † 1664), mezi vrstevníky velice vážená pode jménem básnickým Orinda. {{Prostrkaně|Prosa}} této doby nejvíce vykazuje děl politickofilosofických a náboženských. Mezi prvními nejčelnější jsou práce slavného filosofa Thomase Hobbesa (* 1588 — † 1679), který spisem The Leviathan or the Matter, Form and Authority of Government hájil neobmezenou vládu královskou a vydal mimo to výborné pojednání Treatise on Human Nature a poslání {A Letter) on Liberty and Necessity. Anglickým jazykem sepsal ještě Behemoth čili dějiny občanské války od r. 1640— 1660 a přeložil veršem Homéra. Ostatní spisy jeho, v dějinách filosofie důležité, psány jsou po latinskú. — Jako Hobbes tak také Robert Filmer (* 1604 — J- 1647) ostrovtipně a duchaplně hájil monarchický absolutism v pojednání Patriarcha, or the Natural Power of Kings, a jemu opět se stanoviska svrchovanosti národa odpověděl republikán Algernon Sidney (* 1617 — † 1683) spisem Discourses Concerning Government. Zato James Harrington vrománě Oceana nakreslil obraz dokonalého státu republikánského na základě rolnickém. — Z četných skladatelů polemických spisů náboženských nejvíce na slovo vzati jsou John Hales (* 1584 — J- 1656) jako zastánce rozumných a snášelivých zásad náboženských; William Chilli ngworth (* 1602 — J 1644), jenž sepsal proti katolíkům traktát: The Religion of Protestants, a Safe Way to Salvation; Thomas Browne (* 1605 — † 1682), spisovatel duchaplný a originální (nejlepší jeho spisy jsou Pseudodoxia proti pověrečnosti a Religio medici, jakési vyznání víry); pak Jeremy Taylor (*1613 — J 1667), největší kazatel angl. v stol. XVII.; Thomas Fuller (* 1608 — † 1661), proslulý nejvíce spisem The Worthies of England; Isaac Barrow (* 1630 — † 1677), slavný kazatel a učenec; Ři ch ard Baxter (* 1615 — -j i6qi), jenž sepsal 168 spisů, v nichžto rázně zastává se svobody svědomí, a mn. j. Avšak nade všecky soudobé spisovatele duchovní předčí potulný kotlář a kazatel baptistů John Bunyan (* 1628 — † 1688), jehož allegorická povídka The Pilgrim’s Progress náleží k nejvzácnějším zjevům v dějinách světového písemnictví; dosud lze ji spatriti v '''A'''-ii v každé, i nejmenší chyžce, a čtenářstvo její sbírá se ze všech stavův i věků všeho národa. Bunyan mimo ni sepsal ještě pod názvem Grace Abounding in the Chief of Sinners vlastní životopis, ve kterém úchvatně líčí své obrácení na víru, a The Holy War, allegorické spodobení, kterak město Mansoul (t. j. duše lidská) hájeno jsouc Emanuelem (Spasitelem) obléháno jest ďáblem. — Dosti chatrně byla opatřena v této době historiografie. Thomas May (* 1594 — J 1650) sepsal jen část dějin »dlouhého parlamentu« od r. 1640—43, Edward Hyde, Earl of Clarendon, bystrostí kritickou nejlepší ještě z dějepisců současných, slohem nehrubě zdárným vylíčil revoluci ve spisech History of the Rebellion and Civil Wars in England, v níž zejména charakteristika osob jest případná. Jako biograf aspoň pílí se vyznačil Isaak Walton (* 1593 — J 1683) a mimo životopisy Donnův, Wottonův, Hookerův, Herbertův a Sandersonův složil též slavnější dílo The Complete Angler or Contemplative Man's Recreation, ve kterém návod a líčení lovu ryb na udici spojeny jsou s podrobnými obrázky venkovského života a přírody. — Na prosu prostě zábavnou v pohnutých dobách revoluce nebylo ani klidu, a přísnost puritanův ovšem byla by jí přála tak málo jako divadlu. Mimo Bunyanovu allegorickou povídku vskutku také není spisu, který by zasluhoval zmínky. — Časopisectví dobou touto se značně rozvinulo i přes censuru, kterou zavedl Karel I. r. 1637, a kterou i »dlouhý« parlament r. 1643 potvrdil. Cromwell ji sice na čas zrušil, ale za Karla II. r. 1662 byla obnovena. Noviny začaly vycházeli už dvakrát třikrát za týden, a vedlé časopisů vážných byly už také týdenníky humoristické. Z novinářů tehdejších vynikli nejvíce Marchmont Needham (* 1620 — † 1678), Sir John Birkenhead (* 1615 —j- 1679) a Sir Roger ĽEstrange (* 1616 — † 1704). '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. C) Pseudoklassicismus, deismus, morální filosofie (od r. 1660 do smrti Popeovy 1744). Události politické povahou zase ještě jsou nepokojné. Stuartové znova na trůn přišlí (Karlem II.) šířili sice šťastně koloniální državu, ale brzo (již nástupcem Karlovým Jakubem II.) příčinu dali k nové revoluci, kterou rod jejich, aspoň po meči, trůnu byl zbaven. Po kralování dcer Jakubových Marie (s Vilémem III. Oranienským) a Anny (1684 — 1714) povolán na trůn rod Hannoverský (Jiřím I., pravnukem Jakuba I.), jenž však s praetendenty rodu Stuartského (Jakubem III. a princem Karlem Eduardem), kteří nejvíce ve Skotsku ještě měli přívrženců, o právo panovnické bojoval do r. 1746. Zatím moc královská značně byla obmezena (Bill of rights 1689). A. účastnila se též válek na pevnině o posloupnost španělskou a rakouskou. — Doba Viléma III. (Marie), Anny a Jiřího I. nazývala se sama hrdě »Augustan age«, ale jméno to platí jen potud, že panovníci skutečně literaturu čile podporovali, a spisovatelé, větším dílem těšíce se blahobytu a neodvislosti, dospěli veliké uhlazenosti vnější, slohové, která však jest jen nedostatečnou náhradou za skrovnou původnost a mdlou obrazivost, jež zavládla ve plodech jejich více strojených nežli přirozených. Hned návrat Stuartů literaturu uvedl zase v pravidelné dráhy a zejména vzkřísil drama od puritánů zničené; avšak se dvorem z vyhnanství francouzského přišly také zásady francouzského pseudoklassicismu, jenž sice v '''A'''-ii nikdy nedosáhl neobmezené vlády, ale přece zvláště drama úplně a ne právě příznivě přetvořil. Mimo to po veliké literární plodnosti za dob Alžbětiných a po bouřlivém hnutí revolučním přirozenou měrou nastalo ochabnutí duševní. Revoluce také zmařila dřívější horlivá studia humanistická. I bylo potřebí, aby národ nejprve se vzpamatoval a síly sebral k nové práci. A to stalo se teprve, když po druhé revoluci zabezpečena byla politická svoboda, když rozkvétajícími osadami a účastenstvím ve válkách pevninských pojištěno bylo vnější velmocenské postavení A. Druhou revolucí však také moc pseudoklassicismu aspoň podlomena jest, a literatura zbavena nebezpečenství poklesnout! v prostě dvorskou a odcizili se národu. — Poněvadž moc puritanismu návratem králů byla podvrácena, a po druhé revoluci také katolicism zbaven byl podpory, které mu poskytovali Stuartové, státní církev (protestantská) uvázala se ve klidnou vládu, a horlivý zájem pro náboženské otázky potuchl tak, že mnozí nedbajíce víry v positivně zjevení spokojovali se prostě věrou v Boha (deism), kteréžto smýšlení na jevo vyšlo theoreticky ve spisech filosofův a prakticky rozkvětem věd přírodních a mathematických, jež zaujaly místo humanistických studií. Mravní život anglický po návratu králů z bývalé puritánské přísnosti zvrhl se v úplnou nevázanost. Zvláště společnost vyšší snažila se vynahradili si požitky, kterých jí dříve horlivci náboženští bránili, a sám král, jenž vrátil se s upomínkami na veselý život francouzský, předcházel zhoubným příkladem. Ze společnosti lehkovážný směr přešel i v literaturu, a zvláště veselohry této doby poskytují obraz žalostného úpadku mravů. Než brzy zdvihl se proti němu odpor, jenž podnět dav i k novému druhu literárnímu, mravokárným časopisům, písemnictví uvedl nazpět na dráhu cudnosti. Ale pohříchu zavedl ji zase až příliš daleko v nadsazovanou úzkostlivost, jež na venek drala se tendencí mravokárnou a zvláště v románě způsobila citlivůstkářství a nudnou rozvláčnost kazatelskou. Státním převratem, vzešlým z druhé revoluce, proti koruně a šlechtě zvýšen jest význam občanstva v dolní sněmovně zastoupeného, a poněvadž rozvojem obchodu a živností občanstvo nabylo pevných podkladů hmotných, začalo také více si hleděli literatury — po výtce románů — jež tudy z rukou vyšších stavů přešla v nejširší vrstvy národa a nabyla větší neodvislosti a volnosti. Zároveň rozmohlo se také politické i belletristické časopisectvo a s ním literární kritika, kterou pěstovaly po výtce kroužky literátů pravidelně se scházejících. — První zjev, s nímž na poli písemnictví této doby se potkáváme, jest vtělený odpor proti úzkoprsým zásadám, směšnostem a neřestem puritanismu, satirické epos Hudibras,]ež v 1. 1663—-78 složil Samuel Butler (*1612 — † 1680), základní myšlénku si vypůjčiv z Cervantesova »Dona Quixota«, ale v podrobnostech všeho provedení zachovav úplnou původnost, která působí, že Hudibras podnes se čítá se vším půvabem novosti. Butler zanechal také mnoho výpisků z různých spisovatelů, pak též drobné črty charakterů po způsobě Theofrastově a několik kratších básní satirických, v nichžto tepe rozkvétající tehdáž vědy přírodní, pokud se mu zdálo, že vystupují dryáčnicky nebo po pedantskú. — Úplně s časovým proudem bral se John Dryden (*1631 — •j 1700), »poeta laureatus« a historiograf krále Jakuba II., básník neúnavný a na sklonku života od vrstevníků bez odporu uznávaný za největší ozdobu anglického Parnassu. Úsudek potomstva ovšem značně se změnil. S počátku Dryden skládal příležitostné básně a opěval stejně horlivě Cromwella i Karla II. Teprve r. 1680 politickou satirou Absalom and Achitophel (proti všemohoucímu tehdáž vévodě Monmouthovi a jeho rádcům Shaftesburyovi a Buckinghamovi) vynikl nad spolubásníky a stal se předním zástupcem pseudoklassicismu. Podobného rázu jsou satiry Medal a Mack-Flecknoe. Proti tomu báseň Religio Laici hájí církev anglickou; ale když Dryden roku 1686, bezpochyby nátlakem krále Jakuba II., přestoupil ke katolicismu, stejně horlivě zastával se zase tohoto vyznání ve skladbě The Hind and the Panther (laň = církev katol., pardal = církev angl.). Lyrická a velmi pěkná jest báseň Alexandre's Feast čili Ode on st. Cecilia’s Day, jež oslavuje moc hudby. Zdařilá jest též jeho poslední práce: Fables čili Tales, veršované povídky, vzdělané buď dle Chaucera nebo dle Boccaccia a j. novell italských a francouzských. Avšak hlavní činnost Drydenova spadá na pole dramatické, a tuto jeho zásady nejjasněji vystoupily na jevo. Vyslovil je v několika pojednáních prosou, psaných a prakticky doložil četnými dramaty. Z prvních jest Essay of Dramatic Poetry, v němž ukazuje na přednosti angl. dramatu proti francouzskému, ale chce, aby blank verse ozdoben byl rýmem. O jednotách času a místa mluví zdrželivě. Když proti zásadám v tomto spise vyloženým zdvihl se odpor, Dryden vydal A Defence of an Essay of Dram. Poetry, obrana však hrubě se mu nepodařila. Později sepsal ještě An Essay of Heroic Plays jakož The Grounds of Criticism in Tragedy, v nichž už více nadržuje tragédiím francouzským. Hleděl spojití »klassické« drama s romantickým, čili národní kusy Shakespearovy přetvořili podlé klassických vzorů francouzských, což se mu ovšem nemohlo podařili. Již vrstevníci proti tomu se ozývali (nejvtipněji v komédii The Rehearsal, kterou s jinými společně složil George Villier, vév. Buckingham), a doba pozdější Drydena úplně odsoudila. Ve vlastních dramatech Dryden zásady své ovšem uváděl v platnost. Psal tragédie a komédie stejně neúspěšné: tragédie strádají příliš strojeným pathosem a nadutou deklamací, sólistickými úvahami o citech a chatrnou charakteristikou; komédie odporný jsou přímo nestoudnou oplzlostí. Ještě nejlépe dařily se mu scény eristické, které končívají smířením. Kusů sepsal 27 ; z vážných nejlepší poměrně jsou All for Love (dle Shakespearova Antonia a Cleopatry) a Don Sebastian, z veseloher The Spanish Friar or the Double Discovery. Charakteristickým důkazem převráceného vkusu jsou Drydenova vzdělání některých dramat Shakespearových, hlavně »Bouře«. V tom ostatně předešel ho William Davenant (* 1605 — † 1668), jenž po návratu Stuartů také o vzkříšení dramata se staral a mimo jiné i návrh na změnu »Bouře« vypracoval. Ale Dryden i Davenant ideálnou báseň Shakespearovu proměnili ve skvělý kus výpravní, plný povrchních effektů scénických. Podobně Dryden neostýchal se strhnout! Miltonův »Ztracený ráj« na nízké stanovisko blýskavého představení operního. Ještě rozhodnějším zástupcem pseudoklassicismu nežli Dryden byl Alexander Pope (* 1668 — † 1744), jenž slávu předního básníka po něm dědil o několik desítiletí později. Avšak ani Pope k básníkům skutečně velikým řadili se nemůže, poněvadž plody jeho jsou spíše výtvorem kritického vědění a útlého citu pro krásu formálnou nežli výronem poetické mysli. Pope jako Dryden byl velmi plodný a básnit! začal velmi záhy; ale jsa těla zmrzačelého a strádaje stálou chorobností byl povahy roztrpčené a svárlivé a zaplétal se v prudké spory s vrstevníky, v nichžto nepočínal si vždycky slušně. Nejpatrnějším toho svědectvím jest báseň jeho Dunciad, vtipná sice, ale jedovatá satira na protivníky literární. Jinak Pope psal básně pastýřské (Pastorals, Messiah), popisné ( Windsor Forest), allegorické (The Temple of Fame, dle Chaucerová House of Fame), aestheticky a morálně filosofické (An Essay on Criticism die Horatiovy Ars poetica a Boileauovy L’art poetique; pak důležitější An Essay on Man, Moral Essays). Nejznámější jest zdařilé komické epos The Rape of the Lock. Pope pilně překládal spisy staroklassické (Statia, Ovidia, Homèra) a že pseudoklassicism v '''A'''-ii nikdy zcela neovládl, dokazuje, že Pope, přední jeho zástupce, vzdělal některé kusy z Chaucera a upravil — dosti nekriticky — vydání Shakespeara. — Vrstevníci Popeovi Josef Addison (* 1672 — j-1719) a Richard Steele (* 1675 — j 1729) méně významní jsou jako zástupci pseudoklassicismu, ač mu oba náleželi — Addison tragédií Catonem, která dokonce jest i poměrně nejlepší anglický kus tohoto směru, Steele veselohrami The Funeral, The Tender Husband, The Tying Lover, The Conscious Lovers — nežli jako zakladatelé mravokárných časopisů (The Tattler od dub. 1709 do ledna 1711; The Spectator od břez. 1710 do pros. 1712; The Guardian od břez. do říj. 1713; The Lover od ún. do květ. 1714; nejdůležitější byl Spectator), jejichžto rozmanitým a cenným obsahem mravoučným a literárním, humoristickými posudky zvykův, obyčejův a vkusu časového, jakož i zaokrouhleným a vytříbeným slohem podstatně přispěli ku povznesení mravnosti a vzdělání v občanských kruzích národa. Přízeň, které časopisy jejich požívaly, svědčí také, jak velikou váhu tehdy již literatura měla v nejširších vrstvách obecenstva. Současně s nimi působil satirik Jonathan Swift (* 1667 — J 1745), horlivý, ač ne právě důsledný spisovatel politický a rázný zastánce zájmů nešťastného Irska. Swift psal nepatrné básně lyrické, ale výborné satiry prosou, z nichžto zvláště tři vynikají: The Battle of the Books, kterou ve sporu o přednost vzdělán! klassického a moderního postavil se na stranu klassiků. Hie Tale of a Tjír jest jedovatý útok na církve katolickou, lutherskou, anglickou a kalvinistickou. Nejslavnější jsou Gulliver’s Travels, výborná satira na politické a společenské poměry soudobé v podobě cestopisu tak živě líčeného, že kniha nehledíc k satirické tendenci jest velmi zábavným čtením i pro mládež. Jaké změny po návratě Stuartů zasáhly ve drama, již výše naznačeno při Drydenovi. Tragédie pseudoklassicismem stržena jest s výše shakespearovské do hlubin prázdných, ale slohem nadutých deklamací »rekovských«; starý, působivý blankverse nahrazen strojenými umělůstkami rýmu; ale přece vážné hry zachovaly aspoň cudnost mravní. Veselohra však poklesla v nemravnost a oplzlost nejhrubší; ale nelze jí upříti vtipu a živosti. I spisovatelka jedna smutně proslavila se komédiemi oplzlého obsahu, Aphra Behnová (f 1689), které vrstevníci dávali poetické jméno Astraea. S raffinovanou pak nemravností nejoplzlejší věci kladeny v ústa hereček, které na rozdíl od dřívějšího zvyku v ženských úlohách vystupovaly od r. 1660. (První byla herečkou zastoupena Desdemona v »Othellu«.) Záhy proti neřesti této ozvali se hlasové vážní. Richard Blackmore v předmluvě k eposu svému Prince Arthur bojoval již r. 1695 proti nemravnosti na jevišti; ale mnohem účinněji vystoupil Jeremy Collier (* 1650 — + 1726) řízným spisem A Short View of the Immorality and Profaneness of the English Stage (1698) a skutečně zvítězil nade zlem časovým tak, že r. 1704 vydána byla královská zápověď, uvádět! na jeviště, co by bylo proti náboženství a slušnosti. Jen litovatt jest, že tím zase veselohra téměř úplně stržena buď v nechutenství frašky nebo v plačtivou dojemnost. Jako skladatelé nemravných sice, ale jinak vtipných veseloher vynikli: William Wycherley (* 1640 — † 1715), jehož kusy The Gentleman Dancing Master (dle Calderona), Love in a Wood or St. James’s Park, The Country Wife, The Plain Dealer (všecky tři dle Molièra) mají zvláště zdařilou osnovu. William Congreve (* 1672 — † 1729) podobně proslavil se dovednou osnovou komédií The Old Bachelor, The Double Dealer, Love for Love, The Way of the World. Sepsal též málo zdařilou tragédii The Mourning Bride. George Farquhar (* 1678 — † 1707) ve příčině mravnosti již aspoň poněkud obrátil se na cestu lepší. Sepsal mimo jiné Love and a Bottle, The Constant Couple a nejlepší ze všech The Beaux' Stratagem, podlé něhož pak Oliver Goldsmith složil svou veselohru She Stoops to Conquer. — Na lepší cestě k cudnosti jest též architekt John Vanbrugh (* 1666 — † 1726) kusy svými Relapse, The Provoked Wife, The False Friend a jinými, z nichž osnovou i charakteristikou nejlepší jest The Confederacy. — A na dráze jednou ražené ještě dále pokročil herec a poeta laureatus Colley Cibber (* 1671 — † 1757), z jehož komédií jest asi nejlepší The Careless Husband. Cibber také vzdělával starší dramata (na př. Shakespearova Richarda III.) a vlastním životopisem (An Apology for my Own Life) zůstavil po sobě důležitý pramen vědomostí o tehdejších poměrech divadelních. — K veselohrám přiřadili sluší také první domácí operu satirickou pod názvem The Beggars' Opera, kterou John Gay (* 1688 — f 1732) bojoval jednak proti špatné vládě ministerstva Walpolova, jednak proti přílišné zálibě ve zpěvohrách italských. —■ Po výtce tragédie skládal Nathaniel Lee (* 1657 — J 1692). Z četných kusů jeho nejpěknější jest Lucius Junius Brutus. V ostatních Lee, jenž měl nadání velikolepé, nedovedl se mírnili, tak že mají ráz divoký, pustý a v dramatické osnově nedokonalý. Ale zásluhou Leeovou jest, že zase začal užívali pětistopých jambů nerýmovaných. — Thomas Otway (* 1652 — f 1685) Leeovi ve všech příčinách se podobá. Nejzdárnější jeho tragédie jsou The Orphan a Venice Preserved; zvláště druhá pokládá se obyčejně za nejúchvatnější drama anglické po Shakespearovi. — Méně důležití, ač svou dobou dosti slaveni byli ještě skladatelé dramat Thomas Southerne (* 1659 — † 1746), John Crowne (*1661 —f 1698), Nicholas Rowe (* 1673 — † I7I3), Thomas Shadwell (* 1640 — † 1692) a hlavně George Lillo (* 1693 — † 1739), jenž pozoruhodný jest jako pisatel pohnutlivých dramat z občanského života. Nejlepší jeho kusy jsou George Barnwell, Fatal Curiosity a Arden Feversham, V lyrice a epice této doby mimo Drydena a Popea málo jest básníků jen poněkud vynikajících. Jméno »correct poets« zjednalo si uhlazenými verši lehkého, buď lyrického, buď» didaktic. a kritic. obsahu několik šlechticů, jako Earl of Roscommon (* 1634 — ■j-1685), Earl of Rochester (*1647 — j-i68o), Sir Charles Sedley (* 1639 — j 1701), vévoda Buckingham (* 1649 —j-1721), Earl of Dorset (*1638 — j 1706). Nad ně poněkud předčí nešlechtící John Philips (* 1676 — f 1708), jenž sepsal podlé Vergilia báseň polopopisnou, polodidaktickou Cider, a John Po mfret (* 1667 — † 1703), jehož Choice líčí příjemnosti klidné literární práce v zátiší venkovském. Větší jest již význam, jehož nabyl Matthew Prior (* 1664 — † 1721) básní filosofickou Alma, biblickým eposem Solomon, pak lehkou lyrikou erotickou a mravoučnými povídkami rázu La Fontainova; ale podřízené důležitosti jsou zase lékař Sir Samuel Garth (* 1670 — † 1719), Thomas Parnell (* 1679 — f 1718), přítel Popeův a Swiftův, Thomas Tickell (* 1686 — 1 1740). — Do této doby konečně spadá také selanka The Gentle Shepherd, kterou r. 1725 Skot Allan Ramsay 1686 — † 1758) obnovil a ušlechtil starší zálibu v poesii pastýřské. Velikou důležitost má doba tato pro zábavnou prosu. Dotud pěstovány byly romány rytířské, dvorské čili eufuistické, pastýřské a novelly italského původu. Osamělým, ač výborným zjevem jest allegorický »Pilgrim’s Progress« Bunyanův. Všeliké povídky mimo jediné novelly italské nelíčily světa skutečného, nýbrž svět vybásněný, ano dokonce málo pravdě podobný a psány byly skoro výhradně pro vyšší třídy společnosti. V tom právě obrat rozhodný způsobil Daniel Defoe (*1661 — j 1731), jenž prosu výpravnou přenesl na základy jediné zdravé a rozvoje schopné líče život skutečný dle pravdy a tak, že i nejširší vrstvy národa mohl zajímali. Defoe mnohými nehodami za pestrého života svého zkoušený a tudy takměř všech stránek lidské povahy znalý, byl z nejplodnějších angl. spisovatelův a různých děl jeho počítá se do 200. Většina byla obsahu politického (jako výborná satira na nesnášelivost státní církve The Shortest Wav with the Dissenters) a národohospodářského (jako Essay on Projects, ve kterém Defoe již načrtl první popudy ke spolkům pojišťovacím, záložnám, bankám a jiné myšlénky, které v pozdějších dobách byly provedeny). V zábavné prose však obrat způsobil nejvíce jeho Robinson Crusoe (vyd. r. 1719), jehož úspěch nejen doma, ale i v cizině jest příliš dobře znám, aby třeba bylo o něm se rozepisovali. Všecko tajemství úspěchu tohoto záleží ostatně jen v nelíčené prostotě a pravděpodobnosti vypravování, kterou také jiné novellistické práce Defoeovy jsou ozdobeny. Z nich The Memoirs of a Cavalier a The Journal of the Great Plague of London dlouho pokládány byly dokonce za prameny historické. V prose {{Prostrkaně|naukové}} hlavní podíl spadá na spisy deistů, z nichžto nejčelnější byli Charles Blount (* 1654 — † 1693), John Toland (* 1670 — † 1722), Anthony Collins (* 1676), William Lyons, Matthews Tindal (* 1657 — † 1733), Thomas Chubb (*1679 — j 1747), Thomas Morgan (J 1743). Více ke mravní stránce přihlíželi, s deisty ve příčině dogmatické se srovnávajíce, moralisté, z nichžto nejvíce znám jest Anthony Ashley Cooper, Earl of Shaftesbury (* 1671 — J 1713), jehož duchaplná pojednání morálně filosofická a aesthetická jsou sebrána pode jménem Characteristics of Men, Manners, Opinions, Times. — Zastává-li Shaftesbury myšlénku, že tento svět jest nejlepší a člověk přirozeně nakloněn ke ctnosti, lékař Bernard de Mandeville (* 1670 — † 1733) naopak dokazuje, že špatnost jest nezbytná, v básni svou dobou velmi oblíbené The Grumbling Hive or Knaves turned Honest. Morálně filosofické spisy psal také Francis Hutcheson (* 1694 — † 1747) a v následující době myšlénky moralistů podrobněji rozvedl Adam Ferguson (* 1724 — t 1816) ve spise Principles of Moral and Science. — Nad deisty a moralisty důležitější byli filosofové Locke, Berkeley, Hartley a Hume — John Locke (>;: 1632 —■ † 1704) pojednáním An Essay concerning Human Understanding jest zakladatelem empirické filosofie a sensualismi!; pojednáním Thoughts on Education razil dráhu rozumné paedagogice žádaje vychování přirozené a rozebíraje myšlénky, které později Rousseau podrobněji vykládal. V posláních Letters of Toleration Locke přimlouvá se za snášelivost náboženskou a spisem The Reasonableness of Christianity snaží se dokázali, že křesťanská víra ve zjevení boží neodporuje rozumu. Pojednáním o vládě (Treatise of Go vernmenf) zastává se theorie o svrchovanosti národa. -— Biskup Jiří Berkeley (* 1684 t I753) ve spisech svých stojí na stanovisku subjektivného idealismu a rázně ozval se proti Mandevillově bajce o včelách. — David Hartley (* 1704 — † 1757) založil psychologii materialistickou, ale vynasnažil se uvésti ji v souhlas se zásadami theologickými. — Skot David Hume (* 1711 — † 1776) Lockeův empirismus přetvořil ve skepticismus. Nejdůležitější spisy jeho jsou A Treatise on Human Nature; An Inquiry into Human Understanding a The Natural History of Religion. Dějinami A. (History of England), které začal}’ vycházeli teprve r. 1754, Hume náleží již době následující. V této době historiografie celkem opatřena byla dosti chatrně. EdwardHyde, EarlofClarendon(* 1608— J 1674) napsal History of the Great Rebellion, počínaje r. 1625 jako očitý svědek, ale se stanoviska royalistického; biskup Gilbert Burnet (* 1643 — † 1715) vydal výbornou History of the Reformation of the Church of England a několik životopisů; v rukopise zůstavil History of my own Time, v níž doba občanské války a republiky vylíčena jest stručně a pak děje až do r. 1713 podrobně, ale zase poněkud strannicky. — John A r buthnot (* 1667 — -j- 1735) v díle History Anglie (jazyk a literatura). of John Bull podal humoristický obraz války ! o posloupnost. Politický essayista byl Henry St. John ViseQuntBolingbroke(* 1678 — f 1751), a sbírkami dopisů proslavili se Lady Wortley Montagu (* 1689 — † 1762) a Philipp Dormer Stanhope, EarlofChesterfield (* 1694 — •)■ 1773). Dopisy Chesterfieldovy svědčí jeho synu a obsahují hojnost praktické moudrosti pro život, ač ne vždycky se srovnávají s mravností. — Na slovo vzatý zástupce exaktní vědy za této doby, slavný Sir Isaac Newton (* 1642 — J 1727) hlavní dílo své (»Philosophiae Naturalis Principia Mathematica«) i jiné práce vědecké vydal po latinskú. Pojednání Optics or a Treatise of the Refractions, Inflections, and Colours of Light, kterým vědu tuto založil, pak několik rozprav theologických sepsal jazykem rodným. — Pro úplnost doloženo budiž zde, že v '''A'''-ii roku 1728 také vyšel již první slovník obecných vědomostí pod názvem Cyclopaedia, již ve dvou svazcích foliových vydal Ephraim Chambers. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. D) Návrat ku přírodě. (Od poi. do konce stol. XVIII., t. j. od smrti Popeovy do prvního vystoupení Waltera Scotta r. 1786). Politické události této doby aspoň uvnitř země jsou méně bouřlivé. Králové Jiří II. (po r. 1746) a Jiří III (1760 — 1820) trůn drželi již bez odporu. Války vedeny jsou s Francií a Španělskem, ale ukončeny mírem pařížským 1763. Koloniální država rozšířena Indií a Kanadou, ale zmenšena ztrátou obcí Severoamerických. Na sklonku doby revolucí francouzskou (1789) i A. stržena ve válku. Návratem ku přírodě doba tato nazývá se jen potud správně, že na dobro odstraněn jest pseudoklassicismus, a zavládly názory dokonalejší o podstatě a úkolu básnictví, jež mělo býti napodobením přírody se šetřením původnosti a neodvislosti básníkovy. Všelicos nepřirozeného, jako přílišný idealismus, chorobné citlivůstkářství a strojenost slohu, buď z dřívějších dob zbylo, bud nově se vyvinulo. Volnost tvorby, které básníci se domáhali proti střízlivé pravidelnosti dřívější, namnoze se zvrhala ve zmatek všeho řádu prázdný, snaha po upřímném, vřelém citu proti bývalé rozumné chladnosti sváděla k horování v citech nucených. Ale aspoň snah dobrých nelze neuznali a do značné míry také dosti zdárných výsledků. Pěstění literatury ještě více nežli za doby předešlé přešlo v ruce nešlechticů, poněvadž kruhy občanské rozvojem sociálným dosáhly největší důležitosti ve státě, a tím již podmíněn byl ráz písemnictví takořka národnější, jenž mimo jiné osvědčil se také tím, že (zásluhou herce Davida Garricka) Shakespeare zase v původní podobě uveden byl na jeviště, a že probudila se láska ke staroanglické poesii národní, jejíž památky horlivě sbírány jsou a vydávány. (Ovšem láska tato k minulosti a poesii národní také příčinu dala k podvodům, jichžto dopustili se T h o m a s Ch a tterton vydav podvržené básně středověkého prý básníka Rowleye, a James Macpherson, jenž smyslil si skotského barda Ossiana 365] a předstíral, že básně jeho jazykem gaelskýmsebral po horách skotských.) V literatuře nejpřednější místo v této době zaujímá román. Na základě realistickém, na nějž tuto větev písemnictví postavil Defoe, s velikým zdarem dále pracoval Samuel Richardson (* 1689 — † 1761), jenž v pokročilém již věku jal se skládali formou dopisů romány mravokárné. V prvním (Pamela), vylíčil osudy ctnostného děvčete, které odolavši všemu svádění na konec dochází odměny za svou vytrvalost; ve druhém (Clarissa Harlowe) zase životní zápasy a smrt dívky svedené nesvědomitým mužem, jenž sám hyne v souboji; ve třetím (Sir Charles Grandison) nešťastnou lásku Italky ke krásnému a ctnostnému šlechtici anglickému. Richardson, jakkoli unavuje rozvláčností, nadsazuje mravokárnost a příliš libuje si v přesládlé sentimentálnosti, přece napodobitele své naučil líčili upřímný, pravdivý cit a kreslili případně charaktery, zejména do hloubky psychologické. Aby chorobné citlivůstkářství a ostatní vady Richardsonovy příliš nerozmohly se na škodu zdravého realismu, o to postaral se Henry Fielding (* 1707 — † 1754), jehož první román Joseph Andrews přímo skládán byl jako parodie Pamely, ale vydařil se jakožto vzor nového druhu, románu totiž humoristického, jejž Fielding hned sám ve hlavním díle svém Tom Jones dovedl k veliké dokonalosti výtečně zosnovav děj všecken pravdě podobný a poutavý a do podrobná nakresliv povahy jednajících osob, poněkud drsné sice, ale vůbec přirozené a pravdivé. Slabší, avšak přece ještě dosti cenná jest i jeho povídka Amelia. —- K Fieldingovi řadí se důstojně Tobiáš Smollett (* 1721 —- •)- 1771), který přidržev se humoristického směru v románech svých Roderick Random, Peregrine Pickle a zvláště v nejlepším Humphrey Clinker, realisticky a zdárně, často i drasticky líčí tehdejší poměry společenské, ačkoli předchůdců nedostihl osnovou děje a jednotnou charakteristikou osob. — Charakteristiku tuto do posledních podrobností hlavním úkolem si učinil Laurence Sterne (* 1713 —-j- 1768) v románech Tristram Shandy a The Sentimental Journey nedbaje jinak osnovy a postupu děje. Avšak velikou vadu tuto odčinil tím, že staví se na povznesené stanovisko srdečného humoru a vřelé soustrasti s nedokonalostmi lidskými. — Šestý konečně novellista veliký, Oliver Goldsmith (*1728 —11774), hlavním spisem svým The Vicar of Wakefield přes mnohé vady jeho podal vzor poutavého vypravování, realistické charakteristiky, dokonalé lahody slohu, něžné prostoty smýšlení a nelíčené upřímnosti citu. — Pracemi těchto mužů román v '''A'''-ii pro všecky doby postaven byl na přirozenou půdu rozvoje a vytčen mu úkol líčili život skutečný, po výtce rodinný a společenský. Současné pokusy o vzkříšení románu rytířsko-romantického, jež učinil Horace Walpole (* 1717 — J- 1797) spisem The Castle of Otranto, nezůstaly sice bez napodobitelů, mezi nimiž jest i spisovatelka velenadaná Anna Radcliffová (* 1764 — -(• 1823), ale celkem přece díla podobná proti románům realistickým jsou jen zjevy vzácnými. Vlastní {{Prostrkaně|básnictví veršované}} — sjedinou výjimkou — proti prose zábavné ustupuje do pozadí. Nejvíce ještě pěstovaly se elegické, popisné a didaktické druhy. Elegikern nejslavnějšim jest Edward Young •(* 1681 — † 1765), jemuž ze smutných událostí rodinných vzešla nálada k hlavnímu •dílu Night-Thoughts. Jsou to zádumčivé žalozpěvy o životě, smrti, nesmrtelnosti a jiných záhadách filosofie náboženské a takořka první projevy »světobolu«, jenž později se rozšířil v literaturách evropských. Young sepsal též báseň o dni soudném The Last Day, pak The Force of Religion, jenž opěvá tragický osud Jany Greyovy, dvě satiry a tři tragédie (Busiris, The Revenge, The Brothers), všecky nepatrné. Prosaickým pojednáním Conjectures on Original Composition zastal se volné tvorby básnické napodobením přírody proti poutům pseudoklassicismu. Zásady jeho, jež dále rozváděli JosefWarton (* 1722 — † 1800), Hugh Blair (* 1718 — † 1800), William Hogarth (* 1697 — † 1764), brzy všeobecně byly přijaty nejen v '''A'''-ii, nýbrž i v ostatních literaturách evropských. -— Lnutí ku přírodě prakticky nejlépe provedl James Thomson (* 1700 —• † 1748) básní popisnou The Seasons, která uhlazenou formou a střízlivostí citu sice připomíná Popea, ale proti němu vyniká pravdivostí obrázků přírodních. Ostatní básně Thomsonovy, mezi nimi 5 tragédií, nejsou hrubě zdařilé. Spolu s Davidem Malletem (•(• 1765), jinak málo vynikajícím, Thomson složil maškarní hru Alfred, ve které obsažena jest píseň »Rule Britannia, rule the waves«, jež rozšířila se po všem národě. —- Poučného, filosofického obsahu jest báseň The Pleasures of Imagination, ve které lékař Mark Akensi d e (* 1721 — J 1770), rodem Skot, stopuje a líčí pocity působené v mysli lidské krásnými předměty v přírodě a umění; vyniká rázností slohu, krásou mluvy i hojností myšlének. — William Cowper (* 1731 — † 1800) jest z nejpřednějších zástupců básnictví tak řečeného přirozeného. Hlavní dílo jeho The Task popisuje veršem život v přírodě a domácnosti s přídavkem úvah mravokárných. I ostatní básně Cowperovy ( The Table Talk, The Progress of Error aj.) nesou se podobným směrem; z menších plodů prostonárodním tónem se zamlouvá komická ballada John Gilpin, a hlubokým citem báseň On Receiving my Mother’s Picture. Z {{Prostrkaně|lyrických}} básní této doby nejzdárnější hloubkou myšlének, vážností tónu a lahodou mluvy jest Elegy Written in a Country Churchyard, kterou sepsal professor cambridgeský Thomas Gray (* 1716 — † I771)- Mimo ni složil jen jeitě několik ód, z nichžto nejlepší jsou The Bard, The Progress of Poesy, To Adversity. — Básníky druhého řádu byli James Beattie (* 1735 — † 1803), jehož Minstrel byl asi prvním plodem novéno směru přírodního, a Erasmus Darwin (* 1731 — j- 1802), otec slavného přírodozpytce, který složil dvě básně poučné The Botanic Garden (o dvou částech: The Economy of Vegetation a The Loves of the Plants), pak The Temple of Nature or the Origin of Society. Jsou obsahu přírodopisného a vynaloženo na ně slohového umění více, nežli jestzáživno. — Zcela originálním zjevem v literatuře konečně byl George Crabbe (* 1754 — J 1832), jehož básně The Library, The Village, The Parish Register, The Borough, Tales in Verse, Tales of the Ha'l jsou šťastnou směsí částek popisných, idyllických a novellistických. Hlavně The Village jest zdařilá spodobujíc věrně podlé pravdy život pracovního lidu. Méně zdárné jsou Sir Eustace Grey, a The Hall of Justice upomínajíce na romány hrůzoplodné. — Ve dramatě po všecku tuto dobu mimo jediné veselohry Sheridanovy nic cennějšího nebylo sepsáno. Zvláště tragédie (jako některé romány) zabředla již na sklonku předešlé doby v mravokárnou tendenci pohnutlivých příběhů rodinných, jaké psal již Lillo a podlé něho v této době Edward Moore (* 1712 — † 1757; The Gamester), Richard Cumberland (* 1732 — † 1811; The Brothers, Tne Westindian, Tne Jew). Cumberland však přece poněkud zdárněji spodobuje charaktery. I veselohra celkem chatrně jest opatřena; básníci psali vlastně jen frašky, v nichžto sice bylo hojnost komiky, vtipu i satiry, ale málo umělecké osnovy a charakteristiky. Podobné kusy skládal novellista HenryFielding, herec David Garrick (* 1716 — f 1779), jehož nejlepší dvě komédie The Lying Valet a Miss in her Teens dosud na jevišti se drží, a Young Samuel Foote (* 1720 — t I777)> z jehož 89 frašek aspoň jedna The Mayor of Garratt posud jest oblíbena. Pak ještě otec a syn Jiří Colmanové (* 1733 — 1794, 1762 — 1836), také herci a podnikatelé divadel, kusy svými vynikli nad prostřednost, zejména mladšího kus The Heir at Law došel chvály. Vážnější jsou veselohry novellisty Oli vera Goldsmitha(77;e Goodnatured Mán, The Stoops to Conquer), a skutečně uměleckou cenou vynikají kusy The Rivals a The School for Scandal, které sepsal Richard Brinsley Sheridan (* 1751 — † 1816), stejně proslavený jako básník, řečník parlamentární a státník. Veselohry jeho jsou plny mravních myšlének, a přece nejsou mravokárné, plny výborného vtipu a přece ne fraškovité, dialog jest vždy duchaplný a mluva vzorem řeči dle potřeby prostonárodní nebo uhlazené. Poněkud slabší jsou Sheridanovy tři frašky (nejlepší z nich ještě The Critic) a komická opera, The Duenna. — Sheridan jest posledním skutečně uměleckým zjevem v anglickém dramatě. Básníkem zcela samorostlým, s rozvojem ostatní poesie této doby nesouvislým, ale daleko nad ni vynikajícím, byl Skot Robert Burns (* 1739 — + 1796), syn prostého rolníka, jenž na venkovské škole nabyl tak nedostatečného vzdělání, že vším právem náleží ho nazvat! samoukem. Přes to vše Burns jest z největších lyriků nejen anglických, ale všeho světa. Básně jeho líčí skutečně jen pravdivý cit, jsou prázdny vší strojenosti, a jako obsah jest prostý, pravdivý, tak mluva (přirozené nářečí skotské) jest nelíčená, samorostlá, plna nehledané lahody a hudebnosti. Mimo písně Burns sepsal též několik ballad a básní popisných; nejlepší z nich jest Tam O’Sbanter. — Vedlé Burnsa ve Skotsku povstali i jiní básníci samoukové, jejichžto činnost z větší části spadá již do následující doby, jako tkadlec Robert Tannahill (* 1774 — † 1810), zedník Allan Cunni ngham (* 1784 — ■)-1842), nádenník Robert Nicoli 1814 — 11837), písař Motherwell a nejslavnější z nich ovčák James Hogg (* 1772 — † 1835), který nejraději zpíval ballady (pověsti) národní. V oboru {{Prostrkaně|prosy naukové}} nejlépe v době této vyvíjela se historiografie, která od prostého vypravování postoupila k pragmatickému badání a filosofické reflexi. Počátek tímto směrem učinil filosof David Hume v díle History of England (od Caesarových výprav do Britannie po Jindřicha VII.). Úvahám jeho vadí jen pochybená zásada, že působení církve, ať byla jakákoli, vždycky bylo neblahé. Jeho příkladu následoval William Robertson (* 1721 — † 1793) vDějinách Skotska za Marie Stuartky a syna jejího Jakuba, pak v Historii Karla V. a v Dějinách objevu a osazení Ameriky. Stanovisku nynější vědy práce Robertsonovy již nevyhovují, ale vyznačují se důstojným, povýšeným rozhledem po dějinách a poutají mistrným slohem. — Edward Gibbon (* 1737 — -j 1794) obsáhlým spisem History of the Decline and Fall of the Roman Empire pojistil si místo mezi předními dějepisci všeho světa, ačkoli dílo jeho nyní také jest již zastaralé. — Do této doby spadají počátky vědecké historie literatury. První záslužné práce toho směru vykonal Samuel Johnson (*1709—f 1784), jenž svou dobou stál v čele všeho literárního ruchu anglického. Sepsal básně satirické dle luvenala (London, The Vanity of Human Wishes a j.), povídku mravokárnou Rasselas a všeliká pojednání, ale nejvíce proslavil se Slovníkem jazyka anglického a hlavně Životy básníků (Lives of the Poets), které přidány jsou jako předmluvy k básním jejich, vydávaným Johnsonem v 1. 1779 - 81. — Systematické pak dějiny literatury angl. pořádkem chronologickým (The History of English Poetry, od XI. do XVI. stol.) sepsal prof. Thomas Warton (* 1728 — † 1790), jehožto dílo dosud ceny nepozbylo. — Zvýšená váha parlamentu způsobila rozkvět veřejného řečnictví a politické literatury. Řečníky největšími byli EdmundBurke (* 1729 — J- 1797) a William Pitt, Earl of Chatham (* 1708 - † 1778). V politickém písemnictví nejvíce vynikly dopisy (od ledna 1769 do ledna 1772) vydávané pod pseudonymem Junius, pod nímž kdo se skryl, podnes zcela na jisto není postaveno. Novou vědu politickou, nár. hospodářství, založil Adam Smith (* 1723 — f 1790) dílem Wealth of Nations, — v literatuře právnické nejvíce pozoruhodný jsou Commentaries on the Laws of England, jež sepsal Sir William Blackstone (* 1723 — † 1780), a které od té doby nebyly dílem lepším nahrazeny, nýbrž jen přídavky a opravami doplňovány. '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. E) Romantika. (Od prvního vystoupení Scotto va 1796 do konce let dvacátých století XIX.) Politické události ovládány jsou válkami s Francií do pádu Napoleonova. Zdárné v nich úspěchy nemálo povznesly národní vědomí anglické. Ale vavříny v bitvách dobyté nemohly zastříti hniloby a nemravnosti vyšších tříd společnosti, iížto s trůnu samého (Jiřím IV.) dáván jest příklad pohoršlivý. Když po válkách přestalo vzrušení vojenské, vady tyto vystoupily více na jevo a způsobily u mnohých lidí lepší mysli ošklivost nad stavem přítomným a zoufalství nad budoucností. Zádumčivost, již za předešlé doby vzniklá, rozvila se v úplný světobol, v úsměšné opovrhování vším lidským životem, a pessimismus otravoval i nejlepší květy písemnictví. Ale vedlé toho zavládl také směr zdravější. Neradostná přítomnost takřka vybízela hledati doby lepší a místa na pohled utěšenější. Záliba v památkách staré poesie, také již z předešlé doby přejatá, ukazovala k minulosti, ke středověku. Tak vznikla romantika, a čelným zástupcem jejím jest Walter Scott. Pessimisté zase a v čele jejich lord Byron, prchali z vlasti až do Orientu, ale dějin jeho a scenerie užívali jen za rámec pro neradostné a satirické své úvahy. Oba směry, romantika i pessimismus, mocně zasáhly v rozvoj také ostatních literatur evropských; ale také naopak jiné literatury začaly zase patrněji působiti v anglickou. Ruch básnický ostatně v '''A'''-ii byl velmi čilý. Svěží duch revoluce francouzské, jenž rozletěv se po vší Evropě všude drtil pouta duševního života a dařil jej perutěmi volnosti, v '''A'''-ii, kde při svobodě ústavní nebylo místa pro násilné bouře politické, způsobil aspoň veliké hnutí literární. Básnictví úplně setřáslo ztrnulé názory a úzkostlivá pravidla vnějších forem, a z dokonaného teď návratu ku přírodě a k dávným vzorům rázovité poesie starších dob obrodilo se v poesii novou, vzletnou, jakkoli v některých, a to právě nejlepších plodech znešvařenou pessimismem. Také prosa, a zvláště nauková, rozvojem věd exaktních a rozkvětem anglického obchodu a průmyslu získala velikou dokonalost. Epochální bylo vystoupení tvůrce romantiky Waltera Scotta (* 1771 — J- 1832), jehožto život sám střídavými osudy má ráz romantický. Nejprve uveřejnil veršované novelly z dějin a pověstí své skotské vlasti: The Lay of the Last Minstrel (události z pomezních válek Skotů s Anglií); Marmion (události před bitvou u Floddena r. 1513); The Lady of the Lake (dobrodružství krále Jakuba V, v přestrojení se potulujícího, a bitva u Bealu); Rokeby (bitva u Marston-Mooru) ; The Lord of the hles (boje Bruceovy r. 1307). Básně tyto uvítány jsou s nekonečným nadšením obecen.stva a /.půsebily úplnj' převrat vkusu. Ostatní romantické básně Scottovy (The Bridal of Triermain, Harold the Dauntless, Halidon Hill) již jsou značně slabší. Nebylo lze ani básníku tak vynalézavému jako byl Scott vyhnouti se opakování motivů. Chatrné jsou také básně politické The Vision of Don Roderick a The Field of Waterloo, kterými Scott slavil vítězství A. nad Napoleonem. Za to velikou cenu mají písně a ballady, které vřadil do svých románů. Moudře totiž Scott uznávaje, že síly své v oboru romantického eposu vyčerpal, obrátil se na pole jiné, na kterém mu kynula ještě větší sláva. Jal se psáti historické romány, jež čerpal ze skotských dějin (Waverley. Legend of Montrose, Old Mortality, Monastery, Abbot, Fair Maid of Perth, Castle Dangerous), pak z anglických (Ivanhoe, Kenilworth, Fortunes of Nigel, Peveril of the Peak, Betrothed, Talisman, Woodstock) a z kontinentální historie (Quentin Durward, Anne of Geierstein, Count Robert of Paris). Vedlé těchto děl z politické historie Scott vzdělal též události ze soukromého života za starodávna (Guy Mannering, Antiquary, Black Dwarf, Rob Roy, Heart of Midlothian, Bride of Lamermoor, Pirate, St. Ronan’s Well, Redgauntlet, Surgeon’s Daughter, Two Drovers, Highland Widow). Spisy těmito Scott jest zakladatelem moderního románu historického, v němž básník snaží se věrně vylíčiti dobu, ze které děj vzal, i v podrobnostech krajinných, krojů, zvykův a obyčejů. Scottovi se snaha tato dařila měrou nevšední, ačkoli líčení jeho jest poněkud příliš volně rozvláčné. Nadšení, které romány tyto vzbudily doma i v cizině, nebylo menší, nežli kterého se dostalo jeho romantickým povídkám veršovaným, a mnoho jest napodobitelů jeho po všech literaturách. Líčením skotského života, ale moderního, Scotta již předešla Alžběta Hamiltonová (* 1758 — f 1816) povídkou The Cottagers of Glenburnie a z pozdějších krajanů jeho nejbližší jsou mu John Galt (* 1779 — † 1839) a John Wilson (* 1785 — † 1854). Irské rodáky své způsobem Scottovým líčila Marie Edgeworthová (* 1767 — † 1849), ač její povídky mají také mravokárnou a sociálně reformátorskou tendenci, které Scott neznal. Scott však vedlé vlastních hojných plodů básnických pilně sbíral také staroskotské ballady (Minstrelsy of the Scottish Border) a vydával staroanglická i moderní díla básnická se životopisy (Sir Tristrem, Thomas of Ercyldoune; dílaDrydenova, Swiftova). Pilně studoval též a důkladně znal historii a ve svých Povídkách dědových Tales of a Grandfather) stanovil vzory populární historiografie. Životopis Napoleonův, jejž také sepsal, jest celkem chatrný ; ale jeho Letters on Demonology and Witchcraft svědčí o bohatých vědomostech a vážných studiích. Jako Scott jest v čele romantiků klidných, s sebou i se světem spokojených, kteří bez hněvu a zarytosti ponořují se v krásy minulosti, tak v čele pessimistův a básníků světobolu, kteří nad Bohem i světem zoufají a s trpkou hořkostí posuzují člověka i jeho bytí v přítomnosti a minulosti, jest lord George Gordon Noěl Byron (* 1788 — † 1824). Již r. 1807 vydal svazeček básní, jež přísně posouzeny byly v časopise »Edinburgh Review«. Byron pomstil se jízlivou satirou English Bards and Scotch Reviewers (1809). Pak vykonav cestu po Evropě a Malé Asii vydal r. 18x2 první zpěvy básnického cestopisu Childe Harold a rázem dobyl slávy. R. 1813 v květnu následovaly povídky veršem Giaur a The Bride of Abydos; r. 1814 v lednu Corsair, v létě po té Lara; r. 1816 vyšly The Siege of Corinth a Parisina. V lednu r. 1815 oženiv se Byron již po roce opuštěn jest chotí s dceruškou a po její žádosti soudně s ní rozveden. Jsa tím ze společnosti anglické jako vyobcován v dubnu roku 1816 opustil vlast po druhé a nikdy více jí nespatřil. V Genevě sepsal III. zpěv Childa Harolda, Vé{né Chillonského, Manfreda, Nářek lassův, v Benátkách IV. zpěv Childa Harolda. Pak dlel střídavě na různých místech Italie oddávaje se bezuzdně prostopášnostem. Od r. 1818 do 1823 sepsal ještě Ma^eppu, Dona Juana, Věk kovový, Ostrov, jakož i dramata Marino Fallerò, Sardanapalus, Foscari, Werner, Cain. Roku 1823 odejel do Řecka účastnit se boje o svobodu národa hellénského, ale již r. 1824 zemřel v Missolunghi. Byron byl básník prvního řádu; škoda jen, že vzácné nadání jeho poškozeno bylo špatným vychováním, neblahými poměry rodinnými a nezkrocenou výstředností života, k níž aspoň částečně mimo vlastní vinu zahnán by! licoměrnou společností, která sama jsouc mravně pokleslá přece jej po rozvodu s chotí vyštvala z vlasti. Sláva, které Byronovy básně takořka úprkem dobyly, byla úplně zasloužena. Zakládá se nejvíce na epech, které vynikají nejprve novotou látek, vypisujíce scenerii, zvyky a horoucí vášně východních zemí; pak i duch, kterým Byron psal, byl neobvyklý, nový: byla to bouřlivá vášeň, která obrovskou silou otřásala zastaralými názory. A nade vším rozlito temno nespokojenosti, přesycení a nenávisti, nálada elegickosatirická, bol světový. Jinak cit Byronův jest upřímný, obrazotvornost takměř nevyčerpatelná, básnická mluva skvělá ráznými kontrasty, případnými obrazy a lahodně zvučnými rhythmy. Dobré stránky tyto oslnily čtenářstvo tak, že s počátku nebylo slyšeti leč chválu. Když však potuchlo první nadšení, shledány jsou také mnohé vady v osnově děje i v charakteristice. Byron vypravuje trhavě, úryvkovitě; jednotlivosti básní jeho jsou překrásné, celky nesrovnalé. Charaktery jsou věrně dle pravdy kresleny, ale není v nich rozmanitosti; všude jsou jen dva, podstatou vždy stejné : muž plný vášně a ohně, opovržení k lidstvu, pochybovačnosti a zoufalství, ale přece schopen nejútlejších hnutí srdce (Byron sám!) a vedlé něho žena oddaná a obětovná, ale oddaná slepě bez uvědomělé rozvahy. Vady tyto ještě více na jevo vystupují ve dramatech, která se nehodí na jeviště. Jednotlivosti v nich (hlavně v Manfredu a Kainovi) jsou krásné, velikolepé, ale osnova děje nedramatická, a charakteristika takměř udušena lícněmi a úvahafni. Mezi lyrickými básněmi Byronovými mnoho jest velmi něžného a cenného; satiry jeho jsou řízné a žahavé. Příkladem {{Prostrkaně|Scottovým}} spravovali se nejprve básníci {{Prostrkaně|školy jezerní}} ''(Lake-School)'', t. řeě. odtud, že hlavní členové její Wordsworth, Southey a Coleridge, spojeni jsouce přátelstvím a svazky příbuzenstva delší dobu žili sobě na blízku při jezerech v severozápadních hrabstvích A., Cumberlandu a Westmorelandu, a z tamních krás krajinných leckterý podnět vzali ke zdařilému líčení přírody. Název školy ostatně nemá oprávněnosti, poněvadž nebásnili rázem naprosto stejným, nýbrž každý má své osobní zvláštnosti. Nejstarší z nich byl William Wordsworth (* 1770 — † 1850). Sepsal hojně básní lyrických, epických, popisných a didaktických, z nichžto nejznačnější jsou: The Excursion, zlomek úvah o Bohu, přírodě a lidech, v jednotlivostech dosti zdařilý, celkovou osnovou však pochybený. The White Doe of Rylstone or the Fate of the Nortons, veršovaná povídka historická s nádechem mystickým. Ecclesiastical Sonnets, 122 básně o předmětech církevních, mnohé velmi zajímavé hloubkou myšlének. Také mezi balladami Wordsworthovými některé (jako Laodamia, Ruth a jiné) jsou zdařilé. Wordsworth při každé příležitosti (v předmluvách k básním a pod.) za první podmínku poesie prohlašuje přirozenost, prostotu, nelíčenost, a žádá, aby ani mluva poetická nelišila se příliš ode mluvy všední. Dle toho také předním znakem jeho básní jest prostota jakási, jen že patrně nucená, a mimo ni podivná směs klassicismu, romantismu, mysticismu a — všednosti. Jakkoli požíval svou dobou veliké úcty, Wordsworth přece nevynikl ničím nad slušnou prostřednost. — Robert Southey (* 1774 — † 1843) byl básník nad míru plodný; díla jeho plní 109 svazků, nepočítajíc ani asi 150 pojednání, roztroušených po časopisech. Nejvíce jest prací prosaických, jejichžto jasný, rázovitý sloh vůbec se chválí; jsou mezi nimi Dějiny brasilské, Dějiny anglickofrancouzské války na poloostrově Pyrenejském, životopisy Nelsona, Wesleye, Cowpera, Chattertona a j. — Z básní žádná nemá ceny trvalé; nejlepší ještě jsou fantastické, příliš romantické básně epické Joan of Arc, Thalaba the Destroyer (arabská pohádka), Aíadoc (pověst o báječném objevení Ameriky ve XII. stol.), The Curse of Kehama (mythus indský) a Roderick, the Last of the Goths (o zhubení říše gótské Araby ve Španělích). Nejméně plodný, ale daleko nejnadanější básník kroužku jezerního byl Samuel Taylor Coleridge (* 1772 — † 1834). Sláva jeho zakládá se na skrovném svazku ballad a písní, a sice hlavně dvou ballad The Ancient Mariner a Christabel, které jsou mistrnými kusy básnictví romantického, líčíce zvláště hrůzoplodné, mystické a démonické živly už pouhým rhythmem a zvukem veršů, jak to před ním nedovedl nikdo, a po něm snad jen Američan Edgar Allan Poe ve slavném svém »Krkavci« (The Raven). ColeUufiv Slovník Nauňný, »v. II. 13,2 1339. ridge psal též dramata, ale nepatrná; přednáškami o Shakespearu krajanům svým první důkladně poukázal na velikost tohoto genia. Psal též filosofická, náboženská, aesthetická a politická pojednání, v nichžto jeví se nejprve přívržencem Plotinovým, pak Kantovým, ale vždy s příměskem zvláštní mystiky. Básníkem zvláště ušlechtilým a lahodným byl Thomas Moore (* 1779 —f 1852), syn chudobných rodičův irských; k vlasti své po všechen život lnul vřelou láskou, kterouž i v písních osvědčoval. Slávu básnickou zjednal si nejprve překladem Anakreonta, pak sbírkou lyrických kusů, jež vydal pod pseudonymem Thomas Little, a konečně básněmi americkými (Poems relating to America), mezi nimiž jest již mnohá perla dokonalá. Značnější jsou Irish Melodies, sbírka 125 písní obsahu rozmanitého, přizpůsobených starým irským nápěvům, a National Airs, asi 70 písní k nápěvům různých národů. Řadu lyrických plodů zavírají Sacred Songs, písně ne sice přímo duchovní, ale zbožného obsahu. Na těchto básních, dosud hojně čítaných, sláva Mooreova nejvíce se zakládá, a právem, poněvadž písně jeho jsou skutečně nejlepšími ukázkami nové lyriky anglické. Ale Moore sepsal též velmi lahodné hásně epické: Lalla Rookh, cyklus 4 eposů východozemských, jež vynikají čilou obrazotvorností a krásnými lícněmi orientských obyčejův i přírody. O něco méně zdařilé jsou The Loves of Angels, tři povídky veršované, jež zpívá tolikéž andělů. Dosti velikou cenu mají také Mooreovy básně satirické Tmo Penny Post Bag, The Fudge Family in Paris, The Fudges in England a Fables for the Holy Alliance. Mimo to Moore sepsal egyptskou novellu The Epicurean a životopisy Byronův a Sheridanův a některé jiné méně vynikající spisy prosaické. — Méně důležitý, ač velmi plodný básník bylThomas Campbell (* 1777 — † 1844), jenž proslavil se hlavně vlasteneckými písněmi, z nichžto mnohá zobecněla jako píseň národní. Zvláště báseň Ye mariners of England stala se takořka hymnou angl. plavců. Z ostatních prací jeho nejlepší jest báseň poučná The Pleasures of Hope. Jemu podoben byl Samuel Rogers (* 1763 — f 1855), skladatel didaktické básně The Pleasures of Memory. — Pak jmenovati jest ještě Waltera Savage Landòra(* 1775 — † 1864), přítele a zastánce Southeyova, kterého vrstevníci velmi sobě vážili. Ze spisů jeho nyní pouze prosaické Imaginary Conversations of Literary Men and Statesmen ještě se čítají. — Z kruhů osobních přátel Scottových byla také Joanna Baillieová (* 1762 — † 1851), která mimo četná dramata knihová složila svazeček výborných skotských písní. — Lahodou formy a vážností obsahu ozdobeny jsou četné epické a lyrické básněFelicie Hemansové(* 1793 — + 1835), z nichž asi nejzdárnější perlou jest The Forest Sanctuary. Zádumčivou náladou vyznačují se básně, jež složila Laetitia Elisabeth Landonová (* 1802 — † 1838). Řídili-li se básníci právě uvedení více méně příkladem Scottovým, měl také Byron stoupence, z nichžto nejpřednější jest Percy Bysshe Shelley (* 1792 — † 1822), vzoru svému podobný rozervaným životem, bujným vzletem a vší subjektivnou a pessimistickou povahou básnických plodů. S Byronem také v cizině se stýkal vyloučiv se jako on výstředním životem ze společnosti své vlasti. Práce jeho nejdůležitější jsou: Queen Mab, báseň fantasticky allegorická, částečně podlé vzoru Spenserovy »Faerie Queen«. Alastor čili Duch samoty, elegie, kterou básník úchvatnč líčí stav vlastní duše. The Revolt of Islam, epos, v němž básník vede krutý boj proti náboženství, státu a manželství. The Witch of the Atlas, báseň epická. Rosalind and Helen, veršovaná povídka, zase namířená proti manželství. Julian and Maddalo, dialog o náboženství, ve kterém Shelley sebe (jakožto Juliána) s Byronem (Maddalem) spodobil o závod bojující proti náboženství. Adonais, elegie nad smrtí básníka Keatsa. Konečně dvě dramata: Prometheus Unbound slohem aischylovským, a úchvatná tragédie zločinců Cenci. Jen formu dramatickou mají Hellas, chvalozpěv na osvobození Řecka, a satiry na Jiřího IV.: Swellfoot the Tyrant a The Masque of Anarchy. Shelley psal též básně prostě lyrické, mezi nimiž jest mnoho vzácně zdařilého. Jakkoli Shelley velmi jest podoben Byronovi, přece od něho liší se jednak tím, že byl méně sobecký, dovedl sebe sama zapříti a povznést! se k ideálnímu nadšení pro věc, kterou jedenkrát za dobrou uznal, a pak že postoupil v radikálném boji proti náboženství, státu a uznaným zvykům až po samý kraj možnosti, kdežto Byron z jakéhosi polovičatého skepticismu nedovedl se vymaniti, neměl odvahy zříci se náboženství a přes nadšení pro svobodu a rovnost nevybavil se z ješitných šlechtických předsudků. Shelley jest určitější, rozhodnější a proto také poměrně klidnější, — Bohatě nadán, ale časnou smrtí z činnosti básnické vytržen byl chráněnec a oslavenec Shelleyův John Keats (* 1796 — f 1821), z jehož plodů mnohoslibných nejlepší jsou epické básně Endymion, Hyperion (jen zlomek), The Eve of St. Agnes a některé menší kusy lyrické. Jen pro úplnost třeba zmíniti se ještě o některých básnících dramatických, ač z prací jejich žádná nedostupuje výše dokonalosti umělecké. Poněkud lepší ještě jsou drámata vážná, kdežto veselohry nejsou ani prostřední. Dramata psal herec a později kazatel baptistů Jam es Sberidan Knowles (* 1784— † 1862), z jehož kusů vážných aspoň Virginius a John Procida or the Bridals of Messina, z veseloher The Love Chase zasluhují povšimnutí vynikajíce správnou osnovou děje, ušlechtilou mluvou a působivostí na jeviště dobře vypočítanou. Knowles sepsal též několik básní lyrických, dva romány, některá polemická pojednání theologická a výborný návod k deklamaci pod názvem The Elocutionist. — Ještě méně cenná jsou dramata, jež psali Thomas Lovell Beddoes (* 1803 — † 1849), Thomas Talfourd (* 1795 — † 1854), Henry Taya literatura). lor (* 1800) a Marie Mitfordová (* 1789 —< f 1855), známější výbornými povídkami z anglického venkova. Co v této době z oboru {{Prostrkaně|prosy zábavné}} za vzorem Scottovým cennějšího se vyskytlo, již výše podotčeno jest. Z prosy naukové nejprve historiografie nehonosí se spisy tak epochálnými jako doba předešlá, avšak co napsáno, vyniká hloubkou reflexe a bystrostí kritického úsudku. Z domácích dějin zvláště doba anglosaská a rozvoj anglické ústavy rozebrány jsou s velikou pílí a učeností. Anglosaské dějiny vzdělávali S h ar o n T u r n er (!;: 1768 — J 1847) aJohnLingardf* 1771 — † 1850) ; děje republiky George Brodie (J 1827), historiograf království Skotského. — Rozvoj anglické ústavy od Jindřicha VII. po Jakuba II. vylíčil slavný státník Charles James F’ox (* 1749 — J 1806); od Jindřicha VII. po Jiřího II. největší historik této doby, Henry Hall am (* 1778 — J 1859), ve výborném díle The Constitutional History of England from the Accession of Henry VII. to the Death of George II. Také ostatní spisy Hallamovy, hledící k dějinám širším : View of the State of Europe during the Middle Ages a zvláště Introduction to the Literature of Europe in the XV., XVI. and XVII. Centuries svědčí o bohatých vědomostech, neúnavné píli a jasném, samostatném úsudku. Sloh jeho jest vážný, důstojný předmětu, a přece ozdobený vší lahodou a živostí dokonalé prosy. — Dějiny skotské pěstovali George Chalmers (* 1742 — J 1825), od něhož jest také History of the United Colonies of America, pak Malcolm Laing (* 1762 — J 1818) a Patrick Fraser Tytler (* 1791 — † 1849). — Děje války s Francouzi na poloostrově Pyrenejském, jež líčil již Southey, věrněji a živěji vypsal plukovník Sir William Napier, jenž sám bojů těch se účastnil. — Zdařilou historii britské Indie složil James Mill (* 1773 — † 1836), otec slavného filosofa; a jako biograf vyznačil se zvláště James Boswell (* 1740 — † 1795) životem Samuela Johnsona. — Věda zeměpisná obohacena zvláště hojnými cestopisy, jež tuto ovšem nelze vypočítávati. První spolehlivější zprávy o Habeši rozšířil JamesBruce (f 1794) a z cestovatelů po střední Africe co do času první místo zaujímá Mungo Park (* 1771 — J 1805), za nímž brzo následovali četní mužové jiní, jako Denham, Clapperton, Landò r, Bowditch, Campbell, Burch e 11. Současně usilováno jest o objevení severozápadního průplavu z okeánu Atlantského do Tichého, a nebezpečné plavby, jež vykonali John Ross, Edward Parry, John Franklin, Beechey, Scoresby a j., poskytly látku k poučným i zajímavým popisům. Hojně cestováno též po různých částech Asie a Ameriky, a zkušenosti z cest po suchu i po vodě poutavě jsou vylíčeny. Konečně i po zemícb evropských hojné cesty jsou konány, a zprávami o nich rozšířeny vědomosti o krajích, zvycích a obyčejích obyvatelstva. Vědu Adamem Smithem založenou ({{Prostrkaně|národní hospodářství}}) mimo jiné v této době pěstovali Jeremy Bentham (* 1748 — † 1832) a T. R. Malthus (* 1766 — † 1834), který zásadní větou, »že lidstvo se množí rychleji nežli prostředky jeho obživy«, příčinu dal ke mnohým sporům. Z ostatních zástupců národního hospodářství proslul nejvíce David Ricardo (* 1772 — j 1823) dílem Principles of Political Economy and Taxation, jež po Smithově Wealth of Nations pokládá se za nejdůležitější spis o tomto předmětě. — O zemědělství zásluhy nevšední získal si Arthur Young (* 1741 — † 1820), jehož pojednání jsou z prvních vědeckých prací tohoto odboru. — Humoristickými náčrtky politického obsahu proslul Sydney Smith (* 1771 — f 1845), jenž měl vtip a ráznost Swiftovu, ale bez jeho cynické drsnosti. — Jako spisovatel aesthetických pojednání o básnictví a uměn! vůbec na slovo vzat jest William Hazlitt (* 1778 — † 1830); pracemi filosofickými vynikl Dugald Stewart (* 1753 — † 1828), prof, morální filosofie v Edinburce; z theologů nejslavnější jest William Paley (* 1743 — J 1805), nejplodnější Thomas Chalmers (* 1780 — -j i847), a proti nevěře a náboženské lhostejnosti, jež šířila se původem francouzské revoluce, horlivě bojoval William Wilberforce (* 1759 — -j 1833), známý také z pariamentárních dějin A. jako neúnavný odpůrce otrokářství. — Jako řečníci zjednali si slávu lord Erskine (* 1750 — † 1823), Edward Thurlow (* 1732 — † 1806) a Irčan John Philpot Curran (* 1750 — † 1817). '''IV.''' {{Prostrkaně|Doba novoanglická}}. E) (Panování Viléma IV. aViktorie.jNovoklassicismus arealismus. Doba nejnovější v přesném smysle slova nenáleží do historie literatury, poněvadž rozvoj přítomný, po mnohých stránkách ještě nedokonaný, nemůže býti předmětem dějepisného rozboru. Přece však možno naznačili aspoň všeobecně směry, kterými se béře písemnictví. Charakteristickým znakem této doby jest, že básnictví veršované ustoupilo v pozadí, ačkoli v lyrice a epice mnoho a dosti pěkného bylo sepsáno. Drama pokleslo úplně, a cokoli v oboru jeho přece se vyskýtá, byť i vynikalo hloubkou myšlének nebo krásou formy, přece nehodí se na jeviště, poněvadž nemá dramatického života. — Za to básně řečí nevázanou, prosa zábavná, zaujala čelné místo v literatuře, ano vynikla nad epickou prosu všech národů. Vedlé toho i prosa nauková všech odborův, hlavně dějepisná a »essay« (pojednání), nejvíce obsahu aesthetického, rozkvétají utěšeně. Essay pěstují zvláště listy pro rozhledy časové (Reviews), jichžto v '''A'''-ii jest veliká hojnost. Mezi básníky nejoblíbenější jest Alfred Tennyson (* 1810), nynější »poeta laureatus«, jenž větší část svého klidného života tráví na ostrově Wightu. Tennyson jest tlumočníkem vřelého citu, jejž vykládá tak lahodnou a libozvučnou mluvou, že čtenáře okouzluje. Ale básně jeho nemají ani zvláštní původnosti ani smělejšího vzletu. Jsou lyrické a epické. První sbírku lyrickou vydal již r. 1830 a od té doby několikráte ji rozmnožil. a literatura). Z epických (The Princess, Maud, Idylls of the King, Enoch Arden, Aylmers field, Sea Dreams, The Northern farmer, The Holy Grail) nejznámější asi jest sentimentálná idylla Enoch Arden, obsahu pravdě dosti nepodobného, a nejzdařilejší jsou obnovy rytířských eposův o Artuši a Grálu, které obsaženy jsou ve sbírkách Idylls of the King a The Holy Grail. Dramata Tennysonova (Queen Mary, Harold, Bechet, The Cup, The Falcon) ozdobena jsou vší lahodou básníkovy mluvy, ale na jeviště se nehodí. — Původností a hloubkou myšlének, jíž se nedostává Tennysonovi, zase až skoro příliš obdařen jest Robert Browning (* 1812), tak že jest více myslitelem nežli básníkem, a jen kdo důkladným studiem dovede proniknouti mystický jakýsi závoj, jenž nad plody ducha jeho jest rozestřen, může z nich miti požitek aesthetický. Básně Browningovy mají nejvíce podobu dramatickou, škoda jen, že rovněž nezpůsobilou pro jeviště. Jsouf to: Paracelsus, Strafford, Sordello, Pippa Passes, The Return of the Druses, Columbus’s Birthday, A Soul's Tragedy, Luria, The Ring and the Book a j. Na výldad jejich sestoupila se zvláštní »Browning-Society«, která vydává ob čas publikace a vydala také jediné prosou psané pojednání jeho An Essay on Shelley. — Básníkem nadaným jest též Algernon Ch aries Swinburne (* 1837) a byl by zajisté aspoň v lyrice mohl dostoupili výše dokonalosti, kdyby uměl krotili překypujíc! bujnost vzletu a plamennou horoucnost vášní. Avšak právě toho Swinburne, jenž podobá se Byronovi a Shelleyovi, nedovedl nikdy. Psal dramata (Atalante, trilogii o Marii Stuartce pod názvy Chastelard, Bothwell, Maria in Prison, pak Erechtheus)-, ale po výtce lyrické básně (Poéms and Ballads, Songs of Italy, Songs before Sunrise, Songs of the Springtide, Songs of Two Nations) a duchaplná pojednání (Essays and Studies) o starším dramatě anglickém, o Byronovi a pod. — K básníkům těmto řadí se také básnířka Elisabeth Barrettová Browningová (* 1809 — † 1861), choť básníka Browninga. Byla tak učeně vzdělána, že přeložila i Aischylova Promethea. Z četných prací jejích sbírka lyrických a epických básní (vyd. r. 1844 o 5 sv.) obsahuje nejlepší verše, jež kdy napsala. Skládala též básně politické a pod názvem The Cry of the Children vydala stesk na smutný osud dítek pracujících v továrnách. Thomas Hood (* 1798 — † 1845), nejvíce známý jako básník humoristický, složil s podobnou tendencí The Song .of the Shirt, v níž líčí bídu londýnských dělnic. — Mnoho jest básníků jiných, kteří pěkné myšlénky vyslovují ozdobnými verši, ale málo mezi nimi vynikajících. Zvláštní zmínky zasluhují ještě asi Skot James Montgomery (* 1771 — † 1854), přední zástupce lyriky duchovní; Bryan Walter Procter, pseudonymem Barry Cornwall (* 1790 — j 1874), jenž napsal mimo jiné též velezdařilé English Songs. Písně skládala takédcerajeho Adelaide Pročte ro va (* 1825 — † 1864) a vnučka Sheridanova Elisabeth Nortonová (* 1808 —■)• 1877). {{Prostrkaně|Drama}} dosti má sice pěstitelův a mezi nimi přední básníky již vytčené (Tennysona, Browninga, Swinburna, Proctera; také romànopisce Buíwera a j.), ale žádný z nich nenapsal kusu, který by udržeti se mohl na jevišti. Ze spisovatelů veseloher ještě nejzdárněji si vedl Douglas William Jerrold (* 1803 — † 1857), ačkoli nyní také více znám jest svými romány (St. Giles a St. James) a zvláště humoristickou knížkou Mrs. Caudle's Curtain Lectures. Hlavní podíl ruchu literárního náleží, jak výše naznačeno, novellistice. Román anglický vyniká především dvěma vlastnostmi : zdravým realismem a mravností. Spodobuje nejvíce život sám, skutečnost ovšem idealiso-, vanou, ale tak, že se nikde nepříčí pravdě poetické. S mravního stanoviska jest mu ozdobou, že se ubránil bludů naturalismu, které dosud nevnikly aspoň do knih čítaných ve slušné společnosti. Za to román neuchránil se směru sensačního, poněvadž mnohé spisovatele a zvláště spisovatelky na scestí svedla snadnost úspěchů mezi obecenstvem méně soudným; avšak počet děl zdravých proti těmto výstřelkům choroby časové jest přece daleko větší. Hojné účastenství žen v novellistice jest třetí charakteristickou známkou nové literatury anglické, a jakkoli v povídkách některých z nich na jevo jdou mnohé vady — mimo sensačnost leckdy citlivůstkářství, výstředná choulostivost a podobné — přece mnoho jest mezi nimi spisovatelek zdárných, které zvláště charaktery líčí se ženským ostrovtipem a bystrostí pozorovací, a co hlavního, vždycky vypravují ve příčině mravnosti neúhonně. Druhy románů pěstovaných jsou velmi četné, a ještě více jest pěstitelů, z nichžto zde jen k nejčelnějším ukážeme. Historické po Scottovi nejhojněji pěstoval G. P. R. Janses (* 1801 — ■j i860), Edward Bulwer, lord Lytton (* 1803 — j-1873), Charles Kingsley (*i8ig — f 1875), R. D. Blackmore, orientské James Mor i er (* 1780 — 184g), plavecké kapitán Frederick Marryat (* I7g2 — † 1848), vojenské Ch. J. Lever (* 183g — † 1872), povídky venkovské anglické Marie R. Mitfordová (* 178g — † 1855), Charlotta Brontéová (* 1816 — † 1855; pod pseudonymem Currer Bell) a nejnověji Marie Anna Evansová pod pseudonymem George Eliot (* i8ig — f 1880); irský život spodobují Will iam Carleton (*lygS — † i86g) a Ch. J. Lever; obrazy ze skotských hor podávají Markéta Oliphantová (* 1828) a George Macdonald (* 1824). Z poměrů dělnických látky berou Elisabeth Gaskellová (* 1811 —j-1865) a nejnověji Walter Besant (* 1838). Život středních tříd společnosti líčí Ant. Trollope (* 1815 — † 1882) a četné spisovatelky, jako Georgiana Fullertonová, Georgiana Craiková a nad ně vynikající Louisa de la Ramee (f 1840) pod pseudonymem Guida. Ze života školského pěkně vypravuje Thom. Hughes^* 1823).— Pomíjejícím zjevem byly romány salonní (fashionable novels), jaké psal nejlépe ještě Th. Henry Lister (* 1801 — † 1842), a povídky, jež směšnou velkopanskou strojenost jejich a literatura). satiricky tepaly, nejzdárnější skládal Theod. Ed. Hook (* 1788 — † 1®42); ale místo jejich zaujaly romány sensační, jež pěstovali nebo ještě pěstují Bulwer, W. H. Ainsworth (*1805), Benjamin Disraeli (* 1804 — † 1886), Wilkie Collins (*1824) a mnoho spisovatelek, z nichžto nejčelnějš! jsou asi Mrs. Henry Woodová, Rhoda Broughtonová, Marie Braddonová. Ze všech novějších novellistův anglických největší jest Charles Dickens (* 1812 — † 1870), pisatel realistických a humoristických obrazů ze života všech tříd anglické společnosti, v nichžto i nejvšednější projevy líčeny jsou s básnickou barvitostí a se vřelým účastenstvím pravého, ušlechtilého humoru. Vypravování jeho čtenáře neodolatelně poutá, ba uchvacuje a unáší. — Jemu zdarem spisů nejbližší jest W. M. Thackeray (* 1811— j- 1863), ač humor jeho přechází leckdy buď v ostrou satiru nebo tón mravokárný. Velikého rozkvětu dostalo se prose naukové a především historické. Výborně v ni působil rozvoj románů historických, poněvadž dějepisce přinutil hleděti mimo cenu vědeckou také k umělému plastickému slohu a psychologickému prohloubení charakteristiky. V obou příčinách vynikl především Thom. Babington Macauley (f 1800 — † 185g). V díle History of England podal dějiny vlastně jen od r. 16S8 do r. 1702, ač zamýšlel vylíčili události až do r. 1832; ale úvodem předeslal výborný stručný přehled dob předešlých. Vydal též řadu pojednání literárně historických, sbírku cenných ballad z dějin římských pod názvem Lays of Ancient Rome, a sbírku řečí parlamentárnícb. Jaksi pokračováním nedokončeného díla jeho jest History of England, kterou sepsal lord Mahon, earl Stanhope (* 1805 — j 1875). Po stopách Macauleyových berou se, ač ho slohem nedostihli, hlavně jen k vědecké přesnosti obsahu hledíce, Edw. Aug. Freeman (* 1823) a James Ant. Froude (* 1818). Freeman sepsal více historických spisů ; nejčelnější jest History of the Norman Conquest of England, k němuž jako doplňkem jsou William the Conqueror, The Reign of William Rufus and the Accession of Henry 1. Zajímavé jest též jeho pojednání The Growth of the English Constitution from the Earliest Times. Froudeovým čelným spisem jest The History of England from the Rail of Wolsey to the Death of Elisabeth. Froude jest také znamenitý cestovatel a popsal zkušenosti své v díle Oceana. — Starožitnosti keltské důkladně rozebral William F. Skene ve dvou spisech : The Four Ancient Books of Wales a Celtic Scotland. — Dějiny anglosaské vzdělával Sir Francis Paigrave (* 1788 — f 1861); v Hallamových dějinách ústavy anglické pokračoval Sir Thomas Er ski ne May (* 1815) dílem The Constitutional History of England since the Accession of George III., jež v posledním vydání doplněno až do r. 1871; dějiny skotské v nové době nejzdárněji pěstoval JohnHillBurton(* i8og — j-1881). Jiným záslužným dějepiscemjestGeorge Grote(* i7g4 — † 1871), jehož History of Greece dosud jest 373 Anglie (poměry politické). z nejlčpších prací tohoto oboru. — Se stanoviska dějepisné filosofie důležit jest Henry Thomas Buckle (* 1821 — † 1862), jenž hodlal sepsali velikou History of Civilisation in England, ale dokonal pouze úvod obsáhlý, v němžto dokazuje, že dějiny světové jsou rozvojem postupujícím dle zákonů přírodních, nepodléhajícím vlivu jednotlivcův. Opačného názoru byl před ním essayista Thomas Carlyle 1795 — † 1881), který v přednáškách svých On Heroes, Heroworship and the Heroic in the History dovozoval, že rozvoj historie děje se právě jen činností geniálních jednotlivců, proroků, básníkův a spisovatelů, kněží a panovníků. — Carlyle, učenec německou vědou nasáklý, krajany své neunaveně obeznamovals literaturou německou, sepsal životopis Schillerův a veliké dílo o Bedřichu II., králi pruském. Složil mimo to Děje francouzské revoluce a mnoho pojednání různého obsahu. Slavný essayista a historik (po výtce španělských podniků v Americe) jest Arthur Helps (* 1814 — † 1875), jehož sloh ozdoben jest zvláštní klidnou lahodou. S filosofického hlediště také W. E. H. Lecky psal svá díla History of European Morals from Augustus to Charlemagne a History of Rationalism in Europe. — Jako biografové vynikli J. G. Lockhart životy básníků Waltera Scotta a Burnsa, G. H. Lewes životopisem Gôthovým, John Forster Goldsmithovým, Swiftovým, Landorovým a Dickensovým, David Masson Milionovým (a spisem British Novelists and their Styles), Samuel Smiles Stephensonovým (a pracemi populárně filosofickými Character, Self-Help, Thrift, Duty a pod.).— Mnoho jest cestovatelův angl., jejichžto díla obohacují vědu zeměpisnou i národopisnou. Nejznámější asi jsou A. H. Layard, cestovatel po východě a znalec starožitností orientských, a cestovatelé afričtí David Livingstone a Henry Stanley. Jiných neméně záslužných jest příliš mnoho, aby ve stručném přehledu tomto mohli býti jmenováni. Geologii pěstovali W. Smith, Sir Charles Lyell, Sir Rod. Gm. Murchison (* 1792 — fi87o), Hugh Miller (*1802 —j-1856), Archibald Geikie. O ledovcích psal J. D. Forbe s (* 1809 — j 1868). Z přírodopisců vůbec známa jsou jména Richard Owen, Charles Darwin (*1809 — +1882), Thom. Henry Huxley (* 1825); ve fysice a astronomii proslavili se David Brewster (* 1781 — J 1867), Michael Faraday (* 1791 — † 1867), Charles Wheatstone (* 1802), John Tyndall (* 1820), Sir John Herrschet (* 1792 — f 1871), J. C. Adams, G. Biddel Airy, J. P. Nichol, Robert Grant, Rich. A. Proctor, J. N. L o c k y e r; Sir Humphry Davy (* 1778 - † 1829) proslul epochálnými spisy o chemii ; WilliamaWhewella(* 1794 — f 1866) hlavní díla jsou History of the Inductive Sciences a The Philosophy of the Inductive Sciences', po stopách jeho berou se B. Powell, J. C. Prichard. Stoupenci Kantovy fi 1 osofie byli Sir William Hamilton 1788 — * 1B64) a Henry L. Mansell (*1820). Nejslavnější však všech filosofův anglických jest John Stuart Mill (* 1806 — † 1873), a epochálně dílo jeho A System of Logic Ratiocinative and Inductive zvláště pro methodologii vědeckou navždy zůstane úhelným kamenem. — O aesthetice nejzáslužněji pracoval John Ruskin (* 1819), jehož spisy Modem Painters a The Seven Lamps of Architecture a The Stones of Venice a j., pak přednášky o umění {Lectures on Art), jež měl v Oxfordě r. 1870, zjednaly předmětu tomuto pozornost dříve neobvyklou mezi anglickými vzdělanci. {{Prostrkaně|Filologickými}} pracemi proslavil se vA-ii rodilý Němec Francis Max. Müller (* 1823). V theologii nejvíce péče obrací se na výklad Písma svátého, a mužové jako Henry Blunt, John J. Blunt, Richard Whateley, Edw. Bickersteth, Henry Alford aj. zjednali si o studium toto velikou zásluhu. Konečně dějinami literatury prosluli professor George L. Craik (*1798 — † 1866, Sketches of the History of Literature and Learning in England, pak Manual of English Literature), Th B. Shaw (A History of English Literature), W. Spalding (History of Engl. Liter.), Dobson (A Handbook of Ěnglish Literature for the Use of Candidates for Examination, Londýn, 1880). {{Prostrkaně|Srovnej}}: Th. Wright, Biographia Britannica Literaria (2. sv., Lond., 1842—49); Th. Warton, The History of English Poetry (3. vyd. opatř. W. Carew Hazlitt, Lond., 1871); F. J. Bierbaum, History of the Engl. Lang, and Lit. from the earliest times until the present day including the Liter, of North America (Heidelberk, 1883). Pak mimo Chambersovu Cyclopaedia of Engl. Liter., též Alliboneův Dictionary of English Literature. — Dále H. Taine, Hist, de la lit. anglaise (Paříž, 1863— 1864); Perry, La lit. angl. au XVIII. siècle (Pař., 1885); Hettner, Gesch. d. angl. Lit. v. d. Wiederherstellung des Königthums bis in die zweite Hälfte des XVIII. Jahrh. (14. vyd., Brunšv., 1881); B. ten Brink, Gesch. d. engl. Lit. (I. sv., Berlin, 1877); G. Körting, Grundriss der Gesch. der engl. Liter, von ihren Anfängen bis zur Gegenwart (Münster, 1887). Historie lit. anglické, jež po němečku sepsali ještě E. Engel (v Lipsku, 1883), J. Scherr (v Lipsku, 1854 a část.) a R. Gätschenberger (v Praze a ve Vídni, 1859—63) nemají ceny vědecké. Nejdůležitější práce o jednotlivých dílech a spisovatelích uvádí Körting. ''[[Autor:Václav Emanuel Mourek|VM.]]'' {{Prostrkaně|Anglická literatura severoamerická}} viz {{Prostrkaně|Spojené obce severoamer.: Literatura.}} == Poměry politické. == Administrativně rozdělena jest A. ve 40 hrabství, Wales ve 12, a území tato (county nebo shire) tvoří největší správní obvod. Další rozdělení v kraje (hundred), okresy (wapentake) a čtvrti (ward) má nyní význam pouze historický. V čele každého hrabství stojí lordlieutenant, jehož moc, dříve velmi rozsáhlá, je nyní dosti ztenčena; příslušíť mu hlavně jen doporučovali vhodné osoby za smírčí soudce a miliční důstojniky, fiditi losováni branců pro milici a přecho-1 vény zvláštními zákony. V ostatním pak zůvávati listiny svého hrabství (Ct/sřos ifofií/orum). J stalo právo anglosaské v platnosti (Vilém I. Mimo jednotlivá hrabství stojí pod správou j Výbojce prohlásil je sám za závazné), ač čalordlieutenanta ještě Tower Hamlets, část to sem bylo valně pozměněno vlivem práva norLondýna, Ely v hrabství cambridgeském a | manského. Touž dobou vnikalo i právo kanoměsto Hawerfordwest. Podobná jest asi působnost Lord-Wardena; jeden spravuje tak zv. »pět přístavů« (Cinque Ports, Hastings, Romney, Hythe, Dower a Sandwich, později ještě Winchelsea a Rye), druhý pak cínové doly (Stanneries) v Cornwallu a Devonshiru. Vedlé lordlieutenanta ustanoveni jsou pro jednotlivá hrabství ještě úředníci soudní. Města (municipal boroughs, cities), k nimž se čítá i okolí na 7 angl. mil, mají velmi rozsáhlou samosprávu, Londýn pak má pro sebe zvláštní zřízení. (Ostatně viz Britannie Veliká: Ústava.) Ve znaku má A. tři zlaté levharty v červeném poli (viz vyobr. č. 269.). == Právo. == Vývoj práva anglického, které nepodlehlo vlivu práva římského tak jako právní řády západní a střední Evropy, jeví mnohé zvláštnosti. Starší anglického práva jest právo anglosaské. Zákony z doby anglosaské (domas, dooms), snesené na sněmech jednotlivých království, mají ráz národních zákonů germánských (leges barbarorum). Dle badání Gneistových a Brunnerových náležejí k nim: zákony Ethelberta (560—616), Hlothara a Cadrica (673), Withrada (696) pro království Kent obsahu hlavně trestního a processuálního ; zákony Ineovy pro Wessex (688—727); zákony Alfreda Velik. (j- 901), Eduarda staršího (f 924), Ethelstana (f 940), Edmunda (f 946), Edgara (f 975) a Ethelreda (f 1016), z dob již sjednoceného království, obsahující vedlé předpisů trestních a processuálnich i právo soukromé a církevní. Zákony Knutový (1016—1035) zahrnují v jednotném celku starší zákony anglosaské. Vedlé těchto sluší uvésti ještě některé sbírky původu anglosaského z doby normanského výboje (XII. stol.), jako t. zv. leges Henrici I. (1108—n 18) obsahující chartu libertatum z r. noi, svobody Londýna, výňatky ze zákonů anglosaských, ze Salického zákona, z franckých kapitulárií a j. a leges Edwardi Confessoris (kolem r. 1135). Veškeré uvedené právní sbírky jsou prosty vlivu práva římského a jeví jen stopy práva kanonického. Sebrány a skvostně vydány byly k žádosti parlamentu r. 1840 zvláštní kommissí archivální (Record Comission) s titulem: »Ancient Laws and Institutes of England etc.« Soudní a jiné listiny z té doby obsahuje Kembleův Codex diplomaticus aevi Saxonici (6 svaz. 1839—48). S výbojem normanským přišlo do země i normanské právo (v. t.). Toto platilo výhradně pro právní poměry Normanů; poměry jejich k domácímu obyvatelstvu byly upra nické i římské do země. Zákony Viléma I. (Leges Wilhelmř Conquaestoris), psané latinsky a starofrancouzsky, jsou: 1. Leges et consuetudines, quas Willielmus rex post adquisitionem Angliae omni populo Anglorum concessit tenendas, obsahující právo anglosaské a některé předpisy pro poměry mezi starým a novým obyvatelstvem ; 2. Willelmes cyninges asetnysse (zákony krále Viléma) obsahu processuálného; 3. nařízení o rozdělení pravomoci světské od církevní. Kromě těchto jsou důležité prameny právní zv. Domesday Book (říšská kniha pozemková), fiskální listiny Exchequeru zv. Rolls of the Pipe (rotuli Pipae) a četné listiny soudní. Zákony doby normanské obsaženy jsou rovněž v uvedené sbírce »Ancient Laws atd.«. Nové období ve vývoji anglického práva nastává od Jindřicha II. utvářením stavu odborně vzdělaných soudců (zv. cestných, justiciarii itinerantes), stálého říšského soudu (Court of Common Pleas) a poroty v řízení civilním. Od té doby počíná rozlišování práva obecného (Common Law) od statutového (Statute Law). Prvé objímá právo obyčejové a zákony anglosaské a normanské (leges, constitutiones, assisae, chartae). Vlastní statuty počínají obyčejně od »Provisiones de Merton« (zoHenr. III., 1235) s předesláním velké charty (magna charta) Jana z roku 1215. Dělí se pak na statuta vetera a nova. Tyto počínají 1 Edw. III. a značí zákony vzniklé pravidelnou cestou ústavní (pojednáním v parlamentu a sankcí královskou). Odtud činí se též (ostatně sporný) rozdíl mezi statutes a ordinances (mezi zákony v přesném slova smysle a usneseními parlamentu, nezanesenými do úředních Statute Rolls, pak nařízeními vládními, jimiž statuty nemohly býti změněny). Zákony vydané před »Provisiones de Merton« obsahuje sbírka H. Spelmannova (f 1641) »Codex legum veterum statutorum regni Angliae ab ingressu Guillelmi I. usque ad a. 9 Henr. II.«, pak Stubbsovy Select Charters 2. vyd. 1874 a j. Statuty ve vlastním slova smysle až do r. 1714 obsahuje úřední sbírka »The Statutes of the Realm, from original records and authentic manuscripts. Printed by command of H. M. king George III., in pursuance of an adress of the House of Commons of Great Britain from the earliest times to the end of Queen Anne« (11 sv., Lond., 1810—28). Pozdější statuty sebrali T. E. Tomlins a J. Reitby »Statutes at large from M. Charta to the Union of the Kingdom of Great Britain and Ireland« (t. 1811, 10 sv.) a George Kettilby Richards »The Statutes of the United Kingdom of Great Britain and Ireland« (23 sv., až do 31, 32 Vict. 1867—68). Při citování statutů uvádí se rok panováni krále vládnoucího a zákon po běžném číslování, na př. 2 Vict., c. li, s. 5, t. j. 2. rok panování královny Viktorie, kapitola (zákon) 11, sekce 5. Jsou-li v témž roce dvě sezení parlamentu, uvádí se napřed i číslo sezení, na př. st(atut) i neb 2. Počínajíc 4 Hen. Vil. (1485—150g) jsou statuty psány jazykem anglickým a od Eduarda III. (1327) úředně redigovány ve Statute Rolls, nyní Statute-Book. Rejstříky o jednáních parlamentu (rotuli parlamentorum et petitiones et placita, Parliamentary Rolls) byly vydány r. 1832 (6 sv.). Úřední Journals of the House of Lords počínají i Henr. VIII. a Journals of the House of Commons 1 Edw. VI. Nařízen! tajné rady (Privy Council) vydal r. 1834—37 Sir Harris Nicolas: »Proceedings and Ordinances of the Privy Council io Rie. II. to 33 Henr. VIII.« (7 sv-) {{Prostrkaně|Soudní prameny}} právní jsou od časů Jindřicha II. takto rozděleny: 1. Writs (brevia), processuální príkazné listy vydávané král. kanceláří na žádost stran k zahájení a provádění řízení před soudy královskými. Podobny jsou římským formulím praetorů (tot formulae brevium, quot sunt genera actionum, Bracton). Writy byly často sbírány a kommentovány. 2. Records, protokoly soudů královských s právem archivu (t. zv. Courts of Record), rovněž často sebrané a vydané. 3. Reports, důvody soudních rozhodnutí a výtahy důležitých zásad všeobecných pro soudní praxi. Úřední sbírky jejich jdou od Eduarda I. až do Jindřicha VII. ( Vear-ßoofcs); z pozdější doby jsou četné sbírky soukromé (Plowden, Croke, Yelverton, Saunders a j.), z nichž nejslavnější jsou reporty Ed. Cokea, jež citují se bez udání jména autorova pouze Rep. Jména reportérů obsahuje Clarkeova »Bibliotheca Legum« (Lond., 1810). Nyní vydává reporty authenticky Council of Law Reporters, soukromě pak Law Journal, Law Times a Sollicitors Journal. Důležitým pramenem jsou konečně právní knihy. Sem náleží hlavně: Glanville, Tractatus de legibus et consuetudinibus regni Angliae tempore Henr. II. compositus justitiae gubernacula tenente Ranulpho de Glanvilla, 1187—1189; Bracton či Bratton, Henrici de B., De legibus et consuetudinibus Angliae libri V, 1256—5g. Obě obsahují nejlepší přehled práva a řízení dle práva obecného ve středověku a byly vzorem pozdějších právníků. U Bractona jeví se značný vliv práva římského a kanonického. Méně důležitý jsou Fleta seu Commentarius juris Anglicani od anonyma (kolem r. 1290); Gilbertus de Thornton, Summa de legibus et consuetudinibus Angliae (1292); Britton (f 1295), Treatise of the Laws and Customs of Engl. (vyd. 1865); Hengham, Magna et parva Summa (vyd. 1606) ; Andrew Horne. Mirrour aux Justices (Zrcadlo soudců, 1307—27). Potom přestávají právní knihy až do konce XV. stok, kdy vyšlo proslulé dílo Johna Fortescue »De laudibus legum Angliae« (1463—71), sepsané pro prince Eduarda, v němž ukazují Se přednosti práva anglického před římským. Dobré pověsti požívá i Littletonovo pojednání o právu pozemkovém »On Tenures« (1462—83), které stalo se základem slavného spisu uvedeného již reportéra Ed. Cokea »Institutes of the Law of Engl.« (1628), požívajícího autority zákona. Zmínky zasluhují ještě právníci Sir William Stauníord či Stamford, The Pleas of the Crown 1554—56; M. Hale (f 1676), History of the Pleas oi the Crown a History of Common Law; P'itz Herbert (j- 1538), Grand Abridgement; Hooker, Bacon, Thom. Smith a j. Starší školu právníkův anglických zavírá Blackstone svým spisem »Commentaries on the laws of E.« (i. vyd. r. 1765), který požívá posud klassické autority co do výkladu staršího i novějšího práva obecného. Dobu novou zahájila analytická škola právní (v. t.), jíž klestili cestu hlavně Jeremy Bentham četnými spisy svými ve směru zákonodárném, a po něm John Austin (The province of Jurisprudence determined, x. vyd. 1832), dobrý znatel práva římského, ve směru výkladu platného práva. Duchem historickofilosofickým vynikají spisy Sira H. Mainea. Obtíže, jež působí pestrá terminologie a téměř nepřehledné množství právních předpisů z různých dob, budí stále více snahy po pracích systematických i po kodifikaci angl. práva (Broom, Mackby, Stephen, Holland, Lord Brougham a j.). Posud dělí se angl. právo na Common Law, Statute Law a Equity. Rozdělení to jest, jak jsme viděli, historické a ne logické. Neodpovídá! našemu dělení práva v obecné a zvláštní nebo v statutové a obyčejové. Common Law (právo obecné) spočívá na právu obyčejovém, starších zákonech, na rozhodnutích soudních, na učení právníkův a z části na pojmech práva římského. Obor práva toho ustupuje však víc a více právu statutovému (Statute Law) a kodifikaci jednotlivých částí práva (trestního, processuálního, manželského a j.). Soudní rozsudky (zvláště reporty), ač mají dle běžného mínění (Blackstone) jen ráz deklaratorní, požívají posud téměř autority zákona a nabyly větší ustálenosti opravou soudnictví z r. 1873 (Judicature Act), kterouž zároveň setřeny byly různosti mezi soustavou práva slušného (Equity) a právem ostatním. Platné zvláštní obyčeje místní (Particular Customs) sluší dokázati porotou. Právo římské a kanonické platí skrovnou měrou vedlé práva domácího při soudu vojenském (Court of Chivalry), při dvoru admiralitním (Admiral Court), při soudech universitních a církevních. Z bohaté literatury uvádíme: Reeves, History of the English Law from the time of Saxons to the end of Philipp and Mary (3. vyd. 1814—29, 5 sv.); H. Brunner, Überblick über die Gesch. der französ., normann. und engl. Rechtsquellen (Holtzendorff’s Encykl. 1882, str. 304); Fr. Wharton, Commentaries on Law (Philad., 1884); E. Glasson, Histoire du droit et des institutions politiques, judiciaires de l’Angleterre etc. (Pař., 1882—83, 5 sv.); Gneist, Geschichte und heutige Gestalt der englischen Communalverfassung (2. vyd. 1863), Geschichte des engl. Verwaltungsrechtes (2. vyd. 1867), Engl. Verfassungsgeschichte (1882); Stubbs, The constitutional history of England in its origin and development (1874—78, 3 sv.); Phillips, Geschichte d. angels. Rechts (1825) a Englische Reichs- und Rechtsgeschichte (1828, 2 sv.); Crabb, History of the English Law (1829); Reinhold Schmid, Gesetze der Angelsachsen (1858, 2. vyd.); Stephen, New Commentaries on the Laws of E. (1868, 6. vyd., 4. sv.); Gundermann, Engl. Privatrecht (1864). ''[[Autor:Josef Trakal|Tkl.]]'' {{Prostrkaně|Ústava}} viz {{Prostrkaně|Britannie Veliká}}. {{Prostrkaně|Dějiny}} viz {{Prostrkaně|Britannie Veliká}}. {{Konec formy}} [[Kategorie:Spojené království v Ottově slovníku naučném|Anglie]] 4cdlfms6xm68m23ulm1k5nfde8nge5u 0 96325 334218 318366 2026-07-02T16:51:22Z Davmiub 20055 334218 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Andalusie | PŘEDCHOZÍ = Ančar | DALŠÍ = Andamany }} {{Textinfo | TITULEK = Andalusie | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;272. [https://archive.org/details/ottvslovnknauni34ottogoog/page/272/mode/1up Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Andalusie }} {{Forma|proza}} '''Andalusie''', (špaň. ''Andalucía''), krajina španělská, nejjiž. čásť poloostrova Pyrenejského, mající 87.570,67 ''km''² a 3,389.195 obyv. (1886). Ohraničena jsouc na sev. Estremadurou a Novou Kastilií, na záp. Portugalskem, na jihu Atlantským okeánem a mořem Středozemním, na vých. Murcií, dělí se v 8 provincii: Sevillu, Cadiz, Huelvu, Cordovu, Jaën, Granadu, Malagu a Almerii. Jméno její odvozuje se jednak od Vandalů (''Vandalitía'', ''Vandalusia''), jednak od arabského slova ''andalús'' ({{Prostrkaně|země západní}}). '''A.''' jest z větší části hornatá. Zejména jižní a jihových. končiny zaujaty jsou hornatinou granadskou čili baetickou; tu zdvihá se 2áp. od Malé Guadiany Sierra de Jaën, od niž horním tokem Jenilu oddělena je S. Nevada, nejvyšší horstvo poloostrova Pyrenejského: její vrcholy Cerro del Caballo (3167 ''m''). Picacho de Veleta (3470 ''m''), Cero de Mulhacen (3554 ''m'') převyšuji i štíty pyrenejské. Na jižním svahu jejím rozkládají se Alpujarry, proslulé svou romantičností. — {{Prostrkaně|Vodopisně}} náleží '''A.''' z největšího dílu k úvodí Guadalqaiviru, jenž ji protéká od pramenů svých až k ústí vnímaje s pravé strany: Guadalimar, Jándulu, Guadiato, Viar a Calu, s levé pak: Malou Guadianu, Guadajoz, Jenil a Guadairu. Blíže hranic portugalských vlévají se Odiel a Rio Tintb do Atlant. okeánu. {{Prostrkaně|Podnebím}} tvoří '''A.''' přechod od Evropy k Africe a je nejteplejší krajinou evropskou. {{Prostrkaně|Půda}} v '''A-'''ii je velmi úrodná a rodí plodiny pásma mírného i subtropického. Nynější {{Prostrkaně|obyvatelstvo}} '''A'''ie vzniklo smíšením Španělů s Maury, jejichž typus dosud hlavně u žen zřetelně se jeví. Andalusané jsou pěkné postavy, živí a veselí, lehkomyslní, prudcí a svárliví, ale poctiví, pohostinští, vlastimilovní a plní bujné obraznosti. V kroji milují malebnost. Ženy jsou velmi půvabný a vtipný. K tomuto maurskošpanělskému obyvatelstvu druží se ještě mnoho cikánů (''Gítanos'') dílem usedlých, dílem kočovných, a v údolích Sierry Nevady žijí dosud čistí potomci Arabů. Mimo velká města děje se pro vzdělání lidu v '''A-'''ii dosud velmi málo a v nižších třídách lidu panuje velká nevědomost. Andaluské nářečí má hojné slov arabských a liší se značně od kastilského; Morískové v S. Nevadě mluví zkaženou arabštinou. — V nejstarších dobách připomíná se v '''A-'''ii iberský kmen {{Prostrkaně|Turdetanů}} nebo {{Prostrkaně|Turdulův}}, kteří jsouce mírumilovní a změkčilí nedovedli odporovati žádnému národu výbojnému. První z cizinců usadili se zde Foinikové, kteří těžili z bohatých dolů zlato a stříbro založivše osady Hyspalis (Sevilla), Gadcs (Cadiz) a j. Později přešly končiny ty v moc Karthaginských, obmezujících s počátku vliv svůj pouze na pobřeží; teprve od r. 237, když za ztracenou Sicílii hledali náhrady, obrátili se důrazněji do Hispanie a za nedlouho Hamilkar Barkas a Hasdrubal podrobili celou '''A'''ii. Ale již ve 2. válce punské dobyto jí od Římanův a tvořila pak čásť Hispanie baetické. Za panství římského vzmáhal se v '''A-'''ii blahobyt a vzdělanost, tak že za dob Pliniových počítáno v Baetice 175 mést, a krajina sama uvádí se mezi nejvzdělanějšími a nejlidnatějšími částmi říše. Cordova a Santiponte byly rodištěm spisovatelův a císařů (Lucanus, Seneca, Trajanus), kdežto Gades, Hyspilis, Carteja a j. lodi své vysílaly po všech tehdy známých mořích. V dobé stěhováni národů zmocnili se '''A.''' Vandalové a Alani, až r. 429 od Vistgotů do Afriky vypuzeni jsou. Ale říše visigotská podlehla již r. 711 bitvou u Jerezu Arabům, pod jejichž panstvím nastala '''A-'''ii nová doba rozkvětu, hlavně za dynastie Omajjovců, kteráž odtrhnuvši se r. 755 od chalífů asijských za sídlo své zvolila Cordovu. Přemoženým Gotfům ponechána svoboda náboženství, vlastni zákony a obyčeje, a musili jen odváděti jakýsi poplatek. Obyvatelstvo andaluské bylo tehdy velmi četné, orba a průmysl kvetly. Vědy a umění, zvláště hvězdářství, lékařství a stavitelství, byly od Arabů pěstovány s takovou horlivostí, že z ostatních zemí evropských přicházeli lidé do Cordovy za svým vzděláním. Když r. 1051 dynastie Omajjovců vymřela, a Arabové mezi sebou nesvorní v několik samostatných říší se rozdělili, klesaly též moc a blahobyt země. V '''A-'''ii vznikla království v Seville, Cordově a Jáënu. Ve XII. z XIII. stol. blížili se panovníci kastilští vždy více k hranicím andaluským, až konečně zmocnili se r. 1236 Cordovy, r. 1246 Jaënu a r. 1248 Sevilly. Mezitím vzniklo království granadské, a tato poslední bašta islámu na západě evropském s kvetoucími vědami a uměním arabským vzdorovala ještě 200 let útokům křesťanským, až r. 1492 po desítileté válce připojena jest k říši kastilské. Přes velké ztráty na lidech v neustálých válkách se Španěly byia '''A.''' ještě na počátku XV. stol. nejlépe vzdělanou a nejhustěji obydlenou zemí španělskou. Prvé značné ztráty na obyvatelstvu utrpěla vypověděním Židů za královny Isabelly, pak po vzpouře Maurů granadských. v l. 1568—1571 a vypuzením Maurů v l. 1609 až 1610, kterýžto rozkaz Filipa III. '''A-'''ii oloupil o více než 80.000 pilných rolníkův a řemeslníků; asi dvojnásobný počet lidí, většinou Maurů, zahynul před tím v bojích, hladem a nemocmi, v žalářích, na popravišti a na hranicích. I v novější době bylo obyvatelstvo ztenčeno válkami a epidemiemi, ale v posledních létech počet jeho stále vzrůstá. {{Konec formy}} [[Kategorie:Geografie Španělska v Ottově slovníku naučném|Andalusie]] qkcb21mkpo4w13fcbfut3m9hg15fves 0 96661 334256 320362 2026-07-03T10:44:48Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334256 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Artele | PŘEDCHOZÍ = Arteijo | DALŠÍ = Artemia }} {{Textinfo | TITULEK = Artele | AUTOR = [[Autor:Josef V. Kalaš|Josef V. Kalaš]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný:'' Druhý díl. Praha: J.&nbsp;Otto, 1899. S.&nbsp;799–800. {{Kramerius|nkp|1b8e80f0-0b3e-11e5-b562-005056827e51|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = en:Artel }} {{Forma|proza}} '''Artele''' (rus. арте́ль). V ruském národě hluboko jest zakotveno vědomí dvou zásad společenského soužití, jež jsou: {{Prostrkaně|rovnost podmínek existenčních a souborná činnost}} v boji existenčním. Tyto hlavní zásady provedeny zvláště v předních dvou ruských způsobách organisace společenské: v obci selské čili {{Prostrkaně|miru}} a v obci výrobní či {{Prostrkaně|'''a'''-li}}. Mir jest jednota osob, vstupujících do společného svazku {{Prostrkaně|narozením}} svým a nabývajících práva k rovnému {{Prostrkaně|podílu pozemkovému}}. Artel vzniká {{Prostrkaně|smlouvou}} mezi osobami stejné hospodářské způsobilosti a poskytuje členům svým {{Prostrkaně|stejného podílu na práci}}, výtěžku, úspoře a jiných podobných hospodářských výsledcích, čili, jak praví Isajev: artel jest spojení několika rovnoprávných osob na základě smlouvy, kteréžto osoby společně domáhají se hospodářského účelu, vázány jsouce kruhovou porukou a účastníce se při podniku buď prací nebo prací a kapitálem. '''A.''' jsou dle účelů svých buď výrobní nebo spotřební, úvěrní nebo pojišťovací. Tak jsou známy '''a.''': rybolovců, honců, říčních dělníků (burlaků), nakladačů lodních, povozníků, tesařů, kamenníků; dále '''a.''' potravní k opatřování společného stravování, ubytování, nakupování a pod. Slovo »artel« vzato jest z mluvy lidu, a někdy užívá se místo něho názvů: ''skladčina'', ''vataga'', ''družina'', ''romša'', ''staja'' a jiných. V čele '''a.''' stojí volený starosta, jinak ''(v)ataman'' nebo ''vatažok'', ''rjadčik'' nebo ''podrjadčik'', ''batyr'', ''sotskij'', ''žerdnik''. Jemu k rukám při dělen ve velkých '''a'''-lích ''malý vataman'' či ''pomoščnik'' starostův; dále písař, pokladník, ''posylnyj'' či ''revisor''. Nově přistupující člen platí vklad nazvaný {{Prostrkaně|vkup}} (''vkupnyje deňgi''), {{Prostrkaně|novizna}}; přihlásí-li se hoch do 18 let, který se nevyrovná ještě silou a zručností ostatním členům, musí platiti {{Prostrkaně|šetrné}} či ''vznos'', protože ho artel po několik let musí šetřiti. Kde tvoří kapitál základ '''a.''', vyskytují se i neplnoprávní členové — ''noviki'', totiž ti, kdož nesložili ještě celého vkladu, někdy dosti značného (1000 rublův a více). Opak vkupného jest {{Prostrkaně|vyvod}} (''vyvodnyje deňgi''), odstupné, odchodné, jež obnáší 25—33 % vkupného. Počet členů řídí se dle povahy podnikův, a bývají '''a.''' i o dvou členech; '''a.''' některé mají však na sta členů, na př. sěstovská v Moskvě přes 400. Členové scházejí se ráno (před prací) a večer (po práci); schůze ty slují ''sobranija i obraza''; tu se vyřizují i stížnosti a spory mezi členy a přijímají noví členové. Na valných sborech kladou se účty, ustanovují podíly, volí se starostové. Neúčastnění ve schůzi pokutuje se peněžitě, rovněž když člen k práci se nedostaví (''progul''). Další trest jest dočasné odepsání (''otpiska ot raboty'') až na tři léta; je-li člen nenapravitelný, může býti vyloučen bez nároku na podíl. '''A.''' nejsouce závislé na cizím kapitále mohou vykázati se výhodnějšími poměry výdělkovými, než jaké mají osoby mimo artel pracující. Výdělek v '''a'''-li nakladačů petrohradských činí ročně 250—700 rublů, kdežto jednotlivý nakladač sotva 200 rublů platu ročního mívá. Členové '''a'''-lí solních dostávají až po třech rublech za pracovní den. Dále chválí se spolehlivost a hbitost prací '''a'''-lí obstaraných; mnohé '''a.''' trvají nepřetržitě po sta let. První zprávy o '''a'''-lích sahají do XIV. století; k nejstarším náležejí '''a.''' lovecké a rybářské. Zřízení '''a.''' spočívá na právu obyčejovém, zákony jen tu a tam jednotlivých '''a'''-lí si všímají. Ač '''a.''' teprve v létech čtyřicátých staly se předmětem studia a pozorování, jest nicméně literatura v oboru tom dosti značna. První soustavnou práci podal Kalačov: ''Arteli v drevnej i nyněšnej Rossiji'' (1864); dále Efimenko, ''Arteli guber. archangelskoj''; Sčerbin, ''Očerki južnorusskich artelej''; Isajev, ''Arteli v Rossiji''. Srv. též článek ''Ruské artele'' ve Slov. Sborníku 1884, 499. Neprávem přenáší se někdy název »artel« i na společnosti, na příklad žebráků, trestníků, vojínů, koňokradů. ''[[Autor:Josef V. Kalaš|laš.]]'' {{Konec formy}} nf7o5jz1jd3gpbzu5uwq74ep8jwd1pt 0 96718 334281 313874 2026-07-03T11:06:44Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334281 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Babylón | PŘEDCHOZÍ = Babylon | DALŠÍ = Babylónie }} {{Textinfo | TITULEK = Babylón | AUTOR = [[Autor:Justin Václav Prášek|Justin Václav Prášek]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Třetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1890. S.&nbsp;19–21. {{Kramerius|nkp|18857870-0a06-11e5-b309-005056825209|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Babylón }} {{Forma|proza}} '''Babylón''', hlavní město starověké Babylónie, rozložené v naprosté poříčné nížině, na obou březích řeky Eufrátu, kde počínala stoka Arachtu, přímo k Perskému zálivu spějící, z nejstarších a největších měst na světě, jehož existence prokázána jest v dobách do let 5000 až 4000 př. Kr. spadajících. V nápisech klínových obsahu profánního sluje '''B.''' vždy {{Prostrkaně|Kadingirra}} (brána boží), v semit. znění ''Bab-ili'', z čehož vyvozeno řecké ''Βαβυλών'' (Schrader, KAT², 127.—128.). Z původní babylónské výslovnosti vzniklo hebr. {{Prostrkaně|Babel}}, jež dalo podnět k lichému výkladu Gen. 11., 9. (»že tam zmaten jest jazyk vší země«). Již z prvých zpráv o '''B'''-ě zachovaných prosvitá neobyčejný význam náboženský. '''B.''' byl pokládán za město bohu Marduku posvátné, později i za stálé sídlo jeho, pročež požíval i názvu a významu města posvátného. Královským sídlem původně nebyl, alespoň doposud neobjevilo se jméno krále babylónského, staršího vpádu elamského; avšak náboženská sláva a poloha na místě, kde největší splavná řeka předoasijská křižuje se s pradávnou obchodní cestou od Perského zálivu k ústí Oronta do moře Středozemního vedoucí, dodávaly již za nejstarších dob '''B'''-u přednosti před jinými městy mesopotamskými. Dle nejstarší, posud neuveřejněné zprávy (dotčené Oppertem v Acad. des inscr. 1884, 29. ún.) byl '''B.''' před r. 4000 př. Kr. částí říše Sirgullské, božství jeho však již tehdy uctíváno bylo i mimo město, ježto i v Sirgulle péčí králů byl mu zbudován »dům«. Za vpádův elamských kol r. 2300 již jmenuje se v '''B'''-ě vedlé chrámů jiných i slavný chrám I-Sagilla, jemuž mnoho rolníkův úroky bylo povinno. Dle toho jest pravděpodobno, že I-Sagilla byl nejstarším chrámem babylónským, a že tudíž v okolí jeho hledati jest i nejstarší části městské. Za našich dnův identifikuje se I-Sagilla s pahorkem, který podnes {{Prostrkaně|Babil}} sluje. Jako jiné chrámy v Babylónii byla též I-Sagilla budovou několikapatrovou o značné výši, stavěnou do podoby »zigguratů«, v nížině babylónské snadno k účelům obranným i náboženským (Boscawen, Tr. S. Bibl. Arch. V., 303.) vysvětlitelných, což spolu s lichou etymologií slova Babel podalo Židům podnět ke známé pověsti o stavbě babylónské věže. Za elamského panství (viz {{Prostrkaně|[[../Babylónie|Babylónie]]}}) vzmohla se v '''B'''-ě samostatná dynastie, s jejímž počátkem (kol r. 2220 př. Kr.) nepochybně souvisí epocha zvláštní aery, Pliniem a Simpliciem připomínané (Hommel, Semiten I., 342.). Z této dynastie vzešel mocný král Chammurabi, jenž učinil '''B.''' hlavním městem vší země. Odtud byl '''B.''' náboženským, politickým i osvětným středem země až do konečného svého úpadku. Přes to dovídáme se o osudech města samého velmi málo. Assyrský král {{Prostrkaně|Tuklátí-Nindar}} I. (c. 1310 př. Kr.) dobyl '''B'''-a, což jest prvým známým případem, kde cizinci města dobyli; avšak výboj jeho neměl následků trvalých. Za výbojných dob assyrských toužili sice všichni velicí králové po panství nad '''B'''-em, avšak veliký náboženský význam města zdržoval činy jejich, tak že neodvažovali se násilností proti posvátnému městu; i velicí výbojci, jako Salmanassar II. a Šamší-Rammán IV., spokojili se úmluvou, dle kteréž obětovali bohu Mardukovi ve hlavním chrámě jeho. Ještě Sargon bohatě dařil chrámy babylónské. Když však vzpoury obyvatelstva proti assyrskému panství se opakovaly, dobyl Sanherib r. 689 '''B'''-a, povraždil obyvatelstvo, zneuctil chrámy a poklady jejich dal vojínům svým v plen, pobořil hradby i chrámy, jejichž věže do stoky Arachtu byly svrženy, tak že městiště babylónské v močál bylo proměněno. Po jedenácte let byl '''B.''' pust, až Assarhaddon přikročil k jeho obnově. '''B.''' nabyl teď tvářnosti zcela jiné. Na místě bývalých hradeb, které dosti těsně město svíraly, založeny dvojí nové hradby, rozsáhlejší i vyšší, zvané Imgur-Bel a Nimit-Bel, chrám I-Sagilla, dle slov Assarhaddonových na světě nejpřednější, znova postaven a obrazy bohů do něho přeneseny, obyvatelstvo znova do města převedeno a majetek jemu navrácen. Obnova tato má v dějinách města význam největší. Bylť především '''B.''' neobyčejně rozšířen, tak že vyrovnával se již obrovským metropolím assyrským, nad to pak hradby založeny v rozměrech takových, že tehdejšímu válečnictví byly nezdolny. Když pak po r. 626 '''B.''' učiněn sídlem nové chaldejské dynastie, která uvrhla zkázu na assyrská hlavní města, stal se '''B.''' i velikostí i mocí i leskem prvým městem v Asii, a sláva jeho pronikla za nedlouho i do evropské Hellady. Doba dynastie Nabopolassarovy jest dobou největší slávy babylónské. Nabopolassar jal se znova stavěti obě hradby kolem města, ovšem jich nedokončil; ale veliký příkop, město celé vně hradeb obepínající a na obou stranách důkladně vyzděný, pak obezdění obou břehův eufrátských nábřežími a úprava stoky Arachtu jsou dílem jeho. Obnovil i palác královský. V rozměrech mnohem větších podjal se zvelebení města syn jeho Nebukadnezar, jenž chtěl učiniti '''B.''' městem na světě nejskvělejším. Především opravena a vyzdobena I-Sagilla s nádherou neslýchanou a ziggurat její obnoven. Celá řada chrámů jiných, v nichž uctívána byla božstva Rammán, Nábu, Gula atd., zbudována v městě. Vedlé dosavadních hradeb založena na východní straně nová hradba, neobyčejně vysoká, s četnými branami a s hlubokým příkopem, pro jehož snadné naplňování zařízen obrovský vodojem sipparský. Starý královský palác zbourán, městiště jeho navezeno a na místě takto zvýšeném zbudován nový, nádherný a spolu i daleko viditelný palác. Jiný palác, mnohem větší, zbudován nepochybně na jižní straně paláce staršího, a sice dle Nebukadnezarova nápisu v báječně krátké době 15 dnů (Flemming, Die grosse Steinplatteninschrift Nebukadnezars, Gotinky, 1883). Dle svědectví Béróssova (frg. 14) zbudoval Nebukadnezar slavné »visuté zahrady« (κρεμαστοί κήποι) k libosti své choti Amytě médské. '''B.''' takto zvelebený zůstavil Nebukadnezar svým nástupcům, z nichž však jediný Neriglissar pokračoval v duchu jeho. Kýros ujav se města úmluvou choval se šetrně k němu a učinil '''B.''' jedním z hlavních měst své říše. Také Kambysés, zdá se, častěji v '''B'''-ě přebýval; za to obyvatelstvo přidrželo se jeho a teprve po smrti uznalo uchvatitele Gaumátu (v. {{Prostrkaně|[[../Bardés|Bardés]]}}). Když však Gaumáta byl zabit, povstali Babylóňané proti Dareiovi I., a jakýsi {{Prostrkaně|Nidintubel}} vydávaje se za syna Nabonnédova prohlásil se za krále a nazval se Nebukadnezarem. Avšak Peršané dvojí bitvou porazili samozvance, načež po krátkém obléhání '''B.''' se vzdal (r. 521 př. Kr.). Když však Dareios dal říši své nové rozdělení v satrapie, povstal opět '''B.''' maje vůdcem Armena {{Prostrkaně|Arachu}}, který s názvem královským přijal opět jméno {{Prostrkaně|Nebukadnezar}}. Tehdy prodlilo se obležení za dlouhé měsíce (Hdt. III., 152.—153., kdež toliko místo Zópyra a vybájené zásluhy jeho klásti dlužno s nápisem behistunským perského knížete Intaferna), až konečně město vzato a přísně ztrestáno; zejména slavné hradby na hojných místech strženy (514). Odtud počíná nenáhlý úpadek města. O Dareiovi praví se, že oloupil chrámy o poklady jejich, Xerxés vzal zlatou sochu boha Marduka-Bela z I-Sagilly a chrám zpustošil, jenž odtud zvolna měnil se v ssutiny. Na krátko zastavena byla zkáza '''B'''-a Alexandrem Vel., jenž z Indie se navrátiv učinil '''B.''' hlavním městem obrovské své říše i sídlem královským. Již r. 330 rozkázal Alexander, aby ssutiny I-Sagilly byly odstraněny a nová nádherná stavba ze základů zbudována. Avšak za pobytu jeho v Indii práce vedena liknavě, načež náhlá smrť králova zmařila podnik veškeren. Ve starém paláci královském (v paláci Semiramidině dle Arrhiána) onemocněl Alexander, v paláci Nebukadnezarově zemřel. Seleukos Nikátor založiv nad Tigridem nové velkoměsto Seleukeii převedl do něho čásť obyvatelstva babylónského, hradeb však a I-Sagilly se nedotekl (Paus. I., 16., 3.). Antiochos I. Sótér dle nápisu nedávno objeveného (Oppert v Rev. d’Assyr. I., 102.), r. 266 podnikl opravu I-Sagilly, odtud však úpadek města i památek jeho pokračoval rychle a neodvratně. Poslední ránu zasadil '''B'''-u náměstek parthského krále Fraata II., jménem Euhémeros (kol r. 130 před Kr.), který z nepřízně jakési čásť obyvatelstva do Médie odvlekl a jádro města s četnými chrámy spálil (Diod. XXXIV., 21.). S počátku II. stol. po Kr. bylo již město celé v ssutinách, načež při stavbě Kufy a později Bagdadu i největší díl zbývajících potud trosek byl odstraněn. Za našich dob prvý Rich (1818) probadal zbytky babylónské, načež následovali Layard, Rawlinson, Oppert a nejnověji Rassam. Výzkumy jejich položen základ k babylónské topografii a shledáno spolu, že popis Hérodotův (I., 178.—183.) odporuje skutečnosti. Zakládáť se na chybné představě, že '''B.''' rozkládal se na obou březích řeky, kteráž představa patrna jest i v popisech Diodórově (II., 7.— 10., což místo Niniva k '''B'''-u sluší odnášeti) a Filostratově (Apoll. Tyan. I., 25.); odtud i nový spor, byl-li Hérodot v '''B'''-ě (proti Sayce, Herodotos. Londýn, 1884, a Tiele, Bab. Ass. Gesch.; pro Croiset, Rev. des étud. grec. I., 154.—162. a Delattre, L’exactitude et la critique en histoire. Brussel, 1889). Dnes zachovaly se trosky babylónské ve třech skupinách na levém břehu řeky. Nejsevernější, {{Prostrkaně|Babil}} zvaná, skládá se z beztvárných pahorkův, ukrývajících v sobě zbytky všelikých zdí cihlových, namnoze v pravých úhlech se křižujících. Jižněji zdvihá se pahorek {{Prostrkaně|el Chasr}} a nejjižněji pahorek {{Prostrkaně|Amrán}}, jež oba dotýkají se levého břehu eufrátského. Od nich východněji postupuje řada pahorků souvislých a téměř přímku směrem poledníkovým tvořících, které slují dnes {{Prostrkaně|Červené vrchy}}. Podobou pravého úhlu, vrcholkem k východu obráceného, šíří se nízká, hlinitá hráz, vzniklá větráním zdí z cihel na slunci sušených, která pokládá se za zbytek městské hradby vnitřní. Na pravém břehu lze toliko sledovati násep hlinitý, těsně k řece přiléhající, patrný to zbytek někdejší hradby pobřežní. Jiný násep směru opět pravoúhlého pokládá se za zbytek opevnění západního. Trosky babilské pokládají se téměř obecně za zbytek I-Sagilly, která u spisovatelů řeckých slula chrámem Belovým. Roku 1884 objevil v Babile Rassam zbytky různých chodeb a vodovodu, v nichž spatřují se visuté zahrady Nebukadnezarovy, které tudíž činily jižní čásť starého královského paláce. I-Sagilla (dle shledání Tieleova) skládala se z několika větších i menších budov, obklíčených velikou ohradou. Chrám sám měl podobu paláce a uprostřed něho zdvihal se ziggurat, dle Strabóna (p. 738) 177 ''m'' vysoký. Se zigguratem spojena byla hlavní svatyně I-Kua, jejíž stěny vyloženy byly třpytnými drahokamy; zvláštní síň, ''šubat'' zvaná, dle domnění kněží obydlí boha samého, ozdobena byla zlatem, křišťálem a alabastrem. Při bráně palácové byla menší svatyně Bab-chilibu, obydlí choti bohovy, a u protější brány svatyně I-zida, kdež uctíván byl syn božských manželů. Nejdůležitější však částí chrámu bylo »nejsvětější« (''parakku''), kdež o novém roce shromažďovali prý se všichni bohové i bohyně kol otce svého (Tiele, Zeitschrift für Assyriol. II., 179.) V pahorku el Chasru odkopány jsou zbytky obrovské budovy, dotud na některých místech s třemi řadami oken, v níž poznává se nový palác Nebukadnezarův. Pahorek Amrán ukrývá v sobě zbytky jiného slavného chrámu, původem rovněž prastarého a Nebukadnezarem obnoveného, jenž zván byl {{Prostrkaně|I-Timianki}} (Delitzsch, Wo lag das Paradies?, 216.). Jiných zbytků na levém břehu není. Patrně kupily se domy občanské, lehčeji stavěné, kolem okresu palácův a chrámů, stopy jejich však průběhem dob mnohem dříve zanikly. Od dob Nebukadnezarových i pravý břeh do města pojat a spojen kamenným mostem, jehož hořejší, dřevěnou čásť bylo lze rozebrati; zbytků dnes rovněž není. Pahorek Birs-Nimrud a ssutiny jeho, které Oppert pokládal za »babylónskou věž«, nenáležel nikdy k '''B'''-u, nýbrž k [[../Borsippa|Borsippě]] (v. t.). Hradby stály ještě za dob Pausaniových (VIII., 33., 3.). Dle Strabóna měly délky 365 stadií ({{formatnum:64.4}} ''km''), zabíralo tudíž město 256 km² plochy, v čemž ovšem byla veliká čásť půdy nezastavěné, osévané nebo k pastvě dobytka za obležení určené. Obrovská výše věží i zdí (dle Strabóna 70 a 50 loket) zjednala hradbám babylónským místo mezi sedmi divy světa. Srovn. Rich, Narrative of a journey to the site of Babylon; Layard, Niniveh and Babylon; Oppert, Expédition en Mesopotamie; týž, Babylone et les Babyloniens; Brüll, Die Topographie von Babylon, Cášský progr. 1878; Tiele, Bab. Ass. Geschichte. O nejnovějších výkopech Rassamových pojednává Osvěta, 1888, 726.—729. ''[[Autor:Justin Václav Prášek|Pšk.]]'' {{Konec formy}} rlqufefqay6hxlemowvqxv2ksvr2smp 0 96721 334257 313957 2026-07-03T10:46:25Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334257 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Babylónie | PŘEDCHOZÍ = Babylón | DALŠÍ = Babylonii }} {{Textinfo | TITULEK = Babylónie | AUTOR = [[Autor:Justin Václav Prášek|Justin Václav Prášek]], [[Autor:Rudolf Dvořák (1860–1920)|Rudolf Dvořák]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Třetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1890. S.&nbsp;21–34. {{Kramerius|mzk|caffa350-0a0a-11e5-b562-005056827e51|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Babylónie }} {{Forma|proza}} '''Babylónie.''' Veškera {{Prostrkaně|Mesopotamie}} počínajíc šíjí mezi Eufrátem a Tigridem na 34° s. š. (kdež Nebukadnezarem II. zbudována později »médská zeď«) až po záliv Perský slula za klassických dob '''B'''-ií po nejpřednějším městě svém Babylóně. Označení to vyskytuje se poprvé v nápisech krále Agukakrime (ok. 1600 př. Kr.), jenž dotýká »šíré země Babila«. Než hojněji užíváno označení jiných, zejména {{Prostrkaně|Kaldu}}, ''Χαλδαία'', které zahrnovalo celou zemi a nepochybně jest identické s kossajským označením {{Prostrkaně|Karduniáš}}, pak {{Prostrkaně|Sumir}} a {{Prostrkaně|[[../Akkad|Akkad]]}} (v. t.). V tomto významu byla '''B.''' šírá rovina, lehýnce nakloněná, a sice na sev. od Eufrátu k Tigridu, ve středu a v jihu naopak. Povrch její kryje prsť přeúrodná, které však nedostává se stejnoměrného svlažení. Zjara oba veletoky rozvodňují se, když na pramenných horách taje sníh, dříve a rychleji Tigris, později a zvolna Eufrát. V dubnu a květnu, když obě řeky jsou rozvodněny, podobá se sev. čásť země nepřehlednému moři, ježto na nížině obojí vody téměř se dotýkají. Od června až do listopadu jest doba skoro bezdeštná s ohromnými vedry (41—44° R. ve stínu), od listopadu do března jest doba periodických pršek. Již za nejstarších dob vzniklo poznání, že země jest úrodná, pokud jest přístupna zátopám říčním, odkudž vyvinula se snaha po umělém zavodňování vodojemy a stokami. V nápisích (Boscawen v Bab. and Orient. Ree. II., 226—233. a Delattre, Les travaux hydrauliques en Babylonie. Brux. 1889) a ve zprávách klassických spisovatelů vyskytují se velmi četné stoky, buď rovnoběžné s Eufrátem, buď z Tigrida k Eufrátu odtékající, anebo konečně v močálech končící. Také pobočky, které z Kurdských hor na lev. břehu do Tigrida se vrhají, v dolním toku v přečetné struhy byly rozvedeny (Gyndés, nyní Dijála, u Hérod. I., 189. v 360 struh). Obyčejně naplňovaly stoky veliký vodojem, stavidly zavřený, z něhož rozváděly se za dob sucha letního vody po krajině. Ustanoviti vůbec pletivo stok ve starověku není lze, ježto řečiště jejich z valné části jsou zanesena a s okolím srovnána. Jen některé (Šatt-el-Hai, z Tigridu k Eufrátu stékající) podnes zachovaly se. Nejznamenitější starověké stoky byly: {{Prostrkaně|stoka královská}} (Nahar Malka u Amm. Marc. XXIV., 6.), {{Prostrkaně|Pallakopas}} (v biblí »rajská řeka« {{Prostrkaně|Pison}}). {{Prostrkaně|Arachtu}} (dle Delitzsche nepochybně dnešní Šatt en-Níl), jenž Babylón nejkratším způsobem spojoval s Perským zálivem, a {{Prostrkaně|Naarsarés}} (podnes tekoucí a {{Prostrkaně|Hosseinieh}} zvaný), který vytéká z Eufrátu blíže osady Musejjiba, valí se úrodným pravým poříčím řeky a naplňuje jezero nyní zabahněné (ve starověku zvané ''Στροφάς'', nyní {{Prostrkaně|Bahri Nedžef}}). Z vodojemů nejslavnější byl Sipparský, zbudovaný Nebukadnezarem II. Dle Hérodota (I., 185.) měl v objemu 420 stadií (= 74.340 ''m''). Následkem zavodňování šířila se úrodná země na jihozápadě mnohem dále do pouště než nyní, ale za to na jihu Perský záliv mnohem hlouběji (asi po 31° sev. šířky) do země vnikal; vlévalyť se tehdy i Eufrát i Tigris přímo do moře a na místě dnešního, svrchovaně parného i nezdravého deltového obústí vynořovaly se z moře některé ostrovy, jichž nejznamenitější byl {{Prostrkaně|Dilmun}}. Takto svlažovaná půda dávala úrodu převelikou, o níž klassické zprávy znějí až báječně. Dle Hérodota (I., 193.) rodilo se obilí dvoj-, ba trojnásobně; listy pšenice a ječmene dosahovaly prý snadno šíře čtyř prstů, kdežto proso a sesam rostly do výše stromů. Vedlé obilí nejpřednější plodinou byla palma datlová. Za to nebylo ani dříví ani kamene; dříví plavilo se po řekách z Armenie a Syrie (zejména z pohoří Amanského), kámen nahrazovaly cihly, původně sušené na slunci, později v ohni pálené, které místo malty spojovány byly asfaltem. Již za prvých zábřesků dějinných (kol. 5000 až 4500 před Kr.) byla '''B.''' všude vzdělána; obyvatelé žili ve kvetoucích městech pěstujíce zištný obchod karavanní a vyrábějíce různé zboží ozdobné, jako zboží vlněné, lepořezané drahokamy, nádoby hliněné i bronzové, pečetní válce i prsteny, voňavky, drahocenné masti atd. Z měst nejpřednější byly {{Prostrkaně|Babylón}}, obojí {{Prostrkaně|Sippar}}, {{Prostrkaně|Kutu}}, {{Prostrkaně|Barsip}} (v. {{Prostrkaně|[[../Borsippa|Borsippa]]}}), {{Prostrkaně|Nisin}}, {{Prostrkaně|Uruk}}, {{Prostrkaně|Ur}}, {{Prostrkaně|Larsa}}, {{Prostrkaně|Nipur}}; položena vesměs při Eufrátu, a to po výtce při levém břehu (toliko {{Prostrkaně|Ur}} na břehu pravém) aneb alespoň opodál toku jeho. — {{Prostrkaně|Obyvatelé}} původní byli kmene nepochybně turánského a užívali jazyka různícího se do dvou nářečí, {{Prostrkaně|sumirského}} a {{Prostrkaně|akkadského}}. Jazyk tento vymřel však již ku konci III. tisíciletí př. Kr. a užíván byl nadále toliko v obřadnictví náboženském a v písemnictvu. Obvyklou řečí stal se jazyk přistěhovalých Semitů, kteří vedlé Assyrie zabrali i '''B'''-ii lišíce se toliko dialekticky od Assyrů. Na levém břehu Tigridu obýval horský lid, zvaný {{Prostrkaně|Kašši}} (''Κοσσαῑοι''), příslušný k veliké skupině alarodské, ale blízce spřízněný s původním obyvatelstvem Médie a Elamu; konečně na severu kočovali četní kmenové aramští, kteří později se jménem {{Prostrkaně|Chaldaiů}} ovládli i v krajinách při Perském zálivu a za dob Parthů znenáhla vší zemi ráz svůj vtiskli. {{Prostrkaně|Dějiny}} '''B.''' činí celek nedílný s dějinami assyrskými i prameny i methodou i postoupností. {{Prostrkaně|Prameny}} jsou buď {{Prostrkaně|knihové}} buď {{Prostrkaně|nápisové}}. Ku {{Prostrkaně|knihovým}} počítati jest vedlé Hérodota povrchně jen zpraveného hlavně zlomky Béróssovy u Josefa Flavia, Alexandra Polyhistora a Abydéna, pak zprávy biblické. {{Prostrkaně|Nápisové}} prameny (sebrané nejúplněji ve Western Asia Inscriptions I.—V. a nejnověji ve Schraderově Keilinschriftliche Bibliothek I., Berlín, 1889) jsou přehojné a obsahu nejrozmanitějšího. Z čistě historických nejdůležitější jsou nápisy krále Chammurabi, tak zv. {{Prostrkaně|synchronistická chronika}}, která pojednávajíc o vzájemných poměrech assyrskobabylónských jest nejstarším plodem historiografie vůbec, seznamy dynastií a jednotlivých králů s udáním doby kralování jejich, vítězné nápisy králův assyrských, klínová chronika babylónská a nápisy krále Nabonnéda, Zvláště vyvinuta jest {{Prostrkaně|chronologie}}; s pomocí její lze i dávné doby alespoň přibližně zařaďovati, v posledním tisíciletí př. Kr. poskytuje pak bezpečné jistoty. Vyvinula se v '''B'''-ii, kdež od nejstarších dob vročováno dle královských let; později v Assyrii dospěla ku přesnosti ve starověku nepředstižené (v. {{Prostrkaně|[[#B-a-chronologie|Babylónskoassyrská chronologie]]}}). Dějiny samy rozpadají se ve čtvero dob: 1. {{Prostrkaně|Doba starobabylónská.}} I podání starověké i obdivuhodné nálezy dob nejnovějších prokazují bezpečně, že na nížině babylónské vznikly nejstarší státy na světě. Nejstarší zprávy, nyní známé, odnášejí se asi k r. 4500 př. Kr. s bezpečností přibližné chronologie. Středem nejstaršího známého státu bylo v '''B'''-ii město {{Prostrkaně|Sirgulla}} (nyní Zerghul), kdež panovalo více kněžských knížat (v nápisích {{Prostrkaně|patísi}}), po nichž dochovaly se převzácné památky nápisové. Prodlením dob počali se zváti knížata sirgullští králi. Kolem r. 4000 př. Kr. vzmohla se nová dynastie semitského již původu v sev. '''B'''-ii, jejímž sídlem bylo město {{Prostrkaně|Agadí}}. Král {{Prostrkaně|Sargon}} (ok. 3800 př. Kr.) podrobil si krále sirgullské, kteří odtud opět jen knížaty se nazývali, a rozšířil panství své až po Perský záliv a na ostrov Dílmun. On a syn jeho {{Prostrkaně|Naram-Sin}} (ok. 3750) vyznamenali se rozsáhlými stavbami chrámovými, zejména v Sippaře. Kolem r. 3600 vyskytuje se jiná semitská dynastie se sídlem v {{Prostrkaně|Uruku}} (nyní Warka), avšak moc její byla kol. r. 3300 zastíněna vládci sirgullskými, z nichž {{Prostrkaně|Ur-Ba’u}} opět již vládl v celé východní části země a četnými památkami (sochami, chrámy, nápisy) osvědčoval nábožnost svou. Kolem r. 3100 zmocnil se v Sirgulle panství nalezenec {{Prostrkaně|Gudí’a}}, který rozšířil panství své na severu do Mesopotamie a až k pozdějšímu Ninive, na západě pak až do Syrie (Martu-Amorských země), odkudž se mu dostávalo cedrů ke stavbám chrámovým. Doba jeho značí vrchol starobabylónského (»sumirského«) umění. Rod knížat sirgullských, jím vlády zbavený, usadil se na pravém břehu eufrátském, kdež jiný {{Prostrkaně|Ur-ba’u}} (kol. r. 3000 př. Kr.) založil město {{Prostrkaně|Ur}}. Podmaniv si celou zemi zval se prvý králem »zemí Kingi a Burra«, t. j. sumirským i akkadským, kterýž název odtud stále značí panství nad '''B'''-ií veškerou. {{Prostrkaně|Ur-Ba’u}} založil hojná města, jako {{Prostrkaně|Larsu}} (n. Senkereh, v čemž snad vězí původní název země Singar-Sumir) a {{Prostrkaně|Nibur}} (nyní Niffer), a vládl mocně sám i jeho syn {{Prostrkaně|Dungi}} (ok. 2950 př. Kr.) zemí veškerou. Kolem r. 2750 př. Kr. vznikla semitská dynastie v městě {{Prostrkaně|Nisinu}}, která rovněž zvala se králi sum. a akk., domáhajíc se panství nad zemí celou. Panství králů těchto, z nichž poslední známý sluje {{Prostrkaně|Išmí-Dagan}}, trvalo asi 200 let, načež ok. 2500 znova město {{Prostrkaně|Ur}} stalo se politickým středem země a sídlem dlouhé řady mocných, zbožných a umění milovných panovníků. Vedlé králův urských vyskytují se v nápisích i místní knížata poplatná, jako potomci Išmí-Daganovi v Nisinu, pak v Uruku atd, což nasvědčuje, že druhá perioda říše Urské měla ráz namnoze pokojný. V pozdějších dobách bylo vedlé Uru i město Larsa sídlem těchto králů, kteří zůstavili po sobě památku i snahy o písemnictví (veliký spis astrologický, uchovaný v Londýně); avšak severní '''B.''' nabyla samostatnosti a měla své zvláštní krále »akkadské«. Kol. r. 2300 př. Kr. počaly se vpády elamské, jimiž '''B.''' trpěla téměř 400 let. S počátku ponechal {{Prostrkaně|Kudurnanchundi}} domácím vládcům omezené panství, jakkoli loupežnými vpády vojsk jeho bylo strádati obyvatelstvu; ba králové urští mohli vykonávati pod svrchovaností elamskou i panství v některých částech syrských. Kol. r. 2000 učiněn však konec domácím dynastiím, načež v Larse panoval král původu elamského, {{Prostrkaně|Iri-Aku}}, syn Kudur-Mabugův; toliko v Babylóně (od r. 2035 př. Kr.) udržela se nová, semitská dynastie. Iri-Aku (= Arioch v Genesi) snažil se přivésti v moc svou celou zemi, přinutil i Babylón k těsnější závaznosti, načež podnikl výpravu do Syrie a Palestiny, která rozšířila moc elamskou až po hranice egyptské. Tu však vzbouřil se {{Prostrkaně|Chammurabi}} (dle čtení některých {{Prostrkaně|Chammuragaš}}), vládce babylónský, porazil Iri-Aku i spolčeného s ním panovníka západoelamského (»jamutbalského«) a zmocnil se panství nad veškerou '''B'''-ií (v l. 1923—1868 př. Kr. dle zařadění Hommlova, opírajícího se o klínové seznamy králů). Chammurabi a vítězství jeho znamenají trvalé vítězství živlu semitského nad domorodým živlem sumerským, který odtud zvolna slučoval se s přistěhovalci, tak že za několik století stal se jazyk sumirský mrtvým jazykem obřadnického písemnictví. Nový výbojce učinil hl. městem {{Prostrkaně|Babylón}}, což odtud potrvalo až do dob hellénistických, a se vzornou péčí přihlížel k povznesení země stavbami velikolepých stok, vodojemů, hrází i chrámů. Nejpřednější chrámy v Babylóně (I-Sagilla) a v Borsippě (I-Zida) jím byly buď založeny buď nákladně obnoveny. Potomci jeho panovali v Babylóně až do roku 1731 před Kr. — 2. {{Prostrkaně|Doba staroassyrská.}} Za potomků krále Chammurabi počíná k sobě obraceli pozornost na sev. pomezí babylónském {{Prostrkaně|říše Assyrská}}, jejíž původ jest doposud neznám. Řekové a po nich národové západní poznali Assyrii v dobách pozdních, proto udaje jejich jsou spoustou domyslův a různě pojatých bájí. Hérodot, jenž o dějinách assyrských byl celkem dobře zpraven, k sepsání slíbených svých Assyriak nedospěl; Ktésias pojal do úvodu svých Persik pověst o výbojném králi {{Prostrkaně|Nínovi}} a choti jeho {{Prostrkaně|Semiramidě}}, jakož i řadu 30 králů, vesměs nehistorických, kteří Kefaliónem uvedeni byli do pozdějších chronografií. Lepší vědomosti měli původcové biblického Pentateuchu vědouce, že byla Assyrie z '''B.''' kolonisována. Teprve však studium assyriologické objasnilo i assyrské dějiny měrou náležitou. Také obyvatelstvo assyrské bylo původně sumirské, průběhem však dlouhých dob, zejména posledních století před r. 2000 př. Kr., smísilo se úplně se živlem semitským. Pouze v horách Zagroských zdržovali se kmenové loupeživí a bojovní, předkové dnešních Kurdů. Nejstarším středem země bylo město {{Prostrkaně|Assur}} na pr. břehu tigridském, sídlo nejstarších kněžských knížat assyrských. Severněji, mezi Tigridem a pobočkou jeho Chauserem, vzniklo město {{Prostrkaně|Nina}} nebo {{Prostrkaně|Ninua}} (sum. Ghanna-ki v nápisích krále Gudíe). Dle assyrského podání byl zakladatelem říše Assyrské bůh měsíce {{Prostrkaně|Adaši}}, od něhož po Sargona počítali 350 vládců. Rod královský od něho se odvozující dělil se ve dvě dynastie, rozlišené dle sídelních měst svých Chalaha a Assura (Winckler v Zeitschrift Assyriol. II., 388.). Prvý »patísi«-, nápisy zjištěný, jest ''Šamaš-Rammán I.'', jehož otec slul {{Prostrkaně|Bel-kap-kapu}}. Z nástupců jeho vládl {{Prostrkaně|Šamaš-Rammán}} II., syn {{Prostrkaně|Išmí-Daganův}}, kol. r. 1800 př. Kr. a nazýval se již »králem assyrským«; patrno z názvu toho, že se Assyrie úplně vyvětila z moci babylónské. Šíření moci assyrské zadrženo výboji egyptskými za faraónů XVIII. dyn. (v. {{Prostrkaně|[[../Amenhotep|Amenhotep]]}}); za Amenhotepa II. pronikli Egypťané až do středu Mesopotamie a zavázali krále assyrského poplatkem. Avšak egyptské panství zašlo s koncem XVIII. dyn., načež Assyrie počala mocně vystupovati na venek, zejména proti '''B'''-ii. Tamť svržena byla dynastie, jejímž zakladatelem byl Chammurabi, skrze bojovné {{Prostrkaně|Kossaie}}, načež v Babylóně usadili se králové kossajského původu, kteří sice nabyli panství nad '''B'''-ií celou, avšak o panství toto těžké vedli boje s mohutnějící Assyrií. Podrobnosti tohoto boje líčí {{Prostrkaně|kronika synchronistická}}. Kossajský sedmý král {{Prostrkaně|Agukakrimi}} (r. 1600), za jehož doby již výbojníci kossajští se semitskými Babylóňany zcela splynuli, obnovil moc babylónskou na pomezí severovýchodním, ale neodvážil se na západ, kdež tou dobou již se počínaly výboje egyptské. O nástupcích jeho není zpráv po delší dobu. Ze zlomků kroniky synchronistické seznáváme, že počaly se v XV. stol. př. Kr. války mezi '''B'''-ií a Assyrií, v nichž králové assyrští {{Prostrkaně|Ašurbelnišišu}}, {{Prostrkaně|Puzurašur}} a {{Prostrkaně|Ašuruballit}} vítězili. Ašuruballit prvý ze všech známých výbojcův assyrských podrobil si Mesopotamii. Jeho nástupci {{Prostrkaně|Belnirári}} a {{Prostrkaně|Pudí-ilu}} bojovali vítězně s Babylóňany a s horaly zagroskými. Současně upadli babylónští králové, zejména {{Prostrkaně|Burnaburiáš}} (ok. r. 1420 př. Kr.), v závislost na říši Egyptské, o níž zprávy podávají listiny nalezené v Tell-el-Amarně. {{Prostrkaně|Salmanassar}} I. (ok. r. 1330 př. Kr.) jal se zakládati v podrobených zemích osady assyrské a učinil Ninive hl. městem. {{Prostrkaně|Tuklátí-Nindar}} I. (ok. r. 1310 př. Kr.) s počátku svého panování nabyl svrchovanosti i nad '''B'''-ií a nazýval se z assyrských králů prvý »králem sum. a akk.«. Za krále {{Prostrkaně|Belkuduriussura}} nastal v Assyrii chvilkový úpadek. Na severozápadě v Mesopotamii šířili se ze Syrie Hittité a v Babylóně vzmohla se nová dynastie. V boji s ní Belkudurriussur padl, a nástupce jeho {{Prostrkaně|Nindarpalíkurra}} donucen hájiti proti vítězným Babylóňanům i svého hlavního města. Assyrský král {{Prostrkaně|Ašurdán}} I. (ok. l. 1185—1150) měl s počátku těžké války s mocnými babylónskými soupeři, králi {{Prostrkaně|Míli-šichu}} (1186—1171) a jeho synem {{Prostrkaně|Marduk-pal-iddinem}} I. (1171-1158), zvítězil však teprve nad králem {{Prostrkaně|Zamáma-šum-iddinem}} (1158—1157) tak rozhodně, že r. 1154 v Babylóně posavadní dynastie byla svržena a nová ({{Prostrkaně|Paší}}) nastolena. Assyrští nástupcové Ašurdánovi, {{Prostrkaně|Muttakil-Nusku}} a {{Prostrkaně|Ašurríšiši}} (ok. 1130), jsou toliko ze staveb svých známi; s nimi současně vládl v Babylóně statný {{Prostrkaně|Nebukadnezar}} I. (ok. 1137—1131), jenž s úspěchem válčil s Kossaii, Elamem a Syrií, proti Assyrii však byl nehrubě šťasten. — 3. {{Prostrkaně|Doba Assyrské veleříše.}} Moci assyrské nového lesku dodal {{Prostrkaně|Tiglatpilesar}} I. ({{Prostrkaně|Tuklátí-palíšarra}}, ok. 1115—1100). On jest zakladatelem Assyrské veleříše a za nedlouhého jinak kralování svého bojoval vítězně se všemi zeměmi okolními, s Babylónem, s Hittity v Syrii a nad eufrátským průlomem, s kmeny armenskými a západoíránskými, i s Moschy při moři Černém. Krajiny dotud i dle jména neznámé k říši připojeny a pevná soustava správy zavedena, dle níž jen nejbližší krajiny (hlavně mesopotamské mezi Chaburem a Eufrátem) s Assyrií spojeny, kdežto ostatní podržely své domácí vládce, ovšem poplatné a službou válečnou povinné. Tento způsob správy potrval na východě v podstatě své až do dob římských, pokud se však Assyrie a '''B.''' týče, byl zdrojem ustavičných válek. Národové podmanění a vládcové jejich každé chvíle pokoušeli se o odboj, načež assyrští králové odbojníky znova pokořené přísně trestali. Poražení knížata veřejně a s ukrutností nejhledanější odpravováni, poddaní jejich do »zajetí« odvlékáváni. Tak zvrhla se vláda assyrská v krajinách podrobených, zejména později v soukmenné '''B'''-ii, v pravou hrůzovládu, a mezi pány i podrobenými vyvinulo se nepřátelství nesmiřitelné. Assyrie sama tyla z poplatků krajin podrobených a z kořisti válečné, z níž hlavní města s nádherou neobyčejnou ozdobována, lid pak vrhl se vesměs na řemeslo válečné a dospěl k neznámé dotud bojovnosti. Naproti tomu '''B.''', jakkoli politicky poklesla, v zemědělství, obchodu, vědě a umění dále se vzmáhala tím ovšem ještě více lákajíc výbojnost severního svého souseda. Další dějiny babylónskoassyrské jsou tudíž nepřetržitým pásmem krvavých válek na všech stranách, a králové assyrští byli hroznými vojevůdci, jejichž vítězství spojeno bylo ihned s nelidským trestem, až konečně fysická síla národa byla vyčerpána, a změněná poloha dějinná rázem způsobila úpadek, jemuž není rovného v dějinách. Sluší ovšem podotknouti, že při vší své ukrutnosti byli králové assyrští horlivými podporovateli věd a umění; jim také přísluší největší zásluha, že sebrány byly památky dávné vzdělanosti sumirské a — náhodou ovšem — až po naši dobu zachovány. Za nástupců Tiglatpilesarových {{Prostrkaně|Ašurbelkály}}, {{Prostrkaně|Šamší-Rammána}} III., {{Prostrkaně|Ašurx}}, {{Prostrkaně|Ašur-nádin-áchí}}, {{Prostrkaně|Irbá-Rammána}} a {{Prostrkaně|Tiglatpilesara}} II. (všichni (ok. r. 1100—911 př. Kr.), jejichž jména teprve seznána v dobách nejnovějších (Winckler, Zeitschr. Assyriol. II., 312.), nastal dočasný úpadek, v němž ztraceny dobyté dříve krajiny v Syrii, Armenii a Zagru. Také '''B.''' vnitřními nesváry byla zmítána. Souvěkovec Tiglatpilesara I., král {{Prostrkaně|Mardukšápikzirmáti}} (ok. 1103—1090) svržen {{Prostrkaně|Rammánpaliddinem}}, jehož nástupce {{Prostrkaně|Šimmašichu}} (1081—1063) založil novou dynastii, která však již r. 1060 ustoupila dynastii »synů Bazi« (1060—1040), načež až k r. asi 900 jenom některá jména králů zachována jsou. Teprve koncem X. stol. přibývá zpráv o dějinách assyrskobabylónských. Většina králův assyrských zůstavila podrobné zprávy o svých podnicích válečných a o stavbách obdivuhodných, zlomky pak {{Prostrkaně|assyrského kanóna epónymů}} (v. {{Prostrkaně|[[#B-a-chronologie|Babylónskoassyrská chronologie]]}}) zjednána bezpečnost chronologická, jediná svého způsobu v dějinách starověkých. Král {{Prostrkaně|Rammánnirári}} II. (911 až 890) zahájil novou řadu výbojů, které především obráceny byly proti '''B'''-ii. Babylónští králové {{Prostrkaně|Šamašmudammik}} a nástupce jeho {{Prostrkaně|Nabušumiškun}} poraženi a donuceni postoupiti sev. částí '''B.''' Assyrům. Rammánnirárův nástupce {{Prostrkaně|Tuklátí-Nindar}} II. (890—884)pronikl vítězně na sev. až po prameny tigridské. Za bojovného a ukrutného {{Prostrkaně|[[../Assurnazirpal|Assurnázirpala]]}} (885—860; v. t.) rozsáhlé končiny mesopotamské, armenské a kurdské v Zagru závisely znova na Assyrii; města foinická rovněž uvedena v poplatnost a město Chalah nad Tigridem stalo se novým nádherným sídlem královským. {{Prostrkaně|Salmanassar}} II.(860—825) velikým vítězstvím u Karkara r. 854 uvedl v závislost různé dynasty syrské a [[../Acháb|Achába]], krále isráélského (v. t.), uvalil poplatek na četné vládce kappadocké a východokilické, bojoval vítězně s [[../Alarodiové|Alarodii]] (v. t.) v sev. Armenii, vtrhl několikráte s vojskem do Médie a zasáhl i mocnou rukou do sporů babylónských. Tam král {{Prostrkaně|Nabupaliddin}} dovedl čeliti s úspěchem Assurnázirpalovi, avšak ve sporu, jejž po jeho smrti pozůstalí synové o trůn vedli, vtrhl Salmanassar do '''B.''' a pronikl až do již. končin (852). Pokořiv nebezpečnou vzpouru svého prvorozence {{Prostrkaně|Ašurdáninpala}} zůstavil Salmanassar trůn druhému synu {{Prostrkaně|Samší-Rammánu}} IV. (825—812), který na sev. výbojně pronikl až k Černému moři; také nový král babylónský {{Prostrkaně|Mardukbalatsuikbí}}, těže ze zmatků, spojil se proti Assyrii s Elamem, ale přes to utrpěl úplnou porážku. Nástupce Šamši-Rammánův {{Prostrkaně|Rammánirári}} III. (811—782) podrobil západní kmeny médské, bojoval v Armenii, pronikl prvý z králův assyrských k moři Kaspickému a rozšířil poplatnost i na státy jihosyrské (Isráél, Edom a města Filistaiů). S '''B'''-ií žil v dobré shodě, čehož příčinou byla choť jeho {{Prostrkaně|Šammurammat}} (Semiramis), avšak chaldejské kmeny v jižní '''B'''-ii, kteří poprvé počali jednati o své újmě, výpravou pokořil. Assyrský král {{Prostrkaně|Salmanassar}} III. (782—772) šestkráte vytrhl proti Alarodiům, nástupce jeho {{Prostrkaně|Ašurdán}} III. (772—754) vyvrátil v Syrii Hamathskou říši Hittitů. Stálé války proti sousedním rozdrobeným kmenům způsobily, že kmenové počali se ke své obraně spojovati a politicky soustřeďovati. Počátek učinili za Salmanassara III. Alarodiové založivše mocnou říši v sev. Armenii. Pokusy tyto nezůstaly bez účinků na ostatní národy Assyrům podrobené, s jejichž vzpourami bylo králi {{Prostrkaně|Ašurnirárovi}} (754—745) ustavičně bojovati. Jak se chovala '''B.''' tou dobou, nevíme; neznámeť ani jmen králů do r. 747 př. Kr., ježto na příslušném místě klínového seznamu králů jest mezera. Za posledních dvou králův assyrských nabyl veliké moci v říši velmož Púlu, jenž roku 745 jako {{Prostrkaně|Tiglatpilesar}} III. (745 až 727) pomocí vojska zmocnil se trůnu. Jsa nadán neobyčejným darem válečnickým a podnikavostí neúmornou, vedl po celé své kralování války nepřetržité a pronikl nejdále na východ ze všech výbojcův assyrských, a sice až na rozhraní médskoparthské, kdež hledati podrobenou jím krajinu {{Prostrkaně|Araquttu}}. (Proti domnělé jeho výpravě do Indie srv. Patkanov, О мнимомъ походѣ таклатъ-паласара къ берегамъ инда. Petrohrad, 1879). Řadou vítězných výprav obnovil a velice rozšířil moc svých předchůdcův, opanoval jižní '''B'''-ii až k moři Perskému, při čemž král {{Prostrkaně|Nábunázir}} (747—733) za neznámých okolností udržel panství v Babylóně a v severní části země, pokořil a podmanil různé kmeny médské, porazil Alarodie, povalil novou vzpouru Hittitů v Hamathu, vyvrátil říši Damašskou (732), odňal říši Isráélské končiny zajordánské a přinutil i Júdu, Ammon a Moáb k ročnímu poplatku. I vzdálená arabská královna {{Prostrkaně|Zabibíja}} poslala dary králi assyrskému. Říše Assyrská rozšířena na západě až po hranice egyptské, a obyvatelé pokořených krajin (Hamath, Zajordání) do »zajetí« odvlečeni. Když jihobabylónský kníže {{Prostrkaně|Ukínzir}} (''Χίνζηρος'' kanóna Ptol.) svrhl s babylónského trůnu syna Nábunázirova {{Prostrkaně|Nádina}} (vlastně {{Prostrkaně|Nábunádinzirí}}, ''Νάδιος'' Ptol. kan., 733—731), vytrhl proti němu Tiglatpilesar, dobyl vší '''B.''' a od r. 729 počal se zváti »králem sumirským i akkadským«. Nástupci svému {{Prostrkaně|Salmanassaru}} IV. (727—722, nepochybně ''Ίλονλαῑος'' Ptol. kan.) zůstavil říši prostírající se od Gazy do pustin íránských, od vřídla eufrátského až k Perskému zálivu. Salmanassar potkal se z králův assyrských prvý s protivenstvím napatských vládců v Egyptě (v. {{Prostrkaně|[[../Aethiópia|Aethiopia]]}}), kteří důsledně podněcovali syrské vládce k odporu proti Assyrii. Isráél a Týros spojily se s Egyptem, než však Salmanassar byl s to, aby odboj obléháním Samarie povalil, nastala vládní změna povahy neznámé, kterouž na trůn povýšen vojevůdce {{Prostrkaně|Sargon}} (722—705), člen dynastie Tiglatpilesarem III. svržené. Jím nastupuje na trůn assyrský nejslavnější a spolu i poslední dynastie assyrská, řada čtyř králů neobyčejně bojovných, kteří ukládali o samostatnost vší Přední Asie i Egypta, ustavičnými však boji tou měrou vysílili assyrský národ, že jediný příval uvedl jej ve zkázu neodvratnou. Za to pozoruje se od dob Sargonových nový život mezi kmeny jihobabylónskými (chaldejskými), kteří kladli neunavný odpor assyrské přemoci, až konečně nad ní zvítězili. Jest tudíž nejslavnější doba assyrská spolu již počátkem neodčinitelného úpadku. Sargon vyvrátil říši Isráélskou (722) a porazil u Rafie (720) Šabaka, krále egyptského, avšak chaldejského uchvatitele {{Prostrkaně|Merodachbaladana}} ({{Prostrkaně|Mardukpaliddina}}), jenž po smrti Salmanassarově zmocnil se v Babylóně koruny (''Μαρδοκέμπαδος'' Ptol.), stíhati nemohl pro koalici kmenů severních a syrských, v jejíž čele stáli Alarodiové a král jejich Ursa. Devítiletým vítězným bojem koalice rozehnána, Alarodiové osamoceni, Kilikie, Kappadokie, poslední hittitské knížectví v Karchemiši (717) a jednotliví kmenové médští podrobeni i přímo k říši přivtěleni, ba i arabští vládcové, královna {{Prostrkaně|Samsíja}} a kníže sabejský {{Prostrkaně|Jata’amar}}, poslali skvostné dary vítězi. Teď (711) obrátil se Sargon proti '''B'''-ii, kdež Merodachbaladan spojil se se {{Prostrkaně|Sutruknanchundem}}, králem elamským. Dvouletým bojem Merodachbaladan vypuzen, Elamští zahnáni a r. 709 vsadil si Sargon ([''Σ'']''αρκέανος'' Ptol.) korunu babylónskou. V Babylóně přijal ještě poselství knížectví a měst kyperských, která se dobrovolně poddala. Uspořádav říši přihlédal k podpoře umění a zemědělství. Nová residence {{Prostrkaně|Dúr-Šarrukin}} (nyní Chorsábad) měla nádherou a vkusem překonati vše, co dotud známo bylo; dříve však, než stavba její dokončena, zemřel Sargon, jak se zdá, smrtí úkladnou (705). Ze všech vládcův assyrských jest Sargon nejznamenitější, ježto vedlé válek více obranných než výbojných bedlivě staral se o lid poddaný. Ovšem způsobeny činy jeho změny velmi pronikavé; mnozí národové dotud slavní zanikli naprosto (Hittité v Syrii). Úspěchy Sargonovy pobouřily dávné říše sousední, Elam, Alarodskou a Egypt, které vidouce ohroženu existenci svou jaly se rozdmychovati vzpoury národův Assyrům podrobených, aby bojovnost assyrskou odvrátily od hranic svých. Kralování syna Sargonova {{Prostrkaně|Sanheriba}} ({{Prostrkaně|Sinachí-irbá}}, 705—681) jest jediným pásmem odbojů, zvláště v '''B'''-ii, z Elamu podporovaných. Již r. 703 vzbouřil se v Babylóně proti Sanheribovi {{Prostrkaně|Akisés}} (Mardukzakiršumi dle klínové kroniky), jenž však již po 30 dnech svržen {{Prostrkaně|Merodachbaladanem}} II. Ihned ujednán spolek proti Assyrii, k němuž přistoupili ještě Ištarchundu, král elamský, a někteří kmenové arabští i aramští; také Hizkiá júdský vyzván k přístupu. Avšak Sanherib rázem zdrtil odpor babylónský, načež jím nastolen za poplatného krále v Babylóně (t. j. v městě, ježto jižní části i dále ve vzpouře vytrvaly) {{Prostrkaně|Bíl ibní}} (''Βηλίβους'' Ptol.). Odtud vypravil se Sanherib na východ proti Elamu a jihomédskému království Illipu, jejichž území strašně zplenil a částečně k Assyrii připojil (702), načež r. 701 vytrhl proti Tirhakovi, králi egyptskému, s nímž byli se spojili júdský Hizkiá a knížata foiničtí i filistajští. Syrie rychle podrobena, ale vpád do Egypta zadržen marným obléháním Jerusalema a úmorem, který náhle zhubil vojsko assyrské. Již však r. 700 Bíl ibní Sanheribem svržen a na jeho místo vsazen Sanheribův nejstarší syn {{Prostrkaně|Ašurnádinšumi}} (''Ἀ''[σ]''αρανάδιος''; Ptol.). Stíhaje náčelníka jihobabylónského odboje {{Prostrkaně|Šúzuba}} podal Sanherib příležitost Elamským, jejichž král Challušu roku 694 Ašurnádinšuma zajal a svého chráněnce {{Prostrkaně|Nirgalušéziba}} (''Ῥηγέβηλος'' Ptol., ''Νέργιλος'' u Abydéna) králem babylónským ustanovil. Sanherib svrhl Nirgalušéziba a jal se pronásledovati Elamských; tu opět zmocnil se trůnu Šúzub pode jménem {{Prostrkaně|Mardukušézib}} (''Μεσησιμόρδακος'' Ptol.). Teprve roku 689 Babylón pokořen a zpleněn, načež Sanherib sám přijal hodnost krále babylónského. Roku 681 zavražděn Sanherib jedním ze synů svých, načež vypukla v Assyrii občanská válka, do níž vmíchali se i jízdní {{Prostrkaně|[[../Kimmeriové|Kimmeriové]]}} (v. t.), ze severu nenadále přišlí, a kmenové médští. Avšak rázný Sanheribův syn {{Prostrkaně|[[../Asarhaddon|Asarhaddon]]}} (''Ἀσαρίδινος'' u Ptol., 681—668, v. t.) domohl se vlády a zapudil Kimmerie; odpadu Médův (678) ovšem nezabránil. Síly assyrské byly vyčerpány, tak že Asarhaddon najímal již vojska žoldnéřská. Chtěje podtíti hlavní kořen vzpour vtrhl Asarhaddon r. 672 do Egypta, pronikl až do Théb a přijal název krále egyptského a aethiopského. Roku 668 vzdal se trůnu ve prospěch nejstaršího syna svého {{Prostrkaně|[[../Assurbanipal|Assurbanipala]]}} (668—626, v. t.); jiný syn {{Prostrkaně|Šamaššumukín}} (''Σαοςδουχινος'' Ptol.) stal se závislým králem babylónským. Assurbanipal dokončil podrobení Egypta a nabyl i svrchovanosti nad Lydií (viz {{Prostrkaně|[[../Ardys|Ardys]]}}), avšak vzpoura Šamaššumukínova (ok. 653—647) otřásla nejpevnějšími základy říše. Assurbanipal zvítězil sice nad bratrem a sám ujal se panství v Babylóně (= ''Κινηλάδανος'' u Ptol., {{Prostrkaně|Kandalanu}} v nápisech, 647—626), avšak Egypt i Lydie odpadly a hrozná válka s Elamem vysílila říši do krajnosti. Médové Astyagem I. (647—625) soustředění hrozivě stáli na vých. pomezí, ze severu vtrhli do Assyrie loupeživí Skythové a v době nejkritičtější Assurbanipal zemřel (626). Poslední král assyrský {{Prostrkaně|Ašuritililáni}} (626—606) brániti musil říše proti Skythům, což povzbudilo společný útok Médův a povstalých právě Babylóňanů na Ninive. Tehdá ještě uhájena existence říše. Astyagés I. médský v bitvě padl (625), ale v '''B'''-ii prohlášen za krále {{Prostrkaně|Nabopolassar}} (626—605), válečník původu chaldejského, čímž zahájena 4. {{Prostrkaně|doba novobabylónská}} nebo {{Prostrkaně|chaldejská}}. Nabopolassar jest zakladatelem říše, jejíž středem stala se opět po dlouhých stoletích '''B.''' Za zmatků Skythy způsobených dovedl veškeru '''B'''-ii spolčiti pod panstvím svým a proti Assyrii chránil se tuhým spolkem s novým králem médským Kyaxarem. Assyrii zbývala již jen původní země s částmi Mesopotamie i Syrie, neboť i menší vládcové, jako Josiá, král júdský, jali se pomezní krajiny odtrhovati od Assyrie. Když pak moc Skythů byla podlomena, udeřili Nabopolassar a Kyaxarés znovu na Assyrii (608), čehož užil egyptský král Necho k výbojům v Syrii. R. 606 padlo Ninive (Prášek, Zased. Uč. společnosti, 1888), načež Assyrie rozdělena. Babylóňanům zůstala záp. Mesopotamie, k čemuž po vítězství nad Egypťany u Karchemiše (605) připadla i Syrie. {{Prostrkaně|Nebukadnezar}} II. {{Prostrkaně|Veliký}} (605—562) jest nejskvělejší zjev v dějinách starověkých Semitův. On učinil z '''B.''' velmoc asijskou a ve všech končinách podmaněných zavedl řádnou správu. Proti Médii zaujal stanovisko pozorovací, proti Egyptu však vystoupil rozhodně. R. 586 vzat a zbořen Jerusalem, r. 573 Týros donucen ke smlouvě, a r. 567 vypravil se do samého Egypta, jejž až po Syénu hrozně zplenil. Také do Arabie podnikl výpravu, patrně za účelem snazšího obchodu s bohatými krajinami jižními. Při tom nejbedlivěji pečoval o povznesení '''B.''' i Babylóna stavě průplavy, hráze, vodojemy atd., tak že země vzpamatovala se po hrozných válkách a těžila z péče královy po mnohá století. Nástupce jeho {{Prostrkaně|Amil-Marduk}} (Evil Merodach, 562—560) svržen byl svatem svým {{Prostrkaně|Neriglissarem}} (560—556), jenž zůstavil trůn nedospělému synu {{Prostrkaně|Labasi-Mardukovi}}. Avšak {{Prostrkaně|Nabonnéd}} (Nábana’id) svrhl a zavraždil krále a sám vstoupil na trůn. Právě tehdy Astyagés II. médský dobyl babylónského města Charránu v Mesopotamii (553); Nabonnédovi přišel vhod Kýros, král anšánský, jenž s Peršany počal válku proti Médům. Nabonnéd domnívaje se býti bezpečným a spoléhaje na spolek svůj s Lydií a Egyptem, jal se nákladně opravovati starobylé chrámy v někdejších královských sídlech (v Sippaře a Uru) a zanedbával obrany země proti rostoucí moci Kýrově, který konečně r. 539 se vší mocí proti '''B'''-ii se vypravil. Vojsko královo v šírém poli poraženo, Babylón vzdal se bez boje vítězi a '''B.''' stala se r. 539 satrapií perskou. S počátku králové perští zachovávali ještě stín nezávislosti přikládajíce si název »králů babylónských« (Kýros, Kambysés). Avšak Dareios pokořiv dvě těžké vzpoury učinil z '''B.''' satrapii, jejíž správu dědičně přikázal rodu Megabázovu. Další dějiny viz {{Prostrkaně|[[../Babylón|Babylón]]}}. Literatura: Brandis, Rerum ass. tempora emendata (Bonn, 1853); Niebuhr, Geschichte Assurs and Babels seit Phul. (Berlín, 1857 [ještě bez užití textů klínových]); G. Rawlinson, Ancient Monarchies II. (Lond., 1879) ; Lenormant-Babelon, L’histoire ancienne de l’Orient. IV⁹ (Paříž, 1886); Brunengo, L’Impero di Babylonia e di Ninive dalle origini fino alla conquista di Ciro (Prato, 1886); Hommel, Geschichte Babyloniens-Assyriens (ve sbírce Onckenově, Berlín, 1888); Tiele, Babylonisch-Assyrische Geschichte (Gotha, I., 1885; II., 1888). ''[[Autor:Justin Václav Prášek|Pšk.]]'' {{Prostrkaně|Ústava.}} Na čele státních zařízení v '''B'''-ii i Assyrii byl král dědičný, neomezený, v Assyrii snad původně odkázaný na radu vysokých úředníků říšských, kteří měli i později stejné s králem (viz {{Prostrkaně|[[#B-a-chronologie|Babylónskoassyrská chronologie]]}}) právo epónymie. Královská hodnost měla původně význam kněžský; odtud názvy »patísi« v '''B'''-ii, »iššakku« v Assyrii, které ustoupily později názvům »šarru« a »malku«; pokládali se tudíž králové za náměstky boží na zemi, a veškeren odpor, jenž kladen byl snahám jejich, pokládán za odpor proti bohům a dle toho i pokutován. Ač nebyl veleknězem v pravém slova smyslu, byl i přece král obětníkem (šangú) nejvyššího boha, na němž závisela šťastná či nešťastná vláda. Odtud pokora králů proti bohům, jsoucí v nejkrajnější protivě s bezohledností, kterou poddaným svým na jevo dávali, odtud i proskynésis, jíž králové svým osobám vyžadovali. Paláce královské ve své vnitřní úpravě podobaly se chrámům, a přístup ku králi byl lidu obecnému tak nemožným jako návštěva nejsvětějšího; kroj a ozdoba králů rovněž se podobaly kroji a ozdobám soch bohů. Jakkoli však moc královská byla neomezena, zejména pokud se týče zákonodárství, přece neopomíjeli králové za počinů zvláště důležitých přibírati na radu kněží a zákonníků, t. j. znalců písma. Skvělý dvůr, složený z princů královských (rúbi) a z vysokých hodnostářů říšských (šuparšaki), zdržoval se stále kolem osoby královy. Z hodnostářů říšských v Assyrii prvé měl místo po králi {{Prostrkaně|tartan}}, t. j. vrchní velitel vojsk; za dob Assurbanipalových byli docela tartanové dva, jižní a severní, se sídly v Babylóně a v Kumuchu (= Kommagené). Po tartanovi následovali po řadě: 1. velitel král. paláce (nagiríkali), 2. rabbilub (snad náčelník harému; rabsaris starého zákona?), 3. tukulu, nepochybně velekněz (snad identický s rúbu-emgú = rabmag ve Starém zákoně) a 4. šalat, správce pravé Assyrie. Vedlé tartana byl prvým důstojníkem vojenským {{Prostrkaně|rabšaké}}, jenž časem byl i samostatným velitelem. Když říše byla zveličena sousedními krajinami, rozmnožena i řada nejvyšších úředníků, právem epónymie nadaných, a sice náměstky zemí podmaněných, z nichž nejpřednější sídlili v Resefu (pro horní Mesopotamii), v Nisibi (pro kraje jihoarmenské), v Chalachu a Arrapše (= končiny zagroské). O rozsahu působnosti jednotlivých náměstků nedochovalo se zpráv, celkem však zdá se, že náměstek uznávaje svrchovanost královu, jejímž znakem byla královská socha, vztyčená uprostřed hlavního města té neb oné země, byl jinak vládcem ve vnitřní správě samostatným. Podrobené země odváděly berně, mužstvo a namnoze i koně pro potřebu válečnou. I náměstkové i králové poplatní povinni byli jednou v roce přijíti ke dvoru královskému, ovšem se značnými dary. V '''B'''-ii byl po králi prvou osobou velekněz (kala) akkadský, načež následovali zemský správce (amélu ša témi), nejvyšší posel (šukkallu), velitel vojsk (šaku), velitel brány palácové, pak správcové jednotlivých krajin, k říši připojených. Za pozdějších dob byla královská moc v '''B'''-ii značně omezena kněžími, kteří vykonávali náboženský dozor i nad králi (na př. nad Nabonnédem). Také byla zákonodárná moc krále babylónského zmenšena stabilností zákonův a zvyků, jak se zdá, již psaných, ježto nazývány byly »knihami boha Éa«. I králové i lid milovali nádheru v příbytcích i v oděvu. Cihlové domy shledány již v nejstarších vrstvách dolnobabylónských zřícenin. O zámožnosti lidu svědčí veliké množství desk smluvných, které dotýkají se nejrůznějších předmětův obchodních a potřeb životních. Otroci a otrokyně vyskytují se již za nejstarších dob. V '''B'''-ii nosili na hrdle kuličky z páleného jílu, na nichž napsáno bylo jméno otroka, pána jeho a den, kdy otrok koupen byl. Zvláštní postavení měli otroci chrámoví. V rodinách panovalo mnohoženství; vedlé zákonných manželek vyskytovaly se v rodinách ovšem i otrokyně, zejména v rodinách vznešených. Vojsko skládalo se z jízdy a z pěchoty; králové a vynikající důstojníci s vozů bojovali jsouce ozbrojeni luky, šípy, dřevci. Jezdci buď měli luky, buď dřevce, pěší nad to i prak. Assyrové, kteří vždy činili jádro vojska, zvláště vynikali v umění dobývati měst hrazených; babylónská vojska za pozdějších dob skládala se hlavně z najatých Kossaiův a Elamských. {{Prostrkaně|Vzdělanost}} babylónská jest obdivuhodna a ve všem samostatna. Dosavadní pokusy, aby původ její prokázán byl z Egypta, neosvědčily se. Samostatnost umění babylónského již projevuje se z výběru látky, brané k výtvorům uměleckým; z nedostatku kamene byla to zejména pálená hlína nebo kov. Umění assyrské spočívalo také na vzorech babylónských, poněvadž však v zemi dosti bylo kamene, uchýlila se v některých kusích od vzorů prvotných. ''[[Autor:Justin Václav Prášek|Pšk.]]'' {{Prostrkaně|Obyvatelstvo a jazyk.}} Nejstaršími obyvateli '''B.''', současně prvními původci veškeré kultury babylónské jsou, jak se pravdě velmi podobá, turánští Sumero-Akkadové naproti opačnému tvrzení Halévyho a jeho stoupenců, kteří '''B'''-ii za semitskou považujíce (a to od dob nejstarších) popírají existenci nesemitského obyvatelstva tvrdíce o sumersko-akkadských textech, že nerepraesentují zvláštního jazyka, nýbrž jsou jakýmsi tajným písmem, popřípadě umělým grammatickým systémem semitské babylónsko-assyrštiny. Prvotním územím národa tohoto, do něhož snad s hor vých. '''B.''' se dostali, byla '''B.''' jižní, kdežto v '''B'''-ii sev. již počátkem IV. tisíciletí př. Kr. setkáváme se s obyvatelstvem semitským, osvojivším si již kulturu obyvatelstva nesemitského. Typus obyvatelstva toho, jak jej nalézáme hlavně na památkách v Tello vykopaných, pochodících z l. 4000—3000 př. Kr. (hlava kulatá, hladce ostřihaná a bezvousá), liší se od semitského typu památek jiných. Náboženství, které si národ tento z vlasti své přinesl, byl hrubý šamanismus se dvěma hlavními duchy nebes a země. Kult jejich záležel hlavně v kouzelných a zaříkávacích formulích proti množství duchů zlých, kteří nalézali se v družině ducha nebes. Pokud se týče nejstaršího jazyka, jímž psáno, jeví tento nejen v příčině slovné, ale i ve stavbě patrné stopy své příbuznosti s jaz. altajskými, třeba doba několika tisíciletí dělí jej od moderních jazyků skupiny té. Základní ráz jeho jest agglutinující, k němu přistupuje jako charakteristická známka harmonie vokálová, ač ne tak vyvinutá jako v pozdějších jazycích tureckých. Rozeznáváme dva dialekty, starší sumerštinu, jak zachována nám v nejstarších formulích kouzelných a zaříkávacích, jakož i ve starosumerských nápisech královských, a novější sumerštinu či akkadštinu (v. {{Prostrkaně|[[../Akkad|Akkad]]}}), bližší jazykům tureckým, jak se s ní shledáváme napsáno ve střední a severní '''B'''-ii před 2000 l. př. Kr. Odchylky obou jeví se nejen ve zvukosloví, ale i v tvarosloví (flexi) a slovosledu, nehledě ani ke vlivu semitštiny, který jeví se časem vždy patrnějším, což možno sledovati zvláště na zachovaných textech dvojjazykových (sumersko-assyrských). Literatura jazyka tohoto skládá se naproti starší fasi jazyka (kouzelné a zaklínací formule) většinou z hymnů a žalmů. Tomuto nejstaršímu obyvatelstvu náleží i základ veškeré kultury babylónsko-assyrské, kdežto její vývoj a dokonání jeví se býti dílem Semitů. Naproti tomuto obyvatelstvu setkáváme se již na nejstarších památkách s jiným typem obyvatelstva (podlouhlá hlava, silné, černé vlasy a dlouhé vousy na bradě) ve dvou fasích, z nichž prvější (Babylóňané) jeví se silně pomíšeni s národem cizím (Sumery), kdežto druzí (Assyrové) zachovali si typus mnohem čistší. Typus ten jest semitský, právě tak jako oběma společný jazyk jejich od r. 1849 poznán jako příbuzný předoasijských jazyků semitských hlavně hebrejštiny. Toto obyvatelstvo semitské shledáváme v sev. '''B'''-ii již ok. r. 3800 př. Kr., kde ok. r. 2100 př. Kr. jest již živlem panujícím. Žilo zde sice vedlé živlu sumerského, tito však neměli nikdy vážnějšího politického významu (již prastaří králové akkadští jsou vesměs Semité), i musíme z toho, že Assyrové, kteří jako kolonie ze sev. '''B.''' vyšli již před 2000 l. př. Kr., zachovali si semitský typus poměrně nejčistší, souditi, že aspoň do té doby žili oba kmenové v sev. '''B'''-ii téměř nesmíšeně. Naproti tomu stýkali se oba živlové, Sumerové vládnoucí na jihu a Semité v severu, nejvíce v '''B'''-ii střední, a zde nalézáme smíšení největší, jehož stopy možno shledávati i v tom, že vladaři středobabylónští v l. 3000 př. Kr. mají sice již sumerská jména, ale nápisy zůstavili výhradně semitské. Pokud se týče původní vlasti sumerského obyvatelstva babylónského, hledá se nejnověji (se Springerem) v poušti arabské, odkud (dle téhož názoru) vyšli veškeří Semité, pokud vystupují jako národové kulturní. Naproti tomu soudí de Guidi a Hommel, že dlužno vlasť jejich hledati více sev.-vých., poslednější pak že přišli jako první, již od kmene semitského se odštěpili, některým průsmykem horstva médskoelamského do sev. '''B.''', a sice již v V. tisíciletí př. Kr. V {{Prostrkaně|náboženství}} babylónsko-assyrském dlužno rozeznávati několik fasí. Prvními původci byli i zde Sumerové. Jejich naukou, z původní vlasti přinesenou, pokud vlivu semitskému nepodlehla, byl šamanismus, víra ve všestranný vliv démonů, hlavně zlých, jemuž čeleno zvláštními obřady a formulemi zaříkávacími, a ty tvořily nejstarší kult. Duchy ty myslili si Sumerové přicházející obyčejně po sedmi z pouští, vnitra země, hlubin mořských neb i z prostorů vzduchových. Všeliké zlo, jež člověka potkává, připisováno jejich vlivu. Nejvyšší místo v řadě démonů zajímal duch nebes (princip zlý), v jehož jméně a pro něhož všichni zlí duchové působili a duch země (princip dobrý). Tento nejstarší systém náboženský stal se v dobách ranních základem systému druhého, v němž původní dualismus pojmů jeví se již dále rozštěpen. Duch nebes {{Prostrkaně|Anu}} (''anna'' = nebe) obdržel zajisté jako »pán démonů« i jméno {{Prostrkaně|In-lilla}}, kteréžto výrazy původně se kryjící dosti záhy rozlišovány, a bůh In-lilla postaven na roveň nejvyššímu bohu semitskému {{Prostrkaně|Belovi}} (Bílu sev. Babylóňanů). Místo abstraktnějšího pojmu ducha nebe nastoupil dále konkrétnější »duch slunce«, zvláště poledního, za dne a »duch měsíce« za noci. Podobně vyvinul se z »ducha země« »pán země«, {{Prostrkaně|In-kia}}, a z něho, ježto sídlem jeho byla hlubina vodní Nun, později ''Ia'', ''Ea'' (= dům vody), jako zobrazení hlubiny vodní a tím vedlé boha země bůh moře s četnými modifikacemi, jež vyvinuvše se z téhož pojmu původního postaveny byly po bok bohu moře a staly se tak vlastním základem pantheonu babylónsko-assyrského, totiž: {{Prostrkaně|Bau}}, matka {{Prostrkaně|Eova}}, choť jeho {{Prostrkaně|Damgalnunna}} (= pravoda, velká choť vodního obydlí) = {{Prostrkaně|Damkinna}} (= choť země), sestra {{Prostrkaně|Nin-aga-kuddu}} (= vládkyně skvělých vod), dcera {{Prostrkaně|Ghanna-Chammu}} (= bohyně ryb) a syn {{Prostrkaně|Murru}} nebo {{Prostrkaně|Mirri}} (= zprostředkovatel mezi člověkem a bohem Ea, duchem země), {{Prostrkaně|Anun}} (= Ninna) charakterisovaná sice právě tak jako Bau jako dcera nebes, ale původně snad ženská personifikace boha {{Prostrkaně|Nun}}, stojící po boku mužské jeho personifikace Ea, konečně {{Prostrkaně|Nindarra}} (= hrdina In-lillův), snad slunce denně z okeánu se vynořující. Nejstarší střediště kultu těchto božstev bylo {{Prostrkaně|Nun-ki}} (místo Nunovo), ležící poblíž soutoku Eufrátu a Tigridu. Přinesena-li prvá fase tohoto kultu z prvotních vlastí Sumerů ve střední Asii, náleží tato druhá fase jejich pobytu v jižní '''B'''-ii, z jejíž poměrů zeměpisných vznik její snadno se vysvětluje. Naproti tomuto náboženství, jež jeví se dílem Sumerů, měli i semitští Babylóňané své vlastní náboženství, shodné s náboženstvím ostatních Semitů. Nejvyšším jediným bohem jejich byl {{Prostrkaně|Baal}} (''Bálu'') = pán, zvaný po výtce Ilu = bůh. Sídlem boha tohoto bylo světlo, hlavní jeho symbol slunce, jeho odlesk hvězdy, z čehož vysvětluje se kult slunce a hvězd. Měli i nejasnou představu o životě po smrti v říši stínů (''Šuálu'', hebr. ''Šeól''). Toto jednoduché náboženství semitské smísilo se však záhy se sumerským polytheismem. Výsledkem smíšení toho byla třetí fase náboženská, totiž státní náboženství severobabylónské, počínajíc asi r. 1900 př. Kr. Náboženství toto vymítilo většinou vodní božstva sumerská i podrželo toliko božstva nejhlavnější, jež z části identifikována s bohy semitskými. Bůh In-lilla postaven na roveň bohu {{Prostrkaně|Bílovi}} (Bélovi) a s bohy sumerskými Ea (duch země) a Anu (duch nebe) dán na počátek pantheonu semitského. Jemu po bok postavena bohyně {{Prostrkaně|Ninna}} či {{Prostrkaně|Istar}}, stavší se z božstva vodního bohyní hvězdy Venuše. Oba spolu jsou hlavními osobami žalmů babylónských jako bůh a bohyně ''κατ’ εξοχήν''. K nim přidružila se dále božstva planet {{Prostrkaně|Marduk}} (''Merodach'', Juppiter), {{Prostrkaně|Nindar}} (Saturn), Nirgal (Mars), Nabu (Merkur), Samas (slunce), Sin (měsíc), původu veskrze sumerského. K poslednějším dvěma přistoupil později i bůh větru a blesku {{Prostrkaně|Rammán}}. Týž systém převzali i Assyrové postavivše v čelo svého systému pouze svého národního boha {{Prostrkaně|Assura}}. ''[[Autor:Rudolf Dvořák (1860–1920)|Dk.]]'' V {{Prostrkaně|literatuře}} babylónsko-assyrské rozeznáváme čtyři doby: 1. dobu nesemitských Babylóňanů (Sumero-Akkadů), 2. dobu semitských Babylóňanů, 3. dobu assyrskou a 4. dobu novobabylónskou. {{Prostrkaně|Doba 1.}} od l. 4000—2000 př. Kr. charakterisována je královskými nápisy psanými jazykem nesemitského obyvatelstva babylónského, v nichž počínajíc prvou polovicí III. tisíciletí př. Kr. (králové Nisinští), nalézáme již stopy mladší fase jazyka toho (nová sumerština), jež v pozdějších dobách stále více se rozmáhají, tak že pozdější památky historické i básnické jsou co do jazyka spíše směsí mluvy staro- i novosumerské. Nápisy ty jsou rázu historického, a sice většinou krátké současné nápisy, ač i s velmi obsáhlými se shledáváme (nápis Gúdia Sirgullského). Pokud jsou delší, jsou to věnovací nápisy a listiny chrámové, mající vedlé historické ceny obsahem svým i význam pro náboženství a poměry kulturní vůbec. K nápisům přesně historickým druží se současné legendy pečetních kamenů, kterýchž rovněž mnoho zachováno. Náležejí sem i zachované zákony. Vedlé této literatury prosaické náleží této prvé periodě i literatura poetická, a sice prvé její polovici starosumerské četné formule kouzelné a zaříkávací, době novosumerské žalmy kajícné, stojící krásou svojí po boku žalmům starozákonním, z části i neméně krásné četné hymny na bohy a jiné písně obsahu náboženského. Zmínky zasluhuje i přísloví a krátké písně, rovněž přechodní fasi jazyka značící. Texty (básnické) zachovány většinou v pozdějších kopiích knihovny Assurbanipalovy a jsou provázeny z části meziřádkovým překladem semitským. I jinak jeví se na těchto textech, pokud z doby po 2500 př. Kr. pocházejí, vliv semitský. Počínáť současně s literaturou novosumerskou již {{Prostrkaně|doba 2.}}, totiž nejstarší literatura semitských Babylóňanů. Můžeme tak souditi z jednotlivých částí básnické literatury doby této, z nichž epos o Nimrodovi (12 zpěvů s episodou o potopě světa), líčící dobrodružství babylónského Héraklea {{Prostrkaně|Gisdubarra}} (semitsky ''Naramsit'' = Nimrod), svým pozadímhistorickým náleží době výbojův elamských (asi 2300 př. Kr.). Z jiné sbírky pocházejí zachované zlomky o stvoření světa a boji Merodacha s drakem pravody. Tato literatura semitská nezapírá však nikde vlivu sumerského, jako vůbec veškerá kultura semitských Babylóňanů a s ní základy veškeré kultury lidské vycházejí z '''B.''' Se strany druhé však lze tvrditi, že by tato stará kultura babylónská bez vlivu semitského nikdy nebyla dosáhla takého stupně, na němž ji spatřujeme zvláště v oboru věd na př. v II. tisíciletí př. Kr. Sumerům náležejí zajisté jen základy, vývoj a dokonání jest dílem Semitů. To zračí se nejvíce právě v {{Prostrkaně|době 3.}}, v níž literatura babylónská rozsahem i obsahem dosahuje svého vrcholu. Literatura tato obsahuje všecky obory vědění a života veřejného i soukromého. Nesčetné nápisy obsahu historického o činech jednotlivých vladařů v míru i ve válce střídají se s výnosy královskými, soudními nálezy, smlouvami a jinými soukromými listinami; k nim pojí se kalendáře, listiny chronologické, kronikářské, astronomické, astrologické, mythologické, tabulky lexikální i grammatické, poslednější hlavně za Asurbanipala (vyvolané ovšem již dříve sumerskými listinami náboženskými) a j., vše až na jedinou historii odkazujic k literatuře sumerské jako ke svým počátkům a zůstávajíc namnoze její pouhou reprodukcí. Pokud Babylóňané v jednotlivých oborech vynikli, nelze při nedostatečném materiálu (přese všecku jeho hojnost), hlavně však při nedostatečném jeho prozkoumání s jistotou udati. Že nebyly však výsledky ty nepatrné, dokazuje na př. astronomie (nejvyšší ze 7 stupňů chrámu Belova byl hvězdárnou), v níž setkáváme se již se zvěrokruhem o 12 oddílech o 30°, z nichž každý stál pod zvláštním duchem, a těch opět vždy 10 vyššímu duchu podléhalo. Ptolemaios pak zachoval nám výpočet zatmění měsíčného z 10. bř. 721 př. Kr., který jest tak důkladný, že téměř v jedno spadá s výpočty moderními. A jako v astrologii (kouzelné formule středověké) a astronomii stali se Babylóňané učiteli Západu, podobně dlužno tvrditi i o mathematice, jak tomu svědčí naše rozdělení času na dny (7 dní týdne se jmény planet pro jednotlivé dni), hodiny a minuty. Totéž platí více méně i o starých měrách a vahách. Pro nás ovšem jest nejdůležitější literatura historická a geografická, bez níž o osudech země babylónsko-assyrské málo bychom věděli. Literatura tato v době assyrské jest jen unavujícím výčtem výbojův a výprav, právě jako zase v {{Prostrkaně|době 4.}}, totiž novobabylónské, dovídáme se jen o stavbách a zasvěcování chrámů bohům. K ní druží se i listiny limmů, t. j. vysokých úředníků, dle nichž rok jmenován, a na základě jejichž známe bezpečnou chronologii od roku 911—626. Přes to však vynikají zprávy ty nade vše ostatní, čeho odjinud ze starověku o Babylónii a Assyrii se dovídáme. Doba 4., novobabylónská, jest jen pokračováním a zakončením díla assyrského. Srovn. A. H. Sayce, Babylonian Litterature, (Lond., 1877—79; něm. Friederici, Lip., 1878); Fr. Hommel, Die semitischen Völker u. Sprachen, I. (Lipsko, 1883); týž, Geschichte Babyloniens-Assyriens (Berlín, 1885 atd.); Bezold, Babylonisch-assyrische Literatur (Lip., 1886). ''[[Autor:Rudolf Dvořák (1860–1920)|Dk.]]'' {{Kotva|B-a-chronologie}}{{Prostrkaně|Babylónsko-assyrská chronologie}} vyvinula se k veliké dokonalosti a byla později přijata od Médů, Peršanů a snad i v říši Júdské a Alarodské. Přesné omezení časových vzdáleností jest přední její vlastností, kterou předstihuje všecky chronologické soustavy starověké. Základem jejím jsou: 1. babylónský kombinovaný měsíční rok, počínající 1. nísánem, t. j. prvým objevením měsíce po jarním rovnodenní a 2. datování dle let královských. Tak vznikl slavný {{Prostrkaně|assyrský kanón epónymův}} (ass. {{Prostrkaně|limmu}}), v přemnohém podobný epónymii athénských archontů. Ve kterém roce králové s počátku epónymát vykonávali, není dosud jasno, zdá se však, že za starších dob teprve ve svém 2. roce. Salmanassar III. klade epónymát svůj roven roku svého nastoupení. Po reformě časové, která udála se nepochybně za Sargona, vykonávali epónymát v roce prvém. Z praktických ohledů byly vedeny stálé seznamy epónymů; v některých ke jménu epónyma i nejdůležitější událost roku poznamenána. Zachovalo se nám několik seznamův, ovšem necelých (Smith, Assyrian Eponym Canon, 1875), které podávají bezpečnou kostru chronologickou událostem zběhlým mezi l. 913 až 659 př. Kr. Avšak jiné zlomky dosvědčují, že epónymie byla známa již ve st. XIV. a že trvala až do konce říše Assyrské. Zlomky objevené jsou neocenitelny pro chronologii starověkou vůbec, ježto jimi zjednán pevný podklad i pro dějiny židovské, lydské a j. Zaznamenaná zatmění slunce shodují se úplně s výpočty astronomickými. Domněnka Oppertova, že v kanónu epónymů jest mezera 47 let, jest všestranně vyvrácena. Sargon nepochybně jest původcem reformy assyrské chronologie ve smyslu postdatujícím. Již Niebuhr seznal, že datování dle let královských v některých říších předoasijských neshoduje se se známým způsobem egyptským, který zaveden byl i v císařství Římském. Rozdíl spočíval v tom, že egyptský král počítal 1. rok svůj ode dne svého nastoupení, kdežto v jiných případech počítal se 1. rok až od 1. dne roku kalendářního, po nastoupení následujícího. Systém ten zván jest postdatujícím. Studium monumentálných památek assyrských prokázalo, že počalo se užívati systému postdatujícího nejprve v Assyrii, a sice, pokud nyní známo jest, prvý Sargon činil rozdíl mezi »počátkem« a 1. rokem královským. Jest tedy souditi, že v Assyrii systém tento byl vynalezen a Sargonem v život uveden. Existence jeho prokázána jest dále u assyrských nástupců Sargonových, u králů babylónských (dle astronomického kanónu a zvláště dle {{Prostrkaně|Egibijských desk}}) a u králů perských. Také klassičtí spisovatelé podávají dokladů k jeho užívání. Eusébios (ed. Schöne, II., 98.) klade smrť Kyrovu do 36. roku Amasiova, Ol. 62., 3., prvý rok Kyrova nástupce Kambysa klade však roveň 37. roku Amasiovu, Ol. 62., V., Unger (Kyax. und Astyages) dovozuje, že ještě Dareios I. a Xerxés I. datovali dle soustavy postdatující, načež řada babylónských a starších perských králů spojena v kanónu astronomickém s řadou mladších králů perských, počítajících dle methody antedatující; rok tímto způsobem vypuštěný nahrazen byl opominutím Xerxa II. a Sógdiana. Floigl (Geschichte d. Sem 4—5) shledal, že ještě Dareios III. postdatoval. Dle svědectví Jeremiova (25, 1. 27, 1. 28, 1.) rozeznávali i poslední králové júdští »počátek« a lišící se od něho svůj »I. rok«). Alexandrem Velikým uveden v užívání antedatující systém egyptský. Proti prokázanému užívání postdatujícího způsobu v Assyrii vystoupil hlavně Oppert (Trans. Soc. Bibl. Arch. VI., 260. a násl.), pak Evers (Mitth. histor. Liter. XI., 209.); k nedostatečnosti důvodův Oppertových poukázali Floigl, Unger, s části Schrader (Prášek, Kambysés, 79. a násl.), nejnověji pak Hommel (Geschichte Babyloniens-Assyriens). ''[[Autor:Justin Václav Prášek|Pšk.]]'' [[Soubor:Č. 394 Assyrská malba nástenná.jpg|náhled|Č. 394. Assyrská malba nástěnná.]] [[File:Č. 395 Assyrský relief.jpg|thumb|Č. 395. Assyrský relief.]] [[File:Č. 396 Cylinder s nápisy.jpg|thumb|Č. 396. Cylinder s nápisy (Louvre).]] [[File:Č. 397 Assyrští panovníci.jpg|thumb|Č. 397. Assyrští panovníci.]] [[File:Č. 398 Assyrští dvořeníné.jpg|thumb|Č. 398. Assyrští dvořeníné.]] [[File:Č. 399 Basrelief assyrský.jpg|thumb|Č. 399. Basrelief assyrský (Louvre).]] [[File:Č. 400 Lev bronzový.jpg|thumb|Č. 400. Lev bronzový (Louvre).]] [[File:Č. 401 Šperky a ozdůbky assyrské.jpg|thumb|Č. 401. Šperky a ozdůbky assyrské (Louvre).]] [[File:Č. 402 Vása a nádoba assyrská.jpg|thumb|Č. 402. Vása a nádoba assyrská (Louvre).]] {{Prostrkaně|Umění.}} Zvláštní poměry zemědělské staly se pramenem samorostlého umění babylónského, které co do stáří závodí se vzdělaností egyptskou, ba namnoze ji věkem i převyšuje. Na babylónském umění zakládá se pak umění assyrské, lišící se již v kusích podstatných zejména látkou a motivy, bezpečně ze vzdělanosti egyptské přejatými. Proti starším náhledům, které pokládaly babylónskou vzdělanost za plod vzdělanosti egyptské, prokázána původnost a samostatnost její hlavně nálezy v Telloh Sarzecem učiněnými. {{Prostrkaně|Architektura}} babylónská úzce souvisí s poměry země. Stavěly se chrámy, královské paláce, hradby, brány a věže, avšak i mosty, hráze, stoky nábřežími obezděné, ba i nekropole (Warka). Poněvadž v zemi nebylo ani kamene, ani dřeva stavebního, užívalo se hlavně cihel, a sice buď na slunci sušených (což dálo se ponejvíce v měsíci Sivanu), buď v ohni výborně pálených, které asfaltem byly spojovány; příčky a zdi příbytků soukromých spojovány byly prostou hlinou. Z nedostatku dřeva volen ploský tvar střechy. Veřejné stavby od egyptských ve mnohých věcech se lišily; bylyť proti úhlům světa ne stranami, nýbrž rohy orientovány a pak libováno si ve vysokých tvarech, mnohopatrových věžích nebo zigguratech, jakož i domech a sadech vyvýšených (»visuté zahrady«), k čemuž pravidelné zátopy obou řek vyzývaly. Působením vzduchu a dešťů zvětraly znenáhla svrchní části vysokých staveb a jemná hlína větráním vzniklá pokryla průběhem delších dob zpodní části, čímž vznikly umělé okrouhlé pahorky, {{Prostrkaně|telly}} zvané, jsoucí charakteristikou dnešní dolní '''B.''' Největší čásť staveb babylónských spočívá na podezídkách mohutných; palác Gudíův v Telloh spočívá na substrukci 12 ''m'' vysoké a asi 200 ''m'' dlouhé i široké; proto užíváno schodišť s počátku cihlových, později (jako v Abu-Šareinu) i kamenných, kudy nejen lidé, nýbrž i koně a vozy pohodlně na úroveň palácovou vyjeti mohli. K podpoře stropův užíváno okrouhlých sloupů, pořizovaných ze zvláštních cihel, k účelu tomu pálených; sloupy vyskytují se již ve stavbách nejstarších. Nedostatek kamene ovšem nedopouštěl, aby sloupy, průčelí, stropy, schodiště a jiné části budovy, oko ihned jímající, byly umělecky ozdobovány; uměleckým spíše lze zváti způsob stavby samé. Oken babylónské stavby neznají. Otázka o způsobu stropů není dosud z nálezů rozřešena, avšak zdá se, že klenba byla již známa za dob Gudíových, ovšem klenba z kamenů vysedlých, upomínající živě na »gallerie« tirynthské. Vnitřní roztřídění staveb babylónských nelišilo se hrubě od způsobu dnešních staveb na Východě; palác Gudíův zavírá v sobě tři dvory, kolem nichž kupí se větší i menší síně obytné, cihlami vesměs dlážděné. Velikými dveřmi vcházelo se do siní; dvéře do siní přijímacích mají prahy alabastrové nebo mramorové, začasté nápisy pokryté. Veřeje otáčely se v čepích dioritových, rovněž v kruhu nápisy nesoucích. Ozdobou stěn jsou kužele z hlíny pálené, hlavicí kruhovou zakončené a na plášti popsané, které se tak do zdi zapouštěly, že toliko hlavice vyčnívala (myslí se, že měly význam talismanů), pak cihly emailované v různých barvách. Zvláštními rourami sváděny vody z budovy, aby jimi nebyly zkaženy zpodní stavby. Do dutin v základech rohů chrámových vkládána tělesa podobná dvojkuželi zkomolenému anebo prostému válci, na jejichž stěnách písmem velice hustým podána obšírná zpráva o stavbě (viz vyobr. 396.). S architekturou souviselo umění výtvarné, zastoupené sochami a řezbami vypouklými, z nichž mnohé (hlavně z Telloh) odnášejí se původem do dob nejstarších, ba téměř předhistorických. V Louvru chovají se nejvzácnější předměty z doby tak zvané sumerské, jež zejména Sarzec v Telloh shledal, jako »supí stéla«, některé hlavy a torsa, ozdobná podstava vásy, četné basreliefy. Látkou umělci byly mramor, alabastr, diorit, hlína pálená, avšak i bronz, z něhož již v Telloh nalezeny byly četné sošky bohův a hojné předměty určené pro výzdobu domácnosti. Sošky bohů skládají se ze dvou částí; svrchní znázorňuje lidské tělo, a to způsobem, který projevuje vysoký stupeň přírodního názoru, zpodní, válcovitá, nese obyčejně nápis. Také znali již v prvých dobách Babylóňané řezati drahokamy dávajíce jim podobu příslušnou buď pro prsteny, talismany atd.; hojná jsou těžítka, namnoze podoby lví. {{Prostrkaně|Assyrské umění}} lišilo se již látkou. Zagros a hory v horním toku tigridském poskytovaly v hojnosti štěpného kamene druhův i ušlechtilých, příznivé poměry politické zjednávaly nadbytek dělných sil, a styky se vzdálenými kraji přinášely nové motivy, zejména egyptské. Trosky assyrské překonávají tudíž zbytky babylónské v ohledech mnohých kolossálností, výzdobou a různou v zásadě myšlénkou. Názor náš jest však neúplný, poněvadž velikolepé zbytky, odkopané v Kujundžiku, Chorsabadu a j., jsou zbytky chrámův a staveb veřejných, kdež to o povaze soukromého příbytku assyrského zpráv vůbec není. Také Assyrové stavěli na velikých plochách zděných. Podezídky tyto byly uvnitř z cihel, na povrchu pak z vápencového kamene, který vlhku vzdoroval a seřaděn byl ve vrstvách pravidelných i ozdobných. Příčky uvnitř budov byly rovněž z cihel, avšak před tím namočených, načež spojeny jsouce asfaltem, tak srostly, že zdálo se nálezci Placeovi, že celé zdi z jednoho kusu se skládají. Klenby bylo rovněž užíváno, střechy měly začasté podobu bání nižších i vysokých. Velmi uměle stavěny jsou klenuté chodby podzemní, zachované zejména v Nimrudu. Pohříchu menší péče věnována stropům, jež pořizovány jsouce ze dřeva palmového a cedrového snadno staly se obětí požáru. Také stěny ozdobovány deskami ze dříví cedrového, které s Libanonu přiváženo. Sloupů, polosloupův i pilastrů bylo rovněž užíváno, avšak spíše pro ozdobu než pro podporu; ježto velmi často vyskytují se ve skupinách po sedmi, myslí se, že měly význam mystický. Mnohé sloupy spočívají patou svou na hřbetě obrovských lvův aneb okřídlených postav býčích s lidským obličejem; na bedrách podobných býčích postav spočívaly při vchodech palácův i vnější pásy klenbové. Dřík sloupů byl ze dřeva buď omalovaného, buď kovovými deskami obitého. Sloupy tyto nesly loubí se dřevěným stropem, která obkličovala všechny strany vnitřních nádvoří. Jediná hlavice sloupová nalezena v Chorsabadu; ozdobena jest dvojí řadou obloučků spojených a střídavě proti sobě položených, avšak vyskytují se skulptury, kde zobrazeny jsou sloupy s hlavicí iónskou, nesoucí plochý strop. Na některých skulpturách spatřují se sloupy s lotosovým ornamentem na hlavici, což jasně odnáší se k působení umění egyptského. Světlo a vzduch přicházely do budov assyrských toliko dveřmi, řidčeji otvory stropovými; oken nebylo. Trosek palácových dochovalo se veliké množství, ježto téměř všichni králové hleděli proslaviti se stavbou svého vlastního paláce v okolí hlavního města; nejznamenitější assyrský palác objeven i odkopán Bottou a Placeem v Chorsabadu. Palác chorsabadský činil čtverec na zvýšené ploše, jehož každá strana měla zdélí 1800 ''m''. Ohrada byla cimbuřím ozdobena. Po vyzděných příjezdech vedly cesty ku branám, chráněným po obou stranách věžemi čtyřhrannými, jejichž rohy spočívaly na obrovských okřídlených postavách býčích. Uvnitř na ploše opět zvýšené zdvihal se palác, s jehož úrovně bylo lze přehlédnouti daleké okolí; světnic a síní, větších i menších, napočítáno téměř dvě stě, jejichž úlohy ustanoviti ovšem jest nesnadno. Do jednotlivých síní vcházelo se vysokými dveřmi, jejichž veřeje byly uměle pracovány buď ze dřeva nebo z bronzu vypouklého, s basreliefy (nejkrásněji v [[../Balavát|Balavatu]], v. t.); stěny byly zdobeny deskami z alabastru nebo sádry, na nichž zobrazovány slavné činy královského zakladatele; pod každým pásem desek byly nápisy zvěčňující kralování zakladatelovo. Hojně vyskytují se i malby nástěnné, projevující dobrý smysl pro přírodu, barvitost a rozměry její (viz vyobr. 394.). Chrámy assyrské v podstatě své nelišily se od chrámů babylónských jsouce stavěny do podoby sedmipatrových zigguratů (nejlépe zachován jest v Chorsabadu); avšak zachovala se skulptura z doby Sargonovy, zobrazující chrám podobný řeckému, s průčelím na šesti pilastrech spočívajícím, které dovršuje trojhranný nízký štít. Mistrovství dospěli Assyrové ve stavbách pevnostních, jež lze usuzovati i dle trosek i dle nárysův a pohledů zachovaných. Mohutné zdi, cimbuřím dovršené, statné brány s mosty zdvihacími, vždy chráněné dvěma vysokými věžemi a opevněným předbraním, mocné bronzové veřeje, příkopy hluboké, dobře vyzděné a vodou naplněné — toť jsou přední znaky pevností assyrských, dle nichž nabývá věrohodnosti udaj Ktésiův o tříletém marném obléhání Ninive a o pouhé náhodě, která přivodila pád jeho. Za to sochařství assyrské nebylo s to, aby se vyrovnalo babylónskému. Nedostávaloť se kamene k sochařství potřebného, zejména mramoru, alabastr pak nehodil se. Proto počet assyrských soch, které dochovaly se dnů našich (bůh Nebo, král Assurnazirpal, chorsabadské telamony), jest zcela nepatrný; za to ovšem jsou po stránce umělecké předměty velice vzácnými, zejména spracování vlasů, vousův a oděvu jest velmi zdařilé. Častěji vyskytují se stély zdobené basreliefy a nápisy, z nichž některé mají tvar obelisku (černý obelisk Salmanassarův). Naproti tomu vypouklé řezby jsou velice umělé. Stěny všech známých paláců byly uvnitř pokryty deskami alabastrovými nebo sádrovými, na nichž spatřují se řezby práce přepěkné a obsahu nejpestřejšího. Tu vidí se Assurnazirpal, an obětuje býka, onde okřídlení geniové se zobáky orlími, scény bitevně, končící ovšem vítězstvím assyrským, útoky na města nepřátelská, bitvy námořské, a při tom podávají se zajímavé obrazy měst a krajin, neocenitelné pro poznání tehdejšího života (viz vyobr. č. 395.). Zvláště vynikají živostí a plastičností skupení osob, králů provázených skvělou družinou dvorských hodnostářů (viz vyobr. č. 397. a 398.) anebo jedoucích vozmo v čele vojska, také i honících lvy a jeleny. Postavy zvířat (viz vyobr. č. 399.) a zobrazení rouch dostupují již plné věrnosti přírodní. Velikého rozvoje dočinila se u Assyrů malba emailová, jejíž některé vzácné zbytky v Nimrudu a Chorsabadu byly objeveny; méně umělé jsou sošky z hlíny pálené, pochozí namnoze z Chorsabadu a nyní v Louvru uložené. Za to práce bronzové budí údiv obecný, zejména po objevení trosek balavatských. Z bronzu zhotovovány ozdoby různé, zbraně, domácí potřeby; v Louvru uchovává se krásný lev bronzový (viz vyobr. č. 400.), pak sirény všeliké. Z bronzu zhotovovány byly odznaky sborů vojenských, na žerdích nošené, které však známe toliko ze skulptur chorsabadských. Z bronzu zhotovovány všeliké šperky a ozdůbky (viz vyobr. čís. 401.). Z kovův a z hlíny dělány vásy a nádoby ozdobné (viz vyobr. č. 402.). Bohatství a nádhera podporovaly vývoj řezbářství, které volilo si látku v ušlechtilých drvech i v kosti slonové. O řezbářství ve dřevě lze usuzovati ovšem toliko ze skulptur, avšak Britské museum chová v sobě několik vzácných výrobků ze slonoviny, které daleko překonávají vše, co z oboru toho nám starověký Východ zůstavil. Rovněž bedlivě spracovávány kovy, zejména zlato, ač zdá se, že zlaté šperky importovány. Zda řezány jsou drahokamy v troskách nalezené umělci assyrskými, lze právem pochybovati. Perrot et Chipiez, L’histoire de l’art dans l’antiquité, II.; Babelon, Manuel d’archéologie orientale. Paříž, 1889. Ostatně srovnej články [[../Babylón|Babylón]] a [[../Ninive|Ninive]]; dále hesla nálezců: [[../Rich|Rich]], [[../Layard|Layard]], [[../Botta|Botta]], [[../La Place|La Place]], [[../Fresnel|Fresnel]], [[../Oppert|Oppert]], [[../Loftus|Loftus]], [[../Taylor|Taylor]], [[../Rassám|Rassám]], [[../Rawlinson|Rawlinson]], [[../Smith|Smith]]. ''[[Autor:Justin Václav Prášek|Pšk.]]'' {{Konec formy}} oyv8gxzjtawnm1tojgsz2pjk1igf9dl 0 96887 334267 321375 2026-07-03T10:52:50Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334267 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Mendès | PŘEDCHOZÍ = Mendes | DALŠÍ = Mendikanté }} {{Textinfo | TITULEK = Mendès | AUTOR = [[Autor:František Xaver Šalda|František Xaver Šalda]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmnáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1901. S.&nbsp;98. {{Kramerius|ndk|3fbef5e0-04d6-11e5-97f4-5ef3fc9ae867|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Catulle Mendès | SOUVISEJÍCÍ = [[Autor:Catulle Mendès]] }} {{Forma|proza}} '''Mendès''' {{Prostrkaně|Catulle}}, básník a románopisec franc. (* 1843 v Bordeaux) původu židovského, přišel do Paříže r. 1860 a redigoval ryze uměleckou »Revue fantaisiste«, kam přispívali básníci, hledající novou krásu: Gautier, Banville, Baudelaire, Villiers de l’Isle-Adam a j. Později seskupili se tito přispěvatelé kolem revue »L’art«, kde se setkal '''M.''' s Lecontem de Lisle, Sully Prudhommem, Coppéem, Verlainem a j., kteří záhy utvořili školu t. zv. parnassistickou, do níž náleží svými verši i '''M.''' R. 1863 uveřejnil první sbírku veršů ''Philoméla'', po níž napsal: ''Contes épiques'', ''Hespérus'', ''Sérénades'', ''Pagodes'', ''Pantéleîa'', ''Soirs moroses'', ''Soleil de minit'' aj.; '''M.''' jest tu brillantní veršovec, jenž zvláště techniku jazyka ovládá do posledních finess, ale výrazná individualita básnická není; verše jeho stále někoho napodobí, hned Huga, hned Baudelaira, Gautiera, Banvilla, Heineho atd., ovšem virtuosně. Později obrátil se '''M.''' hlavně k povídce a románu. Napsal jich ohromné množství. Povídky jsou někde zcela jasně pornografické a jen jistý plavý kolorit a stilistická virtuosita je zachraňují literatuře: ''Pour lire au bain'', ''Les boudoirs de verre'', ''L’envers des feuilles'', ''Les monstres parisiens'', ''Pour lire au convent'' a j. Z románův jmenujeme: ''Roi vierge'', ''Les crimes du vieux Blas'', ''Zo’har'', ''La Grande Maguet'', ''Méphistophéla'', ''La première maîtresse'', ''La femme enfant'', ''Gogo Lucignole'', ''La maison de la vieille''. O jeho románech lze říci skoro totéž, co o jeho verších: jsou často virtuosně psány, nádherného koloritu, neobyčejně smyslného temperamentu — ale chybí jim vlastní vnitřní posvěcení. '''M.''' napsal také několik her divadelních, tak: ''La part du roi'', ''Justice'', ''Isoline'', ''La reine Fiamette'', ''Les mères ennemies'', ''La femme de Tabarin'', v nichž někde má originální a silné scény. Vedle toho pracoval mnoho novinářsky, zvláště v kritice dramatické. ''[[Autor:František Xaver Šalda|Šld.]]'' {{Konec formy}} sl5m3795uvhsne0na67jj6m4p0blm2j 0 96891 334266 321563 2026-07-03T10:52:39Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334266 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Mendelssohn-Bartholdy | PŘEDCHOZÍ = Mendelssohn | DALŠÍ = Menden }} {{Textinfo | TITULEK = Mendelssohn-Bartholdy | AUTOR = [[Autor:Boleslav Schnabel-Kalenský|Boleslav Schnabel-Kalenský]], neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmnáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1901. S.&nbsp;96–97. {{Kramerius|ndk|3f6934c0-04d6-11e5-97f4-5ef3fc9ae867|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | LICENCE2 = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Felix Mendelssohn-Bartholdy | WIKIPEDIA-DALŠÍ = [[w:de:Karl Mendelssohn Bartholdy]] }} {{Forma|proza}} '''Mendelssohn-Bartholdy: 1) M.''' {{Prostrkaně|Felix Jakob Ludwig}}, hud. skladatel světového významu (* 3. února 1809 v Hamburku — † 4. list. 1847 v Lipsku), vnuk filosofa Mosesa Mendelssohna, pocházeje z bohaté bankéřské rodiny, dostal doma nejpečlivější vychování. Hudbě učila jej matka, později Ludv. Berger hře klavírní, Hennings hře houslové, Fr. Zelter skladbě, prof. Heyse řečem a Rösel kresbě a malbě, v níž '''M.''' jevil vždy velikou vlohu. V 9. roce sklízel již úspěchy jako znamenitý virtuos na klavír a r. 1826, jako hoch 16letý, složil ouverturu k Shakespearovu »Snu v noci svatojanské«, dílo geniální duchem, originální a mistrné slohem. Rychlý vývoj '''M'''-ova veleducha uspíšily ještě příznivé podmínky hmotné a rodinné. Otec '''M'''-ův pořádal každé neděle komorní a orchestrální zábavy hudební a mladý skladatel měl nejlepší příležitost svá díla slyšeti a říditi. Zde nabyl již v dětství neocenitelných zkušeností jako dirigent a mistrný instrumentátor. Tvořil vždy neobyčejně lehce, hravě, bez námahy duševní již v jedenáctém roce, kdy oddal se cele skladbě. Otec '''M'''-ův, Abraham, nevěře sám úžasným schopnostem a předčasnému rozvoji synovu, odjel s ním r. 1825 do Paříže. Chtěl slyšeti úsudek L. Cherubiniho. Slavný ředitel pařížské konservatoře zvrátil všecky otcovy pochybnosti, nabídnuv se dovršiti vzdělání '''M'''-ovo. Otec nepřijal však návrhu a vrátil se do Berlína, kam rodina se byla přesídlila. '''M.''' jal se studovati na universitě filosofii. Již před ouverturou ''Sommernachtstraum'' složil řadu děl, zvláště houslovou a klavírní sonaty, první symfonii, mužské sbory a operu ''Die Hochzeit des Gamacho''. R. 1829 proslavil se uměleckým provedením Bachových skoro již zapomenutých »Pašijí dle sv. Matouše«, vzkřísiv je po prvé po smrti skladatelově trvale k životu. T. r. vypravil se do Anglie, sklízeje všude jako skladatel, pianista a dirigent veliké úspěchy. Roku 1830 cestoval v Italii a odjel odtud do Paříže a do Londýna. V té době složil dvě symfonie, ''A''-dur a ''A''-moll, ouvertury ''Hebriden'' a ''Walpurgisnacht'' a prvý sešit svých světoznámých ''Lieder ohne Worte'', dále ''g-moll koncert'' a ''h-moll capriccio''. Po návratu do Berlína přijal řízení hudební slavnosti v Düsseldorfě a hodnost městského ředitele hudby a opery. Zde složil ouverturu ''Schöne Melusine'' a začátek stkvělého oratoria ''Paulus''. R. 1835 byl povolán do Lipska za ředitele Gewandhauskoncertů a povznesl je svými uměleckými výkony, svým velikým rozhledem, všestranným vzděláním na prvé místo v Německu. Zde dokončil »Pavla«, složil dva ''Žalmy'', řadu klavírních a komorních skladeb a ouverturu ''Ruy Blas''. Odtud podnikl opět řadu uměleckých výprav Německem a Anglií, jsa všude nadšeně vítán a slaven. R. 1841 jmenovala jej universita čest. doktorem a královským saským kapelníkem. Konečně poslechl pozvání pruského krále Bedřicha Viléma IV., který chtěl tehdy založiti v Akademii berlínské hudební oddělení a svěřiti její řízení '''M'''-ovi, a váben touhou po rodině odjel do Berlína. Zde složil hudbu k Sofokleově »Antigoně«, ''Skotskou symfonii'' a j. R. 1843 vrátil se do Lipska po nezdarech záměru krále pruského, byv jmenován král. pruským generálním hudebním ředitelem a ozdoben řádem pour le mérite. V Lipsku založil pomocí přátel konservatoř. Zbývající léta svého krátkého, ale požehnaného života věnoval povznesení konservatoře, skladbě a posledním uměleckým cestám v Německu a v Anglii. Slabý ústrojím tělesným, otřesen stálou činností a cestami, '''M.''', dojat hluboce úmrtím své sestry Fanny, zemřel záhy po ní nervovou mrtvicí. — '''M.''' sloučil mysl nebesky jasnou, čistotu a krásu Mozartova klassického genia s líbezností, vroucností, ohněm a snivou lepostí romantického Webera. Neznal živě hlubokého výronu vášně, výbuchu nezkrotné síly, bouří citů a ponurých nálad Beethovenova ducha a pozdějších novoromantiků. Všechna díla splývala v lesku, záři a teple jeho čarovné, unášející zpěvnosti a v jeho jemné a přece barvami zářící a originální instrumentace. '''M.''' byl rozhodný lyrik. Mnohým byl pro tyto vlastnosti jednostranným. Skutečně, jeho lyrika, náchylná k sentimentalitě a zavlečená jeho přečetnými nohsledy do všednosti, vzbudila později mocný a dosti spravedlivý odpor novoromantiků. Přes to jest '''M.''' veleduch z boží milosti a díla jeho čarují posud krásou svých bezvadných útvarů, něhou, jemností a přímo pohádkovou vzdušností, svéráznými to rysy tvůrčí síly '''M'''-ovy. Lyrika '''M'''-ova připojila se rozhodně k romantismu. Nejvíce vynikla v jeho 83 písních a sborech, dávno znárodnělých, a v jeho klavírních skladbách »Písně beze slov«. Z instrumentálních jeho děl mají mocnou pečet jeho osobitého ducha ouvertury »Sommernachtstraum«, op. 51., »Hebriden«, též přezvaná »Fingalshöhle«, op. 21., »Meeresstille und glückliche Fahrt«, op. 27., »Schöne Melusine«, op. 32., »Ruy Blas«, op. 95., a »Walpurgisnacht«, op. 60., v prvém zpracování. Z velikých děl vynikla jeho dvě oratoria »Paulus« a ''Elias''. Jimi stojí '''M.''' hned vedle Bacha a Händela. Biblický jejich obsah pojal '''M.''' pokročilým duchem času a místo slepě zbožné úcty k církevním názorům o umění líčil básnicky v tónech jeho skutečný děj a povahy osob. Četná díla '''M'''-ova ze všech odvětví hudeb. umění jsou dávno majetkem obecným. Op. 1.—72. vydáno za jeho života, op. 73.—121. po jeho smrti. Po nádherném vydání jeho děl u Breitkopfa a Härtela (1875) následovala laciná, ale pečlivá vydání N. Simrocka, Petersa, Kahnta, Schubertha & Co. a j. — Literatura: Reisebriefe (z let 1830—32) a Briefe (z 1833 až 1847), 5. vyd. v Lips. 1882; Thematisches Verzeichniss a Systematisches Verzeichniss d. Werke F. '''M.'''; Lampadius, Felix '''M.''', ein Denkmal (1848); Ed. Devrient, Meine Erinnerungen an F. '''M.''' (1869); F. Hiller, F. '''M.''' (1874); S. Hensel, Die Familie '''M.''' (1879, 3 sv.; 8. vydání o 2 sv. r. 1895); dále psali biografie: C. Polko, A. Reissmann (3. vyd. 1893), La Mara (Studienköpfe), F. Gleich (Charakterbilder) a jiní. ''[[Autor:Boleslav Schnabel-Kalenský|bk.]]'' '''2) M.''' {{Prostrkaně|Karl}}, historik něm., syn předešl. (* 1838 v Lipsku — † 18J4 v Bruggu ve Švýcarech). Cestovav po Řecku stal se docentem dějepisu v Heidelberce a r. 1867 professorem ve Freiburce. R. 1874 ochuravěl duševně. Napsal: ''Graf Johann Kapodistrias'' (1864); ''Friedrich v. Gentz'' (1867); ''Der Rastatter Gesandtenmord'' (1869); ''Geschichte Griechenlands von 1453 bis auf unsere Tage'' (1870—74, 2 sv.); ''Goethe und Felix'' '''M.-B.''' (1871). Vydal korrespondenci Gentzovu s Pilatem (1868, 2 sv.) a (s Kelchnerem) dopisy generálního poštmistra v. Naglera (l869) a generála v. Rochow (1874). {{Konec formy}} tsld16hicnh3e8mgzwvxhrlcn0z98u5 0 96901 334283 321577 2026-07-03T11:09:51Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334283 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Menčík | PŘEDCHOZÍ = Menčice | DALŠÍ = Mendaňa }} {{Textinfo | TITULEK = Menčík | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmnáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1901. s.&nbsp;94. {{Kramerius|ndk|3eeb2b20-04d6-11e5-97f4-5ef3fc9ae867|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Ferdinand Menčík | SOUVISEJÍCÍ = [[Autor:Ferdinand Menčík]] }} {{Forma|proza}} '''Menčík''' {{Prostrkaně|Ferdinand}}, kultur. historik čes. (* 29. květ. 1853 ve Vitiněvsi u Jičína). Vystudovav (1872) gymnasium v Jičíně, filosofii v Praze a ve Vídni, vstoupil (1876) do dvor. knihovny vídeňské, kde r. 1877 jmenován amanuensem, r. 1885 skriptorem a r. 1900 kustodem. Vedle toho stal se r. 1884 lektorem řeči a literatury čes. na universitě vídeňské, r. 1898 archivářem a bibliotékářem hr. Jana Harracha, r. 1884 dopisujícím členem Král. české společnosti nauk, r. 1891 dopisujícím členem Čes. akademie, kterýchžto posledních dvou hodností se vzdal (1893). '''M.''' náleží k nejpilnějším sběratelům a vydavatelům pramenů pro naši historii kulturní i literární a mnohou vzácnou zprávu, mnohý důležitý starý text podal do veřejnosti na svůj vlastní náklad. Vstoupiv do dvor. bibliotéky sbíral '''M.''' pilně prameny literární a kulturní a nálezy své uveřejňoval v »Č. Č. M.«. (''Příspěvek k bibliografii české'', 1877; ''Dodatky k starší české bibliografii'', 1878; ''Píseň o přijímání kalicha'', 1879; ''V. Vojtěcha Rankova dopis Konradu Waldhauserovi'', 1880; ''Několik úvah k starší české literatuře'', 1881; ''Dodatky a opravy k bibliografiím starších spisovatelů českých a k starší české bibliografii'', 1883 a 1888; ''Matouš Kollin z Choteřiny'', 1884; ''Jan Jiří Harant z Polžic a Bezdružic'', 1887; ''Nový zlomek Alexandreidy'', 1889; ''Píseň proti svatokupectví'', 1890; ''Modlitba k Panně Marii'', 1895; ''Příspěvek životopisný (Samuel Adam z Veleslavína)'', 1894; O dvou spisech Husových; ''Studenti z Čech a Moravy ve Witemberce od r. 1S02 až do r. 1502'', 1897); v publikacích {{Prostrkaně|Král. čes. společnosti nauk}} (''O starém rukopise o hře v šachy'', 1879; ''Konrád Waldhauser, mnich řádu sv. Augustina'', 1881; ''Několik statutů o nařízení arcibiskupů Pražských Arnošta a Jana I., 1355—1377'', 1882; ''Pohřební řeč nad arcibiskupem Janem v Jenštejna'', 1882; ''Nekrolog fary Chotikovské'', 1883; ''Milič a dva jeho spisy v r. 1367'', 1890; ''Příspěvek k literatuře překladové'', 1891; ''Pořádek bratrstva zlatnického v Praze a stanovy z r. 1324''; ''Výslech Valdenských r. 1340'', 1891; ''Latinský básník Jeronym Arconatus'', 1896; ''Über ein Wiedertäufergesangbuch'', 1896; ''Úmluvy vídeňské z r. 1725 a jejich následky'', 1897). Velmi četné stati historické jsou obsaženy v »Národ. Listech« v l. 1883—1892, v »Pokroku«, »Hlasu Národa« v l. 1892—1897, v »Slovanském Sborníku«, některé články ve »Filol. Listech«, v »Ruchu« atd. Samostatně napsal a vydal: ''Česká proroctví.'' Příspěvek k dějinám prostonárodní literatury (Jičín, 1878); ''Ivan S. Turgeněv a jeho spisy'' (Praha, 1878); ''Zápisky kněze Václava Rosy'' (Jičín, 1879); ''Rozmanitosti:'' Příspěvky k dějinám starší české literatury. Díl I. (t., 1880); ''Prešpurský slovník'' (Praha, 1892); ''Dva evangelistáře'' (t., 1893); ''Knížky o hře šachové'' (t., 1880); ''Rozbor legendy o sv. Kateřině'' (t., 1881); ''Kronika o Štilfridovi a Bruncvíkovi'' (»Krok«, 1889); ''Jan Amos Komenský'' (Praha, 1892); ''Jiří Ribay (Ryba), kapitola z dějin literárních'' (Vídeň, 1892); ''Jan Kollár, pěvec slovanské vzájemnosti'' (Praha, »Matice lidu«, 1893); ''Zásady hospodářské ve století XVI.—XVII.'' (t., 1893, zvlášt. otisk z »Čes. listů hospodářských«). {{Prostrkaně|Prostonárodní hry divadelní:}} Sv. I. ''Vánoční hry'' (Holešov, 1894); Sv. II. ''Velkonoční hry'' (t., 1895); ''Paměti Jana Jiřího Haranta z Polžic a Bezdružic od r. 1624 až 1648'' (Praha, 1897); ''Hrabě Swéerts Špork a jeho hospodářské zásady'' (t., 1897, zvláštní otisk z »Čes. listů hospodář.«); ''Soudní kniha města Jičína od r. 1362 do r. 1407'' (Jičín, 1898); do »Rozprav« Čes. Akademie napsal: ''Volba papeže Innocence X.'' (1894) ; ''Příspěvky k dějinám čes. divadla'' (1895); v tisku má: ''Dějiny města Jičína až do r. 1620''; ve Vídeňské Akademii vydal: ''Ein Tagebuch über die Belagerung von Wien 1683'' (1898); ''Die Reise K. Maxmilian II. nach Spanien 1S47'' (1898); ''Beiträge zur Geschichte der Hofämter'' (1899); v rukopise má: ''Belgien unter der Verwaltung des Grafen Fried. Aug. Harrach a Die Hofwirtschaften''. Mimo to redigoval v l. 1891—1896 Kalendář Čechů vídeňských a r. 1888 Památník ochot. spolku »Pokroku« ve Vídni. {{Konec formy}} re9wsw7zlvzkpp2w6x8i3tvkj7imy05 0 96943 334258 321640 2026-07-03T10:47:34Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334258 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Herder | PŘEDCHOZÍ = Herdecke | DALŠÍ = Héré }} {{Textinfo | TITULEK = Herder | AUTOR = [[Autor:Arnošt_Vilém_Kraus|Dr. Kraus Arnošt]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Jedenáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1897 S.&nbsp;158. [https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:56fc0b60-0a78-11e5-b309-005056825209 Dostupné online.] | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Johann_Gottfried_Herder }} {{Forma|proza}} '''Herder''': '''1)''' '''H.''' {{Prostrkaně|Johann Gottfried}}, básník a spisovatel něm. (* 1744 Morągu [Mohrungen] ve Vých. Prusku — † 1803 ve Výmaru), syn učitele a kostelníka, někdejšího tkalce, muže vážného, a zbožné, rozumné matky. Vyrostl v chudobě, ale nikoli v nuzotě, v ovzduší pietistickém, při zbožných zpěvech rodinných. Ve škole zkoušel velmi pedantstvím rektora a vzdělával se četbou. R. 1762 napsal ódu na cara ruského, jež ihned v Královci byla vytištěna. Téhož roku vzal ho ranhojič ruského pluku, přezimovavšího v Morągu, s sebou do Královce, aby se učil ranlékařství; ale '''H.''', seznav slabost svých čivů, dal se z nenadání zapsati na fakultu theologickou. Byv pak přijat do Collegium Fridericianum a zaměstnán na škole ústavu, okázal brzy své pædagogické nadání. Z učitelů nejvíce naň působil Kant, jehož vliv jeví četné filosofické články '''H'''-ovy; na jeho tehdejším filosofickém stanovisku '''H.''' i utkvěl, nepokročiv ke kritice čistého rozumu. Zde seznal zajímavého J. G. [[../Hamann|Hamanna]] (v. t.), »maga severu«. Již r. 1764 odebral se '''H.''' do Rigy, kamž ho Hamann doporučil za kollaboratora na škole kathedrální, a tam zažil nejšťastnější dobu svého života, jsa oblíben jako učitel i jako kazatel, tak že obec zřídila pro něho nové místo předměstského kazatele, když měl býti povolán do Petrohradu. Tehdáž napsal k zasvěcení nové radnice slavnostní spis ''Haben wir noch jetzt das Publicum und Vaterland der Alten'' (1765), kde na první otázku odpovídá záporně, na druhou kladně, projevuje vlastenectví ruské (pro pruské se nikdy nenadchnul). Petr Veliký byl a zůstal mu ideálem knížete a Kateřina důstojnou jeho následovnicí. Zde vůbec čerpal '''H.''' vědomosti své o Slovanech doufaje, že z požehnaných krajin maloruských bude někdy nová Jónie. Také kruté postavení lotyšských nevolníků zde poznal vlastním názorem. Napsav řadu příležitostných a náboženských básní, vystoupil anonymně svými důležitými {{Prostrkaně|zlomky}}. Na základě kritického časopisu »Literaturbriefe«, Lessingem založeného, napsal ''Über die neuere deutsche Literatur. Erste'' (2. ''3.'') ''Sammlung von Fragmenten'' (1767). Oproti kritice tohoto listu, vycházející často od pojmu absolutní dokonalosti díla a pojímající básníka jen jako vědomě tvořícího rozumem, '''H.''' je zakladatelem kritiky nové, která hledí k nevědomým silám tu působícím a k historické a psychologické podmíněnosti, ba jemu tanou na mysli již dějiny lidstva na základě poesie. Poprvé zde na posuzování umění obrácena věta Hamannova, že poesie není hříčkou vzdělanců, nýbrž mateřským jazykem lidstva, že je starší prósy. Zlomky měly veliký úspěch; učinily '''H'''-a, ač nebyl jmenován, slavným spisovatelem; Nicolai získal ho za recensenta pro svou »Bibliothek«, kterýžto úřad zapletl ho však záhy v polemiku s pověstným Klotzem a jeho klikou. '''H.''', jenž rovněž anonymně vydal »torso« pomníku Abbtova (1768) a ''Kritische Wälder'' (1769), rozepisující se o Lessingově »Laokoonu« a o spisech Klotzových, potlačil úplně 2. vydání »Fragmentů«, které Klotz předčasně kritisoval, zároveň však nemoudře a nemužně zapřel veřejně autorství »Lesů«. Tato polemika znechutila '''H'''-ovi pobyt v Rize, tak že v květnu 1769 náhle složil své úřady a vydal se na cestu do Kodaně a Německa. Místo toho zajel z Kodaně s přítelem Berensem až do Francie, kde strávil půl roku studiem franc. literatury, chtěje se pořád ještě státi Lykurgem Livonska, seznámil se s Diderotem a d’Alembertem v Paříži a přijal z touhy po delší cestě návrh knížete-biskupa lubeckého, aby syna jeho provázel jako cestovní kazatel. Seznámiv se v Hamburku s Lessingem a Claudiusem, nastoupil r. 1770 cestu; v Darmstadtě zasnoubil se s Karolínou Flachslandovou, ale již ve Štrasburku rozešel se s princem a přijal místo kazatele v Bückeburku. Než je nastoupil, podrobil se marně bolestné operaci, aby se zbavil slzení; při tom seznámil se s Goethem, na jehož celý život a hlavně na mladistvou poesii měla tato známost vliv nezměrný. Zde na rychlo sepsal ''Über den Ursprung der Sprache'', dokazuje tu lidský původ jazyka, a získal tím cenu berlínské akademie (vyd. 1772). Další plod styků s Goethem byla knížka ''Von deutscher Ari u. Kunst'' (1773), společně vydaná, v níž jednal o lidové poesii, o Shakespearovi a Ossianovi. S Goethem také uvázal se v úřad referenta ve »Frankfurter Gelehrte Anzeigen« roku 1772. V Bückeburku, kam ho povolal hrabě Lippe-Schaumburský, znamenitý vojen. organisátor, cítil se '''H.''' jako ve vyhnanství a teprve když r. 1775 po dlouhém váhání pojal Karolinu za ženu a nalezl štěstí v domácnosti, zahájil dobu velmi plodnou řadou děl charakterisovaných geniálním slohem, opovrhujícím všemi pravidly škol. Byla to předně ''Älteste Urkunde des Menschengeschlechtes'' (1774—1776, 2 sv.), vyrostlá ze starších začátků, výklad »písně biblické« o stvoření světa, kterou zároveň hájí jako skutečnou listinu, doloženou i jinými orientálními prameny. Toto úplné odvrácení od rationalismu bylo také způsobeno přátelstvím s Lavaterem, k jehož fysiognomice '''H.''' přispíval. Téhož ducha je ''Auch eine Philosophie der Geschichte zur Bildung der Menschheit'' (1774), hájící i kaceřovaný středověk proti nové době, a hlavně ''An Prediger. Fünfzehn Provinzialblätter'' (1774), útočící ostře na osvětářskou theologii, hlavně na Spaldinga. Také r. 1773 obdržel '''H.''' cenu berlín. akademie za ''Ursachen des gesunkenen Geschmacks bei den versch. Völkern, da er geblühet'' (1775). Zde vznikly i práce později vydané o Huttenovi, o podobnosti starší anglické (balladové) poesie s německou, ''Lieder der Liebe'' (1778), překlady z básní východních, a ''Plastik'' (1778), definující sochařství jako umění hmatu a doplňující rozdělení Lessingovo. Při těchto pracích měl '''H.''' stále také na zřeteli, aby se zbavil bůckeburského vyhnanství, a namáhal se velmi dosíci professury v Gotinkách; ale fakulta netroufala si rozhodnout, je-li skutečně pravověrný. Za to Goethe, dostav se do Výmaru, vymohl mu, že byl r. 1776 povolán za vrchního faráře, konsistoriálního radu a školdozorce do Výmaru. Zde cítil se '''H.''' nějaký čas šťastným, s chutí ujal se škol, měl řadu pěkných řečí školních, napsal slabikář a katechismus; ale tíže prací administračních záhy se mu zprotivila a nejasností ve smlouvě na dlouho zkalil se poměr jeho ku Goethovi. Přese všechny práce vydal '''H.''' epochální sbírku ''Volkslieder'' (1778), od pořadatele pohrobního 2. vydání ''Stimmen der Völker in Liedern'' nazvanou a obsahující nejen skutečně lidové, nýbrž národně charakteristické písně vůbec. Své překlady '''H.''' uspořádal zeměpisně, ne ethnograficky; proto i české rhapsodie o Libušině soudu a Horymíru (tato s mnohými jinými příspěvky je psána pro rukopisný týdenník výmarské společnosti »Journal von Tiefurt«, 1781), volně básněné dle Hájkovy kroniky, položil mezi písně německé, podobně jako v listech humanitních nazývá Komenského mužem svého národa. Opět dosáhl cen akademických: bavorské prací ''Ueber die Wirkung der Dichtkunst auf die Sitten der Völker'' (1781) a třetí berl. prací ''Vom Einfluss der Regierung auf die Wissenschaften u. d. Wissenschaften auf die Regierung'' (1786). K svým theolog. pracím vrátil se '''H.''', opustiv příkré stanovisko protirationalistické, pædagogickými ''Briefe, das Studium der Theologie betreffend'' (1780 až 1781), v nichž smír mezi kritikou bible a vírou není uzavřen bez osudných kompromissů. Tento spis je památníkem přátelství '''H'''-ova s mladým J. G. Müllerem, které život přetrvalo, přetrhl však na dobro svazky poutavší '''H'''-a k Lavaterovi. Smrt Lessingova zavdala '''H'''-ovi příčinu vysloviti se o něm krásným způsobem a navázali styky s Mendelssohnem, ale s třetím ve spolku, s Nicolaiem, utkal se ne zcela šťastně polemikou o templářích. Roku 1782—83 vydal '''H.''' první (jediné) dva svazky dlouho připravované epochální práce ''Vom Geist d. Ebräisch. Poesie''. R. 1783 udál se obrat v jeho poměru ku Goethovi a vřelé, šlechetné přátelství pojilo oba odtud na dlouhou dobu, která znamená pro '''H'''-a vrchol činnosti. Domácnost '''H'''-ova stala se domovem Goethovi, jehož přírodovědecké studie oplodily zase myšlénkový svět '''H'''-ův. Výsledkem této doby jest '''H'''-ovo nejpůsobivější a nejdůležitější dílo ''Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit'' (1784—87 a 1791, 4 díly). V nich vrcholí jeho snaha po jednotném vodítku v proudu rozmanitých událostí dějin politických a duševních. Vycházeje od kosmických a geologických theorií, provádí nás dvaceti knihami říší přírody a společností. Z přímé postavy člověka vyvozuje základní větu, že člověk je zrozen k lidskosti, k humanitě. V páté knize odbočuje k rozhledům do života budoucího (o tomto thematě, naznačeném v poslední práci Leasingově, přemýšlel tenkráte '''H.''' mnoho, jak ukazují jeho dialogy o stěhování duší). Ihned se však vrací k základům mesologie, mluvě o tom, kterak podnebí a jiné podmínky přírodní pozměňují lidi stejného původu. Speciálním prostředkem ku vzdělání lidstva jest jazyk, kterého dostalo se lidstvu zasáhnutím božstva, jak '''H.''' nyní tvrdí. Rozebrav tradice o prvních dějinách lidstva, stopuje '''H.''' pozdější dějiny dle kmenů od Mongolů a Indů k Semitům a Egypťanům, k Řekům a Římanům a vykládá opět, že humanita jest účelem lidstva. V posledních knihách charakterisuje národy severní (s nebývalou láskou a nepředpojatostí kreslí tu Slovany), vykládá vznik křesťanství s malou jen dávkou zázračnosti a běh dějin u národů germánských. Stručně charakterisuje přechod k době nové, době vynálezů. První sbírky ideí vedly k polemice s Kantem, která na sbírky pozdější měla vliv příznivý. Své drobné články sebral '''H.''' v ''Zerstreute Blätter'' (6 sbírek, 1785—97) s četnými básnickými překlady z řecké anthologie a literatur orientálních. Sem pojaty i ''Persepolis'' (1787) a ''Tithon und Aurora'' (1792), se smělými myšlénkami o stárnutí a obrození všeho lidského. Polemika o spinozism mezi Jacobim a Mendelssohnem dala vznik úvaze ''Gott. Einige Gespräche'' (1787), v nichž Spinozovy názory přeměněny v herderovské. R. 1788 překvapil kanovník Dalberg '''H'''-a návrhem, aby ho doprovázel na cestě do Italie. Radostně přijal '''H.''' ; avšak k Dalbergovi přidala se paní von Seckendorf, jež znepříjemnila '''H'''-ovi celou cestu, tak že konečně s kanovníkem se rozešel. V Itálii nezažil obrození jako Goethe, jemuž se od cesty té začínal odcizovati; přece však získal mnoho pohledem na díla sochařská, v nichž shledal jeden z výrazů humanity. Poměr ku Goethovi ochladl docela, když tento přiměl '''H'''-a, aby nepřijal povolání do Gotink; ale nemohl toho dosíci, aby sliby s tím souvisící byly tak vyplněny, jak '''H.''' doufal. Přistoupil k tomu i Schillerův spolek s Goethem, spolek, s jehož čistě æsthetickými zásadami '''H.''' nemohl již dávno souhlasili. S počátku ovšem přispíval i on do Schillerových »Horen«, mezi jiným článkem ''Homer, ein Günstling der Zeit'', kterým vyvolal prudkou repliku Wolffovu. Francouzská revoluce dala podnět k ''Briefe zur Beförderung der Humanität'' (1793—97), v jejichž deseti sbírkách volnější formou vyloženy zásady »Ideí«. V původním znění první sbírky čelily proti koaliční válce, hájily právo Francouzů, v tisku byly ovšem velmi mírněny z ohledů na zeměpána a hlavně následkem pozdější hrůzovlády. Zde čteme i pozoruhodný hovor po smrti cís. Josefa II., v němž důrazně poukázáno na křivdu učiněnou potlačováním národních jazyků. Seznámiv se s lat.-něm. básníkem, jezovitou Jak. Baldem, přeložil '''H.''' mnoho z jeho básní a uveřejnil ve sbírce ''Terpsichore'' (1795-1796) s překlady jiných lat. básníků, mezi nimi i Sarbievského Řadu theologických spisů uzavřel '''H.''' polokritickými ''Vom Erlöser der Menschen. Nach unsern drei ersten Evangelien'' (1796) a ''Von Gottes Sohn, der Welt Heiland. Nach Johannes Evangelium'' (1797), pojatými též ve sbírku ''Christliche Schriften'' (1794—1799, 5 sv.). Polemika s Kantem, začatá »Ideami« a vedená i v »Listech«, vedla po dlouhém váhání k ''Metakritice'' velmi osobní a prudké ve 2 dílech: ''Verstand und Erfahrung'' a ''Vernunft und Sprache'' (1797). Ale ani tímto dílem nebyl boj proti bývalému učiteli ukončen; také proti »Kritice soudnosti« vystoupil '''H.''' svou ''Kalligone'' (1800, 3 d.) Zde uložil všechen hněv, který vzbudil v něm směr a úspěchy dioskurů výmarských. K vůli synu svému Adelbertu, jenž byl hospodářským správcem v Bavorsku a koupil tu velkostatek, ucházel se '''H.''' o šlechtictví nejdříve ve Vídni, pak v Bavorsku i dosáhl posledního. Vévoda však povýšení toho neuznal a vymohl Schillerovi okázale šlechtictví říšské. '''H.''' vydával r. 1801—03 kritický časopis »Adrastea« v 6 sv. a chystal nové vydání svých lidových písní; při tom dle franc, překladu a dle chatrných textů původních přeložil španělské romance ''Der Cid'', nejpopulárnější to báseň svou. Na poslední své cestě do českých lázní básnil drama ''Admetus Haus'', památník manželského štěstí svého. Navrátiv se do Výmaru, zemřel za krátko. — '''H'''-ův význam pro německý duševní život jest ohromný; on uvedl do poesie, kritiky, historie, theologie, do jazykozpytu důrazně idee, které nejen dobu jeho, nýbrž i romantiku ovládaly a touto působily daleko i na ostatní národy. Zvláště co se poesie týče, dal '''H.''' svým působením zejména na Goetha vznik oné škole mladých revolučních básníků, kterou nazývají »Sturm und Drang«. Vycházeje hlavně od Rousseaua, obměnil myšlénky značně pod vlivem četných jiných myslitelů a hlavně smyslu dějinného, kterým oproti uniformujícímu osvětářství uznával oprávněnost každého jevu na svém místě a ve své době. Poukázal na nevědomé působení básníka a umělce a na poklady písně lidové. Na základě pak poesie lidové vnikal i v ostatní život různých národů a naučil se spravedlnosti k jejich snahám a tužbám. Několika stránkami v 16. knize svých »Ideí«, kde nakreslil idealisovaný obraz původních Slovanů, dal '''H.''' historický a filosofický základ k názoru o dějinách, povaze, úloze Slovanů u těchto samých. Na '''H'''-ových ideách, nahrazuje pojem člověka pojmem Slovan, což mu bylo totožné, zbudoval Kollár svou slovanskou vzájemnost, pod vlivem '''H'''-ovým Čelakovský sbíral národní písně, '''H'''-ovy idee přejímali Dobrovský, Šafařík, Jungmann, Čelakovský, Palacký a ještě Štúr; u Poláků je vliv '''H'''-ův patrný na Surowieckém a obzvláště na Budzinském, polském hlasateli idey čisté lidskosti. Na Rusi dobře znali '''H'''-a Karamzin, Naděždin a slavjanofilský Ševyrev ve svých literárněhistorických pracích má mnoho od něho. Sběratelé lidových písní Maksimovič a Metlinskij taktéž učili se od '''H'''-a a neméně Vuk Stefanović Karadžič, který v '''H'''-ových sbírkách nalezl již mnoho písní srbských. Byltě tedy '''H.''' hlavním slovanským učitelem v době obrození (Masaryk, Naše doba, I, 822). Sebraná díla jeho vydala vdova s podporou synů svých Wilhelma Gottfrieda a Emila Gottfrieda, pak hlavně J. G. Müllera v 45 sv. r. 1805-1820; nejrozšířenější je vydání kapesní z r. 1852 až 1854 o 40 sv. Nové kritické vydání, u mnohých spisů první, jest neskončené posud Suphanovo o 31 sv. U Hempla vyšly pouze vybrané spisy, což na titulu naznačeno není; pěkné jest vydání výboru v Kürschnerově sbírce, které pořádá hlavně Hans Lambei. Základem biografie '''H'''-ovy jsou vzpomínky Karolininy (1820) a J. G. v. Herders Lebensbild od syna Emila Gottfr. (výtisky jeho korespondence atd. do r. 1771, vyd. 1846). Obšírná a úplná jest biografie R. Haymova '''H.''' nach seinem Leben u. s. Werken dargestellt (1880—85), stručná biografie Kühnemannova z r. 1895. Literatura o jednotlivostech je dosti značná (viz {{Prostrkaně|[[../Gödeke|Gödeke]]}}). Srv. Soběstianskij, Učenija o nacionálnych osobennosťach charaktere i juridičeskago bita drevnich Slavjan, 1892; Masaryk, Slovanské studie, II; Jana Kollára Slovanská vzájemnost. ''[[Autor:Arnošt_Vilém_Kraus|Ks.]]'' 2) '''H'''- {{Prostrkaně|Bartholomäus}}, knihkupec něm. (* 1774 — † 1839), založil r. 1801 knihkupectví v Meersburku na Bodamském jezeře, jež roku 1810 do Freiburku jako universitní přeloženo bylo. Ve válkách napoleonských tiskl ''Teutsche Blätter'' s officiálními zprávami z bojiště a r. 1815 provázel Metternicha jako c. k. polní knihtiskař do Paříže. Po návratu rozšířil svůj závod uměleckými prostředky reprodukčními. Ráz výhradně katolického knihkupectví dán závodu teprve syny jeho Karlem († 1865) a Benjaminem († 1888). Závod má několik filiálek, tak ve Vídni, Štrasburku a St. Louisu v Americe a j. Z publikací odtud vyšlých uvádíme: Wetzer a Welte, »Kirchenlexicon« (1847 až 1856, 2 sv., 2. vyd. 1882); »Collectio Lacensis conciliorum recent.« (1870-92, 7 sv.); Janssenovu »Geschichte des deutschen Volks seit dem Ausgange des Mittelalters ; Ascetische Bibliothek« (sv. 40); Staatslexicon, herausgegeben im Auftrag der Görres-Gesellschaft« (1890); časopisy »Stimmen aus Maria Laach« (1864 a n.); »Katholische Missionen« (1873 a n.) a j. Srv. Weiss, Benjamin Herder, Fünfzig Jahre eines geistigen Befreiungskampfes (1890, 2 vyd.). {{Konec formy}} [[Kategorie:Německé náboženské osobnosti v Ottově slovníku naučném|Herder]] [[Kategorie:Němečtí spisovatelé v Ottově slovníku naučném|Herder]] iwev2iutbyxg2s7lpjy5it8r49ra979 0 96968 334262 321987 2026-07-03T10:51:57Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334262 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Medulić | PŘEDCHOZÍ = Medula | DALŠÍ = Medulla }} {{Textinfo | TITULEK = Medulić | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmnáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1901. S.&nbsp;10–11. {{Kramerius|nkp|2df08cc0-04d6-11e5-97f4-5ef3fc9ae867|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = hr:Andrija Medulić | WIKIPEDIA-DALŠÍ = {{Wikidata|Q495060|Andrea Schiavone}} }} {{Forma|proza}} '''Medulić''' {{Prostrkaně|Ondřej}} (též {{Prostrkaně|Medola}}, {{Prostrkaně|Medula}}, {{Prostrkaně|Meldolla}}), jinak {{Prostrkaně|Andrea Schiavone}}, malíř a ryjec (* 1517 v Šibeniku v Dalmacii — † 1582 v Benátkách). Již v útlém dětství dostal se s rodiči do Benátek a v chudém prostředí, mezi zedníky a loďaři, seznamoval se se základy kreslení, kopíruje rytiny Parmegianinovy. Hocha ujal se Tizian a svěřil mu výzdobu části stropu benátské knihovny sv. Marka. Práce odpovídala spíše koloristickému nadání '''M'''-ovu než dosavadní ozdobování façad a truhel. '''M.''' zobrazil tu: ''Moc vojenskou'', ''Nejvyšší moc'' a ''Kněžství''. Kolorit a hojné použití temnosvitu zastírá nedostatky kresby. Činnost '''M'''-ova byla velmi plodná. V Benátkách jsou od něho v chrámě del Carmine: ''sv. Petr'', ''sv. Pavel'', ''prorok Eliáš'', ''čtyři evangelisté'', ''Maria s anděly'' a ''Obětování Páně''. Jiné obrazy jeho chovají tamže chrámy sv. Apollináře a sv. Šebestiána a paláce soukromé. Jiná díla '''M'''-ova jsou ve Francii, v Drážďanech (''Pietà''), ve Vídni (''vlastní podobizna'' a 12 jiných děl), v petrohradské Ermitáži (''Jupiter a Io'' v nádherné krajině). Nemalá zásluha '''M'''-ova jest, že maloval krajiny jako samostatný genre. V Berlíně chovají od něho krajinu hornatou a lesnatou. Dále máme od '''M'''-e 134 rytin, z nichž nejvíce se cení ''Únos Heleny'' dle vlastního obrazu '''M'''-ova. Jsou mezi nimi i krajiny. — Srovn. »ČČM.«, 1855, str. 279 sl., a Kukuljevićův »Slovník umjetnikah jugoslavenskih«, str. 264 sl. {{Konec formy}} mwq8ot0hcf6it1ich40r6ckc7913yst 0 97010 334271 329253 2026-07-03T10:54:30Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334271 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Riegrův Slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Azerbidžan | ČÁST = Azevedo de | DALŠÍ = Azgur }} {{Textinfo | TITULEK = Azevedo de | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Slovník naučný.'' Praha : I. L. Kober, 1860–1874, 1890, str. 417 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|24cf5840-c3a4-11e6-ac1c-001018b5eb5c}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Azevedo de''', šlechtická rodina portug., jejíž znám. údové jsou: '''1)''' {{Prostrkaně|Josef Felix Anton Continho y Berral}}, nar. 1717 v Malíně, kdež se i kanovníkem stal, † ok. 1780. Proslul co genealog a speciální dějepisec. Mimo mnohé genealogie rodin belgických seps. v jaz. flámském ''kroniku nejpřednějších měst brabantských''. — '''2)''' {{Prostrkaně|Josef Jáchim Continho da Cunha}}, nar. v Brasilii 1742, † 1821, biskup Pernambucký a poslední generální inkvisitor portug. a bras., vyd. 1792 ''Ensaio economico sabre o commercio de Portugal e suas colonias'', pak 1798 pojednání o škodlivosti zrušení obchodu s otroky, od něhož obával se zkázy pro svou vlast. Na krátko před svou smrtí zvolen byl od provincie Rio de Janeiro za poslance do kortesů. — '''3)''' {{Prostrkaně|Ludvík}}, nar. 1673, † 1634, missionář v Aethiopii, jenž sepsal gram. amharského jazyka, do něhož přeložil i nový zákon, katechismus a jiné nábož. spisy. {{Konec formy}} hromawipf16ulccqiydc7bev391hs9m 0 97068 334263 332530 2026-07-03T10:52:07Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334263 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Megafon | PŘEDCHOZÍ = Megaerg | DALŠÍ = Megachile }} {{Textinfo | TITULEK = Megafon | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmnáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1901. S.&nbsp;17. {{Kramerius|nkp|2fada610-04d6-11e5-97f4-5ef3fc9ae867|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Megafon }} {{Forma|proza}} '''Megafon''' (z řec.), v akustice přístroj k sesilování zvuku. — Též přístroj roku 1878 Edisonem navržený k mluvení do větších vzdáleností; skládá se z mluvítka a naslouchátek v podobě velkých trychtýřův z hmoty papírové. {{Konec formy}} o8kshqikmao230bs9754ziheuyqqtrk 0 97089 334264 332558 2026-07-03T10:52:19Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334264 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Megaris | PŘEDCHOZÍ = Megara (město) | DALŠÍ = Megaron }} {{Textinfo | TITULEK = Megaris | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmnáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1901. S.&nbsp;19. {{Kramerius|nkp|2ffe8530-04d6-11e5-97f4-5ef3fc9ae867|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = en:Megaris }} {{Forma|proza}} '''Megaris''', krajina ve starém Řecku mezi Attikou a Boiotií na s., Sarónským zálivem na jv. a Korinthským na sz. a Korinthským isthmem na jz. Prostoupena jest od z. k v. pohořím zvaným ve starov. {{Prostrkaně|Geraneia}} a novořecky {{Prostrkaně|Makryplagi}} (1370&nbsp;''m''), které spadá příkře k zál. Sarónskému, tvoříc zde nebezpečný skalnatý průsmyk, {{Prostrkaně|Skironské skály}}, nyní {{Prostrkaně|Kaki-Skala}} zvaný, jímž vedla pověstná cesta z Megar do Korinthu. Pohoří toto dodává výtečný stavební vápenec, roviny pak hrnčířskou hlínu; obilí plodí země málo, za to hojně výborné zeleniny, čilý jest chov ovcí. Obyvatelé patří k nejlepším řeckým námořníkům a zal. ve starověku hojně osad. Hl. m. {{Prostrkaně|{{Heslo|Megara (město)|Megara}}}} (v. t.). {{Konec formy}} 5n6qjcw9085lb53j9da4bytdxrjs78x 0 97129 334260 332614 2026-07-03T10:50:02Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334260 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Mechanika | PŘEDCHOZÍ = Mechanik | DALŠÍ = Mechanismus }} {{Textinfo | TITULEK = Mechanika | AUTOR = [[Autor:Vladimír Novák|Vladimír Novák]], [[Autor:Josef Šolín|Josef Šolín]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmnáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1901. S.&nbsp;23–24. {{Kramerius|nkp|30a79670-04d6-11e5-97f4-5ef3fc9ae867|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Mechanika }} {{Forma|proza}} '''Mechanika''' (z řec. ''μεχανέ'', stroj, nástroj) jest nejstarší čásť fysiky; pokládá se za nejjednodušší a za {{Prostrkaně|základ}} ostatních věd fysikálních. Definuje se obyčejně jako nauka o rovnováze a pohybu hmot. Odtud vzniklo rozdělení na {{Prostrkaně|statiku}}, nauku o klidu a rovnováze hmot, a na {{Prostrkaně|dynamiku}}, nauku o pohybu hmot. '''M'''-ku obyčejně předchází úvod, jednající o základních veličinách mechanických, totiž o hmotě, prostoru a času, a pak oddíl, který se zabývá geometrickým řešením pohybu, — {{Prostrkaně|kinématika}} (foronomie). Vedle toho dělí se '''m.''' dle tří skupenství, tuhého, kapalného a vzdušného, na {{Prostrkaně|geomechaniku}}, {{Prostrkaně|hydromechaniku}} a {{Prostrkaně|aéromechaniku}}. '''M'''-ku sluší považovati za základ ostatních částí fysiky jen potud, pokud úkazy ostatní lze nejjednodušeji vysvětliti hypothesami mechanickými. '''M.''' zbudována jest na řadě vět čili principů (principy mechanické), z nichž některé jsou rázu axiomatického, jsouce {{Prostrkaně|samozřejmy}}, jakmile zavedeme určité definice veličin mechanických, jiné pak, odvozeny jsouce z pojmů a veličin mechanických a vyžadujíce důkazů, jsou principy fysikálními. K prvním základním větám '''m'''-ky náležejí principy, vyslovené Newtonem v jeho »Philosophiae naturalis principia mathematica«, kteréž jsou: 1. {{Prostrkaně|Princip setrvačnosti}} (každá hmota setrvává v klidu neb v rovnoměrném přímočarém pohybu, dokud nějaká vnější síla na ni nepůsobí). 2. {{Prostrkaně|Síla}}, která způsobuje změnu v pohybu hmoty, je úměrna způsobené změně. 3. {{Prostrkaně|Princip rovného působení a protipůsobení}} (síla, jakou nějaké těleso na druhé působí, vyvolává ve hmotě druhé protipůsobení rovně veliké, obráceně namířené). Principy mechanické, fysikální, jsou: princip virtuálných rychlostí, princip d’Alembertův, Gaussův, Hamiltonův, v jistém smysle též princip ploch a princip pohybu středu hmotného. K uvedeným principům přistupuje velmi důležitý princip zachování energie, ač nemůže býti tak všeobecně dokázán jako principy předešlé, neboť jeho důkazem jest pouze zkušenost a pozorování. Zakladatelem '''m'''-ky starověké jest {{Prostrkaně|Archimédés}} (od něho pochází princip páky a tudíž výklad jednoduchých strojů), zakladateli moderní '''m'''-ky stali se {{Prostrkaně|Galileo Galilei}} (1564—1642) a {{Prostrkaně|Isaak Newton}} (1643—1727). Za těmito následuje dlouhá řada pěstitelů '''m'''-ky theoretické i praktické. Buďtež zde pouze uvedena některá čelnější díla: Laplace, Mécanique céleste (Pař., 1799—1825; novější vyd. 1843); Poisson, Traité de mécanique (t., 1819 a 1833); Euler, Mechanica sive motus scientia (Petrohrad, 1736); Lagrange, Mécanique analytique (Pař., 1788, 1853—55, 1867); Moebius, Mechanik des Himmels (Lips., 1843); Duhamel, Lehrbuch d. anal. Mechanik (zpracováno Schlömilchem v Lips., 1861); Schell, Theorie der Bewegung u. d. Kräfte (t, 1879—1880); Jacobi, Vorlesungen über Dynamik (Berlín, 1884; 2. vyd.); Kirchhoff, Vorlesungen über mathem. Physik (Lips., 1883, 3. vyd.); Weisbach, Lehrbuch d. Ingenieur- u. Maschinenmechanik (t., 1872, 2. vyd.); Mach, Die Mechanik in ihrer Entwickelung (1883, 2. vyd. 1889); H. Hertz, Die Principien d. Mechanik in neuem Zusammenhänge (Lipsko, 1894); Bobylen, Analytická mechanika (Petrohrad, 1900). V kompendiích jako jednotlivé díly: A. Wüllner, Lehrbuch d. Experimentalphysik, I. díl (1882, 2. vyd. 1895); J. Violle (něm. vydání), Lehrbuch d. Physik, I. (Berl., 1892); Jamin, Cours de physique, I. d. (Pař., 1881); Müller-Pouillot-Pfaundler, Lehrbuch d. Physik und Meteorologie, 9. vyd., I. díl (Brunšv., 1886); A. Winkelmann, Handbuch d. Physik, I. d. (Vratislav, 1891); A. Obermayer, Leitfaden f. d. Unterricht in d. Physik (Víd., 1900); K. V. Zenger a F. F. Čecháč, Fysika pokusná a výkonná, I. d. (Praha, 1883); A. Seydler, Základové theoretické fysiky, I. d. (t., 1880); V. Strouhal, Fysika experimentální, I. d. (t., 1900). ''[[Autor:Vladimír Novák|nvk.]]'' '''M.''' {{Prostrkaně|nebeská}} v. {{Prostrkaně|{{Heslo|Hvězdářství}}}}. '''M.''' {{Prostrkaně|stavebná}} neboli {{Prostrkaně|statika stavebná}} vyšetřuje výminky, za kterými stavebné konstrukce (zdi, klenutí, nosníky mostové, střechové a j., v širším smyslu i stroje) jsou a trvají v rovnováze. Jde-li o návrh takové konstrukce, po případě o statické posouzení konstrukce již navržené či hotové, nutno stanovití síly, jimžto vzdorovati musí každý jednotlivý díl konstruktivní; znajíce tyto síly můžeme vyšetřiti, po případě posouditi tvar, rozměry a vzájemnou polohu všech dílů tak, aby pojištěna byla trvalá rovnováha, — aby vyloučeno bylo všeliké porušení konstrukce účinky mechanickými. Vše to jsou úkoly '''m'''-ky stavebné; odporem hmoty proti působení sil zevnitřních a stanovením tvaru a rozměrů jednotlivých dílů konstruktivných obírá se {{Prostrkaně|nauka o {{Heslo|Pružnost|pružnosti a pevnosti}}}} (v. t.), kterou tedy sluší pokládati za část '''m'''-ky stavebné, po případě za průpravu k ní. Dle zvláštností látky rozeznáváme tyto hlavní části '''m'''-ky stavebné: {{Prostrkaně|theorii konstrukcí dřevěných a kovových}}, {{Prostrkaně|theorii rovnováhy hmot sypkých}} (zemin), {{Prostrkaně|theorii konstrukcí kamenných}} (hlav. zdí a klenutí). Jednotlivými úkoly '''m'''-ky stavební, zvláště nauky o pružnosti a pevnosti, obírali se od XVII. stol. rozliční učenci (Galilei, Hooke, Mariotte, Bernoulli, Varignon, Coulomb, Euler, Lagrange a j.); tvůrcem '''m'''-ky stavebné jakožto samostatné nauky je francouzský inženýr a professor {{Prostrkaně|Navier}}. Počal ji vykládati na pařížské škole mostové a silnicové a napsal dílo ''Résumé des leçons données à l’École royale des ponts et chaussées sur l’application de la mécanique à l’établissement des constructions et des machines'', jež vyšlo po prvé r. 1826; druhé vydání jest z r. 1833; třetí, opatřené četnými připomínkami a dodavky, pořídil {{Prostrkaně|Barré de Saint Venant}} r. 1864. Do němčiny přeložili dílo Navierovo Westphal a Foeppl pod názvem ''Mechanik der Baukunst'' (Ingenieur-Mechanik). Od časů Navierových literatura '''m'''-ky stavebné, této veledůležité nauky inženýrské, velmi vzrostla. Spisův obmykajících veškerou '''m'''-ku stavebnou jest poměrně nemnoho; tím četnější jsou publikace věnované jednotlivým částem a problémům. '''M.''' stavebná vyšetřuje své problémy a řeší speciální úkoly buď počtářsky či graficky; základům měřického vyšetřování a grafického řešení učí tak zvaná {{Prostrkaně|grafická statika}} (viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Statika|Statiku}}}}). ''[[Autor:Josef Šolín|Šln.]]'' {{Konec formy}} 3c5ampqekjyhqbdnsgfi8phof83k3bk 0 97139 334282 332624 2026-07-03T11:07:13Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334282 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Dudy | PŘEDCHOZÍ = Dudweiler | DALŠÍ = Dudy (tanec) }} {{Textinfo | TITULEK = Dudy | AUTOR = [[Autor:Karel Stecker|Karel Stecker]], [[Autor:Adolf Černý|Adolf Černý]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Osmý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1894. S.&nbsp;112–113. {{Kramerius|nkp|c8015f20-0b15-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Dudy }} {{Forma|proza}} '''Dudy''', {{Prostrkaně|kejdy}}, oblíbený někdy nástroj hudební, z nástrojů nejstarších, velmi rozšířený ve starověku, původu buď řeckého nebo chaldejského. Ve starém Římě zříme '''d.''' pod názvem ''tibia utricularis''; ve středověku putují pod rozmanitými názvy (ital. ''cornamusa'', franc. ''musette'', něm. ''Sackpfeife'' a j.) celou Evropou. V Čechách pěstována hra na '''d.''' s nevšední oblibou, i způsobem koncertním, tak že čeští dudáci ve věku XVII. a XVIII. těšili se dobré pověsti. Dnes '''d.''' bezmála vymizely, objevujíce se časem tu a tam, jmenovitě na Slovensku, kdež velmi rozšířen byl nástroj dudám příbuzný, zvaný {{Prostrkaně|{{Heslo|Gajdy|gajdy}}}} (v. t.). '''D.''' skládají se z měchu, vzduchem naplňovaného buď rourou, jež držena jedním koncem v ústech, nebo zvláštními ssacími míšky, regulovanými loktem pod paží. Z měchu vychází několik píšťal, z nichž jedna, opatřena dírkami, určena jest pro melodii, kdežto ostatní 2 neb 3 nepřetržitě zaznívají po způsobě prodlevy v intervallu kvinty, mezitím co dudák na píšťale sólové přednáší melodii. ''[[Autor:Karel Stecker|Str.]]'' '''D.''' {{Prostrkaně|lužické}} zachovaly se nyní již toliko v severovýchodním cípu pruské Horní Lužice, v okolí města Mužakova. Jsou dvojího druhu: velké nazývají se {{Prostrkaně|kozoł}} (nebo {{Prostrkaně|wilki kozoł}}), malým říká se {{Prostrkaně|měchawa}} (nebo {{Prostrkaně|mały kozoł}}, či {{Prostrkaně|kózlo}}). Hlavní rozdíl (mimo rozdíl ve velikosti) spočívá v tom, že »měchawa« má {{Prostrkaně|měch}} lysý (z kůže telecí), kdežto měch »kozla« jest kosmatý (z kožešiny kozlí); také má kozoł v předu nad ústím »přeběrawy« (viz níže), napodobeninu kozlí hlavy, při níž jsou rohy zastoupeny dvěma kančími zuby, a oči dvěma hřebíčky vypuklých hlaviček. Měch, jejž dudák stiská levou paží, má 3 otvory: jeden nahoře v zadu (u levého ramene dudákova), druhý nahoře v předu a třetí vedle tohoto níže k pravé ruce. Třetí otvor určen jest pro ústí malého míšku ({{Prostrkaně|duchawa}}), jímž se vhání vzduch do velkého měchu, a jejž dudák tiskne pod pravou paží; tento míšek (podoby zhruba trojúhelné, sestávající ze dvou desek, jež jsou po stranách koží spojeny) připevňuje se koženým pasem k tělu a řemínkem k pravé ruce. Do prvního a druhého otvoru ústí dvě píšťaly, z nichž přední a menší slove {{Prostrkaně|přeběrawa}} (dialekticky {{Prostrkaně|čeběrawa}}), zadní pak a větší {{Prostrkaně|bruma}} (či prostě {{Prostrkaně|rura}}). První slouží k vyluzování melodie v F-dur, druhá provází hru »přeběrawy« hlubokým F. »Přeběrawa« visí kolmo, »bruma« buď leží vodorovně přes levé rameno (u měchawy), nebo visí po zádech (u kozla). Obě končí »rohem« ({{Prostrkaně|rog}}) s rozšířeným ústím: složeny jsou ze 4 částí (»rog« v to počítajíc) od sebe oddělitelných, jež jsou zrobeny ze dřeva bukového; rohy »roga« (dual) jsou potaženy koží a ozdobeny mosazí, ostatním částem jsou ozdobou četné vysoustruhované nebo vyřezané kroužky a mosazné pásky. Na přeběravě nachází se celkem osm direk: šest v předu, jedna nahoře v zadu (pro palec levé ruky) a jedna na levé straně dole pro kolíček ({{Prostrkaně|kólik}}), jímž možno tón dud poněkud zvýšiti (povytáhne-li se kolíček) nebo snížiti (zasune-li se hloub). Na této přední píšťale »hraje« pravá ruka dole, levá nahoře; má tedy při lužických dudách pravá paže dvojí úkol: loktem vhání vzduch z duchawy do měchu, prsty pak pomáhá vyluzovati melodii na měchavě. Zvuky dud tvoří se tam, kde ústí obě píšťaly do měchu. Tam totiž nachází se v obou píšťalách jazýček, jenž se chvěje vzduchem, ženoucím se do nich z měchu. Jazýček v přeběravě jest menší a jemnější, třtinový a nazývá se {{Prostrkaně|tresć}} (=tresť); v brumě jest jazýček hrubší a větší, vyřezaný ze dřeva vrbového, a má případné jméno {{Prostrkaně|bórčawa}} (dialekticky {{Prostrkaně|barcawa}}); rourka, k níž jest jazýček připevněn (přivázán); jest v přeběravě z mosazi, v brumě z vrbového dřeva. Na měchawu dudá se k »malým huslím«, na kozla k velkým houslím a ke klarinetu. ''[[Autor:Adolf Černý|Čný.]]'' {{Konec formy}} qdckug3d6uy5gvjyfvs3kdn60m5612t 0 97157 334261 333525 2026-07-03T10:51:46Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334261 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Mechovky | PŘEDCHOZÍ = Mechovité rostliny | DALŠÍ = von Mechow }} {{Textinfo | TITULEK = Mechovky | AUTOR = [[Autor:Antonín Štolc|Antonín Štolc]], [[Autor:Filip Počta|Filip Počta]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmnáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1901. S.&nbsp;27–30. {{Kramerius|nkp|31b499a0-04d6-11e5-97f4-5ef3fc9ae867|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Mechovci }} [[Soubor:Č. 2708. Plumatella repens.jpg|náhled|Č. 2708. ''Plumatella repens.'' Čásť trsu s jedním jedincem, jehož ústrojnost tu vyobrazena.<br />''t'' tykadla, ''lo'' nosič tykadel, ''ts'' vychlípená přída tělní, ''te'' vždy vchlípená čásť pochvy tykadlové, ''z'' kutikulární obal stěny tělní či ectocysta, ''oe'' jícen, ''m'' sestupující čásť roury zažívací se slepým výběžkem, ''ed'' vzestupující čásť roury zažívací, ''an'' řiť, ''f'' buněčný provazec či funiculus, na němž povstávají vnitřní pupeny zárodečné či statoblasty (''st''), ''g'' uzlina považovaná za mozkovou, ''lh'' dutina tělní, ''sv'' zatahovač přídy tělní.]] [[Soubor:Č. 2709. Plumatella repens.jpg|náhled|Č. 2709. ''Plumatella repens'' Blainv., čásť trsu v přir. vel.]] [[Soubor:Č. 2710. Cristatella mucedo.jpg|náhled|Č. 2710. ''Cristatella mucedo'' Cuv., trs celý v přir. vel., na stonku vodní rostliny.]] [[Soubor:Č. 2711. Cristatella mucedo.jpg|náhled|Č. 2711. ''Cristatella mucedo'' Cuv., statoblast, zvětš. 25krát.]] [[Soubor:Č. 2712. Rhabdopleura mirabilis.jpg|náhled|Č. 2712. ''Rhabdopleura mirabilis'' Sars., čásť trsu s dvěma jedinci.<br />''a'' čásť plazivého kmene trsového, při ''c'' jedinec v rource schovaný, při ''b'' jedinec tykadly svými z rourky vynikající.]] [[Soubor:Č. 2713. Rhabdopleura mirabilis.jpg|náhled|Č. 2713. ''Rhabdopleura mirabilis'' Sars., jedinec z rourky vyňatý a zvětšený.<br />''a'' levé rameno s tykadly, ''e'' uzlina nervová, ''b'' štít nadústní, ''c'' sestupující čásť roury zažívací, ''d'' vzestupující čásť roury zažívací, ''f'' stažitelná stopka.]] [[Soubor:Č. 2714. Pedicellina echinata.jpg|náhled|Č. 2714. ''Pedicellina echinata'' Sars., čásť trsu zvětš., s jedním jedincem dospělým a s jedním mladým.]] {{Forma|proza}} '''Mechovky''' (''Bryozoa'', též ''Polyzoa''), živočichové dosud neustáleného postavení v soustavě. Dle některých tvoří samostatný kmen, dle jiných s {{Prostrkaně|ramenonožci}} kmen ''Molluscoidea'', opět dle jiných toliko {{Prostrkaně|třídu}} mezi {{Prostrkaně|červy}}. Jsou to obyvatelé moří i vod sladkých a zahrnují četné tvary žijící i vyhynulé. Žijí většinou v trsech (koloniích), výjimkou ojediněle (rod ''Loxosoma''). Trsy jsou všeliké podoby, keřovité (mechovité, odtud jméno), korovité a j., upevněné na živých i neživých předmětech vodních. Upevnění jest pravidlem nepohyblivé, výjimku tvoří rod sladkovodní ''Cristatella'', jehož kolonie mohou se na podkladu šinouti. Tělo kryto jest {{Prostrkaně|schránkou}} (''zooecium'', {{Prostrkaně|buňka}} v soustavných dílech o '''m'''-kách), jež utvořena jest z kutikulární vyloučeniny (''ectocysta'' v soustavných dílech), stěny tělní (''endocysta'' v soustavných dílech). Kutikulární vyloučenina bývá buď {{Prostrkaně|měkká}} (rosolovité neb masovité povahy, na př. rody ''Alcyonidium'', ''Cristatella''), neb více méně {{Prostrkaně|ohebná}} (kožovité, rohovité, pergamenovité povahy, na př. čel. ''Plumatellidae'', ''Paludicellidae'', ''Vesiculariidae'') neb {{Prostrkaně|neohebná a vápnem proniklá}} (mnozí ze skupiny ''Chilostomata'' a ''Cyclostomata''). Schránka opatřena jest {{Prostrkaně|ústím}}, jež jest buď konečné (umístěné na předním konci těla) neb není konečné (před předním koncem těla, skupina ''Chilostomata''). Ústí jest dále nechráněné neb chráněné, a to víčkem (skupina ''Chilostomata'') neb zvláštními výběžky (skupina ''Ctenostomata''). Přída těla jest vždy opatřena {{Prostrkaně|tykadly}}. Jsou dutá (dutiny jejich jsou výběžky dutiny tělní), obrvená, i slouží ku přivádění potravy a k dýchání. Tykadla sedí na {{Prostrkaně|nosiči}} (lophophor) obklopujícím ústa. Nosič bývá {{Prostrkaně|kruhovitý}} (skupina ''Gymnostomata'' či ''Stelmatopoda'' a skupina ''Endoprocta'') n. {{Prostrkaně|podkovovitý}} (skupina ''Phylactolaemata'' či ''Lophopoda''). U podkovovitého nosiče strana vypuklá má se za břišní, vydutá za hřbetní. U skupin ''Pterobranchia'' umístěna jsou tykadla na dvou ramenech, dvojřadě na každém rameni. Ramena ta vynikají z přídy po obou stranách úst a vztyčují se dlouze ve směru hřbetním. U skupiny ''Phylactolaemata'' bývá nad ústy jazýčkovité, pohyblivé {{Prostrkaně|víčko}} (''epistoma'', proměnéné tykadlo), u skupiny ''Pterobranchia'' {{Prostrkaně|štít nadústní}}, značnějších rozměrů. Tykadla jsou buď {{Prostrkaně|nestažitelná}}, toliko svíjitelná (skupina ''Endoprocta''), nebo jsou {{Prostrkaně|stažitelná}} (skupina ''Ectoprocta''). V tomto případě jest přída těla ústím ze schránky vynikající schopna vtažení do vnitř schránky i slouží pak za {{Prostrkaně|pochvu}} tykadel, zároveň s ní do schránky vtažených. U skupiny ''Pterobranchia'' jedinci skrývají se v rourkách vystupujících z plazivého kmene trsového. Jedinci sedí tu dále na stažitelných stopkách, spojených mezi sebou provazcem probíhajícím kmenem trsovým. U skupiny ''Endoprocta'' jedinci nemají schránek, sedí jako u předešlé skupiny na stopkách, avšak nestažitelných a spojených u jedinců v trsech žijících trsovým základem. {{Prostrkaně|Soustava zažívací}} jest u '''m'''-ek vyvinuta, vyjímajíc případy, o nichž bude ještě jednáno. Skládá se z jícnu, z části žaludeční a z části střevní. Počíná ústy a běží nejprve směrem dolů (na zad), pak se ohýbá a ubírá se nahoru (ku předu) a končí řití. Ta jest umístěna vždy na přídě, na straně považované za {{Prostrkaně|hřbetní}}, a to buď uvnitř nosiče či kruhu tykadlového (skupina ''Endoprocta'') nebo zevně od nosiče tykadel (skupina ''Ectoprocta''). Z místa, kde ohýbá se roura zažívací, běžívá dolů (na zad) slepý výběžek střevní. Z téhož místa neb od slepého výběžku vychází pro '''m.''' význačný {{Prostrkaně|buněčný provazec}} (''funiculus''), upevňující se dolním koncem na stěnu tělní. {{Prostrkaně|Dutina tělní}} jest u skupiny ''Ectoprocta'' prostorná, u skupin ''Endoprocta'' a ''Pterobranchia'' značně umenšena. {{Prostrkaně|Nervstvo}} u '''m'''-vek chudě jest vyvinuto. Jest tu uzlina považovaná za {{Prostrkaně|mozkovou}} (nadjícnovou), dle některých za {{Prostrkaně|břišní}}. Umístěna jest nad jícnem mezi ústy a řití a opatřuje nervstvem nosiče tykadel, tykadla a vnitřní části těla. U mořských '''m'''-vek nalézáme {{Prostrkaně|nervstvo trsové}} (koloniální), síť nervovou spojující jedince trsu. {{Prostrkaně|Ústroje smyslové}} u většiny '''m'''-vek nejsou vyvinuty. Toliko u skupiny ''Endoprocta'' nalézají se (na přídě) vířivé jamky čichové (''Loxosoma''), u skupiny ''Pterobranchia'' též jamky čichové (''Rhabdopleura'') a oči (''Cephalodiscus''). {{Prostrkaně|Svalstvo}} zasluhuje zmínky hlavně u skupiny ''Ectoprocta''. Slouží jednak k zatahování přídy ({{Prostrkaně|retraktoři a svaly parietovaginální}}, povstalé patrně ze svalstva podélného), jednak k vychlipování přídy (okružní svalstvo, hlavně na přídě vyvinuté). {{Prostrkaně|Soustavy cévní}} u '''m'''-vek není. {{Prostrkaně|Ústroje vyměšovací}} známější jsou u skupiny ''Endoprocta''. Jsou to párovité, vířící kanály, otevírající se ven na přídě těla. Pohlaví jsou '''m.''' {{Prostrkaně|obojetného i odděleného}}. U skupiny ''Ectoprocta'' povstávají buňky chámové hlavně na buněčném provazci (''funikulu''), vajíčka na různých místech vnitřní strany stěny tělní. U skupiny ''Endoprocta'' bývají dvě varlata, dva chamovody se společným otvorem zevním (na přídě) a rovněž dva vaječníky a vejcovody se společným otvorem zevním (na přídě). {{Prostrkaně|Množení '''m'''-vek}} děje se jednak pohlavně, jednak nepohlavně. Při množení pohlavním vyskytují se {{Prostrkaně|larvy}} a více méně patrná {{Prostrkaně|proměna}}. Larvy mívají předústní (praeorální), pás obrvený a řiť na straně ústní, jinak však bývají rozmanitě upraveny. Přes četné práce není však vývoj dokonale probadán, hlavně pokud se týče proměny a významu ústrojnosti larev vzhledem k larvám jiných skupin živočišných. Nepohlavně množí se '''m.''' především {{Prostrkaně|pučením}}, čímž vznikají trsy. Též rod ''Loxosoma'' množí se pupeny, jež však odlučují se od matečného jedince. U '''m'''-vek sladkovodních a některých mořských děje se množení také {{Prostrkaně|vnitřními pupeny zárodečnými}} či {{Prostrkaně|statoblasty}}. Vznikají na podzim na buněčném provazci (''funikulu''). Mají pevnou chitinovitou schránku a mívají plovací (vzdušný) prstenec a jiné zařízení k uchování a rozšiřování se. Přetrvávají zimu a na jaře vznikají z nich nové trsy. U mořských '''m'''-vek skupiny Chilostomata setkáváme se s {{Prostrkaně|mnohotvárností}} (''polymorphismus''). Vedle normálních jedinců jsou to jedinci bez roury zažívací a přetvoření účelně, patrně k obraně a k získání potravy. Jsou to jednak jedinci {{Prostrkaně|štětinovití}} (''vibracularia'', dlouhou osinou opatření), jednak {{Prostrkaně|zobanovití}} (''avicularia''). Tito mají stopku a hlavičku zobákem opatřenou, na něm článek zpodní jest silným svalstvem {{Prostrkaně|klepítkovitě pohyblivý}}. Za zakrnělé jedince vykládají se též tak zvaná {{Prostrkaně|ooecia}} či {{Prostrkaně|ovicelly}} ({{Prostrkaně|jedinci vaječní}}), schránky to zralých vajíček, vyskytující se u skupiny ''Chilostomata'' a u některých ze skupiny ''Cyclostomata''. Jedinci '''m'''-vek jsou těla nepatrného (obyčejně 1—5&nbsp;''mm''), trsy dosahují větších rozměrů (až přes 30&nbsp;''cm''). '''M.''' jsou většinou živočichy mořskými, menšinou sladkovodními (skupina ''Phylactolaemata'', rod ''Paludicella'' ze skupiny ''Gymnolaemata'' a sev.-amer. rod ''Urnatella'' ze skupiny ''Endoprocta''). Obývají vody čisté, pravidlem místa stinná; mořské tvary mělká místa pobřežní i místa hluboká. Potravou jsou jim drobní ústrojenci, hlavně prvoci, korýši, červi a řasy. Do r. 1886 známo bylo asi 300 rodů a 2560 druhů (z těch 1850 vyhynulých). Soustava '''m'''-vek následkem nedostačitelného tvaro- a vývojezpytného zbadání dosud ustálena není. Nejodchylnější od typických '''m'''-vek jest skupina ''Pterobranchia'', jež blíží se ke skupině ''Enteropneusta'' prostřednictvím rodu ''Cephalodiscus''. Uvádíme rozdělení, jehož přidrželi jsme se též v této stati: 1. ''Pterobranchia'' (rody ''Rhabdopleura'' a ''Cephalodiscus''); 2. ''Ectoprocta'' (''A.'' ''Phylactolaemata'' či ''Lophophoda'' či '''m.''' {{Prostrkaně|krytoústé}}; ''B.'' ''Gymnolaemata'' či ''Stelmatopoda'' či '''m.''' {{Prostrkaně|nahoústé}} se skupinami ''Chilostomata'' či '''m.''' {{Prostrkaně|oružnaté}}, ''Ctenostomata'' či '''m.''' {{Prostrkaně|brvnaté}} a ''Cyclostomata'' či '''m.''' {{Prostrkaně|kruhovité}}); 3. ''Endoprocta'' (s rody ''Pedicellina'', ''Loxosoma'' a ''Urnatella''). {{Prostrkaně|Literatura:}} P. J. Van Beneden, Recherches sur les Bryozoaires fluviatiles de Belgique (»Mém. Ac. roy. Bruxelles«, 1848); Busk, Catalogue of marine Polyzoa in the collection of the British Museum (Lond., 1852 až 1854); Allman, A monograph of the Freshwater Polyzoa (t., 1856); Nitsche, Beiträge zur Anatomie und Entwicklungsgeschichte der phylactolaemen Süsswasser-Bryozoen (»Arch. f. Anat. u. Physiol.«, 1868); Nitsche, Beiträge zur Kenntnis der Bryozoen (»Zeitschr. f. wiss. Zool.«, 1870, 1871, 1875 Suppl.); Sars, On some remarkable forms of animal life (Christiania, 1872); Hincks, A history of the british marine Polyzoa (Lond., 1880); Kraepelin, Die deutschen Süsswasserbryozoen (Hamb., 1887—92; 2. díly); Braem, Untersuchungen über die Bryozoen des süssen Wassers (Kassel, 1891). — O českých '''m'''-kách jedná práce: J. Kavka, Sladkovodní '''m.''' země české (»Archiv pro přírodovědecký výzkum Čech, díl 6., sv. 2., 1889). ''[[Autor:Antonín Štolc|Šc.]]'' '''M.''' {{Prostrkaně|zkamenělé}} (v. tab.) mohly se zachovati jen ty, které měly stěny buněčné (''ectocyst'') aspoň částečně zvápenatělé. Jsou to některé tvary z čeledi {{Prostrkaně|kruhoústých}} (''Cyclostomata'') a pak z čeledi {{Prostrkaně|oružnatých}} (''Chilostomata''). '''M.''' kruhoústé mají buňky rourovité, buď po straně spolu srostlé, aneb i částečně volné. Ústí jejich jest na konci rourky, bez víčka a téměř téhož průměru jako rourka. Uspořádání buněk a tudíž i vnější podoba trsu jest závislá na způsobu, jakým povstávají nové buňky a jak se k sobě řadí. Nejjednodušším tvarem jest trs, kde buňky, přirostlé na cizím předmětu, jedna z druhé vycházejí a do jedné aneb i více řad se kladou. Jindy trsy takové jsou vějířovitě rozloženy, aneb tvoří i povlaky. Vzpřimuje-li se trs a přisedá-li jen zpodinou svou, povstávají tvary stromovité, které na povrchu mají ústí buněk buď nepravidelně roztroušená, aneb do podélných, příčných neb točených řad sestavená. Poslední dobou nalezeny přechody mezi jednotlivými tvary trsů a dokázáno tak, že u zkamenělých '''m'''-vek není vlastně možno ustanoviti rodům určité hranice. V trsu často mimo hlavní buňky jsou ještě přídavné, průměrů menších. Růst takových trsů u zkamenělých byl pozorován a nalezena na průřezích skupina dělících se buněk, tak zv. klín pupencový. V trsech kruhoústých '''m'''-vek často možno nalézti buňky rozmnožovací (ovicelly), které se liší velikostí i jiným tvarem. Dle poměru ústí k průměru rourek rozvrženy zkamenělé '''m.''' kruhoústé na 3 skupiny: 1. ''Solenoporina'', kde ústí zaujímá celý průměr buněk; 2. ''Ceina'', u nichž stěny rourek na zevnějšek mohutnějí tak, že ústí jest poněkud užší; 3. ''Melicertitina'', kde buňky na zevnějšek se nálevkovitě rozšiřují. Do první skupiny počítají se vymřelé staré typy '''m'''-vek, jež nemají obdoby mezi žijícími. Jsou to čeledi s trsy košíkovitými, složenými z mřížoviny, jejíž podélné větve mají v sobě buňky (''Fenestella'', ''Utropora'', ''Archimedes'', ''Polypora'', ''Hemitrypa'' a j.). U rodu ''Phyllopora'' jsou buňky také na větvích příčných. Rody ty známy jsou již v siluru (také u nás), ale nejhojněji přicházejí v kamenouhelném útvaru. Jiné mají trsy stromovité, jemně rozvětvené, a na jedné straně ústí buněčná rozličně sestavená (''Acanthocladia'', ''Filites''). Jiná čeleď má trsy ploché, listovité a ze dvou poloh sestávající (''Ptilodictya'', ''Stictopora''). Podobné trsy mají ''Coscinium'', ''Cystodyctia'' a příbuzné, avšak mezi buňkami hlavními jsou ještě buňky přídavné. Jiné tvoří povlaky z buněk uložených do řad šikmých, nebo vůbec nepravidelných (''Lemmatopora'', ''Ceramopora''). Z mladších zástupců '''m'''-vek kruhoústých přicházejí četné čeledi zkamenělé, mající své zástupce i v mořích nynějších. Čeleď ''Diastoporidae'' má trsy plíživé, z buněk rourovitých, na konci vyzdvižených. Nejjednodušší jest rod ''Stomatopora'', počínající již silurem, který sestává z 1 neb více řad buněk. ''Diastopora'' tvoří trsy listovité neb ledvinité a počíná jurou. Čeleď ''Entalophoridae'' má trsy rovněž stromovité, neplíživé; rod ''Entalophora'' má ústí po všem povrchu roztroušená, ''Spiropora'' v příčné neb i spirálné řady seskupená; někdy přistupují i buňky vedlejší (''Heteropora''). Trsy rodu ''Discosparsa'' rozšiřují se nahoře v kruhovité desky. Čeleď ''Idmoneidae'' má trsy rovněž stromovité, s ústími na jedné straně, kdežto na druhé bývají zvláštní sesilovací buňky (''Idmonea'', ''Truncatula''). Jiné tvary tvoří trsy nepravidelné, sestávající z kup buněk (''Filifascigera''), aneb z palic nahoru se rozšiřujících (''Fasciculipora''). Čeleď ''Lichenoporidae'' má buňky v kupách podobných, více samostatné, spojené spolu výběžky. Ze skupiny ''Ceina'' hlavní zástupce jest rod ''Cea'' z křidového útvaru, s trsy stromovitými a větvemi smáčklými. Skupina ''Melicertitina'' má buď trsy stromovité (''Melicertites''), aneb tvoří povlaky a pláty nepravidelně zprohýbané (''Semielea'', ''Multelea''). — '''M.''' {{Prostrkaně|oružnaté}}, ''Chilostomata'', mají buňky často dílem vápenité, dílem rohovité; čásť rohovitá se nezachovala, i nejsou buňky zkamenělé úplné. Ústí není koncové, nýbrž na přední ploše jest mnohem užší než průměr buňky a bývá opatřeno víčkem. Povrch stěn buněčných jest buď hladký, aneb rozličnými valy, ryhami, ostny a pod. ozdobený. V trsích '''m'''-vek oružnatých bývají zachovány i buňky pro uchopování potravy (''avicularie'') i buňky bičíkovité (''vibracularie''). Výjimkou jsou trsy stromovité, které však vznikají stočením se plátu sestávajícího z jediné řady. Rozvrhují se v četné čeledi, z nichž některé čítají rody velice hojné. Hlavní zástupce jest čeleď ''Flustridae'' s trsem jen částečně zvápenatělým, kamž čítají se hojné rody (''Membranipora'', ''Flustra'', ''Biflustra'', ''Eschara'' a j.). Čeleď ''Hippothoidae'' má trs stromovitý, podobný trsu rodu Stomatopora, ale ústí jest skulinovité a přední stěna buňky často rohovitá. Mimo to známy jsou ještě četné jiné tvary většinou v mořích dosud zastoupené. Zkamenělé '''m.''' náležejí k hojným zkamenělinám, avšak příbuzenské vztahy jejich pro hojnost znaků, často různorodých, nejsou patrny. Ony účastnily se, jako dosud se děje, v mořích geologických staveb útesů korálových, ano budovaly často útesy samostatně. Viz Hagenow, Die Bryozoen der Maastrichter Kreidebildung (1851); D’Orbigny, Paléontologie franç. Bryozoaires (1850—51); Hamm, Die Bryozoen des Maastrichter Obersenon (1881); Marsson, Die Bryozoen der weissen Schreibkreide der Insel Rügen (1885); Pergens, Revision des Bryozoaires du crétacé (1890); Novák, Beitrag zur Kenntniss der Bryozoen der böhm. Kreideformation (1877); Počta, O '''m'''-kách z korycanských vrstev pod Kaňkem u Kutné Hory (1892); týž, Barrande, Système silurien, vol. VIII: Bryozoaires et Hydrozoaires (1894); Gregory, The cretaceous Bryozoa (1899). ''[[Autor:Filip Počta|Pa.]]'' {{Konec formy}} opfjngs7kn1h3ro7ptdg0ol7hvkb3wr 0 97199 334265 333520 2026-07-03T10:52:29Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334265 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Meili | PŘEDCHOZÍ = Meilhac | DALŠÍ = Meilichios }} {{Textinfo | TITULEK = Meili | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmnáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1901. S.&nbsp;35. {{Kramerius|nkp|339c9380-04d6-11e5-97f4-5ef3fc9ae867|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = de:Friedrich Meili | WIKIPEDIA-DALŠÍ = {{Wikidata|Q9182668|Friedrich Meili}} }} {{Forma|proza}} '''Meili''' {{Prostrkaně|Friedrich}}, právník švýc. (* 1848 v Hinweilu v curišském kantoně). Stud. v Curichu, v Lipsku, Berlíně a v Paříži. Byv povýšen r. 1870 na doktora v Jeně, usadil se r. 1871 v Curichu jako advokát. R. 1880 habilitoval se na tamní universitě, stal se r. 1885 mimořád. a r. 1890 řád. professorem mezinárodního soukromého práva, srovnávacího práva a moderního dopravního práva. Nyní přednáší i soukromé právo švýcarské. Z četných jeho prací uvésti sluší zvláště: ''Das Telegraphenrecht'' (Curich, 1871; 2. vyd. 1873); ''Die Haftpflicht der Postanstalten'' (Lips., 1877); ''Das Pfand- u Konkursrecht der Eisenbahnen'' (t, 1879); ''Das Telephonrecht'' (t., 1885); ''Das Recht der modernen Verkehrs- u. Transportanstalten'' (t., 1888); ''Die Anwendung des Expropriationsrechts auf die Telephonie'' (Basilej, 1888); ''Die Kodifikation des internationalen Zivil- u. Handelsrechts'' (Lips., 1891); ''Geschichte u. System des internationalen Privatrechts im Grundriss'' (t., 1892); ''Internationale Eisenbahnverträge u. speziell die Berner Konvention über das internationale Eisenbahnfrachtrecht'' (Hamb., 1887); ''Über die Frage des Schutzes der Erfindungen sowie der Marken, Muster u. Modelle in der Schweiz'' (Bern, 1878); ''Das Markenstrafrecht auf Grund des eidgenössischen Markenschutzgesetzes'' (t., 1888); ''Die Prinzipien des schweizerischen Patentgesetzes'' (Curich, 1890); ''Die schweizerische Gerichtspraxis über das litterarische, künstlerische und industrielle Eigentum'' (díl I. t., 1891); ''Die Lehre der Prioritätsaktien'' (t., 1874); ''Die Gesetzgebung und das Rechtsstudium der Neuzeit, Reformgedanken'' (Drážďany, 1894). Kromě toho napsal '''M.''' četná právnická dobrozdání, jako r. 1894 pro rak. min. obchodu o osnově rak. patentního zákona, dále k příkazu švýcarské spolkové rady: ''Rechtsgutachten u. Gesetzesvorschlag, betreffend die Schuldexekution und den Konkurs gegen Gemeinden'' (Bern, 1885) a pak ''Gutachten u. Gesetzesvorschlag, betreffend die Errichtung einer eidgenöss. Rechtsschule'' (Curich, 1890). {{Konec formy}} qgy1o1rozjwamkwi3hzgbw3y6lszd22 0 97330 334268 333476 2026-07-03T10:53:03Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334268 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Pektinové látky | PŘEDCHOZÍ = Pektin | DALŠÍ = Pektosa }} {{Textinfo | TITULEK = Pektinové látky | AUTOR = [[Autor:Emil Votoček|Emil Votoček]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Devatenáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1902. S.&nbsp;416–417. {{Kramerius|nkp|5ce65080-04ce-11e5-91f2-005056825209|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Pektiny }} {{Forma|proza}} '''Pektinové látky''' jest název, jímž zahrnujeme jistou skupinu amorfních polysaccharidův o cukerných složkách, jmenovitě arabinosových a galaktosových, příp. však i xylosových a glukosových. Vyskytují se hojně v rostlinstvu, jsou však následkem amorfnosti své dosud jen velice nedokonale prostudovány. Také jejich nejbližší deriváty, vznikající z nich působením jistých činidel chemických (kyselin, žíravin}, počítáme mezi '''p. l.''' Konstituce jejich není dosud objasněna, ba není poznáno dodnes s bezpečností ani empirické složení mnohých '''p'''-vých '''l'''-tek. Není dále rozhodnuto o žádné z '''p'''-vých '''l'''-tek s určitostí, zda je vůbec individuálnou či pouhou směsí dvou neb více polysaccharidův o různých složkách cukerných (pentosanů, hexosanů) i rozdílné veličině molekulové. Proto nelze přikládati valné ceny složitým formulám, jež starší autorové '''p'''-vým '''l'''-tkám přikládali. Mnohé '''p. l.''' jeví vlastnosti slabě kyselé, pročež v nich {{Prostrkaně|Tollens}} předpokládá skupinu karboxylovou (''CO''₂''H''). — Činidly hydrolytickými (působením zředěných kyselin, příp. enzymů) '''p. l.''' štěpí se na konec v cukry jednoduché, monosaccharidy, obyčejně v arabinosu, galaktosu, řidčeji ve glukosu, xylosu; vedle nich však mohou vzniknouti i štěpné produkty o povaze kyselé, což jest v souhlasu s výše vytčenou slabě kyselou povahou některých '''p'''-vých '''l'''-tek. I neutrálně reagující '''p. l.''' mohou vésti vedle cukrů k látkám o skupině karboxylové, neboť v látce výchozí může karboxylová skupina otupena býti vazbou se skupinami alkoholickými, ''OH''. V následujícím buďtež vytčena stručně jména a vlastnosti některých '''p'''-vých '''l'''-tek, tak jak je literatura podává. {{Prostrkaně|Kyselina metapektinová}} (arabinová) tvoří — vázána na draslík, vápník a hořčík — hlavní součást gummy arabské, dále gummy třešňové, švestkové a j. Dle starších udání jest s ní totožna látka, kterouž lze vyjmouti žíravinami z dřeni řepy cukrové, referent a Šebor však ukázali, že t. zv. kyselina metapektinová z řepy cukrové nemá vlastností kyselých, nýbrž že jest směsí arabanu, galaktonu a glukosanu. V dužnatých plodech (hruškách, jablcích atd.) obsažena jest dle Frémyho t. zv. {{Prostrkaně|pektosa}}, látka nerozpustná ve vodě, přecházející jistým enzymem v rozpustný {{Prostrkaně|pektin}} příp. {{Prostrkaně|kyselinu pektinovou}}. Frémyho pektin jest opticky nečinný, neredukuje roztok Fehlingův a skýtá hydrolysou arabinosu a galaktosu. Také ve dřeni řepy pektosa předpokládána Scheiblerem. — {{Prostrkaně|Parapektin}} vzniká dle Frémyho, Battuta a j. delším varem pektosy příp. pektinu s vodou. Vodou botná, má reakci slabě kyselou, točí v pravo a rozpouští se v alkaliích. Cukerné složky jeho jsou tytéž jako při pektinu. — Pektosa, pektin i parapektin zahříváním se silně zředěnými kyselinami přecházejí dle Frémyho zprvu v {{Prostrkaně|metapektin}}, slabě kyselý, v alkoholu nerozpustný, zředěnými alkaliemi v {{Prostrkaně|kyselinu pektosinovou}}, silnějším působením alkalií za horka v {{Prostrkaně|kyselinu pektinovou}}, konečně v {{Prostrkaně|para- a metapektinovou}}. Kyselina pektinová popsána jakožto beztvará bílá hmota huspenitá, nerozpustná ve vodě i v alkoholu a aetheru, snadno rozpustná v alkaliích. Otáčivost její nadmíru kolísá dle původu i způsobu přípravy (od [α]_D = +186° až do [α]_D = +300°); podobně i procentový obsah složek (galaktosové a arabinosy) jest velice měnivý. — {{Prostrkaně|Kyselina parapektinová}} jest dle Frémyho rovněž bílá, beztvará látka, povahy slabě kyselé. Ve vodě se rozpouští, roztok její redukuje a otáčí v pravo (dle Battuta), může však jeviti i rotaci v levo! Název {{Prostrkaně|kyseliny metapektinové}} či {{Prostrkaně|arabinové}} přikládá se i konečnému produktu působení alkalií v látky pektinové, rovněž amorfnému, jehož otáčivost i složení jsou velice rozdílny od otáčivosti a složení kyseliny arabinové z gummy arabské. Látka z gummy arabské skýtá hydrolysou arabinosu a galaktosu v měnivém poměru, látka z dřeni řepné (vápnem vyňatá) mimo to i glukosu. O žádné z látek právě vyjmenovaných z literatury nemáme dosud práva mluviti jako o chemickém jedinci, jejich individuálnost jest více než pochybna, jak zjevno z kolísavých udání jednotlivých autorův o chem. i fysik. vlastnostech '''p'''-vých '''l'''-tek. Literatura '''p'''-vých '''l'''-tek potřebuje důkladné revise, jež ovšem bude nadmíru pracná, neboť látky ty mají vlastnosti málo vhodné ke studiu. ''[[Autor:Emil Votoček|Vot.]]'' {{Konec formy}} nxzc32i9mlv5uqxioaorxzvg457f6vp 0 97505 334242 333470 2026-07-03T10:22:20Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334242 wikitext text/x-wiki {{Textinfo | TITULEK = Krátká blaženost | PODTITULEK = Příběh ze života venkovského | AUTOR = [[Autor:Václav Filípek|Václav Filípek]] | VYDÁNO = 24. června 1858 | datum vydání = 1858-06-24 | ZDROJ = Lumír, roč. 8, č. 25, s. 583–587 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|5329d542-435e-11dd-b505-00145e5790ea|Moravská zemská knihovna}} | periodikum = Lumír | ročník = 8 | číslo = 25 | strany = 583–587 | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} V Horkovicích je mnoho hodných hochů, to je jisto a známo; Petřík staré Alžběty tamto dole ve vsi u potoka je ale nepochybně předce ze všech nejhodnější, neboť každý ho chválí, a toť známo, když lidé o někom jen všecko dobré mluví, že to není bez příčiny a že se tomu spíše věřit může, než kdyby naopak se mluvilo, protože se mnohem snadněji vytýká a hanívá, nežli chválívá. Domek, v němžto Petřík se stařičkou svou matkou přebývá, je sice jeden z menších ve vsi; co se ale čistoty a úpravnosti dotýče, skoro ani jedinký se mu tam nevyrovná, zrovna jakoby jej z vejcete vyloupnul. A jak smutně na ten jeho taškový krov hledí ty sousední doškové a šindelové střechy! Petřík je chlapík jako by ho vysoustruhoval, pln živosti, do práce jako oheň a všecko mu jde tak hravě od ruky, že je radost se podívat. Je to švarný hoch, to nejlíp vědí děvčata, proto po něm tak rády pokukujou, a mnohé srdéčko v těle poskočí, když se na ni těma svýma jiskrnýma a přívětivýma očima podívá nebo dokonce na ni se usměje. Je právě neděle v podzimku a den se již k večeru schyluje. Mnozí hoši baví se v hospodě pitím nebo hrou v kuželky neb karty; kdybyste tam ale Petříka hledali, mýlili byste se. — Petřík — ale co pořád Petřík, vždyť je to již dokonalý Petr, blížiť se stářím svým již k třicítce, aspoň do ní ani ouplné tři léta nemá — Petr tedy sedí doma a čte nahlas nějakou pěknou povídku, a matka sedí naproti němu a poslouchá. Právě dočítal, jak milovník po mnohých překážkách zvou nejmilejší za ženu dostal, a jak byli oba blaženi — on i ona. Odloživ knihu začal si dýmku nacpávat a zamyšleně prohodil: „Ano, kdo tak roztomilou žinku dostane, ten se může smát!“ „Blázínku,“ usmála se matka, „toť není snad ta jedinká, která tu v té knize je, jeť jich ještě více takových na světě.“ „Kdyby jen člověk věděl kde?“ řekl Petr a začal bafat, načež doložil: „Ostatně — vždyť není tak na spěch!“ Matka začala pokyvovat hlavou, jakoby si myslila, žeby již čas byl, aby předc jednou již pomyslil na to, by nějakou hospodyni do domu si přivedl; hned se ale na to opět usmívat začala, a to tak potutelně, jakoby říci chtěla: „Nevíš ty kde!“ Petr bafaje začal také hlavou pohybovat a opakoval: „Ano, kdyby jen člověk věděl kde?“ Z tohoto opakování bylo patrno, že s tou věcí rád v myšlénkách se obírá. „Kde?“ usmívala se matka dále. „Kdyby se tomu mohlo věřit, co se mi dnes k ránu událo, co jsem v tom snu viděla…“ „A co se vám zdálo? co jste viděla, matinko?“ „Viděla jsem studni.“ „Studni?“ opakoval Petr a pevně na matku oči upřel. „Ano, studni, a vedle té studně školu…“ Petr se začervenal. „Nedaleko studně naše voly, u studně tebe a…“ „A?“ vyhrklo Petrovi z úst a tvář mu jen hořela, a bylo pozorovati, že nadarmo se namáhá, aby rozčilenost a rozpačitost svou utajil. Matka se usmála a jaksi s potěšením na tu jeho rozpačitost hleděla. „Nu a koho jste tam ještě viděla?“ „Věděl bys to rád?“ „Inu — není-li to nic zlého — proč pak ne?“ „A…“ chtěla Alžběta s potutelným usmíváním dopověděti; v tom ale se otevřely dvéře a matčina odpověď vešla živá do světnice. Alžběta se zamlčela a milé překvapení rozlilo se jí po tváři. Byla to učitelovic Liduška. „Dej vám Pánbůh dobrý večer,“ pravila. „Přicházím vás poprosit, zdali byste nám nemohli trochu mléka přepustit; dostali jsme hosti — strejčka s chlapcem, a ráda bych jim něco uvařila.“ „I proč pak ne? s radostí!“ odpověděl Petr a tázavě pohlednuv na matku, hned na to odkvapil. „Sedni si, Liduško, a posaď trochu s námi,“ pobízela ji Alžběta slovy laskavými. „Pospíchám, zlatá matinko,“ odpověděla Liduška; „sestra není doma, nemá tedy kdo hostu posloužit.“ Tu přinesl Petr krajáč mléka, dal jej Lidušce, načež ona poděkovavši, se slovy „Dej vám Pánbůh dobrou noc!“ odešla. Petr a matka hodnou chvíli na to nepromluvili. Ona se s patrným zalíbením usmívala, a on znova si zapáliv začal velmi silně bafati, což někdy také něco znamená. „Mně se zdá, že se mi sen můj vyjeví,“ prohodila konečně matka s laskavým hlavy pokyvováním. „Zdá se vám?“ podivil se Petr, a milým tím podivením zapomněl kouřit, a několik okamžení pak na sebe mlčky hleděli a rozuměli si. {{Oddělovač|–––––––––––––––}} Petr byl pln blaženosti, avšak brzy opět děsiti se začal. On sice Lidušku rád vídal, rád s ní mluvíval, a příležitost k tomu měl, neboť jejich a pole učitelovic byla vedle sebe a tu se často setkávali; žeby to ale k skutečné lásce FIXME:a рak i k manželství přijíti mohlo, to mu ještě nikdy nenapadlo. Nyní ho na tu myšlénku ten matčin sen přivedl. „Tedy myslíte, ta že by se pro mne hodila?“ prohodil Petr, když byl o věci té hodnou chvíli přemýšlel. „To myslím,“ přisvědčila matka, „holka je hodná, pracovitá; zdali bys ale i ty pro ni se hodil, to nevím.“ „A proč bych se nehodil?“ „Ona je učitelova dcera, umí sice pracovat jako každé selské děvče; ale takové holky hledějí trochu výš se dostat než za pouhou selku, neřku-li na tak malou živnost, jako je ta naše.“ „Ovšem, ovšem,“ vzdychnul si Petr, „a Liduška by zasluhovala, aby nějaký pán si pro ni přijel a ji paní udělal. To by ji ovšem lépe slušelo, nežli nůše na zádech.“ Liduška byla vskutku roztomilé děvče; nejen svými způsoby, nýbrž i úpravnějším šatem lišila se od ostatních děvčat ve vsi, zvláštně když svátečně se vystrojila. Ostatně hleděla si domácí a polní práce, jako každá dcerka v sousedstvu, ba snad i pilněji a víc, nežli mnohé selské děvče. Petrovi nastaly nové starosti. Předevzal si, že musí jistoty nabyti, podobaloť se, že ho Liduška skutečně ráda má, ačkoliv o tom mezi nimi ještě nikdy řeč nebyla. Pevné předsevzetí jeho ale vždy kleslo, kdykoliv se s ní sešel; tu se zarazil, a jindy tak mluvný, nevěděl nyní ani jak promluvit. „Co pak je ti, Petře, že si od nějakého času tak zaražený, ba někdy skoro až pomatený?“ tázala se ho Liduška, když se byli náhodou opět jednou setkali. Petr nevěděl v okamžení hned co odpověděti, konečně řekl: „I tu se mé dobré matince ondyno něco zdálo, a poněvadž to bylo již k ránu, myslí, že to byl sen dobrý a že se vyjeví.“ „A to ti dělá takové starosti?“ usmála se Liduška. „Inu vidíš, ono se to vlastně týká tebe a…“ „Mne?“ „Ano, a mne — stáli jsme u studně u školy, jako jsme již několikrát tam stáli, a právě když mi to matka vypravovala a tebe pojmenovat chtěla, přišla jsi k nám ty, a tu tedy myslí matka, že se jí ten sen vyjeví.“ „Vyjeví? a jak?“ „Že prý spolu budem stát u oltáře — co ženich a nevěsta!“ Petr si oddechnul, když poslední ta slova ze sebe vyrazil, a Liduška byla, jakoby ji krví polil. „Snad se proto nehněváš, že ti takové hlouposti povídám?“ řekl pak Petr a jako na smířenou podával ji ruku. Ona mu jí stiskla a pohledla na něho tak laskavě, že Petr se zapomněl a k srdci ji přivinul; ona se nezpouzela. Více slov k vyznání lásky nepotřebovali. Blaženost rozhostila se v srdcích jejich. {{Oddělovač|–––––––––––––––}} Přiblížily se žně, nejnamahavější a spolu i nejradostnější čas pro rolníka. Opět je neděle a den se schyluje k večeru. Petr tenkrát ale nesedí doma u matky, nýbrž stojí za vesnicí na návrší a Liduška stojí vedle něho. Krásný to pohled na to milé boží požehnání, jež vůkol návrší při každém dechnutí větru vlnivě se pohybuje. Kosy a srpy jsou již připraveny; zejtra začne čilý tanec jejich. Petr se na to těší, že se mu až oči jiskřejí a srdce v těle mu poskakuje. A jakž by se netěšil! Budeť tu milou práci vykonávat s Liduškou; on bude pomáhat jí a ona jemu. Jsouť již co ženich a nevěsta, a hned po žních budou muž a žena. „Ach, to krásné boží požehnání!“ zavejsknul Petr, a přivinuv Lidušku k srdci, vtiskl ji na ústa políbení vroucí a tak dlouhé, jakoby se od nich ani odtrhnouti nemohl. Nyní volným krokem sestupují dolů, hledíce na červánky, jimiž zašlé slunce oblohu ozlatilo. Hle! jsou to také červánky tamto za lesem? Obloha se tam víc a víc zardívá, a rudost ta víc a víc se rozšiřuje. „Věčný Bože, tamto hoří!“ zvolal Petr a rychle s Liduškou domů pospíchal. Ve vsi bylo již všecko na nohou a mužští pospíchají, aby ubohým ku pomoci přispěli. Petr běžel s nimi. Liduška stojí s jeho matkou před domem. Sestupují se i jiné ženy, děsně na zlověstnou zář hledíce. Tu přirachotila z blízkého města stříkačka a s ní i zpráva, že hoří za lesíkem ve mlejně, kolem něhož několik chalup stojí. „Honem, kde jsou mužští, ať jdou s námi!“ zní vyzvání. „Ti jsou již dávno tam!“ odpovídá se četnými ústy najednou. Čas ubíhá, zář se zponenáhla ztrácí, až pak konečně i docela uhasla. Mužští se ale ještě nevrátili. Liduška zůstala u Alžběty. Konečně bylo slyšet rachotit vracející se stříkačku; s ní vracejí se i mužští. Ženské jdou jim naproti, s nimi též Liduška. Na mužských je jakousi zaraženost pozorovati. Liduška ohlíží se po Petrovi, ten mezi nimi není, též několik jiných se pohřešuje. Kde zůstali? S odpovědí se váhá. „Kde je Petr?“ zvolala konečně Liduška v smrtelných ouzkostech. „Přišel trochu k ourazu,“ odpověděl konečně jeden; „přijde ale hned, není to nic nebezpečného, on a…“ Liduška však dále neposlouchá, nýbrž v největším kvapu pospíchá k lesíku. Tu se dělí cesta. V ouzkosti neví hned Liduška, kterou cestou se dáti; dlouho ale neváhá a pospíchá dále. Brzy no to potkala jednoho z vesničanů, též od ohně se vracejícího, a shání se po Petru. „Ti jsou již doma — druhou cestou,“ zní odpověď. Již běží Liduška nazpátek a na kraji lesíka setkala se opět se známými. Ti se patrně zarazili, vidouce ji k sobě kvapně a skoro bez dechu přicházeti. Právě si odpočívají; nesouť nosidla a na nosidlech leží Petr, prostěradlem přikrytý. Jeden z nosičů pokročil proti Lidušce, aby ji na žalost připravil; ona se mu ale vytrhla a sklesla vedle Petra. {{Oddělovač|–––––––––––––––}} Ve středu ráno odpočívají kosy a srpy. Z vížky kostelní zní zvonek smutným hlasem a dlouhá řada mužů a žen, skoro celá vesnice ubírá se za rakví věnci okrášlenou. V rakvi odpočívá Petr. A co tak náhle shrotilo mladíka, muže tak silného a zdravého? Povíme to krátce: Petr vynášel z hořícího mlejna stařičkou ženu, mlynářovu babičku, na ramenou; již s ní vycházel ze vrat a všickni jej radostně vítali: tu spadnul hořící krov a v strašných troskách svých pohřbil oba — stařenu i Petra. — Matce jeho pak také brzy umíráčkem odzvonili. Byly to smutné žně pro Lidušku, kteráž se na ně tak velice těšila. Dlouhý čas, kdykoli spatřila večerní červánky aneb zaslechla hlas zvonku, bylo jí vždy tak smutno a teskno, div se jí srdce nerozskočilo, a z očí kanuly jí slze. Zponenáhla pak čas mírnil zármutek její a snad i konečně docela zhojí ránu, jakouž nemilosrdný osud srdci jejímu zasadil. Smutná zpomínka však zůstane v něm vždycky. {{Konec formy}} [[Kategorie:Povídky]] fvfu7d91d8xjt05qikqojcdz38lpv13 334243 334242 2026-07-03T10:24:20Z Mykhal 7311 Zrušena verze [[Special:Diff/334242|334242]] od uživatele [[Special:Contributions/Homoglyph cleaner|Homoglyph cleaner]] ([[User talk:Homoglyph cleaner|diskuse]]) -- chyba botovodiče 334243 wikitext text/x-wiki {{Textinfo | TITULEK = Krátká blaženost | PODTITULEK = Příběh ze života venkovského | AUTOR = [[Autor:Václav Filípek|Václav Filípek]] | VYDÁNO = 24. června 1858 | datum vydání = 1858-06-24 | ZDROJ = Lumír, roč. 8, č. 25, s. 583–587 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|5329d542-435e-11dd-b505-00145e5790ea|Moravská zemská knihovna}} | periodikum = Lumír | ročník = 8 | číslo = 25 | strany = 583–587 | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} V Horkovicích je mnoho hodných hochů, to je jisto a známo; Petřík staré Alžběty tamto dole ve vsi u potoka je ale nepochybně předce ze všech nejhodnější, neboť každý ho chválí, a toť známo, když lidé o někom jen všecko dobré mluví, že to není bez příčiny a že se tomu spíše věřit může, než kdyby naopak se mluvilo, protože se mnohem snadněji vytýká a hanívá, nežli chválívá. Domek, v němžto Petřík se stařičkou svou matkou přebývá, je sice jeden z menších ve vsi; co se ale čistoty a úpravnosti dotýče, skoro ani jedinký se mu tam nevyrovná, zrovna jakoby jej z vejcete vyloupnul. A jak smutně na ten jeho taškový krov hledí ty sousední doškové a šindelové střechy! Petřík je chlapík jako by ho vysoustruhoval, pln živosti, do práce jako oheň a všecko mu jde tak hravě od ruky, že je radost se podívat. Je to švarný hoch, to nejlíp vědí děvčata, proto po něm tak rády pokukujou, a mnohé srdéčko v těle poskočí, když se na ni těma svýma jiskrnýma a přívětivýma očima podívá nebo dokonce na ni se usměje. Je právě neděle v podzimku a den se již k večeru schyluje. Mnozí hoši baví se v hospodě pitím nebo hrou v kuželky neb karty; kdybyste tam ale Petříka hledali, mýlili byste se. — Petřík — ale co pořád Petřík, vždyť je to již dokonalý Petr, blížiť se stářím svým již k třicítce, aspoň do ní ani ouplné tři léta nemá — Petr tedy sedí doma a čte nahlas nějakou pěknou povídku, a matka sedí naproti němu a poslouchá. Právě dočítal, jak milovník po mnohých překážkách zvou nejmilejší za ženu dostal, a jak byli oba blaženi — on i ona. Odloživ knihu začal si dýmku nacpávat a zamyšleně prohodil: „Ano, kdo tak roztomilou žinku dostane, ten se může smát!“ „Blázínku,“ usmála se matka, „toť není snad ta jedinká, která tu v té knize je, jeť jich ještě více takových na světě.“ „Kdyby jen člověk věděl kde?“ řekl Petr a začal bafat, načež doložil: „Ostatně — vždyť není tak na spěch!“ Matka začala pokyvovat hlavou, jakoby si myslila, žeby již čas byl, aby předc jednou již pomyslil na to, by nějakou hospodyni do domu si přivedl; hned se ale na to opět usmívat začala, a to tak potutelně, jakoby říci chtěla: „Nevíš ty kde!“ Petr bafaje začal také hlavou pohybovat a opakoval: „Ano, kdyby jen člověk věděl kde?“ Z tohoto opakování bylo patrno, že s tou věcí rád v myšlénkách se obírá. „Kde?“ usmívala se matka dále. „Kdyby se tomu mohlo věřit, co se mi dnes k ránu událo, co jsem v tom snu viděla…“ „A co se vám zdálo? co jste viděla, matinko?“ „Viděla jsem studni.“ „Studni?“ opakoval Petr a pevně na matku oči upřel. „Ano, studni, a vedle té studně školu…“ Petr se začervenal. „Nedaleko studně naše voly, u studně tebe a…“ „A?“ vyhrklo Petrovi z úst a tvář mu jen hořela, a bylo pozorovati, že nadarmo se namáhá, aby rozčilenost a rozpačitost svou utajil. Matka se usmála a jaksi s potěšením na tu jeho rozpačitost hleděla. „Nu a koho jste tam ještě viděla?“ „Věděl bys to rád?“ „Inu — není-li to nic zlého — proč pak ne?“ „A…“ chtěla Alžběta s potutelným usmíváním dopověděti; v tom ale se otevřely dvéře a matčina odpověď vešla živá do světnice. Alžběta se zamlčela a milé překvapení rozlilo se jí po tváři. Byla to učitelovic Liduška. „Dej vám Pánbůh dobrý večer,“ pravila. „Přicházím vás poprosit, zdali byste nám nemohli trochu mléka přepustit; dostali jsme hosti — strejčka s chlapcem, a ráda bych jim něco uvařila.“ „I proč pak ne? s radostí!“ odpověděl Petr a tázavě pohlednuv na matku, hned na to odkvapil. „Sedni si, Liduško, a posaď trochu s námi,“ pobízela ji Alžběta slovy laskavými. „Pospíchám, zlatá matinko,“ odpověděla Liduška; „sestra není doma, nemá tedy kdo hostu posloužit.“ Tu přinesl Petr krajáč mléka, dal jej Lidušce, načež ona poděkovavši, se slovy „Dej vám Pánbůh dobrou noc!“ odešla. Petr a matka hodnou chvíli na to nepromluvili. Ona se s patrným zalíbením usmívala, a on znova si zapáliv začal velmi silně bafati, což někdy také něco znamená. „Mně se zdá, že se mi sen můj vyjeví,“ prohodila konečně matka s laskavým hlavy pokyvováním. „Zdá se vám?“ podivil se Petr, a milým tím podivením zapomněl kouřit, a několik okamžení pak na sebe mlčky hleděli a rozuměli si. {{Oddělovač|–––––––––––––––}} Petr byl pln blaženosti, avšak brzy opět děsiti se začal. On sice Lidušku rád vídal, rád s ní mluvíval, a příležitost k tomu měl, neboť jejich a pole učitelovic byla vedle sebe a tu se často setkávali; žeby to ale k skutečné lásce a рak i k manželství přijíti mohlo, to mu ještě nikdy nenapadlo. Nyní ho na tu myšlénku ten matčin sen přivedl. „Tedy myslíte, ta že by se pro mne hodila?“ prohodil Petr, když byl o věci té hodnou chvíli přemýšlel. „To myslím,“ přisvědčila matka, „holka je hodná, pracovitá; zdali bys ale i ty pro ni se hodil, to nevím.“ „A proč bych se nehodil?“ „Ona je učitelova dcera, umí sice pracovat jako každé selské děvče; ale takové holky hledějí trochu výš se dostat než za pouhou selku, neřku-li na tak malou živnost, jako je ta naše.“ „Ovšem, ovšem,“ vzdychnul si Petr, „a Liduška by zasluhovala, aby nějaký pán si pro ni přijel a ji paní udělal. To by ji ovšem lépe slušelo, nežli nůše na zádech.“ Liduška byla vskutku roztomilé děvče; nejen svými způsoby, nýbrž i úpravnějším šatem lišila se od ostatních děvčat ve vsi, zvláštně když svátečně se vystrojila. Ostatně hleděla si domácí a polní práce, jako každá dcerka v sousedstvu, ba snad i pilněji a víc, nežli mnohé selské děvče. Petrovi nastaly nové starosti. Předevzal si, že musí jistoty nabyti, podobaloť se, že ho Liduška skutečně ráda má, ačkoliv o tom mezi nimi ještě nikdy řeč nebyla. Pevné předsevzetí jeho ale vždy kleslo, kdykoliv se s ní sešel; tu se zarazil, a jindy tak mluvný, nevěděl nyní ani jak promluvit. „Co pak je ti, Petře, že si od nějakého času tak zaražený, ba někdy skoro až pomatený?“ tázala se ho Liduška, když se byli náhodou opět jednou setkali. Petr nevěděl v okamžení hned co odpověděti, konečně řekl: „I tu se mé dobré matince ondyno něco zdálo, a poněvadž to bylo již k ránu, myslí, že to byl sen dobrý a že se vyjeví.“ „A to ti dělá takové starosti?“ usmála se Liduška. „Inu vidíš, ono se to vlastně týká tebe a…“ „Mne?“ „Ano, a mne — stáli jsme u studně u školy, jako jsme již několikrát tam stáli, a právě když mi to matka vypravovala a tebe pojmenovat chtěla, přišla jsi k nám ty, a tu tedy myslí matka, že se jí ten sen vyjeví.“ „Vyjeví? a jak?“ „Že prý spolu budem stát u oltáře — co ženich a nevěsta!“ Petr si oddechnul, když poslední ta slova ze sebe vyrazil, a Liduška byla, jakoby ji krví polil. „Snad se proto nehněváš, že ti takové hlouposti povídám?“ řekl pak Petr a jako na smířenou podával ji ruku. Ona mu jí stiskla a pohledla na něho tak laskavě, že Petr se zapomněl a k srdci ji přivinul; ona se nezpouzela. Více slov k vyznání lásky nepotřebovali. Blaženost rozhostila se v srdcích jejich. {{Oddělovač|–––––––––––––––}} Přiblížily se žně, nejnamahavější a spolu i nejradostnější čas pro rolníka. Opět je neděle a den se schyluje k večeru. Petr tenkrát ale nesedí doma u matky, nýbrž stojí za vesnicí na návrší a Liduška stojí vedle něho. Krásný to pohled na to milé boží požehnání, jež vůkol návrší při každém dechnutí větru vlnivě se pohybuje. Kosy a srpy jsou již připraveny; zejtra začne čilý tanec jejich. Petr se na to těší, že se mu až oči jiskřejí a srdce v těle mu poskakuje. A jakž by se netěšil! Budeť tu milou práci vykonávat s Liduškou; on bude pomáhat jí a ona jemu. Jsouť již co ženich a nevěsta, a hned po žních budou muž a žena. „Ach, to krásné boží požehnání!“ zavejsknul Petr, a přivinuv Lidušku k srdci, vtiskl ji na ústa políbení vroucí a tak dlouhé, jakoby se od nich ani odtrhnouti nemohl. Nyní volným krokem sestupují dolů, hledíce na červánky, jimiž zašlé slunce oblohu ozlatilo. Hle! jsou to také červánky tamto za lesem? Obloha se tam víc a víc zardívá, a rudost ta víc a víc se rozšiřuje. „Věčný Bože, tamto hoří!“ zvolal Petr a rychle s Liduškou domů pospíchal. Ve vsi bylo již všecko na nohou a mužští pospíchají, aby ubohým ku pomoci přispěli. Petr běžel s nimi. Liduška stojí s jeho matkou před domem. Sestupují se i jiné ženy, děsně na zlověstnou zář hledíce. Tu přirachotila z blízkého města stříkačka a s ní i zpráva, že hoří za lesíkem ve mlejně, kolem něhož několik chalup stojí. „Honem, kde jsou mužští, ať jdou s námi!“ zní vyzvání. „Ti jsou již dávno tam!“ odpovídá se četnými ústy najednou. Čas ubíhá, zář se zponenáhla ztrácí, až pak konečně i docela uhasla. Mužští se ale ještě nevrátili. Liduška zůstala u Alžběty. Konečně bylo slyšet rachotit vracející se stříkačku; s ní vracejí se i mužští. Ženské jdou jim naproti, s nimi též Liduška. Na mužských je jakousi zaraženost pozorovati. Liduška ohlíží se po Petrovi, ten mezi nimi není, též několik jiných se pohřešuje. Kde zůstali? S odpovědí se váhá. „Kde je Petr?“ zvolala konečně Liduška v smrtelných ouzkostech. „Přišel trochu k ourazu,“ odpověděl konečně jeden; „přijde ale hned, není to nic nebezpečného, on a…“ Liduška však dále neposlouchá, nýbrž v největším kvapu pospíchá k lesíku. Tu se dělí cesta. V ouzkosti neví hned Liduška, kterou cestou se dáti; dlouho ale neváhá a pospíchá dále. Brzy no to potkala jednoho z vesničanů, též od ohně se vracejícího, a shání se po Petru. „Ti jsou již doma — druhou cestou,“ zní odpověď. Již běží Liduška nazpátek a na kraji lesíka setkala se opět se známými. Ti se patrně zarazili, vidouce ji k sobě kvapně a skoro bez dechu přicházeti. Právě si odpočívají; nesouť nosidla a na nosidlech leží Petr, prostěradlem přikrytý. Jeden z nosičů pokročil proti Lidušce, aby ji na žalost připravil; ona se mu ale vytrhla a sklesla vedle Petra. {{Oddělovač|–––––––––––––––}} Ve středu ráno odpočívají kosy a srpy. Z vížky kostelní zní zvonek smutným hlasem a dlouhá řada mužů a žen, skoro celá vesnice ubírá se za rakví věnci okrášlenou. V rakvi odpočívá Petr. A co tak náhle shrotilo mladíka, muže tak silného a zdravého? Povíme to krátce: Petr vynášel z hořícího mlejna stařičkou ženu, mlynářovu babičku, na ramenou; již s ní vycházel ze vrat a všickni jej radostně vítali: tu spadnul hořící krov a v strašných troskách svých pohřbil oba — stařenu i Petra. — Matce jeho pak také brzy umíráčkem odzvonili. Byly to smutné žně pro Lidušku, kteráž se na ně tak velice těšila. Dlouhý čas, kdykoli spatřila večerní červánky aneb zaslechla hlas zvonku, bylo jí vždy tak smutno a teskno, div se jí srdce nerozskočilo, a z očí kanuly jí slze. Zponenáhla pak čas mírnil zármutek její a snad i konečně docela zhojí ránu, jakouž nemilosrdný osud srdci jejímu zasadil. Smutná zpomínka však zůstane v něm vždycky. {{Konec formy}} [[Kategorie:Povídky]] by6uqf067yc59pg287afo11dzd5sb6v 334244 334243 2026-07-03T10:27:11Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334244 wikitext text/x-wiki {{Textinfo | TITULEK = Krátká blaženost | PODTITULEK = Příběh ze života venkovského | AUTOR = [[Autor:Václav Filípek|Václav Filípek]] | VYDÁNO = 24. června 1858 | datum vydání = 1858-06-24 | ZDROJ = Lumír, roč. 8, č. 25, s. 583–587 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|5329d542-435e-11dd-b505-00145e5790ea|Moravská zemská knihovna}} | periodikum = Lumír | ročník = 8 | číslo = 25 | strany = 583–587 | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} V Horkovicích je mnoho hodných hochů, to je jisto a známo; Petřík staré Alžběty tamto dole ve vsi u potoka je ale nepochybně předce ze všech nejhodnější, neboť každý ho chválí, a toť známo, když lidé o někom jen všecko dobré mluví, že to není bez příčiny a že se tomu spíše věřit může, než kdyby naopak se mluvilo, protože se mnohem snadněji vytýká a hanívá, nežli chválívá. Domek, v němžto Petřík se stařičkou svou matkou přebývá, je sice jeden z menších ve vsi; co se ale čistoty a úpravnosti dotýče, skoro ani jedinký se mu tam nevyrovná, zrovna jakoby jej z vejcete vyloupnul. A jak smutně na ten jeho taškový krov hledí ty sousední doškové a šindelové střechy! Petřík je chlapík jako by ho vysoustruhoval, pln živosti, do práce jako oheň a všecko mu jde tak hravě od ruky, že je radost se podívat. Je to švarný hoch, to nejlíp vědí děvčata, proto po něm tak rády pokukujou, a mnohé srdéčko v těle poskočí, když se na ni těma svýma jiskrnýma a přívětivýma očima podívá nebo dokonce na ni se usměje. Je právě neděle v podzimku a den se již k večeru schyluje. Mnozí hoši baví se v hospodě pitím nebo hrou v kuželky neb karty; kdybyste tam ale Petříka hledali, mýlili byste se. — Petřík — ale co pořád Petřík, vždyť je to již dokonalý Petr, blížiť se stářím svým již k třicítce, aspoň do ní ani ouplné tři léta nemá — Petr tedy sedí doma a čte nahlas nějakou pěknou povídku, a matka sedí naproti němu a poslouchá. Právě dočítal, jak milovník po mnohých překážkách zvou nejmilejší za ženu dostal, a jak byli oba blaženi — on i ona. Odloživ knihu začal si dýmku nacpávat a zamyšleně prohodil: „Ano, kdo tak roztomilou žinku dostane, ten se může smát!“ „Blázínku,“ usmála se matka, „toť není snad ta jedinká, která tu v té knize je, jeť jich ještě více takových na světě.“ „Kdyby jen člověk věděl kde?“ řekl Petr a začal bafat, načež doložil: „Ostatně — vždyť není tak na spěch!“ Matka začala pokyvovat hlavou, jakoby si myslila, žeby již čas byl, aby předc jednou již pomyslil na to, by nějakou hospodyni do domu si přivedl; hned se ale na to opět usmívat začala, a to tak potutelně, jakoby říci chtěla: „Nevíš ty kde!“ Petr bafaje začal také hlavou pohybovat a opakoval: „Ano, kdyby jen člověk věděl kde?“ Z tohoto opakování bylo patrno, že s tou věcí rád v myšlénkách se obírá. „Kde?“ usmívala se matka dále. „Kdyby se tomu mohlo věřit, co se mi dnes k ránu událo, co jsem v tom snu viděla…“ „A co se vám zdálo? co jste viděla, matinko?“ „Viděla jsem studni.“ „Studni?“ opakoval Petr a pevně na matku oči upřel. „Ano, studni, a vedle té studně školu…“ Petr se začervenal. „Nedaleko studně naše voly, u studně tebe a…“ „A?“ vyhrklo Petrovi z úst a tvář mu jen hořela, a bylo pozorovati, že nadarmo se namáhá, aby rozčilenost a rozpačitost svou utajil. Matka se usmála a jaksi s potěšením na tu jeho rozpačitost hleděla. „Nu a koho jste tam ještě viděla?“ „Věděl bys to rád?“ „Inu — není-li to nic zlého — proč pak ne?“ „A…“ chtěla Alžběta s potutelným usmíváním dopověděti; v tom ale se otevřely dvéře a matčina odpověď vešla živá do světnice. Alžběta se zamlčela a milé překvapení rozlilo se jí po tváři. Byla to učitelovic Liduška. „Dej vám Pánbůh dobrý večer,“ pravila. „Přicházím vás poprosit, zdali byste nám nemohli trochu mléka přepustit; dostali jsme hosti — strejčka s chlapcem, a ráda bych jim něco uvařila.“ „I proč pak ne? s radostí!“ odpověděl Petr a tázavě pohlednuv na matku, hned na to odkvapil. „Sedni si, Liduško, a posaď trochu s námi,“ pobízela ji Alžběta slovy laskavými. „Pospíchám, zlatá matinko,“ odpověděla Liduška; „sestra není doma, nemá tedy kdo hostu posloužit.“ Tu přinesl Petr krajáč mléka, dal jej Lidušce, načež ona poděkovavši, se slovy „Dej vám Pánbůh dobrou noc!“ odešla. Petr a matka hodnou chvíli na to nepromluvili. Ona se s patrným zalíbením usmívala, a on znova si zapáliv začal velmi silně bafati, což někdy také něco znamená. „Mně se zdá, že se mi sen můj vyjeví,“ prohodila konečně matka s laskavým hlavy pokyvováním. „Zdá se vám?“ podivil se Petr, a milým tím podivením zapomněl kouřit, a několik okamžení pak na sebe mlčky hleděli a rozuměli si. {{Oddělovač|–––––––––––––––}} Petr byl pln blaženosti, avšak brzy opět děsiti se začal. On sice Lidušku rád vídal, rád s ní mluvíval, a příležitost k tomu měl, neboť jejich a pole učitelovic byla vedle sebe a tu se často setkávali; žeby to ale k skutečné lásce a pak i k manželství přijíti mohlo, to mu ještě nikdy nenapadlo. Nyní ho na tu myšlénku ten matčin sen přivedl. „Tedy myslíte, ta že by se pro mne hodila?“ prohodil Petr, když byl o věci té hodnou chvíli přemýšlel. „To myslím,“ přisvědčila matka, „holka je hodná, pracovitá; zdali bys ale i ty pro ni se hodil, to nevím.“ „A proč bych se nehodil?“ „Ona je učitelova dcera, umí sice pracovat jako každé selské děvče; ale takové holky hledějí trochu výš se dostat než za pouhou selku, neřku-li na tak malou živnost, jako je ta naše.“ „Ovšem, ovšem,“ vzdychnul si Petr, „a Liduška by zasluhovala, aby nějaký pán si pro ni přijel a ji paní udělal. To by ji ovšem lépe slušelo, nežli nůše na zádech.“ Liduška byla vskutku roztomilé děvče; nejen svými způsoby, nýbrž i úpravnějším šatem lišila se od ostatních děvčat ve vsi, zvláštně když svátečně se vystrojila. Ostatně hleděla si domácí a polní práce, jako každá dcerka v sousedstvu, ba snad i pilněji a víc, nežli mnohé selské děvče. Petrovi nastaly nové starosti. Předevzal si, že musí jistoty nabyti, podobaloť se, že ho Liduška skutečně ráda má, ačkoliv o tom mezi nimi ještě nikdy řeč nebyla. Pevné předsevzetí jeho ale vždy kleslo, kdykoliv se s ní sešel; tu se zarazil, a jindy tak mluvný, nevěděl nyní ani jak promluvit. „Co pak je ti, Petře, že si od nějakého času tak zaražený, ba někdy skoro až pomatený?“ tázala se ho Liduška, když se byli náhodou opět jednou setkali. Petr nevěděl v okamžení hned co odpověděti, konečně řekl: „I tu se mé dobré matince ondyno něco zdálo, a poněvadž to bylo již k ránu, myslí, že to byl sen dobrý a že se vyjeví.“ „A to ti dělá takové starosti?“ usmála se Liduška. „Inu vidíš, ono se to vlastně týká tebe a…“ „Mne?“ „Ano, a mne — stáli jsme u studně u školy, jako jsme již několikrát tam stáli, a právě když mi to matka vypravovala a tebe pojmenovat chtěla, přišla jsi k nám ty, a tu tedy myslí matka, že se jí ten sen vyjeví.“ „Vyjeví? a jak?“ „Že prý spolu budem stát u oltáře — co ženich a nevěsta!“ Petr si oddechnul, když poslední ta slova ze sebe vyrazil, a Liduška byla, jakoby ji krví polil. „Snad se proto nehněváš, že ti takové hlouposti povídám?“ řekl pak Petr a jako na smířenou podával ji ruku. Ona mu jí stiskla a pohledla na něho tak laskavě, že Petr se zapomněl a k srdci ji přivinul; ona se nezpouzela. Více slov k vyznání lásky nepotřebovali. Blaženost rozhostila se v srdcích jejich. {{Oddělovač|–––––––––––––––}} Přiblížily se žně, nejnamahavější a spolu i nejradostnější čas pro rolníka. Opět je neděle a den se schyluje k večeru. Petr tenkrát ale nesedí doma u matky, nýbrž stojí za vesnicí na návrší a Liduška stojí vedle něho. Krásný to pohled na to milé boží požehnání, jež vůkol návrší při každém dechnutí větru vlnivě se pohybuje. Kosy a srpy jsou již připraveny; zejtra začne čilý tanec jejich. Petr se na to těší, že se mu až oči jiskřejí a srdce v těle mu poskakuje. A jakž by se netěšil! Budeť tu milou práci vykonávat s Liduškou; on bude pomáhat jí a ona jemu. Jsouť již co ženich a nevěsta, a hned po žních budou muž a žena. „Ach, to krásné boží požehnání!“ zavejsknul Petr, a přivinuv Lidušku k srdci, vtiskl ji na ústa políbení vroucí a tak dlouhé, jakoby se od nich ani odtrhnouti nemohl. Nyní volným krokem sestupují dolů, hledíce na červánky, jimiž zašlé slunce oblohu ozlatilo. Hle! jsou to také červánky tamto za lesem? Obloha se tam víc a víc zardívá, a rudost ta víc a víc se rozšiřuje. „Věčný Bože, tamto hoří!“ zvolal Petr a rychle s Liduškou domů pospíchal. Ve vsi bylo již všecko na nohou a mužští pospíchají, aby ubohým ku pomoci přispěli. Petr běžel s nimi. Liduška stojí s jeho matkou před domem. Sestupují se i jiné ženy, děsně na zlověstnou zář hledíce. Tu přirachotila z blízkého města stříkačka a s ní i zpráva, že hoří za lesíkem ve mlejně, kolem něhož několik chalup stojí. „Honem, kde jsou mužští, ať jdou s námi!“ zní vyzvání. „Ti jsou již dávno tam!“ odpovídá se četnými ústy najednou. Čas ubíhá, zář se zponenáhla ztrácí, až pak konečně i docela uhasla. Mužští se ale ještě nevrátili. Liduška zůstala u Alžběty. Konečně bylo slyšet rachotit vracející se stříkačku; s ní vracejí se i mužští. Ženské jdou jim naproti, s nimi též Liduška. Na mužských je jakousi zaraženost pozorovati. Liduška ohlíží se po Petrovi, ten mezi nimi není, též několik jiných se pohřešuje. Kde zůstali? S odpovědí se váhá. „Kde je Petr?“ zvolala konečně Liduška v smrtelných ouzkostech. „Přišel trochu k ourazu,“ odpověděl konečně jeden; „přijde ale hned, není to nic nebezpečného, on a…“ Liduška však dále neposlouchá, nýbrž v největším kvapu pospíchá k lesíku. Tu se dělí cesta. V ouzkosti neví hned Liduška, kterou cestou se dáti; dlouho ale neváhá a pospíchá dále. Brzy no to potkala jednoho z vesničanů, též od ohně se vracejícího, a shání se po Petru. „Ti jsou již doma — druhou cestou,“ zní odpověď. Již běží Liduška nazpátek a na kraji lesíka setkala se opět se známými. Ti se patrně zarazili, vidouce ji k sobě kvapně a skoro bez dechu přicházeti. Právě si odpočívají; nesouť nosidla a na nosidlech leží Petr, prostěradlem přikrytý. Jeden z nosičů pokročil proti Lidušce, aby ji na žalost připravil; ona se mu ale vytrhla a sklesla vedle Petra. {{Oddělovač|–––––––––––––––}} Ve středu ráno odpočívají kosy a srpy. Z vížky kostelní zní zvonek smutným hlasem a dlouhá řada mužů a žen, skoro celá vesnice ubírá se za rakví věnci okrášlenou. V rakvi odpočívá Petr. A co tak náhle shrotilo mladíka, muže tak silného a zdravého? Povíme to krátce: Petr vynášel z hořícího mlejna stařičkou ženu, mlynářovu babičku, na ramenou; již s ní vycházel ze vrat a všickni jej radostně vítali: tu spadnul hořící krov a v strašných troskách svých pohřbil oba — stařenu i Petra. — Matce jeho pak také brzy umíráčkem odzvonili. Byly to smutné žně pro Lidušku, kteráž se na ně tak velice těšila. Dlouhý čas, kdykoli spatřila večerní červánky aneb zaslechla hlas zvonku, bylo jí vždy tak smutno a teskno, div se jí srdce nerozskočilo, a z očí kanuly jí slze. Zponenáhla pak čas mírnil zármutek její a snad i konečně docela zhojí ránu, jakouž nemilosrdný osud srdci jejímu zasadil. Smutná zpomínka však zůstane v něm vždycky. {{Konec formy}} [[Kategorie:Povídky]] 7ioc5opwscj6odrh4i5vlndzkbtwjgv 0 97711 334269 333697 2026-07-03T10:53:14Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334269 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Polární světlo | ČÁST = Polární výpravy | DALŠÍ = Polární výška }} {{Textinfo | TITULEK = Polární výpravy | AUTOR = [[Autor:Václav Nový|Václav Nový]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1903. S.&nbsp;75–82. {{Kramerius|mzk|f785a580-05a2-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} '''Polární výpravy''' měly s počátku ráz ponejvíce obchodní, hledání totiž cesty do Indie a Číny. Dnes důležitost jejich vězí ne tak v dosažení pólu, jako spíše v tom, jak najíti cestu k němu. Pak kupí se kolem nich řada otázek geofysikálních, biologických, okeánografických a o magnetismu zemském. Máme výpravy k pólu sev. a jižnímu. {{Prostrkaně|Výpravy k severnímu pólu.}} První známou cestu k severu podnikl kolem r.&nbsp;325 př. Kr. {{Prostrkaně|Pytheas z Massilie}}, jenž došel až na ostrov Thule, nejspíše některý z ostrovů Shetlandských. Teprve 1000 let později, kolem r.&nbsp;725 po Kr., dostali se {{Prostrkaně|irští mniši}} na Faröry a zarazili první sídlo na Islandě. Odtud však byli brzy potom vypuzeni {{Prostrkaně|Vikingy}}, normanskými plavci, z nichž první, {{Prostrkaně|Naddothr}}, přistěhoval se na Island kolem r.&nbsp;867 a dal zemi jméno Snäland — t.&nbsp;j. země sněhová. V týchž letech objevuje se nám také jméno Grónska, jež objevil {{Prostrkaně|Eirik Rudý}}, načež jeho syn {{Prostrkaně|Bjarn}} objevil r.&nbsp;998 východní pobřeží severní Ameriky. Po objevech normanských nastala veliká přestávka. Teprve r.&nbsp;1497 a 1498 dostal se Benátčan {{Prostrkaně|Giovanni Caboto}} a po něm {{Prostrkaně|G.&nbsp;Cortereal}} na pobřeží Labradoru, v domnění, že jest na východních březích Asie. Ale když mínění ono ukázalo se mylným, kolem Afriky pak nebylo možno se dostati do Asie, Angličané a Hollanďané, kteří tam měli největší zájmy, byli nuceni hledali cestu jinudy, a tím byl dán popud k plavbám polárním, jednak směrem sz., jednak sv. O cestu {{Prostrkaně|severozápadní}} pokusil se r.&nbsp;1517 {{Prostrkaně|Sebastiano Caboto}}, když však pokus ten se nezdařil, obrácen zřetel ke směru {{Prostrkaně|severovýchodnímu}}. Popud k plavbám v tomto směru vyšel od svob. pána Sig. {{Prostrkaně|Herbersteina}}, jenž r.&nbsp;1549 vydal dobré dílo o Rusku. Tam správně kreslí moře Bílé, dále pobřeží severní až k řece Obi, která mu pramení v Číně, blízko pramenů pak město Peking. Když Angličané viděli, že jest možno dostati se tímto směrem do Číny, obrátili pozornost svou k těmto plavbám. Hned r.&nbsp;1553 anglická společnost obchodní vypravila tři lodi, z nichž jedna, jíž velel {{Prostrkaně|Stephen Borough}}, šťastně oplula mys Severní a dostala se až k ústí Dviny. V Moskvě sjednána výhodná smlouva obchodní s Rusy. Hned po roce, 9.&nbsp;čna 1556, {{Prostrkaně|Borough}} dostal ze ze zátoky Mezeňské až do průlivu Jugorského a r.&nbsp;1580 {{Prostrkaně|Arthur Pet a Charles Jackman}} dostali se do moře Karského. Tím však také ruská obchodní společnost, nyní »moskevskou« nazývaná, úlohu svou dohrála. Angličané obrátili se na výzkum směrem sz., který také delší dobu již odpočíval. R.&nbsp;1576 {{Prostrkaně|Martin Frobisher}} dostal se do zálivu, po něm později nazvaného, při zemi Baffinově a na své třetí cestě r.&nbsp;1578 dostal se do průlivu Hudsonova. Po 7&nbsp;letech r.&nbsp;1585 vydal se {{Prostrkaně|John Davis}} do týchž končin. Po Angličanech ujali se cesty severových. na konci XVI. stol. {{Prostrkaně|Hollanďané}} a vyhlásili na objevení cesty této odměnu 25.000&nbsp;zl. Roku 1594 vystrojeny vládou hollandskou 3&nbsp;lodi, z nichž jedné velel {{Prostrkaně|Willem Barendsz}}, aby pluly k ostrovu Vajgači a potom, pokud bude možno, hledaly volné moře. Barendsz dostal se až k sev. mysu Nové Zemlje, ale nemoha pro led dále, plul k jihu a tam u ostr. De Longova setkal se s Nayem, jenž se dostal až do moře Karského. Nová výprava, podniknutá r.&nbsp;1596, objevila ostrov Medvědí a Špicberky, ale Barendsz na této cestě zahynul. Oběma směry, severových. i severozápadním, hledal cestu {{Prostrkaně|Henry Hudson}}, jehož úmyslem vlastně bylo přes pól dostati se do Číny. Hlavní objev jeho spadá do Ameriky, kdež na první cestě r.&nbsp;1609 objevil řeku po něm nazvanou, na poslední pak cestě r.&nbsp;1610 plul kolem jižního Grónska, úžinou Davisovou, dále úžinou, jež po něm nazvána Hudsonovou, až dospěl do nejjižnější části zálivu Hudsonova, kdež v zátoce James Bay přezimoval a potom, od zrádného mužstva opuštěn, zahynul. Nešťastný osud Hudsonův dal podnět k mnoha výpravám, jež měly jednak pátrati po zahynulém, jednak pokračovati v objevu jím započatém. Tak r.&nbsp;1612 vysláni Thomas {{Prostrkaně|Button}} a kap. {{Prostrkaně|Ingram}} na lodích »Resolution« a »Discovery«. Button dostal se až k záp. pobřeží zál. Hudsonova, domnívaje se, že již jest u východního pobřeží Asie, a plul na jih, kde přezimoval v ústí řeky Nelson. Druhý rok konstatoval ostrovní ráz Southamptonu. Kapitán {{Prostrkaně|Gilbon}} na lodi »Discovery« r.&nbsp;1614 doplul jenom do průlivu Hudsonova. R.&nbsp;1616 W.&nbsp;{{Prostrkaně|Baffin}} pronikl v Baffinově moři až k 78° s.&nbsp;š. a spatřil volný průliv k severu (Smith Sund), ale pro překážky ledu musil se dáti podél vých. břehů země Baffinovy k jihu, při čemž spatřil Jones Sund zamrzlý a průliv Lancasterský. Ač úspěchy byly znamenité, přece prohlásil Baffin, že není průchodu ani na severu ani na západě. Tak veškeré pokusy na dlouho ustaly. Také směrem severových. po Barendszovi mimo {{Prostrkaně|Hudsona}} v XVII. stol. mnoho nevykonáno, ale přece vykonáno něco, co zůstaveno jenom smělým kozákům ruským, totiž prozkoumati celé pobřeží sev. Asie. R.&nbsp;1581 náčelník donských kozáků {{Prostrkaně|Jermak Timofejevič}} překročil prvou sibiřskou řeku a potom kozáctvo šířilo se dále po celé Sibiři. Tak r.&nbsp;1610 dostali se kozáci po Jeniseji až k Ledovému moři, r.&nbsp;1639 až k Indigirce a r.&nbsp;1648 kozák Semen Děšněv, obepluv poloostrov Čukčův, dokázal, že Starý svět nesouvisí s Novým. Jenom že tato památná plavba zůstala západu úplně neznáma, tak že Petr I. Veliký pokládal za svou povinnost, dáti prozkoumati plavbou východní ohraničení říše Ruské. Úkolem tím pověřen Vít {{Prostrkaně|Bering}}, jenž r.&nbsp;1728 plavil se od vých. břehů Kamčatky k severu a proplul také průlivem mezi Asií a Amerikou. Hned po návratu Beringově vystrojena jiná výprava, tak zv. II. výprava kamčatská, jeden z největších vědeckých podniků, jež vůbec kdy byly předsevzaty. Počátek učinili {{Prostrkaně|Muravjev}} a Pavlov v l.&nbsp;1734—43. Vypluli z Archangelska, dostali se do moře Karského, ale k Obi proniknouti nemohli. To se podařilo jiným dvěma důstojníkům: {{Prostrkaně|Malyginovi a Skuratovu}} v l.&nbsp;1736 a 1737, kteří první dostali se mořem Karským do ústí Obi. R.&nbsp;1738 podařilo se {{Prostrkaně|Owczynovi}} dostati se z ústí Obi do ústí Jeniseje a nyní jednalo se o cestu z Jeniseje do Leny. R.&nbsp;1741 vydal se {{Prostrkaně|Laptěv}} ze zátoky Chatangské směrem k zátoce Tajmyrské. Zatím kormidelník jeho {{Prostrkaně|Čeljuskin}} měl postupovat od Jeniseje a mapovati pobřeží až k ř. Pjasině. Obě výpravy se skutečně spojily, jenom že nejsevernější bod poloostr. Tajmyrského zůstával neprozkoumán. To vykonal r.&nbsp;1743 Čeljuskin sám. Obešel nejsevernější bod na 77½° s.&nbsp;š., jenž dosud nese jeho jméno. Dmitrij {{Prostrkaně|Laptěv}} dostal se šťastně r.&nbsp;1741 až k m. Baranovovu. Výzkumy ruské byly dovršeny tím, že objeveny ostr. Novosibiřské r.&nbsp;1770 ruským kupcem {{Prostrkaně|Ljachovem}} a po něm nazvány. R.&nbsp;1760 {{Prostrkaně|Loškin}} dostal se úžinou Karskou na východní břehy Nové Zemlje a 8&nbsp;let později lieut. Rozmyslov aspoň částečně objevil pozdější průliv Matočkin. Tak bylo seznáno pobřeží arktické Asie, kdežto v Americe jsme v tomto ohledu o celých 100&nbsp;let zpátky. Jediné, co v tomto směru po moři učiněno k vyzkoumání pobřeží Sev. Ameriky, učinil r.&nbsp;1778 {{Prostrkaně|James Cook}}, jenž z jižních vod pluje průlivem Beringovým do Ledového moře dostal se na pobř. amer. až k 70° 44′ s.&nbsp;š. Tu však narazil na překážky ledové tak mocné, že se musil vrátiti. Ani po zemi v této končině mnoho nevykonáno. Vidíme, že jenom {{Prostrkaně|Samuel Hearne}} r.&nbsp;1769—72 učinil pokus vyhledati onu řeku, od níž Indiáni přinášejí měď (''Coppermine River''), což se mu také podařilo, a po jejím toku dostal se až k ústí. Dále zašel skotský kupec {{Prostrkaně|Alex. Mackenzie}}, jenž r. 1789 plavil se po řece t. jm. až k jejímu ústí. Tak vidíme, že celé stol. XVIII. nebylo šťastno výsledky v polár. končinách, a proto také není divu, že zájem o výpravy ochaboval. Popud k novým výpravám vycházel od Angličanů. Ti měli tam největší zájmy: byl totiž na severu hojný lov tresek a velryb, a taková velmoc námořní, na jakou Anglie začala se vyvíjeti, potřebovala nutně otužilých plavcův, a ti mohli jenom tam se otužiti. Proto vláda anglická vypsala odměnu na objevení cesty sz. a r.&nbsp;1818 vyslán {{Prostrkaně|John Ross}} na lodi »Isabella« zátokou Baffinovou. Ten plul až k průl. Smithovu, ale pokládaje ho jenom za záliv, obrátil se a plul k jihu, při čemž veplul do průlivu Lancasterského, zde pak upustil od další cesty. Na to r.&nbsp;1819 vyslán {{Prostrkaně|Parry}} s loďmi »Hecla« a »Griper«, aby výzkumy Rossovy opravil. Parry po mnoha svízelích dostal se 1.&nbsp;srpna 1820 až na 113° 54′ 43″ z.&nbsp;d. a spatřil k jihu novou zemi, již nazval Banksovou. Dále k západu nemohl, musil se vrátiti. R.&nbsp;1821 vypravil se znovu, a to do zálivu Hudsonova, tudy míně najíti cestu sz. Přezimoval na poloostrově Melvillově, a tam se dověděl, že dále k severu jest cesta volná. Plul tam tedy a dostal se do úžiny, která nazvána podle lodí, na kterých plul, Fury a Hecla. Nemoha dále, obrátil se na zpáteční cestu a vrátil se skorem zároveň s Franklinem domů. Po svém návratu Parry učinil nový návrh: on měl plouti úžinou Barrowovou, Beechey úžinou Beringovou, Franklin jíti po zemi od ř. Mackenzie a kap. Lyon vyslán k prozkoumání poloostrova Melvillova. Tentokráte však, r.&nbsp;1824, nebyl šťasten, nemohl proniknouti průlivem Prince Vladaře k severu, byl nucen tam přezimovati a r.&nbsp;1825 musil tam zanechati loď »Fury« jako vrak; přece tam však zřídil skladiště z potravin, jež se osvědčilo velmi dobrým. Také výprava Beecheyova zůstala bez výsledku, dostala se jenom k Point Barrow. Ani výprava Lyonova se nezdařila. John {{Prostrkaně|Franklin}} vydal se r.&nbsp;1825 k Vel. Medvědímu jezeru, kdež si zbudoval srub Fort Franklin. Provázeli jej {{Prostrkaně|Back a Richardson}}. Dosáhli šťastně ústí ř. Mackenzie. Tam se rozdělili. Franklin šel na západ, kdež se měl spojiti s Beecheyem. Došel až k 148° 52′ z.&nbsp;d. Beechey zase vyslal Elsona, jenž došel až k m. Barrowovu, a tak se nesetkali. R.&nbsp;1827 Parry s J. Cl. Rossem a Crozierem na lodi »Hecla« pluli na Špicberky a dostali se až k 82° 43′ sev. š. Tím, že tam nalezli moře volné, vyvrátili tehdejší domnění, že jest na severu jenom jediná souvislá plocha ledová. Po 35denním namáhavém pochodu vrátili se domů. Roku 1829 vydal se {{Prostrkaně|John Ross}} se svým synovcem {{Prostrkaně|Jamesem Cl. Rossem}} na parníku »Victory«, kterého poprvé užito k výzkumům polárním, hledat průchod směrem sz. Parník se jim neosvědčil. Propluli úžinou Lancasterskou do zálivu Prince Vladaře, a tam byli nuceni přezimovati. R.&nbsp;1831 objeven J. Cl. Rossem magnetický pól na sz. břehu Boothie Felix 70° 5′ s.&nbsp;š. a 96° 46′ z.&nbsp;d.; ježto však ani r.&nbsp;1832 nebylo naděje někam se s lodí dostati, dali se směrem tam, kde ztratil Parry loď »Fury«, kdež jim zanechané jím zásoby dobře posloužily, a násl. léta, třikrát přezimovavše, dostali se na dvou člunech, zhotovených z lodi »Fury«, do průl. Lancasterského, kdež byli přijati na loď »Isabella«, která byla již vyslána pátrati po nich. Tak po 4½leté nepřítomnosti Ross vrátil se domů, mnoho vykonav, ale přece jenom pořád cesta sz. zůstávala neotevřená. Docelení známosti pobřeží severoamer. a dovršení výzkumů Franklinových, prozkoumání zbývající části pobřeží k m. Barrowovu a také od úžiny Deasovy k poloostr. Boothia Felix jest zásluhou úředníků Hudsonské společnosti {{Prostrkaně|Dease a Thom. Simpsona}}, kteří r.&nbsp;1837 z ústí řeky Mackenzie dostali se na západ až k m. Barrowovu, kdežto {{Prostrkaně|Richardson a Kendall}} dostali se z ústí ř. Mackenzie zase až k ústí ř. Coppermine. Potom {{Prostrkaně|Simpson}} po ř. Coppermine dostal se do moře, proplul úžinou Ocasovou a r.&nbsp;1839 dostal se až na zemi krále Viléma. Pak již mnoho nescházelo k úplné cestě podél pobřeží severoamerického. Jenom bylo třeba spojení mezi severní cestou, která šla průplavem Lancasterským a úžinou Barrowovou, a jižnější, při pobřeží. K spojení jich obou bylo třeba neblahého osudu {{Prostrkaně|Franklinova}}, jenž r.&nbsp;1845 vypravil se na lodích »Erebus« a »Terror« s kap. {{Prostrkaně|Crozierem a Fitzjamesem}}, aby cestou, po které byl se bral Parry ze zálivu Baffinova, pronikli přímo k průlivu Beringovu. Ze zál. Melvillova poslali poslední zprávy. Když po celá 3&nbsp;léta žádná zpráva o nich nepřicházela, nastaly ovšem obavy. Tím také začíná se perioda výprav k vyhledání Franklina, jichž se účastnili hlavně {{Prostrkaně|Kennedy, Bellot, Belcher, Inglefield, Keilet, Mac Clintock, Mac Clure, Collinson, Kane, Rae, Schwatka}} a&nbsp;j. (v.&nbsp;t. a srv. {{Prostrkaně|{{Heslo|Franklin (osoby)|Franklin}}}} 2). V ten čas zaměstnávala učence otázka, zda jest kolem pólu volné moře či pevnina. Penny spatřil tam úžinou Smithovou volné moře a po něm byli téhož mínění Inglefield a Kane. Naproti tomu John Ross a Baffin pokládali průl. Smithův jenom za záliv. I vypravil se tam r.&nbsp;1860—61 I.&nbsp;{{Prostrkaně|Hayes}}, jenž dostal se až k 81½° s.&nbsp;š. a přezimoval v zátoce Foulke. Domníval se, že objevil volné moře, vida aspoň na obloze černý odlesk. {{Prostrkaně|Petermann}} měl za to, že Grónsko spojeno jest přes pól se zemí Wrangelovou, a potom pokládal za lepší cestu z ostr. Špicberských. Zatím vypukla válka a následující výprava mohla býti poslána až r.&nbsp;1871. Jest to Charles Francis {{Prostrkaně|Hall}}, dobře obeznámený se svízeli polárními, a s ním zkušení průvodci již dřívějších výprav, Morton a Emil Bessels. Na lodi »Polaris« dosáhli nejsev. místa Kaneova a nyní viděli, že moře Kaneovo jest vlastně jenom průlivem Robesonovým, ale dále k severu viděli ještě volné moře, jež nazváno Lincolnovým. Přezimováno v zátoce Polaris na zemi Hallově a tam zemřel Hall. Viděli pobřeží Grónska na 82° 26′ s.&nbsp;š. zahýbati se k sv. Když zásoby docházely, výprava dala se na cestu zpáteční. R.&nbsp;1875 vystrojeny dvě lodi, »Alert« a »Discovery« s úkolem, aby pronikly co možná k severu, a to týmž směrem, v kterém obě předcházející, ač Petermann horlivě nabádal ke směru druhému, sv. Vůdcem byl {{Prostrkaně|George S. Nares}}. Přezimovali na zemi Grantově, severněji než »Polaris«. Na cestách v zimě konaných do Grónska pozorováno pobřeží rychle na východ se zahýbající, čímž ostrovní ráz Grónska znova potvrzen, a na zemi Grantově dosáhl Markham 83° 20½′, kteroužto šířku Lockwood o 6&nbsp;let později jenom o 10′ překonal. Roku 1868 k popudu Petermannovu vypravena loď »Germania« s vůdcem {{Prostrkaně|Koldeweyem}}, jež měla prozkoumati břehy východního Grónska, ale pro nepříznivé okolnosti dostati se tam nemohla a musila se vrátiti na Špicberky, kdež prozkoumala zátoku Hinlopen. Na to r.&nbsp;1869 vypravena nová loď s vůdci {{Prostrkaně|Koldeweyem a Hegemannem}}, aby podél vých. pobřeží Grónska pronikli co možná k severu. Dostali se až k 77° s.&nbsp;š. a na zpáteční cestě objevili fjord cís. Frant. Josefa. Tak ani touto cestou nemohlo se dojíti pólu. Mimo pokusy konané vládou ruskou k celému obeplutí břehů sibiřských dály se také pokusy úžinou Beringovou. Tak r.&nbsp;1816 {{Prostrkaně|Adam a Jan Krusenstern}}, r.&nbsp;1817 {{Prostrkaně|Kotzebue, Golovin, Bellingshausen}}, v letech 1821—23 Francouzi {{Prostrkaně|Wrangel a Anjou}}, z nichž prvý prozkoumal pobřeží od m. Baranovova až k m. Severnímu a slyšel zároveň, že severně od m. Jakanu jest země, kterou potom objevil Th. {{Prostrkaně|De Long}}. Země nazvána ostr. Wrangelovým a průliv mezi ní a pevninou De Longovým. Také na východě Grónska a na severu Evropy pokračováno ve výzkumech po pracích Scoresbyových a Claveringových. Dán W.&nbsp;A. {{Prostrkaně|Graah}} pronikl až k 65° s.&nbsp;š. na východním pobřeží Grónska, r.&nbsp;1833 nešťastná výprava franc. »La Lilloise«, jež v grónském ledu zmizela s vůdcem {{Prostrkaně|Bossevillem}} a mužstvem o 82&nbsp;hlavách. V týž čas, co Wrangel podnikl svou cestu, {{Prostrkaně|Lütke}} odebral se na Novou Zemlji a konal tam pozorování meteorologická r.&nbsp;1827. O 10&nbsp;let později, r.&nbsp;1837, Rus {{Prostrkaně|Baer}} pokusil se vniknouti do moře Karského, a když se mu pokus nezdařil, konal na Nové Zemlji pozorování botanická, zoolog. a geologická. R.&nbsp;1827 Bart. {{Prostrkaně|Lövenigh, Keilhau a Bravais}} dostali se za velmi příznivého léta na ostrov Medvědí a Špicberky, kamž r.&nbsp;1837 {{Prostrkaně|Sven Lovén}} podnikl svou druhou výpravu vědeckou. Špicberky byly vůbec hojně navštěvovány, protože tam byl velmi výhodný lov ryb. K důkladnému seznání Nové Zemlje přispěli {{Prostrkaně|Pachtusov a Moizejev}}. Od nich máme také mapu východního pobřeží Nové Zemlje. R.&nbsp;1843 zabýval se astronomickým určováním na poloostr. Tajmyrském {{Prostrkaně|Middendorf}} a ztvrdil tam udání Celjuskinova, jimž se již počalo nedůvěřovati. Tam také zvěděl, že led v letních měsících žene se k severu; jím také nastává malá přestávka v cestách směrem severovýchodním. Za to v severním moři Ledovém po Lovénovi do r. 1873 neméně než 5 výprav vykonáno: {{Prostrkaně|Otto Torell, A. Nordenskjöld, Palander, Chydenius, Malngreen, Dunér, Blornstrand}}, přičemž topografie Špicberků velice zdokonalena, a při tom také dály se pokusy o plavbu při pobřeží do moře Karského. Tak r.&nbsp;1863 Švéd {{Prostrkaně|Elling Carlsen}}, jenž veplul do moře Karského a nenašel tam žádný led, a podobně {{Prostrkaně|Palliser}}, Ed. {{Prostrkaně|Johannesen}} r.&nbsp;1869 a J.&nbsp;{{Prostrkaně|Lanont}}. Konečně r.&nbsp;1870 podle přání Petermannova {{Prostrkaně|Heuglin}} s hr. {{Prostrkaně|Waldburg-Zeilem}} pronikli až k východnímu pobř. Špicberků, r.&nbsp;1871 {{Prostrkaně|Rosenthal}} dosáhl Nové Zemlje a Rakušané {{Prostrkaně|Payer a Weyprecht}}, proniknuvše až k 78° 43′ s.&nbsp;š., nalezli východně od Špicberků moře volné. R.&nbsp;1872 podařilo se pomocí hr. Wilczka a Zichyho vypraviti loď »Tegetthof«, jejímiž vůdci byli {{Prostrkaně|Payer a Weyprecht}}, s úkolem dostati se do průlivu Beringova a při tom prozkoumati moře na v. od Nové Zemlje. Ale okolnosti nepříznivé jim zavřely loď do ledu a tak byli hnáni k severu, kdež nalezena nová země a nazvána zemí cís. Františka Josefa (viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Františka Josefa země}}}}). V týž skoro čas podařilo se slavnému polárnímu cestovateli A. E. {{Prostrkaně|Nordenskjöldovi}} provésti, co již bylo dávno touženým přáním, najíti totiž cestu sv. R.&nbsp;1875 dostal se do moře Karského a po řece Jeniseji až do nitra Asie, čímž obchodní dráha do Sibiře byla otevřena. Podobně r.&nbsp;1876 objevil ostrov Sibirjakova. Uvažoval pak, že musí býti podél celého pobřeží volná cesta, poněvadž tam ústí veliké řeky s vodou poměrně teplou. R.&nbsp;1878 doprovázen 3&nbsp;loďmi plul na parníku »Vega« stále pokojně, až od m. Baranovova nastaly překážky ledu a v zátoce Koljučinské třeba bylo přezimovati. Potom opravuje po celé cestě mapu pobřeží, dostal se kolem m. Východního do Tichého okeánu a domů, čímž podal důkaz, že jest možná cesta sv., ale že jest také nepraktická. Když za přezimování nepřicházely o Nordenskjöldovi žádné zprávy, Sibirjakov vystrojil loď »A.&nbsp;E. Nordenskjöld«, jež však v Japanském moři se porouchala, a potom J.&nbsp;G. {{Prostrkaně|Bennet}}, vlastník světového listu amer. »New York Herald«, koupil loď již ve vodách polárních osvědčenou, »Pandora«, a pode jménem »Jeanette« s kap. G.&nbsp;W. {{Prostrkaně|De Longem}} v čele poslal ji vyhledat Nordenskjölda. Ze San Franciska r.&nbsp;1879 vypluto do zál. Koljučinského. Tam zvěděl De Long o odplutí Nordenskjöldově, proto se dal směrem k sev., ale u ostr. Herald zamrzla loď a hnána nejvíce na sz., při čemž také objeveny osamělé ostr. Jeanette a Henriette. Ale loď neodolala tlaku ledu a r.&nbsp;1881 se ponořila. Mužstvo hledělo se zachrániti k ústí Leny. Po cestě objeven ještě ostrov Bennetův. Ale nedostali se ani všichni na pobřeží k ústí Leny, a z těch, kdo se tam dostali, také mnozí zahynuli. K vyhledání zmizelých poslán od Spojených Obcí kap. {{Prostrkaně|Hooper}}, potom {{Prostrkaně|Berry}}, jenž úžinou Beringovou vjel do moře Polárního a znova konstatoval ostrovní povahu země Wrangelovy. Výsledek všeho byl, že nalezena mrtvola De Longeva i jiných druhů. Novým mezníkem v dějinách objevů severních jest založení spolku pro '''p. v.''' r.&nbsp;1874 v Brémách. Rok potom, r.&nbsp;1875, Weyprecht v Štýrském Hradci navrhl systematické pozorování v krajích polárních. Na sjezdu geografickém v Hamburce, Berně a Petrohradě usneseno postaviti co možná mnoho pozorovacích stanic kolem pólu a tak 11&nbsp;států postavilo 15&nbsp;stanic a mimo to ještě 34&nbsp;observatoří mimo končiny polární, jež měly každou hodinu konati pozorování a činiti záznamy. Plán ten proveden r.&nbsp;1882—83. Rakousko mělo svou stanici na ostr. Jan Mayenu. Spojené Obce postavily stanici v zátoce Lady Franklinovy, jejímž vůdcem ustanoven A.&nbsp;W. {{Prostrkaně|Greely}}. Jeho druhy byli tam Lockwood a Brainard. Lockwood prozkoumal při tom sev. Grónsko a dostal se až k 83° 30½′ s.&nbsp;š., nejsev. bodu před Nansenem, Greely zkoumal zemi Grinnellovu, kdež objevil záliv po něm pojmenovaný. Zatím však zásob ubývalo a žádná výprava pomocná se tam pro překážky ledu dostali nemohla. Proto účastníci ubírali se k jihu a tam je potom až r.&nbsp;1884 přijala loď. Výzkum Grónska dál se potom také s podporou vlády dánské; tak {{Prostrkaně|Steenstrup, Helland, Jensen, Kornerup, Hammer, Holm, Groth, Ryder}}, jenž prozkoumal fjord Scoresbyho r.&nbsp;1891—92. Také nitro Grónska již dávno zajímalo cestovatele, ona »arktická Sahara«, jak je nazývá Nordenskjöld. On sám podnikl tam 2&nbsp;cesty, částečně také {{Prostrkaně|Peary a Maigaard}}. Nordenskjöld hájil mínění, že nitro Grónska není pokryto ledem, že jenom okraj jest ledový, ale mínění to bylo úplně vyvráceno cestou norského zoologa {{Prostrkaně|Fridtjofa Nansena}} r.&nbsp;1888, jenž se Sverdrupem podél 65° s.&nbsp;š. od východního pobřeží pustil se na západ, kdežto dřívější pokusy dály se ode břehu západního. Původně mínili doraziti do Christianshavnu, ale potom změnili směr na Godhavn. Za 40&nbsp;dní urazili cestu 560&nbsp;''km'', ve výši až 2720&nbsp;''m''. Potom vyslala něm. společnost 2&nbsp;výpravy ke zkoumání ledovců do Grónska, do fjordu Umanak, r.&nbsp;1891 a 1892—1893, jíž se účastnili {{Prostrkaně|Erick von Drygalski, Baschin, Vanhöffen a Stade}}. Podobný přechod jako Nansen, jenom že mnohem jižněji, vykonal Dán {{Prostrkaně|Garde}}, ve 12&nbsp;dnech uraziv dráhu 280&nbsp;''km''. Za poznání sev. Grónska děkujeme nejvíce {{Prostrkaně|Pearyovi}}. On konečně dokázal, že Grónsko jest ostrov a že sund Hayesův není průlivem, nýbrž jenom zálivem, že tedy země Ellesmerova a Grinnellova spolu souvisí. Sáňkové výpravy Pearyovy v l. 1891—92, 1895 a v posledních letech náležejí k nejdůležitějším ze všech polárních vůbec. Na poslední své výpravě (1898—1902) dosáhl v dubnu 1902 ve směru od mysu Hecla (na sev. země Grantovy) k severu 84° 17′, nejsev. to bodu, k němuž člověk na americké straně Arktidy dospěl. V stejnou dobu s Pearym, 24.&nbsp;čna 1898, vydal se k severu touž cestou {{Prostrkaně|Sverdrup}} na lodi »Fram«, aby doplnil výzkumy Nansenovy se strany americké. Chtěl prozkoumati moře Lincolnovo a potom objeti Grónsko a dostati se na východní břehy jeho a vyplniti mezeru dosavadní mezi zátokou Independence a mysem Bismarckovým. Jenom že byl nucen přezimovati již na mysu Sabine na vých. břehu země Ellesmerovy, při čemž podnikal mnohé cesty na zemi Ellesmerovu a Grinnellovu. R.&nbsp;1899 veplul do průlivu Jonesova a přezimoval tam na jižním břehu země Ellesmerovy na 76° 29′ s.&nbsp;š., 84° 25′ z.&nbsp;d. Odtud pronikl na jaře r.&nbsp;1900 Sverdrup po záp. pobřeží země Ellesmerovy k 81° s.&nbsp;š., kdežto jiní členové jeho výpravy Isaachsen a Hassel objevili dále v záp. na 98° z.&nbsp;d. novou zemi a rozvětvený systém fjordů. V té době loď výpravy byla ohrožena ohněm, jenž však na štěstí byl uhašen. R.&nbsp;1900—1901 loď přezimovala na 76° 48′ s.&nbsp;š., 89° z.&nbsp;d. Na jaře r.&nbsp;1901 Sverdrup dosáhl 80° 30′ s.&nbsp;š., kdežto Isaachsen cestoval dále k západu. V létě r.&nbsp;1901 prozkoumáno ve člunech pobřeží v. North Devon. Na jaře r.&nbsp;1902 Sverdrup pokusil se dosáhnouti na zemi Grinnellově nejzazšího bodu Aldrichova, člena výpravy Naresovy z r.&nbsp;1876, nedostal se však než na 81° 37′ s.&nbsp;š. Na jiné sáňkové výpravě došlo se až na Beechey Island, proslulý z výpravy Franklinovy. V srpnu r.&nbsp;1902 konečně loď mohla nastoupiti zpáteční cestu. Výpravou Sverdrupovou vyplněna byla veliká mezera mezi ostrovy Parryovými a zemi Grinnellovou, tak že ji dlužno čítati k nejúspěšnějším. Také {{Prostrkaně|Amdrup}} pokoušel se prozkoumati pobřeží vých. Grónska mezi zálivem Scoresbyovým a nově založenou missionářskou stanicí Angmagsalik, což se mu skutečně podařilo na výpravě druhé. Napřed udělal si tam skladiště potravin r.&nbsp;1899 a potom r.&nbsp;1900 jednak po člunu, jednak po ledě prozkoumal pobřeží a nazval je zemí Kristiána&nbsp;IX. Vrátil se 4.&nbsp;října r.&nbsp;1900. Zároveň r.&nbsp;1899 odebral se do fjordu cís. Frant. Josefa {{Prostrkaně|Nathorst}}, aby tam pátral po výpravě Andréeově. Po té tam ovšem žádné stopy nenalezl, ale za to opravil dobře mapu fjordu a výšku hory Petermannovy (z udání Payerova 3500&nbsp;''m'' na 2500—2800&nbsp;''m''). Také moře samo u Grónska bylo předmětem důkladného zkoumání. Tak norskou výpravou k prozkoumání Ledového moře severního pod vůdcem meteorologem {{Prostrkaně|Mohnem}}, kdež měl také Nansen účasť, konstatován směr proudu Golfového, potom zkoumala tu dánská loď »Ingolf« pod vůdcem C. {{Prostrkaně|Wandelem}} r.&nbsp;1895. Na Islandě pokračoval ve výzkumech, započatých {{Prostrkaně|Thoroddsenem}}, r.&nbsp;1895 {{Prostrkaně|Cahnheim a Grossmann}}, potom r.&nbsp;1899 švédská výprava »Diana«. Téhož roku odebral se tam též {{Prostrkaně|Paulsen}}, ředitel dán. meteorog. ústavu k pozorování polár. světla a jeho spojení s výjevy magnetickými. Po cestě Heuglinově na Špicberky prozkoumali země severových. {{Prostrkaně|Leigh Smith}}, potom r.&nbsp;1889 {{Prostrkaně|W.&nbsp; Kükenthal a A.&nbsp;Walter}}, kteří dokázali, že země krále Karla jest mnohem menší, než se domníváno. R.&nbsp;1890 konal tam, v Isfjordu, geologická pozorování švédský státní geolog G.&nbsp;{{Prostrkaně|de Geer}}. R.&nbsp;1892 přistali tam členové franc. výpravy »La Manche«, {{Prostrkaně|Charles Rabot a Bienaimé}}, navštívivše ostrov Jan Mayen, po rak. výpravě nikým dosavad nenavštívený. V l.&nbsp;1894—95, po nezdařeném pokusu Wellmannově, pozoroval tam ledovce Nor {{Prostrkaně|Eckroll}}. R.&nbsp;1896 a 1897 prošel Špicberky Angličan {{Prostrkaně|Conway}}. Téhož r.&nbsp;1897 také Angličan {{Prostrkaně|Pike}} obeplul zemi krále Karla a dokázal její ostrovní povahu. R.&nbsp;1898 švédská výprava s vůdcem {{Prostrkaně|Nathorstem}} přistala na záp. pobřeží, obeplula celý archipel a znova tam mapováno, r.&nbsp;1899 pak konal tam hydrografická pozorování kníže {{Prostrkaně|Albert}}&nbsp;I. {{Prostrkaně|Monacký}}, v l.&nbsp;1899, 1900 a 1901 byly tam {{Prostrkaně|výpravy ruská a švédská k měření stupňů}}. Výpravy tyto potkaly se se žádoucím výsledkem. Zemi cís. Frant. Josefa po Smithovi prozkoumal {{Prostrkaně|Nansen}}, potom princ Ludvík {{Prostrkaně|Amadeus Savojský, vévoda abruzský}}, jenž r.&nbsp;1900 na lodi »Stella Polare« s mnohými obtížemi dostal se až na zemi prince Rudolfa a tam zakotvil v zálivě Teplickém. Ač mohl, nevydal se ještě dále, poněvadž nikde neviděl zemi a na širém moři přezimovali nechtěl. Hned 19.&nbsp;ún. podniknuta cesta na saních, ale pro zimu až −52°&nbsp;C upuštěno od ní. Za to na výpravě, podniknuté 11.&nbsp;břez., {{Prostrkaně|Cagni}} dosáhl až 86° 33′ 49″ s.&nbsp;š., nejsev. bodu dosavad. Tři muži z té výpravy nevrátili se k lodi a na vyhledání jich vyslána loď »Capella«, jež však o nich žádné zprávy nedostala. Při tom zjištěno, že Fligely leží o něco jižněji, než jak byl nakreslil Nansen, dále zjištěno, že není žádné země Petermannovy, jak již Nansen sám byl tušil, a že země Rudolfova jest jenom ostrov. K dokonalému seznání archipelu toho přispěla nám tříletá výprava s vůdcem Fr. G. {{Prostrkaně|Jacksonem}} v letech 1894—96, jenž zjistil rozlohu země té a shledal, že to jsou jenom samé ostrovy, úzkými průlivy oddělené. S Nansenem a geologem Köttlitzem konána tam zkoumání geologická. Dvě massy země, které tam byl Payer pozoroval, rozplynuly se ve skupinu nejméně 60&nbsp;ostrovů, rozdělených kanály ve 3&nbsp;skupiny. Zkoumáním pobřeží sibiřského zabýval se Dr. {{Prostrkaně|Bunge}} na řece Leně, a při něm měl Toll práce geologické. Dne 6.&nbsp;kv. 1886 dostali se na ostrov Ljachovský, kdež se rozdělili: Bunge zůstal zde, Toll šel dále na ostr. Kotelný a Novou Sibiř. R.&nbsp;1892 pak vydal se tam Toll po druhé. Vyplul z Petrohradu do Jakutska, odtud po řece Janě. Potom dal se na ostrov Kotelný, Ljachovský, kdež zakládal pro Nansena skladiště potravní, pak se pustil na západ, k probadání oblasti anabarské, cestou, kterou před nim dosud žádný nešel, krajem nad míru studeným. 27.&nbsp;list. už zase byli v Petrohradě. 21.&nbsp;čna 1900 vyplula »{{Prostrkaně|Zarja}}« z Petrohradu a v Bergenu vsedl na ni Toll. Tím nastává třetí jeho výprava. V Christianii Nansen dal mu mnoho dobrých rad. Zásoben psy, 7.&nbsp;srpna dostihl průlivu Jugorského, kterým proplul do moře Karského. Na záp. pobřeží poloostr. Tajmyrského objevil nový fjord, který nazval Middendorfovým. Přezimoval blízko Tajmyrsundu. Po cestě bylo mu stále opravovati mapy. Dostal se až na ostr. Novosibiřské a spatřil i ostrov Bennetův, jenom že led mu bránil v další cestě, byl nucen vrátiti se a mínil zimu 1901—02 ztráviti na ostrově Kotelném. Další jeho cesta měla býti na zemi Sannikovu a potom, jako kdysi »Vega«, úžinou Beringovou do Tichomoří, ale otázka finanční rozhodla jinak. Dne 14.&nbsp;října 1900 odebral se z Petrohradu {{Prostrkaně|Volosović}} přes Irkutsk do Verchojanska, k ústí ř. Jany. Tam odtud chce na ostr. Nová Sibiř a Kotelný. Jeho společníkem jest N.&nbsp;Orlov. Na Nové Sibiři zřídil skladiště pro Tolla, s nímž se také šťastně setkal. Nejnovější období polárních výprav je to, které má spojovati pozorování fysik. s novými výzkumy. Jaksi prvním v tom oboru jest nám {{Prostrkaně|Frit. Nansen}}. Jiná výprava, na kterou millionář americký Ziegler věnoval 1&nbsp;mill. dollarů, měla za účel dosáhnouti pólu. {{Prostrkaně|Baldwin}}, vůdce její, měl jíti na zemi Frant. Josefa a odtud na saních k severu a potom zpět na Grónsko, kamž měla připlouti loď »Magdalena«. Vydal se na cestu v čci 1901. Baldwin vrátil se v létě 1902 bez zvláštních výsledků. Jiný způsob dosíci pólu jest {{Prostrkaně|plavba ballonem}}. V tom směru již r.&nbsp;1896 chtěl učiniti pokus Američan {{Prostrkaně|Cheyne}}, jenž sestrojil 3&nbsp;ballony, z nichž každý mimo osobu mohl nésti ještě nějaké břemeno; ale nedošel souhlasu, tak jako plán {{Prostrkaně|Tysona}}, z několika míst vyslati k pólu ballony. Nejnověji plán takový chtěl provésti S.&nbsp;A. {{Prostrkaně|Andrée}}. Učiniv podobné pokusy do Čuchonska s ballonem, vypravil se na Špicberky, tam v domku zvláště k tomu zřízeném ballon naplněn. Aby pak byl udržován v mírné výšce, as 200&nbsp;''m'', měl vlečná lana. Také počítáno na unikání plynu. R.&nbsp;1897, 11.&nbsp;čce, ballon vystoupil a dodnes o něm nevíme. Jenom jeden poštovní holub chycen, pak v květnu 1899 nalezena na sev. pobřeží Islandu boje a 31.&nbsp;srp. 1900 v sev. Norsku druhá a ještě potom 3 jiné, mezi nimi i boje polární, která měla býti vyhozena až při přechodu pólu, jenom že všecky prázdné. Můžeme souditi, že ballon byl hnán k sev. Grónsku, potom zase k severu, odkudž zahnán zpět. Dnes jest nepochybno, že Andrée zahynul, třeba sám pravil na VI. kongr. geogr.: »Díváte se na mne všichni jako na mrtvolu, ale já se jistě vrátím.« Zahynul asi brzy po svém vzletu. K jeho vyhledání poslán {{Prostrkaně|Nathorst}} do vých. Grónska, potom r.&nbsp;1898 {{Prostrkaně|Stadling}} do severní Sibiře. Jiný pokus měl býti pomocí drtiče ledu »Jermaku«, jak ho navrhoval ruský admirál {{Prostrkaně|Makarov}}; ale neosvědčil se dosud zcela a vyžaduje další úpravy. Zajímavý jest také pokus, {{Prostrkaně|dostati se k pólu člunem podmořským}}. Člun může se ponořiti, a když jest moře otevřené, může se zase vznésti na hladinu. Původcem jeho jest dr. Hermann {{Prostrkaně|Anschütz-Kämpfe}}; odborníci nevyslovili se o tom ještě. Opět jest zamýšlena výprava na jaře r.&nbsp;1903, {{Prostrkaně|Amundsenova}}, jež má určiti magnetický pól, zda to jest jenom jeden bod, kde stojí jehla inklinační kolmo, či to jest celá plocha. Loď jeho »Gjöa« jest jenom malá a účastníků jenom 7. Východisko má býti západní Grónsko. R.&nbsp;1905 míní již zase býti doma. {{Prostrkaně|Literatura}} udána jest u Chavanne, Karpf, Le Monnier, Die Literatur über die Polar-Regionen der Erde (Víd., 1878). Z hlavních spisů možno uvésti aspoň: Peschel, Geschichte der Erdkunde (2.&nbsp;vyd. Mnichov, 1877); Hellwald, Im ewigen Eis. Geschichte der Nordpolarfahrten (Štutgart, 1880); Löwenberg, Die Entdeckungs- und Forschungsreisen in den beiden Polarzonen (Praha a Lip., 1886); A.&nbsp;E. Nordenskjöld, Plavba Vegy kolem Asie a Evropy (ze švéd. přeložil V. E. Mourek; Praha, 1882); Sir J.&nbsp;Barrow, Chronological history of voyages into the arctic regions (2.&nbsp;vyd. Lond., 1846); D.&nbsp;Murray Smith, Arctic expeditions from British and foreign shores, 1875—77 (3&nbsp;sv.); Greely, Handbook of arctic discoveries (New York, 1896); L.&nbsp;Hugues, Le esplorazioni polari nel secolo XIX. (Milán, 1901); Dr. Kurt Hassert, Die Polarforschung (Lip., 1902); Sievers-Kükenthal, Australien, Ozeanien und Polarländer (t., 1892). Ostatně srv. životopisy zkoumatelů v tomto Slovníku Naučném. {{Prostrkaně|Výpravy k jižnímu pólu.}} První, jenž překročil polární kruh, byl {{Prostrkaně|James Cook}}, který zatlačil »terra australis« až k 60° j.&nbsp;š. a dokázal, že na jižní polokouli převládá voda, ne pevnina. Po něm teprve až v XIX. stol. '''p. v.''' zase uvedeny v život a mají také vědečtější ráz. Roku 1808 {{Prostrkaně|James Lindsay a Thomas Hopper}} spatřili ostrovy Bouvetovy a r.&nbsp;1819 {{Prostrkaně|William Smith}} objevil Nové Shetlandy a spolu s {{Prostrkaně|Bransfieldem}} některé ostrovy v archipelu, nyní Gherritzovým zvaném. Že pak byly tyto kraje bohaty tuleni, hrnulo se tam mnoho lovců, z nichž někteří také obohatili naše vědomosti novými objevy: {{Prostrkaně|James Weddell, Walker, Powell}}, Američan {{Prostrkaně|Palmer, Pendleton}}, a tak objeveny Jižní Orkneje a země Palmerova. Také ruská vláda, jež tolik byla činna na severu, poslala sem výpravu, po Cookovi zase první větší vůbec, svůdcem F.&nbsp;G. {{Prostrkaně|Bellingshausenem}} r.&nbsp;1819. Tento byl vyslán carem Alexandrem&nbsp;I., a vlastně první objevil zemi antarktickou, za polárním kruhem, zemi Alexandra&nbsp;I. Mimo to na své cestě kolem pólu objevil ostrov Petra&nbsp;I. Cestě Američana {{Prostrkaně|Morella}} r.&nbsp;1823, jenž od ostr. Kerguelenových plul prvý podél 69° j.&nbsp;š. na západ, nepřikládá se dnes víry, za to stal se objev jiný. Byl to lovec tuleňů {{Prostrkaně|James Weddell}}, jenž z již. Orknejí dostal se na jih až k 74° 15′ j.&nbsp;š. a všude měl volné moře, jenom že pro porouchání lodi musil se vrátiti. Tím zároveň učiněna mezera v souvislém jižním kontinentě. Roku 1830—32 londýnská firma Enderby vystrojila výpravu s vůdcem {{Prostrkaně|Johnem Biscoem}}, jenž hledal ostrov Aurora a pluje z ostr. Falklandských směrem vých. objevil zemi Enderbyovu a z množství ptactva stále po cestě se vyskytujícího soudil na blízkost země. Druhý rok pak objevil ostr. Adelaide, jenž jest jenom jedním z celé skupiny ostr. zvaných Biscoeovými, a za ním zemi vysokou, zvanou Grahamovou. Roku 1833 pak {{Prostrkaně|Kemp}} objevil na v. od země Enderbyovy jinou čásť země, jež nazvána po něm. Posledním objevem z řady těch, které jenom náhodou způsobeny, majíce příčinu jenom v bohatém lovu, jsou {{Prostrkaně|ostrovy Ballenovy}}. V l. 1838—43 vyslány 3 vědecké výpravy: výpravu sev.-amer. vedl {{Prostrkaně|Wilkes}}, franc. {{Prostrkaně|Dumont d’Urville}} s loďmi »Astrolabe« a »Zelée« a anglickou {{Prostrkaně|James Cl. Ross}} s loďmi »Erebus« a »Terror«. {{Prostrkaně|Dumont d’Urville}} maje pátrati, zda jest nějaké spojení mezi zemí Alexandra&nbsp;I. a Grahamovou, objevil při tom zemi Ludvíka Filipa a zemi Adélie a Clarie. Více vykonal {{Prostrkaně|Wilkes}}. Napřed viděna země od ostrova Petra&nbsp;I. na západ a potom druhým rokem sledováno pobřeží pevniny antarktické, v délce asi 400&nbsp;mil od 157° od zátoky, kterou nazval Peakock a Hudson později Disapointment. Potom plul na západ, buď blízko okraje ledu, tak že mohl dále do nitra pozorovati hory, nebo dále a jenom z dálky rozpoznával hory, kolem země Adélie, Clarie a tam, kde potom země obrací se na jih, u mysu Carr, dále North High, Totten High (tam kde Balleny viděl před tím svoji zemi Sabrine), Buddova země a konečně Knox High a poslední Termination, celkem pobřeží asi 2300&nbsp;''km'' dlouhé. Největších úspěchů však dosáhla tam výprava angl. s {{Prostrkaně|Jam. Cl. Rossem}}, jenž již na severu nabyl mnohých zkušeností a získal si mnohé zásluhy. Vypravil se r.&nbsp;1839 na Tasmánii, tam zřízena pozorovací stanice, a potom se dal na jih, stále hledaje magnetický pól, řídě se tím, jak vypočítal Gauss jeho polohu. Spatřil na 70° j.&nbsp;š. zemi a na ní vysokou horu, Mt. Sabine, asi 3000&nbsp;''m'', a potom, pozoruje jehlu magnetickou, mínil, že objede tu zemi a dostihne pólu. Viděl tam potom Mt. Melbourne, na zemi Victoria, a proti ní řadu ostrůvkův; ale zemi objeti nemohl a jeho naděje, že najde pól, jako ho objevil na severu, zklamala, ač jehla inklinační ukazovala již 89°. Na 78° 10′ j.&nbsp;š. ledová stěna jim zastavila cestu a přes ni jenom stěží bylo viděti dále do nitra země hory Parryho. Proniknouti touto stěnou ledovou ani obejíti ji nebylo možno. Tam ke svému velikému podivení viděli zasněženou horu, soptící Mt. Erebus, 3770&nbsp;''m'', a menší, vyhaslou, Terror. Roku 1841 již nebyl tak šťasten, aby prorazil ledem, a jenom ještě roku následujícího objevil zemi Joinvilleovu, jejíž ostrovní povahu dobře poznal. Mnohá pozorování máme jenom od něho, on nám také dokázal, že tam žijí korály. Po Rossovi máme jenom menší výpravy. Tak r.&nbsp;1842 Američana {{Prostrkaně|Williama G. Smiley}}, jenž dokázal, že země Palmerova jest jenom ostrovem, nezdařený pokus »Pagody« pod kap. {{Prostrkaně|Moorem}} r.&nbsp;1845, konati pozorování magnetická na zemi Enderbyově, a před tím již také kap. {{Prostrkaně|Dougherty}} objevil ostrovy téhož jména. Také objeveny ostrovy Macdonaldovy od Hearda, a po 20&nbsp;letech zase r.&nbsp;1873—74 hamb. kapitán Ed. {{Prostrkaně|Dallmann}} potvrdil ostrovní povahu země Palmerovy. Výprava »Challenger« zkoumala jenom hloubky mořské a život mořský, a co dnes víme o živočiších v moři antarktickém, máme většinou jenom od té výpravy. Pohybovala se mezi zemí Kempovou a udávanou zemí Termination, kde tušil Neumayer nejsnazší proniknutí k pólu, ale země Termination tam nespatřila, ač byla na 64° j.&nbsp;š. Zase uplynulo 20&nbsp;let, a nedostatek vydatného lovu v sever. končinách přivábil četné lovce na jih. Tak r.&nbsp;1892 tam křižovaly »Balaena« a »Active« s vůdci: {{Prostrkaně|Will. S. Brucem}}, přírodozpytcem, a Charlesem W. {{Prostrkaně|Donaldem}}. Očekávaná velryba tam nenalezena. Objeveny některé menší ostrovy a potom hlavně zkoumání moře jsou nám vítána. Jiná podobná výprava vystrojená hambur. společ. »Oceana« pod norským kapitánem {{Prostrkaně|Larsenem}} r.&nbsp;1893 na lodi »Jason« objevila v. pobřeží země Grahamovy a nazvala je zemí krále Oskara&nbsp;II. Až k 68° j.&nbsp;š. a dále viděla volné moře, řadu ostrůvků mezi zemí Ludv. Filipa a zemí krále Oskara, mezi nimi také některé vulkanické, ale tuleňů tam nenalezla. Loď »Hertha« s kap. {{Prostrkaně|Evensenem}} byla až u země Alexandra&nbsp;I., ale viděn jenom led pokrývající nitro země Grahamovy a dále až k zemi Alexandra&nbsp;I. Výzkum J. Cl. {{Prostrkaně|Rossa}} z části opakovala r.&nbsp;1894—95 výprava na lodi »Antarctic« s kap. {{Prostrkaně|Kristensenem}} a jí se účastnil přírodozpytec Carsten E. {{Prostrkaně|Borchgrevink}} jenom jako obyčejný námořník. Z Melbournu dali se k jihu; u ostr. Macquarie spatřena polární záře. Potom pluli kolem mysu Adare na zemi Sabinově, a trochu jižněji u ostrůvku Possession zakotveno, poprvé na antarktické zemi a tam Borchgrevink učinil sbírky jak nerostů, tak rostlin. Poněvadž však loď měla za účel chytati velryby, obrátila se, žádných nevidouc, ač bylo možno plouti dále. To jest vada většiny výprav, které měly účel jenom obchodní, a proto Neumayer víc a více snažil se o vědeckou výpravu do Antarktidy, až se mu podařilo na 11.&nbsp;sjezdě geografů německých v Brémách r.&nbsp;1895 založiti německou kommissi pro prozkoumání polárních končin jižních. Zatím r.&nbsp;1897 vypravila se z Ostende belgická výprava na lodi »Belgica«, jíž velel {{Prostrkaně|Adrien de Gerlache}}. Z Ohňové země dal se na jih t. zv. archipelem Dirck Gherritzovým, proplul úžinou Bransfieldovou, potom úžinou na východ od země Palmerovy, směrem západním k Zemi Alexandra&nbsp;I., kdež loď zamrzla a nucena přezimovati. Nových výzkumů neučiněno, za to však jsou pozorování meteorologická velmi cenná, neboř jsou to vůbec první pozorování antarktická, konaná v zimě. Také jest to první přezimování v končinách antarktických. Z hloubek lze souditi, že na blízku jest země, a z měření konaných severně archipelu Dirck Gherritzova vysvítá, že Amerika pokračuje jižní částí k východu, ne přímo na jih ze země Ohňové k zemi Grahamově. Sotva že se »Belgica« vrátila, {{Prostrkaně|Borchgrevink}} vypravil se znovu 23.&nbsp;srpna 1898 na parníku »Southern Cross«, vystrojeném G.&nbsp;Newnesem. Jest to prvá výprava, která na pevnině antarktické přezimovala na m. Adare. Loď tam výpravu dovezla a potom se vrátila do Australie. Zima byla tam strašná a zamýšlené cesty po saních také nebylo možno konati, poněvadž led byl na povrchu rozpukán. Magnetického pólu ovšem nedostiženo. Na lodi a na saních potom přece dosaženo nejjižnějšího bodu 78° 50′ j.&nbsp;š., tedy o 35' dále než Ross. Roku 1898 vyplul něm. parník »Valdivia« pod vedením zoologa prof. {{Prostrkaně|Chuna}} pro výzkum hlubin mořských přes ostrov Bouvetův, o němž již vůbec pochybováno, zda existuje. Výprava pokračujíc směrem k zemi Enderbyově s úžasem měřila hloubky kolem 5000&nbsp;''m'', nikdy ne pod 4000&nbsp;''m'' a tím dokázáno i v jihu hluboké moře, tak jako je dokázal Nansen na severu. Konečně uskutečnil se plán Neumayerův, vyslati vědeckou výpravu na jih od ostrovů Kerguelenoyých, kde předpokládá teplý proud. V kommissi pro výzkum jižních polárních zemí usneseno 3.&nbsp;květ. 1898 v Gotinkách vyslati tam výpravu. Potřebný náklad povolen, vůdcem pak ustanoven E.&nbsp;{{Prostrkaně|Drygalski}}, známý výzkumy svými na Grónsku. Výprava má zkoumati indicko-atlant. stranu Antarktidy. Také ballon tam vzat. Výprava odplula 11.&nbsp;říj. 1901 z Kielu na parníku »Gauss« a trochu se opozdivši cestou, přistala na ostr. Kerguelenových, kde již loď »Tanglin« zřídila stanici pozorovací a odplula dále k jihu na zemi Termination. Tam se má zříditi hlavní stanice pozorovací a má se hleděti také proniknouti k pólu. Zároveň také vyplula anglická loď »Discovery«, aby na zemi Viktoria u vulkánu Erebus vysadila mužstvo, jež má prozkoumati ledové poměry tamní a vůbec tichomořskou čásť Antarktidy. Vůdcem výpravy jest {{Prostrkaně|Scott}}, jemuž úplně ponecháno na vůli, zda v končinách těch má se přezimovati. Proti zemi Adélie, na 62° j.&nbsp;š., měřeny hloubky až 4200&nbsp;''m''. Výprava dospěla až na ostrovy Macquarie. Švédská výprava pod vedením O.&nbsp;{{Prostrkaně|Nordenskjölda}}, synovce známého cestovatele, na lodi »Antarctic« měla plouti na zemi krále Oskara&nbsp;II., a nebude-li moci tam proniknouti, má se dáti do moře Weddellova. Nordenskjöld dospěl 31.&nbsp;pros. 1901 na ostr. Falklandské, kdež si musil opatřovati nové psy, a 11.&nbsp;led. 1902 dostal se na ostr. Shetlandské. Tam z hloubek mořských vytaženo neobyčejné množství ryb. Od ostr. Shetlandských obrátil se přímo k jihu, na vých. pobřeží země Grahamovy a tu dokázal, že země Ludvíka Filipa není samostatným ostrovem, ale že patrně souvisí se zemí Grahamovou. Dále k jihu nemohl se dostati. Na východě od země Grahamovy měřeny značné hloubky až 4000&nbsp;''m''. Přezimuje nyní záp. od C.&nbsp;Seymouru, na západ, pobřeží Snow Landu. Loď odplula na zemi Ohňovou, Nordenskjöld hodlá proniknouti dále k jihu po saních. {{Prostrkaně|Literatura:}} Wilkes, Narrative of the United States Expedition (Filad., 1845); James C.&nbsp;Ross, A voyage of discovery and research in the southern and antarctic regions 1839 by 1843 (Lond., 1847); G.&nbsp;Neumayer, Die Erforschung des Süd-Polar-Gebietes (Berl., 1872); Die internationale Polarforschung. Die deutschen Expeditionen und ihre Ergebnisse, vydal G.&nbsp;Neumayer (Berl., 1891, 2&nbsp;sv.); G.&nbsp;Gerland, Ueber Ziele und Erfolge der Polarforschung (Štrasburk, 1897); Dr. Karl Fricker, Antarktis (Berl., 1898); Neumayer, Auf zum Südpol! (Berl., 1901). ''[[Autor:Václav Nový|Nový.]]'' {{Konec formy}} b1n23xxcnw8gtjaqxdrmraofpqwzx35 0 97765 334276 333755 2026-07-03T10:56:38Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334276 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | AUTOR = Alois Jirásek | TITUL = Z různých dob/III. | PŘEDCHOZÍ = V temnu | ČÁST = U domácího prahu | DALŠÍ = Mudrcové }} {{Textinfo | TITULEK = U domácího prahu | AUTOR = [[Autor:Alois Jirásek|Alois Jirásek]] | ZDROJ = JIRÁSEK, Alois. ''Z různých dob III.'', Praha: J. Otto, 1925. 308 s. S. 212–265. | ONLINE = {{Kramerius|mzk|2af859c0-ce1a-11e7-80e7-5ef3fc9bb22f|Moravská zemská knihovna}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} „Starý Fric“, „Veliký, Jediný“, dobře znal cestu do království Českého, jež byl už tolikráte navštívil. Léta 1778 v měsíci červenci přišel znova, veda s sebou jako vždy velikou, hrabivou armádu, kterouž donutiti chtěl císařovnu a královnu Marii Terezii, aby upustila od dědictví bavorského, k němuž se hlásila. — Dne 4. svrchu psaného měsíce hemžila se návrší pod starým hradem Homolí na hranicích českokladských přečetným vojskem tohoto výbojného válečníka. Dne následujícího, hned záhy z rána, ujelo z Náchoda oddělení císařských husarů ke Skalici, aby nebylo zaskočeno a zajato. Husaři odjeli, husaři přijeli. Bylo zrovna o hrubé, sám děkan měl velkou. — Lidí však tentokráte bylo málo, poněvadž každý s bázní a třesením očekával doma krutého hosta; jakmile na dlažbě zazvučel dusot přečetných kopyt koňských, jakmile břeskné troubení nepřátel poprvé se rozlehlo, rozprchli se i ti z kostela, co Boha tam za pomoc prosili. Vyběhli a spatřili pověstné vojáky, zelené husary s vysokými kalpaky, z nichž červené pytlíky až přes ramena vojákům splývaly. Za husary přišla pěchota v těsných, nesčetných řadách a různá oddělení v různých uniformách. Na konci pak armádního sboru všelijaká chasa, markytáni, markytánky, překupníci, vojačky a všeliké jiné osoby příšerného zaměstnání a řemesla, jakých tehdy při vojsku vůbec a při Fridrichově zvláště mnoho bývalo. Nešli bojovat, ale obírat, ne hájit, ale loupit: šli prodávat, lacino, nebo jen za pět prstů kupovat. Pruské vojsko táhlo městem dále, i král zastavil se tu jen na chvíli. Od Náchoda i staroslavného Dobenína, kdež severní sbor stál, chráně spojení s Kladskem, až ku Vlčkovicům, rozložil Fridrich II. sto tisíc mužů. Avšak tentokráte nenašel Čechy otevřené, ale znamenitá, početná armáda císařská postavila se hrabivým Prusům v cestu, rozložena jsouc dlouhou čarou od Vrchlabí až po Opočno. Vrchní velení měl maršálek Lascy, stan císaře Josefa II. byl ve Smiřicích. Že císařští byli dobře rozloženi, neodvážil se na ně Fridrich udeřiti, aniž se mu podařilo z pevných postavení ven je vylákati. Tak obě vojska za delší čas nečinně proti sobě ležela. Jen přední stráže a menší čety bojem se utkávaly, jinak válčeno jen s obilnicemi a sklepy, při čemž úřadníci, měšťané a sedláci nemilosrdně týráni. Zle si vedli Prusové v království Českém a to tím spíše, že král sám to trpěl a tomu nepřekážel. „Ať pocítí, že mají nepřítele v zemi!“ pravil, když mu doneseno o páchaných ukrutnostech, a vyslal s vojáky vojačky, vyzvědače a šeré ty vlky za vojskem na lup a kořist dychtivě číhající, aby obstarávali pícování a zprávy donášeli. Tolik kronikář. == I. == V pohorské vesničce bylo ticho jak o pravém poledni, ač toto bylo již dávno minulo. Obyvatelů ranami posledních let valně prořídlých ubylo ještě tím, že téměř všichni jonáci a mladší mužové rozprchli se, aby nepadli do rukou pruských verbířů, kteří by je násilně odvedli a do nenáviděného burkušského kabátu připravili. Nikdo nebyl jist — císařské vojsko dosti na blízku, Prusové nedaleko; nad to toulalo se krajinou všeliké podivné čeládky, nejvíce pruské, a těchto lidí bylo se více báti než samých vojáků. Uprostřed vesničky stála velká, dřevěná rychta, starobylé, rozlehlé stavení s doškovou, hřebenatou střechou a prkennou pavlačí. Před rychtou věkovitá lípa rozkládala košatou korunu. Na lavičce kolem mohutného kmene sedávali za lepších časů dudák nebo houslista s některým druhem, hrající tančící chase. V rychtě se dle starých svobod jí udělených šenkovalo: nalevali tam pálenou, ob čas, zvláště o posvícení neb o pouti pivo z panského pivovaru. Teď tam všedního dne nebývalo ani živé duše; jen v neděli odpoledne scházelo se několik sousedů pod lipou, spíše aby tam promlouvali, než popíjeli. Rychtář z rána odešel do města na zámek, starý čeledín s děvečkou byli v lukách, a tak rychtářka zúplna osamotněvši, vyšla si na půdu přehlédnout věci v nejtajnějším úkrytu, neplesnivějí-li nebo neberou-li jinak zkázu. Když všecko jak náleží prozkoumala a srovnavši dobře zase zavřela a pokryla, sestoupila do ratejny a — lekla se. Za stolem u okna seděl muž cizinec, opírající hlavu do dlaně. Neslyšela jej přicházeti, jakoby s nebe spadl. Nebylo divu, že rychtářka se lekla. Cizinec, Bůh ví kdo, jakých úmyslů, snad páše rád to, co by mu čert za zlé neměl. Přivítala jej a než sama se zeptala, požádal o sklenku kořalky, při čemž pozdvihl hlavu, s níž třírohý klobouk nebyl sňal. Potom jala se rychtářka u kamen něco kutiti, neznámého muže úkosem sobě prohlížejíc. S jiným byla by se do hovoru dala, než u přítomnosti muže tohoto vázlo jí slovo nějak v hrdle. Ta opálená, vráskovitá tvář, na kteréž pod pravým okem černalo se veliké, nehezké znamení, ty šedé oči nevábily k hovoru nikterak. Všimla si, že cizinec jako vesničan nevypadá. Pod kloboukem bylo viděti prošedivělé vlasy; cop černou pentlí podvázaný spadal mu na hnědý kabát s mosaznými knoflíky. Dlouhá vesta byla barvy modré, spodky po kolena sahající černé, na nohou měl šedé punčochy a nízké střevíce. Cizinec neměl ani ve hlasu ani v řeči nic vábného. Rychtářce připadalo, jakoby nuceně — jako schválně mluvil. Ptal se na rychtáře a svobodníková nemeškala odpověděti, že na zámek odešel, že jej však čeká každou chvilku. Pak zavedl řeč na koně a selka vyrozuměla, že vede v nich obchod. „0h, u nás není ani nohy; kdo má ještě krávu, zapřáhne tu nebo sebe. Co koní bylo, všichni musili na vojenskou přípřež.“ „Toť císařským?“ „Dříve Prušákům, teď našim.“ „Myslil jsem, že u vás císařští leží —“ „Ó ne, to v sousední vesnici —“ „Ach tak, samí koňáci, viďte?“ „Husaři, je jich plničká ves.“ „To je teď všude. Každý má aspoň dva ” „Kdyby jen dva! Ale pět a více, ba na rychtě jich, jak muž povídal, dvacet —“ „Hm, to mnoho. Ještě štěstí pro vás, že vy jich nemáte.“ „Čekáme je každou chvilku, však beztoho musil muž proto na zámek. Odkud pak vy?“ osmělila se konečně, když byl cizinec opět se zamlčel. „Já? Od Jaroměře — hledám toho husarského obršta — poslali mne sem a teď musím dále —“ Napil se a mlčel. Selka nabývala důvěry. „Je starý Bureš, on, Volšinský, doposud živ?“ Rychtářka obrátila se k cizinci. „Vy ho znáte?“ ptala se udiveně. „Vždyť jezdíval před lety do Jaroměře.” „Ah tak. Je. Šel také s mužem na zámek —“ „Což jeho sestra? Tu jsem také znal.“ „Ta chudák to všelijak přetlouká. Kdyby syna neměla, musila by chodit žebrotou.“ „Což bratr, Volšinský, jí nepomůže?“ „Ten? Ten dá, až čert umře a peklo shoří! A pak nesmí mu sestra ani přes práh!“ „A vede se mu dobře?“ „Má ve všem štěstí a požehnání, on — takový chamčivec!“ Cizinec chtěl se ještě na něco zeptati; v tom zahrčel na dvoře vůz a bylo slyšeti hlasy. „Už jsou tu z louky!“ zvolala rychtářka a vyběhla ven. Cizinec osamotněv vstal a přešel asi dvakráte jizbou, maje hlavu sklopenu. Náhle však přistoupil k otevřenému oknu a vyhlížel jím opatrně ven. Ozvalyť se venku na cestě, kol rychty vedoucí, hlasy, a již také spatřil několik mužů, mezi nimi vysokou, statnou postavu svobodníkovu, vedle něho sehnutého, vychrtlého Bureše, jemuž říkali Volšinský; oba měli hole v rukou, obuv zaprášenu a šátky na krku rozvázány. Ve vsi bylo známo, že se ráno na zámek odebrali, a proto nyní se připojil ku vracejícím, kdo jen trochu pokdy měl. Tak se svobodníkem a konšelem kráčelo několik starších sousedů a ošumělý kantor, a všichni živě rozprávěli o novinách právě donesených. U lípy před rychtou stanuli. Rychtář vyňav z kapsy své kazajky složený papír, podal jej kantorovi. Sousedé dověděli se již cestou nejhlavnějšího obsahu, měli nyní uslyšeti doslovně rozkaz milostivé vrchnosti. Nikdo z nich nevšímal si cizince, jenž velmi opatrně vyhlížeje, bedlivě naslouchal. Učitel jal se zvolna a zřetelně čísti ty kurrentní, divoké klikyháky. „Dle nejvyššího rozkazu J. C. Majestátu podává se magistrátům a právním přednostům popis špionů neb vyzvědačů za tím účelem, aby ten popis nejen všude jak náleží oznámili, anobrž aby také při chytání těch jmenovaných špionů neb vyzvědačů nanejvýše pečlivi byli, neb o nich sem zprávu podali. — Raschin. Josef Posselt, bývalý saský kanonýr, dlouhé postavy a suché tváře, nosí zelený kabát a vestu, často kazajku, popisuje se jako špion a podezřelý člověk. Fr. Eisenbrecher, dlouhé postavy, nosí kníry, který u Lascyho regimentu sloužil. Nosí bílý kaput s červeným výložkem, modrou vestu, bílé, kožené spodky, někdy také černé. S ním chodívá Anna Celerová, nosí kabátek soukenný, plátnem podšívaný, sukni šedivou, mezulánovou, punčochy červené, střevíce černé kalounky svázané, hlavu šátkem zavázanou. Václav Pelyněk, přes čtyřicet let starý, nosí hnědý kabát s mosaznými knoflíky, vestu modrou, spodky černé a punčochy šedivé. Má pod pravým okem černé znamení, dva estropirované či useknuté prsty, na které však ruce, není známo…“ „To jich je!“ zvolal jeden ze sousedů. Volšinský se jen divně usmíval a mrkal očima. Cizinec jak jméno „Pelyněk“ uslyšel, trhl sebou, a než kantor popis dočetl, zmizel od okna. Zatím většina usedla na lávku pod lipou, jen kantor a vychrtlý Volšinský stáli. Rychtář odešel do vnitř. — Když učitel ještě přečetl, že se zapovídá užívati pruských peněz a že ten, kdo by desertera nebo vojenského uprchlíka na místo patřičné dovedl, dvacet čtyry dolary dostane, umlkl; a nyní nastal o tom mnohorozumný, výkladný rozhovor, jakož o pohnutém, zlém čase vůbec. Slunce zapadlo, bylo však dosud světlo. Soused jeden vypravoval, jak Prušáci všude krutě hospodaří, ale že horší než vojáci jsou vojačky. „To rota obchází všude jako ti špioni a zapálí pro nic a za nic a zmizejí pak, jakoby je zem pohltila —“ „Každou noc je vidět nějakou záplavu na nebi.“ V tom vyrazil z rychty svobodník a za ním jeho žena. — „Sousedé, byl tu!“ křičel již na síni. Všichni se k němu udiveně obrátili. „Kdo?“ „Ten špion — ten poslední s tím černým znamením!“ Všichni vyskočili. I Volšinský přestal se usmívati a napjal sluch. V tom opodál na silnici zavznělo pronikavé vykřiknutí ženského hlasu: „Ježíš, Maria! Hoří!“ Rázem zapomněli na vyzvědače a všichni obrátili se tam, odkud hlas zavzněl. Spatřili obstárlou ženu, chatrně oděnou, ana leknutím jako zkamenělá nehnutě na tom místě stála, vztahujíc ruce své směrem tím, kde ze střechy selského stavení sloup bělošedého dýmu se valil. A teď už vyšlehly ohniví jazykové. Žena ta byla stará Kateřina, sestra Volšinského. „Volšinský, u tebe hoří!“ vzkřikl rychtář, ale než dořekl, chvátal konšel odtud. Všichni rozprchli se za ním, jen rychtář zůstal na okamžik a poroučel ulekané, zmatené ženě, co by činiti měla, sám pak pospíchal na místo požáru. Ze všech stavení vybíhali lidé; nastal zmatek a křik. Někteří jali se skrovný majetek svůj vynášeti, jiní letěli k ohni. „Jděte, lidičky, jděte, pomozte! Ach, Volšinský statek vyhoří!“ bědovala Kateřina na silnici. „Co vám už do statku, jděte raději domů!“ „Vaše chalupa je hodně na blízku!“ domluvili jí kolem spěchající sousedé. „Ach, náš statek, Bože, Bože!“ zahořekovala žena poznovu a brala se pokud možná rychle tam, kam všichni chvátali. Zatím den pohasl a nastalo šero. Pro štěstí nehnul se ani větříček, tak že oheň jinam nebyl zanesen. Nedaleko za Volšinským statkem leskl se v rudé záři nevelký rybník, z něhož lidé řadou postavení vodu v konvích i jiných nádobách podávali; než všeliké namáhání neprospívalo. Poněvadž stodola nejdříve chytila, bylo možná vyvésti těch několik kusů dobytka, co Volšinskému ze stáda zbyly, jakož i něco nábytku vynésti. Hospodyně bědovala, jen Volšinský ani nepovzdychl. Rty jeho byly pevně sevřeny, ubledlá tvář zachmuřena. Vrhl se sám několikráte do světnice, ač už střecha nad ní praskajíc jediným plamenem hořela, a vždy tam hodnou chvíli pobyl. Zatím sestra Kateřina, která mu jindy přes práh nesměla, chopila se jeho košilatého kloučka a tulila jej k sobě. Ve tváři její zračil se větší zármutek než v líci vlastního hospodáře, vždyť ve plamenech hynul starý rodný statek, v němž rod její od nepaměti seděl, v němž mládí své, nejlepší věk strávila. Než půlnoc nastala, bylo po ohni. Tam, kde Volšinských starobylý statek stával, trčela očazená, na půl rozvalená podezdívka kamenná, kupily se ohořelé, černé trámy, z nichž dosud se kouřilo. Jinak nepřihodilo se žádné neštěstí. Většina těch, kteří při ohni vypomáhali, sešli se upoceni, začerněni na rychtě, aby se tu občerstvili a porokovali. Oheň byl založen, toť zřejmo, jakož nebylo žádné pochybnosti o tom, kdo tak učinil. Rychtář vypravoval, že vrátiv se ze zámku, dověděl se na dvoře od ženy, jakého tu hosta má. Když pak rychtář do jizby vkročil, byl ptáček ten tam. Dal si jej popsati, a úžas jeho byl nemalý, an popis ten s tím se na vlas shodoval, který byl učitel přečetl. Cizinec vyptával se na Volšinského, u kterého pak oheň vypukl — Kdož by pochyboval! Rychtářka znova o cizinci vypravovala, kantor pak musil poznovu čisti popis: „Má pod pravým okem černé znamení, dva estropirované, čili useknuté prsty, na které však ruce, není známo.“ „Na pravé!“ zvolala rychtářka. „Vím to, jak ode mne sklenku kořalky bral.“ Všem bylo divno, že nikdo toho vyzvědače ve vsi nespatřil, a shodovali se v tom, že je asi ve vsi dobře obeznalý. „Což ve vsi, ale tu u mne!“ prohodil svobodník. „Slyšel jistě ve světnici svůj popis a tu prchl. — Předem nemohl, před dvůr také ne, nebo tam jsme byli se ženou, šel síní, vklouzl do chléva, odtud do kolny a zadními dvířkami na sad, a byl ten tam. Všechny dvéře byly na petlici zamčeny, všechny pak byly zotvírány.“ „Ten se ztratil jako mák v popeli, darmo bychom ho stíhali!“ mínil jeden z přítomných. V tu chvíli vkročil mezi ně konšel Bureš, Volšinský. Byl od hašení a vynášení umazán, šaty tu tam měl roztrhané, zvlhlé vlasy padaly mu do zachmuřeného, vráskovitého čela. V pravici držel pádnou, sukovitou hůl. „Sousedé,“ pravil temným, chraptivým hlasem, „pozdrav vás Pán Bůh, že jste mně pomáhali. Dám každému na propití, co bude chtít, jen pojďte ještě se mnou paliče stíhat!“ „Kmotře, to je marné. Ten chlapík hned jak založil, vzal do zaječích; od večera utíká, teď může býti kraj světa.“ „Ne, tomu záleželo na tom, aby viděl můj statek v plamenech, a proto počkal až do konce. Proč právě můj statek?“ „A pak je to špion,“ prohodil mladší soused, jenž se neštítil nočního stíhání. Bureš nepolevil. „Nepůjdete-li, půjdu sám!“ a zapadlé oči jeho se blýskaly. Za malou chvilku pak, když ti, kteří na tu honbu vydati se chtěli, kořalkou na cestu se zahřáli, vyrazili z rychty stíhat žháře a vyzvědače. Noc byla teplá, hvězdy svítily. Tou dobou Kateřina, sestra Volšinského, seděla ve své podružné komůrce, hlídajíc malého chlapce, jenž na její posteli klidně spal. Byl to bratrův synek, kterého do svého bytu od ohně přinesla. Nebohá žena přemýšlela teskně o požáru, pak vzpomněla, kdyby tak její syn Václav tu byl… Bůh ví, kde se před těmi verbíři potlouká a skrývá. Teď, jak zaslechla, přijdou císařští do vsi; to aby se zas ani neukázal. — Kdy ho uvidí, kdo bude vydělávati? Namáhala se, seč byla, ale ona toho již mnoho nepřemůže. Zaťukáno na okno. „Kdo to?“ tázala se překvapená. „Já, jdu si pro Toníka —“ Kateřina přistoupivši k oknu, spatřila venku švegruši. Ta by ráda s Kateřinou žila v dobré vůli, než nesměla pro muže. „Nech ho tu u mne, dobře spí a rozplakal by se,“ odtušila Kateřina. „Tak ráno si přijdu —“ „A kde ty ubohá budeš na noc?“ „Na rychtě.” Pozdravily se a Volšinská odešla. Kateřina položivši na lavici peřinku a prostřevši sukni ulehla také. Než by otčenáš se pomodlil, usnula, jsouc unavena. Na vsi ticho, jakoby vymřelo. Po půlnoci náhle se Kateřina probudila. Někdo zabušil na okénko, k němuž ulekaná přiskočila. Spatřila v šeru tmavou postavu mužskou. „Kateřino!“ ozval se drsný hlas. „Vydej hocha!“ Poznala bratra. „Pro Boha, Jene — co tě napadlo — nech ho tu u mne — tak dobře spí — co ti na tom záleží, vždyť mu nebude ublíženo —“ „Nech řečí a dej sem hocha!“ „Tys jako skála, i když tě Pán Bůh postihl. Nepřeji ti toho — ale tak tvrdý —“ „Ještě se budu mířit, ne — za to neštěstí! Však vím, kdo to udělal!“ „Kdo?!“ a zalekla se náhle, jakoby někdo na ni strach hodil. „Václav!“ Kateřina na okamžik jakoby zkameněla, pak se jí vydralo ze stísněných prsou: „V hrdlo lžeš!“ „Hocha sem!“ a Volšinský stisknuv, otevřel chatrné, slabě zavřené okno. „Jak to víš —“ ptala se sestra chvějícím se hlasem. „Nechytil jsem ho, ale byl tu. A teď hocha sem!“ Jako stroj poslouchala. Neodvážila se ani slovíčkem odmlouvat a proto pojavši rozespalého chlapce do náručí, donesla ho k oknu. „Jene, pro Boha tě prosím, pověz, jak to —“ „Však ty se dovíš a já to dokážu —“ a vytrhnuv jí plačícího chlapce, pospíchal k rychtě. Kateřina, stojíc jako přimrazená, hleděla za bratrem. Pak sklesla na židli. „Ne, ne — to by Václav neudělal!“ volalo v jejím nitru. == II. == Když Volšinských statek hořel, stál cizinec, jenž byl z rychty tak náhle zmizel, za vsí na vršku pod starým rozložitým bukem a díval se na stavení plným plamenem hořící. Cizincova tvář byla zachmuřena, oči jeho se neodvracely od ohně. Teprve, když se střecha bořila a pak lomenice ruchnouc se sřítila, rozhlédl se kolem. Svit denní zmizel, šero zavládlo na dole, lesy potemněly. Ohňová zář oblévala okolí své rudým světlem, na nebi však dosud dosti jasném nebylo nachové záplavy viděti. Všecka pohorská krajina byla ticha, jakoby stín smutku ji zaclonil; nikde ani človíčka. Cizinec chvilku se rozhlížel, pak jal se černé své znamení pod okem levicí ohmatávati; když pak mu sklesla, zmizela nehezká bradavice se tváře, na níž jen rudá skvrna zůstala. Ještě jednou ohlédl se cizinec po hořícím statku a pak vydal se na cestu. Přešel vršek, pak stezičkou v dol se sklánějící sestupuje, mířil ku táhlé stráni, již od vrcholu do pola černý les pokrýval. Cizinec občas se ohlédl, avšak nekvapil, nýbrž kráčel jen ostrým krokem. Bylo patrno, že se nebojí, že neprchá, nýbrž jen pospíchá. Nerozhlížel se tuze, nerozmýšlel se, jakou cestu by měl voliti, aniž hledal, našel ihned tento stezník, jímž kráčel a jenž ve mlází bukovém a ve stínu mladých habrů na dolinu se stáčel. — Zdálo se, že krajinu i stezky dobře zná. Než rychtářka, kdyby ho tu viděla, zvolala by naň zajisté: „Oho, pantáto, tudy nepřijdete do nejbližší vesnice, co tam husaři a ten vojanský pán jsou; to jdete zrovna naopak, proti Prusům!“ Když stromy a křoví řídlo a volný odtud rozhled byl na dolinku, zastavil se. Před ním rozkládal se úzký, travnatý úval, jímž potok, tu tam olšemi stísněný, hrčel. Za potokem, za lučinou vypínala se táhlá, vysoká stráň, jejíž lesem porostlý hřbet už prve s návrší byl viděl. Na úpatí jejím vinula se vozová cesta, jež nyní za soumraku pod lesem byla jako bělavé lemování tmavé lučiny. Kol ticho, jen brčení vody a cvrkání koníčků se ozývalo. Cizinec nedbaje, že rosa na trávu hustě padla, dal se šourem lučinou a přeskočil potok, míře patrně k silnici. Jsa již na druhém břehu náhle se zastavil a hleděl níže na cestu, kdež něco tmavého zpozoroval; nehýbalo se. Ale teď tmavý stín od toho se oddělil, vzdaluje se — toť člověk, jenž rychlým krokem odtud do stráně pospíchá, ba chvátá. Již je na pokraji lesa, již ve stínu jeho zmizel. Cizinec přeběhl lučinu a stanul na cestě u toho předmětu, kterého ze vzdálí, v šeru nemohl rozeznati. Nemálo se podivil. Spatřil koně tmavé barvy, jenž za uzdu k mladému boučku jsa přivázán, klopil hlavu nad svým jezdcem na kraji cesty ve vřesu ležícím. Cizinec ihned k němu přistoupiv, poklekl a jal se ho prohlížeti. Byl to císařský důstojník. Kašket mu byl s pudrované hlavy sletěl, attila byla rozepjata a pod ní nahmatal krev a chatrně obvázanou ránu. Důstojník ještě dýchal, byl však bez sebe. Cizinec nedbal rány a žalostného stavu raněného vojáka, nýbrž přehlížel jen bedlivě kapsy, kašket, a když ničeho nenalezl, vstal a přistoupil ku koni. Ten zařehtal, když jej po krku pohladil; cizinec popruh rozepjav, nadzdvihl sedlo a pilně je prohlížel. I tu ničeho nenaleznuv, zaklel potichu. Stál pak chvilku, před se v zamyšlení hledě, až jakoby se rozhodl, přitáhnuv sedlo a koně odvázav, chopil ho za uzdu a vedl jej odtud, ne dále cestou, ale do stráně stezkou, kterou prve onen člověk zmizel. — Hustší tma padala na úval, bylo ticho v tom osamělém lesním zákoutí. Důstojník ležel nehýbaje se, jako mrtvý, v zaroseném vřesu a neslyšel hrčení kamenů, jež pod kopytem jeho věrného vrance s vysoké stezky na dol se hrnuly. Rachot ten bylo slyšeti, avšak kůň a nový pán jeho mizeli ve tmách, kmitajíce se na stráni jako stínové zjevení. Jiný by v těchto místech za tmy večerní zabloudil, cizinec však vykračoval si na jisto, veda bezpečně husarského koně úzkou kamenitou stezkou k lesu, do jehož černého klínu za nedlouho zapadl. Kůň časem klopýtl o kořen, časem narazil o kámen a rudá jiskřice zašlehla tmou jako svatojanská muška. Stezka dostoupila vrcholu táhlé stráně, pak šíříc skláněla se v dol. Cizinec dostal se do úvozu, po jehož stranách trčelo husté stromoví, ševelíc. Když tak asi čtvrt hodiny opatrně slézal, zpozoroval, že řidnoucím lesem viděti pruhy nebe, jehož hvězdy se haluzemi jako veliké, rosné krůpěje třpytily, a za nedlouho zakmitlo pod lesem rudé světlo. Cizinec ocitnuv se na kraji lesa, uvázal v houštině koně tak, že by ho ani ve dne viděti nebylo, neřku-li nyní v noci. Pak zamířil rovnou cestou ku stavení, něco níže se bělajícímu. Byla to samota, stavení selské se stodolou, kolem něhož několik ovocných stromů koruny své rozkládalo. Cizinec náhle uskočil stranou a skryl se za keř u cesty stojící. Tou přicházel od stavení muž ve vysoké čepici, maje v pravici pádnou hůl. Nedaleko křoviny stanuv obrátil se ku statku a zvolal: „Tak už pojď, Václave!“ Na to zamířil k lesu. Za ním přicházel jiný, provázen nějakou ženskou. „Už jdi domů, Stázinko. Za hodinu tu zase budeme.“ „Ještě chvilku! Sotvas přišel a už zase jdeš. Mám o tebe strach —“ Přitulila se k štíhlému muži. „Však se za hodinu vrátíme. Toho chudáka tam nemůžeme nechat!“ „Kdyby vás někdo přepadl!“ „Hned bych šla s vámi a posvítila bych vám na cestu.“ „V lese nás nikdo nechytí, jen se neboj!“ „To by nám mohlo uškodit, a mámu nemůžeš tu jen tak nechat —“ Na ten důvod nemělo děvče odpovědi. „Václave!“ ozvalo se volání něco výše. „Tatík volá, s Pánem Bohem!“ A přižehnuv dívku k srdci, políbil ji, pak vytrhnuv se jí, spěchal za svým předchůdcem. Děvče hledělo za ním, až v šeru nočním pod lesem zmizel. Pak ohlíželo se kol. Noc byla ticha, nedaleko ševelilo zrající obilí. Zahalivši nahé ruce zástěrkou, chvátalo do tichého, osamělého dvorce. Za chvilku vystoupil cizinec ze svého úkrytu a dal se touže cestou, až za nedlouho zabušil na zamčené dvéře samoty. Pes v budce prudce zaštěkal, u okna zjevilo se děvče. Cizinec ji slušně prosil, aby jej do stavení pustila, že je nešťastný, pronásledovaný člověk. „Jak jste se sem dostal, a v tu dobu?“ ptala so dívka nedůvěřivě. „Jsem markytán u císařských. Vezl jsem si kořalku z večera do Slavoňova, tam jsou naši husaři. Jel jsem z večera, protože to je bezpečnější nežli za dne. Cestou mne předjel císařský husar, jistě nějaký kurýr. Sotva zajel, slyšel jsem střelnou ránu; snad po něm střelili, v tom to houklo vedle mne a můj koník se svalil. Z houštiny vyrazili dva chlapi a vojačka, jistě ta verbeš pruská; já viděl, že je zle, že se neubráním. Uskočil jsem šťastně do lesa. Chtěli mne chytit, pak toho nechali. Bezpochyby že se dali do toho, co jsem vezl. Já utíkal lesem a nechal jsem tam všechno. Člověku je život milejší než nějaký ten groš, o který mne připravili. Tak jsem bloudil, až to vaše světlo mne sem zavedlo. Jen se nebojte, já třeba půjdu ještě teď v noci dále, jen mne dejte skyvu chleba a krapet vody, co bych si odpočinul. Oh, těch Burkušů pekelných!“ Mluvil tak jistě, tak přesvědčivě, neměl zbraně a byl Čech — pak s tím husarem se shodovalo. Již se nerozmýšlela ani ona, ani matka, která také k otevřenému oknu přistoupla. Odšoupla závoru a cizinec vkročil do chudé, selské jizby, již louč na novo rozžehnutá ozářila. Cizinec usedl za stolem a zdál se valně unaveným. Selka na polo přistrojená seděla stranou, hledíc zvědavě na cizího muže, jemuž její dcera, Stázina, chléb z almary přinesla, načež vzavši džbánek, spěchala na dvůr ke studni pro čerstvou vodu. Byla jako laň mrštná, svěží a dobře rostlá. Tmavé oči její hleděly bystře, upřímně, tvář byla pěkná. Měla na sobě jen košili a sukni. Cizinec statně se napil a jedl černý, ovesný chléb s velkou chutí. Když se najedl a žízeň uhasil, dal se na novo do hovoru. Mínil, překáží-li jim, že odejde, jen aby mu cestu pověděly. Ale kdo by za pozdní noci pronásledovanému, oloupenému člověku, jenž v krajině cizím je, noclehu nepopřál? Byl patrně rád, když ho ženské vybídly, aby jen zůstal. Ptal se, nebojí-li se tak o samotě? „My jsme tomu zvykly,“ odtušilo děvče, „a tak hned se nelekneme; mužští přijdou za chvilku.“ „Šli pro toho husara —“ dodala matka. Cizinec se tuze divil a ptal se, jak jej našli. „Tu Stázinčin nastávající šel kolem a našel ho tam. Oficír právě slezl s koně a ošetřoval svou ránu. Václav mu pomohl jak mohl, ale ten nebožák omdlel mu pod rukama. Tak přivázal Václav koně ke stromu a pospíchal sem pro pomoc, protože by sám s ním ničeho nesvedl —“ „Měl ho naložit na koně a sem hned dovézt —“ „Napadlo mu to také, ale bál se té rány.“ „Zatím, než přijdou, mohl by někdo koně ukrást a toho husara obrat, má-li co u sebe — a jak by neměl! Viděl jsem ho, letěl na koni jako sám ďas, je to kurýr a nese jistě důležité zprávy. Teď aby takhle, než vaši s pomocí přijdou, tam pruská hlídka zabloudila! Vezme mu depeše a naši budou mít z toho notnou škodu, vím, jak to na vojně chodí.“ „Ó ne, ne,“ vpadla Stázina do řeči, „ten oficír dal Václavovi nějaký papír a prosil ho, aby to žádnému jinému nedával, než císařským, aby s ním běžel do Slavoňova a tam to odevzdal —“ „To je —“ zvolal prudce cizinec. Ale jakoby se zarazil, dodal: „Proč neběžel?!“ „Toho chudáka přec nenechá u cesty ležet!“ hájilo děvče svého ženicha. „Dobře máš,“ odtušil muž klidněji, „zahynul by tam přes noc jako našlápnutý brouk.“ Ženské umlkly, cizinec pak se rozhlížel po prosté světnici. „Jsem tu nějak povědom,“ začal, „ale nemohu se upamatovati. Co jsem tak v šeru poznal, zdá se mi, že jsem tu již jednou byl, před patnácti lety, když jsem začal markytánovat. Jak tu říkají?“ „Eliášova samota,” „Tak, tak, byl jsem tu, opravdu, tenkráte tu na vrších stálo oddělení hradeckého regimentu, ale tu byl jiný hospodář.” „Ten skonal v té selské rebelii, před pěti lety; žena a děti vystěhovaly se samy, a vrchnost posadila sem mého muže.“ „Ah tak — jak se všecko mění!“ cizinec povzdychl a mlčel na chvíli. Asi po dvakráte zdvihl sklopenou hlavu, a bylo viděti, že se chce na něco tázati, ale vždy zase ji sklopil, až po chvíli počal temnějším hlasem: „Ba že se všecko mění; tady v tom jediném statku jaké změny, a co teprve všude jinde! Jsou zlé časy! Já vím, že se v sousední vesnici také mnoho změnilo!“ a pohlédl na selku plaše. „Jste tam také znám?“ „Teď už ne, ale byl jsem. Před lety jsem tam byl s vojskem, leželi jsme tam asi tři neděle, bude tomu patnáct, ba dvacet let, ne-li více.“ „Ó, za tu dobu se mnoho změní —“ „Tehdáž jsem ostával ve statku Volšinském.“ „No, tam je ještě ten hospodář jako tenkráte, jen že to byl ještě mladý, a teď sestaral —“ Jak zavadili řečí o Volšinský statek, pozvedla Stázina hlavu a upřela zrak na cizince. „To byl krutý člověk; pamatuju se, že vyhnal svou sestru. Bylo to tuze podobné, hodné děvče —“ „Však byste ji teď nepoznal… Volšinský tuze se na ní prohřešil; že chtěla hocha z chalupy proti jeho vůli, týral ji, jak jen mohl. Toho synka strýc byl dřív na tomto statku.“ „A jak to dopadlo?“ ptal se cizinec. „I Volšinský jí nejprve domlouval, zakazoval, hrozil, ostouzel toho sestřina milého, že je tajný beran, evandělík — a když ten ani děvče polevit nechtěli, došel si na zámek a tam si vymohl — což by člověk tam za dvacetníky nevymohl — že Václava na vojnu odvedli. Přišli pro něj v noci. Staří rodiče jeho si zoufali, chodili prosit, ale nadarmo. Pak by konečně sám Volšinský rád byl, kdyby se navrátil, ale bylo již pozdě. Když poznal, co se stalo, vyhnal svou sestru. Jí se pak narodil syn —“ „A jsou na živu — a nevdala se potom?“ „Volšinského sestra i její syn, jsou a — vdát… Bůh chraň, nemohla zapomenout; ale Václav Petrů, ten odvedený, ten jistě umřel na vojně. Tolik tomu let, co ho odvedli, a ani milá, ani rodiče jeho nedostali nejmenší zprávy o něm.“ „Nikdy?“ „Ne —“ „A rodiče jeho jsou na živu?“ „Zemřeli —“ „Ale ten jeho synek a Kateřina?“ „Kateřina je v podruží, a syn její — ten teď má s vojnou — schovává se po lesích, aby nepadl verbířům do rukou —“ Stázina pohlédla na matku a prudce pohnula hlavou. Cizinec vstal a chopiv se hliněného džbánku, hodlal ven. „I půjčte, já vám přinesu —“ nabízela se Stázina. „Jen nech, mně je ta nějak dusno —“ „Chcete-li si lehnout?“ nabízela se selka. „Na půdě, nebo tady na lavici —“ „Rád bych se ještě toho raněného důstojníka dočkal —“ „To ještě bude chvíli, zatím si lehněte.“ „Nechce se mně —“ a vyšel ven. Stázina přistoupivši k okénku, hleděla za ním. Pak obrátivši se k matce, pravila: „To je divný člověk; vždyť se mu pít nechtělo. Sedí na okraji studně a džbán stojí vedle něho. Opřel hlavu do dlaně a nehýbá se. O Václavovi před ním nic neříkejte, kdož ví, jaký je…“ „I jdi, bloudku, však jsem mu nic neřekla — je nějak zaražený. Inu šlo mu o hrdlo a ztratil třeba své jmění; to, brachu milá, není maličkost!“ Cizinec se ani nehýbal. Sňav klobouk s hlavy, pohlížel zamyšleně na tichou pohorskou krajinu, nad níž klenulo se tmavomodré, hvězdnaté nebe. Kdyby tak před ním svobodník nebo kantor stanul a dobře si jej prohlédl, řekl by: „To je Václav Pelyněk, pruský vyzvědač, jak tady udáno a celá jeho osoba popsána. Černého znamení sice pod okem nemá, ale mohl by mít, kdyby chtěl.“ Měli by pravdu a neměli. Byl to pruský vyzvědač, ale nebyl to Václav Pelyněk. Nyní zapomněl na Prusy, na císařské husary, na které se byl za dne vyptával, a jejichž počet, poněvadž vesnici znal, dosti určitě udati mohl; přemýšlel o vážných věcech lidských, o životě, štěstí a neštěstí, sumou o tom, čemu člověk říká osud. Takto přemýšleti, běh lidský posuzovati a srovnávati neštěstí ho naučilo. Chlapcem jsa, hrával si tu na tom dvoře, veselil se tu s dětmi strýcovými v neděli, o posvícení. Strýc v rebelii zašel, rodina jeho Bůh ví kde bloudí, a on — on nesmí říci, nesmí se přiznati, že ta místa mu milá zná, musí je zapříti. Tolik let bloudil cizinou, trpěl tam, a teď, když konečně se navrátil a u domácího prahu již stál, nesměl ho překročiti, musil opět prchnouti a skrývati se. — Rodiče mrtvi, a ti, kteří mu zbyli a o kterých se domníval, že pro něho jsou mrtví, jsou živi — Však smí-li se k nim hlásiti, zdaž by se ho neodřekli, až by všichni prstem naň ukázali a řekli: „Hle, zrádce, vyzvědač!“ „Kdo jím jej učinil? Kdo toho původem? O všechno jej oloupili, o svobodu, o milou, ženu, dítě, štěstí; co mu zbylo nežli pomsta? Když všeho oželel a žádné již naděje neměl, kdy srdce mu ustydlo a on otupěl, shledal, že je živa na světě ještě věrnost a láska, že milá se mu nezpronevěřila, ale v klopotě sestaravši, syna mu vychovala. Zdaž se k nim smí hlásit, aby jim neuškodil, zdaž ho přijmou? Tolik let bloudí světem jako cikán, zkouší a trpí, a teď, kdyby si odpočinout, klidnou domácnost zařídit mohl… Dvířka vrzla a selka přistoupila k cizinci. „Není vám dobře?“ ptala se dobrosrdečná žena. „I je, já si jen tak hovím, je tu příjemně.“ „Já myslila, ale bylo by snad líp, kdybyste se prospal.“ „Nejde to, kmotra,“ pravil po malé pomlčce. — „Povězte mi pravdu pravdivou. Nemyslím zle, rád bych se vám odsloužil.“ „Co chcete?“ „Řekněte mně, je vaše dcera nevěstou?“ „Je a není, milého má.“ „Koho?“ „Inu, však jej dle jména znáte. Václava, syna Kateřiny, sestry Volšinského.“ „Je tu u vás? Nebojte se mne, nemyslím nic zlého.“ Selka se podívala na cizince, jehož hlas zněl tak upřímně, srdečně. „Přišel dnes ze svého úkrytu. Stavil se tu na večer, pak šel ku své matce a tu cestou našel toho husara, proto se vrátil.“ „A vy mu chcete dát dceru?“ „Můj Bože, ovšem není z manželského lože, ale dcera jinak nechce a máme jen tu — Můj starý prál: ‚Hoch je hodný a za to nemůže, čeho se jiní na něm dopustili. Ať se k nám přižení a pomůže nám v starosti. Stará se o matku, je hodný syn, bude hodným zetěm.‘ Již by to bylo, ale vrchnost nechce povolit.“ „A proč?“ „Václav říká, že toho příčinou strýc Volšinský, má na zámku známosti. Ten člověk má zášť bez konce. A pak ta vojna. Troufáme si, že až bude pokoj, že to snad přece bude.“ „Bude!“ řekl cizinec určitě. == III. == Za půl hodiny potom vrátil se starý Pancíř s nastávajícím zetěm svým. Na nosítkách na rychlo zrobených přinesli raněného důstojníka husarského, kteréhož ihned do postele uložili a o jeho ránu za pomoci ženské se starali. Rána nebyla smrtelna, ale mnoho krve ušlo. Ženské zapomněly pro tu chvilku na cizince, jehož si mužové nevšimli. Seděl ve tmavém koutě za chladnými kamny a pozoroval vše bedlivě a napjatě. Z počátku hledal zrak jeho jenom mladého Václava, syna Kateřina, a neodvracel se od něho. Klidná, zamračená tvář cizincova nad obyčej oživla a šedé oči jeho jakoby se jonáka ani nasytit nemohly. Zatím vypravoval Václav Stázině a její matce, jak tam na dole byli překvapeni. „Myslil jsem, když prve toho oficíra jsem lam našel, že nikdo tudy už nepůjde, ale šel a to nějaký šelma, ten koně odveď a nechal toho ubohého lazara na cestě, kde by jistě do rána zašel. Je to svědomí! Kůň mu milejší než člověk! Tím jsme se zdrželi. Než jsme nosítka udělali, trvalo to chvíli, a než jsme ho sem donesli! Zkusil mnoho, chudák, na těch tyčkách, ač jsme jej dost opatrně nesli.“ „A nepotkali jste žádného? Po Prušácích ani zmínky?“ ptala se Stázina. „I zdálo se mně,“ povídal starý, „jakoby v lese něco harašilo. Václav také mínil, ale kdo by v lese co rozeznal? Což na ty burkuše můžeme se již přichystat.“ — Teď, když důstojník, jak jen mohlo býti, byl opatřen, ohlédla se selka po svém hostu a pověděla mužovi o něm. Cizinec předstoupiv pozdravil starého sedláka a hleděl na Václava, jenž neznámého rovněž jako Stázinčin otec bedlivě si změřil. Cizinec krátce pověděl to, co byl už selce vypravoval, jen že starý Pancíř tak na slovo nevěřil a všelijak křížem se vyptával. Než cizinec odpovídal tak určitě, udával takové věci, že nebylo třeba míti jej v podezření. Sotva že ta rozprávka skončena, připamatoval sám cizinec, aby Václav na tu depeši nezapomněl. „Slyšíš, synku,“ promluvil k mladíkovi a hlas jeho zněl poněkud jinak než prve, „snad je to tvé štěstí. Slyšel jsem prve, že ti vrchnost brání v ženění, teď máš snad pomoc v ruce. Jdi a spěchej co můžeš, abys v čas ji do Stavoňova donesl. Nedávej ji však žádnému sprostému neb oficíru do ruky, ale ptej se po obrštovi, a nezapomeň se poptat na jeho jméno, abys potom u úřadu na něj se mohl odvolat. Pořídíš-li to, zasloužíš odměnu, a na zámku pak nikdo neodváží se tobě bránit, a kdyby chtěli, půjdeš dále hledat spravedlnost. Ukaž depeši.“ Václav poslechl a Pancíř také ničeho nenamítal. Povědělť jim ten cizinec věci, na které by sotva připadli, a mluvil tak určitě, tak znalecky. Neznámý vzav velkou koženou tobolku, rozbalil ji. Bylo v ní několik dukátů a papír pečlivě složený. „Tobolku a dukáty nechte si tu. Uzdraví-li se ten voják, dáte mu to, umře-li, necháte si to za obsluhu. Ale ten papír schovej za ňadra, na zašití není času, a již chvátej. Avšak buď opatrný a drž se ve stínu!“ Nežli se nadáli, rozbalil papír a přečetl depeši. Čelo se mu zachmuřilo a chvatně list složiv, podal jej mladíkovi a řekl: „Už jdi, jdi, je nejvyšší čas. Chceš-li, půjdu s tebou, mám skoro jednu cestu.“ Mladík ničeho neřekl, ale Pancíř odtušil: „Nestačil byste mu, jen zůstaňte s námi do rána. Václav zná cesty dobře, nezabloudí. To bych já také musil.“ Cizinec tomu porozuměl. Ten staroch mu přece nevěří. Rád by s Václavem šel a s ním mluvil, ale jen s ním, u přítomnosti Pancířovy však nechtěl. Zatím se jonák připravil na cestu a rozloučiv se vyšel ven a s ním Stázina. Zdálo se, že neznámý o něčem přemýšlí, na něčem se rozhoduje; teď se obrátil a kráčel ze dveří. Pancíř za ním. Proto se na záspi zastavil a nepromluviv hleděl za Václavem, od něhož se nyní také Stázina odloučila. Bystrým, rychlým krokem ubíhal k černému lesu. Bylo mu, jakoby kráčel na faru pro ohlášky; ten cizinec dodal mu tolik naděje a odvahy, že by se serval s několika Prusy, kdyby mu cestu zaskočiti chtěli. Myslil na Stázinu, na svůj úkol a na cizince. Proč tento naň tak pořáde hleděl? Pancířová zabývala se s raněným důstojníkem a Stázina jí pomáhala. Děvčeti bylo volněji a teskno zároveň. Ohlédnuvši se spatřila cizince, an mlčky na své staré místo usedá. Už jinak teď na něj hleděla; není tak zamračený, jak se prve o něm domýšlela. Mluvil s Václavem tak pěkně a na ni také jinak teď hledí. Pancíř usadil se proti neznámému. „Co pak v tom papíře bylo?“ ptal se a zapadlé oči své zpod hustého obočí upíral na cizince. „Máte vše uklizeno?“ odtušil tento místo odpovědi. „Proč?“ „Protože, nevím to sice na jisto, mohlo by v místech těchto k něčemu přijít.“ „Svatá Panno!“ křižovala se selka. „Není nic jistého, ale lépe, abyste na všecko se připravili.“ „To tak!“ zahučel Pancíř, „nezbylo nám skoro nic, a teď aby nám ještě střechu zapálili. Co tam je tedy?“ ptal se po chvilce. „Zpráva, aby husaři na Slavoňově pohotově byli, že je pozorovat pohyb vojska pruského na jejich stranu —“ „Tak —“ a sedlák se zamyslil. Selka seděla u nemocného. Stázina hleděla ven do tiché noci. Nové starosti a strachy skličovaly její mysl — Kdyby tak Václav mezi ně, do toho nejhoršího se dostal! Děvče neznající běh vojanský, vymýšlelo si všelijaká nebezpečenství, jež hocha jejího mohla ohroziti. Náhle však vyskočila a všichni zvedli překvapeně hlavu. Tichou nocí zahučela lesem střelná rána. Cizinec vyskočiv chvátal ven, Pancíř za ním a selka přiskočila k oknu, jež byla Stázina kvapně otevřela. „Svatá Panno!“ šeptala selka, „co to bylo?“ „Rána — pod lesem — zrovna tam!“ — vyrazila ze sebe Stázina a nemohla domluviti. Ženské i mužové hleděli v tu stranu. „Já tam doběhnu,“ rozhodl se Pancíř. „Počkejte ještě okamžik,“ zadržel jej cizinec a nakloniv hlavu napjatě poslouchal. „Slyším hlasy,“ oznamoval za chvilku a než několik minut uplynulo, spatřili pod lesem na cestě k samotě Eliášově vedoucí dva jezdce a před nimi člověka. Mířili ke statku. „Jsou to naši?“ ptal se Pancíř. „Prušáci,“ odvětil neznámý muž. „Zelení husaři.“ „A ten pěší?“ „Václav! Jděte k ženským.“ Pancíř váhavě pohlédl na cizince a váhal. „Tak jděte přec, nebojte se, nic se vám nestane, je to jen hlídka.“ „Ale Václav —“ „To je chyba, promluvím s nimi.“ Nedůvěřivý sedlák neodešel do světnice, ale zůstal ve tmavé síni. Ženské nehnuly se od okna a hleděly plny strachu a úzkosti vstříc pozdním jezdcům. Již rozeznaly také, že jde někdo mezi nimi pěšky. „Bože, to je Václav!“ zvolala Stázina ulekaně. Zbledla, srdce ozvalo se jí prudkým tlukotem. Zatím stál tak zvaný Pelyněk na záspi a hledě před sebe přemýšlel. Již bylo slyšeti dusot podkov, frkání koňské, již stanuli jezdci na dvoře, dva pruští zelení husaři v dlouhých pláštích, na které splýval s kalpaku rudý dlouhý pytlík. Byli to mužové nevelké postavy, ramenatí, silných hnátů. V pravici držel každý nabitou karabinu s kohoutkem nataženým, na kloubu ručním visela na řemínku ostrá, lesklá šavle. Mezi nimi stál Václav jako zlosyn střežený a hleděl do dveří a do oken. Když Stázinu a matku její spatřil, hnul sebou, jakoby k nim pokročiti chtěl, ale jeden z husarů zahoukl na něj a zaklel po německu. V tom předstoupil před husary cizinec, pozdravil po německu a jal se s nimi něco hovořiti. Pancíř stoje v síni naslouchal, avšak nerozuměl jako Václav ani slovíčka německy. Potom vyhoupnuv se jeden ze sedla, šel za Pelyňkem do světnice, kamž s nimi i Václav musil. Druhý husar zůstal jak byl v sedle a rozhlížel se kolem. Ženské se třásly a úzkostlivě hleděly na Václava, s něho na toho husara s černými kníry, až jejich zrak utkvěl na cizinci, kterého starý Pancíř nejvíce měl na mušce. „Šelma, ten nás dostal! Jako kamarád je s nimi!“ pomyslil sedlák a přistoupil k Václavovi, jenž stlumeným hlasem vypravoval, jak tam u lesa vrazil na toho husara za houštinou, který, když mu prchnouti chtěl, vypálil; v tom proti němu přiharcoval ten druhý a na útěk nebylo ani pomyšlení. Prohledali jej ihned na místě a tu depeši si pak vzali. — „Bůh ví, kudy se potloukali, že se až sem dostali,“ končil Václav. „Snad sem zabloudili, snad —“ „Snad je sem někdo zavedl,“ tiše dodal Pancíř a pohlédl na cizince, jenž s pruským husarem u lože císařského důstojníka stál. Vyptávali se ho, a z počátku několik slov odpověděl, udávaje svůj pluk i jméno své na otázku Pelyňkovu. Pak mlčel, jakoby hlas mu zamrzl, a když pruský husar hroziti se jal, pohrdlivě se usmál a odvrátil hlavu. Pancíř pokynul svým, aby sobě všimli, jak ten cizinec s těmi husary jedna ruka. „Byli srozuměni,“ šeptal sedlák. „A jak prve mluvil!“ pravil temným hlasem Václav a zaťal pěst, při čemž oko jeho hněvivě po cizincovi zablesklo. „Pamatuj se!“ napomínala ho selka, „ať se ti nepomstí!“ „Prosím vás, pantáto, přimluvte se, aby jej neodvedli!“ pravila Stázina, před cizince předstoupivši, a hlas její, pláčem sytý, se třásl. „Neboj se!“ odtušil cizinec a ohlédl se po husarovi, jenž jej zrakem svým stíhal. Pak když chvíli spolu po německu rozmlouvali, obrátil se Pelyněk k Pancířoví a řekl: „Sousede, vydejte ty peníze, tak ho nejspíše upokojíte!“ Sedlák tak učinil a husar prohlédnuv tobolku, schoval ji pod svou atilu a zvolal: „A nyní pojďme, jeť už čas!“ „Ano,“ odtušil Pelyněk, „jeďte —“ „Vy půjdete s námi.“ „Půjdu, ale zdržím vás. Povím vám, jak se věci mají, a vy rychleji tu zprávu donesete.“ Husar pohlédl na něho nedůvěřivě. Pelyněk se usmál. „Myslíte, že vás šidím?“ pravil a vytáhl zpod vesty malý lístek, na němž byla pečeť a podpis generála Bylova. „Ten mně více důvěřuje. Však máte ulovenou depeši v rukou.“ „Ale že jste toho synka s ní nechal jíti k císařským?!“ „Odešel sám, byl už pryč, když já sem přišel.“ „Zůstanete tu?“ „Co bych tu dělal? Odejdu s vámi, ale dám se jinou stranou. Byl jsem odpoledne v sousední vesnici. Myslilo se u nás, že tam jsou císařští, není tam ani nohy.“ „Neviděli jsme také nikoho, ač byli jsme dost na blízku.“ „Já tam byl; a dále na hodinu cesty je taktéž prázdno. „Víte to jistě?“ „Jistě.“ „Jak daleko tedy jsou císařští?“ „Však jste četl depeši.“ „Neumím čísti.“ „A kamarád?“ „Také ne.“ „U všech všudy, což tedy otálíte? Kdož ví, co v ní psáno — rychle odtud —“ „Tedy na hodinu cesty —“ „Není nikoho.“ „A kam vy?“ „Dál; generál mně uložil, abych vyzvěděl počet na tomto křídle. Povím vám kratší cestu.“ „Mohl by ten synek nám ji ukázat.“ Pelyněk se zamračil. „Tomu chlapíkovi není moc co věřit. Nesl o své vůli depeši císařským, což aby vás schválně zavedl? A pak neumí ani on ani ten starý německy. Nechte je.“ „Ale což kdyby šel opět k císařským?“ „A co tam? Depeši jste mu vzali, a pak mu přešla chuť!“ „Což s tím oficírem?“ „Ten vám neuteče, je rád, že leží. Můžete si proň přijeti.“ „Jiného nic s sebou neměl?“ „Ani dukát neschází! Ti lidé jsou hloupě poctiví.“ Rozhovor ten odbýval se rychle a úsečně. Stázina třesouc se vnitřním strachem hleděla na vojáka i na cizince, očekávajíc s bázní, co z toho hovoru pro Václava vypadne. Ten stál zamračeně stranou vedle Pancíře, jenž upřeně na podivného hosta patřil. Husar maje se k odchodu, rozhlédl se ještě jednou po jizbě. „Ale toho synka měli bychom vzít s sebou. Nesl depeši.“ „Ale vždyť není vyzvědač,“ odtušil Pelyněk a čelo jeho se chmuřilo. „Ten důstojník mu tak poručil, a on myslil, že musí uposlechnout. Znám ty lidi; voják, důstojník, ten je jim Pánem Bohem. Avšak nezapomeňte na císařskou depeši.“ Husar utáhl řemen, a měl se k odchodu. Cizinec kráčeje za ním, obrátil se ve dveřích a řekl: „Zatím zaplať Pán Bůh, a nebojte se. Václave, ty si Stázinu přece vysloužíš.“ A než mohli promluviti, byl už před stavením, kde druhý husar netrpělivě čekal. == IV. == Kamarád vyšvihl se do sedla; bodnuvše koně, vyjeli a dali se cestou od stavení dolů, mířící v tu stranu, kde stálo nejbližší pruské oddělení. Cizinec šel s nimi až na dol, pak vykládal jim ještě na okamžik kratší cestu, které neznali. Odjeli a Pelyněk dal se směrem opačným. Zpozoroval, že se husaři po něm několikráte ohlédli, až v nočním šeru zmizeli. Tu se teprve zastavil, pohleděl za nimi a pomyslil: „Jeďte si, už je s námi konec.“ U Pancířů ani svým očím nevěřili. Očekávali nejhorší, a ti Prušáci i ten divný člověk odešli, aniž Václava s sebou vzali. Hleděli za nimi oknem. Stázině, ač se uvolnilo, přece pořád ještě připadalo: „Což kdyby se vrátili?“ „Zatím zaplať Pán Bůh,“ řekl ten neznámý, „přijde tedy zas.“ Když cizinci v šeru zmizeli, odstoupili Pancířoví od okna. Václav byl zaražen a mrzut. „Tak jsem to měl pěkně, ďas ty Prušáky přinesl! A já přece půjdu,“ pravil odhodlaně. „K našim? Co tam bez toho papíru pořídíš?“ ptal se Pancíř. „Povím, co jsem viděl, však oni si z toho něco vyberou.“ „Ne, Václave, já tě nepustím. Chytli by tě a pak by tě už nepustili,“ zvolala kvapně Stázina. Rychlé kroky zavzněly na síni a do světnice vstoupil cizinec, o němž právě mluvili. Ženské se lekly, mužové byli zaraženi. Důstojník sebou prudce hnul, jakoby vztyčiti se chtěl, avšak neměl síly. Bylo patrno, že neznámý velice kvapil. „Už jsou pryč a nepřijdou, cesta je volna, Václave!“ mluvil kvapně. „Teď můžeš jít. Depeši sice neponeseš, ale povím tobě, co v ní stálo.“ „Proč nejdete sám?“ tázal se zpurně Pancíř. „Mohl byste si hodně vydělat.“ Pelyněk sebou trhl. „Proč nejdu?“ opakoval otázku. „Ano, proč nejdete, protože vás tam znají, protože jste špion!“ zvolal sedlák. Cizinec na okamžik mlčel. Mohl rázem vše vysvětlit, ale nebylo času nazbyt, a pak, zdaž by Václavu neublížil? „Nejsem! Václave, posloužíš si, nebudeš toho litovat. Vydej se honem na cestu. Vždyť jsem prve tak jednat musil, abych tě z těch drápů pruských vyprostil.“ „Abyste ho někam zavedl, aby jej chytili, viďte?“ tázal se Pancíř. „Bloude, kdyby mně na tom záleželo, mohl jsem ho prve odvést. Proč jsem husarům bránil, když si ho chtěli vzít?“ „Proč nejdete sám?“ „To vám povím pak, teď je nejvyšší čas.“ „Už ani nedoběhne.“ „Ještě by mohl.“ „Půjdu,“ pravil Václav. „Co se mně může stát? Je pravda, že mne nechce na vojnu odvést a tak—“ „Podívejte se, prohlédněte mne, zbraně nemám, ani nože. Hůl tu třeba nechám, a ty se ozbroj jak chceš.“ „Už jdu.“ „To půjdu s tebou, doprovodím tě,“ pravil Pancíř a nasadil čepici na hlavu. Cizinec se na okamžik rozmýšlel. „Tedy pojďte,“ pravil potom. Zatím Pancíř s Václavem ozbrojivše se holemi, měli se k odchodu. „Kus chleba do kapsy!“ poroučel cizinec a vyšel ven. „Až ten člověk od Václava odejde, vrátím se,“ pravil sedlák ženě. Ženské přály jim šťastnou cestu a dobrou pořízenou. — Od lesa vanul studený ranní vítr. Hvězdy bledly, shasínaly, a na východu nad horami stkvěl se bledý, světlý pruh. Pelyněk s Václavem kráčeli rychlým krokem k lesu, tak že starý Pancíř stále byl značný kus za nimi. — Cizinec vykládal Václavovi, jak by si vedl, až snad na přední stráže narazí, až s velitelem mluviti bude. Určoval mu, co dle depeše říci má, udával nad to posice a počet Prusů s takovou jistotou, jakoby je byl do jednoho spočítal. „A nebudou-li mně věřit?“ ptal se Václav. „Pověz jim o kurýrovi, ukaž toho koně.“ „Vy o něm víte?“ tázal se udiveně hoch. „Přivedu ho.“ „Tak vy jste —“ „To nechme, až pak — Ukaž toho koně a tuto ceduličku. Je na ní jméno a pluk toho důstojníka napsáno.“ „Nebudou-li ještě věřit? Jistě zeptají se, odkud to vím, kde Prušáci leží a kolik jich jest —“ „Tu řekni, žes mezi nimi byl.“ „A což kdybych řekl, že to mám od vás?“ „O mně se nesmíš zmiňovat.“ „Tak? To tedy nepojedu.“ Pelyněk se zarazili a na okamžik mlčel. Pak ze sebe vyrazil: „Ty musíš!“ „Kdo mně poručí?! Vy jste dorozuměný s Prušáky. Když našim chcete pomoci, proč nejdete sám, nebo aspoň se mnou? Proč nemám se o vás zmiňovat? Teď mne posíláte, abych naše někam vylákal, kde Prušáci na ně číhají. Půjdu-li, naši mne nepustí, a kdyby někam do pasti padli, pověsí mne na nejbližší borovici. Oh, panečku, to si jděte sám!“ „Věř mně, prosím tě,“ mluvil cizinec pohnutým hlasem. „Myslím dobře, pomůžeš sobě a nešťastnému člověku.“ „Komu?“ „Sobě a mně.“ „Vy jste špion!“ „Byl jsem, už ne.“ „Proč jste se dal na to řemeslo?“ „Neštěstí mne donutilo. Jeď, Václave!“ doléhal poznovu. „Oh, kdož by vám věřil? O hlavu nehraju a se svatbou počkám.“ „Skrze tvou matku tě zaklínám —“ „To právě ne. Jsem jediný a kdyby mne —“ „Nic se ti nestane. Starý Pancíř jde —“ „Půjdu s ním domů.“ „Vidíš, jel bych sám, ale mně by nevěřili, mne by ani nevyslechli a snad hned pověsili. Vracím se po mnoha letech do Čech, rád bych tu v domově zůstal. Štvou, stíhají mne; teď bych si mohl pomoci, tím bych aspoň napravil —“ „A je-li to strojená řeč?“ „Ještě nevěříš. Po léta neviděl jsem ženu a své dítě. Odtrhli rane od nich, a teď, když jsem je našel, nesmím k nim — neodstrkuj mne od ženy —“ „Kde ji máte?“ „Tam!“ a mávl rukou k vesnici. „Volšinského sestru —“ Václav trnul a upřel vyvalené oči na cizince. „To je — má — vy jste — vy —“ „Já jsem Václav Petrů — tvůj otec — Václave. Nesmím se dosud k tobě hlásit, nesmím se doma usadit. Zkusil jsem mnoho, povím ti všecko, ale teď mi pomoz! Dojeď tam a vyřiď, cos viděl, slyšel, jak jsem ti řekl. Pancíř je tu, tomu jsem nic neřekl, a teď nesmí o ničem vědět — Rozmysli se.“ Skočil stranou do lesa, kdež v houštině zmizel. Nemohl se již opanovati, jako před tím. Byl by rád Václava k prsům přitiskl, ale nemohl, nesměl. Čas kvapil, a co by pak starý Pancíř řekl? — Což kdyby Václav od svého otce se odvrátil, kdyby ho nechtěl? Jak se rozhodne? Pojede, a tak uzná —“ Václav Petrů, jinak Pelyněk, doběhl ku koni, jenž stál s hlavou sklopenou v houštině jsa přivázán. Rychle jej odvázal a odváděl jej, na cestu ani nehledě, k tomu místu, kde Václav jako ve snách, u vidění stál. Nastávající tchán mu domlouval, co se mu stalo, co mu ten podivný člověk toho namluvil a tolik vykládal. „Neměj s ním žádné spolky a nechoď, však za vojny svatba beztoho nebude, a po vojně, nu — také nějak bude.“ Václav mlčel a hleděl upřeně do lesa. Teď, slyš, houština zašustěla a z ní vystoupil Pelyněk, za uzdu veda statného vrance. Pancíř se teprve podivil, kde se ten kůň tu vzal. „Pojedeš?“ ptal se Pelyněk. Václav viděl, jak ta osmáhlá tvář je pohnuta, jak nešťastný ten muž na jeho ústa hledí, jakoby na slovu z nich všecko záleželo. „Pojedu.“ Otec stiskl mu ruku a předvedl až k němu samému koně. Václav ihned vsedl na vraníka. „S Pánem Bohem! Kde budete?“ ptal se otce. „Na samotě počkám.“ Pelyněk hleděl mlčky za odjíždějícím, jenž brzo zanikl v šerém boru. Bylo slyšeti dusot podkov, rachot hrnoucího se kamení, pak utichlo vše. Ranní vítr šoumal mužům nad hlavami, kdež v korunách veselý, rozmanitý zpěv ptactva počal se ozývati. Pancíř hleděl chvilku na Pelyňka hluboce zamyšleného. Pak položiv mu ruku na rameno, promluvil hlasem ne příliš laskavým: „A vy teď půjdete se mnou!“ „Půjdu —“ odpověděl cizinec. Nebesa zplanula rudou září, zvěstující nedaleký východ slunce. == V. == Touže cestou, kterou byl za minulého večera Pelyněk k samotě Eliášově kráčel, ubírala se nyní za časného jitra matka Václavova, sestra Volšinského. Když byla v úval, kdež včera císařský důstojník sklesl, sestoupila, zpozorovala, že někdo s protější stráně rychle sestupuje, veda černého koně za uzdu. Stanuv na úpatí, vyhoupl se na vrance a již rozpřáhnuv se, vší silou uhodil koně pádnou haluzí; kůň vyhodiv zařehtal a pádil dolů vozovou cestou. Voják to není, nějaký sedlák — Kam tak uhání? Kateřina se zastavila a hleděla za jezdcem, jenž jí za nedlouho s očí zmizel. Nepoznala ho. Pak se ubírala dál. Už dávno, dávno tudy nešla. Osudná cesta! Tou chodíval z Eliášovy samoty za ní Václav a nyní jeho a její syn chodívá touže cestičkou do té samoty za svou milou — a je skoro tak nešťasten jako jeho otec. — Červánky bledly, na východě šlehaly po nebesích zlaté paprsky zářícího slunce, když stanula u Eliášovy samoty. V tom vystoupila na zásep Stázina, nesouc srp v ruce a měchovku na trávu. Nemálo se podivila, že Václavova matka přišla, a to v takovou dobu. Vyběhla jí vstříc. „Dobře, Stázino, že tu jsi. Spíte ještě?“ „Naši teď sedřímli, byli jsme vzhůru celou noc; ale já nemohu ani oka zamhouřit.“ „Prosím tě, řekni mně pravdu pravdivou. Je tu Václav?“ „Není.“ „A nebyl tu včera?“ „Byl. Přišel odpoledne a na večer chtěl k vám.“ „Kdy, v kterou hodinu odtud vyšel?“ tázala se Kateřina dychtivě. „Bylo po slunce západu, už byl soumrak. To víte, za dne by se nepustil.“ „Opravdu byl do té doby tu?“ „Opravdu, ještě jsme tuhle na té lavičce spolu seděli.“ „Buď Bohu chvála!“ „Co se stalo?“ „On nezapálil, ó já to věděla! Třeba by strýci někdy hrozil, tak se přece nezapomněl. Buď Bohu chvála!“ „Alo co se přihodilo?“ „Volšinský statek vyhořel.“ Kateřina jala se své nastávající snaše vypravovati, jak oheň spatřila, co se událo, a jak na ni v noci rozlícený bratr přišel, vyčítaje jí, že její syn, Václav, statek zapálil. „Vidíš, dcero, já neměla stání, nespala jsem a pořád mne napadalo samé hrozné myšlení — a tak jsem vzala loktušku a šla se přesvědčit — opravdu tedy —“ „Ó, to ne, tetka, to jak povídáte, že hořelo, to tu ještě Václav byl; tuhle tu jsme seděli, a ještě jsme povídali o vás." „A kde je, což tu není?“ „Odjel; ale pojďte dál a povím vám všechno.“ „Ne, ne, neburcujme vašich. Je tu pěkně, tu si sedněme a nepospícháš-li, pověz mně, co se tedy přihodilo a kam Václav zas odešel.“ Dívka uposlechnuvši sedla vedle na lavičce a jala se vypravovati o všem, co se této noci událo. Václav Pelyněk vrátiv se se starým Pancířem, ulehl na lavici u okna, jakoby se chtěl prospati. Zavřel oči, ale nespal. Na mysli měl stále syna a jeho matku. Václav mu uvěřil a jel — ale bude-li se moci k němu i pak hlásit? A což kdyby se mu něco stalo? Kdyby nepořídil, kdyby věc se nezdařila a císařští Václava zadrželi. Šel by pro něj třeba sám, kdyby i — A což Kateřina řekne? Byl jí tak na blízku a zase musil od ní — a ta ho snad nezamítne. A Volšinský? Zase ta chmura, zase postavil se mu v cestu. — — — Unaven sedříml, ale i sen jeho nebyl klidný. — Slyšel houkání děl, rachot pušek, utíkal s Václavem před Prušáky, kteří Václava chytli a na strom věšeli, a on stál jako do země vrytý, hnouti se nemoha. — V tom se probral z toho trapného polosnění. O sluch mu zavadila hlasitě pronešená slova. Vztyčiv se, hleděl kol. Sedlák, žena jeho i důstojník spali, ale na záspi spatřil Stázinu, stojící s obstárlou ženou v loktuši. U okna sedě, slyšel každičké slovíčko. Ta žena ptala se po Václavu tak horlivě a dychtivě, zmiňuje se o ohni, teď vypravuje o něm, o Volšinském — Bože, Bože, toť Kateřina! Pelyněk se zachvěl — To ona, to Kateřina! Jak se změnila! To svižné děvče, hezké jak malované, toť povadlo, sestaralo — Hořkost rozlila se útrobou Pelyňkovou. Lítost a žel opanovaly jeho srdce. Ztracený věk, mladé a kratinké štěstí, muka, soužení a svízele bez konce, to vše zatanulo mu na mysli. A za to vše nemůže se ani volně přihlásit ku svým, nemůže rodný práh překročit, aniž by se lekal, že bude odtud zase vypuzen a vyhnán. „A ještě jsme povídali o vás a nebožtíku otci,“ ozval se venku dívčí hlas. Oh, myslí, že již skonal; ba lépe by bylo! Pelyněk opatrně jsa nachýlen, naslouchal a hleděl zase na Kateřinu. Bylo mu nekonečně líto té ubohé trpitelky, která pro něj tolik zkusila. Když Stázina dokončila a Kateřina strach svůj o Václava projevovala, vystoupil z nenadání Pelyněk na zásep. Ženské se ho lekly. „To je ten,“ zašeptalo děvče Kateřině. „Děvečko,“ promluvil vlídným hlasem, „nech nás chvilku o samotě. Rád bych tetce něco pověděl.“ Děvče vstalo, hledíc rozpačitě s Pelyňka na Kateřinu, kterou to trhlo, jakmile neznámého muže hlas uslyšela. „Jen jdi, Stázinko, na trávu a neboj se, dovíš se potom všeho.“ Děvče ohlížejíc se zvolna odcházelo. Kateřina nespustila očí s Pelyňka, jenž chvilku proti ní stál mlčky. Oči měl zavlhlé, bylo patrno, že je velice pohnut. Když pak začal, zachvíval se mu hlas. „Slyšeli by nás, pojďme kousek do sadu. Nic se neboj!“ Kateřina mlčky vstala a kráčela tak vedle neznámého jako k němu připoutána. Pod košatou jabloní stanuv, chopil se její ruky. „Kateřino, což mne nepoznáš?“ Na ubohou ženu šly mrákoty. Zamlželo se jí před očima, hlava jí šla kolem — viděla jen Václavovy oči, které na ni tak hleděly jako před lety; to byl pohled, jak jí v nejhlubší duši utkvěl, to ten hlas, kterým ji někdy volával… On nezemřel — to on, opravdu, hlásí se k ní! Třásla se po celém těle, pak jakoby klesnouti měla, chytla se křečovitě jeho ruky. A on ji přivinul ku svým prsům. Dala se do usedavého pláče. Stáli tak chvíli, hluboce dojati, nemluvíce, až konečně jal se ji Václav konejšiti. „Jsi to ty opravdu, Václave?“ — byla první její otázka. „Jsem Václav Petrů — tvůj — ó, ty má ubohá, jak tě soužili!“ „Jen když tu zase jsi — ó, teď už nikdo tě od nás neodvede!“ Kateřina se ponenáhlu vzpamatovala, nicméně připadalo jí všecko jako ve snách. Držela Václava zu ruku, byl tu skutečně, hleděla mu do tváře. — Ovšem to nebyl ten statný, pyšný jonák, jenž nade všechny hochy vynikal — ale byl to on, po kterém tak dlouho toužila, pro kterého se tolik naplakala, nasoužila. Bezděky se ptala, kde se tu tak náhle vzal, jestliže se dal synovi poznati, proč neřekl Pancířovým, kdo je. Bylo tu najednou otázek mnoho, a všemi nevědomky dotýkala se trapně Václava, jenž mlčel; připravovalť se k rozhodnému. Ačkoliv se nadál, že kdyby jej všichni opustili, že ho Kateřina nezamítne, nicméně pocítil nyní, kdy vše odhaliti měl, nesnáz a úzkost. Přejev rukou čelo, pravil: „Povím ti všechno; slyš a pak suď. Porozumíš z toho, proč jsem se Pancířovým znát nedal, proč jsem se lecčeho dopustil —“ Zamlčel se, počal vypravovat temným hlasem: „Když mne v noci chytili a já ti ani s Pánem Bohem dát nemohl, odvedli mne na novoměstský zámek a odtud do Hradce. Tam mne oblékli do vojanských šatů a poslali k armádě do Kladska. Odtud jsem v zimě přišel do Svidnice. Bylo to zrovna, kdy byla ta nejhorší vojna s pruským králem, co ještě plných pět let potom trvala. Stýskalo se mi po domově a po tobě nejvíc. Tys mně se svěřila, jak to s tebou je; já na tě myslil ve dne v noci. Staral jsem se, trápil, soužil, až mi rychetský pacholek, co byl u vojska na přípřeží, pověděl, že máš synka. Oh, já bych se byl tenkrát zastřelil! Slyšel jsem, jak tě bratr týral, vyhnal, jak se lopotíš. Vyčítal jsem si, že jsem tě do takové hanby a takového neštěstí přivedl. Chtěl jsem ti pomoci, chtěl jsem tě pryč, jinam odvést a proto jsem utek’. Ale horší neštěstí mne potkalo. Ó, že jsem na vojně nezůstal, bylo by líp bývalo! Na útěku mne chytli Prušáci a strčili do své uniformy. Stal jsem se pruským vojákem a to bylo horší nežli před tím — týrali mne, a nejen mne, ale i všecky krajany, které také polapili a do vojenských šatů násilím strčili. Mnohý z nich se z té trýzně a zoufalosti zastřelil, a kdyby tebe nebylo, nevím, jak by se mnou bylo. Prchnout jsem nemohl. A tak jsem bojoval, musil, proti našim i proti Rusům, přešel jsem veliký kus země, až jsem tu vojnu přečkal. Když bylo po ní, musili jsme od hranic našich daleko do Pruska. Tu se mně podařilo uprchnout, ale chytli mne a zavřeli na pevnost. Dvanáct let jsem byl v žaláři a nosil těžká železná pouta, musil jsem těžce pracovat, měl jsem hladu dost a všeho nedostatek. Jednou, když jsme v arsenále pracovali, přišel jsem o dva prsty, a to mne zachránilo od vojny. Měl jsem, až bych trest přestál, zase na vojně sloužit, a to až do smrti. — Pustili mne ze žaláře, ale ne na svobodu. Vlasy mně sešedivěly; co se ve mně dálo, na to nechci ani vzpomenout. Když tahle vojna nastala, přidělili mně k branži. Změnil jsem se tuze. Naučil jsem se dobře německy a byl jsem jako Prus. Ani neuvěříš, jak člověk otupí — osm let na vojně, dvanáct let na pevnosti mezi takovou čeládkou!“ Pelyněk se zamlčel. Kateřina tiše plakala, držíc se pevně jeho ruky a trnouc povzdychovala: „Bože! Ó, Bože!“ „Myslil jsem, že je po všem. Nezakusil jsem nic dobrého, pořád a všude mne lidé pronásledovali a týrali. Nevěřil jsem už nikomu. Už jsem se také do toho vmyslil, že tvé dítě zemřelo a tys že se provdala. Ale přece byly zase chvilky, kde jsem tě viděl, jak čekáš na mne, jak pro mne pláčeš. Počítal jsem, jak asi starý a velký je náš synek — oh, tu mi bývalo nejhrozněji! Z počátku jsem plakával, ale pak zmocnila se mne zášť a já jsem všecko proklínal a přísahal pomstu tomu, kdo toho všeho byl příčinou. Přál jsem si jen, abych aspoň na chvíli domů se dostal, abych se Volšinskému mohl pomstit. Tak nastala tahle vojna a já se ubíral s vojskem do Čech, které jsem už dvacet let neviděl. V Levíně jsem se dověděl od jednoho Provodovského, žes prý se vdala, o dítěti našem nevěděl. Sloužil jsem Prušákům, je pravda. S člověkem se stanou velké změny, ani neví sám. Proč mne naši násilně odvedli, proč nechali staré rodiče bez podpory! Proč mne odtrhli od tebe, proč jsem nesměl své dítě ani okem spatřit?! Potřebovali mne Prušáci, že jsem krajinu znal a česky mluvil. Platili mně za to dobře. Já se už nechtěl dále mozolit a lopotit a jináč — mně bylo všecko jedno. Stal jsem se špionem a dal jsem si jméno Pelyněk.“ Václav ustanuv pohleděl Kateřině v líce. Ta však, dověděvši se, čím se její Václav stal, neodvrátila se od něho. Byla jako zmámená tím nenadálým shledáním, i rozlítostněna vším tím, co Václav zkusil. Srdce se jí svíralo. Jak by se mohla odvrátit! Nemyslila na císařské, nemyslila na Prusy. Cítila jen jeho, Václavovo neštěstí — i své. Pelyněk mlčel, jakoby se na poslední připravoval, a pak začal: „Tak jsem přišel až k vám, dostal jsem se nepozorovaně na rychtu, a tam i tady jsem se dověděl, žes svobodna, žes na mne nezapomněla, že můj syn je živ. Mnou to otřáslo — a hned jsem se rozhodl. — Chtěl jsem všeho nechat, potajmo k tobě jít a říci: ‚Pojď, půjdeme jinam a zařídíme si domácnost.‘ Ale dověděl jsem se také, že tvůj bratr je šťastný, že má ve všem požehnání, ale tobě že dosud neodpustil. Staré myšlenky oživly, já myslil na krev a pomstu. V tom se vrátil rychtář s bratrem tvým a kantor četl popis špionů a můj —“ „Svatá Panno!“ trhla sebou Kateřina a oči své zděšeně upřela na Pelyňka, jenž tu s čelem zamračeným do země hleděl. „Byl jsem tobě tak na blízku, jen několik kroků k tobě — musil jsem zas prchat! Byli by mne chytli a císařským odevzdali. Byl jsem u prahu, a musil jsem od něho jako štvaný. Všecko se mně shrnulo rázem v hlavě, až se mně v očích zatemnělo… A on, Volšinský, on, který se tolik na mně provinil, měl se dobře! U jeho stodoly jsem se zastavil — Co se stalo, víš; pomstil jsem se a zdržel své pronásledovatele. Kateřino, jsem špion, palič — ale považ, kdo toho všeho původem. Chceš-li, odejdu —“ Stála tu bledá, trnouc, nemohouc ani slovíčka ze sebe vyraziti, pak vypuknuvši na novo v pláč, klesla mu na prsa a zaštkala: „Pán Bůh nás netrestej!“ Pelyňkova tvář se vyjasnila; přivinul věrnou ženu k sobě. Nevěřil už v lidi; teď přece našel věrné srdce, jež mu všecko nahradilo. Když se Kateřina poněkud utišila, jal se Pelyněk o Václavu mluviti. Vypravoval, jak se náhle změnil, když o osudu svého syna uslyšel. Rozhodlť se Pelyněk ihned, že pruské služby nechá, že napraví, pokud možná vše, aby synu svému pomohl. Pověděl, že Pancířoví ničeho nevědí, že se jim proto poznati nedal, aby snad od Václava se neodvrátili. Konejšil pak Kateřinu, že se Václavovi nic nestane. „A co ty?“ ptala se věrná družka. „Zatím počkám, jak všecko dopadne. Kdybych však Václavovi nebo tobě škoditi měl, kdyby kvůli mně to děvče mu nechtěli dát, půjdu odtud —“ a povzdychl. „A mne bys tu nechal? Pancířovi nebudou takoví! Stázinko!“ zvolala náhle, zahlédnuvši děvče, jež zvědavě od stavení ku stromu nahlíželo. Děvče přiběhlo. „To je Václavův otec,“ pravila Kateřina. Děvče zůstalo podivením jako přimrazeno, pak náhle se usmávši, řeklo: „A proto jste se tak staral!“ — a podalo Pelyňkovi ruku. == VI. == Jasné jitro minulo, a když se blížilo ku poledni, zatáhla se modrá nebesa tmavými mraky, jež víc a více se kupily a šířily. Od lesa zavanul prudký vítr, obilí prudce se kolísalo a koruny stromův u Eliášovy chalupy klátily se, hlasně šumíce. V jizbě setmělo se a na malých oknech zarachotily první krůpěje; z daleka od hor ozývalo se hřímání, pak se zablesklo. Nastala bouře. Pancířová rozžehla hromničku. U studených kamen na lavičce seděl Pancíř, naproti u zdi Pelyněk a s ním Kateřina, u okna stála Stázina hledíc k lesu, a časem jen se do světnice obrátila. Starý Pancíř byl muž opatrný, ale také povážlivý. Když mu Kateřina všecko pověděla, zamlčevši jen to, kdo Volšinský statek zapálil, neodsoudil Václava Petrova, ale podivil se, že se horší člověk z něho nestal. Nad to přál Kateřině, že zármutku jejímu je konec, že se shledala s tím, na kterého mysliti nikdy nepřestala. Zároveň však uvažoval, nebude-li to Václavovi a Stázině u pánů škodit, kdyby se vše proneslo. Než konejšil se tím, že se toho nikdo nedoví, a doufal, že Václav dobře pochodí. Bude-li nejhůř, odstěhuje se jeho otec někam jinam. Ženské myslily nyní jen na Václava. Dověděly se, jakou zprávu nesl, co se státi mělo, nebo bývalý vyzvedač mohl nyní říci, co v té depeši bylo. Značný počet pruských vozů s nábojem a zásobami měl se kolem ku hlavnímu sboru bráti. O tom nesl husarský důstojník zprávu nejbližšímu oddělení císařských a zároveň rozkaz, aby pohotově byli a dotčený průvod přepadli. Byla to kořist vzácná a bohatá. Depeše byla zachycena, Prusové ji dostali, a nedonese-li Václav ve pravý čas zprávu, projdou Prusové beze všeho úrazu. Pelyněk přemítal. Což kdyby i Václav pořídil? Prušákům mohla přijíti posila naproti, a sbor husarů, pokud Pelyněk vyzkoumal, není z nejsilnějších. Nyní teprve jal se počítat a pochybovat. Nikdy se nebál, ale teď se strachoval — šloť o Václava, jenž při tom mohl i zkázu vzíti! Poledne dávno minulo. Bouře se utišila, déšť ustal, jen vítr přeháněl vlhkým vzduchem tmavá, deštěm sytá mračna. Náhle Pelyněk prudce povstav, přistoupil k oknu. „Slyšelas?“ ptal se Stáziny. „Zdálo se mně, jakoby zahučelo —“ „To je střelba! Poštěstilo se!“ zvolal, obrátiv se ku Kateřině a Pancířovým. Ti však neúčastnili se jeho radosti; lekli se. „Pán Bůh s námi! A přijde-li to sem?“ křižovala se Pancířka. „Sotva,“ odtušil Pelyněk. „Václav došel v čas a uvěřili mu!“ „A nestane se mu nic?“ „Vždyť nepůjde do ohně!“ Pelyněk byl jaksi přeměněn. Hlavu vztyčil, oči zasvitly živějším leskem. Vyšel ven a za ním všichni domácí, bedlivě naslouchajíce. Střelba neumlkla, ba hučela hlasitěji dolinou a lesy. Pelyněk nakloniv hlavu, stál za chvilku nepohnutě, pak vrátil se do jizby a šel rovnou cestou k posteli raněného důstojníka, s kterým byl od minulé noci slovíčka nepromluvil a jemuž se vyhýbal. „Slyšíte, pane nadporučíku, střelbu?“ ptal se po německu. „Slyším —“ „To je důkaz, že vaše depeše, ač zabavena, přišla přece na pravé místo, a to ve pravý čas.“ „Střelba by tomu nasvědčovala.“ „Je tomu tak.“ „A kdo ji opatřil a dopravil?“ „Já a ten mladík, kterého prve pruští husaři lapili. Pamatujte, prosím, na něj. Má jen starou matku, a přece se musí skrývat před vojnou. Rád by si to zdejší mladé děvče za ženu vzal, ale vrchnost mu brání. Zachránil vám život —“ Důstojník podal Pelyňkovi ruku. „Nikdy nezapomenu — a kdo jste vy?“ „O tom až později, pane nadporučíku. Teď odejdu proti vůli svých přátel do lesa, abych zvěděl, jak se věci mají. Povím vám pak —“ Důstojník pokynul hlavou. Starý vyzvedač byl velmi rozčilen, jako na trní. Přecházel jizbou, zastavoval se u okna, pak vycházel ven naslouchat, až po chvíli zase vyšel a již se nevrátil. Když dlouho nešel, ohlíželi se po něm, pak vyšla Kateřina ze stavení, jménem jej volajíc. Nikdo se neozval. „Nedalo mu to, jde se za Václavem podívat,“ mínil Pancíř. „Aby se tak ani jeden ani druhý nevrátil!“ pravila polekaná Kateřina. „Pán Bůh s námi!“ {{Oddělovač|* * *}} Byla tuhá seč. Řada pruských vozů, dosti bezpečně dosud vpřed se ubírající, zarazila se rázem v úvale, kdež včera husarský důstojník klesl. Záloha císařských husarů byla výborně umístěna, tak že v pravý okamžik udeřila na předvoj průvodu vojanského i na vlastní řadu vozovou. Mezi Prušáky nastal hrozný zmatek. Předvoj byl brzo rozprášen a vojáci dali se na útěk. Vozkové přesekávali postraňky koňův a ujížděli kvapem za jezdci. Císařští husaři sekali nemilosrdně. Cestou, na lučině při potoku i na blízkých polích nastala divoká honba. Z prchajících tu tam někteří se sešikovali, aby na novo se hájili, avšak za nedlouho obrátili koně a spustili uzdu. Rány pušek, divoký křik a řehtot koní zvučely úvalem a za nedlouho byla cesta i lučina pokryta raněnými a mrtvými vojáky, i mrchami koňů. Přemnohý vůz překocen, vedle pak tu vozka ležel, tam koně v řemení svém zapletení řičíce darmo se namáhali, aby povstali. Prušáci prchali na všechny strany, mnozí do blízkého lesa, kdež mimo nadání boj vzplanul na novo. Pěchota totiž, vozy provázející, vedla si statečněji než jízda. Nemohouc na útěk pomýšleti, myslila na zoufalou obranu. Vůdce její nepozbyv chladnokrevnosti, rychle i v čas povelel a ustupoval se svými do lesíka. Zase zarachotily pušky a nejeden dobrý jezdec sklesl raněn nebo mrtev do trávy a vřesu. Část husarů sesedla a přilnula útokem k lesu. Boj trval už dlouho, aniž bylo naděje, že tak hned se skončí. Ti modrokabátníci bili se zoufale. Husaři pronikli až k lesu, za nedlouho však musili nazpět. A bylo žádoucno, nutno, aby boj byl ukončen a vozy vyklizeny! Velitel husarského oddělení Prušáky přepadnuvšího stál opodál na lučině pod starou olší, boj přehlížeje a řídě. Vedle něho na černém koni seděl Václav, jemuž po boku byl obecný husar. Major vyptával se selského synka a v tom přiharcoval adjutant, jenž vyřídiv veliteli, co říci měl, ukazoval na člověka, jenž výše od lesa, kde boj nezuřil, dolů po lučině k nim letem běžel. Byl to muž obstárlý, bez kabátu, všecek udýchaný a unavený. Václav sebou trhl; poznalť Pelyňka, otce, jenž k majorovi přistoupil. Přítomní vojáci podivili se nemálo smělosti toho muže. „Pane majore,“ mluvil rychle a přervaně, „jen několik slov — ten mladík mne zná —“ „Ano — —“ přisvědčil Václav jaksi zaraženě majorovi, jenž se byl tázavě po něm ohlédl. „Mluv, ale rychle —“ Za chvíli na to podnikli husaři nový útok a zuřivý jejich ryk div že nepřehlušil střelbu od lesa rachotící. Velitel udatných Prušanů seznal, že prosekati se v před možná není, mířil proto ku hřebenu stráně hloub do lesa. Záleželo na tom, aby se udržel co nejdéle; vždyť mohla ještě pomoc přijíti, která by jeho četu osvobodila a vozů zpět dobyla. Dostali se na malou, rovnou paseku, nad kterou se vypínala dosti příkrá stěna. Obsadí-li tuto výšinu, bude dobře, a proto poručil starý setník rychle přes rovinku tam ustoupiti. Trouba zavřeštěla, vojáci hrnuli se do stráně, ale v tom nad nimi rozlehl se divoký, válečný ryk a karabiny zahoukaly. Prušáci se zarazili; byli v pasti. Nad rovinkou totiž vedla strání na přič vozová, hluboká cesta z hloubi lesa, o které pruský setník nevěděl, aniž ji zdola pro zarostlinu viděl. Sem přivedl Pelyněk, bojů znalý, husary, když byl před tím v lese se skrývaje stav věci poznal. Dobře poradil majorovi, jenž v čas husary do týlu Prušákům přivedl. Další odpor byl by nerozumný. Starý setník se vzdal. Bylo po boji. Zatím co husaři zajaté odváděli, stál Pelyněk stranou s Václavem. „Věříš mně teď? Vše je již spraveno. A máma ví o všem. Řekl jsem jí všecko a zůstala. Je na samotě.“ „Chvála Pánu Bohu, již nebudete musit z domova utíkat!“ == VII. == Nastal večer a s ním vrátily se ticho a klid. Z úvalu zmizely vozy, ranění na rychlo odnešeni. Noc pokryla tmavou rouškou tu tam roztroušeně ležící mrtvoly, mrchy koňů i překácené, rozbité vozy, jež černaly se jako hroby. Císařští odtáhli s bohatou, skvělou kořistí. Za to v Eliášově samotě bylo smutněji. Stázina plakala. Kateřina byla jako pěna. Pancíř se darmo snažil, aby je potěšil. Pozdě na večer zaržali venku koně a lidské hlasy se ozvaly. Všichni se zachvěli. Jsou to císařští nebo Prušáci? Za nedlouho zpozorovali tlupu jezdců, kteří před stavením zarazili, a hned na to vstoupil císařský důstojník s několika husary a bral se, jakmile raněného druha spatřil, k jeho posteli. Za ním vkročili Václav s otcem. Stázina objala prudce svého ženicha. Pelyněk stiskl Kateřině ruku a řekl: „Bude vše dobře.“ Tvář jeho byla klidnější. On i syn pověděl, jak se věci přihodily. Václav vyprávěl, jak šťastně dojel, jak byl před vojanského pána předveden, jemuž vše jak náleží a upřímně pověděl. „Ale hlídat mne dal a od sebe mne nepustil, Také mně pohrozil, že mne dá hned zastřelit, hnu-li sebou, nebo povedu-li je špatně.“ „A pověděls mu také o —“ ptala se Stázina stydlavě. „Všecko. Napíše mi psaníčko k úřadu a tohle mi dal po té srážce!“ a Václav ukázal váček, v němž zlato a stříbro se lesklo. „O tatíkovi jsi mu také pověděl?“ ptal se starý Pancíř. Ne — bál jsem se — a pak —“ „Dobřes udělal,“ pravil Pelyněk. „Se mnou je dobře. Vidíte, našim jsem nikdy tolik škod neudělal, jako jsme jim dnes pomohli. Ale teď pojď, Václave. Dnes ještě nebo zejtra by mohli Prušáci přitrhnout. Přijdeme zas!“ Novina ta nebyla ženským milá, než nebylo pomoci. V tu chvíli vynášeli také raněného důstojníka, jenž domácím děkuje, vděčnost sliboval. Za nedlouho vojáci zmizeli a s nimi Pelyněk a Václav. Na samotě zasvitla naděje na lepší časy, a Kateřina z toho srdce se těšila, že její Václav naposled prchá od domácího prahu. {{Oddělovač|* * *}} Příštího roku, to již bylo po té „bramborové" vojně, hned na počátku staly se změny na Eliášově samotě. Na panském úřadě bylo od vojanského císařského komanda oznámeno, jakou službu byl Václav prokázal. Zažádal o svatbu a byla mu beze všeho povolena. Peníze, jimiž Václav byl obdarován a které později uzdravený důstojník rozmnožil, zaslav Pancířovým značnou sumu, byly v těch zlých časech vydatnou podporou a staly se základem pozdějšího blahobytu této pilné rodiny. Bureš Volšinský musil ve svém sočení a žalování na Václava ustati. Přesvědčilť se sám, že on nezapálil. Kdo tak učinil, zůstalo na vždy všem tajemstvím. Zajisté byl žhářem ten vyzvědač; ten však s Prušáky ušel. Kateřina se odstěhovala na Eliášovu samotu k dětem. Ne však na dlouho. Na podzim odtud odešla; do vsi se však nevrátila. Lidem to bylo divno, a když se na Eliášově samotě ptali, kde je máma, uslyšeli, že odešla do Pruska, do Stroužného.<ref>Česká ves v Kladsku.</ref> Lidé žasli, když se dověděli, že tam šla za Václavem Petrovým, nyní svým mužem, o němž na jisto myslili, že již dávno zhynul na vojně. Uslyšeli teď, že byl v pruském zajetí a pak v pruských službách, vojákem, a že teprve nyní byl propuštěn. Divili se, proč se v Stroužném usadil, proč se domů nevrátil. Nejvíce Volšinský vyzvídal, podezříval a sestře lál. A ta, ač ho teď ani neslyšela, ani neviděla, pořád se ho ještě bála. Byl jí nevlídným stínem v jejím novém a jinak spokojeném žití. Tížilať ji vina mužova, že zapálil Volšinských statek. Když se o tom zmínila, jak ji to tíží, zamračil se její muž a řekl tvrdě: „Nemluv o tom. Co měl za všechno, co mně udělal, co jsem zkusil a ty také? To bylo ještě málo, ten oheň; nemluv o tom.“ Kateřina poslechla; nezmínila se o tom už nikdy, ale kdykoliv si na onen večer vzpomněla, teskně povzdechla, a denně se modlila, aby to Bůh Václavovi odpustil. Za to vyjasnila tvář, kdykoliv přišel syn z Čech nebo nevěsta, nebo někdy oba když je navštívili. A sama také ob čas přes hranice k nim zašla a pospíchala zvláště, když na Eliášově samotě byla také vnoučata. {{Konec formy}} {{Poznámky pod čarou}} [[Kategorie:Povídky]] fp1wdo7kx2qffnmuhx7ycgcvx3pux4f 0 97819 334270 333839 2026-07-03T10:53:29Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334270 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Polěnova | PŘEDCHOZÍ = Polěnov | DALŠÍ = z Polenska }} {{Textinfo | TITULEK = Polěnova | AUTOR = [[Autor:František Táborský|František Táborský]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1903. S.&nbsp;87–88. {{Kramerius|mzk|f9fa27f0-05a2-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = ru:Поленова, Елена Дмитриевна }} {{Forma|proza}} '''Polěnova''' {{Prostrkaně|Helena Dmitrijevna}}, sestra před., znamenitá illustrátorka ruských pohádek, horlitelka pro povznesení lidového umění ruského a vůbec umění dekorativního (*&nbsp;1850 v Petrohradě — †&nbsp;1898 v Moskvě). Byla velmi pečlivě vychována. Otec její, historik a archaeolog, prožil několik let při vyslanectvě v Athénách a vštěpoval i dětem lásku k řeckému umění. '''P.''' od 9.&nbsp;roku učila se kreslit, sprvu u Čistjakova, později u Kramského. Zimní pobyt 1869—70 v Paříži u Chaplaina byl jí velikým povzbuzením, rovněž i další učení u Čistjakova v Petrohradě. V tu dobu oddala se horlivě studiu ruské historie a archaeologie za vedení otcova, pojala vůbec lásku k ruské starobylosti, což vedlo k jemnějšímu pochopení a vycítění ruského slohu a dávalo charakter její tvořivosti. Na léto ujížděla na vesnici a objížděla koňmo statky svých rodičů, sbírajíc dojmy z ruské přírody a z ruského života. Roku 1875 složila zkoušku na domácí učitelku, r.&nbsp;1877, za turecké vojny, zorganisovala se starší sestrou a jinými dámami v Kijevě lazaret při vojenské nemocnici a s velikou oddaností posluhovala raněným. Po vojně dále se utvrzovala v umění kreslířském a zaujala se uměním applikovaným, hlavně keramikou. Roku 1880 carská Společnost pro podporování umění poslala ji do Paříže studovat různou techniku výroby keramické a dala jí pak organisovati zvláštní třídu keramickou při škole Společnosti. Přesídlením do Moskvy r.&nbsp;1882 začíná se u '''P'''-vé doba samostatného tvoření. Starobylá Moskva i její okolí daly jejímu nadání určitý směr a vyvolaly její tvůrčí sílu. Seznámila se tu s Vasněcovem, Surikovem a j. originálními umělci. U bratra malíře scházívali se každý čtvrtek mladí malíři Levitan, Korovinové, Něstěrov, Ostrouchov, Archipov, Sěrov, Vinogradov, Ivanov, dnes zvučná jména. '''P.''' tu poprvé vystavila své aquarelly polních květův a krajin, jež rychle byly rozprodány, a několik faïencových ikon zhotovila na objednávku. Z cesty po Volze, Donu, Kavkáze a Krymu vystavila kollekci studií, z nichž některé zakoupil Treťjakov. Od r.&nbsp;1885 často dlívala na statku Abramcevě (pí. J.&nbsp;G. Mamontové), jež bylo už tehdy malým uměleckým střediskem. Prožívali tam léto Rěpin, Vasněcov, Polěnov a j., každý z nich vnášel sem něco uměleckého a společně zbudovali tu a vyzdobili originálně kostelík. Při tamní škole byla truhlářská dílna, a '''P.''' na radu Vasněcova ujala se jejího vedení. Objížděla proto sousední vesnice a sbírala a zaznamenávala si lidové řezby, založila z nich a náčrtů svých i bratrových museum při škole té, a výrobky abramcevské brzy došly obliby a rozšíření. Zároveň sblížila se ještě více s životem lidovým. Kreslíc a malujíc na venkově, bývala obklopována dětmi i dávala si od nich vykládati pohádky, popěvky a zapisovala si je. Chtěla řadou aquarellů vyjádřiti poetický názor ruského lidu na přírodu, vyjasniti, jak ruská krajina působila na ruskou lidovou poesii a jak se v ní vyjádřila. Tak vznikly studie k obrazu ''Šly naše děti z Novgorodu'' a první illustrace k pohádkám ''Bílá Kačenka'', ''Ivanuška hlupáček'' a j. I olejovými obrazy docílila úspěchu. Roku 1890 na pařížské výstavě byla zaražena vyspělostí západního umění, nesmírnou pracovitostí a důkladnosti v kresbě záp. umělcův; i jala se znova s neobyčejnou energií kresliti s přírody, studovati anatomii. Ponenáhlu přecházela od směru realistického k symbolickému. Stilisace rostlin a květů zabírala jí všecku mysl, z toho pak vznikaly půvabné její kresby k výšivkám a jiným pracím dekorativním. Snila o velikém obraze: Vidění jednoho z vojínů Alexandra Něvského, jemuž v předvečer vítězství Něvského nad Švédy zjevili se Boris a Glěb na loďce, jakoby pluli po Něvě, za jitřního úsvitu. Obě knížata v bílých řízách, jak bývají na ikonách. I řekl Boris Glěbu: »Bratře Glěbe, kaž veslovati, pomůžeme svému pokrevenci, knížeti Aleksandru Jaroslaviči!« Zamýšlela uspořádati lidově-historickou výstavu. Roku 1895 v Římě studovala byzantské mosaiky a různé ornamenty; v Paříži posilněna ruchem uměleckým a přátelstvím s malířkou Jakunčinovou vytvořila znamenitou skizzu k obrazu ''Drak''. V Moskvě pak kreslila rozkošné návrhy k výšivkám a k zařízení jídelny (uveřejněny v londýnském měsíčníku »Artist«, 1898) a pracovala o svých historických obrazech. Aby si napravila zdraví, vydala se znovu na cesty, do Španělska a Paříže, ale vrátivši se do Moskvy, brzy onemocněla těžce a nepovstala již. '''P.''' byla neobyčejně zajímavý a milý zjev umělecký v životě ruském. Byla nadána zdravým smyslem pro původnost v ruském výraze poetickém a uměleckém a vypěstovala si jej neobyčejně jemně, studiem nepřetržitým a neunavným, důkladným, svědomitým a horoucným. Její propaganda umělecká, činnost agitační, sběratelská byla stejně významná a směrodatná, jako její kresby a návrhy. Její illustrace k pohádkám tak harmonicky splývají s poesií textovou svou pravdivostí, prostotou, naivností, teplotou, svým pohádkovým světem (ne raffinovaně fantastickým), jako málokteré. — Památce její věnoval »Mir Iskusstva« 1899 krásný dvojitý sešit s množstvím vyobrazení. ''[[Autor:František Táborský|Tý.]]'' {{Konec formy}} n1qln6iah12cp3zzhq35hagj0nopi0q 0 97890 334259 334006 2026-07-03T10:48:20Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334259 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Innocenc | PŘEDCHOZÍ = Innichen | DALŠÍ = Innocente }} {{Textinfo | TITULEK = Innocenc | AUTOR = [[Autor:František Krásl|František Krásl]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvanáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1897. S.&nbsp;661–664. {{Kramerius|nkp|05611450-04b8-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Innocenc | WIKIPEDIA-DALŠÍ = }} {{Forma|proza}} '''Innocenc''', lat. ''Innocentius'', jméno 13 {{Prostrkaně|papežů}}. '''1) I.''' {{Prostrkaně|svatý}} (402—417) rodem z Albana, byl po papeži Anastasiovi&nbsp;I. od duchovenstva a lidu jednomyslně za papeže zvolen. Vynikaje moudrostí a obezřetností, zasazoval se o to, by primát římských biskupů jak v západních tak i ve východních církvích uznán byl. Hájil také práva papežů souditi důležitější věci biskupů (''causas majores''). Jeho listy podávají jasný obraz o tehdejším církevním životě a jeho potřebách. Na podnět sv. Augustina dosáhl toho, že císař Honorius vydal zákon proti Donatistům. Statně se ujímal sv. Jana Zlatoústého proti jeho protivníkům Theofilovi, patriarchovi alexandrinskému, jemuž pro libovolné vystupování naproti světci dal důtku, pak proti cís. Arkadiovi a jeho manželce Eudoxii. V zaslaném listu do Kukusu na hranicích armenských, kam sv. Jan Zlatoústý do vyhnanství poslán byl, těšil tohoto trpitele a napomínal i duchovenstvo i lid cařihradský, by věrně stáli k Janovi nespravedlivě odsouzenému. Když církev africká byla zmítána pelagiánskými spory, potvrdil '''I.''' usnesení synod karthaginské a milevské proti této sektě a vyloučil Pelagia a Coelestina s jejich stoupenci z církve. V posledních létech života svého byl stíhán útrapami, neboť Gotové pod Alarichem dvakráte (r.&nbsp;408 a 410) Říma dobyli a město poplenili. Umřel 12.&nbsp;břez. 417. Památka jeho slaví se 28.&nbsp;čce. '''2) I.'''&nbsp;II. (1130—1143), rodem Říman, proti němuž zvolen byl vzdoropapež Anaklet&nbsp;II., jenž zmocniv se chrámu sv.&nbsp;Petra přinutil '''I'''-e k útěku do Francie. Král franc. Ludvík&nbsp;VI. jakož i franc. biskupové žádali na sv.&nbsp;Bernardovi, by rozhodl, kdo jest pravomocným papežem, a ten prohlásil se pro '''I'''-e, poněvadž byl dříve zvolen a kardinálem biskupem ostijským řádně vysvěcen. Synoda etampeská jej uznala za pravého papeže, načež byl od celé Francie vyhlášen za řádnou hlavu církve. Brzy připojily se k '''I'''-ovi Anglie a Španělsko. Z Francie odebral se jsa doprovázen sv.&nbsp;Bernardem a některými kardinály do Lutichu, kde jej král Lothar&nbsp;II. r.&nbsp;1131 slavně přivítal a ku přímluvě sv.&nbsp;Bernarda mu slíbil, že jej do Říma uvede. Mezi tím upevnil se Anaklet v Římě a získal pro sebe Normany, uděliv vévodovi jejich Rogerovi korunu královskou. Aby pravého papeže v Římě usadil, podnikl Lothar dvojí výpravu proti králi Rogerovi a dal se od '''I'''-e v Lateraně za císaře korunovati. Sv.&nbsp;Bernard výmluvností svou pohnul četné biskupy k poslušnosti '''I'''-e&nbsp;II., jenž od r.&nbsp;1138, kdy Anaklet zemřel, bez soupeře církvi vládl. R.&nbsp;1139 slavil desátý obecný sněm církevní, lateránský druhý, na němž zavrženo bylo učení Arnolda z Brescie a Petra de Bruis a nad Rogerem sicilským vynesena kletba. Za několik měsíců po všeobecné synodě lateránské II. dal Roger svým synem papeže přepadnouti a jati, nakládal však s ním s velikou šetrností, načež oba se porovnali. '''I.''' rozřešil Rogera od klatby a investoval jej Sicilií, Apulií a knížectvím Capuanským a potvrdil mu titul královský. '''3) I.'''&nbsp;III. (1198—1216), z nejráznějších a nejslavnějších papežů, dříve kardinál {{Prostrkaně|Lothar}} z rodiny hrabat Segniských, nar. r.&nbsp;1160, nabyl vzdělání v Římě, v Paříži a v Bologni. Byl mravů čistých, obratný v úřadování a velmi zběhlý v bohosloví a v právech, ve kterých oborech sepsal též několik cenných spisů. Maje teprv 37&nbsp;let byl po smrti papeže Coelestina&nbsp;III. jednomyslně na stolec papežský povýšen. Nejprv opravil papežský dvůr a zavedl jeho bývalou jednoduchost. Šlechtická pážata byla propuštěna a úplatní úředníci přísně trestáni. Potom přikročil k obnovení světského panství papežského, prohlásil praefekta města Říma za papežského úředníka, ustanovil nové soudce a uvedl sousední hrabata, pány a města v poslušnost. Pod ním dosáhlo papežství vrcholu své moci. '''I.''' zasahoval do poměrů takořka všech křesťanských říší a jak nestrannému dějepisci doznati jest, bylo to jen k jejich prospěchu, nebo právě tím bylo četným bojům zabráněno. Císařovna Konstancie zvolila před svou smrtí (1198) '''I'''-e za poručníka svého čtyřletého syna Bedřicha a za správce obou Sicilií, obnovivši za příčinou pojištění svého panství lenní poměr k papeži. '''I.''' nezklamal její důvěry, nešetřil ani namáhání ani obětí, aby Bedřichovi proti jiným nápadníkům korunu zachoval. Když bylo tomuto 14&nbsp;let, složil '''I.''' poručnictví a přiměv Bedřicha k tomu, by se zasnoubil s princeznou aragonskou Konstancií, potvrdil mír v zemi sněmem svatogermanským r.&nbsp;1208. V Německu pojistil sice císař Jindřich&nbsp;VI. nástupnictví v říši svému synu Bedřichovi, ale po smrti jeho zvolen byl šváb. vévoda Filip&nbsp;IV., kdežto strana velfská zvolila Otu&nbsp;IV. '''I.''' prostředkoval mezi stranami, ale podporoval Otu, jenž po zavraždění Filipově r.&nbsp;1208 byl všeobecně za krále uznán a korunován. Když pak Ota dopustil se proti '''I'''-ovi nevděku, dal jej týž do klatby a přičinil se, že Bedřich&nbsp;II. stal se králem a císařem. Statně zasáhl '''I.''' i do poměrů anglických. Poněvadž král Jan Bezzemek nechtěl uznati pravoplatně zvoleného arcibiskupa canterburského Langtona a proti duchovenstvu zuřil, vynesl '''I.''' na Anglii r.&nbsp;1208 interdikt a dal krále r.&nbsp;1209 do klatby. Jan vida nezbytí podrobil se r.&nbsp;1213 a sám prohlásil Anglii a Irsko za papežské léno, což bylo příčinou, že se na trůnu udržel i se svým rodem a že Anglie nestala se provincií francouzskou. Král franc. Filip August pojal dánskou princeznu Ingeburgu za manželku r.&nbsp;1193. Nabaživ se jí, pojal r.&nbsp;1196 Anežku, dceru vévody tyrolského, za choť, obávaje se však klatby podrobil se '''I'''-ovi a přijal opět Ingeburgu. Podobně donutil '''I.''' krále leonského Alfonsa&nbsp;IX., že se vzdal svého manželství s blízkou příbuznou. Petr&nbsp;II. aragonský odebral se r.&nbsp;1204 do Říma, prohlásil svou zemi za léno papežské a obdržel za to královskou korunu. — V Polsku vzal '''I.''' pod svou ochranu Leška Bílého na základě zákona o posloupnosti proti Vladislavovi Laskonohému. '''I.''' sjednotil s církví Bulhary, povýšil stolec trnovský za primatiální, jmenoval biskupa Vasila patriarchou a zřídil dále metropole v Pijaslavi a Velbuždi. Vévodu Jana Asěna (Kalijana) dal korunovati za krále, povýšiv Bulharsko na království. R.&nbsp;1204 uznal Přemysla Otakara&nbsp;I. za krále českého a název ten i jeho potomkům propůjčil potvrdiv důležité výsady nového království. Za něho se i o to jednalo, aby Čechy v církevním ohledu z pravomoci arcibiskupa mohučského byly vyloučeny a v Praze samostatné arcibiskupství bylo zřízeno. Téhož r.&nbsp;1204 prohlásil '''I.''' na prosby Čechů sázavského opata Prokopa za svatého. V Uhřích smířil rozvaděné o korunu bratry Emericha a Ondřeje. Armeny spojil rovněž s církví. Praetendent trůnu norského Inge přenechal svou při rozhodnutí papežovu. — '''I.''' potlačil bludy novomanichejské cestou apoštolskou i křižáckou výpravou proti Albigenským. Jeho namáháním sešla se veliká křižácká výprava k dobytí Sv. země. Činnost svou korunoval slavením církevního sněmu lateránského&nbsp;IV. r.&nbsp;1215, na kterém poprvé učení o svátosti oltářní přesně slovem »přepodstatnění« (''transsubstantiatio'') se vyjadřuje a stanoví, že každý věřící alespoň jednou v roce vlastnímu knězi z hříchů svých se má zpovídati a o velikonocích svátost oltářní přijati. Povinností světské i církevní vrchnosti jest bludy odstraňovati. '''I.''' potvrdil řády františkánů, dominikánů a trinitárů. Na cestách po Italii byl v Perugii zimnicí zachvácen a zemřev 16.&nbsp;čce 1216 v 56.&nbsp;roce věku svého, byl tam pochován v chrámě sv.&nbsp;Vavřince. Ze spisů jeho nejznamenitější jsou: ''De contemptu mundi libri III.''; ''De sacro altaris mysterio libri VI.''; ''Sermones de tempore et de sanctis per totum anni circulum''; dále některé dosti důležité listy. '''4) I.'''&nbsp;IV. (1243—54), dříve kard. {{Prostrkaně|Sinibald}}, z janovského rodu Fieschi. Hned na počátku svého panování rozvíjel velikou činnost snaže se, ač marně, zachovati křesťanům Jerusalem. Císaře Bedřicha&nbsp;II. hleděl smířiti s církví, což se zdánlivě podařilo, neb 31.&nbsp;břez. 1244 byl v Římě mír učiněn a přísahou od cís. poslů potvrzen. Ale císař vykládal články míru jinak než papež a nechtěl nic církvi vrátiti, co byl zabavil, pokud nebude rozřešen od klatby na něho od Řehoře&nbsp;IX. vznesené. By se nedostal do moci císařovy, prchl '''I.''' přes Janov do Lyonu a odtud zval listem ze dne 3.&nbsp;led. 1245 všechny krále, knížata a praeláty k sobě do Lyonu na všeobecný sněm, aby s ním o sporu mezi církví a císařem a o pomoci Sv. Zemi se radili. V 2.&nbsp;sedění tohoto sněmu byl Bedřich pro násilnictví a pro zlý život od mládí svého žalován, ve 3.&nbsp;sedění opět do klatby dán a svých důstojností zbaven. Papež '''I.''' prohlásil, že jest v boji tomto hotov i život svůj obětovati, a udělil kardinálům červený klobouk, aby byli svědky jeho mučednictví. Následkem výroku sněmovního byl v Německu zvolen za protikrále lantkrabě durynský Jindřich Raspe a po jeho smrti hollandský hrabě Vilém. Rozřešen od klatby, zemřel Bedřich r.&nbsp;1250 v Apulii ustanoviv za svého nástupce Konrada&nbsp;IV. '''I.''' jen proto proti němu vystupoval, že Bedřich považoval císařství za chalífát, jemuž církev zbavená svých statků ve všem podrobena býti má. I proti Konrádovi bylo papeži, který se nyní z Lyonu vrátil do Italie, bojovati. Prostřednictvím některých hrabat nakloňoval se '''I.''' ke Konradovi, který však r.&nbsp;1254 náhle zemřel. Na to usadil se papež trvale v Římě a skonal z lítosti nad nevděkem Manfredovým 7.&nbsp;prosince 1254 v Neapoli. '''I.''' vynikal nad jiné v círk. právu. Jeho hlavní dílo v tomto oboru jest ''Apparatus super quinque libros decretalium''. '''5) I.'''&nbsp;V., dříve kardinál biskup ostijský, byl zvolen po smrti Řehoře&nbsp;X. za papeže 21.&nbsp;led. 1276 v Arezzu. Pracoval o smíření Velfův a Ghibellinů v Horní Italii a o křižácké výpravě, zemřel však již 22.&nbsp;čna 1276. Zůstavil výklady k některým knihám Písma sv. '''6) I.'''&nbsp;VI. (1352—1362), dříve kardinál biskup ostijský {{Prostrkaně|Štěpán Aubert}}, pocházel z Montu ve Francii, byl muž zběhlý v právech, moudrý a prostý, jenž všechen přepych z pap. dvora odstranil, kardinály k přísnému životu napomínal a hromadění círk. obročí zakázal. Ač nepotismu prost nebyl, přece lze jej nazývati nejlepším papežem avignonským. Do Italie poslal kardinála Albornoza, jenž se ve čtyřech létech zmocnil celého církevního státu. Císaře Karla&nbsp;IV. dal s manželkou Annou Svidnickou od kardinálů Albornoza a Petra Bertranda v Římě o hodu B. velikonočním 5.&nbsp;dub. 1355 korunou císařskou korunovati. Když vydal Karel&nbsp;IV. r.&nbsp;1355 a 1356 na sněmích v Norimberce a Metách »zlatou bullu«, kterou upravoval se způsob volby krále římského, protivil se jí '''I.''', poněvadž v ní nebyla zmínka o potvrzení krále římského papežem, avšak obě mírumilovné hlavy křesťanstva brzy se srovnaly. Méně šťastným byl '''I.''' ve svých poměrech ke králi kastilskému Petru Ukrutnému a arag. králi Pedru Krutému, nadarmo snaže se oba ukrutníky v jejich krvavém sporu porovnati. Také pomýšlel na křižáckou výpravu a spojení východní církve se západní. K tomu cíli zahájil vyjednávání s císařem Janem Palaeologem prostřednictvím karmelitána Petra Tomáše. Zemřel 12.&nbsp;září 1362. '''7) I.'''&nbsp;VII. (1404—1406) pocházel z nízkého rodu ze Sulmony v Abruzzách a slynul svými ctnostmi, učeností a líbezným obcováním. Poněvadž byl veliký rozkol v západní církvi, pomýšlel na svolání všeobecného sněmu, ale litovati jest, že padl do rukou neapolského krále Ladislava, který na něm vynutil slib, že v církevních věcech nic nepodnikne nezaručiv napřed jeho práv k Neapolsku. V Římě vzbouřili se Ghibellinové a papeži bylo prchnouti do Viterba. Vyjednávání mezi '''I'''-em a vzdoropapežem avignonským Benediktem&nbsp;XIII. v příčině jednoty církve nepotkalo se se zdarem. '''I.''' zemřel mrtvicí 6.&nbsp;list. 1406. Při všech svých dobrých vlastnostech prost nebyl nepotismu. '''8) I.'''&nbsp;VIII. (1484—1492), dříve kardinál {{Prostrkaně|Jan Cibo}}, pocházel z rodu řeckého, jehož členové nabyli velikých zásluh o Janov. Mlád vstoupil do služeb neapol. králů Alfonsa a Ferdinanda, oženil se a teprve po smrti své manželky vstoupil do stavu duchovního. Jako papež vybízel knížata k pokoji mezi sebou a k válce proti Turkům. Na neapolském králi Ferdinandu žádal jako lenní pán poplatku, kterého král platiti nechtěl, a proto vypukla mezi oběma válka, jež skončila mírem r. 1486, když neapolský král papeži dosti učinil. Křižácké výpravy proti Turkům nepřivedl papež sice ke konci, ale přece učinil si sultána Bajazeta&nbsp;II. poplatným, drže u vazbě bratra jeho Džema, jenž byl pro své přívržence sultánovi nebezpečný. V Anglii smířil dům yorkský s plantagenetským. Přiměl Španělsko k vypuzení Maurů, začež po dobytí Granady manželům Ferdinandovi a Isabelle udělil titul »katol. Veličenstvo«. Vydal ostrá nařízení proti processům s čarodějnicemi, odstranil krutý způsob smrti vrhati odsouzence s Tarpejské skály, staral se o laciné potraviny lidu a přál učencům a umělcům. Stín na něho vrhá příliš volný život v mládí, nežli se stal duchovním. Své dítky manželské i nemanželské obohatil, ale nedal jim účastenství ve vládě Církevního státu. Mezi všemi papeži téhož jména byl nejméně slavným. Zemřel 25.&nbsp;čce 1492. '''9) I.'''&nbsp;IX. (1591), dříve {{Prostrkaně|Jan Fachinetto}}, byl po smrti Řehoře&nbsp;XIV. jednomyslně za papeže zvolen jsa muž šlechetný a učený. Za svého krátkého panování, jež trvalo pouze dva měsíce, podporoval Španělsko a ligu proti Francouzům. '''10) I.'''&nbsp;X. (1644—1655), dříve {{Prostrkaně|Jan Křtitel Pamfili}}, byl po smrti Urbana&nbsp;VIII. povýšen na Petrův prestol maje 72&nbsp;let. Především nařídil přísné vyšetřování proti Barberinům, kteří jsouce obžalováni, že státní peníze zpronevěřili, následkem toho svých důstojností byli zbaveni. Tito uprchše do Francie dovedli toho, že process proti nim byl potlačen a že své důstojnosti a statky zase obdrželi. '''I.''' byl sice statným pracovníkem, ale dovoloval svým příbuzným přílišný vliv na vládu, jmenovitě své švakrové, vdově po svém bratru, {{Prostrkaně|Olimpii Maidalchinové}} z Viterba, která značné jmění rodině Pamfilů přinesla. Poměr papežův k této švakrové byl však prost každé mravní poskvrny, jak nejnověji sám protest. dějepisec Ranke dokázal. Co o tom vypravuje odpadlík Leti, jest pouhým výmyslem. '''I.''' zahájil boj proti jansenismu tím, že zavrhl 5&nbsp;vět z knihy »Augustinus« Cornelia Jansenia. Podporoval katol. Iry proti Angličanům, Benátčany proti Turkům a okrášlil Řím velkolepými stavbami. Protestoval proti některým článkům vestfálského míru, poněvadž jimi církevní statky světským knížatům byly přiděleny a práva církve katol. ztenčena. '''11) I.'''&nbsp;XI. (1676—1689), dříve kard. {{Prostrkaně|Odescalchi}}, osvědčil se pod Urbanem&nbsp;VIII., a '''I'''-em&nbsp;X. jako papežský kommissař v území ankonském a jako místodržitel maceratské provincie, pak byl v Římě horlivým pracovníkem v kongregacích. Jako papež netrpěl nepotismu, trestal prodajnost úředníků a nastupoval všude na přísnou mravnost. Měl boje s franc. králem Ludvíkem&nbsp;XIV. o právo regální a t. zv. »svobodu sídla vyslancův«. Ludvík získal franc. duchovenstvo pro své názory v regaliích a dal na sjezdu téhož duchovenstva 4&nbsp;články odhlasovati, které byly základem tak zv. »gallikánských církevních svobod«, ale '''I.''' články ty zavrhl. Také působil, aby obydlí cizích vyslanců v Římě nebylo více útočištěm zločinců, kterých tam spravedlnost dosíci nemohla. Všichni panovníci evropští uznali to za spravedlivé kromě krále Ludvíka, jemuž však konečně bylo se v té věci podvoliti. '''I.''' nebyl spokojen s násilným obracením hugenotův, jak je Ludvík&nbsp;XIV. prováděl. Za to podporoval cís. Leopolda&nbsp;I. ve válkách tureckých hmotně i mravně jsa duší spolku mezi cís. Leopoldem a králem Janem Sobieským uzavřeného. Zemřel jako světec a měl býti za svátého prohlášen, ale Francie to zamezila. '''12) I.'''&nbsp;XII. (1691—1700) pocházel ze slavného rodu {{Prostrkaně|Pignatelli}}, byl dříve papež. nuntiem ve Florencii, Polsku a Německu. '''I.'''&nbsp;XI. povýšil jej za kardinála a arcibiskupa neapolského; jemu se také Pignatelli jsa zvolen za papeže nejvíce ve své vládě podobal. '''I.''' učinil přítrž prodajnosti v úřadech, odstranil nepotismus ustanovením, že žádný papež nesmí více než jednoho synovce učiniti kardinálem. Císaři Leopoldovi dal peníze na vedení válek tureckých. Krále Ludvíka&nbsp;XIV. pohnul, že nepřátelství proti pap. Stolici zanechal a svých 4 gallikánských článků se vzdal, začež '''I.''' francouzské biskupy králem jmenované potvrdil. Když Evropa nabyla míru, prohlásil '''I.''' r.&nbsp;1700 veliké milostivé léto. Ujímal se chudých, zvláště sirotků. Zemřel v 85.&nbsp;roce věku svého. '''13) I.'''&nbsp;XIII. (1721—1724), z rodu Conti, byl dříve nuntiem ve Švýcarsku a Portugalsku, stal se za Klementa&nbsp;XI. kardinálem a biskupem diécésí osimské a viterbské. Za své vlády podporoval angl. praetendenta Karla&nbsp;III., měl boje s cís. Karlem&nbsp;VI., kterému dal Neapolsko v léno, ale císař nebera zřetele na 200letá práva papežská odevzdal Parmu a Piacenzu špan. princi Donu Carlosovi. Trudné poměry církevní ve Španělsku hleděl '''I.''' napraviti obšírnou bullou, kterou dorozuměv se s králem Filipem&nbsp;V. r.&nbsp;1723 vydal. Maltanské rytíře a Benátčany podporoval všemožně v boji proti Turkům. Donucen jsa franc. dvorem podepsal se slzami dekret, jímž nehodný ministr Abbé Dubois byl jmenován kardinálem. Zemřel 7.&nbsp;března 1724. ''[[Autor:František Krásl|Ksl.]]'' '''I.''', {{Prostrkaně|ruské}} bohoslovce toho jména viz pod heslem {{Prostrkaně|{{Heslo|Innokentij}}}}. {{Konec formy}} lzviftmgrdpie0e6ro5z4wb1ki1va7i 0 97910 334245 334068 2026-07-03T10:28:16Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334245 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Alžír | PŘEDCHOZÍ = Alžběto-terezínský řád | DALŠÍ = Alžírská slitina }} {{Textinfo | TITULEK = Alžír | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;46–47. [https://archive.org/stream/ottvslovnknauni34ottogoog#page/n45/mode/1up Dostupné online.] | LICENCE = PD old 70 }} [[File:Ottův slovník naučný II 46a - Alžír.jpg|thumb|Obr. na s. 46a: "Alžír se strany východní, s hráze Chair-ud-Dinovy"]] [[File:Ottův slovník naučný II 46b Alžír.jpg|thumb|Alžír: Kabílská rodina]] {{Forma|proza}} '''Alžír''', z arab. ''al-Džezáir'' (= ostrovy), franc. ''Alger'' [alžé], špan. ''Argel'', hlavní město Alžírska, vedlé Káhiry a Alexandrie nejdůležitější město africké, zvedá se asi uprostřed pobřeží alžírského (pod 3° 51' v. d.) na stráních příkrého vrchu na záp. břehu prostorného zálivu, naproti mysu Mátifu. S moře jest příjemný pohled na město, jež skvějíc se všecko bělostí uprostřed bujné zeleni dle poetického rčení arabského sluje »diamantem zasazeným do smaragdu«; nad městem trůní Kasba, bývalá tvrz a sídlo dějů alžírských, vládnoucí všemu městu ve výši 124 ''m'' nad hladinou mořskou. (Viz vyobrazení na příloze.) '''A.''' rozdělen jest ve dvě části: město staré čili horní, arabské, a nové čili dolní, evropské. Kromě několika mešit skládá se nové město z vládních budov, velkých, výstavných, z části i pětipatrových domů, skladišť, loděnic, továren, prostorných náměstí a ulic, v nichž obývají Francouzi a četní evropští cizinci. Velikým střediskem všeho ruchu společenského i obchodního jest Vládní náměstí (''Place du Gouvernement'', dříve ''PI. Royal''), šírý obdélník uprostřed města se sochou vévody Orléanského, platány a oranžovníky posázený, plynem osvětlený, rovnající se vůbec nejkrásnějším náměstím. Jiná náměstí jsou: ''Piace de Chartres'' s každodenními trhy, kde lze nejlépe poznali všeliké plodiny zemské, Mahonské čili Rybářské náměstí, ''Place d'Isly'', Palácové čili Arcibiskupské náměstí a konečně největší ze všech ''Place d'Armes'' čili Báb-el-Védské náměstí na sev. konci města, kde dotýká se bývalých zahrad dejových, nyní Marenžskými sady zvaných, nejkrásnější to promenády alžírské. Tři hlavní třídy protínají město dolní: Báb-el-Védská a Báb-Azúnská, rovnoběžné a 700 ''m'' dl., a Námořní ulice (''Rue de la Marine''), všecky k přístavu se táhnoucí. Obroubeny jsouce sobou stran stinným loubím poskytují chodcům vítané ochrany proti vedru a jsou hlavními tepnami všeho obchodu. Znamenitostí dolního města jest ''Boulevard de la République'' (dříve ''B. de l'impératrice''), rozkošný to taras 1200 ''m'' dl., s jednou toliko řadou skvělých, k moři obrácených domů, spočívající na půl čtvrtá stu oblouků, v nichž zřízeny sklady a krámy, vy- stavěný nákladem 8 mill. franků od Angličana Mortona Peta v 1. i860—1866. (Viz popředí našeho vyobrazení na příloze.) Rovněž zajímavo jest staré město co do výstavnosti i obyvatelstva arabské, jež s novým spojuje příkrá, úzká, křivolaká Kasbaská ulice vedoucí nahoru k tvrzi dejů. Jest to pravý labyrint těsných, nečistých, temných, křivých, často příkrých a schody opatřených, někde i překlenutých a jen 1,5 ''m'' širokých ulic, jejichž čtvercové, hmotné, nahoře ploché domy s malými, zamřežovanými okénky a horními patry často do ulice přečnívajícími nepravidelně nad sebou se kupí spíše žalářům se podobajíce nežli obydlím volných lidí. Náhradou za všeliké nepříjemnosti jest však chlad stále zde panující. Avšak již i sem zasáhl vliv Francouzů, kteří zde zřídili veřejné lázně, hotely, kavárny a j. Vůbec poskytuje '''A.''' pohled rozkvétajícího města osadního, kdežto jiná města alžírská dosud zachovávají ráz měst orientálských, kromě několika stavení vládních. Velikou péči a náklad věnovala vláda francouzská přístavu, jenž za bídné správy tureckých dejů, jako '''A.''' vůbec, byl zanedbán. Vzhledem k vojenské a obchodní důležitosti města starý přístav nikterak nedostačoval a proto Francouzi založili nový učinivše z '''A'''-u přístavní místo prvého řádu. Ke staré hrázi (700 ''m''), spojující čtyři skalnaté ostrovy (dle nich nazván '''A.''') s městem, kterou Chair-ud-dín roku 1525 dal vystavěti od zajatců španělských, připojili dvě nové, zevní 1235 ''m'' a vnitřní 210 ''m'' dlouhou, a ty tvoří dva přístavy: vojenský, hlubší, pro 40 válečných lodí, a obchodní pro 300 lodí, zaujímajíce prostor jako sám '''A.''' a hájeny jsouce několika znamenitými opevněními, tak že '''A.''' s mořské strany pokládá se za nedobytný. Ale i s ostatních stran jest značně opevněn. Kdežto staré zdi hradební neměly více nežli 1700 ''m'' zdélí, jsou nyní rozepjaty na 3-4 ''km'' a kromě toho chráněny tvrzemi, jež se zovou: na sev. ''Fort de la Marine'', na vých. Báb-Azúnská tvrz, na jihu ''Fort National'' (dříve ''Impérial'') a na západě ''Fort Vingt-quatre-heures''. — Jsa hlavním místem gen. gouvernementu soustřeďuje '''A.''' v sobě vyšší úřady správní, politické, soudní, vojenské a církevní, zejména jest sídlem generálního guvernéra, prefekta, appellačního, obchodního a smírčího soudu, kanceláře arabské, arcibiskupa (od r. 1867), konsistoře protestantské a israelitské, generálního štábu, admirality, ředitelství dělostřeleckého a ženijního, vojenského ústavu topografického a geodaetického, komory zemědělské a obchodní, vrchních úřadů celního, finančního, poštovního, lesního a j. Dále jsou zde četné konsuláty, banka, akademie veřejného vyučování, lyceum (v býv. kasárnách janičarských), kollegium arabskofrancouzské, lékařská a lékárnická škola, jakož i mnoho jiných literárních a vědeckých ústavův a škol rozličných stupňů, francouzských, arabských a židovských, bursa, nemocnice, spořitelna, četné jiné ústavy dobročinné a j. Z mnohých pozoruhodnějších budov alžírských vynikají: kathedrála sv. Filipa slohu arabského, velmi ozdobný palác arcibiskupský téhož slohu, francouzský chrám protestantský se školou, množství malých a čtyři velké mešity (Džema-el-kebír), 14 synagog, Mustafův palác v nejčistším slohu arabském s bohatou ornamentikou, v němž se nalézá veřejná bibliotéka, museum a náhrobek Hasana agy, obhájce '''A'''-u proti Karlu V. r. 1541, několik divadel (mezi nimi Národní) a starších paláců, nádraží dráhy alžírsko-oranské, výstavní bázár domácího průmyslu, opevněný maják a některé velké kasárny. Čtyři vodovody zásobují město vodou skýtajíce 23.880 ''hl'' za hodinu. Průmysl města není valný záležeje ve výrobě věcí hedvábných, koberců, vlněných tkanin, ručnic, zboží zlatnického, sedlářského a hodinářského; též jsou zde některé parní továrny, hlavně mlýny k zásobování vojska. Co do obchodu jest '''A.''' prostředníkem největší části osady; vyváží se především vlna, vosk, datle, pomoranče, zvláště pak mnoho zeleniny, dováží se víno, lihoviny, olej, tkaniny, nábytek, nádobí, papír a j. S Marseillem jest '''A.''' spojen podmořským telegrafem. Obyvatelstvo '''A'''-u rychle se množí: roku 1838 napočteno 30.395 duší, mezi tím 18.387 domácích obyvatelů, neboť po dobytí jeho Francouzi mnoho Turků se odtud vystěhovalo; r. 1866 měl již 59.145 obyvatelů, r. 1881 napočteno 70.747 duší, z nichž 40.000 bylo Francouzův a cizincův, a r. 1886 71.199 obyv. Krásou své polohy, půvabem nejbližšího okolí, jež pokryto jest sady platánovými, granátovými, pomorančovými, vavřínovými a množstvím pěkných letohradův, a příjemností, mírností podnebí (prům. roční teplota +20° 6' C.) stal se '''A'''. oblíbeným a v zimě velmi navštěvovaným klimatickým léčebným místem. — '''A'''. stojí na místě římské osady Icosia, jež pobořena byvši od Vandalů přišla v zapomenutí, až v i. polovici X. století Bologín Zírídovec znova zde zřídil a opevnil město Džezáir-ben-Mezgána; ale v obecnou známost vešlo teprve po vypuzen! Maurů ze Španěl, kteří zde se usadivše učinili z něho peleš loupežnickou a pravou moc námořní na postrach všech zemí na Středozemním moři. Francouzi opanovali je 5. čce 1830. Ostatně dějiny města v jedno splývají s dějinami Alžírska. {{Konec formy}} kvhjuevnr3xoxn0634bkg7u8oe7udbp 0 97917 334246 334152 2026-07-03T10:34:53Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334246 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Alžírsko | PŘEDCHOZÍ = Alžírská slitina | DALŠÍ = Alžírský pas }} {{Textinfo | TITULEK = Alžírsko | AUTOR = [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:Vojtěch Mayerhofer|Vojtěch Mayerhofer]], [[Autor:Karel Plischke|Karel Plischke]], [[Autor:Vladimír Pech|Vladimír Pech]], [[Autor: Kristian Petrlík|Kristian Petrlík]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;47–59. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8ff050f0-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD old 70 }} [[File:Ottuv slovnik naucny II 50 Alzirsko.jpg|thumb|Č. 183. Véd Mija v Alžírské Sahaře.]] [[File:Ottuv slovnik naucny II 53 Alzirsko.jpg|thumb|Č. 184. Stan pastýřů v Alžírsku.]] {{Forma|proza}} '''Alžírsko''', franc. {{Prostrkaně|Algérie}} [alžérí], území severoafrické, nejdůležitější osada francouzská, hraničí na sev. celou svou délkou se Středozemním mořem, na vých. s Túnisem a na záp. s Marokkem. Na obou těchto stranách jsou hranice jen z malé části přesně vytčeny, zejména není tu mezí přirozených, i zachovány celkem, až na některá menší upravení, staré hranice, jichž ode dávna šetřeno bylo mezi různými kmeny. Na straně túniské počíná se hranice u Ryšavého mysu (''Cap Roux'') pod 8°36' v. d., jde nejprve k jihozáp. podél vysokého hřbetu horského, pak k jihu až téměř pod 34° s. š.; zde pojednou zatáčí se k západu a na to směrem jižním Saharskou pouští spěje až pod 30° s. š., kde se končí nedaleko Gadamesu. Proti Marokku upravena jest hranice smlouvou z r. 1845; vycházejíc od ústí říčky Skisu čili Hádžerúdu pod 2° 16‘ z. d. jdesměrem jihových. asi 400 ''km'' až nedaleko k Figígu, načež ztrácí se v poušti rovněž až pod 30° s. š. Tato rovnoběžka jest celkem také jižní hranicí A-ka, jež ovšem v pískových pahorcích saharských (''Erg'') nikterak není vytčena a čím dále více k jihu se pošinuje. Nyní vrchní moc franc, sahá asi na 700 ''km'' vzdálí od pobřeží. Pro tuto neurčitost ohraničení nelze také rozlohu osady alžírské stanovití jinak než přibližně na 667.000 ''km''², tedy o 139.000 ''km''² více než zaujímá sama Francie. — {{Prostrkaně|Pobřeží}} alžírské, majíc povšechný směr od jihozápadu k severovýchu, jest skoro 1100 ''km'' dlouhé, málo rozčleněné, namnoze skalnaté a lodím nepřístupné. Kde hory, vybíhající ve vysoké mysy, nepřistupují k samému břehu, táhnou se neširoké pruhy oblázčím pokryté nebo nečetné, nehluboké, poloobloukovité, k severu otevřené zálivy s břehem písčitým, poskytujíce většinou lodím jen nepatrnou ochranu proti prudkým větrům. Plavba kolem pobřeží znesnadněna četnými úskalími, tak že ani 46 majáků na břehu zřízených nezabraňuje častějším nehodám. Zde také '''A.''' je pořídku obydleno, hlavně pro nedostatek kommunikačního spojení s vnitřkem země. Pozoruhodnější {{Prostrkaně|zálivy}} alžírské jsou tyto: Oranský, Arzevský, Alžírský, Bougieský, Džidželský, Philippevillský s menšími zátokami Collskou a Storskou a Bônský. Z {{Prostrkaně|mysů}} uvedeny buďtež: Cap Noe, C. Usa, C. Figalo, C. Falcon, C. Ferrat, C. Ivi, C. Tenes, C. Mátifu, C. Corbelin, C. Cavallo, C. Bušárún (Buga- roni), C. Fer, C. de Garde a C. Roux. — Ostrovy k A-ku náležející jsou nepatrny: blíže hranice marocké Ražgún, severových. odtud Habíbas a blíže hranice túniské Tabarka a Galita. {{Prostrkaně|Horopis}}. Jako země berberské vůbec jest '''A.''' v severní své polovici všecko prostoupeno Atlasem, jehož četná pásma s odnožemi svými obmykajíce mnohá údolí, roviny a planiny celkem se řídí směrem pobřeží. Severní, asi 100 km široká hornatina, zvaná {{Prostrkaně|Tell}} (arab. = {{Prostrkaně|země hornatá}}), jest velmi úrodná, zejména v údolích řek a na blízku větších zálivů, a mohla by uživiti pětkráte tolik obyvatelů než nyní v sobě hostí. K ní na jihu pojí se šíré {{Prostrkaně|Vysočiny}} (''Hauts-Plateaux'') v průměrné výši 1100 ''m'', stepi povahy kontinentální, se solnými pánvemi a bažinami, na jihu a severu obroubené nevysokými skalními hřbety. Majíce na hranici marocké přes 200 ''km'' zšíří, směrem východním více a více se úží, až v departementu constantinském se končí přestávajíce oddělovati Tell od hor saharských. Rozloha Vysočin páčí se na 100.000 ''km''². Horstvo alžírské, prorvané četnými úžlabinami, jimiž prodírají se řeky a vedou cesty, rozděleno jest ve množství pásem a skupin zřetelně vyznačených, z nichž tuto jen hlavní uvedeme počínajíce od západu horami pobřežními. Tu hned u Namoursu zvedá se Trárská skupina, vrcholící na pobřeží v hoře Noemově (864 ''m''), uvnitř pak ve vápencovém štítu Mont Filhaousen (1157 ''m''). Jižně od Oránské sebchy jsou hory Tessalské s Tafaraujem (1065 ''m''). Severně od Šelífa příkře se zvedá Džebel Dahra k vých. stoupaje až k oběma Zakkárům (1580 a 1527 ''m''), kde srázně spadá do roviny Mitidže. V druhé řadě, mezi Tlemsenem a Sebdu pohoří Tlemsenské horou Tenušfi dosahuje výše 1842 ''m'' (Kuábet 1621 ''m''), dále na východ až k Selífu vypíná se Vanšeríš (Varsenis, Varansenis) s vrcholy Pic Vanšeríš (1985 ''m''), P. Dui (2053 ''m''), P. Ennadate (1732 ''m'') a j. Za Šelífem, jižně od roviny Mitidže jsou menší skupiny Titerských hor, jejichž vrchol Dž. Dira zvedá se nad Aumalem do výše 1810 m. Východné odtud, v záp. Kabílii, jsou mohutné hory Džurdžurské (''Mons Ferratus''), relativně nejvyšší horstvo alžírské, ačkoliv vrchol jeho Léla Chedídža (2308 ''m'') zajímá až druhé místo mezi horami alžírskými. Jinak v pohoří tomto, nejhojněji svlažovaném prameny a bohatém bujnou vegetací, kde dosud nalézají se stopy bývalých ledovců a jež povahou svou velmi se blíží Alpám, pozoruhodný jsou ještě Dž. Kella (2218 ''m''), Tirurda (1817 ''m'') a Šelata (1780 ''m''). Hory Kabílské, sev. od Džurdžury k moři se táhnoucí a nepřístupné, s vrcholem Azefunským, mají výši 1000 ''m''. Východně od údolí sahelského táhne se Baborské pohoří, přes 200 ''km'' dlouhé, v němž nejvýše se pnou hory Adrár (1994 ''m''), Velký Babor (1970 ''m'') a Tababor (1965 ''m''). Odtud na sever k Džidželi jest hornatina patřící k nejméně přístupným krajům alžírským. Severových. od Aumalu, souběžně s Baborem táhnou se hory Bibánské č. Setífské (1380 ''m'') s pověstnými úžlabinami ''Portes de Fer'' ({{Prostrkaně|Železné brány}}), z nichž větší jde železnice alžírsko-constantinská. Východně od Titerských hor příkře spadají do hlubokých údolí Hodenské hory (nejvyšší Dž. Mádžid 1840 ''m''), dále na východ ponenáhlu se níží a u Constantiny již jen málo vrcholů dosahuje výše 1000 m. Pobřežní džebely alž. končí se mezi zálivy Storským a Bônským mohutnou massou Edugu (1008 ''m)''. — Z pohorských pásem Atlasu saharského (Velkého), jenž z pouště kolmo vyrůstá jako obrovské hradby, uvésti sluší nejprve Ksúry (hrady), skalní řetězy, oddělené védy, jež splývajíce s Vysočin v Sahaře se ztrácejí, a dosahující výše 2000 m. Na vých. jejich straně pne se Dž. Amur (berb. = {{Prostrkaně|hory}}), jsa rozhraním vod tekoucích jednak do vnitra Vysočin a k Středozemnímu moři, jednak k Sahaře. Jádrem jeho jsou strmé stolové hory, nedosahující výše 2000 ''m'' (Tuila Makna jihových. od Géryvillu 1937 ''m'', Dž. Okba 1710 ''m'', Dž. Guru 1708 ''m''). Dále k východu horská pásma široce se rozstupují a jen nepatrně vynikají nad okolní roviny (100 až 200 ''m''); z nichž Dž. Senalba na cestě z Dželfy do Laguátu vystupuje do výše 1580 ''m''. Odtud až k védu Kantarskému Atlas ještě více se níží, ale za tímto védem, kudy nyní jde dráha batna-biskerská, vypíná se pojednou nejvyšší horstvo alžírské Dž. Aures (''Mons Aurasius''), mající tvar pootevřeného vějíře a k Sahaře srázně se klonící, v jehož sev. části vypíná se nejvyšší témě alž. Šelja (2312 ''m'', dle jin. 2328 ''m'') a Mahmel (2306 ''m''). Následuje ještě Dž. Šešár s nejvyšší horou Alí-en-Nés (1878 ''m''), a horami Nememšskými končí se alž. Atlas na východní straně. V dep. constantinském třeba ještě vytknouti skupinu horskou západně od Batny s Tugurem (2100 ''m''), pak Constatinské hory (sev. od města t. jm.), a konečně Medžerské pohoří na hranici túniské. Mezi {{Prostrkaně|rovinami}} Tellu, jež pečlivě jsou vzdělány, přední místo zajímá Mitidža mezi Alžírem a Blídou (asi 1500 ''km''²); dále uvedeny buďtež roviny: Tlelátská u Oránu, Egriská u Maškary, Šelífská na dolním toku Selífa, Iserská a Bônská. ''f.'' O {{Prostrkaně|geologii alžírské}} máme sice mnoho spisů, jichž Peron napočetl 130 v posledních 50 létech, ale jediné samostatné dílo Renouovo (''Exploration scientifique'') je z r. 1848, a články tamějších a francouzských časopisů stěží jest dostati; i následujeme tuto poslední obraz Peronův (''Annales des sciences géolog.'' 1883). Dle líčení Fournelova skládají '''A.''' hlavně dvě pohoří, Malý (sev.) a Velký (již.) Atlas, a mezi nimi ležící Vysočiny, které běží rovně s hlavními Alpami a pocházejí z téže doby po útvaru třetihorním. Jižněji nastupuje Sahará, krajina vrstev vodorovných. — Ačkoli se v prorvách ukazují stopy starších útvarů, přece na povrchu panují jen útvary jurský, křídový a třetihorní. Prahory (žuly, ruly, mramory, diority) tvoří jednotlivé shluky v přímoří a to u Alžíru v Kabílii, záp. od Philippevillu a záp. od Bôny. Na jihu vystupují teprve ve střední Sahaře, zemi Tuáríků za Igargarem v horách Iffefisen (rula i svor dle Flattersa). V Oránském přímoří mluví Bleicher o silurních břidlicích a staropalaeozoické vrstvy (silur-devon) uvádějí se z Kabílie, na východě Džurdžury. Bleicher sám uvádí uhelný útvar u Ain-Tolby, u Nemoursu a záp. od Oránu a Coquand trias v dep. constantinském, což však potřebuje tvrzení paleontologického. Mimo to ale popisuje se permo-trias vých. od Filippevillu. Nejstarší mocný útvar jest jurský, roztroušený v severním Atlasu (Constantinsko — mramor v liasu u Filfila byl znám Římanům — Kabílie, v Džurdžuře alžírské, Vanšeriši, a pomoří Oránském až k Sadě, Tlemsénu), ve střední planině u Batny, Setifu, pak u Šelaly (hran. Oránské), Liamuna, jižně od Busady, konečně u Laguátu a Géryvillu, jak četné seznamy ammonitů, belemnitů, cidaritů, terebratulí, crinoidů a j. u Perona dokazují. Na jižní straně sev. Atlasu jest velký shluk Jury od 2° 30' v. d. až k 3° 30' z. d. Křída hlavně tvoří kostru celé země (neocom, urgoaptien, albien, obě vrstvy tyto po celé sev. Africe dle Perona r. 1875), až do Arabie a Palestiny tvoří pouště rozsedáním v duny písčité a hlíny neplodné, kde vody nutno hledati až 150 ''m'' hluboko, tak že Rille nazval útvar ten zrovna saharským. Útvar cenomanský tvoří vápencem svým vyšší hory, zejména vnitřku Velkého Atlasu a je stejně neúrodný (od Túnisu přes Biskru do Džebel Amuru, zemí Mzabů, ale i u Batny, Rubady); turonské vrstvy konečně tvoří zpodek Constantiny a šíří se na vých. a jihozáp. střední planinou (Hodna, Batna, Tebessa) až k Laguátu, Golei (''Ostrea mermeti''). Střední a západní planina centrální má i mnoho Senonu. Eocén zastupují v '''A'''-ku nummulithy ve dvou dlouhých, s mořem souběžných pásmech v Tellu a střední planině (Tebessa, Setif, Bog- har), ale více na východě, kdežto miocén se vyskytuje více na záp., jako v Kabílii u Tenes, podlé čeho Pomel nazval vrstvy cartennské — a hlavně v Oránsku (údolí Selífu u Maškary, Sidi-bel-Abbés, Tlemsén až do Udždy v Marokku). Pliocénní a čtvrtohorní vrstvy hlavně na vých. vyvinuté, daly četné zbytky ssavců: hipparion, koně, antilopy, býky, slony (''Elephas meridionalis africanus'' u Šeršelu), nosorožce, hrocha (''H. Hipponensis'') podobné středoafrickým nynějším. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' {{Prostrkaně|Vodopis}}. Kromě el-Kebíru a Šelífa nemá '''A.''' řeky splavné. Téměř všecky alžírské přítoky Středozemního moře, vznikajíce v pokrajních horách Vysočin, z části též v Tellu a horách pobřežních, protékají Tell celou jeho šíří, lenivě se vlekouce bažinatými břehy, a do moře se vlévají úzkým, často písčinami ucpaným ústím. Veliké důležitosti nabyly řeky ty od té doby, co se jich používá k velikolepé soustavě zvlažování půdy, k čemuž upotřebeno zavodňovacích staveb již ve starověku založených, ale časem zanedbaných a zpustlých. V zimě voda dešťová splývá po svazích hor a vrchů, dravě po cestě vše s sebou unášejíc a široké koryto sobě ryjíc; to jsou {{Prostrkaně|védy}} Arabů, jež v letní době vysychají buď docela nebo v uzounké prameny a v nichž tlející rostliny a hnijící zvěř způsobují střídavé zimnice. Mnohé vody splývají v četné slané mělčiny a bažiny, jež někde slují {{Prostrkaně|šoty}}, jinde {{Prostrkaně|sebchy}}. Atlas jest rozhraním dvojího vodstva, tekoucího jednak k severu do Středozemního moře, jednak na jih do pouště. Téměř všecky védy mají několik jmen, z nichž tuto uvedeme nejobyčejnější. Značnější řeky provincie oránské jsou: Tafna 145 ''km'' dlouhá, pramení se nedaleko Sebdu a vlévá se do moře naproti ostrovu Ražgúnu majíc přítoky marockou Mújlu a s pravé strany záp. Iser; Makta vzniká splynutím Sígu (215 ''km''), pramenícího se na vysočině jihozáp. od Daje, a Habry (Tenazery) rovněž od Daje (severně) splývající a 23S fcm dlouhé, a vrhá se do Arzevského zálivu; Šelíf (''Azar'' Římanů), hlavní řeka alžírská, vzniká u Tijáretu ze skupiny »Sedmdesáti pramenů« (''Sebin Ajún''), teče nejprve k východu jako Nahr Vásil (jiní pokládají Véd Namus za pramen Šelífa), zatáčí se pak náhle okolo Vanšeríšského pohoří k západu, dotýká se Affrevillu a Orléansvillu, spojiv se s Riu vlévá se do roviny Šelífské a brzy na to do Středozemního moře 12 ''km'' sev.-vých. od Mostaganemu; Šelíf má přes 700 ''km'' délky, a delší přítoky jeho na území oránském jsou Mina (200 ''km'') a véd Riu, na území alžírském védy: Isley, Fodda, Ruina, Durdur a Varán. Departement alžírský má ještě tyto značnější védy, veskrze přítoky Středozemního moře: Mazafrán, jenž se končí 8 ''km'' jihozáp. od Sidi-Farruše, Haraš pramenící východně od Blídy v Malém Atlasu, jenž u Maison-Carré dospívá šíře 80 ''m'' a vlévá se do Alžírského zálivu; východní Iser (200 ''km'' dl.) vznikající mezi Medeou a Aumalem na úbočí planiny Bení-Slímánů, jest záp. hranicí Velkého Kabílska, teče mimo Balestro bohatou Iserskou rovinou a vlévá se do moře západně od mysu Džinetského; Sebau (Nesa, Buberak), hlavní řeka Vel. Kabílska no km dlouhá, vzniká na patě Akfadúské hory a vtéká do moře 6 ''km'' záp. od Dellysu. V provincii constantinské jsou tyto řeky: Véd Sáhel, 200 ''km'' dlouhý, temen! se na Dirských horách u Aumalu, zove se nejprve Riuraru, pak Zajan a jako Sahel končí se v zálivu t. jm.; Véd el-Kebír (= {{Prostrkaně|velká řeka}}) 245 ''km'' dlouhý a několikráte ve skalách se ztrácející vzniká jako véd Rumel východně od Setífa, teče od západu k východu až ke Constantině, před níž spojiv se s Bú-Murzúkem přijímá jméno el-Kebír, zatáčí se k sszáp. a trvá ve směru tom až k svému ústí (32 ''km'' vých. od Džidželi), maje větší levý přítok Véd Endžu; Sejbús (''Rubricatus'') 220 ''km'' dlouhý, splývá s vysočiny Úled-Chanferů, teče k severu až k Medžez-Hamaru, kde s levé strany vnímá Véd Zenáty, zatáčí se náhle k východu, u Gelmy přijímá jméno Véd Šerf a vlévá se do Bônského zálivu; Medžerda, řeka již túniská, horním svým tokem patří '''A'''-ku vinouc se zde krajem pozoruhodným pro krásy přírodní, šíré lesy, hojnost pramenův a římské památnosti. — V jižním, pustém '''A'''-ku zaznamenati jest čtyři hlavní védy, splývající s hor Ksúrských mezi Figígem a Géryvillem a zanikající v písku Sahary: Véd Námús, Véd Garbi (Kebír), Véd Zeger a Véd Zergún. Velká čásť vodstva mezi Géryvillem a Tebesou splývá do Védu Džedí, jenž vznikaje na Amúru u Tadžemútu otáčí se k vsvých. a směrem tím táhne se až téměř k Biskře, kde zaniká v El-Fáidské rovině; maje 500 km délky, jest z větší části roku bez vody. Várgelský bassin přijímá Véd Mzáb a Véd Miju (viz vyobr. č. 183.) a jihových. čásť pouště prorývá mohutný Véd Igargar, přicházející s hor tuáríckých a ztrácející se v hluboké sníženině šotu Melgígu č. Melríru. Tyto saharské védy jsou dlouhá, široká a hluboká koryta v písčité půdě, jež za prudkých dešťů pojednou naplňují se vodou; tuto sice vyprahlá půda rovněž tak rychle pohlcuje, ale dno koryta i nadále zachovává jakousi vlhkost podporující vzrůst husté trávy. Sem za vedra přicházejí karavany popást velbloudů a dokopávat se pitné vody, jež několik stop pod zemí stále se prýští. Trvaleji vodou zásobeny jsou ovšem védy severoalžírské, zejména ve vých. polovici země, kde jsou hory slehlejší a více zalesněné, deště hojnější a tok řek vyvinutější, avšak i zde podléhají obecnému pravidlu, že někdy buď úplně vysychají, nebo aspoň že je lze přebroditi, kdežto v zimě mohutní v dravé, nebezpečné proudy, často i z břehů vystupující a nižší roviny rozmělčující. Povaha dočasnosti ještě více se jeví při slabých stepních tocích Vysočin zanikajících ve slaných bažinách, jež jen v době dešťů vzrůstají v jezera; to jsou šoty a sebchy, z nichž přednější jsou tyto: Šot-el-Garbí (= {{Prostrkaně|západní}}) 72 ''km'' dlouhý, z polovice k Marokko, z polovice k '''A'''-ku patřící, a Š.-eš-Šerkí (= {{Prostrkaně|východní}}) 200 ''km'' dl., oba na vysočině oránské, kdežto největší šot na Sahaře, a to v prov. constant., jest Melgíg; dále Oránská sebcha 40 ''km'' dlouhá, jižně od Oránu, sebcha Zahrez-Garbí a Zahrez-Šerkí na vysočině alžírské (solný obsah obou Zahrezů páčí se na 600 mill, tun), S.-el-Hodna čili Šot-el-Sáida, 56 ''km'' dlouhá a průměrně 35 ''km'' široká, v provincii constantinské. Značnější vlastní jezera jsou: v Oránsku Arzevské jezero, v dep. constantinském Fezárské j. u Bôny, El-Meláh (Slané j.) záp. od La Calle, Ubeira jihových. od předešlého, El-Hút (Rybí j.), konečně , skupina jezer: Džemelské, Gelífské a Tarfské, 72 ''km'' jihovýchodně od Constantiny. ''[[Autor:Vojtěch Mayerhofer|f.]]'' {{Prostrkaně|Podnebí}}. Zeměpisnou polohou '''A.''' blíží se již pásmu horkému, ale zvláštní jeho fysické uzpůsobení jest příčinou, že vykazuje se podnebím všech tří pásem, od vedra tropického až ke kruté zimě severu. Tyto krajnosti zejména blízko se stýkají jednak na Sahaře, jednak na sousedních Vysočinách. Průměrná teplota v '''A'''-ku vůbec jest asi táž jako v Provenci (průměr roční 20° C.), ale každý jeho pás (Tell, Vysočiny a Sahará) má své zvláštní podnebí. V Tellu teploměr v létě nestoupá nad +40°, v zimě neklesá pod +2°, a dle Maritových dlouholetých pozorování jest na pobřeží (Sahelu) průměrná letní teplota +19°. Sníh zřídka jen pokrývá vrcholy hor a podnebí jest celkem velmi příjemné a zdravé, zvláště za rozkošného jara, kdy všecko rostlinstvo rychle a bujně se rozvíjí, tak že pobřežní místa alžírská, hlavně pak město Alžír, k pobytu chorých na plíce se odporučují. Letní parna bývají zmírňována pravidelnými větry vanoucími od moře, a i v zimě paprsky sluneční dosti jsou mocné, aby udržovaly vegetaci stále zelenou a mírnou teplotu, jež málokdy klesá pod +9° průměrem majíc 11 až 12°. Vůbec rozeznávají se zde jen dvě roční období: horké a mírné, a toto opět jest dvojí, vlhké a suché. Jest to alžírské léto (červenec-září), zima (říjen-únor) a jaro (březen-červen). V létě bývají noci chladné s hojnou rosou. Největší sucho a vedro trvá v červenci a srpnu; červen a září bývají také horké, ale ne tak suché; letní deště jsou řídké, krátké a slabé. Za to zima vyznačuje se neobyčejnou vlhkostí; pršívá sice jen dva měsíce, zvláště v říjnu a listopadu, ale deště bývají nad míru vydatny, nejvíce v provincii constantinské, nejméně v oránské. Výsledek dešťoměrných pozorování jest: v Bôně 1200 ''mm'', v Alžíru 800 ''mm'', v Oránu 400 ''mm''. Větry valnou většinou vanou směrem pobřeží, buď od východu neb od západu. Východní panují od května do září, a v té době obloha bývá v zenithu jasná, na obzoru zamlžená, temena hor a mysů skrývají se často ve mracích; naopak, zjevují-li se temena v obrysech jasných, jest to znamení, že trvají nebo co nevidět nastanou větry západní. Tak jest v Sáhelu. Avšak tyto poměry klimatické patrně se mění, čím dále pronikáme na jih. Čím blíže k Vysočinám, tím více ráz podnebí blíží se k evropskému. Rostlinstvo pokrývající stráně velikolepých údolí, dub, lentišek, divoká oliva, dub korkový, linda — vše upomíná na Evropu. Úrodnost půdy jest podivuhodná. Zde v zimě bývá již i sníh a tu i tam led. Ještě krutější zimu mají Vysočiny blíže Džebel-Amuru a Džebel-Auresu. Tu snášejí se sychravé deště, a i sněhu bývá nadbytek, kdežto léto jest zde dobou velikého vedra a sucha. Konečně v jižním Alžíru, na poušti Saharské neznají nežli dvě roční období: horké a deštivé. Teploměr ukazuje za dne až +52° C., v noci nastávají citelná chladna. Metlou pouště bývá horký vítr, jenž obyčejně vane v horních vrstvách vzduchových, ale někdy sklesnuv dotýká se až povrchu země: to jest ''simún'' Arabův, ''sirocco'' Španělů, pohlcující někdy celé karavany. Přicházeje od jihových. zvyšuje temperatura na +45° C., zemi zahaluje prašnými víry a vzduch pozbavuje všeliké vlhkosti. Zhoubný jeho dech cititi jest až na pobřeží, kde způsobuje ochabnutí všelikého života; ale na štěstí netrvá nežli 2—3 dni a končí se téměř vždy deštěm a sev.-záp. větry, zjednávajícími opět rovnováhu. Vane hlavně od srpna do října, někdy i z jara. Na začátku okkupace francouzské vojsko válem hynulo zimnicemi, jež způsobovaly zhoubné výpary vystupující ze země již po staletí zanedbané, a podnebí alžírské rozhlášeno za nezdravé, tak že i proud vystěhovalců záhy ochabl; ale ponenáhlu vzděláváním půdy, osazováním stromoví, zalesňováním, upravením vodstva a j. nezdravota mizela, a podnebí alžírské, až na některé krajiny blíže řek, těší se pověsti nejlepší. ''[[Autor:Vojtěch Mayerhofer|f.]]'' {{Prostrkaně|Alžírské rostlinstvo}} jest celkem čásť rostlinstva Středomořského a liší se na příklad tak málo od tuniského, že Cosson dává poslednímu území jen 6 bylin zvláštních. Na vysokých horách jsou tu některé byliny alpské (nad 2000 m), ale není to pásmo úplné, neboť v téže výšce vyskytuje se ještě mnoho bylinstva středomořského. K jihu přechází květena ta úplně v pustinnou květenu Sahary. Největší místní sbírka Cossonova pochází z Constantinska (Philippeville-Aurès 1428 dr.). Ostatně mívají místní flory na nejvýše 700 dr. a čím dále k jihu, tím méně (Biskra 473, Laguát 382 dr.). Ball počítá čtyři pětiny alžírských bylin v Evropě a Středomoří, 100 jen v '''A'''-ku a Marokku. Bory rozdělil rostlinstvo na 3 pásma dle délky, Cosson na 4 dle šířky. Co se prvních týče, jisto jest, že severovýchod (Constantinsko) nejvíce se podobá střední Evropě, jihozápad (Oránsko) více Španělsku. V Constantinsku jsou lesy listnaté (duby, buky, jasany, olše, javory), Oránsko má na př. ''Apteranthes gussoniana'' (''Stapeliacei'' španělskosicilskou), ''Rhus albidum''. Pásma dle šířky přímoří zaujímají lesy horní v přímořské střední stepi a rovná jim poušť a hory jižní. Rovin přímořských jest málo; Mitidža u Alžíru a přímoří u Bony jsou jediná luka '''A'''-ka, kde se seno seče, kdežto údolí Šelífu a okolo Oránu jest více stepnaté. Lesy přímořských hor nejsou již nepřetržité, nýbrž udržely se jen na vých. a na vyšších horách, neboť Arabové zvykli každoročně zapalovati pastviny své, aby je prý zlepšili, čímž slabší lesy byly zničeny; Kabílie pak je tak hustě obývána i vzdělána, že nemnoho tu ostalo lesa. Jakožto charakteristické byliny severu uvádějí se ''Scilla maritima'', ''Chamaerops humilis'', ''Ampelodesmos tenax''. Nejvyšší vrcholky mají všelicos alpinského (''Isatis džurdžurae'', ''Lepidium granatense'', ''Draba hispanica'', ''Erinus alpinus'', ''Saxifraga atlantica'', ''carpetana'', ''Cardamine hirsuta'', ''Primula'', ''Viola'' atd.). Stepi střední zcela podobají se Sahaře obsahujíce byliny solimilné: Artemisie, Astragaly, ''Arthratherum purgens'', především hlavní plod té krajiny alfa (''Stipa tenacissima''), která vyváží se do Anglie na papír, a jejíž pěstování ročně nese milliony. Lesy jižních hor jsou vzácné; zde a na severu rostou nejvzácnější cedry a thuje (''Callitris quadrivalvis'') již starým Římanům drahé a hledané. Hojná jest ''Pistacia atlantica'', chvojky aj. Nejvyšší alpinské byliny na Aurèsu jsou: ''Prunus prostrata'' (Libanu), ''Arabis ciliata'', ''Viola gracilis'', ''Potentilla pensylvanica''. Debeaux rozeznává u Bogharu 3 pásma: do 800 ''m'' step (''Statice'', ''Lonchofora'', ''Anabasis'', ''Cordylocarpus''), druhé do 1000 ''m'' (''Stipa barbata'', alfa i dub), pak výše Terebinthy, ''Pinus halepensis'', ''Quercus ruber'', ''Juniperus oxycedrus'', ''phoenicea'', ''Callitris quadrivalvis''. Saharské bylinstvo obmezuje se mimo zahrady v oasách na některé keříky nížin, trní a řídké jarní bylinky po dešti (Liliacee, Crucifery). Vzácné jsou úkazy jižnější ''Crotalaria Saharae'', ''Roubbairea prostrata'', ''Daemia'', především keř ''Calotropis procera''. Sbírka Flattersova obsahuje nejjižnější až za Varglu a vypočítává až 122 druhů. ''Acacia arabica'', ''Cassia obovata'', ''Aerua javanica'', ''Erythrostictus punctatus'', ''Ephedra alata'', ''Chloris meccana'', ''Salvadora persica'', fagonie, tamarišky, jedovatý ''Hyoscyamus'', kterým jedna výprava otrávena byla, atd. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' {{Prostrkaně|Alžírskou zvířenu}} popsali, co se týče ssavců, Lataste a dříve Loche, ptáky Explorace (Levaillant) a Loche, plazy Strauch a ryby Playfair (ze sbírky Letourneuxa). Ssavci jsou u Lataste jináče ustanoveni nežli u Loche. První má ssavců zemních 83, tento 70 (11 end., zejména opici, hlavně v Kabílii), 8 kočkovitých (se lvem a pardálem), vydru, medvěda, psa (v Marokku), jelena, daňka (vých. lesy), kance, 4 antilopy (jih), divoké ovce, 2 ježky (1 v Sahaře), dikobraza a 2 zajíce (s králíkem) atd. Pochybnost měl o krtcích a veverkách (''Sciurus getulus'' Lesson). Ptáků měl Loche 357, avšak mnohem více ptáků jest dosud neznámo: jsou to hlavně druhy stredomorské. Z ptákův uvedených je 137 vodních, 46 dravců (9 sov), 4 dropi, pštros (Sahará) atd. Pustinné tvary jsou právě saxicoly (7, ''S. isabellina'', ''deserti'' atd.), alaudidy {''Rhamphocoris olotbey'', ''Certhilauda Dupontii'', ''desertorum'', ''Ammomanes isabellina''), ''Pterocles senegalensis'', ''Turtur senegalensis'', ''Otogyps nubicus'', ''Caprimulgus isabellinus''. Jižní formy jsou ''Ixos obscurus'', ''Phasmoptynx capensis'', 2 Fringillarie, ''Telefonus tschagra'' (''senegalus''), ''Merops egyptius'', ''Chenolopex egyptiaca''. — Z východu ''Pastor roseus'', ze severu jdou až sem někdy ''Cyanecula suecica'', ''Ampelis garrulus'', Emberizy, ''Loxia curvirostris'', husy atd. Želv měl Strauch: 3 zemní (''Testudo pusilla'' Shaw — ''graeca auct.'', ''campanulata?''), ''Emys europea'' a ''leprosa'' (sigriz dB.) a 2 mořské: ''Cheionia corticata'' i ''Sfargis coriacea''. Kromě chameleona má 36 ještěrů, z nichž většina žije v pouštích. Hadů má 21, od ''Eryx jaculus'', ''Lycognathus textilis'' a ''Simotes diadema'' znal jen po 2 exempl. z Alžírska, 3 ''Coronella'', ''Zamenis Cliffordii'' a ''florulentus'' po 1 exempl. ze Sahary, hojné jsou stredomořské Tropidonoty (2) a ''Zamenis Coelopeliis lacertina'' i Vipery (aspis jen 1 ex., jako ''Psammofis punctatus''). ''Psammpfis sibilans'' i ''Vipera Avicennae'' jen v Sahaře. Žab měl jen 6 druhův a 3 salamandry (''Euproctes poiseti'' end.). V celku počítal 36 druhův evropských v '''A'''-ku (přes půlku). Rozdílu dle výšky není. Ryby jsou málo četné; mořské jsou obyčejné středomoří západního; sladkovodní poskytují více zajímavosti. Hlavní rozdíl v tom záleží, že ryby sladkovodní severního stredomořského ouvodí jsou evropské (ještě na př. pstruh, ''Salar macrostigma'', vyskytuje se v potocích horní Kabílie), kdežto saharské ouvodí je tropické chovajíc Cyprinodonty (''C. calaritanus'', v střední planině ''C. iberus'' [Taquin], ''Tellia apoda''), a hlavně chromidee (africko- americké), mezi nimiž daleko rozšířené ''Chromis mosambicus'' a ''niloticus'', pak endemické ''Hemichromis Saharae'' v Tugurtu), které se i v artéských pramenech nacházejí. Do řek severu jdou ryby obojetné, obyčejné, jako v stredomořsku, vůbec i ''Biennius'', ''Atherina rissai'' Val., 2 ''Gobius'', 2 ''Mugil'' — ale i ''Cristiceps argentatus'' (pramen Ain-Malaka i moře) a ''Syngnathus algeriensis'' end. (rodina sic nejvíce mořská). Z našich ryb vyskytuje se tu jen v severu úhoř a plocka (''Clupe afinta-alosa''). Patrno, že ryby jihu pocházejí z doby velmi staré, jako sumec nilský (''Clarias lacera'') v zemi Tuáríků (Duveyrier). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' {{Prostrkaně|Obyvatelstvo}}. Dle sčítání r. 1886 bylo v '''A'''-ku — kromě asi 50.000 duší na Sahaře — 3,817.465 obyv., kdežto r. 1881 napočteno jich 3,254.934 a r. 1872 jen 2,416.000; jeví se tedy pravidelný přírůstek asi 100.000 duší ročně, což tím více váží, že toto rozmnožování děje se především na území svěřeném správě občanské. K tomu ovšem mnoho přispívá immigrace, jež ročně asi o 18.000 duší jest značnější než emigrace, avšak sčítáním zároveň zjištěno, že domorodců vůči kolonisaci evropské nikterak neubývá, nýbrž že stále mohutněji pod vládou francouzskou: r. 1881 čítalo se muhammedánských domorodců 2,850.866, a do roku 1886 vzrostlo jejich množství na 3,284.762 duší. Židů bylo t. r. 42.595 (r. 1881 jen 35.665), obyvatelstva původu evropského 461.764 (r. 1857 jen 180.472), mezi tím 255.552 Francouzů (i s vojskem, r. 1881 jen 233.937). Roku 1886 bylo v '''A'''-ku 206.212 cizinců, mezi nimi více než polovička Španělů; pak co do množství následují Italové, Maročané, Angličané (s Maltany), Túnisané, Němci a j. ''f.'' — Domorodé obyvatelstvo alžírské přináleží ke dvěma různým kmenům, arabskému a berberskému. K onomu čítali dlužno na prvém místě {{Prostrkaně|Beduíny}} čili kočovné kmeny obývající hlavně alžírský Teli a některé části alžírské Sahary, a Maury, kteří jsou nyní úplně poarabštěni. {{Prostrkaně|Beduínové}} jsou potomci hidžázských sunnitských kmenů Hilál a Soleim, jejichž vstoupením na půdu alžírskou počíná druhá arabská invase (1050 po Kr.). Z nich však pouze kmenové pouště zachovali svoji arabskou krev čistou, směšujíce se jenom zřídka, kdežto kmenové Tellu smísili se po většině s kmeny berberskými, při čemž se zdá, že typus berberský nabývá převahy. Beduínové nemají stálých sídel, nýbrž stěhují se se svými stany živíce se po většině chovem dobytka. (Viz vyobr. č. 184.) Pouze v Tellu zabývají se též vzděláváním půdy. O původu {{Prostrkaně|Maurů}}, kteříž osazeni jsou ve městech, máme několik domněnek. Dle jedněch jsou to civilisovaní Berberové, dle jiných pevně usedlí Arabové nebo smíšenci z obou kmenů, dle ještě jiných berberisovaní a později poarabštění potomci tuzemců i_přistěhovalých Foiničanů (Libyfoiničanů). Živí se hlavně obchodem a řemesly. Dříve byli nejzámožnějšími majetníky v '''A'''-ku, nyní však musili ustoupili židům, kteří zmocnili se veškerého velkého obchodu. Maurové vůčihledě klesají, jakož vůbec arabský živel v '''A'''-ku, čehož hlavní příčinou jest neschopnost k soutěžení s vypočítavým židovstvem, které za francouzské vlády nabylo rovnoprávnosti a volnosti, jakož i dále jakýsi muhammedánský konservatismus, který jim nedopouští držeti stejný krok s Berberem, jenž přístupnější jest evropské civilisaci. Vlastními domorodci v '''A'''-ku ode dávna usedlými jsou {{Prostrkaně|Kabílové}}, obývající horské části země a náležející ke kmeni berberskému, jehož hlavní a nejčistší větví jsou saharští {{Prostrkaně|Tuáríkové}} a jenž ode dávných dob obývá v severozápadní Africe (v. Marokko). Povaha Kabílů jest směsí různých a začasté sobě odporujících vlastností. Kabíl jest fanatický, pověrčivý, pomstychtivý, nedůvěřivý a lakomý, ale na druhé straně opět pracovitý, střídmý, pohostinný a k chudým obětavý. Bydlí ve vesnicích v kamenných domech bez oken. Obydlí Kabílů nevyznačuje se čistotou; jet dobytek pouze nízkou přehradou oddělen od domácích. Živí se orbou a řemeslem; mimo sídla jejich nacházíme je zaměstnané všelikými pracemi, ba i jako nájemníky polností. Žena kabílská musí sice pracovali těžce, avšak postavení její, pokud se týče volnosti a práva, jest příznivější než u jiných muhammedánů. Veřejná správa (kterou Francouzové ponechávají celkem nedotknutou) jest výtečně organisována a spočívá v rukou shromáždění obce, k němuž náležejí veškeří branní příslušníci a v jehož čele stojí volený přednosta. Mimo to má jednotlivec též závazky ke svému rodu a k sofu, to jest bratrství, kterýchž u Kabílů hojně nalézáme a jež vznikají hlavně různicemi mezi obyvateli různých obcí. Náboženství jsou muhammedánského, na němž lpí fanaticky, řídíce se však předpisy koránu pouze, pokud neodporují jejich tradicionálním zvykům. Proto vidíme ještě u Kabílů hojné stopy původního kultu náboženského: ctění duchů, jimž dosud oběti přinášejí, slavnosti jarní, obžinky a slavnost nového roku. Vzdělání je na nízkém stupni, lepší se však vlivem francouzských škol, jež děti kabílské pilně a s prospěchem navštěvují. Proto budoucnost Kabílů lepší jest než budoucnost živlů arabských. Jazyk Kabílů jest nejvíce porušen ze všech jazyků berberských. (Viz vyobrazení Kabílská rodina na příloze.) Menší oddělení berberská jsou {{Prostrkaně|Biskrové}}, {{Prostrkaně|Mzábité}} a jiná méně důležitá. Biskrové jsou obyvatelé oas tibauských, Mzábité obývají nejzazší Saharu alžírskou, živíce se obchodem a průmyslem (zvláště tkalcovstvím); přiznávají se k šiitismu. Konečně zmíniti se dlužno též o černoších, kteří v počtu nepříliš četném přicházejí do '''A'''-ka a konají zde sprostší služby. ''[[Autor:Karel Plischke|Pke.]]'' {{Prostrkaně|Rozdělení a správa země}}. Čím více osadníků do '''A'''-ka přibývá a čím více vyvinují a mění se tamější poměry společenské a domácí obyvatelstvo podléhá vlivu evropskému, tím více mění se též správa země, a bývalá přísná vláda vojenská ustupuje před spořádanou správou občanskou. Vrchním správcem země jest generální guvernér občanský (''gouverneur général civil''), jenž podřízen jsa francouzskému ministru vnitra na pomoc má generálního ředitele a vládní radu (pro záležitosti občanské). Území alžírské rozděleno jest ve dvě části: severní, s administrací občanskou (''territoire civile''), a jižní, vojensky spravovanou (''territoire militaire'' čili ''territoire de commendements''); v oné r. 1886 bylo 3,324.475, v obvodu vojenské 492.990 obyv. Dále jest '''A.''' rozděleno ve tři departementy, a ty opět v arrondissementy a distrikty, kdežto v území vojenském dosud užívá se starších názvů: provincie, divise, subdivise. Departement alžírský skládá se z 5 arrondissementův: alžírského, médéjského, milianského, orléansvillského a tiziuzuského, a r. 1886 měl 112 obcí a dvě subdivise, jejíchž sídla jsou Aumale a Médéa, s 1,380.541 obyv.; dep. constantinský má 7 arrondissementů se 104 obcemi, 2 subdivisemi (Batna, Constantine) a 1,566.419 obyv.; dep. oránský rozdělen ve 5 arrondissementü s 94 obcemi, 2 subdivisemi (Mascara, Tlemsén) a 870.505 obyv. {{Prostrkaně|Obecní zřízení}} jest většinou skoro totéž jako ve Francii. Jsouť pak obce trojí: {{Prostrkaně|samosprávné}} (''communes en plein exercice''), v nichž převládá obyvatelstvo původu evropského, obce {{Prostrkaně|smíšené}} (''com. mixtes''), kde živel evropský jest příliš sláb, aby stačil k zařízení obce, a konečně obce domorodců (''com. indigenès''). Obce samosprávné nalézají se jen na území občanském a mají obecní rady, v nichž zasedají hlavně občané francouzští; mohou sice voliti se do ní také muhammedánští domorodci, avšak těch nesmí býti více než třetina. Také většina obcí smíšených nalézá se na území občanském (na vojen, pouze 6) a zde správcem jejich jest občanský úředník, od něhož se vyžaduje znalost arabštiny nebo kabílštiny, kdežto na územi vojenském Evropané i domorodci podřízeni jsou vyššímu důstojníku, jemuž přidělen úředník civilni (''adjoint'') pro některé zvláště vytčené záležitosti. Konečně obce {{Prostrkaně|domorodé}} (6 v dep. alžírském, 2 v oránském a 5 v constantinském), k nimž náleží mnoho tisíc kilometrů území řídce obydleného (k biskerské 111.844 km2, ke gardájské 66.549 ''km''²), spravuje rada složená z několika vyšších důstojníků, šejchův a jiných domácích předáků. Rozčlenění obcí domorodých, jež stalo se hlavně za příčinou vybírání daně a odvádění k vojsku, jest toto; několik skupin stanů (''duvár'') spojuje se v okres (''ferka'') se ''šejchem'' v čele, několik okresů tvoří kmen (''džemáa''), jehož náčelníkem jest ''kaíd'', z kmenů skládá se ''agalyk'', jemuž velí ''aga'', a několik takovýchto obvodů slučuje se ve větší správní obvod mající za náčelníka ''chalífa'' čili ''baš-agu''. Každý departement má svou {{Prostrkaně|generální radu}} (''conseil general''), zabývající se hlavně věcmi kommunikačnimi a stavebními, obecními financemi a veřejným vyučováním. Jako ve Francii zasedají tyto rady dvakráte za rok a volí po 6 členech do {{Prostrkaně|vrchní rady}} (''conseil superieur''), která schází se jednou do roka v Alžíru a v níž kromě těchto 18 volených zasedá rovněž 18 členů vládních: 3 prefektové, 3 gen. velitelé divisi a 12 členů vlády výše uvedené. Úkolem jejím jest sestavovali budžet a rozdělovali daň. Do sněmoven pařížských volí každý departement po dvou poslancích a jednom senátoru. {{Prostrkaně|Výlohy správní}} dle budžetu na r. 1885 činily 113,894.527 fr., v čemž zahrnut i náklad na vojsko 56,686.865 fr. a na loďstvo 558.128 fr.; přijmů tohoto roku vykázáno 40,777.668 fr. {{Prostrkaně|Soudnictví}}. Snaha vlády francouzské ode dávna k tomu se nese, aby i v právních poměrech čím dále více se sbližovali domorodci s osadníky a platnost zákonů francouzských vztahovala se na území širší a širší. A vskutku u věci té učiněn značný pokrok. Kdežto dříve domorodce soudili vlastní kádiové ještě roku 1843 rozhodujíce nad životem a smrtí obžalovaných, podrobena jest nyní převeliká většina obyvatelstva soudnímu zřízení francouzskému. V '''A'''-ku sice dosud jest asi 150 soudců domorodých a tolikéž jejich náhradníků (''adel''), nejnižší to soudní instance (''mahakma''), jež v některých věcech řídí se ještě koránem a starými obyčeji; ale jinak všecko obyvatelstvo podřízeno soudnictví francouzskému. Vykonavateli jeho jsou smírčí soudcové (''juges de paix''), jichž přibývá touže měrou, jakou ubývá kádiů. Soudů první instance jest v '''A'''-ku 17, porotní soudy 4 (v Alžíru, Oránu, Constantině a Bôně), appelační soud v Alžíru, kromě toho obchodní soudy v Alžíru a Oráně. Nejvyšší instancí jest kassační dvůr v Paříži. {{Prostrkaně|Vojenství}}. V '''A'''-ku rozložen jest 19. sbor vojska franc. o 3 divisích, jehož malá čásť jest posádkou také v Túnisu. Ve sboru tom jsou vedlé pravidelných pluků francouzských 3 pluky afrických střelců (také ''turcos'' zvaných), téměř veskrze domácích dobrovolníků, legie cizinců (hlavně Švýcarů, Belgičanův a Němcův) o 2 plucích, 4 pluky zvávů, 3 jezdecké pluky spahiův a 4 pluky afrických myslivců, kromě toho asi 1000 mužů četnictva. K alžírskému vojsku náležejí též ''gumy'', jezdecké čety arabské, jimiž náčelníci kmenoví povinni jsou přispívali na vyzvání velitele. V každém departementu leží divise, a v každé divisi jsou dvě vojenské rady, před jejichž forum přicházejí vojíni i obyvatelé území vojenského. Divisijní velitelé mají moc rozsáhlou, dosazují kmenům náčelníky, ano mají moc i na hrdle trestali. R. 1886 čítal 19. sbor 47.970 mužů, mezi tím 7532 Araby, Kabíly a j. a 4513 cizincův evropských. ''[[Autor:Vojtěch Mayerhofer|f.]]'' {{Prostrkaně|Orba}} v '''A'''-ku pokulhává sice za evropským vzděláváním půdy, poněvadž musí přemáhali veliké překážky, nicméně učinila za panství francouzského ohromný pokrok. Umělým zavodňováním z artéských studní v Sahaře proměněny byly celé kraje dříve pusté v úrodné role a následkem toho rozmnožilo se také značně obyvatelstvo na oasách. Znamenitými úrodami od r. 1869 zdvojnásobil se vývoz obilí; vedlé obilí (sev. Afrika byla již za dob římských zásobárnou pro Itálii) vyniká hlavně pěstování oliv, jejichž olej s provençalským závodí, zeleniny, ovoce (jmenovitě v okolí města Alžíru, odkudž nejen Francie, ale z části i Anglie a Německo se zásobují), vinné révy, datlovníku; mimo to daří se ještě bavlník, len, konopí (zvláště obrovské konopí čínské), rozmanité picni rostliny, výborný tabák, rostliny olejnaté, alfa (nejvíce k výrobě papíru do Anglie vyvážená), byliny barvířské, tříslonosné a j. Všecka vzdělaná půda v '''A'''-ku zaujímá na 19,000.000 ''ha'', z čehož orbě věnováno jest 2,860.000 ''ha'' (1 ''ha'' rodí průměrně 25 ''hl'' obilí); vinic bylo r. 1885 100.000 ''ha'', a roční výtěžek jejich činí 2,393.000 ''hl'' vína; 3,000.000 palem poskytovalo 60,000.000 fr. užitku. — {{Prostrkaně|Lesům}} věnuje vláda velikou péči a snaží se zabránili, aby jich Arabové dále nehubili. Mimo rozmanité druhy sosen skládají se lesy tyto z dubů, buků, jasanů, cedrů, pistaccí, divokých oliv, mýrt a j., kromě nich pak roste zde velmi vzácný dub s plody jedlými a dub korkový. Rozsah lesů alžírských udává se na 2,785.186 ''ha'', z nichž ohromná většina, totiž 2,418.609 ''ha'', jest majetkem státním. Krásné lesy tyto dosud trpí zhoubným působením tuzemců, kteří je zapalují, aby si zjednali pastvin pro stáda svá, a také každá vzpoura jejich počíná zapalováním státních lesů. — {{Prostrkaně|Hornictví}} zdaleka ještě neposkytuje užitku, který by skutečnému bohatství země byl přiměřen. Mimo zlato vyskytují se tu všecky ostatní kovy; přední místo zaujímá dolování na železnou rudu v horách přímořských; hlavní doly jsou u Mokhra el Hadid blíže Bôny s ročním výtěžkem 400.000 tun a na záp. u Beni Saf a Cameraty vých. od Némoursu s ročním výtěžkem loo.ooo tun, dále dobývá se u Muzaie, Sumahu, Tmulgy, Miliany, Blídy, Tenesu; měď, stříbro a olovo na marocké hranici u Gar Rubânu, antimon u Hammimatu, rtuf u Jemappes a Guelmy, kromě toho v menším množství zinek, arsen, kobalt a nikl. Poněvadž v horách není dosud dosti silnic a dobytá ruda nemůže býti spracována na místě, trpí vydatné dolování, tak že r. 1881 bylo 40 dolů rudných opuštěno. Mezi nekovy vyniká hlavně krásný mramor, podobný kararskému a lámaný již za dob římských v provinciích constantinské a oránské; lithografická břidlice nachází se v rokli el-Kantarské, hnědé uhlí při dráze philippeville-constantinské, petrolej v pohoří Dahra, dále síra, serpentin, achat, sádra, žula, porfyr, jaspis, porculánová hlína a j. Nerostem nejvíce rozšířeným je sůl, objevující se jako sůl kamenná v solných pramenech i jezerech, ale dosud málo se dobývá. — {{Prostrkaně|Minerálních}} a {{Prostrkaně|léčivých pramenů}} známo jest více než 100. Nejslavnější z nich je v provincii constantinské u Hammam Merkhutine, jehož hlavní zřídlo má přes 90° C. teploty; mimo tento proslulé jsou ještě vřelé prameny u Hammam Meluan a Hammam Righa v provincii alžírské a u Bains de la Reine v prov. oránské. V okolí zřídel těchto zachovány jsou četné zbytky římských budov a lázní, z čehož je patrno, že již ve starém věku blahodárné účinky jejich byly známy. — {{Prostrkaně|Chov dobytka}} vzmáhá se vůčihledě. Nejrozsáhleji provozuje se chov ovcí, které tvoří hlavní bohatství kmenů při severním okraji saharském, avšak velmi četná jsou také stáda koz a skotu; vepřový dobytek byl sem zaveden teprve od příchodu Francouzů. Vynikající místo zaujímá štíhlý, lehký kůň berberský, způsobilý zvláště pro účely vojenské; k nošení břemen užívá se velbloudů, oslů a mezků, jimž zdejší suché a horké podnebí dobře svědčí. Pštros žil druhdy po celém '''A'''-ku divoce, ale během času byl skoro vyhuben; r. 1879 sestoupili se někteří obchodníci pařížští ve společnost pro chov pštrosů po přikladu kapském a docílili zdárného výsledku. R. 1885 počítáno v '''A'''-ku celkem 14,262.000 kusů dobytka, z čehož bylo: 1,100.000 skotu, koní, oslů a velbloudů, 4,400.000 koz a 7,700.000 ovcí. Tento stav pobízí k vývozu, a r. 1884 vyvezeno bylo 484.455 kusů krmného dobytka v ceně 3,800.000 franků. — Dobrého výtěžku poskytuje také včelařství a chov pijavek v bažinách prov. oránské. Na pobřeží provozuje se výnosné rybářství nejvíce od Italů a Španělů; Řekové a Italové zabývají se též lovem korálů. ''[[Autor:Vladimír Pech|p.]]'' {{Prostrkaně|Průmysl}} jest dosud v plenkách, zaměstnávaje se hlavně dobýváním a spracováním kovů; kromě toho vyrábí obyvatelstvo saharské již ode dávna vlněné oděvy, Kabílové mimo chov dobytka zabývají se též tkaním vlněných látek a řezbářstvím, v Tellu pak a v městech pobřežních hotoví obyvatelstvo maroquinové kůže, koberce, mušelín a látky hedvábné. Osadníci evropští dosud velmi málo provozují živnosti průmyslové. — {{Prostrkaně|Obchod}} alžírský povznáší se stále a vzbuzuje dobré naděje do budoucnosti; cena dovozu a vývozu r. 1865 obnášela 432,500.000 fr. (dovoz 237,500.000 fr., vývoz 195,000.000 fr.), z čehož největší díl připadá na Francii, Anglii a Španělsko. (Francie sama dováží sem zboží za 108,500.000 fr.) Z Francie dovážejí se: tkaniny, víno, kořalka, cukr, módní předměty a káva z ostatních kolonií francouzských, naproti tomu vyváží se ovoce, olivový olej, surové kůže, dříví, vlna, tabák; Anglie dodává '''A'''-ku uhlí, železo, zboží kovové a přijímá odtud zeleniny, dobytek a alfu k výrobě papíru. Obchodu prospívají značně banka alžírská od r. 1851 a obchodní bursa zřízená r. 1852. Doprava zboží z vnitrozemí do pobřežních měst jest pro nedostatek plavných řek a silnic dosti obtížná, odtud však jest výhodné spojení s Marsilií a Toulonem. R. 1885 připlulo do přístavů alžírských 8609 lodí o 3,700.000 tunách, z nichž 3567 plulo pod vlajkou francouzskou. Nejdůležitější přístavy obchodní jsou: Bôna, Philippeville, Bugie, Alžír, Šeršel, Mostaganem, Tenès, Orán a Némours. — O řádnou {{Prostrkaně|kommunikaci}} pečuje vláda francouzská svědomitě, hlavně v krajinách pobřežních, kdežto ve vnitrozemí zbývá ještě velmi mnoho práce, zejména když kmenové tamější snahám vlády na odpor se stavějí. Veškerá větší města na severní straně Atlasu spojena jsou dobrými silnicemi, jmenovitě důležitá je silnice, která spojuje Medeu, Blídu a Bufarik s Alžírem. — {{Prostrkaně|Železnice alžírské}}, jichž se veřejně užívalo (''lignes d'intérêt général''), měly koncem r. 1885 délku 1817 ''km'' a byly v rukou společnosté: ''a'') pařížsko-lyonsko-středozem.-moř. 513 ''km'', ''b'') vých.-alžírské 383 ''km'', ''c'') západoalžírské 221 ''km'', ''d'') bônsko-guelmské 308 ''km'', ''e'') francouzsko-alžírské 352 ''km'', ''f'') moktsko-el hadídské 33 ''km''; mimo to bylo 7 ''km'' železnic průmyslových (''chemins industriels''). Tou dobou stavělo se 924 ''km'' rozličných tratí svrchu jmenovanými společnostmi. Nejdůležitější jest trať oránsko-alžírská, jež přes Constantinu do Túnisu byla prodloužena; k ní pojí se mimo menší odbočky dvě trati směřující do vnitrozemí, jedna na východ, druhá na západ; prvá počíná v Constantině a dostavěna jest až do Biskry, druhá pak vede z Arzevu na pobřeží přes Pérregaux a Saidu do Mešerie. O prodloužení tratí těchto až do Timbuktu v záp. Súdánu konány časté porady a vyslány za tím účelem také vědecké výpravy do Sahary: i možno, že záměr tento přece snad bude uskutečněn, zvláště když se Francouzům podařilo doraziti do Timbuktu také od západu po řece Nigiru. 1. dubna 1887 bylo celkem 2065 ''km'' drah odevzdáno dopravě; silnic pak bylo 7267 ''km''. — {{Prostrkaně|Telegrafní spojení}} trvá mezi Alžírem a hlavními městy jednotlivých divisí i poddivisí (r. 1881 měly telegrafy 5832 ''km'' délky, drátů pak bylo 13.885 ''km''); spojení s Evropou udržuje se podmořským kabelem vedoucím z Alžíru přes Korsiku do Marsilie. Úřadů poštovních spojených s telegrafními r. 1887 bylo 189, čistě poštovních 192. — Mimo to obstarávají parolodi {{Prostrkaně|spojení po moři}} z Tandže v Marokku až do Túnisu, Tripole a Alexandrie, a z Marsilie plují parníky do Alžíru, Oránu a Story, z Toulonu do Alžíru. ''[[Autor: Kristian Petrlík|Plk.]]'' ''[[Autor:Vladimír Pech|p.]]'' {{Prostrkaně|Církevní záležitosti}} katolické spravuje arcibiskup alžírský, kterému podřízeni jsou čtyři generální vikáři; pro záležitosti protestantské jest v Alžíru zvláštní konsistoř. Vyznání muhammedánské požívá u vlády francouzské plné ochrany a potřeby jeho řídí dva muftiové; mimo to uhrazuje se veškeren náklad na kultus muhammedánský z pokladny státní, neboť vláda prohlásila po dobytí země všecky mešity a statky k nim příslušné za státní majetek. — {{Prostrkaně|Školství}} řídí se zákony platnými pro veřejné vyučování ve Francii, přizpůsobenými poměrům alžírským. Nejvyšším úřadem školním je zemská školní rada, podřízená ministerstvu vyučování, jí pak podléhají rady departementní. Původně byly školy rozděleny podlé vyznání obyvatelstva, ale v novější době zavedeny školy smíšené; roku 1887 počítáno 912 škol obecných, na nichž zapsáno bylo přes 80.000 dítek. Ve větších městech zřízeny jsou střední školy a kolleje pro evropské obyvatelstvo a dva semináře bohoslovecké. Alžír ma též akademii lékařskou. R. 1876 byly také arabské midrašimy reorganisovány, a zavedeny tam předměty potřebné pro všeobecné vzdělání, kterým vyučují francouzští učitelé. {{Prostrkaně|Dějiny}}. Na území dnešního '''A'''-ka obývalo v nejstarších dobách množství kočovných kmenů, kteří u řeckých a římských dějepisců pod různými jmény, hlavně Numidů, Gaetulů, Massylů, Massaesylů, Mazanů a Maurusiů se připomínají. O původu jejich jsou mezi jednotlivými badateli různá mínění, potomky pak jejich jsou dnešní {{Prostrkaně|Berbeři}} (v. t.). Zbudováním Karthaginy nabyli Foiničané pevné opory v severní Africe a založivše také na pobřeží alžírském četné osady podnikali odtud obchodní cesty do Súdánu; ačkoli pak panství své vztahovali také na kmeny vnitrozemské a vojska svá většinou z nich vybírali, přece nedovedli je přizpůsobiti národnosti své, ano vydíravost karthaginská učinila z nich jen zaryté nepřátely, kteří později ochotně se spojovali s Římany na povalení dosavadních pánů svých. První historické zprávy o samostatných státech na půdě alžírské objevují se za válek punských; východní část '''A'''-ka zaujímala tehdy {{Prostrkaně|Numidie}} (v. t.) a západ {{Prostrkaně|Mauretanie}} (v. t.), kteréž odtud stálými styky s Římany, tu přátelskými, tu nepřátelskými, zhusta se vyskytují v dějinách římských. Po vyvrácení Karthaginy roku 146 př. Kr. dostala se malá čásť na východě provincie constantinské k římské provincii Africe, a když i Numidie r. 46 př. Kr. připojena k panství římskému, dostal se celý východ '''A'''-ka pod správu prokonsula afrického. Mauretánie podmaněna byvši za císaře Caliguly r. 42 po Kr. panství římskému rozdělena jest od císaře Claudia ve dvě provincie, z nichž Mauretania Caesariensis zaujímala severní části provincií oránské a alžírské. V pozdějších dobách císařských byla také Numidie odloučena od Afriky a zřízena jako zvláštní provincie. Avšak území římské omezeno bylo v končinách těchto pouze na kraje přímořské a Theveste (Tebesa) i Lambaese byly v těchto stranách nejjižnější osady římské, ačkoli Římané častými výpravami pokoušeli se rozšířili panství své dále do vnitra Afriky. Obě provincie, Mauretánie a Numidie, dosáhly pod vládou římskou neobyčejného rozkvětu hmotného i kulturního majíce 133 lidnatých měst a ve IV. stol. docela 123 biskupství. Obilí odtud vyvážené zásobovalo Itálii i Hispánii, a v literatuře římské je dosti mužů, jejichž kolébka aneb působiště nacházely se na pobřeží severoafrickém. Na počátku V. stol. vzal blahobyt tento rázem za své; přivaliliť se sem r. 429 z Hispánie germánští Vandalové a pleníce všecko mečem i ohněm obrátili v několika létech téměř celou krajinu v pustinu. Ani šťastné výboje Belisara, jenž roku 534 uvedl severní Afriku pod moc říše východořímské, nepolepšily osudu jejího, ano poměry zdejší zhoršily se ještě, když v létech 707—709 arabský vojevůdce Músá Ibn Nuseir rozšířil moc chalífů až k Atlantskému okeánu. Za úpadku chalífátu bagdádského založil Edrísí na severozápadě africkém neodvislou říši, obsahující dnešní Marokko, '''A.''' a Túnis, a rod jeho udržel se tam při vládě, až r. 986 východoafričtí Fátimovci země té se zmocnili. Na sklonku dynastie této odtrhla se západní Afrika a rozpadla se ve množství malých držav; ve středu '''A'''-ka vzniklo panství Zíríovců a založeno r. 935 město al-Džezáir nynější Alžír. Z nástupců jeho Abul Futúh Ziri (970—984) dobyl Mansurie, Tripole, Sicilie a Fésu, Tamím (1061—1108) zmocnil se Túnisu, Kairvánu a ostrova Mallorky. Avšak r. 1147 vyvrátil říši tuto sicilský král Roger II. a podržel dobyté kraje v moci své; Normani vypuzeni byli odtud r. 1159 od Mohadovců, kteří pak v panství se udrželi do 1269. Potom rozpadla se země opět v četné malé státy, z nichž zvláště Tlemsén pod dynastií Zijánovců zaujímal vynikající postavení. Sem hrnuli se po dobytí Granady roku 1492 ze všech krajin španělských muhammedánští uprchlíci; náboženský fanatismus roznícený u nich v divoký plamen nabádal ku pomstě nad křesťany a svedl je k námořnímu loupežnictví, kteréž od té doby majíc v '''A'''-ku sídlo své, bylo postrachem břehů středomořských až do počátku tohoto století. Námořní státy evropské pokoušely se o podvrácení moci lupičů a podnikali s nimi za tou příčinou neustálé boje. Ferdinand Katolický dobyl 1506 Oránu a Bugie, kardinál Ximenez r. 1509 ostrůvků před hlavním městem a založil tam tvrz, aby piráty mohl na uzdě držeti. Avšak emír mitidžský Selím Eutemí povolal proti Španělům na pomoc náčelníka maloasijských korsárů Horuka Barbarossu, který však emíra úkladně dal zavraždili a mimo Alžír také Tenesu a Tlemsénu se zmocnil. Markýz Gomarez, vůdce Karla V., sevřel ho sice 1517 v Tlemsénu a zajal na útěku r. 1518, ale bratr jeho Chairuddín Barbarossa poddal se s říší svou vrchní moci turecké, a obdržev pomoc vojenskou vypudil posádku španělskou z tvrze ostrovní. Karel V. podnikl proti '''A'''-ku r. 1541 velikou výpravu křižáckou s 570 loďmi a 30.000 mužů, ale bouře mořská donutila jej po velkých ztrátách k návratu, korsáři pak rozšířivše panství své až k hranici marocké odvažovali se na loupeže i do Atlantského okeánu. Země byla spravována tureckým pašou; r. 1600 dosáhli janičaři práva, voliti ze svého středu deje, který s náměstkem sultánovým sdílel nejvyšší moc, až r. 1710 dej Baba Ali odstranil pašu do Túnisu a byl od sultána za vladaře potvrzen. Od té doby trvalo panství turecké nad '''A'''-kem pouze dle jména, dej neodváděl žádného poplatku více, nýbrž posílal jen při nastoupení svém dary do Carihradu; naproti tomu však byl úplně odvislým na libovůli vojska; vnitřní rozbroje i zločiny množily se neustále, tak že panovníci zřídka kdy zemřeli smrtí přirozenou. Zahraničné boje mezitím neustávaly. R. 1655 zničil anglický admirál Blake loďstvo alžírské, 1669 a 1670 Angličané a Hollanďané udeřili společně na Alžír, ale bez valného výsledku; r. 1682 francouzský admirál Duquesne obléhal hlavní město a maršálek d’Estrées střelbou z velké části je zničil. Přes to zmocnil se dej Ibráhím r. 1708 Oránu, poslední državy španělské na alžírské půdě, avšak r. 1732 dobyli ho Španělové opět a udrželi jej do r. 1791. Za koaličních válek s Francií chovali se korsáři celkem pokojně, poněvadž ve Středozemním moři neustále křižovala velká loďstva států evropských, ale od r. 1815 nastaly poměry dřívější, ano menší státy jako Dánsko, Švédsko, Neapolsko, města německé Hansy a j. raději odváděly roční poplatek, aby lodi jejich nebyly znepokojovány. Americký admirál Decatur porazil r. 1815 piráty před Cartagenou tak rozhodně, že vlajka americká od té doby byla před nimi úplně bezpečna; roku 1816 lord Exmouth bombardoval hlavní město, nicméně již příštího roku odvažovaly se lodi lupičské zase až do moře Severního. Konečně r. 1827 nastaly vážné zápletky s Francií; když pak dej pohanil konsula francouzského, udeřiv jej vějířem v tvář, rozhodla se vláda francouzská, podvrátiti úplně moc '''A'''-ka a vyhlásila 20. dubna 1830 válku. Loďstvo francouzské, 75 lodí válečných pod admirálem Duperré a 400 korábů dopravních s 37.000 mužů vojska pozemního pod generálem Bourmontem, vyplulo 25. května 1830 z Toulonu a přistálo 13. června v zátoce Sídí Ferúšské. Vojevůdce dejův Ibráhím aga shromáždil sice na 40.000 beduínův kolem posádky turecké, ale poražen jest před hlavním městem a Alžír obležen. Když pak i loďstvo 3. čce počalo útok se strany mořské, vzdal se dej dne 5. čce pod úmluvou, kterou mu bylo dovoleno odejíti s rodinou a soukromým jměním a zvoliti si bydliště za hranicemi '''A'''-ka. Obyvatelstvu zaručena byla svoboda osoby, majetku, živnosti a nerušené vyznávání islámu, ale zrušeno otroctví a poplatky od křesťanů odváděné. Vojsko turecké dopraveno jest do Smyrny v Malé Asii. Avšak pádem Alžíru nebyla válka skončena; dosud bylo přemoženo jen stálé j vojsko dejovo, kdežto obyvatelstvo samo přihlíželo ku vpádu francouzskému celkem nečinně a nyní teprve podníceno od jednotlivých náčelníků chopilo se zbraně a doráželo odevšad na sbory francouzské. Král Karel X. zamýšlel původně za válečnou náhradu a výhody obchodní postoupiti '''A'''. zase sultánu tureckému, avšak únorová revoluce a pád dynastie bourbonské změnily úplně stav věcí. Generál Bourmont chtěje táhnouti do Francie králi na pomoc, donucen byl vojskem, které se pro novou vládu prohlásilo k odstoupení, a na místo jeho poslán od Ludvíka Filipa maršálek Clauzel, aby '''A'''. zorganisoval za provincii francouzskou, avšak musil býti odvolán, když čásť území o své újmě postoupil bejovi túniskému. Nástupce jeho, generál Berthezène, způsobil předčasnými novotami veliké zmatky a podráždil ještě více obyvatelstvo arabské; mimo to výprava jeho do Bôny úplně se nezdařila a u Medee utrpěl od Arabů porážku. Také za správy Savaryho a Voirola, ačkoli kapitán Armandy r. 1832 smělým přepadem Bôny se zmocnil a 1833 i Bugie jest dobyta, byl stav nové provincie tak neblahý, že se ve Francii ozývaly hlasy, aby '''A'''. dobrovolně bylo opuštěno a na návrh sněmovní vypravena do Afriky zvláštní kommisse, aby prozkoumala poměry v dobytém území. Mezitím postavil se v čelo odbojných kmenů na západě emír maskarský Abd-ul-Kádir, jenž Francouzům při okkupaci země způsobil ohromné obtíže, po více než 10 let oddechu jim nedopřávaje. Obyvatelstvo provincie oránské podrážděno násilnostmi Savaryho spojilo se s ním velmi ochotně, od sultána marockého dostalo se mu podpory a brzo bylo panství francouzské v těchto končinách omezeno na Orán, Mostaganem a Arzev s nejbližším okolím. R. 1831 musila s ním vláda francouzská učiniti prvý mír, kterým uznala panství jeho nade všemi kmeny dříve mu poddanými, on pak zase podrobil se vrchní moci francouzské. Na základě zprávy, kterou podala kommisse vyslaná do '''A'''-ka, rozhodla se vláda podrželi pod mocí francouzskou dobyté území, kteréž nazváno »francouzské državy na severu africkém«, ale dána mu nová organisace. Nejvyšší velitelství vojenské i správu země obdržel generální guvernér, jenž byl přímo podřízen ministerstvu války, jemu pak podléhali velitelé vojska pozemního i moci námořní, vojenský a civilní intendant i finanční ředitel. Soudnictví bylo rozděleno a zřízeny zvláštní soudy pro Francouze a domorodce; v Alžíru, Oráně a Bôně ustanoveny soudní tribunály prvé instance, mimo to vrchní tribunál a tribunál obchodní v Alžíru. Nejvyšším úředníkem soudním stal se generální prokurátor. Mír s Abd-ul-Kádirem netrval dlouho. Generál Trézel byl od něho na Maktě úplně poražen a nový guvernér, maršálek Clauzel, zvítězil sice několikráte nad Abd-ul-Kádirem a zmocnil se i sídla emírova Maskary, ale trvalého výsledku nedosáhl. Následkem nešťastné výpravy proti Constantině, odkudž z 8000 mužů tam vypravených vrátilo se pouze 2800, byl Clauzel po druhé odvolán a velitelství v boji s Abd-ul- Kádirem svěřeno generálu Bugeaudovi. Tento přiměl jej k míru na Tafně, jímž Francouzi podrželi severní čásť provincie oránské a větší díl prov. alžírské na sev. od Atlasu, kdežto emírovi ponechán celý jihozápad alžírský. Zatím generál Valée, jenž po padlém Damrémontovi přejal velitelství na východě, dobyl Constantiny útokem, ale upustil potom od válčení beze všeho plánu a hleděl šířiti panství francouzské raději cestou mírnou. Tím způsobem zabezpečil si úplně držení Constantiny, osadil r. 1838 téměř bez krveprolití Goleu a Blídu a r. 1839 Džidželi a La Calle a podvrátil úplně moc Ahmeda beje. Proti úmluvám na Tafně shromáždil Abd-ul-Kádir kolem sebe znamenitou moc válečnou a učiniv nájezd do roviny mitidžské v okolí Alžíru, zpustošil ji, načež se rychle uchýlil do hor a do pouště. Tu Bugeaud, ustanovený r. 1841 za generálního guvernéra, podnikl proti němu výpravu ve velikých rozměrech, vzal Tedekempt, Maskaru, Saídu, Tlemsén a posléze i Tafrún, hlavní zbrojnici emírovu, zbořil a donutil jej tím hledati útočiště na území marockém. Odtud stále podnikal vpády do '''A'''-ka a r. 1842 zvítězil nad Francouzi u Maskary. Zapuzen byv později pohnul oddíl vojska marockého ke vpádu na území alžírské, ale utrpěl na řece Isly od Bugeauda úplnou porážku. Současně připlulo také loďstvo francouzské před Tandže i Mogador a počalo střelbu na obě města, načež prostřednictvím Anglicka uzavřen mír, jímž hranice mezi Marokkem a '''A'''-kem byly upraveny a Abd-ul-Kádir jako rušitel míru ze země vypověděn. Tento však objevil se r. 1845 opět v Alžíru a dorážel se všech stran na Francouze, aniž generál Cavaignac, velitel v Orléansvillu, mohl proti němu něco poříditi. Když však r. 1847 vystoupil v Marokku proti sultánu Abd-ur-Rahmánovi, a na Fés táhl, byl od marockého vojska poražen a zatlačen na území alžírské; tam pak obklíčen byv na všech stranách od Francouzů vzdal se generálu Lamorciérovi u soutěsky Kerbenské a odveden v zajetí do Francie. Únorová revoluce r. 1848 nezměnila mnoho v poměrech alžírských. Na místo vévody Aumalského jmenován od prozatímní vlády generál Cavaignac guvernérem a když tento jako poslanec vstoupil do národního shromáždění, dosazen generál Changarnier v jeho úřad. Na přímluvu Cavaignacovu usneslo se národní shromáždění, aby čtyři vyslanci kolonie brali podíl na poradách v záležitostech alžírských. Válka s domorodými kmeny zatím neustávala a jmenovitě proti Kabílům musila býti vypravena značná moc vojenská. R. 1847 pozdvihli se kmenové kolem Maskary i v provincii constantinské, r. 1851 obyvatelstvo mezi městy Džidželi, Philippeville a Míláhem, které však generál St. Arnaud rychlou výpravou k pokoji připravil. Téhož roku vzat Lagvát, podmaněn kmen Bení Mzáb, r. 1854 dobyt bez krveprolití Tugurt, nedlouho na to město Véd, oasa Vargla, načež kmen Úled Sídí Šejch podrobil se panství francouzskému, které tím dospělo až k poušti saharské. R. 1858 zřízeno sice pro '''A'''. a ostatní kolonie zvláštní ministerstvo, ale neosvědčilo se, tak že r. 1860 bylo opět zrušeno a zavedena neobmezená vláda jako před tím. Také vnitřní poměry snažila se vláda uspořádali; neustálé odboje arabské přiměly konečně císaře Napoleona III., že se r. 1865 odebral do '''A'''-ka, aby se osobně přesvědčil o stavu kolonie. Přátelským obcováním s Araby snažil se upokojili pohnuté mysli a ve zvláštním listu k maršálku Mac-Mahonovi přislíbil upustili od přísně bureaukratické správy. Chtějíc šetřiti národnosti jednotlivých kmenů ponechávala vláda záležitosti jejich správě předních mužů kmene, kteří však většinou byli od ní jmenováni. Nicméně i teď zůstalo při pouhých pokusech. R. 1864 potlačeny vzpoury v provincii oránské, r. 1865 a 1867 v Malé Kabílii. Veliké nebezpečenství hrozilo r. 1870—71. Následkem války německofrancouzské musila býti většina vojska ze země odvolána a již tato událost sama způsobila značné hnutí mezi kmeny jižními. Když pak po pádu Napoleonově třetí republika zavedla občanskou správu místo vo- jenské a prohlásivši rovnost všeho obyvatelstva, nenáviděným židům propůjčila stejná práva s Araby, vypuklo v provincii constantinské povstání a rozšířilo se nejen po celé zemi, ale i za hranice její nabývajíc rázu náboženského. Z Túnisu i z Marokka hrnuli se muhammedáni na pomoc, tak že Francouzi s počátku se musili omezili pouze na obranu a teprve když po míru versailleském vypraveny potřebné posily do Afriky, bylo povstání potlačeno. Země postavena opět pod správu vojenskou, ale moc guvernérova omezena roku 1875 zvláštní radou, zvanou »Conseil supérieur«, a r. 1879 ustanoven pro '''A'''. opět guvernér občanský. Když r. 1881 Francouzi podnikli výpravu do Túnisu, způsobil Bú Amena na jihu depart, oránského vzpouru, avšak čety jeho byly poraženy a většinou zahnány přes hranice marocké, kam také Bú Amena sám se uchýlil. ''[[Autor:Vladimír Pech|p.]]'' {{Prostrkaně|Literatura}}. Carette, Pellissier, Rémussat atd.: Exploration de l’Algérie pendant les années 1840—42 (Paříž 1844—54, 31 sv.); Berbrugger, L’Algérie (Pař. 1842); Daumas et Fabar, Moeurs et coutumes de l’Algérie, Teli, Kabylie et Sahara (Pař. 1858); Mac Carthy, Géographie physique, économique et politique de l’Algérie (Alž. a Pař. 1858); Aucapitaine, Les Kabyles et la colonisation de l’Algérie (Pař. 1864); Béhaguel, L’Algérie, histoire, géographie, climatologie etc (Alžír 1865); Maltzan, Sittenbilder aus Tunis und Algerien (Lipsko 1869); Hanoteau et Letourneux, La Kabylie et les coutumes Kabyles (Pař. 1872—1876); Fillias, Géographie physique et politique de l’Algérie (Alž. 1874, 3. vyd.); Niel, Géographie de l’Algérie (Pař. 1878), État actuel de l'Algérie d’après les documents officiels (Paříž 1878); Čichačev, Espagne, Algérie et Tunisie (Paříž 1880); Wahl, L’Algérie (Pař. 1882); Villot, L’Algérie, moeurs, coutumes etc. (Pař. 1882); Gaffarei, L’Algérie histoire, conquète et civilisation (Pař. 1883); Niox, Algérie, Géogr. physique (Pař. 1884); Rinn, Marabouts et Khouan. Etude sur l’Islam en Algérie (Alžír 1884); Reclus, Nouvelle géogr. univ. vol. XI. str. 293-651; Statistique générale de l’Algérie années 1842 à 1884 (Alžír 1884); M. Blanckenhorn, Die geogr. Verhältnisse von Afrika. I. Der Atlas, das nordafr. Faltengebirge; Petermann's Mitthlgn. Ergänzungsh. No. go. 1888. Mimo to hojné články: v »Bulletin de la Societé de Géogr. de Paris«, »Revue africaine«, »Journal des travaux, de la soc. histor. algérienne«. — Mac Carthy, Algeria Romana (Pař. 1857); Boissiere, L'Algérie romaine (Pař. 1883); Reynier, Inscriptions romaines de l’Algérie (Pař. 1857); Fillias, Histoire de la conquète et de la colonisation de l’Algérie 1830—1860 (Pař. 1860); Baudicour, Histoire de la colonisation de l’Algérie (Pař. 1860); Vivien de Saint Martin, Le nord de l’Afrique dans l’antiqité grecque et romaine (Pař. 1862); Nettement, Histoire de la conquète d’Alger (Pař. 1871); Rousset, La conquète d’Alger (Pař. 1879); Perret, Récits algériens, histoire de la conquète et de la colonie (Paříž 1886). — Mapy: Carte générale de l’Algérie (1855) v měřítku 1:800.000; Carte générale de l’Algérie, dressée au depot de la guerre v měř. 1:1,600.000 (Pař. 1856). {{Konec formy}} [[https://ndk.cz/view/uuid:33b52900-e6e4-11e4-a794-5ef3fc9bb22f?page=uuid:934b89e0-0b3d-11e5-b562-005056827e51 | Mapa: Alžírsko a Túnis]] 3ou3wftzynlxgx92bs3chncrlerimor 0 97931 334247 334084 2026-07-03T10:36:12Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334247 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amalfi | PŘEDCHOZÍ = Amálékovci | DALŠÍ = Amalgam (nerost) }} {{Textinfo | TITULEK = Amalfi | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;64. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f1ed020-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} '''Amalfi''', kdysi slavné přístav. město v dolnoitalské provincii salernské, na svazích vysokého Monte San Angelo amfitheatrálně rozložené. Bylo již v časném středověku slavné plavbou a obchodem a horlivým soupeřem Pisy a Janova. Počátkem IX. století odloučily se '''A.''' a Gaëta od vévodství neapolského jako samostatná území pod vlastními vévody, a za doby Lva III. (795—816) vysílalo již '''A.''' vlastní lodi proti Saracenům. Byvši dobyto r. 1131 normanským králem Rogerem II. přivtěleno k jeho říši. Od té doby klesalo tím více, že Pisané roku 1135 a 1137 hrozně je zpustošili. Při této příležitosti ztratilo město slavný rukopis pandekt Justiniánových, jenž nyní nalézá se v Laurentianské knihovně ve Florencii. K tomu ještě ve XII. a XIV. století utrpělo město strašnými povodněmi, při nichž byla zničena čásť dolního města a přístav. Z 50.000 obyv., jež '''A.''' kdysi čítalo, zbylo jen 7689 duší (1885, obec). '''A.''' jest sídlem arcibiskupa, vede výnosný obchod s makarony, papírem a jižním ovocem, a obyvatelstvo jeho z velké části provozuje plavbu. Kathedrála sv. Ondřeje je stará, podivuhodná stavba lombardskonormanského slohu z XI. stol. Nevyrovnatelnou polohou a rozkošnou vyhlídkou vyniká bývalý klášter kapucínský, ve skále vystavěný, jenž leží ve výši 130 ''m'' n. m. na příkrém břehu. Nyní je v něm zřízena plavecká škola. V '''A.''' narodili se Flavio Gioja (XIV. stol.), jenž zdokonalil kompas, a {{Prostrkaně|Masaniello}} (v. t.). Pro dějiny obchodního práva, zvláště kolonny a kommendy důležitá je sbírka práva námořského »capitula et ordinamenta curiae maritimae nobilis civitatis Amalfae, quae in vulgari sermone dicuntur: ''la Tabula di Amalfi''«. Sbírka ta, zvaná též lat. ''Tabula Amalfitana'', připomíná se již v kronikách XV. a XVI. st. Pardessus popíral její existenci, až nalezena v císařské knihovně dvorské ve sbírce dože Foscariniho Tommasem Garem, který ji rovněž jako Troya vydal v Appendice all archi- vio ston ital. Tom. I. 8. Italské články díla toho sepsány nejpozději v stol. XIV., kdežto latinské jsou původu mnohem staršího. Camera Matteo, Memorie storico-diplomatiche dell’ antica città e ducato di A. (Laband, Zft. f. d. ges. Handelsrecht VII. 296.) {{Konec formy}} q8xu1872hiv71r8hwakzdyn25kix7oo 0 97951 334255 334114 2026-07-03T10:40:01Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334255 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amásia | PŘEDCHOZÍ = Amarysia | DALŠÍ = Amasiáš }} {{Textinfo | TITULEK = Amásia | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;73. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Amásia''', {{Prostrkaně|Amasie}}, hlavní město sandžaku v tureckém vilájetu sívaském v sev. Malé Asii, 140 ''km'' jihozáp. od Sívasu, rozkošně rozložené uprostřed ovocných zahrad a sadů morušníkových na Ješil-Irmaku č. Zelené řece (za starodávna ''Iris'') a na patě skály 400 ''m'' vysoké, na jejíž vrcholu spatřují se zbytky starověké akropole, doleji pak sešlá tvrz Janovanův. '''A.''' jest sídlem metropolity arménského, má mnoho mešit a několik klášterů, 18 bohatě nadaných vyš. škol muhammedánských (medrese), starý vodovod a mnoho řeckých starožitností, dřevěný a 3 kamenné mosty, z nichž prý jeden jest původu římského, hojně zásobený bázár, několik pozoruhodných budov saracénských, množství mlýnů, továrnu na sirky, značný obchod s hedvábím a solí a 30.000 obyv., mezi nimi asi třetinu křesťanů. Zvláště slyne '''A.''' po Východě jako »ovocná zahrada Anatolie«, zejména četnými druhy hrušek a jablek. V blízkém Marsuánu jsou doly stříbrné a měděné. Zde narodili se zeměpisec Strabo a sultán Selím I. Starověká {{Prostrkaně|Amaseia}} bývala sídlem králů pontských, jejichž hrobky vtesané do příkré skály Ferhádovy dosud se zachovaly. R. 1174 dobyta od Seldžúkův a sultán Bájazíd II. připojil ji k Turecku, načež nastal patrný úpadek města. {{Prostrkaně|Sandžak amásijský}} má na 8810 ''km''² asi 240.000 obyv. {{Konec formy}} 6w31ztr927t8eyovzt9f0okuw17ryjo 0 97952 334248 334115 2026-07-03T10:36:24Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334248 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amathus | PŘEDCHOZÍ = Amateur | DALŠÍ = Amathusia }} {{Textinfo | TITULEK = Amathus | AUTOR = [[Autor:Justin Václav Prášek|Justin Václav Prášek]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;74. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Amathus''' (''Ἀμαθοῦς''), starověké město na jižním pobřeží ostrova Kypru, založeno bylo za dob chronologicky nevýstižných (jistě však ve II. tisíciletí před Kr.) Hittity severosyrskými i neslo původně jméno Hamath po známém městě syrských Hittitů. Osadníci přinesli s sebou i bohoctu assyrské Istary, která později v '''A'''-thu uctívána se jménem Afrodity Amathusie a ve spolku s Adónidem. Za dob řeckých byl '''A.''' z devíti předních měst ostrovních, ale obyvatelstvo chovalo se ke snahám řeckým nepřátelsky. Když povstali Řekové maloasijští proti Peršanům, všecek Kypros přidal se k povstalcům, jen '''A.''' zůstal věren Peršanům, začež byl Onésilem marně obléhán. Zbytky '''A'''-thu spatřují se u dnešního Starého Limasola, zbytky Afroditina chrámu opodál u osady Ai Tychonos. ''[[Autor:Justin Václav Prášek|Pšk.]]'' {{Konec formy}} 8dk0415g4tga3ozupke67fg2plscifm 0 97953 334249 334117 2026-07-03T10:36:34Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334249 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amatitlan | PŘEDCHOZÍ = Amati | DALŠÍ = Amato }} {{Textinfo | TITULEK = Amatitlan | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;74–75. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Amatitlan''' (též {{Prostrkaně|San Juan de}} '''A.'''), město ve středoamer. státě Guatemale, nedaleko jez. Amatitlanského, 30 ''km'' jižně od hl. města Guatemaly. Kolem r. 1840 byl '''A.''' ještě indiánskou vesnicí, ale od té doby pěstováním košenil povznesl se na bohaté místo s 12.000 obyv. a horkými prameny. — {{Prostrkaně|Amatitlanské jezero}} od vých. k záp. 12 ''km'' dl. a 4 ''km'' š. obklíčeno je rozervanými horami původu vulkanického. Na jižním břehu vypíná se Pacaya (2550 ''m''), sopka dosud činná. Odtok jezera, zvaný Rio Michatoyat, teče nejvíce pralesem a vlévá se po toku 100 ''km'' dl. u Istapy do Tichého okeánu. U vsi San-Pedro-Martyr tvoří dva vodopády, z nichž jeden je 60 ''m'' vysoký a náleží k nejkrásnějším na zemi. {{Konec formy}} 19zwp5zsz228coekd4e96ahaxn87kgc 0 97957 334274 334121 2026-07-03T10:56:15Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334274 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Vánoční koledy (Herrmann) | AUTOR = Ignát Herrmann | PŘEDCHOZÍ = Vyjádření páně Záděrovo | ČÁST = Vánoční povídka otce Lalouše | DALŠÍ = Vánočka }} {{Textinfo | TITULEK = Vánoční povídka otce Lalouše | AUTOR = [[Autor:Ignát Herrmann|Ignát Herrmann]] | ZDROJ = HERRMANN, Ignát. ''Vánoční koledy'', Praha: Unie, 1919. 226 s. S. 58–66. | ONLINE = {{Kramerius|mzk|7a46f6b0-60f2-11e3-bc9f-5ef3fc9bb22f|Moravská zemská knihovna}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} Otec Dominik Lalouš — ale arci, tehdáž se nejmenoval Lalouš, nýbrž Lallausch po starém, neomylném pravopise, jakým se v prvé polovině století devatenáctého a ještě daleko přes ni honosily téměř všechny štíty a firmy obchodníků a živnostníků, kterým jen drobátko záleželo na reputaci a na dobré shodě s pány od úřadů, od vojska a vůbec všeliké vrchnosti světské. Ještě tak nějaký švec, postřihač nebo řemenář směl a troufal si napsati na malou, nepatrnou tabulku nad dílnou nebo kumbálem, krámkem zděděné jméno své poctivě po česku Vitouš, Hamouz, Kokoška, Koudela. Ale jestliže takovýto majetník nezkaženého jména nebyl člověk naprosto zpozdilý, pak to byl nepochybně tajný buřič proti veškerým starým, dobrým zvyklostem, nebo aspoň člověk podezřelý. Špatné příklady svádějí a kazí, jak známo, a tak nám z těch zlatých dobrých dob zbylo jen pořídku Schebestů, Kapaunů, Wokaunů a Strakapaunů. Otec Dominik Lalouš tedy — abych se k němu vrátil — byl již starý pán, sivý jako vrabec, a stará byla taky jeho „štědrovečerní“ povídka. Tak stará, že snad podle dávného přísloví nebyla už ani pravdivá. Ale byla pravdivá, neboť pan Lalouš byl člověk pravdomluvný, předně, a za druhé měl na svou povídku a šťastnou životní zkušenost bezvadného svědka, vlastně svědkyni, a tou byla jeho vzorná a stejně pravdě věrná manželka paní Veronika čili Verunka, jak ji zkráceně jmenoval. Malounko strpení — a dostaneme se k té povídce páně Laloušově, jen co se trochu rozhlédneme jeho domácností, jak v ní bylo o vánocích roku — — můj božíčku, již je tomu tak dávno, že by to skoro taky nebylo pravda, kdyby tu nebylo celé hnízdo dospělých, mužných vnuků a rozkvetlých i plodných vnuček páně Laloušových, kteří jsou nepochybným, zdárným ovocem onoho příběhu a jeho následků. Paní Veronika Laloušová měla plné ruce práce s vánočními přípravami, ale tentokráte nechystala s myslí tak spokojenou a srdcem radostným jako jindy. Byla na vše skoro sama a ještě hůře než sama. Starší dvě dcery již několik let jí nepomáhaly — byly provdány a měly vlastní domácnosti, vlastní starosti s nimi. Starší syn Dominik byl na zkušené někde až v Hamburku, mladší Ferdinand otáčel se dole s tatínkem v krámě — a což pak takoví hoši by mohli paní Veronice pomáhati? Znala paní Veronika dobře takovou synovskou pomoc v domácnosti, dokud ještě chlapci chodili do školy. Užírali jen mandlí a hrozinek a krom toho ve všem jen překáželi. Zbývala tedy nejmladší dcera Kristynka a děvečka Rozára. Ale Rozára byla u Laloušů teprve čtyry neděle, byla tedy ještě neokoukaná a vrážela do všeho jako motovidlo, jak se paní Veronika jedné chvíle vyjádřila. A co pak tedy Kristynka, které bylo již dvacet let a která mohla býti matce pravou rukou? Ano, ano, pěkná pravá ruka! — říkala si v duchu paní Veronika. Takové pravé ruce dvě — a svět by se točil pomalu nazpátek, dodávala si. Kristynka chodila jako zařezaná. Tělo tu bylo, ale myšlenky kdo ví kde! A tak to trvalo již od svaté Kateřiny, právě ode dne, kdy pan Jarolím Konopásek, majetník velmi hezkého a výnosného závodu kožišnického, byl „vystoupil ze své reservy“ (jak se tehda vyjádřil) a přišel, aby docela obřadně a závazně požádal o ruku slečny Kristyny. Jarolím Konopásek měl krám i dílnu právě proti krámu Kalousovu, sledoval po léta, jak dceruška sousedova vyrůstá, jak chodí do školy, jak přestala nositi krátké sukýnky a objevila se v dlouhých šatech — slovem, jak uzrála a pojednou z ní byla dívka na vdaní. Trvalo to léta, co tak pan Konopásek všechny ty proměny pozoroval, a když se Kristynka tak hezky vykuklila, pojal zcela určité odhodlání, které v něm taky ponenáhlu a zároveň s vývojem Kristynčiným uzrávalo. Té by roztomile slušel nej lepší kožíšek, jaký jen kdy mistr Konopásek umnou rukou urobil! To by byla panička do jeho kožišnického krámu! Do všech těch měkkých, mazlivých, lísavých a hřejivých srstí, co jich tu bylo ze všech světa koutů nashromážděno. Na mou duši — letělo tak někdy myslí Konopáskovou — obléci Kristynku do všech těch krásných věcí a postavit ji jenom na hodinku do výkladní skříně — to by na ní celá Praha oči nechala! Arci, to byla jen „myšlinka“ páně Konopáskova, taková bujná fantasie. Neboť v tehdejších dobách nikomu ani na mysl nevstoupilo, že by se cosi podobného mohlo uskutečnili, reklama byla ještě docela v plenkách, ba, vlastně nebyla ani narozena. Tehda jen bradýři a kadeřníci dávali si za sklo panáky a panny, a bylo na nich taky z daleka patrno, že jsou to panáci ze dřeva a z vosku. A když tedy Kristynka tak utěšeně vykvetla, ustrojil se mistr Konopásek a šel k Laloušovům, aby o ni řekl. Nedostal sice odpovědi zcela určité, ale pan Lalouš pohlížel velmi vážně na toto ucházení. Nejen že Konopáskův závod byl „prima“, ale Konopásek byl i svým vlastním domácím pánem. Arci měl na hřbetě již čtyry křížky a byl nějak příliš usedlý. Ale tu soudil pan Lalouš, že rozdíl věku se za nějakých dvacet let vyrovná, ani si ho nikdo nevšimne. A tak si vyžádal času na rozmyšlenou. Mnohem starostlivěji na čestný návrh pohlížela paní Laloušová, která jako žena měla bystřejší smysl pro rozdíly věku. Avšak naprosto jinak než otec a mnohem rozhodněji než matka smýšlela o věci Kristynka, která prohlásila (zatím jen mamince), že si pana Konopáska do nej delší smrti nevezme a kdyby měl dva domy a „za kastlí“ celý zvěřinec a nejen ty vycpané opičky. Neboť Kristynka měla již někoho v srdci a tím někým byl pan Celestýn, tatínkův filialista ze Spálené ulice. A když ji maminka kárala ze známosti tak nerozumné, s mládencem, který nic nemá a dlouho mít nebude, a když jí uváděla na mysl, že si pan Celestýn ani ve snách nesmí dělat naději na tatínkův obchod, když tu jsou dva hoši dědici a nástupci, odpovídala Kristynka rozhodně: „Na to my si taky naději neděláme, maminko, ale ať tatínek Celestýnkovi popustí filiálku na Spálené — však se tam uživíme! Víš dobře, že tobě taky vnucovali jiného než tatínka — a tys přece jen dostala tatínka!“ Arci, to věděla paní Laloušová nejlépe, a věděla taky, jak svého Dominika dostala. A když tak viděla, jak se jí dcera trápí — a trvalo to již od svaté Kateřiny — odhodlávala se k jistému smělému, odvážnému pokusu. Chvěla se sice sama při pomyšlení, že by jí mohlo selhati, zmehnouti — ale co by matka pro dceru neučinila! A když tak před štědrým dnem viděla, kterak dceruška chodí jako bez hlavy a jaké to svátky nastávají, přistoupila k ní, popadla ji oběma rukama za hlavu a řekla: „Tynko, nechoď mi jako ejiptská mumie, nevěš tak hlavu a nebuď jak zařezaná. Mě to popadá za srdce a je to od tebe nevděčné, nebo já ti neublížila a nechci ublížit. Ani ti nedám ublížit. A tatínek ti taky ještě neublížil. Ještě se nic nestalo. Chci pro tebe něco podstoupit — aby mi v tom sám Pánbůh byl nápomocen! — nezdaří-li se, tedy to odnesu, pěkně děkuju! Tak ti povím: nikomu ani slova! — ale ať se zítra Celestýnek pěkně svátečně obleče, ať si vezme rukavičky, a po večeři — ale docela nepozorovaně! — strčíš ho do vedlejšího pokoje, a až tatínek vypoví — on bude vyprávět! — uděláš, co jsem udělala před třiceti lety já, když mě nutili do jiného. Nikomu ani muk, a teď se taky něčeho chop! Mám na všechno jen dvě ruce a ještě taky všady přes tebe padám v té tvé melancholii!“ {{Oddělovač|—————————————————————}} Dosti snadno se to paní Laloušové před Štědrým dnem umlouvalo, ale když pak druhý den celý „dům“ páně Laloušův se shromáždil ve večeřadle, všechen personál z dolejška a tři vedoucí filiálek — mezi nimi pan Celestýn — a když se po večeři dostavili taky oba zeťové kalousovi se ženami, polévalo ji chvílemi horko a chvílemi pocházel mráz. Blížila se hodina, kdy pan kalous dával „k lepšímu“ svůj příběh. „Jo, jo,“ započal i tentokráte, „štědrý večer má divnou moc. O tom bychom mohli vyprávět my dva spolu, já a tuhle paní. Celá povídka by z toho byla, jak já jsem se k naší paní dostal.“ Té chvíle již pan Celestýn nebyl mezi posluchači. Použivši rozruchu, nastalého uklízením po večeři, zašantročila jej Kristynka do vedlejšího pokoje, prošla pokojem a z předsíně zas vrátila se hlavními dveřmi do večeřadla. A stejně nenápadně odstavila židli Celestýnovu od stolu, aby tatínek prázdnou stolicí nebyl upozorněn, že tu pár uší pro jeho povídku chybí. Však Celestýnek za dveřmi taky uslyší, myslila Kristynka. Kromě nováčků mládenců, kteří pod střechou páně Laloušovou štědrého večera ještě nezažili, znali všichni posluchači příběh, ale všichni zase naladili výrazy zvědavě a pozorně. Neboť jeho vzpomínkou započínala pravá nálada štědrovečerní. Později dojde taky na „velusa“ o mandle a oříšky. „Panečku,“ pokračoval principál Lalouš, „je ono tomu juž třicet let — tenkráte jsem servíroval u pana Stieglitze, tuhle v tom samém domě, co jsme posavad. Byl jsem jonák jako vrba, ohebný a pružný jako golomastyka, a nahoře vyrůstala panna Veronika, tuhle naše nynější paní. Kolik mi bylo? Nějakých čtyrydvacet let — já neměl oči pro nikoho než pro pannu Verunku, a to jsem věděl docela jistě: panna Verunka taky po mně hodila očkem častěji než po jiném — no, jednou jsme se tak na tmavých schodech potkali: já letěl pro něco nahoru, panna Verunka šla do divadla. Jak se stalo, nevím, ale najednou jsme se drželi za ruce, a to znamenalo, že se máme rádi. — Myslel jsem si: no, dočkáš se. Jo, ale co čert nechtěl mít? Nastrčil on vám nějakého pana Pávka — to byl vinárník tamhle za rohem — už hezky letitý, a přijde k panu Stieglitzovi a říká o Verunku. Do nás obou jako když nůž vrazí, a Pávek naléhal na slovo. Na štěstí se do toho všeho nahodily vánoce — u nás bylo co dělat, u Pávků taky, nebylo kdy na námluvy. Verunka plakala, já zlostí syčel jako had, ale Verunka přes vlastní zármutek mě těšila: Dominiku, vždyť nám Pánbůh nějak pomůže. No dobrá, ale kdyby nebylo bejvalo tuhle nápadu panny Veroniky — Pánbůh sám by to nebyl vyřídil. — Sedělo se u tabule, a to ještě musím říct, že páni s příbuznými seděli jako my tuhle, v hlavním pokoji, a my, personál, seděli jsme ve vedlejším. Bylo nás k jednomu stolu mnoho. A když bylo po večeři, najednou před každého zas postaven talíř, poklopený druhým, a na tom talíři byla pro každého nadílka. No co pak na tom záleží, co kdo dostal. Jen vím, že panna Verunka v hlavním pokoji našla na svém talíři prstýnek. Jo ale, ten prstýnek si neměla nechat pro sebe, nýbrž ho měla dát po svátcích panu Pávkovi a teprv od něho měla dostat jiný, definitivní, a to by bylo znamenalo zásnuby. Ale jak milá panna Verunka prsten shlídla, rozplakala se jako dítě. — Copak to, holka? ptala se paní Stieglitzová. — Ty ten prstýnek nechceš? ptal se pan Stieglitz. — Ne, fatrle, povídá panna Verunka, a jen tak jektala bradou. — A co pak tedy chceš? řekl dost nepředložené pan Stieglitz. — Jen to vyřkl, Verunka skočila do našeho pokoje, popadla mě tam za ruku, vyzdvihla mě, až se pode mnou židle převrhla, vtáhla mě do panského pokoje, strčila mě pak oběma rukama do předu a vykřikla: Fatrle, já chci tuhle to, já chci Dominika! — No, díval se na mě milej pan Stieglitz jak syřiště, že by se bylo v krajáči mléko srazilo — ale já milou Verunku dostal. Viď, manželko?“ obrátil se pan Lalouš k choti, která seděla vedle něho nepohnutě, s rukama na klíně semknutýma, zírajíc na Kristynku. Rty matroniny se pohybovaly, jako by odříkávala nějakou modlitbu. Pan Lalouš marně vyčkával, že se k němu její zraky obrátí. A když sledoval, kam se tak upjatě dívá, a došel přes tabuli ke Kristynce, spatřil dceřiny oči zaplavené, slzy jí kanuly na ňadra. „A co pak tohle znamená, Tynko? Vždyť to není k pláči! Proč pak brečíš?“ Kristynka zakryla oči, vzchopila se, zaštkala a vykřikla: „Protože já, tatínku, nechci žádného jiného než tuhle toho — — —“ Kvapila ke dveřím vedlejšího pokoje, otevřela je, stanula na prahu a náhle vykřikla: „Ježíš Marjá, kde je Celestýnek?“ Pokoj byl prázdný. V poslední chvíli pozbyl Celestýn odvahy a prchl z pokoje. Ale ne daleko. Za dcerou vyskočila taky paní Verunka, spěchala jí na pomoc, a spojenými silami matka i dcera našly rytíře — v předsíni. Pokazil se trochu závěrečný efekt povídky páně kalousovy, ale když na váhu položily hlasy své i vdané dcery za milou trpící sestřičku, dopadlo i toto napodobení činu někdejší panny Verunky dobře, ba, až nad míru dobře. Neboť když si zeťové kalousovi podávali nešťastného Celestýna pro jeho nerytířský ústup, řekl k nim starý pán polo rozmarně, polo káravě: „Dokonce nic se mu nesmějte! To ho nehanbí, že má přede mnou takový respekt. A kdybych já tenkráte byl věděl, co se mnou panna Verunka obmejšlí, byl bych já taky utek, a nejen do fórcimru, ale se schodů a na ulici. Vám už se to směje, ale takovej táta je někdy stakramentskej čert, a tatínek Stieglitz — dej mu Pánbůh věčnou slávu! — byl tak na ostro taženej. Nedělaj si z toho dočista nic, Celestýn! — A pamatujte si všichni, kdyby se to ještě někdy přihodilo, abyste zadní dveře zamleli na klíč… {{Konec formy}} {{DEFAULTSORT:Vánoční povídka otce Lalouše}} [[Kategorie:Vánoční povídky]] et4j5r7qat8mha9frc6wadzaswnjyhe 0 97958 334272 334122 2026-07-03T10:55:55Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334272 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Vánoční koledy (Herrmann) | AUTOR = Ignát Herrmann | PŘEDCHOZÍ = Vánočka | ČÁST = Hvězda betlemská | DALŠÍ = Jmelí }} {{Textinfo | TITULEK = Hvězda betlemská | AUTOR = [[Autor:Ignát Herrmann|Ignát Herrmann]] | ZDROJ = HERRMANN, Ignát. ''Vánoční koledy'', Praha: Unie, 1919. 226 s. S. 80–88. | ONLINE = {{Kramerius|mzk|7c909890-60f2-11e3-bc9f-5ef3fc9bb22f|Moravská zemská knihovna}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} Celé dvě hodiny sledoval Vratislav Náhoda půvabný ten dívčí zjev. Z ulice do ulice, přes široká náměstí, a zase spletí křivolakých ulic. Nepocítil mrazu, jímž líce jeho zčervenala, a nepocítil bolesti, když počal padati suchý, sypký sníh, bodající jako jehly. Vznášela se před ním luzná ta postava jako zjev nadpozemský, jak si Vratislav Náhoda v mysli již několikráte řekl. Zdála se mu vždy vzdušnější a vzdušnější. Snad byla příčinou tohoto přeludu podrážděná obraznost Vratislavova, neboť neukojený žaludek má někdy podivuhodný účinek na všechno čivstvo. A Vratislav od včerejšího večera sousta nepožil. Ne proto, že dnes byl štědrý den a že by chtěl byl viděti zlaté prasátko. V tu báchorku dávno nevěřil. Ale Vratislav choval posledních deset krejcarů v kapse a za ty měl poříditi dnešní večeři. Kde a jak, o tom nyní neuvažoval. Viděl jen ji a ji a ji — a chtěl ji sledovati, dokud mu neodvolatelně, neúprosně nezmizí v kterémsi paláci. Po jeho přesvědčení nemohla býti odjinud než z paláce. Chvílemi jí byl v patách, jen tak že se nedotýkal aksamítového roucha, oblévajícího ztepilou její postavu. Ale chvílemi ztrácela se mu v tlumu lidí, zvláště na křižovatkách ulic, a pak Vratislav prudce, bezohledně klestil si cestu davem, aby rozkošnou dívku zas dohonil. Vstoupila do desíti, dvacíti krámů, patrně vyhledávajíc ještě dárky štědrovečerní, a tu Vratislav stanul vždy nenápadně kdesi opodál a vyčkával ji jako věrný pes. Jen v těchto chvílích zalézalo mu za nehty, jen v těchto chvílích pociťoval bodání krupičnatého sněhu. A krom toho chvílemi i zoufalství, když se luzná žena zdržela déle než jinde a když pomyslil, že mu již unikla. Neboť chorobně vznícená obraznost jeho viděla náhle, že z krámu vychází pět, deset, dvacet dívek za sebou, ač jich tam tolik nevešlo, a v oblouzení smyslů poznával v každé svou hvězdu a zas nepoznával. Konečně však vystoupila ona — a Vratislav kráčel dále za ní jako její stín. Šestá večerní již odbila, ruch na tržištích znenáhla utichal, mnohé krámy byly již zavřeny a jinde unavení zřízenci chvatně stahovali žaluzie nebo hřmotně přiráželi vrátně — honem, honem, aby zas nějaký opozdilý kupec nevlezl. Prodavači byli unaveni a nemohli se dočkati vyhřátých světnic, teplé rybí polévky, syté večeře. Na to na vše Vratislav teď nemyslil. Jediným jeho pomyšlením byla ona, ona! Byl přesvědčen, že ji poznal. Že je to táž krasavice, kterou spatřil v masopustě na plese filosofů, ale neměl odvahy, aby se k ní přiblížil. Neboť tehda byl pouhým výpomocným suplentem. Od konce školního roku není ani tím… Dívce přibývalo drobných balíčků, ale přes to chvátala ku předu, ku předu, jistě v obavě, aby kdesi nepřišla k zamčeným dveřím. Konečně vešla do krámu posledního, kdesi v Železné ulici, a právě včas. Neboť i tady již zhášeli světla ve výkladní skříni a chystali se zavříti. Majíc plné ruce, stiskla dívka kliku lokýtkem, a tu Vratislav z povzdáli zpozoroval, že cosi upustila. Dívka vstoupila, přirazila za sebou dveře, a Vratislav vrhl se jako šelma po své kořisti. Byla to něžná rukavička. Zmocnil se jí, ustoupil opět v polostín a povznesl rukavičku k ústům. Jemná a přece pronikavá voňavka opojila nadobro jeho smysly. Celoval měkkou rukavičku, která je tak šťastná, že smí vězniti malou její teplou ruku. — Umiňoval si, že vyčká dámy a v příhodné chvíli rukavici jí vrátí. Na chodníku zadusaly čísi kroky a zazněl hlas: „Na zdar, Náhodo! Nač tu čekáš?“ Toť Vávra, šťastnější soudruh ze studií, suplent, který učí. Vratislav rychle skryl rukavici. „Nač?“ zasmál se skoro chraptivě. „Nu, nač tak čekává náhoda? Sama neví, nač. Ale já vím: čekám, až mi vyjde hvězda betlémská.“ Přítel zadíval se do vyhublé tváře Vratislavovy. Zdálo se mu, že chápe smysl jeho slov. Znal osud jeho, domníval se, že Vratislav míní tou hvězdou betlemskou místo, postavení, výdělek, živobytí. Rychle načal z jiného: „Kde večeříš dnes, Vratislave?“ „Ještě nevím, kam zapadnu.“ Řekl to netrpělivě, neboť se chvěl obavou, aby dívka zatím nevyšla, aby ho přítel nezdržel, aby mu nebyl překážkou v dalším doprovodu. „My večeříme v Besedě, Vratislave. Totiž Svatoš, Paveza a já. Chceš-li doplniti čtyrlístek, budeš nám vítán — víš dobře, čtyrlístek přináší štěstí. A chceš-li být mým hostem, jsi ještě vítanější. Nezapomněl jsem, kamaráde, kterak ses vždy se mnou dělíval, když ti poslali z domova. A jsem pořád ještě tvým dlužníkem.“ „Budiž, přijdu — snad přijdu!“ řekl chvatně Vratislav a podával příteli ruku, aby hovor ukončil. Neboť každé chvíle mohla vyjíti jeho hvězda… Kroky soudruhovy zanikly již kdesi v ulici Rytířské. Tu se otevřely dveře a z krámu vyšla dívka s rozmnoženým břemenem balíčků. Sám nevěda, kterak se to stalo, Vratislav pojednou smekl a zároveň sáhl do kapsy pro rukavičku, aby ji odevzdal. „Dovolíte-li, milostivá — — —“ Dívka podívala se na šedivý burnus Náhodův, letmo přeměřila celou jeho postavu a otázala se: „Jste volný? Máte půlhodinky času? Chcete mi cosi odnésti?“ „Prosím — prosím — prosím — milostivá,“ zajíkal se Vratislav. „Dobrá — ach ano, máte u sebe lístek? — Svůj lístek mi dejte — —“ Náhoda sáhl do náprsní kapsy pro tobolku, vyňal navštívenku, podal dívce. Stiskla ji pevně dvěma prsty pravice a řekla: „Odeberte mi ty věci — tak, to, a toto — a toto, a ještě toto. Dejte pozor, neste opatrně, nic neupusťte — nerozmačkejte to. Jsou tam i křehké věci — a v této krabici sklo. Tak, tyto maličkosti ponesu sama. Pojďte — jdeme na Malou stranu. Dejte se tu rovně, přes náměstí, Karlovou ulicí. Tak. A můžete jíti vedle mne.“ Řekla tak z opatrnosti, aby nezůstával pozadu, až by ho někde nadobro ztratila. A lístek, jejž jí byl podal, vsunula do rukávníku, aniž se naň podívala. Vratislavu Náhodovi zamotala se hlava. Ve snách se nenadál, že ho potká takové štěstí. Smí ji doprovázeti! Smí nésti její štědrovečerní dárky! A tak daleko! Kráčela mlčky podle něho, ani si ho nevšímajíc. A tu ponenáhlu jal se Náhoda uvažovati. Kterak se to stalo? Zač ho dívka pokládá? — Než — vše lhostejno. Jen když smí jíti s ní. A když vnikli do úzké ulice Karlovy, kudy ještě chvátalo množství lidí, od mostu i k mostu, stalo se nejednou, že je dav lidí srazil těsněji k sobě, až Náhoda zavadil o její roucho, o její loket. V takovém okamžiku pocítil vždy nesmírnou rozkoš. Prošli Karlovou ulicí, vkročili na most. Ostrý vítr zafičel proti nim, sníh se sypal hustěji a chvílemi jej svíjel vítr v mračna jako kouř. Šlehal do tváří, oslepoval je na chvíle. „Ach, to jsou pravé vánoce!“ prohodila dívka, povznášejíc rukávník, aby zaclonila obličej před pichlavými útoky vánice. „Ano, vzácná slečno,“ přisvědčil Vratislav, „A na mysl vynořují se všechny vzpomínky z dětství na všechny vánoce minulé. Neboť ve vzpomínkách žijí nám jen takovéto vánoce. Mrazivé, sněhuplné, a zase s oblohou rozjiskřenou nespočetnými hvězdami. A nade všemi veliká, planoucí hvězda betlemská, převyšující leskem svým všechny ostatní. Tak jsme ji vídali nejen v pohádkách, ale i ve skutečnosti — arci jen v dětské obraznosti své.“ Udivena podívala se dívka stranou po svém nosiči. Jak divně mluví ten člověk! Jako by z knihy odříkával. Měl patrně mnohem šťastnější minulost než přítomnost. Přešli most, prošli Mosteckou ulicí, přes náměstí, dívka zamířila v pravo do ulice Nerudovy a dále vzhůru, až po sám opiš pod hradem, a tu přímo k velikému, palácovitému domu, jenž shlíží čelem svým s kopce do celé ulice Nerudovy, dříve Ostruhové. Tu stanula, jako by chtěla nosiči odejmouti břemeno, ale pojednou řekla: „Nic naplat. Musíte se mnou až nahoru. Mám plné ruce, nemohu ani do — —“ Chtěla říci „do tobolky“, ale nedopověděla. Chvatně vešla do domu. Vratislav za ní. A vzhůru do patra. Tu stiskla knoflík zvonečku. Byla jakási tabulka na dveřích, ale Vratislav nepovšiml si jí. Dveře se otevřely, a na prahu stála vážná, obstárlá paní. „Že konečně jdeš, Julie! Již jsem poměla úzkostí, že tě snad někde přejeli. Tatínek je dávno doma, strachoval se — —“ Vratislav octl se v teplé, osvětlené předsíni. „Tak, milý muži,“ řekla slečna Julie, „můžete balíčky složiti zde na stůl — —“ Chvěly se mu ruce, mrazem i rozčilením, když skládal štědrovečerní nadělení na mramorový stolek. V rozčilení nepostřehl ani, že se otevřely dveře z pokoje a do předsíně vešel pán prokvetalých vlasův i vousův, ale vzpřímený a pohledu vážného, nějak úředního. „Tak, milý muži,“ řekla dívka, setřásajíc s rukávníku sníh na podlahu, „děkuju vám, že jste šťastně donesl. A tuto — —“ Sáhla pro toholku do rukávníku, vyňala a podávala Vratislavu Náhodovi stříbrný peníz. „— tuto je za cestu. Děkuji…“ Sám nevěděl, jak se mu peníz octl v ruce. Ale teprv když ucítil kov na dlani, řekl jako zděšený: „Ne, ne, vzácná slečno! Já nejsem — —“ Styděl se vysloviti to. „Nedoprovázel jsem vás za mzdu, vzácná slečno. Podržte odměnu svou — —“ A prudce položil peníz na mramorový stolek vedle balíčků. V úžase hleděla naň dívka. A než mohla promluviti, přistoupil starý pán a pronesl přísně: Co to znamená? — Kde jsi vzala toho člověka, Julie? — A vy, pane — —? Vaše jméno?“ „Náhoda, vašnosti,“ vyrazil ze sebe Vratislav. „Náhoda!“ „Pozoruji, že je to nějaká podivná náhoda,” řekl pán mrazivě. „Ale vaše jméno —?“ Vratislav Náhoda sáhl pro tobolku, otevřel ji, ale mamě hledal. „Račte odpustiti, nemám již navštívenky — odevzdal jsem poslední slečně — —“ Teď Julie vyňala navštívenku z rukávníku, a rychle po ní sáhl otec. „Vratislav Náhoda,” četl hlasitě, „suplující profe —“ Nedočetl. „Kterak jste přišel k té navštívence?” řekl přísně k Vratislavovi. „Račte odpustit, pane,” odpovídal Náhoda. „Je to moje navštívenka — poslední — a zatím jich už nepotřebuji. — Jsem suplent Náhoda — bohužel bez místa, ale mám zadáno na tři ústavy — a bohužel zatím bez naděje — —“ „Náhoda — Náhoda —“ pronášel pán jako v rozpomínání. Náhle se udeřil do čela. „Počkejte, pane, toto jméno — vždyť se nemýlím, podpisoval jsem — sečkejte chvilku — —“ Odešel chvatně do své pracovny, vrátil se za krátko a hledě do jakési listiny, hovořil vlídně a téměř omlouvavě: „Ovšem žeť — podpisoval jsem vaše jmenování na ústav novoměstský — předevčírem, bylo nařízeno, aby vám dekret byl bez odkladu dodán, ještě před svátky, a vy nic nevíte?” „Nevím — pranic nevím,” odpovídal Náhoda hlasem rozechvělým, a z očí vyhrkly mu dvě slzy. „Těkám od rána ulicemi — a teď večer kráčel jsem za hvězdou betlemskou…” „Pak vás vyřízení očekává nejspíše ve vašem bytě,” řekl pán. Zraky Náhodovy bezděčně zabloudily k dívce. „Hvězda betlemská mne nezklamala…” řekl vroucně. V tom okamžiku přísný hodnosta pochopil vše. „Julie,” promluvil, „poděkuj se pánovi za doprovod a rytířskou službu. — A vy, pane kolego, promiňte dceři, že vás pokládala — že vás totiž nepoznala, chci říci. A na důkaz, že promíjíte, prosím, abyste nás poctil zítra návštěvou. O polednách — ke stolu — nejste-li jinak zadán.“ Vratislav Náhoda uklonil se. A dobývaje z kapsy svůj nález, podával dívce rukavičku: „Tu jste upustila v Železné ulici, slečno, když jste vstupovala do posledního krámu — a tu jsem vám chtěl vrátit, když jste po nákupu vycházela. Než jsem mohl promluviti —“ — — — „To tě potkala divná náhoda,“ řekla paní k slečně Julii, když za Vratislavem zapadly dveře. „Potkal,“ řekl důrazně hodnosta, „neboť tento Náhoda jest mužského rodu. Ostatně má výbornou kvalifikaci.“ — — — O půl hodiny později doplnil Vratislav Náhoda čtyrlístek v Besedě. „Dočkal ses hvězdy betlemské?“ poškádlil jej soudruh Vávra. „Dočkal. Vzešla mi v plné kráse — a vzala mne s sebou.“ A Vratislav svěřoval soudruhům tajemství svého nejžalostnějšího a nejkrásnějšího štědrého večera. {{Konec formy}} {{DEFAULTSORT:Hvězda betlemská}} [[Kategorie:Vánoční povídky]] s66adq1sr65uk7lucgy4lihlj5y1fq9 0 97960 334250 334128 2026-07-03T10:37:16Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334250 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amazonská řeka | PŘEDCHOZÍ = Amazonky | DALŠÍ = Amazonský delfin }} {{Textinfo | TITULEK = Amazonská řeka | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;79–80. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Amazonská řeka''' ({{Prostrkaně|Rio das Amazonas}}), mohutný veletok v jižní Americe, zaujímá následkem množství vody, kterou k moři odvádí, a obrovského úvodí, jež na rozloze asi 7,000.000 ''km''² po většině císařství Brasilského a po velkých částech republik Venezuely, Columbie, Ecuadoru, Peru a Bolivie se prostírá, první místo mezi řekami na celé zeměkouli. Vznikajíc v jezeře Llauricošském (na 10°30' j. š. a 76°30' z. d.) na vysočině u Cerra de Pasco v Peru, 3653 ''m'' nad hladinou mořskou, teče nejprve na sszáp. hlubokým a těsným údolím mezi oběma pásmy hor Andských, tvoříc veliké množství peřejů a slapů. Ve vzdálenosti 500 ''km'' od pramene je splavna pro parní čluny. Při ústí přítoku Chinchipe mění směr svůj v severových. a prodírajíc se východním pásmem And má opět četné peřeje (''pongos''), z nichž {{Prostrkaně|Pongo do Manseriche}} jest nejznamenitější. Odtud vstupuje do obrovské nížiny jihoamerické; u Tabatingy dostává se na území brasilské a zachovávajíc přes četné okliky stále směr východní vlévá se posléze mezi 1° s. š. a 1° j. š. do Atlantského okeánu. {{Prostrkaně|Ústí}} její je rozekláno a dělí se ve tři ramena: na sev. {{Prostrkaně|Rio do Macapá}}, podobný zátoce mořské, s četnými ostrovy, ve středu {{Prostrkaně|Rio Gurupá}} a na jihu {{Prostrkaně|Rio Pará}}. Toto rameno spojeno jest s hlavním tokem '''A'''-ké řeky pouze četnými průplavy, mezi nimiž mohutný {{Prostrkaně|Tajipuru}} odděluje veliký ostrov {{Prostrkaně|Marajó}} od pevniny, a za tou příčinou mnozí zeměpisci Rio Pará nepokládají vůbec za příslušný k '''A'''-ké řece, nýbrž prohlašují jej za ústí Tocantinsu, který pak by byl řekou úplně samostatnou. Poněvadž však břehy a dno řeky skládají se z jílovitého pískovce a křemene, soudí Agassiz, že celá nížina brasilská tvořila druhdy ohromné jezero, a je-li mínění toto správno, potom musíme Tocantins pokládali za přítok řeky '''A'''-ké. Při rameni jižním leží obchodní město Belém neboli {{Prostrkaně|Pará}}, a proto plují tudy lodi mnohem častěji než skrze Rio Macapá. Celé ústí je 660 ''km'' široké i přesahuje tedy nejširší místo moře Baltického. Na horním toku až k Loretu při hranici peruánské nazývají domorodci '''A'''-kou řeku {{Prostrkaně|Tunguragua}} nebo {{Prostrkaně|Maranhão}} ({{Prostrkaně|Maraňon}}), od Tabatingy až k ústí Ria Negra sluje {{Prostrkaně|Solimões}}, odtud pak '''A. ř.''', avšak úředně užívá se jména posledního pro celý tok její. Délka řeky od pramene až k ostrovu Bailique obnáší (podlé Kaulbarsovy mapy Jižní Ameriky) 4929 ''km'', jest tedy '''A. ř.''' co do délky toku teprve čtvrtou řekou na světě (Mississippi-Missouri 6750 ''km'', Nil 6470 ''km'', Ta-Kiang 5083 ''km''). Naproti tomu šířka jest dosti neurčita; v poříčí jejím totiž nachází se mnoho pobřežních jezer (''ipoeiras''), která s hlavním tokem spojena jsou přirozenými průplavy (''igarapés''), a týž úkaz vyskytuje se také u přítoků, čímž vznikají tak četné bifurkace, že mnohdy je úplně nemožno šířku řeky stanoviti. Avšak tam, kde měření je možné, jeví se šířka velmi značná; nejužší místo je v tak zvané úžině Pauxiské u města Obidos, kteréž za nízkého stavu vody měří 1912 ''m''; avšak již nad ústím Madeiry obnáší několik kilometrů, u Santaremu při ústí Tapajozu 15 ''km'' a při ústí Xingújském u Porto de Moz 80 ''km''. Neméně značna je hloubka, kterou průměrně na 75 ''m'' páčiti možno, ale na mnohých místech i 100 ''m'' přesahuje. '''A. ř.''' shromažďuje v řečišti svém téměř veškero vodstvo ze středu jižní Ameriky, přijímajíc po obou stranách přes 200 přítoků, z nichž na 100 je splavných a 6 náleží mezi veletoky prvého řádu. Splavná část hlavních přítoků na brasilském území udává se ve výkazech úředních na 32.822 ''km'', menších řek a jezer na 6600 ''km'', tak že i s hlavním tokem obnáší paroplavební síť amazonská jen na území brasilském 43.250 ''km'', ačkoli v tomto čísle není ještě pojat Tocantins se svými ohromnými přítoky. Nejdůležitější z pobočních řek '''A'''-ké řeky jsou: na pravém břehu: Rio Huallaga, Ucayali, Yacarana, Jutahy, Jurua, Rio Catua, Coary, Rio Purús, Madeira, Rio Paraudry, Rio Tapajoz, Rio Xingú, Rio Uanapú a Tocantins s Araguayem; na levém břehu: Chinchipe, Morona, Pastaza, Tigre, Napo, Putumayo (Iça), Yapura, Rio Negro (největší z řek pobočních, přivádějící zároveň vodu z velikého přítoku svého Branka), Rio Jamudá, Rio das Trombetas, Rio Curupatúba, Rio Paru, Rio Jary, Rio Anaurapucú a Rio Paranátuba. Množství vody, které '''A. ř.''' do moře přivádí, je ohromné, avšak jednotlivá udání různí se od sebe velice; obyčejně uvádí se mínění Martiusa, kterýž páčí množství vody za vteřinu odtékající na 4,995.840 krychlových stop. Rychlost toku obnáší 6,6 ''km'' za hodinu a vody valí se do moře s takovou silou, že ještě u velké vzdálenosti od břehu poznati lze sladkou vodu říční. Naproti tomu však také mořský příliv proniká daleko do řečiště '''A'''-ké řeky, ano možno jej zcela zřejmě pozorovati až u města Obidos, přes 400 ''km'' od ústí vzdáleného. Zvláštní úkaz, který však také na některých jiných řekách není neznám, tak zv. {{Prostrkaně|pororoca}}, vyskytuje se ve dnech po úplňku a novém měsíci: několik obrovských vln, 4—5 ''m'' vys., žene se s hromovým rachotem slyšitelným na 5—6 mořských mil ze šírého moře do ústí a působí tam mnohdy velikou zhoubu. '''A. ř.''' má jako Nil pravidelné roční {{Prostrkaně|stoupání}} následkem doby deštivé; toto zaplavování počíná v lednu na horním toku, v únoru na střední části mezi Tabatingou a Riem Negrem, na dolním toku pak v březnu a dubnu. Poněvadž v únoru a březnu jsou deště trvalé, stoupá voda potom velmi rychle a zaplavuje ostrovy i kraje vůkolní; v červnu dosáhne největší výše a počíná odtud klesati. Zajímavo je, že právě v tu dobu severní přítoky mívají vody málo a tu následkem mocného přívalu zastavuje se často tok jejich, ano někdy i nazpět se obrací. Stoupání trvá celkem 120 dní; za maximum jeho přijímá Agassiz 17 ''m'' nad normálním stavem vody, za maximum klesání 10 ''m'' pod normálem. {{Prostrkaně|Celé poříčí}} od úpatí hor Andských až k břehu mořskému tvoří nepřetržitý prales. K bujné, tropické vegetaci na březích druží se neméně bohatá zvířena pozemní i říční, zejména ryb, kteréž jsou předmětem vydatného lovu. Přes toto přírodní bohatství, které podél '''A'''-ké řeky se jeví, jsou břehy její jenom řídce osídleny, většinou jen od Indiánů a smíšenců; ale od té doby, co tudy zavedena pravidelná paroplavba, rozproudil se i v této příčině ruch čilejší. Nepříznivé poměry klimatické vadí ovšem nejvíce vydatné kolonisaci. {{Prostrkaně|Plavba}} na '''A'''-ké řece povznáší se v posledních desítiletích neustále; značná hloubka řeky i mnohých přítoků dopouští, aby i velké lodi mořské zcela bezpečně po ní pluly, kdežto větry vanoucí od břehu mořského n západu podporují dopravu také na lodích plachetních. Na základě smlouvy uzavřené mezi Brasilií a Peruanskem 23. října r. 1851 zavedena po celé řece pravidelná paroplavba, a když dekretem císařským 7. září 1867 plavba po '''A'''-ké řece prohlášena za svobodnou pro lodi všech národů, vzmohl se ruch plavební měrou neobyčejnou a kráčí patrně vstříc znamenité budoucnosti. Prozatím vyvážejí se po '''A'''-ké řece z vnitrozemí hlavně plodiny lesní, kaučuk, želví tuk (Manteca), ryby a j. Bolivie, Peru i Columbie stavějí silnice a dráhy kolem peřejův, aby bylo docíleno spojení mezi horním i dolním tokem řeky. Přední paroplavební společnost, kteráž po '''A'''-ké řece dopravu obstarává, jest Amazon-Steam-Navigation-Company-Limited, zal. 1867 v Pará, v jejíž službách r. 1880 bylo 29 parníkův o 3410 koňských silách a 12.321 tunách. Hlavním přístavem pro celé úvodí jest město {{Prostrkaně|Pará}}, při ústí ramene Pará, s kterým mají pravidelné spojení Liverpool, Havre, Nový York a Rio de Janeiro, ano v poslední době pomýšlí se na přímou plavbu z Anglie do Manáos, hlav. města provincie amazonské. Rozvoj obchodní v úvodí '''A'''-ké řeky nejpatrněji jeví se odtud, že cena dovozu a vývozu v Pará, která roku 1850 jen 7,000.000 zl. obnášela, r. 1880 na 39,000.000 zl. stoupla, z kteréhož obnosu jenom 1/12 připadla na Peru, Bolivii, Ecuador, Columbii a Venezuelu, naproti tomu 11/12 Brasilii se dostalo. '''A'''-kou řeku objevil r. 1500 Vicente Yañez Pinzon při ústí jejím a nazval ji {{Prostrkaně|Paricura}}, ale dále jí nezkoumal. R. 1541 vojenský hejtman Pizarrův, Orellana, poprvé plavil se po ní od ústí řeky Napa až do Atlantského okeánu; od něho dostalo se jí také nynějšího jména, poněvadž prý při ústí Ria de Trombetas Španělové napadeni byli od Indiánů, mezi nimiž bojovaly i ženy, jež Orellana přirovnal ke starověkým Amazonkám. Cenu vědeckou však měla teprve výprava, kterou tudy podnikl Condamine v l. 1743—1744. Od té doby předsevzaty do poříčí jejího mnohé cesty výzkumné; epochální jest výprava Alexandra Humboldta, po něm pak badali zde Spix a Martius (1819 až 1820), Maw (1829), R. Schomburgk, Pöppig a J. J. Tschudi (1831—32), pruský princ Adalbert (1842), hrabě Castelnau (1846), Herndon, vyslaný od Spojených Obcí severoamerických (1850), Wallace (1852), Avé-Lallemant (1858), Markham (1859), Bates (1861), Marcoy (1866), Agassiz (1866—67), Orton 1867 aj. Vláda brasilská rovněž nelenila a dala r. 1862—64 od zvláštní kommisse celé poříčí prozkoumati a sestaviti podrobnou mapu jeho; také výzkum pobočních řek v Peru, Brasilii i Bolivii zdárně pokračuje. {{Prostrkaně|Literatura}}: Herndon, Exploration of the valley of the Amazon (Wash. 1853); Maury, The Amazon and the Atlantic slopes of South America (t. 1853); Wallace, Narrative of travels on the Amazon and Rio Negro (Londýn 1853); Bates, The naturalist on the river Amazonas (t. 1864); Markham, Expedition into the valley of the Amazonas (t. 1859); Avé-Lallemant, Reise durch Nordbrasilien (Lipsko 1860); Marcoy, Voyage à travers l’Amérique du Sud etc. (Paříž 1869); Agassiz, A journey in Brazil (Boston 1868); Scientific results of a journey in Brasil (Londýn 1870); Andree, Geographie des Welthandels (Lipsko 1872); Orton, The Andes and the Amazon (3. vyd. Lond. 1877); Mathew, Up the Amazon and Madeira rivers (t. 1879). {{Konec formy}} e2m6nz9f0v04r5li9ux4iw65q3ffyar 0 97961 334251 334131 2026-07-03T10:38:10Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334251 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amba | PŘEDCHOZÍ = Amb | DALŠÍ = Ambacia }} {{Textinfo | TITULEK = Amba | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;80. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Amba''' zove se v Habeši vysoká, strmá skála, nahoře plochá, podobající se zkomolenému kuželi. Tyto amby ('''A.'''-Ras, '''A.'''-Gešen, '''A.'''-Sel a j.) svlažovány jsouce vodou a majíce značnou vegetaci hodí se výborně k obraně a bývají proto útočištěm loupežníkův a vzbouřencův. {{Konec formy}} bji567r6fqdx4u92g8ekr1ege1g7lo3 0 97964 334254 334135 2026-07-03T10:39:51Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334254 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambála | PŘEDCHOZÍ = Ambacht | DALŠÍ = Ambalema }} {{Textinfo | TITULEK = Ambála | AUTOR = [[Autor:Otakar Feistmantel|Otakar Feistmantel]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;80–81. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ambála''', hlavní město kraje a okr. t. jm. ve Vých. Indii (Pandžáb), na dráze delhi-amritsarské, důležitá stanice vojenská, má 67.463 ob. (1881) a to hindů 34.522, muhammedánů 27.115, sikhů 1867, džajnů 410, křesťanů a jiných 3549. Posádka jest 6 ''km'' již. od města; nalézá se tam pěkný kostel, dům pro cestovatele (''bangaló'') a několik hotelů. Mezi čtvrtí vojenskou a městem jest čtvrť úřední, obsahující veřejné budovy, soudní dům, pokladnu, vězení, nemocnici, missionářskou školu a j. Město jest značné tržiště pro výrobky plodinné; vyvážejí se bavlněné látky, obilí, koberce; dováží se angl. sukno, železo, sůl, vlna a hedvábí. Jest to nejbližší železniční stanice ku klimatickému místu Simle, a proto jest tam také mnoho evropských obchodů s různými potřebami. Založeno bylo asi ve XIV. století. — {{Prostrkaně|Ambálský kraj}} obsahuje okresy ambálský, ludhianský a simelský, má 10.260 ''km''² s 1,729.043 ob. (1881) a to 997.280 hindů, 525.012 muhammedánů, 195.787 sikhů, 3495 džajnů, 7448 křesťanů a j. — {{Prostrkaně|Ambálský okres}} má 6653 ''km''² s 1,067.263 obyv. (1881); na severovýchod zasahuje do Himálaje, severně k Satledži, jihových. až k řece Džamně. Čásť v Himálaji jest hornatá a lesnatá, ostatní jest pláň. Mimo řeky pohraniční protékají okres Ghaggar, Sarsuti a j., z nichž se vody užívá k umělému zavodňování. Nižší kraje jsou dosti pěkně porostlé, zvěře jest dostatek. Okres má 5 měst s více než 10.000 obyv. Poměr vzdělané půdy k nevzdělané byl r. 1881 asi jako 9 : 6. Hlavní plodiny pšenice, ječmen, vikev, rýže, proso, kukuřice, bavlna, boby (''Phaseolus aconitifolius'') a cukrová třtina; pro domácí potřebu pěstuje se také mák, tabák a konopě. Průmysl není valný; vyrábí se železné zboží v městě Rúpaře, koberce v Ambále a hrubé plátno po vesnicích; hlavní obchpd jest v plodinách. ''[[Autor:Otakar Feistmantel|Fl.]]'' {{Konec formy}} bkl2fchnzyb9q9kpcfgcixpxwq2qgpq 0 97968 334252 334141 2026-07-03T10:38:23Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334252 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambassi | PŘEDCHOZÍ = Ambassadeur | DALŠÍ = Ambato }} {{Textinfo | TITULEK = Ambassi | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;81. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ambassi''' od Portugalců zváno {{Prostrkaně|São Salvador}}, město v portugalském Kongu, 262 ''km'' jihových. od ústí konžského, bývalo kdysi hlavním městem mocného království konžského a slynulo mocí a bohatstvím. Když totiž r. 1487 král konžský zemi svou Portugalcům otevřel a křesťanem se stal, usadili se zde missionáři, kteří jméno města na São Salvador přeměnili. '''A.''' stalo se středem portugalské moci v těchto krajinách a okrašlujíc se chrámy, kláštery, veřejnými i soukromými budovami přistěhovalců nabývalo vždy více rázu evropského. Zničeno byvši vpádem Džagů bylo znovu zbudováno a záhy mělo na 40.000 obyvatelstva. Avšak r. 1636 vymanil se král konžský z vrchní moci portugalské a vypudil všecky Evropany z města, které se odtud rychle ocitlo v úpadku, tak že Bastian r. 1857 nalezl tam mezi troskami budov evropských jen bídné chatrče černošské. Také křesťanství, k němuž všecko obyvatelstvo dle jména bylo obráceno, vzalo za své, a na místo jeho vyšinul se opět fetišismus. Zajímavo jest, že mnozí z obyvatelů užívají dosud titulů vévody, markýza, hraběte atd., kterých se jim od Portugalců dostalo. {{Konec formy}} ffymh9gomnwrxv35rv9g5aw3rfghj1z 0 97984 334275 334167 2026-07-03T10:56:25Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334275 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Vánoční koledy (Herrmann) | AUTOR = Ignát Herrmann | PŘEDCHOZÍ = Jmelí | ČÁST = Výminečný stav u Lukášků | DALŠÍ = Štědrý den starého švejdy Václava }} {{Textinfo | TITULEK = Výminečný stav u Lukášků | AUTOR = [[Autor:Ignát Herrmann|Ignát Herrmann]] | ZDROJ = HERRMANN, Ignát. ''Vánoční koledy'', Praha: Unie, 1919. 226 s. S. 108–113. | ONLINE = {{Kramerius|mzk|7ebd8ab0-60f2-11e3-bc9f-5ef3fc9bb22f|Moravská zemská knihovna}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} Panu Matouši Lukáškovi bylo dopřáno dosti času, aby uvykl všemu tomu, co sám kdysi v záchvatu zoufalého humoru byl nazval výminečným stavem své domácnosti. Vždyť se na obloze jeho domácího štěstí schylovalo znenáhla ke stříbrné svatbě. A pokud se dopočítával, začalo to tehdy, kdy mu tři jeho dcerušky, jedna po druhé, vyrůstaly z dětských sukének. Čemu říkal výminečný stav, nastávalo u Lukášků dobré dvě a spíše tři neděle před vánoci. V tomto období byl všechen obvyklý pořádek jeho domu vypáčen ze stěžejí. Otci Lukáškovi připadalo tu, jako by všechny kouty bytu jeho byly plny neviditelných šotků, provozujících podivné, tajemné kutění. Byly to předzvěsti Štědrého večera. V ty dni byly jeho „ženské“ — tak říkal vůbec choti a dceruškám — stále na cestách. Vycházely a vracely se, obyčejně nesmírně udýchány, přinášely maličké balíčky čehosi, mnohdy jen pouhé svitky papíru, klepávaly na zeď kuchyně již na posledních schodech, aby nemusily u dveří zvoniti. Rozárka spěchávala honem otevřít, a potom dámy proklouzávaly předsíní po prstech, beze šustu, aby tatínek neslyšel, a mizely i se svou kořistí v nejzadnější světnici. Při tom všem tvářily se „ženské“ páně Lukáškovy — lépe řečeno snažily se tvářiti co nejlhostejněji, jakoby nic, jako by se nechumelilo. Ale čím větší bylo úsilí jejích, aby zatajily, že se něco děje, tím zřetelněji bylo lze čísti na jejich tvářích, kterak pod násilnou, ztuhlou maskou zdánlivého „nic“ ukrývá se to slavné překvapení nadcházejícího Štědrého dne. Byly to chvíle a dni, kdy pan Lukášek nevěděl, kam by dal uši a hlavně oči. V té době vyhýbal se co nejvíce ženským světnicím, v té době odvažoval se také jen z naléhavé potřeby do místností společných, do ložnice své a manželčiny, nebo do jídelny, buď aby si umyl ruce, aby si vzal čerstvý kapesník, jiný nákrčník, rukavice. Bylo zákonem, třeba nepsaným a nevyřčeným, aby v těch dnech nic neviděl, co viděti neměl. Ale právě v ty dni přiházely se mu nemilé nehody. Šťáral-li pod postelí, aby vyhrabal trepky, které mu Rozárka smetákem kdovíkam zastrčila, padl jistě na nějakou krabici, které ještě včera tam nebylo. Hledal-li ručník, jejž choť jeho nebo dcery ve zmatku kamsi zašantročily, vytáhl jistě odněkud kus kanavy nebo juty, plyše neb atlasu s nějakým rozdělaným vyšíváním. Bylo toho plno v postelích, v nohách i ve hlavách, pod poduškou na pohovce, pod povlakem kredence, jak to tam dcerušky ve spěchu naházely, podsouvly, skryly, když někde na blízku vrzly dveře. Pan Lukášek obyčejně rychle zase hodil takovýmto objevem, jako by ho věc v rukou pálila, ale když se vrátil do svého pokoje, přikradla se za ním jeho choť a s těžkou výčitkou v pohledu kárávala muže: „Rarach tě taky pořád všady nosí! Jako bys mi nemohl říci, když něco chceš! Mermomocí holkám pokazit radost! Že nemůžeš té všetečnosti odvyknout! A to chodí a čmuchá a čmuchá — můj božínku, kam pak s tím máme jít…!!“ Bylo marno ujišťovati, že pan Lukášek nečmuchá, že to byla čirá náhoda, že tuší, že se něco chystá, ale že ho ani nenapadá, aby slídil, že se dočká — „Nemluv, prosím tě, Lukášku!“ stála panička na svém. „Tohle dělají všichni muži — a pak vyčítáte zvědavost nám! Seber se a jdi si někam.“ Byla to jediná doba v roce, kdy paní Lukášková chotě tak horlivě někam posílala. Kam pak měl jít! Nanejvýš tedy do kavárny. Raděj by si byl zdřiml na pohovce v ložnici. Ale tam překážel. Tak tedy přece se oblékl a šel. A když se za dvě nebo za tři hodiny vrátil, pořád ještě přicházel paní Lukáškové příliš brzy. Pak rychle sháněla nějakou večeři, poslala panu choti jen pro půl litru piva, a sotvaže utřel ústa, zase ho pobízela: „Prosím tě, na pivo si někam zajdi, třeba do Besedy nebo kam. Arci, do rána tam nemusíš být.“ Večer ochotněji kráčel pan Lukášek do vyhnanství. Nemrzlo-li příliš nebo nebyla-li cachtanice, nic si z toho nedělal. Jen to jedovaté „do rána tam nemusíš být“ hnětlo ho. Do rána! Kdy pak už se nezdržel do rána! Bejvávalo, bejvávalo kdysi. Ale tomu je tak dávno. Ostatně je vidět, jaké mají ty ženské ponětí, kterak to nyní v hospodách vypadá. Kterak by mohl do rána! Policejní hodina vůbec je druhá s půlnoci, ale teď patroly nemusí chodit, aby ji hospodským a hostům připomínaly, aby hospody vymetaly. Trousí se to odevšad již po desáté. V Besedě! Tam je taky někdo do rána? O dvanácté by tam všechna strašidla z Prahy mohla mít valnou hromadu, a mnohdy by mohla začít už o jedenácté. — — Výminečný stav u Lukášků měl však ještě jiné důsledky, a to vlastně bylo nejhroznější pro pana Matouše. Týkalo se to jeho tabule, jeho obědů i večeří. Čím blíže bylo ke Štědrému dni, tím větší byl pospěch, aby se všechno dodělalo, dovyšívalo, obroubilo, podlepilo, vytřepilo — což pak vím, jak se všemu tomu říká! A k tomu již přibyla starost o sváteční tabuli. Již byly strouhány tvrdé housky do zásoby, připravováno na vánočky, chystáni hlemýždi — jen s těmi jsou tři dni práce — loupány mandle, již byl tlučen cukr, skořice, pepř, přebírány hrozinky — hotové dopuštění! V ty dni tedy — a trvalo to týden i déle — měla paní Lukášková právo, aby rodinu s obědem nějak odbyla. A v ty dni pan Matouš Lukášek byl nucen pojídati bez reptání, s čím by mu jindy choť nebyla tak směle mohla na oči. Tehdy zužitkovala paní Lukášková vše, co jí za poslední čtyry neděle zbylo. Pan Lukášek vyjádřil se kdysi v Besedě u stolu „Obce“, že v těchto dnech požírá „své úhlavní nepřátele“. Tak na příklad žemlovec, toto půvabné, lákavé jídlo ze starých rohlíků, samých to zbytků od snídaní, s kyselými, tvrdými jablky, která nepouštějí šťávy. Mysl páně Lukáškova poklesala, jak jen se veliký kastrol s chrupavým, do hnědá upraženým povrchem objevil na stole. Po každém žemlovci měl ústa jako pořezaná, rozbolavělá. Pražená kaše! Pokrm, jehož každé sousto mu v ústech vyrůstalo v báječné rozměry, smělo se před vánoci bez ostychu objeviti na jeho stole. Jindy by byl ohlásil slavný protest. Ale co teď s protestem, když paní Lukášková mohla odpověděti: „Mám se roztrhat? Pravda, milostpán si na štědrý večer sedne k hotovému, ale kdo to má vše udělat?“ A pan Lukášek tedy zápolil s praženou kaší. Pak bývaly slejšky, pak pařené housky, pak — Nu, všechno přemáhal pan Lukášek dosti statečně. Ale v „domácí“ kuchařce paní Lukáškové — skutečně zcela domácí — bylo ještě jídlo, kteréž naplňovalo otce Lukáška postrachem. Byla to „sekaninka“. Jméno samo o sobě dost líbezné a slibné. Sekaninka. Cosi jako něžného, milého, vlichocujícího se. Sekaninka! Avšak ve skutečnosti byla to strašná sekanina. Aspoň pro pana Lukáška. Každý kousek zbylého tvrdého masa, každou chrupavku, každou tučnou kůrku z vepřového schovávala paní Lukášková po týden, po dvě neděle. A když se jí zdálo, že již to stačí, nacpáno všechno do mašinky, a Rozárka počala točiti klikou jak na aristoně. Jakási táhlá, spojitá masová kaše vytáčela se spodním otvorem mašinky. Do ní přidáno strouhané housky, hrst špeku na kostečky, nějaký žloutek, kousek kapusty — nu, nejsou to vše dobré věci? A pak se to peklo na kastrole nebo na pekáči. A pak tedy: dones na stůl, jak stojí tak často v Rettigové. Arciže paní Lukášková donesla. Do vánoc bývala sekaninka pravidelně třikrát. A pan Lukášek uvažoval při tom po každé, jak je člověk přec jenom nezkušen, když se žení. Neboť kdyby byl jen zdaleka tušil, že je na světě cosi, čemu se říká sekaninka a do čeho se může ve mlejnku zmastit husí kůže a zbylé hovězí maso, a skopové šlachy a zbytky telecích nožiček a vůbec všechno — kdyby to byl tušil (říkával sám), byl by si vložil do svatební smlouvy, že sekaninka jest na věčné časy z jeho jídelního programu vyloučena. A nechápal, že jeho tři dcery se mohou právě touto sekaninkou ujíst. Nu ano, mládí! Konečně tedy nastal Štědrý den — výminečný stav byl zrušen. Pan Matouš Lukášek dostal pak od milé rodiny vyšívané kšandy, vyšívané trepky, vyšívanou domácí čepičku, vyšívanou podušku na pohovku — — ďas ví, co vše ještě vyšívaného. A když to pan Lukášek přijímal z rukou nejmladší dcerky, která rozdávala v zastoupení Ježíška, a když po obdarování sklízel šťavnaté polibky dcerušek, uplakaných samou radostí z dárků, a když mu navrch položila paní Lukášková hubičku svou, ještě tak vonící smaženým kaprem a nadívanými hlemýždi a jablkovým závinem, tu ji pan Lukášek upřímně objal a z hloubi srdce oddechl: „Ale, matko, jsem rád, že teď zas budeme živi jak jindy — já již nevěděl, kudy mám chodit a kam mám koukat — — no, ty kšandy mě těší, těch jsem potřeboval nejvíc.“ A na rok nastal u Lukášků mír a klid. Až zas o budoucích vánocích — — —! {{Konec formy}} {{DEFAULTSORT:Výminečný stav u Lukášků}} [[Kategorie:Vánoční povídky]] c3hnz02r0uhqjxs0luoq9jptu2efikv 0 97986 334273 334169 2026-07-03T10:56:05Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334273 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Vánoční koledy (Herrmann) | AUTOR = Ignát Herrmann | PŘEDCHOZÍ = Dědek to spravil | ČÁST = Vánoční povídka Samsona Fidleye | DALŠÍ = Matka za dceru – dcera za matku }} {{Textinfo | TITULEK = Vánoční povídka Samsona Fidleye | PODTITULEK = Příběh amerikánský | AUTOR = [[Autor:Ignát Herrmann|Ignát Herrmann]] | ZDROJ = HERRMANN, Ignát. ''Vánoční koledy'', Praha: Unie, 1919. 226 s. S. 137–149. | ONLINE = {{Kramerius|mzk|80b3dc70-60f2-11e3-bc9f-5ef3fc9bb22f|Moravská zemská knihovna}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} Na Štědrý večer bývali jsme hosty Samsona Fidleye, všichni, jak jsme seděli v redakci jeho „Zlaté Žíly“. Snad vám zní název ten trochu podivně, ale byl dokonale odůvodněn. Založení časopisu spadalo v dobu, kdy v té končině osamělý farmář vykopl první kousek zlatonosné rudy, a hned potom rojilo se tam zlatokopů jak stínek za obrazem. Zakladatel časopisu, Francis Drakk, měl dobrý nos a dobrý vítr. Byl tu jako na koni a založil „Zlatou Žílu“. Stala se nejen hlasatelem, ale i znakem celé krajiny, přivolávala nové podnikatele a byla tepnou všeho života. Ostatně obyvatelstvo tehda bylo následkem svého povolání, stálého, neúnavného pohybu tak zdrávo, že nikoho ani nenapadlo, aby „Zlaté Žíle“ podkládal jiný význam. Tak tedy, jak řečeno, bývali jsme hosty Fidleyovými. Pokládal nás všechny za jednu rodinu a na smrt by ho byl rozhněval, kdo by pozvání na Štědrý večer byl odmítl. V té věci Samson žertů neznal. Ostatně, abych řekl, „Zlatá Žíla“ všechny nás dobře živila, Fidleye i spolupracovníky. Ssáli jsme z jejího mateřského prsu — dovoleno-li mi toto přirovnání — vytrvale a sytě. A u Samsona dobře se večeřívalo. Byly ústřice, lososi, zvěřina, šampaňské — všeho nadbytek. Toho dne se Samson nešetřil. Tabule začínala již o čtvrté, do sedmi seděla s námi celá jeho rodina, načež dámy a děti šly do svých komnat, kde bylo pilně hověno všelikým hrám, nás pak Samson pobídl do veliké redakční síně, která se toho večera změnila na velikolepý hotelový salon. I se Samsonem bylo nás dvanáct, ale redakční sluha naplnil vždy třináct číší šampaňským — třináctá náležela nebožtíku Drakkovi, zakladateli „Zlaté Žíly“. Když jsme po prvé číše zvedli, chopil se Samson oběma rukama své i té třinácté, provolal zvučným a pohnutým hlasem „slávu památce mistra Drakka!“ — načež rozmachem přímo žonglérským vychrstl obsah třinácté číše do vzduchu, že padaje zpět, snášel se na nás v podobě drobounkého, jemného deště. Byl to hold mánům velikého nebožtíka, a všichni jsme upřímně přizvukovali tomuto zvláštnímu sice, ale dojista zajímavému uctění. A potom po každé měl Samson pro nás přichystánu nějakou vánoční povídku. Vždy z vlastní zkušenosti a vždy originální. Samson tak ledaco na světě zažil. Posledního Štědrého večera usedl Samson do svého velikého, otcovského křesla, a započal: „Teď je mně i vám hej, hoši! Je nás dvanáct na „Zlatou Žílu“ — co neudělá jeden, udělá druhý, a látky pořáde dost. Ale tehda, v počátcích, když jsme ji smolili s tatíkem Drakkem, bývalo hůře. Pro Boha vás prosím: politika, denní zprávy, feuilleton, národní hospodář, umělecké referáty — na všechno jsme byli sami dva; Bůh nám odpusť, ale ještě jsem nedokázal, abych rozevřel některý z prvních ročníků a podíval se do něho. Myslím, že bych se propadl. Víte, o divadle, o literatuře, o výtvarném umění referoval sám tatík Drakk, a musíte vědět, že všemu tomu rozuměl právě tolik jako nosorožec. No, hlavně řezal a nadával, a v tom se celkem se všemi recensenty shodoval. Ale myslím, že sotva věděl, jaký je rozdíl mezi operou a flašinetem. — Všechny ostatní rubriky měl jsem já na starosti. Schyloval se právě první rok mého spolupracovnictví, když mě mistr Drakk zavolal a vážně povídal: „Kamaráde, blíží se vánoce, nezapomeňte, že musíme mít vánoční povídku. Dobrou, pohnutlivou vánoční povídku.“ „Patrone“ — odpovídám — „nemám žádné takové povídky.“ „Pak ji napište,“ řekl stručně Drakk. „Pamatujte si, kovkopové musí mít vánoční povídku. Spíše by oželeli kapra, spíše by se vzdali lívanců, spíše vám odpustí svoji bowli punče — ale vánoční povídku mít musí! Nebo nám poboří redakci a nás oba pověsí na největší vánoční strom v lese.“ Přátelé, chodil jsem týden všecek pitomý, přemýšleje o vánoční povídce, ale mozkovice byla jak vyprahlá. Četl jsem jich sto, ale napsati jsem nemohl ani jednu. Všechny děti z vánočních povídek už pomrzly, všechny opuštěné vdovy již byly navštíveny neočekávanými dobrodinci, všichni hladoví pocestní již byli pozváni do domů skvěle ozářených a do světnic mile vyhřátých, ve všech zločincích se již hnulo svědomí, všem sirotkům již se vrátil nenadále otec, dávno za mrtvého oplakávaný, ba i ten chromý a slepý pes, nevděčným hospodářem vykopaný a kňučící u vrat milosrdného souseda, octl se pod střechou a dostal hojně žrádla. Z čeho pak udělat vánoční povídku? Výroba je po čertech obtížná, všechny vzorky jsou nesmírně zastaralé. Myslím, že tehda již ani v žádném výprodeji neměli na skladě vánoční povídku. — Za týden táže se Drakk: Máte povídku? — Nemám, odpověděl jsem všecek zmalomyslnělý. — Bídníče, zařval Drakk, chcete mě zahubit? Chcete, aby nás demolovali? Chcete, abyste se mnou byl potravou vyhladovělým havranům? Chcete na vždy zničiti Zlatou Žílu? — Doufal jsem, že ho ukrotím vtipem, i řekl jsem: Patrone, kdyby se mi to podařilo, kyne mi zcela nepochybně čestný doktorát lékařské fakulty washingtonské. — Ale Drakk zahřměl: Žádné vtipkování! Tím se mi nevytočíte. — Ale pojednou zmírnil se výraz jeho tváře, že hleděl jak novorozené sele, ujal mě za ruku, vedl mě ze své komnaty úzkou chodbičkou do komnatky jiné, zde vytáhl stodolarovou bankovku, položil ji přede mne a řekl: Samsone, Samsonku — ta je vaše, když napíšete vánoční povídku. — Zamyslil jsem se nad papírkem — neboť stodolarové bankovky nepáčily se ze starého Drakka jen tak, přátelé! To by byly svátky! To by byl Sylvestr a nový rok! — Když jsem se ze svého rozjímání probral, byl jsem — sám! Vzchopím se, kvapím ke dveřím, byly zamčeny. Rachotím klikou — a za dveřmi ozval se posupný hlas Drakkův: Jste uvězněn, kamaráde! A dřív odtud nevyjdete, dokud nenapíšete vánoční povídku. Nemyslete si, že mne oklamete! Pokrm a nápoj bude vám podáván, arci nápoje tolik jen, abyste nepřišel o rozum a o čilost ku psaní. Pište! Papír, péro, vše tam jest! Byl jsem v pasti, a vlezl jsem do ní sám. A nota bene, ani to nebylo originální. Přihodilo se totéž přede mnou již jinému nešťastníku. Mačkám hlavu, biju jí o zeď, vrážím si špendlík za nehty — žádný nápad. V mé obraznosti rojili se jen opuštění sirotci, zoufalé vdovy, pomrzlé děti, hladoví pocestní, chromí a slepí psi, ale ve směsi tak splašené, že nebylo ani pomyšlení, abych z toho zadělal na vánoční povídku. A posléze hleděl jsem před sebe zpitoměle jako chřestýš, kterému uťali ocas a který teď neví, čím bude chřestit. Zíral jsem na vzorec tapety, kterou byla komnata vylepena, ale nepojímal jsem smyslem zrakovým ani jeho barvy, ani tvarů jeho arabesk. Díval jsem se jako do věčnosti a připadalo mi, že nadchází konec světa. Záře svítilny na stole připadala mi jako světlo věčné lampičky v hrobce. Proklínal jsem chvíli, kdy jsem se zaprodal starému Drakkovi. Tehdáž arci mi nenapadlo, co všechno na mně bude žádati. — Nevím, kolik uplynulo hodin, ale pozdě bylo, neboť jsem hynul palčivou žízní. Dojista již udeřila hodina, kdy jsem co den sedával s hodnosty obce ,U polárního medvěda' při číši vonného grogu — a tady trčím jak pavouk a mám psáti vánoční povídku! — Pojednou, jak hledím na stěnu, zdá se mi, že se tapeta odlupuje, rozevírá — pane nebeský, tedy jsem tak horečný, že mě mámí zrakové přeludy! Poulím oči, abych přízrak zapudil, ale ve zdi skutečně se objevil otvor a jím vstupuje ženská postava — jako nadpozemská bytost. Spatří mne, užasne, stane, a z jejích úst vyline se výkřik: Ha! — Hledím, otevru ústa, a bezděky zvolám taky: Ha! Ale ne hlasem tak zvonivým, jako andělské zjevení, nýbrž horečně chraptivým. „Pane Samsone Fidleyi!“ zvolá dále čarovná bytost, „jakým právem jste v mé ložnici?“ Teprv nyní rozhlédl jsem se — a skutečně: u okna šicí stroj, na stolku opodál načaté ruční práce, tamto v koutě za oponou lůžko, noční stolek a vůbec všechno příslušenství, jakého třeba v ložnici. Vrátil jsem se duchem ve skutečnost, horečka náhle pominula, padnu na kolena a zastenám jak umírající: „Mary, Mary, zachraňte mne!“ Neboť to byla Mary, dcera mého patrona. V zaslepenosti své starý ten tyran zapomněl, kam že mě uvádí, a zamkl mě do ložnice své dcery. Ó, bych byl tušil, že má ještě jeden východ — ložnice její — že jsou ve zdi tapetová dvířka, dávno bych byl unikl. Nyní bylo pozdě. „Vysvětlete mi — —“ praví Mary. Žena totiž vždy žádá vysvětlení, třeba nebylo ani co vysvětlovati. A taky Mary se domnívala, že uslyší jediné vysvětlení této mé nenadálé přítomnosti ve svatyni, v níž přespávala dlouhé i krátké noci svého panenského života, zmítána všemi těmi sny, co jich jen může znepokojovati mladé dívčí srdce. Ostatně Mary se neklamala. Klesl jsem po druhé na kolena a zvolal jsem nejvroucnějším šeptem, jakého jsem byl schopen: „Mary, miluju vás!“ Zarděla se, její oči zavřely se na chvíli, jako by chtěly hleděti jen do duše, a když se opět otevřely, tak lesklé vláhou a třpytné jak hvězdy, zašeptala její ústa: „Ale v tuto hodinu, pane Samsone, v této komnatě…“ „Láska nezná hodin, předrahá Mary — odpovídám jí — a nezná místa. Tisíckrát již chtěl jsem vám to slovo říci, ale nikdy jste se mi tak nepřiblížila jako dnes. Ó, Mary, jak vás miluju! A že jsem zde, že mi dopřáno, abych vám toto sladké tajemství své svěřil na tomto místě, na této podlaze, posvěcené kročeji vašich něžných nožek, je zásluhou vašeho otce. On mě sem uvedl, on mě zde zavřel. Přesvědčte se.“ „Můj otec!?“ zvolala s úžasem, jejž jsem chápal, neboť její otec měl s ní veliké záměry. Několika slovy jsem jí vše vypověděl. „Víte nyní vše,“ řekl jsem pak, „a víte, že vás miluji. Nyní mě propusťte, pomozte mi na svobodu. Dovolte, abych uprchl.“ Jaký hrozný zápas nastal v čisté duši nevinné té dívky! Její dívčí ctnost a počestnost vzpírala se, aby s ní v ložnici meškal cizí muž, naproti čemuž zase její poslušenství k otci a všem jeho rozkazům velelo jí, aby stůj co stůj útěku mému zabránila. Z opatrnosti přirazila tapetová dvířka za sebou, následkem čehož jsem byl po druhé uvězněn, neboť jsem neznal skrytého péra, jehož stisknutím bych si otevřel. A teď Mary pokynula úbělovou rukou a řekla: „Nuže, tedy pište, počkám, až dopíšete. Pak odejděte.“ „Mary,“ zažadonil jsem, „kterak mohu psáti vánoční povídku, maje vás na blízku? Mary, zdali tušíte jen, co mnou hárá? Mary, byla jste mým snem ve bdění i spaní, jste mojí modlou ode chvíle, co jsem spolupracovníkem vašeho otce. Ne pro něj, ale pro vás jedině střílel jsem na všechny uražené čtenáře, kteří přicházeli s opravami v jedné, s revolverem ve druhé ruce; pro vás taky zachycoval jsem vlastním tělem rány, kteréž byly určeny vašemu otci. Mary, kolik zla naplodil váš otec svými divadelními a hudebními referáty, a já nejen že jsem musil naslouchati jeho hře na ariston, já musil i vyjednávati s uraženými hrdiny a hrdinkami, s tenoristy a primadonnami! Mary, každou zpozdilost, kterou vyvedl váš otec — ó, promiňte, Mary — přejímal jsem na svá bedra, trpěl jsem za jeho mizerné referáty i za jeho ještě mizernější akusativy — a nyní, Mary, mám psáti vánoční povídku, aniž se mi od vás dostane odpovědi, když vám pravím z hloubi srdce svého: miluji vás!? Mary, rcete mi, smím doufati?“ Přísně na mne pohlédla a přísně odpověděla: „Pište, Samsone, a pak — doufejte!“ Můj Bože, hoši, jak mi tenkráte bylo! Je-li třeba dokazovati vám, že její odpověď nikterak mne nenaladila k vánoční povídce. Teď psáti! Teď, když řekla: doufejte! „Mary, pravím, jsem uvězněn, a kdybyste mi otevřela všechny brány, neuprchl bych. Avšak psáti nemohu. Co učiníme?“ „Pište!“ odpověděla zase, hledíc na mne pohledem, jenž by mne byl dohnal k šílenství. Ó, co z něho mluvilo! Útěcha, ujištění, slib — všechno. Krev mi bouřila v žilách, tepny ve spáncích hrozily prasknouti mi. „Mary,“ řekl jsem šeptem, „mohu psáti, co chci?“ „Co chcete.“ „Zakončiti, jak chci?“ „Jak chcete.“ „A vy budete bdíti?“ „Doufám, že vytrvám.“ „Mary, staniž se.“ Jakýsi šramot ozval se v tu chvíli za dveřmi chodbičky, Mary kvapně uskočila za oponu u lůžka. Ve zdi vedle dveří objevil se otvor a v něm ježatá hlava patronova. „Píšete, Samsone?“ „Začínám, patrone,“ odvětil jsem všecek zmaten. „Výborně! Potřeboval jste sice na začátek po čertech času, ale nic nedělá, jen když budete do rána u konce. Pozejtří je štědrý den. A teď tu máte: večeři, víno, doutníky. A napište něco hezkého. Ta stovka, Samsonku, byla jen závdavkem. Až mi odevzdáte rukopis, doplatím vám — a vaše je první slovo. Dostanete, ať chcete co chcete.“ „Patrone!“ zvolal jsem radostně, ale zašumění opony u lůžka vzpamatovalo mě. Málem bych byl vše pokazil. Starý Drakk posud se nerozpomenul, kde mě vězní. Při vší mazanosti své býval chvílemi tupý jak zmrzlý krokodil. Říkávali o něm, že jako dvouleté pachole spadl se šestého patra do dvora, na hlavu, a to se mu do smrti pamatovalo. Vtáhl jsem do své „pracovny“ potraviny, otvor ve zdi zacelil se zase. Kroky patronovy vzdalovaly se. Tu přede mnou byla výtečná kančí kýta, dvě láhve nejlepšího kalifornského, ovoce, mražené, černá káva, doutníky. „Mne nepozvete?“ zašeptalo mi náhle nad hlavou. Mary! Přátelé — nikdy nezapomenu oné večeře. Nikdy. Když jsme umlsávali mraženého, pokusil jsem se přiblížili ústy ústům Maryným a políbili je — avšak Mary se vzchopila a řekla vážně: „Pište, Samsone, čas ubíhá.“ Psal jsem, psal jsem jako stroj o desíti silách, bylo již k ránu, když jsem dokončil a podal rukopis Mary. Přelétla zrakoma jen poslední řádky na posledním listě, kteréž zněly: „Ruce jejich, knězem spojeny, nikdy již se nerozloučily…“ Mary zadívala se na mne hlubokým pohledem a řekla dojímavým hlasem: „Ruce knězem spojené nemají se nikdy rozloučiti!“ „Mary, dovolte nyní, abych odešel,“ řekl jsem, ačkoli tento odchod byl pro mne mukou pekelnou. „Samsone, a co řeknu ráno otci, až přijde hledat vás a vaši povídku — a nalezne zde mne, mne samotnú? Jest možno, aby muž, který ztrávil noc v ložnici počestné dívky a s touto dívkou zároveň, odcházel od ní jinak než jako její muž?“ Radostný úžas zachvátil všecku moji bytost, každá čiva chvěla se ve mně. Patřil jsem na Mary, očima ji pohlcuje, kterak tichými kroky šla k tapetovým dvířkám, stiskla knoflík a zmizela. Nechápal jsem, co se bude díti. Neuplynulo ani půl hodiny, když dvířka opět se otevřela a jimi vstoupil pastor, pro nějž Mary byla poslala starou černošku Abigail. „Otče,“ řekla k němu vážně Mary, „před vámi jest muž, kterého miluju a kterého chci pojmouti za manžela. Spojte nás.“ „Jste zletilá, Mary Drakkova?“ tázal se kněz. „Jest mi dvacet let,“ řekla Mary s uzarděním, „mám právo rozhodovati sama o volbě manžela.“ Nevím, ale podnes mám za to, že Mary učinila se v tu chvíli o den starší — její narozeniny připadaly teprve na zejtřek. Byla to první žena, která si věku přilhala, arci jen o den. Kněz vykonal obřad — Mary byla mojí ženou. Stará negerka na prahu cenila zuby radostí jak starý šakal. Znenáhla se rozednívalo. Stáli jsme u okna, dívajíce se na zlatou záplavu, šířící se na obzoru tam od moře. Rozednilo se — a do komnaty vstoupil starý Drakk. Spatřil mne a spatřil svoji dceru — a leknutím oněměl. „Tu jest vánoční povídka, patrone,“ pravím k němu. „Jsou v ní věrně vypsány příhody této noci a má šťastný, uspokojivý konec. Po srážce zálohy žádám jako doplatek — ruku vaší dcery.“ „Nikdy!“ zařval Drakk. „Žádám-li o ni teprv, je to pouhá formálnost a povinná zdvořilost,“ pravím zcela klidně. „Neboť již jsem ji dostal od ní — Mary jest od rána mojí ženou.“ „Lžeš, padouchu!“ volal Drakk. „Nelžu, patrone,“ odpovídám. „Z pouhé opatrnosti hned po oddavkách jsme požádali ctihodného otce Ambrože, aby nám napsal oddací list. Zde jest.“ Starý Drak podíval se na listinu — ruce mu sklesly. „Jsem přelstěn, Samsone. Klekněte si — snad mi neodepřete potěšení, abych vám požehnal.“ „Patrone, vážím si vašeho požehnání. Vím, že tak učiníte s radostí, neboť tato věc vás nic nestojí. Doufám, že budete nejen mým tchánem, ale že mi zůstanete i přítelem.“ „Budiž,“ řekl Drakk, hledě na rukopis. „Věřte, Samsone, jakživ jsem za vánoční povídku nezaplatil takový honorář. Ale to vám povídám — v případě nového vydání nedostanete za ni již ani haléře! Je zaplacena jednou na vždy.“ „Pánové,“ uzavíral Samson Fidley svou historii, „byl jsem s touto podmínkou spokojen. A tedy takto jsem se stal zetěm svého patrona, zakladatele našeho žurnálu. Byly to nejkrásnější vánoce mého života. Budiž vděčná paměť mému tchánu, starému bodrému Drakkovi!“ „Ať žije!“ volali jsme všichni, ale jen ze zvyku. Francis Drakk nemohl nikterak vyhověti tomuto přání. Byl už dávno a velmi spolehlivě pohřben. {{Konec formy}} {{DEFAULTSORT:Vánoční povídka Samsona Fidleye}} [[Kategorie:Vánoční povídky]] mt2j559zzjpiuokv3ybn1ebjij0l9kl 0 98009 334253 334206 2026-07-03T10:38:33Z Homoglyph cleaner 19710 typo homoglyf apod. aneb opr. nechtěný mix latinky a cyrilice, a/nebo naopak 334253 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amboina | PŘEDCHOZÍ = Amboellové | DALŠÍ = Amboinové dřevo }} {{Textinfo | TITULEK = Amboina | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;88. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Amboina''', malajský {{Prostrkaně|Ambun}}, {{Prostrkaně|Ambon}}, nejdůležitější z ostrovů Moluckých čili Kořenných v Indickém okeáně, na jihozáp. straně ostrova Ceramu (Serangu), pod 3° 40' až 3° 49' jižní šířky a 127° 51' až 128° 22' vých. délky, má rozlohu 683 ''km''² a rozdělen jest šírou, hlubokou zátokou, jež má vodu ku podivu čistou a jest výborným, stále oživeným přístavem, ve dvě, pouze nepatrnou, písčitou úžinou zemskou (zv. Baguelským prosmykem) spojené části: větší, severozáp. {{Prostrkaně|Hitu}} a menší, jihových. {{Prostrkaně|Leitimor}}, obě s příkrými břehy, velmi úrodné, ač hornaté, zvláště Hitu, kde hora Salhutu dosahuje výše 1221 ''m'', Vavani 1045 ''m''. Ostrov skládá se hlavně z trachytu, z části též z korálové skály, trpíval velmi prudkými zemětřeseními a byl pověstný pro svou nezdravotu; avšak od té doby, co zemětřesení pozbyla prudkosti své — ač co rok se opakují — podnebí rozhodně se zlepšilo, tak že '''A.''' patří nyní k nejzdravějším ostrovům Indického okeánu. Průměrná roční teplota 22,5 R., východní monsúny přinášejí lijáky a bouře. Svlažována jsouc hojnými menšími bystřinami vyniká velmi bujnou vegetací. Valnou částí pokryta jest hustými lesy, poskytujícími hojně dříví stavebního a ozdobného, hlavně na pobřeží roste palma kokosová a sagová (''Metroxylon Rumphii''), jež jsou obyvatelstvu nejvydatnějším zdrojem výživy, chlebovník, strom kajeputový (''leucodendron''), mango, batáta, kakao, káva, pepř, cukrová třtina, indigo, kukuřice a j.; v novější době zavedeno z ostrovů Bandaských pěstování stromu muškátového (''Myristica moschata''), vlastní však význačnou, výhradně jen na '''A'''-ně a na sousedních třech ostrovech Uliaserských pěstovanou rostlinou jest strom hřebíčkový (''Caryophyllus aromaticus''). Sklizeň hřebíčku obnášela dosud v 10 létech průměrně 324.000 liber a prodej jeho byl až do r. 1873 vyhrazen vládě nizozemské. Z mnohých rostlin vyrábějí se rozsáhlou měrou oleje aromatické a léčivé. Také zvířena je dosti bohata; v lesích uvnitř země jest hojně vysoké zvěře a divokých prasat, vzácnější jsou opice, cibetky, mravenčíci, krokodilové a hadi (zvláště nebezpečný python). Větší rohatý dobytek a koně zavedli sem teprve Hollanďané. Bohatstvím ptactva '''A.''' nikterak nevyniká, za to zátoka oplývá rybami a na pobřeží nalézají se nejkrásnější lasturci; rovněž hmyz skvěle jest zde zastoupen. Obyvatelstva bylo r. 1879 napočteno 31.510 duší, z polovice reformovaných křesťanů, asi 2000 pohanů, ostatek muhammedánů sunitských i šiitských. Domorodci jsou míšenci malajsko-papujští ({{Prostrkaně|Alfurové}} v. t.) a panujícím jazykem jest podřečí malajské, částečně k hindštině poukazující. Jsou dobří námořníci, větším dílem civilisovaní, avšak dosud velmi pověreční. Dcery pokládají se za pramen zámožnosti, neboť ženichovi se vydávají pouze za cenné dary: klenoty, otroky, šatstvo a j. Venkované uvnitř ostrova oddělují se od ostatního obyvatelstva zabývajíce se především pěstováním hřebíčkového stromu a půl roku trávíce ve službě domácí šlechty, kdežto svobodní obyvatelé pěstují ovoce a zeleninu, vyrábějí vonné oleje, oddávají se rybolovu a řemeslům a provozují — hlavně Arabové a Číňané — obchod, ač nevalný. Panství Evropanů na '''A'''-ně počalo se v XVI. stol,, kdy Portugalci tam přibyvše moc svou ponenáhlu po veškerém Moluckém archipelu rozšířili, avšak r. 1605 Hollanďanům musili ustoupiti. Pak byl ostrov nějaký čas sídlem nizozemské vlády východoindické, až tato r. 1619 do Batavie byla přeložena. V moci Angličanů ocitl se třikráte, ale jen na krátko: 1615—1622, 1795—1801 a 1810—1814. — '''A.''' s Ceramem a Buru, jakož i se sousedními malými ostrovy (Amblau, Manipa, Kelang, Ceram-Laut, Goram, Manavoku a j.) tvoří souostroví Amboiny a od r. 1866 jest střediskem a sídlem residentství nizozemského, jež v sobě zahrnuje ostrovy rozložené kolem Bandaského moře, tedy Amboiny, ostrovy Bandaské, Keiské, Aruské, Tenimberské, Timorlautské a souostroví Jihozápadní čili Servatské, mající úhrnem rozlohu 48.961 ''km''² , na nichž r. 1883 žilo 287.206 obyv., a to 284.816 domorodců, 1493 Evropanů, 557 Číňanů a 326 Arabů. — Hlavním městem residentství jest '''A.''' na sev.-záp. pobřeží Leitimoru, u paty hory Soje, na třech bystřinách a na šíré zátoce, jež i největším lodím jest bezpečným kotvištěm, s 16.000 obyv. Jest to město čisté, pravidelně stavěné, se širokými ulicemi, jehož jednopatrové domy, muškátovými stromy zastíněné, pro častá zemětřesení vystavěny jsou ze dřeva nebo bambusu, kdežto Evropané bydlí v nízkých domech kamenných. Missionářská společnost nizozem. má zde vychovavací ústav pro domorodé učitele a kněze s tiskárnou. Od r. 1854 jest '''A.''' svobodným přístavem. {{Konec formy}} nx27x9y3ym14g6rkeb39iupdyq06g2l 0 98014 334215 2026-07-02T16:34:11Z Davmiub 20055 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambras | PŘEDCHOZÍ = Ambrakia | DALŠÍ = Ambrette }} {{Textinfo | TITULEK = Ambras | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;90‒91. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ambras''' ({{Prostrkaně|Amras}}), zámek v…“ 334215 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambras | PŘEDCHOZÍ = Ambrakia | DALŠÍ = Ambrette }} {{Textinfo | TITULEK = Ambras | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;90‒91. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ambras''' ({{Prostrkaně|Amras}}), zámek v Tyrolsku, 3,5 ''km'' vých. od Inšpruku, leží na vysoké skále nad Innem. Historicky důležitý jako sídlo hraběte z Andechsu a později hraběte Tyrolského. R. 1563 obdržel '''A.''' arcivévoda Ferdinand II. od svého otce a obýval v něm s první chotí svou, Filipinou Weberovou. Ferdinand II. zámek znamenitě rozšířil a r. 1570 uložil v něm bohatou sbírku rukopisů, knih, obrazů, zbraní, mincí, starožitností a uměleckých předmětů vůbec. Marie Terezie darovala bibliotéku ambraskou universitě inšprucké a 5880 vzácných tiskův a 538 rukopisů bylo přeneseno do Vídně. R. 1806 za příčinou franc. vpádu byla přenesena do Vídně i sbírka starožitností a uměleckých předmětův. Umístěna jest v Belvederu jakožto »sbírka ambraská«. Mezi rukopisy nachází se také jediný rukopis »Gudruny«. Mezi obrazy jest 1200 podobizen proslulých osobností z XVI.—XVIII. stol., z nichž 48 portraitů pochází od Lukáše Cranacha. V novější době byla čásť sbírky do '''A'''-u vrácena a doplněna z jiných cis. sbírek, tak že nalézá se tam krom různých uměleckých předmětů 300 obrazův a 3000 starobylých zbraní. Ves Ambras čítá 635 (1880). Viz Igl u. Böheim, Führer durch die k. k. Ambraser-Sammlung, Vid. 1879; Schloss Ambras, Vídeň 1882. {{Konec formy}} q3txcm0c0t8jk36o0iz0xewwso5b4aq 0 98015 334216 2026-07-02T16:37:10Z Davmiub 20055 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambrim | PŘEDCHOZÍ = Ambrette | DALŠÍ = Ambriz }} {{Textinfo | TITULEK = Ambrim | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;91. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ambrim''', ostrov, viz {{Prostrkaně|Hebridy Nové}…“ 334216 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambrim | PŘEDCHOZÍ = Ambrette | DALŠÍ = Ambriz }} {{Textinfo | TITULEK = Ambrim | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;91. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ambrim''', ostrov, viz {{Prostrkaně|Hebridy Nové}}. {{Konec formy}} 5djfa7fp8aflojpllmphqs1fgh1zx1j 0 98016 334217 2026-07-02T16:42:24Z Davmiub 20055 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambriz | PŘEDCHOZÍ = Ambrim | DALŠÍ = Ambro }} {{Textinfo | TITULEK = Ambriz | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;91. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ambriz''', portug. distrikt v Africe na pobřeží dol…“ 334217 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Ambriz | PŘEDCHOZÍ = Ambrim | DALŠÍ = Ambro }} {{Textinfo | TITULEK = Ambriz | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;91. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ambriz''', portug. distrikt v Africe na pobřeží dolnoguinejském, prostírá se mezi řekami Kongem a Lože (Rio '''A.''') a podřízen jest guvernéru angolskému. Hlavní město '''A.''' (Oporto d’'''A.''') ležící při ústí řeky Lože, v ploché, pusté krajině beze vší vegetace, bylo dříve přístavištěm malé říše černošské Kvibanzy a zaujato jest r. 1855 od Portugalců. Tito založili tam tvrz, celnici a kostel, kolem nichž znenáhla se vyvinulo nynější místo. '''A.''' má četné faktorie a provozuje obchod se slonovou kostí, kopalovou gummou a měděnou rudou, dobývanou u Bemby. {{Konec formy}} 7ba7bonf0lehumo1qekpn95o1sokhvh 0 98017 334224 2026-07-02T21:58:04Z Rulumas 19860 Inocarpus 334224 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Inocarpus | PŘEDCHOZÍ = Inó | DALŠÍ = Inocellia }} {{Textinfo | TITULEK = Inocarpus | AUTOR = [[Autor:Josef Dědeček|Josef Dědeček]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvanáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1897. S.&nbsp;666. {{Kramerius|nkp|0621f350-04b8-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Inocarpus }} {{Forma|proza}} '''Inocarpus''' [-kar-] Forst. (z řec. ''ἴς'', ''ἰνός'', vlákno, ''καρπός'', plod), {{Prostrkaně|vláknovec}}, rostlinný rod z čeledi {{Prostrkaně|sapotovitých}}, dle jiných z čel. {{Prostrkaně|stukačovitých}} (''Hernandieae''), jehož jednotlivé květy podepřeny jsou dvouklaným listenem a mají okvětí nálevkovité, 5klané, 10—12 obplodných krátkých, ve dvou kruzích postavených tyčinek a volný pestík s bliznou sedavou, z něhož dorůstá jednosemenná peckovice. Jediný užitečný druh {{Prostrkaně|v. obecný}} ('''I.''' ''edulis'' Forst.) daří se na ostrovech Jižního okeánu jako statný strom s muže tlustého nízkého, hranatého kmene a křivolakých větví s listy celokrajnými a s drobnými bělavými květy v úžlabíčkových listenatých hroznech. Semen, peckovic asi jako husí vejce velkých, požívají tuzemci v popelu upečených jako každodenního, ačkoliv těžkého, pokrmu a odvaru kůry jako účinlivého léku proti úplavici. ''[[Autor:Josef Dědeček|Děd.]]'' {{Konec formy}} f7cnawqu4nbkff5pst3d06167hhnk74 0 98018 334226 2026-07-02T22:14:20Z Rulumas 19860 Inocellia 334226 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Inocellia | PŘEDCHOZÍ = Inocarpus | DALŠÍ = Inoceramus }} {{Textinfo | TITULEK = Inocellia | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvanáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1897. S.&nbsp;666. {{Kramerius|nkp|0621f350-04b8-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Inocellia''' viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Rhaphidiidae|Rhaphidia}}}}. {{Konec formy}} 9zoyv5031npx6gvrrgwfrw93hoe7ojw 0 98019 334228 2026-07-03T03:46:22Z Rulumas 19860 Inoceramus 334228 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Inoceramus | PŘEDCHOZÍ = Inocellia | DALŠÍ = Inochodcev }} {{Textinfo | TITULEK = Inoceramus | AUTOR = [[Autor:Filip Počta|Filip Počta]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvanáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1897. S.&nbsp;666. {{Kramerius|nkp|0621f350-04b8-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = en:Inoceramus }} [[Soubor:Č. 1972. Inoceramus labiatus.jpg|náhled|Č. 1972. Inoceramus labiatus Gein.]] {{Forma|proza}} '''Inoceramus''', vymřelý rod mlžů nestejnosvalných (''Heteromyaria'') s miskami v obrysu vejčitými, často napříč prodlouženými a obyčejně sobě nestejnými. Ozdobou povrchní obyčejně bývají soustředěné rýhy a záhyby, vzácny jsou ozdoby paprskovitě seřaděné; vrchol jest ku předu pošinut a okraj zámkový dlouhý a rovný. Zámku není a zastupuje jej rovná řada malých jamek, ve kterých se upínal svaz. Vnější vrstva misek často bývá velmi mohutná a skládá se z malých hranolků kolmo na misku postavených. Obyčejně bývá roztříštěna a zbývá jen vnitřní slabá vrstva perleťová. '''I.''' jest rod v druhohorách hojný; v křídovém útvaru tvoří několik význačných obzorů, dle kterých možno vrstvy z rozličných krajin snadno přirovnávati. Tak jest význačným pro cenomanské oddělení druh '''I.''' ''virgatus'', pro zpodní turon '''I.''' ''labiatus'' (obr. č.&nbsp;1972.) a '''I.''' ''Brongniarti'', pro svrchní turon '''I.''' ''Cuvieri'' a pro senon '''I.''' ''Cripsi''. Většina těchto druhů i v Čechách se nachází. (Viz Schlüter, Zur Gattung Inoceramus, 1877). ''[[Autor:Filip Počta|Pa.]]'' {{Konec formy}} 0slpgp40wmdgsx3cmiolt2bktlufck4 0 98020 334229 2026-07-03T03:52:37Z Rulumas 19860 Inochodcev 334229 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Inochodcev | PŘEDCHOZÍ = Inoceramus | DALŠÍ = Inokoština }} {{Textinfo | TITULEK = Inochodcev | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvanáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1897. S.&nbsp;666. {{Kramerius|nkp|0621f350-04b8-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = ru:Иноходцев, Пётр Борисович | WIKIPEDIA-DALŠÍ = {{Wikidata|Q4201322|Petr Inokhodtsev}} }} {{Forma|proza}} '''Inochodcev''' {{Prostrkaně|Petr Borisovič}}, astronom rus. (*&nbsp;1741 — †&nbsp;1806), studoval v Gotinkách a r.&nbsp;1768 stal se adjunktem astronomie při petrohradské akademii nauk. R.&nbsp;1769 s Georgem Lowitzem pozoroval v Gurjevě na Urálu přechod Venuše před sluncem, později konal pozorování v Caricyně a v Saratově a sotva unikl Pugačevu, jenž dal jeho soudruha oběsiti. R.&nbsp;1779 zjistil zeměpisnou polohu mnohých měst ruských a vrátiv se do Petrohradu (1783), stal se členem akademie a prof. astronomie. Práce jeho vycházely v tehdejších odborných listech rus. a jeho ''Extraits des observations météorologiques'' vydal Petrov v Mémoirech akademie (díl II.—IX.). '''I.''' přeložil též z Eulera dílo ''Universaljnaja arifmetika'' (Petr., 1768 a 1788), z Kestnera ''Načaljnyja osnovanija matěmatiki'' a j. {{Konec formy}} kgokwfi9lxjmn250vmx755shn32edlz 0 98021 334230 2026-07-03T04:45:20Z Rulumas 19860 Inokoština 334230 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Inokoština | PŘEDCHOZÍ = Inochodcev | DALŠÍ = Inokulace }} {{Textinfo | TITULEK = Inokoština | AUTOR = [[Autor:Karel Kadlec|Karel Kadlec]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvanáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1897. S.&nbsp;666–667. {{Kramerius|nkp|0621f350-04b8-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} '''Inokoština''' (též {{Prostrkaně|inokosna kuća}}) nazývá se v jihoslovanském právu prostá (nesložená) selská rodina, skládající se z otce, matky a dětí. Vedle toho existuje rodina složená (sdružení několika rodin), jež se nazývá {{Prostrkaně|zádruha}} (zadruga, zadružna kuća atd.). Právní povaha této prosté selské rodiny a poměr její k rodině složené jakož i k rodině městské (dle řím. práva) nebyly do nedávné doby ještě dosti jasně stanoveny. Prosté selské rodině u Jihoslovanů, která se na první pohled zdála totožnou s rodinou městskou, nevěnovalo se tolik pozornosti jako rodině složené, zádruze, a tím se stalo, že '''i.''' byla identifikována s rodinou městskou. Teprve Bogišić dokázal, že právní povaha zádruhy i '''i'''-ny jest totožná a že rozdíl mezi '''i'''-nou a rodinou městskou jest veliký. Stejně jako při zádružné rodině není ani při rodině inokosné otec rodiny vlastníkem rodinného jmění. Jmění náleží celému sdružení, všem členům rodiny, a otec žijící s dorostlými syny ve společenství nemá práva disponovati rodinným jměním beze svolení synů, a to nejen co se týče disposice mezi živými, nýbrž i co se týče disposice na případ smrti, tedy ani poslední pořízení nemůže učiniti otec '''i'''-ny bez svolení synů. Stejně jako při zádruze jest při '''i'''-ně otec rodiny v majetkovém ohledu pouze stařešinou rodinného společenství a může jako stařešina zaměněn býti jedním ze svých synů, jestliže z jakékoli příčiny jest nezpůsobilý zastávati hodnost stařešiny. Také v '''i'''-ně jako v zádruze mohou synové, zvláště jestliže se oženili, žádati za rozdělení jmění. Po smrti otcově nastanou v '''i'''-ně tytéž poměry jako v zádruze. Mění se jen stařešina. Všechno zůstává in statu quo, arci chtějí-li bratří setrvati ve společenství (v nedílu). Závěrky své o '''i'''-ně a zádruze i městské rodině učinil Bogišić na základě pozorování na Černé Hoře a v části Hercegoviny, avšak totéž možno pozorovati zajisté i v ostatních zemích, kde žijí Chorvati a Srbové. — Srv. Bogišić, D’une forme particulière de la famille rurale chez les Serbes et les Croates (v brusselské »Revue de droit international et de lég. comp.«, 1884), srbsky pod n. O obliku nazvanom Inokoština u seoskoj porodici Srba i Hrvata (Bělehrad, 1884). ''[[Autor:Karel Kadlec|-dlc.]]'' {{Konec formy}} laf9qpu67tyiba3dwc9r8ztfbiynnxj 0 98022 334232 2026-07-03T04:51:06Z Rulumas 19860 Inokulace 334232 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Inokulace | PŘEDCHOZÍ = Inokoština | DALŠÍ = Inomostí }} {{Textinfo | TITULEK = Inokulace | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvanáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1897. S.&nbsp;667. {{Kramerius|nkp|0647f1e0-04b8-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Inokulace''' (z lat.), {{Prostrkaně|očkování}}. {{Konec formy}} 69gxp2fw45opde2c3r7et21r3qm35mf 0 98023 334233 2026-07-03T04:52:57Z Rulumas 19860 Inomostí 334233 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Inomostí | PŘEDCHOZÍ = Inokulace | DALŠÍ = In optima forma }} {{Textinfo | TITULEK = Inomostí | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvanáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1897. S.&nbsp;667. {{Kramerius|nkp|0647f1e0-04b8-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Inomostí''' viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Inšpruk}}}}. {{Konec formy}} kfrddt6r7tl4k0bzuaxxfna20rxuplf 0 98024 334234 2026-07-03T04:54:30Z Rulumas 19860 In optima forma 334234 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = In optima forma | PŘEDCHOZÍ = Inomostí | DALŠÍ = Inorodci }} {{Textinfo | TITULEK = In optima forma | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvanáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1897. S.&nbsp;667. {{Kramerius|nkp|0647f1e0-04b8-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''In optima forma''' (lat.), nejlepším způsobem, jak se sluší. {{Konec formy}} f6jk4048s5jvcyyg90xswh0238lfkbm 0 98025 334235 2026-07-03T04:56:30Z Rulumas 19860 Inorodci 334235 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Inorodci | PŘEDCHOZÍ = In optima forma | DALŠÍ = Inosit }} {{Textinfo | TITULEK = Inorodci | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvanáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1897. S.&nbsp;667. {{Kramerius|nkp|0647f1e0-04b8-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Inorodci''' viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Jinorodci}}}}. {{Konec formy}} 31efizva41ieod0mjiu6vrde6xt6bhe 0 98026 334237 2026-07-03T05:26:02Z Rulumas 19860 Inosit 334237 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Inosit | PŘEDCHOZÍ = Inorodci | DALŠÍ = Inostrancev }} {{Textinfo | TITULEK = Inosit | AUTOR = [[Autor:Otakar Šulc|Otakar Šulc]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvanáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1897. S.&nbsp;667. {{Kramerius|nkp|0647f1e0-04b8-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Inositol }} {{Forma|proza}} '''Inosit''' ({{Prostrkaně|faseomannit}}, {{Prostrkaně|dambosa}}), jest cukr z řady aromatické o vzorci ''C''₆''H''₆(''OH'')₆.2''H''₂''O'', povahou chemickou alkohol šestimocný. Jest v přírodě velice rozšířen, a to jak v živočišstvu (ve svalech, játrách, plících, mozku a j.), tak v bylinstvu (v listech ořechu, dubu, zemáků, révy vinné, v četných rostlinách motýlokvětých a j.). I lze ho upraviti buď z vodního výslazu masa nebo z lihového (60%) extraktu uvedených rostlin. '''I.''' tvoří bezbarvé krystaly při 217° tající. Rozpouští se dobře ve vodě, v lihu však tím méně, čím líh jest silnější. '''I.''' neotáčí rovinu světla polarisovaného, roztok Fehlingův neredukuje. V přírodě jsou i některé deriváty '''i'''-u (methylethery): ku př. {{Prostrkaně|pinit}} ve šťávě sosnové, {{Prostrkaně|kvebrachit}} v kůře kvebrachové. Oba mají složení ''C''₆''H''₆(''OH'')₅(''OCH'')₃. ''[[Autor:Otakar Šulc|OŠc.]]'' {{Konec formy}} 0r6e9vx9agmzgyrk1yla24xnszyep7v 334241 334237 2026-07-03T10:19:58Z Mykhal 7311 chem. typo přepisovatele 334241 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Inosit | PŘEDCHOZÍ = Inorodci | DALŠÍ = Inostrancev }} {{Textinfo | TITULEK = Inosit | AUTOR = [[Autor:Otakar Šulc|Otakar Šulc]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvanáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1897. S.&nbsp;667. {{Kramerius|nkp|0647f1e0-04b8-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Inositol }} {{Forma|proza}} '''Inosit''' ({{Prostrkaně|faseomannit}}, {{Prostrkaně|dambosa}}), jest cukr z řady aromatické o vzorci ''C''₆''H''₆(''OH'')₆.2''H''₂''O'', povahou chemickou alkohol šestimocný. Jest v přírodě velice rozšířen, a to jak v živočišstvu (ve svalech, játrách, plících, mozku a j.), tak v bylinstvu (v listech ořechu, dubu, zemáků, révy vinné, v četných rostlinách motýlokvětých a j.). I lze ho upraviti buď z vodního výslazu masa nebo z lihového (60%) extraktu uvedených rostlin. '''I.''' tvoří bezbarvé krystaly při 217° tající. Rozpouští se dobře ve vodě, v lihu však tím méně, čím líh jest silnější. '''I.''' neotáčí rovinu světla polarisovaného, roztok Fehlingův neredukuje. V přírodě jsou i některé deriváty '''i'''-u (methylethery): ku př. {{Prostrkaně|pinit}} ve šťávě sosnové, {{Prostrkaně|kvebrachit}} v kůře kvebrachové. Oba mají složení ''C''₆''H''₆(''OH'')₅(''OCH''₃). ''[[Autor:Otakar Šulc|OŠc.]]'' {{Konec formy}} t2jj6g3qbv5mflgqmze0cb9xmjim6sd 0 98027 334284 2026-07-03T11:50:32Z Rulumas 19860 Inostrancev 334284 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Inostrancev | PŘEDCHOZÍ = Inosit | DALŠÍ = Inosurie }} {{Textinfo | TITULEK = Inostrancev | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvanáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1897. S.&nbsp;667. {{Kramerius|nkp|0647f1e0-04b8-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = ru:Иностранцев, Александр Александрович | WIKIPEDIA-DALŠÍ = {{Wikidata|Q2641686|Alexander Alexandrovich Inostrantsev}} }} {{Forma|proza}} '''Inostrancev''' {{Prostrkaně|Aleksandr Aleksandrovič}}, geolog ruský (*&nbsp;1843), vzdělal se na gymnasiu a na universitě v Petrohradě zabývaje se nejprve chemií a pak u E.&nbsp;Hofmana a P.&nbsp;A. Puzyrevského geologií. Ukončiv kurs, stal se r.&nbsp;1868 kustodem nově založeného geol. kabinetu a r.&nbsp;1869 zahájil přednášky na universitě jako soukromý docent, načež r.&nbsp;1871 poslán na vědeckou cestu za hranice. Dosáhnuv r.&nbsp;1873 doktorátu jmenován mimoř. a r.&nbsp;1880 řádným prof. geologie na univ. petrohradské. Mimo to přednášel geologii a mineralogii na vyšších ženských kursech, v technologickém institutě, v akademii gen. štábu, v akademii inženýrské a vojensko-medicinské. Jeho zásluhou geolog. museum v Petrohradě stalo se jedním z nejbohatších, obohaceno byvši hlavně sbírkami z cest, jež '''I.''' v r.&nbsp;1872—1892 neunavně podnikal po celém evropském Rusku, po Urale a po Kavkáze. Od r.&nbsp;1877 jest předsedou odboru pro geologii a mineralogii v petrohradské společnosti přírodozpytců a od r.&nbsp;1888 předsedou rus. spol. anthropologické. Maje účastenství při všech geolog. mezinárodních kongressech jmenován byl též dopisujícím členem filadelfské akademie nauk. Mimo to účastnil se prací v kommissi pro kanalisaci Petrohradu, Moskvy a j. měst rus., pro zřízení geolog. komitétu, dále jeho zásluhou uspořádány geolog, sbírky rus. cestovatelů Prževalského, Potanina, Pěvcova a j. Konečně odchoval řadu odborníků, z nichž pět jeho žáků zaujímá stolice mineralogie a geologie na rus. universitách. Z jeho vědeckých prací jsou nejhlavnější: ''Petrografičeskij očerk ostrova Valamo'' (»Trudy« I.&nbsp;sjezdu přírodozpytcův a lékařův, 1867); ''Geognostičeskoje strojenije zap. beregov Ladožskago ozera'' (»Matěrialy dlja geologiji Rossiji«, 1869, díl II.); ''Geologičeskij očerk Pověněckago ujezda i jego rudn. městorožděnij'' (t., 1877, díl VII.); ''Geologičeskija izslědovanija na sěverě Rossiji'' (»Trudy« petr. spol. přírodozp., 1872, III.); ''Korennoje městorožděnije platiny na Uralě'' (t., 1893, XXII.); ''O formě vydělenij platiny v korennoj porodě Urala'' (t., XXIII.) ; ''Untersuchungen über Kalksteine und Dolomiten'' (»Tscherm. Miner. Mitth.«, 1872, I.); ''Ein neues äusserstes Glied in d. Reiche d. amorphen Kohlenstoffe'' (»N. Jahrb. für Mineralogie«, 1880); ''Über eine Vergleichungskammer zur mikroskop. Untersuch.'' (t., 1885); ''Podrazdělenije kamennago věka na periody'' (»Žurnal min. nar. prosvěšč.«, 1880); ''Sur la variabilité de la concentr. et de la compos. des sources minerales'' (»Trudy« III. geol. kongr., 1883) a mn. j. Sepsal též objemnou rukojeť geologie (1885—87, 2. vyd. 1889, d. I.). {{Konec formy}} 8al7vjnsaoighsa14h93cwrmuf1458m