Autor:Ivan Horbaczewski

<mediawiki xmlns="http://www.mediawiki.org/xml/export-0.11/" xmlns:xsi="http://www.w3.org/2001/XMLSchema-instance" xsi:schemaLocation="http://www.mediawiki.org/xml/export-0.11/ http://www.mediawiki.org/xml/export-0.11.xsd" version="0.11" xml:lang="cs">
  <siteinfo>
    <sitename>Wikizdroje</sitename>
    <dbname>cswikisource</dbname>
    <base>https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana</base>
    <generator>MediaWiki 1.47.0-wmf.9</generator>
    <case>first-letter</case>
    <namespaces>
      <namespace key="-2" case="first-letter">Média</namespace>
      <namespace key="-1" case="first-letter">Speciální</namespace>
      <namespace key="0" case="first-letter" />
      <namespace key="1" case="first-letter">Diskuse</namespace>
      <namespace key="2" case="first-letter">Uživatel</namespace>
      <namespace key="3" case="first-letter">Diskuse s uživatelem</namespace>
      <namespace key="4" case="first-letter">Wikizdroje</namespace>
      <namespace key="5" case="first-letter">Diskuse k Wikizdrojům</namespace>
      <namespace key="6" case="first-letter">Soubor</namespace>
      <namespace key="7" case="first-letter">Diskuse k souboru</namespace>
      <namespace key="8" case="first-letter">MediaWiki</namespace>
      <namespace key="9" case="first-letter">Diskuse k MediaWiki</namespace>
      <namespace key="10" case="first-letter">Šablona</namespace>
      <namespace key="11" case="first-letter">Diskuse k šabloně</namespace>
      <namespace key="12" case="first-letter">Nápověda</namespace>
      <namespace key="13" case="first-letter">Diskuse k nápovědě</namespace>
      <namespace key="14" case="first-letter">Kategorie</namespace>
      <namespace key="15" case="first-letter">Diskuse ke kategorii</namespace>
      <namespace key="100" case="first-letter">Autor</namespace>
      <namespace key="101" case="first-letter">Diskuse k autorovi</namespace>
      <namespace key="102" case="first-letter">Edice</namespace>
      <namespace key="103" case="first-letter">Diskuse k edici</namespace>
      <namespace key="250" case="first-letter">Stránka</namespace>
      <namespace key="251" case="first-letter">Diskuse ke stránce</namespace>
      <namespace key="252" case="first-letter">Index</namespace>
      <namespace key="253" case="first-letter">Diskuse k indexu</namespace>
      <namespace key="710" case="first-letter">TimedText</namespace>
      <namespace key="711" case="first-letter">TimedText talk</namespace>
      <namespace key="828" case="first-letter">Modul</namespace>
      <namespace key="829" case="first-letter">Diskuse k modulu</namespace>
      <namespace key="1728" case="first-letter">Podujatie</namespace>
      <namespace key="1729" case="first-letter">Diskusia k podujatiu</namespace>
    </namespaces>
  </siteinfo>
  <page>
    <title>Autor:Ivan Horbaczewski</title>
    <ns>100</ns>
    <id>28960</id>
    <revision>
      <id>334285</id>
      <parentid>302819</parentid>
      <timestamp>2026-07-04T07:14:06Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Rulumas</username>
        <id>19860</id>
      </contributor>
      <comment>/* Ottův slovník naučný */ Inosurie</comment>
      <origin>334285</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="1875" sha1="jfj3xabqrdqasrp7rahkmzre6j9jwft" xml:space="preserve">{{Autorinfo
  | jméno = Ivan
  | příjmení = Horbaczewski
  | alternativní jméno = Jan Horbaczewski, Іван Якович Горбачевський
  | Image = Jan Horbaczewski 1886 Vilimek.png
  | datum narození = 15. května 1854
  | místo narození = Zarubinci u Ternopilu
  | datum úmrtí = 24. května 1942
  | místo úmrtí = Praha
  | popis = ukrajinský lékař a chemik

}}
'''Ivan Horbaczewski''' (1854–1942), v českých zdrojích zpravidla uváděný jako '''Jan Horbaczewski''', byl ukrajinský lékař a chemik, činný převážně v Praze. {{Více}}

== Dílo ==

=== Ottův slovník naučný ===
Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''Hi''. Je autorem nebo spoluautorem hesel:
* [[Ottův slovník naučný/Albukalin|Albukalin]]
* [[Ottův slovník naučný/Albuminimeter|Albuminimeter]]
* [[Ottův slovník naučný/Albuminoidy|Albuminoidy]]
* [[Ottův slovník naučný/Albuminosa|Albuminosa]]
* [[Ottův slovník naučný/Allantoin|Allantoin]]
* [[Ottův slovník naučný/Alloxan|Alloxan]]
* [[Ottův slovník naučný/Bílek|Bílek]] (část)
* [[Ottův slovník naučný/Bilicyanin|Bilicyanin]]
* [[Ottův slovník naučný/Bilifuscin|Bilifuscin]]
* [[Ottův slovník naučný/Bilirubin|Bilirubin]]
* [[Ottův slovník naučný/Biliverdin|Biliverdin]]
* [[Ottův slovník naučný/Bílkoviny|Bílkoviny]]
* [[Ottův slovník naučný/Inosurie|Inosurie]]
* [[Ottův slovník naučný/Kámen|Kámen]] (část)
* [[Ottův slovník naučný/Moč|Moč]]
* [[Ottův slovník naučný/Močovina|Močovina]]
* [[Ottův slovník naučný/Pankreatin|Pankreatin]]
* [[Ottův slovník naučný/Pepsin|Pepsin]]
* [[Ottův slovník naučný/Peptonurie|Peptonurie]]
* [[Ottův slovník naučný/Peptony|Peptony]]

[[Kategorie:Ukrajinští autoři]]
[[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]]</text>
      <sha1>jfj3xabqrdqasrp7rahkmzre6j9jwft</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Poledník</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97796</id>
    <revision>
      <id>334299</id>
      <parentid>333818</parentid>
      <timestamp>2026-07-04T11:33:50Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAnDbot</username>
        <id>3086</id>
      </contributor>
      <minor />
      <comment>náhrada znaku z jiné abecedy</comment>
      <origin>334299</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="2725" sha1="givisqg7en79uardxzmvte83wmiq228" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Poledník
  | PŘEDCHOZÍ = Polednice
  | DALŠÍ = Polehčující okolnosti
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Poledník
  | AUTOR = [[Autor:Václav Rosický|Václav Rosický]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1903. S.&amp;nbsp;86. {{Kramerius|mzk|f9d40250-05a2-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}}
  | LICENCE = PD old 70
  | WIKIPEDIA-HESLO = Poledník
}}

{{Forma|proza}}
'''Poledník''' ({{Prostrkaně|meridián}}) je největší kruh na nebi myšlený oběma póly, nadhlavníkem a podnožníkem. V něm vrcholí tělesa nebeská, t. j. dostupují největší výšky a sestupují nejníže. — Na zemi rozumíme '''p'''-em každý oblouk rovinný spojující oba póly. Kdyby země byla koulí, byly by '''p'''-y samé stejné polokruhy; ale poněvadž má podobu sploštělého sferoidu, jsou '''p'''-y stejné poloellipsy mající společnou malou osu (zemskou). Veliké osy leží v rovině rovníku. Na '''p'''-u nějakého místa měří se zeměpisná šířka obloukem mezi místem a rovníkem. Úhel pak, jejž svírá rovina nějakého '''p'''-a s pevným '''p'''-em, který se nazývá prvním, jest zeměp. délka; měří se obloukem na rovníku nebo některém rovnoběžníku mezi oběma '''p'''-y. Hipparchos za první '''p.''' přijal '''p.''' svého místa pozorovacího na ostrově Rhodu. Asi v I.&amp;nbsp;stol. našeho letopočtu položili první '''p.''' na nejzápadnější místo tehda známé, na ostrovy Kanárské. Od toho '''p'''-u čítal i největší zeměpisec starověku Ptolemaios. Ve stol. XVI. položil Mercator první '''p.''' azorským ostrovem Corvo, kde tenkrát magnetická střelka ukazovala přesně na sever, Hondius kapverdským ostrovem Santiago; u pozdějších zeměpisců dotýká se první '''p.''' východního kraje Teneriffy. Richelieu svolal r.&amp;nbsp;1630 do Paříže schůzi zeměpisců a mathematikův a ta navrhla '''p.''' jdoucí záp. cípem ostrova {{Prostrkaně|Ferro}} za první a král. nařízením ze dne 25.&amp;nbsp;dub. 1634 zavázáni byli všichni kartografové francouzští přijmouti jej, což se stalo i mimo Francii. Později Delisles navrhl na jeho místě za první '''p.''', jenž leží právě 20° (1&lt;sup&gt;h&lt;/sup&gt; 20&lt;sup&gt;m&lt;/sup&gt;) na západ od hvězdárny {{Prostrkaně|pařížské}} (západní kraj ostrova Ferro leží ještě dále na západ). Od tohoto '''p'''-u Delislesova dosud často se počítá. Hvězdáři a nyní i zeměpisci přijali za první '''p.''' hvězdárny {{Prostrkaně|greenwichské}}, 2° 20′ 14″ (9&lt;sup&gt;m&lt;/sup&gt; 21&lt;sup&gt;s&lt;/sup&gt;) na západ od pařížského. ''[[Autor:Václav Rosický|VRý.]]''
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>givisqg7en79uardxzmvte83wmiq228</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Inkoust</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97835</id>
    <revision>
      <id>334298</id>
      <parentid>333955</parentid>
      <timestamp>2026-07-04T11:33:21Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAnDbot</username>
        <id>3086</id>
      </contributor>
      <minor />
      <comment>náhrada znaku z jiné abecedy</comment>
      <origin>334298</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="2603" sha1="f7lg3pkotiu324p3tr7nr0vf5s4hfk8" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Inkoust
  | PŘEDCHOZÍ = Inkorporace
  | DALŠÍ = Inkrement
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Inkoust
  | AUTOR = [[Autor:Josef Schneidr|Josef Schneidr]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvanáctý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1897. S.&amp;nbsp;657–658. {{Kramerius|nkp|04c8cbf0-04b8-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}}
  | LICENCE = PD old 70
  | WIKIPEDIA-HESLO = Inkoust
}}

{{Forma|proza}}
'''Inkoust''' (rus. ''černila'', franc. ''encre'', angl. ''ink'') jest buď roztok barviva nebo kapalina, v níž se jemná barevná ssedlina zahuštěním (arabskou klovatinou, dextrinem, cukrem) v rozptýlení udržuje. Hlavní dosud '''i.''' {{Prostrkaně|duběnkový}}, z čerstvého odvaru nebo zkvašeného nálevu duběnkového a zelené skalice připravený, zahuštěný, omodřený a kreosotem nebo jinak před plesnivěním chráněný, jest příkladem druhých; přidá-li se k němu tolik kyselin, hlavně octové, aby modročerná ssedlina v něm obsažená se rozpustila, nabýváme '''i'''-u {{Prostrkaně|{{Heslo|Alizarin|alizarinového}}}} (v. t.) nebo {{Prostrkaně|anthracenového}}. Laciné černé '''i'''-y dělají se z odvaru kampeškového a skalice zelené, modré, kamence a dvojchrómanu sodnatého. Dá-li se k '''i'''-ům více zhušťovadla a glycerin, překáží se úplnému vpíjení, zasychání a ustálení a vzniknou '''i'''-y {{Prostrkaně|snímací}}. Pestrobarevné '''i'''-y vyráběly se dříve z barviv přirozených (červeného dřeva, řešetláčků, červce a j.) tím, že výluh jejich smíchal se s kamencem, cínovou solí, plístou a j. v takovém poměru nebo s takovou dávkou kyseliny vinné, by barevný lak zůstal rozpuštěn. Nyní dostávají se pouhým rozpuštěním barviv dehtových (na př. methylové violeti, eosinu, fuchsinu) ve vodě '''i'''-y způsobilé k snímání, dávající však jen výjimečně písmo tak stálé jako předešlé. Zvláštní '''i'''-y jsou {{Prostrkaně|tuše}} (rozptýlené saze), {{Prostrkaně|bronzové}}, {{Prostrkaně|znamenací}} (roztok dusičnanu stříbrnatého neb okysličovadel, jež na tkanině roztokem anilinové soli napojené a vysušené v páře neb při žehlení tvoří anilinovou čerň), {{Prostrkaně|razítkové}} (barviva s glycerinem nebo fermeží), {{Prostrkaně|sympathetické}} (roztoky solí, jež nejsou patrny po zaschnutí a zbarví se teprve zahřátím nebo protažením jiným roztokem), {{Prostrkaně|lithografické}} a j. ''[[Autor:Josef Schneidr|Schdr.]]''
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>f7lg3pkotiu324p3tr7nr0vf5s4hfk8</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Benedictus z Louky</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97838</id>
    <revision>
      <id>334297</id>
      <parentid>333913</parentid>
      <timestamp>2026-07-04T11:32:45Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAnDbot</username>
        <id>3086</id>
      </contributor>
      <minor />
      <comment>náhrada znaku z jiné abecedy; kosmetické úpravy</comment>
      <origin>334297</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="3602" sha1="k8pno9v03p80zeqan0sa3wjrwm4ikss" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Benedictus z Louky
  | PŘEDCHOZÍ = Benedictus
  | DALŠÍ = Benedik Svatý
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Benedictus z Louky
  | AUTOR = [[Autor:Alois Jirásek|Alois Jirásek]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Třetí díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1890. S.&amp;nbsp;736. [https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:a0959fb0-0a06-11e5-b309-005056825209 Dostupné online.]
  | LICENCE = PD old 70
  | WIKIPEDIA-HESLO = 
  | WIKIPEDIA-DALŠÍ = 
  | IMAGE = Ottův slovník naučný - obrázek č. 520.jpg
}}

{{Forma|proza}}
'''Benedictus z Louky''', řeholník druhdy praemonstrátského kláštera lúckého a český malíř miniatur, žijící ve druhé pol. XV. stol. Památné dílo jeho jest latinský kodex, nyní ve sbírce kláštera na Strahově v Praze, kamž po zrušení kláštera lúckého r. 1784 s jinými ještě předměty zakoupen. Pergamenový foliant tento o 280 listech textu a s kalendáriem napřed jest bohatě vyzdoben miniaturami, jež co do způsobu provedení technického i koncepce zachovávají ještě ráz malby XIV. stol. Obrazy v iniciálkách provedeny velmi ušlechtile vodovými barvami krycími, kteréž čistotou a živostí tónu vynikají přes to, že karnace poněkud do tónů šedavých zabíhá. Text jest na každé stránce o dvou sloupcích. Prvá strana folia jest zvláště hojně okrášlena a důležitá i tím, že vyobrazena tu mimo iniciálku ''A'', v níž sv. Řehoř v obleku pontifikálním na pultě píše, též klečící podobizna umělcova, pod níž drobným písmem zlatým čteme: Frater Benedictus Can. Ecclesiae Lucens. Nad podobiznou umístěn erb ve štítku jednoduchém, na přič rozděleném, jehož horní polovice jest modrá a v níž spatřujeme svrchní čásť těla jednorožce; dolní polovina štítu jest barvy červené. Celek obklopen pěknou ornamentikou lupénkovou v úponkách se rozvětvující, kteráž po způsobu ozdoby rámcové částečně i kraje tohoto folia vyplňuje. Iniciálky další jsou buď prázdny — totiž bez obrazů vnitřních a jen zlatém a ornamentikou barevnou zdobeny, anebo s obrazy, jež táhnou se celkem ku příběhům Nov. Zákona. Jest jich celkem 18. Uvádíme z nich jakožto ukázku miniaturu na listě 10. b., jíž jest zobrazeno Narození Páně (vyobr. č. 520.) Z iniciálek pouhých, jichž počet větší, sluší zvláště uvésti ''J'' na foliu 234. ke svátku »martiri sancti Venceslai« a potom iniciálku poslední ''D'' na foliu 280., kdež nápis: »Finis hujus operis A. D. 1483« svědčí o ukončení díla úplném. Kodexu tomuto co do stránky technické podoben antifonář olomúcké knihovny císařské pod sign. II. A. I, kterýž také v klášteře luckém zdělán byl a po jeho zrušení do Olomúce se dostal. Antifonář má celkem 262 folií pergamenových a 18 velkých iniciálek s miniaturami. Pro vznik díla tohoto charakteristická jest strana prvá, kde v iniciálce při obrazu Poslání Ducha sv. zřetelně čteme nápis: Hoc opus fieri fecit Dominus Paulus Abbas Lucensis Anno Domini 1499; a ještě níže: Egidius Has, clericus Pataviensis dioecesis scriptor hujus libri. Zhotoven tedy antifonář za opata Pavla (asi 1493 — † 1520), tedy nedlouho po kodexu prvém, což také podporuje mimo zmíněnou již technickou podobnost obou děl domnění, že i tato památka české malby jest prací '''B'''-ta z '''L.''' ''[[Autor:Alois Jirásek|Jšk.]]''
{{Konec formy}}

[[Kategorie:Čeští malíři v Ottově slovníku naučném|Benedictus z Louky]]</text>
      <sha1>k8pno9v03p80zeqan0sa3wjrwm4ikss</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Riegrův Slovník naučný/Abdera</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97856</id>
    <revision>
      <id>334296</id>
      <parentid>333941</parentid>
      <timestamp>2026-07-04T11:32:38Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAnDbot</username>
        <id>3086</id>
      </contributor>
      <minor />
      <comment>náhrada znaku z jiné abecedy; kosmetické úpravy</comment>
      <origin>334296</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="1332" sha1="hk83tknafkwpvt0v4yh85g7a4381zb3" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Riegrův Slovník naučný
  | PŘEDCHOZÍ = Abdelić
  | ČÁST = Abdera
  | DALŠÍ = Abdest
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Abdera
  | AUTOR = [[Autor:Václav Bolemír Nebeský|Václav Bolemír Nebeský]]
  | ZDROJ = ''Slovník naučný.'' Praha : I. L. Kober, 1860–1874, 1890, str. 10
  | ONLINE = {{Kramerius|mzk|9d08e430-c3a3-11e6-ac1c-001018b5eb5c}}
  | LICENCE = PD old 70
  | WIKIPEDIA-HESLO = Abdéry
}}

{{Forma|proza}}
'''Abdera''', starořecké město (nyní Polystilo) v Thrácii u řeky Nestus; dle pověsti založil je Herkules, dle Herodota ale Klazomeňan Timesias (656 před Kr.). Thrákové je rozbořili, Joňané Teoští zase vystavěli; konečně podlehlo Filippovi Macedonskému; za časů řím. bylo svob. městem. Ačkoli '''A'''. byla rodištěm mužův nejslavnějších a nejdůmyslnějších (Demokrita, Protagora, Anaxarcha, Hekataea), posmívali se Řekové předce jeho obyvatelům jako hloupým a bláznivým, že tím zrovna v přísloví vešli. Snad k tomu u '''A'''-y zavdala příčinu jakási periodická nemoc, šílenosti se podobající, na kterouž prý obyvatelé její dle Hippokratesa trpěli. — ''[[Autor:Václav Bolemír Nebeský|Nb.]]'' — '''2) A'''., osada Féničanův na J. pobřeží šp. v Baetice — nepochybně nynější Adra.
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>hk83tknafkwpvt0v4yh85g7a4381zb3</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Amalápúram</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97929</id>
    <revision>
      <id>334295</id>
      <parentid>334082</parentid>
      <timestamp>2026-07-04T11:30:40Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAnDbot</username>
        <id>3086</id>
      </contributor>
      <minor />
      <comment>náhrada znaku z jiné abecedy</comment>
      <origin>334295</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="1242" sha1="bbdzauu23uyw13m1sxgfjythqu1x3jf" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
| TITUL = Ottův slovník naučný
| ČÁST = Amalápúram
| PŘEDCHOZÍ = Amalaberga
| DALŠÍ = Amalarich
}}

{{Textinfo
| TITULEK = Amalápúram
| AUTOR = [[Autor:Otakar Feistmantel|Otakar Feistmantel]]
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;63. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.]
| LICENCE = PD anon 70
}}

{{Forma|proza}}
'''Amalápúram''', město ve Východní Indii, v provincii madraské, v deltě godávarské, má 8623 obyv. (1881), mezi tím 8170 hindův a 440 muhammedánův a jest hlav. místem oddílu okresu Godávarie, jenž na prostoře má 1310,03 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; s 227.157 obyv. (1881) hlavně hindů. Okres leží z větší části v obvodu delty řeky Godávarie; jest to úrodná pláň, již protéká několik ramen řeky té a jest mimo to zavodňována z umělých průplavů; střední čásť známa jest pro své sady palem kokosových a arekových, jakož i banánů. Hlavní obchod vývozní tvoří ořechy a olej kokosové palmy, ořechy arekové, rýže, obilí, olejová semena, příze; dovoz záleží jediné v soli. ''[[Autor:Otakar Feistmantel|Fl.]]''
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>bbdzauu23uyw13m1sxgfjythqu1x3jf</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Vánoční koledy (Herrmann)/Vyjádření páně Záděrovo</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97956</id>
    <revision>
      <id>334294</id>
      <parentid>334120</parentid>
      <timestamp>2026-07-04T11:30:25Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAnDbot</username>
        <id>3086</id>
      </contributor>
      <minor />
      <comment>náhrada znaku z jiné abecedy; kosmetické úpravy</comment>
      <origin>334294</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="26435" sha1="pfaoeiq84x3p3pbhxyp3p5hp4ghqgvc" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
 | TITUL = Vánoční koledy (Herrmann)
 | AUTOR = Ignát Herrmann
 | PŘEDCHOZÍ = Ježíšek u Kolárků
 | ČÁST = Vyjádření páně Záděrovo
 | DALŠÍ = Vánoční povídka otce Lalouše
}}

{{Textinfo
 | TITULEK = Vyjádření páně Záděrovo
 | AUTOR = [[Autor:Ignát Herrmann|Ignát Herrmann]]
 | ZDROJ = HERRMANN, Ignát. ''Vánoční koledy'', Praha: Unie, 1919. 226 s. S. 41–57.
 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|7900e220-60f2-11e3-bc9f-5ef3fc9bb22f|Moravská zemská knihovna}}
 | LICENCE = PD old 70
}}

== I. ==
{{Forma|proza}}
Sekretář Celestýn Záděra klidně byl v dolejší místnosti Měšťanské besedy pražské pojedl štědrovečerní oběd, po obědě vyprázdnil drobnou číšku černé kávy, spokojeně zažehl doutník a teď zaťukal pečetním prstenem na prázdnou nádobku před sebou.

Brzy měl s vrchním číšníkem zúčtováno, položil dva krejcary na tácek po kávě pro pikulíka, oblékl kožich, upjal se až po bradu — poněvadž venku nepřetržitě sněžilo, ba chumelilo — narazil na hlavu teplou bobrovku a s božským klidem vyšel na ulici, aby vykonal obvyklou procházku, než nastoupí odpolední zápřež v úřadě. Pan president neodpustil ani ten štědrovečerní půlden.

V žaludku bylo dokonale zatopeno, celou jeho bytostí rozkládala se naprostá spokojenost, nic nenasvědčovalo, že by ho mohlo cosi nepříjemného potkati.

Přes to, že byl do teplého kožichu jak zašitý, zachrul se v něm poněkud, když vyšel do ulice Vladislavovy. Chumelilo, že nebylo na deset kroků viděti; veliké, vlhké vločky opleskly mu tváři, zakalily skla skřipce, něco jich prodralo se i za krk. Studily po čertech. A sotva ušel deset kroků ozvalo se z bílé spousty — aniž v tom okamžiku bezpečně rozeznal, s které strany:

„Celestýne! — Záděro!“

Sekretář se zastavil. V chumelici rýsovala se temná postava a kvapně se blížila.

„Díky bohu, že jsem tě nepropásl. Správně mi tedy řekli, že zase chodíš do Besedy.“

„A juž zas půl roku, kamaráde,“ odpovídal sekretář. „Což jsi nevěděl?“

Druhý muž zatím byl došel, provlékl ruku Celestýnu Záděrovi pod paždím, a sám nezastaviv, strhl sekretáře k dalšímu pochodu.

„Pojď, kamaráde. Rád bych s tebou několik slov — ale především: nezlob se na mne, nehněvej se, vyslechni mne klidně. Kde běží o duševní klid dvou lidí, a to ženštin, které ti nikdy neublížily, sneseš upřímné slovo, pravda-li?“

Sekretář Záděra učinil pokus, aby se zastavil a příteli Kalousovi ve tvář pohleděl, ale doktor Kalous pevně ho uchvátil a vlekl dále.

„Pojď! Na stání je zima. A za chůze lépe se mi hovoří. A tedy, prosím tě, bez dlouhých úvodů: co zamýšlíš se Stránskými? Lépe řečeno, jaké máš záměry se Zdenkou?“

Záděra opět se vzepřel, aby postál, ale Kalous táhl jej neodolatelně dále.

„Pojď jen, hochu, a nedělej žádnou výtržnost. A mluv. Odpověz upřímně. Snad víš, že jsem u Stránských domácím lékařem. A lékař zví ledacos, co jiným zůstane utajeno. A trvá to skoro již rok. Navštěvuješ rodinu — návštěvy tvé jsou dosti časté — ale chováš se tak záhadně, že matka ni dcera nevědí, kudy a kam. Nuže, je toliko dvojí možnost: buď chceš anebo nechceš —“

„Co chci?“ vyhrkl sekretář Záděra po třetím marném pokuse, aby přítele Kalousa zastavil.

„Buď se chceš oženit anebo nechceš!“

„Oženit?“ vyhrkl Záděra ještě silněji a skoro zděšen. „Ani mne nenapadlo!“

Co se nepodařilo trojímu fysickému pokusu Záděrovu, podařilo se těmto jeho třem slovům.

Doktor Kalous náhle se zastavil, zadržel i Záděru, a otočiv jej celou šíří „průčelí“ k sobě, zvolal v úžasu:

„Že tě ani nenapadlo?“

„Nenapadlo.“

Oba se odmlčeli, zírajíce si do tváře. Konečně pronesl doktor Kalous:

„Ale pak mi pověz, kamaráde, proč je vyhledáváš v zábavách, o koncertech, v divadle, ale hlavně mi pověz, proč je navštěvuješ?“

„Proč, proč!“ odpovídal Záděra, a bylo patrno, že je v nesmírných rozpacích. „To je nějakých proč! — Vyvinulo se to tak nějak, příteli, ani sám nevím, jak. Vyhledávám! Poprvé se to stalo zcela náhodou, když ’sem po koncertě v Rudolfině pomohl staré paní do pláště, do něhož se v tlačenici u šatny nemohla dostati. A tak to začalo. Poděkovala vlídně, a ještě vlídněji slečna dcera. Ze zdvořilosti zeptal jsem se ještě, jak je koncert uspokojil. A bylo to. Víš dobře, slovo dá slovo — a pojednou jsi seznámen. Při setkání druhém — a zase zcela náhodném, ujišťuji tě — musil jsem je arci pozdraviti. A pak jednoho dne — sám nevím, kterak se to stalo — octl jsem se u nich. A pak po druhé, po třetí — paní Stránská byla vždy tak vlídná, slečna Zdenka rovněž, a je to dívka duchaplná, usedlá, výborně jsme se bavívali. O hudbě, o divadle, taky o knihách. To je vše. A nic jiného.“

„A tys nikdy nepomyslil, kam vše to směřuje?“ tázal se doktor skoro přísně.

„Kam by směřovalo?“ řekl Záděra ve zřejmé tísni. „Já nesměřoval nikam. A vlastně — pro boha tě prosím — kam to mělo směřovati?“

Doktor Kalous nehýbal se. Stál a zíral vážně na Záděru, jemuž pod tímto pohledem bylo velmi nevolno. Ještě nikdy mu nepřipadaly zraky doktorovy tak pronikavými, vrtavými, palčivými. Aby unikl tomuto trýznivému, vyšetřujícímu pohledu, pokusil se Záděra jíti dále a pohnul sebou. V chůzi musí hleděti oba na cestu, před sebe, zraky doktorovy obrátí se jiným směrem.

Doktor Kalous nezadržel Záděru násilně. Jen mu položil ruku na rameno a řekl:

„Počkej! Neutíkej! Času máme dost. Kancelář ti začíná ve tři. Teď je hodina s poledne.“

A Záděra, těmi slovy jako přimražen, skutečně se nehýbal.

Doktor Kalous vytrvale naň upíral oči, jejichž lesk jakoby skly okulárů byl jen zesílen, a hovořil odměřeně a káravě:

„Tys tedy nikam nesměřoval! To je výborné! Tys provázel, chodil do bytu, tys pil čaj — a na nic jsi nemyslil. Znamenité! A tobě tedy taky nepřipadlo, zdali myslí neb nemyslí někdo jiný? Na příklad paní Stránská? Na příklad slečna Zdenka? Opakuji, na to na všechno jsi nepomyslil?“

„Nepomyslil!“ vyrazil ze sebe Záděra. „Ujišťuji tě — —“

„Stále jen ujišťuješ — ale to jsem už slyšel!“ mluvil Kalous přísně. „Ale na to ti pravím já: kdyby mi takovouto odpověď dal nějaký mladík, který chodí ještě se zbytkem skořápky na zadečku, nedivil bych se. Ale ty! Muž, který je ve čtvrté desítce let věku, člověk dospělý, sekretář — kamaráde, ty jsi vzácný psycholog!“

„Jaká pak psychologie!“ bránil se Záděra. „Choval jsem se zcela bezvadně! Zcela šetrně — k oběma damám. Nikdy jsem nepronesl slova, kteréž by se mohlo nějak vykládat — — Zejména ke slečně Zdence jsem nepronesl nikdy slova dvojsmyslného, jemuž by mohla rozuměti tak neb onak. Nikdy jsem s ní nezůstal na okamžik samoten. Vždy byla matka při tom. — A vůbec, doktore, nač celá tahle inkvisice? Což jsem nějaký chlapec?“

„Právě proto, že nejsi chlapec, že jsi muž,“ mluvil doktor, a jeho slova měla zvuk netajené ironie. „Žes aspoň až posud byl pokládán za muže — —“

Záděra trhl sebou netrpělivě.

„— za muže rozumného — a nech mě vždy domluviti! Právě proto, Celestýne! Což pak jsi ještě chtěl činiti, abys v matce i v dívce vzbudil domnění, že něco zamýšlíš! A chodí-li člověk tvého věku a tvého postavení do rodiny, která sestává z matky vdovy a z dcery na vdaní — a to z dcery velmi hezké, inteligentní, vzdělané, dodávám já — nechápeš, jaké domněnky, jaké naděje v takovýchto osamocených ženštinách probouzíš? Na úvahy matčiny jsi nepomyslil? Na duševní klid její dcery taky ne? — Nuže, pak tedy ti pravím: tvoje doprovázení, každé setkání tvé s dámami, tvoje návštěvy u nich mohly býti a byly vykládány jen jedním způsobem!“

Celestýn Záděra vypoulil oči, otevřel ústa. Na jeho tváři ležela jediná otázka: jakým?

„Jen jedním způsobem, opakuji: že pociťuješ ke Zdence jistou náklonnost a že zamýšlíš konečně požádati o její ruku!“

„Ježíš Marjá Josefe!“ vyhrkl Záděra. „Ale to všechno já nechtěl!“

„A cos tedy chtěl?“

„Nic! Povídám, docela nic! A povídám ti, doktore: já jsem taky opuštěný člověk, jsem tu jak osiřelý v celém světě —“

Doktor Kalous usmál se ironicky.

„— nesměj se tak urážlivě, doktore!“ vykřikl Záděra podrážděn. „Třeba že je mi pětatřicet let — jsem sirotek! A když jsem seznal tyto dvě dámy, stejně opuštěné, osamocené, slušné, vzdělané, hodné, soudil jsem, že jim bude veseleji — a mně také bylo veseleji — a byly to takové hezké večery, důvěrné rozmluvy, bylo v tom něco tak utěšujícího — pro mne, a snad i pro ně. Ano, i pro ně! A tak jsem si myslil — a čerta, nemyslil jsem nic jiného! Což pak člověk nesmí nikam vlézt, aby na něj nebylo hned políčeno? Pořád se říká: společenský život, domácnost, vzájemný styk a čert ví co všechno, a když se člověk pokusí o takové slušné styky — tu máš čerte kropáč! takhle to dopadne!“

„To je tedy vše?“ otázal se doktor Kalous. „Nic jiného se v tobě neozvalo?“

„Nic!“ vyhrkl Záděra skoro vzdorně, aniž se rozmýšlel.

„Tak tedy je dobře,“ řekl doktor chladně. „Totiž není dobře — a myslím, že u Stránských dlouho nebude dobře po těchto tvých „stycích“ — ale pak je tvojí povinností, abys paní Stránské otevřel oči, abys jí vše vysvětlil, omluvil se, požádal za prominutí tohoto nedorozumění, a hlavní věc: abys veškeré styky své nadobro přerušil. Nebo chceš choditi do smrti s výčitkou, žes někomu jinému stál v cestě a že jsi zmařil životní štěstí Zdenčino?“

„Někomu jinému?“ užasl Záděra. „Komu pak?“

„Což vím, komu?“ odpovídal drsně Kalous. „Což si někdo mohl troufati, vida tebe na svém místě? A ty nechápeš, žes po celou tu dobu mohl býti překážkou, třeba bezděčnou? Že jsi jí snad byl? A nechápeš, že jsi tak slečnu Zdenku kompromitoval? Můžeš se domnívati, že svět na tvé ‚styky‘ s rodinou pohlížel tak, jako ty sám? Můžeš celý ten rok odčiniti? Nebude-liž každý přesvědčen, že jsi slečnu Zdenku nechal?“

„A tohle všechno mně máš vyřídit?“ otázal se v úžase Záděra.

„Ani slova ti nemám vyřídit,“ řekl rozhodně doktor. „A zapiš si to za uši. Nikdo mne nezmocnil, abych ti něco řekl. Nikdo mne neposílá. Ujal jsem se toho práva sám. Poněvadž vidím, pozoruji, uhádám, uzavírám. A ze všeho mám jediný, nezvratný závěrek: nemáš-li vážných záměrů, uvádíš rodinu do nejchoulostivější situace. Ale pak taky je svrchovaný čas, abys dal na jevo, že se uctivě poroučíš.“

„Takovéhle projevy — —“ řekl Záděra rozpačitě.

„To věřím,“ přisvědčil doktor, „nejsou příjemné. Ale na to jsi měl dříve pomysliti. — Klid obou dam vyžaduje, abys neváhal, neprodléval. Je to bolestná věc, ale jsou bolesti, jež mohou býti zhojeny jen operací bezodkladnou. Ostatně bolestná je věc jen pro dámy — tobě snad nanejvýš bude nepříjemna. Chápu, jak ti při tom bude nejapno. Nadrobil sis — tedy taky sněz!“

„Mám to učiniti písemně?“ otázal se Záděra velmi nejistě.

„Třeba písemně.“

„Nebo snad osobně? Ústně?“

„Máš-li k tomu odvahy…“

„Vždyť jsem nespáchal nic zlého.“

„Ale hloupého.“

„Nemohu za výklady.“

„Chodí-li člověk za dívkou, jest vždy jen jediný výklad možný, správný, pravdivý.“

„Já za ní nechodil!“ bránil se Záděra.

„Nuže, mysli si třeba, žes chodil za matkou, a vymluv to matce. Snad ti to půjde snáze.“

„Nevtipkuj! Netrop si žerty!“

„Pomyslím-li na slečnu Zdenku, je mi velmi trudno a ne do vtipkování. Taky dívkám není v této věci do žertu.“

Celestýn Záděra ošil se v kožiše. Ale ne chladem. Už ho vločky sněhové nestudily; horko ho rozpalovalo ze všeho, co mu tu Kalous povídal. Když vyšel před chvílí z Besedy, nenadál se, co ho očekává. To je krásné sváteční nadělení! A právě letos těšil se tolik na svátky! Na několik milých hodin, jež buď na boží hod nebo na Štěpána zažije v milé společnosti. Ať již v domácnosti Stránských nebo na promenádě s nimi. A teď tohle! Zpropadený doktor!

Rozloučení přátel bylo velmi povrchní a chladné. Ruce si podali, ale ani šťastných a veselých svátků si nepopřáli. Nu, arci, přáti Záděrovi po těchto rozkladech „veselé“ svátky bylo by bývalo čirou ironií.

Doktor Kalous kráčel vzhůru k ulici Lazarské, Záděra zamířil ke třídě Ferdinandově. A šel s podivnou směsicí pocitů. Zlobil se na vlastní pošetilost, hněval se na doktora pro jeho karatelství, hanbil se v duchu před damami pro svou nedovtipnost.

„Ale kdo pak vlastně Kalousa oprávnil, aby mě takhle zcuchal? Což pak je mým kurátorem? Anebo Zdenčiným poručníkem? Vždyť ona je zletilá, svéprávná, sama to kdysi o sobě pověděla. Již to není žádné nemluvně, žádná nemoudrá žabka, aby nebyla mohla uvážiti, co a jak, a pak mi sama a dávno mohla říci: nechoďte k nám! Ale bavilo ji to, matka se dobře bavila, já se bavil — všem nám bylo dobře. Tak nějak jsme se výborně doplňovali. Vždyť mi sama jednou povídala: Jsme pořáde tak samy, pane sekretáři, já s maminkou, příbuzných nemáme, známých málo, a někdy je nesmírně nudno. Ale když k nám zapadne na chvíli někdo cizí a přinese kus jiného vzduchu, nové podněty, nové názory, novou látku k hovoru — všechno u nás náhle oživne, a ještě dlouho pak z toho trávíme, dlouho se bavíme, než to se všech stránek vyčerpáme. — A když říkala ,někdo cizí', myslila tím mne, a jsem-li ,cizí‘, nemám žádných práv, ale také žádných závazků a povinností. Jsem lhostejná osoba, která přišla a zas odejde. Slovem, jsem cizí, a tím je řečeno vše.“

Sekretář Záděra zadupal ve sněhu, jehož stále pod nohama přibývalo, jako by se sebe chtěl něco setřásti.

„Zatracený Kalous! V sextě a v septimě říkával, že půjde do semináře. Proč pak nešel? Minul se s povoláním — vždyť je učiněný kazatel. — Ale dobrá, příteli Kalouse, objasním paní Stránské svoje stanovisko. A to zítra! Ať je konec! Nejsem si ničeho vědom. Nezamýšlel jsem skutečně pranic. A dejme tomu, že bych byl zamýšlel a že by někdy bylo mohlo k něčemu dojít — povídám, dejme tomu. Ale nutit — nutit a dohánět se nedám k ničemu. Basta!“

Celestýn Záděra zatřepal sebou v kožiše, nabral do plic vzduchu, nadmul tváře a mocně zafuněl, jako by tím chtěl všecko ze sebe vyfouknouti. Rychle prošel úzkou uličkou Charvátskou a vpletl se na Ferdinandce v tlum lidí, spěchajících s posledními nákupy na večer, vyhýbajících se i vrážejících do sebe, ženoucích se jak o závod a náhle se zastavujících před výkladními skříněmi a potápějících do nich pátravé zraky. Neboť je známo, že na štědrý den odpůldne anebo dokonce večer chybí každému nejmíň ještě jeden dárek pro někoho a že neví, co by koupil. Zpravidla koupí pak nějakou hloupost, která později mrzí nejen jej, ale hlavně obdarovaného.
{{Konec formy}}

== II. ==
{{Forma|proza}}
V druhém patře domu čís. 120 v Ječné ulici bylo zazvoněno u bílých dveří, na nichž lpěla smaltová tabulka: Josefina Stránská. Byl boží hod vánoční a bylo půl dvanácté dopoledne.

Čistotná služka, která spíš vypadala jako panská, otevřela dveře, a jen otevřela, již taky zvolala:

„Ruku líbám, milostpane!“

Neboť kdo vstupoval, byl pro ni známý host, pan sekretář Záděra.

„Milostpaní doma?“

„Prosím! Račte dále, milostpane.“

„Milostpána“ si Karolínka nemohla odvyknouti. Ale aspoň se naučila vykati.

Chvatně svlékl a podal dívce kožich, chvatně kráčel ke dveřím. Byl odhodlán — a čemu tedy váhati. A chvatně i důrazně zaklepal.

„Dále!“

Byl to hlas paní Stránské. Snad je sama doma. Tím lépe.

„Ruku líbám, milostivá paní.“

„Ach, vítám vás! Pan sekretář! To je překvapení!“

„Promiňte, že vyrušuji, milostivá paní. Přicházím jen, abych vám popřál — —“

„Ale posaďte se, pane sekretáři, abyste nám spaní nevynesl. Promiňte, že Zdenka — hnedle je tu taky — jen si upravuje ve svém pokojíku květiny — dostala krásné hyacinty — —“

Tedy je také doma! Jaká pomoc.

Nebyla to žádná ustaraná, strádáním nebo nehynoucí bolestí zlomená stará matka, jako tak bývají vdovy, zejména ve vánočních povídkách. Byla to panička velmi úhledná, dobře živená, velmi úměrná, dokonce hezká a v takových podivných letech, kdy nelze u dámy odhadnouti, je-li jí pětatřicet nebo čtyrycet. Má-li však zletilou, svéprávnou dceru, je jí nejméně čtyrycet, a paní Stránské mohlo být i čtyry a čtyrycet.

Přes tato leta byla by se paní Stránská mohla po druhé státi „mladou paní“. Celestýn Záděra se podivil, že mu to připadá teprv dnes. Není vyloučeno, že to bylo následkem ozvěny včerejších slov Kalousových: Mysli si třeba, žes chodil za matkou.

Celým bytem Stránských vanulo příjemné, útulné teplo, na bílých kamnech doutnal „františek“. V duši Záděrovu vkrádala se lehounká melancholie. Přichází do těchto prostor naposled! A po dnešku nikdy, nikdy již! Ale není pomoci.

„Přišel jsem, milostivá paní, abych vám popřál šťastných, veselých svátků — —“

„Děkuji vám, pane sekretáři, děkujeme vám,“ naklonila se paní na svém křesle a podala Záděrovi ruku. „Přeji vám nápodobně a hodně zdraví k tomu.“

„— a krom toho, milostivá paní, přišel jsem, abych vás poprosil za prominutí, že jsem vás časem obtěžoval — —“

S tváře paní Stránské hleděla na Záděru veliká otázka.

„— ano, milostivá paní, nemohu jinak, musím prositi za prominutí,“ pokračoval Záděra, hledě střídavě na svá kolena a zas do klínu panina. Zatím si netroufal pohleděti výše, do očí. „Uvažoval jsem o všem, milostivá paní, a nezbývá mi než snažně prositi za odpuštění, než vám zmizím na vždy s očí.“

Tvář panina náhle zvážněla.

Záděra tušil to, třeba neviděl, a pokračoval:

„Nejednal jsem snad dosti obezřele a prozřetelně, milostivá paní, když jsem se po prvé odvážil překročiti práh vaší domácnosti. Pravda, pobídla jste mne tehda vlídně a mile, a mně — přiznávám se — bylo u vás tak útulno. Ale zapomněl jsem na něco, milostivá paní: opakuje-li muž mého věku návštěvy v rodině, kde jest mladá, svobodná dáma, nemůže to uniknouti pozornosti okolí, světa, a poskytuje to látku ke všelikým dohadům, domněnkám, k úsudkům.“

„Věřte, že nechápu, pane sekretáři —“ ozvalo se z úst paní Stránské, ale tak vynuceně a skoro beze zvuku, že bylo patrno, co se děje v jejím nitru.

„Milostivá paní, svět je zlý,“ hovořil Záděra dále. Pobízel se v duchu sám ku předu, aby se neodmlčel, aby nepřišel na scestí. — „Svět je velmi brzy hotov se svými soudy. A poněvadž tu běží o vás, milostivá paní, a o slečnu Zdenku, které si tolik vážím, nemohu než upřímně říci, jak sám o věci soudím.“

Ve spáncích Záděrových bušilo. Slyšel jen vlastní slova, rozléhající se pokojem, a tedy naprosto nezaslechl zcela nepatrný šelest oděvu, blížící se z druhého pokoje, jehož dveře byly již dříve pootevřeny. Teď se otevřely docela a na prahu stanula slečna Zdenka, půvabná bruneta štíhlé postavy.

Záděra nemohl jí viděti, jsa od ní odvrácen. A jestliže paní Stránská hodlala hosta na dívku upozorniti — stačil patrně pohled i posun dceřin, aby tak nečinila. Slečna Zdenka opřela se loktem o bílý rámec dveří, hlavou o dlaň, a naslouchala. Cosi šelmovského hrálo jí v zracích.

„Milostivá paní,“ hovořil Záděra vždy horlivěji (a jak byl vděčen, že se dostal do proudu!), „nemohu tušiti, jak jste si vykládala moje uctivé přiblížení k vám a slečně — měl jsem děkovati šťastné náhodě, že jsem vás poznal — a já sám, vyznávám to, nepřemýšlel jsem o tom na počátku. Ale čím dál určitěji vystupovalo ve mně, že moje nejuctivější styky s vaší rodinou mohly by — — ano, milostivá paní, to by mohly. Ale já nesmím utajiti, že mne k vám nevedl žádný takový záměr, milostivá paní. Je mi bolestno vyznati to. Ale jsou bolesti, milostivá paní, jež mohou býti zhojeny jen operací — někdy operací bezodkladnou. (Záděra pronesl tato slova, aniž si hned uvědomil, že jsou výpůjčkou z včerejšího rozkladu doktora Kalousa.) Musím na sobě vykonati takovouto operaci. Musím vyznati sobě i vám, že v sobě necítím schopností a vlastností, abych mohl někoho oblažiti. Zaschl jsem nějak ve svém povolání, zakejsl. A krom toho, milostivá paní, není na mně více než jak tu sedím před vámi. Nemaje se o koho starati, vypadám snad velmi blahobytně, a žiju podle toho, ano. Co však stačí mně na tak zvaný život mládenecký, a třeba sytý, pohodlný, bezstarostný, sotva by stačilo na slušný život lidí dvou a časem i rodiny. Neboť přivábiti a připoutati k sobě bytost jinou, milostivá paní, znamená skoro s určitostí jisté rozmnožení. Není vyloučeno, milostivá paní, že takovéto rozmnožení se může opakovati, ano. A kdybych pak nemohl vyhověti všem potřebám a požadavkům, milostivá paní, byl bych velmi nešťasten, neboť bych se nezbavil pomyšlení a vědomí, že je nešťasten, kdo jest ke mně připoután. Když vám to pravím, milostivá paní, jsou mi všechny ženské bytosti na světě lhostejny. Jen u jediné by mi to nebylo lhostejno, u vaší dcerušky, u slečny Zdenky. — Věříte mně, milostivá paní?“

„Věřím vám,“ zaznělo z úst paní Stránské. A zas tak tiše, mdle a beze zvuku.

Sotva zpozoroval Celestýn Záděra, že zraky paniny zalétly v tom okamžiku přes jeho skloněnou hlavu k sousednímu pokoji, na dceru, opírající se o rámec dveří. A tváří „staré“ paní šlehl výraz bolesti. Neboť zraky slečny Zdenky již pozbyly onoho šelmovského výrazu, s nímž se byla přiblížila, aby „vyjádření“ páně sekretářovo nepozorována vyslechla. Teď byly její tmavé, výmluvné zraky jako zamženy a rty její násilně se svíraly.

„Jak mne uklidňuje, že mi věříte, milostivá paní,“ řekl Záděra, odváživ se vzhlédnouti k dámě. „A souhlasíte se mnou?“

„Souhlasím,“ stejným způsobem jako dřív odpověděla paní.

„Ach, ani nevíte, milostivá paní, jak jsem vám vděčen. Ulehčujete mi toto rozloučení, k němuž jsem se odhodlal, jen abych nebyl překážkou někomu jinému. Nikdy nezapomenu na chvíle, jež jsem směl zažíti ve společnosti vaší a slečny Zdenky, na chvíle ztrávené pod touto střechou, v těchto milých, útulných prostorách. Budou mi šťastnou, ale i neskonale tesklivou vzpomínkou. Zachovejte i vy mně vlídné smýšlení. — A jen ještě prosbu mám, milostivá paní. Nechci vyrušovati slečnu Zdenku a nejsem ani s to, abych jí opakoval, co jsem pověděl vám. Vysvětlete jí, jak sama za dobré uznáte, proč se již neobjevím, a tlumočte jí nejuctivější pozdrav ode mne — —“

Záděrovi zdálo se v tom okamžiku, jako by světnicí byl zavanul tichý vzdech. Zcela bezděčně otočil se v křesle. Zraky jeho setkaly se se zraky Zdenčinými, kteréž se jiskřily v slzách.

Teď se odloupla ode dveří, učinila odhodlaně tři kroky k Záděrovi, podala mu ruku, lehce stiskla jeho a pronesla s pevnou vůlí, aby se jí hlas nezachvěl:

„Děkuji vám, pane sekretáři. Jednáte docela poctivě. Nikdo vám nemůže činiti výčitek. — Ale proč — proč jen jste vše to neřekl dříve? — Než jsme vám tak přivykly?!“

Teď teprv, po těchto slovech, bylo Záděrovi, jako by mu s očí zákal spadl. Ještě nikdy neviděl slečnu Zdenku tak hezkou, tak půvabnou, tak milováníhodnou, jako v tomto okamžiku, když trpěla. A teď taky pochopil vše, co k němu včera doktor Kalous byl promluvil. A teď taky slyšel hlas, jenž vycházel z nejhlubší hloubi jeho nitra a jenž volal k nepřehlušení: Ty starý osle!

Celestýn Záděra vzchopil se, popadl pravici Zdeninu oběma rukama a desetkrát ji poceloval. A potom se obrátil k matce a řekl:

„Milostivá paní, vyzpovídal jsem se vám docela upřímně. Smím vás nyní prositi o rozhřešení — a smím vás co nejvroucněji prositi o ruku drahé, milé slečny Zdeničky? Svěříte mi ji po všem tom? A vy, drahá Zdeničko, podáte mně tu ruku na vždy?“
{{Oddělovač|— — — —}}
O chvíli později hleděla Karolinka všecka udivena, jak se pan sekretář Záděra řítí ze dveří a se schodů, ani na její uctivé „rukulíbám“ neodpověděv.

Hnal se to Záděra, aby ještě zastihl kdesi otevřený květinářský krám. Za půl hodiny zvonil u bílých dveří po druhé a tentokráte přicházel s velikou kyticí z bílých a rudých kamelií, s níž se hnal přímo do pokoje, aniž v předsíni kožich svlékl.

A potom Karolince v kuchyni až do večera vrtalo hlavou: proč jí milostpaní neřekla hned ráno, že je pan sekretář pozván k obědu?
{{Konec formy}}

{{DEFAULTSORT:Vyjádření páně Záděrovo}}
[[Kategorie:Vánoční povídky]]</text>
      <sha1>pfaoeiq84x3p3pbhxyp3p5hp4ghqgvc</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Vánoční koledy (Herrmann)/Jmelí</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97959</id>
    <revision>
      <id>334293</id>
      <parentid>334123</parentid>
      <timestamp>2026-07-04T11:30:22Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAnDbot</username>
        <id>3086</id>
      </contributor>
      <minor />
      <comment>náhrada znaku z jiné abecedy; kosmetické úpravy</comment>
      <origin>334293</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="30820" sha1="tjzzfqvrll91nqdmoq80tczlq59o9m7" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
 | TITUL = Vánoční koledy (Herrmann)
 | AUTOR = Ignát Herrmann
 | PŘEDCHOZÍ = Hvězda betlemská
 | ČÁST = Jmelí
 | DALŠÍ = Výminečný stav u Lukášků
}}

{{Textinfo
 | TITULEK = Jmelí
 | AUTOR = [[Autor:Ignát Herrmann|Ignát Herrmann]]
 | ZDROJ = HERRMANN, Ignát. ''Vánoční koledy'', Praha: Unie, 1919. 226 s. S. 89–107.
 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|7d3bf3c0-60f2-11e3-bc9f-5ef3fc9bb22f|Moravská zemská knihovna}}
 | LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
Bylo znáti, že se blíží vánoce. Kupci líčili před krámy pytle s pravými francouzskými vlašskými ořechy, do nichž svědomitě byli přimíchali zbytky scvrklých a dutých od loňska, a paškrtníky vyššího slohu lákali bedničkami švábských hlemýžďů a mořských škeblí. Zvláštní shodou okolností se stalo, že touž dobou, kdy výkladní skříně obchodů s domácím a přepychovým zařízením byly plny orientálských koberců, nabízených za ceny tovární, továrnější a nejtovárnější, vozil jakýs impresář z Variété po hlavních třídách pražských v několika fiakrech tlupu Arabů nebo Turků, lákaje tak na produkce těchto osmahlých umělců z oboru vyšší gymnastiky a ekvilibristiky, a každý druhý krám s módním, střižným, galanterním, krátkým neb dlouhým a manufakturním zbožím byl v týchž dnech polepen množstvím polotureckých a poločeských nápisů: Okase — occase — okasní výprodej — occasní příležitost — okasní okase&lt;ref&gt; Occasion slovo francouzské, znamená doslovně příležitost, a tuto příležitost k lacinému nákupu. Nám to slůvko zavedli hlavně židovští obchodníci, a po nich opičili se i čeští kramáři, kteří pro vlastní jazyk nemají žádného smyslu. Slovo „okase“ bylo zavedeno v dobu, když místodržitelství zakázalo vyvěšovati nápis „výprodej“, kterýmž obecenstvo bylo lákáno, aby kupovalo všeliký vyrudlý, vyčichlý, přeleželý brak z konkursních podstat atd. Potom tedy si kramáři vymyslili „okasi“, a s tím si úřady rady nevěděly.&lt;/ref&gt; — atd. A zatím co si v živnostenském úřadě na magistrátě a v příslušném oddělení místodržitelském radové, sekretáři a praktikanti lámali si hlavy, pod jaké paragrafy všechny tyto nápisy přísluší a zdali by je neměli asi za tři roky šmahem zakázat, aby ostatní obchodníci a živnostníci netrpěli nekalou soutěží, starostlivé hospodyně kvapem kupovaly všechen ten „okasní“ brak z konkursních podstat, jehož metr ani bez okase nestojí za sedmadvacet nebo za sedmnáct krejcarů.

Všady ruch, všady život. Na náměstích pražských vyrůstaly přes noc celé lesy vánočních stromků, optikové vystrkovali chladnokrevnější teploměry, kožišníci měli plné ruce práce s vracením kožichů, přes léto opatrovaných, v zastavárnách kvetly licitace na propadlé zimníky. Prorok Fiala roznášel cedulky, slibující neurčitě, že bude „místama mráz“, a lehkověrní jeho čtenáři kupovali brusle. Oni, kdož si zakoupili pár pravých ruských galoší z haarburské gumovny, lépe svou hřivnu uložili. Neboť toho roku byly vánoce zas jednou „na blátě“, jako již asi po deset let předešlých.

Ale bylo znáti, že se vánoce blíží. I lepší domácnosti již zakupovaly až po třech krejcarech pepře, nového koření, bobkového listí, hřebíčku, skořice a badiánu, sladkých i hořkých mandlí, majoránu, dymiánu, šalvěje, balšámu, vraních ok, muchomůrek a modré skalice. Do omáčky totiž na černou rybu může se dáti všechno, jak známo, kromě karbolové kyseliny a chlórového vápna, kteréžto lučebniny prý zvláštní chuti nedodávají. Snad je to pouhý předsudek. Aspoň před lety vyprávěly jisté noviny, že kterési kuchařce připletla se nedopatřením do řečené omáčky a dokonale se v ní rozvařila krabička Binningrova leštidla na boty, a toho roku prý se všichni členové řečené domácnosti a pozvaní hosté mohli černou rybou k smrti ujíst. Jen krabička sama zůstala prý poněkud houževnatá, po anglicku.

Ale na všechen způsob vánoce se blížily, ježto bylo patnáctého prosince. A v těch dnech panoval taky neúnavný, čilý ruch v domě páně Bohatově. V nádvoří práskány koberce menší, veliké odvezeny do Sudova ústavu k vyprášení, a ve vyprázdněném saloně a v jídelně utábořili se leštiči podlah s mazlavým svým uměním.

A toho večera, kdy se leštiči po vykonané práci vzdálili, dala paní Bohatová připraviti zvláště chutnou večeři a netrpělivě očekávala chotě svého z pisárny v přízemí.

Čekala tentokráte trochu déle, neboť taky velkoobchod páně Bohatův byl v tu dobu jako na ruby. Ale kdo by se divil? Byl to velkozávod s kávou, cukrem, s jižním ovocem, čajem, rumem a punčovinou. A to vše jest hlavně před vánoci zbožím sezonním. V nádvorním skladišti páčeny bedny s hrozinkami, sudy se svatojanským chlebem, párány žoky kávy, rýže, váženo a baleno do menších nádob a pytlů, ve sklepě stáčen do lahví rum, arak, ruský a bordóský punč, podomci kleli, pomocníci chvatem se mohli přetrhnout, ve výpravně proti skladišti bušeno celý den jako v kovárně, bedny a bedničky zatloukány, obruče na sudech utahovány a přitužovány, pytle a pytlíky velikými jehlami zašívány, tři dvoukolé vozíky závodní hrčely stále po hrbolaté dlažbě nádvoří a duněly po dřevěných špalíčcích průjezdu z domu, každá špice kol a každý příčel vozíku stenal pod těžkým nákladem, žebřiny se prohýbaly pod sudy a bednami, podomci supali, opírajíce se kovanými podpatky o zem, sklouzali na slizké půdě, zlořečili — a když se vraceli s prázdnými vozíky domů pro nové náklady, ještě byli rudi jako zoun a stírali sobě řinoucí pot s čela a tváří a osoušeli vlasy vlhkem slepené.

A přece bylo veselo v celém tom domě, jehož průčelí bylo zdobeno velikým štítem Franz Xaver Bohatta — (po starém zvyku ještě německy a starým pravopisem, což pocházelo z časů nebožtíka otce Bohatova) — vším tím turnajem vanula i veškerému personálu předtucha vánoc, kynula zvláštní štědrovečerní odměna za mimořádné namáhání, jak bylo u firmy Franz Xaver Bohatta odedávna zavedeno.

Vždyť i sami podomci kleli jen tak ze zvyku, jako by se tím poháněli a vzpružovali, jako se ještě bodá ostruhami závodní kůň, když je téměř u cíle. Však vracejíce se ze svých vyjížděk do města tvářili se již veseleji, neboť tu i tam padlo nějaké zpropitné — a na svátky bude třeba hodně peněz.

A budiž tu pověděno: pro pana Františka Bohatu byli by všichni do ohně skočili, neboť to byl principál z oněch starých dobrých principálů, ke své chase vždy uznalý, štědrý. Žádaje své, dobře platil a vydatně živil. Však taky neradi od něho odcházeli. Sloužili u něho někteří již patnáct, dvacet let, a nejeden až do smrti. A loučili se s ním jenom, když sami se „dělali pro sebe“.

Stejný ruch panoval v pisárně, do níž se vcházelo z průjezdu a jejíž okna vedla do úzké ulice. Šedivé a tmavé domy protější čněly do hrozivé výše, olupujíce pisárnu Bohatovu o světlo, jehož v kalné ty prosincové dny beztoho nebylo nazbyt. Plyn hořel v pisárně od samého rána do večera, a starý kasír Břečka nadával zuřivě, co jen se do toho „kompitoru“ vešlo, jak posměšně říkal pisárně. Byl krátkozraký, chudák starý, nechal v tom tmavém sklepení již tři čtvrtiny očí svých a nosil na ochranu zbývajícího zraku zelený štítek na čele i potmě a snad i v noci v posteli.

Ostatních pět kontoaristů přemítalo se s chvatem v kudrnatých listech úzkého a vysokého „šmírbuchu“, strazzy, žurnálu, saldokonta, šelestilo nákladními listy, avisy, dodacími listy, třískalo malými knížkami příručnými, z ruky fakturistovy jak z eskamotérova cylindru lítalo množství účtů, kteréž metal na postranní stolek ještě vlhké, a skoro ještě v letu je drapal praktikant Vincenc, vkládal do snímací knihy a nepřetržitě vrzal starým kopírním lisem v koutě. Korespondent jen kmital rukou, namáčeje péro a črtaje po čtvercových listech dopisního papíru, a spěchal tolik, že mu nezbylo času, aby odstřikoval na podlahu. Kanil si na psací stůl, kde bylo málem již víc inkoustu než v kalamáři. A nad hlavní knihou skláněl se oučetní Slavíček, asi šestadvacetiletý, úhledný mladík s kučeravými vlasy, jemuž pokladník Břečka posměšně říkal dráteník. No, ano, Břečka měl hlavu jako koleno, a v tom vězela jeho jízlivost. Ale jinak rád by byl koupil polovici vlasů Slavíčkových za hotové, jak říkal, a beze srážky, a ještě by jich zbylo dosti tomu mladíku nemoudrému. Mohl by je prodat, říkal, však mu taky někdy slezou, a nebude mít ani vlasů ani peněz.

A v malém „kompitorku“ vedle pisárny veliké, v takové jakési kukani, která byla urvána velké místnosti pouhým přepažením a zasklením, seděl principál Bohata jako starý mudřec, s okuláry na nose a s nosem skoro až v lejstrech. Četl došlé dopisy, zaškrtával v nich modrou a červenou tužkou, podpisoval oučty a dopisy, které mu tam sluha Polívka donášel a zas od něho odnášel, a chvílemi se díval na hodinky.

Posléze podepsal poslední list, posledně se podíval na hodinky, drcl rukou do dveří své svatyně, které byly na dosah a nezavřeny, a zvolal do pisárny:

„Závěrek, pánové! Kasu! Dost! Zavírat!“

Šum, klapot, bouchání, zavírání knih, nandavání do ohnivzdorné skříně, kopírní lis přestal skřípat, péra cvakala do žlábků vedle kalamářů, Břečka se šoural k principálovi s pokladní knihou a s krabicí, v níž byla tržba. Všichni zaměstnanci se hrnuli k umyvadlu, aby si opláchli ruce, a praktikant ulovil v té tlačenici tu herdu, tu záhlavek, tu mu někdo šlápl na nohu, a dopisovatel se ho tázal urážlivě:

„Což vy taky potřebujete na pazoury čistou vodu, štíre? Počkejte, až se umejou páni!“

Jen sluha Polívka stál posud neochvějně u malého stolku s jazykem na dva decimetry vyplazeným, kladl na něj hned několik poštovních známek najednou a lípal je na obálky, bouchaje pěstí na známky, jako by je na kuvéry přibíjel. Činil vše to tak stejnoměrně jak automat, a teprve když asi sto známek olízal, odplivl s náramným odporem.

„Já jsem po večeři,“ vrčel při tom. „Mám toho zatraceného aspiku plnou hubu!“

Posléze všichni byli umyti, oblékli se, chápali se holí a deštníků, pozhášeli plynové plamínky, zapínali zimníky, dali principálovi uctivě dobrou noc a vypáchli z místnosti, pěkně po pořádku, podle hodností svých. Praktikant by rád byl nejdřív proběhl, ale vždy ho někdo popadl za límec a mrštil jím dozadu.

A tak bylo dávno po osmé, když se paní Bohatová dočkala chotě svého. Přišel, sňal okuláry a vzdechl:

„Bože, Katy, už aby bylo po těch vánocích! To zas máme cirkus!“

Panička, která sama dnes podávala choti večeři, chlácholila jej:

„Mlč, starý, taky bude. Taky mě z toho všeho již hlava brní, ale jaká pomoc. Podívej se, jak máme salon a jídelnu vyleštěnou.“

„Hezky, hezky,“ posvědčil pan Bohata, ale ani se ke dveřím jídelny nepodíval. Seděli spolu v malém pokoji vedle ložnice.

„A já už mám na svátky skoro všechno doma. Ryby až před štědrým dnem, toť se ví. Ale zvěřina a bažanti jsou ve špižírně — to si pochutnáš, Franc. A když tak hovoříme, Franc, koho pak letos pozveme? Jsme jen tři…“

Manželé Bohatovi měli jedinou dcerušku, Katynku. Synáček František dávno jim odešel, sotva byl dospěl desíti let. Ta rána рaпa Bohatu stále bolela. Jediný mužský potomek, dědic domu, závodu, firmy, byl jim nelítostně vyrván.

„Já už pozval, Katy,“ odpovídal pan Bohata, polykaje.

„Koho pak?“ tázala se dychtivě panička.

„Slavíčka, oučetního; budeme čtyři.“

Panička svraštila čelo.

„Slavíčka!“ protáhla.

„Slavíčka,“ opakoval Bohata skoro drsně. „Kam pak má jít?“

„No, kdybys chtěl pozvat každého, kdo nemá kam jít, moh by sis na štědrý den vypůjčit Černínská kasárna,“ řekla panička skoro špičatě.

„A koho pak tys chtěla?“ zeptal se Bohata ostře.

„Franc, moudré slovo. A zas na mě nevyhrkni. Všimla jsem si, že se kolem Katynky již několikrát otáčel mladý Vejlupek. Na bále, v divadle —“

„Co pak ten,“ pohodil hlavou pan Bohata. „Ten se točí kolem ledakoho!“

Paní nechtěla rozuměti a pokračovala:

„Vejlupek taky zdědí po otci dům a tu parfumerii — —“

„Ten se taky do jiného nehodí než do parfumerie. Leda ještě za panáka do výkladní skříně bradýřské.“

Teď polkla paní Bohatová, ale hořkou slinu.

„Jsou tam peníze, Franc, a je to rodina. Mně se Vejlupek líbí, myslím, že Katynce taky. Ale neptala jsem se jí.“

„Tos dobře udělala, Katy. Není radno čerta na zeď malovat.“

„Starý je vdovec,“ pokračovala panička, jako by neslyšela, „jsou sami dva, tak jsem si myslila, že bychom je mohli na štědrý den pozvat, a na boží hod arci taky.“

Pan Bohata mlčel.

„Což pak ty se starým Vejlupkem nevaříš?“ dotírala paní.

„Vařím nevařím — nemám s ním co vařit. Ale nic mi neudělal, to je pravda. Starého mám rád.“

„Tak vidíš, a mladého jen když bude mít ráda Katynka, to je hlavní. A počítej, Franc: je jí devatenáct pryč, a ráda bych, abychom ji zaopatřili, dokud jsem trochu při síle, a to je partie, mladý Vejlupek. Považ si, když naše rodina a jeho, když jednou náš majetek a starého Vejlupka majetek se spojí, jaký to bude dům.“

„Tak tedy ten čert má pořáde kálet na jednu hromadu?“ skoro se rozkřikl pan Bohata.

„Franc, nekřič,“ napomínala choť, a její hlas chvěl se již rozčilením. „Ponechme to Pánubohu, jak se to vyvine. Ale ráda bych dala příležitost. Štědrý den, vánoce, to jsou dni, kdy se ledacos vyjádří, projedná, srdce každého se otevře. Je-li v tom vůle boží, tedy ať to je. Snad mladý Vejlupek použije chvíle. Tobě je nějak proti srsti, ale křivdíš mu, věř mi. No, mladý člověk! Tak usedlý ještě není jako ty, ale větroplach taky žádný. A až se ožení, až přijde rodina, bude z něho muž jak náleží. Heleď, Katynka by byla paní Vejlupkovou —“

„Bylo by mně milejší, kdyby byla paní Slavíčkovou!“

„Slavíčkovou!“ užasla paní. „A to myslíš opravdu?“

„Opravdu,“ řekl rozhodně manžel. „Slavíček je řádný člověk. Do práce jako kat. Rozumí obchodu. A byl by to nástupce, jakého bych si přál. Firma by zůstala, rozumíš, a já bych si to své jižní ovoce nepomíchal s žádnou parfumerií!“

Paní chvíli mlčela, hledíc na manžela, jako by jej chtěla očima provrtati. Ale pan Bohata nepozoroval toho. Hleděl si talíře a večeře. Konečně dojedl, odložil příbor, otřel ústa, napil se.

„Slavíčka!“ vydechla paní, „Slavíčka, oučetního, kterému platíš osmdesát zlatých…“

„Sto, Katy, už půl roku sto. A zaslouží si je. Kdyby chtěl půldruhé stovky, taky mu ji dám. Stojí mi za to. Ale tomu ty nerozumíš.“

„A tak tedy Vejlupky nepozveš?“

„I pro mne za mne, pozvu, Katy. Proč pak ne? Ať přijdou. Bude dobře, když se na mladého podíváme z blízka.“

Paní Bohatové zazářila tvář vítězným úsměvem. Budou-li pozváni, je svou věcí jista.
{{Oddělovač|——————————————————}}
Den před štědrým večerem spatřil pan Bohata doma divnou věc, když se z pisárny k obědu dostavil.

Salon i jídelna byly zas již postřeny vyprášenými koberci, vše se tam jen lesklo a všady se topilo, aby se prostory na svátky pěkně vyhřály. A na lustru v jídelně, na lustru v saloně visela podivná věc. Bylo to cosi jako roští, všelijak potočené větvičky s řídkými lupeny mdlé barvy, a mezi listím prohlížely malé bobulky. Teď vzpomněl pan Bohata, že podobnou věc zahlédl taky v předsíni.

Podíval se na ten divný chumáč, ještě jednou se podíval a obrátil se k choti:

„Co pak to je, Katy?“

Panička se usmívala a odpovídala:

„To je jmelí, Franc, jmelí.“

„A proč to visí tady v jídelně a v saloně a v předsíni — proč to není v kuchyni u plotny? Vždyť je to roští do pece.“

„Ó ne, Franc,“ hovořila panička. „To se nedává do pece, leda až to uschne. To je jmelí a má to zvláštní význam.“

„Jaký pak, pro boha tě prosím?“

Panička neodpovídajíc vyňala ze skříně číslo jakéhosi zábavného časopisu, podala je choti a řekla:

„Přečti si.“

Nehledal dlouho, bylo to modrou tužkou zaškrtnuto:

„V Anglii panuje zvláštní, zajímavý zvyk. Na vánoční svátky vyzdobují tam domácnosti jmelím. Zavěšuje se na lustry nebo jenom na háky v komnatách, v chodbách i ve schodišti, ba i nade dveřmi. A stane-li se náhodou, že mladý muž, pozvaný nebo přicházející s přáním, setká se ve štědrý den právě pod takovouto větví jmelí s mladou dívkou, má právo políbiti ji. A byť i byl mladý muž třeba jen podřízeným úředníkem a byť i mladá dívka byla dcerou jeho představeného, jeho šéfa, třeba dcerou milionářovou, může host práva svého užíti a dívka nesmí se vzpírati, žalovati. V ten den takovéto políbení není proviněním, není urážkou. Samo sebou se rozumí, že nejen mladí mužové, ale taky dívky nikterak se nevyhýbají podobnému „náhodnému“ setkání, ano že dívky náhodu takovou samy uchystávají. A toto políbení pode jmelím přivodilo již mnohý šťastný sňatek, k němuž by jinak nebylo došlo.“

Pan Bohata přečetl a vrátil časopis choti.

„Rozumíš, Franc?“

„Abych řekl pravdu, nerozumím.“

„Ano, vy muži nikdy nerozumíte, kde máte rozuměti. Nuže, Franc, to jest moje myšlenka. Přijde Vejlupek — a jestli si myslí na Katynku, jestli se nemýlím, pak nepromešká tuto lákavou příležitost a vyčíhá okamžik, kdy bude moci Katynku pode jmelím políbit. A to bude vyjádření, Franc. A podaří-li se nám, Franc, abychom párek v tu chvíli překvapili, pak nám zbude jen, abychom jim požehnali. Rozumíš teď, Franc?“

„Teď rozumím. Katy. Jen jestli porozumí taky Vejlupek. Tatík má francouzskou parfumerii a není jisto, ví-li mladý Vejlupek o tomto anglickém zvyku.“

„Už o něm ví — o to jsem se postarala já. Jak? — to je mé tajemství. Ale taky ti to pak povím.“

„A Katynka?“

„Bože, Franc, ta to četla dřív než já. Trhá vždy listy a časopisy listonošům z rukou.“

„Půjč mi ty noviny,“ řekl suše pan Bohata.

„K čemu?“

„Ještě si to dole v pisárně přečtu.“

Poobědval, vypil černou kávu, spěchal zas do pisárny. Když pak odpůldne odešel kamsi do města, zůstalo číslo časopisu v jeho „kompitorku“ na stole, zaškrtnutou zprávičkou navrch.

Když po nějaké chvíli vstoupil do pisárničky Slavíček s náručí papírů k podpisu a kladl je na principálův stůl, vzbudily zaškrtnuté řádky jeho pozornost. Naklonil se, četl, a jeho čelo vraštilo se.

„Hleďme, hleďme,“ šeptal si skoro mrzutě, „Katynčin tatínek si toho taky všiml! Kdopak jeho na to upozornil?“
{{Oddělovač|——————————————————}}
Byl štědrý večer a paní Bohatová již jen procházela komnatami v prvém patře, udílejíc poslední rozkazy. Byla plna neklidu, jak letošní Ježíšek dopadne. A hlavně, jestli jí nadělí zetě! Vejlupka, mladého Vejlupka — který v jejích očích byl skutečně vejlupkem všech ženichů. Takový dům — a jejich dům — nebylo by skvělejšího spojení. Ať si mluví Franc o čertu a jeho hromadě, ale je to krásná věc. A v tomto názoru ovšem nebyla paní Bohatová osamocena. To jest ideálem všech pečlivých matek její vrstvy.

Ve tři hodiny zavřely se sklady v přízemí, světla v pisárně pohasla, personál popřál panu Bohatovi šťastných a veselých svátků, pan Bohata řekl již asi po dvacáté: Nápodobně, nápodobně! — a pak rozběhl se personál do všech koutů Prahy. Každý jeho člen tiskl ruku na kapsu a v každé té kapse byla obálka od principála s vánočním dárkem. Kasír Břečka především si umiňoval, že si koupí nový zelený štítek na oči, poněvadž jeho posavadní byl již po čertech ošumělý.

Slavíček spěchal do svého mládeneckého bytu, aby se svátečně oblékl. O šesté má být u večeře. A když byl doma hotov, zamířil ke květináři, koupil za tři zlatky kytici a kráčel zas do ulice, v níž zdaleka svítil štít „Franz Xaver Bohatta“, k domu, v němž po několik již let pracoval a v němž kromě slušného postavení nalezl i mocnější ještě pouto, vížící jej k této staré, proslulé firmě. Zastrašoval jej sice trochu zjev upjaté a nepřístupné paní Bohatové, která — dobře tak tušil — není mu zvlášť nakloněna, ale Katynka, Katynka! Ztráví několik hodin vedle ní. To mu bude náhradou za všechno.

Ale když vstoupil k Bohatovům, zamrazilo jej. Co spatřil, vyvrátilo ho z rovnováhy. Nalezl tu oba pány Vejlupky. Políbil ruku milostpaní, popřál šťastných svátků, vyjektal nesměle podobné přání slečně Katynce a podal jí kytici. Ó, že ji přinášel! Tu na malém stolku u zrcadla stál veliký, ozdobný koš, a v něm byl složen celý květinářský krám. Nejvzácnější květy, co jich jen skleníky v prosinci vypěstovaly, kupily se tu a naplňovaly vůní celou komnatu. Jako kupec odhadl Slavíček všechnu tu nádheru aspoň na padesát zlatých — a to byl dar Katynce od mladého Vejlupka. Ó, ty Vejlupku všeho intrikánství! Chudák Slavíček styděl se teď za svou třízlatovou kytici, ač byla velmi pěkná, ba, nádherná, ač ji slečna Katynka přijala s úsměvem velmi líbezným a zardívajíc se přiváněla k ní, až se jí bradička i nosíček ve květinách utápěly. Ale kde se ztrácí tato kytička proti daru Vejlupkovu, proti tomu koši na prádlo, který byl napěchován květinami jako speditérský vůz!

Starý pan Vejlupek pohlížel na Slavíčka dobrácky shovívavě, dokonce mu ruku podal. Věděl, že je to Bohatův oučetní, a nic ho neuráželo, že s ním bude seděti za jedním stolem. Dokud měl rodinu pohromadě, dokud žila jeho nebožka paní, zvával taky některého svého zřízence k večeři.

Ale trochu Slavíčka mátly pohledy mladého Vejlupka, vyčouhlého štilipáka, černovlasého, potahujícího se za černé knírky. Díval se na Slavíčka nějak posměšně. Jistě nic nevěděl o záměrech Bohatových, o jeho náklonnosti k mladému oučetnímu, dojista netušil, že by mu pan Bohata i dceru svěřil — ale jen tak docela neuvědoměle, pouhým pudem veden, aniž se zmohl na nějaké myšlenkové vyjádření, větřil v něm cosi — cosi — —

Konkurenta? Soupeře? Kdyby to někdo vyslovil, mladý Vejlupek by se skoro rozřehtal. Což pak s ním taky někdo může závoditi? Ale Slavíčkova přítomnost byla mu nějak proti srsti. Když pan Bohata pozval tatínka a jeho, Roberta Vejlupka, k čemu pak zval Slavíčka? Jen tak jako „nohu ke stolu“? Snad by byl přece ještě v celé Praze našel někoho jiného?

Jestliže se mladý Robert Vejlupek potácel v mlhách, Slavíček uhodl ihned, co znamená přítomnost pánů Vejlupků, a zvlášť mladého. Rázem vše uhodl, a dosvědčilo to neklamně i chování paní Bohatové, která se přívětivostí k mladému Vejlupkovi jen rozplývala. S bohem tedy, krásný sne, s bohem na vždy! A Slavíček by se byl rozplakal, kdyby to nebyl býval hrdý, statečný hoch. Cítě jedné chvíle zas na sobě takový pichlavý, povržlivý pohled Vejlupkův, upřel náhle na mladého toho elegána zraky plnou silou, s plným odporem, útočně, nejen jako by se bránil, ale jako by na soka dotíral smrtící zbraní — a toho pohledu mladý Vejlupek nevydržel. Sklopil zraky a otočil se k otci, všecek popleten smělostí toho škrabáka, a zatím docela poražen.

V koutě komnaty, u kamen vysokých jak oltář, stála slečna Katynka se svojí kyticí a sledovala tento němý zápas obou mladíků. A když Vejlupek se pod pohledem Slavíčkovým až prohnul a vzal do zaječích, zraky její radostně zajiskřily. A v jejím srdci zajásalo to:

„Výborně, Slavíčku, nedej se! Stojí ti kořist za ten zápas! — — —“

Bylo po večeři, panská Tonička kmitala se jídelnou a sklízela talíře, příbory, vynášela, vracela se zas jak na obrtlíku, stírala ozdobným smetáčkem kde jaký drobek s ubrusu na malou lopatku, rovnala číše, dolévala, a při tom šustily její sváteční šaty a tváře se rděly, jako by tušila, že stále ji lačnýma očima sleduje pan Robert, který měl smysl pro půvabné dívčí zjevy, ať se s nimi setkal kdekoli. A Tonička byla hezká holka.

Otevřely se dveře salonu, zaplál vánoční stromek drobnými žárovkami jako hvězdičkami, rozdány dárky, páni dostali své krabice doutníků, i Slavíček, hned si zažehli, pokuřovali, popíjeli, a za nedlouho objevily se na stole láhve, obložené až po stříbrné krčky rozdrceným ledem, zátky vybuchovaly, šampaňské se perlilo, zazněly přípitky na šťastné vánoce, svezl se při tom taky nový rok, a v kamnech vesele praskalo.

Tu pojednou paní Bohatová ťukla do manžela, a když se obrátil, upřela naň výmluvně oči, načež se rozhlédla jídelnou.

Pan Bohata sledoval ten pohled a rozuměl. V jídelně byly tou chvílí jen čtyry osoby: slečny Katynky a mladého Vejlupka nebylo tu. Oči rodičů zaletěly do salonu, byl prázdný. Pan Vejlupek starší labužně srkal víno, Slavíček prohlížel slečnino album pohlednic. A tou chvílí zaznělo v předsíni dívčí zavýsknutí. Bystře je postihla toliko paní Bohatová — a jen tak tak že se doneslo i k sluchu jejího manžela.

„Franc!“ zašeptala paní blaženě a táhla chotě ke dveřím. Cestou chopila se i starého pana Vejlupka:

„Tatínku Vejlupku — honem!“

Šel, nevěda, kam je tažen, a vida, že paní domácí se krade po špičkách, učinil po ní. Všichni tři — Slavíčka k tomu nebylo třeba! — doplížili se ke dveřím, paní Bohatová otevřela tiše, byli v předsíni. A tu pode jmelím uprostřed naskytla se jim utěšená podívaná: pan Robert Vejlupek objímal dívčí postavu a líbal, líbal, jen to luskalo. Dívčí oděv šustil a z úst přepadené, novými polibky stále umlčovaných, linulo se jen tlumeně a přerývaně:

„Ale, mladý pane — tak už dejte pokoj -— co pak si myslíte…“

Přece kdosi zašramotil a Robert zaslechl. Pustil dívku, otočil se — a do kuchyně, studem z překvapení všecka zardělá, prchala — panská Tonička!

„Roberte!“ zvolal káravě pan Vejlupek.

Robert usmíval se rozpačitě a nic jiného nepřipadlo mu v tu chvíli, nežli že po labužném požitku četných polibků si utíral ústa.

Paní Bohatová stála jako socha, bledá a chvějící se, a zírala na Roberta jak u vidění.

„P—p—pane Roberte!“

Jenom pan Bohata nepozbyl ducha.

„No co, Katy? Jmelí — jmelí — to je jeho právo! Výborně, pane Roberte!“

Paní Bohatová vpotácela se do jídelny. Ani si nepovšimla, že je prázdná, že zatím zmizel i pan Slavíček. Tím bystřeji viděl pan Bohata. Jen mrskl okem do salonu — a jako dříve paní do něho, drcl on teď do své choti:

„Nic si z toho nedělej, Katy, koukej — tohle je mně milejší!“

Uprostřed salonu, právě pod větví jmelí na lustru, stála jiná skupina. To byl oučetní Slavíček, který v něžném objetí svíral slečnu Katynku. Ale neluskalo to, dívka se nebránila, nevzpírala. Byl to jediný, dlouhý, vroucí polibek, vyjadřující vše, co si dvě ta mladá srdce měla říci.

Po druhé vytřeštila paní Bohatová oči a chtěla vzkřiknouti, avšak hlas jí selhal, výkřik uvázl v hrdle.

Pan Bohata provlekl teď pravici pod paží choti své, ku podivu šetrně, a s něžným násilím vedl ji dále, na práh salonu. A šeptal při tom:

„No, Katrlinko, není toto lepší podívání? A není to vůbec lepší?“

Políbení na rtech mladých lidiček dohořelo, slečna Katynka vyvinula se stoudně z objetí Slavíčkova a s očima zaslzenýma dívala se na matku, na otce. Levice Slavíčkova klesla k boku, ale pravice stále svírala ruku Katynčinu. A nepustil ji ani, když shlédl rodiče, a pevně hleděl na matku zbožňované dcery. V jejích zracích nepostřehl sice žádného nadšení, ba ani vlídnosti, ale pohled páně Bohatův hovořil k němu mnohem přívětivěji.

Pan Bohata se přiklonil k choti a zašeptal:

„Jsi srozuměna, Katynko? Abych se neblamoval. Jasně prohlédni a poznej, že tu jest všechen odpor marný. A vzpomeň, co tam v předsíni tropil pan Robert…“

Paní Bohatová neodpověděla, ale stiskla choti ruku, a byla to taky odpověď. A jen jako by hovořila k sobě, zašeptala:

„Buď vůle tvá…“

Pan Bohata pokročil k páru v saloně, políbil dceru na čelo, stiskl Slavíčkovi pravici, dovedl oba k choti, a když i ta podala Slavíčkovi ruku, na níž ulpěl dlouhý, vděčný jeho polibek, zvolal Bohata skoro v rozjaření k oběma hostům v jídelně:

„Dovolte, pánové, abych vám představil ženicha své dcery: pan Slavíček, bývalý můj oučetní, od nového roku společník firmy Franz Xaver Bohata.“

Pan Vejlupek otec podával panu Bohatovi ruku a přál upřímně i bodře:

„Gratulor, gratulor! Mnoho štěstí, příteli, mnoho zdaru, milostivá paní, a šťastným snoubencům taky! Bože, kéž bych i já měl už tuhle starost za sebou!“

A pohlédl nějak lítostivě, vyčítavě na syna.

„No, taky to bude, příteli,“ těšil ho pan Bohata. „Vždyť je děvčat po Praze, jako — jako — no jako jmelí!“
{{Konec formy}}

{{Poznámky pod čarou}}

{{DEFAULTSORT:Jmelí}}
[[Kategorie:Vánoční povídky]]</text>
      <sha1>tjzzfqvrll91nqdmoq80tczlq59o9m7</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Inns of Court</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97976</id>
    <revision>
      <id>334292</id>
      <parentid>334154</parentid>
      <timestamp>2026-07-04T11:30:14Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAnDbot</username>
        <id>3086</id>
      </contributor>
      <minor />
      <comment>náhrada znaku z jiné abecedy</comment>
      <origin>334292</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="3014" sha1="2afl16yfmvc39poksx6bx1oetc2gk83" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Inns of Court
  | PŘEDCHOZÍ = Innská čtvrť
  | DALŠÍ = In nuce
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Inns of Court
  | AUTOR = [[Autor:Karel Kadlec|Karel Kadlec]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvanáctý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1897. S.&amp;nbsp;665–666. {{Kramerius|nkp|05fbcdb0-04b8-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}}
  | LICENCE = PD old 70
  | WIKIPEDIA-HESLO = Inns of Court
}}

{{Forma|proza}}
'''Inns of Court''' [-kórt], právnické kolleje anglické v Londýně počtem 4: Lincoln’s Inn, Middle Temple, Inner Temple a Gray’s Inn. Jsou to autonomní korporace zřízené ještě po způsobu středověkém, které mají právo připouštěti žáky své k advokacii (''to call to the bar''). Advokátní kandidát musí býti žákem jedné z uvedených 4&amp;nbsp;kollejí, čítati při svém vstupu aspoň 21&amp;nbsp;rok, podrobiti se zkoušce z anglického a latinského jazyka a anglických dějin nebo veřejné zkoušce na anglické universitě, zaplatiti vstupný plat 5,5&amp;nbsp;lib. sterl., prodělati dvanáct semestrů (3 léta) přednášek, dokázati účastněním se společných večeří v kollejní síni, že navštěvuje kollej, a konati 4 roční (semestrové, kvartální) zkoušky a jednu zkoušku závěrečnou. Splniv všecky tyto podmínky, jest posluchač připuštěn k advokacii a může konati praxi jako {{Prostrkaně|{{Heslo|Barrister|barrister}}}} (v. t.). Všechny 4 jmenované kolleje mají jednu společnou radu, zv. ''Council of legal Education'', o 20&amp;nbsp;členech volených po 5 z každé kolleje, která koná zkoušky. Také sbor professorský jest společný. Professorů, zv. ''readers'', může býti nejvýš osm; jmenováni jsou od rady na 3&amp;nbsp;léta s platem po 500&amp;nbsp;lib. sterl. Kromě nich přednášejí assistenti, ''assistent readers''. Rok má tyto čtyři kratinké semestry (kvartály): ''Hilary Term'' od 11. do 31.&amp;nbsp;ledna, ''Easter Term'' od 11.&amp;nbsp;dub. do 8.&amp;nbsp;kv., ''Trinity Term'' od 30.&amp;nbsp;kv. do 19.&amp;nbsp;čna, ''Michaelmas Term'' od 2. do 25.&amp;nbsp;listop. Každá kollej má velkou slavnostní síň, kde se konají společné obědy a večeře za účastenství též mnoha barristerů. Oba temply mají jeden společný kostel, obě inny po jedné kapli. Kolem kollejí seskupeny jsou kollejní domy, v nichž barristerové mají kanceláře (''chambers''). Barristerové jsou pod dozorem představených, zv. ''Masters of the Bench'', ''Benchers'', v jichž čele jest pokladník, ''treasurer'', volený na jeden rok. Bencherové mají velkou moc disciplinární mohouce jednotlivce po případě i vyloučiti z kolleje nebo ze stavu barristerů. — Původem svým sáhají '''I. o. C.''' až do XIV.&amp;nbsp;stol. Lincoln’s Inn má jméno po hr. z Lincolnu, jehož statky zdědila r.&amp;nbsp;1310 po jeho smrti. Oba temply tvořily na počátku kollej jedinou a rozdělily se teprve ve stol. XV. ''[[Autor:Karel Kadlec|-dlc.]]''
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>2afl16yfmvc39poksx6bx1oetc2gk83</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Am Berge</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97980</id>
    <revision>
      <id>334291</id>
      <parentid>334162</parentid>
      <timestamp>2026-07-04T11:30:04Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAnDbot</username>
        <id>3086</id>
      </contributor>
      <minor />
      <comment>náhrada znaku z jiné abecedy</comment>
      <origin>334291</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="616" sha1="bbvo932gpugqkd4bkc6mmb0xh9bshcd" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
| TITUL = Ottův slovník naučný
| ČÁST = Am Berge
| PŘEDCHOZÍ = Amberg Wilhelm
| DALŠÍ = Amberger
}}

{{Textinfo
| TITULEK = Am Berge
| AUTOR = neuveden
| ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;83. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.]
| LICENCE = PD anon 70
}}

{{Forma|proza}}
'''Am Berge: 1) A. B.''' viz {{Prostrkaně|Kostelní Horka}}. — '''2) A. B.''', vesnička, 9 d., 34 obyv. něm. (1880), hjtm., okres a fara Litoměřice (3/4 hod. sev.), obec Miřevice.
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>bbvo932gpugqkd4bkc6mmb0xh9bshcd</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Vánoční koledy (Herrmann)/Štědrý den starého švejdy Václava</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97985</id>
    <revision>
      <id>334290</id>
      <parentid>334168</parentid>
      <timestamp>2026-07-04T11:29:58Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAnDbot</username>
        <id>3086</id>
      </contributor>
      <minor />
      <comment>náhrada znaku z jiné abecedy; kosmetické úpravy</comment>
      <origin>334290</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="13857" sha1="88mnwqnfh4oc7gva4h99p190jw2s46r" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
 | TITUL = Vánoční koledy (Herrmann)
 | AUTOR = Ignát Herrmann
 | PŘEDCHOZÍ = Výminečný stav u Lukášků
 | ČÁST = Štědrý den starého švejdy Václava
 | DALŠÍ = Dědek to spravil
}}

{{Textinfo
 | TITULEK = Štědrý den starého švejdy Václava
 | AUTOR = [[Autor:Ignát Herrmann|Ignát Herrmann]]
 | ZDROJ = HERRMANN, Ignát. ''Vánoční koledy'', Praha: Unie, 1919. 226 s. S. 114–122.
 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|7f1cc1b0-60f2-11e3-bc9f-5ef3fc9bb22f|Moravská zemská knihovna}}
 | LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
Starému švejdovi Václavu věnoval jsem již několik vzpomínek — však se na něj navzpomínám, na dobrého a poctivého toho mužíka, který kdysi hrdě vyšel na výboj do světa, až tam do Italie k armádě papežské. Ta sláva dlouho netrvala. Za nedlouho vrátil se Václav a všechen další život dosloužil za dvoukolým vozíkem anebo pod těžkým rancem z hrubé zelené plachtoviny. Byl sluhou tiskárny a po celá desítiletí rozvážel a roznášel nejnovější plody literární po všech pražských knihkupectvích.

Ach, za jeho mládí a za jeho mužného věku byly tiskárny ještě skutečnými svatyněmi černého umění a ne hřmotnými fabrikami jako nyní, ne požeráky statisíců rysů bílého papíru do roka a pekelnými chrliči papíru potištěného. Svatyněmi, v nichž každý lístek byl desetkrát a vrub na vrub obrácen, zkoušen a podrobován desateré korektuře a revisi, s rozvahou a bez překotu vytištěn, vkládán do „glancdeklů“ a mačkán v těžkém lisu, aby nabyl původní hladkosti a lesku. Neboť tehda tiskávalo se vše na papíře máčeném a tedy vodou zdrsnělém.

Tehda mívala snad každá tiskárna sluhu jen jednoho. Václav byl dlouho takovým jediným „oušlapkem“, jak sám o sobě říkal, a dlouho stačil. Když nebylo nákladu na vozík, když ho nebylo ani na ranec, roznášel Václav korektury a revise autorům, později „vývěsky“, konečně hotový první exemplář. Staří literáti, učenci, archiváři, bibliotekáři nepochybně ještě se pamatují na jeho drobnou postavu. Ale ubývá jich, ubývá. Vždyť sám švejda Václav tlí přes půldruhého desítiletí na Volšanech, a měl hodně let, když odešel navždy, jako by jen překročil tím šáravým, šeplavým krokem. Neboť Václav chodil jako po punčochách. Tak tiše odešel, že mnohý z nás ani nezvěděl. Tak tiše, jako by jen lehký průvan kdesi v dáli byl za ním dveře dovřel.

Teď pojednou mi vytanul na mysli, a to že se vánoce blíží. Vánoce miloval. Neboť v ty dni roznášel zákazníkům závodu a váženějším autorům kalendáře s přáním k novému roku — a čí ruka nebyla by tu zajela do kapsy, aby starého švejdu odměnila desetníkem nebo dvoušestákem?

Toto roznášení „gratiskalendářů“ bylo jeho „akcidencí“, pasekou, a v těch dnech zvonívalo v kapse Václavově stříbro. Ošemetné sice, načervenalé, jako by se stydělo, že je tolika mědí pomíšeno, ale přece stříbro, za něž bylo lze dostati vše, co Václavovi oslazovalo dny krušného života: flákotu (uzeninu) a hmotu (pivo). Neodsuzujte ho příliš rychle — piva nesnesl nikdy mnoho. Byly chvíle, kdy se opil jedinou holbou. Zesláblý jeho žaludek mnoho nevydržel.

A zas tedy nadešly svátky, tak někdy v polovině let sedmdesátých, a byl právě Štědrý den, kdy zbývala ještě hromádka kalendářů, aby do večera byla dodána zákazníkům. Stará tradice velela, aby se tak stalo na Štědrý den, aby „partaje“ měly kalendář v rukou na svátky. Boží hod, Štěpán — času dost, a mnohý si rád klidně počte. Však mnohý zákazník tiskárny neznal z české literatury nic jiného, než ten darovaný kalendář.

„Ke všem sakrům!“ zlořečil již asi po desáté pan faktor Smolař, „kde pak zas čerti nosí toho chramostejla! Tadyhle má roznášet — —!“

Po Václavu nebylo památky. Nikdo ani nevěděl, kam byl poslán, s čím, a nebylo lze uhodnouti, kdy se objeví. A hodiny míjely.

Konečně, konečně se přišáral.

„Kde jste chodil, duše prach set sakramentská — tadyhle čekají kalendáře — a vy — pařil jste někde, co?“

To byla jistě křivda, neboť veliké nějaké paření nesrovnávalo se nikterak s „únosností“ Václavovou. Nu, řeč se mluví, a v rozhněvání padne leckdy slovo, aniž se doopravdy myslí. Možno taky, že zas faktor měl nějakou mrzutost se starým, s principálem, však víte, jak to pak chodí. Po stupínku vypijou si takovou šňupku všichni, do posledního. Tak zatím faktor naléval Václavovi z plného.

Nějak se omlouval Václav, pravda, ale nějak nešťastně, neobratně; bylo zjevno, že aspoň polovina času spadá na vrub nějaké jeho zastávky, zatlachání kdesi, snad i darované číšky rosolky.

Slovo dalo slovo, milý faktor dohříval se vždy více a vemlouval se do hněvu, ač byl jinak dobrý a družný chlapík, až konečně v největší ráži a jen pouhou fistulí vyrazil:

„Už to s vámi není k vydržení! Tak tedy uděláme konec. Od nového roku půjdete.“

Tomuhle nikdo z nás nevěřil. A myslili jsme, že taky Václav neuvěří. Poněvadž to neslyšel po prvé. To už ho i starý faktor nejednou vypovídal a sám „starý“ mu dal taky jednou výpověď — na tu chvíli, kdy to právě povídal. A vždycky jsme věděli všichni, že zůstane při starém. Kterak jsme mohli být bez Václava? Náležel k tiskárně jako vikýř k domu, jako kolo k rychlolisu, jako puntík na i! Byla to vždy jen pohrůžka bez valného významu, a sám Václav přijal ji mnohdy s filosofickým klidem, jen si něco zahuhňal do zežloutlých, nazelenalých knírů, co by arci nebyl tučným písmem pronesl ani ke starému, ani k faktoru. A když nadešla nejbližší sobota, nikdo již nic nevěděl, na výpověď nevzpomněl. A byli by se náramně podivili, kdyby Václav byl sebral svých pět švestek a loučil se a dokonce snad žádal za vysvědčení.

Ale tentokráte bylo jinak. Václav byl nesmírně na měkko. Snad proto, že byl Štědrý den. Možná, že na Štědrý den ještě nikdy nedostal výpověď.

Nikdo však netušil, co se v jeho srdci děje, a maje každý své práce dost, Václava si nevšímal. Překot štědrovečerní hřměl dále domem. Jen v poledne z nás každý na chvíli odskočil, aby kdesi snědl talíř polévky, vystřídali jsme se, dokonávali jsme denní svou práci, již plni roztržitosti, a znenáhla se tmělo.

Ještě kdosi vyšťáral nějakou zapomenutou adresu, přilepil na kalendář.

„Stakra, na toho bychom byli zapomněli. A kde pak je Václav?“

Ano, Václav. Nikdo nevzpomínal, kdy ho viděl naposled, nikdo nevěděl, kam odešel.

Faktor se podíval na adresu.

„No, čert ho nevezme, pana Konopáska, když sní kapra bez kalendáře. Zejtra je taky den. Ostatně to máme na cestě, někdo z nás to tam může vrazit, až půjdeme domů.“

Domů! Vždycky jsme rádi chodili z té roboty, ale na Štědrý den nejraději. Jen abychom ji měli za zády. V duchu již nám voněl kapr, chřestily ořechy a nakonec všeho dráždila nozdry pronikavá vůně horkého punče. Štědrý večer již proto nám byl tak milý, že po něm nastával Boží hod — robota je zavřena. Kde je to všecko tehdejší těšení!

Honem ještě rychlá inspekce, aby všady bylo zamčeno, aby nezůstalo jiskřičky v kamnech, aby nikde nezůstal kohoutek plynu otevřen.

Úzkou chodbičkou tápal jsem do zadní místnosti, plné knih, balíků lepenky, starých provazů. Kohoutek plynový byl tam zatažen na tři čtvrtky, jen tak že modravý plamének olizoval rozpoltěný čípek hořáku.

„Který pak rarach to nedotáhl!“ bručím, a již sahám, abych kohoutek dovřel.

Tu pojednou šust jakýsi — ne, pouhé tušení šustu, pouhé tušení, jako bych tu nebyl sám. Rázem otočím kohoutek na plno, plamen plynový vyšlehl s mocným syčením, v kumbále se vyjasnilo. A tu překvapující obraz. Starý švejda Václav klečí na podlaze pod oknem, na klice okna uvázán starý provaz, Václavův krk vězí ve smyčce níže, Václav má sepjaté ruce, popelavé jeho rty se pohybují, odříkávajíce beze zvuku nějakou modlitbu. Vytřeštěné oči hledí kamsi do prázdna, jako by netušil, že kdosi přišel, jako by neviděl náhlého osvětlení, jakoby zíral již někam do jiných světů.

„Václave! Co tu tropíte!“

Václav neodpovídá, jen rty jeho se pohybují, sepjaté ruce chvějí se.

„Václave!“ vykřikl jsem.

Ale již jsem vytrhl nůž z kapsy, skočil k oknu, uřízl provaz u samé kliky, smekl jsem starému švejdovi oprátku s krku, popadl ho za rameno, zatřásl jím.

„Co to blázníte, Václave!“

Václav hleděl na mne jak umírající, domodlil se, pokřižoval se, a skoro plačky povídá:

„Mnechaj’ mě, mjá už toho mám dost — mkam pak mám jít, když jsem dostal vejpověď — mjá už byl napolo v nebi!“

„Že se nestydíte, Václave, starý papežský voják — a doma žena čeká s rybou — to byste jí vyvedl pěknou věc! Vzhůru, jdeme domů, zavíráme.“

Pomohl jsem Václavu na nohy, chopil se ho za rameno, zatáhl jsem plyn a strkal jsem starého švejdu tmavou chodbičkou před sebou. V polou cesty otočil se mi, popadl mne oběma rukama a huhňal:

„Mježíš Marjá, neříkaj’ to nikomu — sic bych dostal ještě jednu vejpověď!“

„Nikomu — ale sypte, ať jdeme domů.“

Faktor byl již odešel, jen kolega v pisárně se oblékal. Ani se netázal, odkud Václav přichází, kde byl, a tak jsme zhasili světla, zamkli pisárnu, odcházíme…

Teprv teď mne přepadla zimnice z výjevu. Skoro jsem se na starého švejdu zlobil. Na Štědrý den!

Na schodech s patra popadl mne Václav za kabát.

„Proč pak mě nenechali pověsit! Moh’ jsem mít teplou smrt! Teď musím do Vltavy s mostu — to je horší!“

Zatrapený Václav! Bydlí na Novém světě nahoře, pravda, musí přes Karlův most — aby tak opravdu…

„Václave, ještě slovo, a zavolám na vás policajta! A pojďte, musím taky na Malou stranu.“

Nebylo pomoci, rozhodl jsem se, že ho dovedu až domů. Procházka sic trochu daleká, ale Václavovi dnes není co věřit.

Šel podle mne jako jehně a cestou snažil jsem se rozveseliti ho. Ale když jsme přešli Ostruhovou ulicí, když jsme zlezli staroradnické schody a octli se v ulici Loretánské, chápal již Václav, že moje cesta na Malou stranu byla pouhou záminkou. Na Loretánském náměstí zastavil se pojednou a žebronil:

„Ne, dál už nejdou! Oni chtěj k nám, já vím, chtěj to říct mé staré — ale ne, nechoděj. Vždyť já už jdu — když jsem tak daleko, teď se na most nevrátím.“

„Ne, k vám nepůjdu, jen ke vratům. Ku předu.“

A přes všechen jeho odpor dovedl jsem milého švejdu až na dvorek, rozloučil se s ním a čekal jsem, až v jeho příbytku dveře zavrzly. Tam čeká Václavova žena, syn, tam je Václav v bezpečí. Upokojen vracel jsem se. —

Nedalo mi druhý den, na Boží hod, musil jsem se podívat, jak se nešťastnému sebevrahu daří.

Vybral jsem se odpůldne, za tmy již došel jsem na Nový svět, vlezl do nízkého příbytku Václavova.

Uvítala mne žena jeho.

„No, kde pak máte starého?“

„I šel k Zlaté hrušce (hospoda na Novém světě), se synem. Syn tam hraje na harmoniku — —“

„No a měli jste veselý štědrý večer?“

„Zaplať Pánbůh, mladý pane. Jen starej nám pak začal trojčit (bláznit). Najednou, že se musí oběsit. Provaz nějaký tu našel, kličku udělal, na krk si hodil — —“

„A věšel se?“ ptám se bez dechu.

„I to bych mu byla dala! Jen mu povídám: trojko stará, tohle se dělá na štědrej den? — Pak jsem uvařila punč — pak si starej lehl a spal až do rána. Ale provaz nesundal — spal i s tím okem na krku…“

Čertův Vašek! Tak mu to zavrtalo v hlavě? Sebral jsem se a za milým Václavem ke „Hrušce“. Mladý hrál na harmoniku, Václav seděl za stolem, pokuřoval krátké a se zalíbením naslouchal koncertu; až do prostřed místnosti táhla se obšírná plotna, na níž syčely smažící se jitrnice a jelita, a kolem plotny za zvuku harmoniky tančilo několik párů.

„A Ježíš Marjá, kde pak oni se tady!…“ vítal mne Václav překvapen. Byl docela ve své míře a dnes nehuhňal. Klid vánoc obestřel i jej milým tím vědomím nerušeného odpočinku a „užívání“ světa. Dal mi připíti a rázně vystrčil od stolu nějakého novosvětského domorodce, abych mohl sám vedle něho usednouti.

„A můžou taky tancovat,“ povídá mi blahosklonně.

Naklonil jsem se k němu a povídám:

„Byl jsem u vás doma, Václave.“

Václav vytřeštil oči.

„Co tam chtěli?“

„Hledal jsem vás, abych se podíval, jak vám je po včerejšku.“

„Ježíš Marjá,“ ulekl se starý švejda, „snad neřekli něco mámě?“

„Já neřekl nic, ale vaše máma vyprávěla mi, co jste ještě doma tropil. Nedáte-li s tím pokoj, povím to panu faktorovi a třeba taky starému.“

„Jsou tak dobrej!“ vyhrkl Václav s hrůzou. Faktora se bál jako čert kříže. A dodal: „Vědí, že neřeknou nic?“

Odpovídám:

„Budete-li mít rozum, neřeknu. Ale dáte mi kousek toho provazu, který jste měl přes noc na krku, co? Víte, pro štěstí.“

Václav vybafl a zamručel až někam pod stůl na podlahu:

„Mdyť já jsem se mneoběsil!“

A teď už zas huhňal.
{{Konec formy}}

{{DEFAULTSORT:Štědrý den starého švejdy Václava}}
[[Kategorie:Vánoční povídky]]</text>
      <sha1>88mnwqnfh4oc7gva4h99p190jw2s46r</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Athamas</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97998</id>
    <revision>
      <id>334289</id>
      <parentid>334181</parentid>
      <timestamp>2026-07-04T11:29:52Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAnDbot</username>
        <id>3086</id>
      </contributor>
      <minor />
      <comment>náhrada znaku z jiné abecedy; kosmetické úpravy</comment>
      <origin>334289</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="4083" sha1="9zas5xp29okcb4ekb6zci1zl64vhwvq" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Athamas
  | PŘEDCHOZÍ = Athamantis
  | DALŠÍ = Athanarich
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Athamas
  | AUTOR = [[Autor:Albert Dohnal|Albert Dohnal]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1889. S.&amp;nbsp;946–947. {{Kramerius|nkp|355048c0-0b3e-11e5-b562-005056827e51|Dostupné online.}}
  | LICENCE = PD old 70
  | WIKIPEDIA-HESLO = Athamás
}}

{{Forma|proza}}
'''Athamas''', v bajesloví řeckém orchomenský král Minyů, dle obyčejné pověsti jeden ze synů thessalského vládce Aióla a Enarety, vnuk Hellénův; na rozkaz bohyně Héry pojal za manželku božskou Nefelu, s níž měl dvě dítky, Frixa a Heliu; později zasnoubil se ještě se smrtelnou Inou, dcerou Kadmovou, s níž zplodil dva syny, Melikerta a Learcha. Nefelé, zazlívajíc '''A'''-antovi uzavření druhého manželství, hned po něm zmizela, načež kletba spočinula na domě '''A'''-antově. Inó, usilujíc o bezživotí obou dítek Nefeliných, úskočným způsobem přiměla '''A'''-anta, že odhodlal se na odvrácení neúrody zaviněné vlastně Ininým záštím proti pastorkům, obětovati Frixa bohu Zévu Lafystiovi. Tu poslala Nefelé Frixovi a Hellé zlatorouného berana, aby na něm prchnouti mohli; Hellé sice na útěku tom pádem do úžiny mořské zahynula, Frixos však dostal se do Aie, kdež ho král Aiétés vlídně přijal; beran obětován potom Zévu Fyxiovi, a rouno jeho zavěšeno v háji boha Area. Později měl '''A.''' na očistu za Frixa obětován býti Zévu Lafystiovi (Fyxiovi); než došlá zatím z Aie zpráva, že Frixos dosud jest na živě, zachránila '''A'''-anta. Avšak hněv boha dále stíhal nešťastný rod Athamantovců, jenž obětmi lidskými ze středu svého vybíranými po věky musil hněv ten smiřovati. — O dalších osudech '''A'''-antových vypráví ještě pověsť toto: Héra hněvajíc se na '''A'''-anta a Inu, že Dionysa, syna Zévova a Semélina, na vychování přijali, '''A'''-anta rozumu zbavila, tak že v šílenosti Learcha zabil, Inó pak prchajíc před šíleným '''A'''-antem, s Melikertem se skály do moře se vrhla, kdež oba v ochranné bohy mořské proměněni jsou, Inó v Leukotheu, syn pak v Palaimona. '''A.''' stížený krvavou vinou musil opustili otčinu svou i usídlil se na to v Thessalii v rovině Athamantovské, po něm přezvané, kdež vystavěl město Halos a pojal za manželku Themistu, dceru Hypseovu, s níž pak zplodil syny Leukóna, Erythria, Schoinea a Ptóa. Pověsti dodávají, že žárlivost Themistina uvalila později novou pohromu na dům '''A'''-antův. — Jádro pověstí, týkajících se kletby na rodě Athamantovců spočívající, hledali snad sluší v surové instituci očistných obětí lidských, jež z rodu Athamantovců vzdávány byly Zévu Lafystiovi a také do dob historických přešly, jak vysvítá na př. ze zprávy dějepisce Hérodota, dle něhož v thessalském Halu ještě v době válek perských zachováván zvyk, že vždy nejstarší z rodu Athamantovců, vstoupil-li přes práh tamního domu obecního, obětován byl Zévu Lafystiovi. Mythus Athamantovský, kterýžto básníky tragickými i bájepisci pozdějšími mnohonásobně měněn i přetvořován, základem se stal široce rozvětveného okruhu bájí o Argonautech, náležel k oblíbeným předmětům umění slovesného i výtvarného. Od Aischyla složena tragédie '''A.''', od Sofoklea dvě toho jména a jiná pod názvem Frixos, od Euripida tragédie Frixos a Inó, od Archaia Frixos, od Xenoklea satyrské drama '''A.'''; v tragédii římské jest '''A.''' názvem dvou kusů, jednoho Acciova, druhého Enniova. Proslulá byla ve starověku socha '''A'''-antova od Aristonida rhodského, kteráž představovala '''A'''-anta truchlícího nad zabitím syna Learcha; Aristonidés smísil prý tu měď se železem, aby rezavou barvou železa, prosvítající leskem mědi, naznačil ruměnec studu. ''[[Autor:Albert Dohnal|Dnl.]]''
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>9zas5xp29okcb4ekb6zci1zl64vhwvq</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Inosurie</title>
    <ns>0</ns>
    <id>98028</id>
    <revision>
      <id>334286</id>
      <timestamp>2026-07-04T07:16:09Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Rulumas</username>
        <id>19860</id>
      </contributor>
      <comment>Inosurie</comment>
      <origin>334286</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="693" sha1="9dp4p9owo5hd3ue4qmm3dptam4kjy8i" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Inosurie
  | PŘEDCHOZÍ = Inostrancev
  | DALŠÍ = Inovec
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Inosurie
  | AUTOR = [[Autor:Ivan Horbaczewski|Ivan Horbaczewski]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvanáctý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1897. S.&amp;nbsp;667. {{Kramerius|nkp|0647f1e0-04b8-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}}
  | LICENCE = PD old 70
}}
{{Forma|proza}}
'''Inosurie''', vyměšování {{Prostrkaně|inositu}} močem, pozorované jen vzácně při albuminurii a úplavici cukrové. Hoppe-Seyler však tvrdí, že každý normální moč obsahuje sledy inositu. ''[[Autor:Ivan Horbaczewski|Hi.]]''
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>9dp4p9owo5hd3ue4qmm3dptam4kjy8i</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Inovec</title>
    <ns>0</ns>
    <id>98029</id>
    <revision>
      <id>334287</id>
      <timestamp>2026-07-04T07:30:27Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Rulumas</username>
        <id>19860</id>
      </contributor>
      <comment>Inovec</comment>
      <origin>334287</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="775" sha1="quf8nxefh00kzfp437h2gsmt5f83rpe" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Inovec
  | PŘEDCHOZÍ = Inosurie
  | DALŠÍ = Inowrocław
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Inovec
  | AUTOR = neuveden
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvanáctý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1897. S.&amp;nbsp;667–668. {{Kramerius|nkp|0647f1e0-04b8-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}}
  | LICENCE = PD anon 70
  | WIKIPEDIA-HESLO = Inovec
}}
{{Forma|proza}}
'''Inovec''', vrch 1051&amp;nbsp;''m'' vysoký v uherské stolici Trenčínské v pohoří Hlohoveckém, mající na západ k řece Váhu spád příkrý, na východ mírný a splývající zvolna s nitranskou rovinou. Někdy jméno '''I.''' dává se celému úzkému pásu horskému mezi řekami Váhem, Opavou, Turcem a Nitrou.
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>quf8nxefh00kzfp437h2gsmt5f83rpe</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Inowrocław</title>
    <ns>0</ns>
    <id>98030</id>
    <revision>
      <id>334288</id>
      <timestamp>2026-07-04T07:38:35Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Rulumas</username>
        <id>19860</id>
      </contributor>
      <comment>Inowrocław</comment>
      <origin>334288</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="1709" sha1="q2ache7ckdu89aqyp7h8856v1o5zz07" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Inowrocław
  | PŘEDCHOZÍ = Inovec
  | DALŠÍ = Inozemcev
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Inowrocław
  | AUTOR = neuveden
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvanáctý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1897. S.&amp;nbsp;668. {{Kramerius|nkp|066e1780-04b8-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}}
  | LICENCE = PD anon 70
  | WIKIPEDIA-HESLO = Inowrocław
}}
{{Forma|proza}}
'''Inowrocław''' (''Jung Breslau''), {{Prostrkaně|Inowłocław}}, krajské město v prus. vlád. obvodu bydhošťském, na žel. trati Poznaň–Toruň, '''I.'''–Bydhošť, '''I.'''–Kruświca a poboč. trati Rogoźno–'''I.''' prus. státních drah, 89&amp;nbsp;''m'' n. m. na sádrovém návrší v nejúrodnější krajině provincie, s 20.687 ob. (1895), mezi nimiž jest 6142 kat. a 1485 židů. V městě jest zemská rada, úřední soud, hlavní celní, zásobovací, telegr. a pošt. úřad I.&amp;nbsp;tř. s filiálkou, nový evang. a katol. chrám, zříceniny chrámu P.&amp;nbsp;Marie z XI.&amp;nbsp;stol., chrám baptistů, synagoga, gymnasium, vyšší dívčí škola, nemocnice, vodoléčitelský ústav, iódové a brómové lázně a jatky. Ze závodů průmyslových má '''I.''' 3 železolijny se strojírnami, dílny reparaturní, továrnu chemickou, na cikorii a sodu, parní pekárnu a mlýn, v okolí několik cukrovarů. Znamenité jsou zdejší trhy na koně a dobytek. V r.&amp;nbsp;1871 objeveno u '''I'''-i v hloubce 130&amp;nbsp;''m'' bohaté ložisko solné, z něhož v král. solivarně těží se ročně asi 20.000&amp;nbsp;''t'' soli a z dolů kamenné soli asi 50.000&amp;nbsp;''t''. — V listinách uvádí se '''I.''' poprvé r.&amp;nbsp;1185.
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>q2ache7ckdu89aqyp7h8856v1o5zz07</sha1>
    </revision>
  </page>
</mediawiki>