Wikizdroje cswikisource https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana MediaWiki 1.48.0-wmf.3 first-letter Média Speciální Diskuse Uživatel Diskuse s uživatelem Wikizdroje Diskuse k Wikizdrojům Soubor Diskuse k souboru MediaWiki Diskuse k MediaWiki Šablona Diskuse k šabloně Nápověda Diskuse k nápovědě Kategorie Diskuse ke kategorii Autor Diskuse k autorovi Edice Diskuse k edici Stránka Diskuse ke stránce Index Diskuse k indexu TimedText TimedText talk Modul Diskuse k modulu Podujatie Diskusia k podujatiu 0 4702 346057 295155 2026-11-05T21:50:42Z F.ponizil 5377 lf 346057 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Bible kralická (1918) | AUTOR = Pavel | ČÁST = Filipenským | PŘEDCHOZÍ = Efezským | DALŠÍ = Kolossenským }} {{Textinfo | TITULEK = První epištola (s.) Pavla apoštola k Filipenským | AUTOR = [[Autor:Pavel z Tarsu|Pavel z Tarsu]] | POPISEK = biblická kniha | ZDROJ = [[:Soubor:Bible kralická (1918).pdf]], Nový zákon, s. 197 a násl. | VYDÁNO = [s. l.] 1918 | LICENCE = PD old 70 | LICENCE2 = PD old 140 | PŘELOŽIL = neuveden | LICENCE-PŘEKLAD = PD old 140 | SOUVISEJÍCÍ = [[Bible/Filipským]] | WIKIPEDIA = List Filipským | INDEX = Bible kralická (1918).pdf | IMAGE = Bible kralická (1918).pdf | IMAGE-PAGE = 999 }} <div class="toc"> <div class="toctitle">Obsah</div> [[#1]] [[#2]] [[#3]] [[#4]] </div> <pages index="Bible kralická (1918).pdf" include=999-1002 fromsection=fil-1 tosection=fil-4/> [[Kategorie:Bible kralická]] [[Kategorie:Pavel z Tarsu]] 834nmcvxgpq2784hw0fhmozglteo3i5 100 24236 346053 303777 2026-11-05T14:56:42Z Venca24 1218 /* Dílo */ 346053 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Romain | příjmení = Rolland | Image = Romain Rolland 1915.jpg | popis = francouzský prozaik, dramatik a esejista }} '''Romain Rolland''' (1866–1944) byl francouzský prozaik, dramatik, esejista, hudební historik a literární kritik, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1915. == Dílo == === Biografie === * [[Händel (Rolland)|Händel]] v překladu [[Autor:Stanislav Hanuš|Stanislava Hanuše]] (1927) {{Online Kramerius|nkp|453816c0-5ec9-11e6-8336-005056827e52}} * [[Hudebníci přítomnosti]] v překladu [[Autor:Otakar Kunstovný|Otakara Kunstovného]] (1930) {{Online Kramerius|nkp|9a93f850-107a-11e3-9923-005056827e52}} * [[Okouzlená duše]] * [[Život Beethovenův (1922)|Život Beethovenův]] v překladu [[Autor:Marie Kalašová|Marie Kalašové]] (1922) {{Online Kramerius|nkp|42c44fa0-d5b7-11e3-b110-005056827e51}} * [[Život Beethovenův]] v překladu Marie Kalašové (1930) {{Online Kramerius|nkp|41e1b210-70e8-11e2-b1d4-005056827e51}} * [[Život L.N. Tolstého]] v překladu Marie Kalašové (1922) {{Online Kramerius|nkp|4aec72d0-d4c2-11e2-ac27-005056827e52}} * [[Život Michela Angela]] v překladu Marie Kalašové (1932) {{Online Kramerius|nkp|1a67a410-7e1d-11e6-afc6-005056827e52}} === Eseje === * [[Mystický a činný život Indie]] === Romány === * [[Dobrý člověk ještě žije]] {{Online Kramerius|nkp|dee5f910-001a-11e3-9923-005056827e52}} * [[Jan Kryštof]] * [[Petr a Lucie]] {{Online Kramerius|nkp|a2227ee0-c35e-11e5-b93e-005056827e52}} [[Kategorie:Francouzští autoři]] [[Kategorie:Nositelé Nobelovy ceny za literaturu]] howi5o8xi1a7poxhutb5qcvrnop9xlm 0 98859 346058 345718 2026-11-05T22:07:55Z Davmiub 20055 /* Zemědělství, průmysl a obchod. */ 346058 wikitext text/x-wiki {{Pracuje se}} {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Evropa | PŘEDCHOZÍ = Evron | DALŠÍ = Evst }} {{Textinfo | TITULEK = Evropa | AUTOR = [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:Václav Švambera|Václav Švambera]], [[Autor:Vladimír Josef Procházka|Vladimír Josef Procházka]] (viz [[w:Vladimír Josef Procházka|zde]]), [[Autor:František Augustin|František Augustin]], [[Autor:Lubor Niederle|Lubor Niederle]], [[Autor:Emanuel Kovář|Emanuel Kovář]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Osmý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1894. s.&nbsp;853–930. {{Kramerius|nkp|3fc72530-0b16-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Evropa }} [[Soubor:Ottuv slovnik naucny VIII c1397 Ledova doba v Evrope.jpg|náhled|Č. 1397. Ledová doba v Evropě.]] [[Soubor:Ottuv slovnik naucny VIII c1398 Dest a rocni isothermy v Evrope.jpg|náhled|Č. 1398. Déšť a roční isothermy v Evropě.]] [[Soubor:Ottuv slovnik naucny VIII c1399 Cervencove a lednove isothermy v Evrope.jpg|náhled|Č.1399. Červencové a lednové isothermy v Evropě.]] [[File:Ottuv slovnik naucny VIII c1400 Nabozenska vyznani v Evrope.jpg|thumb|Č. 1400. Náboženská vyznání v Evropě.]] [[File:Ottuv slovnik naucny VIII c1401 Hustota obyvatelstva v Evrope.jpg|thumb|Č. 1401. Hustota obyvatelstva v Evropě.]] [[File:Ottuv slovnik naucny VIII c1402 Pomery narozeni a umrtnost v evropskych statech.jpg|thumb|Č. 1402. Poměry narození a úmrtnost v evropských státech.]] [[File:Ottuv slovnik naucny VIII c1403 Hospodarske pomery pudy v Evrope.jpg|thumb|Č. 1403. Hospodářské poměry půdy v Evropě.]] [[File:Ottuv slovnik naucny VIII c1404 Privoz a vyvoz evr.statu.jpg|thumb|Č. 1404. Přívoz a vývoz evropských států.]] [[File:Ottuv slovnik naucny VIII c1405 Nar.jmeni a st.dluhy evr.statu.jpg|thumb|Č, 1405, Národní jmění (čárkovaně) a státní dluhy (černě) evropských států.]] {{Forma|proza}} '''Evropa.''' V končinách, jež dnes jmenujeme celinou '''E'''-py, nalézalo se již v prastarých dobách geologických souostroví, jež však měnilo obrysy své i souvislost svou mnohem více než Asie neb Amerika, natož Afrika a Australie. Celinný ráz '''E'''-py datuje teprve z tertiéru, a touž dobou pozbyla teprve svého starého spojení s Afrikou a nabyla Kavkázem nového spojení s Asií. Srůstání četných ostrovů v jednu celinu v té míře již se na světě neopakovalo. Podobný obraz poskytovala by asi celina utvořivší se z archipelů dnešní Malaisie, Melanesie neb Antill. Jen nevelká část ostrovů někdejšího evropského archipelu jest nyní zatopena mořem, a to spíše na severu než na jihu. Tak jest tomu v Baltickém a Severním moři, v úžině La Manche, na jihu pak v úžině Gibraltarské, v úžině mezi Túnisem a Sicilií a v moři Aegejském. Za to však jsou veliké nížiny v Rusku, Uhrách, Lombardii i Německu jen mladou souší, tak že se místy udržely ještě stopy bývalého moře v solných jezerech. '''E.''' jest jako celina nejmladší: hory a řeky, jezera a i roviny — vše jest tu mladé. To mělo i své důsledky pro historii '''E'''-py. Teprve pozdě '''E.''' byla získána vzdělanosti. Když v Egyptě, Babylónii a Číně kvetly již staré vzdělané státy, byly kraje evropské sídlem lovců a rybářů, kteří bydlíce v kolových stavbách sotva nacházeli se na tak vysokém stupni kultury, jako dnešní Papuové. Starší vzdělaní národové jihu, na př. Turdetani (jimž Strabón připisuje literaturu tehdáž prý 6000 let starou), Etruskové, Thrakové (u Hérodota ještě jeden z nejstarších národů světa) vyhynuli beze stopy, a nemnohém lépe vedlo se Iberům, Illyrům a četným jihoitalským a balkánským národům. Símě vyšší vzdělanosti přišlo do '''E'''-py ze sev. Afriky a ze záp. Asie, padlo však na úrodnější půdu a vzrostlo v stromy bujnější než ve staré vlasti. Ještě Ilias — bez básnické strannosti — ukazuje nám vlastně loupežné tažení mstivých barbarů proti městu zlatoskvoucímu, jakým se Trója ještě nyní Schliemannovi jevila. Velké stěhování národů ve střední '''E'''-pě, t. Keltů, Germanů a Slovanů na západ, změnilo sever, tak jako na jihu utvoření se národa řeckého a římského, v nichž utonuli brzy všickni národové Středomoří až na nepatrné zbytky Albanců a Basků. Zvláštní rozdělení '''E'''-py jevilo i tu svou světodějnou důležitost. Utvoření hégemonie v '''E'''-pě od pádu veleříše římské se již nezdařilo, třebas děly se o to pokusy. Udržely se vždy vzdělané státy, dosti mocné, aby uchránily svou samostatnost. Hégemonie v '''E'''-pě měnila od 2000 let sídlo své, a střed vzdělanosti, obchodu a bohatství posunul se ze Středomoří do záp. '''E'''-py, a půjde snad, bude-li tak souzeno, zase zpět na východ. To bylo jistou výhodou pro vývoj vzdělanosti. Velké říše asijské byly vždy povaleny jedinou válkou, a ze vzdělanosti egyptské zbyly jen zříceniny a mumie. — V '''E'''-pě však mohla prométhejská jiskra svobody vždy utéci se v bezpečný útulek četných ostrovů a poloostrovů, hor a močálů proti barbarským nájezdům velmocných nepřátel, jakými byli Peršané, Hunové, Mongolové a Turci. Proto měl skoro každý sebe menší národek v '''E'''-pě svůj čestný den v dějinách; den slávy a moci měli Portugalci, Hollanďané i Švédové, tak jako Španělé, Francouzi i Angličané. Byla to jakási federace národů, která '''E'''-pu poměrně mladou učinila světovládkyní, jež nyní panuje ve vesmíru, jež zalidnila i opanovala Ameriku i Austrálii a dobývá nyní Afriky a Asie. Za naší doby jest '''E.''' na vrcholu slávy své; předčí bohatstvím a vzdělaností i Asii dvakráte tak lidnatou a pracovitostí a plodností drží se ještě na své výši, ač severní Amerika počíná činiti jí konkurrenci čím dále nebezpečnější. Kdyby '''E.''' ztratila jednou mužnost, pružnost, pracovitost a pokročilost svou, přišla by i o svoji hégemonii, jíž by se jiné země zmocnily. Dí zajisté staré dobré přísloví: ''Imperium iisdem artibus retinetur, quibus partum est''. Jest proto důležita role malých národků, které jsou jako mladší členové rodiny evropské a nahraditi mají starší, na nichž se jeví někdy již úpadek patrný. Pokrok vzdělanosti jeví se jako zápas, v němž na místě unavených a raněných božích bojovníků nastupují vždy noví zápasníci ve prospěch člověčenstva, těžíce — každý v oboru své práce — ze souborné oné činnosti millionů, kterou nazýváme právě vzdělaností. Na každém národě samém — ať velkém nebo malém — záleží především, aby si prací svou ve kterémkoliv oboru duševním nebo hmotném zjednal věčných zásluh a slávy u všeho člověčenstva, nejlepšího to soudce živých i mrtvých. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' '''E.''' jest vedle Australie nejmenší kontinent, na sev.-záp. konci skupiny celin, již zoveme Starým světem. Pokud měřítkem pro pojem kontinentu jsou pouze hranice mezi souší a mořem, podoba geometrická a rozsah plošný, nemá '''E.''' nejmenšího oprávnění na to příjmí. Přece však rozmýšleli bychom se přijmouti Peschelův název alpinského poloostrova Asie, a kdybychom se již i s myšlénkou tou spřátelili, bylo by nutným toho důsledkem vyloučení celé větší, východní polovice Ruska až po záp. hranici oblasti Donu, Volgy a přítoků východního Bílého moře — z '''E'''-py, neboť tu teprve vlastně počíná poloostrovní ráz evropský. Rozmýšleli bychom se rovněž přijmouti pro '''E'''-pu a Asii souborné jméno {{Prostrkaně|Eurasie}}, neboť geologové (Suess) užívajíce jména toho, rozumí jím dnešní '''E'''-pu a Asii, vylučují však z toho Přední Indii a připojují země Atlasské. '''E.''' jest tudíž celinou, abychom tak řekli, jen v kulturním smyslu, a dnešní její postavení rovná se poměrně asi onomu, jež mělo východní Středomoří ve starověku, jsouc tehdaž skutečně jakýmsi kontinentem v kontinentu. Námitka, popírající '''E'''-pě kontinentálnost a dovozující, že kulturní hranice nemůže rozhodovati o mezích dvou kontinentů, ač skutečně jest oprávněna, jelikož kultura sama i co do sídla svého jest velmi měnlivá, až dosud nedovedla zvrátiti starý zvyk, tím spíše, že právě a jedině obyvatelé této '''E'''-py tvořili názvosloví pro jednotlivé útvary povrchu zemského a jaksi strannicky nazvali '''E'''-pu kontinentem. {{Prostrkaně|Jméno}} samo, různě vysvětlované, zdá se míti původ svůj v staroassyrském ''ereb'' nebo ''irib'', jež se nám ve starých nápisech zachovalo a značí »západní slunce« naproti ''asu'', východu. Z toho vznikly názvy »Asie« a »'''E.'''«, jež původně vztahovaly se na země ležící na východní a západní straně archipelu řeckého. Čím dále šířily se zeměpisné vědomosti obyvatelstva zde usedlého, tím dále vztahovala se jména ta, až jim okeány vykázaly meze. I Foiníkové přijali jméno ''ereb''. U Hérodota (4, 45) ovšem jméno '''E'''-py odvozuje se ode jména ženy, královské dcery foinícké, již prý Zeus, láskou roznícen, na svých bedrách přes moře na Krétu unesl. O nedůslednosti názvu '''E'''-py jakožto kontinentu uvažováno teprve v poslední době, ale téměř souhlasně uznáno, že by bylo marným bojem proti dějinám lidské kultury, chtíti dosavadní zvyklosti odstraniti, tím spíše, že '''E.''' až do našich dnů dovedla býti nejen kulturně samostatným členem povrchu zemského, ale i středem, z něhož vycházela a vychází téměř veškerá intellektuální síla světová. Toto kulturní a anthropo-geografické postavení již před 2000 léty jasně tušil geniální Strabo, jemuž děkujeme první charakteristiku '''E'''-py. Při určování hranic '''E'''-py naproti Asii panovalo již tehdáž mínění, že dlužno vycházeti od Černého moře, nejistota spočívala pouze v tom, třeba-li jíti na sever nebo na východ. Hérodot chtěl vésti hranici na východ, později však obyčejně vedena po ř. Donu, kdežto o neznámé kraje severně pramenů této řeky nikdo se nestaral. Tak trval stav po celý středověk a teprve v novém věku šířila se '''E.''' s rozsahem Ruské říše na újmu Asie, a po nějakou dobu zdálo se, že ustálí se čára od jižního ohbu Donu na východ k ř. Obu a k Uralu a po tomto až k moři. Mnohem vědečtěji pochopil otázku tuto Gmelin, dovozuje, že teprve na Jeniseji nastává nový svět. Znatelně stoupá tam půda, řeky mají sladkou chuť, posavadní flora nahrazuje se cizími druhy, nová říše přírodní šíří se odtud dále k východu. S tímto názorem se i v nejnovější době shodoval Henry Seebohm. Přesněji ještě určil hranici tuto přírodozpytec Pallas, dle něhož se i Ritter řídil. Naproti tomu přijímali Francouzi, v první řadě Malte-Brun, za hranici hřeben Kavkázu, břeh moře Kaspického, řeku a pohoří Ural. Při tom vždy ještě ukazováno na jakousi kulturní hranici mezi '''E'''-pou a Asií. Poslední v této otázce pronesené mínění Rugeho, jenž je sdílí s Reclusem, uvažuje následovně: Povrch naší země jeví nám tři mořem obemknuté celiny. Tyto jsou širokým a hlubokým mořem od sebe velmi význačně odděleny. Chceme-li oba větší kontinenty, Starý a Nový svět, dále děliti, mohou nám za hranice sloužiti buď šíje takové, jako Panama a Suez, nebo musíme za ně přijmouti nejníže položené pásy země, t. j. takové sklesliny, jež asi dříve mořem bývaly kryty, nikoliv však hřebeny horské. Dle těchto zásad sluší se vésti hranici '''E'''-py takto: Od ústí Donu k jihovýchodu, sníženinou Manyče k moři Kaspickému, po pobřeží tohoto moře až k zátoce Embské (v sev.-východní jeho části), po řece Embě, dále k Tobolu, přítoku Irtyše, odkudž koryto Obu až po moře Arktické dělí '''E'''-pu od Asie. Následkem toho celý Ural připadne '''E'''-pě, kdežto Kavkáz celý zůstane Asii. Přidělíc však Ural '''E'''-pě, musíme tak učiniti i s N. Zemljou, jež v přírodním ohledu jest jen jeho pokračováním. Kdybychom chtěli býti docela důslední, měli bychom pak také Krim ponechati při Asii a veškerou hranici '''E'''-py vůbec děliti na kontinentální a okeánickou. Ukázali jsme, jak různá jsou mínění, pokud se týče prvé, avšak ani okeánickou nelze pokládati za přesně určenou neb ustálenou; i lze říci, že i tu neví se, co se má k '''E'''-pě čítali, a nelze očekávati ustálenosti, pokud pojem zemí okeánických a Arktidy (sev. polárních zemí) nebude více vypěstěn. Na celé severní, západní a až na nepatrnou část i jižní hranici oblévá '''E'''-pu okeán a jeho části. Hranice se tu mění tak, že někdy se čítají k '''E'''-pě i polární ostrovy Island, Špicberky a Nová Zemlja, někdy dokonce i země Františka Josefa, někdy však jen jeden nebo dva z nich. Velká Britannie se svými ostrovy čítávala se vždycky k '''E'''-pě, jinak však jest tomu v jihozápadě, kde ostrovy Azorské, Kanárské a Madeiru různě lze přiděliti (buď k Africe, nebo považovali je za okeánické). — V Středozemním moři panuje nejistota ohledně ostrovů mezi Sicilií a Túnisem (hl. Pantellaria a j.), jež přirozeně k Africe náležejí, administrativně však k '''E'''-pě se počítají. Také v moři Aegejském působí vedení hranice obtíže. Obyčejně zahrnují se k Asii jen Sporady, plným neprávem počítá se zde k '''E'''-pě Tenedos a také nezcela správně všecky ostrovy v moři Marmarském. Rozdíly při určování hranic '''E'''-py jsou tak veliké, že proti ploše '''E'''-py v nejužších hranicích '''E.''' v nejširších hranicích, i když nepočítáme k ní země Františka Josefa, zvětšuje se o 1,400.000 ''km''². Nejnovější udávaná čísla nejspolehlivějšího pramene (Wagner a Supan, Bevölkerung d. Erde VIII) pro plošné rozměry '''E'''-py jsou tato: '''E.''' v nejužších přirozených hranicích, bez ostr. Azorských, Kanárských a Madeiry, bez ostr. Marmarských, beze všech ostr. polárních, až k čáře Manyče, s mořem Azovským, avšak bez stepi Kaspické, zaujímá 9,246.000 ''km''², s ostr. polárními, t. Islandem (104.785), N. Zemljou (91.814), Špicberky a ostr. Medvědím (70.068) však 9,513.000 ''km''². Přidáme-li k tomu ještě step Kaspickou, vzroste plocha ta na 9,818.000 a rozšíříme-li hranici až na hřeben kavkázský, na 10,014.000 ''km''². Počítáme-li dále ještě k '''E'''-pě kraje na vých. straně Uralu (275.000), step mezi ř. Uralem a ř. Embou (163.000) a jižní svah Kavkázu (75.000), obdržíme jako rozsah '''E'''-py v nejširších hranicích 10,600.000 ''km''². V administrativních hranicích čítá se celá kontinentální plocha '''E'''-py, Rusko se svými 60 guberniemi, s N. Zemljou a m. Azovským, Dánsko s Islandem, Velká Britannie se svými ostrovy, Portugalsko s Azory a Madeirou, Španělsko s ostr. Kanárskými, země balkánské bez ostrovů Marmarských, což dohromady činí 9,937.194 ''km''². Obyčejnější však jest, že udává se plocha '''E'''-py bez Islandu a N. Zemlje, bez ostrovů Kanárských a Madeiry na 9,732.250 ''km''². Při tom třeba podotknouti, že politická hranice evropského Ruska v guberniích Permu a Orenburku sahá přes pohoří Ural a drží se pak dosti daleko na západ ř. Uralu, vyjmouc malý cíp (jižně m. Orenburku až k ř. Ilku, levému přítoku Uralu). Při západním rameni delty uralské dosahuje m. Kaspického, odkudž pak sev.-záp. břeh tohoto moře a čára Manyčská tvoří další hranici proti Asii. Jest tudíž '''E.''' jen o málo větší Australie, asi 4½kráte menší než Asie, 4krát než celá Amerika, 3kráte než Afrika. Plocha '''E'''-py rovná se ¹/₁₄—¹/₁₁ vší souše a ¹/₅₄—¹/₅₀ celého povrchu zemského. Jediná ze všech kontinentů leží '''E.''' úplně mimo horký pás a s výjimkou malé části v severovýchodě zcela v severním pásu mírném. Nejsevernější bod pevniny jest Nordkyn č. Kinerodden na 71° 5′ s. š., 25° 45′ v. d., nejjižnější mys Tarifa (vlastně Punta Marroqui na Isleta de Tarifa č. de las Palómas) na 36° s. š, 5" 36′ z. d., nejzápadnější Cabo da Roca (sev.-záp. Lisabonu) na 38° 42′ s. š., 9° 30′ z. d. Nejvýchodnější bod nelze udati. Ural sám leží na 60° v. d. a vých. hranice Permu ještě o 5° dále na východ. Počítáme-li s kontinentálními ostrovy, tu nejsevernější bod jest Severní mys na ostr. Magerö na 71° 11′ 30″ s. š., 25° 45′ v. d., nejjižnější mys Lithinos na Krétě na 34° 55′ s. š., 24° 45′ v. d., nejzápadnější Dunmore Head na 52° 7′ s. š.. 10° 30′ z. d. Nejdelší kontinentální osa '''E'''-py od jihozápadu (mys St. Vincent) k sev.-vých. (záliv Karský) měří 5700 ''km''; největší šířka kontinentu od sev. k jihu (Severní mys — Kap Matapan) jest 3911, nejmenší mezi Gascognským a Lionským zálivem 370 ''km''. {{Prostrkaně|Horizontální rozčlenění}}. C. Ritter byl snad první, jenž jasně postřehl ráz horizontálního rozčlenění evropského kontinentu. Trup jeho označoval jako pravoúhlý trojúhelník, jehož pravý úhel opírá se o severní pobřeží moře Kaspického, jehož jeden vrchol nalézá sena úžině Vajgačské, druhý u Bayonny na záp. konci Pyrenejí. Vých. stranu tohoto trojúhelníka lze zváti kontinentální, obě ostatní okeánickými. Přirovnání trupu '''E'''-py s trojúhelníkem není ovšem docela správné, neboť týž by pojal pouze ½ '''E'''-py, kdežto ve skutečnosti lze čítati ⅔ '''E'''-py ke trupu (65,4 % = 6,547.000 ''km''²). Ve všem vystupuje onen kontinentální ráz východní '''E'''-py proti všem ostatním stranám světovým. Čím dále k záp., tím více přechází '''E.''' v poloostr., až konečně periferii tvoří ostrovy evrop. sev.-záp. a již. Středomoří. Ráz '''E'''-py vůbec podmiňuje ono velkolepé vyvinutí se jižního středomoří, jako u žádného jiného kontinentu, a severního, pod kterýžto poslední pojem lze zahrnouti Balt, Sev. Německé moře a moře mezi Anglií a Irskem. S vývojem těchto středomoří srovnává se i ráz a množství poloostrovů a ostrovů. Na kontinentální trup '''E'''-py přimyká se řada {{Prostrkaně|poloostrovů}} různé velikosti. Některé jsou jen pouhé výběžky země, jimiž čáře pobřežní dostává se menších zálivů, tak poloostrov Kanin (10.500 ''km''²) v moři Arktickém, pol. Kurský (17.600 ''km''²) v Baltickém, Cotentin (2000 ''km''²) a Bretagne (23.700 ''km''²) na pobř. francouzském. Druhá skupina poloostrovů má tak značnou rozlohu a takovou hranici, že se mohly na nich vyvinouti zcela individuální poměry národopisné a politické. Útvary tyto jsou na obou světových stranách kontinentu velkolepě zastoupeny. Jižní středomořská strana vykazuje tři takové veliké poloostrovy; z nich nejzápadnější Pyrenejský (584.000 ''km''²) připomíná svými obrysy i svými poměry přírodopisnými blízkou Afriku, k níž měl i vztahy národopisné i dějinné, prostřední Italský (149.000 ''km''²), jenž se od předešlého liší svou štíhlou podobou, svým větším rozčleněním a periferií velkých ostrovů, vytvořuje v ohledu krajinném ideál jihoevropské krásy, konečně východní Balkánský (468.000 ''km''²), k jihu ještě více rozčleněný než Italský, upomíná ve mnohém na protější Asii, k níž nekonečná řada ostrovů Archipelagu tvoří přechod, po němž kráčela tisíciletá kultura. Krim (25.700 ''km''²) v Černém moři, jen úzkou šijí Perekopskou s celinou souvisící, jest vlastně jen úlomkem Asie. Než všecky tyto jihoevrop. poloostrovy dohromady plochou svou nedovedou vyvážiti veliký nordický poloostrov, skládající se ze 3 členů, t. Skandinavie (800.000), Koly (120.000) a Čuchonska (440.000) a od trupu '''E'''-py řadou největších jezer evropských — zbytkem to někdejšího moře — oddělený. Proti tomuto obru jest malý protilehlý poloostrov Jutský (39.500) jen pídimužíkem. Celkem zaujímají poloostrovy evropské asi 2,700.000 ''km''², tedy 27,8 % veškeré plochy. — Ve stejném směru, jako poloostrovy, jsou vyvinuty i {{Prostrkaně|ostrovy}}. Sledujeme-li pobřeží '''E'''-py od moře Arktického, lze vyčísti následující přirozené skupiny: Ostrovy evropského Ruska v Arktickém moři 110.092 ''km''² (nejv. N. Zemlja 91.816, Vajgač 3703, Kalgujev 3496), okeánické ostrovy arktické Island, Špicberky a Z. Fr. Josefa, dále pobřežní ostrovy na vnější straně Norska 21.800, na vnitřní 3970, na pobř. Čuchonska 5170, roztroušené baltické 10.680, skupina dánsko německá 13.600, pás ostr. frízských 880, ostr. Britské 309.300 (k nimž patří i Hebridy 3093, Orkneye 1044, Shetland 1422 ''km''² vel., dánské Farör 1333), ostr. v Kanálu a na pobř. francouzském 830, Baleary a Pithyusy 5014, Sardinie 24.077, Korsika 8866, neapolské a toskánské ostr. 390, Sicilie a sousední ostrovy s Maltou 26.063, ostrovy dalmatské 3300, jónské 2296, evropská čásť Archipelagu i s Krétou 18.731 ''km''². Veškeré ostrovy '''E'''-py i s uvedenými arktickými zaujímají celkem asi 785.000 ''km''² (7,8 % celé '''E'''-py), z čehož značná část připadá ovšem na neobydlené ostrovy polární. Kdežto však plocha poloostrovů severoevropských a jihoevropských jest téměř stejná, má se plocha ostrovů středomořských k poloostrovům jako 1 : 14, u okeánických však jako 1 : 3, nepočítajíc v to Špicberky. Převaha členitosti vůbec leží v sev.-záp. '''E'''-pě, kdežto od 50° s. š. na jih až po Gibraltarskou úžinu rozčlenění téměř úplně přestává. Dohromady zaujímají poloostrovy a ostrovy evropské plochu necelých 3½ mill. ''km''². Má se tudíž plošné rozčlenění '''E'''-py ke trupu jako 1 : 2 (v Asii 1 : 3, v Americe 1 : 12). — Absolutní délkou {{Prostrkaně|pobřeží}} jen Asie a Amerika převyšuje '''E'''-pu. V ničem jiném nezračí se tak podmínky pro vývoj světových dějin '''E'''-py, jako v jediném čísle, udávajícím poměrnou délku pobřeží. Jest to zvláštní, že pobřeží '''E'''-py jest daleko delší než pobřeží Afriky třikráte tak veliké. Kdybychom vzali číslo poměrného vývoje pobřeží afrického ku ploše tohoto kontinentu (28,3) za základ, měla by dle toho typu míti '''E.''' pobřeží jen 10.841 ''km'' dlouhé, ve skutečnosti má však 8kráte tolik, t. 86.873 ''km'', tak že pobřežní index '''E'''-py jest 87,6, kdežto index Šev. Ameriky jest 64,6, Asie 61,7, Jižní Ameriky 32,6, Australie 30,6, Afriky pouze 28,3. V celku jeví se tu obrovská převaha severní polokoule a '''E'''-py zvláště; pro tuto tím větší, uvážíme-li, že obrovská čásť pobřeží obou skutečných soupeřů, Sev. Ameriky a Asie, připadá na moře Arktické, téměř nepřístupné, kdežto pobřeží '''E'''-py jest splavné tak, jako pobřeží celin tropických. Jest to primát světový, jejž vývoj naší země i v tomto ohledu (již od tertiéru, kdy i na vých. straně moře do značné míry obmykalo '''E'''-pu) uštědřil malé '''E'''-pě. Následek toho jest, že celý vnitřek '''E'''-py nese ráz okeánický. tak že teprve na půdě Ruské říše jsou body od moře vzdálené přes 700 ''km''. Nejkontinentálnější bod '''E'''-py posunuje se takto docela na východní hranici celiny (Vrchní Uralsk) a přijímáme-li administrativní hranici evrop. Ruska, tedy docela až tam, kde říčka Ajat opouští půdu evropskou, a tak '''E.''' jest jediným ze všech kontinentů, jehož největší mořské vzdálenosti leží na vnější hranici. Dle jednotlivých moři připadá na Atlantský okeán 57.470 ''km'', t. j. 66,2 %, na Středomoří 14.516, t. j. 16,7 %, na moře Arktické 10.552 č. 12,1 % a na Černomořské 4338 ''km'' č. 5 % všeho pobřeží evropského. Že při takovémto rozvoji pobřeží různě se utváří, jest pochopitelno. Všecky typy plochého i příkrého pobřeží jsou zde zastoupeny. Fjordové pobřeží Norska a záp. Skotska, jakož i neustálým příbojem rozervané pobřeží záp. Anglie, Irska a Bretaňska a sev.-vých. Španěl poskytují množství přirozených přístavů. Nejnepříznivěji utvářily se poměry na plochém dunovém pobřeží Nizozemska, sev.-záp. Německa, záp. Jutska, franc. Gascogně a vých. Anglie. Ovšem, co zde moře opominulo, vytvořila do jisté míry ústí řek. Značný počet přístavů atlantských a právě největší z nich, jako Hamburk, Brémy, Rotterdam, Amsterdam, Hull, Londýn, Havre a Bordeaux, Porto i Lisabon jsou přístavy říčními. I v Baltu, ačkoliv zde téměř není přílivu a odlivu, jsou přístavy říční Štětín, Gdansko, Riga, Petrohrad a některé severošvédské; i Štokholm, jenž leží na výtoku jezera, sem lze počítati. Zcela jiné jsou poměry ve Středozemním moři, kde převládá příkrý břeh a kde ploché svahy delty a říční ustupují do pozadí. Žádný z větších přístavů tohoto moře nelze uznati za říční; Malaga, Barcellona, Marseille, Janov, Livorno, Neapol, Messina, Palermo, Brindisi, Ancona, Benátky, Terst, Athény, Saloniki, Cařihrad — žádný z těchto přístavů nestal se tím za přispění splavné řeky. Teprve v Černém moři vyskytují se zase říční přístavy, avšak i zde zvláštní útvar pobřeží jihoruského, způsobený límany s úzkým vchodem do moře, dal vzniknouti nejpřednějšímu přístavu, Oděse, bez řeky. Na nízkých březích moře Azovského při širokém ústí Donu leží několik přístavů, zvláště pro obchod obilní důležitějších. Jisto, že pobřeží '''E'''-py prodělalo a prodělává v poměru ke hladině mořské jisté změny ve směru vertikálním; nevíme dnes ovšem, je-li příčinou toho klesnutí hladiny mořské či stoupnutí souše. Pobřeží získává (povznáší se nad hladinu) téměř v celé Skandinavii (s výjimkou malé části jižního Švédska, kde se spíše ponořuje), v Čuchonsku a sev. provinciích baltických, na Jan Meyenu, Špicberkách, N. Zemlji, záp. pobřeží Skotska, Anglie a Walesu, kdežto atlantské pobřeží evropské od Jutska až po Pyreneje, jakož i Irsko a jižní Anglie zdají se spíše klesati; Island chová se neutrálně. Ničeho nevíme v té příčině o poloostrově Pyrenejském. Baleary, Korsika a Sardinie a z větší části i Sicilie se zvedají. Zvláště velikým změnám podrobeno záp. pobřeží sicilské. Pobřeží benátské a dalmatské, jakož i jihoitalské klesá, zdvihá se balkánské a jihoruské, především krimské. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Horopis. == Horopisně '''E'''-pu lze rozděliti od západu k východu ve 3 meridionální pásy, a tyto opět od severu k jihu ve tři části, tak že rozdělením tím vzniká 9 velikých dílů. Západní pás počíná na severu ostrovím britským, ve středu má Francii a na jihu poloostrov pyrenejský; střední má na sev. poloostrov skandinavský a jutský, přechází uprostřed v rovinu severoněmeckou a kopčinu jihoněm. a Alpy a končí poloostrovem apenninským; východní má na sev. roviny ruské od Uralu až do Polska, ve středu soustavu karpatskou a planinu středoruskou, na jihu poloostrov balkánský a krimský, který souvisí s balkánským (zvláště Dobrudžou), jako Baleary s poloostr. pyrenejským a Sicilie s apenninským. — Obyčejné starší rozdělení jest na: 1. severní hornatinu (ostr. britské, Skandinavie a Jutsko), 2. střední rovinu (od Francie k Uralu a Krimu) a 3. jižní hornatinu (poloostr. pyrenej., apennin. a balkánský, Cevenny, Alpy a Karpaty); ale rozdělení to jest méně plastické, což poznáme, všimneme-li si, že '''E.''' srostla z ostroví mezi Atlantským okeánem a jeho zátokami s jedné a zátokami Tichého, vlastně Indického okeánu s druhé strany, kteréžto poslední sahaly až k České Třebové a buď pomalu vysychaly, jako Uhersko, nebo ztratily své spojení s Indickým okeánem, jako Černé moře, které za to nabylo spojení s Atlantským. Kdežto na západě působila více erose mořská, která protrhla úžinu La Manche mezi V. Britannií a Hollandskem a úžiny mezi Skandinavií a Jutskem, působil od jihu více tlak laterální, který utvořil Pyreneje a Alpy; ale i v západních hřbetech V. Britannie a Skandinavie jeví se působení tlaku laterálního, kdežto na jihu utvoření se Aegejského moře a úžiny Gibraltarské pochází z doby mladší. Středem nejméně pohnutým jsou Čechy; i ruské planiny, směrem jihovýchodním z moře usedlé, jsou většinou jako neporušeny. Vulkanismus na jihu (Italie a Sicilie) a na severu (Island) dosud činný upomíná zřejmě na doby utváření se '''E'''-py. '''E.''' jest převážně rovinou; dle Berghausa zaujímají roviny 0,7 celé '''E'''-py; střední (německo-ruská) sama 0,6; {{Prostrkaně|střední výška}} '''E'''-py udává se kol 300 ''m'' (Leipoldt 297, Lapparent 292, Murray 286, Penck 280, Supan 290) a připočteme-li i ostrovy a Zakávkazí, jako Heiderich činí, 375 ''m''. '''E.''' má vyšší hory než celina australská, ale nižší než Asie, Amerika a Afrika; nejvyšší bod — arci nehledíc ke Kavkázu — Mont Blanc (4810 ''m'') leží v čáře středních Alp, kde 30 vrcholů dosahuje výšky přes 4000 ''m'', čehož jinde neshledáváme, neb druhé nejvyšší pohoří Sierra Nevada dosahuje v Cerru de Mulahacen 3567 ''m'', Pyreneje jen 3404 ''m'', Etna 3313, na poloostrově balkánském Ljubotrn 3050 ''m'', Musallá 2919 ''m'' a Olymp thessalský 2973 ''m'', v Apenninách Gran Sasso d’Italia 2909 ''m'', v Karpatech Gerlach 2663 ''m'' a níže Negoi 2543 ''m'' a ve Skandinavii Galdhöpig 2604 ''m''. Sever jest vůbec nižší nežli jih (ve Skotsku: Ben Nevis 1343, v Uralu: Deniškin Kámen 1633 ''m''), neboť tlak z jihu k severu byl nejsilnější a stálá skoro zemětřesení v Italii ukazují, že snad ještě nepřestal působiti; za to krajina jihovýchodní Rusi u moře Kaspického od Astrachaně (—11) až ke Kisljaru leží až —27 ''m'' pod hladinou moře, rovněž část uměle chráněných nížin (»marsch«) v Belgii a Hollandsku (Groenendyk -0,7 ''m''). Ve tvarech horopisných upomíná '''E.''' svým východem a středem na Asii, jihozápadem, poloostr. pyrenejským a apenninským na sev. Afriku; podobajíť se zajisté veliké roviny ruské sibiřským a turánským, Pyreneje, Alpy a Karpaty opět Kavkázu a Himálaji, tak že čára nejširšího scvrknutí parallelního Starého světa byla vytknuta od Číny přes Himálaji, Persii, Kavkáz, Krim, Karpaty a Alpy k Pyrenejím. Na druhé straně jsou planiny středošpanělské a roviny apulské podobny berberským, zvl. v Maroku a Alžírsku t. zv. »hauts plateaux«, ano stará fauna špan. a italská souvisí palaeontologicky se sev.-africkou. Toto spojení, jak ze zbytků velkých pliocénních ssavců (slonů a j.) v Gibraltaru a na Maltě se vyskytujících jest patrno, velmi pozdě bylo přerušeno. Rovněž z doby pliocénni jest protržení se Černého moře k Aegejskému; s protržením tím souvisí vysušení částí stepí západoasijských asi tak, že Manyč přestal býti průplavem mezi Černým a Kaspickým mořem, kteréž poslední, zbaveno jsouc přítoků, klesalo a klesá dosud, jako všecka jezera západoasijská. Že Kaspické moře spojeno bývalo s arktickým, a že spojení to pozdě přestalo, nezdá se býti pravdivým; novější výzkumy novosibiřské naopak naznačují, že v pliocénu moře arktického ani nebylo. Ano u angl. badatelů nabývá převahy náhled, že mělčina mořská mezi V. Britannií a Gronskem jest potopeným starým miocénním mostem (''miocen bridge''), a jazyková příbuznost Basků s Algonkiny ukazovala by snad na pozdní stěhování se člověka přes tento most. Podobnost arktické flory a zvířeny ukazovala by spíše na společnou vlasť předglaciální. Jisto jest, že '''E.''' na jihovýchodě souvisela přes záp. Asii s mořem Indickým, nejisto kudy, že půda Baltického moře a jižní čásť Severního moře byla na čas zemí a že moře krylo poměrně větší části '''E'''-py, zejména v Uhrách a na Rusi, až do posledních dob, což vysvětluje spolu staré vlažnější podnebí evropské. Může se tedy s Whitneyem mluviti o jisté desikkaci v '''E'''-pě, již dokazují četná solná jezera stepní. Uznáno jest dále, že '''E.''' srostla v dobách geologického utváření se ze 4 řad plochých archibolů (prvotních ostrovů), ale jejich počet a hranice nejsou dosud-ustáleny; taktéž není možno dosud stanoviti vznik a výši starých horstev. Dály se sice pokusy o vysvětlení toho v Belgii, ve Skotsku a Porýnsku, ale právě o velkých pohořích víme, že jsou pozdní a že rostla asi pomalu do výše; tak neměly Alpy švýcarské, jak Heer dokázal, v miocénu ani 1000 ''m'' výšky, a ledová doba ve větší části sev. '''E'''-py zahladila všecky stopy minulosti tak, že původní stav těchto krajin nesnadno jest určiti. Dva zákony možno stanovití: 1. '''E.''' zarůstala od západu k východu zanášením mořského dna, výjimku tvoří jen moře Baltické, Jaderské a Aegejské; a 2. všecky větší hory (Alpy, Pyreneje, Karpaty, Balkán, Apenniny) a všecky větší řeky (Dunaj, Rýn, Volga, Labe, Odra, Pád atd.) jsou původu mladšího; starými zdají se býti jen hory skotské (dle Ramsaye) a snad i skandinavské a mnohé nyní nízké pecky horní (Harc, Dobrudža, Valdaj). Podrobnějších výzkumů o celé '''E'''-pě dosud nemáme; sám Suess i Geikie mluví jen o severozápadě '''E'''-py. Suess rozeznává v západě '''E'''-py od sev. k jihu 4 pásma, z nichž obsahuje: 1. rulu archaickou v Hebridech a Lofotech mezi zátokou Loch Eriboll v sev. Skotsku a ostr. Magerö při severním Norsku; 2. kaledonské zvlnění na severovýchod se táhnoucí (Skotsko, severní Wales, sev. a vých. Irsko a sev. Norsko) a horstva z doby mezi silurem a devonem; propadlina ve středu Skotska jest naplněna útvarem uhelným; 3. pecky (''Horst''), j. středo-jihozáp. Irsko, již. Wales a Cornwall, Bretonsko, střední planina francouzská, záp. Španělsko (''meseta'') i Portugalsko, Ardenny, Porýnské staré hory, Česká planina, Sudety s Durynským lesem a Harcem (Suess jmenuje to záp. armorikánskou, vých. variskickou vlnou); pásmo to obsahuje silur, devon a zpodni uhlí, je tedy z doby karbonu; 4. alpinskou soustavu (Sierra Nevada, Pyreneje, Alpy, Jura, Apennin, Karpaty, Sedmihradsko-banátské hory, Balkán, Krim a Kavkáz); pásmo to obsahuje vrstvy z jihu vytlačené z doby tertiérni. Geikie líčí podrobněji střídání se suché země a moře, zvláště v sev. nížině německoruské. Dle něho za kambrické doby byla celina od Hebrid přes Skandinavii a Čuchonsko do Ruska; ve Skotsku a Walesu byla jezera. Kdežto za siluru krylo moře celou V. Britannii až na několik sopek na sev.-záp., nastalo na konci siluru veliké zdvižení, tak že ve Skotsku a Německu vznikla veliká jezera, v nichž ukládal se rudý pískovec (''Old-red''). Na počátku kamenouhelné doby vystoupilo moře opět, zatopilo Anglii, Irsko a nížinu až do střední Rusi, kde snížením se hladiny mořské vznikly mělké močály přímořské, v nichž se tvořilo uhlí. Za permu převládala ještě uzavřená jezera. Severozápad '''E'''-py byl tehdy — za palaeozoické doby — vyšší zemí, vulkanismem zmítanou a střídavě ponořovanou. Trias přivedla novou potopu hlubším mořem v Anglii a ve střední '''E'''-pě; tu zase Skotsko a Irsko bylo suchou zemí, Anglie však a střední Německo až do Rusi byly kryty mělkým mořem. Za křídy byla Anglie na čas suchou zemí, ale hluboké moře sahalo až k Uralu a přes Alpy do Asie až k Indickému okeánu. Eocén jest doba zemní v střední '''E'''-pě, ale Alpy zdviženy jsou po miocénu; v téže době vysušeno jest sarmatské (uher.) moře, Černé moře couvlo a zdviženy jsou jižní Sicilie, Apennin a j. Vůbec klade Geikie váhu na tlak od západu na východ a na silnou erosi v záp. '''E'''-pě a tvrdí, že obě nížiny, severoněm.-ruská a jižní středomořská, byly od sebe vždy odděleny ostrovím; severní dolina byla již za siluru a byla vždy mělčí. {{Prostrkaně|Iberský}} poloostrov (střední výše 660 ''m'' dle Calderona, 701 ''m'' dle Leipoldta) jest ve velkém planinou (''macizo centrale''), přerušenou dvěma horskými vlnami. Na východ obmezuje ji nížina aragonská, v jihu andaluská. Za onou k východu vyvstávají Pyreneje, za touto k jihu pohoří Bétické. Nejsevernější vlnou jest pohoří Karpetanské, jižní horstvo Toledské. Sev. od Karpetanského pohoří rozkládá se rovina starokastilská, jižně obě roviny novokastilské. Postupujeme-li tedy od Atlantského okeánu k Středozemnímu moři, shledáváme 5 vln, t. sev. pobřežní pohoří, Karpetanské, Toledské, Sierru Morenu a pohoří Bétické a 4 roviny, totiž: starokastilskou, sev. a jižní novokastilskou a andaluskou. Západní planiny v Galicii a Portugalsku jsou nižší staré horstvo. Jdeme-li od vých. k záp., máme Pyreneje, roviny aragonskou a sev. od ní máme horstvo baskické, jižně katalonské, iberské pohoří (pokraj střední planiny a kopčinu od Galicie do Algarve sahající). Nejvyšší místo poloostrova a '''E'''-py mimoalpské vůbec jest Cerro de Mulahacen 3554 ''m'' v bétickém pohoří (dle Ibaněze penibétickém) a sice v Sierře Nevadě. Vedle je Picacho de Veleta (3470 ''m''). Sierra Nevada je malá ellipsa prahorní o temenné výši 3000 ''m''. Bétickou Kordilleru tvoří skupené osamělé hory rozličné výše (La Sagra 2400 ''m'', Sra Gador 2325 ''m'', S. de los Filabres 2080 ''m'', Alpujarras vlastní 1624 ''m''), mezi nimiž se utvořila nízká údolí (Granada 670, Antequera 900, Ronda 747 ''m''). Severně od Nevady kolem Guadalquiviru rozkládá se {{Prostrkaně|nížina andaluská}}, která od sev.-vých k jihozápadu stále klesá, tak že výška u Jaénu jest 549, u Cordoby 104, u Xerez de la Frontera 49, u Sevilly jen několik ''m'' n. m. K západu klesá též {{Prostrkaně|střední planina}} (6—800 ''m'' prům.) {{Prostrkaně|novokastilská}} (Cuenca 903, Ciudad Real 680, Madrid 630, Aranjuez 519, Toledo 450 ''m'') s horami Toledskými (1448 ''m'', jiní 1557, obyč. jen přes 1000), jako záhybem upostřed a s kopčinou estremadurskou na západ spadající (Cáceres 471, Trujillo 485, Merida 195, Badajoz 155 ''m'') a do Portugalska přecházející, kde nabývá 400 ''m'' prům. výšky (Evora 277), řeky hlubší (Mertola 71). Osamělé jihozápadní hory Algarvské až 903 ''m'' (Foia). Jižní kraj této planiny tvoří Sierra Morena, která z nížiny andaluské vystupuje jako horstvo, ale na sever přechází v pouhou planinu s kopci 100—200 ''m'' vys.; nejvyšší místo jest Estrella 1299 ''m'' a nejdůležitější průsmyk Despeňaperos 745 ''m''. Západ jest ještě nižší. Střední horstvo karpetánské mění 19kráte svůj směr a dělí se ve 4 hlavní skupiny: 1. vých. Sierra de Guadarrama (P. de Penelara 2405 ''m''); 2. ve středu S. de Gredos (Plaza de Almanzor 2661 ''m'', nejvyšší bod stř. Španělska); 3. S. de Gata 1735 ''m'' a 4. osamělé pohoří v Portugalsku na planině S. da Estrella (Malhão 1993 ''m''). Rovina starokastilská jest průměrem 600—800 ''m'' vysoká (Burgos S51, Leon 802, Salamanca 807, Valladolid 679, solná jezera u Villapanda 684 — západněji Almeida 751, Vizeu 540, Lamego 482 ''m''), ale v sev.-záp. dosahuje hora el Teleno výše 2188 ''m''. Galicii a sev. Portugalsko kryje nižší kopčina s hlubokými údolími a horami 1000—1300 ''m'' vys. (Santiago de Compostella 228, Orense 144, Lugo 461). Severní okraj roviny starokastilské tvořen jest pohořím astursko-kantabrijským s nejvyšším bodem Torre de Cerredo 2678 ''m'' a skupinou (10) Picos de Europa přes 2000 ''m'' vys. Západ má Espiguete 2543 ''m'', východ přechází v nižší pohoří baskické (nejv. Aitzgorri 1544) až k železničnímu prosmyku Idiazabalskému (mezi ním a Pyrenejemi jen výška 658 ''m''). Východní kraj této střední roviny tvoří po pr. břehu Ebra mohutný pás horský soustavy iberské s horami Cerro de S. Lorenzo 2305 a Moncayo 2348 ''m''. V jihu se pokraj ten sklání na 12—1400 ''m'' (Soria 1049, Teruel 856), jediná S. Javalambre jihových. od Teruelu má 2002 ''m''. Nížina aragonská, vých. od roviny starokastilské po obou březích Ebra ležící, počíná u Logroña (367), snižuje se na vých.- sev.-východ (Tudela 253, Zaragoza 184, Mequinenza 52 ''m''), ale nedostihuje moře Středozemního, od něhož oddělena jest pohořím katalonským, které na severu jest v S. Monseny 1699 ''m'' vys. Na l. břehu Ebra pod Pyrenejemi jest řada předhoří nižších a mladších stupňů (Pamplona 426, Jaca 735, Cardona 436, Gerona jen б0 ''m''), místy však i vyšších, jako Peňa de Oroel 1731 ''m''. {{Prostrkaně|Baleáry}} dosahují na Mallorce v Silla de Torrellas 1571, na Cabreře 1200, na Menorce jen v el Toro 368, Pithyusy na Ibize 430 a na Formenteře 183 ''m''. {{Prostrkaně|Pyreneje}} dělí se přirozeně ve 2 části: západní mladší a východní starší, souvisící spolu příčným hřbetem Pto de Pallas v údolí arránském na pramenisku Garonny; někteří také, jako Penck, dělí je na 3 části: západ, střed a východ. Západní vznikají u Atlantského okeánu nízkým pohořím La Rhune 900 ''m'', stoupají pomalu na východ (Roncesvalles hora 1207) k Pto d’Oro 2017 ''m'' a k P. D’Anie 2504 ''m'' na půdě francouzské a dosahují největší výšky v Pic du Midi d’Ossau 2885 ''m'', kde končí. Střední Pyreneje, prům. 2500 ''m'' vys., jsou částí nejvyšší (Pic de Vignemale 3290, Mt Perdu 3352, Marboré 3320 a skupina Maladetta v Pic Nethou 3404 ''m'') a chovají také největší krásy přírodní, jako Cirque de Gavarnie s vodopádem 482 ''m'' vys. a s pověstným průsmykem Brêche du Roland (2805), avšak spíše na straně francouzské, kde jsou hluboká údolí (Bagnéres 554 a Bagnéres de Luchon 629 ''m''), než na vyšší straně španělské (lázně Panticosa 1776 ''m''). Východněji jsou nižší Tuc de Mauberne 2800, Estats 3124, Montcalm 3080 ''m''. Vých. Pyreneje počínají prosmykem Col de la Perche (1622 ''m'') a postupujíce k moři Středozemnímu mají kromě vrchů Puigmal 2909 a Mt Canigou 2785 ''m'' ve Francii jen nízké hory, jako jejich kraj Mts Albères 1257 ''m'' a na sev.-vých. výběžek Mts Corbières 1231 ''m''.<br> {{Prostrkaně|Francie}} mezi Pyrenejemi, Alpami a Bretonskem skládá se vedle nížin řek Seiny, Loiry a Rhônu a středu (''plateau central'') z ostrovů střední planiny auvergneské, 800 ''m'' prům. výše (Julien). Tato pokrývá v širším slova smyslu 80.000 ''km''² v kruhu, z něhož na sev.-vých. vybíhá horstvo Morvan a na jihozáp. Garrigues (záp. od Montpellieru). Ostrov ten byl ještě pozdě v tertiéru oddělen od Pyrenejí mořskou úžinou u Castelnaudary, která nyní na 190 ''m'' zanesena jest. Planina tato není ani jednorodá, ani stejnotvárná: vedle alluviálních nížin v Limagni (dep. Puy de Dôme) na severu vyskytují se ve středu vulkanické krátery, proudy lávy a vyhaslé sopky a konečně v záp. části Cevenn vápenné planiny Causses (dep. Tarn) s hlubokými cañony. Ku planinám těmto čítáme pohoří Morvan, útvaru prahorního, dosahující jen 902 ''m'' (rozvodí Saony a Seiny jen 301 ''m''), ale planina na jihovýchod roste, až mezi horní Loirou a Rhônem dostupuje v Pilatu 1434 ''m'' výše. Jižně od pohoří Morvanského, mezi Loirou a Allierem, jehož staré jezerní údolí sluje Limagne (Clermont Ferrand 407, St. Etienne 525, Puy 625 ''m''), dme se planina Forez ok. 1300 ''m'' vysoká s horou Pierre s Haute 1640 ''m''. Ve středu Auvernie je 3 skupení: vulkanické Dômeské (60 kráterů) s Puy de Dôme u Clermontu (1465 m), Doréské s Puy de Sancy (1886 ''m''), nejvyšší to horou celé střední Francie, a Cantalské s Plomb du Cantal (1852 ''m''). V kráterech jsou někdy jezera. Od horní Loiry na jihozápad postupují: planina Velay se 180 nižšími sopkami mezi prameny Loiry a Allieru, s Bois de l’Hôpital (1423 ''m'') a la Margeride (Mts de Randon 1554 ''m'') a sopečná planina (záp. d’Aubrac 1471 ''m''). Cevenny, které na jihu obloukem na jihovýchod zahnutým planiny ty objímají, jsou na pramenisku Loiry v Mt. Mézencu 1754 ''m'' vysoky, klesají rychle na východ a pomalu k západu, kde jeví se velké vápencové planiny, {{Prostrkaně|causses}} (800—1000 ''m''), hlubokými (500—600 ''m'') prorvami říčními ({{Prostrkaně|cañony}}) roztrhané; tu jest franc. Abršpach, skály zv. Montpellier le vieux. Nízké dubiny jihozáp. ({{Prostrkaně|garrigues}} zvané) končí se v Mont-Noires 1210 ''m'' vys. Z okolních nížin Francie nejvyšší a nejmenší jest nížina od Cevenn k Středozemnímu moři, z níž vystupují jen 2 hory: Montagne de la Gardiole 236 m jihozáp. od Montpellieru a St. Loup 115 m u Agde; jinak jest krajina ta naprostou nížinou (Nar- bonne 2, Montpellier 44, Nimes 45, Avinion 12, Arles 3, Aix 132, Orange 46, Carpentras 102. Apt 250 ''m''). Širší jest již rovina západní (Languedoc), v níž se ztrácejí malé výběžky středního horstva; nejnižší jest při dolní Garonně (Bordeaux 4, Agen 23 ''m''), na jih stoupá (Angoulême 30, Toulouse 133, Cahors 128, Alby 169, Auch 166, Pau 175, Tarbes 310 ''m''. Nejvyšší výšky dostihuje pod Pyrenejemi Tarascon 480 ''m''. Na záp. mezi Garonnou a Atlantským okeánem přechází nížina ta v písčiny (''Landes'') až 130 ''m'' vys., provázené na pobřeží dunami až 89 ''m'' vys., ale také s místy nižšími (Mont de Marsan 43, Dax 9, Bayonne 5 ''m''). Stejné skoro výšky jest severní rovina až k údolí Loiry; na jejím východě vstává sice planina Millevache až do 970 ''m'', ale na západě klesá (Limoges 210, Bourges 150, Poitiers 112 ''m''. Podobně jest v údolí Loiry (Orléans 93, Tours 47, Angers 47, Nantes 2 ''m''), a nejvyšší horou mezi oběma jest Malchus (285 ''m'') v kraji Gâtine. Sev.-záp. Francie jest také nížinou, která na třech místech prostoupena jest horami, na severu a na jihu Bretagne a u Alençonu, kde jest zároveň nejvyšší místo sev. Francie v Mt. des Avaloirs a d’Ecouves, obě 417 ''m''. Záp. Normandie jest lesnatá kopčina (''bocage'') až přes 300 ''m'' vys. (Mt. Pincon 359 ''m'' jihozáp. od Caenu); málo vyšší horstvo prahorní vystupuje v Bretagni, na sev. Mt d. St. Michel 391 a le Mené 340 ''m'', na jihu Menezhom 330 ''m''; mezi těmito horami táhnou se silurské stepi (Landes de Lanvaux) prům. 89–175 ''m'' vys. s místy níže položenými (Rennes 40, le Mans 50 ''m''). Sev.-východ Francie jest nižší, tak že by moře vystoupivši o 100 ''m'' zatopilo celý kraj od La Manche přes Paříž (25) po Châlons s. Marne (85), Remeš (86), Troyes (101), Soissons (47), Arras (66), ano vniklo by i do nížiny flanderské (Lille 23, Cambrai 55) a jen některé kopce přes 200 ''m'' vys. vyčnívaly by jako ostrovy až po Ardenny, kde má Valmy 138 a Bar le Duc 189 ''m''. — {{Prostrkaně|Ardenny}} na půdě francouzské mají ráz pouhých planin bez kopců s hluboko vrytými koryty řek Mosy a Mosely (Sedan 160, Givet 100, Verdun 204 ''m''); nejvyšší místa jsou v 400—500 ''m'' (Croix Scaille 504, ale vých. Toul 204, Nancy 250, Mety 160, Thionville 148 ''m''). Rozvodí mezi řekami Seinou a Saonou tvoří planiny Faucilles, zvané tak od podoby k srpu, 400—500 ''m'' vys., planina Langreská 381, Hautmont 548, a na jihozáp. u Nuits Bois Janson 636 ''m''. Mèsta leží níže (Dijon 248, Vesoul 235, Épinal 317 ''m''). {{Prostrkaně|Vogesy}} spadají do Francie prudce s výše 1400 ''m'' (Belchen Sulzský 1428 ''m'') do roviny a ještě prudčeji do jižní roviny (Belfort 334 ''m''). {{Prostrkaně|Pohoří Jurské}}, které od Faucilles odděleno jest nížinou horní Saony (Dole 203, Besançon 233), jest nejvyšší na jihozápadě v Crêt de la Neige 1724 ''m''. Skládá se asi ze 30 souběžných temen vrásek — Thurmann), od jihozáp. k sev.-vých. postupujících, o 800 až 900 ''m'' výšky vrcholové, ale na sev. v Noirmontu 1550 ''m'' dosahujících. Od Alp jsou střední planiny odděleny nížinou u řeky Rhônu, stále k jihu klesající (Perte du Rhône 259, Macon 184, Lyon 169, Vienne 148, Valence 129 ''m'') až do jižní naprosté nížiny (Orange 46, Arles 3 ''m''). {{Prostrkaně|Ostroví Velkobritské}} jest jako takové snad velmi mladé, spon souviselo ještě v tertiéru Irsko se Skotskem, a úžina La Manche protržena byla, jak řečeno, teprve v diluviu. Největším bylo ostroví to za uhelné doby, od které trpí mocnou erosí Atlantského okeánu na západě. {{Prostrkaně|Irsko}} jest jako lastura ve středu nižší, na okrajích jednotlivými, osamělými výšinami obstoupeno. Na sev.-záp., kde žulové hory 279—310 ''m'' vys. přímo z moře vstávají (ostr. Achill 962 ''m'' n. m.), vystupují na poloostr. Mayoském a Connemaraském kopčiny silurské 700—800 ''m'' (Mweelrea 813 ''m'', s jediným lesem Irska, ale klesají hned na východ v nížinu rašelinitou (jezera Conn 12, Mask 22, Corrib 9 ''m''). Nížina ta šíří se dále na východ a prostupuje celý ostrov od Galwaye k Dublinu; jest sice z doby kamenouhelné, ale bez uhlí a nepřevyšuje 75 ''m'' (jezero Ree 35, Derg 43 ''m''), tak že střední výška Irska jest jen 23 ''m'' (Leipoldt). Nízké kopčiny jsou v krajích Sligo a Leitrim až 600 ''m'' (Cuilcagh 667, ale hoř. jez. Erne jen 46 ''m''). Jižně od zátoky Galwayské v hrabství Clare a Tipperary zdvihá se osamělé horstvo 400—500 ''m'' (Keeper 692) a v hrabství Kerry nejvyšší hora irská Carrantuahill 1042 ''m''. Nejjihozápadnější roh Irska jest krásná a romantická, od turistů hojně navštěvovaná krajina Killarneyská s jezerem t. jm. Střední jih ostrova jest nižší; nejmocnější skupina jest hora Galtymore 947 ''m'', ostatní část prostoupena jest kopci o 400—500 ''m''. Na jihovýchodě strmí nejvyšší hora Leinster (793 ''m''), odtud po vých. břehu na sever výška roste, dosahuje v hrab. wicklowském v hoře Lugnaquille 926 ''m'' a tvoří tu divoké, pusté a neobydlené skály Wicklowské. Na sev.-vých. pobřeží vystupují hory Mourne (Eagle 637, Slieve Beg 727, Donard 850 ''m'') a v hrabství Antrimském nižší kopčina 400—500 ''m'' (s horou Trostanem 549), pověstná pro své čedičové skály, zvláště na severu u Giants Causewaye, kde strmí 275 ''m'' dlouhá a 40—46 ''m'' široká řada 40.000 sloupců čedičových. Severozápad ostrova od jez. Neaghu (15 ''m'') vyplněn jest horami Sperrinskými (Sawel 672) a Donegalskými (5—600 ''m'', Erigal 750 ''ш''). — {{Prostrkaně|Skotsko}} dělí Geikie horopisně na tré: 1. severní vysočiny (''highlands''), 2. střední údolí (''midlands'') a 3. jižní kopčiny (''southern-lands'') 1. Severní vysočiny tvoří 3 části: ''a'') západní zevnější Hebridy, ''b'') střední celinu s ostr. Shetlandskými a Orkneyskými až ku průplavu Kaledonskému (rozvodí jen 24 ''m'' n. m.) a ''c'') jižní Grampiany. Rulové (laurentinské) Hebridy jsou nemalebné, nízké ostrovy (ostr. Lewis s horou Clesham 799), oba Uisty (do 600 ''m'' s horou Ben More 608 ''m'') a nejzápadnější ostrov St. Kilda (420 ''m''); nízké jsou též Shetlandy (ostr. Mainland s horou Ronas 450 ''m'') a Orkneye (ostr. Hoy s horou Cullags 433 ''m''). Vysočina střední celiny není jednotným pohořím; jest asi z 7 ''m'' silurní (dle Ramsaye), jen sev.-záp. roh jest kambrický, sev.-vých. devonský. Jsou to vlastně osamělé massivy, mezi nimiž táhnou se údolí od záp. a jihozáp. k sev.-vých., tak že železná trať z Dingwallu do Stromeferry jde nízkým rozvodím mezi Atlantským a Severním mořem. V celku jsou na západě vyšší (Carn Eige 1182, Ben Attow 1031, Scourna Lapaich 1150, Crahic 1120 m), na vých. nižší (nejvýše Ben Wywis 1043 m). {{Prostrkaně|Grampiany}}, zdvihající se za průplavem Kaledonským, dělí se také ve 3 části: severní, střední a jižní. Západní ostrovy jsou pokračováním Skotska, teprve {{Prostrkaně|Arran}} (uhelný — Goatfell 874 ''m'') náleží ke střednímu Skotsku; nejvyšší hory jsou tam Ben More (967 ''m'' na ostr. Mullu) a Cuilion (966 ''m'' na ostr. Skye). Střední Grampiany mají na západě nejvyšší horu skotskou a vůbec velkobritskou: Ben Nevis 1343 ''m'', ostatní hory vých. jsou daleko nižší: B. Alder 1145, B. Macdui 1309, Cairn Gorm 1248, Ben Avon 1171, Bealogloe 1119, Glassmeal 1067 ''m''. Jižní Grampiany (od Firth of Clyde k jezeru Rannochu s horou B. Lawers 1214 ''m'') jsou nejznámější a nejvíce navštěvovanou krajinou skotskou, zvláště B. Lomond 973, skotský to Rigi, jezero (Loch) Lomond (7 ''m'' n. m.) a Katrine (111), opěvané W. Scottem, a blízký průsmyk Trossachs, jediný to starý les Skotska (od XVII. stol.). Nížina mezi Grampiany a jižnim Skotskem (rozvodí jen 47 ''m'') není úplně rovinou; má kopce jen do 720 ''m'' (Ochil-Bencleugh), ale důležitá jest svými ložisky uhelnými a snižuje střední výši Skotska na 381 ''m''. Jižní kopčina skotská jest hlavně silurská, v sev.-záp. nižší, na sev.-vých. tvoří velkou planinu Lammermuir až 533 ''m'' (Meiklesayslaw) a ve středu Pentlandskou, jižně Moorfootshills 651. Střed utvořen jest pohořím od sev.-záp. k jihových. směřujícím a po h. Cheviot (816 ''m'') nazvaným (nejvyšší h. jižní Anglie je Carterfall 858, ve Skotsku Broadlaw 839 ''m'') a na záp. skupinou Merrick 843 ''m'', v sev. Tinto (Pentland) 712 ''m''; jsou to dílem bezlesé pouště (dle Geikie), dílem pastviny, které v XVII stol. byly ještě hustě zalesněny. Veliké lesy byly zporáženy, aby se v nich nemohli povstalci zdržovato, a již nevzrostly. — V {{Prostrkaně|Anglii}} můžeme ve trojím pásmu od severu k jihu rozeznávati tyto díly: v západním hory Cumberlandské, Waleské, Cornwallis a Devonsko, ve středním Penniny, střed Anglie a Cotswold a ve vých. Yorské wolds (lesy), rovinu východní Anglie, sev. a jižní Downs s Wealdem. Z ostrovů náleží Man (617 ''m'', Snaefell) ku pohoří Cumberlandskému, Anglesey (276, Holyhead) k Walesu a Wight k Downům. Z pravidla jest tu východ mladší a nižší, tak na př. pod Londýnem (povrch eocén) v 311, trias, devon v 1004, silur v 1664 ''m''. V sev.-záp. nejvyšší Scaw Fell 984 ''m'', v jezerní krajině (Cumberland i Westermoreland) Cross Fell 892 ''m''. Střední kopčina (Penniny) již 4–500 ''m'' (Highpeak 603 ''m'') a klesá jižněji vždy více (Zouch u Leicesteru 275, Birmingham 90 ''m''). Nejvýše vyčnívá samostatné horstvo Waleské, zbytek to staré planiny někdy 5—600 ''m'' vys., s h. Snowdon 1094, nejvyšší to horou vlastní Anglie, a jižně Aren Mowddy 933, Cader Idris 888, Beacons 878 a Plynlimon 756 ''m''. Střed tvoří dlouhé nízké, hlavně jurské planiny Cotswoldské do 348 ''m'' (u Bathu 240, pram. Temže 113, Milkhill 295, Inkpen 308), Mendipské h. 324 a na východě podobné Yorské wolds asi 454 ''m'' (Bottonhead), nejvyšší však místo u Londýna v Chiltern Hills 195 ''m''. Nejnižší jsou močály (''fens'') u zátoky Wash. Jihovýchodní Anglii tvoří dvě křídové planiny (''downs''), mezi nimi lesnatá někdy nížina (Weald 1—200, Ashdown 193, Leith u hill Dorkingu 294 ''m'') a srázné křídové skály na vých. pobřeží u Doveru 134, jižně nad Brightonem Ditching 245 ''m''. Na ostrově Wight dosahuje St. Catherine 238 ''m''. Jihozápad Anglie stoupá v jednotlivých nesouvislých horách nad vyšší planiny (Devonská 360 ''m''), h. Exmoor 520 a Dartmoor 622 ''m'', a klesá v Cornwallsku (Brown Willy jen 415 ''m'') a končí skalami i ostrovy j. Landsend (Lizardhill) 60, ostrov Scilly 48, avšak ostrov Lundy 189 ''m''. Přechod ku středoevropské rovině tvoří Belgie a Nizozemí. {{Prostrkaně|Belgie}} jest jedinou planinou, vystupující na sev. záp. z míst při poldrech od 2 ''m'' pod m. a rostoucí na východ (Barraque St. Michel na hranicích 687 ''m''), bez hor, za to však s hlubokými (až 100 ''m'') koryty říčními. Tak sev.-záp. až po ř. Rupel a Skaldu nedosahuje výšky 50 ''m'' (Gent 10 ''m''), písčité Campiny mají jen 78 ''m'' (u Beverloo), ale u ř. Mosa a Sambre stoupá kraj do 200 ''m'', Brussel leží 60, Mons 30, Lutich 60 ''m'' n. m. Řeka Mosa vstupuje do Belgie ve výši 97 a opouští ji ve 40 ''m'', ale okolní planiny mají 2—300 ''m'', t. Condroz v sev.-záp., Hervé na vých., Fagne na záp., Famenne ve středu a Bastogne na východě, kdež dostupuje Libramont 587 m. Ještě jednodušší jest {{Prostrkaně|Nízozemí}}; skládá se dle náhledů domácích z močálů (''marsch'') na západě a na severu (Frízsko) a z písčiny (''geest'') po pr. břehu Rýna v krajině Geldernské (do 110 ''m''). Jižní čásť Nizozemí má tytéž poměry jako Belgie, rozsáhlé písčiny (campiny) k Mose a na pr. břehu místa vyšší i hory, jediné to skály nizozemské, na př. u Maastrichtu (42 ''m'') h. Peterskou, v palaeontologii křídové pověstnou. Celý západ od Antverp až k Zuiderskému jezeru jest pod mořem a chráněn pobřežními dunami a hrázemi, teprve Nimvegy a Arnhem jsou 9, Roermond 15, Deventer 3, Kampen o 8 ''m'' n. m. {{Prostrkaně|Německo}}, jež horopisně nesnadno jest odloučiti od {{Prostrkaně|záp. Rakouska}}, skládá se ze tří částí: I. severní nížiny, II. střední kopčiny a III. jižní nížiny bavorské, nehledíme-li k Alpám, které samy o sobě tvoří celek. Severní Švýcarsko nelze děliti od jižního Německa. I. {{Prostrkaně|Severní nížina}}, ke které vlastně náleží též Belgie, Nizozemí a Dánsko, ba i díl Polska a Rusi, není jednotná, nýbrž skládá se dle Pencka ze 3 částí: 1. ze slatin severozáp. (s Nizozemím) až k Labi, 2. sev.-vých. jezerní planiny baltické čili z baltického štítu (od Dánska do baltické Rusi) a 3. z jihových. nížiny (»luhu«) braniborské. Na západě jest nížina úzká, ale šíří se na východ, kde zátoka slezská zasahuje až po planiny polské, 1. Sev.-záp. slatiny jsou nejrovnější, nebo v slatině Bourtangeské na hranici nizozemské není ani jediné vyvýšeniny zvýší dětské hlavy, teprve na vřesovišti glinském (''Lüneburger Heide'') mezi Veserou a Labem vystupují kopce 160—171 ''m'' (Wilseder Berg); jinak mají místa Emmerich (na Rýně) 13, Düsseldorf 29, Kolín 39, Bonn 46, Hamm na Lippě 56, Lippstadt 43, Meppen 10 ''m''. Les Teutoburský dělí je v nižší západní část a vyšší východní (Osnabrück 54. Minden 36, Celle 38, ale sever jest nižší: Lüneburk 7, Hamburk 1, Lauenburk 2 ''m''). — 2. {{Prostrkaně|Baltický štít}} dělí se přirozeně prorvami Labe, Odry, Visly a Němna na 4 díly; ''a'') Holštýn a Lauenburk, ''b'') Meklenbursko a záp. Pomořany k Odře, ''c'') Pomořany a záp. Prusy k Visle, ''d'') Prusy Východní. — ''a'') Holštýn jest nížinou pravého rázu, nebo průplav Eidorský nedosahuje výše 7 ''m'' (u Rendsburku jen 1 ''m'') a průplav ze století XIV. z Bukovce (3 ''m'') k Labi vedený jen 17 ''m'', Plön 22 ''m''; pouze na sev.-vých. vystupují kopce: Bungsberg (164 ''m'') a Hüttenberg (106 ''m''), ''b'') Meklenburská planina stoupá ve středu až na б0 ''m'' (jez. Murické 68. Zvěřínské 38 ''m'') a má nejvyšší body horu Ruhnskou (178 ''m'') a vých. Helpter (177 ''m''), ale severní její pobřeží jest velmi nízké (Wismar 0,14, Roztoky 0,3, Štětín 0,4, Greifswald 5), podobně ostrovy, z nichž jen Rujana má na severu křídové hory a zvláště ve výběžku Stubbenkammeru (Stupnice, 133 ''m''), nejmalebnější místo sev. Německa, bílou křídovou skálu pod bukovým lesem. Arkona má jen 54 ''m'' n. m. ''c'') Planina Pomořská jest ze všech nejvyšší; má horu Thurmberg (331 ''m'') a ve středu vrcholy s romantickými skalami až 219 ''m'', jež tu zovou Pomořským Švýcarskem. Pobřeží je velmi nízké, t. Kolobřeh 5, Stolp 14, Bělehrad (Belgard) 21 ''m'' a podobně údolí Visly (Toruň 35, Gnězdno 19, Bydhošť 36, Marienburk 5, Tylže 5 ''m''). ''d'') Pruská planina mezi Vislou a Němnem jest nízká na severu (Insterburg 9, Samland u Královce 110 ''m''), stoupá však k jihových., kde nalézá se jez. Wystycké (174), Spirding (117) a nejvyšší vrchol Seesker Höhe (310 ''m''). Střed jest nízký, t. Angerburg a Johannisberg 117, v jihu však Kernsdorffská hora 313 ''m'', kopce u Frisches Haff až 182 ''m''. — 3. Zcela jiné poměry má {{Prostrkaně|nížina}} (propadlina) {{Prostrkaně|braniborská}}. Zde mají nadmořskou výši: Berlín jen 33, Postupim 30, Frankfurt n. O. 21 a vých. Kustřín 12, Poznaň 66, Chotěbuz 72, Krosno 40, Guben 42, Hlohov 72, Vratislav 112, Opolí 149, na záp. Trgov 79, Lipsko 110, Drážďany 102, Magdeburg 43, Vitemberk 65, Halle 76 ''m''. Jen pořídku vyskytují se nízké kopce v rovině této a pouze Fläming tvoří mezi Sprévou a Labem vyšší rozvodí (Hagelberg 207 ''m''). Mezi těmito písčitými kopci rozkládají se močály (Sprévský les, Oder Bruch), jezera a lesy borové. Vých. částí svou v Polsku a ve Slezsku náleží tato nížina tektonicky k neporušeným planinám východní '''E'''-py; objevujeť se tu poslední čedič. II. {{Prostrkaně|Střední Německo}} lze rozděliti na: 1. hercynsko-česko-moravskou kopčinu na východě, 2. ve středu planiny jurské v jihu a kopčiny hessko westfálské v severu a 3. na západě devonskou planinu porýnskou v sev. a údolí Rýnské s Černým lesem a Vogesami v jihu. 1. {{Prostrkaně|Soustava hercynsko-česko-moravská}} má hlavní směr od jihovýchodu k sev.-záp. a jest zbytkem vyšší někdy kramoly, jejíž pokrají na západě (v Bavořích) a na východě (ve Slezsku) kleslo do nížiny, v jihu pak (na Moravě a v Rakousích) se ulomilo. Mezi ní a planinami porýnskými proudilo mesozoické moře zátokou teprve po juře zanesenou; byla jedním z nejstarších ostrovů světa a největším ostrovem střední '''E'''-py, a leží částečně pohřbena v severu k Labi (dle Pencka), na př. pod Flämingem a vřesovištěm glinským, tak že snad i Helgoland (kus triasu) k ní náleží. Horopisně rozpadá se ve 4 části, i geologicky od sebe se různící: ''a'') Harc a okolí na severu, ''b'') Durynský les a Šumavu, ''c'') Rudohoří s českomorav. planinou, ''d'') Krkonoše a Sudety. — ''a'') {{Prostrkaně|Harc}} vystupuje jako vyšší, tvrdší, podlouhlá výspa mezi řadami nižších a mladších pohoří k sev.-záp. klesajících a má na západě 600, na východě sotva 400 ''m'', ale vrchol jeho Brocken 1142 ''m'' jest nejvyšším bodem sev. a stř. Německa mezi Čechami a Sev. mořem. Okolní hory jsou daleko nižší: na sev. Asse (Elm 325 ''m''), sev.-záp. Deister (403), Süntel (417) a Teutoburský les (388), na jihu Durynská planina s výškami: Nordhausen 189, Mühlhausen 207, Erfurt 213, Gotha 291, Weimar 224, Naumburk 162, Gotinky 146 a osamělý Kyffhäuser 456 ''m''. Jen jihozáp. roh Durynska k nížině vypadá jako pohoří. — ''b'') {{Prostrkaně|Durynský les}}, ač jest jen krajem planiny, má větší výšku (Beerberg 983, Schneekopf 976 ''m''), pod ním jižně jsou místa nízká (Koburg 289, Meiningen 297, Hildburghausen 360 ''m'') v údolí ř. Werry, na sev. pak kupí se nevýznamné kopčiny (Solling 515 ''m'') až k výběžkům Harcu. Jihových. od Durynského lesa jsou {{Prostrkaně|Smrčiny}}, jichž střední údolí (Wunsiedel 522 ''m'') jest obklopeno nižšími pohořími směru rudohorského, v sev. Waldstein (880 ''m'') a jihu Steinwald (736 ''m''), a na záp. vyššími souběžnými směru hercynského (Schneeberg 1053 a záp. Ochsenkopf 1024 ''m''). Pro centrální polohu svou bývaly považovány za střední uzel Německa, čehož ve skutečnosti není (viz na př. náhledy Suessovy o t. zv. oblouku Varisků). Na sever od Smrčin jsou planiny okolo Hofu (473 ''m'') a na záp. ve Frankenwaldu výšky: Wetzstein 817, Dobra 799, Kulm (Chlum) 722 ''m''. Údolí Lesní Náby (''Waldnaab'') a Odravy (''Wondreb'') dělí Smrčiny od Šumavy. — ''c'') {{Prostrkaně|Rudohoří}} na straně saské jest velikou, k sev.-záp nakloněnou planinou s nejvyšším místem Fichtelbergem (1213 ''m'') a s hlubokými údolími (Plavno 326, Zvíkava 288, Kamenice 306, Freiberk 401 ''m''). Na stranu českou Rudohoří srázně spadá. {{Prostrkaně|České Středohoří}} vrcholí Milešovkou v 835 ''m''. Českomorav. planina klesá na východě na Moravě rychle, v Rakousích méně a dosahuje místy až k Dunaji (Viehberg 1111, Römmerwald 1005, Weinsberg 1039, Paulstein 1060, Javorník čili Jauerling 989 ''m''); geologicky samostatný je Manhardt (tertiérní), 536 ''m'' vysoký. — ''d'') {{Prostrkaně|Krkonoše}} a {{Prostrkaně|Sudety}}. Krkonoše odděleny jsou od Rudohoří a od Saského pískovcového (kvádrového, křídového) pohoří Lužickou zátokou (''Lausitzer Bucht'' něm. odborníků) a jejími čedičovými vrchy. Zátoka tato jest hluboká (Zhořelec 183, Žitava 231, Budišín 184) s kopci do 400 ''m''; rozvodní hory jsou v Čechách, v Sasku jen předhoří (Ojvín 514 ''m''). Ze sev. cípu Čech postupuje kopčina (Falkenberg 587) až ke Kamenci (283), kdežto Saské Švýcarsko dosahuje jen 351 ''m'' (Vel. Winterberg). Krkonoše vrcholí Sněžkou 1603 ''m'' vys. Slezský svah jejich jest mírný, jedině Kullge (sev.-vých. od Hirschberku) má 740 ''m''. Zároveň s Broumovskými horami počínají Soví hory 1027 ''m'' jako počátek Sudet a severně od těch strmí osamělá h. Sobotka (Zobten) 718 ''m'' v nížině slezské. {{Prostrkaně|Sudety}}, které dělí kotlina Kladská (296 ''m'') od pokračování Krkonošů a prorva řeky Nisy (Wartha 257) od Sovích hor, mají nejvyšší vrchy Praděd (''Altvater'') 1490 a Sněžník kladský 1424 ''m''; jih Sudetů tvoří planina Jeseníků (Gesenke 600-700 ''m'') až ku prorvě Bečvy a Odry, kde jest rozvodí '''E'''-py mezi Baltem a Černým mořem nejnižší o 284 ''m'' (Opava 260, Mor. Ostrava 209 ''m''). — 2. {{Prostrkaně|Planiny jurské}} a {{Prostrkaně|kopčiny hessko-westfálské}}. Mezi českohercynskou kopčinou a záp. porýnskou (kterou Penck nazývá ''niederländisch'', ačkoliv v Nizozemí neleží) prostírá se v severu kopčina hesská, již plní hlavně čedičové výbuchy miocénní, které zde tvoří dvě velká pohoří: Vogelsgebirge s Taufsteinem (772 ''m'') a k severu vyšší Hohe Rhön (Wasserkuppe 950 ''m''); severní údolí jsou velmi nízká (Kassel 133, Giessen 151, Marburk 180, Minden 177 ''m''). Poslední plochá čedičová hora k sev. Meisner (750 ''m''). Jižněji mezi Šumavou, Dunajem a porýnskou kopčinou prostírají se východně roviny jurské a francké, západně triasové švábské, které vnikají v nížině Kraichgauské až k údolí Rýnu (Pforzheim 248 ''m''). Všude převládá tu ráz planin, zřídka vystupují hory vlastní, jako vých. od Norimberka Hohenstein (622 ''m''), Friedelberg (677 ''m''), anebo čedičové vrcholy při sev. svahu švábské planiny, zv. Rauhe Alp (600—700 ''m'' výše; k jihozáp. roste Hohenstaufen 682, Hohenberg 1016 ''m''); údoli jsou skoro stejně položena (Bamberk 233, Norimberk 300, Baireuth 342, Anšpach 397, Amberk 385 ''m''). Západ těchto planin jest nižší, spád strmý, t. Steigerwald 512, Frankenhöhe 575, Rauhe Alp 700—800 ''m'', kdežto na sev. Štutgart 250, Heilbron 130, Vircpurk a Schweinfurt 205 ''m'', což souvisí úplně s geologickými poměry (záp. trias, vých. jura). — 3. {{Prostrkaně|Porýnskou planinu}} na jihu dělí údolí rýnské ve 2 části, východní a záp., kdežto na sev. puklina rýnská neruší jejího planinného rázu z Belgie až do Hesska. Obě jižní části dělí se zase přirozeně ve 3 stupně; ve východní (Spessart, Odenwald a Schwarzwald [Černý les]), v západní (planina falcká, Hardt s planinou severolotrinskou) a ve Vogesy. — Porýnská planina devonská, prům. 500 ''m'' vys. (dle Lepsia), zahýbá se z Belgie do Hesska směrem záp.-sev.-vých. a prorvána jest uprostřed hlubokým a malebným údolím rýnským (Bingen 77, u Bonnu 44 ''m''). Má vrcholy ploché, na záp. slatiny (Hohes Venn) do 695 ''m'', nejvyšší uprostřed ve Feldbergu (880 ''m'') v pohoří Taunus. Jihozáp. pokraj spadá k severu (Westerwald jen 650 ''m'') a východu. Hluboká údolí Mosely a Lahnu prolamují planinu souběžně na přič, nižší Ardenny, Eifel jen 760 ''m'' a jižní kopčina falcká s Donnersbergem porfyrovým 687 ''m'' na l. břehu rýnském. Nejvyšší místa pak Kalter Astenberg (842 ''m'') a záp. v Hunsrücku Walderberkopf (814 ''m''). Pokrají triasové planiny lotrinské na l. břehu Rýna nazývá se {{Prostrkaně|Hardt}} (nejvýše Kalmit 860 ''m''). Vogesy tvoří západní hranici nížiny rýnské (Basilej 252, Mühlhausen 242, Karlsruhe 117, Mohuč 81 ''m''), v níž zdvihá se jediný doleritový kopec Kaiserstuhl 556 ''m'', jenž vyvřel z pozdní té pukliny zanesené štěrkem rýnským. Složitější jsou poměry vých. břehu rýnského. V sev. vyvstávají 2 osamělé prahorní pecky: Spessart (Geiersberg 607 ''m'') a za prorvou Mohanu Odenwald (Katzenbuckel 628 ''m'', Felsberg 671 ''m''). Triasová planina Kraichgauská dělí, jak již bylo řečeno, Odenwald od jižnějšího Schwarzwaldu, jenž v prahorním jádru svém (Feldberg) dosahuje výše 1493 ''m'' a k Rýnu příkře spadá, na východ povolně. V sev. má Hornisgrinde hned 1169 ''m''. Údolí rýnské od jezera Bodamského až k nížině jest hluboce provrtáno, jak vodopád Schaffhúzský ukazuje, tak H. Randen (930 ''m'') a Waldshut (313 ''m''). III. {{Prostrkaně|Jihoněmecká rovina}} dělí se ve 2 části: sev.-vých. čili Podunají a jihozáp. čili Porýní s Bodamským jezerem. Porýní odděleno jest od Francie pohořím Jurským, řadou to souběžných pohoří s příkrým srázem do Švýcarska (jez. Lemanské č. Genevské 375, Neuchâtelské 432); z pohoří vynikají: Mt Tendre sev. od jez. Lemanského (1680 ''m'') a Mont Chasseral (1611 ''m'') sev. od jezera Neuchâtelského. Porýní švýcarské, jež nepatrná vysočina dělí od jez. Lemanského, postupuje až k jez. Bodamskému, i jest rovinou plnou jezer a řek, jejichž tok na sever se kloní (Bodamské jez. 394, Curišské 409, Vierwaldstädtské 427, Bern 503, jezero Thunské 560, Walenské 424; nejnižší jest dolní tok ř. Aary). Mezi rovinami Rýnu a Dunaje na severu a Pádu na jihu tyčí se Alpy, nejmohutnější horský komplex v '''E'''-pě. Dělívají se dvojím způsobem, buď na vých., stř. a jihozáp., nebo v sev. vápencové, ve střední prahorní a jižní (vých. dolomity a jihotyrolské). Jsou složeny z četných massivů prahorních, obklopených mladšími útvary, neboť hlavní zdvižení jich jest pomiocénní a vzniklo tlakem z jihu na sev.-záp. Nejvyšší jich vrchol Mont Blanc 4810 ''m'' nalézá se v samém ohbu, kde dosavadní meridionální směr mění se v aequatoriální, avšak nejvyšší vrcholy nenalézají se ani v jedné řadě ani v rozvodí. Massivy v záp. Alpách jdou dvojí řadou od moře: j. Mercantourské (Rocca Argentera 3397 ''m'') a Kottické (M. Viso 3845 ''m''), severněji Oisanské (Pelvoux 4103 ''m'') a Grajské (Gran Paradis 4052 ''m'') a řečený již M. Blanc. Ještě dále k severu nalézá se údolí Walliské mezi Alpami Bernskými v severu (Finsteraarhorn 4275 ''m'') a Penninskými v jihu (Mt. Cervin 4482, Mte Rosa až 4638 ''m''), ale od Gotthardu se tato pravidelnost ztrácí. Vyšší hory zůstávají v jižních massivech (Bernina 4052 ''m''), až Ortlesem (3905 ''m'') končí střední Alpy a nastupují nižší vých. (nejv. V. Zvon 3797 ''m''), klesající rychle k východu. Ve vých. části souvisejí s Krasem a Karpatami. — {{Prostrkaně|Kras}} jest vápenná vysočina lemující vých. břeh Jaderského moře od Istrie až po Řecko, ač v užším smyslu označuje se jménem tím jen horský kraj Istrie a Dalmacie. Jsou to bezlesé teď roviny (jihosl. planiny) poseté skalami. Jen v údolích a dolinách jest orba možná. Z pravidla nepřesahují výšky 1000 ''m'', jednotlivé hory však stoupají i přes 2000 ''m'', t. Kom 2448 a Dormitor 2606 ''m''. Povšechný směr od sev.-záp. k jihových. Voda dešťová prosakuje tu vápencem, vymílá jeskyně (Postojna, Canzian a j.) a tvoří podzemní řeky. Povrchní vody jest tu málo až na některé močály (blata), zejména v uzavřených údolích Bosny a Hercegoviny. — Spojení Alp s Karpatami jest spíše tektonické než horopisné. Karpatami nazýváme pohoří, jež jako polokruh obmyká na sev. a vých. nížiny Uherské a střední nížinu Sedmihradskou, ač geologicky skládá se z více nesouvislých částí. Ve velkém lze rozeznávati Karpaty sev , sev.-vých. (lesní) a sedmihradské (s banátskými). Severní čásť není jednotným pohořím, nejvyšší vrcholy jeho — vlastní Tatry — tvoří v jihu osamělé, podlouhlé pohoří prahorní, hl. žulové, dosahující v štítu Gerlachovském 2663 ''m''. V severu sahá hřeben rozvodní jen asi do 1700 ''m'' (Babiagora 1725, Popadia 1742 ''m''). Údolí všude hluboká, na př. Turčanské 388 ''m''. Severní a sev.-vých. pokrají tvoří pískovec, hlavně křídový — na kraji nížiny uherské četné kopce trachytické, t. Tokajské, Vihorlat, Hargita již v Sedmihradech. Sedmihrady mají střední nížinu (Brašov 220, Kološ 347, Sibiň 419) s nepatrnými 7—800 ''m'' vys. kopci, již však obklopují odevšad hory, nejvyšší prahorní v jihu (Negoi 2536 ''m''), nejširší v západě (Biharské 1851 ''m''), avšak i na východě dosti mohutné (Bučač 2508 ''m''). V Banátě se toto pohoří snižuje (nejv. 1449 ''m'') až ku soutěsce Dunajem v délce 126 ''km'' prorvané. — Z {{Prostrkaně|rovin rakouských}} vytknouti jest moravskouherskou, hornouherskou (malou) a za Bakoňským lesem středouherskou (velkou). — Nížina moravskorakouská leží mezi Karpaty, Českomoravskou planinou, Sudetami a Alpami (Olomouc 221, Brno 227, Přerov 212, Prostějov 252, Břeclav 168, Vídeň 180, Baden 215 ''m'') a oddělena jest pohořím {{Prostrkaně|Litavským}} (480 ''m'') od nížiny hornouherské. Z kopců nejvyšší jsou hory Maršovské (Bord 587), Polomské (550), v Rakousku Manhardt (536 ''m''). Hornouherská nížina počíná u Prešpurku (132), táhne se přes Trnavu a Nitru až k Ostřihomu (111), Komárnu (109), k Bakoňskému lesu (713), pod Kysek (Güns 219, Geschriebenstein však 882) a Šoproň (212, Neziderské jez. 115) a do Štýrska k Fürstenfeldu (27 ''m''). Středouherská nížina počíná pod Karpaty (Munkáč 128, Miškolec 128, Košice 201, Budín-Pešť 102 ''m'') a u Blatenského jezera (100, Varaždín 170 ''m''), a táhne se až po Biharské pohoří (Vel. Varadín 132, Arad 116, Zemuň 76, Nový Sad 82 ''m''), majíc jedině na západě kopce u Pětikostelí (Zengövar 681 ''m''); na jihu charvatskoslavonská pohoří (Ivančica 1060, Papuk 954, Fruška gora 546 ''m'') dělí ji od nížiny při Sávě (Záhřeb 114, Karlovac 142 ''m''). Horstvo {{Prostrkaně|východní}} '''E'''-py vyznačuje se nedostatkem vlastních hor a eruptivních hornin, vodorovným usazením vrstev a hlavně působením erose. Od Sudet a Karpat až k Uralu, k Černému a Ledovému moři nemáme žádných hor, které by měly jména, až na skupinu Valdajskou v ruském Lapsku a triasový Bogdo 176 ''m'' ve stepi zavolžské. Planiny, někde hluboko řekami prorvané, střídají se tu s rovinami a nepatrnými kopci; ale naprosté roviny na vých. není, neb i dolní Volga teče v propadlině, majíc na pr. břehu kraj vysoké středoruské planiny, nejvyšší u Atkarsku v gub. Saratovské, kde Tillo udává nejvyšší výšku 405 ''m'', a na levém propadlinu stepi Orenburské se zmíněným solinosným Bogdem. Nejnižší jest sever, údolí Dviny a Pečory, kde rozkládají se široké tundry; nejvyšší známé místo jsou tu vrchy Timánské 276 ''m'', ale ostatní místa jsou velmi nízká, stok Pečory s Ussou 96, Cholmogory 21, Petrozavodsk 105, planina Očparmo 97, Veliký Ustjug 107, Oněga 35, Ladoga 5 ''m''. Východní hranici země tvoří Ural, zcela ponenáhlu vystupující z evropské strany, s příkrým však srázem na straně východní. Nejvyšší vrchol v již. Uralu je Jaman Tau (1646 ''m''), avšak i severněji, za polárním kruhem, vyskytují se výšky přes 1300 ''m''. — Západní {{Prostrkaně|baltické}} krajiny jsou též nízkou planinou (jez. Pejpus 30, Ilmen 16, Novgorod 52, Pskov 46, Jurjev 68, Dvinsk 34 ''m''), na níž jen jednotlivé vrchy strmí (Gaising 314, Munna 324, nejvýše Dubová 347 ''m'' u Minska). — {{Prostrkaně|Polsko}}, k němuž náleží celý pruh od Bukoviny do Slezska, je nížinou 100 až 200 ''m'' vys. (Varšava 99, Lublin 191, Częstochowa 243, Krakov 205, Tarnów 225, Rešov 215, Przemysl 241, Brody 234, Stryj 202, Stanislavov 256, Černovice 248 ''m''), jež stoupá u Lvova (320) a u Tarnopolu (318) a v pohoří Lysa Gora (611), v Trebnických horách (311, ve Slezsku) a u Křemence na Volyni (404 ''m''). — Střední {{Prostrkaně|Rus}} začíná na západě nížinou močálovitou (Pinsk 143 ''m''), dostupuje nejvyšší výšky ve svém středu, v gub. tverské, kde nejvyšší měřený bod je Kamestik (321), vrch u Gorice (317) a Ilji Gory (311 ''m''), veskrze vyšší než dále k severu Valdaj s Popovou Gorou, jež má sotva 300 ''m'' výšky, a klesá na východ (Moskva 191, Vladimíř 158, Murom 81) a k Volze. Východní Rus zdvihá se v pohoří (Bělyj Ključ 352, Telšanka 345 a jižně od Saratova Teterevjatka 327 ''m''), které hlubokým údolím řeky Volgy (Simbirsk 22, Sysran 11, Černyj 8, Astrachaň 11) odděleno jest od východní stepi (Perm 70, Buguruslan 99, Ufa 156, Orenburg 109 ''m'') a sklání se k jihu do hlubiny Kaspického moře. Jižní Rus je na západě nízká (Kišiněv 85, Kijev 94 a planina u prahů dněprských 185 ''m''), zdvihá se také ve středu (Ivanovka do 369), klesá za Donem (u Caricyna 122 ''m'') v pahorcích Ergenských (rozvodí 163 ''m'') a přechází v step, která teprve pod Kavkázem znova stoupá (Stavropol 611 ''m''). — {{Prostrkaně|Krim}} jest na severu nízkou rovinou, na jihu prostoupen jest příčným pohořím Jaila-dagem (Romankuš 1543, Čatyrdag 1526, Kara Tau 1212 ''m''). — {{Prostrkaně|Rumunsko}}, kromě svahu Karpat a až na Dobrudžu (Sakarbači 535 ''m''), která náleží k poloostrovu balkánskému, jest rovinou k jihu a vých. klesající, ve vých. části nížinou bez kopců (Jasy 144, Krajová 205, Bukurešť 88, Brajlov 5 ''m''). {{Prostrkaně|Skandinavie}}, od níž není možno horopisně odděliti Dánsko a Čuchonsko, dělí se ve 4 části: 1. Planiny lapské na sev., 2. pohoří norské na záp., 3. planiny švédsko-dánské ve středu a 4. kopčiny čuchonské na vých. 1. {{Prostrkaně|Lapsko}} ruské i norské jest dosud málo známé i ukazuje planiny palaeozoické, v nichž jsou vtroušeny nepravidelné kopčiny, nejvyšší snad na východě ruském neměřeném (Rabot udává 1100 ''m''), na záp. nižší (Rastegaísa 876, Nuppivare 822 ''m''), ale čím dále ku pobřeží stoupající (Goaca Gaisi u Tromsö 1300, ostr. Seiland 1080 ''m''); jih jest 600—700 ''m'' (ale jez. Enare 123, tundra u jez. Imandra 116, rozvodí k Bílému moři 125 ''m''). — 2. {{Prostrkaně|Norsko}} skoro celé prostupuje prahorní pohoří, vstávající na záp. příkře z veliké hloubky mořské labyrinthem ostrovů a fjordů (na př. Lofoty); u výši končí obyčejně vysokými planinami (fjell) rulovými, které na některých místech kryty jsou velikými ledovci (Svartisen na sev., Jostedals Brae na jihu), na jiných lišejovými tundrami skalními. Fjelly ty spolu nesouvisí, jsou prořezány sráznými, až 1000 ''m'' vys. stěnami fjordů (Throndhjemský největší) a hlubokými jezery (Virik Javre 576, Rös Vand 408, Umea 559 ''m''). Výška jejich na severu jest menší (1200 ''m''), na půdě švédské však vystupují vrchy vyšší (Olmajalojaekna 1689 ''m''), načež klesají ku planinám Röraským na 700-800 ''m'', z nichž vyčnívá jen Sölen (1788), Tron (1743) a Elgepiggen (1615 ''m''). Na jihozápadě dosahují největší výšky v Romsdalu (Snehaettan 2306, nad Doorem 625), záp nejvyšší hora v Jotunsfjeldech Ymerf. 2604 ''m'', ale na jihových. výška rychle klesá (Worreskayle 2054, Storford 1740, Urdals-Knuta 1413 ''m''). Svah jihovýchodní přerušen jest jen jediným obrem (Gausta 1881 ''m''), jest rychlý k nížině (jez. Stor 257, Mjösen 125, Nisser 24 ''m'') a přechází ke Christianii v nízkou silurskou kopčinu. — 3. {{Prostrkaně|Švédsko}} rozděleno jest čarou přes jezero Melar a Wener (134 ''m'') v čásť sev. a jižní. Severní čásť utvořena jest povlovným svahem z norských hor k vých. zátoce Botnické (Sarjektjäkko 2125, Sulitelma 1875, Ahreskutan 1460, Syltopperne 1787 ''m''); svah ten má nízká, na jihovýchod otevřená údolí (jez. Ostersund 305, Siljan 169 ''m''). Třináctou čásť Švédska kryjí jezera. Jižní čásť je kopcovitá planina asi 100 ''m'' vys. (jez. Kjölmas 23, Wenern 88, Bolmen 119, Asnen 123) s jednotlivými kopci (nejvýše Taberg 369, Kinnekulle 303 ''m''). {{Prostrkaně|Dánsko}} tvoří 2 rozdílné kraje: ostrovy se skalami křídovými (Mön 141 ''m'') a celinu jutsko-šlesvickou, jejíž východ jest pln kopců a jezer (Eierbavnehöi 173 ''m''), střed písčitý a západ močálovité nížiny. Bornholm je starší ostrov (162 ''m''). — 4. {{Prostrkaně|Čuchonsko}} jest zemí nízkých kopců, četných dlouhých jezer (na jihu zaujímají jezera 47 % plochy dle Veselovského) v 100–200 ''m'' (Ulea 119, Pielis 92, Pyhäselka 80, Kitka 232, Saima 78, Lendne 164, Pejerme 75 ''m''); na severu jsou kopce přes 300 ''m'' (Teiriharju 334, Sukovaro 327 ''m''), ano v Lapsku hora Jeristunturi 706, Peldoivi 715 ''m'' vys., na jihu sotva 200 ''m'' (Turisma 227) jako nejzápadnější Avasaxa. {{Prostrkaně|Italie}} neposkytuje obrazu jednotného. Kromě sev. nížiny lombardské táhne se po vých. pobřeží moře Jaderského rovina, která přerušena jsouc horou Gargano šíří se na jihu v pliocénní planinu (tavogliere) {{Prostrkaně|apulskou}}. — Souvislého horstva, které by jako hřbet Italii od sev. k jihu prostupovalo, není; vyskytují se tu jen samostatná pohoří, na sev.-záp. toskánská, na jihozáp. osamělé skupiny Kalabrie. Žádná hora na celině nedosahuje 3000 ''m''; kopčina jest pravidlem. S vyloučením Alp můžeme Italii takto rozděliti: 1. nížina lombardsko-benátská, 2. Ligurské hory, 3. Toskána, 4. Apenniny vlastní, 5. Apulie, 6. Kalabrie, 7. ostrovy (Korsika, Sardinie, Sicilie, Malta, Elba a menší: Pantellaria a jiné). — 1. {{Prostrkaně|Piemontsko-lombardsko-benátská nížina}} mezi Alpami a Apenniny počíná na severu řadou jezer (Lago Maggiore 197, Luganské 271, Comské [Lario| 202, d’Iseo 197, Garda [Benaco] 69 ''m''), spadá od západu na východ povlovně (Turin 240, Alessandria 96, Pavia 100, Milán 147, Mantova 27, Verona 60, Vicenza 54, Udine 116, Padova 31, Benátky 21, Ferrara 5 ''m'') a má jen osamělé kopce tertiérní: Superga (622), Mti Berici (419) a Euganei (589 ''m''); na pr. břehu pádském stoupá na jih (Ravenna 54, Bologna 85, Parma 89, Modena 64 ''m''). — 2. {{Prostrkaně|Ligurské pohoří}} jest nízká kopčina tertiérní, jež v Monte Carmo až 1389 ''m'' vys. vysýlá na sever odnože k Asti (700—800) a ke Stradelle, oddělené nížinou u Novi (195) a přechází vých. od Janova v Apenniny etruské. Nejdůležitější prosmyky jsou de Giovi sev. od Janova (472) a dell’ Altare (495 ''m'').— 3. {{Prostrkaně|Toskána}}, k níž patří vých. Ligurie, Marky a sev. Římsko až po Tiber, je velmi složitá a stará a tvořila za mesozoické doby s Elbou a Sardinií veliký ostrov, pohřbený nyní na západě mořem a krytý na východě hlavně eocénem a pliocénem (prahory jen u Gavorrana). Horopisně skládá se ze 3 částí: ''a'') Apenninu (mezi Janovem a horou Falterona na pramenisku Arna), ''b'') hor Apuanských a ''c'') mladší kopčiny toskánské (mezi ř. Arnem a Tiberou záp. od ř. Chiana). ''a'') {{Prostrkaně|Apenniny}}, též etruské zvané, jsou hlavně tertiérní a skládají se z několika stupňů, které od sev. k jihu odděleny jsou hlubokými údolími řek (Magra, Serchio, Ombrone a Sieve na jihu, Trebbio, Taro, Secchia, Reno a j. na severu). Stupně ty mohou býti pojmenovány po jednotlivých vynikajících horách, jako: 1. Lessina 1627, 2. Mte Bue 1935, Gottero 1639, 3. di Succiso 2017, Cusna 2121, 4. Cimone 2165; k jihu leží osamělé výběžky Giovi 992, Albano 641, starý M. Pisano 918, až k nížině Arna (Pisa 10, Florencie 72, Pistoja 85); východ jejich jest nízký (hory jen do 1175, průsmyk La Futa 903 ''m'') až k uzlu hory Falterone (1649 ''m''). ''b'') Apuanské Alpy jsou staré, hlavně triasové, osamělé horstvo s M. Pisanino (1946 ''m'') mezi údolím d. Serchio a mořem. ''c'') {{Prostrkaně|Toskánská kopčina}} vlastní, pro staré doly etruské (měď, cín, stříbro atd ) zvaná ''Catena metallifera'', oddělena jest od Apuanských hor a Apenninu údolím Arna na sev. (Arezzo 277), Chiany a Tibery (258 jez. Trasimenské, Perugia 520, Orvieto 355) na jihovýchodě, skládá se z více kopčin, mezi nimiž jsou nízká údolí (Volterra 544, Siena 348, Viterbo 357 ''m''). Severní čásť jest nižší (le Cornatte 1059, křídové Chianti 893 ''m''), střed jest nejvyšší (trachyt M..Amiata 1734), plutonický jih nejnižší (M. Sorate 691) s jezery di Bolsena 303, Bracciano 164 (původně krátery), a sklání se do (nížiny) Campagně u Říma (50 ''m''). U moře vystupuje osamělý M. Argentario do výše 638 ''m''. — 4. {{Prostrkaně|Apenniny střední}} jsou méně známy a pro složení jejich (trias, juru, křídu a tertiér) nesnadno jest je vylíčiti. Dělíme je: ''a'') v Apennin etruský od sev. až po horu Catria, ''b'') v Ap. římský (Romano, dle Cory, jehož nejvíce následujeme), od Catrie k horám Sibillini, ''c'') Abruzzy od hor Sibillinských k Volturnu a Trignu, ''d'') Ap. neapolské až po horu Pollino. K Abruzzám berou se obyčejně hory Sabinské i hory Lepinské a Ceprejské; k neapolským, ač neprávem, celá kopčina mezi mořem Tyrrhenským a Apenniny, od ř. Garigliana až přes zátoku Policastroskou. Není zde jednoty horopisné, ani geologické, zvláště jih nevyhovuje obyčejnému pojmu podélného pohoří, neboť planiny a prorvy řek ruší tu naprosto každý podobný směr. ''a'') Od hlavního hřbetu Apenninů etrurských oddělují se mnohé větve pobočné, jako od hory Falterony (1629 ''m'') k jihu Prato magno (1580 ''m'') a mezi Arnem a Tiberou hory Catenaja (1400); nejvyšší vrchy jsou východně od ř. Tibery, mimo střední temeno blíže k moři Jaderskému, jako h. Carpegna 1407, Nerone 1527, Catria 1702 a Suavicino 1483 ''m''; nejblíže k moři Jaderskému vybíhá skála San-Marinoská (700 ''m''), ale jinak jsou vých. údolí nízká (Urbino 451, Jesi 118 ''m''). ''b'') Apennin římský značí se tím, že na straně jihozáp. přibývá k hlavnímu hřbetu rovnoběžných pásem a hor (jihozáp. směrem), tak že plní prostor od Foligna (233) a Spoleta (361) až k řece Velino (Rieti 419), ve výši 1400-1500 ''m'' (Corverna 1683), ba roh nejdále na jihozápad zvedá se křídový Terminillo 2213 ''m'' vysoký a jihových. Regina 2333 ''m'', vrchol hor Sibillinských. ''c'') Za prorvou řeky Tronto počínají Abruzzy. Jménem tím nazývá se obyčejně nejvýchodnější a nejvyšší ze 3 souběžných řetězů, které na západ se níží a vyplňují území mezi ř. Velinem, Sangrem a Volturnem, kdežto mezi ř. Saccem a mořem Tyrrhenským postupuje čtvrté souběžné pohoří Lepinsko-Ceprejské, tak že čtverá tato soustava vyplňuje jen na tomto místě celou šířku Italie mezi oběma přímořskými nížinami (Ascoli 265, Teramo 288, Chieti 340 na vých., na záp. Pontinské močály 7 ''m'' až k Terracině a Gaetě 45 ''m''). První východní řetěz jest nejvyšší (2455 ''m'' Giaccio Porcelli) a nejnepravidelnější; má ve svém středu nejvyšší hory Italie vlastní. Gran Sasso (triasový M. Corno 2924, Debartolomeis 3111 ''m'') ve směru záp. vých. a přechází za prorvou Pescary v pohoří Majella, sev.-jižní (M. Amaro 2792 ''m'', dle Cory, 2630 Debartolomeis). Údolí hořeního Aterna (Aquila 735 ''m'' až k Solmoně) odděluje tento vých. pruh od prostředního křídového, jenž vstává naproti hoře Terminillo v M. Calvo (1901), přechází v M. Velino 2487 (Cora, 2728 Deb.) a končí nad hořením Sangrem v M. Greco (2283 ''m''). Údolí vysušeného jezera Fucino (655) a řek Salto a Liri dělí jej od třetí křídové řady, od hor Sabinských, na severu nižších, ale v M. Viglio 2156 ''m'' vysokých. Nízká jest čtvrtá řada: hory Lepinské (1536), Ceprejské (1692, dle Debart., 1583 dle Cory) a severní plutonický massiv hor Albánských (953); Velletri jen 399, jezero Nemi 315 ''m''. ''d'') Apenniny neapolské, s nimiž teprve Lovisati nás seznámil, jsou zcela rozdílny; je to kopčina, hlavně křídová a tertiérní, nehledíc při tom k četným sopkám (Rocco Monfino 606, Vesuv 1282, Vultur 1329 ''m''), která od M. Matese na severu (1822) až skoro k Pollino (del Papa 2006 ''m'') nemá žádné vyšší hory (již jméno Campobasso [730] to značí); planiny sahají tu nejvýše do 1000 ''m'' a železné dráhy z Foggie (87) do Beneventa (170) a z Potenzy (826) do Salerna (82 ''m'') nepotkaly se tu se žádnou větší překážkou. Avellino je tu ve výši 370, Caserta 76 ''m'', ba křídové pohoří od ostrova Capri k Vulturu záp.-vých. má jen 768 ''m'' (Cervialto). Východně od Apenninů těch od M. Gargana až k Tarentské zátoce prostírá se jednotvárná, křídová a pliocénní planina Apulská, pastvina rázu orientálského, bez potoků a hory, mající jen Murgie 680 ''m'', jinde ani 400 ''m'' (ano u Lecce 72, Bari 28, Gallipoli 28 ''m''). Jiný ráz má Kalabrie; tu vystupují od severu na jih 3 massivy: triasový a jurský Pollino (Dolcedorme 2248 ''m'') až k údolí řeky Crati, druhý palaeozóická skupina Sila (M. Donato 1930, Cosenza 255), a za údolím (rozvodí 250) až ke Catanzaru (333) a třetí na jihu Aspromonte (Montalto 1958 ''m''). Středem {{Prostrkaně|Korsiky}} postupuje vysoké horstvo (M. Cinto 2710, Rotondo 2631 m), které na sev.-vých. pomaleji než v jihozáp. se skloňuje a skoro celý ostrov vyplňuje. Sardinie dosahuje největší výšky ve středním massivu (Gennargentú 1946 ''m''), na západě má několik rovin, z nichž největší, Campidano, táhne se od Oristana až po Cagliari a odděluje střed od jihozáp. rudního horstva nad Iglesias (323), (Severa 989, Linas 720 ''m''). Sicilie má na sev.-vých. osamělou Etnu 3313 ''m'', nejvyšší to horu Italie, severně od Etny podélné pohoří Monti Nebrodici (M. Sori 1846) a Le Madonie (Antenna 1975), na jihu však převládají veliké planiny. {{Prostrkaně|Malta}} jest nízká tertiérní planina vystupující do 236 ''m'' výšky. {{Prostrkaně|Balkánský poloostrov}} skládá se ze dvou částí, západní a východní. Západ jest vlastně pokračováním Krasu, řada planin hl. od sev. k jihu se táhnoucích, mezi nimiž vyskytují se podlouhlá vápenná pohoří, prorvaná někdy údolími, v nichž vyrážejí podzemní řeky. Od Dalmacie mění se směr jihovýchodní v téměř jižní. Vrcholová výše nemnoho větší 2000 ''m'' (Tomor 2415, Čika 2025, Pindus 2574 až 2124 v Řecku, ba ještě v Morei Chelmos 2359, Taygetos 2409). Planiny v jihu jsou nižší (jez. Ocbrida 690, Janina 520, Tripolica 603). Východní část Balkánského poloostrova, Macedonie, Rumelie, Srbsko a Bulharsko, skládají jednotlivé massivy, nejvíce prahorní, mezi nimiž nižší kotliny. Z prvních, jež jsou v středu nejvyšší, jmenujeme Šardag (Ljubotrn 3050 ''m''), Vitoš 2330, Rilodag 2730, Rhodopu (Musalla 2919 ''m''), Olymp Thessalský 2973, Athos 1953, Parnass 2459 ''m''). Jediné skutečně větší podlouhlé pohoří (od záp. k vých.) jest Balkán v severovýchodě poloostrova, zároveň mladší (hl. z doby křídové) a nižší (Jumrukčal 2375 ''m''). Mezi vrcholy těmi jsou údolí nízká, tak Niš 207, Pirot 403. Sofia 566, Plovdiv dokonce jen 177 a Drinopol 54, Prizren 518, Skoplje 290, Bitoljc 703 ''m'' a roviny Řecké ještě nižší. Z ostrovů trčí Kréta do výše 2470, Euboea 2745 ''m''. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Geologie. == Dnešní tvářnost '''E'''-py jeví se výsledkem nepřetržitého řetězu změn od nejstarších dob geologických do dnes, za každé doby jinou, dnešní více méně nepodobnou. Jakou měrou, o tom poskytuje přibližný obraz přiložená mapka geologická, označující v hrubých rysech ráz území té které geologické doby. Na této mapce viděti jest předem oblasti usazenin všech dob geologických, usazenin to vodních (mořských i jezerních), kromě větrových mass eruptivních (vyvřelých). Usazeniny mořské, říčnomořské a jezerní naznačují rozlohu vod a pevnin až do doby diluviální, větrové pak spadají, pokud se dosud ví, jen do doby této a alluviální. Veškery dosavadní zkušenosti o stavbě země, o jejích změnách a vývoji byly čerpány téměř výhradně jen ze studia těchto usazenin, dále z jejich organického obsahu a ze složení a uložení vrstevního. Studium toto na jevo vyneslo, jednak že kůra zemská je složena z velkého množství vrstev, že tyto vrstvy skládají soustavy různě staré, uložené buď tak, jak byly vznikly, buď z původní polohy vyšinuté, byvše svraštěny, nebo silně zvlněny. O positivním stáří zemských vrstev mluviti nelze, jen o stáří relativním. Rovněž je překonán názor, že hory a hřbety horské byly násilně vyzdviženy massami sopečnými. Názor tento přísluší dnes již jen dějinám. Neboť nic na povrchu zemském neděje se násilně, ať juž v říši ústrojné, ať neústrojné. Vše má zárodky svých příčin v minulosti, a jestliže se nám něco jeví převratem náhlým, zajisté nemáme tušení o processu, jehož výsledek do očí bije. O tom, jak asi rychle v kůře zemské a na povrchu změny se dějí, nabudeme dosti jasné představy, jestliže pomníme, že příčina všech těchto převratů má svůj původ ve vychlazování země. Jádro zemské tekuté, kůra zemská tuhá — když tento poměr u vývoji zemi nadešel, počala se kůra svrašťovati. Jádro se scvrkovalo, ale pevnější a později ztuhlá kůra zemská, nemohouc tak rychle obsah svůj zmenšovati, jako jádro svrašťovala, trhala a bořila se. Do této svraštělé massy vryla denudace (rušivá síla vody, mrazu, ledu atd.) dnešní relief zemský, v němž se střídají roviny s horskými hřbety, plošiny s kopčinami a výspami v malebné rozmanitosti. Majíce na zřeteli relief dnešní '''E'''-py, snadno poznáváme, že vypadal za doby diluviální jinak, nežli za doby třetihorní a všech dřívějších. Dotvrzujeť to okolnost, že tam, kde je dnes souš, nalézáme usazeniny se zvířenou rázu mořského, že na temenech horských vyzdviženy jsou usazeniny hlubinné, že rozličná území pokrývají vrstvy vod mořských a sladkých ve střídavém uložení. Jakou měrou tvářnost '''E'''-py za dvou různých geologických dob se lišila, znázorní nejlépe, srovnáme-li relief dnešní '''E'''-py s reliefem, jaký měla za doby diluviální. Stůjž zde obraz doby diluviální v hrubých nárysech, jak ho načrtl před nedávném prof. dr. J. N. {{Prostrkaně|Woldřich}}. Za doby ledové (diluviální) pokryly mohutné ledovce Skandinavii a rovinu severoněmeckou. Tenkráte souviselo Španělsko s Marokkem, Korsika, Sardinie, Sicilie a Malta s Alžírem. Jižně od tohoto území rozprostíralo se malé západní Středozemní moře, zasahující do severní Sahary a souvisejíc průlivem Messinským s východním svým oddílem. Rudého moře a pohoří Uralského za té doby ještě nebylo. Po severním Rusku a Sibiři rozprostíral se pokrovem sníh a led. Vody s tohoto rozsáhlého území stékaly do moře středoasijského. Když ledovce ze střední '''E'''-py ustoupily, byly ostrovy Britské spojeny s Francií, ostrovy Dalmatské byly slity v rozsáhlou pevninu istrodalmatskou, kdežto ostrovy Elba, Korsika. Sardinie skládaly s Italií pevninu sardoitalskou, Sicilie s Maltou a Italií pevninu sicilskoitalskou. Průlivem Gibraltarským souvisel okeán se Středozemním mořem, jehož vody vnikaly průlivem Sicilským do východní části. Na jihu rozkládala se Sahara. Na severu bylo Rusko ještě pod ledovým příkrovem, na jehož jihovýchodu šířilo se až dosud moře Středoasijské. Na konci této doby proražen průliv Doverský a Messinský, snížila se pánev adriatická, přerušeno spojení mezi Korsikou a Italií, a rozestoupila se rozsedlina jihoegejská a rudomořská. Na severu vyvstal Ural, ze severního Ruska a Sibiře zmizely ledovce, rovněž odtekly i vody moře Středoasijského, zanechavše moře Černé a Kaspické, jezero Aralské a Balkašské. Již z tohoto nárysu možno se přesvědčiti, že se relief '''E'''-py tím intensivněji mění a od nynějšího odchyluje, čím vzdálenější době přísluší. Viděliť jsme na obraze doby diluviální, že je na počátku této doby více změn, než jak to spatřujeme na jejím konci. Tato okolnost se stupňuje tím více, čím dále spějeme dobami geologickými k době prahorní. Přes to však zůstává starý jeho podklad, byť i přerůzně jsa změněn, týmž. Území prahorní (archiboly) označují přibližně rozlohu velkolepého dějiště, na němž během dob geologických relief '''E'''-py se (vytvořoval a týmž chodem jako dosud vytvořovati se bude. Dále za toto rozhraní sáhnouti jest sice dovoleno, jenže doklady na stvrzení názorů v hlubinách mořských stěží se vylovují. '''E.''' jest bez odporu kontinentem geologicky ještě nejdůkladněji prozkoumaným; avšak nikoli tou měrou, jak by si toho bylo přáti se zřením k různým záhadám, jež sice vysvětlujeme poznatky dosavadními, aniž jich obstojně podepříti dovedeme. Tato nejistota pociťuje se dnes na všech stranách. A věru bude pociťována citelně, dokavad nebudou prohloubeny dosavadní vědomosti o velkých územích državy Ruské, dokud o Kavkázu, Pyrenejích, Alpách, sedmihradských Karpatech a celém Balkánu budeme míti dosavadní kusé jen zprávy, a určitost těchto nebude na úrovni našich vědomostí, zejména o severovýchodních Alpách. {{Prostrkaně|Prahory}}, neboli útvar {{Prostrkaně|archaický}}, rozpadají se v útvar rulový (laurentinský) starší a útvar prahorních břidlic (huronský) mladší. Vrstvy těchto útvarův obepínají celou zemi, všady, kdekoliv se objeví, mají jejich horniny týž ráz. Považují se za součást nejstaršího obalu zemského. — {{Prostrkaně|Útvar rulový}} skládá horská jádra téměř všech větších pohoří '''E'''-py, totiž centrálních a západních Alp, všech pomezních pohoří království Českého, dále Karpat, částečně i Voges, Černého lesa, Odenwaldu a Harcu, pak Kavkázu a Uralu. Ve vých. Rusku táhne se mohutným proudem od severu na jih až k moři Kaspickému, rozprostíraje se na jihu mezi Bugem a Dněprem. Z Čuchonska přechází do Skandinavie, odtud do střední Francie, kde skládá massiv armorický. Na jihu vystupuje v Pyrenejích, Portugalsku a Španělsku, odkudž ho lze sledovati do massivu Korsiky, na Sicilii, do Italie, na Balkán a Hebridy. Mohutnost jeho souvrství páčí dosavadní zkušenost asi na 30.000 ''m''. Jeho vrstvy jsou po většině zprohýbány, zborceny, zřídka kde vodorovny; složeny jsou z ruly a četných jejích odrůd (rul. slídnatých, jinorázových, chloritových, talkových atd.), uzavírajíce mimo pecky vápenců zrnitých a místy velikých nálezů křemenců též podřízeně tuhu, železné a cínové rudy. Na mnoha místech proráží je žula. — {{Prostrkaně|Útvar prahorních břidlic}} byl dosud zjištěn téměř všady, kde útvar předešlý; větší rozsah má v Alpách, v pomezních horách království Českého, v Sasku, Karpatech, Černém lese, Vogesách, ve Španělsku, Skandinavii a Skotsku. Na jeho složení účastní se fyllity, břidlice hlinité a svory; těmto jsou podřízeny břidlice talkové, vápnito-slídnaté, jinorázové atd., pak vápence, dolomity a hadce. Toto souvrství dělivá se ve stupeň svorový (starší) a stupeň fyllitový (mladší). Rudníků, rudníkových žil a ložisk je v prahorních břidlicích poměrně dosti hojně. Rudy magnétové, měděné, zinkové, olověné, stříbrné a železné těží a těžily se v nich na četných místech. Z eruptivních hmot prorážejí tyto břidlice, syenity, diority a diabasy. {{Prostrkaně|Prvohory}}. {{Prostrkaně|Útvar kambrický}} a {{Prostrkaně|silurský}} rozprostírá se v '''E'''-pě po dvou poměrně velikých územích. Na severu šíří se od severozápadního úpatí Uralu přes Čuchonsko do Skandinavie a odtud do Velké Britannie, kdežto na jihu sleduje podélnou osu evropskou od Bogoslavska až do Portugalska. Severní tato oblasť, uzavírající obvody severního a záp. Uralu. sev. Livonsko, dále Estonsko a okolí Petrohradu v Rusku, ve Skandinavii pak silurskou pánev kristianskou, jihošvédkou a gottlandskou, konečně ve Velké Britannii obvod waleský, skotský a severoirský, je charakterisována zvířenným typem balticko-skandinavským; naproti tomu jižní oblast, jíž příslušejí vrstvy siluru českého, Harcu, Saska, Durynska, Francie (Bretoňska) a poloostrova Iberského, vyznačuje se zvířenným typem českým. Rozloha zde uvedená dokazuje, jak moře doby silurské byla rozšířena. Celou severní čásť '''E'''-py zříme zaplavenu tímto mořem, v němž byly fysikální poměry takměř stejné. Ostře ohraničených zvířenných obvodů nebylo. Doba kambrická poskytla dosud jen zvířenu pobřežní (měkkýše, červy a trilobity). Jinak doba silurská, jejíž zvířena svědčí, že tehdy byla moře poněkud hlubší než dříve, ale dosud nevalně hluboká. Tehdy převahu měly mělčiny mořské, přecházející v pobřeží bahnitá, ovroubená břehy mělkými. — Usazeniny tohoto moře jsou místy mohutné; v nich převažují různé pískovce, hlinité břidlice a droby, podřízeny jsou břidlice kamencové a křemičité a křemence. Trilobiti (''Calymene'', ''Faradoxides'', ''Asaphus'', ''Homalonotus'', ''Trinucleus'', ''Agnostus'' a j.), částečně též hlavonožci (''Nautilae'', ''Orthoceras'', ''Trochoceras'', ''Cyrtoceras'' a j.), pak graptoliti vtiskují zvířeně silurské zvláštní ráz. Jeho rozsah rozšiřují pak ještě mořští ježci (''Echinosphaerites'', ''Caryocystites'' a j.) a lilijice (''Cyathocrinus'', ''Taxocrinus'' a j.). Mořské houby a korály jsou řídké, rovněž i mlžové a plži, poněkud hojnější jsou ploutvonožci (''Tentaculites''). Po obratlovcích, zastoupených jen rybami štítnatými, je málo stop. Rovněž květena je chudičká; známeť pouze mořské chaluhy. Žuly, porfyry, syenity a diabasy prorážejí pokrov těchto sedimentů, do nichž jsou vloženy stříbrné a olověné žíly příbramské, pak andreasberské v Harcu a ložiště rumělky nedaleko Almadenu ve Španělsku. {{Prostrkaně|Útvar devonský}} dosahuje na Rusi největší plošné rozlohy. Rozprostírá se tam po Kuronsku, odkudž se šíří pruhem jednak na severozápad až k Archangelsku, jednak na jihových. do gubernie tulské až k Voroněži. Je-li též ve Skandinavii, dosud rozhodnuto není. Ve Velké Britannii zaujímá Cornwall, hrabství devonské, jižní Wales, čásť Skotska, pak Orkneye a Shetlandy. Poměrně malé obvody skládá na Moravě, v Polsku, Durynsku, ve Smrčinách a Harcu. Mohutnějším jeví se tento útvar v Porýnsku, odkudž zasahuje přes vysočinu Eifelskou až do Belgie, na východ do Nasavska a Vestfalska. Na jihu a jihozápadu je ve Francii a Španělsku. — Bylo dříve podotknuto, že moře silurská poskytovala pramálo rozmanitosti; byla jednotvárná, což se jeví měrou vrchovatou na tehdejší zvířeně. Poněkud jinak se mají tyto okolností za doby devonské. Přes to, že dosud jednotvárnost fysikálních poměrů leží v základních rysech moře této doby, přece znamenáme v něm rozdíly. Dokladem toho je rudý pískovec starý na severu Velké Britannie, významný pobřežní zvířenou. Tento pískovec tvrdí názor, že tehdy rozprostíral se na severu velký kontinent polární, sahaje až k Americe, kde týž pískovec byl zjištěn. V Porýnsku šířilo se moře do moře na území dnešních Arden. Armorika čněla jako ostrov nad hladinu tehdejšího moře. Vápence, břidlice a pískovce usazeny byly vodami tohoto útvaru. Do tří různě starých stupňů řadí se tyto usazeniny. Zpodní, nejstarši z nich, uzavírá usazeniny vápenité a slínité s druhy ''Spirifera macropterus'', ''Sp. cultrijugatus'', mladší, střední, obsahuje vápence s druhy rodu ''Cyathophyllum'', ''Calceola'' a ''Stringocephalus'', konečně nejmladší, svrchní, uzamyká břidličnaté vápenité pískovce s ''Clymenia'' a ''Cypridina''. — Zvířena devonská má hluboce vrytý ráz výlučně mořský; jest chudší než silurská. Její ráz spočívá jednak v silném rozvoji korálů, lilijic, ramenonožců a korýšů, částečně též i ryb, jednak v tom. že trilobiti, zvláště graptoliti, jeví se velmi silně redukováni. Mlži a plži jsou i zde řídcí, hojnější jsou foraminifery. Květena devonského útvaru je sice bohatší než silurská, ale i ona stojí daleko za rozvojem zvířeny. V ní nalézáme skutečné předchůdce velkolepě rozvinuté flory útvaru kamenouhelného. — Za doby devonské vymřely diabasy, a mimo ně jsou tu ještě tufy a strusky diabasové. Z rud třeba připomenouti rudy železné, měděné a cínové. Též uhelné plásty, jenže nepatrně mohutné, zjištěny v usazeninách devonských, a to ve Španělsku a na Rusi. {{Prostrkaně|Útvar kamenouhelný}} pokrývá v '''E'''-pě veliká prostranství. V Anglii rozprostírá se na ploše 26.400² ''km''{{Redakční poznámka|tisk. chyba, správně: ''km''²}}, rozšířen jsa v jižním Walesu, ve hrabství Derby, Yorku, Northumberlandu, ve Skotsku a Irsku. Rovněž na Rusi zaujímá ohromnou pánev, jejíž západní okraj rozkládá se od Bílého moře až jižně za Moskvu, kdežto východní okraj přiléhá k Uralu. V Německu skládá menší pánve osamocené, tak v Rýnské Falci na úbočí Hunsrücku, dále v Hor. Elsasku, Nasavsku (severozápadní díl Harcu), v Sasku, ve Smrčinách, Durynsku, v Dol. a Hor. Slezsku. Odtud rozprostírá se rakouským Slezskem na Moravu, do Čech, Alp, Italie, Portugalska (k Oportu), Španělska (Bassaco sev. za ř. Mondegem) a do Francie. Za kamenouhelné doby staré pevniny se zvětšují, rostlinstvo usazuje se buď na březích mořských, nebo se stahuje do nížin jezer vnitrozemských. Okeán se nemění, na jeho březích povstávají usazeniny ze zbytků ústrojných. Jak z toho zřejmo, tři oblasti dělí území: zemská, pobřežní a mořská (pelagická). Oblast pobřežní (litorální) ovládá severní '''E'''-pu vystouplou podél čáry běžící od Anglie přes Lucembursko, Vestfalskem, Harcem a Slezskem na Rus. Usazeniny pozemní (kontinentální) roztroušeny jsou po celinách jižně zmíněné čáry, kdežto na jihu od těchto šíří se pak usazeniny mořské. Na území litorálním je soustředěna massa uhelná (ve V. Britannii, Skotsku, Irsku). Na konci doby kamenouhelné zaplavovalo šíré moře Rusko, západní '''E'''-pu pak pokrývala velká jezera a bažiny, na jejichž březích rostlo bujné rostlinstvo. Vzrůst tohoto podporovalo vlhké podnebí subtropické a časté lijavce, po nichž uchovaly se zřejmí svědkové ve způsobu otisků kapek na ztvrdlých bahnech pobřežních vedle otisků šlépějí labyrinthodontů, prvních reptilií (správněji amfibií pozemských), příbuzných nynějším salamandrům. Vzduch pročištěný rostlinami, částečně pozbavený kyseliny uhličité a oživený množstvím hmyzu, umožňuje zároveň život plžů pozemských. — Souvrství útvaru kamenouhelného třídí se ve dva stupně: ve zpodní starší a horní mladší, neboli ve stupeň produktivního uhlí. Usazeniny staršího stupně příslušejí oblasti vápence uhelného (mořské), oblasti kulmové (říčnomořské) a Hainichenské (pozemské) a jsou zastoupeny slepenci, vápenci, drobami, hlinitými a křemičitými břidlicemi a pískovci, kdežto usazeniny stupně mladšího rozpadávají se na břidlice a pískovce. Vrstvy, jež skládají, jsou na mnoze zborceny, zprohýbány a vyplňují tu sedla, tu pánve. Na mnohých místech prorážejí je vyvřelé horniny: čediče, čedičové porfyry a melafyry, rozlévajíce se místy po nich, anebo vyplňujíce v nich žíly. Mimo kamenné uhlí poskytuje tento útvar co do užitečných hornin železné rudy (Derbyshire, Northumberland), leštěnce olověné (Harc) a rudy zinkové a olověné (Cáchy a v sousední Belgii). — Překvapující pohled poskytuje rostlinstvo této doby, majíc hluboce vrytu pečeť flory močálovité. Zastoupeno je bylinami tajnosnubnými, cevnatými, kapradinami, přeslicemi a plavuněmi, dále pak nahosemennými, cykasy; druhy skupiny dvojděložných scházejí zcela. Již z toho je dosti zřejmo, že tehdejší bažinaté lesy měly ráz velmi jednotvárný. Zevrubnější studium této flory ukázalo, že ji lze rozložiti ve tři typy vývojepisné. První z těchto typů je charakterisován skupením a převahou plavuní, kapradin a kalamitů doby primordiální, druhý převahou sigillarií a kalamitů sdružených s přeslicemi stromovitými a třetí konečně přehojnými přeslicemi a cordaity, s nimiž se zároveň vyskytují kalamarie. Na konci tohoto třetího období vystupují velké konifery, s nimiž se shledáváme opět v době příští, permské. Zvířena je nepoměrně chudá. Z foraminifer vystupuje pouze rod ''Fusulina'' v tak velkém množství, že jeho zbytky skládají lavice. Naproti tomu jsou korály mající ráz prvohorní poměrně dosti hojny, lilijice zastoupeny několika zajímavými rody, též mechovky a mořští ježci. Trilobity zastupuje rod ''Philippsia''; na jich místo vstupují rody mladší ze skupiny korýšů. Břichonožci a hlavonožci nejeví velké modifikace. Mezi ramenonožci převažuje rod ''Spirifer'', kdežto mezi rybami žralokovité. V lupkách zjištěn hmyz a mloci. {{Prostrkaně|Útvar permský}} zaujímá největší prostranství na Rusi, šíře se od Uralu, gubernií permskou k Vladimíru a Jaroslavi, na sever k Ledovému moři a na jihu od Samary k Orenburku. Z Kuronska táhne jeho oblast, pokrytá na velkých územích útvary mladšími, do Litvy, odtud do Polska až do okolí Krakova. Na západě vystupuje po obou stranách Krušných hor, běží úzkým pruhem z Čech na Moravu a vyráží na povrch ve Slezsku a Lužici. V Sasích objevuje se v okolí Drážďan, dále pak v Durynsku a na úpatí Harcu, odkudž se ubírá v menších ostrůvcích podél západního úpatí Smrčin a Českého lesa až k Řeznu. Dále lze ho sledovati v Odenwaldě, Černém lese, v Elsasku, Lotrinkách, Vogesách, v Anglii, Irsku, Alpách, uherských Karpatech a Banátských horách. — Usazeniny tohoto útvaru rozpadají se ve dva stupně: ve zpodní starší, složený z usazenin pozemních, pískovců a slepenců červených, lupků a jílovitých vrstev s podřízenými vápenci a uhelnými plásty, a ve svrchní mladší, původu mořského, v němž převažují vápence, dolomity, bituminosní slínové břidlice, sádra, pískovce a též slepence. Z pravidla vyskytují se tyto usazeniny uloženy na vrstvy kamenouhelného útvaru, jsouce s nimi těsně spojeny, mnohdy tou měrou, že přechod ten přiměl označiti útvary tyto společným názvem: permo-karbon. Květenu permskou možno roztříditi ve dva přirozené typy, a to v typ červených pískovců a slepenců, a pak v typ vápenců a dolomitů. Vyznačuje se tím, že ji skládají rostliny pozemní rázu kamenouhelného útvaru. Rovněž zvířenu lze přirozeně rozděliti v typ sladkovodní a mořský. V onom převažují ryby skelnošupinaté, k nimž se druží mloci (''Labyrinthodonta''), pak poznány zde stonožky, otisky ráčků skořepatých (''Estheria'', ''Ledia'') a sladkovodní mlži z rodu ''Anthracosia''. Mnohem bohatší než tato zvířena je fauna stupně mořského, přes to však nedosahuje rozvoje doby předešlé. Jest zajímavá tím, že má ještě ráz zvířeny prvohorní, přes to, že pohřešuje zcela trilobitů Labyrinthodonti jsou zastoupeni rody ''Actinodon'' a ''Archaeogosaurus'' a malinkým druhem ''Protriton petrolei'' a nabývají téhož významu jako ryby ganoidní. Mlži jsou četní, ještě četnější jeví se ramenonožci. Mechovky zastoupeny jsou charakteristickou skupinou ''Fenestella''. Korály a mořští ježci vyskytují se velmi zřídka. — Vyvřelé horniny dosahují v permském útvaru nejen značného vývoje, než i rozšíření. Jim přísluší potud důležitost, že poskytly bohatý materiál na složeni slepenců a pískovců. Jsou to předem křemičité porfyry, porfyrity a melafyry, jež na mnohých místech přikrývají mocným pokrovem mladší podklad. Rovněž tufy těchto vyvřelých hornin jsou mohutné a šíře rozloženy. Na žilách těchto eruptivnich hornin jsou v některých územích přimknuty rudy magnesiové (porfyry Harcu), jinde těží se v žilách porfyrových a melafyrových ruda rtuťová (Falc) a též měděná. V horních vrstvách permského útvaru (Zechstein) založena jsou mohutná ložiska kamenné soli (Stassfurt a Magdeburk). Konečně třeba též připomenouti železných rud v Durynském lese. {{Prostrkaně|Druhohory}}. {{Prostrkaně|Útvar triasový}} byl poprvé poznán, studován a rozčleněn v Německu. Později, když Alpy byly zevrubněji prozkoumány, objeven i zde, a to v mohutných usazeninách typu mořského. V Německu rozčlenili usazeniny tohoto útvaru ve tři stupně: ''a'') ve st. pískovce pestrého, ''b'') st. vápence lasturnatého a ''c'') st. pestrého slínu. Po facii rhaetické, alpské, zjištěny zde jen nepatrné stopy. Trias zaujímá v Německu veliká prostranství na sev. a jihu; táhne podél Rýna do Voges a Harcu, a odtud do Francie. V Anglii je znám pod jménem mladšího pískovce rudého (''new red sandstone''); zde zjištěno, že anglickému triasu stupeň vápence lasturnatého schází. K oblasti triasu německého přikládá se trias alpský (rhaet.), facies to mořská, mohutná, vtěsnaná mezi trias alpský a jurský. Na východu a severu zjištěn tento útvar po obou bocích Karpat, v Polsku, Bukovině, Uhrách, na Rusi a ve Švédsku. Čechy, Morava a Slezsko pohřešují ho zcela. Za doby triasové vyvřely hmoty eruptivní (porfyry, křemité porfyry a melafyry) dvakráte: poprvé po uložení pestrého pískovce a podruhé v době keupru (st. pestrého slínu). Za této doby byla pohoří česká vystouplá, rovněž kontury horstev středoněmeckých byly naznačeny. Tehdy vyčnívala Auvergne a Bretoňsko ve způsobě ostrova nad moře, z Belgie táhl se územní pruh přes průliv La-Mancheský do Anglie až k Londýnu. Dále na sev.-západ šířilo se moře zaplavující velikou čásť Anglie od Londýna až do Walesu. Území Alp, Pyrenejí, Savojska, Pannonie a Aquitanie zavodňuje moře Středozemské, spojené, jako za dob dřívějších, s nížinami uralskými a středoasijskými. Rostlinstvo triasu jeví ráz novější. Přeslicovité druhy nastupují do močálů a bažin za kalamity, lesy tvoří kapradiny stromovité (''Anomopteris'', ''Nevropteris'', ''Pecopteris'', ''Taeniopteris'' etc.), cykasy (''Pterophyllum'' s novými typy ''Zamites'', ''Pterozamites'', ''Otozamites''), konifery (''Voetzia'', ''Thuites'', ''Palacoxyris'' etc.) a stromovité lilije. Moře a pobřeží oživují ještěři (''Placodus'', ''Nothosaurus'', ''Simosanrus'' a j.) a ganoidní ryby, na rody a druhy bohatí hlavonožci (''Nautili'', ''Ammoniti''), dále plži (''Turbo'', ''Natica'' etc.), mlži, ramenonožci, množství lilijic, korálů a též foraminifer. V močálech a jezerech žijí mloci (''Labyrinthodonta'') a ještěři (''Rhynchosaurus''). První stopy ptačí a ssavči zde objeveny. — Rudy vyskytují se v tomto útvaru v pestrém pískovci Černého lesa (chalkosin, malachit), ve Slezsku (zinkové rudy, blejno olověné, hnědá železná ruda), pak v Bavorsku (rudy zinkové). Alpské území triasové přechovává v Salcbursku sůl, v Istrii ložiska rumělky a rtuti, v Korutanech u Bleiberka leštěnce olověné, bělobu, Wulfenit, Sfalerit atd. a konečně v Lombardsku rudy železné. {{Prostrkaně|Útvar jurský}} nejmohutněji jest vyvinut v pohoří Jurském (franckém i švábském) a šíří se ve střední '''E'''-pě mezi Harcem, Šumavou a Alpami. Počíná zde západně Šumavy a Smrčin, vytvořuje mohutný oblouk táhnoucí se z krajiny koburské přes Řezno až k Schafhúzám, kde se navazuje na švýcarskou Juru. Severně Harcu a na rovinách německých vynikají jurské usazeniny jen na malých ostrůvkách, odkudž lze je sledovati do pruského Slezska a Polska (okolí Krakova). V Čechách a Sasku jsou nepatrny. Mnohem rozšířenější jsou však ve Francii, kde se táhnou dvěma proudy, z nichž jeden obstupuje prahorní massiv francouzský, kdežto druhý Vogesami do Bretoňska až k průlivu La Manche se rozkládá a do Anglie přechází. Na jihu usazeniny triasové skládají pohoří Jurské, obepínají prahorní jádro Alp a rozprostírají se jednak na Balkánský polouostrov{{Redakční poznámka|archaický tvar, nikoliv tisk. chyba}} a do Italie (Apenniny), jednak Moravou do Karpat. Na Rusi vystupují v gubernii moskevské, pečorské a pak na Krimu a Kavkáze. — Souvrství tohoto útvaru je rozčleněno ve tři stupně, z nichž nejstarší označen jménem lias (černý), prostřední dogger (hnědý) a nejmladší malm (bílý) a uzavírá světlé a tmavé vápence, slíny, slinité břidlice, dolomity a podřízeně pískovce. Za přechodní doby mezi triasem a jurou vniklo moře mocným ramenem opět na západ. Vrstvy z něho uložené zůstaly na mnoze v původní poloze, na př. na Rusi a ve střední '''E'''-pě; naproti tomu jsou vyzdviženy a prostoupeny puklinami v Alpách. — Rostlinstvo jurské má ještě ráz doby rhaetické, přes to však je dosti rozmanité. Cykasy vykazují plný rozvoj, veliké lesy jehličnaté pokrývají souš, palmy zastupuje rod ''Carpolites''. Na konci jurské doby množí se rostliny jednoděložné (''monokotyledones''); stromy listnaté jsou podřízeny. Zvířena jest velmi bohata, druhy prvohorní mizejí silně; její ráz se blíží více rázu zvířeny nynější, ale přes to je dosud od tohoto značně vzdálen. Foraminifery a houby mořské jsou hojné, korály tvoří útesy mohutné (zastoupeny skup. ''Thamnastraea'', ''Thecosmilia'', ''Favia'' a j.). Též lilijice, hvězdice, mořští ježci a ramenonožci těší se značnému rozvoji, menšímu červi. Naproti tomu je rozvoj mlžů, plžů a hlavonožců (Ammonitů, dílem též Nautilů a Belemnitů, přímo velkolepý. K těmto se druží dekapodi dlouhoocasí, hmyz a četné ryby (ryby kostnaté scházejí zcela). Ještěři jsou zastoupeni rody ''Ichthyosaurus'', ''Plesyosaurus'', ''Camptognatus''. Na místo Labyrinthodontů nastupují praví gaviali a krokodili (''Teleosaurus'' etc.); létací ještěrky (''Pterodactylus''), želvy bahenní a říční, ptáci (''Archeopteryx'') a ssavci zastoupení vačnatci (''Amphitherium'', ''Phaselotherium'') doplňují obraz této zajímavé zvířeny. — Rozloha a mohutnost vyvřelých hornin jurských je poměrně malá. V Německu jich téměř není; tam vrstvy triasové prorážejí eruptivní horniny třetihorní. Rovněž i v Karpatech jsou tyto horniny podřízeny, za to převládají ve Skotsku a na ostrovech Mull a Skye. Zde se vyskytují syenity, felsitové porfyry a čediče. V Pyrenejích druží se k nim žula. Rudy železné chová útvar triasový v sev. Německu, Švábsku, Lotrinkách a Lucembursku; kamenné uhlí je v jeho usazeninách v Uhrách, asfalt pak v Brunšvíku a Hannoversku. {{Prostrkaně|Útvar křídový}} je v '''E'''-pě velmi rozšířen. Skládá několik samostatných obvodů, z nichž nejdůležitější je obvod českosaský, cášský, sev.-východoněmecký, baltický, anglický, francouzský (severní oddíl neboli pařížské pánve, garonský a oddíl francouzských Alp); k těmto se dále přimyká obvod slezský, karpatský, dánský a jihošvédský. Se zřením ke zvířennému rázu seskupují se tyto obvody do dvou velikých oblastí, a to severní a jižní. Oblast severní zaujímá obvody křídového útvaru českosaského, německého, švédského, anglického a sev. Francie, kdežto jižnímu příslušejí obvody Alp a všechny jižně těchto ležící. Podstata rozdílů těchto dvou oblastí záleží asi v tom, že, kdežto usazeniny severní oblasti chovají bohatě vyvinuté skupiny Belemnitů a Ammonitů, usazeniny oblasti jižní jich téměř zcela pohřešují, majíce skupinu rudistů četně rozvětvenou a bohatou, kteráž, vyjmouc v obvodu českosaském, v severní oblasti je velmi řídká. — Usazeniny zmíněných oblastí a obvodů jsou rozčleněny v pět různě starých stupňů, kteréž od zpodu nahoru takto následují: 1. Stupeň neokomský (neboli Heald s Wealdem); uzavírá usazeniny mořské (vlastní neokom), pak sladkovodní a říčnomořské (označení Hils a Weald). Za vůdčí zkameněliny považují se ''Toxaster complanatus As'', ''Rhynchonella multiformis'', ''Exogyra Couloni d’Orb''. 2. Stupeň gaultský, mořský; objímá jíly a slíny s podřízenými pískovci a vápenci a třídí se opět ve 4 pásma. 3. Stupeň cenomanský, jehož usazeniny jsou převážně glaukonitické pískovce, jíly a slíny. 4. Stupeň turonský, rovněž původu mořského; uzavírá slíny a pískovce a rozpadá se též v několik pásem. 5. Stupeň senonský; obsahuje psací křídu s rohovci, vápence, jíly a písky. Rozpoznány v něm čtyři pásma. — Až do doby stupně cenomanského má rostlinstvo ráz doby jurské s pozůstatky, rhaeta. Obrat počíná v cenomanském stupni. Zde nastupují první dvouděložné rostliny, a čím dále spěje doba křídového útvaru k třetihorní, tím i rostlinstvo rozdílnější jest od dřívějšího. Kapradin ubývá, kdežto stromoví druhy z rodu ''Protopteris'' se množí; zároveň s těmito i jižní tvary konifer, pak palmy, lilijovité rostliny, druhy vrbovité, dubovité, vavřínovité a j. vtiskují této floře ráz vyspělejší, dnešnímu podobnější. Zvířena tohoto útvaru je bohata. Foraminifery vystupují v množství značném, místy skládají i vrstvy; též mořské houby jsou zastoupeny četnými rody. Korály skládají útesy jen v obvodu horního křídového útvaru Alpského; jinde jsou řídké. Rovněž vzácné jsou lilijice, kdežto mořští ježci a ramenonožci dosahují netušeného rozvoje; k těmto se řadí mechovky. červi, mlži, dílem i plži a raci. Předůležití jsou rudisté. Hlavonožce zastupuje jen několik druhů; vymírají na konci této doby (''Ammonites'', ''Crioceras'', ''Toxoceras''). Z hmyzu objeveni byli též motýlové, z obratlovců zbytky ryb chrupavkovitých. Plazi, v jurském útvaru hojní, jsou zde vzácní (''Iguanodon'', ''Mosasaurus'', ''Aptychodus''). Po ptácích objeveny dosud jen čelisti (am. ''Hesperornis'', ''Ichthyornis''). Hornin eruptivních v evropském útvaru křídovém dosud stanoveno nebylo; které tu a tam prorážejí vrstvy křídové, poznány za mladší nežli útvar křídový. Objev tento učiněn jak v saském Švýcarsku, tak i v Karpatech, kdež sedimenty útvaru křídového vyvřelé massy prorážejí. — Rudních žil v tomto útvaru je málo. Známy jsou dosud ve Vestfálsku (galenit a sfalerit), v Banátě (magnetit) a u Rezbanye v Uhrách. Mimo to jsou tu pak ještě z užitečných produktů fosfority (Francie, Podolí, Smolensk), kamenné uhlí (Hannoversko) a asfalt (Švýcarsko). {{Prostrkaně|Třetihory}} ({{Prostrkaně|doba kaenozóická}}). Usazeniny této dlouhé doby zaujímají v '''E'''-pě šírá prostranství na severu i na jihu, na západě i na východě. Na sever sledovány až do Gronska. V nich lze poznati, že na začátku doby kaenozóické vyskytují se jisté druhy rostlinné a živočišné ve značném vývoji, které sem přecházejí z doby minulé, mesozóické, a že soudobně — a to je hluboko vryto do povahy úhrnné — povšechný ráz rostlinstva i bylinstva je dnešnímu mnohem podobnější nežli za doby mesozóické. Tato shoda je tím zjevnější a větší, čím mladší vrstva, jejíž zvířenu a rostlinstvo k dnešní přirovnáváme. Rozdíly podnební jsou za této doby ostré; zde je veliké množství soudobných facií různých, jež přehled a zběžný krátký náčrtek rázu této doby velmi stěžují. Souvrství usazenin doby třetihorní rozčleněno ve tři období: {{Prostrkaně|eocén}}, {{Prostrkaně|miocén}}, {{Prostrkaně|pliocén}}, mezi něž později vsunuto období čtvrté: {{Prostrkaně|oligocén}}. Eocén a oligocén stahuje se zhusta v období jedno: {{Prostrkaně|palaeocén}}; miocén a pliocén v {{Prostrkaně|neogén}}. {{Prostrkaně|Eocén}} rozprostírá se v záp. '''E'''-pě v pánvi pařížské, dále na severu v okolí londýnském, na jih přechází do Alp, pak Apennin, Karpat, Pyrenejí a do Španělska, na východ do Řecka a Turecka. Celé jeho území rozpadá se v několik obvodů, z nichž západoevropské jsou ještě nejzevrubněji prostudovány. Předem je to eocénní pánev pařížská, kde studium palaeontologické svůj počátek vzalo a již mimo pánve anglické nejdokonaleji známe. V okolí pařížském je útvar eocénový zastoupen písky, jíly a vápenci (pařížské hrubé vápence, ''calcaire grassier''), usazenin to dílem říčnomořských, dílem sladkovodních. Eocén anglický obsahuje převážně usazeniny mořské a jen podřízeně brakické. Nejdůležitějším členem mořského stupně je jíl londýnský a písek bagshotský. Mayer rozeznává v eocénu vůbec tato pásma: garumenské, soissonské, londýnské, pařížské, bartonské, ligurské a tongerské. Na jihu zastupuje tento útvar facies nummulitového vápence, jež dochází v Alpách, Apenninech, Karpatech, Pyrenejích, Řecku, Turecku a Španělsku značného rozšíření a mohutnosti. {{Prostrkaně|Oligocén}} je velmi dokonale vyvinut v Německu a v Anglii. Ve střední '''E'''-pě zaujímá severoněmeckou nížinu od paty Krkonoš a Harcu až k Baltickému moři a na východ až k Polsku; na západě vystupuje v Elsasku a ve Švýcarsku. Též ve Francii byl zjištěn, jen že v nepatrné mohutnosti; je zde zastoupen usazeninami sladkovodními a mořskými. Tyto facie jsou daleko mohutnější v oblastech anglických a německých. Jejich prostranství zaujímají tam slíny, písky a jíly. V Německu roztřídili oligocén: ''a'') v pásmo staršího hnědého uhlí, jemuž jsou soudobny vrstvy jantarové a bobových železných rud a ''b'') v pásmo střední složené ze septariových jílů (usazenin to mořských a pozemních). Švýcarský oligocén roztříděn ve zpodní molassu mořskou a v horizont hnědého uhlí. Seinský obvod oligocénní má za nejstarší a nejmladší člen usazeniny sladkovodní, jež uzavírají sedimenty mořské. {{Prostrkaně|Neogén}}. Doba neogenní právem se pokládá za dobu velkých změn. Zborcené vrstvy eocénní vyzdvižené na temenech Alpských dávají nám o velikosti těchto převratů hlasné svědectví. Střední '''E.''' měla za této doby nynější svůj ráz, ovšem pozměněný jednotlivostmi, jež odstraněny byly, když dospěly horské hřbety Alp, Pyrenejí, Apenninů, Karpat a Balkánu své výše. Tehdy obtékal mohutný záliv mořský Alpy, vnikaje z Francie skrze Švýcary a Bavorsko do Rakous, odkudž se dral jednak Moravou do Čech a Polska, jednak Uherskem a Sedmihradskem na poloostrov Balkánský. Iberský poloostrov souvisel s Afrikou, v jejímž severním oddíle šířil se mořský chobot saharský a egyptský. Střední '''E.''' byla nad hladinou mořskou, břehy moře Baltického a Severního i Dánska byly ponořeny v mořském chobotě sahajícím na jih až do okolí Mohučského. Skandinavie, zalesněná sosnami, souvisela s Německem, dále na západu byla Anglie spojena s Francií. Tuto tvářnost '''E'''-py poměnily do jisté míry vyvřelé massy eruptivních hornin. Vyvřelyť za mladších třetihor čediče pohoří Doupovského a Středohoří v Čechách, vyvstaly sopky na severu a vých. Moravy a v Německu (Eifelské pohoří, Porýní), trachytová horstva v Uhrách a Sedmihradsku, čediče ve stř. Francii, Katalonii, Italii, Řecku, Islandu, Skotsku a Irsku. Tyto převraty s klimatickými změnami předurčily změny v rostlinstvu a živočišstvu. K. Mayer rozeznává v neogénu tyto stupně: aquitánský, mohučský, helvetský, tortonský, piacenský, astský a saharský. Evropské území neogenní rozpadá se v několik poměrně ostře ohraničených oblastí, z nichž nejdůležitější jsou oblast rakousko-uherská, mohučská, severoněmecká, švýcarská, francouzská, anglická, volyňsko-podolská a ruská. Na území rakousko-uherského neogénu rozkládají se jíly, slíny, písky, pískovce a litavské vápence. Na těchto veskrze mořských usazeninách, označených stupněm mediterránním, spočívají jíly a písky stupně sarmatského, říčnomořské, na nichž leží písky a jíly stupně kongeriového (říčnomořského), přikryté štěrky belvederskými. V pánvi mohučské zaujímají jíly septariové podklad vrstev neogénních; na nich leží slíny cyrenové, pak pískovce s otisky listův. Pliocén je zde zastoupen vrstvami říčními t. zv. pískovci Eppelsheimskými, uzavírajícími zbytky ssavců (''Dinotherium'', ''Rhinoceros'', ''Mastodon'' etc.). V severním Německu je miocén zastoupen jen slídnatými jíly, jako na př. ve Šlesviku a Holštýně, a obsahuje hnědé uhlí (Meklenburk). V již. Německu a Švýcarsku možno v něm rozeznati dolní pásmo sladkovodní molassy, pak pásmo svrchní molassy mořské a konečně svrchní pásmo molassy sladkovodní. V Anglii spadají do tohoto stupně dílem mořské, dílem říční jíly a písky nazvané crag a uzavírající zvířenu a květenu přechodní od typu třetihorního k diluviálnímu. — Rostlinstvo doby třetihorní nese za eocénu ráz tropický, naproti tomu za neogénu ráz subtropický. Palmy a stromy jehličnaté, pak byliny dvojděložné převládají. Kryptogamy doby mesozóické vytratily se téměř zcela, rovněž cykasy. Velmi pozoruhodna je zvířena. Má již v hrubých obrysech ráz zvířeny nynější. Mnohé soudobé druhy vzaly v ní svůj počátek. Nápadným je povšechný rozvoj ssavců. Z prvoků nabývají důležitosti a významu foraminifery, již tím, že jsou v eocénu zastoupeny skupinou Numulitů, která v neogénu takměř zcela vymřela. Mořské houby, koraly, mořští ježci, ramenonožci jsou vzácni, naproti tomu mlži a plži hojni. Z hlavonožců doby předešlé zbyla toliko skupina Nautilů. Arthropody zastupují skupiny žijící ještě dnes. Veledůležit jest rozvoj ryb i ssavců. Vedle ssavců vaknatých jsou zde zastoupeni hlodavci, kopytnatí, tapíři, druhy vepřů, kočkovití, netopýři a opice. Kromě hnědého uhlí, kamenné soli a bobové železné rudy obsahují neogénní vrstvy co do užitečných hornin ještě síru (Sicilie). Na trachyty vázány vyskytují se zlaté a stříbrné rudy v Uhrách. {{Prostrkaně|Čtvrtohory}}. Podstatné to byly zajisté změny, které byly toho příčinou, že moře doby miocénní, sahající mohutným zálivem od jihovýchodu přes Balkánský polouostrov, Uhry, na severozápad až do Čech a odtud Moravou až do Podolí a na jižní Rus, odteklo na jihovýchod, zanechavši po sobě veliká jezera. Že dlouho trvalo, než tato jezera, původně slaná, pak braková (říčnomořská) a konečně sladká, ve střední '''E'''-pě vyschla, a na jich prostranstvích uloženy byly na jihu mohutné hlíny, na severu štěrky, písky, slíny a jíly, toho dokladem je mohutnost těchto sedimentů. Zkoumajíce tyto usazeniny, mladší třetihorních, ne nesnadno poznáváme, že zpodní, starší, uzavírají zvířenu bohatou zvláště na ssavce (slony, nosorožce, lvy, tygry, hyény atd.), po nichž v mladších bučí není stop žádných nebo velmi skrovné. Toto poznání vedlo k tomu. že usazeniny tyto rozčleněny ve dva stupně: diluvium a alluvium. {{Prostrkaně|Diluvium}}. Diluviální usazeniny pokrývají na severu '''E'''-py veliká prostranství; ale i na jihu jejím rozkládají se široko daleko, tu souvislým, tu na ostrovy roztrhaným příkrovem. Na severu jeví se nám jako výsledek rušivé síly jednak zemského ledového pokrovu, jednak ledovců, kdežto ve střední a jižní '''E'''-pě nejsou než produkty větrů a tekoucích vod (ovšem až na zbytky ledovců vysokých horských hřbetů). Ráz těchto usazenin je na různých místech různý, namnoze ryze místní. V Německu rozčleňují je ''a'') v pásmo svrchních a ''b'') pásmo dolních slínových a jílovitých štěrků, jež místy dělí lavice písková (korálové a mechovkové lavice pískové). Nejen severní '''E.''' byla za této doby zaledněna, než i dále na jihu na temenech alpských, pohoří Jury, pyrenejských, Kavkázu, snad i Apenninu, ležely mohutné ledovce, jejichž mocné usazeniny označují dřívější jich rozlohu. Mimo to svědčí sled vrstev diluviálních tomu, že tehdejší ledovce několikráte (dle jedněch dvakráte, dle jiných třikráte) změnily rozlohu území svého, z čehož se na dvoje, ano i troje zalidnění '''E'''-py soudí. — O tvářnosti '''E'''-py za diluvia bylo promluveno v předmluvě. Zbývá ještě načrtnouti ráz tehdejší zvířeny a květeny. Zřídka kde nalézají se v diluviálních usazeninách zbytky živočišné a rostlinné na původním nalezišti; obyčejně bývají na nalezišti druhotním, kam je zaplavily vody nebo snesly větry. Zvířena i rostlinstvo doby této jeví hluboce vrytý ráz nynější doby, jenže nemá detailních znaků. Toť lze vypozorovati jak na zvířenách sladkovodních usazenin, tak i na arktické floře této doby. Druhy, jako na př. ''Paludina diluviana'', různé druhy z rodu ''Helix'', pak ''Cardium edule'', ''Cyprina islandica'' a j., svědčí tomuto názoru touže měrou, jako že na konci diluvia vymřeli ssavci: na př. ''Elephas primigenius'' (mamut), ''Elephas antiquus'', ''Rhinoceros tichorhinus'', ''Bos primigenius'' atd. {{Prostrkaně|Alluvium}} je zastoupeno usazeninami nynějšími, usazeninami hlinitými, pískovitými, jílovitými a j., jež uložily prameny, řeky, jezera a moře. Sem přísluší též ruda bahenní, rašeliny, korálové útesy, vulkanické tufy atd. Rozloha těchto sedimentů je veliká; povstávají všady, kde jsou činny síly mechanické a kde se rodí, přerodňuje a zaniká život organický. ''[[Autor:Vladimír Josef Procházka|VJP.]]'' == Vodopis. == V obrovském, k východu otevřeném polokruhu obmyká největší čásť hranic '''E'''-py moře, na severu jako moře Karské a Bílé, na západě jako Atlantský okeán a jeho části, Severní a Baltické m., na jihu jako moře Středozemní (s m. Černým a Azovským). Obě jmenovaná středomoří, severní, tvořené Sev. Německým mořem a Baltem, a jižní (Středozemní) mají pro '''E'''-pu největší důležitost. — Moře '''E'''-pu obléhající jsou z největšího dílu nehluboká. Isobatha 200 ''m'' vzdaluje se velmi značně od severních a západních břehů celiny. Kdyby moře Atlantské jen o 150—200 ''m'', tedy o míru nejvyšších staveb, kleslo, zbylo by z Bílého, Severního a Baltického moře jen několik malých bassinů a záp '''E'''. podobala by se tupému poloostrovu, jehož okraj by šel od záp. Norska přes Shetland a Hebridy k záp. Irsku a odtud v tupém úhlu do vnitra zál. Vizcayského. Jen kol břehu jižního Norska táhl by se úzký průplav. Také rozdíl obou evropských středomoří spočívá hl. ve hloubce. Balt (400.000 ''km''²) má spíše ráz vnitrozemského jezera, jež jen úzkými průplavy — oběma Belty a Sundem — jest spojeno se Severním mořem. Posléze jmenovaný průplav jest však vedle La Manche nejvíce navštěvovanou drahou mořskou. Severní moře, velikého pro střední '''E'''-pu významu, zužuje se v jihu v nejdůležitější evropský průplav, úžinu Doverskou č. Calaiskou, 32 ''km'' širokou. Ještě moře Irské má ráz středomořský. Hluboká moře evropská počínají teprve zálivem Vizcayským. Kdežto pobřeží záp. Francie a jižní Anglie ještě opásáno jest pruhem mělkého moře 150—200 ''km'' širokým, shledáváme se u břehů pyrenejských se značnými hloubkami. Středomoří jižní (2½ mill. ''km''², spojené s okeánem úžinou Gibraltarskou (14 ''km'' šir. a až 900 ''m'' hlubokou), dělí se v západní a východní. Mělká úžina Túniská nebo Sicilská obě části spojující přibližuje zase '''E'''-pu k Africe až na 140 ''km''. Východní, celkem hlubší, Středomoří na evropské straně značně rozčleněné, spojeno jest úž. Dardanellskou (Hellespont, 2 ''km'' šir.) s nevelikým m. Marmarským (11.655 ''km''²), z něhož úž. Cařihradská (Bospor, ½ ''km'' šir.) vede do moře Černého (440.000 ''km''²). Úžina Kerčská (4,2 ''km'' široká), řece podobná, odděluje moře Černé od Azovského (37.604 ''km''², 4—5 ''m'' hlub.), jež má již docela ráz vnitrozemského jezera. Činnost moře na březích evropských jest velmi značná. Příliv a odliv, nahrazující některým říčním přístavům moře, působí na jiných místech, zvl. v Sev. moři a v otevřeném okeánu velmi zhoubně. Stoupá u Lorientu a Morbihanu na 4, u Brestu na 6, u Roscofu na 8, u St. Malo na 11 ''m'', nejvýše snad v celé '''E'''-pě v zátoce Bristolské, na 9—15 ''m'', a nejzáze v ní u Chrestonu prý až na 19½ ''m'' při rychlosti vlny 60 ''km'' v hodině. Naproti tomu mizí výše přílivu v Baltu a moři Středozemním (zde u Terstu jen 70 ''cm''). S tím souvisí také činnost moře. Tak trhá moře v Normandii každoročně 2 ''m'', na březích norfolckých a suffolckých v Anglii až 2–4 ''m'' celiny ročně. Vůbec v Severním moři trvá dosud silný boj moře a pevniny. Prudké návaly urývají zde celé ostrovy a zaplavují široké pruhy země, čemuž zase člověk umělými hrázemi snaží se překážeti. Tak r. 1173 utvořena zátoka holland. Dollart, r. 1221 zát. Jade v Oldenbursku, roku 1277 frízský Dollart, r. 1421 zničeno 72 vesnic v Hollandsku, r. 1570 zahynulo prý při povodni 100.000 lidí, r. 1634 ve Frízsku 15.000 lidí. Plinius znal 23 frízských ostrovů, dnes jich jest pouze 16. Úbytek Hollandska počítá Arends za posi. 6 stol. na 6050 ''km''², z nichž polovice urvána v stol. XIII., kdežto v XVIII. již jen 55 ''km''². Za to nyní vysušovaním Hollandska značně přibývá, tak v létech 1815–65 asi 45.000 ''ha''. V Belgii páčí Laveley přírůstek od r. 1124 na 50.000 ''ha'', tak že dnes jsou pole, kde byla r. 1213 námořská bitva Sluyská mezi Francouzi a Angličany. Někde zanáší moře samo velmi značně, tak na př. m. Beccles, jež bylo ještě v XIV. věku přístavem, leží dnes 14 ''km'' od moře (viz {{Prostrkaně|Duny}}). Veledůležito u moří evropských jest, že až na nepatrnou čásť po celý rok jsou prosta ledu. Pravidelně zamrzávají jen moře Bílé, mělké moře Azovské a zálivy moře Baltického. Někdy ovšem výjimečně zamrzání to stává se obecnějším, tak na př. r. 1688 Karel X. s vojskem 20.000 přešel přes zamrzlé moře na ostr. Fünen a Langenland; r. 1809 Rusové hrozili Štokholmu přes zamrzlý Balt, a Velký Belt byl r. 1871 od 1. ledna až do 1. března zamrzlý. Černé moře zamrzlo prý r. 299, 558, 703, Dardanelly r. 762, Bosporus r. 359 a 474, ba r. 1507 zamrzl i přístav v Marseilli, r. 1769 La Manche a roku 860 i moře Jaderské. Až do nedávna mělo se za to, že mezi hladinami okeánu Atlantského a m. Středozemního jest veliký rozdíl. Teprve nejnovější přesná měření medimaremetry a mareografy ukázala, že hladinu moří '''E'''-pu obklopujících lze pokládati za totožnou. Přijímáme-li hladinu střední u Marseille za normál, jest hladina moře v Terstu o 2 ''cm'' vyšší, v Benátkách a Janově o 5, v Livorně a Nizze o 6, v Anconě o 8, v okeánu Atlantském u Biarritzu o 13, v S. Jean de Luz o 15, v Brestu o 2 ''cm'' vyšší; v Les Sables d’Olonne o 20 ''cm'' nižší, v Kanálu cherbourském o 5, v Havru o 1 cm vyšší, v Boulogni stejná. — V Severním moři jest u Ostende o 16, v Amsterdamu o 1, v Cuxhavenu o 3 ''cm'' nižší, v Zuiderském jezeře o 5—7 vyšší, v Baltu u Travemünde o 9, u Swinemünde o 2, u Pilavy o 8 ''cm'' nižší. Největší známý rozdíl u moří evropských činí tudíž pouze 35 ''cm''. To má velikou důležitost praktickou pro přesné nivellování a triangulaci. Tyto jsou téměř ve všech státech evropských založeny na hladině nejbližšího moře. Tak přijali Rakušané Terst, Italie Janov, Francie Marseille, Španělsko Alicante, Portugalsko okeán Atlantský u Cascaès, Belgie Ostende, Rusko Kronstadt. Jen výjimečně přijali Hollanďané stř. hladinu vysoké vody v Amsterdamu, jež leží as 14 ''cm'' nad stř. hladinou, Německo pak za normál rovinu položenou 37 ''m'' pod fixním bodem hvězdárny berlínské. Normál tento leží as 2 ''cm'' výše než hladina Baltu u Swinemünde. Švýcaři mají za základ svých měření fixní bod na bludném balvaně, tak zvaném Pierre du Niton v Genevě. Jest zjevno, že když hladina moří evropských jest téměř totožná, i měření výškopisná zbavena jsou vady, již by jinak různé základní niveau přivoditi musilo. Utváření se '''E'''-py (viz geologii) vysvětluje, proč {{Prostrkaně|řeky}} z větší její části vlévají se do zátok Atlantského okeánu, a ne přímo do něho nebo do Arktického moře, do kterého ubírají se jen vody z východní roviny ruské, a proč uzavřená úvodí (baltické a černomořské) co taková se vytratila, kdežto veliké území Kaspického moře (¹/₅ celé '''E'''-py) se zachovalo. {{Prostrkaně|Úvodí Arktického moře}} dělí se zátokou Bílého moře přirozeně ve dvě části: západní lapsko-norsko-ruskou, obsahující staré planiny s velikými jezery (Enare 1421 ''km''²) a s malými řekami (Tana 275 ''km'' dl.), a ve východní tundrovitou rovinu severní Rusi, ze které přitékají řeky: Pečora (1820 ''km'' dlouhá, 420.000 ''km''² úvodí), Mezeň (800 ''km'' dlouhá, 78.000 ''km''² úvodí) a Dvina severní (1725 ''km'' dl., 365.000 ''km''² úvodí). {{Prostrkaně|Úvodí Atlantského okeánu}} omezeno jest na západní část poloostrova pyrenejského, na Francii, Anglii, Irsko a Norsko, nepřihlížejíc ovšem k Islandu a k menším ostrovům tohoto moře. Severní břeh poloostrova pyrenejského nemá žádné větší řeky, západní však vykazuje, kromě množství menších, 5 velikých, ze středu poloostrova přitékajících řek: Miñho (275 ''km'' dl„ s 25.000 ''km''² úvodí a 53 ''m''³ vody ve vteř.), Duero (850 ''km'' dl., s 95.000 ''km''² úv. a 630 ''m''³ vody ve vteř.), pojímající v sebe ¹/₆ vodstva celého poloostrova; Tajo (912 ''km'' dlouhá, s 84.000 ''km''² úvodí, 333 ''m''³ vody ve vteřině), v létě často vysychající, Guadiana (509 ''km'' dl., s 60.000 ''km''² úv.), a konečně z jižní roviny Andaluské Quadalquivir (602 ''km'' dl., s 55.000 ''km''² úv., přinášející za nízkého stavu 30 ''m''³, za středního 260 ''m''³ vody ve vteřině). Jezer větších na poloostrově pyrenejském není. Z Francie k úvodí Atlantského okeánu náležejí ³/₅ celé země a to: Adour (301 ''km'' dl., 17.000 ''km''² úvodí, 222 ''m''³ stř. vody ve vteř.), Garonne s Dordogne (575 ''km'' dl., 90.550 ''km''² úv., 1178 ''m''³ stř. vody), Charente (371 ''km'' dl., 10.000 ''km''² úv., 95 ''m''³ vody), Loire (980 ''km'' dl., 115.116 ''km''² úv., 985³{{Redakční poznámka|tisk. chyba, správně: ''m''³}} stř. vody) odvádějící vodstvo z celé střední Francie; Seine v Canal la Manche (776 ''km'' dl., 77.311 ''km''² úv., 694 ''m''³ ve vteř.) a nepatrná Somme (245 ''km'' dlouhá, 5550 ''km''² úv., 57 ''m''³). Velká Britannie náleží k úmoří tomu jednou třetinou svého povrchu, ale až na řeku Severn (12.530 ''km''² úv., 286 ''km'' dl., 150 ''m''³ ve vteř.) jsou to přítoky nepatrné, podobně jako v záp. Norsku. Irsko náleží sem celé; ⅓ vodstva padá na východ do moře a průlivu Sv.-Jirského, ostatek na západ; kromě Shannonu (383 ''km'' dl., 18.168 ''km''² úv., 200 ''m''³ ve vteřině) nevyvinula se tu žádná větší řeka; i jezera, pokrývající úhrnem plochu 2300 ''km''² (největší Neagh 397 ''km''²), jsou vesměs malá; celá země, nejvíce střed, pokryta jest rašelinami, které povstaly před 5000 léty porážením lesů a stálou vlahou, zaujímají dnes ¹/₇ celého Irska, tak že vzniklo přísloví, že v Irsku není nic jiného než ''fogs, bogs and hogs'', t. j. mlhy, rašeliny a prasata. Z obou zátok Atlantského okeánu (moře Středozemní, Severní a Baltické) hluboko '''E'''-pu rozpolťujících jest zátoka severní (m. {{Prostrkaně|Severní}} a {{Prostrkaně|Baltické}}) sice kratší, ale na přítoky bohatší a má větší úvodí. Příčina toho jest, že střední '''E.''' klesá k severu, a proto vodstvo své v tom směru odvádí (zvláště z Alp a ledovců alpských) a že má vlhčí léto, tak že řeky nemohou tak vysychati jako při Středomoří, kde v západě není často povrchní vody. Též veliké roviny středoevropské usnadnily utvoření se velikých řek Rýnu, Labe, Odry a Visly, které tekouce vesměs stejným směrem svahu, povstaly dosti pozdě ze zátok mořských, většinou až po ledové době. Vých. a západní břehy Severního a severní a vých. břehy Baltického moře mají jen malé řeky, ale vých. břehy baltické mají četná, velká jezera, což se vysvětluje opět ledovou dobou. Skotsko má v západních prahorách četná malá jezírka (Loch Lomond 71 ''km''²), taktéž sev.-záp. Anglie, i řek jest tu mnoho (550), ale jsou veskrze malé a nepatrné, jen Ouse má úvodí 4290 ''km''² 230 ''m''³ a Temže 11.288 ''km''² (30 ''m''³ za vteř.) veliké. Totéž platí o Norsku, kde se nevyvinula ani jediná větší řeka a nevzniklo žádné větší jezero (jezero Mjösen 287 ''km''² jest největší). Větší jsou límany v záp. Dánsku (Limfjord 1169 ''km''²), ale největší řeka Ejdora (202 ''km'' dl.) má jen 3400 ''km''² úvodí. Za to i břeh jižní jest bohatý nejen na močály přímořské (watten, staré límany) a nyní dílem podmořské (v Hollandsku), ale i na dlouhé a vodnaté řeky; vlévají se tu: Šelda (430 ''km'' dl., 32.500 ''km''{{Redakční poznámka|správně: ''km''²}} úvodí, 100–200 ''m''³ vody), Rýn s Mosou a Moselou (1142 ''km'' dl., 196.303 ''km''² úv., 900—1200 ''m''³ vody), největší to řeka západní, mající i v létě pro četné ledovce alpské vodu stálou; Emže (335 ''km'' dl., 11.996 ''km''² úv.), Vesera (428 ''km'' dl., 46.000 ''km''² úv., 157 ''m''³ vody) a Labe (1265 ''km'' dl., 143.000 ''km''² úv., 90—1800 ''m''³ vody), mající v létě silný úbytek vody. {{Prostrkaně|Baltické moře}} nedostává větších přítoků ani z Dánska, ani ze Švédska; má sice Švédsko ¹/₁₀ povrchu svého pokrytou jezery, z nichž 35 přes 100 ''km''² (Wenern 5508 ''km''²) a množství řek, ale ty jsou malé, jen Glomen jest 560 ''km'' dl. s 51.480 ''km''² úvodím a 800 ''m''³ vody. Totéž platí o Čuchonsku, kde na jihu až na 47 % půdy pokrývají jezera, ze kterých Saima, Kalla, Eno a Pihlaja zaujímají 7762 ''km''², řeky však nepatrné. Příčina v obou pádech ledová doba. Baltické kraje od Čuchonska dělí krajina močálův a jezer na ploše asi 40.000 ''km''² (Ladoga 18.120 a Oněga 9752 ''km''²), jež odvodňuje hlavně Něva (58 ''km'' dlouhá s 2950 ''m''³ vody ve vteř.). Vlastní baltické kraje (Estonsko. Livonsko a Kuronsko) nemají ani větších jezer (Ilmenské 918 ''km''², J. Čudské čili Pejpus 3543 ''km''²) ani řek, jen Dvina záp. jest 757 ''km'' dl. s 85.401 ''km''² úv., 500 ''m''³ vody. Za to bohatý jest jižní břeh na jezera (líman Kurský 1600, Frišský, 859, ústí oderské 957 ''km''², a veliké množství menších jezer: v Prusku 173, v Pomořansku 52, v Meklenbursku 650, ač dohromady jen 1880 ''km''² vel., tak na řeky, z nichž Něman (700 ''km'' dl., 90.548 ''km''² úv., 500³{{Redakční poznámka|tisk. chyba, správně: ''m''³}} vody), Visla 1145 ''km'' dl., 204.850 ''km''² úv., 937 ''m''³ vody) a Odra (940 ''km'', 114.690 ''km''² úv., 243 ''m''³ vody). Zcela jiné jsou vodopisné poměry jižní zátoky Atlantského okeánu, t. j. {{Prostrkaně|Středozemního moře}}, které dostává z něho úžinou Gibraltarskou stálou posilu, bez které by nutně musilo vyschnouti. Kromě afrického Nílu nevlévá se sem žádná velká řeka; asijský břeh jest chudý, totéž platí o břehu evropském, ze kterého přicházejí řeky jen druhé velikosti, s úvodím krátkým, ano rozvodí jest břehu blízké. Tak ve Španělsku jsou malé pobřežní říčky, jen Ebro má tok 750 ''km'' dl. a 83.500 ''km''² úvodí se 200 ''m''³ střední vody; země, zvláště v středních pouštích arragonských neovlažovaná v létě má nedostatek vody, tak že tu platí přísloví španělské, že jest lacinější rozdělávati vápno vínem nežli vodou. Jižní břeh Francie jest pln límanů, ale řeky, kromě Rhônu, jsou pouhé bystřiny, v létě úplně vysychající, v zimě a na jaře velmi dravé a zhoubné jako Var (120 ''km'' dl.), Hérault (160 ''km'' dl.), ano Aude (223 ''km'' dl.) mívá v létě 5 ''m''³ vody, někdy však 3000 ''m''³ a přinášívá ročně 1,7 millionů ''m''³ hlíny do moře. Rhône (1025 ''km'' dl., 98.667 ''km''² úvodí, 1718—2603 ''m''³ střední vody, ale někdy jen 400 a náhle 12.000 ''m''³) jest na vodu bohat, i děkuje bohatství to ledovcům alpským (1037 ''km''²) a to v údolí Walliském, a jezeru Lemanskému (578 ''km''² s 87.700 ''km''³ vody), které mu zastavuje, zachraňuje a čistí vodu stálou, neb dolní přítoky rhônské jsou bystřiny, častým a náhlým rozvodňováním velmi zhoubné; tak Ardéche vzrostla r. 1828 výše o 21 ''m'' a přinášela za vteřinu 7900 ''m''³ místo 20 ''m''³, o Durance pak (40–9000 ''m''³ vody) platilo staré přísloví: ''Le parlement, le mistral et la Durance sont les trois fleaux de la Provence'' (parlament, mistral a Durance jsou tři útrapy Provence). V Italii jest to východní svah k moři Jaderskému, jenž má hlavní vodstvo. Sever má asi 500 jezer, mezi nimiž nej krásnější z celé '''E'''-py Lago di Garda 361 ''km''², dále Maggiore 211 ''km''², di Como 155 ''km''², která sbírají a upravují vodu a přítoky jediné velké řeky italské Pádu (''Po'', 672 ''km'' dl., 69.382 ''km''² úv., 1720 ''m''³ střední vody, jinak 156-7000 ''m''³). Ligurský břeh Italie má pouhé bystřiny až k ústí řeky Arno (230 ''km'' dl., 8447 ''km''² úvodí, 100 ''m''³ střední vody, jinak 1500 až 2000 ''m''³). Největší řeka západní Italie, Tiber (''Tevere'', 368 ''km'' dl., 16.722 ''km''² úv., 280 ''m''³ vody) po ¾ roku nedostává vody deštěm a živí se jen podzemní vlahou. Ostatní Italie na jihu i na východě a její ostrovy mají jen nepatrné řeky, které v létě mají nedostatek vody. Totéž platí o západu poloostrova balkánského, kde řeky (Neretva 206 ''km'' dl., 9106 ''km''² úvodí, Drin 350 ''km'' dl.) jsou tak nepatrny, jako jezera mimo Skaderské 373, Ochridské 269 a Janinské 110 ''km''². Podobně chudé jest Řecko a Turecko až na Vardar (346 ''km'' dl.) a Maricu (1437 ''km''{{Redakční poznámka|překlep, správně: 437 km (viz heslo [[../Balkánský poloostrov|Balkánský poloostrov]])}} dl., 53.846 ''km''² úv.). {{Prostrkaně|Úvodí Černomořské}}. Severní břeh Černého moře jest na vodu velmi bohatý, neb tu ústí se druhá co do velikosti řeka evropská, Dunaj (2900 ''km'' dl., 816.947 ''km''² úv. a při ústí 6—10.000 ''m''³ vody ve vteřině), dostávající z ledovců alpských stálou a hojnou vláhu. Kromě Dunaje vlévají se do Černého moře Dněstr (1200 ''km'' dl., 80.000 ''km''² úv. a 413 ''m''³ vody) s velikým límanem, Bug (830 ''km'' dl.), Dněpr (1950 ''km'' dl., 510000 ''km''² úv., 2800 ''m''³ vody) a do {{Prostrkaně|Azovského moře}} (37.496 ''km''²) Don (2150 km dl., 400.000 ''km''² úvodí, 900 ''m''³ vody) a {{Prostrkaně|Kaspické moře}} (434.418 ''km''²) přijímá jediný veletok evropský Volgu (3715 ''km'' dl., 136.765 ''km''²{{Redakční poznámka|překlep, asi chybějící číslice, ve skutečnosti 10x více (viz heslo [[../Volha|Volha]])}} úv., 3780-4365 ''m''³ stř. vody), proti níž Ural (200 ''km'' dl., 8000 ''km''² úv., ale jen 50 ''m''³ vody) jest pouhou bystřinou, nebo přicházeje ze stepi, nechává tu pod Uralskem polovici vody. V míře ještě větší platí to o řece Tereku. Solných jezer jest na stepi uralské na 2000, největší z nich jest Eltonské (181 ''km''²). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Podnebí. == '''E.''' má mnohé podnební výhody před ostatními díly světa: teplotu zvýšenou zvláště v zimě, převládající mořské větry a hojné deště. V '''E'''-pě, nalézající se až na nejsevernější část v páse mírném, střídají se pravidelně roční doby, a rozdíly mezi teplotou letní a zimní jsou v téže zeměpisné šířce menší než v Asii a sev. Americe; v '''E'''-pě není nikde tropického vedra a polární zimy, a při hojném zavlažování půdy nemohou se nikde vyvinouti rozsáhlé pouště. Velký účinek na podnebí '''E'''-py má Atlantský okeán a proud Golfský, táhnoucí se podél záp. pobřeží '''E'''-py až do sev. Ledového moře. Barometrickými minimy zasahuje působení Atlantského okeánu daleko na pevninu až do Asie. Účinkem mořských větrů, které rozvádějí vlhký a teplý vzduch po pevnině, provozuje se s výsledkem orba na severu '''E'''-py, kde v téže zeměpisné šířce v Asii a v Americe zdržují se na chudých pastvinách pouze kočovníci. Teplý proud Golfský působí, že na celém atlantském pobřeží až k Severnímu mysu nezamrzá v zimě voda v žádném přístavě a že daleko na severu '''E'''-py vyskytují se velká a lidnatá města. Působením Atlantského okeánu neubývá teploty pouze od jihu k severu, nýbrž také od západu k východu, zvláště v zimě, kdy bývá záp. '''E.''' mnohem teplejší než '''E.''' východní. Také vlhkosti vzdušné, oblaků a deště ubývá směrem od Atlantského okeánu k východu a jihovýchodu. Hojné rozčlenění '''E'''-py, jak vodorovné tak i kolmé, má za následek při poměrně malé rozsáhlosti pevniny dosti značnou rozmanitost úkazů podnebních. Hory účinkují hlavně na rozdělení teploty a deště. Některá pásma horská, jako Alpy, Pyreneje a Karpaty jsou dosti vysoká, že jsou pro sebe klimatickými ostrovy. '''E.''' má na svou zeměp. šířku teplotu zvýšenou, zvláště v okolí Atlant. okeánu a Středozemního moře, jehož voda přispívá též značnou měrou k oteplování vzduchu. '''E.''' jest uzavřena na severu roční isothermou 0°, na jihu 20° C.; jenom v poříčí Pečory a na poloostr. Kole nalézá se prům. roční teplota pod 0°. V nejchladnějším zimním měsíci lednu ohraničují '''E'''-pu isothermy -20° na sev. vých. a 12° na jihu, v nejteplejším letním měsíci červenci isothermy 10° a 28°. Roční proměna teploty činí v záp. '''E'''-pě 15—20°, ve vých. 20—25°. Maxima pozorují se až 41°, minima až -50° C. Rozdělení teploty bývá v každé době jiné; v zimě bývá teplota záp. '''E'''-py větší než '''E'''-py vých., v létě vystupuje naopak teplota vzduchu na vých. '''E'''-py výše než na západě, avšak s menšími rozdíly. Přechodní doby roční, jaro a podzim, jsou v sev. a již. '''E'''-pě naproti dobám extremním zkráceny prodloužením léta na jihu a prodloužením zimy na severu. Jak se teplota v '''E'''-pě od zimy na jaro zvyšuje účinkem přibývající výšky slunce a délky dne, poznáváme nejlépe z postupu isotherm. Isotherma 9° C naznačující příchod jara a nalézající se dne 15. března na severu poloostr. pyrenejského, postoupí dne 15. dubna až k čáře, jež se táhne od Londýna přes Prahu, Brno a Bukurešt a odtud podél 45° s. š. k východu; dne 15. května nachází se isoth. 9° na 55°, dne 15. června na 66° s. š. {{Prostrkaně|Tlak vzduchu}} jest v '''E'''-pě velmi proměnlivý a kolísavý, gradienty směřují zřídka kdy po delší dobu v tutéž stranu a není podmínek pro stálé větry a stálé počasí jako v páse tropickém a subtropickém. Přechodem barometrických minim a maxim přes '''E'''-pu od Atlant. okeánu směrem k východu mění se stále tlak vzduchu a střídají se s různými směry větru periody pěkného slunečného počasí s periodami počasí špatného a deštivého. Pro podnebí a povětrnost v '''E'''-pě mají větší důležitost barometrická minima než maxima, jelikož jsou pohyblivější. Dráhy barometrických minim tvoří zvláštní síť, jež nejvíce jest rozvětvena v sev.-záp. '''E'''-pě. Minima objevují se nejčastěji v okolí britských ostrovů a ubírají se podél sev.-záp. pobřeží '''E'''-py buď do sev. Ledového moře anebo směrem vých. k moři Baltickému. Některá minima nastupují od jižního pobřeží britského dráhu směrem ku Středozemnímu moři, kde se též tvoří barom. depresse, jež vnikají do '''E'''-py směrem od jihu k severu. — Přechodem barometrických minim, jež jsou vyplněny vzduchovými víry (cyklony), kroužícími kolem středu nejnižšího tlaku, mění se směr větru a povětrnost velmi rychle. Přibližováním se minima ubývá tlaku a přibývá teploty, oblačnosti a deště za větrů jihozáp. a záp.; s odcházejícím minimem přibývá tlaku, obloha se vyjasňuje a teplota klesá při větrech sev.-záp. a sev. Převládající minima působí v '''E'''-pě mírnou a větrnou zimu, chladné a deštivé léto; maxima naopak provázená jasnou oblohou mají za následek studenou zimu a horké léto. Dle normálního rozdělení tlaku nalézají se v zimě nad Atlantským okeánem a{{Redakční poznámka|v tisku dvě spojky ''a'' po sobě, opraveno}} Středozemním mořem barom. minima, jež jsou oddělena pásem vysokého tlaku táhnoucího se z Asie směrem od sev.-vých k jihozáp. Povětrnost ve větší části '''E'''-py ovládají cyklonální teplé proudy atlantské, jež přicházejí od jihozáp.; kontinentální chladné větry z vysokého tlaku asijského panují pouze v již. části vých. '''E'''-py. Na jaře barom. minima a maxima zaujímají jinou polohu, a jsou též rozdíly mezi tlakem nejvyšším a nejnižším značně menší než v zimě; zvláště pozoruje se zvýšení tlaku na severu a snížení tlaku na jihovýchodě '''E'''-py. Následkem toho dostavují se častěji sev. větry, které zdržují postup teploty v záp. a stř. '''E'''-pě, V létě bývá nad '''E'''-pou a sousedními moři opačné rozdělení tlaku než v zimě. Nad Atlantským okeánem jest tlak vzduchu vyšší než nad vých. a jihových. '''E'''-pou. Převládají až k Alpám větry záp. a sev. záp. s nestálou, vlhkou a deštivou povětrností, kdežto v oboru Středoz. moře panují suché větry severní. Začátkem podzimu pozoruje se vysoký tlak ve střední '''E'''-pě a v již. Rusku se slabým anticyklonálním prouděním vzduchu a pěkným počasím, kdežto koncem podzimu bývá rozdělení tlaku a proudění vzduchu jako v zimě. Barometrickými minimy dostavují se oblaky a deště z moří daleko na pevninu. Největší oblačnost (70 %) pozoruje se v sev.-záp. '''E'''-pě, kde se minima vyskytují nejčastěji, nejmenší oblačnost nalézáme v jižní a jihových. '''E'''-pě, kde jest tlak vyšší a panují suché větry. — S oblačností stejnoměrně ubývá relativní vlhkosti vzduchu, počtu dní s mlhou, deštěm a sněhem od pobřeží britského a norského směrem k vých. a k jihu. V Irsku pršívá 240 dní, v Lofotech 200, v Berlíně 154, v Athénách 73, v Catanii po 53 dní do roka. Jelikož se v '''E'''-pě objevují barom. minima ve všech dobách ročních, bývají zde případy trvalého sucha velmi řídké; úplně bez deště nebývá žádná doba roční. V jihoevropských zemích panuje sucho nejdéle v době letní. V zemích přímořských pršívá nejhojněji a nejčastěji na podzim a v zimě, v zemích uvnitř pevniny vyskytují se nejhojnější deště s bouřkou na jaře a v létě, kdy vystupuje vzduch nejsilněji do výše nad oteplenou pevninou. Na horách jsou srážky vodní stejnoměrněji rozděleny na roční doby než na rovinách. Celkem jest '''E.''' následkem své polohy uprostřed moří hojně zavlažována roční výškou 50—100 ''cm'' vodních srážek. Nejvíce vody dešťové dostává se skalnatým pobřežím mořským, svahům horským, přes které vystupuje mořský vítr do výše. Na vyvýšeném pobřeží skandinavském, skotském a portugalském, v některých částech Alp a Krasu bývá až 200—350 ''cm'' srážek, kdežto nejméně vody prší v severní Skandinavii a v jihových. části Ruska (ročně 25—50 ''cm''). '''E'''-pu lze rozděliti na 5 podnebních krajů: 1. '''E'''-pu jižní, 2. západní, 3. střední, 4. východní, 5. arktickou. 1. Podnebí {{Prostrkaně|jižní '''E'''-py}}, oddělené od ostatní pevniny vysokými pásmy Pyrenejemi, Alpami a Balkánem, podobá se více podnebí severoafrickému a maloasijskému než evropskému. Ráz jeho jest určen zeměpisnou polohou, mořem Středozemním a tvarem půdy. Následkem polohy v subtropickém pásu vyznamenávají se země středomořské neobyčejně jasnou oblohou a jasným svitem slunečním, jenž jim dodává zvláštního půvabu. Velká členitost kolmá a vodová podmiňuje velkou rozmanitost v rozdělení tepla, deště a směru větrů. Průměrná roční teplota vzduchu v jihoevropských zemích bývá 12— 20° C s malými proměnami, neboť nejchladnější měsíc leden má teplotu v nižších polohách 0—12° C, nejteplejší červenec 23—28° C. Zima bývá v jižní '''E'''-pě krátká a velmi mírná, bez krutých mrazů a velkých sněhů. Až na hory a planiny, kde jest drsněji, trvají mrazy a zůstává ležeti sníh všude jen krátkou dobu. Letní teplota vystupuje ovšem do značné výše, někdy 35—41° C, avšak letní vedra nejsou tak nesnesitelná jako v jiných horkých zemích, jelikož se nalézají ve spojení se suchou povětrností. V jižní '''E'''-pě bývá totiž následkem zvláštního rozdělení tlaku léto nejsušší dobou roční. Na rozdíl od ostatní '''E'''-py ubývá letních dešťů od severu k jihu a přibývá dešťů podzimních (aequinoktiálních) a zimních, jež na jihu výhradně panují. Deště v jižní '''E'''-pě jsou krátké a prudké lijáky, po kterých se obloha záhy vyjasňuje. Oblačnost nejpošmournějšího měsíce 50 % snižuje se v létě na 30—20 %. Italie a Řecko staly se pro blankytnou oblohu pověstnými. Příčinu jasné oblohy, letního sucha a zimního mokra hledati jest v rozdělení tlaku a v panujících větrech. V létě rozkládá se nad mořem Středozemním vysoký tlak vzduchu a panují sev. a sev.-záp. větry, jež jsou velmi stálé a jež byly již starým Řekům známy pod jménem »etésií«. V zimě udržuje se nad teplejším mořem Středozemním nižší tlak vzduchu než nad chladnějšími pevninami vůkolními, a v různých částech toho moře panují různé větry, jež bývají deštivé, protože jsou cyklonální, vystupující v oboru nízkého tlaku do výše; zvláštním tvarem terrainu nabývají veliké prudkosti některé lokální směry větru, jako v již. Francii mistral, na pobřeží istrijském a dalmatském bóra. V jižní Italii a na Sicilii objevuje se suchý a palčivý scirocco z pouští severoafrických, jenž jest znám ve Španělsku pod jménem »leveche« nebo »solano« a na Madeiře »leste«. Jinak jest v oboru Středozemního moře scirocco teplý a vlhký vítr mořský, jenž se objevuje zvláště v době dešťové. 2. {{Prostrkaně|Západní a severozápadní '''E'''}}'''.''' má podnebí úplně okeánické, jež jest nejurčitěji vyvinuto na ostrovech a na pobřeží atlantském. Podnebí toto jest velmi mírné, avšak silně podmračné, deštivé a větrné, pravý opak suchého a jasného podnebí jihoevropského. Atlantský obor podnební jest ohraničen na jihu roční isothermou 14°, na severu 0°, a ubývá teploty od záp. k vých. vzdalováním se od moře na pevninu větší měrou než od jihu k severu. Působením teplého moře v zimě rozdíly teploty mezi severem a jihem téměř úplně mizejí; na Hebridách vyskytuje se v lednu prům. teplota 6° jako v již. Francii, v Hammerfestu pozorují se minima -22°, kdežto v Paříži klesá teploměr až na -24° C. Velká oblačnost a prudké okeánické větry nepřipouštěj! dlouhé, trvalé pokrývky sněhové. Jaro bývá v tomto podnebním oboru poměrně chladné a suché; nejteplejší měsíce letní vykazují na jihu prům. teplotu 20, na sev. 10°, tak že roční proměna teploty činí pouze 11—16°. Na rozdíl od ostatní pevniny evropské bývá na ostrovech a na pobřežích atlantských nejchladnějším měsícem únor a nejteplejším srpen. Podnebí atlantské vyznačuje se vlhkým vzduchem, velkou oblačností a deštivostí. Relativní vlhkost činí do roka 80 %, oblačnost 66 až 70 %, hojnost deště jest největší 120-200 ''cm'' ve vyšších polohách horských, jako na záp. straně Pyrenejí, záp. pobřeží norském atd. V jezerní krajině cumberlandské a v západním Skotsku dosahuje roční množství srážek výše až 250—360 ''cm''. Pršívá hojněji v chladnější době roční od října do března než v době teplejší od dubna do září, ačkoli trvalé deště vyskytují se i v létě. Bouřky dostavují se v průvodu cyklonů i v zimě, a to tím hojněji, čím dále k severu, tak že v sev.-záp. Skotsku a na Islandě mají zimní bouřky převahu nad letními. Rychlé klesání tlaku od subtropického barom. maxima na jihu směrem k islandskému minimu na severu působí, že převládají v celém oboru mořské jihozáp. a záp. větry zvl. na podzim a v zimě, jež bývají velmi prudké. Silné vichřice vyskytují se též i v ostatních dobách ročních, jelikož se podél atlantského pobřeží táhne hlavní dráha, po které se ubírají středy barometrických minim, jež hlavně se nalézají v okolí britských ostrovů. Podnebí atlantské jest pro vzrůst rostlinstva v mnohém ohledu velmi výhodné, tak že se obilí daří na pobřeží norském ještě pod 66° s. š. 3. {{Prostrkaně|Střední '''E'''-pu}}, obsahující země německé, ruské Polsko, země Rakousko-uherského mocnářství, Švýcarsko a sev. čásť poloostr. balkánského, pokládati lze za zvláštní podnební obor, ve kterém úkazy vzduchové nalézají se střídavě pod účinkem záp. moře a vých. pevniny. Podnebí tohoto oboru jest smíšené polopřímořské, polokontinentální, tvořící jaksi přechod mezi oborem okeánickým na západě a oborem kontinentálním na východě. Účinek Atlantského okeánu na podnebí čím dále na východ tím více se zmenšuje, podnebí stává se výstřednějším, zimy bývají chladnější a léta teplejší, oblaků a dešťů ubývá, okeánické větry jihozáp. a záp. jsou klidnější než v záp. '''E'''-pě a ustupují častěji směrům kontinentálním sev.-vých. a východnímu. Obor středoevropský uzavřen jest roční isothermou 6 až 12° C, v lednu isothermou 2° a —4° C, v červenci isothermou 18° a 24° C; roční proměny teploty 16—23° jsou značně větší než v záp. '''E'''-pě. Nejvyšší teplotu roční má Porýní a Podunají, chladny jsou vedle vyšších poloh horských planina bavorská, českomoravská a v zimě zvláště Halič a ruské Polsko. Absolutní minimum pozorováno bylo v Tarnopolu -35° C, abs. maxima v polohách horských 30°, na rovinách 30—35°, v nížině uherské až 40° C. Rozdělení teploty na jaře sledovati lze podle květu těch kterých druhů stromů. Dle Hanna kvete ve Vídni a v Budapešti broskev 15., třešně 17., jabloň 28. dubna, v údolí rýnském o 9 dní dříve; v Hor. Rakousích a ve střed. Čechách opožďují se naproti Vídni jarní květy o 7 dní, v Haliči o 14 dní, v údolích karpatských o 3 neděle, v Rudohoří o celý měsíc. Doba jarního květu opožďuje se o 3 dni na 1° zeměpisné šířky a na 100 ''m'' nadmořské výšky. Na rozdíl od záp. '''E'''-py dostavují se ve střední '''E'''-pě nejhojnější deště v létě v měsících červnu a červenci, kdežto v zimě a na podzim pozorují se nejmenší srážky. Uherská nížina má vyvinuté deště jarní. Největší množství srážek nad 200 ''cm'' vyskytuje se v Alpách, nad 100 ''cm'' v Karpatech a středohorách česko-německých, nejmenší množství 40—50 ''cm'' připadá středním Čechám a Moravskému poli. Na rovinách naprší vody v průměru ročním do výše 50—70 ''cm''. Větry v záp. části střední '''E'''-py převládají aequatoriální po celý rok jako v oboru atlant., ve východní části převládají aequat. směry jihozáp. a záp. pouze na podzim a v zimě, kdežto na jaře a v létě nabývají převahy polární směry sev.-záp. a sev.; na uherské nížině a v Sedmihradsku tyto směry po celý rok panují. 4. {{Prostrkaně|Východní '''E'''}}'''.''' má podnebí úplně kontinentální, horká léta a studené zimy, velké pravidelné i nepravidelné proměny teploty, malou oblačnost a vlhkost vzduchu, letní deště, jižní a vých. větry. Ve vých. '''E'''-pě, kde dosahují jenom některé body nadmořské výšky 300 ''m'', není velkých rozdílů mezi teplotou blízkých míst jako v krajinách hornatých, a rozdělení teploty jest závislé hlavně na zeměp. šířce. Vých. '''E.''' uzavřena jest ročními isothermami 0°—12°, v lednu isothermami —18° a 0°, v červenci isothermami 12° a 25° C. Roční proměny teploty (rozdíly mezi nejteplejším a nejchladnějším měsícem) kolísají mezi 20° na pobřeží Baltického a Černého moře a 35° na Urale. Nejnižší teplota v zimě pozoruje se u Sevastopolu —12,4° a na hranicích Sibiře —50°, nejvýše vystupuje teploměr na severu na 30°, na jihu na 40° C. Až na některé krajiny u moře Baltického s dešti podzimními a u moře Černého s dešti zimními panují v celé vých. '''E'''-pě deště letní. Roční množství deště udržuje se ve výši 40 až 80 ''cm'', jenom v sev. a jižní části Ruska shledáváme méně než 40 ''cm''. Největší počet dní se srážkami shledáváme u Baltického moře 200, v sev. Rusku 150—200, ve středním Urale 140, v již. Rusku méně než 100 dní do roka. Jižní Rusko při stejném množství srážek vodních jest mnohem sušší než Rusko severní, jelikož jest teplejší a má deště v podobě krátkých lijáků. Severní část Ruska má též jiný směr větru než čásť jižní; od 53° na sever vane týž okeánický směr větru jako ve střední '''E'''-pě, kdežto od tohoto rovnoběžníku na jih převládají ve všech dobách ročních větry kontinentální. Na stepích ruských vyskytují se jak v zimě tak i v létě silné vichřice »burany«. 5. {{Prostrkaně|Arktická '''E'''}}'''.''', k níž náležejí nejsevernější části pevniny a ostrovy v sev. Ledovém moři, jest nejmenším okresem evropským, jenž naproti ostatním vyznačuje se zvláště nízkým tlakem vzduchu, jehož střed se nalézá u Islandu a jenž nevystupuje nikde nad 760 ''mm'', nízkou teplotou vzduchu, značnou oblačností, hustými mlhami a silnými vichřicemi. Zima s teplotou pod 0° trvá 7—9 měsíců a bývá nejnižší teplota až koncem zimy v měsíci březnu nebo dubnu; léto jest krátké a chladné. Paprsky sluneční, dopadající za dlouhých dnů letních velmi šikmo k zemi, stačí sotva k tání sněhu a ledu, tak že vzduch nemůže se na vyšší stupně otepliti. Na pevnině pozoruje se teplota v letních měsících 11—16° C. Srážek vodních spadává sotva 30 ''cm'', jelikož vzduch obsahuje jen malé množství páry vodní. Vývoj vegetace v arktické '''E'''-pě jest omezen pouze na krátkou dobu, a nemůže se při nepříznivých poměrech podnebních pomýšleti na vzdělávání půdy a pěstování stromoví. ''[[Autor:František Augustin|Ag.]]'' == Květena. == Květena '''E'''-py jest méně známa, nežli obyčejně se předpokládá. Není než suchého katalogu Nymanova (''Conspectus'', 9395 dr. jevnosnubných a 90 kapradin, dříve 9738 dr.); podobné práce, Grisebachova a Richtrova, nebyly ukončeny. Především nedostává se fysiognomického líčení všeobecného, neb co podávají Schouw a Henfrey (z r. 1852) jest krátké a zastaralé (neznali na př. Balkánska). Nyní jest Albanie jediná země v '''E'''-pě, jejíž květena jest neznáma, jinak popsány flory všech velkých zemí evropských, nehledíc k menším, a sice psal: Hooker o Anglii (rozšíření popsali Watson a Forbes), Hartman a Fries o Skandinavii, Ledebour o Rusi, Decandolle a Grenier-Godron o Francii, Willkomm o Španělsku, Parlatore a Arcangeli o Italii, Boissier o Orientu, Gremli o Švýcarsku, mnozí o Rakousko-Uhersku, posléze Garke o Německu. Avšak kromě dotyčného oddílu u Grisebacha není ještě žádného novějšího líčení fysiognomie bylinstva evropského, třeba bylo mnoho látky sneseno (Andersen pro Švédsko, Ascherson, Klotz pro Německo, Kerner pro Rakousko, Kjellmann, Lehmann, Koch a j. pro Rusko). V celku je ráz flory evropské jednotnější nežli ostatních dílů světa, ba i Australie. ]est to palaearktické lesní pásmo, až na některé horské krajiny (Alp, Pyrenejí, Karpat, Kavkázu atd.) a skandinavské ostrůvky bylinstva arktického (bezlesého), na úzký pás středomořský a na jihovýchodní step ruskou, která pomalu přechází v pásmo pustinné. Přechod od vlažného severovýchodu do pustinného jihovýchodu je povlovný, a právem ku př. rozeznal Kerner v Rakousku vedle středomořského a alpinského bylinstva útvary: pontický (jihovýchodní) a baltický (severových ), v čemž jej Drude následuje. Nejzajímavější jsou zbytky tertiérní, teplejší flory, které v záp. ostaly chráněny mořem Atlantským před ledovou dobou (''Myrica'', ''Lobelia Dortmanna'', ''Ilex'', ''Arbutus unedo'' v Irsku, celkem u Grisebacha 29 dr., u Rotha více). Nižší byliny jsou rozšířenější, tak Nylander znal v '''E'''-pě 1169 dr. lišejníků, z nichž jest 78 % v sev. Americe, 68 % na N. Zealandu, 50 % v Chili, 30 % v Polynesii, 25 % na Javě. Podobně jest u řas. Endémismus jest tu nepatrný. Sever nemá ničehož. V Anglii není byliny endémické, rovněž ve Skandinavii a Dánsku, ani Belgii a Nízozemí, ani v celém Německu a sev. Rakousku. Jen ve Francii, a to nejvíce na západě, vyskytují se místní druhy. Alpy mají nejvíce endémismu, hlavně v arkticko-alpinské výši. Méně endémismu jest v Pyrenejích a ještě méně v Karpatech, nad něž zdají se skoro vynikali Alpy sedmihradské. Nejbohatší jsou hory středomořské (ve Španělsku, Italii a Balkánsku). Řády mírného pásma ve floře evropské převládají, i jsou dle Nymana nejčetnější složnokvěté (1340 dr., jako v sev. Americe a Orientu) a luštinaté (839 dr.), dále mají křížokvěté 579, trávy 576, hvězdíkovité 515, okoličnaté 500, pyskaté 420, krtičníkovité 387, pryskyřníkovité 242, růžokvěté 276, ostřicovité 240, liliovité 263, zimolezovité 183, zvonkokvěté 150, mařinovité 147, merlíkovité 121, pryšcovité 120, kosatcovité 118, vstavačovité 112, traviny 107 druhů. Kapradin jest v '''E'''-pě málo (90 dr. dle Nymana), jsou však stejněji rozšířeny; tak jest v Italii 87 dr., Francii 72, Španělsku 66, Skandinavii 56, sev. Balkánsku 46 dr. Největší rody jsou: ''Hieracium'' (185 dr. u Nymana, u Naegeliho 5000 druhů a odrůd), ''Centaurea'' (171 dr.), ''Carex'' (163 dr.), ''Silene'' (137 dr.), ''Astragalus'' (120 dr.), ''Trifolium'' (108 dr.), ''Saxifraga'' i ''Euphorbia'' (107 dr.), ''Dianthus'' (too dr.), ''Campanula'' i ''Galium'' (94 dr.), ''Linaria'' (93 dr.), ''Ranunculus'' (91 dr.), ''Allium'' (78 dr.), ''Cirsium'' (61 dr.) a j. Při výpočtu druhů není vzat ohled na přílišné rozštěpování některými botaniky. Nejmenší rody, monotypické (13—15), jsou tropické, až na arktické ''Polemonium'' a ''Diapensie''. Žádný řád není výhradně v '''E'''-pě. Záp. Sibiř má ku př. bylinstvo zcela evropské, méně vých. Sibiř, nejméně sev. Amerika, kde jsou řády a rody společné, avšak druhy zřídka. Větší země evropské mívají po 3—5000 druhů; tak Španělsko 5096 dr. (Willkomm), Italie 5050 (Arcangeli, 4143 Tenore), Francie 4255 (Godron, 3614 Duby, 4900 Mutel), Rusko 3088 (Ledebour), Rakousko 4377, Čechy 1650, Německo jen 2840, (Koch, 3408 Klotzsch), Švýcarsko 2285 (2313 Gaudin), Anglie 1425 (Watson, 1613 Hooker, 1708), Skotsko 1155 (Babington), Irsko 970 (Wallace, 1057 Mackay), Skandinavie 1681 (Fries, 1783 Schübeler), Řecko 2609, sev. Balkánsko (r. 1877) 2973, Dalmacie 1852, Rumunsko 1892, Nízozemí 1619, Belgie 1194, Polsko 1325 (Rostafinski), Portugalsko 1365 druhů atd. Některé byliny zůstaly v jihu evropském z tropického (miocénního) bylinstva, tak ''Celastrus'' v Španělích, ''Dioscorea pyrenaica'' v Pyrenejích , ''Stapelia europea'' na mysu Gata (špan.), ''Cyperus polystachyus'' a ''Pteris longifolia'' na Ischii, ''Haberlea rhodopensis'' (a příbuzné) na Balkánu, anebo jsou to vůbec staré formy příbuzné cizím: ''Anagyris Cneorum'', ''Aphyllantes monspeliensis'', Euphorbie křovité (''dendroides''), ''Hymenophyllum tunbridgense'' (záp. '''E.'''), ''Wulfenia'' (''carinthiaca'') a ''Finus peuce'' (himálajská), ''P. omorica'' (Balkán). Z Ameriky pocházejí dvě byliny, hlavně ostrovů severozápadních, tropické kapradí ''Trichomanes radicans'' (''speciosum'' Killarneyfern) v jihozáp. Irsku a jihozáp. Francii (hora Rhune, jinak roste v Rio Janeiru, Indii, na Madagaskaru a Eriocaulon septangulare (Sky). Mnoho je bylin uvedených a obecně pěstovaných v Středomoří: Opuntie, agavy, kukuřice z Ameriky, datlovník, marhan z Afriky, cypřiše, broskve, meruňky, oranže, limony z Asie, snad i olivy a pěstované víno, pšenice, proso, neboť E. má málo domácích, jako žito, chmel, řepka, burák, len, jablka, i hrušky, oves. Z divokých bylin jest málo v E-pě užitečných, jako brusinky, oskeruše, kotvice, maliny, pinie, a člověk v E-pě poukázaný na divokou floru zašel by asi brzo hladem, leda snad že by žil v lesích stredomorských kaštanů, teď arci pěstovaných (mimo ku př. Turecko), ač již v tertiéru známých. Arktické bylinstvo Grisebach Skandinávii upírá; majíf je pouze severových. Rus (Archangelsko) a ostrovy: Island, N. Země, Špicberky a menší ostrovy arktického moře k E-pě náležející. Island má ve krytém údolí středu břízy 4 — 9 m vys. (Thoroddsen), Madagaskaru a ''Eriocaulon septangulare'' [Sky). Mnoho je bylin uvedených a obecně pěstovaných v Středomoří: Opuntie, agavy, kukuřice z Ameriky, datlovník, marhan z Afriky, cypřiše, broskve, meruňky, oranže, limony z Asie, snad i olivy a pěstované víno, pšenice, proso, neboť '''E.''' má málo domácích, jako žito, chmel, řepka, burák, len, jablka, i hrušky, oves. Z divokých bylin jest málo v '''E'''-pě užitečných, jako brusinky, oskeruše, kotvice, maliny, pinie, a člověk v '''E'''-pě poukázaný na divokou floru zašel by asi brzo hladem, leda snad že by žil v lesích středomořských kaštanů, teď arci pěstovaných (mimo ku př. Turecko), ač již v tertiéru známých. Arktické bylinstvo Grisebach Skandinavii upírá; majíť je pouze severových. Rus (Archangelsko) a ostrovy: Island, N. Země, Špicberky a menší ostrovy arktického moře k '''E'''-pě náležející. Island má ve krytém údolí středu břízy 4—9 ''m'' vys. (Thoroddsen), ostatně jsou však člověkem vyhubeny, nebo nerostou již zhoubným působením větrů (v Rejkjaviku chrání je zdmi), jako v Irsku, Skotsku, Hollandsku, Frísku; les se teď sám neobnovuje, ač byl tam až po středověku; ve Skotsku zničen les hlavně v XVIII. stol. z příčin politických. Chudé jest vůbec bylinstvo na Islandu (450 dr.), v Samojedsku (265 dr.), na N. Zemi (170 dr.) a Špicberkách (93 dr. dle Grisebacha). Tvoří drny a tundry lišejové (hlavně rody ''Cetraria'', ''Cladonia'', ''Evernia''), nebo mechové (''Polytrichum'' nebo ''Sphagnum''), kdež povrch mělce taje (jen až do 1′ v Samojedsku dle Schrenka). Přece však jsou tu některé pestrokvěté byliny, tak žlutý mák, ''Dryas'', ''Silene''. Endémických bylin tu není. Prve než člověkem byly hubeny, kryly lesy všecku '''E'''-pu, od Skandinavie do Španělska, Sicilie a Řecka; neměly je pouze některé močály (Fríské) a step vnitrouherská a vnitrošpanělská. V severu a na horách převládaly lesy černé, borové v rovinách, jedlové a smrčí (dle Conwentze za jantaru) na horách, kde i modříny rostly a nejvýše kleč. V nížinách a jihu byly lesy více zelené, buky v záp. a na horách jihu, duby v nížinách převládaly, na východě lípy a javory se vyskytovaly. Grisebach dělil lesy zase ve trojí: pásmo kaštanů (Francie, Italie), pásmo sosen (stř. Německo) a jihových. pásmo dubů (cerových, ''Quercus cerris''), ještě východněji (Rusko) lip (''Tilia argentea'') a javorů (''Acer tataricum''). Původně vedle lesů byly jen bažiny; rákosí a moderní luka povstala asi později, a to kosou, která hubila dřevnatější byliny. Dle toho, stojí-li voda po celý rok, nebo jen dočasně mezi kořeny, máme luka kyselá nebo sladká a přechody obou. V první panují více Cyperacey, Arundo a Typhy (zejména ruskou černozem tvořily hlavně Arundo a Typha), v druhé jsou byliny tím rozmanitější, čím sušší jest louka. Avšak orbou v celém oboru změněn ráz bylinstva, až na rašeliny a vřesy severozáp., zejména glínské (Lüneburgerhaide). Z trav udržují se jen nejoblíbenější (''Anthoxanthum odoratum'', ''Poa'', ''Lolium'', ''Agrostis''), na pastvách přetrvávají jen zuny a trní a keřiny jsou vzácné, nejvíce jen na jižní hranici. Les zabírá v Skandinavii skoro dvě třetiny, v sev. Rusi polovici půdy, v Nízozemí 6 %, v e Francii 9 %, a v Anglii divokých lesů asi nezůstalo (v Irsku jeden, v Skotsku jeden pochybný (Trosachs), ve stř. Evropě 30—40 % na nejvýše. Počítáme tu k lesům i březoví, kde jako v ruském Čuchonsku vysekány teprve vyšší stromy. Jen močály u Pripeti a stará černozem nebyly lesem kryty. Drude rozeznává ve stř. '''E'''-pě jako jádro baltickou floru, v záp. '''E'''-pě severoatlantskou (v záp. Francii), v severových. '''E'''-pě západouralskou a v jihových. '''E'''-pě pontickou (Uherskou a Rus). Náležejí sem i všechna pohoří středomořská ve Španělích, Italii a na Balkáně, Karpaty, ba i Krim a Ural (nemluvíc o Kavkázu). Vyšší pohoří skandinavská jsou bezlesá, podobná arktickým. Na planinách vyšších (fjeldech) rostou skupiny vrb, bříz a chvojky zakrslé s ''Empetrum'', ''Diapensia'', ''Pedicularis'', ''Cassiope'' a na svazích někdy střídají se koberce květů z rodu ''Dryas'', ''Potentilla'', ''Oxytropis'', ''Silene''. Endémických bylin nemají (u Grisebacha Pedicularis Oederi). Finsko-skandinavské lesy černé mezi fjeldy a dubinou (61 %) skládají břízy, smrky a borovice s podrostem z rodů ''Vaccinium'', ''Calluna'' a ''Linnea borealis''. V severových. Rusi přestupuje sem z východu smrk a modřín sibiřský a ''Pinus cembra''; podrost jest též jiný. Ural hoření je arktický, podobný fjeldům norským (''Saussurea'', ''Gypsofila'', ''Oxyria''); pro sucho není tu žádné pastvy. Nižší pásmo lesů a pod nimi křoví, k jihu step černozemí, již Krylov nazval stepí lesní. Dánsko má obyčejné bylinstvo středoevropské, až na bukové lesy na křídovém pobřeží ostrovů. Totéž platí o Nízozemí a Belgii, jen že v této vyskytují se již některé byliny atlantské (''Myrica gale'', Lobelia Dortmanna), jichž jest v Anglii již nejvíce. {{Prostrkaně|Anglie}} je především krajinou luk (''grazing countr''y dle Henfreye), které v Skotsku a Irsku často nahrazeny bývají rašelinami. Vzácné jsou lesy sázené ve Skotsku, borové a březové, v Anglii a Irsku dubové a v jihoz. a záp. bukové. Podrost jest tu hlavně lískový. Watson rozlišil dle výše hoření arktické pásmo nad 900 ''m'' (''Salix herbacea'', ''Silene acaulis''), střední (vřes s borovicí a chvojkou a dolní (''Erica tetralix''); pak hořen! polní (tři čtvrtiny Britannie, dub, jasan, ''Ilex''), střední (javor, ''Rhamnus'', ''Ornus'', ''Ulex'') a nižší (''Clematis vitalba'', ''Rubia peregrina'', ''Lobelia urens'', ''Scilla autumnalis''). {{Prostrkaně|Německo}} rozdělil Klotzsch na rovinu, kopčinu střední a Alpy. Rovina jest hlavně polem (Pruska polovice, zuny ku př. u Jeny 264 dr.), méně jest tu lesa (vých. Prusko 28 %) a bažin, ještě méně luk (10 %). Zuny ty jsou rázu našinského. Rozdílny však jsou byliny sev.-západu: vřes, vedle naší ''Calluna vulgaris'', ''Erica tetralix'', ''Empetrum'', Festucy, Genisty. Byliny písčin (geest) jako u nás, ale jihoněmecké suché traviny rozdílné se jeví (''Tofieldia'', ''Globularia'', ''Thesium'', ''Erica carnea'') dle Sendtnera jen 29 dr. z 175 dr. společné. I byliny močálů a slatin (šestina Hannoverská, čtvrtina Brémska) zase naše, až na řídkou (sev.-záp.) ''Lobelia Dortmanna'', ''Myrica gale'', pak ''Lindernia'', ''Aldrovanda'' (Bayonne, Švédsko). Rašelinu sušili a pálili Chaukové již za doby Pliniovy. Rašeliny ty rostou stále a jsou proto uprostřed vyšší. Vlastní rašeliny tvoří jen mech ''Sphagnum acutifolium'', avšak na okrajích rostou ostřice (''Carices''), ''Ledum'', ''Erioforum vaginatum'', ''Narthecium'', ''Drosera'', celkem asi 20 druhů. Ve Frísku záp. je zjara zapalují, aby pak seli pohanku, a kouř těch ohňů (Höhenrauch) táhne se někdy až k nám. U Sev. moře rozeznáváme dvojí pásmo přímořské: solimilné (''Glaux maritima'', ''Samolus valerandi'', ''Salicornia herbacea'', ''Juncus gerardi'') a přímořské (''Halianthus peploides'', ''Cakile maritima'', ''Pisum maritimum'', ''Crambe maritima'', ''Statice limonium'', ''Ammofila'', ''Atriplex''). Zostery a Ruppie pobřežní užívají k vycpávání (tráva mořská, ''Seegras''). Luka sladká jsou bližší našim nežli kyselá. Viz o tom ku př. Aschersenovo líčení v Leunisově »Synopsis«. Gerndt rozdělil bylinstvo v sev. Německu na sedm skupin: 1) severovýchodní (s 83 dr., ku př. ''Betula nana'' až po Toruň), 2) pobřežní s 87 dr., ku př. ''Myrica gale'', ''Narthecium ossifragum'', ''Genista anglica'', 3) jihozápadní (s 162 druhy ''Helianthemum polifolium''), 4) jižní (s 133 dr. ''Dianthus carthusianorum''), 5) alpinské, sudetské a Harc (s 106 dr., ku př. ''Saxifraga hirculus'', ''Eriophorum alpinum''), 6) jihovýchodní (s 173 dr.) a 7) východoevropské (se 30 dr., ''Anthemis ruthenica''). Sibiřské byliny (''Silene tatarica'') nejdou na sever, ale středomořské přeskakují někdy až do jižní Skandinavie. Grisebach má ze všeho bylinstva 23 % společných severní a jižní '''E'''-pě, 19 % severních (v jihu a horách), 26 % jen v horách, 18 % stepních z vých. '''E'''-py a 11 % středomořských v jihu. Parlatore uveřejnil podobnou velkou práci srovnávací o floře Italie a Skandinavie. Vypočítává 10 bylin rozšířených od Špicberků až do Italie (v jihu vždy v horách), 6 jen do sev. Apennin, 67 až do Alp. Z bylin Lapska rozšířeno jest 30 do Apennin, 50 do Alp. Počítal 540 bylin alpinských (Christ 693 druhy, viz {{Prostrkaně|Alpinské bylinstvo}}). Špicberky mají však 23 rostliny, které scházejí celině '''E'''-py, Lapsko pak 13 dr. Flora středního Německa podobá se v celku floře Čech, neboť hory nejsou dosti vysoké, aby měly bylinstvo zvláštní; ještě Jura ho nemá. Pro střední polohu svou nemá Německo bylin endémických, a teprve v záp. Francii nebo na jihoněmeckých rovinách podalpských, kam řeky zanášejí tvary horské (tamarišky, ''Hippophae rhamnoides''), nalézáme bylinstvo rozdílné od našeho. Podobné ku př. je údolí labské v sev. Německu, jež jsouc teplejší má o 100 bylin více než Weserské, které nemá než 20 bylin scházejících v Polabí. Důležitější jsou ku př. lesní společnosti (associace): pod borovicemi nejchudší, pod smrkem prostřední, ale pod buky nejbohatší flora. Jiná jest flora mladého lesa po poražení stromů, jiná lesa dorůstajícího, jiná pod dospělým lesem, dle změněných poměrů světla, tepla i vláhy, což ku př. Kerner dobře vylíčil vzhledem k lesům našim. Taktéž bude jiné bylinstvo při louce dvakrát sečené, dle toho, kdy se seká, než při jednosečné, jiné v krajině obilní a jiné, kde se pěstují okopaniny, ku příkladu řepy. V celku od vých. k západu ubývá černého lesa, přibývá doubí a buků, tak že Brizeux nazval Bretonsko zemí žulovou doubím krytou. Auvergne kryly buky již v miocénu (dokazují to cinerity Cantala), jako jantar baltický pochází ze smrčin (Conwentz), avšak černé lesy drží se více diluvia a písku, zelené mesozóického vápence. Ruka lidská tu působila rozličně šířením borovic v Braniborsku, sosen v Porýní, kde zejména Vogesy a Spessart (na triasu) slynou pro krásu lesů. Jejím působením mizejí na př. orchidey, liliacey a šíří se composity, chenopodiacey a crucifery. Grisebach uvádí 8 bylin ze severozáp. Francie a 9 z Gascogně za typické; my z atlantských uvádíme: ''Meconopsis cambrica'' sahá až k Auvernii, ''Erica cinerea'', ''scoparia'', ''vagans'', ''Peplis borei'', ''Libanotis bayonnensis'' (jediná skála) a j. Ze středomořských více zasahuje do záp. Francie vavřín (Cherbourg), vždy zelený dub (''Quercus ilex'', ř. Loire až do Angers), pinaster (Landy gascogneské), břečtan (jejž také Fée považoval za typ flory francouzské), ''Ilex'', ''Buxus'' (v Čechách scházejí, ale jsou dále jižněji). Mezi starými bylinami záp. Francie jest důležit vzácný ''Coleanthus subtilis'' (jinak rostoucí v již. Čechách, dále u Bolzana, u Christianie, na Oregonu, ve Francii v Bretonsku a v Auvernii), stará ona kapradí ''Trichomanes radicans'' (Luz) a ''Hymenofyllum tunbridgense'' (Bretonsko), ''Phillyrey'', ''Lobelia urens'', ''Pinguicula lusitanica''. Rozličné jižní, středomořské byliny jdou až k Lyonu (''Leuzea conifera'', ''Aphyllanthes''), na ostrov Noirmoutier (''Quercus Ilex'', ''Cistus salvifolius'', ''Ephedra'', ''Romulea'') a do Savojských údolí (přes 30 dr. dle Chaberta, terebinthy, ''Adiantum capillus Veneris''). {{Prostrkaně|Ceveny}} nemají endémické byliny (leda ''Arabis cevennensis'' a u Grisebacha ''Arenaria ligericina''). Mají asi 100 druhů alpinských, z nichž Henfrey uvádí ''Cerastium alpinum'', ''Juniperus nana'' (ale žádná Rhododendra), ''Soldanella alpina'', ''Gentiany'', ''Androsace carnea'', ''Veratrum'', ''Empetrum'' a j. Jako pásma uvádí dole pásmo borovic a buků do 900 ''m'' (poslední na staré lávě), pak pastvy (hlavně ''Nardus stricta'') a pásmo sosny (do 1200 ''m''), které nahoře končí drnem subalpinským. Jihozápadně jsou garriguy, doubí nízké, více rázu středomořského, vždy zelený dub (''Quercus ilex''), terebinthy, Coriaria, ''Rhus cotinus'', ''Cistus albidus'', ''C. monspeliensis''. Přechod k středomořské floře značí přibývání asi 7—800 druhů, přechod ten jest prudký vlastně jen v údolí Rhônu a u jezera Genevského, kde sahá středoevropské bylinstvo potud, pokud údolí jest otevřeno větrům studeným severovýchodním, tak že Wallis, ač vyšší, má více teplých forem nežli Lausanne nebo Geneva. {{Prostrkaně|Alpinské bylinstvo}} skládá se ze 3 částí: arktických bylin, přišlých snad za ledové doby od severu, ze středoevropských, přizpůsobivších se změněným poměrům, a středomořských, podobné přizpůsobených (ku př. ''Cyclamen'', ''Rhododendron'' již v breccii u Höttingu). Jsou to buď roční bylinky nebo nízké keře tak husté, že odolávají zimě, větrům a sněhu. Endémismus jeví se hlavně na jižní straně, kam ledová doba tak nezasáhla. Největší rodiny jsou composity 104 (17 ''Hieracium''), crucifery 50, caryofylacey 48, saxifragy 44, scrofularie 38 (19 ''Pedicularis''), trávy a cyperacey 36 (30 ''Carex''), primulacey 34; legumin jen 28, campanulaceí 24, gentian 23, rosaceí 20 a pouze n kapradí. Jest jakýsi rozdíl mezi jihozápadem a severovýchodem. Nejvyšší fanerogama jest asi ''Ranunculus glacialis'' na Finsteraarhornu ve výši 4270 ''m'', lišejníky dosahují i vrcholu Mont Blanku. {{Prostrkaně|Španělsko}} dělí Willkomm na 6 pásem: 1) severní čili kantabrické, 2) pyrenejské, 3) střední planiny, 4) západní či atlantské, 5) středomořské a 6) bétické či andaluské, jež jest nejteplejší. Sever má lesy naše a některé byliny středomořské jen v krytých údolích. Pyrenejské pásmo má dvě třetiny bylin středoevropských a třetinu zvláštních. Lesy středu jsou nejvíce sosnové (''Pinus pyrenaica''), na západě buky a tis, na severu keře: ''Ulex'', ''Ilex'', ''Arbutus unedo'', jižně zimostráz a kalina (''Viburnum lantana''). Střední planiny jsou zvláštnější, zejména nížiny, stepi solné a vřesy cistové a »tomillares«, pusté křoviny labiat (mateří douška, ''Rosmarinus'', ''Lavandula'', ''Satureja montana''); horní krajiny více se podobají našim. K jihozápadu převládají po celé míle (Estremadura, Sierra Morena) cistové křoviny až sáhové (''Cistus ladaniferus'', ''C. monspeliensis'', ''C. salvifolius'' a j., je jich 64 dr. ve Španělsku). V jižní Nové Kastilii převládají »Tomillares«. V severu nalézáme skutečné vřesy (''Erica cinerea'', ''scoparia'', ''multiflora''). V středních stepích jsou velké prostory kryty jen bodláčím, artemisiemi a bezlistou ''Retama sfaerocarpa'', solnatá však místa spolčivými salsolaceami. Dolní lesy jsou krajiny vždy zelených dubů (''Quercus ilex'', jedlý ''Q. ballota'', korkový ''Q. suber''), kaštanů, sosen (''Pinus pinaster'') a jasanů, ale ještě ku př. u Cuency jalovce a sosny (''Pinus laricio'' a ''P. pinaster''). Hoření lesy jsou borové s podrostem Genist, ''Adenocarpus intermedius'', ''Ilex'', jalovce a j. Výše jsou keřiny jalovcové a kleč ''Sarothamnus purgans'' s drnem subalpinským. — Západ v {{Prostrkaně|Portugalsku}} má některé teplejší formy (palma ''Chamaerops humilis'', ''Myrica faya'', ''Davallia canariensis''). Málo tu lesa (čtvrt mill. proti jednomu a půl mill. ''ha'' pastvy a 4 mill. ''ha'' ladů) a zejména stepi alemtejské kryty jsou cistovým křovím (''Cistus'', nejčetnější rod se 30 dr.), vřesem a doubím. Mezi bylinami jsou formy marocké, jako ''Drosofyllum lusitanicum''. Středomořské východní pásmo mění se od severu k jihu. Arragonie podobá se vnitřní planině, až na stepi artemisií u Ebra, Katalanie více jižní Francii. Místo lesů panují křoviny (Montebajo) dubů, lentišků, buků, cistů, ''Pinus laricio'', ''Pinus pinaster'' atd., ale sever je podobnější našim krajům, než jih od Valencie (palma ''Chamaerops'', oleander, sázené datlovníky (''Elche''), oranže, karuby (''Ceratonia''), olivy, sázené bambusy, bavlna, banány. Podobné jsou roviny bétické stepi s palmettem (''Chamaerops humilis''), lesy pinií, dubů, oliv, u vody tamarišky a oleander, na suchých kopcích esparto (''Stipa tenacissima'') a bodláčí. Alpské bylinstvo Sierry Nevady podobné květeně Atlasu (až na ''Rhododendron baeticum''), dílem však má i endémické druhy, rody však většinou alpinské (''Viola'', ''Silene'', ''Gentiana''). Zvláštní pásmo (6500—8000′) tvoří keře ''Genista aspalathoides'' s travami z rodů ''Festuca'', ''Avena'', ''Agrostis''; nahoře traviny (»borreguiles«) ''Nardus stricta'', ''Agrostis nevadensis'', ''Viola nev.'', ''Papaver pyrenaicum'', ''Silene'', ''Draba Hispanica'', ''Artemisia granadensis'' atd. Nejteplejší místo záp. Středomoří je pobřeží Ligurské (Riviera) u Janova, pravá to zahrada '''E'''-py, s blízkou Francií (Nizza, Hyères až do Cannes). Příkré srázy k moři kryjí křoviny, nejvíce olivy, méně doubí, ''Pinus halepensis'', vavřín, ''Arbutus unedo'', myrty, lentišky, phyllirey. Nejjižnější typ jest keřovitá sáhová ''Euphorbia dendroides''. Nejvíce pěstované byliny cizí i zdivočelé jsou: kvetoucí agavy u Nizzy, casuariny, ''Acacia farnesiana'', ''Eucalyptus globulus'', oranže, karuby (svatojanský chléb). Jediný les jest datlovníkový u Bordighery z doby křižáků, odkudž dává se palmové listí do Říma. Od Nizzy nastupují velké zahrady dodávající květy voňavkářům (fialky, růže, oranže atd. Bylinstvo divoké má mnoho jižních tvarů: oleander, asfodely do 90 ''cm'', ''Vinca'', ''Capparis'' (již v Janově divoce), ''Cneorum'', ''Afyllanthes'', ''Vitex'', ''Cercis''. Ostatně roste na skále přímořské u Portofino, jen 700 ''m'' vysoké, endémická ''Saxifraga cochlearia'' Reichb. {{Prostrkaně|Italie}} vůbec jest jen v jisté míře středomořská. Celý sever (mimo jižní svahy Alp) je středoevropský a ve střední Italii jest přechod povlovný, ba ještě hory v již. Italii a na Sicilii jsou středoevropské (bukové lesy ještě na Madonniech). Lesů vůbec jest málo (pravěký jen přímořský les pinií u Ravenny), převládají olivy, kaštany a křovité nízké doubí, na jihovýchodě v Apulii jsou pravé stepi. Argentario ku př. má jižnější, vždy zelené bylinstvo (Fuchs), nežli kraje jižněji ležící. Za příklad uvádíme líčení Neapolská Tenorem, jenž rozeznává 10 pásem: 1) přímoří, kde šíří se stepi a solimilné limany, ''Mesembrianthemum'', ''Scilla'', ''Phyllirea'', ''Tamarix africana'', ''Ephedra'', ''Juniperus oxycedrus'', ''Cistus villosus'', lentišky, ''Vitex agnus castus''; 2) přímořské roviny, na nichž roste bodláčí: ''Centaureae'', ''Paliurus'', ''Rhamnu''s, ''Euphorbia dendroides'', vazy, ''Spartium''; 3) kopce do 280 ''m'' (''Rhus'', ''Cytisus'', pinie, genisty, ''Cercis siliquastrum''); 4) lesy do 750 ''m'' dubové (''Quercus cerris'', ''Q. robur''), kaštany, cisty (''Rhus cotinus''); 5) les do 1100 ''m'' s ''Pinus laricio'', ''bruttia'', jasanem (odtud manna kalaberská), buky s podrostem naším (''Vaccinium myrtillus'', ''Lilium'', ''Paeoniae''); 6) les do 1500 ''m'', kde nalezen zde kleč (''Pinus mughus''), ''Juniperus sabina'', trávniky s rody ''Agrostis'', ''Festuca'', ''Trifolium'', ''Cardamine'', ''Pedicularis''); 7) první alpinské pásmo do 1700 ''m'', kde na bezlesých skalách rostou ''Viola montana'', ''Soldanella alpina'', ''Bunium'', ''Linum'', ''Valeriana''; 8) střední alpinské do 1900 ''m'', též bezlesé, s ''Arbutus ursi'', ''Dryas octopetala'', ''Saxifraga'' (4 dr.), ''Primula'', ''Silene''; 9) vyšší alpinské pásmo do 2150 ''m'' ''Androsace villosa'', ''Aretia vitaliana'', ''Saxifraga oppositifolia'', ''muscoides'', ''Draba aizoides'', ''Papaver alpinum'', ''Gnaphalium nivale''; 10) nejvyšší místa Abruzz, kde sněhu skoro po celý rok, značí ''Cetraria islandica'', ''Papaver aurantiacum'', ''Artemisia mutellina'', ''Cerastium glaciale'', ''Draba cuspidata'', ''Gnaphalium dioicum'', ''Lepidium alpinum''. Podobně jest s pásmy {{Prostrkaně|Etny}}. Vzdělané rostlinstvo sahá do výše 1000 ''m'', a zde jsou opuntie, cactey do 4 ''m'' banany, agavy, někdy kvetoucí, oranže, datlovníky, oříšky (pěstují se pro vývoz do Anglie), bavlna, moruše. Z divokých bylin na lávě uveden ''Capparis'', ''Euforbia dendroides'', ''Lagurus ovatus'', ''Dafne Gnidium'', ''Solanum sodomeum''. Lesy hlavně dubové (''Quercus cerris'', ''ilex'' do 16—1800 ''m''), ale i pověstné kaštany (z nich měl jeden 55 ''m'' v objemu), výše jsou buky (9—1800 ''m'') a břízy, ''Pinus laricio'' v 12-1800 ''m''. Typické v tom pásmu jsou ''Genista aetnensis'' bezlistá a ''Dafne laureola''. Subalpinské pásmo má do 2200 ''m'' dřišťál a ''Juniperus hemisfaerica'', typický drn ''Astragalus siculus'', připomínající Orient, ''Viola aetnensis'', ''Galium aetn.'', ''Saponaria depressa'', ''Rumex scutatus''; nejvýše rostou do 2600 ''m'' ''Senecio chrysanthemifolius''. Nejvyšší vrchol popela sopečného jest neporostlý. Květena {{Prostrkaně|Rakousko-Uherska}} tvoří přechody od alpinské k horské floře Balkánského poloostrova, od středoevropské (baltické) k východoevropské (pontické). Ke Středomoří náleží jen úzký pás jižní hranice (v. {{Prostrkaně|Dalmacie}}), nejlépe známý u Rjeky a Istrie, poněvadž jest nejpřístupnější. Za typus může platiti vavřínový les u Abazzie, z klimatických příčin v zimě od turistů hojně navštěvovaný. Již Gorice je mnohem méně středomořského rázu, nebo sem zasahuje již flora pontická (Kerner). Hranici mezi pontickou a alpinskou, pak baltickou květenou v Rakousku klade Kerner od Soče pod Alpami k Vídni, Prešpurku, pod Karpaty do Sedmihradska a přes Kolomeu a Stanislavov k Brodům. Severozápadně hranice té je panující flora baltická (a našinská), mimo Alpy, Karpaty (a vrcholy Sudetů), ba přesahující hranici tu zejména v horách Sedmihradských. Smrkový les je panující v Rakousko-Uhersku, méně borový, ještě méně jedlový, obmezený na Alpy a vyšší hory. Bližší rozdělení baltické flory té viz u Kernera: rovněž rozdělení jeho alpinské květeny rakousko-uherské v 7 skupení: rhétické, norické, tridentské, karnické, kde jen polovice bylin je společná, pak illyrské, dacké a karpatské. Kerner první poukázal k tomu, že flora východních Alр podobnější jest karpatské, pak že karnické skupení bližší illyrskému, a to řeckému alpinskému, což vyznačuje zejména ''Prunus prostrata'' (Pindus, Athos, Libanon a Atlas). Dacké alpinské pásmo v Sedmihradsku značí nejvíce ''Rhododendron myrtifolium'', mnoho karyophyll (''Banffya petrea'') a Brukenthalia (erika balkánská). Karpaty severní nemají Rhododendra, Azalei, jen saxifragy, kleč, ''Arabis neglecta'', drny a ostřice typické. Podobně jsou alp. Sudety (a Krkonoše) podobnější arktickým krajům (''Rubus chamaemorus'', ''Pedicularis sudetica'', ''Saxifraga nivalis'', několik lišejů, žádné Rhododendron, ''Leontopodium''). Souvisí to asi s ledovou dobou, kde arktický led sáhal nepřetržitě až po Krkonoše a hubil jižnější formy alpské. Letní sucho v oboru pontické flory vadí vývoji lesů, avšak i step uherská (33.000 ''km''²) bývala dříve porostlá břízami (Nyiregyhaza) a doubím řídkým, nežli je člověk vyhubil. Kde v horách okolních více jest deště, vyvinují se hned černé lesy, hlavně ''Pinus nigricans'' a dubové (''Quercus cerris'') s lipou, habrem, javorem a divokým ořechem (Sedmihradsko), pod nimiž za typické Kerner uvádí ''Telekia speciosa'', ''Waldsteinia geoides'' a ''Melissa altissima''. V nížinách poříčních panují Glycyrhizy (kořen ruské sladké dřevo), Euphorbie a Abutilon. V solnatých stepích převládají Artemisie, Chenopodie a Scorzonery. Vátiny písečné vážou trávy (divoké žito), pak Kochie, Chenopcdium. Typické jsou traviny v Uhrách: Stipy, hlavně ''Stipa capillata'', podobné ruským, a vyšší ''Andropogon gryllus'', pak roční Bromusy, kdežto ''Sesleria tenuifolia'' a ''elongata'' panují více v předhoří do Krasu. Kerner rozeznává illyrské, uherské (pannonské) a sedmihradské pásmo. Balkánsko obsahuje botanicky zcela rozdílné kraje: alpinské v Balkánu, Řecku, Bosně, středomořské úzké pásmo, více na ostrovech vyvinuté, a středoevropské, které na východě v Rumunsku a vých. Bulharsku přechází ve stepní. Srbsko dělí Pančič na tré: 1) vnitřek (Šumadija s Podunajím), 2) jihových. hory a 3) již. Karpaty. Šumadija je dnes jen pětinou lesem (ostatek pole), hlavně dubovým (náš dub a ''Quercus cerris''), bukovým, někde černým. Pro ráz uherský jako typické uvádí ''Kitaibelia vitifolia'', ''Althea taurinensis'' v Karagujevaci, ''Asparagus scaber''. Jihových. hory mají dole lesy bukové a dubové, nahoře smrkové; z bylin typických uveden ''Acer Heldreichii'', ''Pančičia serbica'', ''Anemone apennina'', ''Genista dalmatica'', ''Dafne oleoides'', ''Tozzia'' a j. Květenu zvláštní mají ve středu hory hadcové: ''Helianthemum niloticum'', ''Dafne blagayana'', ''Juniperus oxycedrus'', ''Notochlaena marantae''; nejznamenitější jest ''Pinus omorica'' (japonská). Jižní Karpaty jsou bezlesé, až na několik buků; značí je ''Malcolmia serbica'', ''Ramondia serbica'', ''Asfodeline cretica'', četné Dianthy atd. Podunajská flora jest táž jako v Rumunsku. — {{Prostrkaně|Řecko}} má bylinstvo zcela rozdílné od alpinského na Olympu thessalském, do středomořských stepí a skal, zejména na ostrovech. Máť velmi málo lesa a to nejvíce na západě (v Aitólii a Arkadii) a na horách; východ, nižší a sušší, má jen nízké křoví (xerovuno), zejména od doby, kdy krásné lesy horní sev. Attiky shořely (1861 až 1891). Sucho letní bývá zde tak velké, že již staří Athéňané v červnu slavili náboženské obřady noční pro rosu (Pandroské). Již za Platónovy doby nebylo v Attice lesů, ač za Pausania tam žili ještě medvědi a kanci. Euboia měla husté lesy ještě za Diona Chrysostoma; pastýři a ohně jimi způsobené škodili více než drvoštěpové a uhlíři, které již Aristofanés jmenuje (Acharnští). Nejhojnější je v černých lesích řeckých borovice Aleppská i přímořská, zejména i na suchém východě, pak pinie (semena jsou předmětem obchodu) a jedle (smrk a borovice scházejí), zejména ''Abies Apollinis'' a ''cefalonica'', pak chvojky (''Juniperus phoenicea'' a ''oxycedrus'') a j. Cypřiše jindy na Krétě byly samorostlé, nyní jsou vzácnější. V zelených lesích panuje dub, hlavně ''Quercus egilops'' (žaludy jedlé, duběnky vyvážejí se pro koželuhy), nejvíce na ostrovech a na jihu ''Quercus ilex'', v Peloponnésu ''Q. coccifera'' (dosud se červec odtamtud vyvážel). V severu také buk tvoří lesy (Thessalie, Aitólie); méně důležity jsou ostatní stromy: kaštan jedlý (zejména na Krétě), ostatně i u Cařihradu, ořešák, vaz, jasan, javor, habr (nejvíce v jiných druzích, ''Carpinus duinensis'', ''Fraxinus ornus''), lípy, maďal, platán (pěstovaný u vsí). Z keřů důležitější jsou lentišky, Arbutus, terebinthy, oleander u vody, ''Vitex agnus castus'', myrty, Capparis, vavřín (sever), hlohy, ''Rhus cotinus'' a j. Luk jest málo, a hlavní pastvou jsou keře suchých strání (xerovuno). Nejzazší sever více se podobá střední '''E'''-pě nežli jižní, kdežto Athos má ještě vavříny a lesy z ''Ilex aquifolium'' (Olymp, ne dále v Řecku, dle Heldreicha). Alpinské bylinstvo Olympu Thessalského podobno jest bylinstvu balkánských vrcholů; dole našel Heldreich ''Sibthorpia africana'' a ''Sifonostegia syriaca''. Kapradí a mechy v Řecku jsou řídké, ale poražené lesy nahrazuje ''Pteris aquilina'' jako jinde. Rovinu stepní vnitřní Thessalie kryje bodláčí (''Xanthium'', ''Carthamus''), pole po žních ''Ammi visnaga''. — {{Prostrkaně|Bulharsko}} dělí (dle Velenovského) Balkán na 2 poloviny. Sever (vlastní Bulharsko) jest pokračováním stepí jihoruských a jižní Rumelie, má floru maloasijskou, která zasahuje i do již. Srbska a Macedonie a jejíž středem jest Černomoří (proto sluje květenou pontickou a sáhá zde do již. Rusi). Ba Vel. podotýká, že tato flora končí se v suchém středu Čech. Vypočítává 51 typických bylin pro pontickou floru v Bulh., z nichž uvádíme jen platan, divokou třešni, ''Tamarix pallosi'' a 40 druhů více asijských (na př. ''Prunus laurocerassus''). Jako nejznamenitější úkazy flory té pontické jmenuje bílou lípu a krnící mandlovník, pak uvádí 113 druhů ze společncsti té (''Comandra elegans'', ''Statice gmelini'' a j.). Z bylin středomořských docházejí k Černému moři: ''Terebinta'', ''Cistus creticus'', ''Rhus coriaria'', ''Juniperus macrocarpa'', divoké víno, ''Smilax excelsa'', ''Periploca graeca''. Z endémických bylin je nejznamenitější ''Haberlea rhodopensis'' (z indických Cyrtandraceí). Horní byliny liší se od Krasu a jsou podobnější řeckým. Uvádí jako typické 78 druhů (''Acer reginae Amaliae'', ''Saxifraga olympica'' a j.). Za nejčetnější v kopčinách uvádí 107 druhů (''Malcolmia graeca'', ''Vinca mixta'', ''Rottbollia digitata''). Konečně uvádí na Balkáně níže z bylin sedmihradských (ne v Alpách i 34 druhy, z nichž stůjtež zde: ''Bruckenthalia spiculiflora'', ''Carex pyrenaica'' a z bylin Kavkázu ''Ranunculus suaneticus'' a j. Lesy buků, dubů, habrů (''Carpinus duinensis''), smrků (na Rilu ''Pinus peuce'' Gris., himálajská ''Pinus excelsa''), borovice a kleč (''Pinus mughus''). Nejnesnadnějším úkolem jest krátce vylíčit! {{Prostrkaně|květenu Rusi}}, jelikož rozmanitost na ohromné ploše jest veliká. Možno sice říci, že máme tu od severu k jihu čtyři pásma: tundry a břízy, černolesí, dubové lesy s černozemí a step (až po Krim, Kavkáz a Ural, pak Černé a Kaspické moře), ale rozdíly od záp. k východu jsou rovněž veliké a nelze je tak krátce naznačiti, netýkajíť se tak čeledí a rodů jako druhů. Přibývá vždy k jihových. letního sucha a tím mizejí mnohé byliny a jiné se šíří. Avšak teprve za Volgou je pravá jednotvárná step, a pravá Asie začíná teprve za ř. Jenisejem; záp. Sibiř jest '''E.''' podobna. V severu u Petrohradu líčí Blasius les jako dvojí: smrkový ve vlhčích půdách a borový v písčitých. K borovicím druží se chvojky, břízy (''Betula pubescens''), k smrkům olše (''Alnus incana'') a osiky, někdy některé oskeruše (''Sorbus aucuparia'') a střemchy (''Prunus padus''), někdy až 13 ''m'' vysoké, jichž ovoce jedí a nakládají do kořalky. Vlastní močály jsou zase dvojí: Carexů (30 dr.) a Eriofor, význačných sněhovými hlavičkami, a pak Vaccinií (''Vaccinium oxycoccos'', ''uliginosa'', ''vitis idea'') s nízkými břízami (''Betula nana'', ''fruticosa'' 3—5′), vrbami (''Salix lapponum'', ''glauca'', ''myrtilloides''), Ledum, Andromeda s malinami (jichž ovoce zavařují). V lukách lesních rostou hojně orchidey, a bujnost bývá někdy taková, že u Vytegorsku viděli možno ''Aconitum napellus'' 2—3 ''m'' zvýší. Vysoké stromy všude byly vysekány. Přechod k jihu jest povlovný; u Volgy počínají jižní vrby, četné olše s Lonicerou, kalinou (''Viburnum opulus''), u Oky Artemisie. Vřesy baltické ztrácejí se u jezera Oněžského a v Litvě. Přechody ty nelze tak zkrátka líčiti, což sám Trautvetter odmítl. Některé sibiřské stromy přecházejí do vých. Ruska (''Pinus cembro'', ''Picea obovata'' Ledeb., ''Larix sibirica'', ''Abies sibirica''), jakož i některé alpinské byliny vyskytují se v rovinách ruských. Trautvetter uvádí tu pásmo dubů (mezi ústím Oky do Volgy, Kazaní, guber. Oleněckou a Čudskou zátokou). K dubům druží se lípy, jasany, vazy, javory, podrůst více našinský (oříšky, ale ''Caragana'', ''Prunus chamaecerasus'', ''Cefalaria tatarica'' dosahuje 3 ''m'', houby až 1 ''m'' v průměru — ''Lycoperdon horrendum''). Pásmo habrů je v záp. Volyni, a značí je divoká hruška, topole, břečtan, ale Polsko a sev.-záp. Volyň má pásmo buků, jižní část má i jedle a modřín. Nelze zde líčiti bylinstvo černozemí, které Ruprecht odváděl od velkých močálů rokytných (Typha), jichž zbytky se dosud zachovaly na horním Dněpru, ani lesy dubové k jihu vedoucí, až nastupuje step, v západě víc travnatá, zelená, na vých. solnatější s převahou Chenopodiaceí. Panující tráva na jihoruské stepi je ''Stipa thyrsa'', ''pennata'' i ''capillata'', jako v Uhrách, ale roste řidčeji ve vysokých lesích. Pak přijde ''Triticum cristatum'', ''Thymus marschallianus'', lucinka. Keře roční uschlé honí vítr po stepi, hlavně to Artemisia, bodláčí, řebříček, které slouží za palivo. Pýr platí za dobrou píci a nesmí se hubit. Stromy (nejvíce zdivočelé ovocné) pro vítr a sucho rostou jen v údolích (ovrazích). Jižní pohoří Krimské více podobá se Středomoří, zejména pokud se týče bylin pěstovaných. (Viz též čl. Karpaty, Rusko, Kavkáz.) ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Zvířena. == Zvířena '''E'''-py jest chudá, rovnajíc se sotva australské, a to hlavně vinou ledové doby, v níž tvary teplejší, třetihorní, až na málo stop vyhynuly (''Herpestes Widringtonii'' a chamaeleon v Andalusii, několik hadů a ještěrů v jihu, ''Phyllodactylus europaeus'' na ostr. Tyrrhenských). Zvířena tato jest částí palaearktické zvířeny a podobná tedy nejvíce sibiřské. Od nearktické liší se nejvíce ptáci, pak ještěři a hadi, jsouce zbytky staré palaeotropické zvířeny. Neboť ptáci staré '''E'''-py za ledové doby nejvíce couvli do Afriky a záp. Asie, kam se teď na zimu zase stěhují, vracejíce se na léto do starých sídel svých, tak že na př. Malta má jen 8 zemních ptáků stálých po celý rok. Zbylo více stop staré zvířeny circumpolární (štika, mík, bobr, sob, vlk, ''Plecotus auritus'', jezvec, ''Mustela martes''), ba některé palaeotropické formy (''Phylloscopus borealis'' ze záp. Tichomoří stěhuje se v létě do vých '''E'''-py), ''Cisticola schoenicola'' jde od Bernu a Savojska do Japanu, Zanzibaru a k Nikobarským ostrovům. Co se týče {{Prostrkaně|ssavců}}, jest počet známých druhů fossilních mnohem větší než živých, na př. prvních jen v již. Francii 180 druhů, druhých 82 (zemní) u Giebela z 1382 druhů, kdežto u Murraye (r. 1866, poslední úplný přehled ssavectva) 158 druhů (s mořskými) z 2735 dr. vůbec známých. Není veliký rozdíl mezi množstvím druhů jednotlivých zemí: Norsko (Colett) 66 dr., Anglie (Bell) 73 (51 zem.), Francie (Trouessart) 100 (75 zem.), Italie (Cornalia) 93, (Giglioli stanovil 23 nové), Švýcarsko (Fatio) 61 zem., Řecko (Betta) 47, Německo (Ratzeburg) 90 (8o zem.), Portugalsko 42 (Barbosa du Bocage), Čechy 51 (Frič), Polsko 59 (Taczanowski). Arktické končiny jsou ovšem chudší; Island má 2 dr. zemní, 12 uvedených a 29 mořských (Preyer) a arktická Rus 23 dr. Středomoří taktéž není bohato; opice gibraltarská byla tam uvedena z Berberska. Hlavní příčinou této chudoby jest ledová doba a ruka lidská, které hubily zejména větší ssavce, zejména lva, irského jelena (''Euryceros''), divokého koně, kance, tura (až na les bialovežský), bobra, rysa, kozorožce, velryby a vůbec mořské ssavce. Rozdíl zemí není veliký, leda že ve Středomoří řidne počet lesních tvarů a na vých. Rusi nastupují stepní tvary (antilopy, jerboy, korsak), dříve ve čtvrtohorní době více na západ rozšířené. Zajímavý zbytek doby ledové jsou tuleni v Ladožském, Oněžském a Peipuském jezeře. Netopýrů je v '''E'''-pě dle Dobsona 23 druhů, celkem převahou Vespertilionidy, až na 2 dr. rodu ''Rhinolophus'', ''Miniopteris Schreibersii'' (Comské jezero, Afrika, Australie, Japan) a tropický (Emballonurid) ''Dysopes cestonii'' (v Italii, dle Swinhoe i ve Formose, severní Africe). Ještě více jest v '''E'''-pě hlodavců (hrabošů a myší). Východ má křečka, sysla, bobaka, frčka a slepce, africká forma jest dikobraz (od Italie až po Gambii), circumpolární je bobr, teď jen v dolním Rhodanu, na Dunaji a na vých. Rusi. V '''E'''-pě není vlastně místních druhů; nejbližší jsou tomu ''Heгрestes Widringtonii'' (špan. Sierra Morena) a obě ''Myogale'', jedna v Pyrenejích (''M. pyrenaica''), druhá v jihových. Rusi (''M. moschata''). Dravci náramně zřidli; tak medvědi (vých. Alpy a Pyreneje), rysi, Gulo. Zajímavý jest šakal na Balkánu. Alpinských druhů jest v '''E'''-pě málo, tak marmotta, kamzík, kozorožec, ''Arvicola nivalis'' do 3600 ''m'', v jihu muflon a kozy (Špan., Kréta). Rovněž chudé jest {{Prostrkaně|ptactvo}}. V celém oboru palaearktickém má Dresser jen 628 dr., v '''E'''-pě Blasius 420 dr., Frič 481 dr., Gould 471 dr., Degland a Gerbe 531 dr. Rozdíl v údajích má příčinu hlavně v přítomnosti nahodilých cizích druhů Ameriky, Afriky a Asie. Zvláště východoasijské ptáky stěhovavé zahání někdy bouře na Rus, na př. Phylloscopy, nebo sucho nutí k vystěhování ze stř. Asie (''Syrrhaptes paradoxa'', ''Otis m’queenii''). Některé krajiny mívají skoro stejný počet druhů, tak Německo 357 (Homeyer), Rakousko 393 (Tschudi), Uhry 345 (Madarasz), Italie 411 (Salvadori), Španělsko 345 (Arèvalo), Belgie 385 (Dubois), Anglie 376 (Sclater), Polsko 304 (Taczanowski), Rus 425 (Pallas), Řecko 331 (Heldreich). Jen severní kraje jsou chudší; tak Švédsko má 260 (Nilsson), Norsko 218, Farské ostrovy 124, sev. Ural 70, N. Země 50, ale poloostr. Kola již 203 dr. (Pleske). — Pochází to z toho, že jsou skoro všude na celině titíž ptáci, nebo stěhovaví dolétají až do nejzazšího severu, a endémických druhů skoro není, až snad na sněhuli skotskou (''Lagopus scoticus'') nebo jihošpan. ''Calandrella baetica''. K jihu přibývá Sylviid, Fringillid, (Laniidů a Alaudid, k východu Emberizid, dropů, drozdů a Paridů. Jest několik kosmopolitů, zejména mezi dravci a vodními ptáky, tak ''Falco peregrinus'' (''F. minor Bonaparte'') jest též v Australii, Chili, Kapu, Japanu; ''Pandion haliaetus'' též v Hondurasu, Antillách, Brazilii, Indii, Číně, Koreji, Tasmanii, ''Otus brachyotus'' též v Číně, na Sandwichských a Falklandských ostr.: ''Strix flammea'' též v Indii, Madagaskaru, Australii, Mexiku, Patagóoii; ''Strepsilas interpres'' v Sibiři, Australii, na Sandwichských ostr , Madagaskaru a j. v. Velmi malý jest počet ptáků severně od Alp zimujících, což připsati jest hlavně nedostatku potravy, který zase žene arktické ptactvo v zimě do krajů mírnějších, na př. Plectrofany, sněžnou sůvu (nejsevernější, ještě v létě na zemi Františka Josefa), sněladi a j. Trojím proudem přes Španělsko, Italii a Balkán ubírá se ptactvo do Středomoří a dále do sev. a střední Afriky a záp. Asie. Elwes myslil, že ptáci evropští pocházejí z Asie, odkud se po ledové době zase vrátili ve starou vlasť. Lepší známost ptactva záp. Asie ukázala, že tomu tak není, že do záp. Asie stěhují se zpěváci sev.-záp. Indie, kterých v '''E'''-pě není, a spíše východoasijské formy dostávají se do Sibiře a sev. '''E'''-py. Tak na př. z ptáků Amu Darje (Zarudnoi) jest asi 40 dr., jichž není v '''E'''-pě, t. skoro polovice ze 103 dr. (s vodními 159 dr.), v již. Afghánistánu (St. Johns) mimo dravce a vodní ze 150 dr. skoro polovice jest v '''E'''-pě cizí, kdežto na př. Alžír nebo Egypt kromě pustinných druhů nemají, co by nebylo společno '''E'''-pě. Nejvíce arci jest v '''E'''-pě ptáků vodních, s mořskými asi 200 druhů (118 dr. Gould, 217 dr. Degland). Veliké množství slukovitých (30 dr.), kachen a husí (43 dr. Degland, 35 dr. Gould). Mořských ptáků jest u Goulda 54 dr., u Dressera 57 dr., Gerbe 68 dr.; nejvíce racků, daleko i do zemí jdoucích, jako i do Čech (Degland 23 dr., Dresser 22 dr.). Z jižních tvarů žije tu plameňák a ''Porfyrio veterum'' v Středomoří, více kosmopolitickým je Ibis ''faloinellus'' (Australie, Madagaskar, Paraguay, Mexiko i Antilly). Vyhubena byla v tomto století ''Alca impennis'' na Orkadech a na Islandsku. Nejpodivnější host jest Ruticilla (''Pinarochroa Mourieri'') ve Španělsku z Berberska, člen indické čeledi Thamnobií, tam v Berbersku endemický. Dravci mají nejvíce ráz africký a převládají v Středomoří, v stř. '''E'''-pě jsou skoro vyhubeni. Bývá jich 35 dr. (Gould); 44 dr. (Sharpe) počítáno mimo sůvy (13 dr. Sharpe, 14 dr. Degland, 15 dr. Gould, 16 dr. Dresser). Nejčetnější čeleď zpěváků jsou Sylviidy (v Grayově smyslu), jichž počítá se 58 (Gerbe) neb 53 dr. (dle Goulda) a jež právě ve středomořských křovinách panují. Daleko za nimi stojí Fringillidy (29 dr.) a drozdovití (Gerbe 17 dr., Gould 12 druhů). Seebohm tvrdil, že se drozdi po ledové době stěhovali z Afriky dílem až do severní Ameriky (Mexiko). Slabší jsou čeledi skřivanovitých (15 dr. Gray, 21 dr. Gerbe a Dresser, 14 dr. Gould), více v jižních stepích domácí Corvidy (Dresser 20 dr.), Paridy (Gerbe a Gould po 12 dr., Sharpe 13 druhů), poslední, jsouce obyvatelé lesů, scházejí stepím. Ještě méně datlů (Gould 8 dr., Gray 9 dr.), Laniidů (7 dr. Gerbe, 6 dr. Gray, 2 nahodilé ze sev. Afriky), Motacillidů (7 dr. Gould), vlaštovek (6 dr. dílem daleko rozšířených), holubů (4 dr.), Muscicapidů (4 druhy). Ostatní čeledi chudé (Sittidy, Cinelidy a j.). Zajímaví jsou jednotliví tropičtí zástupci: ''Coracias'', ''Merops'', ''Alcedo'', ''Upupa'', ''Oriolus'', kukačka, kozodoj, ''Cypselus'', ''Sturnus'', drop, američtí ''Troglodytes'' a ''Ampelis garrulus'' (''Bombycilia bohemica'' starých, že nejdříve byla známa z Čech). Mnohem ještě chudší jest počet {{Prostrkaně|plazů}} a {{Prostrkaně|obojživelníků}}, jichž má Schreiber jen 95 druhů (asi 100 dr. nanejvýše), kdežto počet jich na zeměkouli vzrostl teď asi na 4000 dr. (po 1600 dr. hadů a ještěrů, 800 žab, 200 želv) z 1500 dr. známých Dumérilovi. '''E.''' v tom ohledu je chudší nežli sama Australie (200 druhů Krefft), jíž se sice rovná i v ptactvu (750 dr. Ramsay); jen ve vlastních Salamandridech má '''E.''' většinu (18 dr. z 24 dr. známých dle Boulengera). {{Prostrkaně|Želv}} má '''E.''' na celině jen 4 dr., a to jen v jihu, po 2 zemských (''Testudo graeca'' a ''T. nemoralis'') a 2 bahenních (''Emys caspica'' a ''E. europaea'' čili ''lutaria''). První 3 jsou středomořské (až do Ršavy), E. europaea jest na vých. do Orenburka a Orlu) a záp. (do Švýcar záp. i sev. Německa až Poznaně, Livonska). Hojnější jsou ještěři a vlastní amfibie (žáby a mloci). Prvních počítá Boulenger 38, Schreiber 35 dr , druhých Boulenger 35 dr. (17 žab). Hadů jest jen 22 až 24 dr., neb tito jsou zimomřivější než ještěři, a ti zas než žáby, a tyto než mloci, kteří v jižnějších končinách (od Středomoří) scházejí. U ještěrů mají převahu Lacertidy (18 dr.), které severně od Alp panují (mimo slepýše). Počet jich proto roste od sev. k jihu; tak má Anglie 2, Polsko 4, Švýcarsko 5, Italie 16, Španělsko 15 dr. jistých, Řecko 26 dr. K jihu přibývá 4—8 dr. Agamidů, Scincidů, Gekonidů (5 dr.), obyč. po celém Středomoří rozšířených, pak chamaeleon v Andalusii a ''Blanus cinereus'' (z amerických Amfisbaen) ve Španělsku. Zajímavý je endemický ''Phyllodactylus europaeus'' z palaeotropického rodu v Sardinii, ostr. Tyrrhenských, na Mte Argentariu, na Cypru dle Bedriagy, v Dalmacii dle Kolumbatoiče, rovněž jako jihovýchodní ''Ablepharus pannonicus'' (Rus, Albanie, Řecko). Vymřelé, nynějším americkým příbuzné Iguany popsal Filhol z fosforitů quercyských, rovněž i jiné, jako ''Palaeovaranus cayluxi'', příbuzný nynějším palaeotropickým varanům. Středoasijský stepní rod ''Phrynocephalus'' jde až do Rusi. Slepýš (''Anguis frangilis'') je z čeledi severoamerické. Z {{Prostrkaně|hadů}} v '''E'''-pě nejvíce Colubridů. Též jsou zde 2 Vipery z jihu, a pochybno, zda ''Trigonocephalus halys'' (čel. ''Crotalidae'') asijských stepí až sem dosahuje (Strauch zaznamenává jej u Volhy). ''Psammofis sibilans'' našel se v jediném exempláři u Donu. Z jižních forem docházejí do Středomoří ''Callopeltis insignitus'' a ''Tarbofis vivax''. Coronellidy mají 3 dr., z nichž ''Coronella austriaca'' rozšířena i sev. od Alp. Vých. Středomoří má podzemní druh ''Typhlops vermicularis'' v Řecku, kde i ''Eryx jaculus'' (Boid, Cyclady). Oba jsou tropické formy staré, k nimž 3 příbuzné jsou Palaeryx fossilní v Anglii a Francii, ''Heteropython euboïcus'' v Kumi. Největší had '''E'''-py jest ''Zameris viridiflavus'', jenž mívá v Středomoří až 2,6 ''m'' délky. {{Prostrkaně|Žáby}} evropské jsou rozhodně rázu palaeotropického. Jest tu 6 Ranid (jichž maximum indické 109 dr.), avšak ''Hyla viridis'' jest zástupkyní neotropických Hylid i byla již v miocénu frankfurtském. Bufonidy (3 druhy) jsou všude a Discoglossidy, nejvíce středomořské (14 dr.), mají příbuzný druh na N. Zealandu. Náš Bombinator jest v Číně; více kosmopolitické jsou Pelobatidy (2 dr. zde, jinak v Malaisii, Nové Guinei, sev.-záp. Americe). Salamandridy evropské méně jsou četné než americké, souvislost jich však naznačuje ''Proteus'' v Krasu (''Noturus americ.'') a ''Spelerpes fuscus'' ve Španělích (zde 21 dr. amer.). Zajímava jest přítomnost endemických Salamandrid ve Středomoří (na Sardinii ''Triton Rusconi'', na Korsice ''Tr. montanus'', ba i Rumunsko má svůj horský typ (''Tr. Montadoni''). Chudá jest '''E.''' i druhy {{Prostrkaně|ryb}} (Günther uvádí jich 155 (127 bez stěhovavých do moře, Seeley 172). Nejvíce jsou to Cyprinidy (65 dr. Günther, 77 Seeley), které scházejí jen nejzazšímu severu, kde Salmonidy převládají, na př. na Islandě a Farörech, ale již severouralská výprava uvádí 2 dr. Středomoří má jiné druhy Cyprinid, pak Cyprinodonty (staré) a více mořských v sladkých vodách (''Gobius Blennius'', ''Atherina'', Mugil). Čeledi jsou stejné po celé '''E'''-pě, toliko Uhry se Srbskem mají zvláštního zástupce čeledi Umbrid: ''Umbra Krameri'' (druhý jest v sev. Americe). Proto počet druhů dle zemí jest skoro stejný; tak má Čuchonsko 50, Dánsko 44, Anglie 65 (dle rozdílného počtu Salmonid), Německo 44 (Ratzeburg), Čechy 40, Polsko 53, Švýcarsko 45—51 (Fatio), Italie 49 (Canestrini), Francie 80 (Blanchard, několik nových dr.). Kromě Cyprinid a Salmonid jsou Percidy, jeseteři a koljušky (Gasterostey) četnější, circumpolární jsou mík a štika, severní 2 druhy rodu Cottus, stěhovavé Alosy a mihule a pak ouhoři. Balkánský poloostrov a Španělsko mají 2 zvláštní rody Cyprinid. Naše Cyprinidy mizejí v západě a severu. Sumec jest jediný zástupce tropické čeledi, schází však na př. v Itslii, Francii, Anglii, Španělsku, ačkoli jde v Čuchonsku až do jez. Tava stehuš. Patrně přišel od východu. O rozšíření {{Prostrkaně|nižších zvířat}} jsou zprávy dosud kusé a nedostatečné. V celku zdá se rozšíření jich poněkud větší, ale ani to není jisto. Tak uvádí Heilprin, že ze 70 rodů foraminifer u Bütschliho schází 25 Britskému a Severnímu moři a 15 Středomoří, ale že arktické a mírné rody severu mají své zástupce v tropech, kde žije jen asi 12 rodův endemických. Severní mírné vody že mají 185 dr. foraminifer a Středomoří 189. Co se týče doby, Brady (Reports of »Challenger«) uznává 700 dr , z nichž 338 bylo již v tertiéru, 112 ve křídě, 86 v oolithu, 41 v liasu, 16 v triasu, 8 v permu, 6 v uhlí, 2 v devonu a siluru (''Lagena levis'' a ''sulcata'' — není-li Girvanella anglického siluru = moderní ''Hyperamina vagans''. Heilprin). Co se týče {{Prostrkaně|korálů}}, zbyla Guynia středomořská jediná z palaeozoických četných tetracorallů (''Coral. rugosa)'', která ostatně jest i v zátoce Mexické (Heilprin). Nescházejí ovšem v hloubce mořské; Sars našel u Lofodů v 550 ''m'' ''Fungiacyathus fragilis''. Nejdůležitější jest arci červený korál (''Corallium rubrum'') ve Středomoří, předmět ozdobného průmyslu v Italii a millionového obchodu po celém světě. Nápodobně přicházely do obchodu světového až do poslední doby jen houby mořské (Spongie) z vých. Středomoří, zejména z Řecka. Teprve nyní konkurrují s ním: (''Euspongia officinalis'', ''zimocca'', dalmat. zimoka) Antilly s Hippospongií. Nejjemnější arci přicházejí ze břehů Malé Asie. Co se týče {{Prostrkaně|infusorií}}, tvrdil Schmarda, že evropské souhlasí s australskými, novozealandskými, chilskými a andskými. Echinidy živé mořské '''E'''-py přidal Al. Agassiz své říši atlantské (se sev. Tichomořím a arktickými krajinami se sev. Amerikou). Nejzajímavější jsou zbytky četných někdy v '''E'''-pě crinoid až v norském teplém moři (Golfovém proudu), jako ''Rhizocrinus lofotensis'', zejména u ostrovů Lofotských, ač i ve Středomoří nevyhynuly (''Antedon Eschrichtii'' i v sever. moři). Při červech známe jen parasity člověkem rozšířené, i zdají se v severu býti hojnější, zejména na Islandě. Wallace obmezil proto líčení rozšíření nižších zvířat na hmyz a měkkýše, v němž jej sledovali Marshall a j. a také Trouessart přináší jen o stránku více o lumbricidech (celého světa) z Perriera. Pro {{Prostrkaně|měkkýše}} '''E'''-py udává Marshall typické Aciculidy (Schmarda má Geomelanii v Jamaice), Mytilidy (mimo sever), Onchidiidy 1 druh v Irsku a v Portugalsku (jinak tropické). Wallace dává jižní '''E'''-pě 600 druhů, severní jen 200 (s Asií), z nichž polovice jsou Helicidy, jediné větší a lepší druhy. Některé rody zvláštního rozšířené jmenuje: Daudebardia jako Testacella v '''E'''-pě i 1 dr. na N. Zealandě, Zonites již. '''E'''-py (1 druh v Guatemale), Hydrocera již. '''E.''' i Japan, Arion z Norska až k mysu Dobré Naděje, Limax z '''E'''-py až do Australie a Sandwichských ostrovů. Trouessart cituje Fischera, ale mnoho nového neuvádí. Lovén přiznává Sicilii 502 dr. lastur, Anglii 413 (100 zemních, Alder), Irsku 339, sev. Skandinavii 131, již. 252 dr. Charpentier znal ve Švýcarsku 135, Fitzinger v Rakousku 152, Sekendorf ve Virtembersku 113 dr. atd. K nejkosmopolitičtějším druhům počítá Heilprin mořské rody ''Mytilus edulis'' (má i 1 dr. v ř. Volze) a ''Saxicava arctica''. Rody jsou tu často hojné a všesvětové: Helix (3400 dr. dle Trouessarta), Unio, Planorbis, a Heilprin uvádí, že na př. ''Helix pulchella'' žije jak v '''E'''-pě, tak na Madeiře, mysu Dobré Naděje, Kavkáze a v sev. Americe; Limax nalézá se v '''E'''-pě, Australii a na Sandwichských ostr., Arion v '''E'''-pě a v jižní Africe. Podrobněji líčí Heilprin Brachiopody, z nichž ''Terebratulina caput serpentis'' žije v arkt. krajinách, záp. '''E'''-pě, ve Španělsku, na Jamaice, v Koreji a Australii, a to v mořské hloubce až 330 ''m''. Středomoří má jich nyní jen 15, ale za tertiéru Italie sama 4kráte tolik. Jsou tu nejstarší formy zvířecí vůbec: Linguly (z cambria), Orthis, Rhynchonella, jichž již v siluru bylo 1500 (640 v Čechách), kdežto dnes má rozšíření jen 107 dr. živých. Měkkýši jdou v Alpách do 2500 ''m'', nejvýše ''Vitrina glacialis'', pak ''Limnea glacialis'', ''Helix glacialis'' a j. (Trouessart). Atlantské obrovské Cephalopody (Architeuthis) vyhazuje někdy moře u Irska, ač méně nežli na břeh sev. Ameriky, zvl. N. Foundlandu, avšak na př. Nautilidy se nezachovalx. Užitek veliký jest hlavně z ústřic, jichž jen Anglie loví přes 2 milliardy ročně; z ostatních měkkýšů neveliký, rovněž z perel sladkovodních. Co se konečně týče ohromné třídy {{Prostrkaně|členovců}}, která jest snad sama četnější než všecky ostatní, máme více látky. Co do arachnid uznal Simon oblasť palaearktickou i okresy evropsko-sibiřský, španělsko-italský (s Kanary) a krimský (s Malou Asií a Turanskem). Středomoří má mnoho Attid a Drassid. Rodina Archaeid v jantaru tertiérním '''E'''-py zachovaná žije dnes jen v Patagonii, v Madagaskaru, v Kongu (Trouessart). Podobné jest prý rozšíření myriapodů. Murray u Koleopterů stanovil oblast mikrotypickou (vedle indoafrické a brazilské), k níž náleží '''E.''', sev. Asie, sev. Amerika, Australie, Polynesie a nejjižnější Amerika a již značí drobnost exempl. Z. Carabidů náleží 50 % palaearktické oblasti (243 druhů z 264 dr. rodu Carabus), Tenebrionů má oblasť palaearktická 36 % (z 4800), a Heilprin podotýká, že mnohé rody evropské jsou i v Chili (z motýlů ''Lycaena,Colias'', ''Argynnis'') a v Australii. Trouessart uvádí z Tenebrionidů '''E'''-py rod ''Opatrum'' v Australii a Chili, jako ''Helops'', ''Asida'' v Chili a již. Africe i sev. Americe, ''Zofosis'' v '''E'''-pě a Africe do Madagaskaru. Sodovský počítá v '''E'''-pě 2231 motýlů. Dnes '''E.''' má k 3500 dr. (3435 Schäffer, 372 denních motýlů). Pryer shledal, že 123 dr. britických motýlů (¹/₆ všech) je i v Japanu. Ještě Island má 300 dr. hmyzu (Heilprin). Marshall udává za zvláště typické pro '''E'''-pu z Carabid ''Procrustes'', z Buprestid ''Capnodis'', z Cerambicid ''Dorcadion'', z Tenebrionidů ''Asida'', ''Zofosis''; z motýlů Nemeobiidy (mon. Wallace, 1 druh v '''E'''-pě dle Ludwiga), ve Středomoří Libytheidy. Schmarda nazval stř. '''E'''-pu říší Carabicin a Stafylinů, jichž znal Redtenbacher 428 a 705 dr. z 4100 dr. hmyzu německého. Ve Středomoří prý ubývá Carabid (¹/₅ jen dr. v Anglii, ¹/₆ v Německu), za to jeví se ''Oryctes'' a africké heteromery (''Lyxus'', ''Brachycerus'', ''Jalodis''). Indický ''Danais Chrysippus'' je v Kalabrii. Dle Redtenbachera řecký hmyz podobá se syrskému. Z 206 dr. jižní Persie je 156 dr. ve Středomoří. Wallace tvrdí, že střední '''E.''' nemá zvláštních motýlů; v jižní '''E'''-pě jsou Thais a Doritis typické jako ''Libythea'', ''Danaë'' a ''Charaxa'' v sev. scházející. V přehledu svých Lepidopter uvádí ''Pyrameis cardui'' jako druh kosmopolitický, z rodů asi ''Colias'' a ''Cicindela'', z Longicornií ''Clytus'', a pojednává o příbuzenství mezi '''E'''-pou a Chilem, ač sev. Amerika je bližší '''E'''-pě. Rod Carabus (palaearktický) jest zastoupen na hoře Kilimandžáru. Schmarda páčí hmyz evropský na 10.000 druhů popsaných. Zajímavo jest, že Gerstäcker stáhl včely africké a čínské k naší včele, Schmarda pokládá však indické druhy za zvláštní, rovněž madagaskarskou ''Apis unicolor''. Užitek větší přinášejí jen ''Lecanium ilicis'' pro červec (alkermes) sbíraný v Řecku a ''Cicada orni'', která v jižní Italii působí vytékání manny z jasanů. Ještě nejužitečnější jsou Crustacee. Větší počet ráčků se jí, jako Telfusy sladkovodní, raci naši, mořští, krabi ''Maja'', ''Palinurus'', ''Crangon'', ''Palaemon'', především ''Homarus'' (5—6 millionů ročně v sev. '''E'''-pě). Pomíjíme neužitečné amfipody, copepody, ostracody, cirripedie, bryozoa a j., uvésti však musíme poznámku Heilprinovu o velkém rozšíření rodu ''Estheria'' (z devonu), který jest dnes skoro kosmopolitický, mimo kraje za 55° s. š. — druh ''Estheria Halacensis'' z Vídně do Rudého moře, ''E. tetracera'' z Oránu do Charkova atd. Mnoho tu geologicky starých: ''Apus'' z doby uhelné, rovněž ''Cypris'', kosmopolitické ''Cythere'' a ''Bairdia'' od siluru, ba Gerstäcker tvrdil, že ''Bairdia angusta'' i ''subdeltoides'', dosud žijící pocházejí z doby uhelné. Z tertiérních 70 druhů Entomostrak Anglie žije dle Ruperta dnes ještě 17. ''Astacus philippi'' popsán z Irského kulmu (Heilprin). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Praehistorie. == O počátcích lidstva v '''E'''-pě nesnadno pověděti něco určitého. Někteří (G. de Mortillet, A. Hovelacque, A. de Quatrefages, Capellini, Schaaffhausen) soudí, že člověk existoval v '''E'''-pě již v době třetihorní. Dokladem toho jest jim řada domnělých nálezů, buď kostí třetihorních zvířat, na nichž vidí stopy ruky lidské, srv. na př. zářezy na kostech slona ze St. Prestu u Chartres, zářezy na žebrech balaenota z Poggiarone v Toskaně a j.), anebo hrubé úlomky pazourkové, v nichž vidí již primitivní uměle zhotovené nástroje (srv. nález pazourků v Thenay ve franc. krajině Beauce, nález u Otty na Taju blíže Lisabonu a j.), nebo konečně řada nálezů lidských koster ve vrstvách třetihorních, na jaké se přišlo na př. u Arezza v Toskaně, u Savony na Rivieře a hlavně u Castenodola v Lombardii a j. Jest velmi pravděpodobno, že '''E.''' byla v té době obydlena, ale dokázáno to není. Tím méně lze přistoupiti na mínění Mortilletovo, že třetihorní člověk evropský byl jakýsi předchůdce člověka, přechodní tvar mezi opicí a člověkem (''précurseur'', ''anthropopithèque''). Za to není již sporu o tom, že za doby diluviální člověk byl již po '''E'''-pě, ovšem řídko, rozsazen, živil se lovem a dospěl v kultuře dosti daleko. Existence diluviálního člověka, jíž houževnatě odpíral slavný G. Cuvier, rozhodnuta definitivně r. 1859 angl. geologem Ch. Lyellem; ve Francii od let čtyřicátých hájil ji Boucher de Perthes. Nejhojnější doklady poskytla Francie, kde se jednak v diluviálních náplavech řek pod širým nebem našly neomylné stopy činnosti lidské: zbytky ohnišť, opracovaných a úmyslně roztříštěných kostí zvířecích, hrubé pazourkové nástroje, i kosti lidské a pod. (na př. v náplavech řeky Sommy u Abevillu, Amiensu, St. Acheulu, na Marně u Chelles), jednak podobné v jeskyních, v nichž člověk obýval. Nejslavnější jeskyně francouzské nalézají se v departementu dordogneském (Moustier, La Madeleine, Laugeries, Cro Magnon) a vůbec na jihu (Aurignac, Menton). Vedle Francie je bohata nálezy jeskynními i Belgie, kde již v létech třicátých kopal Schmerling, nověji Dupont (Furfooz, La Naulette, Spy), pak Anglie (jeskyně kentská a brixhamská v hrabství devonském), Německo svými jeskyněmi švábskými a porýnskými (Neanderthal), méně Švýcary (Thayingen) a Italie, kde také nálezy ve volných náplavech jsou méně důležity. Za to je opět bohata střední '''E.''', hlavně Morava. V Uhrách je znám dosud jen jeden zcela zjištěný nález ve volném náplavu u Miškovce, v Čechách je diluviální člověk zjištěn hlavně dvěma nálezy, u Sudslavic na Šumavě a u Lubné blíže Rakovníka. Za to na Moravě setkáváme se se znamenitými nálezy, jak rázu prvého, mezi nimiž vyniká světoznámé naleziště u Předmostí blíže Přerova, tak řadou jeskyň. Jeskyně rozkládají se tu hlavně ve třech skupinách: 1. severovýchodně od Brna (Býčí skála, Výpustek, Kůlna, Kostelík nebo Pekárna a j ), kde nejvíce zkoumali dr. Wankel, J. Knies a dr. M. Kříž, 2. u Litovle (méně důležitá) a 3. u Štramberka, kde K. Maška prozkoumal dvě světoznámé jeskyně ve vrchu Kotouči: Čertovu díru a Šipku. Dále na východ setkáváme se s člověkem diluviálním v některých jeskyních u Krakova, v Rusku pak hlavně v naplaveninách řeky Oky, pak v gub. poltavské u Gonců, voroněžské u Kostěnek, nejnověji v samém Kijevě. V Rusku se častěji setkáváme s nálezy z doby přechodní к době následující. Ráz lidských výrobků je tu stále starobylý »diluviální«, nebo jak podle Lubbockova rozdělení se říká — »{{Prostrkaně|palaeolithický}}«, ale vymřelá zvířata diluviáln! v nálezech již scházejí. Po době diluviální, když zvířena dobu tuto charakterisující u nás vymřela nebo se odstěhovala k severu a do Asie (mamut, nosorožec, sob) nebo na jih (hroch), počíná v předhistorii '''E'''-py nová perioda. Člověk sice užíval dosud především kamene k hotovení svých nástrojů a zbraní a neznal užitečných kovů, ale v jiném směru již velmi pokročil a odtud sluje tato perioda {{Prostrkaně|mladší dobou kamennou}} nebo {{Prostrkaně|dobou neolithickou}}. Technika práce v kameni je dokonalejší, nástroje jsou hlazeny, broušeny, objevuje se hrnčířství ve velmi rychlém rozvoji, objevuje se i znalost orby a krocení zvířat, chov domácího dobytka. Slovem, člověk žil v době té již mnohem pokročileji a také pravidlem v sídlech pevných. Ovšem že to nebylo ve většině krajů evropských nic jiného než chýše zbudované z proutí a slámy, hlinou ometené, zdvihající se nad jamami (jež se nám velmi hojně zachovaly naplněné různými zbytky). Vedle toho ovšem člověk stále ještě bydlil v jeskyních. Jen v některých zemích evropských vyvinuly se zvláštní dokonalejší druhy staveb, tak zejména na jezerech nynějšího Švýcarska, horní Italie, v Salcpursku a Hor. Rakousích, méně ve Francii, v sev. Německu a j. t. zv. {{Prostrkaně|stavby kolové}}, {{Prostrkaně|nákolní}} nebo {{Prostrkaně|palafitty}} (viz {{Prostrkaně|Kolové stavby}}). Jim podobny jsou {{Prostrkaně|crannogy}} irské a {{Prostrkaně|terramary}} italské z doby o něco pozdější. V Čechách máme jen na jednom místě určité stopy kolové stavby a sice v rašeliništi u Františkových Lázní. Obyvatelé těchto staveb vedli přirozeně ponejvíce život rybářský. Jiným druhem staveb, které již v době neolithické povstaly, jsou hrubé massivní {{Prostrkaně|stavby kamenné}}, jež byly v té době budovány na různých bodech jižní '''E'''-py, beze vší pochyby vlivem dávno již rozkvetlé architektury orientální, a snad z části i přímo původu foinického. K podobným stavbám náležejí na př. stavby věžovité na ostrově Menorce, zvané {{Prostrkaně|talayoty}}, na Sardinii {{Prostrkaně|nuraghi}}, zdi {{Prostrkaně|kyklopské}} v různých končinách Italie, Řecka a konečně i skutečná města s příbytky z cihel a z kamene zbudovanými sahají svým založením ještě do doby neolithické, tak město na ostrově Santorinu (Thera) zasypané později výbuchem vulkánu, zbytky jiného starého města na ostrově Melu a konečně nejstarší osídlení odkryté J. Schliemannem na pahorku Hisárliku, kde později stávala Troja opěvaná Homérem. Ovšem ve střední a sev. '''E'''-pě obyvatelstvo žilo stále ještě v jeskyních — znamenité nálezy jeskynní známe hlavně z Francie (Petit-Morin), Španělska a sev. Italie (v Ligurii) — nebo v chatrných, ze slámy, proutí nebo koží zhotovených chýších, po nichž se nám tolik stop zachovalo, a chránilo se před nepřítelem buď útěkem v místa nedostupná nebo náspy, na návrších nebo kol vsí zbudovanými. Náspy tyto slují {{Prostrkaně|hradiště}} a bývají podoby rozmanité, jež se řídila především tvarem a polohou místa, jež mělo býti ochráněno. Také se již v této nejstarší době užívalo materiálu různého, hlíny nebo kamene, a sice pravidelně toho, který byl po ruce. Nad náspem se častěji zdvihaly ještě dřevěné palissady. Hradiště tohoto způsobu budována byla v '''E'''-pě až do konce doby předhistorické, a leckdy bývá velmi těžko určití jen z daleka dobu, z níž pocházejí. Jen zvláštní druh hradišť, jejichž kamenné valy mají na sobě stopy úmyslného spálení, tak že často povrch proměněn bývá ve vrstvy spečené, sklovité, klade se obecně do doby pozdější (t. zv. valy {{Prostrkaně|spečené}}). Mezi nejstarší známá hradiště, snad již z neolithu pocházející, patří na př. hradiště na vrchu Peu-Richardu u Thenacu ve Francii, hradiště u Lengyelu v Uhrách, v Čechách hradiště v Šárce, na vrchu Řivnáči u Roztok, na Slánské hoře, na Moravě Leskoun u Krumlova a j. Zvláštní skupinu památek doby neolithické, označujících také sídla, tvoří obrovské {{Prostrkaně|hromady různých odpadků}} kuchyňských, které po sobě zanechali chudí rybáři obývající v této době na březích Dánska a blízkých ostrovů. Jsou známy obecně pod dánským názvem »{{Prostrkaně|kjökkenmöddinger}}« a našly se nejvíce na Själlandu, Füenu, Möenu a v Jutsku. Jinde v '''E'''-pě jsou řidší, a méně známy (mimo španělské na řece Taju u Mugemu a Šalvatery). Hromady ty obsahují různé odpadky kostí zvířecích, skořápky jedlých mušlí a pod. a i nástroje kamenné velmi hrubě hotovené. Ve většině nálezů nenalezeno ještě mimo psa zvířat domácích. V době neolithické panovalo téměř po vší '''E'''-pě pochovávání celých mrtvých těl, ale již za této doby a na nejednom místě setkáváme se s novým ritem pohřebním, se spalováním, jež v dobách pozdějších obecně ovládlo. Kostry v hrobech této doby bývají velmi rozpadlé, ale ukazují neomylně, že náleželo obyvatelstvo '''E'''-py již několika plemenům, z nichž- nejurčitěji vynikají 2 typy: jeden s lebkou dlouhou a druhý s krátkou. Dlouholebci jsou rozšířeni nejvíce jednak na jihu '''E'''-py, a ti se spojují nejnověji se starými Ibery, Ligury a Libyi v jednu rodinu zvanou iberoligurskou, a pak na severu '''E'''-py, kde nám opět dle vší pravděpodobnosti představují prvotný kmen indoevropský, dosud buď vůbec nerozvětvený nebo v počátcích rozdělováni na potomní velké větve gallskou, germqnskou a slovanskou atd. Krátkolebci hojni jsou v západní '''E'''-pě a tvoří stále ještě jedno z nejzáhadnějších předhistorických plemen; snad jsou ve spojení s podobným plemenem střední Asie. Mrtvá těla pochovávala se nejvíce v poloze skrčené nebo sedící, buď do prostých jam, nebo se obkládala většími i otesanými kameny, tak že ležela v jakýchsi skřínkách. Tyto skřínky na některých místech vyvinuly se ve veliké stavby náhrobní, t. zv. {{Prostrkaně|pomníky megalithické}}, jež se třídí hlavně na skříně volné, z ohromných balvanů postavené t. zv. {{Prostrkaně|dolmeny}} (hlavně ve Francii v Bretonsku, pak Španělsku, Korsice, Skandinavii a sev. Německu, kde slují ''Hünnenbetten'', ''Riesenbetten''), nebo komnaty {{Prostrkaně|mohylou}} z hlíny nasypanou pokryté (v této době nejvíce v Britannii; slují tu ''barrows''). K těmto stavbám náhrobním připojiti můžeme i jiné podobné pomníky, jako vysoké vztyčené balvany t. zv. {{Prostrkaně|menhiry}}, jednoduché i dvojité a trojité ({{Prostrkaně|dilithy}}, {{Prostrkaně|trilithy}}); častěji i v řadách (Carnac ve Francii) nebo v kruhu postavené — nejkrásnější pomníky tohoto rázu našly se v Anglii (Avebury, stonehenge) — konečně t. zv. {{Prostrkaně|viklanу}} a kameny na povrchu opatřené jamkami mělkými, v nichž mnozí vidí {{Prostrkaně|obětní mísy}} uměle vydlabané, jiní však jen útvary přirozeně vzniklé zvětráním. Tyto megalithické pomníky nestavěli však, jak se dříve domnívali někteří, Keltové, v celé '''E'''-pě jediný z Indie sem přistěhovalý lid, a není proto správný název tu a tam dosud jim dávaný podle jména {{Prostrkaně|druidů}}, kněží keltských. Mezi tím, co střední a sev. '''E.''' dlouho ještě byla v kultuře kamenné, počala na jihu vyrůstati nová kultura, jejíž hlavním znakem je {{Prostrkaně|kov}} ve formě nástroje, šperku a zbraně, kultura {{Prostrkaně|kovová}}. První kovy, s kterými se člověk seznámil, byly kovy drahé, jež se na povrchu země vyskytují ryzí, hlavně {{Prostrkaně|zlato}}, brzy i {{Prostrkaně|stříbro}} a {{Prostrkaně|měď}}. Ale kulturním kovem v našem slova smyslu nestal se z nich žádný. Pouze měď, jak se dle posledních badání podobá, aspoň v některých končinách '''E'''-py, ale na krátko, domohla se větší platnosti na př. v Uhrách, ve Švýcarsku, Španělsku, na Kypru a j., a odtud mluví někteří po době neolithické o zvláštní době {{Prostrkaně|měděné}}. Vlastním kulturním kovem stala se teprve smíšenina mědi a cínu, známá jménem {{Prostrkaně|bronz}}. Tento kov zavládl ponenáhlu v celé '''E'''-pě ve výhradném upotřebování, dokud nebyl vytlačen železem, a smíme proto vším právem dobu tuto zváti dobou {{Prostrkaně|bronzovou}}. Jedním z nejtěžších problémů archaeologie evropské je však otázka, odkud k nám přišla tato nová kultura; dále nedá se upříti, ač prvé počátky jsme našli již v době neolithické, že přece v '''E'''-pě ovládnutí nového obřadu pohřebního, {{Prostrkaně|spalování}}, shoduje se celkem s příchodem bronzu. Jedni soudili, že bronz byl nalezen v '''E'''-pě, a to v Britannii, kde na jihu v Cornwallu a Devonu nalézají se v '''E'''-pě jediné {{Prostrkaně|větší}}, {{Prostrkaně|již ve starověku známé}} doly na cín (»ostrovy Kassiteridské« starých spisovatelů), jiní (Sven Nillson, Rougemont) soudili, že přinesli bronz do '''E'''-py Foiničané a že vůbec všechny staré výrobky zde nalezené jsou původu foinického, Mortillet hledá houževnatě původ v Indii, odkud prý jej přinesli do '''E'''-py Cikáni. Většina badatelů má na mysli také vlast asijskou, ale, hledá ji jinde, buď na vysočinách Armenie a Íránu (Bertrand, Hoernes, Tomaschek), anebo ještě dále ve střední Asii (Virchow, S. Müller). Tato užší vlast zůstává tedy nejistou, ale za to je jisto, že bronzová kultura přišla do '''E'''-py od východu klidně, obchodem, a sice několika cestami, hlavně drahami pomořskými přes Středozemní moře s odbočkou na sever přes moře Aegejské, pak drahou černomořskou a konečně pozemní cestou přes jižní Ural. Přechod po první dráze prostředkovali nejvíce Foiničané, rozvážejíce kovové zboží do Řecka, Italie a jejich ostrovů, do Gallie a Hispánie; i na břehy Černého moře působili. Všechny tyto tři hlavní proudy našly si pak, jak se zdá, jednu společnou hlavní cestu do vnitra '''E'''-py a to podél veletoku dunajského, při čemž ovšem i od břehů černomořských i od moře Jaderského a zálivu marseillského postupovala nová kultura i přímo na sever. Pružinou těchto obchodních styků a tím i postupu nové kultury byl dle všeho obchod s jantarem, jenž od konce doby kamenné stále rozkvétal. Výměnou za jantar, jenž se nacházel v největším množství na písčitých březích sev. Německa, šly na sever zlato a bronz, spracovaný i surový. Hlavní cesty obchodní šly od ústí Rhôny k Rýnu a do Britannie, pak od moře Jaderského přes východní Alpy a Moravu k Labi, Odře a Visle (také přes Balkán a Uhry šly sem cesty) a konečně od Černého m. podél Dněstru a Dněpru. Těmito cestami dostala se bronzová kultura do nitra '''E'''-py a byla v jednotlivých krajích dříve, v jiných později vystřídána kulturou novou, železnou. V některých zemích došla však znamenitého lokálního rozkvětu, tak hlavně ve {{Prostrkaně|Švýcarsku}}, v {{Prostrkaně|Uhrách}} a na {{Prostrkaně|severu '''E'''-py}}. Ve Švýcarsku čásť staveb kolových náleží do květu kultury bronzové, z níž se nám na dně jezer mezi zbytky nákolí zachovalo velké množství památek, nejvíce v jezerech západního kraje (jez. Bělském, Neufchâtelském, Genevském). V Dánsku a Skandinavii představuje se nám v době bronzové rozkvět kultury předhistorické. Hroby z této doby bývají naplněny velkým bohatstvím předmětů zlatých a bronzových rázu úplně svérázného, lokálního a často velmi umělého. Bronzová doba (nordičtí archaeologové dělí ji zde proto na starší a mladší) trvala tu v druhé své periodě ještě v květu za doby, kdy jižněji setkáváme se v '''E'''-pě již s první dobou železnou. Ve starší době se pochovávalo, v mladší spalovalo. Z této doby zachovaly se podivuhodně v některých hrobech i celé vlněné a kožené oděvy, v nichž byly zemřelí pochováni (u Havdrupu a Aarhusu v Jutsku). Na jihu '''E'''-py, na př. v Řecku, jest doba bronzová zcela pod vlivem orientálním, tvoříc tam okruh kultury t. zv. rázu {{Prostrkaně|mykénského}} (sem patří nálezy Schliemannovy v Mykénách, Tirynthu a i ony vrstvy měst trójských na Hisárliku, z nichž jedna nám představuje na jisto zbytky Homérovy {{Prostrkaně|Tróje}}). V Italii netrvala bronzová doba dlouho, jsouc brzy vytlačena železem; jen v sev. části jeví se delší a samostatnější ve zvláštním druhu staveb t. zv. {{Prostrkaně|terramarách}} (kolové stavby postavené v umělém, hrází ohraničeném jezírku), jež dle Helbiga a Pigoriniho stavěli staří Italikové, přišedše sem od severu, odkudsi z Uher. Doba bronzová ve Francii přikloňuje se úplně k švýcarské; v Britannii trvala dosti dlouho a vyvinula se svérázně; velkou svéráznost jeví i poloostrov Pyrenejský. Střední '''E.''' má svou bronzovou provincii v Uhrách, kde také se vyvinula kultura zcela rázovitě a trvala déle než kde jinde. I do již. Německa, pak do Čech a Moravy zasáhla dosti intensivně. V Čechách ji jednak přijalo staré neolithické obyvatelstvo a spracovalo z části dosti svérázně v t. zv. kulturu {{Prostrkaně|únětickou}} (dle nálezu na pohřebišti u Únětic), jednak, zdá se, v té době vnikl sem z jihu nebo jihozápadu kmen nový, jemuž náleží odchylná skupina {{Prostrkaně|mohyl}} v již. a záp. Čechách. V sev. Německu je bronzová kultura někde méně, někde více zastoupena, hlavně v Hannoveru, Holštýně, Pomořanech a Meklenbursku. Také dále na východě v Polsku a Rusku musíme dle všeho uznati zvláštní dobu bronzovou, ale k určitému rozhodnutí není ještě dosti dobře prozkoumaných nálezů. Na Kavkáze byla jistě, a čásť známého pohřebiště kobanského náleží ještě sem. Již v té době začali se, jak se pravdě podobá, Slované sedící v Zakarpatí šířiti na západ k Visle a Odře, na jih do Uher. a proto smíme již čásť pohřebišť jim náležejících, chudých to hřbitovů s popelnicemi ({{Prostrkaně|pole popelnicová}}) v Uhrách, Haliči, Slezsku, Lužici, Moravě, snad i v Čechách, klásti do této doby. {{Prostrkaně|Železo}} již pro tvar, v němž se vyskytuje (u nás jen z rudy těžko se dobývá), nastoupilo jistě později. Ale poněvadž v '''E'''-pě nalézá se ho hojnost na mnoha místech, mohlo by se souditi, že {{Prostrkaně|železná kultura}} je v '''E'''-pě původu domácího. Ale proti tomu svědčí hlavně ta okolnost, že se první železné věci počínají v '''E'''-pě objevovati opět na jihu, opět v krajích přímořských, které byly v obchodním spojení s Orientem. A poněvadž v Orientu ještě dříve vešlo železo v známost a v {{Prostrkaně|užívání}} (v Egyptě jistě již za králů 18. dynastie ve věku XVII.—XIV., v Assyrii již v XIII. věku př. Kr.), jest pravdě podobno, že i tento nový kov a s ním i nová změna v kultuře původ svůj měla mimo '''E'''-pu. Ovšem rozdíl zde je mezi vývojem této kultury a předešlé. Kdežto bronzu v '''E'''-pě nebylo (cín se totiž ve větším množství dobýval jen na jednom místě), rudy železné bylo všude hojnost, a tím se stalo, že kultura železná brzy zdomácněla, brzy osamostatněla — a hned v {{Prostrkaně|první době železné}} povstala zde centra domácí na př. v Italii, Illyriku, odkudž se šířil ráz kultury do krajů vůkolních. A tak se velmi brzy utvořily v '''E'''-pě provincie, z nichž každá má více méně {{Prostrkaně|osobitý}} ráz nové kultury. Hoernes rozeznává tři hlavní podobné pásy, a sice {{Prostrkaně|středomořský}}, zahrnující hlavně Řecko a Italii, pak pás {{Prostrkaně|jihodunajský}}, obsahující země střední '''E'''-py, jižně od Dunaje položené, a pás {{Prostrkaně|severedunajský}} nebo {{Prostrkaně|sev}}.-{{Prostrkaně|evropský}} se zeměmi na sever od Dunaje rozloženými. V prvním pásu Řecko dostalo železo obchodem od Východu. Zároveň s tím spojuje se však v jeho historii událost, která úplně převrátila starou mykénskou kulturu. Od severu vtrhli do Hellady vlastní Řekové, {{Prostrkaně|Dórové}}, {{Prostrkaně|Iónové}}, {{Prostrkaně|Aiolové}} a přinesli s sebou patrně pod vlivem poloostrova Balkánského nejen železné zbraně, ale i zcela jiný ráz kultury, známého onoho ducha řeckého. Nálezy v Olympii mají zcela jiný ráz než starší nálezy rázu mykénského, a na místo staré keramiky nastupuje sloh nový, obecně zvaný dipylským. V Italii událo se podobné přistěhování, ale nová kultura zdá se zde býti více původu zámořského. Zde v této době kulturně vynikl ve střední a sev. Italii kmen {{Prostrkaně|Etrusků}}, původu dosud záhadného; také je spor o to, přišel-li sem přes moře (Montelius) nebo od severu po pevnině (Helbig, Hoernes). S počátku vlivy foinickými, pak i obchodem s Řeky vypěstovali si Etruskové zvláštní vyspělou kulturu, která byla podlomena teprve vpádem Gallů r. 396 př. Kr. a později po odrazení jejich potlačena rychle se vzmáhajícím Římem. Vliv etruské kultury, k níž patří na př. známá pohřebiště blíže Bologně u Certosy (čásť jich v okolí Bologně je však předetruská), pak u Marzabotta, Corneta, Vulci atd., zasahal také silně na sever Alp, a byli i někteří vynikající badatelé, kteří velkou čásť kovových výrobků nalezených ve střední a sev. '''E'''-pě prohlašovali — ale chybně — za produkt etruský, na př. Genthe a Lindenschmit. V Italii se v této době vyvinul bohatě výrobek, který v době bronzové existoval pouze na severu v Uhrách a na jihu, totiž sponka. Sponka jest vůbec pro první dobu železnou v '''E'''-pě nejvíce charakteristickým průvodcem a zůstává pro posuzování, hlavně datování nálezů, i na dále až do konce předhistorie nejlepším vodítkem. Každá téměř země a každá doba má své určité význačné tvary sponky. Přechod od vlastního pásma kultury středomořské k pásmu jihodunajskému tvoří skupina nálezů (hlavně pohřebiště u Este v sev. Italii), jež se přičítá starým Venetům. Pás jihodunajský je neobyčejně bohatý a má dvě velká centra, z nichž však druhé stojí beze vší pochyby pod vlivem prvého: sev.-záp. končiny Balkánu a vých. Alpy. Prvé centrum objeveno bylo teprve v posledních létech nálezy v Bosně a Hercegovině, druhé známo bylo již dávno a zváno také po hlavním nalezišti v {{Prostrkaně|Hallstattu}} v Hor. Rakousích kulturním okruhem hallstattským. Vůbec se dříve často, dokud se nedošlo ještě k podrobnějšímu třídění, celá první doba železná ve stř. '''E'''-pě zvala dobou hallstattskou. V Hallstattě našlo se ohromné pohřebiště s hroby kostrovými a žárovými (ke 2000), z nichž velká část byla zachráněna. Okršlek vlastní hallstattské kultury rozkládá se vlastně jen ve vých. Alpách a obsahuje řadu neobyčejně bohatých nálezů, jako pohřebiště u sv. Lucie v Přímoří, u Vače a u sv. Michala, sv. Markéty v Krajině, u Fröggu v Korutanech, u Videmu a Wiesu v Štýrsku, u Šoproně v Uhrách a j. Patrně tu sídlili kmenové, kteří se zabývali zručně kovovým průmyslem. Soudilo se dříve na Kelty; nyní se ukázalo, že lépe je zasažení Keltů posunovati na dobu pozdější. U nás v Čechách pronášejí se i theorie, dle nichž hallstattská kultura jest původu slovanského; Hochstetter ji zval obecně arijskou. Vlivy této hallstattské kultury, ovšem čím dále od centra tím slabší, sledovati můžeme i za Dunaj do Uher, do Čech (čásť jihočeských mohyl), do Moravy (sem náleží známý nález Wankelův v Býčí Skále), do jižního Německa, ba i dále na sever, kde však mimo země ležící při uvedených obchodních drahách jsou její stopy slabé. Ba ve vlastním severu nemáme vůbec kultury obdobné kultuře první doby železné v jižní a sev. '''E'''-pě. Tam trvala dlouho ještě doba bronzová, a doba železná nastoupila tam dle badání I. Undseta teprve zcela jiným, pozdějším vlivem, vyšlým z {{Prostrkaně|Gallie}}. Bylať se zatím ve Francii a Švýcarsku za této první doby železné — neboť i tam vnikala brzy nová kultura jednak z Italie a jednak z východu od Dunaje — vyvinula zcela zvláštní nová, svérázná kultura, a centrum její bylo tak mohutné, že svým vlivem zápolilo s vlivem rozkvetlého zatím Říma. Byla to kultura, kterou si v Gallii a přilehlé části Švýcar vypěstili kmenové {{Prostrkaně|gallo-keltští}}, a která se zove proto gallskou neb i dle znamenitého nálezu na místě staré pevnůstky, jež se rozkládala na mělčině jezera neufchâtelského, zvané nyní od rybářů ''la tène'', i kulturou {{Prostrkaně|latènskou}} ({{Prostrkaně|tènskou}}). Tím se dostáváme do {{Prostrkaně|druhé periody doby železné}} v '''E'''-pě datující se asi od poč. IV. st. př Kr. a charakterisované jednak vlivy kultury římské, jednak gallské. Nynější Francie byla v té době obydlena řadou kmenů, z nichž se většina shrnuje u starých spisovatelů tu pod jméno Gallů, Galatů, tu pod jméno Keltů. Poměr Gallů ke Keltům dosud je záhadný, a výklad jeho sporný. Podobá se však, že Keltové představují nám starší obyvatelstvo ovládnuté světlovlasými Gally, kteří sem vnikli od severu přes Rýn. Z archaeologického hlediska však toto rozlišování nemá dosud významu, a kultura gallská značí nám zatím totéž co keltská. Gallové, jak známo, začali od V. stol. před Kr. podnikati výboje v ostatních končinách evropských, osadili Anglii a Španělsko, vnikli hluboko do Italie a do vých. Alp až za Dunaj, osadili dle všeho i části Čech (Bojové) a snad i Moravy, ba vnikli až do Řecka a Malé Asie. A kam přišli, přinesli s sebou i novou kulturu. Ve hrobech převládá ráz vojenský, železo i šperky počínají se hotoviti ze železa a bronzové mají nový originelní ráz ve tvaru i ve výzdobě. Takové hroby rázu gallského našly se ve všech končinách, kam Gallové vnikli, a ukazují často nevývratnou shodu s hroby gallskými ve vlastní Francii nad řekou Marnou nebo Rhônem. V Čechách máme zajímavé osídlení z této doby, jež se rozkládalo kdysi na hradišti u Stradonic, a množství typických hrobů rázu tènského. Sem náleží i bohatý poklad šperků nalezený v zřídle duchcovském (odtud zove se u nás kultura ta i {{Prostrkaně|duchcovskou}}) a poklad zlatých mincí rázu gallského u Podmokel blíže Křivoklátu. Na sever '''E'''-py Gallové ovšem nevnikli válečně, ale kam sami nepřišli, přišla přece jejich kultura, jak jsme již nahoře dle Undseta poznamenali, a vytiskla bronz na dobro. Ale tento vliv gallský křížil se brzy s {{Prostrkaně|římským}} a netrvalo dlouho, Římané zvítězili všude válečně i kulturně. Sama Gallie, stavši se římskou provincií, rychle se romanisovala, a i tam, kde neosadily zemi římské legie, kultura ténská rychle ustoupila t. zv. {{Prostrkaně|provinciální kultuře římské}}, kultuře sice základu klassického, ale zhrublé v provinciálních dílnách a továrnách, s mnohými mimo to příměsky lokálními. S památkami rázu tohoto setkáváme se nejvíce v bývalých římských provinciích, jinde jsou řidší. Východ a sousední čásť střední '''E'''-py vyvíjely se zatím zcela samostatně. V jižním Rusku repraesentuje nám první dobu železnou t. zv. {{Prostrkaně|doba skytho-sarmatská}}. Skythové obsadili jižní Rus dle ruských archaeologů asi v VIII.—VI. stol. př. Kr., později je vytlačili odtud Sarmaté ve IV.—III. stol., a kraj pak dlouho slul ještě Sarmatia. Poněvadž však kulturu a s ní i hrobní nálezy obou kmenů nelze dosud dobře rozlišovati, mluví se tu pravidelně o kultuře skythosarmatské. Je původu spíše asijského, ale s hojnými vlivy řeckými, jež vycházely z řeckých kolonií na sev. břehu Černého moře, hlavně z Olbie, Pantikapaia, Tanaisu, Fanagorie a j. Vyznačuje se neobyčejnou skvělostí a bohatostí, hlavně zlata; umělecká stránka často je tím zatlačena. Jižní Rus je poseta mohylami tohoto rázu, někdy i ohromnými. Z prozkoumaných nejznamenitějši jsou královské kurhany čertomlycký u Nikopole na Dněpru, kul-obský blíže Kerče, mohyla Luhovája u Jekaterinoslavi, kurhan u Ryžanovky v gub. kijevské a jiné. Zatím však dále na severu a sev.-západu na Dněpru, Dněstru, Visle a Odře až k Labi vyvíjel se dále i národ slovanský, jemuž dle všeho přičítati musíme uvedená již {{Prostrkaně|pole popelnicová}}. Největší časť těchto polí obsahuje i železo, a různé jednotlivosti ukazující na vlivy skythské, hallstattské. pak i gallské datují je z největší části dosti určitě do této doby. Obsah je však pravidlem chudý. Zde s hlediska historického, zdálo by se, měla by končiti praehistorie '''E'''-py, s kulturního však hlediska můžeme konec doby předhistorické posunouti dobře až do doby přijetí křesťanství. Již za dob výbojů gallských a římských začíná do událostí evropských zasahovati účinně národ jiný, {{Prostrkaně|germanský}}. Tak v Čechách objevili se již v I. stol. př Kr. germanští Markomané, a brzy stal se střední Dunaj, právě jako na západě Rýn, dějištěm krutých bojů mezi říší římskou, již k pádu se chýlící vnitřním rozkladem, a mladým silným národem germanským, jenž se stále tlačil od severu na jih. Kruté ty boje trvaly několik století a skončily konečně pádem říše Západořímské r. 476, od kteréžto doby v po litické popředí '''E'''-py vstoupili Germané. Všude, kam vnikaly pluky germanské, objevuje se v životě a hmotné kultuře nový ráz, nové druhy zbraní, nové druhy šperků, nový princip ornamentační, ba leckde i nové písmo (runy). Nicméně tento nový ráz není vždy původu čistě germanského. Tak právě o novém slohu ornamentálním ukázalo se poslední dobou, že je původem středoasijský a že byl jen přejat od germanských Gothů, když sídlili nad Černým mořem v již. Rusku, a odtud, když Gothové ustupovali před návalem nových asijských výbojníků, Hunnů, roznesen byl dále do střední, záp. a sev. '''E'''-py. Zde, zejména ve Skandinavii dospěl sloh ten nejznamenitějšího místního rozkvětu v době Vikingů. Odtud sluje nový sloh, jenž se v '''E'''-pě objevuje nejčistěji asi od IV.—VIII. stol. po Kr., buď {{Prostrkaně|germanským}} nebo {{Prostrkaně|gothským}}, po starším názvu i {{Prostrkaně|merovejským}}. Pohřebiště rázu germanského skládají se z hrobů v řadách po způsobu i nyní obvyklém položených, v nichž leží těla pravidlem na znaku natažena se zbraněmi po boku a nádobou u hlavy nebo u nohou ({{Prostrkaně|řadové hroby německé}}). Šperky vedle originální výzdoby (proplétání pásků, fantastický zvěrný ornament) a řady nových tvarů (hl. u sponky), ukazují i některé nové zvláštnosti techniky, tak vykládání sklem a drahokamy (místo smaltem z doby gallské a římské), železo je vykládáno stříbrem (taušírováním nebo niellem a p.). Největší pohřebiště našla se v sev.-vých. Francii a v celém jižním Německu, dále jsou řidší (v Čechách u Podbaby, Libně, Vysočan); nejbohatší hrob jest na př. hrob franckého krále Childericha a jeho manželky, nalezený v Doornicku v Belgii. Řada bohatých pokladů téhož rázu našla se hlavně v Uhrách a Sedmihradech (Petreossa, Nagy Szent Miklos, Szilágy-Somlyó), pak i v Italii, Španělích a Rusku. I na Kavkáze je mnoho památek tohoto rázu. Vedle Germanů zaujali však důležitou úlohu i {{Prostrkaně|Slované}}. Ne sice tak hlučně, ale za to tím houževnatěji šířili se ze své kolébky podněprovské již v dobách předešlých na jih a západ a v této době osadili celé nynější východní Německo na západ až za Labe k řece Sále, vnikli i do Bavor a do vých. Alp, osadili Uhry, kraje na Sávě a Drávě, a se dvou stran vnikli do Balkánu, hluboko, až do Řecka. Na východ a na sever rozšířili se až k jezeru Ilmenskému а k řece Volze a Oce, kde naráželi na houževnaté kmeny větve uraloaltajské. Kultura, původně jednotná, byla v této době u různých kmenů již zcela odlišena. Čechové v té době již v mnohém ohledu lišili se od Slovanů ruských. I z archaeologického hlediska hroby v Rusku liší se velmi v této době od hrobů Slovanů západních, zbraně i šperky mají tam ráz více orientální, zde je více pojítek s rázem hrobů germanských. V této době mnoho na Slovany působil obchod, který vedli Židé a Arabové z Asie přes Rusko do stř. '''E'''-py. Z charakteristik, které však provázejí slovanská naleziště od západu na jih a daleko na východ, sluší zde jmenovati aspoň dvě význačná: {{Prostrkaně|záušnice}}, kovové kroužky, které různým způsobem jsouce připevňovány, visely buď z pokrývky nebo z nějaké ozdoby hlavy po obou skráních, a {{Prostrkaně|nádoby na kole robené}} a zdobené kolkolem jednoduchou nebo několikanásobnou (vidličkou rytou) {{Prostrkaně|vlnicí}}. Záušnice mají pravidelně podobu jednoduchého otevřeného kroužku (nejčastěji jsou z bronzu zhotoveny), jehož jeden konec jest nejčastěji nazpět zahnut v kličku jednoduchou nebo dvojitou v podobě písmene '''S'''. Tento poslední tvar charakterisuje zejména hroby západoslovanské, nejvíce české. Vlnice na nádobách byla, jak se zdá, od Slovanů přejata z provinciální keramiky římské. O hmotných starožitnostech slovanských, o hrobech, hradištích, kolových stavbách atd. viz více pod heslem {{Prostrkaně|Slované}}. ''[[Autor:Lubor Niederle|Nle.]]'' == Dějiny == {{Prostrkaně|po stránce ethnické, politické i kulturní}}. Jestliže samy staré archaeologické památky '''E'''-py jsou z veliké části výrobky národů, kteří až dosud obývají naši pevninu, a dokazují, že '''E.''' již v dobách předhistorických největší částí byla obývána předky nynějšího obyvatelstva, tož na úsvitě historie najisto '''E.''' většinou jest obydlena, jako nyní, národy {{Prostrkaně|indoevropskými}}, a pouze zbytky jiných národů jsou četnější než za dob našich. Také ovšem kulturní obraz tehdejších národů jest jiný než nyní a rovněž hranice mezi jednotlivými národy. Původně byla oblast jazyků indoevropských v '''E'''-pě ještě daleko menší. Ještě na počátku historie sídlí {{Prostrkaně|Iberové}} po celém poloostrově Pyrenejském a sáhají až ke Garonně a Rhônu, obyvatelé Korsiky a Sardinie, a snad i někteří kmenové sicilští, jsou jejich příbuzní. Dnes poslední jich zbytky, Baskové, stěží uchraňují svou svéráznost. Na Rhôně sousedili s Ibery {{Prostrkaně|Ligurové}} obývající na pobřeží až k Pádu. Zajisté jsou to zbytky prastarého obyvatelstva dříve daleko rozšířeného. Jejich vzdělanost byla nizoučká a ustoupila i s jazykem nátlaku vyšší vzdělanosti sousedů, v nichž Ligurové zanikli. Mimo ně setkáváme se v Italii také s {{Prostrkaně|Etrusky}}, národem jistě na dobu svou vysoce vzdělaným, jenž dle dosavadního badání nenáležel k rodině indoevropské. Sídleli na jihovýchod od Ligurů. Tak tedy jihozápad Evropy měl ještě obyvatelstvo jiného jazyka. O částech sev.-záp. nevíme z těch dob nic určitého. Na sev.-vých. ještě o 1000 let později vidíme hranice neindoevropských kmenů {{Prostrkaně|uraloaltajských}} posunuty hluboko k jihu, odkud tlakem Indoevropanů slovanských ustupují stále k severu. Ale ještě nyní tam sídlí Čuchonci, Čudové, Karelové. Lapové, Samojedi, Syrjenové, Osťáci, Vogulové a uvnitř mezi Rusy roztroušeny jsou ostrovy Permjaků, Votjaků, Čeremisů, Tatarů, Čuvašů, Baškirů, Kirgizů a j. {{Prostrkaně|Indoevropané}} za nejstarších histor. dob obývají v celé stř. '''E'''-pě od atlantského pobřeží Francie až do ruské stepi, k jihových. celý Balkánský poloostrov a vých i již. část Italie. Všecky známky vedou nás k úsudku, že původně sídleli v '''E'''-pě pouze na rovině ruské při Černém moři, a to již v dávných dobách předhistorických. Byly to kmeny pastevské s primitivními počátky orby. Podle toho byla i jejich vzdělanost, život a zejména jejich názory a mythologie. Žili primitivně v dobách, kdy v Asii byla v nejlepším rozkvětu osvěta říší semitských. Dolétala-li některá jiskra orientalské osvěty do '''E'''-py, došla k nim ovšem spíše, než ke kmenům bytujícím ještě dále na sever nebo na západ. Kmeny indoevropské mocí šířily se k záp. а k jihu a přenárodňovaly '''E'''-pu a sice, jak svědčí jazykozpyt souhlasně s archaeologií, již v pozdější době kamenné (neolithické). Toto zabrání '''E'''-py a přenárodnění jejího obyvatelstva na Indoevropany, v jejichž žilách pak ovšem smísila se krev různých kmenů, nestalo se jistě na ráz, ale v periodách více méně oddělených. Nově vzniklé kmeny indoevropské stávají se opět dobyvateli a šíří dále nový jazyk, mravy a zřízení. Při tom mísí se s cizími živly fysicky i v mluvě a přijímají cizí zvyky a řády. Vidíme, že při vší příbuznosti jednotlivé větve indoevropské vykazují i příliš četné rozdíly. Výklad rozdílů těch, jakož i celé rozšíření Indoevropanův po '''E'''-pě v době neolithu, všecky boje s původním obyvatelstvem jsou pro nás navždy skryty v šeré praehistorii. V '''E'''-pě vystupují na jeviště dějin národové mnohem později než na východě a ve stavu primitivnějším. Nejdříve Řekové, pak Italové, pak západní kraje, posléz severní. V rozvoji tomto patrně rozhoduje zeměpisný poměr k východu. Východisko kulturní i politické historie '''E'''-py je poloostrov balkánský, kterýž i polohou svou i dějinami představuje '''E'''-pu v malém; zvláště vyniká tu nejjižnější jeho čásť. Na něm obývaly již za nejstarších známých časů kmeny indoevropské. Obyvatelstvo, jež sídlelo tam dříve, ať již sluli (dle logografie) Pelasgové nebo jinak, bylo vyhubeno nebo smísilo se s vítězi. Historie zná na Balkáně tři národnostní větve: na záp. při moři Jaderském {{Prostrkaně|Illyry}}, na vých. v krajích balkánských i nížině dunajské {{Prostrkaně|Thráky}}, na jihu {{Prostrkaně|Hellény}}. Mezi těmito a Illyry byli {{Prostrkaně|Epirové}}, snad Illyrům příbuzní; {{Prostrkaně|Thessalové}} byli přechodem od kmenů thráckých k řeckým. Všecky tyto větve, rozdělené na řadu menších kmenů, náležely k rodině indoevropské. Nevíme naprosto, kdy tito kmenové indoevropští osídlili kraje poloostrova, ale dojista před nimi tam sídleli obyvatelé jiní. Indoevropané násilím vnikli tam od sev., a ani moře v pochodu nepoložilo jim překážek. Osídlili i sousední končiny asijské na vých. i jihoitalské na západě. Historie soudí, že dřivé spíše asijští a egyptští kmenové tlačili se na ostrovy i pevninu řeckou, a to dle mnohých stop kulturních, jež po nich zůstaly. Asie také nemohla toho zapomenouti. Ale indoevropští Řekové ve starověku, přemohše tento tlak, sami učinili počátek expansivnosti '''E'''-py do Asie i Afriky. V osvětě řecké shledáváme mnoho cizího kulturního majetku, ať již egyptského neb assyrského nebo foinického; i ze vzdálené Indie a Iránu prostřednictvím semitským k Řekům dostalo se dosti prvků cizí osvěty. Při živém styku Řecka s krajinami sousedními není to ku podivu; ale Řekové dovedli již samostatně pracovati, takže kultura řecká představuje se nám jako samostatná proti východní a pro '''E'''-pu je základem dalšího osvětového vývoje. Z politických událostí na osvětu řeckou měly vliv války perské (v V. stol. př. Kr.), týž vliv, jako později války křižácké na osvětu '''E'''-py vůbec; rozšíření říše Alexandrovy (ve IV. stol. př. Kr.) rozšířilo zároveň i osvětu řeckou. Vítězství římské říše upevnilo ji v částech východních. Doba athénská, doba alexandrinská a doba byzantská jsou 3 hlavní periody kulturních dějin řeckých. Úvodem k nim je {{Prostrkaně|doba héróův}}, jejichž střediska jsou roztroušena v různých končinách vlastí řeckých. Jednotného Řecka pod vládou řeckou nikdy nebylo. To plynulo již z povahy jeho půdy. Teprve cizí podmanitelé sloučili kmeny řecké v jediný celek. Politické útvary byly různé, a vystřídaly se v dějinách řeckých všeliké jejich druhy. Krajní protivy tvořily Sparta se svým formálním královstvím a skutečnou oligarchií Spartanů nad perioiky a helóty a pak s vládou pěti eforů — a Athény, kde střídaly se různé ústavy a kde demokracie vždy velmi mnoho platila. K osvětě řecké přispěli různí kmenové nestejně. Nejvíce tu vynikli Iónové a mezi nimi Athény rázem osvěty i ve vědě i v umění, snahou po úměrnosti, po harmonii a pěstěním praktické stránky života. Poměry životní a společenské do velké míry vůbec upravily se dle vzoru foinického. Též počátky {{Prostrkaně|vědy}} své a písmo děkují Řekové svým foinickým učitelům. Co ve védě sami vytvořili, jest jmenovitě filosofie, jež zasáhla mocně i v upravení poměrů společenských nejen řeckých, ale později i křesťanských a evropských vůbec. Více než ve vědě vynikli Řekové v {{Prostrkaně|umění}}, z kteréhož zejména umění literní a plastické stalo se vzorem i věkům pozdějším. V plastickém umění není druhu, ve kterém by se byli nevyznamenali. I v architektuře, zvláště pak sochařství, však i v drobném umění: hrnčířství, v mosaice, v rytectví, ve všem byli mistry a všude jednoduchost, harmonie jest vynikající předností jejich děl. Co do umění literního vynikli ve všech druzích básnictví. Epos homérovské jest dosud nejen nejstarším, ale i jedním z nejkrásnějších památek v literární historii '''E'''-py, tragédie řecké dosud nebyly předstiženy. Avšak také jejich odborné literatury a jmenovitě dějepisu velmi si vážiti musíme, a počátky všech věd hledáme, pokud '''E'''-py se týče, v Řecku. Náboženství řecké se měnilo. S počátku bylo rázu téhož, jako u ostatních národů indoevropských, náboženstvím lidu pastýřského a zemědělského, a do náboženství tohoto dostávaly se prvky orientální. Vzdělané třídy počaly filosofovati, názory o podstatě světa, o jeho počátcích a příčinách, se prohlubovaly, poznávání přírody rostlo i obchodem do krajin vzdálených, a vzrůstala filosofie, jež nemohla ostati bez vlivu na náboženství národa. Nejpřednější jejich myslitelé: Sókratés, Platón a Aristotelés vypěstili filosofii ducha a morálku, kterýmiž naukami Řekové daleko vynikli nad současné národy jiné a pojistili si vliv na další rozvoj všeho myšlení evropského. Kultura řecká rozvíjela se nejen v Řecku samém, ale i v četných osadách maloasijských, na pobřeží thráckém, černomořském, na četných ostrovech kolem Řecka a v již. Italii a skrze osadníky šířila se i ke kmenům neřeckým a nejvíce ovšem ke kmenům na polo příbuzným, t. thráckým a illyrským na Balkáně. Nejvíce vynikajícím thráckým kmenem na polo pořečtěným byli {{Prostrkaně|Makedoňané}}, kteří upevnivše svou říši, vystoupili na jeviště, podmanili si (r. 338 př. Kr.) Řecko a pod Alexandrem Velikým šířili moc svou na vých. do Asie a na jih do Egypta, založili světovou veleříši a při tom přijavše sami úplně řeckou osvětu, šířili tuto také po všech končinách své rozsáhlé moci. Z ostatních kmenů thráckých známi jsou Odryssové, Getové, Triballové, Dakové a j. Státní forma se ovšem tím změnila, vznikla monarchie a vojenský stát, čímž s cizími zeměmi rozšířilo se vzdělání na větší vrstvy; za to hloubky již se nedostávalo. Athény, které byly až dosud střediskem osvěty řecké, musily postoupiti své předáctví Alexandrii v Egyptě; řecká osvěta, jež dosud za hlavní cíl měla jednoduchost a soulad a proto hlavně v umění a morálce, v historii a filosofii vynikla, nyní přeměnila se tím, že exaktní věda (mathematika, fysika, geografie, astronomie, grammatika) zaujala místo nejpřednější. Originálnost zmizela i z vědy i z umění. Z poesie pak bukolská lyrika rozkvetla. Za to množily se kommentáře, do filosofie vnikly prvky orientálské a přeměnily ji v platonismus. Později přišla křesťanská theologie, spor o dogmata a příroda egyptská doplnila tyto cizí vlivy, a na místo svobodného badání a jasného myšlení nastoupil mysticismus. Byzantská doba řecké osvěty náleží již historii křesťanské. O vlivu mohutnosti osvěty řecké svědectví vydávají doby pozdější, kdy idee a mravy římské byly po vzoru řeckém, a ještě později, kdy táž osvěta porušila jednotu říše, ve středověku byla základem opposice proti soustavě tehdejší a zvítězila. Za renaissance obnovil se jí klassický duch, a ona stala se základem vzdělanosti moderní. Po Řecku nejdříve vystupuje v historii Italie, jejíž politický i kulturní rozvoj a také národnostní poměry jsou jiné než v Řecku. Za nejstarších nám známých dob neobývají v Italii kmenové tak příbuzného jazyka, jako bylo v Řecku. Indoevropany sice nalézáme již v Italii jižní i střední, a snad i na Sicilii někteří kmenové náleželi k této čeledi. Příchod Indoevropanů udál se v Italii jistě později než v Řecku, a také nátlaku jejich dřívější obyvatelé lépe odolali. Z původního obyvatelstva nejdéle zachovali se {{Prostrkaně|Ligurové}} v sev.-záp Italii podél pobřeží. O {{Prostrkaně|Etruscích}} těžko jest říci, jsou-li zbytkem nějakého staršího evropského obyvatelstva a v Italii snad již dříve usedlí, nebo kmenem teprve později přistěhovalým, najisto však jsou kmenem neindoevropským, a co zvláště vytknouti sluší, kmenem, který nad současné ostatní kmeny italské kulturně vynikl a ve všem jevil se zvláště rázovitým. Střední a jižní Italie měla obyvatelstvo indoevropské, rozpadající se na četné kmeny, jež ovšem shrnouti lze v několik větví, jako jsou větev {{Prostrkaně|latinská}} v okolí Říma, {{Prostrkaně|umberská}} na sev.-vých. od latinské, {{Prostrkaně|samnitská}} jihových. od latinské; zvláště zajímava je větev četných kmenů na jihozápadě, zvláště tím, že dospěla k sloučení kmenů těchto společným spisovným jazykem oskičtinou řečeným. Dále různé illyrské kmeny na jihovýchodě, z nichž nejznámější jsou Japygové a Messapiové. Také na sev.-vých. pobřeží v provincii nyní benátské sídlil illyrský kmen Venetů. Na Sicilii byly kmeny punské, indoevropské (Sikani?), jiné snad zase příbuzné s Ibery; na Sardinii a Korsice byly většinou kmeny iberské. Mimo staré osady foinické záhy Řekové poseli pobřeží italské jmenovitě jižní četnými osadami, z nichž šířila se osvěta řecká mezi obyvatelstvo italské. Italie a Sicilie se svou podélnou podobou, po celé téměř šířce Středozemního moře jednotná, neroztříštěná, bez zálivů (zejména na východě), prostoupená jediným řetězem horským, byla již přírodou určena k jinému vývoji než Řecko. Ona musila se politicky spojití v jednotný celek a našla vládu svou v Římanech. Bohatá příroda její vábila od pradávna člověka k přebývání. Od nepaměti byla hojně zalidněna a při tom přece nebyla příroda tato umrtvující; člověk přece byl nucen k práci, k zemědělství, jež vždy zůstalo prvním zaměstnáním Říma, i později, kdy vládl světem. Římané byli kmen latinský a splynuvše se Sabiny, stali se kmenem panujícím záhy nad všemi Sabiny a brzy nad celou Italií. Tři věci je vyznačují: zemědělství, válečnictví a právnictví. Jejich statek rostl a s ním stát. Rostl do nekonečna a měl to za své poslání. Pod zákony jeho spojili se nejrůznější kmenové. Náboženství mělo hlavně ráz praktický. Pověrečnost ovšem byla veliká a z toho vyvíjelo se augurství. Oproti Řekům nemají kultu héróův, historie božských rodů, kosmogenie, aniž filosofie; mythy jejich jsou chudé a vnější kultus věcí hlavní. Do původních názorů a do kultu dostaly se záhy cizí prvky: etruské, semitské a jiné, protože Římané rádi přijímali bohy podmaněných kmenů do své náboženské soustavy. Jakmile dobyli Římané Italie, přemohli záhy Karthago, stali se pány Středozemního moře a na západ Hispanie; i na východě Řecko, Asie nenáhle přecházely v jejich panství. Řím stal se hlavou velikého světa, a s mocí římskou šířila se římská osvěta. Řím uniformoval, stíral zvláštnosti různých národů. V tomto sloučení různých kmenů bylo mnoho dobrého, ale také vady: neboť v provinciích, jež dlouho žily pod vlivem Říma, málo bylo aktivnosti v pozdějších dějinách. V době těchto velikých výbojů vypěstil Řím své zákonodárství, na základě řecké kultury vypěstil i vědu i umění, zejména architektonické. Všechen život římský však následkem nesmírné moci a bohatství zachvátil veliký luxus a vše, co s ním souvisí, porušenost mravů a osvěta více raffinovaná než hluboká. Následek toho byly neutěšené poměry sociální, jež ve vzpourách otřásaly často základy říše. Ohromná velmoc s neutěšenými poměry vnitřními potřebovala pána a našla jej v císaři. Ale dlouhý právnický vývoj nedal se změniti. Řím za císařství zachovával kult republiky, nebylo nástupnického zákona, a z toho vznikly rozbroje, nepořádky, a svět římský v nich sestárnul. Čekal omládnutí. Ovšem nemohl ho dosíci ani politickou revolucí, která mohla přivésti jiné lidi, ale nikoliv jinou vládu. Byl také příliš zvyklý starým řádům. Omládnutí dostalo se mu křesťanstvím, náboženstvím, jež rozeznalo Boha od císaře a malomocný pozemský svět od světa jiného proti názoru dříve pohanskému, a které konečně popřelo věčnost světa a tím i trvání říše. Ještě jiný udaj je důležit. Řím vzdělal se řeckou osvětou, upravil si ji pro své poměry a takto změněnou šířil do podmaněných provincií. Řecká osvěta založila řecký svět, který však byl roztříštěn, neboť nebylo řecké říše. Avšak římský svět byl spolu s římskou říší. Řím také spojil kmeny vypěstěné řecko-římskou kulturou a oblasti této kultury uhájil proti návalu severních méně vzdělaných kmenů. Však čeho nedovedl, bylo přepracovati ve staré oblasti řecké osvěty tuto na římskou. Západ a východ osvětou svou se lišily. Východ zůstával stále řeckým, západ byl římský, a různost osvětová způsobila rozklad politický: říše se rozdělila, a ve východní polovici její stalo se Byzantion sídlem nejen východních císařů, ale i střediskem řecké osvěty, která ovšem také se měnila a jíž nastala perioda nová — byzantská. Dobu přechodu od starověku ke středověku charakterisují tři věci: uvnitř zápas pohanství s křesťanstvím a konečné tohoto vítězství, vně zápas s novými národy a posunutí jeviště dějin do krajin dosud neznámých. Boje s novými národy počínají vlastně již 100 let př. Kr. (vpád Cimbrův a Teutonů), posunutí jeviště stalo se půl stol. př. Kr. podmaněním Gallie skrze Jul. Caesara. Křesťanství počíná za prvního císaře, takže císařství římské a opuštěná forma republikánská jsou současné počátky rozvratu. Když Ježíš Kristus skončil božské své poslání smrtí na kříži a obec jeho vyznavačů měla v Štěpánu prvního mučenníka, přišel apoštol Pavel, setřel s křesťanství národní omezení židovské, dal mu základy vzaté z řecké filosofie a šířil je po národech pohanských; přišli sv. Otcové Klemens, Origenes, Tertullián a prohloubili je po stránce dogmatické. Nauky křesťanské příčily se řádu moci světské; nastal spor a pronásledování. Avšak církev se zmohla a zvítězila. Konstantin Veliký r. 323 prohlásil křesťanství za náboženství státní, církev byla osvobozena. Přestalo pronásledování se strany světské, ale církev sama nyní stala se pronásledovatelkou. O různých naukách křesťanských byly spory, a různá mínění byla stejno právní. Avšak r. 325 na sněmu Nicejském byla stanovena dogmata, která se stala jedině platnými, a všecka jiná učení (arianismus, manicheismus) stala se kacířstvím. Orthodoxii pak hájil Jeronym, Augustin a j. Se strany pohanské stal se ještě poslední pokus zápasu Juliánem Apostatou, ale nadarmo. Křesťanství zvítězilo, ač změnilo organisaci svou. Pronásledovaní křesťané byli zorganisováni po způsobu republikánském, vítězní upravili se po vzoru monarchickém, vznikla hierarchie s jedinou hlavou. Hierarchie císařství přeměnila se v hierarchii církevní. Papež stal se duchovním Augustem, církev obdržela po pronásledování od říše bohatství, privilegia a svůj vzor. Církev také přejala poslání dřívějšího pohanského Říma. Mezi tím, co rozervaná říše ustupovala četným malým kmenům a zemím, církev slučuje, stírá dále rozdíly národnostní, pokračuje v universálnosti a poskytuje společnou velikou vlasť. Dříve dobýval Řím, později Řím klesá, ale dobývá církev. Poslání světové za změněných poměrů politických nemohli již prováděti vyžilí Římané, ale křesťanství přešlo k dosavadním barbarům, pokřtili se Gotové, Vandalové, Gepidi, Frankové, Bulhaři, Alamani, Longobardi, Avaři, Chazarové, Bavoři, Hessové, Durynci, Uhři, Pečenězi atd , a tito šířili křesťanství a jeho osvětu. Vznikla nová literatura, nová historie, nová filosofie, nové způsoby života. Proto prohlášení křesťanství za náboženství státní jest jedním z nejvýznamnějších skutků v době převratu, a jím vlastně formálně končí poslání Říma a také starověku. Nátlak na říši římskou od kmenů dosud barbarských dál se od severu a východu. Různost národní vešla tu v boj s assimilačním dílem římským. A byli to jednak příbuzní národové indoevropští, jednak kmenové uraloaltajští, kteří naléhali v '''E'''-pě na stát a oblasť kultury řecko-římské. Z indoevropských kmenů byli to Keltové, Germani a Slované. {{Prostrkaně|Keltové}} nejdále ze všech Indoevropanů na západ pronikli a nejdříve zalidňovali '''E'''-pu mimo hranice původní vlasti V Gallii a Hispanii srazili se se staršími Ibery a jednak částečně je zatlačili, jednak smísili se s nimi v nové kmeny: Keltibery, Hispany, Gally v nynější Francii a sev. Italii a Brity v Britannii; mimo to osadili kraje nyní jihoněmecké, poříčí Dunaje, Čechy (Bojové), a jednotlivé kmeny byly dosti daleko na východě, jak svědčí stopy po jejich osvětě. Tyto jednotlivé menší útržky ovšem časem zanikly. Původně nelišili se nijak od ostatních Indoevropanů, ale časem vypěstili svou zvláštní vzdělanost, čehož příčinu hledati sluší předně v přírodních poměrech nových vlastí, velmi rozdílných od dřívějších, za druhé ve smíšení s jinými kmeny podrobenými a s jejich kulturou, a konečně i styk se sousedními kulturními kmeny byl větší, než u Germanů a Slovanů. Galličtí Keltové byli po vítězství Caesarově záhy pořímaněni a čistí udrželi se pak jen v Britannii, nejdéle ve Walesu, v Cornwallisu, v Skotsku a na ostrově Hybernském, ve Francii hlavně v Bretagni. Jejich náboženství jest příbuzné germanskému; zvláštní jest jejich uzavřený stav kněžský (druidové) k vypěstění tajných nauk a tajného kultu. Plastické umění Keltů bylo zajisté znamenité, jak svědčí četné památky. Pěstováno bylo též hornictví, práce kovem, průmysl i orba. Zřízení bylo aristokratické, poesie kvetla znamenitě (bardové). Jazyk jest nejpříbuznější jazykům staroitalským. {{Prostrkaně|Germani}} byli sousedy Keltů na severovýchodní straně mezi Rýnem a Mohanem a sahali až za Odru, v V. století jen až k Sále а k Labi, byvše vytlačeni kmeny slovanskými, a mimo to zabírali vedle poloostrova Jutského též jižní části Skandinavie. Po tažení Cimbrů a Teutonů rozšířilo se jejich působiště i přes Rýn na západ i přes Dunaj na jih. Byla to celá řada různých kmenů bez společného svazku, jedině příbuzných jazykem, mravem a názory. Byli mezi nimi svobodní pánové i svobodní bojovníci, vedle toho poddaní a otroci. Kraj měl svého soudce (''graf''), a soudcové tito jsou základem pozdější šlechty. Celý kmen volil si vévodu k boji. Jednotliví vévodové ovšem pak usilovali, aby panství jejich bylo dědičným. Absolutismus nebyl nikde. Celý kmen rozhodoval o zákoně, vládě a válce. Menší shromáždění (''thing'') bylo shromáždění soudců. Jako ostatní Indoevropané byli Germani hlavně pastevci a lovci, zemědělství a průmysl byly u nich nepatrné, kultura nízká; za to však bohaty jsou pověsti jejich a báje, zpěvy o hrdinách a bozích; v jejich mythech je plno poesie, a v jejich náboženství vidíme původní ještě rysy indoevropské, jaké vypěstil lid neustále žijící v přírodě, jejíž úkazy ctil a básnicky si vykládal. Mají báje o vzniku světa i jeho zániku; veškerá příroda je plna božských bytostí. Ctí hvězdy i zvířata, háje, stromy, mají báje o obřích, trpaslících a vílách, mají oběti a pouti, čarují, hádají, ale za to nemají žádných dogmat, žádného zvláštního kněžstva, žádného obecně platného kultu. — Nejdále k jihozápadu sídlili z nich Svévové, bojovný to spolek různých kmenů, jenž nenáhle pronikl až do zemí mezi Mohanem, horním Rýnem a Alpami; k nim náleželi Markomané, Hermunduři, Burgundové a j., na sever od nich mezi Rýnem a Labem byli Sigambrové, Batavové, Frísové, Marsové, Chaukové, Cheruskové, Chattové. Ve III. stol. na místě jednotlivých drobných kmenů nastupují větší celky. Tak Alamani na horním, Frankové na středním a dolním Rýnu, Sasové po obou stranách Vesery, na jih od těchto Durynci a nejvýchodněji Gotové, jejichž výpravy a moc sahaly až k Dunaji а k Černému moři. Jazykozpyt dělí Germany na 3 větve, a to na východní (Gotové), severní (Skandinavci a Dánové) a západní (ostatní). Germani tlačili se k jihozápadu. Známy jsou boje s Cimbry a Teutony nebo Markomanská válka v II. stol. po Kr. Hlavní nátlak však nastal, když Hunnové, mongolští kočovníci ze stepí asijských, přes Ural vtrhli do '''E'''-py a porazivše Alany podmanili i Ostrogoty. Visigoti ustoupili do Karpat a z části usadili se v Moesii, kdež císař Valens jim vykázal sídla. Tato čásť Visigotů byla pokřtěna, a do jazyka jejich biskup Ulfilas přeložil bibli, kterýž překlad jest nejstarší památkou germanskou. Visigoti v Moesii vedli mnohé boje s Východním císařstvím římským, a roty jejich bylo viděli i v Italii, kdež dávali se však také najímali za žoldnéře římské. Později byla jim vykázána Illyrie, avšak ani tam neostali. Vtrhli pod Alarichem do Italie, do Gallie a Hispanie, kdež založili trvalou mocnou říši na počátku V. stol. Kmenem Visigotským byli také Vandalové, kteří i v Italii, v Hispanii a v sev. Africe pokusili se upevniti své panství, ale nikde se neudrželi a zmizeli v přemoženém obyvatelstvu, takže zůstala po nich pouze pověst. Při této slabosti Říma přirozeně těžce hájily se jednotlivé provincie, a jmenovitě Gallie upadla v moc Burgundů, Franků a Alamanů; Britannie zmocnili se Anglové a Sasové i založili 7 říší (heptarchie), a Keltové ustoupili do krajin horských. Obecný úpadek Římské říše povzbudil Attilu, panovníka Hunnů, že s hordami svými, s podmaněnými kmeny germanskými a slovanskými vypravil se s ohromnou mocí proti Římu a zkázou hrozil vší osvětě, ale nezvítězil; po jeho smrti Germané osvobodili se od hunnského jha. Za to Italie byla v područí vojenských zástupců germanských, z nichž Odoaker i formálně sesadil Romula Augustula, posledního císaře říše západořímské. Později Theodorich vypravil se s Ostrogoty z Pannonie do Italie, založil velikou říši ostrogotskou, jež sahala až k Dunaji, ale ani tato říše se neudržela. Římané uznávali za panovníka svého císaře byzantského, východořímského, a vskutku podařilo se tomuto podmanili ještě jednou Italii a proměnili ji v provincii císařskou. Ale záhy jiný kmen germanský, Longobardové, zmocnili se sev. Italie, již odňali panství římskému. Tím končí se zápasy Germanů s římským světem, a nyní můžeme přehlédnouti výsledek. Na císařství římské vrhaly se zástupy polovzdělaných Germanů, vítězily, ale nezmohly ani Italii ani Byzantion. Když nemohly římskou říši překonati, chtěly býti do ní přijaty. To mohlo se státi jen církví, a pohanští Germané stávají se křesťany. Mezi Římany tvoří vojenskou kastu, jakousi šlechtu, avšak nerovnají se vzdělaností podmaněným, zaměňují s nimi jazyk, pořímští se, a vzniká z Římanů italských a směsice kmenů germánských, hlavně Ostrogotů a Longobardů, pořímštěný kmen novoitalský; v Hispanii ze směsice pořímštěných Keltiberů a později přišlých a opět pořímštěných Visigotů kmen španělský a portugalský a v Gallii z pořímštěných Keltiberů a Keltů a z později pořímštěných Alamanů, Franků a Burgundů nové kmeny provençalský a francouzský. Nejdéle drží se rázovitost germánská právě u Franků, kteří vládli i pořímštěné Neustrii a zachované germanské Austrasii a byli nejmocnějším ze všech kmenů germanských. Po mnoha vnitřních rozporech stal se vladařem bývalý majordomus; Austrasie, Neustrie i Burgund slučují se pod vládou jedinou, v čele jejich pak jest pořímštěná Austrasie. Frankové tvořili přechod od světa římského k barbarskému a dobře hodili se církevnímu poslání. Šířili církev, ale nedovedli sami zeměmi vládnouti. Germanské nepořímštěné části staly se samostatnými, a vznikly samostatné křesťanské germanské státy. Od VI. stol. panství na Rýnu a za Rýmem jest dobyvačné, vznikají opět provincie římské, totiž křesťanské, kdež zástupci dobyvačných papežů jsou biskupové. Hlavní jeviště dějin jest tedy mimo Řím na Rýně, z části pak v jižní Hispánii, ale dějiny tyto vyvíjejí se pod vlivem papežským. Avšak v samém sousedství svém má papež nepříznivé moci: panství Byzantské a panství Lombardské. Frankové, kteří jsou jeho bojovníky, musí odstraniti toto zlo, a odstranění to stalo se formálně obnovou císařství (r. 800). Vlastně ze starověku zachoval se jediný císař římský, t. j. byzantský; Řím obnovil si své staré právo a zvolil také jediného císaře. Jsou tedy opět dva římští císařové, a říše jejich spolu s Anglií tvořily křesťanský svět. Proti nim na východě a jihu byl společný nepřítel nově vzniklý, totiž islám, proti němuž se musili brániti; za to na sev. východě byli méně vzdělaní pohané, a proti těm postupovalo se výbojně. Výboje tyto činili Germané a zakládali na rozhraní proti východu výbojné marky. R. 800 pak, kdy Karlem Velikým obnoveno bylo císařství římské, jehož duchovní těžisko i na dále sice v Římě zůstalo, ale těžisko politické posunuto bylo na sever, a kde vůdčí úlohu neměli ani Římané ani kmeny pořímštěné, nýbrž čisté, zachované kmeny germanské, končí doba převratů, doba, jež jen starou kulturu ničila a nové netvořila, a nastává doba nová, kdy z trosek starověké vzdělanosti a z kulturních prvků nově příchozích kmenů a z nových poměrů vyrůstá nová osvěta, osvěta středověká. Jestliže starověk představoval klassičnost v umění, v názorech polytheismus, představuje středověk monotheism bez klassičnosti. V badání panuje více fantasie než uvažování, v životě více blouznivý cit než praktičnost; sytá smyslnost pojí se s přemrštěným idealisováním, zákonitost je porušena pěstním právem, zastavené stěhování národů zanechává stopy v mysli, člověk středověký je těkavý, pomíjí skutečnost a blouzní o nekonečnosti. Ve zřízení veřejném převládla soustava lenní. Nástupnictví v rodinách panovnických se víc a více upevňovalo. Panovníci, aby cíle svého dosáhli, snažili se pojistiti si věrnou družinu, udělovali za věrné služby čásť panství svého na doživotí v léno a skýtali manům všelikých výhod. Totéž činili bohatší páni. Pro výhody ty zchudlí šlechtici dávali se v služby mocnějších a při tom zboží své právně uznávali za majetek pouze propůjčený, za léno. Mezi tím také církev se upravovala, nabývala statků vezdejších. Biskupové stali se vladaři. Její vůdčí myšlénkou bylo, sloučiti všecky národy v jediný kulturní celek pod štítem církve. Odtud boj proti všem nepřátelům této myšlénky, boj proti severovýchodu '''E'''-py, který zůstal pohanským. Severovýchod '''E'''-py byl obydlen další větví indoevropských národů, národy slovanskými. Ve IV. a V. století rozmohli se a postoupili až k Šumavě, k Sále a Labi. V IX. stol. počíná na Labi proti nim boj, pod heslem pokřtění, posunuje se hranice křesťansko-germanského panství stále víc a více k východu, a jednotliví kmenové se poněmčují. Polsko však a Čechy pokřtí se dříve, než propadnou panství germanskému; nabudou tím práva života a zachrání se. Totéž učiní i uraloasijští Uhři, a záplava germanská na těchto stranách je, nikoliv ovšem bez zápasů, zadržána, avšak podél Baltického moře šířila se dále. Slované, s kterými se tuto setkáváme, vyskytují se nejprve na jevišti nám známém v VI. stol. v zápasech o říši východořímskou. Osadili Pannonii a větší díl poloostrova balkánského. Nejmocnější byli v VI. st. až IX. stol., kdy sahali až k Labi, do zemí alpských, zabírali celé Uhry a větší díl Balkánu. Tam poslovanštili se i Bulhaři, původně kmen hunnský. V osvětě slovanské vyniká poesie, dále orba. V zřízení je úsilí po samostatnosti rodiny, obce. Rozdrobenost byla význačným znakem. Rozdělují se z pravidla na 3 větve: jižní (Bulhaři, Srbové, Hrvati, Slovinci, pannonští Slované), západní (Čechové, Polabští Slované s Lužičany, Poláci a příb.), a východní (kmeny běloruské, velkoruské a maloruské). Se Slovany jest úzce příbuzná jiná větev indoevropská, k níž náležejí staří Prusové, Litevci a Lotyši. Jejich jazyk je ze všech evropských nejstarobylejšího rázu, jejich osvěta nejméně pokročilou; jsou ze všech nejbližší původním Indoevropanům. Pokřtění provedla u Slovanů říše východní, zejména bratří sv. Cyrill a Methoděj v IX. stol. Ale při slabosti byzantské říše nelze se diviti, že čásť jich (Čechové, Poláci, Slovinci, Hrvati) podlehla spíše kulturnímu vlivu západnímu, mocnějšímu i bližšímu, a nastoupila tím jiný rozvoj osvětový než ostatní Slované. Dále na východ a sever nemají již Slované žádných sousedů indoevropských. Tam s nimi hraničí kmeny uraloaltajské. Rus převzal proti nim týž úkol, který měl Řím proti Germanům, Germani proti Slovanům. Šíří v jejich území jeviště dějin, křesťanství, indoevropský jazyk (ovšem ruský) a vše, co s ním souvisí. V IX. stol. nesahali Slované na severu ani k jezeru Ladoze, nikde nedotýkali se Volhy, Moskva byla ještě na území Muromův, hoření tok Donce byl jejich nejvýchodnější hranicí. Z pobřeží Černého moře zabírali čásť mezi Prutem a Bugem. Dnes jako ostrůvky v moři slovanském zůstávají zbytky tehdejších obyvatel. Ovšem také trpěli Slované od těchto sousedů. Nejprve Hunnové, pak Avaři je tísnili; v IX. stol. vtrhli Maďaři do Pannonie a založili říši uherskou, vytlačivše pannonské Slovany a usadivše se jako klín v světě slovanském, jenž bez toho byl rušen pořímštěnými Dáky (Rumuny). A později několikráte vytrpěli stěhování kočovných Mongolů a podlehli jejich moci. Ale svrhli cizí jho a poslovanili vítěze, právě jako dříve Řím pořímštil vítězné Germany. Evropa zažila v IX.—XI. stol. též poslední stěhování germanské — Normanův. Tito učinili vpády na jihozápad a získali si panství v severní Francii, v již. Italii. Francouzští (a pofrančtění) Normani zmocnili se pak panství v Anglii, kdež časem splynuli s tamější, dosti již pestrou ethnickou směsicí, právě tak jako ve Francii a v Italii. Mezitím, co církev v '''E'''-pě pomocí germanskou se šířila, utrpěla jinde velikých ztrát. Arabie a severní Afrika i s Egyptem propadly moci islámu, jenž počátkem VIII. stol. podmanil si též Hispanii. Křesťanská '''E.''' pustila se s ním v zápas. Ale místo aby provedla řádnou obranu doma, v Hispanii, šla jej hledat do Asie, šla po výboji, ovšem v svátém zápalu, osvobodit ode jha vlasť Spasitelovu. Tam však byla poražena. Řada křižáckých výprav od konce XI. do konce XIII. století sloučila bojovníky z celé křesťanské '''E'''-py pod jediný prapor; moc církve v tom byla nejpatrnější, ale cíle nedosáhla. Následky válek křižáckých však se dostavily. Jestliže evropské státy, a zejména římsko-německé císařství, měly dvojí vrchnost, duchovní a světskou, tož v IX.—XI. stol. obě sbíraly svou moc, mohutněly. V době válek křižáckých nejen mimo '''E'''-pu jeví se veliká moc církve, ale i uvnitř; ona podstupuje zápas s císařem v boji o investituru a vítězí. Říše Karla Vel. nedala se pohromadě udržeti. Již r. 843 nastalo rozdělení. Vznikla Francie, Německo, Italie. Císař byl při tom podivná osoba. Říše jeho neměla určitých hranic. Nebyl ani všeobecně uznaným panovníkem, ani vladařem jediného národa, jako francouzský král. Legální sídlo měl v Římě, kde nesídlel, a sídlel v Německu, kde však nebylo žádného hlavního města. Volbou se stal králem německým, papežovou korunovací císařem římským. Pouhé království bylo by se stalo brzy dědičným a upevnilo moc svou; při císaři papež provedl, že nestal se dědičným. Zbytečně byl zapleten v osudy Italie. Vasallové rádi využitkovali slabosti jeho, drželi s papežem, a jemu připadla pouze starost, zřizovati marky k vítěznému šíření církve. Při slabosti císařově kvetlo pěstní právo a vznikla anarchie. Ve Francii s počátku byl král proti knížatům chud a proto bez moci. Až Hugo Capet (987) byl bohat, měl své věrné; paměť císařství se i ve Francii obnovila, král stal se posvátným. Církev, která francouzských králů často potřebovala, podporovala jej. Ve feudální době oni byli hlavou měšťanstva v celé Francii. Nemajíc pohany za sousedy, vrhla se Francie na křižácké výpravy v Palestině i v Hispanii, založila Portugalsko, dobyla jižní Italie. Sláva její se šířila, i její duch; nikoliv však jazyk. Žádná z dobytých zemí se nepofrančtila. Jen francouzská poesie, stavby a scholastika se šířily. Po válkách křižáckých síly se soustředily pro krále. Když r. 1066 Vilém normanský, francouzský vasall, zmocnil se Anglie, stal se vasall mocnějším lenního pána. Boj proto mezi oběma byl nutný. Válka se protáhla, a během ní sloučili se různorodí živlové v Anglii v jediný národ anglický. Na konec nebyl to více boj dvou Francouzů, ale boj Anglie a Francie, a k tomu boj národní. I Francie válkou se sjednotila. Král jako představitel národa tím získal. Válkou albigenskou Francie se rozšířila na jih. V sousedství měla malé útvary státní, Savojsko, Burgundsko, Nízozemí atd. Těch bylo snadno získati. Francie chtěla se rozšířiti po bývalém území Gallů. Nešťastně vrhla se však na Italii, a severní malé státy jí ušly; těch získalo Německo a pak Španěly. V Anglii pofrančtění Normani zavedli pořádek. Vnitřní mír upevnil spravedlnost. Král neměl na pokraji žádného vasalla, který by po případě přidal se k Francii. Vše bylo anglické, a válka s Francií vnitřní usjednocení urychlila. Proto král byl mocný, a nebylo od národa ke králi stupňů přechodních jako jinde v '''E'''-pě. Vedle osoby královy byl všechen ostatní národ, šlechta i města. Národ zápasil s králem o moc a v boji tom dobyl osobní svobody, spravedlivého soudnictví a parlamentu. S Francií a Anglií zorganisovaly se i Španěly. Tam po porážkách v VIII. století opět počali se křesťané vzmáhati a dobývati ztraceného území, až v XV. stol. vedle granadského kalifatu máme 4 království křesťanská: Navaru, Portugaly, Aragon a Kastilii. Portugaly hledaly štěstí na západě (veliké plavby, osady), Aragon na moři středozemním, Kastilie zápasila s mahomedánskou Granadou, až naposled (1492) jí dobyla a stala se hlavou celé Hispanie, kterou pak sloučila v jedinou říši. V Italii byla polyarchie. Nároky na ni činil císař německý, ale i jiní pokoušeli se ji í opanovati. Italové sami chtěli býti svobodni, a papež, nabyv moci světské a stav se též knížetem světským, nepřál si sjednocené Italie, která by byla na úkor jeho světskému panství. Vznikla samostatná knížectví a republiky severoitalských měst; na jihu vedle církevního státu království neapolské. V Německu anarchie a v Italii polyarchie neznačily nečinnost. Ovšem byly bez jednotné vrchnosti, bez společného života, bez společného vlastenectví. Četné války občanské byly toho následkem. Ale v jednotlivých částech byl čilý život kulturní. V nich nejlépe se jevily následky křižáckých válek. Jestliže v době převratů (do r. 800) platila práva národní, později právo lenní je udusilo. Lid žil v poddanství. Místo práv lidu nastoupila práva stavů. Ale křižáckými válkami zkvetl průmysl a obchod, udílely se výsady na obé, a moci nabyla města průmyslem a obchodem slynoucí. Vedle stavu duchovního a panského stala se třetím stavem s výsadami. Města si práva kodifikovala, a každé město upravovalo si vlastní řády. Odtud právní roztříštěnost. Na vyspělé právnictví římské, zapomenuté, opět si vzpomněla '''E.''' při živějším styku s Konstantinopolí za válek křižáckých a v době, kdy opět se počínala zabývati zaniklou osvětou římskou; od XIII st. je patrný vliv jeho v zákonech Spolu v téže době i kanonické právo značně se pěstí a vniká i v zákon občanský. Církev sice před samými válkami křižáckými stihla rána: úplné rozloučení církve západní (katolické) a východní (pravoslavné). Nicméně papežství bylo velikou mocí. Křesťanstvím vzrušený cit a fantasie vedly k poustevnictví, k mnišství, zakládaly se řády a kláštery, které do stol. XI. byly jediným útočištěm pokroku v myšlení i v umění. Literatura byla úplně na ně odkázána (kroniky, annály, životopisy, modlitby, rozjímání atd.). Mniši též vzdělávali půdu a vůbec šířili osvětu. Za válek křižáckých na jedné straně se pokračovalo v tomto směru, jenž na východě dostal nové potravy. Pro sesílení církve zakládaly se nové řády a kláštery, poustevnictví se rozmohlo, v názorech i v životě vzmohla se fantastičnost, poznáním Orientu živená, i lidové pověry nabyly u duchovních ceny, přepracovaly se v duchu církevním, spracovala se nauka o ďáblu, o pekle, vzmohla se úcta k ostatkům, k svatým, jichž počet silně vzrůstal, rozmohl se kult (zvl. marianský), hadačství se rozšířilo, v právu platily ordalie atd. Naproti tomu mocnost a bohatství církve jevilo se v přepychu; církev jím imponovala, napodobíc při tom přeplněný přepych Východu. V slavnostech, v kroji, v stavbách, ve veškerém životě duchovních hodnostářů panovala okázalost. Moc a bohatství způsobily zkázu mravů; duchovní namnoze se zvrhli. Vroucí vyznavači křesťanství hledali nápravu, žádali návrat ke stavu dřívějšímu, blouznili o něm, až došli k přesvědčení od církve odchylnému. Vznikaly četné sekty kacířské. Nezdar válek křižáckých setřel lesk papežství, čímž odboj se vzmáhal. Zkušenosti, křižáckými válkami nabyté, podnítily svobodné myšlení, badání ve vědách, zvláště i přírodních, a to vše nijak nevedlo k upevnění autority církevní. Církev zakládala řády proti kacířům, široké vrstvy hleděla strhnouti nádherou. Ke všemu potřebovala peněz, a jich vymáhání (prodávání odpustků) opět živilo odboj. Mimo to papež, zaměstnaný příliš panovnickými starostmi o svůj stát, nemohl vyvinouti moc svou jinde, jako dříve. Církev klesla až k dvojici papežské (v Římě a v Avignoně). Za rozkvětu feudalismu do stol. XI. vyvíjel se nejen stav panský, ale i rytířský. Za válek křižáckých zakládaly se mimo jiné i světské řády, jakési spojení mnišství a rytířství v jedné osobě. Zároveň rytířství dosáhlo svého vyspění. V témž čase také rytíř stal se vedle dosavadního literáta-mnicha spisovatelem. Mniši pěstili ovšem písně, theologii, legendy, kroniky, pašijové hry a pod. Alkuin a Hrabanus Maurus založili v IX. stol. scholastickou dialektiku, z jejíž historie vytýkáme spor nominalistů s realisty. Rytíři, hlavně francouzští, provençalští a italští, skládali umělkářskou formou milostné zpěvy i zpěvy epické plné příhod vybájených, látky berouce z historie klassické i z pověstí lidu. Po válkách křižáckých nastal úpadek kněžstva i rytířstva, úpadek, který pobízel jedny k vážnému přemítání o nápravě, jiné k bičující satiře nebo k allegorickému kárání. Péra spisovatelského se při tom chápou nejen kněží a rytíři, ale i měšťáci; literatura sesvětštěla. Vzdělání, dříve jen klášterní, stalo se přístupným i širším vrstvám. Ve Francii a Italii, kde vzmohl se stav městský, založeny byly university a po jejich vzoru i jinde (v Praze a j.). V Italii, která středověkem sice nejvíce trpěla, ale naopak zmohutněním svých měst, z nichž zejména Benátky vykořistily válek křižáckých k založení veliké moci námořní, svobodnými universitami, hojností klassických památek i velikou minulostí měla nejvíce podmínek k modernímu vývoji, také nejdříve pěstí se opět osvěta stará, zakládají se vědy, zkvétá umění, a tam také po mnoha staletích opět poprvé zazněla první veliká poesie: Danta, Petrarky, Boccaccia. V Italii jest i kolébka novějšího umění hudebního a malířského, a také v sochařství Italové vynikli. V plastice vůbec středověk vynikl vysoko, nejvíce v architektuře. Napodoboval sice jednak sloh maurský, jednak dále vypěstil sloh starořímský v románský (basiliky), i řecké slohy napodobil, ale nejlépe duch středověku se jeví v gotickém slohu, v němž středověká blouznivost, roztoužení po nekonečném našly svůj plastický výraz. Z malířství kvetly jen miniatury, až přišla náprava z Italie. Mezitím, co '''E.''' žila svůj středověk, východ měl historii jiného rázu. Císařství byzantské zachovalo se jako kus starověku. Kontrast mezi ním a západem byl stále větší. Západ měl dvě vrchnosti, duchovní a světskou, východ jedinou společnou. Hranice jeho byly určité. Co však oslabovalo jeho moc, byla jednak vnitřní národnostní různost, a při tom ztrnulost osvěty. Ještě do XII. stol. kvetly trochu vědy a umění, potom bylo Byzantion jinak zaměstnáno. Spory náboženské a dvorské intriky ničily říši. Vnější nepřátelé, katolický západ i východní islám, je ohrožovaly. Říše v bojích slábla, až klesla v moc tureckou r. 1453. Ve XIV. stol. byl středověk již jen zdánlivý. Ještě trvala sice východní římská říše, ale osláblá; byla tu zdánlivě svátá říše západní, illuse křižáckých válek a činů héróických, ale při tom islám stává se na jihu důležitým činitelem pro historii '''E'''-py, spojencem křesťanských panovníků. Církev svou moc více než proti islámu obrací proti kacířům. Své poměry vnitřní marně snaží se napraviti na koncilech. Veřejní hlasatelé nápravy mravův, Wiclif, Hus a j., staví se i v učení mimo církev, ano proti ní; hnutí náboženské slučuje se s novými ideami národnostními, oboje vítězí. '''E.''' poskytuje obraz různých států, různých charakterem, vášněmi, zájmy, a církev je nevíže již v jediný celek. Jednotnost evropské historie se rozpadává. Italské (Macchiavelliho) politické zásady, mravy ujaly se v celé '''E'''-pě, právě jako umění. A do této doby přichází objevení nových zemí, obeplutí Afriky, odkrytí Ameriky, poznání nových poměrů přírodních, vzrůst věd přírodních vedle úsilnějšího pěstění starých klassiků; nové vynálezy přeměňují důležité instituce, střelný prach převrací válečnictví a smetá význam rytířstva, tisk rozšiřuje vědění a otevírá je všemu lidu; ono není již uzavřeno ve zdech klášterních. Když r. 1453 pádem Cařihradu vzala za své poslední bašta starověku, již také středověk byl na sklonku. A když Luther prohlásil r. 1520 boj papežství a katolicismu, měl půdu již úplně připravenu a pouze dovršil přechod od středověku k novověku. Reformace nebyla dlouho jen věcí víry. Stát a církev byly dlouho tak těsně sloučeny, že reformovati církev značilo i reformovati stát. Protestantský kníže byl lokalisovaný papež své říše. Síla monarchie tím vzrostla. Státy ostřeji se rozlišily. Všude ovšem utvořily se dvě strany, katolická a protestantská, a z toho vznítil se všeobecný boj. Ale v bojích těch zvítězila politika států nad svědomím, náboženství stalo se záminkou, katolická Francie je nepřítelem katolického Rakouska i Španěl. Za to monarchie zmohla se nejen v zemích protestantských, ale i v katolických, protestantský princip zvítězil. Nové poměry sesilovala i renaissance. Kult héróů a panovníků oživnul. Italie, kolébka renaissance, stala se duševní vůdkyní. Zásada politické rovnováhy, špehounství a vyslanectví, jsou vzaty z Italie. Vladařství stalo se majetkem a přestalo býti hodností. Dosahovalo se ho sňatkem a dědictvím, jako jiného majetku. Intriky nabyly rozsáhlého pole. Války vedly se v zájmu sklamaných ženichů a dědiců královských. K vůli stálým válkám nastalo soustředění moci vládní v rukou panovníkových, upravily se příjmy jeho, stálé vojsko se založilo. Absolutismus zapustil kořeny. Do nové doby nejlépe se hodila Francie a Anglie. Výboj Francie a zaokrouhlování stále postupovalo. Zevně stal se úkolem králův jejích boj s panstvím habsburským. Uvnitř sbíraly se zvláštnosti krajinské, výsady stavů i měst, Francie se uniformovala a centralisovala, dosáhla přirozených hranic. Absolutističtí králové podporovali vědu i umění; osvěta francouzská, historie společná upevnila národnost francouzskou a dala jí hranice, jež namnoze neshodovaly se s poměry jazykovými. Typickým vládcem je Ludvík XIV. (1643–1715). Avšak králové nedovedli vládnouti moderně, spořádati finance, míti dobrý řád vojenský; dobře kolonisovali, ale politika kontinentální spotřebovala všecky síly, šlechta stala se vojenskou kastou, ale territoriální, o moře se nedbalo, nedbalo se obchodu a tím se zapomínalo i na třetí stav. Dvůr při tom byl pln neřestí. Následek byl, že vně v XVIII. stol. ztratili mnoho zámořských osad, a obchod ovládli Angličané, uvnitř rozervané poměry připravily revoluci. Šťastnější vývoj měla Anglie. Ztrativši v bojích s Francií části na pevnině, tím více věnovala se sama sobě. Záhy nastoupivší (v XVI. stol.) anglikánská reformace upevnila moc panovníkovu. Isolovanost ostrova způsobila proniknutí všech vrstev a smíšení kmenů. Moře kolem vyzvalo ji k námořnictví. V boji za svobodu svou a náboženskou r. 1588 zničila nepřemožitelnou armádu španělskou a založila svou námořní moc, kterouž závodila s Francií, až r. 1763, odňavši Francii řadu osad, stala se vrchní panovnicí moří a zemí. Těžisko světových dějin pošinulo se na severozápad '''E'''-py, na protější stranu starověkého Řecka. Uvnitř vývoj její byl dosti klidný, a národ v něm získal proti panovničí moci dosti svobody Jen neutěšený útisk neanglických kmenů skotských a keltských (hl. irských) a jejich obrana působí rušivě. I kulturní vývoj od XVI. století je mohutný, vliv jeho pak zasahuje do kulturní historie '''E'''-py mocně, řeč anglická šíří se po všech dílech světa, a propadají jí i jazyky kmenů, které neslily se s Angličany v jedinou národnost, jako na př. v '''E'''-pě Irů, jejichž keltština se udržela jen po skrovnu. Vůbec rozsáhlá někdy oblast keltského jazyka scvrkla se na některá místa v Irsku, ve Walesu, ve Skotsku, v Cornwallu (v XVIII. stol. vymř.), na ostr. Manu, v Dolním Bretonsku ve Francii a co nevidět zanikne docela. I třetí říše, která byla na počátku novověku velmocí a měla všecky podmínky k dalšímu zdárnému rozvoji, byla na západě. Byly to Španěly. Pod španělskou vlajkou odkryl Kolumbus Ameriku, osady španělské byly nejbohatší, Filipu II. podařilo se celou Hispanii i s Portugalskem sloučiti pod jediné žezlo, četné části '''E'''-py ještě mu náležely a zvyšovaly jeho moc, vítězství jeho nad Turky i nad Francií šířilo lesk jeho říše. Doma zničil odpor a s ním i práva lidu a upevnil absolutismus. Ale náboženská nesnášelivost a inkvisice způsobily odboj Nízozemí a boje s Anglií, a v obém Španěly podlehly. Ztratily moc námořní, obchod valně omezen, průmysl ochromen, a Španěly staly se chudou říší nejnižšího řádu. — I Portugalsko se v pol XVII. stol. zase odtrhlo. Jazyk kastilský nesloučil jakožto spisovná španělština všecky kmeny hispanské. Také proti ní obhájili svou svéráznost zbytky Basků v Pyrenejích daleko lépe, než jejich francouzští soukmenovci (Gascognci). V novověku již i sever '''E'''-py zasahuje do všeobecného vývoje. Severně od Francie Nízozemí obýváno bylo jednak původními Franky, kteří se pořímštili, jednak Frisy a Vlámy, kmeny germanskými. Politicky bylo provincií brzy té, brzy oné mocnější říše, naposled provincií španělskou. Své dialektické a národnostní zvláštnosti si zachovávalo, a v době, kdy hornoněmčina počala slučovati největší část germanských kmenů na pevnině v jediný národ, náleželo jinam politicky a nepřijalo ji za jazyk spisovný. Reformace našla v Nízozemcích nejhorlivější přívržence. Pro víru bylo jim zápasiti s katalickým panstvím španělským, ale v boji tom dobyli si i svobody politické, ano získali i dosti osad a mohli se pak vyvíjeti volně i kulturně svým zvláštním způsobem. Stali se zvláštním národem germanským, jazykem příbuzným starým Sasům, kteří jednak do Anglie přešli, jednak zůstali v nižším Německu jako součást později velikého národa německého. I Dánové podobně uhájili si svou samostatnost politickou i kulturní, vyvinuli si svůj spisovný jazyk nezávisle od Německa. Podobné Norové a Švédové. Na čas byla celá tato větev severogermanská sloučena pod jedním žezlem a při rozumnější politice dánských králů mohla se slíti v jediný národ. Avšak unie se rozpadla. Švédové zmocnili se docela i velikého území na jihu a východě Baltu a v XVII. stol. byli největší velmocí na severu '''E'''-py; vítězná vojska jejich objevovala se i ve středu jejím. Politický a kulturní vývoj severovýchodu klásti mohl čím dále tím úspěšněji překážky německému vlivu. Polsko, od X. stol. křesťanské a samostatné, nemohlo býti ve středověku již cílem šíření církve. Sloučilo všecky lešské kmeny v jediný politický i kulturní celek a zejm. od stol. XIV. mohutnělo. V XVI. stol. je národ polský, spisovná polština má určité již území, a říše polská je největší velmocí na severovýchodě. K ní náleží i území neslovanských, ale Slovanům nejpříbuznějších Litvanů. Bohužel vnitřní poměry, přílišná moc šlechty a malomocnost králova neshodují se s evropskými poměry XVII. а XVIII. stol.; jsou příčinou občanských válek, Polsko stává se cizí kořistí, až na konec XVIII. stol. propadá heslu o politické rovnováze, které neprovádělo se tak, aby vítěz vracel dobyté území, by příliš nezmohutněl na úkor sousedův, nýbrž sousedé brali taktéž, aby nezůstali pozadu. O Polsko rozdělily se Prusko, Rakousko a Rusko. Poslání německému na východ stal se tím nový ústupek, a třeba sloučení lešských kmenů v jediný kulturní národ polský bylo již hotovo, přece volnému dalšímu rozvoji jeho zasazena byla veliká rána. Na rozvoj slovanských kmenů východně od Polska byla '''E.''' bez vlivu, právě jako ony nezasahovaly do osudů jejích. Boj vedl se nejprve ke svržení jha tatarského, potom o sloučení různých slovanských panství a kmenů v jediný celek. Obé postupovalo. Počátkem XVIII. stol. Petr Veliký dobyl na Švédsku baltických provincií a vůbec přičinil se o to, by osudy Ruska na dále s osudy '''E'''-py byly spojeny. Po Polsku v XVI., po Švédsku v XVII. stalo se v XVIII. stol. Rusko největší evropskou velmocí na severovýchodě. Anglie na severozápadě, Rusko na severovýchodě stávají se zároveň největšími mocnostmi '''E'''-py vůbec. Poslání '''E'''-py se šíří, a oba tyto velestáty v první řadě je provádějí. Evropská moc roste Anglií přes moře, Ruskem přes Ural do cizích dílů světa. Šíří se na jedné straně kultura germanská, protestantská, a jazyk germanský hojně promíšený živly románskými; na druhé straně osvěta slovanská, vyrostlá na základech řeckých, proniklá pravoslavím, a spolu s ní i jazyk slovanský. Jazyk moskevský stal se základem spisovného jazyka ruského, a oblast jeho zasáhla všecky pravoslavné kmeny slovanské pod žezlem cara sloučené, spojujíc je v jediný veliký národ, třeba tento jazykově se dělil nejen v řadu kmenů, ale i ve větší 3 větve (Bělorusy, Malorusy, Velkorusy). Moskevská velkoruština odnárodňuje i kmeny neindoevropské, uraloaltajské, které znenáhla na Rusi zanikají. Poslání Ruska očistilo '''E'''-pu od kmenů uraloaltajských a nekřesťanských, i obrátilo pozornost jeho proti Turkům tím spíše, že jest mu, jako říši pravoslavné, Cařihrad kolébkou osvěty a proto i cílem. Od XVIII. stol. jest Rusko mstitelem '''E'''-py nad uchvatitelem staroklassického území. Od doby, kdy osudy jeho souvisí s osudy '''E'''-py, Rusko se také evropisuje kulturně. Ale valně rozdílná dřívější historie, různost náboženská, jiné základy kulturní, smíšenost a různost prvků národnostních, jiné poměry zeměpisné a následkem toho i sociální zaručují i na dále svéráznost osvětového vývoje ruského proti evropskému západu. Pro národopisný obraz Ruska připomínáme, že vedle Slovanů a kmenů uraloaltajských (na severu, jako ostrovy mezi Rusy v končinách východních od sev. až k jihu) jsou tam i kmeny kavkázské, pak kmeny příbuzné Slovanům větve litevské (Litvani, Estonci), v městech jsou osady německé (zvl. v provinciích baltických) a mimo to ve větších městech panuje pestrá směsice, v níž ovšem ani Židé, Armeni, Řekové atd. nescházejí. Mimo Poláky a Rusy ze Slovanů založili samostatnou říši Čechové. Ve vlastní zemi České různí kmenové slovanští od X. stol. slučovali se a přizpůsobili vzájemně v jediný celek ethnický pod jedním žezlem. Čechy byly první na ráně německému poslání, také vliv německý byl tu nejmocnější, politická historie Čech je závislá na německé, a ve XIV. stol. města i panstvo byli značně poněmčeni. Ale reformace husitská byla zároveň reformací národní, Čechy se očistily od germanisace, společný jazyk spisovný opanoval úplně ve všech částech říše, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ano uznal se i u kmenů jazykem příbuzných, nenáležejících k nám politicky (uher. Slovákův). R. 1526 volbou uzavřena byla personální unie říše České s Uherskou a zeměmi rakouskými, a od té doby mají země tyto společnou historii politickou. V sousedství Čechů Slované polabští časem úplně se poněmčili (poslední zbytky v XVII. stol.), až na lužické Srby, kteří v počtu asi 150.000 se udrželi podnes, ač oblast jejich stále je menší, a na pomořanské Kašuby. — Prusové, náležející k větvi litevské, v XVII. stol. úplně se poněmčili. Na jihu Bulhaři a Srbové upadli v moc tureckou, uherští Slované z části vyhynuli a ustoupili Maďarům, z části se zachovali, ale v politické odvislosti od panství maďarského, tak že jim bylo nemožno vyvinouti společnou svoji kulturu vyznačenou společným spisovným jazykem, i přiklonili se podle jazykové příbuznosti k sousedním větším celkům. V Dalmacii, Istrii, Korutanech a v Krajině udrželi se Slované, ale nepožívali nikdy dosti politické samostatnosti, a proto i kulturní rozvoj jejich byl ochromen a stižen jednak tlakem italským, jednak německým, až na místní krátké výjimky. Jižní Slovany od severních oddělují jednak pořímštění staří Dákové, ovšem promíšení silně i jinými, zejména též slovanskými prvky, nynější Rumuni; dále Maďaři, kmen uralský, který založiv samostatnou říši společně se Slovany, položil sice mez šíření německému na východ, ale sám tyto podrobil. Z této přehlídky vracíme se do střední '''E'''-py, která ve středověku byla jádrem evropské historie. Polyarchie italská a anarchie německá, prospívavší ve středověku, do novověku se nehodily. Země trpěly politicky, třeba intellektuálně vynikly: Italie dala renaissanci, Německo reformaci. Život a rozmanitost renaissance mohla se jen v Italii zroditi, reformace mohla se rozšířiti jen v Německu, kde nebylo autority k jejímu potlačení. Renaissance podepřela absolutismus, reformace do anarchie vrhla ještě nesvornost náboženskou. Výboj Německa přestal, rytíři jeho byli křižáci bez kříže, idea šíření církve ochabla. Severovýchod nedal se již kolonisovati. Odkrytím Ameriky stal se Balt malým, hansa pozbyla významu, právě jako na jihu se stalo Adrii a Benátkám. Slabost Italie a Německa přivodila útisky jejich od jiných, a země tyto stávají se stálým bojištěm. V XVI.—XVII. st. zápasí v Italii Francie s Rakouskem a Španěly, v XVIII. stol. udílejí se její území v náhradu panovníkům jinde sesazeným. V těchto bojích držel se savojský vévoda, spojoval se s vítězi a dával si zaplatit. Získal Piemont a Sicilii; pak vyměnil ji za bližší Sardinii, soustředil si moc, ale podržel titul sicilského krále a nároky. V Italii byli jen dva králové: neapolský a on. Avšak na severu rozhoduje se osud Italie. — Politicky roztrhaná Italie kulturně se sloučila. Přirozeně více nářečí vyvíjelo se samostatně, a bylo zejména nebezpečí, že jižní část se Sicilií sloučí se pod společný jazyk spisovný a sever že se roztříští; avšak společná minulost římská, společné bohatství antických památek způsobily, že kulturní vývoj byl jednotný, a veliký Dante rozhodl spor o jazyk spisovný. Italský národ byl dříve než italská říše — říše své teprv se domáhal. V Německu největšího panství nabyl rod Habsburský, založiv osobní unii rakousko-česko-uherskou. Hodnost císařská jemu po přednosti náležela. Ale aby celé Německo v pevný politický spolek nesloučil, o to starala se zejména Francie. Od konce XV. stol. podporovala svobodu Švýcarska, v německých vladařích měla své přívržence. Spory náboženské reformací vznícené a způsobené jimi války v Německu a zemích Habsburských dobře so jí hodily, právě jako postup Turecka a rozšíření jeho panství až do Uher. Spor císaře s protestanty se přiostřoval, až došlo r. 161S v Čechách a Německu k válce 30leté. Avšak v této náboženské válce všecky ruce byly hrabivé, nebylo v ní důslednosti. Při míru vestfálském ukázalo se, že Německo je říší neurčitou Dánsko a Švédsko uznáno za státy německé, Francie je členem rýnské ligy, města a knížata v říši uznána jsou za svrchované, moc císařská klesla úplně. Německo zůstalo nadále v XVII. а XVIII. stol. bojištěm mezi Habsburky a Francií, v něm Anglie tou dobou dobývá si Ameriky a Indie. Z panovníků vedle císaře nejvíce moci nabývá Braniborsko, sloučené v XVII. stol. s Pruskem, jež ve sporech hraje touž roli, jako Savojsko v Italii. Císařství v Německu bylo příliš stísněno, císař spolu jako král český a uherský měl co dělat s vnitřními poměry a s nebezpečným nepřítelem tureckým. K tomu ke všemu rod Habsburský nechtěl ani zápasiti pouze o Německo, jsa pánem i v jiných částech '''E'''-py, chtěl zápasiti o '''E'''-pu, o panství světa a v boji tom vyčerpal síly. Malí sousedé, Savojsko a Prusko, zatím vzmohli se v nebezpečné soupeře. — V jednom směru nabylo rozhárané Německo přece více jednoty než v dobách dřívějších, ve spisovném jazyce. Dříve co panství, tolik spisovných nářečí vznikalo, a sídlo dvoru mívalo naději státi se kulturním střediskem. Luther rozhodnul zápas nářečí. Jeho mistrná mluva stala se základem spisovného jazyka, jenž spojil četná různá nářečí v říši Německé v jedinou kulturní oblast a všechen německý lid říše v jediný národ. Absolutistický vnitřní vývoj evropských států dosáhl koncem XVIII. století vrcholu v t. zv. osvíceném absolutismu. Jeho původ vězí ve vývoji kulturním. Reformace přivodila nejen kritiku v theologii, ale uvedla ji do myšlení a badání vůbec. Nové světy, příroda i historie byly jí podrobeny právě tak, jako stávající řády společenské, právo, literatura i všecko umění. Kritika byla ostrá, ale nesoustavná. Stávající řády se odsoudily a vybájily se nové, jaké se mají utvořiti, umělkářské. Novému vkusu podlehlo umění (barok, rokoko), literatura, podlehli mu myslitelé a na konec i vladaři, kteří mocí chtěli reformovati ducha i srdce svých poddaných. Střediskem novotářů byla Francie, jež také zrodila nejvíce myslitelů této doby. Bohužel právě také ve Francii bylo nejvíce látky ke kritice, a právě tam dvůr nejméně měl chuti k reformám. A přece nové idee právě tam přešly ve všechen lid. Shnilé poměry sociální, finanční tíseň, neřesti dvoru způsobily, že nové idee dobyly si průchodu násilného velikou revolucí. Zrušily se výsady společenské, svobodné sebeurčení národa se prohlásilo, republika francouzská pustila se v zápas s celou monarchickou '''E'''-pou a vítězila. Ale nové řády nedaly se provésti a ustáliti, Napoleon využitkoval situace a stal se opět absolutním samovládcem. Jeho vítězství povznesla na čas slávu i vnější moc Francie. Když však Napoleon byl odstraněn, politické rozdělení '''E'''-py nabylo skoro staré tvářnosti. Ale duševní rozruch revolucí vzbuzený neutuchnul. Utištěný lid měl mocná lákadla, slávu revoluční historie, vábivou budoucnost a příklad na Svobodných Obcích sev.-amer., osvobozených koncem minulého století od jha anglického. V době, kdy parník, železnice a telegraf vše spojuje, kdy školství pečuje o vzdělání nejširších tříd, kdy časopisectvo seznamuje s nejnovějšími nálezy, kdy přírodní vědy nepřestávají na pouhé theorii, ale v praxi hlavně skrze chemii přeměňují potřeby i denního života, starý způsob výroby mění ve výrobu tovární, přeměňují způsob obchodu, zavádějí nové řády hospodářské, kdy následkem toho města nabývají jiného rázu a určení než dříve, kdy vznikají třídy kapitalistů a dělnictva se zvláštními zájmy; v takové době nemožno dále vládnouti podle starých pravidel a absolutisticky. Ve vnitřním vývoji států pronikla ústavnost. — Historickým vývojem v středověku a hlavně v novověku podařilo se kmeny jazykově příbuzné často sloučiti v jediný kulturní celek se společným jazykem spisovným, v národy. Národové tito chtěli sebeurčení, volnost svému rozvoji kulturnímu, jež není možná bez politického sloučení národa pod jedinou vládou a bez politické svobody téhož národa. Španělové, Portugalci, Francouzi, Angličané, Rusové, Švédové, Norové, Dánové, Hollanďané měli pro celý národ společnou vlasť pod jedinou vládou; Němci a Italové jí neměli, tedy si ji společně vybojovali. Pokud jsou úchylky, zápas za novou ideu trvá dále; i ostatní národové pustili se v boj za stejným cílem, tu v boj krvavý, tu dovoláváno se práva a ovšem s výsledkem nestejným (Poláci, Češi, Maďaři, Chorvati, Srbové, Bulhaři, Rumuni, Řekové i Albánci, zbytek starých Illyrů). Jednoho podepření nová idea valně potřebuje. K odůvodnění samostatnosti třeba důkazu kulturní svéráznosti. Společná práce všech národů a jich styk provedly sice veliké dílo, ale přílišná assimilace ve mravech a řádech tísní novou ideu. Odtud hledání svéráznosti v lidu, přiklonění literatury i umění k němu, ano i historického studia. Ale dříve než vůbec bude lze provésti rozdělení dle národností, již snad jiné idee žádati budou dělení jiného, idee totiž sociální, vzniklé novými poměry hospodářskými, jak již mocněji a mocněji se ozývají. Však již nyní jaký to rozdíl od národnostních i kulturních a politických poměrů od počátku evropské historie! {{Prostrkaně|Ligurové}} a {{Prostrkaně|Etruskové}} vůbec zanikli, {{Prostrkaně|Iberové}} nejprve se smísili silně s Kelty, ale i {{Prostrkaně|Keltiberové}} se pořímštili, až na {{Prostrkaně|Basky}}, kterýž zbytek udržel se podnes po obou stranách Pyrenejí přes všecky změny, jež zatím prodělali pořímštělí Keltiberové. Z kmenů {{Prostrkaně|indoevropských}} veliká větev {{Prostrkaně|keltská}} celá zanikla, až na malé zbytky ve Francii, Irsku, Anglii a Skotsku již dříve vzpomenuté. Staré kmeny {{Prostrkaně|Italiků}} (větve latinské, umbrické, samnitské, oskické) spolu s Ligury, Etrusky i s kmeny illyrskými, s osadami punskými i řeckými a iberskými, vše slilo se v jediný národ se společným jazykem římským, jenž ovšem jako živá mluva lidu (vulgární latina) hned od počátku dialekticky se rozlišoval. Výboji rozšířila se vulgární latina a pořímštili se i Keltové v Gallii a Keltiberové v Gallii a Hispanii, kmeny ve staré Dacii. Zatím přišel příboj {{Prostrkaně|stěhování národů}}, v Italii pořímštily se ještě nově přibylé kmeny germanské: Visigoti i Ostrogoti, Longobardove, celá řada kmenů západní větve germanské, Normani, přišly i jiné prvky, a tak představují nynější {{Prostrkaně|Italové}} pestrou směsici. Fysicky dosud obyvatelé bývalé Etrurie jeví značné rozdíly od ostatních Italů. Tito celkem jsou krátkolebí, k jihu přibývá středolebosti, temného typu a ubývá průměrně výšky těla. Jazyk italský sám ve mnoho nářečí se dělí, jež v XI.—XIII. stol. kupila se ve 2 skupiny rozlišené řečí spisovnou. Ale florentský dialekt ovládl jako jazyk spisovný, spojil všecky Italy v jediný národ a připojil k němu i některá nářečí provençalská. Ano i malé kmeny románské: {{Prostrkaně|Rhaetoromani}} (na sever od Komského jez.), {{Prostrkaně|Ladini}} (vých. od Brixenu v Tyrolsku) a Furlanci (ve vých. Venecii) náležejí ke kulturní oblasti italské. Vulgární latina rozšířila se i v Gallii a Hispanii. V Hispanii základ obyvatelstva tvoří Iberové a Keltiberové, celkem pořímštění až na zbytek Basků. I vítězní Visigoti, Arabové a Berbeři se pořímštili. Četní jsou i hispanští Židé. Tato pořímštěná směsice hispanská dle nářečí velmi četných třídí se ve tři větve: portugalskou, kastilskou a katalonskou. Portugalská nářečí jsou spojena ode dávna i společným spisovným jazykem a politicky: národ {{Prostrkaně|portugalský}}. Kastilština i katalonština pod společnou politickou vládou dospěly k společnému jazyku spisovnému a společné národnosti {{Prostrkaně|španělské}}. Katalonština je nejpříbuznější jihogallským nářečím latinským, {{Prostrkaně|provençalštině}}. Provençalská nářečí (''langue d’oc'') kvetla i literárně, ale politické události podrobily jazyk tento literárně spisovnému jazyku {{Prostrkaně|francouzkému}} (''langue d’oil''), ač tento je vlastní jen severní Gallii, kdež s pořímštěnými Kelty smísili se kmenové germanští, hlavně Frankové. Národnost francouzská má opačný vývoj než italská: nejprve bylo království, centralisovaná moc politická, pak teprve spojovala se nářečí pod jediný jazyk spisovný, nastala osobitost politická a kulturní, a tato byla právě tak kulturně mohutná, že časem strhla k sobě i nářečí provençalská, pokud politicky s francouz. byla spojena, i francouzská politicky odloučená (zvl. ve Švýcarsku a Valloni v Belgii). Zevnějšek tělesný této směsice je ovšem různý. Většinou i u Francouzů i Španělů a Portugalců převládá středolebost, u Španělů nejméně, u Francouzů nejvíce, onde v dlouholebost, tuto více v krátkolebost přecházejíc. Portugalci, Španělé, Francouzi (Provenfçalové), Italové i menší kmeny pořímštěné tvoří skupinu {{Prostrkaně|západních románských národů}}, k nim pojí se {{Prostrkaně|východní}}: {{Prostrkaně|Rumuni}}, opět pestrá to směsice kmenů dáckých a jiných, pořímštěná, a po pořímštění přijavší do sebe ještě prvky germanské a hlavně slovanské. Udrželi se za stěhování v horách karpatských, pak teprve rozšířili se až k Dunaji а k Tise. Též na jihu Balkánského poloostrova jsou jejich kmeny roztroušeny. — {{Prostrkaně|Řekové}} zachovali se v staré vlasti své a tvoří důležitou čásť obyvatelstva v bývalé Makedonii a Thrácii, v Cařihradě i Malé Asii, všude, kde kvetly jejich osady a jejich kultura. Ze starých kmenů balkánských, zvl. thráckých a illyrských, zachovali svůj jazyk pouze {{Prostrkaně|Albánci}} (Škipetaři) při Jaderském moři mezi Skadrem a Korfu, ač četní jsou i v Řecku. Další větev indoevropská, {{Prostrkaně|Germani}}, měli osudy nejpestřejší. Sídlili od Rýna na východ až za Vislu a táhli se až k ústí Dunaje. Četné kmeny a nářečí tvořily 3 skupiny: severní (v Dánsku a Skandinavii), východní (vých. od Baltu) a západní. Tlačily se na západ a jih od konce II. stol. před Kr. Dlouho marně, až konečně vítězně. Od IV. stol. po Kr. dělí se o panství v říši římské. Ale vítězství politické není vítězstvím národnosti. Východní větev (Gotové) se pořímští (Ostrogoti v Itálii, Visigoti v Gallii a Hispanii). Ze západních Frankové do veliké míry, Longobardové a Burgundi úplně se pořímští. Hranice Germanstva se ztenčí, neboť Slované v V. st. opanovali území až k Sále a Labi a na jihu až ku pramenům Drávy. Skutečné rozšíření german. hranic národnostních stalo se jen v V. stol. do Britannie. Mezitím, co východ, větev zanikla, severní zůstala v starých sídlech, západní se měnila. V IX. stol. i se verní tlačí se na '''E'''-pu (Normani), ale při politickém vítězství ztratí všude svou národnost a jazyk. Od IX. stol. postupují západní kmeny germ. k vých. a germanisují Slovany a Prusy. Původní kmeny sloučily se v celky: (Svévové), Frankové, Alamani, Durynci, Bavoři tvoří jazykovou větev horní, Sasové s Hollanďany, Vlámy atd. tvoří dolní větev německou, kteréž příbuzná je mluva Frísů a britanských Anglosasů. Ale politická jednota Německa způsobila i kulturní; společný jazyk spisovný spojil všecky kmeny hornoněmecké a skoro všecky dolnoněmecké i čásť Frísů. Čásť těchto spolu s dolnoněmeckými Hollanďany a Vlámy následkem polit. rozvoje utvořili zvláštní celek národa {{Prostrkaně|hollandského}}. V Britannii se Keltové čistí i pořímštění zgermanisovali anglosaštinou. R. 1066 pofrančtělí Normani stali se pány, a obě strany, anglosaský lid i francouzští páni, slili se jazykově i politicky i kulturně v celek, v národ {{Prostrkaně|anglický}}. V severní větvi germanské zůstaly poměry národnostní nezměněny: Švédové a Dáni-Norové-Islanďané. Všichni 3 národové západogerman. (Angličané, Němci, Hollanďané) šíří germanštinu i v jiných dílech světa, podobně jako činí národové románští; Němci pak i na východ pronikají a daleko i na Rusi, v Sedmihradsku mají své příslušníky. Že při této spletité historii nynější Germani nejsou jednotného typu, snadno pochopíme. Za typ germanský udává se dlouholebost a bledá pleť. — Vedle románské a germanské tveří třetí velikou skupinu evropskou {{Prostrkaně|Slované}}. V V.—IX. st. tlačili vítězně před sebou Germany a moc jejich vzrostla. Na jihu zabrali větší čásť Balkánu. Odnárodnili i uralský kmen Bulharů. Ale od IX. st. na těchto stranách opět ustupují. Na jihu moc jejich byla zaražena: Rumuni se rozmohli, Madaři roztrhli severní části od jižních, Němci postupovali vítězně v zemích alpských i za Labe k Odře a Visle. Jazykově dělí se Slované na tři větve: jižní (staří pannonští Slované: Bulhaři, Srbové a Hrvati, Slovinci), západní (Čechové, Poláci, lužičtí Srbové, polabští Slované) a východní (Bělorusové, Velkorusové a Malorusové). Ze zbytků slovanských uvedli jsme Kašuby. Politické dějiny způsobily rozdělení Čechů (Čechové a Slováci uherští), a polit. i kulturní (církevní) rozdělení Srbů-Hrvatů-Slovinců). Že Lotyši, Litvané, bývalí Prusové jsou nám Slovanům nejbližší, uvedli jsme. Tlak slovanský obrátil se na východ a vítězně. Jestliže malé zlomky národní (židy, cikány, atd.) odpočítáme, za krátko budou Baskové na jihozápadě, Finnové (Čuchonci) a Samojedi na severovýchodě, Maďaři a Turci na jihovýchodě poslední zbytky neindoevropských národů v '''E'''-pě. Za typ slovanský udává se krátká leb a temná pleť, aspoň v době nynější. Staří Slované byli dlouholebí. ''[[Autor:Emanuel Kovář|Kř.]]'' == Obyvatelstvo == {{Prostrkaně|po stránce politické, fysiologické a sociální}}. Jako v každé jiné příčině, i v politické poskytuje '''E.''' obraz nekonečné rozmanitosti. Ovšem obmezuje se rozmanitost ta pouze na formy ušlechtilejší; neboť o nějaké skutečné despotii, dle způsobu afrického nebo asijského, nelze dnes již ani v Turecku mluviti, a i absolutismus jest uzákoněn pouze v Rusku. Za to však útvary konstituční jeví pestrost, již bychom jinde marně hledali. Veškeré přechody svobody ústavní můžeme stopovati: od vzorné staré republiky švýcarské až po malé státy balkánské, kde se mladá ústava teprve má vžíti v krev obyvatelstva. Jsou tu monarchie, svou ústavní svobodou převyšující mnohou republiku, kde panovník jest spíše dědičným presidentem, jako na př. ve V. Britannii s ústavou spíše aristokratickou a v Norsku a Švédsku s ústavou spíše demokratickou. Jsou tu konstituční monarchie federatívni, jako Německo, dualistická (Rakousko-Uhersko) i centralistické monarchie jižní. Jsou zde však také některé zajímavé miniaturní útvary politické, jako prastará republika San Marino pod protektorátem království Italského, Andorra, republika pod protektorátem biskupa urgelského a republiky francouzské, neodvislé knížectví Liechtensteinské, v celním a soudním svazku rakouském, knížectví Monacké, neutrální území Moresnet (Altenberg) 3 ''km''² veliké, mezi Belgií a Pruskem (u Cách). Zcela zvláštní poměry politické má Balkánský poloostrov, kde Turecko jest protektorem a suverénem kníž. bulharského, zároveň však Bosny a Hercegoviny, nacházející se ve správě Rakousko- Uherska, jež má obsazen i kraj novopazarský. Některé z evropských států spojuje pouze personální unie, jako Norsko a Švédsko, personální a reální unie, jako Rakousko-Uhersko. Velká Britannie a Belgie konečně jsou v personální unii se státy mimoevropskými (s Vých. Indií a neodvislým státem na Kongu). V celku vykazuje '''E.''' 77 států (46 monarchií a 31 republik), z nichž jest však 51 spojeno ve dvou útvarech federativních (v Německé říši 4 království, 6 velkovévodství, 5 vévodství, 7 knížectví, 3 svobodná města a »říšská země« Elsasy-Lothrinky, vedle toho 25 [22] kantonů ve federatívni republice švýcarské). Vedle již jmenovaných jsou tu ještě monarchie: Dánsko, Italie, Španělsko, Portugalsko, Řecko, Rumunsko, Srbsko, Turecko, Rusko s velkovévodstvím Čuchonským, Švédsko a Norsko, Nízozemí, Monaco a Černá Hora. Tendence ode dávna na evropské pevnině panující, utvořiti totiž veliké říše, postavila r. 1815 '''E'''-pu pod politické vedení 5 velmocí, a sice 2 germáanských, t. Britannie a Německa (dříve Pruska), latinské Francie, slovanského Ruska a smíšeného Rakouska, k nimž v posledním čase přidružil se nový stát latinský Italie. Z ostatních států přibližuje se k těmto 6 velmocím pouze Španělsko. O ploše a obyv. států evropských podáváme následující přehled dle výkazů posledního sčítání (koncem 1890): {| class="wikitable" |- ! Země !! ''km''² !! obyv. !! na 1 ''km''² |- | {{Prostrkaně|Střední '''E'''}}'''.''' || 1,327.633 || 105,851.000 || 80 |- | Německo || 543.865 || 49,428.470 || 91 |- | Rakousko-Uher. || 625.557 || 41,258.880 || 66 |- | Bosna a Herceg. || 51.110 || 1,336.091 || 26 |- | Liechtenstein || 159 || 9.593 || 60 |- | Švýcarsko || 41.346 || 2,917.754 || 71 |- | Luxemburg || 2.587 || 211.088 || 82 |- | Nízozemsko || 33.000 || 4,621.744 || 141 |- | Belgie || 29.457 || 6,136.444 || 210 |- | {{Prostrkaně|Severozáp. '''E'''}}'''.''' || 1,130.099 || 46,837.783 || 41 |- | Dánsko || 38.279 || 2,172.205 || 57 |- | Faröer || 1.333 || 12.955 || 10 |- | Švédsko || 450.574 || 4,784.674 || 11 |- | Norsko || 325.285 || 1,988.664 || 6 |- | Velká Britannie (s ostr.) || 314.628 || 37,879.285 || 120 |- | {{Prostrkaně|Jihozáp. '''E'''}}'''.''' || 1,412.919 || 90,766.515 || — |- | Francie || 536.408 || 38,343.192 || 71 |- | Monaco || 22 || 13.304 || — |- | Andorra || 507 || 5.800 || 11 |- | Španělsko || 497.244 || 17,268.727 || 35 |- | Gibraltar (brit.) || 5 || 25.755 || — |- | Portugal. (s Azory) || 91.760 || 4,575.951 || 51 |- | Italie || 286.589 || 30,347.291 || 107 |- | San Marino || 59 || 8200 || 139 |- | Malta (brit.) || 323 || 177.255 || 549 |- | {{Prostrkaně|Jihových. '''E'''}}'''.''' || 526.312 || 18,482.000 || 35 |- | Řecko || 65.119 || 2,217.000 || 33 |- | Evropské Turecko s Krétou || 168.533 || 5,600.000 || 32 |- | Bulharsko a Východ. Rumelie || 96.660 || 3,154.357 || 33 |- | Nový Pazar || 7.350 || 153.000 || 21 |- | Černá Hora || 9.080 || 200.000 || 22 |- | Srbsko || 48.590 || 2,161.961 || 44 |- | Rumunsko || 131.020 || 5,040.000 || 39 |- | {{Prostrkaně|Vých. '''E'''}}'''.''' || 5,335.784 || 96,037.900 || 18 |- | Evr. Rusko || 4,924.567 || 93,651.771 || 19 |- | Čuchonsko || 373.612 || 2,380.140 || 7 |- | colspan = "4"| |- | {{Prostrkaně|'''E'''}}'''.''' {{Prostrkaně|celá}} || 9,732.250 || 357,773.000 || 37 |} Hledíme-li k politickým a národnostním poměrům, můžeme říci, že největší tendenci ku vzrůstu jevili od dávných časů Germáni. Tito ovládají dnes ve skutečnosti téměř ⅓ všeho Slovanstva a asi ¹/₁₂ Románů, kdežto sotva ¹/₂₀ jich samých stojí pod cizím panstvím (ve Francii, Belgii a Rusku). V celku však nové dějiny '''E'''-py ukazují silnou snahu k vytvoření státních útvarů na základě národnostním. Dle národnosti v politickém ohledu lze v '''E'''-pě počítati jen s příslušníky 3 velkých plemen: germanského, slovanského a románského, jež si drží téměř rovnováhu. Stůjž zde přehled vztahující se k r. 1885: Němci 57,5 mill., Hollanďané 7,3, Angličané 32,9, Skandinavci 8,8, úhrnem všichni {{Prostrkaně|Germáni}} 106,5 mill. — Francouzi 43,1, Italové 29,7, Španělové a Portugalci 21,5, Vých. Románi 8,8, úhrnem všichni {{Prostrkaně|Románi}} 103,1 mill. — Rusové (a Rusíni) 69,5, Poláci 12,6, Čechoslované 7,3, Srbové 7,4, Bulhaři 2,8, úhrnem všichni {{Prostrkaně|Slované}} 99,6 mill. — Vedle těchto bydlí v '''E'''-pě 6,5 mill. Maďarů, 5,1 Čuchonců, 3,4 Keltů, 3,1 Litevců, 2,8 Řeků, 2 Osmanů, 3,6 kmenů tureckých, 1,5 Albánců, 0,7 Basků, 0,4 cikánů, jiných menších nárůdků 0,7 mill. Dle {{Prostrkaně|náboženství}} liší se obyvatelstvo to následovně: katolíci 164 mill. (45,8 %), evangelíci 96 mill. (26,8 %), řecko-pravoslavní 85 mill. {23,7 %), tedy křesťanů 345 mill. (96,4 %); dále muhammedánů 6 mill. (1,7 %), židů 6,5 mill. (1,8 %), pohanů 0,3 mill. (0,1 %). Státy rozhodně katolické jsou: Francie, Belgie, Portugalsko, Španělsko, Italie, Rakousko-Uhersko a z větší části Švýcarsko; rozhodně evangelické: Anglie, Dánsko, Norsko a Švédsko, z větší části Německo a Nízozemsko; řecko-pravoslavné: Rusko, slovanské státy balkánské, Řecko a Rumunsko. Značnou čásť tohoto kultu hostí i Rakousko-Uhersko. Židů dle Viviena de St. Martin připadalo r. 1884 na '''E'''-pu 5,405.000, z nichž bylo ve Francii 63, v Anglii 46, v Italii 35, v Gibraltaru 2, v Turecku 118, v Rumunsku 265, v Německu 561, v Uhrách 638, v Rakousku 1005 a v Rusku 2552 tisíc. Pohanští kmenové žijí dnes již jen v Rusku. Kalmýci přiznávají se k buddhismu. {{Prostrkaně|Hustota obyvatelstva}} nevykazuje sice v '''E'''-pě nikde takových mezer a nahromadění, jako na př. v Asii, přece však jsou tu rozdíly veliké. Tak mají v Anglii (prům. hust. 192 ob. na ''km''²) hustě zalidněné okresy Lancaster 808, Lanark 454, Durham 389, ale Sutherland jen 5, Inverness 8, Radnor 21, v Belgii, jež má nejhustší obyvatelstvo v '''E'''-pě (210 na ''km''²), Brabant 346, Vých. Flandry 321, Luxemburg však jen 48; ve Francii (prům. 71) depart. Nord 301, Lozère pouze 26; v Nízozemí (prům. 141) Jižní Holland 330, Sev. Holland 311, Drenthe 51 ob. na 1 ''km''² (r. 1890—91). S podobnými poměry setkáváme se i v '''E'''-pě jižní, severní a východní. Tak má v Italii (prům. 107) prov. padovská 203, kraje bažinaté jen 26, ve Španělsku kraj barcelonský 117, Cuenca a Ciudad-Real 14—15, ve Švédsku (prům. 11) okres malmoehuský 76, Norbotten 1, v Norsku (prům. 6) Jarlsberg 42, Finmarky 0,б, v Rusku (prům. 19) v gub. moskevské 70, v kijevské 62, ve vologdské 3, v olonežské 2,4, v archangelské 0,4 ob. na 1 ''km''². Dnes zvláště velký průmysl hromadí obyvatelstvo v jistá místa; tak v Německu (prům. 91) má průmyslný okres kamenický v Sasku 512, uhelný okres nad Ruhrou 501, zvikavský 361, kdežto vřesoviště lüneburská, oldenburská a frízská vykazují pouze 30—37 ob. na 1 ''km''². Podobné poměry nalézáme i v Rakousku (prům. 79), kde severní Čechy mají 132, v Rumbursku docela 312 ob. na 1 ''km''², kdežto vyšší kraje Alp a Krasu prařídce jsou obydleny. Dnes vůbec v pokročilejších zemích '''E'''-py počíná se obyvatelstvo stahovati do velkých měst; již ½ všeho obyvatelstva v Anglii, 29 % v Německu, 23 % ve Francii jest městská, naproti čemuž v Rakousku jen 17, v Norsku 13, ve Švédsku 12, v Rusku asi 10 % ob. bydlí ve městech (přes 5000 ob. majících). Dle toho jsou vytvořena také velkoměsta (přes 100.000 obyv.), jichž '''E.''' dle posledního sčítání má 116; z těch mají 4 přes 1 mill., 9 přes ½, 28 přes ¼ mill. ob. Anglie má jich 31, Německo 23, Francie 12, Rusko 12, Italie 11, Rakousko a Španělsko po 5, Belgie 4, Nizozemí 3, Švédsko, Portugalsko, Turecko po 2, Uhry, Rumunsko, Řecko, Dánsko, Norsko po 1. Dle polohy jest jich 54 přímořských (15 na Středozemním moři, 9 na Baltu, 30 na Atlantském okeánu), ostatní jsou vnitrozemská. Hledíme-li k obyvatelstvu '''E'''-py po stránce {{Prostrkaně|fysiologické}} ({{Prostrkaně|démografie}}), shledáváme, že co do počtu drží si {{Prostrkaně|muži}} a {{Prostrkaně|ženy}} téměř rovnováhu; v celku však lze tvrditi, že u Germanů ženy počtem nad muže více vynikají než u Románů (na 1000 mužů připadá žen v Norsku 1073, Švédsku 1065, ve Francii a v Belgii 1007, v Italii 995), z čehož jen Portugalci činí velikou výjimku (1084 žen), kdežto v celé jihovýchodní '''E'''-pě počet žen poměrně jest menší než mužů, nejmenší v Bosně (895), v Řecku (906), v Rumunsku (944), v Srbsku (947). V Rakousku připadá 1044, v Uhrách 1015 žen na 1000 mužů. Největší počet {{Prostrkaně|narozenců}} (čísla periody l. 1865—83, v závorce r. 1890) má Rusko, t. 494 na 10.000 ob., Chorvátsko 453, Srbsko 436 a Virtembersko 426; v Uhrách jest tento počet veliký, t. 430, což však připadá na národy nemaďarské, kdežto u Maďarů samých jest natalita velmi malá. Nejmenší v '''E'''-pě jest ve Francii 252 (218), Irsku 264 (223) a Řecku 284, nevelká ve Švýcarsku 302 (266), ve Švédsku 302 (273) a v Belgii 315 (287). Rakousko s číslem 384 (367), Německo 390 (357), Italie 368 (359) a Nízozemí 359 (329) stojí asi uprostřed. Sir Rawson W. Rawson čítá střední natalitu pro východní '''E'''-pu (Rusko) 494 nebo 483, pro stř. '''E'''-pu (Nízozemí. Belgie, Francie, Německo, Švýcarsko, Rakousko, Uhry, Rus, Polsko) 376, pro jižní '''E'''-pu (Portugalsko, Španělsko, Italie, Rumunsko, Srbsko, Řecko) 340, pro severozápadní (Čuchonsko, státy skandinavské a Britannie) 320 na 10.000 obyv. Střední natalitu '''E'''-py udává na 380. Na 1000 narozenců ženského pohlaví připadá v '''E'''-pě průměrné 1055 hochů, a sice (dle L. Bodia pro periodu 1865—83) v Řecku 1120, v Rumunsku 1110, ve Španělsku 1070, v Norsku, Irsku, Rakousku, Chorvátsku a Slavonii, v Srbsku 1060, v Skotsku, Nízozemí, Belgii, Německu, Švýcarsku, Švédsku, Dánsku, Čuchonsku, Rusku a Uhrách, 1050, v Anglii a Walesu 1040, v Rus. Polsku jen 1010. Zároveň jest podotknouti, že hochů mrtvě narozených jest mnohem více než děvčat. Největší natalita připadá na měsíce únor až březen a červen až srpen. Natalita jest ve všech státech evropských s výjimkou snad jediného Saska větší na venkově než ve městech. Nezákonných porodů (1865—83) jest v Bavorsku 15,2, Rakousku 13,4, Sasku 13,2, Dánsku 10,7, Švédsku 10,2, Německu 8,6, Uhrách 7,4, Francii 7,4, Italii 6,8, Španělsku 5,6, Anglii 5,3, Chorvátsku 5,2, Švýcarsku 4,6, Rumunsku 4,3, Níozemí 3,4, Rusku 2,9, Irsku 2,6. Řecku 1,2, Srbsku 0,6 %. Mrtvě narozených připadá (1881—88): v Uhrách (?) 1,7, Rumunsku (?) 1,1, Švédsku a Rakousku 2,7, Dánsku 2,9, Čuchonsku 2,8, Norsku 3. Bavorsku a Italii 3,3, Švýcarsku a Prusku 3,9, Francii 4,5, Belgii 4,6, Nízozemí 4,9 na 100 narození vůbec. Menší rozdíly jeví se v počtu uzavíraných {{Prostrkaně|sňatků}}, jichž na 10.000 ob. připadá (v periodě l. 1865 až 1883, v závorce 1890) ročně nejvíce na Srbsko 124 a Rusko 94, nejméně na Irsko 48, Řecko 61, Švédsko 65 (60), Norsko 69 (64) a Rumunsko 65; v Rakousku 85 (70), v Německu 84 (86), ve Francii 79 (70), Italii 77 (78), Anglii 81 (72), Nízozemí 80 (71), Belgii 71 (72), Švýcarsku 74 (70), Dánsku 78 (69). Žení a vdávají se v mnohem dospělejším věku ve státech nordických, než na jihu. Prostřední rozdíl ve stáří snoubenců obnáší ve Francii 4, Anglii 2, v Belgii, Nízozemí a Norsku 2½ roku. Ze 100 ženichů bylo v l. 1872—80 ve věku: {| class="wikitable" ! !! Pod 20 let !! Od 20 do 30 !! Od 30 do 40 !! Přes 40 let |- | Rusko || 37,8 || 43,9 || 11,8 || 7,4 |- | Skotsko || 3,1 || 68,8 || 18,8 || 9,3 |- | Anglie || 3,3 || 73,4 || 14,4 || 8,9 |- | Prusko || 0,6 || 67,2 || 22,6 || 9,6 |- | Bavorsko|| 0,2 || 55,5 || 30,0 || 14,3 |- | Italie || 1,1 || 61,9 || 26,1 || 10,9 |- | Francie || 2,4 || 62,3 || 25,1 || 10,3 |- | Švédsko || 0,1 || 58,9 || 28,8 || 12,2 |- | Norsko || 1,7 || 62,1 || 24,6 || 11,6 |} Ze 100 nevěst v l. 1872—80: {| class="wikitable" ! !! Pod 20 let !! Od 20 do 30 !! Od 30 do 40 !! Přes 40 let |- | Rusko || 58,0 || 33,2 || 6,2 || 2,6 |- | Skotsko || 13,5 || 68,9 || 13,1 || 4,5 |- | Anglie || 14,4 || 68,8 || 10,9 || 5,9 |- | Prusko || 10,3 || 69,7 || 14,9 || 5,9 |- | Bavorsko || 6,4 || 64,8 || 20,6 || 8,1 |- | Italie || 16,9 || 65,8 || 12,5 || 4,7 |- | Francie || 21,2 || 59,6 || 13,7 || 5,6 |- | Švédsko || 5,5 || 65,0 || 22,2 || 7,2 |- | Norsko || 0,9 || 59,1 || 27,6 || 12,4 |} Více než ¾ všech sňatků uzavírá se mezi svobodnými (v per. 1865—83) v Řecku 86,1, Irsku 85,7, Norsku a Švédsku 85,3, Skotsku 85,1, Rumunsku 84,8, Francii 84,3, Belgii 83,4, Italii 83,2, Anglii 81,9, Španělsku 81,1, Nízozemí 80,2, Prusku 80, Bavorsku 79,8, Švýcarsku 79, Čuchonsku 78,8, Rakousku 75,8, Uhrách 74,5, Chorvátsku a Slavonsku 68,9 % všech sňatků. {{Prostrkaně|Rozvody}} jsou (perioda 1870—80) časté ve Švýcarsku, kde připadá 47,8 rozvodů na 1000 sňatků v téže době uzavřených, pak v Dánsku 38, Sasku 26,9 a státech Durynských 15,7, méně časté v Rumunsku 10,6,Virtembersku 8,4, Uhrách 7,7, Francii 7,5, Badensku 6,5, Švédsku 6,4, Elsasku 6,1, Nízozemí 6, Belgii 5,1, Bavorsku 5, velmi řídké v Čuchonsku 3,9, Italii 3,5, Skotsku 2,1, Rusku 1,6, Anglii a Walesu 1,3, Norsku 0,54. Ze 100.000 existujících rodin dalo se ročně rozvésti ve Švýcarsku 262, v Dánsku 174, Sasku 145, Uhrách 36, Francii 30, Rusku 16, Italii 13, Anglii 6, Norsku 2,5. Střední {{Prostrkaně|úmrtnost}} v l. 1865—83 obnášela 28 na 1000 obyv. Sir W. Rawson rozlišuje v tom ohledu '''E'''-pu východní (Rusko) 35,7, střední 28,3, již. 25,7, severozápadní 20,5. Nad evropský průměr mají úmrtnost (v l. 1865 až 1883) největší Chorvátsko a Slavonie 387, Uhry 382, Rusko 357, Virtembersko 315, Rakousko 310 (r. 1890 jen 294), Bavorsko 306, Španělsko 291, Italie 291 (r. 1890 jen 264), Sasko 290; střední úmrtnost asi Čuchonsko 270, Rus. Polsko 268, Srbsko 267, Německo vůbec 266, Rumunsko 265, menší Nízozemí 246, Francie 238, Švýcarsko 232, Belgie 224, Anglie a Skotsko 214, Řecko 208, a nejmenší Dánsko 197, Švédsko 189, Irsko 178 a Norsko 172 ročně na 10.000 obyv. Jak vidno, horší se v té příčině v poměry čím dále na východ a na jih; jen Řecko, zdá se, činí výjimku. Ve městech, zvláště ve velkoměstech, vykazuje úmrtnost všude větší čísla než na venkově. Dle doby roční jest znáti jistou souvislost mezi úmrtností a poměry klimatickými. Jsou 2 maxima úmrtnosti, zimní (někde jarní) a letní. V teplé Italii jeví se největší úmrtnost v létě (červenci a srpnu), nejmenší v dubnu až červnu, v chladné Skandinavii nejméně v srpnu, nejvíce v lednu až dubnu. Ve Francii nejsou extrémy dle měsíců tak veliké. V Rusku jest v zimě úmrtnost menší než na jaře. Kromě Irska a Skotska, kde úmrtnost obou pohlaví drží si rovnováhu, umírá ve všech zemích '''E'''-py více mužů nežli žen, a to v Rumunsku o 16, Srbsku o 12, Řecku o 11, Německu, Rakousko-Uhersku, Švýcarsku a Belgii o 8, Francii, Anglii, Chorvátsku a Slavonii, Španělsku o 7, v Italii o 6, Nízozemí a Rusku o 5, Švédsku o 4, Norsku, Dánsku a Čuchonsku 0 3, Elsas-Lotrinsku o 2 %. — Hledíme-li k tomu, jak {{Prostrkaně|nemoci}} v jednotlivých zemích působí na úmrtnost, setkáváme se s dosti zajímavými úkazy; tak Italie trpí souchotinami a kašlem zádušným méně než Belgie a snad i méně než Švédsko, za to však zuří zde tyfus, zánět střeva (enteritis) a průjem více než v jiných zemích. Při tom má Italie velikou úmrtnost dětí. Mázdřivka řádí nejvíce v Německu a Rusku. V Norsku připadá na souchotiny, zánět plic, osypky, horečku spálovou po 15 %. Dle Raseriho zemřelo (prům. z l. 1880—84) v jednotlivých zemích: {| class="wikitable" ! Ze 100.000 obyv. na !! Anglie !! Nízozemí !! Belgie !! Prusko !! Švýcarsko !! Rakousko !! Španělsko !! Italie !! Rusko !! Švédsko !! Francie |- | neštovice|| 6 || 6 || 41 || 3 || 3 || 70 || 84 || 16 || 29 || 4 || 28 |- | osypky || 40 || 29 || 52 || 35 || 9 || 46 || 88 || 70 || 11 || 24 || 43 |- | spálu || 53 || 11 || 29 || 53 || 10 || 58 || 20 || 29 || 18 || 48 || 80 |-v | mázdřivku || 30 || 37 || 77 || 154 || 61 || 166 || 68 || 92 || 147 || 98 || 68 |- | kašel zádušný || 47 || 38 || 72 || 54 || 23 || 106 || 31 || 24 || 2 || 18 || 15 |- | tyfus a tyfoid || 27 || 42 || 62 || 51 || 23 || 73 || 56 || 94 || 21 || 29 || 67 |- | kachexii a malarii || 1 || 9 || 5 || ? || — || ? || 32 || 49 || ? || 0,3 || ? |- | příjici || 8 || 1 || ? || ? || 2 || ? || ? || 16 || ? || ? || ? |- | souchotě a různou tuberkulosu || 211 || 197 || 305 || 309 || 218 || 384 || 123 || 255 || ? || ? || 274 |- | zánět průdušek a plic || 322|| 363 || 329 || 166 || 315 || 281 || 241 || 453 || ? || ? || 363 |- | nádory (zhoubné) || 53 || 58 || ? || 31 || 84 || 42 || ? || 61 || ? || ? || 63 |- | nemoci rodiček a při porodu || 16 || 14 || 23 || 22 || 21 || ? || 35 || 21 || ? || 13 || 17 |} Nemocnice Francie, Rakouska, Německa a Italie přijaly r. 1883—85 okolo ¹/₁₀₀ všeho obyvatelstva, nemocnice Švédska procento o něco menší a asi poloviční v Norsku. Ze 100 nemocných přijatých do nemocnic zemřelo v Italii a Rakousku 11, ve Francii a Norsku 10, v Italii a Rakousku 11, v Německu 9, ve Švédsku 7. Jen nepatrné poměrně procento úmrtnosti připadá na {{Prostrkaně|sebevraždy}}. Dle statistiky z let 1865—83 připadá ročně na 1 mill. ob. sebevražd v Sasku 325, v Dánsku 250, ve Švýcarsku 230, ve Virtembersku 160, v Prusku 154, ve Francii 149, v Rakousku 149, Bavorsku 99, Švédsku 80, Belgii 78, Norsku 74, Anglii 69, Uhrách 56, Skotsku 40, Nízozemí 44, Italii 39, Čuchonsku 34, Chorvátsku a Slavonii 34, Španělsku 30, Irsku 17. Ve většině evropských států počet sebevražd se od 50 let zdvojnásobil, v Rakousku téměř zčtyřnásobil (v l. 1837—45 jen 45), a pouze v Norsku sklesl (r. 1836-40 obnášel 109). Počet jejich jest ve velkoměstech větší než na venkově; tak udává se v Lipsku 450, Paříži 400, Berlíně 300, Vídni 290, Petrohradě 180, Londýně 85 sebevražd ročně na 1 mill. obyv. Největší počet sebevražd připadá na měsíce květen až srpen, nejmenší na listopad až únor. Vraždí se z pravidla třikráte až pětkráte tolik mužů co žen, poměrně nejvíce žen v Anglii, Francii a státech nordických. Smutným zjevem jsou sebevraždy vojínů. Připadá jich ročně na 100.000 vojínů v armádě německé 67, italské 40, francouzské 29, belgické 24, ruské 20, španělské 14, v rakouské jsou sebevraždy epidemií, rok od roku rostoucí. Bylo jich tu 89 r. 1870—74, 112 v l. 1875—80, 131 r. 1881—87, 149 r. 1889, tudíž maximum vojenských sebevražd na světě. O {{Prostrkaně|rozdělení obyvatelstva dle věku}} nelze podati dat pro všecky země '''E'''-py; stůjtež však zde čísla pro nejdůležitější z nich. R. 1890 připadal na 10.000 ob. věk: {| class="wikitable" ! !! do 5 let !! 5-20 !! 20-30 !! 30-40 !! 40-60 !! 60-100 |- | Francie || 920 || 2624 || 1659 || 1352 || 2226 || 1219 |- | Italie || 1209 || 2935 || 1608 || 1347 || 2006 || 895 |- | Německo || 1287 || 3196 || 1606 || 1268 || 1830 || 813 |- | V. Britannie || 1321 || 3304 || 1668 || 1230 || 1688 || 789 |- | Rakousko || 1316 || 3026 || 1622 || 1341 || 1937 || 760 |} {{Prostrkaně|Přebytek porodů nad úmrtími}} podáváme dle angl. General-Registraru (1861—80) v závorkách uvádějíce data L. Bodiova z let 1887—89: Norsko 13,9 (13,68), Anglie 13,4 (12,87), Německo 12,3 (12,87), Švédsko 11,7 (7,61), Nízozemí 11,6, Dánsko 11,5 (12,79), Španělsko 9,6, Belgie 9,0, Rakousko 8,16 (9,61), Italie 7,1 (11,31), Švýcarsko 7,0 (12,70), Uhry 4,1 (11,71), Francie 2,3 (1,63). Střední geometrický přírůstek na 1000 ob. obnášel v létech: {| class="wikitable" ! !! 1801–60 !! 1861–83 !! 1871–90 |- | Anglie || 12,6 || 13,2? || 14,5 |- | Skotsko || 10,5 || 19,2 || 12,1 |- | Irsko || 1,7 || 6,8 || -0,8{{Redakční poznámka|v tisku ve tvaru: – ·8}} |- | V. Britannie vůbec || 9,9 || 9,3 || 10,8 |- | Nízozemí || 7,1 || 10,2 || 12,5 |- | Belgie || 7,6 || 8,4 || 10,0 |- | Francie || 4,8 || 2,5 || 3,8 |- | Prusko || 12,1 || 9,4 || 10,9 |- | Sasko || 14,1 || 14,9 || 15,5 |- | Bavorsko || 5,5 || 7,1 || 7,4 |- | Virtembersko || 3,4 || 6,9 || 5,9 |- | Německo vůbec || – || 8,4 || 10,3 |- | Švýcarsko || 5,9 || 6,2 || 4,0 |- | Rakousko || 6,4 || 7,7 || 7,3 |- | Uhry || 2,7 || 4,7 || 6,8 |- | Portugalsko || 3,9 || 7,0? || 6,6 |- | Španělsko || 6,6 || 3,3 || 1,0 |- | Italie || 6,1 || 6,7 || 8,1 |- | Řecko || 12,2 || 12,6 || 19,8 |- | Srbsko || 19,2? || 14,7 || ? |- | Rusko (bez Polska) || 13,2 || 12,9 || 15,1 |- | <div style="margin-left:15px>v prov. polských</div> || 7,2 || 18,4? || ? |- | Čuchonsko || 12,2 || 8,9 || 13,7 |- | Dánsko || 9,3 || 10,1 || 11,2 |- | Švédsko || 8,2 || 7,7 || 8,1 |- | Norsko || 9,9 || 7,6 || 9,1 |} Střední roční přírůstek obyvatelstva '''E'''-py v l. 1871—90 obnášel 11,8. Největší přibývání obyvatelstva jeví se u Slovanů a Germanů, kdežto ve všech románských státech jest přibývání menší, minimum ve Francii. Z malých národností vykazují se dva extrémy, na jedné straně Rumuni a Řekové velikým vzrůstem, na druhé straně Maďaři poměrně malým vzrůstem číselným. Ku přirovnání k dnešním poměrům podáváme přehled plochy a obyvatelstva států '''E'''-py: {| class="wikitable" ! rowspan="2"| !! colspan="2"|r. 1801 !! colspan="2"|r. 1840 |- | v tisících ''km''²|| v mill. obyv. || v tisících ''km''² || v mill. obyv. |- | V. Britannie || 312,9 || 16,3 || 312,9 || 27,1 |- | Nízozemí || 34 || 2 || 33 || 2,9 |- | Belgie || – || – || 29,5 || 4,1 |- | Francie || 630 || 33,1 || 530 || 34,1 |- | Prusko || 307 || 8,7 || 278 || 15,1 |- | Rakousko || 643 || 25,8 || 681 || 35,8 |- | Švýcarsko || 42 || 1,8 || 41 || 2,2 |- | Portugalsko || 89 || 2,9 || 89 || 3,4 |- | Španělsko || 497,2 || 11 || 497,2 || 12 |- | Turecko || 544 || 9,5 || 525,8 || 13 |- | Švédsko || 786 || 2,8 || 450 || 3,1 |- | Norsko || 323 || 0,7 || 323 || 1,2 |- | Dánsko || 165 || 1,1 || 165 || 2,3 |- | Rusko || 4730 || 35 || 5477 || 54 |- | colspan="5"| |- | '''E.''' celá || colspan="2"|<div style="margin-left:100px>175</div> || colspan="2"|<div style="margin-left:100px>250,6</div> |} R. 1762 páčil abbé Expilly obyvatelstvo '''E'''-py na 130 millionů, na počátku vlády Ludvíka XVI. r. 1778 Moreau na 150 mill. Počet obyvatelstva v jednotlivých státech obnášel r. 1788 dle Moreaua de Jonnès: Švédsko a Čuchonsko 2,56, Dánsko a Norsko 1,49, Rusko 24, Polsko 2,8, Anglie 12, Nízozemí 1,8, Francouzi 24,8, Německo 24,8, Prusko 6,4, Rakouské státy a Belgie 19,6, Švýcarsko 1,8, Španělsko 10,5, Portugalsko 2,8, Italie 16, Turecko a Řecko 9 mill. obyv. R. 1801 páčil obyv. '''E'''-py Levasseur na 175 mill., r. 1810 almanach gothský na 180 mill., r. 1828 Balbi na 214 mill., r. 1840 Levasseur na 250,6 mill. (jiná udání nižší), r. 1850 Confronti 255 mill., r. 1861 Hausner 283 mill., r. 1871 Berg-Lona 293 mill., r. 1881 Behm-Wagner 327,8 mill. Na značném poměrně přírůstku obyvatelstva v '''E'''-pě měnilo a mění jen málo {{Prostrkaně|vystěhování do cizích}} dílů země. Ve starověku lze mluviti spíše o immigraci z Asie do '''E'''-py, a Řekové a Římané vrátili jen nepatrnou čásť obyvatelstva Asii a Africe. Immigrace asijská jeví se ještě na počátku středověku, a Maďaři jsou posledním plemenem, jež nalezlo stálá sídla v '''E'''-pě, kdežto pozdější vpád mongolský nezůstavil zvláště trvalých stop. Dobou velikých odkrytí v stol. XV. počíná vlastní emigrace evropská, v stol. XVI. téměř výhradně portugalská a španělská. Rosseeuw-Saint-Hilaire páčí počet Španělů, kteří v XVI stol. usadili se v Americe, na 3 mill. Cílem vystěhování byly hl. Amerika a jižní Asie. Ještě však během XVI. stol. nalezli Kozáci novou cestu do Sibiře, již pak úplně ovládlo Rusko. Věk XVII. jest slavnou dobou kolonisace hollandské a do něho spadá i počátek osadních podniků Anglie a Francie. Výsledek války sedmileté zničil, co se strany francouzské Colbert a Dupleix zbudovali, a vložil obrovskou převahu koloniální úplně v ruce Anglie. Ku konci XVIII. věku vymanila se však sev. Amerika až na Kanadu panství anglickému a v prvních desítiletích XIX. věku i jižní a střední Amerika panstvi portugalskému a španělskému, za to však našla Anglie náhrádu v Australii. Na poč. XIX. věku dlelo mimo původní svou vlasť asi 9½ mill. Evropanů (nehledíc ovšem k Asii a Malaisii), a to něco přes 100.000 v Africe (10.000 v Kapsku, 70.000 na ostr. ok. Atlantského a 30.000 na ostr. ok. Indického), 5547 v Australii, 6,690.000 v Americe severní (Kanada 240.000, Sp. Obce 4,400.000, Antilly 300.000, špan. Amerika 1,750.000) a 2,705.000 v Americe jižní (ve španělské 1,750.000, v Brazilii 950.000, v Guyaně 5000). Počet Evropanů za vystěhovalce zaznamenaných udával se v l. 1815—29 ročně na 20.000, úhrnem 300.000, v l. 1830—49 roč. 90.000, úhrnem 1,800.000, v l. 1850—69 roč. 200.000, úhrnem 4 mill., v l. 1870—79 roč. 300.000, úhrnem 3 mill., r. 1880—89 ročně 600.000, úhrnem 6 mill., tudíž v XIX. věku z celé '''E'''-py 14½ millionů, kterýžto počet však lze bezpečně zvýšiti na 20 mill., ježto data statistikou zaznamenaná jsou minimální. V 1. pol. XIX. st. lze mluviti skoro jen o emigraci anglické. Vsedloť v přístavech britských na lodi 2000 vystěhovalců r. 1815, 26.000 r. 1820, 15.000 r. 1825, 57.000 r. 1830, 44.000 r. 1835, 91.000 r. 1840, 94.000 r. 1845 a 281.000 vystěhovalců r. 1850. Další vzrůst emigrace jevil se dle L. Bodia takto: {| class="wikitable" ! !! rok !! v 1000 hl. |- | z Britannie, Norska, Rakouska || 1853 || 289 |- | <div style="margin-left:30px>» » »</div> || 1855 || 155 |- | z předešlých a Francie || 1860 || 109 |- | z předešlých a Švýcarska, Švédska a Dánska || 1870 || 250 |- | z předešlých a Německa || 1875 || 199 |- | <div style="margin-left:30px>» a Italie </div> || 1880 || 496 |- | <div style="margin-left:30px>»</div> || 1882 || 601 |} Dle jednotlivých států jest stěhování z '''E'''-py v posledních 20 létech následující (v tisících obyv.): {| class="wikitable" ! !! r. 1870 !! 1875 !! 1880 !! 1885 !! 1890 |- | z Anglie a Walesu || 105 || 85 || 112 || 126 || 140 |- | ze Skotska || 23 || 15 || 22 || 21 || 21 |- | z Irska || 74 || 41 || 94 || 60 || 57 |- | z celé Anglie || 202 || 141 || 228 || 207 || 218 |- | z Německa || – || 32 || 117 || 110 || 92 |- | ze Švýcarska || 3 || 2 || 7 || 7 || 7 |- | z Rakouska || – || 11 || 21 || 16 || 39 |- | z Uher || – || 1|| 8 || 12 || 35 |- | z Portugalska || – || 15 || 13 || 15 || 25 |- | z Italie || – || – || 35 || 79 || 117 |- | ze Švédska || 16 || 4 || 36 || 18 || 26 |- | z Norska || 15 || 4 || 20 || 14 || 11 |- | z Dánska || 4 || 2 || 6 || 4 || 10 |- | z Francie || 5 || 4 || 5 || 6 || 24 |} R. 1890 počet individuí původu evropského mimo '''E'''-pu bydlících páčil se na 91½ millionů a sice 1,562.000 v Africe, 3,136.000 v Asii (asi nízko ceněno), 3,915.000 v Okeánii, 67,500.000 v Americe sev. a 15,520.000 v Americe jižní. Mezi těmi počet oněch, kteří zachovali národnost a známky svého původu, narodili se v '''E'''-pě, nebo jsou dítky evropských rodičů nenaturalisovaných, v l. 1880—90 odhadoval se na 8,220.000, z toho 2,871.000 Angličanů, 2,120.000 Němců, 553.000 Italů a 357.000 Francouzů. Největší proud vystěhovalců jde do Spoj. Obcí sev. amer. (⅔ všech), asi ¼ do britských osad, ostatní nejvíce do Jižní Ameriky, kamž se z Evropanů hlavně Italové, Španělé, Portugalci a do jisté míry i Němci stěhují. Jen jediná země '''E'''-py utrpěla ve větší míře tímto stěhováním, totiž Irsko, kde obyvatelstvo v prvních 4 desítiletích t. století stouplo z 5 na 8 mill. a v následujícím půlstoletí následkem vystěhování skleslo zase až na 5¹/₆ mill. V celku však lze říci, že vystěhování toto ve velkém bylo světodějným, ku prospěchu '''E'''-py pracujícím činitelem, podmanivši '''E'''-pě většinu naší zeměkoule. Zdaž i pozdější následky toho budou pro '''E'''-pu blahodárné, jest, jak příklad Sev. Ameriky ukazuje, ovšem velmi problematické. Dnes však zaujímá '''E.''' dominující postavení ve 4 dílech světa. Jen Amerika, ač kdysi byla celá pod panstvím Evropanů, dovedla se z něho vymaniti, ze starých pak kulturních států jen obrovská Čína a Japan zachovaly až po dnešní den svoji neodvislost, jiné menší, jako Persie, Marokko, Siam živoří pod poručnictvím Evropanů. Z koloniálních mocností evropských ovládá {{Prostrkaně|V. Britannie}} v Asii 5¼ mill. ''km''² a 296 mill. obyv., v Africe (počítaje v to celou sféru zájmů) 4,356.000 ''km''² a 28 mill. obyv., v Americe 9,5 mill. ''km''² a 6,7 mill. ob., celou Australii 8,2 mill. ''km''² a 4,4 mill. ob., v Okeanii 23.000 ''km''² a 130.000 ob., úhrnem mimo '''E'''-pu 27,5 mill. ''km''² a 338 mill. ob.; {{Prostrkaně|Rusko}} celou severní a značnou čásť střední Asie, 16,5 mill. ''km''² s 19 mill. ob.; {{Prostrkaně|Francie}} v Asii 0,5 mill. ''km''² a 19 mill. ob., v Africe (nehledíc ku sféře zájmů v Sahaře v rozsahu několika mill. ''km''²) 3,5 mill. ''km''², 23 mill. ob., v Americe 82.000 ''km''² se 400.000 ob., v Okeanii 24.000 ''km''² se 100.000 obyv., celkem as 4,1 mill. ''km''² a 42,5 mill. ob.; {{Prostrkaně|Turecko}} v Asii 1,78 mill. ''km''², 15,5 mill. ob., v Africe ok. 2 mill. ''km''², 7,7 mill. obyv., celkem 3,8 mill. ''km''², 23,3 mill. obyv.; {{Prostrkaně|Nízozemí}} v Malaisii 1,87 mill. ''km''² s 32,6 mill. ob., v Americe 130.000 ''km''² se 120.000 ob., celkem přes 2 mill. ''km''² se 32,7 mill. obyv.; {{Prostrkaně|Portugalsko}} v Asii 20.000 ''km''² s 900.000 ob., v Africe 2,18 mill. ''km''² s 13,7 mill. ob., úhrnem 2,2 mill. ''km''² se 14,6 mill. obyv.; {{Prostrkaně|Španělsko}} v Tichomoří Filipiny a j. ostrovy, 300.000 ''km''² a 7 mill. ob., v Africe ostrovy 10.000 ''km''² a 31.600 ob., v Americe ostrovy 128.000 ''km''² a 2,43 mill. ob., úhrnem 430.000 ''km''² a 10 mill. ob., k čemuž přistupuje ještě sféra zájmů v Sahaře asi 627.000 ''km''² a 80.000 ob.; {{Prostrkaně|Německo}} v Africe 2,17 mill. ''km''², as 7 mill. ob., v Okeanii 251.000 ''km''² a 400.000 ob., úhrnem as 2,422.000 ''km''² a 7,4 mill. obyv.; {{Prostrkaně|Italie}} v Africe as ¼ mill. ''km''², 450.000 ob. a osobuje si i protektorát nad Habeší; {{Prostrkaně|Dánsko}} v Grónsku přes 88.000 ''km''² a 10.500 obyv., v Záp. Indii ostrovy 359 ''km''² a 33.000 obyv. {{Prostrkaně|Neodvislý stát na Kongu}} (as 2¼ mill. ''km''² a 14 mill. ob.) jest spojen personální unií s Belgií, a lze jej pokládati za evropskou osadu. Připočteme-li k ohromnému tomuto majetku koloniálnímu (as ⁴/₅ Afriky a Asie, celá Australie a Okeanie, úhrnem as 61 mill. ''km''² a 500 mill. ob.) ještě '''E'''-pu samu, můžeme říci, že více než polovice celého povrchu souše (as 71 mill. ze 135 mill. ''km''²) a téměř ³/₅ všeho lidstva (přes 850 z 1470 mill.) ovládány jsou '''E'''-pou. Panství toto neustále ještě vzrůstá. Rakousko-Uhersko jest jediná z evropských velmocí, jež nemá žádných osad. I z ostatních mocností pouze státy balkánské, Rumunsko, Švédsko a Norsko a Švýcarsko omezují se pouze na '''E'''-pu. V cizině rozených obyvatelů žilo v evropských státech ok. r. 1880: v Anglii 0,67, Skotsku 0,17, Irsku 0,38, Nízozemí 1,69, Belgii 2,6, Francii 2,29, Prusku 0,78, Bavorsku 1,17, Uhrách 0,7, Španělsku 0,24, Italii 0,35, Dánsku 3,22, Norsku 2,6 % všeho obyvatelstva. Cizinců zdržuje se ve Francii 2,94, v Německu 0,9, Švýcarsku 7,43, Rakousku 0,75, Uhrách 0,1, Italii 0,21, Řecku 1,92 % všeho obyvatelstva; tak bylo ok r. 1880—87 na př. {{Prostrkaně|Rakušanů}} ve Francii 12, v Německu 162, ve Švýcarsku 13, v Italii 16, v Rumunsku 30; {{Prostrkaně|Francouzů}} v Belgii 52, Anglii 26, Švýcarsku 54, Rakousko-Uhersku 3,1, Španělsku 17, Italii 11, Rusku 6; {{Prostrkaně|Angličanů}} ve Francii 36, Německu 15, Rakousko-Uhersku 2, Španělsku 5, Italii 7, Švýcarsku 3; {{Prostrkaně|Italů}} ve Francii 241, Anglii 7, Švýcarsku 42, Řecku 12, Španělsku 8, Norsku 7, v Rak.-Uhersku příslušníků italských 44; {{Prostrkaně|Rusů}} ve Francii 12, Německu 49, Rakousko-Uhersku 12, Itálii 1,4, Švédsku 1, Norsku 2,7; {{Prostrkaně|Němců}} v Nízozemí 42, Belgii 34, Francii 100, Švýcarsku 95, Rakousku 93, Rumunsku 30, Italii 5 {{Prostrkaně|tisíc}}. Vedle světové polohy '''E'''-py především vzdělanost a ušlechtilost obyvatelstva umožnila tak obrovské výsledky. Vzdělanost evropská šířila se v nejstarších dobách po poloostrovech moře Středozemního od východu na západ (z Řecka přes Italii do Španěl), kráčela pak na sever a severozápad a dnes jest hl. jejím sídlem západ a stř. '''E.''' a státy nordické. Mimo Sev. Ameriku nemá dnes vůbec na světě soupeře. Nejvíce škol má v '''E'''-pě Francie (80.422 s 5,539.708 žáky r. 1889), nejméně Srbsko (544 s 39.000 ž. r. 1886). Rakousko-Uhersko stojí asi na středním stupni (Rak. 18.566 šk. s 2,970.999 ž. r. 1890, Uhry 18.082 šk. s 2,150.000 ž.), za to však poměrně mnoho škol mají řídce obydlené státy nordické, t. Švédsko 10.163 s 757.709 ž. r. 1888, Norsko ok. 7000 a 300.000 ž. r. 1887, Dánsko 3318 škol a 282.121 ž. r. 1886. V Belgii bylo 11.550 šk., 614.671 ž. r. 1889, v Nízozemí 4097 škol, 317.341 ž. r. 1885, ve Švýcarsku 8101 škol, 471.016 ž. r. 1887. Rusko učinilo veliké pokroky a r. 1890 mělo již 39.000 šk. s více než 2 mill. žactva. Italie honosí se sice velikým počtem národních škol (43.770 s 2,019.268 ž. r. 1887), obecné vzdělání však jest pouze na papíře, neboť z 1000 hlav jest analfabetů mezi rekruty 420, mezi snoubenci 512 a v obyvatelstvu vůbec 673. Naproti tomu nalezeno mezi 1000 r. analfabetů ve Švédsku pouze 3, v Dánsku 5, v Německu 6 a ve Švýcarsku 11. I starší obyvatelstvo v těchto zemích vykazuje jen málo analfabetů; tak v Dánsku 20, Čuchonsku 19, Švýcarsku 21 na 1000 obyv. vůbec. Srbsko jest v té příčině pravým orientem, neboť zde čísla ta obnášejí 793 rekr. a 916 ob. Hned na druhém místě poloostrov pyrenejský, kde v Portugalsku 825, ve Španělsku 720 z 1000 ob. neumí čísti. Ve Francii zlepšilo se školství teprve v posledních létech, neboť 95 rekrutů a 378 obyv. vždy ještě jest analfabetů. Také v Belgii, jinak tak pokročilé, jest obecné vzdělání značně zanedbáno (159 rekrutů a 423 obyv. z 1000 jest analfabetů). V Rakousku pouze země koruny České a alpské mohou závoditi s Německem, východní a jižní kraje nejsou o mnoho lepší Ruska. Průměrně jest v Rakousku 236 rekr., 445 obyv., v Uhrách 340 rekr., 595 ob. z 1000 ještě analfabetů. Na vyučování vydaly r. 1893 Francie 141, V. Britannie 111, Prusko 68, Rusko 33, Rakousko 24, Uhry 8, Italie 20½, Švédsko 8,7, Norsko přes 1 mill. zl. Obnos ten tvoří v Prusku 10,14, ve Francii 6,63, v Rakousku 5,96, Anglii 5,95, Italii 4,11, Rusku 3,8 % všeho vydání, a připadá tu na hlavu v Prusku 4,65, ve Francii 3,94, v Anglii 3,27, Rakousku 2,65, v Italii 1,65, v Rusku 0,8 zl. ročně. Největší snad poměrně náklad na školy vede Švýcarsko (14 mill. zl. r. 1887), kdež připadá na i dítko školou povinné v kantonu neuchâtelském 1239, ve Vaudu 1118 fr., v Grisonsku ovšem jen 45 fr. Millionová města '''E'''-py jsou dnes zároveň největšími kulturními středy celé země. Na {{Prostrkaně|knihy}} vydává prům. 1 ob.: V. Britannie 5½, Francie 4, Německa 3½, Belgie a Švýcarska 3, států nordických, Hollandska, Rakouska a Italie 1,2, Portugalska 1, Španělska ¾ a Ruska ½ zl. ročně. R. 1880 nacházelo se v 505 {{Prostrkaně|knihovnách}} francouzských 7,298.000, v 577 rakouských 5,476.000, v 594 německých 4,070.000, ve 493 italských 4,349.000, ve 202 anglických 3,770.000, v 1654 švýcarských 1,819.000, ve 94 skandinavských 1,250.000, ve 145 ruských 950.000, ve 220 nízozemských 800.000, ve 105 belgických 610.000, ve 4679 evropských knihovnách ok. 32,000.000 {{Prostrkaně|svazků}}. {{Prostrkaně|Časopisů}} vychází nejvíce v Německu (6343 r. 1891, přes 800 denních), ve Francii 4359 (as 700 denních), v Anglii 3461 (přes 800 denn.), v Rakousku 1801, Uhrách 760, Italii 1400, ve Španělsku 850, Rusku 800, Švýcarsku 450, nejméně v Řecku 72 a Srbsku 57. Ostatně statistika časopisů není úplná ani spolehlivá. Z {{Prostrkaně|morální statistiky}} nelze podati dat, jež by se dala srovnávati. V celku jeví se v tomto století ubývání těžkých zločinů proti osobě a přibývání jich proti cizímu majetku. Pro vraždu a zabití bylo r. 1887 odsouzeno v Anglii 152 (0,54 na 100 000 obyv ), ve Skotsku 17 (0,43), v Irsku 41 (1,16). ve Francii 570 (1,49), v Italii 2805 (9,27), ve Španělsku 1086 (6,32), v Německu 441 (0,93), Rakousku 501 (2,15) osob. Bylo trestáno zločinů, přečinů a p. v Norsku 5276 r. 1853 a 6062 r. 1884, Anglii 389.502 r. 1857 a 739.115 5 r. 1884, ve Švédsku 43.147 r. 1863 a 56.919 r. 1887, v Belgii 101.136 r. 1868, 173.791 r. 1885, Italii 415.625 r. 1879 a 454.399 r. 1887, Německu 403.604 r. 1882 a 436.194 r. 1887, Rakousku 305.280 r. 1874 a 593.516 r. 1886. == Zemědělství, průmysl a obchod. == Dle své {{Prostrkaně|výživy}} a {{Prostrkaně|výroby}} lišilo se obyvatelstvo '''E'''-py ok. r. 1880 takto: {| class="wikitable" ! rowspan="2"| !! colspan="4"|{{Prostrkaně|Z 1000 obyv. živí se}} |- | zeměd. || prům. || obch. || dopravou a rybář. |- | Italie || 528 || 259 || 36 || 36 |- | Francie || 467 || 260 || 82 || 26 |- | Anglie || 152 || 552 || 40 || 68 |- | Skotsko || 171 || 541 || 32 || 90 |- | Irsko || 541 || 254 || 14 || 36 |- | Německo || 423 || 213 || 62 || 33 |- | Rakousko || 553 || 294 || 36|| 16 |- | Uhersko || 625 || 243 || 26 || – |- | Švýcarsko || 400 || 381 || 72 || 40 |- | Belgie || 297 || 272 || 90 || – |- | Dánsko || 470 || 310 || – || – |} Z toho lze jasně viděti posavadní převahu zemědělství v '''E'''-pě nad jiným způsobem výživy. Porovnáváme-li stav zemědělství v '''E'''-pě v jednotlivých desítiletích tohoto století, shledáváme, že r. 1820 bylo vzdělávané plochy 147 mill. ''ha'', r. 1840 na 173 mill. ''ha'' sklizeno 1168 mill. ''hl'' v ceně 19.300 mill. zl., r. 1860 na 191 mill. ''ha'' sklizeno 1407 mill. ''hl'' v ceně 18.050 mill. zl., r. 1887 na 226 mill. ''ha'' sklizeno 2031 mill. ''hl'' v ceně 23.390 mill. zl. — {{Prostrkaně|Plocha}} vzdělávané půdy zvětšila se od r. 1820 v Anglii o 6 %, ve Francii a Nízozemsku o 25, Rakousku o 30, Belgii a Německu o 40, Rusku o 60, Italii o 75, v celé Evropě o 66 %; v Norsku a Dánsku zvětšila se čtyřnásobně, ve Švábsku šesteronásobně. {{Prostrkaně|Jistina}} zemědělstvím repraesentovaná odhadovala se r. 1840 na 84,6, r. 1860 na 124,4, r. 1887 na 176,2 milliardy zl. (celá světová na 221,8). Dnes cení se ve Francii na 33,6, Anglii 23,4, Německu 22,7, Rusku 16,3, Italii 14,8, Španělsku 12,3, Rakousku 8,8, Uhrách 8,14, Bosně 0,17, Belgii 4,7, Nízozemí 3,9, Turecku 3,5, Rumunsku 3,2, Švédsku 3, Dánsku 2,7, Rus. Polsku 1,9, Řecku 1,7, Portugalsku 1,6, Švýcarsku 1,5, Norsku 1,25, Srbsku 1,2, Bulharsku 1,1, Čuchonsku 0,65 (ve Sp. Obcích amer. 32, v Australii 6,6) milliardy zlatých. Co do {{Prostrkaně|počtu individuí}} obnášel počet skutečných pracovníků zemědělských v '''E'''-pě r. 1887 (v závorce čísla z r. 1840) 66.320 (50.430) {{Prostrkaně|tisíc}} hlav, a to v Rusku 22.700 (15.000), Rakousku 10.680 (7500), Německu 8120 (6400), Francii 6450 (6950), Italii 5390 (3600), Turecku 2900 (2000), Španělsku 2720 (2000), Anglii 2560 (3400), Belgii 980 (900), Portugalsku 870 (700), Švédsku 850 (550), Nízozemí 840 (600), Švýcarsku 440 (300), Dánsku 420 (280), Norsku 380 (250) {{Prostrkaně|tisíc}} hlav. Jak vidno, zvýšil se počet obyvatelstva zemědělského značně ve všech státech '''E'''-py, jen v Anglii sklesl o ¼, ve Francii asi o 6 %. Průměrná roční výroba obilí na jednoho zemědělského dělníka r. 1887 činí 530 zl., nejvíce v Anglii 1210, v Dánsku 1060, ve Francii 880, v Belgii 700, nejméně v Rakousku 400 a Rusku 310 zl. Roční spotřebu obilí v '''E'''-pě na 1 obyv. cenil r. 1885 Broch na 186 ''kg'' čili 2,54 ''hl''. Zemědělství nalézá se v '''E'''-pě, zvláště v západní a střední, na nejvyšším stupni; přece však právě nejpokročilejší v té příčině země vůči velmi hustému obyvatelstvu nestačí ani vlastní spotřebě a jsou nuceny přivážeti odjinud. Světovými dodavateli '''E'''-py jsou tu především Spojené Obce severoamerické, Kanada a Britská Vých. Indie. Ohledně rozsahu a fysiognomie půdy se stanoviska hospodářského podáváme následující přehled dle jednotlivých států ‰ (pro mille): {| class="wikitable" ! !! nevzděl. půda !! les !! louky a pastvy !! pole !! vinice |- | Belgie || 186 || 151 || 124 || '''539''' || – |- | Dánsko || 247 || 46 || 282 || 425 || – |- | Německo || '''53''' || 257 || 203 || 483 || 3 |- | Francie || 154 || 158 || 139 || 500 || 49 |- | Řecko || 351 || 93 || 370 || 140 || 46 |- | V. Britannie || 349 || 36 || '''427''' || 188 || – |- | Italie || 131 || 157 || 250 || 399 || '''63''' |- | Nízozemí || 315|| 68 || 343 || 274 || – |- | Rakousko || 61 || 326 || 238 || 367 || 8 |- | Uhry || 58 || 281 || 239 || 409 || 13 |- | Bosna || 140 || 446 || 167 || 247 || – |- | Portugalsko || 458 || '''29''' || 267 || 224 || 22 |- | Rumunsko || 317 || 169 || 213 || 293 || 8 |- | Rusko || 283 || 380 || 121 || 216 || ? |- | Čuchonsko || 356 || '''571''' || 50 || 23 || – |- | Švédsko || 433 || 444 || 41 || 82 || – |- | Norsko || '''711''' || 240 || '''28''' || '''21''' || – |- | Švýcarsko || 284 || 187 || 358 || 164 || 7 |- | Španělsko || 204 || 208 || 197 || 354 || 37 |} Z různých druhů plodin v těchto zemích pěstovaných podáváme tuto hlavní, pokud se týče jejich výroby, v tabellárním přehledu (v millionech ''hl'') pro r. 1890: {| class="wikitable" ! !! Pšenice !! žito !! ječmen !! oves !! zemčata |- | Belgie || 8,8 || 6,9 || 1,5 || 10,7 || 32,3 |- | Dánsko || 1,4 || 5,9 || 8,4 || 12,9 || 4,4 |- | Francie || 117 || 24,2 || 17,2 || 93,6 || 121 |- | Italie || 47,2 || 1,6 || 3,8 || 5,7 || 7,7 |- | Německo || 37,0 || 80,7 || 36,2 || 105 || '''270''' |- | Nízozemsko || 2,1 || 1,4 || 1,5 || 4,27 || 27 |- | Portugalsko || 2,9 || 1,8 || 0,6 || 0,4 || 2,9 |- | Rakousko || 14,5 || 24,6 || 19,2 || 38,6 || 115 |- | Bosna || 0,7 || 0,13 || 0,90 || 0,5 || 0,4 |- | Uhry || 54,7 || 17,7 || 18,6 || 18,8 || 29 |- | Rumunsko || 8,8 || 1,7 || 5,2 || 0,1 || – |- | Rusko || '''68,4''' || '''189''' || '''53''' || 162 || 145 |- | Čuchonsko || '''0,05''' || 4,53 || 2,12 || 478{{Redakční poznámka|správně (aspoň řádově): 4,78}} || 5,93 |- | Řecko || 2,0 || – || 0,08 || '''0,04''' || '''0,04''' |- | Srbsko || 1,9 || 0,6 || 1,1 || 0,8 || ? |- | Španělsko || 26,6 || 13,5 || 6,4 || 5,7 || 18,3 |- | Švédsko || 1,6 || 8,0 || 4,9 || 20,8 || 18,6 |- | Norsko || 0,1 || 0,4 || 1,6 || 3,1 || 7,1 |- | Švýcarsko || 1,3 || 0,7 || '''0,14''' || 1,54 || ? |- | V. Britannie || 27,2 || – || 28,9 || 60,5 || 71,5 |- | colspan="6"| |- | v celé '''E'''-pě || 437 || 446 || 224 || 558 || – |} Kukuřice pěstuje se ve větších rozměrech jen v některých státech; tak vyrobila r. 1891 Francie 8,4, Řecko 1,1, Italie 28,2, Rakousko 6,8, Uhry '''31,7''', Bosna 2,64, Portugalsko 5,6, Rumunsko 10,3, Rusko 8,6, Srbsko 3,8, Španělsko 7,8, v celé '''E'''-pě ročně asi 136 mill. ''hl''. Většina států evropských nucena jest doplňovati svou spotřebu odjinud. Tak činil {{Prostrkaně|přívoz obilí}} do V. Britannie 53, Francie 30, Německa 9, Belgie 8, Španělska 6, Italie 4, Švýcarska 4, Nízozemska 3½, Portugalska 2½, Řecka 0,7, Dánska 0,6, Švédska 0,6, Norska 0,4 mill. ''hl''. Nejvíce vyváží Rusko (r. 1887 za 340 mill. zl.), Rakousko-Uhersko (r. 1887 za 121 mill. zl.) a Rumunsko (r. 1887 za 102 milliony zlatých). Také Turecko, Bulharsko a Srbsko má jistý vývoz. Roční výtěžek pšenice na 1 ''ha'' obnáší v Dánsku 32,5, Anglii 25,2, Nízozemí 24,3, Belgii 22, Německu a Švédsku 19,8, Norsku 18,9, Francii a Uhrách 16,2, Rakousku, Rumunsku a Švýcarsku 14,5, Italii, Portugalsku a Španělsku 10,8, Řecku a Turecku 9, Rusku 14,5. v celé '''E'''-pě průměrem 12,6 ''hl''. Rozloha {{Prostrkaně|lesů}} v '''E'''-pě páčí se (mimo Turecko, Bulharsko a Č. Horu) na 277 mill. ''ha''. Rusko samo má asi ³/₅ všech evropských lesů (173 mill. ''ha''), z ostatních států nejvíce ještě Švédsko a Norsko, t. 25 mill. ''ha''. V novější době věnuje se lesům v pokročilejších státech zase větší pozornost, tak na př. Francie v posledních 50 létech 3,65 mill. ''ha'' pustin proměnila v les. Výnos lesa obnáší v Anglii 22,2, ve Francii, Belgii a Nízozemí 11,8, v Německu 10,З, ve Španělsku, Portugalsku a Skandinavii 7,4, v Rakousku a Italii 4,9, v Rusku 1,2 zl. z ''ha''. Poměrná spotřeba dříví jest největší v Norsku, Rusku a Rakousku, nejmenší v Belgii, Nízozemí a Anglii, kdež obnáší sotva ¹/₇ norské. Spotřebu vlastní země nekryjí lesy ve Francii, Anglii, Belgii, Nízozemí, Italii, Španělsku, Portugalsku, Řecku a Dánsku. Značně vyvážejí dříví Švédsko a Norsko, Rusko a Rak.-Uhersko. Cena lesních produktů odhadovala se průměrem v posledním desítiletí v Rusku na 510, v Rakousko-Uhersku 225, Německu 162, Švédsku a Norsku 150, Francii 125, Italii 50, Anglii 25, Švýcarsku 15 mill. zl. {{Prostrkaně|Chov dobytka}} nalézá se na vysokém stupni zvláště ve státech západoevropských a ve Švýcarsku, vynikaje zde ovšem spíše jakostí plemene než absolutním množstvím kusů. Jako se mluví dnes na př. o depopulaci Francie, mluví se o depekoraci některých zemí '''E'''-py. Aspoň jisto jest, že počet dobytka rostl v '''E'''-pě v posledním století nepoměrně méně než počet obyvatelstva. Úhrnná jistina, již dobytek repraesentuje, jeví se ovšem stále značnější, tak odhadovala se r. 1830 na 9870, r. 1840 na 10.940, r. 1860 na 15.750, r. 1870 na 18.700, r. 1887 na 24250 mill. zl. Množstvím kusů převyšuje Rusko veškeré státy evropské, chovajíc asi ¼ veškerých kusů v '''E'''-pě. V posledním desítiletí (ok r. 1890) páčil se stav dobytka v '''E'''-pě v mill. kusů: {| class="wikitable" ! !! hověz. !! ovcí !! koz !! vepř. dob. !! koní |- | Rusko || '''28''' || '''48''' || 1,3 || '''10,7''' || '''19,7''' |- | Německo || 16 || 19 || '''2,6''' || 9,2 || 3,5 |- | Francie || 13,4 || 23 || 1,5 || 5,8 || 2,9 |- | Rakousko || 8,6 || 4 || 1,0 || 2,7 || 1,5 |- | Uhry || 5,6 || 11 || 0,4|| 5,3 || 2,1 |- | V. Britannie || 6 || 26 || – || 2,5 || 2,0 |- | Irsko || 4 || 4 || – || 1,4 || – |- | Italie || 4,8 || 8,6 || 2,0 || 1,2 || 0,7 |- | Švédsko || 2,3 || 1,4 || 0,1 || 0,6 || 0,5 |- | Rumunsko || 2,3 || 4,8 || 0,2 || 0,8 || – |- | Nízozemí || 1,5 || 0,8 || 0,2 || 0,5 || 0,3 |- | Španělsko || 1,5 || 13,8 || 2,6 || 1,2 || – |- | Dánsko || 1,5 || 1,2 || 0,0 || 0,8 || 0,4 |- | Belgie || 1,4 || 0,4 || 0,2 || 0,7 || 0,3 |- | Čuchonsko || 1,2 || 1,0 || 0,0 || 0,2 || – |- | Švýcarsko || 1,2 || 0,3 || 0,4 || 0,4 || 0,1 |- | Norsko || 1,0 || 1,7 || 0,3 || 0,1 || 0,1 |- | Srbsko || 0,8 || 3,7 || 0,7 || 1,1 || – |- | Portugalsko || 0,7 || 3,1 || 1,0 || 1,1 || – |- | Řecko || 0,4 || 3,5 || 2,5 || 0,2 || – |- | Bulharsko || 0,4 || 8,7 || 1,6 || 0,5 || – |- | colspan="6"| |- | Celá '''E.''' || 102,5 || 185,5 || 18,7 || 46,7 || – |} Svoji spotřebu {{Prostrkaně|masa}} '''E.''' nestačí krýti. Spotřeba tato kryje se dovozem hl. z Ameriky a Australie, jenž se cení na 575 mill. zl., z čehož připadá na V. Britannii 350, Německo 65, Francii 61, Belgii 28, Švýcarsko 22 (vyváží za 9), Rakousko-Uhersko 12 (vyváží za 40), Italie za 6 mill. zl. Spotřeba obnáší na hlavu ve V. Britannii 58, ve Francii 33 (v Paříži 77), v Rakousko-Uhersku 14, v Italii 10 ''kg''. {{Prostrkaně|Cukr řepový}} náleží k hlavním předmětům výroby a obchodu evropského. Vyrobilo se ho r. 1889—90 v Německu 1261, Francii 783, Rakousko-Uhersku 740, Rusku 444, Belgii 205, Nízozemsku 70, Dánsku, Švédsku, Italii 28, v ostat. zemích 4, úhrnem přes 3536 mill. ''kg''. Pěstování řepy cukrové zkoušeno ve všech státech '''E'''-py, nepotkalo se však se zdarem na poloostrovech středomořských. Průměrný výnos 1 ''ha'' obnáší v Německu 33,7, Francii 26,4, Rakousku 25,1, Uhrách a Rusku 17,9 ''q''. Ve vývozu (r. 1889 v mill. ''kg'') vynikají Německo (349 surov. a 172 raffin.), Rakousko (126 s., 182 r.), Francie (133 s., 140 r.), Belgie (141 s., 23 r.), Nízozemí (10 s., 82 r.), Rusko (69 s., 19 r.), V. Britannie (38 r.), Dánsko (25 s., 0,8 r.). Přivážejí V. Britannie 855 s., 448 r., Francie 159 s., 2 r., Nízozemí 90 s., 9 r., Italie 78 s., Švédsko 29 s., 11 r., Švýcarsko 3 s., 33 r., Dánsko 17 s., 4 r. Jeho spotřeba v '''E'''-pě neustále roste a obnáší dnes ročně v Anglii 32,6, Švýcarsku 24,5, v Dánsku a Francii 16,2, Německu 7,8, Rakousku 7,4, Belgii 4,2, Bulharsku 2,3, Srbsku a Rumunsku 1,9 ''kg'' na 1 obyv. — {{Prostrkaně|Spotřeba kávy}} veskrze z ciziny, hlavně z Brazilie a osad hollandských dovážené obnáší v '''E'''-pě mimo Turecko přes 3 mill. ''q'' a sice (prům. z l. 1885—89) v Německu 1142, Francii 667, Rakousko-Uhersku 351, Belgii 240, Nízozemí 214, Švédsku 147, Norsku 69, Italii 151, V. Britannii 138, Rusku 65, Čuchonsku 49, Švýcarsku 147, Španělsku 55, Dánsku 54, Portugalsku 25, Řecku 14, Rumunsku 13, Bulharsku 8, Srbsku 6 {{Prostrkaně|tisíc}} ''q''. Spotřeba na hlavu největší v Nízozemí (4,85 ''kg'') a Belgii (4,2), ve Švédsku a Norsku přes 3, Švýcarsku, Dánsku, Německu a Čuchonsku přes 2, Rakousko-Uhersku 0,87, Rusku jen 0,06 ''kg''. — {{Prostrkaně|Čaj}} přiváží se do '''E'''-py z Číny, Britské V. Indie a Japanu. Spotřeba jeho (prům. z l. 1885—89) obnášela ve V. Britannii a Irsku 831.515, Rusku 316.638, Nízozemí 23.180, Německu 19.120, Francii 5149, Rakousko-Uhersku 4887, Dánsku 3594, Portugalsku 2570. Švédsku 942, Norsku 795, Švýcarsku 1376, Rumunsku 1062, Španělsku 1017, Belgii 615, Čuchonsku 371, Bulharsku 285, Řecku 26, Srbsku 21 ''q''. Jeho spotřeba na hlavu v Anglii 2243 (max. na světě v Australii 3353), v Nízozemí 524, Rusku 286, Dánsku 171, Portugalsku 56, Švýcarsku 47, Německu 40, Francii 14, Rakousko-Uhersku 12, Italii 10, Španělsku 6, Řecku a Srbsku 1 ''g'' ročně. Cena čaje v posledních 2 stoletích sklesla na ¹/₁₀ , spotřeba jeho rostla však tak, že dnes se spotřebuje v Anglii více millionů než tenkráte tisíc ''kg'' (r. 1711 jen 64.411 ''kg''). — {{Prostrkaně|Tabáku}} spotřebuje '''E.''' as o 140 mill. ''kg'' více než vyrobí. Vyrobila ho '''E.''' r. 1889 přes 200 mill. ''kg'' a sice Rakousko-Uhersko 61, Rusko 50, Německo 39, Francie 20, Řecko 7,7, Belgie 4, Rumunsko 3,4, Bulharsko 3, Bosna a Hercegovina 3, Nízozemí 2,8, Italie 1,8, Švýcarsko 1,5. Srbsko 1,5, Švédsko 1, Finsko 0,2 mill. ''kg''. Přebytek máji jen Řecko, Rusko a Bulharsko; přivážejí více než vyvážejí: Německo 38,6, V. Britannie a Irsko 24,4, Francie 19, Italie 16,6, Nizozemí 11,9, Rakousko-Uhersko 10,5, Belgie 8,3, Švýcarsko 4,6, Švédsko 3,5, Norsko 1,7, Portugalsko 2, rumunsko 1 a Srbsko 0,5 mill. ''kg''. Roční spotřeba na hlavu největší v Nízozemí 3,311, Belgii 2,15, Švýcarsku 2,1, Turecku 2, Rakousko-Uhersku 1,732, Německu 1,5, nejmenší v Portugalsku 0,455 ''kg.'' Spotřeba tabáku na hlavu stoupla v tomto století v Anglii o polovici, ve Francii se ztrojnásobila. Výroba {{Prostrkaně|vína}} obnášela ok. r. 1890 v Italii З6,8, ve Španělsku 29,8, Francii 27,4, Rakousku З,6, Uhrách 3,4, Rusku 4, Portugalsku, Rumunsku a Bulharsku po 3, Německu 2, Řecku 1,8, Turecku 1,27, na Cypru 0,16 a ve Švýcarsku ok. 0,5 mill. ''hl''. Roční výroba vína v '''E'''-pě činí as 120 mill. ''hl'', tedy většinu vší výroby světové, nad niž však daleko vyniká svou jakostí. Spotřeba jeho jest největší ve Španělsku, kde připadá ročně na hlavu 115, v Řecku 109, Italii 95, Rakousko-Uhersku 22, Německu 5,7, Anglii 1,2, Švédsku 0,5, Srbsku 0,4 ''l''. — {{Prostrkaně|Piva}} uvaří a vypije se v '''E'''-pě ¾ vší světové výroby. Vyrobiloť r. 1890 Německo 53, V. Britannie 52, Rakousko-Uhersko (nejv. Čechy) 14, Belgie 107, Francie 8,5, Rusko 4,5, Dánsko 2,25, Nízozemí 1,6, Švédsko 1,24, Norsko 0,73, Švýcarsko 1,15, Španělsko 0,22, Rumunsko 0,2, Čuchonsko 0,2, Italie 0,19, Bulharsko 0,03, Řecko 0,07, Srbsko 0,09, celá '''E.''' 150,5 míll. ''hl''. Spotřeba na hlavu průměrně největší v Bavorsku, ročně 221,2, v Belgii 165, Anglii 123, Německu 123, Dánsku 57, Rakousku 31, Rusku 3,8, Italii 0,8 ''l''. Celkem zvětšila se výroba piva v '''E'''-pě od r. 1820 sotva o ¼. Evropská výroba {{Prostrkaně|chmele}}, jenž téměř výhradně k výrobě piva slouží, tvoří asi ¾ světové (575.000 z 765.000 ''q'' světové r. 1892) a sice v Německu 241.500 (Bavorsko 132.500, Elsasko a Virtembersko po 35.000, Bádensko 17.500), v Anglii 190.000, v Rakousko-Uhersku 60.000 (ok. 40.000 v Čechách), ve Francii 24.000, v Rusku 21.000, v ostatní '''E'''-pě 39.000 ''q''. {{Prostrkaně|Nerostné bohatství}} '''E'''-py nevyniká sice oněmi drahocennými produkty, jako na př. Amerika, jižní Afrika neb Australie; za to však dala jí příroda jiné, pro vývoj průmyslový nepoměrně důležitější. Cenu všeho drahého kovu v '''E'''-pě r. 1492 odhadoval Jacob na 418 mill. zl. Dle Soetbeera bylo dobyto v létech 1493—1875 v Rakousku {{Prostrkaně|zlata}} 460.650 kg v ceně 771 mill., v Ruské říši, kdež počalo dolování r. 1741 u Jekaterinburku, do r. 1875 na 1,033.655 ''kg'' za 1730 mill. zl. Z této výroby však jen asi ¹/₆ spadá na evropskou půdu. R. 1892 obnášela výroba Rakousko-Uherska 2260 ''kg'', Ruska 38.000 ''kg'' (světová 182.000 ''kg''). Mimo Karpaty a střední Ural zlato v '''E'''-pě se nedobývá. {{Prostrkaně|Stříbro}} dobývá se zároveň s olovem a mědí na četných místech, ve větší míře hl. u Kongsbergu v Norsku, Sasku, Čechách, Řecku a špan. prov. Guadalajaře. Vyrobeno ho v Ruské říši od r. 1741—1875 na 2,428.940 mill. ''kg'' za 251 mill. zl., v Rakousko-Uhersku v l. 1493—1875 na 7,770.135 ''kg'' za 839 mill. zl., v Německu 7,904.910 ''kg'' za 854 mill., ve Švédsku, Norsku, V. Britannii, Španělsku a Turecku úhrnem 7,382.000 ''kg'' za 797 mill. zl. R. 1892 obnášela výroba v Německu 190.600, v Rakousko-Uhersku 55.082, v Rusku 13.234, v ostatní '''E'''-pě 208.600 ''kg'' (ma celé zemi 4,730.000 ''kg''). Dobývání {{Prostrkaně|mědi}} jest v '''E'''-pě prastaré. Již Foinikové těžili prý ji ve Španělsku, kde ještě dnes na Riu Tintu nalézají se nejdůležitější měděné doly evropské. Průměrná výroba posledních let obnášela ve Španělsku a Portugalsku 55.836, v Německu 14.857, Rusku 4858, Italii 2367, Norsku 1746, Rakousko-Uhersku 1457, V. Britannii 1120, Švédsku 775, úhrnem v '''E'''-pě 83.016 metr. tun. Rovná se tudíž výroba '''E'''-py výrobě Spoj. Obcí amer. a tvoří ⅓ vší světové (tato přes 236.000 tun). Stejně stará jest výroba {{Prostrkaně|cínu}} v Cornwallisu (Aristotelova Cornubia), jež byla důležitým předmětem starověkého obchodu. Dnes se ho tu dobývá ročně přes 100.000 ''q''. Vedle toho zasluhuje v celé '''E'''-pě zmínky jen výroba v Rudohoří, as 3000 ''q'' ročně. {{Prostrkaně|Zinku}} dobylo se r. 1889 ve V. Britannii 20, v Belgii 80, ve Francii 30, Německu 70, Rakousko-Uhersku 30, Španělsku 70, Italii 80, Rusku 40, Švédsku 50, Norsku 20 tisíc tun. Značnou výrobu má i Řecko. Výroba {{Prostrkaně|olova}} obnáší r. 1889 ve V. Britannii 500, Belgii 90, Francii 20, Německu 180, Rakousko-Uhersku 100, Španělsku 500, Italii 30, Rusku 40, Švédsku 10 tisíc tun. {{Prostrkaně|Rtuť}} ve větším množství dobývá se v '''E'''-pě jen na dvou místech: u Almadenu, ve Španělsku a u Idrie v Krajině; v menší míře i v Italii a Porýní. Výtěžek čisté rtuti obnáší ve Španělsku as 20—25.000, v Rakousku 5—6000 (5417 ''q'' r. 1890 v ceně 1,597.000 zl.), v Italii přes 2000 ''q'' ročně. {{Prostrkaně|Niklové}} a {{Prostrkaně|kobaltové rudy}} nalézají se v Rudohoří, v Durynsku, ve Spessartu, v záp. Alpách a Skandinavii; {{Prostrkaně|antimon}} vyskytá se ve větším množství zároveň se zlatem a stříbrem v Uhrách. Mnohem důležitější jest výroba {{Prostrkaně|železa}}, jímž příroda obdařila téměř všecky země evropské. Výroba surového železa obnášela ve V. Britannii 6 tisíc m. tun r. 1500, 12 r. 1700, 20 r. 1740, 40 r. 1780, 69 r. 1790, 160 r. 1800, 310 r. 1810, 1420 r. 1840, 2290 r. 1850, 8031 r. 1890. Ve Francii stoupala výroba jeho z 12 tisíc tun r. 1500 na 22 r. 1700, 60 r. 1800, 580 r. 1850, 1962 r. 1890. Rakousko bylo v před. století jedním z nejdůležitějších producentů světa, od té doby však rostla výroba jeho jen znenáhla a obnášela 73 tisíc m. tun r. 1819 až 1828, 162 r. 1850, 313 r. 1860, 403 r. 1870, 965 r. 1890. Belgie vyrobila 60 r. 1830, 144 r. 1850, 788 tisíc m. tun r. 1890; Švédsko 98 r. 1833, 157 r. 1850, 187 r. 1860, 456 r. 1890. Z ostatních zemí evropských činila výroba železa r. 1890 v Německu 4658, Rusku a Čuchonsku 926, Španělsku 232, Italii 14, Turecku, Švýcarsku a Portugalsku úhrnem 25, v Norsku 1, v celé '''E'''-pě 18.058 tisíc m. tun. Světová výroba r. 1890 obnášela 27.518 tisíc m. tun, vyrábí tudíž '''E.''' téměř ⅔ všeho železa na světě. Jen za posledních 5 let vzrostla výroba v Rakousku o 35, v Rusku o 29, v Německu o 26, ve Francii o 20, Belgii o 10,5, ve V. Britannii o 6 %. Průměrná výroba jedné vysoké peci jest dnes 30kráte větší než před 100 léty a 3kráte větší než r. 1860. Náklad na výrobu 1 tuny litiny obnášel v posledních létech v Anglii 30, ve Francii 44, Německu 35, Belgii 27, 1 tuny kujného železa v Anglii 73, Francii 109, Německu 86, Belgii 78, oceli v Anglii 96, Francii 135, Německu 115, Belgii 79 zl. Úhrnná cena výroby železa r. 1890 obnášela v Anglii 380, v Německu 162, ve Francii 67, v Rakousko-Uhersku 39, v Belgii 24, v Italii 1 mill. zl. Spotřeba surového železa r. 1890 (v závorce spotřeba na hlavu v ''kg'') obnášela ve Vel. Britannii 6896 (184), v Belgii 1029 (170), v Německu 4897 (99), ve Francii 1517 (40), v Rakousko-Uhersku 1024 (25) m. tun. Polovici vší výroby železa spotřebují železnice. Obrovská výroba tato jest vázána k ložiskům {{Prostrkaně|uhlí}} a zároveň s těmito dovedla povznésti '''E'''-pu k onomu vynikajícímu postavení, jež dnes zaujímá. Ložiska uhelná zaujímají v Anglii 23.400 ''km''², z čehož připadá as ¼ na Skotsko a nepatrný díl na Irsko. Dnes vedou se zde již štoly pod moře a páčí se přístupné množství uhlí pod mořem na pobřeží northhumberlandském na 400, na Durhamském na 800 mill. tun. Mocnost britského uhlí jest nesmírná. Francie má 3 oblasti uhelné v úhrnné rozloze 4700 ''km''². Jsou to t. zv. revír valencienneský při hranici belgické, skupina revírů ve střední Francii nad Seinou a Loirou a revír alaiský a aveyronský. V Belgii jest ¹/₂₂ vší půdy prostoupena uhlím. V Německu ložiska uhelná (dolnorýnsko-vestfálské, hornoslezské, saské a durynské) pokrývají 9300 ''km''². V Rakousku jsou proslulé kamenouhelné a zvláště hnědouhelné pánve české a moravsko-slezské. Ve Španělsku nalézá se uhlí na rozloze 900.000 ''ha'', a ložiska zdejší jsou důležita, že nalézají se většinou blíže moře, tak že výrobky jejich mohou se lacině dopravovati. Menší množství uhlí nalézá se i v Portugalsku. Nesmírné bohatství uhelné spočívá v půdě ruské. Jen pánev moskevská zaujímá 2½ mill. ''ha''; ložiska donecká přesahují prý rozlohu 27.000 ''km''². K tomu druží se mohutná ložiska polská, pokračování to slezských, a značná ložiska hnědouhelná v gub. kijevské a chersonské. Dobývání uhlí spadá sice v '''E'''-pě již do středověku; tak u Newcastlu dobýváno jistě ve XII. stol , v Sasku v X. stol., avšak výroba ve velikých rozměrech náleží teprve nejnovější době. Počátkem XVIII. stol. obnášela výroba v Anglii pouze 2½, poč. XIX. stol. 10, r. 1845 již 35, 85 r. 1860, 147 r. 1880 a 184 mill. tun r. 1890. Ve Francii obnášela r. 1787 výroba 211.000 tun, teprve 3,4 r. 1851, 8,3 r. 1860, 19,5 r. 1880, 26 mill. tun r. 1890. V ostatních zemích '''E'''-py byla 1890 následující: v Německu 89, Rakousku 24, Belgii 20, Rusku 6, Uhrách 3,2, Španělsku 1, Italii 0,39, Švédsku 0, 33, Nízozemí 0,06 mill. tun, v Portugalsku 15.000, Švýcarsku 6000 a v Řecku 6000 tun. Výroba uhlí v '''E'''-pě r. 1890 obnášela 356, r. 1891 již 365 mill. tun, a přesahovala tudíž ⅔ vší výroby světové (tato 514 mill. tun r. 1890). Mnohem méně, než množství výroby, roste poměrně počet dělníků zaměstnaných v báních uhelných. Výroba na jednoho dělníka připadající zvýšila se za posledních 20 let aspoň o ¹/₅—¼ a obnáší r. 1890 v Anglii přes 300 (267 r. 1871), v Německu 302 (224 r. 1871), ve Francii 215, v Belgii 174, v Rakousku 183 tun kamenného neb 380 tun hnědého uhlí ročně. Při uhelné výrobě bylo r 1890 zaměstnáno dělníků ve V. Britannii 613.233, v Německu 295.636, Francii 121.600, Belgii 116.779, Rakousku 88.256. Cena výroby r. 1890 obnášela v Anglii 919, Německu 352, ve Francii 151, Belgii 129, Rakousku 59, Uhrách 12 mill. zl. Průměrná cena uhlí r. 1890 obnášela za metr. tunu v Anglii 7,5, Německu 4,6, Francii 6, Belgii 6,6, Rakousku kamen. uhlí 3,4, hnědé 1,8 zl. Ještě více než ve výrobě jeví se průmyslový stav té které země ve spotřebě uhlí. V tom ohledu V. Britannie převyšuje daleko všecky státy světa a z kontinentálních evropských jen Belgii lze k ní přirovnávati; v posledních létech Německo, Rakousko a z mimoevropských Spoj. Obce sev.-americké činí mohutné pokroky v tomto směru. Absolutní spotřeba r. 1890 obnášela ve V. Britannii 154,6, v Belgii 16,2, Německu 90,8, Francii 36,6, Rakousko-Uhersku 24,3, Rusku 8, v celé '''E'''-pě dle Nasseho 326,7 mill. m. tun. Relativní spotřeba (na 1 obyv.) toho roku obnášela v Anglii 4,12, Belgii 2,65, Německu 1,84, Francii 0,95, Rakousko-Uhersku 0,6, Rusku 0,08 m. tun. Vůči rozsáhlé výrobě a spotřebě uhlí vyskytla se otázka velice důležitá, jak dlouho stačí přírodní zásoby uhlí. Greenwell hnul r. 1846 první touto otázkou; Hull, Stanley Jevons, Armstrong a j. zaměstnávali se jí neméně než státní enquêty anglické a francouzské. Než výsledky dotyčných studií velmi se různí; celkem však, zdá se, v poslední době převládá náhled, že obavy o nejbližší budoucnost dříve vyslovované byly značně přehnány. Nasse cení r. 1894 zásoby uhlí ve V. Britannii na 195, v Německu na 110, ve Francii 17,6, Rakousko-Uhersku 16,6, Belgii 14,8, v celé záp. a stř. '''E'''-pě na 353,9 milliard m. tun. Také ze světové výroby {{Prostrkaně|soli}} (7,2 mill. tun r. 1889) připadá na '''E'''-pu lví podíl 5,2 mill. tun, z čehož na V. Britannii samu 202 mill. tun. Z ostatních států r. 1889 vyrobila Francie 740, Německo 444, Rakousko 280 (z toho 37 % Halič), Rusko as 1200 tisíc tun, Italie a poloostr. Pyrenejský po 600.000 tunách. Asi 30 % evropské výroby připadá na sůl mořskou, odpařovanou téměř ve všech pobřežních státech, hlavně však v Rusku, Francii, Italii a Portugalsku. Kamenná sůl dobývá se v Britannii v Chesteru a Worcestru, v Německu u Stassfurtu, Erfurtu, Inovraclavi, Stettenu, v Berchtesgadenu, ve Wilhelmsglücku a Friedrichshallu ve Virtembersku, v Leopoldshallu v Anhaltsku; v Rakousko-Uhersku zvl. ve Wieliczce a Bochni, v Marmaroši a na jiných místech koruny Svatoštěpánské; ve Francii hl. v dep. Meurthe-Mosel; v Rusku v Uralu a v gub. astrachanské; ve Španělsku v prov. Barceloně, Alicante, Geroně a Cuençe; ve Švýcarsku u Bexu ve Vaudu, u Schweizerhallu blíže Basileje a v Aargavě. Řekové netěží ze svých ložisek, Rumuni něco málo v Karpatech. Soli postrádají Čuchonsko, Švédsko, Dánsko, Belgie, Lucemburk, Čechy, Srbsko, Č. Hora a Bulharsko. Na 1 obyv. připadá spotřeba v Anglii 28, ve Francii 15,2, Německu 14,2, Rusku, Švédsku 13,1, v Italii 9, v ostatních státech '''E'''-py 10—11 ''kg'' ročně. Asi ¹/₅ evropské výroby (1,4 mill. tun v ceně ok. 12 mill. zl.) vyváží se do cizích zemí. {{Prostrkaně|Petrolej}} zaveden ve stř. '''E'''-pě teprve před 30 lety. Jen 3 země v '''E'''-pě vyrábějí petrolej, a to Rusko v Kavkázsku as 16,4 mill. ''q'', Rak.-Uhersko u Boryslavi a Drohobycze v Haliči а u Oravice v Uhrách (v Haliči) ok. 400.000 a Rumunsko v okresích Buzeu, Prahové a Dimbovici 410.000 ''q''. Vedle toho vyskytuje se petrolej, ovšem v nepatrném množství, u Caserty a ve Valu del Pescara v Italii, v Hannoversku, v Elsasku a horním Bavorsku. Mimo Rusko a Rumunsko veškeré země '''E'''-py jsou odkázány na přívoz z ciziny, hl. z Ameriky, odkudž v posledních létech se dovážívalo do '''E'''-py ročně okolo 12 mill. ''hl''. Průměrná spotřeba na 1 obyv. v l. 1885—89 obnášela v Nízozemí 17,7, Belgii 12,6, Německu a Švýcarsku 10, Dánsku 8,5, ve V. Britannii 8, Norsku 5,6, Švédsku 5,2, Francii 4,8, Rakousko-Uhersku 3,9, Španělsku 2,9, Šrbsku 2,7, Italii 2,5, Čuchonsku 2,4, Portugalsku 2 ''kg'' ročně. K velkolepé výrobě železa a uhlí řadí se jako stejně mohutný činitel v průmyslu evropském {{Prostrkaně|výroba textilní}}, s tím rozdílem, že průmysl ten zabývá se spracováním suroviny odjinud přivezené. Na prvním místě nalézá se {{Prostrkaně|bavlna}}, jejíž hlavními dodavateli jsou Amerika, Vých. Indie a Egypt. Proti r. 1830 se spotřeba bavlny v '''E'''-pě více než zosmeronásobila. {{Prostrkaně|Spotřeba}} V. Britannie (33,1 % světové) rovná se tu spotřebě všech ostatních evropských států dohromady (35,5 %). V absol. číslech obnášela tato spotřeba (prům. z let 1886—90) ve V. Britannii 700, v Německu 201, Rusku 147,5, ve Francii 115, Rakousko-Uhersku 91, Italii 66,6, Španělsku 49,6, Švýcarsku 29, Belgii 22, Švédsku 117, Nízozemí 10, Portugalsku 6, Čuchonsku 3,6, Norsku 2,4, Rumunsku 0,46, Bulharsku 0,25, Srbsku 0,24, Dánsku 0,04 mill. ''kg''. V poměru ku počtu obyvatelstva jeví se tu rozdíly ohromné. Tak připadá ve V. Britannii na hlavu 19, ve Švýcarsku 8, Německu 4,2, Belgii 3,7, Francii 3, Španělsku, Švédsku, Nízozemí, Rakousko-Uhersku a Italii přes 2, v Čuchonsku, Rusku, Portugalsku a Norsku přes 1, v Srbsku však jen 0,12, v Rumunsku 0,09, Bulharsku 0,07 a minimum v Dánsku 0,02 ''kg''. {{Prostrkaně|Spracování bavlny}} dosáhlo dnes obrovské výše ve V. Britannii (r. 1892 za 70 mill. lib. st.), kdež pracovalo r. 1890 přes 44,5 mill. vřeten. Německo má 5,5, Francie 4,9, Rusko 3,6, Rakousko-Uhersko 2,9, Španělsko 1,9, Italie a Švýcarsko po 1,8, Belgie 0,8, Nízozemí a Švédsko po 0,3, Řecko 0,8 mill. vřeten. {{Prostrkaně|Výroba lnu}} v '''E'''-pě velmi poklesla. Jen Rusko a Nízozemí vyrábějí z pravidla více, než samy spracují, ostatní země přivážejí z ciziny. R. 1890 páčila se výroba lnu v '''E'''-pě na 530 mill. ''kg'', z čehož skoro ⅔ připadaly na Rusko (341 mill. ''kg''), na Německo 44, Rakousko 38, Uhry 5, Francii 22, Belgii 20,4, Irsko 19,6, Italii 18,7, Nízozemí 9,З, Švédsko 2, Čuchonsko 1,9, Dánsko 0,5, Anglii 0,5 mill. ''kg''. Z Řecka, Španělska a Portugalska nedostává se novějších údajů. Největším odběratelem ruského lnu jest V. Britannie, jež r. 1891 přivezla odtud 74,8 mill. ''kg''. {{Prostrkaně|Výroba konopí}} páčila se r. 1890 na 340,6 mill. ''kg'', z čehož na Rusko připadá 122 (přes ⅓ evr.), na Itálii 79, Uhry 47,7, Rakousko 26,3, Francii 47,7, Německo 10, Rumunsko 2, Španělsko, Skandinávské státy a Čuchonsko po 1, Belgii 0,6 mill. ''kg''. Vedle toho přiváží se do '''E'''-py hlavně z Filippin (manilské konopí č. abaka), z Brit. Vých. Indie a z Egypta. {{Prostrkaně|Juta}} v '''E'''-pě se nepěstuje a dováží se téměř výhradně z Bengálska; spracování její nabylo však v '''E'''-pě značného rozsahu, hl. v Angli{{Redakční poznámka|tisk. chyba, správně: Anglii}}, Německu, Francii a Rakousku. {{Prostrkaně|Spracování lnu}}, {{Prostrkaně|konopí}} a {{Prostrkaně|juty}} věnuje se v '''E'''-pě 3,4 mill. vřeten a 118.000 stroj. stavů. Téměř polovička, 1,53 mill. vřeten, připadá na Anglii, na Francii 574, Německo 315, Rakousko-Uhersko 385, Belgii 306, Rusko 166, Italii 50, Španělsko 28, Švýcarsko 9, Nízozemí 7 a Švédsko 4 tisíce vřeten. {{Prostrkaně|Výroba vlny}} nalézá se v '''E'''-pě ve velikém úpadku. Nejvíce ještě vyrábí Rusko (r. 1888 přes 118 mill. kg), V. Britannie 62,5 r. 1890, Francie 59 r. 1890, Španělsko 30 r. 1880, Německo 25,6 r. 1883, Uhry 19,6 r. 1884, Rakousko 4 r. 1890, Italie 12 r. 1890, Portugalsko 5 r. 1870, Švédsko 2 r. 1890, Belgie 0,5 mill. ''kg'' r. 1890. Výrobu ostatních zemí '''E'''-py můžeme jen hrubě odhadovati na 35 mill. ''kg'', z čehož přes 7 mill. připadá na Rumunsko, asi ½ na Švýcarsko, ostatní na Dánsko, Norsko, Čuchonsko, Nízozemí, Srbsko, Bulharsko, Řecko a Maltu. V celku činí výroba '''E'''-py ročně asi 375 mill. ''kg'', a zůstává daleko za zeměmi mimoevropskými (tyto 605 mill. ''kg''), z nichž jediná Australie vyrábí ročně 236, Spoj. Ob. amer. 125, Argentina 118 mill. ''kg''. Za to však {{Prostrkaně|spracování vlny}} jest v '''E'''-pě obrovské, a přívoz suroviny značný. Zdvojnásobil se za posledních 12 let a udával se r. 1891 na 512 mill. ''kg'', z čehož připadalo ³/₅ na Australii, ⅛ na Argentinu, ¹/₉ na Kapsko. Ve spracování vlny vyniká zvl. V. Britannie (2671 závodů s 301.556 dělníky, vývoz 24,5 mill. lib. st. r. 1890), Německo (přívoz 110, vývoz 280 mill. marek r. 1890), Francie (1987 závodů se 109.372 dělníky r. 1887, přívoz 77, vývoz 396 mill. fr. r. 1890) a Rakousko (717 větších závodů s 59.000 děl., kteří vyrobili za 162 mill. zl. zboží r. 1885, přívoz 9,6, vývoz 12,9 mill. zl. r. 1890). Také ve výrobě surového {{Prostrkaně|hedvábí}} předčí cizina '''E'''-pu, jejíž roční výroba obnáší sotva ¹/₅ (4,620.000 ''kg'' r. 1890) světové (tato 25 mill. ''kg''). Z toho připadá na Italii 3443, na Francii 650, na Rakousko-Uhersko 245, na Balkánské státy 154, na Španělsko 84, na Švýcarsko 40, na Portugalsko, Rusko a j. 4 tisíce ''kg''. Přívoz do '''E'''-py r. 1890 páčil se z Číny na 3963, z Japanu 2018, ze Syrie 390, z Turecka (Anatolie) 181, Vých. Indie 224, z Kavkázka{{Redakční poznámka|správně: z Kavkázska}} 80, celkem 6856 tisíc ''kg''. Okolo r. 1885 odhadoval Natalis Rondot střední roční spotřebu hrubého hedvábí v '''E'''-pě na 9,865.000 ''kg''. Čísla tato jsou velmi nízko odhadnuta; na r. 1891 odhadoval Juraschek mnohem pravděpodobněji výrobu a přívoz surového hedvábí v '''E'''-pě na 17,420.000 ''kg''. — Ve {{Prostrkaně|spracování}} a {{Prostrkaně|obchodu hedvábím}} předčí Francie všecky státy '''E'''-py. Jen výroba Lyonu r. 1891 obnášela 357,6, vývoz francouzský vůbec v l. 1881—85 prům. 259 mill. fr. ročně. V. Britannie vyvezla r. 1891 za 1,74 mill. lib. st., Rakousko-Uhersko r. 1892 přivezlo 343.300 a vyvezlo 615.600 ''kg'' zboží, Italie r. 1890 vyrobila za 55 mill. lir a vyvezla o 8400 ''kg'' zboží více než přivezla. Švýcarsko r. 1891 vyvezlo za 111,6 mill. fr. zboží více než přivezlo. Německo má velmi značnou výrobu zboží polohedvábného (r. 1891 vyvezlo 3,947.000 ''kg'' proti přívozu 201.000 ''kg''), kdežto hedvábného zboží dosud více přiváží (387.000 ''kg'' r. 1891), než vyváží (201.000 ''kg''). Levasseur rozeznává v '''E'''-pě 3 veliká průmyslová territoria, jež zároveň hustotou svého obyvatelstva a bohatstvím nad ostatní kraje daleko vynikají, a sice 1. skupinu severozápadní (Anglie, sev.-vých. Irsko, již. Skotsko, Belgie, záp. část Nízozemí, Francie severně Loiry, záp. Německo zvl. Porýní); 2. úvodí Rhônu a Pádu a pobřeží Ligurské, kde středisky průmyslu jsou Lyon a Milán, hl. přístavy Marseille a Janov; 3. skupinu česko-německou, jež zahrnuje země České, Sasko a Braniborsko a sahá od Vídně po Berlín. K těmto druží se několik menších oblastí průmyslových, t. okolí Moskvy, Bordeauxu, Barcelony a Budapešti. Že s tak obrovským rozvojem průmyslu spojen jest i velkolepý {{Prostrkaně|obchod}}, jest zcela přirozeno. Týž přesahuje daleko ⅔ všeho obchodu světového. Data v tabulce uvedená vztahují se z pravidla na r. 1892 (v mill. zl.). {| class="wikitable" ! !! Přívoz !! vývoz |- | Anglie || 5563 || 3645 |- | Německo || 2536 || 1890 |- | Francie || 2334 || 1785 |- | Nízozemí || 1283 || 1134 |- | Belgie || 900 || 760 |- | Rakousko-Uhersko || 711 || 742 |- | Rusko || 572 || 676 |- | Italie || 547 || 455 |- | Španělsko || 490 || 447 |- | Švýcarsko || 467 || 344 |- | Švédsko || 248 || 211 |- | Norsko || 134 || 84 |- | Dánsko || 227 || 169 |- | Turecko || 252 || 141 |- | Portugalsko || 128 || 136 |- | Rumunsko || 183|| 137 |- | Řecko || 57 || 39 |- | Bulharsko || 37 || 35 |- | Srbsko || 18 || 21 |- | colspan="3"| |- | Evropa || 16689 || 12853 |} Obnášel tudíž r. 1892 obchod '''E'''-py 29.542 mill. zl. Vzhledem k číslům z r. 1882 (přívoz 15.422, vývoz 12.160 mill. zl.) vzrostl přívoz o 1250, vývoz však jen o 593 mill. zl. Na 1 obyv. připadá z obchodu v Nízozemí 712, Švýcarsku 280, Belgii 272, Anglii 270, Dánsku 124, Norsku 107, Švédsku 96, Německu 92, Rumunsku 64, Portugalsku 57, Španělsku 55, Řecku 42, Rakousko-Uhersku 35, Italii 33, Srbsku 18, Rusku 13 zl. ročně. Jakou měrou jednotlivé předměty v tomto obchodě jsou súčastněny, naznačeno stručně již při výrobě. Pokud obchod '''E'''-py zprostředkován jest loďstvem námořským, jest velmi nesnadno podati pro veškeré státy spolehlivá data, jež by dovolovala přirovnání. Pokud lze, uvádíme tu čísla z r. 1891—1892. Tehdáž připlulo do Anglie lodí o 37,7 mill. metr. tun a vyplulo 38,2 m. tun, do Německa př. 14,5, vypl. 14,5, do Francie př. 13,1, vypl. 9, do Španělska př. 11,6, vypl. 11,6, do Rakouska-Uherska připlulo 9,3, vypl. 9,3, do Italie př. 6,9, vypl. 7, do Belgie př. 6, vypl. 6, do Portugalska připlulo 6,6, vypl. 6,5, do Švédska př. 5,6, vyplulo 5,7, do Norska př. 2,9, vyplulo 2,8, do Rumunska př. 5,7, vypl. 5,7, do Řecka př. 2,8 vypl. 2,3, do Dánska př. 2,6, vypl. 1,1 mill m. tun, do Nízozemí př. lodí o 1,195.000, vypl. 1,187.570 ''m''³. O lodním ruchu v evropských přístavech podáváme tuto údaje dle nejdůkladnějšího pramene (A. N. Kiaera). Roční ruch přes 1 mill. tun panuje v 17 anglických (mimo to na Maltě a v Gibraltaru), 10 francouzských, 5 ruských, 4 italských, 3 německých, nízozemských, rumunských a tureckých, 2 belgických, rakouských, řeckých, španělských a švédských přístavech, 1 dánském, norském a portugalském přístavu. R. 1888 byl ruch v přístavech evropských následující: Londýn 14.220, Liverpool 11.350, Cardiff 8816, Marseille 8324, Hamburk 8297, Antverpy 7839, Newcastle 5762, Rotterdam 5600, Havre 4735, Kodaň 4098, Bilbao 4063, Lisabon 3785, Hull 3752, Janov 3500, Oděsa 3182, Bordeaux 2832, Barcelona 2426, Terst 2377, Dunkerque 2348, Riga 2082, Petrohrad-Kronštadt 2072, Brémy 2012, Amsterdam 2001 {{Prostrkaně|tisíc}} m. tun. Vedle toho jsou v '''E'''-pě 4 obrovské přístavy transitní, Cařihrad s roč. ruchem 22.991 (nejnavštěvovanější přístav světa), Gibraltar 13.404, Dardanelly 12.443 a Malta 11.788 tisíc tun. Vzrůst evropských přístavů jest dosti nesouměrný (zvl. rychlý byl u Cardiffu a Bilbaa), tak že již r. 1890 jich posloupnost byla změněna, a měly Londýn 14.850, Liverpool 12.060, Hamburk 9810, Cardiff 9670, přístavy na Tyne (Newcastle, North a South Shields) 9310, Antverpy 9060, Marseille 8780, Rotterdam 6000 a Havre 5200 tisíc tun ročního ruchu. Nejoživenější evropské moře jest průliv La Manche a průl. Svatojiřský. Síla evropského loďstva r. 1891 udávala se takto: {| class="wikitable" ! rowspan="2"| !! rowspan="2"|lodí !! rowspan="2"|o 1000 ''t'' !! colspan="2"|z toho |- | parníků || o 1000 ''t'' |- | V. Britannie || 15422 || 8933 || 5471 || 5370 |- | Německo || 3241 || 1417 || 761 || 763 |- | Francie || 2061 || 787 || 488 || 501 |- | Norsko || 3859 || 1615 || 440 || 221 |- | Italie || 2216 || 786 || 206 || 199 |- | Rusko || 2418 || 588 || 313 || 140 |- | Španělsko || 1710 || 534 || 349 || 291 |- | Švédsko || 1817 || 461 || 336 || 124 |- | Nízozemí || 928 || 374 || 181 || 171 |- | Řecko || 1422 || 341 || 88 || 60 |- | Dánsko || 1072 || 261 || 215 || 113 |- | Rak.-Uhersko || 403 || 211 || 114 || 101 |- | Turecko || 584|| 124 || 43 || 26 |- | Portugalsko || 300 || 87 || 39 || 32 |- | Belgie || 56 || 76 || 46 || 715 |- | Rumunsko || 265 || 50 || 30 || 19 |} Úhrnem obnášela síla obchodního loďstva evropského 37.774 lodí o 16,650.000 tunách, z čehož bylo 9120 parníků o 8,183.000 tunách. Obrovský vývoj tohoto loďstva pochopíme, pomníme-li, že г. 1850 měla V. Britannie parníky jen na 187, Hamburk 2, Francie 13, Nízozemí 2 {{Prostrkaně|tisíce}} tun a ještě r. 1860 V. Britannie pouze 500, Hamburk 10, Francie 68, Nízozemí 10 tisíc tun. Obchodní loďstvo '''E'''-py tvoří dnes aspoň ⁷/₁₀ všeho loďstva světového. Primát britský jeví se tu v úžasné své velikosti. Počítáme-li i s loďmi plachetními, jeví se síla britská ku světové vůbec jako 4:10, počítáme-li však jen se silou parní, jež mnohem lépe určuje výši námořnictva, tvoří obchodní loďstvo britské as ⅔ evropského a asi ⁶/₁₀ světového. {{Prostrkaně|Plavba nitrozemská}} na řekách a průplavech zůstává dnes svými výkony daleko za železnicemi, jeví se však vždy ještě důležitým prostředkem spojovacím, zvláště pro některé země a některé zboží. Dle údajů Mulhallových z r. 1892 má Anglie průplavů 4493, splavných řek 1641 ''km'', Francie pr. 4681, ř. 7757, Německo pr. 2124, ř. 25.259, Rusko pr. 1400, ř. 43.182, Rakousko pr. 2738, ř. 8835, Italie pr. 1069, ř. 1008, Španělsko a Portugalsko pr. 434, ř. 2068, Belgie pr. 861, ř. 869, Nízozemí pr. 2945, ř. 1400, Skandinavie průplavů 628, ř. 483, celá '''E.''' průplavů 21.388, řek 102.603 ''km''. Z důležitějších průplavů uvádíme Languedocký ve Francii z r. 1668, dl. 257 ''km'', náklad 8,5 mill. zl., Bridgewaterský v Anglii z r. 1776, dl. 61 ''km'', nákl. 4,5 mill. zl., Eiderský v Dánsku z r. 1785, dl. 42 ''km'', náklad 6,4 mill. zl., Caledonský v Skotsku z r. 1822, dl. 97 ''km'', nákl. 14,2 mill. zl., Helderský v Nízozemí z r. 1825, dl. 97 ''km'', nákl. 11,2 mill. zl., Burgundský ve Francii z r. 1832, dl. 254 ''km'', nákl. 27,6 mill. zl., Severomořský v Nízozemí z r. 1874, dlouhý 22 ''km'', náklad 25,3 mill. zl., Manchesterský v Anglii z r. 1894, dl. 57,1 ''km'', nákl. 187 mill. zl. Důležitá dráha vodní otevřena r. 1893 průplavem Korinthským. Ještě větší význam přikládati jest německému průplavu z moře Baltického do Severního, jenž se provádí. Rusové otevřeli r. 1893 pro menší dopravu průplav mezi Baltickým a Sev. Ledovým mořem a uvažují projekt Kaspicko-černomořský, v Rakousku obírají se otázkou průplavu Labsko-dunajského a Dunajsko-oderského. Doprava na angl. průpl. a řekách páčí se na 30—35, na francouzských na 20, na belgických na 8 mill. tun. Ze středoevropských řek vynikají v tom ohledu Rýn, Labe a Dunaj. Po průplavech mohou lodi ponoru až 1½ ''m'' dostati se z úvodí rýnského do dunajského. Doprava na Rýně páčí se v Německu na 5—6, v Nízozemí na 3—4, na Dunaji na 6 mill. m. tun. {{Prostrkaně|Železnice}}. R. 1815 George Stephenson uvedl v uhelném revíru v Newcastle upon Tyne v pohyb první lokomotivu a 27. září 1828 užil jí mezi Stocktonem a Darlingtonem poprvé k dopravě. Jen znenáhla razil si nový objev cestu. Na pevnině první vystavěla železnici Belgie r. 1835, Bavorsko 1836, Sasko 1837, Rakousko 1838, Italie 1839. R. 1830 měla '''E.''' pouze 245, r. 1835 646 a r. 1840 3037 ''km'' železnic. Ještě r. 1845 neobnášela jich délka více než 9159 ''km'' (V. Britannie 4082, Německo 2143, Rakousko 1058, Francie 870, Belgie 577, Nízozemí 153, Rusko 144, Italie 128, Švýcarsko 4 ''km''). Počet ten vzrostl na 23.766 ''km'' r. 1850, 34.052 r. 1855, 51.544 r. 1860, 75.488 r. 1865, 103.744 r. 1870, 142.914 r. 1875, 167.773 r. 1880, 195.665 r. 1885, 225.668 r. 1890 a 232.296 poč. r. 1893. Z toho připadá na Německo 44.339, Francii 38.653, Anglii 32.709, Rusko s Čuchonskem 31.658, Rak.-Uhersko s Bosnou 29.028, Italii 13.987, Španělsko 10.803, Švédsko 8461, Norsko 1562, Belgii 4525, Švýcarsko 3368, Nízozemí 2830, Rumunsko 2557, Portugalsko 2149, Dánsko 2009, Turecko 1З62, Řecko 918, Bulharsko 838, Srbsko 540 ''km''. Celkem má '''E.''' asi o ½ méně než Amerika, ale nepoměrně více než ostatní světa díly. Vzhledem ku svému rozsahu má v '''E'''-pě nejvíce železnic Belgie 1520 (na 10.000 ''km''²), Anglie 1040, Nízozemí 860, Švýcarsko 840, Německo 820, Francie 720, Rakousko-Uhersko 430, nejméně Rusko 6 a Norsko 5. Železnice evropské staví se 1 ''km'' prům. za 180.000 zl. (tudíž o ½ až jednou tak draze, jako v ostatních zemědílech), nejdráže v Anglii za 312, Švýcarsku 217, Francii 211, Belgii 200, Německu 160, Rusku 130, Rakousku 100, nejlaciněji v Dánsku 63, Švédsku a Norsku ok. 50 tisíc zl. Jistinu v nich v '''E'''-pě uloženou odhadujeme na 414 milliard zl. Výkony jejich převyšují daleko železnice všech zemědílů; tak {{Prostrkaně|dopravily}} (ok. r. 1890) v Anglii 818 mill. cestujících a 3031 mill. ''q'' zboží, v Německu 340 c. a 1995 zb., ve Francii 244 c., 870 zb., v Rusku 159 c., 565 zb., v Rak.-Uhersku 69 c., 869 zb., v Belgii 76 c., 430 zb., v Italii 45 c., 150 zb., ve Švýcarsku 27 c., 86 zb., v Nízozemí 19 c., 82 zb., ve Španělsku a Portugalsku 19 c., 100 zb., ve Švédsku 10 c., 84 zb., v Norsku 4 c., 122 zb., v Dánsku 9 c., 32 zb., v ostatních zemích '''E'''-py as 7 c., 40 zboží, úhrnem v celé '''E'''-pě 1846 mill. cestujících a 8456 mill. ''q'' zboží. Hrubé příjmy železnic t. r. cení se na 3280 mill. zl. Dle těchto údajů lze počítati, že 5 mill. osob z evropského obyvatelstva nalézá se denně na železnici. Až na nepatrné výjimky můžeme dnes evropskou železniční síť pokládati v hlavních tratích za ukončenou, a jen tu a tam vyskytuje se ještě nějaký velkolepější projekt, jako na př. trať, jež má spojiti baltické přístavy ruské se sev. Ledovým mořem. Železnicí zakavkázskou a sibiřskou počíná se síť železniční šířiti do vnitra Asie. Ku provádění projektované železnice pod průlivem La Manche nedochází hlavně z příčin politických. Z monumentálních výkonů železničního stavitelství evropského uvádíme přechod přes Semmering (898 ''m'' n. m.), dokončen r. 1854, přes Brenner (1371 ''m'' n. m.), dok. r. 1867, provrtání M. Cenisu (tunnel 12.233 ''m'' dl., 1295 ''m''. n. m.), dok. r. 1871, železnici Gotthardskou (tunnel 14.920 ''m'' dl., 1109—1145 ''m'' n. m.), otevřenou r. 1882, a Arlberskou (tunnel 10.270 ''m'' dl. ve výši 1310 ''m'' n. m.), otevřenou r. 1884. Obyčejné osobní vlaky jezdí v Italii rychlostí 20—25, v Rusku a Francii 25—30, v Rakousku a Německu 25—35, v Anglii 35—40, rychlíky v Italii a Rusku 35—40, v Rakousku 40—50, v Německu 45—55, ve Francii 50—60, v Anglii 60—70, t. zv. expressní vlaky v Italii a Rusku 45—50, Rakousku 55—60, Francii 70—75, Německu a Anglii 70—80 ''km'' za hodinu. Ještě většího rozšíření než železnice nalezl v '''E'''-pě {{Prostrkaně|telegraf}}. R. 1892 mělo Německo čáru telegrafní 117.872 ''km'', drátu 418.081 ''km'', úřadů 18.739, Francie čáru 88.058 ''km'', drátu 287.113 ''km'', úř. 9832, Anglie č. 54.338 ''km'', dr. 334.244, úř. 8537, Rusko s Čuchonskem č. 122.940 ''km'', dr. 293.464 ''km'', úř. 3948, Rak.-Uhersko s Bosnou č. 54.823 ''km'', dr. 177.213 ''km'', úř. 6132, Italie č. 38.108 ''km'', dr. 145.539 ''km'', úř. 3796, Španělsko č. 35.520 ''km'', dr. 85.892 ''km'', úř. 1177, Švédsko č. 12.751 ''km'', dr. 37.846 ''km'', úř. 1062, Norsko č. 9448 ''km'', dr. 18.351 ''km'', úř. 378, Turecko č. 32.223 ''km'', dr. 50.703 ''km'', Belgie č. 7435 ''km'', dr. 39.937 ''km'', úř. 965, Švýcarsko č. 7271 ''km'', dr. 19.308 ''km'', úř. 1439, Nízozemí č. 5468 ''km'', dr. 19.467 ''km'', úř. 797, Portugalsko č. 6418 ''km'', dr. 14.234 ''km'', úř. 366, Dánsko č. 4603 ''km'', dr. 12.892 ''km'', úř. 385, Rumunsko č. 5638 ''km'', dr. 12.664 ''km'', úř. 411, Řecko č. 7651 ''km'', dr. 9063 ''km'', úř. 191, Bulharsko č. 4755 ''km'', dr. 8836 ''km'', úř. 147, Srbsko č. 3127 ''km'', dr. 5985 ''km'', úř. 143, Černá Hora č. 444 ''km'', úř. 11. Obnáší tudíž čára telegrafní v '''E'''-pě 616.891 ''km'' s 2,261.276 ''km'' drátu a 58.456 úřady. V užívání telegrafu jeví se ohromné rozdíly. Tak připadá na 100 hlav v Anglii 180, Nízozemí 166, Belgii 91, Norsku 64, Německu 50, Francii 43, Rakousku 21, Rumunsku a Portugalsku 17, v Rusku 9 depeší ročně. Užíváním telegrafu zůstává tudíž obyvatelstvo '''E'''-py daleko za Amerikou, nemluvě ani o Australii, kde na 100 hlav připadá 322 depeší. S ostatními kontinenty jest '''E.''' spojena {{Prostrkaně|kabelem}} a sice přes Anglii a Francii několikeronásobně se Severní Amerikou, přes Španělsko a Portugalsko s Jižní Amerikou a Afrikou, s níž ostatně i francouzský kabel středomořský (do Alžírska) ji pojí. Jiný kabel, vycházející rovněž ze Středomoří, zprostředkuje spojení s celou jižní Asií, Australií a vých. Afrikou. {{Prostrkaně|Pošta}} evropská, organisovaná dle souhlasných pravidel, jest nejdůležitějším členem Světového spolku poštovního. Na počátku r. 1893 napočteno v '''E'''-pě 92.857 úřadů, a to v Německu 27.644, Anglii 19.101, Rakousko-Uhersku 9349 (v Bosně 80), ve Francii 7565, Rusku a Čuchonsku 6795, Italii 5917, Portugalsku 3091, Španělsku 2688, Švédsku 2390, Norsku 1623, Švýcarsku 1491, Turecku 1429, Nízozemí 1247, Belgii 829, Dánsku 803, Rumunsku 352, Řecku 296, Bulharsku 123, Srbsku 106, na Č. Hoře 8 pošt. úřadů. Doprava poštou obnášela r. 1892—93 v Německu 3274, ve V. Britannii 2739, Francii 1923, Rak.-Uhersku 947, Rusku 450, Italii 387, Belgii 345, Nízozemí 209, Španělsku 194, Švýcarsku 137, Švédsku 126, Norsku 36, Dánsku 107, Portugalsku 59, Rumunsku 28, Srbsku 18, Řecku 17, Turecku 16, Bulharsku 12 mill. a na Černé Hoře 139.000 zásilek, úhrnem v celé '''E'''-pě přes 11 milliard zásilek. Na 1 obyv. připadá ve V. Britannii 51, Švýcarsku 37, Německu 29, Belgii 24, Francii 20, Rakousku 20, Uhersku 9, Norsku 15, Srbsku a Rumunsku po 3, Rusku 1½ zásilky ročně. Převyšujíť tudíž jak Spojené Obce sev.-amer. se svými 75, tak Australie s 86 zásilkami na hlavu daleko i nejčilejší pošty evropské. V posledním čase počíná činiti poště zcela vážnou konkurrenci {{Prostrkaně|telefon}}. Již r. 1888 bylo v užívání v Německu 33.000, Anglii 20.400, Francii 10.000, Italii 9200, Rusku 7600; Švýcarsku 7600, Belgii 5200, Rakousku 4000, Španělsku 2200, Dánsku 1900 telefonů. Vedle toho jest užívání telefonu velice rozšířeno ve Švédsku, kde jich již r. 1885 bylo 10.000, a v Nízozemí r. 1885 přes 4000. Pokud máme z jednotlivých velkých měst zprávy, bylo jich r. 1888 v činnosti v Berlíně 8600, Paříži 5300, Štokholmu 3800, Římě 2100, Hamburku 1900, Genevě 1500, Petrohradě 1500, Miláně, Manchestru a Vídni po 1200, Liverpoolu, Glasgowě a Curichu po 1100, Neapoli 1000, Moskvě 800. V celé '''E'''-pě obnášela r. 1887 délka telefonického drátu přes 531.000 ''km'', a to v Německu 82.000, Anglii 48.000, Belgii a Rakousku po 11000 ''km''. == Finance a branná moc evropských států. == Ze složitých finančních poměrů evropských lze zde vytknouti jen hlavní momenty. {{Prostrkaně|Národní jmění}} evropských států na r. 1888 cenil Mulhall na 561.740 mill. zl. (44.939 mill. lib. sterl.), na 1 obyv. 1625 zl., v čemž odhadována půda na 179.338, dobytek 45.963, budovy 99.138, nářadí a p. 39.563, železnice 38.187, lodi 2837, zboží 14.163, rozlič. 132.807 mill. zl. Na jednotlivé státy připadalo z toho (v závorce čísla na 1 obyv. ve zl.): Anglie 117.500 (3087). Francie 107.500 (2800), Německo 80.000 (1750), Rusko 62.500 (687), Rak.-Uhersko 47.500 (1237), Italie 36.250 (1250), Španělsko 31.250 (1850), Belgie 12.500 (3087), Nízozemí 12.000 (2700), Švédsko 8000 (1563), Norsko 3038 (1525), Turecko 7500 (15001, Rumunsko 7500 (1375), Švýcarsko 6250 (2072), Dánsko 5000 (2875), Řecko 3750 (2025), Srbsko 2713 (1350), Bulharsko 2562 (875) mill. zl. Jest tudíž Anglie i absolutně i relativně nejbohatší zemí '''E'''-py, a jest vůbec na celém světě po této stránce překonána jen Spojenými Obcemi americkými (tyto 160.300 mill. zl., 2625 na 1 obyv.). {{Konec formy}} [https://www.ndk.cz/view/uuid:2bb3b930-e6e7-11e4-a794-5ef3fc9bb22f?page=uuid:40917a10-0b16-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867 Evropa. Horo- a vodopis (mapa)] [https://www.ndk.cz/view/uuid:2bb3b930-e6e7-11e4-a794-5ef3fc9bb22f?page=uuid:43840620-0b16-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867 Přehledná geologická mapa Evropy.] [https://www.ndk.cz/view/uuid:2bb3b930-e6e7-11e4-a794-5ef3fc9bb22f?page=uuid:4a657fa0-0b16-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867 Evropa. Přehled politický (mapa)] {{Redakční poznámky}} eno0vsmkm8ptoxoksbn6luxu9rc0l77 346060 346058 2026-11-06T08:45:33Z Davmiub 20055 /* Finance a branná moc evropských států. */ 346060 wikitext text/x-wiki {{Pracuje se}} {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Evropa | PŘEDCHOZÍ = Evron | DALŠÍ = Evst }} {{Textinfo | TITULEK = Evropa | AUTOR = [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:Václav Švambera|Václav Švambera]], [[Autor:Vladimír Josef Procházka|Vladimír Josef Procházka]] (viz [[w:Vladimír Josef Procházka|zde]]), [[Autor:František Augustin|František Augustin]], [[Autor:Lubor Niederle|Lubor Niederle]], [[Autor:Emanuel Kovář|Emanuel Kovář]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Osmý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1894. s.&nbsp;853–930. {{Kramerius|nkp|3fc72530-0b16-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Evropa }} [[Soubor:Ottuv slovnik naucny VIII c1397 Ledova doba v Evrope.jpg|náhled|Č. 1397. Ledová doba v Evropě.]] [[Soubor:Ottuv slovnik naucny VIII c1398 Dest a rocni isothermy v Evrope.jpg|náhled|Č. 1398. Déšť a roční isothermy v Evropě.]] [[Soubor:Ottuv slovnik naucny VIII c1399 Cervencove a lednove isothermy v Evrope.jpg|náhled|Č.1399. Červencové a lednové isothermy v Evropě.]] [[File:Ottuv slovnik naucny VIII c1400 Nabozenska vyznani v Evrope.jpg|thumb|Č. 1400. Náboženská vyznání v Evropě.]] [[File:Ottuv slovnik naucny VIII c1401 Hustota obyvatelstva v Evrope.jpg|thumb|Č. 1401. Hustota obyvatelstva v Evropě.]] [[File:Ottuv slovnik naucny VIII c1402 Pomery narozeni a umrtnost v evropskych statech.jpg|thumb|Č. 1402. Poměry narození a úmrtnost v evropských státech.]] [[File:Ottuv slovnik naucny VIII c1403 Hospodarske pomery pudy v Evrope.jpg|thumb|Č. 1403. Hospodářské poměry půdy v Evropě.]] [[File:Ottuv slovnik naucny VIII c1404 Privoz a vyvoz evr.statu.jpg|thumb|Č. 1404. Přívoz a vývoz evropských států.]] [[File:Ottuv slovnik naucny VIII c1405 Nar.jmeni a st.dluhy evr.statu.jpg|thumb|Č, 1405, Národní jmění (čárkovaně) a státní dluhy (černě) evropských států.]] {{Forma|proza}} '''Evropa.''' V končinách, jež dnes jmenujeme celinou '''E'''-py, nalézalo se již v prastarých dobách geologických souostroví, jež však měnilo obrysy své i souvislost svou mnohem více než Asie neb Amerika, natož Afrika a Australie. Celinný ráz '''E'''-py datuje teprve z tertiéru, a touž dobou pozbyla teprve svého starého spojení s Afrikou a nabyla Kavkázem nového spojení s Asií. Srůstání četných ostrovů v jednu celinu v té míře již se na světě neopakovalo. Podobný obraz poskytovala by asi celina utvořivší se z archipelů dnešní Malaisie, Melanesie neb Antill. Jen nevelká část ostrovů někdejšího evropského archipelu jest nyní zatopena mořem, a to spíše na severu než na jihu. Tak jest tomu v Baltickém a Severním moři, v úžině La Manche, na jihu pak v úžině Gibraltarské, v úžině mezi Túnisem a Sicilií a v moři Aegejském. Za to však jsou veliké nížiny v Rusku, Uhrách, Lombardii i Německu jen mladou souší, tak že se místy udržely ještě stopy bývalého moře v solných jezerech. '''E.''' jest jako celina nejmladší: hory a řeky, jezera a i roviny — vše jest tu mladé. To mělo i své důsledky pro historii '''E'''-py. Teprve pozdě '''E.''' byla získána vzdělanosti. Když v Egyptě, Babylónii a Číně kvetly již staré vzdělané státy, byly kraje evropské sídlem lovců a rybářů, kteří bydlíce v kolových stavbách sotva nacházeli se na tak vysokém stupni kultury, jako dnešní Papuové. Starší vzdělaní národové jihu, na př. Turdetani (jimž Strabón připisuje literaturu tehdáž prý 6000 let starou), Etruskové, Thrakové (u Hérodota ještě jeden z nejstarších národů světa) vyhynuli beze stopy, a nemnohém lépe vedlo se Iberům, Illyrům a četným jihoitalským a balkánským národům. Símě vyšší vzdělanosti přišlo do '''E'''-py ze sev. Afriky a ze záp. Asie, padlo však na úrodnější půdu a vzrostlo v stromy bujnější než ve staré vlasti. Ještě Ilias — bez básnické strannosti — ukazuje nám vlastně loupežné tažení mstivých barbarů proti městu zlatoskvoucímu, jakým se Trója ještě nyní Schliemannovi jevila. Velké stěhování národů ve střední '''E'''-pě, t. Keltů, Germanů a Slovanů na západ, změnilo sever, tak jako na jihu utvoření se národa řeckého a římského, v nichž utonuli brzy všickni národové Středomoří až na nepatrné zbytky Albanců a Basků. Zvláštní rozdělení '''E'''-py jevilo i tu svou světodějnou důležitost. Utvoření hégemonie v '''E'''-pě od pádu veleříše římské se již nezdařilo, třebas děly se o to pokusy. Udržely se vždy vzdělané státy, dosti mocné, aby uchránily svou samostatnost. Hégemonie v '''E'''-pě měnila od 2000 let sídlo své, a střed vzdělanosti, obchodu a bohatství posunul se ze Středomoří do záp. '''E'''-py, a půjde snad, bude-li tak souzeno, zase zpět na východ. To bylo jistou výhodou pro vývoj vzdělanosti. Velké říše asijské byly vždy povaleny jedinou válkou, a ze vzdělanosti egyptské zbyly jen zříceniny a mumie. — V '''E'''-pě však mohla prométhejská jiskra svobody vždy utéci se v bezpečný útulek četných ostrovů a poloostrovů, hor a močálů proti barbarským nájezdům velmocných nepřátel, jakými byli Peršané, Hunové, Mongolové a Turci. Proto měl skoro každý sebe menší národek v '''E'''-pě svůj čestný den v dějinách; den slávy a moci měli Portugalci, Hollanďané i Švédové, tak jako Španělé, Francouzi i Angličané. Byla to jakási federace národů, která '''E'''-pu poměrně mladou učinila světovládkyní, jež nyní panuje ve vesmíru, jež zalidnila i opanovala Ameriku i Austrálii a dobývá nyní Afriky a Asie. Za naší doby jest '''E.''' na vrcholu slávy své; předčí bohatstvím a vzdělaností i Asii dvakráte tak lidnatou a pracovitostí a plodností drží se ještě na své výši, ač severní Amerika počíná činiti jí konkurrenci čím dále nebezpečnější. Kdyby '''E.''' ztratila jednou mužnost, pružnost, pracovitost a pokročilost svou, přišla by i o svoji hégemonii, jíž by se jiné země zmocnily. Dí zajisté staré dobré přísloví: ''Imperium iisdem artibus retinetur, quibus partum est''. Jest proto důležita role malých národků, které jsou jako mladší členové rodiny evropské a nahraditi mají starší, na nichž se jeví někdy již úpadek patrný. Pokrok vzdělanosti jeví se jako zápas, v němž na místě unavených a raněných božích bojovníků nastupují vždy noví zápasníci ve prospěch člověčenstva, těžíce — každý v oboru své práce — ze souborné oné činnosti millionů, kterou nazýváme právě vzdělaností. Na každém národě samém — ať velkém nebo malém — záleží především, aby si prací svou ve kterémkoliv oboru duševním nebo hmotném zjednal věčných zásluh a slávy u všeho člověčenstva, nejlepšího to soudce živých i mrtvých. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' '''E.''' jest vedle Australie nejmenší kontinent, na sev.-záp. konci skupiny celin, již zoveme Starým světem. Pokud měřítkem pro pojem kontinentu jsou pouze hranice mezi souší a mořem, podoba geometrická a rozsah plošný, nemá '''E.''' nejmenšího oprávnění na to příjmí. Přece však rozmýšleli bychom se přijmouti Peschelův název alpinského poloostrova Asie, a kdybychom se již i s myšlénkou tou spřátelili, bylo by nutným toho důsledkem vyloučení celé větší, východní polovice Ruska až po záp. hranici oblasti Donu, Volgy a přítoků východního Bílého moře — z '''E'''-py, neboť tu teprve vlastně počíná poloostrovní ráz evropský. Rozmýšleli bychom se rovněž přijmouti pro '''E'''-pu a Asii souborné jméno {{Prostrkaně|Eurasie}}, neboť geologové (Suess) užívajíce jména toho, rozumí jím dnešní '''E'''-pu a Asii, vylučují však z toho Přední Indii a připojují země Atlasské. '''E.''' jest tudíž celinou, abychom tak řekli, jen v kulturním smyslu, a dnešní její postavení rovná se poměrně asi onomu, jež mělo východní Středomoří ve starověku, jsouc tehdaž skutečně jakýmsi kontinentem v kontinentu. Námitka, popírající '''E'''-pě kontinentálnost a dovozující, že kulturní hranice nemůže rozhodovati o mezích dvou kontinentů, ač skutečně jest oprávněna, jelikož kultura sama i co do sídla svého jest velmi měnlivá, až dosud nedovedla zvrátiti starý zvyk, tím spíše, že právě a jedině obyvatelé této '''E'''-py tvořili názvosloví pro jednotlivé útvary povrchu zemského a jaksi strannicky nazvali '''E'''-pu kontinentem. {{Prostrkaně|Jméno}} samo, různě vysvětlované, zdá se míti původ svůj v staroassyrském ''ereb'' nebo ''irib'', jež se nám ve starých nápisech zachovalo a značí »západní slunce« naproti ''asu'', východu. Z toho vznikly názvy »Asie« a »'''E.'''«, jež původně vztahovaly se na země ležící na východní a západní straně archipelu řeckého. Čím dále šířily se zeměpisné vědomosti obyvatelstva zde usedlého, tím dále vztahovala se jména ta, až jim okeány vykázaly meze. I Foiníkové přijali jméno ''ereb''. U Hérodota (4, 45) ovšem jméno '''E'''-py odvozuje se ode jména ženy, královské dcery foinícké, již prý Zeus, láskou roznícen, na svých bedrách přes moře na Krétu unesl. O nedůslednosti názvu '''E'''-py jakožto kontinentu uvažováno teprve v poslední době, ale téměř souhlasně uznáno, že by bylo marným bojem proti dějinám lidské kultury, chtíti dosavadní zvyklosti odstraniti, tím spíše, že '''E.''' až do našich dnů dovedla býti nejen kulturně samostatným členem povrchu zemského, ale i středem, z něhož vycházela a vychází téměř veškerá intellektuální síla světová. Toto kulturní a anthropo-geografické postavení již před 2000 léty jasně tušil geniální Strabo, jemuž děkujeme první charakteristiku '''E'''-py. Při určování hranic '''E'''-py naproti Asii panovalo již tehdáž mínění, že dlužno vycházeti od Černého moře, nejistota spočívala pouze v tom, třeba-li jíti na sever nebo na východ. Hérodot chtěl vésti hranici na východ, později však obyčejně vedena po ř. Donu, kdežto o neznámé kraje severně pramenů této řeky nikdo se nestaral. Tak trval stav po celý středověk a teprve v novém věku šířila se '''E.''' s rozsahem Ruské říše na újmu Asie, a po nějakou dobu zdálo se, že ustálí se čára od jižního ohbu Donu na východ k ř. Obu a k Uralu a po tomto až k moři. Mnohem vědečtěji pochopil otázku tuto Gmelin, dovozuje, že teprve na Jeniseji nastává nový svět. Znatelně stoupá tam půda, řeky mají sladkou chuť, posavadní flora nahrazuje se cizími druhy, nová říše přírodní šíří se odtud dále k východu. S tímto názorem se i v nejnovější době shodoval Henry Seebohm. Přesněji ještě určil hranici tuto přírodozpytec Pallas, dle něhož se i Ritter řídil. Naproti tomu přijímali Francouzi, v první řadě Malte-Brun, za hranici hřeben Kavkázu, břeh moře Kaspického, řeku a pohoří Ural. Při tom vždy ještě ukazováno na jakousi kulturní hranici mezi '''E'''-pou a Asií. Poslední v této otázce pronesené mínění Rugeho, jenž je sdílí s Reclusem, uvažuje následovně: Povrch naší země jeví nám tři mořem obemknuté celiny. Tyto jsou širokým a hlubokým mořem od sebe velmi význačně odděleny. Chceme-li oba větší kontinenty, Starý a Nový svět, dále děliti, mohou nám za hranice sloužiti buď šíje takové, jako Panama a Suez, nebo musíme za ně přijmouti nejníže položené pásy země, t. j. takové sklesliny, jež asi dříve mořem bývaly kryty, nikoliv však hřebeny horské. Dle těchto zásad sluší se vésti hranici '''E'''-py takto: Od ústí Donu k jihovýchodu, sníženinou Manyče k moři Kaspickému, po pobřeží tohoto moře až k zátoce Embské (v sev.-východní jeho části), po řece Embě, dále k Tobolu, přítoku Irtyše, odkudž koryto Obu až po moře Arktické dělí '''E'''-pu od Asie. Následkem toho celý Ural připadne '''E'''-pě, kdežto Kavkáz celý zůstane Asii. Přidělíc však Ural '''E'''-pě, musíme tak učiniti i s N. Zemljou, jež v přírodním ohledu jest jen jeho pokračováním. Kdybychom chtěli býti docela důslední, měli bychom pak také Krim ponechati při Asii a veškerou hranici '''E'''-py vůbec děliti na kontinentální a okeánickou. Ukázali jsme, jak různá jsou mínění, pokud se týče prvé, avšak ani okeánickou nelze pokládati za přesně určenou neb ustálenou; i lze říci, že i tu neví se, co se má k '''E'''-pě čítali, a nelze očekávati ustálenosti, pokud pojem zemí okeánických a Arktidy (sev. polárních zemí) nebude více vypěstěn. Na celé severní, západní a až na nepatrnou část i jižní hranici oblévá '''E'''-pu okeán a jeho části. Hranice se tu mění tak, že někdy se čítají k '''E'''-pě i polární ostrovy Island, Špicberky a Nová Zemlja, někdy dokonce i země Františka Josefa, někdy však jen jeden nebo dva z nich. Velká Britannie se svými ostrovy čítávala se vždycky k '''E'''-pě, jinak však jest tomu v jihozápadě, kde ostrovy Azorské, Kanárské a Madeiru různě lze přiděliti (buď k Africe, nebo považovali je za okeánické). — V Středozemním moři panuje nejistota ohledně ostrovů mezi Sicilií a Túnisem (hl. Pantellaria a j.), jež přirozeně k Africe náležejí, administrativně však k '''E'''-pě se počítají. Také v moři Aegejském působí vedení hranice obtíže. Obyčejně zahrnují se k Asii jen Sporady, plným neprávem počítá se zde k '''E'''-pě Tenedos a také nezcela správně všecky ostrovy v moři Marmarském. Rozdíly při určování hranic '''E'''-py jsou tak veliké, že proti ploše '''E'''-py v nejužších hranicích '''E.''' v nejširších hranicích, i když nepočítáme k ní země Františka Josefa, zvětšuje se o 1,400.000 ''km''². Nejnovější udávaná čísla nejspolehlivějšího pramene (Wagner a Supan, Bevölkerung d. Erde VIII) pro plošné rozměry '''E'''-py jsou tato: '''E.''' v nejužších přirozených hranicích, bez ostr. Azorských, Kanárských a Madeiry, bez ostr. Marmarských, beze všech ostr. polárních, až k čáře Manyče, s mořem Azovským, avšak bez stepi Kaspické, zaujímá 9,246.000 ''km''², s ostr. polárními, t. Islandem (104.785), N. Zemljou (91.814), Špicberky a ostr. Medvědím (70.068) však 9,513.000 ''km''². Přidáme-li k tomu ještě step Kaspickou, vzroste plocha ta na 9,818.000 a rozšíříme-li hranici až na hřeben kavkázský, na 10,014.000 ''km''². Počítáme-li dále ještě k '''E'''-pě kraje na vých. straně Uralu (275.000), step mezi ř. Uralem a ř. Embou (163.000) a jižní svah Kavkázu (75.000), obdržíme jako rozsah '''E'''-py v nejširších hranicích 10,600.000 ''km''². V administrativních hranicích čítá se celá kontinentální plocha '''E'''-py, Rusko se svými 60 guberniemi, s N. Zemljou a m. Azovským, Dánsko s Islandem, Velká Britannie se svými ostrovy, Portugalsko s Azory a Madeirou, Španělsko s ostr. Kanárskými, země balkánské bez ostrovů Marmarských, což dohromady činí 9,937.194 ''km''². Obyčejnější však jest, že udává se plocha '''E'''-py bez Islandu a N. Zemlje, bez ostrovů Kanárských a Madeiry na 9,732.250 ''km''². Při tom třeba podotknouti, že politická hranice evropského Ruska v guberniích Permu a Orenburku sahá přes pohoří Ural a drží se pak dosti daleko na západ ř. Uralu, vyjmouc malý cíp (jižně m. Orenburku až k ř. Ilku, levému přítoku Uralu). Při západním rameni delty uralské dosahuje m. Kaspického, odkudž pak sev.-záp. břeh tohoto moře a čára Manyčská tvoří další hranici proti Asii. Jest tudíž '''E.''' jen o málo větší Australie, asi 4½kráte menší než Asie, 4krát než celá Amerika, 3kráte než Afrika. Plocha '''E'''-py rovná se ¹/₁₄—¹/₁₁ vší souše a ¹/₅₄—¹/₅₀ celého povrchu zemského. Jediná ze všech kontinentů leží '''E.''' úplně mimo horký pás a s výjimkou malé části v severovýchodě zcela v severním pásu mírném. Nejsevernější bod pevniny jest Nordkyn č. Kinerodden na 71° 5′ s. š., 25° 45′ v. d., nejjižnější mys Tarifa (vlastně Punta Marroqui na Isleta de Tarifa č. de las Palómas) na 36° s. š, 5" 36′ z. d., nejzápadnější Cabo da Roca (sev.-záp. Lisabonu) na 38° 42′ s. š., 9° 30′ z. d. Nejvýchodnější bod nelze udati. Ural sám leží na 60° v. d. a vých. hranice Permu ještě o 5° dále na východ. Počítáme-li s kontinentálními ostrovy, tu nejsevernější bod jest Severní mys na ostr. Magerö na 71° 11′ 30″ s. š., 25° 45′ v. d., nejjižnější mys Lithinos na Krétě na 34° 55′ s. š., 24° 45′ v. d., nejzápadnější Dunmore Head na 52° 7′ s. š.. 10° 30′ z. d. Nejdelší kontinentální osa '''E'''-py od jihozápadu (mys St. Vincent) k sev.-vých. (záliv Karský) měří 5700 ''km''; největší šířka kontinentu od sev. k jihu (Severní mys — Kap Matapan) jest 3911, nejmenší mezi Gascognským a Lionským zálivem 370 ''km''. {{Prostrkaně|Horizontální rozčlenění}}. C. Ritter byl snad první, jenž jasně postřehl ráz horizontálního rozčlenění evropského kontinentu. Trup jeho označoval jako pravoúhlý trojúhelník, jehož pravý úhel opírá se o severní pobřeží moře Kaspického, jehož jeden vrchol nalézá sena úžině Vajgačské, druhý u Bayonny na záp. konci Pyrenejí. Vých. stranu tohoto trojúhelníka lze zváti kontinentální, obě ostatní okeánickými. Přirovnání trupu '''E'''-py s trojúhelníkem není ovšem docela správné, neboť týž by pojal pouze ½ '''E'''-py, kdežto ve skutečnosti lze čítati ⅔ '''E'''-py ke trupu (65,4 % = 6,547.000 ''km''²). Ve všem vystupuje onen kontinentální ráz východní '''E'''-py proti všem ostatním stranám světovým. Čím dále k záp., tím více přechází '''E.''' v poloostr., až konečně periferii tvoří ostrovy evrop. sev.-záp. a již. Středomoří. Ráz '''E'''-py vůbec podmiňuje ono velkolepé vyvinutí se jižního středomoří, jako u žádného jiného kontinentu, a severního, pod kterýžto poslední pojem lze zahrnouti Balt, Sev. Německé moře a moře mezi Anglií a Irskem. S vývojem těchto středomoří srovnává se i ráz a množství poloostrovů a ostrovů. Na kontinentální trup '''E'''-py přimyká se řada {{Prostrkaně|poloostrovů}} různé velikosti. Některé jsou jen pouhé výběžky země, jimiž čáře pobřežní dostává se menších zálivů, tak poloostrov Kanin (10.500 ''km''²) v moři Arktickém, pol. Kurský (17.600 ''km''²) v Baltickém, Cotentin (2000 ''km''²) a Bretagne (23.700 ''km''²) na pobř. francouzském. Druhá skupina poloostrovů má tak značnou rozlohu a takovou hranici, že se mohly na nich vyvinouti zcela individuální poměry národopisné a politické. Útvary tyto jsou na obou světových stranách kontinentu velkolepě zastoupeny. Jižní středomořská strana vykazuje tři takové veliké poloostrovy; z nich nejzápadnější Pyrenejský (584.000 ''km''²) připomíná svými obrysy i svými poměry přírodopisnými blízkou Afriku, k níž měl i vztahy národopisné i dějinné, prostřední Italský (149.000 ''km''²), jenž se od předešlého liší svou štíhlou podobou, svým větším rozčleněním a periferií velkých ostrovů, vytvořuje v ohledu krajinném ideál jihoevropské krásy, konečně východní Balkánský (468.000 ''km''²), k jihu ještě více rozčleněný než Italský, upomíná ve mnohém na protější Asii, k níž nekonečná řada ostrovů Archipelagu tvoří přechod, po němž kráčela tisíciletá kultura. Krim (25.700 ''km''²) v Černém moři, jen úzkou šijí Perekopskou s celinou souvisící, jest vlastně jen úlomkem Asie. Než všecky tyto jihoevrop. poloostrovy dohromady plochou svou nedovedou vyvážiti veliký nordický poloostrov, skládající se ze 3 členů, t. Skandinavie (800.000), Koly (120.000) a Čuchonska (440.000) a od trupu '''E'''-py řadou největších jezer evropských — zbytkem to někdejšího moře — oddělený. Proti tomuto obru jest malý protilehlý poloostrov Jutský (39.500) jen pídimužíkem. Celkem zaujímají poloostrovy evropské asi 2,700.000 ''km''², tedy 27,8 % veškeré plochy. — Ve stejném směru, jako poloostrovy, jsou vyvinuty i {{Prostrkaně|ostrovy}}. Sledujeme-li pobřeží '''E'''-py od moře Arktického, lze vyčísti následující přirozené skupiny: Ostrovy evropského Ruska v Arktickém moři 110.092 ''km''² (nejv. N. Zemlja 91.816, Vajgač 3703, Kalgujev 3496), okeánické ostrovy arktické Island, Špicberky a Z. Fr. Josefa, dále pobřežní ostrovy na vnější straně Norska 21.800, na vnitřní 3970, na pobř. Čuchonska 5170, roztroušené baltické 10.680, skupina dánsko německá 13.600, pás ostr. frízských 880, ostr. Britské 309.300 (k nimž patří i Hebridy 3093, Orkneye 1044, Shetland 1422 ''km''² vel., dánské Farör 1333), ostr. v Kanálu a na pobř. francouzském 830, Baleary a Pithyusy 5014, Sardinie 24.077, Korsika 8866, neapolské a toskánské ostr. 390, Sicilie a sousední ostrovy s Maltou 26.063, ostrovy dalmatské 3300, jónské 2296, evropská čásť Archipelagu i s Krétou 18.731 ''km''². Veškeré ostrovy '''E'''-py i s uvedenými arktickými zaujímají celkem asi 785.000 ''km''² (7,8 % celé '''E'''-py), z čehož značná část připadá ovšem na neobydlené ostrovy polární. Kdežto však plocha poloostrovů severoevropských a jihoevropských jest téměř stejná, má se plocha ostrovů středomořských k poloostrovům jako 1 : 14, u okeánických však jako 1 : 3, nepočítajíc v to Špicberky. Převaha členitosti vůbec leží v sev.-záp. '''E'''-pě, kdežto od 50° s. š. na jih až po Gibraltarskou úžinu rozčlenění téměř úplně přestává. Dohromady zaujímají poloostrovy a ostrovy evropské plochu necelých 3½ mill. ''km''². Má se tudíž plošné rozčlenění '''E'''-py ke trupu jako 1 : 2 (v Asii 1 : 3, v Americe 1 : 12). — Absolutní délkou {{Prostrkaně|pobřeží}} jen Asie a Amerika převyšuje '''E'''-pu. V ničem jiném nezračí se tak podmínky pro vývoj světových dějin '''E'''-py, jako v jediném čísle, udávajícím poměrnou délku pobřeží. Jest to zvláštní, že pobřeží '''E'''-py jest daleko delší než pobřeží Afriky třikráte tak veliké. Kdybychom vzali číslo poměrného vývoje pobřeží afrického ku ploše tohoto kontinentu (28,3) za základ, měla by dle toho typu míti '''E.''' pobřeží jen 10.841 ''km'' dlouhé, ve skutečnosti má však 8kráte tolik, t. 86.873 ''km'', tak že pobřežní index '''E'''-py jest 87,6, kdežto index Šev. Ameriky jest 64,6, Asie 61,7, Jižní Ameriky 32,6, Australie 30,6, Afriky pouze 28,3. V celku jeví se tu obrovská převaha severní polokoule a '''E'''-py zvláště; pro tuto tím větší, uvážíme-li, že obrovská čásť pobřeží obou skutečných soupeřů, Sev. Ameriky a Asie, připadá na moře Arktické, téměř nepřístupné, kdežto pobřeží '''E'''-py jest splavné tak, jako pobřeží celin tropických. Jest to primát světový, jejž vývoj naší země i v tomto ohledu (již od tertiéru, kdy i na vých. straně moře do značné míry obmykalo '''E'''-pu) uštědřil malé '''E'''-pě. Následek toho jest, že celý vnitřek '''E'''-py nese ráz okeánický. tak že teprve na půdě Ruské říše jsou body od moře vzdálené přes 700 ''km''. Nejkontinentálnější bod '''E'''-py posunuje se takto docela na východní hranici celiny (Vrchní Uralsk) a přijímáme-li administrativní hranici evrop. Ruska, tedy docela až tam, kde říčka Ajat opouští půdu evropskou, a tak '''E.''' jest jediným ze všech kontinentů, jehož největší mořské vzdálenosti leží na vnější hranici. Dle jednotlivých moři připadá na Atlantský okeán 57.470 ''km'', t. j. 66,2 %, na Středomoří 14.516, t. j. 16,7 %, na moře Arktické 10.552 č. 12,1 % a na Černomořské 4338 ''km'' č. 5 % všeho pobřeží evropského. Že při takovémto rozvoji pobřeží různě se utváří, jest pochopitelno. Všecky typy plochého i příkrého pobřeží jsou zde zastoupeny. Fjordové pobřeží Norska a záp. Skotska, jakož i neustálým příbojem rozervané pobřeží záp. Anglie, Irska a Bretaňska a sev.-vých. Španěl poskytují množství přirozených přístavů. Nejnepříznivěji utvářily se poměry na plochém dunovém pobřeží Nizozemska, sev.-záp. Německa, záp. Jutska, franc. Gascogně a vých. Anglie. Ovšem, co zde moře opominulo, vytvořila do jisté míry ústí řek. Značný počet přístavů atlantských a právě největší z nich, jako Hamburk, Brémy, Rotterdam, Amsterdam, Hull, Londýn, Havre a Bordeaux, Porto i Lisabon jsou přístavy říčními. I v Baltu, ačkoliv zde téměř není přílivu a odlivu, jsou přístavy říční Štětín, Gdansko, Riga, Petrohrad a některé severošvédské; i Štokholm, jenž leží na výtoku jezera, sem lze počítati. Zcela jiné jsou poměry ve Středozemním moři, kde převládá příkrý břeh a kde ploché svahy delty a říční ustupují do pozadí. Žádný z větších přístavů tohoto moře nelze uznati za říční; Malaga, Barcellona, Marseille, Janov, Livorno, Neapol, Messina, Palermo, Brindisi, Ancona, Benátky, Terst, Athény, Saloniki, Cařihrad — žádný z těchto přístavů nestal se tím za přispění splavné řeky. Teprve v Černém moři vyskytují se zase říční přístavy, avšak i zde zvláštní útvar pobřeží jihoruského, způsobený límany s úzkým vchodem do moře, dal vzniknouti nejpřednějšímu přístavu, Oděse, bez řeky. Na nízkých březích moře Azovského při širokém ústí Donu leží několik přístavů, zvláště pro obchod obilní důležitějších. Jisto, že pobřeží '''E'''-py prodělalo a prodělává v poměru ke hladině mořské jisté změny ve směru vertikálním; nevíme dnes ovšem, je-li příčinou toho klesnutí hladiny mořské či stoupnutí souše. Pobřeží získává (povznáší se nad hladinu) téměř v celé Skandinavii (s výjimkou malé části jižního Švédska, kde se spíše ponořuje), v Čuchonsku a sev. provinciích baltických, na Jan Meyenu, Špicberkách, N. Zemlji, záp. pobřeží Skotska, Anglie a Walesu, kdežto atlantské pobřeží evropské od Jutska až po Pyreneje, jakož i Irsko a jižní Anglie zdají se spíše klesati; Island chová se neutrálně. Ničeho nevíme v té příčině o poloostrově Pyrenejském. Baleary, Korsika a Sardinie a z větší části i Sicilie se zvedají. Zvláště velikým změnám podrobeno záp. pobřeží sicilské. Pobřeží benátské a dalmatské, jakož i jihoitalské klesá, zdvihá se balkánské a jihoruské, především krimské. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Horopis. == Horopisně '''E'''-pu lze rozděliti od západu k východu ve 3 meridionální pásy, a tyto opět od severu k jihu ve tři části, tak že rozdělením tím vzniká 9 velikých dílů. Západní pás počíná na severu ostrovím britským, ve středu má Francii a na jihu poloostrov pyrenejský; střední má na sev. poloostrov skandinavský a jutský, přechází uprostřed v rovinu severoněmeckou a kopčinu jihoněm. a Alpy a končí poloostrovem apenninským; východní má na sev. roviny ruské od Uralu až do Polska, ve středu soustavu karpatskou a planinu středoruskou, na jihu poloostrov balkánský a krimský, který souvisí s balkánským (zvláště Dobrudžou), jako Baleary s poloostr. pyrenejským a Sicilie s apenninským. — Obyčejné starší rozdělení jest na: 1. severní hornatinu (ostr. britské, Skandinavie a Jutsko), 2. střední rovinu (od Francie k Uralu a Krimu) a 3. jižní hornatinu (poloostr. pyrenej., apennin. a balkánský, Cevenny, Alpy a Karpaty); ale rozdělení to jest méně plastické, což poznáme, všimneme-li si, že '''E.''' srostla z ostroví mezi Atlantským okeánem a jeho zátokami s jedné a zátokami Tichého, vlastně Indického okeánu s druhé strany, kteréžto poslední sahaly až k České Třebové a buď pomalu vysychaly, jako Uhersko, nebo ztratily své spojení s Indickým okeánem, jako Černé moře, které za to nabylo spojení s Atlantským. Kdežto na západě působila více erose mořská, která protrhla úžinu La Manche mezi V. Britannií a Hollandskem a úžiny mezi Skandinavií a Jutskem, působil od jihu více tlak laterální, který utvořil Pyreneje a Alpy; ale i v západních hřbetech V. Britannie a Skandinavie jeví se působení tlaku laterálního, kdežto na jihu utvoření se Aegejského moře a úžiny Gibraltarské pochází z doby mladší. Středem nejméně pohnutým jsou Čechy; i ruské planiny, směrem jihovýchodním z moře usedlé, jsou většinou jako neporušeny. Vulkanismus na jihu (Italie a Sicilie) a na severu (Island) dosud činný upomíná zřejmě na doby utváření se '''E'''-py. '''E.''' jest převážně rovinou; dle Berghausa zaujímají roviny 0,7 celé '''E'''-py; střední (německo-ruská) sama 0,6; {{Prostrkaně|střední výška}} '''E'''-py udává se kol 300 ''m'' (Leipoldt 297, Lapparent 292, Murray 286, Penck 280, Supan 290) a připočteme-li i ostrovy a Zakávkazí, jako Heiderich činí, 375 ''m''. '''E.''' má vyšší hory než celina australská, ale nižší než Asie, Amerika a Afrika; nejvyšší bod — arci nehledíc ke Kavkázu — Mont Blanc (4810 ''m'') leží v čáře středních Alp, kde 30 vrcholů dosahuje výšky přes 4000 ''m'', čehož jinde neshledáváme, neb druhé nejvyšší pohoří Sierra Nevada dosahuje v Cerru de Mulahacen 3567 ''m'', Pyreneje jen 3404 ''m'', Etna 3313, na poloostrově balkánském Ljubotrn 3050 ''m'', Musallá 2919 ''m'' a Olymp thessalský 2973 ''m'', v Apenninách Gran Sasso d’Italia 2909 ''m'', v Karpatech Gerlach 2663 ''m'' a níže Negoi 2543 ''m'' a ve Skandinavii Galdhöpig 2604 ''m''. Sever jest vůbec nižší nežli jih (ve Skotsku: Ben Nevis 1343, v Uralu: Deniškin Kámen 1633 ''m''), neboť tlak z jihu k severu byl nejsilnější a stálá skoro zemětřesení v Italii ukazují, že snad ještě nepřestal působiti; za to krajina jihovýchodní Rusi u moře Kaspického od Astrachaně (—11) až ke Kisljaru leží až —27 ''m'' pod hladinou moře, rovněž část uměle chráněných nížin (»marsch«) v Belgii a Hollandsku (Groenendyk -0,7 ''m''). Ve tvarech horopisných upomíná '''E.''' svým východem a středem na Asii, jihozápadem, poloostr. pyrenejským a apenninským na sev. Afriku; podobajíť se zajisté veliké roviny ruské sibiřským a turánským, Pyreneje, Alpy a Karpaty opět Kavkázu a Himálaji, tak že čára nejširšího scvrknutí parallelního Starého světa byla vytknuta od Číny přes Himálaji, Persii, Kavkáz, Krim, Karpaty a Alpy k Pyrenejím. Na druhé straně jsou planiny středošpanělské a roviny apulské podobny berberským, zvl. v Maroku a Alžírsku t. zv. »hauts plateaux«, ano stará fauna špan. a italská souvisí palaeontologicky se sev.-africkou. Toto spojení, jak ze zbytků velkých pliocénních ssavců (slonů a j.) v Gibraltaru a na Maltě se vyskytujících jest patrno, velmi pozdě bylo přerušeno. Rovněž z doby pliocénni jest protržení se Černého moře k Aegejskému; s protržením tím souvisí vysušení částí stepí západoasijských asi tak, že Manyč přestal býti průplavem mezi Černým a Kaspickým mořem, kteréž poslední, zbaveno jsouc přítoků, klesalo a klesá dosud, jako všecka jezera západoasijská. Že Kaspické moře spojeno bývalo s arktickým, a že spojení to pozdě přestalo, nezdá se býti pravdivým; novější výzkumy novosibiřské naopak naznačují, že v pliocénu moře arktického ani nebylo. Ano u angl. badatelů nabývá převahy náhled, že mělčina mořská mezi V. Britannií a Gronskem jest potopeným starým miocénním mostem (''miocen bridge''), a jazyková příbuznost Basků s Algonkiny ukazovala by snad na pozdní stěhování se člověka přes tento most. Podobnost arktické flory a zvířeny ukazovala by spíše na společnou vlasť předglaciální. Jisto jest, že '''E.''' na jihovýchodě souvisela přes záp. Asii s mořem Indickým, nejisto kudy, že půda Baltického moře a jižní čásť Severního moře byla na čas zemí a že moře krylo poměrně větší části '''E'''-py, zejména v Uhrách a na Rusi, až do posledních dob, což vysvětluje spolu staré vlažnější podnebí evropské. Může se tedy s Whitneyem mluviti o jisté desikkaci v '''E'''-pě, již dokazují četná solná jezera stepní. Uznáno jest dále, že '''E.''' srostla v dobách geologického utváření se ze 4 řad plochých archibolů (prvotních ostrovů), ale jejich počet a hranice nejsou dosud-ustáleny; taktéž není možno dosud stanoviti vznik a výši starých horstev. Dály se sice pokusy o vysvětlení toho v Belgii, ve Skotsku a Porýnsku, ale právě o velkých pohořích víme, že jsou pozdní a že rostla asi pomalu do výše; tak neměly Alpy švýcarské, jak Heer dokázal, v miocénu ani 1000 ''m'' výšky, a ledová doba ve větší části sev. '''E'''-py zahladila všecky stopy minulosti tak, že původní stav těchto krajin nesnadno jest určiti. Dva zákony možno stanovití: 1. '''E.''' zarůstala od západu k východu zanášením mořského dna, výjimku tvoří jen moře Baltické, Jaderské a Aegejské; a 2. všecky větší hory (Alpy, Pyreneje, Karpaty, Balkán, Apenniny) a všecky větší řeky (Dunaj, Rýn, Volga, Labe, Odra, Pád atd.) jsou původu mladšího; starými zdají se býti jen hory skotské (dle Ramsaye) a snad i skandinavské a mnohé nyní nízké pecky horní (Harc, Dobrudža, Valdaj). Podrobnějších výzkumů o celé '''E'''-pě dosud nemáme; sám Suess i Geikie mluví jen o severozápadě '''E'''-py. Suess rozeznává v západě '''E'''-py od sev. k jihu 4 pásma, z nichž obsahuje: 1. rulu archaickou v Hebridech a Lofotech mezi zátokou Loch Eriboll v sev. Skotsku a ostr. Magerö při severním Norsku; 2. kaledonské zvlnění na severovýchod se táhnoucí (Skotsko, severní Wales, sev. a vých. Irsko a sev. Norsko) a horstva z doby mezi silurem a devonem; propadlina ve středu Skotska jest naplněna útvarem uhelným; 3. pecky (''Horst''), j. středo-jihozáp. Irsko, již. Wales a Cornwall, Bretonsko, střední planina francouzská, záp. Španělsko (''meseta'') i Portugalsko, Ardenny, Porýnské staré hory, Česká planina, Sudety s Durynským lesem a Harcem (Suess jmenuje to záp. armorikánskou, vých. variskickou vlnou); pásmo to obsahuje silur, devon a zpodni uhlí, je tedy z doby karbonu; 4. alpinskou soustavu (Sierra Nevada, Pyreneje, Alpy, Jura, Apennin, Karpaty, Sedmihradsko-banátské hory, Balkán, Krim a Kavkáz); pásmo to obsahuje vrstvy z jihu vytlačené z doby tertiérni. Geikie líčí podrobněji střídání se suché země a moře, zvláště v sev. nížině německoruské. Dle něho za kambrické doby byla celina od Hebrid přes Skandinavii a Čuchonsko do Ruska; ve Skotsku a Walesu byla jezera. Kdežto za siluru krylo moře celou V. Britannii až na několik sopek na sev.-záp., nastalo na konci siluru veliké zdvižení, tak že ve Skotsku a Německu vznikla veliká jezera, v nichž ukládal se rudý pískovec (''Old-red''). Na počátku kamenouhelné doby vystoupilo moře opět, zatopilo Anglii, Irsko a nížinu až do střední Rusi, kde snížením se hladiny mořské vznikly mělké močály přímořské, v nichž se tvořilo uhlí. Za permu převládala ještě uzavřená jezera. Severozápad '''E'''-py byl tehdy — za palaeozoické doby — vyšší zemí, vulkanismem zmítanou a střídavě ponořovanou. Trias přivedla novou potopu hlubším mořem v Anglii a ve střední '''E'''-pě; tu zase Skotsko a Irsko bylo suchou zemí, Anglie však a střední Německo až do Rusi byly kryty mělkým mořem. Za křídy byla Anglie na čas suchou zemí, ale hluboké moře sahalo až k Uralu a přes Alpy do Asie až k Indickému okeánu. Eocén jest doba zemní v střední '''E'''-pě, ale Alpy zdviženy jsou po miocénu; v téže době vysušeno jest sarmatské (uher.) moře, Černé moře couvlo a zdviženy jsou jižní Sicilie, Apennin a j. Vůbec klade Geikie váhu na tlak od západu na východ a na silnou erosi v záp. '''E'''-pě a tvrdí, že obě nížiny, severoněm.-ruská a jižní středomořská, byly od sebe vždy odděleny ostrovím; severní dolina byla již za siluru a byla vždy mělčí. {{Prostrkaně|Iberský}} poloostrov (střední výše 660 ''m'' dle Calderona, 701 ''m'' dle Leipoldta) jest ve velkém planinou (''macizo centrale''), přerušenou dvěma horskými vlnami. Na východ obmezuje ji nížina aragonská, v jihu andaluská. Za onou k východu vyvstávají Pyreneje, za touto k jihu pohoří Bétické. Nejsevernější vlnou jest pohoří Karpetanské, jižní horstvo Toledské. Sev. od Karpetanského pohoří rozkládá se rovina starokastilská, jižně obě roviny novokastilské. Postupujeme-li tedy od Atlantského okeánu k Středozemnímu moři, shledáváme 5 vln, t. sev. pobřežní pohoří, Karpetanské, Toledské, Sierru Morenu a pohoří Bétické a 4 roviny, totiž: starokastilskou, sev. a jižní novokastilskou a andaluskou. Západní planiny v Galicii a Portugalsku jsou nižší staré horstvo. Jdeme-li od vých. k záp., máme Pyreneje, roviny aragonskou a sev. od ní máme horstvo baskické, jižně katalonské, iberské pohoří (pokraj střední planiny a kopčinu od Galicie do Algarve sahající). Nejvyšší místo poloostrova a '''E'''-py mimoalpské vůbec jest Cerro de Mulahacen 3554 ''m'' v bétickém pohoří (dle Ibaněze penibétickém) a sice v Sierře Nevadě. Vedle je Picacho de Veleta (3470 ''m''). Sierra Nevada je malá ellipsa prahorní o temenné výši 3000 ''m''. Bétickou Kordilleru tvoří skupené osamělé hory rozličné výše (La Sagra 2400 ''m'', Sra Gador 2325 ''m'', S. de los Filabres 2080 ''m'', Alpujarras vlastní 1624 ''m''), mezi nimiž se utvořila nízká údolí (Granada 670, Antequera 900, Ronda 747 ''m''). Severně od Nevady kolem Guadalquiviru rozkládá se {{Prostrkaně|nížina andaluská}}, která od sev.-vých k jihozápadu stále klesá, tak že výška u Jaénu jest 549, u Cordoby 104, u Xerez de la Frontera 49, u Sevilly jen několik ''m'' n. m. K západu klesá též {{Prostrkaně|střední planina}} (6—800 ''m'' prům.) {{Prostrkaně|novokastilská}} (Cuenca 903, Ciudad Real 680, Madrid 630, Aranjuez 519, Toledo 450 ''m'') s horami Toledskými (1448 ''m'', jiní 1557, obyč. jen přes 1000), jako záhybem upostřed a s kopčinou estremadurskou na západ spadající (Cáceres 471, Trujillo 485, Merida 195, Badajoz 155 ''m'') a do Portugalska přecházející, kde nabývá 400 ''m'' prům. výšky (Evora 277), řeky hlubší (Mertola 71). Osamělé jihozápadní hory Algarvské až 903 ''m'' (Foia). Jižní kraj této planiny tvoří Sierra Morena, která z nížiny andaluské vystupuje jako horstvo, ale na sever přechází v pouhou planinu s kopci 100—200 ''m'' vys.; nejvyšší místo jest Estrella 1299 ''m'' a nejdůležitější průsmyk Despeňaperos 745 ''m''. Západ jest ještě nižší. Střední horstvo karpetánské mění 19kráte svůj směr a dělí se ve 4 hlavní skupiny: 1. vých. Sierra de Guadarrama (P. de Penelara 2405 ''m''); 2. ve středu S. de Gredos (Plaza de Almanzor 2661 ''m'', nejvyšší bod stř. Španělska); 3. S. de Gata 1735 ''m'' a 4. osamělé pohoří v Portugalsku na planině S. da Estrella (Malhão 1993 ''m''). Rovina starokastilská jest průměrem 600—800 ''m'' vysoká (Burgos S51, Leon 802, Salamanca 807, Valladolid 679, solná jezera u Villapanda 684 — západněji Almeida 751, Vizeu 540, Lamego 482 ''m''), ale v sev.-záp. dosahuje hora el Teleno výše 2188 ''m''. Galicii a sev. Portugalsko kryje nižší kopčina s hlubokými údolími a horami 1000—1300 ''m'' vys. (Santiago de Compostella 228, Orense 144, Lugo 461). Severní okraj roviny starokastilské tvořen jest pohořím astursko-kantabrijským s nejvyšším bodem Torre de Cerredo 2678 ''m'' a skupinou (10) Picos de Europa přes 2000 ''m'' vys. Západ má Espiguete 2543 ''m'', východ přechází v nižší pohoří baskické (nejv. Aitzgorri 1544) až k železničnímu prosmyku Idiazabalskému (mezi ním a Pyrenejemi jen výška 658 ''m''). Východní kraj této střední roviny tvoří po pr. břehu Ebra mohutný pás horský soustavy iberské s horami Cerro de S. Lorenzo 2305 a Moncayo 2348 ''m''. V jihu se pokraj ten sklání na 12—1400 ''m'' (Soria 1049, Teruel 856), jediná S. Javalambre jihových. od Teruelu má 2002 ''m''. Nížina aragonská, vých. od roviny starokastilské po obou březích Ebra ležící, počíná u Logroña (367), snižuje se na vých.- sev.-východ (Tudela 253, Zaragoza 184, Mequinenza 52 ''m''), ale nedostihuje moře Středozemního, od něhož oddělena jest pohořím katalonským, které na severu jest v S. Monseny 1699 ''m'' vys. Na l. břehu Ebra pod Pyrenejemi jest řada předhoří nižších a mladších stupňů (Pamplona 426, Jaca 735, Cardona 436, Gerona jen б0 ''m''), místy však i vyšších, jako Peňa de Oroel 1731 ''m''. {{Prostrkaně|Baleáry}} dosahují na Mallorce v Silla de Torrellas 1571, na Cabreře 1200, na Menorce jen v el Toro 368, Pithyusy na Ibize 430 a na Formenteře 183 ''m''. {{Prostrkaně|Pyreneje}} dělí se přirozeně ve 2 části: západní mladší a východní starší, souvisící spolu příčným hřbetem Pto de Pallas v údolí arránském na pramenisku Garonny; někteří také, jako Penck, dělí je na 3 části: západ, střed a východ. Západní vznikají u Atlantského okeánu nízkým pohořím La Rhune 900 ''m'', stoupají pomalu na východ (Roncesvalles hora 1207) k Pto d’Oro 2017 ''m'' a k P. D’Anie 2504 ''m'' na půdě francouzské a dosahují největší výšky v Pic du Midi d’Ossau 2885 ''m'', kde končí. Střední Pyreneje, prům. 2500 ''m'' vys., jsou částí nejvyšší (Pic de Vignemale 3290, Mt Perdu 3352, Marboré 3320 a skupina Maladetta v Pic Nethou 3404 ''m'') a chovají také největší krásy přírodní, jako Cirque de Gavarnie s vodopádem 482 ''m'' vys. a s pověstným průsmykem Brêche du Roland (2805), avšak spíše na straně francouzské, kde jsou hluboká údolí (Bagnéres 554 a Bagnéres de Luchon 629 ''m''), než na vyšší straně španělské (lázně Panticosa 1776 ''m''). Východněji jsou nižší Tuc de Mauberne 2800, Estats 3124, Montcalm 3080 ''m''. Vých. Pyreneje počínají prosmykem Col de la Perche (1622 ''m'') a postupujíce k moři Středozemnímu mají kromě vrchů Puigmal 2909 a Mt Canigou 2785 ''m'' ve Francii jen nízké hory, jako jejich kraj Mts Albères 1257 ''m'' a na sev.-vých. výběžek Mts Corbières 1231 ''m''.<br> {{Prostrkaně|Francie}} mezi Pyrenejemi, Alpami a Bretonskem skládá se vedle nížin řek Seiny, Loiry a Rhônu a středu (''plateau central'') z ostrovů střední planiny auvergneské, 800 ''m'' prům. výše (Julien). Tato pokrývá v širším slova smyslu 80.000 ''km''² v kruhu, z něhož na sev.-vých. vybíhá horstvo Morvan a na jihozáp. Garrigues (záp. od Montpellieru). Ostrov ten byl ještě pozdě v tertiéru oddělen od Pyrenejí mořskou úžinou u Castelnaudary, která nyní na 190 ''m'' zanesena jest. Planina tato není ani jednorodá, ani stejnotvárná: vedle alluviálních nížin v Limagni (dep. Puy de Dôme) na severu vyskytují se ve středu vulkanické krátery, proudy lávy a vyhaslé sopky a konečně v záp. části Cevenn vápenné planiny Causses (dep. Tarn) s hlubokými cañony. Ku planinám těmto čítáme pohoří Morvan, útvaru prahorního, dosahující jen 902 ''m'' (rozvodí Saony a Seiny jen 301 ''m''), ale planina na jihovýchod roste, až mezi horní Loirou a Rhônem dostupuje v Pilatu 1434 ''m'' výše. Jižně od pohoří Morvanského, mezi Loirou a Allierem, jehož staré jezerní údolí sluje Limagne (Clermont Ferrand 407, St. Etienne 525, Puy 625 ''m''), dme se planina Forez ok. 1300 ''m'' vysoká s horou Pierre s Haute 1640 ''m''. Ve středu Auvernie je 3 skupení: vulkanické Dômeské (60 kráterů) s Puy de Dôme u Clermontu (1465 m), Doréské s Puy de Sancy (1886 ''m''), nejvyšší to horou celé střední Francie, a Cantalské s Plomb du Cantal (1852 ''m''). V kráterech jsou někdy jezera. Od horní Loiry na jihozápad postupují: planina Velay se 180 nižšími sopkami mezi prameny Loiry a Allieru, s Bois de l’Hôpital (1423 ''m'') a la Margeride (Mts de Randon 1554 ''m'') a sopečná planina (záp. d’Aubrac 1471 ''m''). Cevenny, které na jihu obloukem na jihovýchod zahnutým planiny ty objímají, jsou na pramenisku Loiry v Mt. Mézencu 1754 ''m'' vysoky, klesají rychle na východ a pomalu k západu, kde jeví se velké vápencové planiny, {{Prostrkaně|causses}} (800—1000 ''m''), hlubokými (500—600 ''m'') prorvami říčními ({{Prostrkaně|cañony}}) roztrhané; tu jest franc. Abršpach, skály zv. Montpellier le vieux. Nízké dubiny jihozáp. ({{Prostrkaně|garrigues}} zvané) končí se v Mont-Noires 1210 ''m'' vys. Z okolních nížin Francie nejvyšší a nejmenší jest nížina od Cevenn k Středozemnímu moři, z níž vystupují jen 2 hory: Montagne de la Gardiole 236 m jihozáp. od Montpellieru a St. Loup 115 m u Agde; jinak jest krajina ta naprostou nížinou (Nar- bonne 2, Montpellier 44, Nimes 45, Avinion 12, Arles 3, Aix 132, Orange 46, Carpentras 102. Apt 250 ''m''). Širší jest již rovina západní (Languedoc), v níž se ztrácejí malé výběžky středního horstva; nejnižší jest při dolní Garonně (Bordeaux 4, Agen 23 ''m''), na jih stoupá (Angoulême 30, Toulouse 133, Cahors 128, Alby 169, Auch 166, Pau 175, Tarbes 310 ''m''. Nejvyšší výšky dostihuje pod Pyrenejemi Tarascon 480 ''m''. Na záp. mezi Garonnou a Atlantským okeánem přechází nížina ta v písčiny (''Landes'') až 130 ''m'' vys., provázené na pobřeží dunami až 89 ''m'' vys., ale také s místy nižšími (Mont de Marsan 43, Dax 9, Bayonne 5 ''m''). Stejné skoro výšky jest severní rovina až k údolí Loiry; na jejím východě vstává sice planina Millevache až do 970 ''m'', ale na západě klesá (Limoges 210, Bourges 150, Poitiers 112 ''m''. Podobně jest v údolí Loiry (Orléans 93, Tours 47, Angers 47, Nantes 2 ''m''), a nejvyšší horou mezi oběma jest Malchus (285 ''m'') v kraji Gâtine. Sev.-záp. Francie jest také nížinou, která na třech místech prostoupena jest horami, na severu a na jihu Bretagne a u Alençonu, kde jest zároveň nejvyšší místo sev. Francie v Mt. des Avaloirs a d’Ecouves, obě 417 ''m''. Záp. Normandie jest lesnatá kopčina (''bocage'') až přes 300 ''m'' vys. (Mt. Pincon 359 ''m'' jihozáp. od Caenu); málo vyšší horstvo prahorní vystupuje v Bretagni, na sev. Mt d. St. Michel 391 a le Mené 340 ''m'', na jihu Menezhom 330 ''m''; mezi těmito horami táhnou se silurské stepi (Landes de Lanvaux) prům. 89–175 ''m'' vys. s místy níže položenými (Rennes 40, le Mans 50 ''m''). Sev.-východ Francie jest nižší, tak že by moře vystoupivši o 100 ''m'' zatopilo celý kraj od La Manche přes Paříž (25) po Châlons s. Marne (85), Remeš (86), Troyes (101), Soissons (47), Arras (66), ano vniklo by i do nížiny flanderské (Lille 23, Cambrai 55) a jen některé kopce přes 200 ''m'' vys. vyčnívaly by jako ostrovy až po Ardenny, kde má Valmy 138 a Bar le Duc 189 ''m''. — {{Prostrkaně|Ardenny}} na půdě francouzské mají ráz pouhých planin bez kopců s hluboko vrytými koryty řek Mosy a Mosely (Sedan 160, Givet 100, Verdun 204 ''m''); nejvyšší místa jsou v 400—500 ''m'' (Croix Scaille 504, ale vých. Toul 204, Nancy 250, Mety 160, Thionville 148 ''m''). Rozvodí mezi řekami Seinou a Saonou tvoří planiny Faucilles, zvané tak od podoby k srpu, 400—500 ''m'' vys., planina Langreská 381, Hautmont 548, a na jihozáp. u Nuits Bois Janson 636 ''m''. Mèsta leží níže (Dijon 248, Vesoul 235, Épinal 317 ''m''). {{Prostrkaně|Vogesy}} spadají do Francie prudce s výše 1400 ''m'' (Belchen Sulzský 1428 ''m'') do roviny a ještě prudčeji do jižní roviny (Belfort 334 ''m''). {{Prostrkaně|Pohoří Jurské}}, které od Faucilles odděleno jest nížinou horní Saony (Dole 203, Besançon 233), jest nejvyšší na jihozápadě v Crêt de la Neige 1724 ''m''. Skládá se asi ze 30 souběžných temen vrásek — Thurmann), od jihozáp. k sev.-vých. postupujících, o 800 až 900 ''m'' výšky vrcholové, ale na sev. v Noirmontu 1550 ''m'' dosahujících. Od Alp jsou střední planiny odděleny nížinou u řeky Rhônu, stále k jihu klesající (Perte du Rhône 259, Macon 184, Lyon 169, Vienne 148, Valence 129 ''m'') až do jižní naprosté nížiny (Orange 46, Arles 3 ''m''). {{Prostrkaně|Ostroví Velkobritské}} jest jako takové snad velmi mladé, spon souviselo ještě v tertiéru Irsko se Skotskem, a úžina La Manche protržena byla, jak řečeno, teprve v diluviu. Největším bylo ostroví to za uhelné doby, od které trpí mocnou erosí Atlantského okeánu na západě. {{Prostrkaně|Irsko}} jest jako lastura ve středu nižší, na okrajích jednotlivými, osamělými výšinami obstoupeno. Na sev.-záp., kde žulové hory 279—310 ''m'' vys. přímo z moře vstávají (ostr. Achill 962 ''m'' n. m.), vystupují na poloostr. Mayoském a Connemaraském kopčiny silurské 700—800 ''m'' (Mweelrea 813 ''m'', s jediným lesem Irska, ale klesají hned na východ v nížinu rašelinitou (jezera Conn 12, Mask 22, Corrib 9 ''m''). Nížina ta šíří se dále na východ a prostupuje celý ostrov od Galwaye k Dublinu; jest sice z doby kamenouhelné, ale bez uhlí a nepřevyšuje 75 ''m'' (jezero Ree 35, Derg 43 ''m''), tak že střední výška Irska jest jen 23 ''m'' (Leipoldt). Nízké kopčiny jsou v krajích Sligo a Leitrim až 600 ''m'' (Cuilcagh 667, ale hoř. jez. Erne jen 46 ''m''). Jižně od zátoky Galwayské v hrabství Clare a Tipperary zdvihá se osamělé horstvo 400—500 ''m'' (Keeper 692) a v hrabství Kerry nejvyšší hora irská Carrantuahill 1042 ''m''. Nejjihozápadnější roh Irska jest krásná a romantická, od turistů hojně navštěvovaná krajina Killarneyská s jezerem t. jm. Střední jih ostrova jest nižší; nejmocnější skupina jest hora Galtymore 947 ''m'', ostatní část prostoupena jest kopci o 400—500 ''m''. Na jihovýchodě strmí nejvyšší hora Leinster (793 ''m''), odtud po vých. břehu na sever výška roste, dosahuje v hrab. wicklowském v hoře Lugnaquille 926 ''m'' a tvoří tu divoké, pusté a neobydlené skály Wicklowské. Na sev.-vých. pobřeží vystupují hory Mourne (Eagle 637, Slieve Beg 727, Donard 850 ''m'') a v hrabství Antrimském nižší kopčina 400—500 ''m'' (s horou Trostanem 549), pověstná pro své čedičové skály, zvláště na severu u Giants Causewaye, kde strmí 275 ''m'' dlouhá a 40—46 ''m'' široká řada 40.000 sloupců čedičových. Severozápad ostrova od jez. Neaghu (15 ''m'') vyplněn jest horami Sperrinskými (Sawel 672) a Donegalskými (5—600 ''m'', Erigal 750 ''ш''). — {{Prostrkaně|Skotsko}} dělí Geikie horopisně na tré: 1. severní vysočiny (''highlands''), 2. střední údolí (''midlands'') a 3. jižní kopčiny (''southern-lands'') 1. Severní vysočiny tvoří 3 části: ''a'') západní zevnější Hebridy, ''b'') střední celinu s ostr. Shetlandskými a Orkneyskými až ku průplavu Kaledonskému (rozvodí jen 24 ''m'' n. m.) a ''c'') jižní Grampiany. Rulové (laurentinské) Hebridy jsou nemalebné, nízké ostrovy (ostr. Lewis s horou Clesham 799), oba Uisty (do 600 ''m'' s horou Ben More 608 ''m'') a nejzápadnější ostrov St. Kilda (420 ''m''); nízké jsou též Shetlandy (ostr. Mainland s horou Ronas 450 ''m'') a Orkneye (ostr. Hoy s horou Cullags 433 ''m''). Vysočina střední celiny není jednotným pohořím; jest asi z 7 ''m'' silurní (dle Ramsaye), jen sev.-záp. roh jest kambrický, sev.-vých. devonský. Jsou to vlastně osamělé massivy, mezi nimiž táhnou se údolí od záp. a jihozáp. k sev.-vých., tak že železná trať z Dingwallu do Stromeferry jde nízkým rozvodím mezi Atlantským a Severním mořem. V celku jsou na západě vyšší (Carn Eige 1182, Ben Attow 1031, Scourna Lapaich 1150, Crahic 1120 m), na vých. nižší (nejvýše Ben Wywis 1043 m). {{Prostrkaně|Grampiany}}, zdvihající se za průplavem Kaledonským, dělí se také ve 3 části: severní, střední a jižní. Západní ostrovy jsou pokračováním Skotska, teprve {{Prostrkaně|Arran}} (uhelný — Goatfell 874 ''m'') náleží ke střednímu Skotsku; nejvyšší hory jsou tam Ben More (967 ''m'' na ostr. Mullu) a Cuilion (966 ''m'' na ostr. Skye). Střední Grampiany mají na západě nejvyšší horu skotskou a vůbec velkobritskou: Ben Nevis 1343 ''m'', ostatní hory vých. jsou daleko nižší: B. Alder 1145, B. Macdui 1309, Cairn Gorm 1248, Ben Avon 1171, Bealogloe 1119, Glassmeal 1067 ''m''. Jižní Grampiany (od Firth of Clyde k jezeru Rannochu s horou B. Lawers 1214 ''m'') jsou nejznámější a nejvíce navštěvovanou krajinou skotskou, zvláště B. Lomond 973, skotský to Rigi, jezero (Loch) Lomond (7 ''m'' n. m.) a Katrine (111), opěvané W. Scottem, a blízký průsmyk Trossachs, jediný to starý les Skotska (od XVII. stol.). Nížina mezi Grampiany a jižnim Skotskem (rozvodí jen 47 ''m'') není úplně rovinou; má kopce jen do 720 ''m'' (Ochil-Bencleugh), ale důležitá jest svými ložisky uhelnými a snižuje střední výši Skotska na 381 ''m''. Jižní kopčina skotská jest hlavně silurská, v sev.-záp. nižší, na sev.-vých. tvoří velkou planinu Lammermuir až 533 ''m'' (Meiklesayslaw) a ve středu Pentlandskou, jižně Moorfootshills 651. Střed utvořen jest pohořím od sev.-záp. k jihových. směřujícím a po h. Cheviot (816 ''m'') nazvaným (nejvyšší h. jižní Anglie je Carterfall 858, ve Skotsku Broadlaw 839 ''m'') a na záp. skupinou Merrick 843 ''m'', v sev. Tinto (Pentland) 712 ''m''; jsou to dílem bezlesé pouště (dle Geikie), dílem pastviny, které v XVII stol. byly ještě hustě zalesněny. Veliké lesy byly zporáženy, aby se v nich nemohli povstalci zdržovato, a již nevzrostly. — V {{Prostrkaně|Anglii}} můžeme ve trojím pásmu od severu k jihu rozeznávati tyto díly: v západním hory Cumberlandské, Waleské, Cornwallis a Devonsko, ve středním Penniny, střed Anglie a Cotswold a ve vých. Yorské wolds (lesy), rovinu východní Anglie, sev. a jižní Downs s Wealdem. Z ostrovů náleží Man (617 ''m'', Snaefell) ku pohoří Cumberlandskému, Anglesey (276, Holyhead) k Walesu a Wight k Downům. Z pravidla jest tu východ mladší a nižší, tak na př. pod Londýnem (povrch eocén) v 311, trias, devon v 1004, silur v 1664 ''m''. V sev.-záp. nejvyšší Scaw Fell 984 ''m'', v jezerní krajině (Cumberland i Westermoreland) Cross Fell 892 ''m''. Střední kopčina (Penniny) již 4–500 ''m'' (Highpeak 603 ''m'') a klesá jižněji vždy více (Zouch u Leicesteru 275, Birmingham 90 ''m''). Nejvýše vyčnívá samostatné horstvo Waleské, zbytek to staré planiny někdy 5—600 ''m'' vys., s h. Snowdon 1094, nejvyšší to horou vlastní Anglie, a jižně Aren Mowddy 933, Cader Idris 888, Beacons 878 a Plynlimon 756 ''m''. Střed tvoří dlouhé nízké, hlavně jurské planiny Cotswoldské do 348 ''m'' (u Bathu 240, pram. Temže 113, Milkhill 295, Inkpen 308), Mendipské h. 324 a na východě podobné Yorské wolds asi 454 ''m'' (Bottonhead), nejvyšší však místo u Londýna v Chiltern Hills 195 ''m''. Nejnižší jsou močály (''fens'') u zátoky Wash. Jihovýchodní Anglii tvoří dvě křídové planiny (''downs''), mezi nimi lesnatá někdy nížina (Weald 1—200, Ashdown 193, Leith u hill Dorkingu 294 ''m'') a srázné křídové skály na vých. pobřeží u Doveru 134, jižně nad Brightonem Ditching 245 ''m''. Na ostrově Wight dosahuje St. Catherine 238 ''m''. Jihozápad Anglie stoupá v jednotlivých nesouvislých horách nad vyšší planiny (Devonská 360 ''m''), h. Exmoor 520 a Dartmoor 622 ''m'', a klesá v Cornwallsku (Brown Willy jen 415 ''m'') a končí skalami i ostrovy j. Landsend (Lizardhill) 60, ostrov Scilly 48, avšak ostrov Lundy 189 ''m''. Přechod ku středoevropské rovině tvoří Belgie a Nizozemí. {{Prostrkaně|Belgie}} jest jedinou planinou, vystupující na sev. záp. z míst při poldrech od 2 ''m'' pod m. a rostoucí na východ (Barraque St. Michel na hranicích 687 ''m''), bez hor, za to však s hlubokými (až 100 ''m'') koryty říčními. Tak sev.-záp. až po ř. Rupel a Skaldu nedosahuje výšky 50 ''m'' (Gent 10 ''m''), písčité Campiny mají jen 78 ''m'' (u Beverloo), ale u ř. Mosa a Sambre stoupá kraj do 200 ''m'', Brussel leží 60, Mons 30, Lutich 60 ''m'' n. m. Řeka Mosa vstupuje do Belgie ve výši 97 a opouští ji ve 40 ''m'', ale okolní planiny mají 2—300 ''m'', t. Condroz v sev.-záp., Hervé na vých., Fagne na záp., Famenne ve středu a Bastogne na východě, kdež dostupuje Libramont 587 m. Ještě jednodušší jest {{Prostrkaně|Nízozemí}}; skládá se dle náhledů domácích z močálů (''marsch'') na západě a na severu (Frízsko) a z písčiny (''geest'') po pr. břehu Rýna v krajině Geldernské (do 110 ''m''). Jižní čásť Nizozemí má tytéž poměry jako Belgie, rozsáhlé písčiny (campiny) k Mose a na pr. břehu místa vyšší i hory, jediné to skály nizozemské, na př. u Maastrichtu (42 ''m'') h. Peterskou, v palaeontologii křídové pověstnou. Celý západ od Antverp až k Zuiderskému jezeru jest pod mořem a chráněn pobřežními dunami a hrázemi, teprve Nimvegy a Arnhem jsou 9, Roermond 15, Deventer 3, Kampen o 8 ''m'' n. m. {{Prostrkaně|Německo}}, jež horopisně nesnadno jest odloučiti od {{Prostrkaně|záp. Rakouska}}, skládá se ze tří částí: I. severní nížiny, II. střední kopčiny a III. jižní nížiny bavorské, nehledíme-li k Alpám, které samy o sobě tvoří celek. Severní Švýcarsko nelze děliti od jižního Německa. I. {{Prostrkaně|Severní nížina}}, ke které vlastně náleží též Belgie, Nizozemí a Dánsko, ba i díl Polska a Rusi, není jednotná, nýbrž skládá se dle Pencka ze 3 částí: 1. ze slatin severozáp. (s Nizozemím) až k Labi, 2. sev.-vých. jezerní planiny baltické čili z baltického štítu (od Dánska do baltické Rusi) a 3. z jihových. nížiny (»luhu«) braniborské. Na západě jest nížina úzká, ale šíří se na východ, kde zátoka slezská zasahuje až po planiny polské, 1. Sev.-záp. slatiny jsou nejrovnější, nebo v slatině Bourtangeské na hranici nizozemské není ani jediné vyvýšeniny zvýší dětské hlavy, teprve na vřesovišti glinském (''Lüneburger Heide'') mezi Veserou a Labem vystupují kopce 160—171 ''m'' (Wilseder Berg); jinak mají místa Emmerich (na Rýně) 13, Düsseldorf 29, Kolín 39, Bonn 46, Hamm na Lippě 56, Lippstadt 43, Meppen 10 ''m''. Les Teutoburský dělí je v nižší západní část a vyšší východní (Osnabrück 54. Minden 36, Celle 38, ale sever jest nižší: Lüneburk 7, Hamburk 1, Lauenburk 2 ''m''). — 2. {{Prostrkaně|Baltický štít}} dělí se přirozeně prorvami Labe, Odry, Visly a Němna na 4 díly; ''a'') Holštýn a Lauenburk, ''b'') Meklenbursko a záp. Pomořany k Odře, ''c'') Pomořany a záp. Prusy k Visle, ''d'') Prusy Východní. — ''a'') Holštýn jest nížinou pravého rázu, nebo průplav Eidorský nedosahuje výše 7 ''m'' (u Rendsburku jen 1 ''m'') a průplav ze století XIV. z Bukovce (3 ''m'') k Labi vedený jen 17 ''m'', Plön 22 ''m''; pouze na sev.-vých. vystupují kopce: Bungsberg (164 ''m'') a Hüttenberg (106 ''m''), ''b'') Meklenburská planina stoupá ve středu až na б0 ''m'' (jez. Murické 68. Zvěřínské 38 ''m'') a má nejvyšší body horu Ruhnskou (178 ''m'') a vých. Helpter (177 ''m''), ale severní její pobřeží jest velmi nízké (Wismar 0,14, Roztoky 0,3, Štětín 0,4, Greifswald 5), podobně ostrovy, z nichž jen Rujana má na severu křídové hory a zvláště ve výběžku Stubbenkammeru (Stupnice, 133 ''m''), nejmalebnější místo sev. Německa, bílou křídovou skálu pod bukovým lesem. Arkona má jen 54 ''m'' n. m. ''c'') Planina Pomořská jest ze všech nejvyšší; má horu Thurmberg (331 ''m'') a ve středu vrcholy s romantickými skalami až 219 ''m'', jež tu zovou Pomořským Švýcarskem. Pobřeží je velmi nízké, t. Kolobřeh 5, Stolp 14, Bělehrad (Belgard) 21 ''m'' a podobně údolí Visly (Toruň 35, Gnězdno 19, Bydhošť 36, Marienburk 5, Tylže 5 ''m''). ''d'') Pruská planina mezi Vislou a Němnem jest nízká na severu (Insterburg 9, Samland u Královce 110 ''m''), stoupá však k jihových., kde nalézá se jez. Wystycké (174), Spirding (117) a nejvyšší vrchol Seesker Höhe (310 ''m''). Střed jest nízký, t. Angerburg a Johannisberg 117, v jihu však Kernsdorffská hora 313 ''m'', kopce u Frisches Haff až 182 ''m''. — 3. Zcela jiné poměry má {{Prostrkaně|nížina}} (propadlina) {{Prostrkaně|braniborská}}. Zde mají nadmořskou výši: Berlín jen 33, Postupim 30, Frankfurt n. O. 21 a vých. Kustřín 12, Poznaň 66, Chotěbuz 72, Krosno 40, Guben 42, Hlohov 72, Vratislav 112, Opolí 149, na záp. Trgov 79, Lipsko 110, Drážďany 102, Magdeburg 43, Vitemberk 65, Halle 76 ''m''. Jen pořídku vyskytují se nízké kopce v rovině této a pouze Fläming tvoří mezi Sprévou a Labem vyšší rozvodí (Hagelberg 207 ''m''). Mezi těmito písčitými kopci rozkládají se močály (Sprévský les, Oder Bruch), jezera a lesy borové. Vých. částí svou v Polsku a ve Slezsku náleží tato nížina tektonicky k neporušeným planinám východní '''E'''-py; objevujeť se tu poslední čedič. II. {{Prostrkaně|Střední Německo}} lze rozděliti na: 1. hercynsko-česko-moravskou kopčinu na východě, 2. ve středu planiny jurské v jihu a kopčiny hessko westfálské v severu a 3. na západě devonskou planinu porýnskou v sev. a údolí Rýnské s Černým lesem a Vogesami v jihu. 1. {{Prostrkaně|Soustava hercynsko-česko-moravská}} má hlavní směr od jihovýchodu k sev.-záp. a jest zbytkem vyšší někdy kramoly, jejíž pokrají na západě (v Bavořích) a na východě (ve Slezsku) kleslo do nížiny, v jihu pak (na Moravě a v Rakousích) se ulomilo. Mezi ní a planinami porýnskými proudilo mesozoické moře zátokou teprve po juře zanesenou; byla jedním z nejstarších ostrovů světa a největším ostrovem střední '''E'''-py, a leží částečně pohřbena v severu k Labi (dle Pencka), na př. pod Flämingem a vřesovištěm glinským, tak že snad i Helgoland (kus triasu) k ní náleží. Horopisně rozpadá se ve 4 části, i geologicky od sebe se různící: ''a'') Harc a okolí na severu, ''b'') Durynský les a Šumavu, ''c'') Rudohoří s českomorav. planinou, ''d'') Krkonoše a Sudety. — ''a'') {{Prostrkaně|Harc}} vystupuje jako vyšší, tvrdší, podlouhlá výspa mezi řadami nižších a mladších pohoří k sev.-záp. klesajících a má na západě 600, na východě sotva 400 ''m'', ale vrchol jeho Brocken 1142 ''m'' jest nejvyšším bodem sev. a stř. Německa mezi Čechami a Sev. mořem. Okolní hory jsou daleko nižší: na sev. Asse (Elm 325 ''m''), sev.-záp. Deister (403), Süntel (417) a Teutoburský les (388), na jihu Durynská planina s výškami: Nordhausen 189, Mühlhausen 207, Erfurt 213, Gotha 291, Weimar 224, Naumburk 162, Gotinky 146 a osamělý Kyffhäuser 456 ''m''. Jen jihozáp. roh Durynska k nížině vypadá jako pohoří. — ''b'') {{Prostrkaně|Durynský les}}, ač jest jen krajem planiny, má větší výšku (Beerberg 983, Schneekopf 976 ''m''), pod ním jižně jsou místa nízká (Koburg 289, Meiningen 297, Hildburghausen 360 ''m'') v údolí ř. Werry, na sev. pak kupí se nevýznamné kopčiny (Solling 515 ''m'') až k výběžkům Harcu. Jihových. od Durynského lesa jsou {{Prostrkaně|Smrčiny}}, jichž střední údolí (Wunsiedel 522 ''m'') jest obklopeno nižšími pohořími směru rudohorského, v sev. Waldstein (880 ''m'') a jihu Steinwald (736 ''m''), a na záp. vyššími souběžnými směru hercynského (Schneeberg 1053 a záp. Ochsenkopf 1024 ''m''). Pro centrální polohu svou bývaly považovány za střední uzel Německa, čehož ve skutečnosti není (viz na př. náhledy Suessovy o t. zv. oblouku Varisků). Na sever od Smrčin jsou planiny okolo Hofu (473 ''m'') a na záp. ve Frankenwaldu výšky: Wetzstein 817, Dobra 799, Kulm (Chlum) 722 ''m''. Údolí Lesní Náby (''Waldnaab'') a Odravy (''Wondreb'') dělí Smrčiny od Šumavy. — ''c'') {{Prostrkaně|Rudohoří}} na straně saské jest velikou, k sev.-záp nakloněnou planinou s nejvyšším místem Fichtelbergem (1213 ''m'') a s hlubokými údolími (Plavno 326, Zvíkava 288, Kamenice 306, Freiberk 401 ''m''). Na stranu českou Rudohoří srázně spadá. {{Prostrkaně|České Středohoří}} vrcholí Milešovkou v 835 ''m''. Českomorav. planina klesá na východě na Moravě rychle, v Rakousích méně a dosahuje místy až k Dunaji (Viehberg 1111, Römmerwald 1005, Weinsberg 1039, Paulstein 1060, Javorník čili Jauerling 989 ''m''); geologicky samostatný je Manhardt (tertiérní), 536 ''m'' vysoký. — ''d'') {{Prostrkaně|Krkonoše}} a {{Prostrkaně|Sudety}}. Krkonoše odděleny jsou od Rudohoří a od Saského pískovcového (kvádrového, křídového) pohoří Lužickou zátokou (''Lausitzer Bucht'' něm. odborníků) a jejími čedičovými vrchy. Zátoka tato jest hluboká (Zhořelec 183, Žitava 231, Budišín 184) s kopci do 400 ''m''; rozvodní hory jsou v Čechách, v Sasku jen předhoří (Ojvín 514 ''m''). Ze sev. cípu Čech postupuje kopčina (Falkenberg 587) až ke Kamenci (283), kdežto Saské Švýcarsko dosahuje jen 351 ''m'' (Vel. Winterberg). Krkonoše vrcholí Sněžkou 1603 ''m'' vys. Slezský svah jejich jest mírný, jedině Kullge (sev.-vých. od Hirschberku) má 740 ''m''. Zároveň s Broumovskými horami počínají Soví hory 1027 ''m'' jako počátek Sudet a severně od těch strmí osamělá h. Sobotka (Zobten) 718 ''m'' v nížině slezské. {{Prostrkaně|Sudety}}, které dělí kotlina Kladská (296 ''m'') od pokračování Krkonošů a prorva řeky Nisy (Wartha 257) od Sovích hor, mají nejvyšší vrchy Praděd (''Altvater'') 1490 a Sněžník kladský 1424 ''m''; jih Sudetů tvoří planina Jeseníků (Gesenke 600-700 ''m'') až ku prorvě Bečvy a Odry, kde jest rozvodí '''E'''-py mezi Baltem a Černým mořem nejnižší o 284 ''m'' (Opava 260, Mor. Ostrava 209 ''m''). — 2. {{Prostrkaně|Planiny jurské}} a {{Prostrkaně|kopčiny hessko-westfálské}}. Mezi českohercynskou kopčinou a záp. porýnskou (kterou Penck nazývá ''niederländisch'', ačkoliv v Nizozemí neleží) prostírá se v severu kopčina hesská, již plní hlavně čedičové výbuchy miocénní, které zde tvoří dvě velká pohoří: Vogelsgebirge s Taufsteinem (772 ''m'') a k severu vyšší Hohe Rhön (Wasserkuppe 950 ''m''); severní údolí jsou velmi nízká (Kassel 133, Giessen 151, Marburk 180, Minden 177 ''m''). Poslední plochá čedičová hora k sev. Meisner (750 ''m''). Jižněji mezi Šumavou, Dunajem a porýnskou kopčinou prostírají se východně roviny jurské a francké, západně triasové švábské, které vnikají v nížině Kraichgauské až k údolí Rýnu (Pforzheim 248 ''m''). Všude převládá tu ráz planin, zřídka vystupují hory vlastní, jako vých. od Norimberka Hohenstein (622 ''m''), Friedelberg (677 ''m''), anebo čedičové vrcholy při sev. svahu švábské planiny, zv. Rauhe Alp (600—700 ''m'' výše; k jihozáp. roste Hohenstaufen 682, Hohenberg 1016 ''m''); údoli jsou skoro stejně položena (Bamberk 233, Norimberk 300, Baireuth 342, Anšpach 397, Amberk 385 ''m''). Západ těchto planin jest nižší, spád strmý, t. Steigerwald 512, Frankenhöhe 575, Rauhe Alp 700—800 ''m'', kdežto na sev. Štutgart 250, Heilbron 130, Vircpurk a Schweinfurt 205 ''m'', což souvisí úplně s geologickými poměry (záp. trias, vých. jura). — 3. {{Prostrkaně|Porýnskou planinu}} na jihu dělí údolí rýnské ve 2 části, východní a záp., kdežto na sev. puklina rýnská neruší jejího planinného rázu z Belgie až do Hesska. Obě jižní části dělí se zase přirozeně ve 3 stupně; ve východní (Spessart, Odenwald a Schwarzwald [Černý les]), v západní (planina falcká, Hardt s planinou severolotrinskou) a ve Vogesy. — Porýnská planina devonská, prům. 500 ''m'' vys. (dle Lepsia), zahýbá se z Belgie do Hesska směrem záp.-sev.-vých. a prorvána jest uprostřed hlubokým a malebným údolím rýnským (Bingen 77, u Bonnu 44 ''m''). Má vrcholy ploché, na záp. slatiny (Hohes Venn) do 695 ''m'', nejvyšší uprostřed ve Feldbergu (880 ''m'') v pohoří Taunus. Jihozáp. pokraj spadá k severu (Westerwald jen 650 ''m'') a východu. Hluboká údolí Mosely a Lahnu prolamují planinu souběžně na přič, nižší Ardenny, Eifel jen 760 ''m'' a jižní kopčina falcká s Donnersbergem porfyrovým 687 ''m'' na l. břehu rýnském. Nejvyšší místa pak Kalter Astenberg (842 ''m'') a záp. v Hunsrücku Walderberkopf (814 ''m''). Pokrají triasové planiny lotrinské na l. břehu Rýna nazývá se {{Prostrkaně|Hardt}} (nejvýše Kalmit 860 ''m''). Vogesy tvoří západní hranici nížiny rýnské (Basilej 252, Mühlhausen 242, Karlsruhe 117, Mohuč 81 ''m''), v níž zdvihá se jediný doleritový kopec Kaiserstuhl 556 ''m'', jenž vyvřel z pozdní té pukliny zanesené štěrkem rýnským. Složitější jsou poměry vých. břehu rýnského. V sev. vyvstávají 2 osamělé prahorní pecky: Spessart (Geiersberg 607 ''m'') a za prorvou Mohanu Odenwald (Katzenbuckel 628 ''m'', Felsberg 671 ''m''). Triasová planina Kraichgauská dělí, jak již bylo řečeno, Odenwald od jižnějšího Schwarzwaldu, jenž v prahorním jádru svém (Feldberg) dosahuje výše 1493 ''m'' a k Rýnu příkře spadá, na východ povolně. V sev. má Hornisgrinde hned 1169 ''m''. Údolí rýnské od jezera Bodamského až k nížině jest hluboce provrtáno, jak vodopád Schaffhúzský ukazuje, tak H. Randen (930 ''m'') a Waldshut (313 ''m''). III. {{Prostrkaně|Jihoněmecká rovina}} dělí se ve 2 části: sev.-vých. čili Podunají a jihozáp. čili Porýní s Bodamským jezerem. Porýní odděleno jest od Francie pohořím Jurským, řadou to souběžných pohoří s příkrým srázem do Švýcarska (jez. Lemanské č. Genevské 375, Neuchâtelské 432); z pohoří vynikají: Mt Tendre sev. od jez. Lemanského (1680 ''m'') a Mont Chasseral (1611 ''m'') sev. od jezera Neuchâtelského. Porýní švýcarské, jež nepatrná vysočina dělí od jez. Lemanského, postupuje až k jez. Bodamskému, i jest rovinou plnou jezer a řek, jejichž tok na sever se kloní (Bodamské jez. 394, Curišské 409, Vierwaldstädtské 427, Bern 503, jezero Thunské 560, Walenské 424; nejnižší jest dolní tok ř. Aary). Mezi rovinami Rýnu a Dunaje na severu a Pádu na jihu tyčí se Alpy, nejmohutnější horský komplex v '''E'''-pě. Dělívají se dvojím způsobem, buď na vých., stř. a jihozáp., nebo v sev. vápencové, ve střední prahorní a jižní (vých. dolomity a jihotyrolské). Jsou složeny z četných massivů prahorních, obklopených mladšími útvary, neboť hlavní zdvižení jich jest pomiocénní a vzniklo tlakem z jihu na sev.-záp. Nejvyšší jich vrchol Mont Blanc 4810 ''m'' nalézá se v samém ohbu, kde dosavadní meridionální směr mění se v aequatoriální, avšak nejvyšší vrcholy nenalézají se ani v jedné řadě ani v rozvodí. Massivy v záp. Alpách jdou dvojí řadou od moře: j. Mercantourské (Rocca Argentera 3397 ''m'') a Kottické (M. Viso 3845 ''m''), severněji Oisanské (Pelvoux 4103 ''m'') a Grajské (Gran Paradis 4052 ''m'') a řečený již M. Blanc. Ještě dále k severu nalézá se údolí Walliské mezi Alpami Bernskými v severu (Finsteraarhorn 4275 ''m'') a Penninskými v jihu (Mt. Cervin 4482, Mte Rosa až 4638 ''m''), ale od Gotthardu se tato pravidelnost ztrácí. Vyšší hory zůstávají v jižních massivech (Bernina 4052 ''m''), až Ortlesem (3905 ''m'') končí střední Alpy a nastupují nižší vých. (nejv. V. Zvon 3797 ''m''), klesající rychle k východu. Ve vých. části souvisejí s Krasem a Karpatami. — {{Prostrkaně|Kras}} jest vápenná vysočina lemující vých. břeh Jaderského moře od Istrie až po Řecko, ač v užším smyslu označuje se jménem tím jen horský kraj Istrie a Dalmacie. Jsou to bezlesé teď roviny (jihosl. planiny) poseté skalami. Jen v údolích a dolinách jest orba možná. Z pravidla nepřesahují výšky 1000 ''m'', jednotlivé hory však stoupají i přes 2000 ''m'', t. Kom 2448 a Dormitor 2606 ''m''. Povšechný směr od sev.-záp. k jihových. Voda dešťová prosakuje tu vápencem, vymílá jeskyně (Postojna, Canzian a j.) a tvoří podzemní řeky. Povrchní vody jest tu málo až na některé močály (blata), zejména v uzavřených údolích Bosny a Hercegoviny. — Spojení Alp s Karpatami jest spíše tektonické než horopisné. Karpatami nazýváme pohoří, jež jako polokruh obmyká na sev. a vých. nížiny Uherské a střední nížinu Sedmihradskou, ač geologicky skládá se z více nesouvislých částí. Ve velkém lze rozeznávati Karpaty sev , sev.-vých. (lesní) a sedmihradské (s banátskými). Severní čásť není jednotným pohořím, nejvyšší vrcholy jeho — vlastní Tatry — tvoří v jihu osamělé, podlouhlé pohoří prahorní, hl. žulové, dosahující v štítu Gerlachovském 2663 ''m''. V severu sahá hřeben rozvodní jen asi do 1700 ''m'' (Babiagora 1725, Popadia 1742 ''m''). Údolí všude hluboká, na př. Turčanské 388 ''m''. Severní a sev.-vých. pokrají tvoří pískovec, hlavně křídový — na kraji nížiny uherské četné kopce trachytické, t. Tokajské, Vihorlat, Hargita již v Sedmihradech. Sedmihrady mají střední nížinu (Brašov 220, Kološ 347, Sibiň 419) s nepatrnými 7—800 ''m'' vys. kopci, již však obklopují odevšad hory, nejvyšší prahorní v jihu (Negoi 2536 ''m''), nejširší v západě (Biharské 1851 ''m''), avšak i na východě dosti mohutné (Bučač 2508 ''m''). V Banátě se toto pohoří snižuje (nejv. 1449 ''m'') až ku soutěsce Dunajem v délce 126 ''km'' prorvané. — Z {{Prostrkaně|rovin rakouských}} vytknouti jest moravskouherskou, hornouherskou (malou) a za Bakoňským lesem středouherskou (velkou). — Nížina moravskorakouská leží mezi Karpaty, Českomoravskou planinou, Sudetami a Alpami (Olomouc 221, Brno 227, Přerov 212, Prostějov 252, Břeclav 168, Vídeň 180, Baden 215 ''m'') a oddělena jest pohořím {{Prostrkaně|Litavským}} (480 ''m'') od nížiny hornouherské. Z kopců nejvyšší jsou hory Maršovské (Bord 587), Polomské (550), v Rakousku Manhardt (536 ''m''). Hornouherská nížina počíná u Prešpurku (132), táhne se přes Trnavu a Nitru až k Ostřihomu (111), Komárnu (109), k Bakoňskému lesu (713), pod Kysek (Güns 219, Geschriebenstein však 882) a Šoproň (212, Neziderské jez. 115) a do Štýrska k Fürstenfeldu (27 ''m''). Středouherská nížina počíná pod Karpaty (Munkáč 128, Miškolec 128, Košice 201, Budín-Pešť 102 ''m'') a u Blatenského jezera (100, Varaždín 170 ''m''), a táhne se až po Biharské pohoří (Vel. Varadín 132, Arad 116, Zemuň 76, Nový Sad 82 ''m''), majíc jedině na západě kopce u Pětikostelí (Zengövar 681 ''m''); na jihu charvatskoslavonská pohoří (Ivančica 1060, Papuk 954, Fruška gora 546 ''m'') dělí ji od nížiny při Sávě (Záhřeb 114, Karlovac 142 ''m''). Horstvo {{Prostrkaně|východní}} '''E'''-py vyznačuje se nedostatkem vlastních hor a eruptivních hornin, vodorovným usazením vrstev a hlavně působením erose. Od Sudet a Karpat až k Uralu, k Černému a Ledovému moři nemáme žádných hor, které by měly jména, až na skupinu Valdajskou v ruském Lapsku a triasový Bogdo 176 ''m'' ve stepi zavolžské. Planiny, někde hluboko řekami prorvané, střídají se tu s rovinami a nepatrnými kopci; ale naprosté roviny na vých. není, neb i dolní Volga teče v propadlině, majíc na pr. břehu kraj vysoké středoruské planiny, nejvyšší u Atkarsku v gub. Saratovské, kde Tillo udává nejvyšší výšku 405 ''m'', a na levém propadlinu stepi Orenburské se zmíněným solinosným Bogdem. Nejnižší jest sever, údolí Dviny a Pečory, kde rozkládají se široké tundry; nejvyšší známé místo jsou tu vrchy Timánské 276 ''m'', ale ostatní místa jsou velmi nízká, stok Pečory s Ussou 96, Cholmogory 21, Petrozavodsk 105, planina Očparmo 97, Veliký Ustjug 107, Oněga 35, Ladoga 5 ''m''. Východní hranici země tvoří Ural, zcela ponenáhlu vystupující z evropské strany, s příkrým však srázem na straně východní. Nejvyšší vrchol v již. Uralu je Jaman Tau (1646 ''m''), avšak i severněji, za polárním kruhem, vyskytují se výšky přes 1300 ''m''. — Západní {{Prostrkaně|baltické}} krajiny jsou též nízkou planinou (jez. Pejpus 30, Ilmen 16, Novgorod 52, Pskov 46, Jurjev 68, Dvinsk 34 ''m''), na níž jen jednotlivé vrchy strmí (Gaising 314, Munna 324, nejvýše Dubová 347 ''m'' u Minska). — {{Prostrkaně|Polsko}}, k němuž náleží celý pruh od Bukoviny do Slezska, je nížinou 100 až 200 ''m'' vys. (Varšava 99, Lublin 191, Częstochowa 243, Krakov 205, Tarnów 225, Rešov 215, Przemysl 241, Brody 234, Stryj 202, Stanislavov 256, Černovice 248 ''m''), jež stoupá u Lvova (320) a u Tarnopolu (318) a v pohoří Lysa Gora (611), v Trebnických horách (311, ve Slezsku) a u Křemence na Volyni (404 ''m''). — Střední {{Prostrkaně|Rus}} začíná na západě nížinou močálovitou (Pinsk 143 ''m''), dostupuje nejvyšší výšky ve svém středu, v gub. tverské, kde nejvyšší měřený bod je Kamestik (321), vrch u Gorice (317) a Ilji Gory (311 ''m''), veskrze vyšší než dále k severu Valdaj s Popovou Gorou, jež má sotva 300 ''m'' výšky, a klesá na východ (Moskva 191, Vladimíř 158, Murom 81) a k Volze. Východní Rus zdvihá se v pohoří (Bělyj Ključ 352, Telšanka 345 a jižně od Saratova Teterevjatka 327 ''m''), které hlubokým údolím řeky Volgy (Simbirsk 22, Sysran 11, Černyj 8, Astrachaň 11) odděleno jest od východní stepi (Perm 70, Buguruslan 99, Ufa 156, Orenburg 109 ''m'') a sklání se k jihu do hlubiny Kaspického moře. Jižní Rus je na západě nízká (Kišiněv 85, Kijev 94 a planina u prahů dněprských 185 ''m''), zdvihá se také ve středu (Ivanovka do 369), klesá za Donem (u Caricyna 122 ''m'') v pahorcích Ergenských (rozvodí 163 ''m'') a přechází v step, která teprve pod Kavkázem znova stoupá (Stavropol 611 ''m''). — {{Prostrkaně|Krim}} jest na severu nízkou rovinou, na jihu prostoupen jest příčným pohořím Jaila-dagem (Romankuš 1543, Čatyrdag 1526, Kara Tau 1212 ''m''). — {{Prostrkaně|Rumunsko}}, kromě svahu Karpat a až na Dobrudžu (Sakarbači 535 ''m''), která náleží k poloostrovu balkánskému, jest rovinou k jihu a vých. klesající, ve vých. části nížinou bez kopců (Jasy 144, Krajová 205, Bukurešť 88, Brajlov 5 ''m''). {{Prostrkaně|Skandinavie}}, od níž není možno horopisně odděliti Dánsko a Čuchonsko, dělí se ve 4 části: 1. Planiny lapské na sev., 2. pohoří norské na záp., 3. planiny švédsko-dánské ve středu a 4. kopčiny čuchonské na vých. 1. {{Prostrkaně|Lapsko}} ruské i norské jest dosud málo známé i ukazuje planiny palaeozoické, v nichž jsou vtroušeny nepravidelné kopčiny, nejvyšší snad na východě ruském neměřeném (Rabot udává 1100 ''m''), na záp. nižší (Rastegaísa 876, Nuppivare 822 ''m''), ale čím dále ku pobřeží stoupající (Goaca Gaisi u Tromsö 1300, ostr. Seiland 1080 ''m''); jih jest 600—700 ''m'' (ale jez. Enare 123, tundra u jez. Imandra 116, rozvodí k Bílému moři 125 ''m''). — 2. {{Prostrkaně|Norsko}} skoro celé prostupuje prahorní pohoří, vstávající na záp. příkře z veliké hloubky mořské labyrinthem ostrovů a fjordů (na př. Lofoty); u výši končí obyčejně vysokými planinami (fjell) rulovými, které na některých místech kryty jsou velikými ledovci (Svartisen na sev., Jostedals Brae na jihu), na jiných lišejovými tundrami skalními. Fjelly ty spolu nesouvisí, jsou prořezány sráznými, až 1000 ''m'' vys. stěnami fjordů (Throndhjemský největší) a hlubokými jezery (Virik Javre 576, Rös Vand 408, Umea 559 ''m''). Výška jejich na severu jest menší (1200 ''m''), na půdě švédské však vystupují vrchy vyšší (Olmajalojaekna 1689 ''m''), načež klesají ku planinám Röraským na 700-800 ''m'', z nichž vyčnívá jen Sölen (1788), Tron (1743) a Elgepiggen (1615 ''m''). Na jihozápadě dosahují největší výšky v Romsdalu (Snehaettan 2306, nad Doorem 625), záp nejvyšší hora v Jotunsfjeldech Ymerf. 2604 ''m'', ale na jihových. výška rychle klesá (Worreskayle 2054, Storford 1740, Urdals-Knuta 1413 ''m''). Svah jihovýchodní přerušen jest jen jediným obrem (Gausta 1881 ''m''), jest rychlý k nížině (jez. Stor 257, Mjösen 125, Nisser 24 ''m'') a přechází ke Christianii v nízkou silurskou kopčinu. — 3. {{Prostrkaně|Švédsko}} rozděleno jest čarou přes jezero Melar a Wener (134 ''m'') v čásť sev. a jižní. Severní čásť utvořena jest povlovným svahem z norských hor k vých. zátoce Botnické (Sarjektjäkko 2125, Sulitelma 1875, Ahreskutan 1460, Syltopperne 1787 ''m''); svah ten má nízká, na jihovýchod otevřená údolí (jez. Ostersund 305, Siljan 169 ''m''). Třináctou čásť Švédska kryjí jezera. Jižní čásť je kopcovitá planina asi 100 ''m'' vys. (jez. Kjölmas 23, Wenern 88, Bolmen 119, Asnen 123) s jednotlivými kopci (nejvýše Taberg 369, Kinnekulle 303 ''m''). {{Prostrkaně|Dánsko}} tvoří 2 rozdílné kraje: ostrovy se skalami křídovými (Mön 141 ''m'') a celinu jutsko-šlesvickou, jejíž východ jest pln kopců a jezer (Eierbavnehöi 173 ''m''), střed písčitý a západ močálovité nížiny. Bornholm je starší ostrov (162 ''m''). — 4. {{Prostrkaně|Čuchonsko}} jest zemí nízkých kopců, četných dlouhých jezer (na jihu zaujímají jezera 47 % plochy dle Veselovského) v 100–200 ''m'' (Ulea 119, Pielis 92, Pyhäselka 80, Kitka 232, Saima 78, Lendne 164, Pejerme 75 ''m''); na severu jsou kopce přes 300 ''m'' (Teiriharju 334, Sukovaro 327 ''m''), ano v Lapsku hora Jeristunturi 706, Peldoivi 715 ''m'' vys., na jihu sotva 200 ''m'' (Turisma 227) jako nejzápadnější Avasaxa. {{Prostrkaně|Italie}} neposkytuje obrazu jednotného. Kromě sev. nížiny lombardské táhne se po vých. pobřeží moře Jaderského rovina, která přerušena jsouc horou Gargano šíří se na jihu v pliocénní planinu (tavogliere) {{Prostrkaně|apulskou}}. — Souvislého horstva, které by jako hřbet Italii od sev. k jihu prostupovalo, není; vyskytují se tu jen samostatná pohoří, na sev.-záp. toskánská, na jihozáp. osamělé skupiny Kalabrie. Žádná hora na celině nedosahuje 3000 ''m''; kopčina jest pravidlem. S vyloučením Alp můžeme Italii takto rozděliti: 1. nížina lombardsko-benátská, 2. Ligurské hory, 3. Toskána, 4. Apenniny vlastní, 5. Apulie, 6. Kalabrie, 7. ostrovy (Korsika, Sardinie, Sicilie, Malta, Elba a menší: Pantellaria a jiné). — 1. {{Prostrkaně|Piemontsko-lombardsko-benátská nížina}} mezi Alpami a Apenniny počíná na severu řadou jezer (Lago Maggiore 197, Luganské 271, Comské [Lario| 202, d’Iseo 197, Garda [Benaco] 69 ''m''), spadá od západu na východ povlovně (Turin 240, Alessandria 96, Pavia 100, Milán 147, Mantova 27, Verona 60, Vicenza 54, Udine 116, Padova 31, Benátky 21, Ferrara 5 ''m'') a má jen osamělé kopce tertiérní: Superga (622), Mti Berici (419) a Euganei (589 ''m''); na pr. břehu pádském stoupá na jih (Ravenna 54, Bologna 85, Parma 89, Modena 64 ''m''). — 2. {{Prostrkaně|Ligurské pohoří}} jest nízká kopčina tertiérní, jež v Monte Carmo až 1389 ''m'' vys. vysýlá na sever odnože k Asti (700—800) a ke Stradelle, oddělené nížinou u Novi (195) a přechází vých. od Janova v Apenniny etruské. Nejdůležitější prosmyky jsou de Giovi sev. od Janova (472) a dell’ Altare (495 ''m'').— 3. {{Prostrkaně|Toskána}}, k níž patří vých. Ligurie, Marky a sev. Římsko až po Tiber, je velmi složitá a stará a tvořila za mesozoické doby s Elbou a Sardinií veliký ostrov, pohřbený nyní na západě mořem a krytý na východě hlavně eocénem a pliocénem (prahory jen u Gavorrana). Horopisně skládá se ze 3 částí: ''a'') Apenninu (mezi Janovem a horou Falterona na pramenisku Arna), ''b'') hor Apuanských a ''c'') mladší kopčiny toskánské (mezi ř. Arnem a Tiberou záp. od ř. Chiana). ''a'') {{Prostrkaně|Apenniny}}, též etruské zvané, jsou hlavně tertiérní a skládají se z několika stupňů, které od sev. k jihu odděleny jsou hlubokými údolími řek (Magra, Serchio, Ombrone a Sieve na jihu, Trebbio, Taro, Secchia, Reno a j. na severu). Stupně ty mohou býti pojmenovány po jednotlivých vynikajících horách, jako: 1. Lessina 1627, 2. Mte Bue 1935, Gottero 1639, 3. di Succiso 2017, Cusna 2121, 4. Cimone 2165; k jihu leží osamělé výběžky Giovi 992, Albano 641, starý M. Pisano 918, až k nížině Arna (Pisa 10, Florencie 72, Pistoja 85); východ jejich jest nízký (hory jen do 1175, průsmyk La Futa 903 ''m'') až k uzlu hory Falterone (1649 ''m''). ''b'') Apuanské Alpy jsou staré, hlavně triasové, osamělé horstvo s M. Pisanino (1946 ''m'') mezi údolím d. Serchio a mořem. ''c'') {{Prostrkaně|Toskánská kopčina}} vlastní, pro staré doly etruské (měď, cín, stříbro atd ) zvaná ''Catena metallifera'', oddělena jest od Apuanských hor a Apenninu údolím Arna na sev. (Arezzo 277), Chiany a Tibery (258 jez. Trasimenské, Perugia 520, Orvieto 355) na jihovýchodě, skládá se z více kopčin, mezi nimiž jsou nízká údolí (Volterra 544, Siena 348, Viterbo 357 ''m''). Severní čásť jest nižší (le Cornatte 1059, křídové Chianti 893 ''m''), střed jest nejvyšší (trachyt M..Amiata 1734), plutonický jih nejnižší (M. Sorate 691) s jezery di Bolsena 303, Bracciano 164 (původně krátery), a sklání se do (nížiny) Campagně u Říma (50 ''m''). U moře vystupuje osamělý M. Argentario do výše 638 ''m''. — 4. {{Prostrkaně|Apenniny střední}} jsou méně známy a pro složení jejich (trias, juru, křídu a tertiér) nesnadno jest je vylíčiti. Dělíme je: ''a'') v Apennin etruský od sev. až po horu Catria, ''b'') v Ap. římský (Romano, dle Cory, jehož nejvíce následujeme), od Catrie k horám Sibillini, ''c'') Abruzzy od hor Sibillinských k Volturnu a Trignu, ''d'') Ap. neapolské až po horu Pollino. K Abruzzám berou se obyčejně hory Sabinské i hory Lepinské a Ceprejské; k neapolským, ač neprávem, celá kopčina mezi mořem Tyrrhenským a Apenniny, od ř. Garigliana až přes zátoku Policastroskou. Není zde jednoty horopisné, ani geologické, zvláště jih nevyhovuje obyčejnému pojmu podélného pohoří, neboť planiny a prorvy řek ruší tu naprosto každý podobný směr. ''a'') Od hlavního hřbetu Apenninů etrurských oddělují se mnohé větve pobočné, jako od hory Falterony (1629 ''m'') k jihu Prato magno (1580 ''m'') a mezi Arnem a Tiberou hory Catenaja (1400); nejvyšší vrchy jsou východně od ř. Tibery, mimo střední temeno blíže k moři Jaderskému, jako h. Carpegna 1407, Nerone 1527, Catria 1702 a Suavicino 1483 ''m''; nejblíže k moři Jaderskému vybíhá skála San-Marinoská (700 ''m''), ale jinak jsou vých. údolí nízká (Urbino 451, Jesi 118 ''m''). ''b'') Apennin římský značí se tím, že na straně jihozáp. přibývá k hlavnímu hřbetu rovnoběžných pásem a hor (jihozáp. směrem), tak že plní prostor od Foligna (233) a Spoleta (361) až k řece Velino (Rieti 419), ve výši 1400-1500 ''m'' (Corverna 1683), ba roh nejdále na jihozápad zvedá se křídový Terminillo 2213 ''m'' vysoký a jihových. Regina 2333 ''m'', vrchol hor Sibillinských. ''c'') Za prorvou řeky Tronto počínají Abruzzy. Jménem tím nazývá se obyčejně nejvýchodnější a nejvyšší ze 3 souběžných řetězů, které na západ se níží a vyplňují území mezi ř. Velinem, Sangrem a Volturnem, kdežto mezi ř. Saccem a mořem Tyrrhenským postupuje čtvrté souběžné pohoří Lepinsko-Ceprejské, tak že čtverá tato soustava vyplňuje jen na tomto místě celou šířku Italie mezi oběma přímořskými nížinami (Ascoli 265, Teramo 288, Chieti 340 na vých., na záp. Pontinské močály 7 ''m'' až k Terracině a Gaetě 45 ''m''). První východní řetěz jest nejvyšší (2455 ''m'' Giaccio Porcelli) a nejnepravidelnější; má ve svém středu nejvyšší hory Italie vlastní. Gran Sasso (triasový M. Corno 2924, Debartolomeis 3111 ''m'') ve směru záp. vých. a přechází za prorvou Pescary v pohoří Majella, sev.-jižní (M. Amaro 2792 ''m'', dle Cory, 2630 Debartolomeis). Údolí hořeního Aterna (Aquila 735 ''m'' až k Solmoně) odděluje tento vých. pruh od prostředního křídového, jenž vstává naproti hoře Terminillo v M. Calvo (1901), přechází v M. Velino 2487 (Cora, 2728 Deb.) a končí nad hořením Sangrem v M. Greco (2283 ''m''). Údolí vysušeného jezera Fucino (655) a řek Salto a Liri dělí jej od třetí křídové řady, od hor Sabinských, na severu nižších, ale v M. Viglio 2156 ''m'' vysokých. Nízká jest čtvrtá řada: hory Lepinské (1536), Ceprejské (1692, dle Debart., 1583 dle Cory) a severní plutonický massiv hor Albánských (953); Velletri jen 399, jezero Nemi 315 ''m''. ''d'') Apenniny neapolské, s nimiž teprve Lovisati nás seznámil, jsou zcela rozdílny; je to kopčina, hlavně křídová a tertiérní, nehledíc při tom k četným sopkám (Rocco Monfino 606, Vesuv 1282, Vultur 1329 ''m''), která od M. Matese na severu (1822) až skoro k Pollino (del Papa 2006 ''m'') nemá žádné vyšší hory (již jméno Campobasso [730] to značí); planiny sahají tu nejvýše do 1000 ''m'' a železné dráhy z Foggie (87) do Beneventa (170) a z Potenzy (826) do Salerna (82 ''m'') nepotkaly se tu se žádnou větší překážkou. Avellino je tu ve výši 370, Caserta 76 ''m'', ba křídové pohoří od ostrova Capri k Vulturu záp.-vých. má jen 768 ''m'' (Cervialto). Východně od Apenninů těch od M. Gargana až k Tarentské zátoce prostírá se jednotvárná, křídová a pliocénní planina Apulská, pastvina rázu orientálského, bez potoků a hory, mající jen Murgie 680 ''m'', jinde ani 400 ''m'' (ano u Lecce 72, Bari 28, Gallipoli 28 ''m''). Jiný ráz má Kalabrie; tu vystupují od severu na jih 3 massivy: triasový a jurský Pollino (Dolcedorme 2248 ''m'') až k údolí řeky Crati, druhý palaeozóická skupina Sila (M. Donato 1930, Cosenza 255), a za údolím (rozvodí 250) až ke Catanzaru (333) a třetí na jihu Aspromonte (Montalto 1958 ''m''). Středem {{Prostrkaně|Korsiky}} postupuje vysoké horstvo (M. Cinto 2710, Rotondo 2631 m), které na sev.-vých. pomaleji než v jihozáp. se skloňuje a skoro celý ostrov vyplňuje. Sardinie dosahuje největší výšky ve středním massivu (Gennargentú 1946 ''m''), na západě má několik rovin, z nichž největší, Campidano, táhne se od Oristana až po Cagliari a odděluje střed od jihozáp. rudního horstva nad Iglesias (323), (Severa 989, Linas 720 ''m''). Sicilie má na sev.-vých. osamělou Etnu 3313 ''m'', nejvyšší to horu Italie, severně od Etny podélné pohoří Monti Nebrodici (M. Sori 1846) a Le Madonie (Antenna 1975), na jihu však převládají veliké planiny. {{Prostrkaně|Malta}} jest nízká tertiérní planina vystupující do 236 ''m'' výšky. {{Prostrkaně|Balkánský poloostrov}} skládá se ze dvou částí, západní a východní. Západ jest vlastně pokračováním Krasu, řada planin hl. od sev. k jihu se táhnoucích, mezi nimiž vyskytují se podlouhlá vápenná pohoří, prorvaná někdy údolími, v nichž vyrážejí podzemní řeky. Od Dalmacie mění se směr jihovýchodní v téměř jižní. Vrcholová výše nemnoho větší 2000 ''m'' (Tomor 2415, Čika 2025, Pindus 2574 až 2124 v Řecku, ba ještě v Morei Chelmos 2359, Taygetos 2409). Planiny v jihu jsou nižší (jez. Ocbrida 690, Janina 520, Tripolica 603). Východní část Balkánského poloostrova, Macedonie, Rumelie, Srbsko a Bulharsko, skládají jednotlivé massivy, nejvíce prahorní, mezi nimiž nižší kotliny. Z prvních, jež jsou v středu nejvyšší, jmenujeme Šardag (Ljubotrn 3050 ''m''), Vitoš 2330, Rilodag 2730, Rhodopu (Musalla 2919 ''m''), Olymp Thessalský 2973, Athos 1953, Parnass 2459 ''m''). Jediné skutečně větší podlouhlé pohoří (od záp. k vých.) jest Balkán v severovýchodě poloostrova, zároveň mladší (hl. z doby křídové) a nižší (Jumrukčal 2375 ''m''). Mezi vrcholy těmi jsou údolí nízká, tak Niš 207, Pirot 403. Sofia 566, Plovdiv dokonce jen 177 a Drinopol 54, Prizren 518, Skoplje 290, Bitoljc 703 ''m'' a roviny Řecké ještě nižší. Z ostrovů trčí Kréta do výše 2470, Euboea 2745 ''m''. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Geologie. == Dnešní tvářnost '''E'''-py jeví se výsledkem nepřetržitého řetězu změn od nejstarších dob geologických do dnes, za každé doby jinou, dnešní více méně nepodobnou. Jakou měrou, o tom poskytuje přibližný obraz přiložená mapka geologická, označující v hrubých rysech ráz území té které geologické doby. Na této mapce viděti jest předem oblasti usazenin všech dob geologických, usazenin to vodních (mořských i jezerních), kromě větrových mass eruptivních (vyvřelých). Usazeniny mořské, říčnomořské a jezerní naznačují rozlohu vod a pevnin až do doby diluviální, větrové pak spadají, pokud se dosud ví, jen do doby této a alluviální. Veškery dosavadní zkušenosti o stavbě země, o jejích změnách a vývoji byly čerpány téměř výhradně jen ze studia těchto usazenin, dále z jejich organického obsahu a ze složení a uložení vrstevního. Studium toto na jevo vyneslo, jednak že kůra zemská je složena z velkého množství vrstev, že tyto vrstvy skládají soustavy různě staré, uložené buď tak, jak byly vznikly, buď z původní polohy vyšinuté, byvše svraštěny, nebo silně zvlněny. O positivním stáří zemských vrstev mluviti nelze, jen o stáří relativním. Rovněž je překonán názor, že hory a hřbety horské byly násilně vyzdviženy massami sopečnými. Názor tento přísluší dnes již jen dějinám. Neboť nic na povrchu zemském neděje se násilně, ať juž v říši ústrojné, ať neústrojné. Vše má zárodky svých příčin v minulosti, a jestliže se nám něco jeví převratem náhlým, zajisté nemáme tušení o processu, jehož výsledek do očí bije. O tom, jak asi rychle v kůře zemské a na povrchu změny se dějí, nabudeme dosti jasné představy, jestliže pomníme, že příčina všech těchto převratů má svůj původ ve vychlazování země. Jádro zemské tekuté, kůra zemská tuhá — když tento poměr u vývoji zemi nadešel, počala se kůra svrašťovati. Jádro se scvrkovalo, ale pevnější a později ztuhlá kůra zemská, nemohouc tak rychle obsah svůj zmenšovati, jako jádro svrašťovala, trhala a bořila se. Do této svraštělé massy vryla denudace (rušivá síla vody, mrazu, ledu atd.) dnešní relief zemský, v němž se střídají roviny s horskými hřbety, plošiny s kopčinami a výspami v malebné rozmanitosti. Majíce na zřeteli relief dnešní '''E'''-py, snadno poznáváme, že vypadal za doby diluviální jinak, nežli za doby třetihorní a všech dřívějších. Dotvrzujeť to okolnost, že tam, kde je dnes souš, nalézáme usazeniny se zvířenou rázu mořského, že na temenech horských vyzdviženy jsou usazeniny hlubinné, že rozličná území pokrývají vrstvy vod mořských a sladkých ve střídavém uložení. Jakou měrou tvářnost '''E'''-py za dvou různých geologických dob se lišila, znázorní nejlépe, srovnáme-li relief dnešní '''E'''-py s reliefem, jaký měla za doby diluviální. Stůjž zde obraz doby diluviální v hrubých nárysech, jak ho načrtl před nedávném prof. dr. J. N. {{Prostrkaně|Woldřich}}. Za doby ledové (diluviální) pokryly mohutné ledovce Skandinavii a rovinu severoněmeckou. Tenkráte souviselo Španělsko s Marokkem, Korsika, Sardinie, Sicilie a Malta s Alžírem. Jižně od tohoto území rozprostíralo se malé západní Středozemní moře, zasahující do severní Sahary a souvisejíc průlivem Messinským s východním svým oddílem. Rudého moře a pohoří Uralského za té doby ještě nebylo. Po severním Rusku a Sibiři rozprostíral se pokrovem sníh a led. Vody s tohoto rozsáhlého území stékaly do moře středoasijského. Když ledovce ze střední '''E'''-py ustoupily, byly ostrovy Britské spojeny s Francií, ostrovy Dalmatské byly slity v rozsáhlou pevninu istrodalmatskou, kdežto ostrovy Elba, Korsika. Sardinie skládaly s Italií pevninu sardoitalskou, Sicilie s Maltou a Italií pevninu sicilskoitalskou. Průlivem Gibraltarským souvisel okeán se Středozemním mořem, jehož vody vnikaly průlivem Sicilským do východní části. Na jihu rozkládala se Sahara. Na severu bylo Rusko ještě pod ledovým příkrovem, na jehož jihovýchodu šířilo se až dosud moře Středoasijské. Na konci této doby proražen průliv Doverský a Messinský, snížila se pánev adriatická, přerušeno spojení mezi Korsikou a Italií, a rozestoupila se rozsedlina jihoegejská a rudomořská. Na severu vyvstal Ural, ze severního Ruska a Sibiře zmizely ledovce, rovněž odtekly i vody moře Středoasijského, zanechavše moře Černé a Kaspické, jezero Aralské a Balkašské. Již z tohoto nárysu možno se přesvědčiti, že se relief '''E'''-py tím intensivněji mění a od nynějšího odchyluje, čím vzdálenější době přísluší. Viděliť jsme na obraze doby diluviální, že je na počátku této doby více změn, než jak to spatřujeme na jejím konci. Tato okolnost se stupňuje tím více, čím dále spějeme dobami geologickými k době prahorní. Přes to však zůstává starý jeho podklad, byť i přerůzně jsa změněn, týmž. Území prahorní (archiboly) označují přibližně rozlohu velkolepého dějiště, na němž během dob geologických relief '''E'''-py se (vytvořoval a týmž chodem jako dosud vytvořovati se bude. Dále za toto rozhraní sáhnouti jest sice dovoleno, jenže doklady na stvrzení názorů v hlubinách mořských stěží se vylovují. '''E.''' jest bez odporu kontinentem geologicky ještě nejdůkladněji prozkoumaným; avšak nikoli tou měrou, jak by si toho bylo přáti se zřením k různým záhadám, jež sice vysvětlujeme poznatky dosavadními, aniž jich obstojně podepříti dovedeme. Tato nejistota pociťuje se dnes na všech stranách. A věru bude pociťována citelně, dokavad nebudou prohloubeny dosavadní vědomosti o velkých územích državy Ruské, dokud o Kavkázu, Pyrenejích, Alpách, sedmihradských Karpatech a celém Balkánu budeme míti dosavadní kusé jen zprávy, a určitost těchto nebude na úrovni našich vědomostí, zejména o severovýchodních Alpách. {{Prostrkaně|Prahory}}, neboli útvar {{Prostrkaně|archaický}}, rozpadají se v útvar rulový (laurentinský) starší a útvar prahorních břidlic (huronský) mladší. Vrstvy těchto útvarův obepínají celou zemi, všady, kdekoliv se objeví, mají jejich horniny týž ráz. Považují se za součást nejstaršího obalu zemského. — {{Prostrkaně|Útvar rulový}} skládá horská jádra téměř všech větších pohoří '''E'''-py, totiž centrálních a západních Alp, všech pomezních pohoří království Českého, dále Karpat, částečně i Voges, Černého lesa, Odenwaldu a Harcu, pak Kavkázu a Uralu. Ve vých. Rusku táhne se mohutným proudem od severu na jih až k moři Kaspickému, rozprostíraje se na jihu mezi Bugem a Dněprem. Z Čuchonska přechází do Skandinavie, odtud do střední Francie, kde skládá massiv armorický. Na jihu vystupuje v Pyrenejích, Portugalsku a Španělsku, odkudž ho lze sledovati do massivu Korsiky, na Sicilii, do Italie, na Balkán a Hebridy. Mohutnost jeho souvrství páčí dosavadní zkušenost asi na 30.000 ''m''. Jeho vrstvy jsou po většině zprohýbány, zborceny, zřídka kde vodorovny; složeny jsou z ruly a četných jejích odrůd (rul. slídnatých, jinorázových, chloritových, talkových atd.), uzavírajíce mimo pecky vápenců zrnitých a místy velikých nálezů křemenců též podřízeně tuhu, železné a cínové rudy. Na mnoha místech proráží je žula. — {{Prostrkaně|Útvar prahorních břidlic}} byl dosud zjištěn téměř všady, kde útvar předešlý; větší rozsah má v Alpách, v pomezních horách království Českého, v Sasku, Karpatech, Černém lese, Vogesách, ve Španělsku, Skandinavii a Skotsku. Na jeho složení účastní se fyllity, břidlice hlinité a svory; těmto jsou podřízeny břidlice talkové, vápnito-slídnaté, jinorázové atd., pak vápence, dolomity a hadce. Toto souvrství dělivá se ve stupeň svorový (starší) a stupeň fyllitový (mladší). Rudníků, rudníkových žil a ložisk je v prahorních břidlicích poměrně dosti hojně. Rudy magnétové, měděné, zinkové, olověné, stříbrné a železné těží a těžily se v nich na četných místech. Z eruptivních hmot prorážejí tyto břidlice, syenity, diority a diabasy. {{Prostrkaně|Prvohory}}. {{Prostrkaně|Útvar kambrický}} a {{Prostrkaně|silurský}} rozprostírá se v '''E'''-pě po dvou poměrně velikých územích. Na severu šíří se od severozápadního úpatí Uralu přes Čuchonsko do Skandinavie a odtud do Velké Britannie, kdežto na jihu sleduje podélnou osu evropskou od Bogoslavska až do Portugalska. Severní tato oblasť, uzavírající obvody severního a záp. Uralu. sev. Livonsko, dále Estonsko a okolí Petrohradu v Rusku, ve Skandinavii pak silurskou pánev kristianskou, jihošvédkou a gottlandskou, konečně ve Velké Britannii obvod waleský, skotský a severoirský, je charakterisována zvířenným typem balticko-skandinavským; naproti tomu jižní oblast, jíž příslušejí vrstvy siluru českého, Harcu, Saska, Durynska, Francie (Bretoňska) a poloostrova Iberského, vyznačuje se zvířenným typem českým. Rozloha zde uvedená dokazuje, jak moře doby silurské byla rozšířena. Celou severní čásť '''E'''-py zříme zaplavenu tímto mořem, v němž byly fysikální poměry takměř stejné. Ostře ohraničených zvířenných obvodů nebylo. Doba kambrická poskytla dosud jen zvířenu pobřežní (měkkýše, červy a trilobity). Jinak doba silurská, jejíž zvířena svědčí, že tehdy byla moře poněkud hlubší než dříve, ale dosud nevalně hluboká. Tehdy převahu měly mělčiny mořské, přecházející v pobřeží bahnitá, ovroubená břehy mělkými. — Usazeniny tohoto moře jsou místy mohutné; v nich převažují různé pískovce, hlinité břidlice a droby, podřízeny jsou břidlice kamencové a křemičité a křemence. Trilobiti (''Calymene'', ''Faradoxides'', ''Asaphus'', ''Homalonotus'', ''Trinucleus'', ''Agnostus'' a j.), částečně též hlavonožci (''Nautilae'', ''Orthoceras'', ''Trochoceras'', ''Cyrtoceras'' a j.), pak graptoliti vtiskují zvířeně silurské zvláštní ráz. Jeho rozsah rozšiřují pak ještě mořští ježci (''Echinosphaerites'', ''Caryocystites'' a j.) a lilijice (''Cyathocrinus'', ''Taxocrinus'' a j.). Mořské houby a korály jsou řídké, rovněž i mlžové a plži, poněkud hojnější jsou ploutvonožci (''Tentaculites''). Po obratlovcích, zastoupených jen rybami štítnatými, je málo stop. Rovněž květena je chudičká; známeť pouze mořské chaluhy. Žuly, porfyry, syenity a diabasy prorážejí pokrov těchto sedimentů, do nichž jsou vloženy stříbrné a olověné žíly příbramské, pak andreasberské v Harcu a ložiště rumělky nedaleko Almadenu ve Španělsku. {{Prostrkaně|Útvar devonský}} dosahuje na Rusi největší plošné rozlohy. Rozprostírá se tam po Kuronsku, odkudž se šíří pruhem jednak na severozápad až k Archangelsku, jednak na jihových. do gubernie tulské až k Voroněži. Je-li též ve Skandinavii, dosud rozhodnuto není. Ve Velké Britannii zaujímá Cornwall, hrabství devonské, jižní Wales, čásť Skotska, pak Orkneye a Shetlandy. Poměrně malé obvody skládá na Moravě, v Polsku, Durynsku, ve Smrčinách a Harcu. Mohutnějším jeví se tento útvar v Porýnsku, odkudž zasahuje přes vysočinu Eifelskou až do Belgie, na východ do Nasavska a Vestfalska. Na jihu a jihozápadu je ve Francii a Španělsku. — Bylo dříve podotknuto, že moře silurská poskytovala pramálo rozmanitosti; byla jednotvárná, což se jeví měrou vrchovatou na tehdejší zvířeně. Poněkud jinak se mají tyto okolností za doby devonské. Přes to, že dosud jednotvárnost fysikálních poměrů leží v základních rysech moře této doby, přece znamenáme v něm rozdíly. Dokladem toho je rudý pískovec starý na severu Velké Britannie, významný pobřežní zvířenou. Tento pískovec tvrdí názor, že tehdy rozprostíral se na severu velký kontinent polární, sahaje až k Americe, kde týž pískovec byl zjištěn. V Porýnsku šířilo se moře do moře na území dnešních Arden. Armorika čněla jako ostrov nad hladinu tehdejšího moře. Vápence, břidlice a pískovce usazeny byly vodami tohoto útvaru. Do tří různě starých stupňů řadí se tyto usazeniny. Zpodní, nejstarši z nich, uzavírá usazeniny vápenité a slínité s druhy ''Spirifera macropterus'', ''Sp. cultrijugatus'', mladší, střední, obsahuje vápence s druhy rodu ''Cyathophyllum'', ''Calceola'' a ''Stringocephalus'', konečně nejmladší, svrchní, uzamyká břidličnaté vápenité pískovce s ''Clymenia'' a ''Cypridina''. — Zvířena devonská má hluboce vrytý ráz výlučně mořský; jest chudší než silurská. Její ráz spočívá jednak v silném rozvoji korálů, lilijic, ramenonožců a korýšů, částečně též i ryb, jednak v tom. že trilobiti, zvláště graptoliti, jeví se velmi silně redukováni. Mlži a plži jsou i zde řídcí, hojnější jsou foraminifery. Květena devonského útvaru je sice bohatší než silurská, ale i ona stojí daleko za rozvojem zvířeny. V ní nalézáme skutečné předchůdce velkolepě rozvinuté flory útvaru kamenouhelného. — Za doby devonské vymřely diabasy, a mimo ně jsou tu ještě tufy a strusky diabasové. Z rud třeba připomenouti rudy železné, měděné a cínové. Též uhelné plásty, jenže nepatrně mohutné, zjištěny v usazeninách devonských, a to ve Španělsku a na Rusi. {{Prostrkaně|Útvar kamenouhelný}} pokrývá v '''E'''-pě veliká prostranství. V Anglii rozprostírá se na ploše 26.400² ''km''{{Redakční poznámka|tisk. chyba, správně: ''km''²}}, rozšířen jsa v jižním Walesu, ve hrabství Derby, Yorku, Northumberlandu, ve Skotsku a Irsku. Rovněž na Rusi zaujímá ohromnou pánev, jejíž západní okraj rozkládá se od Bílého moře až jižně za Moskvu, kdežto východní okraj přiléhá k Uralu. V Německu skládá menší pánve osamocené, tak v Rýnské Falci na úbočí Hunsrücku, dále v Hor. Elsasku, Nasavsku (severozápadní díl Harcu), v Sasku, ve Smrčinách, Durynsku, v Dol. a Hor. Slezsku. Odtud rozprostírá se rakouským Slezskem na Moravu, do Čech, Alp, Italie, Portugalska (k Oportu), Španělska (Bassaco sev. za ř. Mondegem) a do Francie. Za kamenouhelné doby staré pevniny se zvětšují, rostlinstvo usazuje se buď na březích mořských, nebo se stahuje do nížin jezer vnitrozemských. Okeán se nemění, na jeho březích povstávají usazeniny ze zbytků ústrojných. Jak z toho zřejmo, tři oblasti dělí území: zemská, pobřežní a mořská (pelagická). Oblast pobřežní (litorální) ovládá severní '''E'''-pu vystouplou podél čáry běžící od Anglie přes Lucembursko, Vestfalskem, Harcem a Slezskem na Rus. Usazeniny pozemní (kontinentální) roztroušeny jsou po celinách jižně zmíněné čáry, kdežto na jihu od těchto šíří se pak usazeniny mořské. Na území litorálním je soustředěna massa uhelná (ve V. Britannii, Skotsku, Irsku). Na konci doby kamenouhelné zaplavovalo šíré moře Rusko, západní '''E'''-pu pak pokrývala velká jezera a bažiny, na jejichž březích rostlo bujné rostlinstvo. Vzrůst tohoto podporovalo vlhké podnebí subtropické a časté lijavce, po nichž uchovaly se zřejmí svědkové ve způsobu otisků kapek na ztvrdlých bahnech pobřežních vedle otisků šlépějí labyrinthodontů, prvních reptilií (správněji amfibií pozemských), příbuzných nynějším salamandrům. Vzduch pročištěný rostlinami, částečně pozbavený kyseliny uhličité a oživený množstvím hmyzu, umožňuje zároveň život plžů pozemských. — Souvrství útvaru kamenouhelného třídí se ve dva stupně: ve zpodní starší a horní mladší, neboli ve stupeň produktivního uhlí. Usazeniny staršího stupně příslušejí oblasti vápence uhelného (mořské), oblasti kulmové (říčnomořské) a Hainichenské (pozemské) a jsou zastoupeny slepenci, vápenci, drobami, hlinitými a křemičitými břidlicemi a pískovci, kdežto usazeniny stupně mladšího rozpadávají se na břidlice a pískovce. Vrstvy, jež skládají, jsou na mnoze zborceny, zprohýbány a vyplňují tu sedla, tu pánve. Na mnohých místech prorážejí je vyvřelé horniny: čediče, čedičové porfyry a melafyry, rozlévajíce se místy po nich, anebo vyplňujíce v nich žíly. Mimo kamenné uhlí poskytuje tento útvar co do užitečných hornin železné rudy (Derbyshire, Northumberland), leštěnce olověné (Harc) a rudy zinkové a olověné (Cáchy a v sousední Belgii). — Překvapující pohled poskytuje rostlinstvo této doby, majíc hluboce vrytu pečeť flory močálovité. Zastoupeno je bylinami tajnosnubnými, cevnatými, kapradinami, přeslicemi a plavuněmi, dále pak nahosemennými, cykasy; druhy skupiny dvojděložných scházejí zcela. Již z toho je dosti zřejmo, že tehdejší bažinaté lesy měly ráz velmi jednotvárný. Zevrubnější studium této flory ukázalo, že ji lze rozložiti ve tři typy vývojepisné. První z těchto typů je charakterisován skupením a převahou plavuní, kapradin a kalamitů doby primordiální, druhý převahou sigillarií a kalamitů sdružených s přeslicemi stromovitými a třetí konečně přehojnými přeslicemi a cordaity, s nimiž se zároveň vyskytují kalamarie. Na konci tohoto třetího období vystupují velké konifery, s nimiž se shledáváme opět v době příští, permské. Zvířena je nepoměrně chudá. Z foraminifer vystupuje pouze rod ''Fusulina'' v tak velkém množství, že jeho zbytky skládají lavice. Naproti tomu jsou korály mající ráz prvohorní poměrně dosti hojny, lilijice zastoupeny několika zajímavými rody, též mechovky a mořští ježci. Trilobity zastupuje rod ''Philippsia''; na jich místo vstupují rody mladší ze skupiny korýšů. Břichonožci a hlavonožci nejeví velké modifikace. Mezi ramenonožci převažuje rod ''Spirifer'', kdežto mezi rybami žralokovité. V lupkách zjištěn hmyz a mloci. {{Prostrkaně|Útvar permský}} zaujímá největší prostranství na Rusi, šíře se od Uralu, gubernií permskou k Vladimíru a Jaroslavi, na sever k Ledovému moři a na jihu od Samary k Orenburku. Z Kuronska táhne jeho oblast, pokrytá na velkých územích útvary mladšími, do Litvy, odtud do Polska až do okolí Krakova. Na západě vystupuje po obou stranách Krušných hor, běží úzkým pruhem z Čech na Moravu a vyráží na povrch ve Slezsku a Lužici. V Sasích objevuje se v okolí Drážďan, dále pak v Durynsku a na úpatí Harcu, odkudž se ubírá v menších ostrůvcích podél západního úpatí Smrčin a Českého lesa až k Řeznu. Dále lze ho sledovati v Odenwaldě, Černém lese, v Elsasku, Lotrinkách, Vogesách, v Anglii, Irsku, Alpách, uherských Karpatech a Banátských horách. — Usazeniny tohoto útvaru rozpadají se ve dva stupně: ve zpodní starší, složený z usazenin pozemních, pískovců a slepenců červených, lupků a jílovitých vrstev s podřízenými vápenci a uhelnými plásty, a ve svrchní mladší, původu mořského, v němž převažují vápence, dolomity, bituminosní slínové břidlice, sádra, pískovce a též slepence. Z pravidla vyskytují se tyto usazeniny uloženy na vrstvy kamenouhelného útvaru, jsouce s nimi těsně spojeny, mnohdy tou měrou, že přechod ten přiměl označiti útvary tyto společným názvem: permo-karbon. Květenu permskou možno roztříditi ve dva přirozené typy, a to v typ červených pískovců a slepenců, a pak v typ vápenců a dolomitů. Vyznačuje se tím, že ji skládají rostliny pozemní rázu kamenouhelného útvaru. Rovněž zvířenu lze přirozeně rozděliti v typ sladkovodní a mořský. V onom převažují ryby skelnošupinaté, k nimž se druží mloci (''Labyrinthodonta''), pak poznány zde stonožky, otisky ráčků skořepatých (''Estheria'', ''Ledia'') a sladkovodní mlži z rodu ''Anthracosia''. Mnohem bohatší než tato zvířena je fauna stupně mořského, přes to však nedosahuje rozvoje doby předešlé. Jest zajímavá tím, že má ještě ráz zvířeny prvohorní, přes to, že pohřešuje zcela trilobitů Labyrinthodonti jsou zastoupeni rody ''Actinodon'' a ''Archaeogosaurus'' a malinkým druhem ''Protriton petrolei'' a nabývají téhož významu jako ryby ganoidní. Mlži jsou četní, ještě četnější jeví se ramenonožci. Mechovky zastoupeny jsou charakteristickou skupinou ''Fenestella''. Korály a mořští ježci vyskytují se velmi zřídka. — Vyvřelé horniny dosahují v permském útvaru nejen značného vývoje, než i rozšíření. Jim přísluší potud důležitost, že poskytly bohatý materiál na složeni slepenců a pískovců. Jsou to předem křemičité porfyry, porfyrity a melafyry, jež na mnohých místech přikrývají mocným pokrovem mladší podklad. Rovněž tufy těchto vyvřelých hornin jsou mohutné a šíře rozloženy. Na žilách těchto eruptivnich hornin jsou v některých územích přimknuty rudy magnesiové (porfyry Harcu), jinde těží se v žilách porfyrových a melafyrových ruda rtuťová (Falc) a též měděná. V horních vrstvách permského útvaru (Zechstein) založena jsou mohutná ložiska kamenné soli (Stassfurt a Magdeburk). Konečně třeba též připomenouti železných rud v Durynském lese. {{Prostrkaně|Druhohory}}. {{Prostrkaně|Útvar triasový}} byl poprvé poznán, studován a rozčleněn v Německu. Později, když Alpy byly zevrubněji prozkoumány, objeven i zde, a to v mohutných usazeninách typu mořského. V Německu rozčlenili usazeniny tohoto útvaru ve tři stupně: ''a'') ve st. pískovce pestrého, ''b'') st. vápence lasturnatého a ''c'') st. pestrého slínu. Po facii rhaetické, alpské, zjištěny zde jen nepatrné stopy. Trias zaujímá v Německu veliká prostranství na sev. a jihu; táhne podél Rýna do Voges a Harcu, a odtud do Francie. V Anglii je znám pod jménem mladšího pískovce rudého (''new red sandstone''); zde zjištěno, že anglickému triasu stupeň vápence lasturnatého schází. K oblasti triasu německého přikládá se trias alpský (rhaet.), facies to mořská, mohutná, vtěsnaná mezi trias alpský a jurský. Na východu a severu zjištěn tento útvar po obou bocích Karpat, v Polsku, Bukovině, Uhrách, na Rusi a ve Švédsku. Čechy, Morava a Slezsko pohřešují ho zcela. Za doby triasové vyvřely hmoty eruptivní (porfyry, křemité porfyry a melafyry) dvakráte: poprvé po uložení pestrého pískovce a podruhé v době keupru (st. pestrého slínu). Za této doby byla pohoří česká vystouplá, rovněž kontury horstev středoněmeckých byly naznačeny. Tehdy vyčnívala Auvergne a Bretoňsko ve způsobě ostrova nad moře, z Belgie táhl se územní pruh přes průliv La-Mancheský do Anglie až k Londýnu. Dále na sev.-západ šířilo se moře zaplavující velikou čásť Anglie od Londýna až do Walesu. Území Alp, Pyrenejí, Savojska, Pannonie a Aquitanie zavodňuje moře Středozemské, spojené, jako za dob dřívějších, s nížinami uralskými a středoasijskými. Rostlinstvo triasu jeví ráz novější. Přeslicovité druhy nastupují do močálů a bažin za kalamity, lesy tvoří kapradiny stromovité (''Anomopteris'', ''Nevropteris'', ''Pecopteris'', ''Taeniopteris'' etc.), cykasy (''Pterophyllum'' s novými typy ''Zamites'', ''Pterozamites'', ''Otozamites''), konifery (''Voetzia'', ''Thuites'', ''Palacoxyris'' etc.) a stromovité lilije. Moře a pobřeží oživují ještěři (''Placodus'', ''Nothosaurus'', ''Simosanrus'' a j.) a ganoidní ryby, na rody a druhy bohatí hlavonožci (''Nautili'', ''Ammoniti''), dále plži (''Turbo'', ''Natica'' etc.), mlži, ramenonožci, množství lilijic, korálů a též foraminifer. V močálech a jezerech žijí mloci (''Labyrinthodonta'') a ještěři (''Rhynchosaurus''). První stopy ptačí a ssavči zde objeveny. — Rudy vyskytují se v tomto útvaru v pestrém pískovci Černého lesa (chalkosin, malachit), ve Slezsku (zinkové rudy, blejno olověné, hnědá železná ruda), pak v Bavorsku (rudy zinkové). Alpské území triasové přechovává v Salcbursku sůl, v Istrii ložiska rumělky a rtuti, v Korutanech u Bleiberka leštěnce olověné, bělobu, Wulfenit, Sfalerit atd. a konečně v Lombardsku rudy železné. {{Prostrkaně|Útvar jurský}} nejmohutněji jest vyvinut v pohoří Jurském (franckém i švábském) a šíří se ve střední '''E'''-pě mezi Harcem, Šumavou a Alpami. Počíná zde západně Šumavy a Smrčin, vytvořuje mohutný oblouk táhnoucí se z krajiny koburské přes Řezno až k Schafhúzám, kde se navazuje na švýcarskou Juru. Severně Harcu a na rovinách německých vynikají jurské usazeniny jen na malých ostrůvkách, odkudž lze je sledovati do pruského Slezska a Polska (okolí Krakova). V Čechách a Sasku jsou nepatrny. Mnohem rozšířenější jsou však ve Francii, kde se táhnou dvěma proudy, z nichž jeden obstupuje prahorní massiv francouzský, kdežto druhý Vogesami do Bretoňska až k průlivu La Manche se rozkládá a do Anglie přechází. Na jihu usazeniny triasové skládají pohoří Jurské, obepínají prahorní jádro Alp a rozprostírají se jednak na Balkánský polouostrov{{Redakční poznámka|archaický tvar, nikoliv tisk. chyba}} a do Italie (Apenniny), jednak Moravou do Karpat. Na Rusi vystupují v gubernii moskevské, pečorské a pak na Krimu a Kavkáze. — Souvrství tohoto útvaru je rozčleněno ve tři stupně, z nichž nejstarší označen jménem lias (černý), prostřední dogger (hnědý) a nejmladší malm (bílý) a uzavírá světlé a tmavé vápence, slíny, slinité břidlice, dolomity a podřízeně pískovce. Za přechodní doby mezi triasem a jurou vniklo moře mocným ramenem opět na západ. Vrstvy z něho uložené zůstaly na mnoze v původní poloze, na př. na Rusi a ve střední '''E'''-pě; naproti tomu jsou vyzdviženy a prostoupeny puklinami v Alpách. — Rostlinstvo jurské má ještě ráz doby rhaetické, přes to však je dosti rozmanité. Cykasy vykazují plný rozvoj, veliké lesy jehličnaté pokrývají souš, palmy zastupuje rod ''Carpolites''. Na konci jurské doby množí se rostliny jednoděložné (''monokotyledones''); stromy listnaté jsou podřízeny. Zvířena jest velmi bohata, druhy prvohorní mizejí silně; její ráz se blíží více rázu zvířeny nynější, ale přes to je dosud od tohoto značně vzdálen. Foraminifery a houby mořské jsou hojné, korály tvoří útesy mohutné (zastoupeny skup. ''Thamnastraea'', ''Thecosmilia'', ''Favia'' a j.). Též lilijice, hvězdice, mořští ježci a ramenonožci těší se značnému rozvoji, menšímu červi. Naproti tomu je rozvoj mlžů, plžů a hlavonožců (Ammonitů, dílem též Nautilů a Belemnitů, přímo velkolepý. K těmto se druží dekapodi dlouhoocasí, hmyz a četné ryby (ryby kostnaté scházejí zcela). Ještěři jsou zastoupeni rody ''Ichthyosaurus'', ''Plesyosaurus'', ''Camptognatus''. Na místo Labyrinthodontů nastupují praví gaviali a krokodili (''Teleosaurus'' etc.); létací ještěrky (''Pterodactylus''), želvy bahenní a říční, ptáci (''Archeopteryx'') a ssavci zastoupení vačnatci (''Amphitherium'', ''Phaselotherium'') doplňují obraz této zajímavé zvířeny. — Rozloha a mohutnost vyvřelých hornin jurských je poměrně malá. V Německu jich téměř není; tam vrstvy triasové prorážejí eruptivní horniny třetihorní. Rovněž i v Karpatech jsou tyto horniny podřízeny, za to převládají ve Skotsku a na ostrovech Mull a Skye. Zde se vyskytují syenity, felsitové porfyry a čediče. V Pyrenejích druží se k nim žula. Rudy železné chová útvar triasový v sev. Německu, Švábsku, Lotrinkách a Lucembursku; kamenné uhlí je v jeho usazeninách v Uhrách, asfalt pak v Brunšvíku a Hannoversku. {{Prostrkaně|Útvar křídový}} je v '''E'''-pě velmi rozšířen. Skládá několik samostatných obvodů, z nichž nejdůležitější je obvod českosaský, cášský, sev.-východoněmecký, baltický, anglický, francouzský (severní oddíl neboli pařížské pánve, garonský a oddíl francouzských Alp); k těmto se dále přimyká obvod slezský, karpatský, dánský a jihošvédský. Se zřením ke zvířennému rázu seskupují se tyto obvody do dvou velikých oblastí, a to severní a jižní. Oblast severní zaujímá obvody křídového útvaru českosaského, německého, švédského, anglického a sev. Francie, kdežto jižnímu příslušejí obvody Alp a všechny jižně těchto ležící. Podstata rozdílů těchto dvou oblastí záleží asi v tom, že, kdežto usazeniny severní oblasti chovají bohatě vyvinuté skupiny Belemnitů a Ammonitů, usazeniny oblasti jižní jich téměř zcela pohřešují, majíce skupinu rudistů četně rozvětvenou a bohatou, kteráž, vyjmouc v obvodu českosaském, v severní oblasti je velmi řídká. — Usazeniny zmíněných oblastí a obvodů jsou rozčleněny v pět různě starých stupňů, kteréž od zpodu nahoru takto následují: 1. Stupeň neokomský (neboli Heald s Wealdem); uzavírá usazeniny mořské (vlastní neokom), pak sladkovodní a říčnomořské (označení Hils a Weald). Za vůdčí zkameněliny považují se ''Toxaster complanatus As'', ''Rhynchonella multiformis'', ''Exogyra Couloni d’Orb''. 2. Stupeň gaultský, mořský; objímá jíly a slíny s podřízenými pískovci a vápenci a třídí se opět ve 4 pásma. 3. Stupeň cenomanský, jehož usazeniny jsou převážně glaukonitické pískovce, jíly a slíny. 4. Stupeň turonský, rovněž původu mořského; uzavírá slíny a pískovce a rozpadá se též v několik pásem. 5. Stupeň senonský; obsahuje psací křídu s rohovci, vápence, jíly a písky. Rozpoznány v něm čtyři pásma. — Až do doby stupně cenomanského má rostlinstvo ráz doby jurské s pozůstatky, rhaeta. Obrat počíná v cenomanském stupni. Zde nastupují první dvouděložné rostliny, a čím dále spěje doba křídového útvaru k třetihorní, tím i rostlinstvo rozdílnější jest od dřívějšího. Kapradin ubývá, kdežto stromoví druhy z rodu ''Protopteris'' se množí; zároveň s těmito i jižní tvary konifer, pak palmy, lilijovité rostliny, druhy vrbovité, dubovité, vavřínovité a j. vtiskují této floře ráz vyspělejší, dnešnímu podobnější. Zvířena tohoto útvaru je bohata. Foraminifery vystupují v množství značném, místy skládají i vrstvy; též mořské houby jsou zastoupeny četnými rody. Korály skládají útesy jen v obvodu horního křídového útvaru Alpského; jinde jsou řídké. Rovněž vzácné jsou lilijice, kdežto mořští ježci a ramenonožci dosahují netušeného rozvoje; k těmto se řadí mechovky. červi, mlži, dílem i plži a raci. Předůležití jsou rudisté. Hlavonožce zastupuje jen několik druhů; vymírají na konci této doby (''Ammonites'', ''Crioceras'', ''Toxoceras''). Z hmyzu objeveni byli též motýlové, z obratlovců zbytky ryb chrupavkovitých. Plazi, v jurském útvaru hojní, jsou zde vzácní (''Iguanodon'', ''Mosasaurus'', ''Aptychodus''). Po ptácích objeveny dosud jen čelisti (am. ''Hesperornis'', ''Ichthyornis''). Hornin eruptivních v evropském útvaru křídovém dosud stanoveno nebylo; které tu a tam prorážejí vrstvy křídové, poznány za mladší nežli útvar křídový. Objev tento učiněn jak v saském Švýcarsku, tak i v Karpatech, kdež sedimenty útvaru křídového vyvřelé massy prorážejí. — Rudních žil v tomto útvaru je málo. Známy jsou dosud ve Vestfálsku (galenit a sfalerit), v Banátě (magnetit) a u Rezbanye v Uhrách. Mimo to jsou tu pak ještě z užitečných produktů fosfority (Francie, Podolí, Smolensk), kamenné uhlí (Hannoversko) a asfalt (Švýcarsko). {{Prostrkaně|Třetihory}} ({{Prostrkaně|doba kaenozóická}}). Usazeniny této dlouhé doby zaujímají v '''E'''-pě šírá prostranství na severu i na jihu, na západě i na východě. Na sever sledovány až do Gronska. V nich lze poznati, že na začátku doby kaenozóické vyskytují se jisté druhy rostlinné a živočišné ve značném vývoji, které sem přecházejí z doby minulé, mesozóické, a že soudobně — a to je hluboko vryto do povahy úhrnné — povšechný ráz rostlinstva i bylinstva je dnešnímu mnohem podobnější nežli za doby mesozóické. Tato shoda je tím zjevnější a větší, čím mladší vrstva, jejíž zvířenu a rostlinstvo k dnešní přirovnáváme. Rozdíly podnební jsou za této doby ostré; zde je veliké množství soudobných facií různých, jež přehled a zběžný krátký náčrtek rázu této doby velmi stěžují. Souvrství usazenin doby třetihorní rozčleněno ve tři období: {{Prostrkaně|eocén}}, {{Prostrkaně|miocén}}, {{Prostrkaně|pliocén}}, mezi něž později vsunuto období čtvrté: {{Prostrkaně|oligocén}}. Eocén a oligocén stahuje se zhusta v období jedno: {{Prostrkaně|palaeocén}}; miocén a pliocén v {{Prostrkaně|neogén}}. {{Prostrkaně|Eocén}} rozprostírá se v záp. '''E'''-pě v pánvi pařížské, dále na severu v okolí londýnském, na jih přechází do Alp, pak Apennin, Karpat, Pyrenejí a do Španělska, na východ do Řecka a Turecka. Celé jeho území rozpadá se v několik obvodů, z nichž západoevropské jsou ještě nejzevrubněji prostudovány. Předem je to eocénní pánev pařížská, kde studium palaeontologické svůj počátek vzalo a již mimo pánve anglické nejdokonaleji známe. V okolí pařížském je útvar eocénový zastoupen písky, jíly a vápenci (pařížské hrubé vápence, ''calcaire grassier''), usazenin to dílem říčnomořských, dílem sladkovodních. Eocén anglický obsahuje převážně usazeniny mořské a jen podřízeně brakické. Nejdůležitějším členem mořského stupně je jíl londýnský a písek bagshotský. Mayer rozeznává v eocénu vůbec tato pásma: garumenské, soissonské, londýnské, pařížské, bartonské, ligurské a tongerské. Na jihu zastupuje tento útvar facies nummulitového vápence, jež dochází v Alpách, Apenninech, Karpatech, Pyrenejích, Řecku, Turecku a Španělsku značného rozšíření a mohutnosti. {{Prostrkaně|Oligocén}} je velmi dokonale vyvinut v Německu a v Anglii. Ve střední '''E'''-pě zaujímá severoněmeckou nížinu od paty Krkonoš a Harcu až k Baltickému moři a na východ až k Polsku; na západě vystupuje v Elsasku a ve Švýcarsku. Též ve Francii byl zjištěn, jen že v nepatrné mohutnosti; je zde zastoupen usazeninami sladkovodními a mořskými. Tyto facie jsou daleko mohutnější v oblastech anglických a německých. Jejich prostranství zaujímají tam slíny, písky a jíly. V Německu roztřídili oligocén: ''a'') v pásmo staršího hnědého uhlí, jemuž jsou soudobny vrstvy jantarové a bobových železných rud a ''b'') v pásmo střední složené ze septariových jílů (usazenin to mořských a pozemních). Švýcarský oligocén roztříděn ve zpodní molassu mořskou a v horizont hnědého uhlí. Seinský obvod oligocénní má za nejstarší a nejmladší člen usazeniny sladkovodní, jež uzavírají sedimenty mořské. {{Prostrkaně|Neogén}}. Doba neogenní právem se pokládá za dobu velkých změn. Zborcené vrstvy eocénní vyzdvižené na temenech Alpských dávají nám o velikosti těchto převratů hlasné svědectví. Střední '''E.''' měla za této doby nynější svůj ráz, ovšem pozměněný jednotlivostmi, jež odstraněny byly, když dospěly horské hřbety Alp, Pyrenejí, Apenninů, Karpat a Balkánu své výše. Tehdy obtékal mohutný záliv mořský Alpy, vnikaje z Francie skrze Švýcary a Bavorsko do Rakous, odkudž se dral jednak Moravou do Čech a Polska, jednak Uherskem a Sedmihradskem na poloostrov Balkánský. Iberský poloostrov souvisel s Afrikou, v jejímž severním oddíle šířil se mořský chobot saharský a egyptský. Střední '''E.''' byla nad hladinou mořskou, břehy moře Baltického a Severního i Dánska byly ponořeny v mořském chobotě sahajícím na jih až do okolí Mohučského. Skandinavie, zalesněná sosnami, souvisela s Německem, dále na západu byla Anglie spojena s Francií. Tuto tvářnost '''E'''-py poměnily do jisté míry vyvřelé massy eruptivních hornin. Vyvřelyť za mladších třetihor čediče pohoří Doupovského a Středohoří v Čechách, vyvstaly sopky na severu a vých. Moravy a v Německu (Eifelské pohoří, Porýní), trachytová horstva v Uhrách a Sedmihradsku, čediče ve stř. Francii, Katalonii, Italii, Řecku, Islandu, Skotsku a Irsku. Tyto převraty s klimatickými změnami předurčily změny v rostlinstvu a živočišstvu. K. Mayer rozeznává v neogénu tyto stupně: aquitánský, mohučský, helvetský, tortonský, piacenský, astský a saharský. Evropské území neogenní rozpadá se v několik poměrně ostře ohraničených oblastí, z nichž nejdůležitější jsou oblast rakousko-uherská, mohučská, severoněmecká, švýcarská, francouzská, anglická, volyňsko-podolská a ruská. Na území rakousko-uherského neogénu rozkládají se jíly, slíny, písky, pískovce a litavské vápence. Na těchto veskrze mořských usazeninách, označených stupněm mediterránním, spočívají jíly a písky stupně sarmatského, říčnomořské, na nichž leží písky a jíly stupně kongeriového (říčnomořského), přikryté štěrky belvederskými. V pánvi mohučské zaujímají jíly septariové podklad vrstev neogénních; na nich leží slíny cyrenové, pak pískovce s otisky listův. Pliocén je zde zastoupen vrstvami říčními t. zv. pískovci Eppelsheimskými, uzavírajícími zbytky ssavců (''Dinotherium'', ''Rhinoceros'', ''Mastodon'' etc.). V severním Německu je miocén zastoupen jen slídnatými jíly, jako na př. ve Šlesviku a Holštýně, a obsahuje hnědé uhlí (Meklenburk). V již. Německu a Švýcarsku možno v něm rozeznati dolní pásmo sladkovodní molassy, pak pásmo svrchní molassy mořské a konečně svrchní pásmo molassy sladkovodní. V Anglii spadají do tohoto stupně dílem mořské, dílem říční jíly a písky nazvané crag a uzavírající zvířenu a květenu přechodní od typu třetihorního k diluviálnímu. — Rostlinstvo doby třetihorní nese za eocénu ráz tropický, naproti tomu za neogénu ráz subtropický. Palmy a stromy jehličnaté, pak byliny dvojděložné převládají. Kryptogamy doby mesozóické vytratily se téměř zcela, rovněž cykasy. Velmi pozoruhodna je zvířena. Má již v hrubých obrysech ráz zvířeny nynější. Mnohé soudobé druhy vzaly v ní svůj počátek. Nápadným je povšechný rozvoj ssavců. Z prvoků nabývají důležitosti a významu foraminifery, již tím, že jsou v eocénu zastoupeny skupinou Numulitů, která v neogénu takměř zcela vymřela. Mořské houby, koraly, mořští ježci, ramenonožci jsou vzácni, naproti tomu mlži a plži hojni. Z hlavonožců doby předešlé zbyla toliko skupina Nautilů. Arthropody zastupují skupiny žijící ještě dnes. Veledůležit jest rozvoj ryb i ssavců. Vedle ssavců vaknatých jsou zde zastoupeni hlodavci, kopytnatí, tapíři, druhy vepřů, kočkovití, netopýři a opice. Kromě hnědého uhlí, kamenné soli a bobové železné rudy obsahují neogénní vrstvy co do užitečných hornin ještě síru (Sicilie). Na trachyty vázány vyskytují se zlaté a stříbrné rudy v Uhrách. {{Prostrkaně|Čtvrtohory}}. Podstatné to byly zajisté změny, které byly toho příčinou, že moře doby miocénní, sahající mohutným zálivem od jihovýchodu přes Balkánský polouostrov, Uhry, na severozápad až do Čech a odtud Moravou až do Podolí a na jižní Rus, odteklo na jihovýchod, zanechavši po sobě veliká jezera. Že dlouho trvalo, než tato jezera, původně slaná, pak braková (říčnomořská) a konečně sladká, ve střední '''E'''-pě vyschla, a na jich prostranstvích uloženy byly na jihu mohutné hlíny, na severu štěrky, písky, slíny a jíly, toho dokladem je mohutnost těchto sedimentů. Zkoumajíce tyto usazeniny, mladší třetihorních, ne nesnadno poznáváme, že zpodní, starší, uzavírají zvířenu bohatou zvláště na ssavce (slony, nosorožce, lvy, tygry, hyény atd.), po nichž v mladších bučí není stop žádných nebo velmi skrovné. Toto poznání vedlo k tomu. že usazeniny tyto rozčleněny ve dva stupně: diluvium a alluvium. {{Prostrkaně|Diluvium}}. Diluviální usazeniny pokrývají na severu '''E'''-py veliká prostranství; ale i na jihu jejím rozkládají se široko daleko, tu souvislým, tu na ostrovy roztrhaným příkrovem. Na severu jeví se nám jako výsledek rušivé síly jednak zemského ledového pokrovu, jednak ledovců, kdežto ve střední a jižní '''E'''-pě nejsou než produkty větrů a tekoucích vod (ovšem až na zbytky ledovců vysokých horských hřbetů). Ráz těchto usazenin je na různých místech různý, namnoze ryze místní. V Německu rozčleňují je ''a'') v pásmo svrchních a ''b'') pásmo dolních slínových a jílovitých štěrků, jež místy dělí lavice písková (korálové a mechovkové lavice pískové). Nejen severní '''E.''' byla za této doby zaledněna, než i dále na jihu na temenech alpských, pohoří Jury, pyrenejských, Kavkázu, snad i Apenninu, ležely mohutné ledovce, jejichž mocné usazeniny označují dřívější jich rozlohu. Mimo to svědčí sled vrstev diluviálních tomu, že tehdejší ledovce několikráte (dle jedněch dvakráte, dle jiných třikráte) změnily rozlohu území svého, z čehož se na dvoje, ano i troje zalidnění '''E'''-py soudí. — O tvářnosti '''E'''-py za diluvia bylo promluveno v předmluvě. Zbývá ještě načrtnouti ráz tehdejší zvířeny a květeny. Zřídka kde nalézají se v diluviálních usazeninách zbytky živočišné a rostlinné na původním nalezišti; obyčejně bývají na nalezišti druhotním, kam je zaplavily vody nebo snesly větry. Zvířena i rostlinstvo doby této jeví hluboce vrytý ráz nynější doby, jenže nemá detailních znaků. Toť lze vypozorovati jak na zvířenách sladkovodních usazenin, tak i na arktické floře této doby. Druhy, jako na př. ''Paludina diluviana'', různé druhy z rodu ''Helix'', pak ''Cardium edule'', ''Cyprina islandica'' a j., svědčí tomuto názoru touže měrou, jako že na konci diluvia vymřeli ssavci: na př. ''Elephas primigenius'' (mamut), ''Elephas antiquus'', ''Rhinoceros tichorhinus'', ''Bos primigenius'' atd. {{Prostrkaně|Alluvium}} je zastoupeno usazeninami nynějšími, usazeninami hlinitými, pískovitými, jílovitými a j., jež uložily prameny, řeky, jezera a moře. Sem přísluší též ruda bahenní, rašeliny, korálové útesy, vulkanické tufy atd. Rozloha těchto sedimentů je veliká; povstávají všady, kde jsou činny síly mechanické a kde se rodí, přerodňuje a zaniká život organický. ''[[Autor:Vladimír Josef Procházka|VJP.]]'' == Vodopis. == V obrovském, k východu otevřeném polokruhu obmyká největší čásť hranic '''E'''-py moře, na severu jako moře Karské a Bílé, na západě jako Atlantský okeán a jeho části, Severní a Baltické m., na jihu jako moře Středozemní (s m. Černým a Azovským). Obě jmenovaná středomoří, severní, tvořené Sev. Německým mořem a Baltem, a jižní (Středozemní) mají pro '''E'''-pu největší důležitost. — Moře '''E'''-pu obléhající jsou z největšího dílu nehluboká. Isobatha 200 ''m'' vzdaluje se velmi značně od severních a západních břehů celiny. Kdyby moře Atlantské jen o 150—200 ''m'', tedy o míru nejvyšších staveb, kleslo, zbylo by z Bílého, Severního a Baltického moře jen několik malých bassinů a záp '''E'''. podobala by se tupému poloostrovu, jehož okraj by šel od záp. Norska přes Shetland a Hebridy k záp. Irsku a odtud v tupém úhlu do vnitra zál. Vizcayského. Jen kol břehu jižního Norska táhl by se úzký průplav. Také rozdíl obou evropských středomoří spočívá hl. ve hloubce. Balt (400.000 ''km''²) má spíše ráz vnitrozemského jezera, jež jen úzkými průplavy — oběma Belty a Sundem — jest spojeno se Severním mořem. Posléze jmenovaný průplav jest však vedle La Manche nejvíce navštěvovanou drahou mořskou. Severní moře, velikého pro střední '''E'''-pu významu, zužuje se v jihu v nejdůležitější evropský průplav, úžinu Doverskou č. Calaiskou, 32 ''km'' širokou. Ještě moře Irské má ráz středomořský. Hluboká moře evropská počínají teprve zálivem Vizcayským. Kdežto pobřeží záp. Francie a jižní Anglie ještě opásáno jest pruhem mělkého moře 150—200 ''km'' širokým, shledáváme se u břehů pyrenejských se značnými hloubkami. Středomoří jižní (2½ mill. ''km''², spojené s okeánem úžinou Gibraltarskou (14 ''km'' šir. a až 900 ''m'' hlubokou), dělí se v západní a východní. Mělká úžina Túniská nebo Sicilská obě části spojující přibližuje zase '''E'''-pu k Africe až na 140 ''km''. Východní, celkem hlubší, Středomoří na evropské straně značně rozčleněné, spojeno jest úž. Dardanellskou (Hellespont, 2 ''km'' šir.) s nevelikým m. Marmarským (11.655 ''km''²), z něhož úž. Cařihradská (Bospor, ½ ''km'' šir.) vede do moře Černého (440.000 ''km''²). Úžina Kerčská (4,2 ''km'' široká), řece podobná, odděluje moře Černé od Azovského (37.604 ''km''², 4—5 ''m'' hlub.), jež má již docela ráz vnitrozemského jezera. Činnost moře na březích evropských jest velmi značná. Příliv a odliv, nahrazující některým říčním přístavům moře, působí na jiných místech, zvl. v Sev. moři a v otevřeném okeánu velmi zhoubně. Stoupá u Lorientu a Morbihanu na 4, u Brestu na 6, u Roscofu na 8, u St. Malo na 11 ''m'', nejvýše snad v celé '''E'''-pě v zátoce Bristolské, na 9—15 ''m'', a nejzáze v ní u Chrestonu prý až na 19½ ''m'' při rychlosti vlny 60 ''km'' v hodině. Naproti tomu mizí výše přílivu v Baltu a moři Středozemním (zde u Terstu jen 70 ''cm''). S tím souvisí také činnost moře. Tak trhá moře v Normandii každoročně 2 ''m'', na březích norfolckých a suffolckých v Anglii až 2–4 ''m'' celiny ročně. Vůbec v Severním moři trvá dosud silný boj moře a pevniny. Prudké návaly urývají zde celé ostrovy a zaplavují široké pruhy země, čemuž zase člověk umělými hrázemi snaží se překážeti. Tak r. 1173 utvořena zátoka holland. Dollart, r. 1221 zát. Jade v Oldenbursku, roku 1277 frízský Dollart, r. 1421 zničeno 72 vesnic v Hollandsku, r. 1570 zahynulo prý při povodni 100.000 lidí, r. 1634 ve Frízsku 15.000 lidí. Plinius znal 23 frízských ostrovů, dnes jich jest pouze 16. Úbytek Hollandska počítá Arends za posi. 6 stol. na 6050 ''km''², z nichž polovice urvána v stol. XIII., kdežto v XVIII. již jen 55 ''km''². Za to nyní vysušovaním Hollandska značně přibývá, tak v létech 1815–65 asi 45.000 ''ha''. V Belgii páčí Laveley přírůstek od r. 1124 na 50.000 ''ha'', tak že dnes jsou pole, kde byla r. 1213 námořská bitva Sluyská mezi Francouzi a Angličany. Někde zanáší moře samo velmi značně, tak na př. m. Beccles, jež bylo ještě v XIV. věku přístavem, leží dnes 14 ''km'' od moře (viz {{Prostrkaně|Duny}}). Veledůležito u moří evropských jest, že až na nepatrnou čásť po celý rok jsou prosta ledu. Pravidelně zamrzávají jen moře Bílé, mělké moře Azovské a zálivy moře Baltického. Někdy ovšem výjimečně zamrzání to stává se obecnějším, tak na př. r. 1688 Karel X. s vojskem 20.000 přešel přes zamrzlé moře na ostr. Fünen a Langenland; r. 1809 Rusové hrozili Štokholmu přes zamrzlý Balt, a Velký Belt byl r. 1871 od 1. ledna až do 1. března zamrzlý. Černé moře zamrzlo prý r. 299, 558, 703, Dardanelly r. 762, Bosporus r. 359 a 474, ba r. 1507 zamrzl i přístav v Marseilli, r. 1769 La Manche a roku 860 i moře Jaderské. Až do nedávna mělo se za to, že mezi hladinami okeánu Atlantského a m. Středozemního jest veliký rozdíl. Teprve nejnovější přesná měření medimaremetry a mareografy ukázala, že hladinu moří '''E'''-pu obklopujících lze pokládati za totožnou. Přijímáme-li hladinu střední u Marseille za normál, jest hladina moře v Terstu o 2 ''cm'' vyšší, v Benátkách a Janově o 5, v Livorně a Nizze o 6, v Anconě o 8, v okeánu Atlantském u Biarritzu o 13, v S. Jean de Luz o 15, v Brestu o 2 ''cm'' vyšší; v Les Sables d’Olonne o 20 ''cm'' nižší, v Kanálu cherbourském o 5, v Havru o 1 cm vyšší, v Boulogni stejná. — V Severním moři jest u Ostende o 16, v Amsterdamu o 1, v Cuxhavenu o 3 ''cm'' nižší, v Zuiderském jezeře o 5—7 vyšší, v Baltu u Travemünde o 9, u Swinemünde o 2, u Pilavy o 8 ''cm'' nižší. Největší známý rozdíl u moří evropských činí tudíž pouze 35 ''cm''. To má velikou důležitost praktickou pro přesné nivellování a triangulaci. Tyto jsou téměř ve všech státech evropských založeny na hladině nejbližšího moře. Tak přijali Rakušané Terst, Italie Janov, Francie Marseille, Španělsko Alicante, Portugalsko okeán Atlantský u Cascaès, Belgie Ostende, Rusko Kronstadt. Jen výjimečně přijali Hollanďané stř. hladinu vysoké vody v Amsterdamu, jež leží as 14 ''cm'' nad stř. hladinou, Německo pak za normál rovinu položenou 37 ''m'' pod fixním bodem hvězdárny berlínské. Normál tento leží as 2 ''cm'' výše než hladina Baltu u Swinemünde. Švýcaři mají za základ svých měření fixní bod na bludném balvaně, tak zvaném Pierre du Niton v Genevě. Jest zjevno, že když hladina moří evropských jest téměř totožná, i měření výškopisná zbavena jsou vady, již by jinak různé základní niveau přivoditi musilo. Utváření se '''E'''-py (viz geologii) vysvětluje, proč {{Prostrkaně|řeky}} z větší její části vlévají se do zátok Atlantského okeánu, a ne přímo do něho nebo do Arktického moře, do kterého ubírají se jen vody z východní roviny ruské, a proč uzavřená úvodí (baltické a černomořské) co taková se vytratila, kdežto veliké území Kaspického moře (¹/₅ celé '''E'''-py) se zachovalo. {{Prostrkaně|Úvodí Arktického moře}} dělí se zátokou Bílého moře přirozeně ve dvě části: západní lapsko-norsko-ruskou, obsahující staré planiny s velikými jezery (Enare 1421 ''km''²) a s malými řekami (Tana 275 ''km'' dl.), a ve východní tundrovitou rovinu severní Rusi, ze které přitékají řeky: Pečora (1820 ''km'' dlouhá, 420.000 ''km''² úvodí), Mezeň (800 ''km'' dlouhá, 78.000 ''km''² úvodí) a Dvina severní (1725 ''km'' dl., 365.000 ''km''² úvodí). {{Prostrkaně|Úvodí Atlantského okeánu}} omezeno jest na západní část poloostrova pyrenejského, na Francii, Anglii, Irsko a Norsko, nepřihlížejíc ovšem k Islandu a k menším ostrovům tohoto moře. Severní břeh poloostrova pyrenejského nemá žádné větší řeky, západní však vykazuje, kromě množství menších, 5 velikých, ze středu poloostrova přitékajících řek: Miñho (275 ''km'' dl„ s 25.000 ''km''² úvodí a 53 ''m''³ vody ve vteř.), Duero (850 ''km'' dl., s 95.000 ''km''² úv. a 630 ''m''³ vody ve vteř.), pojímající v sebe ¹/₆ vodstva celého poloostrova; Tajo (912 ''km'' dlouhá, s 84.000 ''km''² úvodí, 333 ''m''³ vody ve vteřině), v létě často vysychající, Guadiana (509 ''km'' dl., s 60.000 ''km''² úv.), a konečně z jižní roviny Andaluské Quadalquivir (602 ''km'' dl., s 55.000 ''km''² úv., přinášející za nízkého stavu 30 ''m''³, za středního 260 ''m''³ vody ve vteřině). Jezer větších na poloostrově pyrenejském není. Z Francie k úvodí Atlantského okeánu náležejí ³/₅ celé země a to: Adour (301 ''km'' dl., 17.000 ''km''² úvodí, 222 ''m''³ stř. vody ve vteř.), Garonne s Dordogne (575 ''km'' dl., 90.550 ''km''² úv., 1178 ''m''³ stř. vody), Charente (371 ''km'' dl., 10.000 ''km''² úv., 95 ''m''³ vody), Loire (980 ''km'' dl., 115.116 ''km''² úv., 985³{{Redakční poznámka|tisk. chyba, správně: ''m''³}} stř. vody) odvádějící vodstvo z celé střední Francie; Seine v Canal la Manche (776 ''km'' dl., 77.311 ''km''² úv., 694 ''m''³ ve vteř.) a nepatrná Somme (245 ''km'' dlouhá, 5550 ''km''² úv., 57 ''m''³). Velká Britannie náleží k úmoří tomu jednou třetinou svého povrchu, ale až na řeku Severn (12.530 ''km''² úv., 286 ''km'' dl., 150 ''m''³ ve vteř.) jsou to přítoky nepatrné, podobně jako v záp. Norsku. Irsko náleží sem celé; ⅓ vodstva padá na východ do moře a průlivu Sv.-Jirského, ostatek na západ; kromě Shannonu (383 ''km'' dl., 18.168 ''km''² úv., 200 ''m''³ ve vteřině) nevyvinula se tu žádná větší řeka; i jezera, pokrývající úhrnem plochu 2300 ''km''² (největší Neagh 397 ''km''²), jsou vesměs malá; celá země, nejvíce střed, pokryta jest rašelinami, které povstaly před 5000 léty porážením lesů a stálou vlahou, zaujímají dnes ¹/₇ celého Irska, tak že vzniklo přísloví, že v Irsku není nic jiného než ''fogs, bogs and hogs'', t. j. mlhy, rašeliny a prasata. Z obou zátok Atlantského okeánu (moře Středozemní, Severní a Baltické) hluboko '''E'''-pu rozpolťujících jest zátoka severní (m. {{Prostrkaně|Severní}} a {{Prostrkaně|Baltické}}) sice kratší, ale na přítoky bohatší a má větší úvodí. Příčina toho jest, že střední '''E.''' klesá k severu, a proto vodstvo své v tom směru odvádí (zvláště z Alp a ledovců alpských) a že má vlhčí léto, tak že řeky nemohou tak vysychati jako při Středomoří, kde v západě není často povrchní vody. Též veliké roviny středoevropské usnadnily utvoření se velikých řek Rýnu, Labe, Odry a Visly, které tekouce vesměs stejným směrem svahu, povstaly dosti pozdě ze zátok mořských, většinou až po ledové době. Vých. a západní břehy Severního a severní a vých. břehy Baltického moře mají jen malé řeky, ale vých. břehy baltické mají četná, velká jezera, což se vysvětluje opět ledovou dobou. Skotsko má v západních prahorách četná malá jezírka (Loch Lomond 71 ''km''²), taktéž sev.-záp. Anglie, i řek jest tu mnoho (550), ale jsou veskrze malé a nepatrné, jen Ouse má úvodí 4290 ''km''² 230 ''m''³ a Temže 11.288 ''km''² (30 ''m''³ za vteř.) veliké. Totéž platí o Norsku, kde se nevyvinula ani jediná větší řeka a nevzniklo žádné větší jezero (jezero Mjösen 287 ''km''² jest největší). Větší jsou límany v záp. Dánsku (Limfjord 1169 ''km''²), ale největší řeka Ejdora (202 ''km'' dl.) má jen 3400 ''km''² úvodí. Za to i břeh jižní jest bohatý nejen na močály přímořské (watten, staré límany) a nyní dílem podmořské (v Hollandsku), ale i na dlouhé a vodnaté řeky; vlévají se tu: Šelda (430 ''km'' dl., 32.500 ''km''{{Redakční poznámka|správně: ''km''²}} úvodí, 100–200 ''m''³ vody), Rýn s Mosou a Moselou (1142 ''km'' dl., 196.303 ''km''² úv., 900—1200 ''m''³ vody), největší to řeka západní, mající i v létě pro četné ledovce alpské vodu stálou; Emže (335 ''km'' dl., 11.996 ''km''² úv.), Vesera (428 ''km'' dl., 46.000 ''km''² úv., 157 ''m''³ vody) a Labe (1265 ''km'' dl., 143.000 ''km''² úv., 90—1800 ''m''³ vody), mající v létě silný úbytek vody. {{Prostrkaně|Baltické moře}} nedostává větších přítoků ani z Dánska, ani ze Švédska; má sice Švédsko ¹/₁₀ povrchu svého pokrytou jezery, z nichž 35 přes 100 ''km''² (Wenern 5508 ''km''²) a množství řek, ale ty jsou malé, jen Glomen jest 560 ''km'' dl. s 51.480 ''km''² úvodím a 800 ''m''³ vody. Totéž platí o Čuchonsku, kde na jihu až na 47 % půdy pokrývají jezera, ze kterých Saima, Kalla, Eno a Pihlaja zaujímají 7762 ''km''², řeky však nepatrné. Příčina v obou pádech ledová doba. Baltické kraje od Čuchonska dělí krajina močálův a jezer na ploše asi 40.000 ''km''² (Ladoga 18.120 a Oněga 9752 ''km''²), jež odvodňuje hlavně Něva (58 ''km'' dlouhá s 2950 ''m''³ vody ve vteř.). Vlastní baltické kraje (Estonsko. Livonsko a Kuronsko) nemají ani větších jezer (Ilmenské 918 ''km''², J. Čudské čili Pejpus 3543 ''km''²) ani řek, jen Dvina záp. jest 757 ''km'' dl. s 85.401 ''km''² úv., 500 ''m''³ vody. Za to bohatý jest jižní břeh na jezera (líman Kurský 1600, Frišský, 859, ústí oderské 957 ''km''², a veliké množství menších jezer: v Prusku 173, v Pomořansku 52, v Meklenbursku 650, ač dohromady jen 1880 ''km''² vel., tak na řeky, z nichž Něman (700 ''km'' dl., 90.548 ''km''² úv., 500³{{Redakční poznámka|tisk. chyba, správně: ''m''³}} vody), Visla 1145 ''km'' dl., 204.850 ''km''² úv., 937 ''m''³ vody) a Odra (940 ''km'', 114.690 ''km''² úv., 243 ''m''³ vody). Zcela jiné jsou vodopisné poměry jižní zátoky Atlantského okeánu, t. j. {{Prostrkaně|Středozemního moře}}, které dostává z něho úžinou Gibraltarskou stálou posilu, bez které by nutně musilo vyschnouti. Kromě afrického Nílu nevlévá se sem žádná velká řeka; asijský břeh jest chudý, totéž platí o břehu evropském, ze kterého přicházejí řeky jen druhé velikosti, s úvodím krátkým, ano rozvodí jest břehu blízké. Tak ve Španělsku jsou malé pobřežní říčky, jen Ebro má tok 750 ''km'' dl. a 83.500 ''km''² úvodí se 200 ''m''³ střední vody; země, zvláště v středních pouštích arragonských neovlažovaná v létě má nedostatek vody, tak že tu platí přísloví španělské, že jest lacinější rozdělávati vápno vínem nežli vodou. Jižní břeh Francie jest pln límanů, ale řeky, kromě Rhônu, jsou pouhé bystřiny, v létě úplně vysychající, v zimě a na jaře velmi dravé a zhoubné jako Var (120 ''km'' dl.), Hérault (160 ''km'' dl.), ano Aude (223 ''km'' dl.) mívá v létě 5 ''m''³ vody, někdy však 3000 ''m''³ a přinášívá ročně 1,7 millionů ''m''³ hlíny do moře. Rhône (1025 ''km'' dl., 98.667 ''km''² úvodí, 1718—2603 ''m''³ střední vody, ale někdy jen 400 a náhle 12.000 ''m''³) jest na vodu bohat, i děkuje bohatství to ledovcům alpským (1037 ''km''²) a to v údolí Walliském, a jezeru Lemanskému (578 ''km''² s 87.700 ''km''³ vody), které mu zastavuje, zachraňuje a čistí vodu stálou, neb dolní přítoky rhônské jsou bystřiny, častým a náhlým rozvodňováním velmi zhoubné; tak Ardéche vzrostla r. 1828 výše o 21 ''m'' a přinášela za vteřinu 7900 ''m''³ místo 20 ''m''³, o Durance pak (40–9000 ''m''³ vody) platilo staré přísloví: ''Le parlement, le mistral et la Durance sont les trois fleaux de la Provence'' (parlament, mistral a Durance jsou tři útrapy Provence). V Italii jest to východní svah k moři Jaderskému, jenž má hlavní vodstvo. Sever má asi 500 jezer, mezi nimiž nej krásnější z celé '''E'''-py Lago di Garda 361 ''km''², dále Maggiore 211 ''km''², di Como 155 ''km''², která sbírají a upravují vodu a přítoky jediné velké řeky italské Pádu (''Po'', 672 ''km'' dl., 69.382 ''km''² úv., 1720 ''m''³ střední vody, jinak 156-7000 ''m''³). Ligurský břeh Italie má pouhé bystřiny až k ústí řeky Arno (230 ''km'' dl., 8447 ''km''² úvodí, 100 ''m''³ střední vody, jinak 1500 až 2000 ''m''³). Největší řeka západní Italie, Tiber (''Tevere'', 368 ''km'' dl., 16.722 ''km''² úv., 280 ''m''³ vody) po ¾ roku nedostává vody deštěm a živí se jen podzemní vlahou. Ostatní Italie na jihu i na východě a její ostrovy mají jen nepatrné řeky, které v létě mají nedostatek vody. Totéž platí o západu poloostrova balkánského, kde řeky (Neretva 206 ''km'' dl., 9106 ''km''² úvodí, Drin 350 ''km'' dl.) jsou tak nepatrny, jako jezera mimo Skaderské 373, Ochridské 269 a Janinské 110 ''km''². Podobně chudé jest Řecko a Turecko až na Vardar (346 ''km'' dl.) a Maricu (1437 ''km''{{Redakční poznámka|překlep, správně: 437 km (viz heslo [[../Balkánský poloostrov|Balkánský poloostrov]])}} dl., 53.846 ''km''² úv.). {{Prostrkaně|Úvodí Černomořské}}. Severní břeh Černého moře jest na vodu velmi bohatý, neb tu ústí se druhá co do velikosti řeka evropská, Dunaj (2900 ''km'' dl., 816.947 ''km''² úv. a při ústí 6—10.000 ''m''³ vody ve vteřině), dostávající z ledovců alpských stálou a hojnou vláhu. Kromě Dunaje vlévají se do Černého moře Dněstr (1200 ''km'' dl., 80.000 ''km''² úv. a 413 ''m''³ vody) s velikým límanem, Bug (830 ''km'' dl.), Dněpr (1950 ''km'' dl., 510000 ''km''² úv., 2800 ''m''³ vody) a do {{Prostrkaně|Azovského moře}} (37.496 ''km''²) Don (2150 km dl., 400.000 ''km''² úvodí, 900 ''m''³ vody) a {{Prostrkaně|Kaspické moře}} (434.418 ''km''²) přijímá jediný veletok evropský Volgu (3715 ''km'' dl., 136.765 ''km''²{{Redakční poznámka|překlep, asi chybějící číslice, ve skutečnosti 10x více (viz heslo [[../Volha|Volha]])}} úv., 3780-4365 ''m''³ stř. vody), proti níž Ural (200 ''km'' dl., 8000 ''km''² úv., ale jen 50 ''m''³ vody) jest pouhou bystřinou, nebo přicházeje ze stepi, nechává tu pod Uralskem polovici vody. V míře ještě větší platí to o řece Tereku. Solných jezer jest na stepi uralské na 2000, největší z nich jest Eltonské (181 ''km''²). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Podnebí. == '''E.''' má mnohé podnební výhody před ostatními díly světa: teplotu zvýšenou zvláště v zimě, převládající mořské větry a hojné deště. V '''E'''-pě, nalézající se až na nejsevernější část v páse mírném, střídají se pravidelně roční doby, a rozdíly mezi teplotou letní a zimní jsou v téže zeměpisné šířce menší než v Asii a sev. Americe; v '''E'''-pě není nikde tropického vedra a polární zimy, a při hojném zavlažování půdy nemohou se nikde vyvinouti rozsáhlé pouště. Velký účinek na podnebí '''E'''-py má Atlantský okeán a proud Golfský, táhnoucí se podél záp. pobřeží '''E'''-py až do sev. Ledového moře. Barometrickými minimy zasahuje působení Atlantského okeánu daleko na pevninu až do Asie. Účinkem mořských větrů, které rozvádějí vlhký a teplý vzduch po pevnině, provozuje se s výsledkem orba na severu '''E'''-py, kde v téže zeměpisné šířce v Asii a v Americe zdržují se na chudých pastvinách pouze kočovníci. Teplý proud Golfský působí, že na celém atlantském pobřeží až k Severnímu mysu nezamrzá v zimě voda v žádném přístavě a že daleko na severu '''E'''-py vyskytují se velká a lidnatá města. Působením Atlantského okeánu neubývá teploty pouze od jihu k severu, nýbrž také od západu k východu, zvláště v zimě, kdy bývá záp. '''E.''' mnohem teplejší než '''E.''' východní. Také vlhkosti vzdušné, oblaků a deště ubývá směrem od Atlantského okeánu k východu a jihovýchodu. Hojné rozčlenění '''E'''-py, jak vodorovné tak i kolmé, má za následek při poměrně malé rozsáhlosti pevniny dosti značnou rozmanitost úkazů podnebních. Hory účinkují hlavně na rozdělení teploty a deště. Některá pásma horská, jako Alpy, Pyreneje a Karpaty jsou dosti vysoká, že jsou pro sebe klimatickými ostrovy. '''E.''' má na svou zeměp. šířku teplotu zvýšenou, zvláště v okolí Atlant. okeánu a Středozemního moře, jehož voda přispívá též značnou měrou k oteplování vzduchu. '''E.''' jest uzavřena na severu roční isothermou 0°, na jihu 20° C.; jenom v poříčí Pečory a na poloostr. Kole nalézá se prům. roční teplota pod 0°. V nejchladnějším zimním měsíci lednu ohraničují '''E'''-pu isothermy -20° na sev. vých. a 12° na jihu, v nejteplejším letním měsíci červenci isothermy 10° a 28°. Roční proměna teploty činí v záp. '''E'''-pě 15—20°, ve vých. 20—25°. Maxima pozorují se až 41°, minima až -50° C. Rozdělení teploty bývá v každé době jiné; v zimě bývá teplota záp. '''E'''-py větší než '''E'''-py vých., v létě vystupuje naopak teplota vzduchu na vých. '''E'''-py výše než na západě, avšak s menšími rozdíly. Přechodní doby roční, jaro a podzim, jsou v sev. a již. '''E'''-pě naproti dobám extremním zkráceny prodloužením léta na jihu a prodloužením zimy na severu. Jak se teplota v '''E'''-pě od zimy na jaro zvyšuje účinkem přibývající výšky slunce a délky dne, poznáváme nejlépe z postupu isotherm. Isotherma 9° C naznačující příchod jara a nalézající se dne 15. března na severu poloostr. pyrenejského, postoupí dne 15. dubna až k čáře, jež se táhne od Londýna přes Prahu, Brno a Bukurešt a odtud podél 45° s. š. k východu; dne 15. května nachází se isoth. 9° na 55°, dne 15. června na 66° s. š. {{Prostrkaně|Tlak vzduchu}} jest v '''E'''-pě velmi proměnlivý a kolísavý, gradienty směřují zřídka kdy po delší dobu v tutéž stranu a není podmínek pro stálé větry a stálé počasí jako v páse tropickém a subtropickém. Přechodem barometrických minim a maxim přes '''E'''-pu od Atlant. okeánu směrem k východu mění se stále tlak vzduchu a střídají se s různými směry větru periody pěkného slunečného počasí s periodami počasí špatného a deštivého. Pro podnebí a povětrnost v '''E'''-pě mají větší důležitost barometrická minima než maxima, jelikož jsou pohyblivější. Dráhy barometrických minim tvoří zvláštní síť, jež nejvíce jest rozvětvena v sev.-záp. '''E'''-pě. Minima objevují se nejčastěji v okolí britských ostrovů a ubírají se podél sev.-záp. pobřeží '''E'''-py buď do sev. Ledového moře anebo směrem vých. k moři Baltickému. Některá minima nastupují od jižního pobřeží britského dráhu směrem ku Středozemnímu moři, kde se též tvoří barom. depresse, jež vnikají do '''E'''-py směrem od jihu k severu. — Přechodem barometrických minim, jež jsou vyplněny vzduchovými víry (cyklony), kroužícími kolem středu nejnižšího tlaku, mění se směr větru a povětrnost velmi rychle. Přibližováním se minima ubývá tlaku a přibývá teploty, oblačnosti a deště za větrů jihozáp. a záp.; s odcházejícím minimem přibývá tlaku, obloha se vyjasňuje a teplota klesá při větrech sev.-záp. a sev. Převládající minima působí v '''E'''-pě mírnou a větrnou zimu, chladné a deštivé léto; maxima naopak provázená jasnou oblohou mají za následek studenou zimu a horké léto. Dle normálního rozdělení tlaku nalézají se v zimě nad Atlantským okeánem a{{Redakční poznámka|v tisku dvě spojky ''a'' po sobě, opraveno}} Středozemním mořem barom. minima, jež jsou oddělena pásem vysokého tlaku táhnoucího se z Asie směrem od sev.-vých k jihozáp. Povětrnost ve větší části '''E'''-py ovládají cyklonální teplé proudy atlantské, jež přicházejí od jihozáp.; kontinentální chladné větry z vysokého tlaku asijského panují pouze v již. části vých. '''E'''-py. Na jaře barom. minima a maxima zaujímají jinou polohu, a jsou též rozdíly mezi tlakem nejvyšším a nejnižším značně menší než v zimě; zvláště pozoruje se zvýšení tlaku na severu a snížení tlaku na jihovýchodě '''E'''-py. Následkem toho dostavují se častěji sev. větry, které zdržují postup teploty v záp. a stř. '''E'''-pě, V létě bývá nad '''E'''-pou a sousedními moři opačné rozdělení tlaku než v zimě. Nad Atlantským okeánem jest tlak vzduchu vyšší než nad vých. a jihových. '''E'''-pou. Převládají až k Alpám větry záp. a sev. záp. s nestálou, vlhkou a deštivou povětrností, kdežto v oboru Středoz. moře panují suché větry severní. Začátkem podzimu pozoruje se vysoký tlak ve střední '''E'''-pě a v již. Rusku se slabým anticyklonálním prouděním vzduchu a pěkným počasím, kdežto koncem podzimu bývá rozdělení tlaku a proudění vzduchu jako v zimě. Barometrickými minimy dostavují se oblaky a deště z moří daleko na pevninu. Největší oblačnost (70 %) pozoruje se v sev.-záp. '''E'''-pě, kde se minima vyskytují nejčastěji, nejmenší oblačnost nalézáme v jižní a jihových. '''E'''-pě, kde jest tlak vyšší a panují suché větry. — S oblačností stejnoměrně ubývá relativní vlhkosti vzduchu, počtu dní s mlhou, deštěm a sněhem od pobřeží britského a norského směrem k vých. a k jihu. V Irsku pršívá 240 dní, v Lofotech 200, v Berlíně 154, v Athénách 73, v Catanii po 53 dní do roka. Jelikož se v '''E'''-pě objevují barom. minima ve všech dobách ročních, bývají zde případy trvalého sucha velmi řídké; úplně bez deště nebývá žádná doba roční. V jihoevropských zemích panuje sucho nejdéle v době letní. V zemích přímořských pršívá nejhojněji a nejčastěji na podzim a v zimě, v zemích uvnitř pevniny vyskytují se nejhojnější deště s bouřkou na jaře a v létě, kdy vystupuje vzduch nejsilněji do výše nad oteplenou pevninou. Na horách jsou srážky vodní stejnoměrněji rozděleny na roční doby než na rovinách. Celkem jest '''E.''' následkem své polohy uprostřed moří hojně zavlažována roční výškou 50—100 ''cm'' vodních srážek. Nejvíce vody dešťové dostává se skalnatým pobřežím mořským, svahům horským, přes které vystupuje mořský vítr do výše. Na vyvýšeném pobřeží skandinavském, skotském a portugalském, v některých částech Alp a Krasu bývá až 200—350 ''cm'' srážek, kdežto nejméně vody prší v severní Skandinavii a v jihových. části Ruska (ročně 25—50 ''cm''). '''E'''-pu lze rozděliti na 5 podnebních krajů: 1. '''E'''-pu jižní, 2. západní, 3. střední, 4. východní, 5. arktickou. 1. Podnebí {{Prostrkaně|jižní '''E'''-py}}, oddělené od ostatní pevniny vysokými pásmy Pyrenejemi, Alpami a Balkánem, podobá se více podnebí severoafrickému a maloasijskému než evropskému. Ráz jeho jest určen zeměpisnou polohou, mořem Středozemním a tvarem půdy. Následkem polohy v subtropickém pásu vyznamenávají se země středomořské neobyčejně jasnou oblohou a jasným svitem slunečním, jenž jim dodává zvláštního půvabu. Velká členitost kolmá a vodová podmiňuje velkou rozmanitost v rozdělení tepla, deště a směru větrů. Průměrná roční teplota vzduchu v jihoevropských zemích bývá 12— 20° C s malými proměnami, neboť nejchladnější měsíc leden má teplotu v nižších polohách 0—12° C, nejteplejší červenec 23—28° C. Zima bývá v jižní '''E'''-pě krátká a velmi mírná, bez krutých mrazů a velkých sněhů. Až na hory a planiny, kde jest drsněji, trvají mrazy a zůstává ležeti sníh všude jen krátkou dobu. Letní teplota vystupuje ovšem do značné výše, někdy 35—41° C, avšak letní vedra nejsou tak nesnesitelná jako v jiných horkých zemích, jelikož se nalézají ve spojení se suchou povětrností. V jižní '''E'''-pě bývá totiž následkem zvláštního rozdělení tlaku léto nejsušší dobou roční. Na rozdíl od ostatní '''E'''-py ubývá letních dešťů od severu k jihu a přibývá dešťů podzimních (aequinoktiálních) a zimních, jež na jihu výhradně panují. Deště v jižní '''E'''-pě jsou krátké a prudké lijáky, po kterých se obloha záhy vyjasňuje. Oblačnost nejpošmournějšího měsíce 50 % snižuje se v létě na 30—20 %. Italie a Řecko staly se pro blankytnou oblohu pověstnými. Příčinu jasné oblohy, letního sucha a zimního mokra hledati jest v rozdělení tlaku a v panujících větrech. V létě rozkládá se nad mořem Středozemním vysoký tlak vzduchu a panují sev. a sev.-záp. větry, jež jsou velmi stálé a jež byly již starým Řekům známy pod jménem »etésií«. V zimě udržuje se nad teplejším mořem Středozemním nižší tlak vzduchu než nad chladnějšími pevninami vůkolními, a v různých částech toho moře panují různé větry, jež bývají deštivé, protože jsou cyklonální, vystupující v oboru nízkého tlaku do výše; zvláštním tvarem terrainu nabývají veliké prudkosti některé lokální směry větru, jako v již. Francii mistral, na pobřeží istrijském a dalmatském bóra. V jižní Italii a na Sicilii objevuje se suchý a palčivý scirocco z pouští severoafrických, jenž jest znám ve Španělsku pod jménem »leveche« nebo »solano« a na Madeiře »leste«. Jinak jest v oboru Středozemního moře scirocco teplý a vlhký vítr mořský, jenž se objevuje zvláště v době dešťové. 2. {{Prostrkaně|Západní a severozápadní '''E'''}}'''.''' má podnebí úplně okeánické, jež jest nejurčitěji vyvinuto na ostrovech a na pobřeží atlantském. Podnebí toto jest velmi mírné, avšak silně podmračné, deštivé a větrné, pravý opak suchého a jasného podnebí jihoevropského. Atlantský obor podnební jest ohraničen na jihu roční isothermou 14°, na severu 0°, a ubývá teploty od záp. k vých. vzdalováním se od moře na pevninu větší měrou než od jihu k severu. Působením teplého moře v zimě rozdíly teploty mezi severem a jihem téměř úplně mizejí; na Hebridách vyskytuje se v lednu prům. teplota 6° jako v již. Francii, v Hammerfestu pozorují se minima -22°, kdežto v Paříži klesá teploměr až na -24° C. Velká oblačnost a prudké okeánické větry nepřipouštěj! dlouhé, trvalé pokrývky sněhové. Jaro bývá v tomto podnebním oboru poměrně chladné a suché; nejteplejší měsíce letní vykazují na jihu prům. teplotu 20, na sev. 10°, tak že roční proměna teploty činí pouze 11—16°. Na rozdíl od ostatní pevniny evropské bývá na ostrovech a na pobřežích atlantských nejchladnějším měsícem únor a nejteplejším srpen. Podnebí atlantské vyznačuje se vlhkým vzduchem, velkou oblačností a deštivostí. Relativní vlhkost činí do roka 80 %, oblačnost 66 až 70 %, hojnost deště jest největší 120-200 ''cm'' ve vyšších polohách horských, jako na záp. straně Pyrenejí, záp. pobřeží norském atd. V jezerní krajině cumberlandské a v západním Skotsku dosahuje roční množství srážek výše až 250—360 ''cm''. Pršívá hojněji v chladnější době roční od října do března než v době teplejší od dubna do září, ačkoli trvalé deště vyskytují se i v létě. Bouřky dostavují se v průvodu cyklonů i v zimě, a to tím hojněji, čím dále k severu, tak že v sev.-záp. Skotsku a na Islandě mají zimní bouřky převahu nad letními. Rychlé klesání tlaku od subtropického barom. maxima na jihu směrem k islandskému minimu na severu působí, že převládají v celém oboru mořské jihozáp. a záp. větry zvl. na podzim a v zimě, jež bývají velmi prudké. Silné vichřice vyskytují se též i v ostatních dobách ročních, jelikož se podél atlantského pobřeží táhne hlavní dráha, po které se ubírají středy barometrických minim, jež hlavně se nalézají v okolí britských ostrovů. Podnebí atlantské jest pro vzrůst rostlinstva v mnohém ohledu velmi výhodné, tak že se obilí daří na pobřeží norském ještě pod 66° s. š. 3. {{Prostrkaně|Střední '''E'''-pu}}, obsahující země německé, ruské Polsko, země Rakousko-uherského mocnářství, Švýcarsko a sev. čásť poloostr. balkánského, pokládati lze za zvláštní podnební obor, ve kterém úkazy vzduchové nalézají se střídavě pod účinkem záp. moře a vých. pevniny. Podnebí tohoto oboru jest smíšené polopřímořské, polokontinentální, tvořící jaksi přechod mezi oborem okeánickým na západě a oborem kontinentálním na východě. Účinek Atlantského okeánu na podnebí čím dále na východ tím více se zmenšuje, podnebí stává se výstřednějším, zimy bývají chladnější a léta teplejší, oblaků a dešťů ubývá, okeánické větry jihozáp. a záp. jsou klidnější než v záp. '''E'''-pě a ustupují častěji směrům kontinentálním sev.-vých. a východnímu. Obor středoevropský uzavřen jest roční isothermou 6 až 12° C, v lednu isothermou 2° a —4° C, v červenci isothermou 18° a 24° C; roční proměny teploty 16—23° jsou značně větší než v záp. '''E'''-pě. Nejvyšší teplotu roční má Porýní a Podunají, chladny jsou vedle vyšších poloh horských planina bavorská, českomoravská a v zimě zvláště Halič a ruské Polsko. Absolutní minimum pozorováno bylo v Tarnopolu -35° C, abs. maxima v polohách horských 30°, na rovinách 30—35°, v nížině uherské až 40° C. Rozdělení teploty na jaře sledovati lze podle květu těch kterých druhů stromů. Dle Hanna kvete ve Vídni a v Budapešti broskev 15., třešně 17., jabloň 28. dubna, v údolí rýnském o 9 dní dříve; v Hor. Rakousích a ve střed. Čechách opožďují se naproti Vídni jarní květy o 7 dní, v Haliči o 14 dní, v údolích karpatských o 3 neděle, v Rudohoří o celý měsíc. Doba jarního květu opožďuje se o 3 dni na 1° zeměpisné šířky a na 100 ''m'' nadmořské výšky. Na rozdíl od záp. '''E'''-py dostavují se ve střední '''E'''-pě nejhojnější deště v létě v měsících červnu a červenci, kdežto v zimě a na podzim pozorují se nejmenší srážky. Uherská nížina má vyvinuté deště jarní. Největší množství srážek nad 200 ''cm'' vyskytuje se v Alpách, nad 100 ''cm'' v Karpatech a středohorách česko-německých, nejmenší množství 40—50 ''cm'' připadá středním Čechám a Moravskému poli. Na rovinách naprší vody v průměru ročním do výše 50—70 ''cm''. Větry v záp. části střední '''E'''-py převládají aequatoriální po celý rok jako v oboru atlant., ve východní části převládají aequat. směry jihozáp. a záp. pouze na podzim a v zimě, kdežto na jaře a v létě nabývají převahy polární směry sev.-záp. a sev.; na uherské nížině a v Sedmihradsku tyto směry po celý rok panují. 4. {{Prostrkaně|Východní '''E'''}}'''.''' má podnebí úplně kontinentální, horká léta a studené zimy, velké pravidelné i nepravidelné proměny teploty, malou oblačnost a vlhkost vzduchu, letní deště, jižní a vých. větry. Ve vých. '''E'''-pě, kde dosahují jenom některé body nadmořské výšky 300 ''m'', není velkých rozdílů mezi teplotou blízkých míst jako v krajinách hornatých, a rozdělení teploty jest závislé hlavně na zeměp. šířce. Vých. '''E.''' uzavřena jest ročními isothermami 0°—12°, v lednu isothermami —18° a 0°, v červenci isothermami 12° a 25° C. Roční proměny teploty (rozdíly mezi nejteplejším a nejchladnějším měsícem) kolísají mezi 20° na pobřeží Baltického a Černého moře a 35° na Urale. Nejnižší teplota v zimě pozoruje se u Sevastopolu —12,4° a na hranicích Sibiře —50°, nejvýše vystupuje teploměr na severu na 30°, na jihu na 40° C. Až na některé krajiny u moře Baltického s dešti podzimními a u moře Černého s dešti zimními panují v celé vých. '''E'''-pě deště letní. Roční množství deště udržuje se ve výši 40 až 80 ''cm'', jenom v sev. a jižní části Ruska shledáváme méně než 40 ''cm''. Největší počet dní se srážkami shledáváme u Baltického moře 200, v sev. Rusku 150—200, ve středním Urale 140, v již. Rusku méně než 100 dní do roka. Jižní Rusko při stejném množství srážek vodních jest mnohem sušší než Rusko severní, jelikož jest teplejší a má deště v podobě krátkých lijáků. Severní část Ruska má též jiný směr větru než čásť jižní; od 53° na sever vane týž okeánický směr větru jako ve střední '''E'''-pě, kdežto od tohoto rovnoběžníku na jih převládají ve všech dobách ročních větry kontinentální. Na stepích ruských vyskytují se jak v zimě tak i v létě silné vichřice »burany«. 5. {{Prostrkaně|Arktická '''E'''}}'''.''', k níž náležejí nejsevernější části pevniny a ostrovy v sev. Ledovém moři, jest nejmenším okresem evropským, jenž naproti ostatním vyznačuje se zvláště nízkým tlakem vzduchu, jehož střed se nalézá u Islandu a jenž nevystupuje nikde nad 760 ''mm'', nízkou teplotou vzduchu, značnou oblačností, hustými mlhami a silnými vichřicemi. Zima s teplotou pod 0° trvá 7—9 měsíců a bývá nejnižší teplota až koncem zimy v měsíci březnu nebo dubnu; léto jest krátké a chladné. Paprsky sluneční, dopadající za dlouhých dnů letních velmi šikmo k zemi, stačí sotva k tání sněhu a ledu, tak že vzduch nemůže se na vyšší stupně otepliti. Na pevnině pozoruje se teplota v letních měsících 11—16° C. Srážek vodních spadává sotva 30 ''cm'', jelikož vzduch obsahuje jen malé množství páry vodní. Vývoj vegetace v arktické '''E'''-pě jest omezen pouze na krátkou dobu, a nemůže se při nepříznivých poměrech podnebních pomýšleti na vzdělávání půdy a pěstování stromoví. ''[[Autor:František Augustin|Ag.]]'' == Květena. == Květena '''E'''-py jest méně známa, nežli obyčejně se předpokládá. Není než suchého katalogu Nymanova (''Conspectus'', 9395 dr. jevnosnubných a 90 kapradin, dříve 9738 dr.); podobné práce, Grisebachova a Richtrova, nebyly ukončeny. Především nedostává se fysiognomického líčení všeobecného, neb co podávají Schouw a Henfrey (z r. 1852) jest krátké a zastaralé (neznali na př. Balkánska). Nyní jest Albanie jediná země v '''E'''-pě, jejíž květena jest neznáma, jinak popsány flory všech velkých zemí evropských, nehledíc k menším, a sice psal: Hooker o Anglii (rozšíření popsali Watson a Forbes), Hartman a Fries o Skandinavii, Ledebour o Rusi, Decandolle a Grenier-Godron o Francii, Willkomm o Španělsku, Parlatore a Arcangeli o Italii, Boissier o Orientu, Gremli o Švýcarsku, mnozí o Rakousko-Uhersku, posléze Garke o Německu. Avšak kromě dotyčného oddílu u Grisebacha není ještě žádného novějšího líčení fysiognomie bylinstva evropského, třeba bylo mnoho látky sneseno (Andersen pro Švédsko, Ascherson, Klotz pro Německo, Kerner pro Rakousko, Kjellmann, Lehmann, Koch a j. pro Rusko). V celku je ráz flory evropské jednotnější nežli ostatních dílů světa, ba i Australie. ]est to palaearktické lesní pásmo, až na některé horské krajiny (Alp, Pyrenejí, Karpat, Kavkázu atd.) a skandinavské ostrůvky bylinstva arktického (bezlesého), na úzký pás středomořský a na jihovýchodní step ruskou, která pomalu přechází v pásmo pustinné. Přechod od vlažného severovýchodu do pustinného jihovýchodu je povlovný, a právem ku př. rozeznal Kerner v Rakousku vedle středomořského a alpinského bylinstva útvary: pontický (jihovýchodní) a baltický (severových ), v čemž jej Drude následuje. Nejzajímavější jsou zbytky tertiérní, teplejší flory, které v záp. ostaly chráněny mořem Atlantským před ledovou dobou (''Myrica'', ''Lobelia Dortmanna'', ''Ilex'', ''Arbutus unedo'' v Irsku, celkem u Grisebacha 29 dr., u Rotha více). Nižší byliny jsou rozšířenější, tak Nylander znal v '''E'''-pě 1169 dr. lišejníků, z nichž jest 78 % v sev. Americe, 68 % na N. Zealandu, 50 % v Chili, 30 % v Polynesii, 25 % na Javě. Podobně jest u řas. Endémismus jest tu nepatrný. Sever nemá ničehož. V Anglii není byliny endémické, rovněž ve Skandinavii a Dánsku, ani Belgii a Nízozemí, ani v celém Německu a sev. Rakousku. Jen ve Francii, a to nejvíce na západě, vyskytují se místní druhy. Alpy mají nejvíce endémismu, hlavně v arkticko-alpinské výši. Méně endémismu jest v Pyrenejích a ještě méně v Karpatech, nad něž zdají se skoro vynikali Alpy sedmihradské. Nejbohatší jsou hory středomořské (ve Španělsku, Italii a Balkánsku). Řády mírného pásma ve floře evropské převládají, i jsou dle Nymana nejčetnější složnokvěté (1340 dr., jako v sev. Americe a Orientu) a luštinaté (839 dr.), dále mají křížokvěté 579, trávy 576, hvězdíkovité 515, okoličnaté 500, pyskaté 420, krtičníkovité 387, pryskyřníkovité 242, růžokvěté 276, ostřicovité 240, liliovité 263, zimolezovité 183, zvonkokvěté 150, mařinovité 147, merlíkovité 121, pryšcovité 120, kosatcovité 118, vstavačovité 112, traviny 107 druhů. Kapradin jest v '''E'''-pě málo (90 dr. dle Nymana), jsou však stejněji rozšířeny; tak jest v Italii 87 dr., Francii 72, Španělsku 66, Skandinavii 56, sev. Balkánsku 46 dr. Největší rody jsou: ''Hieracium'' (185 dr. u Nymana, u Naegeliho 5000 druhů a odrůd), ''Centaurea'' (171 dr.), ''Carex'' (163 dr.), ''Silene'' (137 dr.), ''Astragalus'' (120 dr.), ''Trifolium'' (108 dr.), ''Saxifraga'' i ''Euphorbia'' (107 dr.), ''Dianthus'' (too dr.), ''Campanula'' i ''Galium'' (94 dr.), ''Linaria'' (93 dr.), ''Ranunculus'' (91 dr.), ''Allium'' (78 dr.), ''Cirsium'' (61 dr.) a j. Při výpočtu druhů není vzat ohled na přílišné rozštěpování některými botaniky. Nejmenší rody, monotypické (13—15), jsou tropické, až na arktické ''Polemonium'' a ''Diapensie''. Žádný řád není výhradně v '''E'''-pě. Záp. Sibiř má ku př. bylinstvo zcela evropské, méně vých. Sibiř, nejméně sev. Amerika, kde jsou řády a rody společné, avšak druhy zřídka. Větší země evropské mívají po 3—5000 druhů; tak Španělsko 5096 dr. (Willkomm), Italie 5050 (Arcangeli, 4143 Tenore), Francie 4255 (Godron, 3614 Duby, 4900 Mutel), Rusko 3088 (Ledebour), Rakousko 4377, Čechy 1650, Německo jen 2840, (Koch, 3408 Klotzsch), Švýcarsko 2285 (2313 Gaudin), Anglie 1425 (Watson, 1613 Hooker, 1708), Skotsko 1155 (Babington), Irsko 970 (Wallace, 1057 Mackay), Skandinavie 1681 (Fries, 1783 Schübeler), Řecko 2609, sev. Balkánsko (r. 1877) 2973, Dalmacie 1852, Rumunsko 1892, Nízozemí 1619, Belgie 1194, Polsko 1325 (Rostafinski), Portugalsko 1365 druhů atd. Některé byliny zůstaly v jihu evropském z tropického (miocénního) bylinstva, tak ''Celastrus'' v Španělích, ''Dioscorea pyrenaica'' v Pyrenejích , ''Stapelia europea'' na mysu Gata (špan.), ''Cyperus polystachyus'' a ''Pteris longifolia'' na Ischii, ''Haberlea rhodopensis'' (a příbuzné) na Balkánu, anebo jsou to vůbec staré formy příbuzné cizím: ''Anagyris Cneorum'', ''Aphyllantes monspeliensis'', Euphorbie křovité (''dendroides''), ''Hymenophyllum tunbridgense'' (záp. '''E.'''), ''Wulfenia'' (''carinthiaca'') a ''Finus peuce'' (himálajská), ''P. omorica'' (Balkán). Z Ameriky pocházejí dvě byliny, hlavně ostrovů severozápadních, tropické kapradí ''Trichomanes radicans'' (''speciosum'' Killarneyfern) v jihozáp. Irsku a jihozáp. Francii (hora Rhune, jinak roste v Rio Janeiru, Indii, na Madagaskaru a Eriocaulon septangulare (Sky). Mnoho je bylin uvedených a obecně pěstovaných v Středomoří: Opuntie, agavy, kukuřice z Ameriky, datlovník, marhan z Afriky, cypřiše, broskve, meruňky, oranže, limony z Asie, snad i olivy a pěstované víno, pšenice, proso, neboť E. má málo domácích, jako žito, chmel, řepka, burák, len, jablka, i hrušky, oves. Z divokých bylin jest málo v E-pě užitečných, jako brusinky, oskeruše, kotvice, maliny, pinie, a člověk v E-pě poukázaný na divokou floru zašel by asi brzo hladem, leda snad že by žil v lesích stredomorských kaštanů, teď arci pěstovaných (mimo ku př. Turecko), ač již v tertiéru známých. Arktické bylinstvo Grisebach Skandinávii upírá; majíf je pouze severových. Rus (Archangelsko) a ostrovy: Island, N. Země, Špicberky a menší ostrovy arktického moře k E-pě náležející. Island má ve krytém údolí středu břízy 4 — 9 m vys. (Thoroddsen), Madagaskaru a ''Eriocaulon septangulare'' [Sky). Mnoho je bylin uvedených a obecně pěstovaných v Středomoří: Opuntie, agavy, kukuřice z Ameriky, datlovník, marhan z Afriky, cypřiše, broskve, meruňky, oranže, limony z Asie, snad i olivy a pěstované víno, pšenice, proso, neboť '''E.''' má málo domácích, jako žito, chmel, řepka, burák, len, jablka, i hrušky, oves. Z divokých bylin jest málo v '''E'''-pě užitečných, jako brusinky, oskeruše, kotvice, maliny, pinie, a člověk v '''E'''-pě poukázaný na divokou floru zašel by asi brzo hladem, leda snad že by žil v lesích středomořských kaštanů, teď arci pěstovaných (mimo ku př. Turecko), ač již v tertiéru známých. Arktické bylinstvo Grisebach Skandinavii upírá; majíť je pouze severových. Rus (Archangelsko) a ostrovy: Island, N. Země, Špicberky a menší ostrovy arktického moře k '''E'''-pě náležející. Island má ve krytém údolí středu břízy 4—9 ''m'' vys. (Thoroddsen), ostatně jsou však člověkem vyhubeny, nebo nerostou již zhoubným působením větrů (v Rejkjaviku chrání je zdmi), jako v Irsku, Skotsku, Hollandsku, Frísku; les se teď sám neobnovuje, ač byl tam až po středověku; ve Skotsku zničen les hlavně v XVIII. stol. z příčin politických. Chudé jest vůbec bylinstvo na Islandu (450 dr.), v Samojedsku (265 dr.), na N. Zemi (170 dr.) a Špicberkách (93 dr. dle Grisebacha). Tvoří drny a tundry lišejové (hlavně rody ''Cetraria'', ''Cladonia'', ''Evernia''), nebo mechové (''Polytrichum'' nebo ''Sphagnum''), kdež povrch mělce taje (jen až do 1′ v Samojedsku dle Schrenka). Přece však jsou tu některé pestrokvěté byliny, tak žlutý mák, ''Dryas'', ''Silene''. Endémických bylin tu není. Prve než člověkem byly hubeny, kryly lesy všecku '''E'''-pu, od Skandinavie do Španělska, Sicilie a Řecka; neměly je pouze některé močály (Fríské) a step vnitrouherská a vnitrošpanělská. V severu a na horách převládaly lesy černé, borové v rovinách, jedlové a smrčí (dle Conwentze za jantaru) na horách, kde i modříny rostly a nejvýše kleč. V nížinách a jihu byly lesy více zelené, buky v záp. a na horách jihu, duby v nížinách převládaly, na východě lípy a javory se vyskytovaly. Grisebach dělil lesy zase ve trojí: pásmo kaštanů (Francie, Italie), pásmo sosen (stř. Německo) a jihových. pásmo dubů (cerových, ''Quercus cerris''), ještě východněji (Rusko) lip (''Tilia argentea'') a javorů (''Acer tataricum''). Původně vedle lesů byly jen bažiny; rákosí a moderní luka povstala asi později, a to kosou, která hubila dřevnatější byliny. Dle toho, stojí-li voda po celý rok, nebo jen dočasně mezi kořeny, máme luka kyselá nebo sladká a přechody obou. V první panují více Cyperacey, Arundo a Typhy (zejména ruskou černozem tvořily hlavně Arundo a Typha), v druhé jsou byliny tím rozmanitější, čím sušší jest louka. Avšak orbou v celém oboru změněn ráz bylinstva, až na rašeliny a vřesy severozáp., zejména glínské (Lüneburgerhaide). Z trav udržují se jen nejoblíbenější (''Anthoxanthum odoratum'', ''Poa'', ''Lolium'', ''Agrostis''), na pastvách přetrvávají jen zuny a trní a keřiny jsou vzácné, nejvíce jen na jižní hranici. Les zabírá v Skandinavii skoro dvě třetiny, v sev. Rusi polovici půdy, v Nízozemí 6 %, v e Francii 9 %, a v Anglii divokých lesů asi nezůstalo (v Irsku jeden, v Skotsku jeden pochybný (Trosachs), ve stř. Evropě 30—40 % na nejvýše. Počítáme tu k lesům i březoví, kde jako v ruském Čuchonsku vysekány teprve vyšší stromy. Jen močály u Pripeti a stará černozem nebyly lesem kryty. Drude rozeznává ve stř. '''E'''-pě jako jádro baltickou floru, v záp. '''E'''-pě severoatlantskou (v záp. Francii), v severových. '''E'''-pě západouralskou a v jihových. '''E'''-pě pontickou (Uherskou a Rus). Náležejí sem i všechna pohoří středomořská ve Španělích, Italii a na Balkáně, Karpaty, ba i Krim a Ural (nemluvíc o Kavkázu). Vyšší pohoří skandinavská jsou bezlesá, podobná arktickým. Na planinách vyšších (fjeldech) rostou skupiny vrb, bříz a chvojky zakrslé s ''Empetrum'', ''Diapensia'', ''Pedicularis'', ''Cassiope'' a na svazích někdy střídají se koberce květů z rodu ''Dryas'', ''Potentilla'', ''Oxytropis'', ''Silene''. Endémických bylin nemají (u Grisebacha Pedicularis Oederi). Finsko-skandinavské lesy černé mezi fjeldy a dubinou (61 %) skládají břízy, smrky a borovice s podrostem z rodů ''Vaccinium'', ''Calluna'' a ''Linnea borealis''. V severových. Rusi přestupuje sem z východu smrk a modřín sibiřský a ''Pinus cembra''; podrost jest též jiný. Ural hoření je arktický, podobný fjeldům norským (''Saussurea'', ''Gypsofila'', ''Oxyria''); pro sucho není tu žádné pastvy. Nižší pásmo lesů a pod nimi křoví, k jihu step černozemí, již Krylov nazval stepí lesní. Dánsko má obyčejné bylinstvo středoevropské, až na bukové lesy na křídovém pobřeží ostrovů. Totéž platí o Nízozemí a Belgii, jen že v této vyskytují se již některé byliny atlantské (''Myrica gale'', Lobelia Dortmanna), jichž jest v Anglii již nejvíce. {{Prostrkaně|Anglie}} je především krajinou luk (''grazing countr''y dle Henfreye), které v Skotsku a Irsku často nahrazeny bývají rašelinami. Vzácné jsou lesy sázené ve Skotsku, borové a březové, v Anglii a Irsku dubové a v jihoz. a záp. bukové. Podrost jest tu hlavně lískový. Watson rozlišil dle výše hoření arktické pásmo nad 900 ''m'' (''Salix herbacea'', ''Silene acaulis''), střední (vřes s borovicí a chvojkou a dolní (''Erica tetralix''); pak hořen! polní (tři čtvrtiny Britannie, dub, jasan, ''Ilex''), střední (javor, ''Rhamnus'', ''Ornus'', ''Ulex'') a nižší (''Clematis vitalba'', ''Rubia peregrina'', ''Lobelia urens'', ''Scilla autumnalis''). {{Prostrkaně|Německo}} rozdělil Klotzsch na rovinu, kopčinu střední a Alpy. Rovina jest hlavně polem (Pruska polovice, zuny ku př. u Jeny 264 dr.), méně jest tu lesa (vých. Prusko 28 %) a bažin, ještě méně luk (10 %). Zuny ty jsou rázu našinského. Rozdílny však jsou byliny sev.-západu: vřes, vedle naší ''Calluna vulgaris'', ''Erica tetralix'', ''Empetrum'', Festucy, Genisty. Byliny písčin (geest) jako u nás, ale jihoněmecké suché traviny rozdílné se jeví (''Tofieldia'', ''Globularia'', ''Thesium'', ''Erica carnea'') dle Sendtnera jen 29 dr. z 175 dr. společné. I byliny močálů a slatin (šestina Hannoverská, čtvrtina Brémska) zase naše, až na řídkou (sev.-záp.) ''Lobelia Dortmanna'', ''Myrica gale'', pak ''Lindernia'', ''Aldrovanda'' (Bayonne, Švédsko). Rašelinu sušili a pálili Chaukové již za doby Pliniovy. Rašeliny ty rostou stále a jsou proto uprostřed vyšší. Vlastní rašeliny tvoří jen mech ''Sphagnum acutifolium'', avšak na okrajích rostou ostřice (''Carices''), ''Ledum'', ''Erioforum vaginatum'', ''Narthecium'', ''Drosera'', celkem asi 20 druhů. Ve Frísku záp. je zjara zapalují, aby pak seli pohanku, a kouř těch ohňů (Höhenrauch) táhne se někdy až k nám. U Sev. moře rozeznáváme dvojí pásmo přímořské: solimilné (''Glaux maritima'', ''Samolus valerandi'', ''Salicornia herbacea'', ''Juncus gerardi'') a přímořské (''Halianthus peploides'', ''Cakile maritima'', ''Pisum maritimum'', ''Crambe maritima'', ''Statice limonium'', ''Ammofila'', ''Atriplex''). Zostery a Ruppie pobřežní užívají k vycpávání (tráva mořská, ''Seegras''). Luka sladká jsou bližší našim nežli kyselá. Viz o tom ku př. Aschersenovo líčení v Leunisově »Synopsis«. Gerndt rozdělil bylinstvo v sev. Německu na sedm skupin: 1) severovýchodní (s 83 dr., ku př. ''Betula nana'' až po Toruň), 2) pobřežní s 87 dr., ku př. ''Myrica gale'', ''Narthecium ossifragum'', ''Genista anglica'', 3) jihozápadní (s 162 druhy ''Helianthemum polifolium''), 4) jižní (s 133 dr. ''Dianthus carthusianorum''), 5) alpinské, sudetské a Harc (s 106 dr., ku př. ''Saxifraga hirculus'', ''Eriophorum alpinum''), 6) jihovýchodní (s 173 dr.) a 7) východoevropské (se 30 dr., ''Anthemis ruthenica''). Sibiřské byliny (''Silene tatarica'') nejdou na sever, ale středomořské přeskakují někdy až do jižní Skandinavie. Grisebach má ze všeho bylinstva 23 % společných severní a jižní '''E'''-pě, 19 % severních (v jihu a horách), 26 % jen v horách, 18 % stepních z vých. '''E'''-py a 11 % středomořských v jihu. Parlatore uveřejnil podobnou velkou práci srovnávací o floře Italie a Skandinavie. Vypočítává 10 bylin rozšířených od Špicberků až do Italie (v jihu vždy v horách), 6 jen do sev. Apennin, 67 až do Alp. Z bylin Lapska rozšířeno jest 30 do Apennin, 50 do Alp. Počítal 540 bylin alpinských (Christ 693 druhy, viz {{Prostrkaně|Alpinské bylinstvo}}). Špicberky mají však 23 rostliny, které scházejí celině '''E'''-py, Lapsko pak 13 dr. Flora středního Německa podobá se v celku floře Čech, neboť hory nejsou dosti vysoké, aby měly bylinstvo zvláštní; ještě Jura ho nemá. Pro střední polohu svou nemá Německo bylin endémických, a teprve v záp. Francii nebo na jihoněmeckých rovinách podalpských, kam řeky zanášejí tvary horské (tamarišky, ''Hippophae rhamnoides''), nalézáme bylinstvo rozdílné od našeho. Podobné ku př. je údolí labské v sev. Německu, jež jsouc teplejší má o 100 bylin více než Weserské, které nemá než 20 bylin scházejících v Polabí. Důležitější jsou ku př. lesní společnosti (associace): pod borovicemi nejchudší, pod smrkem prostřední, ale pod buky nejbohatší flora. Jiná jest flora mladého lesa po poražení stromů, jiná lesa dorůstajícího, jiná pod dospělým lesem, dle změněných poměrů světla, tepla i vláhy, což ku př. Kerner dobře vylíčil vzhledem k lesům našim. Taktéž bude jiné bylinstvo při louce dvakrát sečené, dle toho, kdy se seká, než při jednosečné, jiné v krajině obilní a jiné, kde se pěstují okopaniny, ku příkladu řepy. V celku od vých. k západu ubývá černého lesa, přibývá doubí a buků, tak že Brizeux nazval Bretonsko zemí žulovou doubím krytou. Auvergne kryly buky již v miocénu (dokazují to cinerity Cantala), jako jantar baltický pochází ze smrčin (Conwentz), avšak černé lesy drží se více diluvia a písku, zelené mesozóického vápence. Ruka lidská tu působila rozličně šířením borovic v Braniborsku, sosen v Porýní, kde zejména Vogesy a Spessart (na triasu) slynou pro krásu lesů. Jejím působením mizejí na př. orchidey, liliacey a šíří se composity, chenopodiacey a crucifery. Grisebach uvádí 8 bylin ze severozáp. Francie a 9 z Gascogně za typické; my z atlantských uvádíme: ''Meconopsis cambrica'' sahá až k Auvernii, ''Erica cinerea'', ''scoparia'', ''vagans'', ''Peplis borei'', ''Libanotis bayonnensis'' (jediná skála) a j. Ze středomořských více zasahuje do záp. Francie vavřín (Cherbourg), vždy zelený dub (''Quercus ilex'', ř. Loire až do Angers), pinaster (Landy gascogneské), břečtan (jejž také Fée považoval za typ flory francouzské), ''Ilex'', ''Buxus'' (v Čechách scházejí, ale jsou dále jižněji). Mezi starými bylinami záp. Francie jest důležit vzácný ''Coleanthus subtilis'' (jinak rostoucí v již. Čechách, dále u Bolzana, u Christianie, na Oregonu, ve Francii v Bretonsku a v Auvernii), stará ona kapradí ''Trichomanes radicans'' (Luz) a ''Hymenofyllum tunbridgense'' (Bretonsko), ''Phillyrey'', ''Lobelia urens'', ''Pinguicula lusitanica''. Rozličné jižní, středomořské byliny jdou až k Lyonu (''Leuzea conifera'', ''Aphyllanthes''), na ostrov Noirmoutier (''Quercus Ilex'', ''Cistus salvifolius'', ''Ephedra'', ''Romulea'') a do Savojských údolí (přes 30 dr. dle Chaberta, terebinthy, ''Adiantum capillus Veneris''). {{Prostrkaně|Ceveny}} nemají endémické byliny (leda ''Arabis cevennensis'' a u Grisebacha ''Arenaria ligericina''). Mají asi 100 druhů alpinských, z nichž Henfrey uvádí ''Cerastium alpinum'', ''Juniperus nana'' (ale žádná Rhododendra), ''Soldanella alpina'', ''Gentiany'', ''Androsace carnea'', ''Veratrum'', ''Empetrum'' a j. Jako pásma uvádí dole pásmo borovic a buků do 900 ''m'' (poslední na staré lávě), pak pastvy (hlavně ''Nardus stricta'') a pásmo sosny (do 1200 ''m''), které nahoře končí drnem subalpinským. Jihozápadně jsou garriguy, doubí nízké, více rázu středomořského, vždy zelený dub (''Quercus ilex''), terebinthy, Coriaria, ''Rhus cotinus'', ''Cistus albidus'', ''C. monspeliensis''. Přechod k středomořské floře značí přibývání asi 7—800 druhů, přechod ten jest prudký vlastně jen v údolí Rhônu a u jezera Genevského, kde sahá středoevropské bylinstvo potud, pokud údolí jest otevřeno větrům studeným severovýchodním, tak že Wallis, ač vyšší, má více teplých forem nežli Lausanne nebo Geneva. {{Prostrkaně|Alpinské bylinstvo}} skládá se ze 3 částí: arktických bylin, přišlých snad za ledové doby od severu, ze středoevropských, přizpůsobivších se změněným poměrům, a středomořských, podobné přizpůsobených (ku př. ''Cyclamen'', ''Rhododendron'' již v breccii u Höttingu). Jsou to buď roční bylinky nebo nízké keře tak husté, že odolávají zimě, větrům a sněhu. Endémismus jeví se hlavně na jižní straně, kam ledová doba tak nezasáhla. Největší rodiny jsou composity 104 (17 ''Hieracium''), crucifery 50, caryofylacey 48, saxifragy 44, scrofularie 38 (19 ''Pedicularis''), trávy a cyperacey 36 (30 ''Carex''), primulacey 34; legumin jen 28, campanulaceí 24, gentian 23, rosaceí 20 a pouze n kapradí. Jest jakýsi rozdíl mezi jihozápadem a severovýchodem. Nejvyšší fanerogama jest asi ''Ranunculus glacialis'' na Finsteraarhornu ve výši 4270 ''m'', lišejníky dosahují i vrcholu Mont Blanku. {{Prostrkaně|Španělsko}} dělí Willkomm na 6 pásem: 1) severní čili kantabrické, 2) pyrenejské, 3) střední planiny, 4) západní či atlantské, 5) středomořské a 6) bétické či andaluské, jež jest nejteplejší. Sever má lesy naše a některé byliny středomořské jen v krytých údolích. Pyrenejské pásmo má dvě třetiny bylin středoevropských a třetinu zvláštních. Lesy středu jsou nejvíce sosnové (''Pinus pyrenaica''), na západě buky a tis, na severu keře: ''Ulex'', ''Ilex'', ''Arbutus unedo'', jižně zimostráz a kalina (''Viburnum lantana''). Střední planiny jsou zvláštnější, zejména nížiny, stepi solné a vřesy cistové a »tomillares«, pusté křoviny labiat (mateří douška, ''Rosmarinus'', ''Lavandula'', ''Satureja montana''); horní krajiny více se podobají našim. K jihozápadu převládají po celé míle (Estremadura, Sierra Morena) cistové křoviny až sáhové (''Cistus ladaniferus'', ''C. monspeliensis'', ''C. salvifolius'' a j., je jich 64 dr. ve Španělsku). V jižní Nové Kastilii převládají »Tomillares«. V severu nalézáme skutečné vřesy (''Erica cinerea'', ''scoparia'', ''multiflora''). V středních stepích jsou velké prostory kryty jen bodláčím, artemisiemi a bezlistou ''Retama sfaerocarpa'', solnatá však místa spolčivými salsolaceami. Dolní lesy jsou krajiny vždy zelených dubů (''Quercus ilex'', jedlý ''Q. ballota'', korkový ''Q. suber''), kaštanů, sosen (''Pinus pinaster'') a jasanů, ale ještě ku př. u Cuency jalovce a sosny (''Pinus laricio'' a ''P. pinaster''). Hoření lesy jsou borové s podrostem Genist, ''Adenocarpus intermedius'', ''Ilex'', jalovce a j. Výše jsou keřiny jalovcové a kleč ''Sarothamnus purgans'' s drnem subalpinským. — Západ v {{Prostrkaně|Portugalsku}} má některé teplejší formy (palma ''Chamaerops humilis'', ''Myrica faya'', ''Davallia canariensis''). Málo tu lesa (čtvrt mill. proti jednomu a půl mill. ''ha'' pastvy a 4 mill. ''ha'' ladů) a zejména stepi alemtejské kryty jsou cistovým křovím (''Cistus'', nejčetnější rod se 30 dr.), vřesem a doubím. Mezi bylinami jsou formy marocké, jako ''Drosofyllum lusitanicum''. Středomořské východní pásmo mění se od severu k jihu. Arragonie podobá se vnitřní planině, až na stepi artemisií u Ebra, Katalanie více jižní Francii. Místo lesů panují křoviny (Montebajo) dubů, lentišků, buků, cistů, ''Pinus laricio'', ''Pinus pinaster'' atd., ale sever je podobnější našim krajům, než jih od Valencie (palma ''Chamaerops'', oleander, sázené datlovníky (''Elche''), oranže, karuby (''Ceratonia''), olivy, sázené bambusy, bavlna, banány. Podobné jsou roviny bétické stepi s palmettem (''Chamaerops humilis''), lesy pinií, dubů, oliv, u vody tamarišky a oleander, na suchých kopcích esparto (''Stipa tenacissima'') a bodláčí. Alpské bylinstvo Sierry Nevady podobné květeně Atlasu (až na ''Rhododendron baeticum''), dílem však má i endémické druhy, rody však většinou alpinské (''Viola'', ''Silene'', ''Gentiana''). Zvláštní pásmo (6500—8000′) tvoří keře ''Genista aspalathoides'' s travami z rodů ''Festuca'', ''Avena'', ''Agrostis''; nahoře traviny (»borreguiles«) ''Nardus stricta'', ''Agrostis nevadensis'', ''Viola nev.'', ''Papaver pyrenaicum'', ''Silene'', ''Draba Hispanica'', ''Artemisia granadensis'' atd. Nejteplejší místo záp. Středomoří je pobřeží Ligurské (Riviera) u Janova, pravá to zahrada '''E'''-py, s blízkou Francií (Nizza, Hyères až do Cannes). Příkré srázy k moři kryjí křoviny, nejvíce olivy, méně doubí, ''Pinus halepensis'', vavřín, ''Arbutus unedo'', myrty, lentišky, phyllirey. Nejjižnější typ jest keřovitá sáhová ''Euphorbia dendroides''. Nejvíce pěstované byliny cizí i zdivočelé jsou: kvetoucí agavy u Nizzy, casuariny, ''Acacia farnesiana'', ''Eucalyptus globulus'', oranže, karuby (svatojanský chléb). Jediný les jest datlovníkový u Bordighery z doby křižáků, odkudž dává se palmové listí do Říma. Od Nizzy nastupují velké zahrady dodávající květy voňavkářům (fialky, růže, oranže atd. Bylinstvo divoké má mnoho jižních tvarů: oleander, asfodely do 90 ''cm'', ''Vinca'', ''Capparis'' (již v Janově divoce), ''Cneorum'', ''Afyllanthes'', ''Vitex'', ''Cercis''. Ostatně roste na skále přímořské u Portofino, jen 700 ''m'' vysoké, endémická ''Saxifraga cochlearia'' Reichb. {{Prostrkaně|Italie}} vůbec jest jen v jisté míře středomořská. Celý sever (mimo jižní svahy Alp) je středoevropský a ve střední Italii jest přechod povlovný, ba ještě hory v již. Italii a na Sicilii jsou středoevropské (bukové lesy ještě na Madonniech). Lesů vůbec jest málo (pravěký jen přímořský les pinií u Ravenny), převládají olivy, kaštany a křovité nízké doubí, na jihovýchodě v Apulii jsou pravé stepi. Argentario ku př. má jižnější, vždy zelené bylinstvo (Fuchs), nežli kraje jižněji ležící. Za příklad uvádíme líčení Neapolská Tenorem, jenž rozeznává 10 pásem: 1) přímoří, kde šíří se stepi a solimilné limany, ''Mesembrianthemum'', ''Scilla'', ''Phyllirea'', ''Tamarix africana'', ''Ephedra'', ''Juniperus oxycedrus'', ''Cistus villosus'', lentišky, ''Vitex agnus castus''; 2) přímořské roviny, na nichž roste bodláčí: ''Centaureae'', ''Paliurus'', ''Rhamnu''s, ''Euphorbia dendroides'', vazy, ''Spartium''; 3) kopce do 280 ''m'' (''Rhus'', ''Cytisus'', pinie, genisty, ''Cercis siliquastrum''); 4) lesy do 750 ''m'' dubové (''Quercus cerris'', ''Q. robur''), kaštany, cisty (''Rhus cotinus''); 5) les do 1100 ''m'' s ''Pinus laricio'', ''bruttia'', jasanem (odtud manna kalaberská), buky s podrostem naším (''Vaccinium myrtillus'', ''Lilium'', ''Paeoniae''); 6) les do 1500 ''m'', kde nalezen zde kleč (''Pinus mughus''), ''Juniperus sabina'', trávniky s rody ''Agrostis'', ''Festuca'', ''Trifolium'', ''Cardamine'', ''Pedicularis''); 7) první alpinské pásmo do 1700 ''m'', kde na bezlesých skalách rostou ''Viola montana'', ''Soldanella alpina'', ''Bunium'', ''Linum'', ''Valeriana''; 8) střední alpinské do 1900 ''m'', též bezlesé, s ''Arbutus ursi'', ''Dryas octopetala'', ''Saxifraga'' (4 dr.), ''Primula'', ''Silene''; 9) vyšší alpinské pásmo do 2150 ''m'' ''Androsace villosa'', ''Aretia vitaliana'', ''Saxifraga oppositifolia'', ''muscoides'', ''Draba aizoides'', ''Papaver alpinum'', ''Gnaphalium nivale''; 10) nejvyšší místa Abruzz, kde sněhu skoro po celý rok, značí ''Cetraria islandica'', ''Papaver aurantiacum'', ''Artemisia mutellina'', ''Cerastium glaciale'', ''Draba cuspidata'', ''Gnaphalium dioicum'', ''Lepidium alpinum''. Podobně jest s pásmy {{Prostrkaně|Etny}}. Vzdělané rostlinstvo sahá do výše 1000 ''m'', a zde jsou opuntie, cactey do 4 ''m'' banany, agavy, někdy kvetoucí, oranže, datlovníky, oříšky (pěstují se pro vývoz do Anglie), bavlna, moruše. Z divokých bylin na lávě uveden ''Capparis'', ''Euforbia dendroides'', ''Lagurus ovatus'', ''Dafne Gnidium'', ''Solanum sodomeum''. Lesy hlavně dubové (''Quercus cerris'', ''ilex'' do 16—1800 ''m''), ale i pověstné kaštany (z nich měl jeden 55 ''m'' v objemu), výše jsou buky (9—1800 ''m'') a břízy, ''Pinus laricio'' v 12-1800 ''m''. Typické v tom pásmu jsou ''Genista aetnensis'' bezlistá a ''Dafne laureola''. Subalpinské pásmo má do 2200 ''m'' dřišťál a ''Juniperus hemisfaerica'', typický drn ''Astragalus siculus'', připomínající Orient, ''Viola aetnensis'', ''Galium aetn.'', ''Saponaria depressa'', ''Rumex scutatus''; nejvýše rostou do 2600 ''m'' ''Senecio chrysanthemifolius''. Nejvyšší vrchol popela sopečného jest neporostlý. Květena {{Prostrkaně|Rakousko-Uherska}} tvoří přechody od alpinské k horské floře Balkánského poloostrova, od středoevropské (baltické) k východoevropské (pontické). Ke Středomoří náleží jen úzký pás jižní hranice (v. {{Prostrkaně|Dalmacie}}), nejlépe známý u Rjeky a Istrie, poněvadž jest nejpřístupnější. Za typus může platiti vavřínový les u Abazzie, z klimatických příčin v zimě od turistů hojně navštěvovaný. Již Gorice je mnohem méně středomořského rázu, nebo sem zasahuje již flora pontická (Kerner). Hranici mezi pontickou a alpinskou, pak baltickou květenou v Rakousku klade Kerner od Soče pod Alpami k Vídni, Prešpurku, pod Karpaty do Sedmihradska a přes Kolomeu a Stanislavov k Brodům. Severozápadně hranice té je panující flora baltická (a našinská), mimo Alpy, Karpaty (a vrcholy Sudetů), ba přesahující hranici tu zejména v horách Sedmihradských. Smrkový les je panující v Rakousko-Uhersku, méně borový, ještě méně jedlový, obmezený na Alpy a vyšší hory. Bližší rozdělení baltické flory té viz u Kernera: rovněž rozdělení jeho alpinské květeny rakousko-uherské v 7 skupení: rhétické, norické, tridentské, karnické, kde jen polovice bylin je společná, pak illyrské, dacké a karpatské. Kerner první poukázal k tomu, že flora východních Alр podobnější jest karpatské, pak že karnické skupení bližší illyrskému, a to řeckému alpinskému, což vyznačuje zejména ''Prunus prostrata'' (Pindus, Athos, Libanon a Atlas). Dacké alpinské pásmo v Sedmihradsku značí nejvíce ''Rhododendron myrtifolium'', mnoho karyophyll (''Banffya petrea'') a Brukenthalia (erika balkánská). Karpaty severní nemají Rhododendra, Azalei, jen saxifragy, kleč, ''Arabis neglecta'', drny a ostřice typické. Podobně jsou alp. Sudety (a Krkonoše) podobnější arktickým krajům (''Rubus chamaemorus'', ''Pedicularis sudetica'', ''Saxifraga nivalis'', několik lišejů, žádné Rhododendron, ''Leontopodium''). Souvisí to asi s ledovou dobou, kde arktický led sáhal nepřetržitě až po Krkonoše a hubil jižnější formy alpské. Letní sucho v oboru pontické flory vadí vývoji lesů, avšak i step uherská (33.000 ''km''²) bývala dříve porostlá břízami (Nyiregyhaza) a doubím řídkým, nežli je člověk vyhubil. Kde v horách okolních více jest deště, vyvinují se hned černé lesy, hlavně ''Pinus nigricans'' a dubové (''Quercus cerris'') s lipou, habrem, javorem a divokým ořechem (Sedmihradsko), pod nimiž za typické Kerner uvádí ''Telekia speciosa'', ''Waldsteinia geoides'' a ''Melissa altissima''. V nížinách poříčních panují Glycyrhizy (kořen ruské sladké dřevo), Euphorbie a Abutilon. V solnatých stepích převládají Artemisie, Chenopodie a Scorzonery. Vátiny písečné vážou trávy (divoké žito), pak Kochie, Chenopcdium. Typické jsou traviny v Uhrách: Stipy, hlavně ''Stipa capillata'', podobné ruským, a vyšší ''Andropogon gryllus'', pak roční Bromusy, kdežto ''Sesleria tenuifolia'' a ''elongata'' panují více v předhoří do Krasu. Kerner rozeznává illyrské, uherské (pannonské) a sedmihradské pásmo. Balkánsko obsahuje botanicky zcela rozdílné kraje: alpinské v Balkánu, Řecku, Bosně, středomořské úzké pásmo, více na ostrovech vyvinuté, a středoevropské, které na východě v Rumunsku a vých. Bulharsku přechází ve stepní. Srbsko dělí Pančič na tré: 1) vnitřek (Šumadija s Podunajím), 2) jihových. hory a 3) již. Karpaty. Šumadija je dnes jen pětinou lesem (ostatek pole), hlavně dubovým (náš dub a ''Quercus cerris''), bukovým, někde černým. Pro ráz uherský jako typické uvádí ''Kitaibelia vitifolia'', ''Althea taurinensis'' v Karagujevaci, ''Asparagus scaber''. Jihových. hory mají dole lesy bukové a dubové, nahoře smrkové; z bylin typických uveden ''Acer Heldreichii'', ''Pančičia serbica'', ''Anemone apennina'', ''Genista dalmatica'', ''Dafne oleoides'', ''Tozzia'' a j. Květenu zvláštní mají ve středu hory hadcové: ''Helianthemum niloticum'', ''Dafne blagayana'', ''Juniperus oxycedrus'', ''Notochlaena marantae''; nejznamenitější jest ''Pinus omorica'' (japonská). Jižní Karpaty jsou bezlesé, až na několik buků; značí je ''Malcolmia serbica'', ''Ramondia serbica'', ''Asfodeline cretica'', četné Dianthy atd. Podunajská flora jest táž jako v Rumunsku. — {{Prostrkaně|Řecko}} má bylinstvo zcela rozdílné od alpinského na Olympu thessalském, do středomořských stepí a skal, zejména na ostrovech. Máť velmi málo lesa a to nejvíce na západě (v Aitólii a Arkadii) a na horách; východ, nižší a sušší, má jen nízké křoví (xerovuno), zejména od doby, kdy krásné lesy horní sev. Attiky shořely (1861 až 1891). Sucho letní bývá zde tak velké, že již staří Athéňané v červnu slavili náboženské obřady noční pro rosu (Pandroské). Již za Platónovy doby nebylo v Attice lesů, ač za Pausania tam žili ještě medvědi a kanci. Euboia měla husté lesy ještě za Diona Chrysostoma; pastýři a ohně jimi způsobené škodili více než drvoštěpové a uhlíři, které již Aristofanés jmenuje (Acharnští). Nejhojnější je v černých lesích řeckých borovice Aleppská i přímořská, zejména i na suchém východě, pak pinie (semena jsou předmětem obchodu) a jedle (smrk a borovice scházejí), zejména ''Abies Apollinis'' a ''cefalonica'', pak chvojky (''Juniperus phoenicea'' a ''oxycedrus'') a j. Cypřiše jindy na Krétě byly samorostlé, nyní jsou vzácnější. V zelených lesích panuje dub, hlavně ''Quercus egilops'' (žaludy jedlé, duběnky vyvážejí se pro koželuhy), nejvíce na ostrovech a na jihu ''Quercus ilex'', v Peloponnésu ''Q. coccifera'' (dosud se červec odtamtud vyvážel). V severu také buk tvoří lesy (Thessalie, Aitólie); méně důležity jsou ostatní stromy: kaštan jedlý (zejména na Krétě), ostatně i u Cařihradu, ořešák, vaz, jasan, javor, habr (nejvíce v jiných druzích, ''Carpinus duinensis'', ''Fraxinus ornus''), lípy, maďal, platán (pěstovaný u vsí). Z keřů důležitější jsou lentišky, Arbutus, terebinthy, oleander u vody, ''Vitex agnus castus'', myrty, Capparis, vavřín (sever), hlohy, ''Rhus cotinus'' a j. Luk jest málo, a hlavní pastvou jsou keře suchých strání (xerovuno). Nejzazší sever více se podobá střední '''E'''-pě nežli jižní, kdežto Athos má ještě vavříny a lesy z ''Ilex aquifolium'' (Olymp, ne dále v Řecku, dle Heldreicha). Alpinské bylinstvo Olympu Thessalského podobno jest bylinstvu balkánských vrcholů; dole našel Heldreich ''Sibthorpia africana'' a ''Sifonostegia syriaca''. Kapradí a mechy v Řecku jsou řídké, ale poražené lesy nahrazuje ''Pteris aquilina'' jako jinde. Rovinu stepní vnitřní Thessalie kryje bodláčí (''Xanthium'', ''Carthamus''), pole po žních ''Ammi visnaga''. — {{Prostrkaně|Bulharsko}} dělí (dle Velenovského) Balkán na 2 poloviny. Sever (vlastní Bulharsko) jest pokračováním stepí jihoruských a jižní Rumelie, má floru maloasijskou, která zasahuje i do již. Srbska a Macedonie a jejíž středem jest Černomoří (proto sluje květenou pontickou a sáhá zde do již. Rusi). Ba Vel. podotýká, že tato flora končí se v suchém středu Čech. Vypočítává 51 typických bylin pro pontickou floru v Bulh., z nichž uvádíme jen platan, divokou třešni, ''Tamarix pallosi'' a 40 druhů více asijských (na př. ''Prunus laurocerassus''). Jako nejznamenitější úkazy flory té pontické jmenuje bílou lípu a krnící mandlovník, pak uvádí 113 druhů ze společncsti té (''Comandra elegans'', ''Statice gmelini'' a j.). Z bylin středomořských docházejí k Černému moři: ''Terebinta'', ''Cistus creticus'', ''Rhus coriaria'', ''Juniperus macrocarpa'', divoké víno, ''Smilax excelsa'', ''Periploca graeca''. Z endémických bylin je nejznamenitější ''Haberlea rhodopensis'' (z indických Cyrtandraceí). Horní byliny liší se od Krasu a jsou podobnější řeckým. Uvádí jako typické 78 druhů (''Acer reginae Amaliae'', ''Saxifraga olympica'' a j.). Za nejčetnější v kopčinách uvádí 107 druhů (''Malcolmia graeca'', ''Vinca mixta'', ''Rottbollia digitata''). Konečně uvádí na Balkáně níže z bylin sedmihradských (ne v Alpách i 34 druhy, z nichž stůjtež zde: ''Bruckenthalia spiculiflora'', ''Carex pyrenaica'' a z bylin Kavkázu ''Ranunculus suaneticus'' a j. Lesy buků, dubů, habrů (''Carpinus duinensis''), smrků (na Rilu ''Pinus peuce'' Gris., himálajská ''Pinus excelsa''), borovice a kleč (''Pinus mughus''). Nejnesnadnějším úkolem jest krátce vylíčit! {{Prostrkaně|květenu Rusi}}, jelikož rozmanitost na ohromné ploše jest veliká. Možno sice říci, že máme tu od severu k jihu čtyři pásma: tundry a břízy, černolesí, dubové lesy s černozemí a step (až po Krim, Kavkáz a Ural, pak Černé a Kaspické moře), ale rozdíly od záp. k východu jsou rovněž veliké a nelze je tak krátce naznačiti, netýkajíť se tak čeledí a rodů jako druhů. Přibývá vždy k jihových. letního sucha a tím mizejí mnohé byliny a jiné se šíří. Avšak teprve za Volgou je pravá jednotvárná step, a pravá Asie začíná teprve za ř. Jenisejem; záp. Sibiř jest '''E.''' podobna. V severu u Petrohradu líčí Blasius les jako dvojí: smrkový ve vlhčích půdách a borový v písčitých. K borovicím druží se chvojky, břízy (''Betula pubescens''), k smrkům olše (''Alnus incana'') a osiky, někdy některé oskeruše (''Sorbus aucuparia'') a střemchy (''Prunus padus''), někdy až 13 ''m'' vysoké, jichž ovoce jedí a nakládají do kořalky. Vlastní močály jsou zase dvojí: Carexů (30 dr.) a Eriofor, význačných sněhovými hlavičkami, a pak Vaccinií (''Vaccinium oxycoccos'', ''uliginosa'', ''vitis idea'') s nízkými břízami (''Betula nana'', ''fruticosa'' 3—5′), vrbami (''Salix lapponum'', ''glauca'', ''myrtilloides''), Ledum, Andromeda s malinami (jichž ovoce zavařují). V lukách lesních rostou hojně orchidey, a bujnost bývá někdy taková, že u Vytegorsku viděli možno ''Aconitum napellus'' 2—3 ''m'' zvýší. Vysoké stromy všude byly vysekány. Přechod k jihu jest povlovný; u Volgy počínají jižní vrby, četné olše s Lonicerou, kalinou (''Viburnum opulus''), u Oky Artemisie. Vřesy baltické ztrácejí se u jezera Oněžského a v Litvě. Přechody ty nelze tak zkrátka líčiti, což sám Trautvetter odmítl. Některé sibiřské stromy přecházejí do vých. Ruska (''Pinus cembro'', ''Picea obovata'' Ledeb., ''Larix sibirica'', ''Abies sibirica''), jakož i některé alpinské byliny vyskytují se v rovinách ruských. Trautvetter uvádí tu pásmo dubů (mezi ústím Oky do Volgy, Kazaní, guber. Oleněckou a Čudskou zátokou). K dubům druží se lípy, jasany, vazy, javory, podrůst více našinský (oříšky, ale ''Caragana'', ''Prunus chamaecerasus'', ''Cefalaria tatarica'' dosahuje 3 ''m'', houby až 1 ''m'' v průměru — ''Lycoperdon horrendum''). Pásmo habrů je v záp. Volyni, a značí je divoká hruška, topole, břečtan, ale Polsko a sev.-záp. Volyň má pásmo buků, jižní část má i jedle a modřín. Nelze zde líčiti bylinstvo černozemí, které Ruprecht odváděl od velkých močálů rokytných (Typha), jichž zbytky se dosud zachovaly na horním Dněpru, ani lesy dubové k jihu vedoucí, až nastupuje step, v západě víc travnatá, zelená, na vých. solnatější s převahou Chenopodiaceí. Panující tráva na jihoruské stepi je ''Stipa thyrsa'', ''pennata'' i ''capillata'', jako v Uhrách, ale roste řidčeji ve vysokých lesích. Pak přijde ''Triticum cristatum'', ''Thymus marschallianus'', lucinka. Keře roční uschlé honí vítr po stepi, hlavně to Artemisia, bodláčí, řebříček, které slouží za palivo. Pýr platí za dobrou píci a nesmí se hubit. Stromy (nejvíce zdivočelé ovocné) pro vítr a sucho rostou jen v údolích (ovrazích). Jižní pohoří Krimské více podobá se Středomoří, zejména pokud se týče bylin pěstovaných. (Viz též čl. Karpaty, Rusko, Kavkáz.) ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Zvířena. == Zvířena '''E'''-py jest chudá, rovnajíc se sotva australské, a to hlavně vinou ledové doby, v níž tvary teplejší, třetihorní, až na málo stop vyhynuly (''Herpestes Widringtonii'' a chamaeleon v Andalusii, několik hadů a ještěrů v jihu, ''Phyllodactylus europaeus'' na ostr. Tyrrhenských). Zvířena tato jest částí palaearktické zvířeny a podobná tedy nejvíce sibiřské. Od nearktické liší se nejvíce ptáci, pak ještěři a hadi, jsouce zbytky staré palaeotropické zvířeny. Neboť ptáci staré '''E'''-py za ledové doby nejvíce couvli do Afriky a záp. Asie, kam se teď na zimu zase stěhují, vracejíce se na léto do starých sídel svých, tak že na př. Malta má jen 8 zemních ptáků stálých po celý rok. Zbylo více stop staré zvířeny circumpolární (štika, mík, bobr, sob, vlk, ''Plecotus auritus'', jezvec, ''Mustela martes''), ba některé palaeotropické formy (''Phylloscopus borealis'' ze záp. Tichomoří stěhuje se v létě do vých '''E'''-py), ''Cisticola schoenicola'' jde od Bernu a Savojska do Japanu, Zanzibaru a k Nikobarským ostrovům. Co se týče {{Prostrkaně|ssavců}}, jest počet známých druhů fossilních mnohem větší než živých, na př. prvních jen v již. Francii 180 druhů, druhých 82 (zemní) u Giebela z 1382 druhů, kdežto u Murraye (r. 1866, poslední úplný přehled ssavectva) 158 druhů (s mořskými) z 2735 dr. vůbec známých. Není veliký rozdíl mezi množstvím druhů jednotlivých zemí: Norsko (Colett) 66 dr., Anglie (Bell) 73 (51 zem.), Francie (Trouessart) 100 (75 zem.), Italie (Cornalia) 93, (Giglioli stanovil 23 nové), Švýcarsko (Fatio) 61 zem., Řecko (Betta) 47, Německo (Ratzeburg) 90 (8o zem.), Portugalsko 42 (Barbosa du Bocage), Čechy 51 (Frič), Polsko 59 (Taczanowski). Arktické končiny jsou ovšem chudší; Island má 2 dr. zemní, 12 uvedených a 29 mořských (Preyer) a arktická Rus 23 dr. Středomoří taktéž není bohato; opice gibraltarská byla tam uvedena z Berberska. Hlavní příčinou této chudoby jest ledová doba a ruka lidská, které hubily zejména větší ssavce, zejména lva, irského jelena (''Euryceros''), divokého koně, kance, tura (až na les bialovežský), bobra, rysa, kozorožce, velryby a vůbec mořské ssavce. Rozdíl zemí není veliký, leda že ve Středomoří řidne počet lesních tvarů a na vých. Rusi nastupují stepní tvary (antilopy, jerboy, korsak), dříve ve čtvrtohorní době více na západ rozšířené. Zajímavý zbytek doby ledové jsou tuleni v Ladožském, Oněžském a Peipuském jezeře. Netopýrů je v '''E'''-pě dle Dobsona 23 druhů, celkem převahou Vespertilionidy, až na 2 dr. rodu ''Rhinolophus'', ''Miniopteris Schreibersii'' (Comské jezero, Afrika, Australie, Japan) a tropický (Emballonurid) ''Dysopes cestonii'' (v Italii, dle Swinhoe i ve Formose, severní Africe). Ještě více jest v '''E'''-pě hlodavců (hrabošů a myší). Východ má křečka, sysla, bobaka, frčka a slepce, africká forma jest dikobraz (od Italie až po Gambii), circumpolární je bobr, teď jen v dolním Rhodanu, na Dunaji a na vých. Rusi. V '''E'''-pě není vlastně místních druhů; nejbližší jsou tomu ''Heгрestes Widringtonii'' (špan. Sierra Morena) a obě ''Myogale'', jedna v Pyrenejích (''M. pyrenaica''), druhá v jihových. Rusi (''M. moschata''). Dravci náramně zřidli; tak medvědi (vých. Alpy a Pyreneje), rysi, Gulo. Zajímavý jest šakal na Balkánu. Alpinských druhů jest v '''E'''-pě málo, tak marmotta, kamzík, kozorožec, ''Arvicola nivalis'' do 3600 ''m'', v jihu muflon a kozy (Špan., Kréta). Rovněž chudé jest {{Prostrkaně|ptactvo}}. V celém oboru palaearktickém má Dresser jen 628 dr., v '''E'''-pě Blasius 420 dr., Frič 481 dr., Gould 471 dr., Degland a Gerbe 531 dr. Rozdíl v údajích má příčinu hlavně v přítomnosti nahodilých cizích druhů Ameriky, Afriky a Asie. Zvláště východoasijské ptáky stěhovavé zahání někdy bouře na Rus, na př. Phylloscopy, nebo sucho nutí k vystěhování ze stř. Asie (''Syrrhaptes paradoxa'', ''Otis m’queenii''). Některé krajiny mívají skoro stejný počet druhů, tak Německo 357 (Homeyer), Rakousko 393 (Tschudi), Uhry 345 (Madarasz), Italie 411 (Salvadori), Španělsko 345 (Arèvalo), Belgie 385 (Dubois), Anglie 376 (Sclater), Polsko 304 (Taczanowski), Rus 425 (Pallas), Řecko 331 (Heldreich). Jen severní kraje jsou chudší; tak Švédsko má 260 (Nilsson), Norsko 218, Farské ostrovy 124, sev. Ural 70, N. Země 50, ale poloostr. Kola již 203 dr. (Pleske). — Pochází to z toho, že jsou skoro všude na celině titíž ptáci, nebo stěhovaví dolétají až do nejzazšího severu, a endémických druhů skoro není, až snad na sněhuli skotskou (''Lagopus scoticus'') nebo jihošpan. ''Calandrella baetica''. K jihu přibývá Sylviid, Fringillid, (Laniidů a Alaudid, k východu Emberizid, dropů, drozdů a Paridů. Jest několik kosmopolitů, zejména mezi dravci a vodními ptáky, tak ''Falco peregrinus'' (''F. minor Bonaparte'') jest též v Australii, Chili, Kapu, Japanu; ''Pandion haliaetus'' též v Hondurasu, Antillách, Brazilii, Indii, Číně, Koreji, Tasmanii, ''Otus brachyotus'' též v Číně, na Sandwichských a Falklandských ostr.: ''Strix flammea'' též v Indii, Madagaskaru, Australii, Mexiku, Patagóoii; ''Strepsilas interpres'' v Sibiři, Australii, na Sandwichských ostr , Madagaskaru a j. v. Velmi malý jest počet ptáků severně od Alp zimujících, což připsati jest hlavně nedostatku potravy, který zase žene arktické ptactvo v zimě do krajů mírnějších, na př. Plectrofany, sněžnou sůvu (nejsevernější, ještě v létě na zemi Františka Josefa), sněladi a j. Trojím proudem přes Španělsko, Italii a Balkán ubírá se ptactvo do Středomoří a dále do sev. a střední Afriky a záp. Asie. Elwes myslil, že ptáci evropští pocházejí z Asie, odkud se po ledové době zase vrátili ve starou vlasť. Lepší známost ptactva záp. Asie ukázala, že tomu tak není, že do záp. Asie stěhují se zpěváci sev.-záp. Indie, kterých v '''E'''-pě není, a spíše východoasijské formy dostávají se do Sibiře a sev. '''E'''-py. Tak na př. z ptáků Amu Darje (Zarudnoi) jest asi 40 dr., jichž není v '''E'''-pě, t. skoro polovice ze 103 dr. (s vodními 159 dr.), v již. Afghánistánu (St. Johns) mimo dravce a vodní ze 150 dr. skoro polovice jest v '''E'''-pě cizí, kdežto na př. Alžír nebo Egypt kromě pustinných druhů nemají, co by nebylo společno '''E'''-pě. Nejvíce arci jest v '''E'''-pě ptáků vodních, s mořskými asi 200 druhů (118 dr. Gould, 217 dr. Degland). Veliké množství slukovitých (30 dr.), kachen a husí (43 dr. Degland, 35 dr. Gould). Mořských ptáků jest u Goulda 54 dr., u Dressera 57 dr., Gerbe 68 dr.; nejvíce racků, daleko i do zemí jdoucích, jako i do Čech (Degland 23 dr., Dresser 22 dr.). Z jižních tvarů žije tu plameňák a ''Porfyrio veterum'' v Středomoří, více kosmopolitickým je Ibis ''faloinellus'' (Australie, Madagaskar, Paraguay, Mexiko i Antilly). Vyhubena byla v tomto století ''Alca impennis'' na Orkadech a na Islandsku. Nejpodivnější host jest Ruticilla (''Pinarochroa Mourieri'') ve Španělsku z Berberska, člen indické čeledi Thamnobií, tam v Berbersku endemický. Dravci mají nejvíce ráz africký a převládají v Středomoří, v stř. '''E'''-pě jsou skoro vyhubeni. Bývá jich 35 dr. (Gould); 44 dr. (Sharpe) počítáno mimo sůvy (13 dr. Sharpe, 14 dr. Degland, 15 dr. Gould, 16 dr. Dresser). Nejčetnější čeleď zpěváků jsou Sylviidy (v Grayově smyslu), jichž počítá se 58 (Gerbe) neb 53 dr. (dle Goulda) a jež právě ve středomořských křovinách panují. Daleko za nimi stojí Fringillidy (29 dr.) a drozdovití (Gerbe 17 dr., Gould 12 druhů). Seebohm tvrdil, že se drozdi po ledové době stěhovali z Afriky dílem až do severní Ameriky (Mexiko). Slabší jsou čeledi skřivanovitých (15 dr. Gray, 21 dr. Gerbe a Dresser, 14 dr. Gould), více v jižních stepích domácí Corvidy (Dresser 20 dr.), Paridy (Gerbe a Gould po 12 dr., Sharpe 13 druhů), poslední, jsouce obyvatelé lesů, scházejí stepím. Ještě méně datlů (Gould 8 dr., Gray 9 dr.), Laniidů (7 dr. Gerbe, 6 dr. Gray, 2 nahodilé ze sev. Afriky), Motacillidů (7 dr. Gould), vlaštovek (6 dr. dílem daleko rozšířených), holubů (4 dr.), Muscicapidů (4 druhy). Ostatní čeledi chudé (Sittidy, Cinelidy a j.). Zajímaví jsou jednotliví tropičtí zástupci: ''Coracias'', ''Merops'', ''Alcedo'', ''Upupa'', ''Oriolus'', kukačka, kozodoj, ''Cypselus'', ''Sturnus'', drop, američtí ''Troglodytes'' a ''Ampelis garrulus'' (''Bombycilia bohemica'' starých, že nejdříve byla známa z Čech). Mnohem ještě chudší jest počet {{Prostrkaně|plazů}} a {{Prostrkaně|obojživelníků}}, jichž má Schreiber jen 95 druhů (asi 100 dr. nanejvýše), kdežto počet jich na zeměkouli vzrostl teď asi na 4000 dr. (po 1600 dr. hadů a ještěrů, 800 žab, 200 želv) z 1500 dr. známých Dumérilovi. '''E.''' v tom ohledu je chudší nežli sama Australie (200 druhů Krefft), jíž se sice rovná i v ptactvu (750 dr. Ramsay); jen ve vlastních Salamandridech má '''E.''' většinu (18 dr. z 24 dr. známých dle Boulengera). {{Prostrkaně|Želv}} má '''E.''' na celině jen 4 dr., a to jen v jihu, po 2 zemských (''Testudo graeca'' a ''T. nemoralis'') a 2 bahenních (''Emys caspica'' a ''E. europaea'' čili ''lutaria''). První 3 jsou středomořské (až do Ršavy), E. europaea jest na vých. do Orenburka a Orlu) a záp. (do Švýcar záp. i sev. Německa až Poznaně, Livonska). Hojnější jsou ještěři a vlastní amfibie (žáby a mloci). Prvních počítá Boulenger 38, Schreiber 35 dr , druhých Boulenger 35 dr. (17 žab). Hadů jest jen 22 až 24 dr., neb tito jsou zimomřivější než ještěři, a ti zas než žáby, a tyto než mloci, kteří v jižnějších končinách (od Středomoří) scházejí. U ještěrů mají převahu Lacertidy (18 dr.), které severně od Alp panují (mimo slepýše). Počet jich proto roste od sev. k jihu; tak má Anglie 2, Polsko 4, Švýcarsko 5, Italie 16, Španělsko 15 dr. jistých, Řecko 26 dr. K jihu přibývá 4—8 dr. Agamidů, Scincidů, Gekonidů (5 dr.), obyč. po celém Středomoří rozšířených, pak chamaeleon v Andalusii a ''Blanus cinereus'' (z amerických Amfisbaen) ve Španělsku. Zajímavý je endemický ''Phyllodactylus europaeus'' z palaeotropického rodu v Sardinii, ostr. Tyrrhenských, na Mte Argentariu, na Cypru dle Bedriagy, v Dalmacii dle Kolumbatoiče, rovněž jako jihovýchodní ''Ablepharus pannonicus'' (Rus, Albanie, Řecko). Vymřelé, nynějším americkým příbuzné Iguany popsal Filhol z fosforitů quercyských, rovněž i jiné, jako ''Palaeovaranus cayluxi'', příbuzný nynějším palaeotropickým varanům. Středoasijský stepní rod ''Phrynocephalus'' jde až do Rusi. Slepýš (''Anguis frangilis'') je z čeledi severoamerické. Z {{Prostrkaně|hadů}} v '''E'''-pě nejvíce Colubridů. Též jsou zde 2 Vipery z jihu, a pochybno, zda ''Trigonocephalus halys'' (čel. ''Crotalidae'') asijských stepí až sem dosahuje (Strauch zaznamenává jej u Volhy). ''Psammofis sibilans'' našel se v jediném exempláři u Donu. Z jižních forem docházejí do Středomoří ''Callopeltis insignitus'' a ''Tarbofis vivax''. Coronellidy mají 3 dr., z nichž ''Coronella austriaca'' rozšířena i sev. od Alp. Vých. Středomoří má podzemní druh ''Typhlops vermicularis'' v Řecku, kde i ''Eryx jaculus'' (Boid, Cyclady). Oba jsou tropické formy staré, k nimž 3 příbuzné jsou Palaeryx fossilní v Anglii a Francii, ''Heteropython euboïcus'' v Kumi. Největší had '''E'''-py jest ''Zameris viridiflavus'', jenž mívá v Středomoří až 2,6 ''m'' délky. {{Prostrkaně|Žáby}} evropské jsou rozhodně rázu palaeotropického. Jest tu 6 Ranid (jichž maximum indické 109 dr.), avšak ''Hyla viridis'' jest zástupkyní neotropických Hylid i byla již v miocénu frankfurtském. Bufonidy (3 druhy) jsou všude a Discoglossidy, nejvíce středomořské (14 dr.), mají příbuzný druh na N. Zealandu. Náš Bombinator jest v Číně; více kosmopolitické jsou Pelobatidy (2 dr. zde, jinak v Malaisii, Nové Guinei, sev.-záp. Americe). Salamandridy evropské méně jsou četné než americké, souvislost jich však naznačuje ''Proteus'' v Krasu (''Noturus americ.'') a ''Spelerpes fuscus'' ve Španělích (zde 21 dr. amer.). Zajímava jest přítomnost endemických Salamandrid ve Středomoří (na Sardinii ''Triton Rusconi'', na Korsice ''Tr. montanus'', ba i Rumunsko má svůj horský typ (''Tr. Montadoni''). Chudá jest '''E.''' i druhy {{Prostrkaně|ryb}} (Günther uvádí jich 155 (127 bez stěhovavých do moře, Seeley 172). Nejvíce jsou to Cyprinidy (65 dr. Günther, 77 Seeley), které scházejí jen nejzazšímu severu, kde Salmonidy převládají, na př. na Islandě a Farörech, ale již severouralská výprava uvádí 2 dr. Středomoří má jiné druhy Cyprinid, pak Cyprinodonty (staré) a více mořských v sladkých vodách (''Gobius Blennius'', ''Atherina'', Mugil). Čeledi jsou stejné po celé '''E'''-pě, toliko Uhry se Srbskem mají zvláštního zástupce čeledi Umbrid: ''Umbra Krameri'' (druhý jest v sev. Americe). Proto počet druhů dle zemí jest skoro stejný; tak má Čuchonsko 50, Dánsko 44, Anglie 65 (dle rozdílného počtu Salmonid), Německo 44 (Ratzeburg), Čechy 40, Polsko 53, Švýcarsko 45—51 (Fatio), Italie 49 (Canestrini), Francie 80 (Blanchard, několik nových dr.). Kromě Cyprinid a Salmonid jsou Percidy, jeseteři a koljušky (Gasterostey) četnější, circumpolární jsou mík a štika, severní 2 druhy rodu Cottus, stěhovavé Alosy a mihule a pak ouhoři. Balkánský poloostrov a Španělsko mají 2 zvláštní rody Cyprinid. Naše Cyprinidy mizejí v západě a severu. Sumec jest jediný zástupce tropické čeledi, schází však na př. v Itslii, Francii, Anglii, Španělsku, ačkoli jde v Čuchonsku až do jez. Tava stehuš. Patrně přišel od východu. O rozšíření {{Prostrkaně|nižších zvířat}} jsou zprávy dosud kusé a nedostatečné. V celku zdá se rozšíření jich poněkud větší, ale ani to není jisto. Tak uvádí Heilprin, že ze 70 rodů foraminifer u Bütschliho schází 25 Britskému a Severnímu moři a 15 Středomoří, ale že arktické a mírné rody severu mají své zástupce v tropech, kde žije jen asi 12 rodův endemických. Severní mírné vody že mají 185 dr. foraminifer a Středomoří 189. Co se týče doby, Brady (Reports of »Challenger«) uznává 700 dr , z nichž 338 bylo již v tertiéru, 112 ve křídě, 86 v oolithu, 41 v liasu, 16 v triasu, 8 v permu, 6 v uhlí, 2 v devonu a siluru (''Lagena levis'' a ''sulcata'' — není-li Girvanella anglického siluru = moderní ''Hyperamina vagans''. Heilprin). Co se týče {{Prostrkaně|korálů}}, zbyla Guynia středomořská jediná z palaeozoických četných tetracorallů (''Coral. rugosa)'', která ostatně jest i v zátoce Mexické (Heilprin). Nescházejí ovšem v hloubce mořské; Sars našel u Lofodů v 550 ''m'' ''Fungiacyathus fragilis''. Nejdůležitější jest arci červený korál (''Corallium rubrum'') ve Středomoří, předmět ozdobného průmyslu v Italii a millionového obchodu po celém světě. Nápodobně přicházely do obchodu světového až do poslední doby jen houby mořské (Spongie) z vých. Středomoří, zejména z Řecka. Teprve nyní konkurrují s ním: (''Euspongia officinalis'', ''zimocca'', dalmat. zimoka) Antilly s Hippospongií. Nejjemnější arci přicházejí ze břehů Malé Asie. Co se týče {{Prostrkaně|infusorií}}, tvrdil Schmarda, že evropské souhlasí s australskými, novozealandskými, chilskými a andskými. Echinidy živé mořské '''E'''-py přidal Al. Agassiz své říši atlantské (se sev. Tichomořím a arktickými krajinami se sev. Amerikou). Nejzajímavější jsou zbytky četných někdy v '''E'''-pě crinoid až v norském teplém moři (Golfovém proudu), jako ''Rhizocrinus lofotensis'', zejména u ostrovů Lofotských, ač i ve Středomoří nevyhynuly (''Antedon Eschrichtii'' i v sever. moři). Při červech známe jen parasity člověkem rozšířené, i zdají se v severu býti hojnější, zejména na Islandě. Wallace obmezil proto líčení rozšíření nižších zvířat na hmyz a měkkýše, v němž jej sledovali Marshall a j. a také Trouessart přináší jen o stránku více o lumbricidech (celého světa) z Perriera. Pro {{Prostrkaně|měkkýše}} '''E'''-py udává Marshall typické Aciculidy (Schmarda má Geomelanii v Jamaice), Mytilidy (mimo sever), Onchidiidy 1 druh v Irsku a v Portugalsku (jinak tropické). Wallace dává jižní '''E'''-pě 600 druhů, severní jen 200 (s Asií), z nichž polovice jsou Helicidy, jediné větší a lepší druhy. Některé rody zvláštního rozšířené jmenuje: Daudebardia jako Testacella v '''E'''-pě i 1 dr. na N. Zealandě, Zonites již. '''E'''-py (1 druh v Guatemale), Hydrocera již. '''E.''' i Japan, Arion z Norska až k mysu Dobré Naděje, Limax z '''E'''-py až do Australie a Sandwichských ostrovů. Trouessart cituje Fischera, ale mnoho nového neuvádí. Lovén přiznává Sicilii 502 dr. lastur, Anglii 413 (100 zemních, Alder), Irsku 339, sev. Skandinavii 131, již. 252 dr. Charpentier znal ve Švýcarsku 135, Fitzinger v Rakousku 152, Sekendorf ve Virtembersku 113 dr. atd. K nejkosmopolitičtějším druhům počítá Heilprin mořské rody ''Mytilus edulis'' (má i 1 dr. v ř. Volze) a ''Saxicava arctica''. Rody jsou tu často hojné a všesvětové: Helix (3400 dr. dle Trouessarta), Unio, Planorbis, a Heilprin uvádí, že na př. ''Helix pulchella'' žije jak v '''E'''-pě, tak na Madeiře, mysu Dobré Naděje, Kavkáze a v sev. Americe; Limax nalézá se v '''E'''-pě, Australii a na Sandwichských ostr., Arion v '''E'''-pě a v jižní Africe. Podrobněji líčí Heilprin Brachiopody, z nichž ''Terebratulina caput serpentis'' žije v arkt. krajinách, záp. '''E'''-pě, ve Španělsku, na Jamaice, v Koreji a Australii, a to v mořské hloubce až 330 ''m''. Středomoří má jich nyní jen 15, ale za tertiéru Italie sama 4kráte tolik. Jsou tu nejstarší formy zvířecí vůbec: Linguly (z cambria), Orthis, Rhynchonella, jichž již v siluru bylo 1500 (640 v Čechách), kdežto dnes má rozšíření jen 107 dr. živých. Měkkýši jdou v Alpách do 2500 ''m'', nejvýše ''Vitrina glacialis'', pak ''Limnea glacialis'', ''Helix glacialis'' a j. (Trouessart). Atlantské obrovské Cephalopody (Architeuthis) vyhazuje někdy moře u Irska, ač méně nežli na břeh sev. Ameriky, zvl. N. Foundlandu, avšak na př. Nautilidy se nezachovalx. Užitek veliký jest hlavně z ústřic, jichž jen Anglie loví přes 2 milliardy ročně; z ostatních měkkýšů neveliký, rovněž z perel sladkovodních. Co se konečně týče ohromné třídy {{Prostrkaně|členovců}}, která jest snad sama četnější než všecky ostatní, máme více látky. Co do arachnid uznal Simon oblasť palaearktickou i okresy evropsko-sibiřský, španělsko-italský (s Kanary) a krimský (s Malou Asií a Turanskem). Středomoří má mnoho Attid a Drassid. Rodina Archaeid v jantaru tertiérním '''E'''-py zachovaná žije dnes jen v Patagonii, v Madagaskaru, v Kongu (Trouessart). Podobné jest prý rozšíření myriapodů. Murray u Koleopterů stanovil oblast mikrotypickou (vedle indoafrické a brazilské), k níž náleží '''E.''', sev. Asie, sev. Amerika, Australie, Polynesie a nejjižnější Amerika a již značí drobnost exempl. Z. Carabidů náleží 50 % palaearktické oblasti (243 druhů z 264 dr. rodu Carabus), Tenebrionů má oblasť palaearktická 36 % (z 4800), a Heilprin podotýká, že mnohé rody evropské jsou i v Chili (z motýlů ''Lycaena,Colias'', ''Argynnis'') a v Australii. Trouessart uvádí z Tenebrionidů '''E'''-py rod ''Opatrum'' v Australii a Chili, jako ''Helops'', ''Asida'' v Chili a již. Africe i sev. Americe, ''Zofosis'' v '''E'''-pě a Africe do Madagaskaru. Sodovský počítá v '''E'''-pě 2231 motýlů. Dnes '''E.''' má k 3500 dr. (3435 Schäffer, 372 denních motýlů). Pryer shledal, že 123 dr. britických motýlů (¹/₆ všech) je i v Japanu. Ještě Island má 300 dr. hmyzu (Heilprin). Marshall udává za zvláště typické pro '''E'''-pu z Carabid ''Procrustes'', z Buprestid ''Capnodis'', z Cerambicid ''Dorcadion'', z Tenebrionidů ''Asida'', ''Zofosis''; z motýlů Nemeobiidy (mon. Wallace, 1 druh v '''E'''-pě dle Ludwiga), ve Středomoří Libytheidy. Schmarda nazval stř. '''E'''-pu říší Carabicin a Stafylinů, jichž znal Redtenbacher 428 a 705 dr. z 4100 dr. hmyzu německého. Ve Středomoří prý ubývá Carabid (¹/₅ jen dr. v Anglii, ¹/₆ v Německu), za to jeví se ''Oryctes'' a africké heteromery (''Lyxus'', ''Brachycerus'', ''Jalodis''). Indický ''Danais Chrysippus'' je v Kalabrii. Dle Redtenbachera řecký hmyz podobá se syrskému. Z 206 dr. jižní Persie je 156 dr. ve Středomoří. Wallace tvrdí, že střední '''E.''' nemá zvláštních motýlů; v jižní '''E'''-pě jsou Thais a Doritis typické jako ''Libythea'', ''Danaë'' a ''Charaxa'' v sev. scházející. V přehledu svých Lepidopter uvádí ''Pyrameis cardui'' jako druh kosmopolitický, z rodů asi ''Colias'' a ''Cicindela'', z Longicornií ''Clytus'', a pojednává o příbuzenství mezi '''E'''-pou a Chilem, ač sev. Amerika je bližší '''E'''-pě. Rod Carabus (palaearktický) jest zastoupen na hoře Kilimandžáru. Schmarda páčí hmyz evropský na 10.000 druhů popsaných. Zajímavo jest, že Gerstäcker stáhl včely africké a čínské k naší včele, Schmarda pokládá však indické druhy za zvláštní, rovněž madagaskarskou ''Apis unicolor''. Užitek větší přinášejí jen ''Lecanium ilicis'' pro červec (alkermes) sbíraný v Řecku a ''Cicada orni'', která v jižní Italii působí vytékání manny z jasanů. Ještě nejužitečnější jsou Crustacee. Větší počet ráčků se jí, jako Telfusy sladkovodní, raci naši, mořští, krabi ''Maja'', ''Palinurus'', ''Crangon'', ''Palaemon'', především ''Homarus'' (5—6 millionů ročně v sev. '''E'''-pě). Pomíjíme neužitečné amfipody, copepody, ostracody, cirripedie, bryozoa a j., uvésti však musíme poznámku Heilprinovu o velkém rozšíření rodu ''Estheria'' (z devonu), který jest dnes skoro kosmopolitický, mimo kraje za 55° s. š. — druh ''Estheria Halacensis'' z Vídně do Rudého moře, ''E. tetracera'' z Oránu do Charkova atd. Mnoho tu geologicky starých: ''Apus'' z doby uhelné, rovněž ''Cypris'', kosmopolitické ''Cythere'' a ''Bairdia'' od siluru, ba Gerstäcker tvrdil, že ''Bairdia angusta'' i ''subdeltoides'', dosud žijící pocházejí z doby uhelné. Z tertiérních 70 druhů Entomostrak Anglie žije dle Ruperta dnes ještě 17. ''Astacus philippi'' popsán z Irského kulmu (Heilprin). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Praehistorie. == O počátcích lidstva v '''E'''-pě nesnadno pověděti něco určitého. Někteří (G. de Mortillet, A. Hovelacque, A. de Quatrefages, Capellini, Schaaffhausen) soudí, že člověk existoval v '''E'''-pě již v době třetihorní. Dokladem toho jest jim řada domnělých nálezů, buď kostí třetihorních zvířat, na nichž vidí stopy ruky lidské, srv. na př. zářezy na kostech slona ze St. Prestu u Chartres, zářezy na žebrech balaenota z Poggiarone v Toskaně a j.), anebo hrubé úlomky pazourkové, v nichž vidí již primitivní uměle zhotovené nástroje (srv. nález pazourků v Thenay ve franc. krajině Beauce, nález u Otty na Taju blíže Lisabonu a j.), nebo konečně řada nálezů lidských koster ve vrstvách třetihorních, na jaké se přišlo na př. u Arezza v Toskaně, u Savony na Rivieře a hlavně u Castenodola v Lombardii a j. Jest velmi pravděpodobno, že '''E.''' byla v té době obydlena, ale dokázáno to není. Tím méně lze přistoupiti na mínění Mortilletovo, že třetihorní člověk evropský byl jakýsi předchůdce člověka, přechodní tvar mezi opicí a člověkem (''précurseur'', ''anthropopithèque''). Za to není již sporu o tom, že za doby diluviální člověk byl již po '''E'''-pě, ovšem řídko, rozsazen, živil se lovem a dospěl v kultuře dosti daleko. Existence diluviálního člověka, jíž houževnatě odpíral slavný G. Cuvier, rozhodnuta definitivně r. 1859 angl. geologem Ch. Lyellem; ve Francii od let čtyřicátých hájil ji Boucher de Perthes. Nejhojnější doklady poskytla Francie, kde se jednak v diluviálních náplavech řek pod širým nebem našly neomylné stopy činnosti lidské: zbytky ohnišť, opracovaných a úmyslně roztříštěných kostí zvířecích, hrubé pazourkové nástroje, i kosti lidské a pod. (na př. v náplavech řeky Sommy u Abevillu, Amiensu, St. Acheulu, na Marně u Chelles), jednak podobné v jeskyních, v nichž člověk obýval. Nejslavnější jeskyně francouzské nalézají se v departementu dordogneském (Moustier, La Madeleine, Laugeries, Cro Magnon) a vůbec na jihu (Aurignac, Menton). Vedle Francie je bohata nálezy jeskynními i Belgie, kde již v létech třicátých kopal Schmerling, nověji Dupont (Furfooz, La Naulette, Spy), pak Anglie (jeskyně kentská a brixhamská v hrabství devonském), Německo svými jeskyněmi švábskými a porýnskými (Neanderthal), méně Švýcary (Thayingen) a Italie, kde také nálezy ve volných náplavech jsou méně důležity. Za to je opět bohata střední '''E.''', hlavně Morava. V Uhrách je znám dosud jen jeden zcela zjištěný nález ve volném náplavu u Miškovce, v Čechách je diluviální člověk zjištěn hlavně dvěma nálezy, u Sudslavic na Šumavě a u Lubné blíže Rakovníka. Za to na Moravě setkáváme se se znamenitými nálezy, jak rázu prvého, mezi nimiž vyniká světoznámé naleziště u Předmostí blíže Přerova, tak řadou jeskyň. Jeskyně rozkládají se tu hlavně ve třech skupinách: 1. severovýchodně od Brna (Býčí skála, Výpustek, Kůlna, Kostelík nebo Pekárna a j ), kde nejvíce zkoumali dr. Wankel, J. Knies a dr. M. Kříž, 2. u Litovle (méně důležitá) a 3. u Štramberka, kde K. Maška prozkoumal dvě světoznámé jeskyně ve vrchu Kotouči: Čertovu díru a Šipku. Dále na východ setkáváme se s člověkem diluviálním v některých jeskyních u Krakova, v Rusku pak hlavně v naplaveninách řeky Oky, pak v gub. poltavské u Gonců, voroněžské u Kostěnek, nejnověji v samém Kijevě. V Rusku se častěji setkáváme s nálezy z doby přechodní к době následující. Ráz lidských výrobků je tu stále starobylý »diluviální«, nebo jak podle Lubbockova rozdělení se říká — »{{Prostrkaně|palaeolithický}}«, ale vymřelá zvířata diluviáln! v nálezech již scházejí. Po době diluviální, když zvířena dobu tuto charakterisující u nás vymřela nebo se odstěhovala k severu a do Asie (mamut, nosorožec, sob) nebo na jih (hroch), počíná v předhistorii '''E'''-py nová perioda. Člověk sice užíval dosud především kamene k hotovení svých nástrojů a zbraní a neznal užitečných kovů, ale v jiném směru již velmi pokročil a odtud sluje tato perioda {{Prostrkaně|mladší dobou kamennou}} nebo {{Prostrkaně|dobou neolithickou}}. Technika práce v kameni je dokonalejší, nástroje jsou hlazeny, broušeny, objevuje se hrnčířství ve velmi rychlém rozvoji, objevuje se i znalost orby a krocení zvířat, chov domácího dobytka. Slovem, člověk žil v době té již mnohem pokročileji a také pravidlem v sídlech pevných. Ovšem že to nebylo ve většině krajů evropských nic jiného než chýše zbudované z proutí a slámy, hlinou ometené, zdvihající se nad jamami (jež se nám velmi hojně zachovaly naplněné různými zbytky). Vedle toho ovšem člověk stále ještě bydlil v jeskyních. Jen v některých zemích evropských vyvinuly se zvláštní dokonalejší druhy staveb, tak zejména na jezerech nynějšího Švýcarska, horní Italie, v Salcpursku a Hor. Rakousích, méně ve Francii, v sev. Německu a j. t. zv. {{Prostrkaně|stavby kolové}}, {{Prostrkaně|nákolní}} nebo {{Prostrkaně|palafitty}} (viz {{Prostrkaně|Kolové stavby}}). Jim podobny jsou {{Prostrkaně|crannogy}} irské a {{Prostrkaně|terramary}} italské z doby o něco pozdější. V Čechách máme jen na jednom místě určité stopy kolové stavby a sice v rašeliništi u Františkových Lázní. Obyvatelé těchto staveb vedli přirozeně ponejvíce život rybářský. Jiným druhem staveb, které již v době neolithické povstaly, jsou hrubé massivní {{Prostrkaně|stavby kamenné}}, jež byly v té době budovány na různých bodech jižní '''E'''-py, beze vší pochyby vlivem dávno již rozkvetlé architektury orientální, a snad z části i přímo původu foinického. K podobným stavbám náležejí na př. stavby věžovité na ostrově Menorce, zvané {{Prostrkaně|talayoty}}, na Sardinii {{Prostrkaně|nuraghi}}, zdi {{Prostrkaně|kyklopské}} v různých končinách Italie, Řecka a konečně i skutečná města s příbytky z cihel a z kamene zbudovanými sahají svým založením ještě do doby neolithické, tak město na ostrově Santorinu (Thera) zasypané později výbuchem vulkánu, zbytky jiného starého města na ostrově Melu a konečně nejstarší osídlení odkryté J. Schliemannem na pahorku Hisárliku, kde později stávala Troja opěvaná Homérem. Ovšem ve střední a sev. '''E'''-pě obyvatelstvo žilo stále ještě v jeskyních — znamenité nálezy jeskynní známe hlavně z Francie (Petit-Morin), Španělska a sev. Italie (v Ligurii) — nebo v chatrných, ze slámy, proutí nebo koží zhotovených chýších, po nichž se nám tolik stop zachovalo, a chránilo se před nepřítelem buď útěkem v místa nedostupná nebo náspy, na návrších nebo kol vsí zbudovanými. Náspy tyto slují {{Prostrkaně|hradiště}} a bývají podoby rozmanité, jež se řídila především tvarem a polohou místa, jež mělo býti ochráněno. Také se již v této nejstarší době užívalo materiálu různého, hlíny nebo kamene, a sice pravidelně toho, který byl po ruce. Nad náspem se častěji zdvihaly ještě dřevěné palissady. Hradiště tohoto způsobu budována byla v '''E'''-pě až do konce doby předhistorické, a leckdy bývá velmi těžko určití jen z daleka dobu, z níž pocházejí. Jen zvláštní druh hradišť, jejichž kamenné valy mají na sobě stopy úmyslného spálení, tak že často povrch proměněn bývá ve vrstvy spečené, sklovité, klade se obecně do doby pozdější (t. zv. valy {{Prostrkaně|spečené}}). Mezi nejstarší známá hradiště, snad již z neolithu pocházející, patří na př. hradiště na vrchu Peu-Richardu u Thenacu ve Francii, hradiště u Lengyelu v Uhrách, v Čechách hradiště v Šárce, na vrchu Řivnáči u Roztok, na Slánské hoře, na Moravě Leskoun u Krumlova a j. Zvláštní skupinu památek doby neolithické, označujících také sídla, tvoří obrovské {{Prostrkaně|hromady různých odpadků}} kuchyňských, které po sobě zanechali chudí rybáři obývající v této době na březích Dánska a blízkých ostrovů. Jsou známy obecně pod dánským názvem »{{Prostrkaně|kjökkenmöddinger}}« a našly se nejvíce na Själlandu, Füenu, Möenu a v Jutsku. Jinde v '''E'''-pě jsou řidší, a méně známy (mimo španělské na řece Taju u Mugemu a Šalvatery). Hromady ty obsahují různé odpadky kostí zvířecích, skořápky jedlých mušlí a pod. a i nástroje kamenné velmi hrubě hotovené. Ve většině nálezů nenalezeno ještě mimo psa zvířat domácích. V době neolithické panovalo téměř po vší '''E'''-pě pochovávání celých mrtvých těl, ale již za této doby a na nejednom místě setkáváme se s novým ritem pohřebním, se spalováním, jež v dobách pozdějších obecně ovládlo. Kostry v hrobech této doby bývají velmi rozpadlé, ale ukazují neomylně, že náleželo obyvatelstvo '''E'''-py již několika plemenům, z nichž- nejurčitěji vynikají 2 typy: jeden s lebkou dlouhou a druhý s krátkou. Dlouholebci jsou rozšířeni nejvíce jednak na jihu '''E'''-py, a ti se spojují nejnověji se starými Ibery, Ligury a Libyi v jednu rodinu zvanou iberoligurskou, a pak na severu '''E'''-py, kde nám opět dle vší pravděpodobnosti představují prvotný kmen indoevropský, dosud buď vůbec nerozvětvený nebo v počátcích rozdělováni na potomní velké větve gallskou, germqnskou a slovanskou atd. Krátkolebci hojni jsou v západní '''E'''-pě a tvoří stále ještě jedno z nejzáhadnějších předhistorických plemen; snad jsou ve spojení s podobným plemenem střední Asie. Mrtvá těla pochovávala se nejvíce v poloze skrčené nebo sedící, buď do prostých jam, nebo se obkládala většími i otesanými kameny, tak že ležela v jakýchsi skřínkách. Tyto skřínky na některých místech vyvinuly se ve veliké stavby náhrobní, t. zv. {{Prostrkaně|pomníky megalithické}}, jež se třídí hlavně na skříně volné, z ohromných balvanů postavené t. zv. {{Prostrkaně|dolmeny}} (hlavně ve Francii v Bretonsku, pak Španělsku, Korsice, Skandinavii a sev. Německu, kde slují ''Hünnenbetten'', ''Riesenbetten''), nebo komnaty {{Prostrkaně|mohylou}} z hlíny nasypanou pokryté (v této době nejvíce v Britannii; slují tu ''barrows''). K těmto stavbám náhrobním připojiti můžeme i jiné podobné pomníky, jako vysoké vztyčené balvany t. zv. {{Prostrkaně|menhiry}}, jednoduché i dvojité a trojité ({{Prostrkaně|dilithy}}, {{Prostrkaně|trilithy}}); častěji i v řadách (Carnac ve Francii) nebo v kruhu postavené — nejkrásnější pomníky tohoto rázu našly se v Anglii (Avebury, stonehenge) — konečně t. zv. {{Prostrkaně|viklanу}} a kameny na povrchu opatřené jamkami mělkými, v nichž mnozí vidí {{Prostrkaně|obětní mísy}} uměle vydlabané, jiní však jen útvary přirozeně vzniklé zvětráním. Tyto megalithické pomníky nestavěli však, jak se dříve domnívali někteří, Keltové, v celé '''E'''-pě jediný z Indie sem přistěhovalý lid, a není proto správný název tu a tam dosud jim dávaný podle jména {{Prostrkaně|druidů}}, kněží keltských. Mezi tím, co střední a sev. '''E.''' dlouho ještě byla v kultuře kamenné, počala na jihu vyrůstati nová kultura, jejíž hlavním znakem je {{Prostrkaně|kov}} ve formě nástroje, šperku a zbraně, kultura {{Prostrkaně|kovová}}. První kovy, s kterými se člověk seznámil, byly kovy drahé, jež se na povrchu země vyskytují ryzí, hlavně {{Prostrkaně|zlato}}, brzy i {{Prostrkaně|stříbro}} a {{Prostrkaně|měď}}. Ale kulturním kovem v našem slova smyslu nestal se z nich žádný. Pouze měď, jak se dle posledních badání podobá, aspoň v některých končinách '''E'''-py, ale na krátko, domohla se větší platnosti na př. v Uhrách, ve Švýcarsku, Španělsku, na Kypru a j., a odtud mluví někteří po době neolithické o zvláštní době {{Prostrkaně|měděné}}. Vlastním kulturním kovem stala se teprve smíšenina mědi a cínu, známá jménem {{Prostrkaně|bronz}}. Tento kov zavládl ponenáhlu v celé '''E'''-pě ve výhradném upotřebování, dokud nebyl vytlačen železem, a smíme proto vším právem dobu tuto zváti dobou {{Prostrkaně|bronzovou}}. Jedním z nejtěžších problémů archaeologie evropské je však otázka, odkud k nám přišla tato nová kultura; dále nedá se upříti, ač prvé počátky jsme našli již v době neolithické, že přece v '''E'''-pě ovládnutí nového obřadu pohřebního, {{Prostrkaně|spalování}}, shoduje se celkem s příchodem bronzu. Jedni soudili, že bronz byl nalezen v '''E'''-pě, a to v Britannii, kde na jihu v Cornwallu a Devonu nalézají se v '''E'''-pě jediné {{Prostrkaně|větší}}, {{Prostrkaně|již ve starověku známé}} doly na cín (»ostrovy Kassiteridské« starých spisovatelů), jiní (Sven Nillson, Rougemont) soudili, že přinesli bronz do '''E'''-py Foiničané a že vůbec všechny staré výrobky zde nalezené jsou původu foinického, Mortillet hledá houževnatě původ v Indii, odkud prý jej přinesli do '''E'''-py Cikáni. Většina badatelů má na mysli také vlast asijskou, ale, hledá ji jinde, buď na vysočinách Armenie a Íránu (Bertrand, Hoernes, Tomaschek), anebo ještě dále ve střední Asii (Virchow, S. Müller). Tato užší vlast zůstává tedy nejistou, ale za to je jisto, že bronzová kultura přišla do '''E'''-py od východu klidně, obchodem, a sice několika cestami, hlavně drahami pomořskými přes Středozemní moře s odbočkou na sever přes moře Aegejské, pak drahou černomořskou a konečně pozemní cestou přes jižní Ural. Přechod po první dráze prostředkovali nejvíce Foiničané, rozvážejíce kovové zboží do Řecka, Italie a jejich ostrovů, do Gallie a Hispánie; i na břehy Černého moře působili. Všechny tyto tři hlavní proudy našly si pak, jak se zdá, jednu společnou hlavní cestu do vnitra '''E'''-py a to podél veletoku dunajského, při čemž ovšem i od břehů černomořských i od moře Jaderského a zálivu marseillského postupovala nová kultura i přímo na sever. Pružinou těchto obchodních styků a tím i postupu nové kultury byl dle všeho obchod s jantarem, jenž od konce doby kamenné stále rozkvétal. Výměnou za jantar, jenž se nacházel v největším množství na písčitých březích sev. Německa, šly na sever zlato a bronz, spracovaný i surový. Hlavní cesty obchodní šly od ústí Rhôny k Rýnu a do Britannie, pak od moře Jaderského přes východní Alpy a Moravu k Labi, Odře a Visle (také přes Balkán a Uhry šly sem cesty) a konečně od Černého m. podél Dněstru a Dněpru. Těmito cestami dostala se bronzová kultura do nitra '''E'''-py a byla v jednotlivých krajích dříve, v jiných později vystřídána kulturou novou, železnou. V některých zemích došla však znamenitého lokálního rozkvětu, tak hlavně ve {{Prostrkaně|Švýcarsku}}, v {{Prostrkaně|Uhrách}} a na {{Prostrkaně|severu '''E'''-py}}. Ve Švýcarsku čásť staveb kolových náleží do květu kultury bronzové, z níž se nám na dně jezer mezi zbytky nákolí zachovalo velké množství památek, nejvíce v jezerech západního kraje (jez. Bělském, Neufchâtelském, Genevském). V Dánsku a Skandinavii představuje se nám v době bronzové rozkvět kultury předhistorické. Hroby z této doby bývají naplněny velkým bohatstvím předmětů zlatých a bronzových rázu úplně svérázného, lokálního a často velmi umělého. Bronzová doba (nordičtí archaeologové dělí ji zde proto na starší a mladší) trvala tu v druhé své periodě ještě v květu za doby, kdy jižněji setkáváme se v '''E'''-pě již s první dobou železnou. Ve starší době se pochovávalo, v mladší spalovalo. Z této doby zachovaly se podivuhodně v některých hrobech i celé vlněné a kožené oděvy, v nichž byly zemřelí pochováni (u Havdrupu a Aarhusu v Jutsku). Na jihu '''E'''-py, na př. v Řecku, jest doba bronzová zcela pod vlivem orientálním, tvoříc tam okruh kultury t. zv. rázu {{Prostrkaně|mykénského}} (sem patří nálezy Schliemannovy v Mykénách, Tirynthu a i ony vrstvy měst trójských na Hisárliku, z nichž jedna nám představuje na jisto zbytky Homérovy {{Prostrkaně|Tróje}}). V Italii netrvala bronzová doba dlouho, jsouc brzy vytlačena železem; jen v sev. části jeví se delší a samostatnější ve zvláštním druhu staveb t. zv. {{Prostrkaně|terramarách}} (kolové stavby postavené v umělém, hrází ohraničeném jezírku), jež dle Helbiga a Pigoriniho stavěli staří Italikové, přišedše sem od severu, odkudsi z Uher. Doba bronzová ve Francii přikloňuje se úplně k švýcarské; v Britannii trvala dosti dlouho a vyvinula se svérázně; velkou svéráznost jeví i poloostrov Pyrenejský. Střední '''E.''' má svou bronzovou provincii v Uhrách, kde také se vyvinula kultura zcela rázovitě a trvala déle než kde jinde. I do již. Německa, pak do Čech a Moravy zasáhla dosti intensivně. V Čechách ji jednak přijalo staré neolithické obyvatelstvo a spracovalo z části dosti svérázně v t. zv. kulturu {{Prostrkaně|únětickou}} (dle nálezu na pohřebišti u Únětic), jednak, zdá se, v té době vnikl sem z jihu nebo jihozápadu kmen nový, jemuž náleží odchylná skupina {{Prostrkaně|mohyl}} v již. a záp. Čechách. V sev. Německu je bronzová kultura někde méně, někde více zastoupena, hlavně v Hannoveru, Holštýně, Pomořanech a Meklenbursku. Také dále na východě v Polsku a Rusku musíme dle všeho uznati zvláštní dobu bronzovou, ale k určitému rozhodnutí není ještě dosti dobře prozkoumaných nálezů. Na Kavkáze byla jistě, a čásť známého pohřebiště kobanského náleží ještě sem. Již v té době začali se, jak se pravdě podobá, Slované sedící v Zakarpatí šířiti na západ k Visle a Odře, na jih do Uher. a proto smíme již čásť pohřebišť jim náležejících, chudých to hřbitovů s popelnicemi ({{Prostrkaně|pole popelnicová}}) v Uhrách, Haliči, Slezsku, Lužici, Moravě, snad i v Čechách, klásti do této doby. {{Prostrkaně|Železo}} již pro tvar, v němž se vyskytuje (u nás jen z rudy těžko se dobývá), nastoupilo jistě později. Ale poněvadž v '''E'''-pě nalézá se ho hojnost na mnoha místech, mohlo by se souditi, že {{Prostrkaně|železná kultura}} je v '''E'''-pě původu domácího. Ale proti tomu svědčí hlavně ta okolnost, že se první železné věci počínají v '''E'''-pě objevovati opět na jihu, opět v krajích přímořských, které byly v obchodním spojení s Orientem. A poněvadž v Orientu ještě dříve vešlo železo v známost a v {{Prostrkaně|užívání}} (v Egyptě jistě již za králů 18. dynastie ve věku XVII.—XIV., v Assyrii již v XIII. věku př. Kr.), jest pravdě podobno, že i tento nový kov a s ním i nová změna v kultuře původ svůj měla mimo '''E'''-pu. Ovšem rozdíl zde je mezi vývojem této kultury a předešlé. Kdežto bronzu v '''E'''-pě nebylo (cín se totiž ve větším množství dobýval jen na jednom místě), rudy železné bylo všude hojnost, a tím se stalo, že kultura železná brzy zdomácněla, brzy osamostatněla — a hned v {{Prostrkaně|první době železné}} povstala zde centra domácí na př. v Italii, Illyriku, odkudž se šířil ráz kultury do krajů vůkolních. A tak se velmi brzy utvořily v '''E'''-pě provincie, z nichž každá má více méně {{Prostrkaně|osobitý}} ráz nové kultury. Hoernes rozeznává tři hlavní podobné pásy, a sice {{Prostrkaně|středomořský}}, zahrnující hlavně Řecko a Italii, pak pás {{Prostrkaně|jihodunajský}}, obsahující země střední '''E'''-py, jižně od Dunaje položené, a pás {{Prostrkaně|severedunajský}} nebo {{Prostrkaně|sev}}.-{{Prostrkaně|evropský}} se zeměmi na sever od Dunaje rozloženými. V prvním pásu Řecko dostalo železo obchodem od Východu. Zároveň s tím spojuje se však v jeho historii událost, která úplně převrátila starou mykénskou kulturu. Od severu vtrhli do Hellady vlastní Řekové, {{Prostrkaně|Dórové}}, {{Prostrkaně|Iónové}}, {{Prostrkaně|Aiolové}} a přinesli s sebou patrně pod vlivem poloostrova Balkánského nejen železné zbraně, ale i zcela jiný ráz kultury, známého onoho ducha řeckého. Nálezy v Olympii mají zcela jiný ráz než starší nálezy rázu mykénského, a na místo staré keramiky nastupuje sloh nový, obecně zvaný dipylským. V Italii událo se podobné přistěhování, ale nová kultura zdá se zde býti více původu zámořského. Zde v této době kulturně vynikl ve střední a sev. Italii kmen {{Prostrkaně|Etrusků}}, původu dosud záhadného; také je spor o to, přišel-li sem přes moře (Montelius) nebo od severu po pevnině (Helbig, Hoernes). S počátku vlivy foinickými, pak i obchodem s Řeky vypěstovali si Etruskové zvláštní vyspělou kulturu, která byla podlomena teprve vpádem Gallů r. 396 př. Kr. a později po odrazení jejich potlačena rychle se vzmáhajícím Římem. Vliv etruské kultury, k níž patří na př. známá pohřebiště blíže Bologně u Certosy (čásť jich v okolí Bologně je však předetruská), pak u Marzabotta, Corneta, Vulci atd., zasahal také silně na sever Alp, a byli i někteří vynikající badatelé, kteří velkou čásť kovových výrobků nalezených ve střední a sev. '''E'''-pě prohlašovali — ale chybně — za produkt etruský, na př. Genthe a Lindenschmit. V Italii se v této době vyvinul bohatě výrobek, který v době bronzové existoval pouze na severu v Uhrách a na jihu, totiž sponka. Sponka jest vůbec pro první dobu železnou v '''E'''-pě nejvíce charakteristickým průvodcem a zůstává pro posuzování, hlavně datování nálezů, i na dále až do konce předhistorie nejlepším vodítkem. Každá téměř země a každá doba má své určité význačné tvary sponky. Přechod od vlastního pásma kultury středomořské k pásmu jihodunajskému tvoří skupina nálezů (hlavně pohřebiště u Este v sev. Italii), jež se přičítá starým Venetům. Pás jihodunajský je neobyčejně bohatý a má dvě velká centra, z nichž však druhé stojí beze vší pochyby pod vlivem prvého: sev.-záp. končiny Balkánu a vých. Alpy. Prvé centrum objeveno bylo teprve v posledních létech nálezy v Bosně a Hercegovině, druhé známo bylo již dávno a zváno také po hlavním nalezišti v {{Prostrkaně|Hallstattu}} v Hor. Rakousích kulturním okruhem hallstattským. Vůbec se dříve často, dokud se nedošlo ještě k podrobnějšímu třídění, celá první doba železná ve stř. '''E'''-pě zvala dobou hallstattskou. V Hallstattě našlo se ohromné pohřebiště s hroby kostrovými a žárovými (ke 2000), z nichž velká část byla zachráněna. Okršlek vlastní hallstattské kultury rozkládá se vlastně jen ve vých. Alpách a obsahuje řadu neobyčejně bohatých nálezů, jako pohřebiště u sv. Lucie v Přímoří, u Vače a u sv. Michala, sv. Markéty v Krajině, u Fröggu v Korutanech, u Videmu a Wiesu v Štýrsku, u Šoproně v Uhrách a j. Patrně tu sídlili kmenové, kteří se zabývali zručně kovovým průmyslem. Soudilo se dříve na Kelty; nyní se ukázalo, že lépe je zasažení Keltů posunovati na dobu pozdější. U nás v Čechách pronášejí se i theorie, dle nichž hallstattská kultura jest původu slovanského; Hochstetter ji zval obecně arijskou. Vlivy této hallstattské kultury, ovšem čím dále od centra tím slabší, sledovati můžeme i za Dunaj do Uher, do Čech (čásť jihočeských mohyl), do Moravy (sem náleží známý nález Wankelův v Býčí Skále), do jižního Německa, ba i dále na sever, kde však mimo země ležící při uvedených obchodních drahách jsou její stopy slabé. Ba ve vlastním severu nemáme vůbec kultury obdobné kultuře první doby železné v jižní a sev. '''E'''-pě. Tam trvala dlouho ještě doba bronzová, a doba železná nastoupila tam dle badání I. Undseta teprve zcela jiným, pozdějším vlivem, vyšlým z {{Prostrkaně|Gallie}}. Bylať se zatím ve Francii a Švýcarsku za této první doby železné — neboť i tam vnikala brzy nová kultura jednak z Italie a jednak z východu od Dunaje — vyvinula zcela zvláštní nová, svérázná kultura, a centrum její bylo tak mohutné, že svým vlivem zápolilo s vlivem rozkvetlého zatím Říma. Byla to kultura, kterou si v Gallii a přilehlé části Švýcar vypěstili kmenové {{Prostrkaně|gallo-keltští}}, a která se zove proto gallskou neb i dle znamenitého nálezu na místě staré pevnůstky, jež se rozkládala na mělčině jezera neufchâtelského, zvané nyní od rybářů ''la tène'', i kulturou {{Prostrkaně|latènskou}} ({{Prostrkaně|tènskou}}). Tím se dostáváme do {{Prostrkaně|druhé periody doby železné}} v '''E'''-pě datující se asi od poč. IV. st. př Kr. a charakterisované jednak vlivy kultury římské, jednak gallské. Nynější Francie byla v té době obydlena řadou kmenů, z nichž se většina shrnuje u starých spisovatelů tu pod jméno Gallů, Galatů, tu pod jméno Keltů. Poměr Gallů ke Keltům dosud je záhadný, a výklad jeho sporný. Podobá se však, že Keltové představují nám starší obyvatelstvo ovládnuté světlovlasými Gally, kteří sem vnikli od severu přes Rýn. Z archaeologického hlediska však toto rozlišování nemá dosud významu, a kultura gallská značí nám zatím totéž co keltská. Gallové, jak známo, začali od V. stol. před Kr. podnikati výboje v ostatních končinách evropských, osadili Anglii a Španělsko, vnikli hluboko do Italie a do vých. Alp až za Dunaj, osadili dle všeho i části Čech (Bojové) a snad i Moravy, ba vnikli až do Řecka a Malé Asie. A kam přišli, přinesli s sebou i novou kulturu. Ve hrobech převládá ráz vojenský, železo i šperky počínají se hotoviti ze železa a bronzové mají nový originelní ráz ve tvaru i ve výzdobě. Takové hroby rázu gallského našly se ve všech končinách, kam Gallové vnikli, a ukazují často nevývratnou shodu s hroby gallskými ve vlastní Francii nad řekou Marnou nebo Rhônem. V Čechách máme zajímavé osídlení z této doby, jež se rozkládalo kdysi na hradišti u Stradonic, a množství typických hrobů rázu tènského. Sem náleží i bohatý poklad šperků nalezený v zřídle duchcovském (odtud zove se u nás kultura ta i {{Prostrkaně|duchcovskou}}) a poklad zlatých mincí rázu gallského u Podmokel blíže Křivoklátu. Na sever '''E'''-py Gallové ovšem nevnikli válečně, ale kam sami nepřišli, přišla přece jejich kultura, jak jsme již nahoře dle Undseta poznamenali, a vytiskla bronz na dobro. Ale tento vliv gallský křížil se brzy s {{Prostrkaně|římským}} a netrvalo dlouho, Římané zvítězili všude válečně i kulturně. Sama Gallie, stavši se římskou provincií, rychle se romanisovala, a i tam, kde neosadily zemi římské legie, kultura ténská rychle ustoupila t. zv. {{Prostrkaně|provinciální kultuře římské}}, kultuře sice základu klassického, ale zhrublé v provinciálních dílnách a továrnách, s mnohými mimo to příměsky lokálními. S památkami rázu tohoto setkáváme se nejvíce v bývalých římských provinciích, jinde jsou řidší. Východ a sousední čásť střední '''E'''-py vyvíjely se zatím zcela samostatně. V jižním Rusku repraesentuje nám první dobu železnou t. zv. {{Prostrkaně|doba skytho-sarmatská}}. Skythové obsadili jižní Rus dle ruských archaeologů asi v VIII.—VI. stol. př. Kr., později je vytlačili odtud Sarmaté ve IV.—III. stol., a kraj pak dlouho slul ještě Sarmatia. Poněvadž však kulturu a s ní i hrobní nálezy obou kmenů nelze dosud dobře rozlišovati, mluví se tu pravidelně o kultuře skythosarmatské. Je původu spíše asijského, ale s hojnými vlivy řeckými, jež vycházely z řeckých kolonií na sev. břehu Černého moře, hlavně z Olbie, Pantikapaia, Tanaisu, Fanagorie a j. Vyznačuje se neobyčejnou skvělostí a bohatostí, hlavně zlata; umělecká stránka často je tím zatlačena. Jižní Rus je poseta mohylami tohoto rázu, někdy i ohromnými. Z prozkoumaných nejznamenitějši jsou královské kurhany čertomlycký u Nikopole na Dněpru, kul-obský blíže Kerče, mohyla Luhovája u Jekaterinoslavi, kurhan u Ryžanovky v gub. kijevské a jiné. Zatím však dále na severu a sev.-západu na Dněpru, Dněstru, Visle a Odře až k Labi vyvíjel se dále i národ slovanský, jemuž dle všeho přičítati musíme uvedená již {{Prostrkaně|pole popelnicová}}. Největší časť těchto polí obsahuje i železo, a různé jednotlivosti ukazující na vlivy skythské, hallstattské. pak i gallské datují je z největší části dosti určitě do této doby. Obsah je však pravidlem chudý. Zde s hlediska historického, zdálo by se, měla by končiti praehistorie '''E'''-py, s kulturního však hlediska můžeme konec doby předhistorické posunouti dobře až do doby přijetí křesťanství. Již za dob výbojů gallských a římských začíná do událostí evropských zasahovati účinně národ jiný, {{Prostrkaně|germanský}}. Tak v Čechách objevili se již v I. stol. př Kr. germanští Markomané, a brzy stal se střední Dunaj, právě jako na západě Rýn, dějištěm krutých bojů mezi říší římskou, již k pádu se chýlící vnitřním rozkladem, a mladým silným národem germanským, jenž se stále tlačil od severu na jih. Kruté ty boje trvaly několik století a skončily konečně pádem říše Západořímské r. 476, od kteréžto doby v po litické popředí '''E'''-py vstoupili Germané. Všude, kam vnikaly pluky germanské, objevuje se v životě a hmotné kultuře nový ráz, nové druhy zbraní, nové druhy šperků, nový princip ornamentační, ba leckde i nové písmo (runy). Nicméně tento nový ráz není vždy původu čistě germanského. Tak právě o novém slohu ornamentálním ukázalo se poslední dobou, že je původem středoasijský a že byl jen přejat od germanských Gothů, když sídlili nad Černým mořem v již. Rusku, a odtud, když Gothové ustupovali před návalem nových asijských výbojníků, Hunnů, roznesen byl dále do střední, záp. a sev. '''E'''-py. Zde, zejména ve Skandinavii dospěl sloh ten nejznamenitějšího místního rozkvětu v době Vikingů. Odtud sluje nový sloh, jenž se v '''E'''-pě objevuje nejčistěji asi od IV.—VIII. stol. po Kr., buď {{Prostrkaně|germanským}} nebo {{Prostrkaně|gothským}}, po starším názvu i {{Prostrkaně|merovejským}}. Pohřebiště rázu germanského skládají se z hrobů v řadách po způsobu i nyní obvyklém položených, v nichž leží těla pravidlem na znaku natažena se zbraněmi po boku a nádobou u hlavy nebo u nohou ({{Prostrkaně|řadové hroby německé}}). Šperky vedle originální výzdoby (proplétání pásků, fantastický zvěrný ornament) a řady nových tvarů (hl. u sponky), ukazují i některé nové zvláštnosti techniky, tak vykládání sklem a drahokamy (místo smaltem z doby gallské a římské), železo je vykládáno stříbrem (taušírováním nebo niellem a p.). Největší pohřebiště našla se v sev.-vých. Francii a v celém jižním Německu, dále jsou řidší (v Čechách u Podbaby, Libně, Vysočan); nejbohatší hrob jest na př. hrob franckého krále Childericha a jeho manželky, nalezený v Doornicku v Belgii. Řada bohatých pokladů téhož rázu našla se hlavně v Uhrách a Sedmihradech (Petreossa, Nagy Szent Miklos, Szilágy-Somlyó), pak i v Italii, Španělích a Rusku. I na Kavkáze je mnoho památek tohoto rázu. Vedle Germanů zaujali však důležitou úlohu i {{Prostrkaně|Slované}}. Ne sice tak hlučně, ale za to tím houževnatěji šířili se ze své kolébky podněprovské již v dobách předešlých na jih a západ a v této době osadili celé nynější východní Německo na západ až za Labe k řece Sále, vnikli i do Bavor a do vých. Alp, osadili Uhry, kraje na Sávě a Drávě, a se dvou stran vnikli do Balkánu, hluboko, až do Řecka. Na východ a na sever rozšířili se až k jezeru Ilmenskému а k řece Volze a Oce, kde naráželi na houževnaté kmeny větve uraloaltajské. Kultura, původně jednotná, byla v této době u různých kmenů již zcela odlišena. Čechové v té době již v mnohém ohledu lišili se od Slovanů ruských. I z archaeologického hlediska hroby v Rusku liší se velmi v této době od hrobů Slovanů západních, zbraně i šperky mají tam ráz více orientální, zde je více pojítek s rázem hrobů germanských. V této době mnoho na Slovany působil obchod, který vedli Židé a Arabové z Asie přes Rusko do stř. '''E'''-py. Z charakteristik, které však provázejí slovanská naleziště od západu na jih a daleko na východ, sluší zde jmenovati aspoň dvě význačná: {{Prostrkaně|záušnice}}, kovové kroužky, které různým způsobem jsouce připevňovány, visely buď z pokrývky nebo z nějaké ozdoby hlavy po obou skráních, a {{Prostrkaně|nádoby na kole robené}} a zdobené kolkolem jednoduchou nebo několikanásobnou (vidličkou rytou) {{Prostrkaně|vlnicí}}. Záušnice mají pravidelně podobu jednoduchého otevřeného kroužku (nejčastěji jsou z bronzu zhotoveny), jehož jeden konec jest nejčastěji nazpět zahnut v kličku jednoduchou nebo dvojitou v podobě písmene '''S'''. Tento poslední tvar charakterisuje zejména hroby západoslovanské, nejvíce české. Vlnice na nádobách byla, jak se zdá, od Slovanů přejata z provinciální keramiky římské. O hmotných starožitnostech slovanských, o hrobech, hradištích, kolových stavbách atd. viz více pod heslem {{Prostrkaně|Slované}}. ''[[Autor:Lubor Niederle|Nle.]]'' == Dějiny == {{Prostrkaně|po stránce ethnické, politické i kulturní}}. Jestliže samy staré archaeologické památky '''E'''-py jsou z veliké části výrobky národů, kteří až dosud obývají naši pevninu, a dokazují, že '''E.''' již v dobách předhistorických největší částí byla obývána předky nynějšího obyvatelstva, tož na úsvitě historie najisto '''E.''' většinou jest obydlena, jako nyní, národy {{Prostrkaně|indoevropskými}}, a pouze zbytky jiných národů jsou četnější než za dob našich. Také ovšem kulturní obraz tehdejších národů jest jiný než nyní a rovněž hranice mezi jednotlivými národy. Původně byla oblast jazyků indoevropských v '''E'''-pě ještě daleko menší. Ještě na počátku historie sídlí {{Prostrkaně|Iberové}} po celém poloostrově Pyrenejském a sáhají až ke Garonně a Rhônu, obyvatelé Korsiky a Sardinie, a snad i někteří kmenové sicilští, jsou jejich příbuzní. Dnes poslední jich zbytky, Baskové, stěží uchraňují svou svéráznost. Na Rhôně sousedili s Ibery {{Prostrkaně|Ligurové}} obývající na pobřeží až k Pádu. Zajisté jsou to zbytky prastarého obyvatelstva dříve daleko rozšířeného. Jejich vzdělanost byla nizoučká a ustoupila i s jazykem nátlaku vyšší vzdělanosti sousedů, v nichž Ligurové zanikli. Mimo ně setkáváme se v Italii také s {{Prostrkaně|Etrusky}}, národem jistě na dobu svou vysoce vzdělaným, jenž dle dosavadního badání nenáležel k rodině indoevropské. Sídleli na jihovýchod od Ligurů. Tak tedy jihozápad Evropy měl ještě obyvatelstvo jiného jazyka. O částech sev.-záp. nevíme z těch dob nic určitého. Na sev.-vých. ještě o 1000 let později vidíme hranice neindoevropských kmenů {{Prostrkaně|uraloaltajských}} posunuty hluboko k jihu, odkud tlakem Indoevropanů slovanských ustupují stále k severu. Ale ještě nyní tam sídlí Čuchonci, Čudové, Karelové. Lapové, Samojedi, Syrjenové, Osťáci, Vogulové a uvnitř mezi Rusy roztroušeny jsou ostrovy Permjaků, Votjaků, Čeremisů, Tatarů, Čuvašů, Baškirů, Kirgizů a j. {{Prostrkaně|Indoevropané}} za nejstarších histor. dob obývají v celé stř. '''E'''-pě od atlantského pobřeží Francie až do ruské stepi, k jihových. celý Balkánský poloostrov a vých i již. část Italie. Všecky známky vedou nás k úsudku, že původně sídleli v '''E'''-pě pouze na rovině ruské při Černém moři, a to již v dávných dobách předhistorických. Byly to kmeny pastevské s primitivními počátky orby. Podle toho byla i jejich vzdělanost, život a zejména jejich názory a mythologie. Žili primitivně v dobách, kdy v Asii byla v nejlepším rozkvětu osvěta říší semitských. Dolétala-li některá jiskra orientalské osvěty do '''E'''-py, došla k nim ovšem spíše, než ke kmenům bytujícím ještě dále na sever nebo na západ. Kmeny indoevropské mocí šířily se k záp. а k jihu a přenárodňovaly '''E'''-pu a sice, jak svědčí jazykozpyt souhlasně s archaeologií, již v pozdější době kamenné (neolithické). Toto zabrání '''E'''-py a přenárodnění jejího obyvatelstva na Indoevropany, v jejichž žilách pak ovšem smísila se krev různých kmenů, nestalo se jistě na ráz, ale v periodách více méně oddělených. Nově vzniklé kmeny indoevropské stávají se opět dobyvateli a šíří dále nový jazyk, mravy a zřízení. Při tom mísí se s cizími živly fysicky i v mluvě a přijímají cizí zvyky a řády. Vidíme, že při vší příbuznosti jednotlivé větve indoevropské vykazují i příliš četné rozdíly. Výklad rozdílů těch, jakož i celé rozšíření Indoevropanův po '''E'''-pě v době neolithu, všecky boje s původním obyvatelstvem jsou pro nás navždy skryty v šeré praehistorii. V '''E'''-pě vystupují na jeviště dějin národové mnohem později než na východě a ve stavu primitivnějším. Nejdříve Řekové, pak Italové, pak západní kraje, posléz severní. V rozvoji tomto patrně rozhoduje zeměpisný poměr k východu. Východisko kulturní i politické historie '''E'''-py je poloostrov balkánský, kterýž i polohou svou i dějinami představuje '''E'''-pu v malém; zvláště vyniká tu nejjižnější jeho čásť. Na něm obývaly již za nejstarších známých časů kmeny indoevropské. Obyvatelstvo, jež sídlelo tam dříve, ať již sluli (dle logografie) Pelasgové nebo jinak, bylo vyhubeno nebo smísilo se s vítězi. Historie zná na Balkáně tři národnostní větve: na záp. při moři Jaderském {{Prostrkaně|Illyry}}, na vých. v krajích balkánských i nížině dunajské {{Prostrkaně|Thráky}}, na jihu {{Prostrkaně|Hellény}}. Mezi těmito a Illyry byli {{Prostrkaně|Epirové}}, snad Illyrům příbuzní; {{Prostrkaně|Thessalové}} byli přechodem od kmenů thráckých k řeckým. Všecky tyto větve, rozdělené na řadu menších kmenů, náležely k rodině indoevropské. Nevíme naprosto, kdy tito kmenové indoevropští osídlili kraje poloostrova, ale dojista před nimi tam sídleli obyvatelé jiní. Indoevropané násilím vnikli tam od sev., a ani moře v pochodu nepoložilo jim překážek. Osídlili i sousední končiny asijské na vých. i jihoitalské na západě. Historie soudí, že dřivé spíše asijští a egyptští kmenové tlačili se na ostrovy i pevninu řeckou, a to dle mnohých stop kulturních, jež po nich zůstaly. Asie také nemohla toho zapomenouti. Ale indoevropští Řekové ve starověku, přemohše tento tlak, sami učinili počátek expansivnosti '''E'''-py do Asie i Afriky. V osvětě řecké shledáváme mnoho cizího kulturního majetku, ať již egyptského neb assyrského nebo foinického; i ze vzdálené Indie a Iránu prostřednictvím semitským k Řekům dostalo se dosti prvků cizí osvěty. Při živém styku Řecka s krajinami sousedními není to ku podivu; ale Řekové dovedli již samostatně pracovati, takže kultura řecká představuje se nám jako samostatná proti východní a pro '''E'''-pu je základem dalšího osvětového vývoje. Z politických událostí na osvětu řeckou měly vliv války perské (v V. stol. př. Kr.), týž vliv, jako později války křižácké na osvětu '''E'''-py vůbec; rozšíření říše Alexandrovy (ve IV. stol. př. Kr.) rozšířilo zároveň i osvětu řeckou. Vítězství římské říše upevnilo ji v částech východních. Doba athénská, doba alexandrinská a doba byzantská jsou 3 hlavní periody kulturních dějin řeckých. Úvodem k nim je {{Prostrkaně|doba héróův}}, jejichž střediska jsou roztroušena v různých končinách vlastí řeckých. Jednotného Řecka pod vládou řeckou nikdy nebylo. To plynulo již z povahy jeho půdy. Teprve cizí podmanitelé sloučili kmeny řecké v jediný celek. Politické útvary byly různé, a vystřídaly se v dějinách řeckých všeliké jejich druhy. Krajní protivy tvořily Sparta se svým formálním královstvím a skutečnou oligarchií Spartanů nad perioiky a helóty a pak s vládou pěti eforů — a Athény, kde střídaly se různé ústavy a kde demokracie vždy velmi mnoho platila. K osvětě řecké přispěli různí kmenové nestejně. Nejvíce tu vynikli Iónové a mezi nimi Athény rázem osvěty i ve vědě i v umění, snahou po úměrnosti, po harmonii a pěstěním praktické stránky života. Poměry životní a společenské do velké míry vůbec upravily se dle vzoru foinického. Též počátky {{Prostrkaně|vědy}} své a písmo děkují Řekové svým foinickým učitelům. Co ve védě sami vytvořili, jest jmenovitě filosofie, jež zasáhla mocně i v upravení poměrů společenských nejen řeckých, ale později i křesťanských a evropských vůbec. Více než ve vědě vynikli Řekové v {{Prostrkaně|umění}}, z kteréhož zejména umění literní a plastické stalo se vzorem i věkům pozdějším. V plastickém umění není druhu, ve kterém by se byli nevyznamenali. I v architektuře, zvláště pak sochařství, však i v drobném umění: hrnčířství, v mosaice, v rytectví, ve všem byli mistry a všude jednoduchost, harmonie jest vynikající předností jejich děl. Co do umění literního vynikli ve všech druzích básnictví. Epos homérovské jest dosud nejen nejstarším, ale i jedním z nejkrásnějších památek v literární historii '''E'''-py, tragédie řecké dosud nebyly předstiženy. Avšak také jejich odborné literatury a jmenovitě dějepisu velmi si vážiti musíme, a počátky všech věd hledáme, pokud '''E'''-py se týče, v Řecku. Náboženství řecké se měnilo. S počátku bylo rázu téhož, jako u ostatních národů indoevropských, náboženstvím lidu pastýřského a zemědělského, a do náboženství tohoto dostávaly se prvky orientální. Vzdělané třídy počaly filosofovati, názory o podstatě světa, o jeho počátcích a příčinách, se prohlubovaly, poznávání přírody rostlo i obchodem do krajin vzdálených, a vzrůstala filosofie, jež nemohla ostati bez vlivu na náboženství národa. Nejpřednější jejich myslitelé: Sókratés, Platón a Aristotelés vypěstili filosofii ducha a morálku, kterýmiž naukami Řekové daleko vynikli nad současné národy jiné a pojistili si vliv na další rozvoj všeho myšlení evropského. Kultura řecká rozvíjela se nejen v Řecku samém, ale i v četných osadách maloasijských, na pobřeží thráckém, černomořském, na četných ostrovech kolem Řecka a v již. Italii a skrze osadníky šířila se i ke kmenům neřeckým a nejvíce ovšem ke kmenům na polo příbuzným, t. thráckým a illyrským na Balkáně. Nejvíce vynikajícím thráckým kmenem na polo pořečtěným byli {{Prostrkaně|Makedoňané}}, kteří upevnivše svou říši, vystoupili na jeviště, podmanili si (r. 338 př. Kr.) Řecko a pod Alexandrem Velikým šířili moc svou na vých. do Asie a na jih do Egypta, založili světovou veleříši a při tom přijavše sami úplně řeckou osvětu, šířili tuto také po všech končinách své rozsáhlé moci. Z ostatních kmenů thráckých známi jsou Odryssové, Getové, Triballové, Dakové a j. Státní forma se ovšem tím změnila, vznikla monarchie a vojenský stát, čímž s cizími zeměmi rozšířilo se vzdělání na větší vrstvy; za to hloubky již se nedostávalo. Athény, které byly až dosud střediskem osvěty řecké, musily postoupiti své předáctví Alexandrii v Egyptě; řecká osvěta, jež dosud za hlavní cíl měla jednoduchost a soulad a proto hlavně v umění a morálce, v historii a filosofii vynikla, nyní přeměnila se tím, že exaktní věda (mathematika, fysika, geografie, astronomie, grammatika) zaujala místo nejpřednější. Originálnost zmizela i z vědy i z umění. Z poesie pak bukolská lyrika rozkvetla. Za to množily se kommentáře, do filosofie vnikly prvky orientálské a přeměnily ji v platonismus. Později přišla křesťanská theologie, spor o dogmata a příroda egyptská doplnila tyto cizí vlivy, a na místo svobodného badání a jasného myšlení nastoupil mysticismus. Byzantská doba řecké osvěty náleží již historii křesťanské. O vlivu mohutnosti osvěty řecké svědectví vydávají doby pozdější, kdy idee a mravy římské byly po vzoru řeckém, a ještě později, kdy táž osvěta porušila jednotu říše, ve středověku byla základem opposice proti soustavě tehdejší a zvítězila. Za renaissance obnovil se jí klassický duch, a ona stala se základem vzdělanosti moderní. Po Řecku nejdříve vystupuje v historii Italie, jejíž politický i kulturní rozvoj a také národnostní poměry jsou jiné než v Řecku. Za nejstarších nám známých dob neobývají v Italii kmenové tak příbuzného jazyka, jako bylo v Řecku. Indoevropany sice nalézáme již v Italii jižní i střední, a snad i na Sicilii někteří kmenové náleželi k této čeledi. Příchod Indoevropanů udál se v Italii jistě později než v Řecku, a také nátlaku jejich dřívější obyvatelé lépe odolali. Z původního obyvatelstva nejdéle zachovali se {{Prostrkaně|Ligurové}} v sev.-záp Italii podél pobřeží. O {{Prostrkaně|Etruscích}} těžko jest říci, jsou-li zbytkem nějakého staršího evropského obyvatelstva a v Italii snad již dříve usedlí, nebo kmenem teprve později přistěhovalým, najisto však jsou kmenem neindoevropským, a co zvláště vytknouti sluší, kmenem, který nad současné ostatní kmeny italské kulturně vynikl a ve všem jevil se zvláště rázovitým. Střední a jižní Italie měla obyvatelstvo indoevropské, rozpadající se na četné kmeny, jež ovšem shrnouti lze v několik větví, jako jsou větev {{Prostrkaně|latinská}} v okolí Říma, {{Prostrkaně|umberská}} na sev.-vých. od latinské, {{Prostrkaně|samnitská}} jihových. od latinské; zvláště zajímava je větev četných kmenů na jihozápadě, zvláště tím, že dospěla k sloučení kmenů těchto společným spisovným jazykem oskičtinou řečeným. Dále různé illyrské kmeny na jihovýchodě, z nichž nejznámější jsou Japygové a Messapiové. Také na sev.-vých. pobřeží v provincii nyní benátské sídlil illyrský kmen Venetů. Na Sicilii byly kmeny punské, indoevropské (Sikani?), jiné snad zase příbuzné s Ibery; na Sardinii a Korsice byly většinou kmeny iberské. Mimo staré osady foinické záhy Řekové poseli pobřeží italské jmenovitě jižní četnými osadami, z nichž šířila se osvěta řecká mezi obyvatelstvo italské. Italie a Sicilie se svou podélnou podobou, po celé téměř šířce Středozemního moře jednotná, neroztříštěná, bez zálivů (zejména na východě), prostoupená jediným řetězem horským, byla již přírodou určena k jinému vývoji než Řecko. Ona musila se politicky spojití v jednotný celek a našla vládu svou v Římanech. Bohatá příroda její vábila od pradávna člověka k přebývání. Od nepaměti byla hojně zalidněna a při tom přece nebyla příroda tato umrtvující; člověk přece byl nucen k práci, k zemědělství, jež vždy zůstalo prvním zaměstnáním Říma, i později, kdy vládl světem. Římané byli kmen latinský a splynuvše se Sabiny, stali se kmenem panujícím záhy nad všemi Sabiny a brzy nad celou Italií. Tři věci je vyznačují: zemědělství, válečnictví a právnictví. Jejich statek rostl a s ním stát. Rostl do nekonečna a měl to za své poslání. Pod zákony jeho spojili se nejrůznější kmenové. Náboženství mělo hlavně ráz praktický. Pověrečnost ovšem byla veliká a z toho vyvíjelo se augurství. Oproti Řekům nemají kultu héróův, historie božských rodů, kosmogenie, aniž filosofie; mythy jejich jsou chudé a vnější kultus věcí hlavní. Do původních názorů a do kultu dostaly se záhy cizí prvky: etruské, semitské a jiné, protože Římané rádi přijímali bohy podmaněných kmenů do své náboženské soustavy. Jakmile dobyli Římané Italie, přemohli záhy Karthago, stali se pány Středozemního moře a na západ Hispanie; i na východě Řecko, Asie nenáhle přecházely v jejich panství. Řím stal se hlavou velikého světa, a s mocí římskou šířila se římská osvěta. Řím uniformoval, stíral zvláštnosti různých národů. V tomto sloučení různých kmenů bylo mnoho dobrého, ale také vady: neboť v provinciích, jež dlouho žily pod vlivem Říma, málo bylo aktivnosti v pozdějších dějinách. V době těchto velikých výbojů vypěstil Řím své zákonodárství, na základě řecké kultury vypěstil i vědu i umění, zejména architektonické. Všechen život římský však následkem nesmírné moci a bohatství zachvátil veliký luxus a vše, co s ním souvisí, porušenost mravů a osvěta více raffinovaná než hluboká. Následek toho byly neutěšené poměry sociální, jež ve vzpourách otřásaly často základy říše. Ohromná velmoc s neutěšenými poměry vnitřními potřebovala pána a našla jej v císaři. Ale dlouhý právnický vývoj nedal se změniti. Řím za císařství zachovával kult republiky, nebylo nástupnického zákona, a z toho vznikly rozbroje, nepořádky, a svět římský v nich sestárnul. Čekal omládnutí. Ovšem nemohl ho dosíci ani politickou revolucí, která mohla přivésti jiné lidi, ale nikoliv jinou vládu. Byl také příliš zvyklý starým řádům. Omládnutí dostalo se mu křesťanstvím, náboženstvím, jež rozeznalo Boha od císaře a malomocný pozemský svět od světa jiného proti názoru dříve pohanskému, a které konečně popřelo věčnost světa a tím i trvání říše. Ještě jiný udaj je důležit. Řím vzdělal se řeckou osvětou, upravil si ji pro své poměry a takto změněnou šířil do podmaněných provincií. Řecká osvěta založila řecký svět, který však byl roztříštěn, neboť nebylo řecké říše. Avšak římský svět byl spolu s římskou říší. Řím také spojil kmeny vypěstěné řecko-římskou kulturou a oblasti této kultury uhájil proti návalu severních méně vzdělaných kmenů. Však čeho nedovedl, bylo přepracovati ve staré oblasti řecké osvěty tuto na římskou. Západ a východ osvětou svou se lišily. Východ zůstával stále řeckým, západ byl římský, a různost osvětová způsobila rozklad politický: říše se rozdělila, a ve východní polovici její stalo se Byzantion sídlem nejen východních císařů, ale i střediskem řecké osvěty, která ovšem také se měnila a jíž nastala perioda nová — byzantská. Dobu přechodu od starověku ke středověku charakterisují tři věci: uvnitř zápas pohanství s křesťanstvím a konečné tohoto vítězství, vně zápas s novými národy a posunutí jeviště dějin do krajin dosud neznámých. Boje s novými národy počínají vlastně již 100 let př. Kr. (vpád Cimbrův a Teutonů), posunutí jeviště stalo se půl stol. př. Kr. podmaněním Gallie skrze Jul. Caesara. Křesťanství počíná za prvního císaře, takže císařství římské a opuštěná forma republikánská jsou současné počátky rozvratu. Když Ježíš Kristus skončil božské své poslání smrtí na kříži a obec jeho vyznavačů měla v Štěpánu prvního mučenníka, přišel apoštol Pavel, setřel s křesťanství národní omezení židovské, dal mu základy vzaté z řecké filosofie a šířil je po národech pohanských; přišli sv. Otcové Klemens, Origenes, Tertullián a prohloubili je po stránce dogmatické. Nauky křesťanské příčily se řádu moci světské; nastal spor a pronásledování. Avšak církev se zmohla a zvítězila. Konstantin Veliký r. 323 prohlásil křesťanství za náboženství státní, církev byla osvobozena. Přestalo pronásledování se strany světské, ale církev sama nyní stala se pronásledovatelkou. O různých naukách křesťanských byly spory, a různá mínění byla stejno právní. Avšak r. 325 na sněmu Nicejském byla stanovena dogmata, která se stala jedině platnými, a všecka jiná učení (arianismus, manicheismus) stala se kacířstvím. Orthodoxii pak hájil Jeronym, Augustin a j. Se strany pohanské stal se ještě poslední pokus zápasu Juliánem Apostatou, ale nadarmo. Křesťanství zvítězilo, ač změnilo organisaci svou. Pronásledovaní křesťané byli zorganisováni po způsobu republikánském, vítězní upravili se po vzoru monarchickém, vznikla hierarchie s jedinou hlavou. Hierarchie císařství přeměnila se v hierarchii církevní. Papež stal se duchovním Augustem, církev obdržela po pronásledování od říše bohatství, privilegia a svůj vzor. Církev také přejala poslání dřívějšího pohanského Říma. Mezi tím, co rozervaná říše ustupovala četným malým kmenům a zemím, církev slučuje, stírá dále rozdíly národnostní, pokračuje v universálnosti a poskytuje společnou velikou vlasť. Dříve dobýval Řím, později Řím klesá, ale dobývá církev. Poslání světové za změněných poměrů politických nemohli již prováděti vyžilí Římané, ale křesťanství přešlo k dosavadním barbarům, pokřtili se Gotové, Vandalové, Gepidi, Frankové, Bulhaři, Alamani, Longobardi, Avaři, Chazarové, Bavoři, Hessové, Durynci, Uhři, Pečenězi atd , a tito šířili křesťanství a jeho osvětu. Vznikla nová literatura, nová historie, nová filosofie, nové způsoby života. Proto prohlášení křesťanství za náboženství státní jest jedním z nejvýznamnějších skutků v době převratu, a jím vlastně formálně končí poslání Říma a také starověku. Nátlak na říši římskou od kmenů dosud barbarských dál se od severu a východu. Různost národní vešla tu v boj s assimilačním dílem římským. A byli to jednak příbuzní národové indoevropští, jednak kmenové uraloaltajští, kteří naléhali v '''E'''-pě na stát a oblasť kultury řecko-římské. Z indoevropských kmenů byli to Keltové, Germani a Slované. {{Prostrkaně|Keltové}} nejdále ze všech Indoevropanů na západ pronikli a nejdříve zalidňovali '''E'''-pu mimo hranice původní vlasti V Gallii a Hispanii srazili se se staršími Ibery a jednak částečně je zatlačili, jednak smísili se s nimi v nové kmeny: Keltibery, Hispany, Gally v nynější Francii a sev. Italii a Brity v Britannii; mimo to osadili kraje nyní jihoněmecké, poříčí Dunaje, Čechy (Bojové), a jednotlivé kmeny byly dosti daleko na východě, jak svědčí stopy po jejich osvětě. Tyto jednotlivé menší útržky ovšem časem zanikly. Původně nelišili se nijak od ostatních Indoevropanů, ale časem vypěstili svou zvláštní vzdělanost, čehož příčinu hledati sluší předně v přírodních poměrech nových vlastí, velmi rozdílných od dřívějších, za druhé ve smíšení s jinými kmeny podrobenými a s jejich kulturou, a konečně i styk se sousedními kulturními kmeny byl větší, než u Germanů a Slovanů. Galličtí Keltové byli po vítězství Caesarově záhy pořímaněni a čistí udrželi se pak jen v Britannii, nejdéle ve Walesu, v Cornwallisu, v Skotsku a na ostrově Hybernském, ve Francii hlavně v Bretagni. Jejich náboženství jest příbuzné germanskému; zvláštní jest jejich uzavřený stav kněžský (druidové) k vypěstění tajných nauk a tajného kultu. Plastické umění Keltů bylo zajisté znamenité, jak svědčí četné památky. Pěstováno bylo též hornictví, práce kovem, průmysl i orba. Zřízení bylo aristokratické, poesie kvetla znamenitě (bardové). Jazyk jest nejpříbuznější jazykům staroitalským. {{Prostrkaně|Germani}} byli sousedy Keltů na severovýchodní straně mezi Rýnem a Mohanem a sahali až za Odru, v V. století jen až k Sále а k Labi, byvše vytlačeni kmeny slovanskými, a mimo to zabírali vedle poloostrova Jutského též jižní části Skandinavie. Po tažení Cimbrů a Teutonů rozšířilo se jejich působiště i přes Rýn na západ i přes Dunaj na jih. Byla to celá řada různých kmenů bez společného svazku, jedině příbuzných jazykem, mravem a názory. Byli mezi nimi svobodní pánové i svobodní bojovníci, vedle toho poddaní a otroci. Kraj měl svého soudce (''graf''), a soudcové tito jsou základem pozdější šlechty. Celý kmen volil si vévodu k boji. Jednotliví vévodové ovšem pak usilovali, aby panství jejich bylo dědičným. Absolutismus nebyl nikde. Celý kmen rozhodoval o zákoně, vládě a válce. Menší shromáždění (''thing'') bylo shromáždění soudců. Jako ostatní Indoevropané byli Germani hlavně pastevci a lovci, zemědělství a průmysl byly u nich nepatrné, kultura nízká; za to však bohaty jsou pověsti jejich a báje, zpěvy o hrdinách a bozích; v jejich mythech je plno poesie, a v jejich náboženství vidíme původní ještě rysy indoevropské, jaké vypěstil lid neustále žijící v přírodě, jejíž úkazy ctil a básnicky si vykládal. Mají báje o vzniku světa i jeho zániku; veškerá příroda je plna božských bytostí. Ctí hvězdy i zvířata, háje, stromy, mají báje o obřích, trpaslících a vílách, mají oběti a pouti, čarují, hádají, ale za to nemají žádných dogmat, žádného zvláštního kněžstva, žádného obecně platného kultu. — Nejdále k jihozápadu sídlili z nich Svévové, bojovný to spolek různých kmenů, jenž nenáhle pronikl až do zemí mezi Mohanem, horním Rýnem a Alpami; k nim náleželi Markomané, Hermunduři, Burgundové a j., na sever od nich mezi Rýnem a Labem byli Sigambrové, Batavové, Frísové, Marsové, Chaukové, Cheruskové, Chattové. Ve III. stol. na místě jednotlivých drobných kmenů nastupují větší celky. Tak Alamani na horním, Frankové na středním a dolním Rýnu, Sasové po obou stranách Vesery, na jih od těchto Durynci a nejvýchodněji Gotové, jejichž výpravy a moc sahaly až k Dunaji а k Černému moři. Jazykozpyt dělí Germany na 3 větve, a to na východní (Gotové), severní (Skandinavci a Dánové) a západní (ostatní). Germani tlačili se k jihozápadu. Známy jsou boje s Cimbry a Teutony nebo Markomanská válka v II. stol. po Kr. Hlavní nátlak však nastal, když Hunnové, mongolští kočovníci ze stepí asijských, přes Ural vtrhli do '''E'''-py a porazivše Alany podmanili i Ostrogoty. Visigoti ustoupili do Karpat a z části usadili se v Moesii, kdež císař Valens jim vykázal sídla. Tato čásť Visigotů byla pokřtěna, a do jazyka jejich biskup Ulfilas přeložil bibli, kterýž překlad jest nejstarší památkou germanskou. Visigoti v Moesii vedli mnohé boje s Východním císařstvím římským, a roty jejich bylo viděli i v Italii, kdež dávali se však také najímali za žoldnéře římské. Později byla jim vykázána Illyrie, avšak ani tam neostali. Vtrhli pod Alarichem do Italie, do Gallie a Hispanie, kdež založili trvalou mocnou říši na počátku V. stol. Kmenem Visigotským byli také Vandalové, kteří i v Italii, v Hispanii a v sev. Africe pokusili se upevniti své panství, ale nikde se neudrželi a zmizeli v přemoženém obyvatelstvu, takže zůstala po nich pouze pověst. Při této slabosti Říma přirozeně těžce hájily se jednotlivé provincie, a jmenovitě Gallie upadla v moc Burgundů, Franků a Alamanů; Britannie zmocnili se Anglové a Sasové i založili 7 říší (heptarchie), a Keltové ustoupili do krajin horských. Obecný úpadek Římské říše povzbudil Attilu, panovníka Hunnů, že s hordami svými, s podmaněnými kmeny germanskými a slovanskými vypravil se s ohromnou mocí proti Římu a zkázou hrozil vší osvětě, ale nezvítězil; po jeho smrti Germané osvobodili se od hunnského jha. Za to Italie byla v područí vojenských zástupců germanských, z nichž Odoaker i formálně sesadil Romula Augustula, posledního císaře říše západořímské. Později Theodorich vypravil se s Ostrogoty z Pannonie do Italie, založil velikou říši ostrogotskou, jež sahala až k Dunaji, ale ani tato říše se neudržela. Římané uznávali za panovníka svého císaře byzantského, východořímského, a vskutku podařilo se tomuto podmanili ještě jednou Italii a proměnili ji v provincii císařskou. Ale záhy jiný kmen germanský, Longobardové, zmocnili se sev. Italie, již odňali panství římskému. Tím končí se zápasy Germanů s římským světem, a nyní můžeme přehlédnouti výsledek. Na císařství římské vrhaly se zástupy polovzdělaných Germanů, vítězily, ale nezmohly ani Italii ani Byzantion. Když nemohly římskou říši překonati, chtěly býti do ní přijaty. To mohlo se státi jen církví, a pohanští Germané stávají se křesťany. Mezi Římany tvoří vojenskou kastu, jakousi šlechtu, avšak nerovnají se vzdělaností podmaněným, zaměňují s nimi jazyk, pořímští se, a vzniká z Římanů italských a směsice kmenů germánských, hlavně Ostrogotů a Longobardů, pořímštěný kmen novoitalský; v Hispanii ze směsice pořímštěných Keltiberů a později přišlých a opět pořímštěných Visigotů kmen španělský a portugalský a v Gallii z pořímštěných Keltiberů a Keltů a z později pořímštěných Alamanů, Franků a Burgundů nové kmeny provençalský a francouzský. Nejdéle drží se rázovitost germánská právě u Franků, kteří vládli i pořímštěné Neustrii a zachované germanské Austrasii a byli nejmocnějším ze všech kmenů germanských. Po mnoha vnitřních rozporech stal se vladařem bývalý majordomus; Austrasie, Neustrie i Burgund slučují se pod vládou jedinou, v čele jejich pak jest pořímštěná Austrasie. Frankové tvořili přechod od světa římského k barbarskému a dobře hodili se církevnímu poslání. Šířili církev, ale nedovedli sami zeměmi vládnouti. Germanské nepořímštěné části staly se samostatnými, a vznikly samostatné křesťanské germanské státy. Od VI. stol. panství na Rýnu a za Rýmem jest dobyvačné, vznikají opět provincie římské, totiž křesťanské, kdež zástupci dobyvačných papežů jsou biskupové. Hlavní jeviště dějin jest tedy mimo Řím na Rýně, z části pak v jižní Hispánii, ale dějiny tyto vyvíjejí se pod vlivem papežským. Avšak v samém sousedství svém má papež nepříznivé moci: panství Byzantské a panství Lombardské. Frankové, kteří jsou jeho bojovníky, musí odstraniti toto zlo, a odstranění to stalo se formálně obnovou císařství (r. 800). Vlastně ze starověku zachoval se jediný císař římský, t. j. byzantský; Řím obnovil si své staré právo a zvolil také jediného císaře. Jsou tedy opět dva římští císařové, a říše jejich spolu s Anglií tvořily křesťanský svět. Proti nim na východě a jihu byl společný nepřítel nově vzniklý, totiž islám, proti němuž se musili brániti; za to na sev. východě byli méně vzdělaní pohané, a proti těm postupovalo se výbojně. Výboje tyto činili Germané a zakládali na rozhraní proti východu výbojné marky. R. 800 pak, kdy Karlem Velikým obnoveno bylo císařství římské, jehož duchovní těžisko i na dále sice v Římě zůstalo, ale těžisko politické posunuto bylo na sever, a kde vůdčí úlohu neměli ani Římané ani kmeny pořímštěné, nýbrž čisté, zachované kmeny germanské, končí doba převratů, doba, jež jen starou kulturu ničila a nové netvořila, a nastává doba nová, kdy z trosek starověké vzdělanosti a z kulturních prvků nově příchozích kmenů a z nových poměrů vyrůstá nová osvěta, osvěta středověká. Jestliže starověk představoval klassičnost v umění, v názorech polytheismus, představuje středověk monotheism bez klassičnosti. V badání panuje více fantasie než uvažování, v životě více blouznivý cit než praktičnost; sytá smyslnost pojí se s přemrštěným idealisováním, zákonitost je porušena pěstním právem, zastavené stěhování národů zanechává stopy v mysli, člověk středověký je těkavý, pomíjí skutečnost a blouzní o nekonečnosti. Ve zřízení veřejném převládla soustava lenní. Nástupnictví v rodinách panovnických se víc a více upevňovalo. Panovníci, aby cíle svého dosáhli, snažili se pojistiti si věrnou družinu, udělovali za věrné služby čásť panství svého na doživotí v léno a skýtali manům všelikých výhod. Totéž činili bohatší páni. Pro výhody ty zchudlí šlechtici dávali se v služby mocnějších a při tom zboží své právně uznávali za majetek pouze propůjčený, za léno. Mezi tím také církev se upravovala, nabývala statků vezdejších. Biskupové stali se vladaři. Její vůdčí myšlénkou bylo, sloučiti všecky národy v jediný kulturní celek pod štítem církve. Odtud boj proti všem nepřátelům této myšlénky, boj proti severovýchodu '''E'''-py, který zůstal pohanským. Severovýchod '''E'''-py byl obydlen další větví indoevropských národů, národy slovanskými. Ve IV. a V. století rozmohli se a postoupili až k Šumavě, k Sále a Labi. V IX. stol. počíná na Labi proti nim boj, pod heslem pokřtění, posunuje se hranice křesťansko-germanského panství stále víc a více k východu, a jednotliví kmenové se poněmčují. Polsko však a Čechy pokřtí se dříve, než propadnou panství germanskému; nabudou tím práva života a zachrání se. Totéž učiní i uraloasijští Uhři, a záplava germanská na těchto stranách je, nikoliv ovšem bez zápasů, zadržána, avšak podél Baltického moře šířila se dále. Slované, s kterými se tuto setkáváme, vyskytují se nejprve na jevišti nám známém v VI. stol. v zápasech o říši východořímskou. Osadili Pannonii a větší díl poloostrova balkánského. Nejmocnější byli v VI. st. až IX. stol., kdy sahali až k Labi, do zemí alpských, zabírali celé Uhry a větší díl Balkánu. Tam poslovanštili se i Bulhaři, původně kmen hunnský. V osvětě slovanské vyniká poesie, dále orba. V zřízení je úsilí po samostatnosti rodiny, obce. Rozdrobenost byla význačným znakem. Rozdělují se z pravidla na 3 větve: jižní (Bulhaři, Srbové, Hrvati, Slovinci, pannonští Slované), západní (Čechové, Polabští Slované s Lužičany, Poláci a příb.), a východní (kmeny běloruské, velkoruské a maloruské). Se Slovany jest úzce příbuzná jiná větev indoevropská, k níž náležejí staří Prusové, Litevci a Lotyši. Jejich jazyk je ze všech evropských nejstarobylejšího rázu, jejich osvěta nejméně pokročilou; jsou ze všech nejbližší původním Indoevropanům. Pokřtění provedla u Slovanů říše východní, zejména bratří sv. Cyrill a Methoděj v IX. stol. Ale při slabosti byzantské říše nelze se diviti, že čásť jich (Čechové, Poláci, Slovinci, Hrvati) podlehla spíše kulturnímu vlivu západnímu, mocnějšímu i bližšímu, a nastoupila tím jiný rozvoj osvětový než ostatní Slované. Dále na východ a sever nemají již Slované žádných sousedů indoevropských. Tam s nimi hraničí kmeny uraloaltajské. Rus převzal proti nim týž úkol, který měl Řím proti Germanům, Germani proti Slovanům. Šíří v jejich území jeviště dějin, křesťanství, indoevropský jazyk (ovšem ruský) a vše, co s ním souvisí. V IX. stol. nesahali Slované na severu ani k jezeru Ladoze, nikde nedotýkali se Volhy, Moskva byla ještě na území Muromův, hoření tok Donce byl jejich nejvýchodnější hranicí. Z pobřeží Černého moře zabírali čásť mezi Prutem a Bugem. Dnes jako ostrůvky v moři slovanském zůstávají zbytky tehdejších obyvatel. Ovšem také trpěli Slované od těchto sousedů. Nejprve Hunnové, pak Avaři je tísnili; v IX. stol. vtrhli Maďaři do Pannonie a založili říši uherskou, vytlačivše pannonské Slovany a usadivše se jako klín v světě slovanském, jenž bez toho byl rušen pořímštěnými Dáky (Rumuny). A později několikráte vytrpěli stěhování kočovných Mongolů a podlehli jejich moci. Ale svrhli cizí jho a poslovanili vítěze, právě jako dříve Řím pořímštil vítězné Germany. Evropa zažila v IX.—XI. stol. též poslední stěhování germanské — Normanův. Tito učinili vpády na jihozápad a získali si panství v severní Francii, v již. Italii. Francouzští (a pofrančtění) Normani zmocnili se pak panství v Anglii, kdež časem splynuli s tamější, dosti již pestrou ethnickou směsicí, právě tak jako ve Francii a v Italii. Mezitím, co církev v '''E'''-pě pomocí germanskou se šířila, utrpěla jinde velikých ztrát. Arabie a severní Afrika i s Egyptem propadly moci islámu, jenž počátkem VIII. stol. podmanil si též Hispanii. Křesťanská '''E.''' pustila se s ním v zápas. Ale místo aby provedla řádnou obranu doma, v Hispanii, šla jej hledat do Asie, šla po výboji, ovšem v svátém zápalu, osvobodit ode jha vlasť Spasitelovu. Tam však byla poražena. Řada křižáckých výprav od konce XI. do konce XIII. století sloučila bojovníky z celé křesťanské '''E'''-py pod jediný prapor; moc církve v tom byla nejpatrnější, ale cíle nedosáhla. Následky válek křižáckých však se dostavily. Jestliže evropské státy, a zejména římsko-německé císařství, měly dvojí vrchnost, duchovní a světskou, tož v IX.—XI. stol. obě sbíraly svou moc, mohutněly. V době válek křižáckých nejen mimo '''E'''-pu jeví se veliká moc církve, ale i uvnitř; ona podstupuje zápas s císařem v boji o investituru a vítězí. Říše Karla Vel. nedala se pohromadě udržeti. Již r. 843 nastalo rozdělení. Vznikla Francie, Německo, Italie. Císař byl při tom podivná osoba. Říše jeho neměla určitých hranic. Nebyl ani všeobecně uznaným panovníkem, ani vladařem jediného národa, jako francouzský král. Legální sídlo měl v Římě, kde nesídlel, a sídlel v Německu, kde však nebylo žádného hlavního města. Volbou se stal králem německým, papežovou korunovací císařem římským. Pouhé království bylo by se stalo brzy dědičným a upevnilo moc svou; při císaři papež provedl, že nestal se dědičným. Zbytečně byl zapleten v osudy Italie. Vasallové rádi využitkovali slabosti jeho, drželi s papežem, a jemu připadla pouze starost, zřizovati marky k vítěznému šíření církve. Při slabosti císařově kvetlo pěstní právo a vznikla anarchie. Ve Francii s počátku byl král proti knížatům chud a proto bez moci. Až Hugo Capet (987) byl bohat, měl své věrné; paměť císařství se i ve Francii obnovila, král stal se posvátným. Církev, která francouzských králů často potřebovala, podporovala jej. Ve feudální době oni byli hlavou měšťanstva v celé Francii. Nemajíc pohany za sousedy, vrhla se Francie na křižácké výpravy v Palestině i v Hispanii, založila Portugalsko, dobyla jižní Italie. Sláva její se šířila, i její duch; nikoliv však jazyk. Žádná z dobytých zemí se nepofrančtila. Jen francouzská poesie, stavby a scholastika se šířily. Po válkách křižáckých síly se soustředily pro krále. Když r. 1066 Vilém normanský, francouzský vasall, zmocnil se Anglie, stal se vasall mocnějším lenního pána. Boj proto mezi oběma byl nutný. Válka se protáhla, a během ní sloučili se různorodí živlové v Anglii v jediný národ anglický. Na konec nebyl to více boj dvou Francouzů, ale boj Anglie a Francie, a k tomu boj národní. I Francie válkou se sjednotila. Král jako představitel národa tím získal. Válkou albigenskou Francie se rozšířila na jih. V sousedství měla malé útvary státní, Savojsko, Burgundsko, Nízozemí atd. Těch bylo snadno získati. Francie chtěla se rozšířiti po bývalém území Gallů. Nešťastně vrhla se však na Italii, a severní malé státy jí ušly; těch získalo Německo a pak Španěly. V Anglii pofrančtění Normani zavedli pořádek. Vnitřní mír upevnil spravedlnost. Král neměl na pokraji žádného vasalla, který by po případě přidal se k Francii. Vše bylo anglické, a válka s Francií vnitřní usjednocení urychlila. Proto král byl mocný, a nebylo od národa ke králi stupňů přechodních jako jinde v '''E'''-pě. Vedle osoby královy byl všechen ostatní národ, šlechta i města. Národ zápasil s králem o moc a v boji tom dobyl osobní svobody, spravedlivého soudnictví a parlamentu. S Francií a Anglií zorganisovaly se i Španěly. Tam po porážkách v VIII. století opět počali se křesťané vzmáhati a dobývati ztraceného území, až v XV. stol. vedle granadského kalifatu máme 4 království křesťanská: Navaru, Portugaly, Aragon a Kastilii. Portugaly hledaly štěstí na západě (veliké plavby, osady), Aragon na moři středozemním, Kastilie zápasila s mahomedánskou Granadou, až naposled (1492) jí dobyla a stala se hlavou celé Hispanie, kterou pak sloučila v jedinou říši. V Italii byla polyarchie. Nároky na ni činil císař německý, ale i jiní pokoušeli se ji í opanovati. Italové sami chtěli býti svobodni, a papež, nabyv moci světské a stav se též knížetem světským, nepřál si sjednocené Italie, která by byla na úkor jeho světskému panství. Vznikla samostatná knížectví a republiky severoitalských měst; na jihu vedle církevního státu království neapolské. V Německu anarchie a v Italii polyarchie neznačily nečinnost. Ovšem byly bez jednotné vrchnosti, bez společného života, bez společného vlastenectví. Četné války občanské byly toho následkem. Ale v jednotlivých částech byl čilý život kulturní. V nich nejlépe se jevily následky křižáckých válek. Jestliže v době převratů (do r. 800) platila práva národní, později právo lenní je udusilo. Lid žil v poddanství. Místo práv lidu nastoupila práva stavů. Ale křižáckými válkami zkvetl průmysl a obchod, udílely se výsady na obé, a moci nabyla města průmyslem a obchodem slynoucí. Vedle stavu duchovního a panského stala se třetím stavem s výsadami. Města si práva kodifikovala, a každé město upravovalo si vlastní řády. Odtud právní roztříštěnost. Na vyspělé právnictví římské, zapomenuté, opět si vzpomněla '''E.''' při živějším styku s Konstantinopolí za válek křižáckých a v době, kdy opět se počínala zabývati zaniklou osvětou římskou; od XIII st. je patrný vliv jeho v zákonech Spolu v téže době i kanonické právo značně se pěstí a vniká i v zákon občanský. Církev sice před samými válkami křižáckými stihla rána: úplné rozloučení církve západní (katolické) a východní (pravoslavné). Nicméně papežství bylo velikou mocí. Křesťanstvím vzrušený cit a fantasie vedly k poustevnictví, k mnišství, zakládaly se řády a kláštery, které do stol. XI. byly jediným útočištěm pokroku v myšlení i v umění. Literatura byla úplně na ně odkázána (kroniky, annály, životopisy, modlitby, rozjímání atd.). Mniši též vzdělávali půdu a vůbec šířili osvětu. Za válek křižáckých na jedné straně se pokračovalo v tomto směru, jenž na východě dostal nové potravy. Pro sesílení církve zakládaly se nové řády a kláštery, poustevnictví se rozmohlo, v názorech i v životě vzmohla se fantastičnost, poznáním Orientu živená, i lidové pověry nabyly u duchovních ceny, přepracovaly se v duchu církevním, spracovala se nauka o ďáblu, o pekle, vzmohla se úcta k ostatkům, k svatým, jichž počet silně vzrůstal, rozmohl se kult (zvl. marianský), hadačství se rozšířilo, v právu platily ordalie atd. Naproti tomu mocnost a bohatství církve jevilo se v přepychu; církev jím imponovala, napodobíc při tom přeplněný přepych Východu. V slavnostech, v kroji, v stavbách, ve veškerém životě duchovních hodnostářů panovala okázalost. Moc a bohatství způsobily zkázu mravů; duchovní namnoze se zvrhli. Vroucí vyznavači křesťanství hledali nápravu, žádali návrat ke stavu dřívějšímu, blouznili o něm, až došli k přesvědčení od církve odchylnému. Vznikaly četné sekty kacířské. Nezdar válek křižáckých setřel lesk papežství, čímž odboj se vzmáhal. Zkušenosti, křižáckými válkami nabyté, podnítily svobodné myšlení, badání ve vědách, zvláště i přírodních, a to vše nijak nevedlo k upevnění autority církevní. Církev zakládala řády proti kacířům, široké vrstvy hleděla strhnouti nádherou. Ke všemu potřebovala peněz, a jich vymáhání (prodávání odpustků) opět živilo odboj. Mimo to papež, zaměstnaný příliš panovnickými starostmi o svůj stát, nemohl vyvinouti moc svou jinde, jako dříve. Církev klesla až k dvojici papežské (v Římě a v Avignoně). Za rozkvětu feudalismu do stol. XI. vyvíjel se nejen stav panský, ale i rytířský. Za válek křižáckých zakládaly se mimo jiné i světské řády, jakési spojení mnišství a rytířství v jedné osobě. Zároveň rytířství dosáhlo svého vyspění. V témž čase také rytíř stal se vedle dosavadního literáta-mnicha spisovatelem. Mniši pěstili ovšem písně, theologii, legendy, kroniky, pašijové hry a pod. Alkuin a Hrabanus Maurus založili v IX. stol. scholastickou dialektiku, z jejíž historie vytýkáme spor nominalistů s realisty. Rytíři, hlavně francouzští, provençalští a italští, skládali umělkářskou formou milostné zpěvy i zpěvy epické plné příhod vybájených, látky berouce z historie klassické i z pověstí lidu. Po válkách křižáckých nastal úpadek kněžstva i rytířstva, úpadek, který pobízel jedny k vážnému přemítání o nápravě, jiné k bičující satiře nebo k allegorickému kárání. Péra spisovatelského se při tom chápou nejen kněží a rytíři, ale i měšťáci; literatura sesvětštěla. Vzdělání, dříve jen klášterní, stalo se přístupným i širším vrstvám. Ve Francii a Italii, kde vzmohl se stav městský, založeny byly university a po jejich vzoru i jinde (v Praze a j.). V Italii, která středověkem sice nejvíce trpěla, ale naopak zmohutněním svých měst, z nichž zejména Benátky vykořistily válek křižáckých k založení veliké moci námořní, svobodnými universitami, hojností klassických památek i velikou minulostí měla nejvíce podmínek k modernímu vývoji, také nejdříve pěstí se opět osvěta stará, zakládají se vědy, zkvétá umění, a tam také po mnoha staletích opět poprvé zazněla první veliká poesie: Danta, Petrarky, Boccaccia. V Italii jest i kolébka novějšího umění hudebního a malířského, a také v sochařství Italové vynikli. V plastice vůbec středověk vynikl vysoko, nejvíce v architektuře. Napodoboval sice jednak sloh maurský, jednak dále vypěstil sloh starořímský v románský (basiliky), i řecké slohy napodobil, ale nejlépe duch středověku se jeví v gotickém slohu, v němž středověká blouznivost, roztoužení po nekonečném našly svůj plastický výraz. Z malířství kvetly jen miniatury, až přišla náprava z Italie. Mezitím, co '''E.''' žila svůj středověk, východ měl historii jiného rázu. Císařství byzantské zachovalo se jako kus starověku. Kontrast mezi ním a západem byl stále větší. Západ měl dvě vrchnosti, duchovní a světskou, východ jedinou společnou. Hranice jeho byly určité. Co však oslabovalo jeho moc, byla jednak vnitřní národnostní různost, a při tom ztrnulost osvěty. Ještě do XII. stol. kvetly trochu vědy a umění, potom bylo Byzantion jinak zaměstnáno. Spory náboženské a dvorské intriky ničily říši. Vnější nepřátelé, katolický západ i východní islám, je ohrožovaly. Říše v bojích slábla, až klesla v moc tureckou r. 1453. Ve XIV. stol. byl středověk již jen zdánlivý. Ještě trvala sice východní římská říše, ale osláblá; byla tu zdánlivě svátá říše západní, illuse křižáckých válek a činů héróických, ale při tom islám stává se na jihu důležitým činitelem pro historii '''E'''-py, spojencem křesťanských panovníků. Církev svou moc více než proti islámu obrací proti kacířům. Své poměry vnitřní marně snaží se napraviti na koncilech. Veřejní hlasatelé nápravy mravův, Wiclif, Hus a j., staví se i v učení mimo církev, ano proti ní; hnutí náboženské slučuje se s novými ideami národnostními, oboje vítězí. '''E.''' poskytuje obraz různých států, různých charakterem, vášněmi, zájmy, a církev je nevíže již v jediný celek. Jednotnost evropské historie se rozpadává. Italské (Macchiavelliho) politické zásady, mravy ujaly se v celé '''E'''-pě, právě jako umění. A do této doby přichází objevení nových zemí, obeplutí Afriky, odkrytí Ameriky, poznání nových poměrů přírodních, vzrůst věd přírodních vedle úsilnějšího pěstění starých klassiků; nové vynálezy přeměňují důležité instituce, střelný prach převrací válečnictví a smetá význam rytířstva, tisk rozšiřuje vědění a otevírá je všemu lidu; ono není již uzavřeno ve zdech klášterních. Když r. 1453 pádem Cařihradu vzala za své poslední bašta starověku, již také středověk byl na sklonku. A když Luther prohlásil r. 1520 boj papežství a katolicismu, měl půdu již úplně připravenu a pouze dovršil přechod od středověku k novověku. Reformace nebyla dlouho jen věcí víry. Stát a církev byly dlouho tak těsně sloučeny, že reformovati církev značilo i reformovati stát. Protestantský kníže byl lokalisovaný papež své říše. Síla monarchie tím vzrostla. Státy ostřeji se rozlišily. Všude ovšem utvořily se dvě strany, katolická a protestantská, a z toho vznítil se všeobecný boj. Ale v bojích těch zvítězila politika států nad svědomím, náboženství stalo se záminkou, katolická Francie je nepřítelem katolického Rakouska i Španěl. Za to monarchie zmohla se nejen v zemích protestantských, ale i v katolických, protestantský princip zvítězil. Nové poměry sesilovala i renaissance. Kult héróů a panovníků oživnul. Italie, kolébka renaissance, stala se duševní vůdkyní. Zásada politické rovnováhy, špehounství a vyslanectví, jsou vzaty z Italie. Vladařství stalo se majetkem a přestalo býti hodností. Dosahovalo se ho sňatkem a dědictvím, jako jiného majetku. Intriky nabyly rozsáhlého pole. Války vedly se v zájmu sklamaných ženichů a dědiců královských. K vůli stálým válkám nastalo soustředění moci vládní v rukou panovníkových, upravily se příjmy jeho, stálé vojsko se založilo. Absolutismus zapustil kořeny. Do nové doby nejlépe se hodila Francie a Anglie. Výboj Francie a zaokrouhlování stále postupovalo. Zevně stal se úkolem králův jejích boj s panstvím habsburským. Uvnitř sbíraly se zvláštnosti krajinské, výsady stavů i měst, Francie se uniformovala a centralisovala, dosáhla přirozených hranic. Absolutističtí králové podporovali vědu i umění; osvěta francouzská, historie společná upevnila národnost francouzskou a dala jí hranice, jež namnoze neshodovaly se s poměry jazykovými. Typickým vládcem je Ludvík XIV. (1643–1715). Avšak králové nedovedli vládnouti moderně, spořádati finance, míti dobrý řád vojenský; dobře kolonisovali, ale politika kontinentální spotřebovala všecky síly, šlechta stala se vojenskou kastou, ale territoriální, o moře se nedbalo, nedbalo se obchodu a tím se zapomínalo i na třetí stav. Dvůr při tom byl pln neřestí. Následek byl, že vně v XVIII. stol. ztratili mnoho zámořských osad, a obchod ovládli Angličané, uvnitř rozervané poměry připravily revoluci. Šťastnější vývoj měla Anglie. Ztrativši v bojích s Francií části na pevnině, tím více věnovala se sama sobě. Záhy nastoupivší (v XVI. stol.) anglikánská reformace upevnila moc panovníkovu. Isolovanost ostrova způsobila proniknutí všech vrstev a smíšení kmenů. Moře kolem vyzvalo ji k námořnictví. V boji za svobodu svou a náboženskou r. 1588 zničila nepřemožitelnou armádu španělskou a založila svou námořní moc, kterouž závodila s Francií, až r. 1763, odňavši Francii řadu osad, stala se vrchní panovnicí moří a zemí. Těžisko světových dějin pošinulo se na severozápad '''E'''-py, na protější stranu starověkého Řecka. Uvnitř vývoj její byl dosti klidný, a národ v něm získal proti panovničí moci dosti svobody Jen neutěšený útisk neanglických kmenů skotských a keltských (hl. irských) a jejich obrana působí rušivě. I kulturní vývoj od XVI. století je mohutný, vliv jeho pak zasahuje do kulturní historie '''E'''-py mocně, řeč anglická šíří se po všech dílech světa, a propadají jí i jazyky kmenů, které neslily se s Angličany v jedinou národnost, jako na př. v '''E'''-pě Irů, jejichž keltština se udržela jen po skrovnu. Vůbec rozsáhlá někdy oblast keltského jazyka scvrkla se na některá místa v Irsku, ve Walesu, ve Skotsku, v Cornwallu (v XVIII. stol. vymř.), na ostr. Manu, v Dolním Bretonsku ve Francii a co nevidět zanikne docela. I třetí říše, která byla na počátku novověku velmocí a měla všecky podmínky k dalšímu zdárnému rozvoji, byla na západě. Byly to Španěly. Pod španělskou vlajkou odkryl Kolumbus Ameriku, osady španělské byly nejbohatší, Filipu II. podařilo se celou Hispanii i s Portugalskem sloučiti pod jediné žezlo, četné části '''E'''-py ještě mu náležely a zvyšovaly jeho moc, vítězství jeho nad Turky i nad Francií šířilo lesk jeho říše. Doma zničil odpor a s ním i práva lidu a upevnil absolutismus. Ale náboženská nesnášelivost a inkvisice způsobily odboj Nízozemí a boje s Anglií, a v obém Španěly podlehly. Ztratily moc námořní, obchod valně omezen, průmysl ochromen, a Španěly staly se chudou říší nejnižšího řádu. — I Portugalsko se v pol XVII. stol. zase odtrhlo. Jazyk kastilský nesloučil jakožto spisovná španělština všecky kmeny hispanské. Také proti ní obhájili svou svéráznost zbytky Basků v Pyrenejích daleko lépe, než jejich francouzští soukmenovci (Gascognci). V novověku již i sever '''E'''-py zasahuje do všeobecného vývoje. Severně od Francie Nízozemí obýváno bylo jednak původními Franky, kteří se pořímštili, jednak Frisy a Vlámy, kmeny germanskými. Politicky bylo provincií brzy té, brzy oné mocnější říše, naposled provincií španělskou. Své dialektické a národnostní zvláštnosti si zachovávalo, a v době, kdy hornoněmčina počala slučovati největší část germanských kmenů na pevnině v jediný národ, náleželo jinam politicky a nepřijalo ji za jazyk spisovný. Reformace našla v Nízozemcích nejhorlivější přívržence. Pro víru bylo jim zápasiti s katalickým panstvím španělským, ale v boji tom dobyli si i svobody politické, ano získali i dosti osad a mohli se pak vyvíjeti volně i kulturně svým zvláštním způsobem. Stali se zvláštním národem germanským, jazykem příbuzným starým Sasům, kteří jednak do Anglie přešli, jednak zůstali v nižším Německu jako součást později velikého národa německého. I Dánové podobně uhájili si svou samostatnost politickou i kulturní, vyvinuli si svůj spisovný jazyk nezávisle od Německa. Podobné Norové a Švédové. Na čas byla celá tato větev severogermanská sloučena pod jedním žezlem a při rozumnější politice dánských králů mohla se slíti v jediný národ. Avšak unie se rozpadla. Švédové zmocnili se docela i velikého území na jihu a východě Baltu a v XVII. stol. byli největší velmocí na severu '''E'''-py; vítězná vojska jejich objevovala se i ve středu jejím. Politický a kulturní vývoj severovýchodu klásti mohl čím dále tím úspěšněji překážky německému vlivu. Polsko, od X. stol. křesťanské a samostatné, nemohlo býti ve středověku již cílem šíření církve. Sloučilo všecky lešské kmeny v jediný politický i kulturní celek a zejm. od stol. XIV. mohutnělo. V XVI. stol. je národ polský, spisovná polština má určité již území, a říše polská je největší velmocí na severovýchodě. K ní náleží i území neslovanských, ale Slovanům nejpříbuznějších Litvanů. Bohužel vnitřní poměry, přílišná moc šlechty a malomocnost králova neshodují se s evropskými poměry XVII. а XVIII. stol.; jsou příčinou občanských válek, Polsko stává se cizí kořistí, až na konec XVIII. stol. propadá heslu o politické rovnováze, které neprovádělo se tak, aby vítěz vracel dobyté území, by příliš nezmohutněl na úkor sousedův, nýbrž sousedé brali taktéž, aby nezůstali pozadu. O Polsko rozdělily se Prusko, Rakousko a Rusko. Poslání německému na východ stal se tím nový ústupek, a třeba sloučení lešských kmenů v jediný kulturní národ polský bylo již hotovo, přece volnému dalšímu rozvoji jeho zasazena byla veliká rána. Na rozvoj slovanských kmenů východně od Polska byla '''E.''' bez vlivu, právě jako ony nezasahovaly do osudů jejích. Boj vedl se nejprve ke svržení jha tatarského, potom o sloučení různých slovanských panství a kmenů v jediný celek. Obé postupovalo. Počátkem XVIII. stol. Petr Veliký dobyl na Švédsku baltických provincií a vůbec přičinil se o to, by osudy Ruska na dále s osudy '''E'''-py byly spojeny. Po Polsku v XVI., po Švédsku v XVII. stalo se v XVIII. stol. Rusko největší evropskou velmocí na severovýchodě. Anglie na severozápadě, Rusko na severovýchodě stávají se zároveň největšími mocnostmi '''E'''-py vůbec. Poslání '''E'''-py se šíří, a oba tyto velestáty v první řadě je provádějí. Evropská moc roste Anglií přes moře, Ruskem přes Ural do cizích dílů světa. Šíří se na jedné straně kultura germanská, protestantská, a jazyk germanský hojně promíšený živly románskými; na druhé straně osvěta slovanská, vyrostlá na základech řeckých, proniklá pravoslavím, a spolu s ní i jazyk slovanský. Jazyk moskevský stal se základem spisovného jazyka ruského, a oblast jeho zasáhla všecky pravoslavné kmeny slovanské pod žezlem cara sloučené, spojujíc je v jediný veliký národ, třeba tento jazykově se dělil nejen v řadu kmenů, ale i ve větší 3 větve (Bělorusy, Malorusy, Velkorusy). Moskevská velkoruština odnárodňuje i kmeny neindoevropské, uraloaltajské, které znenáhla na Rusi zanikají. Poslání Ruska očistilo '''E'''-pu od kmenů uraloaltajských a nekřesťanských, i obrátilo pozornost jeho proti Turkům tím spíše, že jest mu, jako říši pravoslavné, Cařihrad kolébkou osvěty a proto i cílem. Od XVIII. stol. jest Rusko mstitelem '''E'''-py nad uchvatitelem staroklassického území. Od doby, kdy osudy jeho souvisí s osudy '''E'''-py, Rusko se také evropisuje kulturně. Ale valně rozdílná dřívější historie, různost náboženská, jiné základy kulturní, smíšenost a různost prvků národnostních, jiné poměry zeměpisné a následkem toho i sociální zaručují i na dále svéráznost osvětového vývoje ruského proti evropskému západu. Pro národopisný obraz Ruska připomínáme, že vedle Slovanů a kmenů uraloaltajských (na severu, jako ostrovy mezi Rusy v končinách východních od sev. až k jihu) jsou tam i kmeny kavkázské, pak kmeny příbuzné Slovanům větve litevské (Litvani, Estonci), v městech jsou osady německé (zvl. v provinciích baltických) a mimo to ve větších městech panuje pestrá směsice, v níž ovšem ani Židé, Armeni, Řekové atd. nescházejí. Mimo Poláky a Rusy ze Slovanů založili samostatnou říši Čechové. Ve vlastní zemi České různí kmenové slovanští od X. stol. slučovali se a přizpůsobili vzájemně v jediný celek ethnický pod jedním žezlem. Čechy byly první na ráně německému poslání, také vliv německý byl tu nejmocnější, politická historie Čech je závislá na německé, a ve XIV. stol. města i panstvo byli značně poněmčeni. Ale reformace husitská byla zároveň reformací národní, Čechy se očistily od germanisace, společný jazyk spisovný opanoval úplně ve všech částech říše, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ano uznal se i u kmenů jazykem příbuzných, nenáležejících k nám politicky (uher. Slovákův). R. 1526 volbou uzavřena byla personální unie říše České s Uherskou a zeměmi rakouskými, a od té doby mají země tyto společnou historii politickou. V sousedství Čechů Slované polabští časem úplně se poněmčili (poslední zbytky v XVII. stol.), až na lužické Srby, kteří v počtu asi 150.000 se udrželi podnes, ač oblast jejich stále je menší, a na pomořanské Kašuby. — Prusové, náležející k větvi litevské, v XVII. stol. úplně se poněmčili. Na jihu Bulhaři a Srbové upadli v moc tureckou, uherští Slované z části vyhynuli a ustoupili Maďarům, z části se zachovali, ale v politické odvislosti od panství maďarského, tak že jim bylo nemožno vyvinouti společnou svoji kulturu vyznačenou společným spisovným jazykem, i přiklonili se podle jazykové příbuznosti k sousedním větším celkům. V Dalmacii, Istrii, Korutanech a v Krajině udrželi se Slované, ale nepožívali nikdy dosti politické samostatnosti, a proto i kulturní rozvoj jejich byl ochromen a stižen jednak tlakem italským, jednak německým, až na místní krátké výjimky. Jižní Slovany od severních oddělují jednak pořímštění staří Dákové, ovšem promíšení silně i jinými, zejména též slovanskými prvky, nynější Rumuni; dále Maďaři, kmen uralský, který založiv samostatnou říši společně se Slovany, položil sice mez šíření německému na východ, ale sám tyto podrobil. Z této přehlídky vracíme se do střední '''E'''-py, která ve středověku byla jádrem evropské historie. Polyarchie italská a anarchie německá, prospívavší ve středověku, do novověku se nehodily. Země trpěly politicky, třeba intellektuálně vynikly: Italie dala renaissanci, Německo reformaci. Život a rozmanitost renaissance mohla se jen v Italii zroditi, reformace mohla se rozšířiti jen v Německu, kde nebylo autority k jejímu potlačení. Renaissance podepřela absolutismus, reformace do anarchie vrhla ještě nesvornost náboženskou. Výboj Německa přestal, rytíři jeho byli křižáci bez kříže, idea šíření církve ochabla. Severovýchod nedal se již kolonisovati. Odkrytím Ameriky stal se Balt malým, hansa pozbyla významu, právě jako na jihu se stalo Adrii a Benátkám. Slabost Italie a Německa přivodila útisky jejich od jiných, a země tyto stávají se stálým bojištěm. V XVI.—XVII. st. zápasí v Italii Francie s Rakouskem a Španěly, v XVIII. stol. udílejí se její území v náhradu panovníkům jinde sesazeným. V těchto bojích držel se savojský vévoda, spojoval se s vítězi a dával si zaplatit. Získal Piemont a Sicilii; pak vyměnil ji za bližší Sardinii, soustředil si moc, ale podržel titul sicilského krále a nároky. V Italii byli jen dva králové: neapolský a on. Avšak na severu rozhoduje se osud Italie. — Politicky roztrhaná Italie kulturně se sloučila. Přirozeně více nářečí vyvíjelo se samostatně, a bylo zejména nebezpečí, že jižní část se Sicilií sloučí se pod společný jazyk spisovný a sever že se roztříští; avšak společná minulost římská, společné bohatství antických památek způsobily, že kulturní vývoj byl jednotný, a veliký Dante rozhodl spor o jazyk spisovný. Italský národ byl dříve než italská říše — říše své teprv se domáhal. V Německu největšího panství nabyl rod Habsburský, založiv osobní unii rakousko-česko-uherskou. Hodnost císařská jemu po přednosti náležela. Ale aby celé Německo v pevný politický spolek nesloučil, o to starala se zejména Francie. Od konce XV. stol. podporovala svobodu Švýcarska, v německých vladařích měla své přívržence. Spory náboženské reformací vznícené a způsobené jimi války v Německu a zemích Habsburských dobře so jí hodily, právě jako postup Turecka a rozšíření jeho panství až do Uher. Spor císaře s protestanty se přiostřoval, až došlo r. 161S v Čechách a Německu k válce 30leté. Avšak v této náboženské válce všecky ruce byly hrabivé, nebylo v ní důslednosti. Při míru vestfálském ukázalo se, že Německo je říší neurčitou Dánsko a Švédsko uznáno za státy německé, Francie je členem rýnské ligy, města a knížata v říši uznána jsou za svrchované, moc císařská klesla úplně. Německo zůstalo nadále v XVII. а XVIII. stol. bojištěm mezi Habsburky a Francií, v něm Anglie tou dobou dobývá si Ameriky a Indie. Z panovníků vedle císaře nejvíce moci nabývá Braniborsko, sloučené v XVII. stol. s Pruskem, jež ve sporech hraje touž roli, jako Savojsko v Italii. Císařství v Německu bylo příliš stísněno, císař spolu jako král český a uherský měl co dělat s vnitřními poměry a s nebezpečným nepřítelem tureckým. K tomu ke všemu rod Habsburský nechtěl ani zápasiti pouze o Německo, jsa pánem i v jiných částech '''E'''-py, chtěl zápasiti o '''E'''-pu, o panství světa a v boji tom vyčerpal síly. Malí sousedé, Savojsko a Prusko, zatím vzmohli se v nebezpečné soupeře. — V jednom směru nabylo rozhárané Německo přece více jednoty než v dobách dřívějších, ve spisovném jazyce. Dříve co panství, tolik spisovných nářečí vznikalo, a sídlo dvoru mívalo naději státi se kulturním střediskem. Luther rozhodnul zápas nářečí. Jeho mistrná mluva stala se základem spisovného jazyka, jenž spojil četná různá nářečí v říši Německé v jedinou kulturní oblast a všechen německý lid říše v jediný národ. Absolutistický vnitřní vývoj evropských států dosáhl koncem XVIII. století vrcholu v t. zv. osvíceném absolutismu. Jeho původ vězí ve vývoji kulturním. Reformace přivodila nejen kritiku v theologii, ale uvedla ji do myšlení a badání vůbec. Nové světy, příroda i historie byly jí podrobeny právě tak, jako stávající řády společenské, právo, literatura i všecko umění. Kritika byla ostrá, ale nesoustavná. Stávající řády se odsoudily a vybájily se nové, jaké se mají utvořiti, umělkářské. Novému vkusu podlehlo umění (barok, rokoko), literatura, podlehli mu myslitelé a na konec i vladaři, kteří mocí chtěli reformovati ducha i srdce svých poddaných. Střediskem novotářů byla Francie, jež také zrodila nejvíce myslitelů této doby. Bohužel právě také ve Francii bylo nejvíce látky ke kritice, a právě tam dvůr nejméně měl chuti k reformám. A přece nové idee právě tam přešly ve všechen lid. Shnilé poměry sociální, finanční tíseň, neřesti dvoru způsobily, že nové idee dobyly si průchodu násilného velikou revolucí. Zrušily se výsady společenské, svobodné sebeurčení národa se prohlásilo, republika francouzská pustila se v zápas s celou monarchickou '''E'''-pou a vítězila. Ale nové řády nedaly se provésti a ustáliti, Napoleon využitkoval situace a stal se opět absolutním samovládcem. Jeho vítězství povznesla na čas slávu i vnější moc Francie. Když však Napoleon byl odstraněn, politické rozdělení '''E'''-py nabylo skoro staré tvářnosti. Ale duševní rozruch revolucí vzbuzený neutuchnul. Utištěný lid měl mocná lákadla, slávu revoluční historie, vábivou budoucnost a příklad na Svobodných Obcích sev.-amer., osvobozených koncem minulého století od jha anglického. V době, kdy parník, železnice a telegraf vše spojuje, kdy školství pečuje o vzdělání nejširších tříd, kdy časopisectvo seznamuje s nejnovějšími nálezy, kdy přírodní vědy nepřestávají na pouhé theorii, ale v praxi hlavně skrze chemii přeměňují potřeby i denního života, starý způsob výroby mění ve výrobu tovární, přeměňují způsob obchodu, zavádějí nové řády hospodářské, kdy následkem toho města nabývají jiného rázu a určení než dříve, kdy vznikají třídy kapitalistů a dělnictva se zvláštními zájmy; v takové době nemožno dále vládnouti podle starých pravidel a absolutisticky. Ve vnitřním vývoji států pronikla ústavnost. — Historickým vývojem v středověku a hlavně v novověku podařilo se kmeny jazykově příbuzné často sloučiti v jediný kulturní celek se společným jazykem spisovným, v národy. Národové tito chtěli sebeurčení, volnost svému rozvoji kulturnímu, jež není možná bez politického sloučení národa pod jedinou vládou a bez politické svobody téhož národa. Španělové, Portugalci, Francouzi, Angličané, Rusové, Švédové, Norové, Dánové, Hollanďané měli pro celý národ společnou vlasť pod jedinou vládou; Němci a Italové jí neměli, tedy si ji společně vybojovali. Pokud jsou úchylky, zápas za novou ideu trvá dále; i ostatní národové pustili se v boj za stejným cílem, tu v boj krvavý, tu dovoláváno se práva a ovšem s výsledkem nestejným (Poláci, Češi, Maďaři, Chorvati, Srbové, Bulhaři, Rumuni, Řekové i Albánci, zbytek starých Illyrů). Jednoho podepření nová idea valně potřebuje. K odůvodnění samostatnosti třeba důkazu kulturní svéráznosti. Společná práce všech národů a jich styk provedly sice veliké dílo, ale přílišná assimilace ve mravech a řádech tísní novou ideu. Odtud hledání svéráznosti v lidu, přiklonění literatury i umění k němu, ano i historického studia. Ale dříve než vůbec bude lze provésti rozdělení dle národností, již snad jiné idee žádati budou dělení jiného, idee totiž sociální, vzniklé novými poměry hospodářskými, jak již mocněji a mocněji se ozývají. Však již nyní jaký to rozdíl od národnostních i kulturních a politických poměrů od počátku evropské historie! {{Prostrkaně|Ligurové}} a {{Prostrkaně|Etruskové}} vůbec zanikli, {{Prostrkaně|Iberové}} nejprve se smísili silně s Kelty, ale i {{Prostrkaně|Keltiberové}} se pořímštili, až na {{Prostrkaně|Basky}}, kterýž zbytek udržel se podnes po obou stranách Pyrenejí přes všecky změny, jež zatím prodělali pořímštělí Keltiberové. Z kmenů {{Prostrkaně|indoevropských}} veliká větev {{Prostrkaně|keltská}} celá zanikla, až na malé zbytky ve Francii, Irsku, Anglii a Skotsku již dříve vzpomenuté. Staré kmeny {{Prostrkaně|Italiků}} (větve latinské, umbrické, samnitské, oskické) spolu s Ligury, Etrusky i s kmeny illyrskými, s osadami punskými i řeckými a iberskými, vše slilo se v jediný národ se společným jazykem římským, jenž ovšem jako živá mluva lidu (vulgární latina) hned od počátku dialekticky se rozlišoval. Výboji rozšířila se vulgární latina a pořímštili se i Keltové v Gallii a Keltiberové v Gallii a Hispanii, kmeny ve staré Dacii. Zatím přišel příboj {{Prostrkaně|stěhování národů}}, v Italii pořímštily se ještě nově přibylé kmeny germanské: Visigoti i Ostrogoti, Longobardove, celá řada kmenů západní větve germanské, Normani, přišly i jiné prvky, a tak představují nynější {{Prostrkaně|Italové}} pestrou směsici. Fysicky dosud obyvatelé bývalé Etrurie jeví značné rozdíly od ostatních Italů. Tito celkem jsou krátkolebí, k jihu přibývá středolebosti, temného typu a ubývá průměrně výšky těla. Jazyk italský sám ve mnoho nářečí se dělí, jež v XI.—XIII. stol. kupila se ve 2 skupiny rozlišené řečí spisovnou. Ale florentský dialekt ovládl jako jazyk spisovný, spojil všecky Italy v jediný národ a připojil k němu i některá nářečí provençalská. Ano i malé kmeny románské: {{Prostrkaně|Rhaetoromani}} (na sever od Komského jez.), {{Prostrkaně|Ladini}} (vých. od Brixenu v Tyrolsku) a Furlanci (ve vých. Venecii) náležejí ke kulturní oblasti italské. Vulgární latina rozšířila se i v Gallii a Hispanii. V Hispanii základ obyvatelstva tvoří Iberové a Keltiberové, celkem pořímštění až na zbytek Basků. I vítězní Visigoti, Arabové a Berbeři se pořímštili. Četní jsou i hispanští Židé. Tato pořímštěná směsice hispanská dle nářečí velmi četných třídí se ve tři větve: portugalskou, kastilskou a katalonskou. Portugalská nářečí jsou spojena ode dávna i společným spisovným jazykem a politicky: národ {{Prostrkaně|portugalský}}. Kastilština i katalonština pod společnou politickou vládou dospěly k společnému jazyku spisovnému a společné národnosti {{Prostrkaně|španělské}}. Katalonština je nejpříbuznější jihogallským nářečím latinským, {{Prostrkaně|provençalštině}}. Provençalská nářečí (''langue d’oc'') kvetla i literárně, ale politické události podrobily jazyk tento literárně spisovnému jazyku {{Prostrkaně|francouzkému}} (''langue d’oil''), ač tento je vlastní jen severní Gallii, kdež s pořímštěnými Kelty smísili se kmenové germanští, hlavně Frankové. Národnost francouzská má opačný vývoj než italská: nejprve bylo království, centralisovaná moc politická, pak teprve spojovala se nářečí pod jediný jazyk spisovný, nastala osobitost politická a kulturní, a tato byla právě tak kulturně mohutná, že časem strhla k sobě i nářečí provençalská, pokud politicky s francouz. byla spojena, i francouzská politicky odloučená (zvl. ve Švýcarsku a Valloni v Belgii). Zevnějšek tělesný této směsice je ovšem různý. Většinou i u Francouzů i Španělů a Portugalců převládá středolebost, u Španělů nejméně, u Francouzů nejvíce, onde v dlouholebost, tuto více v krátkolebost přecházejíc. Portugalci, Španělé, Francouzi (Provenfçalové), Italové i menší kmeny pořímštěné tvoří skupinu {{Prostrkaně|západních románských národů}}, k nim pojí se {{Prostrkaně|východní}}: {{Prostrkaně|Rumuni}}, opět pestrá to směsice kmenů dáckých a jiných, pořímštěná, a po pořímštění přijavší do sebe ještě prvky germanské a hlavně slovanské. Udrželi se za stěhování v horách karpatských, pak teprve rozšířili se až k Dunaji а k Tise. Též na jihu Balkánského poloostrova jsou jejich kmeny roztroušeny. — {{Prostrkaně|Řekové}} zachovali se v staré vlasti své a tvoří důležitou čásť obyvatelstva v bývalé Makedonii a Thrácii, v Cařihradě i Malé Asii, všude, kde kvetly jejich osady a jejich kultura. Ze starých kmenů balkánských, zvl. thráckých a illyrských, zachovali svůj jazyk pouze {{Prostrkaně|Albánci}} (Škipetaři) při Jaderském moři mezi Skadrem a Korfu, ač četní jsou i v Řecku. Další větev indoevropská, {{Prostrkaně|Germani}}, měli osudy nejpestřejší. Sídlili od Rýna na východ až za Vislu a táhli se až k ústí Dunaje. Četné kmeny a nářečí tvořily 3 skupiny: severní (v Dánsku a Skandinavii), východní (vých. od Baltu) a západní. Tlačily se na západ a jih od konce II. stol. před Kr. Dlouho marně, až konečně vítězně. Od IV. stol. po Kr. dělí se o panství v říši římské. Ale vítězství politické není vítězstvím národnosti. Východní větev (Gotové) se pořímští (Ostrogoti v Itálii, Visigoti v Gallii a Hispanii). Ze západních Frankové do veliké míry, Longobardové a Burgundi úplně se pořímští. Hranice Germanstva se ztenčí, neboť Slované v V. st. opanovali území až k Sále a Labi a na jihu až ku pramenům Drávy. Skutečné rozšíření german. hranic národnostních stalo se jen v V. stol. do Britannie. Mezitím, co východ, větev zanikla, severní zůstala v starých sídlech, západní se měnila. V IX. stol. i se verní tlačí se na '''E'''-pu (Normani), ale při politickém vítězství ztratí všude svou národnost a jazyk. Od IX. stol. postupují západní kmeny germ. k vých. a germanisují Slovany a Prusy. Původní kmeny sloučily se v celky: (Svévové), Frankové, Alamani, Durynci, Bavoři tvoří jazykovou větev horní, Sasové s Hollanďany, Vlámy atd. tvoří dolní větev německou, kteréž příbuzná je mluva Frísů a britanských Anglosasů. Ale politická jednota Německa způsobila i kulturní; společný jazyk spisovný spojil všecky kmeny hornoněmecké a skoro všecky dolnoněmecké i čásť Frísů. Čásť těchto spolu s dolnoněmeckými Hollanďany a Vlámy následkem polit. rozvoje utvořili zvláštní celek národa {{Prostrkaně|hollandského}}. V Britannii se Keltové čistí i pořímštění zgermanisovali anglosaštinou. R. 1066 pofrančtělí Normani stali se pány, a obě strany, anglosaský lid i francouzští páni, slili se jazykově i politicky i kulturně v celek, v národ {{Prostrkaně|anglický}}. V severní větvi germanské zůstaly poměry národnostní nezměněny: Švédové a Dáni-Norové-Islanďané. Všichni 3 národové západogerman. (Angličané, Němci, Hollanďané) šíří germanštinu i v jiných dílech světa, podobně jako činí národové románští; Němci pak i na východ pronikají a daleko i na Rusi, v Sedmihradsku mají své příslušníky. Že při této spletité historii nynější Germani nejsou jednotného typu, snadno pochopíme. Za typ germanský udává se dlouholebost a bledá pleť. — Vedle románské a germanské tveří třetí velikou skupinu evropskou {{Prostrkaně|Slované}}. V V.—IX. st. tlačili vítězně před sebou Germany a moc jejich vzrostla. Na jihu zabrali větší čásť Balkánu. Odnárodnili i uralský kmen Bulharů. Ale od IX. st. na těchto stranách opět ustupují. Na jihu moc jejich byla zaražena: Rumuni se rozmohli, Madaři roztrhli severní části od jižních, Němci postupovali vítězně v zemích alpských i za Labe k Odře a Visle. Jazykově dělí se Slované na tři větve: jižní (staří pannonští Slované: Bulhaři, Srbové a Hrvati, Slovinci), západní (Čechové, Poláci, lužičtí Srbové, polabští Slované) a východní (Bělorusové, Velkorusové a Malorusové). Ze zbytků slovanských uvedli jsme Kašuby. Politické dějiny způsobily rozdělení Čechů (Čechové a Slováci uherští), a polit. i kulturní (církevní) rozdělení Srbů-Hrvatů-Slovinců). Že Lotyši, Litvané, bývalí Prusové jsou nám Slovanům nejbližší, uvedli jsme. Tlak slovanský obrátil se na východ a vítězně. Jestliže malé zlomky národní (židy, cikány, atd.) odpočítáme, za krátko budou Baskové na jihozápadě, Finnové (Čuchonci) a Samojedi na severovýchodě, Maďaři a Turci na jihovýchodě poslední zbytky neindoevropských národů v '''E'''-pě. Za typ slovanský udává se krátká leb a temná pleť, aspoň v době nynější. Staří Slované byli dlouholebí. ''[[Autor:Emanuel Kovář|Kř.]]'' == Obyvatelstvo == {{Prostrkaně|po stránce politické, fysiologické a sociální}}. Jako v každé jiné příčině, i v politické poskytuje '''E.''' obraz nekonečné rozmanitosti. Ovšem obmezuje se rozmanitost ta pouze na formy ušlechtilejší; neboť o nějaké skutečné despotii, dle způsobu afrického nebo asijského, nelze dnes již ani v Turecku mluviti, a i absolutismus jest uzákoněn pouze v Rusku. Za to však útvary konstituční jeví pestrost, již bychom jinde marně hledali. Veškeré přechody svobody ústavní můžeme stopovati: od vzorné staré republiky švýcarské až po malé státy balkánské, kde se mladá ústava teprve má vžíti v krev obyvatelstva. Jsou tu monarchie, svou ústavní svobodou převyšující mnohou republiku, kde panovník jest spíše dědičným presidentem, jako na př. ve V. Britannii s ústavou spíše aristokratickou a v Norsku a Švédsku s ústavou spíše demokratickou. Jsou tu konstituční monarchie federatívni, jako Německo, dualistická (Rakousko-Uhersko) i centralistické monarchie jižní. Jsou zde však také některé zajímavé miniaturní útvary politické, jako prastará republika San Marino pod protektorátem království Italského, Andorra, republika pod protektorátem biskupa urgelského a republiky francouzské, neodvislé knížectví Liechtensteinské, v celním a soudním svazku rakouském, knížectví Monacké, neutrální území Moresnet (Altenberg) 3 ''km''² veliké, mezi Belgií a Pruskem (u Cách). Zcela zvláštní poměry politické má Balkánský poloostrov, kde Turecko jest protektorem a suverénem kníž. bulharského, zároveň však Bosny a Hercegoviny, nacházející se ve správě Rakousko- Uherska, jež má obsazen i kraj novopazarský. Některé z evropských států spojuje pouze personální unie, jako Norsko a Švédsko, personální a reální unie, jako Rakousko-Uhersko. Velká Britannie a Belgie konečně jsou v personální unii se státy mimoevropskými (s Vých. Indií a neodvislým státem na Kongu). V celku vykazuje '''E.''' 77 států (46 monarchií a 31 republik), z nichž jest však 51 spojeno ve dvou útvarech federativních (v Německé říši 4 království, 6 velkovévodství, 5 vévodství, 7 knížectví, 3 svobodná města a »říšská země« Elsasy-Lothrinky, vedle toho 25 [22] kantonů ve federatívni republice švýcarské). Vedle již jmenovaných jsou tu ještě monarchie: Dánsko, Italie, Španělsko, Portugalsko, Řecko, Rumunsko, Srbsko, Turecko, Rusko s velkovévodstvím Čuchonským, Švédsko a Norsko, Nízozemí, Monaco a Černá Hora. Tendence ode dávna na evropské pevnině panující, utvořiti totiž veliké říše, postavila r. 1815 '''E'''-pu pod politické vedení 5 velmocí, a sice 2 germáanských, t. Britannie a Německa (dříve Pruska), latinské Francie, slovanského Ruska a smíšeného Rakouska, k nimž v posledním čase přidružil se nový stát latinský Italie. Z ostatních států přibližuje se k těmto 6 velmocím pouze Španělsko. O ploše a obyv. států evropských podáváme následující přehled dle výkazů posledního sčítání (koncem 1890): {| class="wikitable" |- ! Země !! ''km''² !! obyv. !! na 1 ''km''² |- | {{Prostrkaně|Střední '''E'''}}'''.''' || 1,327.633 || 105,851.000 || 80 |- | Německo || 543.865 || 49,428.470 || 91 |- | Rakousko-Uher. || 625.557 || 41,258.880 || 66 |- | Bosna a Herceg. || 51.110 || 1,336.091 || 26 |- | Liechtenstein || 159 || 9.593 || 60 |- | Švýcarsko || 41.346 || 2,917.754 || 71 |- | Luxemburg || 2.587 || 211.088 || 82 |- | Nízozemsko || 33.000 || 4,621.744 || 141 |- | Belgie || 29.457 || 6,136.444 || 210 |- | {{Prostrkaně|Severozáp. '''E'''}}'''.''' || 1,130.099 || 46,837.783 || 41 |- | Dánsko || 38.279 || 2,172.205 || 57 |- | Faröer || 1.333 || 12.955 || 10 |- | Švédsko || 450.574 || 4,784.674 || 11 |- | Norsko || 325.285 || 1,988.664 || 6 |- | Velká Britannie (s ostr.) || 314.628 || 37,879.285 || 120 |- | {{Prostrkaně|Jihozáp. '''E'''}}'''.''' || 1,412.919 || 90,766.515 || — |- | Francie || 536.408 || 38,343.192 || 71 |- | Monaco || 22 || 13.304 || — |- | Andorra || 507 || 5.800 || 11 |- | Španělsko || 497.244 || 17,268.727 || 35 |- | Gibraltar (brit.) || 5 || 25.755 || — |- | Portugal. (s Azory) || 91.760 || 4,575.951 || 51 |- | Italie || 286.589 || 30,347.291 || 107 |- | San Marino || 59 || 8200 || 139 |- | Malta (brit.) || 323 || 177.255 || 549 |- | {{Prostrkaně|Jihových. '''E'''}}'''.''' || 526.312 || 18,482.000 || 35 |- | Řecko || 65.119 || 2,217.000 || 33 |- | Evropské Turecko s Krétou || 168.533 || 5,600.000 || 32 |- | Bulharsko a Východ. Rumelie || 96.660 || 3,154.357 || 33 |- | Nový Pazar || 7.350 || 153.000 || 21 |- | Černá Hora || 9.080 || 200.000 || 22 |- | Srbsko || 48.590 || 2,161.961 || 44 |- | Rumunsko || 131.020 || 5,040.000 || 39 |- | {{Prostrkaně|Vých. '''E'''}}'''.''' || 5,335.784 || 96,037.900 || 18 |- | Evr. Rusko || 4,924.567 || 93,651.771 || 19 |- | Čuchonsko || 373.612 || 2,380.140 || 7 |- | colspan = "4"| |- | {{Prostrkaně|'''E'''}}'''.''' {{Prostrkaně|celá}} || 9,732.250 || 357,773.000 || 37 |} Hledíme-li k politickým a národnostním poměrům, můžeme říci, že největší tendenci ku vzrůstu jevili od dávných časů Germáni. Tito ovládají dnes ve skutečnosti téměř ⅓ všeho Slovanstva a asi ¹/₁₂ Románů, kdežto sotva ¹/₂₀ jich samých stojí pod cizím panstvím (ve Francii, Belgii a Rusku). V celku však nové dějiny '''E'''-py ukazují silnou snahu k vytvoření státních útvarů na základě národnostním. Dle národnosti v politickém ohledu lze v '''E'''-pě počítati jen s příslušníky 3 velkých plemen: germanského, slovanského a románského, jež si drží téměř rovnováhu. Stůjž zde přehled vztahující se k r. 1885: Němci 57,5 mill., Hollanďané 7,3, Angličané 32,9, Skandinavci 8,8, úhrnem všichni {{Prostrkaně|Germáni}} 106,5 mill. — Francouzi 43,1, Italové 29,7, Španělové a Portugalci 21,5, Vých. Románi 8,8, úhrnem všichni {{Prostrkaně|Románi}} 103,1 mill. — Rusové (a Rusíni) 69,5, Poláci 12,6, Čechoslované 7,3, Srbové 7,4, Bulhaři 2,8, úhrnem všichni {{Prostrkaně|Slované}} 99,6 mill. — Vedle těchto bydlí v '''E'''-pě 6,5 mill. Maďarů, 5,1 Čuchonců, 3,4 Keltů, 3,1 Litevců, 2,8 Řeků, 2 Osmanů, 3,6 kmenů tureckých, 1,5 Albánců, 0,7 Basků, 0,4 cikánů, jiných menších nárůdků 0,7 mill. Dle {{Prostrkaně|náboženství}} liší se obyvatelstvo to následovně: katolíci 164 mill. (45,8 %), evangelíci 96 mill. (26,8 %), řecko-pravoslavní 85 mill. {23,7 %), tedy křesťanů 345 mill. (96,4 %); dále muhammedánů 6 mill. (1,7 %), židů 6,5 mill. (1,8 %), pohanů 0,3 mill. (0,1 %). Státy rozhodně katolické jsou: Francie, Belgie, Portugalsko, Španělsko, Italie, Rakousko-Uhersko a z větší části Švýcarsko; rozhodně evangelické: Anglie, Dánsko, Norsko a Švédsko, z větší části Německo a Nízozemsko; řecko-pravoslavné: Rusko, slovanské státy balkánské, Řecko a Rumunsko. Značnou čásť tohoto kultu hostí i Rakousko-Uhersko. Židů dle Viviena de St. Martin připadalo r. 1884 na '''E'''-pu 5,405.000, z nichž bylo ve Francii 63, v Anglii 46, v Italii 35, v Gibraltaru 2, v Turecku 118, v Rumunsku 265, v Německu 561, v Uhrách 638, v Rakousku 1005 a v Rusku 2552 tisíc. Pohanští kmenové žijí dnes již jen v Rusku. Kalmýci přiznávají se k buddhismu. {{Prostrkaně|Hustota obyvatelstva}} nevykazuje sice v '''E'''-pě nikde takových mezer a nahromadění, jako na př. v Asii, přece však jsou tu rozdíly veliké. Tak mají v Anglii (prům. hust. 192 ob. na ''km''²) hustě zalidněné okresy Lancaster 808, Lanark 454, Durham 389, ale Sutherland jen 5, Inverness 8, Radnor 21, v Belgii, jež má nejhustší obyvatelstvo v '''E'''-pě (210 na ''km''²), Brabant 346, Vých. Flandry 321, Luxemburg však jen 48; ve Francii (prům. 71) depart. Nord 301, Lozère pouze 26; v Nízozemí (prům. 141) Jižní Holland 330, Sev. Holland 311, Drenthe 51 ob. na 1 ''km''² (r. 1890—91). S podobnými poměry setkáváme se i v '''E'''-pě jižní, severní a východní. Tak má v Italii (prům. 107) prov. padovská 203, kraje bažinaté jen 26, ve Španělsku kraj barcelonský 117, Cuenca a Ciudad-Real 14—15, ve Švédsku (prům. 11) okres malmoehuský 76, Norbotten 1, v Norsku (prům. 6) Jarlsberg 42, Finmarky 0,б, v Rusku (prům. 19) v gub. moskevské 70, v kijevské 62, ve vologdské 3, v olonežské 2,4, v archangelské 0,4 ob. na 1 ''km''². Dnes zvláště velký průmysl hromadí obyvatelstvo v jistá místa; tak v Německu (prům. 91) má průmyslný okres kamenický v Sasku 512, uhelný okres nad Ruhrou 501, zvikavský 361, kdežto vřesoviště lüneburská, oldenburská a frízská vykazují pouze 30—37 ob. na 1 ''km''². Podobné poměry nalézáme i v Rakousku (prům. 79), kde severní Čechy mají 132, v Rumbursku docela 312 ob. na 1 ''km''², kdežto vyšší kraje Alp a Krasu prařídce jsou obydleny. Dnes vůbec v pokročilejších zemích '''E'''-py počíná se obyvatelstvo stahovati do velkých měst; již ½ všeho obyvatelstva v Anglii, 29 % v Německu, 23 % ve Francii jest městská, naproti čemuž v Rakousku jen 17, v Norsku 13, ve Švédsku 12, v Rusku asi 10 % ob. bydlí ve městech (přes 5000 ob. majících). Dle toho jsou vytvořena také velkoměsta (přes 100.000 obyv.), jichž '''E.''' dle posledního sčítání má 116; z těch mají 4 přes 1 mill., 9 přes ½, 28 přes ¼ mill. ob. Anglie má jich 31, Německo 23, Francie 12, Rusko 12, Italie 11, Rakousko a Španělsko po 5, Belgie 4, Nizozemí 3, Švédsko, Portugalsko, Turecko po 2, Uhry, Rumunsko, Řecko, Dánsko, Norsko po 1. Dle polohy jest jich 54 přímořských (15 na Středozemním moři, 9 na Baltu, 30 na Atlantském okeánu), ostatní jsou vnitrozemská. Hledíme-li k obyvatelstvu '''E'''-py po stránce {{Prostrkaně|fysiologické}} ({{Prostrkaně|démografie}}), shledáváme, že co do počtu drží si {{Prostrkaně|muži}} a {{Prostrkaně|ženy}} téměř rovnováhu; v celku však lze tvrditi, že u Germanů ženy počtem nad muže více vynikají než u Románů (na 1000 mužů připadá žen v Norsku 1073, Švédsku 1065, ve Francii a v Belgii 1007, v Italii 995), z čehož jen Portugalci činí velikou výjimku (1084 žen), kdežto v celé jihovýchodní '''E'''-pě počet žen poměrně jest menší než mužů, nejmenší v Bosně (895), v Řecku (906), v Rumunsku (944), v Srbsku (947). V Rakousku připadá 1044, v Uhrách 1015 žen na 1000 mužů. Největší počet {{Prostrkaně|narozenců}} (čísla periody l. 1865—83, v závorce r. 1890) má Rusko, t. 494 na 10.000 ob., Chorvátsko 453, Srbsko 436 a Virtembersko 426; v Uhrách jest tento počet veliký, t. 430, což však připadá na národy nemaďarské, kdežto u Maďarů samých jest natalita velmi malá. Nejmenší v '''E'''-pě jest ve Francii 252 (218), Irsku 264 (223) a Řecku 284, nevelká ve Švýcarsku 302 (266), ve Švédsku 302 (273) a v Belgii 315 (287). Rakousko s číslem 384 (367), Německo 390 (357), Italie 368 (359) a Nízozemí 359 (329) stojí asi uprostřed. Sir Rawson W. Rawson čítá střední natalitu pro východní '''E'''-pu (Rusko) 494 nebo 483, pro stř. '''E'''-pu (Nízozemí. Belgie, Francie, Německo, Švýcarsko, Rakousko, Uhry, Rus, Polsko) 376, pro jižní '''E'''-pu (Portugalsko, Španělsko, Italie, Rumunsko, Srbsko, Řecko) 340, pro severozápadní (Čuchonsko, státy skandinavské a Britannie) 320 na 10.000 obyv. Střední natalitu '''E'''-py udává na 380. Na 1000 narozenců ženského pohlaví připadá v '''E'''-pě průměrné 1055 hochů, a sice (dle L. Bodia pro periodu 1865—83) v Řecku 1120, v Rumunsku 1110, ve Španělsku 1070, v Norsku, Irsku, Rakousku, Chorvátsku a Slavonii, v Srbsku 1060, v Skotsku, Nízozemí, Belgii, Německu, Švýcarsku, Švédsku, Dánsku, Čuchonsku, Rusku a Uhrách, 1050, v Anglii a Walesu 1040, v Rus. Polsku jen 1010. Zároveň jest podotknouti, že hochů mrtvě narozených jest mnohem více než děvčat. Největší natalita připadá na měsíce únor až březen a červen až srpen. Natalita jest ve všech státech evropských s výjimkou snad jediného Saska větší na venkově než ve městech. Nezákonných porodů (1865—83) jest v Bavorsku 15,2, Rakousku 13,4, Sasku 13,2, Dánsku 10,7, Švédsku 10,2, Německu 8,6, Uhrách 7,4, Francii 7,4, Italii 6,8, Španělsku 5,6, Anglii 5,3, Chorvátsku 5,2, Švýcarsku 4,6, Rumunsku 4,3, Níozemí 3,4, Rusku 2,9, Irsku 2,6. Řecku 1,2, Srbsku 0,6 %. Mrtvě narozených připadá (1881—88): v Uhrách (?) 1,7, Rumunsku (?) 1,1, Švédsku a Rakousku 2,7, Dánsku 2,9, Čuchonsku 2,8, Norsku 3. Bavorsku a Italii 3,3, Švýcarsku a Prusku 3,9, Francii 4,5, Belgii 4,6, Nízozemí 4,9 na 100 narození vůbec. Menší rozdíly jeví se v počtu uzavíraných {{Prostrkaně|sňatků}}, jichž na 10.000 ob. připadá (v periodě l. 1865 až 1883, v závorce 1890) ročně nejvíce na Srbsko 124 a Rusko 94, nejméně na Irsko 48, Řecko 61, Švédsko 65 (60), Norsko 69 (64) a Rumunsko 65; v Rakousku 85 (70), v Německu 84 (86), ve Francii 79 (70), Italii 77 (78), Anglii 81 (72), Nízozemí 80 (71), Belgii 71 (72), Švýcarsku 74 (70), Dánsku 78 (69). Žení a vdávají se v mnohem dospělejším věku ve státech nordických, než na jihu. Prostřední rozdíl ve stáří snoubenců obnáší ve Francii 4, Anglii 2, v Belgii, Nízozemí a Norsku 2½ roku. Ze 100 ženichů bylo v l. 1872—80 ve věku: {| class="wikitable" ! !! Pod 20 let !! Od 20 do 30 !! Od 30 do 40 !! Přes 40 let |- | Rusko || 37,8 || 43,9 || 11,8 || 7,4 |- | Skotsko || 3,1 || 68,8 || 18,8 || 9,3 |- | Anglie || 3,3 || 73,4 || 14,4 || 8,9 |- | Prusko || 0,6 || 67,2 || 22,6 || 9,6 |- | Bavorsko|| 0,2 || 55,5 || 30,0 || 14,3 |- | Italie || 1,1 || 61,9 || 26,1 || 10,9 |- | Francie || 2,4 || 62,3 || 25,1 || 10,3 |- | Švédsko || 0,1 || 58,9 || 28,8 || 12,2 |- | Norsko || 1,7 || 62,1 || 24,6 || 11,6 |} Ze 100 nevěst v l. 1872—80: {| class="wikitable" ! !! Pod 20 let !! Od 20 do 30 !! Od 30 do 40 !! Přes 40 let |- | Rusko || 58,0 || 33,2 || 6,2 || 2,6 |- | Skotsko || 13,5 || 68,9 || 13,1 || 4,5 |- | Anglie || 14,4 || 68,8 || 10,9 || 5,9 |- | Prusko || 10,3 || 69,7 || 14,9 || 5,9 |- | Bavorsko || 6,4 || 64,8 || 20,6 || 8,1 |- | Italie || 16,9 || 65,8 || 12,5 || 4,7 |- | Francie || 21,2 || 59,6 || 13,7 || 5,6 |- | Švédsko || 5,5 || 65,0 || 22,2 || 7,2 |- | Norsko || 0,9 || 59,1 || 27,6 || 12,4 |} Více než ¾ všech sňatků uzavírá se mezi svobodnými (v per. 1865—83) v Řecku 86,1, Irsku 85,7, Norsku a Švédsku 85,3, Skotsku 85,1, Rumunsku 84,8, Francii 84,3, Belgii 83,4, Italii 83,2, Anglii 81,9, Španělsku 81,1, Nízozemí 80,2, Prusku 80, Bavorsku 79,8, Švýcarsku 79, Čuchonsku 78,8, Rakousku 75,8, Uhrách 74,5, Chorvátsku a Slavonsku 68,9 % všech sňatků. {{Prostrkaně|Rozvody}} jsou (perioda 1870—80) časté ve Švýcarsku, kde připadá 47,8 rozvodů na 1000 sňatků v téže době uzavřených, pak v Dánsku 38, Sasku 26,9 a státech Durynských 15,7, méně časté v Rumunsku 10,6,Virtembersku 8,4, Uhrách 7,7, Francii 7,5, Badensku 6,5, Švédsku 6,4, Elsasku 6,1, Nízozemí 6, Belgii 5,1, Bavorsku 5, velmi řídké v Čuchonsku 3,9, Italii 3,5, Skotsku 2,1, Rusku 1,6, Anglii a Walesu 1,3, Norsku 0,54. Ze 100.000 existujících rodin dalo se ročně rozvésti ve Švýcarsku 262, v Dánsku 174, Sasku 145, Uhrách 36, Francii 30, Rusku 16, Italii 13, Anglii 6, Norsku 2,5. Střední {{Prostrkaně|úmrtnost}} v l. 1865—83 obnášela 28 na 1000 obyv. Sir W. Rawson rozlišuje v tom ohledu '''E'''-pu východní (Rusko) 35,7, střední 28,3, již. 25,7, severozápadní 20,5. Nad evropský průměr mají úmrtnost (v l. 1865 až 1883) největší Chorvátsko a Slavonie 387, Uhry 382, Rusko 357, Virtembersko 315, Rakousko 310 (r. 1890 jen 294), Bavorsko 306, Španělsko 291, Italie 291 (r. 1890 jen 264), Sasko 290; střední úmrtnost asi Čuchonsko 270, Rus. Polsko 268, Srbsko 267, Německo vůbec 266, Rumunsko 265, menší Nízozemí 246, Francie 238, Švýcarsko 232, Belgie 224, Anglie a Skotsko 214, Řecko 208, a nejmenší Dánsko 197, Švédsko 189, Irsko 178 a Norsko 172 ročně na 10.000 obyv. Jak vidno, horší se v té příčině v poměry čím dále na východ a na jih; jen Řecko, zdá se, činí výjimku. Ve městech, zvláště ve velkoměstech, vykazuje úmrtnost všude větší čísla než na venkově. Dle doby roční jest znáti jistou souvislost mezi úmrtností a poměry klimatickými. Jsou 2 maxima úmrtnosti, zimní (někde jarní) a letní. V teplé Italii jeví se největší úmrtnost v létě (červenci a srpnu), nejmenší v dubnu až červnu, v chladné Skandinavii nejméně v srpnu, nejvíce v lednu až dubnu. Ve Francii nejsou extrémy dle měsíců tak veliké. V Rusku jest v zimě úmrtnost menší než na jaře. Kromě Irska a Skotska, kde úmrtnost obou pohlaví drží si rovnováhu, umírá ve všech zemích '''E'''-py více mužů nežli žen, a to v Rumunsku o 16, Srbsku o 12, Řecku o 11, Německu, Rakousko-Uhersku, Švýcarsku a Belgii o 8, Francii, Anglii, Chorvátsku a Slavonii, Španělsku o 7, v Italii o 6, Nízozemí a Rusku o 5, Švédsku o 4, Norsku, Dánsku a Čuchonsku 0 3, Elsas-Lotrinsku o 2 %. — Hledíme-li k tomu, jak {{Prostrkaně|nemoci}} v jednotlivých zemích působí na úmrtnost, setkáváme se s dosti zajímavými úkazy; tak Italie trpí souchotinami a kašlem zádušným méně než Belgie a snad i méně než Švédsko, za to však zuří zde tyfus, zánět střeva (enteritis) a průjem více než v jiných zemích. Při tom má Italie velikou úmrtnost dětí. Mázdřivka řádí nejvíce v Německu a Rusku. V Norsku připadá na souchotiny, zánět plic, osypky, horečku spálovou po 15 %. Dle Raseriho zemřelo (prům. z l. 1880—84) v jednotlivých zemích: {| class="wikitable" ! Ze 100.000 obyv. na !! Anglie !! Nízozemí !! Belgie !! Prusko !! Švýcarsko !! Rakousko !! Španělsko !! Italie !! Rusko !! Švédsko !! Francie |- | neštovice|| 6 || 6 || 41 || 3 || 3 || 70 || 84 || 16 || 29 || 4 || 28 |- | osypky || 40 || 29 || 52 || 35 || 9 || 46 || 88 || 70 || 11 || 24 || 43 |- | spálu || 53 || 11 || 29 || 53 || 10 || 58 || 20 || 29 || 18 || 48 || 80 |-v | mázdřivku || 30 || 37 || 77 || 154 || 61 || 166 || 68 || 92 || 147 || 98 || 68 |- | kašel zádušný || 47 || 38 || 72 || 54 || 23 || 106 || 31 || 24 || 2 || 18 || 15 |- | tyfus a tyfoid || 27 || 42 || 62 || 51 || 23 || 73 || 56 || 94 || 21 || 29 || 67 |- | kachexii a malarii || 1 || 9 || 5 || ? || — || ? || 32 || 49 || ? || 0,3 || ? |- | příjici || 8 || 1 || ? || ? || 2 || ? || ? || 16 || ? || ? || ? |- | souchotě a různou tuberkulosu || 211 || 197 || 305 || 309 || 218 || 384 || 123 || 255 || ? || ? || 274 |- | zánět průdušek a plic || 322|| 363 || 329 || 166 || 315 || 281 || 241 || 453 || ? || ? || 363 |- | nádory (zhoubné) || 53 || 58 || ? || 31 || 84 || 42 || ? || 61 || ? || ? || 63 |- | nemoci rodiček a při porodu || 16 || 14 || 23 || 22 || 21 || ? || 35 || 21 || ? || 13 || 17 |} Nemocnice Francie, Rakouska, Německa a Italie přijaly r. 1883—85 okolo ¹/₁₀₀ všeho obyvatelstva, nemocnice Švédska procento o něco menší a asi poloviční v Norsku. Ze 100 nemocných přijatých do nemocnic zemřelo v Italii a Rakousku 11, ve Francii a Norsku 10, v Italii a Rakousku 11, v Německu 9, ve Švédsku 7. Jen nepatrné poměrně procento úmrtnosti připadá na {{Prostrkaně|sebevraždy}}. Dle statistiky z let 1865—83 připadá ročně na 1 mill. ob. sebevražd v Sasku 325, v Dánsku 250, ve Švýcarsku 230, ve Virtembersku 160, v Prusku 154, ve Francii 149, v Rakousku 149, Bavorsku 99, Švédsku 80, Belgii 78, Norsku 74, Anglii 69, Uhrách 56, Skotsku 40, Nízozemí 44, Italii 39, Čuchonsku 34, Chorvátsku a Slavonii 34, Španělsku 30, Irsku 17. Ve většině evropských států počet sebevražd se od 50 let zdvojnásobil, v Rakousku téměř zčtyřnásobil (v l. 1837—45 jen 45), a pouze v Norsku sklesl (r. 1836-40 obnášel 109). Počet jejich jest ve velkoměstech větší než na venkově; tak udává se v Lipsku 450, Paříži 400, Berlíně 300, Vídni 290, Petrohradě 180, Londýně 85 sebevražd ročně na 1 mill. obyv. Největší počet sebevražd připadá na měsíce květen až srpen, nejmenší na listopad až únor. Vraždí se z pravidla třikráte až pětkráte tolik mužů co žen, poměrně nejvíce žen v Anglii, Francii a státech nordických. Smutným zjevem jsou sebevraždy vojínů. Připadá jich ročně na 100.000 vojínů v armádě německé 67, italské 40, francouzské 29, belgické 24, ruské 20, španělské 14, v rakouské jsou sebevraždy epidemií, rok od roku rostoucí. Bylo jich tu 89 r. 1870—74, 112 v l. 1875—80, 131 r. 1881—87, 149 r. 1889, tudíž maximum vojenských sebevražd na světě. O {{Prostrkaně|rozdělení obyvatelstva dle věku}} nelze podati dat pro všecky země '''E'''-py; stůjtež však zde čísla pro nejdůležitější z nich. R. 1890 připadal na 10.000 ob. věk: {| class="wikitable" ! !! do 5 let !! 5-20 !! 20-30 !! 30-40 !! 40-60 !! 60-100 |- | Francie || 920 || 2624 || 1659 || 1352 || 2226 || 1219 |- | Italie || 1209 || 2935 || 1608 || 1347 || 2006 || 895 |- | Německo || 1287 || 3196 || 1606 || 1268 || 1830 || 813 |- | V. Britannie || 1321 || 3304 || 1668 || 1230 || 1688 || 789 |- | Rakousko || 1316 || 3026 || 1622 || 1341 || 1937 || 760 |} {{Prostrkaně|Přebytek porodů nad úmrtími}} podáváme dle angl. General-Registraru (1861—80) v závorkách uvádějíce data L. Bodiova z let 1887—89: Norsko 13,9 (13,68), Anglie 13,4 (12,87), Německo 12,3 (12,87), Švédsko 11,7 (7,61), Nízozemí 11,6, Dánsko 11,5 (12,79), Španělsko 9,6, Belgie 9,0, Rakousko 8,16 (9,61), Italie 7,1 (11,31), Švýcarsko 7,0 (12,70), Uhry 4,1 (11,71), Francie 2,3 (1,63). Střední geometrický přírůstek na 1000 ob. obnášel v létech: {| class="wikitable" ! !! 1801–60 !! 1861–83 !! 1871–90 |- | Anglie || 12,6 || 13,2? || 14,5 |- | Skotsko || 10,5 || 19,2 || 12,1 |- | Irsko || 1,7 || 6,8 || -0,8{{Redakční poznámka|v tisku ve tvaru: – ·8}} |- | V. Britannie vůbec || 9,9 || 9,3 || 10,8 |- | Nízozemí || 7,1 || 10,2 || 12,5 |- | Belgie || 7,6 || 8,4 || 10,0 |- | Francie || 4,8 || 2,5 || 3,8 |- | Prusko || 12,1 || 9,4 || 10,9 |- | Sasko || 14,1 || 14,9 || 15,5 |- | Bavorsko || 5,5 || 7,1 || 7,4 |- | Virtembersko || 3,4 || 6,9 || 5,9 |- | Německo vůbec || – || 8,4 || 10,3 |- | Švýcarsko || 5,9 || 6,2 || 4,0 |- | Rakousko || 6,4 || 7,7 || 7,3 |- | Uhry || 2,7 || 4,7 || 6,8 |- | Portugalsko || 3,9 || 7,0? || 6,6 |- | Španělsko || 6,6 || 3,3 || 1,0 |- | Italie || 6,1 || 6,7 || 8,1 |- | Řecko || 12,2 || 12,6 || 19,8 |- | Srbsko || 19,2? || 14,7 || ? |- | Rusko (bez Polska) || 13,2 || 12,9 || 15,1 |- | <div style="margin-left:15px>v prov. polských</div> || 7,2 || 18,4? || ? |- | Čuchonsko || 12,2 || 8,9 || 13,7 |- | Dánsko || 9,3 || 10,1 || 11,2 |- | Švédsko || 8,2 || 7,7 || 8,1 |- | Norsko || 9,9 || 7,6 || 9,1 |} Střední roční přírůstek obyvatelstva '''E'''-py v l. 1871—90 obnášel 11,8. Největší přibývání obyvatelstva jeví se u Slovanů a Germanů, kdežto ve všech románských státech jest přibývání menší, minimum ve Francii. Z malých národností vykazují se dva extrémy, na jedné straně Rumuni a Řekové velikým vzrůstem, na druhé straně Maďaři poměrně malým vzrůstem číselným. Ku přirovnání k dnešním poměrům podáváme přehled plochy a obyvatelstva států '''E'''-py: {| class="wikitable" ! rowspan="2"| !! colspan="2"|r. 1801 !! colspan="2"|r. 1840 |- | v tisících ''km''²|| v mill. obyv. || v tisících ''km''² || v mill. obyv. |- | V. Britannie || 312,9 || 16,3 || 312,9 || 27,1 |- | Nízozemí || 34 || 2 || 33 || 2,9 |- | Belgie || – || – || 29,5 || 4,1 |- | Francie || 630 || 33,1 || 530 || 34,1 |- | Prusko || 307 || 8,7 || 278 || 15,1 |- | Rakousko || 643 || 25,8 || 681 || 35,8 |- | Švýcarsko || 42 || 1,8 || 41 || 2,2 |- | Portugalsko || 89 || 2,9 || 89 || 3,4 |- | Španělsko || 497,2 || 11 || 497,2 || 12 |- | Turecko || 544 || 9,5 || 525,8 || 13 |- | Švédsko || 786 || 2,8 || 450 || 3,1 |- | Norsko || 323 || 0,7 || 323 || 1,2 |- | Dánsko || 165 || 1,1 || 165 || 2,3 |- | Rusko || 4730 || 35 || 5477 || 54 |- | colspan="5"| |- | '''E.''' celá || colspan="2"|<div style="margin-left:100px>175</div> || colspan="2"|<div style="margin-left:100px>250,6</div> |} R. 1762 páčil abbé Expilly obyvatelstvo '''E'''-py na 130 millionů, na počátku vlády Ludvíka XVI. r. 1778 Moreau na 150 mill. Počet obyvatelstva v jednotlivých státech obnášel r. 1788 dle Moreaua de Jonnès: Švédsko a Čuchonsko 2,56, Dánsko a Norsko 1,49, Rusko 24, Polsko 2,8, Anglie 12, Nízozemí 1,8, Francouzi 24,8, Německo 24,8, Prusko 6,4, Rakouské státy a Belgie 19,6, Švýcarsko 1,8, Španělsko 10,5, Portugalsko 2,8, Italie 16, Turecko a Řecko 9 mill. obyv. R. 1801 páčil obyv. '''E'''-py Levasseur na 175 mill., r. 1810 almanach gothský na 180 mill., r. 1828 Balbi na 214 mill., r. 1840 Levasseur na 250,6 mill. (jiná udání nižší), r. 1850 Confronti 255 mill., r. 1861 Hausner 283 mill., r. 1871 Berg-Lona 293 mill., r. 1881 Behm-Wagner 327,8 mill. Na značném poměrně přírůstku obyvatelstva v '''E'''-pě měnilo a mění jen málo {{Prostrkaně|vystěhování do cizích}} dílů země. Ve starověku lze mluviti spíše o immigraci z Asie do '''E'''-py, a Řekové a Římané vrátili jen nepatrnou čásť obyvatelstva Asii a Africe. Immigrace asijská jeví se ještě na počátku středověku, a Maďaři jsou posledním plemenem, jež nalezlo stálá sídla v '''E'''-pě, kdežto pozdější vpád mongolský nezůstavil zvláště trvalých stop. Dobou velikých odkrytí v stol. XV. počíná vlastní emigrace evropská, v stol. XVI. téměř výhradně portugalská a španělská. Rosseeuw-Saint-Hilaire páčí počet Španělů, kteří v XVI stol. usadili se v Americe, na 3 mill. Cílem vystěhování byly hl. Amerika a jižní Asie. Ještě však během XVI. stol. nalezli Kozáci novou cestu do Sibiře, již pak úplně ovládlo Rusko. Věk XVII. jest slavnou dobou kolonisace hollandské a do něho spadá i počátek osadních podniků Anglie a Francie. Výsledek války sedmileté zničil, co se strany francouzské Colbert a Dupleix zbudovali, a vložil obrovskou převahu koloniální úplně v ruce Anglie. Ku konci XVIII. věku vymanila se však sev. Amerika až na Kanadu panství anglickému a v prvních desítiletích XIX. věku i jižní a střední Amerika panstvi portugalskému a španělskému, za to však našla Anglie náhrádu v Australii. Na poč. XIX. věku dlelo mimo původní svou vlasť asi 9½ mill. Evropanů (nehledíc ovšem k Asii a Malaisii), a to něco přes 100.000 v Africe (10.000 v Kapsku, 70.000 na ostr. ok. Atlantského a 30.000 na ostr. ok. Indického), 5547 v Australii, 6,690.000 v Americe severní (Kanada 240.000, Sp. Obce 4,400.000, Antilly 300.000, špan. Amerika 1,750.000) a 2,705.000 v Americe jižní (ve španělské 1,750.000, v Brazilii 950.000, v Guyaně 5000). Počet Evropanů za vystěhovalce zaznamenaných udával se v l. 1815—29 ročně na 20.000, úhrnem 300.000, v l. 1830—49 roč. 90.000, úhrnem 1,800.000, v l. 1850—69 roč. 200.000, úhrnem 4 mill., v l. 1870—79 roč. 300.000, úhrnem 3 mill., r. 1880—89 ročně 600.000, úhrnem 6 mill., tudíž v XIX. věku z celé '''E'''-py 14½ millionů, kterýžto počet však lze bezpečně zvýšiti na 20 mill., ježto data statistikou zaznamenaná jsou minimální. V 1. pol. XIX. st. lze mluviti skoro jen o emigraci anglické. Vsedloť v přístavech britských na lodi 2000 vystěhovalců r. 1815, 26.000 r. 1820, 15.000 r. 1825, 57.000 r. 1830, 44.000 r. 1835, 91.000 r. 1840, 94.000 r. 1845 a 281.000 vystěhovalců r. 1850. Další vzrůst emigrace jevil se dle L. Bodia takto: {| class="wikitable" ! !! rok !! v 1000 hl. |- | z Britannie, Norska, Rakouska || 1853 || 289 |- | <div style="margin-left:30px>» » »</div> || 1855 || 155 |- | z předešlých a Francie || 1860 || 109 |- | z předešlých a Švýcarska, Švédska a Dánska || 1870 || 250 |- | z předešlých a Německa || 1875 || 199 |- | <div style="margin-left:30px>» a Italie </div> || 1880 || 496 |- | <div style="margin-left:30px>»</div> || 1882 || 601 |} Dle jednotlivých států jest stěhování z '''E'''-py v posledních 20 létech následující (v tisících obyv.): {| class="wikitable" ! !! r. 1870 !! 1875 !! 1880 !! 1885 !! 1890 |- | z Anglie a Walesu || 105 || 85 || 112 || 126 || 140 |- | ze Skotska || 23 || 15 || 22 || 21 || 21 |- | z Irska || 74 || 41 || 94 || 60 || 57 |- | z celé Anglie || 202 || 141 || 228 || 207 || 218 |- | z Německa || – || 32 || 117 || 110 || 92 |- | ze Švýcarska || 3 || 2 || 7 || 7 || 7 |- | z Rakouska || – || 11 || 21 || 16 || 39 |- | z Uher || – || 1|| 8 || 12 || 35 |- | z Portugalska || – || 15 || 13 || 15 || 25 |- | z Italie || – || – || 35 || 79 || 117 |- | ze Švédska || 16 || 4 || 36 || 18 || 26 |- | z Norska || 15 || 4 || 20 || 14 || 11 |- | z Dánska || 4 || 2 || 6 || 4 || 10 |- | z Francie || 5 || 4 || 5 || 6 || 24 |} R. 1890 počet individuí původu evropského mimo '''E'''-pu bydlících páčil se na 91½ millionů a sice 1,562.000 v Africe, 3,136.000 v Asii (asi nízko ceněno), 3,915.000 v Okeánii, 67,500.000 v Americe sev. a 15,520.000 v Americe jižní. Mezi těmi počet oněch, kteří zachovali národnost a známky svého původu, narodili se v '''E'''-pě, nebo jsou dítky evropských rodičů nenaturalisovaných, v l. 1880—90 odhadoval se na 8,220.000, z toho 2,871.000 Angličanů, 2,120.000 Němců, 553.000 Italů a 357.000 Francouzů. Největší proud vystěhovalců jde do Spoj. Obcí sev. amer. (⅔ všech), asi ¼ do britských osad, ostatní nejvíce do Jižní Ameriky, kamž se z Evropanů hlavně Italové, Španělé, Portugalci a do jisté míry i Němci stěhují. Jen jediná země '''E'''-py utrpěla ve větší míře tímto stěhováním, totiž Irsko, kde obyvatelstvo v prvních 4 desítiletích t. století stouplo z 5 na 8 mill. a v následujícím půlstoletí následkem vystěhování skleslo zase až na 5¹/₆ mill. V celku však lze říci, že vystěhování toto ve velkém bylo světodějným, ku prospěchu '''E'''-py pracujícím činitelem, podmanivši '''E'''-pě většinu naší zeměkoule. Zdaž i pozdější následky toho budou pro '''E'''-pu blahodárné, jest, jak příklad Sev. Ameriky ukazuje, ovšem velmi problematické. Dnes však zaujímá '''E.''' dominující postavení ve 4 dílech světa. Jen Amerika, ač kdysi byla celá pod panstvím Evropanů, dovedla se z něho vymaniti, ze starých pak kulturních států jen obrovská Čína a Japan zachovaly až po dnešní den svoji neodvislost, jiné menší, jako Persie, Marokko, Siam živoří pod poručnictvím Evropanů. Z koloniálních mocností evropských ovládá {{Prostrkaně|V. Britannie}} v Asii 5¼ mill. ''km''² a 296 mill. obyv., v Africe (počítaje v to celou sféru zájmů) 4,356.000 ''km''² a 28 mill. obyv., v Americe 9,5 mill. ''km''² a 6,7 mill. ob., celou Australii 8,2 mill. ''km''² a 4,4 mill. ob., v Okeanii 23.000 ''km''² a 130.000 ob., úhrnem mimo '''E'''-pu 27,5 mill. ''km''² a 338 mill. ob.; {{Prostrkaně|Rusko}} celou severní a značnou čásť střední Asie, 16,5 mill. ''km''² s 19 mill. ob.; {{Prostrkaně|Francie}} v Asii 0,5 mill. ''km''² a 19 mill. ob., v Africe (nehledíc ku sféře zájmů v Sahaře v rozsahu několika mill. ''km''²) 3,5 mill. ''km''², 23 mill. ob., v Americe 82.000 ''km''² se 400.000 ob., v Okeanii 24.000 ''km''² se 100.000 obyv., celkem as 4,1 mill. ''km''² a 42,5 mill. ob.; {{Prostrkaně|Turecko}} v Asii 1,78 mill. ''km''², 15,5 mill. ob., v Africe ok. 2 mill. ''km''², 7,7 mill. obyv., celkem 3,8 mill. ''km''², 23,3 mill. obyv.; {{Prostrkaně|Nízozemí}} v Malaisii 1,87 mill. ''km''² s 32,6 mill. ob., v Americe 130.000 ''km''² se 120.000 ob., celkem přes 2 mill. ''km''² se 32,7 mill. obyv.; {{Prostrkaně|Portugalsko}} v Asii 20.000 ''km''² s 900.000 ob., v Africe 2,18 mill. ''km''² s 13,7 mill. ob., úhrnem 2,2 mill. ''km''² se 14,6 mill. obyv.; {{Prostrkaně|Španělsko}} v Tichomoří Filipiny a j. ostrovy, 300.000 ''km''² a 7 mill. ob., v Africe ostrovy 10.000 ''km''² a 31.600 ob., v Americe ostrovy 128.000 ''km''² a 2,43 mill. ob., úhrnem 430.000 ''km''² a 10 mill. ob., k čemuž přistupuje ještě sféra zájmů v Sahaře asi 627.000 ''km''² a 80.000 ob.; {{Prostrkaně|Německo}} v Africe 2,17 mill. ''km''², as 7 mill. ob., v Okeanii 251.000 ''km''² a 400.000 ob., úhrnem as 2,422.000 ''km''² a 7,4 mill. obyv.; {{Prostrkaně|Italie}} v Africe as ¼ mill. ''km''², 450.000 ob. a osobuje si i protektorát nad Habeší; {{Prostrkaně|Dánsko}} v Grónsku přes 88.000 ''km''² a 10.500 obyv., v Záp. Indii ostrovy 359 ''km''² a 33.000 obyv. {{Prostrkaně|Neodvislý stát na Kongu}} (as 2¼ mill. ''km''² a 14 mill. ob.) jest spojen personální unií s Belgií, a lze jej pokládati za evropskou osadu. Připočteme-li k ohromnému tomuto majetku koloniálnímu (as ⁴/₅ Afriky a Asie, celá Australie a Okeanie, úhrnem as 61 mill. ''km''² a 500 mill. ob.) ještě '''E'''-pu samu, můžeme říci, že více než polovice celého povrchu souše (as 71 mill. ze 135 mill. ''km''²) a téměř ³/₅ všeho lidstva (přes 850 z 1470 mill.) ovládány jsou '''E'''-pou. Panství toto neustále ještě vzrůstá. Rakousko-Uhersko jest jediná z evropských velmocí, jež nemá žádných osad. I z ostatních mocností pouze státy balkánské, Rumunsko, Švédsko a Norsko a Švýcarsko omezují se pouze na '''E'''-pu. V cizině rozených obyvatelů žilo v evropských státech ok. r. 1880: v Anglii 0,67, Skotsku 0,17, Irsku 0,38, Nízozemí 1,69, Belgii 2,6, Francii 2,29, Prusku 0,78, Bavorsku 1,17, Uhrách 0,7, Španělsku 0,24, Italii 0,35, Dánsku 3,22, Norsku 2,6 % všeho obyvatelstva. Cizinců zdržuje se ve Francii 2,94, v Německu 0,9, Švýcarsku 7,43, Rakousku 0,75, Uhrách 0,1, Italii 0,21, Řecku 1,92 % všeho obyvatelstva; tak bylo ok r. 1880—87 na př. {{Prostrkaně|Rakušanů}} ve Francii 12, v Německu 162, ve Švýcarsku 13, v Italii 16, v Rumunsku 30; {{Prostrkaně|Francouzů}} v Belgii 52, Anglii 26, Švýcarsku 54, Rakousko-Uhersku 3,1, Španělsku 17, Italii 11, Rusku 6; {{Prostrkaně|Angličanů}} ve Francii 36, Německu 15, Rakousko-Uhersku 2, Španělsku 5, Italii 7, Švýcarsku 3; {{Prostrkaně|Italů}} ve Francii 241, Anglii 7, Švýcarsku 42, Řecku 12, Španělsku 8, Norsku 7, v Rak.-Uhersku příslušníků italských 44; {{Prostrkaně|Rusů}} ve Francii 12, Německu 49, Rakousko-Uhersku 12, Itálii 1,4, Švédsku 1, Norsku 2,7; {{Prostrkaně|Němců}} v Nízozemí 42, Belgii 34, Francii 100, Švýcarsku 95, Rakousku 93, Rumunsku 30, Italii 5 {{Prostrkaně|tisíc}}. Vedle světové polohy '''E'''-py především vzdělanost a ušlechtilost obyvatelstva umožnila tak obrovské výsledky. Vzdělanost evropská šířila se v nejstarších dobách po poloostrovech moře Středozemního od východu na západ (z Řecka přes Italii do Španěl), kráčela pak na sever a severozápad a dnes jest hl. jejím sídlem západ a stř. '''E.''' a státy nordické. Mimo Sev. Ameriku nemá dnes vůbec na světě soupeře. Nejvíce škol má v '''E'''-pě Francie (80.422 s 5,539.708 žáky r. 1889), nejméně Srbsko (544 s 39.000 ž. r. 1886). Rakousko-Uhersko stojí asi na středním stupni (Rak. 18.566 šk. s 2,970.999 ž. r. 1890, Uhry 18.082 šk. s 2,150.000 ž.), za to však poměrně mnoho škol mají řídce obydlené státy nordické, t. Švédsko 10.163 s 757.709 ž. r. 1888, Norsko ok. 7000 a 300.000 ž. r. 1887, Dánsko 3318 škol a 282.121 ž. r. 1886. V Belgii bylo 11.550 šk., 614.671 ž. r. 1889, v Nízozemí 4097 škol, 317.341 ž. r. 1885, ve Švýcarsku 8101 škol, 471.016 ž. r. 1887. Rusko učinilo veliké pokroky a r. 1890 mělo již 39.000 šk. s více než 2 mill. žactva. Italie honosí se sice velikým počtem národních škol (43.770 s 2,019.268 ž. r. 1887), obecné vzdělání však jest pouze na papíře, neboť z 1000 hlav jest analfabetů mezi rekruty 420, mezi snoubenci 512 a v obyvatelstvu vůbec 673. Naproti tomu nalezeno mezi 1000 r. analfabetů ve Švédsku pouze 3, v Dánsku 5, v Německu 6 a ve Švýcarsku 11. I starší obyvatelstvo v těchto zemích vykazuje jen málo analfabetů; tak v Dánsku 20, Čuchonsku 19, Švýcarsku 21 na 1000 obyv. vůbec. Srbsko jest v té příčině pravým orientem, neboť zde čísla ta obnášejí 793 rekr. a 916 ob. Hned na druhém místě poloostrov pyrenejský, kde v Portugalsku 825, ve Španělsku 720 z 1000 ob. neumí čísti. Ve Francii zlepšilo se školství teprve v posledních létech, neboť 95 rekrutů a 378 obyv. vždy ještě jest analfabetů. Také v Belgii, jinak tak pokročilé, jest obecné vzdělání značně zanedbáno (159 rekrutů a 423 obyv. z 1000 jest analfabetů). V Rakousku pouze země koruny České a alpské mohou závoditi s Německem, východní a jižní kraje nejsou o mnoho lepší Ruska. Průměrně jest v Rakousku 236 rekr., 445 obyv., v Uhrách 340 rekr., 595 ob. z 1000 ještě analfabetů. Na vyučování vydaly r. 1893 Francie 141, V. Britannie 111, Prusko 68, Rusko 33, Rakousko 24, Uhry 8, Italie 20½, Švédsko 8,7, Norsko přes 1 mill. zl. Obnos ten tvoří v Prusku 10,14, ve Francii 6,63, v Rakousku 5,96, Anglii 5,95, Italii 4,11, Rusku 3,8 % všeho vydání, a připadá tu na hlavu v Prusku 4,65, ve Francii 3,94, v Anglii 3,27, Rakousku 2,65, v Italii 1,65, v Rusku 0,8 zl. ročně. Největší snad poměrně náklad na školy vede Švýcarsko (14 mill. zl. r. 1887), kdež připadá na i dítko školou povinné v kantonu neuchâtelském 1239, ve Vaudu 1118 fr., v Grisonsku ovšem jen 45 fr. Millionová města '''E'''-py jsou dnes zároveň největšími kulturními středy celé země. Na {{Prostrkaně|knihy}} vydává prům. 1 ob.: V. Britannie 5½, Francie 4, Německa 3½, Belgie a Švýcarska 3, států nordických, Hollandska, Rakouska a Italie 1,2, Portugalska 1, Španělska ¾ a Ruska ½ zl. ročně. R. 1880 nacházelo se v 505 {{Prostrkaně|knihovnách}} francouzských 7,298.000, v 577 rakouských 5,476.000, v 594 německých 4,070.000, ve 493 italských 4,349.000, ve 202 anglických 3,770.000, v 1654 švýcarských 1,819.000, ve 94 skandinavských 1,250.000, ve 145 ruských 950.000, ve 220 nízozemských 800.000, ve 105 belgických 610.000, ve 4679 evropských knihovnách ok. 32,000.000 {{Prostrkaně|svazků}}. {{Prostrkaně|Časopisů}} vychází nejvíce v Německu (6343 r. 1891, přes 800 denních), ve Francii 4359 (as 700 denních), v Anglii 3461 (přes 800 denn.), v Rakousku 1801, Uhrách 760, Italii 1400, ve Španělsku 850, Rusku 800, Švýcarsku 450, nejméně v Řecku 72 a Srbsku 57. Ostatně statistika časopisů není úplná ani spolehlivá. Z {{Prostrkaně|morální statistiky}} nelze podati dat, jež by se dala srovnávati. V celku jeví se v tomto století ubývání těžkých zločinů proti osobě a přibývání jich proti cizímu majetku. Pro vraždu a zabití bylo r. 1887 odsouzeno v Anglii 152 (0,54 na 100 000 obyv ), ve Skotsku 17 (0,43), v Irsku 41 (1,16). ve Francii 570 (1,49), v Italii 2805 (9,27), ve Španělsku 1086 (6,32), v Německu 441 (0,93), Rakousku 501 (2,15) osob. Bylo trestáno zločinů, přečinů a p. v Norsku 5276 r. 1853 a 6062 r. 1884, Anglii 389.502 r. 1857 a 739.115 5 r. 1884, ve Švédsku 43.147 r. 1863 a 56.919 r. 1887, v Belgii 101.136 r. 1868, 173.791 r. 1885, Italii 415.625 r. 1879 a 454.399 r. 1887, Německu 403.604 r. 1882 a 436.194 r. 1887, Rakousku 305.280 r. 1874 a 593.516 r. 1886. == Zemědělství, průmysl a obchod. == Dle své {{Prostrkaně|výživy}} a {{Prostrkaně|výroby}} lišilo se obyvatelstvo '''E'''-py ok. r. 1880 takto: {| class="wikitable" ! rowspan="2"| !! colspan="4"|{{Prostrkaně|Z 1000 obyv. živí se}} |- | zeměd. || prům. || obch. || dopravou a rybář. |- | Italie || 528 || 259 || 36 || 36 |- | Francie || 467 || 260 || 82 || 26 |- | Anglie || 152 || 552 || 40 || 68 |- | Skotsko || 171 || 541 || 32 || 90 |- | Irsko || 541 || 254 || 14 || 36 |- | Německo || 423 || 213 || 62 || 33 |- | Rakousko || 553 || 294 || 36|| 16 |- | Uhersko || 625 || 243 || 26 || – |- | Švýcarsko || 400 || 381 || 72 || 40 |- | Belgie || 297 || 272 || 90 || – |- | Dánsko || 470 || 310 || – || – |} Z toho lze jasně viděti posavadní převahu zemědělství v '''E'''-pě nad jiným způsobem výživy. Porovnáváme-li stav zemědělství v '''E'''-pě v jednotlivých desítiletích tohoto století, shledáváme, že r. 1820 bylo vzdělávané plochy 147 mill. ''ha'', r. 1840 na 173 mill. ''ha'' sklizeno 1168 mill. ''hl'' v ceně 19.300 mill. zl., r. 1860 na 191 mill. ''ha'' sklizeno 1407 mill. ''hl'' v ceně 18.050 mill. zl., r. 1887 na 226 mill. ''ha'' sklizeno 2031 mill. ''hl'' v ceně 23.390 mill. zl. — {{Prostrkaně|Plocha}} vzdělávané půdy zvětšila se od r. 1820 v Anglii o 6 %, ve Francii a Nízozemsku o 25, Rakousku o 30, Belgii a Německu o 40, Rusku o 60, Italii o 75, v celé Evropě o 66 %; v Norsku a Dánsku zvětšila se čtyřnásobně, ve Švábsku šesteronásobně. {{Prostrkaně|Jistina}} zemědělstvím repraesentovaná odhadovala se r. 1840 na 84,6, r. 1860 na 124,4, r. 1887 na 176,2 milliardy zl. (celá světová na 221,8). Dnes cení se ve Francii na 33,6, Anglii 23,4, Německu 22,7, Rusku 16,3, Italii 14,8, Španělsku 12,3, Rakousku 8,8, Uhrách 8,14, Bosně 0,17, Belgii 4,7, Nízozemí 3,9, Turecku 3,5, Rumunsku 3,2, Švédsku 3, Dánsku 2,7, Rus. Polsku 1,9, Řecku 1,7, Portugalsku 1,6, Švýcarsku 1,5, Norsku 1,25, Srbsku 1,2, Bulharsku 1,1, Čuchonsku 0,65 (ve Sp. Obcích amer. 32, v Australii 6,6) milliardy zlatých. Co do {{Prostrkaně|počtu individuí}} obnášel počet skutečných pracovníků zemědělských v '''E'''-pě r. 1887 (v závorce čísla z r. 1840) 66.320 (50.430) {{Prostrkaně|tisíc}} hlav, a to v Rusku 22.700 (15.000), Rakousku 10.680 (7500), Německu 8120 (6400), Francii 6450 (6950), Italii 5390 (3600), Turecku 2900 (2000), Španělsku 2720 (2000), Anglii 2560 (3400), Belgii 980 (900), Portugalsku 870 (700), Švédsku 850 (550), Nízozemí 840 (600), Švýcarsku 440 (300), Dánsku 420 (280), Norsku 380 (250) {{Prostrkaně|tisíc}} hlav. Jak vidno, zvýšil se počet obyvatelstva zemědělského značně ve všech státech '''E'''-py, jen v Anglii sklesl o ¼, ve Francii asi o 6 %. Průměrná roční výroba obilí na jednoho zemědělského dělníka r. 1887 činí 530 zl., nejvíce v Anglii 1210, v Dánsku 1060, ve Francii 880, v Belgii 700, nejméně v Rakousku 400 a Rusku 310 zl. Roční spotřebu obilí v '''E'''-pě na 1 obyv. cenil r. 1885 Broch na 186 ''kg'' čili 2,54 ''hl''. Zemědělství nalézá se v '''E'''-pě, zvláště v západní a střední, na nejvyšším stupni; přece však právě nejpokročilejší v té příčině země vůči velmi hustému obyvatelstvu nestačí ani vlastní spotřebě a jsou nuceny přivážeti odjinud. Světovými dodavateli '''E'''-py jsou tu především Spojené Obce severoamerické, Kanada a Britská Vých. Indie. Ohledně rozsahu a fysiognomie půdy se stanoviska hospodářského podáváme následující přehled dle jednotlivých států ‰ (pro mille): {| class="wikitable" ! !! nevzděl. půda !! les !! louky a pastvy !! pole !! vinice |- | Belgie || 186 || 151 || 124 || '''539''' || – |- | Dánsko || 247 || 46 || 282 || 425 || – |- | Německo || '''53''' || 257 || 203 || 483 || 3 |- | Francie || 154 || 158 || 139 || 500 || 49 |- | Řecko || 351 || 93 || 370 || 140 || 46 |- | V. Britannie || 349 || 36 || '''427''' || 188 || – |- | Italie || 131 || 157 || 250 || 399 || '''63''' |- | Nízozemí || 315|| 68 || 343 || 274 || – |- | Rakousko || 61 || 326 || 238 || 367 || 8 |- | Uhry || 58 || 281 || 239 || 409 || 13 |- | Bosna || 140 || 446 || 167 || 247 || – |- | Portugalsko || 458 || '''29''' || 267 || 224 || 22 |- | Rumunsko || 317 || 169 || 213 || 293 || 8 |- | Rusko || 283 || 380 || 121 || 216 || ? |- | Čuchonsko || 356 || '''571''' || 50 || 23 || – |- | Švédsko || 433 || 444 || 41 || 82 || – |- | Norsko || '''711''' || 240 || '''28''' || '''21''' || – |- | Švýcarsko || 284 || 187 || 358 || 164 || 7 |- | Španělsko || 204 || 208 || 197 || 354 || 37 |} Z různých druhů plodin v těchto zemích pěstovaných podáváme tuto hlavní, pokud se týče jejich výroby, v tabellárním přehledu (v millionech ''hl'') pro r. 1890: {| class="wikitable" ! !! Pšenice !! žito !! ječmen !! oves !! zemčata |- | Belgie || 8,8 || 6,9 || 1,5 || 10,7 || 32,3 |- | Dánsko || 1,4 || 5,9 || 8,4 || 12,9 || 4,4 |- | Francie || 117 || 24,2 || 17,2 || 93,6 || 121 |- | Italie || 47,2 || 1,6 || 3,8 || 5,7 || 7,7 |- | Německo || 37,0 || 80,7 || 36,2 || 105 || '''270''' |- | Nízozemsko || 2,1 || 1,4 || 1,5 || 4,27 || 27 |- | Portugalsko || 2,9 || 1,8 || 0,6 || 0,4 || 2,9 |- | Rakousko || 14,5 || 24,6 || 19,2 || 38,6 || 115 |- | Bosna || 0,7 || 0,13 || 0,90 || 0,5 || 0,4 |- | Uhry || 54,7 || 17,7 || 18,6 || 18,8 || 29 |- | Rumunsko || 8,8 || 1,7 || 5,2 || 0,1 || – |- | Rusko || '''68,4''' || '''189''' || '''53''' || 162 || 145 |- | Čuchonsko || '''0,05''' || 4,53 || 2,12 || 478{{Redakční poznámka|správně (aspoň řádově): 4,78}} || 5,93 |- | Řecko || 2,0 || – || 0,08 || '''0,04''' || '''0,04''' |- | Srbsko || 1,9 || 0,6 || 1,1 || 0,8 || ? |- | Španělsko || 26,6 || 13,5 || 6,4 || 5,7 || 18,3 |- | Švédsko || 1,6 || 8,0 || 4,9 || 20,8 || 18,6 |- | Norsko || 0,1 || 0,4 || 1,6 || 3,1 || 7,1 |- | Švýcarsko || 1,3 || 0,7 || '''0,14''' || 1,54 || ? |- | V. Britannie || 27,2 || – || 28,9 || 60,5 || 71,5 |- | colspan="6"| |- | v celé '''E'''-pě || 437 || 446 || 224 || 558 || – |} Kukuřice pěstuje se ve větších rozměrech jen v některých státech; tak vyrobila r. 1891 Francie 8,4, Řecko 1,1, Italie 28,2, Rakousko 6,8, Uhry '''31,7''', Bosna 2,64, Portugalsko 5,6, Rumunsko 10,3, Rusko 8,6, Srbsko 3,8, Španělsko 7,8, v celé '''E'''-pě ročně asi 136 mill. ''hl''. Většina států evropských nucena jest doplňovati svou spotřebu odjinud. Tak činil {{Prostrkaně|přívoz obilí}} do V. Britannie 53, Francie 30, Německa 9, Belgie 8, Španělska 6, Italie 4, Švýcarska 4, Nízozemska 3½, Portugalska 2½, Řecka 0,7, Dánska 0,6, Švédska 0,6, Norska 0,4 mill. ''hl''. Nejvíce vyváží Rusko (r. 1887 za 340 mill. zl.), Rakousko-Uhersko (r. 1887 za 121 mill. zl.) a Rumunsko (r. 1887 za 102 milliony zlatých). Také Turecko, Bulharsko a Srbsko má jistý vývoz. Roční výtěžek pšenice na 1 ''ha'' obnáší v Dánsku 32,5, Anglii 25,2, Nízozemí 24,3, Belgii 22, Německu a Švédsku 19,8, Norsku 18,9, Francii a Uhrách 16,2, Rakousku, Rumunsku a Švýcarsku 14,5, Italii, Portugalsku a Španělsku 10,8, Řecku a Turecku 9, Rusku 14,5. v celé '''E'''-pě průměrem 12,6 ''hl''. Rozloha {{Prostrkaně|lesů}} v '''E'''-pě páčí se (mimo Turecko, Bulharsko a Č. Horu) na 277 mill. ''ha''. Rusko samo má asi ³/₅ všech evropských lesů (173 mill. ''ha''), z ostatních států nejvíce ještě Švédsko a Norsko, t. 25 mill. ''ha''. V novější době věnuje se lesům v pokročilejších státech zase větší pozornost, tak na př. Francie v posledních 50 létech 3,65 mill. ''ha'' pustin proměnila v les. Výnos lesa obnáší v Anglii 22,2, ve Francii, Belgii a Nízozemí 11,8, v Německu 10,З, ve Španělsku, Portugalsku a Skandinavii 7,4, v Rakousku a Italii 4,9, v Rusku 1,2 zl. z ''ha''. Poměrná spotřeba dříví jest největší v Norsku, Rusku a Rakousku, nejmenší v Belgii, Nízozemí a Anglii, kdež obnáší sotva ¹/₇ norské. Spotřebu vlastní země nekryjí lesy ve Francii, Anglii, Belgii, Nízozemí, Italii, Španělsku, Portugalsku, Řecku a Dánsku. Značně vyvážejí dříví Švédsko a Norsko, Rusko a Rak.-Uhersko. Cena lesních produktů odhadovala se průměrem v posledním desítiletí v Rusku na 510, v Rakousko-Uhersku 225, Německu 162, Švédsku a Norsku 150, Francii 125, Italii 50, Anglii 25, Švýcarsku 15 mill. zl. {{Prostrkaně|Chov dobytka}} nalézá se na vysokém stupni zvláště ve státech západoevropských a ve Švýcarsku, vynikaje zde ovšem spíše jakostí plemene než absolutním množstvím kusů. Jako se mluví dnes na př. o depopulaci Francie, mluví se o depekoraci některých zemí '''E'''-py. Aspoň jisto jest, že počet dobytka rostl v '''E'''-pě v posledním století nepoměrně méně než počet obyvatelstva. Úhrnná jistina, již dobytek repraesentuje, jeví se ovšem stále značnější, tak odhadovala se r. 1830 na 9870, r. 1840 na 10.940, r. 1860 na 15.750, r. 1870 na 18.700, r. 1887 na 24250 mill. zl. Množstvím kusů převyšuje Rusko veškeré státy evropské, chovajíc asi ¼ veškerých kusů v '''E'''-pě. V posledním desítiletí (ok r. 1890) páčil se stav dobytka v '''E'''-pě v mill. kusů: {| class="wikitable" ! !! hověz. !! ovcí !! koz !! vepř. dob. !! koní |- | Rusko || '''28''' || '''48''' || 1,3 || '''10,7''' || '''19,7''' |- | Německo || 16 || 19 || '''2,6''' || 9,2 || 3,5 |- | Francie || 13,4 || 23 || 1,5 || 5,8 || 2,9 |- | Rakousko || 8,6 || 4 || 1,0 || 2,7 || 1,5 |- | Uhry || 5,6 || 11 || 0,4|| 5,3 || 2,1 |- | V. Britannie || 6 || 26 || – || 2,5 || 2,0 |- | Irsko || 4 || 4 || – || 1,4 || – |- | Italie || 4,8 || 8,6 || 2,0 || 1,2 || 0,7 |- | Švédsko || 2,3 || 1,4 || 0,1 || 0,6 || 0,5 |- | Rumunsko || 2,3 || 4,8 || 0,2 || 0,8 || – |- | Nízozemí || 1,5 || 0,8 || 0,2 || 0,5 || 0,3 |- | Španělsko || 1,5 || 13,8 || 2,6 || 1,2 || – |- | Dánsko || 1,5 || 1,2 || 0,0 || 0,8 || 0,4 |- | Belgie || 1,4 || 0,4 || 0,2 || 0,7 || 0,3 |- | Čuchonsko || 1,2 || 1,0 || 0,0 || 0,2 || – |- | Švýcarsko || 1,2 || 0,3 || 0,4 || 0,4 || 0,1 |- | Norsko || 1,0 || 1,7 || 0,3 || 0,1 || 0,1 |- | Srbsko || 0,8 || 3,7 || 0,7 || 1,1 || – |- | Portugalsko || 0,7 || 3,1 || 1,0 || 1,1 || – |- | Řecko || 0,4 || 3,5 || 2,5 || 0,2 || – |- | Bulharsko || 0,4 || 8,7 || 1,6 || 0,5 || – |- | colspan="6"| |- | Celá '''E.''' || 102,5 || 185,5 || 18,7 || 46,7 || – |} Svoji spotřebu {{Prostrkaně|masa}} '''E.''' nestačí krýti. Spotřeba tato kryje se dovozem hl. z Ameriky a Australie, jenž se cení na 575 mill. zl., z čehož připadá na V. Britannii 350, Německo 65, Francii 61, Belgii 28, Švýcarsko 22 (vyváží za 9), Rakousko-Uhersko 12 (vyváží za 40), Italie za 6 mill. zl. Spotřeba obnáší na hlavu ve V. Britannii 58, ve Francii 33 (v Paříži 77), v Rakousko-Uhersku 14, v Italii 10 ''kg''. {{Prostrkaně|Cukr řepový}} náleží k hlavním předmětům výroby a obchodu evropského. Vyrobilo se ho r. 1889—90 v Německu 1261, Francii 783, Rakousko-Uhersku 740, Rusku 444, Belgii 205, Nízozemsku 70, Dánsku, Švédsku, Italii 28, v ostat. zemích 4, úhrnem přes 3536 mill. ''kg''. Pěstování řepy cukrové zkoušeno ve všech státech '''E'''-py, nepotkalo se však se zdarem na poloostrovech středomořských. Průměrný výnos 1 ''ha'' obnáší v Německu 33,7, Francii 26,4, Rakousku 25,1, Uhrách a Rusku 17,9 ''q''. Ve vývozu (r. 1889 v mill. ''kg'') vynikají Německo (349 surov. a 172 raffin.), Rakousko (126 s., 182 r.), Francie (133 s., 140 r.), Belgie (141 s., 23 r.), Nízozemí (10 s., 82 r.), Rusko (69 s., 19 r.), V. Britannie (38 r.), Dánsko (25 s., 0,8 r.). Přivážejí V. Britannie 855 s., 448 r., Francie 159 s., 2 r., Nízozemí 90 s., 9 r., Italie 78 s., Švédsko 29 s., 11 r., Švýcarsko 3 s., 33 r., Dánsko 17 s., 4 r. Jeho spotřeba v '''E'''-pě neustále roste a obnáší dnes ročně v Anglii 32,6, Švýcarsku 24,5, v Dánsku a Francii 16,2, Německu 7,8, Rakousku 7,4, Belgii 4,2, Bulharsku 2,3, Srbsku a Rumunsku 1,9 ''kg'' na 1 obyv. — {{Prostrkaně|Spotřeba kávy}} veskrze z ciziny, hlavně z Brazilie a osad hollandských dovážené obnáší v '''E'''-pě mimo Turecko přes 3 mill. ''q'' a sice (prům. z l. 1885—89) v Německu 1142, Francii 667, Rakousko-Uhersku 351, Belgii 240, Nízozemí 214, Švédsku 147, Norsku 69, Italii 151, V. Britannii 138, Rusku 65, Čuchonsku 49, Švýcarsku 147, Španělsku 55, Dánsku 54, Portugalsku 25, Řecku 14, Rumunsku 13, Bulharsku 8, Srbsku 6 {{Prostrkaně|tisíc}} ''q''. Spotřeba na hlavu největší v Nízozemí (4,85 ''kg'') a Belgii (4,2), ve Švédsku a Norsku přes 3, Švýcarsku, Dánsku, Německu a Čuchonsku přes 2, Rakousko-Uhersku 0,87, Rusku jen 0,06 ''kg''. — {{Prostrkaně|Čaj}} přiváží se do '''E'''-py z Číny, Britské V. Indie a Japanu. Spotřeba jeho (prům. z l. 1885—89) obnášela ve V. Britannii a Irsku 831.515, Rusku 316.638, Nízozemí 23.180, Německu 19.120, Francii 5149, Rakousko-Uhersku 4887, Dánsku 3594, Portugalsku 2570. Švédsku 942, Norsku 795, Švýcarsku 1376, Rumunsku 1062, Španělsku 1017, Belgii 615, Čuchonsku 371, Bulharsku 285, Řecku 26, Srbsku 21 ''q''. Jeho spotřeba na hlavu v Anglii 2243 (max. na světě v Australii 3353), v Nízozemí 524, Rusku 286, Dánsku 171, Portugalsku 56, Švýcarsku 47, Německu 40, Francii 14, Rakousko-Uhersku 12, Italii 10, Španělsku 6, Řecku a Srbsku 1 ''g'' ročně. Cena čaje v posledních 2 stoletích sklesla na ¹/₁₀ , spotřeba jeho rostla však tak, že dnes se spotřebuje v Anglii více millionů než tenkráte tisíc ''kg'' (r. 1711 jen 64.411 ''kg''). — {{Prostrkaně|Tabáku}} spotřebuje '''E.''' as o 140 mill. ''kg'' více než vyrobí. Vyrobila ho '''E.''' r. 1889 přes 200 mill. ''kg'' a sice Rakousko-Uhersko 61, Rusko 50, Německo 39, Francie 20, Řecko 7,7, Belgie 4, Rumunsko 3,4, Bulharsko 3, Bosna a Hercegovina 3, Nízozemí 2,8, Italie 1,8, Švýcarsko 1,5. Srbsko 1,5, Švédsko 1, Finsko 0,2 mill. ''kg''. Přebytek máji jen Řecko, Rusko a Bulharsko; přivážejí více než vyvážejí: Německo 38,6, V. Britannie a Irsko 24,4, Francie 19, Italie 16,6, Nizozemí 11,9, Rakousko-Uhersko 10,5, Belgie 8,3, Švýcarsko 4,6, Švédsko 3,5, Norsko 1,7, Portugalsko 2, rumunsko 1 a Srbsko 0,5 mill. ''kg''. Roční spotřeba na hlavu největší v Nízozemí 3,311, Belgii 2,15, Švýcarsku 2,1, Turecku 2, Rakousko-Uhersku 1,732, Německu 1,5, nejmenší v Portugalsku 0,455 ''kg.'' Spotřeba tabáku na hlavu stoupla v tomto století v Anglii o polovici, ve Francii se ztrojnásobila. Výroba {{Prostrkaně|vína}} obnášela ok. r. 1890 v Italii З6,8, ve Španělsku 29,8, Francii 27,4, Rakousku З,6, Uhrách 3,4, Rusku 4, Portugalsku, Rumunsku a Bulharsku po 3, Německu 2, Řecku 1,8, Turecku 1,27, na Cypru 0,16 a ve Švýcarsku ok. 0,5 mill. ''hl''. Roční výroba vína v '''E'''-pě činí as 120 mill. ''hl'', tedy většinu vší výroby světové, nad niž však daleko vyniká svou jakostí. Spotřeba jeho jest největší ve Španělsku, kde připadá ročně na hlavu 115, v Řecku 109, Italii 95, Rakousko-Uhersku 22, Německu 5,7, Anglii 1,2, Švédsku 0,5, Srbsku 0,4 ''l''. — {{Prostrkaně|Piva}} uvaří a vypije se v '''E'''-pě ¾ vší světové výroby. Vyrobiloť r. 1890 Německo 53, V. Britannie 52, Rakousko-Uhersko (nejv. Čechy) 14, Belgie 107, Francie 8,5, Rusko 4,5, Dánsko 2,25, Nízozemí 1,6, Švédsko 1,24, Norsko 0,73, Švýcarsko 1,15, Španělsko 0,22, Rumunsko 0,2, Čuchonsko 0,2, Italie 0,19, Bulharsko 0,03, Řecko 0,07, Srbsko 0,09, celá '''E.''' 150,5 míll. ''hl''. Spotřeba na hlavu průměrně největší v Bavorsku, ročně 221,2, v Belgii 165, Anglii 123, Německu 123, Dánsku 57, Rakousku 31, Rusku 3,8, Italii 0,8 ''l''. Celkem zvětšila se výroba piva v '''E'''-pě od r. 1820 sotva o ¼. Evropská výroba {{Prostrkaně|chmele}}, jenž téměř výhradně k výrobě piva slouží, tvoří asi ¾ světové (575.000 z 765.000 ''q'' světové r. 1892) a sice v Německu 241.500 (Bavorsko 132.500, Elsasko a Virtembersko po 35.000, Bádensko 17.500), v Anglii 190.000, v Rakousko-Uhersku 60.000 (ok. 40.000 v Čechách), ve Francii 24.000, v Rusku 21.000, v ostatní '''E'''-pě 39.000 ''q''. {{Prostrkaně|Nerostné bohatství}} '''E'''-py nevyniká sice oněmi drahocennými produkty, jako na př. Amerika, jižní Afrika neb Australie; za to však dala jí příroda jiné, pro vývoj průmyslový nepoměrně důležitější. Cenu všeho drahého kovu v '''E'''-pě r. 1492 odhadoval Jacob na 418 mill. zl. Dle Soetbeera bylo dobyto v létech 1493—1875 v Rakousku {{Prostrkaně|zlata}} 460.650 kg v ceně 771 mill., v Ruské říši, kdež počalo dolování r. 1741 u Jekaterinburku, do r. 1875 na 1,033.655 ''kg'' za 1730 mill. zl. Z této výroby však jen asi ¹/₆ spadá na evropskou půdu. R. 1892 obnášela výroba Rakousko-Uherska 2260 ''kg'', Ruska 38.000 ''kg'' (světová 182.000 ''kg''). Mimo Karpaty a střední Ural zlato v '''E'''-pě se nedobývá. {{Prostrkaně|Stříbro}} dobývá se zároveň s olovem a mědí na četných místech, ve větší míře hl. u Kongsbergu v Norsku, Sasku, Čechách, Řecku a špan. prov. Guadalajaře. Vyrobeno ho v Ruské říši od r. 1741—1875 na 2,428.940 mill. ''kg'' za 251 mill. zl., v Rakousko-Uhersku v l. 1493—1875 na 7,770.135 ''kg'' za 839 mill. zl., v Německu 7,904.910 ''kg'' za 854 mill., ve Švédsku, Norsku, V. Britannii, Španělsku a Turecku úhrnem 7,382.000 ''kg'' za 797 mill. zl. R. 1892 obnášela výroba v Německu 190.600, v Rakousko-Uhersku 55.082, v Rusku 13.234, v ostatní '''E'''-pě 208.600 ''kg'' (ma celé zemi 4,730.000 ''kg''). Dobývání {{Prostrkaně|mědi}} jest v '''E'''-pě prastaré. Již Foinikové těžili prý ji ve Španělsku, kde ještě dnes na Riu Tintu nalézají se nejdůležitější měděné doly evropské. Průměrná výroba posledních let obnášela ve Španělsku a Portugalsku 55.836, v Německu 14.857, Rusku 4858, Italii 2367, Norsku 1746, Rakousko-Uhersku 1457, V. Britannii 1120, Švédsku 775, úhrnem v '''E'''-pě 83.016 metr. tun. Rovná se tudíž výroba '''E'''-py výrobě Spoj. Obcí amer. a tvoří ⅓ vší světové (tato přes 236.000 tun). Stejně stará jest výroba {{Prostrkaně|cínu}} v Cornwallisu (Aristotelova Cornubia), jež byla důležitým předmětem starověkého obchodu. Dnes se ho tu dobývá ročně přes 100.000 ''q''. Vedle toho zasluhuje v celé '''E'''-pě zmínky jen výroba v Rudohoří, as 3000 ''q'' ročně. {{Prostrkaně|Zinku}} dobylo se r. 1889 ve V. Britannii 20, v Belgii 80, ve Francii 30, Německu 70, Rakousko-Uhersku 30, Španělsku 70, Italii 80, Rusku 40, Švédsku 50, Norsku 20 tisíc tun. Značnou výrobu má i Řecko. Výroba {{Prostrkaně|olova}} obnáší r. 1889 ve V. Britannii 500, Belgii 90, Francii 20, Německu 180, Rakousko-Uhersku 100, Španělsku 500, Italii 30, Rusku 40, Švédsku 10 tisíc tun. {{Prostrkaně|Rtuť}} ve větším množství dobývá se v '''E'''-pě jen na dvou místech: u Almadenu, ve Španělsku a u Idrie v Krajině; v menší míře i v Italii a Porýní. Výtěžek čisté rtuti obnáší ve Španělsku as 20—25.000, v Rakousku 5—6000 (5417 ''q'' r. 1890 v ceně 1,597.000 zl.), v Italii přes 2000 ''q'' ročně. {{Prostrkaně|Niklové}} a {{Prostrkaně|kobaltové rudy}} nalézají se v Rudohoří, v Durynsku, ve Spessartu, v záp. Alpách a Skandinavii; {{Prostrkaně|antimon}} vyskytá se ve větším množství zároveň se zlatem a stříbrem v Uhrách. Mnohem důležitější jest výroba {{Prostrkaně|železa}}, jímž příroda obdařila téměř všecky země evropské. Výroba surového železa obnášela ve V. Britannii 6 tisíc m. tun r. 1500, 12 r. 1700, 20 r. 1740, 40 r. 1780, 69 r. 1790, 160 r. 1800, 310 r. 1810, 1420 r. 1840, 2290 r. 1850, 8031 r. 1890. Ve Francii stoupala výroba jeho z 12 tisíc tun r. 1500 na 22 r. 1700, 60 r. 1800, 580 r. 1850, 1962 r. 1890. Rakousko bylo v před. století jedním z nejdůležitějších producentů světa, od té doby však rostla výroba jeho jen znenáhla a obnášela 73 tisíc m. tun r. 1819 až 1828, 162 r. 1850, 313 r. 1860, 403 r. 1870, 965 r. 1890. Belgie vyrobila 60 r. 1830, 144 r. 1850, 788 tisíc m. tun r. 1890; Švédsko 98 r. 1833, 157 r. 1850, 187 r. 1860, 456 r. 1890. Z ostatních zemí evropských činila výroba železa r. 1890 v Německu 4658, Rusku a Čuchonsku 926, Španělsku 232, Italii 14, Turecku, Švýcarsku a Portugalsku úhrnem 25, v Norsku 1, v celé '''E'''-pě 18.058 tisíc m. tun. Světová výroba r. 1890 obnášela 27.518 tisíc m. tun, vyrábí tudíž '''E.''' téměř ⅔ všeho železa na světě. Jen za posledních 5 let vzrostla výroba v Rakousku o 35, v Rusku o 29, v Německu o 26, ve Francii o 20, Belgii o 10,5, ve V. Britannii o 6 %. Průměrná výroba jedné vysoké peci jest dnes 30kráte větší než před 100 léty a 3kráte větší než r. 1860. Náklad na výrobu 1 tuny litiny obnášel v posledních létech v Anglii 30, ve Francii 44, Německu 35, Belgii 27, 1 tuny kujného železa v Anglii 73, Francii 109, Německu 86, Belgii 78, oceli v Anglii 96, Francii 135, Německu 115, Belgii 79 zl. Úhrnná cena výroby železa r. 1890 obnášela v Anglii 380, v Německu 162, ve Francii 67, v Rakousko-Uhersku 39, v Belgii 24, v Italii 1 mill. zl. Spotřeba surového železa r. 1890 (v závorce spotřeba na hlavu v ''kg'') obnášela ve Vel. Britannii 6896 (184), v Belgii 1029 (170), v Německu 4897 (99), ve Francii 1517 (40), v Rakousko-Uhersku 1024 (25) m. tun. Polovici vší výroby železa spotřebují železnice. Obrovská výroba tato jest vázána k ložiskům {{Prostrkaně|uhlí}} a zároveň s těmito dovedla povznésti '''E'''-pu k onomu vynikajícímu postavení, jež dnes zaujímá. Ložiska uhelná zaujímají v Anglii 23.400 ''km''², z čehož připadá as ¼ na Skotsko a nepatrný díl na Irsko. Dnes vedou se zde již štoly pod moře a páčí se přístupné množství uhlí pod mořem na pobřeží northhumberlandském na 400, na Durhamském na 800 mill. tun. Mocnost britského uhlí jest nesmírná. Francie má 3 oblasti uhelné v úhrnné rozloze 4700 ''km''². Jsou to t. zv. revír valencienneský při hranici belgické, skupina revírů ve střední Francii nad Seinou a Loirou a revír alaiský a aveyronský. V Belgii jest ¹/₂₂ vší půdy prostoupena uhlím. V Německu ložiska uhelná (dolnorýnsko-vestfálské, hornoslezské, saské a durynské) pokrývají 9300 ''km''². V Rakousku jsou proslulé kamenouhelné a zvláště hnědouhelné pánve české a moravsko-slezské. Ve Španělsku nalézá se uhlí na rozloze 900.000 ''ha'', a ložiska zdejší jsou důležita, že nalézají se většinou blíže moře, tak že výrobky jejich mohou se lacině dopravovati. Menší množství uhlí nalézá se i v Portugalsku. Nesmírné bohatství uhelné spočívá v půdě ruské. Jen pánev moskevská zaujímá 2½ mill. ''ha''; ložiska donecká přesahují prý rozlohu 27.000 ''km''². K tomu druží se mohutná ložiska polská, pokračování to slezských, a značná ložiska hnědouhelná v gub. kijevské a chersonské. Dobývání uhlí spadá sice v '''E'''-pě již do středověku; tak u Newcastlu dobýváno jistě ve XII. stol , v Sasku v X. stol., avšak výroba ve velikých rozměrech náleží teprve nejnovější době. Počátkem XVIII. stol. obnášela výroba v Anglii pouze 2½, poč. XIX. stol. 10, r. 1845 již 35, 85 r. 1860, 147 r. 1880 a 184 mill. tun r. 1890. Ve Francii obnášela r. 1787 výroba 211.000 tun, teprve 3,4 r. 1851, 8,3 r. 1860, 19,5 r. 1880, 26 mill. tun r. 1890. V ostatních zemích '''E'''-py byla 1890 následující: v Německu 89, Rakousku 24, Belgii 20, Rusku 6, Uhrách 3,2, Španělsku 1, Italii 0,39, Švédsku 0, 33, Nízozemí 0,06 mill. tun, v Portugalsku 15.000, Švýcarsku 6000 a v Řecku 6000 tun. Výroba uhlí v '''E'''-pě r. 1890 obnášela 356, r. 1891 již 365 mill. tun, a přesahovala tudíž ⅔ vší výroby světové (tato 514 mill. tun r. 1890). Mnohem méně, než množství výroby, roste poměrně počet dělníků zaměstnaných v báních uhelných. Výroba na jednoho dělníka připadající zvýšila se za posledních 20 let aspoň o ¹/₅—¼ a obnáší r. 1890 v Anglii přes 300 (267 r. 1871), v Německu 302 (224 r. 1871), ve Francii 215, v Belgii 174, v Rakousku 183 tun kamenného neb 380 tun hnědého uhlí ročně. Při uhelné výrobě bylo r 1890 zaměstnáno dělníků ve V. Britannii 613.233, v Německu 295.636, Francii 121.600, Belgii 116.779, Rakousku 88.256. Cena výroby r. 1890 obnášela v Anglii 919, Německu 352, ve Francii 151, Belgii 129, Rakousku 59, Uhrách 12 mill. zl. Průměrná cena uhlí r. 1890 obnášela za metr. tunu v Anglii 7,5, Německu 4,6, Francii 6, Belgii 6,6, Rakousku kamen. uhlí 3,4, hnědé 1,8 zl. Ještě více než ve výrobě jeví se průmyslový stav té které země ve spotřebě uhlí. V tom ohledu V. Britannie převyšuje daleko všecky státy světa a z kontinentálních evropských jen Belgii lze k ní přirovnávati; v posledních létech Německo, Rakousko a z mimoevropských Spoj. Obce sev.-americké činí mohutné pokroky v tomto směru. Absolutní spotřeba r. 1890 obnášela ve V. Britannii 154,6, v Belgii 16,2, Německu 90,8, Francii 36,6, Rakousko-Uhersku 24,3, Rusku 8, v celé '''E'''-pě dle Nasseho 326,7 mill. m. tun. Relativní spotřeba (na 1 obyv.) toho roku obnášela v Anglii 4,12, Belgii 2,65, Německu 1,84, Francii 0,95, Rakousko-Uhersku 0,6, Rusku 0,08 m. tun. Vůči rozsáhlé výrobě a spotřebě uhlí vyskytla se otázka velice důležitá, jak dlouho stačí přírodní zásoby uhlí. Greenwell hnul r. 1846 první touto otázkou; Hull, Stanley Jevons, Armstrong a j. zaměstnávali se jí neméně než státní enquêty anglické a francouzské. Než výsledky dotyčných studií velmi se různí; celkem však, zdá se, v poslední době převládá náhled, že obavy o nejbližší budoucnost dříve vyslovované byly značně přehnány. Nasse cení r. 1894 zásoby uhlí ve V. Britannii na 195, v Německu na 110, ve Francii 17,6, Rakousko-Uhersku 16,6, Belgii 14,8, v celé záp. a stř. '''E'''-pě na 353,9 milliard m. tun. Také ze světové výroby {{Prostrkaně|soli}} (7,2 mill. tun r. 1889) připadá na '''E'''-pu lví podíl 5,2 mill. tun, z čehož na V. Britannii samu 202 mill. tun. Z ostatních států r. 1889 vyrobila Francie 740, Německo 444, Rakousko 280 (z toho 37 % Halič), Rusko as 1200 tisíc tun, Italie a poloostr. Pyrenejský po 600.000 tunách. Asi 30 % evropské výroby připadá na sůl mořskou, odpařovanou téměř ve všech pobřežních státech, hlavně však v Rusku, Francii, Italii a Portugalsku. Kamenná sůl dobývá se v Britannii v Chesteru a Worcestru, v Německu u Stassfurtu, Erfurtu, Inovraclavi, Stettenu, v Berchtesgadenu, ve Wilhelmsglücku a Friedrichshallu ve Virtembersku, v Leopoldshallu v Anhaltsku; v Rakousko-Uhersku zvl. ve Wieliczce a Bochni, v Marmaroši a na jiných místech koruny Svatoštěpánské; ve Francii hl. v dep. Meurthe-Mosel; v Rusku v Uralu a v gub. astrachanské; ve Španělsku v prov. Barceloně, Alicante, Geroně a Cuençe; ve Švýcarsku u Bexu ve Vaudu, u Schweizerhallu blíže Basileje a v Aargavě. Řekové netěží ze svých ložisek, Rumuni něco málo v Karpatech. Soli postrádají Čuchonsko, Švédsko, Dánsko, Belgie, Lucemburk, Čechy, Srbsko, Č. Hora a Bulharsko. Na 1 obyv. připadá spotřeba v Anglii 28, ve Francii 15,2, Německu 14,2, Rusku, Švédsku 13,1, v Italii 9, v ostatních státech '''E'''-py 10—11 ''kg'' ročně. Asi ¹/₅ evropské výroby (1,4 mill. tun v ceně ok. 12 mill. zl.) vyváží se do cizích zemí. {{Prostrkaně|Petrolej}} zaveden ve stř. '''E'''-pě teprve před 30 lety. Jen 3 země v '''E'''-pě vyrábějí petrolej, a to Rusko v Kavkázsku as 16,4 mill. ''q'', Rak.-Uhersko u Boryslavi a Drohobycze v Haliči а u Oravice v Uhrách (v Haliči) ok. 400.000 a Rumunsko v okresích Buzeu, Prahové a Dimbovici 410.000 ''q''. Vedle toho vyskytuje se petrolej, ovšem v nepatrném množství, u Caserty a ve Valu del Pescara v Italii, v Hannoversku, v Elsasku a horním Bavorsku. Mimo Rusko a Rumunsko veškeré země '''E'''-py jsou odkázány na přívoz z ciziny, hl. z Ameriky, odkudž v posledních létech se dovážívalo do '''E'''-py ročně okolo 12 mill. ''hl''. Průměrná spotřeba na 1 obyv. v l. 1885—89 obnášela v Nízozemí 17,7, Belgii 12,6, Německu a Švýcarsku 10, Dánsku 8,5, ve V. Britannii 8, Norsku 5,6, Švédsku 5,2, Francii 4,8, Rakousko-Uhersku 3,9, Španělsku 2,9, Šrbsku 2,7, Italii 2,5, Čuchonsku 2,4, Portugalsku 2 ''kg'' ročně. K velkolepé výrobě železa a uhlí řadí se jako stejně mohutný činitel v průmyslu evropském {{Prostrkaně|výroba textilní}}, s tím rozdílem, že průmysl ten zabývá se spracováním suroviny odjinud přivezené. Na prvním místě nalézá se {{Prostrkaně|bavlna}}, jejíž hlavními dodavateli jsou Amerika, Vých. Indie a Egypt. Proti r. 1830 se spotřeba bavlny v '''E'''-pě více než zosmeronásobila. {{Prostrkaně|Spotřeba}} V. Britannie (33,1 % světové) rovná se tu spotřebě všech ostatních evropských států dohromady (35,5 %). V absol. číslech obnášela tato spotřeba (prům. z let 1886—90) ve V. Britannii 700, v Německu 201, Rusku 147,5, ve Francii 115, Rakousko-Uhersku 91, Italii 66,6, Španělsku 49,6, Švýcarsku 29, Belgii 22, Švédsku 117, Nízozemí 10, Portugalsku 6, Čuchonsku 3,6, Norsku 2,4, Rumunsku 0,46, Bulharsku 0,25, Srbsku 0,24, Dánsku 0,04 mill. ''kg''. V poměru ku počtu obyvatelstva jeví se tu rozdíly ohromné. Tak připadá ve V. Britannii na hlavu 19, ve Švýcarsku 8, Německu 4,2, Belgii 3,7, Francii 3, Španělsku, Švédsku, Nízozemí, Rakousko-Uhersku a Italii přes 2, v Čuchonsku, Rusku, Portugalsku a Norsku přes 1, v Srbsku však jen 0,12, v Rumunsku 0,09, Bulharsku 0,07 a minimum v Dánsku 0,02 ''kg''. {{Prostrkaně|Spracování bavlny}} dosáhlo dnes obrovské výše ve V. Britannii (r. 1892 za 70 mill. lib. st.), kdež pracovalo r. 1890 přes 44,5 mill. vřeten. Německo má 5,5, Francie 4,9, Rusko 3,6, Rakousko-Uhersko 2,9, Španělsko 1,9, Italie a Švýcarsko po 1,8, Belgie 0,8, Nízozemí a Švédsko po 0,3, Řecko 0,8 mill. vřeten. {{Prostrkaně|Výroba lnu}} v '''E'''-pě velmi poklesla. Jen Rusko a Nízozemí vyrábějí z pravidla více, než samy spracují, ostatní země přivážejí z ciziny. R. 1890 páčila se výroba lnu v '''E'''-pě na 530 mill. ''kg'', z čehož skoro ⅔ připadaly na Rusko (341 mill. ''kg''), na Německo 44, Rakousko 38, Uhry 5, Francii 22, Belgii 20,4, Irsko 19,6, Italii 18,7, Nízozemí 9,З, Švédsko 2, Čuchonsko 1,9, Dánsko 0,5, Anglii 0,5 mill. ''kg''. Z Řecka, Španělska a Portugalska nedostává se novějších údajů. Největším odběratelem ruského lnu jest V. Britannie, jež r. 1891 přivezla odtud 74,8 mill. ''kg''. {{Prostrkaně|Výroba konopí}} páčila se r. 1890 na 340,6 mill. ''kg'', z čehož na Rusko připadá 122 (přes ⅓ evr.), na Itálii 79, Uhry 47,7, Rakousko 26,3, Francii 47,7, Německo 10, Rumunsko 2, Španělsko, Skandinávské státy a Čuchonsko po 1, Belgii 0,6 mill. ''kg''. Vedle toho přiváží se do '''E'''-py hlavně z Filippin (manilské konopí č. abaka), z Brit. Vých. Indie a z Egypta. {{Prostrkaně|Juta}} v '''E'''-pě se nepěstuje a dováží se téměř výhradně z Bengálska; spracování její nabylo však v '''E'''-pě značného rozsahu, hl. v Angli{{Redakční poznámka|tisk. chyba, správně: Anglii}}, Německu, Francii a Rakousku. {{Prostrkaně|Spracování lnu}}, {{Prostrkaně|konopí}} a {{Prostrkaně|juty}} věnuje se v '''E'''-pě 3,4 mill. vřeten a 118.000 stroj. stavů. Téměř polovička, 1,53 mill. vřeten, připadá na Anglii, na Francii 574, Německo 315, Rakousko-Uhersko 385, Belgii 306, Rusko 166, Italii 50, Španělsko 28, Švýcarsko 9, Nízozemí 7 a Švédsko 4 tisíce vřeten. {{Prostrkaně|Výroba vlny}} nalézá se v '''E'''-pě ve velikém úpadku. Nejvíce ještě vyrábí Rusko (r. 1888 přes 118 mill. kg), V. Britannie 62,5 r. 1890, Francie 59 r. 1890, Španělsko 30 r. 1880, Německo 25,6 r. 1883, Uhry 19,6 r. 1884, Rakousko 4 r. 1890, Italie 12 r. 1890, Portugalsko 5 r. 1870, Švédsko 2 r. 1890, Belgie 0,5 mill. ''kg'' r. 1890. Výrobu ostatních zemí '''E'''-py můžeme jen hrubě odhadovati na 35 mill. ''kg'', z čehož přes 7 mill. připadá na Rumunsko, asi ½ na Švýcarsko, ostatní na Dánsko, Norsko, Čuchonsko, Nízozemí, Srbsko, Bulharsko, Řecko a Maltu. V celku činí výroba '''E'''-py ročně asi 375 mill. ''kg'', a zůstává daleko za zeměmi mimoevropskými (tyto 605 mill. ''kg''), z nichž jediná Australie vyrábí ročně 236, Spoj. Ob. amer. 125, Argentina 118 mill. ''kg''. Za to však {{Prostrkaně|spracování vlny}} jest v '''E'''-pě obrovské, a přívoz suroviny značný. Zdvojnásobil se za posledních 12 let a udával se r. 1891 na 512 mill. ''kg'', z čehož připadalo ³/₅ na Australii, ⅛ na Argentinu, ¹/₉ na Kapsko. Ve spracování vlny vyniká zvl. V. Britannie (2671 závodů s 301.556 dělníky, vývoz 24,5 mill. lib. st. r. 1890), Německo (přívoz 110, vývoz 280 mill. marek r. 1890), Francie (1987 závodů se 109.372 dělníky r. 1887, přívoz 77, vývoz 396 mill. fr. r. 1890) a Rakousko (717 větších závodů s 59.000 děl., kteří vyrobili za 162 mill. zl. zboží r. 1885, přívoz 9,6, vývoz 12,9 mill. zl. r. 1890). Také ve výrobě surového {{Prostrkaně|hedvábí}} předčí cizina '''E'''-pu, jejíž roční výroba obnáší sotva ¹/₅ (4,620.000 ''kg'' r. 1890) světové (tato 25 mill. ''kg''). Z toho připadá na Italii 3443, na Francii 650, na Rakousko-Uhersko 245, na Balkánské státy 154, na Španělsko 84, na Švýcarsko 40, na Portugalsko, Rusko a j. 4 tisíce ''kg''. Přívoz do '''E'''-py r. 1890 páčil se z Číny na 3963, z Japanu 2018, ze Syrie 390, z Turecka (Anatolie) 181, Vých. Indie 224, z Kavkázka{{Redakční poznámka|správně: z Kavkázska}} 80, celkem 6856 tisíc ''kg''. Okolo r. 1885 odhadoval Natalis Rondot střední roční spotřebu hrubého hedvábí v '''E'''-pě na 9,865.000 ''kg''. Čísla tato jsou velmi nízko odhadnuta; na r. 1891 odhadoval Juraschek mnohem pravděpodobněji výrobu a přívoz surového hedvábí v '''E'''-pě na 17,420.000 ''kg''. — Ve {{Prostrkaně|spracování}} a {{Prostrkaně|obchodu hedvábím}} předčí Francie všecky státy '''E'''-py. Jen výroba Lyonu r. 1891 obnášela 357,6, vývoz francouzský vůbec v l. 1881—85 prům. 259 mill. fr. ročně. V. Britannie vyvezla r. 1891 za 1,74 mill. lib. st., Rakousko-Uhersko r. 1892 přivezlo 343.300 a vyvezlo 615.600 ''kg'' zboží, Italie r. 1890 vyrobila za 55 mill. lir a vyvezla o 8400 ''kg'' zboží více než přivezla. Švýcarsko r. 1891 vyvezlo za 111,6 mill. fr. zboží více než přivezlo. Německo má velmi značnou výrobu zboží polohedvábného (r. 1891 vyvezlo 3,947.000 ''kg'' proti přívozu 201.000 ''kg''), kdežto hedvábného zboží dosud více přiváží (387.000 ''kg'' r. 1891), než vyváží (201.000 ''kg''). Levasseur rozeznává v '''E'''-pě 3 veliká průmyslová territoria, jež zároveň hustotou svého obyvatelstva a bohatstvím nad ostatní kraje daleko vynikají, a sice 1. skupinu severozápadní (Anglie, sev.-vých. Irsko, již. Skotsko, Belgie, záp. část Nízozemí, Francie severně Loiry, záp. Německo zvl. Porýní); 2. úvodí Rhônu a Pádu a pobřeží Ligurské, kde středisky průmyslu jsou Lyon a Milán, hl. přístavy Marseille a Janov; 3. skupinu česko-německou, jež zahrnuje země České, Sasko a Braniborsko a sahá od Vídně po Berlín. K těmto druží se několik menších oblastí průmyslových, t. okolí Moskvy, Bordeauxu, Barcelony a Budapešti. Že s tak obrovským rozvojem průmyslu spojen jest i velkolepý {{Prostrkaně|obchod}}, jest zcela přirozeno. Týž přesahuje daleko ⅔ všeho obchodu světového. Data v tabulce uvedená vztahují se z pravidla na r. 1892 (v mill. zl.). {| class="wikitable" ! !! Přívoz !! vývoz |- | Anglie || 5563 || 3645 |- | Německo || 2536 || 1890 |- | Francie || 2334 || 1785 |- | Nízozemí || 1283 || 1134 |- | Belgie || 900 || 760 |- | Rakousko-Uhersko || 711 || 742 |- | Rusko || 572 || 676 |- | Italie || 547 || 455 |- | Španělsko || 490 || 447 |- | Švýcarsko || 467 || 344 |- | Švédsko || 248 || 211 |- | Norsko || 134 || 84 |- | Dánsko || 227 || 169 |- | Turecko || 252 || 141 |- | Portugalsko || 128 || 136 |- | Rumunsko || 183|| 137 |- | Řecko || 57 || 39 |- | Bulharsko || 37 || 35 |- | Srbsko || 18 || 21 |- | colspan="3"| |- | Evropa || 16689 || 12853 |} Obnášel tudíž r. 1892 obchod '''E'''-py 29.542 mill. zl. Vzhledem k číslům z r. 1882 (přívoz 15.422, vývoz 12.160 mill. zl.) vzrostl přívoz o 1250, vývoz však jen o 593 mill. zl. Na 1 obyv. připadá z obchodu v Nízozemí 712, Švýcarsku 280, Belgii 272, Anglii 270, Dánsku 124, Norsku 107, Švédsku 96, Německu 92, Rumunsku 64, Portugalsku 57, Španělsku 55, Řecku 42, Rakousko-Uhersku 35, Italii 33, Srbsku 18, Rusku 13 zl. ročně. Jakou měrou jednotlivé předměty v tomto obchodě jsou súčastněny, naznačeno stručně již při výrobě. Pokud obchod '''E'''-py zprostředkován jest loďstvem námořským, jest velmi nesnadno podati pro veškeré státy spolehlivá data, jež by dovolovala přirovnání. Pokud lze, uvádíme tu čísla z r. 1891—1892. Tehdáž připlulo do Anglie lodí o 37,7 mill. metr. tun a vyplulo 38,2 m. tun, do Německa př. 14,5, vypl. 14,5, do Francie př. 13,1, vypl. 9, do Španělska př. 11,6, vypl. 11,6, do Rakouska-Uherska připlulo 9,3, vypl. 9,3, do Italie př. 6,9, vypl. 7, do Belgie př. 6, vypl. 6, do Portugalska připlulo 6,6, vypl. 6,5, do Švédska př. 5,6, vyplulo 5,7, do Norska př. 2,9, vyplulo 2,8, do Rumunska př. 5,7, vypl. 5,7, do Řecka př. 2,8 vypl. 2,3, do Dánska př. 2,6, vypl. 1,1 mill m. tun, do Nízozemí př. lodí o 1,195.000, vypl. 1,187.570 ''m''³. O lodním ruchu v evropských přístavech podáváme tuto údaje dle nejdůkladnějšího pramene (A. N. Kiaera). Roční ruch přes 1 mill. tun panuje v 17 anglických (mimo to na Maltě a v Gibraltaru), 10 francouzských, 5 ruských, 4 italských, 3 německých, nízozemských, rumunských a tureckých, 2 belgických, rakouských, řeckých, španělských a švédských přístavech, 1 dánském, norském a portugalském přístavu. R. 1888 byl ruch v přístavech evropských následující: Londýn 14.220, Liverpool 11.350, Cardiff 8816, Marseille 8324, Hamburk 8297, Antverpy 7839, Newcastle 5762, Rotterdam 5600, Havre 4735, Kodaň 4098, Bilbao 4063, Lisabon 3785, Hull 3752, Janov 3500, Oděsa 3182, Bordeaux 2832, Barcelona 2426, Terst 2377, Dunkerque 2348, Riga 2082, Petrohrad-Kronštadt 2072, Brémy 2012, Amsterdam 2001 {{Prostrkaně|tisíc}} m. tun. Vedle toho jsou v '''E'''-pě 4 obrovské přístavy transitní, Cařihrad s roč. ruchem 22.991 (nejnavštěvovanější přístav světa), Gibraltar 13.404, Dardanelly 12.443 a Malta 11.788 tisíc tun. Vzrůst evropských přístavů jest dosti nesouměrný (zvl. rychlý byl u Cardiffu a Bilbaa), tak že již r. 1890 jich posloupnost byla změněna, a měly Londýn 14.850, Liverpool 12.060, Hamburk 9810, Cardiff 9670, přístavy na Tyne (Newcastle, North a South Shields) 9310, Antverpy 9060, Marseille 8780, Rotterdam 6000 a Havre 5200 tisíc tun ročního ruchu. Nejoživenější evropské moře jest průliv La Manche a průl. Svatojiřský. Síla evropského loďstva r. 1891 udávala se takto: {| class="wikitable" ! rowspan="2"| !! rowspan="2"|lodí !! rowspan="2"|o 1000 ''t'' !! colspan="2"|z toho |- | parníků || o 1000 ''t'' |- | V. Britannie || 15422 || 8933 || 5471 || 5370 |- | Německo || 3241 || 1417 || 761 || 763 |- | Francie || 2061 || 787 || 488 || 501 |- | Norsko || 3859 || 1615 || 440 || 221 |- | Italie || 2216 || 786 || 206 || 199 |- | Rusko || 2418 || 588 || 313 || 140 |- | Španělsko || 1710 || 534 || 349 || 291 |- | Švédsko || 1817 || 461 || 336 || 124 |- | Nízozemí || 928 || 374 || 181 || 171 |- | Řecko || 1422 || 341 || 88 || 60 |- | Dánsko || 1072 || 261 || 215 || 113 |- | Rak.-Uhersko || 403 || 211 || 114 || 101 |- | Turecko || 584|| 124 || 43 || 26 |- | Portugalsko || 300 || 87 || 39 || 32 |- | Belgie || 56 || 76 || 46 || 715 |- | Rumunsko || 265 || 50 || 30 || 19 |} Úhrnem obnášela síla obchodního loďstva evropského 37.774 lodí o 16,650.000 tunách, z čehož bylo 9120 parníků o 8,183.000 tunách. Obrovský vývoj tohoto loďstva pochopíme, pomníme-li, že г. 1850 měla V. Britannie parníky jen na 187, Hamburk 2, Francie 13, Nízozemí 2 {{Prostrkaně|tisíce}} tun a ještě r. 1860 V. Britannie pouze 500, Hamburk 10, Francie 68, Nízozemí 10 tisíc tun. Obchodní loďstvo '''E'''-py tvoří dnes aspoň ⁷/₁₀ všeho loďstva světového. Primát britský jeví se tu v úžasné své velikosti. Počítáme-li i s loďmi plachetními, jeví se síla britská ku světové vůbec jako 4:10, počítáme-li však jen se silou parní, jež mnohem lépe určuje výši námořnictva, tvoří obchodní loďstvo britské as ⅔ evropského a asi ⁶/₁₀ světového. {{Prostrkaně|Plavba nitrozemská}} na řekách a průplavech zůstává dnes svými výkony daleko za železnicemi, jeví se však vždy ještě důležitým prostředkem spojovacím, zvláště pro některé země a některé zboží. Dle údajů Mulhallových z r. 1892 má Anglie průplavů 4493, splavných řek 1641 ''km'', Francie pr. 4681, ř. 7757, Německo pr. 2124, ř. 25.259, Rusko pr. 1400, ř. 43.182, Rakousko pr. 2738, ř. 8835, Italie pr. 1069, ř. 1008, Španělsko a Portugalsko pr. 434, ř. 2068, Belgie pr. 861, ř. 869, Nízozemí pr. 2945, ř. 1400, Skandinavie průplavů 628, ř. 483, celá '''E.''' průplavů 21.388, řek 102.603 ''km''. Z důležitějších průplavů uvádíme Languedocký ve Francii z r. 1668, dl. 257 ''km'', náklad 8,5 mill. zl., Bridgewaterský v Anglii z r. 1776, dl. 61 ''km'', nákl. 4,5 mill. zl., Eiderský v Dánsku z r. 1785, dl. 42 ''km'', náklad 6,4 mill. zl., Caledonský v Skotsku z r. 1822, dl. 97 ''km'', nákl. 14,2 mill. zl., Helderský v Nízozemí z r. 1825, dl. 97 ''km'', nákl. 11,2 mill. zl., Burgundský ve Francii z r. 1832, dl. 254 ''km'', nákl. 27,6 mill. zl., Severomořský v Nízozemí z r. 1874, dlouhý 22 ''km'', náklad 25,3 mill. zl., Manchesterský v Anglii z r. 1894, dl. 57,1 ''km'', nákl. 187 mill. zl. Důležitá dráha vodní otevřena r. 1893 průplavem Korinthským. Ještě větší význam přikládati jest německému průplavu z moře Baltického do Severního, jenž se provádí. Rusové otevřeli r. 1893 pro menší dopravu průplav mezi Baltickým a Sev. Ledovým mořem a uvažují projekt Kaspicko-černomořský, v Rakousku obírají se otázkou průplavu Labsko-dunajského a Dunajsko-oderského. Doprava na angl. průpl. a řekách páčí se na 30—35, na francouzských na 20, na belgických na 8 mill. tun. Ze středoevropských řek vynikají v tom ohledu Rýn, Labe a Dunaj. Po průplavech mohou lodi ponoru až 1½ ''m'' dostati se z úvodí rýnského do dunajského. Doprava na Rýně páčí se v Německu na 5—6, v Nízozemí na 3—4, na Dunaji na 6 mill. m. tun. {{Prostrkaně|Železnice}}. R. 1815 George Stephenson uvedl v uhelném revíru v Newcastle upon Tyne v pohyb první lokomotivu a 27. září 1828 užil jí mezi Stocktonem a Darlingtonem poprvé k dopravě. Jen znenáhla razil si nový objev cestu. Na pevnině první vystavěla železnici Belgie r. 1835, Bavorsko 1836, Sasko 1837, Rakousko 1838, Italie 1839. R. 1830 měla '''E.''' pouze 245, r. 1835 646 a r. 1840 3037 ''km'' železnic. Ještě r. 1845 neobnášela jich délka více než 9159 ''km'' (V. Britannie 4082, Německo 2143, Rakousko 1058, Francie 870, Belgie 577, Nízozemí 153, Rusko 144, Italie 128, Švýcarsko 4 ''km''). Počet ten vzrostl na 23.766 ''km'' r. 1850, 34.052 r. 1855, 51.544 r. 1860, 75.488 r. 1865, 103.744 r. 1870, 142.914 r. 1875, 167.773 r. 1880, 195.665 r. 1885, 225.668 r. 1890 a 232.296 poč. r. 1893. Z toho připadá na Německo 44.339, Francii 38.653, Anglii 32.709, Rusko s Čuchonskem 31.658, Rak.-Uhersko s Bosnou 29.028, Italii 13.987, Španělsko 10.803, Švédsko 8461, Norsko 1562, Belgii 4525, Švýcarsko 3368, Nízozemí 2830, Rumunsko 2557, Portugalsko 2149, Dánsko 2009, Turecko 1З62, Řecko 918, Bulharsko 838, Srbsko 540 ''km''. Celkem má '''E.''' asi o ½ méně než Amerika, ale nepoměrně více než ostatní světa díly. Vzhledem ku svému rozsahu má v '''E'''-pě nejvíce železnic Belgie 1520 (na 10.000 ''km''²), Anglie 1040, Nízozemí 860, Švýcarsko 840, Německo 820, Francie 720, Rakousko-Uhersko 430, nejméně Rusko 6 a Norsko 5. Železnice evropské staví se 1 ''km'' prům. za 180.000 zl. (tudíž o ½ až jednou tak draze, jako v ostatních zemědílech), nejdráže v Anglii za 312, Švýcarsku 217, Francii 211, Belgii 200, Německu 160, Rusku 130, Rakousku 100, nejlaciněji v Dánsku 63, Švédsku a Norsku ok. 50 tisíc zl. Jistinu v nich v '''E'''-pě uloženou odhadujeme na 414 milliard zl. Výkony jejich převyšují daleko železnice všech zemědílů; tak {{Prostrkaně|dopravily}} (ok. r. 1890) v Anglii 818 mill. cestujících a 3031 mill. ''q'' zboží, v Německu 340 c. a 1995 zb., ve Francii 244 c., 870 zb., v Rusku 159 c., 565 zb., v Rak.-Uhersku 69 c., 869 zb., v Belgii 76 c., 430 zb., v Italii 45 c., 150 zb., ve Švýcarsku 27 c., 86 zb., v Nízozemí 19 c., 82 zb., ve Španělsku a Portugalsku 19 c., 100 zb., ve Švédsku 10 c., 84 zb., v Norsku 4 c., 122 zb., v Dánsku 9 c., 32 zb., v ostatních zemích '''E'''-py as 7 c., 40 zboží, úhrnem v celé '''E'''-pě 1846 mill. cestujících a 8456 mill. ''q'' zboží. Hrubé příjmy železnic t. r. cení se na 3280 mill. zl. Dle těchto údajů lze počítati, že 5 mill. osob z evropského obyvatelstva nalézá se denně na železnici. Až na nepatrné výjimky můžeme dnes evropskou železniční síť pokládati v hlavních tratích za ukončenou, a jen tu a tam vyskytuje se ještě nějaký velkolepější projekt, jako na př. trať, jež má spojiti baltické přístavy ruské se sev. Ledovým mořem. Železnicí zakavkázskou a sibiřskou počíná se síť železniční šířiti do vnitra Asie. Ku provádění projektované železnice pod průlivem La Manche nedochází hlavně z příčin politických. Z monumentálních výkonů železničního stavitelství evropského uvádíme přechod přes Semmering (898 ''m'' n. m.), dokončen r. 1854, přes Brenner (1371 ''m'' n. m.), dok. r. 1867, provrtání M. Cenisu (tunnel 12.233 ''m'' dl., 1295 ''m''. n. m.), dok. r. 1871, železnici Gotthardskou (tunnel 14.920 ''m'' dl., 1109—1145 ''m'' n. m.), otevřenou r. 1882, a Arlberskou (tunnel 10.270 ''m'' dl. ve výši 1310 ''m'' n. m.), otevřenou r. 1884. Obyčejné osobní vlaky jezdí v Italii rychlostí 20—25, v Rusku a Francii 25—30, v Rakousku a Německu 25—35, v Anglii 35—40, rychlíky v Italii a Rusku 35—40, v Rakousku 40—50, v Německu 45—55, ve Francii 50—60, v Anglii 60—70, t. zv. expressní vlaky v Italii a Rusku 45—50, Rakousku 55—60, Francii 70—75, Německu a Anglii 70—80 ''km'' za hodinu. Ještě většího rozšíření než železnice nalezl v '''E'''-pě {{Prostrkaně|telegraf}}. R. 1892 mělo Německo čáru telegrafní 117.872 ''km'', drátu 418.081 ''km'', úřadů 18.739, Francie čáru 88.058 ''km'', drátu 287.113 ''km'', úř. 9832, Anglie č. 54.338 ''km'', dr. 334.244, úř. 8537, Rusko s Čuchonskem č. 122.940 ''km'', dr. 293.464 ''km'', úř. 3948, Rak.-Uhersko s Bosnou č. 54.823 ''km'', dr. 177.213 ''km'', úř. 6132, Italie č. 38.108 ''km'', dr. 145.539 ''km'', úř. 3796, Španělsko č. 35.520 ''km'', dr. 85.892 ''km'', úř. 1177, Švédsko č. 12.751 ''km'', dr. 37.846 ''km'', úř. 1062, Norsko č. 9448 ''km'', dr. 18.351 ''km'', úř. 378, Turecko č. 32.223 ''km'', dr. 50.703 ''km'', Belgie č. 7435 ''km'', dr. 39.937 ''km'', úř. 965, Švýcarsko č. 7271 ''km'', dr. 19.308 ''km'', úř. 1439, Nízozemí č. 5468 ''km'', dr. 19.467 ''km'', úř. 797, Portugalsko č. 6418 ''km'', dr. 14.234 ''km'', úř. 366, Dánsko č. 4603 ''km'', dr. 12.892 ''km'', úř. 385, Rumunsko č. 5638 ''km'', dr. 12.664 ''km'', úř. 411, Řecko č. 7651 ''km'', dr. 9063 ''km'', úř. 191, Bulharsko č. 4755 ''km'', dr. 8836 ''km'', úř. 147, Srbsko č. 3127 ''km'', dr. 5985 ''km'', úř. 143, Černá Hora č. 444 ''km'', úř. 11. Obnáší tudíž čára telegrafní v '''E'''-pě 616.891 ''km'' s 2,261.276 ''km'' drátu a 58.456 úřady. V užívání telegrafu jeví se ohromné rozdíly. Tak připadá na 100 hlav v Anglii 180, Nízozemí 166, Belgii 91, Norsku 64, Německu 50, Francii 43, Rakousku 21, Rumunsku a Portugalsku 17, v Rusku 9 depeší ročně. Užíváním telegrafu zůstává tudíž obyvatelstvo '''E'''-py daleko za Amerikou, nemluvě ani o Australii, kde na 100 hlav připadá 322 depeší. S ostatními kontinenty jest '''E.''' spojena {{Prostrkaně|kabelem}} a sice přes Anglii a Francii několikeronásobně se Severní Amerikou, přes Španělsko a Portugalsko s Jižní Amerikou a Afrikou, s níž ostatně i francouzský kabel středomořský (do Alžírska) ji pojí. Jiný kabel, vycházející rovněž ze Středomoří, zprostředkuje spojení s celou jižní Asií, Australií a vých. Afrikou. {{Prostrkaně|Pošta}} evropská, organisovaná dle souhlasných pravidel, jest nejdůležitějším členem Světového spolku poštovního. Na počátku r. 1893 napočteno v '''E'''-pě 92.857 úřadů, a to v Německu 27.644, Anglii 19.101, Rakousko-Uhersku 9349 (v Bosně 80), ve Francii 7565, Rusku a Čuchonsku 6795, Italii 5917, Portugalsku 3091, Španělsku 2688, Švédsku 2390, Norsku 1623, Švýcarsku 1491, Turecku 1429, Nízozemí 1247, Belgii 829, Dánsku 803, Rumunsku 352, Řecku 296, Bulharsku 123, Srbsku 106, na Č. Hoře 8 pošt. úřadů. Doprava poštou obnášela r. 1892—93 v Německu 3274, ve V. Britannii 2739, Francii 1923, Rak.-Uhersku 947, Rusku 450, Italii 387, Belgii 345, Nízozemí 209, Španělsku 194, Švýcarsku 137, Švédsku 126, Norsku 36, Dánsku 107, Portugalsku 59, Rumunsku 28, Srbsku 18, Řecku 17, Turecku 16, Bulharsku 12 mill. a na Černé Hoře 139.000 zásilek, úhrnem v celé '''E'''-pě přes 11 milliard zásilek. Na 1 obyv. připadá ve V. Britannii 51, Švýcarsku 37, Německu 29, Belgii 24, Francii 20, Rakousku 20, Uhersku 9, Norsku 15, Srbsku a Rumunsku po 3, Rusku 1½ zásilky ročně. Převyšujíť tudíž jak Spojené Obce sev.-amer. se svými 75, tak Australie s 86 zásilkami na hlavu daleko i nejčilejší pošty evropské. V posledním čase počíná činiti poště zcela vážnou konkurrenci {{Prostrkaně|telefon}}. Již r. 1888 bylo v užívání v Německu 33.000, Anglii 20.400, Francii 10.000, Italii 9200, Rusku 7600; Švýcarsku 7600, Belgii 5200, Rakousku 4000, Španělsku 2200, Dánsku 1900 telefonů. Vedle toho jest užívání telefonu velice rozšířeno ve Švédsku, kde jich již r. 1885 bylo 10.000, a v Nízozemí r. 1885 přes 4000. Pokud máme z jednotlivých velkých měst zprávy, bylo jich r. 1888 v činnosti v Berlíně 8600, Paříži 5300, Štokholmu 3800, Římě 2100, Hamburku 1900, Genevě 1500, Petrohradě 1500, Miláně, Manchestru a Vídni po 1200, Liverpoolu, Glasgowě a Curichu po 1100, Neapoli 1000, Moskvě 800. V celé '''E'''-pě obnášela r. 1887 délka telefonického drátu přes 531.000 ''km'', a to v Německu 82.000, Anglii 48.000, Belgii a Rakousku po 11000 ''km''. == Finance a branná moc evropských států. == Ze složitých finančních poměrů evropských lze zde vytknouti jen hlavní momenty. {{Prostrkaně|Národní jmění}} evropských států na r. 1888 cenil Mulhall na 561.740 mill. zl. (44.939 mill. lib. sterl.), na 1 obyv. 1625 zl., v čemž odhadována půda na 179.338, dobytek 45.963, budovy 99.138, nářadí a p. 39.563, železnice 38.187, lodi 2837, zboží 14.163, rozlič. 132.807 mill. zl. Na jednotlivé státy připadalo z toho (v závorce čísla na 1 obyv. ve zl.): Anglie 117.500 (3087). Francie 107.500 (2800), Německo 80.000 (1750), Rusko 62.500 (687), Rak.-Uhersko 47.500 (1237), Italie 36.250 (1250), Španělsko 31.250 (1850), Belgie 12.500 (3087), Nízozemí 12.000 (2700), Švédsko 8000 (1563), Norsko 3038 (1525), Turecko 7500 (15001, Rumunsko 7500 (1375), Švýcarsko 6250 (2072), Dánsko 5000 (2875), Řecko 3750 (2025), Srbsko 2713 (1350), Bulharsko 2562 (875) mill. zl. Jest tudíž Anglie i absolutně i relativně nejbohatší zemí '''E'''-py, a jest vůbec na celém světě po této stránce překonána jen Spojenými Obcemi americkými (tyto 160.300 mill. zl., 2625 na 1 obyv.). Porovnáme-li s tímto národním jměním {{Prostrkaně|dluhy státní}}, shledáme, že tvoří tyto v '''E'''-pě as 11,2 % národního jmění, a sice v Turecku 30,3, Portugalsku 27,5, Italii 15,5, Rakousko-Uhersku 15, Rusku 14,8, Francii 14,7, Španělsku 10,3, Nízozemí 9,1, Belgii, Anglii, Řecku, Německu, Srbsku a Rumunsku 6—8, Švýcarsku 3,5, Dánsku 2,8, Švédsku a Norsku 2,2 % nár. jmění. Evropský státní dluh obnášel v míru Utrechtském r. 1713 v Anglii 675, Francii 600, Rakouských státech 125, Španělsku 98, úhrnem 1488, v míru Pařížském r. 1763 v Anglii 1707, Francii 1375, Rak. státech 132, úhrnem 3507, r. 1793 v Anglii 4625, Nízozemí 875, Rusku 587, Rak. státech 523, Francii 400, Španělsku 250, Dánsku 25, Portugalsku 12, úhrnem 7300; po kongressu Vídeňském r. 1816 v Anglii 5000, Rusku 1812, Francii 1750, Španělsku 1462, Nízozemí 1375, Rakousku 1237, Německu 487, Italii 313, Dánsku 150, Portugalsku 88, úhrnem 19.885, r. 1848 v Anglii 9672, Francii 3250, Rakousku 1562, Nízozemí 1425, Španělsku 1413, Rusku 1125, Německu 857, Italii 450, Belgii 312, Portugalsku 275, Dánsku 150, Řecku 125, Švédsku a Norsku 25, r. 1870 v Anglii 10.012, Francii 6300, Rusku 4300, Rakousku 4275, Italii 4162, Španělsku 3512, Německu 1850, Turecku 1150, Nízozemsku 950, Portugalsku 737, Belgii 350, Řecku 225, Dánsku 162, Švédsku a Norsku 75, úhrnem 38.062, r. 1892—93 obnášela jistina státního dluhu ve Francii 15.241, Italii 9000, Rakousko-Uhersku 8906, Anglii 8388, Rusku 6500, Německu 6360, Španělsku 4062, Portugalsku 1548, Turecku 1305, Nízozemí 1099, Belgii 1074, Rumunsku 534. Švédsku 184, Norsku 84, Řecku 351, Srbsku 156, Bulharsku 100, Švýcarsku 25, Luxembursku 8, Č. Hoře 1, úhrnem asi 65.000 mill. zl. Za posledních 100 let se dluh evropský zdesateronásobil. Příčinu k němu zavdaly v ⁷/₁₀ války a vojsko, v ²/₁₀ železnice a telegraf, a ¹/₁₀ různé jiné. Roční jeho vzrůst obnášel v posledním čtvrtstoletí daleko přes 1 milliardu zl. Také {{Prostrkaně|příjmy státní}} vzrůstaly značně. Roku 1680 obnášely ve Francii 60, v Anglii 26,3, Německu 25, Španělsku 23,7, Rusku 5, r. 1750 ve Franci,{{Redakční poznámka|tisk. chyba, správně: ve Francii 176,}} 176, Anglii 115, Německu 98, Rakousku 50, Španělsku 41,5, Nízozemí 27,5, Rusku 20, Italii 18,7. r. 1810 v Anglii 698, Francii 500, Německu 144, Rusku 138, Rakousku 130, Španělsku 75, Nizozemí 60, Italii 57,5, Turecku 37,5, Portugalsku 15, Dánsku 13,7, Švédsku 12,5, úhrnem 1880, r. 1850 v Anglii 728, Francii 638, Rusku 487, Německu 298, Rakousku 250, Italii 150, Španělsku 144, Turecku 1125, Nízozemí 72,5, Belgii 58,7, Švédsku 19, Norsku 10, Dánsku 19, Švýcarsku 12,5, Řecku 12,5 , úhrnem 3050 {{Prostrkaně|mill}}. zl. Na r. 1893 počítaly se příjmy jednotlivých států takto: Anglie 1940, Rusko 1870, Francie 1654, Německo 802 (mimo příjmy jednotlivých států, jež činí na př. v Prusku 1136, Bavorsku 105), Rak.-Uhersko 1257, Italie 809, Španělsko 354, Belgie 201, Nízozemí 128, Portugalsko 117, Rumunsko 91, Švédsko 65, Norsko 34, Švýcarsko 47, Řecko 44, Bulharsko 43, Dánsko 34, Srbsko 29, Lucembursko 4,8, Černá Hora 0,6, '''E.''' celá (mimo Turecko) 9527 mill. zl. Také {{Prostrkaně|vydání}} evropských států stoupala značně, často ještě rychleji než příjmy. Vůči datům z r. 1840 stoupla do r. 1888 v Anglii o 20, ve Francii o 147, Německu o 260, Rusku o 80, Rakousku 115, Italii o 140, Španělsku o 130 %. Z vydání připadá na administrativu v Anglii 3,16, Francii 7,24, Rakousku 8,82, Italii 6,72, Rusku 10,56, Prusku 7,78 %, na státní dluh v Anglii 16,9, Francii 23,7. Rakousku 18, Italii 26,6, Rusku 29,5, Prusku 11 %, náklad spojený s vybíráním daní a p. v Anglii 7,2, Francii 7,1, Rakousku 21, Italii 10,2, Rusku 25,4, Prusku 31,5, na vojsko v Anglii 19,3, Francii 17,5, Rakousku 12,3, Italii 15,8, Rusku 25,4, Prusku 12,4, na soudnictví, policii a p. v Anglii 15,2, Francii 5,3, Rakousku 7,1, Italii 7,9, Rusku 7,9. Prusku 9,8, na školství v Anglii 6, Francii 6,6, Rakousku 6, Italii 4,1, Rusku 3,8, Prusku 10,1, na prostř. spojovací v Anglii 5, Francii 9,2, Rakousku 5, Italii 8,6, Rusku 2, Prusku 5 %. Rozpočet na r. 1893 vykazoval následující vydání: Anglie 1939, Rusko 1800, Francie 1648, Německo 802 (mimo jedn. státy) Rakousko-Uhersko 1255, Italie 862, Španělsko 353, Belgie 201, Nízozemí 138, Portugalsko 120, Rumunsko 91, Švédsko 65, Norsko 33, Švýcarsko 52, Řecko 51, Bulharsko 43, Dánsko 44, Srbsko 30, Lucembursko 4,5, úhrnem v '''E'''-pě mimo Turecko 9568 mill. zl. {{Prostrkaně|Daní}} připadá na 1 obyv. (v závorce čísla úhrnná) ve Francii přímých 5,8, nepřímých 25,3 (32,1), Nízozemí př. 6,6, nepř. 17,1 (23,7), Anglii př. 5,4, nepř. 18 (13,4), Portugalsku př. 4,2, nepř. 17,3 (21,5), Bavorsku př. 3,1, nepř. 17,7 (20,8), Švýcarsku př. 6,7, nepř. 12,1 (18,8), Španělsku př. 8,8, nepř. 9 (17,8), Italii př. 7,1, nepř. 11 (18,1), Sasku př. 4,1, nepř. 12,5 (16,6), Prusku př. 5, nepř. 10 (15), Dánsku př. 2,9, nepř. 11,7 (14,6), Belgii př. 4,2, nepř. 9,8 (14), Uhrách př. 5,1, nepř. 8,8 (13,9), Řecku př. 5,7, nepř. 7,8 (13,5), Rakousku př. 4,4, nepř. 8,4 (12,8), Rusku př. 4,2, nepř. 7,1 (11,3), Norsku pouze nepř. 10,6, Švédsku př. 1,3, nepř. 8,5 (9,8), Rumunsku př. 2,9, nepř. 4,1 (7), Srbsku př. 5, nepř. 1,8 (6,8) zl. ročně. {{Prostrkaně|Zásoby peněz}} v jednotlivých státech jsou následující (na r. 1890 dle Washington Mint report-u): Anglie zlatých mincí za 1375, stříbrných 250, papírových 487, úhrnem 2112, Francie zl. 2250, stř. 1750, pap. 4000, úh. 5260, Německo zl. 1250, stř. 362, pap. 638, úhrnem 2250, Rusko zl. 350, stř. 150, pap. 1300, úhrnem 1800, Rakousko zl. 100, stř. 225, pap. 825, úh. 1150, Italie zl. 475, stř. 150, pap. 650, úh. 1275, Španělsko zl. 250, stř. 313, pap. 412, úh. 975, Portugalsko zl. 100, stř. 25, pap. 18, úh. 143, Skandinsvie zl. 80, stř. 25, pap. 105, úh. 205, Nízozemí zl. 63, stř. 162, pap. 211, úh. 446, Belgie zl. 163, stř. 137, pap. 187, úh. 487, Švýcarsko zl. 38, stř. 37, pap. 63, úh. 138, Turecko zl. 130, stř. 123, pap. 93, úh. 348, v '''E'''-pě vůbec zlatých peněz 6623, stříbrných 3710, papírových 6252, úhrnem 16.585 {{Prostrkaně|mill}}.{{Prostrkaně| zl}}.{{Prostrkaně| r}}.{{Prostrkaně| č}}. Z velikých bank největší množství zlata má pařížská, 862 mill. zl. r. 1894, kdežto anglická r. 1894 má 463 mill. ve zlatě proti papír. oběhu 302 mill. zl. r. č. U ostatních bank udávala se r. 1892 cena uložených tam drahých kovů takto: Ruská carská 835 mill. zl. zlata, 11 mill. zl. stříbra, německá zlata a stříbra za 612, rakousko-uherská zl. 75, stř. 208, italská národní 98 zl., 12 stř., ostatní banky italské 93 zl., 17 stř., španělská 95 zl., 64 stř., nízozemská 41 zl., 90 stř., portugalská zl. a stř. 126, skotská zl. 46, stř. 9, belgická zl. a stř. 54, nár. banka dánská zl. 41, irská zl. 31, stř. 5, rumunská zl. 26, král. švédská zl. 12, stř. 2,4, soukromé banky zl. 5,1, stř. 5,8, norská zl. a stř. 13, srbská zl. 3,2, stř. 2,1 {{Prostrkaně|mill}}. zl. Za účelem stejného ražení zlatých a stříbrných mincí uzavřely Francie, Belgie, Italie a Švýcarsko v Paříži 23. prosince 1865 {{Prostrkaně|latinskou mincovní konvenci}}, k níž přistoupilo r. 1868 i Řecko. Týchž zásad drží se, aniž ku konvenci formálně přistupují, Španělsko, Rumunsko, Srbsko a Bulharsko. {{Konec formy}} [https://www.ndk.cz/view/uuid:2bb3b930-e6e7-11e4-a794-5ef3fc9bb22f?page=uuid:40917a10-0b16-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867 Evropa. Horo- a vodopis (mapa)] [https://www.ndk.cz/view/uuid:2bb3b930-e6e7-11e4-a794-5ef3fc9bb22f?page=uuid:43840620-0b16-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867 Přehledná geologická mapa Evropy.] [https://www.ndk.cz/view/uuid:2bb3b930-e6e7-11e4-a794-5ef3fc9bb22f?page=uuid:4a657fa0-0b16-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867 Evropa. Přehled politický (mapa)] {{Redakční poznámky}} 8sr5jv1nzdlqpyq37vfwda027fvi76b 0 100322 346054 2026-11-05T15:42:01Z Lenka64 2855 n 346054 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST= Baratynski, Jewgenij Abramovich |PŘEDCHOZÍ= Baratier, Johann Philipp |DALŠÍ= Barb }} {{Textinfo |TITULEK= Baratynski, Jewgenij Abramovich |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |ZDROJ= Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO = |LICENCE = PD origin |LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 |WIKIPEDIA-HESLO = Jevgenij Abramovič Baratynskij }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Baratynski, Jewgenij Abramovich}}''' (1800–1844), ruský básník; vzdělával se na carské škole v Petrohradě a poté vstoupil do armády. Osm let sloužil ve Finsku, kde napsal svou první báseň ''Eda''. Díky přímluvě přátel získal od cara povolení k odchodu z armády a v roce 1827 se usadil nedaleko Moskvy. Zde dokončil své stěžejní dílo ''Cikánka'' – báseň napsanou v puškinovském stylu. Zemřel roku 1844 v Neapoli, kam odcestoval za mírnějším podnebím. <small>Souborné vydání jeho básní vyšlo v Petrohradě roku 1835 ve dvou svazcích; další vydání následovala v Moskvě (1869) a v Kazani (1884).</small> {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Baratynski, Jewgenij Abramovich]] j04fswzo1mxfz5ms3aor55956tm0srp 0 100323 346055 2026-11-05T17:13:42Z Lenka64 2855 n 346055 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST= Lyall, Sir Alfred Comyn |PŘEDCHOZÍ= Luzzatto, Samuel David |DALŠÍ= Lyall, Edna }} {{Textinfo |TITULEK= Lyall, Sir Alfred Comyn |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |ZDROJ= Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO = |LICENCE = PD origin |LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 |WIKIPEDIA-HESLO = }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Lyall, Sir Alfred Comyn}}''' (1835–  ), angloindický státní úředník a literát, syn reverenda Alfreda Lyalla, který se narodil v roce 1835 a vzdělání získal na školách v Etonu a Haileybury. V roce 1855 vstoupil do bengálské státní správy; během indického povstání sloužil v okrese Bulandshahr, v Mérutu a v dobrovolnickém oddílu zvaném „Khaki Risala“. Působil jako komisař v Beráru (1867), tajemník indické vlády pro vnitřní a zahraniční záležitosti, viceguvernér Severozápadních provincií (1882–1887) a člen Indické rady (1888–1903). Z jeho literární tvorby získala značnou oblibu sbírka ''Verses Written in India'' (1889) a v díle ''Asiatic Studies'' (1882 a 1899) prokázal hluboký vhled do indického života a povahy. Je autorem životopisu lorda Dufferina (1905) a přispíval četnými texty do periodik. {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Lyall, Sir Alfred Comyn]] tqsbkinq370eed9jnfsvelxsne45prx 0 100324 346056 2026-11-05T17:29:58Z Lenka64 2855 n 346056 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST= Cramer, Johann Baptist |PŘEDCHOZÍ= Crambo |DALŠÍ= Cramer, John Antony }} {{Textinfo |TITULEK= Cramer, Johann Baptist |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |ZDROJ= Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO = |LICENCE = PD origin |LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 |WIKIPEDIA-HESLO = Johann Baptist Cramer }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Cramer, Johann Baptist}}''' (1771–1858), anglický hudebník německého původu, který se narodil 24. února 1771 v Mannheimu. Byl synem Wilhelma Cramera (1743–1799), známého londýnského houslisty a dirigenta, který pocházel z početné rodiny úzce spjaté s rozvojem hudby v 18. a 19. století. Johann Baptist přišel do Londýna již jako dítě a právě zde se odehrávala převážná část jeho hudební činnosti. V letech 1782–1784 studoval hru na klavír u Muzia Clementiho a brzy si získal věhlas jako profesionální klavírista – a to nejen v Londýně, ale i na evropském kontinentu. Těšil se celosvětovému uznání a vysoce si jej cenil zejména Ludwig van Beethoven. Zemřel v Londýně 16. dubna 1858. Kromě své klavírní hry je Cramer významný také jako skladatel a jako hlavní zakladatel londýnského hudebního nakladatelství Cramer & Co. (založeno roku 1824). Zkomponoval řadu sonát a dalších děl pro klavír, avšak jeho skladatelský odkaz je spojen především s jeho etudami. Tyto „studie“ vyšly od roku 1810 v mnoha vydáních a staly se základním pilířem klavírní výuky. {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Cramer, Johann Baptist]] bgk1acl8pl3n3vadm3qqe7tpsilfnj2 252 100325 346059 2026-11-06T07:29:19Z Venca24 1218 založena nová stránka s textem „“ 346059 proofread-index text/x-wiki {{:MediaWiki:Proofreadpage_index_template |autor=[[Autor:Romain Rolland|Romain Rolland]] |název=[[Petr a Lucie]] |rok vydání=1936 |vydavatelství=Symposion Praha |obálka= |strany=<pagelist 1to4=- 5=1 /> |poznámky= }} [[Kategorie:Index:Nebylo zkontrolováno]] 1khskv2nyhtr9pm8wxoq6047rhfs9f2 346061 346059 2026-11-06T09:32:58Z JAn Dudík 532 346061 proofread-index text/x-wiki {{:MediaWiki:Proofreadpage_index_template |autor=[[Autor:Romain Rolland|Romain Rolland]] |název=[[Petr a Lucie]] |rok vydání=1936 |vydavatelství=Symposion Praha |obálka=[[file:Petr a Lucie Symposion Praha 1936.pdf|thumb]] |strany=<pagelist from=5 5=1/> |poznámky= }} [[Kategorie:Index:Nebylo zkontrolováno]] oxgdd09ngimsr197owy22zwwx7jxwfo 346062 346061 2026-11-06T09:41:03Z JAn Dudík 532 346062 proofread-index text/x-wiki {{:MediaWiki:Proofreadpage_index_template |autor=[[Autor:Romain Rolland|Romain Rolland]] |název=[[Petr a Lucie]] |rok vydání=1936 |vydavatelství=Symposion Praha |obálka=[[File:Petr a Lucie Symposion Praha 1936.pdf|thumb|left|page=7]] |strany=<pagelist from=5 5=1/> |poznámky= }} [[Kategorie:Index:Nebylo zkontrolováno]] kb1t8itj0ejm2qk0qcjgdrxv81r9z2u 346063 346062 2026-11-06T09:43:02Z JAn Dudík 532 346063 proofread-index text/x-wiki {{:MediaWiki:Proofreadpage_index_template |autor=[[Autor:Romain Rolland|Romain Rolland]] |název=[[Petr a Lucie]] |rok vydání=1936 |vydavatelství=Symposion Praha |obálka=[[File:Petr a Lucie Symposion Praha 1936.pdf|thumb|left|page=9]] |strany=<pagelist from=5 5=1/> |poznámky= }} [[Kategorie:Index:Nebylo zkontrolováno]] ga9opordevd2z5ulv5bst8x4zntblce