Ottův slovník naučný/Francie

<mediawiki xmlns="http://www.mediawiki.org/xml/export-0.11/" xmlns:xsi="http://www.w3.org/2001/XMLSchema-instance" xsi:schemaLocation="http://www.mediawiki.org/xml/export-0.11/ http://www.mediawiki.org/xml/export-0.11.xsd" version="0.11" xml:lang="cs">
  <siteinfo>
    <sitename>Wikizdroje</sitename>
    <dbname>cswikisource</dbname>
    <base>https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana</base>
    <generator>MediaWiki 1.48.0-wmf.4</generator>
    <case>first-letter</case>
    <namespaces>
      <namespace key="-2" case="first-letter">Média</namespace>
      <namespace key="-1" case="first-letter">Speciální</namespace>
      <namespace key="0" case="first-letter" />
      <namespace key="1" case="first-letter">Diskuse</namespace>
      <namespace key="2" case="first-letter">Uživatel</namespace>
      <namespace key="3" case="first-letter">Diskuse s uživatelem</namespace>
      <namespace key="4" case="first-letter">Wikizdroje</namespace>
      <namespace key="5" case="first-letter">Diskuse k Wikizdrojům</namespace>
      <namespace key="6" case="first-letter">Soubor</namespace>
      <namespace key="7" case="first-letter">Diskuse k souboru</namespace>
      <namespace key="8" case="first-letter">MediaWiki</namespace>
      <namespace key="9" case="first-letter">Diskuse k MediaWiki</namespace>
      <namespace key="10" case="first-letter">Šablona</namespace>
      <namespace key="11" case="first-letter">Diskuse k šabloně</namespace>
      <namespace key="12" case="first-letter">Nápověda</namespace>
      <namespace key="13" case="first-letter">Diskuse k nápovědě</namespace>
      <namespace key="14" case="first-letter">Kategorie</namespace>
      <namespace key="15" case="first-letter">Diskuse ke kategorii</namespace>
      <namespace key="100" case="first-letter">Autor</namespace>
      <namespace key="101" case="first-letter">Diskuse k autorovi</namespace>
      <namespace key="102" case="first-letter">Edice</namespace>
      <namespace key="103" case="first-letter">Diskuse k edici</namespace>
      <namespace key="250" case="first-letter">Stránka</namespace>
      <namespace key="251" case="first-letter">Diskuse ke stránce</namespace>
      <namespace key="252" case="first-letter">Index</namespace>
      <namespace key="253" case="first-letter">Diskuse k indexu</namespace>
      <namespace key="710" case="first-letter">TimedText</namespace>
      <namespace key="711" case="first-letter">TimedText talk</namespace>
      <namespace key="828" case="first-letter">Modul</namespace>
      <namespace key="829" case="first-letter">Diskuse k modulu</namespace>
      <namespace key="1728" case="first-letter">Podujatie</namespace>
      <namespace key="1729" case="first-letter">Diskusia k podujatiu</namespace>
    </namespaces>
  </siteinfo>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Francie</title>
    <ns>0</ns>
    <id>98461</id>
    <revision>
      <id>346216</id>
      <parentid>346206</parentid>
      <timestamp>2026-11-12T07:18:36Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Davmiub</username>
        <id>20055</id>
      </contributor>
      <comment>/* Hudba. */</comment>
      <origin>346216</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="767399" sha1="8ta9r8nutmtw2jdgm6w2sxy1v9dkfef" xml:space="preserve">{{Pracuje se}}

{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Francie
  | PŘEDCHOZÍ = Franciade
  | DALŠÍ = Francigenum opus
}}

{{Textinfo
  | TITULEK = Francie
  | AUTOR = [[Autor:Václav Švambera|Václav Švambera]], [[Autor:Vladimír Josef Procházka|Vladimír Josef Procházka]], [[Autor:František Augustin|František Augustin]], [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:Karel Plischke|Karel Plischke]], [[Autor:František Farský|František Farský]], [[Autor:Vladimír Pech|Vladimír Pech]], [[Autor:Kristian Petrlík|Kristian Petrlík]], [[Autor:Ferdinand Havrda|Ferdinand Havrda]], [[Autor:František Krásl|František Krásl]], [[Autor:Bohumil Mareš|Bohumil Mareš]], [[Autor:Karel Kadlec|Karel Kadlec]], [[Autor:Josef Smolík|Josef Smolík]], [[Autor:Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský|Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský]], [[Autor:Jindřich Vodák|Jindřich Vodák]], [[Autor:František Xaver Šalda|František Xaver Šalda]], [[Autor:Gustav Zába|Gustav Zába]], [[Autor:Renata Tyršová|Renata Tyršová]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Devátý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1895. S.&amp;nbsp;451-603. {{Kramerius|nkp|fd0115e0-0a01-11e5-b309-005056825209|Dostupné online.}}
  | LICENCE = PD anon 70
  | WIKIPEDIA-HESLO = Francie
}}

[[Soubor:Ottuv slovnik naucny IX c1470 znak Francouzske republiky.jpg|náhled|Č. 1470. Znak nynější Francouzské republiky.]]
[[Soubor:Ottuv slovnik naucny IX c1471 znak Francie Bourbonske.jpg|náhled|Č. 1471. Znak Francie Bourbonské.]]
[[Soubor:Ottuv slovnik naucny IX c1472 znak 1. Franc. rep.jpg|náhled|Č. 1472. Znak první Francouzské republiky.]]
[[Soubor:Ottuv slovnik naucny IX c1473 znak Francie Napoleonske.jpg|náhled|Č. 1473. Znak Francie Napoleonské.]]

{{Forma|proza}}
'''Francie''' (''France'', ''République Française''), země a stát v záp. Evropě. {{Prostrkaně|Polohu}} '''F.''' mezi dvěma moři lze — vyjímajíc Anglii — nazvati nejšťastnější všech států evropských. Španělsko má sice také pobřeží atlantské a středomořské, avšak jeho poloha jest příliš jižní, následkem čehož nemá účastenství ve světovém spojení severoatlantském, jako Francie. Vedle toho zde i to váží, že '''F.''' hraničí se 6 státy Evropy (Belgie, Lucembursko, Německo, Švýcarsko, Italie, Španělsko), nehledíc k Anglii, od níž ji dělí či spíše s kterou ji spojuje Kanál (La Manche), mezi Calais a Doverem jen 31 ''km'' široký. K tomu přistupuje i ta neobyčejně příznivá okolnost, že na celé vzdálenosti mezi oběma moři (370 ''km'') nejeví terrain nijakých překážek dopravě. V ohledu vojenském jest poloha '''F.''' výhodnější než Německa nebo Rakouska, neboť má na vše strany jisté přirozené hradby. Tak přechod Alp jest z francouzské strany mnohem snazší, než z italské, jakž tomu učí nejen zeměpis, ale i světové dějiny, počínajíc Hannibalem až k Napoleonům; také byl vliv francouzský daleko znatelnější na východní straně Alp, než italský na straně západní. Hranice mezi oběma státy běží od Col Lunga (2758 ''m'' n. m.) na pobřeží až k S. Gingolphu na jezeře Genevském většinou po hlavním hřebenu Alp. Odtud počíná již méně pravidelná hranice jurská proti Švýcarsku. Nelze mluviti o nějakém hlavním hřebenu Jury, avšak i zde jest přechod z francouzské strany snazší než ze švýcarské. Mezi Jurou a Vogésy nalézá se brána Belfortská (''La Trouée de Belfort''), 28 ''km'' široká, proslulá ve strategii vojenské, známé bojiště od časů Caesara až do poslední války franc.-německé. Hlavním rozhraním proti Německu jsou Vogésy a teprve v jich severu, u Dunnonu, počíná vlastní negeografická hranice francouzská proti Belgii. Nejneschůdnější přechod přes hranici franc. nalézá se v Pyrenejích, zvláště středních; překročení jich jest s obou stran nesnadné. Avšak i jinak jest poloha '''F.''' výhodná; neboť na protějších březích Středozemního moře nalézá se rozsáhlá osada Alžírská (s Tunisem), vzdálená z Marseille jen 771 ''km'', kteroužto vzdálenost urazí rychlý parník za noc a den, kdežto ve '''F.''' samé nejvnitřnější kraje, Burgund a Franche-Comté, jsou jen 400—450 ''km'' vzdáleny od pobřeží, jehož lze po železnici za 11 hod. dosáhnouti. Nejzazší {{Prostrkaně|astronomické body}} hranic '''F.''' jsou na severu Zuydcoote, na sever od Dunkerku na 51° 5′ 27″ s. š., na jihu 42° 20′ s. š. (na jih od Puigmalu), na západě Point de St. Mathieu na 4° 52′ z. d., na východě 7° 39′ v. d., v Alpách Přímořských, kde tyto protíná, 44° s. š. Základní geometrická podoba země jest šestiúhelník, jehož západní a východní strana jest poněkud do vnitř vtlačena. Podélná osa od severu k jihu mezi Severním mořem a Serrou de la Bague de Bourdeilat v depart. Pyrenées Orientales měří 973, největší šířka od Corsèn na Vogésy 888 ''km'', od La Rochellu ku Genevě 542 ''km''. — {{Prostrkaně|Rozčlenění horizontální}} jest nepatrné. Cotentin a Bretonsko jsou jedinými většími poloostrovy, Korsika, 170 ''km'' na jih od Provence vzdálená, jediným větším ostrovem. Ostatní ostrovy pobřežní jsou nečetné a nepatrné. Délka veškeré hranice '''F.''' obnáší 5290 ''km'', z čehož připadá na vodní 3120 (Kanál 1120, Atlantský okeán 1385, Středozemní moře 615 ''km''), na zemní hranici 2170 ''km'' (proti Belgii 460, Lucembursku 14, Německu 320, Švýcarsku 396, Italii 410, Španělsku 570).

O {{Prostrkaně|plošných rozměrech}} '''F.''' rozcházejí se samy úřední údaje v létech 1878—87 téměř o 10.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;. Rozhodně nízká jsou udání jak v »Annuaire du Bureau des Longitudes« (528.400 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;), tak v »Situation financ. des communes« r. 1878 (527.006,8 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;). Ředitelství přímých daní udává 529.103,7 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;; soukromé měření planimetrické, jež r. 1882 dokončil ruský generál Střelbitský, ovšem podle mapy menších rozměrů, vykazuje pro pevninu '''F.''' 523.932, pro ostrovy 9547, úhrnem 533.479 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, z čehož na Korsiku připadá 8866,5 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;. Správnější bylo planimetrické vyměření '''F.''' pod Perrierem, jež r. 1887 dle listů mapy 1 : 80.000 bylo provedeno v Service géographique de l’armée. jehož výsledek byl 536.408 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; (z toho Korsika 8722 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;). Avšak i výsledek tento nezdál se ještě dosti spolehlivým, a tak provedeno v Service géogr. pod novým ředitelem Derrécagaixem nové měření Coradiovým planimetrem přímo na měděných plotnách mapy 1 : 80.000. Béře-li se za podklad ellipsoid Clarkeův z r. 1880, činí výpočet 536.479, při Besselovu 536.469, při ellipsoidu ingenieur-geographů 536.464 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;. Výsledky tyto rozcházejí se o 0,OO3 %, což jest také asi největší možná chyba tohoto měření. Derrécagaix sám pokládá za nejsprávnější udaj pro plochu '''F.''' 536.479 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;.

{{Prostrkaně|Pobřeží '''F.'''}} Atlantský okeán tvoří na severu a severozápadě hranici '''F.''' v délce 2505 ''km'', z čehož na Kanál připadá 1120 ''km''. Francouzský břeh Kanálu až za Calais jest vlastně jen pouhým pokračováním plochého, dunami pokrytého pobřeží Severního moře, za Calais dosahuje však moře pohraniční vysočina flanderská v příkrém spádu, tak že na samém pobřeží shledáváme se s výškami přes 100 ''m'' (mys Blanc-Nez 134 ''m''). Ráz severomořský přichází pak k platnosti ještě jednou mezi Boulogne a Aultem, kdež rozsáhlé roviny pobřežní jsou chráněny řadami vysokých dun před zhoubným přílivem. Od ústí Bresly až k ústí Seiny tvoří pobřeží v délce 140 ''km'' skalní stěna křídová, zv. {{Prostrkaně|Falaisy}} (v. t.). Jest to snad nejnebezpečnější čásť pobřeží '''F.''', k čemuž přispívají i časté mlhy. Z přístavů ve Falaisách nejdůležitější jest Dieppe, z menších jmenujeme St. Valery en Caux a Fécamp; při ústí Bresly jsou proslulé mořské lázně Treport. Ze severnějších ještě přístavů v úžině Calaiské nejdůležitější jsou Calais samy pro dopravu do Anglie, na východ odtud Gravelines a Dunkerk, jižně Boulogne. Jest nepochybno, že Falaisy ještě za historické doby ustupují, ovšem cení se roční ústup prům. jen na 30 ''cm''. Urvané zde části unáší moře na sever. Jižně od mysu Hèveského, kde Falaisy končí, dosahuje moře řeka Seina v širokém ústi, do něhož jen během let 1834—53 zanesla 1,3 mil. ''m''&lt;sup&gt;3&lt;/sup&gt; bahna. Při sev. jeho břehu leží důležitý přístav Le Havre, při jižním lázně Trouville. Sev. břeh poloostrova Normandského vyplňuje Seinský záliv s nebezpečnými útesy (''Rochers de Calvados''). Východně od nich mělká rejda Caenská při ústí ř. Orne, západně ústí ř. Vire s úskalími a mělčinami. V nejsevernější části poloostrova Normandského, mezi Pointe de Barfleur a mysem de la Hague, nalézá se veliký válečný přístav Cherbourg. Celé dosud líčené pobřeží od Dunkerku až k Cherbourgu nevykazuje žádných pobřežních ostrovů. Teprve od mysu posléze jmenovaného nastává značná členitost pobřeží, provázeného nyní pravidelně ostrovy, a přestává teprve při ústí Girondy. Jižně od mysu Hagueského, mezi Normandií a Bretonskem, zalévá se hluboko do země záliv Bretonský, jehož nejzazší čásť sluje Baie de St. Michel, naproti níž leží malé ostrůvky Chauseyské. Téměř uprostřed zálivu Bretonského nalézají se ostrovy Normandské pod panstvím britským. Celé pobřeží poloostrova Bretonského od zálivu St.-Michelského až k ústí Loiry jest neobyčejně rozčleněno, podobno skaerům norským, v sev. části rázu docela fjordového. Do sev. pobřeží poloostrova vnikají hlouběji zátoky St. Malo a St. Brieuc s přístavy t. jm. Všude jest plno nebezpečných útesů. Kde '''F.''' sáhá nejdále k západu, odděluje Passage du Four od pevniny skupinu skalistých Quessantských ostrovů, načež nastupují 3 větší zátoky, Brestská, Douarnenezská a Audierneská. Teprve zde počíná vlastně otevřený okeán; pobřeží však jihobretonské podržuje i dále dosavadní ráz. Do země vniká naproti ostrovům Glenanským dlouhý chobot Quimperský a záliv Forestský, naproti ostr. Groixu Lorientská rejda válečná a něco východněji rejda Etelská, kdežto velmi rozčleněný záliv Morbihanský obmykají poloostrovy Quiberon a Ruis. Naproti němu a sousední zátoce, utvořené ústím Vilainy, leží důležitý ostrov Belle Isle. Zátokou Vilainskou končí se pobřeží bretonské a zátokou Loiry (''Grand Chenal de la Loire'' s přístavy St. Nazaire a Nantes) počíná se pobřeží nového rázu, jež podržuje sice ještě po celé 2 zeměp. stupně dosavadní členitost, liší se však od předešlého plochými břehy s dunami táhnoucími se od ústí jedné řeky, jichž zde hojně, ke druhému, a doprovázeno jest pobřežními bažinami, solnami a odvodňovacími příkopy. Hned na jih od ústí Loiry vyskytuje se velká Baie de Bourgneuf, uzavřená na záp. ostrovem Noirmontierem. Zátoky při ústí řek Sèvre (Pertuis [úžina] Breton) a Charente (Pertuis d’Antioche) uzavřenyjsou proti okeánu ostrovy Ré a Oléronem. Naproti prvnímu leží přístav La Rochelle, naproti Oléronu přístav Rochefort. Mezi Oléronem a pobřežím na jihu prostírá se Pertuis de Maumusson. Členovité pobřeží středofrancouzské končí v ústí Garonny, zde Gironde zvaném, kde příliv mořský učinil ještě ze vzdáleného Bordeaux přístav mořský. Odtud až po samé Pyreneje táhne se ve směru meridionálním pobřeží tak rovné, jako sotva kde jinde v Evropě. Jsou to »Landes«, typická krajina pobřežních dun, provázených řadou étangů (v. t.), z nichž jedině Arcachonský protrhl si širší průchod do moře a utvořil takto jediný přístav na tomto dlouhém pobřeží, kdežto ostatní spojeny jsou s mořem jen menšími toky (''courants''). Teprve při ústí Adouru, kde pod Bayonnou nalézají se proslulé lázně Biarritz, v nejzazším konci zálivu Gascognského (jinak zátoka Vizcajská) jest znáti vliv Pyrenejí na útvar pobřežní.

Ve Středomořském pobřeží '''F.''' jeví se značný rozdíl mezi západem a východem. Hranice obou, totiž límanitého pobřeží na západě a příkrého provencského na východě, leží v deltě Rhônu. Na hranici špan.-franc. noří se čásť Pyrenejí (Mts Albères) do moře a příkré stěny žulové ohraničují velké hloubky přístavů Banyuls-sur-Mer, Port Vendres a Collioure. Hned však za ř. Techem nastává již uvedené pobřeží límanité, lišící se však i původem i vzezřením od Land. Zde zanesly četné menší řeky jihofrancouzské průlivy mezi četnými bývalými ostrovy pobřežními a ve spojení s mořem zarovnaly celé pobřeží. Jako zbytek bývalého moře zůstaly étangy, jež lemují celý břeh zálivu du Lion. Z přístavů jest zde nejznamenitější Cette, kdež ústí Canal du Midi do moře Středozemního. Za menším zálivem u Aigues Mortes staneme u delty Rhônu. Obě veliká ramena Rhônu uzavírají jako ostrov Camargue. Ještě za deltou Rhônu, od této oddělena pustinou zv. Crau, nalézá se Étang de Berre, nejvýchodnější z jihofrancouzských, postrádající však úplně rázu límanitého. Zde již dosahuje moře (u Point Riche) hornatina provencská a nastává pobřeží příkré, plné skalistých mysů a menších zátok. Zde se tu a tam vyskytují ostrůvky pobřežní, nejdůležitější z nich Iles d’Hyères naproti zálivu t. jm. Pobřeží to končí pro '''F'''-ii u Nizzy, v nejkrásnějším koutě vší '''F.''' Jest tu celá řada menších přístavů, jako La Ciotat, St. Nazaire, Giens, Hyères, Bormes, St. Tropez, Fréjus, Cannes, Antibes, Nizza, Monaco a 2 přístavy prvého řádu, t. Marseille a Toulon. Na celém pobřeží '''F.''' lze jasně sledovati odvěký boj moře a souše. Do roka ztrácí tak '''F.''' asi 30 ''ha'' půdy. Avšak nejen rozsah, ale i ráz pobřeží se místy podstatně změnil, jak jsme naznačili již při límanitém pobřeží jihofrancouzském. Delta Rhônu prý se posunovalo ročně o 0,57 ''m'' a vzrostlo prý za posledních 2000 let o 300 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;. Změn se tu děje dost ještě za historické doby, tak na př. vznikl líman při ústí ř. Aude teprve r. 1320, kdy řeka tato protrhla svoje hráze. Kdežto na pobřeží Středomořském třeba míti za to, že pobřežní ostrovy byly k pevnině připojeny, lze o pobřeží atlantském tvrditi opak. Celý dlouhý pás ostrovů od Cherbourgu až po ústí Girondy jest jen zříceninou, zbylou z pevniny, jež podlehla nárazu vln mořských. V těchto končinách jeví se zhoubná činnost moře nejintensivněji.

Na sev. pobreží Bretonska setkáváme se s největším (vedle Bristolu) přílivem v Evropě, 16 ''m'', a příboj vln plní tu ještě na 80 ''m'' vysoko vzduch pěnou. Ještě dnes užívá se z lesů zde potopených černého dřeva, na př. u St. Malo. U St. Michela lze někdy viděti utopené vsi Maury, Feuillette, St. Louis Bourgaut, Porz Picas. Z potopené vsi St. Etienne de Pahul bylo r. 1735 odlivem bahno odneseno a lidé chodili tam sbírat různé předměty. V jakých rozměrech boj ten trvá, lze posouditi z toho, že jen při zátoce St.-Brieucké urvalo prý moře od V. stol. asi 310 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; země; v zátoce St.-Michelské vystupuje při odlivu souše v rozměru přes 300 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;. Místy ovšem moře také nanáší, při čemž se děje jakási výměna hornin proudy mořskými; tak nalézá se křídový hlen Normandie zanesen až při ústí Loiry a žulový štěrk Bretonska při ústí Seiny, ano až u Calais. Nejvíce zanáší se pobřeží mezi Loirou a Girondou, zvláště však při ústí řek Seudre, Charente a Sèvre. Zde vyplněny celé zálivy, jako na př. Poitouský, 400 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; veliký, jenž sáhal kdysi až k Niortu, a v jedné zátoce Aiguillonské přibývá prý ročně 30 ''ha'' země. Ovšem sluší zároveň připomenouti, že zde sotva kdy bylo pravé moře, spíše vždy písčiny, solné bažiny, ba i kopce. Někde sjednány během věků zase staré poměry, tak na př. dnešní poloostrov Quibéron, kdysi čásť pevniny, pak ostrov, jest nyní zase spojen úzkým pruhem země s pevninou; totéž platí o ostrovu Batzu sev. od ústí Loiry, a také na jih od tohoto ústí ostrov de Noirmoutier byl by již spojen s pevninou, kdyby průliv oddělující jej od pevniny (Goulet de Fromentine) nebyl býval uměle prohlouben. Příroda sama vyzývá tu člověka k boji proti sobě. V ohledu tom věnuje se dnes zlepšení poměrů pobřežních ve '''F'''-ii vzorná péče, ač boj na některých místech, na př. v Bretonsku a na ostrovech pobřežních, i v jihu, kde ostr. Ré a Oléron bojují těžce o svou existenci, jeví se býti marným. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]''

== Horopis. ==
Horopis '''F.''' líčen jest již ve čl. {{Prostrkaně|Evropa}} (VIII., 860 a 861.) a též v článcích o jednotlivých horstvech a krajinách na př. {{Prostrkaně|Ardenny}}, {{Prostrkaně|Cevenny}} a j., pročež obmezujeme se tu na stručný jen přehled. Střední výšku '''F.''' počítal r. 1874 G. Leipoldt na 393,84 ''m'', tedy o 100 ''m'' více, než stř. výšku Evropy, což ovšem děkuje '''F.''' pohraničním horstvům, Alpám a Pyrenejím, střední planině, jež při rozsahu 80.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; má dle Juliena střední výšku 700-800 ''m''; největší čásf '''F.''' vykazuje však výšky daleko pod střední hodnotu. J. Palacký rozdělil ve svém horopisu '''F.''' (Zeměpisný Sborník, III., str. 409, 420) '''F'''-ii na 12 krajů: 1. Severozápad (Bretonsko), 2. sever (Normandie), 3. severovýchod (Ardenny), 4. střed (Auvergne), 5. západ (Languedoc), 6. jihozápad (Pyreneje), 7. jih, 8. Jura, 9. Vogésy, 10. Alpy, 11. údolí Rhônu a Saôny, 12. pohoří Esterel. S tím srovnává se většinou i F. Hahn (v Kirchhoffově Länderk. v. Eur.), jehož orografické provincie jsou: 1. Střední planina (Auvergne), 2. Bretonsko s okolím, 3. úvodí Garonny a Landy, 4. pařížská pánev, 5. přechod mezi Garonnou a pařížskou pánví (na ř. Charente), 6. údolí Rhônu a Saôny, 7. západní Alpy, 8. Jura, 9. Lotrinsko s Vogésami, 10. Brána Belfortská, 11. břidlicové horstvo rýnsko-belgické (Ardenny). Více než kde jinde jsou ve '''F'''-ii poměry geologické, horopisné a vodopisné ve vzájemném vztahu. Ve velkém jest to souvislá soustava rovin, prostírající se od moře k moři, s povšechným svahem dle toku řek (tedy hlavně od jv. k sz.), oddělená od ostatní Evropy v jihozápadě Pyrenejemi, na východě Alpami, Jurou a Vogésy, kdežto Ardenny na severu a severovýchodě nelze pokládati za přírodní hranici. Jako ostrov z moře zdvihá se v srdci země z rovin těchto mohutný massiv středofrancouzský (Plateau central), zaujímající přes &lt;sup&gt;1&lt;/sup&gt;/&lt;sub&gt;7&lt;/sub&gt; celé '''F.''' Francouzská strana Pyrenejí jest vlhčí, porostlejší a vůbec celkem příjemnější než španělská, přístupnost však jejich jest asi s obou stran stejná. Hranice nesleduje tu vždy nejvyšší hřebeny a nejvyšší vrcholy nenalézají se na území franc. Příznivěji pro '''F'''-ii než pro její sousedy utvářeny jsou poměry v ostatních pohraničních horstvech. Od samého moře táhne se tu až k hranicím švýcarským mohutná hradba {{Prostrkaně|Alp Západních}}. Podkladem jich, dle nových badání Bertrandových vějířové stavby, jest karbonní osa mezi Bourg S. Maurice a Briançonem. Z massiva Montblancského náleží '''F'''-ii jen menší čásť. Vrchol Evropy 4810 ''m'' náleží '''F'''-ii a Italii. Svými předhořími vyplňují Alpy úvodí levých přítoků Rhônu od Isèry až k Duranci, malá však pohoří zcela v jihu Provence, t. Chaine les Maudres a Esterel, náležejí, jak se podobá, již k horstvu korsickému. V Savojsku potkává se soustava alpská směru severojižního se soustavou Jury směru od jihozáp. k sev.-vých. Také {{Prostrkaně|Jura}}, prostírající se v délce několika set ''km'' od Perte du Rhône až ku bráně Belfortské, nepatří '''F'''-ii než svou západní částí. Nejvyšší vrcholy nalézají se v jihovýchodě, t. Crêt de la Neige 1724 ''m'' a Reculet 1720 ''m'', kdežto v sev. francouzské části jen pásmo Chaumontské dosahuje 1122 ''m'' a nejvyšší body ostatních pásem bývají pouze přes 800 ''m'' vysoké. Jura není jednotným pohořím, nýbrž celou soustavou pásem a pahorkatin. Také na sever od brány Belfortské (Belfort 334 ''m'' n. m.) z {{Prostrkaně|Vogés}}, horstva druhdy zcela francouzského, zbyl '''F'''-ii jen záp. svah, a to ještě nezcela. Francouzská strana Voges má drsnější podnebí, více srážek, více vody, více stop ledové doby, než německá; jsouc silně zalesněna, skýtá jen zřídka nějaký rozhled. {{Prostrkaně|Ardenny}}, pokud náležejí '''F'''-ii, jsou planinou, v níž Mosa a Mosella hluboce zaryly svá koryta. Nejvyšší bod u Fumay poblíž hranice belgické jest jen 470 ''m'' n. m. Vedle tuto jmenovaných nemá '''F.''' horstva, jež by zasluhovalo toho jména, s jedinou výjimkou střední planiny (Auvergne). Zároveň s Bretonskem jest tento massiv geologicky nejstarší částí celé '''F.''' Vyniká ovšem více jednotvárností a rozlohou horizontálni, než výškou nadmořskou. Puy de Sancy, 1886 ''m'' vys., jest zároveň nejvyšší horou celé vnitřní '''F.''' Příjemně přerušují tuto jednotvárnost zajímavé zjevy vulkanické, bohaté na krásy přírodní. Menší starokrystallinické zbytky v jv. a jz. země doznaly tolika změn a orografická stavba jejich jest tak komplikovaná, že jen na mapě geologické lze pozorovati jejich samostatnost proti Alpám a Pyrenejím. Erose působila zde tak mohutně, že staré massivy ty dnes jsou daleko převýšeny mladšími pohořími. Druhý co do rozsahu starý massiv, t. Bretonsko, vrcholí v 391 a nejvyšší bod celé sev.-záp. '''F.''', t. Forêt d’Ecouves, v 417 ''m''. Největší a zároveň nejdůležitější čásť '''F.''' náleží t. zv. pánvi pařížské. Jest to v ohledu horopisném celkem rovina s malými rozdíly výškovými, zaujímající téměř celé úvodí Seiny, značnou čásť střední Loiry a menších pobřežních řek při hranicích belgických. I při nepatrných rozdílech výškových vyznamenává se širý ten kraj přírodními krásami, což děkovati má hlavně tomu, že sev. '''F.''' byla ušetřena před zhoubnou činností doby ledové. Ačkoliv tudíž, jak z celého tuto uvedeného přehledu jest viděti, horopis '''F.''' jest méně složitý než zemí středoevropských, přece jest každá čásť této země morfologicky vysoce zajímavá. Tak na pobřeží falaisy, Landy, étangy a celé zajímavé delta Rhônu s Crau a Camargue, ve vnitru Sologne a Pays de Dombes a střední planina se svými vyhaslými krátery, maary a místy zcela krasovým rázem, kde neschází ani dolin, podzemních toků a jeskyň, proslulým badatelem Martelem ve '''F'''-ii lépe než kde jinde studovaných, Tarn, Jonte a j. řeky vyryly si tu velkolepé caňony až 600 ''m'' hluboko v době, kdy ledovcové potoky Lozèru přinášely ještě daleko větší množství vody než dnes.

== Geologické poměry. ==
Lze-li o některé zemi tvrditi, že děkuje geologické stavbě bohatství, kulturní vyspělost, národ pak čilost a podnikavost, platí to v první řadě o '''F'''-ii. Není nesnadno poznati, kterak k tomu přispěly její různotvárné krajiny i úrodnost půdy, bohatství všelikého materiálu, hojnost přírodních cest obchodních, jež poskytly pevný podklad, na němž duch národní nalezl dosti volnosti, by vyspěl a nabyl rozpínavosti. Že vše to není nahodilé anebo snad konfusně roztroušeno, nýbrž pevně uzákoněno a výsledkem dlouhých dob geologických, že vše to jsou vtělené výsledky sil rodících a účelně přerozujících, přesvědčí každé jen poněkud pečlivější pozorování zajímavé vrstevní stavby této země.

{{Prostrkaně|Prahory}}. Na sev.-záp. a ve středu '''F.''' rozprostírají se mocné pruhy starých celin, k nimž přiléhají území mladších usazenin. Na sev.-záp. rozkládají se téměř po celém poloostrově Bretonském a ostrovech Normanských, jsouce v Bretonsku ve směru podélné osy přikryty mocným souvrstvím kambro-silurským. Tyto mladší horniny dělí území archaických vrstev Bretonska ve 2 nestejné díly, v jižní širší a delší, pak v severní užší a a kratší. Tento díl šíří se podél pobřeží Kanálu, prorván a přikryt pásy vrstev silurských a devonských, tak že se jeví jako složen ze soustavy menších a větších ostrovů; onen pak běží pruhem souvislým podél pobřeží Atlantského okeánu až k čáře označené městy Latille a Fautenay. Na východě přikládají se na tyto pruhy prahorní sedimenty jurské a jen na levém břehu Loiry je okruh vrstev jurských přikryt vrstvami útvaru křídového. Rula, svory a krystallinické břidlice skládají souvrství této celiny, jež je na četných místech proražena mocnými obvody žuly a pruhy dioritů, z nichž žuly namnoze poměrně velké území pokrývají (Mayenne, Louvigné-Lassoy, Dinan, Moncontour, Plonaret-Quintin, St. Poi-Pontivy, Montagne-Partenay). Mnohem větší než bretonská je rulová a žulová celina středofrancouzská. Má tvar čtverce, šíří se mezi puklinou ř. Rhônu a údolím Garonny, na severu pak je omezena čarou, na níž leží města Confolens, Lussac, Chatre, St. Amand a Moulins, kdežto na jihu běží jeho okraj, rozčleněný a ovroubený útvarem jurským, od Saissaka k Lodèvě, Largentièře, Privasu, Valenci. I tato celina je vysočinou ploskou, mírně zvlněnou, mající vrchy ohraničené mírnými svahy a je prostoupena údolími mělkými. I ona je na četných místech proražena mohutnými massami eruptivními: čedičovými a porfýrovými, z nichž čedičové zaujímají téměř prostřední tři velké komplexy, kdežto tyto se omezují jen na okraj východní.

{{Prostrkaně|Útvar kambro-silurský}} omezuje se na poloostrov Bretonský a na ostrůvky Normanské (Jersey). Všady přikládají se jeho vrstvy k prahornímu podkladu a zaujímají 3 nestejná území, z nichž jedno na severu a dvě na jihu se rozkládají. Z těchto největší je jihovýchodní, rozložené mezi městy Angers, Aleçon, Fougères, Quintin, Pontivy, Redon; mnohem menší je naproti tomu území severní v okolí Cherbourgu a západní v oblasti bretonské.Tato území rozpadají se opět v několik pánví, více méně souvisících. Zpodní oddíl tohoto souvrství (Kambrium) záleží z břidlic, pískovců, drob a vápenců, v nichž jsou druhy z rodu ''Lingulina'' a ''Trilobites''. Na těchto leží vrstvy silurské (siluru zpodního), mezi nimiž jsou nejdůležitější břidlice krycí z okolí Angersu, Vitré s četnými otisky a mimo to pískovce od May v Calvados atd. se zvířenou druhou. Nad těmito vrstvami jsou pískovce, místy v křemence změněné, bez zkamenělin, pak břidlice graptolitové a břidlice s koulemi zploštělými. Území tohoto útvaru je v Bretonsku rozmanitě zvlněno, jako složeno z bezčetných malých plochých hřbetů, mající hřebeny z pískovců, svahy pak a úpatí z břidlic.
{{Prostrkaně|
Útvar devonský}} dosahuje nepatrných rozměrů plošných a i mohutnosti. Omezuje se toliko na jižní Bretonsko a na ostrůvek Forgues jižně Boulonaisy. V Bretonsku táhne se pruhem podél jižního okraje pánve jižní z krajiny douaiské až k Rochefortu, Challonu a St. Florentu na jižní břeh Loiry. Mimo to skládají jeho vrstvy území obrysu trojúhelníkového mezi Ardennami a ř. Mayenne a vyskytují se pruhem směřujícím od jihových. k sev.-záp. mezi Sablé a Lavaux a na jihu od Rennes, kdež vybíhají v několika pásech. Pískovce v tomto souvrství převažují droby a hlinité břidlice; ložiska vápenců, zvlášť tmavých, jsou zde podřízena. Pokud se týče devonu ostrova Forgues, jeví se zbytkem území někdy souvislého, které se táhlo z Belgie podél jižního kraje Ardenn na východ. Je bohat na zkameněliny.

{{Prostrkaně|Útvar permo-karbonský}} vykazuje rovněž jako devon rozlohu malou, souvrství slabé, přes to, že se zdá, jakoby na některých místech docházel mohutnosti větší. Prahorní vysočina Auvergnská a poloostrov Bretonský jsou jeho oblastí. Na oné je mnohem silněji vyvinut než zde. Rozpadá se na dosti značné množství větších a menších pánví, rozložených v kruzích ve vých. oddílu vysočiny Auvergnské a táhnoucích se podél jižního okraje poloostrova Bretonského mezi Vauvantem a Chateauem. Největší z Auvergnských kamenouhelných pánví jsou: na sev.-záp. pánev Autumská, St. Etiennská, Rive-de-Gierská, Alaiská, Rhodeská a Briveská. Mimo tyto jsou dále velezajímavé kamenouhelné pánvičky, které spadají do čáry běžící od sev. na jih mezi Louvigny a Plé. Všechny tyto pánve a pánvičky kamenouhelné dokazují, že jsou na místech dřívějších močálů, bažinatých lesů a rašelinišť, které za doby kamenouhelné pokrývaly tehdy vyčnívající vysočinu Auvergnskou. Usazeniny kamenného útvaru leží bezprostředně na prahorním podkladu, zřídka kde na mladším. Jejich souvrství počíná slepenci z úlomků rul, které nahoru se mění v pískovce jemnozrnné, do nichž jsou vloženy břidlice. Na některých místech chovají tyto pískovce železné rudy, jinde kam. uhlí. Uložení vrstevní je pánvovité, jsouc namnoze zborceno; vrstvy jsou zprohybány a též pošinuty, což způsobily eruptivní massy. Tyto poměry jsou spletitější a ztíženější, jestliže je pánev přikryta usazeninami mladšími, triasovými nebo jurskými. Uhlí je výtečné, jeho doprava po Loiře a Rhônu snadna, podmínky to, jimž průmysl franc. děkuje lví díl nynějšího zdokonalení. Perm jest tam nepatrně vyvinut, toliko v oblastech kamenouhelných u Alby (Aveyron) a Lodévy (Hérault).

{{Prostrkaně|Útvar triadický}} skládá 2 poměrně malá území, menší ve střední '''F'''-ii, přilehlé pruhem na prahorní vysočinu Auvergnskou, větší na hranici sev.-vých. v Lotrinkách. Tato triadická oblast není než nejzápadnějším dílem mohutného území triadického v záp. Německu. Odtud vniká na území Elsaska, tvoříc s tamním podílem celek triadický, oddělený trhlinou rýnskou od mateční oblasti východní. V Lotrinkách je tento oddíl omezen na západ pruhem vápenců jurských, jehož hraničná mez míří oklikami od Nancy přes Mirecourt k městu Fayl. Rovněž i jižní hranici této oblasti omezují usazeniny jurské od Faylu přes Lure k Belfortu, kdež dosahují hranice německé. Téměř všemi členy je trias na tomto obvodu zastoupen; jestiť tu pestrý pískovec, lasturnatý vápenec a pestrý slin (Keuper), ovšem různě vyvinutý a různě mocný. Jeho souvrství počíná vogéským pískovcem (nejzpodnějším pásmem pestrého pískovce), kterýž podél prahorního centra Vogés se táhne a jen na malou plošku '''F.''' vniká. Mnohem silněji je vyvinuto střední a svrchní pásmo pestrého pískovce, leč i tato pásma nedosahují zvláštní rozlohy, jsouce přikryta na velkých prostranstvích svrchními členy triadickými, zejména vápencem lasturnatým. Tento vniká z Elsaska do Lotrink mezi Lunéville a Blamont, táhne se širokým pruhem téměř středem území triadického až po Epinal, kdež se zužuje a obloukem vybočuje až takměř k záp. hranici, podél níž se šíří bezprostředně k jihu. Lasturnatý vápenec skládá i na severu prahorní vysočiny Auvergnské protáhlý ostrov. Území pestrého slinu ovrubuje úzkým proužkem triadickou oblasť lotrinskou a je zastoupeno zbytky v pohoří jurském (Poligny, Auxon). Jeho souvrství počíná jílovým uhlím (''marnes irisées'') neboli zpodním pásmem, jež skládá se z pestrých slínů, sádrovců, slínitých jílů, ložísk anhydritu, kamenné soli. Na těchto vrstvách leží pestré slíny celistvé nebo drobnozrnné a dolomitové vápence s hojnými zkamenělinami, vezpod se sádrovci a jíly.

{{Prostrkaně|Útvar jurský}} šíří se ve '''F'''-ii dvěma velikými kruhy, jichž průměry leží téměř v podélné ose '''F.''' Severní kruh je otevřený, ohraničen jsa Kanálem, kterýž dělí jeho sedimenty od anglických; jižní kruh je však uzavřen, obepínaje prahorní vysočinu Auvergnskou, na jejíž žuly, ruly a svory se bezprostředně klade. Toto jurské území dělí prorva ř. Sâone od východní oblasti francouzské Jury. Konečně na jihu '''F.''', téměř rovnoběžně s osou Pyrenejí, šíří se od Argillezu přes Girons řada ostrůvků podřízených. Severní kruh uzavírá pánev pařížskou, jeho vrstvy zapadají k centrálnímu prahornímu plateau, což svědčí tomu, že severní kruh je okrajem pánve složené ze tří obvodů, uložených na třech různě starých massách: v Bretoňsku, na centrální vysočině Auvergnské a území Ardenn a Vogés. Ono záleží ze 3 kruhových ramen, z nichž západní je pokračováním jury anglické na půdě franc., střední je spojeno se sev. ramenem jury jižního kruhu, kdežto východní, nejširší rameno je širokou nížinou prorváno, která sahá od Mezièry až k Boulogni, vyplněna jsouc vrstvami kamenouhelnými, křídovými, třetihorními a diluviálními. Teprve v okolí Boulogně vystupují jurské sedimenty na den, skládajíce malý, k prorvě Kanálu přilehlý ostrůvek, jenž naznačuje směr, kudy třeba hledati jurský pokrov sedimentů na protějším území anglickém. Jižní, téměř uzavřený kruh obepíná prahorní vysočinu Auvergnskou, táhne se pruhem mezi Valencí a Lyonem, kdež je přikryt usazeninami útvaru křídového a třetihorního, a vniká přes Rodez, Cahors a Angoulême až k La Rochelle, kde dosahuje břehu okeánu. Od La Rochelly lze jej sledovati na sev.-vých. až k Neversu a Auxerre, odtud na východ až po tok Sâony, kde hraničí s územím pohoří franc. Jury. Vrstvy tohoto kruhu zapadají od středu centrální vysočiny Auvergnské na venek, tak že jsou tu starší vrstvy buď bezprostředně uloženy na prahorní vysočině, triasu a kam. útvaru, kdežto mladší nalézají se dále vně, kdež jsou přikryty usazeninami křídovými a třetihorními. Rovněž území pohoří franc. Jury zaujímá značně velkou prostoru, přes to, že jest jen dílem, a to jihozáp., jež se šíří od sev. břehu Rýnu, kde souvisí s Jurou německou, poloobloukem na jihozápad přes Iverdon, Lasarraz, Gex až k pevnosti Écluse. Jižně tohoto města běží pak jurské usazeniny podél záp. břehu Rhônu; v krajině jezera Bourgetského vnikají na protější břeh, kdež se připojují k juře savojských Alp. — Území toto je prostoupeno údolími srázných svahů, rozervaných hřebenů. Jižně tohoto území rozprostírá se rovněž rozlehlý pruh jurských usazenin mezi Genevou a Lyonem. Zde jest přechod od vlastního jurského terrainu k juře alpské, a to východ. Rhônu od Genevy až k Lyonu. Viděti to jest zřejmě v krajině mezi Salève a Genevou a na pohoří poblíž Bourgetského jezera. Zde jest ještě polodómovitá stavba, kdežto na protějších svazích spadají vrstvy znenáhla pod příkrov vrstev křídových. — Toto mohutné jurské souvrství začíná liasem, rozčleněným na několik podčlenů, z nichž nejzpodnější skládá se ze železitých pískovců (''infralias''), vápenců gryphitových (''étage sénomanien''), z břidlic, pískovců a vápenců středního liasu (''é. liasien''), ze žlutavých, hlinitých a slídnatých vápenců, jež uzavírají místy železné rudy (''é. toarcien''). Na liasu spočívá ve střední juře mocné souvrství (''étage bajocien''), jehož správné roztřídění činilo již mnohé nesnáze; ale nyní se ví, že v Normandii leží v jeho podkladu lesklé vápence (Mâlière), poblíž Bayeuxu železité oolithy (''oolith ferrigineuse'') a na nich modré jíly neb slíny (Post-en-Bessin). Stupeň bathský (''é. bathonien'') začíná se velkými oolithy (''calcaire de Caen''), na nichž jsou železné rudy a šedomodré jíly a vápence (''é. callovien''), pak sledují šedomodré nebo černé slínité jíly s vápenci, oolithy a pískovci (''é. oxfordien''). Nad těmito sedimenty leží konečně skutečné korálové vápence (''é. corallien''), na některých místech přikryté slíny nebo vápenci (''é. kimmeridge''), na nichž pak spočívá vápenec portlandský (''é. portlandien'').

{{Prostrkaně|
Útvar křídový}} zaujímá ve '''F'''-ii 3 velká území. Na severu šíří se v okolí Paříže, kde přiléhá na obvodu na vrstvy jurské, na jihozápad rozkládaje se dvěma menšími pánvemi, z nichž jedna podél centrální vysočiny Auvergnské, druhá rovnoběžně s osou Pyrenejí běží, konečně rozprostírá se širokým pruhem na jihových. '''F.''' poblíže Alp a od Valence podél jižního toku Rhône širokým pruhem, kterýž se přikládá k Alpám. Nejdůležitějším z těchto obvodů je bez odporu území {{Prostrkaně|pařížské pánve}}, již lze rozděliti v oddíl vých., seinský a jihozápad loirský. Její souvrství počíná usazeninami neocomu, uloženými přímo na vápenec portlandský, z nichž nejzpodnější skládá se z bílého vápence nebo železitého pískovce; na něm leží vápence, vápencovité slíny, šedé slíny (syst. Urgonien), pak šedomodré nebo žluté slíny (''Argiles à plicatules''), které zhusta přecházejí v železité pískovce (''Terrain Aptien''). Stupeň gaultský, jenž následuje, začíná tmavými jíly (''étage albien''), na nichž nahoru následuje chlóritová křída (''é. cénomanien''), vápence křídové, hlinité nebo písčité a pískovce střídavě uložené s modrými nebo žlutými jíly, dále vápenné tuffy (''craie tuffeau''), bílá křída (''é. sénonien'') a konečně železitý vápenec (''calcaire pisolithique''). — Poněkud od tohoto odchylné jest uvrstvení křídového území {{Prostrkaně|tourainského}}, na němž počíná se jeviti již ráz jižní. Vezpod tamního souvrství leží lupenité jíly s uhlím nedozrálým, na nich pak slíny nebo železité &lt;br&gt; pískovce, tvrdé vápence s rudisty (2. zona rudistová), dále žluté vápnité slíy (3. zona rud.) a konečně vápenec světložlutý, zřetelně uvrstvený (4. zona rud.). — Neméně zajímava je oblast křídová v jihových. '''F'''-ii. Šíří se na jižní hranici švýcarské jury od břehu až k Genevě dlouhým, úzkým, tu a onde prorvaným pruhem vápenců a slínů, označených dle Neuchâtelu neocomien. Tyto usazeniny vnikají též do vnitřních údolí jihozáp. Jury a slučují se u Genevy a Chambéry s křídovými usazeninami alpskými, s nimiž se pak táhnou na východ až k Vídni, na jihozápad až do Provence. Tamní souvrství má u Neuchâtelu a St. Croix vezpod jíly waeldské, na nich bituminosní slíny, bílý a železitý vápenec (''é vilangien''), dále slíny zkamenělinami bohaté a konečně vápence kaprotinové.

{{Prostrkaně|Útvar třetihorní}} zaujímá ve '''F'''-ii četná a velká území, zejména na severu a jihu. Jeho souvrství je mocné, má usazeniny na zkameněliny bohaté a zaujímá téměř všechny členy od eocénu po pliocén. Jeho usazeniny šiří se od břehu Kanálu na jih pánve pařížské, vnikají dlouhým pruhem na prahorní vysočinu Auvergnskou až pod čedičové chlumy, kdež se rozkládají až na území kamenouhelného útvaru. Prahorní vysočina středofrancouzská tvoří přirozený val mezi severofranc. a jihofrancouzskou třetihorní oblastí, ale val neúplný, neboť tyto třetihorní usazeniny jej na západě obcházejí; tak je severní oblast přece jen spojena řadou ostrůvků s oblastí jižní a to územím jurským a křídovým. Spojení to sjednává oblast falunů (lasturovitá země) bordeauxských, k níž se druží velké území pyrenejské, dále na jihovýchodě
obvod montpellierský, na východě v poříčí Rhônu provencský a drômský. — Bez odporu nejdůležitějším i dějepisně význačným je
z těchto území {{Prostrkaně|pánev pařížská}}. Její mocné souvrství šíří se kruhem po okolí Paříže, obehnáno jsouc valem vrstev jurských a křídového útvaru, ale ne všady přikrývá dno podkladné zcela; jsou místa, kde vrstvy křídové čnějí nad příkrovem třetihorním. Toto je však jen tam, kde podklad byl zvednut nebo třetihorní vrstvy odplaveny, proryty. Oblasť vrstev pánve pařížské je rázu severního. Skládá se z vrstev sladkovodních a mořských, střídavě uložených. Na zpodině počíná pásmem zpodních písků mořských (''sables inférieurs''), odhaleným zejména na severu pánve a složeným vezpod z písků křemitých, pak slínů vápnitých a vrstev jílovitých s hnědým uhlím. Nad těmito sladkovodními vrstvami leží mořský písek od Bracheuxu, dále plastické jíly, písek a uhlí hnědé (''argile plastique et lignite''). Po pásmu zpodních pískovců sleduje první stupeň nummulitový, na tomto pak leží hrubé vápence (''calcaire grossier''), jež uzavírají vápenec glaukonitický, střední vápenec žlutobílý, svrchní vápenec tence zvrstvený a slídnaté vrstvy, křídě podobné. Na tomto je pásmo písků mořských (''sables moyens''), na nich pak pásmo středního sladkovodního vápence (''calcaire lacustre moyen''), přikrytého mocným stupněm vyššího mořského písku (''sables supérieurs''), kterýž zaujímá v okolí Paříže značné prostranství. Tento stupeň má v podkladu slídnaté vrstvy, na těchto leží písky a pak pískovce od Fontainebleau. Za doby stupně ligurského a tongernského vynikal z pařížské pánve úzký dlouhý sladkovodní chobot na jih, kdež se rozkládal jezerem po prahorní vysočině Auvergnské, v němž byly během doby uloženy vezpod slepence, nahoru pískovce a červenavé slíny, zelené slínité břidlice, měkké vápence (travertino) a sádrové slíny. — {{Prostrkaně|Pánev pyrenejská}} šíří se trojúhelníkem mezi zálivem Vizcayským, severním svahem Pyrenejí a prahorní vysočinou středofrancouzskou. Její souvrství skládá se vezpod z mocných šedých a modrých slínů a vápenců s velkými nummulity a rozpadá se na několik oddílů. V okolí Bordeauxu, v tamní sladkovodní pánvi, leží bezprostředně na křídovém útvaru sladkovodní písky a jíly (''molasse de Fronsadais'') s kostmi ssavců a plazů. Nad těmito jsou pak žluté písky, konečně slíny a jíly s foraminiferami a kostmi ssavců. Těmto podobné vrstvy za ujímají i v údolí Adouru u města Duxu (''faluns bleus'') malé obvody. Velmi charakteristicky vytvořeny jsou třetihorní usazeniny v depart. Drôme. Jsou nápadny tím, že v nich lze pozorovati trojnásobné střídání sladkovodních usazenin s mořskými, což vysvětlení stavby vrstevní ztěžuje. Na zpodině leží tam pestrý, křemitý písek se stopami po sádře a hnědém uhlí, pak slíny a světlé vápence. Na těchto jsou první mořské usazeniny, pískovce, přikryté pestrým vápencem a hlinitým slínem, po nichž opět sledují sedimenty sladkovodní, vápence a pískovce s kostmi a sádrou. Na těchto leží konečně mořská molassa. Neméně zajímavá je dále {{Prostrkaně|pánev provencská}}. Skládáfť se její souvrství z hrubých pískových lavic, černých a žlutých slínů s vápnitými koulemi, se šedým slínitým vápencem, bituminosními hlinitými břidlicemi, střídavě uloženými s uhelnými plásty. Nad těmito plásty leží massy slínité střídavě s vrstvami pískovitými a vápenatými. Ve všech těchto hnědouhelných vrstvách jsou kosti želví a krokodilí. K obvodu těchto pánví přísluší i pliocénní usazeniny Montpellieru. Šíří se v dep. Gard a skládají se po většině z vápnitých vrstev (''calcaire moëllon''), plných kostí ssavčích a zbytků měkkýších.

{{Prostrkaně|Diluvium}} je zastoupeno žlutnicí (löss), štěrky a pískovými nánosy, nebo přeloženými žlutnicemi, proloženými vložkami jemného písku, místy i štěrku. Rozloha těchto nánosů je poměrně menší než jinde. Ostatně není to věcí nesnadno vysvětlitelnou, povážíme-li, že území '''F.''' bylo za této doby více méně prosto matečných hornin, hlin a lössu. '''F.''' byla pak dále prosta ledového pokrovu; jen Vogésy, čedičové vrchy na vysočině Auvergnské a Pyreneje měly pokrov ledovcový. Dnes se nám po tomto, po ledovcích, zachovaly toliko stopy, rýhy a hlazené plochy ledovců mimo jich nánosy, morény. — {{Prostrkaně|Alluvium}} omezuje se toliko na údolí řek, kdež dosahuje namnoze značného rozšíření a mohutnosti. ''[[Autor:Vladimír Josef Procházka|VJP.]]''

== Vodopis. ==
Vodstvo '''F.''' náleží z největší části úvodí Atlantského okeánu, z menší části úvodí moře Středozemního. Většina řek vlévá se přímo do okeánu a jen jediná cizí řeka — Rýn — odvádí v severu a v sev.-vých. vodstvo {{Prostrkaně|Mosely}} a {{Prostrkaně|Maasy}} — nehledě k nepatrné oblasti Skaldy (Escaut) — do Sev. moře. Povšechný spád země k sev.-záp. vykázal také řekám jejich směr. Spatřujeme v nich upomínku a zbytky oněch dlouhých chobotů mořských, jež v jistých dobách geologických hluboce se zarývaly do srdce dnešní '''F.'''; tak jsou Somme a Seine v severu zbytkem takového chobotu, Loire bývalou odvodňovací ryhou mezi starou planinou sev.-záp. a středem země, Garonne zbytek zátoky mořské, jež mezi středem a Pyrenejemi ještě za ledové doby se zanášela. — První větší přítok Atlantského okeánu (ve směru od sev. k jihu) jest {{Prostrkaně|Somme}} (245 ''km'' dl., s úvodím 5550 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; a stř. vodou 57 ''m''&lt;sup&gt;3&lt;/sup&gt; za vteř.), načež přešedše malé říčky {{Prostrkaně|Bresle}} a {{Prostrkaně|Yéres}} stojíme u ústí Seiny. Jest to první z oněch 4 velkých úvodí (Seine, Loire, Garonne, Rhône), jež tvoří základ vodopisné sítě '''F.''' {{Prostrkaně|Seine}} 776 ''km'' dl., 77.700 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; úv., 694 ''m''&lt;sup&gt;3&lt;/sup&gt; stř. v.), ač krásně splavněna, s vodou velmi stálou, celkem daleko nejklidnější tok '''F.''', přece ještě vydána jest zhoubným povodním. Také přítoky její (s pr. str. {{Prostrkaně|Aube}}, {{Prostrkaně|Marne}}, {{Prostrkaně|Oise}}, {{Prostrkaně|Aisne}}, s levé {{Prostrkaně|Yonne}}, {{Prostrkaně|Loing}} a {{Prostrkaně|Eure}}) jsou značně splavny, zvláště Marne. Poloostrov {{Prostrkaně|Cotentin}} a {{Prostrkaně|Bretagne}} vykazuje jen malé říčky {{Prostrkaně|Orne}} a {{Prostrkaně|Vilaine}} (220 ''km'' dl., 9600 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; úv., 110 ''m''&lt;sup&gt;3&lt;/sup&gt; stř. v., &lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;/&lt;sub&gt;3&lt;/sub&gt; toku splavna), první to řeka '''F.''', jež byla splavněna (1538). Celý střed '''F.''' odtéká do moře {{Prostrkaně|Loirou}} (980 ''km'' dl., 121.600 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; úv., 985 ''m''&lt;sup&gt;3&lt;/sup&gt; stř. v.) s tokem daleko nepravidelnějším než Seine a se zhoubnými povodněmi. Úvodí její jest hlavně na levém břehu vyvinuto, kdežto s prava ř. {{Prostrkaně|Loir}}, {{Prostrkaně|Sarthe}}, {{Prostrkaně|Mayenne}} vytvořily jediný větší přítok {{Prostrkaně|Maine}} a úv. 21.899 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;. S l. strany přitéká {{Prostrkaně|Allier}} (410 ''km'' dl., 14.100 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; úv., 120 ''m''&lt;sup&gt;3&lt;/sup&gt; stř. v.), vlastní to pramen Loiry, dále {{Prostrkaně|Cher}}, {{Prostrkaně|Indre}}, {{Prostrkaně|Vienne}} (350 ''km'' dl.,21,467 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; úv., 70 ''m''&lt;sup&gt;3&lt;/sup&gt; stř. v.), tato poslední i v létě velmi vodnatá, což děkuje vápenci limousinskému, a konečně {{Prostrkaně|Sèvre}}. Od ústí Loiry až ku Garonně znamenáme jen 2 říčky, totiž {{Prostrkaně|Sèvre}} (150 ''km'' dl., 3580 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; úv., 12—300 ''m''&lt;sup&gt;3&lt;/sup&gt; v.) a {{Prostrkaně|Charente}} (355 ''km'' dl., 10.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; úv., 95 ''m''&lt;sup&gt;3&lt;/sup&gt; stř.v.). {{Prostrkaně|Garonne}}, sbírající vodstvo z kraje přilehlého k Pyrenejím, končí se dlouhým aestuariem zv. {{Prostrkaně|Gironde}} (5—13 ''km'' šir., až 32 ''m'' hlub.), do něhož vnikává přílivem ok. 30.000 ''m''&lt;sup&gt;3&lt;/sup&gt; vody. Garonne sama má při toku 575 ''km'' a úvodí 85.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; (z čehož 2500 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; připadá na Španělsko) 1178 ''m''&lt;sup&gt;3&lt;/sup&gt; stř. v. Povodně na ní bývají strašlivé. Přítoky s prava jsou {{Prostrkaně|Ariège}}, {{Prostrkaně|Tarn}} s {{Prostrkaně|Aveyronem}}, {{Prostrkaně|Lot}} a {{Prostrkaně|Dordogne}} (472 ''km'' dl., velmi vodnatý), vtékající již pod Bordeauxem do Girondy, s levé str. {{Prostrkaně|Gers}} a {{Prostrkaně|Baïse}}. Od Girondy až ke hranicím španělským nalézají se v Landech jen {{Prostrkaně|étangy}} (v. t.) a teprve docela na jihu pod Bayonnou vlévá se v nebezpečném ústí do moře {{Prostrkaně|Adour}} (335 ''km'' dl., 17.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; úv., 222 ''m''&lt;sup&gt;3&lt;/sup&gt; stř. v.). Pohraniční {{Prostrkaně|Bidassoa}} jest jen potok 70 ''km'' dl. s 8 ''m''&lt;sup&gt;3&lt;/sup&gt; stř. v. Na límanovitém pobřeží {{Prostrkaně|moře Středozemního}} ústí mezi Pyrenejemi a Rhônem jen několik řek menší důležitosti; z nich jmenujeme le {{Prostrkaně|Tech}}, la {{Prostrkaně|Tet}}, {{Prostrkaně|Aude}}, bystřící {{Prostrkaně|Orb}}, {{Prostrkaně|Hérault}} (160 ''km'' dl.). Jediný veliký franc. přítok moře Středozemního {{Prostrkaně|Rhône}} jest zároveň jedinou z franc. řek, jež vytvořuje deltu. Délkou svou 1025 ''km'' i množstvím vody (jež udává Surell na 1718 ''m''&lt;sup&gt;3&lt;/sup&gt;, jiní až na 2603 ''m''&lt;sup&gt;3&lt;/sup&gt; ve vteřině, jež však velmi kolísá, tak že extrémy prý jsou 400—12.000 ''m''&lt;sup&gt;3&lt;/sup&gt;) předčí všecky řeky '''F.''', úvodím (98.665 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, z čehož 91.000 připadá na '''F'''-ii) Seinu i Garonnu. S pravé strany přijímá na franc. půdě jediný větší přítok Saônu (455 ''km'' dl., 250 ''m''&lt;sup&gt;3&lt;/sup&gt; stř. v.) s {{Prostrkaně|Doubsem}}, vlastně přímý hoření tok Rhônu, dále k jihu menší {{Prostrkaně|Ardèche}} a {{Prostrkaně|Gard}}, s levé strany {{Prostrkaně|Isère}} (290 ''km'' dl.), malý {{Prostrkaně|Drôme}} a již v deltě {{Prostrkaně|Durance}} (350 ''km'' dl., 237 ''m''&lt;sup&gt;3&lt;/sup&gt; stř. v.). Mezi Rhônem a italskou hranicí jen {{Prostrkaně|Argens}} a {{Prostrkaně|Var}} (120 ''km'' dl., v létě někdy vysychající) zasluhují zmínky. — Na {{Prostrkaně|jezera}} jest '''F.''' velmi chudá. Vysvětluje se to poměry geologickými; neboť v mladších útvarech převládá porósní vápenec, jenž podléhal takové erosi, že jezera mohla odtéci, jako na př. bývalé jezero u Aurillacu nebo bývalé sladkovodní jezero Limagne. Krajiny močálů a jezírek, jako {{Prostrkaně|Sologne}} mezi Loirou a Cherem, {{Prostrkaně|Brenne}} mezi Indrou a Creusou nebo {{Prostrkaně|Bresse}} ve vých. úvodí Rhônu, jsou ve '''F'''-ii jen výjimkou. Jejich existence jest patrně podmíněna nepropustným podkladem. Z alpských jezírek největší jsou {{Prostrkaně|Lac de Bourget}} (44,6) a {{Prostrkaně|L. d’Annecy}} (27 ''km''2), kdežto {{Prostrkaně|L. d’Aiguebelette}} má jen 5,4, {{Prostrkaně|Paladru}} 3,9 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;. — K tomu přistupují malá jezera na jihu od Isèry, jezera v {{Prostrkaně|Montagne de Sept Lacs}}, {{Prostrkaně|L. de Laffrey}} 1,5 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; a nejvýše položené jezero franc. {{Prostrkaně|L. d’Allos}} 3,9 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; ve výší 2745 ''m'' n. m. Z jezera Genevského náleží '''F'''-ii jižní břeh v délce 50 ''km''. V Juře jsou jezera {{Prostrkaně|Nantua}} 1,4 a {{Prostrkaně|L. de Saint-Point}} 4 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, největší jurské, a ve Vogésách {{Prostrkaně|Gerardmer}} 1,1 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;,
{{Prostrkaně|Retournemer}} a {{Prostrkaně|Longemer}}, jež odtékají do Mosely, v centrálním massivu jez. {{Prostrkaně|Pavin}} 0,9 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, {{Prostrkaně|Chambon}} 0,8 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, d’Issariès 0,9 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, vyplňují staré krátery. V Pyrenejích nalézá se as 20 jezírek vysoce položených, tak {{Prostrkaně|L. de Lanoux}} 1,5 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; ve výši 2154 ''m'' a L. Bleu 0,05 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; ve výši 1968 m''Text kurzívou''. Z jezer v planině největší jest {{Prostrkaně|L. de Grandlieu}} (70 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;) odtékající ku Loiře. Pobřeží gascognské (Landes) jakož i středomořské jest sprovázeno límany, zde ''étangs'' zvanými. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]''

== Podnebí. ==
Až na nížinu rhônskou náleží '''F.''' do okeánického podnebného oboru západoevropského, jenž vykazuje podnebí sice mírné, avšak velmi podmračné a větrné. Na hornatinách franc. má podnebí více ráz kontinentální než přímořský. Nížina rhônská honosí se teplým, jasným a suchým podnebím středomořským. Průměrná teplota roční jest ve '''F'''-ii značně vysoká; ve výši hladiny mořské shledáváme v sev.-vých. části celoroční průměr 10°, v jihových. až 16° C. Působením moře jest zvláště mírná zima; v nižších polohách nenachází se nikde mnoholetá průměrná teplota pod 0° a trvalá pokrývka sněžní bývá vzácností. Nejchladnější měsíc leden má na vých. hranici '''F.''' prům. teplotu 2°, v Bretonsku 6—7° na franc. Rivieře v Nizze 8° C. Prům. minimum teploty v Paříži jest —10, v Montpellieru —9,2, v Perpignanu —3,9, v Nizze —0,9, v Brestu —4,3°. Podnebí Bretonska má v zimě téměř ráz podnebí subtropického, tak že se tam daří mnohé rostliny, jež se jinde vyskytují mnohem dále na jihu. V jihozáp. a v záp. '''F'''-ii nepřipadá nejnižší teplota na leden, nýbrž předčasně na prosinec. Teploty v zimě ubývá nejrychleji od záp. k vých. směrem od moře na pevninu. Na jaře stoupá teplota v krajinách přímořských zdlouhavěji než v krajinách od moře vzdálenějších. V Brestu vystoupí teplota z ledna na duben o 4,7, v Lyonu o 9,4°. Na jaře bývají rozdíly v teplotě mezi severem a jihem dosti značné. Isotherma 9° C, jež se 1. bř. nachází na úpatí Pyrenejí, posune se teprve o měsíc později k řece Seině. Léto jest v sev. a záp. části '''F.''' mírné s průměrnou teplotou v červenci 18—20°, v jižní a vých. části horké s průměrnou teplotou červencovou 20—24°. Nejvyšší teplota vystupuje v Montpellieru a Perpignanu celkem na 37, v Paříži na 33, v Brestu na 32, v Nizze na 31°. Absolutní proměna teploty jest v podnebí přímořském 27 až 37°, ve vnitrozemí 40 až 50° C. V celé '''F'''-ii až na sev.-záp. pobřeží panují deště květnové a podzimní deště od září do listopadu, jež bývají hlavními, v jihozáp. '''F'''-ii bývá hojně deštivým ještě měsíc březen. Ve vnitrozemí přibývá letních a ubývá dešťů zimních. Nejsušší dobou roční bývá předjaro. Na sev.-záp. pobřeží '''F.''' panují zimní deště od října do ledna, a nejsuššími měsíci bývají duben a červen. Nejvíce dešťů do výše 120 až 200 ''cm'' dostává se záp. svahu Pyrenejí, střednímu údolí rhônskému a krajinám alpským. — Průměrná celoroční výška srážek udržuje se mezi 60—80 ''cm''. Obloha bývá nejvíce pokryta oblaky ze 60—68 % v sev. záp. '''F'''-ii, oblohu z větší části vyjasněnou má jižní '''F.''' — Směr {{Prostrkaně|větru}} převládá v zimě od jihozáp., v létě od záp. a sev.-záp. Sloučení se větru od jihozáp. v zimě k sev.-záp. v létě jest způsobeno postupem barometrického maxima atlantského od jihu k sev. s roční dobou. V jižní '''F'''-ii objevuje se zvláštní vítr, jenž jest známý pod jménem {{Prostrkaně|mistral}}. Dostavuje se za vysokého tlaku nad vnitrozemskou '''F'''-ií a za současně nízkého tlaku nad Středozemním mořem a věje zvl. prudce údolím rhônským. Podobá se bóře na pobřeží Jaderského moře a jest prudkým větrem suchým a velmi chladným. ''[[Autor:František Augustin|Ag.]]''

== Květena. ==
V souhlase s polohou zeměpisnou jest květena '''F.''' dvojí: středoevropská a středomořská. Ku prvé náleží i alpinské pásmo Alp a Pyrenejí a jednotlivé severní zjevy horské v Auvergni a na Juře. {{Prostrkaně|Středoevropská květena}} '''F.''' neliší se valně od české, leda jen převahou zelených lesů, zejména dubů, nad černými. Výjimku tvoří jen přímořské pásmo atlantské, jež vykazuje některé jednotlivé rostliny teplejších končin, t. ''Meconopsis cambrica'', ''Lavatela arborea'' (na Belle Isle 2 až 3 ''m'' vys.), ''Frankenia levis'', ''Elatine'', ''Cistus hirsutu''s endem. u Brestu, ''Asterocarpus Clusii'', ''Tamarix anglica'' (až po Dunkerk), ''Oenanthe pimpinelloides'', ''Ptychotis thorei'' (end.), ''Santolina chamaecyparissias'' (až po Nantes), ''Helichrysum stoechas'', ''Lobelia urens'' (až po Paříž), ''Pinguicula lusitanica'' (až po Cherbourg), ''Spartiva stricta'' (břeh), ''Eufragia'', ''Statice occidentalis'', ''St. Dodartii'', ba vavřín vyskytuje se až po Cherbourg, vždy zelený dub {''Quercus ilex'') až po Quimper a Angers, ''Trichonema columnae'' až do Bretonska, ''Narcissus biflorus'' až do Calvadosu, ''Pancratium maritimum'' do Vendée a j. Jihozápad mezi Garonnou a mořem kryjí «landy», lesy borové (''Pinus maritima'', ''pinaster'', ''halepensis''), dubové (''Quercus toza''), vřesa, cisty, ''Myrica gale'' až 2 ''m'' vys. a močály, v nichž ''Pilularia globifera'' a ''Lobelia dortmanna''. Duny staví se setím trav (''Calamagrostis arenaria'', ''Triticum junceum'' a ''Festuca sabulina''), k čemuž se obce přidržují. Bretonsko jest kryto dubinami; ze zdejších vzácných rostlin uvádíme ''Coleanthus subtilis'', vyskytující se v jižních Čechách. Z rostlin pro střed '''F.''' typických buďtež uvedeny: ''Colutea arborescens'' jižně od Champagně a Bourgogně, ''Paeonia corallina'' (Dijon), ''Roripa pyrenaica'' (až ve Vogésách), ''Cistus umbellatus'' (až ve Fontainebleau), ''Dictamnus albus'' (ještě v Elsasku), ''Ilex aquifolium'', ''Herniaria hirsuta'', ''Bulliarda vaillantii'' (až po Paříž), ''Peucedanum parisiense'', ''Eryngium viviparum'', ''Centranthus augustifolius'' (k ř. Saôně), ''Cyclamen europaeum'' (Jura, Loire), ''Cynoglossum dioscoridis'', ''Lindernia pyxidaria'', ''Phelipea caerulea'' (až do Elsaska), ''Scutellaria hastifolia'', ''Dafne cneorum'' (Lotrinsko), ''Parietaria erecta'', ''Quercus cerris'' (Besançon), narcissy, ''Erythronium'' a j. Typy středomořské vyskytují se hlavně v údolí Rhônu až po Lyon, t. ''Lenzea conifera'', ''Afyllanthes monspeliensis'' (typ to australský), ''Prunus mahaleb'', ''Cytinus'', lavandule a j., neméně však v údolích savojských (kaštany, terebinthy, ''Rhus cotinus'' a j. — 30 druhů u Chaverta). V Bourgogni nacházíme spíše jen byliny, jež milují vápno (zimostráz, diktam, jenž byl již v pliocénu auvergneském, cinerity z Pas de Mogudo). Zajímavo jest porovnati pliocénní rostlinstvo Auvergně za posledních výbuchů sopečných a rostlinstvo z Mezimieuxu s nynějším. Byly tu již buky, smrky, topoly (''Populus alba''), zimostráz, lípy, duby, javory, olše, ořešáky vedle vavřínů (nyní kanárských), oleandrů, bambusu, platanů a magnolií. Endemických bylin vůbec uznaných nemá ani Auvergne (mimo ''Arabis cebennensis'', u Griesebacha ''Arenaria ligericina'' a ''Alyssum'' [Koniga] ''macrocarpum''), ani Jura (mimo ''Heracleum alpinum''). Auvergne má 100 až 200 druhů alpinských, dle toho, jak se tyto počítají. Na jihu má na svazích dubiny vždy zelené (Gariguy s ''Quercus coccifera''), vřes, v jihozáp. pusté vápenné »caussy«, pastviny na nejvyšších vrcholích, lesy bukové a lesy jedlých kaštanů na menších vrších. Lesy tyto chovají lanýže světové pověsti. Ještě v 1500 ''m'' rostou narcissy (dle Puela na Puy de Dôme). Puel zaznamenává na př. na ř. Girondě některé byliny španělské (''Asparagus acutifolius'', i v Rivieře, ''Argyrolobium linneanum''), ještě však u Poitiersu ''Phillyrea latifolia'' i ''Rhamnus alaternus''. — Jako charakteristické pro severní pobřeží uvádí týž autor ''Lathyrus maritimus'', ''Erythrea littoralis'', ''Cineraria palustris'' a ''Obione pedunculata''. Nesnadněji jest charakterisovati severovýchod, jenž jest podobnější střední Evropě; tak zasáhá na př. ''Helichrysum arenarium'' jen až k Paříži. Henfrey líčí střední planinu Auvergne (asi v 1000 m n. m.) jako žitná pole vedle lesů buků, borovic a jasanů, na ladách vrby, kdežto na vyšších pastvách převládá ''Nardus stricta''. Z bylin alpinských uvádí na Puy de Dôme ''Ajuga alpina'', ''Athamanta libanotis'', na Puy de Sancy ''Soldanella alpina'', ''Veratrum'', ''Salix herbacea'', ''Gentiana nivalis'', avšak i ''Erythronium dens canis'', a vytýká nedostatek křímek (rhododendron.). Jediným keřem jest chvojka (''Juniperus nana''). Pod Puy de Dôme je vřeso zcela podobné našim.

{{Prostrkaně|Alpinská flora Jury}} (''Rhododendron hirsutum'', ''Dryas'', ''Luzula sudetica'', ''Leontopodium'') jest dle Christa táž jako vápencových Alp, ač chudší. Původ její nelze hledati v ledovcích walliských, jichž nejhojnější byliny zde scházejí; za to však má Jura byliny východní a severní. Z bylin sázených zvláštní jest tu absinth (''Artemisia absinthium'' a ''pontica cult.''). Rašeliny kryjí na př. ''Betula nana'', ''Empetrum'', ''Pinus uncinata''. Thurmann rozlišil na Juře tato pásma: 1. zpodní, až do 400 ''m'' (víno, ořešák, dub, buk, v jihozápadě kukuřice); 2. střední, mezi 400—700 ''m'' (buk, na vých. smrk, dub, mezi jinými ''Dafne laureola'', ''Helleboriis foetidus'', zimostráz); 3. horské pásmo v 700 až 1400 ''m'' (ječmen a oves až do 1200 ''m'', ovocné stromy skoro do 1100 ''m'', smrk, sosna, ''Rhamnus alpinus'', ''Lonicera alpigera'', ''Saxifraga aizoon'', ''Prenanthes purpurea'')', 4. pásmo alpinské od 1400 ''m'' výše, kdež přestávají lesy pod 1500 ''m''; z bylin zde rostoucích uvádíme jen ''Dryas octopetala'', ''Gentiana acaulis'', ''Erigeron alpinum'', ''Androsace lactea''. — {{Prostrkaně|Bylinstvo Vogés}} liší se poněkud od jurského. Žulu kryji zde lesy černé, pískovce zelené dubové, březové a bukové lesy, a dle nich řídí se zpodní bylinstvo. Vzrůst lesů na francouzské straně se chválí. — V subalpinském pásmu vrcholů nalézá se ''Angelica pyrenaica'', ''Lycopodium alpinum'', ''Saxifraga stellaris'', ''Androsace carnea''.

Pyreneje jsou ve velkém podobné Alpám a chovají tytéž rody, ač často jiné druhy; severní francouzský svah má více podobnosti s Alpami, nežli sušší jižní (španělský). Nedostatek ledovců, jezer a lesů v Pyrenejích působí jakousi jednotvárnost. Pastviny zde převládají. — Sev.-záp. roh má dvě zvláštnosti, kapradí tropické (Killarneyfern) ''Trichomanes speciosum'' a endemickou ''Dioscorea pyrenaica'' v některých údolích do 2800 ''m''. Henfrey rozeznává dole pásmo kaštanů a vinic v 400 ''m'', pak zimostrázu, žita do 1400 ''m'', subalpinské pásmo smrků (skoro do 2000 ''m'') s ''Meconopsis cambrica'', ''Ramondia pyrenaica'' (endem. bylina z indické rodiny ''Cyrtandracei''), ''Lilium pyrenaicum'', ''Tozzia alpina'', buky, tisy. Alpinské pásmo dělí se opět na tré: zpodní do 2300 ''m'' (borovice a křímky, ''Salix pyrenaica'', ''Vaccinium'', Empetrum, ''Dryas octopetala'', ''Geum pyrenaicum'', traviny ''Nardus stricta'' a ''Festuca varia'' Haenke), střední do 2700 ''m'', v němž jsou chvojky (''Juniperus nana''), saxifragy (''S. bryoides'', ''muscoides''), protěž, ''Pedicularis pyrenaica'', ''Soldanella alpina'', ''Gentiana alpina'', ''Silene acaulis'' a horní, kde nalézají se rostliny perenniální (''Saxifraga groenlandica'', ''Draba nivalis'', ''Androsace alpina''). Místy bývá tu — v 2800 ''m'' n. m. — divná směsice; tak nalézá se na př. vedle sebe ''Dioscorea'', ''Empetrum'', ''Saxifraga aizoides''.

{{Prostrkaně|Středomoří}} liší se ještě více fysiognomicky nežli systematicky od střední Evropy. Letní sucho, v němž odumírá, co nemá listů kožnatých nebo trnitých, nedostatek luk, neustálý květ po celý rok (o vánocích na př. ''Viburnum tinus'', ''Centranthus ruber'' u Nizzy), rychlý vzrůst letní, kdy na př. ''Silybum marianum'' dosahuje v Aigues Mortes až 2 ''m'' výšky, toť jsou hlavní rozdíly. Za typ rostlinstva středomořského přijímá Griesebach a po něm i mnozí jiní olivu. Z rodin jest jen 12 nových, a z těch 9 monotypy zastoupených: ''Frankeniaceae'' 3, ''Cneorum tricoccum'', ''myrta'', ''Mesembryantheum nodíflorum'' (jen Ciotat), ''Lobeliae'' 2, ''Styrax officinale'' (monotyp), ''Jasminum'' (''fruticans''), ''Acanthus'' (''mollis'') až 1 ½ ''m'' vys., vavřín, ''Cytinus hypocistis'', ''Efedrae'' 2 a dříve i palma (''Chamaerops'') u Nizzy. — Za to přibývá cistineí, liliaceí (mezi nimiž z australské družiny ''Afyllanthes monspeliensis''), euphorbiaceí (mezi nimiž křovitá ''Euphorbia dendroides'' na Hyères až 1 ½ ''m'' vys.), labiát, composit a leguminos. Z těchto posledních jest ''Anagyris foetida'' rovněž z australské družiny, a známe ji na př. u Montpellieru od 300 let jen stejný počet trsů; kvete v únoru. Nejvíce liší se středomořská od naší flory uvedenými stromy a bylinami. Již duby jsou jiné, vždy zelené, hlavně ''Ilex suber'' a ''coccifera'', až 1 ''m'' vys., rovněž borovice (''halepensis'', ''pinaster''), řidčeji ''pinea'' (Camargue). Lesů je málo, a to řídkých, nejvíce na skalách, za to však více křovin (33 cistů ve '''F'''-ii), mezi nimi španělské ''ladaniferus'' a ''laurifolius'' (pak 6 end. u Godrona), ''Lavatera'' (''cretica'' až 1 ½ ''m''), ''Coriaria'', ''Acer monspessulanum'', ''Zizyphus'', ''Paliurus'', ''Rhamnus alaternus'', lentišky, terebinthy, 2 ''Rhus'', myrty až 2 ''m'' vys., ''Cytisus'', ''Genista'', ''Cercis'', azaroly až 8 ''m'' vys., tamarisky (''gallica'' až 10 ''m'' vys.), ''Viburnum tinus'', ''Lonicera etrusca'', krásný strom ''Arbutus unedo'' (v záp až k La Rochelle), ''Erica arborea'' až 3 ''m'' vys., ''Phillyreae'', oleander, ''Vitex agnus castus'', ''Passerineae'' a j., chvojky (''Juniperus phoenicea'', ''oxycedrus''). Toť hlavní ráz krajiny divoké, která tu ovšem omezena jest na hory a neúrodné kouty, jako jsou Crau a Camargue. Příbuznost velká s Italií, menší se Španělskem, ale téhož rázu jest celé Středomoří, na př. i Alžírsko. Nejnápadnější jsou uvedené rostliny. U Nizzy nalézá se skutečně první zahrada Evropy, kde se pěstují květiny pro voňavkářství pařížské, kde jsou aleje palem, platánů, eukalyptů, ''Acacia farnesiana'', casuariny, kde i na skalách nalézají se zdivočilé mexické agavy, kvetoucí někdy na hradě nizzském. Opuntie tvoří pravé houštiny, jaké nalézáme zase až v nejzazším jihu Italie. — Hlavní výtěžek skýtají zde oranže, víno a olivy. — {{Prostrkaně|Korsika}} náleží sice politicky k '''F'''-ii, přírodní poměry její jsou však italské. Nenepatrný tu počet bylin endemických, dle Griesebacha 32, mezi nimiž i ''Alnus suaveolens'' (olše). Až do r. 1845 byly tu v západě pralesy (''Pinus laricio'', kaštany, ve vyšších polohách duby a buky), jež se od toho času hubí.

Mnohem nesnadněji jest vytknouti ráz {{Prostrkaně|Alp francouzských}} proti švýcarským, italským a německým. Hlavní rozdíl spočívá v bezlesí; bylyť tu za revoluce franc. vykáceny všecky lesy, zejména sosnové, a nebyly více vysázeny. Zbytky jejich dorazila pastva. Tak vznikly holé stráně a zanesená, ohromně široká koryta bystřic, jež dávají na př. Provençi ráz zcela africký a jimž děkuje Savojsko ztrátu ⅓ svého obyvatelstva. Lze pochopiti, že tím zmizely mnohé byliny, vláhy a studenější polohy milovné. Místy se počaly i celé vrstvy ssázeti vlivem vnikajícího deště, od čehož celá krajina Dévoluy (Devolutum) má své jméno. Dříve slynuly Alpy franc. bohatstvím bylin, zejména léčivých, jež byly roznášeny do celé Evropy, ano i do Ameriky (dle Reclusa). Louka u Briançonu měla 107 druhů ve výši 2050 ''m'' n. m. Některé rostliny Pyrenejí docházejí jen do franc. Alp. Griesebach z nich jmenuje ''Gentiana burseri''. Týž napočítal v záp. Alpách 60 dr. endemických, z nichž jest 11 jen v Dauphinéi. ''Potentilla saxifraga'' našla se jen na dvou horách. Pásma na jihozáp. svahu (hory Ventroux) jsou následující: vždy zelený dub do 620 ''m'' n. m., zimostráz do 900, buky mezi 1300—1600, borovice (''uncinata'') mezi 1600—1800 ''m'', smrk po 1735 ''m''. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]''

== Zvířena. ==
Dle Trouessarta jest zvířena '''F.''' táž jako střední Evropy. Skutečně jest tu velmi málo výjimek, neboť o středomořské zvířeně lze mluviti jen u nižších zvířat, zejména u hmyzu. Jižně od Loiry objevuje se nám již hmyz cizí, jako kobylky (acridie), cigaly, modří chrousti (''Hoplia farinosa''). Některý středomořský typ, na př. genetka, jde přes Loiru i do Normandie (depart. Eure), ano některý druh objevuje se až v lese Fontainebleauském u Paříže. Lesy, zejména východní, zachovaly některá zvířata jinde v Evropě vyhynulá, tak vlky, rysy, medvědy, kance. Bobr zbyl na dolním Rhônu, ''Mustela lutreola'', kamzík a kozorožec v Alpách a Pyrenejích. Pyrenejím vlastní jest ''Myogale pyrenaica''; jiný druh téhož rodu rozšířen jest v Rusku. Někteří netopýři, na př. ''Vespertilio capaccini'', vyskytují se jen v jihu. {{Prostrkaně|Ptactvo}} '''F.''' bylo za eocénu africké, nyní jest totéž jako ostatní střední Evropy. Není tu nic endemického. Středomoří jeví hlavní rozdíl v dravcích (''Vultur'', ''Gyps'', ''Neofron'', ''Circus cyaneus'', ''Elanus''), v silviidech (''Melizofilus provincialis'', ''Cettia'', ''Cisticola'') a saxikolách. V Crau vyskytuje se ''Pterocles alchata'' i plameňák. Někteří hosté přicházejí z Afriky (''Telefonus tchagra'', ''Certilauda desertorum'', ''Ardea melanocephala'', ''Chenalopex aegyptiaca''). — Alpy a Pyreneje mají své zvláštní společné druhy (''Gypaetos'', ''Loxia'', ''Montifringilla'', ''Accentor'', ''Tetrao''). — Mnohem patrnější jest rozdíl mezi severem a Středomořím při {{Prostrkaně|reptiliích}} [''Cistudo lutaria'' v Rhônu) i {{Prostrkaně|ještěrech}} v jihu (''Seps chalcides'', ''Acanthodactylus vulgaris'', ''Psammodromus cinereus'', ''Lacerta ocellata'', ''Hemidactylus verruculatus'' = ''turcicus'') u Toulonu, ''Platydactylus facetanus'', z hadů ''Coronella girondica'', ''Rhinechis scalaris'', ''Zamenis viridiflavus'', ''Tropidonotus viperinus'', ''Caelopeltis lacertina'' (u Montpellieru již fossilní), ''Vipera aspis'' a ''ammodytes'', z batrachií ''Pelodytes punctatus'', ''Pelobates cultripes''. Korsika má ještě jižnější formy, jako zemní želvu, ''Discoglossus pictus''. Menší rozdíly nacházíme u {{Prostrkaně|ryb sladkovodních}}, kde východ '''F.''' má ''Aspro vulgaris'' (Rhône a přítoky), ''Acerina cernua'' (Seine, Rhône), sumec (Doubs), ''Carpio Kollarii'', ''Cobitis fossilis'' (jen v Lotrinsku), ''Idus jeses'', ''Thymallus vexillifer'' (až v Auvergni). Sever má ''Pleuronectes flesus'' (v Normandii), míka, ''Osmerus eperlanus'' (Rouen), lososa, jenž v krajích středomořních schází, ''Trutta argentea'', štiku (ve Varu však schází). Jih má zase ''Barbus meridionalis'', ''Mugil cefalus'' (až v Loiře), ''Blennius cagnaia'', ''Telestes Agassizii'', nehledíc k méně důležitým druhům Blanchardovým, všeobecně neuznaným. Horská jezera Alp a Pyrenejí mají pstruhy (v Pyrenejích do 2770 ''m'') a coregony. ''Salmo salvelinus'' jest i v jezerech záp. Vogés.

Poněkud jiné jsou poměry {{Prostrkaně|zvířeny mořské}}. Mohlo by se očekávati, že se bude lišiti dle jednotlivých moří, severního (La Manche), západního (ok. Atlantský) a jižního (Středozemní m.). Tomu však není tak, neboť jižní Atlantský okeán až po Bretonsko jest aspoň v pobřežní své částce podobnější Středomoří než severu, tak že Trouessart mohl rozlišiti jen 2 kraje, keltský na severu a lusitanský (Forbesův) na jihu. K tomu počítá i Středomoří. Skutečná hloubka mořská jest jen na dvojím místě, totiž u Cap-Bretonu v zálivu Gascogneském a u Nizzy. — Zvláštní tvary v obou případech jsou si podobny. Od Nizzy popsal Risso první tvary abyssální. Tak severní pobřeží má jiného tuleně {''Phoca vitulina'' — osada při ústí ř. Somme), než Středomoří {''Phoca monachus'', u ostrovů Hyérských). Hloubce mořské vlastní jsou na př. ''Hoplostethus mediterraneus'', ''Pomatomus telescopium'', ''Seriola Dumerilii'', ''Lepidopus'', 4 nebo více ''Trachypter'', ''Notacanthy'', ''Macrury'', ''Scopelidy'', ''Stomias'' a j. Ryby, nejvíce rozlišující jižní kraje od severních, jsou ve Středomoří balisty, převaha blennid a labrid, ''Callionymus'', ''Apogon'', tuňáci (''thynnus'', ''thunnina'', ''Alalonga''), ''Caranx'', ''Lichie'', ''Lofotes'', ''Cepola'', ''Sargus'', dorady, atheriny, ''Centriscus'', murény; ale ve vodách severních ''Gunnellus'', ''Zoarces'', ''Anarhichas lupus'', cottusy, ''Agonus'', ''Gasterosteus spinachia'', ''Ammodytes tobianus'', 3 gadusy, 3 ''Merlangus'', ''Lota molva'', platejsy, ''Hippoglossus'', sledě, ''Clupea sprattus''. Zajímavo jest, že hlubiny zálivu Gascogneského až na Arcachon chovají mnoho fauny středomořské, tak že Trouessart sám spatřuje v tom důkaz nedávného spojení obou moří mezi Pyrenejemi a Cevennami. Uvádíme z ryb pouze 2 ''Julis'', 2 atheriny, ''Mugil saliens'' a 3 jiné, ''Phycis mediterraneus'', ''Charax puntasso'', ''Mora mediterranea'' (v 1500 ''m'' hl.). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]''

== Obyvatelstvo. ==
Obyvatelstvo '''F.''' čítá se k národům románským a povstalo postupným míšením se několika živlů, z nichž živel keltský převládá. V době, kdy první historické prameny podávají nám zprávy o obyvatelstvu '''F.''', obývali na jihu Aquitani, ve středu země Kelti a na severu Belgové. Tyto tři skupiny vyvinuly se dle výsledků zkoumání praehistorického a anthropologického asi následovně. Nejstarší nálezy diluviální, které ve '''F'''-ii jsou velmi četné, vykazují plémě anthropologicky určitě vyznačené, vyznamenávající se několika znaky ras nízkých, jako značnou dlouholebostí, vyčnívajícími nadočními oblouky, do předu nakloněnou kostrou a j. Někteří badatelé chtějí v tomto plemeni rozeznávati více ras, kdežto jiní vidí jen variace rasy jediné. Koncem doby kamenné, nejisto však, jestli ještě v době diluvialní nebo později, vnikla do '''F.''' od východu rasa nová, s hlavou proti plemeni původnímu poměrně velmi krátkou. V dolmenech doby kamenné potkáváme se pak se zřejmým křížením uvedených obou plemen. Za potomky oné první rasy nejspíše jest uznati onen kmen, jenž zatlačen byv od severu jinými, udržel se ve Španělsku a '''F'''-ii pod jménem Iberů, v sev. Italii pak pod jménem Ligurů, kmen to vlasů a očí tmavých, pleti snědé a dlouholebý. V potomcích však onoho krátkolebého plemene východních přistěhovalců musíme pravděpodobně hledati původní element pozdějších Keltů, a dosud v těch krajinách '''F.''', kde za Caesara Keltové soustředěně žili (Auvergne, Savojsko), vyznamenává se obyvatelstvo nápadnou krátkolebostí. I tento kmen měl podle všeho oči a vlasy tmavé, jak Collignonovy a Topinardovy konskripce tomu nasvědčují. Třetí plémě, vniknuvší do '''F.''' od severu, bylo naproti tomu plémě úplně obdobné a zajisté i spřízněné s původním plemenem germanským, a není pochyby, že Caesarovi Belgové byli velmi blízcí Germanům a že také Gally musíme nejspíše odlišovati od vlastních Keltů a pokládali je za čásť oné rasy od severu přistěhovalé; neboť i Gallové jako Germani vynikali plavostí a světlými očmi. V čase dobytí Gallie Caesarem (od r. 58 př. Kr.) vynikalo toto obyvatelstvo gallské a keltské značnou kulturou a národní charakter jeho tvoří až do dnešní doby základní rysy v povaze národa francouzského. Římský příliv do '''F.''' způsobil v obyvatelstvu změny pronikavé, jmenovitě i ztrátu vlastní řeči; neboť asi kolem r. 150 po Kr. bylo po celé Gallii mluveno latinsky. Tento kulturní vliv Římanů nebyl však provázen též přerodem tělesné povahy obyvatelstva, která se udržela celkem nezměněna. Od počátku velkého stěhování se národů (r. 400—900 po Kr.) počali se do '''F.''' tlačiti různé kmeny germanské. Tak Burgundi, vniknuvše do '''F.''', usadili se mezi středním Rhônem, Saônou a Genevským jezerem, Západní Gothové mezi dolním Rhônem, Středozemním mořem a Pyrenejemi; avšak v době krátké smíšením zmizeli v domácím obyvatelstvu. Pozdější příliv Germanů udál se se strany Franků při hranici severovýchodní, smíšení tělesné bylo však jen nepatrné. Na poč. X. stol. pak ještě skandinávští Normanni se strany mořské přibyli a vykázána jim sídla na západ od Seiny při moři. Tito kulturně velmi brzy splynuli s živly keltskými. Z přehledu tohoto patrno jest, že národ francouzský vzniknul z živlů velmi různých, z nichž na severu působil více živel germánský, na jihu zase více živel římský, z čehož ovšem vysvětliti lze značnou různost mezi severem a jihem '''F.''' Tato různost podporována pak byla ještě značně vlivy politickými, jmenovitě politickou neodvislostí jihu za časů Kapetovců. Z původních živlů obyvatelstva poměrně nesmíšené uchovaly se pouze zbytky Iberů v záp. údolích Pyrenejí a zbytky Keltů v Bretonsku. — Počet veškerého obyvatelstva '''F'''. vzrůstal dle výpočtů a úvah Levasseura asi následovně.

Počet obyvatelstva Gallie, dle některých udání Diodora sicilského, Caesara a Strabona, páčiti lze asi na 8 mill., počítajíc však pouze nynější území '''F.''', na 6,700.000. Za doby Karla Vel. vypočítal Levasseur dle údajů abbéa Irminona počet obyv. na 8—10 mill. V XIV. st. bylo asi 20—22 mill. obyv., koncem XVI. st. 20 mill., r. 1700 dle výpočtu 20,069.000, r. 1715 asi 18 mill., r. 1767 dle Messancea 23,109.250, r. 1778 dle Moheaua 23 ½—24 mill., r. 1780 udává Expilly počet 22,014.357, r. 1789 Necker 24,802.000 (Pommelles 25,065.883, Bonvallet-Desbrosses 27,957.157), r. 1790 Young 25,000.000, r. 1791 Lavoisier 25,000.000 (Montesquieu 26,300.000). Až potud veškeré údaje zakiádají se více méně na domněnkách; teprve r. 1801 vykonáno první sčítání obyvatelstva a prováděno pak pravidelně v pětiletých lhůtách; pouze r. 1871 pro válku franc.-německou sčítání se nekonalo, v náhradu však provedeno r. 1872. Výsledek jednotlivých sčítání byl tento:

{| class=&quot;wikitable&quot;

|-
! Rok !! Počet obyvatel !! !!Rok !! Počet obyvatel
|-
| 1801 || 27,349.902 |||| 1851 || 35,783.170
|-
| 1806 || 29,107.435 |||| 1856 || 36,039.364
|-
| 1811 || 29,092.734 |||| 1861 || 37,386.313
|-
| 1816 || 30,024.209 |||| 1866 || 38,067.064
|-
| 1821 || 30,461.875 |||| 1872 || 36,102.921
|-
| 1826 || 31,858.937 |||| 1876 || 36,905.788
|-
| 1831 || 32,569.223 |||| 1881 || 37,672.048
|-
| 1836 || 33,540.910 |||| 1886 || 38,218.903
|-
| 1841 || 34,217.719 |||| 1891 || 38,343.192
|-
| 1846 || 35,400.486 |||| ||
|}

Průměrný přírůstek obyvatelstva od počátku tohoto stol. s malými výjimkami neustále klesá. Od r. 1801—21 obnášel přírůstek 5,6 ‰, 1821—41: 5,9 ‰, 1841—61: 3,6 ‰, 1861—81: 2,7 ‰, 1881—91: 1,5 ‰. R. 1860 mimo přirozený vzrůst obyvatelstva přibylo připojením Savojska a Nizzy 669.000 obyv., ztrátou Elsaska a Lotrinska ubylo však 1,597.238 obyv. Přirozeno, že i hustota obyvatelstva vzrůstá jen pomalu. R. 1821 připadalo na 1 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; průměrně 56 osob, 1841: 65, 1861: 69, 1881: 71, 1886: 72,2, 1891: 72,4, takže '''F'''-ii, pokud týče se hustoty obyvatelstva, připadá teprve šesté místo mezi státy evropskými. Pokud se týče hustoty obyvatelstva v jednotlivých departementech, mají celkem nejhustší obyvatelstvo departementy severovýchodní, pak severozápadní, jihovýchodní, jihozápadní a konečně departementy ve středu země. Zvláště husté obyvatelstvo mají departementy s velikými městy, ale i depart. vynikající zemědělstvím nebo minerálním bohatstvím. Tak depart. Seine vykazuje 6558 osob na 1 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; (Paříž), dep. Nord 301 (průmyslová města Lille, Roubaix a Valenciennes), Rhône 267 (Lyon), Seine-Inférieure 132 (Rouen), Pas-de-Calais 130 (Arras, Calais, Boulogne), Loire 128 (St. Etienne), Bouches du Rhône 120 (Marseille), Seine-et-Oise 111 (okolí Paříže); nejřidší obyvatelstvo mají departementy horské a písčité: Basses-Alpes 18 na 1 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, Hautes Alpes 20, Lozère 26, Corse 33, Landes 32, Cantal 41, Indre 42, Aube 43. O těchto poměrech nejlépe poučí následující přehledná tabulka{{Redakční poznámka|v tabulce opraveny 2 číselné údaje, v několika názvech doplněn spojovník, příp. upravena diakritika}}:

{| class=&quot;wikitable&quot;
|-
! rowspan=&quot;2&quot;|{{Prostrkaně|Departement}} !! rowspan=&quot;2&quot;|Hlavní město !! rowspan=&quot;2&quot;|''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; !! colspan=&quot;3&quot;|Počet obyvatelstva !! rowspan=&quot;2&quot;|Prům. hustota na 1 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; !! rowspan=&quot;2&quot;|Přírůstek od r. 1886–1891 v procent. !! rowspan=&quot;2&quot;|Dep. má arrondissem. !! rowspan=&quot;2&quot;|Depart. má kantonů !! rowspan=&quot;2&quot;|Dep. má obcí
|-
| r. 1881 || r. 1886 || r. 1891
|-
| Ain || Bourg || 5799 || 363.472 || 364.408 || 356.907 || 61 || -2,60 || 5 || 36 || 453
|-
| Aisne || Laon || 7352 || 556.891 || 555.925 || 545.493 || 73 || -1,87 || 5 || 37 || 840
|-
| Allier || Moulins || 7308 || 416.759 || 424.582 || 424.382 || 58 || -0,05 || 4 || 28 || 321
|-
| Alpes-Basses || Gap || 6954 || 131.918 || 129.494 || 124.285 || 18 || -4,02 || 5 || 30 || 250
|-
| Alpes-Hautes || Digne || 5590 || 121.787 || 122.924 || 115.522 || 20 || -6,02 || 3 || 24 || 188
|-
| Alpes-Maritimes || Nizza || 3917 || 226.621 || 238.057 || 258.571 || 69 || +8,61 || 3 || 26 || 153
|-
| Ardèche || Privas || 5527 || 376.867 || 375.472 || 371.269 || 67 || -1,12 || 3 || 21 || 339
|-
| Ardennes || Mézières || 5233 || 333.675 || 332.759 || 324.923 || 62 || -2,35 || 5 || 31 || 503
|-
| Ariège || Foix|| 4894 || 240.601 || 237.691 || 227.491 || 46 || -4,26 || 3 || 20 || 337
|-
| Aube || Troyes || 6001 || 255.326 || 257.374 || 255.548 || 43 || -0,71 || 5 || 26 || 446
|-
| Aude || Carcassonne || 6313 || 327.942 || 332.080 || 317.372 || 50 || -4,43 || 4 || 31 || 437
|-
| Aveyron || Rodez || 8743 || 415.075 || 415.826 || 400.467 || 46 || -3,69 || 5 || 43 ||302
|-
| Belfort (Territoire) || Belfort || 610 || 74.244 || 79.758 || 83.670 || 137 || +4,90 || 1 || 6 || 106
|-
| Bouche-du-Rhône || Marseille || 5105 || 589.028 || 604.857 || 630.622 || 120 || +4,26 || 3 || 29 || 109
|-
| Calvados || Caen || 5521 || 439.830 || 437.267 || 428.945|| 75 || -1,90 || 6 || 3 || 763
|-
| Cantal || Aurillac || 5741 || 236.190 || 241.742 || 239.601 || 41 || -0,88 || 4 || 23 || 267
|-
| Charente || Angoulême || 5942 || 370.822 || 366.408 || 360.259 || 60 || -1,68 || 5 || 29 || 426
|-
| Charente-Inférieure || La Rochelle || 6826 || 466.416 || 462.803 || 456.202 || 63 || -1,43 || 6 || 4 || 480
|-
| Cher || Bourges || 7199 || 351.405 || 355.349 || 359.276 || 49 || +1,10 || 3 || 29 || 292
|-
| Corrèze || Tulle || 5866 || 317.066 || 326.494 || 328.119 || 56 || +0,50 || 3 || 29 || 287
|-
| Corse (Korsika) || Ajaccio || 8747 || 272.639 || 278.501 || 288.596 || 33 || +3,62 || 5 || 62 || 364
|-
| Côte-d’Or || Dijon || 8761 || 382.819 || 381.574 || 376.866 || 43|| -1,23 || 4 || 36 || 717
|-
| Côtes-du-Nord || St. Brieuc || 6886 || 627.585 || 628.256 || 618.652 || 85 || -1,53 || 5 || 48 || 389
|-
| Creuse || Guéret || 5568 || 278.782 || 284.942 || 284.660 || 51 || -0,10 || 4 || 25 || 266
|-
| Dordogne || Périgueux || 9183 || 495.037 || 492.205 || 478.471 || 52 || -2,79 || 5 || 47 || 585
|-
| Doubs || Besançon || 5228 || 310.827 || 310.963 || 303.081 || 57 || -2,53 || 4 || 27 || 638
|-
| Drôme || Valence || 6522 || 313.763 || 314.615 || 306.419 || 47 || -2,61 || 4 || 29 || 379
|-
| Eure || Evreux || 5958 || 364.291 || 358.829 || 349.471 || 58 || -2,61 || 5 || 36 || 700
|-
| Eure-et-Loir || Chartres || 5874 || 280.097 || 283.719 || 284.683 || 48 || +0,34 || 4 || 24 || 426
|-
| Finistère || Quimper || 6722 || 681.564 || 707.820 || 727.012 || 103 || +2,71 || 5 || 43 || 291
|-
| Gard || Nîmes || 5836 || 415.629 || 417.099 || 419.388 || 71 || +0,55 || 4 || 40 || 350
|-
| Garonne-Haute || Toulouse || 6290 || 478.009 || 481.169 || 472.383 || 74 || -1,82 || 4 || 39 || 587
|-
| Gers || Auch || 6280 || 281.532 || 274.391 || 261.084 || 41 || -4,84 || 5 || 29 || 465
|-
| Gironde || Bordeaux || 9740 || 748.703 || 775.845 || 793.528 || 74 || +2,28 || 6 || 49 || 553
|-
| Hérault || Montpellier || 6198 || 441.527 || 439.044 || 461.651 || 74 || +5,15 || 4 || 36 || 338
|-
| Ille-et-Vilaine || Rennes || 6726 || 615.480 || 621.384 || 626.875 || 90 || +0,88 || 6 || 43 || 359
|-
| Indre || Chateauroux || 6795 || 287.705 || 296.147 || 292.868 || 42 || -1,11 || 4 || 23 || 245
|-
| Indre-et-Loire || Tours || 6114 || 329.160 || 340.921 || 337.298 || 55 || -1,06 || 3 || 24 || 282
|-
| Isère || Grenoble || 8289 || 580.271 || 581.680 || 572.145 || 69 || -1,64 || 4 || 45 || 563
|-
| Jura || Lons-le-Saunier || 4994 || 285.263 || 281.292 || 273.028 || 54 || -2,93 || 4 || 32 || 584
|-
| Landes || Mont-de-Marsan || 9321 || 301.143 || 302.266 || 297.842 || 32 || -1,43 || 3 || 28 || 333
|-
| Loir-et-Cher || Blois || 6351 || 275.713 || 279.214 || 280.358 || 44 || +0,41 || 3 || 24 || 297
|-
| Loire || St. Etienne || 4760 || 599.836 || 603.384 || 616.227 || 128 || +2,13 || 3 || 30 || 332
|-
| Loire-Haute || Puy || 4962 || 316.461 || 320.063 || 316.735 || 63 || -1,04 || 3 || 28 || 264
|-
| Loire-Inférieure || Nantes || 6875 || 625.625 || 643.884 || 645.263 || 92 || +0,21 || 5 || 45 || 217
|-
| Loiret || Orléans || 6771 || 368.526 || 374.875 || 377.718 || 55 || +0,76 || 4 || 31 || 349
|-
| Lot || Cahors || 5212 || 280.269 || 271.514 || 253.885 || 48 || -6,49 || 3 || 29 || 325
|-
| Lot-et-Garonne || Agen || 5354 || 312.081 || 307.437 || 295.360 || 55 || -3,93 || 4 || 35 || 326
|-
| Lozère || Mende || 5170 || 143.565 || 141.264 || 135.527 || 26 || -4,06 || 3 || 24 || 198
|-
| Maine-et-Loire || Angers || 7121 || 523.491 || 527.680 || 518.589 || 71 || -1,72 || 5 || 34 || 381
|-
| Manche || St. Lô || 5928 || 526.377 || 520.865 || 513.815 || 80 || -1,35 || 6 || 48 || 643
|-
| Marne || Châlons || 8180 || 421.800 || 429.494 || 434.692 || 53 || +1,21 || 5 || 33 || 661
|-
| Marne-Haute || Chaumont || 6220 || 254.876 || 247.781 || 243.533 || 39 || -1,71 || 3 || 28 || 550
|-
| Mayenne || Laval || 5171 || 344.881 || 340.063 || 332.387 || 65 || -2,26 || 3 || 27 || 276
|-
| Meurthe-et-Moselle || Nancy || 5232 || 419.317 || 431.693 || 444.150 || 84 || +2,28 || 4 || 29 || 596
|-
| Meuse || Bar-le-Duc || 6228 || 289.861 || 291.971 || 292.253 || 47 || +0,10 || 4 || 28 || 586
|-
| Morbihan || Vannes || 6798 || 521.614 || 535.256 || 544.470 || 77 || +1,72 || 4 || 37 || 253
|-
| Nièvre || Nevers || 6817 || 347.576 || 347.645 || 343.581 || 50 || -1,17 || 4 || 25 || 313
|-
| Nord || Lille || 5681 || 1,603.259 || 1,670.184 || 1,736.341 || 301 || +2,96 || 7 || 65 || 666
|-
| Oise || Beauvais || 5855 || 404.555 || 403.146 || 401.835 || 68 || -0,32 || 4 || 35 || 701
|-
| Orne || Alençon || 6097 || 376.126 || 367.248 || 354.387 || 58 || -3,50 || 4 || 36 || 512
|-
| Pas-de-Calais || Arras || 6606 || 819.022 || 853.526 || 874.364 || 130 || +2,44 || 6 || 45 || 903
|-
| Puy-de-Dôme || Clermont || 7951 || 566.064 || 570.964 || 564.266 || 70 || -1,17 || 5 || 50 || 470
|-
| Pyrénées-Basses || Pau || 7623 || 434.366 || 432.999 || 425.027 || 55 || -1,84 || 5 || 40 || 559
|-
| Pyrénées-Hautes || Tarbes || 4529 || 236.474 || 234.825 || 225.861 || 50 || -3,82 || 3 || 26 || 480
|-
| Pyrénées-Orientales || Perpignan || 4122 || 208.855 || 211.187 || 210.125 || 51 || -0,50 || 3 || 17 || 232
|-
| Rhône || Lyon || 2790 || 741.470 || 772.912 || 806.737 || 267 || +4,37 || 2 || 29 || 268
|-
| Saône-Haute || Vesoul || 5340 || 295.905 || 290.954 || 280.856 || 52 || -3,47 || 3 || 28 || 583
|-
| Saône-et-Loire || Mâcon || 8552 || 625.589 || 625.885 || 619.523 || 72 || -1,02 || 5 || 50 || 590
|-
| Sarthe || Le Mans || 6207 || 438.917 || 436.111 || 429.737 || 69 || -1,46 || 4 || 33 || 386
|-
| Savoie || Chambéry || 5760 || 266.438 || 267.428 || 263.297 || 43 || -1,54 || 4 || 29 || 328
|-
| Savoie-Haute || Annecy || 4315 || 274.087 || 275.018 || 268.267 || 58 || -2,46 || 4 || 28 || 314
|-
| Seine || Paříž || 479 || 2,799.329 || 2,961.089 || 3,141.595 || 6558 || +6,09 || 3 || 28 || 75
|-
| Seine-Inférieure || Rouen || 6036 || 814.068 || 833.386 || 839.876 || 132 || +0,78 || 5 || 54 || 759
|-
| Seine-et-Marne || Melun || 5736 || 348.991 || 355.136 || 356.709 || 61 || +0,44 || 5 || 29 || 530
|-
| Seine-et-Oise || Versailles || 5604 || 577.798 || 618.039 || 628.590 || 111 || +1,70 || 6 || 37 || 689
|-
| Sèvres-Deux || Niort || 6000 || 350.103 || 353.766 || 354.282 || 58 || +0,14 || 4 || 31 || 354
|-
| Somme || Amiens || 6161 || 550.837 || 548.982 || 546.495 || 87 || -0,45 || 5 || 41 || 836
|-
| Tarn || Albi || 5742 || 359.223 || 358.757 || 346.739 || 60 || -3,35 || 4 || 36 || 320
|-
| Tarn-et-Garonne || Montauban || 3720 || 217.056 || 214.046 || 206.596 || 55 || -3,48 || 3 || 24 || 194
|-
| Var || Draguignan || 6028 || 288.577 || 283.689 || 288.336 || 48 || +1,63 || 3 || 28 || 145
|-
| Vaucluse || Avignon || 3548 || 244.149 || 241.787 || 235.411 || 66 || -2,64 || 4 || 22 || 150
|-
| Vendée || Laroche-sur-Yon || 6704 || 421.642 || 434.808 || 442.355 || 63 || +1,73 || 3 || 30 || 301
|-
| Vienne || Poitiers || 6970 || 340.295 || 342.785 || 344.355 || 49 || +0,46 || 5 || 31 || 300
|-
| Vienne-Haute || Limoges || 5517 || 349.332 || 363.182 || 372.878 || 68 || +2,67 || 4 || 27 || 203
|-
| Vosges || Epinal || 5853 || 406.862 || 413.707 || 410.196 || 68 || -0,85 || 5 || 29 || 530
|-
| Yonne || Auxerre || 7428 || 357.029 || 355.364 || 344.688 || 46 || -3,00 || 5 || 37 || 486
|}

Pokud týče se náboženského vyznání, jest převážná většina obyvatelstva vyznání římsko-katolického.

Na 10.000 obyv. přišlo:

{| class=&quot;wikitable&quot;
|-
! {{Prostrkaně|Vyznání}} !! r. 1861 !! r. 1866 !! r. 1872
|-
| Římsko-katolické || 9763 || 9748 || 9802
|-
| Protestantské || 214 || 223 || 160
|-
| Israelitské || 21 || 23 || 14
|-
| Ostatní || 2 || 6 || 24
|}

R. 1881 byl poměr následující: katolíků 29,201.703 (78,50 %), protest. 692.800 (1,8 %), židů 53.436, hlásících se k ostatním vyznáním 33.042, neudalo pak vůbec vyznání náboženské 7,684.900 osob. — Dle {{Prostrkaně|národnosti}} obyvatelstvo jest jednolitější než v četných jiných evropských státech. Hlavní čásť ovšem přináleží národu francouzskému (90,21 %), Valloni na severu tvoří 5 %, Bretonci 3 %, Italové na jihovýchodě 1,1 %, Baskové a Katalonci v Pyrenejích 0,5 %, Židé 0,14 %, cikáni a cagoti 0,05 %. Baskicky mluví 150.000 osob, vlámsky 230.000 (hlavně v dep. Nord), italsky 272.000 (hlavně na Korsice), bretonsky 1,350.000, langue-d’oc (jihových. dialekty franc.) 12,700.000, langue-d’oil (severní dialekty franc.) 22,790.000. — Dle {{Prostrkaně|státní příslušnosti}} bylo r. 1886 státních příslušníků franc. 36,804.228, z nichž v zemi narozeno bylo 36,700.342, kdežto 103.886 nabylo státní příslušnosti naturalisací. Cizozemců žilo téhož roku ve '''F'''-ii 1,126.531. Zajímavý jest poměr vzrůstu počtu státních příslušníků a cizozemců; kdežto domácí obyvatelstvo od r. 1881—86 vzrostlo o 1,13 %, přibylo cizozemců v stejném období o 11,47 %. Takovýto veliký poměrný vzrůst počtu cizozemců z evropských států vykazuje pouze Švýcarsko. Dle státní příslušnosti bylo v r. 1886: Belgičanů 482.261, Italů 264.568, Němců 100.114, Španělů 79.550, Švýcarů 78.584, Hollanďanů 37.149, Angličanů 36.134, Rusů 11.980, Rakušanů 11.817, Američanů 10.253, Švédů, Norů a Dánů 2423, Turků a Afričanů 1612, Řeků 1287, Rumunů, Srbů a Bulharů 1150, příslušníků asijských států 355. Nejvíce cizozemců není však, jak očekávati by bylo, v Paříži, nýbrž v dep. Nord, kde v práci jest mnoho belgických dělníků. Paříž stojí teprve na místě druhém. Zvlášť mnoho cizozemců žije (1891) v následujících dep.: Nord 295.219, Seine 211.016, Bouches-du-Rhône 92.017, Alpes-Maritimes 56.067, Ardennes 32.729, Meurthe-et-Moselle 28.905, Var 26.758, Pas de-Calais 23.934, Seine-et-Oise 19.556 atd. R. 1891 naturalisováno bylo 5371 osob (4298 mužů, 973 žen), hlavně Elsasanů a Lotrinčanů, Italů a Belgičanů.

Pokud týče se {{Prostrkaně|zaměstnání obyvatelstva}}, jevily se poměry r. 1886 následovně. Zaměstnáno bylo při: zemědělství 17,699.000 osob (47,8 %), průmyslu 9,289.000 (25,1 %), obchodu 4,248.000 (11,5 %), při podnicích dopravních a námořnictví 1,020.000 (2,8 %), ve veřejné správě 711.000 (1,9 %), ve vojsku 613.000 (1,7 %), při svobodných zaměstnáních (duchovní, osoby soudní, lékaři, učitelé, architekti, hudebníci, malíři atd.) 1,095.000 (3,0 %), z rent žilo 2,296.000 (6,2 %), bez zaměstnání bylo 238.000 osob. Od let padesátých staly se značné změny v poměru počtu osob zaměstnaných zemědělstvím, průmyslem a obchodem. Úbytek jeví se při zemědělství a při průmyslu, přírůstek při obchodu. R. 1856 z 10.000 osob zaměstnáno bylo při zemědělství 5294, r. 1886 4782, při průmyslu 2907 : 2517, při obchodu 453 : 1150. Obyvatelstva městského stále přibývá, venkovského ubývá. Poměr od r. 1846 v pětiletých obdobích jest, jak následuje:

{| class=&quot;wikitable&quot;
|-
! !! Populace měst s více než 2000 ob. !! Populace měst s méně než 2000 ob.
|-
| 1846: || 24,42 % || 75,58 %
|-
| 1851: || 25,52 % || 74,48 %
|-
| 1856: || 27,31 % || 72,69 %
|-
| 1861: || 28,86 % || 71,14 %
|-
| 1866: || 30,46 % || 69,54 %
|-
| 1872: || 31,06 % || 68,94 %
|-
| 1876: || 32,44 % || 67,56 %
|-
| 1881: || 34,76 % || 65,24 %
|-
| 1886: || 35,95 % || 64,05 %
|-
| 1891: || 47 % || 53 %
|}

Pouze ve 13 dep. v poslední době městského obyvatelstva ubylo, a sice jsou to Ain, Basses-Alpes, Calvados, Gard, Haute-Loire, Manche, Nièvre, Puy-de-Dôme, Tarn, Var, Vaucluse, Vendée, Vosges. — {{Prostrkaně|Počet obcí}} ve '''F'''-ii byl: 1821: 36.856, 1836: 37.140, 1841: 37.040, 1846: 36.819, 1851: 36.835, 1856: 36.826, 1861: 37.510, 1866: 37.548, 1872: 35.989, 1876: 36.056, 1881: 36.097, 1886: 36.121, 1891: 36.144. Dle obyvatel. r. 1891 bylo obcí s méně než 50 ob.: 92 (r. 1881: 67), s 51—300 obyv.: 9598 (r. 1881: 8771), s 301—1000 ob.: 18.069 (18.565), s 1001 až 3000 ob.: 7042 (7287), s 3001-5000 ob.: 776 (772), s 5001—10.000 ob.: 337 (312), s 10.001 až 20.000 ob.: 128 (133), s více než 20.000 ob.: 104 (90). Z těchto 30—50.000 obyv. má 22 měst, 50—100.000 ob. rovněž 22, více než 100.000 12 měst, a sice: Paříž 2,447.957, Lyon 416.029, Marseille 403.749, Bordeaux 252.415, Lille 201.211, Toulouse 149.791, St. Etienne 133.443, Nantes 122.750, Le Havre 116.369, Roubaix 114.917, Rouen 112.352, Remeš 104.186.

Pokud týče se pohybu obyvatelstva, byly poměry od r. 1885—91 následující:

{| class=&quot;wikitable&quot;
|-
! !! sňatků !! porodů !! mrtvě narozených !! úmrtí !! přebytek
|-
| 1885: || 283.170 || 924.558 || 43.958 || 836.897 || 87.661
|-
| 1886: || 283.208 || 912.838 || 43.623 || 860.222 || 52.616
|-
| 1887: || 277.060 || 899.333 || 42.930 || 842.797 || 56.536
|-
| 1888: || 276.848 || 882.639 || 42.070 || 837.867 || 44.772
|-
| 1889: || 272.934 || 880.579 || 42.449 || 794.933 || 85.646
|-
| 1890: || 269.332 || 838.059 || 40.535 || 876.505 || 38.446
|-
| 1891: || 285.458 || 866.377 || 42.472 || 876.882 || 10.505
|}

Poměrný počet dle pohlaví celkem stále se vyrovnává, na 100 mužů připadalo žen: r. 1801: 107,49, r. 1821: 105,94, r. 1831: 103,59, r. 1841: 102,49, r. 1851: 101,09, r. 1861: 100,51, r. 1872: 100,77, r. 1881: 100,49. R. 1886 má mužské obyvatel. převahu pouze v dep. Hautes Alpes, Drôme, Var, Basses-Alpes, Pyrénées-Orientales, Meurthe-et-Moselle, Meuse. Počet porodů stále klesá. Na 1000 osob přišlo porodů: 1801—1810: 32,2, 1811—1820:31,6, 1821—1830: 30,8, 1831—1840: 29,0, 1841 až 1850: 27,4, 1851—1860: 26,3, 1861—1870: 26,3, 1871—1880: 25,4, 1881—1888: 24,0. Při tom stále přibývá porodů illegitimních, jmenovitě v Paříži, kde na 4 porody legitimní připadá 1 porod illegitimní. R. 1891 celkem narozeno bylo dětí 866.377, z nich 443.227 pohlaví mužského a 423.150 pohlaví ženského. Manželských bylo 772.441, nemanželských 73.936, takže poměr dětí nemanželských pro celou '''F'''-ii činí 8,5 % všech porodů. V malém počtu uzavíraných manželství a v stálém ubývání porodů spočívá příčina, proč obyvatelstva '''F.''' tak málo přibývá. Plodnost manželství jest malá a stále jí ubývá. Z 1000 rodin nemá 200 vůbec žádných dětí, 244 má po 1 dítěti, 218 po 3, 52 po 5, 29 po 6, 22 po 7 nebo více dětech. Na jednu rodinu přišlo průměrně dětí: 1881: 3,09, 1882: 3,06, 1883: 3,08, 1884: 3,04, 1885: 2,93, 1886: 2,95,1887: 2,91. Rozvodů manželství bylo r. 1885: 4277, r. 1891: 5750. Nejvíce rozvodů připadá na departement Seine, a sice na 10.000 manželství: 282, nejméně na dep. Haute-Loire, totiž na 10.000: 1 rozvod.

Co do {{Prostrkaně|stáří}} bylo dle sčítání r. 1886 nejvíce osob 25 - 29 roků starých, totiž 2,707.670. Z nejstarších bylo:

{| class=&quot;wikitable&quot;
|-
! !! mužů !! žen !! dohromady
|-
| od 75–79 roků || 263.688 || 282.184 || 545.872
|-
| 80–84 » || 116.464 || 133.977 || 250.441
|-
| 85–89 »|| 41.340 || 51.124 || 93.064
|-
| 90–94 » || 9.013 || 12.624 || 21.637
|-
| 95–99 » || 1.368 || 2.090 || 3.458
|-
| 100 a více » || 66 || 118 || 184
|}

Úmrtnost není velká. Na 1000 osob bylo úmrtí: r. 1861—70: 23,6, 1871—80: 23,7, 1881—85: 22,2, 1886: 22,3, 1887: 22,0, 1888: 22,2. Za to strašlivou měrou přibývá sebevražd. Od r. 1827 se poměrný počet sebevražd skoro zčtyřnásobil. Na 1 million obyvatel připadalo sebevražd: r. 1827—30: 54, 1846—50: 97, 1856—60: 110, 1866—69: 136, 1871—75: 150, 1881: 174, 1885: 208, 1886: 210. Na dep. Seine připadá 19 % sebevražd. — {{Prostrkaně|Proud vystěhovalecký}} není velký a teprve v posledních létech se poněkud vzmáhá. Hlavním cílem vystěhovalců jest Jižní Amerika. Vystěhovalo se osob: r. 1878: 2300, r. 1880: 4600, r. 1882: 4480, r. 1884: 3770, r. 1886: 7314, r. 1887: 11.170, r. 1888: 23.339, r. 1889: 31.354, r. 1891: 20.560. ''[[Autor:Karel Plischke|Pke.]]''

== Zemědělství. ==
{{Prostrkaně|Orba}}. Není v Evropě země, jež by se mohla měřiti s '''F'''-ií, pokud se týče všestranné způsobilosti půdy pro nejrůznější plodiny, není země, jež by spojovala s tak intensivní výrobou obilí zároveň v takových rozměrech ovocnářství, lukařstvi, pěstování cukrovky, révy i olivy. Za neúrodné kraje jest ovšem považovati horstva, jako Záp. Alpy a Pyreneje, jakož i značnou čásť centrální planiny. Silným kácením lesů v posledních stoletích rozšířila se zde neproduktívni půda, ačkoliv vždy ještě lze jí z pravidla užiti jako pastvin. — Zcela neproduktívni jsou Landy, Sologne, Dombes, Crau, Camargue, lada bretonská a křídová půda v Champagne-Pouilleuse. Tyto neproduktivni plochy se rok od roku zmenšují. Nejúrodnější obilní kraje jsou okolí Paříže, ústí Seiny, střední Loire, střední Garonne. Staré kraje Ile de France, Artois, Picardie, Flandry, Touraine, končina okolo Toulouse, čásť roviny na Saôně, jakož i uvedená poříčí jsou dosud obilní komorou '''F.''' Z nevzdělané půdy (6,222.537 ''ha'') 3,889.171 ''ha'' připadá na lada a pastviny, 1,958.750 na půdu skalistou, 328.297 na bažinatou, 46.319 na slatiny; stavby, cesty, řeky, jezera a průplavy pokrývají dohromady 2,296.483 ''ha''. Naproti tomu jest 26,017.582 ''ha'' orné půdy, 9,455.225 ''ha'' lesa, 5,816.640 ''ha'' luk; na 1,843.580 ''ha'' pěstuje se víno, na 291.825 ''ha'' ovoce, 77.358 ''ha'' připadá na ostatní zahrady a parky, 478.870 ''ha'' na houští a křoviny. Zhruba v procentech vyjádřeno, připadá 85 % půdy orbě a lesnictví, z čehož as 50 % polím a zahradám, 14 % lukám a pastvinám, 16 % lesům a 5 % vinařství.

Vzhledem k výšce nadmořské lze půdu '''F.''' děliti ve 3 pásma: horské, kde převládají skály, lesy a pastviny a jíž náleží 21 departementů buď zcela nebo částečně, dále planiny (''plateau''), jimž náleží zcela nebo částečně 41 dep., kde vedle polí vyskytují se lesy, pastviny, landy a lada, konečně roviny (37 dep.), kde daleko největší čásť půdy náleží rolím a stepím. Rozšíření některých plodin řídí se zde podnebím; tak sahá pásmo {{Prostrkaně|olivy}} až ku čáře od východních Pyrenejí k Valenci a od Valence k Alpám v Dauphiné, pásmo {{Prostrkaně|kukuřice}} až ku čáře od Sèvre Niortaise k Vogésám, pásmo {{Prostrkaně|révy}}, jejíž severní hranice jde asi od ústí Loiry k m. Mézières. Levasseur dělí '''F'''-ii na 12 hospodářských krajů: 1. {{Prostrkaně|Západ}} (''Région de l’Ouest''), zaujímající departementy Finistère, Côtes-du-Nord, Morbihan, Ille-et-Vilaine, Loire-Inférieure, Mayenne, Maine-et-Loire. Více než kde jinde rodí se tu ječmene, pohanky a konopí; kraj bohatý na rohatý dobytek. 2. {{Prostrkaně|Severozápad}}, t. dep. Manche, Calvados, Orne, Sarthe, Eure-et-Loir, Eure, Seine-Inférieure, kraj pšenice, k níž se druží oves, luštěniny, cukrovka; značné množství koňů a oslů. 3. {{Prostrkaně|Sever}}, dep. Nord, Pas-de-Caiais, Somme, Aisne, Oise, Seine-et Oise, Seine-et-Marne. Zde pěstují se tytéž plodiny jako v severozápadě, kromě toho len, chmel a rostliny olejnaté. 4. {{Prostrkaně|Severovýchod}}, dep. Ardennes, Meuse, Meurthe-et-Moselle, Vosges a territorium Belfortské, kraj zemčat; lesy mají tu značný rozsah. 5. {{Prostrkaně|Východ}}, dep. Jura, Saône-et-Loire, Rhône, Ain, Loire, Savoie, Haute-Savoie s výbornými pastvinami v Juře a na svazích Alp, bohatými rolemi Bressy a bažinami v Dombes. Výborně se daří zde jedlý kaštan, na pravém břehu Rhônu i ořech. 6. {{Prostrkaně|Jihovýchod}}, dep. Haute-Loire, Isère, Drôme, Ardèche, Lozère, Basses-Pyrénées, Hautes-Alpes s alpinským hospodářstvím, kraj chudý na obilí, za to však moruše v údolí Rhônském, kaštany a ořechy. 7. {{Prostrkaně|Jih}}, dep. Alpes-Maritimes, Var, Bouches-du-Rhône, Vaucluse, Gard, Hérault, Aude, Pyrénées-Orientales, kraj rodící nejméně obilí, za to však ve své západní části víno, kukuřici, olivy, ve východní oranže, citrony, moruše a olivy. 8. {{Prostrkaně|Jihozápad}}, dep. Ariège, Haute-Garonne, Tarn-et-Garonne, Lot-et-Garonne , Landes, Gers, Basses-Pyrénées. Ráz dosti rozmanitý, étangy a lesy v Landech, pastviny na Pyrenejích, v údolích kukuřice, na pobřeží vinice. 9. {{Prostrkaně|Kraj středozápadní}} (''Rég. du Centre-Ouest''), dep. Gironde, Dordogne, Charente, Charente-Inférieure, Haute-Vienne, Vienne, Deux Sevres, Vendée. Daří se zde obilí, kukuřice, jakož i víno, jež fylloxerou zvláště v jižní části tohoto kraje velmi utrpělo; na pobřeží mořském bažiny a stepi. 10. {{Prostrkaně|Kraj středovýchod}}. (''du Centre-Sud''), dep. Creuse, Puy de Dôme, Corrèze, Cantal, Lot, Aveyron, Tarn, krajina celkem hornatá a chudá, s pastvinami, jistou výrobou žita a pohanky, v údolí Garonny i pšenice; v jihuněco vína. 11. {{Prostrkaně|Střed}}, dep. Indre-et-Loire, Loir-et-Cher, Loiret, Nièvre, Cher, Indre, Allier, kraj místy velice úrodný, místy však také podobný Landám. 12. {{Prostrkaně|Středosever}} (''du Centre-Nord''), dep. Yonne, Aube, Marne, Haute Marne, Côte-d’Or, Haute-Saône, Doubs. Jsou to velmi úrodné planiny, s velikými travinami a vinicemi, rodící hojně pšenice, kukuřice, hojně ovcí; v Juře krásné pastviny a lesy.

Agrární statistika franc. jest výborně vedena a umožňuje poměrně dokonalý přehled hospodářských poměrů '''F.''' od r. 1815. Velmi na závadu jest zde rolnictvu přílišné rozkouskování půdy, jež vzniklo hlavně zásadou rovných podílů dědičných; tím, jakož i nedostatkem levného kapitálu a úvěru pro rolníka, zvýšenou mzdou, vysokými daněmi, odňaty franc. rolníku z valné části výsledky jeho přičinlivosti. — Země jest rozdělena na 135 mill. parcell, jichž střední velikost obnáší 39 arů, v dep. Seine-et-Oise pouze 20, v Landes 81 arů. Počet zastavených parcell r. 1892 obnášel 9,089.218, z čehož bylo 8,949.036 domů a 140.177 továren. Počet majitelů dnes zjistiti nelze, neboť může miti týž parcelly v různých obcích. Za velké revoluce bylo prý celkem 4 mill. majitelů pozemků, dnes jich jest asi dvojnásobně, z těch však skutečných hospodářů jest jen 79,8 %, kdežto 13,8 % jsou pouzí nájemci (''fermiers'') a 6,4 % ''métayers'', kteří za vzdělávání pozemků dostávají čásť výnosu. Cena pozemků jest nejvyšší v dep. Nord, t. 5640 fr., nejnižší v dep. Hautes Alpes 415 fr. za ''ha''. Od velké revoluce se cena půdy zdvojnásobila, stoupnuvši z 500 fr. (stř. cena za 1 ''ha'') r. 1789 na 1275 fr., r. 1850 na 1830 fr., r. 1879 a 1889 na 1700 fr. Cenu veškeré vzdělávané plochy odhadovalo ministerstvo orby r. 1884 na 91.584 mill. fr., a sice má orná půda cenu 57.600, louky a pastviny 14.800, vinice 6888, lesy 6257, zahrady 3829 mill. fr. Daň pozemková r. 1991{{Redakční poznámka|chybně, zřejmě jde o &quot;r. 1891&quot;}} vynesla 388,5 mill. fr. R. 1882 bylo zřízeno samostatné ministerstvo orby, a od té doby hledí stát upřímně zlepšiti stav zemědělství ochrannými cly na přívoz obilí, mouky, dobytka a masa, odvodňováním a drenáží, zalesňováním, výstavami a školami hospodářskými, zřizováním vzorných ovčáren, mlékáren, jakož i prodejem plemenných kusů. Výnos půdy se během tohoto století v každém vzhledě znamenitě zvětšil, poměrně mnohem více než počet obyvatelstva. Veškerá žeň vydala 132,1 mill. ''hl'' r. 1815, 191,8 r. 1835, 227,5 r. 1855, 242,2 r. 1875, 260,5 r. 1885, 254,3 r. 1891. Výnos z 1 ''ha'' obnášel při pšenici 8,6 ''hl'' r. 1815, 13,43 r. 1835, 11,36 r. 1855, 14,48 r. 1875, 15,79 r. 1885, 14,15 r. 1888, při ovsu 14,58 ''hl'' r. 1815, 17,41 r. 1835, 23,77 r. 1855, 21,8 r. 1875, 23,21 r. 1885, 22,75 r. 1888, při ječmenu 12,12 ''hl'' r. 1815, 13,99 r. 1835, 18,75 r. 1855, 17,38 r. 1875, l8,22 r. 1885, 17,68 r. 1888, při žitě 7,65 ''hl'' r. 1815, 12,5 r. 1835, 10,08 r. 1855, 14,21 r. 1875, 14,39 r. 1885, 13,62 r. 1888. Rozsah oseté plochy dle jednotlivých druhů plodin v posledním čase jen nepatrně se mění; zvětšil se poněkud při pšenici a ovsu, zmenšil při žitu a kukuřici. Osévalo se průměrem v l. 1876—1885 pšenicí 6918, ovsem 3520, ječmenem 1033, žitem 1788, kukuřicí 612, pohankou 643, směskou 405, prosem 48 tisíc ''ha''.

Výsledky žně ve '''F'''-ii podáváme v přehledné tabulce.

{| class=&quot;wikitable&quot;
|+ Roku 1882—91 prům.:
|-
! !! Oseto tisíc ''ha'' !! Žeň v tisících tun !! Cena v mill. franků
|-
| Pšenice || 6848 || 107.098 || —
|-
| Žito || 1656 || 24.202 || —
|-
| Ječmen || 982 || 18.596 || —
|-
| Oves || 3760 || 89.607 || —
|-
| Kukuřice || 577 || 9456 || —
|-
| Pohanka || 619 || 9849 || —
|-
| Směska || 329 || 5180 || —
|}

{| class=&quot;wikitable&quot;
|+ Roku 1891:
! !! Oseto tisíc ''ha'' !! Žeň v tisících tun !! Cena v mill. franků
|-
|-
| Pšenice || 5754 || 77.657 || 1595,66
|-
| Žito || 1498 || 21.588 || 292,32
|-
| Ječmen || 1223 || 25.145 || 291,22
|-
| Oves || 4242 || 106.145 || 915,94
|-
| Kukuřice || 557 || 9350 || 126,97
|-
| Pohanka || 623 || 10,303 || 111,62
|-
| Směska || 270 || 3698 || 61,70
|}

Hlavním předmětem obilní výroby franc. jest {{Prostrkaně|pšenice}}. Také i relativní spotřeba její jest nepoměrně větší než ve střední Evropě, připadá totiž r. 1877—82 spotřeba pšenice (a špaldy) na hlavu ve '''F'''-ii 256, v Rakousko-Uhersku 94, v Německu 67, žita ve '''F'''-ii 46, v Rak.-Uh. 88, v Německu 138 ''kg'' ročně. Spotřeba její ve '''F'''-ii vždy ještě stoupá; obnášela na hlavu 156/1820—29,216/1840–49, 230/1860—69, 275/1887—1888. Daří se výborně v dep. Seine, Aisne, Seine-et-Marne, Somme, Oise, Eure-et-Loir, Loiret, Marne, zváště však v dep. Nord a Pas-de-Calais; velmi chudá jest žeň pšenice v severozáp. centrální planiny v dep. Creuse, docela žádná na žulových plochách limousinských. Za to {{Prostrkaně|žito}} daří se právě v chudších krajích '''F.''', kdežto v lepších pěstování jeho stále ubývá. Hlavními okresy žitnými jsou žulové plochy centrální planiny a jižní Bretonsko, pokud vůbec jest způsobilé k orbě, nejméně ho jest v dep. Ardèche, Gard, Herault, Lozère a Var. Plocha žitem osetá činila ještě roku 1840 na 2,577.000 ''ha'', r. 1891 již jen 1,498.570 ''ha'', kdežto výroba jeho méně sklesla. Pěstování směsky (žito s pšenicí) klesá, jakž nelze jinak, vždy více. Výroba její činila 11,38 mill. ''hl'' r. 1840, 8 mill. r. 1862 a pouze 3,7 mill. ''hl'' r. 1891 a obmezuje se dnes téměř jen na střední '''F'''-ii, dep. Sarthe, Loir-et-Cher, Mayenne. {{Prostrkaně|Ječmen}} daří se jen severně 46° s. š. mezi Bretonskem a Lotrinskem a mezi Flandry a Poitou (dep. Aube, Côtes-du-Nord, Finistère, Ille-et-Vilaine, Marne, Mayenne, Sarthe). Pěstování jeho ubývá. Výroba činila 18,28 mill. ''hl'' r. 1876—1885, 17,9 r. 1886, 17,6 r. 1892. {{Prostrkaně|Oves}}, po pšenici nejdůležitější obilí '''F.''', nemiluje jih pro jeho suché léto a daří se hlavně v severu '''F.''' (dep. Eure-et-Loir, Somme, Pas-de-Calais, Seine-et-Marne, Aisne, Oise), nejméně v Alpách Přímořských, v Landech a na Korsice. Výroba jeho, dosti kolísavá, zdá se, že roste; obnášela 81,26 mill. ''hl'' r. 1876—85, 89,3 r. 1886, 106 r. 1891, 85,9 r. 1892, 98,3 mill. ''hl'' roku 1894. {{Prostrkaně|Kukuřice}}, požadující teplo a hojnou vláhu, daří se hlavně v poříčí Adouru a Garonny až ku ř. Charente a střední planině, nejvíce v dep. Basses-Pyrénées; v rozměrech o mnoho menších na ř. Saôně a v Burgundsku. Výroba činila 9138 tisíc ''hl'' r. 1876—85, 8910 r. 1886, 9869 r. 1888. {{Prostrkaně|Pohanka}} nemiluje rovněž trvalé sucho a větší chladna a daří se tudíž v mírnějším podnebí Bretonska, záp. Normandie, na sever a na jih od Girondy a poblíž záp. svahu střední planiny, osaměle v krajině Bresse mezi Saônou a Jurou. {{Prostrkaně|Zemčata}} sázejí se téměř v celé '''F'''-ii, ačkoliv Francouzi nejsou takovými jich jedlíky, jako národové sousední (na hlavu ve '''F'''-ii 292, v Belgii 415, v Německu 500, v Irsku 690 ''kg'' ročně). Nejvíce se jich rodí v jurském dep. Ain, jinak nejrozšířenější jsou na severozápadě země. Uvedlo se jich 11,3 mill. {{Prostrkaně|tun}} r. 1886, 11,7 r. 1887, 10,3 r. 1888, 10,7 r. 1889, 11,17 r. 1891 na 1,492.736 ''ha''. Od roku 1840 se výroba jich téměř zdvojnásobila; tehdá obdrželo se jich na 922.000 ''ha'' 6,9 mill. tun.

Ačkoliv výroba obilí ve '''F'''-ii tak jest značná, přece nestačí domácí spotřebě. Od r. 1821 měla '''F.''' jen 26 let, kdy vývoz obilí převyšoval přívoz. Ježto obyvatelstva ve '''F'''-ii jen ponenáhlu přibývalo, výroba obilí však neustále a značně vzrůstala, lze potřebu přívozu vysvětliti jen velikým vzrůstem spotřeby u jednotlivců (na hlavu). Přivezeno více než vyvezeno obilí a mouky roku 1885 o 18,7 mill. ''q'' v ceně 199,4 mill. fr., r. 1886 o 17,4 mill. ''q'' v ceně 213,4 mill. fr., r. 1887 o 18,8 mill. ''q'' v ceně 295,8 mill. fr., r. 1888 o 29,9 mill. ''q'' v ceně 362,6 mill. fr. Za velmi špatných let jest difference mezi přívozem a vývozem ještě mnohem větší, na př. r. 1880 obnášela 726 mill. fr. V dodávání pšenice '''F'''-ii zaujímalo až do r. 1877 první místo Rusko, od r. 1877 Spojené Obce sev.-amer., avšak v některých létech (r. 1885 a 1888) přívoz z Ruska zase převládl. Od r. 1888 objevuje se britská Indie Východní jako pravidelný dodavatel pšenice. Z ostatních zemí připadá jisté kvantum na Austrálii a Turecko. R. 1888 obnášel přívoz pšenice z Ruska 4,075.000, ze Spoj. Obcí 1,759000, Australie 978.000, z Indie 971.000, Turecka 464.000, z ostatních zemí 3,111.000, úhrnem 11,357.000 ''q''.

{{Prostrkaně|Cukrovka}} pěstuje se ve '''F'''-ii od počátku t. století. Výroba její rostla stále až do r. 1875, klesala pak po jistý čas, až nový zákon berní z r. 1884 zase ji povznesl. Cukrový kraj nalézá se hlavně v severu země při hranicích belgických (dep. Nord, Aisne, Somme) a zasáhá na jih až za Paříž. Něco cukrovky pěstuje se mimo to v Dordogni. Jak výnosnost půdy, tak vydatnost cukrovky v posledním čase znamenitě se zvýšila; tak výnosnost ''ha'' stoupla z 19,4 r. 1880 na 31,6 r. 1886—87, 26,4 ''q'' r. 1888—89. R. 1870 dobylo se (poměrně k váze) z cukrovky 5–6 %, r. 1887—88 9,37 %, r. 1888—89 9,15 %, r. 1889–90 8,5 % cukru. — Ve výrobě {{Prostrkaně|tabáku}} zaujímá '''F.''' v Evropě čtvrté místo. Pěstuje se tu ve 22 departementech, zvl. v dep. Lot-et-Garonne, Dordogne, Lot, Isère, Pas-de-Calais, Gironde, Isle-et-Vilaine. Pěstování jeho stouplo za posledních 20 let o celou polovici. Výroba obnášela r. 1891 na 15.409 ''ha'' 219.601 dvojcentů. Spotřeba r. 1891 obnášela 36,157.845 ''kg'', na hlavu 1076 ''g''. Přiváží se též značně z ciziny. — {{Prostrkaně|Chmel}} pěstuje se hlavně v depart. Nord, Côte-d’Or, Meurthe-et-Moselle. '''F.''' zaujímá v tom ohledu v Evropě čtvrté místo. Výroba obnášela 2750 r. 1891 a 2400 tun r. 1892. Asi tolikéž dováží se mimo to z Belgie a Německa. — {{Prostrkaně|Len}} ztrácí vždy více půdy. R. 1875 byl ještě pěstován na 78.840, r. 1885 na 42.394, r. 1890 32.174, r. 1891 jen na 29.097 ''ha''. Hektarový výnos jeho jest ovšem největší v Evropě, t. 685 ''kg''. Úhrnná výroba roku 1890 obnášela 22,034.300 ''kg'' a nestačí domácí spotřebě, pročež se přiváží z Belgie a Ruska. Rovněž výroba {{Prostrkaně|konopí}} od r. 1880 silně klesá. Ještě r. 1885 bylo pěstováno na 84.187 ''ha'', r. 1891 jen na 51.602 ''ha'' při výrobě 32,82 mill. ''kg''. Silně se dováží z ciziny. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]''

{{Prostrkaně|Vinařstvím}} předčí '''F.''' všecky vínorodé země na celé zeměkouli; vyniká množstvím výroby i jakostí vína, a to ještě i dnes, kdy révokaz (''Phylloxera vastatrix'') již od r. 1868 na franc. vinicích řádí a do r. 1883 zničil 859.352 ''ha'' a zamořil 642.363 ''ha'' vinohradů. — Vinařství franc. má ctihodný věk; nejstarší zprávy pocházejí z r. 92 po Kr. Dle Strabona dostala se vinná réva do Gallie r. 600 př. Kr. od Fokiďanů při zakládání Massilie (Marseille). Kromě 9 z 86 departementů pěstuje se réva po celé republice, nalézajíc všude, kromě severu, příznivé podmínky podnební a kromě toho také porozumění svých potřeb u obyvatelstva i vlády. Náležitý výběr druhů révy, její racionálné pěstování, důkladné zpracování a hnojení půdy, pak vzorné neb aspoň přiměřené zacházení s vínem na jedné a vydatná veřejná podpora na druhé straně (do r. 1892 bylo přispěním vlády na ½ mill. ''ha'' vinic osázeno amer. révou, která révokazu více vzdoruje než druhy domácí) udržují vinařství franc. při jeho staré slávě. Burgundskému a bordeauxskému vínu červenému nevyrovná se žádné jiné a i bílé champagneské soutěží s nejjemnějšími víny rýnskými. Největší plochu zaujímaly vinohrady franc. roku 1875 2,421.247 ''ha'', kdy také vydaly největší výnos 83,836.000 ''hl'' (z úrodnějších druhů poskytuje na př. Aramon 200—300 ''hl'' po ''ha''). Révokazem ubývá jich stále, zejména menších, tak že r. 1892 zaujímaly plochu již jen 1.783.000 ''ha'' a vynesly sklizně asi 30 mill. ''hl'' v ceně (odhadnuté) 1009 mill. fr. Vinařů je ve '''F'''-ii asi 2,400.000, dělníků vinařských 7 mill. Je-li průměrem výnos veškerých vinic 55 mill. ''hl'', připadá 15 mill. ''hl'' na spotřebu výrobců a 28 mill. ''hl'' na spotřebu obchodem (na obyvatele se počítá 100 ''l'' ročně i více), 5 mill. ''hl'' na výrobu koňaku a líhu, 3 mill. ''hl'' na výrobu octa a zbytek se věnuje vývozu. Tento činil r. 1889 jenom 2,021.000 ''hl'' (při výrobě 23,224 mill. ''hl'') a nedostoupil nikdy 4 mill., kdežto přívoz (největší vůbec) se vzmáhá neustále; byltě r. 1886 nad 11 mill., r. 1889 9.504.000 ''hl'' a r. 1892 (do konce m. listopadu) 7,699.000 ''hl'' (prům. asi 70kráte tak velký jako r. 1871). Na slazení a rozmnožení vína kupuje se za rok 30 mill. ''kg'' cukru a jen třapinového vína vytěží se 3,5 mill. ''hl'' a mimo to ze suchých hroznů 2 mill. ''hl'' vína sladkého (likérového). '''F.''' také ve výrobě tabulových hroznů vyniká, zejména dep. Nord. Na poslední výstavu v Paříži byly odtud poslány hrozny 5—7 ''kg'' těžké s bobulemi o průměru 3–4 ''cm'', a z jediného Tarasconu vypravuje se každým rokem do Paříže kol 20 vagonů hroznů (Chasselas). Založením asi 1000 spolků, podporovaných departementy a vládou, zřízením akciové společnosti na zvelebení vinařství (s kapitálem 5 mill. fr.), úpravou školství a výzkumnictví vinařského hodlá '''F.''' v krátké době odčiniti škodu, jež jí byla způsobena.

Francouzská vína, zejména bordeauxské, burgundské a champagneské, požívají světové pověsti. Již římští císaři milovali gallská vína (ze země Allobrogů a z Massilie) a vladařové mnohých pozdějších věkův (Karel V., Jindřich VIII., František I., Leo X. a j.) byli držiteli vinohradů v marnském kraji. Franc. vína nejsou příliš silná (bordeauxské drží 8 až 13,5, nejvýše 15 %, burgundské 6,5–13,5 %, jihofranc. vína 7,4 až 15 % alkoholu), ale za to vyznamenávají se dostatkem těla (15 až 36 %, zřídka více, extraktu), málem kyseliny a znamenitým květem (kořenností a vůní). — Jsou-li, jako červená, někdy trpká, přece zůstávají jemná. Množstvím a jakostí vynikají vína {{Prostrkaně|červená}}, jimž není rovného. — Viz {{Prostrkaně|Bordeauxská vína}} a {{Prostrkaně|Burgundské víno}}. Vína z Dauphiné jsou blízká burgundským, ale ohnivější. — Také {{Prostrkaně|bílá}} vína jsou velmi jemná a význačného bouquetu. Nejlepší pocházejí ze Champagně, Burgundu, Bordelaisy, Foreye a Dauphiné a slovou šampaňské (nepěnící, ''non mousseux''), sillery, burgund atd. Ovšem mají některé departementy také méně dobrá, ano i prostřední vína, jak z názvů vin ''paysan'' (selské víno), ''vin ordinaire'' (v. obyčejné) beztoho vysvítá. Také {{Prostrkaně|sladká}} či likérová vína, jež se připravují zvláště z muškátových hroznů, mají své dobré jméno, zvláště pak z jižních krajin Languedoku a Roussillonu, na druhém místě z Limousinu, Avignonu, Provençe a Korsiky. Světoznámé jest také {{Prostrkaně|šumivé}} (pěnivé) víno franc., jež počali výráběti před 100 léty v Champagni a jež došlo takové obecné obliby, že víno to, dnes již ve všech průmyslových zemích vyráběné, přec jen šampaňským sluje. Toto víno tají 8 až 12 % alkoholu, 10—14 extraktu a 6–7 % kysličníku uhličitého. — Že '''F.''' vyrábí též vína řečená {{Prostrkaně|façonní}} a {{Prostrkaně|imitační}}, jako madeira, malaga, porto, sherry a j., netřeba zvláště připomínati. ''[[Autor:František Farský|Fý.]]''

{{Prostrkaně|Ovocnářství, zahradnictví a květinářství}} provozuje se ve '''F'''-ii ve velikém slohu. Většinou chovají zahrady francouzské tytéž ovocné stromy, jako naše; značný rozdíl jeví se ovšem na centrální planině, kde se pěstuje množství jedlých kaštanů, pak v údolí Rhônu (dep. Drôme, Ardèche, Isère), kde moruše stává se nejdůležitějším stromem (r. 1891 listí v ceně 9.4 mill. fr.) a v depart. středomořských, kde zrají oranže, citrony, fíky a mandle, u Cannes osaměle také datlovníky. Oliva pěstuje se na 150.000 ''ha'', zvláště v dep. Var a Alpes-Maritimes, a sáhá v údolí Rhônu na sever až k Montélimaru. Hlavní sídlo ořechu jest ve střední a vých. '''F'''-ii; třešně a broskve v dep. Seine, slívy v dep. Var, Lot-et-Garonne, Indre-et-Loire (r. 1891 za 13,5 mill. franků), jablka a hrušky v Bretonsku a Normandii, kdež se k tomu pojí veliká výroba moštu (průměrně ročně as 12 mill. ''hl''). Vývoz ovoce r. 1892 obnášel, počítaje v to i ovoce zavařené, 33 mill. fr. (avšak až 46 mill. fr. r. 1885). — {{Prostrkaně|Květinářství}} '''F.''' jest světoznámé a nemá v Evropě sobě rovna. Živí se jím celé departementy, především v Provenci a Languedoku, zvláště Lille, Caen a Grasse s okolím. ''[[red.]]''

{{Prostrkaně|Lesnictví}}. Rozsáhlé hvozdy, které za dob gallských a ještě ve středověku sever i střed '''F.''' pokrývaly, jsou již dávno z největší části vymýceny; přes to však není země na lesy chudá. Největším nepřítelem lesů byly časté vnitřní války a zhoubné revoluce a stejnou skoro měrou snaha venkovského obyvatelstva, aby pastviny pro dobytek zůstaly nedotčeny, ba spíše se rozšířily. Nejzhoubněji v tomto směru působí stáda ovec i koz, jež zejména mladý podrost ničí; Surell a Cézann snesli množství zajímavých podrobností o tomto nenáhlém ničení lesů. Také tam, kde kvete včelařství, jsou obyvatelstvu květnaté stráně milejší. Přes to však od let třicátých děje se ve '''F'''-ii pro obnovení lesů velmi mnoho. Již r. 1827 snažila se vláda omeziti mýcení lesů a za Ludvíka Filipa i Napoleona III. velmi mnoho nových lesů vysázeno, tak že do dneška vzniklo asi 300.000 ''ha'' nových lesů. Landy a duny na gascogneském přímoří vysázeny lesním stromovím a také v horských krajinách jsou pokroky v zalesňování patrny. Největší souvislé hvozdy vyskytují se na severových., pokrývajíce tam záp. úbočí Vogés, pohoří Morvanské, pahorkatinu Nivernaisskou a zdvižené okraje Pařížské pánve; rozsáhlými lesy vyniká také Jura. Uprostřed pánve pařížské zachovalo se ještě několik rozsáhlých hvozdů, z nichž nejproslulejší jsou Fontainebleauský (17.000 ''ha''), Compiègneský a Orléanský les (37.000 ''ha''), jenž od válek s Angličany až do r. 1870 měl v dějinách franc. vždy důležitou úlohu. Jižně odtud nejvíce lesů vykazují nyní Landy, dále pak jsou velké hvozdy v Pyrenejích, některých pohořích provençalských a v Alpách. Naproti tomu sever a severozápad jsou velmi chudy na lesy a proslulé druhdy hvozdy v Bretonsku a Normandii zmizely úplně až na nepatrné zbytky; bezlesý je také vínorodý kraj podél horní Garonny a přímořská rovina Languedocká. Veškerá rozloha lesů franc. páčila se r. 1888 na 9,388.000 ''ha''; nejvíce lesů mají dep. Landes (47 % své plodné půdy), Var (42 %), Vosges (35 %), Belfort (34 %), Gironde (34 %), Ariège (33 %), Jura (33 %); naproti tomu nejméně lesů mají Calvados (7 %), Finistère (5 %), Vendée (4 %), Manche (3 %) a Seine (2 %). Stát byl r. 1889 vlastníkem 1,070.477 ''ha'', 1,915.370 ''ha'' náleželo obcím a veřejným ústavům a asi 6,500.000 ''ha'' bylo majetkem osob soukromých. Lesy domácí poskytly v téže době 25,100.000 ''m''&lt;sup&gt;3&lt;/sup&gt; dříví; avšak množství to nemohlo uhraditi domácí spotřeby, tak že '''F.''' ještě 6,400.000 ''m''&lt;sup&gt;3&lt;/sup&gt; musila opatřiti z ciziny, a to hlavně ze Švédska, Norska, Ruska, Švýcar, Německa a Rakouska. R. 1891 činila cena dovozu 216,700.000, vývozu 25,000.000 fr. (r. 1890 dovoz 152,000.000, vývoz 23,800.000 fr.). Význačnými stromy v lesích franc. mimo obyčejné stromoví lesní jsou sosna přímořská (''Pinus pinaster'') na dunách v jihozápadu, cenná hlavně pro pryskyřici, kterou kmen její poskytuje po celé století i déle, dále korkový dub jenž u vesnic v jižní Gascogni tvořívá skvostné aleje, konečně jedlý kaštan, který právem nazývá se chlebovníkem mnohých krajů na Centrálni planině, kdež tvořívá celé lesy. Nejlépe se daří ve vulkanické krajině Viverais. Skrovné lesíky na severozáp. podobají se stromovím spíše lesům anglickým a typickým jich zjevem jest křovité ''Ilex aquifolium'', s listy tuhými, trnitými a vždy zelenými. — {{Prostrkaně|Lov}} v lesích franc. nemá nyní významu, ačkoli ve starověku byla Gallie proslulá hojností zvěři; mýcení lesů a časté války ze živočíšstva lesního zůstavily jen skrovné zbytky. V Pyrenejích vymizel jelen i rys úplně, kozorožec uchýlil se na nejvyšší temena horská, medvěd vyskytuje se ještě tu a tam v Alpách a Pyrenejích, jakkoli na počátku stol. XIX. byl velmi hojný. Také daněk a srnec, pokud se nechovají v oborách, nejsou zjevem častým. V počtu dosti značném žije ve '''F'''-ii ještě vlk, a to nejen v Pyrenejích, nýbrž také v jihových. končinách Centrální planiny i ve velkých hvozdech jurských, lotrinských i ardennských; nicméně i zde mizí vůčihledě, zejména od r. 1882, kdy na hubení jeho počaly se vypláceti odměny. Bažinaté končiny jsou také ve '''F'''-ii útočištěm hynoucích druhů živočíšstva; tak na př. Camargue živí dosud něco bobrů, kteří v dřívějších dobách tu bývali hojni.

{{Prostrkaně|Chov dobytka}}. Rozsáhlá území '''F.''' jsou odkázána spíše na chov dobytka než na orbu. Jsou to zejména lučinaté končiny v západní Normandii, jejichžto hojnost pastvy stala se ve '''F'''-ii již příslovečnou. Nejvíce lučin obsahuje severozápad, zvláště poloostrov Cotentin a jeho okolí; avšak táhnou se také v širokém pruhu do pohoří Jurského a jižních Vogés hluboko do Centrální planiny. Ovšem orba čím dále více zužuje rozsah lučin, jenž zabírá nyní toliko 5,035.452 ''ha'' a vykazuje výnos 848 mill. fr. Úbytek pastvin a lučin nutno nahrazovati setím pícních rostlin, hlavně jetele a vojtěšky; role takto osetá zaujímají 2,413.770 ''ha'' s výtěžkem v ceně 555 mill. fr. Louky poskytují průměrně z 1 ''ha'' 31 ''q'', role 41 ''q'' krmiva. Pícních rostlin nejvíce pěstují Picardie a Flandry, ačkoli zde rozsáhlý chov dobytka souvisí také s hojným pěstováním cukrovky. V Pyrenejích i Alpách provozuje se salašnictví, ačkoli pastviny pyrenejské nemohou se rovnati alpským. Stáda na severním úbočí pyrenejském z velké části přihánějí se z jižního svahu španělského a jsou obyčejně hlídána španělskými pastevci. Nejčetnější stáda {{Prostrkaně|hovězího dobytka}} vykazuje severozápad, mající nejvíce pastvin a luk, od dolní Seiny až po dolní Loiru; vykazujíť depart. Finistère 59 kusů dobytka na 100 ''ha'', Morbihan 57, Mayenne 54. Neméně rozsáhle provozuje se chov skotu ve druhém okruhu pastvin mezi Jurou a Vogésami, od Belfortu po Limoges; posléze pak v příhodných končinách Centrální planiny chovají se velká stáda pro zásobování přístavních měst středomořských, neboť v jižním přímoří jest chov dobytka v celé '''F'''-ii nejslabší. Celkem připadá ve F ii 32 kusů dobytka hovězího na 100 ob., kdežto v Německu 35, Rakousku 39, v Uhřích 34; poněvadž však spotřeba masa ve '''F'''-ii jest větší, než v zemích uvedených, nemůže domácí chov uhraditi spotřeby a nedostatek nutno doplňovati dovozem krmného dobytka odjinud, hlavně z Alžírska, Italie a Belgie. R. 1891 počítalo se v celé zemi úhrnem 13,661.533 kusů hovězího dobytka (333.988 býků, 6,557.632 krav, 1,912.475 volů, 4,856.938 telat). Dovoz a vývoz byl v l. 1888 až 1891 následující:

{| class=&quot;wikitable&quot;
| 1888 || dovoz 74.310 kusů || vývoz 92.750 kusů
|-
| 1889 || » 81.325 » || » 88.846 »
|-
| 1890 || » 99.546 » || » 59.130 »
|-
| 1891 || » 82.733 » || » 47.340 »
|}

S chovem hovězího dobytka úzce souvisí výroba másla (hlavně na severu) a sýrařství; ohromné množství másla vyváží se do Anglie (1892 za 81,500.000 fr., dovoz 10.500.000 fr.); vedle toho vyvezeno za 9,180.000 fr. másla umělého a za 18,580.000 fr. sýra (dovoz sýra za 8,580.000 fr.).

V chovu {{Prostrkaně|koní}} jeví se značný rozdíl mezi '''F'''-ií sev. a jižní; sever má velmi mnoho koní, jih naproti tomu málo, za to však chová hojně oslů a mezků. Na depart, sev.-záp. a severní, zvláště Seine, Finistère, Côtes du Nord, pak na Marche a Mayenne, připadá polovice všeho koňstva francouzského, potom následuje sev.- vých., hlavně krajiny poardennské a franc. Lotrinsko. Na jihu vynikají poněkud jen některé krajiny, jež uhrazují spotřebu velkých měst, ale nikde nedosahují průměru. Z franc. plemen koňských zvláště pozoruhodna jsou limousinské, vynikající arabským původem a ušlechtilostí tvarů, morbihanské a calvadosské, proslulé vytrvalostí, posléze ardennské, normandské, bretonské a flanderské, hodící se výborně za pracovní koně k zemědělství. Vláda pečuje svědomitě o chov koní z ohledů vojenských a věnuje naň značné summy; velké hřebčince v Le Pinu v Normandii a Rosièrech v Lotrinsku dodávají ušlechtilé hřebce ke křížení s koňstvem domácím. Koncem r. 1891 udával se stav všeho koňstva na 3,500.000 kusů, z čehož bylo 2,883.460 koní zemědělských. Vzmáhající se chov koní má v posledních létech za následek stoupající vývoz hlavně do Belgie, Anglie a Německa, kdežto dříve '''F.''' pravidelně musila koně dovážeti; tak r. 1891 vyvezeno 24.111 koní a dovezeno jen 16.012. Hlavními tržišti na koně jsou Fécamp a Fauville-en-Caux. Chov oslů a mezků rozšířen jest nejvíce na jihu, hlavně v krajinách horských, avšak klesá bez přestání, jakkoli dosti značný počet mezků do Španěl se vyváží. R. 1891 napočteno 364.887 mezků a 230.887 oslů; mimo to vyvezeno 13.886 mezků v ceně 9,720.000 fr.

Chov {{Prostrkaně|ovec}} provozuje se především na suchých pahorcích pánve Pařížské, pak na Centrální planině a konečně v jižních končinách republiky, kde ovce pravidelně zastupuje skot, chovaný jen ve skrovném počtu. Piaine de la Crau, potom zejména Pyreneje a předhory jejich, jsou hlavním sídlem ovčáctví. Levasseur právem připomíná, že vyjímajíc Paříž severně od Loiry a horního Rhônu převládá chov dobytka hovězího a požívání hovězího masa, jižně však od uvedené hranice panuje chov bravu a požívání masa skopového. Počet kusů sice v novější době stále klesá (r. 1862 měla '''F.''' 29,500.000 ovec, r. 1882 jen 23,800.000 a r. 1891 toliko 21,790.000); přes to však vyniká '''F.''' v tomto směru značně nad státy středoevropské, neboť ve '''F'''-ii připadá 45 ovcí na 100 ''ha'' a 63 kusy na 100 ob. (v Uhřích 62 kusy, v Rakousku jen 17, v Německu 42). Nicméně spotřeba neuhrazuje se chovem domácím (spotřebujeť '''F.''' ročně 127,000.000 ''kg'' skopového masa) a r. 1891 dovezeno do země 1,150.861 kusů, nejvíce z Alžírska, Německa a Rakousko-Uherska. Vláda pečuje o zvelebení chovu ovcí státními ovčinci v Perpignanu a Rambouilletu, kdež odchovává plemenné kusy merinské; přes to r. 1891 jenom 13,2 % všeho počtu náleželo k plemenům ušlechtilým. Výnos vlny v téže době činil 579.088 ''q'' v ceně 87 mill. fr. — Chov {{Prostrkaně|koz}} převládá v úvodí Rhônu, zvláště v záp. Alpách a na vých. okraji Centrální planiny; nicméně na mnohých místech působí více škody než užitku, poněvadž ničí mlází lesů nově vysázených. V ostatních částech republiky kromě některých sev. departementů jsou zjevem vzácným; r. 1891 počítáno jich celkem 1,480.229 kusů.

{{Prostrkaně|Vepřový dobytek}}, jehožto chov není tak závislý na povaze půdy, jako chov skotu i bravu, jest po '''F'''-ii dosti rovnoměrně rozdělen, jen končiny s rozsáhlými lesy zelenými vykazují poměrně větší počet kusů; tak lesnaté končiny ardennské, lotrinské a jurské, mimo ně pak severozápad provozují nejrozsáhleji chov tento, v celé pak '''F'''-ii r. 1891 na počteno 6,096.232 kusy dobytka vepřového. Nejváženější plemena domácí jsou pyrenejské a champagneské. Ale ohromná spotřeba vepřového masa (420 mill. ''kg'' naproti 358 mill. ''kg'' masa hovězího a 127 mill. ''kg'' masa telecího) vyžadovala povždy i zde značného dovozu, kterýž značně se zmírnil teprve od r. 1888.

Vynikající jest také chov {{Prostrkaně|králíků}}, vykazující 12,872.000 kusů, jejichž maso jest oblíbeným pokrmem. — {{Prostrkaně|Drůbež}} chová se z veliké části pro vývoz a zejména Anglie zásobuje se z '''F.''' masem (240.203 ''q'' r. 1891) i vejci, dovoz pak do země nerovná se ani z polovice vývozu. Proslulé jsou hlavně slepice kočinčínské a brahmaputerské; hlavními sídly chovu tohoto jsou Caux, La Flèche, Crèvecoeur. — {{Prostrkaně|Včelařství}} r. 1891 vykazovalo 1,634.897 včelních úlů, z nichž nabylo se 6,753.325 ''kg'' medu a 2,097.783 ''kg'' vosku v ceně 14 mill. fr. Slavné pověsti požívá med z Narbonne a Crévecoeuru. — Velikou důležitost pro '''F'''-ii má posléze chov {{Prostrkaně|bourců}} a {{Prostrkaně|hedvábnictví}}, rozšířené po jižních končinách republiky, kdež se ho účastní celkem 28 departementů, nejvíce Gard, Ardèche, Drôme a Vaucluse. Živnost tato je pro mnohá místa jihofrancouzská otázkou životní, ale v posledních létech jeví se pomalý úpadek. Různé choroby bourců i stromů morušových působily tu překážky a také četná uzavření hranic za příčinou cholery účinkovala rušivě; dosud však '''F.''' zachovává své místo po Italii, jakkoli výtěžek hedvábí jejího činí toliko čtvrtinu výtěžku italského. Výtěžek v jednotlivých létech byl následující: r. 1854; 2,600.000 ''kg'' kokonů, r. 1865: 5,500.000 ''kg'', r. 1882: 9,700.000 ''kg'', r. 1884; 6,200.000 ''kg'', r. 1887: 8,600.000 ''kg'', r. 1888: 9,500.000 ''kg'', r. 1889: 7,400.000 ''kg'', r. 1890: 7,700.000 ''kg'', r. 1891: 6,800.000 ''kg''. R. 1892 zabývalo se chovem bourců celkem 141.487 obyv., kteří vytěžili 7,680.000 ''kg'' kokonů; nejvíce z toho připadá na dep. Gard (2,260.000 ''kg''), Ardèche (1,600.000 ''kg''), Drôme (1,100.000 ''kg''), Vaucluse (1 mill. ''kg'').

{{Prostrkaně|Rybářství}} na pobřežích franc. provozuje se dosud měrou rozsáhlou, ačkoli za našich dnů rybáři franc. neúčastní se již lovu v Sev. Ledovém moři; jen loviště kolem Nového Foundlandu a Islandu jsou jimi dosud hojně navštěvována. R. 1888 zabývalo se rybářstvím celkem 143.375 duší, většinou Basků a Gaskonců, již měli k živnosti své 25.443 lodí o 193.162 tunách v úhrnné ceně 45 mill. fr. Jakkoli rybáři většinou pocházejí z jižní '''F.''', jsou sídlem rybolovu přístavy severní a sev.- záp., zejména Boulogne, Fécamp, St. Malo, Granville a Dunkerk. Asi většina uvedeného výnosu připadá na lov ve vzdálených mořích (ostrůvky St. Pierre a Miquelon u Nov. Foundlandu a Island), ostatek na rybolov pobřežní. Za prvým vyjíždělo r. 1889 celkem 488 lodí s 8603 muži posádky; nejdůležitější kořistí jeho jest treska, které téhož roku přivezeno 40.940.000 ''kg'', u Islandu mimo to získáno 500.000 mořských raků. V rybolovu pobřežním provozuje se hlavně lov sardinek, jenž sáhá od Bretonska hluboko do zál. Vizcayského, ale již u Sables d’Olonne přistupuje k němu též lov tuňáků, který mnohem čilejší jest na pobřežích moře Středozemního; roku 1888 naloveno jich 1157,700.000 kusů (naproti 367.100.000 kusům r. 1886). Značný výtěžek poskytuje též lov sleďů, jichž r. 1888 dodáno 42,7 mill. ''kg'' v ceně 9,8 mill. fr., mimo to makrel 17,5 mill. ''kg'' v ceně 3 mill. fr., anšoviček 100.000 ''kg'', mořských raků 1,500.000 ''kg''. Vedle těchto ryb loví se ještě lososi, kambaly, platejsi, parmy, rejnoci. Horské potoky v Alpách a Pyrenejích živí hojnost pstruhů, řeky pak kapry, úhoře, bělice, štiky a parmy. Znamenitý jest lov ústřic, kterých r. 1888 sebráno 130,200.000 kusů, avšak vedle toho provozuje se rozsáhlou měrou také umělý chov ústřic, který poskytl 607 mill. kusů a živil na 10.000 mužů, 15.000 žen a 1300 dětí; konečně sebráno 605.620 slávek. Celkový výnos rybolovu r. 1888 obnášel 86,970 000 fr., jenž na jednotlivé přístavy rybářské rozdělen byl následovně: Boulogne 12 mill., Fécamp 14 mill., La Croisic 4,6 mill., Dunkerk 3 mill., Douarnez 1,2 mill., Trouville 2,07 mill., St. Malo 8,8 mill., Granville 2,6 mill., Auray 2,6 mill., Les Sables d’Olonne 1,9 mill., Cette 2 mill., Paimpol 1,7 mill., Quimper 1,3 mill. fr.

{{Prostrkaně|Nerostné bohatství}} '''F.''' je dosti značné, avšak nevyrovná se nerostnému bohatství Anglie a Německa. V největším množství vyskytuje se uhlí a železo a jest nad to dosti rovnoměrně po zemi rozděleno. Uhelná ložiska pokrývají 5180 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, rovnají se tedy jen polovici ložisek v Německu a pětině ložisek anglických. Avšak naproti tomu nezdá se, že franc. ložiska jsou tak vyčerpána jako mnohá anglická, a franc. havíř nepotřebuje stoupati za uhlím hluboko pod hladinu mořskou jako mnohde v Anglii, ba ze mnohých ložisek možno těžiti i v otevřených lomech; za to však geologické uložení jejich s četným vržením a zlomy působí mnohdy velké obtíže a zvýšené výdaje při těžbě. Nejrozsáhlejší ložiska uhelná přiléhají k vých. a sev.-vých. hranici, kdež těsně souvisí s uhelnými revíry belgickými a nepochybně i s pánví Ruhrskou. Při hranici belg. rozkládá se proslulý revír valenciennesský v depart. Nord a Pas de Calais, kdež produktivní uhlí objevuje se pod vrstvou křídového vápence 45—200 ''m'' silnou a kde r. 1890 vytěženo 14,208.076 tun uhlí. Centrální planina franc. lemována jest rovněž několika ložisky uhelnými, jež na činnost průmyslovou i počet obyvatelstva měly rozhodující vliv. Jsou to především dep. Saône et Loire, Gard, Aveyron a Ardèche; revír creuzotský a blazyjský (Saône et Loire), již. od hor Morvanských, poskytl r. 1890 1,534.429 tun uhlí a má hlavní ložiska v Creuzotu, kdež uhlí v mocnosti 20 až 45 ''m'' je geologickými rozvraty srázně vztyčeno v úhel 60—80°. Ještě rozsáhlejší jsou ložiska v dep. Loire a Rhône v okolí měst St. Etienne a Rive de Gier, jež výtěžkem svým (r. 1890 3,536.354 tun) zásobují hlavně Lyon. Marseille a pobřeží středomořská, částečně pak i Italie a sev. Afrika, odebírají potřebné uhlí z revíru alaisského (dep. Gard a Ardèche, 2,017.498 tun). Poslední větší pánev na okraji centrální planiny jest pánev decazevillská, přervaná několika antiklinálami v menší ložiska a zásobující hlavně Bordeaux a Toulouse. Ostatní uhelná ložiska mají jen místní význam, ačkoli uhlí na dolní Loiře a ve Vendée má velikou důležitost pro opatřování přístavů; nejdůležitější z těchto pánví jsou u Aubinu (Aveyron), Comentry a Doyetu (Allier), Brassaku (Haute Loire, Puy de Dôme), Graissesaku a Roujanu (Hérault). Největší pánve hnědouhelné vyskytují se u Faveau v dep. Bouches du Rhône a Var a u Bagnols i Orange v dep. Ardèche, Gard a Vaucluse. R. 1891 těženo uhlí celkem ze 287 dolů se 121.500 dělníky, mezi nimiž bylo 3800 žen a 9700 dětí mladších 16 let. Výtěžek uhlí zároveň se spotřebou stoupal neobyčejně rychle, vytěženoť r. 1802 844.000 tun, r. 1840 3,003.000 tun, r. 1870 13,330.000 t., 1880 19,362.000 t , r. 1885 19,511.000 t., r. 1888 22,951.000 tun, r. 1891 26,025.000 t. Z čísla posléze uvedeného připadá asi 500.000 tun na hnědé uhlí, úhrnná pak cena celého výtěžku činí 344 mill. franků. Současně však spotřeba vzrůstala v rozměrech nepoměrně větších, tak že doly franc. uhrazují toliko ⅔ její, ostatek pak dováží se z ciziny. Kdežto r. 1802 '''F.''' spotřebovala toliko 935.000 t., potřebovala r. 1880 již 28,846.000 t. a r. 1890 36,653.000 t.; i dovezeno (r. 1892): z Belgie 5,200.000 t., z Anglie 5.200.000 t., z Německa 600.000 t., posléze přistupuje k tomu ještě 1,424.103 t. koksu. Uhelné doly rozděleny jsou na 41 depart., z nichž toliko 8 poskytuje hnědého uhlí, avšak výtěžek rozdělen jest nerovnoměrně na jednotlivé pánve; podobně také spotřeba jest nerovnoměrná. Nejvíce spotřebují dep. Nord (r. 1887 5,100 000 t.), Seine (3,600.000 t.), Pas de Calais (2,100.000 t.), Meurthe et Moselle (2,000.000 t.), Seine Inf. (1,300.000 t.). Nejvíce uhlí vyžadoval průmysl kovodělný (15 % vší spotřeby), železnice (10 %) a hornictví (4 %)- Značný je také výtěžek {{Prostrkaně|rašeliny}}, ačkoli počet dolů i výtěžek klesá; kopána totiž r. 1847 rašelina na 2337 místech a r. 1887 toliko na 507, a kdežto výtěžek její r. 1840 500.000 tun obnášel, klesl do r. 1890 na 157.710 tun.

Na kovy jest '''F.''' poměrně chuda a jenom železo vyskytuje se tu u větším množství. Ovšem ve {{Prostrkaně|výrobě železa}} i {{Prostrkaně|oceli}} zaujímá '''F.''' třetí místo v Evropě, zůstávajíc toliko za Anglií a Německem. Dovážiť se do země z Belgie, Němec, Španěl, Italie a Alžírská 40 % rud k výrobě železa potřebných; tak r. 1888 dovezeno celkem 1,311.000 tun rudy (z toho 610.000 tun z Německa a Lucemburka, 389.000 t. ze Španěl, 80.000 t. z Belgie, 48.000 tun z Alžírska) a r. 1891 1,437.527 t. Ovšem má '''F.''' také svá bohatá ložiska rud železných, z nichž nejrozsáhlejší jsou v dep. Gard, potom v dep. Isère, Aveyron, Ardèche a Meurthe-et-Moselle při hranici německé; nicméně nejbohatší doly na železo nacházejí se jen částečně v okruhu ložisek uhelných, čímž arci výroba železa značně se zdražuje. Hlavní sídla průmyslu železářského jsou následkem toho jednak na blízku rudných ložisek, jednak ve velkých městech přímořských, jednak v končinách, jež sice mají málo rud, ale za to hojnost uhlí, na př. dep. Nord. Množství dobytých rud v novější době klesá; r. 1847 vytěžilo se 3,460.000 t., r. 1866 3,890.000 t., r. 1882 3,460.000 t., r. 1888 2,180.000 t., r. 1890 2,773.632 tun, r. 1891 1,430000 t. a 1892 1,680,000 t. R. 1890 bylo v činnosti celkem 318 dolů na železo s 5475 dělníky a s výtěžkem v ceně 9,880.000 fr. Současně pracovalo na výrobě surového železa 255 hutí a 116 vysokých pecí; tato výroba stále stoupá, ačkoli počet pecí značně klesl (r. 1846 bylo jich 623), ale úbytek ten nahrazen zvýšenou intensitou výroby. Největší účastenství na výrobě železa má dep. Meurthe et-Moselle (r. 1891 770.418 tun), dále Nord (220.470 tun), Pas-de-Calais (82.328 t.), Gard (56.470 t.), Saône-et-Loire 187.158 t.), ostatně pak rozšířena jest tato výroba ještě ve 20 dep. Vzrůst výroby železa jeví se takto: r. 1850 406.000 t., r. 1860 898.000 t., r. 1869 1,381.000 t., r. 1880 1,725.000 t., r. 1884 1,871.537 tun, roku 1886 1,516.574 t., r. 1888 1,683.349 t., roku 1890 1,962.000 tun, r. 1891 1,919.185 t. Toto železo spracovává se potom dále ve 1405 pecech, jež rozděleny jsou na 49 departementů. Největšího rozvoje dosáhla výroba oceli, soustředěná hlavně v dep. Loire a Saône-et-Loire. Kdežto r. 1882 vyrobeno toliko 458.228 t. a r. 1886 427.589 t., stoupla výroba r. 1890 na 587.360 t. a roku 1891 na 628.305 t., z čehož bylo 255.401 oceli Thomasovy. Přirozeným následkem tohoto rozsáhlého železářství je značný vývoz železa surového i raffinovaného a oceli do ciziny, jenž u vysoké míře přesahuje dovoz. Poměr obou jeví se následovně: r. 1887 surového železa vyvezeno 92.200 t., dovezeno 35.300 t., raffin. železa vyvezeno 98.700 tun, dovezeno 65.200 t., oceli vyvezeno 37.100 t., dovezeno 10.400 tun.

Těžba ostatních kovů nemá velkého významu. Výnos několika dolů na {{Prostrkaně|zlato}} a {{Prostrkaně|stříbro}} jest nepatrný a jenom dobývání {{Prostrkaně|olova}} a {{Prostrkaně|mědi}}, {{Prostrkaně|zinku}} a {{Prostrkaně|manganu}} jest pozoruhodnější, ačkoli i v této příčině '''F.''' zaujímá toliko podřízené postavení a musí největší čásť své spotřeby uhrazovati z ciziny. {{Prostrkaně|Olověné}} doly v Bretonsku, druhdy proslulé, jsou nyní vyčerpány a většina franc. olova pochází z dep. Puy de Dôme, něco pak těží se také v dep. Hautes Alpes, Ille et-Villaine; nicméně v přístavních městech spracovává '''F.''' mnoho olověných rud, pocházejících z ciziny. Podobné poměry jsou též u mědi, jež dobývá se v okolí Lyona a v dep. Pas-de-Calais, ovšem teprve z rud jiných, a jejíž výtěžek (2306 t. r. 1890) nemůže uhraditi potřeby (25.000 t.), u {{Prostrkaně|zinku}} (47.540 t.), dobývaného v Pyrenejich a dep. Gard, i {{Prostrkaně|manganu}} (15.984 t.) v dep. Hautes Pyrénées a Saône et Loire. Ve spracovávání těchto kovů, namnoze dovážených, nejčilejší jsou departementy s velkými městy přístavními, k nimž druží se ještě dep. Seine s Paříží. Pozoruhodno jest též dobývání {{Prostrkaně|hornin bituminosních}} (233.344 t.), hlavně k výrobě asfaltu a kyzu železného (224.661 t.).

Vzácné jest bohatství '''F.''' na {{Prostrkaně|užitečné horniny}}, sůl a minerální prameny. Vliv užitečných hornin na ráz a vzezření mnohých měst i monumentální stavby jejich jest na mnohých místech znatelný a mnohá naleziště požívají slavného jména i za hranicemi '''F.''' {{Prostrkaně|Žuly}} poskytuje hlavně massiv bretonský se sousedními ostrovy a malé souostroví Iles Chausey zásobuje Paříž z velké části žulovými deskami. {{Prostrkaně|Čediče}} užívá se ve vulkanických končinách namnoze za kámen stavební, od něhož starší místa auvergneská nabyla svého pošmurného vzezření. Velmi rozsáhlé jsou lomy na {{Prostrkaně|břidlici}} u Angersu na pokraji massivu bretonského, vedle nich pak slynou lomy ardennské. {{Prostrkaně|Mramor}}, jehož má '''F.''' veliký nadbytek (roční výtěžek v ceně 4,400.000 fr.), dodávají Ardenny, okolí Le Mansu, Alpy, zejména však Pyreneje; proslulé sloupy mramorové z Bagnères de Bigorre rozesílány druhdy nejen do Versailles, nýbrž i do Berlína. Ještě skoro cennější jsou ohromné spousty {{Prostrkaně|vápence}} a {{Prostrkaně|pískovců}}, těžené nejvíce v pánvi pařížské a jejím sousedství, které již v bezprostřední blízkosti Paříže u velké hojnosti se vyskytují. Krajina kolem La Fertè-sous-Jouarre, Montmirailu a Epernay zásobuje ze svých velikých lomů velkou čásť Ameriky i Evropy mlýnskými kameny. Mimo to těží se {{Prostrkaně|syenit}} v Alpách, Provençi a Pyrenejich, {{Prostrkaně|sádra}} v pařížské pánvi, {{Prostrkaně|lithografický kámen}} u Belly Châteauroux a Dijonu. Počet lomů ve '''F'''-ii udává se na 33.300 se 113.000 dělníků; ve 4300 pracuje se pod zemí, úhrnem pak dobývá se kamene za 164,000.000 fr. — Důležitá jsou také ložiska výborných hlin, zvláště {{Prostrkaně|porculánové hlíny}} u Limoges a St. Yrieix, {{Prostrkaně|faïencové hlíny}} u Beauvais a Montereau i {{Prostrkaně|cihlářských hlin}} v Champani, Burgundsku a Isle de France. Některé krajiny, zejména dep. Pas-de-Calais, Somme a Meure, jsou bohaty na {{Prostrkaně|fosforečnan vápenatý}}, jehož r. 1887 ze 796 vytěžovaných ložisek získáno 182.000 ''m''&lt;sup&gt;3&lt;/sup&gt;; těžba jeho v poslední době stále se vzmáhá, poněvadž se ho nyní rozsáhlou měrou užívá též k zúrodňování půdy.

'''F.''' má velikou hojnost {{Prostrkaně|soli}} a těží sůl jak kamennou, tak i mořskou. Kamenná sůl vyskytuje se v triasovém území Lotrinska (dep. Meurthe et Moselle), dále v dep. Bouches du Rhône a Charente Inf., mořská sůl těží se na pobřeží atlantském od Morbitanu{{Redakční poznámka|správně: Morbihanu}} až po ústí Girondy a podél největšího dílu pobřeží středomořského R. 1890 počítalo se 28 solných dolů, k nimž řadí se ještě 5 solných pramenů v dep. Basses Pyrenées; solná pak jezírka a rybníky, ačkoli jich v nejnovější době stále ubývá, pokrývají 16.000 ''ha'' a rozdělena jsou v 7 středomořských a 6 atlantských departementů. Co do výtěžku mořské soli zůstává '''F.''' toliko za Ruskem a úhrnné množství nabyté soli (490.819 t. soli kamenné a 351.710 tun soli mořské) je takové, že '''F.''' může přebytek svůj vyvážeti, ačkoli také asi 100.000 tun soli dováží. Spotřeba soli ve '''F'''-ii je mnohem skrovnější než v sousední Anglii (15 ''kg'' na osobu proti 44 ''kg'').

{{Prostrkaně|Minerální prameny}}, jejichž rozložení po zemi zřetelně ukazuje, kterak skupeny jsou po hranicích velkých massivů prahorských i v jejich puklinách a dislokacích, jsou pro mnohé krajiny důležitou a výnosnou náhradou za nedostatek kovů. V prvé řadě sluší jmenovati Pyreneje, v jejichž franc. části je známo na 600 minerálních pramenů, ačkoliv dosud sotva dvou třetin z nich se užívá (426 pramenů a 93 lázně). Též centrální planina má v sousedství okruhů vulkanických a na pokrajích velkých chobotů tertiérních důležité prameny, z nichž mnohé slynou i za hranicemi '''F.''' Tu a tam na drsných planinách užívá obyvatelstvo horkých par, vystupujících z teplíc, i k vytápění příbytků. Prameny v záp. Alpách nejsou dosud tak zužitkovány, jak by toho zasluhovaly. Nápadné bohatství těchto pramenů jeví se mezi pohořím Morvanským a Vogésami, kdež také leží mnoho známých míst lázeňských; naproti tomu nečetné prameny severu a severozápadu mají jen místní význam. R. 1882 počítalo se všech užívaných pramenů 1027 (318 sirnatých, 357 alkalických, 136 železitých, 216 solnatých), z nichž bylo 386 studených (6—15°) a 641 teplých, a jež dohromady poskytovaly za minutu 46.400 ''l'' vody; r. 1891 bylo jich v užívání 1257 a navštívilo je 290.000 chorých, kterýžto počet v nejnovější době stále stoupá. Ze 251 minerálních lázní jsou nejproslulejší: Aix, Barège, Bagnère de Bigorre, Bagnère de Luchon, Bourbon Laney, Bourbon d’Archambaut, Bourbonne les Bains, les Cauterets, Enghien, Forges les Eaux, Plombières a St. Sauveur, Vichy, Néris, Contrexeville a Bussang. Minerálních vod v téže době rozesláno bylo na 55 mill. láhví. ''[[Autor:Vladimír Pech|p.]]''

== Průmysl. ==
Průmysl nalézá se ve '''F'''-ii na znamenitém stupni dokonalosti a po stránce té zaujímá '''F.''' jedno z předních míst v Evropě, ano v některých odvětvích průmyslových předčí '''F.''' veškeré země světa. V přední řadě platí to o průmyslu hedvábnickém, dále o výrobě jemně provedených předmětů modního luxu, jako jsou krajky, stužky a předměty uměleckého průmyslu, které pod názvem ''articles de Paris'' objevují se na všech trzích evropských i amerických. Zvláště vynikají předměty průmyslové, při nichž běží o eleganci, ať tvaru nebo barvy, o vkus a smysl umělecký. Při tom stále vzmáhá se průmysl velký a jen v málo oborech, hlavně při všech odvětvích průmyslu uměleckého, udržuje se ještě drobná výroba. Ve '''F'''-ii zavedena jest volnost ve příčině provozování živností řemeslných a průmyslových; staré cechy zrušeny byly již v době velké revoluce. Třeba jest opatřiti si patent, jenž pak každého roku se obnovuje. Nejvyšším státním orgánem pro odbory průmyslové jest ministerstvo obchodu a průmyslu; bdí nad poměrem zaměstnavatelů k dělníkům, nad životními a sociálními poměry dělníků, jmenovitě pokud se týče práce žen a dětí, zavádí opatření hygienická atd. Jemu k ruce jest 68 živnostenských komor (''chambres consultatives des arts et manufactures''). Dále slouží zájmům průmyslu společnost k povzbuzení národního průmyslu (société d’encouragement pour l’industrie nationale). založená v Paříži r. 1801, udělováním vyznamenání a cen a vydáváním pravidelných bulletinů. Jiným ústavem jest národní konservatoř umění a řemesel (''Conservatoir national des arts et métiers'') v Paříži. Práci zprostředkuje Ústřední bursa pracovní (''Bourse centrale du travail'') v Paříži, založená r. 1892. Mimo to jest 2107 syndikátních komor pro průmysl a obchod a 127 smírčích soudů (conseils de prud’ hommes), z nichž každý čítá 26 členů, a to 13 zaměstnavatelů a 13 dělníků. — Cena roční výroby veškerého průmyslu činila roku 1889 asi 15 milliard franků, z čehož připadá lví podíl 5030 millionů na průmysl textilní a oděvnický, 3015 mill. na průmyslovou výrobu potravin, 1890 mill. na průmysl stavební a veřejné práce, 886 mill. na výrobu kovů, 890 mill. na průmysl chemický. Osob zaměstnaných při odborech průmyslových r. 1886 bylo celkem 9,289.206, a sice 4,691.353 mužův a 4,597.853 žen; z nich bylo samostatných provozovatelů živností 1,805.260. Stávky dělníků, v létech sedmdesátých ještě vzácné, značně se rozmnožily. R. 1874 bylo striků 21, roku 1886 161, r. 1888 již 710, při nichž se účastnilo 24.134 dělníků a ztraceno úhrnem 478.391 pracovních dnů. Průmyslových podniků roku 1890 bylo 46.700 a užíváno strojů 58.751 o 863.007 koňských silách, z nichž připadalo na textilní průmysl 172.999 (r. 1887 153.581), na výrobu kovů 167.584 (r. 1887 152.876), na výrobu potravin 106.167 (97.875), na živnosti stavební 91.416 (66.624), na výrobu papíru, nábytku atd. 37.632 (37.305), na hornictví 130.273 (111.155), na chemický průmysl 42.323 (37.305) a na zemědělství 88.932 (78.740). — První místo v průmyslu franc. zaujímají odvětví {{Prostrkaně|textilní}} a tu opět na předním místě stojí {{Prostrkaně|výroba hedvábných látek}}, jichž '''F.''' produkuje více než celá ostatní Evropa dohromady. R. 1887 bylo tomuto odvětví věnováno 1016 závodů, které zaměstnávaly 64.110 dělníků a pracovaly 1,109.466 vřeteny, 51.399 strojními stavy a 54.257 stavy ručními. Spotřeba surového hedvábí obnášela roku 1891 3,970.594 ''kg'' a cena vyrobeného zboží 357,6 mill. fr. Vývoz r. 1892 měl cenu 254,06 mill. a dovoz 60,5 mill. fr. Hlavní sídla průmyslu hedvábnickébo jsou departementy Rhône, Loire a Nord, továren na surové hedvábí mají nejvíce depart. Ardèche, Gard, Isère a Loire. — Ve výrobě surového hedvábí stojí však '''F.''' za Italií, kde r. 1888 bylo vyrobeno 3,6 mill. ''kg'', kdežto '''F.''' ve 1400 závodech se 45.500 dělníky pouze 798.000 ''kg'' vyrobila. — Znamenitý jest také {{Prostrkaně|průmysl vlnařský}}. Tomuto r. 1887 věnováno bylo 1987 závodů se 109.372 dělníky, se strojním zařízením o úhrnné sumě 40.466 koň. sil, se 3,151.871 vřeteny, 44.682 strojními stavy a 25.399 ručními stavy (r. 1873 bylo ruč. st. přes 60.000). Vývoz zboží vlněného obnášel r. 1892 341,92 mill. fr. (r. 1891 349,3), dovoz 62,19 mill. fr. (r. 1891 79 mill.). Toto průmyslové odvětví nejvíce vyvinuto jest v dep. Nord, Ardèche, Tarn, Marne, Aisne, Seine-Inférieure a Somme. Sukna a látky povlakové vyrábějí se nejvíce v Elbeufu, Sedanu a Louviersu, látky z česané příze v Le-Château-Cambrésis, Rouenu, Remeši, Tourcoingu a Roubaixu, shawly v Paříži, Nîmech a Lyonu, gobeliny v Paříži, Aubussonu a Beauvaisu. '''F.''' spracuje více vlny než produkuje. R. 1891 dovezlo se do '''F.''' a většinou i spracovalo se zde 195,08 mill. ''kg'' vlny surové. Rovněž průmysl {{Prostrkaně|bavlnářský}} od svého zavedení (v Amiensu r. 1773) vzmohl se měrou velkolepou. — R. 1888 pracovalo v oboru tomto 727 závodů, se 103.000 dělníky, 4,800.000 vřeteny, 70.000 mechanickými a 33 000 ručními stolicemi (těchto bylo r. 1873 ještě 83.000). Stroje v tomto oboru pracují 63.112 koňskými silami. Vývoz bavlněného zboží r. 1892 vynesl 98,26 mill. fr. (r. 1891 101,2), dovoz 35,5 mill. fr. (1891 44,8). Hlavními sídly jsou dep. Nord, Seine-Inférieure, Vosges, Eure a Aube. Jako domácí průmysl provozuje se ještě v depart. Rhône, Somme, Aisne, Orne, Loire a Isère. Nemálo důležité jest průmyslové spracování {{Prostrkaně|lnu}} a {{Prostrkaně|konopí}} a výroba {{Prostrkaně|juty}}. R. 1888 bylo pro tento obor 350 závodů se 62.000 dělníky, se strojním zařízením výkonnosti 23.905 koňských sil, se 611.000 vřeteny, 18.000 strojními a 22.000 ručními stolicemi. Z toho připadá na depart. Nord 300 závodů, 445.000 vřeten, 11.700 strojních a 6450 ručních stolic. Přádelny na len mají hlavně Amiens a Lille, na konopí Mézidon (dep. Calvados) a Angers, na džutu Ailly (dep. Somme) a Dunkerk; tkalcovny na len Lille, Cambrai, Valenciennes a Armentières, konopí Dunkerk a Angers, džutu severní dep. vůbec. Spotřeba surovin obnáší asi 2,100.000 ''q''. Dovoz lněného zboží r. 1892 byl 7,27 mill. fr., vývoz 10,01, dovoz džuty 1,90, vývoz 5,37 mill. fr. {{Prostrkaně|Krajkářstvi}} pěstují Alençon, Bayeux a Caen, Valenciennes a Lille, Chantilly (dep. Oise), Calais a Arras, Paříž, Lyon, St. Quentin a Haute-Loire, Puy-de-Dôme a Cantal. {{Prostrkaně|Prýmkářství}} provozují hlavně Paříž, Lyon, St. Etiene, Nîmes, Amiens a Nantes. Dalšími důležitými odvětvími textilního průmyslu jsou {{Prostrkaně|výroba oděvů}}, {{Prostrkaně|umělých květin}}, {{Prostrkaně|per}} a {{Prostrkaně|klobouků}}. Dohromady s krajkami a zbožím prýmkářským obnášel vývoz těchto předmětů r. 1887 742,4 mill. fr., dovoz 225,9 mill. fr.

Výroba {{Prostrkaně|nábytku}} hlavně sídlí v Paříži a Bordeaux. Roční výroba obnáší asi 300 mill. fr., vývoz 12,5 mill. fr. Paříž jest též hlavním sídlem výroby {{Prostrkaně|soustružnické}} a {{Prostrkaně|řezbářské}}. Stavba kočárů zaměstnává 25.000 dělníků, vývoz v ceně 7,8 mill. fr. V oboru {{Prostrkaně|papírnictví}}, {{Prostrkaně|výroby čalounů}}, {{Prostrkaně|zboží knihařského}} a {{Prostrkaně|kartonáží}} bylo r. 1888 556 továren (mimo závody po továrnicku neprovozované) s 30.000 dělníky a s výrobou v ceně 200 mill. fr. Hlavní šidla jsou Paříž, Lyon a Marseille. Spracování {{Prostrkaně|kůží}} jest na stupni vysokém, jmenovitě výroba rukavičkových kůží. Vývoz výrobků kožených roku 1892 obnášel 236,9 mill. fr . a cena celé výroby asi 900 mill. fr., z čehož pouze na obuv připadá 200 mill. Kůže rukavičkové hlavně vyrábějí se v Annonay a v Chambéry, zboží sedlářské v St. Denisu, Lyonu, Pont-Audemeru (dep. Eure), svršky kožené v Rouenu, Chambéry a Lyonu, podešve v Lyonu a Honfleuru. Výroba {{Prostrkaně|rukaviček}} samých, která hlavní sídla svá má v Paříži a Grenoblu, zaměstnává 70.000 osob (50.000 žen) a vyváží se zboží ročně za 80 mill. fr. Neobyčejně důležitým odvětvím jest {{Prostrkaně|klenotnictví}} a výroba {{Prostrkaně|bijouterií}}. Svými výrobky ze zlata, stříbra a drahokamů, pravých i nepravých, předměty z bronzu atd. opanovala '''F.''' celý světový trh. R. 1887 vyvezeno takového zboží za 161,5 mill. fr., dovezeno za 10,8 mill. fr. Hlavním sídlem jest Paříž. Výroba {{Prostrkaně|hodin}} děje se hlavně v Paříži, Besançonu a Montbéliardu a skýtá zaměstnání asi 35.000 dělníků. Vývoz r. 1892 za 14,7 mill. fr.

Ve {{Prostrkaně|strojnictví}} byla '''F.''' ještě před několika málo desítiletími závislá na Anglii, dnes úplně se vymanila, majíc velkolepé továrny na ocel, kolejnice, plech, dráty atd. Hlavní sídla toho průmyslu jsou Paříž, Lilie, Lyon, Rouen a St. Etienne. V {{Prostrkaně|chemickém}} průmyslu '''F.''' rovněž zaujímá místo vynikající. Výroba mýdla, hlavně v depart. Bouches-du-Rhône, Seine a Nord, děje se ve 347 závodech s 5000 dělníky. Veškerá výroba má cenu 107 mill. fr., vývoz 6—8 mill. fr. {{Prostrkaně|Voňavky}} vyrábějí se v 450 závodech s 5000 dělníky, v ceně 40 mill. fr. Hlavní sídlo Paříž. Výroba svíček zaměstnává asi 4000 dělníků v 153 továrnách a vynáší ročně asi 72 mill. fr. {{Prostrkaně|Plynáren}} r. 1885 bylo 786 se 14.930 dělníky a 589 mill. ''m''&lt;sup&gt;3&lt;/sup&gt; výroby, hlavně v Paříži a okolí a v dep. Nord, Gironde a Rhône. {{Prostrkaně|Sklářství}} skoro ve všech odvětvích znamenitě jest vyvinuto. Skláren jest 165. zaměstnávajících 23.700 dělníků a vyrábějících ročně zboží v ceně asi 90 mill. fr. Ze sídel tohoto průmyslu sluší jmenovati St. Gobain, Baccarat, St. Louis a Nancy. Hlavními výrobky jsou zboží ze skla křišťálového, láhve, bijouterie, umělé drahokamy, perly a pod. Továren na zrcadla není mnoho, avšak vynikají velkou výrobou. Zaměstnávají 2800 dělníků a nalézají se v St. Gobainu, Chauny, Cirey, Montluçonu, Requignies, Aniche a Jeumontu. Průmysl {{Prostrkaně|keramický}} nalézá se ve '''F'''-ii na nejvyšším stupni rozkvětu; závodů jest 490 s 25.000 dělníky a s výrobou v ceně 78 mill. fr. Zvláště vyniká zboží fayencové a porculánové. — Hlavními sídly keramické výroby jsou Sèvres, Paříž, Haute-Vienne, Vienne, Loiret a dep. Meurthe-et-Moselle, Nord, Oise a Saône-et-Loire. Vývoz r. 1892 14,76 mill. fr.

Z průmyslu zemědělského přední místo zaujímá {{Prostrkaně|cukrovarnictví}}. '''F.''' z evropských států byla první, kde vyvinul se tento průmysl ve znamenitější míře. Již koncem let dvacátých tohoto stol. čítalo se 58 cukrovarů. Od let sedmdesátých však počala '''F.''' zůstávati za Německem a Rakouskem, částečně i za Ruskem, a teprve vlivem berních zákonů z r. 1884 výroba opět značně stoupla (r. 1886—87 489 mill. ''kg'', r. 1889—90 784 millionů ''kg''). Cukrovarů r. 1892 bylo 368, hlavně v dep. Nord, Aisne a Somme. Vývoz r. 1892 převyšoval dovoz v ceně 40 mill. fr. Výroba {{Prostrkaně|cukrářského zboží}} a {{Prostrkaně|čokolády}} sídlí hlavně v Paříži. — {{Prostrkaně|Pivovarnictví}} teprve v době nejnovější počíná měrou větší se vyvíjeti a to následkem poklesnutí pěstování vinné révy, čímž dovoz cizího piva značně začal stoupati. Pivovarů bylo r. 1889 2762, 1890 2867, výroba obnášela r. 1890 8,490.528 ''hl'', r. 1891 8,304.896 ''hl''. Vývoz v týchže létech: 35.876 a 40.640 ''hl'', dovoz 174.415 a 169.374 ''hl''. Hlavními sídly pivovarnictví jsou dep. Nord, Pas-de-Calais, Ardennes, Aisne, Meurthe-et-Moselle, Somme a Vosges. Užasnou měrou roste výroba {{Prostrkaně|líhu}}, která r. 1891 obnášela 2,208.119 ''hl'', hlavně v dep. Nord a Pas-de-Calais. Kořalka připravuje se v 3671 palírnách, hlavně ze zemčat, řepy a obilí. Vynikající jest výroba {{Prostrkaně|koňaku}}. Vývoz lihovin r. 1892 za 66,35 mill., dovoz za 21,48 mill. fr. Zmínky zasluhuje výroba znamenitých {{Prostrkaně|vín šumivých}} v bývalé Champagni. Roční výroba činí 700.000 ''hl'', vývoz r. 1891 19,685.115 láhví. Hlavní sídla jsou Châlons, Epernay, Remeš, St. Menehould a Vitry (veskrze v dep. Marne). Spracování {{Prostrkaně|tabáku}} je státním monopolem. R. 1891 pracovalo se v 21 továrnách a spotřebováno tabáku 35,8 mill. kg. ''[[red.]]''

== Obchod. ==
Základy francouzské moci obchodní, námořské a koloniální, položil Colbert. Nevyvíjela-li se tato moc tak, jak po prvních slibných počátcích bylo očekávati, lze příčinu toho hledati v neustálém válečném reji XVIII. stol. Při smrti Ludvíka XIV. obnášel prý veškerý obchod '''F.''' as 1 milliardu fr. Válkami za velké revoluce a císařství sklesl r. 1815 na 620 mill. fr. a teprve za restaurace zmohl se zase na 1 milliardu. Zahraniční obchod páčen r. 1716 na 214, r. ,1750 na 616, r. 1785—89 na 1062 mill. fr. Od r. 1827 existuje řádná statistika obchodu '''F.''' Dle této obnášel v millionech fr. hlavní (commerce général) i speciální obchod:

{| class=&quot;wikitable&quot;

! Roku !! hl. obchod !! spec. obchod
|-
| 1827–1836 || 1366 || 1001
|-
| 1837–1846 || 2112 || 1489
|-
| 1847–1856 || 3175 || 2301
|-
| 1857–1866 || 6280 || 4631
|-
| 1867–1876 || 8464 || 6714
|-
| 1877–1886 || 9832 || 7808
|-
| 1887–1891 || 9950 || 7835
|}

Již r. 1650 založena obchodní komora marseillská, r. 1700 dunkerská; v tomto století vzrostl počet jich na 91 r. 1887. Vedle toho zřízeno v tomto století informační bureau při ministerstvu obchodu, a založeny společnosti ku podporování vývozu. Nové období franc. obchodu nastává r. 1892 systémem protekcionistským, jehož číselné výsledky dosud nelze oceniti.

Skutečná cena přívozu předmětů, určených ku spotřebě '''F.''', samé, jakož i franc. vývozu, obnášela r. 1891 dle jednotlivých zemí v mill. fr.: V. Britannie přívoz 589,2, vývoz 1016,1, Belgie př. 486,6, v. 500,3, Německo př. 366,6, v. 364,1, Španělsko př. 411,6, v. 181,1, Švýcarsko př. 103,4, v. 234,8, Italie př. 123,6, v. 125,5, Rusko př. 211,9, v. 13,6, Turecko př. 125,6, v. 53,3, Rak.-Uhersko př. 134,1, v. 15,6, Skandinávské státy př. 119,6, v. 35,8, Nizozemí př. 42,0, v. 42,9, Rumunsko př. 39,0, v. 9,6, Řecko př. 24,1, v. 23,5, Portugalsko př. 8,3, v. 24,9, celkem {{Prostrkaně|Evropa}} př. 2785,6, v. 2641; dále Spojené Obce americké př. 486,3. v. 247,6, Argentina př. 198,2, v. 52,2, Brazilie př. 83,8, v. 102,9, Chile př. 52,6, v. 16,8, Haïti př. 49,1, v. 8,8, Uruguay př. 31,4, v. 18,3, Columbie př. 11,2, v. 35,5, Mexiko př. 5,8, v. 28,2, Peru př. 7,7, v. 7,7, ostatní st. am. př. 47,0, v. 29,2, celkem {{Prostrkaně|Amerika}} př. 973,1, v. 547,2; Britská Indie př. 250,3, v. 9,0, Čína př. 103,6, v. 2,5, Japan př. 85,1, v. 12,4, jiné země př. 31,8, v. 3,6, celkem {{Prostrkaně|Asie}} př. 470,8, v. 27,5; {{Prostrkaně|Afrika}} př. 102,8, v. 47,7; {{Prostrkaně|Australie}} př. 73,3, v. 3,5, {{Prostrkaně|cizí země úhrnem}} př. 4405,6, v. 3266,9. {{Prostrkaně|Osady}} '''F.''': Alžírsko př. 186,7, v. 207,1, Tunis př. 35,2, v. 19,3, Senegambie a Guinea př. 20,2, v. 14,6, Réunion př. 17,9, v. 5,9, St. Marie de Madagascar př. 1,1, v. 0,3, St. Pierre, Miquelon a mořské rybářství př. 27,1, v. 4,5, Guadeloupe př. 13,4, v. 10,4, Martinique př. 24,1, v. 13,3, Fr. Guyana př. 0,9, v. 5,7, Indické osady př. I2,8, v. 0,7, Fr. Indočína př. 16,4, v. 13,5, Oceanie př. 6,2, v. 7,8, ztroskotané lodi př. 0,2, o{{Prostrkaně|sady '''F.''' úhrnem}} př. 362,2. v. 303,0, {{Prostrkaně|obchod '''F.''' úhrnem}} přívoz 4767,8, vývoz 3570 mill. fr. V posledních létech zmenšuje se stále převaha přívozu nad vývozem, jež datuje z roku 1876, kdežto před tímto rokem býval vývoz větší než přívoz.

Nejdůležitější předměty {{Prostrkaně|přívozu}} ve speciálním obchodu '''F.''' r. 1892 byly (v mill. fr.): Obilí 554,9, vlna 383,3, víno 302,1, hedvábí 280, bavlna 232,5, kože 205,9, uhlí 188,6, káva 152,6, lněné semeno 147,4, dříví 118,3, chemikalie 104,5, zvířata 77,1, cukr 65,4, vlněné tkaniny 62,2, hedvábné tkaniny 60,5, len 60,2, stroje 56,6, stolní ovoce 48,9 mill. fr., ve {{Prostrkaně|vývozu}} vlněné tkaniny 341,9, hedvábné tkaniny 254, víno 213,3, kože 201, hedvábné 151, konfekční zboží 128,5, vlna 125,6, t. zv. pařížské zboží 124,8, kožené zboží 121,4, bavlněné tkaniny 98,3, obilí 91,4, máslo a sýr 90,2, kovové zboží 86,9, cukr 86,3, likéry a pod. 66,4. zvířata 64,1, chemikalie 60,8, modní zboží 44,1, tropické oleje 36,8, stroje 36 mill. fr. Dle procent obnášel přívoz prostředků výživy a požitku 36,2, vývoz 22,6, přívoz živých zvířat 2,5, vývoz 2,6, surovin přívoz 52,1, vývoz 21,3 %. — {{Prostrkaně|Transitní obchod}} '''F.''' roku 1891 obnášel 561,4 mill. fr., mimo to drahých kovů za 40 mill. fr.

{{Prostrkaně|Stav obchodního loďstva}} 1. ledna 1892 byl tento: 13 .890 plachetních lodí o 426.207 tunách, 273 parníků velikosti přes 800 tun s nosností 454.005 t., 884 menších parníků o 67.867 t. Za rok 1892 připlulo pod franc. vlajkou 8108 lodí o 4,300.588 t., pod cizí vlajkou 18.554 lodí o 8,820.281 t., úhrnem 26.662 lodí o 13,120.869 t.; vyplulo pod franc. vlajkou 7844 lodí s 4,138.409 t., pod cizí vlajkou 12.338 lodí o 4,882.513 t., úhrnem 20.182 lodí o 9,020.922 tunách. — Z atlantských {{Prostrkaně|přístavů}} '''F.''' nejdůležitější jest Le Havre, ze středomořských Marseille, první to přístav '''F.''' vůbec, a sedmý co do velikosti lodního ruchu v Evropě. Dle A. N. Kiaera panoval ruch 1 mill. tun převyšující v těchto franc. přístavech: Marseille 8,324, Havre 4,735, Bordeaux 2,832, Dunkerk 2,348, Rouen 1,867, Cette 1,619, Saint-Nazaire 1,185, Dieppe 1,100, Calais 1,081, Boulogne 1,002 mill. tun. Z mimoevropských přístavů '''F.''' měly podobný ruch lodní Alžír 2,103, Oran 1,136, La Goulette (Tunis) 1,056 mill. tun. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]''

== Kommunikace. ==
{{Prostrkaně|Vodní cesty}}. Již v dobách římských konala se plavba na řekách franc., které postupem času upravovaly se k účelům plavebním a spojovaly průplavy, a to zvláště potom, když vynalezeno bylo {{Prostrkaně|plavidlo komorové}} (XVI stol ), kterým možno bylo přestupovati i vysoká rozvodí. Prvý průplav plavidlový byt {{Prostrkaně|Briarský}}, na spojenou Loiry se Seinou, jenž počal se stavěti za Jindřicha IV. a dohotoven byl r. 1644. Po něm následovala řada jiných, mezi nimiž zvláště vynikal průplav {{Prostrkaně|Languedocský}}, nyní {{Prostrkaně|Jižní}} zvaný (Toulouse, Carcassonne-Cesse), jejž stavěl Riquet na základě povolení z r. 1666 a na náklad komory královské. Tento způsob hražení nákladu stavebního trval až do první revoluce, a to nejen při průplavech, nýbrž i při úpravě řek, a dávaly se příjmy plavební v léno osobám z rodu královského a dvořanům. Revoluce prohlásila větší díl průplavů za majetek národní a zrušila plavebné poplatky vrchnostenské; poněvadž však se neustanovilo žádných prostředků na udržování a stavbu, hynuly vodní cesty (průplavů bylo 1770 ''km'') a teprv r. 1802 znova se zavedlo plavebné (''péage''), kteréž se mèlo obraceti výhradně na udržování a zlepšování příslušné cesty vodní. Avšak ustavičné války za doby revoluce i za prvního císařství vyčerpávaly důchody státní tou měrou, že i plavebné jinak se spotřebovalo, než k čemu se vybíralo, a třeba že Napoleon I. prodal průplav Jižní, Orléanský, Loingský, Ústřední a St.-Quentinský za příčinou opatření peněz na stavbu průplavů jiných, nevystavělo se jich než asi 200 ''km''. Zákon z r. 1814 upravil poměry tak, že sice plavebné se vybíralo dále, ale že plynulo do pokladny státní beze vší podmínky a že pod titulem fondu obecného (''fonds communs'') zahrnuty byly sumy, ze kterých mělo se přispívati také na cesty vodní. Poněvadž při tom na cesty vodní přece se zapomínalo, opatřeno zákonem z r. 1825, aby příjmy z plavebného opět se obracely na příslušné vodní cesty, tak že bylo zabezpečeno aspoň udržování v dobrém stavu, ale na rozšiřování sítě se nedostávalo. Proto rozhodla se vláda učiniti půjčku, splatnou a zúročitelnou poplatky plavebnými, a kdyby to nestačilo, zvláštními příspěvky z pokladny státní; tím ovšem dostali věřitelé také vliv na sazby, což bylo později příčinou velkých potíží. Nicméně působilo toto opatření tak prospěšně, že v l. 1814—30 zřízeno 900 ''km'' průplavů nákladem 149 mill. Za panování Ludvíka Filipa věnována větší pozornost vodním cestám, a v l. 1830—48 vzrostla síť průplavní o 2000 ''km''; mimo to vykonány četné úpravy na řekách. Poněvadž však půjčky nestačily, aby se vykonalo, vše, čeho bylo třeba, propůjčována {{Prostrkaně|společnostem}} při některých vodních cestách stavba i provozování, při některých pouze provozování; ale z toho vyšly sazby tak veliké, že byly překážkou plavby. Vláda se snažila, pokud bylo v moci její, působiti ve snížení sazeb, ale na konec jí nezbylo, než předložiti zákon, aby z důvodů veřejného prospěchu vyvlastněny byly společnosti a aby zakoupena byla různá práva, která byla na úkor obecnému blahu země, což se stalo roku 1845, načež zakoupeny byly průplavy Rhônsko-rýnský, Burgundský, Bretonský, Nivernaiský, Berryský a poboční Loirský.

V těchto létech počínaly se šířiti železnice a zaujaly všecky prostředky peněžní i mysli tou měrou, že mnozí dokonce plavbu zavrhovali jakožto věc zbytečnou; přece však došlo ku zakoupení průplavů vyhlédnutých zákonem z r. 1852, jakožto důsledku zákona z r. 1845. Když pak r. 1860 uzavřela Francie s Anglií obchodní smlouvu, nahlédlo se brzy, že služby, jaké prokazují vodní cesty průmyslu, jsou nenahraditelné, a veřejné mínění naklonilo se jim opět, poněvadž přispívaly v boji proti soutěži; následkem toho zase některé průplavy se zakoupily a nové vystavěly. Tento postup se zachovával i dále a byl pouze přerušen válkou r. 1870, tak že jsou skoro veškeré vodní cesty v rukou státu a že bylo možno poplatky plavebné snížiti na tyto míry: na řekách při zboží 1. třídy za tunu a ''km'' 0 002 fr., 2 tř. 0,001 fr.; na průplavech za zboží 1. tř. za tunu a ''km'' 0,005 fr., 2. tř. 0,002 fr.; při voroplavbě na řekách 0,0002 fr., na průplavech 0,002 fr.

Příjmy z této položky se tím ovšem zmenšily (r. 1853 čítaly 10,682.484 fr., r. 1869 pouze 3,984.408 fr.), avšak mnohonásobně byl úbytek nahražen příjmy z položek jiných, tak že roku 1880 mohl se poplatek za užívání vodních cest docela zrušiti; od té doby neplatí na př. majetník lodi než daň za vykonávání živnosti, za užívání plavidel a pod. neplatí ničeho. Nebyly to však pouze průplavy, které postupem času plavbu ve '''F'''-ii tak zvelebily, nýbrž i řeky, které vynalezením pohyblivých jezů, zvláště hradlových (Poirée poprvé u Basseville na Yonně r. 1834), bylo možno učiniti plavnými i při malém množství přitékající vody, tedy takměř až ku vzniku. Pohyblivé jezy ve spojení s plavidly komorovými proměnily i mělké řeky v průplavy s hloubkou vody takměř libovolnou, a proto tento způsob zlepšiti řeky na prospěch plavby, uprůplavnění (''canalisation''), tou dobou po celé zeměkouli obecně se zavádí. Po válce z r. 1870, kterouž ztratila Francie veškeré vodní cesty v Elsasku a Lotrinsku — mezi nimi 401,4 ''km'' průplavů — bylo třeba spojiti cesty, novou hranicí přerušené, což vyžadovalo 500 ''km'' a náklad 65 mil.; peníz tento opatřil syndikát 5 účastněných departementů, začež se povolilo vybírati plavebné ½ centimu za tunu a ''km''; avšak za krátko nahradil stát, co se bylo vydalo, a stavěl dále na svůj účet.

Aby se seznalo, čeho ještě třeba, sestaven r. 1879 seznam, z něhož vycházela potřeba zlepšiti as 4000 ''km'' řek a 3600 ''km'' průplavů a vystavěti přes 1400 ''km'' průplavů. Téhož roku vydán také zákon, aby rozměry plavidel komorových a hloubka vody na průplavech, které následkem staletého vyvinování se vodních cest velmi se lišily, staly se jednotnými a tak se usnadnila plavba z jedné cesty na druhou. Vodní cesty rozdělil dotčený zákon na hlavní (''lignes principales'') a podružné (''lignes secondaires''); ony spravuje výhradně stát, na tyto mohou se dáti koncesse též soukromým společnostem. Hlavní cesty mají míti hloubku vody 2 ''m'', plavidla komorová šířku 5,2 ''m'' a upotřebitelnou délku 38,5 ''m'' a volná výška nad hladinou vodní má měřiti 3,7 ''m''; následkem toho mohou lodi o nosnosti 300 tun (asi 30 vozů železničných) plaviti se po celé '''F'''-ii i Belgii. Zaváděti míry větší nebrání zákon dotčený a jsou také na řekách dle potřeby větší. Cesty podružné nejsou podrobeny jednotným předpisům stavebním, poněvadž se musí spravovati místními potřebami. Na základě tohoto zákona bylo mnoho vodních cest přestavěno a koncem r. 1888 byla hloubka vody 2 ''m'' na 1964 ''km'' řek a veletoků a na 2646 ''km'' průplavů; předepsané rozměry plavidel komorových mělo 1656 ''km'' řek uprůplavněných a 1106 ''km'' průplavů; Seina té doby uprůplavněna mezi Paříží a Rouenem na hloubku 3,2 ''m''. R. 1890 bylo řek pouze voroplavných 1032 ''km'', řek plavných od přírody 3349 ''km'', řek uprůplavněných 3598 ''km'', průplavů bez tratí vrcholových 2085 ''km'', průplavů o tratích vrcholových 2712 ''km'', řek a průplavů s plavbou mořskou 365 ''km'', řek, kde plavba mořská převládá, 3563 ''km'', celkem 16.704 ''km''. Z toho nebylo státních řek uprůplavněných 68 ''km'', průplavů 790 ''km'', tedy pouze 858 ''km'' neboli as 7 % celé sítě. Mezi průplavy nestátními jest jižní průplav (''Canal du Midi'') a poboční Garonnský, celkem 492 ''km'', majetkem {{Prostrkaně|Jižní železnice}}; město Paříž má 120 ''km'' průplavu, které slouží zvláště zásobení jeho. Směry hlavních cest obchodních jsou: z Paříže na pomezí belgické k Monsu a k Charleroi, z Etruna na Skaldě směrem ke Calais, z Paříže přes Rouen do Havru, z Paříže na Lyon (dvě cesty) a k moři Středozemnímu, z Paříže na pomezí německé směrem k Štrasburku a směrem k Mose belgické, pak spojení moře Atlantského se Středozemním (majetek železnice jižní). Některé části země mají s důstatek cest vodních, některé jsou však zanedbány; program z r. 1879 staral se také o tyto, avšak dosud nebyl uskutečněn.&lt;br&gt;
Jak již bylo řečeno, jest největší díl vodních cest franc. majetkem státu a podléhá ministru veřejných prací; každý hlavní směr má v čele vrchního inženýra mostů a silnic, jemuž jest se starati netoliko o zájmy plavebné, ale také o veškeré ostatní práce, jež souvisí s užíváním vody (zavlažování, stroje vodní a pod.), a proto není délka cest přidělených jednomu vrchnímu inženýru stejná (300—400 ''km''). Na vykonávání oprav stanoví se každý rok příhodná doba a zastavení plavby (''chômage'') oznamuje se veřejně; zastavení to bývá na cestách sever, a východních v červnu a červenci, na cestách ústředních a jihovýchodních v srpnu a září. O sumách, jež se věnují na udržování, poučí tabulka:

{| class=&quot;wikitable&quot;
|-
! Cesta !! 1887 !! 1888 !! 1889
|-
| řeky || 5,205.000 || 5,205.000 || 5,239.000 || fr.
|-
| průplavy || 5,575.000 || 5,575.000 || 5,575.000 || »
|-
| || || || ||
|-
| celkem || Text buňky || Text buňky || Text buňky || fr.
|}

Příjmy přímé má stát pouze z přívozů, rybolovu, zužitkování dříví podél rostoucího, dodání síly tažné, dodávání vody a pod., což se páčí asi na 2½ mill. franků; příjmy nepřímé jsou ovšem tak veliké, že vyváží mnohonásobně náklad učiněný na vodní cesty. Stát dává zdarma užívati vodní cesty, obstarává na svůj účet otvírání a zavírání jezů, plavidel komorových, mostů otočných a zdvihacích, stará se o zásobení průplavů vodou, buď zřizováním nádrží nebo stroji čerpacími. Patří stavby příslušné k nejznamenitějším pracím lidským, jež jsou zároveň příkladem všem zemím kulturním. Zvláštní předpisy ustanovují podmínky, kterým musí hověti lodi, aby se směly plaviti, určují pořad při proplavování plavidly a pod mosty pohyblivými a opravňují správu naříditi i noční plavbu v případech velkého návalu lodí; v některých tunnelech obstarává stát také tažení (''tonage'') lodí za náhradu skutečného vydání. Aby se zabezpečila plavba pravidelná, zaveden jest na některých hlavních cestách vodních tah lodní, jehož za poplatek určitý musí užiti každý plavebník. Vodní cesty franc. vyžadovaly od roku 1814 nákladu přes 1500 mill. fr. a proto třeba dotknouti se tu také výkonu. Ze zprávy ministra veřejných prací r. 1888 vychází, že t. r. plavilo se na řekách 9,976.000 tun, na průplavech 13,344.000 tun, že z toho připadá na hmoty stavebné 30 %, na palivo minerálné 28 %, na plodiny hospodářské 14 %, na dříví 8 %, na hutnictví 7 %; podíl hlavních cest seznati lze z připojené tabulky.

{| class=&quot;wikitable&quot;
|-
! Cesta vodní: !! Délka ·kilometrů· !! Množství nákladu ·tun·
|-
  | colspan = &quot;3&quot;|{{Prostrkaně|Řeky a veletoky.}}
|-
| Skalda, od Cambrai po Etrun || 12 || 3,178.000
|-
| Seina, od Briche po vtok Oisy || 42 || 3,114.000
|-
| Seina, od Paříže po Briche || 21 || 2,484.000
|-
| Seina v Paříži || 12 || 2,342.000
|-
| Scarpa, od Courchelettes po Fort de Scarpe || 7 || 2,328.000
|-
| Oisa, od Janvilla po Seinu || 104 || 2,300.000
|-
| Seina, z Corbeile po Paříž || 31|| 2,040.000
|-
| Seina, od vtoku Oisy po Rouen || 171 || 1,208.000
|-
| Skalda, z Etruna po Condé || 36 || 1,071.000
|-
| Seina, z Montereau po Corbeil || 67 || 982.000
|-
| Aisna || 57|| 915.000
|-
  | colspan = &quot;3&quot;|{{Prostrkaně|Průplavy.}}
|-
| Pobočný Oisský a Manicampský || 34 || 3,093.000
|-
| St. Quentinský || 93 || 3,028.000
|-
| Seuséeský || 25 || 2,194.000
|-
| Horno-Deulský a odbočky || 57 || 1,781.000
|-
| Airský a odbočky || 44 || 1,738.000
|-
| Neufosseský || 18 || 1,374.000
|-
| St.-Denisský || 7 || 1,322.000
|-
| Marnsko-Rýnský, z Troussey k pomezí něm. || 96 || 864.000
|-
| Z Aisny do Marny || 58 || 842.000
|}

Jak působilo zrušení poplatku plavebného r. 1880 v rozvoj plavby, patrno z následujícího:

{| class=&quot;wikitable&quot;
|-
! rowspan = &quot;2&quot;| !! 1879 !! 1888 !! rowspan = &quot;2&quot;|přibylo proc.
|-
  | colspan = &quot;2&quot;| doprava ·kilometrotun·
|-
| řeky a veletoky || 919,429.000 || 1.428,541.000 || 55
|-
| průplavy || 1.104,390.000 || 1.751,135.000 || 58
|-
| || || ||
|-
| celkem || 2.023,819.000 || 3.179,676.000 || 57
|}

K tomu jest ještě připomenouti, že tou měrou, jakou přibývá dopravy, snižuje se vydání dopravné, a že kdyby stala se doprava levnější pouze o &lt;sup&gt;1&lt;/sup&gt;/&lt;sub&gt;10&lt;/sub&gt; centimu, vydá to již přes 3 mill. fr.; ale skutečně se čítá úspora v posledním desítiletí ročně na 15 až 16 mill. fr., které přispívají k rozkvětu průmyslu, obchodu, hospodářství polního a pomáhají jim vydatně při soutěži. ''[[Autor:Kristian Petrlík|Plk.]]''

{{Prostrkaně|Železnice}}. Nejstarší jest železnice ze St. Étienna do Andrézieuxa, která o délce 23 ''km'' vystavěna byla jakožto nákladová dráha na dovoz uhlí kamenného, na níž se vozba zahájila 1. října 1828. Po té bylo vystavěno ještě několik drah průmyslových, na kterýchž se tahaly náklady buď koni nebo nehybnými stroji parními; ale poněvadž stát nikterak podniky nepodporoval, nebylo do konce r. 1832 železnic leč 59 ''km''. R. 1833 počal se pochopovati hospodářský význam železnic, uznalo se za potřebí podporovati podnikavost vydáním zákona vyvlastňovacího, konáním studií přípravných se strany státu, při čemž se zamýšlelo stavěti železnice hlavní s podporou státní (zakoupením akcií), dráhy podružné zůstaviti však zcela podnikavosti soukromé. Tak vznikla r. 1835 dráha z Paříže do St. Germaina (19 ''km''), r. 1837 dráha z Montpellieru do Cetty (27 ''km'') a z Paříže do Versailles (35 ''km'') a j. kratší; r. 1838 uděleno povolení stavěti trať z Basileje do Štrasburku (139 ''km''), avšak zákon na stavbu tratí z Paříže na pomezí belgické, z Paříže do Havru, z Paříže do Bordeauxa, z Lyona do Marseille, předložený sborům zákonodárným téhož roku, neprošel, poněvadž nebylo shody, má-li je stavěti stát anebo soukromníci. R. 1839 vypukla krise železniční: některé společnosti vrátily koncesse, jiným přispěl stát podporou peněžitou, což do konce r. 1841 činilo 3,23 mill. fr.

Aby se přivedla soustava do sítě železničné a nezůstal žádný kraj bez spojení, vydán 11. června 1842 zákon, jenž obsahuje tato ustanovení: § 1. Zřídí se systém železnic směřujících, ''a'') z Paříže na pomezí belgické přes Valenciennes a Lille (nynější {{Prostrkaně|Severní}}); ''b'') z Paříže k Anglii z jednoho nebo několika míst pobřeží la Mancheského, což se ustanoví později (nynější {{Prostrkaně|Severní}}); ''c'') z Paříže na pomezí německé přes Nancy a Štrasburk (nynější {{Prostrkaně|Východní}}); ''d'') z Paříže ke Středozemnímu moři přes Lyon, Marseille a Cette (nynější {{Prostrkaně|Pařížsko-lyonsko-středomořská}}); ''e'') z Paříže na pomezí španělské přes Tours, Poitiers, Angoulême, Bordeaux a Bayonne (nyn. Orléanská); ''f'') z Paříže k moři Atlantskému přes Tours a Nantes, pak z Paříže do středu '''F.''' přes Bourges (nyn. {{Prostrkaně|Orléanská}}); ''g'') od moře Středozemního k Rýnu přes Lyon, Dijon a Mulhousy (dílem nyn. {{Prostrkaně|Východní}}, dílem {{Prostrkaně|pař.-lyonsko-středom.}}); ''h'') od Atl. okeánu k moři Středozemnímu přes Bordeaux, Toulouse a Marseille (dílem nyn. {{Prostrkaně|Jižní}}). — § 2. Výstavba těchto velikých tratí železničných vykoná se přispěním státu, departementů a obcí účastněných a podnikavosti soukromé. Nicméně možno dáti koncessi k těmto liniím buď celkem nebo dílem podnikavosti soukromé. Další články tohoto zákona, jichž jest 19, ustanovují podrobněji zákup pozemků, zřízení kolejí, sumy na podporu jednotlivých tratí (124½ mill. fr.), na studie (1½ mill. fr.) a j. Zákon ten působil tou měrou prospěšně, že r. 1847 bylo hotových železnic 1921 ''km'' (r. 1842 pouze 665 ''km''). Druhá krise nastala v l. 1847—48, při kteréž mnohé stavby se musily zastaviti a na četných tratích zavésti sekvestrace. V l. 1848 až 1850 nevydala se žádná koncesse, r. 1851 jezdilo se na 3627 ''km'', z nichž bylo 383 ''km'' státních, ostatek v rukou 27 společností.

Po státním převratu ze dne 2. pros. 1851 odňalo se udělování koncessí sborům zákonodárným, nebylo-li s tím spojeno obtížení státní pokladny, a podporovalo se slučování společností menších, zvláště za Napoleona III. Kdežto r. 1846 bylo 33 společností, bylo jich r. 1857 pouze 11 a r. 1859 stálo tu již 6 velkých železničních společností, jež dosud trvají, totiž společnost {{Prostrkaně|dráhy Orléanské}} (''chemin de fer d’Orléans''), {{Prostrkaně|Pařížsko-lyonsko-středomořské}} (''ch. d. f. de Paris-Lyon-Mediterranée''), {{Prostrkaně|Severní}} (''ch. d. f. du Nord''), {{Prostrkaně|Jižní}} (''ch. d. f. du Midi''), {{Prostrkaně|Západní}} (''ch. d. f. de l’Ouest'') a {{Prostrkaně|Východní}} (''ch. d. f. de l’Est''), každá ovládající určitý směr a svůj obvod, asi tak, jak naznačoval zákon z r. 1842. Tou dobou dostoupila délka tratí povolených 16.174 ''km'', k jejichž dostavění potřebovaly společnosti ještě as 2000 mill. fr.; následkem obchodní krise r. 1857—58 nebylo však možno tento kapitál opatřiti obligacemi a proto smlouvou ze dne 11. června 1859 zaručil stát úroky, čehož dosud nebývalo. Při tom se rozdělily dráhy na sítě {{Prostrkaně|staré}} (''ancien réseau'') a {{Prostrkaně|nové}} (''nouveau réseau'') a {{Prostrkaně|novým sítím}} zaručeno zúročení 4 % na 50 let kapitálu obligačního, jenž byl na určitou nejvyšší sumu omezen; splácení nastávalo, když byl užitek dráhy větší nežli 4% záruka. {{Prostrkaně|Tratím starým}} vyhražen stálý příjem z kapitálu akciového (''revenu réservé'') na základě užitku posledních let potud, pokud trati nové nesplatí státní záruku úrokovou; byl jen o něco málo menší nežli byly dividendy dosavadní. Mimo to vyměřena byla suma na zúročení a umoření priorit staré sítě a 1,1 % kapitálu pořizovacího sítě nové. Vyhražený příjem čítal na ''km'' při Severní dráze 38.400 fr., při Orléanské 27.400 fr., při Středomořské 37.400 fr., při Východní 27.800 fr., při Západní 27.000 fr., při Jižní 19.500 fr. Za výhody propůjčené touto smlouvou musí se společnosti, počínajíc r. 1872, děliti se státem o užitek, který přestupuje určitou míru, a mimo to stanoveno, kdy dráha připadne státu.

Poněvadž průběhem doby se ukázalo, že ve mnohých případech zaručeny byly úroky z kapitálu příliš malého, měnila se smlouva z r. 1859 v l. 1863, 1868, 1873 a 1875. Koncem r. 1875 bylo drah hlavních (''d’intérét général'') povoleno 26.426 ''km'' a vystavěno 19.746 ''km'', drah místních (''d’intérêt local'') povoleno 4366 ''km'' a vystavěno 1798 ''km''. R. 1876, kdy v čele ministerstva prací veřejných stál {{Prostrkaně|Freycinet}}, počato postátňováním menších drah, sestavením programmu k doplnění sítě železniční a novým vyjednáváním s velikými společnostmi, kteréž vedlo k smlouvám z r. 1883. Zákonem ze dne 15. března 1878 povoleno na zakoupení menších drah 280 mill. a na úpravu jejich a opatření vozidel 220 mill., celkem tedy 500 mill. fr.; tak se dostalo do rukou státu 2615 ''km'' železnic. Dne 4. června 1878 předložil Freycinet obsáhlý svůj programm stavební, vyměřený na 10 roků a směřující k tomu, rozšířiti síť železniční na 39.054 ''km'' a věnovati na to 3000 mill. fr.; návrh ten přijat byv 17. července 1879, vztahoval se na 8868 ''km'' železnic hlavních, a náklad vypočten byl na 6500 mill. fr. Uskutečnění tohoto velikého programmu, dle něhož připadalo státu zříditi netoliko zpodek železnicový, nýbrž i koleje, započato po celé zemi takřka najednou, což bylo ukvapením; prospěšnější bylo by bývalo soustřediti se na některých tratích, a teprv, až byly hotovy, počíti na místech jiných. Tak se přiházelo, že z nedostatku peněz stavba se musila přerušovati. Proto také r. 1883 přinucen byl stát upustiti od stavby pouze na svůj účet a přenésti dokončení na šest dosavadních velkých společností. Stát postoupil zdarma veškeré své trati, po r. 1879 vystavěné a do obvodu příslušné společnosti padající, svolil ku sloučení několika menších drah se sousedními velkými a ujednal s těmito určité příplatky za ''km'' k stavebnímu nákladu, jejž společnosti státu půjčí a průběhem 74 let i s úroky nazpět dostanou. Ujednání o velikosti dividendy a o dělení se státem, když dostoupí určité výše, patrno z tabulky:

{| class=&quot;wikitable&quot;
! rowspan=&quot;2&quot;|Společnost železniční !! colspan=&quot;2&quot;|Nejmenší dividenda !! colspan=&quot;2&quot;|Dividenda, při kteréž počne dělení se státem !! rowspan=&quot;2&quot;|Nominální hodnota akcie, ·fr.·
|-
| na 1 akcii ·franků· || ·pct.· kpt. akc. || na 1 akcii ·franků· || ·pct.· kapitálu akc.
|-
| orléanská || 56 || 11,1 || 72 || 14,4 || 500
|-
| středomoř. || 55 || 11 || 75 || 15 || 500
|-
| severní || 54,1 || 13,5 || 88,5 || 22,125 || 400
|-
| jižní || 50 || 10 || 60 || 12 || 500
|-
| západní || 38,5 || 7,7 || 50 || 10 || 500
|-
| východní|| 35,5 || 7,5 || 50 || 10 || 500
|}

Koncem r. 1883 měly železnice franc. (6 velkých spol., státní, místní a průmyslové) celkem délku 45.325 ''km'', z čehož 29.717 ''km'' bylo užíváno, kdežto 15.608 ''km'' bylo rozestavěno. Poněvadž přes to vše vázlo uskutečnění programmu Freycinetova z nedostatku peněz, sneseno r. 1885 vystavěti některé trati o rozchodu úzkém a zaručiti 5% úroky z kapitálu nejvýše 109.000 franků na 1 ''km''. Tak se stalo zvláště v Bretonsku, kdež povstala síť as 400 ''km'' železnic úzkorozchodových; mimo to připouští se při tratích nových větší stoupání a prudší zatáčky, nežli původně bylo navrženo, takže stavba jest levnější a že možno se nadíti vystavění všech drah dotčeného programmu r. 1900. — Na konci r. 1892 měřila síť železniční v evrop. '''F'''-ii 38.645 ''km'', v Alžíru 2933 ''km'', v Tunisu 260 ''km'', v koloniích 603 ''km'', v Tonkině 28 ''km''. Stav železnic státních a 6 velikých společností seznati lze z připojené tabulky:

{| class=&quot;wikitable&quot;
|+ Železnice státní (''chemin de fer de l’État'') a 6 velkých společností koncem r. 1892
|-
! !! státní !! severní !! východní !! západní !! orléanská !! středomořská !! jižní
|-
| Délka provozovací ''km'' || 2665 || 3623 || 4649 || 4927 || 5106 || 8344 || 3063
|-
| osob se vozilo || 9,803.750 || 44,371.324 || 46,649.540 || 71,250.652 || 24,940.577 || 47,895.652 || 15,339.972
|-
| osoba projela průměrem ''km''|| 40,7 || 33,0 || 25,34 || 21,6 || 51,6 || 48,0 || 46,8
|-
| nákladu se vozilo ''t'' || 3,383.922 || 23,768.971 || 14,223.643 || 9,230.238 || 9,426.452 || 22,220.565 || 5,828.815
|-
| tuna nákladu projela ''km'' || 118,9 || 102,0 || 114,5 || 122,0 || 171,0 || 180,8 || 140,9
|-
| příjem na ''km'' franků || 14.671 || 53.784 || 31.439 || 29.645 || 32.927 || 42.872 || 28.949
|-
| vydání na ''km'' franků || 11.073 || 27.203 || 20.720 || 17.772 || 16.768 || 20.779 || 16.200
|-
| užitek na ''km'' franků || 3598 || 26.581 || 10.719 || 11.873 || 16.159 || 22.093 || 12.749
|-
| koefficient provozovací pct. || 75,47 || 50,6 || 65,9 || 60 || 50,9 || 48,5 || 56
|-
| kapitál pořizovací franků || – || 1454,203.878 || 1887,004.892 || 1694,453.620 || 2011,837.166 || 4098,055.818 || 989,439.793
|-
| příplatek státu na úroky franků || – || – || 18,863.106 || 17,755.432 || 13,077.915 || 17,667.981 || 18,701.495
|}

Mimo to měřila koncem r. 1892 pařížská okružní dráha (pr. břeh) 17 ''km'', velká okružní 110 ''km'', dráhy menších společností 997 ''km'', dráhy průmyslové 222 ''km'', dráhy místní 3270 ''km'', dráhy pouliční (tramwaye) 1528 ''km''. Co do rozchodu bylo hlavních železnic o rozchodu plném 34.207 ''km'' (2459 ''km'' rozestav.), o rozchodu 1 ''m'' 946 ''km'' (149 ''km'' rozestav.); mezi drahami místními mělo 1 ''m'' rozchod 1673 ''km'' (424 ''km'' rozestav.). Kapitál pořizovací v dotčených 38.384 ''km'' čítal 15.281,702.282 fr., z čehož 11.325,811.074 fr. obligací; celkový příjem byl 1198,508.193 fr., celkové vydání 676,161.012 fr. a koefficient provozovací 56 %.

Koleje jsou namnoze z kolejnic stoličkových, větším dílem na příčných prazích dřevěných. Vozy osobní 3. třídy nemají obyčejně žádných polic na zavazadla a vůbec otevříti se může každý vůz bez pomoci průvodce vlakového; jména stanic nevyvolávají se aniž se zvoní zvoncem, takže cestující jest více poukázán starati se o sebe, nežli u nás. Čas železniční jest pařížský, a ukazuje 50′ méně nežli čas středoevropský; jízdenky okružní sestaveny jsou pouze na určité směry a nemůže cestující sestaviti si cestu okružní dle libosti, jako v jednotě německých správ železničních. Lístky předplatné vydávají se na 1, 3, 6 a 12 měsíců a jízdní řády obsahuje ''Indicateur Chaix'', vycházející každou neděli. Dnem 1. dub. 1892 sníženy byly sazby osobní v 1. třídě o 9 %, v 2. třídě o 18 %, v 3. třídě o 27 %, následkem čehož se zvýšil počet cestujících (na hl. želez. r. 1891 osob 255,7 mill., r. 1892 osob 288,1 mill.). ''[[Autor:Kristian Petrlík|Plk.]]''

{{Prostrkaně|Pošta franc.}} čítala koncem r. 1892 7247 úřadů (1 na 72,9 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; a 5291 obyv.) a 57.828 zřízenců. Poštou listovní dopraveno bylo 1.500,154.139 kusů (na 100 obyv. 1779 psaní a 1086 čísel novin). {{Prostrkaně|Telegrafních stanic}} bylo 7170 státních a 3550 železničních (1 na 50 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; a 3576 obyv.). Délka tratí obnášela 96.125 ''km'' a drátů 302.130 ''km''. Telegrammů zasláno 38,273.655 (na 100 obyv. 998). Příjem pošty a telegrafu činil 66,184.553 zl. proti 61,532.671 zl. výdajů. — Do státní {{Prostrkaně|poštovní spořitelny}} uložilo 2,327.518 vkladatelů 335,238.519 fr. a od 1,179.837 vkladatelů vybráno 349,108.929 fr. Pro 5907 vkladatelů zakoupeno rent v obnosu 7,915.579 fr. ''[[Autor:Ferdinand Havrda|Hda.]]''

== Zámořské osady. ==
První počátky kolonisace francouzské spadají do dnů Františka I., jenž vyslal r. 1534 Jacquesa Cartiera do vod severoamerických. R. 1541 jmenován sieur de Roberval prvním franc. guvernerem Kanady. Podnik kolonisace Kanady se tehdáž nezdařil pro války evropské, avšak nikdy od něho zcela neupuštěno a r. 1608 stanuli zde Francouzi definitivně, když Champlain založil Quebec. Richelieu věnoval vývoji franc. námořnictva vždy jistou péči a povzbuzoval často franc. dobrodruhy námořské, aby o své ujmě bojovali proti Španělům. Týž podporoval i založení obchodní společnosti Kanadské, Senegalské a Západoindické. D’Esnambuc kolonisoval roku 1635 ostrov Martinique, Duplessis ostrov Guadeloupe. V těchto tradicích pokračoval Colbert, vlastní budovatel hospodářské síly '''F.''' Zřídil »Compagnie des Indes Orientales«, jež r. 1665 v Suratě založila první franc. comptoir na půdě indické, dále »Compagnie des Indes Occidentales«, jež obdržela monopol obchodu s Kanadou. Leč právě tento monopol byl na úkor rozkvětu osad amerických a teprve po jeho zrušení r. 1674 počaly osady tyto opravdu vzkvétati. Mírem v Nymwegách r. 1678 většina Malých Antill připadla '''F'''-ii a Francouzi počali se usazovati i na ostrově Haiti, aniž mohli Španělé tomu brániti. Ostrov Bourbon tehdáž definitivně obsazen. Od války o dědictví španělské nastává obrat. Již mír r. 1713 stál '''F'''-ii značnou čásť osad amerických, pravou však katastrofou pro kolonisaci francouzskou byl mír Pařížský r. 1763. Až dotud francouzské osady v Americe utěšeně se rozvíjely a ve Vých. Indii geniální Dupleix šířil panství '''F.''' na vše strany, vzbuzuje ovšem nejvyšší obavy Anglie. To vše bylo mírem Pařížským zničeno, Indie a Sev. Amerika vydány Anglii. Pozdější úspěchy francouzské na konci vlády Ludvíka XV. v Guyaně a na Madagaskaru neměly trvalé ceny. Za Ludvíka XVI. vrácen '''F'''-ii Tabago a osada nad Senegalem. Ku konci vlády Ludvíka XVI. byl rozsah osad tento: v Africe 6167 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; s 75.254 ob., v Indii 508 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; s 80.000 ob., v Americe 132.523 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; s 588.880 obyv. Ještě jednou na mizinu uvedeny osady francouzské válkami napoleonskými. Největším franc. koloniálním činem v 1. pol. XIX. st. bylo obsazení Alžírska r. 1830 a násl. Dále obsazeny Gábún, Mayotte, Marquesas, Nová Kaledonie a zřízen protektorát nad Tahiti. Roku 1848 měla '''F.''' v Africe 104.682 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; s 2,232.700 obyv., v Indii 508 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; se 200.000 ob., v Oceanii 3840 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; s 28.600 ob., v Americe 107.980 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; s 280.700 ob., úhrnem koloniální majetek 217.010 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; s 2,742.000 obyv. Za vlády Napoleona III. šířil Faidherbe osadu Senegalskou, admirál Rigault de Genouilly vzal r. 1859 Saigon a r. 1862 získána Kočinčína. Nový rozmach osadní moci '''F.''' datuje se od počátku let osmdesátých. Smlouva v Bardě r. 1881 vynesla '''F'''-ii protektorát nad důležitým Tunisem, v l. 1882—86 získán Tonkin a protektorát nad Annamem a r. 1893 silně posunuta hranice proti Siamu. Neunavně šířena moc '''F.''' na Senegalu a Nigiru, kdež cesta kapitana Bingera spojila osady ty se stávajícími již osadami na pobřeží guinejském, kdež konečně padlo i Dahome v ruce '''F.''' Ve vnitru sáhá moc tato až po Timbuktu na středním Nigiru. Smlouva s Anglií při znává '''F'''-ii právo na celou záp. Saharu až k jezeru Čadskému. Zatím vzrostla z nepatrné osady Gábúnské nová veliká osadní říše v rovníkové Africe, Francouzské Kongo, k čemuž základy položila cesta Savorgnana de Brazza v l. 1875—78. Dle smlouvy s Německem z r. 1894 hranice této osady posunuty rovněž až k samému Čadu. Srážka Francouzů s Hovy na Madagaskaru končila smlouvou ze 17. prosince 1885, jíž královna Madagaskarská uznala protektorát '''F.''' a odstoupila zátoku Diégo-Suarezskou. Ježto smlouva tato s Hovy nebyla dodržována, musila se '''F.''' odhodlati koncem r. 1894 k válečné výpravě na Madagaskar. Kromě toho získána v Africe malá osada Obok a Tádžúra při zálivu Adenském, jíž se dnes užívá jako trestnické. V Oceanii změněn r. 1880 protektorát nad Tahiti v přímé vlastnictví a v l. 1880—1890 rozšířen majetek '''F.''' o ostrovy Společnosti s okolím. V Americe koupen r. 1877 od Švédska ostrov St. Barthélemy.

Osadní majetek '''F.''' nemůže se sice měřiti s anglickým, význam jeho nelze však podceňovati. Přesnou rozlohu osad francouzských nelze udati, ježto jich ohraničení, zvláště v Africe, jest z pravidla neurčité. V Africe jest dnes '''F.''' severně rovníku největší mocností a po dobytí Madagaskaru stane se největší mocností africkou vůbec. Dnes tvoří tu osady a t. zv. sféra zájmů francouzských ohromné území, prostírající se od Středomoří až k ústí Konga po 40 stupňů zeměp. šířky. Ovšem jest dosud majetek tento v Sahaře, na jezeru Čadském a na řece Šárí jen nominální a skutečné obsazení bude státi Francouze ještě značných obětí. Jednotlivé členy tohoto osadního komplexu jsou Alžírsko s přilehlou Saharou (797.770 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, 4,174.700 ob.), Túnis (ochr. stát, 99.600 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, 1,500.000 ob.), Senegalsko (150.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, 1,029.540 obyv.), Ochranné území maurské (250.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, asi 80.000 ob.). Francouzský Súdán s býv. říší Samoryho a Tiëby až po Timbuktu, Francouzská Guinea (Futa-Džallon, pobř. Slonoviny, Dahome, u vnitru Kong a j.), Francouzské Kongo, zaujímající poříčí ř. Ogue a Sangy, severní pobřeží Ubandži a větší čásť poříčí Šárí až k Čadskému jezeru. Při zálivu Adenském malá osada Obok a Tádžúra. V Asii zbyly '''F'''-ii z větší državy indické jen 4 menší osady, a sice Chandernagor (9,4 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, 24.281 obyv.), Karikal (135,2 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, 70.526 ob.), Pondichéry (2907 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, 172.941 obyv.), Yanaon (I4,3 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, 5327 ob.). Daleko větší důležitost má franc. Indočína, zaujímající dnes 489.500 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; s 18,691.000 obyv. (nehledíc k novému území získanému v Siamu). V to počítá se Annam (230.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; ,6 mill. ob.), Kambodža (100.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; , 814.7S7 ob.), Kočinčína (59.500 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, 1,876.689 ob.), Tonkin (100.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, 10 mill. ob.). Úhrnem zaujímají franc. osady asijské asi 500.000 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; s 19 mill. obyv. V Tichém moři náležejí '''F'''-ii ostrovy N. Kaledonie a Loyalty (19.823 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, 62.752 obyv.), ostr. Chesterfieldovy (0,8 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;), ostr. Wallisovy (pod ochr., 96 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;), ostr. Futuna a Alofi (pod ochr., 159 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;), Tahiti (1179 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; s 11.520 ob.), ostr. Pod větrem (471 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, 4850 obyv.), Marquesas (1274 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, 4445 ob.). Tuamotu a Gambierské (973 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, 1 ob.), Tubuai (211525{{Redakční poznámka|mělo by být: 211 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;}} ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, 884 ob.) a neobydlený Clipperton (6 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;). Úhrnem 24.193 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; s 94.700 obyv. V Indickém moři náležejí '''F'''-ii Réunion (1980 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, 167.847 obyv.), Mayotte (366 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, 8708 obyv.), Komory (pod ochr., 1606 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, 53.000 ob.), Diego-Suarez, Ste Marie de Madagaskar, ostr. Gloriosa a Madagaskar pod ochr. (591.967 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; a přes 3,500.000 ob.), neobydlené ostrovy St. Paul (7 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;). Nový Amsterdam (66 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;) a Kerguelenovy ostrovy (3114 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;), celkem tudíž 599.406 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; se 3,748.000 ob. Z krásných druhdy franc. osad v Americe zůstaly '''F'''-ii jen nepatrné trosky, tak v Sev. Americe ostrůvky St. Pierre a Ile aux-Chiens (33 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, 5355 ob.), Miquelon-Langlade (202 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, 574 ob.). Ostrůvky tyto mají podnes značný význam pro námořské rybářství francouzské. Z ostrovů západoindických patří '''F'''-ii Martinique (988 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, 175.863 obyv.), Guadeloupe (1606 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, 142.294 ob.) a t. zv. Dépendences, t. Désirade (27,2 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, 1398 ob.), Les Saintes a Petite-Terre (17,6 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, 1624 ob.), Marie-Galante (149,3 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, 14.268 ob.), St. Barthélemy (21,1 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, 2674 ob.), St. Martin 51,8 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;, 3641 ob.). V Jižní Americe má '''F.''' Guyanu (Cayenne) 29.650 ob. na 78.900 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt;. Ovládá tudíž '''F.''' v celé Americe dnes jen 81.993 ''km''&lt;sup&gt;2&lt;/sup&gt; s 377.341 obyv. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]''

== Poměry náboženské. ==
{{Prostrkaně|Náboženství katolické}} zapustilo kořeny ve '''F'''-ii již v I. stol. Dle legendy již {{Prostrkaně|Lazar}} a jeho dvě sestry, Marie a Marta, jsouce z vlasti své vyhoštěni, byli bouří zahnáni do Gallie, kde rozšiřovali nauku křesťanskou, a Lazar byl prvým biskupem v Marseillu. — Smyrenský biskup Polykarp, žák sv. Jana ap., poslal svého učně {{Prostrkaně|Pothina}} s jinými věrověstci do Gallie, kteří založili křesť. obce v Lyoně a ve Vienně. Biskup lyonský Pothinus podstoupil za Marka Aurelia r. 177 s četnými křesťany smrť mučennickou. Jeho žák a nástupce {{Prostrkaně|Irenaeus}} spravoval horlivě a prozřetelně, šíře evangelium po Gallii, diécési lyonskou (177—202), až za Septimia Severa v nastalém pronásledování křesťanů u vysokém věku byl sťat. Mučenníků za obou pronásledování, za Marka Aurelia i Septimia Severa, čítá se v Gallii do tisíců. V III. století vyslal papež Fabián 7 biskupů, by tam nauku Kristovu hlásali. Stalo se to se zdarem; neb ku konci III. stol. bylo v Gallii již 19 biskupství, z nichž ve IV. stol. 6 povýšeno na arcibiskupství. Primasem Gallie ustanoven arcibiskup arleský. Když ve IV. stol. bludy donatistů a arianů v Gallii se šířily, slavena proti oněm r. 314 synoda v Arlech, proti ariánům na naléhání biskupa poitierského sv. Hilaria r. 356 v Béziersu. V této době zvláště vynikají sv. {{Prostrkaně|Hilarius}}, jenž na četných synodách zaváděl tuhou kázeň církevní, a sv. {{Prostrkaně|Martin}} tourský, jenž založením prvého kláštera (v Licugé) dbal toho, by Gallie celá křesťanství získána byla.

Když pohanští Frankové v V. stol. severní části země se zmocnili, nepronásledovali křesťanů, nýbrž obcovali s nimi a s výtečnými jejich biskupy pokojně. Král Chlodvig I. (481 až 511), učiniv konec panství řím. v Gallii, pojal křesťanskou princeznu burgundskou Chlotildu za manželku a po bitvě u Tolbiaka roku 496, ve které slíbil, že se dá pokřtíti, zvítězí-li nad Alamany, povolal z Remeše arcibiskupa Remigia, aby jej křesť. víře vyučil, a přijal křest v Remeši o vánocích r. 496 a s ním pokřtěno bylo 3000 mužů z jeho vojska, větším dílem důstojníků, mimo ženy a děti. — Všichni Frankové však se neobrátili, neb ještě po stu létech byli mezi nimi pohané. — Chlodvig byl svého času jediný král katolický a jeho vstup do církve tvoří obrat v církevních dějinách Západu. Zaraziv vítězstvím nad Visigothy r. 507 u Vougle arianismu v Gallii smrtelnou ránu, zemřel r. 511 v Paříži. Ačkoli jeho nástupcové říši Franckou dělili, mezi sebou válčili a se potírali, oddáni jsouce namnoze životu rozmařilému, přece vydávali, jako na př. Childebert I., zákony na potlačení pohanstva, zřizovali nová biskupství a nové kláštery. Biskupové na četných synodách jednali o zdokonalení církevního života a přísné kázni. Kláštery zkvétalý a v nich vědy a uměn}’. Pohříchu domohli se králové velikého vlivu na obsazování biskupství a povolávali k této hodnosti zhusta muže nehodné a neschopné. — {{Prostrkaně|Pipin z Heristalu}}, poraziv r. 732 vetřelé do '''F.''' Araby, zachránil v této zemi křesťanství před islámem. Jeho syn {{Prostrkaně|Pipin}} dal se zvoliti r. 751 za krále Franků a zavolav apoštola Němcův sv. Bonifacia do země, hleděl napraviti, co neschopní biskupové pokazili. Nová dynastie Karlovců (751 až 987) získala si větší zásluhy o náboženství katolické nežli Meroveovci. {{Prostrkaně|Karel Veliký}} pečoval přede vším o vyšší vzdělání kněžstva tím, že zřídil vyšší školy a povolal slovutné učence, jako Alkuina, Pavla jahna, Petra z Pisy a básníka Theodulfa k svému dvoru. Jeho působením měla se zříditi v každém klášteře a v každé farnosti škola, ve které mládež zdarma vyučovati se měla. I o liturgii a liturgický zpěv se staral, zaváděje všude liturgii římskou a zpěv Gregoriánský. Aby kazatelé měli vzor k hlásání slova Božího, pohnul Pavla Warnefrieda, by napsal homiliář. Zakládal pěvecké školy, zavedl varhany do chrámů a podporoval zpěv lidu při bohoslužbě. Zákonodárství manželské řídilo se přesně dle kázně římské. Tehdejší sekta obrazoborců nenalezla půdy v říši Francké. V tomtéž katolicismu příznivém duchu vládl i syn Karlův {{Prostrkaně|Ludvík Pobožný}} (814—840), hledě na rozličných sněmech církevních duchovní život zdokonaliti; avšak spory rodinné ze něho povstalé bránily vývoji církevních poměrů a řádné křesťanské výchově lidu. Pohanští Normané, podnikajíce časté vpády do země, byli od nástupců Ludvíkových pro církev získáni. Bludaři, jako adoptiané, Amalarius Metský, mnichové Gottschalk a Paschasius Radbertus ohrožovali ryzost a jednotu víry. Za to povzneseny byly kláštery, zvláště benediktinskou kongregací clugnskou, na vysoký stupeň.

Nová dynastie {{Prostrkaně|Kapetovců}} (od r. 987) docílila toho, že pro své úzké spojení s církví byla všeobecně uznána. Za vlády {{Prostrkaně|Hugona Kapeta}} povstal veliký spor v příčině obsazení arcibiskupského prestolu v Remeši, na který po dlouhém boji povýšen byl slovutný {{Prostrkaně|Gerbert}}, jenž r. 999 pode jménem Sylvester II., jako první Francouz, za papeže zvolen byl. Sylvester hájil práv papežských proti přehmatům biskupů a šlechticů francouzských. Na synodách ve '''F'''-ii konaných bylo právo pěstní zrušeno a mír boží — treuga Dei — zaveden. Učenci Lanfranck, sv. Anselm, Clugnský opat Odilo, byli ozdobou své doby. Hugona Kapeta syn a nástupce {{Prostrkaně|Robert}} (996—1031) žil jako klášterník; téhož syn a následník {{Prostrkaně|Jindřich I.}} (1031—1060) učinil přítrž loupeži statků církevních od jednotlivých šlechticů páchané. Za jeho panování přibyl papež Lev IX. do '''F.''' a slavil 1. října 1049 synodu v Remeši, ve které svatokupectví, utiskování chudých a dvojženství byly zakázány. — Za chabého krále {{Prostrkaně|Filipa}} svolán církevní sněm do Clermonta, na kterém papež Urban II. r. 1095 ku křižáckým tažením do sv. země vyzýval. — Nejslovutnějším mužem té doby byl sv. {{Prostrkaně|Bernard}}, jehož slovo hýbalo celou '''F'''-ií. Na vysokých školách franc. zkvétala {{Prostrkaně|scholastika}} a {{Prostrkaně|mystika}}. Učenci a sv. biskupy tehdáž '''F.''' oplývala. Povstaly nové řády: cisterciácký, kartusiánský, praemonstratský, templářský, sv. Antonína, Lazara, grammontský, fontevraultský, trinitárský a j. Francouzové měli četné členy v kardinálském sboru a na prestol Petrův v Římě zasedli z nich Urban II., Kalixt II., Urban IV., Klement IV., Innocenc V. a Martin IV. Krále Ludvíka IX. (1226—1270) připočetla církev mezi své světce. Války albigenské zakončeny jsou potlačením těchto bludařů. Papežové hledali ve svých útrapách před Římany, německými králi a protipapeži útočiště ve '''F'''-ii. Právem lze tvrditi, že franc. národ ve XII. a XIII. stol. byl prvním mezi národy křesťanskými. Ku konci XIII. stol. hleděli biskupové franc. práva svá exempcemi rozšířiti. Kdežto dřívější králové byli podporovateli papežů, stal se {{Prostrkaně|Filip IV.}} (1285 až 1314) jejich sužovatelem. Nejen že papeži Bonifácovi VIII. v nastalém sporu o vzájemném poměru mezi duchovní a světskou mocí ztrpčil život, nýbrž přiměl i jeho nástupce Benedikta XI., aby některé dekrety svého předchůdce proti králi a franc. biskupům vydané odvolal a důležité privileje franc. králům udělil. Po Benediktovi XI. vyvolen za papeže Kliment V., jenž byl úplně odvislý od Filipa IV. Řád templářů byl zrušen, jeho statky lakotnému králi přiřčeny a práva katolíků nohama šlapána. Papežové byli nuceni místo v Římě sídliti v Avignoně, jsouce takto pod vrchním poručenstvím králů francouzských.

Též za panování domu {{Prostrkaně|Valoiského}} nebyly politické poměry církevnímu životu ve '''F'''-ii příznivy. Papež Klement VI. (1342–52) utvrdil francouzské otroctví církve jmenováním četných kardinálů franc. a zakoupením hrabství Avignonského, jako by tam papežové stále sídliti měli. Řehoř XI., opustiv r. 1376 Avignon, přesídlil se do Říma; za to však povstal po jeho smrti r. 1378 rozkol, jejž '''F.''', přidavši se místo k pravomocnému papeži Urbanu VI. ku vzdoropapeži Klimentu VII., rozněcovala. Dlouho a marně namáhali se věrní katolíci, aby neblahému rozkolu učiněna byla přítrž, což se podařilo teprve na všeobecném sněmu církevním v Kostnici (1414—1418), kde '''F.''' k jednotě církevní zpět uvedena byla. Obojetným jednáním Karla VII. a franc. kardinálů, kteří Basilejským přáli proti papeži Eugenu III. a IV., vznikl znova rozkol, který však r. 1449 byl šťastně zažehnán. Některé dekrety sněmu basilejského jsou základem t. zv. {{Prostrkaně|pragmatické sankce}}, domnělých výhradních práv králů nad franc. církví, a {{Prostrkaně|gallikanismu}}. Slavní katoličtí učenci doby té jsou: {{Prostrkaně|Gerson}}, {{Prostrkaně|Mikuláš z Clemanges}}, {{Prostrkaně|Petr d’Ailly}}, {{Prostrkaně|Vilém Durandus}} a {{Prostrkaně|Marsilius z Inghena}}. — Následující králové Ludvík XI., Karel VIII. a Ludvík XII. hověli absolutistickým choutkám a snižovali práva církve. Za Františka I. (1515—1547) byl roku 1516 v Římě uzavřen konkordát, jímž králové franc. v oboru církevním velikých práv nabyli. Pod nezletilými králi Františkem II. a Karlem IX. kalvinismus, v zemi zmohutněv, katolické náboženství ohrožoval.

Na poč. vladaření dynastie {{Prostrkaně|Bourbonské}} kardinál {{Prostrkaně|Richelieu}} hugenoty jako politickou stranu seslabil a dobytím jejich pevnosti La Rochelly 70letou náboženskou válku ukončil. K tomuto vítězství dopomohla náboženská obnova u katolíků franc. Nebo přijetím dekretů všeobecného sněmu církevního Tridentského bez výhrady uvnitř se konsolidovali; slovutní mužové, jako světci {{Prostrkaně|František Saleský}} a {{Prostrkaně|Vincenc Paulánský}}, statečné kněžstvo jim odchovali. Četní výteční biskupové zakládali z nařízení sněmu Tridentského své semináře a slynuli jako spisovatelé; na slovo vzatí učenci ve všech oborech církevní vědy, zvláště řečníci {{Prostrkaně|Bossuet}}, {{Prostrkaně|Fénelon}}, {{Prostrkaně|Fléchier}}, {{Prostrkaně|Massillon}} a {{Prostrkaně|Bourdaloue}}, sloužili církvi franc. k veliké ozdobě. Noví řádové působili na poli školním, jako otcové křesťanského učení, školní bratří a sestry; sulpiciáné, sudisté a oratoriáni vychovávali kněžstvo pro duchovní správu, mauriné pěstovali vědy bohoslovecké, lazaristé starali se o missie, milosrdné sestry o nemocné atd. Pod despotickými králi Ludvíkem XIV. a XV. zasazeny byly církvi katol. dvě hluboké rány, a to {{Prostrkaně|gallikanismem}} a {{Prostrkaně|jansenismem}} (v. t.), kterými působení církve bylo oslabeno. Encyklopédisté s Voltairem v čele hlásali čiré bezbožství, usilujíce křesťanství v zemi zcela vyhubiti. Zrušení řádu jesuitského (1764). nešťastné politické poměry, nemravnost král. dvora a velmožův franc., finanční tíseň připravovaly velikou {{Prostrkaně|revoluci}}. V této po návrhu odpadlého biskupa Talleyranda statky církevní r. 1789 prohlášeny za národní majetek a zabrány, katolické řády mužské i ženské s nepatrnými výjimkami zrušeny a pro klerus prohlášena tak zvaná {{Prostrkaně|civilní konstituce}}, na kterou přísahati hned na počátku 50.000 kněží se zdráhalo. Kněží a biskupové své povinnosti věrní jsou žalařováni, ze země vyhoštěni neb i odpraveni. Za hrůzovlády vše křesťanské odstraněno, kostely pobourány a konečně roku 1793 veškeren náboženský řád zrušen, ačkoli celé provincie pro katolické náboženství bojovaly hrdinsky. Po hrůzovládě byl kult katol. r. 1795 opět dovolen.

{{Prostrkaně|Napoleon}} pokládal náboženství katolické za mocnou podporu státu a proto snažil se z politických a sobeckých příčin s papežem Piem VII. ujednati {{Prostrkaně|konkordát}}, by církevní řád opět byl zaveden. Tato smlouva obapolně uzavřena jest r. 1801 a jí rozhodnuto o knězích a biskupech, kteří přísahali na konstituci; počet arcibiskupství snížen na 9, diécésí na 48, některé svátky zrušeny. Napoleon přidal o své ujmě ke konkordátu t. zv. {{Prostrkaně|organické články}} a tím tuto smlouvu obapolnou oslabil. Docíliv svého účelu, chtěl býti v církvi pánem, zabrav církevní stát a zajav papeže Pia VII. Pod Ludvíkem XVIII. a Karlem X. vedlo se církvi lépe; nebo počet diécésí byl rozmnožen, kněžstva přibývalo a duchovní řádové započali opět svou činnost. R. 1822 byl založen v Lyoně spolek pro rozšíření víry, který až po dnes blahodárně působí. {{Prostrkaně|Chateaubriand}}, {{Prostrkaně|Lamartine}} de {{Prostrkaně|Maistre}}, {{Prostrkaně|Bonald}} a jiní spisovatelé obhajovali duchaplně víru proti nevěře. Revoluce r. 1830 opět valnou měrou škodila náboženství katolickému ve '''F'''-ii. Po té staral se Ludvík Filip a s ním výteční biskupové, by národní škola zvelebena byla. Učenci Gaume, Migne, Montalembert, Ségur, Guéranger, řečníci Sibour, Ravignan, Lacordaire a j. šířili křesťanské idee mezi vzdělanci franc. — Napoleon III. byl náboženství katolickému dosti přízniv, stavěl kostely, zřizoval nová biskupství (Laval, arcibiskupství alžírské s biskupstvími constantinským a oránským) a dbal toho, by způsobilí mužové povyšováni byli za biskupy. Duchovní řádové o školy, nemocnice a missie pečující zvláště za něho se rozmnožili. Pro missie působí '''F.''' více nežli všechny ostatní katolické země. Nynější republika není příznivá náboženství katolickému. — '''F.''' rozděluje se nyní v 84 diécésí, které tvoří 7 církevních provincií. ''[[Autor:František Krásl|Ksl.]]''

{{Prostrkaně|Církev evangelická}}. Reformace měla ve '''F'''-ii s počátku směr luteránský, záhy však nabyl převahy vliv reformovaný z blízké Genevy. Evangelíci, zvaní {{Prostrkaně|hugenoti}} (v. t.), byli pronásledováni králem Františkem I. (1515—47), podnikli za vedení bourbonské rodiny boj s následujícími králi (Jindřichem II., Františkem II., Karlem IX. a Jindřichem III.), vedenými stranou katolickou, zvláště rodinou Quisů, kteří byli politickými protivníky Bourbonů. Rostoucí církev ev. prohlásila na prvém národním reform. synodu v Paříži r. 1559, obeslaném 72 sbory, konfessí francouzskou (''confessio gallicana''). Náboženské války hugenotské, počtem 8 (1562-89), pojistily hugenotům přes hrozné krveprolití Bartolomějské noci (1572) svobody vždy rozsáhlejší, až Jindřich IV. (1589—1610) Bourbonský, jenž přestoupením k církvi katol. koupil si korunu královskou (1593), ediktem Nanteským (1598) svým dřívějším souvěrcům poskytl náboženskou svobodu a rovnoprávnost obmezenou zákazem svobodného vykonávání náboženství v Paříži a čtyřech větších městech. Po Jindřichově smrti byli hugenoti především Richelieuem zbaveni své politické moci a potom vší náboženské svobody Ludvíkem XIV., jenž dragonády zavedl a r. 1685 edikt Nanteský zrušil, čimž evangel. církev pozbyla práva k dalšímu trvání. Asi 3 mill. evangelíků ze země prchlo, ostatní v zemi zůstavší tvořili církev pouště (viz Camisard). Po prohlášeních o lidských právech a svobodách r. 1789 a 1795 teprv r. 1802 zabezpečil Napoleon I. opět evangelíkům náboženskou svobodu a občanskou rovnoprávnost, kterouž rozmnoženou a rozšířenou (1852 a 1871) až do dnešního dne drží.

Ve '''F'''-ii jest více než 550.000 reformovaných ve 532 farnostech, a 200.000 luteránů; každá z těchto větví užívá ve vnitřních záležitostech samosprávy, upravené presbytero-synodním zřízením, za zevního dozoru státního. Orgánem sborovým jest staršovstvo, okresním pro 6000 duší konsistoř, krajským pro 5 konsistorních okresů provinciální synod (inspekce) a nejvyšším orgánem generální synod. Prvý generální synod reformovaný konal se r. 1872, na němž opanoval směr positivní proti liberálnímu; téhož roku sešel se synod luteránský, jenž zamítl snahy unionistické ve vlastním středu se objevivší a přiznal se k augšpurské konfessí. Církev reformovaná má dvě bohoslovecké fakulty, v Paříži a Montaubanu, luteránská jednu v Paříži. Vedle reformované církve, zvané státní, ustavila se r. 1849 svobodná reformovaná církev (''Union des églises évang.'' čili ''Eglise libre''), na státu nezávislá, přičiněním faráře F. Modona, která čítá více než 50 sborů. Církev evang. ve '''F'''-ii vyniká čilou a obětavou prací na poli vnitřní a vnější missie, má missijní společnosti a stanice, společnosti biblické, evangelisační a j. Srv. Herzog, Realencyklop. 2. vyd., Calmer, Kirchenlexicon (1890). ''[[Autor:Bohumil Mareš|BM.]]''

== Školství a ústavy dobročinné. ==
Ve středověku spočívalo školství '''F.''' v rukou církve a řádů, což přešlo i do nového věku a trvalo až do r. 1833; neboť usnesení národního shromáždění z doby velké revoluce nebylo nikdy provedeno. Částečně do světských rukou přešlo školství zákony z r. 1833. Důležitější škol. zákony vydány r. 1850, 1854 a 1867. Po válce r. 1870—71 provedena úplná reorganisace školství. Ministr Waddington vymohl 60 mill. fr. na stavbu škol v chudých obcích, neboť při počátku třetí republiky 28.000 škol nemělo vlastních budov. Ministr Bardoux vyžádal si k účelům školským od komor na 5 let 60 mill. fr. a jiných 60 mill. jako školskou půjčku obcím. Jeho nástupce Jules Ferry navrhl a prosadil pověstné tři zákony školské, první ze 27. ún. 1880 o reorganisaci vrchní rady školské, druhý z 18. bř. 1880, jenž vracel státu právo udíleti hodnosti akademické, což před tím bylo vyhrazeno toliko katolickým universitám, a konečně zákon z 16. června 1881, jímž zrušeny tak zvané ''lettres d’obédience'', na jejichž základě mohli až dosud členové řádů vyučovati beze zkoušky učitelské. Řádům státem neuznaným vyučování jakékoliv zakázáno. Řeholní vyučování ve '''F'''-ii bylo tím velice ochromeno. K opatření sil vyučovacích zřizovány v každém departementu učitelské semináře o třech ročnících, s bezplatným vyučováním a zaopatřením, při závazku učiti aspoň 10 let na státních ústavech. Nyní jest takových učit. seminářů ve '''F'''-ii 171. Pro vychování seminárních učitelů zřízen i vyšší mužský seminář v St. Cloudu a ženský ve Fontenay-aux-Roses.

Všeobecná nucená návštěva školní zavedena ve '''F'''-ii teprve zákonem z 28. bř. 1882, jenž vedle toho zaručuje ve škole úplnou svobodu náboženskou. Vyučování náboženství děje se mimo školu. Nucená návštěva školní trvá od dokončeného 6. do dok. 13. roku, lze však již po dokonaném 11. roce složením zkoušky propouštěcí zbaviti se další návštěvy školní. Veřejné školy jsou buď chlapecké, dívčí neb smíšené. Na dívčích a obyčejně i na smíšených vyučují učitelky, na chlapecké učitelka jen tehdáž, je-li manželkou, sestrou nebo blízkou příbuznou ředitele školy. Správcem neb učitelem školy, jak veřejné tak soukromé, může býti toliko Francouz. Služné učitelstva škol obecných, upravené zákonem z 19. čce 1889, kolísá mezi 800 a 2000 franků (400—1000 zl.), k čemuž náleží ještě byt a místní přídavek. K obecným školám náleží {{Prostrkaně|opatrovny}} (''écoles maternelles'') pro dítky od 2—5 let. Od r. 1886 jsou nařízeny obligátně při všech školách. Přechod od opatroven k obecné škole tvoří {{Prostrkaně|přípravky}} pro dítky od 4—7 let. Záhy zřízeny byly ve školách francouzských {{Prostrkaně|školní spořitelny}}. Jejich působnost umenšila se ovšem značně zřízením státních spořitelen poštovních. Po způsobu švýcarském ujaly se ve '''F'''-ii {{Prostrkaně|feriální kolonie}} a s nimi spojené {{Prostrkaně|feriální vyučování}}. Pouze pařížských dětí posláno v létě r. 1888 na venek 22.268 hochů a 13.158 děvčat. Podle nařízení z 6. čce 1882 organisovány t. zv. {{Prostrkaně|školní bataillony}}. Ve školním roce 1889—90 bylo všech národních škol (''écoles primaires'') ve '''F'''-ii 81.857, tudíž 213 na 100.000 obyv. Z toho bylo 67.628 chlapeckých a smíšených, 14.229 dívčích, 67.359 veřejných, 14.498 soukromých. Na 18.629 školách vyučovali ještě členové řeholí. Žactva zapsaného bylo t. r. 5,601.567 (1400 na 10.000 obyv.), z toho 3,087.505 hochů, 2,514.062 děvčat, na veřejných školách 4,405.543, na soukromých 1,196.024, na světských 3,896.700, na řeholních 1,704.867. K poslednímu ročníku školy obecné připojují se {{Prostrkaně|školy pokračovací}} (''cours complémentaires'') s nejméně dvouletým kursem vyučovacím. Učivo řídí se dle místních poměrů a hledí k potřebám hospodářským, průmyslným a řemeslným. Se školou obecnou mají školy tyto společného správce. R. 1890 bylo jich 468 se 40.600 žáky. {{Prostrkaně|Měšťanské školy}} (''écoles primaires supérieures'') jsou podobny našim a mají kurs nejméně dvouletý. R. 1890 bylo jich 203 chlapeckých a 77 dívčích. Vedle těchto jsou ještě {{Prostrkaně|školy řemeslnické}} s 3letou návštěvou, jež přijímají žáky po dokonaném 12. roce. Opatrovny, přípravky školy národní, pokračovací, měšťanské a řemeslnické, tvoří dohromady ''l’enseignement primaire''. Školství toto nalézá se dnes ve skvělém stavu a výsledky jeho jsou znamenité. Kdežto r. 1827 pouze 42 % obyv. '''F.''' umělo čísti, r. 1870 umělo čísti již 80, r. 1886 však téměř 90 % obyv. Ovšem také oběti státem v tomto směru přinesené jsou veliké; tak pouze subvence k vystavění školních budov v l. 1870–86 obnášely přes 360 mill. franků. Našemu střednímu školství rovná se ve '''F'''-ii ''l’enseignement secondaire''. Střední školy franc. liší se v lycea (''lycées''). t. střední školy, vydržované státem, {{Prostrkaně|kolleje}} (''collèges''), t. střední školy vydržované obcemi, a t. zv. ''établissements libres'' (svobodné ústavy), světské i řeholní. Absolvováním středního ústavu dosahuje se baccalaureatu. R. 1891 bylo středních ústavů 1004 se 152.855 žáky, a sice 107 lyceí s 57.746 ž., 246 kollejí s 33.968 ž., 306 svob. etablissementů libres světských s 15.854 ž. a 345 svob. etabl. duchovních s 52.287 žáky. Vedle toho existuje ve '''F'''-ii 24 lyceí pro dívky s 3956 žákyněmi a 27 kollejí s 3088 žákyněmi.

{{Prostrkaně|Vysoké školství}} '''F.''' (''l’enseignement supérieur'') jest z nejstarších v Evropě. Universita pařížská jest co do stáří druhou (první byla v Bologni) v Evropě a byla až do konce středověku vědeckým střediskem našeho zemědílu. V XVI. stol. poklesla její sláva, zvláště když jesuité jali se zakládati v Paříži a na venkově samostatné ústavy. Při vydání ediktu bloiského r. 1579 měla '''F.''' 21 universit. Později začala vláda rozšiřovati moc svou i na university. Tak již Jindřich IV. pozměnil universitu pařížskou a Colbert r. 1679 reformoval fakulty právnické, načež sledovala r. 1707 i reforma fakult medicinských. Skutečně reorganisatorsky zasáhl i zde Napoleon I.,, utvořiv v »Université de France« jednotný, systematický ústav vysoký s pevnou organisací. Dále stavěno zase až v posledním čtvrtstoletí po válce franc.-německé. Jak mnoho tu vykonáno, o tom nejlépe svědčí srovnání budgetů. R. 1868 připlácel stát na vysoké školy 221.154, r. 1889 však 9,492.595 fr., nehledíc ku 5,000.000 fr., jež dostaly university v poplatcích za hodnosti akademické. Města universitní věnovala v l. 1871—85 na své vysoké školy 46½ mill. fr., jediný Lyon 7,000.000, Bordeaux 4,000.000 fr. Vedle státních existují ještě t. z v. {{Prostrkaně|fakulty svobodné}} (''facultés libres''), vzniklé po r. 1875 hlavně přičiněním franc. episkopátu v Paříži, Angersu, Lille, Lyonu, Marseilli, Toulouse a Nantech a udržované prostředky soukromými. Vyučování na nich jest asi totéž jako na státních, avšak platné zkoušky státní skládají se dle zákona z 18. bř. 1880 na ústavech státních. Řádní professoři jsou jmenováni po návrhu fakulty presidentem republiky. Mají platu v Paříži 12.000—15.000 fr., na venku 6—11.000 fr. Našim mimořádným professorům universitním rovnají se zde učitelé zvaní ''agrégés'', s platem asi polovičním. Čím jest u nás sbor professorský jednotlivých fakult, tím jest ve '''F'''-ii ''conseil de la faculté''. Fakulty státní nalézají se z pravidla v sídlech akademií. Nyní jest ve '''F'''-ii 15 fakult literárních (''facultés des lettres''), 15 vědeckých (''f. des sciences''), 12 právnických (''f. de droit''), 4 lékařské (''f. de médecine''), 2 pro theologii protestantskou. Mimo to existují vysoké školy lékárnické a smíšené přípravné školy pro medicinu a farmacii. Vedle toho sluší v řadu vysokých škol počítati ještě některé ústavy odborné — mezi nimi ústavy první svého druhu na světě — z nichž však některé podřízeny jsou také jiným ministerstvům mimo min. vyučování. Jmenujeme Collège de France, Museum d’histoire naturelle, École des Chartes, É. des langues orientales, É. normale supérieure, É. des beaux-arts, Conservatoire de musique et de déclamation, É. des hautes études (pod minist. vyuč.), proslavené ústavy École polytechnique, jež sloužila za vzor všem ostatním v Evropě, v první řadě pražské, É. des ponts et chaussées, É. des mines, dále É. politique, Institut agronomique, É. d’agriculture v Grignonu, Montpéllieru a Grand-Jouanu, É. forestière v Nancy, É. supérieure de guerre, É. d’application d’artillerie et du génie ve Fontainebleau, É. de cavalerie v Saumuru, É. spéciale militaire v Saint-Cyru. É. navale v Brestu, É. d’application du génie maritime a jiné.

Nejvyšší instancí v záležitostech školství jest ministerstvo veřejného vyučování (''ministère de l’instruction publique''). Pro každé z hlavních oddělení (''l’enseignement primaire'', ''secondaire'', ''supérieur'') utvořeno zde zvláštní ředitelství. Vedle toho zřízena jako nejvyšší poradní sbor státní ve věcech vzdělání dekretem z 27. ún. 1880 vrchní rada ''Conseil supérieur de l’instruction publique''. V radě této zasedá 9 presidentem jmenovaných vysokých hodnostářů universitních a 4 členové nestátního svobodného vyučování, členové Institutu, Collège de France, různých fakult a volení zástupcové všech vysokých, středních a národních škol, ředitelé a ředitelky ústavů učitelských. Všichni mají úřad na 4 roky a jsou zase volitelní. Sbor ten, jenž má 2 roční řádné schůze, jest nejvyšším správním a disciplinárním dvorem ve věcech školských. Užší výbor z tohoto sboru tvoří stálá sekce (''section permanente''). Vedle toho existuje poradní výbor veř. vyučování (''comité consultatif de l’enseignement public''), jejž sestavuje ministr vyučování z vyšších úředníků školské správy a ze zástupců jednotlivých odborů. Podává referáty o všech otázkách, jež se nepředkládají radě vyšší nebo její stálé sekci. — Za účelem dozoru školského jest '''F.''' rozdělena na 17 školských okresů (''académie''), počítaje v to ovšem i okres alžírský. Akademické radě (''conseil académique'') předsedá rektor, jemuž přísluší právo dozoru na obecné školy a semináře učitelské. Rada akademická jest správním dvorem prvé instance a vychází z voleb státního učitelstva na školách středních a vysokých a má také právo dozoru na tyto školy. Akademie tyto mají města Aix, Alger, Bordeaux, Caen, Chambéry, Clermont, Dijon, Grenoble, Lille, Lyon, Montpellier, Nancy, Paříž, Poitiers, Rennes, Toulouse. Paříž, Lille a Marseille mají své zvláštní akademické inspektory pro národní školy. Vedle toho jsou školní rady departementní, jichž předsedou jest vždy prefekt departementu. V každém depart. jest akademický inspektor, vykonávající dozor na školy střední a s prefektem i na školy národní. Ve všech větších městech nalézají se zvláštní školdozorci pod vrchním dozorem inspektora akademického; nade všemi školdozorci jsou generální inspektoři v Paříži.

Zde také jest vzpomenouti, že ve '''F'''-ii děje se i mimo školu mnoho pro všeobecné vzdělání. Téměř každé větší město má veřejnou, někdy velmi značnou, knihovnu a většina z nich i musea. Společností vědeckých tu jest množství tak veliké, že snad jen Spojené Státy sev.-americké mohou v tom s '''F'''-ií závoditi. Tak jen zeměpisných společností má '''F.''' dnes neméně než 30. Výkvět vzdělanosti soustřeďuje se z dobré polovice v Paříži.

{{Prostrkaně|Ústavy dobročinné}} zakotvily se záhy ve '''F'''-ii, časem pak zorganisovaly se snahy, odpomoci bídě lidské, tak, že ve mnohých odborech mohou sloužiti cizině za vzor. Koncem r. 1889 měla '''F.''' 1639 nemocnic se 180.473 lůžky. Přijato bylo do nich během t. r. 492.707 nemocných a 31. pros 1889 nalézalo se ve '''F'''-ii 54.419 osob v ošetřování. Příjem činil 119,733.368 fr., vydání 114,718.221 fr. Dětí nalezených, opuštěných a sirotků podporováno bylo celkem 75.215 nákladem 17,200.000 fr. Ústavů pro choromyslné bylo 110 (z toho 45 soukromých), v nichž r. 1889 bylo v ošetřování 26.006 mužů a 29.851 žen, úhrnem 55.587 osob. Bohatství jest ve městech celkem mnohem větší než na venkově. Totéž platí však také o chudobě a ve stejném poměru k tomu stojí organisace dobročinná. Z obcí majících méně než 500 obyv. sotva třetina má úřad dobročinný (''bureau de bienfaisance''), z obcí mezi 500—1000 ob. více než polovice. V průmyslovém departementu Nord připadá (již r. 1882) 95 úřadů na 100 obcí, v rolnickém depart. Allier pouze 13. Počátkem r. 1888 bylo 15.250 úřadů dobročinných pro 36.121 obcí, jež podporovaly 1,647.720 osob. Zákonem ze 24. čna 1851 organisovány zastavárny (''Monts de piété''), jichž jest tu 42. R 1889 udělily půjček 60 mill. fr. Záhy vyvinuly se spolky vzájemně se podporující (''Sociétés de sécours mutuel''). Již r. 1852 bylo jich 2438 s 270.000 členy, r. 1889 dostoupil však počet jich 8427 s 1,105.000 členy a reservním fondem více než 80 mill. fr. Pokladna pro zaopatření ve stáří (''Caisse Nationale de retraite pour la vieillesse'') měla r. 1891 příjem 117,2 mill. fr. Odkazy a dary departementům, obcím a veřejným ústavům r. 1888 činily 31,478.791 fr, z čehož připadlo nemocnicím 16,645.260 fr., obcím a departementům 6,924.811 fr., církvi 6,645.896 fr., školám, akademiím a vědeckým společnostem 718.826 fr., chudobincům 543.698 fr. Úhrnný příjem francouzské veřejné dobročinnosti vzrostl ze 117 mill. r. 1871 na 159 mill. fr. r. 1889. Vedle toho má ve '''F'''-ii velikou důležitost dobročinnost soukromá. Jest tu mnoho podpůrných společností jednotlivých konfessí a neméně značný počet společností světských, v jichž čele sluší jmenovati zvláště pařížskou Filanthropickou společnost, nejstarší toho druhu ve '''F'''-ii. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]''

== Právní dějiny. ==
Právní dějiny '''F.''' jsou ve velkých svých rysech podobny dějinám jiných západoevropských států. V prvé době spojeny jsou, aspoň pokud běží o území nynější sev. '''F.''', s právní historií Německa. Tato prvá perioda trvala až do rozpadnutí se Franckého království. Od této doby vyvíjí se právo německé i francouzské každé samostatně, avšak spočívajíc na stejných sociálních podmínkách, vykazuje obé právo i v dalším vývoji velmi mnoho podobností. Dříve než v Německu vyvinula se lenní soustava v říši západofrancké. Moc královská jest na počátku franc. právních dějin velmi slabá, korunní vasallové vládnou v území svém téměř neodvisle. Feudalismus vzal však ve '''F'''-ii také dříve za své než v Německu. Celkem trvala soustava lenní ve '''F'''-ii až do XVI. stol, kdy vystřídána byla vládou absolutní. Zbytky feudalismu přežily však i skoro celé XVIII. stol. a byly odstraněny teprve revolucí. Dle své intensivnosti dělena bývá feudální vláda ve '''F'''-ii na dvě období. První období trvalo až do stol. XII. Lenní soustava byla v plném svém květu '''F.''' dělila se na množství malých feudálních států, pojených dohromady jen svazkem manským. Pánové těchto státečků vykonávali ve svém území táž práva jako král. Správa královská obmezovala se jen na území, které náleželo králi přímo jako vlastnictví. Od stol. XIII.—XVI. nastoupilo druhé období lenního regimu. — Prvotné manské právo podlehlo následkem různých vlivů velikým změnám. Války křižácké učinily léna přístupnými i nešlechticům, což se původně příčilo přísným zásadám systému lenního. Města ve stol. XI. a XII. zbohatla a osvobodila se ode jha feudálního tím, že si vymohla občanské i politické svobody. Vedle dosavadních dvou tříd obyvatelstva, pánů (k nimž počítati sluší i duchovenstvo) a poddaných povstala ještě třetí třída lidí požívajících práv listinami zaručených, kteří byli ovládáni novým právem, právem obyčejovým (''droit coutumier''). Od XII. stol. počala též růsti moc královská a obmezovala soustavu feudální. Kdežto do XI. stol. měla královská nařízení platnost hlavně jen v území korunním (královském), vydávány byly, počínajíc XII. stol., královské ordonnance i pro všechna ostatní území '''F.''' V právu soukromém bujel sice partikularismus ještě skoro po celé století XVI., avšak v oboru státního práva má velký význam zákonodárství královské již od XIII stol.

XIV. a zvláště XV. stol. tvoří přechod od vlády feudální k absolutní. Králové franc. odňali znenáhla lenním pánům všechna politická práva spojená s lennictvím, jako právo vésti válku (již ve XIV. a pak opětně ve století XV.), raziti minci (1361), vybírati daně (v XVI. stol.) atd., tak že vlastnictví léna obmezovalo se jen na práva soukromá. Osobivše si dotčená politická práva sami, vládli králové franc. od XVI. stol. až skoro do sklonku XVIIT. stol. neobmezeně, podporováni jsouce v absolutistických a centralisačních svých snahách četným úřednictvem. Charakteristickou známkou periody absolutní jest, že králové, zvítězivše úplně nad feudalismem, snažili se podrobiti všechny části říše, tou dobou již konsolidované, týmž zákonům a téže správě. Místní rozdíly v právu měly sice pominouti, avšak přes to nepovzneslo se zákonodárství regimu absolutního na vyšší stanovisko lidské, dle něhož by bylo musilo odstraniti dávno již přežilou nerovnost osob i statků před zákonem. Zákony měly namnoze povahu výsad, výhodných jen pro šlechtu, duchovenstvo a částečně i pro měšťanstvo. Mezi těmito plnoprávnými státními občany a ostatním bezprávným obyvatelstvem rozevřela se propast nepřeklenutelná. Blížila se veliká doba revoluce, jež hrozila pohřbiti veškeru minulost i se zděděnými výsadami a přednostmi. Vláda učinila několik pokusů, aby zlepšila stav poddaného lidu a stav utiskovaných dosud protestantů, avšak bylo již pozdě. Trpělivost bezprávných tříd byla již vyčerpána. Revoluce nedala se odvrátiti.

Revolucí (1789) nastává nové období francouzských právních dějin. Podstatným jeho znakem jest, že dosavadní společnost, založená na nerovnosti osobní i věcné, nahrazena byla společností novou, v níž pro každého platilo a platí právo stejné. Rovnost a ostatní revoluční zásady prováděny byly ve všech možných oborech právního a sociálního života. V některém směru bylo sice přestřeleno, avšak celkem učiněn byl ohromný krok ve vývoji člověčenstva.

{{Prostrkaně|Prameny práva francouzského}}. V době předkapetovské platila ve '''F'''-ii jednak práva barbarská (germanská), jednak právo římské. Z práv germanských byl to zvláště zákon {{Prostrkaně|Salický}}, zákon {{Prostrkaně|Ripuarský}}, zákon {{Prostrkaně|Burgundský}} krále {{Prostrkaně|Gundebalda}} a zákon Visigotský. Pro poddané římského původu v říši Visigotské bylo v užívání ''Breviarium Alaricianum'' a pro římské poddané v Burgundsku kompilace, známá pode jménem ''Responsa Papiani'' čili ''Lex romana Burgundionum''. Mezi těmito různými právy vykonávaly jakousi sjednocovací činnost ''capitularia'' franckých králů. K jednotě přispívalo značně též {{Prostrkaně|právo církevní}}. Právní dualismus franc., mající původ v různém složení franc. národa ze živlu římského a germanského, udržuje se i po pádu říše Francké a přechází do doby Kapetovců. Právo severního jazykového území (''langue d’oil'') jest právo původu ryze germanského; teprve později bylo modifikováno institucemi práva římského a církevního. Naproti tomu udrželo se v jižním jazykovém území (''langue d’oc'') právo římské, a sice původně jako osobní právo římského obyvatelstva a později jako právo territoriální, které se vyvinovalo pod vlivem Justiniánovy kodifikace a její literatury, jakož i na základě italské právní doktriny. Avšak ani právo římské nezachovalo se neporušené a přijalo mnohé názory práva germanského. Tímto způsobem sbližovalo se právo psané (římské) s právem obyčejovým (germanským), tak že při vší různosti a partikularismu dospívá se znenáhla k jakési jednotě, aspoň v zásadních ideách. Jednota ona jest částečně výsledkem tvořícího se jednolitého franc. národa, částečně i výsledkem rostoucí moci královské a konečně i výsledkem studia práva římského a církevního. Nová tato doba datuje se od XIII. stol. Sjednocující činností působí zejména královské soudnictví, úřednictvo a královská moc nařizovací. Do XI. stol. nemáme mnoho právních pramenů. Badání přestati musí hlavně jen na výsadách a různých listinách. Jen v jižní '''F'''-ii vyvinulo se několik místních práv. Od XII. a zejména pak XIII stol. sepisuje se i obyčejové právo severní '''F.''', tak jak bylo u soudů v užívání. Celkem lze právní prameny franc. z doby feudalismu rozděliti dle těchto skupin: ''A'') soukromé sbírky práv městských a zemských, jež měly moc zákona. ''B'') právní knihy a díla právnické literatury. ''C'') sbírky rozsudků a nálezů. ''D'') statuty a nařízení (''établissements'' a ''ordonnances'').

''A'') Ze soukromých sbírek práv městských a zemských ze stol. XIII.—XV. uvésti sluší četné knihy, vypočtené ve čl. {{Prostrkaně|Coutume}}.

''B'') {{Prostrkaně|Právní knihy}} mají namnoze ještě větší důležitost pro seznání starého franc. práva než dotčené shora sbírky právních zvyklostí. Podávajíť zhusta nezbytný výklad obyčejového práva a obsahují cenné úvahy, k nimž těžko by dospěl moderní právník, neznající právních poměrů tehdejší doby. Do skupiny právních knih náleží především sbírka ''Établissements de Saint Louis'', jež připisována byla od některých autorů sv. Ludvíkovi a pokládána za jeho zákonník. Dle badání Violletova (»Les sources des Établissements de St. Louis«, 1877) jest to však pouhá soukromá kompilace různých právních pramenů z let 1272—73. Dílo má 2 knihy. V první knize jsou mimo jiné obsaženy zvyklosti touraine-anjouské, ve druhé knize z velké části obyčejové právo orléanské. Za jednotlivými kapitolami jsou četné citáty z Pandekt, Institucí a z Dekretálií. Ačkoli dílo jest povahy soukromé, mělo veliký vliv. Čerpáno z něho pro doktrinu i pro sbírky právních obyčejů. Vydání obstaral Laurière v I. sv. Ordon. des rois de France. Znamenitou studii o pramenech této sbírky vydal dotčený již Viollet. K nejlepším plodům středověké právnické literatury ve '''F'''-ii počítati sluší ''Les coutumes du Beauvaisis'', sepsané od {{Prostrkaně|Fil. Beaumanoira}}, který byl na různých místech baillim a sénéchalem a pak členem parlamentu. Zemřel r. 1296. Mistrovské jeho dílo o obyčejovém právu země Beauvaisis z r. 1283 nabylo v sev. '''F'''-ii neobyčejné autority. Jako bailli vykonával B. funkce soudní i správní, i podává kniha jeho obraz veškerého práva soukromého i veřejného. B. jest z prvých legistův, kteří znamenitě prospěli monarchii v boji proti feudalismu. Nicméně nepřiznává králi moci absolutní, nýbrž jen obmezenou. Co se týče poměru moci světské k církevní, hájí její neodvislost vůči církvi. Dílo Beaumanoirovo vydal Beugnot r. 1842.

Záhy pořizovány byly ve '''F'''-ii také překlady jednotlivých částí Corpus juris civilis, a výklad práva domácího podáván ve spojení s výtahy z cizího práva. Uvésti sluší zvláště dvě knihy tohoto způsobu: ''Conseil à un ami'', práce {{Prostrkaně|Pierra de Fontaines}} z doby kolem r. 1253, a ''Li livres de jostice et de plet'' asi z r. 1270. Prvá kniha, jež jedná o zvyklostech Vermandoisu, jest namnoze jen volným překladem římských pramenů, jež autor přispůsobuje franc. právním obyčejům. Jest to sice jedna z nejstarších knih o franc. právu, přes to však nemá pro studium tohoto práva oné důležitosti jako »Établ. de St. Louis« nebo kniha Beaumanoirova, poněvadž míchá právo obyčejové s římským. Nejnov. vyd. od Marniera r. 1846. - Kniha ''Li livres de jostice et de plet'' obsahuje směsici práva římského, církevního a obyčejového. Ve značné míře jest skoro slovným překladem Pandekt. Má se za to, že napsána byla nějakým universitním posluchačem dle přednášek professera (snad na univ. orléanské). Vyd. od Rapettiho s glossářem slov vyšlých z užívání od Chabailla r. 1850 v Coll. de doc. inédite.

K nejstarším právním knihám patří též tak zv. Jerusalemské a Antiochijské ''Assises'', jež podávají obraz starého franc. práva tak, jak se vyvinulo v Malé Asii. Poznání jejich jest tím důležitější, poněvadž právo v nich obsažené nepodlehlo vlivu práva římského, jakože pozorujeme na právu vlastní '''F.''', kde studováno právo římské a církevní na universitách v Montpellieru, v Paříži, v Orléaně, v Angersu a Toulouse. Právo franc. přinesli na východ křižáci. Již Gottfried Bouillonský dal na poč. XII. stol. redigovati dva zákonníky, z nichž jeden určen byl pro šlechtu, druhý pro měšťanstvo. Oba zákony byly zavřeny do skříně a chovány v chrámě sv. hrobu. Gottfried zřídil také dvě soudní stolice: dvůr vysoký čili rytířský (''haute cour'' č. ''cour des chevaliers'') pro šlechtu a nižší čili měšťanský (''baisse cour'' čili ''cour des bourgeois'') pro měšťanstvo. Když r. 1187 Jerusalem padl do rukou Saladina, ztratily se oba zákonníky. Úřady a soudy přeneseny byly z Jerusalema do Akky. Na základě dřívějších zákonů, nyní ztracených, vytvářela se tu soudní praxe. Tato praxe přešla pak ze Syrie do království Cyperského, odtud do Cařihradu a z Cařihradu do Řecka. Od XIII. stol. povstávají spisy o východním právě franc. Filip de {{Prostrkaně|Navarre}}, franc. rytíř, který působil v Akce a na Cypru, sepsal právo vysokého dvora, a sice pro účel theoretický. Jean d’Ibelin doplnil dílo to a přizpůsobil je praktické potřebě. Kniha publikována byla r. 1369 v Cypru jako zákon a chována byla v kathedrále v Nikosii. Avšak i toto dílo se ztratilo. Ve XIV. stol (1324–1361) napsal v Cypru praktický právník ''Abrégé du livre des Assises de la Cour des bourgeois.''

Po dobytí Cařihradu r. 1204 platilo právo jerusalemské též v latinském císařství Cařihradském, v jehož čelo postaven Baudoin, hrabě Flanderský, a v knížectví Achajském nebo Morejském. Obsaženo bylo v knize zv. ''Assises de Romanie'' čili ''Liber consuetudinum imperii Romaniae''. Sbírku všech Assises vydal Beugnot v Recueil des historiens des croisades (1841—43, 2 sv.). Starší, avšak nejlepší vydání Assises nižšího dvora jest od Kauslera (Les livres des Assises, 1839). — Francouzské právo, jež platilo ve knížectví Antiochijském, obsaženo je v ''Assises d’Antioche''. Původní text se nezachoval, nýbrž jen armenský překlad, který vydán byl s textem novofrancouzským od společnosti mechitaristů v Benátkách r. 1876.

Větší množství {{Prostrkaně|právních knih}} pochází ze stol. XIV. a XV. Jsou to hlavně: 1. ''Stilus curiae parlamenti'' (srv. {{Prostrkaně|Coutume}}). Knize přikládána autorita i v kruzích vládních. Otištěna jest u Molinaea ve 2. sv. jeho Opera omnia (Paříž, 1681). — 2. ''Le Grant Coustumier de France'', kompilace ordonnancí, rozsudků, formulí, různých pojednání i samostatných vývodů z l. 1387—89. Dělí se na 4 knihy, z nichž 2 jednají o právu soukromém a 2 o právu trestním. Byla neustále doplňována a opravována a do r. 1539 často též tištěna. Až do officielní redakce právních zvyklostí požívala znamenité pověsti. Dle Delislea byl jejím autorem bailli {{Prostrkaně|Jacques d’Ableiges}}, posléze advokát u pařížského Châteletu roku 1391. Vyd. od Charrondasa r. 1598, nově od Laboulaye a Daresta r. 1868. — 3. ''Somme rurale'' (srv. {{Prostrkaně|Coutume}}), obšírná kniha sepsaná ke konci XIV. stol. od král. soudce {{Prostrkaně|Jeana Bouteillera}} (Boutilliera), podává obyčejové právo flanderské a hennegavské, přihlíží však k právním zvyklostem i jiných zemí. Autor byl velkým přítelem práva římského a nazývá obyčeje, jež s právem tímto se neshodují, ''droit haineux''. Také toto dílo těšilo se veliké vážnosti a bylo záhy přeloženo do vlámštiny. Vedle knihy Beaumanoirovy jest to snad nejcennější památka pro studium středověkého práva franc. — 4. ''Practica aurea'', pojednání o soudním řízení, opatřené praktickými formulemi a sepsané v l. 1311—1319 od {{Prostrkaně|P. Jacobiho}}, prof. v Montpellieru. Autor snaží se uvésti ve shodu římské právo s praxí franc. soudů. — 5. ''Songe du verger'' č. ''Somnium viridarii'', kompilace polemických spisů o hranicích moci duchovní a světské, která měla za účel hájiti neodvislost světského panství. Dílo napsáno lat. jazykem za Karla V. r. 1376, a sice anonymně. Brzy přeloženo i do frančiny. Za autora uvádí se 12 osob. Kniha napsána jest na základě vidění ve snu. Spisovateli se zdálo, že seděl v krásné zahradě plné růží a květin, maje po pravém i levém boku dvě královny, moc církevní a moc světskou, z nichž první zvolila si za advokáta duchovního, druhá rytíře. V debatě odvolávají se oba advokáti na bibli, římské zákony atd. Autor užil pro dílo své hlavně polemických spisů, které byly napsány v boji Ludvíka Bavorského proti papežství, jmenovitě spisu Viléma d’Occam »Octo quaestionum decisiones« a jeho Dialogu. Dle usnesení pařížského parlamentu tištěna byla tato kompilace r. 1516 jako ''Aureus de utraque potestate libellus''. Nejrozšířenější vydání je Goldastovo v Monarchia s. Romani imperii II., 1612. — 6. ''Practica forensis'' (z 1. polovice století XV.) od {{Prostrkaně|Masuera}}, kniha obyčejového práva auvergnského ve formě učebnice. Jest důležitým pramenem pro historii práva ve střední '''F'''-ii. Obsahuje četné citáty z práva římského a církevního. Kniha byla od Fontanona přeložena do frančiny a r. 1610 vydána. Lat. text byl v XVI. a na poč. XVII. st. několikráte tištěn. — 7. ''Les coustumes d'Anjou et du Maine'', obšírná práce (z r. 1437) o obyčejovém právu anjouském a mainském, sepsaná od {{Prostrkaně|Claudia Ligera}}, soudního úředníka, sénéchala anjouského. Přihlíží k právu římskému. Vyd. od Beautemps-Beaupréa ve 2. sv. »Cout. et inst, de l’Anjou et du Maine«, 1878.

''C'') {{Prostrkaně|Sbírky rozsudků a nálezů}}. 1. S českými zemskými deskami srovnati se dají knihy pařížského parlamentu, známé pode jménem {{Prostrkaně|Olim}} (srv. {{Prostrkaně|Coutume}}). Název vzat odtud, že nejstarší knihy označovány byly od XVII. stol. jako Olim. Druhá kniha počíná totiž slovy: Olim homines de Baiona ... exierunt animo nephando. Pojmenování této druhé knihy Olim přijato pak od XVII stol. pro celou řadu knih od r. 1255 do r. 1318. Olim obsahují text nebo častěji jen tresť učiněných nálezů, jež se dělí ve dva druhy: {{Prostrkaně|inquestae}} (''enquêtes'') a {{Prostrkaně|arresta}} {''arrêts''). První jsou rozsudky vynášené na základě protokolu o svědeckých výpovědech, arresta všecky ostatní nálezy. Olim vydal ve 4 sv. Beugnot r. 1839 v Coll. de doc. inéd. Pro studium Olim jest velmi důležitou pomůckou dílo Boutaricovo »Actes du parlement de Paris« (1863). — Podobně jako parlament pařížský zapisoval své nálezy i parlament normandský. Text však se nám neuchoval. Obsah známe jen z kompilací, které z nálezů těchto čerpaly.— 2. ''Coutumes notoires et jugées au Châtelet de Paris'', zv. též ''Sentences du parloir aux bourgeois'', sbírka nálezů pařížs. Châteletu z doby od r. 1300–87. Tištěna u Brodeaua v dodatku k jeho »Cout. de Paris« (1658, 1669). — 3. ''Décisions de Jean Desmares'', sbírka 422 soudních nálezů, skládá se ze 2 částí, z nichž prvá sepsána teprve po r. 1380, druhá o něco později. Mnohé nálezy se opakují nebo si odporují. Sbírka připisuje se radovi a generálnímu advokátu pařížského parlamentu {{Prostrkaně|J. Desmaresovi}}, r. 1382 k smrti odsouzenému. Vyd. od Brodeaua l. c. Z ostatních sbírek soudních nálezů uvádíme zejména sbírku {{Prostrkaně|Remešskou}} (vyd. Varin l. c.) a {{Prostrkaně|Pikardskou}} (vyd. Marnier v »Anc. cout. inédit de la Picardie«, 1840).

''D'') ''Établissements'' a ''Ordonnances''. Prvým slovem označovány statuty všeobecné závaznosti v době starší, druhým v době pozdější. Větší intensivnosti nabývá nařizovací moc královská od {{Prostrkaně|Filipa Augusta}}, od něhož znám jest t. zv. testament z r. 1190, upravující činnost král. soudních úředníků, a dále pak od {{Prostrkaně|Ludvíka}} IX., který vydal r. 1254 ''ordonnance pour la réformation des moeurs'' a asi kolem r. 1260 ordonnanci o reformě průvodního řízení. Ordonnanci přibývá za nástupců Ludvíka IX., a upravuje se jimi hlavně právo ústavní a správní, soudní zřízení a právo processní.

Nové stadium ve vývoji francouzského práva nastává na sklonku druhého období regimu feudálního. Kolísavé a rozmanité právo obyčejové rediguje se ve větší sbírky, královskými ordonnancemi, praxí parlamentů a doktrinou zavádí se aspoň částečná jednota. Až skoro do konce XV. stol. platila ve '''F'''-ii různá místní obyčejová práva, jejichž sbírky, pořizované od osob soukromých, novějším poměrům nijak již nevyhovovaly. Chopili se tedy králové sami myšlénky, vydati officielní sbírky právních obyčejů. (Srv. {{Prostrkaně|Coutume}}.) V Montil-les Toursu vydal Karel VII. r. 1453 edikt, kterým nařizoval, aby lidé všech stavů znalí práva obyčejového zapisovali a jemu k prozkoumání od parlamentu posílali ''usages et coutumes''. V práci pokračují nástupci Karlovi až do 2. polovice XVI. stol. Nejen že se publikují mnohé zvyklosti dosud neredigované, velký počet obyčejů již vyhlášených se reviduje a opravuje. Ve 2. pol. XVI. stol. byla práce v podstatě skončena. Jen několik málo sbírek právních zvyklostí vydáno ve stol. XVII. a XVIII. Důležitým pramenem pro seznání obyčejového franc. práva jsou nejen sbírky takto redigované, nýbrž i protokoly sepsané o jednání, jež zaváděno bylo ke zjištění právních zvyklostí. Celkem sluší rozeznávati dvě officielní redakce právních obyčejů. Při druhé hleděno k právu římskému, které ve '''F'''-ii pilně se pěstovalo, více než při redakci první. Poznamenati jest, že v dotčených officielních sbírkách není obsaženo veškeré právo jednotlivých provincií. Při sepisování předpokládalo se jako samozřejmý právní pramen obecné právo původu částečně římského, částečně germánského. Hlavní snahou bylo zapsati jen místní zvláštnosti, které se vyskytaly nejvíce v oboru práva soukromého. Mají tedy jmenované officielní sbírky velikou důležitost hlavně pro studium práva soukromého. Na konci XVII. stol. zamýšlel {{Prostrkaně|Laurière}} vydati v jedné veliké sbírce všechny coutumes již publikované. Práce, kterou nedokončil, provedena byla r. 1724 {{Prostrkaně|Bourdotem de Richebourg}}. Jest to ''Nouveau coutumier général de France'', o 4 sv. Obsahuje všechny až do r. 1724 redigované coutumes (počtem 52) s redakčními protokoly a zahrnuje též starší sepsání a spracování právních obyčejů.

Byvše sepsány, přestávají se již právní obyčeje vyvíjeti. Moc pravotvorná náležela od XVII. stol. již jen králům samotným. Projevem moci té byly královské ordonnance, jež možno rozděliti dle století, jak byly vydány. Ordonnance ze XVI. stol vydávány byly ještě za jakéhosi vlivu generálních stavů, v XVII. a XVIII. stol. však z pouhé iniciativy královy. Charakteristickou známkou ordonnanci století XVII. jest, že zavádějí jednotu v oboru práva veřejného. Uvésti sluší zvláště tyto ordonnance Ludvíka XIV.: z r. 1667 o civilním soudním řízení t. zv. ''Code Louis'' (značný počet článků přešel do platného nyní ''Code de procédure civile'' z r. 1806), z r. 1670 ordonnance o trestním právu a řízení, z let 1667, 1672 a 1687 ordon. o správě měst, z r. 1669 ordon. o vodách a lesích, z r. 1673 ordon. obchodní, z r. 1681 ordon. o námořnictví, z r. 1695 o duchovním soudnictví. Ordonnance z XVIII. stol. snaží se zavésti jednotu v oboru práva soukromého a pak odstraniti některé zbytky starého feudalismu. Buďtež tu jmenovány ordonnance redigované d’Aguesseauem: z r. 1731 o darováních, z r. 1735 o závětech, z r. 1747 o substitucích, jež pojaty byly později do ''Code civil''. Roku 1776 vydány dva dekrety, z nichž jeden zrušil právo mistrovství (v oboru živnostenském), druhý roboty, r. 1779 zrušeno nevolnictví na statcích královských, r. 1787 dána protestantům civilní svoboda atd. Četné jsou sbírky král. ordonnanci, jež vydány byly počínajíc XVI. stol. Chronologickou sbírku od r. 1108 až do krále Jindřicha IV., ''Les édits et ordonnances des rois de France'', vydal Fontanon. Dle látky sestavil ordonnance a pod jménem ''Code de Henry III.'' vydal Brissonius. Dílo jeho bylo vlastně projektem zákona, avšak nedostalo se mu královské sankce. Jsouc velice oblíbeno, bylo často vydáváno, zejm. r. 1603 od Charrondasa, pak r. 1615 a 1622. Podobný jest ''Code de Henry IV.'' od Cormiera (1615) a ''Code de Louis XIII.'' od Corbina (1628). R. 1687 vydal Blanchard král. ordonnance od r. 1115 a nazval sbírku ''Table chronologique''. Konečně chopila se vláda sama myšlénky, uspořádati úplnou officielní sbírku ordonnancí. Provedení svěřila třem právníkům: Berroyerovi, Logerovi a Laurièrovi. R. 1723 vyšel prvý svazek této sbírky (zv. obyč. ''Collection du Louvre'') pod názvem ''Ordonnances des rois de France''. Ve vydávání pokračovali až do r. 1849: Secousse, Villevault, Bréquigny, Camus, Pastorel a Pardessus. Vyšlo celkem 21 sv. Důležitou pomůckou k užívání této sbírky, jež sáhá do r. 1514, jest ''Table chronologique'' od Pardessusa (1847). Výbor nejdůležitějších zákonů až do revoluce podán jest v ''Recueil général des anciennes lois françaises'' od Jourdana, Isambérta, de Crusy a Taillandiera (1822–33, 29 sv.). Novější sbírku vydali: Walker: ''Collection complète des lois, édits'' etc. ''antérieurs à 1789'', obsahující zákony od r. 1420 do 1788 (5 sv., 1835—37) a Galisset: Corps du droit français, obsahující zákony od r. 1789—1854 (16 sv., 1827-54).

Kromě prací zákonodárných sluší zmíniti se ještě o bohaté právnické literatuře. Více než na universitách pěstováno bylo franc. právo od praktiků. Zvláštním druhem literární činnosti byla t. zv. ''jurisprudence des arrêts''. Parlamenty účastnily se totiž zákonodárné činnosti též tím, že vydávaly v plném shromáždění všech komor nálezy závazné pro nižší soudy zv. ''arrêts de règlement''. Byl to prostředek ustáliti jurisprudenci ve věcech pochybných a sporných mezi theoretiky a praktickými právníky. Tyto nálezy sestavovali a spracovávali, pojíce k nim výklady, t. zv. arrêtisté, jejichž práce dělí se dle jednotlivých parlamentů. Nejvíce bylo arrêtistů parlamentu pařížského. Uvádíme hlavně {{Prostrkaně|Denisartovu}} ''Collection de décisions nouvelles'', přeprac. od Camusa a Bayarda (1783—90). — Větší jest literatura kommentářů práva římského i práva obyčejového. Z romanistů buďtež zvláště uvedeni: {{Prostrkaně|Cujatius}} (Cujas, 1522—90), {{Prostrkaně|Hotmann}} (1524–90), {{Prostrkaně|Donatus}} (Doneau, 1527—91) a {{Prostrkaně|Godofredus}} (Godefroy, † 1622). Z kommentatorů práva obyčejového nejslavnější jest {{Prostrkaně|Molinaeus}} (Dumoulin, 1500—66), který se proslavil též v právu římském. Od něho pochází zejm. pojednání ''Oratio de concordia et unione consuetudinum Franciae'', kde podává návrh na jednotu právních obyčejů. Před smrtí svou vydal apostilly čili poznámky ke všem právním zvyklostem franc. Dokazuje tu, že různá ustanovení právních obyčejů plynou z týchž zásad. Z ostatních kommentátorů stůjtež tu: Guy {{Prostrkaně|Coquille}} (1523—1603), od něhož jest ''Institution au droit des Français'', {{Prostrkaně|Loysel}} (1536—1617), známý svými ''Institutes coutumières'', k nimž podal výtečný výklad {{Prostrkaně|Laurière}} (s dodatky a doplňky vyšly naposledy od Dupina a Laboulaye, 1846), {{Prostrkaně|Lamoignon}} (1617—77), který ve svých Arrêtés hlásá myšlénku všeobecného zákona pro celou '''F'''-ii, {{Prostrkaně|Domat}} (1625—95), autor velkého díla ''Les lois civiles dans leur ordre naturel'', {{Prostrkaně|Laurière}}, jenž vydal zvláště ''Glossaire du droit français'' (1704, 2 sv.) a ''Bibliothèque des coutumes'', cenný výklad zvyklostí pařížských a j. spisy, {{Prostrkaně|Argou}}, spisovatel díla ''Institutions au droit français'' (1692), {{Prostrkaně|Bourjon}} se svým ''Droit commun du la France'' z r. 1747, {{Prostrkaně|Pothier}} (1699—1772), přední z právníků před revolucí, proslulý hlavně svým ''Traité des obligations'' z r. 1761 (vydal též r. 1740 kommentář o obyčejích orléanských) a dotčený již shora {{Prostrkaně|d’Aguesseau}} (1669–1751). Poslední stadium vývoje franc. práva nastává revolucí, která uspíšila vydání dávno již postrádaného jednotného civilního zákona, jakož i ostatních moderních zákonů. Jak došlo k sepsání všeobecného zákonníka občanského pro '''F'''-ii, vypsáno jest ve článku {{Prostrkaně|Code Napoléon}}.

{{Prostrkaně|Literatura}} právních dějin franc. (kromě spisů uvedených ve článku Coutume): A. Gautier, Histoire du droit français (3. vyd., Paříž, 1887); Beaune, Introduction à l’étude hist. du droit coutumier (1880); Laferrière, Essai sur l’hist. du droit fr. (1859, 2 sv.); Fresquet, Précis de l’histoire des sources du droit fr. (Aix, 1861); Klimrath, Travaux sur l’hist. du dr.fr. précédés d’une préface par Warnkönig (Štrasburk, 1843, 2 sv.); Pardessus, Essai hist. sur l’organisation judiciaire jusqu’à la fin du règne de Louis XII. (1851); Glasson, Histoire du droit et des institutions de la France (1887 až 1893, dosud 5 sv.).

{{Prostrkaně|Z bibliograf. prací}} o franc. právu stůjtež tu: Camus, Lettres sur la profession d’avocat (5 vyd. Dupinovo, Paříž, 1832, 2 sv.); Varée, Répertoire bibliographique de législation (t., 1870); Bibliogr. ou Catalogue général des livree de droit (1871) a Bibliogr. de la France (od r. 1811). Pro {{Prostrkaně|praxi}} jsou důležitá tato díla: Dalloz, Jurisprudence général (nové vydání o 44 sv. v Paříži 1846—64 a doplňky od r. 1888); týž, Jurisprudence général (od r. 1845 ročně i sv.); Sirey, Recueil général des lois et des arrêts (vychází od r. 1804 a počíná r. 1791); Bulletin des lois, officielní sbírka zák., vych. od r. 1794 (zák. od r. 1789—94 vyšlé obsahuje Avant-Bulletin); shora uvedená již publikace Jourdanova, de Crusyova, Isambertova a Taillandierova.

{{Prostrkaně|Právnické časopisy}}: Revue de législation et de jurisprudence (od r. 1834—51, od té doby Revue critique de la jurisprudence), Revue historique de droit fr. et étranger (v Paříži 1855—69, od té doby Revue de législation ancienne et moderne), Revue pratique de droit fr. (od r. 1856), Bulletin de la Société de législation comparée (v Paříži od r. 1869) a Annuaire de législation étrangère (od r. 1872), Journal du droit international privé, vyd. od Cluneta (od r. 1874), Gazette des Tribunaux (od r. 1825), Le Droit (od r. 1835). V Německu založen byl r. 1869 Pucheltem pro franc. civilní právo časopis, který od roku 1885 řídí Heinsheimer (v Mannheimě).

Praktická {{Prostrkaně|vydání zákonů}}: Durand a Paultre, Code général des lois françaises; Rivière, Hélie a Pont, Codes français et lois usuelles; Roger a Sorel, Royer-CoIlard a Mourlon, Codes Tripier, Codes Rogron, Codes annotés od Dalloza a Vergéa, od Sireye, Gilberta, Hélia a Couzona.

{{Prostrkaně|Královská moc}} a {{Prostrkaně|instituce prvých Kapetovců}}. Hugo Capet zvolen byl za krále r. 987, hlavně vlivem církve. Hodnost královská stala se totiž volebnou již v X. stol. za posledních Karlovců. Korunovační obřad královský měl ráz náboženský a vštěpoval v století X., kdy církev byla ještě všemohoucí, všem poddaným hlubokou úctu a bázeň před králem. Vedle povahy náboženské měla král. moc též ráz feudální. Král byl nejen vlastníkem svého území, nýbrž i suverénem všech velkých lenníků, jichž bylo při nastoupení Huga Capeta na trůn pouze 6, za Ludvíka VII. však již 12 (přibyloť 6 duchovních pairů). Jsouc s počátku volebnou, stala se monarchie Kapetovců dědičnou teprv od Filipa Augusta. Feudalismus, který opanoval celý veřejný život, měl tu vliv i na moc královskou. Týž princip dědičnosti, který byl prováděn při lénech, zavládl i při moci královské. Vyvinul se z obyčeje (i v jiných státech platného), že králové ještě za svého živobytí přibírali k vládě své syny. Zásada prvorozenství byla uznána definitivně od Ludvíka Velkého.

Bezprostředná vládní moc králova vztahovala se v prvém období feudální vlády pouze na území, které náleželo králi přímo jako vlastnictví. V území říšských lenníků vládli lenní páni sami. Jako Karlovci obklopeni jsou i Kapetovci velkým počtem úředníků a služebníků, kteří vykonávali jednak osobní služby královské, jednak veřejnou správu. Z úředníků těch uvádějí se: ''camerarius'' (strážce král. pokladu), ''buticularius'' (pán nad vinicemi), ''senescalcus'' (stolník král., který měl také funkce vojenské a soudní) a ''cancellarius'' (který měl na starosti podpisy a vyhotovování král. listin). V městech, která byla podřízena přímo moci královské, nalézala se správa v rukou t. zv. ''prévôts'' (proboštů, představených, ''praepositi''), kteří vybírali pro panovníka příjmy a vykonávali zároveň soudnictví. Zmínka o nich děje se poprvé za Roberta II.; někdy nazývají se též ''baillis''. Pod nimi jsou ''viguiers'' neb ''voyers'' (''vicarii'' nebo ''viarii''), kteří nastoupili asi po vikářích, podřízených hrabatům v době Karlovců. — Ačkoli i za Kapetovců byla moc královská zásadně neobmezená, jako za Meroveovců a Karlovců, brali králové v důležitých otázkách politických na pomoc říšské velmože a vasally. Svolávání jich záviselo však na vůli králově a nebylo pro ně, ani co se týče místa, ani času, žádného pravidla. Někdy svoláváni bývali říšští magnáti v ''curiae generales'', jindy v ''curiae provinciales''. Také moc zákonodárnou vykonávali králové často za účastenství velmožův a vydávali s jejich svolením nebo souhlasem král. listiny.

Co se týče {{Prostrkaně|soudnictví}}, byl ve sporech mezi králem a jeho velkými vasally příslušný t. zv. {{Prostrkaně|soud pairů}} čili říšských baronů, velkých lenníků, který ve XIII. stol. pohlcen byl novým soudním dvorem, {{Prostrkaně|parlamentem}}. — {{Prostrkaně|Dvůr královský}} (''curia regis'') byl vůbec také nejvyšším soudem. Soudnictví vykonávali tu nejen velmoži, nýbrž i pomocníci práva znalí, duchovní i světští. V té míře, jak vzrůstaly statky královské, množil se i počet záležitostí, jež před královským dvorem vyřizovány. Páni dvůr znenáhla opouštěli, tak že složen byl pak pouze z duchovních a měšťanů, kteří vykonávali spravedlnost ve jménu králů franc. Tento vývoj dokonal se, počínaje vládou Ludvíka VII., a dvorští radové měli na starosti instruování a přípravu všech soudních záležitostí.

Již shora učiněna o tom zmínka, že v prvém období soustavy lenní byl každý pán suverénem ve svém území a vykonával všechna práva, která později přiznána byla králům franc. Veliké části těchto práv domohla se v XI a XII. stol. i jednotlivá města, která zbohatnuvše obchodem, nechtěla snášeti moc pánů feudálních a podnikla proti ní prudký boj. Zápas skončil ve prospěch měst, jimž vydávány výsady a listiny na četná práva politická a na samostatné soudnictví. Od té doby, co se města emancipovala, platilo ve '''F'''-ii vedle práva lenního, římského a církevního, jímž spravovalo se duchovenstvo, ještě obyčejové právo městské.

{{Prostrkaně|Druhé období lenní soustavy}} (od století XIII. do XVI.). S lenními pány zahájila boj také moc královská a mohla tím spíše zvítěziti, že moc lenních pánů seslabována byla již zápasem jejich s městy. Na druhé straně rostla moc Kapetovců spolkem s církví. Jsouce ochránci církve, byli Kapetovci od církve také podporováni. Z duchovních sestávali většinou úředníci královští. Od duchovenstva dostávalo se králům též peněz v čas potřeby, duchovenstvo zaopatřovalo jim také vojsko. Nový způsob vojenství (stálé vojsko zavedeno bylo za Karla VII.) byl rovněž jednou z příčin, které zasadily velkou ránu soustavě feudální a změnily politické i právní poměry. Konečně i obnova studia římského práva pomohla podkopávati zřízení lenní a vztyčovala na jeho ruinách všemohoucí moc královskou, jež si znenáhla osobila většinu práv lenních pánů a změnila tak práva seniorská v práva královská čili regální.

Co se týče {{Prostrkaně|moci zákonodárné}}, měl jedině král právo vydávati zákonné předpisy, vztahující se na celé království. Od XIV. st. (od r. 1302 do 1615) opírali se králové často o {{Prostrkaně|generální stavy}}, sněmovní sbory, jež se skládaly ze šlechty, duchovenstva a třetího stavu (měšťanstva), avšak nebyli hlasem jejich, který byl pouze poradný, nijak vázáni. Zákonodárné akty královské nazývaly se: {{Prostrkaně|ordonnance}}, {{Prostrkaně|edikty}}, {{Prostrkaně|deklarace}}. Ordonnancemi, které byly akty nejdůležitější, rozuměly se obyčejně ony zákonné předpisy, které vyhovovaly přáním a tužbám generálních stavů a platily pro celou říši. Edikty vztahovaly se často jen na zvláštní záležitost a vydávány bývaly z pouhé vůle král., bez intervence stavů. Deklaracemi vykládal neb rozvíjel král dřívější předpisy, dané v ediktech neb ordonnancích. Vedle těchto všeobecných aktů vydávali králové výsady pro jednotlivé osoby. Pro svolávání gener. stavů neplatila v prvých dobách žádná pravidla. Král svolal brzo všechny tři stavy společně na jedno místo, brzo jen některé stavy, brzo zase jen stavy některých provincií, a to v dobách různých. Jedním z prvých výsledků působnosti gener. stavů v záležitostech veřejných bylo prohlášení {{Prostrkaně|Salického zákona}} z roku 1317 o nástupnictví na franc. trůn. R. 1338 usnesli se gener. stavové, jak se zdá poprvé, že na příště nemůže se vybírati v království žádných berní, k nimž by stavové nesvolili. — Jako v zákonodárství, tak jevili gener. stavové velkou účasť i v organisaci vojenské, v soudnictví, ve správě finanční a ve správě vůbec.

{{Prostrkaně|Soudnictví}} vykonával král zvláštními orgány, kteří vedle funkcí soudních měli též funkce správní, zejména finanční. Nejníže stáli úředníci zv. ''prévôts'' (probošti). Soudili jen nešlechtice. Ačkoli kompetence jejich upravena byla teprve ve XШ. stol., existovali již od počátku panství Kapetovců. Proboštství (''prévôté'') pařížské mělo zvláštní organisaci a také větší kompetenci nežli proboštství ostatní. Nad probošty stáli úředníci zv. {{Prostrkaně|bailliové}}, o nichž se děje poprvé zmínka r. 1190 v testamentu Filipa Augusta. Baillis vedli dozor nad probošty a vykonávali soud ve slavnostních shromážděních, jež svolávali do hlavnějších měst své správy. Na jihu odpovídali této hodnosti {{Prostrkaně|sénéchalové}}. Jako finanční úředníci skládali bailliové ze své činnosti v Paříži účty. Jsouce úředníky král. a majíce moc krále zastupovati, předsedali při feudálních soudech, rozhodujících spory mezi král. vasally. Tím lišili se značně od proboštů, kteří měli jurisdikci jen nad nešlechtici. Nejvyšší soudní stolicí byl {{Prostrkaně|parlament}}, který povstal oddělením soudních záležitostí královského dvora od záležitostí správních. Následkem vzrůstu záležitostí, jež od král. dvora byly vyřizovány, bylo nutno rozděliti král. dvůr na dvě části: na {{Prostrkaně|král. radu}} čili {{Prostrkaně|velkou radu}}, které byly svěřeny záležitosti správní, a na ''chambre aux plaitz'' pro konání spravedlnosti. Rozdělení toto nastalo již na poč. XIII. stol. za sv. Ludvíka. Soudní oddělení nazýváno bylo později {{Prostrkaně|parlamentem}}. Parlament skládal se s počátku ze tří komor, a sice: ''la grand’ chambre'', ''la chambre des requêtes'' a ''la ch. des enquêtes''. V pol. XV. stol. přibyla k tomu čtvrtá komora, zv. ''la Tournelle''. Nejhlavnější byla velká komora, která často sama nazývána byla parlamentem. Podle ordonnance z r. 1302 měl parlament pařížský ročně jen 2 zasedáni, později 4. Členy parlamentu jmenoval původně král; teprv od poč. XV. stol. (ordon. ze 7. ledna 1400) ustanovoval členy parlament sám u přítomnosti kancléře. Několik ordonnancí ze stol. XV. stanoví, že parlament má králi navrhnouti tři kandidáty, z nichž král jednoho si vyvolí. Od Františka I. stala se místa v parlamentu prodejnými.

Působnost pařížského parlamentu byla velice rozsáhlá. Hrál velikou roli nejen v záležitostech civilních a trestních, nýbrž i v životě sociálním a politickém. Činnost jeho se vztahovala na př. mezi jiným na řemesla a průmysl, na vyučování, na záležitosti náboženské atd., ba parlament měl velikou účasť i v zákonodárství. Jako český zemský soud vedl zemské desky, do nichž zapisoval mimo jiné též sněmovní usnesení, tak vkládal parlament do svých úředních knih král. ordonnance. Během času počal parlament dotčeného práva zápisu užívati tím způsobem, že pokládal se za oprávněna činiti proti zápisu námitky, popřípadě ordonnancí ani nezapsati. Králové brali sice právo toto v odpor, avšak přes to zachoval si parlament velikou váhu v politickém životě '''F.''' — Po způsobu parlamentu pařížského zřídili králové franc. během XV. a XVI. stol. parlamenty v jednotlivých provinciích. Půda byla příznivá zvláště tam, kde již ode dávna existovaly vyšší soudní tribunály, jako v Normandii ''échiquier'', v Champagni ''les grands jours''. Staré tyto soudy byly ponechány a proměněny v parlamenty. Postupně zřízeny byly tyto provinciální parlamenty: {{Prostrkaně|toulouský}} r. 1302 (pak zrušen a znova zřízen r. 1410), {{Prostrkaně|grenobleský}} r. 1453, {{Prostrkaně|bordeauxský}} r. 1460, {{Prostrkaně|burgundský}} r. 1476, {{Prostrkaně|rouenský}} r. 1499, {{Prostrkaně|provenceský}} r. 1501, {{Prostrkaně|trévouxský}} r. 1538 a {{Prostrkaně|rennský}} r. 1553.

Královské soudnictví vyvinovalo se na ujmu soudnictví lenních pánů již od XII. štol. Vedly k tomu t. zv. ''cas royaux'' (případy vyhrazené jen soudnictví královskému), dále {{Prostrkaně|appellační právo}} král., {{Prostrkaně|praevence}} (strana mohla se totiž obrátiti na úředníka král. a pominouti soud seniorský), pak {{Prostrkaně|královské měšťanství}} (právo býti souzenu jen před soudem král. udíleno bylo totiž i cizím osobám, které náležely vlastně před soud seniorský) a jiné prostředky. — {{Prostrkaně|Rada král.}}, {{Prostrkaně|velká rada}} čili {{Prostrkaně|úzká rada}}, {{Prostrkaně|soukromá rada}} (''grand conseil'', ''c. étroit'', ''c. privé'') měla od vzniku parlamentu jen činnost vládní a správní. Složení této rady a způsob jmenování radů nebyl určitý. Příslušnost rady ztenčována byla různými novými tribunály, jako byly vedle parlamentu: {{Prostrkaně|účetní dvůr}}, {{Prostrkaně|komora pokladu}}, {{Prostrkaně|dvůr mincovní}} a {{Prostrkaně|dvůr daňový}} (srv. {{Prostrkaně|Finance}}). V radě král. byly připravovány obyčejné král. ordonnance, v král. radě činěna správní opatření, týkající se záležitostí král., zejména finančních. Rada král. řešila též konflikty mezi neodvislými jurisdikcemi a rušila nálezy parlamentu, jež byly nejasné, spočívaly na omylu nebo byly protizákonné. Král mohl také každou záležitost, která ještě u některého z jeho soudů nebo parlamentů nebyla vyřízena, potáhnouti před svůj soud. Ve století XV. odděleny byly v parlamentu soukromé věci královy od veřejných.

{{Prostrkaně|Doba monarchie absolutní}} trvala od XVI. do XVIII. stol. Počínajíc XVI. stoletím ustavila se '''F.''' takořka úplně. Královské území, které se za prvních Kapetovců obmezovalo jen na l’Ile de France a na Orléannais, zvětšovalo se znenáhla novými provinciemi, až mělo v XVI. stol. bezmála touž rozlohu jako za revoluce. Nejdůležitější bylo, že z '''F.''' vytlačena byla Anglie, která dříve tam měla rozsáhlé území. Moc král. stávala se od té doby čím dále neobmezenější a nedbala ani odporu parlamentu při mnohých příležitostech, ani se v pozdější době neopírala již o gener. stavy. Tradicí vyvinuly se tyto zásady, které tvořily čásť veřejného práva franc.: 1. Když některý princ vstoupil na franc. trůn, splývaly jeho statky soukromé se statky korunními. Žádným způsobem nemohl si vyhraditi vlastní své statky, jež stávaly se majetkem národním. 2. Statky, jež dávány byly jako apanáže synům královým, navracely se opět koruně, zemřel-li syn bez mužských dědiců. Na ujmu tohoto práva návratného nemohly ony statky býti zcizovány. 3. Statky král. byly nezcizitelné a nepromlčitelné, a jestliže z naléhavé příčiny zcizení někdy výjimečně se stalo, bylo pokládáno jen za pouhou zástavu, jež mohla býti vykoupena, aniž se mohla někdy činiti námitka promlčení. Později (od r. 1566, kdy vydána ordonnance de Moulins) činěn rozdíl mezi malým domaniem, které mohlo býti zcizeno, a velkým domaniem, jež bylo naprosto nezcizitelné. Dnes jest domanium státní zcizitelné a jen některé jeho části, určené pro všeobecné užívání státních občanů, nemohou býti předmětem individuálního přivlastnění.

V době absolutního království vyvinuly se též zvláštní poměry {{Prostrkaně|státní}} (neb lépe řečeno královské) {{Prostrkaně|služby}}. Úřednictvo, místo aby bylo za úřad svůj placeno, musilo samo státu platiti jistou sumu za udělení své hodnosti a z výtěžku úřadu se živilo. Na počátku byly služby veřejné odvolatelné a dočasné, od r. 1319 byly dávány v pacht, za Ludvíka XI. od r. 1467 udělovány byly na doživotí (úředníci stávali se totiž neodstranitelnými) a konečně za Ludvíka XII., Františka I. a Jindřicha IV. stávaly se úřady dědičnými a mohly od držitelů býti též prodávány. Úřední službou vyvinula se úřední aristokracie, jež osvobozena byla od placení daní. Generální stavové příčili se prodejnosti úřadů, avšak marně. Zmíniti se sluší zvláště o odporu stavů v Blois z r. 1576. Edikt z r. 1771 zrušil dědičnost úřadů, avšak pro odpor nebyl vykonáván; Ludvík XVI. jej r. 1777 obnovil. Revoluce učinila však konec prodejnosti úřadů.

Náležela-li {{Prostrkaně|moc zákonodárná}} již ve druhém období vlády feudální pouze králi, tím spíše bylo tak v době monarchie absolutní. Nicméně během XVI. stol. a pak ještě na poč. XVII. stol. (do r. 1614) králové občas svolali gener. stavy a brali ohled na jejich přání a stížnosti. Od té doby však vykonávali moc zákonodárnou úplně samostatně. Jako dříve byly projevem zákonodárné moci {{Prostrkaně|ordonnance}}.

{{Prostrkaně|Generální stavové}} skládali se jednak z osobně přítomných členů (šlechticů a prelátů), jednak ze zástupců (na př. klášterů a měst). Kláštery volily obyčejně člena svého řádu, ba i cizí osobu. V městech, která stála pod proboštem, jmenoval poslance městské probošt, ve městech ostatních městský sbor (''corps de ville''), totiž maire a konšelové. Konečně rozšířila se volba ve všech městech. Co se týče záležitostí, jež by náležely před gener. stavy, nebylo žádného určitého pravidla. Stavové hleděli si zabezpečiti sice jisté praerogativy, avšak králové, jsouce na to žárlivi, stavěli se proti tomu, aby si udrželi moc neobmezenou. Králové vůbec neradi svolávali gener. stavy a činili tak, jen když byli v úzkých. Od r. 1614—1789 nebyli stavové vůbec svoláváni. Příčina toho nespočívala jen v tom, že se králové obávali jejich moci, nýbrž i ve vnitřních poměrech, ve složení gener. stavů, v rivalitě jednotlivých stavů mezi sebou. — Vedle gener. stavů existují {{Prostrkaně|shromáždění notáblů}} (''les assemblées de notables''), jejichž členové bývali jmenováni králem z vynikajících osob šlechty, duchovenstva, ba i měšťanstva. Byli-li gener. stavové jen sborem poradným, byla jím tím spíše shromáždění notáblů. Král mohl dle své libosti přijmouti nebo zamítnouti jejich usnesení. — V jistém směru obmezován byl král i {{Prostrkaně|stavy provinciálními}}, jejichž hlavním úkolem bylo fixovati a repartovati daně a podnikati veřejné práce na účet provincie. Složeny byly rovněž jako stavy gener. ze 3 stavů. Měli také právo, obraceti se na krále s přáními a tužbami v záležitostech týkajících se provincií nebo ve všeobecných zájmech země. Provinciální stavové střední '''F.''' přestávali býti svoláváni počínajíc r. 1451. Když státní rada dle finančních poměrů země sama stanovila nutné sumy daní a posílala do každé provincie kommissaře, aby žádali na provinciálních stavech díl na ně připadající, bylo úkolem stavů provinciálních pouze odhlasovati daně, které byly žádány.

Jako parlament hrály dosti velikou politickou roli též ostatní suverénní dvory a tribunály, které soudily bez odvolání, jako {{Prostrkaně|komory účetní}}, {{Prostrkaně|daňové dvory}} a {{Prostrkaně|velká rada}}. Podobně jako parlament měly právo zapisovati ordonnance vztahující se do oboru jejich příslušnosti a činiti proti zapsání námitky. Práva posledního užívaly zvláště od doby Ludvíka XI. Právo to bráno od králů v odpor a všelijak obmezováno, na př. ordonnancí de Moulins a pak deklarací z r. 1673, která dovolovala odpor pouze po učiněném zápisu, a to ještě jen ve lhůtě osmidenní. — R. 1715 vráceno suverénním tribunálům právo činiti odpor ještě před zápisem. Právo toto zavdávalo vůbec velmi často podnět k rozporům mezi králem a parlamentem. Zápas mezi oběma mocmi byl zvláště prudký v posledních létech Ludvíka XV. Počátkem let sedmdesátých XVIII. stol. parlament docela suspendoval svá zasedání a nahrazen byl na čas parlamentem improvisovaným; nastoupením Ludvíka XVI. r. 1774 byl však znova zřízen. Svým odporem proti moci královské zjednával si parlament obecnou popularitu jako strážce politických svobod '''F.''' Když však za Ludvíka XVI. užíval svého odporu v duchu reakcionářském, stoje na straně tříd privilegovaných (běželo na př. o zrušení roboty, o udělení svobody protestantům atd.), pozbyl své populárnosti.

V oboru {{Prostrkaně|moci výkonné}} podporováni byli králové svými {{Prostrkaně|ministry}} a {{Prostrkaně|státní radou}}. V provinciích měli v XVI. stol. moc skoro neobmezenou {{Prostrkaně|guvernéři}}. Znenáhla se však moc jejich tenčila a přešla na {{Prostrkaně|intendanty}}. Jaké původně byly funkce ministrů, nesnadno jest určiti. Teprv od XVI. stol. jest činnost ministrů (státních sekretářů) dosti určena. — Předchůdce své měli státní sekretáři v bývalých král. písařích a notářích, kteří za Filipa Krásného dostali jméno ''clers du secré''. Později svěřeny jim záležitosti finanční a pak vůbec všechny státní záležitosti, tak že pak se nazývali ''secrétaires des finances et commandements du roi''. Jindřich II. řádem z r. 1547 stanovil 4 finanční sekretáře a přidělil jim jistý počet provincií a zemí. Poněvadž se tenkráte nečinil rozdíl mezi jednotlivými odvětvími veřejné správy, náležely sekretářům všechny záležitosti té které provincie. R. 1559 vyskytuje se poprvé název ''secrétaire d’état''. Od této doby byli připouštěni státní sekretáři do různých sekcí král. rady, měli však jen právo přítomnosti, nikoli právo účastniti se úvah. Velké důležitosti nabyli státní sekretáři za Ludvíka XIV. a stali se po něm pravými pány '''F.''' Byli za něho 4 státní sekretáři. Jeden z nich měl na starosti záležitosti vnější, druhý král. dvůr a záležitosti církevní, třetí námořnictví, námořský obchod a kolonie a čtvrtý soudnictví. Vedle státních sekretářů sluší jmenovati {{Prostrkaně|kancléře}}, zaměstnaného správou soudnictví a šéfa úřednictva, a {{Prostrkaně|generálního finančního kontrolora}}, který soustřeďoval všechny operace finanční a měl pod sebou obchod pozemní, vnitřní i zahraničný, a kommunikační prostředky. Za Ludvíka XV. stalo se v této organisaci jen nepatrné doplnění. — Vedle ministrů měli králové pomocníky ve členech {{Prostrkaně|královské rady}}, jež pak se stala {{Prostrkaně|státní radou}}. Poněvadž k této král. radě vznášeny byly také záležitosti u jiných soudů rozhodované, oddělil se od ní r. 1497 stálý tribunál, jemuž dáno jméno ''grand conseil''. Náležely před něj záležitosti odvolací od parlamentů franc. Vedle toho byl výsadním soudem pro některé osoby a záležitosti. Státní rada skládala se na základě řádu z r. 1630 z radů řádných, kteří zasedali celý rok, a z radů semestrových a kvatrimestrových, kteří zasedali střídavě po 6 nebo 4 měsíce. Dělila se na několik sekcí. (Srv. Conseil du roi.) Od r. 1661 bylo těchto sekcí šest. Po smrti Ludvíka XIV. reorganisovány byly jednotlivé sekce r. 1713 a zřízena {{Prostrkaně|rada svědomí}} (''conseil de conscience'') pro záležitosti církevní, {{Prostrkaně|rada vnějších záležitostí}} (''c. des affaires étrangères''), {{Prostrkaně|r. válečná}}, {{Prostrkaně|r. námořní}}, {{Prostrkaně|r. vnitřních záležitostí}} (''c. du dedans du royaume''), která odpovídala staré radě depeší, {{Prostrkaně|r. finanční}}, {{Prostrkaně|r. obchodní}} a {{Prostrkaně|r. stran}} (''des parties''). Na konci vlády Ludvíka XV. bylo rad jen pět.

{{Prostrkaně|Guvernéři}} zřízeni byli v provinciích ke konci XV. stol., když moc král. byla již dosti silná. V XVI. stol. činnost těchto guvernérů neboli {{Prostrkaně|generálních místodržícich}} král. byla blíže určena a obmezována na záležitosti vojenské. Za Františka I. čítalo se ve '''F'''-ii 12 gubernií (dle hlavních provincií), které náležely králi. Ordonnancí de Moulins z roku 1566 zapověděno guvernérům vvbírati poplatky a osobovati si moc soudní. Nicméně vykonávali guvernéři v území svém tak rozsáhlou moc, že Jindřich IV. byl nucen s nimi jednati a provincie z moci jejich takořka vykoupiti. Obmezena tedy za Ludvíka XIV. jejich moc a funkce jejich stanovena jen na 3 léta. Největší proměny došla moc guvernérů zřízením t. zv. {{Prostrkaně|intendantů}}. Titul guvernér stal se více jen čestným, a v XVIII. stol. rozšířen byl proto počet gubernií, tak že r. 1789 jich bylo 38. Intendanti byli nejhlavnější podporou moci královské v provinciích. Jimi se moc král. úplně utvrdila. Původ této instituce hledati sluší v oněch členech král. rady (''maîtres des requêtes''), kteří v XVI. stol. konali po provinciích inspekční objížďky (''chevauchées''). Mezi těmito členy král. rady neb vedle nich nalézali se úředníci, kteří mohli vykonávati soudnictví a jmenovati i propouštěti král. úředníky. Nazýváni byli ''intendants de la justice'', ''int. de la j. et police'' nebo ''int. de la j., p. et finances'', též ''commissaires départis dans les provinces pour l’exécution des ordres du roi''. Za Richelieua byla instituce intendantů značně upevněna, existovala však mnohem dříve. R. 1654 jmenováni byli intendanti do všech generálstev (srv. {{Prostrkaně|Finance}} franc.) a r. 1789 bylo jich ve '''F'''-ii 32. Moc jejich byla velmi rozsáhlá. Mohli intervenovati ve všech záležitostech správních oné provincie, jež jim byla svěřena. Záležitosti agrární, obchodní, kommunikační, hospodářské a vůbec všechno, co nyní náleží prefektům, spadalo tenkráte v obor příslušnosti intendantů. I moc soudní vykonávali. K rukám měli úředníky zv. ''subdélégués'', jež sami si volili.

{{Prostrkaně|Správa obcí}} neměla za staré vlády povahy jednotné. Řídila se místními tradicemi a výsadními listinami a dle toho, jak tyto byly rozdílné, byla i sama rozmanitá. Přece však pozoruje se v ní ten společný rys, že spočívala na zásadě kollegiálnosti. Nenáleželať správa městská jedné osobě, nýbrž sboru více osob, jež označovány různými názvy. — Před XVII. stol. možno rozeznávati 3 typy obecní organisace: {{Prostrkaně|syndikát}}, {{Prostrkaně|správu konšelskou}} a {{Prostrkaně|mairii}}. Syndikové byli obecní zřízenci, volení obecním shromážděním a usta- noveník tomu, aby vykonávali usnesení tohoto shromáždění. Před r. 1789 byl syndikát v platnosti v obcích venkovských (vesnických). — V městech rozeznávala se {{Prostrkaně|městská rada}} (''le conseil de ville'') a {{Prostrkaně|městský sbor}} (''le corps de ville''). Rada volena byla od obyvatelstva k usnášení se o obecních záležitostech a sbor městský (složený z konšelů) k provedení těchto usnesení. Konšelové měli kromě toho moc policejní a soudní, která syndikům nenáležela. V některých obcích stál v čele konšelů {{Prostrkaně|maire}} (''maïeur'', ''major''), který však neměl žádné převahy nad ostatními konšely. Ediktem z roku 1692 předepsána byla tato organisace pro celou '''F'''-ii. Způsob jmenování členů sboru městského i rady městské byl velmi rozdílný. Spočíval však vždycky v podstatě na volbě. Vzrůst centralisace a moci král. měl za následek, že samospráva obcí obmezována byla víc a víc, tak že místní svobody vzaly konečně za své. Již Ludvík XI. samosprávu značně obmezoval, Ludvík XIII. ordonnancemi z r. 1622 a 1633 podrobil pak obecní finance kontrole král. zřízenců. V politice obmezovací pokračováno ještě více za Ludvíka XIV. a roku 1683 stanoveno, že každá mimořádná daň obecní musí býti odhlasována obecním shromážděním a schválena králem po předběžné zprávě intendantově. Avšak nejen správa obecních záležitostí byla podrobena kontrole intendantů; vláda vykonávala čím dále tím větší vliv i na volbu obecních zřízenců. Zvláště od r. 1692 pletla se vláda velmi do obecní správy a prohlásila, aby zvětšila pramen svých příjmů, obecní úřady za prodejné. Princip prodejnosti nebyl však trvalým a v XVIII. stol. byl král. předpisy brzo rušen, brzo zase obnovován, dle toho, potřeboval-li král více či méně peněz. Obecní funkce byly tímto způsobem úplně diskreditovány, tak že nikdo nechtěl býti obecním úředníkem. Edikt z r. 1765 pokusil se zavésti do obecních institucí jakousi jednotu. Utvořil pro města 2 rady, jednu složenou ze 6 městských radů, druhou ze 14 notáblů, kteří by se radili s městskými rady a městskými sbory. Edikt vzbudil však odpor a byl r. 1771 odvolán. Jednota měla býti zavedena revolucí r. 1789.

Co se týče {{Prostrkaně|organisace soudnictví}}, sluší uvésti, že vedle dosavadních pravidelných soudů tří stolic (prévôtové, bailliové a sénéchalové, parlamenty) vznikly ještě jurisdikce mimořádné: ''maîtres des requêtes'', ''de l’hôtel'', ''maîtres des eaux et forêts'', ''les prévôts des maréchaux'', ''les grands-jours'' a j.). Charakteristickou známkou starého soudnictví (podobně jako všech úřadů) jest prodejnost, resp. zcizitelnost soudcovského úřadu. Nájemci hleděli pak najatých míst co nejvíce vykořistiti a obtěžovali strany svými požadavky. Opětovnými ordonnancemi byla sice prodejnost a dědičnost soudcovských úřadů zakazována, ale zákazy setkávaly se s malým výsledkem. Kdykoli králové potřebovali nové sumy peněz, tvořili nové úřady a prodávali je. — {{Prostrkaně|Soudy panské}} potrvaly sice až do r. 1789, avšak přišly o značnou čásť své působnosti. Strany mohly se odvolati z nálezu panských soudců k soudcům královským (k bailliům), kteří mimo to směli následkem práva praevence (jestliže se k nim strany dříve obrátily) podržeti onu záležitost, jež by jinak náležela před soud panský. — Také {{Prostrkaně|soudnictví církevní}}, které dosud trvalo, bylo velmi obmezováno soudnictvím král. (zejména následkem ordonnance villers-cotteretské z r. 1539). — {{Prostrkaně|Soudy municipální}} byly v XVI. stol. vůbec nahrazeny soudy král. a městské úřady podržely jen moc policejní. Vedle dosavadních soudních úředníků povstali znenáhla ještě jiní. Již v XV. stol. měli bailliové, kteří obyčejně náleželi ke stavu šlechtickému, k rukám zástupce zv. ''lieutenants''. Svazek, který byl mezi bailliem a jeho zástupcem, uvolňoval se čím dále více v neprospěch bailliů. Z bývalých příručích stali se praví soudcové. Fungovali po dvou: jeden byl pro záležitosti civilní, druhý pro trestní. Přední z nich, který měl záležitosti důležitější, nazýval se ''lieutenant général''. — K zamezení průtahů ve sporech, jenž nastati mohl tím, že strana měla právo dvakráte se odvolati ke stolicím vyšším, zaveden byl pro spory menší důležitosti r. 155t soud {{Prostrkaně|praesidiálů}}. V XVIII. stol. vážnost praesidiálů velice poklesla. Pařížským ediktem z r. 1563 zavedeny byly {{Prostrkaně|tribunály obchodní}}, jež soudily bez odvolání ve sporech nepřevyšujících 500 liber. Nad tu sumu připouštělo se odvolání k parlamentu. — Velké ordonnance XVI. stol. obsahují mnoho článkův, jež se týkají nešvarů v soudnictví. Jest z nich viděti, jaká nemravnost a zlořády panovaly v tehdejší soudní organisaci. Prodejnost úřadů, dary, jež brali soudcové místo služného, veliký počet soudů mimořádných, zbytečné appellace k velké radě a jiné nešvary illustrují předrevoluční soudnictví.

{{Prostrkaně|Revolucí}} učiněn byl sice konec klidnému vývoji franc. práva, avšak následky její byly blahodárné. Hlavní její příčinou byla nerovnost osob i statků před zákonem. Křiklavou nespravedlností bylo zejména nerovné ukládání finančních břemen jednotlivým třídám obyvatelstva. — Jinou příčinou revoluce byl úplný nedostatek politických svobod a kontroly. Moc královská byla neobmezená, úředníci královští vykonávali všechno. Královská rada, nehledíc na svolení národa, určovala každý rok tajným nálezem výši daně a rozdílela ji na provincie. Počet osob podrobených službě vojenské byl rovněž určován bez intervence země ústřední vládou (král. radou). Tohoto neustálého despotického ovládání nasytila se konečně '''F.''' a hlásila se energicky o svá práva. Instituce politické zůstaly od Richelieua beze změny a zákony civilní nepodrobeny od redakce coutumů žádné podstatné modifikaci. Tato konservativnost zákonodárství za poměrů docela nových, tato přežilost byla také příčinou, že došlo k revoluci. Za podstatné principy revoluce čili principy r. 1789 uvádí se občanská rovnost, svoboda svědomí, povolování daní od zástupců národa a j. Principy tyto uchovaly se podnes ve franc. právu, ačkoli politické konstituce padaly jedna po druhé, ba ještě více, principy dotčené staly se majetkem celé Evropy. — Jednotlivé konstituce probírati nebudeme. — Platilyť některé dobu velmi krátkou a některé ani docela nevešly v život. Uvedeme jen, že střídaly se za sebou v revoluci konstituce z r. 1789, 1791, 1793 (tato nevešla v život), z r. III. a VIII. Poslední modifikována byla usnesením senátu z 22. ventosu r. X. a plebiscitem ze 14. thermidoru r. X., kterým Napoleon prohlášen doživotním konsulem, a pak usnesením senátu z 28. floréalu r. XII. čili 18. kv. 1804, kterým udělena Napoleonovi hodnost císařská a zavedeno zřízení monarchické. Nové konstituce dány v l. 1814 Za Ludvíka XVIII., dále r. 1830, 1848, 1852, 1870 a l875. ''[[Autor:Karel Kadlec|dlc]]''

== Státní zřízení. ==
Státní zřízení nynější franc. republiky jest repraesentačně-demokratické a spočívá na konstituci z 28. února 1875, přijaté od národního shromáždění a doplněné zákony z r. 1875, 1879, 1881, 1884, 1885, 1887. O úřadech a státní moci jednají zákony z 28. února a 15. čce 1875 a ze 14. srp. 1884, o senátu zák. ze 24. února a 2. srp. 1875 a z 9. pros. 1874, o volbě poslanců zákony ze 30. list. a 24. pros. 1875, ze 28. čce 1881, ze 16. čna 1885 a z 15. ún. 1889. Podle zákona ze 22. čna 1886 jest území '''F.''' uzavřeno hlavám rodin, které dříve ve '''F'''-ii panovaly, i jejich přímým potomkům, a členové panovavších dříve rodin nesmějí vstupovati ani do armády ani do námořnictva ani zastávati veřejné úřady nebo vykonávati mandát poslanecký. Republikou jest '''F.''' od 4. září 1870. V čele vlády stojí president, volený od národního shromáždění (obou sněmoven) na dobu sedmi let. V mezích ústavy náleží mu moc výkonná. K ruce má radu ministerskou, kteréž předsedá. Moc zákonodárná a povolování rozpočtu spočívá v rukou obou sněmoven, totiž {{Prostrkaně|senátu}} ({{Prostrkaně|první komory}}) a {{Prostrkaně|sněmovny poslanců}}. {{Prostrkaně|Senát}} skládá se ze 300 členů, volených na 9 let zvláštními volebními kommissemi departementů a kolonií. Volební sbory skládají se v každém departementu z poslanců, generálních a arrondissementních rad a z delegátů rad obecních. Počet delegátů záleží tu na počtu obyvatelstva zastoupeného. Volba děje se ve hlavním městě departementu absolutní většinou hlasů. Z uvedeného počtu 300 senátorů bylo původně 75 senátorů od Národního shromáždění a ostatních členů senátu zvoleno na doživotí. Počet těchto nesesaditelných členů senátu doplňován jest od r. 1884 po jejich úmrtí týmž způsobem, jako ostatních. R. 1891 bylo z uvedených 75 senátorů na živu ještě 44. Každá tři léta odstupuje jedna třetina všech senátorů (100) a senát doplňuje se členy novými. — {{Prostrkaně|Sněmovna poslanců}} skládá se z 584 členů (z nichž 6 jest z Alžíru a 10 z kolonií), kteří voleni jsou přímými volbami na základě všeobecného volebního práva na 4 léta. Právo volební podmíněno jest požíváním občanských i politických práv a kromě toho jistým věkem: pro aktivní právo volební vyžaduje se věk 21 léta, pro passivní právo volební věk 25 let. Census, kterým by právo volební bylo obmezeno, zaveden není. Při volbách do sněmovny poslanců tvoří každý departement zvláštní volební sbor. Dle počtu obyvatelstva zastoupeného volí se pak větší nebo menší počet poslanců (vždy jeden poslanec na 70.000 ob.). Zastávání jistých úřadů vylučuje od volitelnosti. Vyjmuty jsou však (a nevadí tedy postavení poslance) úřady ministrů, státních podsekretářů, vyslanců, seinského a policejního prefekta, vyšších duchovních, veřejných professorů a osob, jimž svěřena byla na čas nějaká misse. Nicméně musí každý poslanec, který pro nějaký z vyjmenovaných úřadů byl ustanoven (kromě ministrů a státních podsekretářů), podrobiti se nové volbě. Rovněž tak nedají se srovnati s postavením senátora funkce státního rady a úředníka ve státní radě zv. ''maître des requêtes'', dále úřad prefekta a podprefekta (vyjmouc opět seinského a policejního prefekta), úřad člena appellačních soudů a tribunálů 1. stolice (vyjmouc generálního prokuratora u pařížského appellačního soudu), gener. pokladníka, finančního výběrčího a úřad kteréhokoli ministerského úředníka. Vojenské osoby, stojící v aktivní službě, nemají ani co se týče sněmovny poslanců, ani co se týče senátu, volebního práva aktivního ani passivního). — V dorozumění se senátem může president sněmovnu poslanců před časem rozpustiti, musí však volební sbory ve třech měsících k novým volbám svolati. Senát soudí též jakožto státní soudní dvůr presidenta republiky a ministry, jakož i osoby, které se dopustily útoku na veřejnou bezpečnost. Obě sněmovny scházejí se, nesvolá-li je president dříve, každý rok druhý úterek v lednu a musejí aspoň pět měsíců zasedati. Schůze jejich jsou veřejné. Obě sněmovny volí si na čas zasedání předsedu. Schůze své zahajují a uzavírají ve stejný čas. President prohlašuje konec zasedání a má právo svolati sněmovny v době mimořádné. Učiniti tak musí, když aspoň polovice členů každé sněmovny činí návrh v uvedeném směru. President může také jednání sněmovny odročiti, avšak ne déle než na měsíc a ne častěji než dvakráte v témž zasedání. Každý poslanec i každý senátor má právo iniciativy. Aby došlo k zákonu, jest třeba svolení obou sněmoven: zákony finanční musí však dříve předloženy býti sněmovně poslanecké a od ní býti přijaty. Sněmovny mají též právo v oddělených shromážděních prohlásiti, že pokládají za potřebno, aby se revidovala ústava. Stalo-li se o tom v každé sněmovně speciální usnesení, sestupují se obě sněmovny k provedení oné revise. Dotyčná usnesení musejí býti učiněna absolutní většinou všech členů, z nichž národní shromáždění se skládá. — Presidentu náleží rovněž zákonná iniciativa; on prohlašuje také zákony, bdí nad jejich prováděním a má právo udělovati milost. Amnestie mohou však jen zákonem býti udělovány. President ověřuje také vyslance cizích států, disponuje o branné moci, obsazuje civilní i vojenská místa, vyjednává s cizími státy a provádí státní smlouvy. Válku může však prohlásiti jen po svolení obou sněmoven. Smlouvy o mír, smlouvy obchodní a takové, které se týkají státních financí, jakož i stavu osob a vlastnického práva Francouzů v cizině, nabývají platnosti teprve tenkráte, když je obě sněmovny byly přijaly. Každý akt presidentův musí býti spolupodepsán od jednoho ministra. Ministři jsou zodpovědni solidárně oběma sněmovnám za obecnou politiku vlády a kromě toho každý speciálně za osobní svá jednání. President odpovídá republice jen z velezrády, při čemž sněmovně poslanců náleží právo obžalovací a senátu vynesení nálezu. Uprázdni-li se úřad presidenta úmrtím nebo z jiné příčiny, jmenují spojené sněmovny ihned nástupce. Než nový president jest zvolen, náleží moc výkonná radě ministerské. — Správa '''F.''' založena jest na systému centralisačním. V nejvyšší instanci vykonává ji deset ministerstev, v jejichž čele stojí ministři (státní sekretáři). Tito tvoří vespolek ministerskou radu pod předsednictvím presidenta republiky. {{Prostrkaně|Ministerstva}} jsou tato: 1. Ministerstvo spravedlnosti (''ministère de la justice''), jehož chef má titul »strážce pečeti« (''garde des sceaux''), 2. m. vnitra (''m. de l’intérieur''), 3 . m. záležitostí zahraničných (''m. des affaires étrangères''), v jehož obor spadají též záležitosti zemí podřízených franc. protektorátu, 4. m. financí (''m. des finances''), 5. m. války (''m. de la guerre''), 6. min. námořnictví (''m. de la marine''), 7. m. veřejného vyučování, umění a kultu (''de l’instruction publique, des beaux-arts et des cultes''), 8. min. orby (''m. de l’agriculture''), 9. m. obchodu, průmyslu a osad (''m. du commerce, de l’industrie et des colonies''), 10. m. prací veřejných (''m. des travaux publics''), jež spravuje veřejné práce, týkající se spojovacích prostředků. Samostatné postavení zaujímá {{Prostrkaně|účetní dvůr}} (''cour des comptes''). Pod předsednictvím ministra spravedlnosti stojí {{Prostrkaně|státní rada}} (''conseil d’état'' viz t.).

Za účely správními rozdělena jest '''F.''' (1891) na 86 departementů (v. t.) a území Belfortské, na 362 arrondissementy (území Belfortské počítajíc za arrond ), na 2881 kantonů a 36.144 obcí (kommun). Památka na staré rozdělení '''F.''' vyhlazena byla úplné. Staré království rozděleno bylo r. 1614 v posledním shromáždění gener. stavů na 12 gouvernementů. Před revolucí bylo těchto správních obvodů již 33. Historicky skládala se '''F.''' z 51 krajů (provincií). Staré rozdělení země zrušeno bylo od Národního shromáždění na podzim r. 1790 a zavedeny 83 departementy. Každý departement rozdělen byl opět na několik arrondissementů (v. t.) a tyto na kantony. Při vyměřování hranic depart. hleděno bylo hlavně k tomu, aby historické tradice byly potlačeny. Nové správní obvody neměly míti nic společného s dřívějším rozdělením na gouvernementy a provincie a měly nanejvýše vyhovovati jen účelům praktickým, ze kteréhož důvodu přihlíženo ku hranicím, daným samou přírodou (řekám, horám). Krajiny, historicky jeden celek tvořící, roztrženy od sebe a naproti tomu spojovány v jeden celek části tradicemi naprosto odrůzněné. Nové rozdělení uchovalo se až na naše dny. Každý departement spravován jest od prefekta, arrondissement od podprefekta, obec od maira. {{Prostrkaně|Prefekt}} (''préfet'') jest představitelem výkonné moci a zástupce zájmů departementu. Jmenován bývá presidentem republiky k návrhu ministra vnitra. V úřední činnosti podporuje ho samosprávný sbor představitelů speciálních zájmů departementu čili t. zv. {{Prostrkaně|generální rada}} (''conseil général'') a kromě toho {{Prostrkaně|prefekturní rada}} (''conseil de préfecture''). V arrondissementech vede správu {{Prostrkaně|podprefekt}} (''souspréfet''), jemuž k ruce jest {{Prostrkaně|rada arrondissementu}} (''conseil d’arrondissement''). Pouze v arrondissementech, v nichž leží hlavní město depart., vykonává správu prefekt. Rovněž podprefekta jmenuje president republiky. — Kantony, na něž se dělí arrondissement, nemají administrativního významu. Jsou jen okrsky soudců míru a slouží za podklad pro volby a odvod branců.

{{Prostrkaně|Obecní zřízení}} spočívá na zák. ze dne 18. bř. 1837, 24. čce 1867, 4. dubna 1873, 20. led. 1874, 12. srp. 1876, 28. bř. 1882 a 5. dub. 1884. V čele obce stojí starosta (''maire''), který spojuje v sobě dvě funkce, jednu jako státní úředník, druhou jako zástupce samosprávy obecní. Maire volen jest se svými příručími (''adjoints''), jichž bývá ve větších obcích více, na tři léta od rady municipální. Musí míti aspoň 25 let. Úřad vykonává bezplatně. Ve hl. městech departementů, arrondissementů a kantonů jmenuje mairy a jejich příručí z počtu členů municipální rady zvláštním dekretem president republiky. V Paříži a Lyoně, kde jest 20, pokud se týče 6 mairií, zastává prefekt departementu úřad centrálního maira. Jako zástupce vlády plní maire vládní nařízení, bdí nad prováděním zákonů a vykonává obecnou a místní policii (vyjímajíc prefekturní města s obyvatelstvem nad 40.000 lidí). Rozhodnutí jeho musejí býti potvrzena částečně od prefekta nebo podprefekta. Trestních nálezů nesmí vynášeti. Jakožto zástupce obce vede maire její správu, předsedá v municipální radě, zastupuje obec před úřady. Jakožto státní úředník vede civilní rejstřík a vykonává civilní sňatky, arci pod dozorem státního prokurátora. Zástupcem jeho jest příručí. {{Prostrkaně|Obecní}} čili {{Prostrkaně|municipální rada}} (''conseil municipal'') skládá se dle velikosti obce z 10 až 36 (v Paříži z 80) členů.

{{Prostrkaně|Policie výkonná}} skládá se částečně z obecních policejních orgánů, částečně z orgánů státních. Obecní policejní personál vydržován jest obcemi. V městech, majících více než 40.000 obyv., závisí organisace policejního sboru na dekretu presidenta republiky, o němž se dříve jedná ve státní radě. Dosazování policejního personálu závisí na mairovi a na potvrzení prefekta nebo podprefekta (Zák. z 5. dubna 1884). Státní policii vykonává žandarmerie organisovaná vojensky. Zřízení sboru žandarmův založeno jest na dekretech z 1. března r. 1854 a 24. dub. 1858. Žandarmové vykonávají policii soudní i správní. V prvé příčině podřízeni jsou ministru spravedlnosti, ve druhé ministru vnitra, a co se týče discipliny a vydržování, ministru války.

Základ veškerého veřejného a soukromého práva ve '''F'''-ii tvoří 5 zákonníků (kodexů): ''Code civil des Français'' (z r. 1804, později ''Code Napoléon'' zvaný), ''Code de procédure civile'' (1807), ''Code de commerce'' (1808), ''Code d’instruction criminelle'' a ''Code pénal'' (z r. 1811), k nimž se řadí arci jiné důležité zákony. Soudní zřízení spočívá na organisačním zákoně ze 24. srpna 1790, který zákony ze 17. bř. 1800, 20. dub. 1810, 11. dub. 1838, 3. kv. 1840 a j. byl doplněn. Soudnictví zahrnuje jurisdikci civilní a obchodní, trestní a administrativní. Civilní soudnictví vykonává v každém kantoně soudce míru (''juge de paix''). O žádné žalobě nesmí se soudně jednati, dokud nebyla předložena tomuto soudci k docílení smíru (''conciliation''). V tomto směru působí soudce míru k tomu, aby soudní agenda pokud možno se umenšovala. Vedle toho vynáší soudce míru nálezy v jistých naléhavých záležitostech, v občanských sporech až do obnosu 100 franků bez appellace z jeho nálezu a až do 200 franků s právem appellace. Odvolání jde k soudům arrondissementů (''tribunal civil'' nebo ''tribunal de première instance''), které v první a poslední stolici rozhodují mobilární žaloby až do 1500 a immobilární žaloby až do 60 fr. roční renty. V jiných sporných věcech, pro něž tribunál arrondissementu rovněž jest první stolicí, jde odvolání k soudům appellačním (''cour d’appel''), kterých jest 26 v departementech (a sice v Doui, Amiensu, Paříži, Rouenu, Caenu, Rennes, Angersu, Nancy, Dijoně, Besançoně, Lyoně, Chambéry, Grenoblu, Aix, Nîmes, Montpellieru, Bastii, Toulousu, Agenu, Pau, Bordeaux, Poitiersu, Limoges, Riomě, Bourges, Orléansu), i v Alžírsku a 6 v koloniích. Pro obchodní věci zřízeny jsou v první instanci zvláštní soudy obchodní (''tribunaux de commerce''), od nichž jde odvolání k soudům appellačním, celkem jest jich 227, incl. 4 v Alžírsku. Spory z pracovních poměrů mezi pány a dělníky vyřizují zvláštní živnostenské soudy, zv. ''conseils de prud’hommes''.

Co se týče {{Prostrkaně|soudnictví trestního}}, náležejí prosté přestupky před soudce míru, který jakožto soudce policejní nalézá nejvýše na 5 dní vězení a na 15 fr. peněžné pokuty. Odvolání připouští se jen při trestu 5 fr. Appellace jde v tom případě k soudu arrondissementu, který jakožto ''tribunal correctionel'' soudí všechny těžší přečiny (''délits''). Odvoláni z jeho nálezu jde k trestní komoře appellačního soudu, jehož obžalovací komora (''chambre de mise en accusation'') o tom rozhoduje, zda zločin (''crime'') má se odkázati před soud porotní (''cour d’assises''). Porotcům předsedá člen appellačního soudu, kterému jsou dva soudci přidáni jako přísedící; o otázce viny rozhoduje 12 porotců. Vysoký soudní dvůr (''haute cour de justice''), jehož porotci vzati jsou ze členů generálních rad a soudců od kassačního dvora, soudí velezrádu a zločiny ministrů, senátorů a státních radů. Konečně jest kassační dvůr, ''cour de cassation'', který není vyšší instancí, nýbrž má za úkol bdíti nad právní jednotou v soudnictví a chrániti ji proti místním zvyklostem a výkladům. Vedle toho rozhoduje o zmatečných stížnostech a činí nálezy o tom, byly-li porušeny podstatné formálnosti soudního řízení, nebo bylo-li nesprávně užito zákonů, resp. byly-li špatně výkládány a neměla-li by se věc k opětnému rozsouzení odkázati před jiný soud. Soudcové tribunálů prvých stolic (arrondissementních), appellačních dvorů a kassačního dvora jsou nesesaditelni. U všech soudních dvorů nalézá se státní zástupitelství (''ministère public''), které jest činno nejen jako obžalobce, nýbrž má též vrchní dozor nad jistým počtem úředních orgánů (notárů, huissierů, greffierů). Mimo to působí též ve značné míře při dobrovolném (nesporném) soudnictví (při poručenstvíj atd.) a při civilní jurisdikci (na př. v záležitostech manželského rozvodu). U kassačního dvora úřaduje {{Prostrkaně|generální prokurator}} (''procureur générale'') se sedmi {{Prostrkaně|generálními advokáty}} (''avocats généraux''), u každého appellačního dvora generální prokurátor se 2 generálními advokáty a několika substituty, u každého tribunálu I. stolice vrchní prokurator (''procureur de la République'') s několika substituty, kdežto při policejních soudech hájí veřejné zájmy policejní kommissař. — Jurisdikci správní vy- konávají: {{Prostrkaně|prefekturní rady}} (1 v depart.), rady přehlídky vojska (''conseils de revision de l’armée''), rady universitní (''conseils universitaires''), účetní dvůr (''cour des comptes'') a státní rada (''conseil d’état''). ''[[Autor:Karel Kadlec|-dlc.]]''

{{Prostrkaně|Znak}}. Republika franc. nemá dnes vlastně řádného znaku; místo něho užívá se allegorické postavy (vyobr. č. 1470.) a písmen R. F. (''République française''). Znak starší linie bourbonské skládal se ze dvou do sebe zasahajících štítů, z nichž pravý měl 3 zlaté lilie v modrém poli za '''F'''-ii, levý navarrský v červeném poli kříž utvořený ze zlatého řetězu, se čtyřhranným safírem uprostřed. Příkrov štítu od andělů neseného měl zlaté lilie v modrém poli, nad tím korunu královskou a za ní oriflammu (viz doleji) s nápisem ''Mont-joye St. Denis''. Později se znak tento zjednodušil (vyobr. č. 1471.). Za revoluce r. 1789 znak tento musil ustoupiti t. zv. jakobínske čepici (vyobr. č. 1472.), již Napoleon I. nahradil zlatým orlem na blesku spočívajícím (vyobr. č. 1473.). Po pádu Napoleonově vrátily se s Bourbony i jejich lilie, dynastie červencová přijala však opět gallského kohouta. Napoleon III. sáhl zase ke znaku svého velikého předka. — {{Prostrkaně|Válečným praporem}} '''F.''' byla v nejstarších dobách čepice sv. Martina. Za Ludvíka VI. zavedena oriflamma, červený hedvábný prapor s 5 cípy, jenž visel z příčného břevna, upevněného na žerdi pobité pozlacenou mědí. Dle jedněch ztracen byl proslulý tento prapor před Damiettou r. 1250, dle jiných užito ho naposledy r. 1415 v nešťastné bitvě u Azincourtu. Již za Karla VI. byla korouhev královská barvy modré s bílým křížem uprostřed. Bílé korouhve se zlatými liliemi užil poprvé Filip August, od Karla IX. zavedena definitivně. — Nynější {{Prostrkaně|národní barvy}} '''F.''' (''tricolore'') zavedeny byly prvou revolucí. Jsou to barvy modrá, bílá a červená, na {{Prostrkaně|válečné}} i {{Prostrkaně|obchodní vlajce}} v kolmých pruzích, modrá barva při žerdi. — Dnešní republika uděluje jen řád {{Prostrkaně|čestné legie}}, založený Napoleonem I., k čemuž přistupují ještě válečné medaille a řád pro polní hospodářství, zřízený r. 1883. Starší řády francouzské byly zrušeny r. 1831. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]''

== Finance. ==
Finance francouzské mají podobnou tvářnost jako v jiných státech. Za králů franckých byla základem důchodů panovníkových válečná kořist a pokuty, vybírané od poddaných. Byly to prameny příjmů původu germanského, k nimž přistupovaly finanční zdroje původu římského (''mansiones'', ''paratae'', ''telonea'', ''foratica'' a j.), známé též v říši Římsko-německé a spočívající jednak v různých dávkách, jednak v osobních povinnostech, jež museli poddaní vykonávati. Vedle toho stali se králové frančtí vlastníky rozsáhlých hvozdů a lesů, pastvisek a nevzdělaných zemí, z nichž brali rovněž veliké užitky. Z panství římského uchovala se v části Gallie ještě daň pozemková a daň osobní, z nichž prvá za doby, posledních Meroveovců vyšla již z užívání, kdežto daň osobní ještě za Meroveovců byla vybírána a od obyvatelstva těžce nesena. Za Kapetovců změnily se poměry nastoupením systému lenního. Král požíval různých důchodů jen jako senior ve svém území, nevybíral však daní jako představitel státu. Táž práva jako králi náležela ve vlastním území i ostatním lenním pánům. K moderní soustavě finanční došlo se teprve znenáhla. Bránily tomu poměry feudální. Poprvé žádána všeobecná daň králem Filipem Krásným r. 1294 k účelům válečným. Byla to daň jednoho penízu (denáru) z libry při prodeji veškerého zboží. Vzbudila však tolik nespokojenosti, že se musilo od ní upustiti. Král nahradil ji r. 1295 daní 1 % z ceny statků. R. 1302 a 1303 žádána nová daň pro válku flanderskou a pak ještě vícekráte ve XIV. stol. Jako v jiných státech, žádali králové franc. daň na stavech, kteří ji buď povolovali neb nepovolovali. Karel VII. odňal r. 1439 pánům (seniorům) právo vybírali daně a poplatky na svůj účet a učinil daň královskou trvalou. Od té doby vyvíjely se franc. finance způsobem stále rozmanitějším a tížily obyvatelstvo víc a více. Veliký nedostatek spočíval hlavně v nerovnosti břemene poplatního a ve výsadách, jež osvobozovaly od placení většiny daní právě nejbohatší třídy národa, šlechtu a duchovenstvo. Nedostatečné daňové ústrojí starší vlády bylo také jednou z příčin revoluce r. 1789.

Zdrojem franc. financí od Karla VII. až do revoluce byly daně a povinnosti přímé, daně nepřímé a různé poplatky a konečně i státní zápůjčky. Ku přímým daním a povinnostem počítati sluší daně zvané ''tailles'', ''vingtièmes'', ''capitation'' a ''corvées''. Daň ''taille'' stala se trvalou od Karla VII. a byla dvojí: osobní a věcná. Daň osobní (''taille personnelle'') měla povahu všeobecné daně z důchodů, neopírala se však o pevný, spolehlivý základ, nýbrž vyměřována byla dle předpokládaných důchodů každého okrsku a každého jednotlivce. Vybírala se jen v některých zemích, kdežto v jiných předpisována ''taille réelle'', jež měla povahu daně pozemkové (''impôt foncier''). — Za Jindřicha II. r. 1549 zavedena k účelům válečným dodatečná daň zv. ''taillon'', která měla trvati sice jen nějaký čas, avšak stala se brzo trvalou. ''Vingtièmes'' (dvacetiny) datují se z posl. let Ludvíka XIV. Byla to daň důchodová, kterou platila jen šlechta; duchovenstvo bylo vyjmuto. ''Capitation'' zavedena byla r. 1692. Všichni poplatníci rozděleni byli na 22 třídy, z nichž první platila 2000 liber a poslední 20 sous. Daň tato měla býti placena ode všech poddaných, duchovenstvo však se z ní za jistý dar vykoupilo. Podobné výkupné složily i některé země. ''Corvées'' byly zemské roboty a spočívaly v osobních službách ke stavbě a opravě silnic a p. Dělily se na osobní a věcné. S počátku byla robota jen panská, proměnila se však později za Ludvíka XIV. v robotu zeměpanskou. V XVIII. stol. rozšiřována robota na všechny možné veřejné práce. Někdy dávána byla sice sedlákům za konání roboty náhrada, avšak dosahovala jen asi pětiny hodnoty.

K nepřímým daním a poplatkům patří: ''aides'' (pomoci — i v Čechách se takto nazývaly daně mimořádné), ''gabelles'', ''traites et douanes'' (cla a mýta), ''insinuation'' a ''droit de controlle'' (poplatek zápisný). ''Aides'' byly původu feudálního. Král jako feudální suverén mohl žádati na svých vasallech v rozličných případech peněžný příspěvek, pomoc. S počátku vybírány pomoci jen občas, trvalými staly se od Karla VI. Byly velmi rozmanity a vztahovaly se na nejrůznější předměty. Dávány byly do pachtu pachtýřům (''partisans'' nebo ''traitants''), kterým připadal přebytek výnosu. ''Gabella'' byla daň velice nenáviděná. Slovem tim označovány různé poplatky, zejména poplatek ze soli. ''Traites'' a ''douanes'' vybírány byly ze zboží, jež se buď dováželo nebo vyváželo z království a provincií. Celní čáry zřízeny byly i uvnitř království mezi jednotlivými provinciemi, což bylo příčinou veliké nespokojenosti a vadilo vývoji obchodu. Colbert v XVII. stol. zrušil celní čáry aspoň mezi 12 provinciemi, nalézajícími se téměř veskrze kolem L’Ile de France. — Poplatky zápisné objevují se pod vlivem renaissance říms. práva na jihu '''F.''' již ve stol. XII., na severu však teprve ve století XVI., a sice pod jménem ''insinuation'' a ''contrôle''. Ediktem Františka I. z r. 1539 předepsán byl zápis u prévôta, bailliho a sénéchala jako podmínka platnosti aktů darovacích a substitučních. ''Droit de contrôle'' zavedeno Jindřichem III. r. 1581. Vybíráno bylo za stručný zápis právních aktů finančních a soudních do zvláštních rejstříků. Ediktem z r. 1693 organisováno bylo znova pro notářské akty a pak ještě několikráte. Záhy vyskytují se též státní zápůjčky, o nichž řeč níže.

S vývojem královských financí nastávala potřeba řádného úředního apparátu, který by je spravoval. Tento finanční apparát nelišil se příliš od ústrojí soudního a správního. Prévôtové, bailliové a sénéchalové byli zároveň soudci i úředníky správními a zejména finančními. Účty předkládali král. dvoru, který je zkoumal. Když byl zřízen parlament, zdá se, že oni členové král. dvora, kteří zkoumali účty, tvořili oddělení parlamentu zv. ''camera compotorum'' (účetní komora, ''chambre des comptes'') a že splynuli se členy parlamentu. Úřadem úplně samostatným a na parlamentě nezávislým stala se účetní komora r. 1319. Parlament pokoušel se sice několikráte, aby se stal odvolací stolicí naproti účetní komoře, avšak marně. Královskými ordonnancemi, zejména z r. 1407 a 1459, uznána samostatnost účetní komory. Účetní komora měla na počátku 7 mistrů (''maîtres''), z nichž 4 byli duchovní, 3 světští a několik písařů, z nichž 2 přijímali účty, i zapisoval a ostatní je opravovali. Účetní komora přijímala přísahu bailliů a sénéchalů jakožto král. fiskálů, zkoumala účty všech finančních zřízenců, zapisovala finanční nařízení a edikty a měla podobně jako parlament právo činiti proti jejich zápisu námitky. Vedle toho měla ještě některé jiné funkce. Po čase ztratila účetní komora jistou čásť ze své příslušnosti, která pak přešla na zvláštní tribunály, známé pod jménem ''chambre du trésor'' (komora pokladu) a ''cour des aides'' (dvůr daní). R. 1357 povstal zvláštní nový tribunal zv. ''cour des monnaies'', před nějž náležely všechny sporné věci, týkající se vyrábění mincí. Tyto novoty v organisaci finančních úřadův udály se všecky ve stol. XIV. Za Františka I. byla finanční správa změněna. R. 1523 zřízen ústřední poklad zv. ''épargne'', svěřený úředníku nazv. ''trésorier de l’épargne''. František I. organisoval také nové obvody finanční, z nichž v každém ustanovil všeobecného výběrčího (''receveur général''), od čehož ony obvody nazvány generálstvím (''généralité''). V XVII. stol. byla '''F.''' rozdělena na 23 generálství, která se opět dělila na 231 elekcí (''élections''; jméno vzato odtud, že finanční zřízenci v těchto menších finančních obvodech od místních stavů bývali voleni, pročež nazývánj{{Redakční poznámka|překlep v tisku, správně: nazýváni }} ''élus'') a na 31.592 fary. Generálství rovnalo se průměrně třem nynějším depart., elekce bezmála arrondissementu a venkovská fara dnešní obci. V každém generálství zřízen byl finanční úřad zv. ''bureau des finances'', skládající se asi z 50 král. úředníků. Elekci tvořilo asi 30 úředníků, kteří právě tak jako úředníci úřadu finančního byli zároveň úředníky správními i soudci. Rozvrhovali daň mezi fary a vyřizovali reklamace, které stran rozvrhu jich došly. Vzrůst počtu výběrčích daně měl vzápětí, že povstalo více účetních komor, které se nalézaly často v sídlech parlamentů. Rovněž tak na konci stol. XV. a na poč. stol. XVI. rozmnožil se počet dvorů daňových (''cours des aides'') tam, kde byly účetní komory. Za příčinou dozoru nad finanč. orgány královskými i samosprávnými vysílány bývaly do provincií zvláštní osoby ze státní rady. Byli to s počátku kommissaři (''commissaires départis''), kteří jen občas konali objíždky, od dob Richelieuových pak {{Prostrkaně|intendanti}}. (Viz shora.) Co se týče ostatních finančních institucí, srv. shora vývoj veřejného práva francouzského.

Za revoluce staly se veliké změny jak v úředním ústrojí tak, a to ještě více, v soustavě daňové. Konstituční shromáždění zrušilo všechny staré daně a zavedlo s počátku jen daň z nemovitostí (''impôt foncier'', daň pozemkovou a domovní), později však doplnilo ji daní živnostenskou (''impôt des patentes'') a daní důchodovou z movitostí (''contribution mobilière''). Všechny nepřímé daně a poplatky byly zrušeny a zachována jen cla, poplatek zápisný a kolkový. Zákony, ustanovující uvedené daně a poplatky, jsou veskrze z l. 1790 a 1791 a mnohé z nich jsou základem podnes platného finančního práva. Konstituční shromáždění získalo také značný počet státních domanií, která během času se dostala do různých rukou. Rozmnoživši státní domania skonfiskováním statků duchovenských, mohlo národní shromáždění přikročiti k umořování státního dluhu, který již tehda byl velmi vysoký. Prvý stálý dluh státní datuje se ve '''F.''' již od Františka I. (tedy od poč. XVI. stol.) a roste čím dál více za jeho nástupců. Jen Jindřich IV. uplatil velkou jeho čásť. Na konci vlády Ludvíka XIII. dosahoval stálý státní dluh již výše 436 mill. liber. Při smrti Ludvíka XIV. (1. září 1715) činily úroky 62 mill. a odpovídaly tak dluhu 1200 mill. Za Ludvíka XV. se na počátku hospodařilo, avšak za války sedmileté a za finanční správy abbéa Terraye naděláno opět velké množství dluhů. R. 1760 činily výdeje, spojené s umořováním státního dluhu a placením úroků, již více než jednu třetinu státních příjmů (100 mill. liber). Ludvík XVI., při jehož nastoupení na trůn r. 1774 dosahoval státní dluh výše 119 mill., odevzdal řízení financí Turgotovi, který nechtěje rozmnožovati ani dluhy ani daně, strojil se rozhárané státní finance uspořádati. Byv však intrikami velmožů ode dvora odstraněn, vystřídán byl Neckerem, který jeho schopností neměl. Za Ludvíka XVI. vešlo v obyčej vydávati na státní statky assignáty, a sice způsobem nezřízeným. R. 1792 bylo jich v oběhu 1564 mill. a r. 1796 docela 45 milliard liber. Tím arci státní dluh neobyčejně vzrostl. Revolucí změnil se jeho stav. Zákonem ze dne 24. srpna r. 1793 zavedena velká kniha sjednoceného státního dluhu a položen tak základ t. zv. dluhu konsolidovaného. Veliká kniha jest jediným a základním titulem všech věřitelů republiky. Pro každého státního věřitele otevřen jest tam zvláštní účet. Úhrnem činil státní dluh r. 1793 127,803.000 fr. Zákonem ze dne 28. srpna r. 1797 stanoveno, že z veřejného dluhu jen ⅓, a sice pode jménem ''tiers consolidé'', do velké knihy veřejných dluhů se má zapsati. Tato suma páčila se tenkráte na 40,216.000 fr. (s dluhy zemí s '''F'''-ií spojených 46 mill.). Dluh státní zvyšoval se obyčejně vždycky při nastoupení nové vlády a následkem událostí válečných. Za Napoleona stoupl o 558 mill. fr., za restaurace o 3154 mill. a za vlády červencové o 1516 mill. R. 1851 zmenšil se sice o 425 mill., avšak vzrostl zase za Napoleona III. o 6938 mill. a konečně následkem války prusko-franc. o 12.703 mill., tak že se páčí nyní na 30 milliard fr. a připočtou-li se k tomu ještě půjčky a dluhy departementů a obcí, které kontrahovány byly v posledním desetiletí k provádění školních staveb a silnic, činí veřejný dluh '''F.''' asi 35 až 36 milliard fr. čili 1000 fr. na jednoho obyvatele. Jen na zúrokování a umořování státního dluhu bylo r. 1893 praeliminováno ve státním rozpočtu 1.286,823.945 fr.

Dle zákonodárství nyní platného vybírají se ve '''F'''-ii tyto daně a poplatky: daň pozemková a domovní (''impôt foncier'' od r. 1791), jež se opírá o katastr z r. 1850 a dle zák. z r. 1890 činí 4 % čistého výtěžku; osobní a mobilní daň (od r. 1791), daň ze dveří a oken (od r. 1798), daň živnostenská (od r. 1791), taxa berní rolly a taxy přizpůsobené přímým daním (''taxes assimilées''), jako daň ze statků mrtvé ruky, daň z dolů, z koní a vozů, z lékáren, poplatky cejchovní, daň z billardů a uzavřených společností (od r. 1871). Uvedené daně a poplatky pokládají se všecky za přímé. K nim přistupují důchody z domanií a lesů, které jsou poměrně malé. Cena franc. státních statků páčí se asi na 3800 mill. fr. Daleko důležitější a výnosnější jsou nepřímé daně a poplatky, k nimž náležejí: poplatky zápisné (''droits d’enregistrement'', od r. 1790), poplatky kolkové (''droits de timbre'', od r. 1798), 4% příjmová daň z movitého jmění, daň dědická, spotřební daň z nápojů (vína, piva, cidru, líhu), z cukru (od r. 1880 snížená), ze soli (od r. 1806 znova zavedená), 3% daň expediční, daň z oleje (od r. 1873), ze stearina a svíček (od r. 1873), z octa a dynamitu (od r. 1875), z papíru (od r. 1871), ze hracích karet (od r. 1812) a j. K nepřímým daním náležejí též cla, jež se od r. 1881 vybírají dle zvýšené sazby, a monopol tabákový (r. 1790 zrušený, r. 1810 znova zavedený), prachový (od r. 1796) a sirkový (od r. 1872).

Dle finanč. zákona ze 26. července r. 1893 byl na r. 1894 tento rozpočet:

{| class=&quot;wikitable&quot;

! {{Prostrkaně|Vydání.}} !! franků
|-
| Veřejný dluh || 1.284,568.168
|-
  | rowspan = &quot;2&quot;|Veřejné moci || 13,171.720
|-
| (z toho: plat a repraesentace presidenta 1,2, sbory zákonodárné 11,97 mill. fr.)
|-
  | colspan = &quot;2&quot;| Ministerstva (1.670,694.987):
|-
| 1. financí || 19,470.860
|-
| 2. spravedlnosti || 35,011.100
|-
| 3. vnějších záležitostí || 16,343.800
|-
  | rowspan = &quot;2&quot;|4. vnitra || 71,384.430
|-
| (z toho: správa 17,1, veř. bezpečnost 16,47, vězenství 17,66, subvence 11,58, dobročinné záležitosti 7,37, různé výdeje 1,18 mill. fr.)
|-
| 5. války || 633,653.091
|-
| 6. námořnictví || 266,861.528
|-
  | rowspan = &quot;2&quot;|7. veřejného vyučování, krásných umění a kultu || 242,794.240
|-
| (veř. vyučování 190,45, krásná umění 8,12, kultus 44,22 mil. fr.)
|-
  | rowspan = &quot;2&quot;|8. obchodu, průmyslu a kolonií || 99,585.334
|-
| (obchod a průmysl 23,46, pošty a telegrafy 2,26, kolonie 73,84 mill. fr.)
|-
| 9. orby || 28,963.140
|-
| 10. veřejných prací || 256,627.464
|-
  | rowspan = &quot;2&quot;|Režijní a správní náklady || 358,334.719
|-
| (přímé daně 21,74, zápisné a kolk. poplatky, domania 18,34, cla 32,37, nepřímé daně 39,39, tabák a prach 73,66, vnější záležitosti 0,06, pošty a telegrafy 159,54, lesy 13,22 mill. fr.)
|-
| Nedoplatky a splacení záloh || 42,132.500
|-
  | colspan = &quot;2&quot;|
|-
| Úhrn výdejů na r. 1894 || 3.368,902.094
|-
| a s výdeji na Alžír (70,118.529) || 3.439,020.623
|-
|}

{| class=&quot;wikitable&quot;
! Příjmy. !! franků
|-
  | rowspan = &quot;2&quot;|Daně a poplatky přímé || 501,056.924
|-
| (z toho: daně přímé 465,799.404,

daň pozemková a domovní 196,72, daň osobní a mobilní 88,17, daň ze dveří a oken 57,2, daň živnostenská 122,64, taxa berní rolly 1,05,

taxy přizpůsobené přímým daním 35,257.520,

ze statků mrtvé ruky 6,63, daň z dolů 4,13, ověřování měr a vah 4,8, prohlídka lékáren 0,39, daň z vozů a koní 12,44, daň z billardů a uzavř. společností 6,85 mill. fr.)
|-
| Příjmy z domanií a lesů || 47,452.020
|-
  | rowspan = &quot;2&quot;|Nepřímé daně a poplatky || 2.050,518.680
|-
| z toho: poplatky zápisné 548,5, poplatky kolkové 161,78, 4% daň příjmová z movit. jmění 69,25, cla 465,72, nepřímé daně 601,86 mill. fr.,

daň z nápojů 469,48, daň ze soli 10,93, daň expediční 5,45, daň z miner. olejů 0,01, daň z jiných olejů 2,25, daň ze stearin. svíček 8,42, daň z octa 3,42 mill. fr.,

clo a daň z cukru 203,39 mill. fr.
|-
  | rowspan = &quot;2&quot;|Monopoly a státní závody || 629,044.880
|-
| sirkový, tabákový a prachový monopol 411,05, pošty 164,86, telegrafy a telefony 42,76 mill. franků.
|-
  | rowspan = &quot;2&quot;|Rozličné příjmy || 58,550.892
|-
| z toho: podíl na zisku z depos. pokladny 8,5, státní dráhy 4,23, příjmy z vládn. publikací 0,22, příjmy z Indie a Nové Kaledonie 0,72, příjmy z diplomatických a konsul. kanceláří 1,2, příjmy z patentů 2,55, příjmy z trestnic 5,6 mill. fr. atd.
|-
| Mimořádné příjmy || 29,669.402
|-
| Průběžné příjmy || 74,447.084
|-
  | colspan = &quot;2&quot;|
|-
| Úhrn příjmů v r. 1894 || 3.390,739.882
|-
| s připočtením příjmů v Alžíru (48,291.150) || 3.439,031.032
|}

Co se týče úřední organisace, sluší rozeznávati správu ústřední a místní. {{Prostrkaně|Ministerstvo financí}} skládá se ze dvou částí absolutně rozdílných, a to 1. z vlastního {{Prostrkaně|ministeria financí}} čili správy ústřední a 2. z {{Prostrkaně|režií}} čili {{Prostrkaně|správ}} (''administrations'') {{Prostrkaně|finančních}}, které se nazývají též {{Prostrkaně|všeobecnými ředitelstvy}} (''directions générales''). Správa ústřední upravena jest různými dekrety, z nichž nejnovější jsou: z 19. list. 1886, z 1. pros. 1890, ze 30. dub. 1891, z 15 ún. a z 5. srp. 1892. Celkem složeno jest ministerstvo z těchto 10 kanceláří: 1. ''cabinet du ministre'', 2. ''direction du personnel et du matériel'', 3. ''dir. du contrôle des administrations financières'', 4. ''dir. du mouvement général des fonds'', 5. ''dir. générale de la comptabilité publique'', 6. ''dir. de la dette inserite'', 7. ''agence judiciaire du trésor et contentieux'', 8. ''caisse centrale du trésor public'', 9. ''service du payeur central de la dette publique'', 10. ''contrôle central du trésor''. — {{Prostrkaně|Režie}} čili {{Prostrkaně|správy finanční}}, jichž jest 6, závisí sice na ministerstvu financí, avšak každá z nich tvoří autonomní departement, spravovaný od {{Prostrkaně|generál}}. {{Prostrkaně|ředitele}} (''directeur général''). Jejich jména: 1. ''direction général des contributions directes'', 2. ''dir. gén. de l’enregistrement, des domaines et du timbre'', 3. ''dir. gén. des douanes'', 4. ''dir. gén. des contributions indirectes'', 5. ''dir. gén. des manufactures de l’état'', 6. ''administrations des monnaies et médailles''. Správa místní upravena jest tím způsobem, že v každém depart. jsou pro jednotlivé druhy státních příjmů zvláštní ředitelé (''directeur des contributions directes'', ''dir. de l’enregistrement et des domaines'' a j.), a úředník zv. ''trésorier payeur général''. Uvedení úředníci mají pod sebou četný personál inspektorů, kontrolorů, verifikatorů a výběrčích.

Pokud orgány samosprávné a jiné súčastněny jsou ve finančním zřízení franc., srv. články {{Prostrkaně|Conseil d’arrondissement}}, {{Prostrkaně|Conseil de préfecture}}, {{Prostrkaně|Conseil général}}, {{Prostrkaně|Cour des comptes}}. Literaturu franc. financí viz ve článku {{Prostrkaně|Finance}} str. 239. ''[[Autor:Karel Kadlec|-dlc.]]''

== Mincovnictví. ==
Ještě za panování krále {{Prostrkaně|Chlodvika}} (481 až 511) neměla '''F.''' svou vlastní minci, nýbrž obíhaly tam římské denary stříbrné a zlaté solidy z doby starší i mladší, zvláště pak císařů od Theodosia I. (379-395) do Anastasia I. (491—518). Ze čtyř synů Chlodvikových, mezi které říše byla rozdělena, vybíjeli minci pouze dva, totiž {{Prostrkaně|Childebert}} a {{Prostrkaně|Theodorich}}. První po dobytí Burgundu (534) mincoval v Lyoně docela samostatně, druhý však, ano ještě jeho syn {{Prostrkaně|Theodebert I}}. († 548), činili tak pod vrchním dozorem císaře Justiniána I., který tam měl dosud mocné slovo. V létech následujících zbavila se '''F.''' římského vlivu vůbec a zemská mince tepána bez překážky. V západní '''F'''-ii ({{Prostrkaně|Neustrii}}) oblíbeno číslo zlaté a stalo se též zákonným při jednici »solidus (aureus)«. Z římské libry (= ''gr.'' 327.434) raženy 72 solidy; stříbrné denary brány tam jako mince drobná k vyrovnání sumy větší a počítalo se 40 denarů na jeden zlatý solidus. Ve východní '''F'''-ii ({{Prostrkaně|Austrasii}}, {{Prostrkaně|Germanii}}) opanovalo trh číslo stříbrné při jednici »denar« a 25 solidů po 12 denarech (= 300 den.) vážilo římskou libru čistého stříbra. Po smrti {{Prostrkaně|Theodebalda}}, syna jmenovaného již Theodeberta I., dosazováni na trůn říše Meroveovců již jen králové z větve neustrijské, kteří po starém způsobu, jak podotknuto, razili mince zlaté, v nejednom kuse podobné solidům východořímským. Mince původně vážné během času se zhoršily a sice proto, že králové v VII. st. prodávali právo mincovní nejen větším městům, nýbrž i vesnicím, kostelům i osobám, čímž počet mincoven ve '''F'''-ii vzrostl na několik set. — Změna v čísle mincovním se stala po vítězství {{Prostrkaně|Pipina Heristalského}} u Testri r. 687, když totiž Neustrie byla povalena a mimo jiné přinucena číslo stříbrné, v Austrasii během času zdomácnělé, přijmouti též za své. Konečně {{Prostrkaně|Pipin Krátký}} (752 až 768) prohlásil je za mincovní číslo státní, ustanoviv spolu, aby 22 stříbrných solidů po 12 denárech (264 den.) vyrovnalo se římské libře. {{Prostrkaně|Stříbrný}} solidus nebyl mince ražená, nýbrž jen početní. Při tom zůstalo až do {{Prostrkaně|Karla Vel}}. (771—814), který, jako vůbec, stal se též reformátorem mincovnictví. Napomenuv marně krajinské a soukromé mincovny, aby zrno polepšily, zrušil jich větší počet, a když ani to ostatní nezastrašilo, vydal r. 805 zákon, jímž nařizuje, aby se budoucně razilo pouze »in palatio nostro«, t. j. kde by on právě byl se svým dvorem. Týž zavedl pak novou libru mincovní, která byla dle jedněch o čtvrtinu, dle jiných o osminu těžší libry římské (tedy ''gr'' buď 409,254 nebo 367,2), a nařídil, aby se z ní razilo 20 solidů po 12 den. (= 240 den.). Ještě důkladněji stanovil základy mincovnictví franckého jeho vnuk {{Prostrkaně|Karel}} II. {{Prostrkaně|Lysý}} (843—877) v důležitém »Edictum Pistense«. Ponechav totiž počet denárů z nové mincovní libry vyšlých jako dříve, přesně vytknul, co má býti vyraženo na líci (monogram a jméno panovníka) a co na rubu (kříž a jméno mincovny), zač se má stříbro do mincovny kupovati, ve kterých městech se má vybíjeti, jak se potrestá padělatel atd. Ostatní Karlovci až do {{Prostrkaně|Karla Pitomého}} (893—923) měli pilnější starosti o zachování se na trůně, nežli o kteroukoli záležitost státní, a proto nepodnikli žádných proměn v mincovnictví, leda že opět právo raziti pronajímali a prodávali městům i osobám k nemalé škodě obecné. Králové X.—XII. stol. razili všichni pouze denary, jiných mincí zemských, ani stříbrných ani zlatých, vůbec nebylo. Teprv {{Prostrkaně|Filip}} II. řečený {{Prostrkaně|Augustus}} (1180—1223) zarazil novou stř. minci s opisem MONETA DVPLEX REGALIS, na níž kříž a kaplice (váží ''gr'' 1,32); říkalo se jí vůbec {{Prostrkaně|roial}} nebo {{Prostrkaně|real}}, a tak se dosud určitý druh mincí jmenuje. Jiná taková mince má kolem kříže: PARISIS CIVIS (místo CIVITAS). Buď tentýž Filip II. anebo jeho druhý nástupce {{Prostrkaně|Ludvík}} IX. {{Prostrkaně|Svatý}} (1226—1270) začal vybíjeti ''gros Tournois'', který jaksi předcházel všechny pozdější ''grossi denarii'' čili groše, třeba se od něho zevnějškem lišily. Mince ta, ražená v městě Toursu, má na líci kříž, v jehož koutech po lilii a kolem dva obvodky. Ve vnitřním jest jméno krále a ve vnějším: BeNeDICTVm SIT NOMEn DOMini NostRI DEI IEsV XPI; na rubu pak jest znak města Toursu, t. brána o dvou věžech s opisem: TVRONIS CIVIS (místo CIVITAS). Tyto první {{Prostrkaně|tourony}} č. {{Prostrkaně|tournosy}} byly jakosti 0,
938 a šly 4 na lot, vážil tedy každý as 4 ''gr''. — V mincovnictví '''F.''' byl peníz ten epochálním, neboť nejen že se po několik století tam udržel, nýbrž i mnohým jiným cizím mincovnám sloužil za vzor. Rozličné druhy mincí, ve '''F'''-ii později vybíjené, táhnou se k němu alespoň jménem, jsouce jakosti mnohem horší; však i tournosy záhy klesly zrnem na ''billon''. Náleží sem ''denier Tournois'' s křížem a věžemi, ''denier Parisis'' s křížem, v jehož koutě po lilii, a věžemi, ''double Regalis'' nebo ''double Parisis'' č. roial, vůbec »double«, po dvou denarech. — {{Prostrkaně|Filip}} IV. {{Prostrkaně|Sličný}} (1285—1314) zanechal po sobě nečestné jméno ''foux monnoyer'' č. padělatel mince, poněvadž všechny druhy své mince zlehčil na billon. Vybíjel tournosy, jejich třetiny, polovice a tři čtvrtiny, též denary zvané ''petit Tournois'' a přidal k nim nový peníz ''Burgois double'' či ''fort'' a ''Bourgois simple'', na nichž kříž a koruna, pod kterou: FORTIS a kolem BVRGENSIS. »Fort« = »double Parisis« a »simplex« = »denier Parisis«. — Rovněž chatrná mince byla za {{Prostrkaně|Ludvíka}} X. (1314—1316) a sice nejen královská, nýbrž všech 60 hodnostářů, kterým uděleno právo mincovní. — {{Prostrkaně|Filip}} VI. z {{Prostrkaně|Valois}} (1328—1350) razil tournosy, pozměniv s jich zevnějškem i jejich jméno. Z doby té známy jsou ''gros à la queue'', s křížem pod korunou, ''gros à la fleur de lys'', s křížem, v jehož koutech po lilii na jedné a s lilií s opisem FRANCORVM na druhé straně, ''gros à la couronne'', s křížem na líci, v jehož pouze dvou koutech po lilii a korunou na rubu; všechny jsou špatného zrna. Vedle nich zarazil ve '''F'''-ii po několika stoletích opět první minci zlatou ''Ange d’or'', váhy asi dukátu. — {{Prostrkaně|Jan Dobrý}} (1350—1364) pozměnil tournosy tím, že je vybíjel širší a tenší nežli dosud. Na líci ponechal kříž, ale na rub položil poprvé tři francouzské lilie; na jiných jsou dvě koruny po jedné a dvě lilie po druhé straně. K svému jménu IOHANNES přidal {{Prostrkaně|poprvé}} DEI GRATIA s pokračováním na rubu: FRANCORVM REX. Legenda »Benedictum« atd. zůstala na všech, jako na tournosech starších. Této na pohled nové minci říkalo se ''gros Tournois blanc'', byla však, jako každá jiná, řečená »blanc«, špatného zrna, pouhý billon. Téhož jiný peníz byl ''gros blanc aux fleurs de lys'', s velikou lilií, a ''gros blanc a l’étoile'', s hvězdou. Nástupcové jeho {{Prostrkaně|Ludvík}} VI. a VII. obnovili starší pojmenování ''gros blanc à la couronne'', položivše na minci tu korunu a kolem ní tři lilie. — {{Prostrkaně|Karel}} V. (1364—1380) tepal stříbrné mince hořejším podobné a přidal k nim zlatý peníz ''fleurs de lys d’or'', o něco těžší dukátu, t. váhy ''gr'' 3,82. {{Prostrkaně|Karel}} VI. (1880—1422) zavedl na tournosech na místě staré novou legendu: ''Sit nomen domini benedictum'' a vybíjel zlatou minci ''Royal d’or'', rovněž váhy ''gr'' 3,82. — {{Prostrkaně|Jindřich}} VI. jako král anglický (V.) razil též ve '''F'''-ii (1422 až 1441), a sice zlatou minci s madonnou a andělem, držícím oba štíty (francouzský a anglický), váhy ''gr'' 3,3, pak dva druhy mincí stříbrných, totiž ''gros d’argent'', s lilií a křížem, váhy ''gr'' 3,3, a ''grand blanc'', s velikou lilií a kotvicovým křížem — obě jsou špatného zrna. Téhož současník {{Prostrkaně|Karel}} VII. (1422 až 1461) zavedl zlatou minci ''écu à la couronne'', váhy ''gr'' 3,82. — {{Prostrkaně|Ludvík}} XI. (1461—1489), přidav k stříbrným mincím podobnou ''blanc à soleil'', na níž hvězda čili slunce nad štítem francouzským, zarazil stříbrný {{Prostrkaně|liard}} se svým {{Prostrkaně|poprsím}} (poprvé). Téhož nástupce {{Prostrkaně|Karel}} VIII. (1483-1498) mimo jiné tepal též peníze zlaté ''écu au soleil'', váhy ''gr'' 3,43, a {{Prostrkaně|Ludvík}} XII. (1498—1515) první {{Prostrkaně|testony}} t. hrubší minci stříbrnou, která se však udržela pouze do času Jindřicha III. Téhož ''grand blanc'' má na líci při unciálce jeho jména '''L''' {{Prostrkaně|poprvé}} řadové číslo X.—II. Rozličné změny v mincích franc. provedl {{Prostrkaně|František}} I. (1515 až 1547). Na místě »grand blanc« vybíjel {{Prostrkaně|douzainy}} = 12 denarům a »petit blanc« vyměnil za {{Prostrkaně|sisainy}} = 6 denarům. Jest na nich uncialka ''F'' a kříž s opisem: ''Sit nomen'' atd. Kromě toho poprvé razil ''écu à la Salamandre'', minci zlatou, a ''blane à la Salamandre'', stříbrnou, které dostaly jméno od salamandrů, na nich kolem franc. štítu vyražených. Královská mince tehda tepána v 30 mincovnách a jmenovaný král vůbec první pro každou mincovnu určil některé písmeno abecedy od ''A'' do ''Z''; těm, na které se písmene nedostalo, určil 8, 9, ''AA'', ''BB'', ''CC'' a ''VV''. (Toto praktické opatření napodobeno bylo později v rozličných státech, na př. v cís. rakouském teprve za cís. Františka I). {{Prostrkaně|Jindřich}} II. (1546 až 1559) vybíjel duzainy, testony a jejich díly; k ražení zavedl do mincoven nový stroj, nazvaný ''balancier''. — Za jeho nástupců ničehož podstatného se nezměnilo. Teprv o {{Prostrkaně|Jindřichu}} III. (1574–1589) sluší zaznamenati, že vydal první {{Prostrkaně|franky}}, hodnoty as třetiny tolaru; jest na nich korunované poprsí krále po jedné a liliový kříž, v jehož středu unciálka ''H'', po druhé straně. Od něho pocházejí též ''quarts d’écu'' a {{Prostrkaně|první}} ve '''F'''-ii mince měděné. Valně rozšířil mince franc. {{Prostrkaně|Ludvík}} XIII. (1610—1643) zavedením zlatého penízu zvaného ''Louis d’or'' (váhy ''gr'' 6,75) a jeho dílů, dle něhož během času raženy v jiných zemích na př. Fridrichs d’or, August d’or a pod. K stříbrným mincím přidal ''Louis d’argent'' č. ''écu blanc'', rozličné váhy a hodnoty po 60, 30, 15 a 5 solech, a vůbec {{Prostrkaně|první}} opatřil {{Prostrkaně|tloušť}} mincí stříbrných opisem, aby se jich okrajování zamezilo. Rovněž jeho nástupce {{Prostrkaně|Ludvík}} XIV. (1643—1715) připojil k stávajícím už penězům několik nových, zejména ''pièce de VI. blancs'', ''pièce de 2 sols'', -''4 sols'', -''16 deniers'', osminu ''Louis d’argent'' a j. V následující době vybíjeny rozličné druhy jako prvé, některé četně, jiné v míře menší a ještě jiných bylo opomenuto. {{Prostrkaně|Tolar}} (''écu blanc'') býval ražen po 6 francích (''livres''), též jejich polovice, a jiný peníz po 30, 15 a 2 solech, měděné peníze tepány hustěji jako mince drobná. V době první republiky (1792—1804) stříbrných mincí po 5 francích raženo po skrovnu, měděných více vedle peněz soukromníků »bonů« po 10 a 5 solech, které však již dekretem ze dne 27. srp. 1792 byly vzaty z oběhu. (Nejhojnější byly tehda assignaty papírové na rozličný počet liber čili franků, také až do sumy 10.000 franků). {{Prostrkaně|Napoleon Bonaparte}} nejprve jako konsul (1802 až 1804) a pak jako císař (1804—1814) vybíjel 5, 2 a 1 frank, pak půl a čtvrtiny franku vedle billonů po 10 centimech a měděných po 5 cent. Pozdější králové zůstali při vybíjení franku, jeho násobného i dílů, vedle mince měděné. Za našich dob má '''F.''' číslo zlaté dvacetifrankové v kusech po 100, 50, 20, 10 a 5 fr., které jsou veskrze jakosti 0,900. Na ''kg'' hrubé váhy jde 155 dvacetifranků při odchylce 0,002 u jakosti a váhy. Stříbrný pětifr., dvoufr. a frank jest též jakosti 0,900, z ''kg'' hrubé váhy razí se 200 fr. a po srážce rážného (1½ fr.) jde 220,56 franků na ''kg'' čásť stříbra. Drobná mince jest z kovu sprostého. ''[[Autor:Josef Smolík|Sm.]]''

== Vojenství. ==
Nejvyšší správu vojenství vede ministerstvo války se svojí kanceláří (''cabinet''). Ministrem (''ministre de la guerre'') bývá generál divisijní a má pod sebou generální štáb vojska (''état-major de l’armée''), vrchní válečnou radu (''conseil supérieur de la guerre''), které ministr osobně předsedá, a odborné výbory (''comités'') a kommisse. Celá {{Prostrkaně|'''F.'''}} a {{Prostrkaně|Alžírsko}} ohledem na vojsko pozemské vojensky rozděleno jest ve správu voj. pařížskou a v 19 obvodů armádních sborů se sídly velitelstev: 1. sboru Lille, 2. Amiens, 3. Rouen, 4. Le Mans, 5. Orléans, 6. Châlons-sur-Marne, 7. Besançon, 8. Bourges, 9. Tours, 10. Rennes, 11. Nantes, 12. Limoges, 13. Clermont-Ferrand, 14. Lyon, 15. Marseille, 16. Montpellier, 17. Toulouse, 18. Bordeaux, 19. Alžír. Každý sbor má po 2 divisích pěchoty, 1 brigádě jízdy a 1 brigádě dělostřelectva, po 1 praporu zákopníků (''génie''), po 1 setnině vozatajstva (''train des équipages'') a po 1 legii četnictva, dále ovšem intendanci, zdravotnictvo (''infirmiers'') atd. Každá brigáda má po 2 plucích té které zbraně své. Od jízdy pak ještě jest 7 divisi samostatných, nenáležejících do žádného obvodu sborového. V Tunisu posádkuje 1 brigáda složená ze všech 3 zbraní. K vůli odvodu a doplňování vojska rozdělena jest celá '''F.''' ve 145 poddivisí (''subdivisions''), 8 v každém obvodu sborovém, 15. sbor má jich 9, a mimo tyto úřady je ještě 11 jiných kanceláří doplňovacích, z nichž 3 v Alžírsku. Pěchota činného vojska (''armée active'') čítá 163 pluků, myslivců pěších (''chasseurs à pied'') je 30 praporů, 11 z nich alpských (''alpins''), zuavů jsou 4 pluky, alžírských různostřelců (''tirailleurs algériens'') také 4, různostřelců tonkinských 3 pluky, konečně 2 pěší pluky cizinců výlučně pro osady zámořské. Jezdectvo {{Prostrkaně|činného vojska}} skládá se ze 13 pluků kyrysnických, 31 dragounských, 21 mysliveckých (''chasseurs''), 14 husarských, 6 myslivců afrických, 4 spahiů, úhrnem 89 pluků. Dělostřelectvo činného vojska má 38 pluků polních v 19 brigádách, 16 praporů pěších, pevnostních, 2 pluky mostařské (''pontonniers'') a 10 setnin technických (''ouvriers d’artillerie''). Hradebnictvo (''génie'') činného vojska má 5 pluků, vozatajstvo 20 setnin, četnictvo 26 legií, zásobárenstvo 25 sekcí, zdravotnictvo také 25 sekcí. Mimo to jest ještě stráž republikánská (''garde républicaine'') a hasičstvo zcela vojensky zařízené. {{Prostrkaně|Zeměbrana}} (''armée territoriale'') čítá 145 pluků pěších, 13 praporů pěších myslivců, 10 praporů zuavů; dále 18 obvodů (''régions'') jezdectva, 6 setnin myslivců afrických, 18 pluků dělostřelectva polního, 10 batterií d. pevnostního pro Alžírsko, 18 praporů zákopnictva a 18 setnin vozatajstva. Ohledem na vojenské námořnictvo '''F.''' rozdělena ve 5 obvodů: 1. Cherbourg, 2. Brest, 3. Lorient, 4. Rochefort, 5. Toulon. 8 pluků námořní pěchoty a 2 pluky námoř. dělostřelectva rozděleny ve 4 brigády, ležící v obvodech 1., 2., 4. a 5., příslušné pro 3. vojsko námoř. je složeno z částí oněch pluků. — V zámořských osadách jsou ještě rozloženy 4 pluky námoř. pěchoty a části námoř. dělostřelstva.

Povinnost branná jest všeobecná; každý zbraní schopný muž slouží 3 léta ve vojsku činném, 10 let v záloze tohoto vojska, 6 let v zeměbraně a 6 let v domobraně (''réserve de l’armée territoriale''). Vzdělání vojenské obstarávají: Vyšší škola válečná (''école supérieure de guerre'') v Paříži, vyšší škola jezdecká (''é. d’application de cavalerie'') v Saumuru, vyšší škola pro dělostřelstvo a hradebnictvo (''é. d’appl. de l’artillerie et du génie'') ve Fontainebleau, které všecky navštěvují důstojníci; voj. škola dělostř. a hradeb. ve Versaillech pro poddůstojníky, škola polytechnická v Paříži pro mladé občany a také již odvedené vojáky, zvláštní či odborná škola vojenská (''é. spéciale militaìre'') v St. Cyru, ústřední škola (''é. centrale'') v Paříži, škola vojenská pro pěchotu v St. Maixent, prytaneum vojenské v La Flèche, několik škol pro střelbu, jedna pro výrobu střelného prachu, jedna pro tělocvik a šerm a j. Vojenské lékaře vychovává vyšší škola lékařská a lékárnická v Paříži, zdravotnictvo škola zdravotnická v Lyoně.

Ve {{Prostrkaně|stejnokroji}} celé armády převládá pro kabátce (''tuniques'') barva modrá: nejtmavší, skoro černá, u generálstva, generálního štábu, kyrysníků, dragounů, vozatajstva a námořnictva, světlejší u myslivců a husarů; pro kalhoty barva temnější rudá, brotcová u generálů, generálštábníků, pěchoty a jezdectva, modrá u myslivců pěších, dělostřelstva a zákopnictva. Na hlavě mají generálové klobouky dvourohé, kyrysníci a dragouni přílby se žíněnými ohony, alpští myslivci a námořnictvo okrouhlé ploché čapky, ostatní všickni čáky, pěchota a dělostřelectvo nejčastěji pouhé čepice (''képi''). — Pluky zámořských domorodců oděny po způsobu svých národů. Stupně hodnosti naznačeny na rukávech prýmky zlatými neb stříbrnými, mnohonásobně se proplétajícími. — Pěchota ozbrojena zadovkami soustavy Lebelovy, jízda pádnými šavlemi, karabinami a revolvery a částečně kopími, kyrysníci chráněni kyrysy přes prsa a záda, polní děla (zadovky) mají trojí ráž 80, 90 a 95 ''mm'' a závor šroubový.

Činné vojsko a záloha čítají 1,832.000 mužů, zeměbrana 890.000 a domobrana 970.000, úhrnem 3,692.000 mužů s téměř 2000 polních děl. Na obranu území '''F.''' slouží četné pevnosti, zvláště na pomezích Německa, v několika pásmech, a k Italii, veskrze tvrze horské, a sama Paříž silně opevněna kolem mnohými tvrzemi. O bezpečnost pobřeží postaráno několika pevnostmi přímořskými, výše jmenovanými to sídly obvodů námořských, s hojnými děly pobřežními největší ráže a nejdalšího dostřelu. — Vysloužilci ve válkách zmrzačelí zaopatřeni v nádherné invalidovně (''hôtel des invalides'') v Paříži. ''[[Autor:Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský|FM.]]''

{{Prostrkaně|Válečné loďstvo '''F.'''}} jest vedle anglického nejsilnější na světě. Obecně se na něm chválí dobrá organisace a způsobilost rychlé mobilisace. Na poč. r. 1893 udával se stav jeho na 403 plavidel o 573.490 tun a 618.700 koň. silách, s 1205 děly kalibru více než 9 ''cm'' a 2024 menšími děly. Posádka lodní čítala 46.233 mužů. Bitevní loďstvo skládalo se t. r. z 19 bitevních obrněnců o 178.990 t. a 128.400 koň. sil., s 311 těžk. a 462 menšími děly a 12.166 muži posádky, 8 obrněných křižáků o 42.740 t. a 26.500 koň. sil., s 94 těž. a 104 menš. děly a 2970 m. posádky, 13 pobřežních obrněnců o 72.760 t. a 48.400 koň. sil., se 44 těžk. a 148 menš. děly a 3138 m. posádky, 8 obrn. dělových lodí z l. 1884—91 o 11.510 tunách, 12.400 koň. sil., s 19 těžk , 43 menš. děly a 784 muži, dále 9 křižáků I. tř. z let 1876–92, 6 křiž. II. tř. z l. 1877—1889 a 29 křiž. III tř. z l. 1862—88, celkem o 124.135 t., 191.650 koň. sil., s 452 těžk. a 472 menš. děly a 12.645 muži; 5 torped. křiž. z l. 1885—92 o 6260 t., 16.000 koň. sil., s 25 těžk. a 50 menš. děly a 802 muži. Z ostatního loďstva uvádíme 9 avisových lodí I. tř., 18 av. lodí II. tř., 5 av. l. III. tř., 13 transportních avis, 10 torp. avis, 13 dělových lodí, 29 děl. šalup, 16 parních šalup, 17 torp. lodí pro vys. moře, 28 torp. lodic I. tř., 82 torp. l. II. tř., 41 torp. l. III. tř., 6 torp. strážných lodí a 19 různých dopravních lodí. — Ve {{Prostrkaně|stavbě}} nalézaly se r. 1893—94: 6 bitevních obrněnců o 70.786 tun., 82.500 koň. sil., s 89 těžk. a 151 menš. děly, 4 pobřežní obrněnci o 26.400 t., 32.000 koň. sil., s 32 těžk. a 56 menš. děly, 4 křiž. I. tř. o 19.000 t., 32.700 koň. sil., s 32 těžk. a 56 menš. děly, 6 křiž. II. tř. o 22.572 t, 53.000 koň. sil., s 68 těžk. a 112 menš. děly, 2 křiž. III. tř. o 4857 t., 13.000 koň. sil., s 12 těžk. a 26 menš. děly, 1 torp. křiž. o 1310 t., 4000 koň. sil., s 5 těžk. a 10 menš. děly, dále 1 torp. zásobní loď o 6086 t., 11.500 koň. sil., s 8 těžk. a 8 menš. děly, 1 dopravní aviso, 2 torp. avisa a 52 torp. lodic. Středomořské loďstvo má 9 bitevních lodí, 3 křižáky I. tř., 3 křiž. III. tř., 12 větších torp. lodí, reservni loďstvo 6 bitevních lodí, 4 křiž., 6 torp. lodí. Severní franc. loďstvo má 6 bitev. l., 6 křiž. a 6 torp. lodí.

{{Prostrkaně|Důstojnický sbor námořnický}} čítá 15 viceadmirálů, 30 contreadm., 115 lodních kapitánů, 215 fregatních kapitánů, 360 lodních poručíků I. tř., 360 lodních por. II. tř., 400 lodn. praporečníkův, 240 aspirantův, 70 elèvů, úhrnem 1805 hlav. {{Prostrkaně|Úřednictvo}} vykazuje 15 vrchních mechaniků, 76 mech. I. tř., 128 mech. II. tř , 140 inženýrů, 17 hydrografů, 429 výplatčích, 743 lékařů, 94 lékárníků, 24 duchovních a 56 učitelů, úhrnem 1724 úředníků. Mužstva jest 37.178 mužů. V reservě jest 14 viceadmirálů, 10 contreadm., 20 lodních kapitánů, 61 freg. kap., 72 poručíků, 33 praporečníků, 51 výplatčích, 182 lékařů, 26 lékárníků, 2954 námořníků, úhrnem 3423 hlav. {{Prostrkaně|Námořská pěchota}} čítá 12 pluků se 43 prapory, dále 4 samostatné prapory a 5 detachementů s 693 důst. a 18.872 muži; {{Prostrkaně|nám}}. {{Prostrkaně|dělostřelectvo}} 2 pluky se 36 batteriemi, 374 důst. a 5380 m.; {{Prostrkaně|trestnická setnina}} 21 důst. a 254 m.; {{Prostrkaně|nám.}} a {{Prostrkaně|kolon. četnictvo}} s 39 důst. a 1300 muži; {{Prostrkaně|domorodé mužstvo}}, podřízené ministru námořnictví, 16.000 m. se 125 důstojníky. Čítá tudíž síla franc. námořnictva úhrnem 87.188 důstojníků a mužstva. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]''

{{Prostrkaně|Literatura o '''F'''}}-ii jest neobyčejně rozsáhlá. Přehled novější literatury zeměpisné o '''F'''-ii podali Vidal de la Blache, Récents travaux sur la géographie de la France v Annales de Géogr. I. (Paříž, 1891—92) a Camena d’Almeida v Geogr. Jahrbuch, XVII (Gotha, 1894). Jmenujeme jen hlavní díla: E. Levasseur, La France et ses colonies (Paříž, 1890 až 1893, 3 sv.); E. Reclus, Nouvelle géogr. univ., II. sv., 2. vyd. (t., 1892); E. Levasseur, Précis de la géogr. physique, polit. et écon. de la France et de ses colonies, s atlasem (t., 1891); M. Dubois, La France et ses colonies (t., 1892); Niox, La France (t., 1893); Joanne, Dict. géogr. et administratif de la F. et de ses colonies (vychází v Paříži); týž, Itinéraire général de la F. (dle krajů, 21 sv.); týž, Géographies départementales (87 sv.); Gindre de Mancy, Nouveau dictionnaire complet des communes de la F. (t., 1890); Hahn F., Frankreich (v Kirchhoffově Länderkunde v. Europa, 2. díl, 2. pol., Praha a Lipsko); Palacký, Horopis '''F.''' (Zeměp. Sborník, III.); týž, Vodopis '''F.''' (t ); Chèvremont, Les mouvements du sol sur les côtes occidentales de la F. (Paříž, 1882); Dufrénoy et Élie Beaumont, Explication de la carte géologique de F. (t., 1841, 2 sv.); Burat, Géologie de la F. (t., 1874); Grenier a Godron, Flore de F. (t., 1847—56, 3 sv.); Gillet et Magne, Nouvelle flore française (t., 1873); Baillon, Flore de F. v Dict. encycl. sc. méd. (1879, V. sv.); P. Broca, Recherches sur l’ethnologie de la F.; Lagneau, Anthropologie de la F. (t., 1879); Boisjoslin, Les peuples de la F. (t., 1879); V. Turquan, Répartition géogr. et densité de la population en F. (Journal de la Soc. de stat. de Paris (1886); E. Levasseur, La population française, histoire de la pop. avant 1789 et démographie de la F. comparée à celle des autres nations au XIXe siècle (t., 1889—92). Úřední publikace: Statistique de la F. (od r. 1835); Annuaire statistique (od r. 1878); Dénombrement de la population (vydávané vždy po 5 létech ministerstvem vnitra); Bulletin du ministère d’agriculture (měsíčník); Statistique agricole de la F., publ. par le min. d’agricult. (Nancy, 1887); A. de Foville, La F. économique (Paříž, 1890); M. Block, Statistique de la F. comparée avec les divers pays de l’Europe (2. vyd. t., 1874, 2 sv.); Statistique des pêches maritimes (period. publikace min. námořnictví); Stat. des sources minérales de F. (Paříž, 1883, publ. min. veř. prací); Stat. de l’industrie minérale (roč. publ. min. veř. prací); Tableau général du commerce de la F. avec les colonies et puissances étrangères (roč. publ. min. financí); Annales du commerce extérieur; Pigonneau, Histoire du commerce de la F. (Paříž, 1885 a n.); Lucas, Voies et communications en F. (publ. min. veř. prací); Stat. des chemins de fer franç.; Stat. de la navigation intérieure (roč. publ. min. veř. prací); Stat. sur le mouvement des correspondances postales (roč. publ. min. obchodu); Cheyson, Album de la statistique graphique (roč.). O školství dává zprávy úřední Annuaire de l’instruction publique; úřední Stat. de l’enseignement primaire (spracováno od r. 1829); L. Liard, L’enseignement supérieur en F. 1789–1889 (1. sv. Paříž, 1888); novodobé školství franc. v Paedag. rozhledech, 1890; J. Guth, Associace a spolky athletické na stř. školách franc. (Krok, VI). — Každoroční stručné přehledy statist. o '''F'''-ii v Blockově Ann. de l’économie polit. et de la statistique. {{Prostrkaně|Mapy}}: Carte d’état-major au 80.000e, publ. par serv. géogr. de l’armée, ve 264 listech (1818—1882); Carte de la F. au 100.000e, publ. par minist. de l’intérieur, o 600 listech; mapa v měřítku 1:50.000 připravuje se od roku 1881; Carte de la F. au 200.000e, par Serv. géogr. de l’armée; Carte de la F. 1:320.000 v 33 listech (1852—81); Carte de la F. au 1:600.000 pubi, par Serv. géogr. v 6 listech (Paříž, 1894); Carte géologique détaillée de la F. publ. par le min. des travaux 1:80.000; Carte géologique de la F. 1:1,000.000, publ. par le min. des trav. publ. (Paříž, 1890); Dufrénoy et Élie de Beaumont, Carte géol. et minéral. de la F. 1:500.000 v 6 listech (2. vyd. t., 1855). ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]''

== Jazyk. ==
Francouzský jazyk, jeden z osmi jazyků románských, jest pokračováním jazyka latinského, jak se vlivem zvláštních podmínek vyvíjel a utvářel na půdě někdejší Gallie od jejího obsazení Římany (začalo r. 154 a skončilo r. 51 př. Kr.). Nebyla to ovšem latina, kterou známe z klassické literatury a kterou si vyšší třídy gallské na četných školách osvojovaly, aby měly přístup k hodnostem politickým, vojenským a duchovním, nýbrž latina vulgární, která se asi od II. stol. před Kr. určitě odlišila od latiny spisovné a která, byvši do Gallie přinesena od vojákův, osadníkův a kupců, rychle tam zdomácněla, tak že již v I. stol. po Kristu vytlačila keltštinu skoro z celé Gallie až na Armoriku a několik ojedinělých míst. Dlouhý pobyt legií římských, ustavičný nával nových osadníků, okolnost, že lid musil své právo vymáhati u soudů římských, později obrácení Gallů na víru křesťanskou, konečně vrozená pohyblivost ducha keltského a jeho náklonnost ke změnám, to vše přispívalo zakořeniti jazyk vítězů. Keltština zmizela, zanechavši řídké stopy ve slovníku franc. (ne mnohem hojnější nežli řečtina řeckých osad na jižním pobřeží), ve všeobecném způsobu výslovnosti a v duchu grammatiky: sem patří užívání členu, analytické vyjadřování vztahů deklinačních, dvojité kladení negace, násobné tvoření některých číslovek a různé idiotismy. Latina přišla na území gallském záhy ve styk s dialekty germanskými následkem vpádů barbarských, jež započavše ve II stol. po Kr., povolným vsakováním skončily v V. stol. strašnou záplavou. Germanští dobyvatelé, přijavše s civilisací přemožených, kteří je i počtem i vzdělaností vysoko převyšovali, také jejich jazyk, přivodili úplné zaniknutí škol a s ním, jakož i se zvrácením celého administrativního řízení, aristokracie a literatury, také dokonalé vyhlazení latiny spisovné; mimo to uvedli do jazyka domorodců množství slov germanských, zejména výrazy válečné a výrazy pro nové státní a právní instituce, celkem asi tisíc slov. Současně prorážejí analytické tendence ve skladbě vulgární latiny plnou silou, tak že od VI. stol projevuje se rozhodně jako jazyk nový, hluboce rozdílný od latiny spisovné, jejž vzdělanci dob merovejských zovou opovržlivě »románským jazykem selským« (''lingua romana rustica''): existence tohoto románského dialektu — tehdy to byl ještě pouhý dialekt — je doložena četnými texty od VII. stol. a r. 813 viděl se již koncil tourský nucena naříditi kněžím, aby vykládali lidu písmo sv. jazykem románským; r. 842 užívá se ho též při aktu státním, známých přísahách štrasburských. V IX. a X. stol. ustavila se národnost franc. v jazyku, poesii a křesťanském uměni. Tou dobou vystupuje zřejmě rozdíl mezi idiomem severním a jižním, kterýžto se vlivem politických okolností vyvinul docela samostatně a svérázně; byl dle své potakací částice nazván ''langue d’oc'' (název provençalský vzat od hlavní provincie) proti severní ''langue d’oil'', a hranice mezi oběma šla asi od Charentu k Alpám přes Limoges, Clermont-Ferrand, Tournon a Grenoble. Ale ani jazyk severu, langue d’oil, nesmíme si v té době představovati jako jednotný, všude shodný; byla to spíše směs nářečí, v níž lze rozeznávati pět hlavních skupin: skupinu východní (burgundskou), severových. (pikardskou), západní (normanskou), severní (poitevinskou) a ústřední (v provinciích Champagne, Brie, Orléanais, dolní Maine, Perche a zvláště Ile-de-France, zvaná druhdy prostě '''F'''-ií). Každá z nich má svou vlastní literaturu. Teprve ve XII. a XIII. stol. začalo nářečí provincie Ile-de-France za vzrůstající moci Kapetovců nabývati převahy nad ostatními a povzneslo se během XIV. stol. za společný jazyk franc., dodělavši se výhradního práva v literatuře a veškerém užívání veřejném. Druhé dialekty sklesly odtud na pouhá podřečí, zanechavše jazyku spisovnému některé své zvláštní tvary. — Čím se tento jednotný jazyk hlavně liší od jazyka staršího (starofrancouzštiny), je splynutí obou pádů (nominativu a pádu nepřímého), jež od V. stol. ještě pozůstávaly, v jediný. Ve stol. XIII. přibyly do něho některé prvky orientální. Nicméně nebyl ten jednotný jazyk nikterak pevně ustálen: politické zmatky, kterým '''F.''' vydána byla na pospas, obrážejí se v něm chaotickým nepořádkem v pravopisu, míšením rodu, porušením konjugace, libovolným užíváním členu, kolísáním skladby. Až v stol XV. se jednotlivé změny poněkud ustálily a francouzština, jak se nám jeví v proslulém manifestě Calvinově (''Institution de la religion chrétienne''), jest již úplně zralá, tak že z ní František I. může učiniti řeč úřední a theologové i filosofové užívali jí místo latiny. Kdyby byla zůstala v tom stavu, byl by měl Malherbe málo co dělati. Ale zatím bylo jí podstoupizi nové vlivy, a to jednak vliv italštiny, jež se výpravami Karla VIII., Ludvíka XII. a Františka I. do Italie a sňatkem Kateřiny Medicejské s Jindřichem II. rozmohla, jednak vliv latiny i řečtiny, podle jichž vzoru chtěli nepovolaní oprávci rodný jazyk přetvořiti. Italianisace, jež přes útoky a výsměch potrvala až do pol. XVII. stol., zůstavila v jazyce řadu výrazů, které z řeči dvorské přešly do řeči lidu. Snahy latinisatorů. jež vyvdala renaissance, osvětluje manifest Joachima du Bellay s titulem ''Défense et illustration de la langue française''. Měly dvojí účel: zušlechtiti jazyk hojnými výpůjčkami z latiny a řečtiny a ušlechtiti franc. poesii genry, obvyklými u starých. První grammatikove franc. ze XVI. stol. (Geoffroy, Tory, Palsgrave, Dubois-Sylvius, Meigret, Des Autels a j.) dopouštěli se jménem latiny a řečtiny násilností, jež na štěstí až na některé drobné opravy v písmě neměly následků. Z jazykových reformátorů poměrně nejšťastnější byl básník Ronsard; obohatil mluvu četnými slovy, jež se udržela v užívání. Tím hůře vedli si jeho žáci, kteří chtěli učiniti z jazyka úplnou kopii jazyků klassických. Důkladnou reakci proti těmto násilnostem provedl Malherbe, od něhož začíná nové období jazyka: jeho zásluha záleží v tom, že za měřítko správnosti jazykové místo latiny a řečtiny vytkl usus mluvy lidu pařížského: potlačoval slova proti duchu jazyka tvořená slovy populárními, uváděl slova v jejich pravý význam a vymezil jejich větnou platnost, zkrátka zavedl přirozený řád. V jeho díle, jemuž pod Ludvíkem XIII. mimo dohasínající kultus italštiny vzešlo opětné nebezpečí módou, pěstující řeč a literaturu španělskou — odtud nechutná emfase ve slohu a četná slova, z nichž mnohá zůstala — pokračovali v XVII stol. pověstný hôtel Rambouillet, tak zv. Précieuses, salóny, Akademie, jež vlastně k tomu účelu byla zřízena, a grammatikové, mezi nimiž čelné místo zabírá Vaugelas (vedle něho d’Olivet a Th. Corneille). Akademie znamená soustředění jazykových oprav; její slovník, jehož první vyd. vyšlo až za 50 let po jejím zřízení (r. 1694, ''Dictionnaire de l’Académie''), přinesl v abecedním pořádku všechna slova připuštěná »dobrým užíváním« (»ryzí«). Škola, kterou představuje Vaugelas, je škola empirická: spravuje jazyk na základě dobrých spisovatelů, učenců, dvora a vyšších tříd společenských. Zašla někdy za potřebné hranice, ochuzujíc jazyk, ač na druhé straně rozumným výběrem slov, upravením jejich smyslu, rozlišením synonym a případným, správným tvořením dodala mu nebývalé přesnosti. Bylo by ovšem bývalo třeba daleko důkladnější znalosti etymologie a historie jazyka, aby se odstranily nesčetné vady v pravopise, ve tvarech a skladbě slov; tím, že se rozhodovalo bez ní, vyplynula grammatika plná bludův a nesnází, jež Akademie potvrdila za zákon. Zlo bylo by bývalo snad ještě větší, kdyby vliv theoretiků nebyl býval do jisté míry paralysován působením vynikajících spisovatelů. Slavní mistři přijali sice pravidla, jež se jim ukládala, ale neúplně, zachovávajíce volnost svého tvůrčího ducha a přizpůsobujíce si je nevyhladitelné potřebě rozmanitosti a novosti. Jejich díla stala se vzory, jejichž sloh a jazyk potomní pokolení snažila se napodobiti. A tak byl tu na poč. XVIII. stol. klassický jazyk, vyňatý na přiště z náhlých libovolných změn. Stol. XVIII., ač neobešlo se beze sporů jazykových mezi konservativci a novotáři (mezi ony patřil ze spisovatelů Voltaire, více jen theoreticky, mezi tyto Fénelon a Rousseau), nepřineslo valnějších novot; závažné účinky měla ovšem revoluce uvedením velikého počtu slov, z nichž většina zase zmizela, a hlavně obměnou výslovnosti, otevírajíc mluvu aristokratickou způsobu mluvy lidovému, ba i venkovskému. Vítězstvím romantiků nad klassiky v XIX. stol. zaplavil pak jazyk mluvený jazyk spisovný docela, bývalé dělení slov vznešených od nízkých vzalo za své, technické slovníky propůjčily své zásoby k neologismům, jež se tvořily pro nové pojmy a věci a jichž silný počet poskytla angličina, přibíraly se archaismy ze středověku a renaissance, zkrátka jazyk nastoupil dráhu volnosti, na níž se od té doby nalézá, z níž těží a jíž také trpí, ačkoli celkem zisk vyvažuje ztrátu; neboť dle uznání samé Akademie demokracie dává jazyku na síle a hybnosti, co mu ujímá na čistotě.

Jazyk franc., jenž již od XIII. stol. nabyl značné vážnosti za hranicemi (tehdy zejm. v Anglii a v Italii), stal se v XVIII. stol prostřednictvím klassické literatury jazykem celé vzdělané Evropy, a třeba že do naší doby zase klesl na významu, pokládá se stále za obcovací jazyk světový. U nás v Čechách, zvláště v posledních létech, neobyčejně se šíří jako výhodná protiváha němčiny. Činnost, již v té příčině rozvíjí »Alliance franç.« a »Société française« v Praze, četní soukromí učitelé a reálné školy i vysoké učení, zasluhuje všeho uznání.

{{Prostrkaně|Slovníky}}: Dictionnaire de l’Académie française; Dictionnaire historique de la langue française; Littré, Dict. de la langue française; C. Sachs, Encyclopaedisches Wörterbuch der französischen und deutschen Sprache; Darmstetter-Hatzfeld, Dict. de la langue franç.; Faster, Slovník franc.-český a česko-franc.; Jan Herzer a Čeněk Ibl, Slovník franc.-český. {{Prostrkaně|Mluvnice}}: Brachet, Grammaire historique de la langue franç.; Ferd. Brunot, Gramm. hist, de la langue franç.; C. Ayer, Gramm. comparée de la langue franç.; Girault-Duvivier, Grammaires des grammaires; Bescherelle frères et Litais de Caux, Grammaire nationale; Larive et Fleury, Grammaire de la langue franç.; Claude Augé, Gramm. de la langue franç.; Benecke, Französische grammatik; české učebnice jazyka franc. napsali Ricard-Roth, Jan Herzer, J. Kosina a J. Hulakovský, Fr. Šubrt, L. Schmidt-Beauchez, Březanovský, Škoda (s mluvnicí) a j. ''[[Autor:Jindřich Vodák|Vd.]]''

== Literatura. ==
Literaturou franc. rozumíme slovesné plody {{Prostrkaně|jazyka francouzského}}. Je tedy z literatury franc. vyňato důsledně písemnictví {{Prostrkaně|latinské}}, třeba ve '''F'''-ii vytvořené, jakož skutečně nejstarší pisemné literární památky '''F.''' jsou latinské; o nich jednati náleží dějinám písemnictví římského a středolatinského. S druhé strany jest však upozorniti, že oblast literatury franc. ve středověku jest větší, než území francouzské, že objímá totiž kromě '''F'''. {{Prostrkaně|Anglii}}, které dobyli r. 1066 pofranštění Normané a v níž pak kvetla živá literatura franc. jazyka do pol. XIV. věku, sev. {{Prostrkaně|Italii}}, kde ještě ve 2. pol. XIV., ano i poč. XV. věku vyskytují se francouzská díla literární, i {{Prostrkaně|Cypr}}, {{Prostrkaně|Moreu}} a {{Prostrkaně|Palestinu}}, kde v XIII. věku napsán byl nejeden plod franc. jazyka. Připomenouti jest také ještě, že v IX. věku odštěpila se od frančtiny (severního jazyka ''d’oìl'' zvaného) {{Prostrkaně|provençalština}} (již. jazyk ''d’oc'' zvaný) a stvořila na Jihu francouzském bohatou literaturu, která po celý skoro středověk kvetla a hlavně vnějšími pohromami poklesla, aby v našem věku znova ožila a se rozvinula (viz {{Prostrkaně|Felibrige}}). Dějiny této literatury, ač sesterské, přece od francouzské neodvislé, viz ve čl. {{Prostrkaně|Provence}}.

'''Středověk''' I. Do r. 1050. První formace jazyka dnes frančtinou zvaného lze položiti do VII. stol. Tu a v násl. věku ovládá již frančtina jako jistý jazykový typ mluvu lidovou. {{Prostrkaně|Církev}} přirozeně první si ho všímá a na koncilech v Remeši a Toursu (r. 812) nařizuje se již biskupům, aby pečovali o překlady homilií do frančtiny jako jazyka národního, výlučně lidového. Brzy také potkáváme se s prvním histor. dokladem nového jazyka, s t. zv. {{Prostrkaně|přísahami štrasburskými}}, t. j. formulemi, jimiž v březnu r. 842 přísahali si přátelství, pomoc a věrnost Ludvík Němec a Karel Lysý a jež r. 843 přepsal a ve své »Historii Franků« dochoval Nithard. Nehledíc k této památce právního rázu je však celá nejstarší literatura franc., pokud se nás dochovala, {{Prostrkaně|církevní}} a {{Prostrkaně|duchovní}}. Nejstarší její památka je {{Prostrkaně|sequence o sv. Eulalii}} (obyčejně ''cantilène de sainte Eulalie''), krátká skladba 28 assonujících veršů, složená kolem r. 880 v opatství sv. Amanda ve Valenciennes. Z druhé půle X. věku pochodí: {{Prostrkaně|Život sv. Leodegara}} (St. Leger) a {{Prostrkaně|Utrpení Kristovo}}, osmislabičné, sdružené rýmované básně, obyčejně po uschování svém ''Poèmes de Clermont Ferrand'' zvané. Nejcennější plod tohoto období i po stránce básnické je však ''Vie de saint Alexis'' (kolem 1040), jazykově také nejfrancouzštější. V {{Prostrkaně|próse}} zasluhuje zmínky ''Fragment de Valenciennes'' z počátku X. věku, zlomek to kázání o proroku Jonáši. — Vedle této literatury, duchem a inspirací národu cizí, sbírají se zajisté již v této době prameny literatury vlastně národní, {{Prostrkaně|poesie hrdinské}} a {{Prostrkaně|epické}}. Hotových dokladů literárních pro toto předpokládání sice není, ale nasvědčuje mu celá řada zpráv dějepiseckých, v nichž se mluví o básních v lidovém »venkovském« jazyku složených, jimiž opěvována některá dějinná událost. Byl to prvek germanský, který je základem této staré franc. poesie epické; vedle něho pak křesťanská kultura jeví se jako živel francouzský a národní. Z nich dvou složeno je epos franc. Historicky jest zjištěno, že již Dagobert (zvaný Chlodoving, Chlodvikovec) z merovinského rodu byl rekem franc. skladeb epických; tím spíše lze tak soudit o Karlu Martelovi, Pipinovi a Karlu Velikém. Ovšem nedochovalo se nás nic z těchto básní.

II. R. 1050—1235. V tomto období vrcholí středověká literatura franc. Svěží, mladé, naivní proudy vyrážejí v této době ve všech druzích literárních a všude se znamenitou silou tvoří množství děl neobyčejně šťastných; síla obraznosti, vřelé a silné cítění přemáhá nesnáze formálně, hrubý, těžkopádný jazyk, jejž ohýbá v krušném boji. Všecky druhy verše jsou v tomto období hojně i šťastně vzdělávány; k rozkvětu {{Prostrkaně|epické poesie}}, který je ojedinělý a výjimečný u moderních národů, druží se všecky druhy výpravné: {{Prostrkaně|román}}, {{Prostrkaně|povídka}}, {{Prostrkaně|satira}}, {{Prostrkaně|fabliau}}, {{Prostrkaně|kronika veršová}}; ano i {{Prostrkaně|próse}} dostává se na konci této doby nadaných vzdělavatelů, kteří ji vyvádějí ze služebné poroby latinské, v níž dosud živořila. Mocný tento rozvoj literatury, který má ráz {{Prostrkaně|ryzí živelnosti}} a {{Prostrkaně|přirozenosti}}, je podmíněn ovšem ve značné míře také vnějšími politickými a společenskými poměry. '''F.''' jest v době té mocným státem, vítězným na venek, zabezpečeným silnými králi i v rozvoji vnitřním. Kultura hmotná jde ruku v ruce s kulturou duševní. V Paříži soustředí se vzdělanost školská, která svítí celé západní Evropě. Rytířský duch zjemňuje se ve '''F'''-ii časněji než jinde ve skutečnou kulturu citovou.

{{Prostrkaně|Epopeje národní}} objevuje se ve '''F'''-ii v XI. věku. Avšak prvky její, látkové i formálně, jsou starší a sice sluší je hledati v různých náboženských i válečných, poloepických, pololyrických básních předešlého období, v tak zvaných {{Prostrkaně|kantilénách}}, »ne menších padesáti, ne větších pěti set veršů« (Léon Gautier, ''Les épopées françaises'', str. 28.). Pochod však, jakým z těchto krátkých rozptýlených básní došlo se k organickým dlouhým celkům, není dosti vyjasněn. Postaveny jsou hlavně dvě theorie. První, L. {{Prostrkaně|Gautierova}}, vykládá vznik »chansonů de geste« tak, že kladeny byly vedle sebe a tmeleny v celek krátké kantilény; naproti tomu G. {{Prostrkaně|Paris}} soudí, že většina jich byla složena trouvéry přímo po tradici. — Tato epická poesie franc. připíná se těsně k zjevu {{Prostrkaně|Karla Velikého}}, k řadě jeho válečných podniků. Na osobu jeho připjaly se asi i mnohé starší zkazky epické. Přirozeně stal se tento veliký dobyvatel středem národní epiky; kolem něho kupily se i všecky nové projevy epické síly, která právě nadbytkem látky byla lákána a množena. Oba podstatné živly eposu, bohatýrský i náboženský, byly tu souměrně živeny; Karel Vel., bojovník proti Saracénům, je rekem Kristovým. V legendě, kterou obklopil lid jeho postavu, právě tento moment převážil všecky ostatní; v epických zpěvech vzpomíná se jen jeho bojů s nevěřícími, ostatní jeho podniky válečné jsou jimi pohlceny. Kolem něho seskupení {{Prostrkaně|palatini}} stávají se po něm reky nových epopeí. Později pak i mnozí {{Prostrkaně|vasallové}} upozornili na sebe a povzbudili pěvce ke svojí poctě. Všecky epické básně opěvující uvedené osoby zahrnují se hromadným jménem ''chansons de geste'' (''geste'' značí jednak podnik hrdinný — lat. ''gestum'' — jednak i rod reků, jehož souborné oslavě básníci se obyčejně věnovali). Básně tyto třídí se k vůli přehledu v {{Prostrkaně|kruhy}} (cykly). Všecky, jež směřují k jistému ústřednímu reku, zahrnují se v jeden kruh. Obyčejně rozeznávají se tři hlavní cykly, zvané po ústředních recích svých ''geste du roi'' (''Charlemagne''), ''geste de Garin de Montglane'' (Vilém oranienský) a ''geste de Doon de Mayence'' (Ogier dánský). První kruh objímá 23 básní, z nichž nejproslulejší typ staré přísné epiky je ''Chanson de Roland'' (kol. 1080) a jiné známější: ''Berthe aux grans piés''; ''Enfances Roland''; ''Voyages à Jerusalem et à Constantinople''; ''Fieràbras''; ''Anséis de Carthage''; ''Huon de Bordeaux''; do druhého čítá se jich 19, na př.: ''Garin de Montglane''; ''Aimeri de Narbonne''; ''Prise d’Orange''; ''Aliscamps''; do třetího konečně 10, jako: ''Doon de Mayence''; ''Enfances Ogier''; ''Vivien''; ''Renaud de Montauban''. K těmto {{Prostrkaně|hlavním}} cyklům druží se {{Prostrkaně|cykly podružné}} (»provinciálné«), tak: na východě '''F.''' cyklus ''lotrinský'', cyklus po výtce feudální, plný sporů, zrad a bitek vasallských; cyklus ''Gormonda a Isembara''; ''Raoula de Cambrai'' (''geste du Nord''); ''Amise a Amila''; cyklus křižácký, ''Girard de Roussillon'' náleží jihu, Provenci. Všech eposů těchto úhrnem se čítá ke stu; zahrnují se také souborným označením {{Prostrkaně|kruhu francouzského}} (protivou k bretonskému a antickému). Je to poesie po výtce {{Prostrkaně|národní}}, látkou i formou, s celou silou, naivností, svěžestí a opravdovostí hromadného lidového umění, ale také se vší jeho drsností, neurvalostí a syrovostí, jež vyznačuje tehdejší kulturu společenskou. Chansony de geste jsou {{Prostrkaně|věrnou malbou doby}}, společnosti, ústředí, jež je stvořilo, líčící soudobé mravy vojenského feudalismu; je to poesie {{Prostrkaně|hromadná}} a {{Prostrkaně|realistická}}. Jich sociální složky jsou germanské: instituce královská i lenní, poměr suzeréna k lenníku, poměry lenníků mezi sebou, jsou pojaty ryze po vzoru germanském. Nejstarší eposy jsou plny nezkrotné síly; opěvují výlučně krvavé činy, tělesnou statečnost, touhu po neodvislosti osobní, pomstychtivost, ctižádost, lakotu, surovost, krvelačnost. Jen dvě lepší stránky vyznačují reky chansonů těch: naprostá věrnost k suzerénu a přátelská obětavost (jako doklady: Olivier a Roland; Amis a Amil). {{Prostrkaně|Žena}} nemá skoro ještě místa v těchto eposech; je pouze předmětem prchavé smyslnosti a opovržení. Teprve později zušlechťují se tyto eposy inspirací křesťanskou a mravnějšími náboženskými motivy, ale v tom již jeví se vliv {{Prostrkaně|bretonského}} kruhu a ztráta charakterovosti kruhu franc. Po stránce umělecké vynikají některé z nich (nejstarší, předem ''Chanson de Roland'') stručnou výrazností, epickou prostotou a hotovostí, ale nedokonalost formální, nevybroušenost mluvy ruší tyto přednosti; v pozdějších z nich ztrácí se stále více epická stručnost a rozbřídají pak v povídavost a nesouvislou rozvláčnost. Psány jsou 1{{Prostrkaně|0slabičným veršem}}; teprve později převládne 1{{Prostrkaně|2slabičný alexandrin}}, ačkoliv i dříve již (podle G. Parisa poprvé ve ''Voyage de Charlemagne à Jérusalem'') se vyskytuje. Nejstarší z nich nejsou rýmovány, nýbrž pouze {{Prostrkaně|assonovány}}. Dlouho zápasí rým s assonancí, než se domůže plné nadvlády; pak spojuje se pravidelně celá řada veršů jediným rýmem v odstavec, slohu.

Tento neobyčejný rozvoj epické poesie v tomto období nebyl však osamocený; za ním hned vyrůstá {{Prostrkaně|druhá}} mohutná vlna, mocný příliv epické síly v {{Prostrkaně|bretonských epopeích}}, které od pol. XII. věku vystupují, přes prvotní odpor domáhají se přízně obecenstva a na konec vytlačují zálibu pro starší kruh francouzský. Naladění a ráz básní těch je naprosto {{Prostrkaně|různý}} od výrazu kruhu franc. Vyznačuje jej zvláštní měkkost a přepjatost citová, prvek kouzelné nadpřirozenosti (víly, jež chrání kouzly své milence-reky), tajůplná fantastičnost, hloubavá symboličnost, ponoření se do přírody, smysl pro život nitra a sen — vše živly naprosto cizí francouzskému duchu, vypěstované a stupňované dlouholetou porobou {{Prostrkaně|Keltů v Anglii žijících}}, kteří, zbaveni všech práv, vypuzeni ze skutečného života, utíkali se k mystice a snivé hloubavosti. Ráz inspirace těchto básní je podstatně {{Prostrkaně|subjektivní}}; mythičnost, rozjímavost, blouznivost, fantastičnost i snivost náboženská převládají a zabarvují epické básně čerpající z těchto bretonských látek. Staré kosmogonické sny pohanské jsou vmíšeny často a přetvořeny v legendy křesťanské. Smysl {{Prostrkaně|pro přírodu}}, pozorování její a utonutí člověka v ní velice jest vyvinuto, právě jako ve franc. látkách život společenský a hromadný. Ve shodě s celým psychologickým podkladem v látkách bretonských má veliký význam {{Prostrkaně|láska k ženě}}; Keltové pochopili poprvé ženu jako obrodnou sílu všehomíra. Historická a legendárně pouze přetvořená osobnost {{Prostrkaně|Artuše}} († 537), který vládl na jižních březích velkobritských a podlehl útoku saskému, je do jisté míry hmotným středem těchto starých epických zkazek keltských. Kolem něho sdruženi jsou jeho rekové-druzi (ne sluhové jako ve franc. cyklu), s nimiž vrhá se do báječných dobrodružství a s nimiž projíždí celou Evropu, ano dobývá i Palestiny. Po náboženské stránce hraje velikou úlohu v těchto básnických tradicích {{Prostrkaně|legenda o sv. graalu}}, původu domácího, jak se zdá, a vlivem křesťanským pouze přetvořená. Graal byla totiž starým Britům keltským skvostná nádoba ukrytá na dně nějakého jezera, která tomu, kdo ji má, zaručuje vědění budoucnosti a tedy úplnou moc. Křesťanským názorem pak, který kladl všecku spásu lidskou do smrti Kristovy, proměněn tento symbol dokonalosti v nádobu, z níž pil Spasitel při poslední večeři a do níž pak zachytil několik kapek krve jeho s kříže stekších Josef z Arimatie, který také přenesl sv. graal do Bretonska a zde mnoho zázraků pomocí jeho vykonal. Když pak zemřel v Anglii (v Glastonbury), byl později sv. graal ztracen. Odtud zřízen králem Utterem-Pendragonem řád {{Prostrkaně|Kola stolního}} (''table ronde''), jehož členové měli za úkol nalézti tuto zázračnou misku. A právě v legendě o {{Prostrkaně|Percevalu}}, který ji konečně po dlouhých obtížích nalézá, vyhranil se mravní ideál křesťanský, odříkání, jako nikde před tím ve středověké poesii. Jen mravně čistý, dětsky nevědomý člověk, který překonal všecky hmotné i mravní překážky, může dosici sv. graalu.

Tyto legendy keltského původu a rázu došly prvního povšimnutí u Normanů, kteří porazili surové Sasy, staleté utiskovatele živlu keltského. Zde v Anglii pojaty poprvé tyto keltské zkazky duchem francouzským. Normané byli poměrně vzdělaní, širokého, kosmopolitického skoro vkusu, jakož sami skládali se z různých ethnografických prvků. Věnovali pozornost předem sice historickým, dějepravným bájím britským, ale i pro čistě básnické mythy a fantastické legendy zjednali si brzy porozumění. {{Prostrkaně|Luces du Gast}}, {{Prostrkaně|Gasse le Blond}}, {{Prostrkaně|Gauthier Map}}, {{Prostrkaně|Robert le Boron}} a j. jsou pak prvními jejich překladateli a vzdělavateli; Mapovi a Boronovi náleží zejména zásluha, že seznámili franc. obecenstvo s legendou o sv. graalu. Z nich čerpají různí klerikové {{Prostrkaně|prosaické romány}} svoje, jako o sv. graalu, hledání sv. graalu, o Merlinu, Lancelotovi od Jezera, o smrti Artušově, Tristanovi. Současně skoro došly tyto keltské legendy i veršového spracování v dlouhých básních {{Prostrkaně|Chrestienem de Troyes}} († 1191), autorem těchto sedmi románů: ''Erec a Enide''; ''Tristan'' (a Yseult); ''Cligez'', ''Yvain'' (či rytíř se lvem); ''Vilém Anglický''; ''Perceval'' (či o graalu, ale pouze prvá čásť je dílem Chrestienovým) a ''Lancelot'' (jinak a původně ''La charette''). Ve 2. pol. XII. věku tedy již bretonský cyklus epický ve franc. jazyku formován byl z části prosaickými romány neznámých původců z části veršovými romány Chrestienovými. Dříve převládala mínění Jonckloeta de La Haye a Paulina Parisa, kteří kladli prosaické romány za starší; nyní naopak názor Gastona Parisa, jenž dokazuje prioritu Chrestiena de Troyes. Také {{Prostrkaně|postup}} a {{Prostrkaně|vývoj}} formace této není posud dosti vyjasněn. Zdá se jen, že byl obdobný processu, jakým se ustavily z drobnějších rapsodií epické celky franc. kruhu; přechodním stupněm, obdobným {{Prostrkaně|kantilénám}} franc., byla tu bretonská {{Prostrkaně|lais}}. — Bretonské látky, spracované Chrestienem a nástupci jeho {{Prostrkaně|Godefroyem de Lagny}}, {{Prostrkaně|Menessierem}}, {{Prostrkaně|Gaucherem de Dourdan}}, {{Prostrkaně|Gerbertem de Montreuil}}, získaly si brzy oblibu čtenářstva úplně; hlavně jejich stránka milostná a fantastická, která z nich činí skutečné romány, byla příčinou jich úspěchu. Úspěch ten zastínil brzy cyklus franc., tak že trouvéři opouštějí sloh těchto epopeí a činí stále větší ústupky románovému vkusu bretonskému; na konec předělávají staré franc. eposy po nových vzorech bretonských, z čehož vycházejí díla nepřirozená, nejapná a rozvleklá. Úpadek ten projevuje se zřetelně již v příštím období.

{{Prostrkaně|Třetí}} veliký látkový kruh epické poesie franc. této doby je {{Prostrkaně|klassický}}. Vzdělavatelé jeho jsou kněží, kteří pravidelně čerpají příběhy a legendy antické z pramenů úpadkových nebo apokryfních (jako Dictys Krétský, Dares Fryžský, Pseudokallisthenes a j.). Náboženská čásť těchto skladeb výpravných, jež sluší vřaditi mezi {{Prostrkaně|romány}}, je podivná směs křesťanství a pohanství; přechází nejčastěji v kouzelné pověry. Umělecká cena děl těchto je mnohem menší než předešlých. Schází tu naprosto naivní samorostlá přirozenost, přední podmínka pravé epiky. Je to poesie učená, kompilovaná, strojená a nudná většinou. Forma těchto děl je buď stejná jako francouzských chansonů de geste, buď verš osmislabičný sdružené rýmovaný. Nejcennější z nich jest ''Roman d’Alexandre'' od Lamberta li Torsa a Alex. de Bernay (před r. 1188), psaný alexandrinem; vedle něho měly znamenitý úspěch ještě: ''Roman de Thèbes'', spracovaný na základě Statiovy Thébaidy v půli XII. věku, ''Roman d’Enéas'', stejného stáří asi jako předešlý, a ''Roman de Troie'' od Normana {{Prostrkaně|Benoîta de Sainte-More}} (asi 1160). (Srv.: Meyer, Recherches sur les épopées françaises; G. Paris, Histoire poétique de Charlemagne; P. Paris, Les romans de la Table ronde mis en nouveau langage; L. Gautier, Les épopées franç.; G. Paris, la Poésie au moyen âge; P. Meyer, Alexandre le Grand dans la littér. franç. au moyen âge; d’Hericaut, Essai sur les origines de l’épopée; la Villemarqué, Les romans de la Table ronde; Joly, Benoist de Saint-More et le Roman de Troie).

K tomuto mocnému rozkvětu epiky pojí se v tomto období nesmírný rozvoj {{Prostrkaně|výpravnéh}}o a {{Prostrkaně|bájivého}} písemnictví vůbec. Lze říci, že všecky ty romány antické, řecké, byzantinské, bretonské a j., povídky, fabliaux atd., žijí z úpadku vlastní bohatýrské francké poesie epické, bují na jejích troskách a z jejích šťáv. Když již vyčerpala a vyžila se mužná krvavá síla starých eposů i rytířské cítění bretonské a smysl pro ně, zbyly a rozbujely se temné a výstřední stránky tohoto kulturního útvaru; shon po dobrodružství, těkavá, mlžná bájivost, zvrhlá fantastičnost, bezuzdnost požitku; ruku v ruce s tím šla v umění jalovost i rozplizlost formová. Epická báseň zvrhuje se tak v román {{Prostrkaně|dobrodružný}} nebo {{Prostrkaně|milostný}}. Náměty podává ponejvíce Východ; zde mohlo se plně vyhověti požadavkům právě uvedeným. Jsouť tyto romány buď napodobeny podle řecké literatury úpadkové, bud podávají východní pověsti a báje z byzantinských pramenů a přebásnění, jež poznali Francouzové na výpravách křížových. K proslulejším dobrodružným románům takovým náleží: ''Apollonius z Tyru'', ''Sedm mudrců'', E''racle'' od {{Prostrkaně|Gautiera z Arrasu}} (kol 1160); ''Cleomadès'' od Adenesa li Roisa; ''Florimont'' od Aimona de Varennes (1188); ''Atis et Profilias'' od Alex, de Bernay; ''Partenopéus de Blois'', ''Floire et Blanchefleur'' na základě pověstí maurických. Z milostných jest uvésti: ''Ille et Galeron'' G. z Arrasu (1157); ''Galearan de Bretagne'', ''Guillaume de Dole'', ''Pamphile et Galatée'' od Jeana Brasdefera (kol 1225). K románu lze připojiti i {{Prostrkaně|rýmované kroniky}}, v nichž normanští básníci pro dvůr anglický parafrasovali staré texty legendárné; tak Geffreie Gaimara ''Histoire des Anglais'' (kol 1150), Waceova ''Geste des Normands'' či ''Roman de Rou'' (přes 16.000 veršů, z části alexandrinů), složená mezi r. 1160—74 a věnovaná oslavě Rollona, Viléma s Dlouhým mečem a Richarda a dovedená do r. 1107, téhož ''Brut'' (přes 15.000 osmisl. veršů) z r. 1155, prostý veršový překlad sbírky domácích legend sebraných Gaufreiem de Monmouth pod názvem »Historia regum Britanniae« a {{Prostrkaně|Benoîitova}} ''Histoire des ducs de Normandie'' (43.000 osmisl. veršů). Všichni tito básníci nepsali z vlastního názoru, nepodali událostí, jichž zažili. Mnohem cennější je anonymní ''Histoire de Guillaume le Maréchal'' z r. 1224, a jistou literární hodnotou vyniká báseň {{Prostrkaně|Garniera de Pont-Sainte-Maxence}} o vraždě sv. Tomáše Becketa (1172). Jak viděti, všecko, co podniká se v genru dějepiseckém, náleží anglo-normanské větvi franc. písemnictví. Vlastní '''F.''' je neobyčejně chudá v oboru dějepiseckém. Překládá se v prósu kronika Turpinova, kompilují se římští dějepisci (''Faits des Romains''). Jediného výborného historiografa vykazuje toto období, Francouze maršála {{Prostrkaně|Geoffroye de Villehardouin}} († 1213), který pevnou a výraznou prosou popsal dobytí Cařihradu křižáky, jehož se sám účastnil.

Vedle těchto objektivních a naivních genrů vystupují a stejně skoro s nimi postupují ve franc. literatuře genry {{Prostrkaně|tendenční}}, reflektivné, kritické, satirické, parodující. Již některé chansony de geste i romány bretonské mají v sobě mocný komický živel, který ukazuje zřejmě k výsměšné tendenci, ke snaze parodovati vážné epické jádro (''Voyage de Charlemagne'' asi z r. 1060, která je vlastně heroické fabliau; ''Eustache le Moine'', báseň hrdinsko-komická z poč. XIII. věku; ''Moniage Guillaume'', líčící rozmarně klášterní život reka Viléma s krátkým nosem, od {{Prostrkaně|Viléma de Bapaume}}; z cyklu bretonského román o ''Tristanu'' a ''Isoldě'' a j.). Přímou satirickou a parodující tendencí vyznačuje se však zvířecký epos ''Roman de Renart'', řada různých skladeb různých autorů a dob, jež mají jen společný námět. »Renart« vznikl z bájí zvířeckých, v konečné podobě své je však vlastním plodem franc. středověku, který na něm pracoval celá století a vyslovoval prostředkem allegorie svoje různé zloby, hněv a posměšnou mstivost. Původní nejstarší zárodek jeho jest asi německý (J. Grimm), ale spracování, ráz, duch a vtip jsou v něm ryze francouzské. Pokusy sveršovati a v jistou jednotu sloučiti báje o vlku (''Isengrin''), lišce (''Renart'') a lvu (''Noble'') objevují se nejprve v latině; jsou to básně ''Isengrinus'' a ''Reinhardus'', první z poč., druhá z pol. XII. věku. Těmto latinským textům, podobá se, sloužila však za základ lidová verse francouzská, která se nás ovšem nedochovala. Od pol. XII. věku zmocnili se látky této trouvéři, rozmnožujíce a obměňujíce ji neustále, tak že na konci téhož věku ustaven je celý cyklus Renartův více než 30 větvemi (asi o 30.000 verších), z nichž pouze u čtyř známe dle jména autory; nejproslulejší z nich je {{Prostrkaně|Pierre de Saint Cloud}}. »Roman de Renart« je allegorický obraz feudální společnosti. Allegorický živel jeho rozvíjí a přeostřuje často doba následující.

{{Prostrkaně|Bájek esopických}} mnoho bylo ve XII. a XIII. věku sebráno ve sbírky (t. zv. ''Isopets''); ale nemají původnosti, jsouce většinou hranatými a pracnými překlady z latinských tehdy oblíbených sbírek {{Prostrkaně|Aviana}} a {{Prostrkaně|Romula}}. Nejproslulejší z nich je sbírka ''Marie de France'' asi z r. 1170.

{{Prostrkaně|Satirickou}} poesií hrubého zabarvení, jaká byla vhod širokým nevybraným vrstvám lidovým, jsou {{Prostrkaně|fabliaux}}, povídky to v lehkých, osmislabičných, sdruženě rýmovaných verších, malující všední měšťácký, obecný život vrstevnický. Fabliaux jsou bohatý odkaz starého ducha a vtipu franc., hrubého ovšem a nezušlechtěného. Povídky, jež v nich jsou spracovány, jsou z části cizího, hlavně východního původu (čerpány z části také z {{Prostrkaně|Bidpaje}} a {{Prostrkaně|Sendabada}}, v latinských a částečně i franc. ztlumočeních tehdy rozšířených), některé však z nich jsou výmyslem autorů domácích. Srv. {{Prostrkaně|Fabliaux}}.

Přímých a účelně didaktisujících nebo průhledně moralisujících a allegorisujících nebo kazatelsky satirisujících sbírek literatury {{Prostrkaně|programmové}} vyskytá se v tomto období mnoho, ale schází jim většinou původnost a všeliký literární vkus. Proslulejší z nich jsou: ''Bestiaire divin'', ''Besant de Dieu'' {{Prostrkaně|Guillauma Leclerca}}, ''Miracles de la Vierge'' od {{Prostrkaně|Gautiera de Coinci}} (1177—1236); ''Roman des ailes'' a ''Songe d’enfer'' od R. {{Prostrkaně|de Houdan}}, pak homiletické spisy {{Prostrkaně|Ét}}. {{Prostrkaně|de Fougères}} (''Livre de manières'') a t. zv. {{Prostrkaně|Recluse de Molliens}} (''Miserere'' a ''Roman de Charité'') a satiricko-mravoučné »bible« ({{Prostrkaně|Guyot de Provins}}, {{Prostrkaně|Hugues de Berzé}}). V dobu tu spadají také zárodky {{Prostrkaně|divadelního}} rozvoje franc. Jako jinde, i ve '''F'''-ii zrodilo se drama z kultu náboženského. Legendy náboženské zvolna se dramatisovaly v malé liturgické hry vánoční a velikonoční, jež v latině kněžími v chrámech se hrály. Od poč. XII. věku vsunují se do nich francouzské věty, rýmované zpěvy a episody za rouškou větší věrojatnosti a názornosti dějové. Z XII. věku zachovalo se již několik {{Prostrkaně|mysterií}}: latin.-franc. hra o ''Moudrých a pošetilých pannách'' (poč. XII. stol.), mysterium o ''Adamovi'' a ''Danielovi''. Z {{Prostrkaně|miraklů}} (dramatisovaných legend posvátných) stojí na rozhraní XII. a XlII. stol. zajímavá ''Jeu de Saint Nicolas'' {{Prostrkaně|Jeana Bodela}} z Arrasu, jenž spracoval starší »ludus« mnicha Hilaria, žáka Abélardova; hra jeho má již mnoho světských veseloherních živlů ve svých bohatých episodách. Rozvoj v tomto směru byl umožněn jen tím, že od pol. XII. věku divadlo zesvětštělo, jsouc vyloučeno z chrámu a přenecháno laikům.

Nejméně samostatnosti projevuje franc. literatura tohoto období v {{Prostrkaně|lyrice}}; zde je odvislá skoro úplné od literatury provençalské. Trouvéři francouzští tohoto období v tomto druhu literárním jsou žáky troubadourů provençalských, jichž ne vždy dostihují v rozmarné lehkosti a virtuositě formové. Ale i ti, kteří se jim vyrovnají po těchto stránkách, pracují přece jejich tradicemi a čerpají z týchž pramenů inspirace. Důvody této převahy a nadvlády provençalské poesie v lyrice jsou vnější, historické a kulturní. Zjemnělá kultura Jihu přirozeně stvořila jemnou, vytříbenou a namnoze vyumělkovanou lyriku, jako bojovný, tvrdý, krvavý duch časový na Severu došel výrazu v mohutných skladbách epických, které jsou (až na geste Viléma Oranienského) vlastní půdě francouzské. Proto však nemůže se tvrditi, že by duch franc. v této době neměl disposicí pro lyrické básnictví. Naopak lze dokázati, že jsou tu již nyní zárodky samostatné poesie lyrické, které se nerozvinuly pouze proto, že byly udušeny vyspělou zatím lyrikou provençalskou. Zárodky ty jasně se postihují zejména v několika pololyrických, poloepických {{Prostrkaně|chansons de toile}}, {{Prostrkaně|pastourelech}} a {{Prostrkaně|křižáckých písních refrénových}}. Ale tyto celkem primitivní útvary ustoupily ke konci XII. věku bohaté a raffinované lyrice provençalské, která hlavně pod záštitou žen šířila se s celou společenskou kulturou Jihu. Středištěm této poesie byl, zdá se, dvůr pařížský, odkud postupovala do hrabství Champagnského a Bloiského a pak vůbec na východ '''F.''' Marie a Alice, dcery Eleonory aquitanské, byly zde jejími ochránkyněmi. Pěstiteli jejími byli veskrze básníci panští. Stůjtež zde z nich: {{Prostrkaně|Chrétien de Troyes}}, {{Prostrkaně|Conon de Béthune}}, {{Prostrkaně|Jean Bodel}}, {{Prostrkaně|Blondel de Nesles}}, {{Prostrkaně|Gautier de Dargies}}, {{Prostrkaně|Guy de Coucy}}, {{Prostrkaně|Philippe de Nanteuil}} a předem {{Prostrkaně|Gace Brulé}} a {{Prostrkaně|Thibaud champagnský}} (IV., navarrský), kteří se vyrovnají i nejlepším svým soupeřům provençalským. Srv. A. Jeanroy, Les origines de la poésie lyrique en France (Paříž, 1889).

III. 1235—1337 ({{Prostrkaně|do poč. války stoleté}}). Dobu tuto vyznačuje úpadek a konečně úplné poklesnutí národní, samočinné a naivní poesie a nahrazení její těžkopádnou a nejapnou reflexí, suchopárnou, učenou hloubavostí a pedantičností, snahou po jinotajné tendenčnnsti. Epická poesie hyne a klesá vůčihledě. Skládá se sice v tomto období ještě několik {{Prostrkaně|chanson de geste}}, ale vyplňují se jimi pouze mezery starých kruhů; nezpívají se již, nýbrž čtou a obecenstvo jejich řidne víc a více. {{Prostrkaně|Adenet le Roi}} (''Ogier''; ''Berte aux grans piés''; ''Beuve de Comarcis'') a jeho žák {{Prostrkaně|Girard}} d’{{Prostrkaně|Amiens}} (''Charlemagne'') jsou obratnými, ale vcelku již chladnými veršovci. {{Prostrkaně|Román dobrodružný}} těší se větší oblibě, ale i on ztrácí poslední stopy poetické inspirace a umělecké úměrné formy a zvrhuje se na konec ve všední a banálně přeplněnou, bahnitou prósu. {{Prostrkaně|Veršem}} pěstovali v tomto období román řecký a byzantinský {{Prostrkaně|Adenet le Roi}} (''Cleomadès'') , {{Prostrkaně|Girard}} d’{{Prostrkaně|Amiens}} (''Méliacin''), {{Prostrkaně|Jean Maillard}}, {{Prostrkaně|Beaumanoir}} (''La manekine'') a někteří anonymové (''La châtelaine de Vergy''; ''Brun de la Montagne'' a j.), ale verš ustupuje stále více v tomto genru prostomluvě. V l. 1250—1300 zhotoveny jsou prosaické parafrase Artušova kruhu a stejně vede se i jiným starým eposům. {{Prostrkaně|Rusticián z Pisy}} kompiluje v próse romány bretonské (''Table ronde''; ''Meliadus''; ''Guiron le Courtois''). {{Prostrkaně|Rýmovaná kronika}} důsledkem změny celého vkusu uměleckého také hyne. Z kronikářů veršovců tohoto období uvésti jest {{Prostrkaně|Filipa Mousketa}} (''Chronique de France'', sáhající po r. 1243), {{Prostrkaně|Guillaume Guiarta}} (''Branches des royaux lignages'') a {{Prostrkaně|Godefroi de Paris}} (''Chronique parisienne''). Naproti tomu lze v tomto období postřehnouti bujnější rozkvět {{Prostrkaně|historické prósy}} a to hlavně vlivem ital. autorů, jakož vůbec tehda z Italie a Východu vtéká dosti svěží krve do franc. písemnictví (Filip Novarský, Martin da Canal, Rustician z Pisy, Brunetto Latino jsou ital. původu). ''Chronique de Saint Denis'' (anon.), ''Récits d’un ménestrel de Riems'' (anon.), ''Chronique de Morée'' (složená na Vých.), ''Paměti'' {{Prostrkaně|Filipa Novarského}}, ''Chroniques des Venitiens'' ({{Prostrkaně|Martina de Canal}}), ''Cesty'' {{Prostrkaně|Marka Pola}} (1296-1298), ''Fleurs des histoires d’Orient'' (Armena {{Prostrkaně|Haytona}}) a hlavně memoirové dílo {{Prostrkaně|Joinvillovo}} ''Histoire de Saint Louis'' (1305–1309), vynikající přirozeností a živostí, jsou nejpozoruhodnější plody tohoto druhu literárního. — {{Prostrkaně|Lyrická}} poesie napodobená podle troubadourů živoří do konce XIII. věku. Zmocňují sejí {{Prostrkaně|měšťanští pěvci}}, kteří v severových. '''F'''-ii sestupují se v básnické {{Prostrkaně|cechy}} (''puys''). {{Prostrkaně|Adam de la Halle}} (1235—1288) vynikl z nich nejvýše. {{Prostrkaně|Ruteboeuf}} († 1280) poutá satirickou čiperností, polemickou útočností a tvrdou jadrností svých veršů. Je nejvšestrannější básník svojí doby: písně náboženské, kluzké fabliaux, divadlo stejně pěstoval. Kde přechází v novellistiku, vycítil dobře lidový tón.

Těžiště literatury soudobé není však v těchto způsobech básnických, které nevyhovují jejímu vkusu; jeť složeno v poesii reflektivní a vůbec tendenční. Allegorický, moralisující, kazatelský, satirický, mnemotechnický je ráz nejoblíbenějších plodů tehdejších. Suchý scholastický formalismus, prázdná a dělaná učenost, kazatelská neurvalost vyznačují kulturní i literární naladění doby. ''Roman de la Rose'', největším úspěchem dařená kniha středověká, po tři čtyři století pokládaná za vrchol vědy i umění, čítající mezi své zbožňovatele Petrarku a Chaucera, je nejvýraznějším památníkem své doby. Je dílem dvou autorů, {{Prostrkaně|Guillauma de Loris}} a {{Prostrkaně|Jeana Clopinela}}, zvaného {{Prostrkaně|de Meung}}. První dovedl báseň do 4070 verše, ostatek daleko větší (přes 21.000 veršů) je dílem druhého; první počal román v létech třicátých až čtyřicátých, druhý dokončil jej v létech osmdesátých XIII. věku. Mezi uměleckými způsoby obou básníků zeje skoro propast, přes krátkou dobu, jaká je od sebe dělí. První, ač založil báseň jako allegorii, je nicméně svěží, bystrý, naivní; sama allegorie jeho je dosti čiperně navržena. Druhý je pravým synem své doby, zkostnatělým doktrinářem, nezáživným didaktikem, drzým satirikem, uměleckým byzantincem. Pod jeho rukou zvrhla se báseň tato v {{Prostrkaně|encyklopaedickou skladbu}} bez plánu a methody, v níž básník sveršoval všecko vědění a vzdělání svoje, celou filosofii doby, všecko, co kdy myslil, soudil a činil. Každé sebe nepatrnější slovo je záminkou k nudným a nekonečným rozborům a vysvětlivkám. Nikde není života, všude allegorická abstraktnost, suché řečnění. Přes to, že projevuje snahy moralistní, je mravouka v ní hlásaná zvrhlá a nečistá.

V písemnictví zahnízdil se úplně {{Prostrkaně|racionalismus}}. Allegorická dovtipnost je základním pravidlem tehdejšího umění. Všecko se vykládá allegorický a v tomto smyslu rozbahňuje. Ani stará literatura neušla tomuto osudu (''Les Metamorphoses d’Ovide moralisées'' od {{Prostrkaně|Chrétiena Legouaisa}} na poč. XIV. věku). K didaktickému účelu hodil se zvláště výborně {{Prostrkaně|zvířecký epos}} a plně jest také v tomto směru vykořistěn (anonymní ''Renart couronné'', {{Prostrkaně|Jakemara Geléea}} ''Renart le novel'' a anon. ''Renart le contrefait'' »obnovený«, který je inspirován sociální kastovní nenávistí, předem šlechty a duchovenstva). I politický pamflet halí se v této době v allegorii (''Roman du Fauvel'' {{Prostrkaně|Franç}}. {{Prostrkaně|de Rues}}). Didaktická literatura v {{Prostrkaně|próse}} přímo překypuje ({{Prostrkaně|Filip Novarský}}: ''Quatre âges d’homme'' a ''Assises de Jérusalem''; {{Prostrkaně|Richard de Fournival}}: ''Puissance d’amour''; {{Prostrkaně|Brunetto Latino}} ''Trésor'' kol r. 1270; anon.: ''Etablissements de Saint Louis'' atd.).

Rozvoj {{Prostrkaně|dramatu}} v tomto období pokračuje, aby vyvrcholil ve XIV. a XV. věku. Z duchovních her tohoto období zachovala se jediná: ''Miracle de Théophile'' od všestranného {{Prostrkaně|Rutebeufa}} (asi z pol. XIII. věku). Divadlo světského rázu, veseloherní, v tomto období zapouští pevnější kořeny. Byla to zejména literární sdružení měšťácká, která jim poskytla pevnou a vhodnou půdu. Před arraskými měšťany sehrány byly asi dvě zajímavé světské hry {{Prostrkaně|Adama de la Halle}}, ''Jeu de la Feuillée'' (1264) a ''Robin et Marion''. První vyniká kresbou soudobé společnosti, kterou satiricky tepe mnohde s cynickou smělostí; druhá je spíše lyrický pastourel. {{Prostrkaně|Basoche}} (v. t.) na poč. XIV. věku dává pak první vznik fraškovitým {{Prostrkaně|farcím}} (v. t.).

IV. 1337—1435 ({{Prostrkaně|k míru arraskému}}). Doba tato v literatuře stojí pod vlivem rozháraných poměrů vnějších, nekonečných válek s Anglií. Neznamená po stránce vnitřní nic nového, žádný obrat v nějaký nový, výrazný směr; ve všem postupuje se starými tradicemi. Čtrnáctý věk nic nenalézá nového, žije ze starého, které přepracovává a doplňuje. Jednotliví větší básníci mají postavení výjimečné a osamocené; nesouvisí s dobou, v niž nepůsobí hlubším vlivem. Vnější okolnosti působí v literaturu jen jako celek a většinou záporně, dusíce podmínky hlubšího rozvoje. Nejdůležitější fakta dotýkají se vnějšího jejího rozvoje, předem {{Prostrkaně|změny její oblasti}}. V tomto období totiž naprosto ztraceny jsou pro franc. jazyk a literaturu {{Prostrkaně|Italie}} a {{Prostrkaně|Anglie}}. Náhrady dostává se však franc. písemnictví ve {{Prostrkaně|francouzském Jihu}}, který v tomto období zvolna splývá se severem, jak upadá literatura provençalská — zase důsledek vnějších politických okolností. Od XV. věku kryje se již skoro oblast literatury franc. s územím státu francouzského. Provençalové {{Prostrkaně|Raimon Vidal}}, {{Prostrkaně|Gaston Phoebus hrabě de Foix}}, {{Prostrkaně|Honoré Bonnet}}, jsou časově prvními význačnějšími franc. spisovateli ze svých krajanů. {{Prostrkaně|Poesie epická}} v tomto období zvolna, ale neodvratně hyne a mizí. Poslední pokusy v tradici chansonů de geste ''Geste de Liège'' a ''Geste de Bourguignon'' (poč. XV. věku) stojí hluboko pod prostředností. Z epických plodů tehdejších jediný ''Combat de trente'' (1351), jehož inspirace je živá a nehledaná, je poněkud svěžejší. Staré náměty epické, pokud mají ještě nějakou populárnost v obecenstvu, převádějí se v rozbředlou prósu, která stejně hoví květnaté, nesmyslné fantastice jako didaktické a praktické paedagogice. Za příklad románů takových lze uvésti obšírného ''Perceforesta''. Válka s Anglií nedovedla nijak vlíti svěží krev v epickou poesii, která je tehdy již tuhnoucí mrtvolou. — Ani v {{Prostrkaně|lyrice}} nevede se tehdejšímu písemnictví o mnoho lépe. I tu vyčerpává se namnoze síla v pedantičnosti a byzantinismu formálním. Různé poetiky, na př. {{Prostrkaně|Eustacha Deschampsa}} z r. 1392, {{Prostrkaně|Henryho de Croy}} a j., jsou plny podrobných distinkcí o stavbě chanson, ballad, virelaisů, rondelů, laiů, chants royaux. {{Prostrkaně|Guillaume de Machot}} (1290—1377) byl ceněn jako hudebník i básník, po našem názoru je však spíše jen dobrým veršovcem. Formální umění, technika básnická tohoto i následujících období má v něm v nejednom směru zákonodárce; on podepřel ji na novou techniku hudební. Vedle něho uvésti jest mezi soudobými básníky slavného kronikáře {{Prostrkaně|Froissarta}} a předem {{Prostrkaně|Eustacha Deschampsa}} (1340—1410), který v silných verších zobrazil mnohde krutou dobu svoji, {{Prostrkaně|De Werchina}}, {{Prostrkaně|Philippa d’Artois}}, {{Prostrkaně|Jeana Boucicauta}} (''Livre de cent ballades'' asi 1390) a j. Na poč. XV. věku básní mlynář {{Prostrkaně|Olivier Basselin}} své lehké a vtipné pijácké písně. Uhlazenou, učenou, pedantickou básnířkou této doby je {{Prostrkaně|Christine de Pisan}} (* 1363). Také sem náleží starší básně elegantního, ale poněkud suchého královského pěvce {{Prostrkaně|Charlesa d’Orléans}} (1391—1465), který po pětadvacet let (od r. 1415) držán jsa ve vězení v Anglii utěšoval se básněním. {{Prostrkaně|Alain Chartier}} (1392 až 1430 ?) stojí jako básník (''Livre des quatre dames''; ''Belle dame sans merci'') níže než prosaický spisovatel, jehož hlavně vlastenecká inspirace je silná a výmluvná.

Těžiště doby této leží v próse dějepisné a {{Prostrkaně|dramatě}}. Kronikář {{Prostrkaně|Froissart}} je nejvýraznější a nejvyšší literární postavou toho období. Tento historik je větší básník, výraznější stylista, než všichni jemu soudobí veršovci řemeslní. Poslední redakce jeho ''Croniques de France'', ''d’Angleterre'', ''d’Écosse'', ''d’Espagne et de Bretagne'' (1326—1400) pochodí z r. 1403. Ze starších, celkem málo cenných prací kronikářských jest uvésti ''Chronique anonyme de quatre premiers Valois'' a jinou kroniku {{Prostrkaně|Jeana le Bela z Lutichu}} (1326—1361). Vedle toho jmenovati jest ještě v próse {{Prostrkaně|Christinu de Pisan}} (''Faits et bonnes moeurs du sage roi Charles'' a jiné práce moralistní) a výraznějšího i živějšího {{Prostrkaně|Alaina Chartiera}}.

Zvláštní zjev tohoto období, tak neklidného a znepokojeného, jest, že tvoří francouzské divadlo, jež v předešlé době sbíralo teprve svoje síly. V XIV. věku kvetou {{Prostrkaně|mirakly}}, XV. náleží {{Prostrkaně|mysteriím}}. Divadlo v době této je postaveno na místech veřejných, na náměstí nebo za branami měst, která je podporují, která v nich vidí svoji pýchu. Města předstihují se nádherně vypravenými hrami. I některá malá města vítězí nad Paříží v tomto směru. Na divadle vystupují herci ochotníci z kruhů měšťanských. Hry trvají začasté mnoho dní, celé týdny. Při tom mechanická dokonalost režie přivedena jest na vrchol. Zvláště Severem, pak Bretagní lomcuje tato dramatická horečka úžasně. {{Prostrkaně|Mysteria}} čerpána jsou většinou ze Starého zákona; autoři netvoří samostatně, nýbrž vykořisťují pouze nejkrásnější scény biblické. Běží jim hlavně o to, aby po stránce režijní a dekorační naturalisticky věrně zdramatisovaly děje tyto; dramatické a básnické ceny postrádají práce jejich naprosto. Vedle toho vyskytují se však mysteria čerpající z látek {{Prostrkaně|národních}}, z {{Prostrkaně|dějin domácích}}. Nejproslulejší z nich je ''Mystère du siège d’Orléans'' (asi kol r. 1440), obsahující přes půl šestá tisíce nudných a mělkých veršů. Z mysterií {{Prostrkaně|biblických}} sluší jmenovali {{Prostrkaně|Arnoula Grebana}} ''Mystère de Passion'' asi z pol. XV. věku a náležející tak již následující době, jakož vůbec 2. polovice XV. věku je bohata na mysteria. Rozvoj mysterií je v době té opřen o společenstvo cechové {{Prostrkaně|Confrérie de la Passion}}, založené r. 1398, a r. 1402 úředně uznané a privilegované k provozování náboženských her. Uměleckému rozvoji dramatu však tato Confrérie nijak neprospívá. Zabezpečuje pouze jeho hmotné podmínky.

Vedle těchto vážných her rázu duchovního ujímají se i brzy komické, veseloherní a fraškovité. Rozvoj jejich připjat jest zase ke dvěma cechovním útvarům, k pařížské {{Prostrkaně|basoche}} (v. t.) {{Prostrkaně|du Parlement}} či ''du Palais'' (a jiným basoším měst venkovských) a ke společenstvu zv. {{Prostrkaně|enfants sanssouci}} (v. t.). První pěstovala, zdá se, předem {{Prostrkaně|morality}}, hry to objemu jednoho až půldruhá tisíce veršů, allegorisující k mravoučnému nebo jinému cíli lidský život. Vystupují v nich různé ctnosti, neřesti, příhody a obyčeje lidského života a utkávají ve svých konfliktech děj. Často zabočují také v události politického a veřejného života. Vybočovaly pak stále více v rozpustilou nevázanost a v pamfletové narážky. Proto r. 1470 zakázány jsou parlamentem, ale kvetou zase již za svobodomyslného Ludvíka XII. — {{Prostrkaně|Sottie}} (v. t.), jak se zdá, stvořená společenstvem »enfants sanssouci«, byla {{Prostrkaně|politickou komédií}} v zárodku. Jádrem jejím je satira, předem satira společenská, která halí se tu pod kuklu bláznovskou. Jednotlivé sociální instituce jsou v ní personifikovány v různých bláznech, kteří ve zdánlivých barokních nesmyslech hluboko někdy zajíždějí do živého. {{Prostrkaně|Farce}} (v. t.), třetí odrůda veseloherního genru tehdejšího, je naproti tomu {{Prostrkaně|realistická}} fraška, hrubozrnný žert dramatický, bez přídechu allegorického.

V. Asi od 1435 až {{Prostrkaně|do konce věku}} XV. V této době končí se obtížné války s Angličany. Doba dlouho čekaného klidu vrací se a s ní pohodlí, rozkvět, život vědecký a spořádaný. Vedle dvoru francouzského, jemu po bok, staví se bohatý, obřadný dvůr burgundský (Filip Dobrý, Karel Smělý). Dvůr ten sestřeďuje kolem sebe skupinu básníků, která shoduje se s jeho náladou, jeho tónem. Je to škola básníků literárně vzdělaných, učených, obřadných, pompésních, mnohomluvných, škola {{Prostrkaně|rhétorismu}} a {{Prostrkaně|racionalismu}}. V době této proskakují již první prameny antiky, která žádá na básníku vzdělání; básníci tito hledí si právě formálné, doktrinálné stránky v umění. Poněvadž se jim však nedostává pochopení antiky, zabřídají v barokní naduřelost a slohový byzantinismus. Po klassických jazycích umějí jen kroutiti syntaxi: klassickými výrazy barví svůj slovník. Rysy minulých dob, allegoričnost i moralisující tendence, přirozeně za takových podmínek bují. {{Prostrkaně|Régnier de Guerchy}}, {{Prostrkaně|Georges Chastellain}} (''Chroniques des ducs de Bourgogne''), {{Prostrkaně|Olivier de la Marche}} (1422—1501, ''Le chevalier délibéré''), {{Prostrkaně|Jean Molinet}}, básník duchovní, satiricky příležitostný i historický (1507), {{Prostrkaně|Jean Le Maire de Belges}} (1473—1548), jsou předními zástupci tohoto burgundského, vlámského směru ve franc. literatuře XV. věku. Vliv jich nezaniká s končícím se stoletím, nýbrž zasahuje hluboko do stol. XVI., kde Ronsard a jeho plejada věnují nelíčený obdiv zvláště Jeanu Le Maireovi, jemuž nelze upříti smysl pro formální dokonalost a hudební soulad poesie. Významné jest, že veliká většina básníků těchto spracovává {{Prostrkaně|látky dějepisné}}; vydává to svědectví pro jejich smysl pedantický a positivný, svědčí, že odvraceli se úplně od přirozené naivní inspirace. Burgundský stil, burgundský způsob, ovládá jako móda i básníky vlastně francouzské, jako {{Prostrkaně|Meschinota}} († 1491), {{Prostrkaně|Chrétiena z Paříže}} (1525), {{Prostrkaně|Octaviena de Saint Gelais}} († 1525), {{Prostrkaně|Gringoira}}, {{Prostrkaně|Jeana Boucheta}} († 1550). Avšak směr tento setkává se i s živým odporem u Francouzů, odporem ovšem instinktivním, neorganisovaným. Proti vážné těžkopádnosti vyvstává bezstarostné veselí, často zabočující i v tón cynické frivolnosti, naivní upřímnost a drsná přímost. Toto naladění, vlastní národnímu rázu franc., projevuje se v této době nejplněji ve {{Prostrkaně|Villonovi}} (Franç. de Montcorbier, 1431—1461), největším básníku tohoto věku. Tento tulák a piják při všem drsném cynismu a ledabylosti má jediný tóny opravdové, silné, živelné poesie. Ze starších {{Prostrkaně|Martin Le Franc}} i {{Prostrkaně|Charles d’Orléans}} přese všechnu strojenou a hladkou allegoričnost a obvyklou eleganci má leckde bezpečný citový podklad. {{Prostrkaně|Henri Baude}}, {{Prostrkaně|Jean Castel}} a hlavně {{Prostrkaně|Guillaume Coquillart}}, blíženec Villonův, vymknuli se vlivu burgundskému.

V novellistice tohoto období vystoupil svěží vypravovatel, k realistice a satiře klonící se talent, Antoine de la Salle (1398 až 1461), rodem Provençal, který, ač žil na dvoře burgundském, odolal jeho ovzduší a v pracích svých plně projevil svoji přirozenou, lehkou, jasnou disposici. Připisují se mu; ''Histoyre et plaisante cronicque du petit Jehan de Saintré'' (1459); ''Cent nouvelles nouvelles'' (asi z šedesátých let XV. věku) a ''Quinte joyes de mariage'' (1450). — V {{Prostrkaně|dějepisectví}} vykazuje toto období dílo velmi cenné střízlivostí a rozumnou soudností: ''Memoiry'' {{Prostrkaně|Filippa de Comines}}, obsahující léta 1462 až 1498; i po stránce jazykové a slohové jsou výkvětem toho období. Vedle něho ustupují ostatní práce historiků, předem jmenovaných již burgundských básníků i {{Prostrkaně|Clauda de Seyssel}} ''Histoire de Louis XII.'', hluboko do stínu. — Na {{Prostrkaně|divadle}} kvete zvláště genre lehký; doba mysterií přešla, ačkoliv porůznu ještě se píší. Literárně cennější je ''Déstruction de Troye'' (1452) od {{Prostrkaně|Jacquesa Mileta}}. Klassickým dílem je však farce neznámého autora ''Maître Pierre Pathelin'' (kol r. 1470), která i po umělecké stránce náleží mezí nejlepší středověké plody franc. (Viz {{Prostrkaně|Farce}}.) {{Prostrkaně|Sotií}} napsal několik {{Prostrkaně|Pierre Gringoire}} (1470—1534) s politickou tendencí ku prospěchu Ludvíka XII. ve válce jeho s papežem Juliem II.

Středověk je celkem v literatuře franc. útvarem hromadným, organickým, národním. Velikolepý rozkvět poesie epické je páteří tohoto organismu. Literatura franc. ve středověku převážné je {{Prostrkaně|původní}}; vyrostla z přirozených vnějších společenských podmínek, z půdy domácí. Vlivy literatur cizích jsou nepatrné. Z literatury {{Prostrkaně|anglosaské}} čerpala francouzská některé náměty k románovému kruhu bretonskému; {{Prostrkaně|provençalské}} děkuje ovšem celou tradici lyriky dvorské a několik, námětů chanson de geste (Vilém Oranský). {{Prostrkaně|Italská}} má větší vliv v XV. věku v novellu franc. (Boccacciův Decameron v novelly Antoina de la Salle a Louisa de Beauvau). Naproti tomu daleko mohutněji působí franc. písemnictví v literatury cizí. Jeho poesie epická a románová mají úspěch evropský; opanovalyť po jednu dobu vkus skoro celé záp. Evropy. Překlady a spracování básní a námětů franc. jsou velmi četný, zejm. v němčině, angličině a nízozemštině, méně norštině, italštině, provençalštině. Vedle epické poesie z franc. literatury středověké jediný ''Roman de la Rose'' má úspěch evropský. Vůdčí postavení '''F.''' v evropské společnosti klesá však od XII. věku a ustupuje na konci středověku již Italii. Systematické vylíčení středověkých dějin franc. písemnictví obsahuje Aubertinova Histoire de la langue et de la littér. franc. au moyen âge, 1884, 2 sv., a G. Parisa, Littérature franc. au moyen âge, do r. 1328 (2. vyd. 1890). ''[[Autor:František Xaver Šalda|Šld.]]''

'''Nová doba'''. Stol. XVI. přineslo franc. literatuře dva účinlivé živly: renaissanci a reformaci. Renaissance jí přišla z Italie, odkud se výpravami Karla VIII., Ludvíka XII. a hlavně Františka I. otevřela cesta nejen vkusu, umění a literárním vzorům italským, ale i knihám latinským a řeckým. Ujímala-li se na jedné straně vnější nádhera, vkusně veselý půvab a umělecká výzdoba italských veřejných staveb a paláců, zapouštěl na druhé straně vážný humanismus hlubší a hlubší kořeny, až se změnil v pravé nadšení pro studium literárních pokladů starověku, jež knihtiskařství, až ke skutečné dokonalosti se zmáhající (Badius Ascensius, Gourmont, Colines, Dolet a zvláště rodina Estiennů), činilo všem přístupnými. — Znamenité talenty, jako byli humanisté {{Prostrkaně|Erasme}}, {{Prostrkaně|Guill. Budé}}, J. C. {{Prostrkaně|Scaliger}}, {{Prostrkaně|Robert Estienne}} a ve 2. pol. stol. {{Prostrkaně|Ramus}}, {{Prostrkaně|Henri Estienne}}, J. J. {{Prostrkaně|Scaliger}}, {{Prostrkaně|Casaubon}} a j., přízeň Františka I., která je chránila proti útokům Sorbonny, a založení ústavu »Collège des trois langues« (»Collège royal«, »Collège de France« r. 1531), vše to přispívalo, že se franc. humanismus záhy postavil na vlastní nohy a že svým vlivem zasáhl, ať méně ať více, všechno vyšší myšlení. Působení renaissance kombinovalo se s účinky reformace, která přivanuvši ze severu, z Německa, a byvši až do krajních důsledností své nauky vyslovena {{Prostrkaně|Jeanem Calvinem}} (1509—1564; ''Institution de la vie chrétienne'', lat. 1535, franc. 1541), nejen že železnou energií tohoto svého hlasatele získávala četné řady přívržencův, i na nejvyšších místech dvorských, až utvořila mocnou politickou stranu, ale dotkla se svým proudem i těch, kdož zevně nebo přesvědčením stáli mimo ni a proti ní. Jako renaissance navázala soudobou kulturu na starověk pohanský, tak povzbudila reformace studium a chápání starověku křesťanského: odtrhla náboženství od filosofie, vypudila scholastiku z usurpované posice a zrodila »křesťanskou filosofii« (Erasme), nehledíc k tomu, co vykonala pro rozptýlení obecné nevědomosti a emancipování myslí. Konečně nelze pominouti vliv, který na literaturu měly tehdejší životní a společenské poměry: především vliv skvělého, svého druhu jediného královského dvora, který shromažďoval výkvět aristokracie erbovní i duševní, a mimo to vliv svérázné šlechty venkovské, vynikajících měst s jich sebevědomým, snaživým občanstvem a nižších tříd lidových, v nichž příznačně franc. rozumný a při tom veselý způsob myšlení zvláště živě se projevoval. Byl to král. dvůr, jenž za Františka I. uvedl do literatury horlivý kult písemnictví ital., a králova osobní záliba v přežilých románech rytířských (román o Amadisovi) zůstavila v ní rovněž své stopy. Roztříštěnost vlivů, jež potřebovaly více než jedno století, aby se vzájemně prolnuly, smísily a zassimilovaly, aby srostly v jednotný základ pro další samostatný vývoj, měla za následek volné vypjetí individualit, nevázané utváření se talentů: v záplavě nových myšlének, nových způsobů pojímání a netušených způsobů vyjadřování záleželo na tom, kterou stránkou růžných elementů nechali jednotlivci na sebe působiti a jak dalece jejich zvláštní nadání dovolovalo, aby stránku tu ve své tvorbě spracovali.

Co se renaissance týče, byli mnozí, kteří dobře postihli jádro kontrastu mezi vzdělaností řeckolatinskou a současností ve vyspělém názoru na svět, v hlubším pojímání všech jevů lidského bytí, a kteří si v plném slova smyslu osvojili myšlénková hlediska klassického starověku. Pádný a prudký {{Prostrkaně|La Boétie}} (1530—63), klidnější a vědečtější {{Prostrkaně|Jean Bodin}} (1530—96) ukazují ve svých sociálních a státoprávních rozpravách, jak se napojili republikánskými ideami a juristickými theoriemi starověku: co je u {{Prostrkaně|Cujasa}} nebo {{Prostrkaně|Dumoulina}} pouhou suchou učenosti, přešlo u nich v samostatné pojetí filosofické, jež jeden hlásá s energickou výmluvností Tita Livia, druhý se vším apparátem Aristotelovým. Geniální satirik a romanopisec {{Prostrkaně|Rabelais}} (1483 až 1553) se svým břitkým úsudkem o věcech lidských, svým hlubokým a vážným pozorováním a svou rozsáhlou intelligencí, skeptický filosof {{Prostrkaně|Montaigne}} (1533–92) se svou roztomilou lhostejností k výsledkům svého rozptýleného a náhodného rozjímání, a jeho žák a napodobitel {{Prostrkaně|Charron}} (1541—1608) děkují své vysoké místo mezi spisovateli XVI. stol. osobitému strávení básníků, myslitelů a vědců řeckých a římských. {{Prostrkaně|Jacques Amyot}} (1513 až 1593) vykonal v tom směru svým populárním překladem Plutarcha skutečný čin pro obnovení kontinuity mezi světem starým a novým. Že reformace mohla se svými účinky projeviti jen ve smýšlení a cítění, leží již v samé její povaze. Jenže kdežto u jedněch, jako Rabelaisa, nebo u duchaplného lyrika, prvního básníka renaissance, {{Prostrkaně|Clémenta Marota}} (1495—1544), nebo u půvabné novellistky a básnířky {{Prostrkaně|Markéty Navarrské}} (1492—1549) zůstala pouhým odstínem, nuancí, příměskem jejich tvorby, tvořila u jiných sám kořen nejen jejich mravního života, nýbrž i jejich literární činnosti: jsou to, mimo Jeana Calvina a theologického spisovatele i básníka {{Prostrkaně|Theodora Bézu}} (1519—1605), hlavně bombastický lyricko-epický básník {{Prostrkaně|Saluste Dubartas}} (1544-90), jenž svým »Týdnem nebo stvořením světa« (''La semaine ou création du monde'') stal se předchůdcem Miltonova »Ztraceného ráje«, a horkokrevný nábožensko-politický satirik, básník »Tragických osudů« (''Les tragiques'', {{Prostrkaně|Agrippa}} d’{{Prostrkaně|Aubigné}} (1551—1630), jenž myšlénkovou silou, jednotou idee a formy stojí již v samém sousedství XVII. stol. Velikou zásluhou reformace je občanská tolerance, která se uprostřed strannických bojů více a více rozmáhala a které se nejplnějšího výrazu dostalo jednak v politické výmluvnosti {{Prostrkaně|Michela de}} l’{{Prostrkaně|Hôpital}} (1503—73) a jednak v ostré satiře proti Lize, pověstné ''Satire Ménippée'', pocházející od sedmi bodrých občanů pařížských, mezi nimiž jmenují se hlavně marotický básník {{Prostrkaně|Jean Passerat}} (1534 až 1602), {{Prostrkaně|Gilles Durand}}, právník {{Prostrkaně|Pierre Pithou}}, {{Prostrkaně|Nicolas Rapin}} a {{Prostrkaně|Florent Chrestien}}. Kazatelství, jemuž reformace dala na obou stranách, jak katolické tak protestantské, mocný podnět ({{Prostrkaně|Ignace de Loyola}} a řád jesuitský), nevyspělo ještě v literární genre aesthetické hodnoty, ale již dávalo tušiti příští Bossueta a Bourdaloua. Vedle této literatury, která, živíc se z nových myšlénkových prvků kultury, vycházela ze životních zájmů soudobé společnosti a působila v ně, běžel však XVI. stol. proud důrazně imitační, napodobivý, jemuž šlo vědomě o to, povznésti franc. literaturu na rovný stupeň s řeckolatinskou a italskou a jenž toho chtěl docíliti formálním vystrojením literatury, otrocky padělaným podle vystavených vzorů. Proud ten zcela přirozeně zmocnil se hlavně poesie a představuje výrazně zápas mezi myšlénkou a formou, jdoucí celým XVI. stoletím. Vznikl protivou k básnické škole gallsko-italské, jejímž mistrem byl {{Prostrkaně|Clément Marot}} a k níž mimo autorku boccacciovského »Heptaméronu«, Markétu Navarrskou, a novellistu {{Prostrkaně|Bonaventuru Despériersa}} (1495—1544), kteřížto dva ji repraesentuií v próse, patří ještě jako dovršující nadodobitel Marotův {{Prostrkaně|Mellin de St. Gelais}} (1491—1558). Marotovo svěží nadání básnické dodalo jeho poesii, jež byla více jen dotčena renaissancí a kultem literatury ital., hravé přirozenosti a uhlazené duchaplnosti (sloh marotický), jejíž úspěch vybízel k napodobení. Tím nepříznivěji odráží se od ní pedantická pompósnost, fádní strojenost a těžkopádná učenost, kterou zavedla do literatury skupina básníků zv. {{Prostrkaně|Pléiade}} s {{Prostrkaně|Pierrem Ronsardem}} (1524—85) v čele. Její manifest s tit. ''Illustration de la langue franç.'' (1549), redigovaný {{Prostrkaně|Joachimem du Bellay}} (1492—1560), hlásal výslovně úsilné napodobení vzorů řeckých a latinských, nezavrhuje ani vzory ital. Měl na mysli dvojí účel: zušlechtiti jazyk vmíšením slov a obrazů vypůjčených z jazyků staroklassických a povznésti poesii zavedením genrů přejatých z literatury řecké a římské. První snaha stvořila spoustu slov a obratů, činících násilí duchu jazyka; snaha druhá mimo opravy a novoty veršové, jež šly tak daleko, že jeden z básníků Pléiady, {{Prostrkaně|Baïf}} (1532–91), užíval klassických meter, uvedla Ronsardem do franc. literatury ódu a epopei (Ronsardova ''Franciade''). Výstřednosti Pléiady, v níž mimo jmenované vynikali {{Prostrkaně|Jodelle}} (1532—73), {{Prostrkaně|Remi Belleau}} (1528 až 1577), {{Prostrkaně|Ponthus de Thyard}} (1527-1605) a j. a k níž přimykal se i jmenovaný již Dubartas, měly za následek reakci, která se projevila nejprve větší umírněností v užívání novot a silnějším přilnutím ke vzorům italským. V tom smyslu ji zahájil {{Prostrkaně|Philippe Desportes}} (1546—1606), jehož písně a sonety, připomínající Marota, dosáhly značného úspěchu. Ještě více vypěstil korrektnost a uhlazenou prostotu slohu {{Prostrkaně|Bertaut}} (1552 až 1611), k němuž se řadí {{Prostrkaně|Vaquelin de la Fresnaye}} (1536 až 1608) a {{Prostrkaně|Désivetaux}}. Docela na Marota navázal {{Prostrkaně|Jean Passerat}} a konečně klassický satirik {{Prostrkaně|Mathurin Régnier}} (1573–1613), který se vrátil k prostotě a pravdivosti a který, ač nápodobě Horáce, dovedl zůstati originálním ve šlehání slabostí lidských. Tak připravovala se rozhodná reforma zlořádů, jež natropila Pléiada: dokonal ji Malherbe. Za zásluhu lze Pléiadě počítati obrození dramatu. Jakkoli bezcenné byly tragédie, jež Jodelle zhotovil přesně dle forem řeckých (''Cléopatre'', 1552) a jež {{Prostrkaně|Robert Garnier}} (1545—1601) skládal ve stilu silně senekovském, stačily, aby potlačily stará mysteria a razily cestu klassické tragédii franc. Vedle tragédie vyvíjela se komédie méně náhlým přechodem od středověké frašky, připínajíc se ke komédii italské: {{Prostrkaně|Jean de la Taille}} (1540 až 1573) jeví ve svých ''Corivaux'', první pravidelné franc. komédii, stopy Ariosta, Machiavella a Bibbieny a {{Prostrkaně|Larrivey}} (1550—1612), nejlepší z předchůdců Molièrových, prohlásil přímo, že zdělává komické básníky italské. Politické běhy vysvětlují samy sebou hojnost pamfletů a memoirů (D’{{Prostrkaně|Aubigné}}, {{Prostrkaně|Montluc}}, {{Prostrkaně|Brantôme}}, {{Prostrkaně|Sully}}, {{Prostrkaně|La Noue}}, {{Prostrkaně|Etienne Pasquier}} a j.); historikem, vyhovujícím vyšším požadavkům genru, osvědčil se jen {{Prostrkaně|De Thou}} (1553 —1617) ve svém lat. díle, objímajícím dobu od r. 1545—1607. ''[[Autor:Jindřich Vodák|Vd.]]''

XVII. {{Prostrkaně|věk}} franc. písemnictví bývá obyčejně charakterisován {{Prostrkaně|klassicismem}}; ale charakteristika tato v této všeobecnosti jest pochybena. Klassicismus triumfuje jen asi po dvacet let za vlády Ludvíka XIV. (1660—1680). Před tímto obdobím i po něm má vrch směr a vkus, donesený z věku minulého ve vyumělkovanosti (''préciosité'') formálně na jedné a {{Prostrkaně|nevázanosti mravní}} na druhé, obsahové straně. Úspěch umění klassického, mravně přísného, aestheticky harmonického a úměrného, formově jasného a průhledného, je dočasný a prchavý; klassicismus odporoval vkusu doby a jen podporou Ludvíka XIV. na krátko ovládnul písemnictví. V širší vrstvy se nevžil. Byli právě směrem aristokratickým a počítal jen s jedinci dokonale vzdělanými, harmonicky rozvinutými, kritickými. Pathetické podivínství a fantastičnost španělská, italská subtilnost, raffinovaná přebroušenost preciosity, hrubá, suchá smyslnost, spojená se strojenou sentimentálností, forma nabubřelá a hluše květnatá — to vše bují v písemnictví francouzském i po »klassickém« období Ludvíka XIV. jako před ním.

Společným znakem celého XVII. věku jest však {{Prostrkaně|racionální doktrinářství}}, {{Prostrkaně|snaha po vybroušenosti formální}}, jež často se zvrhuje ovšem v pompósnou planost neb sentimentální tlachavost, {{Prostrkaně|kritická reflexe}}. — Umění v tomto věku stojí v přímé a bezprostřední odvislosti od společnosti, jako nikdy před tím; je podřízeno dobrému tónu, společenskému vkusu a mravu, etiketě a konvenci. Theoretikové nejen odborní, literární (Malherbe, Boileau), ale hlavně společenští, mají v literatuře veliké slovo. Obecenstvo tvoří si literaturu samo nebo dohlíží alespoň na básníky, předpisuje a určuje jim přímo, jak mají pracovati, ukládá jim svůj vkus i svoje potřeby. Ohromný je vliv {{Prostrkaně|dvoru}} na literaturu a ještě větší zámožných tříd ostatních, které v {{Prostrkaně|salonech}}, jako hôtelech Rambouillet, Montpensier a slečny de Scudéry, řeší literární otázky, diktuje zákonníky vkusu, ano přímo vyrábí značnou čásf písemnictví samého. — Básníci jsou od této společnosti odvislí mravně i hmotně. Nikde není spisovatele, který by mužně, neodvisle, důstojně stál naproti společnosti. Každý domáhá se přízně mecenášů, předem dvorské pense. Dvorská přízeň a před tím přízeň jiných vyšších kruhů je osou, kolem níž se točí celá skoro literatura. Před Ludvíkem XIV. plazí se největší básníci. — Umění stává se módou, etiketou společenskou, jako nikdy předtím. — {{Prostrkaně|Centralisace}}, která charakterisuje dobu po stránce politicky-sociální, projevuje se stejně tyransky i v umění {{Prostrkaně|uniformovanou}}, {{Prostrkaně|kodifikovanou jednotností}}. Pravidelná, začasté subtilní a jen uměle vyrozumovaná důslednost jest přední snahou a požadavkem tehdejšího umění. Všecko svádí se tu v abstraktní racionalismus, pedantická pravidla, začasté libovolná a jen zvykem historicky podepřená. Je to doba purismu jazykového a kriticismu uměleckého. Doba kritiků a zákonodárců, doba tradice a škol, učených sborů a společností, které jsou postaveny jako soudní dvory nad tvůrčím jedincem (r. 1645 ustavena ze soukromého kruhu Académie française, r. 1663 založena Académie des inscriptions, r. 1664 Akademie malířská a sochařská, r. 1666 Akademie exaktních věd). Všecky prameny provincialismu, všecky svěží přítoky do řeči spisovné jsou vysušeny a zasypány. Z poesie stává se disciplina, o niž vedou spory slovíčkáři. Básník je poután celou soustavou distinkcí nejrůznějších druhů, jež jsou od sebe na vlas odděleny. Tuhá krutovláda theorie, racionalistické účelnosti, poutá jako mráz celou literaturu soudobou. Ale tento společenský a theoretický tlak působí v nejednom směru také blahodárně v písemnictví. Předem děkují mu umělecká díla XVII. věku svoji {{Prostrkaně|psychologickou hodnotu}}, cenu kladnou, příznačnou, dokladovou, historickou. Díla nabývají pevného vztahu i k původci svému i k době svojí; stávají se jejich {{Prostrkaně|výrazem}}, jako nikdy před tím. Tato vlastnost, jednou získaná, neopouští již písemnictví franc.

Počátek věku vyznačuje se reakcí proti ronsardismu, proti jeho okázalému byzantinismu; představitelem reakce této je {{Prostrkaně|François de Malherbe}} († 1628), který nenávidí na smrt hellénské antikvářství Pléiady, bojuje proti jejímu slohu, očišťuje jazyk od jejích neologismů. Ideálem jeho je čistá, střízlivá pravidelnost, která se však zvrhá ve správnou chudobu. Reakce jeho nebyla namířena proti podstatě ronsardistické manýry, totiž proti dělitelnosti a puntičkářství v poesii, nýbrž pouze proti {{Prostrkaně|směru}} jejímu, {{Prostrkaně|způsobu}}, jakým se prováděla. Na místo bohaté, pompósní a manýrované její nádhery stavěl suchou, střízlivou nudu šablonovité pravidelnosti. Od něho počíná suchopar ztrnulého a {{Prostrkaně|chudého}} formalismu v poesii franc. a vleče se až k počátku XIX. věku, k reformě romantické. Proti Malherbovi vzepřeli se mnozí, zejména {{Prostrkaně|Mathurin Regnier}}, který dobře vycítil, že poesie tak chudne i obsahem, ale směr jeho žije a vítězí v jeho stoupencích a žácích, jmenovitě v {{Prostrkaně|Racanovi}}, {{Prostrkaně|Maynardovi}}, {{Prostrkaně|Touvantovi}}, {{Prostrkaně|Coulombyovi}} a j.

V prose je příznačným dílem počátku toboto věku román {{Prostrkaně|Honoréa d}}’{{Prostrkaně|Urfé}} (1568—1625) ''Astrée'', který ukazuje proměnu epicko dobrodružného ducha v měkkou galantnost a sentimentálnost bergerií, odtud módních a oblíbených. Nesnesitelně nudné nyní dílo d’Urféovo, k němuž čerpal podnět z »Diany« Španěla Montemayora, bylo hltáno v celém století XVII. jako vzor přirozenosti a životnosti; hlavně po stránce smyslu přírodního a popisného odchovalo celá pokolení až po Rousseaua, na jehož citovost nebylo bez vlivu. Jím vnesena byla do literatury franc. sentimentálnost příliš bezobsažná, sloužící jen za předmět slovné malby. Směr tento nutně vedl k prázdnému a baroknímu stilistickému důvtipkování, ke kroucenému způsobu mluvy, která neměla jiného cíle než, pokud možno, nejvíce odlišiti se od přirozené prostoty a obecnosti; spisovatelé chtěli vysloviti city zvláště jemné, vznešené a raffinované a poněvadž jich sami necítili, vylhávali je podivnými strojenými frásemi. Hnutí toto zastoupeno bylo předem salónem markýzky {{Prostrkaně|de Rambouillet}} (1620—1650), kde vládl vkus španělského a italského pastorale. Vlivem tohoto salónu, který soustředil v sobě všecky přední zástupce společnosti i literatury, proniknuto bylo celé písemnictví až do let šedesátých. Vkus jeho zobrazil se v celé řadě spisovatelů, z nichž uvádíme zde jen známější: {{Prostrkaně|J. L. G. Balzaca}} (1674{{Redakční poznámka|správně: 1597}}—1654), jehož těžce složené a pracně na špan. vzorech vybroušené ''Listy'' pokládány byly za nejlepší stilistické výkony své doby; vtipného, ale povrchního a nicotného {{Prostrkaně|Voiturea}}, který šel po stopách Mariniho; příjemné básníky {{Prostrkaně|Maynarda}}, {{Prostrkaně|Segraisa}}, {{Prostrkaně|Benseradea}}, {{Prostrkaně|Brébeufa}}, {{Prostrkaně|Godeaua}}, nezdařené epiky {{Prostrkaně|Chapelaina}} (''Pucelle'') i {{Prostrkaně|G. de Scudéryho}} (''Alaric''). V prose tohoto směru jmenovali jest {{Prostrkaně|Gombaudova}} ''Endymiona'' (1634); {{Prostrkaně|Gombervilleovy}} ''Carité'', ''Polexandre'', ''Cythérée'' a ''Jeune Alcidiane'', díla neobyčejně suchá pedantičností a kazatelstvím, ale nesmírného úspěchu; La {{Prostrkaně|Calprenèdovy}} ''Cassandre'', ''Cléopâtre'', ''Pharamond'', jež vykládají celé odstavce z dějin; a předem romány {{Prostrkaně|Madeleiny de Scudéry}} (1607 až 1701) ''Ibrahim ou l’Illustre Bassa'', ''Le Grand Cyrus'' a ''Clélie''; zvláště poslední (1654) spojuje nesmírnou citovou planost s formou nesnesitelně plochou.

Proti tomuto aristokratickému křídlu v literatuře stojí jako nejpříkřejší kontrast několik spisovatelů, zvaných obyčejně {{Prostrkaně|Burlesques}}, cynických satiriků nebo podivínských fantastů, kteří povrhali tradicí, školou, pravidlem, slušností i rozumem a mstili cit tak těžce šlapaný v salónech {{Prostrkaně|précieus}}. Náleží k nim {{Prostrkaně|Théophile de Viau}} (''Mort de Socrate'', ''Fragment d’une histoire comique''), {{Prostrkaně|Saint Amand}}, {{Prostrkaně|Paul Scarron}} (tvůrce travestie ve ''Virgile travesti'' a ''Typhonu'', spisovatel pamfletu ''Mazarinade'' a ''Roman comique''), parodista {{Prostrkaně|Faret}} a fantastický komik {{Prostrkaně|Cyrano de Bergerac}} (''Voyage à la Lune'', ''Histoire comique des états et empires du Soleil''). Španělský román pikareskní měl v lecčems vliv na autory tyto.

Stranou a osamoceně, nepodléhajíce módě společenské, stáli oba velcí myslitelé-prosaisté {{Prostrkaně|Descartes}} a {{Prostrkaně|Blaise Pascal}}. ''Discours de la Méthode'' (1637) prvého z nich značí v literatuře franc. hranici nové doby, usamostatnění prosy vědecké, ve kterémžto smyslu vliv jeho je patrný v XVIII. věku. {{Prostrkaně|Pascalovy}} ''Lettres Provinciales'' (1656) ve své útočné, stručné, průhledné, místy ironické, ale místy zase vřelé dialektice a více ještě jeho zlomkovité posmrtné ''Pensées'', dotýkající se nejhlubších ran duše, jsou celým rázem i formou svou knihy ryze moderní. Z ostatních prosaistů v Port-Royal seskupených uvádíme ještě {{Prostrkaně|Arnaulda}} a {{Prostrkaně|Nicola}}.

Rozvoj {{Prostrkaně|divadla}} je nejzajímavějším úkazem této 1. pol. XVII. věku. Na jeho počátku dostalo se '''F'''-ii stálého divadla Théâtre du Marais, o něž se tento rozvoj opřel. Vliv školy Ronsardovy způsobil pak, že divadlo oddělilo se od národní půdy a jednostranně rostlo v duchu i v látkách antických. {{Prostrkaně|Hardy}} (1564 až 1630) náleží k nejstarším a nejplodnějším dramatikům tohoto věku. — V {{Prostrkaně|Mairetově}} ''Sofonisbě'' (vyňaté z Trissina) projevuje se již určitě klassický ideál jednot. V charakteristice leckde je silný {{Prostrkaně|Garnier}}. {{Prostrkaně|Jean Rotrou}} (1609—1650) stojí z těchto všech předcorneilleovských dramatiků nejvýše (''Venceslas'', ''Saint-Geneste'') i stavbou dramatickou i účinností dikce. V {{Prostrkaně|Pierru Corneilleovi}} dostalo se divadlu mistra ponuré a silné tragiky, který genre tragedie ustavil jako samostatne na psychologickém základě. ''Cid'' (1636), látkou odvislý od špan. hry Guill. de Castro, byl po formové stránce velikým samostatným objevem. Jím odlišila se tragédie od tragikomédie a žila jako samostatný, vnitřními zákony podmíněný, skutečně umělecký typ. ''Horace'' (1639), ''Cinna'' (1639) a ''Polyeucte'' (1640) zdůvodnili velikou tuto reformu. V nich je Corneille i jedním z nejmohutnějších básníků franc. vůbec. — V komédii položil Corneille svým Menteurem základy k veselohře charakterní.

Proti nízkému vkusu doby strojilo zatím několik duchů, každý v jiném oboru a z jiného hlediska, odboj známý pod jménem {{Prostrkaně|reformy klassické}}, který po létech šedesátých století XVII. mocněji se projevil. Ideálem klassi cismu byla {{Prostrkaně|objektivnost v umění}}. Proti posavadnímu umění, jež z vedlejších příčin, pro společenské cíle, kalilo a přetvářelo si dojmy přírodní, stavěl klassicismus {{Prostrkaně|přísnou}}, v {{Prostrkaně|ideálním směru očištěnou skutečnost}}; proti sentimentálnosti a pikantnosti smyslné přísnou mravouku, kterou hlásal Port-Royal. Není náhodou, že nejcelejší představitel klassicismu {{Prostrkaně|Racine}} byl věrným odchovancem jansenistů port-royalských. U {{Prostrkaně|Boileaua}}, představitele klassicismu theoretického, rovněž nebyl vliv ten nepatrný. Reforma klassicismu nemohla se však provésti v plné své čistotě. Překážkou byl tu dvůr. Ludvík XIV., jehož vlivem stal se směr tento výrazem společnosti dvorské, pozbýval své přímé objektivnosti a klesl leckde v pompósnost. Proti Corneilleovi je Racine realista; figury jeho jsou citovější, lidštější, probádanější; allegorický živel, který ještě u Corneillea vládl, rozplynul se zde úplně. Kresby jeho figur, zvláště ženských, jsou již psychologické podobizny. I řeč přiblížila se citovosti měkčím a čistším, hudebnějším tokem.

V {{Prostrkaně|Boileauovi-Despréauxovi}} (1636—1711) vyrostl tomuto obrodnému klassicismu znamenitý theoretik, vlivupiný kritik. »Rien n’est beau que le vrai, le vrai seul est aimable« (nic není krásné leč pravda, pravda jediná je láskyhodna) — tento verš jeho podává vlastní cíl, k němuž směřoval klassicismus. Svými ''Satirami'' (1665) postavil rozhraní v poesii franc.; reforma jich spočívá, jako reforma skoro celého období tohoto, v psychologickém prohloubení obsahu. Jeho ''Art poétique'' je veršovaný zákonník jeho vkusu, který brzy povýšen byl na skutečné zákony a závazné příkazy. V drobnomalbě veršové podává některá pečlivá místa komicko-hrdinská báseň ''Lutrin''. {{Prostrkaně|Molière}} (Jean B. Poquelin), tvůrce charakterní komédie franc., vymyká se tomuto klassickému proudu skoro úplně; on naopak je představitelem národních gallských tradicí, spíše satirik než objektivní psycholog. Stejné postavení zaujímá bajkář a povídkář {{Prostrkaně|La Fontaine}} (1621—95), který uzavírá řetěz starofrancouzské literatury fabliauxové a je s dobou svoji v nevalném souladu; jeví se nám spíše výstřelkem renaissance, zaběhnuvším do klassicismu. Ani verše jeho — skladbou a rhythmem vysoce zajímavé — nenesou pečeť svého ústředí.

Vedle těchto koryfeů kupí se celá řada spisovatelů, jejichž společným znakem je {{Prostrkaně|literární hotovost}} a {{Prostrkaně|vypracovanost formální}}. V této příčině je XVII. věk významný. V něm neobjevují se smělé, nové a rozhárané pokusy, mlhavá díla neurčitých tvarů. Zcelenost a dokonalost formová je údělem i bezvýznamných autorů. Tak v {{Prostrkaně|lyrice}} hned neobyčejná formální snadnost a hravost pojí se k obsahu nicotnému, prchavému a suchému. »Epikurejci« {{Prostrkaně|La Fare}} a {{Prostrkaně|Chauliau}}, {{Prostrkaně|Hesnault}} a starší {{Prostrkaně|L’Huillier}}, zv. {{Prostrkaně|Chapelle}} a j. zveršovali prchavé smyslné požitky rozmařilé společnosti, v níž žili, neobyčejně lehce, ale i neobyčejně prázdně. Literární zručnost stává se přívlastkem společenského tónu. — Mnoho žen píše v tomto věku, neobyčejně hladce i rozumně. Literatura memoirová, dějepisná, zvláště listová, výborně se daří. Markýzka {{Prostrkaně|de Sévigné}} (1626—96) vládne svěžím a milým, důvěrným štětcem v soukromých listech svých dceři Františce de Grignan. Lehkou svižnost má také prosa paní {{Prostrkaně|de Montespan}}, {{Prostrkaně|de Coulanges}}, {{Prostrkaně|de la Sablière}}, {{Prostrkaně|de Maintenon}}. V mémoirech podali zajímavé práce {{Prostrkaně|La Rochefoucauld}} (1613—80, ''Mémoires sur la Régence d’Anne d’Autriche''), paní {{Prostrkaně|de Motteville}}, slečna de {{Prostrkaně|Montpensier}} a hrabě {{Prostrkaně|Bussy-Rabutin}} (skandální ''Histoire amoureuse des Gaules''). Kardinál {{Prostrkaně|Retz}} (Pierre de Gondy, 1614—79) převýšil je všecky živou jiskrností svého slohu. Ne daleko od něho postaviti lze ''Mémoires de Grammont'', frivolní. ale hravě psané líčení života dvorského u anglického krále Karla II. od hr. {{Prostrkaně|Ant. Hamiltona}}.

{{Prostrkaně|Dějepisná prosa}} v tomto věku je většinou formálně dokonalá, ale pro methodu historickou, cíl a účel dějepisectví není v něm pochopení a smyslu. Historikové porušují pravdu a kompilují nekriticky, tak {{Prostrkaně|Franç}}. {{Prostrkaně|Eudes de Mézeray}}, abbé {{Prostrkaně|de St}}. {{Prostrkaně|Réal}}, {{Prostrkaně|René Aubert de Vertot}} a {{Prostrkaně|Charles Rollin}}. V církevním dějepise měli zvučné jméno {{Prostrkaně|Claude Fleury}} a {{Prostrkaně|Jacques Basnage}}. — {{Prostrkaně|Bossuetův}} ''Discours sur l’histoire universel'' je jediný, ovšem ryze theologický pokus filosofie děiepisné. Mezi {{Prostrkaně|moralisty}} stojí na prvním místě {{Prostrkaně|La Rochefoucauld}} svými ostře pointovanými a misanthropickými ''Réflexions et Sentences ou Maximes morales'' (1665), jež jsou stilistickým pomníkem své doby. {{Prostrkaně|Saint-Evremond}} jest prostřední kritik. — {{Prostrkaně|La Bruyère}}, třeba vydal své ''Caractères'' r. 1688, rázem svého díla náleží příštímu století. — {{Prostrkaně|Řečnictví}} duchovní těší se v celém století XVII. veliké péči a oblibě. Vedle tragédie je to nejvzdělanější druh literatury tehdejší. Zájem dvoru byl příčinou veliké dokonalosti, jíž dosáhly řeči kazatelské i po stránce formální. {{Prostrkaně|Bossuet}}, biskup meauxský (1627 až 1704), je v kazatelství tím, čím Racine v tragédii. Jeho kázání ''Sur la Providence'' a ''Sur la Mort'' a ''Oraisons funèbres'' jsou klassické plody, vzory úměrnosti a dobrého smyslu. {{Prostrkaně|Bourdaloua}}, {{Prostrkaně|Fléchiera}} a zvláště {{Prostrkaně|Fénelona}} slušno jmenovati vedle něho. V řečnictví světském uvésti jest advokáty {{Prostrkaně|Ant}}. {{Prostrkaně|Lemaîtrea}} a {{Prostrkaně|Patrua}}.

Na {{Prostrkaně|divadle}} zápasila s mistry, jež jsme uvedli, s genii, kteří vtiskují ráz svému věku, celá řada více méně prostředních autorů, kterým však dostalo se často více obdivu a přízně od rozhodujících kruhů a obecenstva než samým reformátorům uměleckým. Stůjtež zde z nich: {{Prostrkaně|Quinault}}, {{Prostrkaně|De Campistron}}, {{Prostrkaně|De la Fosse}}, {{Prostrkaně|Tomáš Corneille}}, {{Prostrkaně|Longepierre}}, {{Prostrkaně|Boursault}} (''Mercure galant'', ''Ésope à la ville''), odpůrce a soupeř Molièrův, a jazykově vybroušený {{Prostrkaně|Jean Franç}}. {{Prostrkaně|Regnard}} zkoušeli se v komédii. — V {{Prostrkaně|románě}} jest jmenovati jako reformní tvůrkyni hraběnku {{Prostrkaně|Lafayetteovou}} (1633—93), která předchází století XVIII psychologickým románem ''Princesse de Clèves'' (1678), lišícím se znamenitě jednak od préciosních děl rázu Scudéryové, jednak od galantních historií, jaké podaly slečna {{Prostrkaně|Caumont de la Force}} a paní {{Prostrkaně|de Villedieu}}. Je to román malující tragický osud současníků, lidí zaujatých skutečnou a silnou vášní.

Klassicismus, který ovládal vítězně písemnictví franc. v létech sedmdesátých, klesá rychle. Roku 1677 paní Deshoulières s koterií précieus a markýzů intrikuje proti Racinově ''Phèdře'' a přivodí její nespravedlivé propadnutí. Faktum toto jest příznačné pro vkus doby a společnosti, která se obracela proti klassicismu. Od té chvíle má reakce volné pole a zaplavuje brzy zase celé písemnictví, jako by nikdy nebylo klassicismu. — Stárnoucí Ludvík nemá již smyslu pro literaturu; oddává se pobožnůstkářství, zapomínaje působiti ve společnost a říditi ji. Koterie dříve utlačené obsadí rychle dřívější svá stanoviště; udávají zase v literatuře tón, který se shoduje nápadně s tónem v hôtelu Rambouilletském. Klassikové netvořili stranu, školu; bylo to několik velikých mužů, kteří stáli osamoceni a jen silou individuality strhli na se vítězství. Vedle nich žily seskupeny řady drobných spisovatelů, blízkých vkusu obecnému a módě, kteří nyní přirozeně derou se v popředí. Tlak dvorský povolil a obecenstvo, šlechta, dámy salónů přišly opět ke slovu. — Uvolnění to mělo za prvý následek probuzení skepse, ducha kritiky a odporu. V tom projevuje se konec tohoto věku jako předzvěst následujícího, jako skutečné pojítko mezi oběma stoletími. {{Prostrkaně|Bayle}} (''Dictionnaire critique'', 1695—97), skeptický a ironický filosof, hubí klassicismus náboženský (Bossueta), hlásá snášelivost k jinověrcům a záští k duchovenstvu katolickému. {{Prostrkaně|Fontenelle}} a Ch. {{Prostrkaně|Perrault}} (1628—1700, ''Parallèle des anciens et de modernes'') obracejí se proti klassikům a hlásají v umění pokrok, modernost; autorita Boileauova se rozpadává. Proti střízlivému klassicismu zvedá se bájivý genre {{Prostrkaně|Perraultových}} ''Contes de ma mère d’Oye'' (1697), hraběnky d’{{Prostrkaně|Aulnoy}} ''Contes des fées'' (1698) a Gallandova překladu »Tisíce a jedné noci« (1704). Jansenismus, tato mravní duše klassicismu, byl potlačen {{Prostrkaně|Fénelonem}}, který získal si tím veliké přízně u liberálních filosofů XVIII. věku. Týž {{Prostrkaně|Fénelon}} ve všech skoro směrech připravuje půdu příštímu století. V ''Aventures de Télémaque'' (1600) napadá skrytě celý útvar státní a celou tehdejší formu společenskou. Katolicismus jest rozerván sám v sobě. Krutá válka, jakou vedli theologové Bossuet a Fénelon o kvietismus (1697—99), působila zhoubně v širší vrstvy, které jí byly značně rozviklány a rozrušeny. Útoky na katolicismus podnikány stále četněji, rozkvět přírodních věd, vliv filosofie Lockeovy ohrožuje jej po stránce racionální ({{Prostrkaně|Saint Evremond}}, {{Prostrkaně|Fontenelle}}, {{Prostrkaně|Leclerc}}); po stránce mravní podrývá jej satirický tón, jaký se stává módním v lepší společnosti; satira ta právě živí se z velikých bojů Bossueta a Fénelona. Kazatelství samo zabarvuje se filosoficky; místo velebného pathosu Bossuetova nastupuje moralistní a kritický tenor {{Prostrkaně|Massillonův}} (1663 až 1742). Rozklad, jaký zachvátil celou společnost, malují však nad jiné výrazně {{Prostrkaně|Jean de La Bruyère}}, který ve svých ''Caractères, ou les moeurs de ce siècle'' (1688) postavil směšné bídě a kleslosti svojí doby věrné zrcadlo, a vévoda {{Prostrkaně|Saint-Simon}} (1675—1755), který v neobyčejně barevných a reliefních ''Mémoirech'' (vydaných poprvé teprve r. 1788, úplně až r. 1829), ač byl horlivým stoupencem absolutní monarchie, bezděčně skoro postihl celou její vnitřní chorobu. A vedle těchto spisovatelů, vidoucích hloub a připravujících neb tušících cesty příštího věku, ženou se celé řady drobných řemeslníků literárních, slovíčkářů a frasistů, kteří po vkusu toho nebo onoho salónu kuli a barvili svoje verše nebo prosy. Zvláště silný je ještě proud {{Prostrkaně|préciosity}}, z něhož jmenujeme některé pověstnější postavy z konce tohoto věku: {{Prostrkaně|Pellissona}}, {{Prostrkaně|Fléchiera}} (''Grands jours d’Auvergne''), paní {{Prostrkaně|Deshoulières}}, samu vládkyni celé koterie, vévodu {{Prostrkaně|de Nevers}}, vévodu {{Prostrkaně|de Vivonne}}, autora nasládlých a suchých idyll a j. Na dramatickém poli hemží se také plno prostředních spisovatelů, jako: {{Prostrkaně|Pradon}}, {{Prostrkaně|Duché}}, {{Prostrkaně|Brueys}} a {{Prostrkaně|Palaprat}}, {{Prostrkaně|Boursault}}, {{Prostrkaně|Dancourt}} a j. Srv. Nisard, Histoire de la littér. franç. (1879); Demogeot, Histoire de la littér. franç. (1876); Godefroy, Histoire de la litt. fr. depuis le XVIe siècle (1878—79); Faguet, Les grands maîtres du XVIIe siècle (1885); E. Deschanel, Le romantisme des classiques (1882—85); Brunetière, Études crit. sur l’hist. de la litt. fr. (1887 a n., 4 sv.).

Celkový myšlénkový a směrový ráz století XVIII. v písemnictví franc. jest od nálady, již projevují největší spisovatelé XVII. věku, oddělen příkře a určitě. Ducha XVII. věku možno označiti jako ducha {{Prostrkaně|náboženského}}, ducha mravních záhad, mravní úzkostlivosti. Věk XVII. je vyznačen zápasem mezi racionalismem a optimismem Descartesovým a pessimistickým mysticismem Port-Royalu, jansenistů. Descartes podlehnul; jeho názor nekonečného rozvoje a zlepšování lidstva nevyhovoval jansenismu, jenž všecko, celý osud člověka, činil odvislým od božího ustanovení, předurčeného rozhodnutí. Fénelon, který roku 1715 zničil jansenismus, dopomohl tak k vítězství cartesianismu, {{Prostrkaně|jeho pochybovačství}}, {{Prostrkaně|jeho víře v nekonečný pokrok a rozvoj}}, {{Prostrkaně|jeho přesvědčení o rozumové badavosti člověka}}, {{Prostrkaně|jeho základní dobrotě}}. Myšlénky tyto panují skutečně v celém XVIII. věku, stanou se podkladem všeho jeho snažení. Všichni spisovatelé tohoto věku věří v možnost pokroku, ve všemohoucnost rozumu a vědy, v nutnost oprav společenských, ve svobodu a sebeurčení jedince. Věk XVIII. stává se tak věkem {{Prostrkaně|opravářským}}, věkem {{Prostrkaně|sžíravé skepse}} a {{Prostrkaně|satiry}}, věkem {{Prostrkaně|theoretickým}} a {{Prostrkaně|tendenčním}}. Vyznačoval-li se v písemnictví věk XVII. čistou {{Prostrkaně|samoúčelností literární, psychologickou}}, pečlivou a do sebe zahloubanou malbou, jest naopak XVIII. věk v literatuře věkem {{Prostrkaně|sociálním}}, věkem literatury sloužící {{Prostrkaně|zájmům obecným}} a {{Prostrkaně|hromadným}}, věkem literatury {{Prostrkaně|tendenční}}. Spisovatelé úmyslně a vědomě formují různé otázky veřejné a chtějí je řešiti. Svými spisy chtějí prospívali společnosti zcela reálně a konkrétně. První následek tohoto směru je {{Prostrkaně|nedostatek uměleckého rozvoje}}, {{Prostrkaně|uměleckého pokroku}}. Osmnáctý věk v umění skoro nic nevynalézá. Vzal veliké básnické a umělecké objevy všecky skoro z minulého věku. Co nového odkrývá, je všecko spíše zajímavé, jedinečné a drobné (tak Marivaux) neb zbloudilé a zvrhlé (''comédie larmoyante'' La Chausséova a pozdější občanské drama), ale nikterak směrodatné a plodné. Jediný skutečný básnický Columbus tohoto věku je J. J. {{Prostrkaně|Rousseau}}, ale ten právě je ve všem s ním v odporu, je člověkem {{Prostrkaně|romantismu}} a {{Prostrkaně|revoluce}}, která ztroskotá a pohřbí celý útvar staré společnosti. Dalším důsledkem tohoto sklonu a naladění XVIII. věku je zanedbávání poesie ve prospěch prosy, která pracuje jednak k jasné průhlednosti, aby mohla býti i nejširšími vrstvami pochopena jako prostředkovatelka obecně užitečných myšlének,jednak k satirické břitkosti a ironické útočnosti. Neměl-li XVII. věk {{Prostrkaně|lyriky}}, nemá XVIII. {{Prostrkaně|vůbec poesie}}. Organická živelnost chybí mu (nehledíc k Rousseauovi) úplně. V nejlepších případech nahrazuje ji vtipná čipernost, bystrá hladkost a elegance, rokoková gracie a křehkost. Citová bezprostřednost je tomuto věku neznáma. Zvrhuje se všude v plačtivou sentimentálnost, ve vodnatou melodramatičnost, stejně jako na opačné straně nerozumí se mohutné silné vášni, která se zde zvrhá buď ve smyslnou pikantnost nebo dutý a jalový pathos. — Zvláštního a význačného zabarvení dostává se všem těmto znakům XVIII. věku {{Prostrkaně|mravním jeho rázem}}. Tento směřuje silně k {{Prostrkaně|cynismu}}, k holé, nezakryté {{Prostrkaně|smyslnosti}}. Nesmírný rozkvět hmotné kultury, nakupené bohatství vedly k luxu i mravnímu, k požívavosti a dobrodružnosti smyslné. {{Prostrkaně|Frivolností}} projevuje se tento ráz v literatuře, jejím ovzduším jsou proniknuta všecka díla XVIII. věku; ona vetřela se i do pojednání vědeckých (na př. do státoprávních rozprav Montesquieuových); největší spisovatelé soudobí s ní počítají a činí jí nejen ústupky, ale přímo s ní spekulují nebo obětují jí celé knihy. Celé odvětví literární výroby (jako jeho zástupce stůj zde {{Prostrkaně|Crébillon mladší}}) je založeno na této potřebě obecenstva; pornografická literatura tato nebyla nikdy překonána co do sprosté surovosti a hnusu. — Frivolní vkus doby způsobuje tak patrnou roztržku skoro v celé literatuře XVIII. věku, {{Prostrkaně|roztržku obsahu a formy}}. Obsah vážný, slavnostní, odnášející se k nejtěžším záhadám lidstva, je tradován ve formě lehké, zběžné, nedbalé a začasté cynické, dráždivé a různé podřízené a nečisté cíle sledující. Spisovatel stýkal a kryl se v XVIII. věku více než dříve s člověkem společenským, aristokratem, salonním tlachalem, šprýmařem a zhýralcem. Obrat a radikální revoluci i po této společensky mravní stránce přinesl do XVIII. věku J. J. {{Prostrkaně|Rousseau}}. Jím vtrhuje do literatury franc. živel posud neznámý: {{Prostrkaně|lid}}. I po té stránce je Rousseau člověkem revolučním, zosobněnou zkázou a koncem XVIII. věku. Do Rousseaua byli literáti utříděni společensky, kastovně, hierarchicky; jím vkročil do literatury člověk-jedinec bez historického a společenského pouta, barbar a divoch, prvek rozkladu. Stará, aristokratická, na tradici a řádu historickém založená literatura i kultura se řítí pod návalem kommunistického naturalismu. A na jejích troskách stojí vztyčeno ryzí individuum, pouhé, nahé »já«, které chce ze sebe vytvořiti celé písemnictví, celou kulturu — XIX. věk v zárodku.

Přechod mezi XVII. a XVIII. věkem nebyl příkrý a náhlý. {{Prostrkaně|Voltaire}} (1694—1778), který charakterisuje XVIII. věk až po Rousseaua skoro ve všech jeho podstatných snahách, není revolucionářem a novotářem; celé dílo jeho naopak vyhovuje jen potřebám, vkusu, chuti obecenstva, vyrůstá z nich. V něm básník tragický (''Oedipe'', ''Zaïre'', ''Mérope'', ''Mahomet'', ''Tancrède'', ''Semiramis'', ''Mort de César''), epický (''Henriade''), komický (''Pucelle''), dějepisec (''Histoire de Charles XII'', ''Siècle de Louis XIV'', ''Essai sur les moeurs''), romanopisec (''Candide'', ''L’ingénu'', ''Zadig'', ''Babouc'', ''La Princesse de Babylone''), filosof (''Examen important de Mylord Bolingbroke'', ''Histoire de l’établissement du christianisme'', ''Dieu et les hommes'', ''La Bible commentée'', ''Traité de Métaphysique'', ''Dictionnaire philosophique'', ''Lettres anglaises'', ''Le dîner du comte Boulainvilliers''), essayista přírodovědecký i národohospodářský, intimní lyrik i satirický dopisovatel, je pouze různým a dočasným projevem {{Prostrkaně|publicisty}}. Voltaire není ani veliký básník, ani veliký filosof, ba ani veliký spisovatel. Jeho dílo je nepůvodní, sporné, roztříštěné — ale přes to, nebo spíše právě proto, je člověkem, jenž nejlépe vyjadřuje svoji dobu. Smysl historický, smysl ústředí a smysl společnosti jest v něm vyvinut jako v žádném jiném autorovi. Ve Voltairových spisech dochovalo se nám živé, teplé kulturní ovzduší soudobé společnosti: její kolísavý deismus, kterým se zachraňovala před cynismem atheismu a materialismu, jejž mylně pojímala jako dogma a ne mrav, její koketní dilettantismus vědecký, její reformační, hrubě pomatený, ale úporný pathos, její racionální fanatismus a mravní prázdnota, nedbalost a porušenost — to všecko je složeno hmotně a makavě v jeho díle. Reformační tendenčnost vyplňuje celé jeho dílo: boj proti fanatismu náboženskému, proti feudalismu (za zrušení poddanství) a absolutismu státnímu, proti merkantilismu národohospodářskému a optimismu mravnímu až po reformy pravopisu a vkusu etiketového jest jeho théma. V díle Voltairově není řádky spontanního a organického; všecko sleduje cíl, všecko je reflektivné a tendenční. Původnost Voltairova je malá co do obsahu, veliká co do formy. Jedinou skutečnou obnovu vnesl do tragédie, jejíž zájem vložil do rozumové, analytické tendenčnosti oproti psychologické malbě citovosti klassiků. Jinde všude lze nalézti vzory a předchůdce pro jeho názory a ponětí, zejména Angličany Bacona, Lockea, Newtona, Clarkea, Collinsa, Tolanda, Wolstona, Popea. Blížencem Voltairovým jest ve mnohé příčině {{Prostrkaně|Montesquieu}} (1689—1755), zakladatel liberální státovědy (''Lettres persanes'', ''Esprit des lois''). Táž reformační ne revoluční snaha, týž kritický historismus přímo vedle dialektického šermu troufalého a pohodlného racionalismu, táž neupřímnost formy. Původnost Montesquieuova je ovšem daleko větší než Voltairova; platí to zejména o ústředním ponětí jeho ''Esprit des lois'', deterministní odvislosti zákonů od podmínek fysických. Ve věku XVIII, v době popularisace vědecké, má kulturní význam jeho dílo jako konečné osvobození pravovědy z pout odborného scholastického vězení.

Vedle těchto dvou spisovatelů stojí ostatní snahy ve stínu jako odborné, úže literární. Jedna z nich však má veliký a plodný dosah: {{Prostrkaně|Le Sage}} (1668-1747) ve svých románech ''Diable boîteux'', ''Gil Blas'', ''Bachelier de Salamanque'', v nichž pouze pittoreskní rámec přejímá ze špan. pikareskních románů, opouští dosavadní pole romaneskního a prostě dobrodružného a věnuje se kresbě {{Prostrkaně|mravů společenských}}. Realistický ráz vnáší se do tohoto genru a stupňuje se v dalším rozvoji jeho stále určitěji a rozhodněji. Je význačné, že tato proměna genru udála se právě v XVIII. věku, ve věku racionálné kritiky společenské; neboť mravoličná malba je tu tendenční, satiricky zabarvená. Zajímavým objevitelem je také básník komédií {{Prostrkaně|Pierre de Marivaux}}, nejumělečtější hlava svého věku, psycholog rokoka a jeho náladový malíř. Jinak směřuje hlavní proud komédie k obratnosti technické, k napínavosti situační, k nečekaným a vybroušeným effektům; psychologický zájem přichází při tom ovšem leckde zkrátka. Za představitele tohoto směru může se pokládati {{Prostrkaně|Piron}}, proslulý také jako drzý, bezohledný epigrammatik (''La Métromanie''), {{Prostrkaně|Philippe Destouches}} (''Le philosophe marié'', ''le Glorieux'', ''La fausse Agnès'') a {{Prostrkaně|Gresset}}, známý i jako básnický lehký causerista (''Le méchant''). Mravoličnou satirou dramatickou je ''Turcaret'' {{Prostrkaně|Le Sageův}}. Vedle tohoto směru, který spočívá na starší tradici, již jen rozvinuje, jest uvésti jen obnovu, kterou zavádí v tomto genru XVIII. věk: je to totiž tendenční, morální sentimentálně dojemná komédie, t. zv. ''comédie larmoyante'', jejíž docelené exempláře podal {{Prostrkaně|La Chaussée}} (1692—1754) v ''Préjugé à la mode'' a ''Mélanide''. Genre tento, odpovídající duchové náladě doby, stává se brzy módním, tak že se mu věnují spisovatelé rázu Voltairova (''Nanine''). Tragédie, třeba zachovala formálně a technické znaky z doby klassické skoro neporušeny, rozvinula se přece v psychologických námětech svých v tendenční, osvětným cílům sloužící prostředek (Voltaire). Vedle Voltaira novotáře je v tomto způsobu představitelem staré tradice {{Prostrkaně|Crébillon starší}} (1674—1762) a {{Prostrkaně|La Harpe}} (1739—1803); u prvního dušeslovná malba vášní zvrhá se ve vyšroubovanost křiklavých a falešných effektů hrůzy a děsu (''Atrée et Thyeste''), u druhého v mdlou nudu a plochost. V románě vytkli jsme již dalekosáhlou proměnu, jakou prodělává v tom období obnovou Le Sageovou. Vedle něho jest jmenovati ještě básníka komédií {{Prostrkaně|Marivauxa}}, který v tomto opravném směru stojí s Le Sagem v stejné řadě. Ve svých románech ''Marianne'' a ''Paysan parvenu'' maluje mravy nízkých tříd neobyčejně sytě; jeho introspekce psychologická je při tom také bohatá a bezpečná, jako nikde u vrstevníků. Vedle těchto obnovitelů stojí zástupci starého genru románového, typu, jenž donesen byl z věku minulého, tedy románu {{Prostrkaně|dobrodružného}} a {{Prostrkaně|pittoreskního}}. Tento starý způsob románový má zástupce svého v {{Prostrkaně|Prévostu d}}’{{Prostrkaně|Exiles}}, který genre tento po stránce emoční stupňoval v sentimentálnost na jedné straně a hrůzu na druhé.

Kolem pol. XVIII. věku dosáhly všecky živly, jež se pokládají obyčejně za příznačné a vlastní tomuto století: reformační rozhořčenost politická, náboženská i mravní, touha osvětného obrození širokých vrstev (popularisace vědy), fanatismus racionalistický — kritického bodu, kdy počaly se z užších kruhů spisovatelských a ze salónů společenských přelívati v širší vrstvy obecenstva, v měšťanské jádro obyvatelstva, předem pařížského. Mravní naladění v půli tohoto věku bylo složeno v společnosti pařížské z nevěry, smyslnosti a skepticismu. Lidové vrstvy byly rozhlodány hlavně mravní zpustlostí, kterou do nich vnášela aristokratická a měšťanská mládež soudobá. V širokých vrstvách budil se již duch kritický a revoluční; prostý lid rozprávěl o otázkách státních, politických, náboženských horlivě; nepřátelství k autoritě církevní i státní šířilo se tu rychle a snadno. Vrstvy zámožnější oddávaly se horlivě vědeckému studiu; vědy exaktní, mathematické, fysické, přírodní i společenské, byly pěstovány mladými markýzkami s opravdovou snahou. Kritický duch zmohl se i na poli literárním a uměleckém nad míru; kritika literární právě {{Prostrkaně|La Harpem}} ustavila se jako samostatný genre. Francouzští publicisté lehkým, elegantním stylem svým ovládli v tu dobu již celou vzdělanou Evropu; francouzské kulturní ovzduší, způsob myšlení i psaní zdomácněl u všech dvorů evropských, šířil se po všech šlechtických zámcích. Za takových podmínek podnikli přední franc. spisovatelé hromadný útok proti autoritářství hmotnému i mravnímu, dílo publicistické, které mělo získati obecenstvo pro idee a názory, jež hlásali: 28vazkovou ''Encyclopédie ou Dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des métiers, par une société de gens de lettres'' (1751—77) z podnětu {{Prostrkaně|Denisa Diderota}} (1713—1784), který měl znamenitý vliv na toto dílo, jež vedl a řídil po celé jeho trvání. Toto období z polovice XVIII. věku je v leckterém směru shuštěno v Diderotovi; on ztělesňuje druhé stadium rozvoje tohoto věku, jako ve Voltairovi je ztělesněna první polovice tohoto století. Byl-li Voltaire po celý život svůj věrným deistou, rozvinul se Diderot z náboženské orthodoxnosti přes deismus v pantheistického naturalistu; byl »materialistou« a »atheistou« po názoru svých vrstevníků. Diderotem vstupují tedy myšlénky Voltairovy o státu, církvi, náboženství, do stadia {{Prostrkaně|radikálního}} a {{Prostrkaně|konečného.}} Na druhé straně však přesáhá Diderot svoji dobu a napovídá ve svých dílech objevy našeho věku. Proti Voltairovi je Diderot plamennější, pevnější, určitější. Šířkou vzdělání svého, vloh, snahy, vytrvalosti se mu úplně vyrovnává; původností, silou, poctivou otevřeností jej předčí. Ve všech oborech, filosofii, fysiologii, románu, divadle, kritice umělecké, hledá nové cesty. V románech jeho ''La religieuse'', ''Le neveu de Rameau'' a j., pak v dramatech ''Le fils naturel'', ''Le père de famille'' je patrný nový ideál umění společenského, jejž však neuvádí ve skutek pro předsudky čistě časové. V genru dramatickém přetvořuje starší komédii larmoyantní ve {{Prostrkaně|drama}}, střední to útvar mezi tragédií a komédií, ale utápí je zároveň v plačtivé slzami překypující sentimentalitě. V kritice umělecké (''Salons'') přes různé záliby osobní byl historický a psychologický vykladatel díla, tušící i po této stránce moderní methody kritické. S Diderotem vřelým přátelstvím byl spojen {{Prostrkaně|Melchior Grimm}} (1723-1807), duch v mnohém směru jemu sourodý, výborný kritik literární (''Correspondance littéraire'', vydaná teprve r. 1812 a n.), předčící tu i Diderota, skutečný předchůdce dnešní kritiky příčinné a příznačné.

Encyklopédie, třeba byla psána v mnohých nábož. otázkách zdrželivě, stala se přece východištěm silného proudu materialisticko-skeptického. Celá řada spisovatelův osvojila si její polemický podvratný tón a hnala jej do krajnosti. {{Prostrkaně|Helvetius}}, d’{{Prostrkaně|Holbach}}, {{Prostrkaně|La Mettrie}} zašli z nich nejdále; po stránce literární jsou jejich plody bez zájmu, psány hrubě, nudně a těžkopádně. {{Prostrkaně|Historická}} díla této družiny naproti tomu čtou se většinou lehce. V genru tom XVIII. věk je šťastným tvůrcem a nálezcem. Třeba předpojatost filosofická a racionálná byla v patrném odporu s historičností, třeba historické práce tohoto směru trpěly subjektivní tendenčností: přece je nutno přiznati XVIII. věku, že prohloubil dějepisecké umění neobyčejně. Od něho počínajíc přemítá se o methodě dějepisecké, vyšetřuje se obor této vědy, zkoumají se její cíle. Při tom ovšem není historie těmto spisovatelům svéúčelnou disciplinou, jak svědčí polemický tenor, namířený proti »despotickým« starým institucím třeba {{Prostrkaně|Raynalovy}} ''Histoire de deux Indes'' (1778) nebo {{Prostrkaně|Mablyho}} ''Observations sur l’histoire de France'' (1765). Proti těmto snahám staví se na odpor staří konservativci, ale nemají nadání ani síly tvůrčí. {{Prostrkaně|Dagesseau}}, {{Prostrkaně|Rollin}}, {{Prostrkaně|Fréron}} jsou z nich nejznámější.

Co nepodařilo se těmto a jiným, dovedl J. J. {{Prostrkaně|Rousseau}} (1712—1778); zhubil skeptický racionalismus osvíceného věku. Rousseaua jest těžko zařaditi v rozvoji století; kontrastuje s ním příkře na kolika stranách. Je po výtce individualista, člověk citový, chorobný genius, plný odporů. V prvé řadě je velikým básníkem, největším dosavadním lyrikem francouzským; prosou napsal to, co nedovedlo po tři věky před ním kolik set básníků veršem. On první vyrval se z tradice objektivného klassicismu a čerpal z plnosti individuálně. Svým naturalismem, svou citovostí, svou bolestnou, hloubavou, do sebe obrácenou subjektivností, melancholickou snivostí i nenávistným pessimismem je předchůdcem romantiků. Je prost úplně historického smyslu: nerozumí rozvoji, chce radikální převrat a po něm novou stavbu společnosti; v politice i v právu je ideolog tyranského státního kommunismu, v morálce fatalistický mystik. V něm obsažena je revoluce politická stejně jako literární; v obou směrech předešel svoji dobu a napověděl ji: jeho ''Contrat social'' je zákonníkem jakobinismu. — Vedle něho stojí přírodopisec {{Prostrkaně|Buffon}} (1707—88), příbuzný jemu v platonických extasích, jež cítí před divadlem přírody, vřelým a velebným pathosem, jakým je popisuje, odlišujícím se od suchého způsobu obvyklých dotud maleb přírodních. — Na poli {{Prostrkaně|národohospodářském}} zvítězil konečně optimistický liberalismus na celé čáře {{Prostrkaně|Gournayem}}, {{Prostrkaně|Quesnayem}}, {{Prostrkaně|Turgotem}}, {{Prostrkaně|Condorcetem}}, {{Prostrkaně|Mercierem de la Rivière}}, {{Prostrkaně|Dupontem de Nemours}}; duch revoluce prorazil zde dříve než v politice.

Úplný rozklad staré společnosti je ve 2. pol. XVIII. věku hotovou událostí. Za starou společností mizí brzy také staré umění. Jeho pracná hledanost, nedostatek původní, tvůrčí síly, suchost obsahu i formy, naduřelost a bombast bijí do očí; staré genry stojí posud nedotknuty a respektovány, ale vše, co má jiskru původnosti, vyrůstá mimo ně. Nejhubenější kořist podává {{Prostrkaně|tragédie}}. Antická thémata, stejně jako středověká a národní, jsou spracována podle téže šablony, dle téhož psychologického vzorce rozporu mezi vášní a povinností. Z četných veršovců tohoto genru stůjtež zde {{Prostrkaně|De Belloy}} (1727—75, ''Siège de Calais''), {{Prostrkaně|Lemiere}} (1733—93), žák to Crebillonův, {{Prostrkaně|Guimond de la Touche}} (''Iphigénie en Tauride''), {{Prostrkaně|Saurin}} a {{Prostrkaně|Ducis}} (1733—1816), který beze všeho porozumění horoval pro Shakespeara, jehož hry přistřihnul pro franc. jeviště podle módních plačtivých rodinných dramat způsobu Diderotova. Shakespeare, s nímž seznámil Francouze Voltaire a jejž přeložil {{Prostrkaně|Pierre Letourneur}} (''Théâtre de Shakespeare'', 1776—1782), stal se sice v této době módním, ale proto nebyl naprosto pochopen a neměl ještě žádného vlivu na rozvoj franc. dramatu; jistého, ač jednostranného porozumění dočkal se teprve od romantikův násl. století. Obrodné snahy projevují se v dramatickém básnictví ve směru reformy Diderotovy: {{Prostrkaně|Beaumarchais}} (1732—99) ve svých hrách ''Eugénie'', ''Les deux amis'', ''La mère coupable'' jde touto drahou, {{Prostrkaně|Mercier}} útočí na starou tragédii klassickou theoreticky (''Essais sur l’art dramatique'') a opravné snahy své provádí ve hrách čerpaných ze živé společnosti, ze širokých vrstev lidových (''Brouette du Vinaigrier'', ''Déserteur'' a j.), {{Prostrkaně|Michel Jean Sedaine}} (1719—1797), vedle Marivauxa nejbystřejší a nejbohatší básník komédií (''Le philosophe sans le savoir''), není také těchto snah vzdálen ve svých komických operách (''Blaise le Savetier'', ''Jardinier et son seigneur'' a j.). Komédie ze sklonu XVIII. věku ({{Prostrkaně|Collin}} d’{{Prostrkaně|Harleville}}, {{Prostrkaně|Champfort}}) hyne také vysílením. Lyrika a epika je v tom, pokud možno, ještě hůře po celý XVIII. věk. Skutečného velikého básníka objevitele celý XVIII. věk kromě Rousseaua neměl. Má několik malých koketních a hravých talentů, duchaplných kombinatorů a skvělých rhétorů — ale veliké, živelné, citové, vroucí umění mu schází. Poesie trpí genrovými příhradami, které se vyplňují čistě rozumově, pílí a dobrou vůlí. Všichni básníci pokoušejí se skoro ve všech genrech, ve všech způsobech, ale čistě schematicky a akademicky. {{Prostrkaně|Didaktický}} ráz poesie má převahu. S ním zápasí o přízeň ještě jen pikantní erótika. {{Prostrkaně|Popisné}} poesie píše se v tomto období neobyčejně mnoho; jest pečlivá, šedá, pilná, namáhavá, bez citu i bez ideí. {{Prostrkaně|Saint Lambert}} (''Les saisons'', 1769), {{Prostrkaně|Lemierre}} (1723—1793), {{Prostrkaně|Rosset}} (''Agriculture''), {{Prostrkaně|Roucher}} (''Les mois''), který měl nejvíce skutečného smyslu přírodního, byli zastíněni {{Prostrkaně|Delillem}}, jehož popisovači mánii zbičoval M. J. Chénier známými verši: ''un âne, sous les yeux de ce rimeur proscrit, ne peut passer tranquille, et sans être décrit'', jež charakterisují celý tento pedantický směr, jehož básnickou bezcennost vyložil znamenitě Sainte- Beuve: »Pastýř a pastýřka, jež se stále vrací; neustálé apostrofy, hned na milého Pánaboha, hned na Bakcha; mravy a zvyky žádného kraje; je to slovem encyklopédická Arkadie, v níž vidíte pastýře, kteří, majíce slovník v ruce, hledají článek Hrom, aby uslyšeli, co sami říkají o bouři«. — V {{Prostrkaně|ódě}} jmenují se jako vynikající básníci {{Prostrkaně|Gilbert}} (1751—86), jehož stísněný a uštvaný život jest dosud ve '''F'''-ii příslovečný, daleko lepší ostatně v kousavé satiře, {{Prostrkaně|Le Franc de Pompignan}} (1709—1784), jehož ''Cantiques sacrés'' krutě se vysmál Voltaire, a {{Prostrkaně|Ecouchard Lebrun}} (1729 až 1807), dobrý slavnostní veršovec — všichni více méně epigonové J. B. {{Prostrkaně|Rousseaua}} (1670 až 1741), který je, bohužel, sám epigonem klassiků ... Celá mdloba tohoto genru, který žádá nad jiné obecnost a novost vznětu, poněvadž, jak praví Sainte-Beuve, »je určen k tomu, aby předváděl a vyjadřoval opojení lidové, slávu vítězů, nádheru slavnostních svateb nebo smutek velikých pohřbů«, jest tak patrna. Všichni tito básnici zakrývají prázdnotu obsahovou mythologickým apparátem a slavnostní dutou dekoračností. — {{Prostrkaně|Erótická}} poesie jest v tomto období ne-li nejsvěžejší, alespoň nejčipernější. {{Prostrkaně|Dorat}}, {{Prostrkaně|Bertin}}, {{Prostrkaně|Evariste de Parny}} (1753—1814), z nejvšestrannějších a nejpečlivějších literátů soudobých, mají pěkná harmonická čísla, leckde až příliš subtilní a přebroušená, jinde suchá a smyslná. — Jako vzdělavatelé {{Prostrkaně|výpravné poesie}} uvádějí se obyčejně J. B. J. {{Prostrkaně|Willart de Grécourt}}, {{Prostrkaně|Marie Anne du Boccage}} (epos ''Colombiade''), {{Prostrkaně|Evariste de Parny}} (satirické epos ''Guerre des dieux anciens et modernes''), jako {{Prostrkaně|bajkáři}} {{Prostrkaně|Florian}} (1755 až 1794), také nudný básník selanek ve vkusu Gessnerově, a {{Prostrkaně|Aubert}}. Všem společný znak je snaha racionálné elegantnosti; jsou to veršovci neobyčejně suchopární. Význam jejich náleží {{Prostrkaně|jazyku}}, ne však umění básnickému. Charakteristická je v té příčině {{Prostrkaně|hojnost překladů}} veršových, které zaplavují konec tohoto věku: jmenujeme zde jen {{Prostrkaně|Terentia}} od Lemonniera, {{Prostrkaně|Juvenala}} od Dussaulxa, {{Prostrkaně|Persia}} od Sélise, {{Prostrkaně|Homéra}} od Bitaubéa a Lebruna, {{Prostrkaně|Vergilových Georgik}} od Delillea, {{Prostrkaně|Tassa}} od Lebruna, {{Prostrkaně|Ariosta}} od Tressana, {{Prostrkaně|Younga}} od Letourneura (o Shakespearových spisech stala se zmínka výše)- Tím máme také, připočteme-li k nim ještě {{Prostrkaně|Gessnera}} a {{Prostrkaně|Klopstocka}} (napodobené J. B. {{Prostrkaně|Legouvém}} a j.), zhruba nastíněný pořad vzorů tehdy oblíbených.

Literatura veršová tohoto období je celkem idyllická; verš, který je zvláště způsobilý svojí jemností, aby ucítil napjetí elektrické visící ve vzduchu, zůstal tu tupý, necitlivý. {{Prostrkaně|Prósa}} daleko více hraje jiskrami elektrickými, nervosním chvěním blížící se bouře revoluční. V {{Prostrkaně|románu Restif}}, pokračovatel mravoličného způsobu Le Sageova, sestupuje se zvláštním cynickým dostiučiněním do širokých vrstev lidových; ani {{Prostrkaně|Laclos}} (''Liaisons dangereuses'', 1782) ani {{Prostrkaně|Louvet de Couvray}}, kterým vymírá starý román dobrodružný sešlostí formovou, byzantinismem a marinismem, nezadají mu ničeho v této drsné úšklebnosti.

Druhé křídlo prosaistů spouští naproti tomu zcela opačné melodie; jsou to dědicové a epigoni J. J. Rousseaua, {{Prostrkaně|Bernardin de Saint-Pierre}} (1737—1814) a {{Prostrkaně|Ramond}} (1755 až 1827), první autor exotických cestopisů, jako ''Voyage à l’ile Bourbon'', ''Études de la nature'', ''Chaumière indienne'' nebo exotických pastorál, jako ''Paul et Virginie'', druhý sušší a klidnější malíř Alp a Pyrenejí. Jsou to čistokrevní umělci, předchůdcové romantiků, zejména Chateaubrianda. Jsou exotičtí naturalisté, malíři souladného slova, melancholikové a utopisté.

Ale nejlépe větří bouři řada moralistů a pamfletistů: {{Prostrkaně|Chamfort}} (1741—94), podrážděný a společností shýčkaný misanthrop, neobyčejně jízlivý a útočný satirik, {{Prostrkaně|Rivarol}} (1757—1801), politik, epigrammatik, svérázný filosof s pěknými náběhy k velikému kritiku, a předem Pierre Aug. {{Prostrkaně|Caron Beaumarchais}} (1732—99), který smělostí, bojovností, vtipem a posměchem svým výborně ztělesňuje předvečer revoluce. Jeho komédie ''Le barbier de Séville'' a ''Le mariage de Figaro'' nedají se zařaditi do žádného tehdy oblíbeného literárního genru. Beaumarchais je tu vynálezcem v malém a na svůj vrub; ne darmo ztotožňoval slova ''auteur'' a ''oseur''. Cena jejich je v bezprostředné rozpustilosti nevázaného rozmaru, v rychlém tepotu horečného života, v ohňostroji vtipů a nápadů. Živým ovzduším jsou napojeny jeho práce, zejména »Figarova svatba«, o níž řekl Napoleon, že je již »revolucí v činnosti«. Byla sehrána poprvé r. 1784 a za 5 let hrála se revoluce již ve skutečnosti.

Pro literaturu franc. {{Prostrkaně|přímého}} bezprostředného účinku revoluce nemá. {{Prostrkaně|Literární}} revoluce provádí se o třicet let později než politická. Přirozeně kvete v revoluci nejvíce {{Prostrkaně|řečnictví parlamentární}}. {{Prostrkaně|Mirabeau}}, kardinál {{Prostrkaně|Maury}}, {{Prostrkaně|Mounier}}, {{Prostrkaně|Lally-Tolendal}}, {{Prostrkaně|Clermont-Tonnerre}}, {{Prostrkaně|Adrien Duport}}, {{Prostrkaně|Sieyès}} a j. prosluli v tomto směru; jako akademickou kathedru XVIII. věku zastupují d’{{Prostrkaně|Alembert}}, {{Prostrkaně|La Harpe}}, {{Prostrkaně|Thomas}}, {{Prostrkaně|Mairan}}, {{Prostrkaně|Bailly}}. Vedle tribuny prospívá znamenitě v revoluci divadlo; ohromnou většinou nemá ceny umělecké, nýbrž pouze kulturní jako časové příležitostné písemnictví. Nejvýše z tehdejších dramatiků stojí M. J. {{Prostrkaně|Chénier}}, bratr velikého lyrika Ondřeje, jímž otevíráme líčení poesie v XIX. věku (''Charles IX.'', 1789, ''Caïus Gracchus'', ''Timoléon'', ''Calas'', ''Tibère'' a j.), o jehož »Karlu IX.« řekl Danton, že zabil království jako »Figaro« Beaumarchaisův šlechtu a {{Prostrkaně|Fabre}} d’{{Prostrkaně|Eglantine}}, bystrý dialektik veseloherní. Ostatní dramatikové jako {{Prostrkaně|Dugazon}}, {{Prostrkaně|Laya}}, {{Prostrkaně|Sylvain Maréchal}} a j. mají většinou pověsť nedůvodně získanou nebo na některé historické anekdotě nebo vnějším případě založenou.

Srv. Ch. Aubertin, Esprit public au XVIIIe siècle (1872); Villemain, Cours de la litteratule franç., Tableau de XVIIIe siècle (1828 až 1838); De Barante, Tableau de la litt. franç. au XVIIIe siècle (1857); Vinet, Histoire de la litter. franç. au XVIIIe siècle (1853, 2 sv., 2. vyd. 1876); Faguet, le Dix-huitième siècle (1890); Hettner, Geschichte der franc. Litteratur im XVIII. J. (1881); Géruzez, Histoire de la litt. franç. pendant la Révolution (1859); pak Sainte-Beuve, Lemaître, Brunetière po různu.

{{Prostrkaně|Věk}} XIX. ''A'') Do r. 1820. Poč. XIX. věku je v literatuře franc. vyznačen mocným převratným hnutím zv. {{Prostrkaně|romantickým}}, jehož příčiny nejsou pouze literární, nýbrž předem kulturní a s jehož nápovědmi a předzvěstmi potkáváme se již ve věku minulém. Nová společenská organisační proměna, způsobená revolucí franc., vynesla a přivedla k platnosti jiné způsoby myšlení a cítění, předem vysoké cenění individua, které pak měly rozhodný vliv i v pojetí a útvary literární. Romantismus byl rozhodnou reakcí proti klassicismu, násilným popřením jeho. Klassicismus byl vtělený {{Prostrkaně|racionalismus}} v umění. Umění bylo tu ne projevem citové síly tvůrčího jedince, nýbrž rozumová soustava, na dialektických kriteriích zbudovaná řada pojmů, jež pouhou obměnou, kombinací byly přetvářeny v nové útvary. Racionalismus, který má a může umění pouze vykládati, zde měl je tvořiti konkrétně. Umění roztříděno bylo v celou řadu druhů, jež schématicky a mechanicky byly vyplňovány. Abstraktnost, allegoričnost, historičnost vyznačovaly proto klassicismus. Bylo to umění po výtce hromadné a spoutané v typy, které tvůrčí snahu, podnět jedincův v zárodku dusilo. Životní náplň klassicismu dávno byla vyžita a spotřebována. Zbyla z něho pouze řada forem a typů, v něž otřely se původní konkrétní básnické činy. Nový život hledal si nové orgány, ale než jich nalezl, potácel se nějakou dobu v chaotické bezformálnosti přechodu, v ryzí negaci forem starých. Proto romantismus vystupuje nejprve jako negace klassicismu a protivou k němu touží po nevázanosti individua, vnáší v umění prvky právě odbojné vší hromadné, abstraktné, racionálné formaci: {{Prostrkaně|pocit}}, {{Prostrkaně|cit}}, {{Prostrkaně|sen}}. Těm mělo se dopomoci k právu proti soudnosti, úměrnosti, zdravému smyslu a tradičnosti klassicismu. Romantické výtvory byly důsledně malebné, pohyblivé, rozhárané, mlžné, nesouměrné, protivou ke klassické úměrnosti, světelné průhlednosti, logickému seřetězení. Probuzená, zostřená, svěží {{Prostrkaně|smyslovost}} vyznačuje nejprve nové umění. Chateaubriand, Victor Hugo, Michelet vnímají smyslně neobyčejně svěže, bohatě, hmotně, nově, malebně proti klassikům. Obě školy popisuji, ale kdežto popisná poesie klassiků je spíše logická demonstrace, po paměti zbudovaná, z abstraktních znaků utkaná představa, je popisná poesie romantiků složena ze skutečných vněmů a dojmů vnějších a hmotných, z psychologických pocitů. Důsledek toho byl, že převrat projevil se nejprve v básnické {{Prostrkaně|technice}}. Umění klassické bylo chladné, chudé, umění romantické naopak hýří v nových vněmech, barvách, zvucích, jeho slova jsou pronikavá, hřejí a svítí, jeho slovník se šíří, sestupuje jednak ke mluvě lidové a pouliční, jednak k archaismům, mluvě technické a odborné. Všecky vnější, smyslové prostředky vyhnal romantismus v nesmírné napjetí; novému přívalu dojmů nestačily staré rýmy a chudé staré rhythmy. Proti suché titěrnosti a uhlazenosti klassicismu, proti jeho veselému bonvivantství, pohodlné tlachavosti a správnosti postaven kontrast zachmuřené titánské nehoráznosti, rozervané velikoleposti, hrozné pravdivosti a neumělkované přirozenosti. Romantismus zahloubal se do člověka-jedince odloučeného od společnosti, postaveného proti ní a mimo ni, do člověka nepravidelného, výjimečného, strašidelného. Protivou ke klassikům, kteří milují pravidelnost, poutá romantiky rozpor, výjimka, zrůdnost a beztvárnost života. Klassicismus, jako znal lidi jen rozumné, vypěstované ve společenské hromadě, znal také přírodu jen kultivovanou, zotročenou, vzdělanou. Romantismus charakterisuje proti tomu {{Prostrkaně|exotismus}}, t. j. láska k přírodě silné, svěží, divoké, nevypočitatelné, daleké, hlavně tropické. Do této velikolepé přírody staví svoje zachmuřené, nemocné reky a dává tak cítiti kontrast kultury a přírody, umění a života, fatalistickou odvislost člověka, zvláštní melancholickou tíseň, která plyne z rozporu mezi pomíjejicností a nedostatečností člověka a věčností, klidem, slávou a lhostejností dokonalé přírody. {{Prostrkaně|Obrazivost}} a {{Prostrkaně|vniternost}} umění nového vůbec je nepoměrně větší než starého. Člověk dříve odpoutaný od přírody přibližuje se k ní nyní a v jevech jejích analogicky stopuje život svůj, určení svoje. Hledá jeho nápovědi a stopy; obrací se k přírodě otázkami, které nemůže zodpověděti nikdo z jeho bližních. Odtud plyne hlavně ta hojnost nových tropů, figur, předem metafor a kontrastů. Proti abstraktnosti a dogmatice klassicismu dovolává se romantismus konkrétnosti, života, zkušenosti. Zná-li klassicismus umění jen jediné, universální, všelidské, vždy a všudy platné, ukazuje romantismus k umění národnímu, k různým tvarům jeho v různých dobách, k odvislosti jeho od různých činitelů společenských. Ukazuje k relativnosti, historičnosti, individuálnosti ve studiu literárním; žádá si umění živého, výrazného, měnného, společenského. Zavíral-li se klassicismus jen do jediného umění, do jediného rázu jeho, do umění, které pěstováno ve '''F'''-ii v XVII. a XVIII. věku, jemuž říkal »národní« katexochén a mimo něž nechtěl uznati jiného — studuje romantismus umění cizích národů i starší umění domácí, předem středověké, dokládá se jím, učí se od něho. Vliv cizích básníků, předem germanských, kteří přirozenou zachmuřenou vážností svojí mění úplně ráz franc. umění a vypuzují z něho znaky, jež dosud se pokládaly za vlastní duchu gallo-latinskému, projevuje se mohutně; větší menší výlučnost, jež vyznačuje dotud franc. umění, ustupuje stále rostoucím vlivům literatur cizích.

V tomto směru předchází a zdůvodňuje paní {{Prostrkaně|de Staël}} (''De la littérature dans ses rapports avec les institutions sociales'', 1799 a ''De l’Allemagne'', 1810) kriticky a theoreticky nové hnutí, které s živelnou prudkostí teprve později se prodere na povrch; bojujíc proti abstraktnímu dogmatismu v kritice, kterou svádí v pole historické a relativné, ukazuje odvislost umění od ústředí, povahy národní i individuality tvůrčí a podává tak zárodky moderní kritiky literární, již později podepřeli a v jasnou, účelnou methodu vypracovali Sainte-Beuve a Taine — upravuje cestu družině Victora Huga. Vedle ní a před ní konkrétně, básnickými činy zdůvodňuje a opravňuje romantismus {{Prostrkaně|Chateaubriand}} (''Atala'', 1801; ''René'', 1802; ''Le génie du christianisme'', 1802; Natchez, 1831), který je první velikou básnickou postavou ztělesňující některé z nejpodstatnějších prvků a znaků hnutí romantického; v dílech svých spojuje subjektivně předrážděnou, chorobnou citovost, exotismus, kruté konflikty mezi osudným přirozeným cítěním a kulturním a mravním řádem (láska sestry k bratrovi v »Renéovi«), s polotlumenou, v mysticismus vydrážděnou a halenou smyslností, melancholickou bezútěšností a zásadným odporem k racionalismu, který jej vrací křesťanství, přesněji katolicismu, náboženství nad jiná citovému a smyslovému. V Chateaubriandovi vrcholí tato doba, jejíž těžiště jest vůbec v {{Prostrkaně|próse}}, kde prorazily nejprve opravné snahy, kdežto poesie šla ještě dosti dlouho starými kolejemi tradicí klassických. Živým, výrazným slohem upozorňuje na sebe ještě několik politicko-filosofických publicistů, kteří stojí stranou, nedadouce se vpoutati v jistý literární proud; {{Prostrkaně|de Bonald}} předem a {{Prostrkaně|Joseph de Maistre}} (''Considerations sur la Révol. franç.''; ''Du pape'' a j ), mistr bojovného, útočného paradoxu. V satiře a pamfletu brousí otravné sarkasmy proti bourbonské reakci P. L. {{Prostrkaně|Courier}}.

V poesii odumírá zatím klassicismus zvolna za Napoleona, který jej všemožně podporuje. Jeho střízlivý, suchý, abstraktní tenor jest mu po chuti, poněvadž nemá žádného skutečného významu a tedy také není nebezpečen jeho politickým záměrům. Zejména {{Prostrkaně|klassické drama}}, plné tirád o cti, obětovnosti a slávě vojenské a povinnostech občanských a vlasteneckých, těší se jeho podpoře. Žárlivě střeží vzrůst každé nové idee v literatuře. Chateaubrianda a paní de Staël přímo pronásleduje. Tuhá krutovláda jeho tíží předem dějepisectví. Prostřednost a neškodná šablonovitost bují v klidu. Z přečetných »klassiků« prvních dvou desítin XIX. věku upadli skoro všichni brzy v úplné zapomenutí. Nejzajímavější a nejsvěžejší jsou ještě jejich polemiky s romantiky; zde bodnuti do živého, nalezli často pravé vhodné slovo. Vlastní umělecká jejich práce je samá floskule rhétorická, mythologický apparát, popisná nuda, ospalá harmonie zvukomalebná. Výrazné je zajisté, že překlady básníků antických, neobyčejně četně (Vergilova Aeneis přel. Delillem, Bucolica a Theokritos přel. Tissotem atd.), jsou nejlepšími básnickými plody tohoto období. Chladný, svou dobou nemírně přeceněný {{Prostrkaně|Delille}} (1738 až 1813) stojí v přední řadě soudobých veršovců; {{Prostrkaně|Esménard}} (''La navigation''), {{Prostrkaně|Chênedollé}} (''Le génie de l’homme''), {{Prostrkaně|Lemercier}} (''Atlantide''), {{Prostrkaně|Fontanes}} (''L’Astronomie''), {{Prostrkaně|Gabriel Legouvé}} (''Le mérite des femmes'') jsou předními básníky didaktickými, jako {{Prostrkaně|Parcival de Grandmaison}} (''Histoire de Philippe-Auguste''), {{Prostrkaně|Luce de Lancival}} (''Charlemagne à Pavie''), {{Prostrkaně|Millevoye}} (''Alfred'') a j. nudnými a strojenými epiky. V chansoně stojí za všimnutí i dnes ještě lehkomyslný, povrchní a všední {{Prostrkaně|Désaugiers}}, v mnohém předchůdce Bérangerův, jenž poměrně dosti šťastně přiblížil se nenucenému prostonárodnímu popěvku a spádu; v lyrice knihové dýchají některá melancholická a sentimentální čísla, jmenovitě {{Prostrkaně|Millevoye}} a {{Prostrkaně|Fontanesa}} (chápavého kritika a rádce Chateaubriandova) předzvěstí budoucí doby. Za to ódy {{Prostrkaně|Lebrun-Pindarovy}} a M. J. {{Prostrkaně|Chénierovy}} jsou strojená poesie příležitostná. Malou básnickou cenu má také pověstná Marsellaisa {{Prostrkaně|Rougeta de}} l’{{Prostrkaně|Isle}}. V románě pracuje bezvýznamně Mme {{Prostrkaně|de Genlis}}, v povídce {{Prostrkaně|Andrieux}}, v bajkářství {{Prostrkaně|Guinguené}} a d’{{Prostrkaně|Arnault}}. Plochého a triviálního {{Prostrkaně|Paula de Kock}} (*1795) lze dobře přičísti duševním rázem této době. — Divadlo klassické je v posledních taženích, zejm. tragédie, která živoří jen díky výborné herecké interpretaci Talmově. M. J. {{Prostrkaně|Chénier}}, plný politických point, {{Prostrkaně|Raynouard}} (''Templier''), {{Prostrkaně|Baour-Lormian}}, {{Prostrkaně|Jouy}} (''Tippo Saëb''), {{Prostrkaně|Casimir Delavigne}} (''Vêpres siciliennes''), také politicko rhétorický lyrik v ''Messéniennes'' (1816 až 1818), píší mrtvé, bezduché deklamace. Svěžejší tempo a jiskřivější vtip mají některé veselohry {{Prostrkaně|Alex Duvala}}, {{Prostrkaně|Rogera}}, {{Prostrkaně|Etiennea}}, {{Prostrkaně|Picarda}} a j. Diderotem založený genre měšťácky morálních a přeslzených dramat pěstuje {{Prostrkaně|Bouilly}}, melodram {{Prostrkaně|Guilbert de Pixérécourt}} a {{Prostrkaně|Caigniez}}.

''B'') (1820-48). Čas bezprostředně kolem r. 1820 je důležit trojí událostí, která měla pro rozvoj veršové poesie franc. dalekosáhlý účin: r. 1819 vydány poesie {{Prostrkaně|Andréa Chéniera}}, r. 1820 tiskne {{Prostrkaně|Lamartine}} sbírku ''Méditations'' a r. 1822 V. {{Prostrkaně|Hugo}} své ''Ode''s. Od těchto tří sbírek, z počinu a vlivu jich, lze datovati obrození moderní poesie franc. První z nich působí hlavně harmonickou, měkkou snivostí a skutečným pochopením, jež projevuje pro kulturu antickou; druhá vážnou, dumavou přírodní citovostí a náladovostí niternou; třetí obrazivou, smyslnou, formální, technickou odvážností. Knihy tyto, každá jinak, rozbíjely staré thematické genry a ukazovaly k básníkovu citu, jeho síle představivé i vznětové, jako k jedinému pramenu básnickému. Jinak byli však Lamartine a V. Hugo povahy skoro zcela protilehlé: Lamartine niterný, zpěvný, melancholický, básník roztouženého a oklamaného nitra, V. Hugo básník velké obraznosti a širokého rozhledu, básník oživené hmoty a jejích proměn, básník vesmírový, společenský, formalista a stylista. Boj, jenž mezi oběma přirozeně vznikl o vůdcovství v mladém pokolení, jež hlásilo se o slovo, musil dopadnouti ve prospěch V. Hugův. Mládež skutečně přešla všecka do jeho tábora; r. 1827 skupil kolem sebe kruh mladých lidí, které pak r. 1830 vede k bitvě za ''Hernani''. Lamartine stojí stranou zapomenut, uložen před časem a nespravedlivě ke klassické veteši, třeba napsal ještě rodinné epos tak vřelého a něžného kouzla jako ''Jocelyn'' (1836) a druhé metafysické, při vší chaotičnosti a rozervané rozvláčnosti tak bolestné a živé jako ''Chute d’un ange'' (1838). Victor Hugo zmocňuje se stále výlučněji primátu v poesii a drží jej skoro do své smrti neztenčený, zásluhou spíše vlivů vnějších, než z umění samého vyplývajících, totiž pathosu, liberalismu, humanitarismu a politické i apoštolské úlohy, kterou hraje. Čistě literárně podmíněn byl tento primát hlavně rozsáhlou a objemnou tvořivostí jeho, činností jeho dramatickou a romanopiseckou. R. 1827 vyložil v úvodě ke ''Cromwellovi'' romantickou reformu, která podstatně záležela ve věrnosti historické, vystižení charakterovém, časovém, prostředí (''couleur locale'') a široké kresbě povah, objetí celého života, splynutí tragičnosti i groteskní komičnosti. {{Prostrkaně|Alex}}. {{Prostrkaně|Dumas}} otec činí v tomto smyslu první náběh v ''Henri III. et son cour'', z něhož plně kořistí V. Hugo v ''Hernani'' (1830), ''Marion Delorme'' (1831), ''Le roi s’amuse'' (1832), ''Lucrèce Borgia'' (1833), ''Marie Tudor'' (1833) a j. Dramata Hugova jsou však, jak dnes rozpoznává kritika, stejně theoretická, abstraktní a skládaná (ovšem obráceně a jaksi na ruby), jako divadlo klassiků, jež porážel. Z četných her Dumasových, který nebyl veden abstraktní formulí literární, nýbrž předem praxí a dohadem vkusu diváctva, žijí posud ''Antony'' (1831), ''Kean'' (1836) a ''Mlle de Belle-Isle''. A. {{Prostrkaně|de Vignyův}} ''Chatterton'' (1835) a Hugova ''Marion Delorme'' bijí do očí společenskou tendenčností (poměr básníka k společ. organisaci, rehabilitace courtisany), které romantismus, jak se mylně často soudí, nijak nepostrádal. Kom-promissní a suchý {{Prostrkaně|Delavigne}} a zpátečník klassicismu {{Prostrkaně|Ponsard}}, ač bez hlubšího uměleckého významu, ukazují, jak romantické divadlo nenašlo půdy v obecenstvu, které se brzy zase vrátilo ke klassikům a umírněnějším jejich adeptům, ke škole »zdravého smyslu«.

Za to {{Prostrkaně|lyriku}} opanoval romantismus výlučně. ačkoliv i tu brzy roztříštil se v celé množství odstínův a individualit, které z formule {{Prostrkaně|literárního technického}} romantismu vypadají nebo ji přesahují. Jsou to právě všichni větší básníci, jejichž subjektivní fond nedal se vpoutati v toto nové dogma a v tuto novou tradici, stejně urputnou a jednostrannou, jako byla stará klassická. Mnozí spisovatelé k romantismu obyčejně počítaní tam ani nenáležejí, tak zejm. {{Prostrkaně|Sainte Beuve}} (''Poésies de Joseph Delorme'', ''Consolations'', ''Pensées d’août''), velmi bohatá povaha básnická, důkladný analytik dušezkumný, chorobný sensitiv i důvěrný rodinný genrista zároveň; {{Prostrkaně|Alfred de Musset}}, mimo jiné i básník spanilých, rozmarných a snivých proverbů, má i mnoho vtipu, lehkosti, gracie na jedné a mnoho analytické psychologie na druhé straně, aby se dal vřaditi bez dalšího mezi plnokrevné romantiky, nehledíc ani k tomu, že i fakturou, veršovou technikou, souvisí dosti patrně se XVII. věkem. {{Prostrkaně|Alfred de Vigny}} (''Poèmes antiques et modernes''; ''Destinées''), jeden z nejhlubších básníků světových, překonává romantismus filosofičností a symboličností svých skladeb, čistou metafysickou ideovou inspirací, která jej činí předchůdcem novodobých snah o básnictví vědecké (Sully Prudhomme) na jedné a niterné a symbolické na druhé straně, stejně jako výlučností svojí, uzavřením se v čistě formové a hmotné »umění pro umění« vymyká se mu {{Prostrkaně|Théophile Gautier}}. Jsou to básníci menších řádů Emile a Antony Deschamps, d’Arvers, Aloysius Bertrand, Gérard de Nerval, kteří dochovávají romantismus poměrně v původní čistotě i obmezenosti. V. Hugo sám daleko jej překonává a překročuje v nejlepších sbírkách svých ''Feuilles d’automne'' (1831) a pozd. ''Contemplations'', ''Quatre vents de l’esprit'', ''Toute ta lyre'' a j., kde přechází v ryzí humanismus, pantheistické reflexe, v mythologické a mystické visionářství nebo sociální altruismus a utopie. Stranou literárního formulového romantismu stojí také politický satirik, krutý a plný žluči {{Prostrkaně|Aug}}. {{Prostrkaně|Barbier}} (''Iambes'', 1830), elegik {{Prostrkaně|Hégesippe Moreau}}, básnířka čisté, křesťanskou nadějí zbarvené melancholie paní {{Prostrkaně|Desbordes Valmore}}, tradicemi užší své bretonské vlasti odchovaný idyllik {{Prostrkaně|Brizeux}} a písničkář {{Prostrkaně|Pierre Dupont}}.

{{Prostrkaně|Prósa fikční}}, předem román a novella, rozvinují se v tomto období úžasně bohatě. Jako ve verši, tak i v románě dostává se tomuto období prací, jež ovládnou jako nejvyšší vrcholy celý náš věk. Jsou to tři veliká jména, jichž vliv nehasne, nýbrž zachvacuje vždy šíře a mohutněji potomstvo a přímo podmiňuje dnešní rozvoj těchto druhů literárních: {{Prostrkaně|Balzac}}, {{Prostrkaně|Stendhal}} (Henry Bayle) a {{Prostrkaně|George Sand}}. První je veliký zakladatel románu hromadného a společenského, realistického, který si ukládá cíle vědecké a kladné, chtěje podati přírodopis lidského ducha i společnosti, mechanismus vášní jako prvků společensky tvůrčích nebo rozkladných; druhý pronikavý analytik duší pobouřených, mimo společnost a proti ní postavených, jehož vliv teprve v osmdesátých létech jak náleží vyniká a podmiňuje t. zv. román psychologický; třetí romanopisec romaneskní a ideologicky pointující, řešící thematicky a abstraktně se šlechetným, ale nekritickým zápalem různé mravní a kulturní nesrovnalosti soudobé. Ve druhé řadě stojí suchý básník nudy a sebeklamu {{Prostrkaně|Benjamin Constant}} (''Adolphe'', 1822) a správný, chladný, klassicky úměrný stoik {{Prostrkaně|Mérimée}}, mistr novelly, pessimista v sebe zavřený. {{Prostrkaně|Alex}}. {{Prostrkaně|Dumas}} a {{Prostrkaně|Eugène Sue}} vyrábějí většinou sensační umělecký průmysl literární; první z nich má mohutnou vlohu kombinační, druhý je hrubý kazatel společenského liberalismu. {{Prostrkaně|Victor Hugo}} (''Han d’Islande'', ''Notre-dame de Paris'', ''Misérables'' a j.) napsal prosou řadu mohutných, zlomkovitých, v barvě neobyčejně sytých, v psychologii falešných a zvrhlých sociálních a historických eposů, A. {{Prostrkaně|de Vigny}} úměrné historické romány ''Stello'' a ''Cinq-Mars'', přední svého druhu co do času a umělecké sebevlády.

V {{Prostrkaně|próse vědecké}} na prvém místě sluší vytknouti mocný rozvoj dějepisectví, který souvisel s celým romantickým hnutím, jež smysl pro minulost neobyčejně probudilo a zjemnilo. Dvě školy lze lišiti v této době: theoretickou či demonstrační, která sledovala předem příčinnou souvislost a podmíněnost jevů dějinných ({{Prostrkaně|Guizot}}, {{Prostrkaně|Tocqueville}}, {{Prostrkaně|Mignet}}) a dotýká se tak spíše filosofie a sociologie — a popisnou či konkrétní, jež je bližší umění básnickému, malujíc na základě dokladů veliké dějinné fresky, křísíc z hrobu veškerou setlelou minulost a odívajíc ji žárem živých, skutečných barev. Tato přirozeně vypěstovala veliké umělce a bohaté, v barvách hýřící stilisty, {{Prostrkaně|Aug}}. {{Prostrkaně|Thierryho}} a předem {{Prostrkaně|Micheleta}}, velikého básníka barvy a pohybu, který v próse napsal neobyčejně silné popisné básně. Z {{Prostrkaně|filosofů}} tehdejší doby vynikají jako literáti a stilisté hlavně {{Prostrkaně|Cousin}} elegantností a hladkostí jazykovou a {{Prostrkaně|Littré}} vroucností a opravdovostí. Jako političtí a a veřejnoprávní publicisté stůjte zde R{{Prostrkaně|oyer-Collard}}, {{Prostrkaně|Benj}}. {{Prostrkaně|Constant}} a gen. {{Prostrkaně|Foy}}, jako řečníci {{Prostrkaně|Guizot}}, {{Prostrkaně|Cas}}. {{Prostrkaně|Perier}} a {{Prostrkaně|Berryer}}, jako kazatelé {{Prostrkaně|Lacordaire}} a {{Prostrkaně|Lamennais}}, podrážděný vášnivý temperament širokého dechu, zjitřený badatel i reformátor současně. Literární kritika pěstována je v tomto období šťastně a bohatě. Zejména empirický a historicko-psychologický směr se již projevuje a stále stupňuje ({{Prostrkaně|Villemain}}, {{Prostrkaně|Saint-Marc de Girardin}} a hlavně nedostihlý portraitista psychologický {{Prostrkaně|Sainte-Beuve}}). Abstraktně dogmatický směr má předního a výrazného zástupce v {{Prostrkaně|Nisardovi}}, obránci tradice a národního typismu.

''C'') R. 1848—80. Toto období franc. písemnictví v nejlepších, nejvýraznějších a nejvíce čtených výtvorech svých nese více méně rozhodný znak {{Prostrkaně|positivní}}, {{Prostrkaně|vědecký}}, {{Prostrkaně|přírodopisný}} a {{Prostrkaně|sociologický}}. Tendence rozumová a logická zasáhá zase po citových výstřednostech romantismu živěji a stále určitěji v literární ústrojí. Kromě toho zklamání, jichž se dožila konstituční a republikánská ideologie v politice a souvisící s tím návrat k caesarismu, k jeho materialistické a rozkošnické kultuře, podporuje a podmiňuje znamenitě toto reakční naladění doby. V {{Prostrkaně|poesii}} předem beztvarý a bezuzdný romantismus utváří a kodifikuje se nejprve v {{Prostrkaně|Parnassu}}, škole to básnické, jež potlačuje vznět a cit pod výraz plastický, stilový, jednotný. Básnictví stává se tak odbornou a trpělivou prací, řízenou logickými pravidly a úvahami. I látky, jež si parnassisté se zálibou výlučnou obírají, žádají po básníku krušného studia archaeologického, mythologického, filosofického. {{Prostrkaně|Leconte de Lisle}} (''Poèmes antiques, barbares, tragiques''), veliký křisitel zašlých kultur, básník starých theogonií a kosmogonií, nihilista orientálního zabarvení, jehož ''Kain'' (přel. J. Vrchlický) je založen na posledních objevech archaeologických i dějepisně filosofických, stojí v čele tohoto mocného positivismu básnického. {{Prostrkaně|Théophile Gautier}} i {{Prostrkaně|Théodore de Banville}} jsou vedeni stejně racionálností, vypočítavostí a formovostí ve svém umění; i oni básní »necitelně«, se »studenou hlavou«. {{Prostrkaně|Charles Baudelaire}}, zakladatel směru zv. dekadentního, jenž pěstuje hlavně složité duševní stavy, podmíněné vyvrcholenými kulturami starých, rozkládajících se již společností, vnáší přímo v poesii analytické sebepoznání na jedné a magii slova, nejvýše účelné a prorocky vypočtené vyvolání určité nálady na straně druhé. Kolem Leconta de Lisle, věrna jeho tradici, kupí se celá řada básníků, kteří odvráceni od obecenstva v uzavřených síních pěstují poesii jako odborný kult pro zasvěcence; {{Prostrkaně|José Maria de Heredia}}, {{Prostrkaně|Arm}}. {{Prostrkaně|Silvestre}}, {{Prostrkaně|Anatole France}}, {{Prostrkaně|Catulle Mendès}}, {{Prostrkaně|Lafenestre}}, {{Prostrkaně|d’Hervilly}} a j. jsou z nich. Od Parnassu odpadají sice později {{Prostrkaně|François Coppée}} a {{Prostrkaně|Sully Prudhomme}}, ale roztržka ta odůvodněna je spíše změnou inspirace, novými náměty, než zásadně jiným pojetím umělecké methody; první vzdělává genre realistický všední drobnomalby, druhý didaktickou a problémovou filosofickou poesii. I mladší básníci, kteří se postavili na odpor Parnassu, směřovali hlavně proti jeho mythologické a historické výlučnosti, proti jeho tváři, odvrácené do minulosti a pohrdající přímo přítomností, proti jeho zákazu, obírati si za předmět básnický projevy soudobého, moderního života společenského. Takového rázu byl protest čtyř básníků, sestoupivších se v kroužek »Živých« nedlouhého trvání: {{Prostrkaně|Bourgeta}}, {{Prostrkaně|Richepina}}, {{Prostrkaně|Bouchora}} a {{Prostrkaně|Ponchona}}. První z nich v sensitivní nebo pitvající lyrice má některé tóny z Heinea a Baudelaira, kdežto v básnické povídce moderní není bez vlivu Coppéova; druhý upozornil na sebe divokým, bizarrním, cynickým a na konec atheisticky materialistním obsahem; třetí vrátil se z tohoto tónu k spiritualismu; čtvrtý je typ moderního trpkého, nervosního, rozdrážděného písničkáře, předchůdce dnešní {{Prostrkaně|Chat noir}}. Positivní, racionální snaha převládá i u básníků mimo Parnass stojících, zachmuřené pessimistky {{Prostrkaně|Ackermannové}}, akademického {{Prostrkaně|Victora de Laprade}} a {{Prostrkaně|Autrana}}, pozorování všednosti u vlídného {{Prostrkaně|Manuela}}, sklon klidové inspiraci a podání u {{Prostrkaně|Aicarda}} a {{Prostrkaně|Vicaira}}. Orientální pessimista {{Prostrkaně|Cazalis}} je stoupencem i dědicem Parnassu, stejně jako básník hrůzy a zděšení {{Prostrkaně|Rollinat}} a hlavně plastický {{Prostrkaně|Haracourt}}. {{Prostrkaně|Josephin Soulary}} ovšem již svým jižním původem vymyká se tomuto podstatně pařížskému a umělému útvaru; avšak přese všecku nesmírnou pružnost a hravost je tento mistr sonetu také formalista a ciselér.

Předem je to však {{Prostrkaně|prósa}}, {{Prostrkaně|román}}, jemuž v tomto období vtisknuta co nejpatrněji pečeť positivismu a z části i materialismu. Byl to hlavně veliký rozkvět přírodních věd, pak lékařských, fysiologie a sociologického badání, úspěch positivismu a determinismu ve filosofii, pak veliký rozvoj hmotné kultury, předem tovární výroby, a vliv její ve společenskou organisaci, konečně některé choroby společenské, za císařství přímo do očí bijící, jež přímo působily v rozvoj románu v tomto tak zv. {{Prostrkaně|naturalistickém}}, {{Prostrkaně|dokumentárním}}, {{Prostrkaně|experimentálním}} směru. {{Prostrkaně|Claude Bernard}}, fysiolog a filosof a dějepisec {{Prostrkaně|Taine}} přímo inspirují předního zástupce tohoto směru {{Prostrkaně|Emila Zolu}} k jeho románovému cyklu ''Rougon-Macquarts'', jež je předem studií společenské, hromadné, dědičné odvislosti za druhého císařství. {{Prostrkaně|Gust}}. {{Prostrkaně|Flaubert}}, před chůdce Zolův, veliký básník, umělec i filosof, druží k přírodnímu a lékařskému studiu úmorné studium historické a archaeologické, odkaz to ze školy romantické, k níž původně náležel. Bratří {{Prostrkaně|Goncourtové}} jsou úžasně jemní pathologové nervových chorob, jako znamenití kulturní a umělečtí historikové, kterýž titul přikládá jim v plném vědeckém smyslu slova sám Michelet; v posledním bodě shoduje se s nimi předchůdce hnutí {{Prostrkaně|Champfleury}}. {{Prostrkaně|Daudet}}, nejméně důsledný a nejzdrželivější z tohoto hnutí, odchyluje se od pravidla pouze svým temperamentem lehkého, veselého, čiperného Provençala. V uměleckém postupu chce naturalismus užívati předem pozorování, objektivného stanoviska, mimo předmět a zavrhuje tak zkušenost, které teprve psychologický, po naturalismu nastupující směr zjednává skutečnou cenu. Positivný výpis, doklad, má býti obsahem díla; umělecký i smyslný pocit, dojem (''impression'', odtud název {{Prostrkaně|impressionismus}}) věrně, do posledního kmitu novým, smělým, barevným slovem chycený, má býti uměleckou jeho formou. Konstrukce a pojetí člověka je v románě tomto hromadné, typické, na ústředí navázané; filosofické naladění pessimistické, často bezútěšně misanthropické, lidé naturalistů malí, normální, často jednostranně smyslní a nervoví, obyčejně se slabou rozumovostí i slabou vůlí. Čím romantikům a idealistům bývala historie, tím stávají se naturalistům přírodní vědy: theoretickou zásobárnou. Fysiologickými a sociologickými studiemi bylo odchováno celé potomstvo Zolovo, předem »médanisté« {{Prostrkaně|Guy de Maupassant}}, J. K. {{Prostrkaně|Huysmans}}, {{Prostrkaně|Henri Céard}}, {{Prostrkaně|Paul Alexis}}, {{Prostrkaně|Léon Hennique}}, i vzdálenější {{Prostrkaně|Margueritte}}, {{Prostrkaně|Guiches}}, {{Prostrkaně|Descaves}}, {{Prostrkaně|Bonnetain}}, J. H. {{Prostrkaně|Rosny}}. První práce jejich byly veskrze mravoličné studie, hromadný přírodopis společenský. Proti tomuto mohutnému proudu, který po stránce umělecké stvořil nepopřené ryzí a veliká díla, který byl výrazem přesvědčení a opravdovosti niterné u svých vyznavačů a který spojil v sobě nejlepší soudobé mladé duchy, stojí řada spisovatelů spíše tendenčně a z dobrého tónu, konvenčně idealistických a romaneskních, což ve mnohém směru možno svésti na vliv G. Sandové, jako naturalisté táhli se k Balzacovi. Ze spisovatelů t. zv. idealistického tábora stůjte zde {{Prostrkaně|About}}, {{Prostrkaně|Feuillet}}, {{Prostrkaně|Cherbuliez}}, {{Prostrkaně|Lud}}. {{Prostrkaně|Halévy}}, {{Prostrkaně|Theuriet}}. V charakterové drobnomalbě pěkná čísla strojí {{Prostrkaně|Fabre}}. Pružný a všestranný {{Prostrkaně|Cat}}. {{Prostrkaně|Mendès}} píše mnoho novell i románů nejrůznějších, všecky umělecky nesmírně propracované, plavé v barvě, akrobatické slohem. Populárními spisovateli velice oblíbenými jsou v tomto období {{Prostrkaně|Erckman-Chatrian}}, kteří v lecčems mají i cenu uměleckou. {{Prostrkaně|Henri Rabusson}} již nyní upozorňuje na sebe jako malíř epikureismu velikého světa. {{Prostrkaně|Ohnet}}, {{Prostrkaně|Henri Gréville}} (paní Alice Durandová), {{Prostrkaně|Alb}}. {{Prostrkaně|Delpit}} jsou módními a průmyslovými spisovateli tohoto i následujícího období.

{{Prostrkaně|Divadlo}} tehdejší vrcholí důsledně v mravoličné komédii, založené na pozorování a souzení soudobé mravní kultury. {{Prostrkaně|Emile Augier}}, odpůrce romantismu, stoupenec školy »zdravého smyslu« a počestné, občanské morálky, píše některé nejlepší charakterové hry nového franc. divadla. {{Prostrkaně|Dumas syn}} smělým dialektickým šermem bojuje proti konvenční morálce, zvláště ve věcech života pohlavního. {{Prostrkaně|Gondinet}}, {{Prostrkaně|Sardou}}, {{Prostrkaně|Meilhac-Halévy}} a {{Prostrkaně|Pailleron}} pěstují formální, techn. stránku dramatického umění ve virtuosnost, čímž trpí hlavně obsah, jeho plodná, životní náplň, která se tu často scvrká v šablonu bez ceny a původnosti. Před nimi již {{Prostrkaně|Scribe}}, vtipný vaudevillista, ale suchý koméd, provozoval v úžasné míře toto dramatické kejklířství na úkor umění, pravdy i poesie. V příštím období ohlašuje se také reakce proti tomuto strojenému sportu pod praporem naturalismu, pravdy, životnosti na divadle. Jiskrné a hravé vaudevilly píše {{Prostrkaně|Eug}}. {{Prostrkaně|Labiche}}. Vedle toho objevují se i sporadické pokusy v dramatu romantickém a historickém; některé práce {{Prostrkaně|Aug}}. {{Prostrkaně|Vacqueriea}}, {{Prostrkaně|Borniera}}, {{Prostrkaně|Coppéa}}, {{Prostrkaně|Richepina}} sem spadají.

Ve {{Prostrkaně|vědecké}} próse nejvýše stojí {{Prostrkaně|Taine}} a {{Prostrkaně|Renan}}, oba nadaní neobyčejně básnickou a uměleckou vlohou. První má přímý vliv v literaturu jednak jako zakladatel psychologické a konkrétné kritiky, jako zprostředkovatel evolučního hnutí anglického, jako filosofický determinista, první ocenitel předchůdců realistického románu Balzaca a Stendhala, historik-sociolog. Od něho počíná se mohutný rozkvět kritiky essayistické, která méně se pře o aesthetická dogmata a ve jménu jich neodsuzuje, spíše črtá tvářnost doby, literární a duchový směr a ráz, k němuž připínajíc spisovatele, vykládá jej, ale nehaní ani nechválí. {{Prostrkaně|Paul de Saint-Victor}} a učitel jeho {{Prostrkaně|Th}}. {{Prostrkaně|Gautier}} jsou představiteli kritiky popisné; {{Prostrkaně|Emile Zola}} kritiky stranné, programmové, polemické; {{Prostrkaně|Edm}}. {{Prostrkaně|Scherer}} kritiky moralistní. Jako moralista zasáhá v literaturu také katolický polemik {{Prostrkaně|Louis Veuillot}}; z kronikářů {{Prostrkaně|About}}, {{Prostrkaně|Aur}}. {{Prostrkaně|Scholl}} a {{Prostrkaně|Albert Wolff}}. V historickém psaní veliký obrat působí {{Prostrkaně|Taine}} svým čiře fysickým postupem, proti kterému ovšem záhy projeví se reakce. Vedle něho uvésti jest jména {{Prostrkaně|Fustela du Coulange}}, vévody {{Prostrkaně|Aumalského}}, vév. {{Prostrkaně|de Broglie}} a j. Jako kazatele jmenujeme {{Prostrkaně|Dupanloupa}} a PP. {{Prostrkaně|Didona}} a {{Prostrkaně|Monsabréa}}, jako řečníky politické {{Prostrkaně|Thiersa}}, {{Prostrkaně|Dufaurea}}, {{Prostrkaně|Gambettu}}, {{Prostrkaně|de Muna}}.

''D'') {{Prostrkaně|Doba nejnovější}}. Po létech osmdesátých pozorovati jest stále vzrůstající, širší a širší půdy si dobývající {{Prostrkaně|reakci}} proti positivistickému, hromadnému, naturalistickému rázu doby předchozí. Reakce ta hlásí se na všech polích, ve vědě i v belletrii, a odnáší se jak ke změně methody umělecké, tak i k změně inspirace, nazírání na svět, jeho sestrojení a výkladu. Proti determinismu vyskytuje se snaha volného a zodpovědného sebeurčení člověka, proti materialismu staví se záhady mravního světa, proti hromadnosti a typičnosti člověk-jedinec, proti objektivnému popisnému postupu naturalismu žádá se soucítění spisovatele, jeho vlastní zájem a soud ve věci, zkušenost a intuice staví se do rovné řady s pozorováním, jež má doplňovati, proti positivismu uvědomuje si literatura tajemství citu i rozumu; vyskytují se spiritualismus, novoromantismus, novokřesťanství, mystika. V umění nespokojuje se doba pouhým konstatováním samozřejmého, nýbrž žádá proniknutí ke smyslu, skryté podstatě jevů; chce zavésti třídění a odhad jich; ve smyslném a barevném povrchu hledá ukrytý zákon a ideu (symbolismus); vedle analytičnosti žádá si též skladnosti, synthetičnosti. Umělci sestupují s piedestalu objektivnosti a prociťují látku subjektivně. Mravní filosofické naladění, původně černé v naturalismu, vyjasňuje se v této době namnoze v altruismus, shovívavou lásku k bližnímu. Proti ryze dynamickému ideálu (požitku a síly), který jest obsažen v dílech naturalistických, staví se leckde již ideál asketický, ideál odříkání. Jinak jest však doba tato plna protiv a rozháranosti; nikdy nedosáhly protivné proudy většího priostrení, úmyslného vypjetí v krajnost, jako nyní. Největší rozpory nalézáme v novém umění, v jednotlivých jeho proudech; na jedné straně dekadenti a individualisté v závratnou výši ženou aristokratismus požitkový, hýří ve smyslnosti i rozumovosti, která jest jím modlou; na druhé straně vystupují lidé, kteří boří rozum, umění, formu, jimž literatura je luxem, který zavrhují, lidé, kteří chtějí sestoupit mezi prostý lid a s ním žiti v pokoře a nevědomé tuposti (novokřesťané, na př. Théod. de Wyzewa).

Vlivy cizí v této době jsou zvláště mohutné. Předem {{Prostrkaně|ruská literatura}}, kterou uvedl do Francie {{Prostrkaně|Melchior de Vogüé}} (''Le roman russe''), působí vlivem stále větším; jí přičísti jest v románu snahy psychologické a altruistické. jakož i zájem o lid, vyvinutí společenské a mravní stránky v novém umění franc. Vedle ní anglická poesie, hlavně {{Prostrkaně|Sarrazinem}} studovaná, odvrací od pouhé technické materiální stránky umění a vede k meditatívnosti, niternosti, metafysickému symbolismu. Angličtí praerafaelisté a Richard Wagner měli značný vliv v dekadentismus a symbolismus; Ibsen a německý filosof Nietzsche za našich dnů silně působí jako filosofové jedinečnosti, vzpoury, odboje.

Reakce proti naturalismu projevuje se po létech osmdesátých nejprve v {{Prostrkaně|románu}}. Vystupuje nejprve proti jeho hromadnosti, fyziologickému pouze studiu člověka; ukazuje, že je vtom jednostrannost, malovati lidi podprůměrné, čistě živočišné; že nestačí k vystižení člověka fysiologie, že je třeba též {{Prostrkaně|psychologie}}, delikátního odlišeného studia charakteru. Proti nemocným, zvrhlým, pudovým lidem naturalismu počínají se stavěti lidé zdraví, v rovnováze těla i duše, bojující vědomím a vůlí proti svým sklonům. {{Prostrkaně|Psychologismus}}, {{Prostrkaně|charakterovost}}, {{Prostrkaně|jedinečnost}} — těmi zbraněmi útočí se na objektivní hromadný pathologický naturalismus. {{Prostrkaně|Paul Bourget}}, sám vynikající kritik z Tainovy školy (''Essais de psychologie contemporaine''), v tomto směru tvoří svoje elegantní a konstruované práce. Objeviv Stendhala, odvolává se k němu; žádá po jeho vzoru rozborný dušeslovný román, studium ne mravů, ale povah. Zola píše sice dále bez únavy svoje obrovské epopee společenské, ale řady žáků a stoupenců kolem jeho praporu vůčihledě řidnou. {{Prostrkaně|Guy de Maupassant}}, nejnárodnější povídkář franc., představitel gallského plnokrevného veselí, přechází v poslední době ze svých popisných a demonstračních typických prací v román skoro ryze psychologický (''Fort comme la mort'' a j.). J. K. {{Prostrkaně|Huysmans}} prodělává ještě radikálnější proměnu z původního naturalismu (''Soeurs Vatard''; ''A vau l’eau'') v spiritualistický mysticismus a středověký symbolismus (''A rebours''; ''Là bas''). {{Prostrkaně|Margueritte}}, {{Prostrkaně|Guiches}}, {{Prostrkaně|Descaves}} a j. protestují proti mistrově Zemi a opouštějí fysiologii, dokumenty a popisnou patrnost. {{Prostrkaně|Bourget}} zatím po stopě Stendhalově a vlivem Renanovy filosofie sestrojuje »dilettanta« člověka, jehož samočinný citový život je ubit nadmírou intellektu, a vytýká tak různé mravní záhady a otázky. Spisovatelé obracejí se více a více k nitru a jeho záhadám. Psychologismus Bourgetův v {{Prostrkaně|individualismus}} filosoficky rozvíjí {{Prostrkaně|Maur}}. {{Prostrkaně|Barrès}}, který noří se úplně do svého já, jež rozvíjí ve všechny směry, jímž vyjasňuje a vykládá všecko bytí. Je to úplné potlačení vlivů vnějších a společenských, odervání se od hromadnosti i historismu, plný individualismus a amorfismus. {{Prostrkaně|Gide}}, {{Prostrkaně|Beaubourg}}, {{Prostrkaně|Mauclair}} jdou jeho stopami. Druhý směr od Bourgeta vedl přímo opačně, v otázky éthické a společenské, které již Bourget pokusil se formulovati. {{Prostrkaně|Ed}}. {{Prostrkaně|Rod}}, professor genevské university, který z pessimistického individualismu (»Běh za smrtí«) rozvinul se v odříkavý kollektivismus Tolstého, dal se ve svých románech s neobyčejnou určitostí touto cestou. Jiní belletristé vnořili se přímo v mysticismus, tak Platonovec {{Prostrkaně|Josephin Péladan}}, {{Prostrkaně|Paul Adam}} a četní jiní. Křídlo toto, namnoze pravověrně oddané katolicismu, lze nejlépe označiti jako »novoromantické« ; uznáváť samo za předchůdce své chmurného satanského romantika {{Prostrkaně|Barbeye}} d’{{Prostrkaně|Aurevilly}} a satirického spiritualistu {{Prostrkaně|Villiersa de l}}’{{Prostrkaně|Isle-Adam}}. Stranou těchto proudů stojí několik spisovatelů, zaujatých spíše obecenstvem, než uměleckými problémy; tak {{Prostrkaně|Anat}}. {{Prostrkaně|France}}, psychologický i starožitnický miniaturista, mistr zvláště jemné i hořké ironie filosofické; {{Prostrkaně|Pierre Loti}} (vl. jménem Julien Viaud), pessimistický exotik: {{Prostrkaně|Marcel Prévost}}, zaujatý studiem hlavně pařížské ženy, nástupce asi Bourgetův; {{Prostrkaně|Gyp}} (hraběnka Martel-Mirabeauová), proslavená ironickými obrazy soudobého kulturního ovzduší.

Na poesii nejnovější znamenitý vliv mají {{Prostrkaně|Baudelairovy}} ''Fleurs du mal'', které právě po delší době zapomenutí v osmdesátých létech mnoho se čtou a studují. Verše ty vynikají {{Prostrkaně|hudebností}} a {{Prostrkaně|suggestivností}}, kterými napovídají a zachycují různé, nesmírně jemné a vzácné duševní stavy; nejsou plastické, hmotné, jako byla poesie většiny parnassistů, nýbrž soumračné, náladové; postihují a zhušťují v sobě essenci předmětů, živý a tajemný vliv jich v lidskou duši. Zvláštní druh hmotou zmučeného a hnusem vydrážděného spiritualismu a mysticismu je ideovým obsahem knihy, na niž navazuje se předem poesie t. zv. dekadentní, za jejíhož předního zástupce klade se obyčejně {{Prostrkaně|Paul Verlaine}}, kdysi stoupenec Parnassu, jakož vůbec nápovědi k tomuto směru poesie šeré, náladové a dušemalebné, nalézají se již více méně určitě i v některých básnících Parnassu, předem {{Prostrkaně|Léonu Dierxovi}}, {{Prostrkaně|Mératovi}}, {{Prostrkaně|Valadovi}}, {{Prostrkaně|Glatignym}}. P. Verlaine přiveden byl těžkými ranami životními z materialismu v kající se spiritualismus, v klín katol. církve; z raffinovaného, smyslného, ohnivého temperamentu proměnil se v pokornou, oddanou, učelivou duši; v tomto stavu zdrcení je zvláště citlivý k hlasům duše a svědomí, v tomto odvrácení se od hmoty postřehuje všude tajemnou řeč duchovosti, symbolické nápovědi, které tuší všude jeho úzkostlivá, chorobně citlivá a probuzená duše. V souhlase s tnuto změnou obsahovou šla u něho změna formální. Opustil zavřené pevné formy básnické a obrátil se k nepravidelné, nejasné, šepotavé písni, která po stopách lidového {{Prostrkaně|primitivismu}} celým svým šerým kouzlem, tlumenými assonancemi (místo rýmů) příznačně vystihuje zvláštní city a vzněty básníkovy. Kolem Verlaina seskupil se záhy kruh mladých básníků, kteří odvracejíce se od technického materiálního positivismu Parnassu, od jeho formové i ideové typičnosti, jednotnosti a plastiky, rozbíjejí jeho tradice i po stránce formálně a technické, přejíce v poesii dojmovosti, vznětu, spiritualismu. V básníku cení nejvíce citovost a dojmovost, tedy prvky nejodlišenější, nejrůznorodější, nejvíce jedinečné ({{Prostrkaně|impressionisté}}); aby je mohli vysloviti, chtějí i výraz, formu pro každé naladění jinou, odlišenou, jedinečnou. Revoluce strojí se nejprve v {{Prostrkaně|rhythmice}} básnické, poněvadž nová škola chce míti zpěvnější, pružnější, odlišenější verš než byl jednotvárný, těžký, ztrnulý verš Parnassu. Jim běží o to, aby neobyčejné a zvláštní stavy duše převedli v celé barevné síle novými obrazy, novým slovníkem, novým rhythmem, všemi svými zvláštními výrazovými prostředky. Naladění jejich je čerpáno z celé hádankovité přechodní doby, která dovršila jisté útvary, strávila všecky životní zárodky své a nyní tápá v rozrušené nejistotě, čeká nových, obrodných proudů; naladění známé nám již při přechodu kritické, pohanské kultury v křesťanskou, z doby úpadku římského a řeckého světa (odtud název jich: úpadkoví, dekadentní básníci). Podle obsahového zabarvení slují básníci ti také novokřesťané, novoromantikové, mystikové {{Prostrkaně|Alb}}. {{Prostrkaně|Ihouney}}, {{Prostrkaně|Guaïta}}). Jiní po vzoru subjektivního idealisty {{Prostrkaně|Stéphana Mallarmé}} chtějí propracovati poesii v metafysický {{Prostrkaně|symbolismus}}, snažíce se hmotnými, konkrétními znaky vykládati podstatu a smysl měnivého vířivého života a skládati tak z jejich stop a nápovědí citový nebo myšlénkový román látky a ducha (vlastní {{Prostrkaně|symbolisté}}, po Ghilovi také evolutivo instrumentisté zvaní). Zemřelí již toulaví a výstřední básníci {{Prostrkaně|Rimbaud}}, jenž ve mnohém byl předešel Verlaina, a {{Prostrkaně|Tristan Corbière}}, ctěni jsou jako předchůdci. {{Prostrkaně|Jules Laforgue}}, taktéž již zemřelý, pak {{Prostrkaně|Henri de Regnier}}, {{Prostrkaně|Tailhade}}, {{Prostrkaně|Darzens}}, {{Prostrkaně|Quillard}}, {{Prostrkaně|Morèas}}, {{Prostrkaně|Kahn}}, {{Prostrkaně|Vignier}}, {{Prostrkaně|Maeterlinck}} a jiní, sestoupili se v četné kroužky kratšího delšího trvání a vzbudili svými knihami diskussi ve '''F'''-ii i v cizině. Básníci ti, sami mezi sebou příliš různorodí, mají přece jisté společné znaky, které je liší od jiných: novou metriku, která často sestupuje až v beztvarost, živý individualismus, řeč novou, často násilnou, temnou, chaotickou, zvláštní smysl pro ideové pojímání látky, snahu suggesce a illuse konkrétní. Jinak však vyskytují se mezi nimi směry porážející se na vzájem, jakož vůbec celé hnutí nese v sobě rychlou proměnnost, horečné napjetí a hledání o své ujmě, s opovrhováním vší tradicí, rušením všeliké školy.

{{Prostrkaně|Divadlo}} tohoto období obrací se také stejně urputně proti uloženým formám a genrům, chtíc podati život, nitro, naladění skutečné, které v každém jednotlivém případě se musí vtěliti v jinou výraznou formu, podmíněnou tím kterým životním obsahem a děním. Celá řada mladých spisovatelů, sdružených kolem {{Prostrkaně|Volného jeviště}} a většinou naturalismu oddaných, útočí proti staré řemeslnosti dramatické. Jmenujeme z nich nejznámější: {{Prostrkaně|Henryho Becquea}}, {{Prostrkaně|Curela}}, {{Prostrkaně|Anceye}}, {{Prostrkaně|de Porto-Riche}}, {{Prostrkaně|Pierra Wolffa}}. Symbolické a idealistické snahy na jevišti způsobily, že zřízena jiná zkušebná jeviště, »Théâtre d’Art« a »L’oeuvre«. Z autorů, jichž práce tu provozovány, upoutali pozornost nejvíce slečna {{Prostrkaně|Rachildova}} a Belgičan {{Prostrkaně|Maurice Maeterlinck}}, dramatik hrůzy a zděšeni, jemuž i v cizině dostalo se znamenité pozornosti. Mladá generace i na divadle je vedena snahou po filosofickém prohloubeni; odtud veliký úspěch Ibsena v poslední době. Odtud i pokusy oživiti a proměniti {{Prostrkaně|féerii}}, která, nespoutaná realitou a pozorováním, může dle názoru jejich nejlépe podati sen a touhu, všecky ideálně prvky života.

V {{Prostrkaně|kritice literární}} má velikou pověst {{Prostrkaně|Paul Bourget}} (''Essais de psychologie contemporaine'' a ''Nouveaux essais''), psycholog školy Tainovy, historik školy Renanovy, jehož směrem jdou i essayisté E. {{Prostrkaně|Tissot}}, {{Prostrkaně|Vogüé}} a {{Prostrkaně|Sarrazin}}, s tím rozdílem, že poslední dva jsou spíše moralisty. Nejmohutnější zjev v kritice přesně vědecky prováděné v této době je však {{Prostrkaně|Hennequin}}, žák Taineův, jenž jeho methodu podrobil diskussi (v ''Critique scientifique''), obmezil a doplnil; proti kollektivistovi Taineovi vystupuje v mnohých směrech jako individualista. Přítel jeho romanopisec {{Prostrkaně|Rod}} je neobyčejně přesný podobiznář literární a moralistní. Dogmatiky a dialektiky v kritice jsou {{Prostrkaně|Brunetière}}, {{Prostrkaně|Pellissier}}, {{Prostrkaně|Faguet}}. Symbolista Ch. {{Prostrkaně|Morice}} je kritik programmový. V kritice feuilletonistické a causeristické veliký je vliv dilettantismu a relativismu Renanova; četní psychologové snaží se vystihnouti všecky projevy soudobého života uměleckého, buďtež mezi sebou jakkoli sporny a odlehlé, nejrůznější spisovatelské individuality ({{Prostrkaně|Lemaître}}, {{Prostrkaně|Anatole France}}, {{Prostrkaně|Dujardin}}). V divadelním feuilletonu je {{Prostrkaně|Francisque Sarcey}} stoupencem techniky a tradice a odpůrcem nového hnutí i všech cizích velikých dramatiků. Z kronikářů a causeristů stůjte zde: {{Prostrkaně|Fouquier}}, {{Prostrkaně|Lemaître}}, {{Prostrkaně|Mirbeau}} (také svérázný psychologický romanopisec), {{Prostrkaně|Th}}. {{Prostrkaně|de Wyzewa}}; z mladších essayistů kritických uvádíme {{Prostrkaně|Telliera}}, {{Prostrkaně|Bunanda}}, {{Prostrkaně|Wyzewu}}, {{Prostrkaně|Mauclaira}}, {{Prostrkaně|Maurrasa}}, z nichž zvláště poslední tři vynikají i vzděláním i pronikavou vlohou. {{Prostrkaně|Paul Desjardin}} je předním hlasatelem altruismu a křesťanství jakožto éthického obrodného prostředku úpadkové naší společnosti; přes to však intellektuální individualism drží vrch v mladé generaci. {{Prostrkaně|Joséphin Péladan}} vystupuje jako zakladatel mysticko-křesťanského sdružení Rose-Croix.

V poslední době mnoho se literárně pracuje také v Belgii; ale myšlénkami a umělecky jsou Belgové posud odvislí od Francouzů, tak zejména jsou posud převahou naturalisty v románě ({{Prostrkaně|Camille Lemonnier}}, {{Prostrkaně|Eekhoud}}) a parnassistickými dekadenty v lyrice (Parnass belgický z r. 1888). V poslední době sbírají se však a zvolna stmelují některé prvky, které ukazují, že v Belgii vypěstuje se snad i samostatnější ráz literární na přechodu mezi uměním francouzským a severními.

Celkový ráz posledního období literatury franc. je zřejmě přechodný a chaotický. Staré genry a tradice houfně se opouštějí, školy se rozbíjejí, všude rozklad útvarů hromadných, z nichž vychází bojovné {{Prostrkaně|individuum}}, samo žít a mřít o své ujmě. Vlivy cizí jsou zvláště v symbolismu silné a převážně germanské. Jediný Paul Verlaine je básník ryze francouzský, který má mnoho národně typického. Z ostatních symbolistů několik a právě dosti význačných nejsou ani původem Francouzi. Tak hned sám Morèas, který chtěje reagovati proti cizím vlivům, zakládá »školu románskou«, je zvláštní ironií náhody rodem — Řek. Pokud jsou tu však již prvky a základní rysy k budoucím útvarům, soudí se obecné, že ráz jich a celé příští doby bude právě protivný rázu doby předchozí, že bude spíše vniterný, éthický, idealistický, než positivní a naturalistický. Písemnictví franc. v XIX. věku je úhrnem kosmopolitičtější a podrobenější vlivům cizím než v dobách dřívějších. Němečtí a angličtí romantikové, Shakespeare, Byron, Goethe, Poe, Heine, Hoffmann a j., posléze pak ruští romanopisci a na konec i nordičtí, působí mohutně a obrodně v toto písemnictví, dávajíce mu leckdy určitý směr a zabarvení. Přes to vše vliv franc. literatury v cizině není malý; jsou to ovšem spíše jednotlivé zvláště výrazné individuality spisovatelské, které jej vykonávají. Tak V. Hugo z romantiků působí silněji v Anglii (Swinburne), Italii (Carducci) i u nás (J. Vrchlický); naturalisté v Itálii a Německu zvláště mocně, ano i ve Španělích (Pardó-Bazan). V nové době nejvýlučněji podrobena jest tomuto franc. vlivu Italie, která tím mnoho ztrácí na své výraznosti. Symbolisté působí v Anglii, Německu, Italii, Portugalsku (Eug. de Castro, A. d’Oliveira Soarès), ano i v Rusku.

Srovn. Jaroslav Vrchlický, Studie a podobizny: Vinet, Études sur la littérature franç. au XlXe siècle (1849 a n., 3 sv.); Paul Albert, Les origines du romantisme (1882); Sainte-Beuve, Causeries du Lundi (1857 až 1862, 15 sv.) a Les nouveaux Lundis (1863 až 1870, 13 sv.); Zola, Le roman experimental (1884); Catulle Mendès, La légende du Parnasse contemporaine (1884); Guyau, L’art au point de vue sociologique (1889); E. Hennequin, Quelques écrivains français (1893); Ch. Morice, La littérature de toute-à-l’heure (1891); Jules Tellier, Nos poètes (1888); Ch. Le Goffic, Les romanciers d’aujourd’hui (1890); Emile Faguet, Études sur le XIX. siècle; Jules Lemaître, Les Contemporains (7 sv.); Impressions de théâtre (7 sv.). ''[[Autor:František Xaver Šalda|Šld.]]''

O {{Prostrkaně|časopisectvu}} franc. viz {{Prostrkaně|Časopis}} str. 873.

== Filosofie. ==
O franc. filosofii možno říci, že opanovala na kontinentu až do vystoupení Kantova kriticismu (1781), nejprve vlivem Descartesovým, a když potom s této spekulativní výše sešla, svým významem literárním a osvětným. Počátky její leží ve scholastice. Podíl, jaký na vypěstění této měla '''F.''', jest snad značnější, aspoň sumou vykonané práce, než u kteréhokoliv národa jiného; nesmí však proto ještě franc. filosofie ve středověku nikdy se scholastikou býti ztotožňována. Tomu brání hned ta okolnost, že scholastika, jsouc filosofickým výrazem křesťansko-katolického dogmatismu, byla filosofií universální, a pak i to, že ve '''F'''-ii se již záhy objevily dosti silné živly protichůdné. Ke vzniku a zmohutnění scholastiky přispěla '''F.''' dvorní školou pařížskou, zvanou ''schola palatina'', založenou již Karlem Lysým, na níž sám otec scholastiky {{Prostrkaně|Scotus Erigena}} († 877) vyučoval a která průběhem doby rozkvetla ve slavné vysoké učení pařížské, jež ve svých dekretech bylo povždy věrným strážcem jen orthodoxně přípustných výkladů filosofie scholastické, a za druhé tím, že směry, jež tak patrně v rozvoj scholastiky působily, jako realismus {{Prostrkaně|Guillauma de Champeaux}} (1070—1121), nominalismus {{Prostrkaně|Jeana Roscellina}} (učil v Paříži kol 1080) a konceptualismus {{Prostrkaně|Abélardův}} (1073—1143), připínají ku jménům rodilých Francouzů. Než duch kritiky, pochybovačnosti a nezávislosti vzpíral se ponenáhlu autoritě scholastiky, církevní i světskou mocí držené, jež ve svém formalismu vždy prázdnější se stávala, a tu jsou pozoruhodný náběhy, jakými myslitelé franc. se vybírali k samostatnému pojímání věcí. Tak objevuje se brzy násilně potlačený pantheistický pokus {{Prostrkaně|Almaricha z Beny}} († jako učitel theologie v Paříži r. 1206 nebo 1207) a jeho žáka {{Prostrkaně|Davida z Dinantu}} (kol 1200); {{Prostrkaně|Gaunilo}}, mnich v Mar-Moutier, odvážil se vystoupiti proti svému vrstevníku, slavnému {{Prostrkaně|Anselmu z Canterbury}} (1033—1109), vyvraceje jeho ontologický důkaz o jsoucnosti boží; {{Prostrkaně|Simon z Tournay}} v Paříži kol roku 1200 předjal učení ital. filosofa {{Prostrkaně|Pomponatia}} (1462—1525) o dvojí pravdě, filosofické a theologické, tvrdě, že články víry lze dokazovali veřejně jako pravé a tajně jako nepravé — a tak se volnověrné směry protidogmatické, hlavně averroismem jsouce živeny, nejen udržovaly, nýbrž stále šířily, tak že, jak Cartesian {{Prostrkaně|Marinus Mersennus}} (1588—1648) uvádí, bylo ve '''F'''-ii poč. XV. stol. 30.000 atheistů, rozuměti jest odpůrců církevního dogmatu. Jeden z nejnebezpečnějších bouřitelů proti scholastice i svou nezdolnou vůlí i nadáním byl {{Prostrkaně|Petr Ramus}} (Pierre de la Ramée, 1515—1572). Neplodnost scholastiky kladl na vrub Aristotelovy logiky a chtěl tuto zreformovati, totiž rozšířiti a vytěžiti z ní i heuristické formy pro rozvoj věd. K vymaňování ze scholastiky přispívaly ve '''F'''-ii nemálo i jiné vlivy, jako zmíněný již averroismus, spekulace anglická, jež od vždy volnějším myšlením se projevovala, vystoupení filosofů italských {{Prostrkaně|Pomponatia}}, {{Prostrkaně|Giordana Bruna}} († 1600), Vaniniho († 1619) a pak i obnovení antického skepticismu, jímž jen více ještě byla posílena nedůvěra ve vše, co mimo zkušenost leží, ale též i nedůvěra v badavost rozumovou, a hnutí tím způsobené ten zvláštní obrat vzalo, že odtud vyrostlo pochybování, v němž rozum resignoval ve prospěch víry. Sem náleží {{Prostrkaně|Michel de Montaigne}} (1532 až 1592), {{Prostrkaně|Pierre Charron}} (1541—1603) a {{Prostrkaně|Fr}}. {{Prostrkaně|Sanchez}} (1562—1632), tvoříce svým skepticismem, který pro výzpyt filosofický záporně končí, přirozenou podlohu pro práci, jež z pochybování k vědeckému učení by se vybrala. Práci tu podnikl a provedl {{Prostrkaně|René Descartes du Perron}}, lat. ''Cartesius'' (1596 až 1650). Jím počíná se filosofie novodobá. Co skeptikům bylo koncem, jemu naopak bylo východiskem: nestanul u pochybností, nýbrž chtěl je racionalisticky překonati. Reformu provedl tím, že zamítaje jakékoliv předpoklady, opřel se o bezprostřední faktum myšlení, jehož skutečnost nade vši pochybnost jest povýšena, a tuto jistotu zahrnul v pověstné své větě ''cogito ergo sum''. Tím získáno východisko dosud nové a samo sebou jisté. Čím myšlení filosofické dále zmnoženo a na nový základ postaveno bylo, jest i důsledek sám sebou z východiska toho se podávající, subjektivismus totiž, který ve filosofii nezbytně zavládl, jakmile se zjednala platnost principu sebevědomí. A dále: Descartes chtěje spolehlivost methody vyrovnati jistotě svého stanoviska, přijal pro filosofii methodu mathematickou, aby jediné rozumovou dedukcí vše dokázáno a pochopeno bylo. Tím zavládl ve filosofii {{Prostrkaně|racionalismus}}, ale zároveň i {{Prostrkaně|dogmatismus}}, poněvadž bez předchozí kritiky pokládán rozum za způsobilý k soudům i o věcech mimo zkušenost jsoucích, jako jsou Bůh, nesmrtelnost a j., o jichž uhájení Descartesovi šlo. Takto novostí svého východiska i methody opanoval Descartes hnutí filosofické až do polovice XVIII. stol., a to nejen ve '''F'''-cii, nýbrž i za hranicemi vlasti jest vliv jeho patrný, a to u mužů, jakými byli Spinoza, Locke, Leibniz. K přívržencům cartesianismu náležejí mezi jinými jansenisté A. {{Prostrkaně|Arnauld}} (1612 až 1694), {{Prostrkaně|Pierre Nicole}} (1625—95), skladatelé logiky Port-Royalu, jež může celkem za cartesianskou platiti, a {{Prostrkaně|Pierre Regis}} (1631 až 1707). V Anglii prostředkoval ve 2. pol. století XVII. známost cartesianismu {{Prostrkaně|Antoine le Grand}}; blízcí mu byli též {{Prostrkaně|Poiret}} (* 1646) a {{Prostrkaně|Blaise Pascal}} (1623—1662). Dualismus, jako konečná forma soustavy Descartesovy, vedl pro své nesnáze, jak jest mysliti souvislost mezi duchem a hmotou, lékaře Ludvíka De La Forge (''Traité de l’esprit humain'', 1661) k bližšímu určení této záhady asi ve smyslu occasionalismu holland. filosofa {{Prostrkaně|Arnolda Geulinxa}} (1625—69). Její racionalismus měl zase další své idealistické důsledky v {{Prostrkaně|Malebranchově}} (1638–1715) nábožensko-spekula- tivním idealismu, že všechny věci v Bohu zříme, vzbudil však tolikéž živou opposici v sensualismu Gassendiově (1592—1655) a v skepticismu, jehož předním zástupcem byl {{Prostrkaně|Pierre Bayle}} (1647—1705) a jeho dílo ''Dictionnaire historique et critique'', s tendencí protitheologickou, ač nikterak atheistickou, proniklé ve všem důslednou pochybovačnosti, jejíž nejpřípadnější výraz se obráží ve výroku Baylově: »Můj duch neosnuje než pochybnosti, ale tyto jsou mu jen pochybnostmi«. V Baylovi sluší viděti jednoho z nejmocnějších činitelů, jimiž způsoben rozklad všeho filosofického a náboženského dogmatismu ve století XVIII. Mezi skeptiky s ním soudobé náležejí {{Prostrkaně|le Vayer}} (1586—1672), překladatel Sextových »Hypotypos«, {{Prostrkaně|Sam}}. {{Prostrkaně|Sorbière}} (1615—1670), positivista a kritik Malebranchův, kanovník dijonský, {{Prostrkaně|Simon Foucher}} (1644—1696), a pro nedůvěru k rozumovosti víře oddaný biskup {{Prostrkaně|Daniel Huet}} (1633—1721), který proslul jako málo úspěšný kritik Descartesův (''Censura philosophiae Cartesianae'', Paříž, 1689). Současně s tímto celým hnutím bezprostředně po Descartovském počal se ohlašovati již empirismus v mravouce a státovědě, ponejvíce působením rostoucí znalosti filosofie Lockeovy. Sem náležejí empirističtí moralisté {{Prostrkaně|Saint-Evremond}} (1613–1703), {{Prostrkaně|La Rochefoucauld}} (1613—80) svými ''Maximes'' a {{Prostrkaně|de la Bruyère}} (1639—96) svými ''Caractères'', kteří nevystavovali racionalisticky lidskému konání vzorné idee, nýbrž typ mravnosti ze skutečnosti chtěli abstrahovati.

XVIII. stol. je vyznačeno tím, že princip vnitřnosti, Descartesem s takou určitostí do popředí postavený, ustoupil zevnovědám empirismu. Že postačilo k obratu tomu proniknutí filosofie anglické (materialismu Hobbesova a empirismu Lockova) a přírodovědeckých názorů Newtonových, jichž vědecké obhájení ve '''F'''-ii podnikl {{Prostrkaně|Maupertuis}} (1698 až 1759), jakož i ujetí se zpytovacích method s naukami těmito spojených (experimentu a indukce), svědčí jen o ochablé badavosti doby tehdejší; neb nic z toho všeho, co jako nové tehda uváděno bylo, ani methody experimentální, ani pozorování zevnější, ani indukce, ani vyvrácení theorie vírů, nic nevypovídá proti podstatě cartesianismu, proti {{Prostrkaně|skutku sebevědomí}}. I bylo na době tehdejší, aby pravdu tu povždy udržela si povědomu a po případě snovými, odjinud vnesenými pravdami ji spojila, ne však jí nedbati a v dojmech zevnějších utonouti. Z celého toho proudu, kterým poznání to bylo jako zavaleno, vyniká jediný, skutečně spekulativní duch, abbé {{Prostrkaně|Condillac}} (1715—1780), o němž obyčejně k charakteristice se uvádí, že byl zakladatelem sensualismu, což jest ovšem pravda; pomlčuje se však i o jeho principu, který lze vytknouti větou, že z představ svých vlastně nikdy vykročiti nemůžeme, i o jeho methodě, kterou se stal předchůdcem dnešní psychologie associační. — Jiný ještě znak doby tehdejší jest ten, že důsledky z nauk uvedených činěné přenášeny hlavně na pole praktické. Tak z theoretické své povznešenosti a klidu klesla franc. filosofie v XVIII stol. na opposici proti zřízením státním a církevním a ztratila svůj spekulativní ráz. Za to však hájena jsouc obratnými péry a nežádajíc více než přimknutí se k novým theoriím přírodovědeckým a empirismu dogmaticky pojímanému, jak aspoň franc. filosofové si jej upravili, zbavivše anglické nauky jich kritické podstati, rychle se rozšířila v kruzích vzdělaneckých. Zásluhou její za nedostatek hloubky spekulativní jest, že uvolnila rozum z mnohých předsudků, rozšířila známost přírodních věd, že se stala hajitelkou svobody a rovnosti občanské a náboženské tolerance, kterýžto exoterický ráz i ve stol. XIX. valně na ní jest patrným. A tak výtěžek prací tehda podniknutých shledává se spíše na poli kulturním a osvětovém, než v theoretické filosofii.

V čele všeho toho ruchu stojí {{Prostrkaně|encyklopédisté}} (v. t.), skupení kolem {{Prostrkaně|Diderota}} (1713—84) a d’{{Prostrkaně|Alemberta}} (1717—83), jichž společnou prací byla ''Encyclopédie ou Dictionnaire raisonné'', jež obsáhá všechen obor věd, umění i řemesel (vyšlo v Paříži, 1751—1772 v 28 sv.). Ke kruhu encyklopédistů se přičítají {{Prostrkaně|Grimm}}, {{Prostrkaně|Helvetius}}, {{Prostrkaně|Holbach}}, {{Prostrkaně|La Mettrie}}, abbé {{Prostrkaně|Raynal}}, {{Prostrkaně|Condorcet}}, {{Prostrkaně|Maupertuis}} a mn. j.; i {{Prostrkaně|Voltaire}} a {{Prostrkaně|Rousseau}} náleželi mezi přispěvatele díla. Encyklopédie rozkladně působila na staré názory společenské a církevní, též v zásadách svých materialisticky byla zabarvena, ale zase rozhledem, jaký rozevřela po oboru vší činnosti lidské a volným slovem, jakým o věcech těch pojednává, jmenovitě pak snahou získati průchod právům rozumovým, stala se pružinou osvětného hnutí novodobého. Z kruhu encyklopédistů jsou známi jako nejpřednější zastanci atheistického materialismu {{Prostrkaně|la Mettrie}} (1709 až 1751) a jmenovitě v. {{Prostrkaně|Holbach}} (1723 až 1789), prvý spisem ''L’homme machine'' (1748), druhý spisem ''Système de la nature ou des lois du monde physique et du monde moral'' (1770). Než nescházelo době i na živlech idealistických. Takými byli {{Prostrkaně|Jean Jacques Rousseau}} (1712—1778) se svou filosofií citovou. Děse se výstřelků zvrhlé vzdělanosti, žádal návrat k přírodě a hlásal rozumovou víru v Boha, ctnost a nesmrtelnost. {{Prostrkaně|Arouet Voltaire}} (1694—1778), stoupenec filosofie Lockovy a názorů Newtonových, o jichž popularisování přední má zásluhu, patrně ze zdroje přírodního čerpal přesvědčení o možnosti důkazu teleologického a byl horlivým zastancem deismu, ač jinak v otázkách theologických jest skeptický a jmenovitě proti víře církevní bezohledně příkrý (známo jest jeho ''écrasez l’infame''). Tolikéž filosofické přírodosloví pěstoval Robinet (1735—1820), drže se myšlénky Boha tvůrce, od něhož všechen anthropomorfismus odvracel a hájil hypothesu stupňového vývoje bytostí. {{Prostrkaně|Charles Bonnet}} (1720 až 1793) učinil pokus sloučiti sensualismus s vírou v život záhrobní a z mrtvých vstání těla (''La palingénésie philosophique ou idées sur l’état passé et sur l’état futur des êtres vivants'', 1769). Ze umění za krásou má jíti, učil {{Prostrkaně|Batteux}} (1713—80). — Státovědné snahy doby tehdejší nesly se za účelem vyrovnati blaho jednotlivcovo s prospěchem celku. Jedině ideou dobrotivosti jsa veden, učinil {{Prostrkaně|Helvetius}} (1715—71) hlavní zásadou své eudaimonistické morálky blaho obecné, k němuž hledí svésti sebelásku, jež jest podle něho mravní podstatou individua. {{Prostrkaně|Dobrým}} jest ten, kdo dbaje vlastního prospěchu nepoškozuje všeobecný; povinností státu jest dbáti, aby jinými nebyl mařen prospěch ostatních (myslí tím vykořisťování sil pracovních a naléhá na zavedení osmihodinné doby pracovní). S touže tendencí psali dále {{Prostrkaně|Lambert}} (1716 až 1803), {{Prostrkaně|Condorcet}} (1743—94), Volney (1757—1820). — K socialistickým theoretikům náleží {{Prostrkaně|Morelly}} a {{Prostrkaně|Mably}} (1709—83). {{Prostrkaně|Montesquieu}} (1689—1755) učinil ideál státu závislým na daných podmínkách možného rozvoje, odmítá veškeré apriorně základy a stal se tak zakladatelem vývojesloví státního a sociologie ve smyslu fysiky společenské. Jeho stoupenci jsou {{Prostrkaně|Turgot}} (1725—81) a ve století našem {{Prostrkaně|August Comte}} (1798—1857). Na rozhraní obou dob se svými sociálními opravami stojí {{Prostrkaně|Saint Simon}} (1760—1825), z jehož školy jest {{Prostrkaně|Fourier}} (1772—1837) a {{Prostrkaně|Enfantin}} (1786—1864).

Při poč. XIX. stol. stála franc. filosofie na dobro pod vlivem {{Prostrkaně|sensualismu Condillacova}}: analysa dojmů smyslových nahrazovala metafysiku samu. Otázkou tou se stránky fysiologické obíral se {{Prostrkaně|Cabanis}} (1757 až 1808), háje své učení ryze materialisticky (myšlénka že jest výměšek mozku a duše jen schopností, ničím osobitým a p.) a {{Prostrkaně|Destutt de Tracy}} (1754—1836) se stanoviska noétického, čili, jak sám je zove, ideologického. Než proti sensualismu vznikla reakce jednak školou theologickou, jednak psychologismem. K prvé náleží {{Prostrkaně|De Bonald}} (1754—1840) a {{Prostrkaně|Joseph de Maistre}} (1753—1821), otec ultramontanismu, oba trvajíce na zásadách, že principem poznání jest zjevení, řeč Bohem člověku vstvořena a zlo následkem hříchu dědičného. Že zjevení člověku učiněné tradicí se udržuje, dalo směru tomu jméno {{Prostrkaně|tradicionalismus}}. {{Prostrkaně|Lamennais}} (1782—1854), zakladatel náboženského skepticismu, vzdělává dále tradicionalismus tento, uvádí proti zdatnosti rozumu všecky námitky Pyrrhonismu a buduje pro svůj mysticismus nesnadno pochopitelnou ontologii, blíže se Schellingovi (''Esquisse d’une philosophie'', 1841—1846). – Zástupcové psychologie mu, který připíná ku skotským filosofům, jsou {{Prostrkaně|Royer-Collard}} (1763—1845), {{Prostrkaně|Maine de Biran}} (1766 — 1824), {{Prostrkaně|Victor Cousin}} (1792—1867), zakladatel francouzského {{Prostrkaně|eklekticismu}}, a žák jeho {{Prostrkaně|Th}}. {{Prostrkaně|Jouffroy}} (1796—1842). Psychologismus, stoje na podstati vnitřní zkušenosti a ukazuje proti jednostrannostem sensualismu o vnímání jen trpném i na samočinnost duševní a vůli, bral se ve '''F'''-ii směrem idealismu Descartesova a jsa nezávislý na theologických předpokladech, vedl si exaktně. Na popud eklekticismu pak se stalo, a sice tím, že v něm přirozeně leží, aby dbáno bylo stejnoměrně všech filosofémů, že pěstěno se zdarem dějepisectví filosofie ({{Prostrkaně|Hauréau}}, {{Prostrkaně|Rémusat}}, {{Prostrkaně|Damiron}}, {{Prostrkaně|Saisset}}, {{Prostrkaně|Janet}}, J. {{Prostrkaně|Simon}}, E. {{Prostrkaně|Caro}}, {{Prostrkaně|Ravaisson}}, {{Prostrkaně|Chr}}. {{Prostrkaně|Bartholmèss}} a j.). — Další vývoj pak tím se konal, že význam {{Prostrkaně|Cousinovy}} filosofie, jež považována jsouc jaksi za officiální, šířena byla na universitách a lyceích, počal ustupovati jiným vlivům, jednak {{Prostrkaně|metafysickým}} a {{Prostrkaně|kritickým}}, jednak {{Prostrkaně|positivismu}}, ve kteréž směry se rozstupuje i filosofické hnutí dnešní doby. Pod vlivem {{Prostrkaně|Heglovým}} stáli {{Prostrkaně|Leroux}}, první kritik eklekticismu (''Réputation de l’éclecticisme'', Paříž, 1839), {{Prostrkaně|Renan}}, {{Prostrkaně|Taine}}, {{Prostrkaně|Proudhon}}, {{Prostrkaně|Jules Michelet}}, {{Prostrkaně|Vacherot}} a j. Samostatný jest {{Prostrkaně|Ravaisson}} (* 1813) ve spiritualistickém realismu, shledávaje podstatu absolutna v samoděčné činnosti vnitřní. Spiritualistickému tomuto směru náleží dále {{Prostrkaně|Fouillé}} (''L’évolutionisme des idées-forces'', 1890) a {{Prostrkaně|Lachelier}}. Vlivem {{Prostrkaně|Kantovým}} proniklo ve '''F'''-ii i hnutí kritické. Vědeckým orgánem kriticismu byla ''Critique philosophique'' od r. 1872—90, na jejíž místo nastoupila ''Revue de métaphysique et de morale''. Předním zástupcem směru toho jest {{Prostrkaně|Renouvier}} (''Essai de critique générale'', 1854). K němu přistupují {{Prostrkaně|Pillon}} a {{Prostrkaně|Liard}}. — O filosofickou reformu křesťanství na základě cartesianismu pokoušel se {{Prostrkaně|Jean Bordas Demoulin}} (1798—1859), na základě thomismu {{Prostrkaně|Domet de Vorges}}, {{Prostrkaně|Régnon}} a {{Prostrkaně|de la Bouillerie}}. Orgánem pro filosofii církevní jsou ''Etudes religieuses, philosophiques, historiques et littéraires''. Proti směrům těmto a současně s nimi udržuje se positivismus, kterýž v té formě, jak jej určil výše uvedený A. {{Prostrkaně|Comte}}, se vyznačuje odmítáním všech hypothes filosofických (t. j. metafysiky) i přírodnických, neuznáváním psychologie jako vědy samostatné o dění vnitrném, pěstěním jen zevnověd, jež se uvádějí v architektonické pořadí dle složitosti látky za tím účelem, aby mohla na vědeckých základech založena býti spolkověda. Jméno »positivní« vede filosofie ta odtud, že chce býti založena jen na vědách, jejichž látka bezprostředně jest smyslům patrna a to, čím filosofie sama více nebo něčím jiným jest proti jednotlivým vědám těm, v tom spočívá, že uchovává jen všeobecné výsledky jejich v evidenci. Z děl positivismu nejdůležitější jest Comtův ''Cours de philosophie positive'' (1830—42); výtah uspořádal Jules Rig, ''A. Comte, la Philosophie pos., résumée'' (Paříž, 1881), český překlad tohoto díla pořídil R. Brejcha (2. vyd. Praha, 1893). Orgány positivismu jsou ''Revue de philosophie positive'', již založili Wyrouboff a Littré a jeř po smrti tohoto (1881) zanikla, a ''Revue occidentale'', již založil Laffitte. — K ocenění positivismu viz »Dějiny filosofie nejnovější« od J. Durdíka (1887, str. 311—348).

Shrne-li se řečené ve stručný přehled, říci možno, že franc. filosofie vyvíjela se scholastikou a prošedši dobou renaissanční, dospěla v Descartesovi svého vrcholu. Odtud ovládla metafysickým a noétickým živlem (''cogito ergo sum'') cartesianismu hnutí filosofické i u protivníků až do pol. XVIII. stol. Na to podlehnuvši vlivům filosofie anglické (Lockovi a Newtonovi), vybírala z této živly filosofického a přírodnického empirismu, čímž se vysvětluje převážně materialistický ráz její ve 2. pol. min. století, jmenovitě u encyklopédistův, kteří však v této své jednostrannosti nesmí platiti za jediné zástupce všeho hnutí filosofického té doby, poněvadž současně byly zde stejně mocné vlivy idealistické (Voltaire, Rousseau), k nimž i sensualismus, tak jak zakladatel jeho, Condillac, jej pojal, přičten býti musí. V XIX. stol. i dále došla obhájení prvá a základní složka Descartesova učení: bezprostředná jistota vědomí — v psychologismu, který vzešel ze sensualismu. Zajímavý jest úkaz, že pantheismus jest celkem franc. filosofii cizím.

Srv. Ph. Damiron, Essai sur l’histoire de la Philosophie en France au XIXe siècle (Paříž, 3 vyd., 1834); H. Taine, Les philosophes classiques du XIXe s (3. vyd. 1867); F. Ravaisson, La phil. en France au XIXe s.; P. Janet, La phil. contemporaine (2. vyd. Paříž, 1879); Dictionnaire des sciences philosophiques, par une société de professeurs et de savants, sous la direction Ad, Franck (3. vyd. t., 1885). O současném hnutí filosofickém ve '''F'''-ii i v cizině zprávy a přehledy podává Revue philosophique de la France et de l’étranger, již od r. 1876 vydává proslulý psycholog Th. Ribot. Podrobný seznam literatury sem čelící viz v Uiberwegově Grundriss d. Gesch. d. Philos. III d. (7. vyd. Berlín, 1888). ''[[Autor:Gustav Zába|Zb.]]''

== Výtvarné umění. ==
'''F.''' jest zemí staletého vývoje umění výtvarných. Ve vývoji tom není mezer, po ochabnutí vždy nastává rozmach nový. Umění stavitelské, sochařské i malířské zakotvilo se záhy za středověku pevně v půdě národní a bylo ve svých fasích vždy výrazem povahy doby, odleskem zevních poměrů, tlumočníkem ideí a snah duší národa hýbajících. Zde k novému životu se probírajíc, vyvinulo se v umění osobitě národní a tak silná byla umělecká individualita národa, že i cizí vlivy dovedl spracovati v celek originální a nový. '''F.''' jest zemí iniciativy též v umění. Ona jediná vytvořila gotikou nový sloh stavitelský, který je cele dílem ducha francouzského, v souvislosti s ním sochařství, jež v nejlepších výtvorech svých smí se postaviti vedle prací dláta hellenského. '''F.''' má v XVI. stol. svoji architekturu renaissanční, ona též tou dobou má sochaře, kteří se rovnají italským mistrům souvěkým. Ona ještě za dob úpadku umění diktuje vkus svůj takřka celému světu. Z '''F.''' vyšla očista umění na sklonku století XVIII., od ní v našem věku vycházejí všechny novoty dobré i zlé, jež v moderním malířství a sochařství nalézají ozvěnu v celé skoro Evropě.

{{Prostrkaně|Období římské a starokřesťanské}}. {{Prostrkaně|Doba Merovejců a Karla Vel}}. Nejstarší umělecké památky na půdě franc. jsou pomníky kultury římské. Jak obyvatelé Gallie před vpádem Římanů stavěli, nevíme; jen ony mocné balvany, v různé tvary nakupené, seřaděné, strmé peulvany a těžké menhiry zbyly tu v západních krajích '''F.''' jako záhadní svědkové z dob samobytnosti gallské; záhadní též vzhledem ke způsobu, kterak byla na sebe vršena ta mohutná břemena, někdy kolmo vztyčená, někdy v podobě obrovského kamenného stolu vysoko nad půdu se zdvihající, někdy na úzké hraně tak postavená, že prudčí náraz větrů v pohyb je uvádí, někdy ve dlouhých řadách jako zkamenělé stráže vedle sebe se tyčící. Budovy a pomníky, jež panství římské na půdě staré Gallie zanechalo, pocházejí většinou z I. a II. stol. po Kr. Nejbohatší na stopy klassické kultury je jih, již před Caesarem podrobený; ale i sama Paříž chová uprostřed nejstarších částí mě ta zbytky therem, jež náležely k sídlu caesarů ve staré Lutetii. Na jihu jsou to města Nîmes, Oranges. Aix, Vienne, Arles a j., v nichž chrámy, slavobrány, amfitheatry, divadla, pomníky náhrobní rozlohou i bohatstvím detailů svědčí právě tak, jako četné nálezy výtvorů sochařských, o značné výši a rozkvětu tohoto umění římského v Gallii v prvních dvou stoletích po Kr. Četné mosty, dnes ještě potřebě sloužící, dlouhé vodovody údolí přepínající, opevnění i s věžemi místy zachované, nezadají co do smělosti a pevnosti konstrukce podobným stavbám v samém středu říše caesarů. Imposantní stavby tyto, jež překonaly opětné útoky barbarů, odolaly požárům a ranám motyk, svojí mohutnou konstrukcí i výzdobou svých řims a hlavic po celé tisíciletí působily na vývoj stavitelství francouzského způsobem více méně silným až do vzniku nového slohu národně francouzského v městech okrsku královského.

První věky aery křesťanské, zmítané nepokojem, střídajícími se vpády barbarů, znamenají ve '''F'''-ii hluboký úpadek umění stavitelského. Co ze stol. VI. a VII. se dochovalo zbytků budov chrámových, je smutná slátanina dělníků, kteří ani s vápnem zacházeti neuměli ani větší kámen osaditi nedovedli a mimo malé apsidy na provedení kleneb se odvážiti netroufali. Kněžstvo křesťanské upravilo nejčastěji staré basiliky, ba někdy též i chrámy pohanské, k účelům nové bohoslužby, králové frančtí bydlili v thermách, zříceninách paláců římských, jakž takž přizpůsobených, anebo mimo zdi městské v rozsáhlých dvorcích, většinou dřevěných. První chrámy vyznavačů nauky Kristovy na půdě nynější '''F.''' nelišily se v podstatě od basilik starokřesťanských. Potřeby kultu byly všude stejné a ohledy na potřeby a požadavky tyto řídilo se jak vnitřní rozvržení tak i výzdoba chrámu. Ze zpráv písemných víme, že i za vlády Merovejců byly zde chrámy bohatě vyzdobené, ponejvíce asi díla sochařského a zlatnického umění římského nebo byzantského, ač se do vídáme také o domácích umělcích, jako byl sv. Eligius. Ze skrovných zbytků chrámů té doby můžeme souditi, že dekorativní články plastické, hlavice sloupů, římsoví, byly zhrubělým ohlasem architektury římské, k niž se později družily nové prvky, zákruty a podivné růžice, jež nebyly ani odvozeny ani importovány, ale zdají se býti nesmělým výrazem barbarského osobitého vkusu, který ve výzdobě zbraní a jiných hrubých pracích kovových určitěji se utvařuje.

Z úpadku snaží se uměni vyvésti pevná a mocná ruka panovníka, který obrození římské civilisace v duchu křesťanském za cíl si staví. Karel Vel. hledá učitele, kteří by duševní temnotu osvítiti dovedli a na zdravý kmen poddaných jeho šíré říše dovedli vštípiti, co z dávné umělosti doby klassické tradici se zachovalo. Učitele takové přivádí si z Byzantia, avšak nevyhýbá se také příkladům, jež může poskytnouti vysoce již vyspělá civilisace maurská v sousedním Španělsku, kterouž seznal za svých styků s Hárún-el-Rašídem. Zbytky staveb z dob Karlových, četných a nákladných zvláště v místech, kde sídlel neb ob čas pobýval, jsou ovšem jen skrovný. Přece však jest z nich zřejmo, že v jednotlivých krajinách různě se projevovaly ony tři proudy kulturní, jejichž splynutím císař chtěl říši svoji vzdělati a duševně povznésti. Tradice římské byly nejsilnější v údolí Rhônu, kde dojem památek klassické kultury je tak silný, že bez rozpaků staví předsíň kostela, slavobránu římskou napodobující. Arabský vliv, jak se podobá, rovněž působil na povznesení stavitelské umělosti zvláště ve středu '''F.''', splývaje s impulsy a příklady z Byzantia čerpanými. Byzantskému vlivu nejbezprostředněji podléhalo Porýnsko a kraje francouzské Rýnu nejbližší. Že umění výzdobná, že skulptura i malba rukopisů duchem východu řeckého byly prostoupeny, doloženo je zachovanými památkami — ornamentikou, reliefy kamennými, pracemi z drahých kovů a slonové kosti i rukopisy. Na jihu '''F.''' v skulptuře kamenné mísila se tradice římská s vlivem byzantským. Avšak veškeré úsilí, jež Karel Vel. ku vzkříšení umění v říši své vynaložil, nemohlo nésti ovoce trvalé; jen, jako by mocnou rukou rozhrnul popel starověké civilisace pokrývající půdu francouzskou, vyskočilo z ní několik jisker, jež brzy zas uhasly.

{{Prostrkaně|Sloh románský}}. {{Prostrkaně|Architektura}}. Padesát let po smrti Karla Vel., jenž šíré říši svojí jednotného rázu dodati chtěl, staví každá z malých říší, v něž '''F.''' je rozdrobena, jinak, podléhajíc více nebo méně vlivům cizím, sousedstvím, styky obchodními přivozeným, a počínajíc též bezděky hledati v pomůckách půdou poskytnutých — v různém materiálu stavitelském — vlastní elementy účinku, třeba že jich dosud se skrovným porozuměním a ještě skrovnější dovedností technickou umí použiti. U všeobecném rozvratu jediný sjednocující živel pojí k sobě různě smíšené kmeny '''F.''' od pobřeží Středozemního moře až daleko za Paříž — víra, a ti, kdož jediní repraesentují vyšší snažení duševní, duchovenstvo, především mniši. Kláštery za vlády feudální libovůle a surového násilí vynucují si neodvislost a jsou jediným místem, kde vládne mír a pořádek. Za zdi klášterů utíká se tou dobou každý, kdo cítí v sobě pud a vlohu duševní práci se oddati. Kláštery jsou útulkem utištěných, učilištěm každému přístupným, semeništěm pokroku v zemědělství a řemeslech a také jedinými strážci zbylých tradicí uměleckých. V chrámech zbudovaných v XI. a XII. stol. dochází duch křesťanství nejvyššího výrazu. Způsob, jímž tyto chrámy klášterní jsou budovány, označuje se jako sloh románský. Ve '''F'''-ii sloh románský vyvinul se na základě staré latinské basiliky působením vlivů východních, různými cestami a různými způsoby do země vnikajících; také zbytky starořímské architektury neostaly na vývoj jeho bez vlivu a časem přistupují k němu elementy nové, vycházející z pokračující a neúnavně k lepšímu tíhnoucí techniky stavitelské, z řešení konstruktivních úloh, na něž se soustřeďuje úsilí škol stavitelských, zvláště v bohatých klášterech benediktinského bratrstva cluniackého.

Za typus chrámu románského může též ve '''F'''-ii platiti trojlodní basilika, s určitě akcentovanou lodí příční, s chórem vyvýšeným, pod nímž krypta se nalézá. Loď hlavní od boční je oddělena řadou sloupů neb pilířů. Nad kulatými oblouky, jež od opory k opoře se pnou, prolomena je stěna akaturami triforia, nad nímž řada oken do vnitř světlo propouští. Lodi boční se prodlužují, kolem chóru ochoz tvoříce, loď příční jest s délkou chrámu přivedena v poměr latinského kříže. Nad křížením vypíná se roznožce nebo kupole, věže pozbývají rázu obranného, jsou skutečnými zvonicemi, vypínajíce se po obou stranách façady hlavní a někdy též façad příčních lodí. Tento základní typ, jehož programm potřebami kultu se ustálil, v jednotlivých krajích '''F.''' různě se řeší. Změny a pokroky v konstrukci, v disposicích vnitřku i ve vnějšku chrámu se obrážejí; detaily dekorace liší se od kraje ku kraji dle toho, jaké vlivy a příklady kde důrazněji naléhají a převládají. Problém krytu zaměstnával stavitele během celého období románského. Nahrazení dřevěného krovu klenbou, žádoucí vzhledem k častým požárům i k slavnostnějšímu a důstojnějšímu dojmu chrámu, poprvé stalo se skutkem za přímého vlivu stavitelů benátských. Saint-Front v Périgueux, mající pět kupolí s pendentivy, je kopií chrámu sv. Marka v Benátkách. Středisko obchodu, kterým byla stará Aquitanie, kudy vedla cesta od Středozemního moře a kde kupci benátští měli skladiště tovarů a plodin z Orientu dovážených, nemohlo ostati nedotčeno vlivem umění, jež na základech byzantinských v Benátkách bohatě se vyvinulo. Po chrámu périgueuxském vzniká tu řada dalších kostelů kupolemi krytých, v Solignacu, Angoulêmu, při opatství fontevraultském a j. Chrámy ty jsou jednolodní. Jinak pod vlivem staré římské architektury problém klenutí rozřešili v Auvergni a vůbec tam, kde byl dostatek příkladů starých památek stavitelských. Zde úzké lodi poboční jsou kryty řadou nízkých čtvercových křížových kleneb římských, loď hlavní těžkou klenbou valenou. V Normandii pak dlouho se udržuje loď střední s otevřeným krovem vedle lodi boční s křížovým klenutím. Valená klenba měla za následek těžký a temný vzhled chrámu, a jakkoli loď střední byla úzká, přece se stávalo, že klenby nedostatečně opřené zdi rozehnaly a se sesuly. Hledání a nalezení nového, lepšího způsobu klenby je hlavně dílem klášterních škol cluniackých. Na sklonku XI. stol. problém je rozřešen v chrámě vezelayském, kde překlenutý prostor je rozdělen pomocí transversálnich pasů v řadu obdélníků, nad nimiž klenba křížová se rozepíná, opírajíc se jednak o tyto pásy transversální, jednak o oblouky od pilíře k pilíři vedené. Od konstrukce této k systému gotické klenby nebylo již daleko.

Vlivy východní, za nichž sloh románský ve '''F'''-ii se tvořil, přicházely do země různými cestami. Zmínili jsme se již o působení byzantinském, Benátky zprostředkovaném, o chrámech kupolemi krytých v Perigordu a krajích sousedních. Souvislost syrských chrámů s vývojem franc. slohu románského, křižáckými prý výpravami podmíněná, je snad smělou hypothesou; určitěji lze stopovati vliv starých forem byzantských ze školy Karla Vel. na vých. pomezí blízkém Porýnsku. Ornamentika orientální rovněž prostřednictvím obchodu benátského do '''F.''' vniká, pestrá barvitost výzdoby chrámů v Auvergni, Perigordu, staré Aquitanii, jako by byla vznikla pod vlivem krásných, skvělých tkanin saracénských. Až do Normandie, kudy obchodní cesta do Anglie vedla, vniká tento vliv, míse se tam s primitivním geometrickým ornamentem, jak se zdá, původně normanským. Jižní '''F.''', Provence a také Burgundsko, projevují nejzřejměji vliv starořímských památek stavitelských. Zde nalézáme kannelované pilastry, hlavice skoro čistě korinthské, archivolty římským způsobem článkované, římsy jsou zdobeny vejcovcem, perlovcem, listy akanthovými, a všechny tyto články výzdobné jsou ku podivu přesně pracovány, jako by staré pozapomenuté tradice technické k novému životu se křísily. Zcela zvláštní místo zaujímá, uprostřed nejasných a dosud nezcela objasněných styků a živlů těchto, severozápad, tvořící se doména královská. Zde jako by všechny vlivy se křižovaly a mezi nimi iniciativa k novým útvarům původním se připravovala. Bratří cluniačtí, kteří v konstruktivním ohledu architekturu románskou přivedli k nejvyššímu rozvoji, s logickou jasností dovedli rozvésti disposice vnitřní. Pilíře, k nimž polosloupy přilínají, pnou se vzhůru, daleky jsouce těžké hmotnosti, jež obyčejně se připisuje slohu románskému, článkování archivolt řims a pasů s vytříbeným vkusem je odstupňováno. Zevnějšek chrámů cluniackých, bohatý výzdobou sošnickou, je dekorován s přísným a zřejmým akcentováním konstrukce, veškeren detail ornamentálný, bohaté hlavice krychlové i kalichovité, často figurálními motivy pokryté, patky s listem nárožním atd., vše to slučuje fantasií tvořivou, byť i sem tam výstřední, s čistotou práce a nepopiratelnou elegancí.

{{Prostrkaně|Sochařství}}. Nejen chrámy bratří cluniackých, u větší míře ještě kostely budované v Aquitanii, v Poitou a jinde na jihu, rozvinují na façadách bohatou výzdobu sochařskou. Nelze popříti, že i sochařství doby románské do jisté míry se liší odznaky lokálními. Vedle škol starého původu, jako byla Toulousská, pod vlivem byzantské skulptury stojící, zakládají se při klášterech školy, z nichž cluniacká jako by se byla vzdělala na základě volnějšího slohu malířských prací východních. Dekorace plastická, obmezujíc se zřídka jen na relief v tympanu portálním, někdy celou façadu zaplavuje, zabírá hlavice sloupů, vsouvá se pod římsy. Při tom žádná z těch postav a postaviček, neobvyklému místu naivně přizpůsobených, se neopakuje; bujná, někdy v bizarrnost zabíhající obraznost fantastickými podobami zvířecími provází figurální výzdobu obsahu náboženského. Figurální ta výzdoba má nejen duši k Bohu u zbožném vytržení povznášeti, ona má též k prosté mysli mluviti jako důrazný a názorný doklad oněch naučení a výstrah, jež uvnitř chrámu z úst kněží slyšela. Proto vedle klidných postav Spasitele a Matky Boží, vedle zobrazení legend některých svatých, nejčastěji se vyskytují výjevy z posledního soudu, očistec, peklo s hroznými, často pitvornými ďábly a podrobným líčením muk pekelných. Přes nemotornost formové mluvy je v těchto reliefech zřejmá snaha po živosti výrazu. Velké sochy, jež v stol. XII. vznikají, přemáhají ztrnulost byzantskou, nevymykajíce se z přísné vázanosti monumentální. Končetiny k tělu přimknuté, pravidelné řasování nepohnutě spadajících drapérií, konvencionálnost typu, přepjatá štíhlost proporcí, jsou mnohým z nich vlastní; však již počíná i sem vnikati svěží podnět nové hlásící se doby, jež také v sochařství monumentálním měla přinésti výraz francouzského ducha ku znamenité výši. Na prahu této doby stojí výzdoba portálů chrámu saint-deniského, kathedrály chartreské a portálu sv. Anny v pařížském Notre-Dame.

{{Prostrkaně|Malířství}}. Architektura románská poskytovala malíři široké plochy stěn, jež mu bylo pokrývati obrazy za účelem povzbuzování a poučování věřících. Z nástěnných maleb těchto ve '''F'''-ii takměř ničeho se nezachovalo; ale ze skrovných zbytků v Saint Savin a některých kostelech menších je zřejmý vliv byzantský, který v klášterech z generace na generaci přecházel. K malebné výzdobě chrámu v století XI. připojují se malované tabule okenné. Zbytky sklených maleb ze stol. XII. dochované okazují umění přesně se družící k dojmu architektonickému. Mezi ornamenty objevují se napořád častěji postavy svatých; primitivní technika — jednotlivé barevné kusy skla jsou přiříznuty dle kresby a spojovány podle kontur této pruhy olověnými, tím silnějšími, že jednotlivé tabulky nejsou stejně tlusté — shoduje se schematičností kresby a s vázaností komposice. Dobře zachovaná okna z XII. stol., v Ecouenu, Châlonu sur Marne, Mansu, Chartru, z části již vyšší rozvoj této techniky představují. Nejúplněji lze stopovati rozvoj formového citu románské periody v malbě rukopisů, jež ovšem ještě výhradněji než umění ostatní je dílem klášterním. Zde z figurované písmeny, již v rukopisech doby Karolinské porůznu se objevující, vybavuje se zvolna obraz samostatný. Se zdokonalujícím se provedením postupuje též kresba postav. Vedle přesně hieratických obrazů vyskytují se fantastické podoby v ornament vpletené, již značně živější v kresbě, a čím dále tím častěji nalézáme též líčení, jež prozrazuje studium skutečnosti.

{{Prostrkaně|Sloh gotický}}. {{Prostrkaně|Architektura}}. Sloh stavitelský, který je zevním výrazem obdivuhodného rozmachu nových myšlének a na povrch vystupujících nových živlů společnosti, první nový jednotný sloh od umění starořeckého, je každým prvkem, ideou i jejím rozřešením, dílem ducha francouzského. Z '''F.''' vycházeje, nový sloh dobývá si půdy v celé střední Evropě, překračuje úžinu mořskou '''F'''-ii od Anglie dělící, ba nezastavuje se ani na hranicích Italie, pronikaje až bezmála k Římu, někdejšímu učiteli Gallů a Franků. Nevhodný název, daný novému způsobu architektury v Italii, uvedl během věků v zapomenutí vlastní a pravý původ slohu, jenž po svém vzniku za středověku správně zván dílem francouzským. Jako dílo franc. uveden do Německa a touže skoro dobou též do Čech, kdež nejkrásnější výtvory děkujeme přímému spolupůsobení mistrů francouzských. Dlouho i v samé '''F'''-ii lhostejně se přijímala bajka německá o germanském původu slohu gotického, až badání archaeologů a především ohnivá obrana geniálního architekta Viollet-le-Duca pozapomenutou pravdu na jevo vynesla a Francouze naučila ceniti v krásných kathedrálách XIII. a XIV. stol. díla starých mistrů domácích.

Sloh gotický mohli bychom správněji nazvati slohem ogiválním či slohem lomeného oblouku, nebo i slohem laickým. Označením takovým byl by vytčen původ slohu, přivoděného znenáhlým rozvojem těch elementů konstruktivních, jež v románský sloh vnesla badavá snaha mnišských stavitelů, snaha, která laickými jejich žáky do konsekvencí dále byla rozvinuta, neméně pak vlivem pozměněných poměrů sociálních. Na místo řeholí nastupují sdružení franc.-maçonská, jež vynález nového systému, na přesných výpočtech spočívajícího a nevšedního vzdělání odborného od stavitelů napořád nutněji vyžadujícího, halí zprvu v tajemství přísných observancí řádu. Sloh gotický vyrůstá z půdy zkypřené vznětem nových snah a je v celé podobě své zevním výrazem doby, v níž zvůle feudální šlechty ustupuje pevné moci královské, v níž nově se tvořící obce městské energicky platnosti si dobývají, v níž duševní nadvláda z rukou mnichů v ruce laiků přechází. Kolébkou nového slohu proto přirozeně je doména královská; odsud šíří se po celé zemi, vyjímajíc provincie nejjižnější, kde nikdy se neujal. Kathedrála gotická — dílo obětavosti občanů, jimž včelo se staví biskupové — je splněním stavebního programmu, jenž architektu klade požadavky nové. Žádá se na něm co největší rozpjetí lodi střední, jež má sloužiti občanstvu zároveň za shromáždiště, kdy davy kolem řečníků se kupí, kdy kůr se mění v jeviště, na němž mysterie se odehrávají. Všechen život nových kommun zde se soustřeďuje, jsa proniknut vznětem náboženským, a nával věřících do chrámu napořád je značnější. V sjednoceném prostoru vnitřka kathedrály, v němž odevšad pohodlně otevírá se pohled ku křeslu biskupa, měla výška, vznositost opor, smělé linie klenby, dodávati výrazu vzletu náboženskému a svěžímu duchu obcí městských, svobody a samobytnosti si dobyvších, bohatost a barvitá nádhera dojmu měla býti poctou domu božímu i pýchou občanských budovatelů.

Tu chvíli, kdy architekti vyšlí ze školy cluniacké připadli na vyzdvižení lomené klenby křížové, spočívající pomocí pevné kostry žeber na čtyřech oporách, klenby, jejíž tlak k zevnějšku budovy pomocí oblouků opěracích převeden jest na opěrací pilíře, vynalezen jest nový sloh; neboť ze soustavy klenby, z tohoto důmyslného balancování sil, organicky jsou odvozeny ostatní články slohu gotického. Ogiva, oblouk lomený, již dříve sem tam se objevuje; avšak k použití jeho konstruktivních výhod dějí se prvé náběhy v klášterním chrámu vezelayském. O málo let později (1140—1144) buduje geniální kněz a státník Suger nový chrám v Saint-Denisu, starém pohřebišti králů franc., a s ním vzniká skoro zároveň — snad po jeho vzoru — kostel v Noyonu. Zde se objevuje gotický systém poprvé, jakkoli dosud jsa smíšen s detaily románskými. Řada větších a menších chrámů, v severní a severozáp. '''F'''-ii během XII. stol. v tomto slohu přechodním budovaných, znamená hledání nových zdokonalení systému, nové pokusy. Počátkem XIII. stol. sloh gotický ve '''F'''-ii je vykrystallisován. Dostavuje se chrám Notre-Damský, buduje Sainte Chapelle při královském paláci v Paříži, vznikají cele neb aspoň z velké části velké kathedrály v Chartrech, Laonu, Amiensu, Arrasu, Remeši, Sensu, celkem řada devatenácti kathedrál. Jsou to nejkrásnější výtvory národní franc. architektury, jednotné v koncepci, plné svěžesti, v nichž fantasie tvůrčí s chladnou rozvahou rozpočtu rovnováhu si drží. Jen málo jmen geniálních těch architektů zachovalo se budoucnosti. Některá, jako {{Prostrkaně|Villard de Honnecourt}}, {{Prostrkaně|Pierre de Montereau}}, vyhledána pracně v prachu archivů, o jiných nemáme dokumentů než jejich díla. Kathedrála XIII. stol. liší se od chrámu románského především šíří lodi střední, k níž často po dvou lodích bočních se připojuje. Loď příční někdy se ztrácí, obyčejně má tutéž šíři jako chór, v němž prodloužení lodí pobočních tvoří ochoz a jenž věncem kaplí, z nichž střední, P. Marii věnovaná, bývá nejhlubší, malebně je otočen. Pilíře pozbyly hmotnosti opor románských; jejich síla odpovídá jen váze klenby, jejíž postranní tlak ven na pilíře opěrací je převeden. V lodi hlavní pnou se od opory k opoře vznosité oblouky lomené, zprvu strmější, v dobách pozdějších napořád šíře rozepjaté. Od hlavice pilíře trčí vzhůru svazek sloupků, jejich? pokračováním jsou žebra po klenbě se rozbíhající. Výše temene oblouků obíhá arkatura triforia. Někdy arkatura tato nemá za sebou ochozu a je pak pouhou dekorací. Nad triforiem okna, napořád většího rozponu nabývající, propouštějí proudy světla, barevnými clonami tlumeného. Mezi okny pružně vzhůru pne se žebroví kleneb, krásně profilované, zdobným svorníkem jsouc sepjato. V pozadí chrámu otvírá se pohled do chóru, otočeného oblouky a arkaturami, s malebnými průhledy do kaplí. Od hlavní lodi dělí jej pažení (''jubé''), bohatě řezbami a sochami vyzdobené. Vznositý ten div, při němž stěny se staly pouhou výplní, jakým je vnitřek gotické kathedrály, je umožněn massivními pilíři a oblouky opěracími, kteréž, jako články služebné, k zevnějšku budovy jsou odkázány. Architekt však nechce maskovati jejich účel, on naopak určitě je akcentuje a k malebně ozdobnému dojmu jich používá. Však též na façadě gotického chrámu dekorace konstrukci vyjadřuje. Zde — jako též u větší menší bohatosti na façadách lodí příčních — spatřujeme tři portály, souhlasící s lodí hlavní a s loďmi bočními. Nad portály těmi, jež bohatě jsou vyzdobeny sochami, vedena jest zdobná arkatura, skládající se na starších chrámech z lancetovitých obloučků, spočívajících na sloupcích, později často balustrádou ze seřaděných čtverlistů jsouc nahrazena. Výše mezi podvojnými okny zaujímá střed façady růžice, čím dále tím bohatěji článkovaná. Průhledná vzdušná arkatura zprostředkuje spojení mezi věžemi, jež jsouce dole uhmotněny massivními pilíři opěracími, odtud se vypínají. Málokterá z větších věží je dostavěna a končí se pouhou balustrádou; u dostavěných tam, kde čtverhranná věž v oktogon přechází, vystupují zdobné hroty na jejích rozích, tvoříce přechod k strmé linii střechy. Menší vížky bývají také u fa5ad příčních umístěny a nad křížením vypíná se štíhlý roznožce s hrotem, vysoko v oblaka strmícím. Boční strany chrámu, jsouce dole massivním zdivém opěracích pilířů obstaveny, v patrech vyšších poskytují malebný pohled směsi oblouků opěracích, krabolci vyzdobených, kružeb oken, celého lesa štíhlých hrotů, sloupkových baldachýnů, pinaklů vyzdvižených na pilířích opěracích, spousty článků vzhůru tíhnoucích, v elegantních, řízných silhouettách se odrážejících, jež v každém patře obíhající balustrády z příčin praktických nutné klidnou horizontálou přerušují a spínají.

Dekorace gotické kathedrály je nová a původní, jako konstrukce a disposice celková. V ní neméně obráží se tvůrčí snaha a svěží bystrý duch doby nové, hledající nové formy, z nových prvků nové celky vytvořující. Poprvé vymaňuje se architektura z dědictví ornamentální zásoby řecko-římské; stavitelé hledající novou dekoraci pro články svých staveb, postupují právě jako tvůrci všech slohů za starověku vytvořených — sáhají pro motivy k floře domácí. Vybírá si zprvu rostliny se silnými, masitými listy, všímá si se zálibou, kterou symbolicky bychom mohli vyložiti, květeny jarní. Později obrací pozornost k listoví stromů domácích, k dubu, břečtanu, vinné révě, fíku, hrušni; i květu i plodu umí použiti k účelům nové ornamentace. Ti kdož v první polovici XIII. stol. pracovali, byli stilisté neméně výteční než mistři antičtí. Hlavice sloupů, římsy, závěrníky, oblouky opěrací, hroty pilířů, jsou vyzdobeny listovím, účelu dekorace mistrně přizpůsobeným, ve formě i obrysu pozměněným dle požadavků techniky, vždy polohou a úpravou vyjadřujícím úkol článku dekorovaného. Při tom prozrazuje dekorace tato tak láskyplné vniknutí v přírodu a zároveň tolik zručnosti v tesání delikátních tvarů a jemných obrysů rostlinných, že naturalismus, v nějž gotická dekorace později upadla, zdá se býti nutnou konsekvencí tohoto postupu.

Sloh gotický je výrazem jednotících snah, jež současně v politické správě země v literatuře, v tvořícím se jazyku francouzském se projevují. Jsou-li při počátcích jeho zřejmý ještě rozdíly místní, stírají se tyto postupně a sloh, který vznikl na území královském, stává se prvním uměleckým tlumočníkem ducha jednotícího se národa francouzského. Je jeho výrazem ve své logické jasnosti, ve své živosti a svěžesti, elegancí formy a neméně též zřejmými náběhy k naturalismu, v dekoraci a výzdobě sochařské se jevícími. Chyby a slabosti, v něž architektura gotická později ve XIV. stol. upadá, jsou konsekvencemi jejích předností a také odleskem volného úpadku, k němuž středověké instituce chýliti se počínají. Období, v němž dostavují se kathedrály caenská, perpignanská, troyeská a j., zcela snad jediný S. Ouen v Rouenu, znamená převahu reflexe nad tvůrčí invencí uměleckou. Všechny konsekvence systému rozvíjejí se s logickou důsledností. Pilíře stávají se napořád štíhlejšími, hlavice se menší, až na konec zcela mizejí, a nepřerušený svazek přípor od podlahy k temenu chrámu se vypíná. Stěna ustupuje zúplna průzračným triforiím a širokým oknům čtyřmi sloupky rozčleněným, jediná barevná clona, na níž se rýsuje krajkoví kružeb, je rozestřena podél celé hlavní lodi. Kružby pak v napořád komplikovanější vzory se splétají, k trojlistu a čtyřlistu přistupuje rybí měchýř. Dekorace plastická virtuosně pracovaná zabíhá v naturalism; zdá se, jako by ulomené ratolístky byly nalepeny na hlavice a svorníky. Na façadě i na bočních stranách články vertikální bujně vzhůru se pnou, aniž určitě akcentovanými horizontálami jsou přerušeny a zváženy. Nad portály tyčí se prolamované štíty, růžice s bohatou svojí kružbou vládne středu façady; všechny články stávají se strmějšími, jako hubenějšími, svěží plastika figurální ustupuje namnoze dekoraci kružbové. Tak připravuje se zvolna dekadence slohu. V XV. století architekti stávají se virtuosy, kteří hledají umění v přemáhání obtíží, v spletitých klenbách, v smělých kružbách, ve visutých závěrnících, vpodpracování rostlinného ornamentu, vůbec ve výstřednostech práce kamennické, jež jen pomocí olověných spojek jest umožněna. Stavitelům a sochařům nejde o celistvý a jednotný dojem chrámu; každý jednotlivý článek o sobě chce poutati pozornost. Není to malebná živost chrámu z XIII. stol., kterou dílo ze sklonku vývoje gotiky je proniknuto, ale neklid a rozháranost, jako v oněch paprskujících kružbách oken, růžic a balustrád, pro něž dostalo se slohu této doby názvu flamboyantního (plaménkujícího).

Architektura světská za období gotického ve '''F'''-ii vyvodila díla, jež čím vzdálenější jsou od doby románské, tím určitěji dokazují, že při vzniku jejich působily také zřetele umělecké. Při tom jak disposice celková tak detaily výzdobné vždy se řídí účelem budovy. Středověk francouzský neznal paláců, radnic, nemocnic, při nichž použito článků a motivů dekorace z chrámů přenesených bez ohledu na konstrukci a rozvržení vnitřní, jak vidíme na většině budov podobných v naší době, v domnělém slohu gotickém provedených. Při budovách soukromých i veřejné potřebě sloužících soustřeďovala se pravidlem výzdoba jen na některé partie, na portál, na arkýř, na vížku, v níž točité schody jsou zbudovány, a pod. Okna rovným břevnovím bývají kryta a tak nepravidelně seskupena, jak toho vyžadovalo osvětlení nitra. Perioda gotická je také v disposicích paláců periodou malebné živosti. Víme, jak nepravidelně byly seřaděny jednotlivé budovy ve starém paláci královském v Paříži, z něhož dnes jediná Sainte Chapelle se v neporušené podobě zachovala. Sídla šlechty v stol. XIII. a XIV. z tvrdých hradů měnila se v opevněné zámky. Jak stavitelé zámků gotických dovedli spojiti pevnost s pohodlím a uměleckým raffinementem, toho skvělým příkladem je královský zámek Pierrefonds, restauracemi Viollet-le-Duca původní podobě své navrácený. Ve '''F'''-ii severní, severozápadní a střední jest světských staveb gotických dosud značné množství. Rouen má nádherný Palais de Justice, Paříž Hôtel Cluny, půvabný příklad městského paláce, podobně jako Bourges v domě slavného občana Jacquesa Coeura má pěkně zachovaný vzor bohatého obydlí měšťanského. Četné brány a městské věže a také ještě dost menších, prostých domů měšťanských s krámy, v nichž dodnes zboží pod starými přístřešky se prodává, dodává zvláště městům mimo ruch moderní ležícím vzácný ráz starobylosti.

{{Prostrkaně|Sochařství}}. Monumentální plastika, prodělavši v období románském process povlovného vybavení se z vlivu byzantinského, dospěla ve XIII. stol. svého vrcholu. Fantastika a bizarrnosti, v nichž X. stol. si libovalo, jsou překonány; sochaři nechtějí hrůzu vzbuzovati, ale mysli povznášeti, ne pověrou, ale vírou je umění jejich prodchnuto. Architektura gotická potřebuje dláta sochařova k provedení reliefu do tympanu, soch, jimiž v bohaté míře zdobí portály, jež staví do arkatur façad, pod baldachýny na opěracích pilířích vztyčené, vně i uvnitř všude, kde dojem celkový zvýšiti mohou. Portály velkých kathedrál jako velebné kamenné hymny se nesou k soše Krista nebo Matky Boží uprostřed na zvláštním sloupku vztyčené; k ní vztahují se v důmyslné souvislosti i ostatní tesaná zobrazení na portálu. Co portálů jest ve stol. XIII. zbudovaných, tolik děl mistrovských, tolik cyklů sochařských, jimž co do souhlasu s architektonickým celkem rovně není. Bezejmenní mistři, kteří tvořili tyto sochy, obracejí se k přírodě pro modely. Netesají nahé postavy lidské jako sochaři hellénští, protože víra, v jejíchž službách stojí a pro jejíž slávu pracují, toho nepřipouští. Avšak šat, v nějž postavy své halí, není s uměním menším vržen a upraven než draperie antické a posunky osob a jejich držení podmiňují vržení řas zcela dle pravdy, beze stopy schematismu. Soupeř této velké doby franc. umění není prost citu pro půvab a ryzost tvaru, není správno jeho díla stavěti jako kontrast oproti plastice hellénské, jako by krásu duše v neúhledném těle tlumočili. Monumentální socha gotická je vždy přesná v pohybu a po stoji a živost posunku není obmezena neobratností umělce, ale podřízením požadavku souhry celkové. Sochy tyto, v širokých plochách jsouce traktovány, na účinek ryzí silhouetty vypočteny, vždy na vyvýšených svých místech k platnosti přicházejí. Umělec obětuje detail, který dobře ve skutečnosti postřehl, idealisuje přírodu, jako ji idealisoval sochař řecký, ale jde za jiným cílem jinými prostředky. Byť i novost jeho umění tak do očí nebila, jak při díle architektově, jest nicméně též on naprosto originální ve své produkci, jež obráží svěží hnutí nové doby plné ušlechtilých vznětů. Přirozeným po stupem schyluje se v dalším průběhu sochařské umění franc. k realismu. Již ve XIV. stol. neumějí se sochaři podřídili architektuře od daným způsobem svých předchůdců, konec století a začátek věku XV. vykazuje plastiku genrovitého rázu, skutečnosti dobře odpozorovanou, živou, portraitně věrnou, ale k silnému dojmu se povznášející jen v pomnících náhrobních, jež králům, biskupům, šlechticům v chrámech se vztyčují. Však díla tato, silně individuální, již stojí na rozhraní mezi gotikou a renaissancí.

Také {{Prostrkaně|malířské}} umění gotické, pokud výzdobě architektury slouží, prodělává tento process. Malířství franc. v době, kdy mistři florenčtí pokrývali stěny chrámů freskami, rivalisuje s nimi svým způsobem, kouzlíc průzračné obrazy na skla velkých oken kathedrál. Také malba na skle dosahuje vrcholu účinnosti v první periodě gotické, kdy nechtějíc poutati virtuositou provedení, vyvíjí ony prostředky účinku, jež v povaze techniky a v účelu okna jsou založeny. Kdežto na starších oknech se spatřují ponejvíce velké postavy v posici klidné, libuje si doba pozdější v dramatických komposicích, znázorněných drobnějšími postavami a obklopených elegantními grisaillovými obrubami. Mistrovská díla průzračné malby francouzské, jež v kathedrále remešské, amienské a jinde jsou dosud zachována, vynikají obratným užitím spojek olověných, znamenitým odměřením účinku konturování a stínování na vzdálenost a ovšem též jak v části figurální tak v ornamentálních obrubách krásnou harmonií barevnou. Čím dále, tím zjevnější je tu snaha po pravdě a přirozenosti a také technicky zdokonaluje se napořád způsob práce, v počátcích svých v tradici románské založený. Nástěnné malby, pro něž v kathedrále gotické, někdy v kaplích, místo ostalo, nejspíše pomocí zlacené půdy, od níž v mírných, měkkých tónech se odrážely, barevně se udržeti mohly vůči skvělým zářivým clonám oken. Bohatý koloristický dojem nitra doplňovalo pak omalování a zlacení soch tu umístěných, sloupů, žeber, po nichž síť ornamentů se prostírala, kleneb, na nichž od modré půdy zlaté hvězdy se odrážely.

Vedle umění malířského v službě architektury perioda gotická vyvinula ze svého fondu duševního znamenité malířství drobné. Vyrůstajíc v XIII. stol. ze základů románské tradice, dospívá v stol. XIV. vrcholu, pokud se týče spolupůsobení ornamentiky a figurální malby, výzdobnému účelu se podřizující. Ve XIV. stol. nalézáme v rukopisech již obrazy a genrový charakter, v němž i výjevy biblické jsou pojaty, uvádí nás do prostřed života současného. Studium skutečnosti, láskyplné přilnutí k současnému ruchu, dokonalá jistota v ovládání prostředků drobného umění tohoto byla by snad přivodila rozkvět tabulového malířství genrového, kdyby cizí vlivy přirozený postup ryze franc. umění nebyly přerušily.

{{Prostrkaně|Renaissance}}, {{Prostrkaně|stol}}. XV. a XVI. {{Prostrkaně|Věk Ludvíka }}XIV., po velkou revoluci. Stol. XVI. jest kolébkou dvorního umění ve '''F'''-ii. Francouzští králové od Karla VIII., jenž za svého tažení válečného nadchnul se uměním italským, volají cizí umělce do země a také šlechta po příkladě dvora počíná pohlížeti k výtvarníctví ital. jako k jedině pravému umění. Dlouho vzpouzejí se domácí mistři cizím vlivům a odlišují se ve starých bratrstvech po řemeslníčku zorganisovaných, ve svých hutích stavitelských a franc.-maçonských společenstvech od cizích vetřelců. Vedle ital. umělců dvorem protežovaných a zaměstnávaných pracují v živých městech mistři stavitelé, sochaři a řezbáři, malíři na skle, illuminátoři po svém způsobu dále. Zvolna arci přibírají, vyhovujíce módě dne, prvky cizí, klassické, umějí pracovati »na antický způsob i na způsob francouzský«, nepřestávajíce se stavěti, aspoň pokud organisace se dotýče, na stanovisko zvláštní, až za dob velkého Ludvíka staré umění občanské nadobro musí ustoupiti nově založené akademii, jež principům klassicismu podrobuje veškerou produkci, diktujíc pravidla celé '''F'''-ii a tím skoro celé vzdělané Evropě.

{{Prostrkaně|Architektura}}. Stavitelská díla, na nichž renaissance poprvé se jeví, jsou budovy světské. V této době valně pokleslé vroucnosti náboženské byla '''F.''' pokryta kostely a kathedrálami, stačícími potřebám kultu, a staví-li se kde nebo přistavují nové, zachovává se při tom po celé stol. XVI. ještě systém gotický. Renaissance franc. je uměním profánním; na palácích, zámcích, »hotelech« osvědčují tu stavitelé nejlépe svoje umění. A tato dvorská a soukromá architektura je přese všechen domnělý klassicismus zas uměním franc., od soudobé architektury italské podstatně se lišícím. Záhy nastupují stavitelé domácí, řemeslně daleko lépe vzdělaní než italští architekti, jež král do země volá, u vedení staveb, jsouce účastni již při první stavbě francouzské, směs gotiky a renaissance jevící, při zámku Gaillonském blíže Rouenu. Renaissance franc. od Karla VIII. až po první krále z rodu Bourbonů vyvíjí se svým způsobem, jednak za přímého působení italského, jednak ze studia architektury klassické, na jejímž základě tvoří stavitelé francouzští, nikdy se zřetele nepouštějíce mravy a zvyklosti domácí a potřeby praktické. Za Ludvíka XII. renaissance s gotikou se mísí v celek plný svěží malebnosti. Za Františka I. zprvu ještě převládá tento sloh, v němž četné články vzhůru spějící, fiály a krabolci zdobené, připomínají štíty gotické; paláce jsou napořád ještě starými zámky z doby feudální, na něž nový renaissanční oblek je navlečen. Vznikají královské zámky, jako v Blois, Chambordu, Château de Madrid u Paříže, soukromá sídla, jako malebně půvabný zámek Chenonceaux, a staví je Francouzové (Pierre {{Prostrkaně|Nepveu}}, Pierre {{Prostrkaně|Gadyer}} a j.). Přes to však vliv italský vniká přímo do země celou četnou kolonií ital., jež při stavbě zámku fontainebleauského se usazuje. Zveť František I., unesen italským uměním, do '''F.''' nejen stařičkého Leonarda da Vinci, aby pocty mu prokázal; voláť Serlia a s ním celý zástup štukatérů, kamenníků, malířů, aby v oblíbené oboře mu vybudovali a vyzdobili sídlo po vkusu italském. Cizímu umění, jež tito umělci na půdu franc. vnesli, obdivem dvora a šlechty jsouce zasypáváni, dovedli brzy čeliti mistři domácí, kteří sami v Italii studiem klassických vzorů se vzdělali. Tito vystupují činně za posledních panovníků z rodu Valois a vytvořují, co v nejvlastnějším smyslu slova lze nazvati renaissancí franc. Tito mistři, duchem spříznění, při tom vystupují jako určité individuality, výtvorům svým vtiskujíce pečeť osobitou. Jsou to vážný, přísný {{Prostrkaně|Jean Bullant}}, jenž v užívání antických sloupořadí projevuje vliv studia theoretiků architektury klassické, {{Prostrkaně|Pierre Lescot}}, tvůrce záp. křídla Louvreského paláce, jež ve své nádheře a nepřehnané bohatosti je svěžím výronem fantasie umělcovy a zároveň pravým sídlem královským, {{Prostrkaně|Philibert de }}l’{{Prostrkaně|Orme}}, duchaplný spisovatel, vynálezce sloupů s ornamentovanými tambury, »řádem francouzským« zvaných, jehož stavby ve Fontainebleau, na Tuileriích a především půvabně nádherný zámek Diany z Poitiers, château d’Anet, se střechami, okny a vikýři oživenými ozdobnými pilíři a sloupy a bohatou, znamenitě užitou plastickou výzdobou, pokládají se za vzory franc. renaissance. Architekturu z doby prvních Bourbonů charakterisuje přepínání a přehánění těch článků, jež ve stavbách předchozí periody již k manýře se klonily. Je-li zevnějšek paláců často těžký a nezřídka i střízlivý, tož za to vnitřní dekorace znamenitě se vyvíjí. Užívání neomítnutých stěn cihlových, od nichž pilíře, římsy v bělošedém kameni provedené se odrážejí, dodává soukromé architektuře zvláštního rázu. {{Prostrkaně|Du Cerceau}}, {{Prostrkaně|De Brosse}} (Pal. du Luxembourg) jsou předními architekty doby. K nim četně jiných se řadí, neboť za Ludvíka XIII. stavební ruch je ohromný. Budují se četné kláštery, též několik chrámů, charakterem baroku italskému spřízněných, stavějí se paláce veřejné jako Sorbonna, zakládají se v Paříži monumentální náměstí a šlechta závodí ve zřizování paláců městských. Vlastní typ »hôtelu« franc. ustaluje se v této době s façadou dvorem od ulice oddálenou, s podjezdem, širokými okny a se všemi zařízeními, jež pohodlí a zevní lesk zároveň podmiňují. Sedmnácté století vláda »velkého krále« cele naplňuje, vláda, která by chtěla soustřediti kolem osoby panovníkovy a jeho dvora všechny vzlety duševní. Nejlépe daří se této snaze v architektuře. Sloh XVII. stol. se svojí velikostí spíše naduřelou nežli skutečnou, se svojí pompou, s kolossálními sloupeními, s ohromnými římsami, se škrobenou grandezzou absolutní symmetrie vně a bohatostí těžkých detailů uvnitř je cele výrazem ducha dvorského. Století Ludvíka XIV. jest též věkem akademismu, znamená vznik nadvlády instituce, jež utlumení posledních záchvěvů neodvislého národního ducha v umění staví si za úkol a plní jej až hluboko do XIX. stol. Veškerá produkce umělecká podrobuje se centrálnímu vedení a otěže jeho svěřují se Lebrunovi, umělci, jenž je zosobněním svého věku. Architektům vytýká dvůr úkoly velké a nákladné: rozšiřování Louvru — proslavená kolonnáda — zámek Versailleský, chrám Invalidů a j. {{Prostrkaně|Perrault}} a {{Prostrkaně|Hardouin Mansart}} stojí v čele těchto umělců dvorských. — Kterak toto pompósní a při tom střízlivé umění v první polovině XVIII. stol za Ludvíka XV., pokud místní výzdoby se týče, přechází v hravou lehkost dekorace t. zv. slohu rocaillového, {{Prostrkaně|Oppenrodem}} stvořeného, slohu, který jest výrazem rozrušené etikety dvora, výrazem mravů, jež staví boudoir na místo prostranných přijímacích sálů, jak móda během století přivozuje tendence antikisující, jejímiž hlavními představiteli jsou {{Prostrkaně|Jacques Anges Gabriel}} a bratří {{Prostrkaně|Soufflotové}}, pokračovatelé v stavbě Louvru, déle půl století přerušené, divadla ve Versaillech, paláce Garde-Meuble, chrámu Sv. Genovéfy (Panthéon), tuto již jen naznačeno budiž. Skulptura od sklonku XV. stol. jeví vývoj a průběh s architekturou obdobný. Též zde umění národně francouzské, vysoce vyspělé, se sráží s vlivy cizími, vzdoruje jim po nějaký čas a trvá vedle toho, co italští sochaři do '''F.''' povolaní pracují v zámcích královských, až zase domácí umělci, osvojivše si co z cizích podnětů za dobré uznali a svým způsobem na jejich základě nové tvoříce, cizince výtvory svými předčí. Sochařství pozdní gotiky, jsouc daleko ideálního vzletu a monumentální ušlechtilosti první periody gotické, tvoří díla spíše genrovitá, přírodě bystře odpozorovaná, virtuosností práce se vyznamenávající. Kdežto řezbáři dlouho trvají při naturalistickém tomto umění, dotýká se kamenné skulptury záhy vliv renaissance. Na sklonku XV. a poč. XVI. stol. kvete v různých městech franc. řada dobrých domácích škol, jež jednak v dekorativních pracech, jednak v četných náhrobcích zvláštního typu (na dolní části náhrobku spočívá nahá mrtvola s tahy portraitními, kdežto nahoře nebožtík v kroji doby pravidlem v modlitbu pohroužen klečí) zanechala svědectví vzácného a originálního nadání. Četná jména domácích umělců jsou s díly těmi spojena, ač namnoze tou měrou byla zapomenuta, že práce jejich dlouho byla jmína za práce sochařů italských. {{Prostrkaně|Michel Colombe}}, {{Prostrkaně|Richièr}}, {{Prostrkaně|Jean Texier}}, {{Prostrkaně|André Colomban}} a j. Vedle nich italští mistři pracují pro dvůr královský. Benvenuto Cellini vzbuzuje obdiv a nalézá konečně na půdě franc. též učenlivé žáky. Z nich slavný {{Prostrkaně|Jean Goujon}} dovedl spojiti malebnou živost a pravdivost mistra florenckého s citem pro ušlechtilou formu a zvláštní, skoro raffinovanou, eleganci pós. Jeho dekorativní práce jsou cele proniknuty starým franc. taktem pro souhru s dojmem architektonickým. Vedle nich tvoří samostatná díla umělecká, jako proslulou štíhlou Dianu s jelenem, zdobivší kdysi fontainu zámku Anetského. Dobře po francouzsku vyjadřuje se též v lepších svých výtvorech {{Prostrkaně|Germain Pilon}}, ač Italové ve Fontainebleau soustředění všelijakým konvencionálním frásím ho naučili; {{Prostrkaně|Barthélemy Prieur}} udržuje tradici starého portraitního umění franc. — Věk Ludvíka XIV. v sochařství výše stojí než v architektuře. Vzniká řada velkých talentů, kteří ze slavnostní pompy a nádhery dvorem zaváděné dovedou těžiti pro svoji práci, aniž se zbavili opravdového umělectví. Je dost frásí nuceně načechraných v jejich výtvorech, jež, pokud nejsou portraitní, allegorické a mythologické postavy mají za předmět; ale zříme v nich též ohlas starého ducha franc., břitce k přírodě přihlížejícího, a z koncepce jejich vane duch doby, v níž Corneille básnil dramata plná síly a důrazu. Přední mistři vrcholné renaissance franc., slohu Ludvíka XIV. (nebo celé toto dvorské umění franc. od Františka I. po Ludvíka XVI. označuje se pravidlem dle panovníků) jsou bratří {{Prostrkaně|Anguierové}}, {{Prostrkaně|Puget}}, {{Prostrkaně|Girardon}} a {{Prostrkaně|Coyzevox}}. Oni všichni sledují antiku svým způsobem, jsouce přesné formové mluvě její namnoze bližší než klassicisující sochaři kterékoli periody jiné. Mistrům těm neschází též schopnost výrazu dramatického, někdy — pravda — v theatrální pathos přehnaného, často však hluboce opravdového. Výtvory, jako je náhrobek Richelieuův v Sorbonně od Girardona, jako je Milon Krotónský od Pugeta, mají v souvěkém moderním sochařství málo sobě rovných. Stol. XVIII. může se ještě vykázali řadou sochařů formu s jemným citem ovládajících, kteří uměli komponovati sochy s nenucenou elegancí postoje, kontrastované v obrysu a přese všecku affektaci a koketní gracii od současné naduřelé plastiky ital. elegancí formové mluvy výhodně se odlišující. Během století na místo těchto umělců, z nichž {{Prostrkaně|René Frémin}}, {{Prostrkaně|Nicolas}} a {{Prostrkaně|Guillaume Coustou}}, {{Prostrkaně|Bouchardon}} stojí nejvýše a k nimž se řadí celá družina zručných modellérů pro dekoraci pracujících, žádný dorost nenastupuje. Umíněný {{Prostrkaně|Pigalle}}, tvůrce nahé sochy starého Voltaira, představuje směr antikisující. Plastika portraitní na staré výši se udržuje, plodíc mistrovská díla, jako jest {{Prostrkaně|Houdonova}} řada poprsí velkých duchů století XVII. a XVIII. a jeho sedící socha Voltaira.

{{Prostrkaně|Malířství}}. Ve '''F'''-ii nevyvinulo se malířství tabulové. I za pozdní gotiky tvořivost malířská omezovala se tu na malbu na skle a na výzdobu rukopisů. Z illuminatorů {{Prostrkaně|Fouquet}} do doby renaissance zasahá, {{Prostrkaně|Jean Cousin}}, malíř a sochař, stojí v čele domácí školy malířské. Vedle umělců takových, s tradicemi gotickými souvislých, dobří portraitisté, jako {{Prostrkaně|François Clouet}}, přední z rodiny Janetů, se jmenují, novější badání pak vynáší ještě řady jiných jmen malířů, kteří bez nároků na slávu a přízeň vznešených kruhů pod vlivem školy nizozemské malovali obrazy a obrázky ze skutečného života, udržujíce tak lásku ke zjevům současného života a náklonnost k studiu přírody, projevující se již ve franc. umění stol. XV. Avšak skromní tito pracovníci jsou zastíněni kolonií italských umělců, kterou František I. povolal k výzdobě zámku fontainebleauského. Jejím vůdcem jest Primaticcio, žák Guida Reniho, kterého tři panovníci za sebou uznáním zahrnují a jehož prázdné, povrchné, frásovité umění '''F'''-ii po několik desítiletí despoticky vládne. Ani oni slavení mistři, kteří ve věku Ludvíka XIV. stojí vedle velkých dramatických básníků té doby, nejsou prosti sledů falešných principii, školou fontainebleauskou do '''F.''' zanesených, jejichž theoretické uzákonění pak repraesentuje akademie v osobě {{Prostrkaně|Lebrunově}}, po řadu let každé samostatné, volnější hnutí v umění franc. dusící a do pozadí zatlačující.

Ve stol. XVII. pouť do Říma stává se nutným požadavkem vzdělání uměleckého. {{Prostrkaně|Nicolas Poussin}} tráví v Římě větší polovici svého života, jsa čelným představitelem onoho umění, které stojíc mimo ruch současného života, tyje z duševního fondu dob dávno minulých a všechnu sílu nadání koncentruje k tomu, aby se naučil cizí formové mluvě a nevida kolem sebe zdroje proudícího života, v obdivu starých mistrů výlučně se zavírá, veškeru svoji individualitu obdivu tomu klada v oběť. Klassicismus Poussinův je nejvyšší výraz toho, co ve směru tom lze vytvořiti; i chyby jeho mají znak nepopiratelné velikosti a jsou posvěceny přímou a přísnou osobností umělcovou. Poussin zásady klassicismu též na krajinomalbu applikoval a nalezl v {{Prostrkaně|Dughetovi}} oddaného následovatele, pak v {{Prostrkaně|Claudiovi Geléem}}, {{Prostrkaně|Lorrainovi}} zvaném, jenž poesii nálady dovedl bezděky vkouzliti v klassické linie svých krajin. Za dědice Poussinova klassicismu do jisté míry považovati lze {{Prostrkaně|Lesueura}}, ač proti reliefovitým obrazům Poussinovým práce jeho jeví ráz určitě malebný. Klassicistou dvorským, jenž heroům antickým na hlavy staví allongeové paruky, je žák Poussinův {{Prostrkaně|Charles Lebrun}}, po čtyři desítiletí neobmezený vládce v říši umění franc. Oproti Lebrunově pompósní škrobenosti, jevící se stejně v dekorativních malbách mythologických, jako historických obrazech, {{Prostrkaně|Pierre Mignard}}, jeho nástupce v hodnostech akademických, repraesentuje přechod k elegantnímu dekorativnímu umění stol. XVIII. Také technicky snažil se Mignard, zejména ve svých výtečných podobiznách, vybaviti se z chyb klassicistů.

Za první poloviny XVIII. stol. dvojí žádá se od umění malířského; dvůr naskrze znemravnělý a šlechta i bobaté kruhy občanské po šlechtě se pitvořící žádají si půvabných dekorací pro salóny a boudoiry a kromě podobizen hlavně hezkých, vtipných illustraci knih právě módních. Od {{Prostrkaně|Watteaua}}, tvůrce bergerií, po {{Prostrkaně|Bouchera}} a {{Prostrkaně|Fragonarda}} obdivuhodní malíři vzdušných allegorií a sladkodechých selanek ve svých chybách, v nedostatku mravní hloubky a opravdové myšlénky jsou syny své doby a služebníky svých zákazníků; avšak tito umělci, kteří nebyli arciť lepší svého okolí, byli při tom znamenitými malíři. Oni pozapomenuté kvality technické svým lehkým vzdušným štětcem povznesli, oni světlou, elegantní, půvabnou harmonií dovedli svá díla s celkem architektonickým v souhlas uvésti, oni první po dlouhé době zase dobře chápou studium modelu a po třech stech létech první zase dovedli vymalovati lidské tělo, jež nebylo zbarvenou sochou, ale životné teplé pleti a obdivuhodně živé v posunu a pohybu, byť i posun ten byl mimikou naučené gracie a galantních dobrodružství. Vedle malířů vyzdobujících salóny a boudoiry výborní portraitisté, jako {{Prostrkaně|Latour}}, {{Prostrkaně|Rigaud}} jsou činni, pracují »vignetisté« {{Prostrkaně|Cochin}}, {{Prostrkaně|Saint-Aubinové}}, {{Prostrkaně|Eisen}}, {{Prostrkaně|Gravelot}} a jiní, kteří mravy doby illustrují v drobných ponejvíce postavičkách, jemným duchaplným hrotem rytce, pikantní historikové doby, jež úpadkem mravnosti, rozvratem všeobecným připravovala revoluci. Mezi illustrátory té doby neschází též dědicové břitké satiry Callotovy, kteří nalézali ohlas obzvláště v kruzích širších a nejširších. Z těch kruhů těží předměty svých obrázků roztomilých, bez praetensí znamenitě malovaných a prostě pravdivých {{Prostrkaně|Chardin}}; k nim dochází si pro sujety — v souhlasu s tradicemi reformátorů — miláček Diderotův {{Prostrkaně|Greuze}}, malíř sentimentálních výjevů ze života »třetího stavu«. Stavíc čistotu mravů a opravdovost citu prostých kruhů občanských v protivu s pokleslostí a znemravnělostí vrstev vyšších a nejvyšších, pomáhá toto genrové malířství spolu prohlubovat hnutí duchů, jež ve velké revoluci se vyvršilo.

Klassicismus, výlučný obdiv antiky a všeho, co je antického, vyplňuje obě desítiletí, dobytí bastilly předcházející. Pompeje počínají se vynořovat z popela, Winckelmann, Mariette, de Caylus píší své dějiny umění řeckého. Politické a sociální zápasy podporují toto hnutí a pohlíží se k rekům hellénským a k velkým občanům starého Říma jako k představitelům svobody a ctností mužných. Z půdy takto připravené vyrůstá {{Prostrkaně|Jacques Louis David}}. Obrazy z historie římské a řecké, výjevy plné přísné opravdovosti a mužné síly, jež z Říma do Paříže posílá, vzněcují všecky mysli, jimiž hýbe kvas převratů již již nastávajících. Události, jichž mladý umělec do Paříže se vrátivší stává se svědkem, uchvacují ho elementární silou. David načrtuje velkou komposici památné přísahy na Míčovém náměstí, kde souvěcí činitelé velkých událostí nastupují na místa starých reků. Zdá se, jako by historický obraz v nejlepším smyslu slova byl nalezen těmito výtvory umělce, jenž ideami revolučními sám jsa naskrze prodchnut, velkými tahy líčí viděné a procítěné. Avšak David vrací se po devátém thermidoru zase ke starým Římanům a soustřeďuje kol sebe kohortu mladých nadšenců, kteří všichni s ním jen v reminiscencích antických, ve studiu neoděného lidského těla, v sledování principii abstrahovaných z hellénského sošnictví spatřují jedinou spásu, jediný cíl pravého umění. Co malířství tím získalo na přesnosti kresby, anatomické znalosti a mužné opravdovosti, to ztratilo ohledem na pokrok traktování barvy, tolik pozbylo na bezprostřednosti a životné pravdě.

{{Prostrkaně|Umění stol}}. XIX. {{Prostrkaně|Architektura}}. Klassicismem též stavitelství vstupuje do devatenáctého věku. Caesarismus Napoleonův libuje si po příkladu Ludvíka XIV. v těžkých slavnostních formách architektury římské. Zvedá se vítězná brána Carrouselu ({{Prostrkaně|Percier}} a {{Prostrkaně|Fontaine}}) a imposantní Arc de l’Etoile, sloup Vendômský, buduje se chrám Madelainy ({{Prostrkaně|Vignon}}) a palác bursy, jež se svými korinthskými sloupněmi vypadají jako restaurované a k moderním potřebám neobratně adaptované pozůstatky starého římského panství. Jsou-li budovy tyto výrazem ducha císaře, jenž chtěl míti v Paříži stavby, »jakými se chlubí Řím a Athény«, tož, co po něm se staví, je zde, jako jinde v Evropě, výsledek onoho eklekticismu, vzbuzeného studiem architektury všech věků a národů. Ryzími formami hellénské architektury nadšeni jsou {{Prostrkaně|Lepère}} a {{Prostrkaně|Hittorf}}, v bujně překypující renaissanci detaily přeplněné staví {{Prostrkaně|Visconti}} křídlo Louvru a na základě staré renaissance franc. dále vznikají četné paláce a domy občanské. Za druhého císařství ruch stavební je neslýchaně živý. Vedle přístavby na paláci Louvreském a Tuileriích celé ulice vznikají nově, {{Prostrkaně|Garnier}} buduje nádhernou Operu a nové kostely, nádražní budovy, četné paláce a villy zaměstnávají hojně architektů. Také středověké slohy nalézají své pěstitele v pestré směsi různých ohrožujících tendencí. Pokud gotiky se týče, byl ruch tento připraven pracemi archaeologů a z výsledků jeho sluší vytknouti především původní i restaurační díla {{Prostrkaně|Viollet-le-Duca}}, duchaplného umělce a archaeologa, předního znalce a obnovitele staré architektury franc. Vedle výtvorů, jež ve '''F'''-ii právě tak, jako jinde, jsou více méně zdařilými kopiemi starých vzorů, dějí se na základě nových potřeb a nových prostředků technických zdárné pokusy dáti železné konstrukci tvary umělecky účinné. Byla to zejména poslední světová výstava na Martově poli, jež v budovách uměle sestrojených, světlých, deskami fayencovými dekorovaných, dodělala se účinků nevšedních a originálních.

{{Prostrkaně|Sochařství}} od prvního císařství až po červencovou revoluci 1830 nevykazuje zjevů pozoruhodnějších. {{Prostrkaně|David d}}’{{Prostrkaně|Anger}}, znamenitý portraitista, budiž tu jmenován, z mladších pak {{Prostrkaně|Rude}}, jenž rovněž jako David hledí se vybaviti ze ztrnulého klassicismu na akademii pěstěného, studuje život a přírodu a ve svém hlavním díle — reliefech na oblouku de l’Etoile — dopíná se též dramatického výrazu. {{Prostrkaně|Pradier}} přikloňuje se od přísnosti klassické na stranu smyslného půvabu. Kvas nových ideí a protichůdných směrů, který malíře v tábory ostře se srážející dělí, projevuje se v sochařství způsobem mírnějším. Také mezi sochaři objevují se realisté velmi nadaní — jako animalista {{Prostrkaně|Barye}}, {{Prostrkaně|Préault}} a j. — ohniví romantikové — jako {{Prostrkaně|Carpeaux}} — umělci náboženské předměty s oblibou pěstující — jako {{Prostrkaně|Étex}} — a pod. Nemalý arciť počet sochařů zaměstnávaly dekorativní práce, jichž v létech padesátých a šedesátých všude byla hojnost; avšak skutečný rozkvět sochařství francouzského spadá teprve do posledních třicet let. Sochařství jest umění, jež nejlépe dovedlo dáti výraz snahám umravňujícím, k povzbuzení mužné ctnosti v národě čelícím, jež napsala nová republika na svůj štít. Vzdělavše se — v uvědomělém odporu proti ztrnulé konvencionálnosti akademických předpisů — příkladem ranné renaissance florencské, studujíce nejlepší výtvory antické skulptury způsobem bezprostředním, opírajíce se při tom o neustálé a oddané studium přírody, dovedli mistři tito — {{Prostrkaně|Guillaume}}, jenž břitkou pravdu slučuje s monumentální vahou, mužný, jadrný {{Prostrkaně|Dubois}}, {{Prostrkaně|Chapu}}, sourodý attickým sochařům v jemném citu pro formu a draperii, všestranný {{Prostrkaně|Delaplanche}}, ohnivý {{Prostrkaně|Falguière}}, {{Prostrkaně|Barrias}}, jenž se nerozpakuje síle výrazu a pravdě formy obětovati harmonii linií, {{Prostrkaně|Fremiet}} a {{Prostrkaně|Cain}} v obrazení zvířat úchvatní a j. — franc. sochařství opět k výši, na níž stálo za středověku a v nejčelnějších zjevech renaissance domácí. Pokolení mladší a nejmladší, přikloňujíc se více naprostému napodobování přírody, necouvajíc před životně věrným líčením i nejprostších sujetův, čerpaných ze středu života současného, nerozpakujíc se sáhnouti někdy i k předmětům choulostivé povahy a nepokrytě je vyjádřili, je přece jen dědicem snah oné velké generace, jejíž přední mistři většinou jsou jejími bezprostředními učiteli. Náležejí mezi nimi k předním {{Prostrkaně|Boucher}}, {{Prostrkaně|Carlès}}, {{Prostrkaně|Dalou}}, {{Prostrkaně|Gautherin}}, {{Prostrkaně|Lombard}}, {{Prostrkaně|Rodin}}, {{Prostrkaně|Suchetet}}, {{Prostrkaně|Saint-Marceux}} a každým rokem nových jmen přibývá. Jsou v jejich řadách neobyčejné talenty, vytrvalí pracovníci, individuality určitě vykvašené a živý ruch umělecký nenechává žádnou sílu ležeti ladem.

{{Prostrkaně|Malířství}}. Jacques Louis David zemřel v cizině, ale jeho příklad dlouho neodbytnou tíhou tísnil rozvoj malířství franc. Z následovníků jeho {{Prostrkaně|Gros}} octnul se proti vlastní vůli na cestě k pokroku, když Napoleon používal jeho štětce k tlumočení vojenské slávy francouzské. Klassicismus, který od Ludvíka XIV. v akademii pevné kořeny byl zapustil, nyní znova se stal výlučným principem výchovy uměleckého dorostu. Odboj proti tomuto směru akademie a u souvislosti s tím zápolení zastancův idealismu ze širšího hlediska pojatého s romantiky, později se stoupenci naturalismu, naplňuje živým ruchem celou první polovici století. První proti klassicismu útočně vystoupil {{Prostrkaně|Géricault}} a obraz, kterým se proslavil, Vrak Medusy, byl motivem čerpaným z přítomné skutečnosti. Převládal-li v Géricaultově opposici zdravý cit pro bezprostřednost a pravdu, čelil starým tradicím druhý z vůdců mladí školy, {{Prostrkaně|Eug}}. {{Prostrkaně|Delacroix}}, živostí fantasie, jež bezduchými pravidly poutati se nechtěla, ohnivou dramatičností dikce, teplem vnitřní oživenosti, malebností prostředí a krojů, půvabem sytého koloritu a svěžího způsobu práce. Delacroix poznav znamenitou techniku současných portraitistů anglických, uče se od starých mistrů barvy, je prvním v řadě malířů, kteří důraz kladou především na živý, sytý kolorit. Avšak nejen to, také nahé tělo učil se malovati a modelovati způsobem životně svěžím a též oni umělci, kteří k líčení minulosti zřetel obraceli, v básnících inspiraci hledali i ti, kteří do ciziny pro malebné motivy si zacházeli, mohli se dovolávati jeho příkladu; a tak v tvorbě tohoto ohnivého, geniálního zápasníka jsou v zárodku obsaženy tolikeré z ideí, snah a směrů, podle nichž malíři následujících desítiletí ve skupiny se řadili. Ba i nota aktuálnosti neschází v díle Delacroixově, který revolucí červencovou unesen, svou postavou ''Svobody'' opět poprvé od slavného kartonu Davidova uvedl umění ve vřavu ulice. Stoupencům hesel nových dává se nezcela právem jméno romantiků. Přese vše, co bylo líčeného a přehnaného v jejich stanovisku, mají zásluhu, že osvobodili malířství franc. od konvencionálních ideálů, zbylých ze školy Davidovy, že malířství vybavili z tyranie akademismu, dusícího každý samostatný vzlet, že ukázali cestu ke studiu přírody a na místo mrtvých příšer z klassických hrobů citovaných postavili umění živé, plné ohně a překypující síly výrazu. Mezi repraesentanty akademie ne všichni byli bezduchými formalisty. Byl tu {{Prostrkaně|Ingres}}, pevný přesvědčením, obdivovatel Raffaela, silný velkou zásobou solidního umění, byl tu {{Prostrkaně|Flandrin}}, malíř náboženských obrazů, proniknutý vírou středověkého mistra. Líčitelé minulosti obmezovali se ve svém odporu proti všemu strojenému nejraději na zobrazování postranních událostí a výjevů ze života slavných osobností. Historický genre toho druhu těšil se velké oblibě obecenstva a zvrhl se záhy v pouhý obraz kostumní. Mezi malíři toho směru sentimentální {{Prostrkaně|Delaroche}} kdysi těšil se světové pověsti, vedle něho {{Prostrkaně|Ary Scheffer}}, illustrátor »Fausta«, a mnoho jiných, jichž jména jsou dnes zapomenuta. Otcem velkého historického obrazu širší koncepce byl {{Prostrkaně|Couture}} se svými Římany v době úpadku.

V létech třicátých vzniká též moderní obraz genrový, lišící se od existenčních obrazů starých mistrů nízozemských nutnou pointou, dějem. Obecenstvo, jež neumí ocenili kvality práce, chce, aby mu obraz něco vypravoval, je pohnul nebo rozveselil. Pěstitelů této malby anekdotické, z nichž každý měl svoji specialitu (ten výjevy z lidu, onen výjevy ze salónu), byla legie. Na pouhé zobrazení malebného zjevu obmezovali se jen ti, kdož za studiem zašli do cizích zemí. Orientalisté, jimž Delacroix ukázal cestu do Alžíru, se starým {{Prostrkaně|Vernetem}}, jemuž Napoleonská sláva ještě v krvi vězí, s {{Prostrkaně|Decampem}}, {{Prostrkaně|Fromentinem}} a j.; klassicky cítící {{Prostrkaně|Robert}}, {{Prostrkaně|Hébert}} a j. obrazili lid italský. Také krajinomalba prodělala převrat působením romantiků. Velká škola krajinářů vznikla pod vlivem nových proudů, od nichž vyšlo heslo přilnutí k přírodě. Vystoupil {{Prostrkaně|Paul Huet}}, vážný a melancholický, po něm tvůrci intimní krajiny {{Prostrkaně|Corot}}, jemným citem pro barvu nadaný, malíř mlhy svitem slunečním prozářené, {{Prostrkaně|Théod}}. {{Prostrkaně|Rousseau}}, jehož pracem teprve revoluce proklestila cestu do Salónu, mužný, řízný {{Prostrkaně|Dupré}}, bychom jen nejčelnější jmenovali.

Došly-li v červencové revoluci r. 1830 posílení tendence romantiků, zrodila revoluce druhá r. 1848, při níž sociální protivy příkře se srážely, naturalismus {{Prostrkaně|Courbetův}}. Kritika, jež poprvé za Diderota určovala s sebou pověst umělcovu a »dělala směr«, také v tomto případě ujala se bezohledně vystupujícího nového umění. Courbet stal se repraesentantem moderního radikalismu v malířství. U srovnání s novějšími obraziteli nelíčené pravdy je Courbet naturalistou spíše principem. V opposici proti pravidlům krásna hledá ošklivé a sprosté, a nekomponuje-li dle předpisů akademických, přece jen skutečnost upravuje se zřetelem na vyniknutí svých tendencí. On není otcem dnešního naturalismu; za toho spíše lze považovali {{Prostrkaně|Milleta}}, velkého obrazitele venkova. Nespojuje umění své s otázkami dne; maluje, co cítí, když se dívá, a tak, jak to vidí; se svojí širokou povšechnou manýrou, se snahou po věrném zachycení světelného dojmu byl Millet prvním impressionistou. Vedle selských obrazů tohoto opravdového hluboce vážného malíře polní práce co do hloubky dojmu neobstojí jiná líčení ze života venkovanů franc., ani bretonské motivy sentimentálně poetického {{Prostrkaně|Bretona}}.

Druhé císařství vyhledávalo umění malířské k zvýšení zevního lesku; avšak nálada myslí ve vládnoucích kruzích nemohla přispěti k prohloubení podstaty jeho. Jsouc skvělostí technických prostředků vzorem pro celou střední Evropu, tylo duševně a formálně jednak z vymožeností osvobozovacího hnutí let třicátých, jednak přizpůsobilo akademismus požadavkům doby, jež pro četné dobře honorované úkoly dekorativní dávala před jiným přednost božstvům řeckého Olympu, allegoriím, nahými postavami ženskými znázorněným. Malíři zdravějšího jádra hledali ve škole starých mistrů povzbuzení a záchranu před planým pseudoidealismem. K těm patří {{Prostrkaně|Henner}}, dosud jeden z prvních malířů nahého těla, {{Prostrkaně|Baudry}}, jenž ve výzdobě paláce Velké opery provedl malby, v nichž příklad starých Benátčanů, studium domácích mistrů dekorace XVIII. stol. a výsledky studia modelu jsou spojeny v celek oslňující, s architekturou znamenitě souhlasný, jemuž neschází opravdovosti a individuální síly účinku. Malířů nahého těla ženského bylo za druhého císařství množství, z nich {{Prostrkaně|Lefèbvre}}, {{Prostrkaně|Bouguereau}}, {{Prostrkaně|Cabanel}} dosud vystavují, pro korrektní gracii, hladkost malby, svěží růžovou karnaci zálibě v širším obecenstvu se těšíce. Také škola »novořeků« — {{Prostrkaně|Hamon}}, {{Prostrkaně|Gérôme}} a j. sem náleží, plod doby, jež poutati chtěla především pikantním půvabem sujetů a jsouc dokonale mocna zevních prostředků technických, malíře naučila malovati již jen to, co obecně se líbí, aby se to kupovalo.

Jen silným lékem mohlo se státi zdravějším umění, které – až na několik čestných výjimek, mezi něž po padesát let velký malíř malých obrázků {{Prostrkaně|Meissonier}} náležel — na tyto cesty se dostalo. Lékem tím měl se mu státi impressionismus a naturalismus. Směr, který {{Prostrkaně|Manet}} a po něm {{Prostrkaně|Bastien Lepage}} v malířství franc. uvedli, přese všechny výstřednosti, jež zavinil, vzbudil zase jednou umění nové, které, třeba i často jest průvodem nízkosti a prázdnoty myšlénkové, zrodilo zjevy pozoruhodné, plné opravdovosti vnitřní. Nová škola zreformovala techniku malířskou, zavedši jako konsekvenci naprosté pravdy malbu světlou, malbu, jež širokým štětcem zachycujíc effekty barvy, jak pod širým nebem se jeví, vyhýbá se těžkým fiktivním stínům. Také na krajinomalbu vztahuje se vliv nové školy; také zde snaha po naprosté pravdě, po věrném podání povšechného barevného dojmu krajiny za určité nálady světelné nabyla vrchu. Dnes nová škola, která si zas, jako druhdy koloristé, půl Evropy podmanila, má své skupiny. Jsou zde malíři selského lidu a městského proletariátu, malíři nemocí a neřestí, mezi nimi umínění malíři sprostoty i duše opravdové plné soucitu pro bídu a neštěstí. Jsou malíři velkého světa a polosvěta, kteří ve světlých obrázcích plných života umějí zachycovat život moderní Paříže, jsou umělci v řešení effektů světelných hlavní cíl spatřující, pionéři pokroku i výstředníci malířství, jichž obrazy s tím většími nároky vystupují, čím méně je na nich viděti kromě neurčitých skvrn barevných. Vedle líčitelů skutečnosti staví se malíři idee, hlubocí myslitelé, jako {{Prostrkaně|Puvis de Chavanne}}, jenž na velká plátna v tónech vybledlého freska staví postavy osobitě idealisované, jsou malíři ochořelé duše, blouznivci, kteří podivným zvratným hnutím duševním, v literatuře sklonku století se jevícím, snaží se dáti výrazu malířského, dekadenti, mystikové, členové bratrstva Růže a Kříže, z nichž mnozí na primitivních mistrech italských se inspirují. V znamení této reakce proti materialismu vstoupí malířství franc. do století nového. ''[[Autor:Renata Tyršová|Tá.]]''

== Hudba. ==
Pro přehled rozdělíme si dějiny franc. hudby na tři období. Prvé pojímá věk střední a přesahuje v nový do konce stol. XVI. Je to doba hudebních počátků; neboť hudba v našem smyslu jest umění ryze křesťanské, jen slabými svazy některých zpodobených prvků s hudbou antickou souvisící a když proniknuto bylo živly barbarskými, v nový, netušený zjev rostoucí. V učebných těchto létech hudby, kdy mladé umění teprve sbírá si materiál a hledá technické prostředky svého výrazu, stanoví stupnice, zdokonaluje písmo, vynalézá harmonii a polyfonii, je franc. hudba skutečně svou. Přese vše synodální zákazy vrývá posvátnému zpěvu vrozenou sobě snahu po volnějším, ozdobném slohu, vytvořuje světský genre, stává se napodobeným vzorem národů jiných, Italianů a Němců, ba i škola nízozemská, v jejímž rozkvětu předklassická doba dosáhla svého vrcholu, je vlastně jen skvělým jejím pokračováním. — Období druhé sáhá oď poč. století XVII. ke třicátým létům XIX. Pro '''F'''-ii je to doba ustavičného zmítání se v cizích vlivech, z nichž italskému jen s největším úsilím se uhranuje. Vznik zpěvohry jest velikou událostí období, a sice v století XVII, vznik tragédie lyrické, v následujícím opery komické, toho pravého výkvětu franc. ducha. — Období třetí počíná Berliozem a značí novou, svěží evoluci. Velkolepý hudební vývoj, jehož Německo na rozhraní nového století v klassicích svých dosáhlo, dává i '''F'''-ii poznati její síly. Franc. hudba povznáší se k moderní výši, chce býti opět svou, národní a neodvislou. Epocha není ještě uzavřena, a jeví-li při veškeré čilosti v jednotlivých oborech poslední dobou jakési povšechné útiší ve svém vývoji, znamená to jen, že nevzešel jí dosud genius sourodý jejímu zakladateli, jenž silou svého ducha posunul by dosaženou úroveň ku předu a vyvrcholil v sobě úhrn moderních proudů.

I.{{Prostrkaně| Období}}. Nejstarším skladatelem jmenuje se sv. Hilarius, biskup poitierský († 368), jemuž přičítá se ''Gloria Patri'', ba od některých (Cousseau) dosti pravděpodobně ambrosianský chvalozpěv ''Te Deum'': ale první určitější stopy uměle a soustavně pěstěné hudby na území francouzském vedou nás teprve ke sklonku stol. V., kdy francký král Chlodvig, po slavném vítězství nad Alamany u Tolbiaka přijav r. 496 v Remeši křest, s nádherou jal se v říši své šířiti ritus nové církve. Theodorich gotský poslal mu tehdy mistra římského zpěvu chrámového, jímž k hudebním prvkům národním přistupuje cizí živel umělý. Nejstarší památkou písní národních (''chants populaires'') jest latinský překlad prvých veršů písně na oslavu vítězství Chlotara II. nad Sasy r. 622. Píseň složena byvši jazykem románským (''iuxta rusticitatem''), těšila se velkému rozšíření, letěla od úst k ústům, a ženy pěly ji při tanci; melodie se nedochovala. Zajímavým pro dobu jest archaeologický nález učiněný v Arelatu, o němž se zmiňuje Coussemaker v »Mémoire sur Hucbald et sur ses traités de musique« (1841), totiž dva anticky formované sarkofagy ze VI. nebo VII. stol., na kterých zobrazeny pneumatické varhany, tak že známost tohoto nástroje na západě nelze počítati, jak dříve se dělo, teprve od časů Pipinových. Tolik positivního dochází nás z doby merovejské. Co předcházelo, jest více méně mlhavým polem domněnek. Víme sice, že Keltové měli své zpěvy, jichž pěstiteli byli druidi a bardové — u Diodora Sicilského a Ammiana Marcellina dočítáme se o jejich pěveckých sněmech — že zpěvy ty byly buď obsahu posvátného nebo vlastenecky historického a doprovázecími jich nástroji devítistrunné harfy, třístrunné lyry a krotty. Víme též, jak mocný vliv oni pěvci měli na lid a jak nepohodlnými stávali se často v Gallii legionářům římským, v Britannii pak ještě mnohem později dobyvačným touhám králů anglických. Znám jest prostředek, jehož proti mocné kastě bardů chopil se Eduard I., aby bezpečně držeti mohl dobytý Wales: kázali popraviti čelné pěvce a harfeníky a nadále královskou kommissí bdíti nad pěveckými slavnostmi, ročně ve městech Caerwysu, Aberfrawu a Mathravalu konanými. Právě z vývoje déle udrževších se keltských kmenů ve Walesu, Irsku a Skotsku dovídáme se mnohých podrobností ze života a kastovního zřízení bardů, o způsobě a látkách jejich recitace, o zalíbených jejich nástrojích, z nichž vedle zmíněných již strunných nejraději užívali ještě flét, silnozvukých rohů, trub, cymbálů, rolnic a bubnů. Analogie vrhá mnohý paprsek v pěvecké poměry Gallie; ale věc nejdůležitější, památky hudební samy zmizely v rozbouřených proudech doby, a jen ze starých písní skotských a bretonských vzdáleně souditi smíme na jejich ráz. Tím méně úspěšno je badati po vlivech, jaké asi v téměř neznámé této hudbě bohoslužebnými svými obřady a divadly zanechali Římané, sami vlastně jen odkojenci hudby řecké, jakož i rychle střídající se kmeny germanské, o jichž zpěvech sice podává zprávy již Tacitus, jichž hudbu však rovněž pohltily převraty časové. Tolik je jisto, že jak u Gallů, tak u Germanů je to jen umělecká vloha, jež v zálibě jejich v básnění a zpěvu hlásí se k životu. Umění to vyvíjí se teprve nárazem křesťanské kultury na prvotně svěží, neupotřebenou ještě duševní sílu národů barbarských. Na evropském západě jest doba Karlovců jevištěm tohoto pochodu. Počíná pěstovati se umění literní, zakládají se školy a kláštery, budují chrámy, a ve službě církve dostává se hudbě, jež ve zpěvu národním tříštila se zvůlí jednotlivců, jednotného vývoje. Pipin Krátký dostává r. 756 darem od byzantského císaře Konstantina Kopronyma hydraulické varhany, jež postaveny v chrámě sv. Kornela v Compiègne, a o dvě léta později od papeže Pavla I. římský antifonář a knihu responsorií. Franckým klerikům udílí vyučování ve zpěvu Simeon, druhý ředitel pěvecké školy římské, jenž za nějaký čas povolán byv opět do Říma, béře z nich některé s sebou k dalšímu zdokonalení. Kolem r. 760 sv. Chrodegang zavádí v kathedrále metské římský zpěv. Největší však zásluhy o jeho zvelebení příslušejí Karlu Vel., jenž shledávaje v jednotě liturgie důležité kulturní pojítko svých národů, horlivě pokračoval v díle Řehoře Velkého. Též za něho přibyly řecké varhany na západ a dle jejich vzoru stavěny nové, ponejvíce mnichy, kteří oo varhanářství těchto dob v první řadě získali si zásluhy. Karel vysílá rovněž duchovní do Říma, kde o velkonocích r. 774 sám vlastním názorem příležitost měl poznati vznešenost gregoriánského zpěvu, vyžaduje si od papežské stolice učitele, pomocí jichž zakládá v Metách, Soissonu, Orléaně, Toulu, Dijonu, Cambraii, Sensu a Lyonu pěvecké školy. Římský zpěv učiněn povinným předmětem kleriků a zavedením quadrivia upraveno pole i theoretickému badání hudebnímu. Karel předcházel všude sám dobrým příkladem, nezřídka osobně řídil vyučování zpěvu ve škole při dvoře svém zřízené, dbal o hudební výchovu svých dítek, již svěřil nejlepšímu theoretikovi doby, Alkuinovi (Albinus Flaccus, 735—804), původci prvého traktátu o chorálu gregoriánském, ba zabýval se prý i skladbou, aspoň přisuzuje se mu ''Veni creator''. Ze založených škol proslula nejvíce metská, jejíž zpěv široko daleko rozhlášen pod jménem ''cantus Metensis''. Slávu svou děkuje římskému pěvci Petrovi, jejž papež Hadrián r. 790 vyslal Karlovi spolu s Romanem. Romanus, onemocněv při přechodu Alp, zbyl ve švýcarském klášteře sv. Havla a stal se tu zakladatelem znamenité školy pěvecké, z níž šířen římský zpěv mezi národy germanskými a kde vyvinul se nový hudební tvar, {{Prostrkaně|sekvence}} čili {{Prostrkaně|prosy}}. Z nejstarších pros ve '''F'''-ii složených jest ''Vexilla prodeunt regis''. Pídíme-li se nyní, jak Frankové zachovali se k přinesenému onomu zpěvu, který již povahou svého pohybu ve většinou rovnoměrných tónech (''cantus planus'', ''plain-chant'') lišil se cd všelikého zpěvu národního, přízvukem slovním živě rhythmisovaného, shledáváme, že dílu Karlovu nedařilo se vždy hladce. Četné jsou spory mezi pěvci římskými a gallskými; Alkuin stěžuje si do neučelivosti hrdel franckých a podobně nepříznivou charakteristiku vystavuje jim mnich z hrabství angoulémského ve »Vita Caroli«, Karel pak sám častěji nucen přísně vystupovati proti všem odchylkám od zpěvu authentického. Tak zakázány jím ''melodiae francigenae'' v Cáchách r. 803, v Thionville r. 805; zákazy byly však málo platny, a svobodněji pohybující se ''cantus gallicanus'' udržel se vedle římského, dokud nesplynul s ním organicky v dalším postupu hudebního vývoje, spějícího od jednohlasého ke zpěvu vícehlasému. Gallští pěvci nepokládali se sami za neobratné, ano nevyhýbali se žádnému okamžiku, kdy zápasiti mohli o cenu s římskými, byť byli to i proslulí pěvci papežští. Všechny ty dávno zapadlé spory neměly by pro nás žádné důležitosti, kdyby nebyly důkazem, že byl to již na půdě gallské původní živel hudební, dosti mocný, jenž cizím nedal se zatlačiti, nýbrž, vždy hotov přijmouti oplodné sémě, osvědčil se schopným vlastního vývoje. Nejsme daleci hledati tento ženský, mateřský živel v Keltech. Jako franc. národu vtištěny zůstaly rysy povahy gallské, jak ji nastínil již Julius Caesar, tak rovněž jeho hudbě zbyly — a to až dosud v nadvládě slova a jeho rhythmu, v nestálých modulacích, zvláště v neodůvodněných přechodech z dur v moll a nazpět — jako škeble na horách a ryby v kameni, dle duchaplného výroku A. B. Marxa, známky a důkazy chodu starých proudů. Škoda, že i z doby karlovské tak málo národních zpěvů se dochovalo. Veliká sbírka Karlova, jenž dle Einharda rád se zotavoval od vladařských trudů naslouchaje kantilénám lidových pěvců, se ztratila, a zpěvů historických v řeči obecné nedostává se '''F'''-ii téměř do stol. XIII., kdežto lyriku národní bezpečněji sledovati lze teprve od stol. XV., kdy dějí se prvé pokusy zachovati lidovou píseň dobám příštím. Prvním až dosud známým latinským populárním zpěvem původu francouzského je dumka (''complainte'') o úmrtí Karla Vel. (814), přičítaná Dom Bouquetem {{Prostrkaně|sv}}. {{Prostrkaně|Columbanovi}} (?), druhým {{Prostrkaně|Angelbertova}} píseň o bitvě u Fontanet (Fontenay, 841), dále žalozpěv o smrti Erikově, aquilejským patriarchou {{Prostrkaně|Paulinem}} († 894) složený, a o smrti opata Huga (844), levobočka Karlova. Nápěvy a texty historických těchto písní podal v rukopisných snímcích i v notaci moderní Edm. de Coussemaker v »Histoire de l’harmonie au moyen âge« (Paříž, 1852).

V dalším vývoji hudby církevní, opouštějícím namnoze půdu franc., shledáváme se s počátky zpěvu vícehlasého. Prvou zmínku o něm nalézáme u řečeného již mnicha angoulêmského, jenž v témž životopise praví o franckých pěvcích, že v Římě osvojili si ''artem organandi''. Dle výrazu »organum« lze důvodně původ zpěvu vícehlasého hledati v hudbě nástrojové, a to nejen v průvodu varhan, nýbrž i tehdejších nástrojů strunných. Výslovně poukazuje k tomuto původu Jan Cotto, mnich trevirský z pol. stol. XI. Záležíť pak organum dle »Musica enchiriadis«, spisu do nedávna přičítaného mnichu elnonského kláštera u sv. Amanda Hucbaldovi (840—930), v průvodu hlasu melodii nesoucího (''vox principalis'') souběžnými vrchními kvintami neb zpodními kvartami (''vox organalis''), kteréžto oba hlasy později v oktávě zdvojovány. ''Quintoyer'' jest případný franc. název pro tento druh vícehlasého zpěvu, našim názorům harmonickým ovšem naprosto se příčícího. Mohl-li nicméně Hucbald o těchto děsných dnešnímu uchu postupech v úplných konsonancích říci: »Videbis nasci suavem ex hac sonorum commixtione concentum«, a tvořil-li zpěv v parallelních kvintách vrstevníkům skutečný požitek, lze úkaz vysvětliti tím, že nehledíce k postupu hlasů, okoušeli každý souzvuk sám o sobě. Těžkopádná technika primitivních varhan, jež z nástroje soukromého stále víc a více přecházely v služby kostelní a jichž klávesy, lokty nebo pěstí srážené, nepřipouštěly vázané hry, nasvědčuje též tomuto názoru, kdyby sám Hucbald v dialogu svém výslovně nepožadoval: »Verum tamen {{Prostrkaně|modesta morositate}} edita, quod suum est maxime proprium, et {{Prostrkaně|concordi diligentia}} procurata, honestissima erit cantionis suavitas«. {{Prostrkaně|Hucbaldovi}} připisují též některé reformy (notaci dasijskou) hudebního písma, jež bylo buď literní neb neumové (památný antifonář montpellierský spojuje oba způsoby). Oprav písmových, jež živě zajímaly tehdejší theoretiky, súčastnil se i opat {{Prostrkaně|Odo z Clugny}} († 942), jenž zavedl literní písmo ve významu dnešním a poprvé užil písmene ''Γ'', odkudž název {{Prostrkaně|gamma}} (franc. ''gamme'', šp. ''gama'') pro stupnici u národů románských. Hlavní zásluha na poli tomto náleží však vynálezci, po případě zdokonateli solmisační a hexachordové soustavy, výbornému praktikovi {{Prostrkaně|Quidovi z Arezza}} († 1050), jenž byl benediktinským mnichem v Pompose a dle nejnovějších výzkumů rodilý Francouz (viz Revue de l’art chrétien, Lille, 1888). Nemohouce sledovati dějiny hudby k národům nefrancouzským, omezujeme se na výčet ještě několika theoretiků, jimiž '''F.''' zasahovala v soudobý vývoj hudební. Jsou to v IX. stol. {{Prostrkaně|Aurelianus Remensis}} (''Musica disciplina'' s nejstarším dokladem jmen antických stupnic, přenesených na tóny církevní) a {{Prostrkaně|Remy z Auxerre}}, mnich opatství St.-Germainského (kommentář k 9. knize Martiana Capelly), v stol. X. {{Prostrkaně|Bernelin le Jeune}} (''Cita et vera divisio monochordi in diatonico genere'', jehož autorství nověji se mu však upírá; srv. Brambach, Die Musikliteratur des Mittelalters) a na sklonku stol. XI. {{Prostrkaně|sv}}. {{Prostrkaně|Bernard}} z Clairvaux (traktát o zpěvu prostém ; o authentičnosti ''Tonale'' se pochybuje). O skladbu církevní zasloužilým se učinil francký král Robert II. (* 970 — † 1031) svými hymny, jež skládal na vlastní slova (''Sancte Spiritus adsit nobis gratia'', ''Rex omnipotens'') a responsorii (''Judaea et Jerusalem nolite timere''; ''O constantia martyrum''). V témž směru pracoval {{Prostrkaně|Adam}}, řeholník opatství Saint-Victor-lez-Paris († 1177), z jehož sekvencí proslula ''Laudes crucis attollamus''. V dobu mezi 2. pol. XI. a koncem XII. stol. spadá vývoj hudby {{Prostrkaně|mensurní}} a jejího písma, jemuž za základ sloužila franc. »nota quadrata« čili »quadriquarta«, s tím rozdílem však od čtvercového písma chorálniho, že každý tvar či přesněji každá kombinace tří základních tvarů
([[Soubor:Longa.png|náhled|žádné|upright=0.05|]] longa, [[Soubor:Brevis.png|náhled|žádné|upright=0.05|]] brevis a [[Soubor:Semibrevis.png|náhled|žádné|upright=0.05|]] semibrevis)
vyjadřuje tu určitou hodnotu časovou. Kombinace nazývají se mody, jichž bývá šest. Hudba mensurní jest přirozeným následkem zpěvu vícehlasého, jenž v bohatším svém vývoji potřeboval taktu, aby nepodléhal zmatkům; zároveň zříti je v ní vliv národních zpěvů, tanců a jejich rhythmů na hudbu umělou. Zpěvu vícehlasému dostalo se hudbou měřenou skutečně též znamenité vzpružiny k dalšímu vývoji projevivším se {{Prostrkaně|diskantem}} (''déchant''). Jakýsi postup od parallelního organa k {{Prostrkaně|diskantu}} shledáváme již v {{Prostrkaně|organu stranném}}, kde dva hlasy, vycházejíce z jednozvuku, hledají souzvuk kvarty a vracejí se opět v jednozvuk; ještě zřetelněji vystupuje však přechodní stadium v oněch pozdějších tvarech organa, kde ke slovu hlásí se protipohyb. Neboť protipohyb je základním živlem diskantu, v němž proti každé notě kantu firmu (t. zv. tenoru) stojí vždy jedna nota ve hlase vrchním diskantujícím, též diskant zvaném. Odtud výraz {{Prostrkaně|kontrapunkt}} (''punctus contra punctum''), užívaný původně o diskantu psaném oproti {{Prostrkaně|sortisatio}}, diskantu dle pouhé úmluvy s patra prováděnému. Za vynálezce mensury býval jmín {{Prostrkaně|Franco}} z Kolína, jejž Fétis klade do stol. XI., Kiesewetter do počátku stol. XIII., který však dle vší pravděpodobnosti narodil se v Dortmundu okolo pol. stol. XII. a v posledním desetiletí téhož věku byl převorem Benediktinů v Kolíně n. R. Franco píše sám o sobě v traktátě ''Ars cantus mensurabilis'', že předchůdce své pouze opravil. To také se shoduje s pravým stavem věcí; neboť zjevy, jakými jsou hudba mensurní nebo diskant, nejsou dílem jednotlivců, nýbrž plodem povlovného vývoje. Francouzové měli v tomto vývoji čilý podíl. Nejstarším franc. mensuristou jest {{Prostrkaně|Franco Pařížský}}, předchůdce svého soujmenovce. Z dalších theoretiků, kteří proslavili se v oboru hudby mensurované a diskantu, jmenujeme besançonského kanovníka a bezpochyby též rodáka {{Prostrkaně|Jana de Garlandia}} (Jean de Garlande) s počátku stol. XIII., z pol. téhož amienského {{Prostrkaně|Petra de Cruce}} (Pierre de la Croix), autora traktátu ''De tonis'' a {{Prostrkaně|Roberta de Sabillon}}. Tomuto přičítán bývá spis ''Discantus vulgaris positio'', ač nejisto, nenáleží-li {{Prostrkaně|Jeronýmu Moravskému}}, dominikánovi kláštera svatojakubského v Paříži a vrstevníku sv. Tomáše Aquinského, v jehož díle, počínajícím slovy ''Incipit tractatus de musica compilatus a Fratre Hieronymo Moravo, ordinis Fratrum Praedicatorum'', vyplňuje 26. hlavu. Ve spise tom nalézáme již diskant na vyšším stupni vývoje: nevázaje se důsledným protipohybem, těší se větší volnosti slohové, kterou stupňuje ještě tím, že diskantující hlas ozdobuje lehkými notami průchodnými. Ozdoby tyto (''fleurettes'') stávají se charakteristickými pro francouzský diskant, jsouce jakoby ozvuky národního rysu, tíhnoucího k vybroušené, vyšperkované a volné formě. Z pěstitelů diskantu jest uvésti ještě organisty {{Prostrkaně|Léona}} a {{Prostrkaně|Pérotina}}, nazývané též čestně »déchanteurs de Notredame«, z theoretiků pak {{Prostrkaně|Pierra Picarda}}, jehož traktát rovněž přináší kompilace Jeronýmova, staršího již {{Prostrkaně|Gui de Chalis}} (ze stol. XII.), jehož dílo ''De cantu ecclesiastico'' zajímá neméně vzhledem ku zpěvu církevnímu, než k vývoji harmonie, konečně anonymní traktáty ''De arte discantandi'', sahající ke stol. XII., a (v pařížské Biblioth. national, fonds Saint-Victor, č. 813.) ''Quaedam de arte discantandi'', spis soudobý s předešlým (t., pod č. 812) a, nejzajímavější ze všech, na okrajích dvou listů uvedeného již rukopisu č.813. připsaný traktát o diskantu ''Quiconques vent deschanter'', jediný v řeči románské.

Zatím však, co tito spisovatelé skládali traktáty, co církev vzdalovala se všeho světského a národního a hudba stávala se předmětem scholastického badání, projevilo se nové umění ve '''F'''-ii, zpěv {{Prostrkaně|troubadourů}} a {{Prostrkaně|trouvérů}}. V příčině vzniku celého hnutí, jeho kulturního a básnického významu, odkazujeme k literatuře. Nám jde pouze o hudební jeho stránku, a tu třeba vytknouti hned předem, že tito pěvci (''trobadors'' od ''trobar'' vynalézati) byli většinou zároveň hudebníky. Kdož své písně jen improvisovali, měli k ruce {{Prostrkaně|notatory}}, kteří hudbu jejich znamenali na pergamen; někteří, ač bylo jich zvláště v prvém vývoji méně, přenechávali i skladbu {{Prostrkaně|menestrelům}} (''menétriers'', ''ministrales'', ''ministelli''). Přednes písní svěřován {{Prostrkaně|jongleurům}} (''iocularores'', provenc. ''jogleors''), kteří byli buď {{Prostrkaně|pěvci}} (''chanteors'') nebo hudci (''estrumanteors''), a stáli k troubadourům v poměru čeledním. Ostatně tuto třídu lidí stopovati můžeme již v dobách starších: byli to potulní hudebníci, jimž dostávalo se různých jmen (''histriones'', ''mimi'', ''scurrae'') a kteří v jedno jsouce stavěni s kejklíři, netěšili se nikdy valné vážnosti, mimo dobu největšího rozkvětu zpěvu troubadourského, kdy stáli pod ochranou šlechtických svých pánů. Nicméně požadována na nich dovednost dosti značná, jak dovídáme se z ''Ensenhamens'' troubadourů Guiraulta de Cabreira a Guirauta de Calanson. Tito požadují na nich znalosti devíti nástrojů (''viele'', ''muse'', ''frestele'', ''harpe'', ''chiffonie'', ''gigue'', ''armonie'', ''salsaire'' a ''rotta''). Mimo tyto užíváno ještě monochordu (''tympanischiza'', ''trumarina''), rebeku (''rubeba'' původu arabského, pravzor houslí), mandery, organistra (v dobách pozdějších jmenovaného chybně »vielle«, což byla ''fidula''; naše niněra), šalmaje (''chalumeau''), bomhardtu (strčes. pumort), rohu, pozounu a flétny vedle různých nástrojů bicích, jako bubnů, kastanět, kotlů a carillonů. většinou původu saracenského. Při velikých slavnostech, turnajích a průvodech scházejí se všechny nástroje tyto k svornému spolupůsobení. Písně troubadourů dělí se dle svého obsahu na milostné, k nimž náležejí ''chanson'', ''tenson'', ''alba'', ''serena'', ''descort'', na služebné s''irventes'' (''servantois''), jež byly původně chvalozpěvy, záhy však změnily se v pravý opak, v píseň satirickou; dále shledáváme se s žalozpěvy (''planch''), idyllickými {{Prostrkaně|pastorellami}}, kteréhož názvu dostává se později i zpívaným hrám, především však se zajímavými, hlavně pro rhythmickou svou stránku, písněmi tanečními, jakými byly ''carols'' (''rondet de carols'', ''branles'' čili ''rondeau''), ''enspringale'' (''espringerie'') a {{Prostrkaně|ballady}} čili {{Prostrkaně|ballety}}, jak zachovala se nám jich podoba ze sbírky flanderského trouvéra {{Prostrkaně|Jakuba Bertauta}}. Co se týče franc. severu a středu, tam byla epická poesie trouvérů (''chansons de geste'') již v největším rozkvětu, když donesly se k ní první zvuky jižní lyriky. Velcí trouvéři pokračovali i nadále ve svých epických zpěvech, recitovaných slavnostně za vážných zvuků viol, kdežto pěvci drobnější s úspěchem chápali se nových tvarů, jež dařilo se jim ještě i obohacovati. Zvláště oblíbili si uvedené již sirventy, descory, k nimž připojili ''rotruenges'', bretonské ''lays'' a svého vlastního původu ''jeux-partis'', ''fabliaux'', ''proses farcies'' a ''contes''. Hudební povaha písní troubadourův a pozdějších trouvérů má téměř již všechny známky francouzské {{Prostrkaně|chansony}}. Svěží, dosti půvabně vyvinutá melodika, v níž přese vši formální odvislost od současné hudby chorální národní ráz dere se v popředí, živost rhythmická, podmíněná pointovanou deklamací slova a jakýsi náběh k formální symmetrii, stavbou pravidelných, bohatým rýmem protkaných slok přivozený, vítá nás z těchto skladeb, o jejichž rozluštění a uveřejnění z rukopisů nesnadno přístupných dobyli si zásluh franc. učenci Perne a Fétis starší. Některé z nejstarších dochovaných melodií náležejí pikardskému rytíři {{Prostrkaně|Regnaultovi de Coucy}}, zvanému kastelánem (Châtelain de Coucy, † 1192), některé z nejroztomilejších {{Prostrkaně|Thibautovi}} IV., králi navarskému (1201—54), na př. graciósní píseň ''Amors me fait commender une chanson novele''; pěkná ukázka serventoisy zachovala se v písni trouvéra {{Prostrkaně|Quenesa de Bethune}} o tažení křižáckém. Výčet troubadourů a trouvérů ponecháváme literatuře. Jest nám tu ještě jen poznamenati, že nepěstovány v genru tomto jedině snad písně jednohlasé, nýbrž používáno veškeré tehdejší techniky zpěvu vícehlasého, a jsou četní skladatelé, kteří stejně čestné místo zaujímají mezi troubadoury a trouvéry, jako mezi současnými diskantisty. Jsou to {{Prostrkaně|Jean Bodel}}, {{Prostrkaně|Andrieux Contredit}}, uvedení již Perotin le Grand a Léon, ''optimus notator''; řadu trouvérů uzavírá {{Prostrkaně|Guillaume de Machaud}} (1284—1370), jenž nějaký čas působil též jako sekretář na dvoře českého krále Jana Lucemburského a v jehož skladbách nalézáme netoliko ronda, chansony a ballady, nýbrž i motetta a čtyřhlasou mši v národní knihovně pařížské chovanou.

Nejvíce však z této skupiny trouvérů zajímá nás {{Prostrkaně|Adam de la Hale}} (1240—87), zván také hrbáč arraský, z jehož skladeb táž knihovna chová chansony, ronda a motetta, mezi jiným 16 trojhlasých písní, v rukopise s poč. XIV. stol. Písně označeny jsou nadpisem {{Prostrkaně|Li rondel Adan}} a vykazují ani ne tak výraznou melodiku, jako dosti živou rhythmiku, zvláště pak velkou propracovanost harmonickou, takže i někteří spisovatelé (jako Kiesewetter) pochybují, že harmonisace těchto písní jest dílem Adamovým. Důležitějším zjevem jsou {{Prostrkaně|dialogisované kusy}} (''gieux'', ''jeux''), s nimiž shledáváme se v tvorbě Adamově. Jsou to ''Le jus d’Adan ou de la feuille'', satirická hra, v níž hudba vystupuje ještě poskrovnu a to jen mezi odpočinkem, a ''Li gieus de Robin et de Marion'', zvaná též ''Le jeu du berger et de la bergère'', úplně prokomponovaná a v melodice (na př. romance »Robin m’aime, Robin m’a«) o národní živly se opírající komédie z vesnického života, jež poprvé sehrána na franc. dvoře v Neapoli r. 1260, a jež svými popěvky a tanci je skutečným pravzorem komické opery franc. Třetí hrou tohoto rázu je ''Li jus du pelerin'', která spíše zdá se náležeti Bodelovi, neb vůbec jinému pěvci, jsouc vlastně složena ku chvále ''du gai, du large donnear, du parfait ménestrel'', totiž samého Adama. To nejsou však zcela první pokusy dramatu lyrického. Již o desetiletí dříve (1250) bylo hráno pololiturgické drama ''Daniel Ludus'', přičítané Abélardovu žáku {{Prostrkaně|Hilariovi}}; původ pak vlastních her duchovních jest nám hledati již ve stol. VIII. Lidu, příliš zvyklému na divadelní hry pohanské, záhy nedostačovati počalo divadlo v nádherných obřadech církví jemu skýtané, i používal každé příležitosti, jak by k platnosti přivedl svou chuť k zpěvu a tanci i v samém chrámě, který byl jediným střediskem veřejného života. Takového jsou původu slavnosti bláznů a slavnosti osla, jež v průběhu svého vývoje pozbyvše své naivní symboliky (na př. slavnost osla vztahovala se k útěku do Egypta nebo dle jiného výkladu ku vjezdu Kristovu do Jerusalema a pěly se při ní milou prostodušností dýšící verše ''Orientis partibus Adventavit asinus'', sdělené Du Gangem v Glossariu, III.), staly se ošklivou neřestí, proti níž církev marně se bránila až do pol. stol. XVI. Nejstaršími hrami duchovními byly hry vánoční a pašijové. V X. stol. shledáváme se s mystériem o pannách opatrných a zpozdilých (evangelium sv. Matouše, hl. 25.), kde latinským textem roztroušeny jsou refrainy v řeči románské, ve XII. stol. s mysteriem o Adamovi a Evě, ''Representatio Ade'', spojujícím v sobě vlastně tři genry: tragédii, pantomimu a operu. Oblibu zjednávají si dále tak zvané ''planctus Mariae'', a látky mysterii rozšiřují se znenáhla z bible i na životy svátých a legendy. Zvláštní odrůdu tvoří ''diableries'', dalším vývojem mystérií jsou pak {{Prostrkaně|morality}}. Účastenství lidu ku hrám takovým stále roste, tak že ve stol. XIV. vidíme sestupovati se korporace k soustavnému jich pěstění. Takovými družstvy jsou »Confrérie de la Passion« (1398–1615) a »Confrérie de la Basoche« v Paříži, ze společností jongleurů a diseurů provincií bloudících: Enfants sans souci, Bazochiens, Enfants de la Mère sotte a Mère folle de Dijon. Divadelní společnosti tyto byly vlastně jen napodobením znamenitě organisované »Confrérie de St. Julien des ménestriers« z r. 1330, jejímž založením stále hlouběji klesající stav výkonných hudebníků hleděl pozvednouti se k vážnosti, jaké požíval někdy pod ochranou šlechtických troubadourů. Je to ruch ochranných gild (pořádků), cechů, jež koncem stol. XIII. počínají z Německa, kde císař Bedřich II. r. 1240 založil »království potulných umělců« (''fahrende Lüte''), šířiti se po celé vzdělané Evropě. Ve '''F'''-ii, kde tou dobou pouze v čas postní zahajovány bývaly tak zv. {{Prostrkaně|ménestrandies}} (''scholae mimorum'') v Bourgu, Lyoně, Arrasu a Genevě, přijata byla myšlénka spolčovací vítaně. Nejstarší »král hudců« znám je již z r. 1295 a jmenuje se jím {{Prostrkaně|Jean Charmillon}} z města Troyes, druhým uvádí se z r. 1338 {{Prostrkaně|Robert de Caverant}}, podepsaný na první výsadní listině družstva menestrelů, r. 1321 se ustavivšího. Shora zmíněná »Confrérie de St. Julien« doznává r. 1393 zásadních změn, poněvadž podařilo se opět kejklířům do ní se vlouditi, a nové zřízení této ménestrandie potvrzeno r. 1407 Karlem VI. Nového potvrzení »králů houslistův« dostalo se bratrstvu od Ludvíka XIV.; ale v těchto dobách cech pozbyl již svého někdejšího významu pro vývoj hudební a stal se, dle charakteristiky Lullovy, útočištěm nadutosti a nedouků, podobně jako německé cechy mistrů-pěvců. — Vrátíme-li se nyní k dalšímu vývoji umění harmonického, potkáváme asi v pol. stol. XIV. nový útvar skladby vícehlasé, {{Prostrkaně|faux-bourdon}} (v. t,), jenž kvete zejména na papežském dvoře v Avignoně. Pro vývoj harmonie nabyl faux-bourdon stejné důležitosti, jako pro vývoj kontrapunktu diskant (v. t.). Formy, jichž diskant se zmocňuje, jsou částečně z hudby troubadourské nám již známé rondelly, motetta, kantileny vedle motettům podobných konduktů a kopul. Méně užívaným byl ochetus a formou nejprimitivnější t. zv. ryzí organum. Také porůznu vyskýtá se již kanon, ano u proslulého magistra Sorbonny {{Prostrkaně|Johanna de Muris}} (Jean de Meurs, 1310—60), autora spisů ''Speculum musicae'', ''Practica musica seu mensurabilis'', ''Ars discantus et argumenta musicae'', setkáváme se poprvé s výrazem nejen kontrapunkt, ale i fuga, která však u něho totožná jest, podobně jako u Tinctorisa, s naším kanónem. Druhým vynikajícím theoretikem přechodní této doby diskantu ke kontrapunktu je {{Prostrkaně|Philippe de Vitry}}, z poč. stol. XIV., jemuž současná již jedna poetika přičítá vynález čtyř prolací, červených not (''color'') a proporcí. Z diskantistů této doby zasluhují zmínky {{Prostrkaně|Lescurel}}, jehož skladby oplývaly ozdobami (''fleurettes''), a předchůdci Dufayovi: {{Prostrkaně|Tapissier}}, {{Prostrkaně|Carmen}}, {{Prostrkaně|Césaris}}, jak vedle sebe citováni jsou v básni ''Le Champion des Dames'' od Martina Franka, pro dějiny hudby v první periodě nízozemské velmi zajímavé. Z četně zakládaných škol diskantních prosluly v době této ''maitrise'' v Toulousu a Gersonem založená škola notredamská v Paříži.

Zatím co v těchto a podobných školách se pěstuje umělý zpěv církevní, jehož vůdčí myšlénkou jest představovati při bohoslužbě »nebeskou obec«, zatím co v umění faubourdonu a déchantu slavnou se činí královská hudební kapella (''chapelle musique du roi''), nový hudební ruch vyvíjí se ve Flandrech, Artois a Hennegavsku, jehož střediskem se stává Tourney. Diskant psaný (kontrapunkt) počíná více a více převládati nad extemporovaným, zároveň název »déchant« stává se řidším, až na sklonku stol. XIV. ustupuje zcela výrazu ''contre-point''. Ale zprvu jest to jen záměna slov; teprve škola nízozemská přináší umění vlastního kontrapunktu a, využívajíc prakticky dosavadních výzkumů theoretických, přivádí polyfonní sloh k prvnímu květu dokonalosti. Škola nízozemská ovšem navázala počátky své přímo k pokrokům francouzského déchantu; mělať '''F.''' s ní styky vždy co nejčilejší. Raf. Kiesewetter, jenž první na světlo vynesl zásluhy Nízozemců o hudební umění, zašel ve své »Gesch. der europ.-abendländ. Musik« příliš daleko, popíraje spojitost franc. déchantu s nízozemským kontrapunktem a snižuje úplně význam onoho. Vskutku však skladatelé nízozemští vděčně z hudby franc. přijali, co v praxi i theorii její bylo již hotového, dobrého. Mezi kontrapunktiky a diskantisty nebylo soupeřství, jako kdysi mezi pěvci římskými a gallskými, nebo později mezi školou italskou a francouzskou; neboť současníkům bylo jasno, že je to logický vývoj jednoho a téhož umění, umění skladby vícehlasé, jež Nízozemci přivedli na vrchol dokonalosti. Tak uvedený již franc. básník Martin le Franc (kol 1438) v citované básni připojuje ku jménům Tapissier, Carmen, Césaris bezprostředně jména Dufay a Binchois, a staví-li je nad prvnější, odůvodňuje to jejich praktickým pokrokem (''nouvelle pratique'') v harmonii (''frisque concordance'', ''feinte'', ''muance'') a notaci (''pause''). Právě doba jednoduchého kontrapunktu, t. zv. první škola nízozemská (asi r. 1380—1450), vrcholící v G. Dufayovi, má zřejmé ještě stopy onoho přechodu od diskantu ku kontrapunktu, od práce zpěváků k výkonům skladatelů. Hlasy jsou většinou po obyčeji francouzském budovány nad tenorem, jemuž přiděluje se buďto melodie nějakého posvátného chorálu nebo častěji světský nápěv národní, dávající pak skladbě její jméno. Tak zovou se na př. mše Dufayovy: ''Ecce ancilla Domini'', ''l’Omme armé'', ''Se la face ay pale'', ''Tant me deduis''. Zvyk udržuje se i v druhé škole nízozemské (1450 až 1565), v době to umělého kontrapunktu, počínající Okeghemem, vzkvétající Josquinem a vrcholící Lassem, ba začasté není to pouze cantus firmus, v němž objevují se národní písně, nýbrž i hlasy kontrapunktující vykazují jejich nápěvy. Tomuto obyčeji slohu polyfonního jedině děkujeme za záchranu starých národních písní. Že bohatství jich bylo veliké, souditi lze již z povahy francouzské, jež vše, ať příběhy vážné, truchlivé, ať veselé, malicherné, každou náladu, sebe lehčí vznět lásky, nadšení neb kousavého vtipu, mění v píseň.

Zanechali jsme zpěv národní v prvních stoletích jeho vývoje; ze stol. XII. nelze nám mlčením pominouti latinskou píseň o osudech Abélardových, složenou Hilariem kol r. 1122, a po r. 1199 píseň o smrti Richarda Lvísrdce, ve slohu chansons de geste se nesoucí.  Čilý ohlas nalezly v ústech lidu války křížové; odtud historické zpěvy se množí, zmocňují se všech předních současných událostí, hlavně válek a úmrtí slavných osob. Ze stol. XIII.—XVI. zachovala se písní těchto celá řada a z nejzajímavějších jest oblíbená píseň hugenotských vojínů ''Le Convoi du duc de Guise'' (1563), které ještě r. 1709 dostalo se imitace v ''chanson de Malbrough''. K zpěvům historickým, jichž vzácné sbírky vydal Leroux de Lincy, družily se romance, plné začasto dramatického života; nejkrásnější z nich je snad ''Complainte de Renaut''. Jinou kategorii tvoří zpěvy nábožné (''chants religieux''), z nichž kantiky a complainty, zpívané poutníky a prodavači talismanů o životě svátých a světic, neb legendy marianské nejdéle zachovaly svůj zbožný ráz, jichž prototypem jsou však zpěvy vánoční (''noëls''), které při zvucích pastýřských píšťal provázely slavné processí kolem jesliček, jsouce plny naivní, hluboké zbožnosti i ryze lidového, často perného humoru. Pohříchu nápěvy starých těchto písní se nedochovaly, ač není pochyby, že melodiím pozdějším vtiskly svou pečeť. Týž osud byl by zajisté potkal i nápěvy nejdrobnějšího, ale zároveň nejrozmanitějšího a nejbohatšího druhu, písně domácí (''chants domestiques''); ale právě podoba těchto nanejvýš zajímavých písní zachráněna duchaplným uměním nízozemských kontrapunktiků. K nejoblíbenějším náležela provençalská píseň ''L’homme armé'', v původním znění zachovaná theoretikem Tinctorisem (1446 až 1511) a zpracovávaná od stol XIV. neúnavně do XVII. skladateli všech stupňů a řádů, ani Palestrinu nevyjímajíc. Jiné takové písně ohlašují nám na př. uvedené již názvy mší Dufayových, nebo následující Deprèsových ''Malheur me bat'', ''De tous biens piaine'', ''La Belle se sied''; nebo Lassových: ''Dictez maitresse'', ''Pour ung plaisir''. Ve světských těchto živlech neshledáváno nic závadného, neboť cantus firmus pohyboval se většinou v dlouhých, těžkopádných notách a tak byl zakryt umělou spletí kontrapunktickou, že melodii, jež byla jen podkladem vlastní, mnohdy až do hádanek a hříček zabíhající práce skladatelovy, nesnadno bylo sledovati. Zřejměji vystupovala v písních, ačkoli i tu v kontrapunktickém spracování leželo těžiště skladby, nikoli v melodii neb v charakteristice textu, kterým teprve Josquin Deprès prvý zjednává poněkud větší platnosti. Tak nalézáme mezi písněmi Dufayovými velmi populární, trojhlase spracovanou ''Cent mille escus quant je voeldroie'', u Binchois bodrou ''Ce mois de mai'', u Okeghema v tuhém rouše motetním pravé výkvěty národní melodiky ''Ma bouche rit'', ''Je n’ay deul'', ''Baisiez-moi'', ''Petite camusette'' s předepsanou ku konci fugou, nebo u Busnois ''Maintes femmes, Dieu! quel mariage''. Poslední píseň uvedena ve Steckrové »Všeob. dějepisu hudby« I. (Ml. Boleslav, 1893), kde dočísti se lze i o jiných, zde pouze v obrysech dotknutých otázkách, jako o hudbě mensurní a skladbě vícehlasé, důkladného poučení. Z ukázky té dobře poznati jest ráz národních těchto melodií i poměrně vyspělou souměrnost formální, tvořící z nich roztomilé, periodicky zaokrouhlené celky. Že jsou to většinou písně s francouzskými texty (obyčejně nářečí burgundského nebo pikardského), vysvětluje se tím, že skladatelé školy nízoz. jsou ponejvíce původem z pofranštělých částí Belgie, pak i tím, že skladatelé nízoz. nalézali mimo dvůr papežský útulek hlavně u dvora burgundského a francouzského. Tak Dufay byl zpěvákem Filipa Dobrotivého, vévody burgundského, Okeghem zpěvákem franc. králů Karla VII., Ludvíka XI. a Karla VIII., Josquina vidíme nějaký čas v čele pěvců kapely Ludvíka XII. Dodáme-li, že jednotlivé provincie nízoz. v různých dobách dostávaly se pod různá panství, ano že za Maximiliána I. připojeny i k říši Německé, chápeme, že o příslušnost některých proslulých skladatelů, jako Josquina, mohli se příti až čtyři národové. Nové výzkumy přiřkly vůdčí hlas celého polyfonního toho vývoje hudby {{Prostrkaně|Nízozemcům}}. O jejich škole pojednáno bude pod zvláštním heslem; zde k doplnění obrazu vzájemných styků hudby francouzské s nízozemskou budiž poukázáno ještě na velikou oblibu, s níž potkával se ve '''F'''-ii, vlasti déchantu, kontrapunktický styl oněch mistrů. Básníci ve svých dílech jí dávají výraz, jako Stephen Morelot svým nářkem nad smrtí Binchoisovou, Jean Molinet ve svých ''Faits et dicts'', Ronsard, Rabelais atd. Díla kontrapunktiků nízoz. tisknou se nejen v Antverpách, ale i v Paříži a Lyoně, kam záhy pronikla reforma Ottaviana dei Petrucci, tisknouti noty pohyblivými typy. Školou nízozemskou nabyla obecného rozšíření notace bílá, jejíž vynález přičítá se Dufayovi; avšak ve '''F'''-ii známa byla, byť i méně jsouc užívána, již před ním, a Dufay, sám zprvu užívav not černých, tam ji poznal. Styky hudebníků samých jsou také vždy nejčilejší. Dříve Nízozemci vycházejí od pokroků školy francouzské, pak opět Francouzi učí se kontrapunktickému umění nízozemskému. Celá řada skladatelů věnuje mu své síly: P. {{Prostrkaně|Certon}}, ředitel choralistů Svaté kaple paříž. (''pueri symphoniaci sancti sacelli paris.''), {{Prostrkaně|Genet}}, zvaný po rodišti Carpentras, P. {{Prostrkaně|Moulu}}, {{Prostrkaně|Clém}}. {{Prostrkaně|Jannequin}}, {{Prostrkaně|Claude de Sermisy}}, zvaný {{Prostrkaně|Claudin}}, {{Prostrkaně|Dom}}. {{Prostrkaně|Phinot}}, {{Prostrkaně|Fr}}. {{Prostrkaně|Regnart}}, P. {{Prostrkaně|Manchicourt}}, {{Prostrkaně|Mornable}}, {{Prostrkaně|Passereau}}, {{Prostrkaně|Courtois}}, kanovník saint-quentinský {{Prostrkaně|Mouton}}, učitel Willaertův, {{Prostrkaně|Léon}}. {{Prostrkaně|Barré}} a j. Práce těchto skladatelů, většinou mše, motetta, chansony a madrigály, nemají sice uhlazenosti, důkladnosti a harmonické čistoty předních mistrů nízozemských, nicméně dobře pokračují s celým hnutím, ba v chansoně mají i tóny zcela své. Vyniká tu zvláště {{Prostrkaně|Jannequin}}, jehož samorostlá vynalézavost nejlépe osvědčila se v písních: ''Le caquet des femmes'', ''La défaite des Suisses à la journée de Marignan'', ''Le chant des oiseaux'' a v četných jiných, kde buďto dle manýry Belgičana Gomberta líčí brzy zpěv skřivánčí, brzy slavičí, nebo libuje si v tónomalbách bitev a honeb. Humor a fantastická komičnost přispěly k veliké oblibě oněch písní. V době této, kdy veškeré theorie mění se v praxi, není velikých theoretiků. Jmenujeme jen {{Prostrkaně|Guill}}. {{Prostrkaně|Guersona}} (''Utilissimae musicales regulae'') a P.{{Prostrkaně| Maillarta}} (''Les tons ou discours sur les modes de la musique''). Nejšťastnějším hudebním učitelem celého období je však bez odporu {{Prostrkaně|Cl}}. {{Prostrkaně|Goudimel}}, založivší r. 1540 v Římě školu, v níž mezi četnými žáky zasedal i Palestrina. Skladby Goudimelovy mají čisté linie harmonické, zůstávají prosty přepjatých výstřelků epochy umělého kontrapunktu, ale jeví celkem více hudebníka vzdělaného, než geniálního. V řadě jeho prací, z nichž vynikají ''Ódy Horácovy'', nalézají se též žalmy Marotovy i Bèzovy, jež v pověstné noci Bartolomějské staly se mu osudnými. Nebyla to však první ani poslední hudební úprava těchto žalmů. Melodie jejich složeny byly bezpochyby dle německých Guill. Franckem (vytištěny ve Štrasburce, 1545); čtyřhlase upravil je L. {{Prostrkaně|Bourgeois}}, spisovatel knihy ''Le droit chemin de musique'', a vydal v Lyoně r. 1547; r. 1559 učinil tak Jannequin a posléze {{Prostrkaně|Claude Le Jeune}}. Skladatel tento, rovněž jako {{Prostrkaně|Du Caurroy}}, znamená již úpadek francouzské školy. Oba jsou vrstevníky svými přeceňováni, oba vyznačují se vlohou jen prostřední, v níž namnoze ještě instinkt převládá nad vědomostmi. Zajímavým zjevem současného uměleckého života jest {{Prostrkaně|Akademie pro básnictví a hudbu}}, kterou r. 1570 se svolením Karla IX. založil básník {{Prostrkaně|Jan Ant}}. {{Prostrkaně|de Baïf}} (skladatel mnoha písní a autor spisů o tabulatuře loutnové a kytarové), jež nemohla se však déle udržeti. Zatím přinesla renaissance z Italie módu aristokratických slavností, pořádaných s oslňující nádherou a sahajících k látkám většinou mythologickým neb allegorickým. Dlužno tu jmenovati ''Zápas Apollina s hadem Pythonem'', hraný při vjezdu Jindřicha II. do Rouenu r. 1550, velikými massami sborovými a instrumentálními. Vedly-li podobné mythologicko-allegorické hry k vývoji opery v Italii, ve '''F'''-ii byly daleko důležitějšími činiteli proň dvorské ballety (''ballets de cour''). Původ svůj mají v {{Prostrkaně|maskarádách}}, z nichž prvá dle paměti pořádána královnou Blankou r. 1392 u příležitosti kavalírského jakéhosi sňatku. Těšily se stále rostoucí oblibě, až za Františka I. staly se malými hudebně choreografickými zábavami. Hry italské mají v dalším postupu vliv na jejich látky, formu a scénické uspořádání, ale kdežto v allegoricko-mythologických hrách italských převládá zpěv, zůstává ve francouzských hlavní věcí vždy tanec, mimika. A tak vytváří se genre dvorských balletů, jejichž prototypem jest proslulý ''Balet comique de la Royne'', provozovaný v Louvru roku 1581 k oslavě sňatku vévody de Joyeux se slečnou de Vaudemont, sestrou královny Louisy lotrinské. Podán jimi přechod k období druhému.

{{Prostrkaně|Období}} II. (asi 1600—1830). Vývoj franc. zpěvohry nazvali jsme velikým jeho činem. Dvorskými slavnostmi a ballety zříme její půdu připravenu, nicméně k prvnímu kroku uplývá ještě více než půl století. Dvorské ballety se udržely dlouho v neztenčené oblibě a v podobě téměř se neměnící od řečeného již ''Balet comique de la Royne'', jejž vymyslil akklimatovaný Ital Baltazarini, řečený Beaujoyeux (přišel již do '''F.''' v čele onoho vynikajícího sboru houslistů, poslaných gubernátorem piemont., maršálem de Brissac, Jindřichu II., jehož hudci vyznali se dosud jen ve hře na skotský rebek) a jehož básníkem byl de la Chesnaye, hudebními skladateli Girard de Beaulieu a Jacques Salmon, konečně dekoratérem král. malíř Jacques Patin. Oba skladatelé překvapují nás pestrem svých effektů: sóla, zpěvy o 2—6 hlasech, sbory, nápěvy taneční a partie {{Prostrkaně|symfonické}} (orchestrální) šťastně se tu střídají, orchestr má již dosti barev, moha vykázati se violami, loutnami, harfami а k hobojím, flétám, cromornám (zakřiveným rohům), cinkům a trompetám přibíraje pro účin i varhany; ba mnohé jednotlivosti (klavírní výtah vydal J. Weckerlin), jako píseň Merkurova, Jovova, zvláště však vstup čarodějnice Kirky, zůstávají zajímavými dodnes. Dílo stalo se typickým vzorem celého genru, a to nejen inventorům a básníkům, kteří za Jindřicha IV. a Ludvíka XIII. hojně chápali se příležitosti v allegoriích textů velebiti své vládce (odtud název též ''comédies de respect''), nýbrž i hudebníkům, jichž práce však většinou jsou zcela prostřední. Děliliť se vespolek o skladbu jednotlivých částí, ba často celek byl pouhou úpravou kousků jinde použitých. Veliká spotřeba povzbuzuje řadu skladatelů (srov. Nuitter et Thoinan, Les origines de l’opéra français, Paříž, 1886) jmen i vloh obskurních; známější jsou Paul Auger (''Petit et Grand Ballet de la Douairière de Billebahault'', ''Le Sérieux et le Grotesque''), Henri de Bailly (více než svými ballety pronikl motettem ''Super flumina''), vyhlášený loutnista Ét. Moulinier, Pierre de la Barre a nejnadanější všech Ant. Boesset (''Ballet des Dix Verds'', ''B. du Soleil'', ''Les Nymphes bocagères'', ''B. des Triomphes'') a Pierre Guédron (''La sérénade'', ''В. de la reine'', ''В. de M. le prince''), jichž spolupracovníky začasté bývali Gab. Bataille a Jacques Mauduit. Hudební tělesa, upotřebená v těchto hrách, mívala značné rozměry. Tak v balletu ''Délivrance de Renaud'' (episoda z Ariosta), jehož nápěvy skládal Mauduit s Guédronem, stál prvému k službám neviditelný ensemble 64 zpěváků, 28 viol, 14 louten, druhému sbor 92 pěvců a orchestr o 45 nástrojích. Leč ani hudba ani sujety (zhusta bizarrní, jak svědčí již názvy: ''Ballet des Grimaceurs'', ''des Folles'', ''des Barbiers'', ''des Coqs'', ''des Soufleurs d’Alchymie'', ''des Enfants fourrés de malice''; nebo burleskní, jako: ''b. des Usuriers'', ''des Avares'', ''de Don Quichotte'') nebyly hlavní příčinou přitažlivosti těchto zábav, nýbrž tance samé, v nichž tanečníci z povolání mísili se s dvořany, ba i se svými vládci, a nádherné výpravy kostýmů, dekorací a strojů.

Tuto oblibu nezdařilo se zmenšiti ani italským zpěvohrám, ač dílům obratněji sestrojeným a na daleko umělečtějším stupni stojícím. Kardinál Mazarin, vzpomínaje sobě na italské {{Prostrkaně|feste teatrali}} a utvrditi se chtěje ve přízni královny Anny Rakouské, povolal r 1645 první italskou společnost do Paříže, kde ještě v prosinci t. r. sehrána na divadle du Petit-Bourbon G. Strozziova ''La finta Раzzа'' s hudbou Fr. Sacratiho. Ze společnosti vynikali zpěvačky Margherita Bertolazzi, Lod. Gabrielli Locatelli a Giul. Gabrielli, zvláště však oba pořadatelé, dekoratér a strojník Torelli, jenž překvapil prospektem starého města pařížského, a choreograf Balbi, jenž svými tanci medvědů, opic, pštrosů a papoušků postaral se o zábavu sedmiletému králi. Ostatně oba posléze jmenovaní měli vlastně větší úspěch než celá italská hudba, které vyšší společnost franc. nepřála, a Torelli, připoután trvale k Paříži, zasáhá odtud činně obratnou rukou strojmistra a dekoratéra v technický vývoj francouzského jeviště. Italské opery byly sice vkládáním sborů, recitací a balletů přizpůsobovány franc. vkusu, avšak Francouzům, uvyklým zatím dramatičnosti Corneilleově, nemohla býti sebe sladší a ozdobnější melodika lahodící sluchu náhradou za nedostatky dramatického zájmu. Nicméně Mazarin, nedbaje ani skrovných uměleckých úspěchů, ani politického odporu frondy, vyčítající mu rozhazování státního jmění, znovu a znovu pokoušel se italské opeře dopomoci k vítězství. R. 1647 sehrán v Palais-Royal L’Orfeo, jehož slova složil abbé Franc. Buti, hudbu Luigi Rossi; nákladná výprava poskytla vítanou zbraň odpůrcům kardinálovým, a kdežto po zpěvohře Sacratiově kynuly mu ještě éloge Maynardovy a Voitu- rovy, tentokrát byly to jen břitké »mazari- nády«, jež hrnuly se na jeho hlavu. Vyhnáni za nepokojů frondy, vrátili se umělci italští teprve r. 1654, kdy v divadle du Petit-Bourbon uvedli se komedií ''Nozze di Peleo e Theti'' s hudbou Carla Caproliho; vkusu franc. činěny tu ústupky největší: byl to skutečně jen ballet tančený, a verše Benseradovy nezpívány ani nerecitovány, nýbrž rozdávány jako Programm. R. 1658 následovala ''Rosaure impératrice de Constantinople'', sehraná společností Dom. Locatelliho, r. 1660 opera jednoho ze slavnějších skladatelů benátské školy, Franc. Cavalliho ''Serse'', s novou společností pěvců a ovšem, jak pro Paříž nebylo jinak možno, s balletními vložkami.

Nicméně všechny tyto ukázky italské operní tvorby nepůsobily bezprostředně, potkávajíce se vždy se silným odporem: neboť Francouzové dlouho nemohli se spřáteliti s konvencí vyjadřovati se zpěvem, ba i později ještě hromadili raději konvence dvě, deklamaci i hudbu. Místo aby tudíž k přímé nápodobě sváděly, rozněcovaly cizím kouzlem svým spíše k hledání vlastních nových cest. Zprvu rozšířily jen rámec dvorských balletů, jimž činnou účastí Ludvíka XIV. dostalo se nevídaného lesku. Ludvík ve své vášni pro tento genre daleko předčil melancholického Ludvíka XIII., jenž také míval podíl v invenci a provedení balletů, jediné na pole skladby, kde Ludvíkovi XIII. mnohdy v žalmech a chansonách přálo štěstí, nemohl ho následovati. Novou řadu balletů za své vlády zahájil 1651 ''Cassandrou'', v níž jako básník poprvé vystoupil též Benserade. Tímto, Quinaultem, zvláště však geniálním Molièrem, dostalo se balletním látkám uměleckého prohloubení. Skladateli byli Jean Cambefort, Franç. Chancy, Louis Molier, Verpré, Michel Mazuel, Jean B. Boesset, syn uvedeného již Antonína, a vnuk téhož, Claude Jean B. Boesset, Lazarin, Michel Lambert a Jean В. Lully, Ital ve '''F'''-ii vychovaný, jenž balletem ''L’Amour malade'' r. 1657 zahájil dlouhou řadu svých skladeb toho druhu. Z nejzajímavějších jest ''Ballet de la Raillerie'' (1659), v němž zřejmě se již ohlásil spor mezi hudbou francouzskou a italskou: mademoiselle de la Barre a signora Anna Bergerotti hájí tu každá hudbu své země, až ustupují od sporu, poněvadž »srdce, které zpívá, a srdce, které vzdychá, mohou se lehce shodnouti«. Avšak prvenství zpěvohry franc. nechal si Lully přece ujíti. Byl to dosti pochybný básník, »opat bez opatství«, Pierre Perrin (1620—1675), jenž se zkušeností divadelního horlivce prvý odvážil se napsali text k franc. opeře, který by učinil zadost vkusu a dramatickým požadavkům pařížského obecenstva i skladateli lehkou stavbou úsečných, nepravidelných veršů (říkal jim »lyrické«) poskytl volnost a rozmanitost rhythmickou. Za svého skladatele vyvolil si {{Prostrkaně|Rob}}. {{Prostrkaně|Camberta}} (1628—1677), skromného varhaníka kollegiátního kostela u sv. Honoráta, který rovněž již dlouho zanášel se myšlénkou, po způsobu italských zavésti franc. hudební komédie a měl k tomu již jakousi průpravu ve svých nápěvech k Chapotonovu kusu ''Le mariage d’Orphée et d’Eurydice'' (byla to r. 1648 podniknutá reprisa dramatu ''La descente d’Orphée aux enfers'' z r. 1640; podobně d’Assoucy r. 1650 složil hudbu ke Corneilleově ''Andromedě'') a v hudbě k dialogisované ve franc. verších elegii ''La Muette ingrate''. Tak došlo r. 1659 к první hudební komédii franc. ''La Pastorale'', nazývané »l’opéra d’Issy«, kde na statku královského zlatníka de la Haye dostalo se j! prvého slavného provedení. Nával byl takový, že většina návštěvníků nedostala se vůbec do sálu, a komédie musila tam býti v krátké době osmkráte opakována, načež na výzvu Mazarinovu byla sehrána před králem a královnou ve Vincennech. Z hudby líbily se zvláště partie symfonické, kde dle Saint-Évremonda posluchači nejvíce překvapeni byli novým spojením flét se zvuky houslí. Povzbuzeni těmito úspěchy, přistoupili autoři ku skladbě nové opery ''Ariane ou le Mariage de Bacchus'', ale nová invase italská, znamenající se zmíněným svrchu Cavalliho ''Sersem'', a násl. r. 1661 úmrtí Mazarinovo zmařily její provedení, podobně jako opery ''La mort d’Adonis'', kterou Perrin složil s J. Boessetem. K Ariadně sáhnuto později, když r. 1669 Perrin obdržel privilej zaříditi Operní akademie (''Académies d’Opéra'') čili hudební představení ve franc. verších v Paříži a ve všech ostatních městech království po dobu dvanácti let; pilně již na ni zkoušeno a častokráte provedena již v soukromí, když přistoupením markýza de Sourdéac a Laurenta Bersaca, jenž říkal si sieur de Champeron, k podniku nového divadla změněn plán, а k zahájení her (1671) zvolena ''Pomone''. Netušený úspěch hudby Cambertovy (»Pomona« provozována v býv. míčovně ulice Mazarinovy nepřetržitě po osm měsíců a násl. heroická opera ''Les peines et les plaisirs de l’amour'' na slova Gilbertova potkala se rovněž s uznáním) a objevujících se jeho konkurrentů Guicharda a Cranouilleta de Sablières, kteří pronikli operou ''Les amours de Diane et d’Endymion'', později předělanou na ''Triomphe de l’Amour'', roznítil žehravost ctižádostivého Lullyho, těšícího se u dvora svými skladbami balletů veliké přízni; i dosáhl toho intrikami, že král vzal Perrinovi opět privilej a jemu ji udělil, ba že další ordonnancí zakázal všem ostatním divadlům užívati více nežli dvou hlasů a šesti houslí.

Tak ovládl {{Prostrkaně|Lully}}, vlastně {{Prostrkaně|Jean B}}.{{Prostrkaně| de Luili}} (1633—1687), oklamav při tom též Molièra, samojediný pole a díly svými, jichž řadu vítězně zahájila r. 1672 zpěvohra ''Les fêtes de l’Amour et de Bacchus'', stal se zakladatelem národní opery franc., podrževší vytvořený jím typ, aspoň v hlavních obrysech, ještě do začátků epochy moderní. Jako franc. tragikové, hleděl i Lully přiblížiti se antickému ideálu: dramatičnost, rhythmus a výrazná deklamace slova byly mu vším, před nimi ustoupiti bylo ariím a melodickým ozdobám italským, duettům, ensemblům, jen sbory a tance oživují na vhodných místech jednostrannost deklamačního pathosu. Ouvertura, jež vedle tanců (''airs'') byla jedinou ještě určitou formou Lullyovy opery, skládala se z {{Prostrkaně|Grave}} a fugovaného {{Prostrkaně|Allegra}}, po němž po případě následovala repetice prvého dílu. Orchestr, jehož průvod do podrobná provésti Lully přenechával často svým žákům, Colassovi a Lalouettovi, skládal se vedle užívaných tehdy nástrojů smyčcových čeledi violové z flét, hoboji, bassonu a kotlů. Obratnost úpravy scenické nebyla posledním lákadlem jeho díla. Z devatenácti oper Lullyových vynikají: ''Alceste'', ''Thésée'', ''Atys'', ''Isis'', ''Psyché'', ''Persée'', ''Phaëton'' a ''Armide''; librettistou je zpravidla Quinault, jedině v ''Psyché'' a v ''Bellérophon'' Tomáš Corneille, v ''Acis et Galatée'' Campistron. Z bezprostředních následníků Lullyových zasluhují zmínky oba synové jeho {{Prostrkaně|Louis}} a {{Prostrkaně|Jean Luis}}, Teobaldo de Gatti (opery ''Coronis'', ''Scylla''), uvedený již Pascal Collasse (''Les noces de Thétis et de Pélée''), André-Cardinal Destouches (''Issé'', ''Callirhoé'', ''Télémaque''), s nímž slavený Lalande složil svůj jediný ballet ''Les éléments'', Herny Desmarets (mezi osmi operami ''Iphigénie en Tauride)'', Marc-Antoine Charpentier (''Médée''), Marin Marais (''Alcyone''), Madame Jacquet de la Guerre (''Céphale et Procris''), Michel Pignolet de Montéclair (''Les fêtes de l’été''), Cassanea de Mondonville (''Carneval du Parnasse'', ''Isbé''), Lacoste, Gervais, Francoeur a nad úroveň všech vynikající André Campra, jenž ve svém ''Tancredu'' osvědčil dramatickou sílu, v ''Hésione'' a ''Achille et Déidamie'' smysl pro instrumentální barvitost. Všichni tito skladatelé pracovali ve slohu Lullyově, ale geniálnosti jeho dosíci nemohli; pravým {{Prostrkaně|pokračovatelem}} jeho díla stal se teprve {{Prostrkaně|Jean Philippe Rameau}} (1683—1764), jenž vlohou i důkladným vzděláním theoretickým schopen byl ku předu přivésti váznoucí velikou operu. Hned první svou provozovanou (''Samson'' na slova Voltairova nepřijat) tragedií lyrickou ''Hippolyte et Aricie'' (1733) vítězně prorazil, ač mnohé novoty jeho potkaly se zprvu s odporem u stoupenců tradice Lullyovy, jimž nebylo zcela jasno, že je to vlastně jen další její vývoj. A skutečně Rameau ve svých dílech (''Zoroastre'', ''Dardanus'', ''Pygmalion'', ''Platée'', ''Castor et Pollux'') ještě důrazněji hleděl si recitačního výrazu a rozčleněné, přesné rhythmiky, stejně zavrhoval umělé formy v sólech a sborech, a jevil-li se někde přece vliv italské melodiky, jeho vynalézavost dovedla též ozdoby koloraturni prodchnouti dramatickým životem. Nejzajímavějším je však po stránce technické, vynikaje kontrapunktickou dovedností, kterou pracuje své sbory a ensembly, překvapujícími obraty harmonickými, v průvodu instrumentálním samostatnými, líčícími motivy a jemným sdružováním různých barev zvukových.

Tak upevnil Rameau velikou operu, a právě v čas, neboť již stahovala se mračna, z nichž za nedlouho propukly spory »buffonistů« a »antibuffonistů«, známých pod jménem ''querelles''. Vlastně spory od vzniku divadelní hudby ve '''F'''-ii nikdy úplně nepřestaly a nebyly to vždy jen spory mezi vkusem italským a franc., nýbrž také mezi zábavami šlechty a lidu. Potřebám tohoto sloužila divadla jarmareční, z nichž vznik divadla trhu svatogermainského stopovati lze k r. 1595. Z těchto divadélek, jimž dříve nevěnovalo se mnoho pozornosti, ozvala se pojednou opposice proti Opeře, a sice nejprve kol r. 1674 loutkami (''bamboches'') Lagrillovými, jež nazývány »špatnými opicemi Opery« (srv. Gustave Chouquet, Histoire de la musique dramatique en France, Paříž, 1873), pak společností Allardovou, jež hrou ''La force de l’amour et de la magie'', sestavenou z dialogu, tance a hudby, dodělala se velkých úspěchů. Když Lully jako ředitel Operní akademie tržním hercům zakázal zpívati a Comédii franç., sotva překročili na její pole, mluviti, připadli Chaillot a Rémy (1697) na zvláštní němohru: osoby vystupovaly s velkými kartony, na nichž napsány byly kuplety, jež měly zpívati, orchestr hrál známé nápěvy a obecenstvo sezpívalo si s ohromných plakátů svůj vaudeville samo. Obliba nové zábavy tak vzrostla, že Op. akademie raději uzavřela s tržními divadly mír, a již r. 1714 měla Paříž dvě koncessované společnosti pro tyto drobné komedie, propletené zpěvy a tanci, jichž původcem praví se býti v XV. stol. veselý mlynář Olivier Basselin z Normandie (''vau-de-vire'', dle jiných ''voix de ville''), jichž pravzor však můžeme viděti již v hrách troubadourů (''Robin et Marion''). Zároveň vyskýtá se již název ''opéra comique'', jejž první přikládá svým parodiím Lesage (''Arlequin roi de Serendib'') a skladateli jejími zvučného jména v této době jsou Jean-Claude Gillier (1667—1737), houslista Franc. komedie, hudební spolupracovník Regnardův a Dancourtův (''Les Dieux à la foire'', ''Sancho Pança'', ''La première représentation'') a Jean Jos. Mouret (1682—1738), skladatel roztomilých divertissementů pro hudební slavnosti (»Nuits de Sceaux«) vévodkyně du Maine a podobných bagatell pro Komedii italskou, r. 1716 vévodou Orléanským povolanou a udrževší se jako stálý divadelní činitel do r. 1742, i pro Komédii francouzskou (snad nejlepší z nich ''Ragonde ou la Soirée de village'') vedle jiných oper a balletů. Sám Rameau přišed do Paříže (1721), skládal hudební vložky do komedií svého krajana Pirona. Ale důležitým impulsem k vytvoření francouzské komické opery v pravém slova smyslu byla ona italská společnost buffonů, r. 1752 do Paříže zavítavší, která sice brzo byla vypuzena, ale zanechala po sobě trvalé sledy, ne snad jen v upomínce na boje, jimž, jako na počátku téhož století v zápase proti Lullistům Raguenet (1702), tentokrát v čele stál J. J. Rousseau, účastně se i publicisticky svou ''Lettre sur la musique franç.'' i jako skladatel pastorály ''Le devin de village'', nýbrž hluboko v operní produkci samé. Než nebylo to snad jen pouhé napodobení italské »opera buffa«, jejímž vynikajícím vzorem byl Giov. Bat. Pergolesi (1710—1736) svou ''Serva padrona''. Rousseau zašel ve svých paradoxech sice tak daleko, že franc. jazyku upíral vůbec schopnost k opeře; jeho vlastní skladby a zvláště ta řada skladatelů ryze gallského humoru, které díla buffonistů uvedla na vlastní cestu k opeře v pravdě národní, porážejí ho samy. Ještě za přítomnosti italské komedie (1753) odvážil se Jean Monnet, ředitel komické opery, kterou viděli jsme se vyvinouti z tržních divadel a jejíž hry nebyly v jádru než vaudevilly, soutěže francouzskou buffou ''Les Troqueurs'', kterou dle Lafontaina zbásnil Vadé a složil Antoine Dauvergne (1713—1797) a jež nezanechala žádné pochyby o nadání francouzském pro tento genre. Následoval Neapolitán Egidio Romualdo Duni (1709—1775) svými franc. komickými operami ''Ninette à la cour'', ''Le peintre amoureux de son modèle'', ''La fille mal gardée'' atd , k nimž nalezl v Anseaumovi a Favartovi obratné librettisty; vliv těchto spisovatelů, jakož i Sedainův a Marmontelův na vývoj komické opery franc- nelze podceňovati, neboť pozvedli její texty nad hrubou ještě úroveň italských buff. Ale již vystupuje trojice skladatelů, kteří komickou operu přivádějí na vyšší umělecké stanovisko a stávají se takořka prvními jejími klassiky. Jsou to harmonicky zajímavý {{Prostrkaně|Fr}}. {{Prostrkaně|André Danican}} zv. {{Prostrkaně|Philidor}} (slavný šachista, 1726—1795) se svými komickými operami ''Blaise le Savetier'', ''Maréchal ferrant'', ''Sorcier'', ''Tom Jones'' a j. a vážnou ''Ernelinde''; prostý a přirozeně půvabný {{Prostrkaně|Pierre Alex}}. {{Prostrkaně|Monsigny}} (1729—1817), vyniknuvší zvláště v ''Le Cadi dupé'', ''Le roi et le fermier'', ''Rose et Colas'', ''Le déserteur'', ''La belle Arsène'' a ''Félix ou l’Enfant trouvé''; konečné {{Prostrkaně|André Ern}}. {{Prostrkaně|Modeste Grétry}} (1741—1833), snad hudebník menší svých předchůdců, jenž měl však štěstí — dík ohnivému citu, pohyblivé obrazotvornosti, scénické vervě a smyslu pro populární melodiku — dovršiti dílo jimi započaté. Z prací jeho hodny jsou pozoru; ''Le Huron'', originální ''Le tableau parlant,'' ''Zémire et Azor'', ''L’amant jaloux'', ''La caravanne'', ''L’épreuve villageoise'', ''Anacréon chez Polycrate'', ''Raoul'' (Modrovous) a zvláště ''Richard Coeur-de-Lion'', jeho arcidílo. Zmínky zasluhuje také již na tomto místě symfonik {{Prostrkaně|Jos}}. {{Prostrkaně|Gossec}} (1734—1829) pro své operetky ''Alexis et Daphné'', ''Philémon et Baucis'', ''Hylas et Sylvie'', zvláště však roztomilou ''Les Pécheurs'' (1766), a herec {{Prostrkaně|Laruette}}, jehož ''Le docteur Sangrado'', ''L’ivrogne corrigé'', ''Les deux compère''s, těšily se úspěchu. Co takto vyvinula se komická opera, pokračoval ovšem vlastní vaudeville, repraesentovaný ve svém prvním květu Regnardem, Boursaultem, Dufrénym, flon-flony Lorenzaniovými, Charpentierovými a Masséovými, vždy dále a vedle uvedených již Gilliersa a Moureta nalezl své skladatele v Bernierovi, Labbéovi, Corettovi a později vyvršitele v Dalayracovi, Dezaidovi, Deviennovi, kteří však namnoze již dotýkají se opět komické opery, jako je často vůbec za těžko lišiti oba genry. Úpadek vaudevillu nastává teprve tehdy, kdy hamižnost podnikatelů odstraňuje skladatele a vydávají se snůšky melodií (na př. ''La clef du caveau'' obsahuje jich asi 2030), do nichž básník vaudevillu mohl jen sáhnouti, aby našel vhodných pro každou situaci. I Noverre, jinak ve svém oboru umělec na slovo vzatý a Gluckem balletu nazývaný (r. 1778 připojil si ku svému balletu ''Les petits riens'' Mozarta), sahává k podobným odrhovačkám.

Morálním vítězstvím, jehož dosáhli italští buffonisté. přirozeně obrátil se i ve velké opeře na čas vítr příznivý Italiánům; zejména Piccini (1728—1800) ovládl pole virtuosním leskem své neapolské školy. Tu zachráncem francouzské tradice objevil se {{Prostrkaně|Krištof Villibald Gluck}} (1714—1787), byť i byl nezamýšlel jakožto přívrženec hudebního kosmopolitismu prospěti pouze národní hudbě francouzské. Gluck tušil ve '''F'''-ii, připravené Corneillem, Racinem, Lullym a Rameauem, příznivou půdu dramatickým svým reformám i obrátil se r. 1774 svou ''Iphigénie en Aulide'', jejíž text dle Euripida složil mu úředník franc. vyslanectví ve Vídni du Rollet, do Paříže, načež r. 1777 následovala ''Armide'' na slova Quinaultova, r. 1779 ''Iphigénie en Tauride'' s textem Guillardovým а Écho et Narcisse od Tschudiho. Mezitím seznámil pařížské obecenstvo v překladech i s ''Orfeem a Euridikou'' a s ''Alcestou''. Opery rozpoutaly krutý boj mezi {{Prostrkaně|gluckisty}} a {{Prostrkaně|piccinisty}}, jehož však vzdáleny zůstaly špinavé a osobní pletichy někdejšího zápasu {{Prostrkaně|lullistů}}. Italský směr měl své zastance v mdlejší části společnosti franc. s Ludvíkem XV. a Dubarry v čele, reforma Gluckova horlivě podporována bývalou žačkou jeho Marií Antoinettou, chotí dauphinovou, jejíž jen zásluhou došlo po dvouletých téměř průtazích k prvnímu představení ''Ifigenie v Aulidé''. Když o několik měsíců později sehrán ''Orfeus'', byla již královnou a mohla mistrovi zabezpečiti hmotné podmínky jeho pařížské činnosti. Ale změnou na trůně nezměnil se hned proud příznivý opeře italské, jíž Gluck ještě do mužných svých let druhdy sám holdoval; ba nájezdy proti nevítanému reformátorovi, jenž z tuhého spánku budil svědomí změkčilých duší, stávaly se od zpěvohry ke zpěvohře prudšími. Zejména v nich vynikli po boku d’Alemberta a Ginguenéa Marmontel a La Harpe, kdežto na obranu postavili se abbé Arnaud s »anonymem z Vaugirardu« J.-B.-A. Suardem a sympathie s Gluckem sdíleli Voltaire, Mme de Genlis, Laurent a ku podivu též — J. J. Rousseau. Nemelodičnost, zdlouhavost, příkrosti harmonické, hřmotnost orchestru tvoří asi tresť výtek; nezdar starších jeho drobností ''L’arbre enchanté'' (Vadé) a ''Cythère assiégée'' (Favart) byl nepřátelům též vítanou kořistí, a ke všemu bylo ještě Gluckovi zápasiti s tehdejší prohnilostí prvního operního ústavu (srv. Edmond de Goncourt, ''Mme. Saint-Huberty''). Nicméně pochopení oprav Gluckových, znamenajících přirozený {{Prostrkaně|pokrok}} umění, více a více se šířilo, a jestli po skvělém úspěchu ''Ifigenie na Tauridě'', v níž Gluck překonal nejen veškerou italskou tvorbu, ale i sama sebe, odpůrcové jeho hned necouvli, přinuceni byli posléze k ústupu trpkou zkušeností s Picciniovou »Ifigenií na Tauridě« (Dubreuil) r. 1781. Gluck ovšem ve '''F'''-ii již tehdy nebyl, ale jeho dílo žilo tam celé a svěží, ve vznešenosti svých antických linií. Klassický ideál, k němuž francouzská národnost od počátku vždy tíhla a jenž plně vysloven velikými její tragiky, nalezl v něm konečně také svůj důstojný hudební výraz. Gluck pozvedl operu na jednotné umělecké dílo; u něho vše cílí, vypíná a podřizuje se k dosažení dramatické pravdy. Jeho hudba podporuje báseň; ale ne snad jen její slova, jimž přesná deklamace propůjčuje vzlet a spád rhythmu — to učinil již Lully a Rameau — nýbrž její obsah, psychologické pochody, rozvíjející se pod jejími slovy, které podmiňují celou invenci, určují formy, melodie, ba každou jednotlivou instrumentální figuru. Mohutnost v jednoduchosti, ušlechtilá objektivnost, kreslící spíše typy než individua, ale jejich jádro na první vrh podávající a důsledně ráz jejich až k poslednímu vrcholu vyvíjející, jasnost, klid, až spartanská zdrželivost, jež právě tvoří celou tu tichou velikost a kde promluví, kde rozpoutá své střádané síly, dvojnásobného důrazu dosahuje — toť hlavní rysy Gluckovy hudby. Přirovnávána k hudbě Mozartově svádívá k nasnadě ležícímu obrazu drsné svěžesti panny oproti zralé smyslnosti ženy, neb ostrého jitřního vzduchu oproti polednímu slunci rozpoutané rozkoše (srv. Brendel, Köstlin). Gluckova ouvertura není již pouhým »symfonickým« přílepkem opery, nýbrž celým jejím argumentem. Jeho orchestr, obohacený o harfu, klarinety a pozouny, řídí se zásadou, že jen stupeň zájmu určuje poměr užívaných nástrojů, a má ve své pádné střízlivosti něco z »jemného lesku jednobarvého mramoru«, jak se vyjádřil Ambros. A právě tato cudná přísnost a čistota formy zůstala příznačnou i jeho žákům. Z prvých byl {{Prostrkaně|Ant}}. {{Prostrkaně|Salieri}}, jenž velikým úspěchem svých ''Danaid'' (1784) a tragi-komedií ''Tarare'' (1787) na slova Beaumarchaisova konečně s jeviště zatlačil Picciniho, jemuž po odchodu Gluckově přece svítala opět naděje opanovati ještě jednou Operu, jak nasvědčovati zdál se zdar ''Didony'' (1783), podobný zas výsledkům »Rolanda« a »Atye«. Skýtáť opera franc. v těchto létech pohled ještě velmi neustálený; vlivy italské a německé sváří se o její ráz, ano i skladatelé zasloužilí o jeho vyhranění jsou většinou původu cizího. Scénu ovládá na čas {{Prostrkaně|Sacchini}}, jehož buffy ''L’isola d’amore'' a ''L’Olimpiade'' přeložil známý antigluckista Framery a který v oboru vážné zpěvohry největšího úspěchu získal si ''Oidipem na Koloně'' (1787). Z franc. skladatelů pokoušejí se proniknouti ve velké opeře Jos. Candeille (1744—1827) svým ''Pizarrem'', Le Froid de Méreaux (1745—97), působící též buffami jako ''Le Retour de la tendresse'' na sceně Komedie italské, svým ''Alexandrem v Indii'', jenž ovšem nerovná se Sacchiniovu, a ''Oidipem'' a ''Jokastou'', konečně Lemoyne (1751—91) svým napodobením brzy Glucka, brzy Picciniho, brzy Sacchiniho charakteristický pro celou tuto třídu skladatelů; jediná opera, jíž uhodil na franc. vkus, jsou ''Les Prétendus'' (1789), a ta udržela se na repertoiru do 40. let t. stol. Nikoli původnějším, ale dramaticky nadanějším a v ušlechtilosti jednotného slohu šťastným, dědicem Gluckovým jest norimberský rodák Jan Kr. Vogel (1756—88); v ''La Toison d’or'' (1786) líbily se zvláště sbory, nejlepším dílem jeho je však ''Démophon'', provozovaný rok po jeho smrti, jehož ouvertura dlouho zůstala slavnou i v koncertní síni. Bohužel bylo to příliš málo, aby mohlo stavili hrnoucí se zevšad příliv italské hudby s Paisiellem, Guglielmim a Zingarellim v čele, jenž skladateli, jako byli Fr. Bianchi, Alex. Fridzeri (Frixer), virtuos na mandolínu a původce oblíbených ''Souliers mordorés'', Alexis Prati, J. Cambini (''Rose d’amour''), Ben. Bonesi, A. Bruni (''L’officier de fortune'') a Bern. Mengozzi, vnikl i v operu komickou. Jsou to většinou houslisté a učitelé zpěvu, kteří, postrádajíce tvořivé síly, utíkají se v této době k bezduchému napodobení oněch hlavních tří vzorů nebo smyslné melodičnosti Anfossiho, Traetty, Sartiho. Není divu, že v tomto příboji nepovšimnuta zůstává gracie díla Mozartova, všechny školy smiřujícího. Jeho pařížská cesta r. 1778 potkává se s nezdarem a ''Figarova svatba'', uvedená r. 1793, pro unavující délku dialogu Beaumarchaisova, mizí po pátém představení, kdežto ''Don Juan'' (1805) dostává se na jeviště znetvořený úpravou Kr. Kalkbrennera. Divadlo velké Opery, tehdy zovoucí se ještě ''Académie de musique'', nebylo mu půdou příznivou; za to osvědčila se jí ku podivu — Opera italská, v době císařství v Paříži založená, kde dokořán otevřeny brány Paisiellovi a obdivováno se Cimarosovým nejlepším výtvorům ''Matrimonio segreto'' a ''Nemici gloriosi''. Ale tehdy již nebyla produkce italská tvorbě franc. tak nebezpečnou, neboť mezitím a hlavně za revoluce byla tato již nalezla své talenty, kteří mocně pozvedli její tradice. Byl to především {{Prostrkaně|Etienne Méhul}} (1763–1817), jehož hudba zněla při nejvýznamnějších momentech první republiky, a jenž ve svém díle uchoval celou mramorově přísnou čistotu musy Gluckovy. Byť v hudbě jeho nakupeno bylo mnoho nesrovnalostí, byť bouřilo v ní mnoho extrémů, a často z ní čišel chvat revolučních dnů, hloubku, sílu dramatického výrazu, důstojný sloh, smysl pro široký melos, grandiosní obrysy, v něž vyrůstají jeho postavy, nelze mu upříti. Produkce jeho byla téměř hyperprodukcí, a množství jeho oper nebylo vůbec provozováno. Jeviště velké Opery neprojevilo mu příliš hostinnosti, zato Komická opera zůstala mu věrným divadlem. Vyjímáme z jeho děl: ''Euphrosine et Coradin'', kterou r. 1790 po devítiletém úsilí konečně šťastně dostal se na veřejnost, ''Stratonice'' (1792), pokládanou ve '''F'''-ii za nejdokonalejší jeho dílo, ''Phrosine et Mélidore'' (1794), snad nejelegantnější, a ''Adrien'' (pro politické překážky provozovanou teprve s ''Ariodantem'' r. 1799), jednu z nejsamorostlejších jeho oper, ''Le jeune Henri'' (1797), jejíž představení od první scény republikány zmařeno, za to však ouvertura třikrát po sobě žádána, ''Irato'' (1802), jíž mystifikoval zaslepené nadšence tvorby italské, na ossianskou látku komponovanou ''Uthal'' (1805), kde housle nahrazeny violami (známý výrok Grétryho, že by rád dal šestifrank za jednu ''e''-strunu), konečně nejharmoničtější ze všech a v cizině dosud oblíbenou biblickou operu ''Joseph'' (1807). Dále bylo by jmenovati z balletní jeho tvorby ''Dansomanie'' (1800), ballet složený choreografem Gardelem, důstojným nástupcem tvůrce pantomimického balletu (''b. d’action'') Noverra, v němž poprvé na jevišti Opery objevil se valčík, a ojedinělý, svou látkou pro nás zajímavý melodram, — otcem této formy ve '''F'''-ii byl Rousseau svým ''Pygmalionem'' r. 1768 — ''Les Hussites ou le Siège de Naumbourg'', sehraný v divadle de la Porte-Saint-Martin r. 1804. Než opustíme tohoto po Rameauovi z dramatických skladatelů celého období největšího mistra ryze franc. původu, není od místa zmíniti se o {{Prostrkaně|svobodě divadelní}}, r. 1791 udělené vymoženosti revoluce, jejíž následkem počet divadel v Paříži vzrostl takřka přes noc na šedesát. Ovšem nevzrostlo s nimi také umění; návštěva divadel byla sice i za největších hrůz guillotiny úžasná, ale umění při tom nesvědčilo. Umění i umělci byli nuceni sloužiti tendenci: básníkům bylo opěvati republiku verši, skladatelům tóny, malířům štětci, a herci odsouzeni při jejích slavnostech dělali statisty. Tak proslulá zpěvačka Maillardova (Marie-Thérèze Davoux), imposantní postavou vynikající, hrozbou donucena v mythologickém přestrojí na oltáři notre-damském představovali bohyni rozumu. Tak divadla konkurrovala mezi sebou vlasteneckými hymnami a příležitostnými kusy. Tak povstaly Méhulovy kantáty a písně ''Le chant du départ'' (na slova Chénierova), ''L. ch. de victoire'', ''L. ch. du retour'', ''La chanson de Roland'', hra ''Le pont de Lodi'' (1717), nebo hymna Jadinova ''L’éducation de l’ancien et du nouveau Régime'' (1794, Désargues), sansculottuda ''La réunion du lOaoût ou l’Inauguration de la République franç.'' (1794, Bouquier a Moline) s hudbou od Bern. Porty, Grétryho aktovka ''La rosière républicaine'', Saulnièrovo a Darrieuxovo drama ''La chute du dernier Tyran'', s hudbou Kreutzerovou (1795), nebo mezihra autora Marseillaisy Rougeta de Lisle ''Le chant des Vengeances'' (1798). Zvláště proslula soupeřstvím divadla z ulic Favartovy a Feydeauovy: sehrál-li se dnes oslavný kus Lemièrův ''La prise de Toulon'' v jednom, zítra hrál se pod týmž názvem Picardův kus s hudbou Dalayracovou v druhém. Že nebyla to zdravá soutěž, netřeba připomínati, aniž zdraví teprve upírati poměrům, kdy censura »občanská« námitky vedla proti textům, v nichž nepřicházelo slovo »liberté« aspoň jednou. Ale je to přirozené; i největší myšlénky táhnou v počátcích za sebou svou slupku, než zmohutnějí, aby ji svrhly.

Revolučního tohoto víru účastní se i druhý utvrditel franc. hudby, Ital rodem a odchovanec děl Gluckových, Haydnových a Mozartových, {{Prostrkaně|Luigi M}}. {{Prostrkaně|Zen}}. {{Prostrkaně|Cherubini}} (1760 až 1842), prosluvší svými zpěvohrami ''Démophon'' (1788), jíž vstoupil v Paříži po řadě mladších děl v italském vkusu na novou operní dráhu, ''Lodoïska'' (1791) vynikající dramatičností, krásnými sbory nadanou ''Élise ou le Voyage aux glaciers du mont Bernard'' (1794), dodnes váženou přísnou ''Médée'' (1797) a melodicky kypící komickou operou ''Lesdeux journées'' (1800), jakož i pozdějšími pracemi ''Fanisca'', ''Pimmaglione'', ''Les Abencerages'' a ''Ali Baba''. Vyvinutý smysl pro krásu, čisté kontury a vytříbené formy, duševní hloubka, jasnost, umírněnost a přece barvitost a pohnutost výrazu, jakási vznešená, až chladná a hledaná, prostota při veškeré složité umělosti technické: toť jsou charakteristické vlastnosti jeho výtvorů, jimž mnohdy upříti snad lze sílu citu, ale nikdy sílu reflexe. Jiným skladatelem, jejž vlastně teprve revoluce přivedla k operní tvorbě, je {{Prostrkaně|Jean Franç}}. {{Prostrkaně|Lesueur}} (1763 až 1837). Vystoupil poprvé v Komické opeře zpěvohrou dle Lesage pracovanou, ''La caverne'' (1793), jejímž neobyčejným úspěchem povzbuzen, dal tamže r. 1794 následovati ''Pavlu a Virginii'', r. 1796 ''Telemachovi'', vyznačujícím se veskrz originalitou a smělostí. Velká Opera otevřela se mu teprve, když Napoleon byl naň upozorněn hudební svou modlou Paisiellem; sehrány tu r. 1804 ''Ossian ou les Bardes'' a r. 1809 ''La mort d’Adam''. Ve svých operách (celkem 10) snaží se býti Lesueur hlavně {{Prostrkaně|dramatickým}} a {{Prostrkaně|deskriptivním}}, má v sobě mnoho nového, slavnostního a ušlechtilého, avšak neuniká těžkopádnosti a monotonii. Přes to právem náleží mu místo mezi »revolucionáři hudby«, jež ve stejnojmenném spise vykázal mu Octave Fouque. Z příležitostných skladatelů republiky, vzbuzených konkurrencí divadelní, zběžně dotčeni buďtež Prosp. Deshayes, jeden z jedenácti autorů pověstné hry revoluční ''Le congrès des rois'' (mezi nimiž byli i Grétry, Méhul, Cherubini), A. Trial, M. Blasius (''Le premier martyre de la république fr.'' 1793), citovaný již Jadin, slavný houslista Rodolphe Kreutzer, který však svými operami ''Paul et Virginie'', ''Lodoïska'', ''Imogène'' staví se k oné skupině skladatelů s vyslovenou tendencí poetickou, znamenané Dan. Steibeltem (''Roméo et Juliette'', 1793), Henri Bertonem (''Montano et Stéphanie'', 1799, ''Le délire'', t. r., ''Aline, reine de Golconde'', 1803) a Dominikem della Maria (''Le prisonnier'', 1798). V dílech posléze jmenované skupiny k plnému výrazu přichází barvitost lokální, jíž snažili se značnou měrou již Méhul a Lesueur obroditi komickou operu. Také rámec tohoto výlučně franc. genru dramatickými živly znamenitě rozšířen oproti naivním komédiím prvních čistitelů komické opery od svrchu uvedené italské invase, jimiž byli Martini (J.-Paul Schwartzendorf), Stan. Champein, Henri Rigel a při historii vaudevillu poznamenaní již mistři lehké gracie N. Dezaides (''Blaise et Babet'', 1783), N. Dalayrac (''Nina'', 1786, ''Camille'', 1791, ''Gulistan'', 1805) a Fr. Devienne (''Les Visitandines'', 1792). K nim druží se Solié (''Le secret'', 1796, ''Le diable à quatre'', 1806), Gaveaux (''La jambe de bois'', 1792, zvláště však ''Léonore ou l’Amour conjugal'', 1798, jež poskytla látku Beethovenovu »Fideliu«), Girard de Propiac (''La continance de Bayard'') a Charles Plantade (''Zoé'', ''Palma''). Poznamenali jsme již, že císařství přineslo s sebou nový příliv hudebního italianismu. Ale nejen italští, také němečtí skladatelé přicházejí do Paříže zápasit v horečné té konkurrencí o trochu úspěchu. Brzy je to Simon Mayer (''Finti rivali''), brzy Ferd. Paer (''Sargino''), brzy Peter von Winter (''Přerušená oběť'' v Odéonu 1824, slušný úspěch), jindy Jos. Weigl (''Švýcarská rodina''), kteří vtisknouti usilují svůj vesměs zvlaštělý vkus francouzské opeře. Skladatelé domácí, jako Catel (''Sémiramis'', 1802, ''Les Bayadères'', 1810, ''Wallace'', 1817) jsou příliš slabí, jiným, jako G. Dugazonovi, Lebrunovi (''Le rossignol''), Gailové (''Les deux jaloux'') a Bochsovi, jde jen o laciné úspěchy; Cherubini je u Napoleona v nemilosti. Lesueura pudí nadání více k posvátné hudbě, a drsné rysy republikánské musy Méhulovy, jenž veškeru sílu svého genia takřka zanechal v revoluci, málo hodí se ke třpytu prvního císařství. {{Prostrkaně|Gasp}}. {{Prostrkaně|Spontini}} (1774—1851) je ten muž, jenž přednosti ohnivého italského naturelu spojiti dovedl s dramatickými vymoženostmi francouzskými a svými, k velikosti a heroickým akcentům spějícími díly, ''La Vestale'' (1807), ''Fernand Cortez'' (1809) a ''Olympie'' (1819) vyvrcholil operu celého období. Ve Spontinim je vše vzlet, energie, vášeň, a v pathosu, ve smyslnosti koloritu, v elektrisujícím spádu rhythmiky a v pompě orchestrálních mass je pravým odleskem své slávou zpilé doby, pravým Napoleonem hudby. (Srv. Wagner, Erinnerungen an Spontini.) Komická opera byla šťastnější, že nalezla své vyvršitele ve skladatelích původu francouzského. Byl to předem {{Prostrkaně|Nicolo Isouard}} (1777—1818), jenž svou mnohdy povrchní, ale vždy duchaplnou, roztomilou a divadelní zkušenost jevící tvorbou (nejlepší z ní jsou ''Les confidences'', ''L’intrigue aux fenêtres'', ''Les rendez-vous bourgeois'' a za soutěže s Boieldieuem pulérované ''Joconde'' a ''Jeannot et Collin'') dovedl státi se pokračovatelem Grétryho, zvláště však {{Prostrkaně|Franç}}. {{Prostrkaně|Adr}}. {{Prostrkaně|Boieldieu}} (1775—1834), spojující lehkost, gracii a eleganci svěží melodické tvořivosti s finessami a přesností práce. Jeho díla ''Zoraïme et Zulnare'' (1798), ''Beňovský'' a ''Calif de Bagdad'' (1800), ''Ma tante Aurore'' (1802), ''Jean de Paris'' (1812), ''Le nouveau seigneur de village'' (1813), ''Le petit chaperon rouge'' (1818) a zvláště mistrovské dílo ''La Dame Blanche'' (1825) učinily jej repraesentantem komické opery francouzské a daleko do ciziny zanesly jeho slávu, odůvodněnou ryzím národním tónem, bohatou invencí, jemnou charakteristikou a duchaplnou technikou, vše v náležitých poměrech harmonické krásy.

Ač tvorba operní jest základním a nejskvělejším rysem tohoto období, nicméně bludem bylo by se domníva¨ti, že ostatní odvětví byla ve '''F'''-ii zanedbávána. Sama opera vyžaduje již vyspělosti zpěvu a nástrojů, a kde hledati jich semeniště, ne-li v domácnosti nebo v kostele? Tak vidíme hned zpěv, doprovázený loutnou nebo kytarou, později clavecinem, tvořili podstatu tehdejší hudby komorní čili salonní. Zprvu je to pokračování {{Prostrkaně|chansony}} ze stol. XVI., jíž Jacques Mauduit (1557—1627) zachovává ještě kontrapunktické roucho, která však již u Guédrona ve dvorních áriích (''airs de cour'') z oblíbených balletů, u Ballardů tiskem vydávaných, stává se homofonní a vykazuje melodie, často plné půvabu. Při vyčtení jejich skladatelů bylo by nám opakovati mnohá jména, uvedená při počátcích operních a balletních, jako Bataille, Boessetové, Cambert, Moulinié, nebo přistoupiti ku méně známým, jako Expilly, Pinel, Blondel atd. Výhradně drobné tvorbě písní věnovali se Jean de Sablières, Perdigal a Michel Lambert, jenž s Nyertem a Bacillym je zároveň předním repraesentantem, do jisté míry zakladatelem francouzské školy pěvecké, vynikající nad italskou virtuositu vkusem a výrazem přednesu. Skladba chanson opuštěna byla ve prospěch kantát, jejichž obliba přinesena z Italie (''cantata'' č. ''aria da camera'') a jejichž nejlepšími pěstiteli byli Campra, Louis-Nicolas Clérambault (1676—1749, zvláště proslula kantáta ''Orphée'') a Baptistin. Nabyvši větších rozměrů, přiblížila se kantáta opeře a nahrazena v salónech {{Prostrkaně|romancí}}, jejímiž oblíbenými skladateli jsou Louis Simon (''Il pleut, il plent bergère''), Pradher (''Bouton de rose''), uvedení již Plantade, Dugazon, Lebrun, Mme Gail, zvláště však Jos. Garat, bratr znamenitého zpěváka Petra Garata, se svými roztomilými pièçami ''Le printemps et l’amour'', ''L’étoile du soir'', ''Le guerrier écossais'' a j. Oblíbeným doprovázecím nástrojem romancí v salónech byla harfa, jako druhdy chansony doprovázela loutna a kytara. Loutna byla svého času vůbec, čím dnes jest klavír. Mistry jejími ve '''F'''-ii vedle Périchona jsou zvláště členové rodiny Gaultierů, z nichž vynikl Denis († 1665), nejen jako skladatel pro svůj nástroj (''Codex Hamilton''), nýbrž i jako jeho reformátor, zdokonaliv loutnovou techniku a zaved normální ladění. Skladby své nadpisuje vždy charakteristickými názvy a z forem tanečních objevují se u něho již suitové typy: allemande, gigue, chaconne a pod. Mistrem kytary jmenuje se Franç. Courbet; ale oběma těmto nástrojům bylo v brzku ustoupiti houslím, vyvinuvším se z různých druhů viol a clavecinu.

První franc. mistři houslí, Senaillé, Bapt. Anet a Duval, podléhají ve hře i skladbě (ponejvíce sonat) ještě vlivům italským, jmenovitě Corellimu; ale již Leclair, řečený l’Aîné, a Guignon (poslední ''roi des violons et des ménétriers''), současník Guillemainův, znamenají emancipaci, a Pierre Gaviniés (1728—1800, množství sonát, koncertů, komická opera ''Le prétendu'', proslulá ''Romance'', zvláště však výborné étudy ''Les vingt-quatre matinées''), Pierre Baillot (koncertní a komorní hudba, houslové školy), při vývoji opery čestně poznamenaný již Kreutzer (jeho étudy jsou neocenitelny pro studium houslí) a ve své hře elegantní, v skladbách, zvláště v étudách a variacích, původní a ušlechtilý Pierre Rode (1774 až 1830), jehož prvým učitelem byl bordeauxský jeho krajan Fauvel l’Aîné (komorní hudba, symfonie), jsou ve '''F'''-ii prvními klassiky svého nástroje. Francouzská škola klavírní měla hlavně uhlazeností, rhythmickou rozčleněností a ozdobností slohu trvalý vliv na vývoj klavírní věty. Z nejstarších clavecinistů zasluhují zmínky Monard, demoiselle Élisabeth-Claudine Jacquet a Jacques Champion, jehož syn André sieur de Chambonnières jest jaksi hlavou staré této školy. Ze žáků jeho vynikli Hardelle, Buret, Gautier, d’Aglebert, Lebègne a Louis i François Couperinové. Ze slavné této rodiny cembalistů vyznamenal se dále bratr jmenovaných Charles, obzvláště však syn jeho François Couperin, zvaný »le Grand«, jenž svými čtyřmi sbírkami klavírních kusů (většinou to forem tanečních a rondových), svou řadou {{Prostrkaně|koncertů}} ''Les goûts réunis'' a svými triy objevil vkus pozvedající se nad jeho dobu. Jeho ''L’art de toucher le clavecin'' (1717) zajímá s technického stanoviska, jmenovitě prstokladem; skladby Couperinovy jsou většinou dvojhlasé, kontrapunktované, ale svrchní hlas mívá melodii bohatě trylky a přírazy (appogiaturami) zdobenou. Synovec téhož Armand Louis Couperin vstoupil rovněž do šlépějí svých jmenovců. Dále třeba připomenouti Daquina (skládal též kantáty a moietta) a Marchanda (r. 1705 vyšla u Ballarda kniha jeho pièç). Cembalisti tito byli většinou také varhanníky a přivedli techniku i skladbu varhanní k plné platnosti. Svobodnější a plnější větou klavírní předčí své předchůdce Rameau, jenž častěji sahá již k tříhlasnosti a nerozkládaným akkordům a melodický ráz přizpůsobuje voleným látkám, nadpisy vyznačeným. Klavírní jeho skladby uloženy jsou ve dvou sbírkách pièç a jedné koncertů s houslemi nebo flétnou a violou. Nejlepším žákem jeho jest Claude Balbâtre, který však větší obliby než na clavecinu získal si na varhanách svými ''Noëls''. Po nich splošťuje se opět sloh klavírní, a Němci Schobert, Eckard a Hüllmandel zaujímají koncertní podium pařížské. Poslednímu děkuje methodu svou nová francouzská škola klavírní, zahájená Hyacinthem a Louisem E. Jadinem, L. Adamem s žáky Kalkbrennerem, Lemoinem, Chaulieuem a F. Héroldem, pak jinde již uvedeným Pradherem, jehož žáky byli zase Herz, Rosellen a Hünten, kteří však rovněž, jako žákyně Moschelesova Belgičanka Mokeova, pozdější pí. Marie Pleyelová, přesahují již v epochu moderní. Co se týče stavby klavíru, byla — podobně jako stavba houslí Italům (s čestnou výjimkou loutnařů Boqueta, Pierreta a Castagneryho) — přenechána Belgičanům a Němcům. Většina clavecinů docházela do Paříže z antverpské továrny Ruckerovy; o zvětšení clavecinu náleží zásluha Francouzi Blanchetovi, první však kladívkové claveciny (zv. {{Prostrkaně|forte-piano}}) přišly do Paříže za Ludvíka XVI. opět teprve z ciziny, a to z dílen štrasburského Silbermanna. Z téhož města pocházela i rodina v Paříži proslavivších se stavitelů pian {{Prostrkaně|Erardů}} (v. t.). Zvučného jména požívaly též koncertní klavíry Pleyelovy, jenž r. 1807 otevřel v Paříži svou továrnu. Podobně zdokonalovány i varhany a jiné nástroje, na př. dechové, a zajisté nemálo přičiněno tím k obecnému rozkvětu hudebnímu. Velikým činem v každém směru bylo r. 1795 založení pařížské hudební konservatoře (''Conservatoire de musique'' z dřívější ''École royale de chant et de déclamation''), ústavu to dodnes nejen svými rozměry, ale i vnitřním zařízením a uměleckou hodnotou velkolepého. První reorganisace dostalo se mu r. 1800 za ředitelství Sarettova, kdy ustanoveno 6 studijních inspektorů (mezi nimi Méhul, Cherubini, Lesueur), 30 professorů první a 44 druhé třídy. Každému předmětu, každému nástroji vyučuje tu skutečný umělec, a vliv konservatoře nejen záhy jeví se na dokonalosti umění výkonného, ale i činně zasáhá v rozvoj hudební tvorby. K rozkvětu tohoto období přispěly rovněž měrou nemalou četné společnosti koncertní, jako ''Le Concert spirituel'', založeny r. 1725 Annou Danicanem z hudební rodiny Philidorů, ''Le Concert des amateurs'' (1775), zal. Gossecem (od r. 1780 nesl název ''La Loge Olympique'', kde r. 1779 Paříž poprvé uslyšela symfonie Haydnovy), r. 1800 na místo jich vstoupivší ''Concert de la rue de Cléry'', a konečně r. 1828 Cherubinim v život vyvolaná ''Société des concerts du Conservatoire'', jejíž dobrá pověst, založená geniálním dirigentem Fr. Habeneckem (1781—1849), a mocný zdravý vliv trvají stále. V těchto koncertech a společnostech pravé umění vždy nalezlo záštitu. Zde pěstovala se francouzská hudba komorní, jejíž nejlepší plody v tomto období znamenány jsou jménem Cherubiniovým; zde provozovala se instrumentální díla Gossecova (1733—1829), poctivého a obratného umělce, jehož stihl jen osud, že jeho symfonie, jež první uvedl do '''F.''' r. 1754 a jichž napsal 29 vedle četných serenád a ouvertur, přirozeně zastíněny býti musily skvělými výtvory Haydnovými. Jméno Gossecovo spojeno je též s onou vlastenecky revoluční produkcí, o níž zmínili jsme se u Méhula a jíž holdovati bylo Catelovi i Cherubinimu. Gossec má množství hymnů, mezi jinými ''Chant martial'', ''Hymne à liberté'', ''Hymne à l’humanité'', Hymne à l’égalité; zvláště proslula jeho orchestrace ''Marseillaisy''. Napoleon potřeboval později ku svým slavnostem také hudebních fanfar, a namnoze byli to tíž skladatelé z doby revoluční, kteří propůjčiti mu musili své officielní nadšení. Tak skladatel sborů s orchestrem ''Ennemis des Tyrans'', ''Citoyens levez-vous'', L. E. Jadin, uvádí celé napoleonské bitvy do symfonie, což však mu nevadí, aby za restaurace nestal se opět guvernérem »des pages de la musique du roi«.

Posvátná hudba franc. druhého období nemůže se vyrovnati téže produkci ostatních zemí. Nedosahuje ani čistých, vznešených linií Palestrinových, ani hloubky Bachovy. Skladatelů je sice mnoho, mezi nimi i Ludvík XIII. svými ''Davidovými žalmy''; téměř každý varhanník pokouší se o mše, motetta a žalmy. Nejlepší hudebníky má pařížská Sainte-Chapelle a chrám notre-damský. Z významnějších skladatelů stůjtež zde: Henri Dumont, Jean Gilles, Arthur Auxcousteaux, Charles Gauzargues, Charpentier, Goupillet, Minoret, více koncertního stylu, ale velké vokální zvučnosti Lalande, Haudimont, Floquèt, Bernier, Campra. Skladateli oratorií jsou Chardin (''Retour de Tobie''), Deshayes (''Les Machabées'') a Lepreux (''Les fureurs de Saül''). Avšak i v hudbě posvátné jsou to Lesueur a Cherubini, jimž v období tomto přísluší palma. Prvému za jeho oratorium ''Deborah'', za mši ''Oratorio de Noël'', motetta ''Oratorios pour le carème'' a dvě slavnostní mše, kde všude sleduje svou reformu dramatickými živly sesíliti účinek duchovní hudby; zároveň neuniká vždy výtce, že z kostelní hudby činí operní. Podobně pracuje i Cherubini, který však ve svém druhém ''Requiem'', v ''Credo a capella'' a v ''Messe du Sacre'' podal díla hodná obdivu a hlásající jeho smysl pro vznešenost. Provedení hudby chrámové bývalo nejpečlivější a nešetřeno nákladu, zvláště při slavnostech, jichž účastnil se dvůr královský. Totéž opakuje se v době císařství; pro jeho vnější lesk a honbu po velikosti zůstává charakteristickou ukázkou oněch 80 harf zazněvších k slavnosti korunovační, k níž Lesueur obstaral svůj pochod pro velký orchester a kterým, jak poznamenává Marx, v prach bylo klesnouti před Scarlattiho »Tu es Petrus«. Zmínili jsme se již o přednostech staré pěvecké školy francouzské; k uvedeným tam pěvcům světského genru připojiti jest nám ještě jména dvou proslulých zpěváků královské kaple versailleské, barytona (basse-taille) Bastarona a kontraaltistu (haute-contre) Bouteloua. S počátky operními zaplavili '''F'''-ii ovšem italští zpěváci, s nimiž vnikl i zlořád kastrátů, zatlačivších výborné dřevní falsettisty; ale jakmile platnosti domohly se zásady národní hudby dramatické, změnil se i tu poměr a vyvstává celá řada dobrých franc. pěvců, jež ku sklonku XVIII. stol. může konservatoři poskytnouti umělce tak vynikajícího, jakým byl Pierre Jean Garat (1764 až 1823). Méně činnosti jeví období toto v theorii. První byli Mersenne, minorita a professor theologie a hebrejštiny v Paříži, prosluvší hlavně svou ''L’harmonie universelle'' (1636 u Ballarda), filosof Descartes, jehož ''Compendium musicae'', dílo mladých let a nemnoho cenné, vyšlo francouzský r. 1668, a geometrik Joseph Sauveur (''Principes d’acoustique et de musique'', 1701 a j.). Tento naukou svou o tónech aliquotních č. svrchních (''sons harmoniques'') poskytl basi harmonické soustavě Rameauově (''Traité de l’harmonie réduite à ses principes naturels'', 1722), jež stala se epochální v celém vývoji hudebním a jíž popularisace, zjednodušení i zdokonalení dostalo se d’Alembertovým spisem ''Éléments de musique théorique et pratique'' (1752). Na základě Rameaouva systému sepsal pro konservatoř Charles Simon Catel (1773—1830) svou nauku o harmonii (''Traité d’harmonie'', 1802), jež byla dlouho jedinou rukojetí franc. učitelů theorie, až nahrazena Rejchovým ''Cours de composition musicale'' (1818). Veliký hudební ruch tohoto pohnutého období, v němž franc. hudbu zřeli jsme v stálém zápase o svou národnost, vyvolal ovšem také množství poetik, dějin, polemik a kritik hudebních střídavé ceny.

{{Prostrkaně|Období }}III. Veliké dílo, jež na rozhraní obou věků vytvořila trojice velmistrů, Haydn, Mozart, Beethoven, nemohlo minouti ve '''F'''-ii nepovšimnuto. Nevešelť snad jen nový druh jimi v život, byla to nová hudba, jak případně praví H. Lavoix. Vytvořením instrumentálního slohu, jemuž Haydn dal individualitu, Mozart krásu a Beethoven idee, stali se otci všeho moderního myšlení a cítění v hudbě; jimi, a zvláště třetím z nich, hudba učiněna schopnou sama, bez pomoci jiných umění, sestoupili do hlubin lidského srdce, vyjadřovali jeho city, malovati vášně, budili představy, hnutí a pocity, a tlumočíc nejvyšší ideály, ve styk vcházejíc s myšlénkovými proudy doby, pracovali k mravnímu povznesení lidstva. Slyšeli jsme již o prvních provozováních Haydna, Mozarta a vlivech tohoto na tvorbu Cherubiniovu; Habeneckovi přísluší zásluha, že uvedl v Paříži symfonie Beethovenovy, zprvu ve školních koncertech konservatořních, v jejichž řízení dirigentskou převahou nad svými soudruhy od r. 1806—1815 se udržel, pak ve spirituelních koncertech Opery a konečně ve zmíněné již společnosti »des Concerts du conservatoire«. Jemu podařilo se zlomiti předsudek proti »barbarským dissonancím a hřmotu« Beethovenova orchestru a zvláště provedením 9. symfonie otevřítí skladatelům franc. nové obzory hudby, jako orgánu nejhlubších mystérií lidské duše. Mladé nadané hlavy to pochopily. A kterak by též bylo mohlo jim uniknouti, jak mocnou, novou vzpružinou jsou hudbě instrumentace a harmonie, když slyšeli nesmrtelná díla Beethovenova v provedení tak dokonalém, o němž ještě Wagner ve své autobiografické črtě praví, že »kdo dokonale poznati chce 9. symfonii, musí ji slyšeti v provedení orchestru pařížské konservatoře«. Blahodárnému vlivu Beethovenovu na instrumentální tvorbu franc. blíží se ještě jen uměleckým dosahem v oboru hudby dramatické vliv Weberův, s nímž '''F'''-ii seznámil kritik časopisu »Débats« Castil Blaze, jeden z prvých, kteří učili své krajany čísti též spisy o hudbě (''De l’Opéra en France'', 1820, ''L’Académie imp. de musique'', 1855 a j). Ve stálém jsa boji proti »paštičkářům«, jak říkal Morelovi, Kalkbrennerovi, Lachnichtovi, ačkoli sám měl na svědomí několik takových »paštik« z Rossiniho, Paëra a jiných, zápasil o dramatický pokrok franc. hudby, překládal libretta oper Mozartových, Weberových, a upravil pod názvem ''Léonore'' Beethovenova ''Fidelia'', což opět mu však nevadilo, aby tytéž služby překlady svými neprokázal Rossinimu, Cimarosovi nebo Donizettimu. Weberův »Čarostřelec«, uvedený r. 1824 pod názvem ''Robin des bois'', nadchl obecenstvo i umělce, na kteréž kouzlem svého koloritu, dramatičností, vniterností své melodiky, novotou forem a prostředků zvláště působil; po té následovala ''Preciosa'', až německá společnost Roecklova, seznámivši Paříž r. 1829 s ''Fideliem'' v originální podobě, v l. 1830—31 ''Oberonem'' a ''Euryanthou'' doplnila známost geniálního romantika, jehož zušlechťující vliv, s ideálním smyslem pro přírodu v popředí, sledovati lze u všech skladatelů operních, jimž šlo o poesii, od Hérolda až po současníky, za největší nadvlády Rossiniho, Meyerbeera nebo Belliniho, Verdiho. Než vraťme se k hudbě instrumentální. Nejdříve potkáme ovšem skupinu skladatelů, kteří většinou nejdou za hranice, vytčené Haydnem, Mozartem a nanejvýše Beethovenem prvních period. Jsou to: Camille Pleyel (1792—1855), syn rovněž ve '''F'''-ii delší dobu působivšího Ig. Pleyela (1757—1831) a, podobně jako Onslow (1784 až 1853), žák našeho Dusíka, Henri Reber (1807—80), žák připomenutého již theoretika, pražského rodáka Ant. Rejchy (1770—1836), a později sám prof, harmonie na konservatoři pařížské (''Traité d’harmonie'', 1862), Mme Jeanne Louise Farrenc (1804–75), proslulý lexikograf a hudební historik Franç. Joseph Fétis (1784—1871); konečně budiž tuto již uveden Charles H. Valentin Alkan (* 1813), jemuž však vryty jsou stopy romantismu Schumannova. Díla jmenovaných skladatelů nesou se většinou k hudbě komorní, a to nejrozmanitějšího druhu (tak u Farrencové shledáváme se vedle různých trií a sonát i se sextuorem a pěkným nonettem, v nichž k nástrojům smyčcovým připojují se dechové), k symfoniím, orchestrálním suitám, ouverturám, konečně i ke stilu koncertnímu pro jednotlivé nástroje, jako Fétisova symfonická fantasie pro varhany a orchestr, nebo většina prací Alkanových, vztahující se ke klavíru a vynikající tu půvabem, tu bizarrností, tak že srovnáván bývá brzo s pekelným, brzo se sametovým Breughelem. Z jmenovaných Reber druží se svými písněmi (''Le voile de la châtelaine'', ''La captive'' a j.) k oněm skladatelům, kteří vedle zmíněných genrů se zálibou a štěstím pracovali též ve tvorbě vokální, v písních, sborech, mších, kantátách a oratoriích. Radu jich zahajuje Antoine Élie Elwart (1808—1877), významný i jako theoretik (jmenujeme oratoria ''Noé'', ''La naissance d’Ève'', ''Les noces de Сапа'', vokální symfonii ''Ruth et Booz'' vedle četných mší, symfonií a kvartet), po něm jdou Louis Théodore Gouvy (* 1822), na jehož faktuře jasně zračí se vlivy Beethovenovy a Weberovy (četná díla komorní, ouvertury, symfonie, requiem, sbory, písně, k nimž volí rád texty Ronsardovy neb jiných básníků Pléjady, velká dramatická scéna pro soprán ''La Religieuse'' atd.), Charles de Dufort (* 1803, četné mše), Paul Henrion (* 1819) a Mile Victorine Louise Farrenc (1826—1859), dcera J. L. Farrencové, oblíbení svými romancemi.


{{Konec formy}}
[https://ndk.cz/view/uuid:9dd93850-e6e7-11e4-a794-5ef3fc9bb22f?page=uuid:fe7df1e0-0a01-11e5-b309-005056825209 Francie (mapa)]
{{Redakční poznámky}}</text>
      <sha1>8ta9r8nutmtw2jdgm6w2sxy1v9dkfef</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Stránka:Sedláček, Jaroslav - Výklad posvátných žalmů IIb.djvu/151</title>
    <ns>250</ns>
    <id>100392</id>
    <revision>
      <id>346215</id>
      <parentid>346208</parentid>
      <timestamp>2026-11-11T18:23:47Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Ioannes Lukas</username>
        <id>17300</id>
      </contributor>
      <origin>346215</origin>
      <model>proofread-page</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="2083" sha1="3s61b7pyaae67mkd7f0ujelbj903o10" xml:space="preserve">&lt;noinclude&gt;&lt;pagequality level=&quot;1&quot; user=&quot;Ioannes Lukas&quot; /&gt;&lt;/noinclude&gt;{{Verš|124|L. 4.|nobr=1}} Čiň dobře, Hospodine, dobrým,&lt;br&gt;
A těm, kteří jsou upřímného srdce.&lt;br&gt;
{{Verš|124|L. 5.|nobr=1}} Ty však, kteří se uchylují na křivé cesty,&lt;br&gt;
Přivede Hospodin s těmi, kteří pášou nepravost.&lt;br&gt;
Pokoj (buď) nad Israelem.&lt;br&gt;

{{Verš|124|H. 1.|nobr=1}} Stupňová (poutní) píseň.&lt;br&gt;
'''K'''dož doufají v Jahve,&lt;br&gt;
Jsou jako hora Ẓijjôn,&lt;br&gt;
Neviklá se, na věky zůstává.&lt;br&gt;
(Jinak:  Neviklá se na věky, kdo obývá Jᵉrūšālájm LXX).&lt;br&gt;
{{Verš|124|H. 2.|nobr=1}} Jᵉrūšālájm — kolem něho jsou hory,&lt;br&gt;
A Jahve jest kolem svého lidu&lt;br&gt;
Od tohoto času a až na věky.&lt;br&gt;
{{Verš|124|H. 3.|nobr=1}} '''N'''eboť nezůstane žezlo bezbožnosti&lt;br&gt;
Na dědictví spravedlivých,&lt;br&gt;
Aby nevztáhli spravedliví&lt;br&gt;
Svých rukou k neřesti.&lt;br&gt;
{{Verš|124|H. 4.|nobr=1}} Činiž dobře, Jahve, dobrým&lt;br&gt;
A těm, kteří jsou ve svém srdci poctiví.&lt;br&gt;
{{Verš|124|H. 5.|nobr=1}} Ale ty, kteří se uchylují na křivé cesty,&lt;br&gt;
Ať nechá Jahve jíti s těmi, kteří pášou nepravost.&lt;br&gt;
Pokoj (buď) nad Isrāʾêlem.&lt;br&gt;

1. 2. Ten, jenž má v Boha pevnou důvěru, jenž
v něho doufá, stojí tak pevně a nebude ani bouří zviklán,
jako i hora Sion pevně stojí. Sion jest pevným, protože
má pevný základ jako každá hora; základem Israele a
těch, kteří v Boha doufají, jest Hospodin. ''Na věky se nepohnou'', jako se nepohne Sion (Is. 14³² 28¹⁶, ''obyvatelé Jerusaléma''; to jsou dle parallelismu ''ti, kteří doufají v Hospodina''.&lt;br&gt;
Jerusalém jest chráněn ''horami, kteří leží kolem něho''.
Hory, ty jsou vyšší než Jerusalemské výšiny; na severu
jest hora Skopus, na východě jest Oliv. hora, jižně hora
Zlé rady, na Západě jest menší výšina. Severní hora
souvisí s jerus. výšinou, ostatní jsou od Jer. odděleny
údolím Josafat, Ben-Hinnom a Gihon. Tak chrání ''Hospodin svůj lid se všech stran'', tak že se nemusí obávati žádného
nebezpečí (Zach. 2⁴-⁵).

3. Hospodin jest se svým lidem, jest kolem něho:&lt;noinclude&gt;&lt;/noinclude&gt;</text>
      <sha1>3s61b7pyaae67mkd7f0ujelbj903o10</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Stránka:Sedláček, Jaroslav - Výklad posvátných žalmů IIb.djvu/152</title>
    <ns>250</ns>
    <id>100394</id>
    <revision>
      <id>346213</id>
      <parentid>346210</parentid>
      <timestamp>2026-11-11T12:02:29Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Ioannes Lukas</username>
        <id>17300</id>
      </contributor>
      <origin>346213</origin>
      <model>proofread-page</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="2815" sha1="c730o721epd12t5i9y7n9q5s1c39e64" xml:space="preserve">&lt;noinclude&gt;&lt;pagequality level=&quot;1&quot; user=&quot;Ioannes Lukas&quot; /&gt;&lt;/noinclude&gt;''Neponechá zajisté metly'' (''žezla'', moci, vlády) ''hříšníků'' (h.
''bezbožnosti'') ''na údělu'' ({{Cizojazyčně|la|super ''sortem''}}), hebr. ''na dědictví spravedlivých''. Bezbožní vládnou věrným Iraelitům, jejich
žezlo tíží spravedlivé; ale Hospodin je nenechá dlouho
na svém dědictví — tím míní zaslíbenou zemi, která se
zove údělem Israele, Božím dědictvím (Jos. 18¹¹). {{Cizojazyčně|la|''Virga''}}
Vulgaty by mohlo znamenati zla a soužení, která bezbožní
Božímu lidu působí.&lt;br&gt;
Kdyby útisk trval déle, bylo by nebezpečí, že by
spravedliví ztratili zmužilost a vytrvalost, ''že by vztáhli svou ruku po nepravosti'' (k neřesti), že by byli svedení
ke zlému aneb že by v té zkoušce neobstáli. To jest důvod,
proč by měl Hospodin stáhnouti moc a vládu bezbožných
s Israele: aby snad spravedliví neodpadli.&lt;br&gt;

4. Prosí za ''dobré'' t.j. za spravedlivé (věrné Israelity),
kteří jsou spolu ''upřímného srdce'' (poctiví), aby jim Bůh
''činil dobře''.

5. Takové upřímnosti, poctivosti není u pokrytců a
u bezbožníků, ''kteří se uchylují na křivé cesty''. Křivé
cesty jsou cesty bezbožných, pobloudilých (Soud. 5⁶), těch,
kteří jinak smýšlejí a jinak jednají (Přísl. 2¹⁵). Oni sami
volí křivé cesty, a za to se jim dostane hrozného trestu,
který jim žalmista předpovídá: ''Bůh je přivede s nešlechetníky'' k trestu, snad k soudu — dle LXX {{Cizojazyčně|grc|ἀπάξει}} ''odvede je'', krátce on je zahubí spolu s bezbožnými. Vulg. má tu
nejasné znění: {{Cizojazyčně|la|''Declinantes autem in obligationes''}} LXX
{{Cizojazyčně|grc|εἰς τὰς στραγγαλιάς}}; dle hebr. bychom spíše očekávali: {{Cizojazyčně|la|''obliquationes''}} Sym. {{Cizojazyčně|grc|σκολιότητας}}, křivé, ''převrácené cesty'', to však
ve Vulg. není. Sv. Aug. má {{Cizojazyčně|la|''strangulationem''}}, jinde i {{Cizojazyčně|la|''suffocationes''}} (zaškrcení): »kteří se totiž obrací k tomu, aby škrtili, utlačovali obyvatele Jerusaléma«.&lt;br&gt;
''Pokoj buď nad Israelem!'' aby přestalo utiskování,
úzkost, aby zavládl pokoj a s ním i štěstí (121⁶ 127⁶).

1. {{Cizojazyčně|he|יִמּוֹט}} náleží zajisté k {{Cizojazyčně|he|לְעוֹלָם}} a {{Cizojazyčně|he|יֵשֵׁב}} patrně k {{Cizojazyčně|he|יְרוּשָׁלִַם}}.&lt;br&gt;
Rozdělení verše 1. není zachované. Zenner překládá
druhou část: ''Věčně neztratí své otčiny, kdo bydlí v Jerusalémě'' {{Cizojazyčně|grc|ὁ κατοικῶν Ἰερουσαλήμ}}.

3. {{Cizojazyčně|he|יָנוּחַ}} ''nezůstane'' četli LXX {{Cizojazyčně|he|יָנִיחַ}} ''neponechá'', {{Cizojazyčně|grc|οὐκ ἀφήσει}}&lt;noinclude&gt;&lt;/noinclude&gt;</text>
      <sha1>c730o721epd12t5i9y7n9q5s1c39e64</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>MediaWiki:Score-exec-disabled</title>
    <ns>8</ns>
    <id>100397</id>
    <revision>
      <id>346214</id>
      <timestamp>2026-11-11T13:44:29Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>JAn Dudík</username>
        <id>532</id>
      </contributor>
      <comment>Vykreslování partitur je z bezpečnostních důvodů dočasně vypnuto. Viz hlášení [[phab:T441579|]]</comment>
      <origin>346214</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="114" sha1="hrifwzzuqm06agfqx2g7e5418j3h9p4" xml:space="preserve">Vykreslování partitur je z bezpečnostních důvodů dočasně vypnuto. Viz hlášení [[phab:T441579|T441579]].</text>
      <sha1>hrifwzzuqm06agfqx2g7e5418j3h9p4</sha1>
    </revision>
  </page>
</mediawiki>