Autor:František Xaver Harlas

<mediawiki xmlns="http://www.mediawiki.org/xml/export-0.11/" xmlns:xsi="http://www.w3.org/2001/XMLSchema-instance" xsi:schemaLocation="http://www.mediawiki.org/xml/export-0.11/ http://www.mediawiki.org/xml/export-0.11.xsd" version="0.11" xml:lang="cs">
  <siteinfo>
    <sitename>Wikizdroje</sitename>
    <dbname>cswikisource</dbname>
    <base>https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana</base>
    <generator>MediaWiki 1.47.0-wmf.2</generator>
    <case>first-letter</case>
    <namespaces>
      <namespace key="-2" case="first-letter">Média</namespace>
      <namespace key="-1" case="first-letter">Speciální</namespace>
      <namespace key="0" case="first-letter" />
      <namespace key="1" case="first-letter">Diskuse</namespace>
      <namespace key="2" case="first-letter">Uživatel</namespace>
      <namespace key="3" case="first-letter">Diskuse s uživatelem</namespace>
      <namespace key="4" case="first-letter">Wikizdroje</namespace>
      <namespace key="5" case="first-letter">Diskuse k Wikizdrojům</namespace>
      <namespace key="6" case="first-letter">Soubor</namespace>
      <namespace key="7" case="first-letter">Diskuse k souboru</namespace>
      <namespace key="8" case="first-letter">MediaWiki</namespace>
      <namespace key="9" case="first-letter">Diskuse k MediaWiki</namespace>
      <namespace key="10" case="first-letter">Šablona</namespace>
      <namespace key="11" case="first-letter">Diskuse k šabloně</namespace>
      <namespace key="12" case="first-letter">Nápověda</namespace>
      <namespace key="13" case="first-letter">Diskuse k nápovědě</namespace>
      <namespace key="14" case="first-letter">Kategorie</namespace>
      <namespace key="15" case="first-letter">Diskuse ke kategorii</namespace>
      <namespace key="100" case="first-letter">Autor</namespace>
      <namespace key="101" case="first-letter">Diskuse k autorovi</namespace>
      <namespace key="102" case="first-letter">Edice</namespace>
      <namespace key="103" case="first-letter">Diskuse k edici</namespace>
      <namespace key="250" case="first-letter">Stránka</namespace>
      <namespace key="251" case="first-letter">Diskuse ke stránce</namespace>
      <namespace key="252" case="first-letter">Index</namespace>
      <namespace key="253" case="first-letter">Diskuse k indexu</namespace>
      <namespace key="710" case="first-letter">TimedText</namespace>
      <namespace key="711" case="first-letter">TimedText talk</namespace>
      <namespace key="828" case="first-letter">Modul</namespace>
      <namespace key="829" case="first-letter">Diskuse k modulu</namespace>
      <namespace key="1728" case="first-letter">Podujatie</namespace>
      <namespace key="1729" case="first-letter">Diskusia k podujatiu</namespace>
    </namespaces>
  </siteinfo>
  <page>
    <title>Autor:František Xaver Harlas</title>
    <ns>100</ns>
    <id>53768</id>
    <revision>
      <id>332969</id>
      <parentid>332935</parentid>
      <timestamp>2026-05-15T16:56:28Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Rulumas</username>
        <id>19860</id>
      </contributor>
      <comment>/* Ottův slovník naučný */ Plakát, Podobizna</comment>
      <origin>332969</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="1738" sha1="3cdl5qq2r1h7edrk8ncohfbqcgiau2d" xml:space="preserve">{{Autorinfo
  | jméno = František Xaver
  | příjmení = Harlas
  | Image = František Xaver Harlas (1865-47).jpg
  | datum narození = 8. února 1865
  | místo narození = Praha
  | datum úmrtí = 22. srpna 1947
  | místo úmrtí = Praha
  | popis = historik umění, malíř, publicista a ředitel Muzea hlavního města Prahy

}}
'''František Xaver Harlas''' (8. února 1865 Praha − 22. srpna 1947 Praha) byl historik umění, malíř, publicista a ředitel Muzea hlavního města Prahy.{{Více}}

== Dílo ==

=== Časopisecká tvorba ===

==== [[Český svět]] ====
* [[My tři králové…]] (23.12.1920) {{Online Kramerius|mzk|5f2e3c10-d236-11e4-ae4e-5ef3fc9ae867}}

=== Ottův slovník naučný ===
Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''F.H-s.'' Je autorem nebo spoluautorem hesel:
* [[Ottův slovník naučný/Kotěra|Kotěra]]
* [[Ottův slovník naučný/van Orley|van Orley]]
* [[Ottův slovník naučný/Palissy|Palissy]]
* [[Ottův slovník naučný/Pausinger|Pausinger]]
* [[Ottův slovník naučný/Payer|Payer]] (část)
* [[Ottův slovník naučný/Picot|Picot]] (část)
* [[Ottův slovník naučný/Piloty|Piloty]] (část)
* [[Ottův slovník naučný/Plakát|Plakát]]
* [[Ottův slovník naučný/Podobizna|Podobizna]]
* [[Ottův slovník naučný/Quast|Quast]]
* [[Ottův slovník naučný/Raab (osoby)|Raab (osoby)]] (část)
* [[Ottův slovník naučný/Strachovský|Strachovský]]
* [[Ottův slovník naučný/Švabinský|Švabinský]]
* [[Ottův slovník naučný/Ženíšek|Ženíšek]] (část)

[[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]]
[[Kategorie:Čeští historikové]]
[[Kategorie:Čeští výtvarníci]]
[[Kategorie:Malíři]]</text>
      <sha1>3cdl5qq2r1h7edrk8ncohfbqcgiau2d</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Autor:Josef Florián Babor</title>
    <ns>100</ns>
    <id>65279</id>
    <revision>
      <id>332973</id>
      <parentid>332945</parentid>
      <timestamp>2026-05-15T19:37:47Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Rulumas</username>
        <id>19860</id>
      </contributor>
      <comment>/* Ottův slovník naučný */ Planorbis</comment>
      <origin>332973</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="1374" sha1="pj7ea44hgh8ur8fmxrwlyodc1mx0f65" xml:space="preserve">{{Autorinfo
  | jméno = Josef Florián
  | příjmení = Babor
  | popis = slovenský filosof, biolog, lékař, pedagog, botanik a entomolog
}}
'''Josef Florián Babor''' (1872–1951) byl slovenský filosof, biolog, lékař, univerzitní profesor malakologie, botanik a entomolog, filosofující biolog, novoscholastický filosof českého původu. Snažil se sjednotit nejnovější poznatky z biologie s katolickým učením. {{Více}}

== Dílo ==

=== Ottův slovník naučný ===
Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkami ''Bbr.'' Je autorem hesel:
* [[Ottův slovník naučný/Hlavonožci|Hlavonožci]]
* [[Ottův slovník naučný/Chaetoderma|Chaetoderma]]
* [[Ottův slovník naučný/Chiton|Chiton]]
* [[Ottův slovník naučný/Megalodontidae|Megalodontidae]]
* [[Ottův slovník naučný/Megathyridae|Megathyridae]]
* [[Ottův slovník naučný/Měkkýši|Měkkýši]]
* [[Ottův slovník naučný/Neptunea|Neptunea]]
* [[Ottův slovník naučný/Octopoda|Octopoda]]
* [[Ottův slovník naučný/Ostranka|Ostranka]]
* [[Ottův slovník naučný/Palaeoconchae|Palaeoconchae]]
* [[Ottův slovník naučný/Paludina|Paludina]]
* [[Ottův slovník naučný/Paludinella|Paludinella]]
* [[Ottův slovník naučný/Perlorodky|Perlorodky]]
* [[Ottův slovník naučný/Planorbis|Planorbis]]

[[Kategorie:Slovenští autoři]]</text>
      <sha1>pj7ea44hgh8ur8fmxrwlyodc1mx0f65</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Stránka:Bible kralická (1613) 1-3.pdf/133</title>
    <ns>250</ns>
    <id>94458</id>
    <revision>
      <id>332964</id>
      <parentid>308546</parentid>
      <timestamp>2026-05-15T16:19:05Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Shlomo</username>
        <id>1042</id>
      </contributor>
      <comment>/* Nebylo zkontrolováno */ dokončení korektury</comment>
      <origin>332964</origin>
      <model>proofread-page</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="5309" sha1="68unr0l1diofuw2aqwkkcqak2rc8xal" xml:space="preserve">&lt;noinclude&gt;&lt;pagequality level=&quot;1&quot; user=&quot;Shlomo&quot; /&gt;&lt;div class=&quot;text&quot;&gt;&lt;/noinclude&gt;Merary/ wedlé přiſľuhowánj gegich: [kteřjž byli] pod zprawau Itamara ſyna Aronowa, kněze.
{{Verš|7|9}} Synům pak Kahat nic nedaľ: nebo přiſľuhowánj Swatyně k nim přináležeľo/ [a] na ramenau noſyti měli.
{{Verš|7|10}} Obětowali tedy knjžata [ku] poſwěcowánj oľtáře/ w ten den když pomazán byľ: obětowali prawjm dar ſwůg před oľtářẽ.
{{Verš|7|11}} Řekľ pak Hoſpodin Mogžjſſowi; Gedno knjže w geden den, druhé knjže w druhý dẽ [pořád] obětowati budau dar ſwůg ku poſwěcenj oľtáře.
{{Verš|7|12}} {{Poznámka po straně|Obět Názonowa z pokolenj Iůda.}} Protož obětowaľ prwnjho dne dar ſwůg, Názon ſyn Aminadabú z pokolenj Iůdowa.
{{Verš|7|13}} Dar pak geho byľ/ miſa ſtřjbrná gedna, ſto třidceti [ľotů ztjžj]: též báně gedna ſtřjbrná, ſedmdeſáti ľotů [ztjžj]: gakž geſt ľot Swatyně: obědwě [nádoby] plné mauky bělné olegem zaděľané k oběti ſuché:
{{Verš|7|14}} Kadidlnice gedna, z deſýti [ľotů] zľata/ plná kadidľa:
{{Verš|7|15}} Woľek geden mľadý/ ſkopec geden [a] beránek ročnj geden k oběti zápalné:
{{Verš|7|16}} Kozeľ geden za hřjch:
{{Verš|7|17}} A k oběti pokogné/ woľowé dwa/ ſkopců pět/ kozľů pět/ [a] beránků ročnjch pět. Ta byľa obět Názona ſyna Aminadabowa.
{{Verš|7|18}} {{Poznámka po straně|Obět Nathanaelowa z pokolenj Izachar.}} Druhého dne obětowaľ Natanael ſyn Suar/ knjže z pokolenj Izachar:
{{Verš|7|19}} Obětowaľ dar ſwůg/ miſu ſtřjbrnau gednu, ſto třidceti [ľotů] ztjžj/ báni ſtřjbrnau gednu/ ſedmdeſáti ľotů [z tjžj] wedlé ľotu Swatyně: obědwě [nádoby] plné mauky bělné, olegem zaděľané k oběti ſuché.
{{Verš|7|20}} Kadidlnicy gednu z deſýti [ľotů] zľata, plnau kadidľa:
{{Verš|7|21}} Woľka mľadého gednoho/ ſkopce gednoho [a] beránka ročnjho gednoho k oběti zápalné:
{{Verš|7|22}} Kozľa gednoho za hřjch:
{{Verš|7|23}} A k oběti pokogné, woľy dwa/ ſkopců pět/ kozľů pět/ [a] beránků ročnjch pět. Ten byľ dar Natanaele ſyna Suar.
{{Verš|7|24}} {{Poznámka po straně|Obět Eliabowa z pokolenj Zabulon.}} Dne třetjho, knjže ſynů Zabulonowých/ Eliab ſyn Helonú:
{{Verš|7|25}} Dar [pak] geho byľ/ miſa ſtřjbrná gedna/ [kteráž] ſto třidceti [ľotů] wážiľa/ báně ſtřjbrná gedna, ſedmdeſáti ľotů [z tjžj] wedlé ľotu Swatyně: obědwě [nádoby] plné mauky bělné olegem zaděľané k oběti ſuché:
{{Verš|7|26}} Kadidlnice gedna, z deſýti [ľotů] zľata/ plná kadidľa:
{{Verš|7|27}} Woľek geden mľadý/ ſkopec geden/ beránek ročnj geden k oběti zápalné:
{{Verš|7|28}} Kozeľ geden za hřjch:
{{Verš|7|29}} A k oběti pokogné/ woľowé dwa/ ſkopců pět/ kozľů pět [a] beránků ročnjch pět. Ta byľa obět Eliaba ſyna Helonowa.
{{Verš|7|30}} {{Poznámka po straně|Obět Eliſurowa z pokolenj Růben.}} Čtwrtého dne knjže ſynů Růbenowých/ Eliſur ſyn Sedeurú:
{{Verš|7|31}} Dar geho byľ/ miſa ſtřjbrná gedna/ [kteráž] ſto třidceti [ľotů] wážiľa/ báně ſtřjbrná gedna, ſedmdeſátiľotů [ztjžj] wedlé ľotu Swatyně: obědwě [nádoby] plné mauky bělné olegem zaděľané w obět ſuchau:
{{Verš|7|32}} Kadidlnice gedna, z deſýti [ľotů] zľata/ plná kadidľa:
{{Verš|7|33}} Woľek geden mľadý/ ſkopec geden/ beránek ročnj geden k oběti zápalné:
{{Verš|7|34}} Kozeľ geden za hřjch:
{{Verš|7|35}} A k oběti pokogné/ woľowé dwa/ ſkopců pět/ kozľů pět/ beránků ročnjch pět. Ten byľ dar Eliſura ſyna Sedeurowa.
{{Verš|7|36}} {{Poznámka po straně|Obět Salamiele, z Pokolenj Symeon.}} Dne pátého, knjže ſynů Symeonowých/ Salamiel ſyn Suryſadday:
{{Verš|7|37}} Obět geho byľa miſa ſtřjbrná gedna, [kteráž] ſto třidceti [ľotů] wážiľa/ báně ſtřjbrná gedna, ſedmdeſáti ľotů [z tjžj], wedlé ľotu Swatyně: obědwě [nádoby] plné mauky bělné olegem zaděľané k oběti ſuché:
{{Verš|7|38}} Kadidlnice gedna z deſýti [ľotů] zľata/ plná kadidľa:
{{Verš|7|39}} Woľek geden mľadý/ ſkopec geden/ beránek ročnj geden k oběti zápalné:
{{Verš|7|40}} Kozeľ geden za hřjch:
{{Verš|7|41}} A na obět pokognau woľowé dwa/ ſkopců pět/ kozľů pět/ beránků ročnjch pět. Ta byľa obět Salamiele ſyna Suryſadday.
{{Verš|7|42}} {{Poznámka po straně|Obět Eliazafowa z Pokolenj Ġád.}} Dne ſſeſtého, knjže ſynů Ġád/ Eliazaf ſyn Duelú.
{{Verš|7|43}} Dar geho byľ/ miſa ſtřjbrná gedna/ [kteráž] ſto třidceti [ľotů] wážiľa/ báně ſtřjbrná gedna, ſedmdeſáti ľotů [z tjžj], wedlé ľotu Swatyně: obě dwě [nádoby] plné mauky bělné, olegem zaděľané k oběti ſuché:
{{Verš|7|44}} Kadidlnice gedna, z deſýti [ľotů] zľata/ plná kadidľa:
{{Verš|7|45}} Woľek geden mľadý/ ſkopec geden/ beránek ročnj geden, k oběti zápalné:
{{Verš|7|46}} Kozeľ geden za hřjch:
{{Verš|7|47}} A k oběti pokogné/ woľowé dwa/ ſkopců pět/ kozľů pět/ [a] beránků ročnjch pět. Ten byľ dar Eliazafa ſyna Duelowa.
{{Verš|7|48}} {{Poznámka po straně|Obět Eliſamowa z Pokolenj Effraim.}} Dne ſedmého, knjže ſynů Efraimowých/ Eliſama, ſyn Amiudú:
{{Verš|7|49}} Dar geho byľ/ mi-&lt;noinclude&gt;
&lt;/div&gt;&lt;/noinclude&gt;</text>
      <sha1>68unr0l1diofuw2aqwkkcqak2rc8xal</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Rozpravy Aventina/1929–1930/5/Bali, ostrov zázraků</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97339</id>
    <revision>
      <id>332965</id>
      <timestamp>2026-05-15T16:32:31Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Jean-Paul</username>
        <id>8278</id>
      </contributor>
      <comment>založení</comment>
      <origin>332965</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="2150" sha1="9vmnedgidn73hw5nh6q0vi63q9nmvyu" xml:space="preserve">{{Textinfo
 | TITULEK = Bali, ostrov zázraků{{Redakční poznámka|Otištěno v rubrice Filmy.}}
 | PODTITULEK = (Uvádí „Slaviafilm“)
 | AUTOR = [[Autor:Karel Smrž|Karel Smrž]]
 | AUTOR-UVEDEN-JAKO = ksž.
 | VYDÁNO = 24. října 1929
 | datum vydání = 1929-10-24
 | ZDROJ = Rozpravy Aventina, roč. 5, č. 5. s. 58
 | ONLINE = [https://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RozAvn/5.1929-1930/5/58.png Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR]
 | periodikum = Rozpravy Aventina
 | ročník = 5
 | číslo = 5
 | strany = 58
 | LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
Kulturní filmy cestopisné se v poslední době velmi často objevují na projekčních plochách kin a mají nejen velmi čestný úspěch morální, ale i hmotný. Plní domy vytrvale po několik týdnů, jako nejúspěšnější filmy hrané. Snad má o to zásluhu i způsob, jímž se dnes pořizují. Takové filmy „Gari-gari“, „Simbo“ nebo „Pori“ nejsou jen libovolným seskupením snímků, vysvětlených titulkovými texty, nýbrž mají svoji dramatickou gradaci i pohybový rytmus. Také film „{{Prostrkaně|Bali, ostrov zázraků}}“, natočený, režírovaný a sestřižený {{Prostrkaně|Lolou Kreutzbergovou}} má všechny tyto přednosti, které bývaly kdysi výhradou pouze filmů hraných. Zaujme od prvého metru a dovede poutat až ke konci. Tvůrkyni tohoto krásného díla se podařilo skvěle zachytiti primitivní, ale hlubokou taneční kulturu domorodců se všemi jejími divošskými a někdy až barbarskými prvky. Je prostě úžasné, kolik nechtěného, ale nesmírně působivého rytmu dovedou vložit do svých tanců ta osmiletá domorodá děvčátka v drahocenných úborech náboženských tanečnic a s vážnými tvářemi dospělých žen, exaltovanými až k výrazu transu. Snad by filmu prospělo ještě méně titulků a především úprava, jež by odstranila několik míst, v nichž jest titulek vystřídán — zase titulkem. Film má i velmi dobrou fotografii.
{{Konec formy}}

{{Redakční poznámky}}
[[Kategorie:Filmové kritiky]]
{{DEFAULTSORT:Bali, ostrov zázraků}}</text>
      <sha1>9vmnedgidn73hw5nh6q0vi63q9nmvyu</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Podobizna</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97340</id>
    <revision>
      <id>332966</id>
      <timestamp>2026-05-15T16:41:17Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Rulumas</username>
        <id>19860</id>
      </contributor>
      <comment>Podobizna</comment>
      <origin>332966</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="4250" sha1="pfw56njt6mrduraharr36ye7qk9tf7b" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Podobizna
  | PŘEDCHOZÍ = Podobenství
  | DALŠÍ = Podobnost
}}
{{Textinfo
  | TITULEK = Podobizna
  | AUTOR = [[Autor:František Xaver Harlas|František Xaver Harlas]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Devatenáctý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1902. S.&amp;nbsp;1023–1024. {{Kramerius|nkp|c21cce70-04ce-11e5-91f2-005056825209|Dostupné online.}}
  | LICENCE = PD old 70
  | WIKIPEDIA-HESLO = Portrét
}}
{{Forma|proza}}
'''Podobizna''' čili {{Prostrkaně|portrait}} jest vůbec zobrazení lidské podoby ve výtvarném umění. Účelem '''p'''-ny jest znázorniti vnější vzhled jednotlivé osoby a podle možnosti věrně podati, co osobnost charakterisuje. '''P.''' může býti výtvorem sochaře, řezbáře, kovolitce, ciseléra (socha, kresba, relief, medaillon, medaille, plaketa) neb malíře (obraz olejový, aquarell, pastell, rytina, lept, kamenotisk). Rozlišujeme '''p'''-ny ve velikosti {{Prostrkaně|životní}}, {{Prostrkaně|nadživotní}} a {{Prostrkaně|zmenšené}} až miniaturní. Podle {{Prostrkaně|části těla}} rozeznáváme '''p'''-ny celé postavy, po kolena, poprsí a hlavy, podle {{Prostrkaně|obratu hlavy}} '''p'''-ny en face (zpředu), en profil (se strany), tříčtvrteční profil anebo poloviční profil. — Ze starověku zachovaly se '''p'''-ny egyptských králů, sochy i reliefy z kamene tesané, též v nástěnných malbách malované. Podobně víme o '''p'''-nách panovníkův assyrských, perských. Řečtí sochaři byli znamenitými portraitisty a též v Italii vzkvétalo podobiznářské umění (sochy předkův v larariu). V době alexandrovské malovány '''p'''-ny voskem, v byzantské sestavovali je též z pestrých kaménků a skel (mosaiky, v Ravenně '''p.''' císaře Justiniána v kostele San Vitale). Ve středověku podobiznářství upadlo v zapomenutí; až na některé drobnomalby v rukopisech neznáme žádné '''p'''-ny. Teprve s humanismem povzneslo se umělecké hotovení '''p'''-zen na vyšší stupeň. V Italii stavěli pomníky a malovali '''p'''-ny, které jsou zároveň uměleckými díly vysoké ceny. Bellini, Tizian, Tintoretto, L. da Vinci a Raffael prosluli mezi malíři, Verocchio, da Majano, da Settignano mezi sochaři. V Nizozemsku malovali výborné '''p'''-ny van Eyck, ve století XVII. Rembrandt, Rubens, van Dyck, Fr. Hals a j., ve Španělsku Zurbaran, Velasquez, Ribera, v Německu Dürer, Cranach, Holbein. Zároveň vzkvétalo odvětví plastiky, která hotovila '''p'''-ny v malém, z kovu a kamene, kosti a dřeva, medaillony řezané, ražené medaille a tepané a ciselované práce toho druhu. V novější době pak jest nejrozšířenější malba '''p'''-zen, řidčeji setkáváme se s plastickou '''p'''-nou a teprve v nejnovější době stává se obyčejem raziti, tepati a ciselovati '''p'''-ny (medaillony, plakety). Od starověku nacházíme '''p'''-ny na mincích. V novější době jest '''p.''' důležitým činitelem umělecké tvorby. V Čechách žili portraitisté Škreta, Brandl, Reiner, Machek, Neuräutter, znamenitým malířem '''p'''-zen byl Kupecký (v století XVIII.). Za našich dnů známe Karla Purkyně, Frant. Ženíška, Brožíka, Hynaise, Sochora, Schussera, Herčíka, Švabinského jako výborné portraitisty. Jako takoví prosluli v Německu Lenbach, Angeli, Koner, ve Francii David, Ingres, Cabanel, Hébert, Bonnat, Duran, Regnault, Jules Lefèbvre, v Anglii Reynolds, Gainsborough, Lawrence, Herkomer, Whistler. Ze sochařů vynikají jako portraitisté u nás Myslbek, Procházka, Hergesel, Popp, Amort, v Německu Rauch, Begas, v Italii Canova, v Dánsku Thorwaldsen, ve Francii Carrier-Belleuse, Falguière, Mercié, Chapu, Barrias, Delaplanche, ve Vídni Zumbusch, Tilgner, Weyr. — V Rusku jsou portraitisté malíři Ivanov, Brjullov, Tropinin, Lebeděv, Kramskoj, Rěpin, sochaři Martos, Klodt, Antokolskij, Trubeckoj. Dále Maďaři Benczur, Munkácsy jako malíři, Poláci Styka, Wyczolkowski, Pochwalski, sochař Godebski. Mezi medailleury sluší jmenovati Francouze Charpentiera, Vídeňáky Tautenhayna a Scharffa, Švéda Lindberga. ''[[Autor:František Xaver Harlas||F. H-s.]]''
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>pfw56njt6mrduraharr36ye7qk9tf7b</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Rozpravy Aventina/1929–1930/5/A neuveď nás v pokušení</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97341</id>
    <revision>
      <id>332967</id>
      <timestamp>2026-05-15T16:45:28Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Jean-Paul</username>
        <id>8278</id>
      </contributor>
      <comment>založení</comment>
      <origin>332967</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="2289" sha1="8o1t7fy3knhxrbbck7ndl1o8pjtsptv" xml:space="preserve">{{Textinfo
 | TITULEK = A neuveď nás v pokušení{{Redakční poznámka|Otištěno v rubrice Filmy.}}
 | PODTITULEK = („The manxman“ uvádí „Slaviafilm“)
 | AUTOR = [[Autor:Karel Smrž|Karel Smrž]]
 | AUTOR-UVEDEN-JAKO = ksž.
 | VYDÁNO = 24. října 1929
 | datum vydání = 1929-10-24
 | ZDROJ = Rozpravy Aventina, roč. 5, č. 5. s. 58
 | ONLINE = [https://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RozAvn/5.1929-1930/5/58.png Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR]
 | periodikum = Rozpravy Aventina
 | ročník = 5
 | číslo = 5
 | strany = 58
 | LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
Jestliže dnes už zrušila Anny Ondráková svoji smlouvu s anglickou British International Pictures Ltd., prospěla tím nesmírně své filmové budoucnosti. Všechny filmy bez výjimky, které jsme doposud měli příležitost viděti, ukazovaly, jakým nebezpečím je pro její uměleckou pověst, hráti v těchto libreticky podprůměrných a režijně nicotných dílech, z nichž ani předvedený není výjimkou. Je nepochopitelné, jak mohl být v Anglii někdo přesvědčen, že je Ondráková tragédka a podle toho ji přidělovati role, jež jí ovšem nesedí. Literární předloha tohoto filmu, líčící tragické střetnutí dvou mužů, milujících jedinou ženu, ctižádostivého advokáta a prostého rybáře, může mít hodně míst silné dramatické působivosti. Ve filmové transkripci a nevynalézavé režii {{Prostrkaně|Alfreda Hitchcocka}} se jejich účin zvrhá velmi často v komiku, tím spíše, jsou-li interpretovány {{Prostrkaně|vysloveně veseloherní}} herečkou, jakou je Anny Ondráková, jejíž mimika vždycky selže, má-li vyjádřit momenty {{Prostrkaně|vysloveně tragické}} a jejími herecky nevybarvenými partnery. Těžko lze říci, který z anglických filmů Anny Ondrákové byl nejslabší, ale určitě lze tvrditi, že její německá produkce za spolupráce Karla Lamače, V. Wassermanna a O. Hellera {{Prostrkaně|nikdy}} nemůže být taková, aby poškodila Anny Ondrákovou jakožto nadanou filmovou herečku tolik, jako kterýkoliv z filmů její produkce anglické.
{{Konec formy}}

{{Redakční poznámky}}
[[Kategorie:Filmové kritiky]]
{{DEFAULTSORT:A neuveď nás v pokušení}}</text>
      <sha1>8o1t7fy3knhxrbbck7ndl1o8pjtsptv</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Plakát</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97342</id>
    <revision>
      <id>332968</id>
      <timestamp>2026-05-15T16:54:46Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Rulumas</username>
        <id>19860</id>
      </contributor>
      <comment>Plakát</comment>
      <origin>332968</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="2358" sha1="mleqgn7d4ccmjly7gjl0li14e5125q1" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Plakát
  | PŘEDCHOZÍ = Plaka
  | DALŠÍ = Plakety
}}
{{Textinfo
  | TITULEK = Plakát
  | AUTOR = [[Autor:František Xaver Harlas|František Xaver Harlas]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Devatenáctý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1902. S.&amp;nbsp;830. {{Kramerius|nkp|a08e1bb0-04ce-11e5-91f2-005056825209|Dostupné online.}}
  | LICENCE = PD old 70
  | WIKIPEDIA-HESLO = Plakát
}}
{{Forma|proza}}
'''Plakát''' (fr. ''affiche'', ''placard'', angl. ''placard''), veřejně vyvěšené, nalepené, přibité atd. návěští buď úřední, buď soukromé. Obé známo bylo již ve starověku: v Athénách Solónovy zákony, v Římě edikty aedilů, usnesení senátu a pod. Rovněž '''p'''-у ohlašovány byly hry (''circenses'') a slavnosti, a také řemeslníci jich používali (v Pompejích zachované nárožní oznámení). Náš moderní '''p.''' slouží hlavně všeliké reklamě a v jejích službách stal se uměleckým dílem. Mínění, že '''p.''' má vykonávati též umělecké poslání, vysloveno ve století XIX. nejprve v Paříži. Jules Chéret jest velmistrem moderního, uměleckého '''p'''-u. Grasset, Paul Berton, Steinlen, Toulouse-Lautrec a Čech Alfons Mucha zastupují '''p.''' pařížský, Beardsley, Beggarstaff, Dudley-Hardy anglický, Rhead, Renfield, Bradley amer., Th. Th. Heine, Angelo Jank, Stuck, Knopf, Meurer, Klimt, W. Georgi, R. Wilke a j. v. německý. Z českých umělců-plakatistů buďtež uvedeni: prof. Hynais (výstavní '''p'''-y r. 1891, 1895), Marold, Oliva, Hofbauer, Županský, Homoláč, Fr. Urban, Šimůnek, Reisner, Klusáček, Doubek, Aleš a jmenovaný již Mucha, jehož zvláštní plakátový sloh nachází všude, i v Německu, hojně napodobitelův. Moderní '''p.''' jest výrobek grafický. Umělec nakreslí neb vymaluje svůj návrh buď sám na lithografickou desku, neb pro grafický ústav, kde návrh se reprodukuje (fotograficky, gigantograficky [síťkou jako u zinkografie], trojbarevným tiskem a pod.) a tiskne se na papíře. Kamenotisk a moderní fotochemigrafické způsoby reprodukční doznaly od '''p'''-u povzbuzujících podnětův a zdokonalují se zároveň s tím, oč větší žádá se u '''p'''-u cena umělecká. ''[[Autor:František Xaver Harlas|F. H-s.]]''
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>mleqgn7d4ccmjly7gjl0li14e5125q1</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Rozpravy Aventina/1929–1930/5/Vrať se, vše odpuštěno</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97343</id>
    <revision>
      <id>332970</id>
      <timestamp>2026-05-15T16:57:38Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Jean-Paul</username>
        <id>8278</id>
      </contributor>
      <comment>založení</comment>
      <origin>332970</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="1408" sha1="q2sm4vi73xoyum3k7iyk9eahy8cnkz2" xml:space="preserve">{{Textinfo
 | TITULEK = Vrať se, vše odpuštěno{{Redakční poznámka|Otištěno v rubrice Filmy.}}
 | PODTITULEK = (Uvádí „Slaviafilm“)
 | AUTOR = [[Autor:Karel Smrž|Karel Smrž]]
 | AUTOR-UVEDEN-JAKO = ksž.
 | VYDÁNO = 24. října 1929
 | datum vydání = 1929-10-24
 | ZDROJ = Rozpravy Aventina, roč. 5, č. 5. s. 58
 | ONLINE = [https://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RozAvn/5.1929-1930/5/58.png Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR]
 | periodikum = Rozpravy Aventina
 | ročník = 5
 | číslo = 5
 | strany = 58
 | LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
Nebýt několika „vtipných“ titulků, charakteristických pro veseloherní produkci berlínskou, ani bychom nevěřili, že tato živá, dobře stavěná veselohra nese značku Made in Germany. Lví zásluhu o to má temperamentní, roztomilá {{Prostrkaně|Dina Gralla}} a dobrácký tlouštík {{Prostrkaně|Teddy Bill}}, kteří za režie {{Prostrkaně|Ericha Schönfeldera}} dobře sehráli párek lidí, z nichž Ona utíká před ženichem, jehož nemůže ani cítit a On jí pronásleduje jenom proto, aby jí nakonec řekl, že ze svatby nebude nic, poněvadž je už ženat. Dobrá fotografie doplňuje kladné hodnoty této nenáročné, ale dobře udělané veselohry.
{{Konec formy}}

{{Redakční poznámky}}
[[Kategorie:Filmové kritiky]]
{{DEFAULTSORT:Vrať se, vše odpuštěno}}</text>
      <sha1>q2sm4vi73xoyum3k7iyk9eahy8cnkz2</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Rozpravy Aventina/1929–1930/5/Kus mého života a díla</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97344</id>
    <revision>
      <id>332971</id>
      <timestamp>2026-05-15T19:13:21Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Jean-Paul</username>
        <id>8278</id>
      </contributor>
      <comment>založení</comment>
      <origin>332971</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="25213" sha1="ci80md8xtnyi1j91cvu6lasothmqzlb" xml:space="preserve">{{Textinfo
 | TITULEK = Kus mého života a díla
 | AUTOR = [[Autor:František Serafínský Procházka|František Serafínský Procházka]]
 | AUTOR-UVEDEN-JAKO = Fr. S. Procházka
 | VYDÁNO = 24. října 1929
 | datum vydání = 1929-10-24
 | ZDROJ = Rozpravy Aventina, roč. 5, č. 5. s. 52
 | ONLINE = [https://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RozAvn/5.1929-1930/5/52.png Digitální archiv časopisů Ústavu pro českou literaturu AV ČR]
 | periodikum = Rozpravy Aventina
 | ročník = 5
 | číslo = 5
 | strany = 52
 | LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
Můj úkol před Vámi jest jako pytel přes rameno na dvě strany. V přední části je kus mého života, v zadní kus mého díla. Vysypu tedy napřed tu přední část. Ostatně život se nedá od díla odloučit, tvoří-li člověk z vnitřní nutnosti a povinnosti, neboť by jinak dílo jeho nebylo dílem krve a poctivosti, jímž býti musí, chce-li míti cenu.

Již mé rodiště mělo jaksi vliv na utvoření mé povahy. Půl obce se selskými statky, s kostelem a školou leží na rovině jako na dlani. To je Haná nezáludná, otevřená, nepoťouchlá, cosi jako pravda sama. Druhá půle obce, drobní živnostníci, domkáři, řemeslníci, mezi nimiž stojí můj rodný domek, ti mají své chaloupky na svahu kopce, u lesa, pod skalami. Jsou to první vlnky Českomoravské vysočiny, které od západu mezi Litovlí a Prostějovem vyšplichují na Hanou. To už není klid a konservativism roviny, to je výboj, sanguinická rušnost plná fantasií a záhad lesních hlubin. A také kus proletářské chudoby, sociální prvek, chcete-li. Dodám-li k tomu, že maminka byla Češka z Vamberka, otec Hanák, jehož matka byla Slovenka od Úprkovy Hroznové Lhoty, vidíme, co různých sil tvořilo bytost člověka a básníka.

Maminka, bohužel, neměla na mne dlouhého vlivu, umřevši mi sotva pětiletému. Ale byli tu stařenka a stařeček, oba zpěváci, bába lyrická, děd epik. Děd se zabýval mnou nejvíc, poněvadž ztratil zrak prý od žáru v kovářské výhni a pracovati nemohl. Nevyčerpatelný pramen pohádek, které si bezpochyby sám vymýšlel, a zpěvák starých balad Kalinových a písní Puchmajerových, naproti tomu babička zosobněná národní písnička. Sta jich uměla a zpívala celý den česky, hanácky, slovensky. Když mi bylo deset let, uměl jsem je všecky. Prosím tedy, nebyl to [[Autor:Josef Václav Sládek|Václ. Sládek]], ani [[Autor:Svatopluk Čech|Sv. Čech]], kteří prý měli na mou tvorbu vliv. Ba ne, písničky byly ve mně dřív, než jsem oba básníky poznal, což bylo hodně pozdě. Mohu říci, že jsem rostl v národní písni. Ale o tom si povíme, až ten zadní pytel rozvážu.

Mohl bych vypravovat, jak jsem v útlém věku dvakrát vyvázl životem, jak jsem měl třikrát rozbitou hlavu kamením a trakařem, ale komu by se z nás něco podobného nepřitrefilo? Je tu však rok 1868. To byla osudová věc. Otec, očamarovaný a svobodomyslný kovář, vykonal tenkrát ještě s mým strýcem mlynářem cestu do Prahy k všenárodní slavnosti položení základního kamene Nár. Divadla a přivezl mi z Prahy krásný perořízek. A ten perořízek měl zvláštní kouzelnou vůni, vůni Prahy, dosud nezachycenou chřípím ani doma, ani v lese, ani na louce, nikde. Ta pražská vůně mi sedmiletému učarovala: vtiskla do duše beznadějnou touhu vidět Prahu.

Ten očar, ohlašující se občasně, mne již neopustil, třeba perořízek byl dávno v lese ztracen a strašně oplakán horoucími slzami. Přišla později chvíle, kdy tato touha se proměnila v čin, zdánlivě zpozdilý a zoufalý.

Zatím tu byla škola a četba se svými ohromnými vlivy, ne již německý Struwelpeter s mravokárnými obrázky, jenž byl vůbec mou prvou knihou, nýbrž naše české knihy, [[Autor:Božena Němcová|Němcová]], [[Autor:Karel Jaromír Erben|Erben]], [[Autor:František Doucha|Doucha]] a ovšem také [[Autor:Christoph von Schmid|Kryštof Šmíd]], Robinson a biblická dějeprava. Když mne potom dával otec na studie do Olomouce na německou reálku, chtě ze mne mít inženýra, poněvadž však můj věrný kamarád byl dán na slovanské gymnasium týž den, propadl jsem schválně v reálce při zkoušce přijímací nepromluviv vůbec slova na všecky otázky. Otec mne vzal za ruku a převedl přes ulici do gymnasia — cesta vůle a osudu. Jásal jsem překročiv práh gymnasia a exceloval při zkoušce. Řediteli Kosinovi rázem jsem se zalíbil.

Nebudu vás unavovat líčením, jak jsem se tam měl po těch osm let, řeknu jen, že nacionální uvědomění v nás rostlo, že my gymnasisté jsme byli silným. propagačním živlem v poněmčené Olomouci, že jsem četl bez ladu a skladu, co poskytovala ubohá žákovská knihovna, a že jsem si dal zle vynadat od katechety-knihovníka, když jsem žádal Havlíčkův Křest.

Nové literární vánky k nám nedolehly, leda ve vyšších třídách kupovali jsme si [[Autor:Jaroslav Vrchlický|Vrchlického]], jenž byl na Moravě v klatbě, a S. Čecha, miláčka Moravy. Arci měli jsme také tajný literární kroužek a psaný časopis, jehož hybnou silou byl spolužák Ondřej Přikryl, známý dnes prostějovský kulturní a politický pracovník. Tu vznikly naše první básnické rozlety.

Po řed. Kosinovi, vlasteneckém Olympanu, přišel řed. Kotsmích, vládní stvůra, lineálová duše, a smutek padl na slovanské gymnasium. Byli jsme špehováni, a nastalo jen bezduché dření s touhou vysvobodit se maturitou. Do té doby neměl otec se mnou určitých plánů, ale když jsem maturitu složil, vyhouplo se strašidlo — seminář. Toho jsem neočekával od liberalismu otcova. Ale byla tu vis major — chudoba. Zatím se totiž otec po druhé oženil, a rodina se množila každým rokem. Otec nepostačil vydělávat, ač ke svému kovářství uměl ještě dokonale tři řemesla další jako Ludvík XVI. zámečnictví, hodinářství a mechanictví. Také práce ubývalo, neboť přišly továrny se svými výrobky. Nebylo prostředků k dalším studiím, teda budeš panáčkem.

Podrobil jsem se vida nezbytí, ač perořízek voněl mámivě.

V olomouckém semináři teprv jsme se nedostali k četbě jiné než nábožné. Tajně jsem pašoval od knihkupce knihy, a byl to „[[Václav z Michalovic]]“, který mi byl zkonfiskován, neboť i zde slidičství platilo za prostředek výchovy mladých mužů. Naučil jsem se od otce správě hodinek i hodinařil jsem pro celý ústav. Též představení svěřovali mému věhlasu své churavé orloje.

Až najednou — vůně perořízku začala být aktivní a to z příčin logických i mravních. V druhém ročníku musili jsme přisluhovat velikým kněžským pánům, kanovníkům a prelátům, většinou německým šlechticům, a dostali jsme se takto blíže jejich intimnějšímu životu. Vstoupil jsem do bohosloví s pevnou vůlí býti řádným knězem, neboť jsem byl mladík věřící a zbožný, a tu jsem musil vidět, že ti velcí páni neuměli ani mši sloužit, že je musil u oltáře ceremonář postrkovat, jim napovídat a ukazovat v mešní knize, zkrátka že vlastně prováděli řemeslo, které neuměli, a od něhož byl bůh daleko. V duši mi tkvěl zákon pravdivosti, nemohl jsem se na klam dívat, tím méně jej provozovat. Shledával jsem, že pravda kotví v rozumu a zkušenosti, a na těchto základech že musí spočívat náboženství vzdělaného člověka. Poněvadž pak mi zkušenost a věda zde této pravdy nedaly, přestal jsem věřit a vůbec se zajímat o náboženství. Bezděky jsem se dostal k [[Autor:Karel Havlíček Borovský|Havlíčkovi]] a jeho nejcírkvovatějším církvím. To byla, vážení posluchači, páka, která mne začátkem třetího roku — vydržel jsem to tedy dost dlouho — vyvrátila z bohosloví. Vyskytují se takové paradoxy v životě.

Mé dobrovolné a každého překvapující vystoupení neobešlo se bez všelijakých legend. Vypravovalo se vážně, že, aby mne odsvětili, drhli mi tonsuru cihlou jak Husovi. Nu zkrátka, najednou s 10 zl. v kapse octl jsem se v den Barákova pohřbu a znovaotevření Nár. Divadla r. 1883 v Praze — abych jí už neopustil. Vůně perořízku zvítězila. Měl jsem totiž v kapse rukopis své „Písně o Činu“, napsané v semináři, a jako velmi zelený pošetilec jsem si myslil, že na mne básníka v Praze čekají, a že tam řeknu jen: Stolečku, prostři se! Kdyby nebylo bývalo spolku „Radhoště“, nevím, byl-li bych to vyhrál. Nenajedli jsme se sice vždy, ale přece častěji, jinak se chodilo do Staré Slávie, nynější Nár. Kavárny na oběd za 8 kr., když ty kr. byly, jinak boží sluníčko nahradilo oběd.

Pomalu jsem se seznamoval. Měl jsem doporučení od hodného pátera spirituála ze semináře na významné duchovní osobnosti v Praze i šel jsem ve své nuzotě především k vyšehradskému proboštovi a také básníku Štulcovi hledaje práci buď jako domácí učitel, nebo pro jeho kalendáře. Štulc prohlédl mé papíry, nakoukl do mého rukopisu a vraceje mi jej v minutě povídá: Dobrý veršovník! Pak si dal přinést svačinu, krásnou bábovku a buclák vonící kávy a pojídaje předčítal mi své vlastní verše, jak by chtěl říci: Tak se to, chlapečku, dělá, to je poesie! Mne víc zajímala bábovka, ale v tom dobrodinci se nehnulo srdce. Pak mne vyzval, abych přišel za týden. To se opakovalo asi dvanáct neděl, práci sliboval, nic nedal, jen svými verši mne sytil. Patrně byl jsem jediný jeho trpělivý posluchač. Zatím svěřil mi nakladatel Fr. A. Urbánek překládati po J. Herbenovi Hellwaldův „Přírodopis člověka“, a když se mne Štulc mimoděk otázal, co dělám, řekl jsem mu to. Štulc se rozčertil do ruda, až poskakoval: jakže, překládáte toho neznaboha, toho nevěrce, toho naturalistu! To bych raději hladem umřel — a při tom mu tekla smetana po bradě. To byla má poslední návštěva. Nic mi nedal, a podrážky jsem k němu po holé skále roztrhal —

A tak jsem chodil s „Písní o Činu“ v kapse dál. Jednou jsem se zastavil u starého pána Jos. R. Vilímka, jenž měl tenkrát tiskárničku ve Spálené ul. proti Myslíkům, ve frontě nynějšího Zemského soudu, a to proto, že pocházel z Vamberka jako má matka; ovšem nebyl na takové edice zařízen, což jsem já nevěděl. Tu rozepsala „Moravská beseda“ literární konkurs, i zadal jsem tam svůj rukopis. Výsledek byl pro mne ohromující: dostal jsem cenu, tři dukáty. V porotě byl Herben. Ani tak se báseň nedostala k tisku, třeba mi Herben silno kladl na srdce, abych s ní zašel k Nerudovi, jenž tenkrát počal u Valečky vydávat své slavné „Poetické Besedy“.

Kdežpak k Nerudovi! To byl v mých očích také takový ateista jako Hellwald, netroufal jsem si ve svém seminárním černém šosáčku, otřeném do lesknava. Až jednou jda od tak zvaného oběda ze Slávie potkám na rohu Spálené ul. Jana Herbena.

„Byl’s u Nerudy?“ ptá se mne.

„Nebyl, mám z něho strach“.

„Tož pojď, je to tuhle za rohem, hlavu ti neutrhne“, — a vedl mne až ke dveřím Nerudova bytu ve Vladislavské ul. Zazvonil, a když bylo otevřeno, všoupl mne do kuchyňky, jíž se šlo k jedinému pokojíku Nerudovu.

Neruda přijal mne s úsměvem. Rozpaky mé tály jak březnový sníh. Vyptal se mne na vše i na toho Štulce, a já jsem se mu také od srdce vyzpovídal i ty tři dukáty jsem mu obrazně vyklopil. Přijal zvědavě rukopis a že mi písemně oznámí výsledek. Již jsem se zvedal k odchodu, když Neruda volá do kuchyně: „Anna, dejte tady studentovi trochu černé kávy, po obědě neuškodí —“

Pil jsem černou, a dva protějšky stanuly mi před užaslýma očima: Onde bohatý, ve zlatě a hedvábí zafasovaný církevní prebendář a taky básník Václav Štulc — tady v prostinké světničce bez všeho zvláštního pohodlí Jan Neruda, onen Čech-kosmopolita, odsuzovaný a nedoceňovaný spisovatel hluboké lidskosti a výbojného češství. Dva lidé — dva horizonty! A když mi Neruda za měsíc oznámil, že báseň vydá v „Poetických Besedách“ hned po Vajanském a že navrhuje změnu bezbarvého titulu „Pohádka“ — jak se má báseň původně jmenovala — v „Píseň o Činu“, byly mé oči zbaveny posledních šupin. Byl tu rázem zcela nový člověk.

Když knížka vyšla, měl jsem pocit Napoleona jdoucího od pyramid. Studoval jsem tehdy třetí ročník filosofie, poslouchal profesory Kvíčalu, Hattalu, Rezka, Lindnera, Nováka, Hostinského, Krále a ovšem i Gebauera. U něho zahloubal jsem se vědecky do národní písně, propitvával její tajemství, rytmus, rým, figury i duchovou její oblast pokračuje takto s intensivní snahou rozmnožit stařenčino dědictví. Prof. Gebauera zajímaly mé vývody mimořádně, i vidím ho jako dnes, jak nakloněn od katedry pozoruje mé kruhy a elipsy, jež jsem podle jeho metody maloval na tabuli. Zas to tedy není Václav Sládek, od něhož bych se byl něčemu učil. Musím to popřít, ač by mi to k hanbě nebylo. V té době jsem byl domácím učitelem u knihkupce Urbánka, jenž bydlel na Smíchově za Řetězovým mostem, a tu doznám, že jsem nejednou obcházel na Karlův most a přes Kampu nemaje v kapse krejcaru na mostné.

Doufám, že se vám dnes studuje lehčeji, buďte tomu rádi.

Ukončil jsem filosofii, a opět to byly peníze, které mi chyběly, abych se mohl stát profesorem. Proto jsem se chopil učitelství v Strašnicích, na Žižkově, ve Vršovicích, odkudž r. 1890 jsem se stal redaktorem a tak redaktoruji bez mála čtyřicet let dodnes. Spolu s tím věnoval jsem 28 let práce Městské knihovně vinohradské a to je tak zhruba vše, co jsem vám chtěl o svém životě povědět.

Čas utíká, obraťme pytel.

Můj táta říkával jako Ruskin, že milovat práci znamená mít úspěch. Učil jsem se tomu již za mlada. Když mi bylo deset let, koval jsem klíče, okoval jsem si kufr na studie, koval podkůvky na boty, udělal si stříbrný řetízek k hodinkám ze starých dvacetníků a napsal silný svazek o lovech v Africe, ač jsem nic takového nečetl. Sám jsem si k tomu maloval obrázky v barvách. Ovšem bylo to desítileté, ale kluci poslouchali s vykulenýma očima. Jednou mne poslal náš podučitel s milostným psaníčkem, které si mi v ruce rozbalilo. Přečetl jsem je a pak za tepla jsem stilizoval sešitek milostných listů, tak se mi to zalíbilo, aniž jsem vůbec znal předmět těchto svých tužeb a obdivů.

Nižší třídy gymnasia trochu mne od poesie odvedly, aby pak můj pud byl tím mocnější.

Nevím, jak vlastně vznikla inspirace k prvé mé vážné epice, alegorické pohádce „Písni o Činu“. Snad to byly Kuldovy moravské pohádky, Erben a otcovo vlastenecké horování. Napsal jsem ji v druhém ročníku semináře, osudy její známe. Personifikovaný hrdina Čin byl symbol naší národní a politické práce a našeho osvobození, které se za 33 let uskutečnilo. Existuje legionářské nakladatelství se jménem „Čin“. My mladí jsme tenkrát ctili ještě autority, utíkali jsme se k nim o radu a rostli jeden z druhého. To byla tradice. Kdybych byl býval trochu politický a prospěchářsky založen, mohl jsem z kmotrovství Nerudova vytěžit víc. Po úspěchu „Písně o Činu“ octl jsem se úplně v pražském literárním proudění a byl jsem jím opojen.

Toto kolísání je patrno v mých třech dalších knihách, z nichž jedna byla lyricko epická povídka „Na úrodné půdě“ s tendencí osvobozovací od upírů na Hané. Již v této básni objevují se formy písňové, které mi stále zněly v duši nevědouce jak se vtělit. Druhá větší alegorická báseň „Jazyk“ psaná r. 1888 a otištěná ve Zl. Praze, tekla širokým alexandrinem a čelila proti jesuitské legendě svatojanské. Stavěla proti sobě dva kulty, kult mrtvého jazyka, uctívaného pod sklem, a kult živé mluvy národní a ducha národního. Když pak vyšla knižně, byl jsem napaden klerikálním tiskem, ale básni to neublížilo.

To jest první období mého díla. Odmlčel jsem se na jistý čas jsa zaměstnán redakční prací. Ale zatím zrálo ve mně vědomí, že tvorba, chce-li býti v duchu národa a zmnožovat jeho statek, musí vyrůstat z něho. Dokazoval to Čelakovský, Erben a zvlášť Havlíček studiem národní písně, měl jsem je rovněž za sebou. A tak začalo u mne růst polní kvítí, jež strhlo k sobě značnou pozornost. Byly to písničky. Krátce po sobě byly jich tři svazky a třicíti skladatelům přišly vhod.

Někde jsem četl, že největším triumfem jest, ztratí-li se autor, ale zůstane dílo. To se mi s písničkami trochu přihodilo. Nedávno jsem slyšel s jeviště zpívat písně na programu označené jako národní. Dvě z nich byly mé písničky, autor zůstal i zpěvačce i obecenstvu neznámý. A věřte mi, že jsem se pranic nehněval. Týž osud stihl písničku „Zákolníček“, komponovaná dvěma skladateli, a zpívala se po vlastech, než přišly po válce z berlínských a vídeňských kabaretů šlágry, nechutné a hloupé, které nám zabíjejí národní píseň. Říká se, že naši skauti a trampové ji začínají obnovovat, ale neslyšel jsem aspoň deset let národní písně sborově zpívat.

Po tomto úspěchu rozjasnilo se mi na cestu. Když lze z tohoto pramene tvořit subtilní, lehkou lyriku, proč by z týchž zákonův nemohla vzniknout umělá lyrika ideově hlubší. A hle, tu jsou „Hradčanské písničky“, které r. 1904 dosáhly u Vilímků devíti vydání ve třech různých úpravách. Jejich protirakušácká tendence chytila, rozumělo se jim, a byly srovnávány s Čechovými „[[Písně otroka|Písněmi otroka]]“. Nedorozumění vzniklo později. I Havlíček, i Čech, i Sládek napili se z téže hluboké a věčně oživující studnice jako já. Učinili jsme tak spontánně, poněvadž příkaz byl v nás. Nemysleme, že tato studnice vody živé je vyčerpána. Och nikoli. Jen ji nesmíme hledat ani ve Francii ani v Italii. Tady doma je. Buď má básník ten zákon v sobě, nebo nemá. V tom jest jeho chyba, nikoli chyba tradice.

Z lyriky byl logický krok k epice za týchž zákonů a podmínek. Vrhám se bez oddechu na „Krále Ječmínka“, jenž jest ve dvou letech hotov. Já jsem byl s knihou spokojen a jsem dodnes, kritika se přenesla přes ni lehce a bez porozumění. Patrně bylo tenkrát mnoho od ní žádáno, aby se seznámila pozorněji se sedmi tisíci veršů tohoto eposu. Tu by se byl viděl onen pevně zákonný růst od „Písně o Činu“ přes „Písničky“ až k této definitivě, které jsem již neopustil. Bylo by se vidělo, že jsem napsal šibenicově velezrádnou báseň protidynastickou a protistátní, že velebím demokracii bez krále, že se pošklebuji urozenosti monarchů a že vkládám vládu v ruce lidu, v nějž jedině věřím, v jeho sílu a právo. Teprv o válce nějaký vládní otrok vyšňupal, že „Píseň o Činu“ i „Král Ječmínek“ otřásají trůnem a rozbíjejí Rakousko.

Vše, co jsem napsal dále, bylo jen pokračování, i ty „Písničky kovářova syna“. Za války to byl zejména „Černý orel“, který propadl preventivní censuře na jaře 1918 a vyšel seškrtán. To byl vzpor proti německému orlu, dojmy, kritiky a útoky z mé cesty Německem a na Rujanu. „Černý orel“ byl rozprodán v několika nedělích, takže po 28. říjnu mohl jsem jej vytisknout znovu, nezkráceně.

Vážení přátelé, jest otázka, co rozumíme tradicí. Nesmíme myslit, že tradice musí být ustrnutí a opakování. Nejtradičnější a nejkonservativnější je Hanák, ale jděte se podívat na jeho život a hospodaření na př. do vzorné obce Příkaz u Olomouce. Jaký pokrok ukazuje tento konservativism! Literatura a umění národa je podobné hospodaření. Byl by omyl, kdybychom myslili, že pokrok jest v přejímání a napodobování ciziny. Z toho, že v Tombuktu mají stavitelé za hlavní formu krabičku od sardinek, nevyplývá, že u nás musí tou formou být bednička od olomouckých syrečků. Cizina žije svým životem, my musíme žít rovněž svým, sic přestaneme být národ. Jít, stále jít, kupředu jít, ale nepouštět se řetězu rukou, které jsou za námi, to je tradice. Jen duševní slepec by neviděl tento nepřetržitý řetěz od knížete Václava svatého až po presidenta Masaryka.

V „Nových hradčanských písničkách“, které vyšly již v naší samostatnosti, jest jásot i slzy. Jest v nich i bolest i výstraha. Básník musí vidět dál, než kam sahá den, musí umět číst v budoucnosti jako jasnovidec. Nesmí si hrát. Dopisuji-li knížku „Zpěvy Slepého mládence“, chce to být něco takového. Jsem-li příliš úzkostlivý, tím lépe. Znám se i v nich k Husovým výrokům o pravdě, ale pociťuji Goethův názor, že nejtěžší jest ovládati své myšlenky a jednati podle nich.

Mohl bych se zmíniti ještě o své práci pro mládež a o svých knížkách dětem. Snažil jsem se vždy, abych šel k dětem nikoli s mentorstvím, nýbrž s láskou, neboť její odezva jest dychtivost poslouchati. Snažil jsem se mluviti k nim o radosti ze života a prodlužovati o jejich mladost. Nebylo by nic zlého, kdybychom měli dvacetileté děti, ale povážlivé je míti dvacetileté starce. Snad jsem za těch 40 let, co této věci sloužím, vykonal také něco užitečného, ale to by vám lépe pověděl pan prof. Suk než já. Proto toho necháme.

Překládati verše znamená rozbíjeti nádobu s voňavkou, která ztratí na vzduchu svou podstatu — praví kdesi Ibáñez. Zkroušeně doznávám, že jsem těch nádob rozbil několik, Hauptmann, Zamacoïs, di Molina, Puškin a j. Tato práce se mi ztratila z evidence a netřeba želeti.

Nechci-li mluviti o svých dvou antologiích, dosáhších již čtvrtého vydání, a o své práci redakční, již jenom odborník vidí, byl bych hotov se svou troškou, kterou jsem vám chtěl říci míjeje podrobnosti.

Ale je tu otázka, již by mi leckdo mohl na konec dát: a jaký je smysl tvé životní práce?

Odpovím: neutvořil jsem si idee ani ideálu, to se utvořilo ve mně samo, a nemohl jsem tomu odpor klásti. Do dnešní doby se tato idea „pro vlasti květ“ snad málo hodí, ale já vím, co napsal r. 1905 ve své „Národnostní filosofii&quot; prof. Masaryk: „Všecko myšlení a cítění je zbarveno nacionálně, ale láska k národu a vlasti je rozmanitá. Positivní láska jest účinná, ujasněná, programovitá. Kdo miluje vlast, musí vědět, co má dělat. Účinná láska znamená povinnost práce“. Tedy, vážení přátelé, pan president uložil nám před 24 lety lásku k vlasti a to účinnou lásku. To tedy je má idea od „Písně o Činu“ až po dnešní den. Měl jsem program pracovat v duchu osmačtyřicátníků, z nichž byl můj otec, a v revolučním duchu Karla Havlíčka, o němž mi otec vykládával s rozjařenými kovářskými gesty, neboť jsme byli v otroctví, z něhož nás musil čin osvobodit. Proto jsem začal „Písní o Činu“ a pokračoval v duchu revolučním až do dne naší svobody. Můj první hrdina se jmenuje „Čin“. Poněvadž pak podle p. presidenta účinná láska k vlasti, to jest povinnost práce, platí pro celý život člověka, nemohu se rozloučiti s ideou vedoucí mne celý život. Láska vlastenecká není ctnost jako na př. dogmatická víra, tato láska je zákon krve, povinnost cti, která ukládá chránit posvátnost jazyka mateřského i národa. Změřme tímto kriteriem Angličana, Francouze, Itala, Američana, Němce a uvidíme, co je účinné vlastenectví. Smíme být jinačí? Bez nebezpečí úrazu? Tak se táže básník. Napsal jsem v sokolských verších r. 1907 toto:

&lt;poem&gt;Jen skrze vlast je cesta k světu,
k volnosti a pravé ceně lidství,&lt;/poem&gt; 

Otakar Březina, pamatujete-li se, tvrdil totéž ve svém listě někdy r. 1924 v novinách citovaném. Uvažujme, nebylo-li by bludem chtít se dostat k světu jinak, než jdou všecky ostatní národy krajně nacionalistické. Máme přece k tomu, abychom si nepočínali jinak, důvodů politických, sociálních, národohospodářských i kulturních více než kterýkoli národ jiný. Vlastenectví tedy není sentimentální zážitek, nýbrž je to pravda krve, srdce, mozku a rozumu i pyšnost svobodného občana. A ta praví: Buďme dobrými republikány a čestnými pracovníky, v tom je vše, co stát potřebuje.

Děkujme slovanským bohům, že nám stvořili a dali krásnou naši vlast!
{{Konec formy}}

[[Kategorie:Životopisné vzpomínky]]
{{DEFAULTSORT:Kus mého života a díla}}</text>
      <sha1>ci80md8xtnyi1j91cvu6lasothmqzlb</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Planorbis</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97345</id>
    <revision>
      <id>332972</id>
      <timestamp>2026-05-15T19:35:49Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Rulumas</username>
        <id>19860</id>
      </contributor>
      <comment>Planorbis</comment>
      <origin>332972</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="1269" sha1="nsunq2wmr7ect8fb535cu1lwnby2yog" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Planorbis
  | PŘEDCHOZÍ = Planografie
  | DALŠÍ = Planorbulina
}}
{{Textinfo
  | TITULEK = Planorbis
  | AUTOR = [[Autor:Josef Florián Babor|Josef Florián Babor]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Devatenáctý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1902. S.&amp;nbsp;840. {{Kramerius|nkp|a229ca50-04ce-11e5-91f2-005056825209|Dostupné online.}}
  | LICENCE = PD old 70
  | WIKIPEDIA-DALŠÍ = {{Wikidata|Q81208|Planorbis}}
}}
{{Forma|proza}}
'''Planorbis''' Guettard 1756. Rod sladkovodních plžů plicnatých z čeledi ''Limnaeidae'', vyznačený ulitou obyčejně plochou o četných závitcích, vinutou zdánlivě na pravo, avšak dle poměrův ústrojnosti ve skutečnosti sinistrorsní (vlastně ultradextrorsní, t. j. pod horizontálu vrcholem promáčklou). Živočich jeví mimo plíce také některé stopy dýchání žaberního (jednak v dutině plicní čili plášťové zbytek žaberní sítě cévní, jednak laloky z okraje plášťového vzniklé a počínající novotvar druhotných žaber představující). Četné druhy v mnoha podrodech po celém světě; fossilní od dob palaeozoických, zvlášť hojně v třetihorách. ''[[Autor:Josef Florián Babor|BBr.]]''
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>nsunq2wmr7ect8fb535cu1lwnby2yog</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Phlomis</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97346</id>
    <revision>
      <id>332974</id>
      <timestamp>2026-05-15T20:19:24Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Rulumas</username>
        <id>19860</id>
      </contributor>
      <comment>Phlomis</comment>
      <origin>332974</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="1793" sha1="t25xji2oev24pr86rg0p0ojzxzkmdle" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | ČÁST = Phlomis
  | PŘEDCHOZÍ = Phloeothrips
  | DALŠÍ = Phlox
}}
{{Textinfo
  | TITULEK = Phlomis
  | AUTOR = [[Autor:Josef Podpěra|Josef Podpěra]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Devatenáctý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1902. S.&amp;nbsp;686–687. {{Kramerius|nkp|88957b20-04ce-11e5-91f2-005056825209|Dostupné online.}}
  | LICENCE = PD old 70
  | WIKIPEDIA-HESLO = Phlomis
}}
{{Forma|proza}}
'''Phlomis''', {{Prostrkaně|sápa}}, rostlinný rod čeledi pyskatých (''Labiatae''), obsahující mnoho druhů hlavně v Orientě rozšířených. Jsou to vytrvalé byliny, oddenkaté. Jediný na Moravě střední a jižní (v kraji brněnském a znojemském) rostoucí druh '''Ph.''' ''tuberosa'' L. (s. {{Prostrkaně|hliznatá}}) vyznačuje se oddenkem mnohohlavým, jehož kořenové mrcasy na koncích hlízovitě naduřují. Lodyha přímá, jednoduchá, lysá, nachově naběhlá. Dolní listy řapíkaté a trojhraně srdčité, hořejší skoro přisedlé, podlouhle srdčité, oboje na líci tmavozelené, na rubu hvězdovitě měkce chlupaté a po kraji vroubkované. Květy bledě nachové v hustých, skoro kulatých lichopřeslenech, značně od sebe vzdálených, podepřených šídlovitými, štětinatě brvitými listeny zdéli kalicha. Kalich 5zubý, 5žebrý, koruna tlamatá, na horním, vykrojeném pysku huňatá, tyčinky čtyři dvojmocné, rovnoběžně vedle sebe položené, z trubky korunní vyčnívající, z nichž obě hořejší (vnitřní) mají na zpodu po niťovitém, vzhůru ohnutém přívěsku, jímž rod od všech pyskatých se poznává. Kořenovitých hliz požívají v některých krajích jihoruských a asijských jako léku. ''[[Autor:Josef Podpěra|-ě.]]''
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>t25xji2oev24pr86rg0p0ojzxzkmdle</sha1>
    </revision>
  </page>
</mediawiki>