Wikizdroje cswikisource https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana MediaWiki 1.47.0-wmf.4 first-letter Média Speciální Diskuse Uživatel Diskuse s uživatelem Wikizdroje Diskuse k Wikizdrojům Soubor Diskuse k souboru MediaWiki Diskuse k MediaWiki Šablona Diskuse k šabloně Nápověda Diskuse k nápovědě Kategorie Diskuse ke kategorii Autor Diskuse k autorovi Edice Diskuse k edici Stránka Diskuse ke stránce Index Diskuse k indexu TimedText TimedText talk Modul Diskuse k modulu Podujatie Diskusia k podujatiu 100 24729 333423 313765 2026-06-02T01:15:17Z Rulumas 19860 /* Ottův slovník naučný */ Severin sv., odebrání duplicit 333423 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = František Xaver | příjmení = Kryštůfek | Image = František Xaver Kryštůfek.jpg | datum narození = 28. října 1842 | místo narození = Humpolec | datum úmrtí = 25. ledna 1916 | místo úmrtí = Praha | popis = kněz a profesor církevních dějin }} ThDr. '''František Xaver Kryštůfek''' (1842–1916) byl český římskokatolický kněz, profesor církevních dějin na české teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Bratr [[Autor:Jan Miloslav Kryštůfek|Jana Miloslava Kryštůfka]]. == Dílo == === Články v tisku === * [[Husův ochranný list]] (1896) === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''Dr. Kr.'', případně ''Dr. Fr. Kr.'' Je autorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Adalbert (osoby)|Adalbert (osoby)]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Adiaforské spory|Adiaforské spory]] * [[Ottův slovník naučný/Adoptiané|Adoptiané]] * [[Ottův slovník naučný/Adventisté|Adventisté]] * [[Ottův slovník naučný/Africká církev|Africká církev]] * [[Ottův slovník naučný/Agatho|Agatho]] * [[Ottův slovník naučný/Agaunští mučenníci|Agaunští mučenníci]] * [[Ottův slovník naučný/Agnoëti|Agnoëti]] * [[Ottův slovník naučný/Akefalové|Akefalové]] * [[Ottův slovník naučný/Akoiméti|Akoiméti]] * [[Ottův slovník naučný/Alexander|Alexander]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Alexandrijská škola katechetická|Alexandrijská škola katechetická]] * [[Ottův slovník naučný/Alexius|Alexius]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Alogové|Alogové]] * [[Ottův slovník naučný/Alois|Alois Gonzaga]] * [[Ottův slovník naučný/Arabie|Arabie]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Azymité|Azymité]] * [[Ottův slovník naučný/Babylas|Babylas]] * [[Ottův slovník naučný/Bafomet|Bafomet]] * [[Ottův slovník naučný/Benedikt|Benedikt]] * [[Ottův slovník naučný/Bosáci|Bosáci]] * [[Ottův slovník naučný/Brněnské biskupství|Brněnské biskupství]] * [[Ottův slovník naučný/Bugenhagen|Bugenhagen]] * [[Ottův slovník naučný/Catharinus|Catharinus]] * [[Ottův slovník naučný/Coronati quatuor|Coronati quatuor]] * [[Ottův slovník naučný/Coronel Řehoř Nuñez‎|Coronel Řehoř Nuñez‎]] * [[Ottův slovník naučný/Darbysté|Darbysté]] * [[Ottův slovník naučný/Disputace|Disputace]] (církevní) * [[Ottův slovník naučný/Fratricelli|Fratricelli]] * [[Ottův slovník naučný/Kamaldulský řád|Kamaldulský řád]] * [[Ottův slovník naučný/Nepotiáni|Nepotiáni]] * [[Ottův slovník naučný/Ofité|Ofité]] * [[Ottův slovník naučný/Paschal|Paschal]] * [[Ottův slovník naučný/Pavel|Pavel]] (kardinál Pavel V.) * [[Ottův slovník naučný/Pelagius|Pelagius]] * [[Ottův slovník naučný/Pius|Pius]] * [[Ottův slovník naučný/Prokop|Prokop]] * [[Ottův slovník naučný/Severin sv.|Severin sv.]] == Díla o autorovi == * {{OSN|Kryštůfek|1900|svazek=XV|pořadí=1|online=http://archive.org/stream/ottvslovnknauni28ottogoog#page/n318/mode/2up}} [[Kategorie:Čeští autoři]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] suxt2vdoies3t7qu3mc4ydy6eo4jb9p 0 93081 333421 305003 2026-06-01T20:50:47Z Rulumas 19860 oprava, odkaz na související heslo v Ottově slovníku 333421 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | AUTOR = Jakub Malý | TITUL = Vlastenský slovník historický | ČÁST = Severin | PŘEDCHOZÍ = Severin Hanuš | DALŠÍ = Sezima }} {{Textinfo | TITULEK = Severin | AUTOR = [[Autor:Jakub Malý|Jakub Malý]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = ''Vlastenský slovník historický''. Rohlíček & Sievers, 1877. S. 743. | ONLINE = {{Kramerius|ABA001|24512785}} | WIKIPEDIA-HESLO = Pavel Severín z Kapí hory | SOUVISEJÍCÍ = [[Ottův slovník naučný/Severin z Kapíhory]] }} {{Forma|proza}} '''Severin 1)''' příjmím {{Prostrkaně|Kramář}}, měštěnín a konšel Staroměstský v Praze, jak se zdá, první knihtiskař Pražský, vydal r. 1488 spolu s Janem Pytlíkem, Janem od Čápů a Matějem od Bílého lva bibli českou, a žil ještě r. 1520. Syn jeho '''2)''' {{Prostrkaně|Pavel}} '''S.''' z {{Prostrkaně|Kápí Hory}} přejal po otci tiskárnu, jsa velikým podpůrcem učení Lutherova tiskl všecky překlady spisů tohoto reformátora, vydal ''díla Chelčického, bibli'' r. 1529 a 1537, ''zřízení zemské'' (1530), ''kancional'' bratrský (1547) a zemřel asi r. 1550. Predikatem z {{Prostrkaně|Kapí Hory}} obdařen od krále Ludvíka. {{Konec formy}} stux92el1skxto8swjddnk0mtm86r1d 0 97553 333416 2026-06-01T16:25:36Z Jean-Paul 8278 založení 333416 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Lumír | PŘEDCHOZÍ = 1876 | ČÁST = 1877 | DALŠÍ = 1878 }} {{Textinfo | TITULEK = Lumír, ročník V. | AUTOR = [[Autor:Josef Václav Sládek|Josef Václav Sládek]] (redaktor a vydavatel) | ZDROJ = Lumír, V. ročník | ONLINE = {{Kramerius|nkp|a725e930-27e1-11e1-a113-000bdb925259|Národní knihovna ČR}} | VYDÁNO = Praha, leden–prosinec 1877 | WIKIPEDIA = Lumír | JINÉ = ISSN 1212-0243 | LICENCE = PD old 70 }} == Čísla == * [[/1|01]] (10. ledna 1877) * [[/2|02]] (20. ledna 1877) * [[/3|03]] (30. ledna 1877) * [[/4|04]] (10. února 1877) * [[/5|05]] (20. února 1877) * [[/6|06]] (28. února 1877) * [[/7|07]] (10. března 1877) * [[/8|08]] (20. března 1877) * [[/9|09]] (30. března 1877) * [[/10/]] (10. dubna 1877) * [[/11/]] (20. dubna 1877) * [[/12/]] (30. dubna 1877) * [[/13/]] (10. května 1877) * [[/14/]] (20. května 1877) * [[/15/]] (30. května 1877) * [[/16/]] (10. června 1877) * [[/17/]] (20. června 1877) * [[/18/]] (30. června 1877) * [[/19/]] (10. července 1877) * [[/20/]] (20. července 1877) * [[/21/]] (30. července 1877) * [[/22/]] (10. srpna 1877) * [[/23/]] (20. srpna 1877) * [[/24/]] (30. srpna 1877) * [[/25/]] (10. září 1877) * [[/26/]] (20. září 1877) * [[/27/]] (30. září 1877) * [[/28/]] (10. října 1877) * [[/29/]] (20. října 1877) * [[/30/]] (30. října 1877) * [[/31/]] (10. listopadu 1877) * [[/32/]] (20. listopadu 1877) * [[/33/]] (30. listopadu 1877) * [[/34/]] (10. prosince 1877) * [[/35/]] (20. prosince 1877) * [[/36/]] (31. prosince 1877) [[Kategorie:Ročníky časopisu Lumír]] 0lr4vognweibxk6dcnz4pwwy19ikqjg 0 97554 333417 2026-06-01T16:28:04Z Jean-Paul 8278 založení 333417 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Lumír/1877 | PŘEDCHOZÍ = 34 | ČÁST = 35 | DALŠÍ = 36 }} {{Textinfo | TITULEK = Lumír, ročník V., číslo 35 | AUTOR = [[Autor:Josef Václav Sládek| Josef Václav Sládek]] (redaktor a vydavatel) | ZDROJ = Lumír, roč. 5, č. 35 | ONLINE = {{Kramerius|nkp|c1f65940-2aff-11e1-b2ef-000bdb925259|Národní knihovna ČR}} | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha, 20. prosince 1877 | datum vydání = 1877-12-20 }} == Obsah == * [[Autor:Svatopluk Čech|Svatopluk Čech]]: [[/Poslední vánoční povídka/]] – povídka * [[Autor:Josef Václav Sládek|Josef Václav Sládek]]: [[/Střevíčky/]] – báseň * [[Autor:Antonín Rezek|Antonín Rezek]]: [[/Různé listy z dějin českých/]] IV. Čechové v tureckých válkách – studie * [[Autor:Julius Zeyer|Julius Zeyer]]: [[/Román o věrném přátelství Amise a Amila/]] (pokračování) – román * [[Autor:Jan Neruda|Jan Neruda]]: [[/Píseň kosmická/]] – báseň * [[Autor: Michał Bałucki|Michał Bałucki]]: [[/Létavice/]] – povídka (z polštiny přeložil [[Autor:Ferdinand Holinka Čáslavský| Ferdinand H. Čáslavský]]) [[Kategorie:Čísla časopisu Lumír z ročníku 1877]] dpm6hf40x9vz05mti6gnbg93vx9y43c 0 97555 333418 2026-06-01T16:42:35Z Jean-Paul 8278 založení 333418 wikitext text/x-wiki {{Textinfo | TITULEK = Poslední vánoční povídka | AUTOR = [[Autor:Svatopluk Čech|Svatopluk Čech]] | VYDÁNO = 20. prosince 1877 | datum vydání = 1877-12-20 | ZDROJ = Lumír, roč. 5, č. 35, s. 545–547 | ONLINE = {{Kramerius|nkp|91fb6df8-98ea-474e-ba14-7e37370615c8|Národní knihovna ČR}} | periodikum = Lumír | ročník = 5 | číslo = 35 | strany = 545–547 | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} Myslím totiž, že jsem posledním člověkem, který si ještě troufá na světlo boží s vánoční povídkou. Na omluvu tolik: Kráčel jsem onehdy, zlého netuše, z kanceláře domů, ana se přede mnou vynořila, jako Bankův duch, truchlivá postava přítele redaktora. Než jsem se z leknutí vzpamatoval, vklouzla mi ruka jeho pod paždí jako lapadlo polypa. „Konečně jsem tě vyčíhal, hochu!“ pravil, přituliv se ke mně s hladkostí tygra. „Potřebuju tvé pomoci, hochu!“ „Mluv, příteli!“ „Hleď, hochu! Mám do nového roku ještě dvě čísla. Dosoukám oba romány, estetické pojednání a článek o zívání mám v kapse, o cestopisný úryvek není zle, obstarám si nějaký překlad, ostatek vycpu básněmi —“ natahoval při tom dlouhé prsty gustiosně jako kuchař, rovnající vlašský salát — „schází mi jen ještě něco vánočního. Nějaká povídka, humoreska, báchorka, čert nebo ďábel, s nádechem třeba jen lehounkým vánočního pozlátka.“ Upřel na mne se strany oči, v nichž světélkovala celá hvězdnatá poesie vánočního stromku. Ale když nenašel v mé tváři odlesk této posvátné záře, upřel na mne pohled jiný, pravý ten pohled redaktorský, plný sžíravé touhy po rukopisu. I jal se mluviti ke mně andělskými jazyky. — Jsou chvíle, kdy létává za redaktorem jako furie představa sazeče, nastavujícího ruku s tichým, žalobným pohledem, jenž bodá k srdci… A v takové chvíli vymluví redaktor rukopis z kamene. Přislíbil jsem mu do pozejtří vánoční povídku. Nazejtří z večera vynakládal jsem nadlidské úsilí, abych se vnutil do vánoční nálady. Spustil jsem záclony v oknech, roznítil v kamnech praskavý oheň, přistavil vodu na punč a rozžal dvě svíčky. Ozdobil jsem je papírovými krajkami, vlastnoručně vystříhanými, jak to činíval o štědrý večer můj nebožtík otec. V pozadí psacího stolku nastavil jsem řadu míšenských jablek, jichž libá vůně tvoří nerozlučný parfum mých vánočních upomínek. Pak jsem vyňal z ošumělého album známé obrazy a rozestřel v ruce ten kouzelný vějíř drahých tváří, jímž si časem přivívám vánek mladosti na vrásčité, pošmurné čelo. A skutečně podařilo se mi rozzvučeti v srdci dřímající struny zapomenutých štědrovečerních zvuků a vylouditi z nich sladkobolně vyznívající akkordy, ba zdálo se mi dokonce, že skanula teplá krůpěj po mé líci. Obraznost se rozehřála. Bylo to jako dav posněžených jedlí, strmících štíhlým bílým vrcholkem do měsíční záře a ukazujících tisícem kosmatých bílých prstů k zemi, kde u paty jedné z nich schouleno sedělo malé děvčátko, chudý sirotek, opuštěný lidmi. A sníh tkal kolem ní krásné bílé šaty a stavěl jí nad hlavu krásnou bílou čepičku, šíře a výše, až zmizel pod ním i zmrzlý její úsměv a nezbyla tu než veliká sněhová závěj u jedle jako bílá tlápa nelítostného obra. A zase bylo to jako teplý, prostranný pokoj, na podlaze zubatý stín haluzí, tisíce hvězdiček v zeleném mraku a kolem podoby šťastných dítek, šťastné ženy, opírající se o rameno šťastného muže. Všichni byli mi dobře známi. Poznal jsem i toho útlého hocha, tasícího s jiskřivým okem plechový palaš. Zastrč ho jen do plechové pochvy — nebudeš Napoleonem, brachu! A opět bylo to jako studená hospodská jizba a v ní jediný host, zamračený… Vytrhl mne šustot pantoflí na chodbě. Zaklepáno a v otevřených dveřích objevil se zároveň pan Brkoslav. Ach bože, proti tomu zapomněl jsem se opatřiti. Stojí tu přede mnou v umouněném županu, v pantoflích, s dlouhou dýmkou v ruce, s lurčem pod páží — figura zvěčnění hodná. Spanilá čtenářka poznala již nepochybně z lásky prázdného začátku mé povídky, že jsem starým mládencem; ale já zbožňuju v hloubi duše spanilou čtenářku a lituju, že nenalézám již více milosti před andělskou tváří její. Jinak soused Brkoslav. Tomu jest již spanilá čtenářka úplně lhostejna. Ten před ní vynáší již bez ostychu cynickou nahotu hlavy s rozprášenými zbytky prošedivělých vlasů, a nehýbe ani malíčkem, aby k vůli ní odstranil tabák a popel ze záhybů své vesty. Přál bych vám, abyste nahlédli v jeho pokoj! Dlouhonozí pavouci, houpající se vesele na svých větrných lianách, závěje prachu v koutech, inkoustem soustavně postříkaná podlaha poučily by vás, že ve svatyni této již léta neřádil smeták a věchet; zlatá volnost knih a sošek, bot a hřebenů, toulajících se dle libosti srdce svého po pokoji, hlásala by vám, že zde nevládne tyranská ruka ženská; kabáty bez knoflíků, svíčky obtěžkané nejkrásnějšími bílými krápníky vzbudily by ve vás toužebný povzdech: ach, jen týden kéž mi přáno oddechnouti si takto bez malicherného dozoru ženského! Přes to vše jest byt pana Brkoslava opatřen vším, pravším, čeho potřeba. Kdybyste pilně hledali, našli byste mlýnek na kávu i hmoždíř, náprstek i jehlu. Navzdor zdánlivému nepořádku v okolí páně Brkoslavově má tu všechno své pevně vykázané místo, v němž ztrnulo již od mnoha let. Podobní staří mládenci jsou jako kyselina, kolem níž se všechno srazí. Netrpí kolem sebe mlhavé rozplývavosti, vše musí přijmouti na se určité, hutné tvary. Pohleďte jen na pohyby mého souseda. Jak přesny jsou, jak důrazně namířeny k vytknutému cíli! Co pověsí, popotáhne ještě, co zavře, přimáčkne ještě, co položí, přitiskne ještě rukou, jako by to chtěl ke stolu přiklížit na věčné časy. Pan Brkoslav lapal chvíli nozdrami vzduch, pak sevřel špičku dýmky křečovitě jedním koutkem a pravil druhou polovicí úst: „Aj, rozkošný dech punčoviny, a vy tu před párem svíček s obličejem, jako by stál krucifix mezi nimi! Jak se to shoduje?“ Položil skříň lurčovou pádně na stůl a přitiskl ji k němu ještě špičkami prstů. S tváří nehrubě přívětivou zasvětil jsem ho bez okolků ve svou situaci. Doufal jsem, že se tak nejspíše zbavím nevítaného hosta a jeho lurče, který se beztoho již stával železnou krávou. Ale pan Brkoslav zůstal jako přiklížen v lenošce, kterou si byl ke stolu přitáhl. Mlčky zaměstnával se s dýmkou. Činil to s křečovitou houževnatostí, kterou se vyznačovalo všechno jeho konání. Zašrouboval troubel úsilovně do hlavičky a přimačkával palcem víčko, jako by to byla hlava úhlavního jeho nepřítele. Ač mu dýmka již dávno uhasla a on v myšlénkách popel vyklepal, bafal přec tvrdošijně dále. Pojednou odložil dýmku, vyšoupnul si brejle na čelo a pravil: „Nerad bych se uložil bez své partie lurče. Pusťme se do toho. Za čtvrt hodiny bude ten vánoční nesmysl na papíře.“ Pohledl jsem naň s nevrlým úsměvem as jako člověk v nouzi postavený na žebráka, který by jej těšil svou pomocí. „Nu, což? Snad jsou to divy a zázraky?“ zvolal pan Brkoslav poněkud uražen. „Je to školní pensum à la východ slunce, babiččin svátek, příjemnosti venkovského života. Vždyť nemusíme svou obraznost nutit ke snům indického naboba po dýmce opia, ani pytvat mysterie člověčenstva, ani drábky hrát s koulemi světů. Povíme prostě něco z vlastního života. Na příklad, co se mi přihodilo o minulém štědrém večeru.“ Řeč tato nezůstala bez účinku. Možná, že mi podá jeho příhoda alespoň látku. Vyzval jsem ho tedy, aby vypravoval. „Ach, tím by se věc zbytečně prodloužila,“ pravil sebevědomě. „Budu vám to hned diktovat.“ Překonán rázností jeho, chopil jsem se mlčky péra. Pan Brkoslav zapálil si dýmku, nalil si sklenici kouřícího punče a začal přecházet po pokoji, vlastně po jediném úzkém prkně podlahy, jehož se držel s takovou obezřetností, jako by po obou stranách toho prkna zívala propasť Niagary. Diktando znělo takto: „Jsem starým mládencem. Nestydím se za to. Vzpomenu si na to vlastně jen o štědrý večer, kdy bývám hostem u jistého ženatého přítele doktora, který při té příležitosti panický můj stav ze závisti volívá za terč nepodařených vtipů. Byl bych se mu proto dávno za jeho štědré večery poděkoval, ale mladá jeho panička okouzlila mne černou rybou, jíž rovné bys nenašel ani v kuchyni arcibiskupské. O poslední štědrý večer ztropili si opět se mnou nevinný žertík. Když nás totiž po nadívaných šnecích zvonec do vedlejší komnaty zavolal, při čemž bych byl málem zašlápl jednoho z pěti andílků doktorových, spatřil jsem tam cedulku se svým jménem na koudelových ňadrech obrovské panny v životní velikosti, s očima skleněnýma a skutečnými vlasy. Nebudu vás nuditi vodnatými vtipy, které vánoční ten dárek provázely a jimž jsem se s ostatními sám smál dle možnosti. Když se konečně odložil nevinný cvik a doktorka hlavu schýlila na rameno mužovo; když malí hrdinové večera dávno usnuli na podlaze uprostřed domů a stromů, vojsk a korábů dřevěného Liliputu, s hlavou na bubnu a s pozlacenou loutkou v náručí: když přicházely na řadu sladkobolné upomínky na zemřelé otce a matky, dědečky a babičky, a nadějné zraky se upíraly v mlhu budoucnosti: sáhl jsem jako vždy po holi a plášti a poroučel se cukrujícím manželům. Ale když jsem již lezl do drožky, čekající u průjezdu, přiběhli za mnou ještě bez dechu a vložili mi do vozu prožluklý vánoční dárek, na který jsem byl docela zapomněl. Dětinští lidé! Vylezl jsem před svým domem, již otáčím klíč v zámku, tu přibíhá za mnou drožkář, že jsem ve voze něco zapomněl. Lípavá jako všechny! Nu budiž, popřeju jí noclehu. S osudnou pannou pod páží doškrabal jsem se po tmě do svého pokoje a odhodil vánoční dárek na nejbližší stolici. Domovník se zachoval dle mého rozkazu. Před kamny míhala se na podlaze rudá zář, v pokoji bylo příjemné teplo. Zapálím si ještě dýmku a přečtu v posteli několik stránek. Rozžal jsem svíčku. Jdu pro zouvák. Kýho ďábla! Má panna kárá Newtona ze lži. Ruce její, které přece u každé dobře vychované cuckové panny po obou stranách líně k zemi viseti mají, položeny jsou dlaněmi na skloněný obličej. A jaké jsou to ruce! Toť není mistrné napodobení přírody — je to příroda sama! Abych Newtona rehabilitoval, dotkl jsem se zkoumavě těchto rukou. Sklesly sice s tváří, ale nastojte! v odestřeném obličeji zdvihly se zvolna černé řasy a dvojice líbezných tmavých očí pohledla udiveně do světa, jako by byla právě procitla z hlubokého sna. Přisámbůh, ty oči nejsou skleněny a takový ruměnec nevyrábí žádná lučebna! Ba, musím pravdu vyznati, že to byla dívka neobyčejné krásy. Byl to ideál, po němž jsem v dobách jinošských blouznivě toužil a vzdychal a na prázdno náruč rozestíral. Byla to známá ona neznámá, jejíž nebesky svůdný obličej se přede mnou ustavičně vznášel v nimbu večerní záře a jíž jsem nedostihl nikdy. Kolikrát rosil jsem ty vlasy horkými slzami, kolikrát kladl jsem k nohoum té sylfidy nadšené básně! Všechny květy země, všechny hvězdy nebes, celé sladké mysterium světa shrnoval jsem kolem vzdušné její postavy. Ale přišla doba, kdy mne zjev její řídčeji navštěvoval, kdy tahy její nezřetelně bledly, mlhavě se rozplývaly, až mi zanikla nadobro. Nyní pojednou, po tolika letech, vidím ji opět, vidím ji skutečnou a živou! Mezi tím byla dívka vstala a rozhlížela se úzkostlivě po pokoji. „Kde to jsem? Jakým spůsobem jsem se octla zde?“ zašeptala, upírajíc na mne bázlivě oči. Bože! Mne se ptá, jak sem přišla! Mne, jenž očekává dychtivě z jejích rtů rozluštění té nerozluštitelné hádanky! Mám jí snad říci, že jsem ji přivlekl sem pod páži, že jsem ji pohodil touto rukou na židlici? — Zločinná ruka! — Co jí řeknu? Co? „Upokojte se, slečno!“ pravil jsem po chvíli. „Neznáte snad doktora S. aneb jeho choť?“ „Nikdy jsem jména toho neslyšela.“ Co teď? Mnu si čelo. v hlavě mi viří. „Rozpomeňte se přece,“ pravím konečně, „kde jste se nalezala před usnutím?“ Vidím, že si tropíte ze mne úsměšky. Vždyť víte asi nejlépe sám, jakým spůsobem jsem se dostala v moc vaši.“ Příze mých myšlének zmotala se úplně. Hleděl jsem na ni v zaníceném obdivu. Jak spanilá byla v dívčím studu a hněvu, jak směrná její postava, jak půvabné každé pohnutí. Ano takovým, takovým býval můj ideál! Tak stával v nedůtklivé vznešenosti přede mnou, a vždycky myslíval jsem sobě, že kalím již hrubým dechem svým čistý éther, z něhož byla utkána. Nyní se mi zdálo, že se mění má krev v šampaňské a že mi šumí do hlavy zlatými perlami. Přistoupil jsem k dívce, vztáhl jsem ruku. „Drahá, drahá…“ Slova mi uvázla v hrdle. „Pusťte mne, pane!“ zvolala ona a chvátala ke dveřím. „Kam chvátáte?“ pravil jsem smutně. „Dům je zavřen a klíč mám při sobě.“ „Nuže, otevřete mi! Netrýzněte mne déle!“ Váhal jsem chvíli. Půl života jsem protoužil po ní, a nyní, když se mi nenadále zjevila, v pozdní jeseni, naposled, má ji příští okamžik navždy urvali z obzoru mého?! Odhodlal jsem se. „Otevru vám, doprovodím vás kraj světa, v uctivé vzdálenosti, chcete-li, jako nesmělé páže. Ale jen chvilku poshověte; chci vám říci pouze několik slov. Pohledněte na mne; což vypadám jako zlosyn?“ Obrátila se a cudný, milostný její zrak svezl se po mé postavě. Trapná chvíle, jižto jsem vyzval! Ach, má holá hlava! Mé vpadlé tváře! Jako ve snu magnetickém vystoupil jsem ze sebe a pohlížel jsem na sešlost svoji, na zvadlost svoji. Je-li pravdou báje o soudném dni, stanu-li opravdu v údolí Josafat a budou-li na těle mém zjevni všichni hříchové moji, s takovým pocitem státi budu pod nesčíslnými hvězdnými pohledy kůrů anjelských! Ale ideál můj vrátil se a usedl na předešlé místo. V tu chvíli zdálo se mi, že se rozstupují stěny mého pokoje do nekonečné dálky a že není ničeho ve světě mimo nás oba. A ona seděla přede mnou, jako by se všechna spanilost a milostnost ženská byla shrnula v její osobě a zvala mne na svůj soud. „Těch několik slov.“ „Ano, těch několik těžkých slov. Moje zpověď. Jsem nešťasten. Největší díl štěstí pozemského uzamkl bůh v cudných ňadrech ženy: já jsem si nedovedl odemknouti tu svatyni blaha. Neopustil jsem ráj mladosti po boku věrné družky, sám a sám kráčím zástupy chladných lidí ke hrobu, na kterýž neskane slza lásky. Ale proto nenaříkám. Co mne lítostí naplňuje, není pohled na cizí milující žínku, na hemžení dítek kolem vánočního stromku, na bělovlasou stařenu, tulící na věrná prsa šedivou hlavu umírajícího starce. Výkřik mé bolesti zní: Nepoznal jsem lásky! Snil jsem o ní, vzdychal jsem po ní, ale nikdy neokusil jsem božské její číše. Nikdy neobemkla lichotná její ruka mou šíji, nikdy nezahořel nebeský její polibek na žíznivém rtu. Vinul jsem ženy do náruče, rval jsem kouzelný pás Venušin; ale nikdy neobepjal jsem rukama kadeře panenské hlavy a nepřitiskl jsem ji, volně se podávající, ke rtům a neucítil jsem na líci slzu cudného oka. Nyní je pozdě; hledím nazpět do života a vidím, že jsem nežil. Darmo skládám čelo v záhyby filosofické a šeptám: jarní rozkvět pudu. Nic více! V tisíci básní to jásá, z tisíce obrazů to sálá, tisíce strun to zvoní: Života poesie jest láska! A je-li ta země pouhý květ, na kterýž nás posadila něčí ruka, abychom v něm za jitra rozepjali mizivá křídla a z večera je navždy složili v kalichu jeho: pak nadešel večer a já jsem nepoznal ni vůně květu, ni rosy jeho, ni sladkého jeho medu.“ Sklonil jsem obličej do dlaní. „A čeho si přeješ ode mne?“ Klesl jsem před ní na kolena. „Čarovná vidino, tys jediná, po níž jsem toužil. Tys jediná, jíž se kořím posud. Popřej mi okamžik štěstí! Prohřej mne jediným paprskem lásky!“ Tvář její se zaskvěla jako v záplavě večerní a mně bylo, jako bych klečel v plynoucím člunu u nohy její. Nad námi zavřela se květná klenba a v zlatém soumraku plynuly kolem čarokrásné květy vodní. Rákosí šumělo tajemnou hudbou, jako by křídla serafů v přeletu rozvívala struny harfy nebeské. Déšť bílých růží snesl se na nás, pokrýval její klín a rozpuštěné tmavé vlasy a padal vonně i chladivě na mé žhavé líce. Sklonil jsem rty na její ruku, líbal ji a kropil slzami… Což tak chladná? Bez života? Nahmátl jsem šev. Snad v rukavičkách? Pohledl jsem vzhůru: dvě vytřeštěné skleněné oči. A já blázen, punčem zmatený, klečel jsem před svým vánočním dárkem, pilinami nabobtnalou pannou! I ta si se mnou dovolila masopustní žertík. Ďas je seber všechny! Punctum.“ „Ale —“ „Nic ale —“ osopil se na mne pan Brkoslav. „Punctum, pravím, punctum.“ Při tom namířil kostnatým prstem k nevčasné tečce, jako by ji chtěl zavrtat do středu země. „Zde nemůžeme přestati. Co by tomu řekly spanilé čtenářky?“ „Pošlete je na mne,“ a již klížil lurčové kameny do černých cípů, „a konečně, ať si chytnou redaktora za krk, proč vynutil na starém mládenci vánoční povídku.“ {{Konec formy}} [[Kategorie:Vánoční povídky||Poslední vánoční povídka]] 5b6z9vz7xxnwk3ol4hmahs11qh437du 333419 333418 2026-06-01T16:50:36Z Jean-Paul 8278 kategorie 333419 wikitext text/x-wiki {{Textinfo | TITULEK = Poslední vánoční povídka | AUTOR = [[Autor:Svatopluk Čech|Svatopluk Čech]] | VYDÁNO = 20. prosince 1877 | datum vydání = 1877-12-20 | ZDROJ = Lumír, roč. 5, č. 35, s. 545–547 | ONLINE = {{Kramerius|nkp|91fb6df8-98ea-474e-ba14-7e37370615c8|Národní knihovna ČR}} | periodikum = Lumír | ročník = 5 | číslo = 35 | strany = 545–547 | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} Myslím totiž, že jsem posledním člověkem, který si ještě troufá na světlo boží s vánoční povídkou. Na omluvu tolik: Kráčel jsem onehdy, zlého netuše, z kanceláře domů, ana se přede mnou vynořila, jako Bankův duch, truchlivá postava přítele redaktora. Než jsem se z leknutí vzpamatoval, vklouzla mi ruka jeho pod paždí jako lapadlo polypa. „Konečně jsem tě vyčíhal, hochu!“ pravil, přituliv se ke mně s hladkostí tygra. „Potřebuju tvé pomoci, hochu!“ „Mluv, příteli!“ „Hleď, hochu! Mám do nového roku ještě dvě čísla. Dosoukám oba romány, estetické pojednání a článek o zívání mám v kapse, o cestopisný úryvek není zle, obstarám si nějaký překlad, ostatek vycpu básněmi —“ natahoval při tom dlouhé prsty gustiosně jako kuchař, rovnající vlašský salát — „schází mi jen ještě něco vánočního. Nějaká povídka, humoreska, báchorka, čert nebo ďábel, s nádechem třeba jen lehounkým vánočního pozlátka.“ Upřel na mne se strany oči, v nichž světélkovala celá hvězdnatá poesie vánočního stromku. Ale když nenašel v mé tváři odlesk této posvátné záře, upřel na mne pohled jiný, pravý ten pohled redaktorský, plný sžíravé touhy po rukopisu. I jal se mluviti ke mně andělskými jazyky. — Jsou chvíle, kdy létává za redaktorem jako furie představa sazeče, nastavujícího ruku s tichým, žalobným pohledem, jenž bodá k srdci… A v takové chvíli vymluví redaktor rukopis z kamene. Přislíbil jsem mu do pozejtří vánoční povídku. Nazejtří z večera vynakládal jsem nadlidské úsilí, abych se vnutil do vánoční nálady. Spustil jsem záclony v oknech, roznítil v kamnech praskavý oheň, přistavil vodu na punč a rozžal dvě svíčky. Ozdobil jsem je papírovými krajkami, vlastnoručně vystříhanými, jak to činíval o štědrý večer můj nebožtík otec. V pozadí psacího stolku nastavil jsem řadu míšenských jablek, jichž libá vůně tvoří nerozlučný parfum mých vánočních upomínek. Pak jsem vyňal z ošumělého album známé obrazy a rozestřel v ruce ten kouzelný vějíř drahých tváří, jímž si časem přivívám vánek mladosti na vrásčité, pošmurné čelo. A skutečně podařilo se mi rozzvučeti v srdci dřímající struny zapomenutých štědrovečerních zvuků a vylouditi z nich sladkobolně vyznívající akkordy, ba zdálo se mi dokonce, že skanula teplá krůpěj po mé líci. Obraznost se rozehřála. Bylo to jako dav posněžených jedlí, strmících štíhlým bílým vrcholkem do měsíční záře a ukazujících tisícem kosmatých bílých prstů k zemi, kde u paty jedné z nich schouleno sedělo malé děvčátko, chudý sirotek, opuštěný lidmi. A sníh tkal kolem ní krásné bílé šaty a stavěl jí nad hlavu krásnou bílou čepičku, šíře a výše, až zmizel pod ním i zmrzlý její úsměv a nezbyla tu než veliká sněhová závěj u jedle jako bílá tlápa nelítostného obra. A zase bylo to jako teplý, prostranný pokoj, na podlaze zubatý stín haluzí, tisíce hvězdiček v zeleném mraku a kolem podoby šťastných dítek, šťastné ženy, opírající se o rameno šťastného muže. Všichni byli mi dobře známi. Poznal jsem i toho útlého hocha, tasícího s jiskřivým okem plechový palaš. Zastrč ho jen do plechové pochvy — nebudeš Napoleonem, brachu! A opět bylo to jako studená hospodská jizba a v ní jediný host, zamračený… Vytrhl mne šustot pantoflí na chodbě. Zaklepáno a v otevřených dveřích objevil se zároveň pan Brkoslav. Ach bože, proti tomu zapomněl jsem se opatřiti. Stojí tu přede mnou v umouněném županu, v pantoflích, s dlouhou dýmkou v ruce, s lurčem pod páží — figura zvěčnění hodná. Spanilá čtenářka poznala již nepochybně z lásky prázdného začátku mé povídky, že jsem starým mládencem; ale já zbožňuju v hloubi duše spanilou čtenářku a lituju, že nenalézám již více milosti před andělskou tváří její. Jinak soused Brkoslav. Tomu jest již spanilá čtenářka úplně lhostejna. Ten před ní vynáší již bez ostychu cynickou nahotu hlavy s rozprášenými zbytky prošedivělých vlasů, a nehýbe ani malíčkem, aby k vůli ní odstranil tabák a popel ze záhybů své vesty. Přál bych vám, abyste nahlédli v jeho pokoj! Dlouhonozí pavouci, houpající se vesele na svých větrných lianách, závěje prachu v koutech, inkoustem soustavně postříkaná podlaha poučily by vás, že ve svatyni této již léta neřádil smeták a věchet; zlatá volnost knih a sošek, bot a hřebenů, toulajících se dle libosti srdce svého po pokoji, hlásala by vám, že zde nevládne tyranská ruka ženská; kabáty bez knoflíků, svíčky obtěžkané nejkrásnějšími bílými krápníky vzbudily by ve vás toužebný povzdech: ach, jen týden kéž mi přáno oddechnouti si takto bez malicherného dozoru ženského! Přes to vše jest byt pana Brkoslava opatřen vším, pravším, čeho potřeba. Kdybyste pilně hledali, našli byste mlýnek na kávu i hmoždíř, náprstek i jehlu. Navzdor zdánlivému nepořádku v okolí páně Brkoslavově má tu všechno své pevně vykázané místo, v němž ztrnulo již od mnoha let. Podobní staří mládenci jsou jako kyselina, kolem níž se všechno srazí. Netrpí kolem sebe mlhavé rozplývavosti, vše musí přijmouti na se určité, hutné tvary. Pohleďte jen na pohyby mého souseda. Jak přesny jsou, jak důrazně namířeny k vytknutému cíli! Co pověsí, popotáhne ještě, co zavře, přimáčkne ještě, co položí, přitiskne ještě rukou, jako by to chtěl ke stolu přiklížit na věčné časy. Pan Brkoslav lapal chvíli nozdrami vzduch, pak sevřel špičku dýmky křečovitě jedním koutkem a pravil druhou polovicí úst: „Aj, rozkošný dech punčoviny, a vy tu před párem svíček s obličejem, jako by stál krucifix mezi nimi! Jak se to shoduje?“ Položil skříň lurčovou pádně na stůl a přitiskl ji k němu ještě špičkami prstů. S tváří nehrubě přívětivou zasvětil jsem ho bez okolků ve svou situaci. Doufal jsem, že se tak nejspíše zbavím nevítaného hosta a jeho lurče, který se beztoho již stával železnou krávou. Ale pan Brkoslav zůstal jako přiklížen v lenošce, kterou si byl ke stolu přitáhl. Mlčky zaměstnával se s dýmkou. Činil to s křečovitou houževnatostí, kterou se vyznačovalo všechno jeho konání. Zašrouboval troubel úsilovně do hlavičky a přimačkával palcem víčko, jako by to byla hlava úhlavního jeho nepřítele. Ač mu dýmka již dávno uhasla a on v myšlénkách popel vyklepal, bafal přec tvrdošijně dále. Pojednou odložil dýmku, vyšoupnul si brejle na čelo a pravil: „Nerad bych se uložil bez své partie lurče. Pusťme se do toho. Za čtvrt hodiny bude ten vánoční nesmysl na papíře.“ Pohledl jsem naň s nevrlým úsměvem as jako člověk v nouzi postavený na žebráka, který by jej těšil svou pomocí. „Nu, což? Snad jsou to divy a zázraky?“ zvolal pan Brkoslav poněkud uražen. „Je to školní pensum à la východ slunce, babiččin svátek, příjemnosti venkovského života. Vždyť nemusíme svou obraznost nutit ke snům indického naboba po dýmce opia, ani pytvat mysterie člověčenstva, ani drábky hrát s koulemi světů. Povíme prostě něco z vlastního života. Na příklad, co se mi přihodilo o minulém štědrém večeru.“ Řeč tato nezůstala bez účinku. Možná, že mi podá jeho příhoda alespoň látku. Vyzval jsem ho tedy, aby vypravoval. „Ach, tím by se věc zbytečně prodloužila,“ pravil sebevědomě. „Budu vám to hned diktovat.“ Překonán rázností jeho, chopil jsem se mlčky péra. Pan Brkoslav zapálil si dýmku, nalil si sklenici kouřícího punče a začal přecházet po pokoji, vlastně po jediném úzkém prkně podlahy, jehož se držel s takovou obezřetností, jako by po obou stranách toho prkna zívala propasť Niagary. Diktando znělo takto: „Jsem starým mládencem. Nestydím se za to. Vzpomenu si na to vlastně jen o štědrý večer, kdy bývám hostem u jistého ženatého přítele doktora, který při té příležitosti panický můj stav ze závisti volívá za terč nepodařených vtipů. Byl bych se mu proto dávno za jeho štědré večery poděkoval, ale mladá jeho panička okouzlila mne černou rybou, jíž rovné bys nenašel ani v kuchyni arcibiskupské. O poslední štědrý večer ztropili si opět se mnou nevinný žertík. Když nás totiž po nadívaných šnecích zvonec do vedlejší komnaty zavolal, při čemž bych byl málem zašlápl jednoho z pěti andílků doktorových, spatřil jsem tam cedulku se svým jménem na koudelových ňadrech obrovské panny v životní velikosti, s očima skleněnýma a skutečnými vlasy. Nebudu vás nuditi vodnatými vtipy, které vánoční ten dárek provázely a jimž jsem se s ostatními sám smál dle možnosti. Když se konečně odložil nevinný cvik a doktorka hlavu schýlila na rameno mužovo; když malí hrdinové večera dávno usnuli na podlaze uprostřed domů a stromů, vojsk a korábů dřevěného Liliputu, s hlavou na bubnu a s pozlacenou loutkou v náručí: když přicházely na řadu sladkobolné upomínky na zemřelé otce a matky, dědečky a babičky, a nadějné zraky se upíraly v mlhu budoucnosti: sáhl jsem jako vždy po holi a plášti a poroučel se cukrujícím manželům. Ale když jsem již lezl do drožky, čekající u průjezdu, přiběhli za mnou ještě bez dechu a vložili mi do vozu prožluklý vánoční dárek, na který jsem byl docela zapomněl. Dětinští lidé! Vylezl jsem před svým domem, již otáčím klíč v zámku, tu přibíhá za mnou drožkář, že jsem ve voze něco zapomněl. Lípavá jako všechny! Nu budiž, popřeju jí noclehu. S osudnou pannou pod páží doškrabal jsem se po tmě do svého pokoje a odhodil vánoční dárek na nejbližší stolici. Domovník se zachoval dle mého rozkazu. Před kamny míhala se na podlaze rudá zář, v pokoji bylo příjemné teplo. Zapálím si ještě dýmku a přečtu v posteli několik stránek. Rozžal jsem svíčku. Jdu pro zouvák. Kýho ďábla! Má panna kárá Newtona ze lži. Ruce její, které přece u každé dobře vychované cuckové panny po obou stranách líně k zemi viseti mají, položeny jsou dlaněmi na skloněný obličej. A jaké jsou to ruce! Toť není mistrné napodobení přírody — je to příroda sama! Abych Newtona rehabilitoval, dotkl jsem se zkoumavě těchto rukou. Sklesly sice s tváří, ale nastojte! v odestřeném obličeji zdvihly se zvolna černé řasy a dvojice líbezných tmavých očí pohledla udiveně do světa, jako by byla právě procitla z hlubokého sna. Přisámbůh, ty oči nejsou skleněny a takový ruměnec nevyrábí žádná lučebna! Ba, musím pravdu vyznati, že to byla dívka neobyčejné krásy. Byl to ideál, po němž jsem v dobách jinošských blouznivě toužil a vzdychal a na prázdno náruč rozestíral. Byla to známá ona neznámá, jejíž nebesky svůdný obličej se přede mnou ustavičně vznášel v nimbu večerní záře a jíž jsem nedostihl nikdy. Kolikrát rosil jsem ty vlasy horkými slzami, kolikrát kladl jsem k nohoum té sylfidy nadšené básně! Všechny květy země, všechny hvězdy nebes, celé sladké mysterium světa shrnoval jsem kolem vzdušné její postavy. Ale přišla doba, kdy mne zjev její řídčeji navštěvoval, kdy tahy její nezřetelně bledly, mlhavě se rozplývaly, až mi zanikla nadobro. Nyní pojednou, po tolika letech, vidím ji opět, vidím ji skutečnou a živou! Mezi tím byla dívka vstala a rozhlížela se úzkostlivě po pokoji. „Kde to jsem? Jakým spůsobem jsem se octla zde?“ zašeptala, upírajíc na mne bázlivě oči. Bože! Mne se ptá, jak sem přišla! Mne, jenž očekává dychtivě z jejích rtů rozluštění té nerozluštitelné hádanky! Mám jí snad říci, že jsem ji přivlekl sem pod páži, že jsem ji pohodil touto rukou na židlici? — Zločinná ruka! — Co jí řeknu? Co? „Upokojte se, slečno!“ pravil jsem po chvíli. „Neznáte snad doktora S. aneb jeho choť?“ „Nikdy jsem jména toho neslyšela.“ Co teď? Mnu si čelo. v hlavě mi viří. „Rozpomeňte se přece,“ pravím konečně, „kde jste se nalezala před usnutím?“ Vidím, že si tropíte ze mne úsměšky. Vždyť víte asi nejlépe sám, jakým spůsobem jsem se dostala v moc vaši.“ Příze mých myšlének zmotala se úplně. Hleděl jsem na ni v zaníceném obdivu. Jak spanilá byla v dívčím studu a hněvu, jak směrná její postava, jak půvabné každé pohnutí. Ano takovým, takovým býval můj ideál! Tak stával v nedůtklivé vznešenosti přede mnou, a vždycky myslíval jsem sobě, že kalím již hrubým dechem svým čistý éther, z něhož byla utkána. Nyní se mi zdálo, že se mění má krev v šampaňské a že mi šumí do hlavy zlatými perlami. Přistoupil jsem k dívce, vztáhl jsem ruku. „Drahá, drahá…“ Slova mi uvázla v hrdle. „Pusťte mne, pane!“ zvolala ona a chvátala ke dveřím. „Kam chvátáte?“ pravil jsem smutně. „Dům je zavřen a klíč mám při sobě.“ „Nuže, otevřete mi! Netrýzněte mne déle!“ Váhal jsem chvíli. Půl života jsem protoužil po ní, a nyní, když se mi nenadále zjevila, v pozdní jeseni, naposled, má ji příští okamžik navždy urvali z obzoru mého?! Odhodlal jsem se. „Otevru vám, doprovodím vás kraj světa, v uctivé vzdálenosti, chcete-li, jako nesmělé páže. Ale jen chvilku poshověte; chci vám říci pouze několik slov. Pohledněte na mne; což vypadám jako zlosyn?“ Obrátila se a cudný, milostný její zrak svezl se po mé postavě. Trapná chvíle, jižto jsem vyzval! Ach, má holá hlava! Mé vpadlé tváře! Jako ve snu magnetickém vystoupil jsem ze sebe a pohlížel jsem na sešlost svoji, na zvadlost svoji. Je-li pravdou báje o soudném dni, stanu-li opravdu v údolí Josafat a budou-li na těle mém zjevni všichni hříchové moji, s takovým pocitem státi budu pod nesčíslnými hvězdnými pohledy kůrů anjelských! Ale ideál můj vrátil se a usedl na předešlé místo. V tu chvíli zdálo se mi, že se rozstupují stěny mého pokoje do nekonečné dálky a že není ničeho ve světě mimo nás oba. A ona seděla přede mnou, jako by se všechna spanilost a milostnost ženská byla shrnula v její osobě a zvala mne na svůj soud. „Těch několik slov.“ „Ano, těch několik těžkých slov. Moje zpověď. Jsem nešťasten. Největší díl štěstí pozemského uzamkl bůh v cudných ňadrech ženy: já jsem si nedovedl odemknouti tu svatyni blaha. Neopustil jsem ráj mladosti po boku věrné družky, sám a sám kráčím zástupy chladných lidí ke hrobu, na kterýž neskane slza lásky. Ale proto nenaříkám. Co mne lítostí naplňuje, není pohled na cizí milující žínku, na hemžení dítek kolem vánočního stromku, na bělovlasou stařenu, tulící na věrná prsa šedivou hlavu umírajícího starce. Výkřik mé bolesti zní: Nepoznal jsem lásky! Snil jsem o ní, vzdychal jsem po ní, ale nikdy neokusil jsem božské její číše. Nikdy neobemkla lichotná její ruka mou šíji, nikdy nezahořel nebeský její polibek na žíznivém rtu. Vinul jsem ženy do náruče, rval jsem kouzelný pás Venušin; ale nikdy neobepjal jsem rukama kadeře panenské hlavy a nepřitiskl jsem ji, volně se podávající, ke rtům a neucítil jsem na líci slzu cudného oka. Nyní je pozdě; hledím nazpět do života a vidím, že jsem nežil. Darmo skládám čelo v záhyby filosofické a šeptám: jarní rozkvět pudu. Nic více! V tisíci básní to jásá, z tisíce obrazů to sálá, tisíce strun to zvoní: Života poesie jest láska! A je-li ta země pouhý květ, na kterýž nás posadila něčí ruka, abychom v něm za jitra rozepjali mizivá křídla a z večera je navždy složili v kalichu jeho: pak nadešel večer a já jsem nepoznal ni vůně květu, ni rosy jeho, ni sladkého jeho medu.“ Sklonil jsem obličej do dlaní. „A čeho si přeješ ode mne?“ Klesl jsem před ní na kolena. „Čarovná vidino, tys jediná, po níž jsem toužil. Tys jediná, jíž se kořím posud. Popřej mi okamžik štěstí! Prohřej mne jediným paprskem lásky!“ Tvář její se zaskvěla jako v záplavě večerní a mně bylo, jako bych klečel v plynoucím člunu u nohy její. Nad námi zavřela se květná klenba a v zlatém soumraku plynuly kolem čarokrásné květy vodní. Rákosí šumělo tajemnou hudbou, jako by křídla serafů v přeletu rozvívala struny harfy nebeské. Déšť bílých růží snesl se na nás, pokrýval její klín a rozpuštěné tmavé vlasy a padal vonně i chladivě na mé žhavé líce. Sklonil jsem rty na její ruku, líbal ji a kropil slzami… Což tak chladná? Bez života? Nahmátl jsem šev. Snad v rukavičkách? Pohledl jsem vzhůru: dvě vytřeštěné skleněné oči. A já blázen, punčem zmatený, klečel jsem před svým vánočním dárkem, pilinami nabobtnalou pannou! I ta si se mnou dovolila masopustní žertík. Ďas je seber všechny! Punctum.“ „Ale —“ „Nic ale —“ osopil se na mne pan Brkoslav. „Punctum, pravím, punctum.“ Při tom namířil kostnatým prstem k nevčasné tečce, jako by ji chtěl zavrtat do středu země. „Zde nemůžeme přestati. Co by tomu řekly spanilé čtenářky?“ „Pošlete je na mne,“ a již klížil lurčové kameny do černých cípů, „a konečně, ať si chytnou redaktora za krk, proč vynutil na starém mládenci vánoční povídku.“ {{Konec formy}} {{DEFAULTSORT:Poslední vánoční povídka}} [[Kategorie:Povídky]] [[Kategorie:Vánoční povídky]] 5qbx49g6q9usega9nt0sxkdfu3l2b04 0 97556 333420 2026-06-01T20:50:27Z Rulumas 19860 Severin z Kapíhory 333420 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Severin z Kapíhory | PŘEDCHOZÍ = Severin | DALŠÍ = Sévérine }} {{Textinfo | TITULEK = Severin z Kapíhory | AUTOR = [[Autor:August Sedláček|August Sedláček]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný:'' Dvacátýdruhý díl. Praha: J. Otto, 1904. S. 899. {{Kramerius|nkp|41086b70-107f-11e5-ae7e-001018b5eb5c|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Pavel Severín z Kapí hory | SOUVISEJÍCÍ = [[Vlastenský slovník historický/Severin]] }} {{Forma|proza}} '''Severin''' {{Prostrkaně|z Kapíhory}}, příjmení rodiny erbovní, jejíž erb byl červ. štít, v něm bílý klín a v každém těch tří polí růže proměněných barev; klenot: týž klín s růží mezi červ. křídly. Erb tento dostali majestátem krále Ludvíka. Předkem jejich byl {{Prostrkaně|Severin}}, kramář, konšel St. m. Praž., první, tuším, knihtiskař pražský, jenž r. 1488 sám čtvrtý způsobil vydání české bible. Žil ještě r. 1520. Syn jeho {{Prostrkaně|Pavel}} převzal tiskárnu po otci, podporoval učení Lutherovo a vytiskl několik vzácných knih. (Viz Jirečkovu Rukověť, II., 214.) Sedal v radě staroměstské a vyženiv jmění s Johankou, dcerou Václava Sovy z Liboslavě, koupil r. 1544 Jirny a půjčil také peníze na Rožmitál. Zemřel r. 1554, zůstaviv syna {{Prostrkaně|Václava}}, jenž po něm držel Jirny a zboží při městech pražských. Poněvadž mužského potomka neměl, přijal k erbu {{Prostrkaně|Jiříka a Václava Kbelské}}, což majestátem 25. ún. 1583 potvrzeno. R. 1593 prodal Jirny. Pozdějších zpráv o něm není. ''[[Autor:August Sedláček|Sčk.]]'' {{Konec formy}} gtlr0sr4qhbeqvd8u92n7lkh0iakkma 0 97557 333422 2026-06-02T01:04:44Z Rulumas 19860 Severin 333422 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Severin | PŘEDCHOZÍ = Severin sv. | DALŠÍ = Severin z Kapíhory }} {{Textinfo | TITULEK = Severin | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný:'' Dvacátýdruhý díl. Praha: J. Otto, 1904. S. 899. {{Kramerius|nkp|41086b70-107f-11e5-ae7e-001018b5eb5c|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Severin''', ves chorvatská nad ř. Kupou, v županiji modruš-rjecké, okr. vrbovském, se 458 obyv. srbochorv. (1900), se zámkem na vys. skále. Dříve podle '''S'''-u slula zvláštní županije, jíž cís. Josef II. (1786) spojil se žup. záhřebskou. {{Konec formy}} iiccbl3q133c32iocfpj2ifen6234m3 0 97558 333424 2026-06-02T01:22:34Z Rulumas 19860 Severin sv. 333424 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Severin sv. | PŘEDCHOZÍ = Sěvercov | DALŠÍ = Severin }} {{Textinfo | TITULEK = Severin sv. | AUTOR = [[Autor:František Xaver Kryštůfek|František Xaver Kryštůfek]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný:'' Dvacátýdruhý díl. Praha: J. Otto, 1904. S. 899. {{Kramerius|nkp|41086b70-107f-11e5-ae7e-001018b5eb5c|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Severin z Norika }} {{Forma|proza}} '''Severin''' sv., apoštol Norika, přišel do Norika a stal se za času stěhování národův útočištěm obyvatelstva těchto krajin. Z jakého by pocházel rodu nebo národu, nezvěděl nikdo; z výřečnosti soudili, že bude asi latiník z Afriky. Vystoupil nejprve v městě Asturi (Osterburg u Medlíku) na hranicích Pannonie a Norika, bydlil u kostelníka a napomínal duchovenstvo a lid k postu a modlitbě, aby tak uchránili město od vpádu barbarů. Když slov jeho neuposlechli, vybídl svého hostitele k útěku a sám prchl do Komageny (města nedaleko Tullnu, které brzo potom zahynulo). Potom působil ve Fabianě (kterou někteří mají za Vídeň, jiní za město rozdílné od Vídně, ležící mezi Vídní a Pasovem), kde podle městských hradeb založil klášter. Těšil se pro své zázraky a ctnosti velikému vlivu na bludařské barbary. Falcitheus, král Rugův, jeho syn a nástupce Fletheus čili Fava a král alemanský Gibbod byli jeho ctitelé. U Pasova založil malý klášter a předpověděl městu brzký pád. Sotva se vzdálil do Fabiany, přepadl svevský král Kunimund Pasov a zničil všechno. Dále '''S.''' působil v Laureaku (Lorchu), Tiburnii a Juvavii (Salcpurku). '''S.''' zemřel ve Fabianě v noci ze 7. na 8. ledna r. 482 a byl pochován ve svém klášteře. Jeho učedlníci stěhujíce se r. 488 do Italie, vzali jeho tělo s sebou a pochovali je v Montefeltru v Umbrii. Po 5 nebo 6 letech bylo přeneseno do Tukana, na poč. X. stol. před Saraceny do Neapole, a odpočívá od r. 1807 v místě zv. Fratta Maggiore, diecési Averse. Rakousy a Tyroly ctí jej za svého apoštola a patrona. — Srv. Eugippii Vita s. Severini u Bolland. Acta SS. 8. Jan. (Jan. I. 484). Kuldův Cirk. Rok. I. 299; Kryštůfek, Všeob. Círk. Dějep. II. 1, 22. ''[[Autor:František Xaver Kryštůfek|Dr. Kr.]]'' {{Konec formy}} p3ilzi1ptydelcgyr7b47bd6ug9ekt4