Wikizdroje cswikisource https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana MediaWiki 1.47.0-wmf.5 first-letter Média Speciální Diskuse Uživatel Diskuse s uživatelem Wikizdroje Diskuse k Wikizdrojům Soubor Diskuse k souboru MediaWiki Diskuse k MediaWiki Šablona Diskuse k šabloně Nápověda Diskuse k nápovědě Kategorie Diskuse ke kategorii Autor Diskuse k autorovi Edice Diskuse k edici Stránka Diskuse ke stránce Index Diskuse k indexu TimedText TimedText talk Modul Diskuse k modulu Podujatie Diskusia k podujatiu Autor:Justin Václav Prášek 100 23491 333556 332649 2026-06-05T04:05:44Z Rulumas 19860 /* Ottův slovník naučný */ Soféné 333556 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Justin Václav | příjmení = Prášek | Image = Prášek Justin Václav.jpg | datum narození = 7. srpna 1853 | místo narození = Brandýs nad Labem | datum úmrtí = 23. prosince 1924 | místo úmrtí = Klánovice | popis = středoškolský profesor }} PhDr. '''Justin Václav Prášek''' (1853–1924) byl středoškolský profesor v Pardubicích, Klatovech a zejména v Kolíně a v Praze, historik a orientalista. == Dílo == * [[Athény]] (1890) {{Online Kramerius|ABA001|865586}} * [[Brandejs nad Labem]] ** díl I. (1908) {{Online Kramerius|nkp|5e094dc0-8f81-11e6-9325-005056827e52}} ** díl II. (1910) {{Online Kramerius|nkp|eda62d30-8f82-11e6-9325-005056827e52}} ** díl III. (1913) {{Online Kramerius|nkp|04f9c610-8f81-11e6-9325-005056827e52}} * [[Děje gymnasia klatovského]] (1877) {{Online Kramerius|ABA001|24528464}} * [[Dějiny Čech a Moravy nové doby]] ** Kniha sedmá: ''Panování císaře a krále Josefa II.'' Díl I. (1903) [https://archive.org/details/djinyechamoravy06rezegoog Dostupné online] ** Kniha osmá: ''Panování císaře a krále Josefa II.'' Část II. (1904) [https://archive.org/details/djinyechamoravy02rezegoog Dostupné online] ** Kniha devátá: ''Panování císaře a krále Leopolda II.'' (1904) [https://archive.org/details/djinyechamoravy07rezegoog Dostupné online] ** Kniha desátá: ''Panování císaře a krále Františka I.'' (1905) [https://archive.org/details/djinyechamoravy08rezegoog Dostupné online] * [[Dějiny města Turnova nad Jizerou v Boleslavště]] (1879) {{Online Kramerius|ABA001|11347501}} * [[Dějiny mocnářství rakouského]] ** díl prvý (1878) {{Online Kramerius|ABA001|183667}} ** díl druhý (1878) {{Online Kramerius|ABA001|1159994}} * [[Dějiny starověkých národů východních]] ** díl prvý (1900) {{Online Kramerius|nkp|7779e040-0edf-11e5-b269-5ef3fc9bb22f}} ** díl druhý (1902) {{Online Kramerius|nkp|ffa97960-0ebe-11e5-b269-5ef3fc9bb22f}} * [[Dějiny střeleckého sboru v Brandýse nad Labem]] (1888) {{Online Kramerius|ABA001|11178257}} * [[Kambysés a podání starověké]] (1885) {{Online Kramerius|ABA001|183286}} * [[Katinka Smetanová]] (1924) {{Online Kramerius|nkp|1bbe6c10-e4a4-11e2-9923-005056827e52}} * [[Okres Brandejsský nad Labem]] (1875) {{Online Kramerius|ABA001|1059568}} * [[Politický okres Klatovský]] ** díl prvý (1880) {{Online Kramerius|ABA001|11142489}} ** díl druhý (1880) {{Online Kramerius|ABA001|11143377}} * [[Světové panství Sargonovcův a Chaldaiův]] (1914) {{Online Kramerius|nkp|41f69230-2441-11e4-8e0d-005056827e51}} * [[Všeobecný dějepis občanský pro čtenáře českoslovanské]] ** díl 1, část 1 (1882) {{Online Kramerius|ABA001|20982293}} ** díl 1, část 2 (1882) {{Online Kramerius|ABA001|20982571}} * [[Zpráva o jednání tří sjezdů professorů východočeských středních škol, r. 1883 v Hradci Králové, r. 1884 v Chrudimi a r. 1885 v Kolíně konaných]] (1886) {{Online Kramerius|ABA001|12692830}} === Překlady === * [[Autor:Friedrich von Hellwald|Friedrich von Hellwald]]: ** [[Asie]] (1892) {{Online Kramerius|ABA001|1178447}} ** [[Evropa (Hellwald)|Evropa]] (1879) {{Online Kramerius|ABA001|1385846}} * [[Autor:Marco Polo|Marco Polo]]: [[Marka Pavlova z Benátek Milion]] (1902) {{Online Kramerius|nkp|b1a35040-708c-11e4-b202-005056827e52}} === Redakce === * [[Autor:Martin Kabátník|Martin Kabátník]]: [[Martina Kabátníka Cesta z Čech do Jerusalema a Kaira r. 1491-92]] (1894) {{Online Kramerius|ABA001|12047896}} === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''Pšk.'' Je autorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Abantové|Abantové]] * [[Ottův slovník naučný/Abaris|Abaris]] * [[Ottův slovník naučný/Abdéra|Abdéra]] * [[Ottův slovník naučný/Abydénos|Abydénos]] * [[Ottův slovník naučný/Abydos|Abydos]] * [[Ottův slovník naučný/Abydská deska královská|Abydská deska královská]] * [[Ottův slovník naučný/Aby|Aby]] * [[Ottův slovník naučný/Acciajoli|Acciajoli]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Adeimantos|Adeimantos]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Aethiópia|Aethiópia]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Africa|Africa]] * [[Ottův slovník naučný/Agaristé|Agaristé]] * [[Ottův slovník naučný/Agbatana|Agbatana]] * [[Ottův slovník naučný/Agésilaos|Agésilaos]] * [[Ottův slovník naučný/Agiovci|Agiovci]] * [[Ottův slovník naučný/Agis|Agis]] * [[Ottův slovník naučný/Agora|Agora]] * [[Ottův slovník naučný/Ahmes|Ahmes]] * [[Ottův slovník naučný/Ahriman|Ahriman]] * [[Ottův slovník naučný/Achaia|Achaia]] * [[Ottův slovník naučný/Achaimenés|Achaimenés]] * [[Ottův slovník naučný/Achaimenovci|Achaimenovci]] * [[Ottův slovník naučný/Achaiové|Achaiové]] * [[Ottův slovník naučný/Achajský spolek|Achajský spolek]] * [[Ottův slovník naučný/Acharnai|Acharnai]] * [[Ottův slovník naučný/Acháb|Acháb]] * [[Ottův slovník naučný/Achelóos|Achelóos]] * [[Ottův slovník naučný/Aigina|Aigina]] * [[Ottův slovník naučný/Aigion|Aigion]] * [[Ottův slovník naučný/Aigospotamos|Aigospotamos]] * [[Ottův slovník naučný/Ainianové|Ainianové]] * [[Ottův slovník naučný/Aiolis|Aiolis]] * [[Ottův slovník naučný/Aiolové|Aiolové]] * [[Ottův slovník naučný/Aitólie|Aitólie]] * [[Ottův slovník naučný/Aitólský spolek|Aitólský spolek]] * [[Ottův slovník naučný/Akanthos (město)|Akanthos (město)]] * [[Ottův slovník naučný/Akarnanie|Akarnanie]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Akka|Akka]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Akominatos|Akominatos]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Akrokorinthos|Akrokorinthos]] * [[Ottův slovník naučný/Akropolis|Akropolis]] * [[Ottův slovník naučný/Aktion|Aktion]] * [[Ottův slovník naučný/Alarodiové|Alarodiové]] * [[Ottův slovník naučný/Alexander|Alexander]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Alexandria|Alexandria]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Alkibiadés|Alkibiadés]] * [[Ottův slovník naučný/Alkmaiónovci|Alkmaiónovci]] * [[Ottův slovník naučný/Alyattés|Alyattés]] * [[Ottův slovník naučný/Antipatros|Antipatros]] * [[Ottův slovník naučný/Aonové|Aonové]] * [[Ottův slovník naučný/Artabanos|Artabanos]] * [[Ottův slovník naučný/Artaxerxés|Artaxerxés]] * [[Ottův slovník naučný/Asarhaddon|Asarhaddon]] * [[Ottův slovník naučný/Babylón|Babylón]] * [[Ottův slovník naučný/Babylónie|Babylónie]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Bavian|Bavian]] * [[Ottův slovník naučný/Brandýs|Brandýs]] * [[Ottův slovník naučný/Behistún|Behistún]] * [[Ottův slovník naučný/Catilina|Catilina]] * [[Ottův slovník naučný/Dareikos|Dareikos]] * [[Ottův slovník naučný/Dareios|Dareios]] * [[Ottův slovník naučný/Dareiova hrobka|Dareiova hrobka]] * [[Ottův slovník naučný/Ekklésia|Ekklésia]] * [[Ottův slovník naučný/Farao|Farao]] * [[Ottův slovník naučný/Foinikie|Foinikie]] * [[Ottův slovník naučný/Gaza|Gaza]] * [[Ottův slovník naučný/Isráélité|Isráélité]] * [[Ottův slovník naučný/Jerusalem|Jerusalem]] * [[Ottův slovník naučný/Karthago|Karthago]] * [[Ottův slovník naučný/Komana|Komana]] * [[Ottův slovník naučný/Latinové|Latinové]] * [[Ottův slovník naučný/Lepsius|Lepsius]] * [[Ottův slovník naučný/Lilybaeum|Lilybaeum]] * [[Ottův slovník naučný/Limes|Limes]] * [[Ottův slovník naučný/Linant|Linant]] * [[Ottův slovník naučný/Lindos|Lindos]] * [[Ottův slovník naučný/Lucullus|Lucullus]] * [[Ottův slovník naučný/Magové|Magové]] * [[Ottův slovník naučný/Marco Polo|Marco Polo]] * [[Ottův slovník naučný/Médie|Médie]] * [[Ottův slovník naučný/Medínet Abu|Medínet Abu]] * [[Ottův slovník naučný/Megara (město)|Megara (město)]] * [[Ottův slovník naučný/Megasthenés|Megasthenés]] * [[Ottův slovník naučný/Ménés|Ménés]] * [[Ottův slovník naučný/Menkaura|Menkaura]] * [[Ottův slovník naučný/Moša|Moša]] * [[Ottův slovník naučný/Mytiléné|Mytiléné]] * [[Ottův slovník naučný/Nabis (náčelník)|Nabis (náčelník)]] * [[Ottův slovník naučný/Nabonassar|Nabonassar]] * [[Ottův slovník naučný/Nabonnéd|Nabonnéd]] * [[Ottův slovník naučný/Nabopolassar|Nabopolassar]] * [[Ottův slovník naučný/Nebo (mytologie)|Nebo (mytologie)]] * [[Ottův slovník naučný/Nimrod|Nimrod]] * [[Ottův slovník naučný/Ofir|Ofir]] * [[Ottův slovník naučný/Paflagonie|Paflagonie]] * [[Ottův slovník naučný/Palestina|Palestina]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Palmyra|Palmyra]] * [[Ottův slovník naučný/Pamfylia|Pamfylia]] * [[Ottův slovník naučný/Parmenión|Parmenión]] * [[Ottův slovník naučný/Parthové|Parthové]] * [[Ottův slovník naučný/Pasargada|Pasargada]] * [[Ottův slovník naučný/Patkanov|Patkanov]] * [[Ottův slovník naučný/Patras|Patras]] * [[Ottův slovník naučný/Pausanias|Pausanias]] * [[Ottův slovník naučný/Peiraieus|Peiraieus]] * [[Ottův slovník naučný/Peisandros|Peisandros]] * [[Ottův slovník naučný/Peiser|Peiser]] * [[Ottův slovník naučný/Peisistratos|Peisistratos]] * [[Ottův slovník naučný/Pekachjá|Pekachjá]] * [[Ottův slovník naučný/Pekach|Pekach]] * [[Ottův slovník naučný/Pelargikon|Pelargikon]] * [[Ottův slovník naučný/Pelasgové|Pelasgové]] * [[Ottův slovník naučný/Pelignové|Pelignové]] * [[Ottův slovník naučný/Pella|Pella]] * [[Ottův slovník naučný/Pelopidas|Pelopidas]] * [[Ottův slovník naučný/Peloponnéská válka|Peloponnéská válka]] * [[Ottův slovník naučný/Peloponnés|Peloponnés]] * [[Ottův slovník naučný/Pentakosiomedimnoi|Pentakosiomedimnoi]] * [[Ottův slovník naučný/Peraea|Peraea]] * [[Ottův slovník naučný/Perdikkas|Perdikkas]] * [[Ottův slovník naučný/Pergamon|Pergamon]] * [[Ottův slovník naučný/Periklés|Periklés]] * [[Ottův slovník naučný/Perioikové|Perioikové]] * [[Ottův slovník naučný/Periplus|Periplus]] * [[Ottův slovník naučný/Persepolis|Persepolis]] * [[Ottův slovník naučný/Perseus (král)|Perseus (král)]] * [[Ottův slovník naučný/Persie|Persie]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Perugia|Perugia]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Petra|Petra]] * [[Ottův slovník naučný/Peutingerova dska|Peutingerova dska]] * [[Ottův slovník naučný/Pélion|Pélion]] * [[Ottův slovník naučný/Pélusion|Pélusion]] * [[Ottův slovník naučný/Picenum|Picenum]] * [[Ottův slovník naučný/Pisidia|Pisidia]] * [[Ottův slovník naučný/Pitom|Pitom]] * [[Ottův slovník naučný/Pittakos|Pittakos]] * [[Ottův slovník naučný/Píč|Píč]] * [[Ottův slovník naučný/Plataie|Plataie]] * [[Ottův slovník naučný/Pnyx|Pnyx]] * [[Ottův slovník naučný/Polybios|Polybios]] * [[Ottův slovník naučný/Polyperchón|Polyperchón]] * [[Ottův slovník naučný/Punské války|Punské války]] * [[Ottův slovník naučný/Quirites|Quirites]] * [[Ottův slovník naučný/Ra|Ra]] * [[Ottův slovník naučný/Rex|Rex]] * [[Ottův slovník naučný/Rugiové|Rugiové]] * [[Ottův slovník naučný/Rutulové|Rutulové]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Římané|Římané]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Sacer mons|Sacer mons]] * [[Ottův slovník naučný/Secessio|Secessio]] * [[Ottův slovník naučný/Sfaktéria|Sfaktéria]] * [[Ottův slovník naučný/Sigeion|Sigeion]] * [[Ottův slovník naučný/Sikyón|Sikyón]] * [[Ottův slovník naučný/Sínai|Sínai]] * [[Ottův slovník naučný/Soféné|Soféné]] * [[Ottův slovník naučný/Taršiš|Taršiš]] * [[Ottův slovník naučný/Těchlovice|Těchlovice]] * [[Ottův slovník naučný/Thot|Thot]] * [[Ottův slovník naučný/Timokratie|Timokratie]] * [[Ottův slovník naučný/Timoleón|Timoleón]] * [[Ottův slovník naučný/Timotheos|Timotheos]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Utika|Utika]] * [[Ottův slovník naučný/Varus|Varus]] * [[Ottův slovník naučný/Vespasianus|Vespasianus]] * [[Ottův slovník naučný/Vysočany|Vysočany]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Xanthippos|Xanthippos]] * [[Ottův slovník naučný/Zalmoxis|Zalmoxis]] * [[Ottův slovník naučný/Zama|Zama]] * [[Ottův slovník naučný/Židé|Židé]] (část) [[Kategorie:Čeští autoři]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] nqetxcm8dhzb0264kq858u14wca23sh Autor:Jindřich Fialka 100 25889 333558 333195 2026-06-05T04:12:58Z Rulumas 19860 /* Ottův slovník naučný */ Soffitta 333558 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Jindřich | příjmení = Fialka | datum narození = 6. ledna 1855 | místo narození = Stará Libeň | datum úmrtí = 8. dubna 1920 | místo úmrtí = Praha | popis = český architekt }} '''Jindřich Fialka''' (1855–1920) byl český architekt, vládní rada, ředitel průmyslové školy v Pardubicích. == Dílo == === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''Fka''. Je autorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Alkovna|Alkovna]] * [[Ottův slovník naučný/Barák|Barák]] * [[Ottův slovník naučný/Casa|Casa]] * [[Ottův slovník naučný/Cihelna|Cihelna]] * [[Ottův slovník naučný/Cihla|Cihla]] * [[Ottův slovník naučný/Cihlářství|Cihlářství]] * [[Ottův slovník naučný/Cihlina|Cihlina]] * [[Ottův slovník naučný/Čepování|Čepování]] * [[Ottův slovník naučný/Diotisalvi|Diotisalvi]] * [[Ottův slovník naučný/Dipterální|Dipterální]] * [[Ottův slovník naučný/Drážkování|Drážkování]] * [[Ottův slovník naučný/Estra|Estra]] * [[Ottův slovník naučný/Estrada|Estrada]] * [[Ottův slovník naučný/Exedra|Exedra]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Garderoba|Garderoba]] * [[Ottův slovník naučný/Garnitura|Garnitura]] * [[Ottův slovník naučný/Geison|Geison]] * [[Ottův slovník naučný/Grand|Grand]] * [[Ottův slovník naučný/Grand’antico|Grand’antico]] * [[Ottův slovník naučný/Hangar|Hangar]] * [[Ottův slovník naučný/Hansen|Hansen]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Han|Han]] * [[Ottův slovník naučný/Hôtel|Hôtel]] * [[Ottův slovník naučný/Chambrana|Chambrana]] * [[Ottův slovník naučný/Kandelabr|Kandelabr]] * [[Ottův slovník naučný/Krakorec|Krakorec]] * [[Ottův slovník naučný/Krepna|Krepna]] * [[Ottův slovník naučný/Krov|Krov]] * [[Ottův slovník naučný/Krytina|Krytina]] * [[Ottův slovník naučný/Noh|Noh]] * [[Ottův slovník naučný/Okap|Okap]] * [[Ottův slovník naučný/Pacold|Pacold]] * [[Ottův slovník naučný/Parterre|Parterre]] * [[Ottův slovník naučný/Patro|Patro]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Pavlač|Pavlač]] * [[Ottův slovník naučný/Pilastr|Pilastr]] * [[Ottův slovník naučný/Pilíř|Pilíř]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Plafond|Plafond]] * [[Ottův slovník naučný/Plán|Plán]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Podbrádka|Podbrádka]] * [[Ottův slovník naučný/Podezdívka|Podezdívka]] * [[Ottův slovník naučný/Podium|Podium]] * [[Ottův slovník naučný/Podjezd|Podjezd]] * [[Ottův slovník naučný/Podkroví|Podkroví]] * [[Ottův slovník naučný/Podkrovnice|Podkrovnice]] * [[Ottův slovník naučný/Podkrovní příbytky|Podkrovní příbytky]] * [[Ottův slovník naučný/Podlaha|Podlaha]] * [[Ottův slovník naučný/Podloubí|Podloubí]] * [[Ottův slovník naučný/Podstavec|Podstavec]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Podstupnice|Podstupnice]] * [[Ottův slovník naučný/Polytechnika|Polytechnika]] * [[Ottův slovník naučný/Pomník|Pomník]] * [[Ottův slovník naučný/Pozemní stavitelství|Pozemní stavitelství]] * [[Ottův slovník naučný/Římsa|Římsa]] * [[Ottův slovník naučný/Sakař|Sakař]] * [[Ottův slovník naučný/Shánění|Shánění]] * [[Ottův slovník naučný/Shedy|Shedy]] * [[Ottův slovník naučný/Skladiště|Skladiště]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Soffitta|Soffitta]] * [[Ottův slovník naučný/Střecha|Střecha]] * [[Ottův slovník naučný/Svítil|Svítil]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Šimáček|Šimáček]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Šindel|Šindel]] * [[Ottův slovník naučný/Taška|Taška]] * [[Ottův slovník naučný/Tesařství|Tesařství]] * [[Ottův slovník naučný/Tesárna|Tesárna]] * [[Ottův slovník naučný/Záchod|Záchod]] [[Kategorie:Čeští autoři]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] [[Kategorie:Čeští architekti]] bzdpnt94os7tc3noue7s73pvsv4e3bo Ottův slovník naučný/Piskoři 0 38210 333534 328303 2026-06-04T20:18:53Z Reaperman 79 fixlink 333534 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Piskoři | PŘEDCHOZÍ = Pískomilka | DALŠÍ = Pískořov }} {{Textinfo | TITULEK = Piskoři | AUTOR = [[Autor:František Bayer (1854–1936)|František Bayer]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Devatenáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1902. S.&nbsp;789. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni37ottogoog#page/n839/mode/1up Dostupné online.] | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} '''Piskoři''' (čeleď ''Acanthopsidae'') jsou ryby měkkoploutvé (skupiny ''Physostomi''), jež často bývají kladeny také jen v čeleď ryb {{Prostrkaně|[[../Kaprovité ryby|kaprovitých]]}} (v.&nbsp;t.). Mají všecky tělo dlouhé a štíhlé, málo se stran smačklé, drobnými šupinkami pokryté, malou hlavu, rty způsobilé k ssání, kolem úst četné a dlouhé vousky, na kůstkách podočních (''orbitalia'') nebo také na některých kostech víčka žaberního ostré trny, ploutev hřbetní bez většího paprsku pilovaného, ploutve vůbec krátké a na kostech požerákových nepatrné zoubky. Četní '''p'''., na př. i všickni 3&nbsp;naši druhové, mají kolem vzdušního měchýře kostěné pouzdro, vzniklé ossifikací ve pleuře (Jaquet); tento měchýř vzdušní však jest jen homologií párových, postraních výběžků měchýře některých Cyprinid, kdežto vlastní tělo měchýře až na nepatrný zadní výrostek jest zakrnělé. Vývod spojující měchýř s rourou zažívací bývá zcela uzavřen; přes to musíme '''p'''-ře počítati mezi Physostomy. '''P'''. jsou také známi svým dýcháním »střevním«; polykají totiž bublinky vzduchu a zase jej řití ven vypouštějí, arci tak pozměněný, jakoby vycházel z jiného ústroje dýchacího. Činí tak zejména ve vodách kyslíkem chudých. Čeleď '''p'''-řů má asi 80&nbsp;posud známých druhů, kosmopolitů. Z našich ryb sladkovodních sem kromě {{Prostrkaně|mřenky}} a {{Prostrkaně|sykavce}} náleží {{Prostrkaně|piskoř}} (''Misgurnus fossilis'' Lacép., ''Cobitis fossilis'' L.), jenž má tělo zdéli 15–30&nbsp;''cm''), na předu téměř oblé, jen vzadu se stran smačklé, kolem naduřelých rtů 10 štíhlých vousků (nahoře 6, dole 4), kostěný osten podoční v kůži ukrytý, malý otvor žaberní, ploutev hřbetní nad břišními a ocasní vzadu zaokrouhlenou. Na kostech požerákových jest po jediné řadě zubů (12–14) sploštělých a dosti tupých. Barva bývá nejčastěji na hřbetě a na bocích žlutavá nebo nahnědlá s 5&nbsp;podélnými pruhy tmavohnědými, na břiše žlutavá nebo někdy až oranžová. Všude po těle, pak také na hnědé ploutvi hřbetní a ocasní jest plno černých teček. '''P'''-oř žije v řekách a jezerech střední i severní Evropy, jež mají dno bahnité. Do bahna se také utíká v zimě a pak i v létě, kdy vody vysýchají. Za pěkného počasí pobývá u dna, blíží-li se však nečas, bouře, kalí vodu, stoupá ke hladině, plove sem i tam a vůbec bývá neklidný; proto jej také chovají v akvariích jako proroka povětrnosti. Živí se drobnou faunou vodní, potěrem rybím i úlomky vodních rostlin. Dobou tření jest duben a květen. Maso má chuť bahnitou. ''[[Autor:František Bayer (1854–1936)|Br.]]'' {{Konec formy}} [[Kategorie:Zoologie v Ottově slovníku naučném]] ogwpyjck7lxg7pxvot7nsnoinlutt6k Autor:Stanislav Nikolau 100 53767 333550 307730 2026-06-05T03:25:21Z Rulumas 19860 /* Ottův slovník naučný */ Soeul 333550 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Stanislav | příjmení = Nikolau | Image = Dr Stanislav Nikolau.jpg | datum narození = 5. června 1878 | místo narození = Humpolec | datum úmrtí = 4. června 1950 | místo úmrtí = Praha | popis = český geograf a novinář }} '''Stanislav Nikolau''' (5. června 1878, Humpolec – 4. června 1950, Praha) byl český geograf a novinář. Byl vedoucí osobností zeměpisného časopisu Širým světem. {{Více}} == Dílo == === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''Nu.'' Je autorem nebo spoluautorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Fait (dodatek)|Fait (dodatek)]] * [[Ottův slovník naučný/Modena|Modena]] * [[Ottův slovník naučný/Naarden|Naarden]] * [[Ottův slovník naučný/Pád (řeka)|Pád (řeka)]] * [[Ottův slovník naučný/Padova|Padova]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Palembang|Palembang]] * [[Ottův slovník naučný/Parahyba|Parahyba]] * [[Ottův slovník naučný/Pierre|Pierre]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Redut-kale|Redut-kale]] * [[Ottův slovník naučný/Soeul|Soeul]] * [[Ottův slovník naučný/Židé|Židé]] (část) === Články === * [[Národu národní kulturu/Dr. Stanislav Nikolau|Odpověď Stanislava Nikolaua]] v anketě na téma [[Národu národní kulturu]] (25. prosince 1936) [[Kategorie:Čeští autoři]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] buza3sr4yafph625kty6frfzipaclk2 Ottův slovník naučný/Mechovky 0 97157 333525 332672 2026-06-04T18:49:26Z JAnDbot 3086 náhrada znaku z jiné abecedy; kosmetické úpravy 333525 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Mechovky | PŘEDCHOZÍ = Mechovité rostliny | DALŠÍ = von Mechow }} {{Textinfo | TITULEK = Mechovky | AUTOR = [[Autor:Antonín Štolc|Antonín Štolc]], [[Autor:Filip Počta|Filip Počta]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmnáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1901. S.&nbsp;27–30. {{Kramerius|nkp|31b499a0-04d6-11e5-97f4-5ef3fc9ae867|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Mechovci }} [[Soubor:Č. 2708. Plumatella repens.jpg|náhled|Č. 2708. ''Plumatella repens.'' Čásť trsu s jedním jedincem, jehož ústrojnost tu vyobrazena.<br />''t'' tykadla, ''lo'' nosič tykadel, ''ts'' vychlípená přída tělní, ''te'' vždy vchlípená čásť pochvy tykadlové, ''z'' kutikulární obal stěny tělní či ectocysta, ''oe'' jícen, ''m'' sestupující čásť roury zažívací se slepým výběžkem, ''ed'' vzestupující čásť roury zažívací, ''aп'' řiť, ''f'' buněčný provazec či funiculus, na němž povstávají vnitřní pupeny zárodečné či statoblasty (''st''), ''g'' uzlina považovaná za mozkovou, ''lh'' dutina tělní, ''sv'' zatahovač přídy tělní.]] [[Soubor:Č. 2709. Plumatella repens.jpg|náhled|Č. 2709. ''Plumatella repens'' Blainv., čásť trsu v přir. vel.]] [[Soubor:Č. 2710. Cristatella mucedo.jpg|náhled|Č. 2710. ''Cristatella mucedo'' Cuv., trs celý v přir. vel., na stonku vodní rostliny.]] [[Soubor:Č. 2711. Cristatella mucedo.jpg|náhled|Č. 2711. ''Cristatella mucedo'' Cuv., statoblast, zvětš. 25krát.]] [[Soubor:Č. 2712. Rhabdopleura mirabilis.jpg|náhled|Č. 2712. ''Rhabdopleura mirabilis'' Sars., čásť trsu s dvěma jedinci.<br />''a'' čásť plazivého kmene trsového, při ''c'' jedinec v rource schovaný, při ''b'' jedinec tykadly svými z rourky vynikající.]] [[Soubor:Č. 2713. Rhabdopleura mirabilis.jpg|náhled|Č. 2713. ''Rhabdopleura mirabilis'' Sars., jedinec z rourky vyňatý a zvětšený.<br />''a'' levé rameno s tykadly, ''e'' uzlina nervová, ''b'' štít nadústní, ''c'' sestupující čásť roury zažívací, ''d'' vzestupující čásť roury zažívací, ''f'' stažitelná stopka.]] [[Soubor:Č. 2714. Pedicellina echinata.jpg|náhled|Č. 2714. ''Pedicellina echinata'' Sars., čásť trsu zvětš., s jedním jedincem dospělým a s jedním mladým.]] {{Forma|proza}} '''Mechovky''' (''Bryozoa'', též ''Polyzoa''), živočichové dosud neustáleného postavení v soustavě. Dle některých tvoří samostatný kmen, dle jiných s {{Prostrkaně|ramenonožci}} kmen ''Molluscoidea'', opět dle jiných toliko {{Prostrkaně|třídu}} mezi {{Prostrkaně|červy}}. Jsou to obyvatelé moří i vod sladkých a zahrnují četné tvary žijící i vyhynulé. Žijí většinou v trsech (koloniích), výjimkou ojediněle (rod ''Loxosoma''). Trsy jsou všeliké podoby, keřovité (mechovité, odtud jméno), korovité a j., upevněné na živých i neživých předmětech vodních. Upevnění jest pravidlem nepohyblivé, výjimku tvoří rod sladkovodní ''Cristatella'', jehož kolonie mohou se na podkladu šinouti. Tělo kryto jest {{Prostrkaně|schránkou}} (''zooecium'', {{Prostrkaně|buňka}} v soustavných dílech o '''m'''-kách), jež utvořena jest z kutikulární vyloučeniny (''ectocysta'' v soustavných dílech), stěny tělní (''endocysta'' v soustavných dílech). Kutikulární vyloučenina bývá buď {{Prostrkaně|měkká}} (rosolovité neb masovité povahy, na př. rody ''Alcyonidium'', ''Cristatella''), neb více méně {{Prostrkaně|ohebná}} (kožovité, rohovité, pergamenovité povahy, na př. čel. ''Plumatellidae'', ''Paludicellidae'', ''Vesiculariidae'') neb {{Prostrkaně|neohebná a vápnem proniklá}} (mnozí ze skupiny ''Chilostomata'' a ''Cyclostomata''). Schránka opatřena jest {{Prostrkaně|ústím}}, jež jest buď konečné (umístěné na předním konci těla) neb není konečné (před předním koncem těla, skupina ''Chilostomata''). Ústí jest dále nechráněné neb chráněné, a to víčkem (skupina ''Chilostomata'') neb zvláštními výběžky (skupina ''Ctenostomata''). Přída těla jest vždy opatřena {{Prostrkaně|tykadly}}. Jsou dutá (dutiny jejich jsou výběžky dutiny tělní), obrvená, i slouží ku přivádění potravy a k dýchání. Tykadla sedí na {{Prostrkaně|nosiči}} (lophophor) obklopujícím ústa. Nosič bývá {{Prostrkaně|kruhovitý}} (skupina ''Gymnostomata'' či ''Stelmatopoda'' a skupina ''Endoprocta'') n. {{Prostrkaně|podkovovitý}} (skupina ''Phylactolaemata'' či ''Lophopoda''). U podkovovitého nosiče strana vypuklá má se za břišní, vydutá za hřbetní. U skupin ''Pterobranchia'' umístěna jsou tykadla na dvou ramenech, dvojřadě na každém rameni. Ramena ta vynikají z přídy po obou stranách úst a vztyčují se dlouze ve směru hřbetním. U skupiny ''Phylactolaemata'' bývá nad ústy jazýčkovité, pohyblivé {{Prostrkaně|víčko}} (''epistoma'', proměnéné tykadlo), u skupiny ''Pterobranchia'' {{Prostrkaně|štít nadústní}}, značnějších rozměrů. Tykadla jsou buď {{Prostrkaně|nestažitelná}}, toliko svíjitelná (skupina ''Endoprocta''), nebo jsou {{Prostrkaně|stažitelná}} (skupina ''Ectoprocta''). V tomto případě jest přída těla ústím ze schránky vynikající schopna vtažení do vnitř schránky i slouží pak za {{Prostrkaně|pochvu}} tykadel, zároveň s ní do schránky vtažených. U skupiny ''Pterobranchia'' jedinci skrývají se v rourkách vystupujících z plazivého kmene trsového. Jedinci sedí tu dále na stažitelných stopkách, spojených mezi sebou provazcem probíhajícím kmenem trsovým. U skupiny ''Endoprocta'' jedinci nemají schránek, sedí jako u předešlé skupiny na stopkách, avšak nestažitelných a spojených u jedinců v trsech žijících trsovým základem. {{Prostrkaně|Soustava zažívací}} jest u '''m'''-ek vyvinuta, vyjímajíc případy, o nichž bude ještě jednáno. Skládá se z jícnu, z části žaludeční a z části střevní. Počíná ústy a běží nejprve směrem dolů (na zad), pak se ohýbá a ubírá se nahoru (ku předu) a končí řití. Ta jest umístěna vždy na přídě, na straně považované za {{Prostrkaně|hřbetní}}, a to buď uvnitř nosiče či kruhu tykadlového (skupina ''Endoprocta'') nebo zevně od nosiče tykadel (skupina ''Ectoprocta''). Z místa, kde ohýbá se roura zažívací, běžívá dolů (na zad) slepý výběžek střevní. Z téhož místa neb od slepého výběžku vychází pro '''m.''' význačný {{Prostrkaně|buněčný provazec}} (''funiculus''), upevňující se dolním koncem na stěnu tělní. {{Prostrkaně|Dutina tělní}} jest u skupiny ''Ectoprocta'' prostorná, u skupin ''Endoprocta'' a ''Pterobranchia'' značně umenšena. {{Prostrkaně|Nervstvo}} u '''m'''-vek chudě jest vyvinuto. Jest tu uzlina považovaná za {{Prostrkaně|mozkovou}} (nadjícnovou), dle některých za {{Prostrkaně|břišní}}. Umístěna jest nad jícnem mezi ústy a řití a opatřuje nervstvem nosiče tykadel, tykadla a vnitřní části těla. U mořských '''m'''-vek nalézáme {{Prostrkaně|nervstvo trsové}} (koloniální), síť nervovou spojující jedince trsu. {{Prostrkaně|Ústroje smyslové}} u většiny '''m'''-vek nejsou vyvinuty. Toliko u skupiny ''Endoprocta'' nalézají se (na přídě) vířivé jamky čichové (''Loxosoma''), u skupiny ''Pterobranchia'' též jamky čichové (''Rhabdopleura'') a oči (''Cephalodiscus''). {{Prostrkaně|Svalstvo}} zasluhuje zmínky hlavně u skupiny ''Ectoprocta''. Slouží jednak k zatahování přídy ({{Prostrkaně|retraktoři a svaly parietovaginální}}, povstalé patrně ze svalstva podélného), jednak k vychlipování přídy (okružní svalstvo, hlavně na přídě vyvinuté). {{Prostrkaně|Soustavy cévní}} u '''m'''-vek není. {{Prostrkaně|Ústroje vyměšovací}} známější jsou u skupiny ''Endoprocta''. Jsou to párovité, vířící kanály, otevírající se ven na přídě těla. Pohlaví jsou '''m.''' {{Prostrkaně|obojetného i odděleného}}. U skupiny ''Ectoprocta'' povstávají buňky chámové hlavně na buněčném provazci (''funikulu''), vajíčka na různých místech vnitřní strany stěny tělní. U skupiny ''Endoprocta'' bývají dvě varlata, dva chamovody se společným otvorem zevním (na přídě) a rovněž dva vaječníky a vejcovody se společným otvorem zevním (na přídě). {{Prostrkaně|Množení '''m'''-vek}} děje se jednak pohlavně, jednak nepohlavně. Při množení pohlavním vyskytují se {{Prostrkaně|larvy}} a více méně patrná {{Prostrkaně|proměna}}. Larvy mívají předústní (praeorální), pás obrvený a řiť na straně ústní, jinak však bývají rozmanitě upraveny. Přes četné práce není však vývoj dokonale probadán, hlavně pokud se týče proměny a významu ústrojnosti larev vzhledem k larvám jiných skupin živočišných. Nepohlavně množí se '''m.''' především {{Prostrkaně|pučením}}, čímž vznikají trsy. Též rod ''Loxosoma'' množí se pupeny, jež však odlučují se od matečného jedince. U '''m'''-vek sladkovodních a některých mořských děje se množení také {{Prostrkaně|vnitřními pupeny zárodečnými}} či {{Prostrkaně|statoblasty}}. Vznikají na podzim na buněčném provazci (''funikulu''). Mají pevnou chitinovitou schránku a mívají plovací (vzdušný) prstenec a jiné zařízení k uchování a rozšiřování se. Přetrvávají zimu a na jaře vznikají z nich nové trsy. U mořských '''m'''-vek skupiny Chilostomata setkáváme se s {{Prostrkaně|mnohotvárností}} (''polymorphismus''). Vedle normálních jedinců jsou to jedinci bez roury zažívací a přetvoření účelně, patrně k obraně a k získání potravy. Jsou to jednak jedinci {{Prostrkaně|štětinovití}} (''vibracularia'', dlouhou osinou opatření), jednak {{Prostrkaně|zobanovití}} (''avicularia''). Tito mají stopku a hlavičku zobákem opatřenou, na něm článek zpodní jest silným svalstvem {{Prostrkaně|klepítkovitě pohyblivý}}. Za zakrnělé jedince vykládají se též tak zvaná {{Prostrkaně|ooecia}} či {{Prostrkaně|ovicelly}} ({{Prostrkaně|jedinci vaječní}}), schránky to zralých vajíček, vyskytující se u skupiny ''Chilostomata'' a u některých ze skupiny ''Cyclostomata''. Jedinci '''m'''-vek jsou těla nepatrného (obyčejně 1—5&nbsp;''mm''), trsy dosahují větších rozměrů (až přes 30&nbsp;''cm''). '''M.''' jsou většinou živočichy mořskými, menšinou sladkovodními (skupina ''Phylactolaemata'', rod ''Paludicella'' ze skupiny ''Gymnolaemata'' a sev.-amer. rod ''Urnatella'' ze skupiny ''Endoprocta''). Obývají vody čisté, pravidlem místa stinná; mořské tvary mělká místa pobřežní i místa hluboká. Potravou jsou jim drobní ústrojenci, hlavně prvoci, korýši, červi a řasy. Do r. 1886 známo bylo asi 300 rodů a 2560 druhů (z těch 1850 vyhynulých). Soustava '''m'''-vek následkem nedostačitelného tvaro- a vývojezpytného zbadání dosud ustálena není. Nejodchylnější od typických '''m'''-vek jest skupina ''Pterobranchia'', jež blíží se ke skupině ''Enteropneusta'' prostřednictvím rodu ''Cephalodiscus''. Uvádíme rozdělení, jehož přidrželi jsme se též v této stati: 1. ''Pterobranchia'' (rody ''Rhabdopleura'' a ''Cephalodiscus''); 2. ''Ectoprocta'' (''A.'' ''Phylactolaemata'' či ''Lophophoda'' či '''m.''' {{Prostrkaně|krytoústé}}; ''B.'' ''Gymnolaemata'' či ''Stelmatopoda'' či '''m.''' {{Prostrkaně|nahoústé}} se skupinami ''Chilostomata'' či '''m.''' {{Prostrkaně|oružnaté}}, ''Ctenostomata'' či '''m.''' {{Prostrkaně|brvnaté}} a ''Cyclostomata'' či '''m.''' {{Prostrkaně|kruhovité}}); 3. ''Endoprocta'' (s rody ''Pedicellina'', ''Loxosoma'' a ''Urnatella''). {{Prostrkaně|Literatura:}} P. J. Van Beneden, Recherches sur les Bryozoaires fluviatiles de Belgique (»Mém. Ac. roy. Bruxelles«, 1848); Busk, Catalogue of marine Polyzoa in the collection of the British Museum (Lond., 1852 až 1854); Allman, A monograph of the Freshwater Polyzoa (t., 1856); Nitsche, Beiträge zur Anatomie und Entwicklungsgeschichte der phylactolaemen Süsswasser-Bryozoen (»Arch. f. Anat. u. Physiol.«, 1868); Nitsche, Beiträge zur Kenntnis der Bryozoen (»Zeitschr. f. wiss. Zool.«, 1870, 1871, 1875 Suppl.); Sars, On some remarkable forms of animal life (Christiania, 1872); Hincks, A history of the british marine Polyzoa (Lond., 1880); Kraepelin, Die deutschen Süsswasserbryozoen (Hamb., 1887—92; 2. díly); Braem, Untersuchungen über die Bryozoen des süssen Wassers (Kassel, 1891). — O českých '''m'''-kách jedná práce: J. Kavka, Sladkovodní '''m.''' země české (»Archiv pro přírodovědecký výzkum Čech, díl 6., sv. 2., 1889). ''[[Autor:Antonín Štolc|Šc.]]'' '''M.''' {{Prostrkaně|zkamenělé}} (v. tab.) mohly se zachovati jen ty, které měly stěny buněčné (''ectocyst'') aspoň částečně zvápenatělé. Jsou to některé tvary z čeledi {{Prostrkaně|kruhoústých}} (''Cyclostomata'') a pak z čeledi {{Prostrkaně|oružnatých}} (''Chilostomata''). '''M.''' kruhoústé mají buňky rourovité, buď po straně spolu srostlé, aneb i částečně volné. Ústí jejich jest na konci rourky, bez víčka a téměř téhož průměru jako rourka. Uspořádání buněk a tudíž i vnější podoba trsu jest závislá na způsobu, jakým povstávají nové buňky a jak se k sobě řadí. Nejjednodušším tvarem jest trs, kde buňky, přirostlé na cizím předmětu, jedna z druhé vycházejí a do jedné aneb i více řad se kladou. Jindy trsy takové jsou vějířovitě rozloženy, aneb tvoří i povlaky. Vzpřimuje-li se trs a přisedá-li jen zpodinou svou, povstávají tvary stromovité, které na povrchu mají ústí buněk buď nepravidelně roztroušená, aneb do podélných, příčných neb točených řad sestavená. Poslední dobou nalezeny přechody mezi jednotlivými tvary trsů a dokázáno tak, že u zkamenělých '''m'''-vek není vlastně možno ustanoviti rodům určité hranice. V trsu často mimo hlavní buňky jsou ještě přídavné, průměrů menších. Růst takových trsů u zkamenělých byl pozorován a nalezena na průřezích skupina dělících se buněk, tak zv. klín pupencový. V trsech kruhoústých '''m'''-vek často možno nalézti buňky rozmnožovací (ovicelly), které se liší velikostí i jiným tvarem. Dle poměru ústí k průměru rourek rozvrženy zkamenělé '''m.''' kruhoústé na 3 skupiny: 1. ''Solenoporina'', kde ústí zaujímá celý průměr buněk; 2. ''Ceina'', u nichž stěny rourek na zevnějšek mohutnějí tak, že ústí jest poněkud užší; 3. ''Melicertitina'', kde buňky na zevnějšek se nálevkovitě rozšiřují. Do první skupiny počítají se vymřelé staré typy '''m'''-vek, jež nemají obdoby mezi žijícími. Jsou to čeledi s trsy košíkovitými, složenými z mřížoviny, jejíž podélné větve mají v sobě buňky (''Fenestella'', ''Utropora'', ''Archimedes'', ''Polypora'', ''Hemitrypa'' a j.). U rodu ''Phyllopora'' jsou buňky také na větvích příčných. Rody ty známy jsou již v siluru (také u nás), ale nejhojněji přicházejí v kamenouhelném útvaru. Jiné mají trsy stromovité, jemně rozvětvené, a na jedné straně ústí buněčná rozličně sestavená (''Acanthocladia'', ''Filites''). Jiná čeleď má trsy ploché, listovité a ze dvou poloh sestávající (''Ptilodictya'', ''Stictopora''). Podobné trsy mají ''Coscinium'', ''Cystodyctia'' a příbuzné, avšak mezi buňkami hlavními jsou ještě buňky přídavné. Jiné tvoří povlaky z buněk uložených do řad šikmých, nebo vůbec nepravidelných (''Lemmatopora'', ''Ceramopora''). Z mladších zástupců '''m'''-vek kruhoústých přicházejí četné čeledi zkamenělé, mající své zástupce i v mořích nynějších. Čeleď ''Diastoporidae'' má trsy plíživé, z buněk rourovitých, na konci vyzdvižených. Nejjednodušší jest rod ''Stomatopora'', počínající již silurem, který sestává z 1 neb více řad buněk. ''Diastopora'' tvoří trsy listovité neb ledvinité a počíná jurou. Čeleď ''Entalophoridae'' má trsy rovněž stromovité, neplíživé; rod ''Entalophora'' má ústí po všem povrchu roztroušená, ''Spiropora'' v příčné neb i spirálné řady seskupená; někdy přistupují i buňky vedlejší (''Heteropora''). Trsy rodu ''Discosparsa'' rozšiřují se nahoře v kruhovité desky. Čeleď ''Idmoneidae'' má trsy rovněž stromovité, s ústími na jedné straně, kdežto na druhé bývají zvláštní sesilovací buňky (''Idmonea'', ''Truncatula''). Jiné tvary tvoří trsy nepravidelné, sestávající z kup buněk (''Filifascigera''), aneb z palic nahoru se rozšiřujících (''Fasciculipora''). Čeleď ''Lichenoporidae'' má buňky v kupách podobných, více samostatné, spojené spolu výběžky. Ze skupiny ''Ceina'' hlavní zástupce jest rod ''Cea'' z křidového útvaru, s trsy stromovitými a větvemi smáčklými. Skupina ''Melicertitina'' má buď trsy stromovité (''Melicertites''), aneb tvoří povlaky a pláty nepravidelně zprohýbané (''Semielea'', ''Multelea''). — '''M.''' {{Prostrkaně|oružnaté}}, ''Chilostomata'', mají buňky často dílem vápenité, dílem rohovité; čásť rohovitá se nezachovala, i nejsou buňky zkamenělé úplné. Ústí není koncové, nýbrž na přední ploše jest mnohem užší než průměr buňky a bývá opatřeno víčkem. Povrch stěn buněčných jest buď hladký, aneb rozličnými valy, ryhami, ostny a pod. ozdobený. V trsích '''m'''-vek oružnatých bývají zachovány i buňky pro uchopování potravy (''avicularie'') i buňky bičíkovité (''vibracularie''). Výjimkou jsou trsy stromovité, které však vznikají stočením se plátu sestávajícího z jediné řady. Rozvrhují se v četné čeledi, z nichž některé čítají rody velice hojné. Hlavní zástupce jest čeleď ''Flustridae'' s trsem jen částečně zvápenatělým, kamž čítají se hojné rody (''Membranipora'', ''Flustra'', ''Biflustra'', ''Eschara'' a j.). Čeleď ''Hippothoidae'' má trs stromovitý, podobný trsu rodu Stomatopora, ale ústí jest skulinovité a přední stěna buňky často rohovitá. Mimo to známy jsou ještě četné jiné tvary většinou v mořích dosud zastoupené. Zkamenělé '''m.''' náležejí k hojným zkamenělinám, avšak příbuzenské vztahy jejich pro hojnost znaků, často různorodých, nejsou patrny. Ony účastnily se, jako dosud se děje, v mořích geologických staveb útesů korálových, ano budovaly často útesy samostatně. Viz Hagenow, Die Bryozoen der Maastrichter Kreidebildung (1851); D’Orbigny, Paléontologie franç. Bryozoaires (1850—51); Hamm, Die Bryozoen des Maastrichter Obersenon (1881); Marsson, Die Bryozoen der weissen Schreibkreide der Insel Rügen (1885); Pergens, Revision des Bryozoaires du crétacé (1890); Novák, Beitrag zur Kenntniss der Bryozoen der böhm. Kreideformation (1877); Počta, O '''m'''-kách z korycanských vrstev pod Kaňkem u Kutné Hory (1892); týž, Barrande, Système silurien, vol. VIII: Bryozoaires et Hydrozoaires (1894); Gregory, The cretaceous Bryozoa (1899). ''[[Autor:Filip Počta|Pa.]]'' {{Konec formy}} e8p5wt5rxzpn3bsdhp8mbtgkk310hj4 Ottův slovník naučný/Měchura 0 97169 333524 332680 2026-06-04T18:49:17Z JAnDbot 3086 náhrada znaku z jiné abecedy; kosmetické úpravy 333524 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Měchura | PŘEDCHOZÍ = Měchuňky | DALŠÍ = Mechy }} {{Textinfo | TITULEK = Měchura | AUTOR = [[Autor:Boleslav Schnabel-Kalenský|Boleslav Schnabel-Kalenský]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmnáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1901. S.&nbsp;30–31. {{Kramerius|nkp|32351440-04d6-11e5-97f4-5ef3fc9ae867|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Leopold Eugen Měchura }} {{Forma|proza}} '''Měchura''' {{Prostrkaně|Eugen Leopold}}, skladatel český (* 2. ún. 1803 v Praze — † 11. ún. 1870 na Votíně), studoval v Klatovech, filosofii a práva v Praze. Od r. 1824 byl v praxi při magistrátu klatovském a r. 1828 složil zkoušky appellátorské. Oženiv se t. r. s chudou dívkou, Klárou Haecknerovou, stal se justiciárem na panství votínském, plánickém a zelenohorském a usadil se na svém statku Votíně u Klatov. Zde žil téměř celý ostatní svůj život v úplném ústraní, šťastném manželství, oddán hudebnímu umění a lovectví. Jediné touha po dokonalém vzdělání dítek vypudila jej na 12 let (1840—52) do Klatov. Zde byl duší a štědrým podporovatelem všeho hudebního, uměleckého a divadelního života. R. 1849 při reorganisaci soudní byl jmenován assessorem, ale již r. 1852, po smrti svého otce, advokáta, vzdal se všech úřadních hodností a vrátil se trvale na Votín. '''M.''' žil jako hudebník v době, kdy skladatelské umění {{Prostrkaně|klassické}} Beethovenem dospělo vrcholu. Ale poznal také nový {{Prostrkaně|romantický}} proud (Kar. Mar. Webera) a ani pozdější reforma bayreutská (Rich. Wagner) nebyla mu neznáma. V jeho tvorbě patrna jsou tři období. V prvém (1820—1850) jest zřejmý vliv {{Prostrkaně|německých klassiků}}, zvláště Haydnův a Mozartův, s mírnou příměsí romantismu Weberova. Díla: písně s klavírem, skladby pro roh, melodram, 7 smyčcových kvartett, smyčcový kvintett, op. 16., septett, op. 20., ouvertura pro orchestr, op. 15., symfonie C-moll a E-moll, op. 37.—38., četné církevní skladby, zvláště vynikající ''Requiem'' C-dur, op. 36., úryvek z opery Hiorba, op. 21. z r. 1831 a posléze úplná opera ''Der Schild'' na slova K. E. Eberta (1844—50), provedená koncertně přičiněním Ebertovým ve Mnichově konservatoří. Druhé období (1855—1865) vyznačuje jeho jemná, cituplná, {{Prostrkaně|rozjímavá lyrika}}, projevená převážně v {{Prostrkaně|církevních}} skladbách. Díla: dvě mše, op. 62. a 68., druhé ''Requiem'', F-moll, op. 78. z r. 1860, symfonie č. 3., G-moll, op. 76., další čtyři kvartetta č. 8.—11., poslední tři symfonie F-dur, D-dur a C-moll, ouvertura k Ebertově tragédii »Das Gelübde«, orchestr. capriccio ''Les mouches'', smuteční a slavnostní pochod. — R. 1865 počíná v '''M'''-rově činnosti třetí, nejskvělejší období: přilnutí ke směru {{Prostrkaně|národně českému}} v hudebním umění. Po r. 1860 změnou vlády mocně rozkvetlý spolkový život v Čechách, styk se členy pěvecké jednoty »Šumavan« v Klatovech utvořené, blízké příbuzenství s otcem národa českého, Fr. Palackým, který pojal sestru '''M'''-rovu, Terezii, za manželku, známost s klatovskými hudebníky, Čechy Mansvetem a Jos. Kličkou, nadaným organisátorem národního hnutí v hudebním světě českém, drem Ludvíkem Procházkou, a spisovatelem Al. Vojt. Šmilovským — to vše sblížilo '''M'''-ru s českým životem a s národním snažením v umění. '''M.''' jal se skládati v tomto období {{Prostrkaně|česky}} a vytvořil (1865—1870) nejkrašší svá díla. převážně {{Prostrkaně|světská a vokální}}. Jsou to sbory: ''Večer v lese'', ''Ballada o žábě'' a ''Svržená fuga'' (op. 92. a 93.); kantáty: ''Štědrý den'' (op. 96.) a ''První májová noc'' (r. 1867) na básně Erbenovy, a ''Pohřeb na Kaňku'' na báseň Šmilovského, ''Vyznání'' Čelakovského (op. 100.), kantáta ''Credo mrtvých'' Šmilovského (op. 102.), ''Písně'' (op. 103.) z Čelakovského »Ohlasu« a hymnus ''Buď vůle Tvá!'' z »Růže stolisté« (op. 104.), opera ''Marie Potocká'' dle básně Puškinovy (op. 107.) a poslední tři sbory ''Komár'', ''Pták Čermák'' a ''Poštovský'' (op. 108.). Vedle toho vytvořil ještě tři smyčcová kvartetta, op. 95., 101. a 106., a ''Tři impromptu'' (op. 105.). Ve většině svých vokálních děl českých postihl zcela samostatně na základě lidové písně národního ducha českého a tvoří tak v menších uměleckých formách vedle Smetany s Pavl. Křížkovským v dějinách české hudby přechod od pseudoklassicismu Tomáškova k národ. směru. V ostatních dílech '''M'''-rových jevil se vždy přímo jeho jemný, rozjímavý cit, vystihující šťastně rozmanité nálady přírody a lidských povah. Za to byl '''M.''' slabým {{Prostrkaně|dramatikem}}. Jeho »Marie Potocká« po dílech Smetanových nenabyla ve vývoji české opery toho významu jako jeho kantáty a sbory ve vokální světské hudbě české. O '''M'''-rovi jako dramatikovi psal Ot. Hostinský (»Hudební listy«, 1870, č. 47. a 48.). Tam jest také životopis '''M'''-rův z péra A. V. Šmilovského, místy přepracovaný a vydaný r. 1888 ve II. svazku jeho »Výpravných spisů« pod názv. »Starý Měchura«. ''[[Autor:Boleslav Schnabel-Kalenský|bk.]]'' {{Konec formy}} d8miedsquvhiaf4f1pabwn6bpjqyu03 Ottův slovník naučný/Meiderich 0 97183 333523 332700 2026-06-04T18:49:12Z JAnDbot 3086 náhrada znaku z jiné abecedy; kosmetické úpravy 333523 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Meiderich | PŘEDCHOZÍ = Meibomské čili víčkové žlázky | DALŠÍ = Meidinger }} {{Textinfo | TITULEK = Meiderich | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmnáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1901. S.&nbsp;34. {{Kramerius|nkp|334bb460-04d6-11e5-97f4-5ef3fc9ae867|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = de:Meiderich | WIKIPEDIA-DALŠÍ = {{Wikidata|Q317697|Meiderich}} }} {{Forma|proza}} '''Meiderich''', průmysl. město v prus. vlád. okr. düsseldorfském, kraji ruhrortském, na trati prus. stát. drah (Oberhausen–Ruhrort a Ruhrort–Holzwickede), má 1 katol. a 2 evang. kostely, reál. školy, telef. spojení ve městě a s rýnskovestfalským průmyslovým obvodem, koňskou dráhu, lázně. Zdejší závod {{Prostrkaně|Rýnské ocelárny}} (''Rheinische Stahlwerke'') o 3 vysokých pecích s válcovnou a pudlovnou a s roční výrobou 158 mill. ''kg'' bessemerské, Thomasovy a martinské oceli v ceně 13 mill. mar. zaměstnává 2200 děln.; lisovna huti {{Prostrkaně|Phönixu}} zaměstnává 794 dělníků. Kromě toho jsou zde slévárny, strojírny a dílny na železné konstrukce (200 dělníků), kamenouhelné doly, cihelny, továrny na umělá hnojiva a koberce, mlýny, pily, provaznictví a 25.833 ob. (1895), z nichž 9945 katol., 35 židů. {{Konec formy}} ii4gmqz94toau7kqbr1iqmctk622fvp Ottův slovník naučný/Meidling 0 97186 333522 332704 2026-06-04T18:49:09Z JAnDbot 3086 náhrada znaku z jiné abecedy; kosmetické úpravy 333522 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Meidling | PŘEDCHOZÍ = Meidingerův článek | DALŠÍ = Meien-Reuss }} {{Textinfo | TITULEK = Meidling | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmnáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1901. S.&nbsp;34. {{Kramerius|nkp|334bb460-04d6-11e5-97f4-5ef3fc9ae867|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Meidling }} {{Forma|proza}} '''Meidling''', dříve jméno dvou samostatných obcí ({{Prostrkaně|Ober-}} a {{Prostrkaně|Unter-}}'''M.'''), nyní od r. 1891 čásť XII. okresu vídeňského, záp. od parku schönbrunnského, má vyšší gymnasium, četné závody průmyslové a 60.866 ob. {{Konec formy}} o90q35856ktd1sff0fk4b0mkmy31qkz Ottův slovník naučný/Meilhac 0 97198 333521 332723 2026-06-04T18:49:02Z JAnDbot 3086 náhrada znaku z jiné abecedy; kosmetické úpravy 333521 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Meilhac | PŘEDCHOZÍ = Meilen | DALŠÍ = Meili }} {{Textinfo | TITULEK = Meilhac | AUTOR = [[Autor:František Xaver Šalda|František Xaver Šalda]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmnáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1901. S.&nbsp;34–35. {{Kramerius|nkp|334bb460-04d6-11e5-97f4-5ef3fc9ae867|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Henri Meilhac }} {{Forma|proza}} '''Meilhac''' [méjàk] {{Prostrkaně|Henri}}, dramatik franc. (* 1831 v Paříži — † 1897 t.), byl obchodním úředníkem, počal kreslit karikatury a psal články do »Journal pour rire« (1852—1855) a od r. 1855 psal nepřetržitě pro divadlo, kde byl jednu dobu pokládán za krále komédie. Z ohromné řady jeho komédií, vaudevillů a operních i operettních textův uvádíme jen nejsensačnější: ''Les brebis de Panurge'', komédie o 1 aktě scribovského rázu (1862), jež se hraje posud v »Théâtre français«; ''Le train de minuit'', komédie o dvou aktech (1865); ''La vie parisienne'', vaudeville o 4 aktech (1866); ''Froufrou'', komédie o pěti aktech, přes mnohou psychologickou eskamotáž nejlepší práce '''M'''-ova; ''Tricoche et Cacolet'', vaudeville o 5 aktech (1871); ''Le roi Candaule'', vaudeville o 1 aktě (1873), kde 16. scéna neobyčejně silně odpozorovaná není však originální (viz Mériméovu »Carosse du saint-sacrement«); ''Loulou'', komédie o 1 aktě (1876); ''Le mari de la débutante'', kom. o čtyřech aktech (1879); ''Phryné'', kom. ve verších o 3 aktech (1881); ''Mam’zelle Nitouche'', kom. o 3 aktech (1883); ''La ronde du commissaire'', kom. o 4 aktech (1884); ''Pepa'', kom. o třech aktech (1888); ''Margot'', taktéž (1890); ''Ma cousine'', stejně (1890); ''Brevet supérieur'' (1892); ''Grosse Fortune'', kom. o 4 aktech (1896), a j. Napsal také řadu textův operních, tak ke »Krásné Heleně« Offenbachově (1864), Bizetově »Carmen« (1875), Massenetově »Manon«{{Redakční poznámka|Opravujeme zjevnou tiskovou chybu.}} (1884) a j. Všecky skoro práce '''M'''-ovy vznikly se spolupracovníky, z nichž nejvýznamnější a nejpravidelnější v l. 1861—81 byl {{Prostrkaně|Halévy}}. Na '''M'''-ovi chválila starší kritika bystrost pozorovatelskou, znamenitý smysl pro charakter a slabosti moderní doby a jemný satirický šleh, dnes vidí se však již i ve Francii, že '''M.''' je bystrý sice, ale také povrchní a banální karikaturista bez hlubších uměleckých a básnických darů; význam a oblíbenost jeho klesá vůčihledě. Od r. 1888 byl členem franc. Akademie. U nás posud hojně se hraje. ''[[Autor:František Xaver Šalda|Šld.]]'' {{Konec formy}} {{Redakční poznámky}} ly1qhko61dc3ltvy32ou35jxgsr256t Ottův slovník naučný/Meili 0 97199 333520 332726 2026-06-04T18:48:58Z JAnDbot 3086 náhrada znaku z jiné abecedy; kosmetické úpravy 333520 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Meili | PŘEDCHOZÍ = Meilhac | DALŠÍ = Meilichios }} {{Textinfo | TITULEK = Meili | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmnáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1901. S.&nbsp;35. {{Kramerius|nkp|339c9380-04d6-11e5-97f4-5ef3fc9ae867|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = de:Friedrich Meili | WIKIPEDIA-DALŠÍ = {{Wikidata|Q9182668|Friedrich Meili}} }} {{Forma|proza}} '''Meili''' {{Prostrkaně|Friedrich}}, právník švýc. (* 1848 v Hinweilu v curišském kantoně). Stud. v Curichu, v Lipsku, Berlíně a v Paříži. Byv povýšen r. 1870 na doktora v Jeně, usadil se r. 1871 v Curichu jako advokát. R. 1880 habilitoval se na tamní universitě, stal se r. 1885 mimořád. a r. 1890 řád. professorem mezinárodního soukromého práva, srovnávacího práva a moderního dopravního práva. Nyní přednáší i soukromé právo švýcarské. Z četných jeho prací uvésti sluší zvláště: ''Das Telegraphenrecht'' (Curich, 1871; 2. vyd. 1873); ''Die Haftpflicht der Postanstalten'' (Lips., 1877); ''Das Pfand- u Konkursrecht der Eisenbahnen'' (t, 1879); ''Das Telephonrecht'' (t., 1885); ''Das Recht der modernen Verkehrs- u. Transportanstalten'' (t., 1888); ''Die Anwendung des Expropriationsrechts auf die Telephonie'' (Basilej, 1888); ''Die Kodifikation des internationalen Zivil- u. Handelsrechts'' (Lips., 1891); ''Geschichte u. System des internationalen Privatrechts im Grundriss'' (t., 1892); ''Internationale Eisenbahnverträge u. speziell die Berner Konvention über das internationale Eisenbahnfrachtrecht'' (Hamb., 1887); ''Über die Frage des Schutzes der Erfindungen sowie der Marken, Muster u. Modelle in der Schweiz'' (Bern, 1878); ''Das Markenstrafrecht auf Grund des eidgenössischen Markenschutzgesetzes'' (t., 1888); ''Die Prinzipien des schweizerischen Patentgesetzes'' (Curich, 1890); ''Die schweizerische Gerichtspraxis über das litterarische, künstlerische und industrielle Eigentum'' (díl I. t., 1891); ''Die Lehre der Prioritätsaktien'' (t., 1874); ''Die Gesetzgebung und das Rechtsstudium der Neuzeit, Reformgedanken'' (Drážďany, 1894). Kromě toho napsal '''M.''' četná právnická dobrozdání, jako r. 1894 pro rak. min. obchodu o osnově rak. patentního zákona, dále k příkazu švýcarské spolkové rady: ''Rechtsgutachten u. Gesetzesvorschlag, betreffend die Schuldexekution und den Konkurs gegen Gemeinden'' (Bern, 1885) a рak ''Gutachten u. Gesetzesvorschlag, betreffend die Errichtung einer eidgenöss. Rechtsschule'' (Curich, 1890). {{Konec formy}} 1ak33rwzl4ydgzlvo65v2nsnxztyuq5 Ottův slovník naučný/Meissner 0 97231 333519 332775 2026-06-04T18:48:46Z JAnDbot 3086 náhrada znaku z jiné abecedy; kosmetické úpravy 333519 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Meissner | PŘEDCHOZÍ = von Meissen | DALŠÍ = Meissonier }} {{Textinfo | TITULEK = Meissner | AUTOR = [[Autor:Arnošt Vilém Kraus|Arnošt Vilém Kraus]], [[Autor:Vilém Dokoupil|Vilém Dokoupil]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmnáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1901. S.&nbsp;38–40. {{Kramerius|nkp|343e78d0-04d6-11e5-97f4-5ef3fc9ae867|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = de:Meißner (Familienname) | WIKIPEDIA-DALŠÍ = [[w:de:August Gottlieb Meißner|de:August Gottlieb Meißner]] (1), [[w:de:Paul Traugott Meißner|de:Paul Traugott Meißner]] (2), [[w:de:Karl von Meißner|de:Karl von Meißner]] (3), [[w:Alfred Meißner|Alfred Meißner]] (4) }} {{Forma|proza}} '''Meissner: 1)''' {{Prostrkaně|August Gottlieb}}, románopisec něm. (* 1753 v Budyšíně jako syn radního — † 1807 ve Fuldě). Po smrti otcově matka přestěhovala se do Lubije, kde byl vyučován rektorem Heynitzem, učitelem Lessingovým, pak studoval ve Vitemberce a v Lipsku práva a napsal první své pokusy dramatické. Pohnut prosbami matčinými vstoupil do státní služby saské, která mu zůstala vždy nepříjemnou, při tom však pokračoval v činnosti spisovatelské a vydal roku 1778 první sbírku malých povídek, anekdotických vypravování historických nebo psychologických, kterými si získal jméno Skizzen-'''M.''' Následovala jich ještě celá řada a patří jim dosti důležité místo v dějinách prosy německé; některé z těchto skizz vzrostly v malé a větší romány, hlavně scény ze života Alkibiadova (s četnými dialogy, kteroužto pohodlnou formu XVII. století '''M.''' si opět oblíbil), pak Bianca Capello (plagiát). Novotou ve skizzách (pravým dítkem revoluční literatury současné) byly také velmi oblíbené u '''M'''-a kriminální historky, které vznikly většinou z psychologického interessu o odsouzence méně vinné než nešťastné. R. 1783 založil s přítelem Canzlerem »Zeitschr. für ältere Literatur und neue Lecture« se studiemi o starší literatuře německé, při tom řídil první úplný překlad Boccacciova Decamerone. — Oženiv se s Johannou Beckerovou podnikl cestu do zemí Rakouských, kde zavládla tenkrát svoboda tisková, za kteréž vyšel zvláštní otisk povídky '''M'''-ovy, hlásající toleranci, čímž postavení jeho v Sasku bylo ohroženo. Cestou do Vídně získal si čestné povolání do Čech na pražskou universitu, kdež převzal po zasloužilém Seibtovi professuru aesthetiky a klassické literatury s platem 1000 zl., první protestant na universitě. Dne 26. list. 1785 měl úvodní přednášku, která vyšla tiskem a vynesla '''M'''-ovi nejostřejší kritiku, které se kdy dožil, vyšlou ve zvláštním pseudonymním spisku (od Seibta??). Od té doby počíná pro '''M'''-a činnost učitelská, vedle níž jde překladatelská a historická, vypravování životopisů (Caesar, Epaminondas a j.). Na své žáky, jimž první přednášel literární historii německou XVIII. stol. a tím otevíral jim nový svět, měl vliv značný a prospěšný; náleželi k nim přední buditelé národní, mezi nimi Jungmann, u něhož lze poznati stopy '''M'''-ova vlivu. K osvěžení literární činnosti v Čechách založil si nakladatelství a časopis »Apollo« (1793—96). Čechy seznal četnými cestami a doprovodil historickým a popisným výkladem řadu obrazů vyšlých r. 1798 jako ''Historisch-malerische Darstellungen aus Böhmen'', první to jaksi »Hrady a zámky české«, kterých však vyšel jen první svazek pro malé účastenství obecenstva. Ve smysle Lessingovy theorie, ale s malým štěstím, zpracoval velkou sbírku bajek pro mládež. Rakouská reakce znechutila zatím '''M'''-ovi pobyt v Praze a r. 1804 vlivem přítele Göckingka byl povolán na gymnasium illustre, vzniklé ze staré university v saekularisované Fuldě. Loučení s Prahou ukázalo, jak byl oblíben. Fulda záhy po příchodu '''M'''-ově byla stižena těžce pohromami válečnými, zuřil tu tyf, jemuž '''M.''' již počátkem r. 1807 podlehl, a choť i jedna dcera ho následovaly. '''M.''' je spisovatel řádu podřízeného, jehož talent nesahal dále než k vylíčení jednotlivých scén, ke skizzování, jest napodobitel a žák Wielandův, hlásající laxnost v mravních otázkách, zapírající stanovisko umělecké v posudcích, učenec nijak nevynikající, přes to vše byl pro pražskou universitu a pro mladý literární svět český cennou akvisicí, přinášeje na ni ducha a zájmy, které jí právě dosud chyběly, otevíraje směle pohled do nejnovějších směrů literatury německé a neobávaje se po případě ani polemiky proti kollegům, na př. Vydrovi. Vidíme-li Jungmanna od mládí ctitelem Wielandovým, odpůrcem nesnášelivosti náboženské, jest v tom zajisté mnoho vlivu '''M'''-ova. — Srv. Kraus, A. G. '''M.''' (»Athenaeum«, 1888); R. Fürst, A. G. '''M.''' (1896). ''[[Autor:Arnošt Vilém Kraus|Ks.]]'' '''2) M.''' {{Prostrkaně|Paul Traugott}} M., chemik a přírodozpytec (* 1778 v Mediáši v Sedmihradech — † 1864 v Neuwaldeggu u Vídně). Studoval gymnasium v Šigišově, kde se vyučil lékárnictví, načež od r. 1797 studoval ve Vídni u chemika barona Jacquina. Roku 1799 vstoupil do lékárny solního úřadu v Úžici (''Aussee''), a když nabyl magisteria pharmacie, stal se správcem lékárny v Brašově. Jmenován r. 1815 adjunktem, později professorem technické lučby c. k. polytechn. ústavu ve Vídni, zaměnil tuto stolici r. 1842 s professurou všeobecné lučby, z kterého postavení odebral se r. 1845 na odpočinek. '''M.''' náleží k předním chemikům rakouským; vydal tato samostatná díla: ''Vorschläge zu einigen Verbesserungen pharmaceutischer Operationen'' (Vídeň, 1814); ''Die Araeometrie in ihrer Anwendung auf Chemie u. Technik'' (t., 1816; 2 sv.); ''Chemische Aequivalenten- oder Atomenlehre'' (t., 1834 a 1838; 2 sv.); ''Handbuch der allg. u. techn. Chemie'' (t., 1819—33; 5 sv. v 10 díl.); ''Die Heizung mit erwärmter Luft'' (3. vyd. t., 1826); ''Die Ventilation und Erwärmung der Kinderstube u. des Krankenzimmers'' (t., 1852); ''Beiträge zur Geschichte der Cholera'' (t., 1864); ''System der Heilkunde aus den allg. Naturgesetzen gefolgert'' (t., 1832); ''Neues System der Chemie'' (t., 1835); ''Justus Liebig'' (Frankfurt n. M., 1844); ''Vorträge über Pyrotechnik'' (Víd., 1852); ''Des alten Schulmeisters Glossen über die neuen Verfassungs-Experimente'' (t., 1848). Mimo to uveřejnil mnoho cenných pojednání v různých vědeckých časopisech a vynalezl dva přístroje na dělení hustoměrů a teploměrů. '''M.''' je vynálezcem po něm pojmenovaného systému topení teplým vzduchem a náleží k nejpřednějším zástupcům tohoto odvětví, raziv vědecky i prakticky cestu správnému topení při ventilování a zdravotním požadavkům odpovídající výměně vzduchu v obydlených prostorech. Četnými vědeckými pracemi jeví se '''M.''' důmyslným výzkumcem; jeho obsáhlá činnost a mnohé z užitečných jeho vynálezů staly se základem vědeckých a technických badání současných i pozdějších technikův a hygienikův, rovněž jeho práce v oboru araeometrie dlužno nazvati vynikajícími. ''[[Autor:Vilém Dokoupil|Dkl.]]'' '''3) M.''' {{Prostrkaně|Carl Ludwig}}, rytíř, rak. inženýr železniční, syn předešl. (* 1809 v Brašově v Sedmihradech — † 18ó8 v Reichenavě u Vídně). Konal techn. a filosof. studia ve Vídni, stal se r. 1828 inženýrem v Brašově a přišel r. 1830 k c. k. stavebnímu ředitelství do Vídně. '''M.''' byl z prvních rak. techniků, na stavbě Severní dráhy cís. Ferdinanda súčastněných, kde provedl vytyčení hlavní trati Vídeň–Přerov a odbočky Břeclava–Brno. R. 1841 stal se professorem věd stavebních na vév. Collegium Carolinum, zároveň ředitelem staveb stát. drah Brunšvik–Lehrte, Brunšvik–Aschersleben a Wolfenbüttel–Harzburg, které byly provedeny dle jeho plánův a za jeho vedení. On první zavedl (na dráze Harzburské) lokomotivy pro horské dráhy se stoupáním 1:40. Za ministra Brucka do gener. ředitelství kommunikačního r. 1851 do Vídně povolán, stal se r. 1859 gen. inspektorem, r. 1860 ředitelem dopravy všech tratí rak. Jižní dráhy, v kterémž postavení provedl četná zařízení k přesnosti a jistotě jízdy na drahách a odchoval prakticky tisíce železničních inženýrů. R. 1866 do stavu rytířského povýšen, zemřel jako inspektor při gen. inspekci rak. drah. Napsal cenné dílo ''Die Dampfschifffahrt von Dresden nach Meissen und Riesa'' (Míšeň). ''[[Autor:Vilém Dokoupil|Dkl.]]'' '''4) M.''' {{Prostrkaně|Alfred}} (* 1822 v Teplici, † 1885), vnuk '''M'''-a 1), syn Edvarda '''M'''-a, lázeňského lékaře, a matky skotské, tak že nejprve mluvil anglicky, pak teprv německy. Z rodiště, kde otec proti sobě popudil občanstvo konstatováním nakažlivé nemoci, přišel na studia filosofická a lékařská do Prahy, kde vstoupil v kruh mladých literátů českoněmeckých a spřátelil se zvláště s Hartmannem a Bachem. R. 1846 stal se doktorem lékařství, ale nenastoupil nikdy činnosti praktické. Již r. 1845 vydal sbírku básní, uveřejněných částečně v »Libuši«, »Ost u. West«, básní velebících Georges Sandovou, Byrona, Lenaua, básní revolučních, jež nalézaly hluboké a vřelé tóny pro utrpení Čech (''Wie stumm, mein Vaterland'' a j.). Tyto motivy jeho básní nalezly nejskvělejší výraz v předzpěvu a dozpěvu jeho ''Žižky'', básně, kterou počal psáti v Praze za připrav k doktorátu a dokončil v Teplici a v Drážďanech, načež vyšla r. 1846 v Lipsku. Pramenem byl mu hlavně Theobald, vzorem Lenauovi »Albigenští«, užil též Lenauova »Žížky« a poněkud Vocelova »Meče a kalichu« a nakreslil v řadě romancí velkolepý obraz hnutí od vypuknutí bouří (''Ein Steinwurf'') a smrti Václavovy až k smrti Žižkově a k bitvě Lipanské. Třeba že báseň ukončena ukvapeně, vpracovány do ní části nebásněné pro ni, ze starší »polnische Mutter« udělána »böhmische Mutter«, přece byla a zůstala nejskvělejší básnickou oslavou nejen hrdiny svého, ale celého hnutí lidu, který jest vlastním hrdinou básníkovým. Básník vycítil sociální motivy, působivší vedle náboženských, on, básník písně ''Schwarzes Brot'', neviděl v tom snižování, vždyť v každé revoluci viděl a velebil »ein Ringen nach Erkenntnis und nach Brot« a v hlavní heslo své básně ''Der Kelch für alle'' vložil mnohem širší význam, který polovědomě spočíval prý v duších, aby nejen kalich s Kristovou krví, nýbrž i kalich života a světla byl pro všechny. A se smutkem hledí na zemi, v níž lid se hrozí svých velkých předků jako kacířů ohavných, truchlí nad rakví velikého národa, v jehož nový, plný život nemůže uvěřiti, a tuší den hrozného účtování, kdy se rozhodne, má-li zvítěziti Čech či Němec, boj, jehož si nepřeje zažiti, neboť jeho rod a krev by ho nutily státi ve vojště utiskovatelův a jak by mohl státi v tomto voji silnějších při své lásce k vlasti? — jen samovražda by mu zbývala! To byl duch básně, která svou lesklou, ač ne bezvadnou formou uchvátila mysli a sobě zabezpečila na dlouhou dobu skvělý úspěch. V Rakousku byla ovšem ihned zakázána, ba básníku samému hrozilo v Lipsku zatčení, jemuž ušel útěkem do Paříže. Zde ubytoval se na blízku Heina, s nímž důvěrně obcoval, a nabyv jistoty, že mu nebezpečenství již nehrozí, vrátil se do Prahy. Na cestě prý zničil na domluvu Auerbachovu, co básnil dále o českých věcech (o Jiřím Poděbradském), neboť z oslavy starých Čech prý zisk budou míti nové. Pokud toto vypravování není anachronistické, jistě přeceňuje vliv básně, která, pravda, snad leckterého Čecha, čtoucího jenom německé věci, navrátila národnosti jeho, ale epochálního nějakého významu pro Čechy přece neměla. Ale '''M'''-ovi záleželo na tom, aby vymazal odpor, který jest mezi jeho názorem na českou otázku v »Žižkovi« a mezi jeho názory pozdějšími, kdy byl zklamán roztržkou, jevící se mezi českými Němci, gravitujícími do Frankfurtu, a mezi Čechy, svolávajícími slovanský sjezd, a dospěl až k nejpříkřejšímu nepřátelství ke všemu českému; činil tak zvláště neblaze v opravách pozdějších vydání. Tento rozpor nejevil se však ještě při prvním radostném hnutí po udělení konstituce, kdy byl '''M.''' ve schůzi svatováclavské zvolen do národního výboru (dle vypravování jeho vlastního, ostatní zprávy ho nejmenují), kteréž hodnosti se vzdal již v květ. r. 1848. Byl zvolen do sněmu frankfurtského, a dojmy z této doby nalezly výraz ve zpěvích, jimiž rozmnožil svého »Žižku«, jako hluboké zklamání po zřícení všech nadějí, kladených ve velkou dobu, vyjadřuje se ve změněném zakončení básně. R. 1850 odebral se '''M.''' do Anglie, kamž lokalisoval několik dramat, jichž produkce ho v této době zajímala. Byly to hlavně: ''Das Weib des Urias'' (dramatisování látky biblické); ''Reginald Armstrong oder die Welt des Geldes''; ''Der Prätendent von York'', které vzbuzovaly v něm nejprve velké naděje na skvělou dráhu dramatickou, později však básníka hluboce zklamaly. Na místo dramat počala od let padesátých velká řada románů '''M'''-ových: ''Der Pfarrer von Grafenried'' (později: Zwischen Fürst und Volk; 1855); ''Der Freiherr von Hostiwin'' a ''Sansara'' (1858); ''Neuer Adel'' (1861); ''Charaktermasken'' (novelly, 1862); ''Zur Ehre Gottes'' (1862); ''Seltsame Geschichten'' (1863)', ''Schwarzgelb'' (1862—64); ''Lemberger und Sohn''; ''Babel''; ''Die Kinder Roms'' (1870); ''Oriole'' (1874); ''Norbert Norson'' (1883), s nimiž jest spojeno velké tajemství spolupracovnictví {{Prostrkaně|{{Heslo|Hedrich|Hedrichova}}}} (v. t.), pro něž snad vůbec nebude nikdy možná poznati přesně, co je na těchto povídkách majetkem '''M'''-ovým. Nepochybno je tolik, že '''M.''', chtěje uspokojiti bohatého podivínského otce, který žádal, by se chopil vážného a výnosného zaměstnání, zevními úspěchy literární činnosti své vstoupil s bohémem pražským Hedrichem v literární spolek, pokládaje ho asi za pomocníka, jaké tenkráte přisuzovali obecně Dumasovi a jiným románopiscům francouzským, kdežto Hedrich líčí věc tak, jako by býval '''M.''' proti jeho vůli oddaloval vyznání pravého autorství. Návrh k takovému spolupracovnictví vyšel, zdá se, se strany Hedrichovy. Ale spolek tento stal se osudem '''M'''-ovým, vlastní jeho básnická činnost tím trpěla, vydala již jen pěknou báseň ''Werinherus'' (1872), a v prose řadu skizz, jako ''Rococobilder'' (1871, nikoli dle zápisek dědových, jak tvrdí úvod); ''Geschichte meines Lebens'' (1884), která dospívá právě až k osudnému spolku, o němž se zmíniti nesměl. Byltě se r. 1869 oženil se sestrou rytmistra a pozdějšího románopisce Bayera (Byr) v Bregenci, kde žil jako po celý život svůj v blahobytu, jehož mu nepřál Hedrich, jenž byl zatím promarnil velké jmění své skotské ženy. Tento hleděl ho chytiti do pasti; nejen že do románu ''Die Prinzessin von Portugal'' dostal anagramm, jméno {{Prostrkaně|Chiuderato}} (= Hedrich autor), on dokonce přiměl '''M'''-a, aby zaslal novinám pod svým jménem román ''Die Schätze von Sennwald'', na němž bezpečně neměl účasti nejmenší. Teď přešel Hedrich k hrozbám a '''M.''' nevěděl pro jmění svých dětí jiné záchrany, než že se podřezal břitvou. Po jeho smrti teprv Hedrich vystoupil veřejně a vyvolal tím malou literaturu Hedrich-'''M'''-ovskou. Tak se '''M.''' dožil skoro okamžiku, kdy zapřený téměř »Žižka« měl se státi zase hlavním a skoro jediným jeho nárokem na slávu, jako mu zabezpečuje vděčnost Čechů přes všechny pozdější útoky na ně. Zapřel-li '''M.''' svou lásku k české vlasti, své lásce k svobodě zůstal věren, a romány jeho jménem vyšlé jsou částečné polemikou proti reakci rakouské, zvláště »Schwarzgelb«; jiné, jako »Zur Ehre Gottes« a »Die Kinder Roms«, brojí proti jesuitismu. Většina jich je přeložena do češtiny, »Žižku«, jehož originál vyšel v 13 vydáních, přeložil Erv. Špindler. O '''M'''-ovi viz články Lamblovy v »Mittheilungen des Vereins für Gesch. der Deutschen in Böhmen« a o »Žižkovi« článek A. Krause, '''M'''-ův Žižka (»Časop. historický«, 1896). ''[[Autor:Arnošt Vilém Kraus|Ks.]]'' {{Konec formy}} dvh7mpv850mwjdf7c82w8r8u2jl12fc Ottův slovník naučný/Meissonier 0 97233 333518 332776 2026-06-04T18:48:41Z JAnDbot 3086 náhrada znaku z jiné abecedy; kosmetické úpravy 333518 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Meissonier | PŘEDCHOZÍ = Meissner | DALŠÍ = Meistergesang }} {{Textinfo | TITULEK = Meissonier | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmnáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1901. S.&nbsp;40–41. {{Kramerius|nkp|3491c8f0-04d6-11e5-97f4-5ef3fc9ae867|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Ernest Meissonier }} {{Forma|proza}} '''Meissonier''' [mésonjè] {{Prostrkaně|Jean Louis Ernest}}, malíř francouzský (* 21. února 1815 v Lyoně — † 31. led. 1891 v Paříži). Otec jeho, obchodník, určil ho ke kupectví, a teprve na radu Potierovu oddal se '''M.''' dráze umělecké, vzdělávaje se jednak u L. Cognieta, jednak studiem v obrazárně louvreské. Vystoupil r. 1831 ''Návštěvou purkmistra'', ale věnoval se za obživou v následujících letech illustrování pro pařížské nakladatele. Vyzdobil knihy Bernardina de Saint-Pierre (''Paul et Virginie'', ''La chaumière indienne''), Lamartinův ''La chute d’un ange'', Chevignéovy ''Contes rémois'', ''Vikáře Wakefieldského'', díla Gressetova a publikaci ''Les français peints par eux-mêmes'' (1841—43) a i v pozdějších dobách své činnosti sáhl tu a tam k pracím illustračním (''Lazarilla z Tormes'', ''Balzacovy Lidské komédie''). V prvé části svého tvoření pěstoval '''M.''' s oblibou genre dějepisný a kostumový na malých obrázcích, upomínajících na hollandské drobnomalíře. Důležitější z nich jsou: ''Měšťané flámští'' (1834); ''Hráči šachu''; ''Poslíček''; ''Řeholník těší nemocného''; ''Mladý muž hraje na basu''; ''Malíř v atelieru''; ''Partie piquetu''; ''Hra s koulemi''; ''Muž vybírající si meč''; ''Bravi'' (1852); ''Měšťanská garda vlámská''; ''Pračka'' (1855); ''Hráči s koulemi za Ludvíka XV.'' (1854); ''Důvěrné sdělení''; ''Očekávání''; ''Amateuři u malíře''; ''Synovec Rameauův''; ''Kovář''; ''Beseda u Diderota'' a m. j. Od r. 1861, kdy vznikl ''Napoleon III. u Solferina'' (vystaven r. 1864, nyní v Luxembourgu), volil '''M.''' s oblibou náměty válečné, jako jest: ''Vojevůdce''; ''Ordonnance''; ''Desaix u rýnské armády''; ''Oddech''; ''Kyrysníci'' a zejména trojice významných prací: ''1805''; ''1807'' a ''1814'', líčící zárod, květ a úpadek slávy Napoleonovy. V r. 1884 vystavil '''M.''' své práce v souborné výstavě, bylo jich 146; četné obrazy byly ovšem již v majetku soukromém, zhusta koupeny za velmi vysoké ceny. Na světové výstavě r. 1889 vystavil: ''Guide''; ''Madonna del bacio''; ''Jena''; ''Cestovatel''; ''Benátky'', ''Postilion''; ''Hospoda u mostu v Poissy'', ''Pasquale''. Po výstavě účastnil se '''M.''' hnutí, jehož výsledkem bylo zřízení Salonu na Poli Martově. Z jiných oborů malířské činnosti '''M'''-ovy dlužno zmíniti se i o jeho krajinách (''Benátky''; ''Antibes''; ''Evian''; ''Poissy'') a o portraitech ''dra Lefèvra'', ''P. Chenavarda'', ''Vanderbilta'', ''dra Guyona'', ''Stanforda'', ''V. Lefranca'', ''Alex. Dumasa'' a j. Činnosti '''M'''-ově dostávalo se hojných vyznamenání medaillemi, všemi stupni čestné legie (roku 1878 dostal velkokříž), členstvím pařížské akademie a j. akademií cizích. Činnosti politické neúčastnil se valně ani osobně a málo jen svými pracemi (sem spadá na př. obraz ''Barikáda'' z r. 1850). Díla '''M'''-ova vyznačuje pořádek a jasnost, vlastnosti, jež vyznačovaly školu zdravého smyslu, jejíž vrchol rozkvětu spadá do r. 1850 a jejíž analogon literární jest Augier. K tomu druží se neobyčejná, úzkostlivá péče o realistické podání jednotlivostí. Známa jsou v té příčině '''M'''-ova studia terrainu, koní, krojů a vojáků na cvičišti saint-germainském za letních jeho pobytů v Poissy. Se snahou o pečlivé vystižení detailu souvisí mnohdy nedostatky celku, zejména však nedostatek oduševnělosti osob. '''M.''' maloval též scény vzrušené, ale jen zřídka: ideálem jeho je klid a rovnováha; a jako málo účastnil se života politického, tak setrval i mimo současné proudy umělecké oddán evokacím starších period, z nichž zejména si oblíbil dobu Ludvíka XIV. a XV. Zajímavo, že nemaloval postav ženských. R. 1895 postaven '''M'''-ovi pomník v Paříži. Ze žáků jeho sluší jmenovati syna jeho Karla (* 1848), jenž následuje ve svých prácech otce, a Detaillea. — Srv. O. Gréard, '''M.''' (1897). {{Konec formy}} m1p077ajb6mmcumrlvif9dtgqp9heso Ottův slovník naučný/Meistergesang 0 97248 333517 332792 2026-06-04T18:48:34Z JAnDbot 3086 náhrada znaku z jiné abecedy; kosmetické úpravy 333517 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Meistergesang | PŘEDCHOZÍ = Meissonier | DALŠÍ = Meistersdorf }} {{Textinfo | TITULEK = Meistergesang | AUTOR = [[Autor:Adolf Holk|Adolf Holk]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmnáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1901. S.&nbsp;41. {{Kramerius|nkp|34c61f60-04d6-11e5-97f4-5ef3fc9ae867|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = de:Meistersinger | WIKIPEDIA-DALŠÍ = {{Wikidata|Q1057436|Meistersinger}} }} {{Forma|proza}} '''Meistergesang''' ({{Prostrkaně|meistersanc}}) [zpěv mistrovský] je název, s nímž se setkáváme ojediněle v 2. pol. XIII. stol. Pěvec jmenuje se tu prostě {{Prostrkaně|meister}}, {{Prostrkaně|sanges meister}} neb již také {{Prostrkaně|meistersinger}}. Počátky '''m'''-u hledati jest rovněž v této době. Proti rytířskému rázu písně milostné a proti písni lidové charakterisuje '''m.''' ráz scholastický a záliba pro průpovídky (''Spruch''), ač nelze vždy stanoviti mezi nimi přesných hranic. Formální základ dán '''m'''-u rovněž v XIII. stol., jak svědčí básně vytýkající zásady tvoření strofy a rýmů, předchůdkyně pozdějších zákonníků, {{Prostrkaně|tabulatur}}. I zpěv o závod (''geteiltes Spiel'', podob. franc. ''jeu parti'') nalézáme již v XIII. stol. a u Frauenloba též odborný výraz pro zapisování chyb (''merken'') a pro zapisovatele (''Merker''). Hádankovitý spor a chválu příznivce, druhy to zpěvu o závod, spojuje v sobě báseň {{Prostrkaně|o pěveckém zápase na Wartburce}} (2. pol. XIII. stol.). Mistři pěvci odvozovali svůj původ z dob císaře Oty I., ale teprve na poč. XIV. stol. založeno asi sdružení básnické v Mohuči {{Prostrkaně|Heinrichem Frauenlobem}}. Podobně byl mistrem pěvcem kovář {{Prostrkaně|Bartel Regenbogen}} a přechod od potulných pěvců k usedlým tvoří Michal Beheim. V XIV. a XV. stol. zastupují '''m.''' hlavně {{Prostrkaně|Heinrich von Mügeln}}, {{Prostrkaně|Muskatblüt}} a uvedený {{Prostrkaně|Michal Beheim}}. S rozvojem měst a vznikem cechovních zřízení souvisí cechovní utváření '''m'''-u, sdílejíc s nimi i přednosti i vady. Nejstarší zprávu o {{Prostrkaně|škole}} zpěvní máme z Augšpurku (1449). K mistrům řemeslníkům, kteří buď ze záliby nebo pro výdělek se sdružovali, připojovaly se společnosti herecké a pohřební. Ve školách nazývali nováčka žákem, ten pak postupně se stával školním přítelem, pěvcem, básníkem a mistrem. Zpívalo se zpravidla na radnici a v neděli v kostele (''Schulesingen''), slavnostní zpívání bývalo o svátcích velkonočních, svatodušních a vánočních. Při obojím voleny s oblibou látky scholasticko-mystické a po reformaci látky biblické. I při volném zpěvu (''Freisingen''), jehož se mohli účastniti pěvci nepatřící ke škole, obírali si látky vážné. Ovšem při společenských besedách po zpěvu bývali pěvci nenucenější a themata s rostoucím nevkusem hrubší. Pěvec po pěvci vystupoval na kazatelnu a rozhodčí (''Merker'') zakryti oponou pozorovali metriku (čím dále, tím více omezujíce se na bezduché počítání slabik, zjištění přesnosti rýmu a učlenění slohy) a správnost theologickou, znamenajíce poklesky jazykové. Pro jazyk a dogmatiku stala se od reformace měřítkem bible Lutherova. Zpívalo se (bez hudebního průvodu) o ceny; prvou byl řetěz s penízem, na němž býval zobrazen David hraje na harfu, a druhou věnec. Někdy se zpívalo také o peníze a cenné předměty. Píseň zpívaná slula ''bar'' (''par''), melodie ''ton'' či ''weise''. Tyto tóny zvány prvotně dle básníků (na př. závazny byly pro mistrovství Marnerův, Frauenlobův, Regenbogenův a Jindřicha von Müglin (XIV. stol.), později nejpodivnějšími názvy. '''M.''' vyšel od Rýna. V XV. stol. připomínají se společnosti ve Wormsu a v Štrasburce (1493), v XVI. ve Freiburce, v Kolmaru, v Hagenavě, ve Weissenburce, ve Špýru, ve Pforzheimě, ve Frankfurtě. Pak přistupuji ve Švábsku Augšpurk, Ulm a posléz bavorský Norimberk, kde '''m.''' dospívá vrcholu: Hans Rosenplüt a Hans Folz jsou tu předchůdci Hansa Sachsa. Dále byli též mistři pěvci v Jihlavi, ve Vratislavi, v Drážďanech, v Gdansku a j. Konec '''m'''-u nastává s renaissancí XVII. stol. a válkou třicetiletou, ačkoli tu a tam udržely se tradice mistrovské až na naše doby (na př. v Memminkách do r. 1852). '''M.''' má význam méně po stránce básnické, spíše po stránce kulturně historické. Přes všecky osobitosti německé nezapře ráz mezinárodní a jako francouzské {{Prostrkaně|Puys}} a nizozemští {{Prostrkaně|Rederijkers}}, obojí spíše společnosti herecké, spojuje '''m.''' časem s pěveckými výkony též herecké. Zbytky tohoto rázu nalezeny v německé části Uher. Prvou tabulaturu sestavil Adam Puschmann v ''Gründlicher Bericht des deutschen '''M'''-s zusamt der Tabulatur'' atd. (Zhořelec, 1571; též v Brauneových novotiscích č. 73., Halle, 1888). Na této knize a na Wagenseilově ''Buch von der Meistersinger holdseliger Kunst'' (Stará Ves, 1697) založil R. Wagner své Mistry pěvce norimberské (po prvé provoz. 1868). — Srv. Jak. Grimm, Ueber den altdeutschen '''M.''' (Gotinky, 1811); O. Plate, Die Kunstausdrücke der Meistersinger (Štrasburk, 1887); Schnorr v. Carolsfeld, Zur Geschichte des deutschen '''M'''-es (Berl., 1872) a M. Koch, Meistersinger (»Bayreuther Blätter«, 1890). ''[[Autor:Adolf Holk|Holk.]]'' {{Konec formy}} f0i564eac7p0eihvtjq0uk61bl9h1lg Ottův slovník naučný/Meklenbursko 0 97290 333516 332871 2026-06-04T18:40:45Z JAnDbot 3086 náhrada znaku z jiné abecedy; kosmetické úpravy 333516 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Meklenbursko | PŘEDCHOZÍ = Měkkýši | DALŠÍ = Meklenbursko Nové }} {{Textinfo | TITULEK = Meklenbursko | AUTOR = [[Autor:Pavel Papáček|Pavel Papáček]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmnáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1901. S.&nbsp;46–50. {{Kramerius|nkp|35bd9ec0-04d6-11e5-97f4-5ef3fc9ae867|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Meklenbursko }} {{Forma|proza}} '''Meklenbursko''' sluje při moři Baltickém se rozkládající země německá, jež tvoří dvě velkovévodství, Meklenbursko-Zvěřínské a Meklenbursko-Střelické. 1. '''M.'''-{{Prostrkaně|Zvěřínské velkovév.}} (''Mecklenburg-Schwerin'') zaujímá plochu {{formatnum:13161.61}}&nbsp;''km''² a skládá se z vlastní země (hraničící na sz. s '''M.'''-Střelickým knížectvím Ratiborským, na jz. se Šlesvicko-Holštýnskem, na j. a na sv. s Pruskem [Hannoverskem, Braniborskem a PomořanskemJ, na jv. s '''M.'''-Střelickem; severní hranici tvoří moře Baltické) a z několika oddělených území (v Prusku Rossow a Schönberg-Netzeband, v '''M.'''-Střelicku Ahrensberg). Území '''M'''-ka Zvěřínského obsahuje vévodství Zvěřínské čili Meklenburský kraj, vévodství Güstrovské neboli Slovanský kraj, obvod Roztocký, knížectví Zvěřínské a panství Vismarské. {{Prostrkaně|Země}} jest většinou plochá, od jv. k sz. prostoupená nevysokými pásmy pahorkovými (''Mecklenburgische Seenplatte''), tvořícími předěl Severního a Baltického moře a dosahujícími největší výše (144&nbsp;''m'') sv. od Varina (''Hohe Burg''). Nejvyšší bod vůbec jest na jihu země (''Ruhner Berge'', 176&nbsp;''m''). Kraj na horní Pěně (''Peene'') a jezeře Malchinském sluje Meklenburské Švýcarsko. Větší část půdy jest úrodná (podle složení půdy ne ovšem stejně). Asi ¾ půdy jsou role; některé krajiny, zejména na jih od pahorkatiny, jsou písčité; lesy kryjí asi 2265&nbsp;''km''². Podnebí jest vlhké a poměrně mírné. Průměrná roční teplota skoro 8° C, srážek ročně na 55&nbsp;''cm''. {{Prostrkaně|Pobřeží}} málo vyvinuté měří {{formatnum:228.39}}&nbsp;''km'', jest převážně ploché, návějemi (''Düne'') písečnými chráněné, na několika málo místech (hlavně u Dobřan [''Doberan'']) příkré; výšina Kühlung vystupuje zde do výše 128&nbsp;''m''; zde též známý Heiligendamm (Svatá hráz, hodinu cesty dlouhá, 30&nbsp;''m'' široká a 2—{{formatnum:2.5}}&nbsp;''m'' vysoká; při ní stejnojmenné lázně). Na západě při ústí Travny jsou zátoky Pötenická a Dasovská (''Pötenitzer Wiek'', ''Dassower See''); záliv Vismarský s několika menšími zátokami, ostrovem Poelem a půlostrovem Ostrovem (''Wustrow''), na východní hranici Rybník (''Rybnitzer See''), čásť to zálivu zvaného Saaler Bodden. Dolní Vranava (''Warnow'') rozšiřuje se v jezero (''Breitling'') s mořem spojené a podobně jako Vismarský záliv pro velké lodi přístupné. Ve vnitrozemí jest mnoho jezer (více než 300; z nich jsou největší Murica [''Müritzer See'', 133&nbsp;''km''²], Zvěřínské jezero [''Schweriner See'', 61&nbsp;''km''²], Plavenské [''Plauer See''], Malchinské [''Malchiner See'']; celkem zaujímají jezera plochu asi 710&nbsp;''km''²). Z řek nejdůležitější jsou do Baltického moře ústící Vranava, hraničná Stepenice na západě a Rekenice, Pěna s Trebelou na východě; pobočky labské Stekenice, Suda a Elda (''Elde''). Labe samo činí hranici na dvou místech (na jz.). Význam řek zvyšuje několik průplavů: Nový průplav (''Neuer Kanal''), Ludwigslustský pr., Störský pr., Nová Elda a j. Minerály jest země chudá. Dobývá se něco hnědého uhlí, sádry a hojně rašeliny; jantar na pobřeží a při jezeře Murici. U Dobřan, Parchimi a Goldberku jsou prameny železité; slané prameny má Sülze. Několik zejména v poslední době četně navštěvovaných lázní mořských (Warnemünde, Wendorf, Boltenhagen), nejstarší Heiligendamm. Obyvatelstva má '''M.'''-Zvěřínsko 597.436 r. 1895; 5085 kat., 2182 židů, 383 jinověrců (1890), na 1&nbsp;''km''² tedy 45; roční přírůstek {{formatnum:0.12}}%. Z půdy patří {{formatnum:5592.62}}&nbsp;''km''² k statkům korunním, {{formatnum:5598.78}}&nbsp;''km''² k statkům rytířským, {{formatnum:450.26}}&nbsp;''km''² náleží klášterům, {{formatnum:1519.95}}&nbsp;''km''² městům. Sedláci na statcích svých jsou pouze dědičnými, někteří jen dočasnými nájemci. Největší města jsou Roztoky, Zvěřín, Vismar, Güstrov. '''M.'''-Zvěřínsko jest zemí hospodářskou; znamenitý jest i chov dobytka, zejména koní; {{formatnum:53.8}}% obyvatelstva zabývá se hospodářstvím, lesnictvím, chovem dobytka a rybářstvím (r. 1897 napočteno zde 98.479 koní (výborné plemeno a z nejsilnějších), 324.885 kusů hověz. dobytka, 566.386 ovcí, 386.454 prasat; r. 1892 732.117 koz, 46.705 úlů). Z plodin hospodářských pěstuje se pšenice, žito, oves, brambory; kromě toho i ječmen, hrách, řepa, řepka; značné jest i lukařství. {{Prostrkaně|Průmyslem}} zabývá se {{formatnum:27.1}}% obyvatelstva. Továren dosud málo (slevárny, strojírny, továrny na vozy, cukrovary, pivovary, vinopalny, papírny a továrny na tabák, koželužství, zboží vlněné). {{Prostrkaně|Obchod}} (jímž se zabývá {{formatnum:9.3}}% všeho obyv.) vyváží hlavně surové plodiny kraje: obilí, luštěniny, máslo, vlnu; pak dobytek. Přivážejí se výrobky průmyslové, železo, dříví, kamenné uhlí a zboží koloniální. Větších obchodních lodí mělo '''M.'''-Zvěřínsko (1898) 86, z nichž 29 parníků. Kromě toho mnoho lodí menších. Nehustá sice, ale výhodně rozvětvená síť železniční (přes 1000&nbsp;''km'' délky), splavné řeky a průplavy, výhodná poloha země mezi Labem a mořem Baltickým, rozmanité banky a jiné peněžní ústavy dobře napomáhají průmyslu a obchodu. — {{Prostrkaně|Církevně}} dělí se '''M.'''-Zvěřínsko na 7 superintendentství a 35 praepositur. Vrchní církevní úřad jest ve Zvěříně, konsistoř a vrchní soud církevní (pro obě velkovévodství) v Roztokách. {{Prostrkaně|Školství}} obecné není ještě dostatečné. Nejvíce škol jest na statcích zeměpanských (565); na rytířských a klášterních (527) a na městských (180). Obyčejných škol měšťanských jest 54. Jsou i zvláštní elementární školy pro chudé a sirotky (asi 200 učitelů). Nejvyšším ústavem školním jest universita v Roztokách. Reálných gymnasií jest 6, gymnasií 7, reálná progymnasia 3, 2 semináře pro učitele, 2 školy navigační, 2 hospodářské, škola stavitelská a strojnická, několik vyšších škol měšťanských a řemeslnických (v městech a městysech). Z ústavů humanitních kromě nemocnic jmenovati jest ústav slepcův a hluchoněmých (2). Vrchnímu zem. soudu (pro obě velkovévodství) podřízeny jsou tři zemské soudy (zvěřínský, güstrovský [při tomto soudy porotní] a roztocký) se 43 soudy obvodními. Správu státu vede čtyřčlenné ministerstvo sídlící ve Zvěříně: totiž ministerstvo zahraničné, vnitra, spravedlnosti (s oddělením pro věci duchovní, vyučování a záležitosti zdravotní) a finanční (s oddělením pro správu statků korunních a lesů). Pro věci vojenské jest zvláštní département. Jednotného rozpočtu státního není. Jest zvláštní finanční správa zeměpanská, společná zemská a stavovská. Podle toho rozeznává se důchod ''a'') zeměpanský (''grossherzogl. Rentereikasse''), z něhož hradí se náklady na správu zemskou a platí matrikulární příspěvky pro pokladnu říšskou (roku 1899 bylo příjmů {{formatnum:19 400 000}} mar.; matrikulární příspěvky pro r. 1900 rozpočteny na {{formatnum:5 593 507}} mar.); ''b'') společný zemský (''allgem. Landesrecepturkasse'', od r. 1809), do něhož plynou ponejvíce daně a z něhož přispívá se na útraty správní a hradí úroky dluhů státních (přes 100 mill. mar.) a některé zvláštní potřeby; a konečně ''c'') stavovský (''Landkasten''), poměrně nepatrný, pouze na potřeby stavů. Pro říš. volby dělí se země na 6 volebních okresů. Hl. m. jest {{Prostrkaně|Zvěřín}}. Ve smlouvě vojenské s Pruskem vymínili si vévodové meklenburští jisté výsady a pocty. 2. '''M.'''-{{Prostrkaně|Střelické velkovévodství}} (''Mecklenburg-Strelitz'') měří {{formatnum:2929.5}}&nbsp;''km''² dělíc se na dvě části; z nichž jedna, knížectví Ratiborské (''Ratzeburg''), leží na záp. (má {{formatnum:381.94}}&nbsp;''km''²), druhá, panství Stargardské ({{formatnum:2547.56}}&nbsp;''km''²), na vých. od vévodství '''M.'''-Zvěřínského. První čásť, které patří řada drobných exklav (tři v Lauenbursku a čtyři v '''M.'''-Zvěřínsku), jest saekularisované biskupství; hraničí na sv. a na v. s '''M.'''-Zvěřínskem, na sz. s Lubekem, na jz. s pruskou provincií Šlesvicko-Holštýnskem (s vévodstvím Lauenburským). Hlavní čásť '''M.'''-Střelicka, panství Stargardské hraničí na z. s velkovév. '''M.'''-Zvěřínským, na ostatních stranách s Pruskem (na s. s Pomořany, na v. a j. s Braniborskem). Ráz {{Prostrkaně|půdy a podnebí}} jsou stejny jako v Zvěřínsku. Helpter Berg u Voldegku v Stargardsku má 179&nbsp;''m'' n. m. Nejvyšší bod Ratiborska dosahuje výše 84&nbsp;''m''. Mnoho jezer; největší Dolenské (''Tollensesee'') a Ratiborské; všech 132. Z řek jmenovati jest Havolu (patří sem horním tokem), Travnu a Stepenici s přítokem Maurine. {{Prostrkaně|Obyvatelstva}} má '''M.'''-Střelicko 101.540 (556 kat., 365 židů r. 1895: přírůstek roční {{formatnum:0.72}}%; na 1&nbsp;''km''² 34 obyv., jest tudíž '''M.'''-Střelicko zalidněno nejřídčeji ze všech zemí německých). Největší čásť {{Prostrkaně|půdy}} Ratiborska (asi 330&nbsp;''km''²) a 1430&nbsp;''km''² Stargardska jest v majetku velkovévody. Polovina obyv. živí se zemědělstvím {{formatnum:52.7}}%; průmyslem (celkem nepatrným, podobným jako ve Zvěřínsku) zabývá se {{formatnum:28.4}}, obchodem {{formatnum:9.2}}%/. R. 1895 napočteno bylo 18.560 koní, 49.988 kusů hov. dob., 61.598 prasat, 135.127 ovcí; r. 1892 8707 koz a 9388 úlů. Železnic je poměrně více než ve Zvěřínsku (205&nbsp;''km''). Loďstva obchodního není. {{Prostrkaně|Církevně}} dělí se Střelicko na 7 praepositur (jedna z nich připadá na Ratiborsko) pod vrchním dozorem konsistoře v Nové Střelici; kromě 250 škol nižších jsou tu 3 gymnasia (v Nové Střelici, v Nov. Braniboru a ve Friedlandu) a učitelský seminář v Mirově. Vrchnímu soudu roztockému (společnému se Zvěřínskem) podřízen zem. soud v Nové Střelici s 10 soudy obvodními. Vnitřní {{Prostrkaně|správu státu}} řídí trojčlenná zemská vláda, jež má v čele státního ministra a dva rady. Příjmy státní připadají podobně jako ve Zvěřínsku do 3 pokladen. Matrikulární příspěvky (r. 1900 rozpočteny na 950.112 mar.) stejně se Zvěřínskem vyplácejí se z důchodu zeměpanského. Finanční poměry '''M.'''-Střelicka nejsou podrobně známy. Státní dluh jest asi 6 mill. marek. Do říš. sněmu vysílá Střelicko 1 poslance. Hl. m. jest {{Prostrkaně|Nová Střelice.}} Starodávná {{Prostrkaně|ústava}} (založená na úmluvách rodiny knížecí, na smlouvě praelátů, vasallů a měst z r. 1523 a doplněná v letech pozdějších) platna jest pro obě velkovévodství (vyjímajíc domanium, město a panství Vismar a knížectví Ratiborské). Podle této ústavy patří vláda velkovévodům; hodnost velkovévodská dědičná jest v pokolení mužském. Obě větve dědí po sobě; kdyby vymřely, jest dědicem panující rod pruský. Sněm skládá se ze zástupců rytířských statků (''Korps der Ritterschaft''; 740 z '''M'''-ka-Zvěřínska a 60 z '''M'''-a-Střelicka) a měst (''Korps der Landschaft'', celkem 48). Jakýmsi zemským výborem jest kollegium sestávající z 9 členů. Lid selský, knížectví Ratiborské, města Vismar a Nová Střelice nejsou vůbec zastoupeny. Kromě tohoto sněmu jsou ještě zvláštní sněmíky pro jednotlivá velkovévodství a shromáždění jednotl. stavů (''Konvokationslandtage''; ''Konvente'') a konečně jsou i zvláštní schůze pro jednání stavů se zeměpanskými kommissary (''Kommissarisch-deputatische Verhandlungen''). Města Roztoky a Vismar mají rozsáhlou samosprávu. Na korunních statcích vládnou velkovévodové neobmezeně. Nespokojenost lidu se stávajícím pořádkem patrna jest při říšských volbách. R. 1893 z 119.607 hlasů dostali sociální demokraté 32.230. Titul obou velkovévodů jest stejný, rovněž {{Prostrkaně|znaku}} užívají obě velkovévodství stejného (štít o šesti polích se štítem středním, jenž jest půlený, nahoře červený, dole zlatý [znak hrabství Zvěřínského], má v prvním pravém horním poli na zlaté půdě černou hlavu býčí korunovanou s rohy stříbrnými [Meklenburk], v druhém levém horním poli na půdě modré kráčejícího v pravo noha [Roztoky], v třetím [na pravo od středního štítu| vodorovně děleném v horní polovině podobného noha, dolní polovice jest zelená, stříbrem vroubená [knížectví Zvěřínské], ve čtvrtém [na levo od stř. štítu] na půdě modré kříž stříbrný a nad ním koruna [Ratibor], v pátém [pravém dolním] v půdě červené rámě ženské s prstenem [Stargard], v šestém [levém dolním] na přič položenou býčí hlavu na půdě zlaté [kraj slovanský, Wenden]). Celý znak, nad nímž koruna královská, drží s pravé strany býk, s druhé noh. Zemské barvy velkovév. '''M.'''-Zvěřínského jsou: modrá, žlutá, červená, '''M.'''-Střelického: červená, žlutá, modrá. R. 1864 založen pro obě velkovévodství řád »slovanské koruny« (''der Wendischen Krone''). M.-Zvěřínsko má kromě toho od r. 1884 ještě řád noha (''Greifenorden''). Vedle řádů ještě několik jiných čestných odznaků. K vojsku říšskému staví obě velkovévodství pluk granátnický (čís. 89.), myslivecký (čís. 14.), pěší (čís. 90.), dragounský (čís. 17. a 18.), 1. vojenský oddíl polního dělostřeleckého pluku (čís. 24.). Nejstarší zprávy o kraji dnes '''M'''-kem nazývaném zachovali nám dějepisci římští. Tacitus klade v kraje tyto Variny, Suardony, Reudigny a j. kmeny uctívající božství Nerthus. Někteří vykladači pokládají jmenované kmeny za Němce, jiní vidí v nich předky slovanských Obodriců a Veletů. Shoda jmen klassických se jmény pozdějšími, nepopiratelně již slovanskými, a úplný nedostatek všelikých zpráv o vystěhování domnělých Němcův a o příchodu Slovanů zdá se tomu nasvědčovati. (Viz čl. {{Prostrkaně|{{Heslo|Baltičtí Slované}}}} a {{Prostrkaně|{{Heslo|Germania}}}}.) Podrobnější zprávy o krajích těchto za doby slovanské zachoval nám Adam Bremský a Helmold. Žiliť tu z kmenů obodrických na jihozápadě '''M'''-ka Polabané s hlavním městem Ratiborem a někteří menší kmenové, při moři Obodrici v užším smysle slova (jeden z hradů jejich slul Veligrad, později Mikilenburg [dnes vesnice mezi Vismarem a jezerem Zvěřínským], podle něho nazývá se země), Varni neb Vranové jižně od Obodritů. Lutici seděli na v. a jv. '''M'''-ka, a to Chyžané neb Kyšané při moři vých. od Varnavy, při jezeře Dolenském Dolenci. Na jih od nich, též jezera se dotýkajíce, nejznamenitější z Luticů Rataři se slavnou Rethrou. Mezi Kyšany a Dolenci zasahovali do dnešního '''M'''-ka Črezpěnané, při řece Dosse Došané. Všecky tyto kmeny od prvního objevení v dějinách byly v stálém boji jednak s panovačnými sousedy na západě, s Franky a Sasy, jednak zápasili Obodrici s Lutici. Nepřátelství mezi oběma bratrskými kmeny ovšem velmi dobře využitkovali Frankové a Sasové pod záminkou rozšiřování křesťanství stále na Slovany útočíce a pomalu je sobě podmaňujíce. Slované sice několikrát svrhli nenáviděné jho, ale znovu zase, částečně nebo v celku, k poddanství přinuceni. (Viz čl. {{Prostrkaně|{{Heslo|Obodrici}}}} a {{Prostrkaně|{{Heslo|Veleti}}}}.) Podrobení dokonal hrozný nepřítel Slovanů Jindřich Lev, vévoda saský a bavorský, jenž r. 1160 k vévodství Saskému připojil kraje slovanské. Poslední kníže obodrický {{Heslo|Niklot}} (v. t.) hrdinsky bránil dědictví otců svých, ale sám v boji zahynul. Synové jeho Přibyslav a Vratislav dostali pak od Jindřicha lutické východní části panství kdysi oteckého (Chyžansko a Črezpěňansko) se sídlem na hradu Orlím (''Werle'', sz. od Güstrova). Ostatní Obodricko rozděleno na několik panství, jež dána pod správu německých hrabat. Do zpustošené země voláni němečtí osadníci a jednak obnoveny, jednak znovu zakládány kostely a kláštery. K biskupství ratiborskému (od 1154) přibylo druhé v městě Meklenburce. Ale ani chudých zbytků dávného panství nepřáli hrabiví mani Jindřicha Lva oběma bratřím hledajíce s nimi nové války a popuzujíce proti nim Jindřicha Lva, ačkoliv obě knížata přijala křesťanství. V bojích těchto, v nichž i Dánové a knížata Pomořanů měli účastenství, byl Vratislav zajat a oběšen; {{Heslo|Přibyslav}} (v. t.) vyhnán byl ze svého údělu, ale r. 1167 znovu v něj uveden se svolením Jindřicha Lva, jenž chtěl si pomoc jeho zabezpečiti. R. 1170 za Bedřicha I. stal se konečně Přibyslav samostatným knížetem říšským. V západní části '''M'''-ka, zvané hrabstvím Zvěřínským, vladařil rytíř Guncel z Hagenu. Poněmčení kraje velice rychle pokračovalo. (Viz Perwolf, Germanizacija Baltijskich Slavjan, 1876.) Napomáhala tomu předně německá šlechta, jež opanovala půdu slovanskou, po druhé německé duchovenstvo (světské i klášterní) a nově vzniklá, ponejvíce Němci osazená města, Slovany někdy přímo vylučující a raději ze všech světa konců (''a remotis partibus et mundi climatibus'') osadníky volající. Podobně vylučováni Slované i z cechů. Celý kraj, zdá se, poněmčen byl již na poč. XIV. stol. Slovanské právo a slov. zřízení ustoupilo německému ovšem mnohem dříve. Nejdéle (do XVI. st.) zachovali se Slované v Polabí, kde sousedili se Slovany lüneburskými. Knížata Přibyslav a Vratislav nazývala se sice knížaty Slovanů a Chyžanů, též meklenbursko-chyžanskými, ale již sama a ještě více pak nejbližší potomci jejich víc a více přikloňují se řádům německým. V l. 1184—1200 rozděleno knížectví mezi bratrance Jindřicha I., Borvina, syna Přibyslavova, a Niklota (Mikuláše), syna Vratislavova. První dostal kraj západní, druhý východní. Na počátku XIII. stol. spojil po smrti Niklotově Jindřich obě země, ale přinucen (od Valdemara II.) uznati svrchovanost dánskou (1202—1227). Znovu rozdělena země r. 1227 mezi čtyři vnuky Přibyslava I. Borvina. Jan I. Bohoslovec dostal takořka celé bývalé Bodricko (větev meklenburská), Jindřich Borvin III. kraj severovýchodní, t. j. hlavně zemi Chyžanů (větev roztocká), Nikolaj jihovýchodní země, t. j. kraj lutický (vět. orelská, též güstrovská), Přibyslav III. jižní země, t. j. kraj Varnů (větev parchimská a richenberská). Časem spojila knížata meklenburská (v potomcích svých do dnešního dne v '''M'''-ku vládnoucí a tudíž ze slovanské krve pocházející), od Karla IV. r. 1348 za vévody povýšená, všechny tyto země opět v rukou jedněch a připojila k nim i některá panství sousední. (Tak r. 1261 Parchimsko, r. 1314 Roztocko, r. 1436 Orelsko; r. 1304 získáno Stargardsko, r. 1358 hrabství Zvěřínské.) Větev zde panující vymřela r. 1471. Braniborsku, jež domáhalo se svrchovanosti nad '''M'''-kem, zaručeno nástupnictví po vymření rodu meklenburského a tak spory odstraněny (1442). Od té doby stavové celé země scházeli se na společných sněmích a r. 1523 učinili praeláti, páni a města smlouvu výše vzpomenutou, jež dodnes jest základem stavovského zřízení v obojím '''M'''-ku. Lutheránství ujalo se v zemi r. 1524 a r. 1540 prohlášeno za státní náboženství. Za synů Albrechta VII. rozděleno r. 1555 '''M.''' na dvě části: Zvěřínsko a Güstrovsko, kteréž rozdělení zůstalo, i když vymřela r. 1610 větev Zvěřínská; ujalť se tam vlády člen rodiny Güstrovské. Ale město a universita roztocká, vrchní soud, konsistoř a sněmy zůstaly společny. R. 1628 vypuzena obě knížata Meklenburská, ježto stála proti císaři, ze země, která dána Albrechtu Valdšteinovi, ale Gustav Adolf uvedl je znovu v panství. Podle míru vestfalského musilo '''M.''' vydati Švédsku město Vismar s okresem poelským a novoklášterským (''Neukloster''), ale dostalo saekul. biskupství zvěřínské a ratiborské a johannitská komturství Mirov a Nemerov. Větev Güstrovská vymřela r. 1695 Gustavem Adolfem. Vévoda Bedřich Vilém Zvěřínský chtěl Güstrovsko spojiti se svou zemí. Ale strýc jeho Adolf Bedřich III., syn Adolfa Bedřicha II., odporoval. Různice vyrovnány přičiněním císaře Leopolda I. 8. bř. 1701 smlouvou hamburskou, jíž rozděleno '''M.''' na dnešní dvě panství. Bedřich Vilém dostal větší čásť Güstrovska, strýc jeho Adolf Bedřich II. pouze Ratiborsko, panství Stargardské a některá menší panství. Právo však svolávati a uzavírati sněmy zůstalo vymíněno vévodovi meklenbursko-zvěřínskému, ač se na nich projednávaly i věci '''M'''-ka-Střelického se týkající. Nástupce Bedřicha Viléma, Karel Leopold, uvalil na zemi veliké dluhy, z čehož měl mnohé spory se stavy zemskými a byl konečně r. 1728 sesazen. Pak vladařil bratr jeho Kristián Ludvík († 1756), jenž uzavřel se stavy smlouvu roztockou, kterou stavové uhájili svých práv. R. 1803 připojil Bedřich František I. k Zvěřínsku Vismar, účastnil se válek francouzských a přijav titul velkovévodský přistoupil r. 1815 k německému spolku. R. 1819 zrušeno bylo osobní poddanství. Po padesátiletém vladaření Bedřicha Františka I. nastoupil r. 1837 Pavel Bedřich. Dnešním vladařem jest pravnuk jeho Bedřich František IV., za nějž ujal se r. 1897 na čas nezletilosti vlády jeho strýc vévoda Jan Albrecht. Z meklenbursko-střelických vévodů vyniká zejména Adolf Bedřich IV. (1752—94). Prvním velkovévodou stal se r. 1815 bratr jeho Karel Ludvík II. Od r. 1860 vladaří Bedřich Vilém. Rok 1848 nezůstal bez vlivu na obě velkovévodství. Pro '''M.'''-Zvěřínsko vydána i zvláštní ústava, ta však r. 1850 zase zrušena. Nespokojenost s domácími poměry (reakce ve všech směrech; r. 1852 na př. zaveden znovu tělesný trest atd.) byla příčinou velmi četné emigrace. R. 1866 stálo obojí '''M.''' na straně Prusů. — Srv. Geinitz, Geologischer Führer durch Mecklenburg (1899); Boll, Abriss d. mecklenburg. Landeskunde (1862); Zander, Stoff zur Landeskunde von Mecklenburg-Strelitz (1889); Raabe, Mecklenburg. Vaterlandskunde (1895—1896); Büsing, Staatsrecht d. Grossherzogthümer Mecklenburg (v Marquardsenově »Handb. d. öffentl. Rechts«, 1884); Böhlau, Mecklenb. Landrecht (1880); Boll, Geschichte Mecklenburgs (1856); Pentz, Geschichte Mecklenburgs (1872); Wigger, Mecklenburg. Annalen bis 1066 (1860); Lisch, Mecklenb. Urkunden (1841); Mecklenburg. Urkundenbuch (od r. 1873); Jahrbücher des Vereins für mecklenburg. Geschichte und Altertumskunde (od r. 1836); Schlie, Die Kunst- und Geschichtsdenkmäler des Grossherzogtums Mecklenburg-Schwerin (1898); Bachmann, Die landeskundliche Litteratur über d. Grossherzogthümer Mecklenburg (1890). ''[[Autor:Pavel Papáček|Pp.]]'' {{Konec formy}} seuwoygrxw0h1l02vhlw7teb8ucvcbb Ottův slovník naučný/Seume 0 97607 333515 2026-06-04T13:37:00Z Rulumas 19860 Seume 333515 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Seume | PŘEDCHOZÍ = Seul | DALŠÍ = Seuse }} {{Textinfo | TITULEK = Seume | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýdruhý díl. Praha: J.&nbsp;Otto, 1904. S.&nbsp;897. {{Kramerius|nkp|40a47980-107f-11e5-ae7e-001018b5eb5c|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Johann Gottfried Seume }} {{Forma|proza}} '''Seume''' {{Prostrkaně|Johann Gottfried}}, spis. a básník něm. (* 1763 v Poserně u Weissenfelsu — † 1810 v Teplicích). Byl z rodiny selské a osiřel. Hrabě z Hohenthalu-Knauthainu dal jej na bohosloví do Lipska. '''S.''' opustil však město a zamířil do Paříže. Cestou jali jej verbíři hesští a lantkrabí kasselský prodal jej s ostatními schytanými Anglii. '''S.''' poslán do Ameriky, ale neválčil, za to zakoušel trudné chvíle nemilého táboření. Zde, v Kanadě, zosnoval známý příběh o Huronu, jenž neznal líčené zdvořilosti Evropanovy. Když se vrátil do Evropy, pokusil se v Brémách o útěk; ale verbíři pruští jej jali a '''S.''' dán jako prostý vojín do Emdenu. I tu dvakráte prchl, ale vždy jat a jen přízní generála Courbièrea unikl ulici. Když se zaň zaručil kupec Bauermann 80 tolary, dána mu dovolená a '''S.''' dostal se tak do Lipska. Bauermannovi splatil peníze honorářem za překlad anglického románu Honorie Warren (1788) a oddal se činnosti vědecké. Stal se tajemníkem rus. generála Igelströma, v jeho službách dostal se do Varšavy (1793) a získal hodnost důstojnickou u granátníků. Zažil tu i povstání polské a obležení Varšavy (1794; srv. '''S'''-ovy ''Nachrichten über Vorfälle in Polen'', Lip., 1796). Když r. 1796 poslán císařovnou provodit barona Muromcova do Lipska a úmrtí Kateřinino zničilo mu plány na postup ve službách ruských, '''S.''', jenž zatím vyučoval v Lipsku angličtině a zkušenosti ruské zpracovával ve spisích politických, přijal vyzvání Göschenovo a odebral se jako korrektor do jeho tiskárny v Grimmě. R. 1801 vytiskl ''Gedichte'' (Riga; nové vyd. v Reclamově »Universalbibliothek«) a vydal se pěšky do Rakouska, Italie, Sicilie, Švýcar a Paříže. Devítiměsíční cestu tuto vypsal v ''Spaziergang nach Syrakus'' (Lip., 1802, 3 sv.; nové vyd. Österleyovo t., 1868; též u Reclama). R. 1805 shlédl pěšky Petrohrad, Moskvu, Finsko a Švédsko, o čemž podal zprávu v ''Mein Sommer im Jahre 1805'' (t., 1807; 2. vyd. 1815). '''S.''' zemřel po dlouhé nemoci v Teplicích, kdež postaven mu pomník (1895; srv. řeč A. Sauerovu v »''Gesammelte Reden u. Aufsätze''«, Víd., 1903, str. 25—50). Spisovatelský význam '''S'''-ův tkví v povaze jeho. Bylť poctivý od kosti, neodvislý, selsky drsný v myšlení i psaní; neochvějně opravdově řekl, co o čem a o kom si myslil a spartská jeho střídmost zračí se i v jeho lyrice, jež nemá měkkých tónů. Svobodomyslné vlastenectví spíše než poetické vnuknutí diktovalo mu i tragédii ''Miltiades'' (Lip., 1808). »Sämtliche Werke« '''S'''-ovy vyšly ve XII sv. (Lip., 1826); vyd. Ad. Wagnerovo (t., 1835); 10dílné vyd. (Berl., 1879); Hempelovské (''Prosaische und poetische Werke'') v Berlíně о 8 dílech (bez vroč.). Autobiografii '''S'''-ovu ''Mein Leben'' dokončil Clodius (Lip., 1813; též u Reclama). Srv. O. Planer a C. Reissmann, J. G. '''S.''' (Lip., 1898) a Nerudovy Sebr. sp. VI, 184 sl. {{Konec formy}} gshu8d63zbjtavt1w9gvotzsbnc0cp5 333526 333515 2026-06-04T18:49:44Z JAnDbot 3086 náhrada znaku z jiné abecedy; kosmetické úpravy 333526 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Seume | PŘEDCHOZÍ = Seul | DALŠÍ = Seuse }} {{Textinfo | TITULEK = Seume | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýdruhý díl. Praha: J.&nbsp;Otto, 1904. S.&nbsp;897. {{Kramerius|nkp|40a47980-107f-11e5-ae7e-001018b5eb5c|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Johann Gottfried Seume }} {{Forma|proza}} '''Seume''' {{Prostrkaně|Johann Gottfried}}, spis. a básník něm. (* 1763 v Poserně u Weissenfelsu — † 1810 v Teplicích). Byl z rodiny selské a osiřel. Hrabě z Hohenthalu-Knauthainu dal jej na bohosloví do Lipska. '''S.''' opustil však město a zamířil do Paříže. Cestou jali jej verbíři hesští a lantkrabí kasselský prodal jej s ostatními schytanými Anglii. '''S.''' poslán do Ameriky, ale neválčil, za to zakoušel trudné chvíle nemilého táboření. Zde, v Kanadě, zosnoval známý příběh o Huronu, jenž neznal líčené zdvořilosti Evropanovy. Když se vrátil do Evropy, pokusil se v Brémách o útěk; ale verbíři pruští jej jali a '''S.''' dán jako prostý vojín do Emdenu. I tu dvakráte prchl, ale vždy jat a jen přízní generála Courbièrea unikl ulici. Když se zaň zaručil kupec Bauermann 80 tolary, dána mu dovolená a '''S.''' dostal se tak do Lipska. Bauermannovi splatil peníze honorářem za překlad anglického románu Honorie Warren (1788) a oddal se činnosti vědecké. Stal se tajemníkem rus. generála Igelströma, v jeho službách dostal se do Varšavy (1793) a získal hodnost důstojnickou u granátníků. Zažil tu i povstání polské a obležení Varšavy (1794; srv. '''S'''-ovy ''Nachrichten über Vorfälle in Polen'', Lip., 1796). Když r. 1796 poslán císařovnou provodit barona Muromcova do Lipska a úmrtí Kateřinino zničilo mu plány na postup ve službách ruských, '''S.''', jenž zatím vyučoval v Lipsku angličtině a zkušenosti ruské zpracovával ve spisích politických, přijal vyzvání Göschenovo a odebral se jako korrektor do jeho tiskárny v Grimmě. R. 1801 vytiskl ''Gedichte'' (Riga; nové vyd. v Reclamově »Universalbibliothek«) a vydal se pěšky do Rakouska, Italie, Sicilie, Švýcar a Paříže. Devítiměsíční cestu tuto vypsal v ''Spaziergang nach Syrakus'' (Lip., 1802, 3 sv.; nové vyd. Österleyovo t., 1868; též u Reclama). R. 1805 shlédl pěšky Petrohrad, Moskvu, Finsko a Švédsko, o čemž podal zprávu v ''Mein Sommer im Jahre 1805'' (t., 1807; 2. vyd. 1815). '''S.''' zemřel po dlouhé nemoci v Teplicích, kdež postaven mu pomník (1895; srv. řeč A. Sauerovu v »''Gesammelte Reden u. Aufsätze''«, Víd., 1903, str. 25—50). Spisovatelský význam '''S'''-ův tkví v povaze jeho. Bylť poctivý od kosti, neodvislý, selsky drsný v myšlení i psaní; neochvějně opravdově řekl, co o čem a o kom si myslil a spartská jeho střídmost zračí se i v jeho lyrice, jež nemá měkkých tónů. Svobodomyslné vlastenectví spíše než poetické vnuknutí diktovalo mu i tragédii ''Miltiades'' (Lip., 1808). »Sämtliche Werke« '''S'''-ovy vyšly ve XII sv. (Lip., 1826); vyd. Ad. Wagnerovo (t., 1835); 10dílné vyd. (Berl., 1879); Hempelovské (''Prosaische und poetische Werke'') v Berlíně o 8 dílech (bez vroč.). Autobiografii '''S'''-ovu ''Mein Leben'' dokončil Clodius (Lip., 1813; též u Reclama). Srv. O. Planer a C. Reissmann, J. G. '''S.''' (Lip., 1898) a Nerudovy Sebr. sp. VI, 184 sl. {{Konec formy}} f9qeqsk4ctctjgvs9trs34wtkpdnhgi Ottův slovník naučný/Seul 0 97608 333527 2026-06-04T18:50:15Z Rulumas 19860 Seul 333527 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Seul | PŘEDCHOZÍ = Seuchenreuth | DALŠÍ = Seume }} {{Textinfo | TITULEK = Seul | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýdruhý díl. Praha: J.&nbsp;Otto, 1904. S.&nbsp;897. {{Kramerius|nkp|40a47980-107f-11e5-ae7e-001018b5eb5c|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Soul }} {{Forma|proza}} '''Seul''', hl. m. Koree, viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Soeul}}}}. {{Konec formy}} a886nkm8m32ep4f1653fpz99n9men80 Ottův slovník naučný/Seuchenreuth 0 97609 333528 2026-06-04T18:51:44Z Rulumas 19860 Seuchenreuth 333528 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Seuchenreuth | PŘEDCHOZÍ = Seudre | DALŠÍ = Seul }} {{Textinfo | TITULEK = Seuchenreuth | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýdruhý díl. Praha: J.&nbsp;Otto, 1904. S.&nbsp;897. {{Kramerius|nkp|40a47980-107f-11e5-ae7e-001018b5eb5c|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Seuchenreuth''' viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Seichenreuth}}}}. {{Konec formy}} 25g269m34clh95ojw9rekhz303a54pd Ottův slovník naučný/Seudre 0 97610 333529 2026-06-04T19:14:57Z Rulumas 19860 Seudre 333529 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Seudre | PŘEDCHOZÍ = Setzlaw | DALŠÍ = Seuchenreuth }} {{Textinfo | TITULEK = Seudre | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýdruhý díl. Praha: J.&nbsp;Otto, 1904. S.&nbsp;897. {{Kramerius|nkp|40a47980-107f-11e5-ae7e-001018b5eb5c|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Seudre }} {{Forma|proza}} '''Seudre''' [södr], pobřežní říčka ve fr. depart. Charente-Inférieure, teče směrem sev.-záp. rovnoběžně s Girondou a vlévá se proti ostrovu Oleronu otevřeným ústím na j. od Marennes do Atlant. okeánu. Tok její je 85&nbsp;''km'' dl., v poříčí jejím daří se znamenitá vína známá pod jm. vins de '''S.''' {{Konec formy}} kv21hzvp0hj0lnuas289njh8p0vnmzs Ottův slovník naučný/Setzlaw 0 97611 333530 2026-06-04T19:48:49Z Rulumas 19860 Setzlaw 333530 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Setzlaw | PŘEDCHOZÍ = Setzdorf | DALŠÍ = Seudre }} {{Textinfo | TITULEK = Setzlaw | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýdruhý díl. Praha: J.&nbsp;Otto, 1904. S.&nbsp;897. {{Kramerius|nkp|40a47980-107f-11e5-ae7e-001018b5eb5c|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Setzlaw''' viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Břetislav}}}} 1). {{Konec formy}} lfar8ct55b73p8nho04bqkriedzuk2t Ottův slovník naučný/Accrocheuse 0 97612 333531 2026-06-04T20:02:30Z JAn Dudík 532 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = {{subst:BASEPAGENAME}} | PŘEDCHOZÍ = Accomanda | ČÁST = {{subst:SUBPAGENAME}} | DALŠÍ = Acetaldehyd }} {{Textinfo | TITULEK = Accrocheuse | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 4. {{Kramerius|nkp|10716190-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Accrocheuse''' [akrošöz], fr., sluje v papírnictví při v…“ 333531 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Accomanda | ČÁST = Accrocheuse | DALŠÍ = Acetaldehyd }} {{Textinfo | TITULEK = Accrocheuse | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 4. {{Kramerius|nkp|10716190-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Accrocheuse''' [akrošöz], fr., sluje v papírnictví při výrobě barevného papíru zařízení pro sušení papíru. {{Konec formy}} 22hvp7hald21zjqp09lbx1xccfq8c4z Ottův slovník naučný/Acetátový drát 0 97613 333532 2026-06-04T20:03:35Z JAn Dudík 532 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = {{subst:BASEPAGENAME}} | PŘEDCHOZÍ = Acetaldehyd | ČÁST = {{subst:SUBPAGENAME}} | DALŠÍ = Acetofenon }} {{Textinfo | TITULEK = Acetátový drát | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 4. {{Kramerius|nkp|10716190-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Acetátový drát''' sluje v elektrotechnice užívaný…“ 333532 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Acetaldehyd | ČÁST = Acetátový drát | DALŠÍ = Acetofenon }} {{Textinfo | TITULEK = Acetátový drát | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 4. {{Kramerius|nkp|10716190-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Acetátový drát''' sluje v elektrotechnice užívaný drát, který místo isolace hedvábné nebo bavlněné obalen jest tenkou (0,02 ''mm'') isolační vrstvou cellulosy‑tetra‑acetátu. Isolace tato vzdoruje vlhku, teplu do 150 °C, jest ohebná, tuhá a při tloušťce 0,02 ''mm'' proráží se teprve napětím 1500 volt. Vyrábí se v průměrech 0,07–0,17 ''mm''. Výhodou jeho jest, že zaujme prostorem mnohem menším než drát s isolací hedvábnou. {{Konec formy}} c9uz0wigj5ga78b0vcxr95ufqo5fb88 Ottův slovník naučný/Acetylenové saze 0 97614 333533 2026-06-04T20:05:46Z JAn Dudík 532 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = {{subst:BASEPAGENAME}} | PŘEDCHOZÍ = Acetofenon | ČÁST = {{subst:SUBPAGENAME}} | DALŠÍ = Acetylenové světlo }} {{Textinfo | TITULEK = Acetylenové saze | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 4. {{Kramerius|nkp|10716190-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Acetylenové saze''' povstávají nedokonalým…“ 333533 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Acetofenon | ČÁST = Acetylenové saze | DALŠÍ = Acetylenové světlo }} {{Textinfo | TITULEK = Acetylenové saze | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 4. {{Kramerius|nkp|10716190-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Acetylenové saze''' povstávají nedokonalým spalováním acetylenu. Průmyslově vyrábějí se v nádobách neprodyšně uzavřených, ze kterých se vyčerpá vzduch a jež pak naplní se acetylenem zhuštěným na 2 atmosféry. Uzavřený acetylen zapaluje se elektrickou jiskrou nebo drátkem rozžhaveným elektrickým proudem a dává za takových okolností 1 m³ acetylenu 1 kg sazí a 1 m³ vodíku. Saze obsahují 99,8 % čistého uhlíku; s vodou, olejem, gummou, gelatinou používá se jich na výrobu černých barev krycích a past. První výroba acetylenových sazí tohoto způsobu povstala r. 1902 v Anglii. {{Konec formy}} jld671i8gduo4nynloavg23f3nj8rku Ottův slovník naučný/Acetylenové světlo 0 97615 333535 2026-06-04T20:24:11Z JAn Dudík 532 hrubá kostra, text bez kurzívy a prostrkání, obrázky zatím zakomentované; 333535 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Acetylenové saze | ČÁST = Acetylenové světlo | DALŠÍ = }} {{Textinfo | TITULEK = Acetylenové světlo | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 4–6. {{Kramerius|nkp|10716190-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{upravit}} {{Forma|proza}} '''Acetylenové světlo''' je z nejpěknějších a nejlevnějších světel umělých. Povstává spalováním acetylenu za náležitého přístupu vzduchu. Svým složením barevným podobá se světlu slunečnímu, při něm možno správně rozeznávati barvy, hodí se k fotografování dávajíc obrazy měkkých harmonických tónů. Praktického upotřebení došlo teprve, když francouzský chemik Henri Moissan a zároveň s ním anglický chemik Thomas L. Wilson, inženýr továrny na výrobu hliníku v Sprayi v Sev. Karolíně, připadli na myšlenku vyrobiti karbid vápenatý pomocí elektrické energie v elektrické peci. R. 1893 Wilson dal si tento způsob výroby patentovati a založil ke zužitkování vynálezu svého akciovou společnost Electric Gas Company. Pro osvětlovací účely vyrábí se nyní acetylen z karbidu vápenatého působením vody. Karbid vápenatý hotoví se v elektrických pecích za vysoké teploty (4000 °C) ze směsí vypáleného vápna (CaO) a koku (C). Chemický pochod je tento: CaO + 3C = CaC₂ + CO. Karbid vápenatý (CaC₂) nerozkládá se žádnou jinou tekutinou, jenom vodou. Působením vody rozpadá se na acetylen C₂H₂ a hašené vápno Ca(OH)₂: CaC₂ + 2H₂O = C₂H₂ + Ca(OH)₂. Zároveň při rozkladu vyvíjí se teplo a sice 1 kg čistého karbidu vyvine 500 kalorií tepla dávaje 340 l čili 0,406 kg acetylenu. Karbid vápenatý, jak přichází v obchodě, není čistý a dává 1 kg pouze 240 l, nejvýše 290 l acetylenu. Acetylen je plynný uhlovodík chemického složení C₂H₂ neb HC≡CH. Objeven byl Davym r. 1830 a podrobněji prozkoumán r. 1859 Berthelotem. Jest plyn bezbarvý, v čistém stavu příjemné vůně, znečistěn však pronikavě zapáchá česnekem. Hustota jeho je 0,91 vzhledem ke vzduchu neb 13 vzhledem k vodíku. Při atmosférickém tlaku a obyčejné teplotě je stabilní. Kritická jeho temperatura je 37 °C, kritický tlak 68 atmosfér, t. j. zvýší‑li se teplota nad 37 °C a tlak přes 68 atmosfér, nemožno jej již zkapalniti. Kondensuje při tlaku 1 atmosféry při −82 °C, při 17 atmosf. a −10 °C, 21,53 atm. a 0 °C, 39,76 atm. a +19,5 °C. V kapalném stavu jest acetylen tekutina lehce pohyblivá, která, může‑li se volně vypařovati, absorbuje tolik tepla, že povrch její mění se ve sníh. Specifická váha tekutého acetylenu jest při −7 °C 0,46, při 0 °C 0,451 a při 16,4 °C 0,42. [[file:Ottův slovník naučný - obrázek č. 4889.jpg|thumb|Acetylenový přístroj odkapovací]] Výbušnost v tekutém stavu je mnohem snazší než v plynném a proto upotřebuje se ho jako třaskaviny. Nádoby, ve kterých se zasílá tekutý acetylen, musí býti stavěny na vysoký tlak až 250 atmosfér, neboť snadno za jistých okolností nastává rozklad v uhlík a vodík. Musí býti ocelové, rovněž i upotřebené ventily, neboť jinak vytvořily by se výbušné sloučeniny kovové. Plynný acetylen při teplotě 700 °C a vyšší rozpadává se v uhlík a vodík, tím prudčeji, čím vyšší je teplota a tlak, pod kterým se nalézá. Smíšen se vzduchem a sice obsahuje‑li vzduch 2,5 %–65 % acetylenu, exploduje. Výbušnost roste od 2,5 % do 31 %, pak znenáhla jí ubývá, až při 65 % úplně pomine; jest tedy acetylen mnohem výbušnější než všechny ostatní plyny hořlavé. Beze vzduchu též exploduje, jakmile je pod tlakem větším než 2 atmosféry. Voda rozpouští acetylen; při 18 °C rozpustí se stejný objem acetylenu ve stejném objemu vody, v lihu rozpustí se 6krát a v acetonu (C₃H₆O) 250krát větší objem acetylenu. Roztok acetylenu v acetonu je méně výbušný než acetylen sám, ano roztok ten, byl‑li nasycen pod tlakem 13 atmosfér, neexploduje, ani když v jeho nádobě vybuchne zápalka. Při tlaku 20 atmosfér však také roztok exploduje a dává tlak na 5000 atmosfér. <!--[[File:OSN 4890.jpg|thumb|4890: Acetylenový přístroj s karbidem trvale ponořeným]]--> Tekutina acetylen‑acetonová dává se do uzavřených nádob ocelových, opatřených výtokovým kohoutkem. Otevřením kohoutku tekutina propouští acetylen a zbývá aceton, který opět možno nabíti acetylenem pro novou potřebu. Jedna bomba s obsahem 1,2 l tekutiny acetylen‑acetonové nasycené pod tlakem 12 atmosfér vystačí na 15 hod. pro plamen o svítivosti 30 svíček normálních. Nepříjemné je, že aceton vře při 56 °C a tím snadno dá se zapáliti. Když roztokem acetylenu v acetonu napustíme látky pórovité, odpadá veškeré nebezpečí explose a možno jich užíti k bezpečnému osvětlování, jak také se děje na př. pro osvětlování železničních vozů. Acetylen slučuje se s mědí ve sloučeninu velmi silně explodující. Nesmí se tudíž při konstrukci přístrojů a nádob přicházejících ve styk s acetylenem použíti mědi neb jejích slitin. Zápalná teplota acetylenu je 480 °C. Spálením 1 m³ acetylenu vyvine se 14 340 kal. a teplota dosahuje podle přimíšeného množství vzduchu 2420 °C–4000 °C. Svítivý plamen mívá teplotu 900 °C–1000 °C. Světlo plamene při náležitém přístupu vzduchu a při spalování čistého acetylenu je bílé, při nečistém načervenalé. Acetylen má ze všech hořlavých plynů ke svícení upotřebených největší svítivost, neboť je z nich nejbohatší uhlíkem (ve 100 dílech obsaženo je 92,26 % uhlíku a 7,74 % vodíku) a jest sloučeninou endothermickou, t. j. při rozkladu svém v uhlík a vodík vyvíjí značné teplo, které ohřívá částečky uhlíkaté a přivádí je do intensivního žáru. Čistý acetylen je méně jedovatý než kysličník uhelnatý. Otrava nastává teprve vdechováním vzduchu smíšeného se 40 % acetylenu. Je‑li však acetylen znečištěn, pak vlivem sloučenin fosforových a sírových je mnohem nebezpečnější. Při praktických zařízeních pro výrobu acetylenu k osvětlování skládají se přístroje z přístroje vyvíjecího čili vyvíječe a z přístroje čisticího čili čističe. Přístroje vyvíjecí jsou různých konstrukcí, všechny však vesměs k výrobě acetylenu používají rozkladu karbidu vápenatého vodou. Možno je roztříditi na přístroje: 1. ve kterých voda teče nebo kape na karbid; 2. ve kterých nádoba s karbidem trvale je ponořena; 3. u kterých karbid se ponořuje samočinně do vody neb se vynořuje podle spotřeby vyvinutého acetylenu; 4. ve kterých automaticky vrhají se kousky karbidu do vody. Pravidlem přístroje tyto mívají zařízení regulační automatická neb ruční, aby možno bylo podle potřeby měniti množství acetylenu, dále zařízení, by znemožněn byl vzrůst tlaku přes předepsanou hodnotu. Z reservoiru b náležitým otevřením kohoutku c kape voda na karbid v nádobě a uložený. Vyvinutý plyn odvádí se rourou do lampy. Přístroj tento má vadu, že následkem nadbytku karbidu a malého množství přiváděcí vody vyvíjí se přílišné teplo, jež se stoupnutím tlaku způsobuje snadno explose. Z toho důvodu přístroje tyto jsou nepřípustné, mají-li zásobovati acetylenem více než jeden plamen. Regulování množství plynu děje se kohoutkem c. U přístroje s karbidem trvale ponořeným nemožno regulovati množství vyvinutého plynu. <!--[[File:OSN 4891.jpg|thumb|4891: Acetylenový přístroj s automatickým ponořováním karbidu]] --> Přístroj se samočinným ponořováním a vynořováním karbidu: Zvon vložen je do nádoby naplněné vodou a zavěšen pomocí lana přes kladky. Váha jeho vyrovnána je závažím. Dírkovaná nádoba n obsahující karbid zavěšena jest uvnitř zvonu. Rourou odvádí se vyvinutý acetylen do potrubí a do lamp. Je-li spotřeba větší než výroba, zvon klesá, nádoba s karbidem ponořuje se do vody a způsobuje se mocnější vývoj acetylenu. Je-li výroba větší než spotřeba, stoupne tlak uvnitř zvonu, tento se zdvihne, karbid přijde nad vodu a vývoj acetylenu se přeruší. Vrhání způsobuje se šroubem, jenž dostává pohyb pomocí lana, na němž zavěšen je plynojem. Když spotřeba je větší než výroba, klesá plynojem a šroub š točí se tak, že vrhá kousky karbidu do nádoby A naplněné vodou. Při vystupování plynojemu způsobuje závaží z opačný pohyb šroubu. Otvorem a se vypouští kal. Acetylenový přístroj přicházející do obchodu pod jménem Aristo skládá se z nádoby fl o dvojité stěně. Vnitřek nádoby naplněn je vodou, mezi stěnami pak je tekutina uzavírající, chránící zároveň vodu před zmrznutím. Do této vnořen je zvon s neprodyšně vsazenou rourovitou nádobou. Tato spojena je s vnitřní prostorou zvonu rourou. Do nádoby vsazuje se jiná kuželovitá nádoba a s karbidem. Má dva rošty, z nichž hořejší je s mezerami širokými, dolejší s úzkými. Je-li ve zvoně málo acetylenu, klesá tento a karbid na hořejším roště přichází ve styk s vodou. Vyvinutý acetylen uniká směrem naznačeným šipkami a rourou d do vnitř zvonu. Vstoupne-li tlak uvnitř zvonu, zdvíhá se, až karbid dostane se nad vodu. Namočené kousky karbidu spadají s hořejšího roštu na spodní, aby zde dokončily úplný svůj rozklad. Vyvinutý acetylen odvádí se rourou m do čističe h. Pojistná roura zamezuje, aby tlak nevystoupil přes předepsanou hodnotu. K pravidelnému vývoji acetylenu z karbidu doporučuje se místo čisté vody bráti směs: 68 % vody, 16 % lihu a 16 % glycerinu. Ježto karbid vápenatý nebývá úplně čistý, obsahuje i acetylen z něho vyrobený nečistoty, jako: ammoniak, arsénovodík, fosforovodík, křemíkovodík, sirovodík, kysličník uhelnatý, benzol, methan, pentan a j. Tyto snižují jakost, svítivost plamene, znečišťují vzduch, kazí skleněné a rozežírají kovové součástky lamp. Nejškodnější jsou: ammoniak, sirovodík a fosforovodík. Odstranění nečistot provádí se v přístrojích čisticích naplněných různými látkami čistícími, které z procházejícího acetylenu nečistoty zadržují. Voda zachycuje ammoniak, poněkud i sirovodík, chlorid vápenatý ammoniak, chlórové vápno fosforovodík, vápenná voda všechny nečistoty vyjímaje fosforovodík a pod. V praxi nejvíce užívána jsou: čistící zařízení Frankovo s čistícím kyselým roztokem chloridu měďnatého, Wolffovo s chlórovým vápnem a trochou solí chrómových a Ullmannovo s kyselinou chrómovou. Při velikých zařízeních bývá mezi vyvíječem a čističem ještě přístroj chladicí ke chlazení vyvinutého plynu a přístroj prací, ve kterém plyn se propírá vodou. Z čističe vede se plyn skrze plynoměr do plynojemu a odtud rozvádí se potrubím do lamp. Rozvodné potrubí acetylenové při témže počtu lamp a téže svítivosti má průměr mnohem menší než potrubí svítiplynové, neboť svítivost acetylenu jest 14krát větší než svítiplynu. Lampy acetylenové bývají buď s přístrojem vyvíjecím acetylen a čističem nebo bez nich. V onom případě jsou to většinou lampy přenosné, na př. stolní, kočárové, bicyklové, lodní a pod. Obyčejně bývá u nich použito přístroje kapacího. <!-- [[File:OSN 4892.jpg|thumb|4892: Acetylenový přístroj se šroubem vrhacím]] [[File:OSN 4893.jpg|thumb|4893: „Aristo“, přístroj na výrobu acetylenu]] [[File:OSN 4894.jpg|thumb|4894: Acetylenová lampa bicyklová]] [[File:OSN 4895.jpg|thumb|4895: Hořák acetylenové lampy závěsné]] [[File:OSN 4896.jpg|thumb|4896: Acetylenový hořák dvouramenný]] [[File:OSN 4897.jpg|thumb|4897: Hořák acetylenové lampy žárové]] --> Nejnovější lampa (viz obr. 4894) má vyvíječ Lewisův, v němž karbid vápenatý v nádobě ze silného papíru ssavého vložen je do vody. Dosahuje se tím klidného, volného vyvíjení acetylenu. Při 450–500 g karbidu vápenatého svítí lampa 25svíčková 9 hod. V prostoru b uložen je karbid, v prostoru a nalézá se voda. Otočením kohoutku c reguluje se množství vody kapající na karbid s tím i množství acetylenu proudící do hořáku e. Samostatné lampy visací pro osvětlování obydlí opatřeny jsou vyvíječem a a spolu čističem c. U všech lamp veledůležitý jest jejich hořák, neboť na jeho konstrukci závisí svítivost plamene, jím má se dodati náležité množství vzduchu. Správně sestrojený hořák vytvořuje plamen rovnoměrně bílý bez temného jádra. Hořáky acetylenové dělají se z tučku, jsou s jemnými otvory, by se dosáhlo náležitého tlaku při výtoku a mohl se ssáním zaopatřiti plamenu potřebný vzduch. Větším tlakem způsobuje se, že plyn se nespaluje v bezprostřední blízkosti otvoru výtokového, nýbrž poněkud vzdáleněji, a tím zamezuje se ucpávání jeho. Potřebný tlak bývá 50 až 200 mm vodního sloupce. Otvory v hořáku mívají průměr 0,1–0,3 mm. Nejčastěji používá se hořáků dvouramenných, kterými vytvořují se dva proudové prameny, jež srážejíce se pod úhlem 90° vytvořují široký, jasně svítící pás. Postranními otvory ssaje si vytékající acetylen potřebný vzduch. Při dobré konstrukci hořáků dosáhne se na 1 svíčku normální spotřeba acetylenu 0,58–0,75 l. Plamen o svítivosti 1000 svíček vyvine za 1 hod. 8,4 kalorií tepla, spotřebuje 1 m³ kyslíku a vytvoří 0,7 m³ vodních par, 2 m³ kyseliny uhličité a 7,2 l dusíku. Pro větší svítivost lampy je lépe uspořádati místo jednoho velikého plamene několik menších, aby se snadněji nabylo potřebného množství vzduchu. Žárové acetylenové světlo má hořáky takové konstrukce, aby jimi přivádělo se tolik vzduchu, že se vytvoří nesvítivé plameny vysoké teploty, aby do svítivého žáru přivedena býti mohla žárová punčoška. Svítivost žárového acetylenového světla bývá 2–3krát větší než obyčejného acetylenového světla při téže spotřebě plynu. Síťky zamezují zapálení směsi uvnitř hořáku. Otáčením desky d možno regulovati přístup vzduchu. Pro osvětlování rozsáhlejší, na př. pro města, zřizují se acetylenové centrály. Tyto mají výhody oproti plynárnám, že stroje jejich zaujmou mnohem menší místo, jsou levnější a potrubí rozvodné vyžaduje menšího nákladu. První acetylenová centrála postavena v Uhrách a to v Tatě (Totis) r. 1897. {{Konec formy}} b5p7r5wbt9ukblp9yp07qidtk69lrvq 333536 333535 2026-06-04T20:25:13Z JAn Dudík 532 Acetylit 333536 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Acetylenové saze | ČÁST = Acetylenové světlo | DALŠÍ = Acetylit }} {{Textinfo | TITULEK = Acetylenové světlo | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 4–6. {{Kramerius|nkp|10716190-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{upravit}} {{Forma|proza}} '''Acetylenové světlo''' je z nejpěknějších a nejlevnějších světel umělých. Povstává spalováním acetylenu za náležitého přístupu vzduchu. Svým složením barevným podobá se světlu slunečnímu, při něm možno správně rozeznávati barvy, hodí se k fotografování dávajíc obrazy měkkých harmonických tónů. Praktického upotřebení došlo teprve, když francouzský chemik Henri Moissan a zároveň s ním anglický chemik Thomas L. Wilson, inženýr továrny na výrobu hliníku v Sprayi v Sev. Karolíně, připadli na myšlenku vyrobiti karbid vápenatý pomocí elektrické energie v elektrické peci. R. 1893 Wilson dal si tento způsob výroby patentovati a založil ke zužitkování vynálezu svého akciovou společnost Electric Gas Company. Pro osvětlovací účely vyrábí se nyní acetylen z karbidu vápenatého působením vody. Karbid vápenatý hotoví se v elektrických pecích za vysoké teploty (4000 °C) ze směsí vypáleného vápna (CaO) a koku (C). Chemický pochod je tento: CaO + 3C = CaC₂ + CO. Karbid vápenatý (CaC₂) nerozkládá se žádnou jinou tekutinou, jenom vodou. Působením vody rozpadá se na acetylen C₂H₂ a hašené vápno Ca(OH)₂: CaC₂ + 2H₂O = C₂H₂ + Ca(OH)₂. Zároveň při rozkladu vyvíjí se teplo a sice 1 kg čistého karbidu vyvine 500 kalorií tepla dávaje 340 l čili 0,406 kg acetylenu. Karbid vápenatý, jak přichází v obchodě, není čistý a dává 1 kg pouze 240 l, nejvýše 290 l acetylenu. Acetylen je plynný uhlovodík chemického složení C₂H₂ neb HC≡CH. Objeven byl Davym r. 1830 a podrobněji prozkoumán r. 1859 Berthelotem. Jest plyn bezbarvý, v čistém stavu příjemné vůně, znečistěn však pronikavě zapáchá česnekem. Hustota jeho je 0,91 vzhledem ke vzduchu neb 13 vzhledem k vodíku. Při atmosférickém tlaku a obyčejné teplotě je stabilní. Kritická jeho temperatura je 37 °C, kritický tlak 68 atmosfér, t. j. zvýší‑li se teplota nad 37 °C a tlak přes 68 atmosfér, nemožno jej již zkapalniti. Kondensuje při tlaku 1 atmosféry při −82 °C, při 17 atmosf. a −10 °C, 21,53 atm. a 0 °C, 39,76 atm. a +19,5 °C. V kapalném stavu jest acetylen tekutina lehce pohyblivá, která, může‑li se volně vypařovati, absorbuje tolik tepla, že povrch její mění se ve sníh. Specifická váha tekutého acetylenu jest při −7 °C 0,46, při 0 °C 0,451 a při 16,4 °C 0,42. [[file:Ottův slovník naučný - obrázek č. 4889.jpg|thumb|Acetylenový přístroj odkapovací]] Výbušnost v tekutém stavu je mnohem snazší než v plynném a proto upotřebuje se ho jako třaskaviny. Nádoby, ve kterých se zasílá tekutý acetylen, musí býti stavěny na vysoký tlak až 250 atmosfér, neboť snadno za jistých okolností nastává rozklad v uhlík a vodík. Musí býti ocelové, rovněž i upotřebené ventily, neboť jinak vytvořily by se výbušné sloučeniny kovové. Plynný acetylen při teplotě 700 °C a vyšší rozpadává se v uhlík a vodík, tím prudčeji, čím vyšší je teplota a tlak, pod kterým se nalézá. Smíšen se vzduchem a sice obsahuje‑li vzduch 2,5 %–65 % acetylenu, exploduje. Výbušnost roste od 2,5 % do 31 %, pak znenáhla jí ubývá, až při 65 % úplně pomine; jest tedy acetylen mnohem výbušnější než všechny ostatní plyny hořlavé. Beze vzduchu též exploduje, jakmile je pod tlakem větším než 2 atmosféry. Voda rozpouští acetylen; při 18 °C rozpustí se stejný objem acetylenu ve stejném objemu vody, v lihu rozpustí se 6krát a v acetonu (C₃H₆O) 250krát větší objem acetylenu. Roztok acetylenu v acetonu je méně výbušný než acetylen sám, ano roztok ten, byl‑li nasycen pod tlakem 13 atmosfér, neexploduje, ani když v jeho nádobě vybuchne zápalka. Při tlaku 20 atmosfér však také roztok exploduje a dává tlak na 5000 atmosfér. <!--[[File:OSN 4890.jpg|thumb|4890: Acetylenový přístroj s karbidem trvale ponořeným]]--> Tekutina acetylen‑acetonová dává se do uzavřených nádob ocelových, opatřených výtokovým kohoutkem. Otevřením kohoutku tekutina propouští acetylen a zbývá aceton, který opět možno nabíti acetylenem pro novou potřebu. Jedna bomba s obsahem 1,2 l tekutiny acetylen‑acetonové nasycené pod tlakem 12 atmosfér vystačí na 15 hod. pro plamen o svítivosti 30 svíček normálních. Nepříjemné je, že aceton vře při 56 °C a tím snadno dá se zapáliti. Když roztokem acetylenu v acetonu napustíme látky pórovité, odpadá veškeré nebezpečí explose a možno jich užíti k bezpečnému osvětlování, jak také se děje na př. pro osvětlování železničních vozů. Acetylen slučuje se s mědí ve sloučeninu velmi silně explodující. Nesmí se tudíž při konstrukci přístrojů a nádob přicházejících ve styk s acetylenem použíti mědi neb jejích slitin. Zápalná teplota acetylenu je 480 °C. Spálením 1 m³ acetylenu vyvine se 14 340 kal. a teplota dosahuje podle přimíšeného množství vzduchu 2420 °C–4000 °C. Svítivý plamen mívá teplotu 900 °C–1000 °C. Světlo plamene při náležitém přístupu vzduchu a při spalování čistého acetylenu je bílé, při nečistém načervenalé. Acetylen má ze všech hořlavých plynů ke svícení upotřebených největší svítivost, neboť je z nich nejbohatší uhlíkem (ve 100 dílech obsaženo je 92,26 % uhlíku a 7,74 % vodíku) a jest sloučeninou endothermickou, t. j. při rozkladu svém v uhlík a vodík vyvíjí značné teplo, které ohřívá částečky uhlíkaté a přivádí je do intensivního žáru. Čistý acetylen je méně jedovatý než kysličník uhelnatý. Otrava nastává teprve vdechováním vzduchu smíšeného se 40 % acetylenu. Je‑li však acetylen znečištěn, pak vlivem sloučenin fosforových a sírových je mnohem nebezpečnější. Při praktických zařízeních pro výrobu acetylenu k osvětlování skládají se přístroje z přístroje vyvíjecího čili vyvíječe a z přístroje čisticího čili čističe. Přístroje vyvíjecí jsou různých konstrukcí, všechny však vesměs k výrobě acetylenu používají rozkladu karbidu vápenatého vodou. Možno je roztříditi na přístroje: 1. ve kterých voda teče nebo kape na karbid; 2. ve kterých nádoba s karbidem trvale je ponořena; 3. u kterých karbid se ponořuje samočinně do vody neb se vynořuje podle spotřeby vyvinutého acetylenu; 4. ve kterých automaticky vrhají se kousky karbidu do vody. Pravidlem přístroje tyto mívají zařízení regulační automatická neb ruční, aby možno bylo podle potřeby měniti množství acetylenu, dále zařízení, by znemožněn byl vzrůst tlaku přes předepsanou hodnotu. Z reservoiru b náležitým otevřením kohoutku c kape voda na karbid v nádobě a uložený. Vyvinutý plyn odvádí se rourou do lampy. Přístroj tento má vadu, že následkem nadbytku karbidu a malého množství přiváděcí vody vyvíjí se přílišné teplo, jež se stoupnutím tlaku způsobuje snadno explose. Z toho důvodu přístroje tyto jsou nepřípustné, mají-li zásobovati acetylenem více než jeden plamen. Regulování množství plynu děje se kohoutkem c. U přístroje s karbidem trvale ponořeným nemožno regulovati množství vyvinutého plynu. <!--[[File:OSN 4891.jpg|thumb|4891: Acetylenový přístroj s automatickým ponořováním karbidu]] --> Přístroj se samočinným ponořováním a vynořováním karbidu: Zvon vložen je do nádoby naplněné vodou a zavěšen pomocí lana přes kladky. Váha jeho vyrovnána je závažím. Dírkovaná nádoba n obsahující karbid zavěšena jest uvnitř zvonu. Rourou odvádí se vyvinutý acetylen do potrubí a do lamp. Je-li spotřeba větší než výroba, zvon klesá, nádoba s karbidem ponořuje se do vody a způsobuje se mocnější vývoj acetylenu. Je-li výroba větší než spotřeba, stoupne tlak uvnitř zvonu, tento se zdvihne, karbid přijde nad vodu a vývoj acetylenu se přeruší. Vrhání způsobuje se šroubem, jenž dostává pohyb pomocí lana, na němž zavěšen je plynojem. Když spotřeba je větší než výroba, klesá plynojem a šroub š točí se tak, že vrhá kousky karbidu do nádoby A naplněné vodou. Při vystupování plynojemu způsobuje závaží z opačný pohyb šroubu. Otvorem a se vypouští kal. Acetylenový přístroj přicházející do obchodu pod jménem Aristo skládá se z nádoby fl o dvojité stěně. Vnitřek nádoby naplněn je vodou, mezi stěnami pak je tekutina uzavírající, chránící zároveň vodu před zmrznutím. Do této vnořen je zvon s neprodyšně vsazenou rourovitou nádobou. Tato spojena je s vnitřní prostorou zvonu rourou. Do nádoby vsazuje se jiná kuželovitá nádoba a s karbidem. Má dva rošty, z nichž hořejší je s mezerami širokými, dolejší s úzkými. Je-li ve zvoně málo acetylenu, klesá tento a karbid na hořejším roště přichází ve styk s vodou. Vyvinutý acetylen uniká směrem naznačeným šipkami a rourou d do vnitř zvonu. Vstoupne-li tlak uvnitř zvonu, zdvíhá se, až karbid dostane se nad vodu. Namočené kousky karbidu spadají s hořejšího roštu na spodní, aby zde dokončily úplný svůj rozklad. Vyvinutý acetylen odvádí se rourou m do čističe h. Pojistná roura zamezuje, aby tlak nevystoupil přes předepsanou hodnotu. K pravidelnému vývoji acetylenu z karbidu doporučuje se místo čisté vody bráti směs: 68 % vody, 16 % lihu a 16 % glycerinu. Ježto karbid vápenatý nebývá úplně čistý, obsahuje i acetylen z něho vyrobený nečistoty, jako: ammoniak, arsénovodík, fosforovodík, křemíkovodík, sirovodík, kysličník uhelnatý, benzol, methan, pentan a j. Tyto snižují jakost, svítivost plamene, znečišťují vzduch, kazí skleněné a rozežírají kovové součástky lamp. Nejškodnější jsou: ammoniak, sirovodík a fosforovodík. Odstranění nečistot provádí se v přístrojích čisticích naplněných různými látkami čistícími, které z procházejícího acetylenu nečistoty zadržují. Voda zachycuje ammoniak, poněkud i sirovodík, chlorid vápenatý ammoniak, chlórové vápno fosforovodík, vápenná voda všechny nečistoty vyjímaje fosforovodík a pod. V praxi nejvíce užívána jsou: čistící zařízení Frankovo s čistícím kyselým roztokem chloridu měďnatého, Wolffovo s chlórovým vápnem a trochou solí chrómových a Ullmannovo s kyselinou chrómovou. Při velikých zařízeních bývá mezi vyvíječem a čističem ještě přístroj chladicí ke chlazení vyvinutého plynu a přístroj prací, ve kterém plyn se propírá vodou. Z čističe vede se plyn skrze plynoměr do plynojemu a odtud rozvádí se potrubím do lamp. Rozvodné potrubí acetylenové při témže počtu lamp a téže svítivosti má průměr mnohem menší než potrubí svítiplynové, neboť svítivost acetylenu jest 14krát větší než svítiplynu. Lampy acetylenové bývají buď s přístrojem vyvíjecím acetylen a čističem nebo bez nich. V onom případě jsou to většinou lampy přenosné, na př. stolní, kočárové, bicyklové, lodní a pod. Obyčejně bývá u nich použito přístroje kapacího. <!-- [[File:OSN 4892.jpg|thumb|4892: Acetylenový přístroj se šroubem vrhacím]] [[File:OSN 4893.jpg|thumb|4893: „Aristo“, přístroj na výrobu acetylenu]] [[File:OSN 4894.jpg|thumb|4894: Acetylenová lampa bicyklová]] [[File:OSN 4895.jpg|thumb|4895: Hořák acetylenové lampy závěsné]] [[File:OSN 4896.jpg|thumb|4896: Acetylenový hořák dvouramenný]] [[File:OSN 4897.jpg|thumb|4897: Hořák acetylenové lampy žárové]] --> Nejnovější lampa (viz obr. 4894) má vyvíječ Lewisův, v němž karbid vápenatý v nádobě ze silného papíru ssavého vložen je do vody. Dosahuje se tím klidného, volného vyvíjení acetylenu. Při 450–500 g karbidu vápenatého svítí lampa 25svíčková 9 hod. V prostoru b uložen je karbid, v prostoru a nalézá se voda. Otočením kohoutku c reguluje se množství vody kapající na karbid s tím i množství acetylenu proudící do hořáku e. Samostatné lampy visací pro osvětlování obydlí opatřeny jsou vyvíječem a a spolu čističem c. U všech lamp veledůležitý jest jejich hořák, neboť na jeho konstrukci závisí svítivost plamene, jím má se dodati náležité množství vzduchu. Správně sestrojený hořák vytvořuje plamen rovnoměrně bílý bez temného jádra. Hořáky acetylenové dělají se z tučku, jsou s jemnými otvory, by se dosáhlo náležitého tlaku při výtoku a mohl se ssáním zaopatřiti plamenu potřebný vzduch. Větším tlakem způsobuje se, že plyn se nespaluje v bezprostřední blízkosti otvoru výtokového, nýbrž poněkud vzdáleněji, a tím zamezuje se ucpávání jeho. Potřebný tlak bývá 50 až 200 mm vodního sloupce. Otvory v hořáku mívají průměr 0,1–0,3 mm. Nejčastěji používá se hořáků dvouramenných, kterými vytvořují se dva proudové prameny, jež srážejíce se pod úhlem 90° vytvořují široký, jasně svítící pás. Postranními otvory ssaje si vytékající acetylen potřebný vzduch. Při dobré konstrukci hořáků dosáhne se na 1 svíčku normální spotřeba acetylenu 0,58–0,75 l. Plamen o svítivosti 1000 svíček vyvine za 1 hod. 8,4 kalorií tepla, spotřebuje 1 m³ kyslíku a vytvoří 0,7 m³ vodních par, 2 m³ kyseliny uhličité a 7,2 l dusíku. Pro větší svítivost lampy je lépe uspořádati místo jednoho velikého plamene několik menších, aby se snadněji nabylo potřebného množství vzduchu. Žárové acetylenové světlo má hořáky takové konstrukce, aby jimi přivádělo se tolik vzduchu, že se vytvoří nesvítivé plameny vysoké teploty, aby do svítivého žáru přivedena býti mohla žárová punčoška. Svítivost žárového acetylenového světla bývá 2–3krát větší než obyčejného acetylenového světla při téže spotřebě plynu. Síťky zamezují zapálení směsi uvnitř hořáku. Otáčením desky d možno regulovati přístup vzduchu. Pro osvětlování rozsáhlejší, na př. pro města, zřizují se acetylenové centrály. Tyto mají výhody oproti plynárnám, že stroje jejich zaujmou mnohem menší místo, jsou levnější a potrubí rozvodné vyžaduje menšího nákladu. První acetylenová centrála postavena v Uhrách a to v Tatě (Totis) r. 1897. {{Konec formy}} c6a5jjfkz425vjgvlm67ab8n20315rn 333549 333536 2026-06-04T20:53:11Z JAn Dudík 532 obrázek 333549 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Acetylenové saze | ČÁST = Acetylenové světlo | DALŠÍ = Acetylit }} {{Textinfo | TITULEK = Acetylenové světlo | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 4–6. {{Kramerius|nkp|10716190-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{upravit}} {{Forma|proza}} '''Acetylenové světlo''' je z nejpěknějších a nejlevnějších světel umělých. Povstává spalováním acetylenu za náležitého přístupu vzduchu. Svým složením barevným podobá se světlu slunečnímu, při něm možno správně rozeznávati barvy, hodí se k fotografování dávajíc obrazy měkkých harmonických tónů. Praktického upotřebení došlo teprve, když francouzský chemik Henri Moissan a zároveň s ním anglický chemik Thomas L. Wilson, inženýr továrny na výrobu hliníku v Sprayi v Sev. Karolíně, připadli na myšlenku vyrobiti karbid vápenatý pomocí elektrické energie v elektrické peci. R. 1893 Wilson dal si tento způsob výroby patentovati a založil ke zužitkování vynálezu svého akciovou společnost Electric Gas Company. Pro osvětlovací účely vyrábí se nyní acetylen z karbidu vápenatého působením vody. Karbid vápenatý hotoví se v elektrických pecích za vysoké teploty (4000 °C) ze směsí vypáleného vápna (CaO) a koku (C). Chemický pochod je tento: CaO + 3C = CaC₂ + CO. Karbid vápenatý (CaC₂) nerozkládá se žádnou jinou tekutinou, jenom vodou. Působením vody rozpadá se na acetylen C₂H₂ a hašené vápno Ca(OH)₂: CaC₂ + 2H₂O = C₂H₂ + Ca(OH)₂. Zároveň při rozkladu vyvíjí se teplo a sice 1 kg čistého karbidu vyvine 500 kalorií tepla dávaje 340 l čili 0,406 kg acetylenu. Karbid vápenatý, jak přichází v obchodě, není čistý a dává 1 kg pouze 240 l, nejvýše 290 l acetylenu. Acetylen je plynný uhlovodík chemického složení C₂H₂ neb HC≡CH. Objeven byl Davym r. 1830 a podrobněji prozkoumán r. 1859 Berthelotem. Jest plyn bezbarvý, v čistém stavu příjemné vůně, znečistěn však pronikavě zapáchá česnekem. Hustota jeho je 0,91 vzhledem ke vzduchu neb 13 vzhledem k vodíku. Při atmosférickém tlaku a obyčejné teplotě je stabilní. Kritická jeho temperatura je 37 °C, kritický tlak 68 atmosfér, t. j. zvýší‑li se teplota nad 37 °C a tlak přes 68 atmosfér, nemožno jej již zkapalniti. Kondensuje při tlaku 1 atmosféry při −82 °C, při 17 atmosf. a −10 °C, 21,53 atm. a 0 °C, 39,76 atm. a +19,5 °C. V kapalném stavu jest acetylen tekutina lehce pohyblivá, která, může‑li se volně vypařovati, absorbuje tolik tepla, že povrch její mění se ve sníh. Specifická váha tekutého acetylenu jest při −7 °C 0,46, při 0 °C 0,451 a při 16,4 °C 0,42. [[file:Ottův slovník naučný - obrázek č. 4889.jpg|thumb|Acetylenový přístroj odkapovací]] Výbušnost v tekutém stavu je mnohem snazší než v plynném a proto upotřebuje se ho jako třaskaviny. Nádoby, ve kterých se zasílá tekutý acetylen, musí býti stavěny na vysoký tlak až 250 atmosfér, neboť snadno za jistých okolností nastává rozklad v uhlík a vodík. Musí býti ocelové, rovněž i upotřebené ventily, neboť jinak vytvořily by se výbušné sloučeniny kovové. Plynný acetylen při teplotě 700 °C a vyšší rozpadává se v uhlík a vodík, tím prudčeji, čím vyšší je teplota a tlak, pod kterým se nalézá. Smíšen se vzduchem a sice obsahuje‑li vzduch 2,5 %–65 % acetylenu, exploduje. Výbušnost roste od 2,5 % do 31 %, pak znenáhla jí ubývá, až při 65 % úplně pomine; jest tedy acetylen mnohem výbušnější než všechny ostatní plyny hořlavé. Beze vzduchu též exploduje, jakmile je pod tlakem větším než 2 atmosféry. Voda rozpouští acetylen; při 18 °C rozpustí se stejný objem acetylenu ve stejném objemu vody, v lihu rozpustí se 6krát a v acetonu (C₃H₆O) 250krát větší objem acetylenu. Roztok acetylenu v acetonu je méně výbušný než acetylen sám, ano roztok ten, byl‑li nasycen pod tlakem 13 atmosfér, neexploduje, ani když v jeho nádobě vybuchne zápalka. Při tlaku 20 atmosfér však také roztok exploduje a dává tlak na 5000 atmosfér. [[File:OSN 4890.jpg|thumb|4890: Acetylenový přístroj s karbidem trvale ponořeným]] Tekutina acetylen‑acetonová dává se do uzavřených nádob ocelových, opatřených výtokovým kohoutkem. Otevřením kohoutku tekutina propouští acetylen a zbývá aceton, který opět možno nabíti acetylenem pro novou potřebu. Jedna bomba s obsahem 1,2 l tekutiny acetylen‑acetonové nasycené pod tlakem 12 atmosfér vystačí na 15 hod. pro plamen o svítivosti 30 svíček normálních. Nepříjemné je, že aceton vře při 56 °C a tím snadno dá se zapáliti. Když roztokem acetylenu v acetonu napustíme látky pórovité, odpadá veškeré nebezpečí explose a možno jich užíti k bezpečnému osvětlování, jak také se děje na př. pro osvětlování železničních vozů. Acetylen slučuje se s mědí ve sloučeninu velmi silně explodující. Nesmí se tudíž při konstrukci přístrojů a nádob přicházejících ve styk s acetylenem použíti mědi neb jejích slitin. Zápalná teplota acetylenu je 480 °C. Spálením 1 m³ acetylenu vyvine se 14 340 kal. a teplota dosahuje podle přimíšeného množství vzduchu 2420 °C–4000 °C. Svítivý plamen mívá teplotu 900 °C–1000 °C. Světlo plamene při náležitém přístupu vzduchu a při spalování čistého acetylenu je bílé, při nečistém načervenalé. Acetylen má ze všech hořlavých plynů ke svícení upotřebených největší svítivost, neboť je z nich nejbohatší uhlíkem (ve 100 dílech obsaženo je 92,26 % uhlíku a 7,74 % vodíku) a jest sloučeninou endothermickou, t. j. při rozkladu svém v uhlík a vodík vyvíjí značné teplo, které ohřívá částečky uhlíkaté a přivádí je do intensivního žáru. Čistý acetylen je méně jedovatý než kysličník uhelnatý. Otrava nastává teprve vdechováním vzduchu smíšeného se 40 % acetylenu. Je‑li však acetylen znečištěn, pak vlivem sloučenin fosforových a sírových je mnohem nebezpečnější. Při praktických zařízeních pro výrobu acetylenu k osvětlování skládají se přístroje z přístroje vyvíjecího čili vyvíječe a z přístroje čisticího čili čističe. Přístroje vyvíjecí jsou různých konstrukcí, všechny však vesměs k výrobě acetylenu používají rozkladu karbidu vápenatého vodou. Možno je roztříditi na přístroje: 1. ve kterých voda teče nebo kape na karbid; 2. ve kterých nádoba s karbidem trvale je ponořena; 3. u kterých karbid se ponořuje samočinně do vody neb se vynořuje podle spotřeby vyvinutého acetylenu; 4. ve kterých automaticky vrhají se kousky karbidu do vody. Pravidlem přístroje tyto mívají zařízení regulační automatická neb ruční, aby možno bylo podle potřeby měniti množství acetylenu, dále zařízení, by znemožněn byl vzrůst tlaku přes předepsanou hodnotu. Z reservoiru b náležitým otevřením kohoutku c kape voda na karbid v nádobě a uložený. Vyvinutý plyn odvádí se rourou do lampy. Přístroj tento má vadu, že následkem nadbytku karbidu a malého množství přiváděcí vody vyvíjí se přílišné teplo, jež se stoupnutím tlaku způsobuje snadno explose. Z toho důvodu přístroje tyto jsou nepřípustné, mají-li zásobovati acetylenem více než jeden plamen. Regulování množství plynu děje se kohoutkem c. U přístroje s karbidem trvale ponořeným nemožno regulovati množství vyvinutého plynu. [[File:OSN 4891.jpg|thumb|4891: Acetylenový přístroj s automatickým ponořováním karbidu]] [[File:OSN 4892.jpg|thumb|4892: Acetylenový přístroj se šroubem vrhacím]] [[File:OSN 4893.jpg|thumb|4893: „Aristo“, přístroj na výrobu acetylenu]] [[File:OSN 4894.jpg|thumb|4894: Acetylenová lampa bicyklová]] [[File:OSN 4895.jpg|thumb|4895: Hořák acetylenové lampy závěsné]] [[File:OSN 4896.jpg|thumb|4896: Acetylenový hořák dvouramenný]] [[File:OSN 4897.jpg|thumb|4897: Hořák acetylenové lampy žárové]] Přístroj se samočinným ponořováním a vynořováním karbidu: Zvon vložen je do nádoby naplněné vodou a zavěšen pomocí lana přes kladky. Váha jeho vyrovnána je závažím. Dírkovaná nádoba n obsahující karbid zavěšena jest uvnitř zvonu. Rourou odvádí se vyvinutý acetylen do potrubí a do lamp. Je-li spotřeba větší než výroba, zvon klesá, nádoba s karbidem ponořuje se do vody a způsobuje se mocnější vývoj acetylenu. Je-li výroba větší než spotřeba, stoupne tlak uvnitř zvonu, tento se zdvihne, karbid přijde nad vodu a vývoj acetylenu se přeruší. Vrhání způsobuje se šroubem, jenž dostává pohyb pomocí lana, na němž zavěšen je plynojem. Když spotřeba je větší než výroba, klesá plynojem a šroub š točí se tak, že vrhá kousky karbidu do nádoby A naplněné vodou. Při vystupování plynojemu způsobuje závaží z opačný pohyb šroubu. Otvorem a se vypouští kal. Acetylenový přístroj přicházející do obchodu pod jménem Aristo skládá se z nádoby fl o dvojité stěně. Vnitřek nádoby naplněn je vodou, mezi stěnami pak je tekutina uzavírající, chránící zároveň vodu před zmrznutím. Do této vnořen je zvon s neprodyšně vsazenou rourovitou nádobou. Tato spojena je s vnitřní prostorou zvonu rourou. Do nádoby vsazuje se jiná kuželovitá nádoba a s karbidem. Má dva rošty, z nichž hořejší je s mezerami širokými, dolejší s úzkými. Je-li ve zvoně málo acetylenu, klesá tento a karbid na hořejším roště přichází ve styk s vodou. Vyvinutý acetylen uniká směrem naznačeným šipkami a rourou d do vnitř zvonu. Vstoupne-li tlak uvnitř zvonu, zdvíhá se, až karbid dostane se nad vodu. Namočené kousky karbidu spadají s hořejšího roštu na spodní, aby zde dokončily úplný svůj rozklad. Vyvinutý acetylen odvádí se rourou m do čističe h. Pojistná roura zamezuje, aby tlak nevystoupil přes předepsanou hodnotu. K pravidelnému vývoji acetylenu z karbidu doporučuje se místo čisté vody bráti směs: 68 % vody, 16 % lihu a 16 % glycerinu. Ježto karbid vápenatý nebývá úplně čistý, obsahuje i acetylen z něho vyrobený nečistoty, jako: ammoniak, arsénovodík, fosforovodík, křemíkovodík, sirovodík, kysličník uhelnatý, benzol, methan, pentan a j. Tyto snižují jakost, svítivost plamene, znečišťují vzduch, kazí skleněné a rozežírají kovové součástky lamp. Nejškodnější jsou: ammoniak, sirovodík a fosforovodík. Odstranění nečistot provádí se v přístrojích čisticích naplněných různými látkami čistícími, které z procházejícího acetylenu nečistoty zadržují. Voda zachycuje ammoniak, poněkud i sirovodík, chlorid vápenatý ammoniak, chlórové vápno fosforovodík, vápenná voda všechny nečistoty vyjímaje fosforovodík a pod. V praxi nejvíce užívána jsou: čistící zařízení Frankovo s čistícím kyselým roztokem chloridu měďnatého, Wolffovo s chlórovým vápnem a trochou solí chrómových a Ullmannovo s kyselinou chrómovou. Při velikých zařízeních bývá mezi vyvíječem a čističem ještě přístroj chladicí ke chlazení vyvinutého plynu a přístroj prací, ve kterém plyn se propírá vodou. Z čističe vede se plyn skrze plynoměr do plynojemu a odtud rozvádí se potrubím do lamp. Rozvodné potrubí acetylenové při témže počtu lamp a téže svítivosti má průměr mnohem menší než potrubí svítiplynové, neboť svítivost acetylenu jest 14krát větší než svítiplynu. Lampy acetylenové bývají buď s přístrojem vyvíjecím acetylen a čističem nebo bez nich. V onom případě jsou to většinou lampy přenosné, na př. stolní, kočárové, bicyklové, lodní a pod. Obyčejně bývá u nich použito přístroje kapacího. Nejnovější lampa (viz obr. 4894) má vyvíječ Lewisův, v němž karbid vápenatý v nádobě ze silného papíru ssavého vložen je do vody. Dosahuje se tím klidného, volného vyvíjení acetylenu. Při 450–500 g karbidu vápenatého svítí lampa 25svíčková 9 hod. V prostoru b uložen je karbid, v prostoru a nalézá se voda. Otočením kohoutku c reguluje se množství vody kapající na karbid s tím i množství acetylenu proudící do hořáku e. Samostatné lampy visací pro osvětlování obydlí opatřeny jsou vyvíječem a a spolu čističem c. U všech lamp veledůležitý jest jejich hořák, neboť na jeho konstrukci závisí svítivost plamene, jím má se dodati náležité množství vzduchu. Správně sestrojený hořák vytvořuje plamen rovnoměrně bílý bez temného jádra. Hořáky acetylenové dělají se z tučku, jsou s jemnými otvory, by se dosáhlo náležitého tlaku při výtoku a mohl se ssáním zaopatřiti plamenu potřebný vzduch. Větším tlakem způsobuje se, že plyn se nespaluje v bezprostřední blízkosti otvoru výtokového, nýbrž poněkud vzdáleněji, a tím zamezuje se ucpávání jeho. Potřebný tlak bývá 50 až 200 mm vodního sloupce. Otvory v hořáku mívají průměr 0,1–0,3 mm. Nejčastěji používá se hořáků dvouramenných, kterými vytvořují se dva proudové prameny, jež srážejíce se pod úhlem 90° vytvořují široký, jasně svítící pás. Postranními otvory ssaje si vytékající acetylen potřebný vzduch. Při dobré konstrukci hořáků dosáhne se na 1 svíčku normální spotřeba acetylenu 0,58–0,75 l. Plamen o svítivosti 1000 svíček vyvine za 1 hod. 8,4 kalorií tepla, spotřebuje 1 m³ kyslíku a vytvoří 0,7 m³ vodních par, 2 m³ kyseliny uhličité a 7,2 l dusíku. Pro větší svítivost lampy je lépe uspořádati místo jednoho velikého plamene několik menších, aby se snadněji nabylo potřebného množství vzduchu. Žárové acetylenové světlo má hořáky takové konstrukce, aby jimi přivádělo se tolik vzduchu, že se vytvoří nesvítivé plameny vysoké teploty, aby do svítivého žáru přivedena býti mohla žárová punčoška. Svítivost žárového acetylenového světla bývá 2–3krát větší než obyčejného acetylenového světla při téže spotřebě plynu. Síťky zamezují zapálení směsi uvnitř hořáku. Otáčením desky d možno regulovati přístup vzduchu. Pro osvětlování rozsáhlejší, na př. pro města, zřizují se acetylenové centrály. Tyto mají výhody oproti plynárnám, že stroje jejich zaujmou mnohem menší místo, jsou levnější a potrubí rozvodné vyžaduje menšího nákladu. První acetylenová centrála postavena v Uhrách a to v Tatě (Totis) r. 1897. {{Konec formy}} b9gj2ng2prjmta18kgvloemheoaycjp Ottův slovník naučný/Acetylit 0 97616 333537 2026-06-04T20:27:34Z JAn Dudík 532 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = {{subst:BASEPAGENAME}} | PŘEDCHOZÍ = Acetylenové světlo | ČÁST = {{subst:SUBPAGENAME}} | DALŠÍ = Acilio }} {{Textinfo | TITULEK = Acetylit | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 7. {{Kramerius|nkp|11003410-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Acetylit''', název pro karbid vápenatý, který podle ná…“ 333537 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Acetylenové světlo | ČÁST = Acetylit | DALŠÍ = Acilio }} {{Textinfo | TITULEK = Acetylit | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 7. {{Kramerius|nkp|11003410-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Acetylit''', název pro karbid vápenatý, který podle návrhu {{Prostrkaně|Lerangeova}} a {{Prostrkaně|Serpolletova}} namáčí se v petroleji a roztoku cukru za účelem ochrany před vlhkem. Látka tato vyvíjí jen tenkráte acetylen, pokud se skutečně jen stýká s vodou. Povstalé hašené vápno mění se působením cukru ve sloučeninu rozpustnou a nemůže tudíž svou zásobou vody po vytažení z vody dále prováděti rozklad. {{Konec formy}} k2o92dpahgix8wer1l7jum72kp39x7w Ottův slovník naučný/Acilio 0 97617 333538 2026-06-04T20:28:28Z JAn Dudík 532 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = {{subst:BASEPAGENAME}} | PŘEDCHOZÍ = Acetylit | ČÁST = {{subst:SUBPAGENAME}} | DALŠÍ = Acilius Leach. }} {{Textinfo | TITULEK = Acilio | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 7. {{Kramerius|nkp|11003410-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Acilio''' viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Aiguillon}}}}. {{Konec formy}}“ 333538 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Acetylit | ČÁST = Acilio | DALŠÍ = Acilius Leach. }} {{Textinfo | TITULEK = Acilio | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 7. {{Kramerius|nkp|11003410-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Acilio''' viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Aiguillon}}}}. {{Konec formy}} o8eqq3oxfxxunlv2ims9rr49ue4u5o3 Ottův slovník naučný/Acilius Leach. 0 97618 333539 2026-06-04T20:29:28Z JAn Dudík 532 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = {{subst:BASEPAGENAME}} | PŘEDCHOZÍ = Acilio | ČÁST = {{subst:SUBPAGENAME}} | DALŠÍ = Ackermann (dodatek) }} {{Textinfo | TITULEK = Acilius Leach. | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 7. {{Kramerius|nkp|11003410-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Acilius''' Leach., zool., příkopník, viz {{Prostrka…“ 333539 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Acilio | ČÁST = Acilius Leach. | DALŠÍ = Ackermann (dodatek) }} {{Textinfo | TITULEK = Acilius Leach. | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 7. {{Kramerius|nkp|11003410-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Acilius''' Leach., zool., příkopník, viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Potápníci}}}}. {{Konec formy}} 84sbfp6vvfr83xh2f4owi01oipdnb8u Ottův slovník naučný/Ackermann (dodatek) 0 97619 333540 2026-06-04T20:30:11Z JAn Dudík 532 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = {{subst:BASEPAGENAME}} | PŘEDCHOZÍ = Acilius Leach. | ČÁST = {{subst:SUBPAGENAME}} | DALŠÍ = Ackerův process }} {{Textinfo | TITULEK = Ackermann | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 7. {{Kramerius|nkp|11003410-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ackermann''' 8) L., básnířka franc., † 1890. {{Ko…“ 333540 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Acilius Leach. | ČÁST = Ackermann (dodatek) | DALŠÍ = Ackerův process }} {{Textinfo | TITULEK = Ackermann | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 7. {{Kramerius|nkp|11003410-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Ackermann''' 8) L., básnířka franc., † 1890. {{Konec formy}} jzl042dnhr205hoc2gbi5rdo313sk6w Ottův slovník naučný/Ackerův process 0 97620 333541 2026-06-04T20:31:52Z JAn Dudík 532 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = {{subst:BASEPAGENAME}} | PŘEDCHOZÍ = Ackermann (dodatek) | ČÁST = {{subst:SUBPAGENAME}} | DALŠÍ = Acollas (dodatek) }} {{Textinfo | TITULEK = Ackerův process | AUTOR = [[Autor:Jiří Baborovský|]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 7. {{Kramerius|nkp|11003410-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} '''Ackerův process''' n…“ 333541 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Ackermann (dodatek) | ČÁST = Ackerův process | DALŠÍ = Acollas (dodatek) }} {{Textinfo | TITULEK = Ackerův process | AUTOR = [[Autor:Jiří Baborovský|Jiří Baborovský]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 7. {{Kramerius|nkp|11003410-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} '''Ackerův process''' nazývá se elektrolyse roztaveného chlóridu sodnatého, která se provádí na veliko za účelem výroby hydroxydu sodnatého a to mezi kathodou (záporným pólem), již tvoří roztavené olovo, a anodou (kladným pólem) z tuhy. Tekuté olovo proudí přístrojem, v němž tato elektrolyse se provádí, a rozpouští v sobě natrium kovové, proudem vyloučené, poskytujíc slitinu chovající asi 4 % natria. Slitina ta nasává se do jiné nádoby, v níž se rozkládá takovým množstvím vodní páry, že vedle unikajícího vodíku tvoří se roztavený hydroxyd sodnatý, který odtéká a tuhne ve zvláštním reservoiru. Olovo zbavené natria vrací se zpět do přístroje elektrolytického. Chlór při elektrolyse unikající rovněž se jímá a zužitkuje. Ackerův process provádí se hlavně v Americe na Niagaře. ''[[Autor:Jiří Baborovský|Bb.]]'' {{Konec formy}} kggsa03fc14ojiuvwtqse7qmu6jxrn3 Ottův slovník naučný/Acollas (dodatek) 0 97621 333542 2026-06-04T20:32:52Z JAn Dudík 532 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = {{subst:BASEPAGENAME}} | PŘEDCHOZÍ = Ackerův process | ČÁST = {{subst:SUBPAGENAME}} | DALŠÍ = Aconcagua (dodatek) }} {{Textinfo | TITULEK = Acollas Émile | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 7. {{Kramerius|nkp|11003410-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Acollas''' {{Prostrkaně|Émile}}, právník…“ 333542 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Ackerův process | ČÁST = Acollas (dodatek) | DALŠÍ = Aconcagua (dodatek) }} {{Textinfo | TITULEK = Acollas Émile | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 7. {{Kramerius|nkp|11003410-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Acollas''' {{Prostrkaně|Émile}}, právník franc., † 1891. {{Konec formy}} j1qyjr68yggvj6dst8wl4we12nvl84i Ottův slovník naučný/Aconcagua (dodatek) 0 97622 333543 2026-06-04T20:33:39Z JAn Dudík 532 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = {{subst:BASEPAGENAME}} | PŘEDCHOZÍ = Acollas (dodatek) | ČÁST = {{subst:SUBPAGENAME}} | DALŠÍ = Acre (dodatek) }} {{Textinfo | TITULEK = Aconcagua | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 7. {{Kramerius|nkp|11003410-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Aconcagua''', chilská prov., má 128 498 obyv. (1…“ 333543 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Acollas (dodatek) | ČÁST = Aconcagua (dodatek) | DALŠÍ = Acre (dodatek) }} {{Textinfo | TITULEK = Aconcagua | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 7. {{Kramerius|nkp|11003410-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Aconcagua''', chilská prov., má 128 498 obyv. (1900). Hora Aconcagua slezena byla po prvé r. 1897 Zurbriggenem a Vinesem, r. 1898 Mart. Conwayem. {{Konec formy}} 9p9yqfpnx44gdhlp8m6m1d0207i772o 333544 333543 2026-06-04T20:34:17Z JAn Dudík 532 333544 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Acollas (dodatek) | ČÁST = Aconcagua (dodatek) | DALŠÍ = Acre (území) }} {{Textinfo | TITULEK = Aconcagua | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 7. {{Kramerius|nkp|11003410-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Aconcagua''', chilská prov., má 128 498 obyv. (1900). Hora Aconcagua slezena byla po prvé r. 1897 Zurbriggenem a Vinesem, r. 1898 Mart. Conwayem. {{Konec formy}} tnc7wcot70yv8koe3wmfzcibokxjoiu Ottův slovník naučný/Acre (území) 0 97623 333545 2026-06-04T20:35:29Z JAn Dudík 532 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = {{subst:BASEPAGENAME}} | PŘEDCHOZÍ = Aconcagua (dodatek) | ČÁST = {{subst:SUBPAGENAME}} | DALŠÍ = Acris gryllus }} {{Textinfo | TITULEK = Acre | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 7. {{Kramerius|nkp|11003410-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Acre''' [akre], sporné území mezi Bolivií a Brazilií…“ 333545 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Aconcagua (dodatek) | ČÁST = Acre (území) | DALŠÍ = Acris gryllus }} {{Textinfo | TITULEK = Acre | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 7. {{Kramerius|nkp|11003410-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Acre''' [akre], sporné území mezi Bolivií a Brazilií, viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Amazonas (dodatek)|Amazonas}}}}. {{Konec formy}} tab6ltlmwf25w9ug3fkjhl2amiwb2wp Ottův slovník naučný/Acris gryllus 0 97624 333546 2026-06-04T20:38:12Z JAn Dudík 532 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = {{subst:BASEPAGENAME}} | PŘEDCHOZÍ = Acre | ČÁST = {{subst:SUBPAGENAME}} | DALŠÍ = Acsády (dodatek) }} {{Textinfo | TITULEK = Acris gryllus | AUTOR = [[Autor:František Bayer (1854–1936)|]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 7. {{Kramerius|nkp|11003410-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} '''Acris gryllus''' Lec., {{Pr…“ 333546 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Acre | ČÁST = Acris gryllus | DALŠÍ = Acsády (dodatek) }} {{Textinfo | TITULEK = Acris gryllus | AUTOR = [[Autor:František Bayer (1854–1936)|František Bayer]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 7. {{Kramerius|nkp|11003410-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} '''Acris gryllus''' Lec., {{Prostrkaně|cvrkalka americká}}, jediný druh svého rodu (''Acris'' Dum. a Bibr.), z podčeledi pravých rosniček (''Hylinae''). Má tělo zvíci asi naší rosničky, ale přidržovací paličky na končetinách nepatrné, mezi prsty zadních nožek dokonalé blány plovací a bubínek sluchový nezřetelný. Barvu má nahoře hnědou, někdy narudlou neb i šedou s velikými podlouhlými skvrnami načernalými s lemem světle zeleným, uprostřed hřbetu světlejší pruh podélný, na nohách temné pruhy příčné a vezpod světlou barvu žlutavou neb nahnědlou. Barva těla může se ku podivu přizpůsobiti půdě, na které cvrkalka přebývá. Žije ve středních a východních zemích Sev. Ameriky v houštinách kolem stojatých vod a živí se hmyzem; šplhati neumí, ale dobře skáče. Cvrká hlasitě po způsobu kobylek již od dubna celé noci. ''[[Autor:František Bayer (1854–1936)|Br.]]'' {{Konec formy}} gol7unq3krtnclbwznhhrnl13pzo37w 333548 333546 2026-06-04T20:51:38Z JAn Dudík 532 obrázek 333548 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Acre | ČÁST = Acris gryllus | DALŠÍ = Acsády (dodatek) }} {{Textinfo | TITULEK = Acris gryllus | AUTOR = [[Autor:František Bayer (1854–1936)|František Bayer]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýosmý díl. Praha : J. Otto, 1909. S. 7. {{Kramerius|nkp|11003410-0fc8-11e5-b0b8-5ef3fc9ae867}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} [[file:OSN 4898.jpg|thumb|''Acris gryllus'', cvrkalka americká, ve 2/3 skut. vel]] '''Acris gryllus''' Lec., {{Prostrkaně|cvrkalka americká}}, jediný druh svého rodu (''Acris'' Dum. a Bibr.), z podčeledi pravých rosniček (''Hylinae''). Má tělo zvíci asi naší rosničky, ale přidržovací paličky na končetinách nepatrné, mezi prsty zadních nožek dokonalé blány plovací a bubínek sluchový nezřetelný. Barvu má nahoře hnědou, někdy narudlou neb i šedou s velikými podlouhlými skvrnami načernalými s lemem světle zeleným, uprostřed hřbetu světlejší pruh podélný, na nohách temné pruhy příčné a vezpod světlou barvu žlutavou neb nahnědlou. Barva těla může se ku podivu přizpůsobiti půdě, na které cvrkalka přebývá. Žije ve středních a východních zemích Sev. Ameriky v houštinách kolem stojatých vod a živí se hmyzem; šplhati neumí, ale dobře skáče. Cvrká hlasitě po způsobu kobylek již od dubna celé noci. ''[[Autor:František Bayer (1854–1936)|Br.]]'' {{Konec formy}} 3i0apvd7h1tokd7i3b3bitecybkvqvo Ottův slovník naučný/Setzdorf 0 97625 333547 2026-06-04T20:39:42Z Rulumas 19860 Setzdorf 333547 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Setzdorf | PŘEDCHOZÍ = Setunský | DALŠÍ = Setzlaw }} {{Textinfo | TITULEK = Setzdorf | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýdruhý díl. Praha: J.&nbsp;Otto, 1904. S.&nbsp;897. {{Kramerius|nkp|40a47980-107f-11e5-ae7e-001018b5eb5c|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Setzdorf''', ves ve Slezsku, viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Zighartice}}}}. {{Konec formy}} jhfionwnes6fvjzzb4sjhov999pck9u Ottův slovník naučný/Soeul 0 97626 333551 2026-06-05T03:38:51Z Rulumas 19860 Soeul 333551 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Soeul | PŘEDCHOZÍ = Soetbeer | DALŠÍ = Soeur }} {{Textinfo | TITULEK = Soeul | AUTOR = [[Autor:Stanislav Nikolau|Stanislav Nikolau]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýtřetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1905. S.&nbsp;594. {{Kramerius|nkp|db038e00-13c0-11e5-a599-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Soul }} {{Forma|proza}} '''Soeul''', {{Prostrkaně|Seul}}, {{Prostrkaně|Seoul}} [šaul] (t. j. »hl. město«, čínsky ''Han-jang'', ''Han-gang'', t. j. »sev. strana ř. Hanu«), hl. m. císařství Korejského, leží na 37° 31′ s.&nbsp;š. a 127° 7′ v.&nbsp;d., 5&nbsp;''km'' od ř. Hanu, která u Chemulpa, 45&nbsp;''km'' vzdáleného, vlévá se do Žlutého moře. Poloha '''S'''-u je velmi malebná, neboť na sev. straně věnčen jest Han-šanem, na v. Kuan-linem, kdežto uprostřed vlastního města zdvíhá se čedičový vrch Puk-šan (»sev. hora«) 395&nbsp;''m'' a žulový Nam-šan (»již. hora«) 260&nbsp;''m'' vysoký. Vnitřek města však působí smutným dojmem, neboť domky ponejvíce o jednom poschodí, zbudované z bambusu a hlíny a slamou kryté, jsou stěsnány mezi úzkými, křivolakými a špinavými uličkami. Pouze dvěma hlavními ulicemi, vedoucími od sev. k jihu a od záp. k vých. přes celé město, lze projeti vozem. Na křižovatce jejich zdvíhá se dřevěná zvonice {{Prostrkaně|čong-kak}}, s níž dává se znamení k uzavření městských bran, a panuje nejčilejší život. Vlastní město obklopeno je zdí 4—8&nbsp;''m'' vysokou, zčásti rozpadlou, 16&nbsp;''km'' dlouhou, kterou vedou 4 větší a 4 menší brány do rozlehlých předměstí. Město má nyní elektrické osvětlení a elektr. dráhu do říčního přístavu Riong-sanu. Zajímavějších staveb je v '''S'''-u málo; jediný starý císařský palác, zabírající plochu 2600&nbsp;''m''² velikou, obehnaný zdí 12&nbsp;''m'' vysokou, skládá se z nádherných kamenných budov a krásného parku; dále je tu nový palác císařský, chrám císař. předků, katol. kostel, rozpadlá pagoda. V pol. XIX. stol. '''S.''' měl asi 150.000 obyv., nyní má 193.606 obyv. (1902), výhradně Korejců. Před válkou rus.-jap. byl nepatrný počet cizincův, a to přes 2000 Japanců, málo oblíbených u domácího obyvatelstva, něco Rusův, Američanův a Angličanů, hlavně členů diplomatických úřadů, neboť '''S.''' byl sídlem zástupce Ruska, Japanu, Číny, Anglie, Francie, Spoj. Obcí sev.-amer., Italie, Německa a Belgie. Obchod zabývající se hlavně prodejem domácích výrobků, čínských látek a koloniálního zboží, jmenovitě kovových předmětů, není značný. Zboží dopravuje se z Chemulpa buď drahou 30&nbsp;''km'' dlouhou, zbudovanou společností americkou, nebo po řece Hanu, splavné až k Riong-sanu lodím prostřední nosnosti; nyní Japanci zřídili trati do Fusanu, Vidžu a chystají stavbu do Gensanu. — '''S.''' stal se hl. městem Koreje po sboření starobylého města Sunto r. 1392 od Japancův. R. 1637 pobořen byl od Mandžuů. Cizincům otevřen byl teprve r. 1883. Za války činsko-japanské byl obsazen japan. vojskem v čnu 1894 a násl. roku vyklizen. Na počátku války rusko-japanské přirazilo japan. vojsko rychlými pochody k '''S'''-u ještě v únoru 1904. Zajalo malou, několik set mužů čítající ruskou posádku, jež měla chrániti vyslanectví, a odzbrojilo beze všeho odporu 6000 mužů korejského vojska. Na to zřízena v '''S'''-u provisorní vláda japanská a císař korejský držen jest pod dohledem. V té době poškozen byl také požárem císařský palác. ''[[Autor:Stanislav Nikolau|Nu.]]'' {{Konec formy}} 761e1od1wukevkf3cssiwifkr2xogxj Ottův slovník naučný/Soeur 0 97627 333552 2026-06-05T03:46:46Z Rulumas 19860 Soeur 333552 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Soeur | PŘEDCHOZÍ = Soeul | DALŠÍ = Sofa }} {{Textinfo | TITULEK = Soeur | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýtřetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1905. S.&nbsp;594. {{Kramerius|nkp|db038e00-13c0-11e5-a599-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Soeur''' [sör], fr., {{Prostrkaně|sestra}}, také sestra klášterní, jeptiška. — '''S'''-s {{Prostrkaně|converses}} [sör ko͡nvèrs], tolik co {{Prostrkaně|Beaty}} (viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Beata}}}} 2). — '''S'''-s {{Prostrkaně|de la charité}} [sör d’la šarité], {{Prostrkaně|{{Heslo|Milosrdné sestry|milosrdné sestry}}}} (v. t.). {{Konec formy}} cs8rhd3t55qqwt838kmjqgfibjy9wa9 Ottův slovník naučný/Sofa 0 97628 333553 2026-06-05T03:49:39Z Rulumas 19860 Sofa 333553 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Sofa | PŘEDCHOZÍ = Soeur | DALŠÍ = Sofála }} {{Textinfo | TITULEK = Sofa | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýtřetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1905. S.&nbsp;594. {{Kramerius|nkp|db038e00-13c0-11e5-a599-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Sofa''', arab., značí u orientálů dřevěný výstupek, určený k sedění, nebo dřevěné sedadlo vůbec, pokryté koberci. U Turků jmenují '''s.''' také předsíň a čekárnu, po třech stranách sedadly opatřenou. V jazycích evropských slovo to má význam nízké pohovky (kanape), obyčejně vzadu i po stranách s lenochem, pro dvé neb i víc osob, kteréhož nábytku užíváno již v XVII. stol. {{Konec formy}} n59i3kqdndg8ok5xyjyhl5kob28i1g7 Ottův slovník naučný/Sofála 0 97629 333554 2026-06-05T03:57:08Z Rulumas 19860 Sofála 333554 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Sofála | PŘEDCHOZÍ = Sofa | DALŠÍ = Soféné }} {{Textinfo | TITULEK = Sofála | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýtřetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1905. S.&nbsp;594–595. {{Kramerius|nkp|db038e00-13c0-11e5-a599-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = en:Sofala }} {{Forma|proza}} '''Sofála''', {{Prostrkaně|město a krajina}} na jihových. pobřeží africkém v portug. kolonii Mozambické (''Estado d’Africa Oriental''), jihozáp. od ústí řeky Zambezi, na 20° 12′ j.&nbsp;š., leží při chobotovitém ústí {{Prostrkaně|říčky '''S'''-ly}}, i skládá se z města evropského s domy kamennými a sešlou pevností a z osady domorodců. Přístav sofálský jest mělký a přístupný toliko malým lodím. Nezdravé podnebí a konkurrence Beiry, odkudž vede železná dráha do vnitrozemí ke zlatonosným dolům Manickým a kde nyní parníky kotví, vypudily odtud značnou čásť obyvatelstva, tak že nyní '''S.''' má asi 1300 duší, většinou mulatův a černochův. Největšímu rozkvětu těšila se za panství arabského (od poč. stol. XII.), kdy v pozadí jejím kvetlo dolování na zlato, a také za panství portug. (od r. 1505) bývala důležitým tržištěm pro slonovinu, hroší zuby, kůže, ryby, želvovinu, zlato, měď, gummu a podzemnici olejnou. V nejnovější době poklesla a nyní jest důležita již jen jako stanice kabelová mezi Durbanem a Adenem. {{Konec formy}} ng3lltni3rlwvoy4277jownjjeicwnu Ottův slovník naučný/Soféné 0 97630 333555 2026-06-05T04:05:10Z Rulumas 19860 Soféné 333555 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Soféné | PŘEDCHOZÍ = Sofála | DALŠÍ = Soffioni }} {{Textinfo | TITULEK = Soféné | AUTOR = [[Autor:Justin Václav Prášek|Justin Václav Prášek]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýtřetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1905. S.&nbsp;595. {{Kramerius|nkp|db2c24a0-13c0-11e5-a599-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Soféna }} {{Forma|proza}} '''Soféné''' (''Σοφηνή''), krajina ve starověké Armenii na levém břehu horního {{Prostrkaně|Eufrátu}}, jenž ji odděloval od {{Prostrkaně|Kommagény}} a {{Prostrkaně|Melitény}}, tudíž v západní části roviny hornotigridské. Za dob nástupcův Alexandrových '''S.''' byla státem samostatným spolu s {{Prostrkaně|Menší Armenií}}. {{Prostrkaně|Tigranés Veliký}}, král armenský, spojil ji s říší {{Prostrkaně|Velkoarmenskou}}. ''[[Autor:Justin Václav Prášek|Pšk.]]'' {{Konec formy}} sglqxy9g0vpvq882s6v20wj5g840hdj Ottův slovník naučný/Soffioni 0 97631 333557 2026-06-05T04:09:19Z Rulumas 19860 Soffioni 333557 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Soffioni | PŘEDCHOZÍ = Soféné | DALŠÍ = Soffitta }} {{Textinfo | TITULEK = Soffioni | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýtřetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1905. S.&nbsp;595. {{Kramerius|nkp|db2c24a0-13c0-11e5-a599-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = it:Soffione boracifero }} {{Forma|proza}} '''Soffioni''', ital., viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Bórová kyselina}}}}. {{Konec formy}} pm5rz0mplctwf7i4jq2phmk9qpsepc8 Ottův slovník naučný/Soffitta 0 97632 333559 2026-06-05T04:16:57Z Rulumas 19860 Soffitta 333559 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Soffitta | PŘEDCHOZÍ = Soffioni | DALŠÍ = Sofia }} {{Textinfo | TITULEK = Soffitta | AUTOR = [[Autor:Jindřich Fialka|Jindřich Fialka]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýtřetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1905. S.&nbsp;595. {{Kramerius|nkp|db2c24a0-13c0-11e5-a599-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = en:Soffit }} {{Forma|proza}} '''Soffitta''', ital., ve stavitelství zove se podhled na římsu, nadpraží oken nebo dveří, podhled na oblouk pásů, na architrav, nebo podhled na dřevěný, po případě štukový strop. Do '''s'''-ty zakresluje se veškerá architektura, a to nejčastěji orthogonálně na rozvinuté plochy. — V divadlech jmenují se '''s'''-tou závěsy představující nejčastěji strop se zřetelem na použité kulisy perspektivně namalovaný nebo jiné závěsy, výpravě jeviště odpovídající, které v ulicích svrchu přes jeviště se rozvěsí a slouží ke zdánlivému uzavření prospektů svrchu. ''[[Autor:Jindřich Fialka|Fka.]]'' {{Konec formy}} s30dutbc991t5nd7b4i5qh5hkzzx2m1 Ottův slovník naučný/Sofia 0 97633 333560 2026-06-05T04:20:51Z Rulumas 19860 Sofia 333560 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Sofia | PŘEDCHOZÍ = Soffitta | DALŠÍ = Sofia (město) }} {{Textinfo | TITULEK = Sofia | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýtřetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1905. S.&nbsp;595. {{Kramerius|nkp|db2c24a0-13c0-11e5-a599-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Sofia''' (řec. ''σοφία''), {{Prostrkaně|moudrost}}. Viz též {{Prostrkaně|{{Heslo|Sofie}}}}. {{Konec formy}} kkkyiezdg0prcqu0rgy9kincyrljlik