Wikizdroje cswikisource https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana MediaWiki 1.47.0-wmf.5 first-letter Média Speciální Diskuse Uživatel Diskuse s uživatelem Wikizdroje Diskuse k Wikizdrojům Soubor Diskuse k souboru MediaWiki Diskuse k MediaWiki Šablona Diskuse k šabloně Nápověda Diskuse k nápovědě Kategorie Diskuse ke kategorii Autor Diskuse k autorovi Edice Diskuse k edici Stránka Diskuse ke stránce Index Diskuse k indexu TimedText TimedText talk Modul Diskuse k modulu Podujatie Diskusia k podujatiu 100 2273 333597 312254 2026-06-07T05:53:06Z ThecentreCZ 5747 /* Proslovy a politická prohlášení */ 333597 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Edvard | příjmení = Beneš | Image = Edvard Beneš.jpg | datum narození = 28. května 1884 | místo narození = Kožlany | datum úmrtí = 3. září 1948 | místo úmrtí = Sezimovo Ústí | popis = československý politik }} '''Edvard Beneš''' (1884–1948), československý politik, byl ministrem zahraničních věcí ve vládě T. G. Masaryka a v letech 1935–1948 s malými přestávkami presidentem Československa, částečně v exilu. Hrál velkou roli v I. i v II. odboji. {{Více}} __TOC__ == Dílo == (Výběr, pouze české tituly) * ''Otázka národnostní'' - Praha (1909) * ''Naše politické vzdělání a potřeba vysoké školy sociálně-politické'' - Brandýs nad Labem (1910) * ''Stručný nástin vývoje moderního socialismu'' – Praha (1910–11) * ''Stranictví. Sociologická studie'' – Praha (1912) * ''Mravní soustavy v soudobé francouzské filosofii'' – Praha (1913) * ''Problém alkoholové výroby a abstinence'' (1915) * ''K budoucímu míru'' – Praha (1919) * ''[[Povaha politického stranictví]]'' – Praha (1920) {{Digitalizuje se|BENEŠ, Edvard - Povaha politického stranictví.djvu}} * ''Válka a kultura'' – Praha (1922) * ''Zahraniční politika a demokracie'' – Praha (1923) * ''Smysl československé revoluce'' – Praha (1923) * ''Nesnáze demokracie'' – Praha (1924) * ''Locarno a svaz národů'' – Praha (1925) * ''Problém malých národů po světové válce'' v T. G. Masaryk: ''Problém malých národů v evropské krisi'' – Praha (1926) * ''Světová válka a naše revoluce. Vzpomínky a úvahy z bojů za svobodu národa. I–III'' – Praha (1927–1928), 1994 * ''Demokratická armáda, pacifismus a zahraniční politika'' – Praha (1931) * ''Boj o mír a bezpečnost státu'' – Praha (1934) * ''Politická činnost a filosofie T. G. Masaryka'' – Praha (1935) * ''Masarykova cesta a odkaz'' – Praha (1937) * ''Demokracie dnes a zítra'' – Londýn (1942), Praha 1946, 1948, 1999 * ''Tři roky druhé světové války. Projevy a dokumenty z r. 1938–1942'' – Londýn (1942) * ''Naše slovanská politika'' – Londýn 1943<br />''Úvahy o slovanství. Hlavní problémy slovanské politiky'' – Londýn (1944), Praha 1947, 1948 * ''Šest let exilu a druhá světové války, Řeči, projevy a dokumenty z r. 1938–45'' – Londýn (1945), Praha 1946, 1947 * ''Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství'' – Praha (1947, 1948) * ''Mnichovské dny'' – Londýn, 1948, 1955, 1958, Praha 1968 * ''Odsun Němců z Československa: výbor z Pamětí, projevů a dokumentů 1940-1947.'' Praha 1996, 2002. ISBN 80-85926-06-7 a ISBN 80-85926-34-2. * [[Abdikační dopis prezidenta Beneše ze dne 5.10.1938]] === Dekrety === * [[Benešovy dekrety]] === Překlady === * Constantin François Volney: [[Zříceníny]] (1909) * [[Autor:Edward Carpenter|Edward Carpenter]]: [[Civilisace, její následky, léčení jich a jiné studie]] (1910) {{Online Kramerius|nkp|1ca27760-8607-11e4-a354-005056825209}} === Proslovy a politická prohlášení === * [[Projev ministra Beneše v Moskvě (1935)|Projev ministra Beneše v Moskvě]] (10. června 1935) * [[Presidentovo rozloučení v ministerstvu zahraničí]] (21. prosince 1935, obsahuje i proslov [[Autor:Kamil Krofta|Kamila Krofty]]) * [[President republiky stojí nad stranami]] (25. prosince 1935) * [[Novoroční projev presidenta republiky (1936)|Novoroční projev presidenta republiky]] (28. prosince 1935) * [[Za armádou musí stát celý národ]] (24. dubna 1936) * [[President dr. Beneš o úkolech důstojnictva]] (23. června 1936) * [[Projev k Maďarům v Nových Zámcích]] (20. září 1936) * [[Slovensko spolurozhoduje o osudu Evropy]] (20. září 1936) * [[Dopis Edvarda Beneše III. manifestačnímu sjezdu záložních důstojníků]] (30. listopadu 1936) * [[Vánoční poselství presidenta Beneše]] (24. prosince 1936) * [[Edvard Beneš k úmrtí Josefa Pekaře]] (26. ledna 1937) * [[Projev Edvarda Beneše v Bělehradě (1937)|Projev Edvarda Beneše v Bělehradě]] (6. dubna 1937) * [[Armádní rozkaz (14. září 1937)|Armádní rozkaz]] (14. září 1937, k úmrtí T. G. Masaryka) * [[Věrni v míru i v boji]] (14. září 1937, rovněž k úmrtí T. G. Masaryka) * [[Masarykova cesta a odkaz]] (22. září 1937, projev na pohřbu T. G. Masaryka) * [[Projev Edvarda Beneše na 81. zasedání správní rady Mezinárodního úřadu práce]] (7. října 1937) * [[V jubilejním roce — smíření uvnitř i navenek]] (25. prosince 1937, vánoční projev) * [[Akademicky vzdělaný občan má vždy zachovati klid a neohroženost]] (8. dubna 1938) * [[President republiky Národní radě československé]] (10. dubna 1938) * [[Pro pravdu a mír]] (17. dubna 1938) * [[Dvacáté výročí zřízení čs. armády v Italii]] (21. dubna 1938, armádní rozkaz prezidenta republiky) * [[President republiky k studentstvu (1938)|President republiky k studentstvu]] (12. června 1938) * [[Mějme dobrou vůli i víru v návrat ke klidu a pořádku]] (11. září 1938) * [[Armádní rozkaz presidenta republiky (22. září 1938)|Armádní rozkaz presidenta republiky]] (23. září 1938) * [[Musíme zachovat klid, rozvahu a jednotu]] (23. září 1938, ke jmenování první vlády gen. Syrového, „mám svůj plán“) * [[Beneš odpovídá Rooseveltovi]] (27. září 1938) * [[Dopis odstupujícího presidenta předsedovi vlády gen. Syrovému]] (6. října 1938) * [[Rozloučení presidenta dr. Beneše s občanstvem]] (6. října 1938) * [[Projev Edvarda Beneše na Národním výboru pro Velké Brno]] (13. května 1945, „otázku německou musíme v republice vylikvidovat“) * [[Vánoční projev presidenta republiky dr. Edvarda Beneše]] (27. prosince 1945) * [[Projev pana presidenta republiky Dr. Edvarda Beneše na sjezdu českých spisovatelů v červnu 1946 v Praze]] (červen 1946) * [[Přátelství města a vesnice je zapotřebí pro celý náš stát]] (25. prosince 1947, vánoční projev) * [[Abdikační dopis Edvarda Beneše ze dne 7. 6. 1948]] (8. června 1948) === Viz též === * [[Odkaz Edvarda Beneše]] - jako falzum, stále podléhající autorskoprávním předpisům, bylo smazáno; k dokumentačním účelům byla diskusní stránka o tomto problému zachována a nalézá se na [[Diskuse k autorovi:Edvard Beneš/Odkaz Edvarda Beneše]] == Díla o autorovi == * T. G. Masaryk: [[Abdikační prohlášení T. G. Masaryka]] (15. prosince 1935, doporučuje Beneše jako nástupce) * Karel Čapek: [[Spisovatel píše poslancům]] (17. prosince 1935, výzva k volbě Beneše prezidentem) * Emanuel Moravec: [[Vrchní velitel Beneš]] (23. prosince 1935) * [[Poselství vlády národu (21. září 1938)|Poselství vlády národu]] (22. září 1938, zpráva o rozhodnutí vlády M. Hodži projednaném s prezidentem) * Emil Hácha: [[Státní president odmítl vměšování emigrantů]] (7. prosince 1941) * Emil Hácha: [[Projev státního presidenta dr. Háchy]] (31. května 1942) [[Kategorie:Čeští a českoslovenští politici]] 9c6bkqo53i175c9i71ileexo376p32q 100 17155 333592 311723 2026-06-07T04:59:32Z Rulumas 19860 /* Ottův slovník naučný */ Sofian 333592 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Jan Václav | příjmení = Novák | Image = Jan Václav Novák.jpg | datum narození = 21. prosinec 1853 | datum úmrtí = 30. duben 1920 | popis = český komeniolog }} '''Jan Václav Novák''' (1853–1920) byl český středoškolský profesor, literární historik-komeniolog, překladatel a editor spisů [[Autor:Jan Amos Komenský|J.&nbsp;A.&nbsp;Komenského]] a staročeské literatury. {{Více}} == Dílo == * [[Kalendář Zlaté Prahy/1894/Pietism jako první ovoce snah J. A. Komenského|Pietism jako první ovoce snah J. A. Komenského]] – uveřejněno v ''[[Kalendář Zlaté Prahy|Kalendáři Zlaté Prahy]]'' (1894) * [[Pohádky (Novák)|Pohádky]] (1896) {{Online Kramerius|ABA001|20819935}} * [[Přemyšlování o dokonalosti křesťanské/Předmluva vydavatele|Předmluva vydavatele]] k vydání Komenského ''[[Přemyšlování o dokonalosti křesťanské]]'' * [[Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až do politického osvobození]] napsal společně s [[Autor:Arne Novák|Arne Novákem]] (1922) {{Online Kramerius|nkp|d93bf580-1d0a-11e2-a61d-005056827e52}} * [[Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny]] napsal společně s Arne Novákem (1913) {{Online Kramerius|nkp|84af9400-4d80-11e5-8b04-5ef3fc9bb22f}} * [[Staročeská Gesta Romanorum]] (1895) {{Online Kramerius|ABA001|20842532}} * [[Výbor z literatury české, díl III. Doba nová]] (1909) {{Online Kramerius|nkp|b3648af0-f9d4-11e2-9923-005056827e52}} === Články === * [[Jak může řečnictví státi se uměním duševodným?]] (1884) {{Online Kramerius|ABA001|1443775}} === Překlady === * [[Autor:Oskar Höcker|Oskar Höcker]]: [[Robinson Krusoe. Cesty a příhody Robinsonovy na zemi i na moři]] (1888) – překlad z němčiny, adaptace [[Autor:Daniel Defoe|Defoeova]] románu o [[Robinson Crusoe|Robinsonu Crusoeovi]]. * [[Autor:Joachim Heinrich Campe|Joachim Heinrich Campe]]: [[Robinson Krusoe (Campe)|Robinson Krusoe]] překlad z němčiny, adaptace Defoeova románu o Robinsonu Crusoeovi s ilustracemi [[Autor:Carl Offterdinger|Jindřicha Offterdingera]] (1890) {{Online Kramerius|ABA001|11240691}} * Jan Amos Komenský: [[Štěstí národa, za zrcadlo vystavené těm, kdož poznati chtějí, jsou-li štastni a jak by se jimi státi mohli]] (1901) {{Online Kramerius|nkp|26fdad20-6b12-11e4-8991-005056827e51}} * Jan Amos Komenský: [[Jana Amosa Komenského Řeči potocké]] společně přeložil s [[Autor:František Jan Zoubek|Františkem Janem Zoubkem]] (1894) {{Online Kramerius|nkp|40286340-d448-11e4-8565-005056827e52}} * Jan Amos Komenský [[Klasobraní didaktické, úhrn umění učení se a vyučování v krátkých pravidlech vykládající]] sebral a vydal [[Autor:Kristian Vladislav Nigrin|Kristian Vladislav Nigrin]] (1896) {{Online Kramerius|nkp|5d0d07a0-d163-11e4-97af-005056827e51}} * [[Autor:Rudolf Scipio|Rudolf Scipio]]: [[V jihoamerických stepích]] (1887) {{Online Kramerius|ABA001|20951812}} === Redakce === * [[Autor:Jan Amos Komenský|Jan Amos Komenský]]: [[Didaktika česká]] (1913) {{Online Kramerius|nkp|6a608df0-38bb-11e4-8f64-005056827e52}} * Jan Amos Komenský: [[Jana Amosa Komenského Didaktika, to jest umění umělého vyučování]] (1892) {{Online Kramerius|nkp|7a678cc0-d3b7-11e4-8565-005056827e52}} * Jan Amos Komenský: [[Jana Amosa Komenského Theatrum universitatis rerum]] společně podává s [[Autor:Adolf Patera|Adolfem Paterou]] (1897) {{Online Kramerius|ABA001|1212164}} * [[Katalog Školského oddělení na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze roku 1895]] (1895) {{Online Kramerius|ABA001|21323751}} * [[Kniha moudrosti]] sebral s [[Autor:Karel Vorovka|Karlem Vorovkou]] (1892) {{Online Kramerius|ABA001|21415179}} * Jan Amos Komenský: [[Maudrost starých Čechů za zrcadlo vystavená potomkům]] (1901) {{Online Kramerius|nkp|414bb7f0-0bf2-11e4-8f64-005056827e52}} * [[Autor:Petrus Comestor|Petrus Comestor]]: [[Petra Comestora Manducatora Historia scholastica]] (1914) {{Online Kramerius|nkp|963b1cf0-6b11-11e4-8991-005056827e51}} * [[Ročenka]] (1894) {{Online Kramerius|ABA001|183346}} * Jan Amos Komenský: [[Veškerých spisů Jana Amosa Komenského svazek I]] společně s [[Autor:Josef Reber|Josefem Reberem]] (1914) {{Online Kramerius|nkp|99f10680-a383-11e3-b833-005056827e52}} * Jan Amos Komenský: [[Veškerých spisů Jana Amosa Komenského svazek XV]] (1910) {{Online Kramerius|nkp|2a449d30-08da-11e4-83c7-005056827e51}} {{Digitalizuje se|Veškerých spisů Jana Amosa Komenského svazek XV.pdf}} * František Jan Zoubek: [[Život Jana Amosa Komenského na oslavu třísetleté památky jeho narození]] (1892) {{Online Kramerius|ABA001|1422813}} === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''JNk.'' Je autorem nebo spoluautorem hesel: * ''Čechy'' – část [[Ottův slovník naučný/Čechy/Dějiny jazyka českého|Dějiny jazyka českého]] * [[Ottův slovník naučný/Acanthes|Acanthes]] * [[Ottův slovník naučný/Adam (osoby)|Adam (osoby)]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Achilles Jan|Achilles Jan]] * [[Ottův slovník naučný/Albin (osoby)|Albin (osoby)]] * [[Ottův slovník naučný/Albin|Albin]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Alexander|Alexander]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Alexis|Alexis]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Alkaios|Alkaios]] * [[Ottův slovník naučný/Alvarus|Avarus]] * [[Ottův slovník naučný/Axionikos|Axionikos]] * [[Ottův slovník naučný/Komenský|Komenský]] * [[Ottův slovník naučný/Kralice|Kralice]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Olivetský|Olivetský]] * [[Ottův slovník naučný/Palma (osoby)|Palma]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Paminondas|Paminondas]] * [[Ottův slovník naučný/Paulin|Paulin]] * [[Ottův slovník naučný/Pausteník|Pausteník]] * [[Ottův slovník naučný/Pešín|Pešín]] * [[Ottův slovník naučný/Petrle|Petrle]] * [[Ottův slovník naučný/Petrozelin|Petrozelin]] * [[Ottův slovník naučný/Petřík|Petřík]] * [[Ottův slovník naučný/Pěčka|Pěčka]] * [[Ottův slovník naučný/Phagellus|Phagellus]] * [[Ottův slovník naučný/Philadelphus Martin|Philadelphus Martin]] * [[Ottův slovník naučný/Philomathes|Philomathes]] * [[Ottův slovník naučný/Písecký|Písecký]] * [[Ottův slovník naučný/Rvačovský|Rvačovský]] * [[Ottův slovník naučný/Sedlčanský|Sedlčanský]] * [[Ottův slovník naučný/Sofian|Sofian]] * [[Ottův slovník naučný/z Pernšteina|z Pernšteina]] (část) * [[Ottův slovník naučný/z Rabšteina|z Rabšteina]] (část) [[Kategorie:Čeští historikové]] [[Kategorie:Čeští překladatelé]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] aqv3onvlvda4xtcotxhtu68hutwkue6 0 21219 333606 330881 2026-06-07T06:43:40Z Rulumas 19860 oprava, odkaz na kvalitnější zdroj 333606 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Sofisté | PŘEDCHOZÍ = Sofismus | DALŠÍ = Sofistika }} {{Textinfo | TITULEK = Sofisté | AUTOR = [[Autor:Gustav Zába|Gustav Zába]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýtřetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1905. S.&nbsp;597. {{Kramerius|nkp|db9bfd70-13c0-11e5-a599-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Sofisté }} {{Forma|proza}} '''Sofisté''' slove skupina řeckých filosofů v době Perikleově a Sókratově, kteří charakterisováni jsou předně tím, že vystupovali jako učitelé praktické státní moudrosti, a po druhé tím, že položivše důraz na subjektivismus, stali se zakladateli kritiky poznání. Metafysika čili po způsobě tehdejším mluveno fysika zůstávala mimo jejich badací cíle, třeba že jednotlivci oboru toho dobře byli znalí. V eleatské škole a jinde (na př. u Hérakleita) známou a rozvedenou myšlenku, že věci naší zkušenosti se mění a že v nich není trvání, pojali za svou a provedli ji ve svém sensualismu v plných důsledcích. Podle stanoviska jejich všechno poznání se děje pomocí smyslů. Jsou-li však výpovědi tohoto (podle nich) jediného zdroje poznání nejisty, pak není obecně závazného vědění, ke skutečné jsoucnosti, k absolutnu nikdy nepronikneme. Poznání jest naprosto subjektivní. Proto není vědy jakož poznání pravdy, nýbrž jsou jen domněnky a dohady o věcech. Chápeme věci jen podle povahy smyslův a každý zase zvlášť podle povahy své organisace. Zničte oko a zničíte barvu, praví Prótagoras. Předměty stávají se takými, jakými pro nás jsou, že přicházejí ve vztah k našemu organismu. Kriterion pravdy leží v člověku, a to v člověku empirickém, v jeho smyslech, náladách, názorech dne a ne v myšlení nutném a závazném. Proto vyslovuje Prótagoras zásadu, {{Prostrkaně|že člověk jest měřítkem všech věcí}}. Prováděli kritiku poznání směrem novodobé aesthopsychologie jak na ten čas nejlépe mohli, ale ke skutečné spekulaci filosofické, k abstrakci zkušenost přesahující a ke kritice pojmův povznésti se nedovedli. Zůstali-li zde jednostranými, jest přece nepopíratelný jejich význam a zásluha v tom, že ukázali na nedostatečnost starého dogmatismu a že provedli zcela přesné rozlišení věci a představy o věci. Netvořili školu vyšlou z autority mistra jednoho, že však se vyskytli v rozličných končinách řecké oblasti mužové tohoto subjektivismu ve stejném čase, jest okolnost, která dokazuje, že myšlenky, které pronášeli, byly již pohotovým, leč posud neprosloveným majetkem doby. To jmenovitě se tkne jejich zasáhnutí ve veřejný správní život, kde dovedli zaujmouti pro sebe veřejnost a strhnouti k sobě hojné přívrženstvo, cestujíce v končinách řeckých a vyučujíce za plat. Naivnost názorův o jednotě mravnosti byla životem politickým a sociálním otřesena, rozličné hodnocení týchž činův samo sebou každému se vtíralo při tak četných ústavách větších a menších republik městských. Bylo tudíž snadno vnésti subjektivismus do mravouky individuální i společenské a ukázati na nejistotu a kolísavost pojmu o ctnosti občanské i politické. '''S.''' zasáhli i v tento obor ideový a jejich přičiněním pěstěný zde subjektivismus vyvinuje vědomí o právě individua. Dospěli v tomto směru k rozlišení zákona psaného a přirozeného, k potírání nerovnosti a výsad mezi lidmi, ba i k boji proti otroctví jakožto stavu přírodě se příčícímu. Kallikleova »panská morálka« a právo silnějšího jest — třeba že v jiné formě — také jen týž princip. Rozklady své dovedli podepříti hladkou výmluvností, která přecházívala v nesený tón deklamační. Byli znamenitými rhétory a všichni obírali se theorií řečnickou. Sílu své dialektiky kladli do toho, že proti každému tvrzení stavěli tvrzení opačné a věc chabou, chatrnými důvody podepřenou, přiváděli přece k vítězství, tak že ne neprávem vytýká se jim, že nehleděli tak přesvědčovati, jako spíše přemlouvati. Ale i v tomto směru povznesli se nad pouhou rabulistiku k úvahám theoretickým. Dialektické jejich úsilí vedlo je k rozlišování významu a platnosti slov a tak stali se zakladateli nejen synonymiky, ale i grammatiky. V otázkách theologických stáli na stanovisku rozumových výkladů, rušíce i zde všechen dogmatismus. Charakteristický jest na př. výrok Kritiův, že bohové jakožto strážcové pořádku a trestatelé vin jsou výmysly moudrých zákonodárcův, kteří zbásněnou autoritou bohů chtěli zastrašovati; Prodikos a jiní ještě vykládali, že představy bohů povstaly z uctívání blahotvorných živlův a darův přírody. Nejpřednějšími z nich jsou Gorgias, Hippias, Prodikos, Kritias, Kalliklés. V dobách pozdějších, počínaje od Hadriana, slovo ''σοφιστής'' bylo jaksi úředním titulem řeckých rhétorův. K lit. viz Funk-Brentano, Les sophistes grecs et les sophistes contemporains anglais (Pař., 1879). ''[[Autor:Gustav Zába|Zb.]]'' {{Konec formy}} [[Kategorie:Filosofie v Ottově slovníku naučném]] ojuhs78wegqrw2df8of36ezdpkxfko4 0 21222 333605 330879 2026-06-07T06:31:57Z Rulumas 19860 oprava, odkaz na kvalitnější zdroj 333605 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Sofismus | PŘEDCHOZÍ = Sofisma | DALŠÍ = Sofisté }} {{Textinfo | TITULEK = Sofismus | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýtřetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1905. S.&nbsp;597. {{Kramerius|nkp|db9bfd70-13c0-11e5-a599-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Sofismus''' viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Súfismus}}}}. {{Konec formy}} [[Kategorie:Hesla v Ottově slovníku naučném]] 4bhqwiv80b7frijfkw8plbnf04wyn98 0 21223 333604 330878 2026-06-07T06:30:20Z Rulumas 19860 oprava, odkaz na kvalitnější zdroj 333604 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Sofisma | PŘEDCHOZÍ = Sofijsk | DALŠÍ = Sofismus }} {{Textinfo | TITULEK = Sofisma | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýtřetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1905. S.&nbsp;597. {{Kramerius|nkp|db9bfd70-13c0-11e5-a599-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Sofisma,''' řec., jest úsudek, jehož závěr úmyslně vyvozen jest záludou, aby způsoben byl klam. Úmysl klamati jest význakem '''s'''-t a liší se tak od paralogismů, závěrů to, které jsou chybně učiněny mimovolně. K řešení '''s'''-t, aby totiž chyba byla nalezena a v přesné logické formě vytknuta, jest potřebí mnohdy bystrého důvtipu. Oblíbeným cvikem myšlení byla '''s'''-ta v megarské škole Euklidově, kteráž vůbec byla dialekticky založena k hájení eleatického principu, že smyslům pravda nenáleží. Zkušenost měla býti uvedena ad absurdum a tento ráz mají více méně všechny spletky sofistické. Theorie '''s'''-t zajímala i samého Aristotela, jenž se jí obíral ve spise {{Cizojazyčně|el|''Ἔλεγχοι σοφιστικοί''}} (o důkazech sofistických). {{Konec formy}} [[Kategorie:Hesla v Ottově slovníku naučném]] cgnh00r22rcmfg3ykop7kpl1qc829v3 100 22341 333602 333511 2026-06-07T06:20:45Z Rulumas 19860 /* Ottův slovník naučný */ Sofijevka, Sofijsk 333602 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Pavel | příjmení = Papáček | datum narození = 4. března 1863 | místo narození = Chrudim | datum úmrtí = 31. prosince 1930 | místo úmrtí = Praha | popis = český učitel a překladatel }} '''Pavel Papáček''' (1863–1930) byl učitel, vlastivědný pracovník a překladatel z ruštiny. == Dílo == === Redakce === * [[Průvodce po Berouně a okolí]] (1895) {{Online Kramerius|ABA001|21342320}} * [[Autor:Ivan Sergejevič Turgeněv|Ivan Sergejevič Turgeněv]]: [[Poslední práce a doplňky]] v překladu [[Autor:Jana Valešová|Jany Valešové]] (1902) {{Online Kramerius|ABG001|1037894}} === Překlady === * [[Píseň o výpravě Igorově, Igora syna Svjatoslavova, vnuka Olegova]] (1926) {{Online Kramerius|nkp|cb7ddf90-45fe-11e2-b246-005056827e52}} * [[Autor:Vladimir Grigor'jevič Čertkov|Vladimir Grigor'jevič Čertkov]]: [[Dodatky k románu Vzkříšení L.N. Tolstého]] (1900) {{Online Kramerius|ABA001|12047106}} * [[Autor:Helmhold|Helmhold]]: [[Vyhubení Slovanů pobaltských]] (1925) {{Online Kramerius|mzk|2cf29850-0ee6-11e3-beb8-005056827e51}} * [[Autor:Viktor Krylov|Viktor Krylov]]: [[Medvěd námluvčím]] (1890) {{Online Kramerius|ABA001|11862254}} * [[Autor:Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin|Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin]]: [[Bajky]] (1904) {{Online Kramerius|ABG001|1008056}} * [[Autor:Lev Nikolajevič Tolstoj|Lev Nikolajevič Tolstoj]]: ** [[Plody osvěty]] (1892) {{Online Kramerius|ABA001|12511807}} ** [[Spisy hraběte Lva Nikolajeviče Tolstého]] (1900) {{Online Kramerius|ABA001|12046660}} * Ivan Sergejevič Turgeněv: [[Literární a životní vzpomínky]] (1921) {{Online Kramerius|nkp|201ec800-89f1-11e5-a715-005056827e52}} === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''Pp''. Je autorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Avico|Avico]] * [[Ottův slovník naučný/Babelsberg|Babelsberg]] * [[Ottův slovník naučný/Bacenis silva|Bacenis silva]] * [[Ottův slovník naučný/Biturigové|Biturigové]] * [[Ottův slovník naučný/Bodamské jezero|Bodamské jezero]] * [[Ottův slovník naučný/Bojkové|Bojkové]] * [[Ottův slovník naučný/Dobřany|Dobřany]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Fláma|Fláma]] * [[Ottův slovník naučný/Kocel|Kocel]] * [[Ottův slovník naučný/Kolobřeh|Kolobřeh]] * [[Ottův slovník naučný/Královec|Královec]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Linec nad Rýnem|Linec nad Rýnem]] * [[Ottův slovník naučný/Linec|Linec]] * [[Ottův slovník naučný/Lingoni|Lingoni]] * [[Ottův slovník naučný/Lucie|Lucie]] * [[Ottův slovník naučný/Lukov|Lukov]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Meklenbursko|Meklenbursko]] * [[Ottův slovník naučný/Mnichov|Mnichov]] * [[Ottův slovník naučný/Naba|Naba]] * [[Ottův slovník naučný/Novorossijsk|Novorossijsk]] * [[Ottův slovník naučný/Nusle|Nusle]] * [[Ottův slovník naučný/Oděssa|Oděssa]] * [[Ottův slovník naučný/Ogińského průplav|Ogińského průplav]] * [[Ottův slovník naučný/Perwolf|Perwolf]] * [[Ottův slovník naučný/Petěrhof|Petěrhof]] * [[Ottův slovník naučný/Petrohrad|Petrohrad]] * [[Ottův slovník naučný/Petrozavodsk|Petrozavodsk]] * [[Ottův slovník naučný/Sevastopol|Sevastopol]] * [[Ottův slovník naučný/Sieradz|Sieradz]] * [[Ottův slovník naučný/Sierpc|Sierpc]] * [[Ottův slovník naučný/Slavjanoserbsk|Slavjanoserbsk]] * [[Ottův slovník naučný/Slavjansk|Slavjansk]] * [[Ottův slovník naučný/Soči|Soči]] * [[Ottův slovník naučný/Sofijevka|Sofijevka]] * [[Ottův slovník naučný/Sofijsk|Sofijsk]] * [[Ottův slovník naučný/Split|Split]] * [[Ottův slovník naučný/Sudogda|Sudogda]] * [[Ottův slovník naučný/Sudosť|Sudosť]] * [[Ottův slovník naučný/Sudža|Sudža]] * [[Ottův slovník naučný/Sudženská kamenouhelná pánev|Sudženská kamenouhelná pánev]] * [[Ottův slovník naučný/Svitjaz|Svitjaz]] * [[Ottův slovník naučný/Syrniki|Syrniki]] * [[Ottův slovník naučný/Tagul|Tagul]] * [[Ottův slovník naučný/Tamaňský poloostrov|Tamaňský poloostrov]] * [[Ottův slovník naučný/Tavrická gubernie|Tavrická gubernie]] * [[Ottův slovník naučný/Tokko|Tokko]] * [[Ottův slovník naučný/Trogir|Trogir]] * [[Ottův slovník naučný/Troki|Troki]] * [[Ottův slovník naučný/Tula|Tula]] * [[Ottův slovník naučný/Tulun|Tulun]] * [[Ottův slovník naučný/Turov|Turov]] * [[Ottův slovník naučný/Usť-Sysolsk|Usť-Sysolsk]] * [[Ottův slovník naučný/Usť-Ujskaja|Usť-Ujskaja]] * [[Ottův slovník naučný/Ušica (město)|Ušica]] (Nová a Stará) * [[Ottův slovník naučný/Ušica|Ušica]] (řeka) * [[Ottův slovník naučný/Utkinské závody|Utkinské závody]] * [[Ottův slovník naučný/Varmie|Varmie]] * [[Ottův slovník naučný/Varnavin|Varnavin]] * [[Ottův slovník naučný/Varšava|Varšava]] * [[Ottův slovník naučný/Varzuga|Varzuga]] * [[Ottův slovník naučný/Vasilkov|Vasilkov]] * [[Ottův slovník naučný/Vasilsursk|Vasilsursk]] * [[Ottův slovník naučný/Vasjuganská step|Vasjuganská step]] * [[Ottův slovník naučný/Vasjugan|Vasjugan]] * [[Ottův slovník naučný/Vasjutince|Vasjutince]] * [[Ottův slovník naučný/Verchisetský závod|Verchisetský závod]] * [[Ottův slovník naučný/Verchněčirskaja|Verchněčirskaja]] * [[Ottův slovník naučný/Verchnědněprovsk|Verchnědněprovsk]] * [[Ottův slovník naučný/Verchněinbatskoje|Verchněinbatskoje]] * [[Ottův slovník naučný/Verchněkamčatsk|Verchněkamčatsk]] * [[Ottův slovník naučný/Verchněkolymsk|Verchněkolymsk]] * [[Ottův slovník naučný/Verchněkurmojarskaja|Verchněkurmojarskaja]] * [[Ottův slovník naučný/Verchněpogromnoje|Verchněpogromnoje]] * [[Ottův slovník naučný/Verchněuralsk|Verchněuralsk]] * [[Ottův slovník naučný/Verchnij Lomov|Verchnij Lomov]] * [[Ottův slovník naučný/Verchnij Mamon|Verchnij Mamon]] * [[Ottův slovník naučný/Verchojanský hřbet|Verchojanský hřbet]] * [[Ottův slovník naučný/Verchojansk|Verchojansk]] * [[Ottův slovník naučný/Vercholensk|Vercholensk]] * [[Ottův slovník naučný/Verchososensk|Verchososensk]] * [[Ottův slovník naučný/Verchoturje|Verchoturje]] * [[Ottův slovník naučný/Verchovka|Verchovka]] * [[Ottův slovník naučný/Verki|Verki]] * [[Ottův slovník naučný/Verkuc|Verkuc]] * [[Ottův slovník naučný/Vesi-järvi|Vesi-järvi]] * [[Ottův slovník naučný/Vesjegonsk|Vesjegonsk]] * [[Ottův slovník naučný/Veskovo|Veskovo]] * [[Ottův slovník naučný/Věrchněpogromnoje|Věrchněpogromnoje]] * [[Ottův slovník naučný/Volčansk|Volčansk]] * [[Ottův slovník naučný/Volha|Volha]] * [[Ottův slovník naučný/Volchov|Volchov]] * [[Ottův slovník naučný/Volyn|Volyn]] * [[Ottův slovník naučný/Volyň|Volyň]] * [[Ottův slovník naučný/Vuoxa|Vuoxa]] * [[Ottův slovník naučný/Vyborgská gubernie|Vyborgská gubernie]] * [[Ottův slovník naučný/Vyborg|Vyborg]] * [[Ottův slovník naučný/Vyčegda|Vyčegda]] * [[Ottův slovník naučný/Vygorěckaja pustyň|Vygorěckaja pustyň]] * [[Ottův slovník naučný/Vyšegorod|Vyšegorod]] * [[Ottův slovník naučný/Vyšnij Voločok|Vyšnij Voločok]] * [[Ottův slovník naučný/Vytěgra|Vytěgra]] * [[Ottův slovník naučný/Wieliczka|Wieliczka]] * [[Ottův slovník naučný/Zambrów|Zambrów]] * [[Ottův slovník naučný/Zaozerje|Zaozerje]] * [[Ottův slovník naučný/Żelechów|Żelechów]] * [[Ottův slovník naučný/Zelěznovodsk|Zelěznovodsk]] * [[Ottův slovník naučný/Zembin|Zembin]] * [[Ottův slovník naučný/Zeravšánský hřbet|Zeravšánský hřbet]] * [[Ottův slovník naučný/Zeravšánský okruh|Zeravšánský okruh]] * [[Ottův slovník naučný/Zeravšán|Zeravšán]] * [[Ottův slovník naučný/Zimní břeh|Zimní břeh]] * [[Ottův slovník naučný/Źółkiewka|Źółkiewka]] * [[Ottův slovník naučný/Želězinskaja|Želězinskaja]] * [[Ottův slovník naučný/Želtuga|Želtuga]] * [[Ottův slovník naučný/Želtyja vody|Želtyja vody]] * [[Ottův slovník naučný/Žitný ostrov|Žitný ostrov]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Žitoměř|Žitoměř]] * [[Ottův slovník naučný/Žmuď|Žmuď]] == Díla o autorovi == * Encyklopedické heslo [[Ottův slovník naučný/Papáček|Papáček]] v ''[[Ottův slovník naučný|Ottově slovníku naučném]]'' (1902) [[Kategorie:Čeští autoři]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] tecwde5sc5t2qx9wgvrs7ea8f1eshs2 0 97634 333590 333561 2026-06-07T04:51:52Z Rulumas 19860 Sofia (město), 2. část 333590 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Sofia (město) | PŘEDCHOZÍ = Sofia | DALŠÍ = Sofian }} {{Textinfo | TITULEK = Sofia | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýtřetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1905. S.&nbsp;595–596. {{Kramerius|nkp|db2c24a0-13c0-11e5-a599-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Sofie }} {{Forma|proza}} '''Sofia: 1) S.''', dříve {{Prostrkaně|Srědec}}, hl. m. knížetství Bulharského, leží skoro v srdci Balkánského poloostrova na křižovatce starodávných cest mezi Bělehradem a Cařihradem, Aegejským a Černým mořem, na 42° 41′ s.&nbsp;š. a 23° 20′ v.&nbsp;d., ve výši 550&nbsp;''m'' n. m. Rozkládá se hodinu cesty od levého břehu Iskeru, v úrodné kotlině {{Prostrkaně|Sofijsko pole}}, 60&nbsp;''km'' dlouhé a 20&nbsp;''km'' široké, táhnoucí se od sev.-záp. k j.-vých. a uzavřené na sev.-vých. výběžky Etropolského Balkánu, na jz. Vitošou (2200&nbsp;''m''), od '''S'''-ie pouze 7&nbsp;''km'' vzdálenou. '''S'''-ie dotýká se hlavní trať Východní dráhy a vycházejí odbočky na sv. do Varny a na jz. do Radomíru směrem na Kystendil. Pro svou vysokou polohu a blízkost hor '''S.''' má podnebí rázu kontinentálního. Město dělí se na řadu čtvrtí, ''mahalá'', namnoze s tureckými názvy a rozpadá se na staré a nové město. Staré město bylo důkladně regulováno, tak že zmizely tu špinavé čtvrti, jako židovská a cikánská, která byla přenesena k nádraží; nové město původu úplně moderního má široké, rovné ulice s dlážděnými chodníky. Domy jsou nejvíce jednopatrové, často zahradami obklopené. Z důležitějších budov sluší uvésti vynikající nad město chrám sv. Sofie, jenž připomíná se již r. 1329 jako metropolitní kostel srědecký; je to massivní cihlová stavba s kupolí, zemětřeseními však silně poškozená. Na blízku stával starobulharský klášter, později turecká kasárna, pod nimiž byl labyrinth podzemních chodeb, kde odkryty zajímavé sarkofagy; nyní se tu vypíná chrám Alexandra Něvského; dále je tu kathedrála bulharské metropolie, 1 katol., 1 protest. kostel a synagoga. Z četných tureckých džamijí ponechána Turkům Banja-baši-džamisi s kupolí a minaretem, kdežto ostatní byly zrušeny, jako Černá džamije s obrovskou kupolí, Güldžami, »růžová džamija«, přeměněná z chrámu sv. Jiří, nejstaršího kostela v '''S'''-ii vůbec, Golema (Velká) džamija s 9 kupolemi a j. Ze světských budov vyniká především knížecí palác uvnitř nádherně zařízený na úhledném náměstí Alexandrovském (''Alexandrovska gradina''), vroubeném výstavnými budovami ministerstva vojenství, hotelu Bulgarie a j. Dále uvádíme vesměs moderní budovy radnice, Národní banky bulharské, sobranje, justičního paláce, nového divadla, kadetní školy, gymnasia, nových lázní a pod. Z pomníkův uvésti dlužno pomníky padlým Rusům r. 1877 a 1878, diakona Vasila Levského a rus. cara Alexandra II.; mimo to jsou tu pěkné sady, elektrická dráha a elektrické osvětlení. Obyvatelstva mluvícího většinou bulharsky bylo (r. 1901) 67.920 duší a co do počtu rychle ho přibývá, při čemž živel bulharský nabyl rozhodné převahy. Zabývá se pilně obchodem, ale průmysl je dosud neznačný, obmezuje se hlavně na domácí výrobu jako plátenictví, soukenictví, koželužství, vyšívání a hotovení filigránových výrobků stříbrných. '''S.''' je sídlem knížecího dvora, nejvyšších státních úřadů, sobranje, bulhar. metropolity, řím.-katol. arcibiskupa, rak.-uh., belgického, srbského, anglického, italského, řeckého, rumunského gener. konsula, francouzského konsula, ruského diplom. agenta a tureckého cís. kommissaře. Dále je tu vedle uvedeného gymnasia reálka, vyšší dívčí škola, národní knihovna, státní tiskárna, bulh. ústav pro meteorologii, přírodovědecké museum, zoolog. zahrada a j. Universita sofijská vzniknuvší v l. 1882—92 skládá se z fakulty histor.-filologické, fysikálně-mathematické a právnické a měla r. 1903—04 776 posluchačů, z nichž 10 posluchaček: knihovna univers. vykazuje 46.430 sv. {{Prostrkaně|Dějiny.}} '''S.''' byla založena cís. Trajanem na místě osady thráckého kmene Serdův v okolí sídlícího a stala se pod názvem ''Serdica Ulpia'' hl. městem řím. provincie Dacie. Rozkvět této doby připomíná mnoho nalezených mincí v Serdice ražených. Druhý rozkvět Serdiky spadá do IV. stol., kdy byla hl. m. provincie Dacie Mediterranee; tehdy sám císař Konstantin Veliký rád tu prodléval a dokonce ji svým sídelním městem učiniti chtěl. R. 343—344 konal se zde důležitý koncil biskupů, zabývající se otázkou učení ariánského. Ale r. 447 Serdica byla spálena Huny. Na poč. středověku připomíná se Serdica, také v pozdějších pramenech ''Sardica'' zvaná, jako byzantská pevnost pohraniční, až r. 809 dobyl jí bulharský kníže Krum. Tehdy změněn byl název Serdiky ve slovanský tvar {{Prostrkaně|Srědec}}, podle bulh. výslovnosti {{Prostrkaně|Srjadec}}, od slov. ''srěda'', z čehož pak vznikl byzantský název ''Triaditža''. V X. stol. připomíná se tu biskupství, zajisté z nejstarších v Bulharsku. Za válek bulharsko-byzantských Srědec uhájil se r. 987 slavně útoku cís. Basilia II. Pod byzantskou vládou v l. 1018—1186 Srědec býval východištěm vojenských výprav proti západu. Ve XII. stol. zažil mnoho svízelů. Tak uherský král Bela III. spojen jsa se Štěpánem Nemanjou vydrancoval r. 1183 město a uloupil ostatky sv. Jana Rylského, jež však byly r. 1187 na zvláštní žádost císaře Isáka Angela opět vráceny k tomu cíli, aby byly uklidněny mysli Bulharů pobouřené povstáním Petra a Asěna v Trnově. R. 1189 křižáci třetí výpravy tudy táhnoucí našli Srědec místem opuštěným a zbědovaným. Naposled tu táhlo byzantské vojsko r. 1190 a čtyři roky potom cař Asěn obsadil město a odvezl tělo sv. Jana Rylského do Trnova. Od té doby máme o Srědci zprávy týkající se hlavně církevních poměrů. Koncem století XIV. počíná se užívati pro Srědec názvu '''S.''' (podle chrámu sv. Sofie), jenž se ujal tak, že i pokusy v nové době o znovuzavedení starého názvu skončily se nezdarem. Pod turecké panství '''S.''' dostala se r. 1382; noví vládcové pochopivše výhodnou polohu '''S'''-ie učinili z ní hl. město celého poloostrova mimo Bosnu a Řecko; po celá čtyři století sídlili zde beglerbegové Rumelie, kterým podřízeno bylo 26 sandžakbegův. Turecké obyvatelstvo rychle se množilo, tak že ve stol. XVII. město mělo ráz úplně turecký, avšak jinak těšilo se poměrnému blahobytu, jak o tom svědčí dubrovnická kolonie kupecká, která měla koncem XVI. stol. obchodní spojení na všechny strany. Vedle Dubrovčanů posílen byl kupecký živel ve městě španělskými židy, již se zde počali usazovati od XVI. stol. Ale když suchozemský obchod mezi Adrií a Dunajem poklesl a námořský se počal vzmáhati, blahobyt '''S'''-ie upadal. K tomu připojily se různé svízele, jako mor v l. 1811 a 1837, zemětřesení v l. 1818 a 1868, jímž zkaženy byly památné budovy, a konečně po vyhoření seráje (paláce) beglerbegova r. 1816 hodnost nástupců beglerbegů, valijů brzo byla zrušena. R. 1860 '''S.''', kde převládala ve vyšších školách řečtina a pouze v nižších bulharština, odtrhla se od řeckého patriarchátu; myšlenka osvobození šířila se víc a více v okolí sofijském; do této doby spadá poprava diakona Vasila Levského z Karlova, mučedníka za svobodu Bulharska. Hodina osvobození nadešla ve válce rusko-turecké, za níž 23. pros. 1877 obsazena byla '''S.''' Rusy pod gener. Gurkem, a po zřízení knížetství Bulharského '''S.''' stala se hl. městem. Dne 1. čce 1879 uvítala ve svých zdech svého knížete. Ostatní dějiny viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Bulharsko}}}}, str. 910 sl. S počátkem nové aery Bulharska nastala pro '''S'''-ii nová doba rozmachu, jak o tom nejlépe svědčí vzrůst obyvatelstva. R. 1881 '''S.''' měla 20.501 obyvatelů mluvících neméně než 23 jazyky; r. 1888 vzrostl počet obyvatelstva na 30.428, z čehož připadalo na Bulhary 20.257, španělské židy 5102, cikány 1231, Turků bylo pouze 335, neboť tito většinou před rusko-tureckou válkou z města uprchli a z valného dílu již se nenavrátili. R. 1893 '''S.''' měla již 47.000 obyv. a přibývalo jich stále až k číslu nynějšímu. Též i vzhled města se změnil na prospěch knížecí residence; vznikly nové čtvrti s moderními širokými ulicemi a staré části města byly nově upraveny tak důkladně, že ráz města úplně byl pozměněn. Zbudováním dráhy Bělehrad–Cařihrad a odboček jejích oživil se značně ruch obchodní, který zajisté bude stoupati, zvláště po uklidnění balkánských poměrů, následkem znamenité polohy na Balkánském poloostrově, jak na to poukazují již na př. Boué (r. 1854), Kanitz, Jireček a mn. j. Srv. K. Jireček, Cesty po Bulharsku (Praha, 1888); t., Das Fürstenthum Bulgarien (t., 1891); J. J. Toužimský, Z dnešního Bulharska. I. '''S.''' (»Osvěta«, 1892). '''2) S.''', přístav. město v Marokku, viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Safí}}}}. {{Konec formy}} bdpz4dsfxe75dptlvz071t0ye79mlei 250 97663 333591 2026-06-07T04:54:22Z Shlomo 1042 /* Problematické */ přenos, automatizovaná transkripce, +poznámky 333591 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="2" user="Shlomo" /><div class="text"></noinclude>a zahľadjm ge w okamženj: Y padli na twáři ſwé. {{Verš|16|46}} Tedy řekľ Mogžjš Aronowi; {{Poznámka po straně|Mogžjſs kaditi rozkázaľ Aronowi.}} Wezma kadidlnicy, dey do nj vhlj z oľtáře, a wľož kadidľa, a běž rychle k množſtwj/ a očiſť ge: nebo wyſſľa prchliwoſt od twáři Hoſpodinowy/ [a giž] rána ſe začaľa. {{Verš|16|47}} Y wzaw Aron [kadidlnicy] gakž rozkázaľ Mogžjš/ běžeľ do proſtřed ſhromážděnj/ (a ay rána giž ſe byľa začaľa w lidu) a zakadiw, očiſtiľ lid. {{Verš|16|48}} A ſtáľ mezy mrtwými a žiwými/ y zaſtawena geſt rána. {{Verš|16|49}} {{Poznámka po straně|Pro reptáky zhynuľo lidu, 14700.}} Byľo pak těch, kteřjž od té rány zemřeli/ čtrnácte tiſýců a ſedm ſet/ kromě těch genž zemřeli přjčinau Chóre. {{Verš|16|50}} Y nawrátiľ ſe Aron k Mogžjſſowi, ke dweřjm Stánku vmľuwy/ když ta rána přetržena byľa. </div> <references/> <section end=nu-16 /><section begin=nu-17 /> {{Kapitola|17}}<div class="intro"> Kapitola <span class="rimske-cislice">XVII.</span> Prut Aronú zkwetľ. </div><div class="text"> {{Verš|17|1}} <span class="iniciala">T</span>Edy mľuwiľ Hoſpodin k Mogžjſſowi, řka; {{Verš|17|2}} {{Poznámka po straně|Dwanácte prutů wzýti B. rozkázaľ.}} Mľuw k ſynům Izraelſkým, a wezmi od nich po gednom prutu z každého domu otců, [totiž] ode wſſech knjžat gegich, wedlé domů otců gich dwanácte prutů, [a] gednoho každého gméno napjſſeš na prutu geho. {{Verš|17|3}} Gméno pak Aronowo napjſſeš na prutu Léwj: nebo geden každý prut [bude] mjſto gednoho přednjho z domu otců gegich. {{Verš|17|4}} Y necháš gich w Stánku vmľuwy před ſwědectwjm, kdež přicházým k wám. {{Verš|17|5}} Y ſtane ſe, že kohož wywoljm, toho prut zkwetne: a tak ſpokogjm a [ſwedu] s ſebe reptánj ſynů Izraelſkých, kterýmž repcý na wás. {{Verš|17|6}} Ty wěcy když mľuwiľ Mogžjš k ſynům Izraelſkým, dali gemu wſſecka gegich knjžata pruty [ſwé]/ gednokaždé knjže prut z domu otce ſwého, [totiž] prutů dwanácte, prut pak Aronú [byľ též] mezi pruty gegich. {{Verš|17|7}} {{Poznámka po straně|Prutowé před Archu wneſeni.}} Y zanechaľ Mogžjš prutů před Hoſpodinem w Stánku ſwědectwj. {{Verš|17|8}} {{Poznámka po straně|Prut Aronú zkwetľ. Nazegtřj pak přiſſeľ Mogžjš do Stánku ſwědectwj/ a ay wyroſtľ prut Aronú z domu Léwj/ a wypuſtiw z ſebe pupence zkwetľ/ a wydaľ mandľy zralé. {{Verš|17|9}} Y wyneſľ Mogžjš wſſecky ty pruty od twáři Hoſpodinowy ke wſſechněm ſynům Izraelſkým: a vzřewſſe ge, wzali geden každý prut ſwůg. {{Verš|17|10}} Řekľ pak Hoſpodin Mogžjſſowi; {{Poznámka po straně|Prut Aronú, ſchowán na památku.}} Dones zaſe <ref>Židům 9.4</ref> prut Aronú před Swědectwj/ aby chowán byľ na znamenj [proti] buřičům zpurným a tak přjtrž včinjš reptánj gegich na mne/ aby nezemřeli. {{Verš|17|11}} Y včiniľ [tak] Mogžjš/ gakž byľ přikázaľ gemu Hoſpodin, tak včiniľ. {{Verš|17|12}} Tedy mľuwili ſynowé Izraelſſtj k Mogžjſſowi, řkauce; Hle, [giž] mřeme, mizýme a wſſickni my hyneme. {{Verš|17|13}} Kdožkoli bljzko přiſtaupá k přjbytku Hoſpodinowu/ vmjrá: wſſickniliž ſmrtj zhyneme? </div> <references/> <section end=nu-17 /><section begin=nu-18 /> {{Kapitola|18}}<div class="intro"> Kapitola <span class="rimske-cislice">XVIII.</span> O powinnoſtech Lewjtů, při obětech. 20. A o deſátcých gegich. </div><div class="text"> {{Verš|18|1}} <span class="iniciala">A</span> Protož řekľ Hoſpodin Aronowi; {{Poznámka po straně|Powinnoſti kněžj y Lewjtů.}} Ty a ſynowé twogi, y dům otce twého s tebau, poneſete neprawoſt Swatyně: ty také y ſynowé twogi s tebau, poneſete neprawoſt kněžſtwj ſwého. {{Verš|18|2}} Bratřj také ſwé, pokolenj Léwj, čeled otce ſwého připog k ſobě, ať gſau při tobě a poſľuhugj tobě: ty pak a ſynowé twogi s tebau před Stánkem ſwědectwj [ſľaužiti budete]. {{Verš|18|3}} A pilně oſtřjhati budau rozkázanj twého, bedliwi gſauce při wſſem Stánku: a wſſak ať k nádobám Swatyně a k oľtáři nepřiſtupugj, aby nezemřeli y oni y wy. {{Verš|18|4}} A přjdržeti ſe budau tebe, pilně oſtřjhagjce Stánku vmľuwy při wſſech ſľužbách geho: a cyzý žádný nepřiſtupug k wám. {{Verš|18|5}} Protož pilně oſtřjhegte Swatyně y ſľužby oľtáře, ať nepřicházý wjce zůřiwá prchliwoſt na ſyny Izraelſké, {{Verš|18|6}} Poněwadž ſem gá wybraľ bratřj waſſe Lewjty z ſynů Izraelſkých wám, za dar dané Hoſpodinu, aby konali ſľužbu při Stánku vmľuwy. {{Verš|18|7}} Ty pak a ſynowé twogi s tebau oſtřjhati budete kněžſtwj ſwého při wſſech wěcech přináležegjcých k oľtáři, a kteréž gſau za oponau, a ſľaužiti budete. Vřad kněžſtwj waſſeho darem ſem wám daľ, protož, přiſtaupiľliby kdo cyzý, vmře. {{Verš|18|8}} Mľuwiľ také Hoſpodin k Aronowi; {{Poznámka po straně|Opatřenj kněžj y lewjtů.}} Ay gá daľ ſem tobě k oſtřjhánj oběti ſwé/ kteréž ſe wzhůru pozdwihugj: wſſecko [také] což ſe poſwěcuge od ſynů Izraelſkých, tobě ſem daľ pro pomazánj y ſynům twým/ vſtanowenjm wěčným. {{Verš|18|9}} Toto bude twé z<noinclude> </div></noinclude> m2k5gmlagwyw7sp2k8ktj9tepja2h30 0 97664 333593 2026-06-07T05:02:27Z Rulumas 19860 Sofian 333593 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Sofian | PŘEDCHOZÍ = Sofia (město) | DALŠÍ = Sofie }} {{Textinfo | TITULEK = Sofian | AUTOR = [[Autor:Jan Václav Novák|Jan Václav Novák]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýtřetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1905. S.&nbsp;596. {{Kramerius|nkp|db69f0f0-13c0-11e5-a599-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-DALŠÍ = {{Wikidata|Q112349544|Jakub Sophianus}} }} {{Forma|proza}} '''Sofian''' {{Prostrkaně|Jakub}}, příjmím {{Prostrkaně|Walkenberger}}, rod. z Vodňan, povýšen byl v Praze za bakaláře r. 1566, potom vedl správu škol, zejména řídil školu latinskou na Menším městě Pražském r. 1574, kdy vydal spisek ''O andělích'', věnov. p. Vilémovi z Rožmberka a p. Vrat. z Pernšteina. Ordinován byv za kněze, byl kaplanem v Brumově r. 1578 u Zdeňka Kavky Říčanského. Tu byl by rád všecko kněžstvo na panství přivedl k svému vyznání augšpurskému. Později byl farářem na panství Bohuslava z Michalovic a tehdy vydal v Praze u D. Sedlčanského r. 1594 spisek ''Kořen Jesse rozkvetlého spasení lidského v ráji duchovním, z něhož ovoce církev sv. při památce adventu Páně přijímá'', r. 1596 pak vytištěna jeho knížka (v Praze u B. Waldy) ''Advent a štědrý den Všemohoucího, o čemž rozmlouvají dvě osoby, kazatel a věrný křesťan''. Zvláště známým stal se '''S.''' r. 1602, kdy navrhován byl od administrátora podobojí mistrům při universitě za kazatele do jejich kaple Betlemské. Tu měl proti sobě celou stranu, že se sklonil tehdy k podobojím; proto měl býti ustanoven napřed jen zatímně za byt, a když nejvyšší kancléř Zdeněk z Lobkovic chtěl ho podporovati proti vůli patronův, marně o to usiloval. Stal se za to farářem v sousedství Betlema, u sv. Jiljí. Tu zemřel asi r. 1610. (Jir. II., 239.) ''[[Autor:Jan Václav Novák|JNk.]]'' {{Konec formy}} duj15aqg893fox4md2ad382p61m56ot 0 97665 333594 2026-06-07T05:15:36Z Rulumas 19860 Sofie 333594 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Sofie | PŘEDCHOZÍ = Sofian | DALŠÍ = Sofienhain }} {{Textinfo | TITULEK = Sofie | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýtřetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1905. S.&nbsp;596. {{Kramerius|nkp|db69f0f0-13c0-11e5-a599-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Sofia }} {{Forma|proza}} '''Sofie''' (ze ''Σοφία'', {{Prostrkaně|Moudrost}}), něm. a fr. ''Sophie'', angl. ''Sophia'', rus. ''Софiа'', pol. ''Zofija'', ''Zosia'', čes. ''Žofie'', jm. ženské. — O cařihradském chrámě sv. '''S.''' (''Ἁγία Σοφία''), nyní mešitě, viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Aja Sofia}}}}, pak {{Prostrkaně|{{Heslo|Cařihrad}}}}, str. 1556 a příl. ke čl. {{Prostrkaně|{{Heslo|Architektura}}}} (tab. VI.). {{Konec formy}} ouf3z42w9fe37xf1amnbe84tbisu7a0 333595 333594 2026-06-07T05:21:41Z Rulumas 19860 oprava і v cyrilici 333595 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Sofie | PŘEDCHOZÍ = Sofian | DALŠÍ = Sofienhain }} {{Textinfo | TITULEK = Sofie | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýtřetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1905. S.&nbsp;596. {{Kramerius|nkp|db69f0f0-13c0-11e5-a599-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Sofia }} {{Forma|proza}} '''Sofie''' (ze ''Σοφία'', {{Prostrkaně|Moudrost}}), něm. a fr. ''Sophie'', angl. ''Sophia'', rus. ''Софіа'', pol. ''Zofija'', ''Zosia'', čes. ''Žofie'', jm. ženské. — O cařihradském chrámě sv. '''S.''' (''Ἁγία Σοφία''), nyní mešitě, viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Aja Sofia}}}}, pak {{Prostrkaně|{{Heslo|Cařihrad}}}}, str. 1556 a příl. ke čl. {{Prostrkaně|{{Heslo|Architektura}}}} (tab. VI.). {{Konec formy}} n1zomp7bjsqhjaxpi5nq1uf8wrg4ovc 0 97666 333596 2026-06-07T05:52:10Z ThecentreCZ 5747 založena nová stránka s textem „__NOTOC__ {{Textinfo | TITULEK = Projev pana presidenta republiky Dr. Edvarda Beneše na sjezdu českých spisovatelů v červnu 1946 v Praze | AUTOR = [[Autor:Edvard Beneš|Edvard Beneš]] | VYDÁNO = 1946 | datum vydání = 1946 | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = BENEŠ, Edvard. ''Projev pana presidenta republiky Dr. Edvarda Beneše na sjezdu českých spisovatelů v červnu 1946 v Praze'', Praha, Syndikát českých spisovatelů | naklad…“ 333596 wikitext text/x-wiki __NOTOC__ {{Textinfo | TITULEK = Projev pana presidenta republiky Dr. Edvarda Beneše na sjezdu českých spisovatelů v červnu 1946 v Praze | AUTOR = [[Autor:Edvard Beneš|Edvard Beneš]] | VYDÁNO = 1946 | datum vydání = 1946 | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = BENEŠ, Edvard. ''Projev pana presidenta republiky Dr. Edvarda Beneše na sjezdu českých spisovatelů v červnu 1946 v Praze'', Praha, Syndikát českých spisovatelů | nakladatel = Syndikát českých spisovatelů | ONLINE = [https://digi.law.muni.cz/handle/digilaw/18822 Digitální knihovna Právnické fakulty Masarykovy univerzity] | POPISEK = V úpravě Oldřicha Menharta vytiskla Průmyslová tiskárna v Praze }} {{Forma|proza}} ===I. ÚVOD=== '''POSLÁNÍ SPISOVATELE V NÁRODĚ''' Děkuji vám za pozvání na váš sjezd a zároveň za vaše milá slova dnešního uvítání. Rád jsem mezi vás přišel – počítám se k vám a vy jste sami poctou mně prokázanou ukázali, že mne pokládáte za jednoho ze svých. Současně však jste mne požádali, abych vám při této pří ležitosti i já něco pověděl. Nezapírám, že jste mne tím uvedli do značných nesnází. Neboť chápete jistě všichni – a já sám jsem si toho dobře vědom – že je mně velmi obtížno učiniti projev, jenž by byl jen přibližně výrazem dnešních lidských a politických skutečností a který by vás, spisovatele, tak intenzivně o problémech dneška myslící, mohl plně uspokojiti. Vyšli jsme právě z největších válečných událostí světových, byli jsme skoro na prahu smrti a slavíme jedno z velikých, snad téměř jedno z největších vítězství své historie; prošli jsme peklem národního utrpení a jako zázrakem jsme se zdvihli k uskutečňování svých desetiletých a staletých nejvyšších tužeb a plánů; prožili jsme velkou národní revoluci a vcházíme do doby velikých realizací politických a mravních; v nedávných měsících jsme začali podstatně měnit své vnitřní poměry, prošli jsme prvními volbami, jež nám samy tuto novou situaci výrazně potvrzují; já sám jsem byl nově zvolen ke konání úřadu, jehož těžkosti mne už před deseti léty, po první volbě, byly tak jasné, a který ani dnes, za dnešních poměrů mezinárodních, nebude – snad, možná – méně zodpovědný, nežli byl před touto strašlivou válkou. Kolik otázek se tu každému z nás vnucuje, kolik problémů volá tu pořešení a vyřešení, kolik starostí, kolik radostných i bolestných očekávání tu na každého z nás doléhá! A jak říci dnes, ve chvíli, kdy takřka každý z nás prožívá lidsky, mravně, sociálně, psychologicky ten gigantický zápas dnešního poválečného člověka přímo bezprostředně, něco, co by mělo býti vodítkem pro denní náš život a co by vystihovalo už dnes synteticky aspoň tu všeobecnou linii, po které dnešní člověk má jít, co má chtít a kterou cestou má býti bezpečně veden. Jsem si vědom toho, že takové syntetické směrnice nelze dnes ještě dát. Nechci také projevovat zde nějaké autoritativní názory. Mluvím k vám jako člověk svobodný, nikoli jako prezident tohoto státu; pronáším své názory ryze osobní a očekávám, že v tomto smyslu budu také po droben vašemu posudku a kritice. A především sleduji a budu sledovat průběh vašeho sjezdu, abych se na prvním místě sám vaší kritikou, vašimi úvahami a vašimi názory poučil a dle nich své názory prověřil. Neboť není to poprvé, co si uvědomuji a co i veřejně opakuji: politika a kultura, politika a literatura, politika a umění jsou obory tak blízké a sebe navzájem tak pronikající, že je podstatnou chybou, když si tyto dva světy nerozumějí, jeden od druhého se neučí, jeden druhému přímo neslouží. Problém je jen, jak se to činí a jak se to má činiti. Jako každý z vás i já jsem od studentského mládí uvažoval o tom, co budu v životě dělat. Váhal jsem zpočátku mezi vědou a uměním. Pěstoval jsem – aspoň teoreticky – dost dlouho obojí a rozhodl jsem se nakonec pro filozofii a sociologii. Ale studia umění a literatury jsem nikdy neopustil, i když mne pak události samy, a hlavně první světová válka, strhla k pěstování sociologické vědy praktické, tj. politiky. A promýšlel jsem velmi bedlivě vztah obou těch světů: viděl jsem brzy, že politika sama je a má býti vědou, a že ať je jakkoli denním bojem strhávána dolů, je a musí býti uměním. Řídí, vede, upravuje a usměrňuje vztahy člověka k člověku, zkoumá a zabývá se především člověkem v jeho žití individuálním a v jeho projevech i životě kolektivním; zkoumá je ho tužby a přání, proniká jimi a uvažuje o jejich správnosti, o jejich psychologických předpokladech a o jejich uskutečnitelnosti a přenáší je pak v praktický život. Který obor lidské činnosti lépe, hlouběji a důkladněji o člověku poučuje nežli právě literatura a umění? Kdo lépe vykládá politikovi o lidské duši, o její ohromné komplikovanosti na jedné a přitom nevyslovitelné prostotě na druhé straně, o její zlobě, bídě a nicotnosti a na druhé straně zase o její kráse, jasnosti a velikosti, nežli právě psychologie, uložená v klasických dílech literatury? A co vyjadřuje lépe a co správněji učí politika chápat budoucnost, kterou on má tvořit a v praktickém životě uplatňovat, nežli inspirace umělecká všeho druhu, vyjadřující přání a tužby lidstva zítřka, hlásající ideje, názory a plány, které z mlhavých představ mají zítra přecházet v realizaci politického života a které ho musí uvádět na správnou cestu, když hledá a zkoumá, jaké jsou nálady a touhy lidu, jaké budou jeho představy zítra a pozítří, co chce a má chtíti lidstvo nikoli dnes, ale zítra, za rok a za celá desetiletí? V tom smyslu jsem se od mládí zabýval a nepřestal se nikdy zabývat a přímo žíti literaturou a uměním. Nejenže politik má znát a řešit materiální podmínky a otázky kultury vůbec, a má je tudíž bezvadně chápat a ovládat, ale mně literatura a umění byla v politice vždy bezpodmí nečně nutným spolupracovníkem a pomocníkem, jenž úzce politikovi pomáhá, politiku spolutvoří a její vlastní materii stále a stále obnovuje. Učil jsem se od svých studentských let poznávat člověka v našich, ruských, anglických, francouzských a jiných románech a divadlech, učil jsem se lidské psychologii a poznání života a společnosti – více v teorii nežli v praxi – v literatuře a literaturou, naučil jsem se životní problematice více v pojednáních uměleckých a na výstavách nežli v analytických studiích vědeckých, a – neznaje tehdy pozdější dosah toho – doslova jsem hltal za svého mládí, stráveného v cizině, masu světové literatury všeho druhu, která mne formovala – a už tehdy zformovala – v podstatě v to, čím jsem se stal a zůstal i dnes. Jedním slovem literatura a kultura, národní a mezinárodní, v nejširším slova smyslu, stala se od mého života a mé činnosti jako politika neodlučitelná. Stala se mi samozřejmostí, vnucenou životem a životní praxí. Chápal jsem tak celý poměr kultury a politiky, celý problém moderního demokratického politika. ===II. ČEŠSTVÍ, EVROPANSTVÍ, LIDSTVÍ=== '''O NOVÝ HUMANISM''' Žijeme dnes v době velikých lidských a světových událostí, velikých světových převratů a velikých společných lidských osudů. Nevíme sice mno ho o světech jiných, ale určitě si uvědomujeme, že náš svět, na naší ze měkouli, se stává jednotným a jednotnějším a že nebude dlouho trvat a stane se svět a lidstvo našeho světadílu plně sjednoceným. Je to fakt a vědomí obzvláštní, speciálně v době, kdy jsme prožili katastrofu, která roz loučila národy, třídy a jedince tak dokonale a hrozila úplným zničením ne bo ovládnutím jedněch druhými. A to zničením nejen politickým, nýbrž především kulturním a duchovním vůbec. Fakt ten znamená, že předmětem našich všech snah a úsilí, mate riálních i duchovních, nebude jedna strana, jedna třída, jeden národ a jeden stát, nýbrž stále více a více lidstvo, lidstvo jako celek. Bude to boj – a je to už dnes boj – o nový humanism, konkrétněji pojatý a jasněji formulovaný, nežli tomu bylo dříve. Zůstane otázkou, zdali omezíme v budoucnosti tento nový humanism na náš fyzický svět, či půjdeme-li později znovu v duchu našich předchůdců – filozofů do světa ostatního a hlavně do světa nad-fyzického, to jest zdali jej budeme opět doplňovat úvahami metafyzickými; ale zatím jednota našeho fyzického světa se stá vá otázkou bezprostřední a otázkou už dneška. A kdo spíše nežli spisovatelé naši a spi sovatelé vůbec, to jest i národů ostatních, mají vzíti tento úkol na sebe a státi se jeho nositeli a jeho průbojníky, bojovníky o tento nový svět, o tento nový humanism? Já vím, že je trochu těžké volat dnes, po nejstrašnějším nacistickém ubí jení lidské důstojnosti v moderní historii, ke zdvihání praporu lidskosti a k tvo ření novohumanistických teorií a ideálů. Vidíte přece všude kol sebe neto lerantní zdůrazňování stranictví, nacionalismu a imperialismu v nových formách a v novém šatě. Vidíte v nových formách veliký rozkvět staronových nacionálních ideologií při jednáních o nové mírové smlouvy a v zápolení o příští budoucnost, v tvoření předpokladů pro skryté či jasné ovládání těch či oněch krajů světa a slyšíte už dnes na všech stranách o přípravách k nové válce světové. A budete tudíž na pochybách, zmíní-li se vám někdo – vám, spisovatelům, tvořitelům a nositelům nového světa – o novém humanismu. Není myslím lepšího příkladu – a nám bližšího a pochopitelnějšího příkladu – vývoje a poslání národní kultury a literatury, nežli je příklad našeho vlastního národa. Národ náš vstoupil do historie současně s většinou národů evropských, dnes kulturně vyspělých, a dosáhl už v době posledních Přemyslovců a za prvních Lucemburků vrcholů tehdejší evropské kultury a v době husitské revoluce představoval snahy o docílení vrcholného vývoje na poli mravním, náboženském a sociálním v tehdejším kulturním světě vůbec. Byl mezi prvními na poli snažení politického, byl hospodářsky vzorem mnohým jiným, na poli vědy a kultury založil si praž ské vysoké učiliště, jež jej postavilo na vedoucí místo ve snahách po nejvyšším duchovním vývoji Evropy, a v husitském vzepření se katolické církvi zaujal přímo vedení v tehdejším duchovním boji o svobodu svědomí a o moderního člověka vůbec. V té době výtvory jeho národní kultury, výtvory jeho umění, literatury, práva, je možno řaditi do počtu těch, jež daleko přesahovaly rámec českého národa a státu, stávaly se středoevropskými, evropskými a v tehdejším smyslu světovými. Přišla však doba všeobecného konfliktu katolicismu s protestantismem, pak náš národní pád, všecko to, co se u nás spojuje s Bílou horou a dobou pobělohorskou. V té chvíli po dřívější době, charakterizované kulturně Janem Husem, Petrem Chelčickým a dobou Jiříka Poděbradského, přichází ještě poslední kulturní vzepětí v osobě J. A. Komenského, jenž se stává nositelem naší národní tradice v celém tehdejším světě a přímo ostentativně nese ve svém dlouholetém exilu náš program češství, evropanství a lidství. Po smrti Komenského – a hlavně od polovice 18. století – prodělává pak náš národní a kulturní život tentýž vývoj, kterým prochází později většina mladých, nových a menších národů evropských (a jiných) v době jejich národního růstu, vzkříšení a obrození. Jejich kultura a literatura začíná brzy prací pro malého člověka a jeho výraznějším uvědoměním národním, pak sociálním, mravním a duchovním vůbec. Literatura se stává nejvýraznějším nástrojem tohoto uvědomování a tohoto kulturního, politického a sociálního zápasu. U nás se to projevuje literaturou obrozeneckou. J. Dobrovský se stává – vedle řady ostatních – reprezentantem tohoto období naší národní historie. A hned přebírá starý náš program národní tradice. F. Palacký v něm pokračuje a T. G. Masaryk jej vyvrcholuje; češství, evropanství, lidství: to je ve zkratce smysl tohoto programu a tohoto vývoje. Naše národní kultura a speciálně literatura od roku 1848 je pak zcela charakteristickým příkladem vývoje moderních kultur národních: je nositelem národního vývoje, je nástrojem obrození národního a sociálního vzestupu malého člověka, dělníka a rolníka. Od K. H. Máchy přes li teraturu re volučních let z r. 1848 do roku 1860, od Boženy Němcové a literatury let 1870 až do 1890, od vytvoření všech moderních směrů a forem literárních v na šem moderním písemnictví po letech osmdesátých a devadesátých až do doby přítomné sloužila literatura a všechny kategorie našeho umění – divadlo a hudba, umění výtvarné, malířství, sochařství a architektura – v té či oné formě tomuto velikému cíli: národnímu obrození a jeho vy vrcholení v politické národní samostatnosti. Soudím však, že ve chvíli, kdy této samostatnosti bylo dosaženo, takřka instinktivně role naší národní kultury a především naší literatury se začala přizpůsobovat nové situaci: přebírala znovu roli, kterou vlastně žila ve svém počátku od doby Husovy, v době před naším politickým pádem, tj. snažila se znovu státi evropskou a světovou a neomezovala se jen na svou lokální a izolovanou úlohu národní. Nejvýraznějším nositelem tohoto období naší národní literatury v době nejnovější se stal – ved le jiných – Karel Čapek, v hudbě jím byl Dvořák, Smetana, později Suk, Janáček a jiní, v malířství celá garda našich umělců od posledních desetiletí 19. století, v sochařství Myslbek a Štursa. Stávali se evropskými a zjevně tíhli k tomu, aby se stali světovými. Šli ruku v ruce s naším vývojem politickým, který vedl národ k politickému, sociálnímu a hospodářskému uplatnění se v Evropě a ve světě. Výrazem toho byl Masaryk v celém svém sna žení politickém a jedním z nejjasnějších projevů této politiky byla naše politika mezinárodní, zahraniční. Dovolíte mi, abych řekl, že všecko mo je snažení jako zahraničního ministra od dob první republiky na poli mezinárodním bylo záměrně určováno těmito myšlenkami, vědomím politické a kulturní synteze, za níž náš národ šel od doby nejstarší, vě domím jasného národního programu už od doby husitské, vědomím nutnosti dostat se plně a definitivně k integrálnímu uskutečňování na šeho programu obrozenského a dojít až k vrcholné úloze, jakou náš národ může hrát v kulturním zápolení s národy ostatními: od češství k evropanství a k lidství. Masaryk formuloval tento program s vyhraněním náboženským ve svých úvahách o smyslu českých dějin. Soudím, že tato cesta – od náro dovectví k světovosti, od národa k humanitě – platí a vždy platila o všech národech moderních, mravných, vzdělaných a vyspělých a že to platí i dnes – v době opětovného formulování Společnosti národů v nové formě – více než kdy jindy. A dává to zároveň linie myšlení a práce našim spisovatelům. To neznamená, že např. my nemáme vzhledem k Němcům odporovat co nejradikálněji zlu a rozplývat se k nim v nějaké sentimentální humanitě. Naopak i pro nás platí být tvrdým a nepoddajným v boji o právo a snažit se vyhladit až do kořene to, co znamenal nelidský, nehumánní, barbarský nacism a fašism. Tím docházím k praktickému závěru tohoto programu: naše literatura a umění, naši literáti a všichni kulturní pracovníci mají úkol v duchu našeho velikého lidského a národního odkazu záměrně a důsledně sloužit k světové duchovní expanzi národa. Spisovatel má býti šiřitelem a zpro středkovatelem našich duchovních hodnot ostatnímu světu. Jeho role je nepolitická a tím současně vysoce politická. Dělá tzv. nepolitickou politiku a tím politiku nejlepší. Nedělá práci a literaturu tendenční, vulgárně propagační, ale chce představit ostatnímu světu svůj národ v umělecké řeči a formě světové tím, že sám stojí na výši světové, a jsa na úrovni světové a přiváděje naši národní kulturu a literaturu na tuto úroveň, řeší otázky stejně národní jako světové. ===III. LITERATURA JAKO NÁSTROJ K ŘÍZENÍ DUCHOVNÍHO VÝVOJOVÉHO PROCESU V NÁRODĚ === '''ZA NEPORUŠITELNOST LIDSKÝCH PRÁV A PRO SVOBODU ČLOVĚKA – PROTI DOGMATISMU A SEKTÁŘSTVÍ A PRO OBJEKTIVNOST A TOLERANCI''' Aby mohla literatura a kultura tyto úkoly zdárně plnit, musí zůstat ve svém sociálním prostředí především svobodná, tj. autonomní. Při všem svém intimním spojení s celým ostatním životem politickým, sociálním a hos podářským musí se snažit stát nad tímto životem a suverénně jej duchovně ovládat. Do svobody projevů literárních a kulturních vůbec nemůže nějakým rozhodujícím způsobem zasahovat ani žádná strana a třída, ani jiné vlivy neliterární a laické, ani přímé vlivy politické a ovšem ani stát. To neznamená, že by se nám mohl zítra začít v literatuře a v duchové kultuře vůbec roztahovat – jako tomu bývalo dříve – pod záminkou svobody myšlení a uměleckého tvoření nějaký nový fašism a nacism. Byl jsem vždycky proti onomu liberalismu, který hájil stanovisko, že není demokra tické potlačovat svobodu fašismu; zastával jsem mínění, že také demokracie má právo na svou obranu; kategoricky jsem odmítal ono pokrytecké stanovisko, které hlásali naši henleinovci a němečtí nacisti, že my máme povinnost uskutečňovat do všech důsledků své zásady demokracie, aby pak oni mohli na tomto základě svou diktaturou vůdcovskou naši demokracii zničit. Kdo usiluje o svobodu mou, nemá práva dovolávat se svobody pro sebe a tato svoboda mu může a má býti odepřena. Je otázkou politického umění posoudit, kdy politická svoboda počíná být nebezpečná sobě samé a kdy a do jaké míry se má dočasně omezovat. Ale vždy to musí býti jen do jisté míry a dočasně. To rozhodne praktická denní politika. Ideálem je míti tak vyspělý lid, aby v těchto věcech si dovedl ukládat disciplínu sám. Ale žádné umění nemůže zdárně existovat bez svobody. Žádná literatura nemůže plnit s úspěchem svůj úkol bez svobodné možnosti pro jevu. Nemůže býti ovlivňována ani tezemi stranickými nebo třídními, ani nějakou oficiálností státní. Každé oficiální umění a hrubě tendenční oficiální literatura se ze dne na den zprotiví a přestane mít hned účinek. Ne znamená to, že stát nemůže a nesmí zabránit určitým pro je vům politickým, jak mile se odějí do formy uměleckého a literárního projevu. Ale musí nesmírně přesně, opatrně a co možno liberálně vytyčit všeobecné hranice, přes které se nemůže a nesmí jíti. Takové vytyčení je možné a správné. A měli by si je určovat anebo aspoň spoluurčovat především spisovatelé sami. Také v tom vidím tu autonomii kultury a literatury a umění. Neboť literatura a národní kultura, vycházejíc z ducha a podstaty národního života vůbec, má národu především sloužit v jeho duchovním zdokonalování a k vyspění k nejvyšším metám mravním, duchovým a kulturním vůbec. Má míti za bezpodmínečný úkol udržovat a pěstovat všechno to, co přispívá k harmonizaci tendencí a snah národních s ten den cemi a snahami lidskými. V tom smyslu je tu literatura přímým ná strojem zápasu o pokrok v národě, je nositelem a řídícím činitelem celého duchovního procesu v národě a je zároveň jeho usměrňovatelem v tom duchu, aby tento stálý duchovní kvas držela v přípustné míře, aby národ a stát anarchistickými elementy, vlastními lidské psychologii, nebyl rozvracován a přiváděn do myšlenkového a vůbec duchovního chaosu. Tu literatura má současně plnit úkol národního sjednocovatele a úkol onoho faktoru, jenž různé myšlenkové proudy harmonizuje, slaďuje v jednotný syntetický proud celého národního duchového a kulturního života. Bdí prostě nad zachováváním nezbytného nebo žádoucího stupně trvalé národní jednoty. Že přitom literatura má své od nepaměti vybojované právo a povinnost být a zůstávat nástrojem společenské kritiky, kritiky všestranné, zásadní, někdy i radikální, ale vždy především konstruktivní, rozumí se samo sebou. Z toho všeho dále plyne, že literatura a umění je vrcholným stráž cem především neporušitelnosti lidských práv. Nemá nikdy mlčet k to mu, aby demokracie porušovala zákon, který si sama dala. Nemá nik dy přecházet mlčením zvůli ať byrokracie, ať zvolených orgánů a demokratických institucí. Má v této funkci doslova střežit bez kompromisování každé sebemenší právo, lidu konstitucí a jinými zákony dané. Říká se, že je to úkolem tisku a takzvaného veřejného mínění. Ano, ale literatura, spisovatel, umělec má speciální poslání v národě a jednou z hlavních povinností jeho poslání je hájit vždy, všude a za všech okolností fundamentální podmínky svobody člověka. Neboť svoboda je statkem, hodnotou absolutní a může býti ome zována jen stejně platnou a stejně a rovně uplatňovanou svobodou člověka druhého. Tím vším je dán úkol spisovatelův v našem dnešním prostředí. Má státi vždy tak vysoko, aby, jsa nositelem veškeré duchovní svobody ve společnosti, nebyl ve své činnosti ani sektářem, ani dogmatikem. Jeho úkolem a posláním je, aby, jsa kritikem společnosti, jsa nositelem všeho duchovního kvasu v národě, jsa harmonizátorem někdy protichůdných tendencí a slouže k vytváření syntetizace různorodých proudů národní kultury, stál nad denním rmutem dočasných vedlejších a bezvýznamných sporů a byl k nim všem objektivní a do značné míry filozoficky tolerantní. Straníci a lidé zaujatí a předem stranickým stanoviskem duševně spou taní mohou si dovolit být nesnášenliví ve věci i ve formě. Spisovatel jím býti nemá. Spisovatel má vidět především člověka a pak teprve straníka. Jinak by nemohl plnit svůj veliký úkol objektivního nositele duševního kvasu své společnosti; ta v rámci dogmatického stanoviska kterékoli strany nemůže nikdy býti duchovně dosti bohatá a stává se v jistém smyslu vodou stojatou. To však neznamená, že by spisovatel neměl míti vyhraněné stanovisko a chtěl býti obhájcem všech možných kompromisů. Naopak: je to spisovatel, u něhož nedostatek charakteru je vždy věcí nejodpornější. Literát je a má být – jsa stálým a důsledným výrazem svědomí národa – také nepoddajným charakterem jako člověk skrz naskrz svobodný a prostě svůj. ===IV. SPISOVATEL A POLITIKA=== <br/> Tím vším, co jsem dosud řekl, dotýkal jsem se stále tématu literatura a politika v nejširším a nejvšeobecnějším toho slova smyslu. Chtěl bych nyní k tomu dodati ještě toto: Spisovatel je a může býti jako každý jiný občan straníkem přesto, že nemá nikdy zapomínat na své nadstranické poslání v životě veřejném vůbec. Je a má býti straníkem ve vyšším toho slova významu, tj. má býti společenským a mravním kritikem vůbec, a tudíž i poměrů a nešvarů stranických. A že život politický a strany jako takové bez stranických nešvarů existovat nemohou, vychází z psychologie politických stran samých. Tu si musí spisovatel uvědomit, že demokratický stát má a musí míti za první a základní úkol plnit své poslání ve smyslu skutečně demokratickém, to jest hájiti vývoj co možno bez všeho násilí duchovního a fyzického a ve smyslu striktního plnění práva a spravedlnosti stejně pro všechny občany v duchu režimu demokracií stanoveného a demokraticky prováděného. Tu ovšem musí si přesně stanovit a určit, čím demokracie je a čím není. Pověděl jsem o tom vše nutné ve své knize Demokracie dnes a zítra a odkazuji na ni. Dodávám znovu, že odmítám jen ryze politický pojem demokracie ve smyslu liberalistickém, že demokracii chápu jako systém také ve smyslu hospodářském a sociálním a že v ní vidím zároveň uskutečňování určité filosofie mravní. V tom smyslu je demokracie v dnešní době sama svou podstatou tak, jak já ji chápu, vysoce revoluční. Dále v ní vidím systém, podléhající stálému vývoji a zdokonalování, jenž nemůže znamenat trvalé petrifikování určitého politického režimu a určitých politických institucí. Jinými slovy: demokracii je dlužno chápat jako systém vývojový, jdoucí uvědoměle k demokracii stále lepší a lepší. Tu však zároveň varuji před nějakým zbožněním státu a jeho orgánů. Stát a společnost není a nemůže byli absolutním pánem individua a ja kýmkoli fetišem. Jsou určitá nezadatelná práva člověka vedle státu a společnosti a o vyrovnání vlivu těchto dvou faktorů se od dob nejstarších stále a stále bojuje a hledá se určitá syntéza mezi státem a společností na jedné a individuem na druhé straně. O tom nejlepší svědectví podáváte vy, spisovatelé, sami; toto téma je totiž jedním z nejčastějších v literárním tvoření moderní doby. Upozorňuji dále, že je dnes třeba hledat v politickém životě – a speciálně v politické terminologii – více jasnosti a více preciznosti. Válka a politické boje před ní a po ní zatemnily neobyčejně silně některé politické pojmy: demokracie, svoboda, humanita, revoluce, jednota, reakce, politická strana a politické hnutí a řadu jiných. Jsou to slova, jejichž přesný smysl je dnes naprosto přezírán, neurčen, často zatemněn, a nebo dokonce od týchž lidí v různém smyslu používán a záměrně vykládán. Stavte se důsledně proti těmto nedorozuměním a pokuste se mluvit jasně, ano, ano – ne, ne; odmítejte v politice nejasné a nesprávné výklady pojmu demokracie, svobody, reakce aj.; odhalujte tyto nepřesnosti a nepromyšlenosti, chcete-li míti veřejný život poctivý a čistý; od ovládnutí Evropy nacismem a fašismem byla všeobecná tendence povyšovati propagandou denní hesla na absolutní a dokonalé pravdy, zatímco to bývá často jen hrubé zevšeobecňování jednostranné fráze bez obsahu a nebo obsahu nejasného a záměrně do veřejnosti vrženého. Důrazně na tento nedostatek našeho veřejného života i dneška upozorňuji. Volám tu po nutnosti vyjasnění, precizování a obsahového přesného určení všech zde uvedených velikých hesel dneška, všech těch vý znamných pojmů dnešního života, jež mají znamenat pro každého člověka tak mnoho a jež ve skutečnosti často znamenají proň v praxi tak nepatrně málo. A konečně poslední věc: Jsou problémy, jejichž řešení a vyřešení zůstává nedokončeno, a je stále o ně boj. Mluvíme dnes o fašismu a neuvědomujeme si, že nám představuje myšlenkový systém, který od dávných a dávných let existoval, který v dnešní formě dostal právě toto jméno, obdržev ke svému dřívějšímu jménu, obsahu a formě zároveň některé dnešní časové znaky jako produkty především dnešní doby; existenci tohoto způsobu myšlení však ani zdaleka nesmíme připisovati Hitlerovi nebo Mussolinimu. Je to směr a způsob myšlení, jenž dávno a dávno nejen existoval, ale jenž nezmizí ani s touto válkou. Budeme se my i naše příští generace v té či oné formě s ním potýkat stále. Neboť je to prostě synonymum stálého, nikdy neutuchajícího boje o politickou svobodu či nesvobodu v lidské společnosti. Jsou jiné problémy podobné, i když rázu jiného, jež se týkají vaší činnosti spisovatelské. Historie filozofie všech dob a věků vykazuje spor, někdy silnější, jindy mírnější, o spiritualism a materialism v různých jeho formách. S konečnou platností nikdy spor ten vyřešen nebyl a, po mém soudu, ani vyřešen nikdy nebude. Spisovatel si musí býti vědom, co myšlenkových bojů, proudů, inspirací, vítězství a porážek tento spor pro lidstvo znamenal i dnes znamená, a měl by – i když se boje toho účastní a staví se více či méně vášnivě pro nebo proti jedné či druhé tezi – stát přece jen nad tímto sporem a nebo vedle tohoto sporu s tolerantní objektivitou a filozofickou nezaujatostí. A to tím spíše, že dnes přijímání nebo nepřijímání dialektického materialismu nemusí už míti vliv na fakt, je-li nebo není-li moderní člověk socialistou. A podle toho by pak měl vyvozovat praktické důsledky politické a ži votní vůbec. Oč krásnější, slušnější a spokojenější by byl náš veřejný život, kdybychom se dovedli – jak to spisovatelé a veřejně působící činitelé činit mají – dívat na tyto a podobné otázky, a tím na náš úkol tvořitelů a budovatelů národní kultury v tom smyslu. A končím tyto všeobecné úvahy tím, čím jsem je začal: každá naše diskuse o úkolech literáta v našem národě musí začíti naším češstvím a končiti evropanstvím a lidstvím. To platí zejména i pro diskusi o naší demokracii. Řekl jsem, že chápu naši demokracii nejen politicky, ale dnes už daleko více hospodářsky, sociálně a mravně. Naši spisovatelé a umělci jsou průbojníky nového světa a nového života, to znamená v dnešní převratné době nového režimu mravního, hospodářského a sociálního. Náš boj národní byl od doby našeho politického pádu a zvláště od polovice 19. století bojem především sociálním. Ztratili jsme šlechtu a vyšší svoje třídy současně se svým pádem politickým; v době, kdy jsme si znovu vytvořili svou novou buržoazii, vcházeli jsme už do období, kdy moderní kapitalism byl odsouzen k zániku. Naše emancipace hospodářská a sociální zapadala v jedno s emancipací národní, s bojem o naši svobodu národní. Nezapomínejme, že nám to podstatně umožnilo také náš dnešní veliký přelom po druhé válce světové. Tyto veliké skutečnosti vždycky naše významná literatura a naše moderní kultura představovala; a náš spisovatel nemůže ani dnes je opomíjet nebo opouštět. Vezměte si jen naši moderní literaturu! Ukazuje se to jednak už v naší literatuře obrozenecké, ale je to nad slunce jasnější v naší literatuře od let 1848. A naši hlavní reprezentanti literární jsou toho výrazem: K. H. Mácha, K. Havlíček, J. Kollár, Božena Němcová, Vítězslav Hálek, J. Neruda, G. Pflégr-Moravský, Svatopluk Čech, J. V. Sládek, J. S. Machar, P. O. Hviezdoslav, Petr Bezruč, S. K. Neumann, Josef Hora a skoro celá naše literatura současná. Jedním slovem: naše moderní literatura je vedle tématu národního prosáknuta v plné své bohatosti tématy sociální a hospodářské emancipace moderního člověka; je přeplněna touhou po sociální a hospodářské spravedlnosti a jde přímo ke koncepci socializace moderní společnosti. Náš dnešní literát jde tudíž jen v této naší literární tradici, odnáší-li se i dnes tak živě k těmto problémům, zkoumá-li už zcela konkrétně tyto otázky a hledá-li vášnivě řešení denních našich politických otázek v tomto duchu. Náš literát je tím také svému národu povinen. A náš spisovatel jen slouží svému národu, bude-li tyto problémy nejen zkoumat, nýbrž i kriticky se k nim odnášet, otevřeně naší veřejnosti v těchto otázkách pravdu říkat a nebude-li se bát zde povzbuzovat a tam varovat, zde posilovat a tam kriticky na chyby a vady upozorňovat – krátce: plnit povin nosti spisovatele jako burcovatele národního svědomí. Velikost naší dnešní doby, velikost převratů, jež prožíváme, a velikost úkolů, které našemu národu a státu dnešní doba a politika ukládá, je přímou výzvou k spolutvůrcům naší národní kultury, aby konali i nadále svou velikou národní povinnost. ===V. ZÁVĚR=== <br/> Měl bych ještě řadu otázek a námětů, k nimž bych se mohl a snad měl vyslovit. Ale byl jsem ve svém výkladu beztak už příliš obšírný a vedlo by nás to dnes příliš daleko. Snad někdy jindy; ale doufám, že diskuse o těchto věcech se otázek těch dotkne a je v té či oné formě osvětlí. Jsou to všechno věci tak životné, nás všechny dnes – a myslím, že tomu bude tak i v budoucnosti – tak zajímající, že se k nim budeme a musíme automaticky vracet. Říkám opět, že to, co jsem uvedl, jsou otázky, jejichž řešení a pojetí dogmaticky nikomu nevnucuji. Ale jsou to otázky, jejichž diskusi a řešení bych si přál vésti za neomezené a ve své podstatě neomezovatelné svobody. Je to zásada, jež má býti každému z nás samozřejmá a bez níž by náš stát a náš národ se svou kulturou a svou národní tradicí nemohl ani existovat. Neboť být nositelem duchovního kvasu v národě, být burcovatelem národního svědomí, promýšlet existenční problémy národa a člověka a filozofovat, to znamená dělat to objektivně, bez jakéhokoli duchovního pouta, bez předsudků a stranictví – jedním slovem to znamená býti člověkem svobodným. A není vyspělého a kulturního národa, jenž by se mohl obejíti bez takového svobodného literáta a filozofa. {{Konec formy}} [[Kategorie:Politické projevy]] 1reqf8bk6pqxco0c1596xzyht89aagc 0 97667 333598 2026-06-07T05:53:17Z Rulumas 19860 Sofienhain 333598 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Sofienhain | PŘEDCHOZÍ = Sofie | DALŠÍ = Sofienthal }} {{Textinfo | TITULEK = Sofienhain | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýtřetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1905. S.&nbsp;596. {{Kramerius|nkp|db69f0f0-13c0-11e5-a599-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Žofín (Horní Podluží) }} {{Forma|proza}} '''Sofienhain''', ves v Čechách, hejtm. Rumburk, okr. Warnsdorf, fara Dol. Grund, pš. Horní Grund; 19 d., 127 obyv. n. (1900). {{Konec formy}} lbkm6xfo9ff8ailw4px7yp4ghjodhq5 0 97668 333599 2026-06-07T05:58:13Z Rulumas 19860 Sofienthal 333599 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Sofienthal | PŘEDCHOZÍ = Sofienhain | DALŠÍ = Sofiero }} {{Textinfo | TITULEK = Sofienthal | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýtřetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1905. S.&nbsp;596. {{Kramerius|nkp|db69f0f0-13c0-11e5-a599-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Dědov (železniční zastávka) }} {{Forma|proza}} '''Sofienthal: 1) S.''', ves v Čechách, viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Řeka Černá}}}}. — '''2) S.''', továrna na bavln. a lněné látky, bělidlo, pš. a žel. stanice při tr. Coceň–Halbstadt–Broumov u Dědova t., hejtm. Broumov, okr. Teplice, fara Police n. M.; 5 d., 37 obyv. n. (1890). {{Konec formy}} 4sy2vnibgq1gql4zs00z9g1byp1k6wc 0 97669 333600 2026-06-07T06:00:48Z Rulumas 19860 Sofiero 333600 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Sofiero | PŘEDCHOZÍ = Sofienthal | DALŠÍ = Sofijevka }} {{Textinfo | TITULEK = Sofiero | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýtřetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1905. S.&nbsp;596. {{Kramerius|nkp|db69f0f0-13c0-11e5-a599-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = en:Sofiero Palace | WIKIPEDIA-DALŠÍ = {{Wikidata|Q891918|Sofiero Palace}} }} {{Forma|proza}} '''Sofiero''', letohrad švédského krále při Öresundu, 6&nbsp;''km'' od Helsingborgu, oblíbené letní sídlo královské rodiny. {{Konec formy}} hjoy7z772yjhq4feqr80tqw6bvr1vrw 0 97670 333601 2026-06-07T06:17:18Z Rulumas 19860 Sofijevka, dnešní Vilňansk 333601 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Sofijevka | PŘEDCHOZÍ = Sofiero | DALŠÍ = Sofijsk }} {{Textinfo | TITULEK = Sofijevka | AUTOR = [[Autor:Pavel Papáček|Pavel Papáček]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýtřetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1905. S.&nbsp;596. {{Kramerius|nkp|db69f0f0-13c0-11e5-a599-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Vilňansk }} {{Forma|proza}} '''Sofijevka''', ruská osada verchnědněprovského újezdu, jekatěrinoslavské gubernie; stan. želez.; má 4 trhy a okolo 10.000 obyv. ''[[Autor:Pavel Papáček|Pp.]]'' {{Konec formy}} g6avuoozip1bg72xfjvvc512bmrz21y 0 97671 333603 2026-06-07T06:24:50Z Rulumas 19860 Sofijsk 333603 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Sofijsk | PŘEDCHOZÍ = Sofijevka | DALŠÍ = Sofisma }} {{Textinfo | TITULEK = Sofijsk | AUTOR = [[Autor:Pavel Papáček|Pavel Papáček]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýtřetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1905. S.&nbsp;596–597. {{Kramerius|nkp|db69f0f0-13c0-11e5-a599-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = ru:Софийск (Ульчский район) | WIKIPEDIA-DALŠÍ = {{Wikidata|Q4430001|Sofiysk}} }} {{Forma|proza}} '''Sofijsk''', ruská osada sibiřská v chabarovském okruhu Přímořské oblasti na pravém břehu Amuru, s 922 obyv., založená r. 1859. Do r. 1896 byl '''S.''' městem okružním. ''[[Autor:Pavel Papáček|Pp.]]'' {{Konec formy}} kdybdfnvrnh5naa4cwdr7m15v4kagh0 0 97672 333607 2026-06-07T07:33:45Z Rulumas 19860 Söflingen 333607 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Söflingen | PŘEDCHOZÍ = Sofistika | DALŠÍ = Sofoklés }} {{Textinfo | TITULEK = Söflingen | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýtřetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1905. S.&nbsp;597. {{Kramerius|nkp|db9bfd70-13c0-11e5-a599-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = de:Söflingen }} {{Forma|proza}} '''Söflingen''', far. ves ve virtemb. kraji dunajském, okresu ulmském, při žel. tr. Ulm–Sigmarinky, má 3393 obyv. (1900), zámek; továrny na uměl. hnojiva a tuky a umělou vlnu, uměl. mlýny a průmysl bavlněný. Kdysi bývalo bezprostředním říšským opatstvím jeptišským a r. 1810 připadlo k Virtembersku {{Konec formy}} ionw5wdc3qllicccicubzmkzg2ogykt 0 97673 333608 2026-06-07T09:12:31Z Rulumas 19860 Sofoklés, 1. část 333608 wikitext text/x-wiki {{Pracuje se}} {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Sofoklés | PŘEDCHOZÍ = Söflingen | DALŠÍ = }} {{Textinfo | TITULEK = Sofoklés | AUTOR = [[Autor:Václav Sládek|Václav Sládek]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýtřetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1905. S.&nbsp;597–600. {{Kramerius|nkp|db9bfd70-13c0-11e5-a599-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Sofoklés | SOUVISEJÍCÍ = [[Autor:Sofoklés]] }} {{Forma|proza}} '''Sofoklés''', vedle staršího Aischyla a mladšího Euripida největší tragický básník řecký (* kolem r. 496 př. Kr. v attické dědině Kolónu, asi půl hodiny vzdálené od Athén — † r. 406—5 za archonta Kallia). Otec jeho {{Prostrkaně|Sofillos}}, vlastník dílny zbrojířské, byl muž zámožný a opatřil synovi pečlivé vychování. '''S.''' vzdělal se ve všech odvětvích básnické literatury, vyučil se hudbě u slavného učitele Lampra a vyznal se též znamenitě ve výkonech gymnastických a tanečních. Neméně skvělé duševního nadání byly dary tělesné, zdraví a spanilost. V 15 letech svého věku zaváděl jinošský sbor, pějící paian na oslavu vítězství salaminského; zručným hudebníkem osvědčil se později na jevišti v úloze pěvce Thamyrida s lyrou v ruce ve stejnojmeném kuse a gymnastickou obratnost ukázal, představuje Nausikau, bavící se s dívkami hrou míčem, v dramatě ''Πλύντριαι''. Také melodie ke zpěvným a hudebním částem svých dramat skládal sám po příkladě starších mistrů. Květ jeho života spadá v dobu nejkrásnějšího rozvoje politického a uměleckého, jemuž se těšily Athény za moudré správy Perikleovy. Ale v politice nevynikal '''S.''' nad průměr obyčejných řádných občanův, ač několikrát v životě zastával jakousi úlohu politickou. Dvakrát byl stratégem, po prvé prý v odměnu za úspěch své »Antigony«, kdy s Perikleem účastnil se války samské (441—439). Jako hellénotamias spravoval též nějaký čas společnou pokladnu athénských symmachů (443—442); r. 411 ocitl se snad též v oligarchickém sboru deseti probulů, ale celkem nestaral se příliš o ruch politický a i v dramatech svých velmi málo místa dopřál narážkám na soudobé poměry. Pro vlídnou, snášelivou povahu byl ze skrovného počtu vynikajících Athéňanů, kteří žili a zemřeli bez nepřátelství. O přátelském jeho poměru k staršímu soku jeho Aischylovi máme svědectví v Aristofanových »Žabách«, a že i činnost mocného soupeře svého, jímž byl Euripidés, sledoval bez řevnivosti, dokazuje nejen okolnost, že v ledačem podal se jeho vlivu co do uměleckého tvoření, nýbrž i způsob, jakým veřejně osvědčil svou pietu k jeho památce krátce po jeho smrti v cizině. Také s dějepiscem Hérodotem byl osobně znám a věnoval mu báseň v 55. roce svého věku; z díla jeho použil některých zpráv ve svých dramatech. Krása a důstojnost jeho postavy zračí se v zachované soše básníkově v lateránském museu. Ze synů jeho {{Prostrkaně|Iofón}} pěstoval rovněž tragédii, zvláště však vynikl v dramatickém umění vnuk jeho '''S.''' {{Prostrkaně|mladší}}. '''S.''' byl nadšený ctitel krásy, a k tomu se odnáší pověst, plynoucí asi z některého komika, že v pozdním věku zasnoubil se ještě po druhé se Sekyóňankou Theóridou; s ní prý měl syna {{Prostrkaně|Aristóna}}, jehož synem byl prý '''S.''' ml., jenž se těšil zvláště něžné přízni dědově. Dovídáme se též o domácích sporech stařičkého básníka se synem Iofóntem, ale nesnadno rozhodnouti, co pravdy jest na příslušných zprávách. Byv prý pohnán Iofóntem před soud fratorů, jako by pro duševní ochablost nebyl již schopen spravovati domácí jmění, obhájil se tím, že soudcům přednesl jistou čásť ze svého dramatu »Oidipa Kolónského«, následkem čehož prý byla žaloba zamítnuta. Athénám zůstal věren po celý život a neopustil jich nikdy, by ozdobil svou přítomností dvůr některého z cizích vladařů. Na rozdíl od mladšího vrstevníka svého Euripida zachoval si víru v národní božstva celkem nedotčenou rozmanitými pochybnostmi rationalistů, jakkoli jeho životní názor, zvláště v posledních letech života, nebyl nikterak optimistický. Staří vypravují o zázračném jeho styku s Asklépiem, к jehož cti složil paian; byl prý též knězem lékařského héróa Amyna a zasvětil chrámek Hérakleovi Oznámci. Jako hostitel Asklépia obdržel po smrti, když Athéňané mu přiřkli hérojské pocty, jméno {{Prostrkaně|Dexión}}. Pověsti ty zakládají se as na tom, že poetické postavy řeckých božstev obetkány jsou v dílech '''S'''-leových nezkalenou září krásy a vznešenosti a že v uměleckém líčení plastických jejich postav ze všech básníků Homérovi stojí nejblíže. Stařičký básník, do poslední téměř chvíle života činný, byl pochován v rodinné hrobce 11 stadií od Athén při cestě k Dekelei. Odchod jeho a Euripidův provázeli tesklivou vzpomínkou dva slavní básníci komičtí: Aristofanés v »Žabách« a Frynichos ve ztraceném kuse »Musách«. '''S.''' po prvé vystoupil na jevišti r. 468 (4. r. 77. olympiady) tetralogií, k níž podle pravděpodobné domněnky Lessingovy náleželo drama ''Triptolemos'', a zvítězil hned při prvém závodě nad starším mistrem tragickým Aischylem. Vítězství podle zprávy Plutarchovy přiřkl mu Kimón s ostatními stratégy, když právě se navrátil do Athén z ostrova Skyra. Od té doby často dobyl ceny prvé (18- až 20krát), jindy druhé a neklesl nikdy na místo třetí. Osobního vystupování na jevišti záhy zanechal pro slabost hlasovou. Počet složených kusův udává Suidas, a sice bylo prý 123 tragédií a satyrských dramat. Látkou nejvíce jich se odnášelo k trojským pověstem, obsaženým v Homérových eposech a básních kyklických; mimo to čerpal též z kruhu bájí thébských, z bájí o Argonautech, o Hérakleovi a s obzvláštní zálibou z bájí staroattických. Úplných tragédií máme 7, z nichž jen u dvou jest zjištěna doba provozování. ''Aias'' obsahuje líčení posledních osudů salaminského reka, héróa epónyma jedné z attických fyl. Látku '''S.''' přejal z Leschovy Malé Iliady. Již Aischylos vzdělal dříve tutéž látku v »Thráčankách«. Básník náš již v tomto kuse, jenž jest as ze zachovaných nejstarší (sbor měl tu asi ještě 12 mužův), ukazuje své bohaté umění povahopisné, jímž u reků jeho harmonicky se druží síla k slabosti, dojmy srdečné a tklivé k projevům nezlomné vůle a hrdinného sebevědomí. První čásť dramatu tohoto končí se katastrofou, dobrovolnou smrtí Aiantovou; část druhá má za základní myšlenku pohřeb očištěného reka. Na snadě jest srovnání tohoto dvoudílného dramatu se Shakespeareovým »Juliem Caesarem«. ''Antigoné'', as z r. 442—1, předvádí děj, naznačený v závěrečné scéně Aischylových »Sedmi proti Thébám«. {{Konec formy}} mbs8h4cg8v7mm5bedd617emrgvzkzmj