Wikizdroje cswikisource https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana MediaWiki 1.47.0-wmf.5 first-letter Média Speciální Diskuse Uživatel Diskuse s uživatelem Wikizdroje Diskuse k Wikizdrojům Soubor Diskuse k souboru MediaWiki Diskuse k MediaWiki Šablona Diskuse k šabloně Nápověda Diskuse k nápovědě Kategorie Diskuse ke kategorii Autor Diskuse k autorovi Edice Diskuse k edici Stránka Diskuse ke stránce Index Diskuse k indexu TimedText TimedText talk Modul Diskuse k modulu Podujatie Diskusia k podujatiu 100 20997 333615 311530 2026-06-07T18:17:52Z Jean-Paul 8278 /* Dílo */ doplnění 333615 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Arne | příjmení = Novák | Image = Arne Novak 1929.jpg | datum narození = 2. března 1880 | místo narození = Litomyšl | datum úmrtí = 26. listopadu 1939 | místo úmrtí = Polička | popis = literární kritik }} '''Arne Novák''' (1880–1939) byl český literární historik a kritik, bohemista a germanista, syn spisovatelky [[Autor:Teréza Nováková|Terézy Novákové]], synovec komeniologa a překladatele [[Autor:Jan Václav Novák|Jana V. Nováka]] a zeť překladatele [[Autor:Jaroslav Haasz|Jaroslava Haasze]]. {{Více}} == Dílo == * [[Hovory okamžiků]] === Literární historie a kritika === * [[Karolina Světlá (Novák)|Karolina Světlá]] – nekrolog (1899) * [[Euripides v kritice XVI. a XVII. století]] (1912) {{Online Kramerius|mzk|0dd5ed10-77e4-11e4-9c7b-5ef3fc9bb22f}} * [[Půlnoc bohů]] (1912) — recenze básnické prvotiny Rudolfa Medka * [[Jan Neruda]] (1914) * [[Mužové a osudy|Mužové a osudy : Kniha studií a podobizen]] (1914) {{Online|https://archive.org/details/muovaosudykniha00novgoog}} * [[České písemnictví s ptačí perspektivy]] (1920) * [[Problémy moravské literatury]] (1921) * [[Stojan]] (1934) * [[Několik glos na okraji Gideova Návratu ze Sovětského svazu]] (1937) * [[„Ne, prosím, to bych nemohl…“]] (1937) — kritika Čapkova dramatu [[Bílá nemoc]] * [[Lidskost Karla Čapka]] (1939) * [[Puškin]] === Články v periodikách === ==== [[Národní listy]] ==== * [[Národní listy/1910/20. říjen/Svatopluk Čech na cestách|Svatopluk Čech na cestách]] (20. října 1910) === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''AN.'' Je autorem nebo spoluautorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Pfleger|Pfleger]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Picek|Picek]] * [[Ottův slovník naučný/Pichl (příjmení)|Pichl]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Pichlová|Pichlová]] * [[Ottův slovník naučný/Platen|Platen]] (část) === Jiné texty === * [[Praha barokní]] (1915) * [[Zápas o hrob]] (1937) * [[Ztracené kraje]] (1938) [[Kategorie:Čeští kritici]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] gl03jyg23ga6i4995g6hg7np32ul0dy 250 50671 333609 208323 2026-06-07T13:31:07Z ~2026-33510-78 20035 Účastenství 333609 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Shlomo" /></noinclude><section begin=par18b/>Aischylova a začal závoditi třemi nebo čtyřmi samostatnými kusy, které nebyly ani látkou ani idejí spojeny.<ref name="p36-1"/> # ''Zavedl malované dekorace.''<ref name="p36-2"/> # ''Účastenství'' choru, jenž u Aischyla ještě je ''hlavní'' osobou a ''činně'' zasahá v ústrojí tragedie, ''obmezil na úlohu passivní.''<ref name="p36-3"/> <section end=par18b/> <section begin=par18c/> ==== c) [[Autor:Eurípidés|Euripides]] (480—406). ==== {{§|I|.|}} Euripides ({{Cizojazyčně|grc|Εὐρῑπίδης}}), mladší vrstevník Sofoklův, narodil se prý r.&nbsp;480 na Salamině. Za mlada dostalo se mu pečlivého vzdělání. Ačkoli snažení jeho hlavně bylo obráceno ke skládání tragedií (už v 25&nbsp;letech vystoupil s dramatem), přece rád se obíral také ''filosofií''. Byl posluchačem [[Autor:Anaxagorás|Anaxagorovým]], [[Autor:Prótagorás|Protagorovým]] a [[Autor:Prodikos z Keu|Prodikovým]], přítelem [[Autor:Sókratés|Sokrata]], jenž i jemu přál. Učení mužů těch v tragediích svých často hlásal a tak přispěl mnoho k rozšíření filosofického vzdělání. Proto právem byl zván ''filosofem scénickým'' ({{Cizojazyčně|grc|σκηνικὸς φιλόσοφος}}). Poslední léta svého života strávil v Pelle na dvoře umění milovného krále makedonského Archelaa. Zemřel v Arethuse u Amfipole na jaře r.&nbsp;406., byv prý roztrhán od psů. {{§|II|.|}} ''Díla Euripidova''. Euripides sepsal ''asi 90''&nbsp;dramat, z nichž se nám jich zachovalo 18. Z nich je 17&nbsp;''tragedií'' a 1&nbsp;dráma satyrské {{Cizojazyčně|grc|Κύκλοψ}}. Svými kusy Euripides doznal úplného uznání teprva po smrti, kdy rhetorika, filosofická osvěta a záliba pro strázeň ({{Cizojazyčně|grc|πάθος}}) vzala vrch. Za ''živobytí'' svého dosáhl prý jen ''pětkráte první ceny''. <section end=par18c/> <section begin=par18b/><ref follow="p36-1"> O tom Suidas, (skladatel [[:el:Σούδα|věcného slovníka]] z polovice X.&nbsp;st. po Kr.): {{Cizojazyčně|grc|ἧρξε τοῦ δρᾶμα πρὸς δρᾶμα ἀγωνίζεσθαι, ἀλλὰ μὴ τετραλογεῖοθαι.}} </ref><ref follow="p36-2"> [[Autor:Aristotelés|Arist.]] [[:el:Περί_Ποιητικής|Poet.]] 4. {{Cizojazyčně|grc|τρεῖς δὲ ὑποκριτὰς καὶ σκηνογραφίαν Σοφοκλῆς παρεσκεύασεν.}} </ref><ref follow="p36-3"> Umění Sofoklovo užívati choru vytýká [[Autor:Aristotelés|Aristot.]] v [[:el:Περί_Ποιητικής|Poet.]] 18. {{Cizojazyčně|grc|καὶ τὸν χορὸν δὲ ἕνα δεῖ ὑπολαβεῖν τῶν ὑποκριτῶν καὶ μόριον εἶναι τοῦ ὅλου καὶ συναγωνίζεσθαι, μὴ ὥσπερ Εὐριπίδῃ ἀλλ' ὥσπερ Σοφοκλεῖ.}} (»A i sbor má jeviti se jedním z hercův a býti článkem celku a spolu hráti, ne jako v Euripidovi, nýbrž jak u Sofokla«) — I [[Autor:Quintus Horatius Flaccus|Horatius]] má Sofoklův chor na mysli v [[:la:Ars poetica|Ep. II. 3.]] 193 n. </ref><section end=par18b/><noinclude> {{Poznámky pod čarou}}</noinclude> 82hucv0oeahhfjggri21jum7iymsv08 0 97673 333616 333608 2026-06-07T20:39:06Z Rulumas 19860 Sofoklés, 2. část 333616 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Sofoklés | PŘEDCHOZÍ = Söflingen | DALŠÍ = Sofoniáš }} {{Textinfo | TITULEK = Sofoklés | AUTOR = [[Autor:Václav Sládek|Václav Sládek]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýtřetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1905. S.&nbsp;597–600. {{Kramerius|nkp|db9bfd70-13c0-11e5-a599-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Sofoklés | SOUVISEJÍCÍ = [[Autor:Sofoklés]] }} {{Forma|proza}} '''Sofoklés''', vedle staršího Aischyla a mladšího Euripida největší tragický básník řecký (* kolem r. 496 př. Kr. v attické dědině Kolónu, asi půl hodiny vzdálené od Athén — † r. 406—5 za archonta Kallia). Otec jeho {{Prostrkaně|Sofillos}}, vlastník dílny zbrojířské, byl muž zámožný a opatřil synovi pečlivé vychování. '''S.''' vzdělal se ve všech odvětvích básnické literatury, vyučil se hudbě u slavného učitele Lampra a vyznal se též znamenitě ve výkonech gymnastických a tanečních. Neméně skvělé duševního nadání byly dary tělesné, zdraví a spanilost. V 15 letech svého věku zaváděl jinošský sbor, pějící paian na oslavu vítězství salaminského; zručným hudebníkem osvědčil se později na jevišti v úloze pěvce Thamyrida s lyrou v ruce ve stejnojmeném kuse a gymnastickou obratnost ukázal, představuje Nausikau, bavící se s dívkami hrou míčem, v dramatě ''Πλύντριαι''. Také melodie ke zpěvným a hudebním částem svých dramat skládal sám po příkladě starších mistrů. Květ jeho života spadá v dobu nejkrásnějšího rozvoje politického a uměleckého, jemuž se těšily Athény za moudré správy Perikleovy. Ale v politice nevynikal '''S.''' nad průměr obyčejných řádných občanův, ač několikrát v životě zastával jakousi úlohu politickou. Dvakrát byl stratégem, po prvé prý v odměnu za úspěch své »Antigony«, kdy s Perikleem účastnil se války samské (441—439). Jako hellénotamias spravoval též nějaký čas společnou pokladnu athénských symmachů (443—442); r. 411 ocitl se snad též v oligarchickém sboru deseti probulů, ale celkem nestaral se příliš o ruch politický a i v dramatech svých velmi málo místa dopřál narážkám na soudobé poměry. Pro vlídnou, snášelivou povahu byl ze skrovného počtu vynikajících Athéňanů, kteří žili a zemřeli bez nepřátelství. O přátelském jeho poměru k staršímu soku jeho Aischylovi máme svědectví v Aristofanových »Žabách«, a že i činnost mocného soupeře svého, jímž byl Euripidés, sledoval bez řevnivosti, dokazuje nejen okolnost, že v ledačem podal se jeho vlivu co do uměleckého tvoření, nýbrž i způsob, jakým veřejně osvědčil svou pietu k jeho památce krátce po jeho smrti v cizině. Také s dějepiscem Hérodotem byl osobně znám a věnoval mu báseň v 55. roce svého věku; z díla jeho použil některých zpráv ve svých dramatech. Krása a důstojnost jeho postavy zračí se v zachované soše básníkově v lateránském museu. Ze synů jeho {{Prostrkaně|Iofón}} pěstoval rovněž tragédii, zvláště však vynikl v dramatickém umění vnuk jeho '''S.''' {{Prostrkaně|mladší}}. '''S.''' byl nadšený ctitel krásy, a k tomu se odnáší pověst, plynoucí asi z některého komika, že v pozdním věku zasnoubil se ještě po druhé se Sekyóňankou Theóridou; s ní prý měl syna {{Prostrkaně|Aristóna}}, jehož synem byl prý '''S.''' ml., jenž se těšil zvláště něžné přízni dědově. Dovídáme se též o domácích sporech stařičkého básníka se synem Iofóntem, ale nesnadno rozhodnouti, co pravdy jest na příslušných zprávách. Byv prý pohnán Iofóntem před soud fratorů, jako by pro duševní ochablost nebyl již schopen spravovati domácí jmění, obhájil se tím, že soudcům přednesl jistou čásť ze svého dramatu »Oidipa Kolónského«, následkem čehož prý byla žaloba zamítnuta. Athénám zůstal věren po celý život a neopustil jich nikdy, by ozdobil svou přítomností dvůr některého z cizích vladařů. Na rozdíl od mladšího vrstevníka svého Euripida zachoval si víru v národní božstva celkem nedotčenou rozmanitými pochybnostmi rationalistů, jakkoli jeho životní názor, zvláště v posledních letech života, nebyl nikterak optimistický. Staří vypravují o zázračném jeho styku s Asklépiem, к jehož cti složil paian; byl prý též knězem lékařského héróa Amyna a zasvětil chrámek Hérakleovi Oznámci. Jako hostitel Asklépia obdržel po smrti, když Athéňané mu přiřkli hérojské pocty, jméno {{Prostrkaně|Dexión}}. Pověsti ty zakládají se as na tom, že poetické postavy řeckých božstev obetkány jsou v dílech '''S'''-leových nezkalenou září krásy a vznešenosti a že v uměleckém líčení plastických jejich postav ze všech básníků Homérovi stojí nejblíže. Stařičký básník, do poslední téměř chvíle života činný, byl pochován v rodinné hrobce 11 stadií od Athén při cestě k Dekelei. Odchod jeho a Euripidův provázeli tesklivou vzpomínkou dva slavní básníci komičtí: Aristofanés v »Žabách« a Frynichos ve ztraceném kuse »Musách«. '''S.''' po prvé vystoupil na jevišti r. 468 (4. r. 77. olympiady) tetralogií, k níž podle pravděpodobné domněnky Lessingovy náleželo drama ''Triptolemos'', a zvítězil hned při prvém závodě nad starším mistrem tragickým Aischylem. Vítězství podle zprávy Plutarchovy přiřkl mu Kimón s ostatními stratégy, když právě se navrátil do Athén z ostrova Skyra. Od té doby často dobyl ceny prvé (18- až 20krát), jindy druhé a neklesl nikdy na místo třetí. Osobního vystupování na jevišti záhy zanechal pro slabost hlasovou. Počet složených kusův udává Suidas, a sice bylo prý 123 tragédií a satyrských dramat. Látkou nejvíce jich se odnášelo k trojským pověstem, obsaženým v Homérových eposech a básních kyklických; mimo to čerpal též z kruhu bájí thébských, z bájí o Argonautech, o Hérakleovi a s obzvláštní zálibou z bájí staroattických. Úplných tragédií máme 7, z nichž jen u dvou jest zjištěna doba provozování. ''Aias'' obsahuje líčení posledních osudů salaminského reka, héróa epónyma jedné z attických fyl. Látku '''S.''' přejal z Leschovy Malé Iliady. Již Aischylos vzdělal dříve tutéž látku v »Thráčankách«. Básník náš již v tomto kuse, jenž jest as ze zachovaných nejstarší (sbor měl tu asi ještě 12 mužův), ukazuje své bohaté umění povahopisné, jímž u reků jeho harmonicky se druží síla k slabosti, dojmy srdečné a tklivé k projevům nezlomné vůle a hrdinného sebevědomí. První čásť dramatu tohoto končí se katastrofou, dobrovolnou smrtí Aiantovou; část druhá má za základní myšlenku pohřeb očištěného reka. Na snadě jest srovnání tohoto dvoudílného dramatu se Shakespeareovým »Juliem Caesarem«. ''Antigoné'', as z r. 442—1, předvádí děj, naznačený v závěrečné scéně Aischylových »Sedmi proti Thébám«. Hrdinská dcera zemřelého Oidipa umírá za to, že proti zákazu Kreonta, nového vládce thébského, pohřbila tělo padlého bratra Polyneika, dávajíc tak přednost nepsaným zákonům božským před lidskými. Jest to drama charakterní svrchované účinnosti a posud na jevišti provozované s úspěchem. ''Elektra'' obsahuje děj, jejž vzdělal Aischylos v »Choéforách« a Euripidés v »Élektře«. Básník vede si ve stavbě dramatu svého samostatně a velmi umělecky jak po stránce povahopisné, tak co do postupu výjevův a střídavých kontrastů v situacích a citech. Také prostředek, jímž Élektra poznává svého bratra, jest volen šťastněji než u Aischyla. Skvostná jest epická čásť, líčící domnělou smrť Orestovu při závodech pythijských, šťastná myšlenka, že Klytaiméstra klesá před Aigisthem, čímž značně jest zmírněn hrozný dojem jejího zavraždění. Nicméně nelze upříti, že pojetí Aischylovo, u něhož nepřirozená pomsta synova nad matkou stíhána jest Erinyemi, jest přirozenější a mravnější. ''Oidipus král'' těšil se vedle Antigony obzvláštnímu obdivu starých. Aristotelés klade jej za příklad takových kusů, jež mistrnou osnovou událostí a výjevů působí již při čtení mocným účinkem, aniž teprve třeba viděti je na jevišti. Podkladem děje jest hrozný osud Oidipův, jenž, stav se bez viny otcovrahem a manželem vlastní své matky, odhaluje po úsilném pátrání děsnou pravdu. Myšlenka slepého osudu jest jaksi temným pozadím scény, avšak děj básníkem zosnovaný jest povahy ryze lidské, psychologické. Tragická ironie, vznikající z odporu mezi illusemi osob a skutečným nebo nadcházejícím stavem věcí, jest tu vyjádřena velmi účinně. Toto drama, právem vysoko ceněné od starých i novějších kritikův, podlehlo v závodě '''S'''-leově s Aischylovým sestřencem Filokleem. ''Trachiňanky'', kus pojmenovaný podle sboru dívek městečka Trachiny, kde děj se odehrává, líčí záhubu Hérakleovu, již mu řízením osudu bezděky připravila ruka věrné, milující manželky Déianeiry. Utrpení Hérakleovo jest povahy více fysické než mravní; avšak konec reka, klesajícího z nenadání ranou osudu, a jeho oddanost v neodvratné ustanovení vyšší moci budí v čtenáři vyšší zájem; podobně osud Déianeiřin, klesající v záhubu následkem bezděčného pochybení, jest bolestným dokladem nicoty všech snah lidských proti vyššímu řízení. ''Filoktétés'', drama charakterní v svrchovaném slova smyslu, podává skvělé svědectví o svěží tvořivosti básníkově při samém sklonku života. Bylo provozováno za archonta Glaukippa r. 409 př. Kr. Ze zpráv starých, jež nás došly o obsahu a složení podobných kusů, jež složili Aischylos a Euripidés, třeba souditi, že dílo '''S'''-leovo umělecky vysoko je převýšilo. Obsahem kusu, k němuž básník čerpal látku z kyklického eposu Malé Iliady, jest snaha Odysseova, provázeného mladým Neoptolemem, synem Achilleovým, aby chorý Filoktétés přes svou nenávist k vůdcům řeckého vojska dal se dopraviti k Troji a šípy svými, po Hérakleovi zděděnými, rozhodl osud obléhaného města. Přednost pojetí '''S'''-leova záleží hlavně v tom, že spojiv k dosažení cíle dvé tak rozdílných povah, lstivého Odyssea a upřímného, klamu prostého jinocha, dosáhl jednak zajímavého a veleúčinného kontrastu, jednak se vyhnul různým pravděnepodobnostem, s nimiž bylo zápasiti oběma básníkům ostatním. Utrpení Filoktétovo jest líčeno nejen po stránce fysické, nýbrž, a to hlavně, i morální a naplňuje nás hlubokou účastí s osudem těžce zkoušeného reka. Drama, jež v celém průběhu svém se pohybovalo v mezích snah a vášní ryze lidských, končí se způsobem nadpřirozeným, působením boha na stroji (''deus ex machina''). Toto rozluštění nelze klásti na stejný stupeň s mechanickým postupem Euripidovým. Bylo nutné, měl-li '''S.''' zachovati důslednost povahopisu Filoktétova a s druhé strany vyhověti mythickému podání. ''Oidipus Kolónský'' byl uveden na jeviště teprve po smrti básníkově od vnuka jeho '''S'''-lea ml. r. 401. Starý trpitel po svízelném životě nachází útočiště v Kolónském háji Eumenid nedaleko Athén a byv přijat pod záštitu od Thésea, umírá slavně na attické půdě, usmířen s osudem, aby v odměnu za prokázané pohostinství stal se po smrti Attice ochranným héróem. Kus, složený z řady zajímavých episod, jest sice nejméně dramatický ze všech tragédií '''S'''-leových, ale velmi tklivý po stránce citové a pln ušlechtilých projevův attického vlastenectví, nejkrásnější pomník, jejž stařičký básník postavil Kolónu, svému rodišti (viz I. stasimon v. 668—719). Jakožto žák Aischylův '''S.''' přejal od něho některé prostředky dramatického umění, jež však přivedl na vrchol dokonalosti. Látka jeho kusů náleží výlučně v obor mythický, jehož podání přijímá a vzdělává s šetrností a věřící myslí posvěceného básníka, střeha se používati jeviště k polemice proti němu se stanoviska filosofického. Osoby '''S'''-leovy stojí na ideálné výši homérské poesie; vznešená jejich síla zjemněna jest tklivějšími rysy lidské přirozenosti; jsou to postavy s vlastním výrazem a bohatým, měnivým životem duševním. Dramatická oekonomie u '''S'''-lea vyznačuje se snahou až úzkostlivou po pravděpodobnosti a přesném spojení příčinném mezi jednotlivými výjevy. Náhodě básník nesvěřil úkolu žádného. Děj přirozeně se rozvíjí z povah jednajících osob, jež zdánlivě jednají svobodně, nejsouce si vědomy vyšší moci osudu, v pozadí se tajícího. Jeho tragédie vyniká naproti Aischylově též zápletkou obratně zosnovanou, obraty uměle přivozenými (peripetiemi) a výjevy poznávacími (anagnórisemi) a vzhledem k Euripidovi přirozeným rozuzlením děje, a právem se nazývá spletitou na rozdíl od jednoduchých skladeb velikého jeho předchůdce. К tomu přispívá i povahopisné jeho umění. '''S.''' umí sdružovati v účinném kontrastě povahy silnější se slabšími (Antigoné a Isméné; Élektra a Chrysothemis; Odysseus a Neoptolemos atd.) a připojovat k hlavním rekům osoby řádu nižšího, vedle nichž význam oněch tím více vyniká. Celkovou povahu svých osob označil sám podle citátu Aristotelova (Poiet. 25.) řka, že líčí lidi, {{Prostrkaně|jací mají býti}}, na rozdíl od Euripida, jenž je představuje takovými, {{Prostrkaně|jací jsou}}. Sbor '''S'''-leův, ač rozsah jeho zpěvů obmezen, mívá přec důležitou úlohu v ději. V jeho projevech vznešenost náboženských a mravních názorů se pojí k výrokům rázu osobního, nezřídka naivního, ba i sobeckého, ve shodě se zvláštní osobitostí sboru, v každém dramatě jinou. Po stránce hudební '''S.''' zavedl prý toninu fryžskou, dotýkající se svými účinky jemnějších strun srdce. U '''S'''-lea jest značný rozdíl mezi mluvou dialogickou a lyrickou. Vůbec však básnický jeho výraz tragickým leskem a vznešeností, nezřídka i zavinutostí smyslu vysoko stojí nad obyčejným hovorem, drže se as uprostřed mezi mluvou Aischylovou a Euripidovou. Ke konci vytkněme ještě novoty, jimiž '''S.''' po stránce technické přispěl ke zdokonalení tragédie: 1. Zanechav tetralogického spojování vniterného, jal se skládati kusy samostatné; 2. zavedl třetího herce; 3. počet choreutů zvýšil z 12 na 15 a obmezil rozsah lyrických částí v tragédii, při čemž však písně sborové úzce se přimykají obsahem k dramatickému svému okolí. Také malbu dekorací značně zvelebil. Ze ztracených jeho kusů zachovány jsou nám sice fragmenty dosti četné, ale velmi kusé, tak že nesnadno jest na jejich základě souditi o stavbě příslušných kusův. Mimo dramata složil též několik elegií, paianův a prosaické dílo o sboru, což vše ztraceno. České překlady: od Fr. Šohaje Antigona (Praha, 1851, 2. vyd. 1862) a Edip král (t., 1856); od Jindř. Niederle Élektra (t., 1868) a Aias (t., 1869, 2. vyd. 1886) s krásným úvodem o řecké tragédii; Tragédie '''S'''-leovy; sv. I.: Jos. Král, Antigona; Jos. Končinský, Oidipus na Kolóně; Petr Durdík, Trachiňanky (t., 1883); sv. II.: Jos. Král, Filoktétés; Jos. Končinský, Král Oidipus (t., 1892); P. Durdík, Filoktétés (t., 1891); Jos. Král, Élektra (t., 1897). O českých pojednáních '''S'''-lea se týkajících viz v Sládkových Děj. literatury řecké, str. 216. Vydání textová: od Jos. Krále, Aias (Praha, 1885); s poznámkami (t., 1884); Antigona s pozn. (2. vyd. 1888); Élektra s pozn. (1889). Hojná jsou vyd. cizojazyčná, zvl. německá: od Erfurdta-Hermanna (Lip., 1817—48); Dindorfa (Oxf., 1860); Wundera-Weckleina; dále buďtež jmenováni Schneidewin-Nauck u Weidmanna, Wolff-Bellermann u Teubnera, Wecklein v Mnichově a j. Řecký text s pozn. a angl. překladem od Jebba. Něm. překl. pořídil Donner, franc. Ballaguet (Hachette), Leconte de Lisle (Lemerre) a j., angl. Campbell, Whitelaw. Lexicon Sophocleum vydal Ellendt-Genthe (Berlín, 1882). Scholia Elmsley-Dindorf (Oxf., 1825—52), Papageorgios u Teubnera. Z pojednání budiž uvedena klassická studie Lessingova Leben des Sophokles; ostatně odkazujeme na Index comment. Sophocl. ab a. 1836 edit. od Genthe (1874) a novější literaturu v Bursianově Jahresbericht etc. 1897 str. 75, 1898 str. 415, 1899 str. 125 a j. po různu v této sbírce. ''[[Autor:Václav Sládek|Sdk.]]'' {{Konec formy}} k1dgmt19r3dud742k2yavlwsd0r51nq 0 97674 333610 2026-06-07T13:35:14Z Jean-Paul 8278 založení 333610 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Lumír/1880 | PŘEDCHOZÍ = 35 | ČÁST = 36 | DALŠÍ = }} {{Textinfo | TITULEK = Lumír, ročník VIII., číslo 36 | AUTOR = [[Autor:Josef Václav Sládek| Josef Václav Sládek]] (redaktor a vydavatel) | ZDROJ = Lumír, roč. 8, č. 36 | ONLINE = {{Kramerius|nkp|b3ffe360-35e5-11e1-b842-000bdb925259|Národní knihovna ČR}} | LICENCE = PD old 70 | VYDÁNO = Praha, 30. prosince 1880 | datum vydání = 1880-12-30 }} == Obsah == * [[Autor:Alois Jirásek|Alois Jirásek]]: [[/Ráj světa/]] (dokončení) – novela * [[Autor:Jakub Arbes|Jakub Arbes]]: [[/Štědrý den bratří Manesův/]] (Idylla ze života malířského) – povídka [[Kategorie:Čísla časopisu Lumír z ročníku 1880]] bjkgvq31lxt9j4s5wfizei1fidki5et 0 97675 333611 2026-06-07T13:41:09Z Jean-Paul 8278 založení 333611 wikitext text/x-wiki {{Textinfo | TITULEK = Štědrý den bratří Manesův | PODTITULEK = Idylla ze života malířského od J. Arbesa | AUTOR = [[Autor:Jakub Arbes|Jakub Arbes]] | VYDÁNO = 30. prosince 1880 | datum vydání = 1880-12-30 | ZDROJ = Lumír, roč. 8, č. 36, s. 570–574 | ONLINE = {{Kramerius|nkp|db529058-4aa1-4e18-a772-38fc57838ccb|Národní knihovna ČR}} | periodikum = Lumír | ročník = 8 | číslo = 36 | strany = 570–574 | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} Zádumčivost budící, šerý přísvit pošmurného zimního jitra vniká dvěma velkými zamrzlými okny v prostrannou jizbu, sloužící za maličký atelier. Na první pohled lze poznati, že tu obyčejně pracujou dva umělci. Náčiní malířské, ačkoli v obvyklém nepořádku, jeví přece jakousi urovnanost v roztřídění: před každým z obou oken stojí v přiměřené vzdálenosti malířský stojan se započatým obrazem — kolem pak na stěnách, po židlích i po zemi visí, leží nebo stojí modelly, skizzy atd., z nichž taktéž na první pohled možno poznati, že u jednoho okna pracuje umělec zabývající se převahou předměty historickými, u druhého pak genrista… I velký kulatý stůl uprostřed atelieru, na němž je rozházeno množství všech těch různých pomůcek a zdánlivě bezcenných tretek, bez kterýchž nelze si malířský atelier ani mysliti, jeví tutéž neb aspoň podobnou roztříděnost — jedna polovice stolu zdá se býti skladištěm a občas i pracovním místem genristovým, druhá „historikovým“… Atelier má dvoje dvéře. Jedny, zavřené, vedou na chodbu, druhé, jen přivřené, do vedlejší ložnice. V kamnech praská už vesele oheň a v jizbě počíná býti znenáhla tepleji. U jednoho okna a sice před stojanem, kolem něhož se nalezají převahou emblemy malíře-historika, sedí na nízké stoličce velký kostnatý muž se založenýma rukama a přimhouřenýma očima. Zdá se, že o něčem přemítá nebo dumá. Výrazný obličej ostrých tahů, s nosem u kořene zahnutým а s mocnými kníry jeví odhodlanost a ráznost; ale zvláštní, skoro až trpký tah kolem rtů a výraz snivě přimhouřených očí zdá se nasvědčovati povaze rovněž tak mírné, tiché a dobré jako zádumčivé, hluboké a uzavřené. Asi před půl hodinou byl vyšel tiše z ložnice, rozdělal v kamnech oheň a usedl u okna — — patrně čeká, až se více rozední, aby mohl v práci pokračovati. Náhle vrzly přivřené dvéře u ložnice a na prahu objevil se s rozcuchanými vlasy jiný muž pouze v košili a gatích — jak byl právě s lože vyskočil. Obličej jeho nalézá se sice ve stínu, ale kdo by se byl déle v tvář tu díval, byl by navzdor nedostatečnému osvětlení z různých tahů poznal, že to mladší bratr muže u okna v zadumání sedícího. „Tys už vzhůru, Josefe?“ optal se — pozivuje — dutým a přece srdečným hlasem. Muž u okna vztýčil hlavu a obrátiv ji pomalu ku dveřím neodpověděl. „O čem pak přemýšlíš, Josefe?“ pokračoval první. „Eh — o mrzutém živobytí, jaké vedeme co staří mládenci,“ odpověděl tázaný. Muž mezi dveřmi se rozesmál a teprv po chvíli připomenul: „A co pak tě tak rozladilo?“ Tázaný vstal a narovnávaje se optal se: „Není dnes štědrý den, Kvidone?“ „Je — co na tom?“ „A strávíme i letos štědrý večer tak smutně jako vloni a předloni?“ ujal se po chvíli slova Josef. Kvido pokrčiv ramenoma odpověděl s resignací: „Jaká pomoc!“ Chvíli oba bratří mlčeli; na to učinil Kvido krok ku předu a děl: „Víš co, Josefe — upravme si večeři sami…“ Josef kývl hlavou na důkaz, že souhlasí. „Vždyť snad také dovedu koupit, trhnout a uvařit nějakého kapříka,“ pokračoval Kvido; „kus uděláme na modro, kus na černo…“ Josef opět kývl hlavou na důkaz, že souhlasí. Kvido pokračoval: „Já sice nevím, jak a co se všechno při tom dělá; ale sousedka nám poví — když ji požádáme — nebo nám koupeného kapříka sama upraví… Jen když rybu koupíme, sami trhneme a rozdranžírujeme.“ „A dovedeš ty rybu trhnout?“ optal se s přízvukem elegickým Josef. „K smíchu!“ Kvido na to. „Položíš rybu na znak, vezmeš perořízek, řízneš mezi hlavou a břichem jednou na přič, pak rozpářeš…“ „Eh!“ uklouzlo mimoděk Josefovi, jenž mávna odmítavě rukou obrátil hlavu k oknu, jako by další výklad nechtěl poslouchati. Kvido porozuměl. „Tys přece jen jako dítě, Josefe,“ připomenul. „Vždyť jsou ryby jako jiná zvířata k tomu stvořena, aby nám lidem poskytovala potravu…“ Josef chvíli mlčel, pak děl: „Jdi, Kvido, oblec se — půjdem si koupit „na košatky“ kapra… Kvido zmizel v ložnici. Josef oblekna svrchník posadil si klobouk na hlavu a čekaje na bratra přecházel dlouhými kroky po atelieru… Asi za čtvrt hodiny byl Kvido hotov. Oba bratři vyšli z domu a zaměřili klikatými uličkami „na košatka“. Mráz není příliš tuhý. Vltava dosud ještě nezamrzla… S šedé, jednotvárné oblohy sypou se hustě velké vločky sněhu, čímž štědrovečerní ruch v ulicích pražských nabývá zvláštního skoro poetického rázu. Odměřeným a přece dosti rychlým krokem ubírají se bratří Mánesové mlčky z ulice do ulice, až se octli u cíle cesty — „na košatkách“, kde před krámky a kolem jednotlivých prodavačů panuje neobyčejná tlačenice. Následkem mírnější povětrnosti byla cena ryb o nějakou nepatrnost klesla; nával kupců je tudíž značnější než bývá o štědrodenní dopoledne jiná leta, kdy panuje tuhý mráz a ryby bývají dražší. Po nějaký čas obcházejí Mánesové jedno skupení lidí po druhém a marně se snaží prodrati se — ovšem jen spůsobem co možná mírným — k některé vaně s rybami, aby si vyhlídli „němou oběť“ svých štědrodenních laskomin… Konečně se jim podařilo prodrati se řídčím jedním skupením k vaně špatnějších a dražších ryb, kde nebyl nával kupců příliš velký. Stojíce těsně vedle sebe dívali se mlčky a přece pátravě na ryby, jichž bylo ve vaně už jen sedm, z nichž neméně než pět plovalo břichem vzhůru. „Co myslíš, Josefe?“ ozval se po chvíli Kvido přitlumeným hlasem. „Tamhle tu? Ne?!“ zamířiv ukazovákem pravé ruky na kapra ve vaně, jenž jediný, hřbetem vzhůru, zdál se býti ze všech ryb nejčilejší. „Ne — ne! Raději nějakou už zpitomělou, aby sebou — při trhnutí — tak křečovitě neházela…“ odpověděl Josef taktéž přitlumeným hlasem trhaně, jako by se v duchu hroužil v strašná muka ryby při trhnutí. „Tedy tamhle tu?!“ děl Kvido ukázav prstem na rybu otlučenou, plovoucí břichem vzhůru, na jejíchž zmrzlých a ledem pokrytých ploutvích bylo zřejmě znáti, že sebou už dávno ani nepohnula. Josef kývnul hlavou a Kvido požádal prodavače, aby mu rybu odvážil. Stalo se — vážila pět a čtvrt libry. Josef vyňal tobolku a zaplatil. Náhle si na něco vzpomněl. „Není leklá?“ optal se prodavače. „I chraniž bůh — jen otlučena — zpitomělá, zamrzlá, milostpane…“ vykládá prodavač. „Jakmile ji dáte doma do vody, rozhřeje se a počne dýchat. Ne-li, vezmu ji nazpět.“ „Ale kam ji dáme?“ ozval se Kvido. „Zavážu ji do kapesního šátku,“ nabízel se prodavač. Josef vytáhl šátek, prodavač zavázal do něho rybu a sice tak, že musila se nésti hlavou dolů… „Prosím, zavažte nám ji tak, aby měla hlavu vzhůru,“ požádal Josef prodavače, jenž naň upřel udiveně zrak; ale přece přání jeho ochotně vyhověl. Kvido vzal rybu a oba bratří ubírali se mlčky, jak byli přišli, k domovu. Na cestě, právě když šli podle většího kupeckého krámu, napadlo Kvidovi, že musejí přec také koupiti perník, rozinky, mandle a ještě tak ledacos, čeho je třeba k vaření ryb. Josef podržel tudíž rybu v průjezdě, Kvido vešel do krámu a koupil, čeho bylo třeba. Nevěděl sice sám, mnoho-li má od čeho koupit a musil vzíti útočiště k přímému vyzvání: „Dejte mi, prosím, vše, čeho potřebuji k upravení pětiliberního kapra na modro i na černo.“ Bylo mu správně vyhověno, ba dána mu i rada, kde má koupit nejlacinější sladké pivo. V pěti minutách byli bratří Mánesové s kaprem doma. Vydlužili si od sousedky vaničku s měkkou vodou, vpustili zmrzlého a otlučeného kapra opatrně ze šátku do vody a čekali, až — rozmrzne a počne dýchat. Kapr však ležel neustále na jednom místě na boku bez pohnutí. Josef seděl po jedné straně vaničky, Kvido po druhé. Mnohdy dívali se oba upřeně po pět i více minut mlčky na rybu; ale ryba jako by ze vzdoru nechtěla se pohnouti. Konečně — asi po hodině — čekání Kvidona omrzelo. „Mně se zdá, Josefe,“ pravil k tomuto tonem, jakým pronášíme v samomluvách sami k sobě výčitky; „že jsme se napálili a koupili rybu zabitou nebo docela leklou —“ „Tím líp, tím líp,“ míní chvatně Josef; „aspoň nebude nic cítit, až ji trhneme.“ „I co ti napadá, Josefe,“ dodává Kvido; „leklou rybu přec jíst nemůžeme.“ „Pravda, pravda,“ přikyvl Josef. A zase seděli oba mlčky vedle vaničky, až to Kvidona poznovu omrzelo. „Eh, ke všem všudy! Což pak se, velrybo, nepohneš?“ zamručel a zavadil jedním prstem o jednu ploutev. Josef sledoval pohyb ten neobyčejně zvědavě a dychtivě, ale ryba se nepohnula. „Dýchá! dýchá!“ vzkřikl náhle Kvido radostným hlasem ukázav druhou rukou na malou bublinku, která byla nad hlavou kaprovou vystoupila, ale ihned prasknuvši zmizela. Oba bratří dívali se ještě chvíli na jedno a totéž místo. Nad hlavou ryby vyskočilo několik bublinek. I viděli, jak kapr pootevřel a ihned zase zavřel hubu — slovem pozorovali zcela zřejmě, jak znenáhla oživoval a jak sebou posléze, zdánlivě s napnutím veškerých svých sil, ve vodě mrsknul a zůstal pak — nikoliv už na boku jako dříve — nýbrž vzpřímen, hřbetem vzhůru. Takořka zázračné oživení němého tvora mělo na oba bratry zvláštní účinek. Zasmušilá nevrlost, která se byla v tvářích jejich jevila, ustoupila výrazu skoro dětinské radosti, která se ostatně i jinak ještě jevila. Obcházeliť vaničku; brzo usedli, brzo zas přiklekli pozorujíce rybu se všech stran a vyměňujíce si stručně své náhledy o rybách vůbec a o rybě, která byla právě předmětem jejich pozorování, zvlášť. Chladné, nehybné oko její zajímalo je nejvíce. Připomenuliť si poetické porovnání, že svítívá měsíc „jako rybí oko“ a snažili se porovnání to vysvětliti se stanoviska malířského. Také o tom se zmínili, má-li ryba duši — vidí-li a obzvláště — cítí-li… Ví-li nebo má-li ubohý kapr, na kterého se dívali, aspoň tušení o tom, co se s ním děje nebo docela — co se s ním díti bude neb díti může… A když se byl jeden druhého do sytá navyptal a jeden druhému už všechno vypověděl, co o rybách vůbec věděl neb aspoň tušil, usedl zase každý po jedné straně vaničky, a oba dívajíce se upřeně na rybu, která sebou občas již dosti mrštně pohnula, setrvali po delší čas v dumavém mlčení. Posléze ozval se Kvido řka: „Nu — teď snad už bude čas, abych rybu… Nemyslíš, Josefe?“ Josef kyvl sice hlavou, ale slova, která pronesl, nebyla nikterak v souhlasu s tímto kyvnutím; pravilť tonem skoro dětinsky měkkým: „Popřejme chudáčkovi jen ještě půl hodinky života — ať se v té vodě ještě vyšplouchá, než…“ Kvido porozuměl. Pohledl na hodinky a připomenuv lakonicky: „Už dvě,“ zůstal seděti a díval se jako Josef zase na rybu. Asi po půlhodině ozval se netrpělivější Kvido poznovu: „Už přec bude čas,“ pravil skoro kategoricky, ale ihned dodal obvyklým spůsobem měkce: „Nemyslíš, Josefe?“ Josef opět kyvl hlavou, jako by souhlasil, ale ihned připomenul tonem elegickým: „Ubožák! Už tak brzo? — Eh — popřejme mu ještě jen čtvrt hodinky. Vždyť snad —“ Opět nedořekl; ale bratr Kvido porozuměl a ničeho nenamítal. A opět seděli oba bratří v zadumání vedle vaničky dívajíce se na rybu, která se byla po několikahodinném ztrnutí již tak dalece vzpamatovala, že odvážila se i k různým, ovšem že ještě matným a málomocným „rybím prostocvikům.“ Dech její, ačkoliv dosud ještě těžký a namahavý, byl už dosti pravidelný; občas pohnula ryba i ploutvemi jako by chtěla zkoušeti sílu svých svalů a někdy mrskla i ocasem, až voda vystřikla. Oba bratří sledovali každý pohyb nebohého němého tvora s tak napnutou pozorností jako sleduje bádavý lékař při vivisekci na uměle zpitomělém experimentačním zvířeti účinek oživující látky. Avšak city a myšlenky jejich valně se lišily od citů a myšlenek vivisektorů — živá fantasie jejich předváděla jim různé momenty, z kterýchž mohli aspoň hypotheticky souditi na duševní život němého tvora, jejž si byli po příkladu jiných vyhlídli za oběť k ukojení svých štědrovečerních laskomin. Opět minulo asi půl hodiny, aniž byl někdo promluvil. Konečně přerušil ticho zase Kvido řka resolutně: „Není pomoci, Josefe… Čas kvapí.“ „Ano — čas kvapí“ — opakoval Josef snivě — „není pomoci!“ Kvido pokládaje bratrova slova za svolení k zahájení osudné popravy němého tvora sáhl pravou rukou do vody pod rybu a zavadil o ploutev. Ryba sebou prudce mrskla a stříkla Kvidovi vodu do tváře. „I ty nevděčnice!“ zamumlal Kvido polo mrzutě a polo rozmarně stíraje si levou rukou vodu s tváře. Po té poklekl k vaně, povyhrnul si u obou rukou rukávy a popadl pak rybu oběma rukama za hlavu. Kapr však sebou mrsknul a vyklouznuv Kvidovi z rukou postřikl Josefa. Tento se trpce, skoro bolestně pousmál; po chvíli podotknul: „Brání se, chudák, jak může.“ „Ale nic na plat,“ dodal Kvido, hotuje se poznovu k vylovení ryby. „Právě mi napadá, jak se ryby berou — za oči.“ „Ne, ne — za oči ne!“ zvolal Josef prosebně. „Raději ti pomohu.“ Po těchto slovech vykasal si rukávy i on a mezi tím co Kvido snažil se lapiti rybu oběma rukama za hlavu, vypomohl mu Josef ze zadu. Tak rybu šťastně zachytli a vyzvedli z vody. Sotva že byli povstali, mrskla sebou ryba tak prudce, že jim vyklouzla z rukou a upadla dunivě na podlahu, kde sebou několikráte prudce mrskla. „Ubožák!“ zašeptal soucitně Josef. „Eh — aťsi!“ dodal zatvrzelejší Kvido. „Proč sebou hází!“ Ale hned na to se ruče shýbl a popadna kapra v prostřed těla zvedl jej a vpustil zase do vody. Ryba sebou chvíli prudce šplouchala, pak zůstala klidně ve vodě státi. Ještě chvíli dívali se oba bratří beze slova na ubohého němého tvora, načež pravil Josef s přízvukem resignace: „Není-li pomoci, pospěšme — zkraťme její muka!“ „Připrav tedy vše, čeho je třeba,“ odvětil Kvido, „vždyť ani nevím, kde rybu trhnout.“ Josef přistoupil ku stolu a odhrnuv rukou papíry, tužky a různé haraburdí malířské na stranu udělal tak „popravní místo“. Na to sáhna do kapsy vytáhl perořízek, otevřel jej a položil na stůl. „Co ještě?“ optal se. „Podej ručník a přines lavoir!“ kázal Kvido stoje nepohnutě u vany a dívaje se upřeně na kapra. Josef uposlechl. Přinesl z ložnice ručník i lavoir a položil obé na stůl. „Ty mi rybu podržíš,“ pokračoval Kvido, „a já ji trhnu…“ „Já — podržím — a ty — trhneš,“ opakoval monotonně Josef. Po té shybl se Kvido k vaně a dříve, než se toho Josef nadál, popadl rybu dosti zručně obvyklým spůsobem: palcem a prostředním prstem za oči — a vyzvedna ji z vody mrštil jí, ana sebou prudce házela, skoro nemilosrdně na stůl. Táhlé „Eh!“ uklouzlo rtům Josefovým. Ale vida rybu na stole nepohnutě ležeti a jsa přesvědčen, že nezbývá než muka její co možná zkrátiti, chopil odhodlaně ručník. „Oviň ručník rybě kolem hlavy a polož ji na znak!“ komandoval Kvido bera perořízek do ruky. Josef uposlechl; ale sotva že ovinul ručník kolem rybí hlavy a chtěl rybu položiti na znak, mrskla sebou a vyklouzla mu z rukou. Pokusil se o proceduru tu poznovu; ale s tímže neúspěchem. „Vem ji tedy jednou rukou za oči a druhou pod žabrami!“ kázal Kvido, jenž byl patrně s procedurou trhání ryb aspoň theoreticky obeznámen. „Já ji chopím za ocas, — ale musíš držet pevně, s napnutím všech sil, aby sebou nemohla mrsknout.“ Po té vzal ručník z rukou Josefových, a ovinul jím zadní část ryby. Josef po krátkém váhání popadl rybu levou rukou za oči, pravou pak pod žabry. V následujícím okamžiku ležela již ryba těžce oddychujíc na hřbetě nemohouc se takměř ani hnouti. „Držíš pevně, Josefe? — Nevyklouzne ti?“ optal se Kvido pevným, rozhodným tonem mávna nad hlavou otevřeným perořízkem a skloně vražednou zbraň k rybě. „Držím — nevyklouzne mi,“ zní dutá odpověď. Kvido přiložil ostří nože těsně k rybě, aby vedl první řez. „Zadrž, Kvido!“ ozval se Josef stísněným hlasem, „já se na to přece jen — dívat — nemohu.“ „Odvrať tedy hlavu nebo zamhuř oči!“ radí resolutní Kvido, jenž byl patrně pevně odhodlán zkrátiti několikerým říznutím všechna muka nebohého němého tvora. „Zamhouřím — už jsem zamhouřil,“ odpovídá Josef učiniv po radě bratrově. Kvido naň pohledl. Tvář bratrova ze zamhouřenýma očima měla v okamžiku tom výraz nad míru bolestný. Kvidův zrak sesmekl se na rybu a neušlo mu, že se bratrovy ruce chvějou. „Pospěš, Kvido — rychle!“ napomíná Josef po chvíli. Kvido mávnul poznovu otevřeným perořízkem nad hlavou, jako by chtěl ruce své dodati náležité pružnosti k vedení prvního řezu, na to sklonil nůž k rybě a bodl… „Pro bůh — co to?“ zaúpěl Josef otevřev oči a pustiv rybu. „Ty’s bodl místo ryby — mne.“ Ryba sebou prudce mrskla a vyškubnuvši se i z ruky Kvidovi házela sebou po stole. Kvido upírá vytřeštěně zrak na bratra, jenž mruče stírá si krev mezi palcem a ukazovákem levé ruky, kam jej byl Kvido bodl. „Cos to učinil, Kvido?“ mumlá Josef. „Vždyť jsi přec tvrdil, že umíš „trhat“ a místo ryby „trháš“ mou — ruku.“ „Odpusť, milý Josefe,“ omlouvá se Kvido. „Já také nemohl vidět, jak vjede nůž do těla — a zamhouřil jsem oči jako ty!“ „Nu tak — nu tak!“ přikyvuje Josef skoro radostně. „Ty’s tedy také takový tyran jako já!“ Ryba, která byla po několik okamžiků na stole bez pohnutí ležela, počala sebou křečovitě a s napnutím veškerých sil mlátiti, čímž přerušila Josefovu hlasitou meditaci. „Dej rybu zas do vody, ať se nemoří a trochu se vzpamatuje!“ velí Josef tonem, jejž by byl každý pokládal za ton úpěnlivé prosby. Kvido rychle přání bratrovu vyhověl. Popadna kapra v půli těla vpustil jej opatrně do vody. Kapr sebou několikráte prudce švihnul, jako by chtěl někam do hlubiny uniknouti, ale vzpamatovav se patrně, že je veškeré namahání toho druhu marné, zůstal po chvíli ve vodě s resignací státi a jenom těžký, namahavý dech a prudčí proudy vody, jež žabrami propouštěl, byly důkazem, že mu není tak volno jak se zdálo. Oba bratří přistoupili k vaně; usedli, každý na své místo a mlčky dívali se poznovu na rybu. Posléze ozval se Josef aniž by byl zraků svých s kapra odvrátil. „Kvido!“ pravil dutým a přece vlídným hlasem. „Co myslíš, — abychom — když už ani ty ani já — nebo — abych ti upřímně řekl, mně je ubohého tvora toho přece jen líto.“ „Mně také,“ zamumlal Kvido podobným tonem, jako byl Josef právě mluvil. „Ale co počít? Když jsme kapra koupili, musíme jej trhnout!“ „Že musíme?“ opáčil Josef s mírnou výčitkou podívav se kosou na bratra. „Nu, ovšem — co s ním?“ Kvido na to. „Darujme mu život!“ přimlouvá se Josef. „Nu — pro mne!“ odpovídá Kvido. „Darujme! — Ale co s ním? Dáme li jej do štoudve nebo necháme-li jej ve vaně, prodloužíme jen jeho muka, a za několik dní nám lekne přece.“ „Pravda, pravda!“ přikývl Josef a po malé pomlčce dodal: „Souhlasíš tedy, abychom mu darovali život?“ „Souhlasím,“ odpovídá Kvido rozhodně. „Pojďme tedy!“ děl Josef a vstav počal se mlčky oblekati. Kvido následoval jeho příkladu. Oba byli v pěti minutách připraveni k odchodu. Josef prostřel kapesní šátek na stůl, Kvido vytáhl opatrně rybu z vody a zavázal ji do šátku tak, aby ji mohl nésti hlavou vzhůru. Po té vzal za uzel a oba bratří opustili svůj byt. Před domem chvíli postanuli, jako by byli na rozpacích, kterým směrem se mají dáti, načež Josef mlčky zaměřil směrem k Žofínskému ostrovu. Schylovalo se již k večeru a panovalo takořka bezvětří. V hustých vločkách sypal se sníh s oblaků, tak že nebylo viděti než jako za husté mlhy na několik kroků. Oba bratří ubírali se postranními, skoro pustými uličkami nápadně chvatně. Za nedlouho octli se u můstku vedoucího na Žofínský most. Přešli most a zabočili k jižnímu cípu ostrova, kde bývají v letě umístěny koupele. Kolkolem panovalo hluboké ticho a pohled na okolí byl čarokrásný. Sníh sypal se s hůry do vody a nasazoval se na hustou tříšť plovoucí v podobě velkých ker po Vltavě. Tu a tam u břehu byla už řeka zamrzlá a dosti vysokou vrstvou sněhu pokryta. Pohled do dálky ani nebyl takový, jako za jasných dnů; ale za to tím poetičtější. Dospěvše až k nejjižnějšímu cípu ostrova bratří Manesové stanuli a rozhlédli se kolem. Před nimi mihala se v hustě padajících vločkách sněhu obrovská a zároveň bizarní silhouetta řetězového mostu, na pravo temné neurčité obrysy nábřeží s divadlem a několika domy, na levo pak obrysy Střeleckého ostrova. Dále neviděli — a na zad se neobrátili. A vše to bylo oblito jemným zlatým leskem slunce, jež zapadajíc prolamovalo na západě hustý oblak dodávajíc zimní krajině nevýslovně poetického půvabu. Chvíli stáli oba bratří mlčky podle sebe; na to rozhledl se Josef po břehu hledaje vhodného místa. Břeh ostrova, na jehož jižním cípu není valného proudění, byl již kolkolem zamrzlý. Jen opodál na levo bylo místo, kterýmž prokmitala jak křišťál jasná voda. Oba bratří popošli k místu tomu. Kvido poklekl na jedno koleno, položil rybu na břeh a rozvázal šátek; na to sešoupnul kapra opatrně do vody a vztýčil se. Kapr ležel v mělku na jedné straně nepohnutě po několik vteřin. „Snad už lekl,“ přerušil Kvido mlčení a shybna se pošoupnul rybu o něco dále, tak že byla v tak vysoké vrstvě vody, kde se mohla pohodlně vzpřímiti. Oba bratří se chvíli upřeně na ni dívali: ryba však ležela ve vodě bez pohnutí jako dříve. „Sešoupni ji ještě hlouběji!“ připomenul Josef. Kvido se chtěl sehnouti, ale v témž okamžiku mrskla sebou ryba tak prudce, že voda nad ní zavířila a vystřikla — ryba zmizela v hlubině. „Viděl’s?!“ zvolal skoro dětinsky radostně Josef. „Viděl,“ odpověděl tímže tonem Kvido pohledna bratrovi v tvář, v kteréž se zračilo nevyslovné uspokojení… „Nu — ta bude mít rozkošný štědrý večer, nemyslíš, Kvidone?“ připomenul Josef. „Příjemnější než my,“ odvětil Kvido temně; ale pohledna k západu dodal přitlumeným hlasem: „Viz — jak je zde čarokrásno!…“ „Vskutku,“ odvětil Josef, „tak klidno, tak krásno, tak…“ Nedořekl. Zapadající slunce se právě úplně vymklo z oblaku a první, skoro oslňující paprsky jeho nutily Josefa, aby se obrátil. Po té vrátili se bratří Manesové domů a strávili štědrý večer ve „své hospůdce“. Byli sice oba zamlklejší než kdy jindy; ale tok klidnými, spokojenými a šťastnými nebyli o štědrý večer ještě nikdy jako tentokráte. {{Konec formy}} {{DEFAULTSORT:Štědrý den bratří Manesův}} [[Kategorie:Vánoční povídky]] 2fl7o3zwvof0lbf6orua578ioq7pik9 0 97676 333612 2026-06-07T17:37:04Z Jean-Paul 8278 založení 333612 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Národní listy | PŘEDCHOZÍ = 1909 | ČÁST = 1910 | DALŠÍ = 1911 }} {{Textinfo | TITULEK = Národní listy, ročník 50 | AUTOR = [[Autor:Servác Heller|Servác Heller]] (vydavatel)<br>[[Autor:Josef Anýž|Josef Anýž]] (odpovědný redaktor) | ZDROJ = Národní listy, ročník 50 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|39af4f00-04a9-11e1-b1c1-000bdb925259|Moravská zemská knihovna}} | VYDÁNO = Praha, 1910 | WIKIPEDIA = Národní listy | JINÉ = ISSN 1214-1240 | LICENCE = PD old 70 }} == Vydání == <div style="display: flex; flex-wrap: wrap; align-items: flex-start;"> {{Kalendář|rok=1910|měsíc=1}} {{Kalendář|rok=1910|měsíc=2}} {{Kalendář|rok=1910|měsíc=3}} {{Kalendář|rok=1910|měsíc=4}} {{Kalendář|rok=1910|měsíc=5}} {{Kalendář|rok=1910|měsíc=6}} {{Kalendář|rok=1910|měsíc=7}} {{Kalendář|rok=1910|měsíc=8}} {{Kalendář|rok=1910|měsíc=9}} {{Kalendář|rok=1910|měsíc=10}} {{Kalendář|rok=1910|měsíc=11}} {{Kalendář|rok=1910|měsíc=12}} </div> [[Kategorie:Rudé právo]] pmydpsg4zpx3io6p21pgr7q2plekavj 0 97677 333613 2026-06-07T17:48:14Z Jean-Paul 8278 založení 333613 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Národní listy/1910 | PŘEDCHOZÍ = 19. říjen | ČÁST = 20. říjen | DALŠÍ = 21. říjen }} {{Textinfo | TITULEK = Národní listy | AUTOR = [[Autor:Servác Heller|Servác Heller]] (vydavatel)<br>[[Autor:Josef Anýž|Josef Anýž]] (odpovědný redaktor) | ZDROJ = Národní listy, roč. 50, č. 289 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|71e42bd0-8f99-11dd-8fdc-000d606f5dc6|Moravská zemská knihovna}} | VYDÁNO = Praha, 20. října 1929 | WIKIPEDIA = Národní listy | JINÉ = ISSN 1214-1240 | LICENCE = PD old 70 | datum vydání = 1909-10-20 }} == Články == * [[Autor:Arne Novák|Arne Novák]]: [[/Svatopluk Čech na cestách/]] [[Kategorie:Národní listy]] ce8nkuzhfnxa1wnna1l66byl7mjkbgq 0 97678 333614 2026-06-07T17:56:52Z Jean-Paul 8278 založení 333614 wikitext text/x-wiki {{Textinfo | TITULEK = Svatopluk Čech na cestách{{Redakční poznámka|Otištěno v rubrice Feuilleton.}} | AUTOR = [[Autor:Arne Novák|Arne Novák]] | AUTOR-UVEDEN-JAKO = Arne Novák | VYDÁNO = 20. října 1910 | datum vydání = 1910-10-20 | ZDROJ = Národní listy, roč. 50, č. 289, s. 1–2 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|71e42bd0-8f99-11dd-8fdc-000d606f5dc6|Moravská zemská knihovna}} | periodikum = Národní listy | ročník = 50 | číslo = 289 | strany = 1–2 | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} Mezi našimi moderními básníky jest několik mistrů cestování a cestopisu. [[Autor:Jan Neruda|Jan Neruda]] na světových svých toulkách v Paříži, na Jaderském moři, na Východě, v Italii a v severním Německu hledal a nalézal radostné osvobození srdce zhořklého a zraněného v barevné hře dojmů a v smělé hloubce dějinných i národopisných výhledů; jeho „Obrazy z ciziny“ i „Menší cesty“ jsou klasická díla uměleckého žurnalismu. Roztoužený a rozkošnický tulák [[Autor:Julius Zeyer|Julius Zeyer]] prchal z domova šedivého a lhostejného do exotických a vzněcujících dálek posvěcených bájí, legendou, uměleckou tradicí, a poznal tak Italii i Švédsko, Španělsko i Rus, Paříž i Cařihrad; nenapsal-li cestopisných feuilletonů, vzkřísil v „obnovených obrazech“ svých freskových a mosaikových děl nejeden krajinný dojem, nejednu městskou perspektivu, nejednu chrámovou a palácovou náladu, jak si je přinesl ze širého světa. Pro jeho mladšího protinožce [[Autor:Josef Svatopluk Machar|J. S. Machara]] znamenaly štědrý výlet na Krym a opětované pouti do staroklasické Italie cosi obdobného jako pro Nerudu: překonání krajně subjektivního a bortivě analytického období a povznesení se k jasnému ovzduší, kde vše je jisté, bezpečné, hodnotné; však najde se to vše jak v básnických půvabech jeho veršovaného deníku Černomořské plavby, tak i v prudkých nájezdech a polohistorických poznámkách jeho novinářských feuilletonů. Jmenuji-li v tomto literárním sousedství [[Autor:Svatopluk Čech|Svatopluka Čecha]], může to snad poněkud překvapiti. Každý pozornější čtenář Svatopluka Čecha ví ovšem, že v jeho dílech jest několik svazečků cestopisných statí, uveřejněných v osmdesátých létech, a je-li literárně vzdělán, uvede nám i jejich jména: „Kresby z cest“, „Upomínky z Východu“ a „Několik obrázků moravských“. Není též nesnadno si vzpomenouti, že bez cestovních zkušenosti kavkazských nebyl by vznikl ani „[[Čerkes]]“, ani příběh šumařův „[[Ve stínu lípy]]“; že obě velké allegorické skladby „[[Evropa]]“ a „Slavie“ zpracovaly dojmy, zažité na vlnách černomořských; že průpravou k „[[Dagmar|Dagmaře]]“ byla studijní výprava do Dánska a na Rujanu. Životopisec Čechův vypráví kromě toho, jak básník vypravil se z mládí do Chorvatska, jak později navštívil Italii, Paříž, Alpy, jak úlomky dojmů zachytil v několika feuilletonistických skizzách. A přece náleží cestám Čechovým právě tak podružné místo v jeho životě, jako cestopisům v jeho rozsáhlém díle slovesném. Svatopluk Čech, jenž vstoupil do naší literatury již v plné zbroji básnické, byl jako umělec i jako člověk velmi záhy vyhraněn a rozvit — ani zkušenosti životní, ani dojmy a poznatky z knih, z cest, z uměleckých děl nedovedly nic podstatného přidati k dovršenému názoru, k vyzrálé povaze, k umělecké hotovosti. Tak i cesty, na nichž byl spíše plachým a vzdáleným divákem, než účastníkem vše vášnivě prožívajícím, znamenaly pro Svatopluka Čecha nikoliv osud, nýbrž pouhé poznání. Čím přibývalo básníku let, tím ubývalo poznatkům intensity i působivosti, cesty podniknuté v padesátých letech nezůstavily takřka stop ve vlastní tvorbě básníkově: zdaž odrážejí se v některém zrcadle jeho broušených a přebroušených veršů paláce benátské, janovské, florentské a římské; zdaž hučí v pathetických a sytých slokách jeho odraz ruchu boulevardů pařížských; zdaž svítí mezi polychromií jeho skvělých obrazů básnických věčný sníh Alp, spatřený nedlouho před zimou života? Odtud i podstatný rozdíl mezi cestopisy Čechovými a na př. Nerudovými. U Čecha nikde velké kulturní průhledy, nikde pronikavá historická srovnání, nikde zžíravá kritika společenská, politická, náboženská, nikde pathos, překonávající původně zamýšlenou hru ironie a vtipu, slovem pranic z toho, co „Obrazy z ciziny“ mění z lehké cestovní causerie v statečný kulturní čin. Za to u Čecha všude lehká a sladká pěna tu snivé tu hravé pohody, vlídný a chvílemi tesklivý humor, lyrická líčení přírody, zběžně a přece šťastně načrtnuté podobizny hned národopisně, hned jen pitoreskně zajímavé; vše spíše napověděno než vyčerpáno, lyricky rozpředeno než domyšleno, uhodnuto než doloženo; pražádný systém, pražádná účelná stavba, pražádná jednotící redakce: čtenář plnými doušky pije mladé a lehké víno, jež uzrálo o prázdninách básníkových. Avšak tyto příjemné a prostičké causerie o cizině, z nichž některé na př. „Sláva“ nebo „Výlet do Chorvatska“ oděny jsou v průhledný šat novelistický, jsou pouze částí Čechova cestopisného odkazu. Vedle nich, kvantitativně asi v rovné míře napsal Svatopluk Čech celou řadu turistických obrázků, jak mu utkvěly z „pestrých cest po Čechách“, podnikaných od dětství až do pobytu v Obříství. Sem patří svazeček z r. 1884 „Několik obrázků moravských“, sem patří záznamy obou spolupracovníků páně Broučkových, profesora V. B. Kostlivého a básníka Jana Vraného, a kromě toho řada menších, vzájemně nesouvisících feuilletonů a skizz, jež lze přehlédnouti nejlépe v I. a III. svazku „Vzpomínek z cest a života“ (Sebraných spisů sv. V. a XXIII.) Zajímají-li nás tyto příležitostné a nahodilé stati látkově a obsahově méně než kresby z Kavkazu a Černomořských břehů, nemůžeme přece si nevšimnouti, kolik důležitých příspěvků poskytují ku poznání individuality spisovatelovy. Zde není pracováno s pomůckami, zde nestará se vypravovatel pranic o informaci a poučení svého čtenáře; zde prostě podává sebe sama, svoje bezprostřední dojmy, své úvahy a nápady. Nadšený romantik ze staré vlastenecké školy hlásí se tu opět a opět ke slovu. Jest stále citově dojat a rozechvěn krásou přírody nedotčené kulturou a dovede si od srdce zajásati nad kvetoucím stromem a chvějícím se skřivanem. Lid uprostřed své práce, velebené vždy znovu výmluvnými ústy vnuka peruckého sedláka, jest básníku kusem té přírody. Lidový původní svéráz zajímá zaníceného pozorovatele stále: dřevěné stavby venkovské s řezbami a nápisy, starodávné kroje, charakteristická pořekadla a úsloví neujdou nikdy jeho pozornosti. Sleduje, zapisuje a vykládá si je se zřejmým zalíbením, avšak bez pedanterie, spíše upoutává ho vše komické, prostoduché, šprýmovné v nich. Po starovlastenecku jako laudator temporis acti zahoruje si o kráse této staré lidové tradice, postěžuje si do jejího postupného zániku, přemýšlí, zda by nebylo možno dávný mrav a zvyk zachovat neb obnovit. Romantika hradů a zřícenin provází jej až do pozdních let: z Obříství, když zaměstnával jej „Roháč“, podnikl bezvýslednou pouť za troskami proslulého hrádku Sionu u Malešova; r. 1889 obhlédl a popsal si Kost a Trosky se všech stran a nahromadil si poznámek o tom. Národnostní zápas na jazykovém rozhraní a odpor vlasteneckého uvědomění proti strojenému nátěru germanisačnímu v českých městech, hotelech a nádražích stopoval s neutuchajícím zájmem; srdečných povzdechů, sarkastických poznámek, vtipných postřehů v té věci rozesel do svých cestovních causerií na sta. Ale neméně sdílný jest i laskavý lidumil a přítel utlačených a slabých: lid klesající pod tíhou polní práce, starci sklonění léty až k zemi, žebráci, opuštěné děti, to vše vzrušilo srdce sentimentálního poutníka. Tak upoutává nás při čtení těchto črt, psaných bez pretensí, spíše vlastní povahopis básníkův než krajinomalba, spíše pohledy do nitra pozorovatelova než do měst, lesů a lánů, spíše reflexe než dojmy, spíše nápady než postřehy. Pozorný čtenář dovede si však v Čechových kresbách z „pestrých cest“ po vlasti vážiti ještě jedné, nezcela všední stránky: může jimi nahlédnouti do samé duševní dílny tvoření poetova. V posledním svazku „Vzpomínek z cest a života“ uveřejněno jest několik prací, dotud netištěných, které mají úplně povahu skizzáře básníkova, určeného k tomu, aby si později autor z něho příhodné rysy vybral. Jest to jarní obrázek z Rožnova „Zahučaly hory“, slovácká drobnokresba „Kytka z Moravy“, lidumilný genre od Nové Paky „Obrázek z cesty“, zmíněný již „Výlet do Kutné Hory“ a maličký deníkový útržek o výletu do Lukova z máje 1901. Zde může literární psycholog i věrný ctitel básníkův krok za krokem sledovati, čeho si básník všímal, co upoutalo jeho zájem, při jakých podnětech rozvlnily se jeho elegické vzpomínky a tužby do ztraceného mládí, za kterých příležitostí vybavily se mu historické úvahy a t. d. K těmto pěti drobným črtám, otištěným teprve z pozůstalosti básníkovy, přidružil se nedávno zvláště cenný intimní dokument; jsou to „Cestovní poznámky Svatopluka Čecha z roku 1889“, které k tisku upravil Čechův pietní životopisec a vydavatel profesor Ferdinand Strejček a jež v úctyhodném místním vlastenectví vypravila mladoboleslavská firma Hejda a Zbroj, určujíc výtěžek spisku vztyčení poprsí Čechova v sadech v Mladé Boleslavi. Nemáme v českých uměleckých dějinách mnoho podobně důvěrných dokumentů, na nichž dala by se pozorovací schopnost umělcova hlavně po stránce krajinářské tak bezprostředně pozorovati; snad jen Máchův deník italské cesty neb Mánesův bohatě ilustrovaný dopis z Hrubé Skály ve sbírce cís. rady F. A. Borovského mají tutéž svěžest postřehu. Od 4. do 15. máje roku 1889 vykonal Sv. Čech dílem pěšky, dílem drahou malou okružní pouť severními a severovýchodními Čechami: Mladá Boleslav, Sobotka, Turnov, Jičín, Nová Paka, Králové Dvůr, Jaroměř, Náchod byly z měst jeho stanicemi, odpočinuv pak v Praze, učinil ještě na konec malou vyjížďku do Mělníka a na Kokořín. O cestě té konal si pečlivé, ač úsečné zápisky, které nám vydavatel klade do ruky: mnoho krajinomalby, hojnost poznámek o dřevěných stavbách, četné zprávy o historických starožitnostech, značná zásoba lidových úsloví a dialektických výrazů, skoro soustavné záznamy o němčině v českých městech, nejedno koření groteskních anekdot a příběhů. Tyto črty a skizzy jsou ovšem pouhým materiálem, jejž však tentokráte můžeme velmi snadno a poučně srovnati s konečným zpracováním, obecně známým. Celou okružní onu cestu vykonal Svatopluk Čech, aby si získal látku pro chystanou, ale posud pevněji nepromyšlenou knihu „Pestré cesty po Čechách prací Matěje Broučka a společníků“, a dojmy získané od Prahy až do Králové Dvora chtěl rozděliti mezi učeného filologa profesora Bořivoje Kostlivého a snílka-poetu Jana Vraného. S počátku užíval nasbíraných materialií dosti svědomitě a to tak, že připadlo na lyrika ze staré školy vše krajinopisné, náladové, dojmové, na puristu a archaeologa pak všecko mudroslovné, slovníkářské, národopisné z vlastních cestovních poznámek; proti zápisníčku přibylo partiím Vraného lyrického vzletu a popisné šíře, kdežto každá poznámka, položená na vrub Kostlivého, byla humoristicky podmalována a co nejvíce rozpředena, tak na př. zápisníček má o setkání s Číňany mezi Krnskem a Boleslaví šest stručných a sporých řádků, v „Pestrých cestách“ vznikla z toho celá kapitola, plná vervy a šťastného veselí. Zápisky fraseologické jsou vyčerpány všecky, ovšem s příslušnou humoristickou garniturou, jako vůbec postava Kostlivého prokreslena jest o mnoho lépe, než matná a konvenční figura Vraného. Leč tato do pola mechanická a do pola novelistická práce Sv. Čecha brzy omrzela; vyčerpav sotva šestinu svých poznámek, obsahující látku jednoho dne a cestu z Prahy do Mladé Boleslavě a do Sobotky, opouští Sv. Čech své cestovatele a svůj zápisníček a přetrhuje známou fabulí o Kostlivého rukopisné výpravě sotva rozpředené dějové pásmo „Pestrých cest“. Ale zápisníček přece měl ještě svou úlohu: Svatopluk Čech nahlížel do něho, když psal básně, spojené jako „Cestovní deník“ Jana Vraného. Každá z nich: „Na Humprechtě“, „Maloměstská idylla“, „Kost“, „Na Valdštejně“, „Trosky“ přijala z deníčku alespoň některý krajinný neb historický rys. Svatopluk Čech přetrhl svoje duševní prázdniny, o nichž byl cestovatelem a cestopiscem, a stal se zase básníkem, jemuž rostla křídla, jakmile se dotkl rodné země: a zde na Turnovsku byl to z nejkrásnějších krajů jeho milovaného domova. {{Konec formy}} {{Redakční poznámky}} [[Kategorie:Fejetony]] {{DEFAULTSORT:Svatopluk Čech na cestách}} 6wq6xr2wu0wkat7h7e3sy62qvyp6czz 0 97679 333617 2026-06-08T01:22:59Z Rulumas 19860 Sofoniáš 333617 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Sofoniáš | PŘEDCHOZÍ = Sofoklés | DALŠÍ = Sofonisbé }} {{Textinfo | TITULEK = Sofoniáš | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýtřetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1905. S.&nbsp;600. {{Kramerius|nkp|dc130230-13c0-11e5-a599-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Sofonjáš }} {{Forma|proza}} '''Sofoniáš''', řecko-lat. {{Prostrkaně|Sophonias}} za hebrejské {{Prostrkaně|Zefanjá}}, jeden ze dvanácti »menších« proroků, syn Chusův, vnuk Gedaljův, vystoupil za krále Josiáše jakožto prorok a předpovídal soudný den Jahvův a pád Ninive. Napsal malou knihu o třech kapitolách, z nichž třetí sotva je authentická; v prvých dvou kárá modloslužbu, nemravy kněží a vrchností. Líčení jeho je mdlé a rozvláčné, avšak prosaická jeho řeč je prosta chaldaeismů blížíc se nejvíce Jeremiášovi. {{Konec formy}} iycaa43l91ouqulcuoc9kwllle6sxau 0 97680 333618 2026-06-08T01:32:15Z Rulumas 19860 Sofonisbé 333618 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Sofonisbé | PŘEDCHOZÍ = Sofoniáš | DALŠÍ = Sófrón }} {{Textinfo | TITULEK = Sofonisbé | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýtřetí díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1905. S.&nbsp;600. {{Kramerius|nkp|dc130230-13c0-11e5-a599-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Sofonisba }} {{Forma|proza}} '''Sofonisbé''', dcera karthaginského vojevůdce Hasdrubala, syna Giskova, byla původně zasnoubena Masinissovi, králi Massylův v Numidii, později však byla provdána za numidského krále Syfaka. Tento, jenž byl slíbil spojenectví Scipionovi k chystané výpravě do Afriky (205 př. Kr.), vlivem '''S'''-by zrušil spolek s Římany a přidal se ke Karthagiňanům. Naproti tomu odmítnutý Masinissa spojil se s Římany a porazil r. 203 Syfaka, jenž spolu se '''S'''-bou byl zajat. Tímto způsobem dobytou '''S'''-bu pojal Masinissa za manželku. Scipio však žádal za vydání '''S'''-by, obávaje se, že by mohla Masinissu, jako kdysi Syfaka, odvrátiti od spojenectví s Římem. Masinissa, chtěje '''S'''-bu zbaviti možné potupy, poslal jí pohár jedu. Tragický osud '''S'''-bin byl předmětem dramat četných spisovatelův cizích (Trissino r. 1514, Mairet 1629, Corneille, Lantin, Voltaire 1770, Lohenstein, Hersch, Geibel a j.) i českých (B. Guldener, J. Durdík »Karthaginka«). Srv. Feit, '''S.''' in Geschichte u. Dichtung (Lubín, 1880); Andrä, '''S.''' in der französischen Tragoedie (Opolí, 1881); Fr. Zákrejs v »Osvětě«, 1882, 849 sl. a 943—956. {{Konec formy}} ld30xh34id4zihvsfskrxugcjt1nhql