Wikizdroje cswikisource https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana MediaWiki 1.47.0-wmf.5 first-letter Média Speciální Diskuse Uživatel Diskuse s uživatelem Wikizdroje Diskuse k Wikizdrojům Soubor Diskuse k souboru MediaWiki Diskuse k MediaWiki Šablona Diskuse k šabloně Nápověda Diskuse k nápovědě Kategorie Diskuse ke kategorii Autor Diskuse k autorovi Edice Diskuse k edici Stránka Diskuse ke stránce Index Diskuse k indexu TimedText TimedText talk Modul Diskuse k modulu Podujatie Diskusia k podujatiu 100 20994 333627 312289 2026-06-08T17:56:26Z Jean-Paul 8278 /* Díla o autorovi */ odkaz 333627 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Rudolf | příjmení = Medek | datum narození = 8. ledna 1890 | místo narození = Hradec Králové | datum úmrtí = 22. srpna 1940 | místo úmrtí = Praha | popis = legionář, básník, spisovatel }} '''Rudolf Medek''' (1890–1940) byl český legionář, generál Československé armády, básník a spisovatel. {{Více}} == Dílo == * [[Prsten]] === Básně === * [[Hymna (Medek)|Hymna]] (1912) * [[Prsten (Medek)|Prsten]] (1912) * [[Planoucí tvář]] (1913) * [[Přísaha]] (1922) * [[Zborov]] (1922) * [[T. G. M. (Medek)|T. G. M.]] (1937) * [[Janu Syrovému]] (leden 1938) * [[Pozdrav Milanu Hodžovi]] (leden 1938) * [[Tvůj osud, národe…]] (duben 1938) * [[Proč?]] (květen 1938) * [[Za Karlem Kramářem]] (květen 1938) * [[Dni sletu]] (červenec 1938) * [[Psaní Hanuši Jelínkovi]] (září 1938) * [[Návrat Karla Hynka Máchy]] (říjen 1938) * [[Půlnoční zvon]] (listopad 1938) * [[Šáteček z Klenčí]] (prosinec 1938) * [[Litoměřice]] (květen 1939) * [[T.G.M./Vůdce|Vůdce]] * [[Křik Koruny české/Hradec studentům — mučedníkům|Hradec studentům — mučedníkům]] (z antologie [[Křik Koruny české]] vyšlé v Paříži 1940) === Umělecká próza === * [[Ohnivá hvězda]] (1913) * [[Veliké dni]] (1923) * [[Lukášek Merlin]] (duben 1938) === Divadelní hry === * [[Plukovník Švec]] (1928) * [[Jiří Poděbradský]] (1934) - premiéra 16.3.1934 v Národním divadle (19 repríz) === Články v tisku === * [[Merci pour Samara]] (1933) * [[Sibiř před patnácti roky]] (1933) * [[28. říjen (Medek)|28. říjen]] (1934) * [[Rudolf Medek k projevu Obce čs. spisovatelů]] (1934) ** [[„Československý generál o koncentračních táborech“]] (1934) — odpověď na první reakce ** [[Spisovatelský týden]] (1934) — odpověď na další komentáře * [[Tak pravil Jindřich]] (1934) * [[Národu národní kulturu/Generál Rudolf Medek|Odpověď Rudolfa Medka]] v anketě na téma [[Národu národní kulturu]] (1936) * [[Poznámka k feuilletonu Arne Nováka]] (1937) * [[„Prav pravdu!…“]] (duben 1938) * [[Bohdan Ivánovič Pavlů]] (květen 1938) * [[Věrní Čechové a Slováci!]] (září 1938) * [[Naše budoucnost]] (prosinec 1938) * [[Země velkých nadějí]] (prosinec 1938) === Veřejné projevy === * [[Duch Švecův jest a zůstane s námi!]] (1933) * [[Projev Rudolfa Medka na pohřbu Karla Hynka Máchy]] (květen 1939) == Díla o autorovi == * [[Autor:Arne Novák|Arne Novák]]: [[Národní listy/1912/6. říjen/Půlnoc bohů|Půlnoc bohů]] (1912) — recenze Medkovy stejnojmenné básnické prvotiny [[Kategorie:Čeští básníci]] [[Kategorie:Čeští spisovatelé]] ovrkr1zsc58lxrrxnhua6sanksdwyh7 100 20997 333626 333615 2026-06-08T17:54:26Z Jean-Paul 8278 /* Dílo */ doplnění 333626 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Arne | příjmení = Novák | Image = Arne Novak 1929.jpg | datum narození = 2. března 1880 | místo narození = Litomyšl | datum úmrtí = 26. listopadu 1939 | místo úmrtí = Polička | popis = literární kritik }} '''Arne Novák''' (1880–1939) byl český literární historik a kritik, bohemista a germanista, syn spisovatelky [[Autor:Teréza Nováková|Terézy Novákové]], synovec komeniologa a překladatele [[Autor:Jan Václav Novák|Jana V. Nováka]] a zeť překladatele [[Autor:Jaroslav Haasz|Jaroslava Haasze]]. {{Více}} == Dílo == * [[Hovory okamžiků]] === Literární historie a kritika === * [[Karolina Světlá (Novák)|Karolina Světlá]] – nekrolog (1899) * [[Euripides v kritice XVI. a XVII. století]] (1912) {{Online Kramerius|mzk|0dd5ed10-77e4-11e4-9c7b-5ef3fc9bb22f}} * [[Jan Neruda]] (1914) * [[Mužové a osudy|Mužové a osudy : Kniha studií a podobizen]] (1914) {{Online|https://archive.org/details/muovaosudykniha00novgoog}} * [[České písemnictví s ptačí perspektivy]] (1920) * [[Problémy moravské literatury]] (1921) * [[Stojan]] (1934) * [[Několik glos na okraji Gideova Návratu ze Sovětského svazu]] (1937) * [[„Ne, prosím, to bych nemohl…“]] (1937) — kritika Čapkova dramatu [[Bílá nemoc]] * [[Lidskost Karla Čapka]] (1939) * [[Puškin]] === Články v periodikách === ==== [[Národní listy]] ==== * [[Národní listy/1910/17. červenec/Fráňa Šrámek: Stříbrný vítr|Fráňa Šrámek: Stříbrný vítr]] (17. července 1910) – recenze prvního vydání Šrámkova románu * [[Národní listy/1910/20. říjen/Svatopluk Čech na cestách|Svatopluk Čech na cestách]] (20. října 1910) * [[Národní listy/1911/15. říjen/Národní pohádky|Národní pohádky]] (15. října 1911) – o nových pohádkových publikacích * [[Národní listy/1911/31. prosinec/Tři činitelé|Tři činitelé]] (31. prosince 1911) – úvaha novoroční o literatuře, vydávání knih a o kritice * [[Národní listy/1912/6. říjen/Půlnoc bohů|Půlnoc bohů]] (6. října 1912) — recenze básnické prvotiny Rudolfa Medka === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''AN.'' Je autorem nebo spoluautorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Pfleger|Pfleger]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Picek|Picek]] * [[Ottův slovník naučný/Pichl (příjmení)|Pichl]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Pichlová|Pichlová]] * [[Ottův slovník naučný/Platen|Platen]] (část) === Jiné texty === * [[Praha barokní]] (1915) * [[Zápas o hrob]] (1937) * [[Ztracené kraje]] (1938) [[Kategorie:Čeští kritici]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] 6oxttvmyrqbdz0wb2jfzrp4ktyi36hq 0 27413 333624 296893 2026-06-08T17:27:50Z Jean-Paul 8278 Jean-Paul přesunul stránku [[Půlnoc bohů]] na [[Národní listy/1912/6. říjen/Půlnoc bohů]]: Struktura článku v periodiku. 296893 wikitext text/x-wiki {{Textinfo | TITULEK = Půlnoc bohů | AUTOR = [[Autor:Arne Novák|Arne Novák]] | VYDÁNO = 06. 10. 1912 | datum vydání = 1912-10-06 | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = Národní listy, roč. 52, č. 276. s. 17 | strany = 17 | číslo = 276 | ročník = 52 | periodikum = Národní listy | ONLINE = {{Kramerius|ABA001|17841833}} | SOUVISEJÍCÍ = [[Autor:Rudolf Medek]] }} {{Forma|proza}} Hluboko v jeseni r. 1878 zjevil se Juliu Zeyerovi poprvé v oslnivé a vábné své šíři bájeslovný a hrdinský svět českého pohanskho pravěku, a za tvůrčího soustředění vstávaly zvolna před jeho napiatým pohledem dějové obrysy i lyrické barvy „Vyšehradu“. V dopisech básníkových, plynoucích právě z této doby velmi hojně, zachycena jest několikráte nálada, z níž se rodil jeho staročeský cyklus epický. Ztrativ pražský domov, Julius Zeyer se přestěhoval do Hvězdy, ztichlé a liduprázdné za listopadových dopolední. Listí, zlaté a červené, zářilo do polovice na stromech a od polovice leželo v hlubokých ručejích na půdě obory; pršelo plnými proudy, aniž dul sebe menší vánek. Touto žlutou a ohnivou koupelí podzimu brodil se denně osamělý poeta; všude obklopovaly jej mlhy, které mu chvílemi houstly a tuhly v postavy dávných bohů a hrdin… jimi pak zalidnila jeho obraznost, vyživená studiem mythů a pohádek, valné síně a posvátné háje Vyšehradu. Básnické dílo prozrazuje velmi zřejmě svou koncepci: jest zahaleno povšechnou a matnou mlhavostí, nemá dosti ostrých kontur, rozplývá a třepí se leckde v neurčitostech. Pojetí „Vyšehradu“, tak mohutného v jednotlivostech a tak nestejného v komposici, není jednotné: ryzí živel výpravný zápasí s přírodní symbolikou, a prosté kouzlo zheroisované báchorky ustupuje na mnohých, a snad nejkrásnějších místech cyklu pojetí kosmicky filosofujícímu. Staré zlato pohanských nádob obětních, rudá krev pravěkého hrdinství, ale kolem mlhy, mlhy… Umělec, jenž pojme do svých odvážných rukou bájeslovnou i heroickou látku, objevenou a roztavenou Zeyerem, uvědomí si asi velmi záhy nebezpečí oné mlhavosti, onoho rozplývajícího lyrismu, oné přílišné poetičnosti, kterou náměty ty bezděky přinášejí. Leč látka dlouho čekala na obnovitele. Vědecký positivismus, který odkryl pokaženost a nesprávnost jejích slovesných pramenů, ať slují kronikou Hájkovou či Rukopisem Zelenohorským a Královédvorským, učinil látku samu podezřelou a neoblíbenou: od r. 1886, kdy zřítil se pod osvobodivými kladivy rozborné i tvůrčí kritiky vědecké fiktivní obraz českého dávnověku pohanského, vyhýbali se básníci skoro čtvrtstoletí staročeskému mythu a hrdinské pověsti; výjimkou jsou jen některé epické i scénické práce Vrchlického, vesměs nevelkého rozsahu. Teprve v posledních letech hlásí se opět reakce, podobná změně názorů a zálib za nejrannější romantiky české, kdy Josef Linda, jdoucí po stopách Brentanových, vrátil se nadšeně k Hájkovi z Libočan, zavrženému osvícenskou kritikou Dobnerovou a Dobrovského. Látka t. zv. Rukopisů, přiřčených definitivně XIX. věku a postavených do brány naší romantické tradice básnické, přestala býti podezřelou, a množí se v nejmladší generaci již hlasy obdivu pro její zpracování „českým Macphersonem“. Ale ona mlhavá a matná lyričnost, které se neubránil a nechtěl ubrániti Julius Zeyer, zůstává krušným problémem pro naše mladé poety, kteří si vyvolávají bájeslovné i hrdinské postavy českého pravěku. První z básníků těch, dramatik Arnošt Dvořák, reagoval velmi vědomě a rozhodně proti romantické mlžnosti. V jeho výbojném „Knížeti“ vzdoruje tradičnímu lyrismu pronikavé studium, které defloruje nejednu snivou vidinu; co hrdina, toť dramaticky pojatý člověk se vším rozporem vášnivě rozvířeného nitra; co bůh, toť promyšlený symbol niterného dění; co mythus, toť přiléhavé podobenství lidského osudu. Arnošt Dvořák, který v prvním svém dramatě (ne již později) miluje freskovou techniku, zmocňuje se našeho pravěku jako opravdový dramatik: snaží se scénickou logikou dovodit, jak se Přemysl povznáší ke knížectví srdce a síly, jak nižší zbabělé, závistivé božstvo překonáno jest božstvím silným, statečným, skutečně božským; tady ani mythologie ani hrdinská pověst nejsou řadou konvencí, které se mlčky a pohodlně předpokládají, nýbrž problémy, jež psycholog řeší na scéně, sice leckde ukvapeně a skokem, ale se srdnatostí básníka. Po dramatikovi pokouší se o naše staročeské bájesloví a naši hrdinskou pověst předkřesťanskou rozený lyrik; jest jím Rudolf Medek se svou prvotinou „Půlnoc bohů“.<ref>Rudolf Medek, Půlnoc bohů. Básně. S dvanácti dřevoryty J. Váchala. V Praze 1912, nákladem vlastním.</ref> Výrazová zralost a umělecký vkus těchto čtrnácti cyklických básní až překvapují; debutant, jenž dává svým pečlivě vyciselovaným veršům prouditi tak plným tokem lyrickým, v kterém zrcadlí se plno obrazů vzácné delikatesy a prožité krásy, není u nás věru zjevem všedním. Rudolf Medek jest především vzácné nadání visuelní, pro něž nivy polité stříbrem měsíce, pole hořící v tekutém zlatě zralé žatvy, jarní háje plné mízy a poseté hvězdnými sasankami, nejsou divadlem každodenním, nýbrž zázrakem panenské čistoty: dovede do svých slok zavříti sladký úsměv krajinné idyly i chytiti mocné linie hrdinské krajinomalby; nachází pravý nyvý tón pro mlžnou posvátnost noci i hymnický výraz pro smyslnou zralost letního poledne. Ale tento mladý virtuos malebně lyrického vidění nezůstává ničeho dlužen melickému živlu, bez něhož lyrika není lyrikou: jeho těžké a plnozvukové strofy, které nejsou ničeho více vzdáleny než uzavřené formy písňové, mají varhanový dech, který hned strhuje a hned vzlétá, mají mocný spád, jemuž nelze odolati, alt; skrývají pod svou složitou instrumentaci nejednou prudký výkřik obnaženého srdce. Ovšem — a v tom nutno obmeziti tato tvrzení, která se mohou zdáti snad poněkud hyperbolickými — tato básnická kultura jest šťastně získaným a hospodárně spravovaným dědictvím, ale nikoliv statkem dobytým původně a samostatně. Rudolf Medek přejímá hotové a zralé formy, jak uzrály na stromě naší lyrické tradice od Máchy až ke Karáskovi a Hlaváčkovi, jimž podléhá až do zvukové intonace jednotlivých čísel, až do techniky metafor a malby obrazových symbolů. Všude se mladému lyrikovi pro smyslový dojem a citové zladění přímo nabízejí vypracované a bezvadné útvary, k jejichž modelaci jeho prsty nemohou ničím přispěti, nikde nesvádí básník „Půlnoci bohů“ onen zápas o vnitřní formu, v němž se právem spatřuje pravá umělecká statečnost. Řekl bych přímo, že již teď hrozí kulturnímu a vkusnému tomu lyrikovi básnické alexandrinství, ba kletba epigonství. Jeho koncepce bájeslovného pravěku českého jest ryze symbolicky lyrická. Dávní přírodní bohové Veles i Svantovít, velcí bohatýři z hrdinské pověsti Čech, Samo, Trut, nadlidské ženy kruhu Libušina, Kazi, Tetka, Šárka, a především „bílá kněžna“ sama — toť řada mlžných lyrických postav, jimiž básník promítá vlastní život dojmový a citový, postav zasazených do rámce nedotknuté přírody. Ve všem tom shoduje se Rudolf Medek s koncepcí Julia Zeyera, který za magickými postavami pověsti a mythu hledal především své vlastní srdce. Předzpěv „Půlnoci bohů“ dal by souditi na příbuzenství ještě těsnější: básník prchá ze stárnoucí země bez bohů, modliteb a písní, do jejího vytouženého mládí, které znamená hrdinství, poesii, božství — čím jiným měl býti Zeyerův útěk ze současných Čech do pohanského dávnověku než zachráněním se z bezbarvé a nestatečné malosti do heroismu a síly? Ale kniha Medkova nesrovnává se s prologem: v staroslovanském mythu a v české prapověsti nachází mladý lyrik pouze odlesky duše úpadkové a zrcadlení smutků raffinovaných. Příchod Čechů do nové vlasti jest v jeho lyrické interpretaci výkřikem touhy po spočinutí deroucím se z hromadného hrdla zástupů umdlených, oslabených, propadlých hrůze nicoty. Jeho Samo, toť unavený a vyžilý muž, hledící tváří v tvář propasti zmaru a umírající uprostřed ocúnů podzimu v marné touze po věčnosti nezmarného srdce. Jeho Markoman, opozdilec a samotář, nyje a trpí uprostřed davu, jenž mu nerozumí a s pohledem na ženy, které jej odmítají. Jeho Trut jest vysílený a chorý stařec, jenž prahne po smrti, aby jej vyprostila z dlouhé a zbytečné existence, zasvěcené službě illusi a fantomu. Děvín se mu mění v útočiště melancholického narcissismu a neukojené touhy lesbické. A celá erotika tří největších postav lyrického cyklu, Kazina, Tetčina i Libušina, toť trojí paradoxní drama věčných zvratů mezi hrdostí vestálek a smutkem osamělých panen, mezi soběstačnou touhou milovati jen přelud, božství, ideál a mezi prudkou žádostí býti přemoženu, oplodněnu. A tak chvílemi nezbaví se čtenář dojmu, že Rudolf Medek prostě vybral z pohanského pravěku symboly pro ta lyrická themata, jež zpracoval jeho básnický učitel Jiří Karásek ze Lvovic v knihách „Endymion“ a „Ostrov vyhnanců“. Ovšem pouze krajní naivnost nebo positivismus upřílišený mohly by se vzpírati samému principu této travestie: proč by nesměla býti Kazi, Libuše a Šárka symbolem toho, co jiný básník vložil do srdce a rtů Ariadně, Ginevře, Francese da Rimini; proč by Trut, Markoman, Samo nesměli zpovídati se z myšlenek a citů, které nám prozradili Filoktetes, Tristan nebo Paracelsus? Viděl bych vnitřní rozpor „Půlnoci bohů“ jinde a hloub. To, co krásný prolog knihy učinil jejím thematem, neprovedeno, ba popřeno vůbec: básník v době mladosti země našel jen mdlobu svého věku, v oblasti původních bohů setkal se pouze s lidskými přelidskýmí stesky svých vrstevníků, mezi hrdiny a kněžkami zjistil toliko úpadkové snílky a erotické dobrodružky. A tak staré modly a dávní bohatýři upírají naň svou záhadnou tvář s mystickou výtkou: „Ty tomu duchu vyrovnáš se jen, jejž pochopíš, mně, ne však.“ A kaz ideový jest spolu kazem uměleckým: jako básník přijal hotové a plné formy poetické od svých předchůdců, tak se spokojil i s psychologickými typy, které oni prožili, vytvořili, formulovali: hle, opravdový a jemný umělec, který není naprosto tvůrcem. Ale vysoká básnická hodnota a vzácná gracie jeho prvotiny nutí nás, abychom dodali: {{Prostrkaně|ještě}} není. Možno, že po letech, až se osvobodí a osamostatní — a že již dnes u Medka se hlásí snaha o překročení začarovaného kruhu jeho vzorů, ukazují kladné a silné básně „Velesovi“ a „Zpěv jitřní“ — se vrátí ke krásné a plodné látce „Půlnoci bohů“, kterou znovu přiblížil českému srdci a že pak užasne sám, proč hledal v bájeslovném a hrdinském pravěku únavu, mdlobu, nyvý stesk, úpadkové samotářství, prokletou erotiku, když mohl tam hledati to, proč nám mythus a pověsti jsou jediné drahými — hrdinství srdce a krásy. '''Arne Novák.''' {{Poznámky pod čarou}} {{Konec formy}} [[Kategorie:Eseje a kritiky]] jw9zqnn6jqiavfrgjxfxz88uj1c1xfr 0 97681 333619 2026-06-08T16:29:31Z Jean-Paul 8278 založení 333619 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Národní listy/1910 | PŘEDCHOZÍ = 16. červenec | ČÁST = 17. červenec | DALŠÍ = 18. červenec }} {{Textinfo | TITULEK = Národní listy | AUTOR = [[Autor:Servác Heller|Servác Heller]] (vydavatel)<br>[[Autor:Josef Anýž|Josef Anýž]] (odpovědný redaktor) | ZDROJ = Národní listy, roč. 50, č. 195 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|5d624d90-8fbc-11dd-828d-000d606f5dc6|Moravská zemská knihovna}} | VYDÁNO = Praha, 17. července 1910 | WIKIPEDIA = Národní listy | JINÉ = ISSN 1214-1240 | LICENCE = PD old 70 | datum vydání = 1910-07-17 }} == Články == * [[Autor:Arne Novák|Arne Novák]]: [[/Fráňa Šrámek: Stříbrný vítr/]] * [[Autor:Augustin Žalud|Augustin Žalud]]: [[/Karel Babánek: České melodie/]] * [[Autor:Ignát Herrmann|Ignát Herrmann]]: [[/Vytrhané listy/]] * [[Autor:Karel Červinka|Karel Červinka]]: [[/Opuštěný byt/]] * [[Autor:Camille Mauclair|Camille Mauclair]]: [[/Netvor/]] (v překladu [[Autor:Helena Malířová|Heleny Malířové]]) [[Kategorie:Národní listy]] 1xp143g65kfv9z6hu4zwnrp1gwhuky0 0 97682 333620 2026-06-08T16:34:28Z Jean-Paul 8278 založení 333620 wikitext text/x-wiki {{Textinfo | TITULEK = Fráňa Šrámek: Stříbrný vítr{{Redakční poznámka|Otištěno v Příloze „Národních listů“ k číslu 195 s názvem Z kulturního života, v rubrice Z knižního trhu.}} | PODTITULEK = Román. „Slunečnic,“ knihovny „Noviny“, roč. II. sv. 1. Nákl. Grosmana a Svobody v Praze 1910. Str. 363. | AUTOR = [[Autor:Arne Novák|Arne Novák]] | AUTOR-UVEDEN-JAKO = an. | VYDÁNO = 17. července 1910 | datum vydání = 1910-07-17 | ZDROJ = Národní listy, roč. 50, č. 195, s. 9 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|5d860230-8fbc-11dd-9f09-000d606f5dc6|Moravská zemská knihovna}} | periodikum = Národní listy | ročník = 50 | číslo = 195 | strany = 9 | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} V prvním velkém svém románě zůstává temperamentní a útočný pan [[Autor:Fráňa Šrámek|Fráňa Šrámek]] týmž věrným epigonem Hamsunova skizzového a impresionistického umění prosaického, jakým se ukazoval v dřívějších svých pracích povídkových; časem projevuje se i silný vliv vzorů ruských, z nichž starší působily rozhodně i na jeho norského mistra a pána. Těmito vydluženými a pramálo osobitě pojatými methodami zpodobuje pan Šrámek v řadě mžikových fotografií psychologických vnitřní život gymnasisty Jana Ratkina od primy až na práh oktávy; jest to velmi obšírná a zahořklá kronika vzpoury pohlavní, náboženské a školní, co podává pan Šrámek pod záminkou románu psychologického. Knize, která má ostří útočné a tendenci obžalobnou, schází naprosto lidská a umělecká distance ke všem těm událostem revoltující puberty: nejnepatrnější příběhy, prosycené namnoze notnou dávkou chlapecké banality, přednášeny jsou s nepochopitelnou důrazností, hromadí se až k únavě bez stupňování, bez účelného umístění, bez hlubší psychologické motivace. Celá kniha jest pouhou neseřazenou, umělecky neovládnutou hromadou dokumentů bouřícího a toužícího, bloudícího a trudícího se mládí, opojeného ještě důležitostí svého dychtění; románem kniha naprosto není. Pan Fráňa Šrámek neučinil nejmenšího náběhu ke komposici a nedbal nikterak o sjednocení dějové, nestaral se ani v nejmenším o rozvití a propracování několika postav. Sám hrdina knihy Jan Ratkin není jasně prokreslen a snad jen figura jeho otce, přísného byrokrata, rýsuje se určitěji před čtenářovými zraky, jmenovitě však hojné postavičky dívčí jsou pouhé matné, barevné skvrny. Jistě, kniha má nejednu delikátní a v pravdě básnickou partii, tak na př. suggestivní výjev, jenž jí dal jméno; také vypravování páně Šrámkovo nabývá chvílemi půvabu a lyrického dechu — ale uměleckým výtvorem v zákonném slova smyslu „Stříbrný vítr“ není. Pan Šrámek, jehož upřímnost jest spíše bodrá než kulturní, vyzpovídal se ze zkušeností svých gymnasiálních let a přesvědčil svého čtenáře, že je prožíval velmi intensivně; o svém uměleckém chtění a o vývoji svých slovesných schopností od starších svých prací neřekl ničeho. {{Konec formy}} {{Redakční poznámky}} [[Kategorie:Literární kritiky]] {{DEFAULTSORT:Fráňa Šrámek: Stříbrný vítr}} ggq6z4lmc5nuy0sbs1g1krh6dp7hl0d 333621 333620 2026-06-08T16:47:07Z Jean-Paul 8278 rozsah stran 333621 wikitext text/x-wiki {{Textinfo | TITULEK = Fráňa Šrámek: Stříbrný vítr{{Redakční poznámka|Otištěno v Příloze „Národních listů“ k číslu 195 s názvem Z kulturního života, v rubrice Z knižního trhu.}} | PODTITULEK = Román. „Slunečnic,“ knihovny „Noviny“, roč. II. sv. 1. Nákl. Grosmana a Svobody v Praze 1910. Str. 363. | AUTOR = [[Autor:Arne Novák|Arne Novák]] | AUTOR-UVEDEN-JAKO = an. | VYDÁNO = 17. července 1910 | datum vydání = 1910-07-17 | ZDROJ = Národní listy, roč. 50, č. 195, s. 9–10 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|5d860230-8fbc-11dd-9f09-000d606f5dc6|Moravská zemská knihovna}} | periodikum = Národní listy | ročník = 50 | číslo = 195 | strany = 9–10 | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} V prvním velkém svém románě zůstává temperamentní a útočný pan [[Autor:Fráňa Šrámek|Fráňa Šrámek]] týmž věrným epigonem Hamsunova skizzového a impresionistického umění prosaického, jakým se ukazoval v dřívějších svých pracích povídkových; časem projevuje se i silný vliv vzorů ruských, z nichž starší působily rozhodně i na jeho norského mistra a pána. Těmito vydluženými a pramálo osobitě pojatými methodami zpodobuje pan Šrámek v řadě mžikových fotografií psychologických vnitřní život gymnasisty Jana Ratkina od primy až na práh oktávy; jest to velmi obšírná a zahořklá kronika vzpoury pohlavní, náboženské a školní, co podává pan Šrámek pod záminkou románu psychologického. Knize, která má ostří útočné a tendenci obžalobnou, schází naprosto lidská a umělecká distance ke všem těm událostem revoltující puberty: nejnepatrnější příběhy, prosycené namnoze notnou dávkou chlapecké banality, přednášeny jsou s nepochopitelnou důrazností, hromadí se až k únavě bez stupňování, bez účelného umístění, bez hlubší psychologické motivace. Celá kniha jest pouhou neseřazenou, umělecky neovládnutou hromadou dokumentů bouřícího a toužícího, bloudícího a trudícího se mládí, opojeného ještě důležitostí svého dychtění; románem kniha naprosto není. Pan Fráňa Šrámek neučinil nejmenšího náběhu ke komposici a nedbal nikterak o sjednocení dějové, nestaral se ani v nejmenším o rozvití a propracování několika postav. Sám hrdina knihy Jan Ratkin není jasně prokreslen a snad jen figura jeho otce, přísného byrokrata, rýsuje se určitěji před čtenářovými zraky, jmenovitě však hojné postavičky dívčí jsou pouhé matné, barevné skvrny. Jistě, kniha má nejednu delikátní a v pravdě básnickou partii, tak na př. suggestivní výjev, jenž jí dal jméno; také vypravování páně Šrámkovo nabývá chvílemi půvabu a lyrického dechu — ale uměleckým výtvorem v zákonném slova smyslu „Stříbrný vítr“ není. Pan Šrámek, jehož upřímnost jest spíše bodrá než kulturní, vyzpovídal se ze zkušeností svých gymnasiálních let a přesvědčil svého čtenáře, že je prožíval velmi intensivně; o svém uměleckém chtění a o vývoji svých slovesných schopností od starších svých prací neřekl ničeho. {{Konec formy}} {{Redakční poznámky}} [[Kategorie:Literární kritiky]] {{DEFAULTSORT:Fráňa Šrámek: Stříbrný vítr}} dlxg0bhpv8spw6is1lxomj733gli4oc 0 97683 333622 2026-06-08T17:00:02Z Jean-Paul 8278 založení 333622 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Národní listy | PŘEDCHOZÍ = 1911 | ČÁST = 1912 | DALŠÍ = 1913 }} {{Textinfo | TITULEK = Národní listy, ročník 52 | AUTOR = [[Autor:Servác Heller|Servác Heller]] (vydavatel)<br>[[Autor:Josef Anýž|Josef Anýž]] (odpovědný redaktor) | ZDROJ = Národní listy, ročník 52 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|8f7ab8c0-909e-11dd-a2cd-000d606f5dc6|Moravská zemská knihovna}} | VYDÁNO = Praha, 1912 | WIKIPEDIA = Národní listy | JINÉ = ISSN 1214-1240 | LICENCE = PD old 70 }} == Vydání == <div style="display: flex; flex-wrap: wrap; align-items: flex-start;"> {{Kalendář|rok=1912|měsíc=1}} {{Kalendář|rok=1912|měsíc=2}} {{Kalendář|rok=1912|měsíc=3}} {{Kalendář|rok=1912|měsíc=4}} {{Kalendář|rok=1912|měsíc=5}} {{Kalendář|rok=1912|měsíc=6}} {{Kalendář|rok=1912|měsíc=7}} {{Kalendář|rok=1912|měsíc=8}} {{Kalendář|rok=1912|měsíc=9}} {{Kalendář|rok=1912|měsíc=10}} {{Kalendář|rok=1912|měsíc=11}} {{Kalendář|rok=1912|měsíc=12}} </div> j0p5jpcht2u2gxcwi1v5zh8tdsfecr8 0 97684 333623 2026-06-08T17:25:07Z Jean-Paul 8278 založení 333623 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Národní listy/1910 | PŘEDCHOZÍ = 5. říjen | ČÁST = 6. říjen | DALŠÍ = 7. říjen }} {{Textinfo | TITULEK = Národní listy | AUTOR = [[Autor:Servác Heller|Servác Heller]] (vydavatel a odpovědný redaktor) | ZDROJ = Národní listy, roč. 52, č. 276 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|6e580ec0-9442-11dd-8be8-000d606f5dc6|Moravská zemská knihovna}} | VYDÁNO = Praha, 6. října 1912 | WIKIPEDIA = Národní listy | JINÉ = ISSN 1214-1240 | LICENCE = PD old 70 | datum vydání = 1912-10-06 }} == Články == * [[Autor:Arne Novák|Arne Novák]]: [[/Půlnoc bohů/]] * [[Autor:Karel Boromejský Mádl|Karel Boromejský Mádl]]: [[/„Sursum“/]] * [[Autor:Ignát Herrmann|Ignát Herrmann]]: [[/Evička informuje otce/]] * [[Autor:Vladimír Alexejevič Tichonov|Vladimír Alexejevič Tichonov]]: [[/Znamenitost/]] (v překladu [[Autor:Vincenc Červinka|Vincence Červinky]]) * [[Autor:Paola Lombroso Carrara|Paola Lombroso Carrara]]: [[/Otec a dcera/]] (v překladu [[Autor:Hanuš Hackenschmied|Hanuše Hackenschmieda]]) 9zwrezzvrazgbxnrb5zsei0q3j0xbyi 0 97685 333625 2026-06-08T17:27:50Z Jean-Paul 8278 Jean-Paul přesunul stránku [[Půlnoc bohů]] na [[Národní listy/1912/6. říjen/Půlnoc bohů]]: Struktura článku v periodiku. 333625 wikitext text/x-wiki #PŘESMĚRUJ [[Národní listy/1912/6. říjen/Půlnoc bohů]] 2wm9rdt67nd1kbkfuqgvz220q2hpz7n 0 97686 333628 2026-06-08T19:18:48Z Rulumas 19860 Polarita 333628 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Polarisátor | ČÁST = Polarita | DALŠÍ = Polárka }} {{Textinfo | TITULEK = Polarita | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1903. S.&nbsp;68. | ONLINE = {{Kramerius|nkp|cd5e0ca0-059f-11e5-91f2-005056825209|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Polarita }} {{Forma|proza}} '''Polarita''', souhrn protivných vlastností neb výjevů na dvou protivných místech (pólech) nějakého tělesa, jako se jeví při magnetu, při článku galvanickém a pod. {{Konec formy}} g5wh3qu7czs0cyypiignyw18qykdhf1 0 97687 333629 2026-06-08T19:21:11Z Rulumas 19860 Polární 333629 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Polárka | ČÁST = Polární | DALŠÍ = Polární hvězda }} {{Textinfo | TITULEK = Polární | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1903. S.&nbsp;68. | ONLINE = {{Kramerius|nkp|cd5e0ca0-059f-11e5-91f2-005056825209|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Polární }} {{Forma|proza}} '''Polární''', со k zemskému pólu neboli točně se vztahuje, co u pólu se nachází, k pólu směřuje a pod. Ježto pak rozeznáváme póly severní a jižní, vše, co se vztahuje k pólu {{Prostrkaně|severnímu}}, nazýváme {{Prostrkaně|arktickým}}, co se týká pólu {{Prostrkaně|jižního}}, zoveme {{Prostrkaně|antarktickým}}. {{Konec formy}} 3blfcpzs73l0i1lr6ggukl4u65xomwf 0 97688 333630 2026-06-08T19:23:39Z Rulumas 19860 Polární hvězda 333630 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Polární | ČÁST = Polární hvězda | DALŠÍ = Polární kraje jižní čili antarktické }} {{Textinfo | TITULEK = Polární hvězda | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1903. S.&nbsp;68. | ONLINE = {{Kramerius|nkp|cd5e0ca0-059f-11e5-91f2-005056825209|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Polárka }} {{Forma|proza}} '''Polární hvězda''' viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Polárka}}}}. {{Konec formy}} 7yx0adqlvhoy1dhdhgqifdlmtq6lr14