Ottův slovník naučný/Polární kraje severní čili arktické

<mediawiki xmlns="http://www.mediawiki.org/xml/export-0.11/" xmlns:xsi="http://www.w3.org/2001/XMLSchema-instance" xsi:schemaLocation="http://www.mediawiki.org/xml/export-0.11/ http://www.mediawiki.org/xml/export-0.11.xsd" version="0.11" xml:lang="cs">
  <siteinfo>
    <sitename>Wikizdroje</sitename>
    <dbname>cswikisource</dbname>
    <base>https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana</base>
    <generator>MediaWiki 1.47.0-wmf.6</generator>
    <case>first-letter</case>
    <namespaces>
      <namespace key="-2" case="first-letter">Média</namespace>
      <namespace key="-1" case="first-letter">Speciální</namespace>
      <namespace key="0" case="first-letter" />
      <namespace key="1" case="first-letter">Diskuse</namespace>
      <namespace key="2" case="first-letter">Uživatel</namespace>
      <namespace key="3" case="first-letter">Diskuse s uživatelem</namespace>
      <namespace key="4" case="first-letter">Wikizdroje</namespace>
      <namespace key="5" case="first-letter">Diskuse k Wikizdrojům</namespace>
      <namespace key="6" case="first-letter">Soubor</namespace>
      <namespace key="7" case="first-letter">Diskuse k souboru</namespace>
      <namespace key="8" case="first-letter">MediaWiki</namespace>
      <namespace key="9" case="first-letter">Diskuse k MediaWiki</namespace>
      <namespace key="10" case="first-letter">Šablona</namespace>
      <namespace key="11" case="first-letter">Diskuse k šabloně</namespace>
      <namespace key="12" case="first-letter">Nápověda</namespace>
      <namespace key="13" case="first-letter">Diskuse k nápovědě</namespace>
      <namespace key="14" case="first-letter">Kategorie</namespace>
      <namespace key="15" case="first-letter">Diskuse ke kategorii</namespace>
      <namespace key="100" case="first-letter">Autor</namespace>
      <namespace key="101" case="first-letter">Diskuse k autorovi</namespace>
      <namespace key="102" case="first-letter">Edice</namespace>
      <namespace key="103" case="first-letter">Diskuse k edici</namespace>
      <namespace key="250" case="first-letter">Stránka</namespace>
      <namespace key="251" case="first-letter">Diskuse ke stránce</namespace>
      <namespace key="252" case="first-letter">Index</namespace>
      <namespace key="253" case="first-letter">Diskuse k indexu</namespace>
      <namespace key="710" case="first-letter">TimedText</namespace>
      <namespace key="711" case="first-letter">TimedText talk</namespace>
      <namespace key="828" case="first-letter">Modul</namespace>
      <namespace key="829" case="first-letter">Diskuse k modulu</namespace>
      <namespace key="1728" case="first-letter">Podujatie</namespace>
      <namespace key="1729" case="first-letter">Diskusia k podujatiu</namespace>
    </namespaces>
  </siteinfo>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Polární kraje severní čili arktické</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97699</id>
    <revision>
      <id>333653</id>
      <timestamp>2026-06-10T15:49:12Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Rulumas</username>
        <id>19860</id>
      </contributor>
      <comment>Polární kraje severní čili arktické, 1. část</comment>
      <origin>333653</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="5856" sha1="j77zsu92wmhmwus3sseplg7xkasrx2k" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | PŘEDCHOZÍ = Polární kraje jižní čili antarktické
  | ČÁST = Polární kraje severní čili arktické
  | DALŠÍ = Polární kruhy
}}
{{Textinfo
  | TITULEK = Polární kraje severní čili arktické
  | AUTOR = [[Autor:Václav Nový|Václav Nový]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1903. S.&amp;nbsp;69–72.
  | ONLINE = {{Kramerius|nkp|ce0262f0-059f-11e5-91f2-005056825209|Dostupné online.}}
  | LICENCE = PD old 70
  | WIKIPEDIA-HESLO = Arktida
}}
[[Soubor:Severní polární kraje.jpg|náhled|Severní polární kraje.]]
{{Forma|proza}}
'''Polární kraje severní čili arktické.''' Představují nám samostatný celek nejen morfologicky, ale i klimatologicky a anthropologicky, jsouce až na Novou Zemlji neobývané. Jeví se nám jako moře obklopené souší, zaujímající na 13 mill. ''km''², neznámá končina pak zaujímá dle Supana 5 mill. ''km''². Dosud známé ostrovy arktické pokrývají plochu {{formatnum:3800000}}&amp;nbsp;''km''². Nejjednodušší určení polárních končin by bylo, že jsou to končiny, ležící uvnitř polárního kruhu, jenom že hranice klimatická jest jiná. V Asii a Americe podnebí polární zasahuje dosti hluboko do nitra pevniny. V Americe by mu odpovídala čára od úžiny Beringovy k ústí řeky sv. Vavřince; v Asii má zejména poloostrov Taimyr ráz polární. Z Evropy tam můžeme počítati jenom poloostrov Kolu. Jinak ovšem máme na mysli ponejvíce ostrovy v Polárním moři. Tyto kupí se nám přirozeně ve 3&amp;nbsp;části: na severu Evropy jedna skupina (Novaja Zemlja, Špicberky, ostrov Medvědí, země cís. Františka Josefa); nad Asií menší skupina ostr. Novosibiřských, ostr. Wrangelův, ostr. de Longovy, pochybná země Sanikova; nad severní Amerikou třetí a největší skupina, zvaná archipelem Arktickým nebo též Americkým. Tuto můžeme zase děliti na dvě nebo tři části: Jižní čásť, při pobřeží americkém, oddělená k sev. průl. Lancasterským, Barrowovým, zátokou Melvilleovou a průl. Banksovým, zaujímá {{Prostrkaně|zemi Baffinovu}}, {{Prostrkaně|Severní Somerset}}, zemi {{Prostrkaně|prince Waleského}}, zemi {{Prostrkaně|krále Williama}}, potom zemi, jejíž části mají různá jména: {{Prostrkaně|země Viktoriina}} na jv., {{Prostrkaně|země Wollastonova}} na jz., {{Prostrkaně|země prince Alberta}} na sz., nejdále k západu země {{Prostrkaně|Banksova}}. Od této skupiny na sever jest druhá skupina, {{Prostrkaně|ostrovy Parryovy}}, a nejdále k záp. ostr. prince {{Prostrkaně|Patricka}}, omezená na sev. průl. Jonesovým, od něhož severně jest země {{Prostrkaně|Ellesmerova}}, od Grónska oddělená v severu Smith-Sundem, severněji jméno země {{Prostrkaně|Grinnellovy}} mající a tam od Grónska zál. Kaneovým a průl. Kennedyho oddělená, a nejseverněji, od Grónska Robeson Channelem oddělená, jest země {{Prostrkaně|Grantova}}. Před celým tímto archipelem rozkládá se mohutný ostrov, {{Prostrkaně|Grónsko}}, při jehož západním pobřeží, v zál. Baffinově, jest malý ostrov {{Prostrkaně|Disco}}, při vých. pobřeží ostr. Koldeweyovy, Shannon a poněkud dále ostrov {{Prostrkaně|Jan Mayen}}. Mezi Evropou a Grónskem, tomuto ovšem mnohem blíže, jest {{Prostrkaně|Island}}. Dnešní utváření arktických krajů jest velice mladé, ježto až v diluviu země celistvá rozpadla se v ostrovy, jak je dnes vidíme, a dnešní změny v niveau nasvědčují tomu, že ty kraje posud nejsou ustáleny.

Špicberky a země Františka Josefa, spočívajíce na společném podkladu, představují nám jeden celek geologický. Špicberky, zaujímající plochu asi 70.000&amp;nbsp;''km''², skládají se ze 2 větších, 3 menších a mnoha drobných ostrovův, od 76½° s.&amp;nbsp;š. až k 81° s.&amp;nbsp;š. Největší ostrov jest West Spitzbergen, do něhož se zarývají 2 veliké fjordy: Isfjord ze západu a ze sev. Wijdebayfjord. Průlivem Hinlopenským k sv. oddělen jest od něho Nordostland, od něhož k severu jest 7 ostrovů, z nichž ostr. Rossův jest nejseverněji. Na jv. od hlavního ostrova jest země Barendszova a od této k jihu ostr. Edge. Na východ od celé skupiny ostr. krále Karla. V celé skupině, jejíž západní čásť jest mnohem přístupnější než východní, převládá ráz planinný, nejvyšší hora má 1700&amp;nbsp;''m''. Archaické horniny jsou silně zvrásněny, mladší spočívají vodorovně, v s. a z. horniny devonské, na jihu karbon a perm, jejichž vápence a pískovce obsahují zbytky zvířeny mořské. Eruptivní jest jenom diabas, jenž někde prostupuje i juru. Značná čásť nitrozemí jest kryta ledem, avšak svahy k slunci obrácené přece se odívají zeleným pokrovem. V únoru, nejstudenějším měsíci, pozorována teplota −22,7°, v čci však zase nepozorována teplota pod 0°. Od Špicberků na jih na 74° s.&amp;nbsp.š. jest {{Prostrkaně|Medvědí ostrov}}, na východ {{Prostrkaně|země Františka Josefa}}. Zda mezi ní a Špicberky jsou ještě nějaké ostrovy, nevíme; kreslívá se tam {{Prostrkaně|země Gillisova}}, její skutečnost však není dokázána. Po cestě Payerově a Weyprechtově, kteří archipel ten objevili, soudilo se, že jsou to jenom 2 ostrovy, oddělené průlivem Austrijským, ale dnes, obohaceni zprávami Jacksonovými a Nansenovými, víme, že to je vlastně celá skupina drobných ostrůvků. {{Prostrkaně|Země Petermannova a krále Oskara}}, které domnívali se cestovatelé spatřovati, zdá se, že vůbec neexistují. Nejzápadnější mys jest C. Harmsworth na zemi Alexandřině. Také rozloha její к severu není tak veliká, jak se za to mělo, a plocha nebude ani 40.000&amp;nbsp;''km''².

{{Konec formy}}</text>
      <sha1>j77zsu92wmhmwus3sseplg7xkasrx2k</sha1>
    </revision>
    <revision>
      <id>333659</id>
      <parentid>333653</parentid>
      <timestamp>2026-06-11T01:42:57Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Rulumas</username>
        <id>19860</id>
      </contributor>
      <comment>Polární kraje severní čili arktické, 2. část</comment>
      <origin>333659</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="17361" sha1="254lekk8ro1gi8hjkdtr6tu5gs6cscg" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | PŘEDCHOZÍ = Polární kraje jižní čili antarktické
  | ČÁST = Polární kraje severní čili arktické
  | DALŠÍ = Polární kruhy
}}
{{Textinfo
  | TITULEK = Polární kraje severní čili arktické
  | AUTOR = [[Autor:Václav Nový|Václav Nový]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1903. S.&amp;nbsp;69–72.
  | ONLINE = {{Kramerius|nkp|ce0262f0-059f-11e5-91f2-005056825209|Dostupné online.}}
  | LICENCE = PD old 70
  | WIKIPEDIA-HESLO = Arktida
}}
[[Soubor:Severní polární kraje.jpg|náhled|Severní polární kraje.]]
{{Forma|proza}}
'''Polární kraje severní čili arktické.''' Představují nám samostatný celek nejen morfologicky, ale i klimatologicky a anthropologicky, jsouce až na Novou Zemlji neobývané. Jeví se nám jako moře obklopené souší, zaujímající na 13 mill. ''km''², neznámá končina pak zaujímá dle Supana 5 mill. ''km''². Dosud známé ostrovy arktické pokrývají plochu {{formatnum:3800000}}&amp;nbsp;''km''². Nejjednodušší určení polárních končin by bylo, že jsou to končiny, ležící uvnitř polárního kruhu, jenom že hranice klimatická jest jiná. V Asii a Americe podnebí polární zasahuje dosti hluboko do nitra pevniny. V Americe by mu odpovídala čára od úžiny Beringovy k ústí řeky sv. Vavřince; v Asii má zejména poloostrov Taimyr ráz polární. Z Evropy tam můžeme počítati jenom poloostrov Kolu. Jinak ovšem máme na mysli ponejvíce ostrovy v Polárním moři. Tyto kupí se nám přirozeně ve 3&amp;nbsp;části: na severu Evropy jedna skupina (Novaja Zemlja, Špicberky, ostrov Medvědí, země cís. Františka Josefa); nad Asií menší skupina ostr. Novosibiřských, ostr. Wrangelův, ostr. de Longovy, pochybná země Sanikova; nad severní Amerikou třetí a největší skupina, zvaná archipelem Arktickým nebo též Americkým. Tuto můžeme zase děliti na dvě nebo tři části: Jižní čásť, při pobřeží americkém, oddělená k sev. průl. Lancasterským, Barrowovým, zátokou Melvilleovou a průl. Banksovým, zaujímá {{Prostrkaně|zemi Baffinovu}}, {{Prostrkaně|Severní Somerset}}, zemi {{Prostrkaně|prince Waleského}}, zemi {{Prostrkaně|krále Williama}}, potom zemi, jejíž části mají různá jména: {{Prostrkaně|země Viktoriina}} na jv., {{Prostrkaně|země Wollastonova}} na jz., {{Prostrkaně|země prince Alberta}} na sz., nejdále k západu země {{Prostrkaně|Banksova}}. Od této skupiny na sever jest druhá skupina, {{Prostrkaně|ostrovy Parryovy}}, a nejdále k záp. ostr. prince {{Prostrkaně|Patricka}}, omezená na sev. průl. Jonesovým, od něhož severně jest země {{Prostrkaně|Ellesmerova}}, od Grónska oddělená v severu Smith-Sundem, severněji jméno země {{Prostrkaně|Grinnellovy}} mající a tam od Grónska zál. Kaneovým a průl. Kennedyho oddělená, a nejseverněji, od Grónska Robeson Channelem oddělená, jest země {{Prostrkaně|Grantova}}. Před celým tímto archipelem rozkládá se mohutný ostrov, {{Prostrkaně|Grónsko}}, při jehož západním pobřeží, v zál. Baffinově, jest malý ostrov {{Prostrkaně|Disco}}, při vých. pobřeží ostr. Koldeweyovy, Shannon a poněkud dále ostrov {{Prostrkaně|Jan Mayen}}. Mezi Evropou a Grónskem, tomuto ovšem mnohem blíže, jest {{Prostrkaně|Island}}. Dnešní utváření arktických krajů jest velice mladé, ježto až v diluviu země celistvá rozpadla se v ostrovy, jak je dnes vidíme, a dnešní změny v niveau nasvědčují tomu, že ty kraje posud nejsou ustáleny.

Špicberky a země Františka Josefa, spočívajíce na společném podkladu, představují nám jeden celek geologický. Špicberky, zaujímající plochu asi 70.000&amp;nbsp;''km''², skládají se ze 2 větších, 3 menších a mnoha drobných ostrovův, od 76½° s.&amp;nbsp;š. až k 81° s.&amp;nbsp;š. Největší ostrov jest West Spitzbergen, do něhož se zarývají 2 veliké fjordy: Isfjord ze západu a ze sev. Wijdebayfjord. Průlivem Hinlopenským k sv. oddělen jest od něho Nordostland, od něhož k severu jest 7 ostrovů, z nichž ostr. Rossův jest nejseverněji. Na jv. od hlavního ostrova jest země Barendszova a od této k jihu ostr. Edge. Na východ od celé skupiny ostr. krále Karla. V celé skupině, jejíž západní čásť jest mnohem přístupnější než východní, převládá ráz planinný, nejvyšší hora má 1700&amp;nbsp;''m''. Archaické horniny jsou silně zvrásněny, mladší spočívají vodorovně, v s. a z. horniny devonské, na jihu karbon a perm, jejichž vápence a pískovce obsahují zbytky zvířeny mořské. Eruptivní jest jenom diabas, jenž někde prostupuje i juru. Značná čásť nitrozemí jest kryta ledem, avšak svahy k slunci obrácené přece se odívají zeleným pokrovem. V únoru, nejstudenějším měsíci, pozorována teplota −22,7°, v čci však zase nepozorována teplota pod 0°. Od Špicberků na jih na 74° s.&amp;nbsp.š. jest {{Prostrkaně|Medvědí ostrov}}, na východ {{Prostrkaně|země Františka Josefa}}. Zda mezi ní a Špicberky jsou ještě nějaké ostrovy, nevíme; kreslívá se tam {{Prostrkaně|země Gillisova}}, její skutečnost však není dokázána. Po cestě Payerově a Weyprechtově, kteří archipel ten objevili, soudilo se, že jsou to jenom 2 ostrovy, oddělené průlivem Austrijským, ale dnes, obohaceni zprávami Jacksonovými a Nansenovými, víme, že to je vlastně celá skupina drobných ostrůvků. {{Prostrkaně|Země Petermannova a krále Oskara}}, které domnívali se cestovatelé spatřovati, zdá se, že vůbec neexistují. Nejzápadnější mys jest C. Harmsworth na zemi Alexandřině. Také rozloha její к severu není tak veliká, jak se za to mělo, a plocha nebude ani 40.000&amp;nbsp;''km''².

Největší z ostrovů na sev. Evropy jest {{Prostrkaně|Novaja Zemlja}}, od ní na východ, blízko poloostr. Tajmyrského, jest malý ostrov {{Prostrkaně|Ensomheden}}. Proti ústí řeky Jany a Indigirky leží {{Prostrkaně|Novosibiřské souostroví}}. Zda skupinu ostrovů severně ležící, zvanou ostrovy {{Prostrkaně|De Longovy}}, možno také čítati k této skupině, jest dnes ještě nejisto. Od objevitele svého r. 1881 navštíven jenom západní {{Prostrkaně|ostrov Bennetův}}, baronem Tollem r. 1900—01 také lépe seznán. Kryt jest ledem a sněhem a jenom v sv. části jsou místa sněhu prostá. Vyskytuje se tam veliké množství ptactva a podle nalezených tam sobích parohů můžeme souditi, že i toto zvíře tam žilo. Plocha těch ostrovů měří kolem 6000&amp;nbsp;''km''². Na východní straně jest malý ostrov {{Prostrkaně|Henriette}} se značnou výškou 1000 &amp;nbsp;''m'' a na jih od tohoto ostr. {{Prostrkaně|Jeanette}}, oba pokryté ledem a sněhem.

Dále k východu, proti ústí Kolymy, jest malá skupina {{Prostrkaně|Medvědích ostrovů}}, nejdále k východu nad Asií ostrov {{Prostrkaně|Wrangelův}}, průlivem De Longovým od pevniny oddělený. Něco na východ jest ještě malý ostrůvek {{Prostrkaně|Herald}}, vlastně jenom skála žulová, uprostřed břidlicí prostoupená, asi 500&amp;nbsp;''m'' vysoká.

Nejmohutnější jest ovšem {{Prostrkaně|arktický archipel}} na s. Ameriky s plochou dnes známou {{formatnum:1300000}}&amp;nbsp;''km''². Většinou shledáváme se tam s pobřežím velmi strmým, fjordy rozervaným. Výšky jsou značné: tak na zemi Baffinově jest pásmo až 2000&amp;nbsp;''m'' vysoké, na východě svah příkrý, kdežto k západu již se nesetkáváme s takovými výškami; tam jsou spíše planiny. Mnohem více než na zemi Baffinově vystupuje ráz vysokých hor při Smith-Sundu, zejména na zemi {{Prostrkaně|Ellesmerově a Grinnellově}}, s výškou 700—1000&amp;nbsp;''m''. Geologicky vyskytují se čím blíže pólu, tím mladší horniny. Archaický útvar zastoupen jenom na ostrovech protilehlých Grónsku. Ostrovy přilehlé pevnině jsou útvaru silurského. Za karbonu vystoupila jižní čásť ostrovů Parryových, některé zcela a severní čásť země Banksovy. Ze zbytků fossilních kmenů na zemi Banksově můžeme souditi na někdejší podnebí mírnější.

Mimo množství {{Prostrkaně|map}} anglické admirality jmenujeme tu jen přehledné mapy: pro severní země polární: Haardt, Nordpolarkarte, 1:{{formatnum:5000000}} (Vídeň); mapa hydrografického ústavu ve Washingtonu, 1:{{formatnum:7000000}}; Nansenova Fysikální mapa sever. polár. zemí, 1:{{formatnum:14000000}}.

{{Prostrkaně|Podnebí.}} Ještě za doby palaeozoické bylo podnebí na celé severní polokouli stejné a teprve v mesozoiku začalo se rozlišovati; na severu nastává podnebí studené. Význačnou jeho známkou jest, že tam slunce v zimě vůbec nesvítí a v létě posílá tam paprsky příliš šikmo, tak že nemají té moci, aby sníh na rovinách roztál, aspoň ve vyšších šířkách. Proto jest tam velice důležitý sklon a také geologické složení půdy. Ač krajiny polární nezavírají v sobě pól zimy, přece jest tam nejnižší střední roční teplota pod −20°&amp;nbsp;C a nejchladnější měsíc asi −40°&amp;nbsp;C. Největší stupně zimy však jsou v Sibiři, ve Verchojansku, kde bylo pozorováno až −68°&amp;nbsp;C. Podle Nansena soudíme, že na severním pólu nebude žádný veliký kontinent, ale moře, více méně ledem pokryté, jež má i ve vyšších šířkách teplotu nad 0° v malé hloubce, ano i v hloubce 3000&amp;nbsp;''m''.

Zajímavý jest tam postup zimy. Zima se prodlužuje daleko do letních měsícův a největší mrazy mohou nastati až v dubnu; ale přece červenec jest měsícem vždy nejteplejším; v srpnu už zase teploty ubývá. Přechod zimy v léto bývá náhlý. Ani vyskytování se ptákův ani stoupání vody nedodává nám naděje, že nastane léto, ale toto přijde potom najednou. Podzim bývá mnohem teplejší než jaro. V zimě není tam ani znáti denní proměnu teploty, jenom na jaře jest znatelna, ale v létě bývá teplota zase stálá, a to jest charakteristickou známkou krajin polárních. Vzduch jest velmi suchý, chudý parami, a proto cestovatelé tak často sobě stěžují na žízeň, a lépe bývá teprve, když slunce se ukáže, ale i potom jsou jenom malé výpary, asi do 30&amp;nbsp;''m'' od země, a to jenom nad otevřeným mořem a blíže pobřeží. V zimě namísto par bývají husté sněhové poprašky, avšak ne vločky, nýbrž jemné ledové jehličky, které můžeme pozorovati jenom proti tmavým předmětům. I za dnů jasných bývá jich plný vzduch a nazývají je »prachem démantovým«. V zimě vítr přináší teplejší vzduch, v létě naopak. Za bezvětří vzduch bývá nejstudenější. Zima počíná se různě, při čemž záleží mnoho na stanici. Jiné jest podnebí v evropských krajích polárních a jiné již v Asii. Tam jest více podnebí kontinentální, s teplejším sice létem, ale mnohem studenější zimou, tak na př. na poloostrově Tajmyru teplota dosahuje v srpnu o poledni až 26,3° a od konce čna až do polovice srpna tam není žádný mráz. I dále k pólu zimy nacházíme při pobřeží místa ledu prostá, zvaná ''polyṅje'' — za to ovšem od září až do polovice května teplota nevystoupí nad bod mrazu. Jenom při ústí ř. Kolymy jest poněkud mírněna mlhou, poněvadž vane teplejší vítr s moře na pevninu a ten mlhu tu — ''morók'' — způsobuje, tak že tam vidíme najednou skok od −44° až na 2°. Podnebí polárních ostrovů sev. Ameriky jest podobno více evropskému, tedy okeánické. Také bychom očekávali v polár. zemích minimum tlaku barometrického, ale to jest v severních částech okeánu Atlantského a Tichého. Nejvyšší tlak barometrický bude asi v čáře přes průliv Beringův, což je také předělem {{Prostrkaně|větrů}}. Jenom že tato čára není pořád na jednom místě, nýbrž mění se s dobou roční. Máme také skutečně západní větry na pobř. severní Evropy, až k ostr. Novosibiřským, jež vhánějí teplou vodu proudu Golfového do bassinu arktického. Y zimě měnívají se ve větry jižní. Větry také bývají příčinou drsné zimy, zvl. v Asii při ústí řeky Jany v Ustjansku. Vnitřní krajiny polární, ležíce mimo oblast větrů, jsou klidny. Ani noc polární není tak hrozná, jak by se zdálo. Čekali bychom ovšem na pólu noc 179 dní, ale ve skutečnosti jest tomu jinak. Valná čásť její připadá na soumrak a úsvit, tak že vlastní noc trvá jenom tři měsíce. Úsvit začíná tam 4.&amp;nbsp;února a zmizí až 6.&amp;nbsp;list., slunce samo vyjde však až 21.&amp;nbsp;března a zapadá 23.&amp;nbsp;září. Potom zmirňuje noc také svit měsíce a hvězd, méně záře polární. Vliv její byl vůbec přeceňován. Bývá sice někdy velmi mocná a jasná, zejména na zemi Františka Josefa, přece však nikdy nedosahuje té mocnosti, jako světlo měsíce. Sotva dovedeme si představiti jednotvárnost polární noci, kdy přichází na člověka trudnomyslnost, jež bývá příčinou skorbutu. Ani při velikém stupni chladna nebývá zima tak citelna. Záleží na tom, zda vzduch jest klidný a suchý, či zda zuří vítr a vzduch jest vlhký. Tak výprava Payerova pokládala zimu −23° za horko při klidném a suchém vzduchu a mrzla při vyšší teplotě jarní, kdy vzduch byl vlhký. I 50° zimy snesla ruská výprava r. 1882—83 při ústí Leny, aniž bylo nějaké affekce plicní. Jinak noc polární má na člověka účinek zhoubný; jednak málo pohybu, z čehož vzniká nemoc skorbut, jemuž podlehla norská výprava r. 1872—73, a pak trudnomyslnost, a proto také byl veden pozorováním toho Bessels k úsudku, že nikoliv ubývání teploty, ale délka noci jest činitelem, který určuje hranici lidských sídel. Jinak jest tam léto zdravé, vzduch velmi čistý. — Srv. Hann, Handbuch der Klimatologie, III. sv. (Štutg., 1897); Contributions to our knowledge of the meteorology of Arctic regions (Lond., 1885 a sl.); Bartholomew’s Atlas of meteorology (t., 1899).

{{Prostrkaně|Obyvatelstvo.}} Staré báječné obyvatelstvo, Hyperborejci, nám ovšem dnes úplně zmizelo a máme tam dnes několik národův (viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Amerika}}}}, {{Prostrkaně|{{Heslo|Asie}}}}, národopis) v úhrnném počtu asi ½&amp;nbsp;mill. duší a z toho připadá mnohem větší polovina na svět Starý, totiž 360.000. Z toho na Laponce 29.000, Samojedy 16.000, Ostjáky 25.000, Tunguzy mezi 40.000—68.000, Jakuty 211.000, Kamčadály 1950, Korjaky 2750, Čukče 5000. V Americe pak r. 1884 bylo: v Aljasce 33.400 obyv., pobřežních Indiánův 7160, vnitrozem. Indiánův 3920, Eskimákův a Aleutů 19.745, bělochův a míšenců 2185. V Grónsku pak (1880) na obývaném pobřeží 10.640 obyv., a to osada Etah 100, na východním pobřeží 540, na západním 9820; dnes jest o něco více. V Labradoru 4000 Indiánů, 1200—1500 Eskimáků, v zemi Baffinově asi 1000 Eskimáků, v oblasti řeky Mackenzie počítá Dall 200, Rink 2000 Eskimákův, ostatních t. zv. centrálních Eskimákův asi na 3000 a potom na asijském pobřeží jest jich asi 2000, Indiánů kolem zálivu Hudsonova na 30.000 a Indiánů kolem řeky Mackenzie na 6.000, tak že bychom měli Eskimáků na 40.000 a Indiánů 52.000.

Dnešní hranice lidstva na severu jest docela jiná, než jaká bývala dříve. Vyjdeme-li od m. Onmanova při zál. Koljučinském směrem západním, jde dnešní hranice lidstva stále po pobřeží až k ústí Kolymy, tam vynechá neobydlený výběžek mezi Kolymou a ústím Indigirky a potom druhý až k ústí ř. Jany. Potom jde pořád po pobřeží až k ústí ř. Chatangy, vynechává poloostr. Tajmyrský až k ústí ř. Piasiny. Také výběžky mezi ústím Obu a Jeniseje jsou neobydleny. Od severního pobřeží poloostr. Jalmalského jde potom hranice ona stále po pobřeží, zabírajíc i ostr. Vajgač a čásť Nové Zemlje, kdež při průlivu Matočkin Šar jest osazeno několik rodin samojedských. Dále celý sever Evropy jest obydlen. Také Island, Grónsko na vých. pobř. asi od polár. kruhu na jih; záp. pobřeží jest souvisle obydleno až k 75° a potom při Smith-Sundu jest malá eskimácká osada Etah, mající na 100 duší, nejsevernější osada světa. Na americké straně hranice ta zavírá celou skoro zemi Baffinovu, potom vynechává jenom severní čásť Boothia Felix, ač tam hranice není pevná, neboť jest tam často překračována, dále zabírá jižní břehy země Wollastonovy a jde po pobřeží až k mysu Lisburne, odkud přechází na asijskou stranu k m. Onman. — Ale v dřívějších dobách člověk žil ještě mnohem dále k severu; zvláště v průlivu Smithově, kdež na obou březích shledány stopy jeho až k 82° s.&amp;nbsp;š. Také ve vých. Grónsku člověk žil až k 80° s.&amp;nbsp;š., kdežto dnes tam dosahuje jenom k polár. kruhu. Archipel americký byl hojně obydlen, zvláště North Devon, archipel Parryho, země Hallova, kdež nacházíme také staré hroby. — Srv. Hassert, Nordpolargrenze der bewohnten und bewohnbaren Erde (Petermanns Geogr. Mitteil., 1891). ''[[Autor:Václav Nový|Nový.]]''
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>254lekk8ro1gi8hjkdtr6tu5gs6cscg</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Z různých dob (Jirásek)/III./Divous</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97700</id>
    <revision>
      <id>333654</id>
      <timestamp>2026-06-10T18:44:33Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Jean-Paul</username>
        <id>8278</id>
      </contributor>
      <comment>založení</comment>
      <origin>333654</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="51416" sha1="mf32q30h3tbkj7an6q96p5n7ugsoe7w" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
 | AUTOR = Alois Jirásek
 | TITUL = Z různých dob/III.
 | PŘEDCHOZÍ = Na přípřeži
 | ČÁST = Divous
 | DALŠÍ = Na formance
}}
{{Textinfo
 | TITULEK = Divous
 | AUTOR = [[Autor:Alois Jirásek|Alois Jirásek]]
 | ZDROJ = JIRÁSEK, Alois. ''Z různých dob III.'', Praha: J. Otto, 1925. 308 s. S. 130–163.
 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|1d69bd30-ce1a-11e7-80e7-5ef3fc9bb22f|Moravská zemská knihovna}}
 | LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
== I. ==
Milo bylo poseděti pod košatými lipami před starou rychtou, jež zároveň byla hospodou. Pěkně se tam ve chládku barvené z vrchnostenského pivovaru popíjelo, a hovor sousedům tam jen plynul, tak že chvíle jako voda na potoce utíkaly. Hovořívali tu o všem: o vedru a úrodě, o panu vrchním a robotě, o událostech ve světě i ve vsi. Mnoho rozumu tu na krám se vykládalo, mnohá veřejná disputace tu mezi kantorem a mudrlantem Dvoreckým se odbyla: ale dnes kmotři a sousedé poznali, že leccos ještě v hlavě nemají, a že divné ve světě věci se dějí, o nichž se jim ani nezdálo.

Ten neznámý tam člověk na lávce pod lipou v natržených střevících, s vakem po boku, vypravoval, a bylo jako v kostele. Uměl vše jako kněz vyložiti, mluvil, jakoby z knihy četl. Byl dále než za humny, bláznivá léta měl již za sebou, a prošel školou světa. Sousedé se starali, aby mu v hrdle nevyschlo. Z vojny a politiky dostali se v hovoru na pole jiné. Jen tak náhodou u vypravování zmínil se cizinec o přimrazování, a tu pochybovačný Dvorecký se otázal:

„Jak pak, když jste tak kus světa proběhl a ledacos viděl, co soudíte o přimrazení? Já četu, že to báchora.“

Vandrovní se tajemně usmál.

„Možná, ale co jsem viděl, to jsem viděl.“ A hned doličoval příkladem: „Sedím tak jednou v zájezdní hospodě na moravských hranicích — u druhého stolu bylo několik formanů, Němců. S jedním z nich dostal se nějaký vandrovník, již starý, do hádky, a zle to skončilo. Němci ho vyhodili. Po poledni formani odjeli, poslední ten, co hádku začal. Já šel silnicí za nimi. Přijeli konečně do lesíku až k místu, jak tam u bílé skály říkají. Tu najednou ten poslední, ač rovno bylo jako na stole, nemohl s místa a nemohl. Koně zarazili, kola přestala se točit, a sám čeledín nadarmo se trhal a klel — až nad ním někdo hrozně se zasmál. Na bílé skále nad silnicí seděl onen pocestný a z plna hrdla se chechtal. Pomstil se; přimrazil vůz, koně i formana. Ten prosil, sliboval, nic na plat. Teprve když bylo k slunci západu, odmrazil Němce, aby nezčernal. Já to všecko viděl, a pak jsem s tím člověkem chodil přes půl léta.“

Sousedé se na sebe podívali. Jakoby na všechny hrůza i úžas byly dechly. Ten zajisté s ním nadarmo nechodil.

„To už nic neříkám,“ mínil Dvorecký.

„Ale vidíte, sousedé, na každého to moc nemá. Dítěti divousu to zaříkání neublíží.“

„Aj — divousu?“

„To jako takovému, které divé ženy podložily.“

„To byste měl starému Kudrnovi říci!“ smál se rychtář.

„Také se o něm povídá —?“ ptal se vandrovní.

„To ne, ale o dceři z jeho sestry. Je po vsi jeden hlas, že to děvče je podložené. Jak to bývá — matka po porodu zemdlí a usne. Zle, není-li někdo u ní a nemá-li nekřtěňátko svatý obrázek na hrdle nebo křížek: od lesa přišourá se divá žena, jako stín mihne se oknem, a děcko je v její moci.“

„A jináč hodné děvče to Kudrnovo!“ dodal jiný soused. „Sotva by kdo věřil, ale podíváte-li se, divná věc: černé vlasy — skoro do modra, oči jako uhlem namalované, obočí skoro do sebe srůstající, a šedivé oči, podivné: žádná holka na celé kolatuře takových nemá. А k tomu jest přibledlá, drobňoučká. Jakoby ani ze vsi nebyla.“

„Podobná holka, a není divu, že Jeníkovi Podholovu udělala.“

„Ale kam to vede?! Co by to bylo za manželství? Jak pak třeba, až by měla toho nějakého kloučka a z nenadání zmizela do lesů jako pára a zdivěla? Pak jsi vdovcem a nejsi. A jaké pak požehnání na statku? Vždyť je to přece jen čarodějnice!“

„Však on starý Podhola Jeníkovi nadarmo poručníkem není. Dobře má, že mu brání.“

„Inu, toť, bude tak dvě léta déle za něj hospodařit,“ smál se Dvorecký.

„A pak má sám notnou starost. Takového starého, břichatého kmotra, jako on je, oženit, to není snadno. Dost se fintí a mydlí: však je jako mihule a pořád jako ve svátek, jen aby Rosůlkové do oka padl.“

„Nějaký vdovec?“ ptal se pocestný.

„Ano, ano, Podhola, tu z toho statku. Už mu vlasy prokvétají, ale na ženění je celý žhavý. Oblíbil si Rosůlkovou vdovu, selku, a to víte, když starý začne bláznit, jest to hůř, než když začne ta mladá chasa.“

„Ona ho nechce?“

„I chtěla by, ale jest to… Inu ženská! Souží ho, klade mu lávky a zase okolkuje a vymýšlí. Tuhle jí musil slíbit, že nebude po celý rok pít, ani piva ani kořalky, a on takhle rád skleničku. Půl léta to už vydržel.“

„To já bych mu pomohl.“

„Však tamhle jde!“

Všichni se obrátili k návrší, s kterého od bílého statku mezi stromovím muž kráčel.

Slunce mezi tím bylo zapadlo a tichý soumrak nastával.

Blíž a blíže batolil se zaprášenou cestou starý Podhola. Kazajku hodil si přes rameno, tak že bylo vidět velikou jeho až na stehna sáhající květovanou vestu. Kulatý jeho obličej rděl se a leskl, malé, hnědé oči bylo sotva vidět. Se značného břicha mu sjel široký opasek, na němž pavím brkem bylo vyšito jméno Podholovo. Byl malé, tlusté postavy. Na nohou měl koženky po kolena sáhající, přes modré punčochy nízké střevíce.

Sousedé na něho pokřikovali, aby se zastavil.

Mocně sobě oddychuje a odfukuje stanul před nimi.

„Ta tě rozehřála, kmotře: pojď, ochlaď se, ochlaď!“

Ale Podhola nabízeného džbánku nepřijal.

„Tak to je, dostane-li se člověk hned před svatbou pod pantofel. Inu, vede tě na oprátce! Ale tu ten človíček, ten by ti poradil, aby se upejpat přestala.“

„Pantáto,“ spustil ihned vandrovní, „vy se tak usmíváte, jako byste nevěřil. Pro mne! Ale já jen tolik řeknu, že na světě jsou ještě nápoječky: ať to vypije ta vaše, uvidíte: bude chodit za vámi, a třeba pro vás do ohně skočí.“

Podhola se usmíval, očka se mu leskla.

„To by byly čáry — inu ale, kdyby to možná bylo…“

„Tak poslyš a sedni, kmotře!“ zvali sousedé.

Podhola podíval se na neznámého, pak jako by se byl rozhodl.

„Však ne, dnes ne! Neuveď nás v pokušení! Dej vám pán Bůh dobrou noc!“

Otočil se jak mohl, a valil se po vsi ku statku, v němž ve jménu synovce Jeníka hospodařil.

Sedláci se dali do smíchu.

„To mu pěkného brouka do hlavy nasadil!“ smál se Dvorecký. „Vsadil bych se, že mu to čarodějné pití spát nedá.“

„A opravdu víte?“ ptali se někteří cizince.

Ten se tajemně usmál.

„Proč bych nevěděl?“

Už se soumračilo, pod lipami nastalo šero, ale hovor se tam ještě za drahnou chvíli ozýval.
{{Oddělovač|* * *}}
Na konci vesnice stál na malém, táhlém návrší Jeníkův statek. Nad ním vypínala se volným svahem travnatá stráň, již hluboká, úvozová cesta prorývala. Nad tou byla zahrada Jeníkova statku, a naproti ní přes cestu rozkládala se taktéž zahrada u sousedního statku Krčmářova. Pod ním nedaleko cesty vesnické, s níž se úvozová spojovala, stála chalupa starého Kudrny, jenž dvacet let u granátníků vysloužil.

Té doby, kdy před starou rychtou pod lipami besedovali, spěchala úvozem svižná dívčina.

V hluboké cestě rozložilo se šero. Došedši pod zahrádku Podholovu náhle se dívka zastavila.

Z černého křoví oddělil se tam stín, jenž se jí v cestu postavil.

„Nebojíš se klekánice, že tak pozdě?“ ptal se vesele mladý Podhola. „Teď před svátým Janem Křtitelem —“

Děvče pozdvihnuvši hlavu smutně se usmálo.

„Klekánice, viď, a ženky —“

Hoch jakoby neslyšel.

„Komus tu kytičku za pasem natrhala, Toničko?“

Vzala skoro zvadlé květy a podala mu je mlčky.

„Vidíš, už budeš zejtra jinou vázat — z deva tera kvítí. Dáš je pod hlavu, a bude se ti zdát — Toničko, povíš mně, co v svatojanské noci ve snách uvidíš?“ Chopil ji za ruce.

„Povím,“ odpověděla tiše hlavu klopíc.

„Povíš, a všecko! Nezatajíš nic?“

Tonička zavrtěla hlavou.

„Ale můj Bože, děvče, co je ti? Ty sotva odpovídáš.“ A přitiskl ji k sobě.

Tonička položila mu hlavu na prsa.

Jeník se k ní sklonil, a ona — co to? Tiše, srdečně zaplakala.

„Toničko, Toničko, co je ti? Pověz!“

Přibledlá tvář se k němu obrátila, usmívajíc se a v očích leskly se jí slzy. „Všecko, všecko ti povím.“ Než vytrhnuvši se mu kvapila odtud.

Nežli se Jeník vzpamatoval, zmizela ve tmě.

„Bojí se, aby si pro ni máma, divá žena, nepřišla! Haha!“ zaznělo nad Jeníkem za plotem u statku Krčmářova.

Jeník se rychle ohlédl, však nikoho nespatřil. Jen křoví tvořící plot jako pohnuté zašustilo. Mžikem vydrápal se nahoru, a vypínaje se přes houštinku snažil se neznámého uvidět. U samého statku mihlo se něco bílého.

„Bára!“ pomyslil mladík. Pak slezl a kráčel úvozem do vsi.

== II. ==
Kudrna bуl starý mládenec. Vyslouživ dvacet let na vojně, převzal po rodičích už umrlých chalupu a něco pole.

Vše bylo čisto, bez dluhů, a tak se mu dost dobře dařilo. Povídali o něm, že ještě ukládá. Ženskou měl jen jednu rád: Františku Rouskovou. Ale přesvědčil se, že ho klamala. Od té doby s ní nemluvil a na ženění více nemyslil. Sestaral, i bývalá jeho milá měla vlasy již šedivy a říkali ji „bába Rousková“. Její láska, měla-li kdy k Tomášovi jakou, změnila se časem v nenávist.

Nenahlédla, že chybila, ale obviňovala stále Kudrnu, a odpustit mu nemohla. Starému granatýrovi hospodařila letitá sestřenice Hrábková. Radostí obou starých byla Tonička, dcera po sestře Kudrnové.

Dotčeného večera stála Hrábková u plůtku zahrádky, naslouchajíc zpěvu, jenž se od hospody večerním tichem rozléhal.

Vandrovní tam všechny rozveseloval. Za drahnou chvíli, když vše umlkalo, obrátila se, aby dovnitř odešla. —

„Ale, Тоnkо! Jako duch tu sedíš, div jsem se nelekla.“

Zastavila se hledíc na děvče pod jabloní na drnovém sedátku zamyšleně sedící.

„Co je ti?“

„A nic, tetka! Přišla jsem z louky. Přemýšlím. Ale, tetka —“ a tu se zamlčela. Až po chvilce ptala se jaksi nesměle a ostýchavě: „Jsou opravdu divé ženy?“

„Co tak najednou? — Jak pak by nebyly?! Ale proč se ptáš?“

„I, tam na louce pořád o nich mluvili, a tolik, že se mi zdálo, že to nemůže být ani pravda.“

„Inu, holečku, já vím jen tolik: můj nebožtík šel jednou z práce, a Bůh ví, jak se stalo, zabloudil on k „Malému dolu“. Byl už večer. Ten se toho napovídal! Psíčky, vyžlata viděl mezi křovím, a na dole při potoce zatancovaly lesní žínky. Pojala ho taková hrůza, že se dal na útěk.“

„Je to pravda, že děti kradou a své podkládají?“

Tonička upřela dychtivý zrak na tvář tetčinu.

„Já vím jen tolik: Nebožka má bába vypravovávala, že v Slavném jedné selce také divé dítě bylo podloženo. Bylo to děvče. Ale v svatojanské noci bylo mu právě devatenácte let, šlo mu na devatero kvítí do lesa a více se nevrátilo.“

„Jak to?“ ptala se Tonička dech zatajujíc.

„Přijde-li takový divous v devátém nebo v devatenáctém létě lesním žínkám do cesty za svatojanské noci, když mají největší moc, vezmou je mezi sebe a ono zdiví.“

Tonička byla jako pěna. Sklopila hlavu. Dobře, že jí povídavá stařena do tváře neviděla, a hůře by bylo bývalo, kdyby jí byla mohla do srdce nahlédnouti.

„Ach, placno!“ ozval se v pozadí u dvířek drsný hlas.

V šeru tam stála vysoká postava Kudrnova.

„Ty toho ďoučeti namluvíš! Jdi raděj spát, Тоnkо, jdi!“

„Tak jdi, holka, jdi — ráno vstaneš před slunce východem. Musíš pro svatojanské kvítí.“

Tiše a mlčky odešlo zamyšlené děvče.

„Cos jí to zase namlouvala?!“

„Pořád chtěla něco o divých ženách vědět, že prý o tom na louce hovořili.“

„Ano, zase ji tam týrali. Už to propuklo, ty ani nevíš. Dnes jsem se toho dověděl! Vždyť o ní, o Toničce se mluví, že je divous — z lesní ženky!“

„Pán Bůh s námi! — Ale jdi, Tomáši, kdo pak by —“

„Tobě to arci nepřijdou povědět, ale to jistě Rousková sila to semínko…“

„Aby jim!… Čím pak jim ublížila? A proto byla chudinka jako slípka!“

„Však vím, odkud vítr — ale —“

Starý granátník se zamlčel, a pravice, jíž byl mávl, mu sklesla. —

Ve své šeré komůrce u okna, na němž rozmarina a muškát voněly, seděla Tonička. Ruce jí v klín sklesly, a šedé, veliké oči hleděly smutně a zamyšleně do tiché noci, jejíž hvězdy haluzemi ševelící hrušky před oknem na ni se usmívaly.

Už po nějakou dobu divné věci Toničce nadhazovali a uštěpačně se jí vysmívali. Ba některé z děvčat i z cesty se jí vyhýbalo. Ale dnes — dnes tomu všemu porozuměla. Vyčetly jí tam na louce děvečky Krčmářovy a sestřenice Bářina, že není z pravé matky, že je divous, že nesmí daleko do lesa, protože by si pro ni pravá matka, divá žena, přišla, že je kus čarodějnice, která Jeníkovi udělala. — O to není možná, není! Proč jí strýc a teta nic neřekli? Či nechtěli mít hanbu přede všemi? Mohli by ji mít tak rádi, kdyby byla — — A nesměla by Jeníka milovat! Že mu udělala? Srdce se jí třáslo, v jeho přítomnosti mluvit skoro nemohla, byl-li na blízku, prve než jí pověděl, že ji má rád. Ona mu udělala! Že by s ní byl nešťastný, povídali, že by měla spásu jeho na svědomí! A jestliže on — — Nemohla domyslit; srdce se jí sevřelo. —
{{Oddělovač|* * *}}
Na zápraží Jeníkova statku stál tou dobou zamilovaný starý Podhola poručník.

Měl jen koženky na sobě, vestu byl odložil. Bylť vlažný, červnový večer. Ruce strčil za opasek a zamyšleně díval se ku hvězdám. Noční větřík ochlazoval jeho plné, rudé tváře. Na mysli měl Rosůlkovou, tu statečnou, černookou čtyřicátnici vdovu. Byla to ženská! Veliká, plná, zdravá jako řípa. Jeho nebožka byla stínem proti ní. Jak si tu vdovu zamiloval! Pořád ho něco k ní táhlo, všecko bylo pěkné a pořádné jen u ní. Kdykoli k ní chvátal, nešel nikdy s prázdnou. Tu jí přinesl láhvičku dobré rosolky z města, tu perník a marcipán, jindy zase květovaný šátek nebo plínu na hlavu, a byl rád, zavděčil-li se.

Lidé se divili, že Podhola mající pět křížků na zádech, tak se zfantil.

Což Rosůlková — má sice statek, ale zadlužený a chce si pomoci penězi Podholovými, které zdědil a nachamčil. Jak ho umí dráždit, jen aby si ho více přikovala!

Teď přemýšlel zamilovaný vdovec, že ho jeho Marketa až do plnoletosti Jeníkovy odkládá. Ještě dvě léta — ale nač to? Však by dobře i její i Jeníkův statek zastal, proto by se poručnictví nad Jeníkem vzdávat nemusil.

Takovou dobu! — Hlavou mu kmitla myšlenka o nápoji a vandrovním. Což, pravda by to mohla být, takoví lidé jsou zkušení. Takhle aby ona sama pak řekla: „Pojď, Vašíčku, budeme svoji!“ Kulatý obličej jeho se ještě více zakulatil, a úsměv tajné blahosti rozšířil mu ústa.

„Dobrý večer, strýče!“

Synovcovo pozdravení prudce pronesené vyrušilo Podholu z milostných snů.

„Strejče, dobře že jsme o samotě. Promluvme slovo mezi čtyřma očima. Žádám o něco, oč jsem už několikrát žádal. Chci se ženit.“

„Ženit? Aj! Inu — ale máš dovolení od pánů ze zámku?“

„Měl bych, kdybyste vy chtěl.“

„Proč bych nechtěl?“ odpovídal lstivě poručník. „Ale nedají. A koho medle?“

„Však víte. Buďto Toničku nebo žádnou!“

„Jen ne tak zprudka, bujné hříbátko! Což děvče — podědí slušnou věc; ale slyšel jsi, co se povídá. To není maličkost. A pak tu je jiných, tobě rovných!“

„Bára Krčmářová, viďte!“

„Není to hodná nevěsta? Hospodářská, hodná —“

„Šlejfírna.“

„A což ta tvá holubička!“ rozdrážděně odpověděl strýc. „Je to tichá vodička. Však stará Rousková dobře pamatuje, a zařekla se na to —“

„Ó vím, proč se téhle kliky chytáte. A mé děvče —“

„Ale, Jeníku — vyjednej si to na zámku!“

„Vyjednám, a uvidíme, kdo půjde dříve k oltáři, vy nebo já!“

Nepozdraviv zprudka odešel do stavení.

== III. ==
Nastal den před nocí svatojanskou, tajemnou divoplodnou.

Ani den před touto nocí není všedním, a část kouzel těch a divných účinků chová také. Čarovné kvítko totenu dne toho zvláštní má působivost, a za rosy natrhaný tovránek na hrdle zavěšený mocněji než jindy tužbou srdce mládenců naplňuje а k dívčině vábí.

Před slunce východem natrhej devateré kvítí svatojanské, rozetřes v jizbě na stůl, a když vonná travina uvadla, po slunce západu kravám dej a plné dojačky mléka nadojíš…

Nastalo ráno svěží, červnové. Bylo před slunce východem.

Od vesnice vine se k východu do stráně cesta křivolaká zde úvozem, zde zase na výšině, až v tmavém lese mizí. V pravo pod lesem úpad, v levo stráň z části lesem pokrytá.

U lesa stál starý Podhola s vrchu do vsi pohlížeje. Nevšímaje si tiché, ranní krajiny přecházel netrpělivě. Chvilkami se zastaviv nazíral dolů po cestě. Z úvozu vystoupila dívčina, již se blíží.

„Dej Pán Bůh dobré jitro!“ Tonička pozdravila. Byla ubledlá a smutná. Jistě že noc probděla.

Podhola se zamračil a neodpověděl. Díval se před se, jakoby neslyšel.

Dívčinu to zabolelo. Čím mu ublížila? Pěkně ten den začíná! Zabočivši v levo kráčela stezníkem do výše, kde nad lesem na stráni chtěla natrhat svatojanského kvítí.

Podhola shlédl zase nějakou ženskou. Měla koš na zádech, kráčela zvolna; již udýchaná zastavila se před ním stará Rousková, bába vráskovitá, neveliká.

„Dej Pán Bůh — kmotře Podholo! To byste měl neštěstí, kdybyste mne, starou bábu, byl potkal. Ale přišla vám již do cesty panenka“ — a při tom jízlivě se usmála, „ta pospíchala na ten tovránek. Však ona ví proč. Jen si všimněte, je všecka bledá a přepadlá. Inu, jde noc svatojanská. Uvidíte, že dnes večer nepůjde k ohňům poskočit a zahalekat.“

„Proč myslíte, Rousková?“ ptal se Podhola po cestě se rozhlížeje.

„I dnes v noci bude tomu devatenáct let, co se narodila, a dnes jest v moci divých; vyjde-li, unesou ji a zdivěla by. Dnes divousové blednou. Uvidíte, že dojde na má slova: ani krokem nehne se ze stavení. A ten váš Jeník,“ mluvila jsouc už jednou v proudu, „jako slepý. Včera byli zase pospolu, jak mně Baruška Krčmářová pověděla.“

„Aha, proto přiběhl jako divý a hartusil, abych mu se ženit dovolil.“

„To ho zase popíchla. To víte, ta pořád hada podsazuje. Které pak hodné děvče by samo o vdavkách mluvilo! Ale což, ona se stydí jako koza v zelí. Ale, kmotříčku,“ spustila Rousková lahodnějším tónem, „co vám nepovím?! Víte-li pak, kdo také šel dnes na tovránek?“

„Kdo?“

„To si můžete pomyslit — Rosůlková! Viděla jsem, jak k „Homolce“ spěchala. Té na vás záleží! Jako mladice se do vás zakousla.“

„Ale jdete! To snad —“

Tvář Podholova usmívala se.

„Na vlastní oči jsem viděla. Ale co vás povídáním zdržuju!“

„Opravdu jste viděla?“

„Snad bych vám, stará osoba, v hrdlo nelhala? Ale, kmotřínku, již kolikráte jsem chtěla vám říci: tu vaši mez u mé chalupy skoro pošlapete, a mé koze by byla dobrá. Copak by vám ublížilo —“

„Inu jest to hezky široká mez, skoro —“

„To ani nepoznáte.“

„Tak si ji zdělejte! Ale s Pánem Bohem! — Musím jít.“

Podhola se rychle z hovoru vytrhl a kvapil cestou dolů naproti muži, který z úvozu byl vystoupil. Starý vdovec dal se do řeči s vandrovním, jenž v hospodě přenocovav, nyní statně a vesele dále do světa se ubíral. Zastavili se, pak zase kráčeli do vrchu. Když pak u lesa se rozcházeli, vtiskl Podhola cestujícímu dva lesklé dvacetníky do ruky.

Dnes byli všichni spokojeni a veseli. Vandrovní pohazuje zvučícími stříbrňáky na dlani usmíval se, usmívajíc se „starým bláznům“ kráčela Rousková lesem, a usmívaje se pln spokojenosti chvátal Podhola do vsi.

Jen Tonička nasbíravši plnou měchovku květů a vonné trávy, usedla na omšený pařez starého buku a smutně hleděla se stráně do údolí ještě v stín zahaleného.

Vrchy a hory rděly se již a zářily, růžová oblaka na nebi bledla před sluncem, jež za kladským Borem zazářilo.

Po celou noc nebyla oka zamhouřila, nedalať jí starost spáti. A když k ránu konečně na chvilku podřimla, lekaly ji znovu divné sny o ženách a vyžlatech. Jak to má vše Jeníkovi říci? Však on to beztoho ví, lidé zajisté mu vše donesli. Jsou všichni proti ní — vyhýbají se jí, a nevšimnou si ani, pozdraví-li.

„Už jsi nasbírala tovránku?“ ozval se za ní hlas.

Tonička se ulekla.

Ve vřesu a vysoké metlici stála dívčina tmavé pleti a černých vlasů. Hnědé, lesknoucí se oko upřela na Tonku, jež před tím pohledem závistným se zachvěla. Mlčela.

„Všecko všudy vybíráš, že nám nic nezbude, a ty bys nemusila. Ty i bez tovránku očaruješ.“

„Všecken jsem tu nechala, ani jednoho neutrhla, můžeš si ho, Báro, vzít, mnoho-li chceš.“

„Vida dobrotivou! Inu arci, ty máš už Jeníka jistého… jestliže se dnes mezi čarodějnice neztratíš!“ zasmála se Bára jizlivě.

Tonička zbledši povstala.

„Báro!“ vzkřikla; ale dále nemohla. Hrdlo se jí stáhlo.

„Jen se zlob, zlob — pro pravdu! Já se ani tebe ani tvých čar nebojím, jsem počestná a nemámím hochy jako někdo. Aspoň se mě lidé nevyhnou a mohu na celý svět.“

„Víš na mne něco?“ tázala se Tonička chvějícím se, pláčem prosyceným hlasem.

„Což já — ale celičká ves! Jen se tak nestav! Každý aby se tě bál: však to dobře vědí, a nesmíš ani na lidi…“

„A proč bych nesměla?“

„Přijď jen dnes k ohňům a uvidíš! Zařekli se na tebe, že divousa nebudou mezi sebou trpět, rozumíš? Abys věděla, co to je, hochy mámit!“

„Přestaň!“ vzkřikla Tonička. „Co jsem ti udělala? Pro Jeníka se na mne sápeš? Bůh je můj svědek, že za to nemohu! Vezmi si ho, jde-li to!“

„Oči bych ti vyškrábala — ještě dělá milosti!“

Tváře Báry Krčmářovy se rděly, oči její zlostí se leskly.

„Jen přijď — ty divouse!“ a mrsknuvši nenávistným pohledem po ubohé dívce zprudka uzel svůj sebrala a odešla.

Tonička stála tu chvějíc se jako omráčená, a bez hnutí dívala se za Bárou, až tato do lesa zašla. Odtud ještě hlasité:

„Divouse, divouse!“ zazvučelo, a temná ozvěna lesní opětovala: „Divouse, divouse!“

Zarmoucenější, než byla vyšla, vracela se neť granátníkova.

Pod lesem u cesty odpočívala o koš opřená stará Rousková.

„Už učarováno, panenko?“ ptala se, a na zvadlých rtech objevil se jizlivý úsměv.

Tonička, kráčející zamyšlena, uleknutím pozvedla hlavu. Pak nepromluvivši jako hadem uštípnuta rychlejším krokem domů chvátala. Navrátivši se nerozestřela sama svatojanské kvítí na trnože starého lipového stolu. Vymluvila se, že ji hlava bolí. Odešla do své komůrky.
{{Oddělovač|* * *}}
Starý Podhola stav se Jeníkovi, synu bratrance svého, poručníkem, nešetřil dvacetníků ani jiných darů vrchnostenskému úřadu, aby zamezil předčasné prohlášení, jímž by synovec za plnoletého uznán byl. Dary ty dovedl sobě na statku nahradit.

Mladý hoch začal teprve o statek naléhat, když si Toničku zamiloval. K ženění bylo třeba svolení poručníkova i vrchnostenského.

Tu Podhola nabízel Jeníkovi Báru, dobře věda, že hoch děvče to nemiluje. Krčmářovi byli by rádi dceru na veliký a nezadlužený Podholův statek dostali, a sama dcera nedala se nutit, protože Jeníka milovala.

Stará Rousková všemožně jim byla nápomocna. Nenávidělať Kudrnu a tedy i Tonku, a pak za své namáhání docházela u Krčmářů všelijaké odměny a podpory. Rousková hlavně to byla, jež ponenáhlu ty divné řeči o Toničce rozšířila. A řeči ty snadno a brzo po vsi se ujaly.

Starý Podhola byl tomu rád, že se oč opřít měl. Pověsť o Toničce a jejím původu byla závažným důvodem. —

Jeník pověsti té nevěřil. Čím více prudkému hochu odpor činili, tím více o povolení usiloval. Už i hrozil. Bylo třeba rozhodně se bránit.

Té doby, kdy Tonička rozžalostněná ve své komoře dlela, zavolal si Podhola Jeníka do přístěnku. Pověděl mu, že si včera prudce počínal, že nemohl s ním promluvit, a vykládal mu znova důvody, aby Toničky nechal.

Opětoval vše, co lidé o ní mluvili.

„Ty nechceš věřit,“ doložil. „Ale tolik ti povím: uvidíš, že dnes Tonka mezi hochy a děvčata k ohňům nepřijde. Bojí se, aby si ji divé ženy nevzaly. Je v devatenáctém létě, a je noc svatojanská. Nepřijde-li, tak už je všecko jisto: pak to nebyly řeči jen tak ledabylo.“

Jeník se dal do smíchu.

„I to jsem rád, strýče, aspoň se přesvědčíte. — Uvidíte, že tam bude, a stojím za to, že s ní přes oheň přeskočím!“

„Ještě neskákej… a kdyby, ta řeč vždycky na ní zůstane, a do smrti by se o tvé ženě povídalo i o tvých dětech.“

„Však oni zase přestanou.“

Jeník byl vesel. Těšil se, jak se budou lidé divit, až si ji k ohňům přivede.

Celé dopoledne neměl stání. Obcházel chalupu Kudrnovu. Byl by rád s Toničkou promluvil. Však vidět jí nebylo a před domkem seděl starý granatýr silně ze své „dláhy“ bafaje. Teprve pozdě odpoledne zahlédl Toničku v zahrádce pracující. Zastavil se u plůtku.

„Toničko, jdu si pro koště,“ začal vesele hovor. „Naše bouda bude největší. To bude ohníček. Ale ty zase hlavu klopíš… včera, dnes — tak se mi svěř!“

Děvče naň upřelo veliké, šedé oči, a usmávši se smutně pravila:

Však ty víš

„Co vím! Snad ne ty hloupé řeči?!“

Zaradovala se. Nevěří, co povídají. Kývla hlavou.

„Proto? I nech je mluvit, řeč je řeč. Já tomu nevěřím. Však oni zase přestanou, a ty také na to zapomeneš, ještě dnes, až se dáme u ohňů do skoku. Já se pro tebe na večer stavím, chceš?“ A usmíval se.

Tonička mlčela. Zaradovala se, byla by málem ochotně svolila, ale tu se jí před očima kmitli Rousková, Podhola i Bára.

Celá ves je proti ní, tak si domýšlela. Což aby jí tam něco ztropili? Nesnesla by to, a nejvíce jí při tom bylo o Jeníka a strýce. A ti lidé jí tak ublížili!

„Dnes tam nepůjdu!“ odpověděla a smutně sklopila hlavu.

Jeník byl u vidění.

„A proč?“ ptal se táhle.

„Ne, já tam nemohu. Neměj mi za zlé, Jeníčku. Ničím jsem jim neublížila.“

Jeník šel na jisto, těšil se tolik. Byl zklamán.

„Snad pro ty lidi? Jen ať se někdo opováží, Toničko, když tě pěkně prosím —“

Děvče v nitru zápasilo.

„Ale, Jeníku, proč? Ne, nezlob se, ale —“

„Tak opravdu nepůjdeš? Ukážeš jim, že je to všechno lež o tobě.“

„Nemohu!“ zašeptala. „Ty snad nemyslíš jako oni, není třeba, abych tobě —“

„Prosím tě ještě jednou.“ Tvář mu rudla, oko se lesklo a prudká jeho krev hrála. „Nepůjdeš?“

Tonička mlčela.

„Tak si tu zůstaň, ty paličatá, a jdi si třebas mezi žínky.“

Obrátiv se kvapem, pospíchal odtud.

Tonička přiskočila k plůtku. Chtěla za ním vzkřiknout, ale nemohla. Již zmizel mezi stromy, a ona dosud jako zkamenělá v tu stranu hleděla.

„Jdi si mezi žínky, mezi lesní žínky!“

Také on?

== IV. ==

Nastal večer noci svatojanské, tajemné, divoplodné.

Co beze květu po celý rok, rozkvete zlatým květem ve stínu jejím, šum stromů stává se řečí srozumitelnou, a kvítka za tajemného večera orosená, věští a budoucnost odhalují.

Všeliké koření divné je moci. Plazivý had svléká v záři hvězd kůži svou veškerý neduh hojící, a poklad ve tmu zemskou zakletý ohlašuje se modravým plamenem, jenž houštinami prokmituje.

Dnes bytosti nadpřirozené zvláštní mají moc. — Aby zapuzeny, kouzla a čáry zmařeny byly, planou po vrších a horách ohně. Však v hlubiny lesů a na „smutná místa“, jakáž každá dědina má, moc jejich nesahá, a neradno, aby člověk tam zabloudil.

Černý les táhne se za Dobrošovem. Smutný les, mlčelivý a tajemný, jakoby podsoukale před se hleděl. Jsou místa v hlubinách jeho, jež poutníka o pravém poledni postrachem naplňují. Jdeš a jdeš: aj, někdo jakoby ze stínu se vyhoupl, podívá se ti náhle do očí, uzříš zrak příšerný, a nežli se vzpamatuješ, to tam tajemné vidění.

Za vsí u cesty pod lesem stojí chalupa, krčma. Tam opuštěnou silnicí Podhola se batolil. Noc již nastala, hvězdy zářily. Nedaleko hospody stanuv rozhlížel se. Tam na tmavém kopci plane oheň jako veliká, krvavá hvězda, a hle! Světélka jako veliké mušky svatojanské kol do kola a v pohybu vlnivém se kmitají. Teď jedna vzlétla do výše — ostatní za ní. Tam zase oheň — tu opět boudu zapálili — v okolí po horách výše, níže planou ohně svatojanské. Již i na vrších kolem Dobrošova zahořely — tam na Homolce největší. To je zajisté Jeníkova bouda. Hle, již koště jako drak ohnivý do výše srší, a déšť jiskrový padá k zemi. Slyš, pokřik, jásot a hluk! Jako by krvavé meteory pod nebesy sršely: vzlétají, padají, a radostný pokřik jejich vzlet i pád doprovází.

Všecka pohorská krajina oživla. Je vidět ohně, je slyšet hlasy, postav však zříti není. Ale tam na lučině u potoka ze stínu olší vynořila se tmavá postava, samojediná. Zajisté to dívčina, jež pravicí bílým šátkem ovinutou devaterý květ trhá, aby jej spletši pod hlavu dala a sen věštící snila. Noc před svatým Janem, tajemná, divoplodná. —

Chvíli stál Podhola. Vstoupil do krčmy. V trámu zaražená louč matně hořela.

Hospodský samojediný u kamen seděl, podřimuje. Vše bylo odešlo k ohňům.

Nemálo se podivil vida Podholu, jenž půl léta už u něho se nestavil, aby do pokušení uveden nebyl.

„Aj, vzácní hosté k nám!“

„Matěji, mám cestu, nu, a jedna na posilněnou neublíží. Ale jen jedna, rozumíš! Však ty nepovíš!“

„Ano, pane ženichu; ale ani jedné nemám. — Včera mně vědérko došlo. Ale dobrou tam mám, rozumíš, takovou nepils, a na cestu… Ale kam tak pozdě?“

„Inu,“ usmíval se vdovec, „čarovat. Nu, přines čtvrtku!“

Stalo se.

Podhola ulízl a oblízl se.

„Hm, jak náleží!“ A již obrátil sklenku dnem vzhůru.

„Ale co,“ pozoroval ji proti světlu, „takový cejclík jako moucha!“

„Ani tři takové tě nezabijou.“

„Dva jistě ne. No tak…“

A Matěj nalil. Upil do polou.

„To ta chasa venku řádí. Všecko je tam. Nebojíš se tu sám tak u lesa?“

„I víc se povídá, brachu — ale do ‚Malého dolu‘ bych nešel. Tady na kraji není nic. Nu, ještě jednu!“

„Inu, nevím. Ale hřeje. Nu, když jsem začal — na kuráž.“

Hospodský přinesl a zase dali se do řeči. Podhola byl v proudu. Vodka ho rozehřívala. Tak dlouho ji nepil, a ten Matěj uměl tak domlouvat. Však nic nepoví, a proč by povídal? Do lesa ještě času dost, a třeba chuti k tomu.

Jakoby ani nepozoroval, že Matěj znova a znova nalévá. Uměl to pěkně otočit.

Mluvil o vdově Markétě a chválil ji Podholovi. Konečně vytáhl z něho rozumy.

Když na starém ciferníčku ručička ukazovala jedenáctou, vstal zamilovaný vdovec, v tváři jsa od pití zardělý.

„Jen kuráž!“ breptal, „jen kuráž!“ a vyšel ven, ne na příliš pevných nohou.

Zamířil zrovna k lesu. Šel zvolna. Od lesa vál vlažný větřík.

Podhola rozepjal vestu a sňal čepici. „Devatero vršků,“ hovořil sám s sebou. „Zavařím je, pak přijdeš sama, Markytko. Sama, haha! Bříza, jedle — verpán&lt;ref&gt;Modřín&lt;/ref&gt;… Ne, tak ne! — Jak to ten vandrovní povídal? Bříza, jedle, verpán… jaké pak ještě? Čert aby ty stromy všechny — jedle — ahá — borovice —“ 

Zašumělo, zašelestilo nad ním. Umlknul. Stál u lesa.

„Vašíčku, tu na kraji nic! Jen kuráž! Víš, Markytku —“

Vstoupil do lesa. Motal se ve vřesu a v mlází, zastavil se a naslouchal. Z dáli zazníval táhlý hukot lesa. Kdes mezi stromy zaleskla se svatojanská muška.

„Ohou! Kdo pak tu cárá s lucernou? Také devatero vršků!“

Ohnul mladou břízu, s níž vršek uřízna, schoval jej do kapsy.

„Verpán — jedle — kde pak jen jsou ty jedle? Také bříza —“

A zase nevěda, že vršek březový má, mladou břízu o vršek oloupil.

„Verpán, Markýtko — bříza a —“

Motaje se do lesa zacházel mruče a sám s sebou rozmlouvaje.
{{Oddělovač|* * *}}
„Kdes tak dlouho, Kudrno?“ ptala se Hrábková sedíc na večer před chalupou.

„Zastavil jsem se na rychtě. Jsou tam sousedé. Ale brzo mne vyštípali. Ptali se, šla-li Tonka k ohňům.“

„Ó, to ubohé děvče, co se to jen proti ní spiklo?“

Stará tetka vypravovala teď, že se před tím do děvčete dala, že bylo všecko utrápeno, a neslevila, až prý vše povědělo.

„Stěžovala si tolik, vymlouvala jsem jí dost a dost. „Jak mám mezi ně jít?“ odpověděla.

Kudrna zaklel.

„Vždyť jsem to věděl — to ta čarodějnice Rousková! Však já jí — kde je Tonka?“

„Šla do komory; nutila jsem ji, aby šla přec na lidi, ale živou mocí se bránila. Jistě že tam o samotě pláče.“

„To jí neodpustím, po letech zase s ní promluvím!“

Starý granátník vešel do chalupy, aby promluvil s neteří.

Však brzo se vrátil. „Není ani v komoře, ani ve světnici.“

Šel za chalupu, do zahrádky, volal, a nikdo se neozýval.

„Snad šla přece k ohňům,“ mínila Hrábková.

„Ó, jistě no. Jestliže uvěřila těm řečem a — šla-li… ha, mohlo by to lak být! — do lesa, do Dolu, aby se přesvědčila.“

„Matko svátá!“ spráskla stařena uleknutím ruce. „Jdi, Tomáši, jdi se po ní ohlédnout!“

„Půjdu k ohňům, a není-li tam, šla jistě do Dolu!“

„V ten čas, kdy každý leká se přes práh, ona si jde — děvče, děvče!…“

Kudrna již byl odešel.

== V. == 

Několik stezníků vede ze vsi k dobrošovskému lesu. Jeden z nich vina se travnatým úpadem, jehož boky tu a tam křovím jsou porostly, v lese mizí. Tudy lze nejdřív přijíti do pověstného po okolí, smutného místa „Malého dolu“, hluboko v lese, tichého a pustého.

Tonička tudy kráčela majíc přes hlavu bílou plenu. Častěji se zastavila.

Ohně po výšinách plály a do úpadu až zaléhal temně jásavý pokřik a zpěv hochův i děvčat.

Kráčela neodhodlaně, až stanula na kraji lesa. Před ní zelo černé, hluché lůno lesa, jako nekonečné, a z něho tajemný šelest i šum zazníval. Větev na kraji se pohnula, jakoby ze tmy kývající, a noční pták zakřehotal.

Děvče, v jehož mysl vší silou všechny pověsti a řeči o tomto místě se vracely, zachvělo se úzkostně kolem se ohlížejíc. Snad tu sedí kdes na pařezu v zelené sukničce lesní žínka, majíc černé, až po patu sáhající vlasy rozpuštěné… Nikde nic. Jen břízy na kraji šelestily, a táhlý šumot lesa se ozval. Rostl, mohutněl, až daleko v hlubinách zanikl. Mateří douška voněla, rosa na trávě a květinách chladila Toničce nohy.

Pokročila dál.

Není slyšet štěkot vyžlat po lese těkajících. Jen cvrček v trávě se ozýval. Stanuvši u samého lesa ještě jednou ku vsi se obrátila. Co ten košatý javor se černá, to je u nich: strýc — tetka… Jeník… Jeník! Táhlo ji cosi zpět, chtěla se obrátit. Ne, ne! At se objeví pravda! Divous se více nevrátí! Zachvěla se. Není-li, ó pak směle všem se postaví.

Tam na Homolce planula veliká bouda. To jest jeho oheň.

On také řekl: „Jdi si k žínkám!“ Znělo jí to v duši. Podstoupí to.

Kvapně se obrátila. Již se nad ní setmělo, to tam hvězdnaté nebe, tu ještě mezi kmeny vidět planoucí v dáli oheň, a již jest šero, jest tma. Pokřižovala se, jala se potichu modliti.

Tonička vniká dál a dále — ohlíží se plaše, slyší tlukot svého ustrašeného srdce. A starý hvozd tichý, mlčelivý, jakoby dřímal. Teď! Děvče sebou trhlo. Ach, to potůček ve tmě zahrčel. Přiblížila se k němu.

Půjde po jeho toku a dojde do onoho nešťastného Dolu.

Mladé olše skláněly koruny nad vodou. Ticho, jen vlnky hrčí.

Co se tmou mihlo? Již to zaniklo ve tmách, a tu zase — tu zase — jako ohnivý déšť — svatojanské mušky kolotají se kolem jako létající jiskry v rychlém, zmítavém letu. Hasnou, mizejí a zase jakoby neviditelná ruka jich chomáč do černého vzduchu byla rozhodila.

Tonička stanuvši hleděla na ně. Znala je, a přece ji strachem naplňovaly čím déle na ně pohlížela. Jaký to tvor? Jen v noci létá a září, tiše, beze zvuku. Přeletěly přes ni, kolem hlavy.

Spěchala dál.

Křoví zašumělo, a děvče v stranu tu napjatě se obrátilo trnouc. Teď snad vyjede na jelenu lesní žínka a kolem přihrne se dav vyžlat. Zase bylo ticho. Břehy potoku se čím dále tím více šířily, víc a více blížila se k „Malému dolu“.

Tam tetky Hrábkové nebožtík muž viděl tancující u potoka lesní žínky a kolem v křovinách i po stráni pobíhali psi — vyžlata. Tam roste divné bejlí, že překročí-li je člověk, tak snadno se odtud nevyplete. Nebylo slyšet ani štěknutí ani zavytí. Proč se vyžlata neukazují, snad jí nechtějí bránit?

K potoku v „Malém dolu“ zabloudil starý kantor vraceje se od muziky. A když kmen přes potok položený přejít chtěl, uviděl tam mužíka.

„Nepustím tě, až zahraješ!“ žádal na kantorovi, a ten hrál a hrál, až mu ruka umdlévala. Ráno se probudil za potokem. Hrál vodníkovi.

Strašné to příhody, strašnější na ně pomyšlení v tmavém hvozdu, když jest k půlnoci. Proč se sem odvážila! „Divousi — divousi!“

Dech se jí zatajil, srdce měla jako kroupu.

Nevolal ji někdo?

„Toničko, Toničko!“ zaznělo z daleka temně jako z hrobu, a temněji po lese se rozléhalo: „Toničko, Тоnkо!“

Děvče se křižovalo odříkávajíc bez vědomí modlitbu za modlitbou. Bylo jí do pláče. Třesouc se jako plachá laň ustrašeně se ohlížela. Pudilo ji, aby se obrátila na útěk.
{{Oddělovač|* * *}}
Zamilovaný Podhola šněroval les, sem a tam se brousil a potácel, mruče a hovoře. Již měl plné kapsy vršků kouzelných. Bylť mu vandrovní za dva dvacetníky poradil, aby v noci svatojanské v lese devatero vršků uřezal, je svařil a odvar Rosůlkové pít dal, že bude pak ona za ním chodit.

Na kuráž se opil. Neodolal pokušení věda, že toho večera nikoho v krčmě nebude a že hospodský nepoví. Došel na vršek na nevelikou paseku kolem dokola černým lesem obroubenou.

„Verpán — brslen — ještě brslen — jedle — osy —“ zamlčel se.

Tam na pravo na mýtině vynořila se ze tmy vysoká, tmavá postava. V Podholovi to hrklo. Stojí mlče jako sloup. Šel, postava dala se s ním zároveň do kroku; zastavil se, a tajemný stín stanul zase. Podhola začal něco mluvit, slova pletla se mu na jazyku, a malá očka jeho se vypoulila. Zkusil to ještě jednou. Hnul se, šel, stín dělal co on. Podhola začal se pamatovat.

&lt;poem&gt;„Chval každý duch Hospodina
a Ježíše, jeho sy —“&lt;/poem&gt;

Nedořekl — černá postava jakoby najednou se vyhoupla — rozběhla se, a strašný ten stín letí zrovna k němu.

Vdovec vytrhnuv se pádil co mohl do lesa jako slepý. Opasek mu sjel — dlouhé jeho šosy za ním poletovaly. Funěl, pot mu na čele vyvstal. Jak se mu zle utíkalo! Slyší kroky za sebou, křoví šustí prudce, někdo za ním je rozděluje. Klopýtl a koulel se jako soudek se stráně dolů. Loučil se se světem. Až zaraziv se ležel jako dřevo. Zamhouřil oči. Nad ním se ozval strašlivý chechtot. — 
{{Oddělovač|* * *}}
Jeník se u ohňů hlučně veselil. Planoucí koště nejvýše házel, nejhlučněji zahekal a nejobratněji oheň přeskakoval. Ba i Báry Krčmářovy si všímal, nestraně se jí jako jindy. Tím rozradovaná měla se k němu, smála se naň jako jaro a dávala mu také přede všemi přednost.

Hoši sice o něm i divousovi vtipkovali, nadhodili, proč asi Tonka tu není, ale Jeník se o ní ani nezmínil. Však zdálo se, že za nedlouho umdlel. Ustal v skoku i zpěvu, a Bára marně se namáhala, aby ho u sebe udržela. Nejásala dlouho, netěšila se ze svého vítězství. Po chvíli se Jeník ztratil. Vše to jej omrzelo, dělal vše přes náturu. Vzdorovalť Tonce, chtěl, aby se dověděla, jak se veselil, aby žárlila. Ale rozleželo se mu vše v hlavě i v srdci. — Bára a Tonička! Teprve poznal, co má. Jal se přemýšlet a poznával, že poněkud chybil. Nešla, skoro měla dobře. Ale tolik ji prosil! Snad by byla šla, a on — tak zprudka ji odbyl. A co jí řekl! I on jí ublížil — on, jako všichni. Chudinka, jistě nespí.

Litoval. Nezamířil k svému statku, ale ke Kudrnově chalupě.

Obešel zahrádku; tma byla mezi stromy a nic se tam nezabělalo. Přišoural se na zad k jejímu okénku, na něž zaťukal, tiše — hlasitěji, pak volal; ale nikdo se neozval.

„Hněvá se?“

„Jeníku!“ ozvalo se ze šera. Poznal starou Hrábkovou.

„Hledáš Тоnku, viď?“ Hlas její byl jinaký. „Jdi si za ní do lesa, do ,Malého dolu‘, kams ji vyštval ty a vy všichni.“

Mluvila prudčeji a vyčítavě.

Byl jako ve snu, a teprve se podivil, když mu stařena pověděla, že Tonička tajně večer odešla, a sice do lesa, jak se Kudrna domnívá.

„Kam jinam,“ řekla, „by šla. Namluvili jí toho, chce se přesvědčit a jim dokázat… Vymlouvala jsem jí dost a dost, nebylo možná ji upokojit.“

„Dobrou noc, tetka!“ pravil Jeník kvapně, sotva že řeč Hrábkové vyslechnul, a kvapil odtud, až zmizel brzo v šeru.

Ohně uhasly, křiky a zpěvy umlkly. Po dědině i po horách ticho.

Na prahu chalupy seděla stará tetka a modlila se z duše, pohlížejíc v tu stranu, kde se dobrošovský les černal.

== VI. ==

To on, ,Malý důl‘. Kotlina neveliká, porostlou výšinou obklopená. Na kraji u kmene přes potok položeného jako u vchodu do toho pověstného místa stanula Tonička.

Oddychla si.

Cesta až sem byla plna strachu. Nejistota ji soužila i očekávání. Byla napjata, rozčilena. Teď se před ní rozkládá ten důl — pěkný a tichý. Kol kolem na výšinách podřimovaly staré jedle a košaté buky, ani křoví se nehnulo. Travnatým dolem bublal potůček pramenící se ze studánky uprostřed dolu, nad níž košatý, vysoký strom haluze rozkládal. Co to? Ani vidu, ani slechu! Čekala rej a divné zjevy. Zbloudila? Není to pravé místo?

Ale šla dobře, poznala je. Kdysi jsouc s děvčaty na jahodách s výšiny se naň dívala. A nikde žínky, nikde vyžlete ani vodníka. Kámen jí padal se srdce. Směleji pokročila. Orosená tráva chladila jí nohy, bylo kolem vlhké chladno, Tonička však necítila.

Byla udivena, volnilo se jí u srdce. Došedši do středu kolem se plaše ohlížela. Snad nepřišla v pravý čas, záhy, a znova ji bázeň jímala. Došla ku stromu, javoru.

Listí nad ní ševelilo, voda zpod kořání hrčela. Uzřela zase nebe; hvězdy se leskly, a záře jejich mihotala se ve vodě a šerými haluzemi. Usedla na omšené kořání, kde bylo suché místečko. Schovala nohy pod sukni, zástěrkou ruce ovinula, a schoulivši se hleděla po travnatém dole i tmavém boru. Bylo jí, jakoby zlý sen ji opouštěl, modlila se, aby to bylo pravda. Snad ještě přijdou — zase lekala se, zvláště když křoví zašustilo. Nedej Bože! — Čekala, chvíle po chvíli utíkala, strach i naděje v duši mladého děvčete zápolily.

Tichá noc červnová… potok bublal a v tmavých hlubinách ozýval se táhlý šumot lesa.— —
{{Oddělovač|* * *}}
„Hej, kmotře Podholo! U čerta, co děláš, vstaň přece.“

Starý Kudma uchopiv skleslého vdovce za rameno, prudce jím zatřásl.

Podhola otevřev oči jako ze sna vytržený, nevěda, kde je, kolem se ohlížel.

„To ty?“ ptal se konečně, a zvednuv se napolo opřel se o jedli pod vrškem, s kterého byl sletěl.

„Co tu děláš v tenhle čas? Ty strašíš, Podholo?“

„Tak tys to byl? Tys mně nahnal! — Ale neřekneš —?“

„Žes tak sem a tam se motal? Haha, to bylo strašidlo!“

Podhola vzdychl. Ten by mu mohl vše pokazit!

„Však vidíš, kmotře, že už nejsem — už nejsem —“

„Ale byls. Zabloudit dnes sem, to už opice!“

„Já — jsem šel schválně,“ zpovídal se vdovec, „schválně — nějaké to koření…“

„Chlape stará, koření!“ A Kudrna smíchu se nezdržel. „Až se Rosůlková o tom doví —“

V Podholovi hrklo.

„Ale vyspi se tu, já tu mám jinou práci. Ty máš také v ní podíl! Vy jste Tonku sem vyštvali, ale jestliže se jí vlásek skřiví...“

„Poví všecko!“ naříkal v duchu Podhola.

„Rozumíš, já ji tu hledám. A tys taky při tom, a Rousková taky, ta ča —“

„Já? Já — nic —“

„Teď nic — vyspi se tu!“

„Půjdu s tebou, kmotříčku, nenechávej mne tu!“

Teď se ozvalo nedaleko volání:

„Toničko, Toničko!“

Zašustilo křoví, někdo se jím prodíral. Za chvíli tu stál Jeník, udýchaný, upachtěný.

„Hoj, kdo to?“

„Já, strýče!“ odpověděl Jeník, Kudrnu po hlase poznav. „Máte Toničku? Já bloudil —“

„Tu si najdu, a ty si zatím opatruj strýčka!“

Ten skoro zoufale vzdychl. Mlčel, nebyl s to, aby slovíčka ze sebe vyrazil.

„Aj — aj, strýčku?! — Však on se o sebe postará —“

„Nohy mu neslouží,“ dodal zlomyslně Kudrna.

„Ah tak — to vás lituju!“

Podhola v duchu soptil.

„Strýče Kudrno, není-li ještě v Dole, tak nevím. Já zběhal celý les — avšak tu je nejblíže: pojďte za mnou!.“

Nečekaje, nestaraje se o strýce přímo křovím a houštinou mířil v tu stranu k „Malému dolu“.

Kudrna za ním.

„Pomoz mně, Kudrno, nenechávej mne…“

„Oj, mrštný ženichu, popil si!“

Starý granátník nestačil Jeníkovi, za Kudrnou se opět pachtil Podhola, prostovlasý. Čepici byl ztratil.

Pracně se prodíral houštinou, byl jako rozbit, všechny údy ho bolely. Hmatal po kapsách: většina vršků ta tam! Tolik neštěstí a nehody najednou!

Jeník zastaviv se na výšině po Dole se rozhlížel. Ale ne po lesních žínkách. Dol tichý jako dřímající, a tam, hle! Pod javorem něco se bělá. Sběhl přímo se stráňky, kvapil přes palouk, a již stál pod stromem. Chtěl zavýsknout, chtěl strýce zavolat, ale umlkl. Tu seděla opřena jsouc hlavou o kmen javorový a tiše dřímala. Viděl v šeru ubledlou její tvář, slyšel její pokojný, tichý dech. Loktuše spadla jí na ramena, ruce na klíně spočívající byly sepjaty.

Nakloniv se k ní, za ruku ji chopil a tiše jménem ji volal.

Vytrhla se ulekaně, ale poznavši jej vzkřikla radostně.

„Nehněváš se na mne, Toničko?“

„Pojď odtud! Pryč odtud! Vyveď mne!“

„Počkej chvilenku, podívej se tam!“

Na vršku se zjevil Kudrna a za ním namáhal se Podhola.

„Strýc je to, Toničko! Hledá tě také!“

„Strýče, strýče!“ zajásalo děvče, zcela změněné radostí, a chvátajíc mu s Jeníkem vstříc.

Chtěl hučet a se zlobit, co to vyvedla, ale nemohl. Podhola stál nedaleko, jsa na rozpacích.

„Vidíš, Toničko, také můj strýc je tady; přišel dosvědčit, že nejsi divousem. Teď přestanete bránit: viďte? Sám jste se přesvědčil,“ pravil Jeník blíže pokročiv.

„Budete mlčet?“ — odvětil tento drže ruce na kapsách. — —

Cestou zpáteční opírala se Tonička o svého Jeníka.

Strýcové šli vzadu.

„Ten Důl!“ pravilo blažené děvče. „Teď už jistě umlknou.“

„Toničko, víš, cos mně slíbila? Že povíš, co se ti v noc svatojanskou bude zdát? Co se ti zdálo tam pod javorem?

Pohlédla mu, usmívajíc se, do očí a řekla: „Už se mně sen vyplnil.“

„Ty vršky! — Ó, ten vandrovní!“ mumlal vzadu Podhola. — —

Za rosy časně zrána byla už Rousková na mezi. Sekla několikráte lesklým srpem do trávy, tu ozval se za ní hlas: „Necháte toho!“

Podhola se tak na ni rozezleně rozkřikl. Chtěla si už vyjet, ale žasem umlkla. Jeník, Tonička, Kudrna jdou od lesa. — To byl blesk z čista jasna.

Šli lidé do práce, potkávali noční poutníky. A než na mši odzvonili, věděli lidé po vsi už všechno.

„Tak tedy není divousem?“

„Jak pak by byla? Vrátila se z ‚Malého dolu‘!“

„Vždyť jsem to vždycky říkal!“

„To víš, lidé toho napovídají!“

Tak kmotry hovořily, a Tonka byla zase hodná, čistá jako padlý sníh. Bára Krčmářová zlostí plakala, a Rousková měla po posvícení. Žádných darů tu ani onde, vše se svezlo na její hlavu.

Podhola Jeníkovi ze strachu o sebe nebránil. — Synovec i Kudrna slíbili, že budou mlčet, a pro jistotu vyzval poručník Matěje, aby si pro korec žita přišel. —

Jeníkovi vymoženo teď snadno vrchnostenské svolení, a Kudrna také nebránil.

Hrozba Jeníkova se nesplnila. Ženil se zároveň se strýcem, neboť Rosůlková vidouc nezbytí a nemajíc jiného povolila prosbám zamilovaného vdovce.

Bylo slávy, hluku a radosti! Podhola se jen láskou rozplýval; ale než půl léta minulo, poprvé se na zlost opil.

Jeník však nelitoval, a „divous“ byl také spokojen.
{{Konec formy}}

{{Poznámky pod čarou}}

[[Kategorie:Povídky]]</text>
      <sha1>mf32q30h3tbkj7an6q96p5n7ugsoe7w</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Národní listy/1911/15. říjen</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97701</id>
    <revision>
      <id>333655</id>
      <timestamp>2026-06-10T19:08:43Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Jean-Paul</username>
        <id>8278</id>
      </contributor>
      <comment>založení</comment>
      <origin>333655</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="1091" sha1="s55qba4p4qdl7eovxags5h13g4hx60i" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
 | TITUL = Národní listy/1911
 | PŘEDCHOZÍ = 14. říjen
 | ČÁST = 15. říjen
 | DALŠÍ = 16. říjen
}}
{{Textinfo
 | TITULEK = Národní listy
 | AUTOR = [[Autor:Servác Heller|Servác Heller]] (vydavatel)&lt;br&gt;[[Autor:Josef Anýž|Josef Anýž]] (odpovědný redaktor)
 | ZDROJ = Národní listy, roč. 51, č. 285
 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|d33a85a0-da7c-11dc-a74b-000d606f5dc6|Moravská zemská knihovna}}
 | VYDÁNO = Praha, 15. října 1911
 | WIKIPEDIA = Národní listy
 | JINÉ = ISSN 1214-1240
 | LICENCE = PD old 70
 | datum vydání = 1911-10-15
}}

== Články ==
* [[Autor:František Xaver Šalda|František Xaver Šalda]]: [[/Doby přechodné/]]
* [[Autor:Ladislav Tůma|Ladislav Tůma]]: [[/Týdenní táčky/]]
* [[Autor:Arne Novák|Arne Novák]]: [[/Národní pohádky/]]
* [[Autor:Ignát Herrmann|Ignát Herrmann]]: [[/Rodinné scény/]] II. Babička
* [[Autor:Karel Červinka|Karel Červinka]]: [[/Kateřina v Praze/]]
* [[Autor:Jean-Joseph Renaud|Jean-Joseph Renaud]]: [[/Pojištění/]] (v překladu [[Autor:Bedřich Spurný|Bedřicha Spurného]])</text>
      <sha1>s55qba4p4qdl7eovxags5h13g4hx60i</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Národní listy/1911/15. říjen/Národní pohádky</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97702</id>
    <revision>
      <id>333656</id>
      <timestamp>2026-06-10T19:15:07Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Jean-Paul</username>
        <id>8278</id>
      </contributor>
      <comment>založení</comment>
      <origin>333656</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="16802" sha1="gefm8jsh06qzwx55u648bjakfyl2kth" xml:space="preserve">{{Textinfo
 | TITULEK = Národní pohádky{{Redakční poznámka|Otištěno v příloze Národních listů s názvem Z kulturního života.}}
 | AUTOR = [[Autor:Arne Novák|Arne Novák]]
 | VYDÁNO = 15. října 1911
 | datum vydání = 1911-10-15
 | ZDROJ = Národní listy, roč. 51, č. 285, s. 9
 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|d33a85a0-da7c-11dc-a74b-000d606f5dc6|Moravská zemská knihovna}}
 | periodikum = Národní listy
 | ročník = 51
 | číslo = 285
 | strany = 9
 | LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
Znáte všichni neodolatelnou a nedočkavou touhu, která náhle uprostřed prahnoucí mdloby dozrávajících červnových dnů sevře vám srdce a hrdlo: stůj co stůj musíte se napíti z čirého lesního pramene, jehož stříbrná píseň zvoní ve sladkém rhytmu pod temnou klenbou smrků a jedlí. Nic nedovede nás upokojiti, dokud nepokleknete nad studeným zrcadlem osamělé studánky a dokud z dlaní sepiatých do nádoby nejpůvodnějšího tvaru se nenapijete ne ledové a průzračné vody, ale přímo omlazujícího a osvobozujícího života. Nepřemýšlíte ni okamžik, odkud a jakými cestami přišel ten plný a svěží proud: zda prodral se v hloubkách vrstvami prahorních žul či červenavými ložisky železitých rud; zda napojil se ze zásob ukrytých v houpavých rašeliništích či nassál kdesi v dálce odtok malého jezírka; zda vyjasnil svou vodu v podzemních pískovcích či vstřebal vůni a chuť ukrytých kořenů — pro vás jest a zůstane nejpůvodnějším a nejryzejším darem země, darem oživujícím a křísícím.

A docela stejnou potřebu podobně omlazujícího doušku těsně na prsou původní přírody pociťuje občas opravdové slovesné umění. Když dospělo mdlobné rafinovanosti a únavné složitosti, když omrzelo si věčné opakování a obměňování odvozených typů, situací, zápletek, když ztratilo bezprostřední vztah ke skutečnosti a ku přírodě, vzpomene si najednou s toužebnou nadějí na lidovou poesii a dychtí znovu si osvojiti bohatství hrdinské epiky prostonárodní, zpěvnou jarost lidové písně, vyprávěčské kouzlo pohádek a báchorek. Právě ti umělci slovesní, kteří touží zmocniti se samých kořenů tvoření básnického a dobrati se základních zákonů řídících poesii, slýchávají často — a z pravidla octne-li se jejich přemítání i tvárné úsilí na křižovatce — ve svém nitru povzbuzující a nutkající hlas dobrého daimonia „ad fontes — nazpět ku pramenům!“ Jak by chtěli, jak by mohli neuposlechnouti? Ani oni, právě jako vděčný žíznící u horského pramene, netáží se, odkud temení ony blahodárné proudy prostonárodní poesie: zda jsou opravdu zcela původní či prošly mezinárodní půdou vzájemných tradici; zda jsou společným statkem velkých skupin kmenových či jsou řadou vztahů poutány k určitému prostředí místnímu a časovému; zda jsou pouhými zbytky dávných básnických celků či samostatnými výtvory svéprávného života. Zodpovídati ty a podobné otázky, týkající se prostonárodního básnictví, učinil si a vždy ve vydatnější míře si činí vědecký národopis, jenž v poslední době úplně přetvořil názory o lidové tradici; avšak způsob, jak řeší takové složité problémy, nemění v podstatě poměru literárního umění ku prostonárodnímu básnictví… žíznivému poutníkovi zůstane lesní studánka studánkou, ať tryská její zdroj přímo z čistého srdce země, či ať dlouho protéká v skrytu podzemskými složitými vrstvami.

Rád bych na těchto místech — čistě literárně, nikoliv ethnograficky — upozornil na řadu nových publikací pohádkových, jež buď obohacují poklad naší báchorkové literatury, neb učí nás dívati se správněji a živěji na pohádkáře lidové i umělé, na naše i cizí látky a formy, na starší sbírky a sběratele.

První místo v řadě náleží dojista „Povídkám kladským“, jež sebráním [[Autor:Josef Štefan Kubín|Josefa Kubína]] a s vědeckým doprovodem profesora [[Autor:Jiří Polívka|Jiřího Polívky]] ode dvou let vycházejí v příloze „Národopisného Věstníka“. Nelze čísti této sbírky bez pohnutí: Kladsko, které dávno před sto lety bylo urváno z naší koruny, souvisí s námi stále jazykem, lidovou tradicí, duchem; vypravuje si báchorky a pověsti látek i motivů ve vlasti naší běžných; koření si lidové i knižní náměty pravým českým vtipem, který již [[Autor:František Ladislav Čelakovský|Čelakovský]] prohlásil bystrozrace za význak našeho lidového podání. Sběratel, školený jazykově i národopisně, uvědomil si dobře, že k tak vzácné památce dlužno se blížiti s krajní zbožností a pečlivostí: ve smyslu dnešního vědeckého názoru o pohádkách, zapisoval co nejvěrněji, neměnil ani v maličkostech, ba podal nám také zevrubné zprávy o osobnostech lidových vypravěčů. Sběratele doplňuje badatel; z nepřebraných zásob rozvětvené své učenosti přičinil srovnávací literární dějepisec profesor Jiří Polívka odborný výklad o látkách a motivech pohádek kladských a jejich poměru k báchorkové literatuře světové.

Jak jsme překvapeni, vezmeme-li po dosud neznámých kladských povídkách, vydaných moderním způsobem vědeckým, klasickou knihu básnických pohádek českých, na jejíž desce září drahé jméno [[Autor:Božena Němcová|Boženy Němcové]]. Právě dokončené kritické vydání děl Boženy Němcové, které péčí [[Autor:Marie Gebauerová|Marie Gebauerové]] vyšlo v Laichterově sbírce „Čeští spisovatelé XIX. století“, přineslo ve čtyřech svazcích úhrn pohádkářské činnosti Boženy Němcové, ve dvou dílech pohádky české, ve dvou slovenské, obé s důkladnými úvodními rozbory profesora [[Autor:Václav Tille|Václava Tilla]]. I kdybychom nečetli těchto detailních výkladů vyzbrojených rozsáhlou znalosti literatury látkové, poznali bychom okamžitě bytostný rozdíl Boženy Němcové od všech sběratelů pohádek. Navzdor všem učeným svým rádcům, přes povážlivé pokyny úzkoprsých posuzovatelů, ano leckdy i proti vlastnímu svědomitému předsevzetí byla Božena Němcová nikoliv sběratelkou, nýbrž básnířkou pohádek. Ozvuky romantické četby, motivy skutečného lidového vypravování, u všech národů a ve všech literaturách rozšířená themata byly jí pouze surovinou, kterou zpracovala dle zákonů uměleckého tvoření. Je-li kořist vědeckého národopisce z českých báchorek B. Němcové — v slovenských přidržovala se lidového podání a dokumentárně zaznamenaných svých předloh již daleko těsněji — v celku nepatrná, jest tím větší rozkoš, kterou jako dílka v pravém slova smyslu básnická přinášejí čtenáři. Najde v nich zmocněný obraz života, řízeného spravedlivějším společenským řádem, než jaký vládne na této zemi; zažije tu naprosté vyrovnání dobra a krásy; omládne ve světě jarých nadšenců, srdečných junáků, vítězících milenek. Setká se tu s celým zástupcem statečných dívčích postav, blížeňkyň to básnířčiných, jejichž srdce, hřející a uštědřující, jsou ohnisky života blaženého v romantické prostotě. Okřeje tu humorem jiskřivým a radostným, na jehož dně není ani hořkosti ani posměchu… slovem vykoupe se celý v tom rajském ovzduší mládí a štěstí, jež nedovedl vykouzliti nikdo tou měrou, jako právě básnířka „[[Babička|Babičky]]“.

Lze říci, že všecky české pohádkové sbírky dají se zařaditi mezi ony dvě krajní meze, jimiž jest vědecká přesnost Kubínova na jedné a básnická volnost báchorek B. Němcové na druhé straně: čím dále do minulosti, tím ubývá u českých pohádkářů smyslu pro věrnost v reprodukci prostonárodní tradice a tím přibývá fantastické libovůle při zpracování jich. Celou rozmanitost české literatury báchorkové lze dnes nejlépe přehlédnouti v roztomilém výboru „Národních pohádek“, který právě, vlastně pro školské potřeby, uspořádal ředitel Jan Satranský („České knihovny zábavy a poučení“, již nákladem J. Ottovým vydává „Ústřední spolek českých profesorů“, svazek XXVII.). Jan Satranský vyvolil si z našeho písemnictví pohádkového sedmero sbírek, které mu poskytly 45 čísel: vedle obou mistrů vypravovatelského slohu báchorkového, kteří byli zároveň tvůrčími básníky, [[Autor:Karel Jaromír Erben|Erbena]] a Němcové, sáhl k moravským souborům [[Autor:Beneš Metod Kulda|B. M. Kuldy]] a [[Autor:Matěj Mikšíček|M. Mikšíčka]], kde úprava vydavatelů nepřekračovala příliš meze; z moderních naukově přísných záznamů lidových textů sáhl k Hoškovým pohádkám polnickým, k Tillovým povídkám z Valašska a ke zmíněnému kladskému sebrání Kubínovu. I jsou v anthologii zastoupeny nejrůznější kmeny a kraje naší národní oblasti, vyzrálé umění literárně školených pohádkářů i naivní prostota lidových vyprávěčů, skutečná starobylost nestrojeného podání i vyumělkovaný romantismus bájeslovných výmyslů. Vyplynuly-li tyto přednosti ze šťastné a účelné volby pramenů, děkuje kniha za řadu jiných jistému a širokému vkusu pořadatelovu: vybral pohádky nejcharakterističtější, takže ve sbírce zní všecky příznačné tóny našeho národního pokladu báchorkového od komické grotesky lživého příběhu až k široce rozvedené poesii starodávného mythu; předložil čtenáři kusy slohově zvláště výrazné, takže při četbě téměř slyšíme proud vypravování s jeho dramatickými vlnami, s jeho paralelismy, s jeho baladickými účiny; nezanedbal ani rozmanitost v náladovém zbarvení, takže celý duševní život lidu zrcadlí se v těch 45 číslech.

Ale v této rozkošné knize, jež od první stránky až do konce posvěcena jest opravdovým kulturním cítěním, násobí šťastného praktika ještě znamenitý theoretik. Dodatkem k výboru Satranského napsal profesor Jiří Polívka padesát stran výkladu z vědy pohádkoslovné. S jasnou a přehlednou názorností shrnul tu badatel, jenž sám častěji činně a auktoritativně zasáhl do odborné diskuse, vše, co dnes víme o vzniku, rozšíření a vnitřní souvislosti pohádek; vyložil všecky hlavní směry pohádkoslovného badání, odvažuje pečlivě, leč bez zaujetí, co z které theorie zůstává trvalým statkem; ukázal velmi zřetelně na několika příkladech, opírajících se o předchozí výbor, jak látky se stěhují, rozrůstají, obměňují a podal posléze stručný, ale velmi přesný přehled české literatury pohádkové. Kdokoliv chce se krátce a spolehlivě poučiti o dnešních názorech na báchorky, najde v Polívkově článku výborného vůdce; bylo by velmi snadno, rozvésti tuto zhuštěnou stať v knižní katechismus, jaký by nám i cizina mohla záviděti.

Většina toho, co Polívka podává o naší starší pohádkové literatuře, zakládá se na odborné monografii profesora Václava Tilla „České pohádky do roku 1848“, kterou přede dvěma roky vydala Česká Akademie. Účel analytického díla Tillova, jež tvoří asi třetinu obsáhlejší chystané práce, byl vlastně národopisný; badatel položil si otázku, pokud z české báchorkové literatury před r. 1848 lze těžiti pro srovnávací studium pohádkových látek. Leč došel k výsledkům v celku záporným: tyto romantické knížky od Lindy až po B. Němcovou jsou mnohem spíše umělými výtvory básnickými a stylisovanými ohlasy modní četby než skutečnými záznamy prostonárodních tradicí. A tak ve stejné míře jako studium národopisné tratí po tomto rozboru, získávají dějiny naší poesie: kde starší názor hledal sběratele, tam dnes se rýsuje kombinující a přebarvující obraznost básníka. Ovšem kromě Erbena a Němcové nejsou to hlavy opravdově posvěcené, spíše diletanti a nadšenci rozpálení divokým a barvitým snem o dávnověkém mythu a o rousseauovském ráji lidstva: přírodní filosof z Baaderovy a Schellingovy školy Karel Amerling, jehož „Květomluva“ spojuje s nejasnou symbolikou odvážný a zmatený padělek staročeského pohanství; „poslední český bard“ Václav Krolmus-Sulmork, který rovněž utápěl vzácný pohádkový materiál v pohanských fantasiích, opřených velmi dobrodružným starožitnictvím, [[Autor:Jakub Malý|Jakub Malý]], jenž jako ve všem i v reprodukcích pohádek zdůrazňoval především svou ješitnou, malichernou, povídavou a titěrnou osobnost, třeba že nebyla mu podstata věci neznáma; konečně sběhlý bohoslovec a potulný herec Matěj Mikšíček, jemuž nescházel ani smysl, ani příležitost pro poznání pravých lidových pohádek, za to však klid a vzdělání potřebné k jich reprodukci, takže vždycky uvázl kdesi mezi literaturou a improvisací, volným výmyslem a vážným záznamem.

Kniha Tillova mění podstatně perspektivu v naší starší literatuře báchorkové a to týmž směrem, který se v moderním pohádkoslovném bádání vůbec jeví: mnoho, co dlouho bylo pevně považováno za neporušený a původní statek lidový, ukázalo se při bližším ohledání pouhým ohlasem umělé literatury, pouhým výrazem individualit spisovatelských, pouhým výrazem vládnoucí módy slovesné. Má-li se literární umění opravdu učit a obohacovat od primitivní epiky lidové, nesmí ovšem sáhnouti k takovým umělým, padělaným, imitačním výtvorům: i pro ně jako pro národopis nejcennější budou přesné a věrné záznamy ústního vypravování lidového. A co v nich může plodně a obrodně působiti na slovesné umění? Není to dojista mythologie, která v báchorkovém podání přichází k nepoznání přebarvena, zastřena, porušena a jíž v pohádkách jest daleko méně než bájeslovná tendence starších učenců předpokládala. Není to ani zvyková a mravní starobylost, o které soudíme velmi skepticky, znajíce poměrně pozdní původ tradicí pohádkových. Prohloubená theorie migrační, která rozvětvení pohádek rozšiřuje daleko přes hranice kmenových skupin, plemenných celků, civilisačních jednotek, varuje nás, abychom nepřeceňovali národní svéráz báchorek.

Avšak jedna, a dojista nejvýznamnější stránka pohádkového umění, vzdoruje všemu analytickému postupu odborné vědy slovesné a zůstává právě tak dnes jako v době romantického zbožňování báchorek předmětem svorného obdivu. A to jest právě ona stránka, kterou budou na báchorkách studovati i slovesní umělci — jejich prosté a jadrné umění vypravovatelské. Vývoj moderní prósy vede zcela přirozeně ke kultu odstínu, polotónu, slohové arabesky, čímž namnoze ztrácí se smysl pro základní linii, pro hutnou věcnost, pro reliefnost dějovou; románopisec a novellista přestávají býti epiky. Osvícené studium lidové prósy pohádkové může jim býti korrektivem: s jakou plnou a pádnou plastikou dovede lidová báchorka vypracovati obrysy příběhu, posunouti v popředí ostře charakterisovanou postavu, podtrhnouti vůdčí a ústřední motiv! Nemyslemež však, že se to děje způsobem hrubě primitivním bez veškeré slovesné kultury — právě naopak! Naše pohádky užívají velmi účinných a zralých prostředků uměleckých, jimiž sesiluje se pravý dojem epický: zkracují a zhušťují až k epigramatičnosti, ale jindy libují si v pohodlném a působivém rozvádění; někde shrnují velké, leč bezvýznamné partie příběhové do krátkého odstavce a opět jinde sledují v stupňované důraznosti krok za krokem; na oko vypravují široce, volně, bez přestávek a najednou překvapí dějovým paralelismem, balladickým refrainem, přímo rhytmovaným členěním příběhu. Nechtějme si toho zapírati: právě tyto davy a prostředky chybí naší soudobé próse, která znovu a znovu upadá do nebezpečí marinistické dekoračnosti a malátné rozvleklosti. Ve chvílích, kdy se situace stává kritickou, každý lék má býti vítán, a byť by i jeho vigneta nebyla právě moderní a líbivá… nedopusťte proto, naši umělci prósy, aby pohádky poklesly na pouhou četbu mládeže a na předmět odborného zkoumání národopisců!
{{Konec formy}}

{{Redakční poznámky}}

{{DEFAULTSORT:Národní pohádky}}</text>
      <sha1>gefm8jsh06qzwx55u648bjakfyl2kth</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Národní listy/1911/31. prosinec</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97703</id>
    <revision>
      <id>333657</id>
      <timestamp>2026-06-10T20:08:27Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Jean-Paul</username>
        <id>8278</id>
      </contributor>
      <comment>založení</comment>
      <origin>333657</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="1315" sha1="sc4h23gzc74cbsrisctogpx2iwmugcy" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
 | TITUL = Národní listy/1911
 | PŘEDCHOZÍ = 30. prosinec
 | ČÁST = 31. prosinec
 | DALŠÍ = 
}}
{{Textinfo
 | TITULEK = Národní listy
 | AUTOR = [[Autor:Servác Heller|Servác Heller]] (vydavatel)&lt;br&gt;[[Autor:Josef Anýž|Josef Anýž]] (odpovědný redaktor)
 | ZDROJ = Národní listy, roč. 51, č. 360
 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|57e66340-db2d-11dc-a44c-000d606f5dc6|Moravská zemská knihovna}}
 | VYDÁNO = Praha, 31. prosince 1911
 | JINÉ = ISSN 1214-1240
 | LICENCE = PD old 70
 | datum vydání = 1911-12-31
}}

== Články ==
* [[Autor:František Xaver Šalda|František Xaver Šalda]]: [[/Německé jubileum a české naděje/]]
* [[Autor:Arne Novák|Arne Novák]]: [[/Tři činitelé/]]
* [[Autor:Antonín Šilhan|Antonín Šilhan]]: [[/Česká hudba v roce 1911/]]
* [[Autor:Ignát Herrmann|Ignát Herrmann]]: [[/Matka Kulichová se dovídá/]]
* [[Autor:Anton Pavlovič Čechov|Anton Pavlovič Čechov]]: [[/Noc na hřbitově/]] (v překladu [[Autor:Vincenc Červinka|Vincence Červinky]])
* [[Autor:Anton Pavlovič Čechov|Anton Pavlovič Čechov]]: [[/Novoroční velkomučedníci/]] (v překladu [[Autor:Vincenc Červinka|Vincence Červinky]])
* [[Autor:Jean-Joseph Renaud|Jean-Joseph Renaud]]: [[/Pojištění/]] (v překladu [[Autor:Bedřich Spurný|Bedřicha Spurného]])</text>
      <sha1>sc4h23gzc74cbsrisctogpx2iwmugcy</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Národní listy/1911/31. prosinec/Tři činitelé</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97704</id>
    <revision>
      <id>333658</id>
      <timestamp>2026-06-10T20:12:20Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Jean-Paul</username>
        <id>8278</id>
      </contributor>
      <comment>založení</comment>
      <origin>333658</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="16751" sha1="hbjq9cvsuebjck76bakvgindh12vdmg" xml:space="preserve">{{Textinfo
 | TITULEK = Tři činitelé{{Redakční poznámka|Otištěno v příloze Národních listů s názvem Z kulturního života.}}
 | PODTITULEK = (Úvaha novoroční.)
 | AUTOR = [[Autor:Arne Novák|Arne Novák]]
 | VYDÁNO = 31. prosince 1911
 | datum vydání = 1911-12-31
 | ZDROJ = Národní listy, roč. 51, č. 360, s. 1 (přílohy)
 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|54553b60-da6b-11dc-925f-000d606f5dc6|Moravská zemská knihovna}}
 | periodikum = Národní listy
 | ročník = 51
 | číslo = 360
 | strany = 1 (přílohy)
 | LICENCE = PD old 70
}}

{{Forma|proza}}
Jest již ctihodným zvykem zastavovati se na ročním předělu a rozhlížeti se obzíravým okem po úhrnných výsledcích pracovního úsilí posledního období; od finančníků a národních hospodářů převzali moudrý ten usus také ti, kdož sledují ať kriticky ať kronikářsky rozvoj a postup duševní práce vědecké, umělecké či literární. Jest však velmi nesnadno prováděti bilanci v oboru hodnot nehmotných, jichž nelze sčítati, měřiti a vážiti: často právě to, co vyhlašovalo se v hlučné vtíravosti za opravdovou hodnotu duševní, bylo pouhým jejím zdáním; naopak ve zjevech zcela nepatrných a skromných dříme nejednou ukryto na sta možností budoucího vývoje a netušené působnosti.

Vyjde kniha nasycená a přesycená obsahem i ovzduším doby, hlasité a důrazné její řeči rozumí kde kdo — kniha dobude si rázem všech mozků a srdcí. Jest v knize právě tolik, kolik doba potřebuje a kolik si žádá, ale nic více. Budoucnosti nemá již ničeho říci; po roce, po dvou vyvane její všecka vůně a všecko kouzlo, a noví příchozí hledají v ní nadarmo inspiraci svých snů, rozřešení svých nejistot, vyjádření svých tuch. Současně s touto sebevědomou knihou vítězného úspěchu objeví se kdesi mimo hlavní ohnisko literárního tržiště umělecké dílo, jež jest současníkům zavřeno na sedm zámků. Odvrací se od jejich životních zájmů a přezírá jejich všecek duševní svět; slaví svoje svátky krásy stranou od jejich oltářů; snuje si z paradoxní příze obrazů a snů zcela odlišné představy života; jest nesrozumitelné, těžké, podivínské. A hle, právě v tomto díle, jehož si sotva kdo povšimne, jest zakuklen motýl budoucnosti. K uzamčeným zámkům najdou se po desetiletí pravé klíče, a nová pokolení budou tam vstupovati, aby nacházela svoje duševní typy, luštění svých záhad, obraz svého vnitřního světa. A rcete nyní: které z obou děl bude se jeviti kladnou hodnotou tomu, kdo při roční bilanci má pouze perspektivu a odstup jednoho roku? Zdaž nerozhodne se pro dílo prvé? Zda podaří se mu souditi hned s historickou spravedlností?

Nepřeceňujte tedy takových výročních závěrek a nelekejte se příliš jejich zpravidla skeptických a chmurných soudů: jsou založeny na hodnotách velmi proměnlivých! Řeknou-li vám, že lyrická žatva tohoto roku vykazuje jen několik málo trvalých děl, potěšte se věrou, že snad v některém z nich obsaženy, jsou zárodky nového slibného rozvoje naší lyriky, jenž vystřídá současnou krisi a stagnaci. Odpovězte těm, kdo viní naše románové tvoření z přílišné příklony ke kulturnímu světoobčanství, že právě tak a snad jen tak zbystří a vycvičí se zrak pro postihování toho, co jest v našem národním životě a v naší lidové duši svérázného a odlišného. Ani opětovné hlasy, děsící se, že schopnost analytická, kritisující, hodnotící rozvíjí se v naší literatuře na úkor sil tvůrčích, budujících, básnických, nesmějí býti pojímány příliš tragicky: stanuli jsme patrně na bodě, kde třeba se orientovati o minulosti a zhodnotiti a přetříditi její zásoby; či nadešla hodina, kdy si stanovíme nová, přísnější a vyšší měřítka pro tvoření, jež se hrání a chystá ve stříbřitých mlhách zítřků? Věřím pevně a hrdě, že není naprosto třeba obávati se o budoucnost naší literatury, byť by i letošní bilance výroční nasvědčovala jakési tišině, mdlobě a odlivu. Naše unum necessarium jest pouze, abychom vybavovali a uvolňovali v literatuře energie skutečně tvořivé, schopné vývoje a životodárné — objevte se kdekoliv, v té či v oné skupině literární, rozvíjejte naši slovesnou tradici či stavte se revolučně proti ní, čerpejte své vniterné napětí z cizí inspirace kulturní či z domácí stále plodné a živné půdy: jste-li životními silami, jak bychom vás nevítali, netoužili vás užiti, nesnažili se vám dáti průchod? Co všecky nás slučuje, toť nejsou hrobové otců a závazky jim dané; toť spíše statečná a činorodá víra v zítřek vyšší nejen nad přítomnost, ale i nad minulost, toť prudká a neoblomná snaha připravovati, uskutečňovati a přivolávati ten zítřek: jako každá velká láska, má býti i náš vztah k české literatuře vyznáním dynamické naděje!

Ale nemínil jsem psáti ani obžalobu ani obhajobu výročních bilancí, tím méně jsem chtěl stavěti horoskop naší literatuře; spíše zamýšlím poukázati stručně a letmo na několik velkých, řeknu přímo dramatických sil literárního života, v jejichž střetnutí, zápolení a vyrovnání spočívá vlastní obsah slovesného ruchu a dění; ovšem chtěl bych stále státi na pevné půdě české literární skutečnosti.

Děsí-li co opravdového pozorovatele a milovníka knižního života v Čechách za posledních let, jest to především nepoměrná převaha překladového živlu na našem literárním trhu: celá, a to nejkrásnější, poschodí našeho domu obsazena jsou cizinci. Mnoho podmínek střetlo se u nás, z nichž vyvěrá tato hořečka pro překlady u spisovatelů i u čtenářů: vrozený napodobitelský a přizpůsobovací pud západního Slovanstva; sousedství s Němci, jejichž obrovský a tuhý organismus snadno překonává záchvaty kulturního universalismu běžného od půldruhého století; dějinné opoždění se za vzdělaností ostatního Západu o celá desetiletí; vítězství světoobčanského směru v našem básnictví. Neupírám, že překlady velkých děl značila nejednou u nás důležitý čin literárního pokroku: kdo by dovedl, kdo by chtěl škrtnouti z našich slovesných dějin vítězné události, jakými byly [[Autor:Josef Jungmann|Jungmannovy]] básnické převody klassických děl západních, [[Autor:Jaroslav Vrchlický|Vrchlického]] mladistvá přebásnění francouzských romantiků a Parnassistů, nebo založení „Ruské knihovny“ pro románová arcidíla realismu na Východě? Co pojí tyto tři události, připiaté ke jménům a zjevům naprosto odlišným, ne-li protilehlým? Vždy uváděl tu vzácný dar kritického výběru a včasné volby díla, jejichž kulturní dosah přesahoval daleko literaturu a jichž nám bylo nejvýše třeba za vzor i za inspiraci; ale vyškolenou a důmyslnou schopnost vyhledati taková plodná díla provázelo zároveň vyspělé umění formální, které nově a směle vzepialo všecky tvárlivé síly českého jazyka. Překladatelé, jejichž čin nebyl virtuositou, nýbrž ethickým zasvěcením, měli divinační dar vycítiti, čeho žádá literární nutnost: poslechli toho neodbytného hlasu a šli, podřizujíce se, za nim s nákladem nejlepší své energie. Hle, zde na živých příkladech doloženo překladatelství jako služba vysokému ideálu zákonného a zdravého rozvoje slovesného.

Zvažte naopak na těchto vážkách celou tu spoustu překladovou, která dnes daleko převyšuje původní tvoření slovesné! Kde druhdy byla měřítkem nutnost, tam rozhoduje dnes pouze zajímavost, tato nalíčená a nafintěná chimera moderního člověka. Nejsou to v první řadě umělecká díla, jež vábí překladatele: daleko větší náklonnost vzbuzují pouhopouhé dokumenty časové, společenské a lokální, jakási belletristická obdoba denní kroniky v žurnálech; každá sensačnost dne a každý experiment rozmaru zláká pošetilé ptáky překladatelské na svou nicotnou vějičku; nový brak a stará makulatura zachraňují se u nás pod heslem aktuality a informace. Nikde neovládl naši literaturu do té míry udychtěný mechanism moderní doby jako v oblasti překladatelské: tu se skutečně pracuje ve velkém a v automobilovém tempu. Sotva v cizině ohřeje si několik feuilletonistů svou vodovou polévku při nějakém průměrném románě, jehož dostřel nepřesahuje jedinou saisonu, hned ohlásí se jeho překlad u nás; někdy i dva překlady zároveň. Několik literárních jepic zastře zmateným a hlučným svým vířením opravdové světlo životního poznání a nečasové krásy: dostatečná pobídka pro nás, abychom zřídili celé sbírky pro překlady oněch efemer. I z velkých mistrů, kteří jsou klasicky ve čtyřech, v pěti knihách, uvádí se k nám šmahem všecko, odřezky a odpadky, pokusy a náběhy. Kritická neorientovanost překladatelů jde pak ruku v ruce se zmatkem čtenářů. Pak ovšem zanikají v této spoustě jednotlivé hodnotné překlady, které by mohly býti literární i kulturní inspirací a požehnáním, nestalo se tak u nás právě letos dílům W. Patera, [[Autor:Elizabeth Barrettová-Browningová|A. Browningové]], [[Autor:Anatole France|A. France]], J. P. Jacobsena, F. Sologuba?

Proti dnešní překladatelské praxi, která chce z ciziny hraditi vůbec všecku potřebu zábavné belletrie, která zatlačuje překlady buď rovnocenná díla původní neb vůbec odnímá jim možnost otištění, musí kritika s příkrou důsledností žádati co nejpřísnější obmezení překladů a to jen děl vůdčích v tlumočení dokonalém, které by samo značilo rozmnožení formálních možností naší literatury. Dnes zasáhá bolest až k bytostnému nervu naší národní slovesnosti a proto nad všemi ohledy a zřeteli stojí uvědomělá a hrdá ethika, obdobná té, jíž řídí se všemu na vzdory národ v zápase o své bytí a nebytí.

Zdává se leckdy, a u nás snad větší měrou než jinde, že kromě překladů stojí v cestě zdravému a volnému rozvoji slovesnému také literatura stará, jež stále otiskována a vydávána soustřeďuje k sobě mnoho z onoho zájmu, který by měl především náležeti tvůrčímu dramatu současných spisovatelů. Nechci, aby se mně špatně rozumělo: jsem jistě poslední, kdo by se stavěl proti udržování slovesné tradice a souvislosti, ať již mezi spisovateli či ve čtenářstvu. Nevyjádřil jsem se patrně zcela přesně, uživ terminu: stará literatura; mnohem správnější by bylo asi pojmenování: mrtvá literatura. Zažili jsme všichni nedávno, že básníci jako [[Autor:Karel Hynek Mácha|Mácha]], [[Autor:Karel Jaromír Erben|Erben]], [[Autor:Jan Neruda|Neruda]] či [[Autor:Karolina Světlá|Světlá]] patří svou osobností i svým dílem bezprostředně a živě nám všem: jejich krise jsou naše krise, jejich problémy zatřásají námi, jejich řešení svítí i nám na cestu. Dokud máme k nim takový dramatický, vzrušený a vřelý vztah, dokud je prožíváme a nepřijímáme, dokud s nimi vedeme duchovní hovory a neužíváme jich jako prostředku duševně uspávajícího a oslabujícího, nikdy jich nesmí nazvati mrtvou či starou literaturou: jen více takového napiatého poměru k naší slovesné tradici! Avšak vedle těchto důvěrně zúčastněných druhů naší literární přítomnosti zahrnuje nás běžná knižní praxe nekonečnými soubory prací bezvýznamných literárních mrtvol, jichž úkol dávno jest zkoncován a které na každou hlubší otázku, položenou při četbě, zůstávají v úporné němotě dlužny odpověď. Jejich mechanický úspěch a jejich trvalá vláda nad dušemi průměrných čtenářů jest projevem zpožďovacího principu v myšlenkovém světě: pravdy z předvčerejška jsou nejpohodlnější; ničím neukolébávají se mysli tak příjemně, jako boly dávno přežilými, radostmi před léty vyvětralými přeludy, jimž bylo odňato všecko nebezpečné kouzlo děsivé blízkosti. Emancipujme se konečně od této staré, mrtvé, mechanicky přetiskované literatury a s lenošky, kolem níž se hemží bezkrevné stíny slovesných přežitků, seskočme rozhodně do ruchu a šumu literatury živé, zápasící, rodící se!

U nás však touží nejeden spisovatel sám po předčasné mumifikaci. Nemůže se dočkati chvíle, kdy z rušné čety sporných a napiatých zápasníků sám se převede mezi samozřejmé vítěze, kteří stojí mimo diskusi a mimo zájem. Říká se tomu eufemisticky v Čechách: vydávati sebrané spisy, hezky mechanicky, svazek za svazečkem, nejraději v sešitech a pokud možno s naprostou úplností — naše nakladatelská technika podporuje tuto spisovatelskou ctižádost se všech sil. Jenom pošetilec by mohl upírati spisovateli právo na úhrnný soubor vlastních děl, uspořádaný buď historicky neb esteticky; pouze nesmířlivý pedant přisoudil by toto právo výlučně filologickému neb literárně historickému odborníku. Avšak toho práva dobývá si spisovatel teprve tehdy, když uzavřel a domyslil celou svou vývojovou dráhu, když dospěl k hodině závěrečné perspektivy, když došel odstupu a objektivity ke svému dílu. U nás vycházejí však sebrané spisy z pravidla za zcela opačných podmínek: uprostřed své dráhy spisovatel počne se mechanisovati, opakovati, parafrasovati, a aby si dal náležitou omluvu, prohlásí vydáváním sebraných děl: jsem hotov a ukončen. Jest to jeho soukromý a neškodný blud, jenž stává se teprve tehdy veřejným nedorozuměním, když všecky prostředky literární organisace míří k tomu, aby zájem čtenářů se přesunul k sebraným spisům autorů „hotových“ od jednotlivých děl básníků zápasících.

A přece tito, jen tito, hledající a zkoušející, bloudící a vítězní, ukladatelé a řešitelé hádanek, jsou vlastní dření literatury. Nemá býti překážky, kterou by nebylo nutno odstraniti, aby lyrik mohl se plně vypěti, vyprávěč cele vydati ze svého vnitřního dějového bohatství, dramatik oživiti nejvhodnější scénu svými postavami, filosof obepřísti jemným tkanivem svých myšlenek co nejširší kus životní skutečnosti. Najíti plnou a bezpečnou kulturní i společenskou resonanci pro tyto spisovatele, jichž neprovází ani lákavá zajímavost cizinecká ani tradiční prestiž, dobýti půdy, jež má býti osazena jejich sny, zaujmouti pro individuelní vývoj každého z nich diváky a přátele pozorné, oddané a napiaté — toť nejvyšší ctižádost literární propagandy. Vážná a opravdová kritika, která jinak málo dbá o jakékoliv dílo propagační, hlásí se tuto ráda a důrazně o účast. Neboť co podniká raději, ochotněji a lépe než že odhaluje v mnohohlavém a zmateném zástupu začátečníků a adeptů hlavy skutečně tvůrčí, schopné vývoje a přinášející nové živly do slovesného umění? Než že jim samým ukazuje cíle a cesty, překážky a meze jejich nadání a tak pomáhá jim uskutečňovati, co v jejich nitru a v jejich díle jest neuvědoměle utajeno? Než že miluje duševní růst jednoho každého z nich tak, jako miluje sadař růst stromu a zahradník rozkvétání květiny? Než že brání, aby přílišná služba tradici nezastavovala rozvoj svérázné a výbojné osobnosti a naopak že podporuje plné vyzrání osobnosti jinak organisované tím, že připíná ji přirozeně k minulosti a k tradici?

Nebo mluveno logikou naší dnešní stati: Kritika usiluje o rovnováhu všech tří hlavních činitelů, podmiňujících zdraví a sílu literatury, staví překladovou činnost vědomě a účelně do služeb slovesného tvoření; připíná starou literaturu organicky a vědomě k živému písemnictví ne jako živel nadřízený a poručnický, nýbrž jako pomůcku a inspiraci, avšak nade vše staví nový, prudký, básnický čin; neřekli jsme nadarmo, že všecko její počínání jest svěceno dynamickou nadějí.

Napsal jsem několik theoretických vět z nauky, kterou bychom snad mohli nazvati sociologií slovesnosti; kdo chce, pokládejž je za volnou obměnu programu, jejž chce tato rubrika uskutečňovati.
{{Konec formy}}

{{Redakční poznámky}}

{{DEFAULTSORT:Tři činitelé}}</text>
      <sha1>hbjq9cvsuebjck76bakvgindh12vdmg</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Polární kruhy</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97705</id>
    <revision>
      <id>333660</id>
      <timestamp>2026-06-11T01:46:35Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Rulumas</username>
        <id>19860</id>
      </contributor>
      <comment>Polární kruhy</comment>
      <origin>333660</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="548" sha1="ruzqaspesrdfv0fm353zb55opvbfcyn" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | PŘEDCHOZÍ = Polární kraje severní čili arktické
  | ČÁST = Polární kruhy
  | DALŠÍ = Polární led
}}
{{Textinfo
  | TITULEK = Polární kruhy
  | AUTOR = neuveden
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1903. S.&amp;nbsp;72.
  | ONLINE = {{Kramerius|mzk|f6c00b90-05a2-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}}
  | LICENCE = PD anon 70
}}
{{Forma|proza}}
'''Polární kruhy''' viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Kruh}}}}, str. 275''a''.
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>ruzqaspesrdfv0fm353zb55opvbfcyn</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Polární led</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97706</id>
    <revision>
      <id>333661</id>
      <timestamp>2026-06-11T02:09:39Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Rulumas</username>
        <id>19860</id>
      </contributor>
      <comment>Polární led</comment>
      <origin>333661</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="5090" sha1="p8dd6jj8okvf9pj836zagjtp8uox9lo" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | PŘEDCHOZÍ = Polární kruhy
  | ČÁST = Polární led
  | DALŠÍ = Polární moře
}}
{{Textinfo
  | TITULEK = Polární led
  | AUTOR = neuveden
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1903. S.&amp;nbsp;72–73.
  | ONLINE = {{Kramerius|mzk|f6c00b90-05a2-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}}
  | LICENCE = PD anon 70
}}
{{Forma|proza}}
'''Polární led.''' Kolem pólů předpokládána byla s počátku jedna souvislá plocha ledová. O pravděnepodobnosti toho jsme dnes četnými zprávami přesvědčeni. Souvislého ledu máme na severu velmi málo, jenom některé ostrovy jsou jím kryty. Že ovšem kdysi ledovec pokrýval mnohem větší plochu, jest také dokázáno. Rozeznáváme tu tři druhy ledu: 1. {{Prostrkaně|Led vnitrozemský}}, jímž zejména jest pokryto nitro Grónska do značné výšky, aspoň 2000&amp;nbsp;''m''. Podnebí jest tam tvoření jeho příznivé, chladné léto a přece jenom dosti srážek. Zejména tam máme mnoho ledovců, kam zasahuje proud Golfový. Mimo Grónsko také některé ostrovy jsou jím kryty. Povrch jeho není vždy rovný, jmenovitě ne v Grónsku, kde shledáváme rýhy značné délky a šířky až 15&amp;nbsp;''m''. Také bývá znečištěn na svém povrchu prachem, »kryokonit« zvaným, a též jinými látkami anorganickými. Led ten pohybuje se k pokraji země a to rychlostí značnou, někde až 40&amp;nbsp;''m'' za den, a po krajích odpadávají potom části, jež pod jménem {{Prostrkaně|ledových hor}} plují do šířek nižších. Takovým způsobem na př. jenom na záp. pobř. Grónska mezi 60°—80° s.&amp;nbsp;š. jde ročně na 100&amp;nbsp;''km''³ ledu do moře. V září postup tento dosahuje svého maxima. Výška hor ledových bývá často přeháněna. Průměrem činí kolem 80&amp;nbsp;''m'' výšky nad mořem a asi 6krát tolik pod hladinou. Přicházívají i do šířky, na níž leží Hamburk. Důležitými pro hory ledové jsou právě Grónsko, Špicberky a země cís. Frant. Josefa, jenom že na v. od Špicberků bývá jich již jen málo vídati. Takových hor přichází zvláště mnoho z Antarktidy, kdež led mořský nemůže se tvořiti tak, jako na severu. Mnoho sněhu tam nahromaděného jest proměňováno jenom malou temperaturou v led, a tlak vrstev potom ostatek dokoná. Tam mají hory také zcela jinou podobu, více tabulovitou, potom mívají také vrstvy různě zbarvené, ku povrchu vždy bělejší. Plují také do nižších šířek, ovšem valně změněny, rozhlodány, až i na 100&amp;nbsp;mil od Kapského města byly spatřeny. Také není stejně mnoho ledu v každém okeánu, zejména jest málo v ok. Indickém, jižně od ostr. Kerguelenových a Nového Zealandu, tuto zvláště nápadně málo. Potom také máme jisté periody, kdy je neobyčejně mnoho ledu, jako bylo v l. 1891—1894, a zase po ní perioda, kdy jest ledu málo. Od dubna do čce jest ledu nejméně, v list. a pros. nejvíce. Že tam tolik ledu tvořiti se může, třeba přičísti tomu, že všecky srážky jsou tu v podobě pevné a všecko jde jenom na tvoření ledu — to jest vlastně charakteristická známka zemí polárních. — 2. {{Prostrkaně|Led mořský}}, zvláště v sev. končinách hojný, ježto jest tam veliký archipel, kde voda jest klidná a snadno zamrzá. Naproti tomu v Antarktidě, kde máme volné moře, nacházíme ledu tohoto druhu velmi málo. Tloušťka jeho bývá obyčejně jenom kolem 2&amp;nbsp;''m''. Vůbec jest Antarktis i na formy ledu mnohem jednotvárnější než Arktis. Ani tento led není klidný, nýbrž vítr jím pohybuje; tím se tříští, kupí na sebe a povstává tříšť ledová, v níž tvořívají se zase strouhy, jež potom mají sloužiti za dráhy lodím cestovatelů. Taková tříšť bývá hnána do moře, jako to shledáváme na vých. pobřeží Grónska, kde jde ona tříšť ze severu do ok. Atlantského. — 3. {{Prostrkaně|Led říční}} shledáváme ovšem jenom na severu, ježto na jihu ještě žádné řeky neznáme. Tam, kde máme nížiny, máme také největší veletoky, a to jest zvláště v Sibiři. Jimi dostává se do Ledového moře množství ledu sladkovodního. Tak v Karském moři hromadí se ho spousty, a že nemá potom odtamtud žádného východu, jest mořem tím plavba velmi nesnadná a jenom zřídka možná. — Dnes jest nám ovšem led ještě postrachem v otevřeném moři, ale on jest nám také dobrým poslem, svědkem. Podle ledu soudíme, odkud přišel a jaký může býti asi ráz krajiny té, zvláště nese-li na sobě také ještě kámen nějaký. — Srv. Weyprecht, Die Metamorphosen des Polareises (Víd., 1879); Sachs, Die Eisverhältnisse der arktischen Gebiete (Halle, 1889); nejlepším dílem o ledu grónském jest Drygalski, Grönlandexpedition der Gesellschaft für Erdkunde zu Berlin 1891—1893 (Beri., 1897); o ledu antarktickém: Fricker, Die Entstehung und Verbreitung des antarktischen Treibeises (Lip., 1893).
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>p8dd6jj8okvf9pj836zagjtp8uox9lo</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Polární moře</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97707</id>
    <revision>
      <id>333662</id>
      <timestamp>2026-06-11T06:34:29Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Rulumas</username>
        <id>19860</id>
      </contributor>
      <comment>Polární moře</comment>
      <origin>333662</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="6501" sha1="nn1c2273xg2x5rifaqrn4mzvh2bb3hm" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | PŘEDCHOZÍ = Polární led
  | ČÁST = Polární moře
  | DALŠÍ = Polární plavby
}}
{{Textinfo
  | TITULEK = Polární moře
  | AUTOR = [[Autor:Václav Nový|Václav Nový]]
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1903. S.&amp;nbsp;73.
  | ONLINE = {{Kramerius|mzk|f702b9e0-05a2-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}}
  | LICENCE = PD old 70
  | WIKIPEDIA-HESLO = Severní ledový oceán
  | WIKIPEDIA-DALŠÍ = [[w:Jižní oceán|Jižní oceán]]
}}
{{Forma|proza}}
'''Polární moře''' neboli {{Prostrkaně|Ledové moře}}. Třeba dělati rozdíl mezi severním (arktickým) '''p'''-m '''m'''-m, které jest uzavřeno, a jižním (antarktickým), které jest jenom částí okeánu některého. Nám jde předem o vymezení hranic '''m. p'''-ho. Kommisse geografické společnosti londýnské navrhla r. 1845 za hranici polární kruh, s čímž se ostatně možno shodnouti. Severní moře jenom málo souvisí s ostatními okeány, a to: s okeánem Tichým jenom průlivem Beringovým, mělkým, a také s okeánem Atlantským jenom v malé šířce. Ale na jižní polokouli jest tomu jinak; tam máme otevřené moře, proto již Herschel navrhoval zvláštní moře Jižní. Ratzel navrhuje 40° j.&amp;nbsp;š. za hranici, jež i jinak velmi dobře se hodí, spadajíc skoro v jedno s hranicí isothermy 10°. Jinak morfologické hranice nemáme. Zcela jinak ovšem moře severní, jež jest morfologicky dobře omezeno jednak pobřežím tří kontinentů a na místech, kde souvisí s ostatními okeány, aspoň podmořskými hřbety, na nichž potom vyčnívají ostrovy; zvl. mezi Grónskem a Evropou: Island, Faröry, Shetlandy, ano i v průl. Davisově máme podmořský práh. Na jihu tomu tak není, tam hloubky okeánů pokračují až k Antarktidě. Plocha moře arktického činí asi 13&amp;nbsp;mill. ''km''², a dnes po cestě Nansenově zcela určitě můžeme tvrditi, že na severu převládá moře. Dříve se myslilo, že tam jest moře jenom mělké, ale Nansen shledal hloubky až 4000&amp;nbsp;''m''. Moře severně Evropy, moře Barendszovo, jest ovšem mělké, poněvadž jest to vlastně jenom ponořená pevnina, jejíž části se nám ukazují ještě v ostrovech severně Evropy, a jenom k Nové Zemlji jest strouha poněkud hlubší. Severně Špicberk potom hloubky přibývá. Také podél celého pobř. Asie jest mělko, ač na př. Bílé moře má přes 300&amp;nbsp;''m'', což jest hloubka na pobř. dosti veliká, jenom že název moře by žádal hloubky větší. O vnitřním '''p'''-m '''m'''-ři víme jenom z výpravy Nansenovy, jenž od ostr. Novosibiřských k severu začal měřiti značné hloubky, všude přes 3000&amp;nbsp;''m'', a jest přesvědčen, že severní moře jest bassin nejméně 4000&amp;nbsp;''m'' hluboký. Tyto hloubky měřeny také severně země cís. Frant. Josefa a Špicberků, a schází nám jenom ještě další měření, abychom mohli dokázati, že jest jenom pokračováním hladiny mezi Špicberky a Grónskem, kde švédská výprava měřila 4850&amp;nbsp;''m'' na 78° s.&amp;nbsp;š. Jinak máme v zálivech moře arktického jenom malé hloubky, ale máme také málo měření. Ta jsou konána jenom na pobřeží. Na celém pobřeží měřeno jenom do 100&amp;nbsp;''m'' hloubky, nebo něco málo přes ně, jenom v zálivu Baffinově měřeno 180&amp;nbsp;''m'' a v zálivu Hudsonově 200&amp;nbsp;''m''. Z pozorování Nansenova můžeme souditi dále na {{Prostrkaně|proudy}} v '''m'''-ři '''p'''-m. Nansen pozoroval na povrchu teplotu −2°&amp;nbsp;C. a teplotu tuto měla voda až do 200&amp;nbsp;''m'', ale hlouběji potom stoupala až na +1°&amp;nbsp;C, potom jí zase ubývalo, ke dnu zase stoupla, ale na dně samém byla zase negativní. Tu můžeme snadno souditi s Nansenem, že jest nám tam činiti s. účinky teplého proudu Golfového, jenž jest tam vháněn a jejž v tomto archipelu na březích západních snadno jest znamenati. Vniká tam cestou západně Špicberkův a země Frant. Josefa. Jiný proud jde tam asi z průlivu Beringova k severu, týž proud, jenž také nesl loď Jeanette, a jako náhradou do okeánu Atlantského jde potom podél vých. pobř. Grónska studený proud arktický, jenž na jihu Grónska spojuje se s jiným, jdoucím ze zál. Baffinova a přinášejícím mnoho ledu. Tento proud arktický jest pro Evropu velmi důležitý; způsobujeť často veliké ochlazení u nás. Že by nosil ledové hory, v tom bylo nadsazováno. Proud Golfový jest zase velikým dobrodiním krajům severním. Měnívá se obdobně a s ním také podnebí arktické.

Dnes ovšem '''p. m.''' u Špicberků nemá té důležitosti, jako jindy, kdy tam byl velmi výnosný rybolov, kdy i války vedeny o přední moc v tamních krajinách mezi Hollanďany a Angličany, ale má i dnes přece svou důležitost zase ve směru jiném. Dnes moře u Antarktidy je skorem důležitější pro lov tuleňův a hojnost guana na ostrovech zejména v moři Rossově. Že severní moře ode dávna mnohem více bylo navštěvováno než jižní, to má svou příčinu v tom, že tam sahá země mnohem dále, a kdyby se loď ztroskotala, mají cestovatelé kam se utéci, aniž jim třeba obávati se hladu; kdežto na jihu jest moře volné, širé, tam cestovatelé nemají naděje, že by se mohli zachrániti na zemi, a kdyby se tak i stalo, co jim to pomůže, když tam jsou ostrovy bez života. — Směr proudů v moři nám velmi dobře určují ledové hory, které svou největší částí jsou v moři. Nejsou nám tedy jenom předmětem obav, ale také ve mnohém vůdcem. Pomocí jich mohlo se soudili také na proudy v Antarktidě, a sice soudí se na proud z jihu jdoucí v moři Weddellově, ač tam Neumayer kreslí proud jdoucí k jihu, potom jižně ostr. Kerguelenových, kde se objevuje ledu nápadně málo, také na teplý proud jdoucí tam od severu, v moři Rossově zase proud od vých. jdoucí, jenž potom u země Victoria se dělí, jedna čásť jde к sev. a druhá zpět podél ledové stěny. Potom vůbec studené proudy, jež narážejí na západní břehy jižních kontinentů, mají tam svůj původ a náhrada za tuto vodu jde tam od rovníka, jak konstatovaly výpravy »Gazelle« a »Challenger«. — Co se týče solného obsahu vody antarktické, pozorujeme tam veliké stoupání solnatosti v hloubce nad 100&amp;nbsp;''m''. ''[[Autor:Václav Nový|Nový.]]''
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>nn1c2273xg2x5rifaqrn4mzvh2bb3hm</sha1>
    </revision>
  </page>
  <page>
    <title>Ottův slovník naučný/Polární plavby</title>
    <ns>0</ns>
    <id>97708</id>
    <revision>
      <id>333663</id>
      <timestamp>2026-06-11T06:36:42Z</timestamp>
      <contributor>
        <username>Rulumas</username>
        <id>19860</id>
      </contributor>
      <comment>Polární plavby</comment>
      <origin>333663</origin>
      <model>wikitext</model>
      <format>text/x-wiki</format>
      <text bytes="529" sha1="ojpgecrwhxas2xx4m3otgpg0e4s1qgo" xml:space="preserve">{{NavigacePaP
  | TITUL = Ottův slovník naučný
  | PŘEDCHOZÍ = Polární moře
  | ČÁST = Polární plavby
  | DALŠÍ = Polární světlo
}}
{{Textinfo
  | TITULEK = Polární plavby
  | AUTOR = neuveden
  | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátý díl. Praha : J.&amp;nbsp;Otto, 1903. S.&amp;nbsp;73.
  | ONLINE = {{Kramerius|mzk|f702b9e0-05a2-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}}
  | LICENCE = PD anon 70
}}
{{Forma|proza}}
'''Polární plavby''' viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Polární výpravy}}}}.
{{Konec formy}}</text>
      <sha1>ojpgecrwhxas2xx4m3otgpg0e4s1qgo</sha1>
    </revision>
  </page>
</mediawiki>