Wikizdroje cswikisource https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana MediaWiki 1.47.0-wmf.6 first-letter Média Speciální Diskuse Uživatel Diskuse s uživatelem Wikizdroje Diskuse k Wikizdrojům Soubor Diskuse k souboru MediaWiki Diskuse k MediaWiki Šablona Diskuse k šabloně Nápověda Diskuse k nápovědě Kategorie Diskuse ke kategorii Autor Diskuse k autorovi Edice Diskuse k edici Stránka Diskuse ke stránce Index Diskuse k indexu TimedText TimedText talk Modul Diskuse k modulu Podujatie Diskusia k podujatiu 100 9260 333671 311564 2026-06-12T11:31:24Z JAn Dudík 532 /* Dílo */ fix 333671 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Johann Wolfgang von | příjmení = Goethe | Image = Goethe (Stieler 1828).jpg | datum narození = 28. srpna 1749 | místo narození = Frankfurt nad Mohanem | datum úmrtí = 22. března 1832 | místo úmrtí = Výmar / Weimar | popis = německý spisovatel a dramatik }} '''Johann Wolfgang Goethe''' (28. srpna 1749 – 22. března 1832) byl německý spisovatel, filosof, dramatik a překladatel, jeden z nejvýznamějších představitelů německého preromantismu (hnutí Sturm und Drang). {{Více}} == Dílo == === Balady === * [[Ballady (Goethe)|Ballady]] v překladu [[Autor:Alfred Fuchs|Alfreda Fuchse]] (1912) {{Online Kramerius|nkp|a99b6b50-2913-11e4-8e0d-005056827e51}} * [[Ballady Göthovy]] v překladu [[Autor:Ladislav Quis|Ladislava Quise]] (1879) ==== Jednotlivé balady ==== * [[Král duchů]] ** [[Král duchů (překlad Erben)|Král duchů]] v překladu [[Autor:Otokar Fischer|Otokara Fischera]] ** [[Král duchů (překlad Fischer)|Král duchů]] v překladu [[Autor:Karel Jaromír Erben|K. J. Erbena]] (1864) * [[Král v Thule (Fischer)|Král v Thule]] v překladu [[Autor:Otokar Fischer|Otokara Fischera]] === Básně === * [[Goetheho vybrané básně]] v překladu [[Autor:Jan Evangelista Nečas|Jana Evangelisty Nečase]] (1889) ==== Jednotlivé básně ==== * [[Růžička]] * [[Stejný podíl]] * Ve sbírce [[Duch Německa]] v překladu [[Autor:Karel Dostál-Lutinov|Karla Dostála-Lutinova]] (1917): ** [[Duch Německa/Hranice Lidství|Hranice Lidství]] ** [[Duch Německa/Krysař|Krysař]] ** [[Duch Německa/Pěvec|Pěvec]] ** [[Duch Německa/Počkej|Počkej]] ** [[Duch Německa/Růžička|Růžička]] ** [[Duch Německa/Svatební|Svatební]] === Drama === * [[Egmont]] (1871) {{Online Kramerius|ABG001|279271}} * [[Faust (Vrchlický)|Faust]] v překladu [[Autor:Jaroslav Vrchlický|Jaroslava Vrchlického]] (1890) {{Online Kramerius|mlp|377189D0-4F96-11DE-922B-0030487BE43A}} * [[Faust (Fischer)|Faust]] v překladu [[Autor:Otokar Fischer|Otokara Fischera]] (1965) * [[Ifigenie v Tauridě]] (1894) {{Online Kramerius|ABA001|11445647}} * [[Marinka]] (1827) {{Online Kramerius|ABA001|925743}} * [[Občan-generál]] (1871) {{Online Kramerius|ABA001|11701669}} === Romány === * [[Utrpení mladého Werthera]] v překladu [[Autor:Emanuel Miřiovský|Emanuela Miřiovského]] s úvodem [[Autor:František Václav Krejčí|Františka Václava Krejčího]] (1901) {{Online Kramerius|nkp|0167e0f0-fcfc-11e3-9789-005056827e52}} == Díla o autorovi == * [[Autor:Viktor Dyk|Viktor Dyk]]: [[Marnosti/X|Marnosti X.]] * Viktor Dyk: [[Anebo/Apostrofa|Apostrofa]] * Viktor Dyk: [[Noci chiméry/Milenky básníků|Milenky básníků]] * [[Autor:Otokar Fischer|Otokar Fischer]]: [[Goethe (Fischer)|Goethe]] * Otokar Fischer: [[Goethe, básník věčného ženství]] (1932) * {{OSN|Goethe|1896|autor=Arnošt Vilém Kraus}} [[Kategorie:Němečtí autoři]] [[Kategorie:Němečtí básníci]] [[Kategorie:Filosofové]] ekhbpc3zb3yijflox9t4fjcvs86swrd 333672 333671 2026-06-12T11:32:27Z JAn Dudík 532 /* Jednotlivé balady */ lepší 333672 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Johann Wolfgang von | příjmení = Goethe | Image = Goethe (Stieler 1828).jpg | datum narození = 28. srpna 1749 | místo narození = Frankfurt nad Mohanem | datum úmrtí = 22. března 1832 | místo úmrtí = Výmar / Weimar | popis = německý spisovatel a dramatik }} '''Johann Wolfgang Goethe''' (28. srpna 1749 – 22. března 1832) byl německý spisovatel, filosof, dramatik a překladatel, jeden z nejvýznamějších představitelů německého preromantismu (hnutí Sturm und Drang). {{Více}} == Dílo == === Balady === * [[Ballady (Goethe)|Ballady]] v překladu [[Autor:Alfred Fuchs|Alfreda Fuchse]] (1912) {{Online Kramerius|nkp|a99b6b50-2913-11e4-8e0d-005056827e51}} * [[Ballady Göthovy]] v překladu [[Autor:Ladislav Quis|Ladislava Quise]] (1879) ==== Jednotlivé balady ==== * [[Král duchů]] ** [[Král duchů (překlad Erben)|Král duchů]] v překladu [[Autor:Karel Jaromír Erben|Karla Jaromíra Erbena]] (1864) {{Online Kramerius|ABA001|7119497}} ** [[Ballady Göthovy/Král duchů|Král duchů]] v překladu [[Autor:Ladislav Quis|Ladislava Quise]] (1879) ** [[Král duchů (překlad Fischer)|Král duchů]] v překladu [[Autor:Otokar Fischer|Otokara Fischera]] (1916) ** [[Goetheho vybrané básně/Král kouzelný|Král kouzelný]] v překladu [[Autor:Jan Evangelista Nečas|Jana Evangelisty Nečase]] (1889) * [[Král v Thule (Fischer)|Král v Thule]] v překladu [[Autor:Otokar Fischer|Otokara Fischera]] === Básně === * [[Goetheho vybrané básně]] v překladu [[Autor:Jan Evangelista Nečas|Jana Evangelisty Nečase]] (1889) ==== Jednotlivé básně ==== * [[Růžička]] * [[Stejný podíl]] * Ve sbírce [[Duch Německa]] v překladu [[Autor:Karel Dostál-Lutinov|Karla Dostála-Lutinova]] (1917): ** [[Duch Německa/Hranice Lidství|Hranice Lidství]] ** [[Duch Německa/Krysař|Krysař]] ** [[Duch Německa/Pěvec|Pěvec]] ** [[Duch Německa/Počkej|Počkej]] ** [[Duch Německa/Růžička|Růžička]] ** [[Duch Německa/Svatební|Svatební]] === Drama === * [[Egmont]] (1871) {{Online Kramerius|ABG001|279271}} * [[Faust (Vrchlický)|Faust]] v překladu [[Autor:Jaroslav Vrchlický|Jaroslava Vrchlického]] (1890) {{Online Kramerius|mlp|377189D0-4F96-11DE-922B-0030487BE43A}} * [[Faust (Fischer)|Faust]] v překladu [[Autor:Otokar Fischer|Otokara Fischera]] (1965) * [[Ifigenie v Tauridě]] (1894) {{Online Kramerius|ABA001|11445647}} * [[Marinka]] (1827) {{Online Kramerius|ABA001|925743}} * [[Občan-generál]] (1871) {{Online Kramerius|ABA001|11701669}} === Romány === * [[Utrpení mladého Werthera]] v překladu [[Autor:Emanuel Miřiovský|Emanuela Miřiovského]] s úvodem [[Autor:František Václav Krejčí|Františka Václava Krejčího]] (1901) {{Online Kramerius|nkp|0167e0f0-fcfc-11e3-9789-005056827e52}} == Díla o autorovi == * [[Autor:Viktor Dyk|Viktor Dyk]]: [[Marnosti/X|Marnosti X.]] * Viktor Dyk: [[Anebo/Apostrofa|Apostrofa]] * Viktor Dyk: [[Noci chiméry/Milenky básníků|Milenky básníků]] * [[Autor:Otokar Fischer|Otokar Fischer]]: [[Goethe (Fischer)|Goethe]] * Otokar Fischer: [[Goethe, básník věčného ženství]] (1932) * {{OSN|Goethe|1896|autor=Arnošt Vilém Kraus}} [[Kategorie:Němečtí autoři]] [[Kategorie:Němečtí básníci]] [[Kategorie:Filosofové]] 5mgp6a9g0wtl0fj9owipdxur4o6xeih 100 35098 333666 332701 2026-06-12T00:51:45Z Rulumas 19860 /* Ottův slovník naučný */ Polární světlo 333666 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Vladimír | příjmení = Novák | datum narození = 21. června 1869 | místo narození = Praha | datum úmrtí = 24. března 1944 | místo úmrtí = Brno | popis = profesor fyziky }} '''Vladimír Novák''' (1869–1944) byl profesor obecné a&nbsp;technické fyziky. Kromě publikací z&nbsp;oboru napsal stať o&nbsp;vzdělání žen, o&nbsp;studentských kolejích a memoáry. == Dílo == * [[Fysika: základní poznatky na podkladě pokusném]], Praha 1921 {{Online Kramerius|nkp|e6a84b20-ab4c-11e3-b833-005056827e52}} * [[Fysika: základní poznatky fysikální na podkladě pokusném]], Praha 1932 {{Online Kramerius|mzk|93185b60-3717-11e4-8f64-005056827e52}} * [[Optika]], Praha 1919 {{Online Kramerius|nkp|d58143a0-6642-11e3-ae59-005056827e52}} * [[Základy praktické fysiky]] (1939) společně s [[Autor:Bedřich Macků|Bedřichem Macků]] a [[Autor:František Nachtikal|Františkem Nachtikalem]] {{Online Kramerius|nkp|fb897f60-2daa-11e4-8f64-005056827e52}} === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''nvk.'' Je autorem nebo spoluautorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Megadyna|Megadyna]] * [[Ottův slovník naučný/Megaerg|Megaerg]] * [[Ottův slovník naučný/Megaloskop elektrický|Megaloskop elektrický]] * [[Ottův slovník naučný/Megaskop|Megaskop]] * [[Ottův slovník naučný/Mechanika|Mechanika]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Meidinger|Meidinger]] * [[Ottův slovník naučný/Méniskos|Méniskos]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Modul|Modul]] * [[Ottův slovník naučný/Molekula|Molekula]] * [[Ottův slovník naučný/Molekulová theorie|Molekulová theorie]] * [[Ottův slovník naučný/Molekulový pohyb|Molekulový pohyb]] * [[Ottův slovník naučný/Mousson Josef Rudolf Albert|Mousson Josef Rudolf Albert]] * [[Ottův slovník naučný/Neeff|Neeff]] * [[Ottův slovník naučný/Negretti Henry|Negretti Henry]] * [[Ottův slovník naučný/Odpor|Odpor]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Ofthalmometr|Ofthalmometr]] * [[Ottův slovník naučný/Ofthalmoskop|Ofthalmoskop]] * [[Ottův slovník naučný/Ohm Georg Simon|Ohm Georg Simon]] * [[Ottův slovník naučný/Ohmův zákon|Ohmův zákon]] * [[Ottův slovník naučný/Paalzow|Paalzow]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Padostroj|Padostroj]] * [[Ottův slovník naučný/Page|Page]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Pachytrop|Pachytrop]] * [[Ottův slovník naučný/Pantelefon|Pantelefon]] * [[Ottův slovník naučný/Pantelegraf|Pantelegraf]] * [[Ottův slovník naučný/Paradoxon|Paradoxon]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Pád|Pád]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Páka|Páka]] * [[Ottův slovník naučný/Pára|Pára]] * [[Ottův slovník naučný/Peltierův úkaz|Peltierův úkaz]] * [[Ottův slovník naučný/Peltier|Peltier]] * [[Ottův slovník naučný/Penetrace|Penetrace]] * [[Ottův slovník naučný/Perpetuum mobile|Perpetuum mobile]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Petřina|Petřina]] * [[Ottův slovník naučný/Pfaundler|Pfaundler]] * [[Ottův slovník naučný/Pictet|Pictet]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Piezoelektřina|Piezoelektřina]] * [[Ottův slovník naučný/Piezometr|Piezometr]] * [[Ottův slovník naučný/Pitotova trubice|Pitotova trubice]] * [[Ottův slovník naučný/Píšťala|Píšťala]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Píšťalka Galtonova|Píšťalka Galtonova]] * [[Ottův slovník naučný/Planté|Planté]] * [[Ottův slovník naučný/Plateau Joseph Antoine Ferdinand|Plateau]] * [[Ottův slovník naučný/Platinotypie|Platinotypie]] * [[Ottův slovník naučný/Plování|Plování]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Plyn|Plyn]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Poggendorff|Poggendorff]] * [[Ottův slovník naučný/Pohyb|Pohyb]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Poinsot|Poinsot]] * [[Ottův slovník naučný/Poisson|Poisson]] * [[Ottův slovník naučný/Polární světlo|Polární světlo]] * [[Ottův slovník naučný/Prázdnota|Prázdnota]] * [[Ottův slovník naučný/Radiometr|Radiometr]] * [[Ottův slovník naučný/Sférometr|Sférometr]] * [[Ottův slovník naučný/Tesla|Tesla]] * [[Ottův slovník naučný/Teslovy proudy|Teslovy proudy]] * [[Ottův slovník naučný/Výboj|Výboj]] * [[Ottův slovník naučný/Výtok|Výtok]] * [[Ottův slovník naučný/Vývěva|Vývěva]] * [[Ottův slovník naučný/Záření|Záření]] * [[Ottův slovník naučný/Zenger|Zenger]] (část Z.&nbsp;Václav Karel Bedřich) * [[Ottův slovník naučný/Zenkerovy proužky interferenční|Zenkerovy proužky interferenční]] * [[Ottův slovník naučný/Zenker|Zenker]] (část Z.&nbsp;Gustav Friedrich Wilhelm) == Díla o autorovi == * {{OSN|Novák|1902|pořadí=15|svazek=XVIII|online=http://www.archive.org/stream/ottvslovnknauni01studgoog#page/n476/mode/2up}} [[Kategorie:Čeští fyzici]] [[Kategorie:Čeští autoři]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] 0h5l12nml35or2g54l9hiij4foddvt6 100 66071 333667 333652 2026-06-12T00:53:19Z Rulumas 19860 /* Ottův slovník naučný */ Polární moře 333667 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Václav | příjmení = Nový | popis = český pedagog }} '''Václav Nový''' (1879–1909) byl český pedagog. == Dílo == === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''Nový.'' Je autorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Polární kraje severní čili arktické|Polární kraje severní čili arktické]] * [[Ottův slovník naučný/Polární moře|Polární moře]] * [[Ottův slovník naučný/Polynia Islands|Polynia Islands]] * [[Ottův slovník naučný/Polynije|Polynije]] * [[Ottův slovník naučný/Ráb|Ráb]] * [[Ottův slovník naučný/Raba|Raba]] * [[Ottův slovník naučný/Rába|Rába]] * [[Ottův slovník naučný/Rabat (Maroko)|Rabat (Maroko)]] * [[Ottův slovník naučný/Rabba|Rabba]] * [[Ottův slovník naučný/Rabiusa|Rabiusa]] * [[Ottův slovník naučný/Rábnice|Rábnice]] * [[Ottův slovník naučný/Rhodios|Rhodios]] [[Kategorie:Čeští autoři]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] 8hkic32cgm8sw7l87rr5ywprmd80frg 0 97069 333670 332531 2026-06-12T07:43:05Z JAn Dudík 532 Q261844 333670 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Megachile | PŘEDCHOZÍ = Megafon | DALŠÍ = Megaira }} {{Textinfo | TITULEK = Megachile | AUTOR = [[Autor:František Klapálek|František Klapálek]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmnáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1901. S.&nbsp;17. {{Kramerius|nkp|2fada610-04d6-11e5-97f4-5ef3fc9ae867|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-DALŠÍ = {{Wikidata|Q261844|Čalounice}} }} {{Forma|proza}} '''Megachile''' Latr., {{Prostrkaně|čalounice}}, jest rod včel ze stejnojmenné čeledi, vyznačený velmi širokou hlavou, tykadly u samičky krátkými, silně lomenými, u samečka trochu delšími, buď nelomenými nebo jen málo lomenými. Políčko krajní jest úzké, zaokrouhlené. Zadeček samičky jest nahoře plochý, u samečka klenutý a na konci dolů sehnutý. Včely tyto stavějí hnízda v děrách ve stromech, zdech i zemi dělajíce souvislou řadu náprstkovitých buněk nad sebou postavených. — V Evropě a v Sev. Americe jest hojná '''M.''' ''centuncularis'' L., {{Prostrkaně|č. obecná}}; jest černá, popelavě pýřitá, na zadečku se 4 úzkými, bílými příčnými páskami; 7—11&nbsp;''mm''. — Staví buňky hlavně z listů růžových. ''[[Autor:František Klapálek|Kpk.]]'' {{Konec formy}} tostp313z6i7tikvnpw272x4q90ykb3 0 97709 333664 2026-06-11T18:44:09Z Jean-Paul 8278 založení 333664 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | AUTOR = Alois Jirásek | TITUL = Z různých dob/III. | PŘEDCHOZÍ = Divý rod | ČÁST = Pro svatý klid | DALŠÍ = V temnu }} {{Textinfo | TITULEK = Pro svatý klid | AUTOR = [[Autor:Alois Jirásek|Alois Jirásek]] | ZDROJ = JIRÁSEK, Alois. ''Z různých dob III.'', Praha: J. Otto, 1925. 308 s. S. 197–205. | ONLINE = {{Kramerius|mzk|286c30a0-ce1a-11e7-80e7-5ef3fc9bb22f|Moravská zemská knihovna}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} == I. == Mladý šlechtic krčil se a skrýval mezi dvěma hustými keři ve vysoké trávě u samé hřbitovní obruby. Košatá lípa, zrovna vedle se pnoucí, pomáhala jej krýti svým tělem. Hluboký stín halil tento skrytý kouteček; ostatní však hřbitov a starodávný, bílý kostelík s bedněnou zvonicí prostřed něho byly v plné, zlaté záplavě jarního slunce. Nic se tu nehnulo, ani lísteček na starých lipách kolem. Jen haluze keřů se rozhoupaly. Hnulť sebou mladý muž pod nimi. Opatrně a tiše vstává, aby pohlédl přes nevysokou zeď. Přiměl ho k tomu temný hluk, ozvavší se někde dole. Bylo to ve vsi zrovna pod chlumkem, na němž stál kostelík. Lidé tam vyběhli ze stavení a hledí na těžké jezdce s vytasenými palaši. A tam v pravo, na cestě se vinoucí do vršíku, na němž stojí nevelký zámeček, dolů sjíždí jezdec, dva ženou se nahoru a kolem zámku blyští se to od zbraně a helmic. To jsou dragoni z armády Valdštejnovy. — A ti vyplašili mladého muže ze zámečku, z dědictví po otcích. Dědictví! Před devíti lety mu je vzali sotva nabyté, skonfiskovali pro účastenství v rebelii. Po pěti letech trudného vyhnanství vrátil se do vlasti, když ji Sasové opanovali. Z Prahy chvátal na zboží svých otců. Nová vrchnost už prve ujela před nepřítelem a poddaní vítali bývalého pána s upřímným potěšením. Ruka jeho nikdy jich netiskla tak jako ti cizozemci. Dlouho však mezi svými nepobyl. Valdštejn sebrav nové vojsko, vypravil se proti Sasům a ti musili ustoupiti. Mladý Kanický poznal, že štěstí, sotva se naň pousmálo, prchá zas od něho. Chystal se opět na cestu, na smutnou cestu z vlasti. Ale dříve ještě nežli se nadál, přikvačilo neštěstí. Oddíl císařského vojska přiharcoval tak z nenadání, že sotva ze svého zámku uprchl. A když chtěl ven do polí, shledal, že všechny cesty jsou střeženy. Do sídla zpět už nemohl, a ve vsi dole nebylo úkrytu. U živých ani rady ani pomoci; uprchl tedy — k mrtvým. Se svatého pole hleděl na nepřítele, an obsazuje jeho tvrz, jak prohledává ves, jak po něm slídí. V tom se ozval opodál na hřbitově pobožný zpěv. Emigrant střelhbitě zmizel v houštině, povylezl však ihned, když poznal zpívajícího. „Tu jsem!“ zvolal polonahlas. Statný, osmáhlý venkovan s lopatou na rameně chvatně se k němu přiblížil. Byl to hrobník té vesnice a někdy i kostelník. Služeb jeho však kostelních nebylo nyní třeba, poněvadž ves neměla žádného kněze. „Jak je, Tomáši?“ ptal se uprchlík. „Zle, milostivý pane. Ze vsi ani odtud není vyváznutí. Všecko je obsazeno. Nedostanete se odtud, aspoň za dne ne. A hledají jako psi. Všechno znají — dole i na zámku.“ „Mají nějakého zrádce.“ „Ano, milostivý pane. Sám jsem ho zahlédl a hned poznal.“ „Kdo je ten —“ „Prejsek, co byl u nebožtíka pana otce — „Ten rufian!“ „Všude je vodí a ve všem radí.“ „To nejsem tu jist. Máš-li klíče, pusť mne aspoň do kostela. Tam se spíše ukryju nežli zde.“ „Myslil jsem také na to a klíče již nesu.“ Rozhlédli se a chvatně přešli nevelkou prostoru ode zdi ke starému kostelíku gothických oken. Tomáš otevřel rychle sakristii. Z ní vedl pána do malé síňky či spíše chodbičky a tu stanul u nízkých, zaprášených dveří. Chvatně vyhledal klíč a strčil jej do zámku. „Kam mne vedeš?!“ „Myslím, že tu bude nejjistěji —“ „Máš pravdu —“ „Tu máte klíč, milostivý pane. Zavřete se vnitř. Já zase musím dolů. Bude-li třeba, přinesu zprávu. Spolehejte na mne.“ Kanický mu podal ruku a Tomáš odkvapil. Bylo slyšeti ještě jeho kroky v sakristii, pak jak dvéře tam zavírá, a již ticho. == II. == Mladý emigrant vešel nízkými dveřmi a sestoupiv po pěti schodech dolů, ocitl se v nevelké klenuté místnosti. Byla vybílena a nízkým, malým oknem osvětlena. Dnes za toho zářícího dne tu dosti jasno. Venku horko, tu chlad. Venku na hřbitově ticho, tu mrtvý klid. Paprsek světla, kterýž sem zabloudil, chvěl se na několika cínových rakvích, jejichž víka špičatým střechám se podobala. Stály podél zdi na cihlové dlažbě, a tři z nich, patrně posledně sem uložené, poblíže okna. Jedna nad obyčej velká, druhá menší, užší, a třetí malá. Schrána patrně dětská. Tvář mladého emigranta, prve napjetím a rozčilením oživena, nabyla vážného výrazu. Jak vstoupil, chvilku se rozhlížel, pak sklesl na kolena a chvíli tak zůstal, maje ruce sepjaty a hlavu pochýlenu. Tak se vítal se svými předky. Vládli jeden po druhém na otcovském zboží nerušeně a šťastně; klidně pak umírali uprostřed svých a našli tichý kouteček ku věčnému spánku. Dřímají tu nerušeně, nevědomí toho pláče a zármutku, jenž tam na denním světle všude, všude po všem českém království! Ani nevědí, že poslední jich kouteček stal se útulkem poslednímu jejich rodu. Ó, by vstali a viděli jeho i veškeré země bídu! Mladý muž vstal a přistoupil k rakvím poblíže okna. Tu v té velké odpočívá otec, vedle matka — — Oh dobře, dobře, že si je Bůh povolal, že se nedočkali té bouře! Zrak utkvěl mu na malé rakvi, a přelétl zrakem nápis na jejím víku: „L. P. 1611 tu středu po první neděli postní umřela urozená Panenka panna Maruška z Čachrova, dcera ur. p. p. Jana Kanického z Čachrova a urozené paní, paní Maryany Kanické z Čachrova léta věku svého čtvrtého. O jejížto duši jest jistá naděje, že ji Pán Bůh k sobě v Milosti přijíti ráčil. —“ Ó, jistě, jistě, dušičko drahá! Jak tenkráte truchlil pro sestřičku, rozmilé, nerozvité poupátko, jak tenkráte nebožka matka bědovala nad mrtvou dceruškou! Co by z ní teď, kdyby byla zůstala, co by z ní bylo? Bídná, nešťastná exulantka bez přístřeší, beze všeho, vydána ještě větším nebezpečenstvím a svízelům, nežli on, muž! A zas utkvěly zraky mladého muže na rakvích otcově i matčině a namítl se mu proužek písma na víky schrány matčiny: — — „jejížto tělo tuto odpočívá a veselého z mrtvých vstání v naději k životu věčnému očekává.“ Z mrtvých vstání v naději k životu věčnému a v životě věčném shledání! S nimi! Myšlenka ta jako paprsek zasvitla šerem trudu. Pocítil uvolnění v své duši. Usedl na schod u dveří, obličejem k rakvím. Opřev hlavu o dlaň, seděl tak drahnou chvíli. Oddal se myšlenkám a pro ně zapomněl na nebezpečenství. Hluboké ticho ho obklopovalo. Nic v něm nebylo hrozného. Teskné pohnutí, tichý žal opanoval srdce, úzkosti však v něm nebylo. Dlel u svých, u posvátného jejich popela. Rázem pak pozvedl hlavu. Ozvalyť se venku na chodbičce od sakristie kvapné kroky, a již někdo zaťukal na dvéře tiché hrobky. „Pryč, pryč, milostivý pane!“ Byl to hlas Tomášův. „Jste u velkém nebezpečenství. Pojďte rychle ven, otevřte!“ „Jdou na kostel?“ „Ne, na kostel ne, tam vás chci ukryt. Ale na hrobku jdou. Prejsek jim namluvil, že v rakvích je mnoho zlata. Že sám viděl u nebožtíka pána mnoho prstenů. Pro Bůh, otevřte! Je zle. Už slyším hluk —“ Z hrobky se ozval pánův hlas: „Víš jistě, že jdou sem, na hrobku?“ „Jistojistě. Ale rychle, rychle!“ „Jdi s Bohem, Tomáši. Já tu zůstanu. Běž a zachraň sám sebe —“ „Ale pro spásu duše — milostivý pane, chytí vás, odvedou!“ volal úzkostně věrný Tomáš. „Neprodlévej a nech mne. Dokud jsem živ, nedopustím, aby kosti mých předků byly zneuctěny těmi lotry, aby rozmetali svátý prach a popel. Jdi, milý Tomáši —“ „Už jsou u obruby. Zachraňte se!“ „S Bohem, už jsem řekl.“ Ještě jednou se ozval úzkostný hlas věrného poddaného. Pak umlkl a bylo slyšeti, že Tomáš kvapně odešel a dvéře sakristie zavřel. Jenom ven vyběhl a chopil se lopaty, aby pokračoval v práci, kterou před chvílí zúmyslně začal, už hrnula se divě křičíc a hlučíc vojanská chasa hřbitovními vrátky. Žoldnéři byli zpiti. V jich čele Prejsek. Zahlédnuv Tomáše zkřikl: „Tu je ta šelma! Má klíče. — Hej, Tomáši, pojď, otevři!“ == III. == Posvátné, hluboké ticho v kobce mrtvých bylo porušeno. Z venku se ozýval pustý, temný hluk; na chvilku hlasy utichly, za to tím silněji ozýval se jeden, jenž křičel o klíče. Bylo patrno, že Tomáš se vytáčí a vymlouvá. Trvalo to chvíli, nežli zaskřípaly dvéře u sakristie, a v tom už slyšel mladý Kanický hluk v samém sousedství od četných, těžkých kroků, řinčení zbraně a divokých křiků. Pozvedl hlavu a pozorně naslouchal. Omeškávají se v sakristii, otevírají zajisté skříně. Pojednou to zahučelo u samých dveří a pronikavý hlas se ozval: „Nechte toho, hoši. Pojďte sem do krypty. Tady bude zlata dost. A teď klíče, viselče!“ rozkřikl se hlas divoce. Mladý z Čachrova vstal a vytasil meč. „Nemám žádných — od krypty nemám —“ slyšel Tomáše se bránícího. „Páni si je vzali. A také pro Bůh, Prejsku —“ „Cože, Prejsku?!“ „Pane Prejsku — račte odpustit — ale šetřete mrtvých. Přejte mrtvým pokoje —“ „My jim ho přejeme, ale zlata ne!“ odvětil hlas hrubě a hned po té se strhl šeredný smích všech. Mladý šlechtic stál obrácen jsa ku dveřím, okamžik uvažuje, co by bylo činiti. Má-li se ozvati, čili nic? Učiní-li tak nebo tak, budou páčiti dvéře a neušetří ani jeho ani mrtvých. Toho tak snadno nedokážou! Nesmí. Obrátil se k rakvím. Zrak jeho přešel všechny, už utkvěl na těch, ve kterých odpočívají bytosti mu nejdražší. Kosti statečného otce, jenž v Turcích bojoval, měla by ta chasa rozmetati? Směla by se dotknouti popela matčina a toho uvadlého poupátka? Klekl na zem a jako prve s nimi se tak vítal, tak se s nimi loučil — ale zase hned na uvítání, na shledání. Na věčné shledání! —— „jejíž tělo tuto odpočívá a veselého z mrtvých vstání v naději k životu věčnému očekává.“ Vypouklé litery těchto slov naposled se jasně namítly zraku mladého muže, nebo jak slunce venku se nachylovalo, světlo unikalo z hrobky. V koutech se již stíny počaly ukládati. Venku se hluk vzmáhal, a již také zahřměly rány na dvéře. Mladý Kanický se ještě modlil. Když pak dvéře se počaly třásti a praskati, rychle vstav, stiskl těžký kord do pravice a postavil se proti dveřím. Nyní hleděl jenom na ně. Byl bled, ale stál odhodlaně a pevně držel zbraň. Rána za ranou se ozývala, hřměla, ozývajíc se klenbami chodbičky i hrobky. V rány ty mísily se divoký pokřik a klení žoldnéřův. Teď — železo povolilo — ze dřeva třísky lítají — dvéře jsou vypáčeny, a jako špinavý proud bystřiny hrnou se lupiči dolů. Napřed Prejsek. Ale již vykřikl a již kácí se na schody. „Zpátky, zrádče!“ zahřmělo z hrobky. Hlas ten, nenadálý zjev muže bledého ve tmavém obleku, pád Prejskův, to všecko zle účinkovalo na chasu, jenž se Boha nebála, ale duchů a strašidel. — Proud její se zarazil a již také jali se ustupovati. Zahlédli, jak se černá postava z hloubky vyhoupla na schůdky a nejpřednější cítili, jak do nich mečem seká. Tím se vzpamatovali. „To není duch!“ ozval se vzadu hlas. „To je člověk. To je on — ten!!“ Chodbička zahřměla zase zuřivým křikem, a proud, sotva zaražen, dal se opět v před ku hrobce. Ve dveřích její stál mladý Kanický a hájil posvátného místa, posledního odpočinku svých předků, rodičů a posvátného popelu jejich. Bojoval sám a sám proti přesile, a bojoval dlouho. Než i z jeho odpůrcův nejeden krvácel a dva již sklesli na zemi. Proud všák konečně si proklestil cestu do hrobky, ale jen přes mrtvolu Prejskovu a jednoho druha a přes mrtvolu mladého Kanického z Čachrova, jenž bojuje ustoupil po schůdkách dolů, až tam u rakví svých rodičů všecken jsa krví zalit, sklesl. Žoldnéři se ohlíželi po kořisti. Zakleli, když spatřili cínové, dobře zaletované rakve. Jali se do nich palaši bušiti, aby si prosekali otvor. Ale jen začali, již přestali. Ozvalť se venku na chodbě hromový, hněvný hlas; na schůdkách stanul muž s obnaženým palašem v ruce. Jezdci se zarazili. Totě ten ďábel, rytmistr — ten z Čertorej! Na jeho přísný rozkaz vyklidili se z hrobky, ač neradi a zvolna, a odnesli mrtvé své druhy. Císařský rytmistr sestoupiv, stanul u mrtvého šlechtice. Poslední zásvit světla padal na jeho zsinalou, klidnou tvář. Důstojník hleděl na ni a ne bez pohnutí. Za ním stál Tomáš s rukama sepjatýma. Slze se mu hrnuly po lících. Prve, když vojáci začali páčiti dvéře, uklouzl jim a co síly měl, letěl na zámek, prosit velícího důstojníka, a ten ho neoslyšel. „Ušel horším věcem a je u svých —“ ozval se rytmistr maje se k odchodu. „Pochovej ho tu —“ „Pochovám, pochovám, urozený pane. Tu pod dlážkami vykopám hrob, bude blízko paní mateře.“ V šeré kobce nastalo zase hluboké ticho. Ticho a klid věčného spánku, klid posvátných popelů. Nic jim ho nezruší. Jen zlatý paprsek světla se nad nimi zase zachvěje jako blaživá víra u veselé z mrtvých vstání, jako sladká naděje k životu věčnému a shledání. {{Konec formy}} [[Kategorie:Povídky]] sg1iqxrgt4pn9bx6votysbsz69rnscm 0 97710 333665 2026-06-12T00:51:00Z Rulumas 19860 Polární světlo 333665 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Polární plavby | ČÁST = Polární světlo | DALŠÍ = Polární výpravy }} {{Textinfo | TITULEK = Polární světlo | AUTOR = [[Autor:Vladimír Novák|Vladimír Novák]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1903. S.&nbsp;73–75. {{Kramerius|mzk|f702b9e0-05a2-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Polární záře }} {{Forma|proza}} '''Polární světlo''', {{Prostrkaně|polární záře}}, jest světelný zjev neobyčejné krásy, pozorovaný nejčastěji v krajinách polárních. Na severu nazývá se '''p. s.''' ''aurora borealis'', v polárních krajinách jižních ''aurora australis''. '''P. s.''' ukazuje se ve formách velmi rozmanitých. Nejpravidelnějším a nejstálejším jest '''p. s.''' v podobě {{Prostrkaně|oblouku}}, {{Prostrkaně|duhy}}. Vrchol světelného oblouku, jehož dolejší okraj bývá ostřejší než hořejší, leží v magnetickém poledníku. Oblouk skládá se buďto z rovnoběžných proužků — odtud název duhy —, nebo jest paprskovitě ryhován, anebo konečně rozplynulý a neurčitý. Jinak jeví se severní záře v podobě světelných {{Prostrkaně|stuh}} sem tam rozmanitě po obloze se pohybujících, jindy spatřuje se zašlehávání '''p'''-ho '''s'''-la v jazycích {{Prostrkaně|spirálovitých}}. Často '''p. s.''' objeví se jako paprskovitá {{Prostrkaně|draperie}}, visící v nebi jako záslony svíticí látky. Někdy sbíhají se paprskovité útvary '''p'''-ho '''s'''-la v místo jediné, zvláště jasné, které se nazývá koruna. Místo toto leží ve směru inklinační jehly magnetické. Mimo uvedené formy '''p'''-ho '''s'''-la připomínají se též severní záře v podobě {{Prostrkaně|sloupů}}, dále pak {{Prostrkaně|mračen a skvrn}} rychle vzplanuvších a zase hasnoucích a konečně i jako rozptýlené světlo malé intensity. Barva '''p'''-ho '''s'''-la jest bílá, nažloutlá, někdy ukazují se i záblesky červené. Světelnou povahu zajímavého tohoto úkazu nejlépe vystihují moderní pozorování spektrografická, kterými spektrum '''p'''-ho '''s'''-la se fotografuje. Význačnou čarou ve spektru záře severní jest čára žlutozelená mezi čarami ''D'' a ''E'' pozorovaná již Ångströmem. Spektrofotografické práce, jež provedla dánská výprava (1899—1900) v severních krajinách Islandu, ukázaly, že charakteristickými čarami ve spektru '''p'''-ho '''s'''-la jsou vlastně čáry dvě, jejichž délky vlny jsou 428 a 392&nbsp;''μμ''. Ostatní slabší čáry spektrální '''p'''-ho '''s'''-la souhlasily se spektrem světla kathodového. Ångström upozornil na zajímavou shodu spektra záře severní se spektrem světla {{Prostrkaně|zodiakálního}}. '''P. s.''' pozorováno bylo ve výškách rozmanitých; {{Prostrkaně|Lemström}} pozoroval je pod vrcholky hor ve výši as 1200&nbsp;''m'', {{Prostrkaně|Heis a Flögel}} (1870) pozorovali totéž místo severní záře se dvou různých stanovisek a určili tak výšku polární záře na několik set kilometrů. Novější theorie, jež pokládají '''p. s.''' za výboje elektrické ve zředěném ústředí plynovém, určují výšku severní záře do výšek, kde jest tlak vzduchu asi 0,01&nbsp;''mm''. Úkazy '''p'''-ho '''s'''-la nejsou pouze lokální, ale prostírají se často po velikém okrsku; tak na př. dne 7.&nbsp;led. 1831 viditelna byla sev. záře nejen všude ve střední Evropě, ale též na jezeře Erie v Sev. Americe. Úkaz '''p'''-ho '''s'''-la na týchž místech opakuje se periodicky. {{Prostrkaně|Carlheim-Gyllenskiöld}} soudí z pozorování, jež provedl na Špicberkách, že ke třetí hodině odpoledni připadá maximum '''p'''-ho '''s'''-la. Vedle {{Prostrkaně|denní}} této periody shledány byly periody {{Prostrkaně|měsíční, roční, jedenáctileté a sekulární}}. Na obou polokoulích nastává zároveň maximum '''p'''-ho '''s'''-la asi v 26&nbsp;dnech. V době jižního lunovratu pozorováno bylo též maximum severní záře, v době severního lunovratu minimum. Během roku připadá nejvíce a nejintensivnějších září severních na dobu rovnodennosti jarní a podzimní, nejméně září severních jest v dobách slunovratu. {{Prostrkaně|V periodě jedenácti let}} opakuje se největší a nejmenší počet skvrn na slunci a v souhlase s průběhem tohoto počtu jest počet severních září, jejichž maximum a minimum nastává zároveň s maximem a minimem počtu slunečních skvrn. Periodu sekulární nelze ovšem ztvrditi bezpečně, poněvadž pravidelná pozorování nedějí se dostatečně dlouho. Srovnáním pozorování soudobých, ale v různých krajinách shledalo se, že největší počet polárních září pozorován byl v severních zemích pásma studeného a mírného. Řídký jest tento úkaz v zeměpisných šířkách 45—23,5° a velmi vzácným v krajinách tropických. Podobně ubývá severních září k pólům, tak že nejvíce září polárních pozoruje se ve dvou pásmech, obkličujících póly zemské i magnetické. V krajinách našich pozorovati bylo intensivní '''p. s.''' dne 18.&nbsp;říj. 1836, dne 24. a 25.&nbsp;říj. 1870, 2.&nbsp;ún. 1872 a 9.&nbsp;září 1898. S úkazem polární záře souvisí změny v souřadnicích zemského magnetismu. Magnetická jehla deklinační citlivě reaguje na '''p. s.''', i když toto je vzdáleno a s místa, kde jehlu pozorujeme, neviditelno. {{Prostrkaně|Humboldt}}, pozoruje zvláštní neklid jehly deklinační při polární záři, případně nazval tento zjev {{Prostrkaně|bouří magnetickou}}. Pro souvislost polární záře a magnetismu zemského ostatně svědčí též periodicita severní záře a obdobné periodické změny v deklinaci. Nejstarší zprávy o pozorování severní záře máme z dob Aristotela, Plinia a Tacita. O výklad polární záře pokusil se první Descartes. Novější theorie vykládají severní záři jako úkaz elektrického výboje. Náboj elektrický vzniká podle starších theorií elektřinou atmosférickou, podle novějších theorií příčinou jest záření sluneční. Podle theorie {{Prostrkaně|de la Riveovy}} částečky vodní páry, utvořivší se na hladině mořské, sdělují positivně elektrický svůj náboj hořejším vrstvám vzduchovým, které jsou passátem unášeny k pólům. Nad zemí negativně elektrickou povstane tak vrstva positivně elektrická, dohromady tedy kondensátor, který má tím větší kapacitu, čím blíže jest hořejší vrstva zemi a čím lépe obě elektřiny jsou od sebe isolovány. — Vyrovnáváním obou elektřin tichým výbojem de la Rive vysvětloval '''p. s.''' Edlund (1878) snažil se vysvětliti positivní náboj atmosféry na základě indukce, představuje si zemi jako magnet na povrchu vodivý a se otáčející, který obklopen jest na povrchu špatným, ve větší vzdálenosti však poměrně dobrým vodičem elektřiny. {{Prostrkaně|Lemström}} (1882) pokryl vrcholky dvou hor v Čuchonsku (výšky 800 a 1100&nbsp;''m'') drátěnými sítěmi, opatřenými četnými hroty vzhůru namířenými, a shledal, že sítěmi procházejí proudy měnlivé intensity; zároveň objevila se nad hroty sítě běložlutá záře, jež zkoumána spektrálně ukázala charakteristickou čáru spektra '''s'''-la '''p'''-ho. Z novějších theorií, jež za hlavní příčinu '''p'''-ho '''s'''-la pokládají záření sluneční, vyniká theorie {{Prostrkaně|Paulsenova}}, již případně doplnil {{Prostrkaně|Svant Arrhenius}}. Podle Paulsena jest severní záře úkazem podobným fluorescenci. Zářivá energie sluneční pohlcuje se nejvyššími vrstvami v atmosféře, které sdělují tuto energii s vrstvami nižšími. V těchto vrstvách změní se původní energie neviditelná v energii světelnou, podobně jako se fluorescencí prozradí přítomnost tmavých paprsků kathodových, absorbovaných sklem nebo pod. {{Prostrkaně|Arrhenius}} vychází při své theorii polární záře od fakta theoreticky {{Prostrkaně|Maxwellem a Bartolim}} předpověděného a experimentálně zjištěného jemnými měřeními, jež provedli {{Prostrkaně|Lebeděv, Nichols a Hull}}. Faktum toto záleží v existenci tlaku na plochu, kterou světlo ozařuje. Tlak způsobený zářením slunečním na 1&nbsp;''m''² povrchu země (při kolmém dopadu) jest asi tak veliký jako váha hmoty 0,6&nbsp;''mg'' po této ploše rozestřené. Tento světelný tlak jest při povrchu slunce tak veliký, že se jím množství kosmického prachu odpuzuje do prostoru světového. Elektrické děje, jež na slunci dosahují neobyčejné mohutnosti, dávají vznik kathodovému záření, které může šířiti se podle magnetických silokřivek. Nad rovníkem, kde silokřivky zemského magnetismu probíhají rovnoběžně s povrchem země, neproniká záření kathodové do vrstev zpodních, za to však blízko pólů magnetických, kde silokřivky povrch zemský kolmo protínají, záření kathodové šíří se do vrstev nižších a způsobuje tu polární záři jako úkaz fluorescenční. — Podrobnosti viz: Fritz, Das Polarlicht (Lip., 1881); A.&nbsp;Paulsen, Natur u. Ursache des Polarlichts (»Meteorologische Z.« XI, 1894, str. 45, překlad z franc.); J.&nbsp;Sýkora, Severní záře pozorovaná na Špicberkách; Fr. Nušl, Arrheniova theorie severní záře (»Živa« XII, 1902, str. 97). ''[[Autor:Vladimír Novák|nvk.]]'' {{Konec formy}} 7mm2xm285xygmd65ocbmb1y2x09cmsr 0 97711 333668 2026-06-12T01:55:49Z Rulumas 19860 Polární výpravy, 1. část 333668 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Polární světlo | ČÁST = Polární výpravy | DALŠÍ = Polární výška }} {{Textinfo | TITULEK = Polární výpravy | AUTOR = [[Autor:Václav Nový|Václav Nový]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1903. S.&nbsp;75–82. {{Kramerius|mzk|f785a580-05a2-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} '''Polární výpravy''' měly s počátku ráz ponejvíce obchodní, hledání totiž cesty do Indie a Číny. Dnes důležitost jejich vězí ne tak v dosažení pólu, jako spíše v tom, jak najíti cestu k němu. Pak kupí se kolem nich řada otázek geofysikálních, biologických, okeánografických a o magnetismu zemském. Máme výpravy k pólu sev. a jižnímu. {{Prostrkaně|Výpravy k severnímu pólu.}} První známou cestu k severu podnikl kolem r.&nbsp;325 př. Kr. {{Prostrkaně|Pytheas z Massilie}}, jenž došel až na ostrov Thule, nejspíše některý z ostrovů Shetlandských. Teprve 1000 let později, kolem r.&nbsp;725 po Kr., dostali se {{Prostrkaně|irští mniši}} na Faröry a zarazili první sídlo na Islandě. Odtud však byli brzy potom vypuzeni {{Prostrkaně|Vikingy}}, normanskými plavci, z nichž první, {{Prostrkaně|Naddothr}}, přistěhoval se na Island kolem r.&nbsp;867 a dal zemi jméno Snäland — t.&nbsp;j. země sněhová. V týchž letech objevuje se nám také jméno Grónska, jež objevil {{Prostrkaně|Eirik Rudý}}, načež jeho syn {{Prostrkaně|Bjarn}} objevil r.&nbsp;998 východní pobřeží severní Ameriky. Po objevech normanských nastala veliká přestávka. Teprve r.&nbsp;1497 a 1498 dostal se Benátčan {{Prostrkaně|Giovanni Caboto}} a po něm {{Prostrkaně|G.&nbsp;Cortereal}} na pobřeží Labradoru, v domnění, že jest na východních březích Asie. Ale když mínění ono ukázalo se mylným, kolem Afriky pak nebylo možno se dostati do Asie, Angličané a Hollanďané, kteří tam měli největší zájmy, byli nuceni hledali cestu jinudy, a tím byl dán popud k plavbám polárním, jednak směrem sz., jednak sv. O cestu {{Prostrkaně|severozápadní}} pokusil se r.&nbsp;1517 {{Prostrkaně|Sebastiano Caboto}}, když však pokus ten se nezdařil, obrácen zřetel ke směru {{Prostrkaně|severovýchodnímu}}. Popud k plavbám v tomto směru vyšel od svob. pána Sig. {{Prostrkaně|Herbersteina}}, jenž r.&nbsp;1549 vydal dobré dílo o Rusku. Tam správně kreslí moře Bílé, dále pobřeží severní až k řece Obi, která mu pramení v Číně, blízko pramenů pak město Peking. Když Angličané viděli, že jest možno dostati se tímto směrem do Číny, obrátili pozornost svou k těmto plavbám. Hned r.&nbsp;1553 anglická společnost obchodní vypravila tři lodi, z nichž jedna, jíž velel {{Prostrkaně|Stephen Borough}}, šťastně oplula mys Severní a dostala se až k ústí Dviny. V Moskvě sjednána výhodná smlouva obchodní s Rusy. Hned po roce, 9.&nbsp;čna 1556, {{Prostrkaně|Borough}} dostal ze ze zátoky Mezeňské až do průlivu Jugorského a r.&nbsp;1580 {{Prostrkaně|Arthur Pet a Charles Jackman}} dostali se do moře Karského. Tím však také ruská obchodní společnost, nyní »moskevskou« nazývaná, úlohu svou dohrála. Angličané obrátili se na výzkum směrem sz., který také delší dobu již odpočíval. R.&nbsp;1576 {{Prostrkaně|Martin Frobisher}} dostal se do zálivu, po něm později nazvaného, při zemi Baffinově a na své třetí cestě r.&nbsp;1578 dostal se do průlivu Hudsonova. Po 7&nbsp;letech r.&nbsp;1585 vydal se {{Prostrkaně|John Davis}} do týchž končin. Po Angličanech ujali se cesty severových. na konci XVI. stol. {{Prostrkaně|Hollanďané}} a vyhlásili na objevení cesty této odměnu 25.000&nbsp;zl. Roku 1594 vystrojeny vládou hollandskou 3&nbsp;lodi, z nichž jedné velel {{Prostrkaně|Willem Barendsz}}, aby pluly k ostrovu Vajgači a potom, pokud bude možno, hledaly volné moře. Barendsz dostal se až k sev. mysu Nové Zemlje, ale nemoha pro led dále, plul k jihu a tam u ostr. De Longova setkal se s Nayem, jenž se dostal až do moře Karského. Nová výprava, podniknutá r.&nbsp;1596, objevila ostrov Medvědí a Špicberky, ale Barendsz na této cestě zahynul. Oběma směry, severových. i severozápadním, hledal cestu {{Prostrkaně|Henry Hudson}}, jehož úmyslem vlastně bylo přes pól dostati se do Číny. Hlavní objev jeho spadá do Ameriky, kdež na první cestě r.&nbsp;1609 objevil řeku po něm nazvanou, na poslední pak cestě r.&nbsp;1610 plul kolem jižního Grónska, úžinou Davisovou, dále úžinou, jež po něm nazvána Hudsonovou, až dospěl do nejjižnější části zálivu Hudsonova, kdež v zátoce James Bay přezimoval a potom, od zrádného mužstva opuštěn, zahynul. Nešťastný osud Hudsonův dal podnět k mnoha výpravám, jež měly jednak pátrati po zahynulém, jednak pokračovati v objevu jím započatém. Tak r.&nbsp;1612 vysláni Thomas {{Prostrkaně|Button}} a kap. {{Prostrkaně|Ingram}} na lodích »Resolution« a »Discovery«. Button dostal se až k záp. pobřeží zál. Hudsonova, domnívaje se, že již jest u východního pobřeží Asie, a plul na jih, kde přezimoval v ústí řeky Nelson. Druhý rok konstatoval ostrovní ráz Southamptonu. Kapitán {{Prostrkaně|Gilbon}} na lodi »Discovery« r.&nbsp;1614 doplul jenom do průlivu Hudsonova. R.&nbsp;1616 W.&nbsp;{{Prostrkaně|Baffin}} pronikl v Baffinově moři až k 78° s.&nbsp;š. a spatřil volný průliv k severu (Smith Sund), ale pro překážky ledu musil se dáti podél vých. břehů země Baffinovy k jihu, při čemž spatřil Jones Sund zamrzlý a průliv Lancasterský. Ač úspěchy byly znamenité, přece prohlásil Baffin, že není průchodu ani na severu ani na západě. Tak veškeré pokusy na dlouho ustaly. Také směrem severových. po Barendszovi mimo {{Prostrkaně|Hudsona}} v XVII. stol. mnoho nevykonáno, ale přece vykonáno něco, co zůstaveno jenom smělým kozákům ruským, totiž prozkoumati celé pobřeží sev. Asie. R.&nbsp;1581 náčelník donských kozáků {{Prostrkaně|Jermak Timofejevič}} překročil prvou sibiřskou řeku a potom kozáctvo šířilo se dále po celé Sibiři. Tak r.&nbsp;1610 dostali se kozáci po Jeniseji až k Ledovému moři, r.&nbsp;1639 až k Indigirce a r.&nbsp;1648 kozák Semen Děšněv, obepluv poloostrov Čukčův, dokázal, že Starý svět nesouvisí s Novým. Jenom že tato památná plavba zůstala západu úplně neznáma, tak že Petr I. Veliký pokládal za svou povinnost, dáti prozkoumati plavbou východní ohraničení říše Ruské. Úkolem tím pověřen Vít {{Prostrkaně|Bering}}, jenž r.&nbsp;1728 plavil se od vých. břehů Kamčatky k severu a proplul také průlivem mezi Asií a Amerikou. Hned po návratu Beringově vystrojena jiná výprava, tak zv. II. výprava kamčatská, jeden z největších vědeckých podniků, jež vůbec kdy byly předsevzaty. Počátek učinili {{Prostrkaně|Muravjev}} a Pavlov v l.&nbsp;1734—43. Vypluli z Archangelska, dostali se do moře Karského, ale k Obi proniknouti nemohli. To se podařilo jiným dvěma důstojníkům: {{Prostrkaně|Malyginovi a Skuratovu}} v l.&nbsp;1736 a 1737, kteří první dostali se mořem Karským do ústí Obi. R.&nbsp;1738 podařilo se {{Prostrkaně|Owczynovi}} dostati se z ústí Obi do ústí Jeniseje a nyní jednalo se o cestu z Jeniseje do Leny. R.&nbsp;1741 vydal se {{Prostrkaně|Laptěv}} ze zátoky Chatangské směrem k zátoce Tajmyrské. Zatím kormidelník jeho {{Prostrkaně|Čeljuskin}} měl postupovat od Jeniseje a mapovati pobřeží až k ř. Pjasině. Obě výpravy se skutečně spojily, jenom že nejsevernější bod poloostr. Tajmyrského zůstával neprozkoumán. To vykonal r.&nbsp;1743 Čeljuskin sám. Obešel nejsevernější bod na 77½° s.&nbsp;š., jenž dosud nese jeho jméno. Dmitrij {{Prostrkaně|Laptěv}} dostal se šťastně r.&nbsp;1741 až k m. Baranovovu. Výzkumy ruské byly dovršeny tím, že objeveny ostr. Novosibiřské r.&nbsp;1770 ruským kupcem {{Prostrkaně|Ljachovem}} a po něm nazvány. R.&nbsp;1760 {{Prostrkaně|Loškin}} dostal se úžinou Karskou na východní břehy Nové Zemlje a 8&nbsp;let později lieut. Rozmyslov aspoň částečně objevil pozdější průliv Matočkin. Tak bylo seznáno pobřeží arktické Asie, kdežto v Americe jsme v tomto ohledu o celých 100&nbsp;let zpátky. Jediné, co v tomto směru po moři učiněno k vyzkoumání pobřeží Sev. Ameriky, učinil r.&nbsp;1778 {{Prostrkaně|James Cook}}, jenž z jižních vod pluje průlivem Beringovým do Ledového moře dostal se na pobř. amer. až k 70° 44′ s.&nbsp;š. Tu však narazil na překážky ledové tak mocné, že se musil vrátiti. Ani po zemi v této končině mnoho nevykonáno. Vidíme, že jenom {{Prostrkaně|Samuel Hearne}} r.&nbsp;1769—72 učinil pokus vyhledati onu řeku, od níž Indiáni přinášejí měď (''Coppermine River''), což se mu také podařilo, a po jejím toku dostal se až k ústí. Dále zašel skotský kupec {{Prostrkaně|Alex. Mackenzie}}, jenž r. 1789 plavil se po řece t. jm. až k jejímu ústí. Tak vidíme, že celé stol. XVIII. nebylo šťastno výsledky v polár. končinách, a proto také není divu, že zájem o výpravy ochaboval. Popud k novým výpravám vycházel od Angličanů. Ti měli tam největší zájmy: byl totiž na severu hojný lov tresek a velryb, a taková velmoc námořní, na jakou Anglie začala se vyvíjeti, potřebovala nutně otužilých plavcův, a ti mohli jenom tam se otužiti. Proto vláda anglická vypsala odměnu na objevení cesty sz. a r.&nbsp;1818 vyslán {{Prostrkaně|John Ross}} na lodi »Isabella« zátokou Baffinovou. Ten plul až k průl. Smithovu, ale pokládaje ho jenom za záliv, obrátil se a plul k jihu, při čemž veplul do průlivu Lancasterského, zde pak upustil od další cesty. Na to r.&nbsp;1819 vyslán {{Prostrkaně|Parry}} s loďmi »Hecla« a »Griper«, aby výzkumy Rossovy opravil. Parry po mnoha svízelích dostal se 1.&nbsp;srpna 1820 až na 113° 54′ 43″ z.&nbsp;d. a spatřil k jihu novou zemi, již nazval Banksovou. Dále k západu nemohl, musil se vrátiti. R.&nbsp;1821 vypravil se znovu, a to do zálivu Hudsonova, tudy míně najíti cestu sz. Přezimoval na poloostrově Melvillově, a tam se dověděl, že dále k severu jest cesta volná. Plul tam tedy a dostal se do úžiny, která nazvána podle lodí, na kterých plul, Fury a Hecla. Nemoha dále, obrátil se na zpáteční cestu a vrátil se skorem zároveň s Franklinem domů. Po svém návratu Parry učinil nový návrh: on měl plouti úžinou Barrowovou, Beechey úžinou Beringovou, Franklin jíti po zemi od ř. Mackenzie a kap. Lyon vyslán k prozkoumání poloostrova Melvillova. Tentokráte však, r.&nbsp;1824, nebyl šťasten, nemohl proniknouti průlivem Prince Vladaře k severu, byl nucen tam přezimovati a r.&nbsp;1825 musil tam zanechati loď »Fury« jako vrak; přece tam však zřídil skladiště z potravin, jež se osvědčilo velmi dobrým. Také výprava Beecheyova zůstala bez výsledku, dostala se jenom k Point Barrow. Ani výprava Lyonova se nezdařila. John {{Prostrkaně|Franklin}} vydal se r.&nbsp;1825 k Vel. Medvědímu jezeru, kdež si zbudoval srub Fort Franklin. Provázeli jej {{Prostrkaně|Back a Richardson}}. Dosáhli šťastně ústí ř. Mackenzie. Tam se rozdělili. Franklin šel na západ, kdež se měl spojiti s Beecheyem. Došel až k 148° 52′ z.&nbsp;d. Beechey zase vyslal Elsona, jenž došel až k m. Barrowovu, a tak se nesetkali. R.&nbsp;1827 Parry s J. Cl. Rossem a Crozierem na lodi {{Konec formy}} rl9o4kgtvwggnexjr9umxedudvp0hlq 333669 333668 2026-06-12T06:12:56Z Rulumas 19860 Polární výpravy, 2. část 333669 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Polární světlo | ČÁST = Polární výpravy | DALŠÍ = Polární výška }} {{Textinfo | TITULEK = Polární výpravy | AUTOR = [[Autor:Václav Nový|Václav Nový]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1903. S.&nbsp;75–82. {{Kramerius|mzk|f785a580-05a2-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} '''Polární výpravy''' měly s počátku ráz ponejvíce obchodní, hledání totiž cesty do Indie a Číny. Dnes důležitost jejich vězí ne tak v dosažení pólu, jako spíše v tom, jak najíti cestu k němu. Pak kupí se kolem nich řada otázek geofysikálních, biologických, okeánografických a o magnetismu zemském. Máme výpravy k pólu sev. a jižnímu. {{Prostrkaně|Výpravy k severnímu pólu.}} První známou cestu k severu podnikl kolem r.&nbsp;325 př. Kr. {{Prostrkaně|Pytheas z Massilie}}, jenž došel až na ostrov Thule, nejspíše některý z ostrovů Shetlandských. Teprve 1000 let později, kolem r.&nbsp;725 po Kr., dostali se {{Prostrkaně|irští mniši}} na Faröry a zarazili první sídlo na Islandě. Odtud však byli brzy potom vypuzeni {{Prostrkaně|Vikingy}}, normanskými plavci, z nichž první, {{Prostrkaně|Naddothr}}, přistěhoval se na Island kolem r.&nbsp;867 a dal zemi jméno Snäland — t.&nbsp;j. země sněhová. V týchž letech objevuje se nám také jméno Grónska, jež objevil {{Prostrkaně|Eirik Rudý}}, načež jeho syn {{Prostrkaně|Bjarn}} objevil r.&nbsp;998 východní pobřeží severní Ameriky. Po objevech normanských nastala veliká přestávka. Teprve r.&nbsp;1497 a 1498 dostal se Benátčan {{Prostrkaně|Giovanni Caboto}} a po něm {{Prostrkaně|G.&nbsp;Cortereal}} na pobřeží Labradoru, v domnění, že jest na východních březích Asie. Ale když mínění ono ukázalo se mylným, kolem Afriky pak nebylo možno se dostati do Asie, Angličané a Hollanďané, kteří tam měli největší zájmy, byli nuceni hledali cestu jinudy, a tím byl dán popud k plavbám polárním, jednak směrem sz., jednak sv. O cestu {{Prostrkaně|severozápadní}} pokusil se r.&nbsp;1517 {{Prostrkaně|Sebastiano Caboto}}, když však pokus ten se nezdařil, obrácen zřetel ke směru {{Prostrkaně|severovýchodnímu}}. Popud k plavbám v tomto směru vyšel od svob. pána Sig. {{Prostrkaně|Herbersteina}}, jenž r.&nbsp;1549 vydal dobré dílo o Rusku. Tam správně kreslí moře Bílé, dále pobřeží severní až k řece Obi, která mu pramení v Číně, blízko pramenů pak město Peking. Když Angličané viděli, že jest možno dostati se tímto směrem do Číny, obrátili pozornost svou k těmto plavbám. Hned r.&nbsp;1553 anglická společnost obchodní vypravila tři lodi, z nichž jedna, jíž velel {{Prostrkaně|Stephen Borough}}, šťastně oplula mys Severní a dostala se až k ústí Dviny. V Moskvě sjednána výhodná smlouva obchodní s Rusy. Hned po roce, 9.&nbsp;čna 1556, {{Prostrkaně|Borough}} dostal ze ze zátoky Mezeňské až do průlivu Jugorského a r.&nbsp;1580 {{Prostrkaně|Arthur Pet a Charles Jackman}} dostali se do moře Karského. Tím však také ruská obchodní společnost, nyní »moskevskou« nazývaná, úlohu svou dohrála. Angličané obrátili se na výzkum směrem sz., který také delší dobu již odpočíval. R.&nbsp;1576 {{Prostrkaně|Martin Frobisher}} dostal se do zálivu, po něm později nazvaného, při zemi Baffinově a na své třetí cestě r.&nbsp;1578 dostal se do průlivu Hudsonova. Po 7&nbsp;letech r.&nbsp;1585 vydal se {{Prostrkaně|John Davis}} do týchž končin. Po Angličanech ujali se cesty severových. na konci XVI. stol. {{Prostrkaně|Hollanďané}} a vyhlásili na objevení cesty této odměnu 25.000&nbsp;zl. Roku 1594 vystrojeny vládou hollandskou 3&nbsp;lodi, z nichž jedné velel {{Prostrkaně|Willem Barendsz}}, aby pluly k ostrovu Vajgači a potom, pokud bude možno, hledaly volné moře. Barendsz dostal se až k sev. mysu Nové Zemlje, ale nemoha pro led dále, plul k jihu a tam u ostr. De Longova setkal se s Nayem, jenž se dostal až do moře Karského. Nová výprava, podniknutá r.&nbsp;1596, objevila ostrov Medvědí a Špicberky, ale Barendsz na této cestě zahynul. Oběma směry, severových. i severozápadním, hledal cestu {{Prostrkaně|Henry Hudson}}, jehož úmyslem vlastně bylo přes pól dostati se do Číny. Hlavní objev jeho spadá do Ameriky, kdež na první cestě r.&nbsp;1609 objevil řeku po něm nazvanou, na poslední pak cestě r.&nbsp;1610 plul kolem jižního Grónska, úžinou Davisovou, dále úžinou, jež po něm nazvána Hudsonovou, až dospěl do nejjižnější části zálivu Hudsonova, kdež v zátoce James Bay přezimoval a potom, od zrádného mužstva opuštěn, zahynul. Nešťastný osud Hudsonův dal podnět k mnoha výpravám, jež měly jednak pátrati po zahynulém, jednak pokračovati v objevu jím započatém. Tak r.&nbsp;1612 vysláni Thomas {{Prostrkaně|Button}} a kap. {{Prostrkaně|Ingram}} na lodích »Resolution« a »Discovery«. Button dostal se až k záp. pobřeží zál. Hudsonova, domnívaje se, že již jest u východního pobřeží Asie, a plul na jih, kde přezimoval v ústí řeky Nelson. Druhý rok konstatoval ostrovní ráz Southamptonu. Kapitán {{Prostrkaně|Gilbon}} na lodi »Discovery« r.&nbsp;1614 doplul jenom do průlivu Hudsonova. R.&nbsp;1616 W.&nbsp;{{Prostrkaně|Baffin}} pronikl v Baffinově moři až k 78° s.&nbsp;š. a spatřil volný průliv k severu (Smith Sund), ale pro překážky ledu musil se dáti podél vých. břehů země Baffinovy k jihu, při čemž spatřil Jones Sund zamrzlý a průliv Lancasterský. Ač úspěchy byly znamenité, přece prohlásil Baffin, že není průchodu ani na severu ani na západě. Tak veškeré pokusy na dlouho ustaly. Také směrem severových. po Barendszovi mimo {{Prostrkaně|Hudsona}} v XVII. stol. mnoho nevykonáno, ale přece vykonáno něco, co zůstaveno jenom smělým kozákům ruským, totiž prozkoumati celé pobřeží sev. Asie. R.&nbsp;1581 náčelník donských kozáků {{Prostrkaně|Jermak Timofejevič}} překročil prvou sibiřskou řeku a potom kozáctvo šířilo se dále po celé Sibiři. Tak r.&nbsp;1610 dostali se kozáci po Jeniseji až k Ledovému moři, r.&nbsp;1639 až k Indigirce a r.&nbsp;1648 kozák Semen Děšněv, obepluv poloostrov Čukčův, dokázal, že Starý svět nesouvisí s Novým. Jenom že tato památná plavba zůstala západu úplně neznáma, tak že Petr I. Veliký pokládal za svou povinnost, dáti prozkoumati plavbou východní ohraničení říše Ruské. Úkolem tím pověřen Vít {{Prostrkaně|Bering}}, jenž r.&nbsp;1728 plavil se od vých. břehů Kamčatky k severu a proplul také průlivem mezi Asií a Amerikou. Hned po návratu Beringově vystrojena jiná výprava, tak zv. II. výprava kamčatská, jeden z největších vědeckých podniků, jež vůbec kdy byly předsevzaty. Počátek učinili {{Prostrkaně|Muravjev}} a Pavlov v l.&nbsp;1734—43. Vypluli z Archangelska, dostali se do moře Karského, ale k Obi proniknouti nemohli. To se podařilo jiným dvěma důstojníkům: {{Prostrkaně|Malyginovi a Skuratovu}} v l.&nbsp;1736 a 1737, kteří první dostali se mořem Karským do ústí Obi. R.&nbsp;1738 podařilo se {{Prostrkaně|Owczynovi}} dostati se z ústí Obi do ústí Jeniseje a nyní jednalo se o cestu z Jeniseje do Leny. R.&nbsp;1741 vydal se {{Prostrkaně|Laptěv}} ze zátoky Chatangské směrem k zátoce Tajmyrské. Zatím kormidelník jeho {{Prostrkaně|Čeljuskin}} měl postupovat od Jeniseje a mapovati pobřeží až k ř. Pjasině. Obě výpravy se skutečně spojily, jenom že nejsevernější bod poloostr. Tajmyrského zůstával neprozkoumán. To vykonal r.&nbsp;1743 Čeljuskin sám. Obešel nejsevernější bod na 77½° s.&nbsp;š., jenž dosud nese jeho jméno. Dmitrij {{Prostrkaně|Laptěv}} dostal se šťastně r.&nbsp;1741 až k m. Baranovovu. Výzkumy ruské byly dovršeny tím, že objeveny ostr. Novosibiřské r.&nbsp;1770 ruským kupcem {{Prostrkaně|Ljachovem}} a po něm nazvány. R.&nbsp;1760 {{Prostrkaně|Loškin}} dostal se úžinou Karskou na východní břehy Nové Zemlje a 8&nbsp;let později lieut. Rozmyslov aspoň částečně objevil pozdější průliv Matočkin. Tak bylo seznáno pobřeží arktické Asie, kdežto v Americe jsme v tomto ohledu o celých 100&nbsp;let zpátky. Jediné, co v tomto směru po moři učiněno k vyzkoumání pobřeží Sev. Ameriky, učinil r.&nbsp;1778 {{Prostrkaně|James Cook}}, jenž z jižních vod pluje průlivem Beringovým do Ledového moře dostal se na pobř. amer. až k 70° 44′ s.&nbsp;š. Tu však narazil na překážky ledové tak mocné, že se musil vrátiti. Ani po zemi v této končině mnoho nevykonáno. Vidíme, že jenom {{Prostrkaně|Samuel Hearne}} r.&nbsp;1769—72 učinil pokus vyhledati onu řeku, od níž Indiáni přinášejí měď (''Coppermine River''), což se mu také podařilo, a po jejím toku dostal se až k ústí. Dále zašel skotský kupec {{Prostrkaně|Alex. Mackenzie}}, jenž r. 1789 plavil se po řece t. jm. až k jejímu ústí. Tak vidíme, že celé stol. XVIII. nebylo šťastno výsledky v polár. končinách, a proto také není divu, že zájem o výpravy ochaboval. Popud k novým výpravám vycházel od Angličanů. Ti měli tam největší zájmy: byl totiž na severu hojný lov tresek a velryb, a taková velmoc námořní, na jakou Anglie začala se vyvíjeti, potřebovala nutně otužilých plavcův, a ti mohli jenom tam se otužiti. Proto vláda anglická vypsala odměnu na objevení cesty sz. a r.&nbsp;1818 vyslán {{Prostrkaně|John Ross}} na lodi »Isabella« zátokou Baffinovou. Ten plul až k průl. Smithovu, ale pokládaje ho jenom za záliv, obrátil se a plul k jihu, při čemž veplul do průlivu Lancasterského, zde pak upustil od další cesty. Na to r.&nbsp;1819 vyslán {{Prostrkaně|Parry}} s loďmi »Hecla« a »Griper«, aby výzkumy Rossovy opravil. Parry po mnoha svízelích dostal se 1.&nbsp;srpna 1820 až na 113° 54′ 43″ z.&nbsp;d. a spatřil k jihu novou zemi, již nazval Banksovou. Dále k západu nemohl, musil se vrátiti. R.&nbsp;1821 vypravil se znovu, a to do zálivu Hudsonova, tudy míně najíti cestu sz. Přezimoval na poloostrově Melvillově, a tam se dověděl, že dále k severu jest cesta volná. Plul tam tedy a dostal se do úžiny, která nazvána podle lodí, na kterých plul, Fury a Hecla. Nemoha dále, obrátil se na zpáteční cestu a vrátil se skorem zároveň s Franklinem domů. Po svém návratu Parry učinil nový návrh: on měl plouti úžinou Barrowovou, Beechey úžinou Beringovou, Franklin jíti po zemi od ř. Mackenzie a kap. Lyon vyslán k prozkoumání poloostrova Melvillova. Tentokráte však, r.&nbsp;1824, nebyl šťasten, nemohl proniknouti průlivem Prince Vladaře k severu, byl nucen tam přezimovati a r.&nbsp;1825 musil tam zanechati loď »Fury« jako vrak; přece tam však zřídil skladiště z potravin, jež se osvědčilo velmi dobrým. Také výprava Beecheyova zůstala bez výsledku, dostala se jenom k Point Barrow. Ani výprava Lyonova se nezdařila. John {{Prostrkaně|Franklin}} vydal se r.&nbsp;1825 k Vel. Medvědímu jezeru, kdež si zbudoval srub Fort Franklin. Provázeli jej {{Prostrkaně|Back a Richardson}}. Dosáhli šťastně ústí ř. Mackenzie. Tam se rozdělili. Franklin šel na západ, kdež se měl spojiti s Beecheyem. Došel až k 148° 52′ z.&nbsp;d. Beechey zase vyslal Elsona, jenž došel až k m. Barrowovu, a tak se nesetkali. R.&nbsp;1827 Parry s J. Cl. Rossem a Crozierem na lodi »Hecla« pluli na Špicberky a dostali se až k 82° 43′ sev. š. Tím, že tam nalezli moře volné, vyvrátili tehdejší domnění, že jest na severu jenom jediná souvislá plocha ledová. Po 35denním namáhavém pochodu vrátili se domů. Roku 1829 vydal se {{Prostrkaně|John Ross}} se svým synovcem {{Prostrkaně|Jamesem Cl. Rossem}} na parníku »Victory«, kterého poprvé užito k výzkumům polárním, hledat průchod směrem sz. Parník se jim neosvědčil. Propluli úžinou Lancasterskou do zálivu Prince Vladaře, a tam byli nuceni přezimovati. R.&nbsp;1831 objeven J. Cl. Rossem magnetický pól na sz. břehu Boothie Felix 70° 5′ s.&nbsp;š. a 96° 46′ z.&nbsp;d.; ježto však ani r.&nbsp;1832 nebylo naděje někam se s lodí dostati, dali se směrem tam, kde ztratil Parry loď »Fury«, kdež jim zanechané jím zásoby dobře posloužily, a násl. léta, třikrát přezimovavše, dostali se na dvou člunech, zhotovených z lodi »Fury«, do průl. Lancasterského, kdež byli přijati na loď »Isabella«, která byla již vyslána pátrati po nich. Tak po 4½leté nepřítomnosti Ross vrátil se domů, mnoho vykonav, ale přece jenom pořád cesta sz. zůstávala neotevřená. Docelení známosti pobřeží severoamer. a dovršení výzkumů Franklinových, prozkoumání zbývající části pobřeží k m. Barrowovu a také od úžiny Deasovy k poloostr. Boothia Felix jest zásluhou úředníků Hudsonské společnosti {{Prostrkaně|Dease a Thom. Simpsona}}, kteří r.&nbsp;1837 z ústí řeky Mackenzie dostali se na západ až k m. Barrowovu, kdežto {{Prostrkaně|Richardson a Kendall}} dostali se z ústí ř. Mackenzie zase až k ústí ř. Coppermine. Potom {{Prostrkaně|Simpson}} po ř. Coppermine dostal se do moře, proplul úžinou Ocasovou a r.&nbsp;1839 dostal se až na zemi krále Viléma. Pak již mnoho nescházelo k úplné cestě podél pobřeží severoamerického. Jenom bylo třeba spojení mezi severní cestou, která šla průplavem Lancasterským a úžinou Barrowovou, a jižnější, při pobřeží. K spojení jich obou bylo třeba neblahého osudu {{Prostrkaně|Franklinova}}, jenž r.&nbsp;1845 vypravil se na lodích »Erebus« a »Terror« s kap. {{Prostrkaně|Crozierem a Fitzjamesem}}, aby cestou, po které byl se bral Parry ze zálivu Baffinova, pronikli přímo k průlivu Beringovu. Ze zál. Melvillova poslali poslední zprávy. Když po celá 3&nbsp;léta žádná zpráva o nich nepřicházela, nastaly ovšem obavy. Tím také začíná se perioda výprav k vyhledání Franklina, jichž se účastnili hlavně {{Prostrkaně|Kennedy, Bellot, Belcher, Inglefield, Keilet, Mac Clintock, Mac Clure, Collinson, Kane, Rae, Schwatka}} a&nbsp;j. (v.&nbsp;t. a srv. {{Prostrkaně|{{Heslo|Franklin (osoby)|Franklin}}}} 2). V ten čas zaměstnávala učence otázka, zda jest kolem pólu volné moře či pevnina. Penny spatřil tam úžinou Smithovou volné moře a po něm byli téhož mínění Inglefield a Kane. Naproti tomu John Ross a Baffin pokládali průl. Smithův jenom za záliv. I vypravil se tam r.&nbsp;1860—61 I.&nbsp;{{Prostrkaně|Hayes}}, jenž dostal se až k 81½° s.&nbsp;š. a přezimoval v zátoce Foulke. Domníval se, že objevil volné moře, vida aspoň na obloze černý odlesk. {{Prostrkaně|Petermann}} měl za to, že Grónsko spojeno jest přes pól se zemí Wrangelovou, a potom pokládal za lepší cestu z ostr. Špicberských. Zatím vypukla válka a následující výprava mohla býti poslána až r.&nbsp;1871. Jest to Charles Francis {{Prostrkaně|Hall}}, dobře obeznámený se svízeli polárními, a s ním zkušení průvodci již dřívějších výprav, Morton a Emil Bessels. Na lodi »Polaris« dosáhli nejsev. místa Kaneova a nyní viděli, že moře Kaneovo jest vlastně jenom průlivem Robesonovým, ale dále k severu viděli ještě volné moře, jež nazváno Lincolnovým. Přezimováno v zátoce Polaris na zemi Hallově a tam zemřel Hall. Viděli pobřeží Grónska na 82° 26′ s.&nbsp;š. zahýbati se k sv. Když zásoby docházely, výprava dala se na cestu zpáteční. R.&nbsp;1875 vystrojeny dvě lodi, »Alert« a »Discovery« s úkolem, aby pronikly co možná k severu, a to týmž směrem, v kterém obě předcházející, ač Petermann horlivě nabádal ke směru druhému, sv. Vůdcem byl {{Prostrkaně|George S. Nares}}. Přezimovali na zemi Grantově, severněji než »Polaris«. Na cestách v zimě konaných do Grónska pozorováno pobřeží rychle na východ se zahýbající, čímž ostrovní ráz Grónska znova potvrzen, a na zemi Grantově dosáhl Markham 83° 20½′, kteroužto šířku Lockwood o 6&nbsp;let později jenom o 10′ překonal. Roku 1868 k popudu Petermannovu vypravena loď »Germania« s vůdcem {{Prostrkaně|Koldeweyem}}, jež měla prozkoumati břehy východního Grónska, ale pro nepříznivé okolnosti dostati se tam nemohla a musila se vrátiti na Špicberky, kdež prozkoumala zátoku Hinlopen. Na to r.&nbsp;1869 vypravena nová loď s vůdci {{Prostrkaně|Koldeweyem a Hegemannem}}, aby podél vých. pobřeží Grónska pronikli co možná k severu. Dostali se až k 77° s.&nbsp;š. a na zpáteční cestě objevili fjord cís. Frant. Josefa. Tak ani touto cestou nemohlo se dojíti pólu. Mimo pokusy konané vládou ruskou k celému obeplutí břehů sibiřských dály se také pokusy úžinou Beringovou. Tak r.&nbsp;1816 {{Prostrkaně|Adam a Jan Krusenstern}}, r.&nbsp;1817 {{Prostrkaně|Kotzebue, Golovin, Bellingshausen}}, v letech 1821—23 Francouzi {{Prostrkaně|Wrangel a Anjou}}, z nichž prvý prozkoumal pobřeží od m. Baranovova až k m. Severnímu a slyšel zároveň, že severně od m. Jakanu jest země, kterou potom objevil Th. {{Prostrkaně|De Long}}. Země nazvána ostr. Wrangelovým a průliv mezi ní a pevninou De Longovým. Také na východě Grónska a na severu Evropy pokračováno ve výzkumech po pracích Scoresbyových a Claveringových. Dán W.&nbsp;A. {{Prostrkaně|Graah}} pronikl až k 65° s.&nbsp;š. na východním pobřeží Grónska, r.&nbsp;1833 nešťastná výprava franc. »La Lilloise«, jež v grónském ledu zmizela s vůdcem {{Prostrkaně|Bossevillem}} a mužstvem o 82&nbsp;hlavách. V týž čas, co Wrangel podnikl svou cestu, {{Prostrkaně|Lütke}} odebral se na Novou Zemlji a konal tam pozorování meteorologická r.&nbsp;1827. O 10&nbsp;let později, r.&nbsp;1837, Rus {{Prostrkaně|Вaer}} pokusil se vniknouti do moře Karského, a když se mu pokus nezdařil, konal na Nové Zemlji pozorování botanická, zoolog. a geologická. R.&nbsp;1827 Bart. {{Prostrkaně|Lövenigh, Keilhau a Bravais}} dostali se za velmi příznivého léta na ostrov Medvědí a Špicberky, kamž r.&nbsp;1837 {{Prostrkaně|Sven Lovén}} podnikl svou druhou výpravu vědeckou. Špicberky byly vůbec hojně navštěvovány, protože tam byl velmi výhodný lov ryb. К důkladnému seznání Nové Zemlje přispěli {{Prostrkaně|Pachtusov a Moizejev}}. Od nich máme také mapu východního pobřeží Nové Zemlje. R.&nbsp;1843 zabýval se astronomickým určováním na poloostr. Tajmyrském {{Prostrkaně|Middendorf}} a ztvrdil tam udání Celjuskinova, jimž se již počalo nedůvěřovati. Tam také zvěděl, že led v letních měsících žene se k severu; jím také nastává malá přestávka v cestách směrem severovýchodním. Za to v severním moři Ledovém po Lovénovi do r. 1873 neméně než 5 výprav vykonáno: {{Prostrkaně|Otto Torell, A. Nordenskjöld, Palander, Chydenius, Malngreen, Dunér, Blornstrand}}, přičemž topografie Špicberků velice zdokonalena, a při tom také dály se pokusy o plavbu při pobřeží do moře Karského. Tak r.&nbsp;1863 Švéd {{Prostrkaně|Elling Carlsen}}, jenž veplul do moře Karského a nenašel tam žádný led, a podobně {{Prostrkaně|Palliser}}, Ed. {{Prostrkaně|Johannesen}} r.&nbsp;1869 a J.&nbsp;{{Prostrkaně|Lanont}}. Konečně r.&nbsp;1870 podle přání Petermannova {{Prostrkaně|Heuglin}} s hr. {{Prostrkaně|Waldburg-Zeilem}} pronikli až k východnímu pobř. Špicberků, r.&nbsp;1871 {{Prostrkaně|Rosenthal}} dosáhl Nové Zemlje a Rakušané {{Prostrkaně|Payer a Weyprecht}}, proniknuvše až k 78° 43′ s.&nbsp;š., nalezli východně od Špicberků moře volné. R.&nbsp;1872 podařilo se pomocí hr. Wilczka a Zichyho vypraviti loď »Tegetthof«, jejímiž vůdci byli {{Prostrkaně|Payer a Weyprecht}}, s úkolem dostati se do průlivu Beringova a při tom prozkoumati moře na v. od Nové Zemlje. Ale okolnosti nepříznivé jim zavřely loď do ledu a tak byli hnáni k severu, kdež nalezena nová země a nazvána zemí cís. Františka Josefa (viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Františka Josefa země}}}}). V týž skoro čas podařilo se slavnému polárnímu cestovateli A. E. {{Prostrkaně|Nordenskjöldovi}} provésti, co již bylo dávno touženým přáním, najíti totiž cestu sv. R.&nbsp;1875 dostal se do moře Karského a po řece Jeniseji až do nitra Asie, čímž obchodní dráha do Sibiře byla otevřena. Podobně r.&nbsp;1876 objevil ostrov Sibirjakova. Uvažoval pak, že musí býti podél celého pobřeží volná cesta, poněvadž tam ústí veliké řeky s vodou poměrně teplou. R.&nbsp;1878 doprovázen 3&nbsp;loďmi plul na parníku »Vega« stále pokojně, až od m. Baranovova nastaly překážky ledu a v zátoce Koljučinské třeba bylo přezimovati. Potom opravuje po celé cestě mapu pobřeží, dostal se kolem m. Východního do Tichého okeánu a domů, čímž podal důkaz, že jest možná cesta sv., ale že jest také nepraktická. Když za přezimování nepřicházely o Nordenskjöldovi žádné zprávy, Sibirjakov vystrojil loď »A.&nbsp;E. Nordenskjöld«, jež však v Japanském moři se porouchala, a potom J.&nbsp;G. {{Prostrkaně|Bennet}}, vlastník světového listu amer. »New York Herald«, koupil loď již ve vodách polárních osvědčenou, »Pandora«, a pode jménem »Jeanette« s kap. G.&nbsp;W. {{Prostrkaně|De Longem}} v čele poslal ji vyhledat Nordenskjölda. Ze San Franciska r.&nbsp;1879 vypluto do zál. Koljučinského. Tam zvěděl De Long o odplutí Nordenskjöldově, proto se dal směrem k sev., ale u ostr. Herald zamrzla loď a hnána nejvíce na sz., při čemž také objeveny osamělé ostr. Jeanette a Henriette. Ale loď neodolala tlaku ledu a r.&nbsp;1881 se ponořila. Mužstvo hledělo se zachrániti k ústí Leny. Po cestě objeven ještě ostrov Bennetův. Ale nedostali se ani všichni na pobřeží k ústí Leny, a z těch, kdo se tam dostali, také mnozí zahynuli. К vyhledání zmizelých poslán od Spojených Obcí kap. {{Prostrkaně|Hooper}}, potom {{Prostrkaně|Berry}}, jenž úžinou Beringovou vjel do moře Polárního a znova konstatoval ostrovní povahu země Wrangelovy. Výsledek všeho byl, že nalezena mrtvola De Longeva i jiných druhů. Novým mezníkem v dějinách objevů severních jest založení spolku pro '''p. v.''' r.&nbsp;1874 v Brémách. Rok potom, r.&nbsp;1875, Weyprecht v Štýrském Hradci navrhl systematické pozorování v krajích polárních. Na sjezdu geografickém v Hamburce, Berně a Petrohradě usneseno postaviti co možná mnoho pozorovacích stanic kolem pólu a tak 11&nbsp;států postavilo 15&nbsp;stanic a mimo to ještě 34&nbsp;observatoří mimo končiny polární, jež měly každou hodinu konati pozorování a činiti záznamy. Plán ten proveden r.&nbsp;1882—83. Rakousko mělo svou stanici na ostr. Jan Mayenu. Spojené Obce postavily stanici v zátoce Lady Franklinovy, jejímž vůdcem ustanoven A.&nbsp;W. {{Prostrkaně|Greely}}. Jeho druhy byli tam Lockwood a Brainard. Lockwood prozkoumal při tom sev. Grónsko a dostal se až k 83° 30½′ s.&nbsp;š., nejsev. bodu před Nansenem, Greely zkoumal zemi Grinnellovu, kdež objevil záliv po něm pojmenovaný. Zatím však zásob ubývalo a žádná výprava pomocná se tam pro překážky ledu dostali nemohla. Proto účastníci ubírali se k jihu a tam je potom až r.&nbsp;1884 přijala loď. Výzkum Grónska dál se potom také s podporou vlády dánské; tak {{Prostrkaně|Steenstrup, Helland, Jensen, Kornerup, Hammer, Holm, Groth, Ryder}}, jenž prozkoumal fjord Scoresbyho r.&nbsp;1891—92. Také nitro Grónska již dávno zajímalo cestovatele, ona »arktická Sahara«, jak je nazývá Nordenskjöld. On sám podnikl tam 2&nbsp;cesty, částečně také {{Prostrkaně|Peary a Maigaard}}. Nordenskjöld hájil mínění, že nitro Grónska není pokryto ledem, že jenom okraj jest ledový, ale mínění to bylo úplně vyvráceno cestou norského zoologa {{Prostrkaně|Fridtjofa Nansena}} r.&nbsp;1888, jenž se Sverdrupem podél 65° s.&nbsp;š. od východního pobřeží pustil se na západ, kdežto dřívější pokusy dály se ode břehu západního. Původně mínili doraziti do Christianshavnu, ale potom změnili směr na Godhavn. Za 40&nbsp;dní urazili cestu 560&nbsp;''km'', ve výši až 2720&nbsp;''m''. Potom vyslala něm. společnost 2&nbsp;výpravy ke zkoumání ledovců do Grónska, do fjordu Umanak, r.&nbsp;1891 a 1892—1893, jíž se účastnili {{Prostrkaně|Erick von Drygalski, Baschin, Vanhöffen a Stade}}. Podobný přechod jako Nansen, jenom že mnohem jižněji, vykonal Dán {{Prostrkaně|Garde}}, ve 12&nbsp;dnech uraziv dráhu 280&nbsp;''km''. Za poznání sev. Grónska děkujeme nejvíce {{Prostrkaně|Pearyovi}}. On konečně dokázal, že Grónsko jest ostrov a že sund Hayesův není průlivem, nýbrž jenom zálivem, že tedy země Ellesmerova a Grinnellova spolu souvisí. Sáňkové výpravy Pearyovy v l. 1891—92, 1895 a v posledních letech náležejí k nejdůležitějším ze všech polárních vůbec. Na poslední své výpravě (1898—1902) dosáhl v dubnu 1902 ve směru od mysu Hecla (na sev. země Grantovy) k severu 84° 17′, nejsev. to bodu, k němuž člověk na americké straně Arktidy dospěl. V stejnou dobu s Pearym, 24.&nbsp;čna 1898, vydal se k severu touž cestou {{Prostrkaně|Sverdrup}} na lodi »Fram«, aby doplnil výzkumy Nansenovy se strany americké. Chtěl prozkoumati moře Lincolnovo a potom objeti Grónsko a dostati se na východní břehy jeho a vyplniti mezeru dosavadní mezi zátokou Independence a mysem Bismarckovým. Jenom že byl nucen přezimovati již na mysu Sabine na vých. břehu země Ellesmerovy, při čemž podnikal mnohé cesty na zemi Ellesmerovu a Grinnellovu. R.&nbsp;1899 veplul do průlivu Jonesova a přezimoval tam na jižním břehu země Ellesmerovy na 76° 29′ s.&nbsp;š., 84° 25′ z.&nbsp;d. Odtud pronikl na jaře r.&nbsp;1900 Sverdrup po záp. pobřeží země Ellesmerovy k 81° s.&nbsp;š., kdežto jiní členové jeho výpravy Isaachsen a Hassel objevili dále v záp. na 98° z.&nbsp;d. novou zemi a rozvětvený systém fjordů. V té době loď výpravy byla ohrožena ohněm, jenž však na štěstí byl uhašen. R.&nbsp;1900—1901 loď přezimovala na 76° 48′ s.&nbsp;š., 89° z.&nbsp;d. Na jaře r.&nbsp;1901 Sverdrup dosáhl 80° 30′ s.&nbsp;š., kdežto Isaachsen cestoval dále k západu. V létě r.&nbsp;1901 prozkoumáno ve člunech pobřeží v. North Devon. Na jaře r.&nbsp;1902 Sverdrup pokusil se dosáhnouti na zemi Grinnellově nejzazšího bodu Aldrichova, člena výpravy Naresovy z r.&nbsp;1876, nedostal se však než na 81° 37′ s.&nbsp;š. Na jiné sáňkové výpravě došlo se až na Beechey Island, proslulý z výpravy Franklinovy. V srpnu r.&nbsp;1902 konečně loď mohla nastoupiti zpáteční cestu. Výpravou Sverdrupovou vyplněna byla veliká mezera mezi ostrovy Parryovými a zemi Grinnellovou, tak že ji dlužno čítati k nejúspěšnějším. Také {{Prostrkaně|Amdrup}} pokoušel se prozkoumati pobřeží vých. Grónska mezi zálivem Scoresbyovým a nově založenou missionářskou stanicí Angmagsalik, což se mu skutečně podařilo na výpravě druhé. Napřed udělal si tam skladiště potravin r.&nbsp;1899 a potom r.&nbsp;1900 jednak po člunu, jednak po ledě prozkoumal pobřeží a nazval je zemí Kristiána&nbsp;IX. Vrátil se 4.&nbsp;října r.&nbsp;1900. Zároveň r.&nbsp;1899 odebral se do fjordu cís. Frant. Josefa {{Prostrkaně|Nathorst}}, aby tam pátral po výpravě Andréeově. Po té tam ovšem žádné stopy nenalezl, ale za to opravil dobře mapu fjordu a výšku hory Petermannovy (z udání Payerova 3500&nbsp;''m'' na 2500—2800&nbsp;''m''). Také moře samo u Grónska bylo předmětem důkladného zkoumání. Tak norskou výpravou k prozkoumání Ledového moře severního pod vůdcem meteorologem {{Prostrkaně|Mohnem}}, kdež měl také Nansen účasť, konstatován směr proudu Golfového, potom zkoumala tu dánská loď »Ingolf« pod vůdcem C. {{Prostrkaně|Wandelem}} r.&nbsp;1895. Na Islandě pokračoval ve výzkumech, započatých {{Prostrkaně|Thoroddsenem}}, r.&nbsp;1895 {{Prostrkaně|Cahnheim a Grossmann}}, potom r.&nbsp;1899 švédská výprava »Diana«. Téhož roku odebral se tam též {{Prostrkaně|Paulsen}}, ředitel dán. meteorog. ústavu k pozorování polár. světla a jeho spojení s výjevy magnetickými. Po cestě Heuglinově na Špicberky prozkoumali země severových. {{Prostrkaně|Leigh Smith}}, potom r.&nbsp;1889 {{Prostrkaně|W.&nbsp; Kükenthal a A.&nbsp;Walter}}, kteří dokázali, že země krále Karla jest mnohem menší, než se domníváno. R.&nbsp;1890 konal tam, v Isfjordu, geologická pozorování švédský státní geolog G.&nbsp;{{Prostrkaně|de Geer}}. R.&nbsp;1892 přistali tam členové franc. výpravy »La Manche«, {{Prostrkaně|Charles Rabot a Bienaimé}}, navštívivše ostrov Jan Mayen, po rak. výpravě nikým dosavad nenavštívený. V l.&nbsp;1894—95, po nezdařeném pokusu Wellmannově, pozoroval tam ledovce Nor {{Prostrkaně|Eckroll}}. R.&nbsp;1896 a 1897 prošel Špicberky Angličan {{Prostrkaně|Conway}}. Téhož r.&nbsp;1897 také Angličan {{Prostrkaně|Pike}} obeplul zemi krále Karla a dokázal její ostrovní povahu. R.&nbsp;1898 švédská výprava s vůdcem {{Prostrkaně|Nathorstem}} přistala na záp. pobřeží, obeplula celý archipel a znova tam mapováno, r.&nbsp;1899 pak konal tam hydrografická pozorování kníže {{Prostrkaně|Albert}}&nbsp;I. {{Prostrkaně|Monacký}}, v l.&nbsp;1899, 1900 a 1901 byly tam {{Prostrkaně|výpravy ruská a švédská k měření stupňů}}. Výpravy tyto potkaly se se žádoucím výsledkem. Zemi cís. Frant. Josefa po Smithovi prozkoumal {{Prostrkaně|Nansen}}, potom princ Ludvík {{Prostrkaně|Amadeus Savojský, vévoda abruzský}}, jenž r.&nbsp;1900 na lodi »Stella Polare« s mnohými obtížemi dostal se až na zemi prince Rudolfa a tam zakotvil v zálivě Teplickém. Ač mohl, nevydal se ještě dále, poněvadž nikde neviděl zemi a na širém moři přezimovali nechtěl. Hned 19.&nbsp;ún. podniknuta cesta na saních, ale pro zimu až −52°&nbsp;C upuštěno od ní. Za to na výpravě, podniknuté 11.&nbsp;břez., {{Prostrkaně|Cagni}} dosáhl až 86° 33′ 49″ s.&nbsp;š., nejsev. bodu dosavad. Tři muži z té výpravy nevrátili se k lodi a na vyhledání jich vyslána loď »Capella«, jež však o nich žádné zprávy nedostala. Při tom zjištěno, že Fligely leží o něco jižněji, než jak byl nakreslil Nansen, dále zjištěno, že není žádné země Petermannovy, jak již Nansen sám byl tušil, a že země Rudolfova jest jenom ostrov. K dokonalému seznání archipelu toho přispěla nám tříletá výprava s vůdcem Fr. G. {{Prostrkaně|Jacksonem}} v letech 1894—96, jenž zjistil rozlohu země té a shledal, že to jsou jenom samé ostrovy, úzkými průlivy oddělené. S Nansenem a geologem Köttlitzem konána tam zkoumání geologická. Dvě massy země, které tam byl Payer pozoroval, rozplynuly se ve skupinu nejméně 60&nbsp;ostrovů, rozdělených kanály ve 3&nbsp;skupiny. {{Konec formy}} apvzbayt0beeas3xpz2kksc4y9wop6j 0 97712 333673 2026-06-12T11:55:33Z Mykhal 7311 heslo (ale mám pochybnosti o určení autora) 333673 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Depolarisace | PŘEDCHOZÍ = Depok | DALŠÍ = Děpold }} {{Textinfo | TITULEK = Depolarisace | AUTOR = [[Autor:František Kameníček|František Kameníček]]<!-- TODO FIXME opravdu ? --> | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1893. S.&nbsp;314 {{Kramerius|nkp|4c3fcf80-0a06-11e5-ae7e-001018b5eb5c}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} '''Depolarisace''', odstranění polarisace, na př. optické diffusným odrazem na mdlých plochách. Dříve slula přeměna lineárně polar. světla v elliptické nebo cirkulárné (na př. při odrazu na kovech) rovněž '''d'''-cí. — '''D.''' galvanická, magnetická. ''[[Autor:František Kameníček|Kčk.]]'' {{Konec formy}} [[Kategorie:Fyzika v Ottově slovníku naučném|Depolarisace]] 4okjxn1zxxaarftngb3bmxhym5i1wab