Wikizdroje cswikisource https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana MediaWiki 1.47.0-wmf.7 first-letter Média Speciální Diskuse Uživatel Diskuse s uživatelem Wikizdroje Diskuse k Wikizdrojům Soubor Diskuse k souboru MediaWiki Diskuse k MediaWiki Šablona Diskuse k šabloně Nápověda Diskuse k nápovědě Kategorie Diskuse ke kategorii Autor Diskuse k autorovi Edice Diskuse k edici Stránka Diskuse ke stránce Index Diskuse k indexu TimedText TimedText talk Modul Diskuse k modulu Podujatie Diskusia k podujatiu 100 21485 334005 302457 2026-06-21T21:19:48Z Hubert Kororo 11821 lepší fotka z wd 334005 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Ferdinand | příjmení = Pantůček | datum narození = 24. května 1863 | místo narození = Hlinsko | datum úmrtí = 13. února 1925 | místo úmrtí = Praha | popis = český právník }} JUDr. '''Ferdinand Pantůček''' (1863–1925) byl český právník, první prezident Nejvyššího správního soudu ČSR. {{Více}} == Dílo == === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkami ''Ptč.'' a ''Pčk.'' Je autorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Abusus|Abusus]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Accidentalia|Accidentalia]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Addictio|Addictio]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Aestimace|Aestimace]] * [[Ottův slovník naučný/Aquaeductus|Aquaeductus]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Aquaehaustus|Aquaehaustus]] * [[Ottův slovník naučný/Arbitratus|Arbitratus]] * [[Ottův slovník naučný/Beneficium|Beneficium]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Blbost|Blbost]] (se stanoviska právního) * [[Ottův slovník naučný/Blíženci (právo)|Blíženci]] (ve smyslu právním) * [[Ottův slovník naučný/Bonus pater familiae|Bonus pater familiae]] * [[Ottův slovník naučný/Eventuální princip|Eventuální princip]] * [[Ottův slovník naučný/Excepce|Excepce]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Excise|Excise]] * [[Ottův slovník naučný/Exekuce|Exekuce]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Exekutivní žaloba a process|Exekutivní žaloba a process]] * [[Ottův slovník naučný/Chudých právo|Chudých právo]] * [[Ottův slovník naučný/Incidence|Incidence]] * [[Ottův slovník naučný/Inhabilita soudců|Inhabilita soudců]] * [[Ottův slovník naučný/In integrum restitutio|In integrum restitutio]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Instance|Instance]] * [[Ottův slovník naučný/Intervence|Intervence]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Inventář|Inventář]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Ipso jure|Ipso jure]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Jistota|Jistota]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Jurisdikční norma|Jurisdikční norma]] * [[Ottův slovník naučný/Konkurs|Konkurs]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Konkursní|Konkursní]] * [[Ottův slovník naučný/Kontumace|Kontumace]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Nepříslušnost soudní|Nepříslušnost soudní]] (část) [[Kategorie:Čeští autoři]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] rgmtc12ygcpnojzv52512f6sthz6a5r 100 24565 334003 332625 2026-06-21T12:17:07Z Mykhal 7311 /* Ottův slovník naučný */ +1 334003 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Karel | příjmení = Stecker | Image = Karel Stecker 1899 Narodni album.jpg | datum narození = 22. leden 1861 | místo narození = Kosmonosy | datum úmrtí = 13. březen 1918 | místo úmrtí = Mladá Boleslav }} '''Karel Stecker''' (1861–1918) byl český hudební skladatel, profesor na hudební konzervatoři v Praze. == Dílo == === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''Str.'' Je autorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Allemande|Allemande]] * [[Ottův slovník naučný/Allemani|Allemani]] * [[Ottův slovník naučný/Applikatura|Applikatura]] * [[Ottův slovník naučný/Bach|Bach]] (skladatelé) * [[Ottův slovník naučný/Beck|Beck]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Bečvářovský|Bečvářovský]] * [[Ottův slovník naučný/Bi|Bi]] * [[Ottův slovník naučný/Buffone|Buffone]] * [[Ottův slovník naučný/Buffo|Buffo]] * [[Ottův slovník naučný/Caballero (osoby)|Caballero (osoby)]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Caccini|Caccini]] * [[Ottův slovník naučný/Carola|Carola]] * [[Ottův slovník naučný/Catalani|Catalani]] * [[Ottův slovník naučný/Catalani‎|Catalani‎]] * [[Ottův slovník naučný/Catelani|Catelani]] * [[Ottův slovník naučný/Catel|Catel]] * [[Ottův slovník naučný/Catch|Catch]] * [[Ottův slovník naučný/Cerreto|Cerreto]] * [[Ottův slovník naučný/Come prima|Come prima]] * [[Ottův slovník naučný/Come sta|Come sta]] * [[Ottův slovník naučný/Čechy/Školy sloužící zvláštním účelům|Čechy/Školy sloužící zvláštním účelům]] * [[Ottův slovník naučný/Čechy|Čechy]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Červenka (rod)|Červenka (rod)]] * [[Ottův slovník naučný/Dehn|Dehn]] * [[Ottův slovník naučný/Deiters|Deiters]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Deprosse|Deprosse]] * [[Ottův slovník naučný/Devienne|Devienne]] * [[Ottův slovník naučný/Dioxeion|Dioxeion]] * [[Ottův slovník naučný/Diplasion|Diplasion]] * [[Ottův slovník naučný/Dirigovati|Dirigovati]] * [[Ottův slovník naučný/Dont|Dont]] * [[Ottův slovník naučný/Dowland|Dowland]] * [[Ottův slovník naučný/Drechsler|Drechsler]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Dudy|Dudy]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Dvořák|Dvořák]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Evakuant|Evakuant]] * [[Ottův slovník naučný/Falsobordon|Falsobordon]] * [[Ottův slovník naučný/Faux bourdon|Faux bourdon]] [[Kategorie:Čeští hudební skladatelé]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] h2thrjgosbov9962ux9mcko3axc91us 0 97890 334004 333984 2026-06-21T15:55:13Z Rulumas 19860 Innocenc, 2. část 334004 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Innocenc | PŘEDCHOZÍ = Innichen | DALŠÍ = Innocente }} {{Textinfo | TITULEK = Innocenc | AUTOR = [[Autor:František Krásl|František Krásl]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvanáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 661–664. {{Kramerius|nkp|05611450-04b8-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Innocenc | WIKIPEDIA-DALŠÍ = }} {{Forma|proza}} '''Innocenc''', lat. ''Innocentius'', jméno 13 {{Prostrkaně|papežů}}. '''1) I.''' {{Prostrkaně|svatý}} (402—417) rodem z Albana, byl po papeži Anastasiovi I. od duchovenstva a lidu jednomyslně za papeže zvolen. Vynikaje moudrostí a obezřetností, zasazoval se o to, by primát římských biskupů jak v západních tak i ve východních církvích uznán byl. Hájil také práva papežů souditi důležitější věci biskupů (''causas majores''). Jeho listy podávají jasný obraz o tehdejším církevním životě a jeho potřebách. Na podnět sv. Augustina dosáhl toho, že císař Honorius vydal zákon proti Donatistům. Statně se ujímal sv. Jana Zlatoústého proti jeho protivníkům Theofilovi, patriarchovi alexandrinskému, jemuž pro libovolné vystupování naproti světci dal důtku, pak proti cís. Arkadiovi a jeho manželce Eudoxii. V zaslaném listu do Kukusu na hranicích armenských, kam sv. Jan Zlatoústý do vyhnanství poslán byl, těšil tohoto trpitele a napomínal i duchovenstvo i lid cařihradský, by věrně stáli k Janovi nespravedlivě odsouzenému. Když církev africká byla zmítána pelagiánskými spory, potvrdil '''I.''' usnesení synod karthaginské a milevské proti této sektě a vyloučil Pelagia a Coelestina s jejich stoupenci z církve. V posledních létech života svého byl stíhán útrapami, neboť Gotové pod Alarichem dvakráte (r. 408 a 410) Říma dobyli a město poplenili. Umřel 12. břez. 417. Památka jeho slaví se 28. čce. '''2) I.''' II. (1130—1143), rodem Říman, proti němuž zvolen byl vzdoropapež Anaklet II., jenž zmocniv se chrámu sv. Petra přinutil '''I'''-e k útěku do Francie. Král franc. Ludvík VI. jakož i franc. biskupové žádali na sv. Bernardovi, by rozhodl, kdo jest pravomocným papežem, a ten prohlásil se pro '''I'''-e, poněvadž byl dříve zvolen a kardinálem biskupem ostijským řádně vysvěcen. Synoda etampeská jej uznala za pravého papeže, načež byl od celé Francie vyhlášen za řádnou hlavu církve. Brzy připojily se k '''I'''-ovi Anglie a Španělsko. Z Francie odebral se jsa doprovázen sv. Bernardem a některými kardinály do Lutichu, kde jej král Lothar II. r. 1131 slavně přivítal a ku přímluvě sv. Bernarda mu slíbil, že jej do Říma uvede. Mezi tím upevnil se Anaklet v Římě a získal pro sebe Normany, uděliv vévodovi jejich Rogerovi korunu královskou. Aby pravého papeže v Římě usadil, podnikl Lothar dvojí výpravu proti králi Rogerovi a dal se od '''I'''-e v Lateraně za císaře korunovati. Sv. Bernard výmluvností svou pohnul četné biskupy k poslušnosti '''I'''-e II., jenž od r. 1138, kdy Anaklet zemřel, bez soupeře církvi vládl. R. 1139 slavil desátý obecný sněm církevní, lateránský druhý, na němž zavrženo bylo učení Arnolda z Brescie a Petra de Bruis a nad Rogerem sicilským vynesena kletba. Za několik měsíců po všeobecné synodě lateránské II. dal Roger svým synem papeže přepadnouti a jati, nakládal však s ním s velikou šetrností, načež oba se porovnali. '''I.''' rozřešil Rogera od klatby a investoval jej Sicilií, Apulií a knížectvím Capuanským a potvrdil mu titul královský. '''3) I.''' III. (1198—1216), z nejráznějších a nejslavnějších papežů, dříve kardinál {{Prostrkaně|Lothar}} z rodiny hrabat Segniských, nar. r. 1160, nabyl vzdělání v Římě, v Paříži a v Bologni. Byl mravů čistých, obratný v úřadování a velmi zběhlý v bohosloví a v právech, ve kterých oborech sepsal též několik cenných spisů. Maje teprv 37 let byl po smrti papeže Coelestina III. jednomyslně na stolec papežský povýšen. Nejprv opravil papežský dvůr a zavedl jeho bývalou jednoduchost. Šlechtická pážata byla propuštěna a úplatní úředníci přísně trestáni. Potom přikročil k obnovení světského panství papežského, prohlásil praefekta města Říma za papežského úředníka, ustanovil nové soudce a uvedl sousední hrabata, pány a města v poslušnost. Pod ním dosáhlo papežství vrcholu své moci. '''I.''' zasahoval do poměrů takořka všech křesťanských říší a jak nestrannému dějepisci doznati jest, bylo to jen k jejich prospěchu, nebo právě tím bylo četným bojům zabráněno. Císařovna Konstancie zvolila před svou smrtí (1198) '''I'''-e za poručníka svého čtyřletého syna Bedřicha a za správce obou Sicilií, obnovivši za příčinou pojištění svého panství lenní poměr k papeži. '''I.''' nezklamal její důvěry, nešetřil ani namáhání ani obětí, aby Bedřichovi proti jiným nápadníkům korunu zachoval. Když bylo tomuto 14 let, složil '''I.''' poručnictví a přiměv Bedřicha k tomu, by se zasnoubil s princeznou aragonskou Konstancií, potvrdil mír v zemi sněmem svatogermanským r. 1208. V Německu pojistil sice císař Jindřich VI. nástupnictví v říši svému synu Bedřichovi, ale po smrti jeho zvolen byl šváb. vévoda Filip IV., kdežto strana velfská zvolila Otu IV. '''I.''' prostředkoval mezi stranami, ale podporoval Otu, jenž po zavraždění Filipově r. 1208 byl všeobecně za krále uznán a korunován. Když pak Ota dopustil se proti '''I'''-ovi nevděku, dal jej týž do klatby a přičinil se, že Bedřich II. stal se králem a císařem. Statně zasáhl '''I.''' i do poměrů anglických. Poněvadž král Jan Bezzemek nechtěl uznati pravoplatně zvoleného arcibiskupa canterburského Langtona a proti duchovenstvu zuřil, vynesl '''I.''' na Anglii r. 1208 interdikt a dal krále r. 1209 do klatby. Jan vida nezbytí podrobil se r. 1213 a sám prohlásil Anglii a Irsko za papežské léno, což bylo příčinou, že se na trůnu udržel i se svým rodem a že Anglie nestala se provincií francouzskou. Král franc. Filip August pojal dánskou princeznu Ingeburgu za manželku r. 1193. Nabaživ se jí, pojal r. 1196 Anežku, dceru vévody tyrolského, za choť, obávaje se však klatby podrobil se '''I'''-ovi a přijal opět Ingeburgu. Podobně donutil '''I.''' krále leonského Alfonsa IX., že se vzdal svého manželství s blízkou příbuznou. Petr II. aragonský odebral se r. 1204 do Říma, prohlásil svou zemi za léno papežské a obdržel za to královskou korunu. — V Polsku vzal '''I.''' pod svou ochranu Leška Bílého na základě zákona o posloupnosti proti Vladislavovi Laskonohému. '''I.''' sjednotil s církví Bulhary, povýšil stolec trnovský za primatiální, jmenoval biskupa Vasila patriarchou a zřídil dále metropole v Pijaslavi a Velbuždi. Vévodu Jana Asěna (Kalijana) dal korunovati za krále, povýšiv Bulharsko na království. R. 1204 uznal Přemysla Otakara I. za krále českého a název ten i jeho potomkům propůjčil potvrdiv důležité výsady nového království. Za něho se i o to jednalo, aby Čechy v církevním ohledu z pravomoci arcibiskupa mohučského byly vyloučeny a v Praze samostatné arcibiskupství bylo zřízeno. Téhož r. 1204 prohlásil '''I.''' na prosby Čechů sázavského opata Prokopa za svatého. V Uhřích smířil rozvaděné o korunu bratry Emericha a Ondřeje. Armeny spojil rovněž s církví. Praetendent trůnu norského Inge přenechal svou při rozhodnutí papežovu. — '''I.''' potlačil bludy novomanichejské cestou apoštolskou i křižáckou výpravou proti Albigenským. Jeho namáháním sešla se veliká křižácká výprava k dobytí Sv. země. Činnost svou korunoval slavením církevního sněmu lateránského IV. r. 1215, na kterém poprvé učení o svátosti oltářní přesně slovem »přepodstatnění« (''transsubstantiatio'') se vyjadřuje a stanoví, že každý věřící alespoň jednou v roce vlastnímu knězi z hříchů svých se má zpovídati a o velikonocích svátost oltářní přijati. Povinností světské i církevní vrchnosti jest bludy odstraňovati. '''I.''' potvrdil řády františkánů, dominikánů a trinitárů. Na cestách po Italii byl v Perugii zimnicí zachvácen a zemřev 16. čce 1216 v 56. roce věku svého, byl tam pochován v chrámě sv. Vavřince. Ze spisů jeho nejznamenitější jsou: ''De contemptu mundi libri III.''; ''De sacro altaris mysterio libri VI.''; ''Sermones de tempore et de sanctis per totum anni circulum''; dále některé dosti důležité listy. {{Konec formy}} q8ky6sdco8jsl1sbzc7uk5xx8ugpfvx 334006 334004 2026-06-22T05:03:44Z Rulumas 19860 Innocenc, 3. část 334006 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Innocenc | PŘEDCHOZÍ = Innichen | DALŠÍ = Innocente }} {{Textinfo | TITULEK = Innocenc | AUTOR = [[Autor:František Krásl|František Krásl]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvanáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 661–664. {{Kramerius|nkp|05611450-04b8-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Innocenc | WIKIPEDIA-DALŠÍ = }} {{Forma|proza}} '''Innocenc''', lat. ''Innocentius'', jméno 13 {{Prostrkaně|papežů}}. '''1) I.''' {{Prostrkaně|svatý}} (402—417) rodem z Albana, byl po papeži Anastasiovi I. od duchovenstva a lidu jednomyslně za papeže zvolen. Vynikaje moudrostí a obezřetností, zasazoval se o to, by primát římských biskupů jak v západních tak i ve východních církvích uznán byl. Hájil také práva papežů souditi důležitější věci biskupů (''causas majores''). Jeho listy podávají jasný obraz o tehdejším církevním životě a jeho potřebách. Na podnět sv. Augustina dosáhl toho, že císař Honorius vydal zákon proti Donatistům. Statně se ujímal sv. Jana Zlatoústého proti jeho protivníkům Theofilovi, patriarchovi alexandrinskému, jemuž pro libovolné vystupování naproti světci dal důtku, pak proti cís. Arkadiovi a jeho manželce Eudoxii. V zaslaném listu do Kukusu na hranicích armenských, kam sv. Jan Zlatoústý do vyhnanství poslán byl, těšil tohoto trpitele a napomínal i duchovenstvo i lid cařihradský, by věrně stáli k Janovi nespravedlivě odsouzenému. Když církev africká byla zmítána pelagiánskými spory, potvrdil '''I.''' usnesení synod karthaginské a milevské proti této sektě a vyloučil Pelagia a Coelestina s jejich stoupenci z církve. V posledních létech života svého byl stíhán útrapami, neboť Gotové pod Alarichem dvakráte (r. 408 a 410) Říma dobyli a město poplenili. Umřel 12. břez. 417. Památka jeho slaví se 28. čce. '''2) I.''' II. (1130—1143), rodem Říman, proti němuž zvolen byl vzdoropapež Anaklet II., jenž zmocniv se chrámu sv. Petra přinutil '''I'''-e k útěku do Francie. Král franc. Ludvík VI. jakož i franc. biskupové žádali na sv. Bernardovi, by rozhodl, kdo jest pravomocným papežem, a ten prohlásil se pro '''I'''-e, poněvadž byl dříve zvolen a kardinálem biskupem ostijským řádně vysvěcen. Synoda etampeská jej uznala za pravého papeže, načež byl od celé Francie vyhlášen za řádnou hlavu církve. Brzy připojily se k '''I'''-ovi Anglie a Španělsko. Z Francie odebral se jsa doprovázen sv. Bernardem a některými kardinály do Lutichu, kde jej král Lothar II. r. 1131 slavně přivítal a ku přímluvě sv. Bernarda mu slíbil, že jej do Říma uvede. Mezi tím upevnil se Anaklet v Římě a získal pro sebe Normany, uděliv vévodovi jejich Rogerovi korunu královskou. Aby pravého papeže v Římě usadil, podnikl Lothar dvojí výpravu proti králi Rogerovi a dal se od '''I'''-e v Lateraně za císaře korunovati. Sv. Bernard výmluvností svou pohnul četné biskupy k poslušnosti '''I'''-e II., jenž od r. 1138, kdy Anaklet zemřel, bez soupeře církvi vládl. R. 1139 slavil desátý obecný sněm církevní, lateránský druhý, na němž zavrženo bylo učení Arnolda z Brescie a Petra de Bruis a nad Rogerem sicilským vynesena kletba. Za několik měsíců po všeobecné synodě lateránské II. dal Roger svým synem papeže přepadnouti a jati, nakládal však s ním s velikou šetrností, načež oba se porovnali. '''I.''' rozřešil Rogera od klatby a investoval jej Sicilií, Apulií a knížectvím Capuanským a potvrdil mu titul královský. '''3) I.''' III. (1198—1216), z nejráznějších a nejslavnějších papežů, dříve kardinál {{Prostrkaně|Lothar}} z rodiny hrabat Segniských, nar. r. 1160, nabyl vzdělání v Římě, v Paříži a v Bologni. Byl mravů čistých, obratný v úřadování a velmi zběhlý v bohosloví a v právech, ve kterých oborech sepsal též několik cenných spisů. Maje teprv 37 let byl po smrti papeže Coelestina III. jednomyslně na stolec papežský povýšen. Nejprv opravil papežský dvůr a zavedl jeho bývalou jednoduchost. Šlechtická pážata byla propuštěna a úplatní úředníci přísně trestáni. Potom přikročil k obnovení světského panství papežského, prohlásil praefekta města Říma za papežského úředníka, ustanovil nové soudce a uvedl sousední hrabata, pány a města v poslušnost. Pod ním dosáhlo papežství vrcholu své moci. '''I.''' zasahoval do poměrů takořka všech křesťanských říší a jak nestrannému dějepisci doznati jest, bylo to jen k jejich prospěchu, nebo právě tím bylo četným bojům zabráněno. Císařovna Konstancie zvolila před svou smrtí (1198) '''I'''-e za poručníka svého čtyřletého syna Bedřicha a za správce obou Sicilií, obnovivši za příčinou pojištění svého panství lenní poměr k papeži. '''I.''' nezklamal její důvěry, nešetřil ani namáhání ani obětí, aby Bedřichovi proti jiným nápadníkům korunu zachoval. Když bylo tomuto 14 let, složil '''I.''' poručnictví a přiměv Bedřicha k tomu, by se zasnoubil s princeznou aragonskou Konstancií, potvrdil mír v zemi sněmem svatogermanským r. 1208. V Německu pojistil sice císař Jindřich VI. nástupnictví v říši svému synu Bedřichovi, ale po smrti jeho zvolen byl šváb. vévoda Filip IV., kdežto strana velfská zvolila Otu IV. '''I.''' prostředkoval mezi stranami, ale podporoval Otu, jenž po zavraždění Filipově r. 1208 byl všeobecně za krále uznán a korunován. Když pak Ota dopustil se proti '''I'''-ovi nevděku, dal jej týž do klatby a přičinil se, že Bedřich II. stal se králem a císařem. Statně zasáhl '''I.''' i do poměrů anglických. Poněvadž král Jan Bezzemek nechtěl uznati pravoplatně zvoleného arcibiskupa canterburského Langtona a proti duchovenstvu zuřil, vynesl '''I.''' na Anglii r. 1208 interdikt a dal krále r. 1209 do klatby. Jan vida nezbytí podrobil se r. 1213 a sám prohlásil Anglii a Irsko za papežské léno, což bylo příčinou, že se na trůnu udržel i se svým rodem a že Anglie nestala se provincií francouzskou. Král franc. Filip August pojal dánskou princeznu Ingeburgu za manželku r. 1193. Nabaživ se jí, pojal r. 1196 Anežku, dceru vévody tyrolského, za choť, obávaje se však klatby podrobil se '''I'''-ovi a přijal opět Ingeburgu. Podobně donutil '''I.''' krále leonského Alfonsa IX., že se vzdal svého manželství s blízkou příbuznou. Petr II. aragonský odebral se r. 1204 do Říma, prohlásil svou zemi za léno papežské a obdržel za to královskou korunu. — V Polsku vzal '''I.''' pod svou ochranu Leška Bílého na základě zákona o posloupnosti proti Vladislavovi Laskonohému. '''I.''' sjednotil s církví Bulhary, povýšil stolec trnovský za primatiální, jmenoval biskupa Vasila patriarchou a zřídil dále metropole v Pijaslavi a Velbuždi. Vévodu Jana Asěna (Kalijana) dal korunovati za krále, povýšiv Bulharsko na království. R. 1204 uznal Přemysla Otakara I. za krále českého a název ten i jeho potomkům propůjčil potvrdiv důležité výsady nového království. Za něho se i o to jednalo, aby Čechy v církevním ohledu z pravomoci arcibiskupa mohučského byly vyloučeny a v Praze samostatné arcibiskupství bylo zřízeno. Téhož r. 1204 prohlásil '''I.''' na prosby Čechů sázavského opata Prokopa za svatého. V Uhřích smířil rozvaděné o korunu bratry Emericha a Ondřeje. Armeny spojil rovněž s církví. Praetendent trůnu norského Inge přenechal svou při rozhodnutí papežovu. — '''I.''' potlačil bludy novomanichejské cestou apoštolskou i křižáckou výpravou proti Albigenským. Jeho namáháním sešla se veliká křižácká výprava k dobytí Sv. země. Činnost svou korunoval slavením církevního sněmu lateránského IV. r. 1215, na kterém poprvé učení o svátosti oltářní přesně slovem »přepodstatnění« (''transsubstantiatio'') se vyjadřuje a stanoví, že každý věřící alespoň jednou v roce vlastnímu knězi z hříchů svých se má zpovídati a o velikonocích svátost oltářní přijati. Povinností světské i církevní vrchnosti jest bludy odstraňovati. '''I.''' potvrdil řády františkánů, dominikánů a trinitárů. Na cestách po Italii byl v Perugii zimnicí zachvácen a zemřev 16. čce 1216 v 56. roce věku svého, byl tam pochován v chrámě sv. Vavřince. Ze spisů jeho nejznamenitější jsou: ''De contemptu mundi libri III.''; ''De sacro altaris mysterio libri VI.''; ''Sermones de tempore et de sanctis per totum anni circulum''; dále některé dosti důležité listy. '''4) I.''' IV. (1243—54), dříve kard. {{Prostrkaně|Sinibald}}, z janovského rodu Fieschi. Hned na počátku svého panování rozvíjel velikou činnost snaže se, ač marně, zachovati křesťanům Jerusalem. Císaře Bedřicha II. hleděl smířiti s církví, což se zdánlivě podařilo, neb 31. břez. 1244 byl v Římě mír učiněn a přísahou od cís. poslů potvrzen. Ale císař vykládal články míru jinak než papež a nechtěl nic církvi vrátiti, co byl zabavil, pokud nebude rozřešen od klatby na něho od Řehoře IX. vznesené. By se nedostal do moci císařovy, prchl '''I.''' přes Janov do Lyonu a odtud zval listem ze dne 3. led. 1245 všechny krále, knížata a praeláty k sobě do Lyonu na všeobecný sněm, aby s ním o sporu mezi církví a císařem a o pomoci Sv. Zemi se radili. V 2. sedění tohoto sněmu byl Bedřich pro násilnictví a pro zlý život od mládí svého žalován, ve 3. sedění opět do klatby dán a svých důstojností zbaven. Papež '''I.''' prohlásil, že jest v boji tomto hotov i život svůj obětovati, a udělil kardinálům červený klobouk, aby byli svědky jeho mučednictví. Následkem výroku sněmovního byl v Německu zvolen za protikrále lantkrabě durynský Jindřich Raspe a po jeho smrti hollandský hrabě Vilém. Rozřešen od klatby, zemřel Bedřich r. 1250 v Apulii ustanoviv za svého nástupce Konrada IV. '''I.''' jen proto proti němu vystupoval, že Bedřich považoval císařství za chalífát, jemuž církev zbavená svých statků ve všem podrobena býti má. I proti Konrádovi bylo papeži, který se nyní z Lyonu vrátil do Italie, bojovati. Prostřednictvím některých hrabat nakloňoval se '''I.''' ke Konradovi, který však r. 1254 náhle zemřel. Na to usadil se papež trvale v Římě a skonal z lítosti nad nevděkem Manfredovým 7. prosince 1254 v Neapoli. '''I.''' vynikal nad jiné v círk. právu. Jeho hlavní dílo v tomto oboru jest ''Apparatus super quinque libros decretalium''. '''5) I.''' V., dříve kardinál biskup ostijský, byl zvolen po smrti Řehoře X. za papeže 21. led. 1276 v Arezzu. Pracoval o smíření Velfův a Ghibellinů v Horní Italii a o křižácké výpravě, zemřel však již 22. čna 1276. Zůstavil výklady k některým knihám Písma sv. '''6) I.''' VI. (1352—1362), dříve kardinál biskup ostijský {{Prostrkaně|Štěpán Aubert}}, pocházel z Montu ve Francii, byl muž zběhlý v právech, moudrý a prostý, jenž všechen přepych z pap. dvora odstranil, kardinály k přísnému životu napomínal a hromadění círk. obročí zakázal. Ač nepotismu prost nebyl, přece lze jej nazývati nejlepším papežem avignonským. Do Italie poslal kardinála Albornoza, jenž se ve čtyřech létech zmocnil celého církevního státu. Císaře Karla IV. dal s manželkou Annou Svidnickou od kardinálů Albornoza a Petra Bertranda v Římě o hodu B. velikonočním 5. dub. 1355 korunou císařskou korunovati. Když vydal Karel IV. r. 1355 a 1356 na sněmích v Norimberce a Metách »zlatou bullu«, kterou upravoval se způsob volby krále římského, protivil se jí '''I.''', poněvadž v ní nebyla zmínka o potvrzení krále římského papežem, avšak obě mírumilovné hlavy křesťanstva brzy se srovnaly. Méně šťastným byl '''I.''' ve svých poměrech ke králi kastilskému Petru Ukrutnému a arag. králi Pedru Krutému, nadarmo snaže se oba ukrutníky v jejich krvavém sporu porovnati. Také pomýšlel na křižáckou výpravu a spojení východní církve se západní. K tomu cíli zahájil vyjednávání s císařem Janem Palaeologem prostřednictvím karmelitána Petra Tomáše. Zemřel 12. září 1362. '''7) I.''' VII. (1404—1406) pocházel z nízkého rodu ze Sulmony v Abruzzách a slynul svými ctnostmi, učeností a líbezným obcováním. Poněvadž byl veliký rozkol v západní církvi, pomýšlel na svolání všeobecného sněmu, ale litovati jest, že padl do rukou neapolského krále Ladislava, který na něm vynutil slib, že v církevních věcech nic nepodnikne nezaručiv napřed jeho práv k Neapolsku. V Římě vzbouřili se Ghibellinové a papeži bylo prchnouti do Viterba. Vyjednávání mezi '''I'''-em a vzdoropapežem avignonským Benediktem XIII. v příčině jednoty církve nepotkalo se se zdarem. '''I.''' zemřel mrtvicí 6. list. 1406. Při všech svých dobrých vlastnostech prost nebyl nepotismu. '''8) I.''' VIII. (1484—1492), dříve kardinál {{Prostrkaně|Jan Cibo}}, pocházel z rodu řeckého, jehož členové nabyli velikých zásluh o Janov. Mlád vstoupil do služeb neapol. králů Alfonsa a Ferdinanda, oženil se a teprve po smrti své manželky vstoupil do stavu duchovního. Jako papež vybízel knížata k pokoji mezi sebou а k válce proti Turkům. Na neapolském králi Ferdinandu žádal jako lenní pán poplatku, kterého král platiti nechtěl, a proto vypukla mezi oběma válka, jež skončila mírem r. 1486, když neapolský král papeži dosti učinil. Křižácké výpravy proti Turkům nepřivedl papež sice ke konci, ale přece učinil si sultána Bajazeta II. poplatným, drže u vazbě bratra jeho Džema, jenž byl pro své přívržence sultánovi nebezpečný. V Anglii smířil dům yorkský s plantagenetským. Přiměl Španělsko k vypuzení Maurů, začež po dobytí Granady manželům Ferdinandovi a Isabelle udělil titul »katol. Veličenstvo«. Vydal ostrá nařízení proti processům s čarodějnicemi, odstranil krutý způsob smrti vrhati odsouzence s Tarpejské skály, staral se o laciné potraviny lidu a přál učencům a umělcům. Stín na něho vrhá příliš volný život v mládí, nežli se stal duchovním. Své dítky manželské i nemanželské obohatil, ale nedal jim účastenství ve vládě Církevního státu. Mezi všemi papeži téhož jména byl nejméně slavným. Zemřel 25. čce 1492. '''9) I.''' IX. (1591), dříve {{Prostrkaně|Jan Fachinetto}}, byl po smrti Řehoře XIV. jednomyslně za papeže zvolen jsa muž šlechetný a učený. Za svého krátkého panování, jež trvalo pouze dva měsíce, podporoval Španělsko a ligu proti Francouzům. '''10) I.''' X. (1644—1655), dříve {{Prostrkaně|Jan Křtitel Pamfili}}, byl po smrti Urbana VIII. povýšen na Petrův prestol maje 72 let. Především nařídil přísné vyšetřování proti Barberinům, kteří jsouce obžalováni, že státní peníze zpronevěřili, následkem toho svých důstojností byli zbaveni. Tito uprchše do Francie dovedli toho, že process proti nim byl potlačen a že své důstojnosti a statky zase obdrželi. '''I.''' byl sice statným pracovníkem, ale dovoloval svým příbuzným přílišný vliv na vládu, jmenovitě své švakrové, vdově po svém bratru, {{Prostrkaně|Olimpii Maidalchinové}} z Viterba, která značné jmění rodině Pamfilů přinesla. Poměr papežův k této švakrové byl však prost každé mravní poskvrny, jak nejnověji sám protest. dějepisec Ranke dokázal. Co o tom vypravuje odpadlík Leti, jest pouhým výmyslem. '''I.''' zahájil boj proti jansenismu tím, že zavrhl 5 vět z knihy »Augustinus« Cornelia Jansenia. Podporoval katol. Iry proti Angličanům, Benátčany proti Turkům a okrášlil Řím velkolepými stavbami. Protestoval proti některým článkům vestfálského míru, poněvadž jimi církevní statky světským knížatům byly přiděleny a práva církve katol. ztenčena. '''11) I.''' XI. (1676—1689), dříve kard. {{Prostrkaně|Odescalchi}}, osvědčil se pod Urbanem VIII., a '''I'''-em X. jako papežský kommissař v území ankonském a jako místodržitel maceratské provincie, pak byl v Římě horlivým pracovníkem v kongregacích. Jako papež netrpěl nepotismu, trestal prodajnost úředníků a nastupoval všude na přísnou mravnost. Měl boje s franc. králem Ludvíkem XIV. o právo regální a t. zv. »svobodu sídla vyslancův«. Ludvík získal franc. duchovenstvo pro své názory v regaliích a dal na sjezdu téhož duchovenstva 4 články odhlasovati, které byly základem tak zv. »gallikánských církevních svobod«, ale '''I.''' články ty zavrhl. Také působil, aby obydlí cizích vyslanců v Římě nebylo více útočištěm zločinců, kterých tam spravedlnost dosíci nemohla. Všichni panovníci evropští uznali to za spravedlivé kromě krále Ludvíka, jemuž však konečně bylo se v té věci podvoliti. '''I.''' nebyl spokojen s násilným obracením hugenotův, jak je Ludvík XIV. prováděl. Za to podporoval cís. Leopolda I. ve válkách tureckých hmotně i mravně jsa duší spolku mezi cís. Leopoldem a králem Janem Sobieským uzavřeného. Zemřel jako světec a měl býti za svátého prohlášen, ale Francie to zamezila. '''12) I.''' XII. (1691—1700) pocházel ze slavného rodu {{Prostrkaně|Pignatelli}}, byl dříve papež. nuntiem ve Florencii, Polsku a Německu. '''I.''' XI. povýšil jej za kardinála a arcibiskupa neapolského; jemu se také Pignatelli jsa zvolen za papeže nejvíce ve své vládě podobal. '''I.''' učinil přítrž prodajnosti v úřadech, odstranil nepotismus ustanovením, že žádný papež nesmí více než jednoho synovce učiniti kardinálem. Císaři Leopoldovi dal peníze na vedení válek tureckých. Krále Ludvíka XIV. pohnul, že nepřátelství proti pap. Stolici zanechal a svých 4 gallikánských článků se vzdal, začež '''I.''' francouzské biskupy králem jmenované potvrdil. Když Evropa nabyla míru, prohlásil '''I.''' r. 1700 veliké milostivé léto. Ujímal se chudých, zvláště sirotků. Zemřel v 85. roce věku svého. '''13) I.''' XIII. (1721—1724), z rodu Conti, byl dříve nuntiem ve Švýcarsku a Portugalsku, stal se za Klementa XI. kardinálem a biskupem diécésí osimské a viterbské. Za své vlády podporoval angl. praetendenta Karla III., měl boje s cís. Karlem VI., kterému dal Neapolsko v léno, ale císař nebera zřetele na 200letá práva papežská odevzdal Parmu a Piacenzu špan. princi Donu Carlosovi. Trudné poměry církevní ve Španělsku hleděl '''I.''' napraviti obšírnou bullou, kterou dorozuměv se s králem Filipem V. r. 1723 vydal. Maltanské rytíře a Benátčany podporoval všemožně v boji proti Turkům. Donucen jsa franc. dvorem podepsal se slzami dekret, jímž nehodný ministr Abbé Dubois byl jmenován kardinálem. Zemřel 7. března 1724. ''[[Autor:František Krásl|Ksl.]]'' '''I.''', {{Prostrkaně|ruské}} bohoslovce toho jména viz pod heslem {{Prostrkaně|{{Heslo|Innokentij}}}}. {{Konec formy}} h1rok60ntu1xba7qeoymc2qi61hvmr8 0 97901 334001 2026-06-21T12:02:56Z Mykhal 7311 heslo 334001 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Bi (chemie) | PŘEDCHOZÍ = Bi- | DALŠÍ = Bi }} {{Textinfo | TITULEK = Bi | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Třetí díl. Praha : J. Otto, 1890. S. 943. {{Kramerius|ndk|cb2e2a30-0a06-11e5-b309-005056825209}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Bi''', chem. značka {{Prostrkaně|vizmutu}} ({{cj|la|''Bismuthum''}}). {{Konec formy}} [[Kategorie:Zkratky v Ottově slovníku naučném|Bi]] [[Kategorie:Chemie v Ottově slovníku naučném|Bi]] f89gj709r7jaeldczhtiffmvkdh9x0h 0 97902 334002 2026-06-21T12:08:55Z Mykhal 7311 heslo 334002 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Bi | PŘEDCHOZÍ = Bi (chemie) | DALŠÍ = Bia }} {{Textinfo | TITULEK = Bi | AUTOR = [[Autor:Karel Stecker|Karel Stecker]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Třetí díl. Praha : J. Otto, 1890. S. 944. {{Kramerius|ndk|cb5dc5b0-0a06-11e5-b309-005056825209}} | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} '''Bi''', sedmá slabika solmisační, kterouž zavedl věhlasný filosof a hudební znalec Erycius Puteanský ve spise svém {{cj|la|''Modulata Pallas sive septem discrimina vocum''}} (1599) pro tón ''h''. Později zobecnělo místo '''bi''' pojmenování ''si''. ''[[Autor:Karel Stecker|Str.]]'' {{Konec formy}} [[Kategorie:Hudba v Ottově slovníku naučném|Bi]] hol2gadlceuojot9cnhzblajqsu4m4p 0 97903 334007 2026-06-22T05:19:08Z Rulumas 19860 Innocente 334007 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Innocente | PŘEDCHOZÍ = Innocenc | DALŠÍ = Innocenzidorf }} {{Textinfo | TITULEK = Innocente | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvanáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 664. {{Kramerius|nkp|05d5a810-04b8-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Innocente''', {{Prostrkaně|innocentemente}} [-očè-], ital., nevinně, prostě (hudební předznamenání). {{Konec formy}} 3q2j9dgi221ehyahz9u5v8fymgz2mnv