Wikizdroje cswikisource https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana MediaWiki 1.47.0-wmf.13 first-letter Média Speciální Diskuse Uživatel Diskuse s uživatelem Wikizdroje Diskuse k Wikizdrojům Soubor Diskuse k souboru MediaWiki Diskuse k MediaWiki Šablona Diskuse k šabloně Nápověda Diskuse k nápovědě Kategorie Diskuse ke kategorii Autor Diskuse k autorovi Edice Diskuse k edici Stránka Diskuse ke stránce Index Diskuse k indexu TimedText TimedText talk Modul Diskuse k modulu Podujatie Diskusia k podujatiu 100 11548 335111 335043 2026-08-02T17:45:11Z Jean-Paul 8278 doplnění děl 335111 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Ignát | příjmení = Herrmann | Image = Ignat Herrmann Fiedler.png | datum narození = 12. srpen 1854 | místo narození = Chotěboř | datum úmrtí = 8. červenec 1935 | místo úmrtí = Řevnice | popis = český spisovatel }} '''Ignát Herrmann''' (1854–1935) byl český novinář a spisovatel, autor humoristických příběhů z pražského prostředí. {{Více}} == Pseudonymy a šifry == * Vojta Machatý * Švanda * Ypsilon * -on == Dílo == === Romány === * [[U snědeného krámu]] (1890) {{Online Kramerius|nkp|e0c2f940-2ddc-11e9-bd2c-5ef3fc9bb22f}} a {{Online Kramerius|nkp|990dcd10-2de5-11e9-b63d-5ef3fc9ae867}} * [[Otec Kondelík a ženich Vejvara]] (1898) {{Online Kramerius|svkhk|b6cfd652-ac70-11ea-87e7-00155d012102}} * [[Tchán Kondelík a zeť Vejvara]] (1906) {{Online Kramerius|nkp|3de89930-1ef6-11e5-8401-001018b5eb5c}} * [[Vdavky Nanynky Kulichovy]] (1918) {{Online Kramerius|nkp|2668c730-344b-11e4-a8ab-001018b5eb5c}} * [[Artur a Leontyna]] (1921) {{Online Kramerius|nkp|ab3acd20-fd62-11e8-9984-005056825209}} * [[Felíčkův román]] (1923) * [[Historie Jaromíra Tykvy]] (1924) === Sbírky povídek === * [[Pražské figurky]] (1895) * [[Z pražských zákoutí]] (1889) {{Digitalizuje se|Z pražských zákoutí.pdf}} * [[Vánoční koledy (Herrmann)]] (1919) === Divadelní hry === * [[Manželova přítelkyně]] (1890; knižně 1891) {{Online Kramerius|nkp|a5db53b0-9ca9-11e7-a093-005056825209}} === Jednotlivé povídky === * [[Na jih]] (1906) * [[Odškodnění (Herrmann)|Odškodnění]] (1912) (známo též jako ''Bolestné'' nebo ''Náhrada za nevěstu'') === Soudničky === ''Jsou podepsány značkou —on.'' * [[Aby si mohl šaty koupit]] (1886) * [[Auf… stürmen wir die Beseda!]] (1885) * [[Cti otce svého a matku svou!]] (1887) * [[Časné začátky]] (1887) * [[Dobrodružná nájemnice]] (1887) * [[Dva „Hvězdáři“]] (1887) * [[Exekuce s překážkami]] (1887) * [[Falešné váhy]] (1887) * [[Falešný ženich]] (1887) * [[Hlad]] (1886) * [[Jak se platí dluhy]] (1887) * [[„Jen pojď, však já tě obrátím!“]] (1885) * [[Kapsář]] (1887) * [[„Kozáci“ a „husaři“]] (1888) * [[Kradená literatura]] (1885) * [[Křepelka a Davídek]] (1888) * [[„Lékař“ cti sestřiny]] (1885) * [[Manžel obuvník]] (1888) * [[Muzika, pivo a — krev!]] (1888) * [[Na houby šel — srnu našel]] (1887) * [[Na stará kolena!]] (1885) * [[Nadějný čekatel kriminálu]] (1888) * [[Nebezpečný tulák]] (1887) * [[Národní listy/1890/231 (odpolední vydání)/Ze soudní síně — Nechtěl předložiti domovský list|Nechtěl předložiti domovský list]] (1890) * [[Nekáraná chasa]] (1886) * [[Nenasytný obuvník]] (1887) * [[Nepravá přísaha]] (1887) * [[Nešťastní pumpaři]] (1885) * [[Noční výprava se smutným koncem]] (1885) * [[O pouti]] (1885) * [[Osudný lék]] (1887) * [[Pan Oskar Kuh se smířil]] (1887) * [[Po sedmi letech]] (1887) * [[Podvodnice]] (1885) * [[Prase a skopec na cestách]] (1885) * [[Pro zaopatření!]] (1887) * [[Prodal „fundus instructus“]] (1887) * [[Prostořeká a nenechavá]] (1891) * [[„Přátelský večírek“]] (1886) * [[Rebelie při muzice]] (1888) * [[Stát v nebezpečí]] (1892) * [[Světoběžník]] (1887) * [[Špatné počátky příbuzenství]] (1885) * [[Ukradená stříkačka i záclony]] (1888) * [[Všeho moc škodí]] (1888) * [[Vyhlídky do života]] (1887) * [[Z útulné domácnosti venkovské]] (1887) * [[Zločin z lásky]] (1886) * [[Zloděj a žhář]] (1887) * [[Ženatý ženich]] (1888) * [[Žhář, žalovaný pro utrhačství]] (1886) === Další články v tisku === ''Jsou zpravidla podepsány pseudonymem Ypsilon.'' * [[Narozeniny královniny]] (1913) * [[Neutěšená zastávka. Útěk ze Sarajeva]] (1913) * [[Novověké lidomorny]] (1885) * [[Pneumatika]] (1899), fejeton o potrubní poště === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''IgHn.'' Je autorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Pospíšil (Jan Hostivít a potomci)|Pospíšil]] (rodina tiskařů, nakladatelů a knihkupců) == Díla o autorovi a jeho tvorbě == === O autorovi === * Václav Brtník [uspořádal]: Ignát Herrmann (1924) {{Online Kramerius|svkhk|9ff355d1-9a7f-11ea-b934-00155d012102}} * Karel Juda: Ignát Herrmann (1924) {{Online Kramerius|svkhk|d2b80d07-6514-11ea-b53a-00155d012102}} * Miroslav Hýsek: Ignát Herrmann (1934) {{Online Kramerius|nkp|b8fd6240-9262-11e2-bc29-005056825209}} === Hesla ve slovnících === * {{OSN|Herrmann|1897|autor=Josef Hanuš (1862–1941)|pořadí=9|online=https://archive.org/stream/ottvslovnknauni10ottogoog#page/n218/mode/2up}} === Recepce díla === * [[Autor:Antonín Grund|Antonín Grund]]: [[Rozpravy Aventina/1929–1930/5/Ignát Herrmann: Blednoucí obrázky II.|Ignát Herrmann: Blednoucí obrázky II.]] (1929) [[Kategorie:Čeští spisovatelé]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] 5rcms4b55h2c9olw6cybg1s6exb01ra 335112 335111 2026-08-02T17:46:26Z Jean-Paul 8278 /* Sbírky povídek */ úprava 335112 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Ignát | příjmení = Herrmann | Image = Ignat Herrmann Fiedler.png | datum narození = 12. srpen 1854 | místo narození = Chotěboř | datum úmrtí = 8. červenec 1935 | místo úmrtí = Řevnice | popis = český spisovatel }} '''Ignát Herrmann''' (1854–1935) byl český novinář a spisovatel, autor humoristických příběhů z pražského prostředí. {{Více}} == Pseudonymy a šifry == * Vojta Machatý * Švanda * Ypsilon * -on == Dílo == === Romány === * [[U snědeného krámu]] (1890) {{Online Kramerius|nkp|e0c2f940-2ddc-11e9-bd2c-5ef3fc9bb22f}} a {{Online Kramerius|nkp|990dcd10-2de5-11e9-b63d-5ef3fc9ae867}} * [[Otec Kondelík a ženich Vejvara]] (1898) {{Online Kramerius|svkhk|b6cfd652-ac70-11ea-87e7-00155d012102}} * [[Tchán Kondelík a zeť Vejvara]] (1906) {{Online Kramerius|nkp|3de89930-1ef6-11e5-8401-001018b5eb5c}} * [[Vdavky Nanynky Kulichovy]] (1918) {{Online Kramerius|nkp|2668c730-344b-11e4-a8ab-001018b5eb5c}} * [[Artur a Leontyna]] (1921) {{Online Kramerius|nkp|ab3acd20-fd62-11e8-9984-005056825209}} * [[Felíčkův román]] (1923) * [[Historie Jaromíra Tykvy]] (1924) === Sbírky povídek === * [[Pražské figurky]] (1895) * [[Z pražských zákoutí]] (1889) {{Digitalizuje se|Z pražských zákoutí.pdf}} * [[Vánoční koledy (Herrmann)|Vánoční koledy]] (1919) === Divadelní hry === * [[Manželova přítelkyně]] (1890; knižně 1891) {{Online Kramerius|nkp|a5db53b0-9ca9-11e7-a093-005056825209}} === Jednotlivé povídky === * [[Na jih]] (1906) * [[Odškodnění (Herrmann)|Odškodnění]] (1912) (známo též jako ''Bolestné'' nebo ''Náhrada za nevěstu'') === Soudničky === ''Jsou podepsány značkou —on.'' * [[Aby si mohl šaty koupit]] (1886) * [[Auf… stürmen wir die Beseda!]] (1885) * [[Cti otce svého a matku svou!]] (1887) * [[Časné začátky]] (1887) * [[Dobrodružná nájemnice]] (1887) * [[Dva „Hvězdáři“]] (1887) * [[Exekuce s překážkami]] (1887) * [[Falešné váhy]] (1887) * [[Falešný ženich]] (1887) * [[Hlad]] (1886) * [[Jak se platí dluhy]] (1887) * [[„Jen pojď, však já tě obrátím!“]] (1885) * [[Kapsář]] (1887) * [[„Kozáci“ a „husaři“]] (1888) * [[Kradená literatura]] (1885) * [[Křepelka a Davídek]] (1888) * [[„Lékař“ cti sestřiny]] (1885) * [[Manžel obuvník]] (1888) * [[Muzika, pivo a — krev!]] (1888) * [[Na houby šel — srnu našel]] (1887) * [[Na stará kolena!]] (1885) * [[Nadějný čekatel kriminálu]] (1888) * [[Nebezpečný tulák]] (1887) * [[Národní listy/1890/231 (odpolední vydání)/Ze soudní síně — Nechtěl předložiti domovský list|Nechtěl předložiti domovský list]] (1890) * [[Nekáraná chasa]] (1886) * [[Nenasytný obuvník]] (1887) * [[Nepravá přísaha]] (1887) * [[Nešťastní pumpaři]] (1885) * [[Noční výprava se smutným koncem]] (1885) * [[O pouti]] (1885) * [[Osudný lék]] (1887) * [[Pan Oskar Kuh se smířil]] (1887) * [[Po sedmi letech]] (1887) * [[Podvodnice]] (1885) * [[Prase a skopec na cestách]] (1885) * [[Pro zaopatření!]] (1887) * [[Prodal „fundus instructus“]] (1887) * [[Prostořeká a nenechavá]] (1891) * [[„Přátelský večírek“]] (1886) * [[Rebelie při muzice]] (1888) * [[Stát v nebezpečí]] (1892) * [[Světoběžník]] (1887) * [[Špatné počátky příbuzenství]] (1885) * [[Ukradená stříkačka i záclony]] (1888) * [[Všeho moc škodí]] (1888) * [[Vyhlídky do života]] (1887) * [[Z útulné domácnosti venkovské]] (1887) * [[Zločin z lásky]] (1886) * [[Zloděj a žhář]] (1887) * [[Ženatý ženich]] (1888) * [[Žhář, žalovaný pro utrhačství]] (1886) === Další články v tisku === ''Jsou zpravidla podepsány pseudonymem Ypsilon.'' * [[Narozeniny královniny]] (1913) * [[Neutěšená zastávka. Útěk ze Sarajeva]] (1913) * [[Novověké lidomorny]] (1885) * [[Pneumatika]] (1899), fejeton o potrubní poště === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''IgHn.'' Je autorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Pospíšil (Jan Hostivít a potomci)|Pospíšil]] (rodina tiskařů, nakladatelů a knihkupců) == Díla o autorovi a jeho tvorbě == === O autorovi === * Václav Brtník [uspořádal]: Ignát Herrmann (1924) {{Online Kramerius|svkhk|9ff355d1-9a7f-11ea-b934-00155d012102}} * Karel Juda: Ignát Herrmann (1924) {{Online Kramerius|svkhk|d2b80d07-6514-11ea-b53a-00155d012102}} * Miroslav Hýsek: Ignát Herrmann (1934) {{Online Kramerius|nkp|b8fd6240-9262-11e2-bc29-005056825209}} === Hesla ve slovnících === * {{OSN|Herrmann|1897|autor=Josef Hanuš (1862–1941)|pořadí=9|online=https://archive.org/stream/ottvslovnknauni10ottogoog#page/n218/mode/2up}} === Recepce díla === * [[Autor:Antonín Grund|Antonín Grund]]: [[Rozpravy Aventina/1929–1930/5/Ignát Herrmann: Blednoucí obrázky II.|Ignát Herrmann: Blednoucí obrázky II.]] (1929) [[Kategorie:Čeští spisovatelé]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] eln0omgkcjhb2we8hj0rl8pjammy1em 3 29766 335100 335070 2026-08-02T14:30:16Z Pathoschild 70 global user pages ([[m:Synchbot|requested by Revi C.]]) 335100 wikitext text/x-wiki __NOINDEX__<div class="mw-content-ltr" lang="en" dir="ltr">[[File:Revi logo (pink).png|thumb|center|<span style="color:red">PLEASE DO NOT LEAVE MESSAGE HERE!</span>]] '''<span style="color:red"> BEFORE YOU BLOCK MY ACCOUNT: IF MY EDIT SUMMARY INCLUDE PREFIX </span>''(Script)''<span style="color:red">, DON'T BLOCK ME, JUST TELL ME TO SLOW DOWN AT COMMONS' TALK PAGE. IT IS AN AUTOMATED SCRIPT BEING USED ON COMMONS TO MOVE FILES.</span>''' Instead, please leave your message following site: <br /> [[File:Wikidata-logo-en.svg|45px|link=d:User talk:Revi C.]] [[d:User talk:Revi C.]] for Wikidata (Interwiki links) stuff <!--(I am {{int:Group-sysop}} there)--> <br /> [[File:Commons-logo.svg|45px|link=commons:User talk:Revi C.]] [[commons:User talk:Revi C.]] for renaming stuff or [[User:CommonsDelinker|CommonsDelinker]] action (I am {{int:Group-sysop}} there) <br /> [[File:Wikimedia Community Logo optimized.svg|45px|link=m:User talk:Revi C.]] [[meta:User talk:Revi C.]] for other stuff (User right notification, revert message, etc...) Messages left on this page may be reverted or moved without any response.</div> 5b8qtz4dnjnrhc9ts3mku14m3gujbq8 0 30618 335090 280927 2026-08-02T13:31:38Z Mykhal 7311 oprava abecedního číslování ("I" je přeskočeno) 335090 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Čechy | PŘEDCHOZÍ = Čechůvky | DALŠÍ = Čechy (ves) }} {{Textinfo | TITULEK = Čechy | AUTOR = [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:Jaroslav Zdeněk|Jaroslav Zdeněk]], [[Autor:Josef Erben|Josef Erben]], [[Autor:Filip Počta|Filip Počta]], [[Autor:Karel Vrba|Karel Vrba]], [[Autor:Vladimír Pech|Vladimír Pech]], [[Autor:František Augustin|František Augustin]], [[Autor:Ladislav Josef Čelakovský|Ladislav Josef Čelakovský]], [[Autor:František Vejdovský|František Vejdovský]], [[Autor:Jan Srb|Jan Srb]], [[Autor:Josef Hanzlík|Josef Hanzlík]], [[Autor:Václav Červinka|Václav Červinka]], [[Autor:Jan Evangelista Chadt-Ševětínský|Jan Evangelista Chadt-Ševětínský]], [[Autor:Josef Zenker|Josef Zenker]], [[Autor:Josef V. Černý|Josef V. Černý]], [[Autor:Karel Hrubý|Karel Hrubý]], [[Autor:Ladislav Burket|Ladislav Burket]], [[Autor:Antonín Červený|Antonín Červený]]', [[Autor:Josef Šimáček|Josef Šimáček]], [[Autor:Martin Fulín|Martin Fulín]], [[Autor:Karel Jičínský|Karel Jičínský]], [[Autor:Josef Buchar|Josef Buchar]], [[Autor:Ferdinand Hiller|Ferdinand Hiller]], [[Autor:Čeněk Klier|Čeněk Klier]], [[Autor:Jan Vincenc Diviš|Jan Vincenc Diviš]], [[Autor:František Chodounský|František Chodounský]], [[Autor:Karel Kruis|Karel Kruis]], [[Autor:Josef Fořt|Josef Fořt]], [[Autor:Josef Bernat|Josef Bernat]], [[Autor:František Vlach|František Vlach]], [[Autor:Kristian Petrlík|Kristian Petrlík]], [[Autor:Ferdinand Havrda|Ferdinand Havrda]], [[Autor:Klement Borový|Klement Borový]], [[Autor:Karel Fischer (1859–1906)|Karel Fischer]], [[Autor:Adolf Frumar|Adolf Frumar]], [[Autor:Petr Durdík|Petr Durdík]], [[Autor:Josef Šolín|Josef Šolín]], [[Autor:Rudolf Hutterer|Rudolf Hutterer]], [[Autor:Karel Stecker|Karel Stecker]], [[Autor:Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský|Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský]], [[Autor:Josef Srb|Josef Srb]], [[Autor:Karel Chytil|Karel Chytil]], [[Autor:Josef Smolík|Josef Smolík]], [[Autor:Jan Herain|Jan Herain]], [[Autor:Zikmund Winter|Zikmund Winter]], [[Autor:Josef Svátek|Josef Svátek]], [[Autor:Čeněk Zíbrt|Čeněk Zíbrt]], [[Autor:Jaromír Čelakovský|Jaromír Čelakovský]], [[Autor:Jiří Pražák|Jiří Pražák]], [[Autor:Jan Baptista Lambl|Jan Baptista Lambl]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 1–572. [https://archive.org/stream/ottvslovnknauni51ottogoog#page/n12 Dostupné online] | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Čechy }} {{Forma|proza}} * [[/Úvod/]] (1–2) <ol style="list-style-type: upper-alpha;"> <li> Poměry přírodní <ol> <li>[[/Poloha zeměpisná/]] (2–9)</li> <li>[[/Horopis/]] (9–28)</li> <li>[[/Geologie/]] (28–35)</li> <li>[[/Mineralogie/]] (35–36)</li> <li>[[/Vodopis/]] (36–91)</li> <li>[[/Podnebí/]] (91–96)</li> <li>[[/Květena/]] (97–105)</li> <li>[[/Zvířena/]] (105–109)</li> </ol> </li> <li> Obyvatelstvo <ol style="list-style-type: upper-roman;"> <li> Stav a složení jeho <ol style="list-style-type: lower-alpha;"> <li>[[/Obyvatelstvo přítomné/]] (109–114)</li> <li>[[/Obyvatelstvo dle příslušnosti/]] (114–115)</li> </ol> </li> <li>[[/Měna obyvatelstva/]] (115–118)</li> <li>[[/Obydlí a bydliště/]] (118–119)</li> <li>[[/Morální statistika/]] (119–121)</li> <li>[[/Zdravotnictví/]] (121–122)</li> <li>[[/Národnost/]] (122–125)</li> </ol> </li> <li> Zemědělství <ol style="list-style-type: upper-roman;"> <li>[[/Hornictví/]] (125–127)</li> <li>[[/Lesní hospodářství/]] (127–130)</li> <li>[[/Myslivost/]] (130–132)</li> <li> Rolnictví <ol> <li>[[/Polní hospodářství/]] (132–134)</li> <li>[[/Dobytkářství/]] (135–138)</li> </ol> </li> <li>[[/Chmelařství/]] (138)</li> <li>[[/Vinařství/]] (138–141)</li> <li>[[/Zahradnictví/]] (141–142)</li> <li>[[/Rybářství/]] (142–145)</li> <li>[[/Včelařství/]] (145–146)</li> <li>[[/Hedvábnictví/]] (146–147)</li> </ol> </li> <li> [[/Průmysl/]] (147) <ol style="list-style-type: upper-roman;"> <li>[[/Cukrovarství/]] (147–149)</li> <li>[[/Pivovarnictví/]] (149–152)</li> <li>[[/Lihovarnictví/]] (152–153)</li> <li>[[/Mlynářství/]] (153–155)</li> <li>[[/Výroba škrobu a tovarů škrobových/]] (155–156)</li> <li>[[/Výroba náhražek kávových, čokolády a cukrovin/]] (156–157)</li> <li>[[/Výroba lněného a řepkového oleje/]] (157–158)</li> <li>[[/Výroba kovův a zboží kovového/]] (158–160)</li> <li>[[/Výroba strojů, nástrojů, přístrojův a hudebních nástrojův a j./]] (160–161)</li> <li>[[/Výroba zboží z kamene, zemin a hlíny/]] (162–163)</li> <li>[[/Průmysl sklářský/]] (163)</li> <li>[[/Průmyslné spracování dřeva, kosti, pryže, perčoviny a látek podobných/]] (163–165)</li> <li>[[/Průmyslné spracování koží, kožešin, štětin, srsti, vlasův a pod./]] (165)</li> <li>[[/Průmysl oděvní a ozdobný/]] (165–167)</li> <li>[[/Průmysl hedvábnický a vlnařský/]] (167–168)</li> <li>[[/Průmysl bavlnářský/]] (168)</li> <li>[[/Průmysl lnářský a konopný/]] (168–169)</li> <li>[[/Výroba tkanin ze smíšených látek/]] (169)</li> <li>[[/Výroba zboží stávkového, háčkovaného a vyšívaného/]] (169)</li> <li>[[/Úprava a zušlechťování přediva a tkaniva/]] (169–170)</li> <li>[[/Průmysl chemický/]] (170–171)</li> <li>[[/Průmysl papírnický/]] (171–172)</li> <li>[[/Průmysl stavitelský/]] (172)</li> <li>[[/Průmysl polygrafický a umělecký/]] (172–173)</li> </ol> </li> <li> [[/Obchod/]] (173) <ol style="list-style-type: upper-roman;"> <li>[[/Statistika živností obchodních/]] (173–174)</li> <li>[[/Obchodní komory/]] (174–175)</li> <li>[[/Výrobní společnosti/]] (175–176)</li> <li>[[/Peněžní a úvěrní ústavy/]] (176–178)</li> <li>[[/Ústavy pojišťovací/]] (178–181)</li> </ol> </li> <li> [[/Prostředky spojovací/]] (181) <ol style="list-style-type: upper-roman;"> <li>[[/Silnice/]] (181)</li> <li>[[/Cesty vodní/]] (181–182)</li> <li>[[/Železnice/]] (182–184)</li> <li>[[/Pošty/]] (184)</li> </ol> </li> <li> Církevní záležitosti <ol style="list-style-type: upper-roman;"> <li>[[/Církev katolická/]] (184–186)</li> <li>[[/Církev evangelická/]] (186–188)</li> <li>[[/Organisace náboženských obcí židovských/]] (188–189)</li> </ol> </li> <li> Školství <ol style="list-style-type: upper-roman;"> <li>[[/Školství národní/]] (189–196)</li> <li>[[/Školy střední/]] (196–197)</li> <li>[[/Školy vysoké/]] (197–200)</li> <li> Školy odborné <ol> <li>[[/Školy zemědělské/]] (200–201)</li> <li>[[/Školy průmyslové/]] (201–204)</li> <li>[[/Školy obchodní/]] (204–205)</li> <li>[[/Školy sloužící zvláštním účelům/]] (205–206)</li> </ol> </li> </ol> </li> <li value=10>[[/Ústavy pro vědy a umění/]] (206)</li> <li> Humanitní ústavy a spolky <ol style="list-style-type: upper-roman;"> <li>[[/Humanitní ústavy/]] (206–207)</li> <li>[[/Spolky a živnostenská společenstva/]] (207–208)</li> </ol> </li> <li> Dějiny <ol style="list-style-type: upper-roman;"> <li> [[/Dějepis politický/]] (208–209) <ol> <li>[[/Dějepis politický, věk starý|Věk starý]] (209–220)</li> <li>[[/Dějepis politický, věk střední|Věk střední]] (220–230)</li> <li>[[/Dějepis politický, věk nový|Věk nový]] (230–249)</li> </ol> </li> <li>[[/Rozdělení Čech kmenové a krajské/]] (249–252)</li> <li>[[/Poměry národnostní v Čechách/]] (252–259)</li> <li>[[/Církevní dějiny/]] (259–271)</li> </ol> </li> <li> Dějiny kulturní <ol style="list-style-type: upper-roman;"> <li>[[/Praehistorie česká/]] (271–274)</li> <li>[[/Dějiny jazyka českého/]] (274–280)</li> <li> Dějiny české literatury <ul> <li>[[/Úvod o významu literatury české/]] (280–281)</li> </ul> <ol> <li>[[/Dějiny české literatury, starý věk|Starý věk]] (281–289)</li> <li>[[/Dějiny české literatury, střední věk|Střední věk]] (289–302)</li> <li>[[/Dějiny české literatury, nový věk|Nový věk]] (302–323)</li> </ol> <ul> <li>[[/Literatura vědecká a odborná/]] (323–358)</li> </ul> </li> <li>[[/Dějiny školství/]] (358–361)</li> <li>[[/Dějiny hudby/]] (361–376)</li> <li>[[/Dějiny malířství a sochařství/]] (376–384)</li> <li>[[/Dějiny uměleckého průmyslu/]] (384–386)</li> <li>[[/Mincovnictví a mince/]] (386–388)</li> <li>[[/Dějiny stavitelství/]] (388–414)</li> <li>[[/Dějiny zemědělství českého/]] (414–423)</li> <li>[[/O řemeslech v Čechách/]] (423–428)</li> <li> Dějiny obchodu <ol> <li>[[/Dějiny obchodu: obchod|Obchod]] (428–434)</li> <li>[[/Dějiny obchodu: kommunikace|Kommunikace]] (434–437)</li> <li>[[/Dějiny obchodu: poštovnictví v Čechách|Poštovnictví v Čechách]] (437–438)</li> </ol> </li> <li>[[/Dějiny válečnictví/]] (438–444)</li> <li> Z minulosti obyvatelstva <ol> <li>[[/Kroj/]] (444–450)</li> <li>[[/O české kuchyni/]] (450–452)</li> </ol> </li> </ol> </li> <li> Dějiny právní <ol style="list-style-type: upper-roman;"> <li> [[/Dějiny právní: úvod|Úvod]] (452–455) <ol> <li>[[/Dějiny právní: úvod#význam právních dějin českých|Význam právních dějin českých]]</li> <li>[[/Dějiny právní: úvod#literatura|Literatura]]</li> <li>[[/Dějiny právní: úvod#rozvržení látky|Rozvržení látky]]</li> </ol> </li> <li> Dějiny pramenů <ol style="list-style-type: lower-alpha;"> <li> [[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba starší|Doba starší]] (455–456) <ol> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba starší#nejstarší zprávy historické|Nejstarší zprávy historické]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba starší#právní prameny|Právní prameny]]</li> </ol> </li> <li> [[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední|Doba střední]] (456–466) <ol> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední#obecné zemské právo obyčejové|Obecné zemské právo obyčejové]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední#prameny zemského práva|Prameny zemského práva]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední#právní knihy|Právní knihy]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední#zřízení zemská|Zřízení zemská]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední#nařízení vládní|Nařízení vládní]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední#církevní právo|Zvláštní práva: Církevní]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední#manské právo|Manské]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední#městské právo|Městské]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední#vesnické právo|Vesnické]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední#prameny historické|Prameny historické]]</li> </ol> </li> <li> [[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější|Doba novější]] (466–474) <ol> <li>Prameny zemského práva <li> <ol style="list-style-type: lower-alpha;"> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#státní listiny a akta mezinárodní|Státní listiny]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#obecná privilegia stavovská|Obecná privilegia stavovská]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#úřední svědectví o obyčejovém právu|Úřední svědectví o obyčejovém právu]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#artikulové sněmovní|Artikulové sněmovní]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#zákony a nařízení|Zákony a nařízení]]</li> </ol> </li> </ol> <li> [[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#kodifikace|Kodifikace]] <ol style="list-style-type: lower-alpha;"> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#ústavní právo|Ústavní právo]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#processuálné právo civilní|Processuálné právo civilní]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#deskové právo|Deskové právo]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#soukromé právo|Soukromé právo]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#trestní právo hmotné a formálné|Trestní právo]]</li> </ol> </li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#zvláštní práva|Zvláštní práva]] <ol style="list-style-type: lower-alpha;"> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#církevní právo|Církevní právo]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#právo manské|Právo manské]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#právo městské|Právo městské]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#právo selské|Právo selské]]</li> </ol> </ol> </li> </ol> </li> <li> Dějiny ústavy <ol style="list-style-type: lower-alpha;"> <li> [[/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba|Starší doba]] (474–487) <ol> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba#území|Území]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba#moc zeměpanská|Moc zeměpanská]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba#poměr k říši|Poměr k říši]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba#úřednictvo dvora knížecího|Úřednictvo dvora knížecího]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba#rada knížecí a sněm|Rada knížecí a sněm]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba#zřízení hradské|Zřízení hradské]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba#zřízení místní|Zřízení místní]]</li> <li> [[/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba#obyvatelstvo|Obyvatelstvo]] <ol style="list-style-type: lower-alpha;"> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba#duchovenstvo|Duchovenstvo]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba#šlechta|Šlechta]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba#svobodníci neboli dědinníci|Svobodníci (dědinníci)]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba#obyvatelstvo poddané|Obyvatelstvo poddané]]</li> </ol> </li> </ol> </li> <li> [[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba|Střední doba]] (487–519) <ol> <li> [[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#území|Území]] <ol style="list-style-type: lower-alpha;"> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#hranice Čech|hranice Čech]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#země přivtělené|země přivtělené]]</li> </ol> </li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#moc královská|Moc královská]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#poměr k říši|Poměr k říši]]</li> <li> [[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#nejvyšší úřady a soudy|Nejvyšší úřady a soudy]] <ol style="list-style-type: lower-alpha;"> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#rada královská neboli zemská|Rada královská neboli zemská]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#kancelář česká|Kancelář česká]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#soud královský|Soud královský]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#komora královská|Komora královská]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#purkrabství pražské|Purkrabství pražské]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#soud zemský|Soud zemský]]</li> </ol> </li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#sněm zemský|Sněm zemský]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#zřízení krajské|Zřízení krajské]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#zřízení městské|Zřízení městské]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#zřízení vesnické|Zřízení vesnické]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#obyvatelstvo|Obyvatelstvo]]</li> </ol> </li> <li> [[/Dějiny právní: dějiny ústavy, novější doba|Novější doba]] (519–539) <ol> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, novější doba#území|Území]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, novější doba#moc královská|Moc královská]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, novější doba#poměr k říši Římsko-Německé|Poměr k říši Římsko-Německé]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, novější doba#nejvyšší úřady a soudy|Nejvyšší úřady a soudy]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, novější doba#sněm zemský|Sněm zemský]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, novější doba#zřízení krajské|Zřízení krajské]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, novější doba#zřízení městské|Zřízení městské]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, novější doba#zřízení vesnické|Zřízení vesnické]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, novější doba#obyvatelstvo|Obyvatelstvo]]</li> </ol> </li> </ol> </li> <li> [[/Dějiny právní: ústava nynější doby|Ústava nynější doby]] (539–559) <ol> <li>[[/Dějiny právní: ústava nynější doby#O panovníku|O panovníku]]</li> <li>[[/Dějiny právní: ústava nynější doby#Znak království Českého|Znak království Českého]]</li> <li>[[/Dějiny právní: ústava nynější doby#Důstojenství zemská|Důstojenství zemská]]</li> <li>[[/Dějiny právní: ústava nynější doby#Obyvatelstvo|Obyvatelstvo]]</li> <li>[[/Dějiny právní: ústava nynější doby#Složení sněmu|Složení sněmu]]</li> <li>[[/Dějiny právní: ústava nynější doby#O právu volebním|O právu volebním]]</li> <li>[[/Dějiny právní: ústava nynější doby#O volení|O volení]]</li> <li>[[/Dějiny právní: ústava nynější doby#Právní postavení poslanců|Právní postavení poslanců]]</li> <li>[[/Dějiny právní: ústava nynější doby#Činnost sněmu|Činnost sněmu]]</li> <li>[[/Dějiny právní: ústava nynější doby#O výkonné moci|O výkonné moci]]</li> <li>[[/Dějiny právní: ústava nynější doby#Finance zemské|Finance zemské]]</li> <li>[[/Dějiny právní: ústava nynější doby#Poměr České země k ostatním zemím mocnářství|Poměr České země k ostatním zemím mocnářství]]</li> </ol> </li> <li> [[/Dějiny právní: organisace zeměpanské správy|Organisace zeměpanské správy]] (559–563) <ol> <li>[[/Dějiny právní: organisace zeměpanské správy#správa vojenská|Správa vojenská]]</li> <li>[[/Dějiny právní: organisace zeměpanské správy#správa politická|Správa politická]]</li> <li>[[/Dějiny právní: organisace zeměpanské správy#správa vyučování|Správa vyučování]]</li> <li>[[/Dějiny právní: organisace zeměpanské správy#správa horní|Správa horní]]</li> <li>[[/Dějiny právní: organisace zeměpanské správy#správa finanční|Správa finanční]]</li> <li>[[/Dějiny právní: organisace zeměpanské správy#správa justiční|Správa justiční]]</li> </ol> </li> <li> [[/Dějiny právní: organisace samosprávy|Organisace samosprávy]] (563–572) <ol style="list-style-type: upper-alpha;"> <li> [[/Dějiny právní: organisace samosprávy#samospráva místní|Samospráva místní]] <ol> <li> [[/Dějiny právní: organisace samosprávy#obec|Obec]] <ol style="list-style-type: lower-alpha;"> <li>[[/Dějiny právní: organisace samosprávy#zřízení obecní z r. 1864|Zřízení obecní z r. 1864]]</li> <li>[[/Dějiny právní: organisace samosprávy#v Praze a Liberci|Samospráva místní v Praze a Liberci]]</li> </ol> </li> <li>[[/Dějiny právní: organisace samosprávy#samospráva okresů|Samospráva okresní]]</li> <li>[[/Dějiny právní: organisace samosprávy#samospráva zemská|Samospráva zemská]]</li> </ol> </li> <li>[[/Dějiny právní: organisace samosprávy#samospráva zastupující zájmy věcné|Samospráva zastupující zájmy věcné]]</li> </ol> </li> </ol> </li> </ol> {{Konec formy}} [[Kategorie:Česko v Ottově slovníku naučném|Čechy]] 4hmfkh9t8nq1qt9kpu0ltaa2p1xu7ij 335094 335090 2026-08-02T13:46:02Z Mykhal 7311 fmt fix / oprava hierarchie/~číslování 335094 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Čechy | PŘEDCHOZÍ = Čechůvky | DALŠÍ = Čechy (ves) }} {{Textinfo | TITULEK = Čechy | AUTOR = [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:Jaroslav Zdeněk|Jaroslav Zdeněk]], [[Autor:Josef Erben|Josef Erben]], [[Autor:Filip Počta|Filip Počta]], [[Autor:Karel Vrba|Karel Vrba]], [[Autor:Vladimír Pech|Vladimír Pech]], [[Autor:František Augustin|František Augustin]], [[Autor:Ladislav Josef Čelakovský|Ladislav Josef Čelakovský]], [[Autor:František Vejdovský|František Vejdovský]], [[Autor:Jan Srb|Jan Srb]], [[Autor:Josef Hanzlík|Josef Hanzlík]], [[Autor:Václav Červinka|Václav Červinka]], [[Autor:Jan Evangelista Chadt-Ševětínský|Jan Evangelista Chadt-Ševětínský]], [[Autor:Josef Zenker|Josef Zenker]], [[Autor:Josef V. Černý|Josef V. Černý]], [[Autor:Karel Hrubý|Karel Hrubý]], [[Autor:Ladislav Burket|Ladislav Burket]], [[Autor:Antonín Červený|Antonín Červený]]', [[Autor:Josef Šimáček|Josef Šimáček]], [[Autor:Martin Fulín|Martin Fulín]], [[Autor:Karel Jičínský|Karel Jičínský]], [[Autor:Josef Buchar|Josef Buchar]], [[Autor:Ferdinand Hiller|Ferdinand Hiller]], [[Autor:Čeněk Klier|Čeněk Klier]], [[Autor:Jan Vincenc Diviš|Jan Vincenc Diviš]], [[Autor:František Chodounský|František Chodounský]], [[Autor:Karel Kruis|Karel Kruis]], [[Autor:Josef Fořt|Josef Fořt]], [[Autor:Josef Bernat|Josef Bernat]], [[Autor:František Vlach|František Vlach]], [[Autor:Kristian Petrlík|Kristian Petrlík]], [[Autor:Ferdinand Havrda|Ferdinand Havrda]], [[Autor:Klement Borový|Klement Borový]], [[Autor:Karel Fischer (1859–1906)|Karel Fischer]], [[Autor:Adolf Frumar|Adolf Frumar]], [[Autor:Petr Durdík|Petr Durdík]], [[Autor:Josef Šolín|Josef Šolín]], [[Autor:Rudolf Hutterer|Rudolf Hutterer]], [[Autor:Karel Stecker|Karel Stecker]], [[Autor:Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský|Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský]], [[Autor:Josef Srb|Josef Srb]], [[Autor:Karel Chytil|Karel Chytil]], [[Autor:Josef Smolík|Josef Smolík]], [[Autor:Jan Herain|Jan Herain]], [[Autor:Zikmund Winter|Zikmund Winter]], [[Autor:Josef Svátek|Josef Svátek]], [[Autor:Čeněk Zíbrt|Čeněk Zíbrt]], [[Autor:Jaromír Čelakovský|Jaromír Čelakovský]], [[Autor:Jiří Pražák|Jiří Pražák]], [[Autor:Jan Baptista Lambl|Jan Baptista Lambl]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 1–572. [https://archive.org/stream/ottvslovnknauni51ottogoog#page/n12 Dostupné online] | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Čechy }} {{Forma|proza}} * [[/Úvod/]] (1–2) <ol style="list-style-type: upper-alpha;"> <li> Poměry přírodní <ol> <li>[[/Poloha zeměpisná/]] (2–9)</li> <li>[[/Horopis/]] (9–28)</li> <li>[[/Geologie/]] (28–35)</li> <li>[[/Mineralogie/]] (35–36)</li> <li>[[/Vodopis/]] (36–91)</li> <li>[[/Podnebí/]] (91–96)</li> <li>[[/Květena/]] (97–105)</li> <li>[[/Zvířena/]] (105–109)</li> </ol> </li> <li> Obyvatelstvo <ol style="list-style-type: upper-roman;"> <li> Stav a složení jeho <ol style="list-style-type: lower-alpha;"> <li>[[/Obyvatelstvo přítomné/]] (109–114)</li> <li>[[/Obyvatelstvo dle příslušnosti/]] (114–115)</li> </ol> </li> <li>[[/Měna obyvatelstva/]] (115–118)</li> <li>[[/Obydlí a bydliště/]] (118–119)</li> <li>[[/Morální statistika/]] (119–121)</li> <li>[[/Zdravotnictví/]] (121–122)</li> <li>[[/Národnost/]] (122–125)</li> </ol> </li> <li> Zemědělství <ol style="list-style-type: upper-roman;"> <li>[[/Hornictví/]] (125–127)</li> <li>[[/Lesní hospodářství/]] (127–130)</li> <li>[[/Myslivost/]] (130–132)</li> <li> Rolnictví <ol> <li>[[/Polní hospodářství/]] (132–134)</li> <li>[[/Dobytkářství/]] (135–138)</li> </ol> </li> <li>[[/Chmelařství/]] (138)</li> <li>[[/Vinařství/]] (138–141)</li> <li>[[/Zahradnictví/]] (141–142)</li> <li>[[/Rybářství/]] (142–145)</li> <li>[[/Včelařství/]] (145–146)</li> <li>[[/Hedvábnictví/]] (146–147)</li> </ol> </li> <li> [[/Průmysl/]] (147) <ol style="list-style-type: upper-roman;"> <li>[[/Cukrovarství/]] (147–149)</li> <li>[[/Pivovarnictví/]] (149–152)</li> <li>[[/Lihovarnictví/]] (152–153)</li> <li>[[/Mlynářství/]] (153–155)</li> <li>[[/Výroba škrobu a tovarů škrobových/]] (155–156)</li> <li>[[/Výroba náhražek kávových, čokolády a cukrovin/]] (156–157)</li> <li>[[/Výroba lněného a řepkového oleje/]] (157–158)</li> <li>[[/Výroba kovův a zboží kovového/]] (158–160)</li> <li>[[/Výroba strojů, nástrojů, přístrojův a hudebních nástrojův a j./]] (160–161)</li> <li>[[/Výroba zboží z kamene, zemin a hlíny/]] (162–163)</li> <li>[[/Průmysl sklářský/]] (163)</li> <li>[[/Průmyslné spracování dřeva, kosti, pryže, perčoviny a látek podobných/]] (163–165)</li> <li>[[/Průmyslné spracování koží, kožešin, štětin, srsti, vlasův a pod./]] (165)</li> <li>[[/Průmysl oděvní a ozdobný/]] (165–167)</li> <li>[[/Průmysl hedvábnický a vlnařský/]] (167–168)</li> <li>[[/Průmysl bavlnářský/]] (168)</li> <li>[[/Průmysl lnářský a konopný/]] (168–169)</li> <li>[[/Výroba tkanin ze smíšených látek/]] (169)</li> <li>[[/Výroba zboží stávkového, háčkovaného a vyšívaného/]] (169)</li> <li>[[/Úprava a zušlechťování přediva a tkaniva/]] (169–170)</li> <li>[[/Průmysl chemický/]] (170–171)</li> <li>[[/Průmysl papírnický/]] (171–172)</li> <li>[[/Průmysl stavitelský/]] (172)</li> <li>[[/Průmysl polygrafický a umělecký/]] (172–173)</li> </ol> </li> <li> [[/Obchod/]] (173) <ol style="list-style-type: upper-roman;"> <li>[[/Statistika živností obchodních/]] (173–174)</li> <li>[[/Obchodní komory/]] (174–175)</li> <li>[[/Výrobní společnosti/]] (175–176)</li> <li>[[/Peněžní a úvěrní ústavy/]] (176–178)</li> <li>[[/Ústavy pojišťovací/]] (178–181)</li> </ol> </li> <li> [[/Prostředky spojovací/]] (181) <ol style="list-style-type: upper-roman;"> <li>[[/Silnice/]] (181)</li> <li>[[/Cesty vodní/]] (181–182)</li> <li>[[/Železnice/]] (182–184)</li> <li>[[/Pošty/]] (184)</li> </ol> </li> <li> Církevní záležitosti <ol style="list-style-type: upper-roman;"> <li>[[/Církev katolická/]] (184–186)</li> <li>[[/Církev evangelická/]] (186–188)</li> <li>[[/Organisace náboženských obcí židovských/]] (188–189)</li> </ol> </li> <li> Školství <ol style="list-style-type: upper-roman;"> <li>[[/Školství národní/]] (189–196)</li> <li>[[/Školy střední/]] (196–197)</li> <li>[[/Školy vysoké/]] (197–200)</li> <li> Školy odborné <ol> <li>[[/Školy zemědělské/]] (200–201)</li> <li>[[/Školy průmyslové/]] (201–204)</li> <li>[[/Školy obchodní/]] (204–205)</li> <li>[[/Školy sloužící zvláštním účelům/]] (205–206)</li> </ol> </li> </ol> </li> <li value=10>[[/Ústavy pro vědy a umění/]] (206)</li> <li> Humanitní ústavy a spolky <ol style="list-style-type: upper-roman;"> <li>[[/Humanitní ústavy/]] (206–207)</li> <li>[[/Spolky a živnostenská společenstva/]] (207–208)</li> </ol> </li> <li> Dějiny <ol style="list-style-type: upper-roman;"> <li> [[/Dějepis politický/]] (208–209) <ol> <li>[[/Dějepis politický, věk starý|Věk starý]] (209–220)</li> <li>[[/Dějepis politický, věk střední|Věk střední]] (220–230)</li> <li>[[/Dějepis politický, věk nový|Věk nový]] (230–249)</li> </ol> </li> <li>[[/Rozdělení Čech kmenové a krajské/]] (249–252)</li> <li>[[/Poměry národnostní v Čechách/]] (252–259)</li> <li>[[/Církevní dějiny/]] (259–271)</li> </ol> </li> <li> Dějiny kulturní <ol style="list-style-type: upper-roman;"> <li>[[/Praehistorie česká/]] (271–274)</li> <li>[[/Dějiny jazyka českého/]] (274–280)</li> <li> Dějiny české literatury <ul> <li>[[/Úvod o významu literatury české/]] (280–281)</li> </ul> <ol> <li>[[/Dějiny české literatury, starý věk|Starý věk]] (281–289)</li> <li>[[/Dějiny české literatury, střední věk|Střední věk]] (289–302)</li> <li>[[/Dějiny české literatury, nový věk|Nový věk]] (302–323)</li> </ol> <ul> <li>[[/Literatura vědecká a odborná/]] (323–358)</li> </ul> </li> <li>[[/Dějiny školství/]] (358–361)</li> <li>[[/Dějiny hudby/]] (361–376)</li> <li>[[/Dějiny malířství a sochařství/]] (376–384)</li> <li>[[/Dějiny uměleckého průmyslu/]] (384–386)</li> <li>[[/Mincovnictví a mince/]] (386–388)</li> <li>[[/Dějiny stavitelství/]] (388–414)</li> <li>[[/Dějiny zemědělství českého/]] (414–423)</li> <li>[[/O řemeslech v Čechách/]] (423–428)</li> <li> Dějiny obchodu <ol> <li>[[/Dějiny obchodu: obchod|Obchod]] (428–434)</li> <li>[[/Dějiny obchodu: kommunikace|Kommunikace]] (434–437)</li> <li>[[/Dějiny obchodu: poštovnictví v Čechách|Poštovnictví v Čechách]] (437–438)</li> </ol> </li> <li>[[/Dějiny válečnictví/]] (438–444)</li> <li> Z minulosti obyvatelstva <ol> <li>[[/Kroj/]] (444–450)</li> <li>[[/O české kuchyni/]] (450–452)</li> </ol> </li> </ol> </li> <li> Dějiny právní <ol style="list-style-type: upper-roman;"> <li> [[/Dějiny právní: úvod|Úvod]] (452–455) <ol> <li>[[/Dějiny právní: úvod#význam právních dějin českých|Význam právních dějin českých]]</li> <li>[[/Dějiny právní: úvod#literatura|Literatura]]</li> <li>[[/Dějiny právní: úvod#rozvržení látky|Rozvržení látky]]</li> </ol> </li> <li> Dějiny pramenů <ol style="list-style-type: lower-alpha;"> <li> [[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba starší|Doba starší]] (455–456) <ol> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba starší#nejstarší zprávy historické|Nejstarší zprávy historické]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba starší#právní prameny|Právní prameny]]</li> </ol> </li> <li> [[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední|Doba střední]] (456–466) <ol> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední#obecné zemské právo obyčejové|Obecné zemské právo obyčejové]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední#prameny zemského práva|Prameny zemského práva]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední#právní knihy|Právní knihy]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední#zřízení zemská|Zřízení zemská]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední#nařízení vládní|Nařízení vládní]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední#církevní právo|Zvláštní práva: Církevní]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední#manské právo|Manské]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední#městské právo|Městské]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední#vesnické právo|Vesnické]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední#prameny historické|Prameny historické]]</li> </ol> </li> <li> [[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější|Doba novější]] (466–474) <ol> <li>Prameny zemského práva <li> <ol style="list-style-type: lower-alpha;"> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#státní listiny a akta mezinárodní|Státní listiny]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#obecná privilegia stavovská|Obecná privilegia stavovská]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#úřední svědectví o obyčejovém právu|Úřední svědectví o obyčejovém právu]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#artikulové sněmovní|Artikulové sněmovní]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#zákony a nařízení|Zákony a nařízení]]</li> </ol> </li> </ol> <li> [[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#kodifikace|Kodifikace]] <ol style="list-style-type: lower-alpha;"> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#ústavní právo|Ústavní právo]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#processuálné právo civilní|Processuálné právo civilní]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#deskové právo|Deskové právo]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#soukromé právo|Soukromé právo]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#trestní právo hmotné a formálné|Trestní právo]]</li> </ol> </li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#zvláštní práva|Zvláštní práva]] <ol style="list-style-type: lower-alpha;"> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#církevní právo|Církevní právo]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#právo manské|Právo manské]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#právo městské|Právo městské]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější#právo selské|Právo selské]]</li> </ol> </li> </ol> </li> <li> Dějiny ústavy <ol style="list-style-type: lower-alpha;"> <li> [[/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba|Starší doba]] (474–487) <ol> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba#území|Území]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba#moc zeměpanská|Moc zeměpanská]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba#poměr k říši|Poměr k říši]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba#úřednictvo dvora knížecího|Úřednictvo dvora knížecího]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba#rada knížecí a sněm|Rada knížecí a sněm]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba#zřízení hradské|Zřízení hradské]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba#zřízení místní|Zřízení místní]]</li> <li> [[/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba#obyvatelstvo|Obyvatelstvo]] <ol style="list-style-type: lower-alpha;"> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba#duchovenstvo|Duchovenstvo]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba#šlechta|Šlechta]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba#svobodníci neboli dědinníci|Svobodníci (dědinníci)]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba#obyvatelstvo poddané|Obyvatelstvo poddané]]</li> </ol> </li> </ol> </li> <li> [[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba|Střední doba]] (487–519) <ol> <li> [[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#území|Území]] <ol style="list-style-type: lower-alpha;"> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#hranice Čech|hranice Čech]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#země přivtělené|země přivtělené]]</li> </ol> </li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#moc královská|Moc královská]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#poměr k říši|Poměr k říši]]</li> <li> [[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#nejvyšší úřady a soudy|Nejvyšší úřady a soudy]] <ol style="list-style-type: lower-alpha;"> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#rada královská neboli zemská|Rada královská neboli zemská]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#kancelář česká|Kancelář česká]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#soud královský|Soud královský]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#komora královská|Komora královská]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#purkrabství pražské|Purkrabství pražské]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#soud zemský|Soud zemský]]</li> </ol> </li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#sněm zemský|Sněm zemský]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#zřízení krajské|Zřízení krajské]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#zřízení městské|Zřízení městské]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#zřízení vesnické|Zřízení vesnické]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba#obyvatelstvo|Obyvatelstvo]]</li> </ol> </li> <li> [[/Dějiny právní: dějiny ústavy, novější doba|Novější doba]] (519–539) <ol> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, novější doba#území|Území]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, novější doba#moc královská|Moc královská]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, novější doba#poměr k říši Římsko-Německé|Poměr k říši Římsko-Německé]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, novější doba#nejvyšší úřady a soudy|Nejvyšší úřady a soudy]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, novější doba#sněm zemský|Sněm zemský]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, novější doba#zřízení krajské|Zřízení krajské]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, novější doba#zřízení městské|Zřízení městské]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, novější doba#zřízení vesnické|Zřízení vesnické]]</li> <li>[[/Dějiny právní: dějiny ústavy, novější doba#obyvatelstvo|Obyvatelstvo]]</li> </ol> </li> </ol> </li> <li> [[/Dějiny právní: ústava nynější doby|Ústava nynější doby]] (539–559) <ol> <li>[[/Dějiny právní: ústava nynější doby#O panovníku|O panovníku]]</li> <li>[[/Dějiny právní: ústava nynější doby#Znak království Českého|Znak království Českého]]</li> <li>[[/Dějiny právní: ústava nynější doby#Důstojenství zemská|Důstojenství zemská]]</li> <li>[[/Dějiny právní: ústava nynější doby#Obyvatelstvo|Obyvatelstvo]]</li> <li>[[/Dějiny právní: ústava nynější doby#Složení sněmu|Složení sněmu]]</li> <li>[[/Dějiny právní: ústava nynější doby#O právu volebním|O právu volebním]]</li> <li>[[/Dějiny právní: ústava nynější doby#O volení|O volení]]</li> <li>[[/Dějiny právní: ústava nynější doby#Právní postavení poslanců|Právní postavení poslanců]]</li> <li>[[/Dějiny právní: ústava nynější doby#Činnost sněmu|Činnost sněmu]]</li> <li>[[/Dějiny právní: ústava nynější doby#O výkonné moci|O výkonné moci]]</li> <li>[[/Dějiny právní: ústava nynější doby#Finance zemské|Finance zemské]]</li> <li>[[/Dějiny právní: ústava nynější doby#Poměr České země k ostatním zemím mocnářství|Poměr České země k ostatním zemím mocnářství]]</li> </ol> </li> <li> [[/Dějiny právní: organisace zeměpanské správy|Organisace zeměpanské správy]] (559–563) <ol> <li>[[/Dějiny právní: organisace zeměpanské správy#správa vojenská|Správa vojenská]]</li> <li>[[/Dějiny právní: organisace zeměpanské správy#správa politická|Správa politická]]</li> <li>[[/Dějiny právní: organisace zeměpanské správy#správa vyučování|Správa vyučování]]</li> <li>[[/Dějiny právní: organisace zeměpanské správy#správa horní|Správa horní]]</li> <li>[[/Dějiny právní: organisace zeměpanské správy#správa finanční|Správa finanční]]</li> <li>[[/Dějiny právní: organisace zeměpanské správy#správa justiční|Správa justiční]]</li> </ol> </li> <li> [[/Dějiny právní: organisace samosprávy|Organisace samosprávy]] (563–572) <ol style="list-style-type: upper-alpha;"> <li> [[/Dějiny právní: organisace samosprávy#samospráva místní|Samospráva místní]] <ol> <li> [[/Dějiny právní: organisace samosprávy#obec|Obec]] <ol style="list-style-type: lower-alpha;"> <li>[[/Dějiny právní: organisace samosprávy#zřízení obecní z r. 1864|Zřízení obecní z r. 1864]]</li> <li>[[/Dějiny právní: organisace samosprávy#v Praze a Liberci|Samospráva místní v Praze a Liberci]]</li> </ol> </li> <li>[[/Dějiny právní: organisace samosprávy#samospráva okresů|Samospráva okresní]]</li> <li>[[/Dějiny právní: organisace samosprávy#samospráva zemská|Samospráva zemská]]</li> </ol> </li> <li>[[/Dějiny právní: organisace samosprávy#samospráva zastupující zájmy věcné|Samospráva zastupující zájmy věcné]]</li> </ol> </li> </ol> </li> </ol> {{Konec formy}} [[Kategorie:Česko v Ottově slovníku naučném|Čechy]] b197vjrrd6p99qfngiqqh051ntkz3jc 0 52120 335089 331972 2026-08-02T13:25:41Z Mykhal 7311 zprovoznění odkazů na sekce v [[Ottův slovník naučný/Čechy]], M. I. … 335089 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný/Čechy | ČÁST = Dějiny právní: úvod | PŘEDCHOZÍ = O české kuchyni | DALŠÍ = Dějiny právní: dějiny pramenů, doba starší }} {{Textinfo | TITULEK = Dějiny právní: úvod | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 452–455. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni51ottogoog#page/n498/mode/2up Dostupné online] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} <div style="text-align:center">N) '''Dějiny právní'''.<br />I. Úvod.</div> {{Kotva|význam_právních_dějin_českých}}1.&nbsp;{{Prostrkaně|Význam právních dějin českých}}. Právní historie česká, majíc za úkol vylíčiti vznik a vývoj práva v zemích českých od dob trvalého osazení se v nich obyvatelstva slovanského až po novější dobu, jakož i vyložiti příčiny změn, které v právním stavu obyvatelstva těchto zemí během času nastaly, tvoří právnickou čásť politických a kulturních dějin českých, jichžto známost předpokládá. Jako tyto politické a kulturní dějiny české jsou součástí světových dějin politických a kulturních, tak zase české dějiny právní jsou součástí světových dějin právních, kteréžto světové dějiny arci nejsou posud ani v hlavních obrysech probadány a sepsány. A poněvadž dále dle učení sociologů světová historie právní má tvořiti součást jednak {{Prostrkaně|popisné}} části sociologie, pokud jejím předmětem je vypsání faktického vývoje právních pojmův a zjevův v celém lidstvu, jednak {{Prostrkaně|vlastní}} neboli obecné sociologie, které se připisuje úkol vyzpytovati zákony vývoje společenských zjevův a tedy též zákony, dle kterých děl a děje se skutečný vývoj právní v celém lidstvu, tedy ovšem i česká historie právní, jsouc částí a to neposlední obecných dějin právních, může se jako každá speciální historie právní považovati též za součást nebo podklad vědy společenské, o jejímž vybudování se sice delší již dobu a to velikými mysliteli (Comtem, Spencerem a&nbsp;j.) usiluje, k níž však sotva ještě první pevné základní kameny jsou položeny. Poutáť zajisté vývoj právní v zemích českých nemalou měrou pozornost i dějepisce i právního historika i sociologa i praktického právníka pro vynikající postavení, které země České po dlouhá staletí zaujímaly uprostřed světa slovanského a germánskorománského, jakožto zprostředkovatelé vzájemných styků těchto velikých světův i v oboru kultury právní, jakož i pro znatelné všude stopy vlivu, jež minulý náš vývoj právní na platný právní stav v našich a i ve vůkolních zemích byl zanechal. Vývoj ten v dávných dobách spočíval na základech společných všem národům slovanským, arci do jisté míry společných i všem ostatním národům arijského původu, a teprve během času následkem rostoucího vlivu vzdělanosti západní a souvisejícího s ním zdomácnění práv cizího původu na naší půdě, jmenovitě práva římskokanonického a německého, zabočoval v odchylné, ač vždy dosti samostatné dráhy, takže naše právní řády postupem času namnoze se přizpůsobovaly právním zřízením zemí západoevropských. Trvalé pak spojení zemí českých s ostatními zeměmi domu rakouského mělo za následek, že ve všech zemích, jež tvoří dnes soustátí Rakouské, práva a ústavní zřízení čím dále tím usilovněji se sjednocovala, a že toto sjednocování vedlo konečně k velkým kodifikacím obecného rakouského práva na nově utvořených společných základech, jakož i k závažným proměnám v celém životě státním. Následkem toho právní historie česká, majíc podati obraz tohoto vývoje a přihlížejíc při tom též k národnímu živlu v právu, obsahuje zvláště pro starší dobu bohatý materiál pro dějiny jednak národního slovanského práva, jednak též práva německého a římskokanonického. A poněvadž dále právní historie rakouská ve starší době nemůže ani ničím jiným býti, nežli parallelním líčením, porovnáváním a jakýmsi souhrnem právního vývoje v jednotlivých skupinách zemí domu rakouského a tedy také v zemích českých, jakýmsi mikrokosmem obecné historie právní, a poněvadž ona i v novější době k událostem historicko-právním v zemích českých povýtečně musí přihlížeti, tedy přirozeně právní dějiny zemí českých, jakkoli tvoří samostatný předmět vědeckého badání, mohou se pokládati zároveň za podstatnou čásť rakouské historie právní. {{Kotva|literatura}}2.&nbsp;{{Prostrkaně|Literatura}}. Mnohostranný význam právních dějin českých činí pochopitelno, že k nim pozornost přehojně byla obracována. Mnohočetné jsou {{Prostrkaně|literární práce}}, které spadají do oboru jejího; rovněž velkou řadou {{Prostrkaně|publikací pramenů v právnických a historických}} přispělo se už k objasnění právní minulosti zemí našich. Nicméně soustavného díla, které by vyčerpávalo celý předmět, posud nemáme. Začalať se právní historie u nás vůbec později pěstovati nežli na západě. Kdežto tam humanismus, hnutí reformační a zápasy moci zeměpanské s mocí stavovskou, v Německu též úvahy o příčinách recepce římského práva, obrátily záhy pozornost k historii právní, u nás setkáváme se teprve ve století sedmnáctém s prvními začátky užívání materiálu historického při pojednávání o otázkách právnických nebo politických, na př. ve spisech {{Prostrkaně|Kocína z Kocinetu}}, {{Prostrkaně|Fruweina z Podolí}}, {{Prostrkaně|Stránského}}, {{Prostrkaně|Goldasta}}, {{Prostrkaně|Balbína}}, {{Prostrkaně|Kyblína}}, {{Prostrkaně|Proškovského}}, {{Prostrkaně|Schambogena}}, {{Prostrkaně|Jana Jordana}}, {{Prostrkaně|Neumanna z Puchholze}} a&nbsp;j. Ve století osmnáctém a na počátku tohoto století mnohé otázky veřejného práva, snahy po jednotě zákonodárství a správy, reformy josefinské a vzbuzený tím odpor stavů, změny v studiu právnickém, v němž od časů císařovny Marie Terezie praktickému domácímu právu větší pozornost se začala věnovati, jakož i mnohé jiné potřeby praktického života daly podnět četné literatuře, ve které – arci mimotně a dílem nekriticky, časem i tendenčně – přihlíželo se k otázkám právní historie české jakožto k otázkám praktického práva. Sluší zde uvésti jména právníkův {{Prostrkaně|Azzoniho}}, {{Prostrkaně|Hildta}}, {{Prostrkaně|Ramhovského}}, {{Prostrkaně|Feigla}}, {{Prostrkaně|Grosse}}, {{Prostrkaně|Rieggera}}, {{Prostrkaně|Peithnera z Lichtenfelsu}}, svob. p. z Mayernu, svob. p. {{Prostrkaně|z Brettfeldu}}, {{Prostrkaně|Veitha}}, ryt. {{Prostrkaně|Vokouna}}, {{Prostrkaně|Stöhra}}, {{Prostrkaně|Jordana}}, {{Prostrkaně|Tvrdého}}, {{Prostrkaně|Kosteckého}}, hr. {{Prostrkaně|Auersperka}}, {{Prostrkaně|Hasnera}}, {{Prostrkaně|Helferta}}, {{Prostrkaně|Koptze}}, {{Prostrkaně|Schnabla}}; z historiků {{Prostrkaně|Dobnera}}, {{Prostrkaně|Dobrovského}}, {{Prostrkaně|Pelzla}}, {{Prostrkaně|Voigta}}, {{Prostrkaně|Cornovu}} a mn. j. Právní historie česká sama o sobě nebyla ovšem ani v této době pěstována, neboť nedostatečná známost pramenů velmi stěžovala vědecké badání v oboru jejím. Teprve v tomto století došlo zásluhou historiků, jichž v tom i právníci napotom horlivě následovali, k závažnějším pracem z jejího oboru. Při tom i národní probuzení i vliv historické školy v Německu (Savigny, Puchta, Eichhorn a&nbsp;j.) povzbuzovaly nemalou měrou k důkladnějšímu seznamování se s domácími dějinami vůbec a s dějinami práva zvláště. První, kdož u nás začal psáti se stanoviska historického o právu českém na základě důkladných studií archiválních, užívaje při tom srovnávací a historicko-systematické methody, byl {{Prostrkaně|Palacký}}, když před ním v Polsku {{Prostrkaně|Maciejowski}} (v ''Historyi prawodawstw słowiańskich'') byl začal pracovati na právních dějinách slovanských a tedy též českých, chtěje umožniti kodifikaci práva v Polsku na slovanských základech a vybízeje Palackého ke spolupracovnictví na tomto díle. Příkladu jejich následovali – hledíme-li k chronologickému pořadí čelnějších prací v obor náš více nebo méně spadajících – historikové: {{Prostrkaně|Šafařík}}, {{Prostrkaně|Vocel}}, {{Prostrkaně|Tomek}}, {{Prostrkaně|Glückseelig}} (''Geschichte des böhmischen Staats- u. Privatrechts''), {{Prostrkaně|Gindely}}, {{Prostrkaně|Emler}}, {{Prostrkaně|Brandl}}, {{Prostrkaně|Dudík}}, {{Prostrkaně|Schlesinger}}, {{Prostrkaně|Kalousek}} (''Státní právo české''), {{Prostrkaně|Lippert}}, {{Prostrkaně|Sedláček}}, {{Prostrkaně|Perwolf}}, {{Prostrkaně|Rezek}}, {{Prostrkaně|Denis}}, {{Prostrkaně|Loserth}}, {{Prostrkaně|Bachmann}}, {{Prostrkaně|Werunsky}}, {{Prostrkaně|Adámek}}, {{Prostrkaně|Tadra}}, {{Prostrkaně|Winter}}, {{Prostrkaně|Peisker}}; právníci: {{Prostrkaně|Chmelenský}}, {{Prostrkaně|Štrobach}}, {{Prostrkaně|Rössler}}, {{Prostrkaně|Haymerl}}, d'{{Prostrkaně|Elvert}}, {{Prostrkaně|Hermenegild Jireček}} (''Slovanské právo v Čechách a na Moravě, Das Recht in Böhmen und Mähren''), {{Prostrkaně|Pštros}}, kníže {{Prostrkaně|Rudolf Taxis}}, {{Prostrkaně|Schmid z Bergenholdu}} (''Geschichte der Privatrechtsgesetzgebung und Gerichtsverfassung im Königreiche Böhmen''), {{Prostrkaně|Tomaschek}}, {{Prostrkaně|Slavíček}}, {{Prostrkaně|Randa}}, {{Prostrkaně|Jičínský}}, {{Prostrkaně|Rybička}}, {{Prostrkaně|Kürschner}}, {{Prostrkaně|Toman}}, {{Prostrkaně|Pernice}}, {{Prostrkaně|Haněl}} (''O vlivu práva německého v Čechách a na Moravě''), {{Prostrkaně|Maasburg}}, {{Prostrkaně|Ott}} (''Působení práva církevního na rozvoj řízení soudního vůbec a zemi českých zvláště'', v Právníku, 1877; ''Beiträge zur Receptionsgeschichte des röm. kanon. Rechtes in den böhmischen Ländern''), {{Prostrkaně|Czyhlarz}}, {{Prostrkaně|Čelakovský}}, {{Prostrkaně|Zygl}} (''Istorija slavjanskich zakonodatělstv; istorija češskago práva''), {{Prostrkaně|Dareste}} (''Études d'histoire du droit slave''), {{Prostrkaně|Ruber}}, {{Prostrkaně|Storch}}, {{Prostrkaně|Kaizl}}, {{Prostrkaně|Trakal}}, {{Prostrkaně|Bohuš Rieger}}, {{Prostrkaně|Henner}} a mnozí jiní, kteří tu neb onu otázku domácího práva se týkající za předmět svého badání sobě obrali. Souběžně s těmito pracemi vydány jsou přečetné publikace pramenů právnických a historických. Z domácích uvádíme publikace {{Prostrkaně|Palackého}} (''Archiv Český'', ''Urkundl. Beiträge''), {{Prostrkaně|Rösslera}} (''Deutsche Rechtsdenkmäler aus Böhmen und Mähren''), {{Prostrkaně|Hermenegilda Jirečka}} (''Codex juris bohemici; Svod zákonů slovanských''), {{Prostrkaně|Erbena}}, {{Prostrkaně|Emlera a Hubera}} (''Regesta''), {{Prostrkaně|Emlera}} (''Pozůst. desk zemských, Urbáře, Prameny dějin českých, Libri confirmationum''). {{Prostrkaně|Gindelyho}} (''Staré paměti dějin českých''), spolu s {{Prostrkaně|Fr}}. {{Prostrkaně|Dvorským}} a {{Prostrkaně|Pažoutem}} (''Sněmy České'') {{Prostrkaně|Borového}} (''Libri erectionum''), {{Prostrkaně|Čelakovského}} (''Sbírka pramenů práva městského''), {{Prostrkaně|Schlesingra}}, {{Prostrkaně|Rezka}}, {{Prostrkaně|Gradla}}, {{Prostrkaně|Kalouska}}, {{Prostrkaně|Strnada}} (''Městské knihy a kroniky''), {{Prostrkaně|Hoffmana}}, {{Prostrkaně|Jacobiho}}, {{Prostrkaně|Voigta}}, {{Prostrkaně|Tadry}} (formuláře) a mnoha jiných. Tyto publikace pramenův a založená na nich pojednání doma i v cizině sepsaná, rostou utěšeně každého roku a podobně doplňuje se obraz minulosti zemí našich řadou záslužných prací na Moravě a ve Slezsku, o nichž při těchto zemích zmínka se stane. {{Kotva|rozvržení_látky}}3.&nbsp;{{Prostrkaně|Rozvržení látky}}. Souborné dílo o právních dějinách českých, které by vyčerpávalo alespoň vědomosti v této tak četné literatuře obsažené, musí se nazvati netoliko možným, nýbrž i ve vědeckém ohledu podnikem zajisté žádoucím a naléhavým. Řádky tyto arci nemohou míti za účel nahraditi takového díla, nýbrž mohou poskytnouti toliko stručný jakýs jeho nástin a přehled, který v tomto encyklopaedickém díle mnohými články na jiných místech uveřejněnými nalezne doplnění. Nutno při tom arci všemožně se obmezovati a to hlavně ve dvojím směru. Úkolem právní historie české jest podati obraz právního vývoje {{Prostrkaně|ve všech}} zemích českých, poněvadž tento vývoj vniterně souvisel a skoro souběžně i dosti stejnotvárně všude v nich se dál; ale nám zde třeba se obmeziti na vylíčení právního života toliko v zemi České. Právní dějiny české mají dále poskytnouti známost {{Prostrkaně|celého}} vývoje právního v zemích našich, mají býti netoliko {{Prostrkaně|zevnějšími}} nýbrž i {{Prostrkaně|vnitřními}} dějinami právními, při nichž k historickému vývoji všech ústavů právních se hledí. Nám však zde nutno se spokojiti toliko s přehledem, jednak {{Prostrkaně|dějin pramenů právních}}, jednak {{Prostrkaně|dějin práva ústavního}} neboli {{Prostrkaně|státního}} v užším smyslu slova. K ostatním částem vnitřních našich dějin právních, jmenovitě k dějinám práva správního, soukromého, trestního a processuálného na jiných místech bude přihlédnuto. V zájmu pak stručnosti a přehlednosti chceme o obou těchto oddílech odděleně pojednati a majíce na mysli, že změny v organismu právním dály se pozvolnu a nedají se přesně jedněmi a týmiž roky ustanoviti, jak Ihering přesvědčivě ukázal, chceme v jednom i druhém oddílu rozeznávati sice tři hlavní období, která se označují zejména stupněm vyvinutosti právních řádův u nás a souvisejícím s tím menším nebo větším vlivem západní vzdělanosti právní na právní a společenský život obyvatelstva zemí našich; avšak nemají býti na překážku užívání tak zv. vnitřní chronologie při líčení tohoto vývoje. Období ta jsou: A) {{Prostrkaně|Doba starší}}, jež sahá od V. až asi do sklonku XII. století. V době té vývoj právní v Čechách dál se větším dílem ze společných základů slovanských; právo obyčejové převládalo; territoriální poměry státu českého se ustalovaly; moc zeměpanská podržovala národní povahu; stavovské rozdíly pozvolnu i v oboru práva začaly vystupovati, a jednoduché řády právní hlavně vlivem křesťanství počaly se vyvinovati a polepšovati. B) {{Prostrkaně|Doba střední}} od sklonku XII. století až do války třicítileté. V té době vliv právní kultury západní čím dále tím intensivnějším se stával a přispíval k dalšímu vývoji právních našich řádů na základech domácích a cizích. Vedlé domácího zemského práva domohla se platnosti zvláštní práva cizího původu a všechna ta práva jsou sepisována, vzdělávána a kodifikována. Hranice českého státu rozšířily se na nové země a napotom všechny země české spojeny jsou trvale r. 1526 se zeměmi koruny uherské a s dědičnými zeměmi rakouskými pod společnou dynastií Habsburskou. Moc královská v ty časy sesilujíc se na jedné straně, byla nucena mnohých svých práv se vzdávati ve prospěch stavů privilegovaných, kteří vždy více se uzavírali a odlišovali od ostatních tříd společenských. Vedlé obyvatelstva českoslovanského usadilo se v zemi hojně obyvatelstva německého, jež domáhalo se postavení rovnomocného v koruně i zemi České, o něž však válkami husitskými namnoze přišlo. Při tom dlouholeté vnitřní zápasy politické a náboženské, podněcované sobectvím a panovačností vyšších tříd společenských, vedly k poklesnutí veřejného ducha a k úpadku země České. C) {{Prostrkaně|Doba novější}}, která sahá od strastných dob třicítileté války až po naše časy. V té době koruna Česká ztenčena je na své rozloze a země České užším svazkem jsou spojeny s ostatními zeměmi domu rakouského, kterýžto svazek je prohlášen pragmatickou sankcí r. 1713 za nezrušitelný, r. 1804 obdržel název císařství Rakouského a r. 1868 Rakouskouherské říše. Následkem recepce obecného práva a uskutečňování snah po jednotě práva v zemích neuherských kodifikovány jsou nově a společně nejdůležitější obory práva pro všechny tyto země; při tom pozměněno i zaměněno jest domácí právo české obecným rakouským právem. Současně prováděným záměrem soustřediti a zjednodušiti správu veřejnou ve všech zemích rodu rakouského přetvořeno jest podstatně ústavní zřízení též země České. Rostoucí moc státní nejprve obmezovala a pak docela odstranila práva privilegovaných stavů, postátnila úřady a soudy, provedla dalekosáhlé proměny v ústavě a správě, vzdala se příkrého stanoviska státního náboženství, zrušila nevolnictví i poddanství lidu selského a začala všem obyvatelům bez ohledu na jejich rod a majetek zjednávati rovné postavení občanů státních před zákonem a soudem, přiznávajíc jim v novějším čase určitá politická »základní práva«. Konečně pojistila svobodně voleným zástupcům obyvatelstva účastenství v zákonodárství a správě veřejné; obnovila do jisté míry samosprávu země, okresův a obcí, která po dvě tři století byla všemožně obmezována, přiznala národnosti české, která po zákonu z r. 1627 měla míti s národností německou stejná práva, avšak ve skutečnosti byla se dostala do postavení podřízeného v zemi, aspoň zásadně zase rovné právo v životě veřejném a přispěla v mnohém ohledu k opětnému duchovnímu a hmotnému povznesení země, podporována jsouc v tom ovšem vydatně svazky autonomními, jakož i vzdělaností, pracovitostí a zdatností obyvatelstva. Mnohé arci otázky veřejného života ostávají v přítomném čase a tedy i na konci této doby nerozřešeny, mnohé oprávněné tužby nesplněny. Není provedeno úplně rovné právo národnosti české s národností německou v zemi; nejsou v souhlas uvedeny požadavky plynoucí z dřívějšího státoprávního postavení a z pozůstatků posud platného zvláštního veřejného práva zemí Českých s novějšími ústavními řády; nejsou uskutečněny posud mnohé veliké úkoly, které nová doba v tak přehojné míře osvícenému modernímu státu ukládá, avšak dráha k obecnému pokroku a blahu, o kterém dávná pokolení sotva sníti se odvážila, je ražena a namnoze od moudrosti súčastněných kruhů bude záviseti šťastnější anebo méně šťastná budoucnost vlasti. {{Konec formy}} 4d77s1kxt8pj83iq96epr6me06wne1y 0 52121 335091 331964 2026-08-02T13:35:43Z Mykhal 7311 zprovoznění odkazů na sekce v [[Ottův slovník naučný/Čechy]], N. II. … 335091 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný/Čechy | ČÁST = Dějiny právní: dějiny pramenů, doba starší | PŘEDCHOZÍ = Dějiny právní: úvod | DALŠÍ = Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední }} {{Textinfo | TITULEK = Dějiny právní: dějiny pramenů, doba starší | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 455–456. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni51ottogoog#page/n501/mode/2up Dostupné online] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} <div style="text-align:center">II. Dějiny pramenů.<br />A) {{Prostrkaně|Doba starší}}.</div> {{Kotva|nejstarší_zprávy_historické}}1.&nbsp;V nejstarších historických zprávách domácích i cizích nalézáme zmínky o Krokovi i jiných nálezcích práva, kteří prý znali práva a obyčeje kmenů slovanských v Čechách (''jura et consuetudines slavicae gentis''). Nebylo tudy pochybno, že kmenové ti mají svá zvláštní obyčejová práva, jež se různí obsahem na př. od německých národních práv, zvaných ''leges barbarorum'', která do času Karla Velikého byla už sepsána a v ten čas opravována. Práva tato českoslovanská následkem rozdrobenosti kmenové a neznámosti písma nebyla dlouho jednotna ani určitě formulována, tím méně sepsána, musila tedy býti jak rozmanita, tak i neurčita. Každý kmen, každý svazek župní, obecní nebo rodový v době pohanské i dlouho potom měl své místní obyčeje právní, kterými upravoval jednoduché společenské své poměry a jež zakotveny byly hluboce v názorech jeho mravně. náboženských. Nebyloť také dlouho jiné moci, která by byla právo chránila a ve skutek uváděla, kromě mravu, jenž chránil jednotlivce a svazek, kterému přináležel, když sobě zjednávali právo. Při tom obyčeji místními spravováno se jakožto nezbytnými pravidly namnoze neuvědoměle, tak jako prostý člověk i dnes užívá správně neznámých mu jinak pravidel jazykových z pouhého návyku. Přes všechnu tuto neuvědomělost, neurčitost a rozmanitost měly obyčeje právní společné své kořeny v minulém společném právním životě a přesvědčení lidu slovanského, a sice podobně, jako dialekty bujně druhdy kvetoucí v zemích slovanských měly svůj základ v starodávném společném jazyku slovanském. Teprve postupem času docházelo k určitějšímu formulování neboli »nalézání« obyčejového práva, a sice dálo se tak u nás, jako kde jinde, nejprve ve formě {{Prostrkaně|přísloví a řehol právních}}, jakož i ve způsobě {{Prostrkaně|úmluv}} nebo {{Prostrkaně|nálezů}} na soudech národních nebo smírčích uzavíraných neb vynášených, když už dříve názory právní hleděly si pomocí {{Prostrkaně|symboliky}} zjednati trvalé platnosti. Aby však formulované právo obyčejové mohlo nabyti trvalejší a obecnější platnosti, bylo třeba sepisovati je v abstraktnější formě a přepisy jeho šířiti. Jako mluva sjednotila se hlavně spisovným jazykem, tak takovýmto sepsaným neboli »spisovným« právem sjednocovaly se obyčeje právní. Podlé všeho došlo u nás k takovémuto sepisování práva mnohem později, nežli v zemích západoevropských a ovšem teprve v době křesťanské. Nejedny příčiny musily nutiti k tomu. V dobách pohanských živel právní nebyl zajisté od živlu mravně-náboženského oddělen, nýbrž těsně s ním spoután; křesťanství, které šířilo nové názory mravní a to jednotné, podkopalo půdu mnohým starým obyčejům právním, jež souvisely s názory pohanskými. Nastával spor nových názorů se starými, jejž bylo třeba řešiti. Kromě toho pracně se vyvíjející ústřední moc knížecí společně s mocí církevní vykořeňujíce obyčeje pohanské, usilovaly zároveň o opravu ústrojí státního i společenského a zavdávaly tím podnět k pozvolnému tvoření se jednotného {{Prostrkaně|zemského práva obyčejového}} (''communis consuetudo terrae''), jež arci dlouho nenabývalo převahy nad místními obyčeji právními. I zemské toto obyčejové právo spočívalo namnoze na domácích základech a lišilo se v mnohém ohledu od současných práv cizozemských; i ono těžce se pozbavovalo kolísavosti a neurčitosti. Nebylať moc zákonodárná od moci soudní oddělena a tím méně ustálena; kdo soudil, ne. prováděl platný zákon, nýbrž teprve »nalézal právo«, vynášel buď nové normy právní nebo rozhodoval, který obyčej právní platí; soudce sice obyčejně držel se dříve již »nalezeného« práva, avšak mohl nalézti časem také právo jiné. Obecně platných norem tedy bylo málo. Při tom staré naše památky právní mají převahou ráz kasuistický, neboť konkretní případy zavdávaly podnět k formulování práva. To bylo na velkou újmu abstraktnosti norem právních. Pozvolnu teprve ve vyšších a vzdělanějších kruzích společnosti tvořilo se jednotné abstraktnější právo, dole v lidu platily staré neb opravené místní obyčeje právní. Při tom duchovenstvo a cizinci do země za obchodem přicházející a zde se usazující řídili se svými právy a dávali si je také od panovníků českých potvrzovati. Následujíc jejich příkladu i šlechta začala vymáhati si uznání zvláštního postavení právního v zemi a zavdávala tak podnět k sepisování domácího práva. Následkem toho jsou též novými předpisy obecnými nebo zvláštními měněny staré obyčeje právní na prospěch moci knížecí, církve neb i šlechty, anebo sepisovalo se obyčejové právo některé krajiny, aby se uvedlo v souhlas s obyčejovým právem ostatních krajin a tudy celé země. Stopy tohoto vývoje možno sledovati na zachovaných nám nejstarších našich památkách právnických. Při tom hledíce k formě těchto památek, spatřujeme, že přesného rozdílu mezi {{Prostrkaně|obyčejem právním a zákonem}} ještě v té době ne bylo, každé právní pravidlo zvalo se {{Prostrkaně|lex}} a rozeznávalo se toliko podlé toho, bylo-li staré nebo nové, zemské nebo místní. I nové předpisy, které panovníci čeští ve formě statutů, dekretů, ediktů, privilegií atd. začali vydávati a kterými hlavně přispěli k vytvoření se zemského práva, měly přechodní nebo dočasný význam jakožto ''leges temporales'', nezavazovaly jích nástupce a pro nedostatečnost moci výkonné a nedokonalou rozšířenost známosti písma mohly udržeti se v životě trvale toliko jako nové obyčeje právní. Vším tím zároveň vysvětluje se, proč se nám celkem tak málo {{Prostrkaně|právnických}} památek z této starší doby zachovalo a proč pro tuto dobu jsme větším dílem odkázáni na prameny {{Prostrkaně|historické}}, na listiny a zprávy domácích i cizích spisovatelů, kteří o dávném životě právním u nás poskytují nějakého poučení. {{Kotva|právní_prameny}}2.&nbsp;Z {{Prostrkaně|právnických}} pramenů této starší doby sluší uvésti nejprve {{Prostrkaně|papežské a císařské listiny}}, kterými poměr knížat a biskupů českých k nejvyšším mocem světa křesťanského nebo k jiným knížatům křesťanským se upravoval (na př. z l. 1086, 1158, 1179, 1187, 1198, 1204 a 1212), jakož i {{Prostrkaně|výsadní listiny knížat českých}} vydané na prospěch církve a cizinců nebo obsahující sepsání a opravení obyčejového práva. Sem patří: {{Prostrkaně|edikt knížete Boleslava}} II., kterým biskupu Vojtěchovi a jeho nástupcům přiznal právo stavěti kostely, vybírati desátky a konati soudní moc ve věcech manželských; {{Prostrkaně|dekreta knížete Břetislava}} I. r. 1039 na výpravě do Polska u hrobu sv. Vojtěcha ve Hnězdně vyhlášená, kterými mnohé pohanské obyčeje měly se vykořeniti; {{Prostrkaně|výsady}} králem {{Prostrkaně|Vratislavem}} II. {{Prostrkaně|kolem}} r. 1080 a {{Prostrkaně|knížetem Soběslavem}} II. asi před rokem 1178 Němcům na Poříčí v podhradí Pražském usazeným udělené a konečně nejstarší objemnější památník práva českoslovanského, tak zv. {{Prostrkaně|statuta ducis Ottonis}}, která se nám zachovala v potvrzeních některým moravským krajům za Přemysla Otakara I. udělených a o nichž možno souditi, že je kníže Kunrát Otto, nastoupiv r. 1189 na trůn český, dal sepsati, aby právní obyčeje krajů moravských sjednotil a obyvatelům tamějším zjednal ochranu před utlačováním úředníků hradských. Statuta ta poskytují zajímavý obraz starého zřízení hradského a obsahují mnohé předpisy práva processuálního, částečně též soukromého a trestního. Jest možno, že v ten čas došlo také v Čechách k podobnému sepsání práva obyčejového některých krajův, avšak dokladů na to není. Z {{Prostrkaně|historických}} pramenů té doby největší mají důležitost {{Prostrkaně|kronika Kosmova}} do roku 1125 sahající a letopisy k této kronice do roku 1198 připisované (srov. str. 286), konečně i jiná sepsání, jako životy svatých, též arci zprávy cizích spisovatelů a to jak jinoslovanských (Nestora, Galla, Kadlubka), tak i západoevropských, byzantských a arabských, v nichž se nalézají roztroušené zvěsti o dávném společenském a právním životě Slovanů vůbec a Čechů zvláště. Sebrány a uveřejněny jsou v Pramenech dějin českých, v Monumenta Germaniae, ve spisech Strittera, Makuševa, Garkaviho, Kunika a Rosena a&nbsp;j.). Mezi nimi zvláštní zajímavost mají zprávy arabských cestovatelův a kupců, kteří druhdy ze Španěl obchod po Evropě vedli a některé vědomosti o slovanských zemích si opatřili, na př. {{Prostrkaně|Ibráhíma Ibn}}-{{Prostrkaně|Jakúba}}, který zanechal poutavý a věrohodný popis Čech i jiných krajin slovanských z X. století z doby panování Boleslava II., na jehož dvoře se zdržoval. {{Konec formy}} kymcsz1c8033t8vpoyv8wno8i3dq5bi 0 52125 335092 331965 2026-08-02T13:41:39Z Mykhal 7311 zprovoznění odkazů na sekce v [[Ottův slovník naučný/Čechy]], N. II. b. … 335092 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný/Čechy | ČÁST = Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední | PŘEDCHOZÍ = Dějiny právní: dějiny pramenů, doba starší | DALŠÍ = Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější }} {{Textinfo | TITULEK = Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 456–466. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni51ottogoog#page/n502/mode/2up Dostupné online] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} <div style="text-align:center">B) {{Prostrkaně|Doba střední}}.</div> {{Kotva|obecné_zemské_právo_obyčejové}}1.&nbsp;Na počátku XIII. století platilo celkem ještě pro všechny obyvatele země {{Prostrkaně|obecné zemské právo obyčejové}}, jehož nepatrné toliko části byly sepsány, a vedlé něho udržovalo se v platnosti veliké množství nepsaných obyčejů místních. Panovníci čeští, sněmy, úřady a soudy dvorské, rovněž i církev byli činitelé, kteří se starali o sjednocení, najisto postavení a zdokonalení práva vůbec a práva zemského zvláště. Z tohoto domácího práva opatřili sobě v dřívější době toliko duchovenstvo a němečtí kolonisté částečně vyjmutí, žijíce větším dílem dle svého původem cizího práva. Vyjmutí neboli immunitní toto postavení v ten čas nemělo ještě velkého významu; avšak během XIII. století nastala v tom ohledu velká proměna. Obyvatelé nově zakládaných měst, osadníci na zboží korunním, na statcích klášterův a kostelů, napotom i pánů, některých vladykův a měst, konečně i manové královští k hradům přikázaní buď o sobě nebo s celými krajinami vymohli sobě právo immunity a spravovali se odtud svými {{Prostrkaně|zvláštními právy}}, kterými rozmanitost právních obyčejův a předpisů doposud v zemi panující jen ještě větších rozměrů nabyla. Když pak i domácí obyvatelé hleděli sobě zjednati některých výhod, které povoleny byly cizím kolonistům, a zaměňovali nebo přizpůsobovali své místní právní zvyky cizím, tu během času veliká většina obyvatelstva vyňata jest z obecného práva zemského a podřízena zvláštnímu, povahou vyjímečnému (singulárnímu) nebo místnímu (partikulárnímu) právu a zároveň zvláštním úřadům a soudům, jež se těmito zvláštními právy řídily. Následkem toho pojem a obsah zemského práva podstatně se změnil, platiloť neobmezeně toliko pro ty třídy obyvatelstva, které neopatřily sobě vyjmutí z pravomoci úřadův a soudů zemských. Byli to zejména držitelé svobodných statků, kromě členů královské rodiny v první řadě páni a zemané, kteří také prostřednictvím sněmů, soudův a úřadů zemských mohli vykonávati závažný vliv na další jeho vývoj. Právo zemské nabylo takto povahy práva převahou šlechtického, práva tříd zvláště privilegovaných, třebas svobodníci i jiní obyvatelé nešlechtičtí, pokud drželi svobodné statky, se jím musili spravovati a třebas ono i pro třídy společenské, kterým bylo přiznáno immunitní postavení v zemi, platilo podpůrně, pokud totiž zvláštní práva pro ně platná neobsahovala bližších ustanovení. Celkem celý vývoj právní této doby podržoval tedy ráz ještě více {{Prostrkaně|partikularistický}}, nežli v době předešlé. Nebylo toliko jedno {{Prostrkaně|zemské právo}}, spočívající větším dílem na domácích základech, nýbrž vedlé něho platila a vyvíjela se zvláštní též práva cizího původu, jako {{Prostrkaně|právo církevní}}, {{Prostrkaně|právo manské a dvorské}}, {{Prostrkaně|právo městské a právo vesnické}}, právo to poddaného lidu světských i duchovních vrchností. Všechna ta práva v dalším postupu svého rozvoje působila na sebe vzájemně; i zemské právo přijalo neboli »recipovalo« mnohé z cizích těchto práv, i tato původem svým zvláštní práva přizpůsobila se mnohým domácím obyčejům místním, vyvíjela se samo. statným způsobem a časem zdomácněla na půdě naší tou měrou, že stala se formou a i namnoze obsahem domácími právy, jež od podobných práv ve vůkolních zemích platných dosti se odrůznila. Všechna ta práva, zemská i zvláštní, začala se v této době sepisovati, spracovávati a konečně i kodifikovati, a mohou se vykázati velikým počtem bohatých pramenů právnických, které podávají nezvratný důkaz o stálém pokroku a značném stupni vzdělání právnického u nás po celou tuto dobu. Zejména ve stoletích XIV., XV. a XVI, v této slavné době českého právnictví, vynikají četné prameny zemského práva, jež autonomní i zákonodárnou činností vznikly, a to jak pro samo. statný obsah, tak i pro zajímavou formální stránku. Sotva lze dnes pochybovati o tom, že všechna práva národní prodělala celkem obdobná stadia vývoje, jedna rychleji, jiná mnohem volněji, a že k těmto poslednějším, konservativnějším právům náleží právo slovanské vůbec a české zvláště, jež proto v památkách z doby historické zachovalo zprávy o ústavech a formách právních, jejichž počátek do dávných dob položiti se musí a pro vývoj práva i ostatních národů neobyčejně je poučný a zajímavý. Pokud se formální stránky týče, zajímavost zemského práva zejména bije do očí při processuálném a deskovém právu. Neboť jestliže pokládá se za relativně lepší právo, které pro vyvinutější a dokonalejší formalismus přispívá k snadnějšímu uskutečňování a zabezpečování hmotného práva, pak zemskému právu českému náleží mezi současnými právy nepopíratelně vynikající místo pro jednoduchost, účelnost a rozumnost formalismu jeho, a arci i sepsáním tohoto práva z téže příčiny nemenší zajímavost musí se připsati, zvláště když společná všem osnova základní v těsném svazku s tímto formalismem se nalézá. {{Kotva|prameny_zemského_práva}}2.&nbsp;{{Prostrkaně|K pramenům zemského práva}} počítáme: ''a)'' {{Prostrkaně|Státní listiny}}, které od papežův a císařů římských v této době byly vydány králům, biskupům (arcibiskupům) i stavům českým a kterými poměry panovníkův a obyvatelů zemí Českých k stolici papežské a k říši Římské dále byly upravovány na starších základech. Náleží sem též některé zákony církevní i říšské (na př. zlatá bulla císaře Karla IV. z r. 1356), pokud měly význam pro '''Č'''., jakož i smlouvy mezinárodní, kterými poměry království Českého a zemí přivtělených k jiným zemím jsou upravovány, spory ve formě mírů rovnány, spolky a dědičné smlouvy (erbanuňky) uzavírány, území a panství nabývá na neb od koruny prodávána, směňována a zastavována a hranice zemské upravovány. Mnohé z pramenů těchto, pokud k formě hledíme, náležejí vlastně k říšskému právu, ale pokud k obsahuje jich přihlížíme, jsou to prameny českého práva zemského. Od času Karla IV. chovaly se listiny tyto ve státním archivu českém na Karlšteině a často jsou sepisovány i přepisovány, aby známost jich z paměti lidské nevycházela. – ''b)'' {{Prostrkaně|Majestáty králů českých}} na práva a svobody zemí i stavů českých, jež buďto při nastupování na trůn anebo během kralování jsou uděleny a jež buďto obecně pro celou zemi a pro všechny stavy nebo toliko pro některý stav nebo některého člena stavu platily. Obsahovaly často potvrzení toho, co bylo právem; ale často též nové právo. V době posledních Přemyslovců byla to zvláště duchovenstvo a města, jež opatřovala sobě velký počet listin na svá práva, od XIV. století počínajíc následovali je v tom i vyšší stavové. Tak potvrdili nebo rozmnožili svobody zemské a stavovské králové Jan v l. 1310, 1311, 1323 atd., Karel IV. v l. 1347 a 1355, Václav IV. v l. 1395 a 1405, Sigmund r. 1436, Albrecht II. r. 1438, Ladislav r. 1453, Jiří r. 1461, Vladislav v l. 1471, 1497 (postoupením odúmrtí), 1499 a 1510 (na neodcizování zemí a statků od koruny) a 1509, Ludvík r. 1522, Ferdinand I. v l. 1526, 1528 a 1545, Maximilián II. r. 1567, Rudolf II. v l. 1576, 1608 a 1609 (na zrušení konfiskac a na svobodu náboženskou), Matiáš II. r. 1611, Ferdinand II. r. 1617 a Bedřich r. 1619. Majestáty ty rovněž se chovaly na Karlšteině, na jehož správu náležel králi a stavům vliv; přepisovaly se s jinými listy královskými při samém vydávání do {{Prostrkaně|register české kanceláře}}, jež od času Přemysla Otakara II. začala se vésti, a rovněž zapisovány jsou do desk zemských, jednotlivě i hromadně (na př. r. 1547), aby znění jich každému stalo se přístupno. – ''c)'' {{Prostrkaně|Snesení sněmovní}}, jež ve starší době podržují povahu smluv mezi králem a stavy uzavřených, časem též obecných nálezů na sněmích vynesených. Po válkách husitských nabývala snesení ta významu pravidelných sbírek předpisů zákonných. Obyčejně bývala snesení ta výsledkem dohodnutí se krále se stavy a byla utvrzována vkladem do desk zemských, toliko nějaký čas v době Jagełłonské nabývala zákonné platnosti i bez potvrzení královského. Od r. 1492 jsou pak »artykulové sněmovní« také tiskem vydáváni a obecně prodáváni a časem ve formě snesení sněmovních vyhlašovány jsou i obšírnější zákony, na nichž stavové se byli snesli a jež král potvrdil. Takovými zákony byly na př. míry zemské z l. 1346, 1356, 1405 a 1512, mincovní řády z l. 1460 a 1559. horní řády z l. 1534, 1548, 1575 a 1604, usnesení o napravení pohořelých desk zemských z r. 1541, řády řemeslnické a čelední na př. císaře Rudolfa II. z r. 1605 atd. I sama zřízení zemská a práva městská měla povahu snesení sněmovních. – ''d)'' {{Prostrkaně|Úřední svědectví o obyčejovém právu}}. Zemské právo obyčejové formulovalo a sepisovalo se hlavně při vynášení nálezů na soudech královských a zemských a to ve formě jednak {{Prostrkaně|nálezů zvláštních}}, v jednotlivých případech vynesených, jež však i pro příští případy podrželi závažnou moc praejudikátů, jednak {{Prostrkaně|obecných nálezů}}, na nichž soudové se snesli a jež vyhlásili, chtějíce spornou otázku netoliko konkretně, nýbrž i zásadně a obecně rozhodnouti. Pokud moc soudní nebyla od moci zákonodárné odloučena, nálezy tyto obecné rovnaly se váhou svou zákonným předpisům; čím více vyvinovalo se zákonodárství, tím arci řidčí stávala se potřeba vynášeti obecné nálezy. Všechny pak nálezy tvrdily se neboli nabývaly moci práva zápisem do desk zemských rovněž tak, jako snesení sněmovní, a proto {{Prostrkaně|desky zemské}}, jsouce obecně přístupným zápisníkem nebo svodem důležitých pramenů právních a zrcadlem praxe soudní, považovaly se od XIII. století počínajíc v přeneseném smyslu slova za nejpřednější pramen nebo zřídlo zemského práva. Stejný význam v životě právním měly též ''e)'' {{Prostrkaně|registra soudů královských a desky dvorské}}, do kterých rovněž nálezy se zapisovaly; zejména do poslednějších nálezy ve věcech práva odúmrtního. Do všech pak těchto knih vepisovaly se v starší době také {{Prostrkaně|paměti úředníkův}} o tom, co na soudech nebo v úřadě desk zemských za právo platilo. S užitím všeho tohoto bohatého materiálu právního, jež obsahovaly soudní knihy, bylo možno sestaviti předpisy zemského práva v jeden soustavný celek. Stalo se tak několikráte jednak soukromou prací ve formě ''f'') {{Prostrkaně|právních knih}}, jednak mocí zákonodárnou ve způsobě ''g'') {{Prostrkaně|zřízení zemských}}. O těchto předních pramenech zemského práva třeba zvláště pojednati, jakož i ''h'') {{Prostrkaně|o nařízeních vládních}}, která čím dále tím hojněji jako nový pramen zemského práva, avšak zároveň též práv zvláštních, se vyskytují a povahou svou tvoří přechod k době novější. {{Kotva|právní_knihy}}3.&nbsp;{{Prostrkaně|Právní knihy}}. Jakmile množily se materiálie práva zemského, nastávala potřeba chovati je v přehledu a uvésti je v jakýsi soustavný celek. Prameny ty zapisovaly se od 2.&nbsp;pol. XIII. stol. hlavně do protokolů soudu zemského neboli do desk zemských a tudy zápisy související s praxí tohoto soudu vybízely v první řadě ke studování a spracování. Kdož měli vynikající podíl na soudnictví zemském anebo na vedení desk, byli přirozeně k takovéto práci nejprve povoláni a panovníci čeští, nemohouce se dlouho dodělati toho, aby právo zemské bylo kodifikováno, podporovali aspoň soukromé sepisování jeho. Takovým způsobem povstala v této době řada právních knih, jichž se na soudech a ve veřejném životě pro jich vnitřní cenu a důležitý obsah užívalo jakožto pramenů práva zemského a v nichž se nám zachoval aspoň duch starého našeho práva, když jeho tělo, staré desky zemské, r. 1541 zhoubným požárem za své vzalo. K těmto sepsáním, jež jsou zároveň starodávnými památníky právnické mluvy české, náleží: ''a'') {{Prostrkaně|Kniha starého pána z Rožmberka}} o 289 článcích, která jest kompilací z několika pojednání o obyčejovém právu zemském, a to starších i novějších, kterou v l. 1320–1330 dle všeho nejv. komorník Petr starý pán z Rožmberka sestavil anebo dal sestaviti, a to dle vzoru některého italského návodu o právu processuálném (viz {{Prostrkaně|[[Ottův slovník naučný/Ordo judiciarius|Ordo judiciarius]]}}). ''b'') {{Prostrkaně|Řád práva zemského}} (''ordo judicii terrae''), ve dvou redakcích zachované soukromé sepsání o právu processuálném, jak se ho užívalo na soudě zemském za Karla IV. Starší jeho redakce v českém textu zastoupená souvisí s přípravami, které Karel IV. činil, chtěje vydati zákonník svůj ''Majestas Carolina'', a pozdější jeho redakce v latinském textu zachovaná byla pořízena po roku 1365, když záměr kodifikace zemského práva se nezdařil. ''c'') {{Prostrkaně|Ondřeje z Dubé}} ''Výklad na právo zemské české''. Obšírné toto sepsání, které sudí zemský Ondřej z Dubé na vyzvání krále Václava IV. kolem r. 1400 českým jazykem byl učinil, aby přispěl králi radou v zápasech jeho s jednotou panskou, týká se jednak organisace soudní a práva processuálného, jednak hmotného práva, pokud bylo obsaženo v nálezech soudu zemského. Osnováno jest jako předcházející knihy právní na průběhu řízení soudního, které mělo za účel, donutiti strany ke smíru v zájmu veřejného pokoje, a rozpadalo se na tři části, na řízení průpravné, na vlastní řízení a řízení donucovací, z nichž první a třetí čásť dála se před úřadem desk zemských, kdežto čásť druhá před soudem zemským. Následkem toho v knihách těchto právních věnuje se organisaci soudu zemského i úřadu desk a obvyklému při nich processu domácímu hlavní pozornost, kdežto ku právu hmotnému přihlíží se v dodatcích pouze potud, pokud je obsaženo v nálezích soudu zemského. Po válkách husitských následkem změn ve veřejném životě nastalých právní tyto knihy zastaraly a nastávala potřeba poříditi nová sepsání, která by nový materiál právní do desk zapisovaný se starým porovnala a poskytla poučení, co je platným právem. Za tím účelem povstalo: ''d'') {{Prostrkaně|Registrum na dávní zřízení zemská}}, které kolem r. 1493 místopísař desk zemských Albrecht Ojíř z Očedělic sestavil, spořádav více mechanicky nežli systematicky nálezy soudu zemského. ''e'') {{Prostrkaně|Viktorina ze Všehrd}} ''O právích země české knihy devatery'', nejslavnější dílo staré právnické literatury české, které nástupce Ojířův v úřadě místopísařském při deskách zemských a proslulý humanista Všehrd v l. 1495–1499 sepsal, aby s použitím desk vyložil platné za jeho času právo zemské a přispěl tím k obhájení práv moci královské, měst i lidu poddaného proti šlechtě, která chystajíc se tehdy vydati zřízení zemské usilovala o obmezení, ano úplné potlačení těchto práv. Ona dovedla také toho, že byl Všehrd roku 1497 z úřadu místopísařství sesazen a že zastrašen hrozbami, že na každého mocí saženo bude, kdo bude odpor klásti vydanému roku 1500 zřízení zemskému, přepracoval své knihy devatery v l. 1502 až 1508 a novou tuto redakci věnoval králi Vladislavu. V díle jeho, které bylo sepsáno v době, kdy vůkol ve střední Evropě památky právní nesou stopy vlivu dalekosáhlé už recepce římského práva, projevil a proslavil se nejvíce samostatný duch starého českého práva.Osnova spisu jeho je celkem táž jako výkladu Ondřeje z Dubé, toliko pojednání o právu hmotném v deskách zapsaném není pouhou kasuistikou, nýbrž systematickým výkladem, který připojen je k pojednání o deskách a nikoli k processu soudu zemského. »Systém Všehrdův plyne z podstaty českého processu a českých poměrů; ve výkladu jeho není stopy vlivu římského nebo kanonického práva. Vliv ten obráží se poněkud toliko ve způsobu výkladu, jenž připomíná nejlepší římské právníky. Povaha sepsání Všehrdova valně se liší od spisů předchůdců jeho. Spisy ty, vyjmouc práci Ondřeje z Dubé, obsahují soupis českých právnických obyčejů, Všehrd naproti tomu samostatně uvažuje o české praxi soudní, on není, abychom tak řekli, pouhým fotografem, jako předchůdcové jeho, nýbrž učencem, který nechce toliko opisovati a podávati věrně v písemné formě platné právo, nýbrž snaží se objasniti nedostatky právnických řádů, které se v životě vyvinuly, vyrovnati odpory, vyplniti mezery, rozřešiti sporné otázky atd., slovem on zaujímá místo současného učeného spisovatele-právníka« (Zygl). V skutku tento význam díla Všehrdova jakožto učené práce padá nejvíce do očí, když je porovnáme se zřízením zemským r. 1500 vydaným anebo s mechanicky sestavovanými sbírkami nálezů vyšších soudů, které ku potřebě úřadův a stran během XVI. století byly sestavovány a z nichž na př. r. 1536 tiskem jsou vydáni ''f'') ''Nálezové práv zemských tohoto slavného království Českého'' od mužův mnohých a v právích této země známých sebraní. (Právník, 1861.) {{Kotva|zřízení_zemská}}4.&nbsp;{{Prostrkaně|Zřízení zemská}}. Od XIII. století často se opakovaly pokusy kodifikovati právo zemské, a to s užitím domácích i cizích pramenů právních, aby práva královská vůči stavům byla zabezpečena a aby soudcové byli povinni souditi dle platného práva. Avšak šlechta, obávajíc se, aby soudnictví nepřešlo do rukou učených právníkův a cizí právo nezatlačilo domácí, kromě toho usilujíc nabyti vždy většího vlivu na správu země, považujíc soudy zemské za své privilegované soudy a dokazujíc, že může přičiniti i ujmouti dle své vůle práv, kterými soudy ty mají se spravovati, dovedla vždy odporem svým záměry takové překaziti. Marně usiloval Přemysl Otakar II. o sepsání zemského práva dle cizího vzoru; marně syn jeho Václav II. povolal z Italie r. 1294 věhlasného právníka, mistra {{Prostrkaně|Gozzia ab Orvieto}}, professora práva kanonického a římského, aby sepsal zákonník pro království České. Panstvo opřelo se tomu rozhodně, z kodifikace sešlo a Václav musil se spokojiti s tím, že mohl pomoci nejspíše tohoto italského právníka užiti k sepsání a vyhlášení kolem r. 1300 proslaveného {{Prostrkaně|královského práva hornického}} (''jus regale montanorum''), ve kterém provedl aspoň ve zmáhající se osadě hornické na Horách Kutných některé opravné své myšlénky, jež se mu v právu zemském nepodařilo k platnosti přivésti. »Zákonodárný tento zjev ve dvojím směru má předůležitý význam; jest jednak prvním a jediným zákonem cizí právo processuálné ve střední Evropě na prahu XIV. století celým rozsahem přijímajícím, mimo to pak pro naše země kořenem trvalé i úplné recepcí řízení soudního ve věcech sporných podlé zásad o něch upraveného« (Ott). V následujícím XIV. století Karel IV., následuje i v tom příkladu děda svého, učinil opět rázný pokus, aby právo zemské bylo sepsáno, při tom práva královská zabezpečena a rozmnožena a libovůli v konání soudní moci konec učiněn. Od r. 1347 jednáno na sněmích o osnově zákonníka zv. ''Majestas Carolina'', ve kterém jak státní tak processuální, soukromé a trestní právo mělo dojíti upravení; avšak r. 1355 viděl se Karel IV. nucena pro odpor šlechty prohlásiti, že osnova sněmu předložená a tímto také již přijatá nemá míti moci zákonné. Přes to zachovalo se nám latinské i české znění větší části této zajímavé práce zákonodárné, sestávající z předmluvy a 127 větších článků, ku které i v pozdějších časech často se přihlíželo jakožto k »statutům a právům země České«, neboť vědělo se, že obsahují skvělou obranu a výklad práv královských a že podávají také zprávu o mnohých starých obyčejích zemských. Po válkách husitských opět král Jiří snažil se o kodifikaci zemského práva, chtěje následovati pokynu jednoho z radů svých, aby dal sepsati »neodvolatelná práva, kterým by nemohlo býti odpíráno«. Sněmovní kommisse pracovala na díle tom, avšak války s panskou jednotou a s králem Matiášem zmařily všechno. Teprve za kr. Vladislava vyšší stavové seznavše, že mohou užiti sepsání zákonníka, o něž král usiloval, ku provedení záměrů svých na trvalé obmezení moci panovnické a na potlačení obyvatelstva nešlechtického, upustili od posavadního odporu proti kodifikaci zemského práva a sami přičinili se, aby důležitější části jeho, pokud neodporovaly jejich záměrům, byly sepsány, novými sneseními sněmovními doplněny a obecně vyhlášeny. Od r. 1487–1499 pracováno na tomto zákonníku na sněmích i v kommissích sněmovních, při čemž stavu městskému upíráno bylo právo, aby při tom užíval stejně oprávněného s vyššími stavy hlasu a v list. 1499 sněmovní kommisse dohodla se s králem Vladislavem v Prešpurce o 80 článků (řečených »zůstání Prešpurské«), aby do zákonníka byly pojaty. Napotom šlechta nedbajíc odporu měst dala v červenci 1500 vyhlásiti a vydati tiskem sepsaná takto práva zemská pod názvem ''a)'' {{Prostrkaně|zřízení zemské království Českého}}, která však obsahem svým spíše opravňovala k názvu »zřízení stavu panského a zemanského«. Byla to strannická a nesoustavná práce, ve které vrcholily oligarchické snahy tehdejší šlechty české, avšak která jakožto uskutečněný první pokus kodifikace práva zemského, jež tiskem každému stala se přístupnou, ostala arci pamětihodným zjevem v právních dějinách naší vlasti. Poněvadž duší tohoto podniknutí byl král. prokurátor {{Prostrkaně|Albrecht Rendl z Oušavy}}, nazývala města zákonník tento »právy Rendlovými« a pro obsah a způsob vydání jeho kladla mu rozhodný odpor. Král Vladislav na místě, aby byl pochopil, že města hájí též zájmů královských, navštíviv r. 1502 Čechy, schválil toto zřízení svým i jménem měst královských, chtěje tím naznačiti, že města jsou mu tak poddána jako kterékoli jiné vrchnosti města poddaná a že sám sebe pokládá za pouhého člena vyšších stavů. Stav městský ujav se práva svého sněmovního, donutil konečně šlechtu, že po smrti Vladislavově r. 1517 uzavřela s ním tak řeč. {{Prostrkaně|smlouvu Svatováclavskou}}, kterou zřízení zemské z r. 1500 v mnohé příčině na prospěch měst bylo doplněno a opraveno. Napotom král Ludvík, ujav se r. 1522 správy země, usiloval též o to, aby zřízení na prospěch moci královské bylo přepracováno, avšak teprve nástupci jeho Ferdinandu I. podařilo se uskutečniti takovéto »napravení práva«. Sotva dosedl na trůn, dal sobě r. 1527 sekretářem dvorské kanceláře drem Rodrichem Doubravským z Doubravy přeložiti staré Vladislavské zřízení do latinského jazyka a sám předsedal nově volené kommissi sněmovní, která měla uloženo napravovati nejprve články, které se mocnosti a práv krále týkaly. Nechtěje čekati na opravu celého zřízení dal r. 1530 vytisknouti ''b)'' {{Prostrkaně|Zřízení zemská}}, pokud byla napravena, a po přemožení odporu stavovského r. 1547 neustal, až celé staré zřízení zemské podlé přání jeho bylo přepracováno. R. 1549 vyhověl sněm tomuto jeho přání a schválil nově kodifikovaná ''c)'' {{Prostrkaně|Práva a zřízení zemská království Českého}}, na jejichž sepsání hlavní podíl měl místopísař {{Prostrkaně|Oldřich Humpolec z Prostiboře}} a jichž účelem bylo jednak rozmnožiti a upevniti moc královskou, jednak soustavněji upraviti předpisy do všech oborův zemského práva sahající, nežli se bylo stalo ve starých zřízeních. Napotom od r. 1557 přehlížena jsou na žádost stavů českých opětně »všecka zřízení zemská«, voleny nové kommisse zákonodárné a výsledkem porad těchto kommissí i sněmů byla ''d)'' {{Prostrkaně|Práva a zřízení zemská království Českého}} z r. 1564, která vydána jsou tiskem až po smrti Ferdinanda I. a proto nejv. písařem {{Prostrkaně|Volfem z Vřesovic}} novému králi Maximiliánovi II. byla připsána. Přeložena jsou r. 1566 měšťanem kadaňským Petrem Štěrbou též do německého jazyka, Účelem opravy zřízení bylo způsobiti jakousi rovnováhu mezi mocí královskou a mocí stavovskou; avšak ani jedna, ani druhá strana nemínila se spokojiti s výměrem práv, jež zřízení to jí poskytovalo. Od r. 1583 voleny jsou nové kommisse sněmovní, aby vypracovaly nové zřízení zemské, avšak práce jejich neměla výsledku. Následkem toho r. 1594 Daniel Adam z Veleslavína pořídil nové vydání zřízení zemského z r. 1564 a kromě toho r. 1600 schválil císař Rudolf II. společně se sněmem, aby {{Prostrkaně|knížka o soudu mezním}}, kterou sepsal místosudí {{Prostrkaně|Jakub Menšík z Menštejna}}, jako doplněk zřízení zemského tiskem byla vydána. Ve formálním ohledu zřízení zemská zdokonalovala se ustavičně, důležitější privilegia, sněmovní snesení a obecní nálezy uvedeny jsou v nich v soustavný celek, a sice tak, že za ustanoveními státoprávními následují předpisy práva processuálného a deskového, pak práva soukromého a trestního. Patrně systematika starších právních knih, jmenovitě díla Všehrdova, neostala bez závažného vlivu na ně. Ovšem tato zřízení zemská nevyčerpávala všechnu látku platného práva zemského a proto vedlé nich platily napořáde i jiné prameny tohoto práva. {{Kotva|nařízení_vládní}}5.&nbsp;{{Prostrkaně|Nařízení vládní}}. Přese všechno obmezení práv panovnických stavy ostával vždy ve středověku králi vždy jistý obor samostatné činnosti, někdy větší, někdy menší, ve kterém mohl se svobodně pohybovati a buď sám nebo prostředkem úřadů dvorských vydávati nařízení, aniž potřeboval k tomu schválení sněmu nebo rady zemské. Kdežto zákonné předpisy ve formě snesení sněmovních a zřízení zemských vydané musily deskami býti utvrzeny, a kdežto majestáty pod velkou pečetí královskou vydávané musily vycházeti z kanceláře české a býti pověřeny kancléřem českým, jakožto zástupcem stavů, k pouhým nařízením ({{Prostrkaně|patentům}}, {{Prostrkaně|mandátům}}, {{Prostrkaně|dekretům}}) nebo rozhodnutím ({{Prostrkaně|resolucím}}, {{Prostrkaně|reversům}}) ve formě otevřených listů pod menší pečetí královskou psaných nebylo třeba takového souhlasu, a nařízení taková mohla i z jiných královských, ano i dvorských úřadů býti vydávána. Ve věcech, kde nebylo zákonných norem, nařízení ta nemohla míti povahu provádění zákona, nýbrž sama byla zákonem a zejména od času Ferdinanda I. procházela takováto nařízení vždy hojněji, týkajíce se záležitostí náboženských politických, finančních a policejních, ano i mnohých otázek materiálního a formálného práva soukromého a trestního, o kterých vlastně na sněmích mělo se státi usnesení. Vydávání takovýchto nařízení, jakož i zejména dávání {{Prostrkaně|instrukcí}} úřadům na králi závislým užívalo se k tomu, aby moc královská se takořka nepozorovaně šířila na úkor moci stavovské, a aby ve všech zemích rodu Habsburského vláda jednotným způsobem se vykonávala. Vznikalo tímto způsobem nové právo, které bylo doplňkem i opravou práva zemského i práv zvláštních, jež tudy nabývalo povahu obecného práva, jež pro všechny obyvatele země platiti mělo a které také od ostatních pramenů zemského práva v XVI. stol. tím již se lišilo, že při sepisování jeho časem užíváno též německého jazyka vedlé českého. {{Kotva|církevní_právo}}6.&nbsp;{{Prostrkaně|Církevní právo}}. První třídou obyvatelstva, která domáhala se u nás vyjmutí ze zemského práva, bylo duchovenstvo. Jako již v předešlé, tak i v této době spravovalo se ono vlastním kanonickým právem, jemuž římské právo bylo pramenem podpůrným, a ostávalo podřízeno ve věcech soukromého i trestního práva, pokud nešlo o svobodné statky, v jichž bylo držení, vlastním duchovenským soudům (viz {{Prostrkaně|[[../Privilegium fori|Privilegium fori]]}}). Kromě toho soudy duchovní hleděly kompetenci svou rozšířiti i na laiky, když tito umluvili se spory své k rozhodnutí jim předložiti, nebo když soudy světské odepíraly ve sporných věcech dopomoci stranám ku právu, nebo když šlo o záležitosti duchovní nebo i světské, které byly v nějakém svazku s náboženstvím (''spirituales actiones''). Když r. 1348 založena byla universita pražská podlé vzoru university pařížské, která platila za ústav převahou církevní, tu všichni, kdož patřili k universitě, vyňati jsou z pravomoci pravidelných světských soudův a přikázáni soudu universitnímu, na němž souzeno rovněž dle předpisů práva římskokanonického, pokud arci neplatila zvláštní universitní statuta a práva. Konečně universální povaha církve měla za následek, že předpisy její právní měly značný vliv na vývoj práva všech křesťanských národův a tedy i našeho. Mnohá státní naše zařízení podlé vzoru církevní organisace jsou zavedena nebo vlivem církve změněna, mnohé předpisy našeho práva zemského i práv zvláštních, jmenovitě práva městského, jak z oboru práva processuálného, tak i soukromého a trestního vlivem kanonickéko a sdruženého s ním římského práva jsou záhy pozměněny a zdokonaleny. Zvláště processuálné právo církevní přispělo k tomu, že soudy naše světské, v této době zejména městské, osvojovaly sobě některé zásady jeho, opravujíce dle jeho vzoru řízení průvodní, zavádějíce řízení písemné, v trestních věcech řízení officiální a přípouštějíce odvolání k soudci vyššímu. K pozvolné takovéto recepci přispívalo nemálo, že písemnictví a vzdělanost byly dlouho výhradně v rukou duchovenstva, že právnické vzdělání k nám z románských zemí přicházelo, že na universitě pražské po r. 1348 přednášeno kanonické a pak i římské právo atd. Snaha rozšířiti kompetenci soudů duchovních a zjednati právu církevnímu i ve světských záležitostech platnost narážela však už před válkami husitskými na houževnatý odpor a vedla k mnohým srážkám s úřady a soudy světskými, tak že celkem církevní právo nenabylo u nás té rozsáhlé platnosti, jako ve mnohých zemích sousedních Po válkách husitských pravomoc duchovních soudů byla arci mnohem ještě více obmezena a vliv práva kanonického vůbec umenšil se následkem trvajícího rozkolu s církví. I duchovní podléhali ve světských věcech soudům světským. Strana pod obojí sice nepopírala další závaznost církevního nebo »kostelního« práva a i konsistoř utrakvistická vykonávala soudní pravomoc ve smyslu tohoto práva; avšak následkem válek husitských a pod vlivem reformace přetvořil se poměr státu k církvi úplně, a moc světská nabyla i u nás v oboru soudnictví úplné převahy nad církví. Kromě toho činnost církevní moci katolické ostávala po r. 1420 ochromena, a ani povoláním řádu jesuitského za účelem zřízení katolické university v Praze, ani obsazením stolice arcibiskupství pražského r. 1561 nezměnilo se mnoho na tomto stavu. Následkem toho prameny práva církevního v Čechách před válkami husitskými jsou nepoměrně bohatšími nežli po těchto válkách. Sbírky pramenů práva církevního, soukromé i zákonné, jakož i praktická a vědecká pojednání z oboru jeho napořáde se u nás šířily; biskup pražský Daniel na př. již r. 1159 přinesl z výpravy milánské do Čech dekret Gratiánův. Od XIII. století přibývalo hojně pramenů českého partikulárního práva církevního. Uvésti sluší četná provincionální a diécésální statuta, mezi nimiž náleží vynikající místo statutům arcibiskupa Arnošta z Pardubic z r. 1349, jež r. 1606 proboštem kostela pražského Pontanem z Breitenberku znovu byla tiskem vydána, dále statuta církevních korporací, též rozsudky obsažené v protokolech soudů duchovních (''acta judiciaria, libri visitationum''), listy biskupův a arcibiskupů, jež od času Arnošta z Pardubic do zvláštních registraturních knih (''libri erectionum'') byly zapisovány a jimiž zejména nadání církevní jsou potvrzována a&nbsp;j. Z doby pohusitské jsou známa toliko provinciální statuta z r. 1605 a akta konsistorní. Četnější ovšem jsou z té doby právní prameny strany pod obojí, na př. snesení sjezdů té strany, konfesse česká a bratrská z r. 1575, akta konsistoře pod obojí a Jednoty bratrské. {{Kotva|manské_právo}}7.&nbsp;{{Prostrkaně|Manské právo}}. Právo to, jež upravovalo poměr vasalů neboli manů, osob zavázaných věrností a službou (dvorskou, úřednickou nebo vojenskou) k pánům jejich neboli seniorům, bylo ústavem právním, který v rozmanitých formách u všech takořka národů se vyskytoval. Na západě evropském, jmenovitě v říších Langobardské a Francké, mocí zbraně založených i udržovaných, vyvinul se dle všeho ústav ten tím způsobem, že k {{Prostrkaně|osobnímu}} právnímu poměru vasalla k senioru, vzniklému z kommendace neboli přikázání se a ukládajícímu senioru povinnost ochrany a pomoci, vasallu pak povinnost věrnosti a služby, přistupoval během času namnoze {{Prostrkaně|věcný}} poměr právní, jenž povstával buď tak, že senior poskytl vasallu držení a užívání nějakého beneficia (''feudum datum'') anebo že vasall přikázal se senioru i se statkem svým, přijav jej od něho v léno (''feudum oblatum'') Takovým způsobem spojila se vasallita se zřízením beneficiálním v ústav manský, aby trvale sloužila účelům zejména státním, a také v této formě začala od časů Karla Velikého pronikati všechen právní život západní Evropy, ačkoli někde trvala vasallita sama o sobě, jinde udržovalo se samotné zřízení beneficiální bez vasallity. Ačkoli u nás byly od dávných časů jakési zárodky i vasallity (v členství družin knížecích a hradských) i zřízení beneficiálního (ve statcích k úřadům a službám knížecím a hradským přikázaných) a ačkoli knížata česká ve svých stycích s císaři římskými i jinak měli příležitost záhy se seznámiti se zásadami manského práva v říši platnými; přece beneficia k úřadům a službám přikázaná (župy) přetvořovala se u nás toliko pozvolnu v dědičná manství, svobodné statky toliko v nepatrné míře stávaly se manstvími a ústav manský po způsobu západním byl vlastně teprve za krále Přemysla Otakara II. a to dosti sporadicky v našich zemích zaváděn při kolonisaci statků korunních, církevních i také panských. V ten čas zejména v pohraničných krajinách země České, v Loketsku, Trutnovsku, Kladsku, nejspíše v Žitavsku a Tachovsku držitelové zboží k hradům přikázaných, staří i nově z ciziny povolaní hradčané (''castrenses''), jakož i zakladatelé nových dvorův a vesnic na zboží korunním vyňati jsou z práva zemského a krajského a nadáni manským právem, při čemž jejich práva a povinnosti ke králi a pohraničným hradům královským řádně jsou listinami upraveny. Pohraničné tyto krajiny obdržely tím organisaci jakýchsi vojenských hranic, jejichž obyvatelé byli povinni hájiti zemi proti vpádům nepřátelským a konečně i věrně státi při králi v jeho zápasech se šlechtou. V následujících časech i některá jiná beneficia hradská nebo župy uvnitř země jsou v manství proměňována, a i někteří pánové a ústavy církevní svým služebníkům, ministeriálům, panošům nebo nápravníkům vlastní některé statky v léno neboli »v nápravu« dávali nebo i statky těchto služebníků v ochranu svou přijali. Vyvinulo se tím způsobem zvláštní {{Prostrkaně|dvorské právo}}, které platilo pro úřadnictvo a čeleď na panských dvorech a bylo odrůdou jednak manského, jednak selského práva. Ve XIV. stol. vůbec ústav tento manský značnějšího rozšíření u nás docházel. Dle zásad jeho upravovány jsou státoprávní poměry zemí českých, počet manství korunních a hradských, ležících v obvodu říše České (''feuda intra curten''), jakož i mimo tento obvod v Chebsku, Bavorsku, Francku, Švábsku i Sasku (''feuda extra curtem''), jejichž účelem mělo býti zvýšení lesku královské koruny české, velmi se rozmnožil, zejména za Karla IV. a konečně i mnohá podmanství korunní tím způsobem vznikala, že mnozí zemané a svobodníci viděli se nuceny přikázati se se svými statky světskými duchovním pánům. Pány ty arci králové čeští, zejména Karel IV., napotom nutili, aby ohledně takovýchto manských statkův a též ohledně zastavených jim hradů též k nim vstupovali do manského svazku. Přes to všechno ústav manský nemohl u nás zdomácněti a nedodělal se nikdy toho významu a rozšíření, jaké měl v západní Evropě. Úřady zemské, krajské i městské u nás nebyly na př. udělovány dědičně v léno, nýbrž ostávaly svobodnými, netoliko na králi, nýbrž i na stavech závislými dočasnými úředními hodnostmi. Veliká většina držitelů statků ostávala napořáde svobodna, spravujíc se zemským právem a nesouc toliko ty povinnosti, ku kterým na sněmích byla svolila, a toliko menšina podléhala manskému právu a i ta záhy vším úsilím starala se o to, aby se pozbavila povinností s držením manského statku spojených a aby právním postavením svým mohla se rovnati držitelům svobodných statků. Války husitské a stálé napotomní finanční nesnáze panovníků přispěly pak neméně k tomu, že mnohá manství se osvobodila, ve svobodná »dědictví« obrátila, a že obvod platnosti manského práva značně se ztenčil. Kromě toho nastalé v XV. a XVI. stol. změny ve válečnictví nemálo k tomu přispěly, že obsah ústavu manského podstatně se zjinačil, ztrativ původní vojenský svůj ráz a podržev toliko služební, chceme-li též státoprávní a částečně i hospodářskou povahu. Králové Jiří i Ferdinand I. sice hleděli hájiti práv koruny vůči manům doma i v říši, avšak r. 1574 císař Maximilián II. přímo nařídil komoře české, aby vyzvala many české, by se z manského poměru vykoupili a aby se o výkupní cenu s komorou od případu ku případu dohodli, a také od té doby mnohé hrady, panství i statky (na př. r. 1562 Loket, r. 1575 Zvíkov, r. 1595 Most, r. 1599 Trutnov, r. 1608 Tachov atd.) jsou ze svazku manského propuštěny. Jiným zase manům bylo povolováno, aby se statky manskými svobodně nakládali, a i pobočným jejich příbuzným právo dědičné k statkům druhdy se přiznávalo. Nicméně ku konci této doby trval ještě slušný počet manství českých a pokud se tak zv. německých lén koruny České v říši týkalo, byli to zvláště králové z rodu habsburského, kteří chtějíce uhájiti svému rodu postavení v říši, pilně k tomu přihlíželi, aby právům koruny České k těmto lénům v ničem nebylo zadáváno. Pochopitelno, že při takovémto vývoji ústavu manského bylo velmi málo jednotných zásad platných pro všechna manství a také ani pokusy se nestaly k sepsání nějakého jednotného manského práva u nás. Každá skupina manů, větších i menších, ano téměř každý man měl své listiny, své právní prameny, kterými se svazek jeho manský upravoval, a pokud tyto prameny nestačily, utíkáno se k podpůrným zřídlům manského práva. Tak v pohraničných krajinách Čech vydal manům tamějším Přemysl Otakar II. majestáty na jejich práva a povinnosti; avšak obsah jejich známe toliko z pozdějších potvrzení. Obšírnější takovéto konfirmace výsad obdrželi na př. r. 1325 manové hradu {{Prostrkaně|Kladského}}, r. 1335 hradů {{Prostrkaně|Tachova a Přimdy}}, r. 1340 krajiny {{Prostrkaně|Trutnovské a Královédvorské}}, r. 1341 krajiny {{Prostrkaně|Loketské}}; manům koruny České v Hoření Falci vydal r. 1355 Karel IV. zvláštní řád soudní atd. Manové tito odbývali schůze, jichž sneseními se spravovali a příslušeli ku privilegovaným soudům manským, jejichžto nálezy zapisovaly se do soudních register tamějších a měly povahu praejudikátů. Při tom spravovali se podpůrně buďto manským právem Saského Zrcadla, které přísné zásady ústavu manského déle zachovávalo, anebo Švábského Zrcadla, jež bylo manům příznivější a k volnějším ustanovením langobardského práva se klonilo. Pro vlastní česká manství uvnitř země platilo záhy {{Prostrkaně|zvláštní české manské právo}}, jehožto prameny byly kromě manských listův a privilegií nálezy soudu dvorského a manských soudů hradských, snesení nebo zřízení sjezdů manských, výpovědi královských soudův a naučení zemského soudu ve věcech manských, paměti úředníků soudu dvorského (na př. z r. 1360 soudců dvorských Jence a Jetřicha řeč. Špaček, kolem r. 1400 sudího dvorského Břeňka ze Skály, r. 1414 písaře dvorského soudu Sezemy atd.), jakož i jiné zápisy desk dvorských nebo register soudů manských. Podpůrně užívalo se na českém soudě dvorském pramenů zemského práva, jmenovitě snesení sněmovních a zřízení zemských, na některých menších soudech manských přihlíželo se též k Švábskému Zrcadlu, které proto před válkami husitskými po prvé a v XV. stol. po druhé do českého jazyka bylo přeloženo, a r. 1538 od biskupa olomúckého Stanislava pod názvem ''Práva manská'' v Olomúci česky tiskem vydáno. {{Kotva|městské_právo}}8.&nbsp;{{Prostrkaně|Městské právo}}. Cizí osadníci, kteří ve XIII. stol. do zemí našich byli králi českými a vrchnostmi církevními i světskými voláni, aby pomohli zakládati osady městské, vymohli sobě, aby po příkladu staré kupecké osady německé na podhradí pražském vyňati byli ze zemského práva a aby mohli žíti dle práv a obyčejů těch měst a krajin, odkud byli přišli. Kolonisace tato dála se do zemí našich dvojím proudem, od jihozápadu a od severu, tak že nově osazené obyvatelstvo městské v Čechách, pokud bylo německého původu, rozstupovalo se záhy na dvě hlavní skupiny: jednu nalézající se v obchodním spojení a v právním styku s městským obyvatelstvem jižního Německa, jmenovitě Bavorska, Rakous a Frank, a prostřednictvím jeho též s městy hornoitalskými, a na druhou skupinu přiléhající k saským osadám městským v krajinách polabských. Skupiny ty, majíce své zvláštní zájmy a potřeby, zavedly i vyvinuly též práva a zřízení svá městská v mnohém ohledu od sebe různém a tato různost přenesla se i do měst českých. Kdežto většina měst našich, Staré město Pražské, Kutná Hora, Plzeň, Budějovice, Cheb, Loket a jiná založena byla pomocí osadníků, kteří náleželi většinou ke kmenu bavorskému nebo franckému, a proto na počátku v souhlasu s právy měst bavorských, rakouských a franckých (též nizozemských), jmenovitě s Norimberkem, Řeznem, Vídní, též Brnem a Jihlavou, vlastní svá práva vytvořila; města naše polabská, jako Litoměřice, Ústí nad Labem, Mělník, Nymburk, Hradec Králové a jiná v jejich okolí založená, zavedla právo a zřízení své městské dle vzoru mateřských svých měst Magdeburka a Halle a dále také v souhlasu s nimi je vyvinovala. Takovým způsobem nabyla u nás platnosti práva městská, jež, hledíce k obsahu jich pramenů, můžeme na dvě skupiny rozvrhnouti; na jednu {{Prostrkaně|středo}}- a {{Prostrkaně|jihočeskou}}, která k jihoněmeckému, hlavně {{Prostrkaně|bavorskému}} právu, a druhou severočeskou, která k severoněmeckému neboli {{Prostrkaně|saskému}} právu městskému přiléhá. Skupina měst středočeských a jihočeských rozpadala pak se ve XIII. až XV. stol. dále na tři skupiny: na skupinu měst, která ve Starém městě Pražském, druhou, která v Jihlavě, a třetí, která v Norimberce a Chebě střed svůj měla; skupina měst severočeských měla v Litoměřicích, Hradci Králové a v Menším městě Pražském svá střediska. Jsou pak i zprávy, že Staré město při samém založení svém norimberským právem bylo obdařeno. Hledíme-li k národní provenienci práva městského, bylo právo městské jižního původu při samém vkročení do zemí našich již amalgamovaným právem německorománským, proto bylo také právem vyvinutějším a spořádanějším, nežli právo saského původu. Ono podléhalo také napořáde více vlivu obecného práva a částečně i zemského práva, a platíc v hlavním městě země vyvíjelo se čím dále samostatněji, tak že po válkách husitských začalo se nazývati {{Prostrkaně|českým právem městským}}. Naproti tomu městské právo Magdeburské jevilo velkou setrvačnost na starých názorech právních, jaké došly výrazu v Saském Zrcadle, a tím vysvětluje se, že dlouholetý zápas, který na půdě naší byl veden mezi těmito dvěma nestejnorodými a nerovnocennými soustavami právními, na sklonku této periody skončil opanováním pole dokonalejším městským právem Pražským a úplným zatlačením zastaralého práva Magdeburského z měst českých. Zápas tento započal se nejprve sjednocováním práva městského ve městské skupině středo- a jihočeské. Práva městská, nabyvše během XIII. stol. u nás platnosti ve formě {{Prostrkaně|zakládacích listin}} městům udělených, vyvinovala se nadále jednak novými {{Prostrkaně|listinami královskými}}, jednak {{Prostrkaně|autonomní činností}} rad a obcí městských. Povolená městům autonomie ve věcech obecních a soudních mohla přirozeně vésti k velkému partikularismu, tak ze každé město mohlo míti a také mělo svůj vlastní materiál právní, svá privilegia a statuta, své nálezy a naučení, tedy své zvláštní městské právo; avšak záhy byli dáni činitelové, kteří působili k materiálnímu a formálnímu sjednocování městského práva buď v celé zemi nebo aspoň v některé z obou hlavních skupin měst. Byl to král, jenž s úředníky svými spravoval jednotně města královská, vydával jim společná {{Prostrkaně|privilegia a nařízení}}, jakož i vykonával nad nimi vyšší soudní moc dle společných zásad a částečně v souhlasu s ustanoveními zemského práva. Soudní stolice předních měst, jež jsme svrchu jako střediska života městského jmenovali, povýšeny jsou na vyšší soudy městské, u nichž z ostatních měst brali naučení a k nimž se odvolávali. Následkem toho šířily se po městech totožné prameny právní mateřských měst přičiněním písařů městských ve formě {{Prostrkaně|sdělení práva}}, {{Prostrkaně|sbírek statutů}}, {{Prostrkaně|nálezův a naučení}}, jakož i {{Prostrkaně|právních knih}}, a společné tyto prameny přispívaly nemálo k tomu, že správa a soudnictví ve městech jedné každé skupiny jednotně byly vedeny. Pokud se jmenovitě právních knih týče, kterých se při konání soudní moci ve městech jako podpůrného pramene užívalo, rozšířily se v Praze a ve městech skupiny středo- a jihočeské hojně přepisy {{Prostrkaně|Švábského Zrcadla}}, doplněného {{Prostrkaně|pojednáními o právech Pražských a Norimberských}}, a napotom {{Prostrkaně|právní kniha brněnského písaře Jana}} z r. 1353, zvaná brněnským municipálem, v původní i ve skrácené redakci (viz {{Prostrkaně|[[Ottův slovník naučný/Brněnské městské právo|Brněnské městské právo]]}}). Kromě toho šířily se názory obecného práva, zejména v oboru processuálném, po městech pomocí přepisů pramenů práva římského a kanonického, spisů praktických z toho oboru a též hornického práva krále Václava II. V Litoměřicích pak a ostatních městech severočeských užívalo se dlouho dvou právních knih XIV. stol. tak zv. {{Prostrkaně|Wikpildy a knihy distinkční práva Magdeburského}} jako pramene podpůrného, jakož i některých nesystematických sbírek nálezů magdeburských. Po válkách husitských jsou všechny tyto právní knihy do českého jazyka překládány, pokud již před válkami nebylo se tak stalo, a nové sbírky a nová původní sepsání městského práva (na př. Staroměstská tak zv. {{Prostrkaně|Práva Soběslavská}} z r. asi 1439), přispívaly k dalšímu sjednocování práva, zejména ve skupině měst, jež se spravovala právem Pražským. Když pak v čelnějších městech právní materiál do {{Prostrkaně|knih městských}} zapisovaný se pořáde množil, přehlednost jeho trudnější se stávala, a následkem toho ve městech se zmáhala nejistota právní, a když zároveň vyšší stavové začali městům mnohá dobře nabytá práva popírati, tu stávala se čím dále tím naléhavější potřeba {{Prostrkaně|obecného zákonníka městského}}, který by se vydal tiskem a kterým by všichni obyvatelé městští byli povinni se spravovati. Ferdinand I., chtěje nabyti většího vlivu na soudní a obecní správu měst, přiměl {{Prostrkaně|mistra Brikcího z Licka}}, že vydal r. 1536 v Litomyšli tiskem ''Knihy městských práv Starého města Pražského i jiných měst království Českého k témuž právu náležitých'', aby se jimi většina měst spravovala. Byl to český překlad brněnského municipálu, skráceného a doplněného některými statuty pražskými a nálezy jihlavskými, tudy pouhá právní kniha a nikoli zákonník městský. Pokus, přiměti města, aby se ustanovením tohoto tištěného práva ve všem podrobila a obmezení autonomie své městské v jeho smyslu dobrovolně připustila, se nezdařil; avšak od této doby napořáde na sněmích jednalo se o sepsání a vytištění práv městských, kterými by všechna města se spravovati mohla a jež by i ostatním obyvatelům byla známa. Snahy tyto byly podporovány okolností, že Ferdinand I. po přemožení odporu stavovského r. 1547 obmezil značně autonomii městskou, odňal městům mnohé výsady a zřídil pro všechna města soud appellační nahradě Pražském, jehož judikatura nemálo přispěla ke sjednocení práva městského v celé zemi, a to k sjednocení na základě obecného práva římského a s ním sourodého Pražského práva. Nicméně Litoměřice a ostatní města spravující se právem Magdeburským kladla houževnatý odpor těmto sjednocovacím snahám, a když r. 1569 většina měst předložila císaři Maximiliánu II. ku schválení návrh zákonníka městského, vypracovaný důmyslným právníkem, staroměstským kancléřem m. {{Prostrkaně|Pavlem Kristiánem z Koldína}}, tu Litoměřičtí r. 1571 podali císaři též sepsání svého práva z péra kmeta litoměřického {{Prostrkaně|Mikuláše Mitasa Austina}} s nápisem: ''Extrakt hlavnějších a přednějších artykulův z práv Saských anebo Magdeburských vybraných'', který dal podnět ku kritice pro právo Magdeburské velice nepříznivé. Přes to Litoměřičtí dovolávajíce se svých výsad odepřeli vzdáti se svého práva městského a tak nezbývalo císaři Rudolfovi II. a sněmu nic jiného, nežli dáti Pražanům zatímné povolení, aby svá práva »všem vůbec« vydali. Tím způsobem vyšla r. 1579 tiskem proslavená Koldínova ''Práva městská království českého'', která dopřávala městům uspokojivou míru samosprávy a v ustanoveních o právu processuálném, soukromém a trestním těžila v rozsáhlé míře jak ze zřídel obecného práva římského tak i statutárného práva Pražského a práva zemského. Systematika knihy Koldínovy ve mnohém ohledu připomíná práci Všehrdovu o právu zemském a vyniká podobně jako ona samostatností, jasností právnických výměrův a jadrností řeči. Koldín r. 1581 vydal ještě stručný výtah neboli ''krátkou summu'' své kodifikační práce, v kteréžto summě latinská rčení vypustil, poněvadž prý jim mnozí nerozumějí. Summa tato pro praktickou příručnost dočkala se čtrnáctého vydání a vyšla také r. 1607 a 1614 v Lipsku tiskem v německém překladu pod názvem »Das behmische Recht«. Vlastní práva Koldínova přeložil sice měšťan kadaňský Petr Štěrba ze Štěrbic do něm. jazyka, avšak překlad ten nebyl tiskem vydán. Když pak opětované pokusy přiměti Litoměřické, by se těmito právy městskými spravovali, ostávaly bezvýsledny, snesli se císař a stavové na sněmě r. 1610, aby v Čechách nebylo již užíváno práv Magdeburských, nýbrž aby při všech soudech městských spravovali se toliko Koldínovými právy městskými z r. 1579, která tudy za obecný zákonník městský jsou uznána a vyhlášena. Tím dlouholetý sjednocovací process městského práva na půdě naší byl ukončen; při tom zároveň recepce obecného práva římskokanonického v rozsáhlé míře ve městech byla dokonána. V ten čas také na obnovené akademii pražské začala se opět čtení právnická a kromě toho mnozí vzdělaní právníci, jako {{Prostrkaně|Vít Oftalmius z Oskořína}}, {{Prostrkaně|Matěj Molesinus}}, {{Prostrkaně|Kocín z Kocinetu}}, {{Prostrkaně|Jan Matouša Sudetis}}, {{Prostrkaně|Simon Skála z Kolince}} a mn. j., pokoušeli se soustavnou, synthetickou methodou pěstovati obecné i domácí právo, hledíce objasňovati zvláště ustanovení městského práva ve spisech i ve výkladech akademických. {{Kotva|vesnické_právo}}9.&nbsp;{{Prostrkaně|Právo vesnické}}. O zvláštním psaném vesnickém právu u nás můžeme vlastně mluviti teprve od té doby, když během XIII. stol. duchovním a pak i světským vrchnostem byly králi českými pro lid poddaný na jejich statcích usedlý povoleny exemce ze zemského práva, t.&nbsp;j. když lid tento vesnický vyňat jest z pravomoci úřadův a soudů hradských a podřízen zvláštním vrchnostenským úřadům a soudům. Králové čeští i vrchnosti vydali množství předpisů pro kolonisty z ciziny povolané a pak i pro české obyvatele vesnic, z nichž někteří ve vlastním zajmu, jiní donuceni vrchnostmi vzdávali se svého »českého práva« vstupujíce do téhož poměru k vrchnostem jako osadníci němečtí. Jim všem vydány jsou úpisy od vrchností o jejich povinnostech a právech a povolována jistá míra samosprávy obecní, které ve vesnicích starého založení zajisté též se těšili. Následkem toho právo vesnické vyvinovalo se rovněž tak partikularisticky jako právo městské, jehož subsidiární platnost ostatně pro právo vesnické namnoze se uznávala. Přerozmanité poměry právní obyvatelstva vesnického upravovaly se jednak nepsanými právními obyčeji, jednak nepřehledným počtem listin a ustanovení právních, jichž forma celkem dosti byla shodna s prameny městského práva. I tu byly výsadní listiny králův a vrchností, i tu psaly se prameny autonomní činností vzniklé, snesení, nálezy a naučení do obecních knih anebo do knih některého sousedního města pro věčnou paměť. Zvláštní zajímavost z vesnických psaných pramenů právních mají: ''a)'' {{Prostrkaně|Sbírky vesnických naučení}}, zvaných též {{Prostrkaně|potazy}}, {{Prostrkaně|zřízení}}, {{Prostrkaně|snesení}}, {{Prostrkaně|řády vesnické}} (''dorfweisthümer''), které mají povahu sepisování a vyhlašování obyčejového práva na hromadách obecních na základě výroků starých lidí, a to původně asi bez spolupůsobení vrchností. Řády ty vyskytují se osaměle i ve sbírkách v českých i německých vesnicích, ovšem velmi pořídku, poněvadž po válce třicítileté vrchnosti velkými tresty stíhali každého, kdož se jich dovolával nebo je přechovával. Druhdy stará tato práva vesnická zapisovala se do zvláštních knih, časem nová pravidla jsou k nim připisována a zápisy ty předčítány jsou aspoň jednou v roce v obecních hromadách nebo na zahájených soudech. majíce formu příkazův a zákazův obecních. Že tím způsobem zachovávaly se v českých obcích starého založení mnohé obyčeje právní, jež byly druhdy částí místního obyčejového práva českého, sotva lze pochybovati. ''b)'' {{Prostrkaně|Urbáře}}. Jako poddaní hájili svých práv sepisováním vesnických řádů, tak zase vrchnosti chovaly v patrnosti povinnosti poddaných tím způsobem, že důchody z panství a vesnic zapisovaly si do urbářů neboli knih úročních, z nichž během času vyvinuly se venkovské knihy pozemkové. Konečně ''c)'' {{Prostrkaně|řády vrchnostenské}}. Jako v zemském a městském právu autonomní prameny právní musily ustupovati kodifikacím práva a nařízením vládním, podobně na vývoj vesnického práva vrchnosti vždy větší vliv sobě zjednávaly. Zprvu potvrzovaly toliko předložené jim řády vesnické, časem měnily je, konečně následkem utužování poddanství od konce XV. stol. nabývajíce vždy většího vlivu na záležitosti obecní, účastnily se také samy sepisování vesnického práva a vydávaly řády, jež autonomní práva vesnická z platnosti zatlačovaly. Při tom docházelo k jakémusi sjednocování vesnického práva, neboť vrchnost dávala v řádech těch dosti libovolná nařízení všem svým poddaným celého panství, netoliko jedné vesnice. Podobnou obecnější povahu měly také {{Prostrkaně|vrchnostenské instrukce hospodářské}} úředníkům vrchnostenským dané, jak mají statky panské a lid poddaný spravovati, jež též se mohou považovati za pramen dvorského práva. Při sepisování takovýchto řádův a instrukcí hospodářských často se hledělo k osvědčeným vzorům, jež z jednoho panství na druhé se šířily, a též k obsahu zajímavého soukromého pojednání o správě hospodářské, kterou r. 1587 mistr Daniel Adam z Veleslavína pod názvem ''Hospodář'' byl vydal a ve které bylo také obsaženo poučení o soudním řádu, kterého na vesnických soudech má se užívati. I ze spisu toho patrno, kterak zemské a městské právo podržovalo podpůrnou platnost ve věcech vesnického práva. {{Kotva|prameny_historické}}10. {{Prostrkaně|Prameny historické}}. Při bohatosti pramenů právnických v této době prameny historické a jiné literární zprávy nemají více toho významu pro právní dějiny, jako v době starší. Přes to pro poznání skutečného právního života důležit je obsah jak listin, tudy i sbírek listin, obsažených v {{Prostrkaně|kopiářích}}, {{Prostrkaně|registrech a formulářích}}, tak i zápisů v {{Prostrkaně|aktech právních}}. Kromě toho arci z {{Prostrkaně|letopisů}}, {{Prostrkaně|kronik}} a jiných sepsání, domácích a cizích, doplňujeme své vědomosti o právním vývoji domácím. (Viz {{Prostrkaně|[[../Dějiny české literatury, starý věk|Dějiny české literatury]]}}, str. 287. a 298.) {{Konec formy}} 4l3nwxld9qitlo1wepjsvhkq2dc6xgt 0 67341 335098 196201 2026-08-02T14:20:20Z Lenka64 2855 kor. 335098 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST=Aalen |PŘEDCHOZÍ=Aalborg |DALŠÍ=Aalesund }} {{Textinfo |TITULEK=Aalen |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |POPISEK= |ZDROJ=Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO= |LICENCE=PD origin |LICENCE-PŘEKLAD=CC BY-SA 3.0 |SOUVISEJÍCÍ= |JINÉ= |WIKIPEDIA-HESLO= Aalen }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Aalen}}''', město v Německu, ve Württemberském království, příjemně umístěné na řece Kocher, na úpatí Švábských Alp, asi 50 mil východně od Stuttgartu a s přímým železničním spojením s Ulmem a Cannstattem. Pop. 10 000. Vyrábí se zde vlněné a lněné zboží a jsou zde prýmkárny a koželužny a v sousedství velké železárny. Stojí zde několik škol a kostelů a socha básníka Christiana Schubarta. Aalen bylo svobodné císařské město od roku 1360 do roku 1802, kdy bylo připojeno k Württembersku. {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Aalen]] oxtwu5in4pwyz4davx4ly44nmkawtbl 0 67347 335099 196227 2026-08-02T14:23:47Z Lenka64 2855 úprava odkazu 335099 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST=Adorf |PŘEDCHOZÍ=Adoration |DALŠÍ=Adour }} {{Textinfo |TITULEK=Adorf |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |POPISEK= |ZDROJ=Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO= |LICENCE=PD origin |LICENCE-PŘEKLAD=CC BY-SA 3.0 |SOUVISEJÍCÍ= |JINÉ= |WIKIPEDIA-HESLO= Adorf (Vogtland) }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Adorf}}''', město v Německu, v Saském království, 3 míle od české hranice, v nadmořské výšce 1400 stop nad mořem, na tratích železnice Plavno – Cheb a Aue – Adorf. Pop. 5000. Má výrobu krajek, barvířství, činění kůží a manufaktury na výrobu hraček a hudebních nástrojů; a je tu zotavovna pro chudé města Lipska. {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Adorf]] c2o2w5fi4t54zlh9mosugby4cxo13nm 0 68271 335114 199918 2026-08-02T20:10:13Z Lenka64 2855 kor. 335114 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST=Albuera, La |PŘEDCHOZÍ= Albright, Jacob |DALŠÍ= Albufera de Valencia }} {{Textinfo |TITULEK=Albuera, La |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |POPISEK= |ZDROJ=Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO= |LICENCE=PD origin |LICENCE-PŘEKLAD=CC BY-SA 3.0 |SOUVISEJÍCÍ= |JINÉ= |WIKIPEDIA-HESLO= La Albuera }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Albuera, La}}''', nebo Albuhera, '''{{Verzálky|la}}''', malá vesnice ve Španělsku, v provincii Badajoz, 13 mil jihovýchodně od města tohoto jména. Pop. (1900) 820. Albuera je slavná pro vítězství, které zde dosáhli 16. května 1811 Britové, Portugalci a Španělé, pod maršálem Beresfordem, nad francouzskou armádou vedenou maršálem Soultem. (viz Španělská válka za nezávislost.) {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Albuera, La]] imzftc5bxh147f92jqmy8kkqvs2afxf 0 86028 335113 284700 2026-08-02T18:05:33Z Davmiub 20055 formální úprava, chybějící slova 335113 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Chotíkov | PŘEDCHOZÍ = Chotiboř | DALŠÍ = Chotilsko }} {{Textinfo | TITULEK = Chotíkov | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvanáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1897. S.&nbsp;375. {{Kramerius|nkp|d6775820-04b7-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Chotíkov }} {{Forma|proza}} '''Chotíkov''' (''Kottiken''), ves v Čechách, hejt. Stříbro, okr. Touškov, fara Malešice, pš. Plzeň; 93 d., 102 ob. č., 565 n. (1890), fil. kostel sv. Kříže (v předhusitské době far.), 2tř. šk., ložisko kam. uhlí, plavírna kaolinu a fid. dvůr s ovčínem Karla hr. Schönborna. Zdejší dvůr byl v XVI. stol. v držení Markvartův a Strojetických a od r. 1645 Úlických z Plešnic, konečně přikoupen (1673) k Malešicům. {{Konec formy}} [[Kategorie:Sídla v Česku v Ottově slovníku naučném|Chotíkov]] rcczmetehehkux0yoap5umrjvkfscj4 0 87300 335097 288535 2026-08-02T14:17:34Z Lenka64 2855 kor. 335097 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST= Abano Bagni |PŘEDCHOZÍ= Abano, Pietro D' |DALŠÍ= Abaris }} {{Textinfo |TITULEK= Abano Bagni |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |POPISEK= |ZDROJ=Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO= |LICENCE=PD origin |LICENCE-PŘEKLAD=CC BY-SA 3.0 |SOUVISEJÍCÍ= |JINÉ= |WIKIPEDIA-HESLO= Abano Terme }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Abano Bagni}}''', město v Benátsku, v Itálii, v provincii Padova, na východním svahu Monti Euganei; je to 6 mil jihozápadně po železnici z Padovy. Obyv. (1901) 4556. Jeho horké prameny a bahenní koupele jsou často využívány a Římanům bylo známé jako ''Aponi fons'' or ''Aquae Patavinae''. Byly zde objeveny některé pozůstatky starověkých lázní (S. Mandruzzato, ''Trattato dei Bagni d' Abano'', Padova, 1789). Poblíž ležela Geryonská věštírna a v 16. století zde byly pravděpodobně nalezeny tzv. ''sortes Praenestinae'' (''C.I.L.'' i., Berlín, 1863; 1438–1454), malé bronzové válce s nápisy, které se používaly jako věštby. {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Abano Bagni]] q52r3dp9ehfv06t65mos5dzvolzvucn 2 93157 335101 305384 2026-08-02T15:07:10Z Pathoschild 70 global user pages ([[m:Synchbot|requested by Revi C.]]) 335101 wikitext text/x-wiki #REDIRECT [[User:Revi C.]] 88g0cv17whfgb1wkeh281mptujwtlut 3 93158 335103 305385 2026-08-02T15:42:59Z Pathoschild 70 global user pages ([[m:Synchbot|requested by Revi C.]]) 335103 wikitext text/x-wiki #REDIRECT [[User talk:Revi C.]] o9z79lcc9a9pfmqmrod5w3eyk4q9i0o 0 98457 335109 335068 2026-08-02T17:14:46Z Jean-Paul 8278 překlep 335109 wikitext text/x-wiki {{Textinfo | TITULEK = Odškodnění{{Redakční poznámka|Otištěno v Nedělní zábavné příloze Národních listů.}} | AUTOR = [[Autor:Ignát Herrmann|Ignát Herrmann]] | AUTOR-UVEDEN-JAKO = Ypsilon | VYDÁNO = 9. června 1912 | datum vydání = 1912-06-09 | ZDROJ = Národní listy, roč. 52, č. 157, s. 19 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|140c7be0-9195-11dd-a134-000d606f5dc6|Moravská zemská knihovna}} | periodikum = Národní listy | ročník = 52 | číslo = 157 | strany = 19 | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} S&nbsp;hlavou svěšenou, jakoby kráčel k&nbsp;šibenici, ploužil se Jaromír Vacek ulicemi. Vrážel do lidí — neomlouval se; lidé vráželi do něho — zdálo se, že toho nepozoruje, necítí. Šel jako bez ducha a zdálo se taky, že jde bez cíle. Zahýbal do ulic, v&nbsp;nichž neměl co činiti, a zapadal vždy v&nbsp;odlehlejší a tišší. Neviděl než dlažbu. Nepovznesl zraků, aby přečetl nápis na nároží, nepodíval se na žádný štít, na žádné číslo domovní. Nehledal, jak se zdálo, nic a nikoho. Ostatně nebyl čas ani k&nbsp;návštěvám ani k&nbsp;tomu, aby konal nějaké objednávky. Bylo mrtvé nedělní odpůldne. Kdo je doma, oddává se mdlému odpočinku v&nbsp;dusných prostorách bytu a nečeká hostí. A&nbsp;živnostníci, kteří dodávají oděv a obuv, nečekají zákazníků. Potácejí se taky kdesi Prahou nebo za branami, aby ubili nudnou, parnou, zdlouhavou neděli, den klidu. Pojednou Vacek, prošed kterousi úzkou, sraženou a vypraženou ulicí staroměstskou, jež dýchala všelikými nedělními obědy, dávno sice odbytými, ale pořád ještě přízemními okny vyvánějícími, octl se na nábřeží a v&nbsp;plném šumu lidí, jehož se celou půlhodinu bezděčně byl vzdaloval. Zase mu zaléhal v&nbsp;sluch odporný řinkot zvonců tramvajových, zas motalo se před ním i za ním na sta lidí. Vzhlédl a viděl znuděné tváře, zívající ústa lidí nedělně vystrojených a nedělně mrzutých. Otylé, zpocené muže, vlekoucí otylé, těžce vyšlapující manželky. Jednotlivce, opírající se o&nbsp;hole neb deštníky, jakoby se obávali, aby v&nbsp;tom vedru neklesli na dlažbu. Toliko mláď obojího pohlaví chvátala čile oběma směry, aby v&nbsp;čas dospěla na místo smluvené schůzky, na stanici tramvaje, na některé nádraží, ke stanovišti parníku, kamkoli. Bezděky zalétly zraky Vackovy za několika svěžími postavami dívčími v&nbsp;bílých šatečkách, za několika mladíky, jejichž hlavy pokrývaly buď smačkané, jako pošlapané klobouky panamské nebo tvrdé, klížené, jako dřevěné slamáky, a jimž přes ruku se plandaly schumlané haveloky pro případ nenadálého lijáku. A&nbsp;bezděky Vacek povzdychl. Jak je tomu dlouho, co taky takto utíkával, aby neděli dohonil. Věru, neděle je jen pro tu mládež, pomyslil. Pro dospělé a stárnoucí je toliko nudným a mrzutým přerušením obvyklého denního zaměstnání. Výlety! Má teď Vacek jiné starosti než výlety. Existenci, existenci! Vacek teď poprvé se rozhlédl, kudy by z&nbsp;tohoto proudu unikl. Ale než mohl ústup svůj uskutečniti, dotkla se ho čísi ruka. „Kam se ženeš, kamaráde?“ řekl k&nbsp;němu zvučný hlas. „Na výlet?“ „Dej mi pokoj!“ utrhl se Vacek. „Nanejvýš bych vyletěl z&nbsp;kůže!“ „Proč pak, pro boha tě prosím?“ zasmál se muž, který jej zastavil. Byl to mladý, vesele a bezstarostně do světa vyhlížející muž, pravý opak Jaromíra Vacka. I&nbsp;v&nbsp;úboru. Byl jako švihák ze žurnálu, kdežto Vacek vypadal poněkud staromódně. Byl to kolega Vackův ze studií, byl i jeho kolegou v&nbsp;úřadě, arci v&nbsp;jiném oddělení. Jen o&nbsp;půl roku starší, ale o&nbsp;pěkný hon před ním. Šel světem jako dobyvatel, směle a bezstarostně — Vacek pracně se prodíral. Václav Vedral měl i doktorát práv, aby měl zadní dvířka otevřená, jak říkával. Zmrzí-li ho úřad, sekne tím a půjde k&nbsp;advokacii. Vacek nastoupil jen dráhu úřadnickou — a litovával nyní, že taky neudělal doktorát. Má pak člověk z&nbsp;dvojího na vybranou. Ale je pozdě na rigorosa. Někdejší mladá pružnost je tatam. Překročí-li člověk třicítku, nesnadno se vrací k&nbsp;těm špargálům, k&nbsp;věčnému papouškování paragrafů, k&nbsp;přežvykování suchopárných přednášek, pandektů a řádů směnečného práva a všeho ostatního. Kostky jsou vrženy, říkával. Doktor Vedral chopil kolegu za rameno a řekl: „Pojď, vyjdeme si někam — beztoho se tak málokdy vidíme.“ „Dej mi pokoj, Vašku,“ odmítal Jaromír. „Není mi do smíchu a do zábavy. Mám hlavu plnou jiných — —“ Nedopověděl. „Vím, kamaráde, vím,“ hovořil Vedral zvučně, „že máš hlavu plnou — a dobrých užitečných vědomostí. Jako málokterý z&nbsp;tvých vrstevníků. Ba vím, že máš hlavu plnější než já i s&nbsp;tím doktorátem. Ale využitkovati jich neumíš! Ano, neškleb se. Jsi člověk, který nedovede vynaložiti hřivnu svou. Škoda tě. Nejsi prodíravý, nemáš ty lokty, jimiž si každý klestí cestu ku předu. Byl jsi takovým ve škole, zůstal jsi stejným v&nbsp;úřadě. Ale to je chyba! — A co zas tě žere?“ „Vašku,“ pronesl Vacek skoro prosebně, „dej mi pokoj! Neopakuj mi to pořád. Co mám dělat? Prodírám se, prodírám, jak mohu, a pojednou uváznu. Tobě je lehko mluvit, tobě hráli vždycky všichni andělíčkové!“ „A smí tedy člověk vědět, kde jsi zas uvázl? Svěř se mi. Ptám se po druhé: co tě žere? Kde to vázne?“ Vacek hleděl chvilku Vedralovi přímo do očí a řekl náhle: „Je u&nbsp;nás místo sekretářské.“ „Kdo o&nbsp;tom rozhoduje?“ „Jako bys nevěděl! Kdo jiný než dvorní rada. Koho doporučí, ten to dostane.“ „Jak jsi s&nbsp;radou? Dobře vycházíte?“ „Celkem dobře. Dokonce se zdá, že mne má i jaksi rád.“ „Krista Ježíši! A&nbsp;pak hledíš do světa jako Petrovský? Jdi tedy k&nbsp;němu.“ „Byl jsem. Ale odpovídal vyhýbavě, jakoby již někoho měl. Víš, jak takoví presidenti mluví: že učiní, co je ‚v jeho možnosti‘ — ale přímé naděje nedal.“ Doktor Vedral se zamyslil, hleděl do dlažby. Potom povznášel zraky, a zatím, co Vacek zíral kamsi do neurčita, zavadil o&nbsp;něj Vedral pohledem polo zkoumavým, polo šibalským. Načež řekl: „Mírku, chtěl by ses oženit?“ Vacek mávl prudce rukou. „Apage — —“ „To je chyba, Mírku. Dvorní rada má dceru.“ Vacek vykulil oči. „Pro boha tě prosím — —!“ „Mne nepros, ale dvorního radu. Požádej ho za ruku dceřinu — a máš místo sekretáře.“ „Ale já ji nechci, Vašku!“ vykřikl Vacek. „To je jedno,“ odpovídal klidně Vedral. „Možno, že ona by tě taky nechtěla. Ale požádej o&nbsp;ni!“ „Zbláznil ses?“ rozpaloval se Vacek. „Říkat o&nbsp;holku, o&nbsp;kterou nestojím, která nestojí o&nbsp;mne — ženit se nechci — a bych i chtěl, ji bych si nevybral.“ „Je to hezká dívka,“ promlouval Vedral otcovsky. „Velmi hezká dívka, hodná dívka, vzdělaná dívka —“ „Tedy si ji vezmi!“ vyhrkl Vacek. Tváří Vedralovou šlehl úsměv, jehož však Vacek nepozoroval. Úsměv šibalský, ironický, vítězný — podivná směsice úsměvu, v&nbsp;níž by se byl i někdo pozornější než Vacek nevyznal. „No snad, až jak ty pochodíš, Mírku,“ odpověděl žertovně Vedral. Ale hned potom jeho tvář zvážněla, a rozhodný kolega Vackův, uchopiv kamaráda za rameno, zahnul s&nbsp;ním do tišší ulice a teď hovořil opravdově, upřímně a naléhavé: „Je-li ti rady, Jaromíre, tedy mne poslechni. Nežertuji a taky ti nechci pomáhati. Jen raditi. A především: nehrozí ti žádné nebezpečenství, toho si buď vědom. Nuže! Zítra ráno se nějak ustroj. Shoď se sebe ten staromódní nátěr. Dej se oholit, vlasy zastřihnout. Musíš vypadati jako ženich. Až odbudeš u&nbsp;dvorního rady obvyklý referát, vrať se do svého brlohu. Tam navlékni bílé rukavice, zapni kabát, zaklepej u&nbsp;rady po druhé — a požádej ho o&nbsp;dceru. Ve vší formě požádej. Ničeho se nelekej, ničeho se neboj. Jen to si pamatuj: rada náleží k&nbsp;lidem, který nikomu nic nemůže odepříti, kterého by bolelo odepříti komu co. Na této jeho vlastnosti buduji.“ „Do čeho mne to vháníš?“ vykřikl Vacek. „On mi tedy dceru dá!“ „Ne, Mírku. Dceru ti odepře. Zamítne tě.“ „K&nbsp;čemu tedy ta fraška?“ otázal se Vacek skoro uražen. Uvidíš zítra,“ stručně řekl Vedral. „A&nbsp;jak víš, že mi ji odepře?“ Vedral pohrával chvilenku holí, dvěma prsty druhé ruky otáčel doutník, malíkem oklepal s&nbsp;něho popel, náhle vzhlédl k&nbsp;Vackovi a řekl určitě: „Poněvadž je zadána.“ „Kterak to víš?“ „Ať vím jak vím. Ale vím. Slečna Olga radovic je zadána. Je nevěstou. Ale posud nikdo o&nbsp;tom neví.“ „Opakuji poznovu,“ zvolal Jaromír hněvivě, „k&nbsp;čemu tedy ta komedie?“ „Abys dostal místo sekretáře, Mírku — a nemine tě. Slibuješ mi, že se zachováš dle mé rady?“ Jaromír Vacek mnul čelo, přetíral dlaní oči, jakoby se chtěl ze sna probuditi. Hleděl na Vedrala a pronášel: „Připadá mi, jakobychom se byli oba zbláznili, Blázníš ty — nebo blázním já?“ „Mírku, nikdy jsem tě neklamal, nikdy nepodvedl, Nejsme konkurenty v úřadě, a já — dnes poprvé to svěřuji a tobě prvému — jinak je to posud mým tajemstvím: ožením se a převezmu advokátní kancelář svého stárnoucího strýce. Do tří, čtyř měsíců praštím úřadem. Netěší mne to tam. Tíhnu k&nbsp;advokacii a k&nbsp;veřejnému životu. Snad i k&nbsp;poslanectví. Jazyk za zuby, Mírku. Zatím ještě zůstane strýcova firma, jeho jméno, ale již povedu kancelář na vlastní vrub. A teď, když jsem ti svěřil největší své tajemství, jež skrývám před celým světem a zvláště přede všemi v&nbsp;úřadě, abych se předčasným projevem nějak nepoškodil, posuď sám: vydávaje se v&nbsp;ruce tvé, mohl bych ti nějak úskočně raditi? — Učiň, jak jsem řekl, a zítra večer mi povíš, jak jsi pochodil.“ „A ručíš mi za to, že je slečna dvorního rady zadána?“ otázal se Vacek, stále ještě kolísaje v pochybách. „Od předevčírka, Mírku, spolehni se. A&nbsp;byť i byla desetkráte svobodna, ty bys jí nedostal, ty nejsi mužem jejího vkusu. Což však nepravím, abych tě nějak pokořil. Jsou gusta, příteli, a proti gustu žádný disputát. A teď pojď…“ {{Oddělovač}} Oholen, učesán, v&nbsp;černém oděvu objevil se v&nbsp;pondělí Jaromír Vacek v&nbsp;kanceláři. Zvědavě na něj hleděli kolegové v&nbsp;úřadě, ponenáhlu i zvědavými otázkami na něj doléhali. Vacek arci mlčel jako hrob a měl co zápasiti, aby přemohl tíseň z&nbsp;nastávajících věcí. Desetkráte se vzchopil, aby utekl, aby předstíraje náhlé ochuravění z&nbsp;trapné situace se vytáhl. A&nbsp;bylo mu třeba, aby s&nbsp;důrazem a násilně si zopakoval včerejší hovor s&nbsp;Vedralem, aby obstál. Konečně přišel dvorní rada a konečně nastala chvíle, kdy k&nbsp;němu Vacek vstoupil s&nbsp;referátem. Neušlo mu, kterak na něj rada všecek udiven pohlédl. A&nbsp;když byl hotov s&nbsp;referátem, nemohl se již starý pán přemoci, aby se neotázal: „Kam pak se chystáte, pane adjunkte, že jste tak vyparáděn?“ Tato otázka uvedla Vacka v&nbsp;nesmírné rozpaky. To bylo neočekávané zaskočení. Docela proti programu, jejž mu včera Vedral nadiktoval. Teď již nemůže odejíti, aby si venku rukavičky navlékl. „Pane dvorní rado — pane dvorní rado,“ zakoktával se Vacek, „chci přednésti ještě velikou, závažnou prosbu, ráčíte-li mi dovoliti&nbsp;—&nbsp;—“ Zdálo se, že rozpaky přepadají teď pana dvorního radu. „Já vím, já vím,“ odpovídal. „Ale o&nbsp;tom jsme již mluvili, pane adjunkte&nbsp;—&nbsp;—“ Vacek zatím dobyl ze šosu kabátu bílé rukavičky a chvatně je oblékal. „Pane dvorní rado,“ mluvil při tom, jakoby vězel ve svěrací kazajce, „co chci dnes přednésti, ještě jsem se neodvážil&nbsp;—&nbsp;—&nbsp;Dnes poprvé&nbsp;—&nbsp;—“ „To jsem žádostiv,“ pronášel dvorní rada nějak roztržitě, „skutečně žádostiv — ale snad mně to mohl říci bez rukaviček&nbsp;—&nbsp;—?“ Jaromír Vacek však nepovolil. Usilovně cpal do rukaviček ruce, pojednou jako naběhlé, dvojnásob veliké. Praskaly rukavice ve švech, praskala i jemná kůže, ale konečně byl nešťastník v&nbsp;rukavicích, zapjal na knoflíčky, uklonil se a vyrážel ze sebe: „Pane dvorní rado, prosím tisíckráte za prominutí, že vám přednáším nejuctivější a zároveň nejsmělejší prosbu s&nbsp;jakou jsem před vás jakživ mohl vstoupiti. V&nbsp;povinné úctě a pokoře žádám vás za ruku vašnostiny slečny dcery — slečny Olgy, a pokládal bych si za nesmírnou čest, kdybyste tuto moji prosbu nejmilostivěji vyslyšel&nbsp;—&nbsp;—“ Nejen tvář, nýbrž celá hlava pana dvorního rady po těchto slovech Vackových zčervenala, zbrunátněla, líce pokryly se výrazem úžasu. Třásly se mu ruce, když je povznášel, aby pošinul okuláry. Zíral na Vacka, jenž se telelil v&nbsp;nejistotě výsledku, jako na zjevení, pootevřel ústa, vydechl mocně a zdálo se, že chce promluviti. Selhávalo mu však. Teď byl ve svěrací kazajce pan dvorní rada. Vzchopil se, pokročil proti Vackovi, ale spatřiv, jak tvář mladého muže náhle pobledla, uhnul pohledem. To je tvář odsouzencova, připadlo mu. A&nbsp;není mu pomoci, není, není! I přecházel světnicí a nehledě na Vacka, hovořil větami jako rozškubanými: „Pane adjunkte, co mi tu povídáte — oč mne žádáte — nesmírně mne překvapuje. — Všeho jiného bych se byl nadál — všeho jiného, pravím. Ale že vy naši Olgu — do smrti mi nepřipadlo. — Vždyť bych byl soudil, že ji tak říkajíc ani neznáte — vždyť kolikrát jste ji viděl&nbsp;—? A&nbsp;že by dokonce byly nějaké mně tajné styky mezi vámi&nbsp;—&nbsp;—“ „Nebylo takových styků, pane dvorní rado,“ osmělil se pronésti Vacek. Dvorní rada z&nbsp;hluboka oddychl. „Nebylo styků, pravíte — tím líp. — Pane adjunkte, musím se přiznati, že mě vaše žádost velice poctívá — jste řádný muž — bezvadné konduity — vážím si vás jako svědomitého úřadníka — to všechno jest pravda — a za jiných okolností — ano, za jiných okolností snažil bych se — uvažoval bych — a&nbsp;myslím, že bych neodmítl — avšak moje dcera&nbsp;—&nbsp;—&nbsp;—&nbsp;A&nbsp;pro boha vás prosím, pane adjunkte, ví moje dcera o&nbsp;tom, co jste mi právě řekl? Věděla, co hodláte podniknout&nbsp;—&nbsp;—?“ Dvorní rada otíral zpocené čelo — a teď zas odvážil se pohlédnouti na Vacka. „Ani netuší, pane dvorní rado — —“ odpověděl Vacek upřímně, skoro vroucně. „Chtěl jsem dříve u&nbsp;vás&nbsp;—“ Dvorní rada popadl Vacka za ruku, stisk! mu ji, potřásl, a řekl všecek potěšen: „Děkuji vám — to jste dobře učinil! K čemu ji znepokojovati? — A slibte mi něco, pane adjunkte: že ani nyní aniž kdy později zví, s&nbsp;jakou žádostí jste ke mně přišel. A&nbsp;taky nikdo jiný na světě, nikdo jiný! Slibujete mi?“ „Slibuji,“ řekl zmíravým hlasem Vacek. Dvorní rada poznovu mu stiskl ruku. „Přijímám od vás tento slib místo přísahy, pane adjunkte, a důvěřuji vám. — Ale&nbsp;—&nbsp;—“ Dvorní rada pustil ruku Vackovu a zas přecházeje světnicí, aby se vyhnul zrakům žadatelovým, hlasem ztlumeným pokračoval: „Jste muž slibné kariéry — neviděl bych v&nbsp;tom pražádnou nepřístojnost, kdybyste vy a moje dcera — dokonce žádnou messalianci, pane adjunkte — to vám pravím jako otec — ale dát vám ji nemohu, pane adjunkte&nbsp;—“ Vyrazil tato slova jako v&nbsp;největší tísni. „Nemohu vám ji dát — při nejlepší vůli, pane adjunkte — neboť naše Olga — příteli drahý — naše Olga jest od minulého pátku nevěstou — ano — nevěstou pana doktora Vedrala — — Jste první člověk mimo rodinu, jenž se o&nbsp;tom dovídáte, ale donutil jste mě k&nbsp;tomu&nbsp;—&nbsp;—&nbsp;—“ Teď dvorní rada stanul před Vackem se svěšenou hlavou, jak odsouzenec. Jaromír Vacek vytřeštil zraky. „Doktor Vedral!“ zvolal užaslý. „Ano,“ odpovídal dvorní rada, jakoby žádal za odpuštění. „Vidíte, dlouho nic a pořád nic — a najednou dva nápadníci. A věřte mi, kdybyste vy byl přišel dříve, tedy bych s&nbsp;radostí byl — ano, s&nbsp;radostí — pane adjunkte —“ Chvatně to pronášel dvorní rada, nebo teď mu bylo lehko přivolovati, když byla věc nesplnitelna. „Ale pane adjunkte — nehněváte se na mne, pravda-li? Vidíte, že rozhodly okolnosti, ne já. Ale není žádné příčiny, abych rušil slovo, dané panu doktoru Vedralovi. A moje dcera, jak se zdá, je naprosto srozuměna a šťastna — proto taky nechápu, že vy — ale pravda-li, zůstaneme dobrými přáteli?“ Řekl to skoro prosebně. Za řeči radovy pochopil Vacek včerejší ujišťování přítele Vedrala, že mu nehrozí žádné nebezpečenství. Ale jenom nechápal, proč ho k&nbsp;tomuto kroku doháněl? Jaký smysl to mělo? V&nbsp;čem je výsledek jeho rady? Nemohl uvěřiti, že by s&nbsp;ním byl chtěl ztropiti frivolní žert. Teď vida před sebou dvorního radu, tohoto pána jindy tak vysokého, neoblomného, pojednou skoro zkroušeného, uklonil se a řekl pokorně: „Pane dvorní rado, nezbývá mně než prositi co nejsnažněji za odpuštění, že jsem vám připravil tento okamžik. Odcházím s&nbsp;lítostí, že moje žádost&nbsp;—&nbsp;—“ Dvorní rada přerušil ho: „Nic už, nic už, pane adjunkte. Jaká pomoc! Vím, jak vám asi je. Ale není bolesti, aby nebylo léku. Vždyť je holek na světě!“ Řekl to skoro vesele, že je věc vyřízena. Vacek se uklonil, tichými kroky vyšel z&nbsp;pokoje. Nikam nepohlédl, ale cítil dobře, že zraky všech upírají se na něj zvědavě. Jaké štěstí, že do salónu pana dvorního rady jsou dvojité dvéře, pevné a přiléhavé, že nikdo nemohl rozprávce naslouchati! A navrátiv se na své místo, strčil ruce pod stůl a dral s&nbsp;nich rukavičky. K&nbsp;čemu ho to navedl zpropadený Vedral! Sotva měl rukavice dole a sotva že je smačkané vrazil do šosu, otevřely se náhle dvéře z&nbsp;pokoje pana dvorního rady. Vysoký pán stál na prahu a hledaje očima Vacka, řekl vlídně: „Prosil bych pana adjunkta ještě na slovíčko!“ Vacek se vzchopil a všecek zrudlý spěchal poslušně do svatyně. Dvorní rada sám dovřel obojí dvéře, postál na koberci, tiskna dlaň pravice na čelo, a jakoby se rozpomínal, řekl k&nbsp;Vackovi: „Pane adjunkte, ucházel jste se o&nbsp;uprázdněné místo sekretářské. Tehda jsem vám nemohl říci nic určitého — víte, není radno vzbuzovati naděje, kteréž by snad později — rozumíte mi. Ale pane adjunkte, dnes mohu vám říci: místo bude vaše. Doprovázím vaši žádost doporučením, jaké jsem napsal málokdy — doufám, že budete spokojen. — No vidíte (pohladil Vacka po rameně) na každou bolest je náplasť. A&nbsp;konečně se také oženíte — můj bože, slečinek je! A&nbsp;hezkých — a hodných — a vychovaných — — No, no, a zas mezi námi bude jako bylo, co&nbsp;—&nbsp;—?“ Vackovi se dělaly mžitky před očima. A&nbsp;když samou radostí z&nbsp;pokoje skoro se potácel, chápal smysl rady přítele Vedrala. Ale kterak jen se dopracoval takové kombinace? A&nbsp;jak mohl tušiti výsledek? {{Konec formy}} {{Redakční poznámky}} [[Kategorie:Povídky]] li1kwcabl7coou0ghylvl5g75s3xhv6 0 98461 335082 335069 2026-08-02T12:46:42Z Davmiub 20055 335082 wikitext text/x-wiki {{Pracuje se}} {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Francie | PŘEDCHOZÍ = Franciade | DALŠÍ = Francigenum opus }} {{Textinfo | TITULEK = Francie | AUTOR = [[Autor:Václav Švambera|Václav Švambera]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Devátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1895. S.&nbsp;451-603. [https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:1f368ff0-0a02-11e5-b309-005056825209 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Francie }} {{Forma|proza}} '''Francie''' {''France'', ''République Française''), země a stát v záp. Evropě. {{Prostrkaně|Polohu}} '''F.''' mezi dvěma moři lze — vyjímajíc Anglii — nazvati nejšťastnější všech států evropských. Španělsko má sice také pobřeží atlantské a středomořské, avšak jeho poloha jest příliš jižní, následkem čehož nemá účastenství ve světovém spojení severoatlantském, jako Francie. Vedle toho zde i to váží, že '''F.''' hraničí se 6 státy Evropy (Belgie, Lucembursko, Německo, Švýcarsko, Italie, Španělsko), nehledíc k Anglii, od níž ji dělí či spíše s kterou ji spojuje Kanál (La Manche), mezi Calais a Doverem jen 31 ''km'' široký. K tomu přistupuje i ta neobyčejně příznivá okolnost, že na celé vzdálenosti mezi oběma moři (370 ''km'') nejeví terrain nijakých překážek dopravě. V ohledu vojenském jest poloha '''F.''' výhodnější než Německa nebo Rakouska, neboť má na vše strany jisté přirozené hradby. Tak přechod Alp jest z francouzské strany mnohem snazší, než z italské, jakž tomu učí nejen zeměpis, ale i světové dějiny, počínajíc Hannibalem až k Napoleonům; také byl vliv francouzský daleko znatelnější na východní straně Alp, než italský na straně západní. Hranice mezi oběma státy běží od Col Lunga (2758 ''m'' n. m.) na pobřeží až k S. Gingolphu na jezeře Genevském většinou po hlavním hřebenu Alp. Odtud počíná již méně pravidelná hranice jurská proti Švýcarsku. Nelze mluviti o nějakém hlavním hřebenu Jury, avšak i zde jest přechod z francouzské strany snazší než ze švýcarské. Mezi Jurou a Vogésy nalézá se brána Belfortská (''La Trouée de Belfort''), 28 ''km'' široká, proslulá ve strategii vojenské, známé bojiště od časů Caesara až do poslední války franc.-německé. Hlavním rozhraním proti Německu jsou Vogésy a teprve v jich severu, u Dunnonu, počíná vlastní negeografická hranice francouzská proti Belgii. Nejneschůdnější přechod přes hranici franc. nalézá se v Pyrenejích, zvláště středních; překročení jich jest s obou stran nesnadné. Avšak i jinak jest poloha '''F.''' výhodná; neboť na protějších březích Středozemního moře nalézá se rozsáhlá osada Alžírská (s Tunisem), vzdálená z Marseille jen 771 ''km'', kteroužto vzdálenost urazí rychlý parník za noc a den, kdežto ve '''F.''' samé nejvnitřnější kraje, Burgund a Franche-Comté, jsou jen 400—450 ''km'' vzdáleny od pobřeží, jehož lze po železnici za 11 hod. dosáhnouti. Nejzazší {{Prostrkaně|astronomické body}} hranic '''F.''' jsou na severu Zuydcoote, na sever od Dunkerku na 51° 5′ 27″ s. š., na jihu 42° 20′ s. š. (na jih od Puigmalu), na západě Point de St. Mathieu na 4° 52′ z. d., na východě 7° 39′ v. d., v Alpách Přímořských, kde tyto protíná, 44° s. š. Základní geometrická podoba země jest šestiúhelník, jehož západní a východní strana jest poněkud do vnitř vtlačena. Podélná osa od severu k jihu mezi Severním mořem a Serrou de la Bague de Bourdeilat v depart. Pyrenées Orientales měří 973, největší šířka od Corsèn na Vogésy 888 ''km'', od La Rochellu ku Genevě 542 ''km''. — {{Prostrkaně|Rozčlenění horizontální}} jest nepatrné. Cotentin a Bretonsko jsou jedinými většími poloostrovy, Korsika, 170 ''km'' na jih od Provence vzdálená, jediným větším ostrovem. Ostatní ostrovy pobřežní jsou nečetné a nepatrné. Délka veškeré hranice '''F.''' obnáší 5290 ''km'', z čehož připadá na vodní 3120 (Kanál 1120, Atlantský okeán 1385, Středozemní moře 615 ''km''), na zemní hranici 2170 ''km'' (proti Belgii 460, Lucembursku 14, Německu 320, Švýcarsku 396, Italii 410, Španělsku 570). O {{Prostrkaně|plošných rozměrech}} '''F.''' rozcházejí se samy úřední údaje v létech 1878—87 téměř o 10.000 ''km''². Rozhodně nízká jsou udání jak v »Annuaire du Bureau des Longitudes« (528.400 ''km''²), tak v »Situation financ. des communes« r. 1878 (527.006,8 ''km''²). Ředitelství přímých daní udává 529.103,7 ''km''²; soukromé měření planimetrické, jež r. 1882 dokončil ruský generál Střelbitský, ovšem podle mapy menších rozměrů, vykazuje pro pevninu '''F.''' 523.932, pro ostrovy 9547, úhrnem 533.479 ''km''², z čehož na Korsiku připadá 8866,5 ''km''². Správnější bylo planimetrické vyměření '''F.''' pod Perrierem, jež r. 1887 dle listů mapy 1 : 80.000 bylo provedeno v Service géographique de l’armée. jehož výsledek byl 536.408 ''km''² (z toho Korsika 8722 ''km''²). Avšak i výsledek tento nezdál se ještě dosti spolehlivým, a tak provedeno v Service géogr. pod novým ředitelem Derrécagaixem nové měření Coradiovým planimetrem přímo na měděných plotnách mapy 1 : 80.000. Béře-li se za podklad ellipsoid Clarkeův z r. 1880, činí výpočet 536.479, při Besselovu 536.469, při ellipsoidu ingenieur-geographů 536.464 ''km''². Výsledky tyto rozcházejí se o 0,OO3 %, což jest také asi největší možná chyba tohoto měření. Derrécagaix sám pokládá za nejsprávnější udaj pro plochu '''F.''' 536.479 ''km''². {{Prostrkaně|Pobřeží '''F.'''}} Atlantský okeán tvoří na severu a severozápadě hranici '''F.''' v délce 2505 ''km'', z čehož na Kanál připadá 1120 ''km''. Francouzský břeh Kanálu až za Calais jest vlastně jen pouhým pokračováním plochého, dunami pokrytého pobřeží Severního moře, za Calais dosahuje však moře pohraniční vysočina flanderská v příkrém spádu, tak že na samém pobřeží shledáváme se s výškami přes 100 ''m'' (mys Blanc-Nez 134 ''m''). Ráz severomořský přichází pak k platnosti ještě jednou mezi Boulogne a Aultem, kdež rozsáhlé roviny pobřežní jsou chráněny řadami vysokých dun před zhoubným přílivem. Od ústí Bresly až k ústí Seiny tvoří pobřeží v délce 140 ''km'' skalní stěna křídová, zv. {{Prostrkaně|Falaisy}} (v. t.). Jest to snad nejnebezpečnější čásť pobřeží '''F.''', k čemuž přispívají i časté mlhy. Z přístavů ve Falaisách nejdůležitější jest Dieppe, z menších jmenujeme St. Valery en Caux a Fécamp; při ústí Bresly jsou proslulé mořské lázně Treport. Ze severnějších ještě přístavů v úžině Calaiské nejdůležitější jsou Calais samy pro dopravu do Anglie, na východ odtud Gravelines a Dunkerk, jižně Boulogne. Jest nepochybno, že Falaisy ještě za historické doby ustupují, ovšem cení se roční ústup prům. jen na 30 ''cm''. Urvané zde části unáší moře na sever. Jižně od mysu Hèveského, kde Falaisy končí, dosahuje moře řeka Seina v širokém ústi, do něhož jen během let 1834—53 zanesla 1,3 mil. ''m''³ bahna. Při sev. jeho břehu leží důležitý přístav Le Havre, při jižním lázně Trouville. Sev. břeh poloostrova Normandského vyplňuje Seinský záliv s nebezpečnými útesy (''Rochers de Calvados''). Východně od nich mělká rejda Caenská při ústí ř. Orne, západně ústí ř. Vire s úskalími a mělčinami. V nejsevernější části poloostrova Normandského, mezi Pointe de Barfleur a mysem de la Hague, nalézá se veliký válečný přístav Cherbourg. Celé dosud líčené pobřeží od Dunkerku až k Cherbourgu nevykazuje žádných pobřežních ostrovů. Teprve od mysu posléze jmenovaného nastává značná členitost pobřeží, provázeného nyní pravidelně ostrovy, a přestává teprve při ústí Girondy. Jižně od mysu Hagueského, mezi Normandií a Bretonskem, zalévá se hluboko do země záliv Bretonský, jehož nejzazší čásť sluje Baie de St. Michel, naproti níž leží malé ostrůvky Chauseyské. Téměř uprostřed zálivu Bretonského nalézají se ostrovy Normandské pod panstvím britským. Celé pobřeží poloostrova Bretonského od zálivu St.-Michelského až k ústí Loiry jest neobyčejně rozčleněno, podobno skaerům norským, v sev. části rázu docela fjordového. Do sev. pobřeží poloostrova vnikají hlouběji zátoky St. Malo a St. Brieuc s přístavy t. jm. Všude jest plno nebezpečných útesů. Kde '''F.''' sáhá nejdále k západu, odděluje Passage du Four od pevniny skupinu skalistých Quessantských ostrovů, načež nastupují 3 větší zátoky, Brestská, Douarnenezská a Audierneská. Teprve zde počíná vlastně otevřený okeán; pobřeží však jihobretonské podržuje i dále dosavadní ráz. Do země vniká naproti ostrovům Glenanským dlouhý chobot Quimperský a záliv Forestský, naproti ostr. Groixu Lorientská rejda válečná a něco východněji rejda Etelská, kdežto velmi rozčleněný záliv Morbihanský obmykají poloostrovy Quiberon a Ruis. Naproti němu a sousední zátoce, utvořené ústím Vilainy, leží důležitý ostrov Belle Isle. Zátokou Vilainskou končí se pobřeží bretonské a zátokou Loiry (''Grand Chenal de la Loire'' s přístavy St. Nazaire a Nantes) počíná se pobřeží nového rázu, jež podržuje sice ještě po celé 2 zeměp. stupně dosavadní členitost, liší se však od předešlého plochými břehy s dunami táhnoucími se od ústí jedné řeky, jichž zde hojně, ke druhému, a doprovázeno jest pobřežními bažinami, solnami a odvodňovacími příkopy. Hned na jih od ústí Loiry vyskytuje se velká Baie de Bourgneuf, uzavřená na záp. ostrovem Noirmontierem. Zátoky při ústí řek Sèvre (Pertuis [úžina] Breton) a Charente (Pertuis d’Antioche) uzavřenyjsou proti okeánu ostrovy Ré a Oléronem. Naproti prvnímu leží přístav La Rochelle, naproti Oléronu přístav Rochefort. Mezi Oléronem a pobřežím na jihu prostírá se Pertuis de Maumusson. Členovité pobřeží středofrancouzské končí v ústí Garonny, zde Gironde zvaném, kde příliv mořský učinil ještě ze vzdáleného Bordeaux přístav mořský. Odtud až po samé Pyreneje táhne se ve směru meridionálním pobřeží tak rovné, jako sotva kde jinde v Evropě. Jsou to »Landes«, typická krajina pobřežních dun, provázených řadou étangů (v. t.), z nichž jedině Arcachonský protrhl si širší průchod do moře a utvořil takto jediný přístav na tomto dlouhém pobřeží, kdežto ostatní spojeny jsou s mořem jen menšími toky (''courants''). Teprve při ústí Adouru, kde pod Bayonnou nalézají se proslulé lázně Biarritz, v nejzazším konci zálivu Gascognského (jinak zátoka Vizcajská) jest znáti vliv Pyrenejí na útvar pobřežní. Ve Středomořském pobřeží '''F.''' jeví se značný rozdíl mezi západem a východem. Hranice obou, totiž límanitého pobřeží na západě a příkrého provencského na východě, leží v deltě Rhônu. Na hranici špan.-franc, noří se čásť Pyrenejí (Mts Albères) do moře a příkré stěny žulové ohraničují velké hloubky přístavů Banyuls-sur-Mer, Port Vendres a Collioure. Hned však za ř. Techem nastává již uvedené pobřeží límanité, lišící se však i původem i vzezřením od Land. Zde zanesly četné menší řeky jihofrancouzské průlivy mezi četnými bývalými ostrovy pobřežními a ve spojení s mořem zarovnaly celé pobřeží. Jako zbytek bývalého moře zůstaly étangy, jež lemují celý břeh zálivu du Lion. Z přístavů jest zde nejznamenitější Cette, kdež ústí Canal du Midi do moře Středozemního. Za menším zálivem u Aigues Mortes staneme u delty Rhônu. Obě veliká ramena Rhônu uzavírají jako ostrov Camargue. Ještě za deltou Rhônu, od této oddělena pustinou zv. Crau, nalézá se Étang de Berre, nejvýchodnější z jihofrancouzských, postrádající však úplně rázu límanitého. Zde již dosahuje moře (u Point Riche) hornatina provencská a nastává pobřeží příkré, plné skalistých mysů a menších zátok. Zde se tu a tam vyskytují ostrůvky pobřežní, nejdůležitější z nich Iles d’Hyères naproti zálivu t. jm. Pobřeží to končí pro '''F'''-ii u Nizzy, v nejkrásnějším koutě vší '''F.''' Jest tu celá řada menších přístavů, jako La Ciotat, St. Nazaire, Giens, Hyères, Bormes, St. Tropez, Fréjus, Cannes, Antibes, Nizza, Monaco a 2 přístavy prvého řádu, t. Marseille a Toulon. Na celém pobřeží '''F.''' lze jasně sledovati odvěký boj moře a souše. Do roka ztrácí tak '''F.''' asi 30 ^ha půdy. Avšak nejen rozsah, ale i ráz pobřeží se místy podstatně změnil, jak jsme naznačili již při límanitém pobřeží jihofrancouzském. Delta Rhônu prý se posunovalo ročně o 0,57 ''m'' a vzrostlo prý za posledních 2000 let o 300 ''km''². Změn se tu děje dost ještě za historické doby, tak na př. vznikl líman při ústí ř. Aude teprve r. 1320, kdy řeka tato protrhla svoje hráze. Kdežto na pobřeží Středomořském třeba míti za to, že pobřežní ostrovy byly k pevnině připojeny, lze o pobřeží atlantském tvrditi opak. Celý dlouhý pás ostrovů od Cherbourgu až po ústí Girondy jest jen zříceninou, zbylou z pevniny, jež podlehla nárazu vln mořských. V těchto končinách jeví se zhoubná činnost moře nejintensivněji. Na sev. pobreží Bretonska setkáváme se s největším (vedle Bristolu) přílivem v Evropě, 16 ''m'', a příboj vln plní tu ještě na 80 ''m'' vysoko vzduch pěnou. Ještě dnes užívá se z lesů zde potopených černého dřeva, na př. u St. Malo. U St. Michela lze někdy viděti utopené vsi Maury, Feuillette, St. Louis Bourgaut, Porz Picas. Z potopené vsi St. Etienne de Pahul bylo r. 1735 odlivem bahno odneseno a lidé chodili tam sbírat různé předměty. V jakých rozměrech boj ten trvá, lze posouditi z toho, že jen při zátoce St.-Brieucké urvalo prý moře od V. stol. asi 310 ''km''² země; v zátoce St.-Michelské vystupuje při odlivu souše v rozměru přes 300 ''km''². Místy ovšem moře také nanáší, při čemž se děje jakási výměna hornin proudy mořskými; tak nalézá se křídový hlen Normandie zanesen až při ústí Loiry a žulový štěrk Bretonska při ústí Seiny, ano až u Calais. Nejvíce zanáší se pobřeží mezi Loirou a Girondou, zvláště však při ústí řek Seudre, Charente a Sèvre. Zde vyplněny celé zálivy, jako na př. Poitouský, 400 ''km''² veliký, jenž sáhal kdysi až k Niortu, a v jedné zátoce Aiguillonské přibývá prý ročně 30 ''ha'' země. Ovšem sluší zároveň připomenouti, že zde sotva kdy bylo pravé moře, spíše vždy písčiny, solné bažiny, ba i kopce. Někde sjednány během věků zase staré poměry, tak na př. dnešní poloostrov Quibéron, kdysi čásť pevniny, pak ostrov, jest nyní zase spojen úzkým pruhem země s pevninou; totéž platí o ostrovu Batzu sev. od ústí Loiry, a také na jih od tohoto ústí ostrov de Noirmoutier byl by již spojen s pevninou, kdyby průliv oddělující jej od pevniny (Goulet de Fromentine) nebyl býval uměle prohlouben. Příroda sama vyzývá tu člověka k boji proti sobě. V ohledu tom věnuje se dnes zlepšení poměrů pobřežních ve '''F'''-ii vzorná péče, ač boj na některých místech, na př. v Bretonsku a na ostrovech pobřežních, i v jihu, kde ostr. Ré a Oléron bojují těžce o svou existenci, jeví se býti marným. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Horopis. == Horopis '''F.''' líčen jest již ve čl. {{Prostrkaně|Evropa}} (VIII., 860 a 861.) a též v článcích o jednotlivých horstvech a krajinách na př. {{Prostrkaně|Ardenny}}, {{Prostrkaně|Cevenny}} a j., pročež obmezujeme se tu na stručný jen přehled. Střední výšku '''F.''' počítal r. 1874 G. Leipoldt na 393,84 ''m'', tedy o 100 ''m'' více, než stř. výšku Evropy, což ovšem děkuje '''F.''' pohraničním horstvům, Alpám a Pyrenejím, střední planině, jež při rozsahu 80.000 ''km''² má dle Juliena střední výšku 700-800 ''m''; největší čásf '''F.''' vykazuje však výšky daleko pod střední hodnotu. J. Palacký rozdělil ve svém horopisu '''F.''' (Zeměpisný Sborník, III., str. 409, 420) '''F'''-ii na 12 krajů: 1. Severozápad (Bretonsko), 2. sever (Normandie), 3. severovýchod (Ardenny), 4. střed (Auvergne), 5. západ (Languedoc), 6. jihozápad (Pyreneje), 7. jih, 8. Jura, 9. Vogésy, 10. Alpy, 11. údolí Rhônu a Saôny, 12. pohoří Esterel. S tím srovnává se většinou i F. Hahn (v Kirchhoffově Länderk. v. Eur.), jehož orografické provincie jsou: 1. Střední planina (Auvergne), 2. Bretonsko s okolím, 3. úvodí Garonny a Landy, 4. pařížská pánev, 5. přechod mezi Garonnou a pařížskou pánví (na ř. Charente), 6. údolí Rhônu a Saôny, 7. západní Alpy, 8. Jura, 9. Lotrinsko s Vogésami, 10. Brána Belfortská, 11. břidlicové horstvo rýnsko-belgické (Ardenny). Více než kde jinde jsou ve '''F'''-ii poměry geologické, horopisné a vodopisné ve vzájemném vztahu. Ve velkém jest to souvislá soustava rovin, prostírající se od moře k moři, s povšechným svahem dle toku řek (tedy hlavně od jv. k sz.), oddělená od ostatní Evropy v jihozápadě Pyrenejemi, na východě Alpami, Jurou a Vogésy, kdežto Ardenny na severu a severovýchodě nelze pokládati za přírodní hranici. Jako ostrov z moře zdvihá se v srdci země z rovin těchto mohutný massiv středofrancouzský (Plateau central), zaujímající přes ¹/₇ celé F. Francouzská strana Pyrenejí jest vlhčí, porostlejší a vůbec celkem příjemnější než španělská, přístupnost však jejich jest asi s obou stran stejná. Hranice nesleduje tu vždy nejvyšší hřebeny a nejvyšší vrcholy nenalézají se na území franc. Příznivěji pro '''F'''-ii než pro její sousedy utvářeny jsou poměry v ostatních pohraničních horstvech. Od samého moře táhne se tu až k hranicím švýcarským mohutná hradba {{Prostrkaně|Alp Západních}}. Podkladem jich, dle nových badání Bertrandových vějířové stavby, jest karbonní osa mezi Bourg S. Maurice a Briançonem. Z massiva Montblancského náleží '''F'''-ii jen menší čásť. Vrchol Evropy 4810 ''m'' náleží '''F'''-ii a Italii. Svými předhořími vyplňují Alpy úvodí levých přítoků Rhônu od Isèry až k Duranci, malá však pohoří zcela v jihu Provence, t. Chaine les Maudres a Esterel, náležejí, jak se podobá, již k horstvu korsickému. V Savojsku potkává se soustava alpská směru severojižního se soustavou Jury směru od jihozáp. k sev.-vých. Také {{Prostrkaně|Jura}}, prostírající se v délce několika set ''km'' od Perte du Rhône až ku bráně Belfortské, nepatří '''F'''-ii než svou západní částí. Nejvyšší vrcholy nalézají se v jihovýchodě, t. Crêt de la Neige 1724 ''m'' a Reculet 1720 ''m'', kdežto v sev. francouzské části jen pásmo Chaumontské dosahuje 1122 ''m'' a nejvyšší body ostatních pásem bývají pouze přes 800 ''m'' vysoké. Jura není jednotným pohořím, nýbrž celou soustavou pásem a pahorkatin. Také na sever od brány Belfortské (Belfort 334 ''m'' n. m.) z {{Prostrkaně|Vogés}}, horstva druhdy zcela francouzského, zbyl '''F'''-ii jen záp. svah, a to ještě nezcela. Francouzská strana Voges má drsnější podnebí, více srážek, více vody, více stop ledové doby, než německá; jsouc silně zalesněna, skýtá jen zřídka nějaký rozhled. {{Prostrkaně|Ardenny}}, pokud náležejí '''F'''-ii, jsou planinou, v níž Mosa a Mosella hluboce zaryly svá koryta. Nejvyšší bod u Fumay poblíž hranice belgické jest jen 470 ''m'' n. m. Vedle tuto jmenovaných nemá '''F.''' horstva, jež by zasluhovalo toho jména, s jedinou výjimkou střední planiny (Auvergne). Zároveň s Bretonskem jest tento massiv geologicky nejstarší částí celé '''F.''' Vyniká ovšem více jednotvárností a rozlohou horizontálni, než výškou nadmořskou. Puy de Sancy, 1886 ''m'' vys., jest zároveň nejvyšší horou celé vnitřní '''F.''' Příjemně přerušují tuto jednotvárnost zajímavé zjevy vulkanické, bohaté na krásy přírodní. Menší starokrystallinické zbytky v jv. a jz. země doznaly tolika změn a orografická stavba jejich jest tak komplikovaná, že jen na mapě geologické lze pozorovati jejich samostatnost proti Alpám a Pyrenejím. Erose působila zde tak mohutně, že staré massivy ty dnes jsou daleko převýšeny mladšími pohořími. Druhý co do rozsahu starý massiv, t. Bretonsko, vrcholí v 391 a nejvyšší bod celé sev.-záp. '''F.''', t. Forêt d’Ecouves, v 417 ''m''. Největší a zároveň nejdůležitější čásť '''F.''' náleží t. zv. pánvi pařížské. Jest to v ohledu horopisném celkem rovina s malými rozdíly výškovými, zaujímající téměř celé úvodí Seiny, značnou část střední Loiry a menších pobřežních řek při hranicích belgických. I při nepatrných rozdílech výškových vyznamenává se širý ten kraj přírodními krásami, což děkovati má hlavně tomu, že sev. '''F.''' byla ušetřena před zhoubnou činností doby ledové. Ačkoliv tudíž, jak z celého tuto uvedeného přehledu jest viděti, horopis '''F.''' jest méně složitý než zemí středoevropských, přece jest každá čásť této země morfologicky vysoce zajímavá. Tak na pobřeží falaisy, Landy, étangy a celé zajímavé delta Rhônu s Crau a Camargue, ve vnitru Sologne a Pays de Dombes a střední planina se svými vyhaslými krátery, maary a místy zcela krasovým rázem, kde neschází ani dolin, podzemních toků a jeskyň, proslulým badatelem Martelem ve '''F'''-ii lépe než kde jinde studovaných, Tarn, Jonte a j. řeky vyryly si tu velkolepé caňony až 600 ''m'' hluboko v době, kdy ledovcové potoky Lozèru přinášely ještě daleko větší množství vody než dnes. == Geologické poměry. == Lze-li o některé zemi tvrditi, že děkuje geologické stavbě bohatství, kulturní vyspělost, národ pak čilost a podnikavost, platí to v první řadě o '''F'''-ii. Není nesnadno poznati, kterak k tomu přispěly její různotvárné krajiny i úrodnost půdy, bohatství všelikého materiálu, hojnost přírodních cest obchodních, jež poskytly pevný podklad, na němž duch národní nalezl dosti volnosti, by vyspěl a nabyl rozpínavosti. Že vše to není nahodilé anebo snad konfusně roztroušeno, nýbrž pevně uzákoněno a výsledkem dlouhých dob geologických, že vše to jsou vtělené výsledky sil rodících a účelně přerozujících, přesvědčí každé jen poněkud pečlivější pozorování zajímavé vrstevní stavby této země. {{Prostrkaně|Prahory}}. Na sev.-záp. a ve středu '''F.''' rozprostírají se mocné pruhy starých celin, k nimž přiléhají území mladších usazenin. Na sev.-záp. rozkládají se téměř po celém poloostrově Bretonském a ostrovech Normanských, jsouce v Bretonsku ve směru podélné osy přikryty mocným souvrstvím kambro-silurským. Tyto mladší horniny dělí území archaických vrstev Bretonska ve 2 nestejné díly, v jižní širší a delší, pak v severní užší a a kratší. Tento díl šíří se podél pobřeží Kanálu, prorván a přikryt pásy vrstev silurských a devonských, tak že se jeví jako složen ze soustavy menších a větších ostrovů; onen pak běží pruhem souvislým podél pobřeží Atlantského okeánu až k čáře označené městy Latille a Fautenay. Na východě přikládají se na tyto pruhy prahorní sedimenty jurské a jen na levém břehu Loiry je okruh vrstev jurských přikryt vrstvami útvaru křídového. Rula, svory a krystallinické břidlice skládají souvrství této celiny, jež je na četných místech proražena mocnými obvody žuly a pruhy dioritů, z nichž žuly namnoze poměrně velké území pokrývají (Mayenne, Louvigné-Lassoy, Dinan, Moncontour, Plonaret-Quintin, St. Poi-Pontivy, Montagne-Partenay). Mnohem větší než bretonská je rulová a žulová celina středofrancouzská. Má tvar čtverce, šíří se mezi puklinou ř. Rhônu a údolím Garonny, na severu pak je omezena čarou, na níž leží města Confolens, Lussac, Chatre, St. Amand a Moulins, kdežto na jihu běží jeho okraj, rozčleněný a ovroubený útvarem jurským, od Saissaka k Lodèvě, Largentièře, Privasu, Valenci. I tato celina je vysočinou ploskou, mírně zvlněnou, mající vrchy ohraničené mírnými svahy a je prostoupena údolími mělkými. I ona je na četných místech proražena mohutnými massami eruptivními: čedičovými a porfýrovými, z nichž čedičové zaujímají téměř prostřední tři velké komplexy, kdežto tyto se omezují jen na okraj východní. {{Prostrkaně|Útvar kambro-silurský}} omezuje se na poloostrov Bretonský a na ostrůvky Normanské (Jersey). Všady přikládají se jeho vrstvy k prahornímu podkladu a zaujímají 3 nestejná území, z nichž jedno na severu a dvě na jihu se rozkládají. Z těchto největší je jihovýchodní, rozložené mezi městy Angers, Aleçon, Fougères, Quintin, Pontivy, Redon; mnohem menší je naproti tomu území severní v okolí Cherbourgu a západní v oblasti bretonské.Tato území rozpadají se opět v několik pánví, více méně souvisících. Zpodní oddíl tohoto souvrství (Kambrium) záleží z břidlic, pískovců, drob a vápenců, v nichž jsou druhy z rodu ''Lingulina'' a ''Trilobites''. Na těchto leží vrstvy silurské (siluru zpodního), mezi nimiž jsou nejdůležitější břidlice krycí z okolí Angersu, Vitré s četnými otisky a mimo to pískovce od May v Calvados atd. se zvířenou druhou. Nad těmito vrstvami jsou pískovce, místy v křemence změněné, bez zkamenělin, pak břidlice graptolitové a břidlice s koulemi zploštělými. Území tohoto útvaru je v Bretonsku rozmanitě zvlněno, jako složeno z bezčetných malých plochých hřbetů, mající hřebeny z pískovců, svahy pak a úpatí z břidlic. {{Prostrkaně| Útvar devonský}} dosahuje nepatrných rozměrů plošných a i mohutnosti. Omezuje se toliko na jižní Bretonsko a na ostrůvek Forgues jižně Boulonaisy. V Bretonsku táhne se pruhem podél jižního okraje pánve jižní z krajiny douaiské až k Rochefortu, Challonu a St. Florentu na jižní břeh Loiry. Mimo to skládají jeho vrstvy území obrysu trojúhelníkového mezi Ardennami a ř. Mayenne a vyskytují se pruhem směřujícím od jihových. k sev.-záp. mezi Sablé a Lavaux a na jihu od Rennes, kdež vybíhají v několika pásech. Pískovce v tomto souvrství převažují droby a hlinité břidlice; ložiska vápenců, zvlášť tmavých, jsou zde podřízena. Pokud se týče devonu ostrova Forgues, jeví se zbytkem území někdy souvislého, které se táhlo z Belgie podél jižního kraje Ardenn na východ. Je bohat na zkameněliny. {{Konec formy}} 51k0ellvlinkfgc6i8bl65xlqvc57gz 335102 335082 2026-08-02T15:14:52Z Davmiub 20055 335102 wikitext text/x-wiki {{Pracuje se}} {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Francie | PŘEDCHOZÍ = Franciade | DALŠÍ = Francigenum opus }} {{Textinfo | TITULEK = Francie | AUTOR = [[Autor:Václav Švambera|Václav Švambera]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Devátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1895. S.&nbsp;451-603. [https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:1f368ff0-0a02-11e5-b309-005056825209 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Francie }} {{Forma|proza}} '''Francie''' {''France'', ''République Française''), země a stát v záp. Evropě. {{Prostrkaně|Polohu}} '''F.''' mezi dvěma moři lze — vyjímajíc Anglii — nazvati nejšťastnější všech států evropských. Španělsko má sice také pobřeží atlantské a středomořské, avšak jeho poloha jest příliš jižní, následkem čehož nemá účastenství ve světovém spojení severoatlantském, jako Francie. Vedle toho zde i to váží, že '''F.''' hraničí se 6 státy Evropy (Belgie, Lucembursko, Německo, Švýcarsko, Italie, Španělsko), nehledíc k Anglii, od níž ji dělí či spíše s kterou ji spojuje Kanál (La Manche), mezi Calais a Doverem jen 31 ''km'' široký. K tomu přistupuje i ta neobyčejně příznivá okolnost, že na celé vzdálenosti mezi oběma moři (370 ''km'') nejeví terrain nijakých překážek dopravě. V ohledu vojenském jest poloha '''F.''' výhodnější než Německa nebo Rakouska, neboť má na vše strany jisté přirozené hradby. Tak přechod Alp jest z francouzské strany mnohem snazší, než z italské, jakž tomu učí nejen zeměpis, ale i světové dějiny, počínajíc Hannibalem až k Napoleonům; také byl vliv francouzský daleko znatelnější na východní straně Alp, než italský na straně západní. Hranice mezi oběma státy běží od Col Lunga (2758 ''m'' n. m.) na pobřeží až k S. Gingolphu na jezeře Genevském většinou po hlavním hřebenu Alp. Odtud počíná již méně pravidelná hranice jurská proti Švýcarsku. Nelze mluviti o nějakém hlavním hřebenu Jury, avšak i zde jest přechod z francouzské strany snazší než ze švýcarské. Mezi Jurou a Vogésy nalézá se brána Belfortská (''La Trouée de Belfort''), 28 ''km'' široká, proslulá ve strategii vojenské, známé bojiště od časů Caesara až do poslední války franc.-německé. Hlavním rozhraním proti Německu jsou Vogésy a teprve v jich severu, u Dunnonu, počíná vlastní negeografická hranice francouzská proti Belgii. Nejneschůdnější přechod přes hranici franc. nalézá se v Pyrenejích, zvláště středních; překročení jich jest s obou stran nesnadné. Avšak i jinak jest poloha '''F.''' výhodná; neboť na protějších březích Středozemního moře nalézá se rozsáhlá osada Alžírská (s Tunisem), vzdálená z Marseille jen 771 ''km'', kteroužto vzdálenost urazí rychlý parník za noc a den, kdežto ve '''F.''' samé nejvnitřnější kraje, Burgund a Franche-Comté, jsou jen 400—450 ''km'' vzdáleny od pobřeží, jehož lze po železnici za 11 hod. dosáhnouti. Nejzazší {{Prostrkaně|astronomické body}} hranic '''F.''' jsou na severu Zuydcoote, na sever od Dunkerku na 51° 5′ 27″ s. š., na jihu 42° 20′ s. š. (na jih od Puigmalu), na západě Point de St. Mathieu na 4° 52′ z. d., na východě 7° 39′ v. d., v Alpách Přímořských, kde tyto protíná, 44° s. š. Základní geometrická podoba země jest šestiúhelník, jehož západní a východní strana jest poněkud do vnitř vtlačena. Podélná osa od severu k jihu mezi Severním mořem a Serrou de la Bague de Bourdeilat v depart. Pyrenées Orientales měří 973, největší šířka od Corsèn na Vogésy 888 ''km'', od La Rochellu ku Genevě 542 ''km''. — {{Prostrkaně|Rozčlenění horizontální}} jest nepatrné. Cotentin a Bretonsko jsou jedinými většími poloostrovy, Korsika, 170 ''km'' na jih od Provence vzdálená, jediným větším ostrovem. Ostatní ostrovy pobřežní jsou nečetné a nepatrné. Délka veškeré hranice '''F.''' obnáší 5290 ''km'', z čehož připadá na vodní 3120 (Kanál 1120, Atlantský okeán 1385, Středozemní moře 615 ''km''), na zemní hranici 2170 ''km'' (proti Belgii 460, Lucembursku 14, Německu 320, Švýcarsku 396, Italii 410, Španělsku 570). O {{Prostrkaně|plošných rozměrech}} '''F.''' rozcházejí se samy úřední údaje v létech 1878—87 téměř o 10.000 ''km''². Rozhodně nízká jsou udání jak v »Annuaire du Bureau des Longitudes« (528.400 ''km''²), tak v »Situation financ. des communes« r. 1878 (527.006,8 ''km''²). Ředitelství přímých daní udává 529.103,7 ''km''²; soukromé měření planimetrické, jež r. 1882 dokončil ruský generál Střelbitský, ovšem podle mapy menších rozměrů, vykazuje pro pevninu '''F.''' 523.932, pro ostrovy 9547, úhrnem 533.479 ''km''², z čehož na Korsiku připadá 8866,5 ''km''². Správnější bylo planimetrické vyměření '''F.''' pod Perrierem, jež r. 1887 dle listů mapy 1 : 80.000 bylo provedeno v Service géographique de l’armée. jehož výsledek byl 536.408 ''km''² (z toho Korsika 8722 ''km''²). Avšak i výsledek tento nezdál se ještě dosti spolehlivým, a tak provedeno v Service géogr. pod novým ředitelem Derrécagaixem nové měření Coradiovým planimetrem přímo na měděných plotnách mapy 1 : 80.000. Béře-li se za podklad ellipsoid Clarkeův z r. 1880, činí výpočet 536.479, při Besselovu 536.469, při ellipsoidu ingenieur-geographů 536.464 ''km''². Výsledky tyto rozcházejí se o 0,OO3 %, což jest také asi největší možná chyba tohoto měření. Derrécagaix sám pokládá za nejsprávnější udaj pro plochu '''F.''' 536.479 ''km''². {{Prostrkaně|Pobřeží '''F.'''}} Atlantský okeán tvoří na severu a severozápadě hranici '''F.''' v délce 2505 ''km'', z čehož na Kanál připadá 1120 ''km''. Francouzský břeh Kanálu až za Calais jest vlastně jen pouhým pokračováním plochého, dunami pokrytého pobřeží Severního moře, za Calais dosahuje však moře pohraniční vysočina flanderská v příkrém spádu, tak že na samém pobřeží shledáváme se s výškami přes 100 ''m'' (mys Blanc-Nez 134 ''m''). Ráz severomořský přichází pak k platnosti ještě jednou mezi Boulogne a Aultem, kdež rozsáhlé roviny pobřežní jsou chráněny řadami vysokých dun před zhoubným přílivem. Od ústí Bresly až k ústí Seiny tvoří pobřeží v délce 140 ''km'' skalní stěna křídová, zv. {{Prostrkaně|Falaisy}} (v. t.). Jest to snad nejnebezpečnější čásť pobřeží '''F.''', k čemuž přispívají i časté mlhy. Z přístavů ve Falaisách nejdůležitější jest Dieppe, z menších jmenujeme St. Valery en Caux a Fécamp; při ústí Bresly jsou proslulé mořské lázně Treport. Ze severnějších ještě přístavů v úžině Calaiské nejdůležitější jsou Calais samy pro dopravu do Anglie, na východ odtud Gravelines a Dunkerk, jižně Boulogne. Jest nepochybno, že Falaisy ještě za historické doby ustupují, ovšem cení se roční ústup prům. jen na 30 ''cm''. Urvané zde části unáší moře na sever. Jižně od mysu Hèveského, kde Falaisy končí, dosahuje moře řeka Seina v širokém ústi, do něhož jen během let 1834—53 zanesla 1,3 mil. ''m''³ bahna. Při sev. jeho břehu leží důležitý přístav Le Havre, při jižním lázně Trouville. Sev. břeh poloostrova Normandského vyplňuje Seinský záliv s nebezpečnými útesy (''Rochers de Calvados''). Východně od nich mělká rejda Caenská při ústí ř. Orne, západně ústí ř. Vire s úskalími a mělčinami. V nejsevernější části poloostrova Normandského, mezi Pointe de Barfleur a mysem de la Hague, nalézá se veliký válečný přístav Cherbourg. Celé dosud líčené pobřeží od Dunkerku až k Cherbourgu nevykazuje žádných pobřežních ostrovů. Teprve od mysu posléze jmenovaného nastává značná členitost pobřeží, provázeného nyní pravidelně ostrovy, a přestává teprve při ústí Girondy. Jižně od mysu Hagueského, mezi Normandií a Bretonskem, zalévá se hluboko do země záliv Bretonský, jehož nejzazší čásť sluje Baie de St. Michel, naproti níž leží malé ostrůvky Chauseyské. Téměř uprostřed zálivu Bretonského nalézají se ostrovy Normandské pod panstvím britským. Celé pobřeží poloostrova Bretonského od zálivu St.-Michelského až k ústí Loiry jest neobyčejně rozčleněno, podobno skaerům norským, v sev. části rázu docela fjordového. Do sev. pobřeží poloostrova vnikají hlouběji zátoky St. Malo a St. Brieuc s přístavy t. jm. Všude jest plno nebezpečných útesů. Kde '''F.''' sáhá nejdále k západu, odděluje Passage du Four od pevniny skupinu skalistých Quessantských ostrovů, načež nastupují 3 větší zátoky, Brestská, Douarnenezská a Audierneská. Teprve zde počíná vlastně otevřený okeán; pobřeží však jihobretonské podržuje i dále dosavadní ráz. Do země vniká naproti ostrovům Glenanským dlouhý chobot Quimperský a záliv Forestský, naproti ostr. Groixu Lorientská rejda válečná a něco východněji rejda Etelská, kdežto velmi rozčleněný záliv Morbihanský obmykají poloostrovy Quiberon a Ruis. Naproti němu a sousední zátoce, utvořené ústím Vilainy, leží důležitý ostrov Belle Isle. Zátokou Vilainskou končí se pobřeží bretonské a zátokou Loiry (''Grand Chenal de la Loire'' s přístavy St. Nazaire a Nantes) počíná se pobřeží nového rázu, jež podržuje sice ještě po celé 2 zeměp. stupně dosavadní členitost, liší se však od předešlého plochými břehy s dunami táhnoucími se od ústí jedné řeky, jichž zde hojně, ke druhému, a doprovázeno jest pobřežními bažinami, solnami a odvodňovacími příkopy. Hned na jih od ústí Loiry vyskytuje se velká Baie de Bourgneuf, uzavřená na záp. ostrovem Noirmontierem. Zátoky při ústí řek Sèvre (Pertuis [úžina] Breton) a Charente (Pertuis d’Antioche) uzavřenyjsou proti okeánu ostrovy Ré a Oléronem. Naproti prvnímu leží přístav La Rochelle, naproti Oléronu přístav Rochefort. Mezi Oléronem a pobřežím na jihu prostírá se Pertuis de Maumusson. Členovité pobřeží středofrancouzské končí v ústí Garonny, zde Gironde zvaném, kde příliv mořský učinil ještě ze vzdáleného Bordeaux přístav mořský. Odtud až po samé Pyreneje táhne se ve směru meridionálním pobřeží tak rovné, jako sotva kde jinde v Evropě. Jsou to »Landes«, typická krajina pobřežních dun, provázených řadou étangů (v. t.), z nichž jedině Arcachonský protrhl si širší průchod do moře a utvořil takto jediný přístav na tomto dlouhém pobřeží, kdežto ostatní spojeny jsou s mořem jen menšími toky (''courants''). Teprve při ústí Adouru, kde pod Bayonnou nalézají se proslulé lázně Biarritz, v nejzazším konci zálivu Gascognského (jinak zátoka Vizcajská) jest znáti vliv Pyrenejí na útvar pobřežní. Ve Středomořském pobřeží '''F.''' jeví se značný rozdíl mezi západem a východem. Hranice obou, totiž límanitého pobřeží na západě a příkrého provencského na východě, leží v deltě Rhônu. Na hranici špan.-franc, noří se čásť Pyrenejí (Mts Albères) do moře a příkré stěny žulové ohraničují velké hloubky přístavů Banyuls-sur-Mer, Port Vendres a Collioure. Hned však za ř. Techem nastává již uvedené pobřeží límanité, lišící se však i původem i vzezřením od Land. Zde zanesly četné menší řeky jihofrancouzské průlivy mezi četnými bývalými ostrovy pobřežními a ve spojení s mořem zarovnaly celé pobřeží. Jako zbytek bývalého moře zůstaly étangy, jež lemují celý břeh zálivu du Lion. Z přístavů jest zde nejznamenitější Cette, kdež ústí Canal du Midi do moře Středozemního. Za menším zálivem u Aigues Mortes staneme u delty Rhônu. Obě veliká ramena Rhônu uzavírají jako ostrov Camargue. Ještě za deltou Rhônu, od této oddělena pustinou zv. Crau, nalézá se Étang de Berre, nejvýchodnější z jihofrancouzských, postrádající však úplně rázu límanitého. Zde již dosahuje moře (u Point Riche) hornatina provencská a nastává pobřeží příkré, plné skalistých mysů a menších zátok. Zde se tu a tam vyskytují ostrůvky pobřežní, nejdůležitější z nich Iles d’Hyères naproti zálivu t. jm. Pobřeží to končí pro '''F'''-ii u Nizzy, v nejkrásnějším koutě vší '''F.''' Jest tu celá řada menších přístavů, jako La Ciotat, St. Nazaire, Giens, Hyères, Bormes, St. Tropez, Fréjus, Cannes, Antibes, Nizza, Monaco a 2 přístavy prvého řádu, t. Marseille a Toulon. Na celém pobřeží '''F.''' lze jasně sledovati odvěký boj moře a souše. Do roka ztrácí tak '''F.''' asi 30 ''ha'' půdy. Avšak nejen rozsah, ale i ráz pobřeží se místy podstatně změnil, jak jsme naznačili již při límanitém pobřeží jihofrancouzském. Delta Rhônu prý se posunovalo ročně o 0,57 ''m'' a vzrostlo prý za posledních 2000 let o 300 ''km''². Změn se tu děje dost ještě za historické doby, tak na př. vznikl líman při ústí ř. Aude teprve r. 1320, kdy řeka tato protrhla svoje hráze. Kdežto na pobřeží Středomořském třeba míti za to, že pobřežní ostrovy byly k pevnině připojeny, lze o pobřeží atlantském tvrditi opak. Celý dlouhý pás ostrovů od Cherbourgu až po ústí Girondy jest jen zříceninou, zbylou z pevniny, jež podlehla nárazu vln mořských. V těchto končinách jeví se zhoubná činnost moře nejintensivněji. Na sev. pobreží Bretonska setkáváme se s největším (vedle Bristolu) přílivem v Evropě, 16 ''m'', a příboj vln plní tu ještě na 80 ''m'' vysoko vzduch pěnou. Ještě dnes užívá se z lesů zde potopených černého dřeva, na př. u St. Malo. U St. Michela lze někdy viděti utopené vsi Maury, Feuillette, St. Louis Bourgaut, Porz Picas. Z potopené vsi St. Etienne de Pahul bylo r. 1735 odlivem bahno odneseno a lidé chodili tam sbírat různé předměty. V jakých rozměrech boj ten trvá, lze posouditi z toho, že jen při zátoce St.-Brieucké urvalo prý moře od V. stol. asi 310 ''km''² země; v zátoce St.-Michelské vystupuje při odlivu souše v rozměru přes 300 ''km''². Místy ovšem moře také nanáší, při čemž se děje jakási výměna hornin proudy mořskými; tak nalézá se křídový hlen Normandie zanesen až při ústí Loiry a žulový štěrk Bretonska při ústí Seiny, ano až u Calais. Nejvíce zanáší se pobřeží mezi Loirou a Girondou, zvláště však při ústí řek Seudre, Charente a Sèvre. Zde vyplněny celé zálivy, jako na př. Poitouský, 400 ''km''² veliký, jenž sáhal kdysi až k Niortu, a v jedné zátoce Aiguillonské přibývá prý ročně 30 ''ha'' země. Ovšem sluší zároveň připomenouti, že zde sotva kdy bylo pravé moře, spíše vždy písčiny, solné bažiny, ba i kopce. Někde sjednány během věků zase staré poměry, tak na př. dnešní poloostrov Quibéron, kdysi čásť pevniny, pak ostrov, jest nyní zase spojen úzkým pruhem země s pevninou; totéž platí o ostrovu Batzu sev. od ústí Loiry, a také na jih od tohoto ústí ostrov de Noirmoutier byl by již spojen s pevninou, kdyby průliv oddělující jej od pevniny (Goulet de Fromentine) nebyl býval uměle prohlouben. Příroda sama vyzývá tu člověka k boji proti sobě. V ohledu tom věnuje se dnes zlepšení poměrů pobřežních ve '''F'''-ii vzorná péče, ač boj na některých místech, na př. v Bretonsku a na ostrovech pobřežních, i v jihu, kde ostr. Ré a Oléron bojují těžce o svou existenci, jeví se býti marným. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Horopis. == Horopis '''F.''' líčen jest již ve čl. {{Prostrkaně|Evropa}} (VIII., 860 a 861.) a též v článcích o jednotlivých horstvech a krajinách na př. {{Prostrkaně|Ardenny}}, {{Prostrkaně|Cevenny}} a j., pročež obmezujeme se tu na stručný jen přehled. Střední výšku '''F.''' počítal r. 1874 G. Leipoldt na 393,84 ''m'', tedy o 100 ''m'' více, než stř. výšku Evropy, což ovšem děkuje '''F.''' pohraničním horstvům, Alpám a Pyrenejím, střední planině, jež při rozsahu 80.000 ''km''² má dle Juliena střední výšku 700-800 ''m''; největší čásf '''F.''' vykazuje však výšky daleko pod střední hodnotu. J. Palacký rozdělil ve svém horopisu '''F.''' (Zeměpisný Sborník, III., str. 409, 420) '''F'''-ii na 12 krajů: 1. Severozápad (Bretonsko), 2. sever (Normandie), 3. severovýchod (Ardenny), 4. střed (Auvergne), 5. západ (Languedoc), 6. jihozápad (Pyreneje), 7. jih, 8. Jura, 9. Vogésy, 10. Alpy, 11. údolí Rhônu a Saôny, 12. pohoří Esterel. S tím srovnává se většinou i F. Hahn (v Kirchhoffově Länderk. v. Eur.), jehož orografické provincie jsou: 1. Střední planina (Auvergne), 2. Bretonsko s okolím, 3. úvodí Garonny a Landy, 4. pařížská pánev, 5. přechod mezi Garonnou a pařížskou pánví (na ř. Charente), 6. údolí Rhônu a Saôny, 7. západní Alpy, 8. Jura, 9. Lotrinsko s Vogésami, 10. Brána Belfortská, 11. břidlicové horstvo rýnsko-belgické (Ardenny). Více než kde jinde jsou ve '''F'''-ii poměry geologické, horopisné a vodopisné ve vzájemném vztahu. Ve velkém jest to souvislá soustava rovin, prostírající se od moře k moři, s povšechným svahem dle toku řek (tedy hlavně od jv. k sz.), oddělená od ostatní Evropy v jihozápadě Pyrenejemi, na východě Alpami, Jurou a Vogésy, kdežto Ardenny na severu a severovýchodě nelze pokládati za přírodní hranici. Jako ostrov z moře zdvihá se v srdci země z rovin těchto mohutný massiv středofrancouzský (Plateau central), zaujímající přes ¹/₇ celé '''F.''' Francouzská strana Pyrenejí jest vlhčí, porostlejší a vůbec celkem příjemnější než španělská, přístupnost však jejich jest asi s obou stran stejná. Hranice nesleduje tu vždy nejvyšší hřebeny a nejvyšší vrcholy nenalézají se na území franc. Příznivěji pro '''F'''-ii než pro její sousedy utvářeny jsou poměry v ostatních pohraničních horstvech. Od samého moře táhne se tu až k hranicím švýcarským mohutná hradba {{Prostrkaně|Alp Západních}}. Podkladem jich, dle nových badání Bertrandových vějířové stavby, jest karbonní osa mezi Bourg S. Maurice a Briançonem. Z massiva Montblancského náleží '''F'''-ii jen menší čásť. Vrchol Evropy 4810 ''m'' náleží '''F'''-ii a Italii. Svými předhořími vyplňují Alpy úvodí levých přítoků Rhônu od Isèry až k Duranci, malá však pohoří zcela v jihu Provence, t. Chaine les Maudres a Esterel, náležejí, jak se podobá, již k horstvu korsickému. V Savojsku potkává se soustava alpská směru severojižního se soustavou Jury směru od jihozáp. k sev.-vých. Také {{Prostrkaně|Jura}}, prostírající se v délce několika set ''km'' od Perte du Rhône až ku bráně Belfortské, nepatří '''F'''-ii než svou západní částí. Nejvyšší vrcholy nalézají se v jihovýchodě, t. Crêt de la Neige 1724 ''m'' a Reculet 1720 ''m'', kdežto v sev. francouzské části jen pásmo Chaumontské dosahuje 1122 ''m'' a nejvyšší body ostatních pásem bývají pouze přes 800 ''m'' vysoké. Jura není jednotným pohořím, nýbrž celou soustavou pásem a pahorkatin. Také na sever od brány Belfortské (Belfort 334 ''m'' n. m.) z {{Prostrkaně|Vogés}}, horstva druhdy zcela francouzského, zbyl '''F'''-ii jen záp. svah, a to ještě nezcela. Francouzská strana Voges má drsnější podnebí, více srážek, více vody, více stop ledové doby, než německá; jsouc silně zalesněna, skýtá jen zřídka nějaký rozhled. {{Prostrkaně|Ardenny}}, pokud náležejí '''F'''-ii, jsou planinou, v níž Mosa a Mosella hluboce zaryly svá koryta. Nejvyšší bod u Fumay poblíž hranice belgické jest jen 470 ''m'' n. m. Vedle tuto jmenovaných nemá '''F.''' horstva, jež by zasluhovalo toho jména, s jedinou výjimkou střední planiny (Auvergne). Zároveň s Bretonskem jest tento massiv geologicky nejstarší částí celé '''F.''' Vyniká ovšem více jednotvárností a rozlohou horizontálni, než výškou nadmořskou. Puy de Sancy, 1886 ''m'' vys., jest zároveň nejvyšší horou celé vnitřní '''F.''' Příjemně přerušují tuto jednotvárnost zajímavé zjevy vulkanické, bohaté na krásy přírodní. Menší starokrystallinické zbytky v jv. a jz. země doznaly tolika změn a orografická stavba jejich jest tak komplikovaná, že jen na mapě geologické lze pozorovati jejich samostatnost proti Alpám a Pyrenejím. Erose působila zde tak mohutně, že staré massivy ty dnes jsou daleko převýšeny mladšími pohořími. Druhý co do rozsahu starý massiv, t. Bretonsko, vrcholí v 391 a nejvyšší bod celé sev.-záp. '''F.''', t. Forêt d’Ecouves, v 417 ''m''. Největší a zároveň nejdůležitější čásť '''F.''' náleží t. zv. pánvi pařížské. Jest to v ohledu horopisném celkem rovina s malými rozdíly výškovými, zaujímající téměř celé úvodí Seiny, značnou část střední Loiry a menších pobřežních řek při hranicích belgických. I při nepatrných rozdílech výškových vyznamenává se širý ten kraj přírodními krásami, což děkovati má hlavně tomu, že sev. '''F.''' byla ušetřena před zhoubnou činností doby ledové. Ačkoliv tudíž, jak z celého tuto uvedeného přehledu jest viděti, horopis '''F.''' jest méně složitý než zemí středoevropských, přece jest každá čásť této země morfologicky vysoce zajímavá. Tak na pobřeží falaisy, Landy, étangy a celé zajímavé delta Rhônu s Crau a Camargue, ve vnitru Sologne a Pays de Dombes a střední planina se svými vyhaslými krátery, maary a místy zcela krasovým rázem, kde neschází ani dolin, podzemních toků a jeskyň, proslulým badatelem Martelem ve '''F'''-ii lépe než kde jinde studovaných, Tarn, Jonte a j. řeky vyryly si tu velkolepé caňony až 600 ''m'' hluboko v době, kdy ledovcové potoky Lozèru přinášely ještě daleko větší množství vody než dnes. == Geologické poměry. == Lze-li o některé zemi tvrditi, že děkuje geologické stavbě bohatství, kulturní vyspělost, národ pak čilost a podnikavost, platí to v první řadě o '''F'''-ii. Není nesnadno poznati, kterak k tomu přispěly její různotvárné krajiny i úrodnost půdy, bohatství všelikého materiálu, hojnost přírodních cest obchodních, jež poskytly pevný podklad, na němž duch národní nalezl dosti volnosti, by vyspěl a nabyl rozpínavosti. Že vše to není nahodilé anebo snad konfusně roztroušeno, nýbrž pevně uzákoněno a výsledkem dlouhých dob geologických, že vše to jsou vtělené výsledky sil rodících a účelně přerozujících, přesvědčí každé jen poněkud pečlivější pozorování zajímavé vrstevní stavby této země. {{Prostrkaně|Prahory}}. Na sev.-záp. a ve středu '''F.''' rozprostírají se mocné pruhy starých celin, k nimž přiléhají území mladších usazenin. Na sev.-záp. rozkládají se téměř po celém poloostrově Bretonském a ostrovech Normanských, jsouce v Bretonsku ve směru podélné osy přikryty mocným souvrstvím kambro-silurským. Tyto mladší horniny dělí území archaických vrstev Bretonska ve 2 nestejné díly, v jižní širší a delší, pak v severní užší a a kratší. Tento díl šíří se podél pobřeží Kanálu, prorván a přikryt pásy vrstev silurských a devonských, tak že se jeví jako složen ze soustavy menších a větších ostrovů; onen pak běží pruhem souvislým podél pobřeží Atlantského okeánu až k čáře označené městy Latille a Fautenay. Na východě přikládají se na tyto pruhy prahorní sedimenty jurské a jen na levém břehu Loiry je okruh vrstev jurských přikryt vrstvami útvaru křídového. Rula, svory a krystallinické břidlice skládají souvrství této celiny, jež je na četných místech proražena mocnými obvody žuly a pruhy dioritů, z nichž žuly namnoze poměrně velké území pokrývají (Mayenne, Louvigné-Lassoy, Dinan, Moncontour, Plonaret-Quintin, St. Poi-Pontivy, Montagne-Partenay). Mnohem větší než bretonská je rulová a žulová celina středofrancouzská. Má tvar čtverce, šíří se mezi puklinou ř. Rhônu a údolím Garonny, na severu pak je omezena čarou, na níž leží města Confolens, Lussac, Chatre, St. Amand a Moulins, kdežto na jihu běží jeho okraj, rozčleněný a ovroubený útvarem jurským, od Saissaka k Lodèvě, Largentièře, Privasu, Valenci. I tato celina je vysočinou ploskou, mírně zvlněnou, mající vrchy ohraničené mírnými svahy a je prostoupena údolími mělkými. I ona je na četných místech proražena mohutnými massami eruptivními: čedičovými a porfýrovými, z nichž čedičové zaujímají téměř prostřední tři velké komplexy, kdežto tyto se omezují jen na okraj východní. {{Prostrkaně|Útvar kambro-silurský}} omezuje se na poloostrov Bretonský a na ostrůvky Normanské (Jersey). Všady přikládají se jeho vrstvy k prahornímu podkladu a zaujímají 3 nestejná území, z nichž jedno na severu a dvě na jihu se rozkládají. Z těchto největší je jihovýchodní, rozložené mezi městy Angers, Aleçon, Fougères, Quintin, Pontivy, Redon; mnohem menší je naproti tomu území severní v okolí Cherbourgu a západní v oblasti bretonské.Tato území rozpadají se opět v několik pánví, více méně souvisících. Zpodní oddíl tohoto souvrství (Kambrium) záleží z břidlic, pískovců, drob a vápenců, v nichž jsou druhy z rodu ''Lingulina'' a ''Trilobites''. Na těchto leží vrstvy silurské (siluru zpodního), mezi nimiž jsou nejdůležitější břidlice krycí z okolí Angersu, Vitré s četnými otisky a mimo to pískovce od May v Calvados atd. se zvířenou druhou. Nad těmito vrstvami jsou pískovce, místy v křemence změněné, bez zkamenělin, pak břidlice graptolitové a břidlice s koulemi zploštělými. Území tohoto útvaru je v Bretonsku rozmanitě zvlněno, jako složeno z bezčetných malých plochých hřbetů, mající hřebeny z pískovců, svahy pak a úpatí z břidlic. {{Prostrkaně| Útvar devonský}} dosahuje nepatrných rozměrů plošných a i mohutnosti. Omezuje se toliko na jižní Bretonsko a na ostrůvek Forgues jižně Boulonaisy. V Bretonsku táhne se pruhem podél jižního okraje pánve jižní z krajiny douaiské až k Rochefortu, Challonu a St. Florentu na jižní břeh Loiry. Mimo to skládají jeho vrstvy území obrysu trojúhelníkového mezi Ardennami a ř. Mayenne a vyskytují se pruhem směřujícím od jihových. k sev.-záp. mezi Sablé a Lavaux a na jihu od Rennes, kdež vybíhají v několika pásech. Pískovce v tomto souvrství převažují droby a hlinité břidlice; ložiska vápenců, zvlášť tmavých, jsou zde podřízena. Pokud se týče devonu ostrova Forgues, jeví se zbytkem území někdy souvislého, které se táhlo z Belgie podél jižního kraje Ardenn na východ. Je bohat na zkameněliny. {{Prostrkaně|Útvar permo-karbonský}} vykazuje rovněž jako devon rozlohu malou, souvrství slabé, přes to, že se zdá, jakoby na některých místech docházel mohutnosti větší. Prahorní vysočina Auvergnská a poloostrov Bretonský jsou jeho oblastí. Na oné je mnohem silněji vyvinut než zde. Rozpadá se na dosti značné množství větších a menších pánví, rozložených v kruzích ve vých. oddílu vysočiny Auvergnské a táhnoucích se podél jižního okraje poloostrova Bretonského mezi Vauvantem a Chateauem. Největší z Auvergnských kamenouhelných pánví jsou: na sev.-záp. pánev Autumská, St. Etiennská, Rive-de-Gierská, Alaiská, Rhodeská a Briveská. Mimo tyto jsou dále velezajímavé kamenouhelné pánvičky, které spadají do čáry běžící od sev. na jih mezi Louvigny a Plé. Všechny tyto pánve a pánvičky kamenouhelné dokazují, že jsou na místech dřívějších močálů, bažinatých lesů a rašelinišť, které za doby kamenouhelné pokrývaly tehdy vyčnívající vysočinu Auvergnskou. Usazeniny kamenného útvaru leží bezprostředně na prahorním podkladu, zřídka kde na mladším. Jejich souvrství počíná slepenci z úlomků rul, které nahoru se mění v pískovce jemnozrnné, do nichž jsou vloženy břidlice. Na některých místech chovají tyto pískovce železné rudy, jinde kam. uhlí. Uložení vrstevní je pánvovité, jsouc namnoze zborceno; vrstvy jsou zprohybány a též pošinuty, což způsobily eruptivní massy. Tyto poměry jsou spletitější a ztíženější, jestliže je pánev přikryta usazeninami mladšími, triasovými nebo jurskými. Uhlí je výtečné, jeho doprava po Loiře a Rhônu snadna, podmínky to, jimž průmysl franc. děkuje lví díl nynějšího zdokonalení. Perm jest tam nepatrně vyvinut, toliko v oblastech kamenouhelných u Alby (Aveyron) a Lodévy (Hérault). {{Prostrkaně|Útvar triadický}} skládá 2 poměrně malá území, menší ve střední '''F'''-ii, přilehlé pruhem na prahorní vysočinu Auvergnskou, větší na hranici sev.-vých. v Lotrinkách. Tato triadická oblast není než nejzápadnějším dílem mohutného území triadického v záp. Německu. Odtud vniká na území Elsaska, tvoříc s tamním podílem celek triadický, oddělený trhlinou rýnskou od mateční oblasti východní. V Lotrinkách je tento oddíl omezen na západ pruhem vápenců jurských, jehož hraničná mez míří oklikami od Nancy přes Mirecourt k městu Fayl. Rovněž i jižní hranici této oblasti omezují usazeniny jurské od Faylu přes Lure к Belfortu, kdež dosahují hranice německé. Téměř všemi členy je trias na tomto obvodu zastoupen; jestiť tu pestrý pískovec, lasturnatý vápenec a pestrý slin (Keuper), ovšem různě vyvinutý a různě mocný. Jeho souvrství počíná vogéským pískovcem (nejzpodnějším pásmem pestrého pískovce), kterýž podél prahorního centra Vogés se táhne a jen na malou plošku '''F.''' vniká. Mnohem silněji je vyvinuto střední a svrchní pásmo pestrého pískovce, leč i tato pásma nedosahují zvláštní rozlohy, jsouce přikryta na velkých prostranstvích svrchními členy triadickými, zejména vápencem lasturnatým. Tento vniká z Elsaska do Lotrink mezi Lunéville a Blamont, táhne se širokým pruhem téměř středem území triadického až po Epinal, kdež se zužuje a obloukem vybočuje až takměř k záp. hranici, podél níž se šíří bezprostředně k jihu. Lasturnatý vápenec skládá i na severu prahorní vysočiny Auvergnské protáhlý ostrov. Území pestrého slinu ovrubuje úzkým proužkem triadickou oblasť lotrinskou a je zastoupeno zbytky v pohoří jurském (Poligny, Auxon). Jeho souvrství počíná jílovým uhlím (''marnes irisées'') neboli zpodním pásmem, jež skládá se z pestrých slínů, sádrovců, slínitých jílů, ložísk anhydritu, kamenné soli. Na těchto vrstvách leží pestré slíny celistvé nebo drobnozrnné a dolomitové vápence s hojnými zkamenělinami, vezpod se sádrovci a jíly. {{Prostrkaně|Útvar jurský}} šíří se ve '''F'''-ii dvěma velikými kruhy, jichž průměry leží téměř v podélné ose '''F.''' Severní kruh je otevřený, ohraničen jsa Kanálem, kterýž dělí jeho sedimenty od anglických; jižní kruh je však uzavřen, obepínaje prahorní vysočinu Auvergnskou, na jejíž žuly, ruly a svory se bezprostředně klade. Toto jurské území dělí prorva ř. Sâone od východní oblasti francouzské Jury. Konečně na jihu '''F.''', téměř rovnoběžně s osou Pyrenejí, šíří se od Argillezu přes Girons řada ostrůvků podřízených. Severní kruh uzavírá pánev pařížskou, jeho vrstvy zapadají k centrálnímu prahornímu plateau, což svědčí tomu, že severní kruh je okrajem pánve složené ze tří obvodů, uložených na třech různě starých massách: v Bretoňsku, na centrální vysočině Auvergnské a území Ardenn a Vogés. Ono záleží ze 3 kruhových ramen, z nichž západní je pokračováním jury anglické na půdě franc., střední je spojeno se sev. ramenem jury jižního kruhu, kdežto východní, nejširší rameno je širokou nížinou prorváno, která sahá od Mezièry až k Boulogni, vyplněna jsouc vrstvami kamenouhelnými, křídovými, třetihorními a diluviálními. Teprve v okolí Boulogně vystupují jurské sedimenty na den, skládajíce malý, k prorvě Kanálu přilehlý ostrůvek, jenž naznačuje směr, kudy třeba hledati jurský pokrov sedimentů na protějším území anglickém. Jižní, téměř uzavřený kruh obepíná prahorní vysočinu Auvergnskou, táhne se pruhem mezi Valencí a Lyonem, kdež je přikryt usazeninami útvaru křídového a třetihorního, a vniká přes Rodez, Cahors a Angoulême až k La Rochelle, kde dosahuje břehu okeánu. Od La Rochelly lze jej sledovati na sev.-vých. až k Neversu a Auxerre, odtud na východ až po tok Sâony, kde hraničí s územím pohoří franc. Jury. Vrstvy tohoto kruhu zapadají od středu centrální vysočiny Auvergnské na venek, tak že jsou tu starší vrstvy buď bezprostředně uloženy na prahorní vysočině, triasu a kam. útvaru, kdežto mladší nalézají se dále vně, kdež jsou přikryty usazeninami křídovými a třetihorními. Rovněž území pohoří franc. Jury zaujímá značně velkou prostoru, přes to, že jest jen dílem, a to jihozáp., jež se šíří od sev. břehu Rýnu, kde souvisí s Jurou německou, poloobloukem na jihozápad přes Iverdon, Lasarraz, Gex až k pevnosti Écluse. Jižně tohoto města běží pak jurské usazeniny podél záp. břehu Rhônu; v krajině jezera Bourgetského vnikají na protější břeh, kdež se připojují k juře savojských Alp. — Území toto je prostoupeno údolími srázných svahů, rozervaných hřebenů. Jižně tohoto území rozprostírá se rovněž rozlehlý pruh jurských usazenin mezi Genevou a Lyonem. Zde jest přechod od vlastního jurského terrainu k juře alpské, a to východ. Rhônu od Genevy až k Lyonu. Viděti to jest zřejmě v krajině mezi Salève a Genevou a na pohoří poblíž Bourgetského jezera. Zde jest ještě polodómovitá stavba, kdežto na protějších svazích spadají vrstvy znenáhla pod příkrov vrstev křídových. — Toto mohutné jurské souvrství začíná liasem, rozčleněným na několik podčlenů, z nichž nejzpodnější skládá se ze železitých pískovců (''infralias''), vápenců gryphitových (''étage sénomanien''), z břidlic, pískovců a vápenců středního liasu (''é. liasien''), ze žlutavých, hlinitých a slídnatých vápenců, jež uzavírají místy železné rudy (''é. toarcien''). Na liasu spočívá ve střední juře mocné souvrství (''étage bajocien''), jehož správné roztřídění činilo již mnohé nesnáze; ale nyní se ví, že v Normandii leží v jeho podkladu lesklé vápence (Mâlière), poblíž Bayeuxu železité oolithy (''oolith ferrigineuse'') a na nich modré jíly neb slíny (Post-en-Bessin). Stupeň bathský (''é. bathonien'') začíná se velkými oolithy (''calcaire de Caen''), na nichž jsou železné rudy a šedomodré jíly a vápence (''é. callovien''), pak sledují šedomodré nebo černé slínité jíly s vápenci, oolithy a pískovci (''é. oxfordien''). Nad těmito sedimenty leží konečně skutečné korálové vápence (''é. corallien''), na některých místech přikryté slíny nebo vápenci (''é. kimmeridge''), na nichž pak spočívá vápenec portlandský (''é. portlandien''). {{Prostrkaně| Útvar křídový}} zaujímá ve '''F'''-ii 3 velká území. Na severu šíří se v okolí Paříže, kde přiléhá na obvodu na vrstvy jurské, na jihozápad rozkládaje se dvěma menšími pánvemi, z nichž jedna podél centrální vysočiny Auvergnské, druhá rovnoběžně s osou Pyrenejí běží, konečně rozprostírá se širokým pruhem na jihových. '''F.''' poblíže Alp a od Valence podél jižního toku Rhône širokým pruhem, kterýž se přikládá k Alpám. Nejdůležitějším z těchto obvodů je bez odporu území {{Prostrkaně|pařížské pánve}}, již lze rozděliti v oddíl vých., seinský a jihozápad loirský. Její souvrství počíná usazeninami neocomu, uloženými přímo na vápenec portlandský, z nichž nejzpodnější skládá se z bílého vápence nebo železitého pískovce; na něm leží vápence, vápencovité slíny, šedé slíny (syst. Urgonien), pak šedomodré nebo žluté slíny (''Argiles à plicatules''), které zhusta přecházejí v železité pískovce (''Terrain Aptien''). Stupeň gaultský, jenž následuje, začíná tmavými jíly (''étage albien''), na nichž nahoru následuje chlóritová křída (''é. cénomanien''), vápence křídové, hlinité nebo písčité a pískovce střídavě uložené s modrými nebo žlutými jíly, dále vápenné tuffy (''craie tuffeau''), bílá křída (''é. sénonien'') a konečně železitý vápenec (''calcaire pisolithique''). — Poněkud od tohoto odchylné jest uvrstvení křídového území {{Prostrkaně|tourainského}}, na němž počíná se jeviti již ráz jižní. Vezpod tamního souvrství leží lupenité jíly s uhlím nedozrálým, na nich pak slíny nebo železité <br> pískovce, tvrdé vápence s rudisty (2. zona rudistová), dále žluté vápnité slíy (3. zona rud.) a konečně vápenec světložlutý, zřetelně uvrstvený (4. zona rud.). — Neméně zajímava je oblast křídová v jihových. '''F'''-ii. Šíří se na jižní hranici švýcarské jury od břehu až k Genevě dlouhým, úzkým, tu a onde prorvaným pruhem vápenců a slínů, označených dle Neuchâtelu neocomien. Tyto usazeniny vnikají též do vnitřních údolí jihozáp. Jury a slučují se u Genevy a Chambéry s křídovými usazeninami alpskými, s nimiž se pak táhnou na východ až k Vídni, na jihozápad až do Provence. Tamní souvrství má u Neuchâtelu a St. Croix vezpod jíly waeldské, na nich bituminosní slíny, bílý a železitý vápenec (''é vilangien''), dále slíny zkamenělinami bohaté a konečně vápence kaprotinové. {{Prostrkaně|Útvar třetihorní}} zaujímá ve '''F'''-ii četná a velká území, zejména na severu a jihu. Jeho souvrství je mocné, má usazeniny na zkameněliny bohaté a zaujímá téměř všechny členy od eocénu po pliocén. Jeho usazeniny šiří se od břehu Kanálu na jih pánve pařížské, vnikají dlouhým pruhem na prahorní vysočinu Auvergnskou až pod čedičové chlumy, kdež se rozkládají až na území kamenouhelného útvaru. Prahorní vysočina středofrancouzská tvoří přirozený val mezi severofranc. a jihofrancouzskou třetihorní oblastí, ale val neúplný, neboť tyto třetihorní usazeniny jej na západě obcházejí; tak je severní oblast přece jen spojena řadou ostrůvků s oblastí jižní a to územím jurským a křídovým. Spojení to sjednává oblast falunů (lasturovitá země) bordeauxských, k níž se druží velké území pyrenejské, dále na jihovýchodě obvod montpellierský, na východě v poříčí Rhônu provencský a drômský. — Bez odporu nejdůležitějším i dějepisně význačným je z těchto území {{Prostrkaně|pánev pařížská}}. Její mocné souvrství šíří se kruhem po okolí Paříže, obehnáno jsouc valem vrstev jurských a křídového útvaru, ale ne všady přikrývá dno podkladné zcela; jsou místa, kde vrstvy křídové čnějí nad příkrovem třetihorním. {{Konec formy}} 3shimid5f9w569tdqsc76q2lt05kpoy 335104 335102 2026-08-02T16:30:15Z Davmiub 20055 /* Horopis. */ 335104 wikitext text/x-wiki {{Pracuje se}} {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Francie | PŘEDCHOZÍ = Franciade | DALŠÍ = Francigenum opus }} {{Textinfo | TITULEK = Francie | AUTOR = [[Autor:Václav Švambera|Václav Švambera]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Devátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1895. S.&nbsp;451-603. [https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:1f368ff0-0a02-11e5-b309-005056825209 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Francie }} {{Forma|proza}} '''Francie''' {''France'', ''République Française''), země a stát v záp. Evropě. {{Prostrkaně|Polohu}} '''F.''' mezi dvěma moři lze — vyjímajíc Anglii — nazvati nejšťastnější všech států evropských. Španělsko má sice také pobřeží atlantské a středomořské, avšak jeho poloha jest příliš jižní, následkem čehož nemá účastenství ve světovém spojení severoatlantském, jako Francie. Vedle toho zde i to váží, že '''F.''' hraničí se 6 státy Evropy (Belgie, Lucembursko, Německo, Švýcarsko, Italie, Španělsko), nehledíc k Anglii, od níž ji dělí či spíše s kterou ji spojuje Kanál (La Manche), mezi Calais a Doverem jen 31 ''km'' široký. K tomu přistupuje i ta neobyčejně příznivá okolnost, že na celé vzdálenosti mezi oběma moři (370 ''km'') nejeví terrain nijakých překážek dopravě. V ohledu vojenském jest poloha '''F.''' výhodnější než Německa nebo Rakouska, neboť má na vše strany jisté přirozené hradby. Tak přechod Alp jest z francouzské strany mnohem snazší, než z italské, jakž tomu učí nejen zeměpis, ale i světové dějiny, počínajíc Hannibalem až k Napoleonům; také byl vliv francouzský daleko znatelnější na východní straně Alp, než italský na straně západní. Hranice mezi oběma státy běží od Col Lunga (2758 ''m'' n. m.) na pobřeží až k S. Gingolphu na jezeře Genevském většinou po hlavním hřebenu Alp. Odtud počíná již méně pravidelná hranice jurská proti Švýcarsku. Nelze mluviti o nějakém hlavním hřebenu Jury, avšak i zde jest přechod z francouzské strany snazší než ze švýcarské. Mezi Jurou a Vogésy nalézá se brána Belfortská (''La Trouée de Belfort''), 28 ''km'' široká, proslulá ve strategii vojenské, známé bojiště od časů Caesara až do poslední války franc.-německé. Hlavním rozhraním proti Německu jsou Vogésy a teprve v jich severu, u Dunnonu, počíná vlastní negeografická hranice francouzská proti Belgii. Nejneschůdnější přechod přes hranici franc. nalézá se v Pyrenejích, zvláště středních; překročení jich jest s obou stran nesnadné. Avšak i jinak jest poloha '''F.''' výhodná; neboť na protějších březích Středozemního moře nalézá se rozsáhlá osada Alžírská (s Tunisem), vzdálená z Marseille jen 771 ''km'', kteroužto vzdálenost urazí rychlý parník za noc a den, kdežto ve '''F.''' samé nejvnitřnější kraje, Burgund a Franche-Comté, jsou jen 400—450 ''km'' vzdáleny od pobřeží, jehož lze po železnici za 11 hod. dosáhnouti. Nejzazší {{Prostrkaně|astronomické body}} hranic '''F.''' jsou na severu Zuydcoote, na sever od Dunkerku na 51° 5′ 27″ s. š., na jihu 42° 20′ s. š. (na jih od Puigmalu), na západě Point de St. Mathieu na 4° 52′ z. d., na východě 7° 39′ v. d., v Alpách Přímořských, kde tyto protíná, 44° s. š. Základní geometrická podoba země jest šestiúhelník, jehož západní a východní strana jest poněkud do vnitř vtlačena. Podélná osa od severu k jihu mezi Severním mořem a Serrou de la Bague de Bourdeilat v depart. Pyrenées Orientales měří 973, největší šířka od Corsèn na Vogésy 888 ''km'', od La Rochellu ku Genevě 542 ''km''. — {{Prostrkaně|Rozčlenění horizontální}} jest nepatrné. Cotentin a Bretonsko jsou jedinými většími poloostrovy, Korsika, 170 ''km'' na jih od Provence vzdálená, jediným větším ostrovem. Ostatní ostrovy pobřežní jsou nečetné a nepatrné. Délka veškeré hranice '''F.''' obnáší 5290 ''km'', z čehož připadá na vodní 3120 (Kanál 1120, Atlantský okeán 1385, Středozemní moře 615 ''km''), na zemní hranici 2170 ''km'' (proti Belgii 460, Lucembursku 14, Německu 320, Švýcarsku 396, Italii 410, Španělsku 570). O {{Prostrkaně|plošných rozměrech}} '''F.''' rozcházejí se samy úřední údaje v létech 1878—87 téměř o 10.000 ''km''². Rozhodně nízká jsou udání jak v »Annuaire du Bureau des Longitudes« (528.400 ''km''²), tak v »Situation financ. des communes« r. 1878 (527.006,8 ''km''²). Ředitelství přímých daní udává 529.103,7 ''km''²; soukromé měření planimetrické, jež r. 1882 dokončil ruský generál Střelbitský, ovšem podle mapy menších rozměrů, vykazuje pro pevninu '''F.''' 523.932, pro ostrovy 9547, úhrnem 533.479 ''km''², z čehož na Korsiku připadá 8866,5 ''km''². Správnější bylo planimetrické vyměření '''F.''' pod Perrierem, jež r. 1887 dle listů mapy 1 : 80.000 bylo provedeno v Service géographique de l’armée. jehož výsledek byl 536.408 ''km''² (z toho Korsika 8722 ''km''²). Avšak i výsledek tento nezdál se ještě dosti spolehlivým, a tak provedeno v Service géogr. pod novým ředitelem Derrécagaixem nové měření Coradiovým planimetrem přímo na měděných plotnách mapy 1 : 80.000. Béře-li se za podklad ellipsoid Clarkeův z r. 1880, činí výpočet 536.479, při Besselovu 536.469, při ellipsoidu ingenieur-geographů 536.464 ''km''². Výsledky tyto rozcházejí se o 0,OO3 %, což jest také asi největší možná chyba tohoto měření. Derrécagaix sám pokládá za nejsprávnější udaj pro plochu '''F.''' 536.479 ''km''². {{Prostrkaně|Pobřeží '''F.'''}} Atlantský okeán tvoří na severu a severozápadě hranici '''F.''' v délce 2505 ''km'', z čehož na Kanál připadá 1120 ''km''. Francouzský břeh Kanálu až za Calais jest vlastně jen pouhým pokračováním plochého, dunami pokrytého pobřeží Severního moře, za Calais dosahuje však moře pohraniční vysočina flanderská v příkrém spádu, tak že na samém pobřeží shledáváme se s výškami přes 100 ''m'' (mys Blanc-Nez 134 ''m''). Ráz severomořský přichází pak k platnosti ještě jednou mezi Boulogne a Aultem, kdež rozsáhlé roviny pobřežní jsou chráněny řadami vysokých dun před zhoubným přílivem. Od ústí Bresly až k ústí Seiny tvoří pobřeží v délce 140 ''km'' skalní stěna křídová, zv. {{Prostrkaně|Falaisy}} (v. t.). Jest to snad nejnebezpečnější čásť pobřeží '''F.''', k čemuž přispívají i časté mlhy. Z přístavů ve Falaisách nejdůležitější jest Dieppe, z menších jmenujeme St. Valery en Caux a Fécamp; při ústí Bresly jsou proslulé mořské lázně Treport. Ze severnějších ještě přístavů v úžině Calaiské nejdůležitější jsou Calais samy pro dopravu do Anglie, na východ odtud Gravelines a Dunkerk, jižně Boulogne. Jest nepochybno, že Falaisy ještě za historické doby ustupují, ovšem cení se roční ústup prům. jen na 30 ''cm''. Urvané zde části unáší moře na sever. Jižně od mysu Hèveského, kde Falaisy končí, dosahuje moře řeka Seina v širokém ústi, do něhož jen během let 1834—53 zanesla 1,3 mil. ''m''³ bahna. Při sev. jeho břehu leží důležitý přístav Le Havre, při jižním lázně Trouville. Sev. břeh poloostrova Normandského vyplňuje Seinský záliv s nebezpečnými útesy (''Rochers de Calvados''). Východně od nich mělká rejda Caenská při ústí ř. Orne, západně ústí ř. Vire s úskalími a mělčinami. V nejsevernější části poloostrova Normandského, mezi Pointe de Barfleur a mysem de la Hague, nalézá se veliký válečný přístav Cherbourg. Celé dosud líčené pobřeží od Dunkerku až k Cherbourgu nevykazuje žádných pobřežních ostrovů. Teprve od mysu posléze jmenovaného nastává značná členitost pobřeží, provázeného nyní pravidelně ostrovy, a přestává teprve při ústí Girondy. Jižně od mysu Hagueského, mezi Normandií a Bretonskem, zalévá se hluboko do země záliv Bretonský, jehož nejzazší čásť sluje Baie de St. Michel, naproti níž leží malé ostrůvky Chauseyské. Téměř uprostřed zálivu Bretonského nalézají se ostrovy Normandské pod panstvím britským. Celé pobřeží poloostrova Bretonského od zálivu St.-Michelského až k ústí Loiry jest neobyčejně rozčleněno, podobno skaerům norským, v sev. části rázu docela fjordového. Do sev. pobřeží poloostrova vnikají hlouběji zátoky St. Malo a St. Brieuc s přístavy t. jm. Všude jest plno nebezpečných útesů. Kde '''F.''' sáhá nejdále k západu, odděluje Passage du Four od pevniny skupinu skalistých Quessantských ostrovů, načež nastupují 3 větší zátoky, Brestská, Douarnenezská a Audierneská. Teprve zde počíná vlastně otevřený okeán; pobřeží však jihobretonské podržuje i dále dosavadní ráz. Do země vniká naproti ostrovům Glenanským dlouhý chobot Quimperský a záliv Forestský, naproti ostr. Groixu Lorientská rejda válečná a něco východněji rejda Etelská, kdežto velmi rozčleněný záliv Morbihanský obmykají poloostrovy Quiberon a Ruis. Naproti němu a sousední zátoce, utvořené ústím Vilainy, leží důležitý ostrov Belle Isle. Zátokou Vilainskou končí se pobřeží bretonské a zátokou Loiry (''Grand Chenal de la Loire'' s přístavy St. Nazaire a Nantes) počíná se pobřeží nového rázu, jež podržuje sice ještě po celé 2 zeměp. stupně dosavadní členitost, liší se však od předešlého plochými břehy s dunami táhnoucími se od ústí jedné řeky, jichž zde hojně, ke druhému, a doprovázeno jest pobřežními bažinami, solnami a odvodňovacími příkopy. Hned na jih od ústí Loiry vyskytuje se velká Baie de Bourgneuf, uzavřená na záp. ostrovem Noirmontierem. Zátoky při ústí řek Sèvre (Pertuis [úžina] Breton) a Charente (Pertuis d’Antioche) uzavřenyjsou proti okeánu ostrovy Ré a Oléronem. Naproti prvnímu leží přístav La Rochelle, naproti Oléronu přístav Rochefort. Mezi Oléronem a pobřežím na jihu prostírá se Pertuis de Maumusson. Členovité pobřeží středofrancouzské končí v ústí Garonny, zde Gironde zvaném, kde příliv mořský učinil ještě ze vzdáleného Bordeaux přístav mořský. Odtud až po samé Pyreneje táhne se ve směru meridionálním pobřeží tak rovné, jako sotva kde jinde v Evropě. Jsou to »Landes«, typická krajina pobřežních dun, provázených řadou étangů (v. t.), z nichž jedině Arcachonský protrhl si širší průchod do moře a utvořil takto jediný přístav na tomto dlouhém pobřeží, kdežto ostatní spojeny jsou s mořem jen menšími toky (''courants''). Teprve při ústí Adouru, kde pod Bayonnou nalézají se proslulé lázně Biarritz, v nejzazším konci zálivu Gascognského (jinak zátoka Vizcajská) jest znáti vliv Pyrenejí na útvar pobřežní. Ve Středomořském pobřeží '''F.''' jeví se značný rozdíl mezi západem a východem. Hranice obou, totiž límanitého pobřeží na západě a příkrého provencského na východě, leží v deltě Rhônu. Na hranici špan.-franc, noří se čásť Pyrenejí (Mts Albères) do moře a příkré stěny žulové ohraničují velké hloubky přístavů Banyuls-sur-Mer, Port Vendres a Collioure. Hned však za ř. Techem nastává již uvedené pobřeží límanité, lišící se však i původem i vzezřením od Land. Zde zanesly četné menší řeky jihofrancouzské průlivy mezi četnými bývalými ostrovy pobřežními a ve spojení s mořem zarovnaly celé pobřeží. Jako zbytek bývalého moře zůstaly étangy, jež lemují celý břeh zálivu du Lion. Z přístavů jest zde nejznamenitější Cette, kdež ústí Canal du Midi do moře Středozemního. Za menším zálivem u Aigues Mortes staneme u delty Rhônu. Obě veliká ramena Rhônu uzavírají jako ostrov Camargue. Ještě za deltou Rhônu, od této oddělena pustinou zv. Crau, nalézá se Étang de Berre, nejvýchodnější z jihofrancouzských, postrádající však úplně rázu límanitého. Zde již dosahuje moře (u Point Riche) hornatina provencská a nastává pobřeží příkré, plné skalistých mysů a menších zátok. Zde se tu a tam vyskytují ostrůvky pobřežní, nejdůležitější z nich Iles d’Hyères naproti zálivu t. jm. Pobřeží to končí pro '''F'''-ii u Nizzy, v nejkrásnějším koutě vší '''F.''' Jest tu celá řada menších přístavů, jako La Ciotat, St. Nazaire, Giens, Hyères, Bormes, St. Tropez, Fréjus, Cannes, Antibes, Nizza, Monaco a 2 přístavy prvého řádu, t. Marseille a Toulon. Na celém pobřeží '''F.''' lze jasně sledovati odvěký boj moře a souše. Do roka ztrácí tak '''F.''' asi 30 ''ha'' půdy. Avšak nejen rozsah, ale i ráz pobřeží se místy podstatně změnil, jak jsme naznačili již při límanitém pobřeží jihofrancouzském. Delta Rhônu prý se posunovalo ročně o 0,57 ''m'' a vzrostlo prý za posledních 2000 let o 300 ''km''². Změn se tu děje dost ještě za historické doby, tak na př. vznikl líman při ústí ř. Aude teprve r. 1320, kdy řeka tato protrhla svoje hráze. Kdežto na pobřeží Středomořském třeba míti za to, že pobřežní ostrovy byly k pevnině připojeny, lze o pobřeží atlantském tvrditi opak. Celý dlouhý pás ostrovů od Cherbourgu až po ústí Girondy jest jen zříceninou, zbylou z pevniny, jež podlehla nárazu vln mořských. V těchto končinách jeví se zhoubná činnost moře nejintensivněji. Na sev. pobreží Bretonska setkáváme se s největším (vedle Bristolu) přílivem v Evropě, 16 ''m'', a příboj vln plní tu ještě na 80 ''m'' vysoko vzduch pěnou. Ještě dnes užívá se z lesů zde potopených černého dřeva, na př. u St. Malo. U St. Michela lze někdy viděti utopené vsi Maury, Feuillette, St. Louis Bourgaut, Porz Picas. Z potopené vsi St. Etienne de Pahul bylo r. 1735 odlivem bahno odneseno a lidé chodili tam sbírat různé předměty. V jakých rozměrech boj ten trvá, lze posouditi z toho, že jen při zátoce St.-Brieucké urvalo prý moře od V. stol. asi 310 ''km''² země; v zátoce St.-Michelské vystupuje při odlivu souše v rozměru přes 300 ''km''². Místy ovšem moře také nanáší, při čemž se děje jakási výměna hornin proudy mořskými; tak nalézá se křídový hlen Normandie zanesen až při ústí Loiry a žulový štěrk Bretonska při ústí Seiny, ano až u Calais. Nejvíce zanáší se pobřeží mezi Loirou a Girondou, zvláště však při ústí řek Seudre, Charente a Sèvre. Zde vyplněny celé zálivy, jako na př. Poitouský, 400 ''km''² veliký, jenž sáhal kdysi až k Niortu, a v jedné zátoce Aiguillonské přibývá prý ročně 30 ''ha'' země. Ovšem sluší zároveň připomenouti, že zde sotva kdy bylo pravé moře, spíše vždy písčiny, solné bažiny, ba i kopce. Někde sjednány během věků zase staré poměry, tak na př. dnešní poloostrov Quibéron, kdysi čásť pevniny, pak ostrov, jest nyní zase spojen úzkým pruhem země s pevninou; totéž platí o ostrovu Batzu sev. od ústí Loiry, a také na jih od tohoto ústí ostrov de Noirmoutier byl by již spojen s pevninou, kdyby průliv oddělující jej od pevniny (Goulet de Fromentine) nebyl býval uměle prohlouben. Příroda sama vyzývá tu člověka k boji proti sobě. V ohledu tom věnuje se dnes zlepšení poměrů pobřežních ve '''F'''-ii vzorná péče, ač boj na některých místech, na př. v Bretonsku a na ostrovech pobřežních, i v jihu, kde ostr. Ré a Oléron bojují těžce o svou existenci, jeví se býti marným. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Horopis. == Horopis '''F.''' líčen jest již ve čl. {{Prostrkaně|Evropa}} (VIII., 860 a 861.) a též v článcích o jednotlivých horstvech a krajinách na př. {{Prostrkaně|Ardenny}}, {{Prostrkaně|Cevenny}} a j., pročež obmezujeme se tu na stručný jen přehled. Střední výšku '''F.''' počítal r. 1874 G. Leipoldt na 393,84 ''m'', tedy o 100 ''m'' více, než stř. výšku Evropy, což ovšem děkuje '''F.''' pohraničním horstvům, Alpám a Pyrenejím, střední planině, jež při rozsahu 80.000 ''km''² má dle Juliena střední výšku 700-800 ''m''; největší čásf '''F.''' vykazuje však výšky daleko pod střední hodnotu. J. Palacký rozdělil ve svém horopisu '''F.''' (Zeměpisný Sborník, III., str. 409, 420) '''F'''-ii na 12 krajů: 1. Severozápad (Bretonsko), 2. sever (Normandie), 3. severovýchod (Ardenny), 4. střed (Auvergne), 5. západ (Languedoc), 6. jihozápad (Pyreneje), 7. jih, 8. Jura, 9. Vogésy, 10. Alpy, 11. údolí Rhônu a Saôny, 12. pohoří Esterel. S tím srovnává se většinou i F. Hahn (v Kirchhoffově Länderk. v. Eur.), jehož orografické provincie jsou: 1. Střední planina (Auvergne), 2. Bretonsko s okolím, 3. úvodí Garonny a Landy, 4. pařížská pánev, 5. přechod mezi Garonnou a pařížskou pánví (na ř. Charente), 6. údolí Rhônu a Saôny, 7. západní Alpy, 8. Jura, 9. Lotrinsko s Vogésami, 10. Brána Belfortská, 11. břidlicové horstvo rýnsko-belgické (Ardenny). Více než kde jinde jsou ve '''F'''-ii poměry geologické, horopisné a vodopisné ve vzájemném vztahu. Ve velkém jest to souvislá soustava rovin, prostírající se od moře k moři, s povšechným svahem dle toku řek (tedy hlavně od jv. k sz.), oddělená od ostatní Evropy v jihozápadě Pyrenejemi, na východě Alpami, Jurou a Vogésy, kdežto Ardenny na severu a severovýchodě nelze pokládati za přírodní hranici. Jako ostrov z moře zdvihá se v srdci země z rovin těchto mohutný massiv středofrancouzský (Plateau central), zaujímající přes ¹/₇ celé '''F.''' Francouzská strana Pyrenejí jest vlhčí, porostlejší a vůbec celkem příjemnější než španělská, přístupnost však jejich jest asi s obou stran stejná. Hranice nesleduje tu vždy nejvyšší hřebeny a nejvyšší vrcholy nenalézají se na území franc. Příznivěji pro '''F'''-ii než pro její sousedy utvářeny jsou poměry v ostatních pohraničních horstvech. Od samého moře táhne se tu až k hranicím švýcarským mohutná hradba {{Prostrkaně|Alp Západních}}. Podkladem jich, dle nových badání Bertrandových vějířové stavby, jest karbonní osa mezi Bourg S. Maurice a Briançonem. Z massiva Montblancského náleží '''F'''-ii jen menší čásť. Vrchol Evropy 4810 ''m'' náleží '''F'''-ii a Italii. Svými předhořími vyplňují Alpy úvodí levých přítoků Rhônu od Isèry až k Duranci, malá však pohoří zcela v jihu Provence, t. Chaine les Maudres a Esterel, náležejí, jak se podobá, již k horstvu korsickému. V Savojsku potkává se soustava alpská směru severojižního se soustavou Jury směru od jihozáp. k sev.-vých. Také {{Prostrkaně|Jura}}, prostírající se v délce několika set ''km'' od Perte du Rhône až ku bráně Belfortské, nepatří '''F'''-ii než svou západní částí. Nejvyšší vrcholy nalézají se v jihovýchodě, t. Crêt de la Neige 1724 ''m'' a Reculet 1720 ''m'', kdežto v sev. francouzské části jen pásmo Chaumontské dosahuje 1122 ''m'' a nejvyšší body ostatních pásem bývají pouze přes 800 ''m'' vysoké. Jura není jednotným pohořím, nýbrž celou soustavou pásem a pahorkatin. Také na sever od brány Belfortské (Belfort 334 ''m'' n. m.) z {{Prostrkaně|Vogés}}, horstva druhdy zcela francouzského, zbyl '''F'''-ii jen záp. svah, a to ještě nezcela. Francouzská strana Voges má drsnější podnebí, více srážek, více vody, více stop ledové doby, než německá; jsouc silně zalesněna, skýtá jen zřídka nějaký rozhled. {{Prostrkaně|Ardenny}}, pokud náležejí '''F'''-ii, jsou planinou, v níž Mosa a Mosella hluboce zaryly svá koryta. Nejvyšší bod u Fumay poblíž hranice belgické jest jen 470 ''m'' n. m. Vedle tuto jmenovaných nemá '''F.''' horstva, jež by zasluhovalo toho jména, s jedinou výjimkou střední planiny (Auvergne). Zároveň s Bretonskem jest tento massiv geologicky nejstarší částí celé '''F.''' Vyniká ovšem více jednotvárností a rozlohou horizontálni, než výškou nadmořskou. Puy de Sancy, 1886 ''m'' vys., jest zároveň nejvyšší horou celé vnitřní '''F.''' Příjemně přerušují tuto jednotvárnost zajímavé zjevy vulkanické, bohaté na krásy přírodní. Menší starokrystallinické zbytky v jv. a jz. země doznaly tolika změn a orografická stavba jejich jest tak komplikovaná, že jen na mapě geologické lze pozorovati jejich samostatnost proti Alpám a Pyrenejím. Erose působila zde tak mohutně, že staré massivy ty dnes jsou daleko převýšeny mladšími pohořími. Druhý co do rozsahu starý massiv, t. Bretonsko, vrcholí v 391 a nejvyšší bod celé sev.-záp. '''F.''', t. Forêt d’Ecouves, v 417 ''m''. Největší a zároveň nejdůležitější čásť '''F.''' náleží t. zv. pánvi pařížské. Jest to v ohledu horopisném celkem rovina s malými rozdíly výškovými, zaujímající téměř celé úvodí Seiny, značnou část střední Loiry a menších pobřežních řek při hranicích belgických. I při nepatrných rozdílech výškových vyznamenává se širý ten kraj přírodními krásami, což děkovati má hlavně tomu, že sev. '''F.''' byla ušetřena před zhoubnou činností doby ledové. Ačkoliv tudíž, jak z celého tuto uvedeného přehledu jest viděti, horopis '''F.''' jest méně složitý než zemí středoevropských, přece jest každá čásť této země morfologicky vysoce zajímavá. Tak na pobřeží falaisy, Landy, étangy a celé zajímavé delta Rhônu s Crau a Camargue, ve vnitru Sologne a Pays de Dombes a střední planina se svými vyhaslými krátery, maary a místy zcela krasovým rázem, kde neschází ani dolin, podzemních toků a jeskyň, proslulým badatelem Martelem ve '''F'''-ii lépe než kde jinde studovaných, Tarn, Jonte a j. řeky vyryly si tu velkolepé caňony až 600 ''m'' hluboko v době, kdy ledovcové potoky Lozèru přinášely ještě daleko větší množství vody než dnes. Toto je však jen tam, kde podklad byl zvednut nebo třetihorní vrstvy odplaveny, proryty. Oblasť vrstev pánve pařížské je rázu severního. Skládá se z vrstev sladkovodních a mořských, střídavě uložených. Na zpodině počíná pásmem zpodních písků mořských (''sables inférieurs''), odhaleným zejména na severu pánve a složeným vezpod z písků křemitých, pak slínů vápnitých a vrstev jílovitých s hnědým uhlím. Nad těmito sladkovodními vrstvami leží mořský písek od Bracheuxu, dále plastické jíly, písek a uhlí hnědé (''argile plastique et lignite''). Po pásmu zpodních pískovců sleduje první stupeň nummulitový, na tomto pak leží hrubé vápence (''calcaire grossier''), jež uzavírají vápenec glaukonitický, střední vápenec žlutobílý, svrchní vápenec tence zvrstvený a slídnaté vrstvy, křídě podobné. Na tomto je pásmo písků mořských (''sables moyens''), na nich pak pásmo středního sladkovodního vápence (''calcaire lacustre moyen''), přikrytého mocným stupněm vyššího mořského písku (''sables supérieurs''), kterýž zaujímá v okolí Paříže značné prostranství. Tento stupeň má v podkladu slídnaté vrstvy, na těchto leží písky a pak pískovce od Fontainebleau. Za doby stupně ligurského a tongernského vynikal z pařížské pánve úzký dlouhý sladkovodní chobot na jih, kdež se rozkládal jezerem po prahorní vysočině Auvergnské, v němž byly během doby uloženy vezpod slepence, nahoru pískovce a červenavé slíny, zelené slínité břidlice, měkké vápence (travertino) a sádrové slíny. — {{Prostrkaně|Pánev pyrenejská}} šíří se trojúhelníkem mezi zálivem Vizcayským, severním svahem Pyrenejí a prahorní vysočinou středofrancouzskou. Její souvrství skládá se vezpod z mocných šedých a modrých slínů a vápenců s velkými nummulity a rozpadá se na několik oddílů. V okolí Bordeauxu, v tamní sladkovodní pánvi, leží bezprostředně na křídovém útvaru sladkovodní písky a jíly (''molasse de Fronsadais'') s kostmi ssavců a plazů. Nad těmito jsou pak žluté písky, konečně slíny a jíly s foraminiferami a kostmi ssavců. Těmto podobné vrstvy za ujímají i v údolí Adouru u města Duxu (''faluns bleus'') malé obvody. Velmi charakteristicky vytvořeny jsou třetihorní usazeniny v depart. Drôme. Jsou nápadny tím, že v nich lze pozorovati trojnásobné střídání sladkovodních usazenin s mořskými, což vysvětlení stavby vrstevní ztěžuje. Na zpodině leží tam pestrý, křemitý písek se stopami po sádře a hnědém uhlí, pak slíny a světlé vápence. Na těchto jsou první mořské usazeniny, pískovce, přikryté pestrým vápencem a hlinitým slínem, po nichž opět sledují sedimenty sladkovodní, vápence a pískovce s kostmi a sádrou. Na těchto leží konečně mořská molassa. Neméně zajímavá je dále {{Prostrkaně|pánev provencská}}. Skládáfť se její souvrství z hrubých pískových lavic, černých a žlutých slínů s vápnitými koulemi, se šedým slínitým vápencem, bituminosními hlinitými břidlicemi, střídavě uloženými s uhelnými plásty. Nad těmito plásty leží massy slínité střídavě s vrstvami pískovitými a vápenatými. Ve všech těchto hnědouhelných vrstvách jsou kosti želví a krokodilí. K obvodu těchto pánví přísluší i pliocénní usazeniny Montpellieru. Šíří se v dep. Gard a skládají se po většině z vápnitých vrstev (''calcaire moëllon''), plných kostí ssavčích a zbytků měkkýších. {{Prostrkaně|Diluvium}} je zastoupeno žlutnicí (löss), štěrky a pískovými nánosy, nebo přeloženými žlutnicemi, proloženými vložkami jemného písku, místy i štěrku. Rozloha těchto nánosů je poměrně menší než jinde. Ostatně není to věcí nesnadno vysvětlitelnou, povážíme-li, že území '''F.''' bylo za této doby více méně prosto matečných hornin, hlin a lössu. '''F.''' byla pak dále prosta ledového pokrovu; jen Vogésy, čedičové vrchy na vysočině Auvergnské a Pyreneje měly pokrov ledovcový. Dnes se nám po tomto, po ledovcích, zachovaly toliko stopy, rýhy a hlazené plochy ledovců mimo jich nánosy, morény. — {{Prostrkaně|Alluvium}} omezuje se toliko na údolí řek, kdež dosahuje namnoze značného rozšíření a mohutnosti. ''[[Autor:Vladimír Josef Procházka|VJP.]]'' == Geologické poměry. == Lze-li o některé zemi tvrditi, že děkuje geologické stavbě bohatství, kulturní vyspělost, národ pak čilost a podnikavost, platí to v první řadě o '''F'''-ii. Není nesnadno poznati, kterak k tomu přispěly její různotvárné krajiny i úrodnost půdy, bohatství všelikého materiálu, hojnost přírodních cest obchodních, jež poskytly pevný podklad, na němž duch národní nalezl dosti volnosti, by vyspěl a nabyl rozpínavosti. Že vše to není nahodilé anebo snad konfusně roztroušeno, nýbrž pevně uzákoněno a výsledkem dlouhých dob geologických, že vše to jsou vtělené výsledky sil rodících a účelně přerozujících, přesvědčí každé jen poněkud pečlivější pozorování zajímavé vrstevní stavby této země. {{Prostrkaně|Prahory}}. Na sev.-záp. a ve středu '''F.''' rozprostírají se mocné pruhy starých celin, k nimž přiléhají území mladších usazenin. Na sev.-záp. rozkládají se téměř po celém poloostrově Bretonském a ostrovech Normanských, jsouce v Bretonsku ve směru podélné osy přikryty mocným souvrstvím kambro-silurským. Tyto mladší horniny dělí území archaických vrstev Bretonska ve 2 nestejné díly, v jižní širší a delší, pak v severní užší a a kratší. Tento díl šíří se podél pobřeží Kanálu, prorván a přikryt pásy vrstev silurských a devonských, tak že se jeví jako složen ze soustavy menších a větších ostrovů; onen pak běží pruhem souvislým podél pobřeží Atlantského okeánu až k čáře označené městy Latille a Fautenay. Na východě přikládají se na tyto pruhy prahorní sedimenty jurské a jen na levém břehu Loiry je okruh vrstev jurských přikryt vrstvami útvaru křídového. Rula, svory a krystallinické břidlice skládají souvrství této celiny, jež je na četných místech proražena mocnými obvody žuly a pruhy dioritů, z nichž žuly namnoze poměrně velké území pokrývají (Mayenne, Louvigné-Lassoy, Dinan, Moncontour, Plonaret-Quintin, St. Poi-Pontivy, Montagne-Partenay). Mnohem větší než bretonská je rulová a žulová celina středofrancouzská. Má tvar čtverce, šíří se mezi puklinou ř. Rhônu a údolím Garonny, na severu pak je omezena čarou, na níž leží města Confolens, Lussac, Chatre, St. Amand a Moulins, kdežto na jihu běží jeho okraj, rozčleněný a ovroubený útvarem jurským, od Saissaka k Lodèvě, Largentièře, Privasu, Valenci. I tato celina je vysočinou ploskou, mírně zvlněnou, mající vrchy ohraničené mírnými svahy a je prostoupena údolími mělkými. I ona je na četných místech proražena mohutnými massami eruptivními: čedičovými a porfýrovými, z nichž čedičové zaujímají téměř prostřední tři velké komplexy, kdežto tyto se omezují jen na okraj východní. {{Prostrkaně|Útvar kambro-silurský}} omezuje se na poloostrov Bretonský a na ostrůvky Normanské (Jersey). Všady přikládají se jeho vrstvy k prahornímu podkladu a zaujímají 3 nestejná území, z nichž jedno na severu a dvě na jihu se rozkládají. Z těchto největší je jihovýchodní, rozložené mezi městy Angers, Aleçon, Fougères, Quintin, Pontivy, Redon; mnohem menší je naproti tomu území severní v okolí Cherbourgu a západní v oblasti bretonské.Tato území rozpadají se opět v několik pánví, více méně souvisících. Zpodní oddíl tohoto souvrství (Kambrium) záleží z břidlic, pískovců, drob a vápenců, v nichž jsou druhy z rodu ''Lingulina'' a ''Trilobites''. Na těchto leží vrstvy silurské (siluru zpodního), mezi nimiž jsou nejdůležitější břidlice krycí z okolí Angersu, Vitré s četnými otisky a mimo to pískovce od May v Calvados atd. se zvířenou druhou. Nad těmito vrstvami jsou pískovce, místy v křemence změněné, bez zkamenělin, pak břidlice graptolitové a břidlice s koulemi zploštělými. Území tohoto útvaru je v Bretonsku rozmanitě zvlněno, jako složeno z bezčetných malých plochých hřbetů, mající hřebeny z pískovců, svahy pak a úpatí z břidlic. {{Prostrkaně| Útvar devonský}} dosahuje nepatrných rozměrů plošných a i mohutnosti. Omezuje se toliko na jižní Bretonsko a na ostrůvek Forgues jižně Boulonaisy. V Bretonsku táhne se pruhem podél jižního okraje pánve jižní z krajiny douaiské až k Rochefortu, Challonu a St. Florentu na jižní břeh Loiry. Mimo to skládají jeho vrstvy území obrysu trojúhelníkového mezi Ardennami a ř. Mayenne a vyskytují se pruhem směřujícím od jihových. k sev.-záp. mezi Sablé a Lavaux a na jihu od Rennes, kdež vybíhají v několika pásech. Pískovce v tomto souvrství převažují droby a hlinité břidlice; ložiska vápenců, zvlášť tmavých, jsou zde podřízena. Pokud se týče devonu ostrova Forgues, jeví se zbytkem území někdy souvislého, které se táhlo z Belgie podél jižního kraje Ardenn na východ. Je bohat na zkameněliny. {{Prostrkaně|Útvar permo-karbonský}} vykazuje rovněž jako devon rozlohu malou, souvrství slabé, přes to, že se zdá, jakoby na některých místech docházel mohutnosti větší. Prahorní vysočina Auvergnská a poloostrov Bretonský jsou jeho oblastí. Na oné je mnohem silněji vyvinut než zde. Rozpadá se na dosti značné množství větších a menších pánví, rozložených v kruzích ve vých. oddílu vysočiny Auvergnské a táhnoucích se podél jižního okraje poloostrova Bretonského mezi Vauvantem a Chateauem. Největší z Auvergnských kamenouhelných pánví jsou: na sev.-záp. pánev Autumská, St. Etiennská, Rive-de-Gierská, Alaiská, Rhodeská a Briveská. Mimo tyto jsou dále velezajímavé kamenouhelné pánvičky, které spadají do čáry běžící od sev. na jih mezi Louvigny a Plé. Všechny tyto pánve a pánvičky kamenouhelné dokazují, že jsou na místech dřívějších močálů, bažinatých lesů a rašelinišť, které za doby kamenouhelné pokrývaly tehdy vyčnívající vysočinu Auvergnskou. Usazeniny kamenného útvaru leží bezprostředně na prahorním podkladu, zřídka kde na mladším. Jejich souvrství počíná slepenci z úlomků rul, které nahoru se mění v pískovce jemnozrnné, do nichž jsou vloženy břidlice. Na některých místech chovají tyto pískovce železné rudy, jinde kam. uhlí. Uložení vrstevní je pánvovité, jsouc namnoze zborceno; vrstvy jsou zprohybány a též pošinuty, což způsobily eruptivní massy. Tyto poměry jsou spletitější a ztíženější, jestliže je pánev přikryta usazeninami mladšími, triasovými nebo jurskými. Uhlí je výtečné, jeho doprava po Loiře a Rhônu snadna, podmínky to, jimž průmysl franc. děkuje lví díl nynějšího zdokonalení. Perm jest tam nepatrně vyvinut, toliko v oblastech kamenouhelných u Alby (Aveyron) a Lodévy (Hérault). {{Prostrkaně|Útvar triadický}} skládá 2 poměrně malá území, menší ve střední '''F'''-ii, přilehlé pruhem na prahorní vysočinu Auvergnskou, větší na hranici sev.-vých. v Lotrinkách. Tato triadická oblast není než nejzápadnějším dílem mohutného území triadického v záp. Německu. Odtud vniká na území Elsaska, tvoříc s tamním podílem celek triadický, oddělený trhlinou rýnskou od mateční oblasti východní. V Lotrinkách je tento oddíl omezen na západ pruhem vápenců jurských, jehož hraničná mez míří oklikami od Nancy přes Mirecourt k městu Fayl. Rovněž i jižní hranici této oblasti omezují usazeniny jurské od Faylu přes Lure к Belfortu, kdež dosahují hranice německé. Téměř všemi členy je trias na tomto obvodu zastoupen; jestiť tu pestrý pískovec, lasturnatý vápenec a pestrý slin (Keuper), ovšem různě vyvinutý a různě mocný. Jeho souvrství počíná vogéským pískovcem (nejzpodnějším pásmem pestrého pískovce), kterýž podél prahorního centra Vogés se táhne a jen na malou plošku '''F.''' vniká. Mnohem silněji je vyvinuto střední a svrchní pásmo pestrého pískovce, leč i tato pásma nedosahují zvláštní rozlohy, jsouce přikryta na velkých prostranstvích svrchními členy triadickými, zejména vápencem lasturnatým. Tento vniká z Elsaska do Lotrink mezi Lunéville a Blamont, táhne se širokým pruhem téměř středem území triadického až po Epinal, kdež se zužuje a obloukem vybočuje až takměř k záp. hranici, podél níž se šíří bezprostředně k jihu. Lasturnatý vápenec skládá i na severu prahorní vysočiny Auvergnské protáhlý ostrov. Území pestrého slinu ovrubuje úzkým proužkem triadickou oblasť lotrinskou a je zastoupeno zbytky v pohoří jurském (Poligny, Auxon). Jeho souvrství počíná jílovým uhlím (''marnes irisées'') neboli zpodním pásmem, jež skládá se z pestrých slínů, sádrovců, slínitých jílů, ložísk anhydritu, kamenné soli. Na těchto vrstvách leží pestré slíny celistvé nebo drobnozrnné a dolomitové vápence s hojnými zkamenělinami, vezpod se sádrovci a jíly. {{Prostrkaně|Útvar jurský}} šíří se ve '''F'''-ii dvěma velikými kruhy, jichž průměry leží téměř v podélné ose '''F.''' Severní kruh je otevřený, ohraničen jsa Kanálem, kterýž dělí jeho sedimenty od anglických; jižní kruh je však uzavřen, obepínaje prahorní vysočinu Auvergnskou, na jejíž žuly, ruly a svory se bezprostředně klade. Toto jurské území dělí prorva ř. Sâone od východní oblasti francouzské Jury. Konečně na jihu '''F.''', téměř rovnoběžně s osou Pyrenejí, šíří se od Argillezu přes Girons řada ostrůvků podřízených. Severní kruh uzavírá pánev pařížskou, jeho vrstvy zapadají k centrálnímu prahornímu plateau, což svědčí tomu, že severní kruh je okrajem pánve složené ze tří obvodů, uložených na třech různě starých massách: v Bretoňsku, na centrální vysočině Auvergnské a území Ardenn a Vogés. Ono záleží ze 3 kruhových ramen, z nichž západní je pokračováním jury anglické na půdě franc., střední je spojeno se sev. ramenem jury jižního kruhu, kdežto východní, nejširší rameno je širokou nížinou prorváno, která sahá od Mezièry až k Boulogni, vyplněna jsouc vrstvami kamenouhelnými, křídovými, třetihorními a diluviálními. Teprve v okolí Boulogně vystupují jurské sedimenty na den, skládajíce malý, k prorvě Kanálu přilehlý ostrůvek, jenž naznačuje směr, kudy třeba hledati jurský pokrov sedimentů na protějším území anglickém. Jižní, téměř uzavřený kruh obepíná prahorní vysočinu Auvergnskou, táhne se pruhem mezi Valencí a Lyonem, kdež je přikryt usazeninami útvaru křídového a třetihorního, a vniká přes Rodez, Cahors a Angoulême až k La Rochelle, kde dosahuje břehu okeánu. Od La Rochelly lze jej sledovati na sev.-vých. až k Neversu a Auxerre, odtud na východ až po tok Sâony, kde hraničí s územím pohoří franc. Jury. Vrstvy tohoto kruhu zapadají od středu centrální vysočiny Auvergnské na venek, tak že jsou tu starší vrstvy buď bezprostředně uloženy na prahorní vysočině, triasu a kam. útvaru, kdežto mladší nalézají se dále vně, kdež jsou přikryty usazeninami křídovými a třetihorními. Rovněž území pohoří franc. Jury zaujímá značně velkou prostoru, přes to, že jest jen dílem, a to jihozáp., jež se šíří od sev. břehu Rýnu, kde souvisí s Jurou německou, poloobloukem na jihozápad přes Iverdon, Lasarraz, Gex až k pevnosti Écluse. Jižně tohoto města běží pak jurské usazeniny podél záp. břehu Rhônu; v krajině jezera Bourgetského vnikají na protější břeh, kdež se připojují k juře savojských Alp. — Území toto je prostoupeno údolími srázných svahů, rozervaných hřebenů. Jižně tohoto území rozprostírá se rovněž rozlehlý pruh jurských usazenin mezi Genevou a Lyonem. Zde jest přechod od vlastního jurského terrainu k juře alpské, a to východ. Rhônu od Genevy až k Lyonu. Viděti to jest zřejmě v krajině mezi Salève a Genevou a na pohoří poblíž Bourgetského jezera. Zde jest ještě polodómovitá stavba, kdežto na protějších svazích spadají vrstvy znenáhla pod příkrov vrstev křídových. — Toto mohutné jurské souvrství začíná liasem, rozčleněným na několik podčlenů, z nichž nejzpodnější skládá se ze železitých pískovců (''infralias''), vápenců gryphitových (''étage sénomanien''), z břidlic, pískovců a vápenců středního liasu (''é. liasien''), ze žlutavých, hlinitých a slídnatých vápenců, jež uzavírají místy železné rudy (''é. toarcien''). Na liasu spočívá ve střední juře mocné souvrství (''étage bajocien''), jehož správné roztřídění činilo již mnohé nesnáze; ale nyní se ví, že v Normandii leží v jeho podkladu lesklé vápence (Mâlière), poblíž Bayeuxu železité oolithy (''oolith ferrigineuse'') a na nich modré jíly neb slíny (Post-en-Bessin). Stupeň bathský (''é. bathonien'') začíná se velkými oolithy (''calcaire de Caen''), na nichž jsou železné rudy a šedomodré jíly a vápence (''é. callovien''), pak sledují šedomodré nebo černé slínité jíly s vápenci, oolithy a pískovci (''é. oxfordien''). Nad těmito sedimenty leží konečně skutečné korálové vápence (''é. corallien''), na některých místech přikryté slíny nebo vápenci (''é. kimmeridge''), na nichž pak spočívá vápenec portlandský (''é. portlandien''). {{Prostrkaně| Útvar křídový}} zaujímá ve '''F'''-ii 3 velká území. Na severu šíří se v okolí Paříže, kde přiléhá na obvodu na vrstvy jurské, na jihozápad rozkládaje se dvěma menšími pánvemi, z nichž jedna podél centrální vysočiny Auvergnské, druhá rovnoběžně s osou Pyrenejí běží, konečně rozprostírá se širokým pruhem na jihových. '''F.''' poblíže Alp a od Valence podél jižního toku Rhône širokým pruhem, kterýž se přikládá k Alpám. Nejdůležitějším z těchto obvodů je bez odporu území {{Prostrkaně|pařížské pánve}}, již lze rozděliti v oddíl vých., seinský a jihozápad loirský. Její souvrství počíná usazeninami neocomu, uloženými přímo na vápenec portlandský, z nichž nejzpodnější skládá se z bílého vápence nebo železitého pískovce; na něm leží vápence, vápencovité slíny, šedé slíny (syst. Urgonien), pak šedomodré nebo žluté slíny (''Argiles à plicatules''), které zhusta přecházejí v železité pískovce (''Terrain Aptien''). Stupeň gaultský, jenž následuje, začíná tmavými jíly (''étage albien''), na nichž nahoru následuje chlóritová křída (''é. cénomanien''), vápence křídové, hlinité nebo písčité a pískovce střídavě uložené s modrými nebo žlutými jíly, dále vápenné tuffy (''craie tuffeau''), bílá křída (''é. sénonien'') a konečně železitý vápenec (''calcaire pisolithique''). — Poněkud od tohoto odchylné jest uvrstvení křídového území {{Prostrkaně|tourainského}}, na němž počíná se jeviti již ráz jižní. Vezpod tamního souvrství leží lupenité jíly s uhlím nedozrálým, na nich pak slíny nebo železité <br> pískovce, tvrdé vápence s rudisty (2. zona rudistová), dále žluté vápnité slíy (3. zona rud.) a konečně vápenec světložlutý, zřetelně uvrstvený (4. zona rud.). — Neméně zajímava je oblast křídová v jihových. '''F'''-ii. Šíří se na jižní hranici švýcarské jury od břehu až k Genevě dlouhým, úzkým, tu a onde prorvaným pruhem vápenců a slínů, označených dle Neuchâtelu neocomien. Tyto usazeniny vnikají též do vnitřních údolí jihozáp. Jury a slučují se u Genevy a Chambéry s křídovými usazeninami alpskými, s nimiž se pak táhnou na východ až k Vídni, na jihozápad až do Provence. Tamní souvrství má u Neuchâtelu a St. Croix vezpod jíly waeldské, na nich bituminosní slíny, bílý a železitý vápenec (''é vilangien''), dále slíny zkamenělinami bohaté a konečně vápence kaprotinové. {{Prostrkaně|Útvar třetihorní}} zaujímá ve '''F'''-ii četná a velká území, zejména na severu a jihu. Jeho souvrství je mocné, má usazeniny na zkameněliny bohaté a zaujímá téměř všechny členy od eocénu po pliocén. Jeho usazeniny šiří se od břehu Kanálu na jih pánve pařížské, vnikají dlouhým pruhem na prahorní vysočinu Auvergnskou až pod čedičové chlumy, kdež se rozkládají až na území kamenouhelného útvaru. Prahorní vysočina středofrancouzská tvoří přirozený val mezi severofranc. a jihofrancouzskou třetihorní oblastí, ale val neúplný, neboť tyto třetihorní usazeniny jej na západě obcházejí; tak je severní oblast přece jen spojena řadou ostrůvků s oblastí jižní a to územím jurským a křídovým. Spojení to sjednává oblast falunů (lasturovitá země) bordeauxských, k níž se druží velké území pyrenejské, dále na jihovýchodě obvod montpellierský, na východě v poříčí Rhônu provencský a drômský. — Bez odporu nejdůležitějším i dějepisně význačným je z těchto území {{Prostrkaně|pánev pařížská}}. Její mocné souvrství šíří se kruhem po okolí Paříže, obehnáno jsouc valem vrstev jurských a křídového útvaru, ale ne všady přikrývá dno podkladné zcela; jsou místa, kde vrstvy křídové čnějí nad příkrovem třetihorním. {{Konec formy}} 6mqyskx0yvmtcs7vh7xesxmusm1wmc6 335105 335104 2026-08-02T16:34:37Z Davmiub 20055 335105 wikitext text/x-wiki {{Pracuje se}} {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Francie | PŘEDCHOZÍ = Franciade | DALŠÍ = Francigenum opus }} {{Textinfo | TITULEK = Francie | AUTOR = [[Autor:Václav Švambera|Václav Švambera]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Devátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1895. S.&nbsp;451-603. [https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:1f368ff0-0a02-11e5-b309-005056825209 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Francie }} {{Forma|proza}} '''Francie''' {''France'', ''République Française''), země a stát v záp. Evropě. {{Prostrkaně|Polohu}} '''F.''' mezi dvěma moři lze — vyjímajíc Anglii — nazvati nejšťastnější všech států evropských. Španělsko má sice také pobřeží atlantské a středomořské, avšak jeho poloha jest příliš jižní, následkem čehož nemá účastenství ve světovém spojení severoatlantském, jako Francie. Vedle toho zde i to váží, že '''F.''' hraničí se 6 státy Evropy (Belgie, Lucembursko, Německo, Švýcarsko, Italie, Španělsko), nehledíc k Anglii, od níž ji dělí či spíše s kterou ji spojuje Kanál (La Manche), mezi Calais a Doverem jen 31 ''km'' široký. K tomu přistupuje i ta neobyčejně příznivá okolnost, že na celé vzdálenosti mezi oběma moři (370 ''km'') nejeví terrain nijakých překážek dopravě. V ohledu vojenském jest poloha '''F.''' výhodnější než Německa nebo Rakouska, neboť má na vše strany jisté přirozené hradby. Tak přechod Alp jest z francouzské strany mnohem snazší, než z italské, jakž tomu učí nejen zeměpis, ale i světové dějiny, počínajíc Hannibalem až k Napoleonům; také byl vliv francouzský daleko znatelnější na východní straně Alp, než italský na straně západní. Hranice mezi oběma státy běží od Col Lunga (2758 ''m'' n. m.) na pobřeží až k S. Gingolphu na jezeře Genevském většinou po hlavním hřebenu Alp. Odtud počíná již méně pravidelná hranice jurská proti Švýcarsku. Nelze mluviti o nějakém hlavním hřebenu Jury, avšak i zde jest přechod z francouzské strany snazší než ze švýcarské. Mezi Jurou a Vogésy nalézá se brána Belfortská (''La Trouée de Belfort''), 28 ''km'' široká, proslulá ve strategii vojenské, známé bojiště od časů Caesara až do poslední války franc.-německé. Hlavním rozhraním proti Německu jsou Vogésy a teprve v jich severu, u Dunnonu, počíná vlastní negeografická hranice francouzská proti Belgii. Nejneschůdnější přechod přes hranici franc. nalézá se v Pyrenejích, zvláště středních; překročení jich jest s obou stran nesnadné. Avšak i jinak jest poloha '''F.''' výhodná; neboť na protějších březích Středozemního moře nalézá se rozsáhlá osada Alžírská (s Tunisem), vzdálená z Marseille jen 771 ''km'', kteroužto vzdálenost urazí rychlý parník za noc a den, kdežto ve '''F.''' samé nejvnitřnější kraje, Burgund a Franche-Comté, jsou jen 400—450 ''km'' vzdáleny od pobřeží, jehož lze po železnici za 11 hod. dosáhnouti. Nejzazší {{Prostrkaně|astronomické body}} hranic '''F.''' jsou na severu Zuydcoote, na sever od Dunkerku na 51° 5′ 27″ s. š., na jihu 42° 20′ s. š. (na jih od Puigmalu), na západě Point de St. Mathieu na 4° 52′ z. d., na východě 7° 39′ v. d., v Alpách Přímořských, kde tyto protíná, 44° s. š. Základní geometrická podoba země jest šestiúhelník, jehož západní a východní strana jest poněkud do vnitř vtlačena. Podélná osa od severu k jihu mezi Severním mořem a Serrou de la Bague de Bourdeilat v depart. Pyrenées Orientales měří 973, největší šířka od Corsèn na Vogésy 888 ''km'', od La Rochellu ku Genevě 542 ''km''. — {{Prostrkaně|Rozčlenění horizontální}} jest nepatrné. Cotentin a Bretonsko jsou jedinými většími poloostrovy, Korsika, 170 ''km'' na jih od Provence vzdálená, jediným větším ostrovem. Ostatní ostrovy pobřežní jsou nečetné a nepatrné. Délka veškeré hranice '''F.''' obnáší 5290 ''km'', z čehož připadá na vodní 3120 (Kanál 1120, Atlantský okeán 1385, Středozemní moře 615 ''km''), na zemní hranici 2170 ''km'' (proti Belgii 460, Lucembursku 14, Německu 320, Švýcarsku 396, Italii 410, Španělsku 570). O {{Prostrkaně|plošných rozměrech}} '''F.''' rozcházejí se samy úřední údaje v létech 1878—87 téměř o 10.000 ''km''². Rozhodně nízká jsou udání jak v »Annuaire du Bureau des Longitudes« (528.400 ''km''²), tak v »Situation financ. des communes« r. 1878 (527.006,8 ''km''²). Ředitelství přímých daní udává 529.103,7 ''km''²; soukromé měření planimetrické, jež r. 1882 dokončil ruský generál Střelbitský, ovšem podle mapy menších rozměrů, vykazuje pro pevninu '''F.''' 523.932, pro ostrovy 9547, úhrnem 533.479 ''km''², z čehož na Korsiku připadá 8866,5 ''km''². Správnější bylo planimetrické vyměření '''F.''' pod Perrierem, jež r. 1887 dle listů mapy 1 : 80.000 bylo provedeno v Service géographique de l’armée. jehož výsledek byl 536.408 ''km''² (z toho Korsika 8722 ''km''²). Avšak i výsledek tento nezdál se ještě dosti spolehlivým, a tak provedeno v Service géogr. pod novým ředitelem Derrécagaixem nové měření Coradiovým planimetrem přímo na měděných plotnách mapy 1 : 80.000. Béře-li se za podklad ellipsoid Clarkeův z r. 1880, činí výpočet 536.479, při Besselovu 536.469, při ellipsoidu ingenieur-geographů 536.464 ''km''². Výsledky tyto rozcházejí se o 0,OO3 %, což jest také asi největší možná chyba tohoto měření. Derrécagaix sám pokládá za nejsprávnější udaj pro plochu '''F.''' 536.479 ''km''². {{Prostrkaně|Pobřeží '''F.'''}} Atlantský okeán tvoří na severu a severozápadě hranici '''F.''' v délce 2505 ''km'', z čehož na Kanál připadá 1120 ''km''. Francouzský břeh Kanálu až za Calais jest vlastně jen pouhým pokračováním plochého, dunami pokrytého pobřeží Severního moře, za Calais dosahuje však moře pohraniční vysočina flanderská v příkrém spádu, tak že na samém pobřeží shledáváme se s výškami přes 100 ''m'' (mys Blanc-Nez 134 ''m''). Ráz severomořský přichází pak k platnosti ještě jednou mezi Boulogne a Aultem, kdež rozsáhlé roviny pobřežní jsou chráněny řadami vysokých dun před zhoubným přílivem. Od ústí Bresly až k ústí Seiny tvoří pobřeží v délce 140 ''km'' skalní stěna křídová, zv. {{Prostrkaně|Falaisy}} (v. t.). Jest to snad nejnebezpečnější čásť pobřeží '''F.''', k čemuž přispívají i časté mlhy. Z přístavů ve Falaisách nejdůležitější jest Dieppe, z menších jmenujeme St. Valery en Caux a Fécamp; při ústí Bresly jsou proslulé mořské lázně Treport. Ze severnějších ještě přístavů v úžině Calaiské nejdůležitější jsou Calais samy pro dopravu do Anglie, na východ odtud Gravelines a Dunkerk, jižně Boulogne. Jest nepochybno, že Falaisy ještě za historické doby ustupují, ovšem cení se roční ústup prům. jen na 30 ''cm''. Urvané zde části unáší moře na sever. Jižně od mysu Hèveského, kde Falaisy končí, dosahuje moře řeka Seina v širokém ústi, do něhož jen během let 1834—53 zanesla 1,3 mil. ''m''³ bahna. Při sev. jeho břehu leží důležitý přístav Le Havre, při jižním lázně Trouville. Sev. břeh poloostrova Normandského vyplňuje Seinský záliv s nebezpečnými útesy (''Rochers de Calvados''). Východně od nich mělká rejda Caenská při ústí ř. Orne, západně ústí ř. Vire s úskalími a mělčinami. V nejsevernější části poloostrova Normandského, mezi Pointe de Barfleur a mysem de la Hague, nalézá se veliký válečný přístav Cherbourg. Celé dosud líčené pobřeží od Dunkerku až k Cherbourgu nevykazuje žádných pobřežních ostrovů. Teprve od mysu posléze jmenovaného nastává značná členitost pobřeží, provázeného nyní pravidelně ostrovy, a přestává teprve při ústí Girondy. Jižně od mysu Hagueského, mezi Normandií a Bretonskem, zalévá se hluboko do země záliv Bretonský, jehož nejzazší čásť sluje Baie de St. Michel, naproti níž leží malé ostrůvky Chauseyské. Téměř uprostřed zálivu Bretonského nalézají se ostrovy Normandské pod panstvím britským. Celé pobřeží poloostrova Bretonského od zálivu St.-Michelského až k ústí Loiry jest neobyčejně rozčleněno, podobno skaerům norským, v sev. části rázu docela fjordového. Do sev. pobřeží poloostrova vnikají hlouběji zátoky St. Malo a St. Brieuc s přístavy t. jm. Všude jest plno nebezpečných útesů. Kde '''F.''' sáhá nejdále k západu, odděluje Passage du Four od pevniny skupinu skalistých Quessantských ostrovů, načež nastupují 3 větší zátoky, Brestská, Douarnenezská a Audierneská. Teprve zde počíná vlastně otevřený okeán; pobřeží však jihobretonské podržuje i dále dosavadní ráz. Do země vniká naproti ostrovům Glenanským dlouhý chobot Quimperský a záliv Forestský, naproti ostr. Groixu Lorientská rejda válečná a něco východněji rejda Etelská, kdežto velmi rozčleněný záliv Morbihanský obmykají poloostrovy Quiberon a Ruis. Naproti němu a sousední zátoce, utvořené ústím Vilainy, leží důležitý ostrov Belle Isle. Zátokou Vilainskou končí se pobřeží bretonské a zátokou Loiry (''Grand Chenal de la Loire'' s přístavy St. Nazaire a Nantes) počíná se pobřeží nového rázu, jež podržuje sice ještě po celé 2 zeměp. stupně dosavadní členitost, liší se však od předešlého plochými břehy s dunami táhnoucími se od ústí jedné řeky, jichž zde hojně, ke druhému, a doprovázeno jest pobřežními bažinami, solnami a odvodňovacími příkopy. Hned na jih od ústí Loiry vyskytuje se velká Baie de Bourgneuf, uzavřená na záp. ostrovem Noirmontierem. Zátoky při ústí řek Sèvre (Pertuis [úžina] Breton) a Charente (Pertuis d’Antioche) uzavřenyjsou proti okeánu ostrovy Ré a Oléronem. Naproti prvnímu leží přístav La Rochelle, naproti Oléronu přístav Rochefort. Mezi Oléronem a pobřežím na jihu prostírá se Pertuis de Maumusson. Členovité pobřeží středofrancouzské končí v ústí Garonny, zde Gironde zvaném, kde příliv mořský učinil ještě ze vzdáleného Bordeaux přístav mořský. Odtud až po samé Pyreneje táhne se ve směru meridionálním pobřeží tak rovné, jako sotva kde jinde v Evropě. Jsou to »Landes«, typická krajina pobřežních dun, provázených řadou étangů (v. t.), z nichž jedině Arcachonský protrhl si širší průchod do moře a utvořil takto jediný přístav na tomto dlouhém pobřeží, kdežto ostatní spojeny jsou s mořem jen menšími toky (''courants''). Teprve při ústí Adouru, kde pod Bayonnou nalézají se proslulé lázně Biarritz, v nejzazším konci zálivu Gascognského (jinak zátoka Vizcajská) jest znáti vliv Pyrenejí na útvar pobřežní. Ve Středomořském pobřeží '''F.''' jeví se značný rozdíl mezi západem a východem. Hranice obou, totiž límanitého pobřeží na západě a příkrého provencského na východě, leží v deltě Rhônu. Na hranici špan.-franc, noří se čásť Pyrenejí (Mts Albères) do moře a příkré stěny žulové ohraničují velké hloubky přístavů Banyuls-sur-Mer, Port Vendres a Collioure. Hned však za ř. Techem nastává již uvedené pobřeží límanité, lišící se však i původem i vzezřením od Land. Zde zanesly četné menší řeky jihofrancouzské průlivy mezi četnými bývalými ostrovy pobřežními a ve spojení s mořem zarovnaly celé pobřeží. Jako zbytek bývalého moře zůstaly étangy, jež lemují celý břeh zálivu du Lion. Z přístavů jest zde nejznamenitější Cette, kdež ústí Canal du Midi do moře Středozemního. Za menším zálivem u Aigues Mortes staneme u delty Rhônu. Obě veliká ramena Rhônu uzavírají jako ostrov Camargue. Ještě za deltou Rhônu, od této oddělena pustinou zv. Crau, nalézá se Étang de Berre, nejvýchodnější z jihofrancouzských, postrádající však úplně rázu límanitého. Zde již dosahuje moře (u Point Riche) hornatina provencská a nastává pobřeží příkré, plné skalistých mysů a menších zátok. Zde se tu a tam vyskytují ostrůvky pobřežní, nejdůležitější z nich Iles d’Hyères naproti zálivu t. jm. Pobřeží to končí pro '''F'''-ii u Nizzy, v nejkrásnějším koutě vší '''F.''' Jest tu celá řada menších přístavů, jako La Ciotat, St. Nazaire, Giens, Hyères, Bormes, St. Tropez, Fréjus, Cannes, Antibes, Nizza, Monaco a 2 přístavy prvého řádu, t. Marseille a Toulon. Na celém pobřeží '''F.''' lze jasně sledovati odvěký boj moře a souše. Do roka ztrácí tak '''F.''' asi 30 ''ha'' půdy. Avšak nejen rozsah, ale i ráz pobřeží se místy podstatně změnil, jak jsme naznačili již při límanitém pobřeží jihofrancouzském. Delta Rhônu prý se posunovalo ročně o 0,57 ''m'' a vzrostlo prý za posledních 2000 let o 300 ''km''². Změn se tu děje dost ještě za historické doby, tak na př. vznikl líman při ústí ř. Aude teprve r. 1320, kdy řeka tato protrhla svoje hráze. Kdežto na pobřeží Středomořském třeba míti za to, že pobřežní ostrovy byly k pevnině připojeny, lze o pobřeží atlantském tvrditi opak. Celý dlouhý pás ostrovů od Cherbourgu až po ústí Girondy jest jen zříceninou, zbylou z pevniny, jež podlehla nárazu vln mořských. V těchto končinách jeví se zhoubná činnost moře nejintensivněji. Na sev. pobreží Bretonska setkáváme se s největším (vedle Bristolu) přílivem v Evropě, 16 ''m'', a příboj vln plní tu ještě na 80 ''m'' vysoko vzduch pěnou. Ještě dnes užívá se z lesů zde potopených černého dřeva, na př. u St. Malo. U St. Michela lze někdy viděti utopené vsi Maury, Feuillette, St. Louis Bourgaut, Porz Picas. Z potopené vsi St. Etienne de Pahul bylo r. 1735 odlivem bahno odneseno a lidé chodili tam sbírat různé předměty. V jakých rozměrech boj ten trvá, lze posouditi z toho, že jen při zátoce St.-Brieucké urvalo prý moře od V. stol. asi 310 ''km''² země; v zátoce St.-Michelské vystupuje při odlivu souše v rozměru přes 300 ''km''². Místy ovšem moře také nanáší, při čemž se děje jakási výměna hornin proudy mořskými; tak nalézá se křídový hlen Normandie zanesen až při ústí Loiry a žulový štěrk Bretonska při ústí Seiny, ano až u Calais. Nejvíce zanáší se pobřeží mezi Loirou a Girondou, zvláště však při ústí řek Seudre, Charente a Sèvre. Zde vyplněny celé zálivy, jako na př. Poitouský, 400 ''km''² veliký, jenž sáhal kdysi až k Niortu, a v jedné zátoce Aiguillonské přibývá prý ročně 30 ''ha'' země. Ovšem sluší zároveň připomenouti, že zde sotva kdy bylo pravé moře, spíše vždy písčiny, solné bažiny, ba i kopce. Někde sjednány během věků zase staré poměry, tak na př. dnešní poloostrov Quibéron, kdysi čásť pevniny, pak ostrov, jest nyní zase spojen úzkým pruhem země s pevninou; totéž platí o ostrovu Batzu sev. od ústí Loiry, a také na jih od tohoto ústí ostrov de Noirmoutier byl by již spojen s pevninou, kdyby průliv oddělující jej od pevniny (Goulet de Fromentine) nebyl býval uměle prohlouben. Příroda sama vyzývá tu člověka k boji proti sobě. V ohledu tom věnuje se dnes zlepšení poměrů pobřežních ve '''F'''-ii vzorná péče, ač boj na některých místech, na př. v Bretonsku a na ostrovech pobřežních, i v jihu, kde ostr. Ré a Oléron bojují těžce o svou existenci, jeví se býti marným. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Horopis. == Horopis '''F.''' líčen jest již ve čl. {{Prostrkaně|Evropa}} (VIII., 860 a 861.) a též v článcích o jednotlivých horstvech a krajinách na př. {{Prostrkaně|Ardenny}}, {{Prostrkaně|Cevenny}} a j., pročež obmezujeme se tu na stručný jen přehled. Střední výšku '''F.''' počítal r. 1874 G. Leipoldt na 393,84 ''m'', tedy o 100 ''m'' více, než stř. výšku Evropy, což ovšem děkuje '''F.''' pohraničním horstvům, Alpám a Pyrenejím, střední planině, jež při rozsahu 80.000 ''km''² má dle Juliena střední výšku 700-800 ''m''; největší čásf '''F.''' vykazuje však výšky daleko pod střední hodnotu. J. Palacký rozdělil ve svém horopisu '''F.''' (Zeměpisný Sborník, III., str. 409, 420) '''F'''-ii na 12 krajů: 1. Severozápad (Bretonsko), 2. sever (Normandie), 3. severovýchod (Ardenny), 4. střed (Auvergne), 5. západ (Languedoc), 6. jihozápad (Pyreneje), 7. jih, 8. Jura, 9. Vogésy, 10. Alpy, 11. údolí Rhônu a Saôny, 12. pohoří Esterel. S tím srovnává se většinou i F. Hahn (v Kirchhoffově Länderk. v. Eur.), jehož orografické provincie jsou: 1. Střední planina (Auvergne), 2. Bretonsko s okolím, 3. úvodí Garonny a Landy, 4. pařížská pánev, 5. přechod mezi Garonnou a pařížskou pánví (na ř. Charente), 6. údolí Rhônu a Saôny, 7. západní Alpy, 8. Jura, 9. Lotrinsko s Vogésami, 10. Brána Belfortská, 11. břidlicové horstvo rýnsko-belgické (Ardenny). Více než kde jinde jsou ve '''F'''-ii poměry geologické, horopisné a vodopisné ve vzájemném vztahu. Ve velkém jest to souvislá soustava rovin, prostírající se od moře k moři, s povšechným svahem dle toku řek (tedy hlavně od jv. k sz.), oddělená od ostatní Evropy v jihozápadě Pyrenejemi, na východě Alpami, Jurou a Vogésy, kdežto Ardenny na severu a severovýchodě nelze pokládati za přírodní hranici. Jako ostrov z moře zdvihá se v srdci země z rovin těchto mohutný massiv středofrancouzský (Plateau central), zaujímající přes ¹/₇ celé '''F.''' Francouzská strana Pyrenejí jest vlhčí, porostlejší a vůbec celkem příjemnější než španělská, přístupnost však jejich jest asi s obou stran stejná. Hranice nesleduje tu vždy nejvyšší hřebeny a nejvyšší vrcholy nenalézají se na území franc. Příznivěji pro '''F'''-ii než pro její sousedy utvářeny jsou poměry v ostatních pohraničních horstvech. Od samého moře táhne se tu až k hranicím švýcarským mohutná hradba {{Prostrkaně|Alp Západních}}. Podkladem jich, dle nových badání Bertrandových vějířové stavby, jest karbonní osa mezi Bourg S. Maurice a Briançonem. Z massiva Montblancského náleží '''F'''-ii jen menší čásť. Vrchol Evropy 4810 ''m'' náleží '''F'''-ii a Italii. Svými předhořími vyplňují Alpy úvodí levých přítoků Rhônu od Isèry až k Duranci, malá však pohoří zcela v jihu Provence, t. Chaine les Maudres a Esterel, náležejí, jak se podobá, již k horstvu korsickému. V Savojsku potkává se soustava alpská směru severojižního se soustavou Jury směru od jihozáp. k sev.-vých. Také {{Prostrkaně|Jura}}, prostírající se v délce několika set ''km'' od Perte du Rhône až ku bráně Belfortské, nepatří '''F'''-ii než svou západní částí. Nejvyšší vrcholy nalézají se v jihovýchodě, t. Crêt de la Neige 1724 ''m'' a Reculet 1720 ''m'', kdežto v sev. francouzské části jen pásmo Chaumontské dosahuje 1122 ''m'' a nejvyšší body ostatních pásem bývají pouze přes 800 ''m'' vysoké. Jura není jednotným pohořím, nýbrž celou soustavou pásem a pahorkatin. Také na sever od brány Belfortské (Belfort 334 ''m'' n. m.) z {{Prostrkaně|Vogés}}, horstva druhdy zcela francouzského, zbyl '''F'''-ii jen záp. svah, a to ještě nezcela. Francouzská strana Voges má drsnější podnebí, více srážek, více vody, více stop ledové doby, než německá; jsouc silně zalesněna, skýtá jen zřídka nějaký rozhled. {{Prostrkaně|Ardenny}}, pokud náležejí '''F'''-ii, jsou planinou, v níž Mosa a Mosella hluboce zaryly svá koryta. Nejvyšší bod u Fumay poblíž hranice belgické jest jen 470 ''m'' n. m. Vedle tuto jmenovaných nemá '''F.''' horstva, jež by zasluhovalo toho jména, s jedinou výjimkou střední planiny (Auvergne). Zároveň s Bretonskem jest tento massiv geologicky nejstarší částí celé '''F.''' Vyniká ovšem více jednotvárností a rozlohou horizontálni, než výškou nadmořskou. Puy de Sancy, 1886 ''m'' vys., jest zároveň nejvyšší horou celé vnitřní '''F.''' Příjemně přerušují tuto jednotvárnost zajímavé zjevy vulkanické, bohaté na krásy přírodní. Menší starokrystallinické zbytky v jv. a jz. země doznaly tolika změn a orografická stavba jejich jest tak komplikovaná, že jen na mapě geologické lze pozorovati jejich samostatnost proti Alpám a Pyrenejím. Erose působila zde tak mohutně, že staré massivy ty dnes jsou daleko převýšeny mladšími pohořími. Druhý co do rozsahu starý massiv, t. Bretonsko, vrcholí v 391 a nejvyšší bod celé sev.-záp. '''F.''', t. Forêt d’Ecouves, v 417 ''m''. Největší a zároveň nejdůležitější čásť '''F.''' náleží t. zv. pánvi pařížské. Jest to v ohledu horopisném celkem rovina s malými rozdíly výškovými, zaujímající téměř celé úvodí Seiny, značnou část střední Loiry a menších pobřežních řek při hranicích belgických. I při nepatrných rozdílech výškových vyznamenává se širý ten kraj přírodními krásami, což děkovati má hlavně tomu, že sev. '''F.''' byla ušetřena před zhoubnou činností doby ledové. Ačkoliv tudíž, jak z celého tuto uvedeného přehledu jest viděti, horopis '''F.''' jest méně složitý než zemí středoevropských, přece jest každá čásť této země morfologicky vysoce zajímavá. Tak na pobřeží falaisy, Landy, étangy a celé zajímavé delta Rhônu s Crau a Camargue, ve vnitru Sologne a Pays de Dombes a střední planina se svými vyhaslými krátery, maary a místy zcela krasovým rázem, kde neschází ani dolin, podzemních toků a jeskyň, proslulým badatelem Martelem ve '''F'''-ii lépe než kde jinde studovaných, Tarn, Jonte a j. řeky vyryly si tu velkolepé caňony až 600 ''m'' hluboko v době, kdy ledovcové potoky Lozèru přinášely ještě daleko větší množství vody než dnes. == Geologické poměry. == Lze-li o některé zemi tvrditi, že děkuje geologické stavbě bohatství, kulturní vyspělost, národ pak čilost a podnikavost, platí to v první řadě o '''F'''-ii. Není nesnadno poznati, kterak k tomu přispěly její různotvárné krajiny i úrodnost půdy, bohatství všelikého materiálu, hojnost přírodních cest obchodních, jež poskytly pevný podklad, na němž duch národní nalezl dosti volnosti, by vyspěl a nabyl rozpínavosti. Že vše to není nahodilé anebo snad konfusně roztroušeno, nýbrž pevně uzákoněno a výsledkem dlouhých dob geologických, že vše to jsou vtělené výsledky sil rodících a účelně přerozujících, přesvědčí každé jen poněkud pečlivější pozorování zajímavé vrstevní stavby této země. {{Prostrkaně|Prahory}}. Na sev.-záp. a ve středu '''F.''' rozprostírají se mocné pruhy starých celin, k nimž přiléhají území mladších usazenin. Na sev.-záp. rozkládají se téměř po celém poloostrově Bretonském a ostrovech Normanských, jsouce v Bretonsku ve směru podélné osy přikryty mocným souvrstvím kambro-silurským. Tyto mladší horniny dělí území archaických vrstev Bretonska ve 2 nestejné díly, v jižní širší a delší, pak v severní užší a a kratší. Tento díl šíří se podél pobřeží Kanálu, prorván a přikryt pásy vrstev silurských a devonských, tak že se jeví jako složen ze soustavy menších a větších ostrovů; onen pak běží pruhem souvislým podél pobřeží Atlantského okeánu až k čáře označené městy Latille a Fautenay. Na východě přikládají se na tyto pruhy prahorní sedimenty jurské a jen na levém břehu Loiry je okruh vrstev jurských přikryt vrstvami útvaru křídového. Rula, svory a krystallinické břidlice skládají souvrství této celiny, jež je na četných místech proražena mocnými obvody žuly a pruhy dioritů, z nichž žuly namnoze poměrně velké území pokrývají (Mayenne, Louvigné-Lassoy, Dinan, Moncontour, Plonaret-Quintin, St. Poi-Pontivy, Montagne-Partenay). Mnohem větší než bretonská je rulová a žulová celina středofrancouzská. Má tvar čtverce, šíří se mezi puklinou ř. Rhônu a údolím Garonny, na severu pak je omezena čarou, na níž leží města Confolens, Lussac, Chatre, St. Amand a Moulins, kdežto na jihu běží jeho okraj, rozčleněný a ovroubený útvarem jurským, od Saissaka k Lodèvě, Largentièře, Privasu, Valenci. I tato celina je vysočinou ploskou, mírně zvlněnou, mající vrchy ohraničené mírnými svahy a je prostoupena údolími mělkými. I ona je na četných místech proražena mohutnými massami eruptivními: čedičovými a porfýrovými, z nichž čedičové zaujímají téměř prostřední tři velké komplexy, kdežto tyto se omezují jen na okraj východní. {{Prostrkaně|Útvar kambro-silurský}} omezuje se na poloostrov Bretonský a na ostrůvky Normanské (Jersey). Všady přikládají se jeho vrstvy k prahornímu podkladu a zaujímají 3 nestejná území, z nichž jedno na severu a dvě na jihu se rozkládají. Z těchto největší je jihovýchodní, rozložené mezi městy Angers, Aleçon, Fougères, Quintin, Pontivy, Redon; mnohem menší je naproti tomu území severní v okolí Cherbourgu a západní v oblasti bretonské.Tato území rozpadají se opět v několik pánví, více méně souvisících. Zpodní oddíl tohoto souvrství (Kambrium) záleží z břidlic, pískovců, drob a vápenců, v nichž jsou druhy z rodu ''Lingulina'' a ''Trilobites''. Na těchto leží vrstvy silurské (siluru zpodního), mezi nimiž jsou nejdůležitější břidlice krycí z okolí Angersu, Vitré s četnými otisky a mimo to pískovce od May v Calvados atd. se zvířenou druhou. Nad těmito vrstvami jsou pískovce, místy v křemence změněné, bez zkamenělin, pak břidlice graptolitové a břidlice s koulemi zploštělými. Území tohoto útvaru je v Bretonsku rozmanitě zvlněno, jako složeno z bezčetných malých plochých hřbetů, mající hřebeny z pískovců, svahy pak a úpatí z břidlic. {{Prostrkaně| Útvar devonský}} dosahuje nepatrných rozměrů plošných a i mohutnosti. Omezuje se toliko na jižní Bretonsko a na ostrůvek Forgues jižně Boulonaisy. V Bretonsku táhne se pruhem podél jižního okraje pánve jižní z krajiny douaiské až k Rochefortu, Challonu a St. Florentu na jižní břeh Loiry. Mimo to skládají jeho vrstvy území obrysu trojúhelníkového mezi Ardennami a ř. Mayenne a vyskytují se pruhem směřujícím od jihových. k sev.-záp. mezi Sablé a Lavaux a na jihu od Rennes, kdež vybíhají v několika pásech. Pískovce v tomto souvrství převažují droby a hlinité břidlice; ložiska vápenců, zvlášť tmavých, jsou zde podřízena. Pokud se týče devonu ostrova Forgues, jeví se zbytkem území někdy souvislého, které se táhlo z Belgie podél jižního kraje Ardenn na východ. Je bohat na zkameněliny. {{Prostrkaně|Útvar permo-karbonský}} vykazuje rovněž jako devon rozlohu malou, souvrství slabé, přes to, že se zdá, jakoby na některých místech docházel mohutnosti větší. Prahorní vysočina Auvergnská a poloostrov Bretonský jsou jeho oblastí. Na oné je mnohem silněji vyvinut než zde. Rozpadá se na dosti značné množství větších a menších pánví, rozložených v kruzích ve vých. oddílu vysočiny Auvergnské a táhnoucích se podél jižního okraje poloostrova Bretonského mezi Vauvantem a Chateauem. Největší z Auvergnských kamenouhelných pánví jsou: na sev.-záp. pánev Autumská, St. Etiennská, Rive-de-Gierská, Alaiská, Rhodeská a Briveská. Mimo tyto jsou dále velezajímavé kamenouhelné pánvičky, které spadají do čáry běžící od sev. na jih mezi Louvigny a Plé. Všechny tyto pánve a pánvičky kamenouhelné dokazují, že jsou na místech dřívějších močálů, bažinatých lesů a rašelinišť, které za doby kamenouhelné pokrývaly tehdy vyčnívající vysočinu Auvergnskou. Usazeniny kamenného útvaru leží bezprostředně na prahorním podkladu, zřídka kde na mladším. Jejich souvrství počíná slepenci z úlomků rul, které nahoru se mění v pískovce jemnozrnné, do nichž jsou vloženy břidlice. Na některých místech chovají tyto pískovce železné rudy, jinde kam. uhlí. Uložení vrstevní je pánvovité, jsouc namnoze zborceno; vrstvy jsou zprohybány a též pošinuty, což způsobily eruptivní massy. Tyto poměry jsou spletitější a ztíženější, jestliže je pánev přikryta usazeninami mladšími, triasovými nebo jurskými. Uhlí je výtečné, jeho doprava po Loiře a Rhônu snadna, podmínky to, jimž průmysl franc. děkuje lví díl nynějšího zdokonalení. Perm jest tam nepatrně vyvinut, toliko v oblastech kamenouhelných u Alby (Aveyron) a Lodévy (Hérault). {{Prostrkaně|Útvar triadický}} skládá 2 poměrně malá území, menší ve střední '''F'''-ii, přilehlé pruhem na prahorní vysočinu Auvergnskou, větší na hranici sev.-vých. v Lotrinkách. Tato triadická oblast není než nejzápadnějším dílem mohutného území triadického v záp. Německu. Odtud vniká na území Elsaska, tvoříc s tamním podílem celek triadický, oddělený trhlinou rýnskou od mateční oblasti východní. V Lotrinkách je tento oddíl omezen na západ pruhem vápenců jurských, jehož hraničná mez míří oklikami od Nancy přes Mirecourt k městu Fayl. Rovněž i jižní hranici této oblasti omezují usazeniny jurské od Faylu přes Lure к Belfortu, kdež dosahují hranice německé. Téměř všemi členy je trias na tomto obvodu zastoupen; jestiť tu pestrý pískovec, lasturnatý vápenec a pestrý slin (Keuper), ovšem různě vyvinutý a různě mocný. Jeho souvrství počíná vogéským pískovcem (nejzpodnějším pásmem pestrého pískovce), kterýž podél prahorního centra Vogés se táhne a jen na malou plošku '''F.''' vniká. Mnohem silněji je vyvinuto střední a svrchní pásmo pestrého pískovce, leč i tato pásma nedosahují zvláštní rozlohy, jsouce přikryta na velkých prostranstvích svrchními členy triadickými, zejména vápencem lasturnatým. Tento vniká z Elsaska do Lotrink mezi Lunéville a Blamont, táhne se širokým pruhem téměř středem území triadického až po Epinal, kdež se zužuje a obloukem vybočuje až takměř k záp. hranici, podél níž se šíří bezprostředně k jihu. Lasturnatý vápenec skládá i na severu prahorní vysočiny Auvergnské protáhlý ostrov. Území pestrého slinu ovrubuje úzkým proužkem triadickou oblasť lotrinskou a je zastoupeno zbytky v pohoří jurském (Poligny, Auxon). Jeho souvrství počíná jílovým uhlím (''marnes irisées'') neboli zpodním pásmem, jež skládá se z pestrých slínů, sádrovců, slínitých jílů, ložísk anhydritu, kamenné soli. Na těchto vrstvách leží pestré slíny celistvé nebo drobnozrnné a dolomitové vápence s hojnými zkamenělinami, vezpod se sádrovci a jíly. {{Prostrkaně|Útvar jurský}} šíří se ve '''F'''-ii dvěma velikými kruhy, jichž průměry leží téměř v podélné ose '''F.''' Severní kruh je otevřený, ohraničen jsa Kanálem, kterýž dělí jeho sedimenty od anglických; jižní kruh je však uzavřen, obepínaje prahorní vysočinu Auvergnskou, na jejíž žuly, ruly a svory se bezprostředně klade. Toto jurské území dělí prorva ř. Sâone od východní oblasti francouzské Jury. Konečně na jihu '''F.''', téměř rovnoběžně s osou Pyrenejí, šíří se od Argillezu přes Girons řada ostrůvků podřízených. Severní kruh uzavírá pánev pařížskou, jeho vrstvy zapadají k centrálnímu prahornímu plateau, což svědčí tomu, že severní kruh je okrajem pánve složené ze tří obvodů, uložených na třech různě starých massách: v Bretoňsku, na centrální vysočině Auvergnské a území Ardenn a Vogés. Ono záleží ze 3 kruhových ramen, z nichž západní je pokračováním jury anglické na půdě franc., střední je spojeno se sev. ramenem jury jižního kruhu, kdežto východní, nejširší rameno je širokou nížinou prorváno, která sahá od Mezièry až k Boulogni, vyplněna jsouc vrstvami kamenouhelnými, křídovými, třetihorními a diluviálními. Teprve v okolí Boulogně vystupují jurské sedimenty na den, skládajíce malý, k prorvě Kanálu přilehlý ostrůvek, jenž naznačuje směr, kudy třeba hledati jurský pokrov sedimentů na protějším území anglickém. Jižní, téměř uzavřený kruh obepíná prahorní vysočinu Auvergnskou, táhne se pruhem mezi Valencí a Lyonem, kdež je přikryt usazeninami útvaru křídového a třetihorního, a vniká přes Rodez, Cahors a Angoulême až k La Rochelle, kde dosahuje břehu okeánu. Od La Rochelly lze jej sledovati na sev.-vých. až k Neversu a Auxerre, odtud na východ až po tok Sâony, kde hraničí s územím pohoří franc. Jury. Vrstvy tohoto kruhu zapadají od středu centrální vysočiny Auvergnské na venek, tak že jsou tu starší vrstvy buď bezprostředně uloženy na prahorní vysočině, triasu a kam. útvaru, kdežto mladší nalézají se dále vně, kdež jsou přikryty usazeninami křídovými a třetihorními. Rovněž území pohoří franc. Jury zaujímá značně velkou prostoru, přes to, že jest jen dílem, a to jihozáp., jež se šíří od sev. břehu Rýnu, kde souvisí s Jurou německou, poloobloukem na jihozápad přes Iverdon, Lasarraz, Gex až k pevnosti Écluse. Jižně tohoto města běží pak jurské usazeniny podél záp. břehu Rhônu; v krajině jezera Bourgetského vnikají na protější břeh, kdež se připojují k juře savojských Alp. — Území toto je prostoupeno údolími srázných svahů, rozervaných hřebenů. Jižně tohoto území rozprostírá se rovněž rozlehlý pruh jurských usazenin mezi Genevou a Lyonem. Zde jest přechod od vlastního jurského terrainu k juře alpské, a to východ. Rhônu od Genevy až k Lyonu. Viděti to jest zřejmě v krajině mezi Salève a Genevou a na pohoří poblíž Bourgetského jezera. Zde jest ještě polodómovitá stavba, kdežto na protějších svazích spadají vrstvy znenáhla pod příkrov vrstev křídových. — Toto mohutné jurské souvrství začíná liasem, rozčleněným na několik podčlenů, z nichž nejzpodnější skládá se ze železitých pískovců (''infralias''), vápenců gryphitových (''étage sénomanien''), z břidlic, pískovců a vápenců středního liasu (''é. liasien''), ze žlutavých, hlinitých a slídnatých vápenců, jež uzavírají místy železné rudy (''é. toarcien''). Na liasu spočívá ve střední juře mocné souvrství (''étage bajocien''), jehož správné roztřídění činilo již mnohé nesnáze; ale nyní se ví, že v Normandii leží v jeho podkladu lesklé vápence (Mâlière), poblíž Bayeuxu železité oolithy (''oolith ferrigineuse'') a na nich modré jíly neb slíny (Post-en-Bessin). Stupeň bathský (''é. bathonien'') začíná se velkými oolithy (''calcaire de Caen''), na nichž jsou železné rudy a šedomodré jíly a vápence (''é. callovien''), pak sledují šedomodré nebo černé slínité jíly s vápenci, oolithy a pískovci (''é. oxfordien''). Nad těmito sedimenty leží konečně skutečné korálové vápence (''é. corallien''), na některých místech přikryté slíny nebo vápenci (''é. kimmeridge''), na nichž pak spočívá vápenec portlandský (''é. portlandien''). {{Prostrkaně| Útvar křídový}} zaujímá ve '''F'''-ii 3 velká území. Na severu šíří se v okolí Paříže, kde přiléhá na obvodu na vrstvy jurské, na jihozápad rozkládaje se dvěma menšími pánvemi, z nichž jedna podél centrální vysočiny Auvergnské, druhá rovnoběžně s osou Pyrenejí běží, konečně rozprostírá se širokým pruhem na jihových. '''F.''' poblíže Alp a od Valence podél jižního toku Rhône širokým pruhem, kterýž se přikládá k Alpám. Nejdůležitějším z těchto obvodů je bez odporu území {{Prostrkaně|pařížské pánve}}, již lze rozděliti v oddíl vých., seinský a jihozápad loirský. Její souvrství počíná usazeninami neocomu, uloženými přímo na vápenec portlandský, z nichž nejzpodnější skládá se z bílého vápence nebo železitého pískovce; na něm leží vápence, vápencovité slíny, šedé slíny (syst. Urgonien), pak šedomodré nebo žluté slíny (''Argiles à plicatules''), které zhusta přecházejí v železité pískovce (''Terrain Aptien''). Stupeň gaultský, jenž následuje, začíná tmavými jíly (''étage albien''), na nichž nahoru následuje chlóritová křída (''é. cénomanien''), vápence křídové, hlinité nebo písčité a pískovce střídavě uložené s modrými nebo žlutými jíly, dále vápenné tuffy (''craie tuffeau''), bílá křída (''é. sénonien'') a konečně železitý vápenec (''calcaire pisolithique''). — Poněkud od tohoto odchylné jest uvrstvení křídového území {{Prostrkaně|tourainského}}, na němž počíná se jeviti již ráz jižní. Vezpod tamního souvrství leží lupenité jíly s uhlím nedozrálým, na nich pak slíny nebo železité <br> pískovce, tvrdé vápence s rudisty (2. zona rudistová), dále žluté vápnité slíy (3. zona rud.) a konečně vápenec světložlutý, zřetelně uvrstvený (4. zona rud.). — Neméně zajímava je oblast křídová v jihových. '''F'''-ii. Šíří se na jižní hranici švýcarské jury od břehu až k Genevě dlouhým, úzkým, tu a onde prorvaným pruhem vápenců a slínů, označených dle Neuchâtelu neocomien. Tyto usazeniny vnikají též do vnitřních údolí jihozáp. Jury a slučují se u Genevy a Chambéry s křídovými usazeninami alpskými, s nimiž se pak táhnou na východ až k Vídni, na jihozápad až do Provence. Tamní souvrství má u Neuchâtelu a St. Croix vezpod jíly waeldské, na nich bituminosní slíny, bílý a železitý vápenec (''é vilangien''), dále slíny zkamenělinami bohaté a konečně vápence kaprotinové. {{Prostrkaně|Útvar třetihorní}} zaujímá ve '''F'''-ii četná a velká území, zejména na severu a jihu. Jeho souvrství je mocné, má usazeniny na zkameněliny bohaté a zaujímá téměř všechny členy od eocénu po pliocén. Jeho usazeniny šiří se od břehu Kanálu na jih pánve pařížské, vnikají dlouhým pruhem na prahorní vysočinu Auvergnskou až pod čedičové chlumy, kdež se rozkládají až na území kamenouhelného útvaru. Prahorní vysočina středofrancouzská tvoří přirozený val mezi severofranc. a jihofrancouzskou třetihorní oblastí, ale val neúplný, neboť tyto třetihorní usazeniny jej na západě obcházejí; tak je severní oblast přece jen spojena řadou ostrůvků s oblastí jižní a to územím jurským a křídovým. Spojení to sjednává oblast falunů (lasturovitá země) bordeauxských, k níž se druží velké území pyrenejské, dále na jihovýchodě obvod montpellierský, na východě v poříčí Rhônu provencský a drômský. — Bez odporu nejdůležitějším i dějepisně význačným je z těchto území {{Prostrkaně|pánev pařížská}}. Její mocné souvrství šíří se kruhem po okolí Paříže, obehnáno jsouc valem vrstev jurských a křídového útvaru, ale ne všady přikrývá dno podkladné zcela; jsou místa, kde vrstvy křídové čnějí nad příkrovem třetihorním. Toto je však jen tam, kde podklad byl zvednut nebo třetihorní vrstvy odplaveny, proryty. Oblasť vrstev pánve pařížské je rázu severního. Skládá se z vrstev sladkovodních a mořských, střídavě uložených. Na zpodině počíná pásmem zpodních písků mořských (''sables inférieurs''), odhaleným zejména na severu pánve a složeným vezpod z písků křemitých, pak slínů vápnitých a vrstev jílovitých s hnědým uhlím. Nad těmito sladkovodními vrstvami leží mořský písek od Bracheuxu, dále plastické jíly, písek a uhlí hnědé (''argile plastique et lignite''). Po pásmu zpodních pískovců sleduje první stupeň nummulitový, na tomto pak leží hrubé vápence (''calcaire grossier''), jež uzavírají vápenec glaukonitický, střední vápenec žlutobílý, svrchní vápenec tence zvrstvený a slídnaté vrstvy, křídě podobné. Na tomto je pásmo písků mořských (''sables moyens''), na nich pak pásmo středního sladkovodního vápence (''calcaire lacustre moyen''), přikrytého mocným stupněm vyššího mořského písku (''sables supérieurs''), kterýž zaujímá v okolí Paříže značné prostranství. Tento stupeň má v podkladu slídnaté vrstvy, na těchto leží písky a pak pískovce od Fontainebleau. Za doby stupně ligurského a tongernského vynikal z pařížské pánve úzký dlouhý sladkovodní chobot na jih, kdež se rozkládal jezerem po prahorní vysočině Auvergnské, v němž byly během doby uloženy vezpod slepence, nahoru pískovce a červenavé slíny, zelené slínité břidlice, měkké vápence (travertino) a sádrové slíny. — {{Prostrkaně|Pánev pyrenejská}} šíří se trojúhelníkem mezi zálivem Vizcayským, severním svahem Pyrenejí a prahorní vysočinou středofrancouzskou. Její souvrství skládá se vezpod z mocných šedých a modrých slínů a vápenců s velkými nummulity a rozpadá se na několik oddílů. V okolí Bordeauxu, v tamní sladkovodní pánvi, leží bezprostředně na křídovém útvaru sladkovodní písky a jíly (''molasse de Fronsadais'') s kostmi ssavců a plazů. Nad těmito jsou pak žluté písky, konečně slíny a jíly s foraminiferami a kostmi ssavců. Těmto podobné vrstvy za ujímají i v údolí Adouru u města Duxu (''faluns bleus'') malé obvody. Velmi charakteristicky vytvořeny jsou třetihorní usazeniny v depart. Drôme. Jsou nápadny tím, že v nich lze pozorovati trojnásobné střídání sladkovodních usazenin s mořskými, což vysvětlení stavby vrstevní ztěžuje. Na zpodině leží tam pestrý, křemitý písek se stopami po sádře a hnědém uhlí, pak slíny a světlé vápence. Na těchto jsou první mořské usazeniny, pískovce, přikryté pestrým vápencem a hlinitým slínem, po nichž opět sledují sedimenty sladkovodní, vápence a pískovce s kostmi a sádrou. Na těchto leží konečně mořská molassa. Neméně zajímavá je dále {{Prostrkaně|pánev provencská}}. Skládáfť se její souvrství z hrubých pískových lavic, černých a žlutých slínů s vápnitými koulemi, se šedým slínitým vápencem, bituminosními hlinitými břidlicemi, střídavě uloženými s uhelnými plásty. Nad těmito plásty leží massy slínité střídavě s vrstvami pískovitými a vápenatými. Ve všech těchto hnědouhelných vrstvách jsou kosti želví a krokodilí. K obvodu těchto pánví přísluší i pliocénní usazeniny Montpellieru. Šíří se v dep. Gard a skládají se po většině z vápnitých vrstev (''calcaire moëllon''), plných kostí ssavčích a zbytků měkkýších. {{Prostrkaně|Diluvium}} je zastoupeno žlutnicí (löss), štěrky a pískovými nánosy, nebo přeloženými žlutnicemi, proloženými vložkami jemného písku, místy i štěrku. Rozloha těchto nánosů je poměrně menší než jinde. Ostatně není to věcí nesnadno vysvětlitelnou, povážíme-li, že území '''F.''' bylo za této doby více méně prosto matečných hornin, hlin a lössu. '''F.''' byla pak dále prosta ledového pokrovu; jen Vogésy, čedičové vrchy na vysočině Auvergnské a Pyreneje měly pokrov ledovcový. Dnes se nám po tomto, po ledovcích, zachovaly toliko stopy, rýhy a hlazené plochy ledovců mimo jich nánosy, morény. — {{Prostrkaně|Alluvium}} omezuje se toliko na údolí řek, kdež dosahuje namnoze značného rozšíření a mohutnosti. ''[[Autor:Vladimír Josef Procházka|VJP.]]'' {{Konec formy}} [[https://ndk.cz/view/uuid:9dd93850-e6e7-11e4-a794-5ef3fc9bb22f?page=uuid:fe7df1e0-0a01-11e5-b309-005056825209 Francie (mapa)]] 9xapb6aobhd7zdfm6zkoxakxxsyz4c3 335106 335105 2026-08-02T16:38:44Z Davmiub 20055 335106 wikitext text/x-wiki {{Pracuje se}} {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Francie | PŘEDCHOZÍ = Franciade | DALŠÍ = Francigenum opus }} {{Textinfo | TITULEK = Francie | AUTOR = [[Autor:Václav Švambera|Václav Švambera]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Devátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1895. S.&nbsp;451-603. [https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:1f368ff0-0a02-11e5-b309-005056825209 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Francie }} {{Forma|proza}} '''Francie''' {''France'', ''République Française''), země a stát v záp. Evropě. {{Prostrkaně|Polohu}} '''F.''' mezi dvěma moři lze — vyjímajíc Anglii — nazvati nejšťastnější všech států evropských. Španělsko má sice také pobřeží atlantské a středomořské, avšak jeho poloha jest příliš jižní, následkem čehož nemá účastenství ve světovém spojení severoatlantském, jako Francie. Vedle toho zde i to váží, že '''F.''' hraničí se 6 státy Evropy (Belgie, Lucembursko, Německo, Švýcarsko, Italie, Španělsko), nehledíc k Anglii, od níž ji dělí či spíše s kterou ji spojuje Kanál (La Manche), mezi Calais a Doverem jen 31 ''km'' široký. K tomu přistupuje i ta neobyčejně příznivá okolnost, že na celé vzdálenosti mezi oběma moři (370 ''km'') nejeví terrain nijakých překážek dopravě. V ohledu vojenském jest poloha '''F.''' výhodnější než Německa nebo Rakouska, neboť má na vše strany jisté přirozené hradby. Tak přechod Alp jest z francouzské strany mnohem snazší, než z italské, jakž tomu učí nejen zeměpis, ale i světové dějiny, počínajíc Hannibalem až k Napoleonům; také byl vliv francouzský daleko znatelnější na východní straně Alp, než italský na straně západní. Hranice mezi oběma státy běží od Col Lunga (2758 ''m'' n. m.) na pobřeží až k S. Gingolphu na jezeře Genevském většinou po hlavním hřebenu Alp. Odtud počíná již méně pravidelná hranice jurská proti Švýcarsku. Nelze mluviti o nějakém hlavním hřebenu Jury, avšak i zde jest přechod z francouzské strany snazší než ze švýcarské. Mezi Jurou a Vogésy nalézá se brána Belfortská (''La Trouée de Belfort''), 28 ''km'' široká, proslulá ve strategii vojenské, známé bojiště od časů Caesara až do poslední války franc.-německé. Hlavním rozhraním proti Německu jsou Vogésy a teprve v jich severu, u Dunnonu, počíná vlastní negeografická hranice francouzská proti Belgii. Nejneschůdnější přechod přes hranici franc. nalézá se v Pyrenejích, zvláště středních; překročení jich jest s obou stran nesnadné. Avšak i jinak jest poloha '''F.''' výhodná; neboť na protějších březích Středozemního moře nalézá se rozsáhlá osada Alžírská (s Tunisem), vzdálená z Marseille jen 771 ''km'', kteroužto vzdálenost urazí rychlý parník za noc a den, kdežto ve '''F.''' samé nejvnitřnější kraje, Burgund a Franche-Comté, jsou jen 400—450 ''km'' vzdáleny od pobřeží, jehož lze po železnici za 11 hod. dosáhnouti. Nejzazší {{Prostrkaně|astronomické body}} hranic '''F.''' jsou na severu Zuydcoote, na sever od Dunkerku na 51° 5′ 27″ s. š., na jihu 42° 20′ s. š. (na jih od Puigmalu), na západě Point de St. Mathieu na 4° 52′ z. d., na východě 7° 39′ v. d., v Alpách Přímořských, kde tyto protíná, 44° s. š. Základní geometrická podoba země jest šestiúhelník, jehož západní a východní strana jest poněkud do vnitř vtlačena. Podélná osa od severu k jihu mezi Severním mořem a Serrou de la Bague de Bourdeilat v depart. Pyrenées Orientales měří 973, největší šířka od Corsèn na Vogésy 888 ''km'', od La Rochellu ku Genevě 542 ''km''. — {{Prostrkaně|Rozčlenění horizontální}} jest nepatrné. Cotentin a Bretonsko jsou jedinými většími poloostrovy, Korsika, 170 ''km'' na jih od Provence vzdálená, jediným větším ostrovem. Ostatní ostrovy pobřežní jsou nečetné a nepatrné. Délka veškeré hranice '''F.''' obnáší 5290 ''km'', z čehož připadá na vodní 3120 (Kanál 1120, Atlantský okeán 1385, Středozemní moře 615 ''km''), na zemní hranici 2170 ''km'' (proti Belgii 460, Lucembursku 14, Německu 320, Švýcarsku 396, Italii 410, Španělsku 570). O {{Prostrkaně|plošných rozměrech}} '''F.''' rozcházejí se samy úřední údaje v létech 1878—87 téměř o 10.000 ''km''². Rozhodně nízká jsou udání jak v »Annuaire du Bureau des Longitudes« (528.400 ''km''²), tak v »Situation financ. des communes« r. 1878 (527.006,8 ''km''²). Ředitelství přímých daní udává 529.103,7 ''km''²; soukromé měření planimetrické, jež r. 1882 dokončil ruský generál Střelbitský, ovšem podle mapy menších rozměrů, vykazuje pro pevninu '''F.''' 523.932, pro ostrovy 9547, úhrnem 533.479 ''km''², z čehož na Korsiku připadá 8866,5 ''km''². Správnější bylo planimetrické vyměření '''F.''' pod Perrierem, jež r. 1887 dle listů mapy 1 : 80.000 bylo provedeno v Service géographique de l’armée. jehož výsledek byl 536.408 ''km''² (z toho Korsika 8722 ''km''²). Avšak i výsledek tento nezdál se ještě dosti spolehlivým, a tak provedeno v Service géogr. pod novým ředitelem Derrécagaixem nové měření Coradiovým planimetrem přímo na měděných plotnách mapy 1 : 80.000. Béře-li se za podklad ellipsoid Clarkeův z r. 1880, činí výpočet 536.479, při Besselovu 536.469, při ellipsoidu ingenieur-geographů 536.464 ''km''². Výsledky tyto rozcházejí se o 0,OO3 %, což jest také asi největší možná chyba tohoto měření. Derrécagaix sám pokládá za nejsprávnější udaj pro plochu '''F.''' 536.479 ''km''². {{Prostrkaně|Pobřeží '''F.'''}} Atlantský okeán tvoří na severu a severozápadě hranici '''F.''' v délce 2505 ''km'', z čehož na Kanál připadá 1120 ''km''. Francouzský břeh Kanálu až za Calais jest vlastně jen pouhým pokračováním plochého, dunami pokrytého pobřeží Severního moře, za Calais dosahuje však moře pohraniční vysočina flanderská v příkrém spádu, tak že na samém pobřeží shledáváme se s výškami přes 100 ''m'' (mys Blanc-Nez 134 ''m''). Ráz severomořský přichází pak k platnosti ještě jednou mezi Boulogne a Aultem, kdež rozsáhlé roviny pobřežní jsou chráněny řadami vysokých dun před zhoubným přílivem. Od ústí Bresly až k ústí Seiny tvoří pobřeží v délce 140 ''km'' skalní stěna křídová, zv. {{Prostrkaně|Falaisy}} (v. t.). Jest to snad nejnebezpečnější čásť pobřeží '''F.''', k čemuž přispívají i časté mlhy. Z přístavů ve Falaisách nejdůležitější jest Dieppe, z menších jmenujeme St. Valery en Caux a Fécamp; při ústí Bresly jsou proslulé mořské lázně Treport. Ze severnějších ještě přístavů v úžině Calaiské nejdůležitější jsou Calais samy pro dopravu do Anglie, na východ odtud Gravelines a Dunkerk, jižně Boulogne. Jest nepochybno, že Falaisy ještě za historické doby ustupují, ovšem cení se roční ústup prům. jen na 30 ''cm''. Urvané zde části unáší moře na sever. Jižně od mysu Hèveského, kde Falaisy končí, dosahuje moře řeka Seina v širokém ústi, do něhož jen během let 1834—53 zanesla 1,3 mil. ''m''³ bahna. Při sev. jeho břehu leží důležitý přístav Le Havre, při jižním lázně Trouville. Sev. břeh poloostrova Normandského vyplňuje Seinský záliv s nebezpečnými útesy (''Rochers de Calvados''). Východně od nich mělká rejda Caenská při ústí ř. Orne, západně ústí ř. Vire s úskalími a mělčinami. V nejsevernější části poloostrova Normandského, mezi Pointe de Barfleur a mysem de la Hague, nalézá se veliký válečný přístav Cherbourg. Celé dosud líčené pobřeží od Dunkerku až k Cherbourgu nevykazuje žádných pobřežních ostrovů. Teprve od mysu posléze jmenovaného nastává značná členitost pobřeží, provázeného nyní pravidelně ostrovy, a přestává teprve při ústí Girondy. Jižně od mysu Hagueského, mezi Normandií a Bretonskem, zalévá se hluboko do země záliv Bretonský, jehož nejzazší čásť sluje Baie de St. Michel, naproti níž leží malé ostrůvky Chauseyské. Téměř uprostřed zálivu Bretonského nalézají se ostrovy Normandské pod panstvím britským. Celé pobřeží poloostrova Bretonského od zálivu St.-Michelského až k ústí Loiry jest neobyčejně rozčleněno, podobno skaerům norským, v sev. části rázu docela fjordového. Do sev. pobřeží poloostrova vnikají hlouběji zátoky St. Malo a St. Brieuc s přístavy t. jm. Všude jest plno nebezpečných útesů. Kde '''F.''' sáhá nejdále k západu, odděluje Passage du Four od pevniny skupinu skalistých Quessantských ostrovů, načež nastupují 3 větší zátoky, Brestská, Douarnenezská a Audierneská. Teprve zde počíná vlastně otevřený okeán; pobřeží však jihobretonské podržuje i dále dosavadní ráz. Do země vniká naproti ostrovům Glenanským dlouhý chobot Quimperský a záliv Forestský, naproti ostr. Groixu Lorientská rejda válečná a něco východněji rejda Etelská, kdežto velmi rozčleněný záliv Morbihanský obmykají poloostrovy Quiberon a Ruis. Naproti němu a sousední zátoce, utvořené ústím Vilainy, leží důležitý ostrov Belle Isle. Zátokou Vilainskou končí se pobřeží bretonské a zátokou Loiry (''Grand Chenal de la Loire'' s přístavy St. Nazaire a Nantes) počíná se pobřeží nového rázu, jež podržuje sice ještě po celé 2 zeměp. stupně dosavadní členitost, liší se však od předešlého plochými břehy s dunami táhnoucími se od ústí jedné řeky, jichž zde hojně, ke druhému, a doprovázeno jest pobřežními bažinami, solnami a odvodňovacími příkopy. Hned na jih od ústí Loiry vyskytuje se velká Baie de Bourgneuf, uzavřená na záp. ostrovem Noirmontierem. Zátoky při ústí řek Sèvre (Pertuis [úžina] Breton) a Charente (Pertuis d’Antioche) uzavřenyjsou proti okeánu ostrovy Ré a Oléronem. Naproti prvnímu leží přístav La Rochelle, naproti Oléronu přístav Rochefort. Mezi Oléronem a pobřežím na jihu prostírá se Pertuis de Maumusson. Členovité pobřeží středofrancouzské končí v ústí Garonny, zde Gironde zvaném, kde příliv mořský učinil ještě ze vzdáleného Bordeaux přístav mořský. Odtud až po samé Pyreneje táhne se ve směru meridionálním pobřeží tak rovné, jako sotva kde jinde v Evropě. Jsou to »Landes«, typická krajina pobřežních dun, provázených řadou étangů (v. t.), z nichž jedině Arcachonský protrhl si širší průchod do moře a utvořil takto jediný přístav na tomto dlouhém pobřeží, kdežto ostatní spojeny jsou s mořem jen menšími toky (''courants''). Teprve při ústí Adouru, kde pod Bayonnou nalézají se proslulé lázně Biarritz, v nejzazším konci zálivu Gascognského (jinak zátoka Vizcajská) jest znáti vliv Pyrenejí na útvar pobřežní. Ve Středomořském pobřeží '''F.''' jeví se značný rozdíl mezi západem a východem. Hranice obou, totiž límanitého pobřeží na západě a příkrého provencského na východě, leží v deltě Rhônu. Na hranici špan.-franc, noří se čásť Pyrenejí (Mts Albères) do moře a příkré stěny žulové ohraničují velké hloubky přístavů Banyuls-sur-Mer, Port Vendres a Collioure. Hned však za ř. Techem nastává již uvedené pobřeží límanité, lišící se však i původem i vzezřením od Land. Zde zanesly četné menší řeky jihofrancouzské průlivy mezi četnými bývalými ostrovy pobřežními a ve spojení s mořem zarovnaly celé pobřeží. Jako zbytek bývalého moře zůstaly étangy, jež lemují celý břeh zálivu du Lion. Z přístavů jest zde nejznamenitější Cette, kdež ústí Canal du Midi do moře Středozemního. Za menším zálivem u Aigues Mortes staneme u delty Rhônu. Obě veliká ramena Rhônu uzavírají jako ostrov Camargue. Ještě za deltou Rhônu, od této oddělena pustinou zv. Crau, nalézá se Étang de Berre, nejvýchodnější z jihofrancouzských, postrádající však úplně rázu límanitého. Zde již dosahuje moře (u Point Riche) hornatina provencská a nastává pobřeží příkré, plné skalistých mysů a menších zátok. Zde se tu a tam vyskytují ostrůvky pobřežní, nejdůležitější z nich Iles d’Hyères naproti zálivu t. jm. Pobřeží to končí pro '''F'''-ii u Nizzy, v nejkrásnějším koutě vší '''F.''' Jest tu celá řada menších přístavů, jako La Ciotat, St. Nazaire, Giens, Hyères, Bormes, St. Tropez, Fréjus, Cannes, Antibes, Nizza, Monaco a 2 přístavy prvého řádu, t. Marseille a Toulon. Na celém pobřeží '''F.''' lze jasně sledovati odvěký boj moře a souše. Do roka ztrácí tak '''F.''' asi 30 ''ha'' půdy. Avšak nejen rozsah, ale i ráz pobřeží se místy podstatně změnil, jak jsme naznačili již při límanitém pobřeží jihofrancouzském. Delta Rhônu prý se posunovalo ročně o 0,57 ''m'' a vzrostlo prý za posledních 2000 let o 300 ''km''². Změn se tu děje dost ještě za historické doby, tak na př. vznikl líman při ústí ř. Aude teprve r. 1320, kdy řeka tato protrhla svoje hráze. Kdežto na pobřeží Středomořském třeba míti za to, že pobřežní ostrovy byly k pevnině připojeny, lze o pobřeží atlantském tvrditi opak. Celý dlouhý pás ostrovů od Cherbourgu až po ústí Girondy jest jen zříceninou, zbylou z pevniny, jež podlehla nárazu vln mořských. V těchto končinách jeví se zhoubná činnost moře nejintensivněji. Na sev. pobreží Bretonska setkáváme se s největším (vedle Bristolu) přílivem v Evropě, 16 ''m'', a příboj vln plní tu ještě na 80 ''m'' vysoko vzduch pěnou. Ještě dnes užívá se z lesů zde potopených černého dřeva, na př. u St. Malo. U St. Michela lze někdy viděti utopené vsi Maury, Feuillette, St. Louis Bourgaut, Porz Picas. Z potopené vsi St. Etienne de Pahul bylo r. 1735 odlivem bahno odneseno a lidé chodili tam sbírat různé předměty. V jakých rozměrech boj ten trvá, lze posouditi z toho, že jen při zátoce St.-Brieucké urvalo prý moře od V. stol. asi 310 ''km''² země; v zátoce St.-Michelské vystupuje při odlivu souše v rozměru přes 300 ''km''². Místy ovšem moře také nanáší, při čemž se děje jakási výměna hornin proudy mořskými; tak nalézá se křídový hlen Normandie zanesen až při ústí Loiry a žulový štěrk Bretonska při ústí Seiny, ano až u Calais. Nejvíce zanáší se pobřeží mezi Loirou a Girondou, zvláště však při ústí řek Seudre, Charente a Sèvre. Zde vyplněny celé zálivy, jako na př. Poitouský, 400 ''km''² veliký, jenž sáhal kdysi až k Niortu, a v jedné zátoce Aiguillonské přibývá prý ročně 30 ''ha'' země. Ovšem sluší zároveň připomenouti, že zde sotva kdy bylo pravé moře, spíše vždy písčiny, solné bažiny, ba i kopce. Někde sjednány během věků zase staré poměry, tak na př. dnešní poloostrov Quibéron, kdysi čásť pevniny, pak ostrov, jest nyní zase spojen úzkým pruhem země s pevninou; totéž platí o ostrovu Batzu sev. od ústí Loiry, a také na jih od tohoto ústí ostrov de Noirmoutier byl by již spojen s pevninou, kdyby průliv oddělující jej od pevniny (Goulet de Fromentine) nebyl býval uměle prohlouben. Příroda sama vyzývá tu člověka k boji proti sobě. V ohledu tom věnuje se dnes zlepšení poměrů pobřežních ve '''F'''-ii vzorná péče, ač boj na některých místech, na př. v Bretonsku a na ostrovech pobřežních, i v jihu, kde ostr. Ré a Oléron bojují těžce o svou existenci, jeví se býti marným. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Horopis. == Horopis '''F.''' líčen jest již ve čl. {{Prostrkaně|Evropa}} (VIII., 860 a 861.) a též v článcích o jednotlivých horstvech a krajinách na př. {{Prostrkaně|Ardenny}}, {{Prostrkaně|Cevenny}} a j., pročež obmezujeme se tu na stručný jen přehled. Střední výšku '''F.''' počítal r. 1874 G. Leipoldt na 393,84 ''m'', tedy o 100 ''m'' více, než stř. výšku Evropy, což ovšem děkuje '''F.''' pohraničním horstvům, Alpám a Pyrenejím, střední planině, jež při rozsahu 80.000 ''km''² má dle Juliena střední výšku 700-800 ''m''; největší čásf '''F.''' vykazuje však výšky daleko pod střední hodnotu. J. Palacký rozdělil ve svém horopisu '''F.''' (Zeměpisný Sborník, III., str. 409, 420) '''F'''-ii na 12 krajů: 1. Severozápad (Bretonsko), 2. sever (Normandie), 3. severovýchod (Ardenny), 4. střed (Auvergne), 5. západ (Languedoc), 6. jihozápad (Pyreneje), 7. jih, 8. Jura, 9. Vogésy, 10. Alpy, 11. údolí Rhônu a Saôny, 12. pohoří Esterel. S tím srovnává se většinou i F. Hahn (v Kirchhoffově Länderk. v. Eur.), jehož orografické provincie jsou: 1. Střední planina (Auvergne), 2. Bretonsko s okolím, 3. úvodí Garonny a Landy, 4. pařížská pánev, 5. přechod mezi Garonnou a pařížskou pánví (na ř. Charente), 6. údolí Rhônu a Saôny, 7. západní Alpy, 8. Jura, 9. Lotrinsko s Vogésami, 10. Brána Belfortská, 11. břidlicové horstvo rýnsko-belgické (Ardenny). Více než kde jinde jsou ve '''F'''-ii poměry geologické, horopisné a vodopisné ve vzájemném vztahu. Ve velkém jest to souvislá soustava rovin, prostírající se od moře k moři, s povšechným svahem dle toku řek (tedy hlavně od jv. k sz.), oddělená od ostatní Evropy v jihozápadě Pyrenejemi, na východě Alpami, Jurou a Vogésy, kdežto Ardenny na severu a severovýchodě nelze pokládati za přírodní hranici. Jako ostrov z moře zdvihá se v srdci země z rovin těchto mohutný massiv středofrancouzský (Plateau central), zaujímající přes ¹/₇ celé '''F.''' Francouzská strana Pyrenejí jest vlhčí, porostlejší a vůbec celkem příjemnější než španělská, přístupnost však jejich jest asi s obou stran stejná. Hranice nesleduje tu vždy nejvyšší hřebeny a nejvyšší vrcholy nenalézají se na území franc. Příznivěji pro '''F'''-ii než pro její sousedy utvářeny jsou poměry v ostatních pohraničních horstvech. Od samého moře táhne se tu až k hranicím švýcarským mohutná hradba {{Prostrkaně|Alp Západních}}. Podkladem jich, dle nových badání Bertrandových vějířové stavby, jest karbonní osa mezi Bourg S. Maurice a Briançonem. Z massiva Montblancského náleží '''F'''-ii jen menší čásť. Vrchol Evropy 4810 ''m'' náleží '''F'''-ii a Italii. Svými předhořími vyplňují Alpy úvodí levých přítoků Rhônu od Isèry až k Duranci, malá však pohoří zcela v jihu Provence, t. Chaine les Maudres a Esterel, náležejí, jak se podobá, již k horstvu korsickému. V Savojsku potkává se soustava alpská směru severojižního se soustavou Jury směru od jihozáp. k sev.-vých. Také {{Prostrkaně|Jura}}, prostírající se v délce několika set ''km'' od Perte du Rhône až ku bráně Belfortské, nepatří '''F'''-ii než svou západní částí. Nejvyšší vrcholy nalézají se v jihovýchodě, t. Crêt de la Neige 1724 ''m'' a Reculet 1720 ''m'', kdežto v sev. francouzské části jen pásmo Chaumontské dosahuje 1122 ''m'' a nejvyšší body ostatních pásem bývají pouze přes 800 ''m'' vysoké. Jura není jednotným pohořím, nýbrž celou soustavou pásem a pahorkatin. Také na sever od brány Belfortské (Belfort 334 ''m'' n. m.) z {{Prostrkaně|Vogés}}, horstva druhdy zcela francouzského, zbyl '''F'''-ii jen záp. svah, a to ještě nezcela. Francouzská strana Voges má drsnější podnebí, více srážek, více vody, více stop ledové doby, než německá; jsouc silně zalesněna, skýtá jen zřídka nějaký rozhled. {{Prostrkaně|Ardenny}}, pokud náležejí '''F'''-ii, jsou planinou, v níž Mosa a Mosella hluboce zaryly svá koryta. Nejvyšší bod u Fumay poblíž hranice belgické jest jen 470 ''m'' n. m. Vedle tuto jmenovaných nemá '''F.''' horstva, jež by zasluhovalo toho jména, s jedinou výjimkou střední planiny (Auvergne). Zároveň s Bretonskem jest tento massiv geologicky nejstarší částí celé '''F.''' Vyniká ovšem více jednotvárností a rozlohou horizontálni, než výškou nadmořskou. Puy de Sancy, 1886 ''m'' vys., jest zároveň nejvyšší horou celé vnitřní '''F.''' Příjemně přerušují tuto jednotvárnost zajímavé zjevy vulkanické, bohaté na krásy přírodní. Menší starokrystallinické zbytky v jv. a jz. země doznaly tolika změn a orografická stavba jejich jest tak komplikovaná, že jen na mapě geologické lze pozorovati jejich samostatnost proti Alpám a Pyrenejím. Erose působila zde tak mohutně, že staré massivy ty dnes jsou daleko převýšeny mladšími pohořími. Druhý co do rozsahu starý massiv, t. Bretonsko, vrcholí v 391 a nejvyšší bod celé sev.-záp. '''F.''', t. Forêt d’Ecouves, v 417 ''m''. Největší a zároveň nejdůležitější čásť '''F.''' náleží t. zv. pánvi pařížské. Jest to v ohledu horopisném celkem rovina s malými rozdíly výškovými, zaujímající téměř celé úvodí Seiny, značnou část střední Loiry a menších pobřežních řek při hranicích belgických. I při nepatrných rozdílech výškových vyznamenává se širý ten kraj přírodními krásami, což děkovati má hlavně tomu, že sev. '''F.''' byla ušetřena před zhoubnou činností doby ledové. Ačkoliv tudíž, jak z celého tuto uvedeného přehledu jest viděti, horopis '''F.''' jest méně složitý než zemí středoevropských, přece jest každá čásť této země morfologicky vysoce zajímavá. Tak na pobřeží falaisy, Landy, étangy a celé zajímavé delta Rhônu s Crau a Camargue, ve vnitru Sologne a Pays de Dombes a střední planina se svými vyhaslými krátery, maary a místy zcela krasovým rázem, kde neschází ani dolin, podzemních toků a jeskyň, proslulým badatelem Martelem ve '''F'''-ii lépe než kde jinde studovaných, Tarn, Jonte a j. řeky vyryly si tu velkolepé caňony až 600 ''m'' hluboko v době, kdy ledovcové potoky Lozèru přinášely ještě daleko větší množství vody než dnes. == Geologické poměry. == Lze-li o některé zemi tvrditi, že děkuje geologické stavbě bohatství, kulturní vyspělost, národ pak čilost a podnikavost, platí to v první řadě o '''F'''-ii. Není nesnadno poznati, kterak k tomu přispěly její různotvárné krajiny i úrodnost půdy, bohatství všelikého materiálu, hojnost přírodních cest obchodních, jež poskytly pevný podklad, na němž duch národní nalezl dosti volnosti, by vyspěl a nabyl rozpínavosti. Že vše to není nahodilé anebo snad konfusně roztroušeno, nýbrž pevně uzákoněno a výsledkem dlouhých dob geologických, že vše to jsou vtělené výsledky sil rodících a účelně přerozujících, přesvědčí každé jen poněkud pečlivější pozorování zajímavé vrstevní stavby této země. {{Prostrkaně|Prahory}}. Na sev.-záp. a ve středu '''F.''' rozprostírají se mocné pruhy starých celin, k nimž přiléhají území mladších usazenin. Na sev.-záp. rozkládají se téměř po celém poloostrově Bretonském a ostrovech Normanských, jsouce v Bretonsku ve směru podélné osy přikryty mocným souvrstvím kambro-silurským. Tyto mladší horniny dělí území archaických vrstev Bretonska ve 2 nestejné díly, v jižní širší a delší, pak v severní užší a a kratší. Tento díl šíří se podél pobřeží Kanálu, prorván a přikryt pásy vrstev silurských a devonských, tak že se jeví jako složen ze soustavy menších a větších ostrovů; onen pak běží pruhem souvislým podél pobřeží Atlantského okeánu až k čáře označené městy Latille a Fautenay. Na východě přikládají se na tyto pruhy prahorní sedimenty jurské a jen na levém břehu Loiry je okruh vrstev jurských přikryt vrstvami útvaru křídového. Rula, svory a krystallinické břidlice skládají souvrství této celiny, jež je na četných místech proražena mocnými obvody žuly a pruhy dioritů, z nichž žuly namnoze poměrně velké území pokrývají (Mayenne, Louvigné-Lassoy, Dinan, Moncontour, Plonaret-Quintin, St. Poi-Pontivy, Montagne-Partenay). Mnohem větší než bretonská je rulová a žulová celina středofrancouzská. Má tvar čtverce, šíří se mezi puklinou ř. Rhônu a údolím Garonny, na severu pak je omezena čarou, na níž leží města Confolens, Lussac, Chatre, St. Amand a Moulins, kdežto na jihu běží jeho okraj, rozčleněný a ovroubený útvarem jurským, od Saissaka k Lodèvě, Largentièře, Privasu, Valenci. I tato celina je vysočinou ploskou, mírně zvlněnou, mající vrchy ohraničené mírnými svahy a je prostoupena údolími mělkými. I ona je na četných místech proražena mohutnými massami eruptivními: čedičovými a porfýrovými, z nichž čedičové zaujímají téměř prostřední tři velké komplexy, kdežto tyto se omezují jen na okraj východní. {{Prostrkaně|Útvar kambro-silurský}} omezuje se na poloostrov Bretonský a na ostrůvky Normanské (Jersey). Všady přikládají se jeho vrstvy k prahornímu podkladu a zaujímají 3 nestejná území, z nichž jedno na severu a dvě na jihu se rozkládají. Z těchto největší je jihovýchodní, rozložené mezi městy Angers, Aleçon, Fougères, Quintin, Pontivy, Redon; mnohem menší je naproti tomu území severní v okolí Cherbourgu a západní v oblasti bretonské.Tato území rozpadají se opět v několik pánví, více méně souvisících. Zpodní oddíl tohoto souvrství (Kambrium) záleží z břidlic, pískovců, drob a vápenců, v nichž jsou druhy z rodu ''Lingulina'' a ''Trilobites''. Na těchto leží vrstvy silurské (siluru zpodního), mezi nimiž jsou nejdůležitější břidlice krycí z okolí Angersu, Vitré s četnými otisky a mimo to pískovce od May v Calvados atd. se zvířenou druhou. Nad těmito vrstvami jsou pískovce, místy v křemence změněné, bez zkamenělin, pak břidlice graptolitové a břidlice s koulemi zploštělými. Území tohoto útvaru je v Bretonsku rozmanitě zvlněno, jako složeno z bezčetných malých plochých hřbetů, mající hřebeny z pískovců, svahy pak a úpatí z břidlic. {{Prostrkaně| Útvar devonský}} dosahuje nepatrných rozměrů plošných a i mohutnosti. Omezuje se toliko na jižní Bretonsko a na ostrůvek Forgues jižně Boulonaisy. V Bretonsku táhne se pruhem podél jižního okraje pánve jižní z krajiny douaiské až k Rochefortu, Challonu a St. Florentu na jižní břeh Loiry. Mimo to skládají jeho vrstvy území obrysu trojúhelníkového mezi Ardennami a ř. Mayenne a vyskytují se pruhem směřujícím od jihových. k sev.-záp. mezi Sablé a Lavaux a na jihu od Rennes, kdež vybíhají v několika pásech. Pískovce v tomto souvrství převažují droby a hlinité břidlice; ložiska vápenců, zvlášť tmavých, jsou zde podřízena. Pokud se týče devonu ostrova Forgues, jeví se zbytkem území někdy souvislého, které se táhlo z Belgie podél jižního kraje Ardenn na východ. Je bohat na zkameněliny. {{Prostrkaně|Útvar permo-karbonský}} vykazuje rovněž jako devon rozlohu malou, souvrství slabé, přes to, že se zdá, jakoby na některých místech docházel mohutnosti větší. Prahorní vysočina Auvergnská a poloostrov Bretonský jsou jeho oblastí. Na oné je mnohem silněji vyvinut než zde. Rozpadá se na dosti značné množství větších a menších pánví, rozložených v kruzích ve vých. oddílu vysočiny Auvergnské a táhnoucích se podél jižního okraje poloostrova Bretonského mezi Vauvantem a Chateauem. Největší z Auvergnských kamenouhelných pánví jsou: na sev.-záp. pánev Autumská, St. Etiennská, Rive-de-Gierská, Alaiská, Rhodeská a Briveská. Mimo tyto jsou dále velezajímavé kamenouhelné pánvičky, které spadají do čáry běžící od sev. na jih mezi Louvigny a Plé. Všechny tyto pánve a pánvičky kamenouhelné dokazují, že jsou na místech dřívějších močálů, bažinatých lesů a rašelinišť, které za doby kamenouhelné pokrývaly tehdy vyčnívající vysočinu Auvergnskou. Usazeniny kamenného útvaru leží bezprostředně na prahorním podkladu, zřídka kde na mladším. Jejich souvrství počíná slepenci z úlomků rul, které nahoru se mění v pískovce jemnozrnné, do nichž jsou vloženy břidlice. Na některých místech chovají tyto pískovce železné rudy, jinde kam. uhlí. Uložení vrstevní je pánvovité, jsouc namnoze zborceno; vrstvy jsou zprohybány a též pošinuty, což způsobily eruptivní massy. Tyto poměry jsou spletitější a ztíženější, jestliže je pánev přikryta usazeninami mladšími, triasovými nebo jurskými. Uhlí je výtečné, jeho doprava po Loiře a Rhônu snadna, podmínky to, jimž průmysl franc. děkuje lví díl nynějšího zdokonalení. Perm jest tam nepatrně vyvinut, toliko v oblastech kamenouhelných u Alby (Aveyron) a Lodévy (Hérault). {{Prostrkaně|Útvar triadický}} skládá 2 poměrně malá území, menší ve střední '''F'''-ii, přilehlé pruhem na prahorní vysočinu Auvergnskou, větší na hranici sev.-vých. v Lotrinkách. Tato triadická oblast není než nejzápadnějším dílem mohutného území triadického v záp. Německu. Odtud vniká na území Elsaska, tvoříc s tamním podílem celek triadický, oddělený trhlinou rýnskou od mateční oblasti východní. V Lotrinkách je tento oddíl omezen na západ pruhem vápenců jurských, jehož hraničná mez míří oklikami od Nancy přes Mirecourt k městu Fayl. Rovněž i jižní hranici této oblasti omezují usazeniny jurské od Faylu přes Lure к Belfortu, kdež dosahují hranice německé. Téměř všemi členy je trias na tomto obvodu zastoupen; jestiť tu pestrý pískovec, lasturnatý vápenec a pestrý slin (Keuper), ovšem různě vyvinutý a různě mocný. Jeho souvrství počíná vogéským pískovcem (nejzpodnějším pásmem pestrého pískovce), kterýž podél prahorního centra Vogés se táhne a jen na malou plošku '''F.''' vniká. Mnohem silněji je vyvinuto střední a svrchní pásmo pestrého pískovce, leč i tato pásma nedosahují zvláštní rozlohy, jsouce přikryta na velkých prostranstvích svrchními členy triadickými, zejména vápencem lasturnatým. Tento vniká z Elsaska do Lotrink mezi Lunéville a Blamont, táhne se širokým pruhem téměř středem území triadického až po Epinal, kdež se zužuje a obloukem vybočuje až takměř k záp. hranici, podél níž se šíří bezprostředně k jihu. Lasturnatý vápenec skládá i na severu prahorní vysočiny Auvergnské protáhlý ostrov. Území pestrého slinu ovrubuje úzkým proužkem triadickou oblasť lotrinskou a je zastoupeno zbytky v pohoří jurském (Poligny, Auxon). Jeho souvrství počíná jílovým uhlím (''marnes irisées'') neboli zpodním pásmem, jež skládá se z pestrých slínů, sádrovců, slínitých jílů, ložísk anhydritu, kamenné soli. Na těchto vrstvách leží pestré slíny celistvé nebo drobnozrnné a dolomitové vápence s hojnými zkamenělinami, vezpod se sádrovci a jíly. {{Prostrkaně|Útvar jurský}} šíří se ve '''F'''-ii dvěma velikými kruhy, jichž průměry leží téměř v podélné ose '''F.''' Severní kruh je otevřený, ohraničen jsa Kanálem, kterýž dělí jeho sedimenty od anglických; jižní kruh je však uzavřen, obepínaje prahorní vysočinu Auvergnskou, na jejíž žuly, ruly a svory se bezprostředně klade. Toto jurské území dělí prorva ř. Sâone od východní oblasti francouzské Jury. Konečně na jihu '''F.''', téměř rovnoběžně s osou Pyrenejí, šíří se od Argillezu přes Girons řada ostrůvků podřízených. Severní kruh uzavírá pánev pařížskou, jeho vrstvy zapadají k centrálnímu prahornímu plateau, což svědčí tomu, že severní kruh je okrajem pánve složené ze tří obvodů, uložených na třech různě starých massách: v Bretoňsku, na centrální vysočině Auvergnské a území Ardenn a Vogés. Ono záleží ze 3 kruhových ramen, z nichž západní je pokračováním jury anglické na půdě franc., střední je spojeno se sev. ramenem jury jižního kruhu, kdežto východní, nejširší rameno je širokou nížinou prorváno, která sahá od Mezièry až k Boulogni, vyplněna jsouc vrstvami kamenouhelnými, křídovými, třetihorními a diluviálními. Teprve v okolí Boulogně vystupují jurské sedimenty na den, skládajíce malý, k prorvě Kanálu přilehlý ostrůvek, jenž naznačuje směr, kudy třeba hledati jurský pokrov sedimentů na protějším území anglickém. Jižní, téměř uzavřený kruh obepíná prahorní vysočinu Auvergnskou, táhne se pruhem mezi Valencí a Lyonem, kdež je přikryt usazeninami útvaru křídového a třetihorního, a vniká přes Rodez, Cahors a Angoulême až k La Rochelle, kde dosahuje břehu okeánu. Od La Rochelly lze jej sledovati na sev.-vých. až k Neversu a Auxerre, odtud na východ až po tok Sâony, kde hraničí s územím pohoří franc. Jury. Vrstvy tohoto kruhu zapadají od středu centrální vysočiny Auvergnské na venek, tak že jsou tu starší vrstvy buď bezprostředně uloženy na prahorní vysočině, triasu a kam. útvaru, kdežto mladší nalézají se dále vně, kdež jsou přikryty usazeninami křídovými a třetihorními. Rovněž území pohoří franc. Jury zaujímá značně velkou prostoru, přes to, že jest jen dílem, a to jihozáp., jež se šíří od sev. břehu Rýnu, kde souvisí s Jurou německou, poloobloukem na jihozápad přes Iverdon, Lasarraz, Gex až k pevnosti Écluse. Jižně tohoto města běží pak jurské usazeniny podél záp. břehu Rhônu; v krajině jezera Bourgetského vnikají na protější břeh, kdež se připojují k juře savojských Alp. — Území toto je prostoupeno údolími srázných svahů, rozervaných hřebenů. Jižně tohoto území rozprostírá se rovněž rozlehlý pruh jurských usazenin mezi Genevou a Lyonem. Zde jest přechod od vlastního jurského terrainu k juře alpské, a to východ. Rhônu od Genevy až k Lyonu. Viděti to jest zřejmě v krajině mezi Salève a Genevou a na pohoří poblíž Bourgetského jezera. Zde jest ještě polodómovitá stavba, kdežto na protějších svazích spadají vrstvy znenáhla pod příkrov vrstev křídových. — Toto mohutné jurské souvrství začíná liasem, rozčleněným na několik podčlenů, z nichž nejzpodnější skládá se ze železitých pískovců (''infralias''), vápenců gryphitových (''étage sénomanien''), z břidlic, pískovců a vápenců středního liasu (''é. liasien''), ze žlutavých, hlinitých a slídnatých vápenců, jež uzavírají místy železné rudy (''é. toarcien''). Na liasu spočívá ve střední juře mocné souvrství (''étage bajocien''), jehož správné roztřídění činilo již mnohé nesnáze; ale nyní se ví, že v Normandii leží v jeho podkladu lesklé vápence (Mâlière), poblíž Bayeuxu železité oolithy (''oolith ferrigineuse'') a na nich modré jíly neb slíny (Post-en-Bessin). Stupeň bathský (''é. bathonien'') začíná se velkými oolithy (''calcaire de Caen''), na nichž jsou železné rudy a šedomodré jíly a vápence (''é. callovien''), pak sledují šedomodré nebo černé slínité jíly s vápenci, oolithy a pískovci (''é. oxfordien''). Nad těmito sedimenty leží konečně skutečné korálové vápence (''é. corallien''), na některých místech přikryté slíny nebo vápenci (''é. kimmeridge''), na nichž pak spočívá vápenec portlandský (''é. portlandien''). {{Prostrkaně| Útvar křídový}} zaujímá ve '''F'''-ii 3 velká území. Na severu šíří se v okolí Paříže, kde přiléhá na obvodu na vrstvy jurské, na jihozápad rozkládaje se dvěma menšími pánvemi, z nichž jedna podél centrální vysočiny Auvergnské, druhá rovnoběžně s osou Pyrenejí běží, konečně rozprostírá se širokým pruhem na jihových. '''F.''' poblíže Alp a od Valence podél jižního toku Rhône širokým pruhem, kterýž se přikládá k Alpám. Nejdůležitějším z těchto obvodů je bez odporu území {{Prostrkaně|pařížské pánve}}, již lze rozděliti v oddíl vých., seinský a jihozápad loirský. Její souvrství počíná usazeninami neocomu, uloženými přímo na vápenec portlandský, z nichž nejzpodnější skládá se z bílého vápence nebo železitého pískovce; na něm leží vápence, vápencovité slíny, šedé slíny (syst. Urgonien), pak šedomodré nebo žluté slíny (''Argiles à plicatules''), které zhusta přecházejí v železité pískovce (''Terrain Aptien''). Stupeň gaultský, jenž následuje, začíná tmavými jíly (''étage albien''), na nichž nahoru následuje chlóritová křída (''é. cénomanien''), vápence křídové, hlinité nebo písčité a pískovce střídavě uložené s modrými nebo žlutými jíly, dále vápenné tuffy (''craie tuffeau''), bílá křída (''é. sénonien'') a konečně železitý vápenec (''calcaire pisolithique''). — Poněkud od tohoto odchylné jest uvrstvení křídového území {{Prostrkaně|tourainského}}, na němž počíná se jeviti již ráz jižní. Vezpod tamního souvrství leží lupenité jíly s uhlím nedozrálým, na nich pak slíny nebo železité <br> pískovce, tvrdé vápence s rudisty (2. zona rudistová), dále žluté vápnité slíy (3. zona rud.) a konečně vápenec světložlutý, zřetelně uvrstvený (4. zona rud.). — Neméně zajímava je oblast křídová v jihových. '''F'''-ii. Šíří se na jižní hranici švýcarské jury od břehu až k Genevě dlouhým, úzkým, tu a onde prorvaným pruhem vápenců a slínů, označených dle Neuchâtelu neocomien. Tyto usazeniny vnikají též do vnitřních údolí jihozáp. Jury a slučují se u Genevy a Chambéry s křídovými usazeninami alpskými, s nimiž se pak táhnou na východ až k Vídni, na jihozápad až do Provence. Tamní souvrství má u Neuchâtelu a St. Croix vezpod jíly waeldské, na nich bituminosní slíny, bílý a železitý vápenec (''é vilangien''), dále slíny zkamenělinami bohaté a konečně vápence kaprotinové. {{Prostrkaně|Útvar třetihorní}} zaujímá ve '''F'''-ii četná a velká území, zejména na severu a jihu. Jeho souvrství je mocné, má usazeniny na zkameněliny bohaté a zaujímá téměř všechny členy od eocénu po pliocén. Jeho usazeniny šiří se od břehu Kanálu na jih pánve pařížské, vnikají dlouhým pruhem na prahorní vysočinu Auvergnskou až pod čedičové chlumy, kdež se rozkládají až na území kamenouhelného útvaru. Prahorní vysočina středofrancouzská tvoří přirozený val mezi severofranc. a jihofrancouzskou třetihorní oblastí, ale val neúplný, neboť tyto třetihorní usazeniny jej na západě obcházejí; tak je severní oblast přece jen spojena řadou ostrůvků s oblastí jižní a to územím jurským a křídovým. Spojení to sjednává oblast falunů (lasturovitá země) bordeauxských, k níž se druží velké území pyrenejské, dále na jihovýchodě obvod montpellierský, na východě v poříčí Rhônu provencský a drômský. — Bez odporu nejdůležitějším i dějepisně význačným je z těchto území {{Prostrkaně|pánev pařížská}}. Její mocné souvrství šíří se kruhem po okolí Paříže, obehnáno jsouc valem vrstev jurských a křídového útvaru, ale ne všady přikrývá dno podkladné zcela; jsou místa, kde vrstvy křídové čnějí nad příkrovem třetihorním. Toto je však jen tam, kde podklad byl zvednut nebo třetihorní vrstvy odplaveny, proryty. Oblasť vrstev pánve pařížské je rázu severního. Skládá se z vrstev sladkovodních a mořských, střídavě uložených. Na zpodině počíná pásmem zpodních písků mořských (''sables inférieurs''), odhaleným zejména na severu pánve a složeným vezpod z písků křemitých, pak slínů vápnitých a vrstev jílovitých s hnědým uhlím. Nad těmito sladkovodními vrstvami leží mořský písek od Bracheuxu, dále plastické jíly, písek a uhlí hnědé (''argile plastique et lignite''). Po pásmu zpodních pískovců sleduje první stupeň nummulitový, na tomto pak leží hrubé vápence (''calcaire grossier''), jež uzavírají vápenec glaukonitický, střední vápenec žlutobílý, svrchní vápenec tence zvrstvený a slídnaté vrstvy, křídě podobné. Na tomto je pásmo písků mořských (''sables moyens''), na nich pak pásmo středního sladkovodního vápence (''calcaire lacustre moyen''), přikrytého mocným stupněm vyššího mořského písku (''sables supérieurs''), kterýž zaujímá v okolí Paříže značné prostranství. Tento stupeň má v podkladu slídnaté vrstvy, na těchto leží písky a pak pískovce od Fontainebleau. Za doby stupně ligurského a tongernského vynikal z pařížské pánve úzký dlouhý sladkovodní chobot na jih, kdež se rozkládal jezerem po prahorní vysočině Auvergnské, v němž byly během doby uloženy vezpod slepence, nahoru pískovce a červenavé slíny, zelené slínité břidlice, měkké vápence (travertino) a sádrové slíny. — {{Prostrkaně|Pánev pyrenejská}} šíří se trojúhelníkem mezi zálivem Vizcayským, severním svahem Pyrenejí a prahorní vysočinou středofrancouzskou. Její souvrství skládá se vezpod z mocných šedých a modrých slínů a vápenců s velkými nummulity a rozpadá se na několik oddílů. V okolí Bordeauxu, v tamní sladkovodní pánvi, leží bezprostředně na křídovém útvaru sladkovodní písky a jíly (''molasse de Fronsadais'') s kostmi ssavců a plazů. Nad těmito jsou pak žluté písky, konečně slíny a jíly s foraminiferami a kostmi ssavců. Těmto podobné vrstvy za ujímají i v údolí Adouru u města Duxu (''faluns bleus'') malé obvody. Velmi charakteristicky vytvořeny jsou třetihorní usazeniny v depart. Drôme. Jsou nápadny tím, že v nich lze pozorovati trojnásobné střídání sladkovodních usazenin s mořskými, což vysvětlení stavby vrstevní ztěžuje. Na zpodině leží tam pestrý, křemitý písek se stopami po sádře a hnědém uhlí, pak slíny a světlé vápence. Na těchto jsou první mořské usazeniny, pískovce, přikryté pestrým vápencem a hlinitým slínem, po nichž opět sledují sedimenty sladkovodní, vápence a pískovce s kostmi a sádrou. Na těchto leží konečně mořská molassa. Neméně zajímavá je dále {{Prostrkaně|pánev provencská}}. Skládáfť se její souvrství z hrubých pískových lavic, černých a žlutých slínů s vápnitými koulemi, se šedým slínitým vápencem, bituminosními hlinitými břidlicemi, střídavě uloženými s uhelnými plásty. Nad těmito plásty leží massy slínité střídavě s vrstvami pískovitými a vápenatými. Ve všech těchto hnědouhelných vrstvách jsou kosti želví a krokodilí. K obvodu těchto pánví přísluší i pliocénní usazeniny Montpellieru. Šíří se v dep. Gard a skládají se po většině z vápnitých vrstev (''calcaire moëllon''), plných kostí ssavčích a zbytků měkkýších. {{Prostrkaně|Diluvium}} je zastoupeno žlutnicí (löss), štěrky a pískovými nánosy, nebo přeloženými žlutnicemi, proloženými vložkami jemného písku, místy i štěrku. Rozloha těchto nánosů je poměrně menší než jinde. Ostatně není to věcí nesnadno vysvětlitelnou, povážíme-li, že území '''F.''' bylo za této doby více méně prosto matečných hornin, hlin a lössu. '''F.''' byla pak dále prosta ledového pokrovu; jen Vogésy, čedičové vrchy na vysočině Auvergnské a Pyreneje měly pokrov ledovcový. Dnes se nám po tomto, po ledovcích, zachovaly toliko stopy, rýhy a hlazené plochy ledovců mimo jich nánosy, morény. — {{Prostrkaně|Alluvium}} omezuje se toliko na údolí řek, kdež dosahuje namnoze značného rozšíření a mohutnosti. ''[[Autor:Vladimír Josef Procházka|VJP.]]'' {{Konec formy}} [[https://ndk.cz/view/uuid:9dd93850-e6e7-11e4-a794-5ef3fc9bb22f?page=uuid:fe7df1e0-0a01-11e5-b309-005056825209 Francie (mapa)]] alvt7gxt4h7bgqj393busd2wqebnqv6 335107 335106 2026-08-02T16:40:52Z Davmiub 20055 335107 wikitext text/x-wiki {{Pracuje se}} {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Francie | PŘEDCHOZÍ = Franciade | DALŠÍ = Francigenum opus }} {{Textinfo | TITULEK = Francie | AUTOR = [[Autor:Václav Švambera|Václav Švambera]], [[Autor:Vladimír Josef Procházka|Vladimír Josef Procházka]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Devátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1895. S.&nbsp;451-603. [https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:1f368ff0-0a02-11e5-b309-005056825209 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Francie }} {{Forma|proza}} '''Francie''' {''France'', ''République Française''), země a stát v záp. Evropě. {{Prostrkaně|Polohu}} '''F.''' mezi dvěma moři lze — vyjímajíc Anglii — nazvati nejšťastnější všech států evropských. Španělsko má sice také pobřeží atlantské a středomořské, avšak jeho poloha jest příliš jižní, následkem čehož nemá účastenství ve světovém spojení severoatlantském, jako Francie. Vedle toho zde i to váží, že '''F.''' hraničí se 6 státy Evropy (Belgie, Lucembursko, Německo, Švýcarsko, Italie, Španělsko), nehledíc k Anglii, od níž ji dělí či spíše s kterou ji spojuje Kanál (La Manche), mezi Calais a Doverem jen 31 ''km'' široký. K tomu přistupuje i ta neobyčejně příznivá okolnost, že na celé vzdálenosti mezi oběma moři (370 ''km'') nejeví terrain nijakých překážek dopravě. V ohledu vojenském jest poloha '''F.''' výhodnější než Německa nebo Rakouska, neboť má na vše strany jisté přirozené hradby. Tak přechod Alp jest z francouzské strany mnohem snazší, než z italské, jakž tomu učí nejen zeměpis, ale i světové dějiny, počínajíc Hannibalem až k Napoleonům; také byl vliv francouzský daleko znatelnější na východní straně Alp, než italský na straně západní. Hranice mezi oběma státy běží od Col Lunga (2758 ''m'' n. m.) na pobřeží až k S. Gingolphu na jezeře Genevském většinou po hlavním hřebenu Alp. Odtud počíná již méně pravidelná hranice jurská proti Švýcarsku. Nelze mluviti o nějakém hlavním hřebenu Jury, avšak i zde jest přechod z francouzské strany snazší než ze švýcarské. Mezi Jurou a Vogésy nalézá se brána Belfortská (''La Trouée de Belfort''), 28 ''km'' široká, proslulá ve strategii vojenské, známé bojiště od časů Caesara až do poslední války franc.-německé. Hlavním rozhraním proti Německu jsou Vogésy a teprve v jich severu, u Dunnonu, počíná vlastní negeografická hranice francouzská proti Belgii. Nejneschůdnější přechod přes hranici franc. nalézá se v Pyrenejích, zvláště středních; překročení jich jest s obou stran nesnadné. Avšak i jinak jest poloha '''F.''' výhodná; neboť na protějších březích Středozemního moře nalézá se rozsáhlá osada Alžírská (s Tunisem), vzdálená z Marseille jen 771 ''km'', kteroužto vzdálenost urazí rychlý parník za noc a den, kdežto ve '''F.''' samé nejvnitřnější kraje, Burgund a Franche-Comté, jsou jen 400—450 ''km'' vzdáleny od pobřeží, jehož lze po železnici za 11 hod. dosáhnouti. Nejzazší {{Prostrkaně|astronomické body}} hranic '''F.''' jsou na severu Zuydcoote, na sever od Dunkerku na 51° 5′ 27″ s. š., na jihu 42° 20′ s. š. (na jih od Puigmalu), na západě Point de St. Mathieu na 4° 52′ z. d., na východě 7° 39′ v. d., v Alpách Přímořských, kde tyto protíná, 44° s. š. Základní geometrická podoba země jest šestiúhelník, jehož západní a východní strana jest poněkud do vnitř vtlačena. Podélná osa od severu k jihu mezi Severním mořem a Serrou de la Bague de Bourdeilat v depart. Pyrenées Orientales měří 973, největší šířka od Corsèn na Vogésy 888 ''km'', od La Rochellu ku Genevě 542 ''km''. — {{Prostrkaně|Rozčlenění horizontální}} jest nepatrné. Cotentin a Bretonsko jsou jedinými většími poloostrovy, Korsika, 170 ''km'' na jih od Provence vzdálená, jediným větším ostrovem. Ostatní ostrovy pobřežní jsou nečetné a nepatrné. Délka veškeré hranice '''F.''' obnáší 5290 ''km'', z čehož připadá na vodní 3120 (Kanál 1120, Atlantský okeán 1385, Středozemní moře 615 ''km''), na zemní hranici 2170 ''km'' (proti Belgii 460, Lucembursku 14, Německu 320, Švýcarsku 396, Italii 410, Španělsku 570). O {{Prostrkaně|plošných rozměrech}} '''F.''' rozcházejí se samy úřední údaje v létech 1878—87 téměř o 10.000 ''km''². Rozhodně nízká jsou udání jak v »Annuaire du Bureau des Longitudes« (528.400 ''km''²), tak v »Situation financ. des communes« r. 1878 (527.006,8 ''km''²). Ředitelství přímých daní udává 529.103,7 ''km''²; soukromé měření planimetrické, jež r. 1882 dokončil ruský generál Střelbitský, ovšem podle mapy menších rozměrů, vykazuje pro pevninu '''F.''' 523.932, pro ostrovy 9547, úhrnem 533.479 ''km''², z čehož na Korsiku připadá 8866,5 ''km''². Správnější bylo planimetrické vyměření '''F.''' pod Perrierem, jež r. 1887 dle listů mapy 1 : 80.000 bylo provedeno v Service géographique de l’armée. jehož výsledek byl 536.408 ''km''² (z toho Korsika 8722 ''km''²). Avšak i výsledek tento nezdál se ještě dosti spolehlivým, a tak provedeno v Service géogr. pod novým ředitelem Derrécagaixem nové měření Coradiovým planimetrem přímo na měděných plotnách mapy 1 : 80.000. Béře-li se za podklad ellipsoid Clarkeův z r. 1880, činí výpočet 536.479, při Besselovu 536.469, při ellipsoidu ingenieur-geographů 536.464 ''km''². Výsledky tyto rozcházejí se o 0,OO3 %, což jest také asi největší možná chyba tohoto měření. Derrécagaix sám pokládá za nejsprávnější udaj pro plochu '''F.''' 536.479 ''km''². {{Prostrkaně|Pobřeží '''F.'''}} Atlantský okeán tvoří na severu a severozápadě hranici '''F.''' v délce 2505 ''km'', z čehož na Kanál připadá 1120 ''km''. Francouzský břeh Kanálu až za Calais jest vlastně jen pouhým pokračováním plochého, dunami pokrytého pobřeží Severního moře, za Calais dosahuje však moře pohraniční vysočina flanderská v příkrém spádu, tak že na samém pobřeží shledáváme se s výškami přes 100 ''m'' (mys Blanc-Nez 134 ''m''). Ráz severomořský přichází pak k platnosti ještě jednou mezi Boulogne a Aultem, kdež rozsáhlé roviny pobřežní jsou chráněny řadami vysokých dun před zhoubným přílivem. Od ústí Bresly až k ústí Seiny tvoří pobřeží v délce 140 ''km'' skalní stěna křídová, zv. {{Prostrkaně|Falaisy}} (v. t.). Jest to snad nejnebezpečnější čásť pobřeží '''F.''', k čemuž přispívají i časté mlhy. Z přístavů ve Falaisách nejdůležitější jest Dieppe, z menších jmenujeme St. Valery en Caux a Fécamp; při ústí Bresly jsou proslulé mořské lázně Treport. Ze severnějších ještě přístavů v úžině Calaiské nejdůležitější jsou Calais samy pro dopravu do Anglie, na východ odtud Gravelines a Dunkerk, jižně Boulogne. Jest nepochybno, že Falaisy ještě za historické doby ustupují, ovšem cení se roční ústup prům. jen na 30 ''cm''. Urvané zde části unáší moře na sever. Jižně od mysu Hèveského, kde Falaisy končí, dosahuje moře řeka Seina v širokém ústi, do něhož jen během let 1834—53 zanesla 1,3 mil. ''m''³ bahna. Při sev. jeho břehu leží důležitý přístav Le Havre, při jižním lázně Trouville. Sev. břeh poloostrova Normandského vyplňuje Seinský záliv s nebezpečnými útesy (''Rochers de Calvados''). Východně od nich mělká rejda Caenská při ústí ř. Orne, západně ústí ř. Vire s úskalími a mělčinami. V nejsevernější části poloostrova Normandského, mezi Pointe de Barfleur a mysem de la Hague, nalézá se veliký válečný přístav Cherbourg. Celé dosud líčené pobřeží od Dunkerku až k Cherbourgu nevykazuje žádných pobřežních ostrovů. Teprve od mysu posléze jmenovaného nastává značná členitost pobřeží, provázeného nyní pravidelně ostrovy, a přestává teprve při ústí Girondy. Jižně od mysu Hagueského, mezi Normandií a Bretonskem, zalévá se hluboko do země záliv Bretonský, jehož nejzazší čásť sluje Baie de St. Michel, naproti níž leží malé ostrůvky Chauseyské. Téměř uprostřed zálivu Bretonského nalézají se ostrovy Normandské pod panstvím britským. Celé pobřeží poloostrova Bretonského od zálivu St.-Michelského až k ústí Loiry jest neobyčejně rozčleněno, podobno skaerům norským, v sev. části rázu docela fjordového. Do sev. pobřeží poloostrova vnikají hlouběji zátoky St. Malo a St. Brieuc s přístavy t. jm. Všude jest plno nebezpečných útesů. Kde '''F.''' sáhá nejdále k západu, odděluje Passage du Four od pevniny skupinu skalistých Quessantských ostrovů, načež nastupují 3 větší zátoky, Brestská, Douarnenezská a Audierneská. Teprve zde počíná vlastně otevřený okeán; pobřeží však jihobretonské podržuje i dále dosavadní ráz. Do země vniká naproti ostrovům Glenanským dlouhý chobot Quimperský a záliv Forestský, naproti ostr. Groixu Lorientská rejda válečná a něco východněji rejda Etelská, kdežto velmi rozčleněný záliv Morbihanský obmykají poloostrovy Quiberon a Ruis. Naproti němu a sousední zátoce, utvořené ústím Vilainy, leží důležitý ostrov Belle Isle. Zátokou Vilainskou končí se pobřeží bretonské a zátokou Loiry (''Grand Chenal de la Loire'' s přístavy St. Nazaire a Nantes) počíná se pobřeží nového rázu, jež podržuje sice ještě po celé 2 zeměp. stupně dosavadní členitost, liší se však od předešlého plochými břehy s dunami táhnoucími se od ústí jedné řeky, jichž zde hojně, ke druhému, a doprovázeno jest pobřežními bažinami, solnami a odvodňovacími příkopy. Hned na jih od ústí Loiry vyskytuje se velká Baie de Bourgneuf, uzavřená na záp. ostrovem Noirmontierem. Zátoky při ústí řek Sèvre (Pertuis [úžina] Breton) a Charente (Pertuis d’Antioche) uzavřenyjsou proti okeánu ostrovy Ré a Oléronem. Naproti prvnímu leží přístav La Rochelle, naproti Oléronu přístav Rochefort. Mezi Oléronem a pobřežím na jihu prostírá se Pertuis de Maumusson. Členovité pobřeží středofrancouzské končí v ústí Garonny, zde Gironde zvaném, kde příliv mořský učinil ještě ze vzdáleného Bordeaux přístav mořský. Odtud až po samé Pyreneje táhne se ve směru meridionálním pobřeží tak rovné, jako sotva kde jinde v Evropě. Jsou to »Landes«, typická krajina pobřežních dun, provázených řadou étangů (v. t.), z nichž jedině Arcachonský protrhl si širší průchod do moře a utvořil takto jediný přístav na tomto dlouhém pobřeží, kdežto ostatní spojeny jsou s mořem jen menšími toky (''courants''). Teprve při ústí Adouru, kde pod Bayonnou nalézají se proslulé lázně Biarritz, v nejzazším konci zálivu Gascognského (jinak zátoka Vizcajská) jest znáti vliv Pyrenejí na útvar pobřežní. Ve Středomořském pobřeží '''F.''' jeví se značný rozdíl mezi západem a východem. Hranice obou, totiž límanitého pobřeží na západě a příkrého provencského na východě, leží v deltě Rhônu. Na hranici špan.-franc, noří se čásť Pyrenejí (Mts Albères) do moře a příkré stěny žulové ohraničují velké hloubky přístavů Banyuls-sur-Mer, Port Vendres a Collioure. Hned však za ř. Techem nastává již uvedené pobřeží límanité, lišící se však i původem i vzezřením od Land. Zde zanesly četné menší řeky jihofrancouzské průlivy mezi četnými bývalými ostrovy pobřežními a ve spojení s mořem zarovnaly celé pobřeží. Jako zbytek bývalého moře zůstaly étangy, jež lemují celý břeh zálivu du Lion. Z přístavů jest zde nejznamenitější Cette, kdež ústí Canal du Midi do moře Středozemního. Za menším zálivem u Aigues Mortes staneme u delty Rhônu. Obě veliká ramena Rhônu uzavírají jako ostrov Camargue. Ještě za deltou Rhônu, od této oddělena pustinou zv. Crau, nalézá se Étang de Berre, nejvýchodnější z jihofrancouzských, postrádající však úplně rázu límanitého. Zde již dosahuje moře (u Point Riche) hornatina provencská a nastává pobřeží příkré, plné skalistých mysů a menších zátok. Zde se tu a tam vyskytují ostrůvky pobřežní, nejdůležitější z nich Iles d’Hyères naproti zálivu t. jm. Pobřeží to končí pro '''F'''-ii u Nizzy, v nejkrásnějším koutě vší '''F.''' Jest tu celá řada menších přístavů, jako La Ciotat, St. Nazaire, Giens, Hyères, Bormes, St. Tropez, Fréjus, Cannes, Antibes, Nizza, Monaco a 2 přístavy prvého řádu, t. Marseille a Toulon. Na celém pobřeží '''F.''' lze jasně sledovati odvěký boj moře a souše. Do roka ztrácí tak '''F.''' asi 30 ''ha'' půdy. Avšak nejen rozsah, ale i ráz pobřeží se místy podstatně změnil, jak jsme naznačili již při límanitém pobřeží jihofrancouzském. Delta Rhônu prý se posunovalo ročně o 0,57 ''m'' a vzrostlo prý za posledních 2000 let o 300 ''km''². Změn se tu děje dost ještě za historické doby, tak na př. vznikl líman při ústí ř. Aude teprve r. 1320, kdy řeka tato protrhla svoje hráze. Kdežto na pobřeží Středomořském třeba míti za to, že pobřežní ostrovy byly k pevnině připojeny, lze o pobřeží atlantském tvrditi opak. Celý dlouhý pás ostrovů od Cherbourgu až po ústí Girondy jest jen zříceninou, zbylou z pevniny, jež podlehla nárazu vln mořských. V těchto končinách jeví se zhoubná činnost moře nejintensivněji. Na sev. pobreží Bretonska setkáváme se s největším (vedle Bristolu) přílivem v Evropě, 16 ''m'', a příboj vln plní tu ještě na 80 ''m'' vysoko vzduch pěnou. Ještě dnes užívá se z lesů zde potopených černého dřeva, na př. u St. Malo. U St. Michela lze někdy viděti utopené vsi Maury, Feuillette, St. Louis Bourgaut, Porz Picas. Z potopené vsi St. Etienne de Pahul bylo r. 1735 odlivem bahno odneseno a lidé chodili tam sbírat různé předměty. V jakých rozměrech boj ten trvá, lze posouditi z toho, že jen při zátoce St.-Brieucké urvalo prý moře od V. stol. asi 310 ''km''² země; v zátoce St.-Michelské vystupuje při odlivu souše v rozměru přes 300 ''km''². Místy ovšem moře také nanáší, při čemž se děje jakási výměna hornin proudy mořskými; tak nalézá se křídový hlen Normandie zanesen až při ústí Loiry a žulový štěrk Bretonska při ústí Seiny, ano až u Calais. Nejvíce zanáší se pobřeží mezi Loirou a Girondou, zvláště však při ústí řek Seudre, Charente a Sèvre. Zde vyplněny celé zálivy, jako na př. Poitouský, 400 ''km''² veliký, jenž sáhal kdysi až k Niortu, a v jedné zátoce Aiguillonské přibývá prý ročně 30 ''ha'' země. Ovšem sluší zároveň připomenouti, že zde sotva kdy bylo pravé moře, spíše vždy písčiny, solné bažiny, ba i kopce. Někde sjednány během věků zase staré poměry, tak na př. dnešní poloostrov Quibéron, kdysi čásť pevniny, pak ostrov, jest nyní zase spojen úzkým pruhem země s pevninou; totéž platí o ostrovu Batzu sev. od ústí Loiry, a také na jih od tohoto ústí ostrov de Noirmoutier byl by již spojen s pevninou, kdyby průliv oddělující jej od pevniny (Goulet de Fromentine) nebyl býval uměle prohlouben. Příroda sama vyzývá tu člověka k boji proti sobě. V ohledu tom věnuje se dnes zlepšení poměrů pobřežních ve '''F'''-ii vzorná péče, ač boj na některých místech, na př. v Bretonsku a na ostrovech pobřežních, i v jihu, kde ostr. Ré a Oléron bojují těžce o svou existenci, jeví se býti marným. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Horopis. == Horopis '''F.''' líčen jest již ve čl. {{Prostrkaně|Evropa}} (VIII., 860 a 861.) a též v článcích o jednotlivých horstvech a krajinách na př. {{Prostrkaně|Ardenny}}, {{Prostrkaně|Cevenny}} a j., pročež obmezujeme se tu na stručný jen přehled. Střední výšku '''F.''' počítal r. 1874 G. Leipoldt na 393,84 ''m'', tedy o 100 ''m'' více, než stř. výšku Evropy, což ovšem děkuje '''F.''' pohraničním horstvům, Alpám a Pyrenejím, střední planině, jež při rozsahu 80.000 ''km''² má dle Juliena střední výšku 700-800 ''m''; největší čásf '''F.''' vykazuje však výšky daleko pod střední hodnotu. J. Palacký rozdělil ve svém horopisu '''F.''' (Zeměpisný Sborník, III., str. 409, 420) '''F'''-ii na 12 krajů: 1. Severozápad (Bretonsko), 2. sever (Normandie), 3. severovýchod (Ardenny), 4. střed (Auvergne), 5. západ (Languedoc), 6. jihozápad (Pyreneje), 7. jih, 8. Jura, 9. Vogésy, 10. Alpy, 11. údolí Rhônu a Saôny, 12. pohoří Esterel. S tím srovnává se většinou i F. Hahn (v Kirchhoffově Länderk. v. Eur.), jehož orografické provincie jsou: 1. Střední planina (Auvergne), 2. Bretonsko s okolím, 3. úvodí Garonny a Landy, 4. pařížská pánev, 5. přechod mezi Garonnou a pařížskou pánví (na ř. Charente), 6. údolí Rhônu a Saôny, 7. západní Alpy, 8. Jura, 9. Lotrinsko s Vogésami, 10. Brána Belfortská, 11. břidlicové horstvo rýnsko-belgické (Ardenny). Více než kde jinde jsou ve '''F'''-ii poměry geologické, horopisné a vodopisné ve vzájemném vztahu. Ve velkém jest to souvislá soustava rovin, prostírající se od moře k moři, s povšechným svahem dle toku řek (tedy hlavně od jv. k sz.), oddělená od ostatní Evropy v jihozápadě Pyrenejemi, na východě Alpami, Jurou a Vogésy, kdežto Ardenny na severu a severovýchodě nelze pokládati za přírodní hranici. Jako ostrov z moře zdvihá se v srdci země z rovin těchto mohutný massiv středofrancouzský (Plateau central), zaujímající přes ¹/₇ celé '''F.''' Francouzská strana Pyrenejí jest vlhčí, porostlejší a vůbec celkem příjemnější než španělská, přístupnost však jejich jest asi s obou stran stejná. Hranice nesleduje tu vždy nejvyšší hřebeny a nejvyšší vrcholy nenalézají se na území franc. Příznivěji pro '''F'''-ii než pro její sousedy utvářeny jsou poměry v ostatních pohraničních horstvech. Od samého moře táhne se tu až k hranicím švýcarským mohutná hradba {{Prostrkaně|Alp Západních}}. Podkladem jich, dle nových badání Bertrandových vějířové stavby, jest karbonní osa mezi Bourg S. Maurice a Briançonem. Z massiva Montblancského náleží '''F'''-ii jen menší čásť. Vrchol Evropy 4810 ''m'' náleží '''F'''-ii a Italii. Svými předhořími vyplňují Alpy úvodí levých přítoků Rhônu od Isèry až k Duranci, malá však pohoří zcela v jihu Provence, t. Chaine les Maudres a Esterel, náležejí, jak se podobá, již k horstvu korsickému. V Savojsku potkává se soustava alpská směru severojižního se soustavou Jury směru od jihozáp. k sev.-vých. Také {{Prostrkaně|Jura}}, prostírající se v délce několika set ''km'' od Perte du Rhône až ku bráně Belfortské, nepatří '''F'''-ii než svou západní částí. Nejvyšší vrcholy nalézají se v jihovýchodě, t. Crêt de la Neige 1724 ''m'' a Reculet 1720 ''m'', kdežto v sev. francouzské části jen pásmo Chaumontské dosahuje 1122 ''m'' a nejvyšší body ostatních pásem bývají pouze přes 800 ''m'' vysoké. Jura není jednotným pohořím, nýbrž celou soustavou pásem a pahorkatin. Také na sever od brány Belfortské (Belfort 334 ''m'' n. m.) z {{Prostrkaně|Vogés}}, horstva druhdy zcela francouzského, zbyl '''F'''-ii jen záp. svah, a to ještě nezcela. Francouzská strana Voges má drsnější podnebí, více srážek, více vody, více stop ledové doby, než německá; jsouc silně zalesněna, skýtá jen zřídka nějaký rozhled. {{Prostrkaně|Ardenny}}, pokud náležejí '''F'''-ii, jsou planinou, v níž Mosa a Mosella hluboce zaryly svá koryta. Nejvyšší bod u Fumay poblíž hranice belgické jest jen 470 ''m'' n. m. Vedle tuto jmenovaných nemá '''F.''' horstva, jež by zasluhovalo toho jména, s jedinou výjimkou střední planiny (Auvergne). Zároveň s Bretonskem jest tento massiv geologicky nejstarší částí celé '''F.''' Vyniká ovšem více jednotvárností a rozlohou horizontálni, než výškou nadmořskou. Puy de Sancy, 1886 ''m'' vys., jest zároveň nejvyšší horou celé vnitřní '''F.''' Příjemně přerušují tuto jednotvárnost zajímavé zjevy vulkanické, bohaté na krásy přírodní. Menší starokrystallinické zbytky v jv. a jz. země doznaly tolika změn a orografická stavba jejich jest tak komplikovaná, že jen na mapě geologické lze pozorovati jejich samostatnost proti Alpám a Pyrenejím. Erose působila zde tak mohutně, že staré massivy ty dnes jsou daleko převýšeny mladšími pohořími. Druhý co do rozsahu starý massiv, t. Bretonsko, vrcholí v 391 a nejvyšší bod celé sev.-záp. '''F.''', t. Forêt d’Ecouves, v 417 ''m''. Největší a zároveň nejdůležitější čásť '''F.''' náleží t. zv. pánvi pařížské. Jest to v ohledu horopisném celkem rovina s malými rozdíly výškovými, zaujímající téměř celé úvodí Seiny, značnou část střední Loiry a menších pobřežních řek při hranicích belgických. I při nepatrných rozdílech výškových vyznamenává se širý ten kraj přírodními krásami, což děkovati má hlavně tomu, že sev. '''F.''' byla ušetřena před zhoubnou činností doby ledové. Ačkoliv tudíž, jak z celého tuto uvedeného přehledu jest viděti, horopis '''F.''' jest méně složitý než zemí středoevropských, přece jest každá čásť této země morfologicky vysoce zajímavá. Tak na pobřeží falaisy, Landy, étangy a celé zajímavé delta Rhônu s Crau a Camargue, ve vnitru Sologne a Pays de Dombes a střední planina se svými vyhaslými krátery, maary a místy zcela krasovým rázem, kde neschází ani dolin, podzemních toků a jeskyň, proslulým badatelem Martelem ve '''F'''-ii lépe než kde jinde studovaných, Tarn, Jonte a j. řeky vyryly si tu velkolepé caňony až 600 ''m'' hluboko v době, kdy ledovcové potoky Lozèru přinášely ještě daleko větší množství vody než dnes. == Geologické poměry. == Lze-li o některé zemi tvrditi, že děkuje geologické stavbě bohatství, kulturní vyspělost, národ pak čilost a podnikavost, platí to v první řadě o '''F'''-ii. Není nesnadno poznati, kterak k tomu přispěly její různotvárné krajiny i úrodnost půdy, bohatství všelikého materiálu, hojnost přírodních cest obchodních, jež poskytly pevný podklad, na němž duch národní nalezl dosti volnosti, by vyspěl a nabyl rozpínavosti. Že vše to není nahodilé anebo snad konfusně roztroušeno, nýbrž pevně uzákoněno a výsledkem dlouhých dob geologických, že vše to jsou vtělené výsledky sil rodících a účelně přerozujících, přesvědčí každé jen poněkud pečlivější pozorování zajímavé vrstevní stavby této země. {{Prostrkaně|Prahory}}. Na sev.-záp. a ve středu '''F.''' rozprostírají se mocné pruhy starých celin, k nimž přiléhají území mladších usazenin. Na sev.-záp. rozkládají se téměř po celém poloostrově Bretonském a ostrovech Normanských, jsouce v Bretonsku ve směru podélné osy přikryty mocným souvrstvím kambro-silurským. Tyto mladší horniny dělí území archaických vrstev Bretonska ve 2 nestejné díly, v jižní širší a delší, pak v severní užší a a kratší. Tento díl šíří se podél pobřeží Kanálu, prorván a přikryt pásy vrstev silurských a devonských, tak že se jeví jako složen ze soustavy menších a větších ostrovů; onen pak běží pruhem souvislým podél pobřeží Atlantského okeánu až k čáře označené městy Latille a Fautenay. Na východě přikládají se na tyto pruhy prahorní sedimenty jurské a jen na levém břehu Loiry je okruh vrstev jurských přikryt vrstvami útvaru křídového. Rula, svory a krystallinické břidlice skládají souvrství této celiny, jež je na četných místech proražena mocnými obvody žuly a pruhy dioritů, z nichž žuly namnoze poměrně velké území pokrývají (Mayenne, Louvigné-Lassoy, Dinan, Moncontour, Plonaret-Quintin, St. Poi-Pontivy, Montagne-Partenay). Mnohem větší než bretonská je rulová a žulová celina středofrancouzská. Má tvar čtverce, šíří se mezi puklinou ř. Rhônu a údolím Garonny, na severu pak je omezena čarou, na níž leží města Confolens, Lussac, Chatre, St. Amand a Moulins, kdežto na jihu běží jeho okraj, rozčleněný a ovroubený útvarem jurským, od Saissaka k Lodèvě, Largentièře, Privasu, Valenci. I tato celina je vysočinou ploskou, mírně zvlněnou, mající vrchy ohraničené mírnými svahy a je prostoupena údolími mělkými. I ona je na četných místech proražena mohutnými massami eruptivními: čedičovými a porfýrovými, z nichž čedičové zaujímají téměř prostřední tři velké komplexy, kdežto tyto se omezují jen na okraj východní. {{Prostrkaně|Útvar kambro-silurský}} omezuje se na poloostrov Bretonský a na ostrůvky Normanské (Jersey). Všady přikládají se jeho vrstvy k prahornímu podkladu a zaujímají 3 nestejná území, z nichž jedno na severu a dvě na jihu se rozkládají. Z těchto největší je jihovýchodní, rozložené mezi městy Angers, Aleçon, Fougères, Quintin, Pontivy, Redon; mnohem menší je naproti tomu území severní v okolí Cherbourgu a západní v oblasti bretonské.Tato území rozpadají se opět v několik pánví, více méně souvisících. Zpodní oddíl tohoto souvrství (Kambrium) záleží z břidlic, pískovců, drob a vápenců, v nichž jsou druhy z rodu ''Lingulina'' a ''Trilobites''. Na těchto leží vrstvy silurské (siluru zpodního), mezi nimiž jsou nejdůležitější břidlice krycí z okolí Angersu, Vitré s četnými otisky a mimo to pískovce od May v Calvados atd. se zvířenou druhou. Nad těmito vrstvami jsou pískovce, místy v křemence změněné, bez zkamenělin, pak břidlice graptolitové a břidlice s koulemi zploštělými. Území tohoto útvaru je v Bretonsku rozmanitě zvlněno, jako složeno z bezčetných malých plochých hřbetů, mající hřebeny z pískovců, svahy pak a úpatí z břidlic. {{Prostrkaně| Útvar devonský}} dosahuje nepatrných rozměrů plošných a i mohutnosti. Omezuje se toliko na jižní Bretonsko a na ostrůvek Forgues jižně Boulonaisy. V Bretonsku táhne se pruhem podél jižního okraje pánve jižní z krajiny douaiské až k Rochefortu, Challonu a St. Florentu na jižní břeh Loiry. Mimo to skládají jeho vrstvy území obrysu trojúhelníkového mezi Ardennami a ř. Mayenne a vyskytují se pruhem směřujícím od jihových. k sev.-záp. mezi Sablé a Lavaux a na jihu od Rennes, kdež vybíhají v několika pásech. Pískovce v tomto souvrství převažují droby a hlinité břidlice; ložiska vápenců, zvlášť tmavých, jsou zde podřízena. Pokud se týče devonu ostrova Forgues, jeví se zbytkem území někdy souvislého, které se táhlo z Belgie podél jižního kraje Ardenn na východ. Je bohat na zkameněliny. {{Prostrkaně|Útvar permo-karbonský}} vykazuje rovněž jako devon rozlohu malou, souvrství slabé, přes to, že se zdá, jakoby na některých místech docházel mohutnosti větší. Prahorní vysočina Auvergnská a poloostrov Bretonský jsou jeho oblastí. Na oné je mnohem silněji vyvinut než zde. Rozpadá se na dosti značné množství větších a menších pánví, rozložených v kruzích ve vých. oddílu vysočiny Auvergnské a táhnoucích se podél jižního okraje poloostrova Bretonského mezi Vauvantem a Chateauem. Největší z Auvergnských kamenouhelných pánví jsou: na sev.-záp. pánev Autumská, St. Etiennská, Rive-de-Gierská, Alaiská, Rhodeská a Briveská. Mimo tyto jsou dále velezajímavé kamenouhelné pánvičky, které spadají do čáry běžící od sev. na jih mezi Louvigny a Plé. Všechny tyto pánve a pánvičky kamenouhelné dokazují, že jsou na místech dřívějších močálů, bažinatých lesů a rašelinišť, které za doby kamenouhelné pokrývaly tehdy vyčnívající vysočinu Auvergnskou. Usazeniny kamenného útvaru leží bezprostředně na prahorním podkladu, zřídka kde na mladším. Jejich souvrství počíná slepenci z úlomků rul, které nahoru se mění v pískovce jemnozrnné, do nichž jsou vloženy břidlice. Na některých místech chovají tyto pískovce železné rudy, jinde kam. uhlí. Uložení vrstevní je pánvovité, jsouc namnoze zborceno; vrstvy jsou zprohybány a též pošinuty, což způsobily eruptivní massy. Tyto poměry jsou spletitější a ztíženější, jestliže je pánev přikryta usazeninami mladšími, triasovými nebo jurskými. Uhlí je výtečné, jeho doprava po Loiře a Rhônu snadna, podmínky to, jimž průmysl franc. děkuje lví díl nynějšího zdokonalení. Perm jest tam nepatrně vyvinut, toliko v oblastech kamenouhelných u Alby (Aveyron) a Lodévy (Hérault). {{Prostrkaně|Útvar triadický}} skládá 2 poměrně malá území, menší ve střední '''F'''-ii, přilehlé pruhem na prahorní vysočinu Auvergnskou, větší na hranici sev.-vých. v Lotrinkách. Tato triadická oblast není než nejzápadnějším dílem mohutného území triadického v záp. Německu. Odtud vniká na území Elsaska, tvoříc s tamním podílem celek triadický, oddělený trhlinou rýnskou od mateční oblasti východní. V Lotrinkách je tento oddíl omezen na západ pruhem vápenců jurských, jehož hraničná mez míří oklikami od Nancy přes Mirecourt k městu Fayl. Rovněž i jižní hranici této oblasti omezují usazeniny jurské od Faylu přes Lure к Belfortu, kdež dosahují hranice německé. Téměř všemi členy je trias na tomto obvodu zastoupen; jestiť tu pestrý pískovec, lasturnatý vápenec a pestrý slin (Keuper), ovšem různě vyvinutý a různě mocný. Jeho souvrství počíná vogéským pískovcem (nejzpodnějším pásmem pestrého pískovce), kterýž podél prahorního centra Vogés se táhne a jen na malou plošku '''F.''' vniká. Mnohem silněji je vyvinuto střední a svrchní pásmo pestrého pískovce, leč i tato pásma nedosahují zvláštní rozlohy, jsouce přikryta na velkých prostranstvích svrchními členy triadickými, zejména vápencem lasturnatým. Tento vniká z Elsaska do Lotrink mezi Lunéville a Blamont, táhne se širokým pruhem téměř středem území triadického až po Epinal, kdež se zužuje a obloukem vybočuje až takměř k záp. hranici, podél níž se šíří bezprostředně k jihu. Lasturnatý vápenec skládá i na severu prahorní vysočiny Auvergnské protáhlý ostrov. Území pestrého slinu ovrubuje úzkým proužkem triadickou oblasť lotrinskou a je zastoupeno zbytky v pohoří jurském (Poligny, Auxon). Jeho souvrství počíná jílovým uhlím (''marnes irisées'') neboli zpodním pásmem, jež skládá se z pestrých slínů, sádrovců, slínitých jílů, ložísk anhydritu, kamenné soli. Na těchto vrstvách leží pestré slíny celistvé nebo drobnozrnné a dolomitové vápence s hojnými zkamenělinami, vezpod se sádrovci a jíly. {{Prostrkaně|Útvar jurský}} šíří se ve '''F'''-ii dvěma velikými kruhy, jichž průměry leží téměř v podélné ose '''F.''' Severní kruh je otevřený, ohraničen jsa Kanálem, kterýž dělí jeho sedimenty od anglických; jižní kruh je však uzavřen, obepínaje prahorní vysočinu Auvergnskou, na jejíž žuly, ruly a svory se bezprostředně klade. Toto jurské území dělí prorva ř. Sâone od východní oblasti francouzské Jury. Konečně na jihu '''F.''', téměř rovnoběžně s osou Pyrenejí, šíří se od Argillezu přes Girons řada ostrůvků podřízených. Severní kruh uzavírá pánev pařížskou, jeho vrstvy zapadají k centrálnímu prahornímu plateau, což svědčí tomu, že severní kruh je okrajem pánve složené ze tří obvodů, uložených na třech různě starých massách: v Bretoňsku, na centrální vysočině Auvergnské a území Ardenn a Vogés. Ono záleží ze 3 kruhových ramen, z nichž západní je pokračováním jury anglické na půdě franc., střední je spojeno se sev. ramenem jury jižního kruhu, kdežto východní, nejširší rameno je širokou nížinou prorváno, která sahá od Mezièry až k Boulogni, vyplněna jsouc vrstvami kamenouhelnými, křídovými, třetihorními a diluviálními. Teprve v okolí Boulogně vystupují jurské sedimenty na den, skládajíce malý, k prorvě Kanálu přilehlý ostrůvek, jenž naznačuje směr, kudy třeba hledati jurský pokrov sedimentů na protějším území anglickém. Jižní, téměř uzavřený kruh obepíná prahorní vysočinu Auvergnskou, táhne se pruhem mezi Valencí a Lyonem, kdež je přikryt usazeninami útvaru křídového a třetihorního, a vniká přes Rodez, Cahors a Angoulême až k La Rochelle, kde dosahuje břehu okeánu. Od La Rochelly lze jej sledovati na sev.-vých. až k Neversu a Auxerre, odtud na východ až po tok Sâony, kde hraničí s územím pohoří franc. Jury. Vrstvy tohoto kruhu zapadají od středu centrální vysočiny Auvergnské na venek, tak že jsou tu starší vrstvy buď bezprostředně uloženy na prahorní vysočině, triasu a kam. útvaru, kdežto mladší nalézají se dále vně, kdež jsou přikryty usazeninami křídovými a třetihorními. Rovněž území pohoří franc. Jury zaujímá značně velkou prostoru, přes to, že jest jen dílem, a to jihozáp., jež se šíří od sev. břehu Rýnu, kde souvisí s Jurou německou, poloobloukem na jihozápad přes Iverdon, Lasarraz, Gex až k pevnosti Écluse. Jižně tohoto města běží pak jurské usazeniny podél záp. břehu Rhônu; v krajině jezera Bourgetského vnikají na protější břeh, kdež se připojují k juře savojských Alp. — Území toto je prostoupeno údolími srázných svahů, rozervaných hřebenů. Jižně tohoto území rozprostírá se rovněž rozlehlý pruh jurských usazenin mezi Genevou a Lyonem. Zde jest přechod od vlastního jurského terrainu k juře alpské, a to východ. Rhônu od Genevy až k Lyonu. Viděti to jest zřejmě v krajině mezi Salève a Genevou a na pohoří poblíž Bourgetského jezera. Zde jest ještě polodómovitá stavba, kdežto na protějších svazích spadají vrstvy znenáhla pod příkrov vrstev křídových. — Toto mohutné jurské souvrství začíná liasem, rozčleněným na několik podčlenů, z nichž nejzpodnější skládá se ze železitých pískovců (''infralias''), vápenců gryphitových (''étage sénomanien''), z břidlic, pískovců a vápenců středního liasu (''é. liasien''), ze žlutavých, hlinitých a slídnatých vápenců, jež uzavírají místy železné rudy (''é. toarcien''). Na liasu spočívá ve střední juře mocné souvrství (''étage bajocien''), jehož správné roztřídění činilo již mnohé nesnáze; ale nyní se ví, že v Normandii leží v jeho podkladu lesklé vápence (Mâlière), poblíž Bayeuxu železité oolithy (''oolith ferrigineuse'') a na nich modré jíly neb slíny (Post-en-Bessin). Stupeň bathský (''é. bathonien'') začíná se velkými oolithy (''calcaire de Caen''), na nichž jsou železné rudy a šedomodré jíly a vápence (''é. callovien''), pak sledují šedomodré nebo černé slínité jíly s vápenci, oolithy a pískovci (''é. oxfordien''). Nad těmito sedimenty leží konečně skutečné korálové vápence (''é. corallien''), na některých místech přikryté slíny nebo vápenci (''é. kimmeridge''), na nichž pak spočívá vápenec portlandský (''é. portlandien''). {{Prostrkaně| Útvar křídový}} zaujímá ve '''F'''-ii 3 velká území. Na severu šíří se v okolí Paříže, kde přiléhá na obvodu na vrstvy jurské, na jihozápad rozkládaje se dvěma menšími pánvemi, z nichž jedna podél centrální vysočiny Auvergnské, druhá rovnoběžně s osou Pyrenejí běží, konečně rozprostírá se širokým pruhem na jihových. '''F.''' poblíže Alp a od Valence podél jižního toku Rhône širokým pruhem, kterýž se přikládá k Alpám. Nejdůležitějším z těchto obvodů je bez odporu území {{Prostrkaně|pařížské pánve}}, již lze rozděliti v oddíl vých., seinský a jihozápad loirský. Její souvrství počíná usazeninami neocomu, uloženými přímo na vápenec portlandský, z nichž nejzpodnější skládá se z bílého vápence nebo železitého pískovce; na něm leží vápence, vápencovité slíny, šedé slíny (syst. Urgonien), pak šedomodré nebo žluté slíny (''Argiles à plicatules''), které zhusta přecházejí v železité pískovce (''Terrain Aptien''). Stupeň gaultský, jenž následuje, začíná tmavými jíly (''étage albien''), na nichž nahoru následuje chlóritová křída (''é. cénomanien''), vápence křídové, hlinité nebo písčité a pískovce střídavě uložené s modrými nebo žlutými jíly, dále vápenné tuffy (''craie tuffeau''), bílá křída (''é. sénonien'') a konečně železitý vápenec (''calcaire pisolithique''). — Poněkud od tohoto odchylné jest uvrstvení křídového území {{Prostrkaně|tourainského}}, na němž počíná se jeviti již ráz jižní. Vezpod tamního souvrství leží lupenité jíly s uhlím nedozrálým, na nich pak slíny nebo železité <br> pískovce, tvrdé vápence s rudisty (2. zona rudistová), dále žluté vápnité slíy (3. zona rud.) a konečně vápenec světložlutý, zřetelně uvrstvený (4. zona rud.). — Neméně zajímava je oblast křídová v jihových. '''F'''-ii. Šíří se na jižní hranici švýcarské jury od břehu až k Genevě dlouhým, úzkým, tu a onde prorvaným pruhem vápenců a slínů, označených dle Neuchâtelu neocomien. Tyto usazeniny vnikají též do vnitřních údolí jihozáp. Jury a slučují se u Genevy a Chambéry s křídovými usazeninami alpskými, s nimiž se pak táhnou na východ až k Vídni, na jihozápad až do Provence. Tamní souvrství má u Neuchâtelu a St. Croix vezpod jíly waeldské, na nich bituminosní slíny, bílý a železitý vápenec (''é vilangien''), dále slíny zkamenělinami bohaté a konečně vápence kaprotinové. {{Prostrkaně|Útvar třetihorní}} zaujímá ve '''F'''-ii četná a velká území, zejména na severu a jihu. Jeho souvrství je mocné, má usazeniny na zkameněliny bohaté a zaujímá téměř všechny členy od eocénu po pliocén. Jeho usazeniny šiří se od břehu Kanálu na jih pánve pařížské, vnikají dlouhým pruhem na prahorní vysočinu Auvergnskou až pod čedičové chlumy, kdež se rozkládají až na území kamenouhelného útvaru. Prahorní vysočina středofrancouzská tvoří přirozený val mezi severofranc. a jihofrancouzskou třetihorní oblastí, ale val neúplný, neboť tyto třetihorní usazeniny jej na západě obcházejí; tak je severní oblast přece jen spojena řadou ostrůvků s oblastí jižní a to územím jurským a křídovým. Spojení to sjednává oblast falunů (lasturovitá země) bordeauxských, k níž se druží velké území pyrenejské, dále na jihovýchodě obvod montpellierský, na východě v poříčí Rhônu provencský a drômský. — Bez odporu nejdůležitějším i dějepisně význačným je z těchto území {{Prostrkaně|pánev pařížská}}. Její mocné souvrství šíří se kruhem po okolí Paříže, obehnáno jsouc valem vrstev jurských a křídového útvaru, ale ne všady přikrývá dno podkladné zcela; jsou místa, kde vrstvy křídové čnějí nad příkrovem třetihorním. Toto je však jen tam, kde podklad byl zvednut nebo třetihorní vrstvy odplaveny, proryty. Oblasť vrstev pánve pařížské je rázu severního. Skládá se z vrstev sladkovodních a mořských, střídavě uložených. Na zpodině počíná pásmem zpodních písků mořských (''sables inférieurs''), odhaleným zejména na severu pánve a složeným vezpod z písků křemitých, pak slínů vápnitých a vrstev jílovitých s hnědým uhlím. Nad těmito sladkovodními vrstvami leží mořský písek od Bracheuxu, dále plastické jíly, písek a uhlí hnědé (''argile plastique et lignite''). Po pásmu zpodních pískovců sleduje první stupeň nummulitový, na tomto pak leží hrubé vápence (''calcaire grossier''), jež uzavírají vápenec glaukonitický, střední vápenec žlutobílý, svrchní vápenec tence zvrstvený a slídnaté vrstvy, křídě podobné. Na tomto je pásmo písků mořských (''sables moyens''), na nich pak pásmo středního sladkovodního vápence (''calcaire lacustre moyen''), přikrytého mocným stupněm vyššího mořského písku (''sables supérieurs''), kterýž zaujímá v okolí Paříže značné prostranství. Tento stupeň má v podkladu slídnaté vrstvy, na těchto leží písky a pak pískovce od Fontainebleau. Za doby stupně ligurského a tongernského vynikal z pařížské pánve úzký dlouhý sladkovodní chobot na jih, kdež se rozkládal jezerem po prahorní vysočině Auvergnské, v němž byly během doby uloženy vezpod slepence, nahoru pískovce a červenavé slíny, zelené slínité břidlice, měkké vápence (travertino) a sádrové slíny. — {{Prostrkaně|Pánev pyrenejská}} šíří se trojúhelníkem mezi zálivem Vizcayským, severním svahem Pyrenejí a prahorní vysočinou středofrancouzskou. Její souvrství skládá se vezpod z mocných šedých a modrých slínů a vápenců s velkými nummulity a rozpadá se na několik oddílů. V okolí Bordeauxu, v tamní sladkovodní pánvi, leží bezprostředně na křídovém útvaru sladkovodní písky a jíly (''molasse de Fronsadais'') s kostmi ssavců a plazů. Nad těmito jsou pak žluté písky, konečně slíny a jíly s foraminiferami a kostmi ssavců. Těmto podobné vrstvy za ujímají i v údolí Adouru u města Duxu (''faluns bleus'') malé obvody. Velmi charakteristicky vytvořeny jsou třetihorní usazeniny v depart. Drôme. Jsou nápadny tím, že v nich lze pozorovati trojnásobné střídání sladkovodních usazenin s mořskými, což vysvětlení stavby vrstevní ztěžuje. Na zpodině leží tam pestrý, křemitý písek se stopami po sádře a hnědém uhlí, pak slíny a světlé vápence. Na těchto jsou první mořské usazeniny, pískovce, přikryté pestrým vápencem a hlinitým slínem, po nichž opět sledují sedimenty sladkovodní, vápence a pískovce s kostmi a sádrou. Na těchto leží konečně mořská molassa. Neméně zajímavá je dále {{Prostrkaně|pánev provencská}}. Skládáfť se její souvrství z hrubých pískových lavic, černých a žlutých slínů s vápnitými koulemi, se šedým slínitým vápencem, bituminosními hlinitými břidlicemi, střídavě uloženými s uhelnými plásty. Nad těmito plásty leží massy slínité střídavě s vrstvami pískovitými a vápenatými. Ve všech těchto hnědouhelných vrstvách jsou kosti želví a krokodilí. K obvodu těchto pánví přísluší i pliocénní usazeniny Montpellieru. Šíří se v dep. Gard a skládají se po většině z vápnitých vrstev (''calcaire moëllon''), plných kostí ssavčích a zbytků měkkýších. {{Prostrkaně|Diluvium}} je zastoupeno žlutnicí (löss), štěrky a pískovými nánosy, nebo přeloženými žlutnicemi, proloženými vložkami jemného písku, místy i štěrku. Rozloha těchto nánosů je poměrně menší než jinde. Ostatně není to věcí nesnadno vysvětlitelnou, povážíme-li, že území '''F.''' bylo za této doby více méně prosto matečných hornin, hlin a lössu. '''F.''' byla pak dále prosta ledového pokrovu; jen Vogésy, čedičové vrchy na vysočině Auvergnské a Pyreneje měly pokrov ledovcový. Dnes se nám po tomto, po ledovcích, zachovaly toliko stopy, rýhy a hlazené plochy ledovců mimo jich nánosy, morény. — {{Prostrkaně|Alluvium}} omezuje se toliko na údolí řek, kdež dosahuje namnoze značného rozšíření a mohutnosti. ''[[Autor:Vladimír Josef Procházka|VJP.]]'' {{Konec formy}} [[https://ndk.cz/view/uuid:9dd93850-e6e7-11e4-a794-5ef3fc9bb22f?page=uuid:fe7df1e0-0a01-11e5-b309-005056825209 Francie (mapa)]] pmxbwtc1xcsa5lgj88sgt4nk70x8njo 0 98466 335080 2026-08-02T12:00:45Z Lenka64 2855 n 335080 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST= Amberg |PŘEDCHOZÍ= Amber (resin) |DALŠÍ= Ambergris }} {{Textinfo |TITULEK= Amberg |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |ZDROJ= Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO = |LICENCE = PD origin |LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 |WIKIPEDIA-HESLO = Amberg }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Amberg}}''', město v Německu, v království Bavorsko, dříve hlavní město Horní Falce, ležící na obou stranách řeky Vils, 42 mil východně od Norimberku vlakem. Počet obyvatel: 22 089. Má radnici s hezkými místnostmi, knihovnu, gymnázium, lyceum, základní školy, zbrojnici a jedenáct kostelů, z nichž nejkrásnější je kostel sv. Martina z 15. století s mnoha vynikajícími malbami a věží vysokou 300 stop. Bývalý jezuitský klášter nyní slouží jako gymnázium a seminář. Nachází se zde také poutní kostel na kopci vysokém 1621 stop, velká věznice pro muže, průmyslové, obchodní a další školy. Hlavním průmyslem je výroba střelných zbraní, železářského zboží, kameniny, vlněných látek, piva, hrnčířského zboží, zinkového zboží, barev a soli; v okolí se nacházejí železné a uhelné doly. Francouzi pod Jourdanovým velením byli v roce 1796 poraženi Rakušany pod arcivévodou Karlem poblíž Ambergu. {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Amberg]] 4k615hfltcie7u7x0jf57lir7s4xinv 0 98467 335081 2026-08-02T12:12:50Z Jean-Paul 8278 založení 335081 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Národní listy/1912 | PŘEDCHOZÍ = 23. listopad | ČÁST = 24. listopad | DALŠÍ = 25. listopad }} {{Textinfo | TITULEK = Národní listy | AUTOR = [[Autor:Servác Heller|Servác Heller]] (vydavatel a odpovědný redaktor) | ZDROJ = Národní listy, roč. 52, č. 325 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|312b0b30-9472-11dd-8e16-000d606f5dc6|Moravská zemská knihovna}} | VYDÁNO = Praha, 24. listopadu 1912 | WIKIPEDIA = Národní listy | JINÉ = ISSN 1214-1240 | LICENCE = PD old 70 | datum vydání = 1912-11-24 }} == Články == * [[Autor:Arne Novák|Arne Novák]]: [[/Za Emanuelem Peroutkou/]] * [[Autor:Arne Novák|Arne Novák]]: [[/O Nobelově ceně literární/]] * [[Autor:Emil Tréval|Emil Tréval]]: [[/Choutka/]] * [[Autor:Alexandr Ivanovič Kuprin|Alexandr Ivanovič Kuprin]]: [[/Krádež/]] (v překladu [[Autor:Antonín Kurz|Antonína Kurze]]) * [[Autor:Jerome Klapka Jerome|Jerome Klapka Jerome]]: [[/Dámský portrét/]] (v překladu A. Vorla) jlob35ntxc4ij8abe8rw1k2n8tfvnby 0 98468 335083 2026-08-02T12:50:19Z Jean-Paul 8278 založení 335083 wikitext text/x-wiki {{Textinfo | TITULEK = Za Emanuelem Peroutkou | AUTOR = [[Autor:Arne Novák|Arne Novák]] | AUTOR-UVEDEN-JAKO = A. N. | VYDÁNO = 24. listopadu 1912 | datum vydání = 1912-11-24 | ZDROJ = Národní listy, roč. 52, č. 325, s. 4 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|c6ad4fb0-9459-11dd-939a-000d606f5dc6|Moravská zemská knihovna}} | periodikum = Národní listy | ročník = 52 | číslo = 325 | strany = 4 | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} Nad mrtvým tělem profesora Emanuela Peroutky, které opustil předčasně duch, vyzbrojený subtilními zbraněmi naukové analysy a odborné kritiky a zároveň okřídlený k&nbsp;svobodným vzletům do jasných oblasti synthetické kultury, netruchlí jen naše klasická filologie, nýbrž i celá duchovní vzdělanost česká: přísný a důmyslný odborník tajil v&nbsp;sobě vzácného myslitele o&nbsp;nejbolestnějších a nejdražších otázkách současného bytí kulturního. Česká klassická filologie pyšnila se Emanuelem Peroutkou jako jedním z&nbsp;nejlepších svých pracovníků a marně ohlíží se dnes po důstojném jeho nástupci v&nbsp;oboru starověkého dějepisectvi. Zesnulý badatel byl minuciesní mistr drobného výzkumného detailu, který vždy hodnotil kriticky, ale jeho vědecká touha spěla k&nbsp;velkým dílům úhrnným. Jeho posudky a rozbory historické i starožitnické literatury zahraniční byly přímo vzorem obsažného a podnětu plného recensování, a týž učenec dovedl ve zhuštěné charakteristice podati tresť celé periody i poslední tajemství složité osobnosti. Vložil veškerou trpělivost učeného sběratele materiálu a úžasně sčetlého interpreta příslušné literatury do studií z&nbsp;praehistorie i archaeologie a vedle toho řešil s&nbsp;jistotou, již prozrazovalo klassicky průhledné podání, filosofické otázky antického světa. Nade vše však ctilo Peroutku badatele to, že teprve tehdy začínal se zajímati o&nbsp;kteroukoliv látku archaeologickou, dějezpytnou, literární, jakmile v&nbsp;ní uhodl problém pokud možno nejsložitější a nejraději zároveň problém filosofický; o&nbsp;popisné samozřejmosti a o&nbsp;lhostejná fakta kompilační Peroutka nikdy nedbal. Proto věnoval tolik let svého studia řeckému pravěku, kde spory národopisné, kulturní, náboženské, víři zběsilým tancem duchovým nad skromničkými zprávami a zlomkovitými výkopy. Proto zahloubal se do římského císařství, kde i bronzové povahy jako vladař-filosof Marcus Aurelius mají puklinu a kde shakespearovským paradoxem psychologickým chmuří se věčně problematické postavy jako Tiberius neb Julian Odpadlík. Proto nabídl se nám za vůdce v&nbsp;takových dvou bludištích, jakými jest tragická theorie Aristotelova a politická filosofie Platonova: a hle, neztratili jsme niti Ariadniny. Ale na rozdíl od běžných problematiků, jimž horečka neklidného zájmu ochromuje ruce, měl Emanuel Peroutka odvahu a sílu k&nbsp;velkým koncepcím. Vedle rozsáhlého Králova díla o&nbsp;řecké a římské metrice i rhytmice, jsou Peroutkovy „Dějiny řecké“ repraesentační knihou naší filologie klassické; bohužel, nedospěly nad první svazek, jednající o&nbsp;pravěku řeckém a marně budeme toužiti po onom oddíle, k&nbsp;němuž se Peroutka se zvláštní zálibou chystal, a jenž měl býti věnován historii i kultuře hellenistické. Emanuel Peroutka byl z&nbsp;těch povah které pozdě dozrávají a pozdě se odhodlávají k&nbsp;větší práci literární; byl již čtyřiačtyřicetiletý, když se habiloval na universitě, teprve dva roky před padesátkou počal vydávati životní své dílo. Utěšovali jsme se poznáním, že přistupuje k&nbsp;akademické činnosti a k&nbsp;vědeckému publikování jako zralý mistr širého poznání a hlubokého myšlení… není však i toto poznání dnes bolestí? Klassická filologie byla však Emanueli Peroutkovi mnohem více než odborné povolání. Ve dvou krásných statích „Myšlenky o&nbsp;antice“ (v&nbsp;Krausově „Čechische Revue“) a „K&nbsp;diskussi o&nbsp;Macharův Řím“ (v&nbsp;Šaldově „Novině“) vyznal se s&nbsp;mužnou upřímností jak návrat k&nbsp;ideovým a mravním hodnotám klassického starověku značil pro něho osvobození se od moderní rozkolísanosti, jistotu ve filosofických krisích positivistického agnostika, zharmoničtění a upevnění uměleckého názoru, jenž úpěl pod nervosním střídáním se naturalismu, novoromantiky, impresionismu. V&nbsp;době, kdy umdlené duše se vracely ke křesťanství a ke středověku, našel si tento statečný duch znovu Stou, okřál, usadil se u&nbsp;nohou Marka Aurelia, naslouchal, okřívaje, šumění včel hymetských, jež zvoní nad filosofickou básní Platonovou. Překladatel evoluční filosofie Spencerovy, znalec a milovník Ibsena, obdivovatel Rodinův měl snad také trochu práva pokládati se za člověka moderního… a právě pro něho antika byla vykoupením. Tím český učenec, plný skromné sebekázně a vyhýbající se veřejnosti, i když sluje Akademií neb vědeckou klikou, ukázal se důstojným blížencem Burckhardta neb Nietzscheho, jejichž protikřesťanskou renaissanci vyznával. Jestliže se Antika stává v&nbsp;rukou většiny našich klassických filologů marnou a mrtvou veteší, čili jak to německý kritik duchaplně pojmenoval „die Wissenschaft des Nichtwissenswerten“, byla Peroutkovi vždycky životem, a proto věřil, že nutno ji postaviti do služeb života a rozvoje. Odtud vychází jeho důsledná a nadšená akce pro humanistické gymnasium, o&nbsp;to rozhodnější, čím fanatičtěji utilitáři a obmezenci za patronance ministerií vyháněji řečtinu ze škol a posílají Homera, Sofoklea a Platona pošetilým ostrakismem do vyhnanství. Právě v takové chvíli jest antický idealismus Peroutkův nejdůraznější. Nic nemohlo Peroutku přesvědčiti, že antika jest mrtva; věřil, a to plným a svatým právem, že dnešní zimní spánek její jest jen předzvěstí nové jarní, vítězné síly. V&nbsp;době, kdy velké utrpení tělesné vytrhlo jej z&nbsp;činnosti literární a akademické, zazníval jásot všeho vzdělaného světa nad hrdinskými úspěchy sdružené hegemonie balkánských národů proti barbarům… Synthetik Peroutka dojista cítil, že stará idea hellenská vítězí. Její triumfy sledoval s&nbsp;beznadějného ostrova svých muk, kam byl zaklet jako Filoktet, a kde ukázal se praktickým vyznavačem stoicismu, jehož byl předním apoštolem u&nbsp;nás. Čas, kdy se naše vzdělanost vrátí zase k&nbsp;životním a kulturním ideálům antickým, není snad příliš vzdálen… a při tomto boji o&nbsp;klassické hodnoty nesmí býti zapomenuto na šípy našeho nešťastného a heroického Filokteta — Emanuela Peroutky. {{Konec formy}} [[Kategorie:Nekrology]] pzya8m0hjvyu3a59y8zce2f84rf81wo 0 98469 335084 2026-08-02T12:54:41Z Jean-Paul 8278 založení 335084 wikitext text/x-wiki {{Textinfo | TITULEK = Boj proti nemravné literatuře?{{Redakční poznámka|Otištěno v příloze Národních Listů k č. 236 s názvem „Z kulturního života“.}} | AUTOR = [[Autor:Arne Novák|Arne Novák]] | AUTOR-UVEDEN-JAKO = Arne Novák | VYDÁNO = 27. srpna 1911 | datum vydání = 1911-08-27 | ZDROJ = Národní listy, roč. 51, č. 236, s. 9 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|28590470-d9b6-11dc-a073-000d606f5dc6|Moravská zemská knihovna}} | periodikum = Národní listy | ročník = 51 | číslo = 236 | strany = 9 | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} S rozhorlením, v němž se skrývá kus příjemné samolibosti, čítáváme v pruských neb v bavorských novinách o hrubých přehmatech německé censury vůči básnickým dílům neb kulturně slovesným památkám. Zatracujeme censora, jehož nůžky vystříhly z umělecké revue odvážnou stránku [[Autor:Gustave Flaubert|Flaubertovu]], strhující zbytečný závoj se vztahů pohlavních. Odsuzujeme státního návladního, jenž zahájil subjektivní řízení proti vydavateli a překladateli barvitého a živého dokumentu vlašských mravů renaissančních, z něhož kdysi se těšili papežové a přední státníci v Římě neb ve Florencii. Jsme dokonce pobouřeni, jestliže i u nás zabaví policie křehké a půvabné dílko francouzského Novořeka, v němž se mezi kvetoucími tamaryšky procházejí hellenské hetery zpívajíce a laškujíce tak nahé a upřímné jako na mramorových reliefech starověkých. A když jsme takto při černé kávě se za četby novin příjemně rozhněvali na všecky ty úzkoprsé omyly censorů a státních návladních, pospícháme s vědomím svaté povinnosti do důležité schůze svazu pro potírání špatné a nemravné literatury, abychom tam v důrazné resoluci domáhali se veřejného zakročení proti písemnictví nemorálnímu zhoubnému. Tato neupřímná dvojakost jest vysoce příznačná pro náš veřejný poměr k složité a citlivé mravnosti v literatuře. Shovívavý liberalism, ovládající naši společnost, cítí dobře, jak nepohodlno jest zaujmouti kterékoliv z obou krajních hledisek v té věci: pokládal by za obmezenost, kdyby se přihlásil otevřeně k rozhodnému mravokárnému puritánství, jemuž jest literatura hlavně orgánem mravní výchovy; obával by se však také o trvanlivost společnosti, manželství, rodiny, kdyby přisvědčil umělcům, kteří žádají naprostou bezohlednost k moralistním snahám od básnictví. Nemajíc tedy vlastně nižádné kladné zásady, hledí si dnešní veřejné svědomí pouze léků čistě prohibitivních v bolestném tomto problému. Jako prostředku proti přílišnému puritánství užívá oněch protestů proti censuře a policejně konfiskační zvůli. Současně však akcí o vyplenění t. zv. nemravné literatury drží na uzdě přílišnou volnost uměleckou. Důsledný a čestný myslitel nesmíří se nikdy s takovým lenivým a opatrnickým kompromisem; on si nebude zalhávati, že tu platí energické {{Prostrkaně|buď — anebo}}; on se uvědoměle postaví buď pod tmavou vlajku Cromwellů, [[Autor:Thomas Carlyle|Carlylů]], [[Autor:Lev Nikolajevič Tolstoj|Tolstých]] neb mezi hlasatele umění osvobozeného ode všech mravních předsudků, na stranu [[Autor:William Shakespeare|Shakespeareovu]], [[Autor:Johann Wolfgang von Goethe|Goethovu]], [[Autor:Ivan Sergejevič Turgeněv|Turgeněvovu]]. K čemu si zakrývati, že policejní censoři a předsedové svazů proti znemravnělé literatuře sledují v podstatě stejné cíle, že jak oni opovrženci, tak tito chráněnci veřejného mínění staví zcela svorně literaturu do služeb sociálních tendencí, že na obou stranách se bona fide vede válka proti svobodě slovesného umění, a to nejen proti jeho samosprávě, nýbrž i proti jeho volnosti v látce a ve formě, proti jeho upřímnosti a odvaze? Kdyby prohibiční snahy veřejné i soukromé mravnostní policie dovedly se omeziti prostě na to, aby čistě paedagogicky zabraňovaly šíření se „nebezpečné“ literatury tam, kde může ublížiti — pak nelze proti nim namítati ničeho, právě jako každý rozumný člověk se shoduje se zákony o prodeji jedů a nábojů a o užívání střelných zbraní; jakmile však snahy ty jakýmkoliv způsobem sahají na produkci a reprodukci uměleckých děl, musíme je, nejsme-li zapřísáhlými puritány, odmítnouti právě tak, jako bychom se ohradili proti obmezování výroby střelných zbraní neb proti zavírání chemických továren a laboratoří, kde se sestrojují jedy a nebezpečná léčiva. V naší době, kdy v otázce mravné či nemravné literatury hlásí se o slovo učitel a lékař, právník a kněz, nedbá se na ničí hlas méně než na mínění literátovo… a přece o něj jde v řadě nejprvnější. Veřejné mínění obecně má za to, že „mravnost“ jest stálá a neproměnná hodnota, provázející literaturu ve všech obdobích vývojových, že velcí básníci Homer, Dante, Shakespeare, Goethe, Dostojevskij hlásali, zpodobovali, zvěčňovali živými typy a kouzlem slova mravní ideály člověčenstva a že tedy jejich díla byla mravná. Při tom se však v osudném omylu zaměňují dva zcela různé pojmy: na jedné straně mravnost jako souhrn ethických zásad určujících rozvoj vůle a činů, na druhé straně mravnost jako cudná zdrželivost smyslů i výrazů, která se především obráží v podání vztahů pohlavních. V prvním smyslu všecka velká literatura byla vždy mravná, neboť každý opravdový genius básnický snaží se podati něco více, než skutečnost jevovou, on buduje z nejryzejšího staviva své doby kladné positivní typy, nesoucí v srdci zmocnění ethického nazírání svého věku; to platí [[Autor:Sofoklés|Sofokleovi]] jako o Wolframu z Eschenbachu, o [[Autor:Friedrich Schiller|Schillerovi]] jako o [[Autor:Ivan Alexandrovič Gončarov|Gončarovu]]. Za to ona druhá mravnost, ona zardívající se stoudnost, onen nesmělý panenský cud zakrývající ústa vyšívaným šátečkem, ono pohlavní umravnění, vymáhané právě puritány, jest věcí málo jen trvalejší a stálejší než vkus. Literární cudnost není vůbec výrazem vyššího stupně ethického povědomí, nýbrž spíše časovou, společenskou, národní konvencí. Starým Indům byl pohlavní akt se všemi podrobnostmi čímsi nábožensky posvátným, co zasluhuje opěvování hymnického; bible promlouvá s epickou šíří a důkladností o téže věci; úsměvní bohové homerští baví se dobrodušně kluzkými dobrodružstvími cizoložné lásky. Poznáváme z toho všeho snad výši mravnosti u brahminů, u Hebrejců, u Hellenů? Nikoliv, poznáváme jen společenskou konvenci trojí dávnověké kultury. [[Autor:Giovanni Boccaccio|Boccaccio]] vkládá damám z předních rodů reanissanční Italie do sladkých úst nejfrivolnější příhody; Shakespearova Blažena, ba i Porcie, libují si v narážkách velmi odvážných; krásnou rukou Markéty, královny Navarské, máme zaznamenány žhavé a dráždivé okolnosti milostných svodů a cizoložných choutek. Smíme však snad proto podceňovati mravní ušlechtilost všech dam renaissance? Nikoliv, my se dovídáme pouze, že doba, osvobodivší celého člověka, dovolovala ženě mnohem více říci, než kterékoliv jiné období civilisace západoevropské. A naopak. Nesetkáváme-li se ve francouzském dvorském dramatě XVII. věku a v společenském románě anglickém XIX. století nikde s odvážnou malbou rozkoše těl, smyslů a pleti, zní-li tu kolem našich uší vždy nejcudnější slova a nejzdrželivější věty, i když jde o rozklad mravních svazků, co z toho plyne? Pranic více než to, že dvorské konvence rozkošnického domu Ludvíka XIV. a rodinné zvyklosti pokryteckého Angličana za panování královny Viktorie nedopouštěly říci více. Ale co má s tím společného vlastní mravnost, onen ethický řád světa, na němž spočívá klenba nebes? Málo více než pouhé, nepřesné jméno. V dobách souladné jednoty společnosti i jejích umělců, kdy básník tlumočí celou pravdu svého okolí, béře dobrovolně a rád na sebe tyto konvence výrazové; pak v mluvě jeho díla poznáváme ohlas mravních zvyklostí časových i kmenových. V našem věku nastalo však bolestné roztržení mezi společností a básníky; tito, ztrativše organickou souvislost s půdou, z které vyrostli, obracejí se výslovně proti smluveným konvencím sociálního ústředí, k němuž náleží. Romantika, naturalism, novoromantism vzbouřily se hněvivě nejen proti názorům a citům občanstva, nýbrž především proti jeho konvencím mravním; odtud ono heslo „ohromovati měšťáky“, jemuž byl věren Musset jako Flaubert neb Baudelaire. Naši moderní básníci vidí namnoze kus hrdinství v tom, že vyslovují hlasitě to, čeho spořádaný průměrný občan úzkostlivě zamlčuje; že si libují v smělé podrobnosti tam, kde dobře vychovaný měšťák odváží se pouze ostýchavé narážky; že rozebírají až k drsné nelítostností ony oblasti smyslového, pudového života, přes které běžný mrav rozprostírá síť mlčení. A tak ocitá se většina odvážné literatury v příkrém rozporu s konvenční mravností, hlavně v oblasti života pohlavního: Flaubert usedá pro krutě pravdivou analysu manželské nevěry „Paní Bovary“ na lavici obžalovaných; [[Autor:Émile Zola|Zola]] jest prohlášen pornografem za hořký pohlavní exhibicionism „Nany“ a „Země“; Tolstého „Kreutzerova sonata“ jest v rodinách ukrývána před dospívajícími syny a dcerami; Hauptmannova děsivě pravdivá vise mravního rozkladu „Před slunce východem“ vyvolá veřejné pohoršení. O čem mluví tyto přímo typické případy? Hlavně o tom, že odvážní spisovatelé se nebojácně vzepřeli mravnostním konvencím svého okolí, protože jim naprosto neodpovídaly a že právě tímto protestem se domáhali, aby společnost pracovala o konvencích nových, svobodnějších, méně úzkoprsých. Jest opravdovou bídou naší doby, že snese ve výrazu pro vztahy erotické a pohlavní průměrem o tolik méně než kterékoliv opravdu svobodné období kulturní, méně než renaissance, méně než osvícenské rokoko… proč jen naše doba tak zestaropanenštila! Jsou-li smělí básníci nositeli úsilí o nápravu a vzestup, značí mravnostní policie všeho druhu naopak tendenci co nejvíce utužiti vazbu oněch konvencí; tyto dva protilehlé směry nemohou se nikdy smírně vyrovnati! To, co se v básnickém díle zdá přísnému mravokárnému puritánovi pouze různým odstínem jediné, stejně zavržitelné „nemravnosti“, jest v podstatě směs nejrozličnějších jevů duševních i uměleckých. Moderní básníci naturalističtí sestoupili až na samo dno churavého, otráveného a zvrhlého života pohlavního proto, aby uskutečnili odvážný svůj plán zobraziti společnost v širé její celistvosti; nic nezatajit, nic nezamlčet, všude vložit sondu badatelovu — toť jejich sen, toť jejich pýcha. Zola, v němž dřímal vždy zanícený filanthrop a moralista, podnikl svůj čin nebojácného malíře sexuelní bídy a špíny, s hořkým opovržením k mechanismu tělesné lásky; jasný a gallský [[Autor:Guy de Maupassant|Maupassant]], pozorovatel vždy objektivní a klidný, konstatoval animalnost trochu ironicky a trochu melancholicky. Tak zvaná nemravnost těchto mistrů i jejich žáků není než kus pathosu jejich společenské totality. U jiných moderních básníků přiřčeno sexualitě daleko podružnější místo v celistvém obraze světa, za to episodicky vylíčeny výjimečné a bolestné případy pohlavní vášně s palčivější, dráždivější, nervosnější intensitou, tak na některých stránkách Goncourtů, u Hamsuna, u Gorkého. Tyto stránky bývají od mravokárců zvláště inkrimovány jako nemravné, protože vzrušují, svádějí, rozechvívají v prudké suggesci. Nad nimi se křižují právě ti moralisté, kteří by chtěli literaturu „mravně nezávadnou“ zachrániti důvodem, že na rozdíl od literatury „nemravné“ líčí vše choulostivé čistě aestheticky bez dráždění, bez svodu, bez volné resonance; tu nacházejí pravý opak. Neleží před nimi rozpitvaná mrtvola v objektivní ledovosti, nýbrž hýbe se tu vše vráceno životu, ba přímo znásobeno, elektrisováno. Zděšení mravokárců jest oprávněno: psychologové vášně vskutku vyvracují jejich pohodlný klam: každé velké umění jest svůdcem, hypnotiserem vůle, virtuosem, hrajícím na strunách nervů. Jako Dostojevskij na chvíli dá nám prožíti hroznou rozkoš vrahovu, jako Wedekind promění naše duše na okamžik na žháře, tak Lemonnier vnutí nám svou suggescí na čas psychologii člověka posedlého mužstvím a Goncourt otráví naše všecky póry nymfomanií svedené a svádějící služky. Ale kdo by neobětoval dvě, tři duše, jimž toto suggestivní umění bude zhoubou, právě oné intensitě psychologické pravdivosti a krásy? Kdo by se byl odvážil zakazovati Paganinimu jeho ďábelskou virtuositu, jen proto, že při jeho koncertech lidé omdlévali. Je-li domnělá nemravnost in sexualibus u jedněch spisovatelů projevem touhy po celistvosti co nejširší a u druhých důsledkem strašně pronikavé analysy vášně, neschází konečně ani případů, že úmyslná, rafinovaná, zchytralá frivolnost, rozmarně klouzající po povrchu vztahů pohlavních, stává se arabeskou ve velkém díle vážného poety. Již starý Homer vepředl rozmarný příběh Aresova dobrodružství s Afroditou do hrdinské epopeje jakoby tušil působivost neočekávaného protikladu s ději božskými a bohatýrskými. Podobně v tragoedii nejčistší lásky, v „Romeu a Julii“, zvyšují drobné frivolity o styku těl a pokožky ústřední dojem vznešeného styku srdcí a osudů, jako vůbec Shakespeare rád mísí k tragickému milování grotesku skoro obscoenní, on, mistr rozmanitosti a změny. Široká společenská skladba „Viléma Meistera“ neobešla se bez dvojsmyslností Filininých, a rovněž ve „Faustu“ odpočinul si Goethův lyrický i myšlenkový vzlet na nejedné lascivní pohovce milostné grotesky. Šosák, jenž představuje si genia vždy v strnulé a vypiaté póse, nedovede pochopiti této přelidské potřeby a domnívá se, že by geniovi posloužil, kdyby taková místa vyškrtal neb začernil… tak jako onen hodnostář církevní vyzdobil vyzývavé nudity Michel Angelovy počestnými zástěrkami. Viděli jsme na třech případech, že to, co zdálo se mravokárci nahodilou a zavržení hodnou nemravností, bylo tvůrčímu básníkovi hlubokou nutností {{Prostrkaně|charakteru, umění, temperamentu}}. Mělo-li by býti přisouzeno mravní policii jakékoliv právo soudu a rozhodování o literatuře, nesměla by nikdy a za žádnou cenu opomíjeti těchto tří instancí. Neboť kdyby ve společnosti sebe lépe zřízené a sebe mravněji ukázněné, za nejvzornější výchovy lidu a mládeže, uprostřed nejkrásnějších tendencí pokrokových a demokratických měl býti komolen umělcův charakter, měla býti ohrožována svoboda jeho tvoření, měl býti kleštěn a podvazován jeho temperament, pak by byla vskutku ztracena sůl země, a Evropa přestala by býti Attikou. Rostlo by tu svalnaté a přísné plémě mravně neporušených a umělecky tupých Lakedaimonců, z jejichž hájů by prchli rusalky a slavíci. Nadcházejí i u nás chvíle, kdy nebezpečí to nezdá se pouhým paradoxem. {{Konec formy}} {{Redakční poznámky}} 1g7980fsmgiig1ueli7mjyxk20hppo6 335108 335084 2026-08-02T17:13:00Z Jean-Paul 8278 překlepy a &nbsp; 335108 wikitext text/x-wiki {{Textinfo | TITULEK = Boj proti nemravné literatuře?{{Redakční poznámka|Otištěno v příloze Národních Listů k č. 236 s názvem „Z kulturního života“.}} | AUTOR = [[Autor:Arne Novák|Arne Novák]] | AUTOR-UVEDEN-JAKO = Arne Novák | VYDÁNO = 27. srpna 1911 | datum vydání = 1911-08-27 | ZDROJ = Národní listy, roč. 51, č. 236, s. 9 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|28590470-d9b6-11dc-a073-000d606f5dc6|Moravská zemská knihovna}} | periodikum = Národní listy | ročník = 51 | číslo = 236 | strany = 9 | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} S&nbsp;rozhorlením, v&nbsp;němž se skrývá kus příjemné samolibosti, čítáváme v&nbsp;pruských neb v&nbsp;bavorských novinách o&nbsp;hrubých přehmatech německé censury vůči básnickým dílům neb kulturně slovesným památkám. Zatracujeme censora, jehož nůžky vystříhly z&nbsp;umělecké revue odvážnou stránku [[Autor:Gustave Flaubert|Flaubertovu]], strhující zbytečný závoj se vztahů pohlavních. Odsuzujeme státního návladního, jenž zahájil subjektivní řízení proti vydavateli a překladateli barvitého a živého dokumentu vlašských mravů renaissančních, z&nbsp;něhož kdysi se těšili papežové a přední státníci v&nbsp;Římě neb ve Florencii. Jsme dokonce pobouřeni, jestliže i u&nbsp;nás zabaví policie křehké a půvabné dílko francouzského Novořeka, v&nbsp;němž se mezi kvetoucími tamaryšky procházejí hellenské hetery zpívajíce a laškujíce tak nahé a upřímné jako na mramorových reliefech starověkých. A&nbsp;když jsme takto při černé kávě se za četby novin příjemně rozhněvali na všecky ty úzkoprsé omyly censorů a státních návladních, pospícháme s&nbsp;vědomím svaté povinnosti do důležité schůze svazu pro potírání špatné a nemravné literatury, abychom tam v&nbsp;důrazné resoluci domáhali se veřejného zakročení proti písemnictví nemorálnímu a zhoubnému. Tato neupřímná dvojakost jest vysoce příznačná pro náš veřejný poměr k&nbsp;složité a citlivé mravnosti v&nbsp;literatuře. Shovívavý liberalism, ovládající naši společnost, cítí dobře, jak nepohodlno jest zaujmouti kterékoliv z&nbsp;obou krajních hledisek v&nbsp;té věci: pokládal by za obmezenost, kdyby se přihlásil otevřeně k&nbsp;rozhodnému mravokárnému puritánství, jemuž jest literatura hlavně orgánem mravní výchovy; obával by se však také o&nbsp;trvanlivost společnosti, manželství, rodiny, kdyby přisvědčil umělcům, kteří žádají naprostou bezohlednost k&nbsp;moralistním snahám od básnictví. Nemajíc tedy vlastně nižádné kladné zásady, hledí si dnešní veřejné svědomí pouze léků čistě prohibitivních v&nbsp;bolestném tomto problému. Jako prostředku proti přílišnému puritánství užívá oněch protestů proti censuře a policejně konfiskační zvůli. Současně však akcí o&nbsp;vyplenění t.&nbsp;zv.&nbsp;nemravné literatury drží na uzdě přílišnou volnost uměleckou. Důsledný a čestný myslitel nesmíří se nikdy s&nbsp;takovým lenivým a opatrnickým kompromisem; on si nebude zalhávati, že tu platí energické {{Prostrkaně|buď — anebo}}; on se uvědoměle postaví buď pod tmavou vlajku Cromwellů, [[Autor:Thomas Carlyle|Carlylů]], [[Autor:Lev Nikolajevič Tolstoj|Tolstých]] neb mezi hlasatele umění osvobozeného ode všech mravních předsudků, na stranu [[Autor:William Shakespeare|Shakespeareovu]], [[Autor:Johann Wolfgang von Goethe|Goethovu]], [[Autor:Ivan Sergejevič Turgeněv|Turgeněvovu]]. K&nbsp;čemu si zakrývati, že policejní censoři a předsedové svazů proti znemravnělé literatuře sledují v&nbsp;podstatě stejné cíle, že jak oni opovrženci, tak tito chráněnci veřejného mínění staví zcela svorně literaturu do služeb sociálních tendencí, že na obou stranách se bona fide vede válka proti svobodě slovesného umění, a to nejen proti jeho samosprávě, nýbrž i proti jeho volnosti v&nbsp;látce a ve formě, proti jeho upřímnosti a odvaze? Kdyby prohibiční snahy veřejné i soukromé mravnostní policie dovedly se omeziti prostě na to, aby čistě paedagogicky zabraňovaly šíření se „nebezpečné“ literatury tam, kde může ublížiti — pak nelze proti nim namítati ničeho, právě jako každý rozumný člověk se shoduje se zákony o&nbsp;prodeji jedů a nábojů a o&nbsp;užívání střelných zbraní; jakmile však snahy ty jakýmkoliv způsobem sahají na produkci a reprodukci uměleckých děl, musíme je, nejsme-li zapřísáhlými puritány, odmítnouti právě tak, jako bychom se ohradili proti obmezování výroby střelných zbraní neb proti zavírání chemických továren a laboratoří, kde se sestrojují jedy a nebezpečná léčiva. V&nbsp;naší době, kdy v&nbsp;otázce mravné či nemravné literatury hlásí se o&nbsp;slovo učitel a lékař, právník a kněz, nedbá se na ničí hlas méně než na mínění literátovo… a přece o&nbsp;něj jde v&nbsp;řadě nejprvnější. Veřejné mínění obecně má za to, že „mravnost“ jest stálá a neproměnná hodnota, provázející literaturu ve všech obdobích vývojových, že velcí básníci [[Autor:Homér|Homer]], [[Autor:Dante Alighieri|Dante]], [[Autor:William Shakespeare|Shakespeare]], [[Autor:Johann Wolfgang von Goethe|Goethe]], [[Autor:Fjodor Michajlovič Dostojevskij|Dostojevskij]] hlásali, zpodobovali, zvěčňovali živými typy a kouzlem slova mravní ideály člověčenstva a že tedy jejich díla byla mravná. Při tom se však v&nbsp;osudném omylu zaměňují dva zcela různé pojmy: na jedné straně mravnost jako souhrn ethických zásad určujících rozvoj vůle a činů, na druhé straně mravnost jako cudná zdrželivost smyslů i výrazů, která se především obráží v&nbsp;podání vztahů pohlavních. V&nbsp;prvním smyslu všecka velká literatura byla vždy mravná, neboť každý opravdový genius básnický snaží se podati něco více, než skutečnost jevovou, on buduje z&nbsp;nejryzejšího staviva své doby kladné positivní typy, nesoucí v&nbsp;srdci zmocnění ethického nazírání svého věku; to platí o&nbsp;[[Autor:Sofoklés|Sofokleovi]] jako o&nbsp;Wolframu z&nbsp;Eschenbachu, o&nbsp;[[Autor:Friedrich Schiller|Schillerovi]] jako o&nbsp;[[Autor:Ivan Alexandrovič Gončarov|Gončarovu]]. Za to ona druhá mravnost, ona zardívající se stoudnost, onen nesmělý panenský cud zakrývající ústa vyšívaným šátečkem, ono pohlavní umravnění, vymáhané právě puritány, jest věcí málo jen trvalejší a stálejší než vkus. Literární cudnost není vůbec výrazem vyššího stupně ethického povědomí, nýbrž spíše časovou, společenskou, národní konvencí. Starým Indům byl pohlavní akt se všemi podrobnostmi čímsi nábožensky posvátným, co zasluhuje opěvování hymnického; bible promlouvá s&nbsp;epickou šíří a důkladností o&nbsp;téže věci; úsměvní bohové homerští baví se dobrodušně kluzkými dobrodružstvími cizoložné lásky. Poznáváme z&nbsp;toho všeho snad výši mravnosti u&nbsp;brahminů, u&nbsp;Hebrejců, u&nbsp;Hellenů? Nikoliv, poznáváme jen společenskou konvenci trojí dávnověké kultury. [[Autor:Giovanni Boccaccio|Boccaccio]] vkládá damám z&nbsp;předních rodů reanissanční Italie do sladkých úst nejfrivolnější příhody; Shakespearova Blažena, ba i Porcie, libují si v&nbsp;narážkách velmi odvážných; krásnou rukou Markéty, královny Navarské, máme zaznamenány žhavé a dráždivé okolnosti milostných svodů a cizoložných choutek. Smíme však snad proto podceňovati mravní ušlechtilost všech dam renaissance? Nikoliv, my se dovídáme pouze, že doba, osvobodivší celého člověka, dovolovala ženě mnohem více říci, než kterékoliv jiné období civilisace západoevropské. A&nbsp;naopak. Nesetkáváme-li se ve francouzském dvorském dramatě XVII. věku a v&nbsp;společenském románě anglickém XIX. století nikde s&nbsp;odvážnou malbou rozkoše těl, smyslů a pleti, zní-li tu kolem našich uší vždy nejcudnější slova a nejzdrželivější věty, i když jde o rozklad mravních svazků, co z&nbsp;toho plyne? Pranic více než to, že dvorské konvence rozkošnického domu Ludvíka XIV. a rodinné zvyklosti pokryteckého Angličana za panování královny Viktorie nedopouštěly říci více. Ale co má s&nbsp;tím společného vlastní mravnost, onen ethický řád světa, na němž spočívá klenba nebes? Málo více než pouhé, nepřesné jméno. V&nbsp;dobách souladné jednoty společnosti i jejích umělců, kdy básník tlumočí celou pravdu svého okolí, béře dobrovolně a rád na sebe tyto konvence výrazové; pak v&nbsp;mluvě jeho díla poznáváme ohlas mravních zvyklostí časových i kmenových. V&nbsp;našem věku nastalo však bolestné roztržení mezi společností a básníky; tito, ztrativše organickou souvislost s&nbsp;půdou, z&nbsp;které vyrostli, obracejí se výslovně proti smluveným konvencím sociálního ústředí, k&nbsp;němuž náleží. Romantika, naturalism, novoromantism vzbouřily se hněvivě nejen proti názorům a citům občanstva, nýbrž především proti jeho konvencím mravním; odtud ono heslo „ohromovati měšťáky“, jemuž byl věren Musset jako Flaubert neb Baudelaire. Naši moderní básníci vidí namnoze kus hrdinství v&nbsp;tom, že vyslovují hlasitě to, čeho spořádaný průměrný občan úzkostlivě zamlčuje; že si libují v&nbsp;smělé podrobnosti tam, kde dobře vychovaný měšťák odváží se pouze ostýchavé narážky; že rozebírají až k&nbsp;drsné nelítostností ony oblasti smyslového, pudového života, přes které běžný mrav rozprostírá síť mlčení. A&nbsp;tak ocitá se většina odvážné literatury v&nbsp;příkrém rozporu s&nbsp;konvenční mravností, hlavně v&nbsp;oblasti života pohlavního: Flaubert usedá pro krutě pravdivou analysu manželské nevěry „Paní Bovary“ na lavici obžalovaných; [[Autor:Émile Zola|Zola]] jest prohlášen pornografem za hořký pohlavní exhibicionism „Nany“ a „Země“; Tolstého „Kreutzerova sonata“ jest v&nbsp;rodinách ukrývána před dospívajícími syny a dcerami; Hauptmannova děsivě pravdivá vise mravního rozkladu „Před slunce východem“ vyvolá veřejné pohoršení. O&nbsp;čem mluví tyto přímo typické případy? Hlavně o&nbsp;tom, že odvážní spisovatelé se nebojácně vzepřeli mravnostním konvencím svého okolí, protože jim naprosto neodpovídaly a že právě tímto protestem se domáhali, aby společnost pracovala o&nbsp;konvencích nových, svobodnějších, méně úzkoprsých. Jest opravdovou bídou naší doby, že snese ve výrazu pro vztahy erotické a pohlavní průměrem o&nbsp;tolik méně než kterékoliv opravdu svobodné období kulturní, méně než renaissance, méně než osvícenské rokoko… proč jen naše doba tak zestaropanenštila! Jsou-li smělí básníci nositeli úsilí o&nbsp;nápravu a vzestup, značí mravnostní policie všeho druhu naopak tendenci co nejvíce utužiti vazbu oněch konvencí; tyto dva protilehlé směry nemohou se nikdy smírně vyrovnati! To, co se v&nbsp;básnickém díle zdá přísnému mravokárnému puritánovi pouze různým odstínem jediné, stejně zavržitelné „nemravnosti“, jest v&nbsp;podstatě směs nejrozličnějších jevů duševních i uměleckých. Moderní básníci naturalističtí sestoupili až na samo dno churavého, otráveného a zvrhlého života pohlavního proto, aby uskutečnili odvážný svůj plán zobraziti společnost v&nbsp;širé její celistvosti; nic nezatajit, nic nezamlčet, všude vložit sondu badatelovu — toť jejich sen, toť jejich pýcha. Zola, v&nbsp;němž dřímal vždy zanícený filanthrop a moralista, podnikl svůj čin nebojácného malíře sexuelní bídy a špíny, s&nbsp;hořkým opovržením k&nbsp;mechanismu tělesné lásky; jasný a gallský [[Autor:Guy de Maupassant|Maupassant]], pozorovatel vždy objektivní a klidný, konstatoval animalnost trochu ironicky a trochu melancholicky. Tak zvaná nemravnost těchto mistrů i jejich žáků není než kus pathosu jejich společenské totality. U&nbsp;jiných moderních básníků přiřčeno sexualitě daleko podružnější místo v&nbsp;celistvém obraze světa, za to episodicky vylíčeny výjimečné a bolestné případy pohlavní vášně s&nbsp;palčivější, dráždivější, nervosnější intensitou, tak na některých stránkách Goncourtů, u&nbsp;Hamsuna, u&nbsp;Gorkého. Tyto stránky bývají od mravokárců zvláště inkrimovány jako nemravné, protože vzrušují, svádějí, rozechvívají v&nbsp;prudké suggesci. Nad nimi se křižují právě ti moralisté, kteří by chtěli literaturu „mravně nezávadnou“ zachrániti důvodem, že na rozdíl od literatury „nemravné“ líčí vše choulostivé čistě aestheticky bez dráždění, bez svodu, bez volné resonance; tu nacházejí pravý opak. Neleží před nimi rozpitvaná mrtvola v&nbsp;objektivní ledovosti, nýbrž hýbe se tu vše vráceno životu, ba přímo znásobeno, elektrisováno. Zděšení mravokárců jest oprávněno: psychologové vášně vskutku vyvracují jejich pohodlný klam: každé velké umění jest svůdcem, hypnotiserem vůle, virtuosem, hrajícím na strunách nervů. Jako Dostojevskij na chvíli dá nám prožíti hroznou rozkoš vrahovu, jako Wedekind promění naše duše na okamžik na žháře, tak Lemonnier vnutí nám svou suggescí na čas psychologii člověka posedlého mužstvím a Goncourt otráví naše všecky póry nymfomanií svedené a svádějící služky. Ale kdo by neobětoval dvě, tři duše, jimž toto suggestivní umění bude zhoubou, právě oné intensitě psychologické pravdivosti a krásy? Kdo by se byl odvážil zakazovati Paganinimu jeho ďábelskou virtuositu, jen proto, že při jeho koncertech lidé omdlévali. Je-li domnělá nemravnost in sexualibus u&nbsp;jedněch spisovatelů projevem touhy po celistvosti co nejširší a u&nbsp;druhých důsledkem strašně pronikavé analysy vášně, neschází konečně ani případů, že úmyslná, rafinovaná, zchytralá frivolnost, rozmarně klouzající po povrchu vztahů pohlavních, stává se arabeskou ve velkém díle vážného poety. Již starý Homer vepředl rozmarný příběh Aresova dobrodružství s&nbsp;Afroditou do hrdinské epopeje jakoby tušil působivost neočekávaného protikladu s&nbsp;ději božskými a bohatýrskými. Podobně v&nbsp;tragoedii nejčistší lásky, v&nbsp;„Romeu a Julii“, zvyšují drobné frivolity o&nbsp;styku těl a pokožky ústřední dojem vznešeného styku srdcí a osudů, jako vůbec Shakespeare rád mísí k&nbsp;tragickému milování grotesku skoro obscoenní, on, mistr rozmanitosti a změny. Široká společenská skladba „Viléma Meistera“ neobešla se bez dvojsmyslností Filininých, a rovněž ve „Faustu“ odpočinul si Goethův lyrický i myšlenkový vzlet na nejedné lascivní pohovce milostné grotesky. Šosák, jenž představuje si genia vždy v&nbsp;strnulé a vypiaté póse, nedovede pochopiti této přelidské potřeby a domnívá se, že by geniovi posloužil, kdyby taková místa vyškrtal neb začernil… tak jako onen hodnostář církevní vyzdobil vyzývavé nudity Michel Angelovy počestnými zástěrkami. Viděli jsme na třech případech, že to, co zdálo se mravokárci nahodilou a zavržení hodnou nemravností, bylo tvůrčímu básníkovi hlubokou nutností {{Prostrkaně|charakteru, umění, temperamentu}}. Mělo-li by býti přisouzeno mravní policii jakékoliv právo soudu a rozhodování o&nbsp;literatuře, nesměla by nikdy a za žádnou cenu opomíjeti těchto tří instancí. Neboť kdyby ve společnosti sebe lépe zřízené a sebe mravněji ukázněné, za nejvzornější výchovy lidu a mládeže, uprostřed nejkrásnějších tendencí pokrokových a demokratických měl býti komolen umělcův charakter, měla býti ohrožována svoboda jeho tvoření, měl býti kleštěn a podvazován jeho temperament, pak by byla vskutku ztracena sůl země, a Evropa přestala by býti Attikou. Rostlo by tu svalnaté a přísné plémě mravně neporušených a umělecky tupých Lakedaimonců, z jejichž hájů by prchli rusalky a slavíci. Nadcházejí i u nás chvíle, kdy nebezpečí to nezdá se pouhým paradoxem. {{Konec formy}} {{Redakční poznámky}} bg77amz37bow71jfgn70jc8fyffkcb4 0 98470 335085 2026-08-02T12:57:59Z Jean-Paul 8278 založení 335085 wikitext text/x-wiki {{Textinfo | TITULEK = Památce Jana Nerudy{{Redakční poznámka|Otištěno v příloze Národních Listů k č. 229 s názvem „Z kulturního života“.}} | PODTITULEK = (K dvacátému výročí jeho smrti dne 22. srpna 1911.) | AUTOR = [[Autor:Arne Novák|Arne Novák]] | AUTOR-UVEDEN-JAKO = Arne Novák | VYDÁNO = 20. srpna 1911 | datum vydání = 1911-08-20 | ZDROJ = Národní listy, roč. 51, č. 229, s. 9 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|ff92f000-d9b5-11dc-991b-000d606f5dc6|Moravská zemská knihovna}} | periodikum = Národní listy | ročník = 51 | číslo = 229 | strany = 9 | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} Když před dvaceti léty došuměla všecka planá sláva pohřbu [[Autor:Jan Neruda|Jana Nerudy]], odpovídající pramálo životnímu slohu básníkovu a když se vyšehradský hrob zavřel nad vychladlým a předčasně sestaralým tělem samotáře, dávno již odcizeného světu, pomyslil si sotva kdo, že Nerudův význam poroste od té chvíle a že dostačí méně než čtvrt století, aby Jan Neruda pokládán byl přímo za klassika moderního básnictví českého. Hodina básníkova odchodu věru ztěžovala každou správnou perspektivu i pozorovatelům prozíravým. Nemyslím ovšem jen na radostnou náladu plesavého roku 1891, do níž zpráva o Nerudově smrti padla tak, jako klesne se stromu předčasně svadlý a sežloutlý list dlouho před podzimem do krásně a pestře spořádaného záhonu květinového. (Neruda sám si přál takovou smrt, pohlížeje s okna svého mládeneckého pokojíka do chvatného deště akátového listí kdysi za slunného srpnového odpůldne.) Ale celá konstellace literární v roce Nerudova skonu odváděla zraky i pozornost od typičnosti jeho zjevu. Životní otázka českého slovesného umění spatřovala se tehdy obecně v tom, zda dlužno se rozhodnouti pro básnický směr [[Autor:Svatopluk Čech|Svatopluka Čecha]] či pro umělecké dílo [[Autor:Jaroslav Vrchlický|Jaroslava Vrchlického]]; či platili za bytostné protiklady v české poesii. U Svatopluka Čecha nacházela veřejnost věrné přilnutí k národním a lidovým tradicím českého obrození, porozumění dobovým zájmům a podřízení se jim, národně výchovné poslání, domácí látky a slovanské záliby; v jeho plnozvukých verších voněla rodná půda, snila elegie mladosti, jihnul sen o slovanském východě. Jaroslav Vrchlický oslňoval naopak smělým rozpětím křídel, která obsáhala širý svět přírody i kultury, neúmornou snahou rozšířiti pojem češství, hrdou důsledností čirého umělectví, cizokrajností námětů a světovostí hledisk; v jeho barevných slokách mlčela antika, smál se jih, pochyboval západ. A oba, Čech i Vrchlický, jak dovedli sváděti kouzlem pestrého a výmluvného verše; jak násobili umění básnické silou řečnickou; jak byli hladcí, obratní, bezpečni v slovesném svém ciselérství! Nebylo divu, že vůči nim byl Neruda přehlížen a nedoceňován. Jeho šedý, střízlivý, drsný verš, skoupý obrazy a necitelný k slovnímu marnotratnictví, nepodplácel a neuchvacoval nikoho; jako jeho tvůrce byl uzavřený, málomluvný samotář, který se ostýchal za každou přílišnou upřímnost a podezříval všecko řečnění za nedostatek cudnosti. Kontrast, značený jménem Čechovým i Vrchlického, ovšem nebyl ani Nerudovi cizí, ba naopak. Neruda jej jako dvojí formu moderního češství prožil, a sice za sebou; z mládí byl nejkrajnějším kosmopolitou, aby se v mužných letech vypracoval k vášnivému, osudovému a neústupnému češství, napojenému krví kmene, mizou tradic, mystikou náboženskou. Avšak tento veliký konflikt byl nadobro tajen v tvoření zralého Nerudy: v poesii pohřben pod pozdně kvetoucí moudrosti, v týdenních táčkách maskován bláznovskou čapkou libovolného rozmaru. Zdaž můžeme odsuzovati Nerudovy současníky, že jim unikalo takové řešení ústředního onoho konfliktu? Ani mladé pokolení, jež se snažilo za každou cenu vybaviti se z čarokruhu protichůdné dvojice Čecha a Vrchlického a hledalo úsilovně nové cesty, nemělo valného porozumění Nerudu tehdy v hodině jeho smrti. Jedni z mladých spisovatelů přissávali se, znechuceni romantikou ve všech formách její fantastičnosti a jejího exotismu, dychtivě ke skutečnosti; byli to důslední, zanícení realisté. Zastavili se na okamžik u Nerudovy prósy, u jeho drobného umění genrového, u jeho hutných povídkových črt, u jeho sporých kreseb všedních figurek a každodenních příběhů. Ač jim imponovalo dosti blízké Nerudovo úsilí těžiti umělecky z moderní skutečnosti, přece cítili příliš, že Neruda (jenž se, jak dnes víme zcela určitě, v próse zastavil uprostřed dráhy, zcela jinak než v poesii) ustrmul na pouhé průpravě k opravdovému realismu; a tak odklonili se od něho k cizím vzorům. Druzí z tehdejší literární mládeže nechtěli ulpěti na jediném uměleckém směru, nýbrž raněni chimaerou moderní složitosti myšlenkové a mravní, prahli po umění, které by co nejplněji vyjadřovalo tragické záhady současna: jak zapečetěným listem jim byl zralý Neruda, jenž přes všecky rány osudu a přes veškera dobrodružství intellektu, rozestřel vyrovnaný, smírný, až kvietistick humor! Tak nepochopen, tak osamělý stál Neruda literatuře své doby; ten, v němž vidíme dnes velkého básníka nejhlubších lyrických zřídel a v němž uctíváme plný kulturní typ, oceňován byl spíše jen jako kypící a šumící feuilletonista, jen jako štědrý dárce zábavného a bujného humoru, jen jako novinář lesklé a břitké zbraně. Slupka brána za jeho jádro; maska pokládána za výraz jeho srdce; v slabostech hledána omluva jeho vnitřního hrdinství. Neruda, jejž dnes etime, jest kdosi zcela jiný, než onen populární spisovatel, nad jehož rakví se před dvaceti léty rozhlaholily nekrology & pohřební řeči: literatura naše dospěla pro Nerudu, jenž ve svých básnických vrcholech jest básníkem zocelené mužnosti, podzimních odpolední. hořce vyzkoušené moudrosti životní. A jestliže se může čím měřili dílo naší moderní kritiky (a opravdu není mezi českými kritiky jediného, jenž by se nebyl zamyslel před nerudovským problemem), spočívá to měřítko v tom, že kritika obecenstvo zasvětila do četby, do pochopení, do lásky Nerudova díla tři slova a dnes skorem souznačná. Neruda, pravý protipól básníka naivního, žádá si, abys se dal do něho zasvětiti kázní svého intellektu a připraviti na něj výchovou svého vkusu: v nejhlubších jeho věcech musíš mu jít na půl cesty vstříc než tě uzná za hodna pozornosti, ale pak tebe stiskne přímo do náručí a nepustí tě, dokud jsi se nevyplakal aneb nebo not, v vyjásal na jeho srdci. Jest v českém moderním básnictví vedle Nerudy ještě jeden umělec, jehož význam vyrostl tak neočekávaně rovněž teprve za hrobem, Nerudův, antipod Julius Zeyer on, samotář v životě a umění, stál mimo křižovatku vládnoucích směrů literárních, i on si řešil problém češství, pojatý podobně intensivně a bolestně, zcela samostatně, on vyrostl mezi současníky, kteří mu sotva sahali po pás, ve velký kulturní typ, jujž možno plně oceniti teprve z dálky. Zeyerovo životní a básnické řešeni značí naplnění smělého romantického snu tam, kde Neruda formuje si statečně a těžce smysl života z drsné, ze syrové, z nehotové látky moderní skutečnosti. Neruda na rozdíl od Zeyera, rozkošnického milovníka barev, kostymů, báchorkových fikcí, nepotřeboval ničeho ke zkrášlení své každodenní reality, naopak nasadil všecky svoje síly na pokus, zda možno nejen opravdově, ale i hrdinsky prožít a zhodnotit šedivou a všední pravidelnost současného života. Proto se stal Neruda novinářem, aby pronikl, aby popsal, aby objevil každý skrytý kout moderní existence; proto přiostřil Svou tužku ke kresbě tolikerých pražských genrů; proto spokojil se v próse úlohou kronikáře nejvšednějších osudů. Jestliže v povídkové drobnokresbě a v genrové causerii podává Neruda málo více než náčrtky svého skizzáku, jest jeho poesie naopak bohata uměleckými činy ve službě tohoto zhodnocení moderního světa. Sem patří arcit nejen proletářsky zatrpklé popěvky ironikovy z „Hřbitovního kvítí", nebo hořké sociální ballady z „Knih veršů, nýbrž i celé „Písně kosmické", v kterých odvážil se Neruda nahraditi veškeré bájesloví moderním názorem hvězdářským a především Nerudova kniha knih „Prosté motivy", zbavující přírodu i lidské srdce všech romantických závojů. od teg Ale v čem spočívá umělecká a lidská krása Nerudova zbásnění moderního světa? Neruda pouze proto mohl odhoditi všecku klamavou a vábivou dekoraci, pouze proto směl pohrdati konvenční malebností, pouze proto se mohl spokojiti s nejstřízlivějším osvětlením, že vždy pronikal worlímovým zrakem k bytostné podstatě skutečnosti, že měl neomylný a jemný sluch pro řeč věcí, že zjistil vždycky, kde leží kořen spojující sebe nepatrnější jev s věčností. Neruda, jenž tolik času, sil a studia, tolik vtipu a umu, tolik humoru a rozmaru zasvětil pozorování nahodilosti a zvláštnůstek, jest v podstatě lyrik i epik znaků, vztahů a citů typických, věčných, lidských. Proto mu nikdo ze starších českých básníků nebyl dražší nad Erbena, pod jehož balladickým národopisem stále tluče srdce věčného osudu lidského; proto vytvořil tak klassické dílo v „Balladách a romancích", kde mistr náboženské dřevořezby primitivické podal si ruku s vyzrálým humoristou a s básnickým filosofem, aby se poklonili všemu nejlidštějšímu v drobných osudech pozemšťanů. Klíčem k této obdivuhodné schopnosti, proniknouti až k typickému a věčnému jádru všech jevů bylo Nerudovo geniální umění intensivního prožiti všeho, s čímkoli se kdy setkal. Již první, nehotová, začátečnická kniha Nerudových básní, plná lomů a kazů překvapuje touto intensitou: jak dychtivě pije mladý básník všecky jedy a kyseliny sociální a mravní bídy, jak zrovna znovu chmuří vrásčité čelo nad každou životní dissonancí, jak nastavuje svá prsa všem nárazům sychravých a řezavých větrů osudů! A takovým zůstal Neruda až do konce, pravý dědic Máchy, který s nejvyšší intensitou se protrpěl bolestmi metafysické tmy, i Havlíčka, jenž s nejvyšší intensitou se probil sráznou soutěskou svobody za mrazivého politického úsvitu. Tato intensita prožití činí Nerudu tak moderním, stále svěžím, nesestarávajícím básníkem: ona dává rušný rhytmus jeho causeriím z cest a ze života; ona prosycuje drobnomalbu jeho „Povídek malostranských", ona protepluje každou metaforu, každou veršovou příkrasu, každou slohovou arabesku Nerudových básní. Tu nikde není nic pouhá literatura, za vším cuká básníkův nerv, vaří se jeho krev a často jitří se jeho rány. Jest dnes obecně známo, že nejtragičtější intensita prožití posvěcuje Nerudův vztah k národnosti, od hořkých pochyb vlasteneckých meditaci v „Knihách veršů až k raçové mystice „Zpěvů pátečních". Byli v Čechách básníci, v jejichž tvoření přiřknuta národnímu horování, toužení a jásání mnohem větší úloha, než u Nerudy, ale není jediného, kdož by se mu vyrovnal prudkou dramatičnosti v pojetí národnosti jako životního problému. Neruda, jemuž nebylo přáno povznésti erotiku na plnou výši tragického interesu životního, pozdvihl tam lásku k národu a vložil do ní všecky touhy a všecky smutky osamělého srdce, všecky pochyby a všecky námitky hrdého čela, všecka zklamání a všecku resignaci předčasného stáří. Neruda prožíval svůj poměr k národu tak intensivně, jako velký milenec prožívá svou erotiku. Bloudil, hledal, vítězil, podléhal, ale věřil na konec... neboť co by zbylo, kdyby ...neboť byla velkému milenci vzata láska a národnímu básníku národnost? Jen černá, prázdná, vražedná tma... a před tou couvl v toucov v hodině nejintensivnějšího soustředění i tento hrdý a neohrožený skeptik. {{Konec formy}} {{Redakční poznámky}} h3ggr0lhtu4ntqtqh0t4r9s0v5ul62l 0 98471 335086 2026-08-02T13:03:23Z Lenka64 2855 n 335086 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST= Glückstadt |PŘEDCHOZÍ= Glücksburg |DALŠÍ= Glucose }} {{Textinfo |TITULEK= Glückstadt |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |ZDROJ= Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO = |LICENCE = PD origin |LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 |WIKIPEDIA-HESLO = Glückstadt }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Glückstadt}}''', město v Německu, v pruské provincii Šlesvicko-Holštýnsko, na pravém břehu Labe, na soutoku říčky Rhin a 28 mil severozápadně od Altony, na železnici z Itzehoe do Elmshornu. Počet obyvatel (1905) 6586. Má protestantský a římskokatolický kostel, hezkou radnici (zrestaurovanou v letech 1873–1874), gymnázium, zemské vězení a trestnici. Obyvatelé se zabývají převážně obchodem a rybolovem; časté ztráty způsobené záplavami však značně zpomalily prosperitu města. Glückstadt založil v roce 1617 dánský král Kristián IV. Dánský a v roce 1620 byl opevněn. Brzy se stal důležitým obchodním centrem. V letech 1627–28 byl patnáct týdnů bez úspěchu obléhán imperialisty pod vedením Tillyho. V roce 1814 byl blokován spojenci a kapituloval, načež bylo jeho opevnění zbořeno. V roce 1830 byl prohlášen za svobodný přístav. Do vlastnictví Pruska se dostal spolu se zbytkem Šlesvicka-Holštýnska v roce 1866. <small>Viz Lucht, ''Glückstadt. Beiträge zur Geschichte dieser Stadt'' (Kiel, 1854).</small> {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Glückstadt]] 0prtq27qwbpu06qk4cr7k621w7518ez 335093 335086 2026-08-02T13:44:10Z Lenka64 2855 kor. 335093 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST= Glückstadt |PŘEDCHOZÍ= Glücksburg |DALŠÍ= Glucose }} {{Textinfo |TITULEK= Glückstadt |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |ZDROJ= Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO = |LICENCE = PD origin |LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 |WIKIPEDIA-HESLO = Glückstadt }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Glückstadt}}''', město v Německu, v pruské provincii Šlesvicko-Holštýnsko, na pravém břehu Labe, na soutoku říčky Rhin a 28 mil severozápadně od Altony, na železnici z Itzehoe do Elmshornu. Počet obyvatel (1905) 6586. Má protestantský a římskokatolický kostel, hezkou radnici (zrestaurovanou v letech 1873–1874), gymnázium, zemské vězení a trestnici. Obyvatelé se zabývají převážně obchodem a rybolovem; časté ztráty způsobené záplavami však značně zpomalily prosperitu města. Glückstadt založil v roce 1617 dánský král Kristián IV. Dánský a v roce 1620 byl opevněn. Brzy se stal důležitým obchodním centrem. V letech 1627–28 byl patnáct týdnů bez úspěchu obléhán císařským vojskem pod vedením Tillyho. V roce 1814 byl blokován spojenci a kapituloval, načež bylo jeho opevnění zbořeno. V roce 1830 byl prohlášen za svobodný přístav. Do vlastnictví Pruska se dostal spolu se zbytkem Šlesvicka-Holštýnska v roce 1866. <small>Viz Lucht, ''Glückstadt. Beiträge zur Geschichte dieser Stadt'' (Kiel, 1854).</small> {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Glückstadt]] 61bl92vphelwn8hjpbmv7csobrjttcb 0 98472 335087 2026-08-02T13:16:17Z Mykhal 7311 heslo (v souvislosti s cíleným směrováním na str. (potažmo sekci) si nejsem jistý zda jde o stejné téma jako [[w:Zemské právo]]) 335087 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Zemské právo | PŘEDCHOZÍ = Zemské gubernium | DALŠÍ = Zemské stezky }} {{Textinfo | TITULEK = Zemské právo | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvacátýsedmý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1908. S.&nbsp;578. {{Kramerius|ndk|2cbfa5e0-0ef2-11e5-b269-5ef3fc9bb22f}} | LICENCE = PD anon 70 <!-- | WIKIPEDIA-HESLO = Zemské právo --> }} {{Forma|proza}} '''Zemské právo''' (obyčejové) viz {{Prostrkaně|{{Heslo|Čechy}}}}, str. {{Heslo|Čechy/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba střední|456}} sl. {{Konec formy}} [[Kategorie:Hesla v Ottově slovníku naučném|Zemské právo]] a2b766lku94e4xdnvniv3sg29wsy7w2 0 98473 335088 2026-08-02T13:21:50Z Jean-Paul 8278 založení 335088 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Národní listy/1911 | PŘEDCHOZÍ = 26. srpen | ČÁST = 27. srpen | DALŠÍ = 28. srpen }} {{Textinfo | TITULEK = Národní listy | AUTOR = [[Autor:Servác Heller|Servác Heller]] (vydavatel)<br>[[Autor:Josef Anýž|Josef Anýž]] (odpovědný redaktor) | ZDROJ = Národní listy, roč. 51, č. 236 | ONLINE = {{Kramerius|mzk|90a60a80-db11-11dc-9571-000d606f5dc6|Moravská zemská knihovna}} | VYDÁNO = Praha, 27. srpna 1911 | JINÉ = ISSN 1214-1240 | LICENCE = PD old 70 | datum vydání = 1911-08-27 }} == Články == * [[Autor:Arne Novák|Arne Novák]]: [[/Boj proti nemravné literatuře?/]] * [[Autor:Ignát Herrmann|Ignát Herrmann]]: [[/Někdo chodí po zahradě…/]] * [[Autor:Jaroslava Vobrubová-Koutecká|Jaroslava Vobrubová-Koutecká]]: [[/Náš křížek/]] * [[Autor:Lev Nikolajevič Tolstoj|Lev Nikolajevič Tolstoj]]: [[/Legenda o Filonovi/]] (v překladu [[Autor:Karel V. Frypés|Karla Frypése]]) * [[Autor:Leonid Nikolajevič Andrejev|Leonid Nikolajevič Andrejev]]: [[/Klid/]] (v překladu [[Autor:Vincenc Červinka|Vincence Červinky]]) r4s3y52nqklulep89f6m7y9y9in1rtd 0 98474 335095 2026-08-02T13:51:04Z Lenka64 2855 n 335095 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST= Glogau |PŘEDCHOZÍ= Glockenspiel |DALŠÍ= Gloriosa }} {{Textinfo |TITULEK= Glogau |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |ZDROJ= Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO = |LICENCE = PD origin |LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 |WIKIPEDIA-HESLO = Hlohov }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Glogau}}''', opevněné město v Německu, v pruské provincii Slezsko, 59 mil severozápadně od Vratislavi, na železnici do Frankfurtu nad Odrou. Počet obyvatel (1905) 23 461. Je postaveno částečně na ostrově a částečně na levém břehu Odry; vzhledem k posunutí hradeb byly otevřeny nové čtvrti. Mezi jeho nejvýznamnější budovy patří gotická katedrála a zámek (nyní sloužící jako soudní budova) v renesančním slohu, dva další římskokatolické a tři protestantské kostely, nová radnice, synagoga, vojenská nemocnice, dvě klasické školy (''Gymnasien'') a několik knihoven. Díky své poloze na splavné řece a na křižovatce několika železničních tratí provozuje Glogau rozsáhlý obchod, který je podporován řadou místních průmyslových odvětví, včetně strojírenství, tabáku, piva, oleje, cukru a octa. Má také rozsáhlé litografické dílny a jeho trh s vlnou je proslulý. Na začátku 11. století dokázalo Glogau, už tehdy lidnaté a opevněné město, odolat pravidelnému obléhání císařem Jindřichem V., ale v roce 1157 ho slezský vévoda, když zjistil, že se nedokáže ubránit Fridrichu Barbarossovi, zapálil. V roce 1252 se město, které bylo vzkříšeno z popela Jindřichem I. Bradatým, stalo hlavním městem glogauského knížectví a v roce 1482 byly město a okres připojeny k České koruně. Během třicetileté války Glogau velmi utrpělo. Obyvatelé, kteří se brzy po reformaci stali protestanty, byli Valdštejnovými vojáky donuceni k poslušnosti a jezuité dostali povolení postavit si kostel a kolej. Město bylo v roce 1632 dobyto protestanty a v roce 1633 znovu dobyto císařským vojskem, v roce 1642 bylo město znovu dobyto Švédy a zůstalo v rukou protestantů až do vestfálského míru v roce 1648, kdy jej císař znovu získal. V roce 1741 Prusové dobyli město útokem a během sedmileté války se stalo důležitým operačním centrem pruských sil. Po bitvě u Jeny (1806) padlo do rukou Francouzů a po bitvě u Katzbachu v srpnu 1813 jej statečně držel Laplan proti ruským a pruským obléhatelům až do 17. dubna následujícího roku. <small>Viz Minsberg, ''Geschichte der Stadt und Festung Glogau’s'' (2 svazky, Glogau, 1853); a H. von Below, ''Zur Geschichte des Jahres 1806. Glogau’s Belagerung und Verteidigung'' (Berlín, 1893).</small> {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Glogau]] avpmi5rellxedhut7xxmfjvtmpq65fs 0 98475 335096 2026-08-02T14:01:35Z Lenka64 2855 n 335096 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST= Glauchau |PŘEDCHOZÍ= Glauber's Salt |DALŠÍ= Glauconite }} {{Textinfo |TITULEK= Glauchau |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |ZDROJ= Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO = |LICENCE = PD origin |LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 |WIKIPEDIA-HESLO = Glauchau }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Glauchau}}''', město v Německu, v království Sasko, na pravém břehu řeky Mulde, 7 mil severně od Cvikova a 17 mil západně od Chemnitzu po železnici. Počet obyvatel (1875) 21 743; (1905) 24 556. Má důležité manufaktury na vlněné a polovlněné zboží, v nichž zaujímá v Německu vysoké postavení. Jsou zde také barvírny, tiskárny a manufaktury na papír, plátno, nitě a stroje. Glauchau má střední školu, základní školy, tkalcovskou školu, sirotčinec a nemocnici. Některé části rozsáhlého starého hradu pocházejí z 12. století a v kostele v Gottesackeru jsou zajímavé starožitné památky. Glauchau bylo založeno jako kolonie Srbů a Wendů a patřilo pánům ze Schönburgu již ve 12. století. <small>Viz R. Hofmann, ''Rückblick über die Geschichte der Stadt Glauchau'' (1897).</small> {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Glauchau]] my7y61vutjqdt80yunl6dvkxxotcljn 0 98476 335110 2026-08-02T17:36:20Z Jean-Paul 8278 založení 335110 wikitext text/x-wiki {{Tematický rozcestník}} '''Různá vydání povídky [[Autor:Ignát Herrmann|Ignáta Herrmanna]] prvotně uveřejněné pod názvem Odškodnění:''' * [[Národní listy/1912/9. červen/Odškodnění|Odškodnění]]; publikováno v [[Národní listy|Národních listech]] dne 9. června 1912 * [[Bolestné]]; vydáno ve sbírce povídek [[Z pamětí starého mrzouta]] (1914) * [[Náhrada za nevěstu]]; vydáno ve sbírce povídek [[Rozházené kapitoly]] (1936) d7t0eyyrxlmhfvge52bwj6pdy1z2a2v 0 98477 335115 2026-08-03T05:07:24Z Davmiub 20055 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amherstbury | PŘEDCHOZÍ = Amherst William Pitt | DALŠÍ = Amherstia }} {{Textinfo | TITULEK = Amherstbury | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;165. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Amherstbury''' [émherstb…“ 335115 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amherstbury | PŘEDCHOZÍ = Amherst William Pitt | DALŠÍ = Amherstia }} {{Textinfo | TITULEK = Amherstbury | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;165. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Amherstbury''' [émherstbery], {{Prostrkaně|Amherstburg}}, město kanadské v prov. ontarijské, na jezeře Eries v levo od ústí Detroitu, náleží k nejstarším osadám Horní Kanady, má 2672 obyv. (1881), pohodlný přístav a velmi čilý obchod (roční vývoz více než 300.000 zl.). {{Konec formy}} o4uuu2ff9pmtjekihf1qc7njm8vqy3d 0 98478 335116 2026-08-03T05:11:20Z Davmiub 20055 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Am Hirschen | PŘEDCHOZÍ = Amherstia | DALŠÍ = Amcha z Borovnice }} {{Textinfo | TITULEK = Am Hirschen | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;165. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Am Hirschen''', samota, 4 d.…“ 335116 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Am Hirschen | PŘEDCHOZÍ = Amherstia | DALŠÍ = Amcha z Borovnice }} {{Textinfo | TITULEK = Am Hirschen | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;165. [http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:8f722040-0b3d-11e5-b562-005056827e51 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 }} {{Forma|proza}} '''Am Hirschen''', samota, 4 d., 30 obyv. něm. (1880), hjtm. a okr. Podbořany (3 ½ hod. jihozápadně), obec Lešky, fara Malměřice. {{Konec formy}} iuvl2fcjn4p2ikj9kjac9mffpuuvc1o 0 98479 335117 2026-08-03T05:46:15Z Davmiub 20055 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Chrašťany | PŘEDCHOZÍ = Chrašice | DALŠÍ = Chraštice }} {{Textinfo | TITULEK = Chrašťany | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvanáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1897. S.&nbsp;386–387. [https://archive.org/stream/ottvslovnknauni30ottogoog#page/n409 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Chrášťany }} {{Forma|proza}} '''Chrašťany…“ 335117 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Chrašťany | PŘEDCHOZÍ = Chrašice | DALŠÍ = Chraštice }} {{Textinfo | TITULEK = Chrašťany | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Dvanáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1897. S.&nbsp;386–387. [https://archive.org/stream/ottvslovnknauni30ottogoog#page/n409 Dostupné online.] | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Chrášťany }} {{Forma|proza}} '''Chrašťany: 1) Ch.''', ves v Čechách, hejt. Benešov, okr. a pš. Neveklov, fara Václavice; 29 d., 238 ob. č. (1890), 2 mlýny. — '''2) Ch.''', ves t., hejt., okr. a pš. Čes. Brod, fara Lstiboř; 41 d., 418 ob. č. (1890), 1tř. šk. — '''3) Ch.''', někdy {{Prostrkaně|Chraščany}}, ves t., hejt. Kladno, okr. Unhošť, fara Ořech, pš. Dušníky; 45 d., 508 ob. č. (1890), 2tř. šk., cihelna. Nad. statek '''Ch.''' s Ouněticemi zaujímá 739,77 ''ha'' půdy; náleží k němu zámek a dvůr v '''Ch'''-nech, dvory Dušníky, Ounětice a Ořech, pivovar v Ouněticích, je majetek metropol. kapituly u sv. Víta v Praze. R. 1228 náležely '''Ch.''' panenskému klášteru sv. Jiří na hradě pražském, v l. 1378 až 1419 ke statkům arcibisk. pražského, po válkách husitských byly v držení Zdeňka ze Šternberka, nejvyššího purkrabí pražského, od r. 1557 náležely Floriánovi z Puchova a po něm jeho bratřím. Před r. 1560 byly četné spory o '''Ch.''', až staly se majetkem Rudolfa Pichla z Pichlsberka a po něm jeho dcery Doroty. R. 1629 připomíná se na zboží chrašťanském Jan Čabelický ze Soutic, dále Jan Redlfester z Vildrsdorfu, Anna Kateřina Švarcpachová roz. z Minic a její bratr Václav, r. 1650 Veronika Polyx. hr. z Martinic, která vyměnila (1652) '''Ch'''. s Václavem Jiřím hr. ze Šternberka a ten je prodal (1654) Frant. Kar. Liebšteinskému z Kolovrat, od něhož je koupila (1677) výše jmenovaná kapitula. Okolo r. 1848 připomíná se v '''Ch'''-nech horní úřad, tvrz, panský dvůr, velká sýpka, ovčín a dvě krčmy. R. 1854 objevil V. Krolmus v Kotmelově zahradě okrouhlé spáleniště. Srv. Fr. Melichar, Paměti okr. Unhošťského (Praha, 1890). — '''4) Ch.''', ves t. na příkrém návrší, hejt. Litoměřice, okr. Lovosice, fara Dlažkovice, pš. Třebenice; 74 d., 376 ob. č., 22 n. (1890), 2tř. šk. a Netlucká myslivna. Tu a v okolí naleziště vzácných nerostů, zvláště granátů. — '''5) Ch.''' (''Groschau''), ves t., hejt. a okr. Podbořany, fara Velká Ves, pš. Krásný dvůr; 31 d., 272 ob. n. (1890), fid. dvůr Jaromíra hr. Černína z Chuděnic a ložisko hn. uhlí. Ve XIII. stol. byl tu vladyčí statek, na němž se připomíná (1318) Kunrát a později Jan Kladivo z '''Ch'''-an. Ku konci XV. a XVI. stol. dostaly se '''Ch.''' v držení Novohradských z Kolovrat a pak přikoupeny k Maštovu. Později staly se samostatným statkem a připojeny k panství krásnodvorskému. — '''6) Ch.''', ves t., hejt. a okr. Rakovník, fara a pš. Kněževes; 113 d., 813 ob. č. (1890), 3tř. šk., telegr. a stan. buštěhradské dráhy (Krupá-Kolešovíce), popl. dvůr, cihelna. '''Ch.''' byly někdy manstvím Hrádku Křivoklátu. — '''7) Ch.''', farní ves t., hejt. a okr. Týn n. Vlt.; 50 d., 355 ob. č. (1890), kostel sv. Bartoloměje (ze XIV. stol.), 4tř. šk., pš., dvůr a mlýn Štemberk. R. 1419 scházeli se na blízkém »Holém vrchu« u '''Ch'''-an přívrženci Husovi s kněžími a dali hoře té jméno »Tábor«, odkudž se pak zvali stranou táborskou. Srv. Pam. Arch. díl VI., str. 213. — '''8) Ch.''' {{Prostrkaně|Dolní}} (''Unter-Groschum''), osada t. u Hor. '''Ch'''-an, hejt. Prachatice, okr. a fara Netolice, pš. Lhenice; 39 d., 24 ob. č., 159 n. (1890), 1tř. šk. a samota Amerika. — '''9) Ch.''' {{Prostrkaně|Horní}} (''Ober-G.''), ves t.; 25 d., 12 ob. č., 127 n. (1890). '''Ch'''. D. a H. založeny bezpochyby ve XIV. stol. na pozemcích vymýtěného lesa klášterem zlatokorunským, jenž se tehdáž jmenuje jich majetníkem. — '''10) Ch.''' {{Prostrkaně|Malé}}, ves t, hejt. Budějovice, okr. Hluboká, fara Němčíce, pš. Pištín; 15 d., 88 ob. č. (1890). R. 1273 jmenují se mezi zbožím kláštera vyšebrodského. '''11) Ch.''', ves na Moravě, hejt. a okr. Kroměříž, fara a pš. Hulín (město); 37 d., 213 ob. č. (1890), vápenice. {{Konec formy}} 7foukma75gm3joun9cxvssbmfy6mkmc