Index:Herrmann, Ignát – Historie Jaromíra Tykvy 1 (1934).pdf/styles.css

Wikizdroje cswikisource https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana MediaWiki 1.47.0-wmf.14 first-letter Média Speciální Diskuse Uživatel Diskuse s uživatelem Wikizdroje Diskuse k Wikizdrojům Soubor Diskuse k souboru MediaWiki Diskuse k MediaWiki Šablona Diskuse k šabloně Nápověda Diskuse k nápovědě Kategorie Diskuse ke kategorii Autor Diskuse k autorovi Edice Diskuse k edici Stránka Diskuse ke stránce Index Diskuse k indexu TimedText TimedText talk Modul Diskuse k modulu Podujatie Diskusia k podujatiu Index:Herrmann, Ignát – Historie Jaromíra Tykvy 1 (1934).pdf/styles.css 252 98239 335379 335364 2026-08-09T15:04:28Z Jean-Paul 8278 upraveno 335379 sanitized-css text/css p { margin: .1em 0; text-indent: 2.5em; text-align: justify; } h2 { display: block; margin: 0; text-align: center; } .mw-heading2 { border-bottom: none; } /* Básně */ div.poem { margin-top: 1.2em; margin-bottom: 1.2em; margin-left: 6em; text-align: left; } div.poem p { margin: 0; padding: 0; text-indent: 0; text-align: left; } 1m7ox21631xqr1xl849u0ysfs9b96lr Stránka:Herrmann, Ignát – Historie Jaromíra Tykvy 1 (1934).pdf/167 250 98362 335368 334883 2026-08-09T12:52:53Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 335368 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" /></noinclude> == SLEČNA EMA PŘIJEDE! == <section begin=Slečna Ema přijede/> {{Iniciála horní|U}}běhlo čtrnácte dní a pošta přinesla Tykvovi lístek z Mariánských lázní: „Vážený pane doktore, posílám Vám upřímný pozdrav. Daří se nám oběma dobře. Pražský lékař měl výborný nápad, že nás poslal do lázní. Našel jsem i zde dobrého lékaře, který mě naplnil neobyčejnou důvěrou. Léčí skoro více rozšafnými slovy než léky. Až mě podivem naplňuje, jak se za tu krátkou dobu cítím osvěžen. Ale o tom o všem až v Praze. Zatím po ní netoužím. A vytrvá-li příznivé počasí, vytrváme i my. Doufám, že nic nezmeškáme. Poručení od paní. Váš Vosáhlo.“ Tykva skládal psaníčko a hovořil k sobě: „Poručení od paní. Sotva mu to panička napověděla, připsal to z vlastního popudu a ze zdvořilosti. Dělává se tak. Tedy jen vytrvejte, a čím déle, tím lépe. Aspoň všechno trochu vychladne. A ty zde můžeš zatím dělat svého bastanta.“ Velikého bastanta Tykva ovšem nedělal. Nebylo to ani v jeho povaze, ani k tomu neměl velikých prostředků. Žil stále po dávném zvyku, skrom-<noinclude></noinclude> 29ih93ry0tn6ra4f7749yjqn9uxxjbd 335380 335368 2026-08-09T15:06:25Z Jean-Paul 8278 úprava nadpisu 335380 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" /></noinclude>__NOEDITSECTION__ == Slečna Ema přijede! == <section begin=Slečna Ema přijede/> {{Iniciála horní|U}}běhlo čtrnácte dní a pošta přinesla Tykvovi lístek z Mariánských lázní: „Vážený pane doktore, posílám Vám upřímný pozdrav. Daří se nám oběma dobře. Pražský lékař měl výborný nápad, že nás poslal do lázní. Našel jsem i zde dobrého lékaře, který mě naplnil neobyčejnou důvěrou. Léčí skoro více rozšafnými slovy než léky. Až mě podivem naplňuje, jak se za tu krátkou dobu cítím osvěžen. Ale o tom o všem až v Praze. Zatím po ní netoužím. A vytrvá-li příznivé počasí, vytrváme i my. Doufám, že nic nezmeškáme. Poručení od paní. Váš Vosáhlo.“ Tykva skládal psaníčko a hovořil k sobě: „Poručení od paní. Sotva mu to panička napověděla, připsal to z vlastního popudu a ze zdvořilosti. Dělává se tak. Tedy jen vytrvejte, a čím déle, tím lépe. Aspoň všechno trochu vychladne. A ty zde můžeš zatím dělat svého bastanta.“ Velikého bastanta Tykva ovšem nedělal. Nebylo to ani v jeho povaze, ani k tomu neměl velikých prostředků. Žil stále po dávném zvyku, skrom-<noinclude></noinclude> s51kmr3jetlhxkum2fsgq4nh41wrpar Stránka:Herrmann, Ignát – Historie Jaromíra Tykvy 1 (1934).pdf/168 250 98363 335369 334884 2026-08-09T13:00:34Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 335369 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" />{{Vlevo|160}}</noinclude>ně, šetrně jako vždy, nanejvýše si časem dopřál nějakého krátkého, laciného výletu do okolí Prahy. Stále si připomínal, že se ponenáhlu blíží advokátní zkouška, kterou nikterak nechtěl odkládat, a ta mu sáhne hluboko do kapsy. Neveliký podíl z domova měl bezpečně uložený a nikdy se ho nedotkl. Měl radost, jak mu rok od roku přibývá něco na úrocích. S tímto malým pokladem svým se nikomu nesvěřoval, a přece o něm kamarádi říkávali: „Tykva je zazobanec!“ Měli pro to arci jiný důvod: že si nikdy od nikoho nevypůjčoval, ani od přátel nejlepších. Ale Tykva si vždycky varovně opakoval: „Nezabředni do dluhů, hochu. Dluh je žernov osličí na krku. Zatáhne tě do hlubiny, ve které by ses utopil.“ Vydával-li se na výlet sám, beze společnosti, poobědval skromně v některé venkovské hospodě a pak vyhledával kdesi na pokraji lesa tiché, stinné místečko, kde se oddával svému přemítání. Zahlížel se v lány zrajícího obilí, zahlížel se do modré oblohy, a když mu dlouhé stíny osamělých stromů nebo telegrafních tyčí věstily brzký západ, zdvíhal se, aby nezmeškal vlak do Prahy. Byly to krásné půldny nerušeného klidu, ale Tykva vždy zatoužil po něčem, s čím se nikde neshledával. Něco mu v ty nedělní chvíle chybělo. Z takových výletů vždy si přivážel do Prahy kus melancholie. „Musíš něco moudrého dělat, Jaromíre. Takový stesk ti nesvědčí.“ A na další výlet si zastrčil do kapsy nějaký zákonník. {{Nop}}<noinclude></noinclude> 9vw90247kjo8gyp57cmttsnosb5mru4 Stránka:Herrmann, Ignát – Historie Jaromíra Tykvy 1 (1934).pdf/169 250 98364 335370 334885 2026-08-09T13:08:39Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 335370 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" />{{Vpravo|161}}</noinclude>„Rozumný nápad, hochu! Zopakuješ si kousek něčeho — pomalu se ti všeliké ty paragrafy vykuřují z hlavy. Pozor, advokátní zkouška!“ Když tak učinil poprvé, skutečně si přečetl dvě, tři stránky, a pak se z nich v duchu zkoušel. Ale když četl dále, seznal po druhé, třetí stránce, že ze čteného neví nic. Jen zraky přelétaly řádky, duchem však bloudil kdesi v dáli. Tam v té dáli bylo, co mu zde chybělo a pojednou se mu vybavila vzpomínka na Pardubice, na Kunětice, a již ho nelákaly arabesky paragrafů. Pojednou jim zalomcovala neskonalá touha, aby vedle sebe uslyšel čísi hlas, čísi veselý, škádlivý smích. Ale hlas a smích byly daleko. Doktor Tykva vstrčil knihu do kapsy svrchníku, bez něhož z opatrnosti na větší vzdálenosti nevycházel, a povzdychl si: „Vidím, že s tím studiem pod širým nebem to nejde. Zdá se mi taky, že bych to do advokátní zkoušky zase z hlavy vytrousil. Není nám už osmnáct, dvacet let, kdy jsme dřívali na Žofíně, na Střeleckém ostrově a ve Stromovce jako kati. Posečkám s tím. Ostatně slýchám vždycky, že se na tu poslední zkoušku rozbíhají kandidáti až dva, tři měsíce před ní. Snad ani mne Pánbůh neopustí.“ Léto ubíhalo, krásné dni srpnové se již valem krátily, nastal září. Sice nekalené počasí stále dodržovalo, ale delší a delší soumrak věstil blížící se podzimek a občasné večerní závany chladného<noinclude></noinclude> f870db4extbia9zozby0sqfjmgedr98 Stránka:Herrmann, Ignát – Historie Jaromíra Tykvy 1 (1934).pdf/170 250 98365 335371 334886 2026-08-09T13:15:48Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 335371 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" />{{Vlevo|162}}</noinclude>vzduchu důrazně to potvrzovaly. V hospodské zahrádce pražské počínalo být nevlídno, Tykvovi kolegové stěhovali se zase do klenuté pivnice, kde bylo útulněji. Společnost juristů mladších i starších scházela se zas v plném počtu, přece však se Tykva mezi nimi cítil nějak osamělý. Slýchal zase ohřívané vtipkování z minulé zimy, ba od loňska, útrpně se nad ním usmíval a býval obyčejně první, který se ze společnosti vytrácel a spěchával domů, kde se uchyloval k nějaké knize. Pak se mu zdávalo, že není zcela sám v mládeneckém svém pokojíku, že je na blízku ještě kdosi, s nímž beze slov hovoří. A když všecek učten usínal, spával hlubokým spánkem a jako po dlouhé cestě se probouzel a těšil se na novou práci v kanceláři. Schylovalo se jednoho pondělka k poledni, když doktor Čočka pootevřel dveře „zpovědnice“ Tykvovy a zavolal naň: „Pane kolego, na slovíčko prosím, ano?“ Tykva již byl ve svatyni šéfově. „Poroučíte, spektabilis?“ „Nic neporoučím, kolego. Mám vám tlumočit pěkné pozdravení. Hádejte, od koho?“ „Nemám ani potuchy, spektabile.“ „Dostal jsem psaní, hádejte, odkud?“ „Dáváte mi hádanky jako princezna Turandot. Viděl jsem, že vám pošta přinesla náruč psaní. Je-li to něco nemilého, nezkazte mi oběd, spectabile. Na to je dost času odpoledne.“ „Když vám vyřizuji pěkné pozdravení, není<noinclude></noinclude> oj63ynccambt27mtdrvnq1b7tpcj1kp Stránka:Herrmann, Ignát – Historie Jaromíra Tykvy 1 (1934).pdf/171 250 98366 335372 334887 2026-08-09T13:22:26Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 335372 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" />{{Vpravo|163}}</noinclude>to nic nemilého. Myslil jsem, že jste dovtipnější. No z Pardubic přišlo psaní, od kolegy Karfiola.“ Na Tykvově tváři vyskočilo lehké začervenání. Dr. Čočka pohlížel na Tykvu pronikavě. „Vy jste v těch Pardubicích tropil asi pěkné věci, kolego.“ „Dovolte, spektabile, netropil jsem pranic. Choval jsem se docela slušně. Stýská si na mne pan doktor Karfiol?“ Tykva se červenal víc a více. Co píše Karfiol? „Nestýská si, ale po vás prý se mu stýská. Jste prý dobrý společník, a trpělivý. Zmiňuje se taky o nějaké nudlové polívce, ale tomu vůbec nerozumím, to nějak zašmodrchal. Ale ze všeho vidím, že jste v Pardubicích způsobil nějaké pobouření. Prý kdekdo ho chytal, koho to tam měl. Celým psaním se kmitá pan kolega Tykva, Tykva. No vyptám se na všechno, až přijede do Prahy.“ „Pan doktor Karfiol přijede do Prahy?“ vyhrkl Tykva. „Přijede, bude mít nějaké řízení u místodržitelství. Nepíše kdy, ale patrně brzy. Prý se i na vás těší. Nu ano, uděláme si veselý večírek. Přiveze trochu čerstvého vzduchu, a nejen to, přijede s ním prý i slečna dcera. Ale tu nepřiveze k vůli vám, abyste si myslil. Slečna prý touží zas nesmírně po Národním divadle. A proto vlastně vám všecko povídám. Nebo když přijede slečna dcera, musíme zmobilisovati taky vás, rozumíte mi? Za kavalíra pro ni. Nebo bude-li v divadla něco sentimentál-<noinclude></noinclude> 4xdbxcc99v3ebzafdjxe9lgkg4rin6k Stránka:Herrmann, Ignát – Historie Jaromíra Tykvy 1 (1934).pdf/172 250 98367 335373 334888 2026-08-09T13:29:46Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 335373 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" />{{Vlevo|164}}</noinclude>ního, nepůjdu tam ani já, ani on. Leda by bylo něco veselého, nějaká opereta nebo řízná veselohra. Sama nemůže jít z divadla, budete jí přidělen jako ordonanc. A přivedete ji tatínkovi, s kterým se zatím uchýlím někam ke Štěpánu nebo k Černému koni. Tedy se připravte na tu službu, kolego, leda by vám to nějak překáželo, že byste se veřejně nesměl okázat s jinou mladou dámou. Znám to, bývají z toho mrzutosti. Máte čisté svědomí?“ „Jako sklo, spektabile. Jsem volný jako pták. Nemám za nehet žádných závazků. Mohu doprovázet, koho chci a koho smím. S radostí se k té službě propůjčím. Bude to malá oplátka za slečninu laskavost. Nebo taky ona mne v Pardubicích provázela.“ „Heleďte, človíčku, tohle jste mi, tuším, ani nevyprávěl.“ „Zdá se mi, že ano, spektabile, zapomněl jste na to.“ „No, to je jedno. Vím jen, že vás tam velmi přátelsky uctili, musíme jim to nějak oplatit. Tedy ujednáno. Já si vezmu na starost pantátu, vy dcerušku. Připravte se na to hezky, abyste dělal fióna. Nudit se nebudete, ale ne abyste mi do slečny mnoho mluvil. Abyste jí hlavu nepopletl.“ Doktor Tykva by byl ještě chvíli poslouchal, nebo tu byl konečně člověk, s nímž mohl o rodině Karfiolových hovořit. Ale doktor Čočka svou výstrahou zakončil audienci, Tykva se vtáhl do svého pokojíku. Doktor Čočka za ním hodil veselé mrknu-<noinclude></noinclude> 12cydympffcfzf4gzih7i4bosmmnzas Stránka:Herrmann, Ignát – Historie Jaromíra Tykvy 1 (1934).pdf/173 250 98368 335374 334889 2026-08-09T13:43:23Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 335374 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" />{{Vpravo|165}}</noinclude>tí, a když se za Tykvou zavřely dveře, zamnul si dlaněmi a zašeptal k sobě, že to sotva sám slyšel: „Tak daleko bychom tedy byli. Jen přijeďte, slečinko milá. Doufám, že než odjedete, něco zvíte. A Tykva je hodný hoch.“ Tykva si přál, aby mu šéf nezkazil oběd, ale skoro mu jej pokazil. Radostným vzrušením pozbýval obvyklé chuti, bezmála ani nevěděl, co mu číšník přinesl. Pomýšlení, že slečna Ema přijede, zapuzovalo všechny takové všední starosti. První, co po vítané zprávě doktora Čočky učinil, bylo, že poslal nejsvátečnější své šaty ke krejčímu, aby je prohlédl, kde potřeba upravil a vyžehlil. Potom podrobil generální prohlídce veškeru obuv a shledal ji s uspokojením v dobrém stavu. „V tom bych mohl doprovázeti třeba tři distingované dívky,“ zahučel k sobě, „jednu po druhé a každou v jiném páru.“ Taky nedělní klobouk byl v pořádku. „Nanejvýš mu dá kloboučník novou pentli — toho si dámy všímají.“ Ve „svém“ módním závodě si koupil nový nákrčník, nesl jej posvátně domů a když jej ukládal do prádelníku, povídal si: „Sice nechci vypadat jako žurnálový panák s Příkopů, ale přece jen slušně se representovat. Našinec je někdy trochu buršikósní a žádná nedbalost ženským očím neujde. — Tak, Jaromíre, teď jsi zmobilisován, a teď může slečna Ema přijít, s tatínkem nebo bez tatínka.“ {{Nop}}<noinclude></noinclude> 0d6vvlm70kmluk0xqsps7bquso7r57h Stránka:Herrmann, Ignát – Historie Jaromíra Tykvy 1 (1934).pdf/174 250 98369 335375 334890 2026-08-09T13:50:59Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 335375 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" />{{Vlevo|166}}</noinclude>Až se zasmál, když pomyslil, co by si s ní počal, kdyby přijela bez tatínka. Ale to se vůbec nemohlo stát. O nějaký týden později vstoupil doktor Čočka do Tykvovy zpovědnice, mávaje kusem papíru a směje se: „Tedy do zbraně, kolego! Nepřítel se blíží. Odpoledne ho tu máme. Doktor Karfiol se slečnou. Budete tak laskav a půjdete jim naproti, co? Já nemohu, objednal jsem si právě na tu hodinu pana Pávka. Ale vy snad jim budete milejší. Doprovodíte je k Štěpánu, tam si Karfiol objednal pokoj, zdrží se v Praze asi dva dni, a pak je přivedete sem, abychom sestavili válečný plán.“ Přišlo to tak náhle, že se Tykvovi až ruce rozechvěly. Doktor Karfiol, slečna Ema! Zas ji uvidí, a jak ji shledá dnes? Nemohl se dočkati poledne, aby co nejrychleji poobědval, potom domů, ustrojí se na přivítání a na večer. Ve dvě hodiny již byl zase v kanceláři, aby dokončil koncept, jejž dopoledne začal, ale měl co dělat, aby sebral myšlenky na ten suchopár. Slečna Ema jede, jede, snad už je v Kolíně, snad v Českém Brodě. On by jí nejraději letěl povětřím v ústrety. Sečkej, Tykvo, dočkáš se! Za hodinu ozvaly se v šéfově pokoji kroky, dveře se pootevřely, doktor Čočka vstrčil hlavu do pokojíku a připomínal: „Abyste nezmeškal, kolego.“ „Již půjdu, spektabile, právě dopisuji.“<noinclude></noinclude> 03uaoz89f4x5r48vbzjt9mjm3wkxpt1 Stránka:Herrmann, Ignát – Historie Jaromíra Tykvy 1 (1934).pdf/175 250 98370 335376 334891 2026-08-09T14:12:35Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 335376 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" />{{Vpravo|167}}</noinclude>Ještě několik slov na papír, až péro zaskřípělo, Tykva se chopil klobouku, sáhl po aktě a vnesl jej do veliké kanceláře k opsání. A již byl ze dveří a již hřměl se schodů, aby nezmeškal. Ale postál ještě hodnou chvíli na peroně státního nádraží, než přiduněl vlak od Pardubic. A hned potom se rozpoutala pekelná vřava, která Tykvovi připomněla dopolední slova Čočkova „nepřítel se blíží“. Konduktoři vykřikovali Prahu, otvírali dvířka vagonů, jako by je chtěli utrhat, z vozů vyskakovali cestující, jako by jim nad hlavami hořelo — Tykva se pojednou octl v davu lidí, až v tom návalu zakolísal. Hltal očima zvláště vozy druhé třídy, nebo ve třetí doktor Karfiol s dcerou nepojede. A tu již se mu nedaleko kmitly tmavorudé šatečky, též takové paletko, ruka ve višňové rukavičce pomáhala mohutnému pánu s vozu a známý hlas zazněl: „Jen pomalu, tatínku, dej pozor. A pan doktor Tykva je tu.“ Tykva se prodíral splašeným zástupem jako příbojem, již byl u pardubické skupinky, vítal, skláněl se k ruce dívčině, aby ji políbil, potřásal rukou doktoru Karfiolovi. „To je od vás hezké, že jste nám přišel naproti,“ promluvila dívka. „Sice nejsme svatojanští poutníci, ale vždy je příjemné, ujme-li se nás přátelská ochota. Myslila jsem si, že přijdete — —“ „Dostavil jsem se z rozkazu svého šéfa,“ pronesl Tykva. {{Nop}}<noinclude></noinclude> q45c32w95qfjzqiky72o97718rqx6cy Stránka:Herrmann, Ignát – Historie Jaromíra Tykvy 1 (1934).pdf/176 250 98371 335377 334892 2026-08-09T14:49:07Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 335377 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" />{{Vlevo|168}}</noinclude>„Jinak byste nebyl přišel?“ upřela naň slečna Ema tázavý a polovyčítavý pohled. „Nemohl jsem se vás dočkati, slečno,“ skoro jen zašeptal Tykva a ve zmatku se chopil opět pravice dívčiny, vroucně ji políbil a v ruce podržel, až se sám smělosti své ulekl. A tu si všiml, že dívka v levici nese cestovní kabelku. Sáhl po ní, šetrně se jí zmocnil. „Nechte toho, kolego,“ napomínal doktor Karfiol. „Vždyť tu jsou posluhové, mám taky kufřík.“ Ale Tykva již kráčel s dívkou k východu, Karfiol za nimi. Na ulici obrátil se Tykva k pardubickému hostu: „Mám vás doprovodit ke Štěpánu, pane doktore, nemáte-li jiného přání.“ „Výborně, kolego, tam se trochu osvěžím a srovnám. Ku předu!“ „Ach, já jsem všecka zkoprněla tou jízdou,“ ozvala se slečna, „a těším se na svačinu. Viďte, tam je taky kavárna?“ „Ano, slečno, tam odpočinete. Je vidět, že vás to unavilo. Kdybych si směl troufat, abyste se o mne opřela — —“ Jen to dořekl, dívka již mu provlékla levou ruku pod paží. „Ale ano! Myslil jste, že se budu upejpat? Jde se mi tak lépe. A prosím vás, co hrají dnes v divadle?“ A v tom její zraky padly na protější nároží, polepené plakáty. A skoro vykřikla: {{Nop}}<noinclude></noinclude> rew9clgn6soy9wwdz3y8y2dnuc8cwny Stránka:Herrmann, Ignát – Historie Jaromíra Tykvy 1 (1934).pdf/177 250 98372 335378 334893 2026-08-09T14:54:09Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 335378 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" />{{Vpravo|169}}</noinclude>„Netopýr! Tatínku, Netopýr. Půjdeme do divadla, viď? Půjdete s námi, pane doktore?“ „S radostí, slečno. Teď již se těším.“ „A co váš principál?“ otázal se doktor Karfiol. „Půjde také, to jest podle jeho vkusu. Pulda je v tom výborný, a Frankovský.“ Za chvíli byli před Štěpánem. Doktor Karfiol řekl k dceři: „Já zajdu nahoru do pokoje. Ty zatím dole posvač, pan kolega ti bude rytířem. Hned jsem zas dole.“ Odňal posluhovi kabelku a kufřík, zaplatil mu a již mizel ve schodišti. Tykva s dívkou vstoupil do kavárny. Slečna Ema zamířila k prázdnému stolku blíž okna a usedla na plyšové křeslo. Tykva objednal kávu. „Ne, mně čokoládu,“ žádala dívka. „A dejte si taky čokoládu.“ „Tedy čokoládu,“ usmál se Tykva. A když sklepník před ně postavil dva koflíky čokolády a vzdálil se, prohodila dívka: „Víte, jak si teď připadám bez tatínka a maminky? Jako mladá panička na svatební cestě.“ Jen to dořekla, zahořela její tvář ohnivým ruměncem, rty se pevně semkly, hlava se sklonila ke koflíku čokolády. Tykvu projelo cosi jako elektrický proud. Ale nezmohl se na odpověď.<noinclude></noinclude> ixrmdk6bvavfukll2vr1c7f89n0xptn Stránka:Herrmann, Ignát – Historie Jaromíra Tykvy 1 (1934).pdf/178 250 98373 335381 334894 2026-08-09T16:46:59Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 335381 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" /></noinclude>__NOEDITSECTION__ == Do divadla == {{Iniciála horní|D}}rahnou chvíli z obou svačících nikdo nepromluvil. Opatrně usrkávali ze svých koflíků vřelé čokolády. A když konečně se dívka odvážila zas na Tykvu podívat, pronesla tiše: „Zvláštní věc, jak dlouho čokoláda drží horkost. Když si ničím ústa nepopálím, čokoládou skoro vždycky.“ Tykva postavil koflík. Kolem rtů mu zahrál škádlivý úsměv. „Já někdy třeba i polévkou…“ Taky dívka postavila nádobku. Upřela na Tykvu vyčítavý pohled a řekla: „Nevěděla jsem, že jste tak zlomyslný, pane doktore. Zas mi připomínáte mé tehdejší nezpůsobné usmání, pro které mě i maminka vyplísnila. Stokráte jsem je v duchu odpykala. Myslila jsem, že jste dávno zapomněl.“ Skoro mimovolně sáhl Tykva po ruce dívčině, upřímně ji stiskl a odpovídal: „Nezapomněl jsem na nic, co mě v Pardubicích potkalo, drahá slečno. Nezapomněl jsem na vaše milé večery, na stolování s vámi, a jestliže vy<noinclude></noinclude> f363ate6o4uunn45b7zmy5xu1aulrz0 Stránka:Herrmann, Ignát – Historie Jaromíra Tykvy 1 (1934).pdf/179 250 98374 335382 334895 2026-08-09T16:54:21Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 335382 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" />{{Vpravo|171}}</noinclude>jste stokráte pykala (Tykva se tu nevěřivě usmál), já tisícerou vzpomínkou zalétám pod vaší střechu. A hledě na vaši kunětickou kytičku — dávno zvadlou, bohužel! — posílám vám denně dobrou noc.“ „A já každého rána pozdravují vaše růže, pane doktore,“ skoro jen zašeptala slečna Ema. „Sice taky jíž dávno uschly, ale já si vyvolávám jejich svěžest a vůni, jakou měly v den, kdy jste mi je přinesl.“ Jemně vyprostila své prsty z ruky Tykvovy. Nebo v tu chvíli se otevřely dveře kavárny z chodby domovní a vstupoval doktor Karfiol. Rozhlédl se místností a spatřiv dvojici spěchal k jejímu stolu. „Tu tedy jsem, doufám, že vám to dlouho netrvalo a že jste se nenudili. Teď rychle vypiju kávu a potom — ano, co potom? Kde se sejdeme s vaším šéfem, kolego?“ „Domníval se, že ho navštívíte v kanceláři, pane doktore. Ale je-li vám to obtížné, doskočím pro něj a přivedu ho.“ „To by bylo hezké, obesílat si ho jak obžalovaného nebo svědka! Půjdeme k němu. Aspoň se zas jednou octnu v pražské kanceláři, a krom toho naše Ema uvidí, kde svůj koncipientský život tráví pan kolega Tykva.“ „To se těším,“ usmála se dívka. „Nemáte nač, drahá slečno,“ ozval se Tykva. „Znáte to z domova, a všechny kanceláře jsou si velmi podobny. Všechny jsou stejně šedivé a ve všech sedí stejní lidé.“ {{Nop}}<noinclude></noinclude> fp65xht0frre7ge1xt1f8p7edqtj805 Stránka:Herrmann, Ignát – Historie Jaromíra Tykvy 1 (1934).pdf/180 250 98375 335383 334896 2026-08-09T16:59:53Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 335383 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" />{{Vlevo|172}}</noinclude>A ještě dodal s úsměvem: „A skoro všichni jednosvorně žehrají na své šéfy.“ „Vy také?“ otázala se dívka. „Nemám proč,“ odpovídal Tykva. „Konám prostě svou povinnost, a šéf nic jiného na mně nežádá. Ostatně si spolu dobře rozumíme. Oba víme, že u něho do smrti nebudu. Až mi vyprší povinná praxe, až složím advokátní zkoušku, půjdu taky za svou samostatností. Možná, že se srdcem dosti těžkým. Doktor Čočka je dobrý šéf.“ „Jak dlouho ještě to bude trvat?“ otázala se dívka. „Již jen dva roky.“ „To je dlouhé,“ řekla dívka zamýšlejíc se. „To je zdánlivé, slečno,“ usmál se Tykva. „Uteklo mi pět let jako voda, uplynou i dvě poslední. Možná, že se mi pak někdy zasteskne po té bezstarostné minulosti.“ Teď se vložil do řeči doktor Karfiol: „Doufejme kolego, že nebudete mít na stýskání ani času. Taky jsem se kdysi obával začátků, ale pak mě popadl život a unášel mě jako vír. A ty všetečko — obrátil se k dceři — nevyslýchej tu pana kolegu, sice se nikam nedostaneme. Vzhůru k doktoru Čočkovi!“ Vzchopil se a za ním dvojice mladých lidí. Vycházeli z kavárny na pohled v nejlepší náladě, jen slečna Ema kráčela zamyšlena. Hlavou jí letěla dvouletá lhůta doktora Tykvy, stále si opakovala: {{Nop}}<noinclude></noinclude> 6rnrl90jvhf4cfzioc0ve2exekn2vt1 Stránka:Herrmann, Ignát – Historie Jaromíra Tykvy 1 (1934).pdf/181 250 98376 335384 334897 2026-08-09T17:06:11Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 335384 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" />{{Vpravo|173}}</noinclude>„To je dlouhá doba, dva roky.“ A pojednou se v ní ozvala námitka: „AIe což taky vše ostatní musí trvati tak dlouho?“ Ani v myšlenkách si nepřiznala, co míní slovy „vše ostatní“. Kdo však by se jí byl mohl podívati do nitra snad by to byl naráz uhodl. Nebyla to žádná těžká hádanka. Taky doktor Tykva přemítal: „Ano, dva roky. To je času dost, abych se vyzkoušel, a ty se mnou. Je to dlouhá doba, ale kdo praví, že ji nelze zkrátit? Uchováváš mé suché růže, to je velmi významné. Tedy vzpomínáš, děvečko milá, jako já nad tvou kunětickou kytičkou. Dobře, vzpomínej.“ A doktoru Karfiolovi letělo hlavou: „Udělal jsem dobře, že jsem vzal holku s sebou? Je mezi nimi cosi hlubšího? Myslím, že jsem nechybil. Matka ji na cestu třikráte pokřižovala. To bylo požehnání. Věřím v materské tři křížky. Taky mne maminka pokřižovala, když jsem odcházel z domova. Jsem pevně přesvědčen, že mi to znamení chvějící se její ruky přineslo štěstí, žehnám za to drahé rodičce své podnes.“ Karfiol zhluboka oddechl, rozhlédl se v podvečerním ruchu živých ulic. A zašeptal: „Praho, Praho!“ Za nedlouho se octli všichni v kanceláři doktora Čočky. Karfiol se znalecky rozhlédl velkou světnicí, ve které sedělo asi šest lidí. Ostýchavěji<noinclude></noinclude> 9dj37f3eqq3gduzr48tukj2c86dfxaj Stránka:Herrmann, Ignát – Historie Jaromíra Tykvy 1 (1934).pdf/182 250 98377 335385 334898 2026-08-09T17:12:21Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 335385 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" />{{Vlevo|174}}</noinclude>se rozhlížela dívka a vidouc všechny stoly obsazené zašeptala k Tykvovi: „Kde sedáváte vy?“ „Mám zvláštní pokojík vedle svatyně šéfovy. Uvedu vás tam, zajímá-li vás to.“ „Všechno mě zajímá.“ odpovídala šeptem dívka. „Není-li to přílišnou všetečností — —“ V tu chvíli objevil se na prahu ze svého pokoje Čočka sám s náručí podepsaných listin, které spěchaly na poštu. Rychle je položil mladšímu koncipientu na stůl a vítal hosty. „Pojďte, pojďte dále, milý pane kolego a slečno. Sem, sem, do jámy lvové! Hned s vámi vezmu species facti — zatím si připravte slušnou zálohu.“ Oba advokáti se upřímně zasmáli, rozumějíce si. Doktor Čočka uvedl hosty do svého pokoje, nabízel křesla. „A jaký je váš válečný plán?“ otázal se. „Netopýr, pane kolego,“ odpovídal Karfiol. „Šťastně jsme trefili, dcera se nemůže ani dočkat. A já taky se těším. Kdypak jsem ho viděl na pražském divadle posledně! Někdy v léta sedmdesátá. Tedy vás zatýkáme a hned vás odvedeme. Před divadlem se ještě trochu projdeme. Mám rád pražskou procházku. Člověk se tak vmyslí do starých, mladých časů.“ „S Netopýrem souhlasím,“ přisvědčil doktor Čočka. „Na Sirotka Lowoodského bych s vámi nešel.“ „A toho již ani nehrají, pane kolego. Ba ani na venkově. To byla pěkně smutná věc.“ {{Nop}}<noinclude></noinclude> 7uvj4gu2dxgeufjq9zvxe0vz6zm802g Stránka:Herrmann, Ignát – Historie Jaromíra Tykvy 1 (1934).pdf/183 250 98378 335386 334899 2026-08-09T17:18:10Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 335386 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" />{{Vpravo|175}}</noinclude>Slečna Ema se rozhlížela, hledajíc dveře do pokojíku Tykvova. Konečně objevila tapetová dvířka. „Tam?“ zašeptala k Tykvovi. „Tam,“ přisvědčil Tykva a obrátil se k šéfovi. „Dovolte, spektabilis, ukážu slečně své působiště.“ „Jen račte, slečno,“ smál se doktor Čočka, „ale dejte si pozor, ať vás kolega nezamotá do nějakého procesu. Je šelma na klienty.“ Dívka vklouzla do „zpovědnice“ Tykvovy, za ní Tykva, který úmyslně nechal dvířka nedovřena. Dívčiny zraky padly především na Tykvův psací stůl, na podložku na něm. „Zde jste psal tehda po návratu z Pardubic tatínkovi svůj list?“ „Zde, slečno, ukradl jsem svému šéfu půl hodiny času — ale všechno jsem zase dohonil. Jsem svědomitý služebník svého pána.“ „To je hezké,“ řekla dívka a pravicí pohladila mazlivě podložku na stole. „Po tomto vašem pomazlení bude se mi teď stokrát lépe u toho stolu pracovat. Nad ním taky jsem četl odpověď vašeho tatínka — i s přípisem neznámé ruky na okraji listu. Ale dohadoval jsem se, kdo těch několik slov připsal. Uhodl jsem?“ Dívka mu střelhbitě zakryla pravicí ústa. „Ticho, o tom před tatínkem ani zmínky!“ „Před nikým na světě, drahá slečno. Ten milý přípisek svědčil jen mně.“ {{Nop}}<noinclude></noinclude> o2hq0ofppmuu9ubn8c4h6yerjy1r56z Stránka:Herrmann, Ignát – Historie Jaromíra Tykvy 1 (1934).pdf/184 250 98379 335387 334900 2026-08-09T17:24:34Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 335387 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" />{{Vlevo|176}}</noinclude>Dívka se rozhlížela pokojíkem. „Trochu malé to zde máte, ale útulné. A tyto dveře — kam vedou?“ „Do velké kanceláře, kterou jste prošla. Je mnoho lidí, kteří své důvěrnosti neradi odhalují desaterým uším. Pro takové případy je tato má zpovědnice, nevyžadují-li si klienti přímo šéfa.“ Právě včas ukončila dívka svou prohlídku a Tykva své vysvětlování. Nebo když se vraceli zas do komnaty šéfovy, oblékal doktor Čočka svrchník, chápal se klobouku. A doktor Karfiol volal: „Pojďte lidé, pojďte, čas utíká.“ Doktor Čočka dal svému personálu ještě nějaké pokyny a za chvíli byl se svými hosty i s Tykvou na ulici. Když Karfiol popošel s dcerou o deset kroků napřed, popadl Čočka Tykvu za rameno a podávaje mu bankovku velel spěšně a šeptem: „Kolego, tuhle máte — koupíte lóži — v prvním pořadí — tamodtud je nejlépe vidět — a ne příliš blízko jeviště. A pojďme.“ Bylo skoro šest hodin, do divadla zbývala plná hodina. Čočka se ujal Karfiola, Tykvu přenechal dívce. „Tak je to v pořádku,“ řekl hostu, „vy máte slečnu celý čas, a já zas kolegu Tykvu.“ Prošli tak volně třídou, zabočili na prázdnější Nábřeží, u mlýnů se obrátili. Slečna Ema bedlivě sledovala, koho pozdravuje Tykva a kdo jej pozdravuje. A skoro se divila, že její průvodce všechny ženské postavy míjí bez povšimnutí. {{Nop}}<noinclude></noinclude> 1lvcpy9l1i253a156tzw6s3qx1i709d Stránka:Herrmann, Ignát – Historie Jaromíra Tykvy 1 (1934).pdf/185 250 98380 335388 334901 2026-08-09T17:30:05Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 335388 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" />{{Vpravo|177}}</noinclude>„Myslila jsem, kdoví co tu máte známých, a ještě jste nepozdravil ani jednu dámu. Kterak to?“ „V těch kruzích mnoho známých nemám,“ odpovídal Tykva. „Nemám ani příležitosti, abych se seznamoval. Prosím vás, šedivý kancelářský život, a večer hostinec, kde se scházím jen s kolegy, s přáteli. Kde bych nabral ženských známostí?“ Dívka byla zcela spokojena. Vždyť si nepřála, aby měl Tykva mnoho takových známostí. Čím méně, tím lépe. Staří pánové se chvílemi zastavovali, když se objevila potřeba, aby cosi důkladně projednali, a tak se k divadlu dostali právě včas. Tykva zaskočil k pokladně pro vstupenku a vracel se vítězně — uchvátil právě poslední lóži v prvním pořadí. Za malou chvíli v ní seděli. Doktor Čočka velel: „Hosté dopředu, my dva vzadu. A ještě něco, kolego Tykvo. Kdybychom se po divadle nějak roztrhli a ztratili se, tedy rovnou ke Štěpánu, tam se shledáme. Pozor, kapelník již je na místě. Začne to.“ První zvuky ouvertury zazněly, slečna Ema se zanícením naslouchala. A když hudba dozněla, zašeptala k Tykvovi: „Ach, to je jiné, než u nás. Také nám tam hráli Netopýra, ale jak ubohý to byl orchestr. Jen tohle — jen to vám v Praze závidím, nic jiného.“ Dívčina tvář byla všecka rozpálena, zraky její jen zářily. A jestliže již dříve byla krásná, teď byla<noinclude></noinclude> aif1meodxxbkui9dem4e50inobdxu8o Stránka:Herrmann, Ignát – Historie Jaromíra Tykvy 1 (1934).pdf/186 250 98381 335389 334902 2026-08-09T17:33:29Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 335389 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" />{{Vlevo|178}}</noinclude>krásnější. Tykvovi se zdálo, že je plna hudby. Naklonil se k dívce a zašeptal: „Slečno, lituji, že není Prodaná nevěsta, Hubička nebo Tajemství. Na to přijeďte do Prahy.“ „Znám všechno, ani mi nepřipomínejte. Plakala jsem při všem pohnutím a radostí, a jen proto toužím po Praze, aspoň na čas, abych se nasytila.“ „Přijeďte, slečno, vždy vám budu rytířem.“ Bylo to hnutí bezděčné a snad zcela neuvědomělé, když dívka po těch slovech sáhla po ruce Tykvově, aby ji stiskla. V divadle bylo již temno, opona letěla vzhůru.<noinclude></noinclude> 8ztd8ed1flrtkpwofw40e6yxl2jkzod