Wikizdroje cswikisource https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana MediaWiki 1.47.0-wmf.18 first-letter Média Speciální Diskuse Uživatel Diskuse s uživatelem Wikizdroje Diskuse k Wikizdrojům Soubor Diskuse k souboru MediaWiki Diskuse k MediaWiki Šablona Diskuse k šabloně Nápověda Diskuse k nápovědě Kategorie Diskuse ke kategorii Autor Diskuse k autorovi Edice Diskuse k edici Stránka Diskuse ke stránce Index Diskuse k indexu TimedText TimedText talk Modul Diskuse k modulu Podujatie Diskusia k podujatiu 100 23606 336759 313423 2026-09-05T11:58:01Z Lenka64 2855 /* Ottův slovník naučný */ * [[Ottův slovník naučný/Demeritní domy|Demeritní domy]] 336759 wikitext text/x-wiki {{Autorinfo | jméno = Josef | příjmení = Doubrava | Image = Josef Doubrava 1903 Langhans.jpg | datum narození = 29. dubna 1852 | místo narození = Mníšek | datum úmrtí = 20. února 1921 | místo úmrtí = Hradec Králové | popis = biskup }} ThDr. '''Josef Doubrava''' (1852–1921) byl český katolický duchovní, profesor církevního práva a 20.&nbsp;královéhradecký biskup. == Dílo == === Ottův slovník naučný === Přispíval do [[Ottův slovník naučný|Ottova slovníku naučného]] pod značkou ''Da.'' Je autorem nebo spoluautorem hesel: * [[Ottův slovník naučný/Bethléhemité|Bethléhemité]] * [[Ottův slovník naučný/Casula|Casula]] * [[Ottův slovník naučný/Ceremoniář|Ceremoniář]] * [[Ottův slovník naučný/Commune sanctorum|Commune sanctorum]] * [[Ottův slovník naučný/Delikt|Delikt]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Demeritní domy|Demeritní domy]] * [[Ottův slovník naučný/Denunciace|Denunciace]] (část) * [[Ottův slovník naučný/Deputatus|Deputatus]] * [[Ottův slovník naučný/Dies fixa|Dies fixa]] * [[Ottův slovník naučný/Directorium|Directorium]] * [[Ottův slovník naučný/Episkopalismus|Episkopalismus]] * [[Ottův slovník naučný/Konsistoř|Konsistoř]] * [[Ottův slovník naučný/Léno|Léno]] [[Kategorie:Čeští autoři]] [[Kategorie:Spolupracovníci Ottova slovníku naučného]] hnrws1j0tmsrx5yv2pzvgmh45iq2qm2 0 68414 336730 313713 2026-09-05T08:26:05Z Lenka64 2855 kor. 336730 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST=Dillenburg |PŘEDCHOZÍ= Dillen, Johann Jakob |DALŠÍ= Dillens, Julien }} {{Textinfo |TITULEK= Dillenburg |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |POPISEK= |ZDROJ=Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO= |LICENCE=PD origin |LICENCE-PŘEKLAD=CC BY-SA 3.0 |WIKIPEDIA-HESLO= Dillenburg }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Dillenburg}}''', město v Německu, v pruské provincii Hesensko-Nasavsko, rozkošně umístěné uprostřed dobře zalesněné oblasti, na řece Dill, 25 mil severozápadně z Giessenu na železnici do Troisdorfu. Pop. 4500. Na vyvýšennině nad ním leží zřícenina hradu Dillenburg, založeného hrabětem Jindřichem z Nassau, okolo roku 1255, a rodiště knížete Viléma Oranžského (1533). Má evangelický kostel s hrobkou knížat z Nassau-Dillenburgu, římskokatolický kostel, klasickou školu, učitelský seminář a obchodní komoru. Průmyslové podniky zahrnují železárny, koželužny a výrobu doutníků. Pro své krásné okolí se Dillenburg stal oblíbeným letoviskem. {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Dillenburg]] 4mzve14yhrp4lrbb14oe7naqbxvwovq 0 80553 336755 269023 2026-09-05T10:35:29Z Xqbot 12612 oprava dvojitého přesměrování na „[[Národní listy/1912/6. říjen/Půlnoc bohů]]“ 336755 wikitext text/x-wiki #PŘESMĚRUJ [[Národní listy/1912/6. říjen/Půlnoc bohů]] 2wm9rdt67nd1kbkfuqgvz220q2hpz7n 0 98502 336751 335190 2026-09-05T10:35:09Z Xqbot 12612 oprava dvojitého přesměrování na „[[Měl jsem psa a kočku/Dášeňka čili Život štěněte/1]]“ 336751 wikitext text/x-wiki #PŘESMĚRUJ [[Měl jsem psa a kočku/Dášeňka čili Život štěněte/1]] 2va47y97obbuboe4c23tiz6i4wtlt70 0 98503 336752 335192 2026-09-05T10:35:14Z Xqbot 12612 oprava dvojitého přesměrování na „[[Měl jsem psa a kočku/Dášeňka čili Život štěněte/2]]“ 336752 wikitext text/x-wiki #PŘESMĚRUJ [[Měl jsem psa a kočku/Dášeňka čili Život štěněte/2]] iyts1jhb2pzhn04if75lif12hb95j1h 0 98504 336753 335194 2026-09-05T10:35:19Z Xqbot 12612 oprava dvojitého přesměrování na „[[Měl jsem psa a kočku/Dášeňka čili Život štěněte/3]]“ 336753 wikitext text/x-wiki #PŘESMĚRUJ [[Měl jsem psa a kočku/Dášeňka čili Život štěněte/3]] nigkrcq8crky1ac0w7f18sepjah4unr 0 98505 336754 335196 2026-09-05T10:35:24Z Xqbot 12612 oprava dvojitého přesměrování na „[[Měl jsem psa a kočku/Dášeňka čili Život štěněte/4]]“ 336754 wikitext text/x-wiki #PŘESMĚRUJ [[Měl jsem psa a kočku/Dášeňka čili Život štěněte/4]] 502ypto5iabferlshyr6pkanx3yvzwv 252 98824 336682 336642 2026-09-04T17:36:21Z Jean-Paul 8278 obsah 336682 sanitized-css text/css p { margin: .1em 0; text-indent: 2em; text-align: justify; } h2 { display: block; margin: 0 0 1em 0; border-bottom: none; text-align: center; font-variant: small-caps; letter-spacing: 0.08em; } .mw-heading2 { border-bottom: none; } .prvni-odstavec { margin: .1em 0; text-indent: 0; text-align: justify; } .iniciala { font-size: 2em; font-weight: 400; line-height: 1; display: inline-block; vertical-align: baseline; } /* Obsah */ .obsah-kniha { font-size: 80%; width: 80%; margin: 1em auto; } .obsah-radek { display: flex; align-items: baseline; margin: .15em 0; } .obsah-radek a { font-variant: small-caps; } .obsah-tecky { flex: 1; border-bottom: 2px dotted currentColor; margin: 0 .4em; } .obsah-strana { white-space: nowrap; } j70w1429z2ls0hk8kd69yviql2brn4o 250 98836 336683 335793 2026-09-04T18:01:24Z Jean-Paul 8278 upraveno 336683 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>__NOEDITSECTION__ <br/> <div style="text-align:center;font-size:xx-large">'''{{Prostrkaně|OBSAH}}'''</div> <br/> {{Vspace}} '''''{{Uprostřed|KNIHA I.}}''''' {{Vspace}} <big>'''{{Uprostřed|{{Prostrkaně|PŘEDEHRA}}}}'''</big> <div class="obsah-kniha"> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Brandonovi|Brandonovi]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">13</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Ronderovi|Ronderovi]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">28</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Jeden z Janiných dnů|Jeden z Janiných dnů]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">38</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Drzý slon|Drzý slon]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">58</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Paní Brandonová jde na čaj|Paní Brandonová jde na čaj]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">76</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Seatownská mlha a katedrální prach|Seatownská mlha a katedrální prach]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">88</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Ronderův den|Ronderův den]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">106</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Syn — otec|Syn — otec]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">125</span></div> </div> <div style="text-align:center>'''––––'''</div> <br/> {{Vspace}} '''''{{Uprostřed|KNIHA II.}}''''' {{Vspace}} <big>'''{{Uprostřed|{{Prostrkaně|GALERIE ŠEPTŮ}}}}'''</big> <div class="obsah-kniha"> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/V pět hodin — Zelený mrak|V pět hodin — Zelený mrak]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">143</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Duše v neděli|Duše v neděli]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">149</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Prolog prvního května|Prolog prvního května]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">161</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Blahovolné srdce|Blahovolné srdce]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">173</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Falk u řeky|Falk u řeky]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">195</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Falkův útěk|Falkův útěk]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">214</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Brandon se ozbrojuje|Brandon se ozbrojuje]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">232</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Vítr se žene nad domem|Vítr se žene nad domem]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">250</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Srážka|Srážka]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">257</span></div> </div> <div style="text-align:center>'''––––'''</div><noinclude></noinclude> ovhjrnjklkp1a0l4gtbb5rhgzwgbe5b 250 98853 336740 335881 2026-09-05T08:43:38Z Jean-Paul 8278 první odstavec + iniciála 336740 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>__NOEDITSECTION__ == Ronderovi == <div class="prvni-odstavec"><span class="iniciala">V</span>lak, který přivezl Falka Brandona zpět do Polchesteru, přivezl také Ronderovy — Bedřicha Rondera, nově jmenovaného kanovníka polchesterského, a&nbsp;jeho tetu, slečnu Alici Ronderovou. Stanice je obklopila tmavým, špinavým, kalným mrakem, ozařovaným záblesky světla a&nbsp;ohně, otřásaným výkřiky, rachotem, třeskavými nárazy vozů o&nbsp;vozy, hrčením drožek po kamení venku. Dnes také svištěl a&nbsp;rozsypával se déšť na skleněné střeše. Ronderovi tu stáli, nikoli zmateni, neboť to nebyli nikdy, ale uvažujíce, co by nejlépe udělali. Nový kanovník byl kulatý muž, kulatých ramenou, kulatého obličeje, kulatého bříška, kulatých nohou. Jsa hodně vysoké postavy, nebyl směšný, ale zdálo se, kdybyste ho položili, že by se beze všeho kutálel, pořád se usmívaje, až na konec stanice. Měl veliké, velmi kulaté brejle. Jeho černý kněžský kabát, kalhoty a&nbsp;klobouk byly úzkostlivě čisté a&nbsp;módního tvaru. Nebyl švihákem, ale nebyl ošumělý. Mnoho se usmíval, ale ne nervosně, jak se kněží domněle usmívají, ne přílišně, nýbrž prostě s&nbsp;upřímnou veselostí. Jeho teta se odrážela od něho; byla hubená, rovná, měla tuhý bílý límeček, malou černou vázanku, žaket podobný mužskému kabátu, sukni beze všech nesmyslů. Vůbec na ni nikde nebylo nesmyslu. Nebyla snad nevlídná, ale věc, o&nbsp;kterou šlo, byla přednější.</div> „Tak, co uděláme?“ ptal se. „Sebereme zavazadla a&nbsp;vyhledáme drožku“, odpověděla rozhodně. Našli svá zavazadla, a&nbsp;bylo jich mnoho; slečna Ronderová přesvědčivši se, že jsou všecka a&nbsp;že nosič nejeví žádného nesmyslu, dala se k&nbsp;východu a&nbsp;její synovec za ní. Když přišli na prostranství před stanicí, plné vůně sena a&nbsp;deště, liják zvolna stahoval své síly odvolávaje je postupně, takže kapky teď šelestily krapy, krapy — pit, pit. Ho-<noinclude>{{Uprostřed|28}}</noinclude> 0lir2agerqm4opszn00jyjfdfu2p6al 250 98865 336739 335897 2026-09-05T08:42:13Z Jean-Paul 8278 první odstavec + iniciála 336739 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>__NOEDITSECTION__ == Jeden z Janiných dnů == <div class="prvni-odstavec"><span class="iniciala">Z</span>dá se mi nesnadné představiti si nyní, jak za těch dob byl Polchester odloučen od života světa. I&nbsp;nyní, kdy válka vzrušila a&nbsp;sblížila každou vesničku ve Veliké Britanii, zůstaly Polchesteru pořád ještě některé zbytky odloučenosti; ale tenkrát — byla by to mohla býti hradbami uzavřená středověká pevnost, přese všecko její spojení s&nbsp;vnějším světem.</div> Toto odloučení bylo zachováváno docela úmyslně. Nemíním tím ovšem, že si snad paní Combermereová a&nbsp;Brandon, starý Bentinck-Major a&nbsp;paní Sampsonová řekli doslova; „Zachováme to město pro sebe a&nbsp;budeme jeho hradeb bránit proti každému novému vetřelci, proti každé nové myšlence, proti každému novému zvyku a&nbsp;každému novému podnětu. Spíše se necháme všichni pobít, než bychom dopustili, aby vymizela nějaká stará forma, tradice nebo pověra!“ Nebylo to takto uvědomělé, ale účinkem se to tomu rovnalo. A&nbsp;byli podivuhodně podporováni okolnostmi. Je pravda, že Polchesterem šla hlavní trať z&nbsp;Drymouthu, ale cestující tudy jedoucí spěchali na jih, a&nbsp;jen něco málo turistů, něco Američanů a&nbsp;citových lidí se zastavovalo, aby si prohlédli katedrálu; a&nbsp;těm, kteří se zastavovali, zdál se hotel „u býka“ nemožně nevyhovujícím a&nbsp;nepohodlným hostincem a&nbsp;nepřicházeli už po druhé. Je pravda, že i&nbsp;tenkrát r. 1897, bystří obchodníci, jako Crosbie a&nbsp;John Allen, Croppet a&nbsp;Fred Barnstaple mnoho agitovali, aby uvedli město ve větší známost a&nbsp;učinili je ve směru obchodním přitažlivějším. Teprve později bylo založeno hřiště pro golf a&nbsp;povstal hotel St. Leath na Pol Hillu. Ale zkoušely se jiné věci — parníky na Polu, výletní vozy s&nbsp;lavicemi na rozličná zajímavá místa atd. — ale tenkrát všecky ty námahy byly marné. Katedrála byla na ně příliš silná, především byli Brandon a&nbsp;paní Combermereová příliš silní pro ně. Nic se nestalo k&nbsp;přilákání<noinclude>{{Uprostřed|38}}</noinclude> 8i8baxw0rmvfdimk00a32v9z90bdyg8 250 98922 336737 336277 2026-09-05T08:40:30Z Jean-Paul 8278 první odstavec + iniciála 336737 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>__NOEDITSECTION__ == Drzý slon == <div class="prvni-odstavec"><span class="iniciala">A</span>rchidiakon Brandon překonal neočekávaně rychle ránu, kterou mu zadal Falkův nenadálý návrat. Pomáhala mu při tom předně jeho pevná víra v&nbsp;Boha, který jej měl zvláště na zřeteli a&nbsp;nikterak mu neublíží. Když Bůh usoudil, že Falkovi bude lépe odejíti z&nbsp;Oxfordu, bylo pošetilé uváděti důvody, že by bylo bývalo moudřejší, kdyby tam byl zůstal. Za druhé mu pomáhala jeho láska k&nbsp;synovi a&nbsp;jeho hrdost na něj. Nezávislost a&nbsp;pohrdavost, které měly tak veliký podíl v&nbsp;povaze Falkově, byly mu sympatické. Třebas je potíral a&nbsp;stavěl se jim na odpor (jak činíval často), vždy bylo za tím vytýkáním oceňování a&nbsp;schvalování. To byl způsob vhodný pro jeho syna, jak se chovati k&nbsp;lidem — lusknouti si prsty v&nbsp;odpověď na znamení opovržení! Udělat to je přirozená věc, když starý svět je tak hloupý. Za třetí mu pomáhala jeho rodová hrdost. Potřeboval jen uvažovati jednu noc, aby dospěl k&nbsp;rozhodnutí, že Falk v&nbsp;té věci byl úplně v&nbsp;právu a&nbsp;Oxford úplně v&nbsp;neprávu. Dva dni po návratě Falkově napsal (nepověděv synovi nic) prefektovi Falkovu vřelý list, vyslovuje své přesvědčení, že se prefekt s&nbsp;ním srovná v&nbsp;tom, že by možná trochu více taktu a&nbsp;diplomatické obratnosti bylo zabránilo tak neblahému konci. Není jeho, Brandonovou věcí naznačovati, že úřední místa v&nbsp;Oxfordě jsou snad trochu pozadu za duchem času, trochu ze světa. Je však asi pravda, že dlouhý pobyt v&nbsp;Oxfordě zabránil jmenovaným úředním místům uvědomiti si sklon nynější doby a&nbsp;oceniti nového ducha nezávislosti, který vyrůstá v&nbsp;mladší naší generaci. Jemu, archidiakonu Brandonovi, zdá se prý zřejmé, že není již možná nakládati s&nbsp;lidmi Falkova věku a&nbsp;povahy jako s&nbsp;pouhými chlapci, a&nbsp;ačkoli je přesvědčen, že úřední místa v&nbsp;Oxfordě učinila co mohla, doufá prý přece, že jim tato neblahá příhoda dá možnost, aby si uvědomila, že nežijeme ve středověku, nýbrž v&nbsp;posledních letech století devatenáctého. Bude<noinclude>{{Uprostřed|58}}</noinclude> gdq36fb2ly0gka3feegkrirsvaat5z0 250 98923 336738 336278 2026-09-05T08:40:52Z Jean-Paul 8278 336738 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>se možná někomu zdáti trochu ironické, že archidiakon, který byl nejkonservativnějším člověkem na světě, psal takto jedné z&nbsp;našich nejkonservativnějších institucí, ale — „Dříve než byl Oxford, byli Brandonové…“</div> Co poznamenal prefekt, když ten list četl, nezachovalo se v&nbsp;paměti. Brandon o&nbsp;tom všem Falkovi nic nepověděl. Za prvních neděl po návratě Falkově zachovával ovšem přísné a&nbsp;důstojné mlčení. Konec konců se musí hoch naučiti, že autorita je autorita; a&nbsp;chlubil se tím, že ví lépe než všichni oxfordští „Donové“, jak cvičit a&nbsp;vychovávat mládež. Přes to proráželo světlo. Některé z&nbsp;Falkových vtipů byly tak dobré, že se jeho otec, který měl skutečný smysl pro šprým, třebaže málo smyslu pro humor, nezdržel smíchu. Velmi brzo nastaly zase mezi otcem a&nbsp;synem dřívější poměry, náhlé výbuchy vášně, vzájemný obdiv a&nbsp;podivná, dosti pathetická, naprosto nevýmluvná láska, která proto nebyla méně pravdivá, že při tom byla úplně sobecká. Byl však ještě čtvrtý důvod, proč Falkův návrat způsobil tak malou bouři. Tím důvodem bylo to, že si archidiakon teď opásával bedra, než se vydal na jedno ze svých slavných válečných tažení. Bylo mnoho válečných tažení v&nbsp;minulých dobách. Válečná tažení byla opravdu tak „dechem chřípí“ archidiakonových, jako bývala kdysi dechem velikého Napoleona — a&nbsp;v&nbsp;každém z&nbsp;nich byl archidiakon vítězem. Toto tažení mělo býti největší ze všech a&nbsp;mělo vtisknouti pečeť celé jeho životní dráze. Tři míle od Polchesteru byla malá vesnička známá pode jménem Pybus St. Anthony. Velmi pěkná vesnice to byla, s&nbsp;ovocnými sady, řekou, starosvětskými domky a&nbsp;krásným normanským kostelem. Ale nebyla slavná svými sady, ani svou řekou ani svým kostelem. Byla slavná proto, že se její obročí už dlouhá léta pokládalo za nejdůležitější v&nbsp;celé diecési polchesterské. Bylo tradicí, že muž, který přišel do Pybus St. Anthony, měl otevřený svět. Když se hledali vhodní lidé pro vyšší místa, hledělo se do Pybus St. Anthony. Bůh sám ví, kolik kanovníků a&nbsp;archidiakonů se tu po prvé uklo-<noinclude>{{Uprostřed|59}}</noinclude> s1oml5d2qhl8402jz7ludw6zw20itc2 250 98976 336663 2026-09-04T16:48:49Z Jean-Paul 8278 založení 336663 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>__NOEDITSECTION__ == Seatownská mlha a katedrální prach == <div class="prvni-odstavec"><span class="iniciala">F</span>alk Brandon věděl docela dobře, že ho matka pozoruje.</div> Bylo to podivné, ale bylo pravda, že si do svého návratu z&nbsp;Oxfordu matky vůbec nikdy nevšímal. Ne že by byl došel k&nbsp;tomu, že matku přezíral, jak činívají mnozí synové pro jednotvárnou pravidelnost její přítomnosti. Také ji nepřezíral proto, že ji, jak se zdálo, tak ohromně přerostl. Nechoval se k&nbsp;ní nevlídně ani s&nbsp;vysoka ani pohrdlivě — nemyslil prostě na ni. Okolnosti jeho nedávného návratu ho přiměly, aby si všímal každého v&nbsp;domě. Měl své tajemství, které ho, jak se zdálo, tak zabíralo a&nbsp;sbíralo, že pokládal za nemožné, aby to všichni kolem něho nepozorovali. Objevil brzo, že jeho otec je příliš ubezpečen a&nbsp;jeho sestra příliš nevinná, aby něco tušili. A&nbsp;on sám nebyl vnímavý člověk; poznal konec konců svět dosud velmi málo a&nbsp;měl mnoho ze sebedůvěry svého otce; přesto však byl chápavý dosti, aby pozoroval, že matka o&nbsp;něm přemýšlí, že ho hlídá, že vyčkává, co udělá… Jeho tajemstvím bylo prostě to, že byl v&nbsp;posledním roce zničován myšlenkami na Annie Hoggovou, dceru hostinského „u psa a&nbsp;ryby“. Ano, zničován bylo pravé slovo. Nebylo by správné říkati, že byl do ní zamilován, nebo že cítil něco určitého pro ni — měl ji pořád na mysli, byl jí pořád znepokojován, nemohl zůstávati vzdálen od ní, chtěl u&nbsp;ní cosi mnohem hlubšího než pouhé dvoření — Co chtěl, nevěděl. Neudržel se, aby k&nbsp;ní nešel, a&nbsp;když byl u&nbsp;ní, přece k&nbsp;ničemu nedošlo. Ona patrně o&nbsp;něj nedbala; nebyl si ani jist, že on ji chce. Za posledního běhu v&nbsp;Oxfordě myslíval na ni — neustále, s&nbsp;palčivou bolestí u&nbsp;srdce. Nepřivolával té výtržnosti, pro kterou byl vyloučen, ale vítal ji. Denně chodil ke „psu a&nbsp;rybě“. Pil jen málo a&nbsp;s&nbsp;nikým nemluvil. Opíral se jen o&nbsp;zeď a&nbsp;díval se na ni. Někdy s&nbsp;ní<noinclude>{{Uprostřed|88}}</noinclude> m4xpwxzdr3m9n095r6wordedd01bx5p 250 98977 336664 2026-09-04T16:51:13Z Jean-Paul 8278 založení 336664 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>promluvil slovíčko. Věděl, že jistě všichni o&nbsp;tom mluví. Možná, že celé město to přemi lálo. Nemohl o&nbsp;tom uvažovat. Neměl plánů, nebyl rozhodnut, nebyl odhodlán — a&nbsp;byl zoufale nešťasten… Do tohoto podivného, temného zmatku vtírala se myšlenka na matku. Měl hned od samého počátku při této věci na mysli otce. Svým sobeckým způsobem miloval otce a&nbsp;byl tak hrdý a&nbsp;spokojen sám se sebou jako on. Byl hrd na to, čím otec byl, na jeho dobromyslné opovrhování jinými lidmi, na jeho pěkný tělesný zjev a&nbsp;na jeho vládnoucí postavení ve městě. Chápal city otcovy a&nbsp;pokládal ho upřímně za skvělého muže, vynikajícího nad všecky ostatní ve městě. Ale to neznamenalo, že kdy poslouchal, co říkal jeho otec. Těšilo ho to, co dělal, a&nbsp;smál se otcově podrážděnosti. Chápal hned od počátku, že by ten jeho poměr k&nbsp;Anně Hoggové mohl otci způsobovati velikou bolest, a&nbsp;ubližovati mu nechtěl. Myšlenka na něj neznamenala, že by mu i&nbsp;jen na chvíli přišlo na mysl nechati všeho k&nbsp;vůli otci — to naprosto ne — ale myšlenka na starého, jak mu říkal, zvyšovala nejasně jeho všeobecnou sklíčenost. Oceňoval způsob, jak otec přijal jeho návrat z&nbsp;Oxfordu. Je znamenitý chlapík. Je to veliká škoda, že mu tou věcí musí způsobovati zármutek. Ale věc je tu — nelze to změnit. Tato fatalistická filosofie u&nbsp;něho na konec řídila vše. „Co musí být, musí být.“ Bude-li zle, má svou odvahu, a&nbsp;také mu pomáhalo jeho opovrhování lidmi… Znal svého otce, ale byl si teď vědom, že vůbec nezná matku. „Co ona si myslí?“ tázal se sám sebe. Jednou odpoledne, když se chystal jíti do Seatownu, potkal na chodbě před svou ložnicí matku. Oba se zastavili, jako by si měli co říci. Nevypadal docela jako její syn, tak hezký, vysoký a&nbsp;tak nepřítulný, jako by se i&nbsp;ve svém domově musil míti na pozoru, jsa hotov postaviti se proti každému, kdo by ohrožoval jeho osobní záměry. „Je jako malá myška,“ myslil u&nbsp;sebe, jakoby ji viděl po<noinclude>{{Uprostřed|89}}</noinclude> d86n9352o19crcu8rym1meurvkg5365 250 98978 336665 2026-09-04T16:52:52Z Jean-Paul 8278 založení 336665 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>prvé, „jako by se chystala uklouznout! mezi pažení stěny. Uvědomil si také prostotu jejích šatů a&nbsp;její plachou, zamyšlenou nesmělost — což všecko jako by viděl po prvé, jako přetvářku za nějakým záměrem snad tak tajným, jako byl jeho. „Ó, Falku,“ řekla a&nbsp;zarazila se, a&nbsp;pak dopověděla otázku, kterou se k&nbsp;němu tak často obracela: „Potřeboval bys něčeho?“ „Ne, matko, děkuji. Chci si zrovna vyjít.“ „Ó, ano…“ Stála ještě hledíc na něj úzkostlivě. „Byla bych ráda věděla — Jdeš do města?“ „Ano, matko. Je něco, co bych ti mohl udělat?“ „Ne, děkuji ti.“ Pořád se nehnula. „Jana si vyšla,“ pravila. Pak mluvila rychle dále. „Ráda bych, kdybys mi pověděl, kdyby něco bylo —“ „Inu, ovšem.“ Zasmál se. „Co vlastně myslíte?“ „Nic, můj milý. Jen bych ráda věděla, jaké máš plány.“ „Plány? Nemám plánů.“ „Ne, ale myslím si pořád, že znenadání odejdeš. Možná, že bych ti mohla pomoci. Vím, že toho není tuze mnoho, co mohu udělat, ale ať bys mi řekl cokoli, myslím, že bych ti mohla při tom pomoci… Ráda bych ti pomohla.“ Pozoroval, že se nějakou dobu připravovala, že s&nbsp;ním promluví, a&nbsp;že toto její vyzvání bylo výsledkem zoufalého rozhodnutí. Byl dojat. „Zcela dobře, matko. Tuším, že otec a&nbsp;vy si myslíte, že bych se tu neměl tak povalovat a&nbsp;lenošit.“ „Ó, otec mi o&nbsp;tobě nic neříkal. Nevím, co si myslí. Ale scházel bys mi, kdybys odešel. Je to pěkné pro nás, že tě tu máme, ačkoli tobě se to ovšem musí zdát nudné.“ Ustoupil ke zdi a&nbsp;hleděl kolem ní oknem, které ukazovalo šedé nebe mlhavého dne. „Což, je to pravda, že jsem se rozhodl brzo něco udělat. Nemohu takhle být pořád doma. Znám jednoho člověka v&nbsp;Londýně, který mne žádá, abych se s&nbsp;ním pustil do jedné věci…“ {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|90}}</noinclude> 56a1v6mkp7eqdc474hqjpyzacoo3nei 250 98979 336666 2026-09-04T16:55:08Z Jean-Paul 8278 založení 336666 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>„Do jaképak věci, můj milý?“ „Souvisí s&nbsp;vývozním obchodem. Mám cestovat. Líbilo by se mi to. Myslím, bohužel, že jsem trochu neklidný. Potřeboval bych do toho vrazit nějaké peníze, ovšem, dostanu-li něco od otce… Chce, abych šel do parlamentu.“ „Do parlamentu?“ „Ano,“ zasmál se Falk. „To je jeho nejnovější nápad. Mluvil o&nbsp;tom nedávno večer. Toť se rozumí, je to hloupost. To není naprosto můj obor. Řekl jsem mu to.“ „Nechtěla bych, abys vůbec odcházel,“ opakovala. „Pro mne by to znamenalo veliký rozdíl.“ „Opravdu?“ Cítil podivné, záhadné nutkání, aby s&nbsp;ní mluvil o&nbsp;Anně Hoggové. Myšlenka na matku a&nbsp;na Annu Hoggovou zároveň ukázala mu ihned, jak to je nemožné. Náležely rozdílným světům. Rozzlobil se najednou na nesnáze, které mu život proti jeho přání působil. „Vždyť já tu ještě nějakou dobu pobudu, matko,“ řekl. „No musím teď jít. Umluvil jsem si schůzku s&nbsp;kamarádem.“ Usmála se a&nbsp;zmizela ve svém pokoji. Celou cestu do Seatownu byl tou malou rozmluvou zmaten a&nbsp;podrážděn. Zdálo se, že není možná pohrdati lidmi na základě pouhého rozhodnutí, že jimi budeme pohrdati. Po celou dobu neústupně působila nějaká síla mimo nás a&nbsp;mimo ně, abychom zaujali místa, aby se utvořily vztahy. Člověk je prostě nepatrným sedlákem na šachovnici… nepatrným sedlákem na šachovnici… Ale co si matka myslila? Říkal jí snad někdo něco? Možná, že už to věděla o&nbsp;Anně. Ale co mohla vědět? Dívky jako Annie byly mimo její obzor. Co mohla jeho matka vědět o&nbsp;životě? Den mu nepomáhal proti jeho nespokojenosti. Hustá mlha se nesnesla na město, ale vyslala svého předchůdce, vlhký, šerý, lehký závoj vznášející se od moře, skličující, poněvadž odnímal všecku krásu a&nbsp;nenechával místo ní ani vyzývavé ošklivosti. Ani za nejpěknějšího dne nebyl Seatown krásný. Četl jsem v&nbsp;knihách romantické popisy glebeshirských zákoutí,<noinclude>{{Uprostřed|91}}</noinclude> n0ye1z1jq4bxaqxja7frkdmvy39bi2c 250 98980 336667 2026-09-04T16:57:07Z Jean-Paul 8278 založení 336667 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>glebeshirských měst s&nbsp;romantickou hospodou, pískem posypané podlahy, rybářů se zlatými kroužky v&nbsp;uších a&nbsp;podivným klením na rtech. V&nbsp;jedné knize, pamatuji se, byl pěkný obraz takového místa s&nbsp;krásnými, tančícími dívkami a&nbsp;tajemnými starci vypravujícími tajemné pověsti o&nbsp;strašidlech a&nbsp;skřítcích a&nbsp;v&nbsp;dálce ovšem kdosi zpíval píseň, a&nbsp;měsíc vycházel a&nbsp;byl tam vtroušen pěkný malý úryvek v&nbsp;glebeshirském nářečí. Všecko náramně hezké… Seatown si nemůže činiti nároky na nic tak pěkného. Možná, kdysi jednou, když tu byla jen katedrála, hrad, skála a&nbsp;trochu domků dole u&nbsp;řeky, když přicházely večerní dobou od moře podivné cizí lodi, když háje byly divokými lesy a&nbsp;duny byly holé a&nbsp;nevzdělané, měl Seatown svou romantiku, ale tomu je už dávno. Seatown byl za posledních dob místem špatně odvodňovaným, kde se špatně pilo, špatně žilo a&nbsp;špatně umíralo. Muži, kteří přicházeli do jeho úzkých uliček, byli pobudové, zahaleči, vyvrhelové. Ženy většinou nebyly lepší, než mohly být, a&nbsp;děti byly nejzanedbanější a&nbsp;nejnezpůsobnější z&nbsp;celého Glebeshiru. Malá čest pro kanovníky, městské radní a&nbsp;prospívající hospodáře, že tomu tak bylo; ale na jejich obranu mohlo by se uvésti, že bylo potřebí velmi statečného kanovníka a&nbsp;nejsrdnatějších radních, aby se vyrušilo to malé hnízdo. A&nbsp;přišel čas, kdy bylo vyrušeno… Ani Pol, pěkná řeka dosti vzdálená od města v&nbsp;končinách, kam sahají lesy, neposkytoval pěkné podívané při odlivu, když nebylo vidět nic než mělký šedavý tok řinoucí se mezi bahnitými břehy k&nbsp;svému cíli, k&nbsp;moři. Při přílivu bila řeka do chatrné kamenné zdi, vroubící Pennicent Street; a&nbsp;za řekou byla zelená pole a&nbsp;vystupovalo návrší s&nbsp;lesem jako chocholem na vrchole. Když se přicházelo od řeky po zelených březích, byl malebný pohled na Seatown s&nbsp;jeho schátralými domky nahromaděnými v&nbsp;nepořádku na úpatí skály, ovládaný nádherně katedrálou a&nbsp;zámkem. Tento pohled z&nbsp;dálky je nejlepší, co lze pověděti o&nbsp;Seatowně. Dnes, v&nbsp;mlhavém mžení působilo město dojmem hrozně skličujícím. Falk sestoupil do Bridge Street jako do vlhké-<noinclude>{{Uprostřed|92}}</noinclude> t1spv61oiqnbgwg8bidm6h6mkncwble 250 98981 336668 2026-09-04T16:58:52Z Jean-Paul 8278 založení 336668 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>ho, ztuchlého sklepení. Některé domy zde kdysi bývaly pěkné; byly tu vchody se sloupy, hluboko zasazené dveře a&nbsp;oblouková okna, což z&nbsp;nich činilo chudé příbuzné krásných, blahosklonných domů v&nbsp;slohu doby Jiřího v&nbsp;Orange Street. Ulice vedoucí příkře dolů k&nbsp;řece byla nečistá blátem a&nbsp;nedbalostí. Mnohá okna byla rozbitá, tabule zalepeny papírem, prádlo bylo rozvěšeno od! domu k&nbsp;domu. Okna, která nebyla rozbitá, byla hermeticky uzavřena a&nbsp;plna špinavých sazenic a&nbsp;kapradí, a&nbsp;tu a&nbsp;tam byla postavena lícem do ulice podobenka rozpačitého námořníka, nebo usmívajících se novomanželů. Bridge Street náhle ústila se špinavou bezduchostí do Pennicent Street. Tato ulice, hlavní ulice seatownská, byla asi kdysi pěkně vydlážděnou cestou pobřežní. Domy ukazovaly, více než domy v&nbsp;Bridge Street, svými vchody s&nbsp;pilíři a&nbsp;svými vybledlými stěnami z&nbsp;červených cihel, že bývaly kdysi panskými sídly, snad se zahradami sahajícími až k&nbsp;řece a&nbsp;s&nbsp;krásným rozhledem na luka a&nbsp;lesy za řekou. Dnes bylo všecko zahaleno mlhou, která nebyla nehybná, nýbrž svým měnivým pohybem jako živá, odhalujíc tu okno, tam dveře, teď komín, teď stupně, které se zdály vésti do vzduchu, a&nbsp;řeka nyní plná a&nbsp;omývající kamennou hráz zdála se býti jejím opilým zmateným hlasem. „Nepatrnými sedláky na šachovnici jsme,“ zamumlal znova Falk. Zdálo se to býti logickým závěrem myšlenek, které ho cestou trápily jako mouchy. Kdosi do něho vrazil, když se na chvilku zastavil, chtěje se rozhlédnout! po hostinci. Prudký záchvat zlosti se ho zmocnil, tak náhlý a&nbsp;zuřivý, že se ho lekl, jako by byl uviděl vlastní obličej v&nbsp;zrcadle. Ale neřekl nic. „Promiňte,“ promluvil hlas a&nbsp;stín se rozplynul v&nbsp;stín. Našel „psa a&nbsp;rybu“ dosti snadno. Zrovna za ním byla řeka sevřena skaliskem sahajícím skoro doprostřed řeky a&nbsp;tvořila jakýsi vodopád. Za přílivu hnala se přes tu překážku úžasně šplouchajíc a&nbsp;kloktajíc. I&nbsp;když voda byla nejnižší, bylo na tom místě slyšeti nejasné bublání. Falk uváděl tento zvuk vždy ve spojení s&nbsp;hostincem a&nbsp;s&nbsp;mocí nebo<noinclude>{{Uprostřed|93}}</noinclude> rheus3vl7b7zrqtjfhnggnh7zhl2qui 250 98982 336669 2026-09-04T17:00:41Z Jean-Paul 8278 založení 336669 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>kouzlem hostince, které ho jímalo — snad to byla „černá magie“. Bude slyšet to bublání do smrti. Prošel chodbou a&nbsp;dal se napravo do hostinské místnosti. Takový mlhavý den býval vždy na prospěch Hoggovu obchodu. Plyn hořel a&nbsp;syčel nahoře, jako by dělal ironické poznámky o&nbsp;pošetilosti lidských bytostí, které byly pod ním. Místnost byla plná, ale většina těch mužů — námořníků, povalečů a&nbsp;několik venkovanů — shrnula se u&nbsp;pultu. Falk přešel ke stolu v&nbsp;koutě u&nbsp;okna, svému obvyklému místu. Zdálo se, že si ho nikdo nevšímá, ale brzo přistoupil k&nbsp;němu zavalitý, usmívající se Hogg. Nikdo nikdy neviděl Samuela Hogga rozzlobeného — ne, nikdy, i&nbsp;když byla v&nbsp;hospodě rvačka a&nbsp;on byl donucen vyhazovat lidi dveřmi a&nbsp;okny. Nebylo tu mnoho rvaček. Lidé se ho báli přes jeho dobrý rozmar. Říkali o&nbsp;něm, že se ničeho nezalekne, ačkoli nikdo nevěděl, co se tím vlastně myslilo. Měl vlídné slovo pro každého; žádný zločin, žádná lidská chyba ho nepohoršovala. Všemu se smál. A&nbsp;přece se ho lidé báli. Snad právě proto. Největší hříšník má jakési měřítko dobra a&nbsp;zla. Sám se jím třebas neřídí, ale rád je vidí. „Ó, ten je mazaný,“ byl úsudek, který se o&nbsp;Samuelu Hoggovi pronášel v&nbsp;Seatowně, a&nbsp;je jisto, že nebožka paní Hoggová, přes dobrý rozmar svého manžela, nebyla šťastnou ženou. Přistoupil teď k&nbsp;Pálkovi usmívaje se a&nbsp;ptal se, čeho si přeje. „Ošklivý den,“ řekl. Falk si objednal svůj nápoj. Mlhou a&nbsp;zhoustlým vzduchem připomínaly zvonky na katedrále hodinu. Podivné, jak je bylo slyšet v&nbsp;každém koutě po celém Polchesteru. „Zdá se, že se ještě do večera rozprší,“ řekl Hogg, vraceje se k&nbsp;pultu. Falk tu seděl a&nbsp;pozoroval. Některé z&nbsp;těch mužů znal, některé neznal, ale dnes byli všichni pro něj stíny. Bylo podivné, jak se ho od chvíle, kdy překročil práh toho domu, zmocnilo prudké rozechvění a&nbsp;očekávání, hrnouc se na něj, pohlcujíc ho, až v&nbsp;něm tonul tělem i&nbsp;duší. Utonuv v&nbsp;něm seděl tu, nehýbaje se a&nbsp;upíraje oči na dveře.<noinclude>{{Uprostřed|94}}</noinclude> owj46lkir6gr04e68nv3t19mwcuzgxs 250 98983 336670 2026-09-04T17:02:27Z Jean-Paul 8278 založení 336670 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Bylo tu mnoho hluku, smíchu, klení, hlasů zvyšovaných a&nbsp;tlumených, které byly jaksi obzorem, nad nímž se vznášel hlas, vypravující nekonečný příběh. Vešla Annie Hoggová a&nbsp;naráz se Falkovi sevřelo hrdlo a&nbsp;cítil, jak mu krev bije až v&nbsp;dlaních. Obcházela, hovoříc s&nbsp;muži, přinášejíc nápoje, lhostejná a&nbsp;jako vzdálená, jako bývala vždy. Když jste ji viděli zde v&nbsp;šeru přeplněné místnosti, plné zápachu, nebylo na ní nic příliš pozoruhodného. Vypadala nebojácně, rozhodně a&nbsp;sebevědomě; někdy bývala krásná, ale ne teď. Byla ženou, po které by se byla většina mužů ohlédla. Její výraz nebyl nevrlý ani opovržlivý; v&nbsp;tom snad bylo cosi zchytralého, neboť v&nbsp;jejích očích byl vlastní zvláštní život a&nbsp;samostatnost se jevila v&nbsp;tom, jak nesla hlavu. Falk neodvracel očí od ní. V&nbsp;tu chvíli právě šla místností a&nbsp;zahlédla ho. Nepřistoupila k&nbsp;němu hned, ale zastavila se a&nbsp;promluvila na někoho jiného u&nbsp;jiného stolu. Na konec se objevila vedle něho, stanuvši u&nbsp;jeho stolu a&nbsp;hledíc přes jeho hlavu oknem za ním. „Ošklivé počasí, pane Brandone,“ pravila. Její hlas byl tichý a&nbsp;ne nepříjemný; ačkoli vyslovovala „r“ hr čivě, nebyla její glebeshirská výslovnost příliš patrná, a&nbsp;mluvila zvolna, jako by se snažila vybírati svá slova. „Ano,“ odpověděl Falk. „Ale pro váš obchod je to dobré.“ „Šeredné počasí je vždycky vhání sem,“ řekla. Nehleděl na ni. „Měla jste dnes mnoho práce?“ „Nemnoho dnes ráno,“ odpověděla. „Byla jsem teď dva dni u&nbsp;tety v&nbsp;Borheddoně.“ „Ano. Pozoroval jsem, že jste nebyla doma,“ pravil. „Měla jste se dobře?“ „Ušlo to,“ odpověděla. „Tetě bylo zle tuhle zimu; měla zápal průdušek. Chuděrka, myslím, že ji to teď někdy sebere.“ „Je pěkně v&nbsp;Borheddoně?“<noinclude>{{Uprostřed|95}}</noinclude> 4cpe49vudfe5p2bdplfgexv8k40czz7 336672 336670 2026-09-04T17:04:11Z Jean-Paul 8278 nop 336672 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Bylo tu mnoho hluku, smíchu, klení, hlasů zvyšovaných a&nbsp;tlumených, které byly jaksi obzorem, nad nímž se vznášel hlas, vypravující nekonečný příběh. Vešla Annie Hoggová a&nbsp;naráz se Falkovi sevřelo hrdlo a&nbsp;cítil, jak mu krev bije až v&nbsp;dlaních. Obcházela, hovoříc s&nbsp;muži, přinášejíc nápoje, lhostejná a&nbsp;jako vzdálená, jako bývala vždy. Když jste ji viděli zde v&nbsp;šeru přeplněné místnosti, plné zápachu, nebylo na ní nic příliš pozoruhodného. Vypadala nebojácně, rozhodně a&nbsp;sebevědomě; někdy bývala krásná, ale ne teď. Byla ženou, po které by se byla většina mužů ohlédla. Její výraz nebyl nevrlý ani opovržlivý; v&nbsp;tom snad bylo cosi zchytralého, neboť v&nbsp;jejích očích byl vlastní zvláštní život a&nbsp;samostatnost se jevila v&nbsp;tom, jak nesla hlavu. Falk neodvracel očí od ní. V&nbsp;tu chvíli právě šla místností a&nbsp;zahlédla ho. Nepřistoupila k&nbsp;němu hned, ale zastavila se a&nbsp;promluvila na někoho jiného u&nbsp;jiného stolu. Na konec se objevila vedle něho, stanuvši u&nbsp;jeho stolu a&nbsp;hledíc přes jeho hlavu oknem za ním. „Ošklivé počasí, pane Brandone,“ pravila. Její hlas byl tichý a&nbsp;ne nepříjemný; ačkoli vyslovovala „r“ hr čivě, nebyla její glebeshirská výslovnost příliš patrná, a&nbsp;mluvila zvolna, jako by se snažila vybírati svá slova. „Ano,“ odpověděl Falk. „Ale pro váš obchod je to dobré.“ „Šeredné počasí je vždycky vhání sem,“ řekla. Nehleděl na ni. „Měla jste dnes mnoho práce?“ „Nemnoho dnes ráno,“ odpověděla. „Byla jsem teď dva dni u&nbsp;tety v&nbsp;Borheddoně.“ „Ano. Pozoroval jsem, že jste nebyla doma,“ pravil. „Měla jste se dobře?“ „Ušlo to,“ odpověděla. „Tetě bylo zle tuhle zimu; měla zápal průdušek. Chuděrka, myslím, že ji to teď někdy sebere.“ „Je pěkně v&nbsp;Borheddoně?“ {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|95}}</noinclude> qrkw2st5vmlsry7dx14rm7akcpuq6j6 250 98984 336671 2026-09-04T17:03:48Z Jean-Paul 8278 založení 336671 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>„Ne příliš. Není co dělat, víte. Ale mám ráda trochu klidu na den, dva. Jak vy jste se měl, pane Brandone?“ „Ó, mám se dobře. Odjedu teď některý den do Londýna a&nbsp;ohlédnu se po něčem.“ Vzhlédl náhle ostře na ni, jako by chtěl postihnouti nějaký zájem u&nbsp;ní. Ale nejevila nijakého hnutí mysli. „Což, myslím si, že to pro vás je nudné, takovéhle malé město. V&nbsp;Londýně je, myslím, živo.“ „To je. Co pak myslíte, podívala byste se tam ráda?“ „Myslím, že se tam někdy podívám. Nevíte nikdy, kde vás čeká štěstí. Ale nejsem tak hrozně nedočkavá… No, musím zase do práce.“ Pohlédl jí do očí a&nbsp;zadíval se do nich. „Vraťte se na chvilku, až budete mít lépe pokdy. Mám něco, co vám chci říci.“ Její snědá tvář se docela lehce zarděla. „Dobře,“ řekla. Když odešla, nabral zhluboka dechu, jako by byl překonal jakési veliké nenadálé nebezpečenství. Cítil, že by byl vstal a&nbsp;rozbil všecko v&nbsp;místnosti, kdyby byla odmítla přijít. Teď, jako by se byl tou krátkou rozmluvou ubezpečil se zřetelem k&nbsp;ní, rozhlížel se po pokoji. Najednou upoutal jeho pozornost muž, který seděl naproti němu v&nbsp;druhém koutě opíraje se zády o&nbsp;zeď. Byl to muž pozoruhodný svou neobyčejnou hubeností, bujnou kadeří černých vlasů, která mu padala přes čelo až skoro na oči, a&nbsp;jakousi ošumělou, zpustlou vznešeností, která v&nbsp;něm byla. Falk ho trochu znal. Jmenoval se Edmund Davray a&nbsp;žil teď už hodnou řadu let v&nbsp;Polchesteru. Byl umělec a&nbsp;přišel do města jednou v&nbsp;létě konaje pěší turu po Glebeshiru. Upoutal ihned na sebe pozornost jakostí svých maleb, obratným svým chováním a&nbsp;všeobecným dojmem, jako by byl osobou hodně vznešenou. Jeho příjmení bylo francouzské, ale nikdo nevěděl o&nbsp;něm nic určitého. Cosi ho v&nbsp;Polchesteru vábilo a&nbsp;zůstával tu. Udával, že to je katedrála, co ho tak okouzluje; namaloval řadu pozoruhodných<noinclude>{{Uprostřed|96}}</noinclude> sbie9teuj1541wj8hqx321oww7pb0xy 250 98985 336673 2026-09-04T17:05:50Z Jean-Paul 8278 založení 336673 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>náčrtků lodi, choru, kaple sv. Markéty, náhrobku Černého biskupa. Vystavil své obrazy v&nbsp;Londýně a&nbsp;myslilo se, že velmi dobře pochodil. Na krátkou dobu zmizel, ale brzo se vrátil a&nbsp;většinu dní v&nbsp;týdnu bylo ho viděti v&nbsp;katedrále. S&nbsp;počátku měl malý atelier na hořejším konci Orange Street. V&nbsp;tu dobu byl dosti oblíben v&nbsp;polchesterské společnosti. Paní Combermereová se ho ujala a&nbsp;zdál se jí smělý a&nbsp;zábavný. Jeho francouzské jméno dodávalo jeho smělosti jakési pikantnosti; byl neobyčejný; byl překvapující. Bylo dobré pro Polchester míti umělce a&nbsp;vystaviti ho v&nbsp;samém středu města jako symbolický obraz vkusu a&nbsp;vzdělanosti. Ale brzo začínal klesati. Šuškalo se, že pije, že jeho mravy jsou „jen takové, jakých se lze nadít u&nbsp;umělce“, a&nbsp;že je opravdu „příliš podivínský s&nbsp;tou svou katedrálou“. Jednoho dne řekl slečně Dobellové, že by se to, co ona ví o&nbsp;literatuře, vešlo do docela malého hrášku, a&nbsp;při jednom z&nbsp;čajových večírků paní Combermereové „měl v&nbsp;hlavě“. Ale nečekal, až by přerušili styky s&nbsp;ním; přerušil je sám, pustil svůj atelier v&nbsp;Orange Street, bydlil, nikdo nevěděl kde, zanedbával svůj zevnějšek a&nbsp;pil docela bez okolků, kdykoli měl co pít. Vyhýbal se teď spíše každému, než by dopustil, aby se někdo vyhýbal jemu. Býval v&nbsp;katedrále tak často jako předtím, a&nbsp;Lawrence a&nbsp;Cobbett, kostelníci, byli by rádi měli nějakou výmluvu, ale choval se vždy slušně a&nbsp;nikomu nepřekážel. Na konec ho pokládali za „hotového blázna“ a&nbsp;bylo ho viděti, jak kráčeje po ulicích mluví sám se sebou. „Neblahý příklad,“ řekla slečna Dobellová, „umělecké letory, toho podivného daru, který se octl na scestí.“ Falk ho vídal předtím často „u psa a&nbsp;ryby“ a&nbsp;byl s&nbsp;počátku zvědav, není-li Annie Hoggová přitažlivou silou. Bylo však brzo jasno, že tomu tak nebylo. Nepodíval se nikdy na dívku a&nbsp;vůbec také na nikoho jiného v&nbsp;místnosti. Sedal tam prostě hledě chmurně a&nbsp;ztrnule před sebe a&nbsp;pil. Dnes bylo patrno, že Falk upoutal jeho pozornost. Díval se na něj z&nbsp;protějšího kouta podivným vyzývavým pohle-<noinclude>{{Uprostřed|97}}</noinclude> m8thm2czuuj0w0puzij8pb7q44yihlb 250 98986 336674 2026-09-04T17:07:32Z Jean-Paul 8278 založení 336674 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>dem, trochu podobným pohledu Falkovu. Jednou se zdálo, že se rozhodl přejíti k&nbsp;němu a&nbsp;promluviti s&nbsp;ním. Povstal napolo se své židle a&nbsp;klesl zase zpět. Ale jeho oči se vracely zase a&nbsp;zase ke koutu, v&nbsp;němž seděl Falk. Zvonková hra katedrály zalehla tiše dvakráte do místnosti, než se Annie vrátila. „Čeho si tedy přejete?“ tázala se. „Pojďte ven a&nbsp;promluvte se mnou.“ „Ne, to teď nemohu. Otec mě pozoruje.“ „Sejdete se tedy se mnou jednou večer, abychom si mohli promluvit?“ „O&nbsp;čem?“ „O&nbsp;všelijakých věcech.“ „Není to v&nbsp;pořádku, pane Brandone. Co pak by mohl chtít takový pán jako vy s&nbsp;děvčetem, jako jsem já?“ „Chci jen, abychom se dostali trochu ven z&nbsp;toho hluku a&nbsp;z&nbsp;té špíny.“ Najednou se usmála. „Což, — co na tom, udělám-li to. Po večeři je vhodná chvíle. Otec jde nahoru do města hrát kulečník. Po osmé.“ „Kdy?“ „Jakpak — zítra večer?“ „Dobře. Kde?“ „U&nbsp;mlýna. Pět minut odtud.“ „Budu tam,“ řekl. „Mějte se na pozoru, aby vás otec nepřistihl — to je hlavní,“ usmála se dolů na něho. „Jste blázen, pane Brandone, že se obtěžujete s&nbsp;takovou osobou, jako jsem já.“ Neřekl nic a&nbsp;odešla. Po malé chvilce vstal Davray a&nbsp;přešel do kouta Falkova. Bylo patrno, že se hodně důkladně napil. Stál trochu nejistě na nohou. „Vy jste mladý Brandon, není-li pravda?“ zeptal se. Za obyčejných okolností byl by mu Falk řekl, ať táhne k&nbsp;čertu, a&nbsp;bylo by došlo k&nbsp;výtržnosti; ale dnes byl tak docela zabrán do svého vlastního světa, že na něj mohl promluviti kdokoli, smáti se mu, urážeti ho, a&nbsp;nedbal toho. Celé<noinclude>{{Uprostřed|98}}</noinclude> fe42hz86od97w52nmrighmypxz510t0 250 98987 336675 2026-09-04T17:09:20Z Jean-Paul 8278 založení 336675 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>neděle uvažoval o&nbsp;tom kroku, jejž právě učinil; uvažujeme-li dlouho o&nbsp;odvážlivé, nebezpečné věci, nabývá vždy rozměrů obrovských. Tak tomu bylo zde; ta prostá věta žádající jí, aby vyšla a&nbsp;s&nbsp;ním mluvila, zdála se nemožným vyzýváním všelikého osudu, a&nbsp;teď byla propast přeskočena… tak snadně, tak podivuhodně snadně… Z&nbsp;veliké dálky zněla mu slova Davrayova, a&nbsp;v&nbsp;rozmluvě, ke které pak došlo, mluvil jako náměsíčník. „Ano,“ řekl, „mé jméno je Brandon.“ „Věděl jsem to, ovšem,“ řekl Davray. „Viděl jsem vás tu.“ Mluvil velmi rychle a&nbsp;slova se mu hrnula překotně, ne horlivostí, nýbrž spíše jakousi domýšlivou nedbalostí. „Hanebná díra tohle, co? Rád bych věděl, proč sem našinec leze. Musím něco dělat v&nbsp;tomhle mizerném městě. Už jsem se napil dost toho špatného piva. Co říkáte, abychom šli?“ Falk na něho vzhlédl. „Co pravíte?“ zeptal se. „Pojďme odtud. Jdete-li nahoru do města, půjdu s&nbsp;vámi.“ Falk si neuvědomoval toho člověka, ale bylo docela pravda, že si přál odejíti z&nbsp;toho hostince, když jeho věc tu byla vykonána. Vstal nepromluviv a&nbsp;kráčel rychle místností. U&nbsp;dveří se setkal s&nbsp;Hoggem. „Už jdete, pane Brandone? Libo vyrovnat účet teď nebo to necháte na podruhé?“ „Co to?“ řekl Falk zaraziv se, jako by se byl někdo dotkl jeho ramena. Zdálo se, že náhle uviděl před sebou silného muže rýsujícího se na pozadí válející se mlhy. „Zaplatíte teď nebo to necháte? Jak je libo, pane Brandone.“ „Ó — platit!“ Hledal v&nbsp;kapse, vytáhl půlkorunu, dal ji Hoggovi, ani se na něj nepodívav a&nbsp;vyšel. Davray se šoural za ním strojeným, až příliš opatrnými krokem, jak kráčí člověk podnapilý. Venku, když se ubírali ulicí setmělou dosud vlhkou mlhou, spustil Davray zátopu slov, na něž, zdálo se, nečekal odpovědi. {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|99}}</noinclude> 90mhkfg0y3uzpvn2dgm1isoti5iw3md 250 98988 336676 2026-09-04T17:10:47Z Jean-Paul 8278 založení 336676 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>„Doufám, že vám nevadí, mluvím-li k&nbsp;vám takhle — trochu bez okolků. Ale abych vám řekl pravdu, cítím se někdy opuštěn. A&nbsp;pak, chcete-li vědět plnou pravdu a&nbsp;nic než pravdu, mám také trochu v&nbsp;hlavě. Obyčejně mívám. Na tom vzduchu, když se vyjde z&nbsp;té smradlavé díry, dělá se člověku nanic, není-li pravda? Může-li se tomu říkat vzduch. Viděl jsem vás tam v&nbsp;poslední době mnohokrát a&nbsp;často jsem si myslíval, že bych s&nbsp;vámi rád mluvil. Vy jste v&nbsp;celém tomhle městě jediný člověk, který vypadá slušně, prominete-li mi, že to tak říkám. Není-li pak to proklatá díra? Ale vždyť vy si to také myslíte. Vidím vám to na obličeji. Myslím, že chodíte do té hospody za tím děvčetem. Viděl jsem, jak jste s&nbsp;ní mluvil. No, jak se komu líbí. Já bych nikdy nikomu nekazil zábavu. Mně samému jsou ženské protivné — vždycky byly. Na mne nikdy ani trochu nepůsobily. V&nbsp;Paříži se lidé divívali, co hledám. Měl jsem v&nbsp;těch dobách ctižádostivé touhy. Směšná věc, ale myslil jsem si kdysi, že budu velikým malířem. Podivno, co člověk může sám sobě namluvit — a&nbsp;mohl jsem jím být, kdybych nebyl přišel do tohohle ohavného města. Doufám, že vás neobtěžuji…“ Zarazil se, jako by si byl náhle uvědomil, že jeho společník nepromluvil slova. Kráčeli teď do kopce na náměstí a&nbsp;mlha byla nyní tak hustá, že si sotva viděli do obličeje. Falk přemýšlel. „Zítra večer… Co chci? Co se stane? Co chci?“ Mlčení mu připomnělo jeho společníka. „Co říkáte?“ zeptal se. „Doufám, že vás neobtěžuji?“ „Ne, ovšem že ne. Kde to jsme?“ „Zrovna přicházíme na náměstí.“ „Ó, ano.“ „Povídám-li trochu mnoho, je to proto, že jsem už týdny neměl s&nbsp;kým mluvit. Ne, že bych chtěl s&nbsp;někým mluvit. Opovrhuji jimi všemi. Domýšlivá hromada hloupých papoušků… Celým městem vládnou ženské a&nbsp;co můžete<noinclude>{{Uprostřed|100}}</noinclude> 2z9wqc5ytgvkmc287qpylcqcxi4nnly 250 98989 336677 2026-09-04T17:12:50Z Jean-Paul 8278 založení 336677 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>čekat? Nezůstanete tu, tuším. Slyšel jsem, že jste měl Oxfordu po krk, a&nbsp;nedivím se. Není to místo pro člověka; dosti pěkné, ale zkažené lidmi. Čert vezmi lidi — pořád se pletou do cesty a&nbsp;kazí místa. Tak tady máte katedrálu, nejpodivuhodnější věc v&nbsp;Anglii — ale zná ji někdo? Ani zdání. Myslil byste, že si představují, že katedrála je něčím zavázána jim — mají asi tolik smyslu pro krásu jako šváb.“ Kráčeli nyní vzhůru po High Street. Nikoho tam nebylo. Bylo to město duchů. U&nbsp;brány Ardenovy si Falk uvědomil, kde je, a&nbsp;zastavil se. „Holá! Jsme skoro doma… No… s&nbsp;Bohem, pane Davray.“ „Pojďte na chvilku do katedrály.“ Zdálo se, že Davrayovi velmi o&nbsp;to šlo. „Byl jste někdy nahoře ve věži krále Jindřicha? Vsadím se, že jste nebyl.“ „Věž krále Jindřicha…“ Falk hleděl užasle na něj. Co chce ten člověk na něm? Aby šel do katedrály? Inu proč ne? Je hloupé jít domů zrovna teď — není co dělat, než přemýšlet, a&nbsp;vytrhovali by ho… Lépe se myslí venku. Ale o&nbsp;čem by přemýšlel? Nemyslil, chodil jen prostě dokola… Ostatně, kdopak je ten člověk? „Jak libo,“ řekl. Prošli prostranstvím před katedrálou a&nbsp;vešli tam západní branou. Loď byla naplněna kalným přísvitem a&nbsp;bylo tam docela ticho. Za velikou mříží před chorem kmitaly svíce a&nbsp;u&nbsp;západní brány byly lampy. Pohled na katedrálu v&nbsp;tomto jejím pološeru dosvědčoval plně, že Polchester má opravdu největší katedrálu v&nbsp;severní Evropě. Je jistě pravda, že žádná jiná budova v&nbsp;Anglii nepůsobí stejně ohromujícím dojmem své délky. V&nbsp;plném denním světle nemá snad loď, jak tomu jest u&nbsp;všech anglických katedrál, dosti barvitosti a&nbsp;zdá se chladná a&nbsp;pustá. V&nbsp;šeru toho jarního podvečera byla tajemná, a&nbsp;veliké sloupy deseti oddílů lodi, tyčíce se nepřerušené až k&nbsp;žebrové klenbě stropu, vystupovaly, zdálo se, velikolepě a&nbsp;nesnesitelně nelidsky ze vzduchu. {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|101}}</noinclude> 39c5m5b75zdnfrhfwx3ijdb24ro1dto 250 98990 336678 2026-09-04T17:14:17Z Jean-Paul 8278 založení 336678 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Barvy na hrobech a&nbsp;mosazné ozdoby odrážely se slabým svitem v&nbsp;šedi a&nbsp;veliký růžový kruh západního okna vrhal bledá světla na chladné šero dlažby a&nbsp;pilířů. Oba muži byli jati tajemnou velebností chrámu. Falk byl docela vytržen ze svých myšlenek, do nichž se tak hluboko zabral. Nehleděl nikdy nijak na katedrálu než jako na místo, kam byl proti své vůli vlečen na služby Boží, ale v&nbsp;tento večer snad působením rozhodné chvíle, v&nbsp;níž byl sám, jako by to vše viděl po prvé. Uvědomil si teď přítomnost Davrayovu a&nbsp;cítil, že ho nemá rád a&nbsp;že by se ho rád zbavil — toho „slídila s&nbsp;tím strašným vzezřením“, za jakého ho měl, „s jeho mastnými dlouhými vlasy, s&nbsp;podlouhlým bledým obličejem a&nbsp;s&nbsp;jeho tenkýma nohama“. „Pojďme teď nahoru do věže krále Jindřicha,“ řekl Davray. Ale v&nbsp;tu chvíli přicházel hlučně starý Lawrence. Bylo mu přes sedmdesát let a&nbsp;ztloustl a&nbsp;zšedivěl ve službách katedrály. Byl pěknou osobností ve svém purpurovém rouše, širokých ramenou, se silně vystupujícím hrudníkem a&nbsp;životem, se svým širokým, splývajícím bílým vousem, pravým symbolem jeho starobylé hodnosti. Byl nejsamovládnějším ze všech kostelníků a&nbsp;nechali ho nyní už mnoho let dělati, co se mu líbilo. Jediným trnem v&nbsp;oku byl mu Cobbett, mladší kostelník, který, jak velmi dobře věděl, toužil po jeho smrti, aby mohl nastoupit! na jeho místo. „Myslím si,“ říkával paní Lawrencové, malé, zastrašené ženě, „že mě ten člověk jednoho krásného dne otráví.“ Jeho samovládnost se rozmohla zároveň s&nbsp;objemem a&nbsp;bělostí jeho vousu, a&nbsp;bylo mnoho stížností — byl hrubý k&nbsp;cizím, patolízalský k&nbsp;šlechtě, lačný po zpropitném, drzý a&nbsp;domýšlivý, znamenitý příklad vlastního ducha bojující církve. Ale měl také své dobré stránky. Měl rád malé děti a&nbsp;byl by je nechal dovádět na trávnících před katedrálou, kdyby mu to nebyli zakázali, a&nbsp;byl hrdý na katedrálu, takže byl schopen každé oběti na její obranu. Bylo velmi přirozené, že mu byl protivný pouhý pohled<noinclude>{{Uprostřed|102}}</noinclude> qxeb6p3lts5c42vo9p9kr3q4rocoke4 250 98991 336679 2026-09-04T17:16:03Z Jean-Paul 8278 založení 336679 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>na Davraye, a&nbsp;když se ten pán objevil, obcházel v&nbsp;pozadí, doufaje, že ho přistihne při nějakém přestupku. S&nbsp;počátku myslil, že je Davray sám. „Poslouchejte, kostelníku,“ řekl Davray, jako by mluvil s&nbsp;žebrákem, který ho prosil o&nbsp;almužnu. „Chci jít nahoru do věže krále Jindřicha. Máte, tuším, klíč.“ „To nejde, pane,“ řekl Lawrence se značným uspokojením. „Už je pozdě.“ V&nbsp;tom uviděl Falka. „Ó, promiňte, pane Brandone. Nevěděl jsem. Přejete si jít nahoru do věže, pane?“ „Mohli bychom,“ řekl Falk. „U&nbsp;vás je to ovšem jiné. Cizí musí přicházet do určitých hodin. Tudy, pane.“ Kráčeli za starcem tvářícím se velmi důležitě hlavní, pak levou poboční lodí kolem „hrobů, pomníků a&nbsp;zlatých rytířů“, až přišli ke kapli krále Jindřicha. Byla napravo od choru a&nbsp;před mříží, která ji oddělovala od ostatního chrámu, bylo upozornění, že tato kaple je vyhrazena soukromému modlení a&nbsp;že se očekává, že nikdo nepromluví a&nbsp;nezpůsobí hluku, kdyby tu někdo byl zahloubán v&nbsp;rozjímání nebo se modlil. Malá prostora byla nesmírně tichá a&nbsp;působila zvláštním klidem a&nbsp;krásou, jako by byla hluboce posvěcena rozjímáním a&nbsp;modlitbami, které tam byly vzneseny; Lawrence otevřel dvířka mříže a&nbsp;kráčel po kamenných dlaždicích. Znenadání spustila do nejhlubšího ticha zvonková hra katedrály, jak se zdálo/skoro přímo jim nad hlavami, hlaholíc, rozléhajíc se ozvěnou a&nbsp;protáhlými lahodnými tóny zmírajíc. V&nbsp;rohu kaple byly malé dřevěné dveře; Lawrence je odemkl a&nbsp;rozevřel. „Pozor, kráčejte opatrně, pane,“ řekl mluvě k&nbsp;Falkovi, jakoby Davraye nebylo. „Jde se trochu obtížně po těch točitých schodech.“ Oba muži vešli do černé tmy nechávajíce šero za sebou. Davray kráčel napřed a&nbsp;Falk za ním, dotýkaje se rukama po obou stranách černých zdí a&nbsp;narážeje koleny do stupňů schodů před sebou. Byla tu naprostá tma a&nbsp;ticho bez hlesu. Náhle mu přišlo zpola znepokojivé, zpola humoristické po-<noinclude>{{Uprostřed|103}}</noinclude> 0mm8movwdopzj0p5gj69t2xfgg2wjst 250 98992 336680 2026-09-04T17:22:25Z Jean-Paul 8278 založení 336680 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>dezření, že se Davray znenadání proti němu obrátí a&nbsp;srazí ho po schodech dolů nebo ho probodne nožem — strach, který se člověka zmocňuje ve tmě. „Ostatně, co mám s&nbsp;tím člověkem?“ myslil si. „Neznám ho. Nelíbí se mi. Nechci s&nbsp;ním být pohromadě.“ „Tohle je lepší,“ slyšel Davraye. Bylo pozorovati slabý zákmit, pak trochu šerého světla a&nbsp;konečně vešli na úzkou, zábradlím opatřenou plošinu táhnoucí se podél kaple dále k&nbsp;protější věži, známou jako „Whispering Gallery — galerie šeptů“<ref>Klenutá galerie se zvláštní akustikou: slova pronesená šeptem na jednom konci rozléhají se hlasitě na druhém konci. Nejznámější je Whispering Gallery v&nbsp;londýnské katedrále sv. Pavla.</ref>. Nezastavili se tam. Vystupovali ještě výše po nových točitých schodech, které byly kus docela temné, pak osvětlené oknem, pak zase temné. Na konec, když se jim zdálo, jako by byli vykonali dlouhou cestu, octli se v&nbsp;malé, prázdné místnosti s&nbsp;dřevěnou podlahou. Jedna strana té malé místnosti byla otevřena a&nbsp;opatřena zábradlím. Pohlédlo-li se dolů, zdála se dlažba lodi v&nbsp;ohromné hloubce. Zdálo se, že se tu vznášíte v nebeské slávě. Kalná, slabá záře svící zalévala zamlženou hloubku jen lehce zlatistým přísvitem. Mohutný strop nad nimi zdál se těsný a&nbsp;hrozivý. Všude vystupovaly z&nbsp;prostoru sloupy a&nbsp;opěrné pilíře. Zdálo se, že zde je pravé království velikého stavitele chrámu, tak ohromná byla hloubka, výška a&nbsp;velikost. Stěny, strop a&nbsp;sloupy, které jej nesly, byly si živě vědomy své velikosti a&nbsp;shlížely opovržlivě na malé lidi a&nbsp;jejich malé lásky. Ticho bylo naplněno pohybem, ruchem a&nbsp;ohromnou činností… Oba muži se opřeli o&nbsp;zábradlí a&nbsp;hleděli dolů. Bílý, sochami zdobený oltář hluboko dole, nasazené ozdoby na náhrobku Černého biskupa, třpytivé okrasy na mříži u&nbsp;kaple svaté Markéty svítily malými tečkami matného zlata jako hvězdy na nějakém šerém, převráceném nebi. Davray se znenadání obrátil k&nbsp;svému společníkovi. „A&nbsp;jsou lidé jako váš otec, kteří si myslí, že ten chrám je jejich… Jejich! Domýšlivost! Ale dostanou co proto. Tohle {{Poznámky pod čarou}}<noinclude>{{Uprostřed|104}}</noinclude> lix7wfftzrosqadpjpn5s4298oqme9v 336743 336680 2026-09-05T08:51:59Z Jean-Paul 8278 336743 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>dezření, že se Davray znenadání proti němu obrátí a&nbsp;srazí ho po schodech dolů nebo ho probodne nožem — strach, který se člověka zmocňuje ve tmě. „Ostatně, co mám s&nbsp;tím člověkem?“ myslil si. „Neznám ho. Nelíbí se mi. Nechci s&nbsp;ním být pohromadě.“ „Tohle je lepší,“ slyšel Davraye. Bylo pozorovati slabý zákmit, pak trochu šerého světla a&nbsp;konečně vešli na úzkou, zábradlím opatřenou plošinu táhnoucí se podél kaple dále k&nbsp;protější věži, známou jako „Whispering Gallery — galerie šeptů“<ref>Klenutá galerie se zvláštní akustikou: slova pronesená šeptem na jednom konci rozléhají se hlasitě na druhém konci. Nejznámější je Whispering Gallery v&nbsp;londýnské katedrále sv. Pavla.</ref>. Nezastavili se tam. Vystupovali ještě výše po nových točitých schodech, které byly kus docela temné, pak osvětlené oknem, pak zase temné. Na konec, když se jim zdálo, jako by byli vykonali dlouhou cestu, octli se v&nbsp;malé, prázdné místnosti s&nbsp;dřevěnou podlahou. Jedna strana té malé místnosti byla otevřena a&nbsp;opatřena zábradlím. Pohlédlo-li se dolů, zdála se dlažba lodi v&nbsp;ohromné hloubce. Zdálo se, že se tu vznášíte v nebeské slávě. Kalná, slabá záře svící zalévala zamlženou hloubku jen lehce zlatistým přísvitem. Mohutný strop nad nimi zdál se těsný a&nbsp;hrozivý. Všude vystupovaly z&nbsp;prostoru sloupy a&nbsp;opěrné pilíře. Zdálo se, že zde je pravé království velikého stavitele chrámu, tak ohromná byla hloubka, výška a&nbsp;velikost. Stěny, strop a&nbsp;sloupy, které jej nesly, byly si živě vědomy své velikosti a&nbsp;shlížely opovržlivě na malé lidi a&nbsp;jejich malé lásky. Ticho bylo naplněno pohybem, ruchem a&nbsp;ohromnou činností… Oba muži se opřeli o&nbsp;zábradlí a&nbsp;hleděli dolů. Bílý, sochami zdobený oltář hluboko dole, nasazené ozdoby na náhrobku Černého biskupa, třpytivé okrasy na mříži u&nbsp;kaple svaté Markéty svítily malými tečkami matného zlata jako hvězdy na nějakém šerém, převráceném nebi. Davray se znenadání obrátil k&nbsp;svému společníkovi. „A&nbsp;jsou lidé jako váš otec, kteří si myslí, že ten chrám je jejich… Jejich! Domýšlivost! Ale dostanou co proto. Tohle<noinclude>{{Poznámky pod čarou}} {{Uprostřed|104}}</noinclude> thch4s2ylbxmxk32gu08b6jlvs5auuy 250 98993 336681 2026-09-04T17:24:17Z Jean-Paul 8278 založení 336681 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>místo může vyčkat pravou chvíli. Zrovna, když si myslíte, že je ovládáte, změní se a&nbsp;rozdrtí vás.“ Falk nic neříkal. Zdálo se, že jeho mlčení Davraye dráždí. „Jen počkejte a&nbsp;uvidíte,“ pravil. „Baví mě to, když vidím v&nbsp;neděli vašeho otce kráčet na choř, jako by tu všecko bylo jeho. Jeho! Vždyť nemá jasný pojem ani o&nbsp;jednom kameni té budovy! No, dostane co proto. Všichni dostali, kdo to zkoušeli jako on. Jako by všecko bylo jeho!“ „Pozor,“ řekl Falk, „nepovídejte nic o&nbsp;mém otci — to není vaší věcí. Jedná docela správně. Nevím, proč jsem, k&nbsp;čertu, lezl sem nahoru — když jsem měl v&nbsp;hlavě docela jiné věci.“ Davray také myslil na jiné věci. „Ty podivuhodné místo!“ šeptal. „Ty krásné místo! Tys mě zničilo, ale nedbám. Můžeš se mnou dělat, co chceš. Ty dive! Ty dive!“ Falk se na něj podíval. Ten člověk byl blázen. Držel se zábradlí, nakláněje se dopředu, hledě vytřeštěným zrakem… „Pozor, je to nebezpečné naklánět se takhle. Překotíte se a&nbsp;srazíte vaz, nebudete-li opatrný.“ Ale Davray ho neposlouchal. Byl docela zabrán ve své sny. Falk opovrhoval sny, ačkoli zrovna byl sám ovládán jedním snem. Ostatně ten člověk byl opilý. Zmocnil se ho náhlý odpor k&nbsp;jeho společníkovi. „No, na shledanou,“ řekl. „Musím domů!“ Byl chvilku na vahách, je-li bezpečno nechati toho člověka zde. „Je to jeho rozhledna,“ myslil si, a&nbsp;poněvadž Davray už nic neříkal, nechal ho a&nbsp;odešel. Když byl zase dole v&nbsp;kapli krále Jindřicha, podíval se nahoru. Ale neviděl nikoho a&nbsp;neslyšel nic.<noinclude>{{Uprostřed|105}}</noinclude> h5fqw3ra9yl0djpi74w6w281m1s7cs5 250 98994 336684 2026-09-05T06:43:12Z Jean-Paul 8278 založení 336684 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>__NOEDITSECTION__ == Ronderův den == <div class="prvni-odstavec"><span class="iniciala">R</span>onder byl teď již několik měsíců v&nbsp;Polchesteru a&nbsp;byl s&nbsp;to, aby si učinil úsudek o&nbsp;něm, a&nbsp;úsudek, k&nbsp;němuž dospěl, byl, že mu tu může býti velmi příjemně. Jeho teta, která přes svou bystrost nikdy nebyla jista, jak kterou věc přijme, byla trochu překvapena, když jí to řekl. Ale nebyla si nikdy jista, která jsou ta tajná zřídla, z&nbsp;nichž mu prýštil pocit příjemnosti, který byl středem jeho života. Byla by měla teď už věděti, že mu prýštil ze dvou věcí — z&nbsp;blahobytu a&nbsp;z&nbsp;možnosti pletich. Polchester nebyl by se mohl jeviti náhodnému pozorovateli přepychovým městem, ale pro Rondera bylo v&nbsp;něm právě sloučení krásy a&nbsp;tajemnosti, které na něj působilo tím dojmem. Nerozbíral to zatím podrobněji — věděl, že ty dvě věci jsou tu; mohl je zkoumati, kdy se mu hodilo. Svým nenuceným usměvavým způsobem, který projevoval hned od prvních dní jako nejjistější ochranu pro svou vlastní bezpečnost a&nbsp;své pohodlí, upravil vše kolem sebe, aby si zajistil svůj klid. Všecko nebylo dosud upraveno; bude mu snad potřebí půl léta, roku, dvou let k&nbsp;tomu uspořádání… ale věděl teď, že se to udělá. Druhé složce jeho spokojenosti, jeho zálibě v&nbsp;pletichách, bude zde vyhověno prostě proto, poněvadž nebylo dosud všecko takové, jaké to chtěl míti. Bylo by mu bývalo nemilé, kdyby se byl octl ve městě a&nbsp;viděl, že je vše tak, jak si přál. Měl rád, když mohl věci přestavovat, upravovat, pořádat, zrovna jako vždy, kdy vešel do nějakého pokoje a&nbsp;měl moc to udělati, přestavoval židle, překládal polštáře. k&nbsp;tomuto konečnému uspořádání působila vždy jeho schopnost pletichářská. Jakmile bylo všecko uspořádáno, sedl si opřev se rozkošnicky dozadu a&nbsp;přehlížel to — a&nbsp;potom se vší pravdě-<noinclude></noinclude> m2ona04guqqnkl10viacsqp0r0xzv4h 336686 336684 2026-09-05T06:45:25Z Jean-Paul 8278 336686 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>__NOEDITSECTION__ == Ronderův den == <div class="prvni-odstavec"><span class="iniciala">R</span>onder byl teď již několik měsíců v&nbsp;Polchesteru a&nbsp;byl s&nbsp;to, aby si učinil úsudek o&nbsp;něm, a&nbsp;úsudek, k&nbsp;němuž dospěl, byl, že mu tu může býti velmi příjemně. Jeho teta, která přes svou bystrost nikdy nebyla jista, jak kterou věc přijme, byla trochu překvapena, když jí to řekl. Ale nebyla si nikdy jista, která jsou ta tajná zřídla, z&nbsp;nichž mu prýštil pocit příjemnosti, který byl středem jeho života. Byla by měla teď už věděti, že mu prýštil ze dvou věcí — z&nbsp;blahobytu a&nbsp;z&nbsp;možnosti pletich. Polchester nebyl by se mohl jeviti náhodnému pozorovateli přepychovým městem, ale pro Rondera bylo v&nbsp;něm právě sloučení krásy a&nbsp;tajemnosti, které na něj působilo tím dojmem. Nerozbíral to zatím podrobněji — věděl, že ty dvě věci jsou tu; mohl je zkoumati, kdy se mu hodilo. Svým nenuceným usměvavým způsobem, který projevoval hned od prvních dní jako nejjistější ochranu pro svou vlastní bezpečnost a&nbsp;své pohodlí, upravil vše kolem sebe, aby si zajistil svůj klid. Všecko nebylo dosud upraveno; bude mu snad potřebí půl léta, roku, dvou let k&nbsp;tomu uspořádání… ale věděl teď, že se to udělá. Druhé složce jeho spokojenosti, jeho zálibě v&nbsp;pletichách, bude zde vyhověno prostě proto, poněvadž nebylo dosud všecko takové, jaké to chtěl míti. Bylo by mu bývalo nemilé, kdyby se byl octl ve městě a&nbsp;viděl, že je vše tak, jak si přál. Měl rád, když mohl věci přestavovat, upravovat, pořádat, zrovna jako vždy, kdy vešel do nějakého pokoje a&nbsp;měl moc to udělati, přestavoval židle, překládal polštáře. k&nbsp;tomuto konečnému uspořádání působila vždy jeho schopnost pletichářská. Jakmile bylo všecko uspořádáno, sedl si opřev se rozkošnicky dozadu a&nbsp;přehlížel to — a&nbsp;potom se vší pravdě-<noinclude>{{Uprostřed|106}}</noinclude> gi6zf6jpwgp07j93uxvtu4ounv2nge6 250 98995 336685 2026-09-05T06:44:59Z Jean-Paul 8278 založení 336685 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>podobností se toho brzo nabažil a&nbsp;ohlížel se po nových výbojích. Nepamatoval se na žádnou dobu, kdy by nebyl býval nutkán, aby pro své potěšení věci neměnil. Nechtěl při tom býti sobecký, docela ochotně dopřával každému jinému, aby činil totéž — ba pozoroval je živě a&nbsp;divil se, proč to pro Boha nečiní. Jako malý hoch v&nbsp;Harrow pracoval vždy pro své pohodlí, s&nbsp;neměnným úsměvem a&nbsp;smyslem pro humor, který mu získal oblibu přes to, že byl docela mlád a&nbsp;přes všeobecný dojem mezi staršími, že je nestydatý. Zabezpečil si svou spokojenost a&nbsp;s&nbsp;počátku jako žáček, konající službičky starším, pak jako domácí a&nbsp;na konec jako školní prefekt, činil s&nbsp;každým docela, co chtěl. Dosahoval toho tím, že byl naprosto bez nucení všem lidem vším, ale nikdy patolízalsky nebo se zřejmou licoměrností. Bavil nudící se, byl smělý vůči zlým, přímý vůči přímým a&nbsp;soucitný k&nbsp;nešťastným. Ve všech těch věcech byl docela upřímný. Měl silný zájem pro lidi, ale ne k&nbsp;vůli lidem, nýbrž k&nbsp;vůli sobě. Neměl záští proti nikomu, ale byl-li mu někdo v&nbsp;cestě, namáhal se usilovně, až ho dostal jinam. Jakmile ho odklidil s&nbsp;cesty, přál mu všeho štěstí na světě. Přijal svěcení, poněvadž si myslil, že s&nbsp;lidmi snadněji pořídí jako duchovní. „Lidé pokládají kněze vždy za pošetilce,“ řekl tetě, „a to také často jsou, ale ne vždycky.“ Věděl, že není hloupý, ale nebyl domýšlivý. Myslil prostě, že přišel na jediné tajemství života, a&nbsp;nechápal, proč ostatní na to také nepřišli. Bylo zábavné uvažovati, proč se lidé tak trápí. „Prostě nestojí za to, hluboko se vzrušovati,“ rozhodl, když dospěl. Měl rád ženy, ale jeho smysl pro humor mu zabránil, aby se zamiloval. Rozuměl skutečně smyslným sklonům a&nbsp;touhám mužů a&nbsp;žen, ale pozoroval jez dálky knihami, obrazy a&nbsp;příběhy jiných lidí. Nic ho nezaráželo — také neopovrhoval lidmi. Myslil, že lidé celkem si počínají dobře, uvážíme-li jejich obtíže. Byl vlídný a&nbsp;často velikomyslný;<noinclude>{{Uprostřed|107}}</noinclude> c6bcqsbxjb3tb7wyr034stjgrfqekmm 250 98996 336687 2026-09-05T06:47:04Z Jean-Paul 8278 založení 336687 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>nechoval záští proti nikomu živému ani mrtvému. Naprosto zamítal hádku — „plýtvání časem a&nbsp;náladou“. Jediným jeho nebezpečím bylo, aby jeho vášnivá záliba pro pletichy nezasáhla hlouběji, než dopouštěl, aby co zasáhlo. Hráti šach s&nbsp;lidmi bylo mu, jak prohlašoval, prostě prostředkem k&nbsp;účelu. Kdysi to snad tak bylo. Ale když mu přibývalo let, bylo nebezpečenství, že účel bude pohlcen prostředky. Toho nebezpečenství nepozoroval; v&nbsp;tom jediném byl slepý. Konečně byl přesvědčen s&nbsp;La Rochefoucauldem, že „Soucit je citové vzrušení, které je vyrovnané mysli naprosto zbytečné.“ Buď jak buď, objevil, že v&nbsp;Polchesteru je situace docela vhodná pro jeho schopnosti. Město, nebo ta část jeho, která souvisela s&nbsp;katedrálou, byla ovládána jediným mužem, a&nbsp;ten muž byl hloupým, samovládným, zpátečnickým, dobráckým dítětem. Neměl proti tomu dítěti nejmenší nevraživosti, ale bylo třeba, aby šlo s&nbsp;cesty nebo aby aspoň jeho autorita byla odklizena. Měl Brandona opravdu rád a&nbsp;po většinu doby té srážky nepřestával ho míti rád, ale nebylo by mu nikdy dobře, dokud by tu byl Brandon, nikdy by nemohl postupovati tak, jak se mu zdálo dobré, překáželo by se mu a&nbsp;jednalo by se s&nbsp;ním blahosklonně s&nbsp;vysoka. Brandonova blahosklonnost ho velmi bavila, ale nebyla opravdu věcí, která by se byla mohla dále ponechati. Věděl-li, když si sestavoval své plány, že jde při tom o&nbsp;srdce a&nbsp;duši toho člověka, o&nbsp;jeho život, tělesný i&nbsp;duševní — litoval toho. Dokazovalo to prostě, jak pošetilé jest, dopustí-li se, aby srdce a&nbsp;duše měly v&nbsp;něčem příliš veliké účastenství. Vypozoroval velmi rychle, že první věc, kterou je třeba učiniti, je založiti vztahy s&nbsp;muži, kteří byli členy kapituly. Stál na stráži, poslouchal, pozoroval a&nbsp;potom, když uplynulo několik měsíců, začal jednati. Mnozí lidé by ho byli pokládali za líného. Nikdy nekonal<noinclude>{{Uprostřed|108}}</noinclude> 9w3b665xjzt4uo8ym2inmemqavv6aw0 250 98997 336688 2026-09-05T06:48:44Z Jean-Paul 8278 založení 336688 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>tělesného pohybu, mohl-li se mu vyhnout, a&nbsp;jedinou vadou Polchesteru bylo, že tam bylo tolik kopců. Snídal vždy v&nbsp;posteli, četl tam noviny a&nbsp;vykouřil cigaretu. Každého rána se koupal ve vodě tak teplé, jak ji jen snášel — a&nbsp;snášel ji opravdu hodně teplou. Mnoho z&nbsp;jeho nejlepších myšlenek mu přišlo tam. Když sešel dolů, věnoval první hodinu své četbě, totiž četbě, která neměla nic s&nbsp;jakoukoli prací a&nbsp;která byla čistě pro jeho zábavu. Naprosto nic mu v&nbsp;tom nesmělo překážet — Gautier a&nbsp;Flaubert, La Bruyère a&nbsp;Montaigne byli jeho oblíbení autoři, ale četl také mnoho anglického, italského a&nbsp;španělského a&nbsp;měl podivuhodnou pamět. S&nbsp;potěšením čítal také erotickou literaturu a&nbsp;měl krásnou sbírku erotických knih a&nbsp;tisků, uzavřenou ve skříni v&nbsp;své pracovně. Veliké kouzlo nacházel v&nbsp;knihách theologických: mnohým z&nbsp;nich se smál, ale hleděl na věci bez předsudků — atheistická a&nbsp;materialistická dogmata zdála se mu tak absurdní jako orthodoxní. Četl také hodně filosofických knih, ale celkem opovrhoval lidmi, kteří se věnovali filosofii, více než všemi jinými lidskými bytostmi. Pozoroval, že pozbývají tak rychle svého smyslu pro humor a&nbsp;činí si život nepříjemným. Po hodině četby věnoval se denní práci. Byl nejmetodičtější ze všech lidí: psací stůl v&nbsp;jeho pracovně měl plno malých zásuvek a&nbsp;umělých zařízení na udržování pořádku. Měl tenkou vázu z&nbsp;modrého skla naplněnou květinami, malou čínskou sošku ze zeleného nefritu, fotografii slepého Homéra z&nbsp;neapolského musea v&nbsp;stříbrném rámečku a&nbsp;malé zlaté hodiny; všecky ty věci musily být přesně na svém správném místě. Nic ho tak netrápilo jako prach nebo jakýkoli nepořádek. Někdy ustával uprostřed práce, přecházel pokojem ve svých měkkých trepkách z&nbsp;hnědé koziny, které měl vždy na nohou ve své pracovně, a&nbsp;narovnal některý obraz nebo přestavil některou ozdůbku s&nbsp;místa na místo. Knihy, které sahaly na jedné stěně od podlahy do stropu, byly seřaděny velmi pečlivě podle oborů. Neměl rád, vyčuhovaly-li některé knihy na přihrádce dále než jiné, a&nbsp;usmívaje se trochu, jako<noinclude>{{Uprostřed|109}}</noinclude> aquwtlv8kxe1pf6gfv04118zcp2z7q1 250 98998 336689 2026-09-05T06:50:25Z Jean-Paul 8278 založení 336689 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>by se proti tomu ohrazoval a&nbsp;jako by je za to dobrácky plísnil, zastrkoval je na správné místo. Ale nedomnívejte se, že v&nbsp;těch hodinách byl nečinný. Uměl vykonati úžasné množství práce v&nbsp;krátké době a&nbsp;nezahálel nikdy, leda když to bylo jeho dobře uváženým úmyslem. Když přišla doba přesnídávky, byl hotov chovati se roztomile k&nbsp;tetě, a&nbsp;roztomile se také choval. Jejich vztahy byly znamenité. Rozuměla mu tak dobře, že se jeho záměrů nedotýkala. Neschvalovala-li ve všem jeho jednání — a&nbsp;ve všem neschvalovala jednání ničí — měla ho ráda pro jeho dobrou společnost, jeho humor a&nbsp;jeho zdravý rozum. Líbilo se jí také, že nedbal, když si dovolovala žertem ho ironisovati. Naprosto nedbal ironie. U&nbsp;přesnídávky měli pocit velmi příjemné důvěrnosti. Nebylo potřebí výkladů; lehké narážky stačily. Měli potěšení ze svého žertu nezdůrazňujíce ho a&nbsp;někdy ani ho nevyslovujme. Slečna Ronderová věděla, že její synovec rád poslouchá všecky klepy. Sbírala je, svazovala je v&nbsp;malé balíčky a&nbsp;schovávala je do malých tajných skrýší, kterých měla plno ve své mysli. Vypravovala mu nejprve, co slyšela, pak z&nbsp;kterých pramenů to má, a&nbsp;na konec dodávala své vlastní názory. Užíval svého jídla s&nbsp;největším potěšením. Ovládl teď už úplně finance katedrální. Nebyly složité a&nbsp;byly v&nbsp;dobrém pořádku, neboť Hart-Smith byl muž pořádkumilovný. Ronder objevil velmi brzo, že Brandon míval dříve velmi značně prsty v&nbsp;tom. „A&nbsp;teď to bude jiné,“ řekl si, „teď to povedu já...“ Vypátral, že řada hloupých, konservativních rozhodnutí vyplynula ze zasahování Brandonova. Nebylo pochybnosti, že mnohé věci vyžadovaly nového popohnání a&nbsp;nové činnosti. Lidé musili se zoufale domáhati peněz, a&nbsp;byly by se jim měly dáti ihned; při tom však bylo o&nbsp;katedrálu dobře pečováno — spíše utrpěly vedlejší budovy, jako škola, chudobinec a&nbsp;všelijaká obročí udělovaná kapitulou. Vše, co bylo možno pokládati za novotu, bylo potíráno a&nbsp;<noinclude>{{Uprostřed|110}}</noinclude> 6l4viucem7p8sj0iqe5jvsb4q2f2r7t 250 98999 336690 2026-09-05T06:51:41Z Jean-Paul 8278 založení 336690 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>obyčejně zmařeno. „Bude tu kupa novot, dříve než s&nbsp;nimi budu hotov,“ řekl si Ronder. Začal své pátrání tím, že navštívil Bentinck-Majora a&nbsp;kanovníka Fostera. Bentinck-Major bydlil na hořejším konci Orange Street v&nbsp;krásném domě se zahradou, a&nbsp;Foster bydlil v&nbsp;jedné ze čtyř budov na spadnutí za katedrálou, známé od nepamětných dob jako „kanovnický dvůr“. Odpoledne, kdy návštěvu konal, bylo asi tři dni po společenské hostině na „zámku“. Viděl a&nbsp;slyšel na té hostině dosti, že se tím mohl baviti mnohý den; pokládal ji za jednu z&nbsp;nejzábavnějších hostin, kterých se kdy zúčastnil. Tam slyšel po prvé o&nbsp;obročí v&nbsp;Pybus St. Anthony. Brandon tam byl a&nbsp;Ronder pozoroval jeho nervosnost a&nbsp;vybral si z&nbsp;toho dosti, aby viděl, že to bude věc značné váhy. Měl se o&nbsp;tom dověděti mnohem více, než uplynulo odpoledne. Když se ubíral městem cestou do Orange Street, potkal Rylea, precentora. Ryle vypadal jako typický duchovní, vysoký, ale ne příliš vysoký, úsměv sem, úsměv tam, s&nbsp;měkkým černým kloboukem, s&nbsp;kalhotami příliš vytlačenými v&nbsp;kolenou, s&nbsp;příliš velikými botami a&nbsp;příliš tlustým řetízkem u&nbsp;hodinek. Pečoval s&nbsp;opravdovou horlivostí o&nbsp;hudbu v&nbsp;katedrále a&nbsp;zpíval krásně při bohoslužbách, ale byl by býval mohl věnovati své práci ještě více času, kdyby se nebyl neustále trápil myšlenkou, zlobí-li se na něho lidé nebo ne. Podle jeho představy byl ráj místem, kde by mohl věčně zpívat kostelní zpěvy a&nbsp;kde by ho každý měl rád. Byl dobrý člověk, ale slabý, a&nbsp;tím býval opět a&nbsp;opět puzen k&nbsp;neupřímnosti. Bylo, jako by měl věčně před sebou vědomí jakéhosi tajemství ze svého minulého života, které za nic nesmělo býti odkryto; ale ubožák neměl vůbec nijakého tajemství. „Nuže, precentore, jak se máte?“ zvolal Ronder podívav se na něj zářivě přes své brejle. Ryle sebou trhl. Ronder byl za ním. Vzezření Ronderovo se mu líbilo. Měl vždycky radši tělnaté lidi než hubené; myslil si, že jsou mnohem méně zlomyslní. {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|111}}</noinclude> 24vts8q4x38xzcezuylt5bimy5sjiju 250 99000 336691 2026-09-05T06:53:06Z Jean-Paul 8278 založení 336691 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>„Ó děkuji, pane kanovníku — velmi dobře, děkuji. Neviděl jsem vás. Docela jarní počasí. Jdete stejnou cestou jako já?“ „Jdu navštívit Bentinck-Majora.“ „Ó, ano, Bentinck-Major…“ Ryleova první myšlenka byla — „Má snad Bentinck-Major něco proti mně, co by dnes pověděl?“ „Jdu také nahoru do Orange Street. Je schůze u&nbsp;ředitele vyšší školy, jak víte.“ „Ó ano, ovšem.“ Oba muži dali se spolu ulicí vzhůru. Ronder se rozhlížel kolem sebe s&nbsp;potěšením. Orange Street vždy uspokojovala jeho krasocit. Byla to ulice doktorů, právních zástupců, zubních lékařů, bankéřů a&nbsp;bohatších starých panen polchesterských. Šedý kámen byl půvabný stářím, domy se svými obloukovými okny, sloupovými vchody, hluboko zasazenými dveřmi, lesklými staromódními klepadly hovořily výmluvně o&nbsp;době, kdy veliké Jany, Alžběty a&nbsp;D’Arcyové, paní Morrisové a&nbsp;slečny Bateové nacházely svět v&nbsp;čajovém koflíku, kdy se vášně rozřešovaly manželstvím, a&nbsp;ctižádostivé touhy vlastnictvím kočárů a&nbsp;pěkného páru hnědoušů. Ale ještě pěknější bylo, jak zahrady, trávníky a&nbsp;ovocné sady vybíhaly bez překážky sem a&nbsp;tam, nahoru a&nbsp;dolů, tu vyrážejíce do ulice, tam obstupujíce kostel hrušněmi, jako by mluvily na každém kroku o&nbsp;volném čase, slunečných dnech a&nbsp;životech bez starostí. Ronder nikdy neviděl nic tak pěkného; cosi jako by mu říkalo, že nikdy už nic tak krásného neuvidí. Ryle nebyl hovorným společníkem, poněvadž měl stále na mysli obavu, že by někdo mohl to, co říká, zkroutiti v&nbsp;cosi opravdu nemilého, ale Ronder se mu zdál opravdu tak příjemným, že přišed domů řekl paní Ryleové, „že ani nepozoroval, že šli do kopce.“ „Doufám, že mne nebudete pokládat za vtíravého,“ řekl Ronder, „ale musím vám říci, jak jsem byl okouzlen způsobem, jak jste zpíval v&nbsp;neděli při bohoslužbách. Jistě vám už<noinclude>{{Uprostřed|112}}</noinclude> lfm2lx23pr18l82pn1hznvyin9h5vmw 250 99001 336692 2026-09-05T06:54:38Z Jean-Paul 8278 založení 336692 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>předtím často blahopřáli, ale cizí má, myslím, vždy právo, aby něco řekl. Jsem také trochu kritický v&nbsp;takových věcech, ačkoli ovšem jen amatér… ale — no, bylo to rozkošné.“ Ryle se zarděl radostí až do konečků svých příliš velikých uší. „Ó, opravdu, pane kanovníku… Opravdu skoro ani nevím, co bych řekl. Jste příliš laskav. Snažím se co nejvíce podle svých slabých sil, ale nemohu se ubránit pocitu, že tu je nebezpečenství, že zastarám. Jsem tu již velmi dlouhou řadu let a&nbsp;myslím, že by někdo svěží…“ „Což, často tohle opravdu jest nebezpečenstvím,“ řekl Ronder. „Znám některé případy, kde by změna byla veskrze k&nbsp;lepšímu, ale u&nbsp;vás není ani stopy po zastaralosti. Doufám, že mne nebudete pokládat za domýšlivého, říkám-li to. Nemohl jsem si pomoci. Musím vám také blahopřát k&nbsp;zpěvákům na kůru. Jak se vám zdá Brockett jako varhaník?“ „Ne docela tak, jak bych si přál,“ odpověděl Ryle horlivě — a&nbsp;pak, jako by si připomněl, že by to někdo mohl pověděti Brockettovi, dodal spěšně: „Ne, že by se nesnažil, jak nejlépe umí. Je to znamenitý člověk. Každý má své chyby. Je to jen to, že má trošku příliš rád své vlastní dobrodružné nápady, rád přidává bez rozvahy věci… někdy trochu fantastické.“ „Je to docela tak,“ řekl Ronder vážně. „To jsem si skoro myslil sám. Všiml jsem si toho několikrát poslední neděli. Ale to je vada příjemná. Hoši se drží obdivuhodně. Nikdy jsem neviděl nic lepšího.“ Ryle byl nyní ve svém živlu. Rozpovídal se vykládaje to, bráně onoho, omlouvaje jednu věc, doufaje v&nbsp;jinou. Ani nevěděl a&nbsp;octl se na rohu ulice nad pomníkem, která vede k&nbsp;vyšší škole. „Zde se naše cesty rozcházejí,“ řekl. „Ano, rozcházejí,“ zvolal Ronder. „Doufám,“ pravil Ryle vzrušeně, „že nás brzo navštívíte. Paní Ryleová bude potěšena…“ {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|113}}</noinclude> e91eig26nq7q8171p1wl9fi5ppzjb75 250 99002 336693 2026-09-05T06:56:42Z Jean-Paul 8278 založení 336693 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>„Ó, ovšem že přijdu,“ odpověděl Ronder. „Kterýkoliv den se vám líbí. S&nbsp;Bohem, s&nbsp;Bohem,“ a&nbsp;odebral se k&nbsp;obydlí Bentinck-Majorovu. Jediný pohled na zahradu Bentinck-Majorovu pověděl mnoho o&nbsp;Bentinck-Majorovi. Záhony, upravený zelený trávník, pěkné stezky, stromy na svých vhodných místech, všecko projevovalo nejen víru v&nbsp;hmotné věci, nýbrž také touhu ukázati, že se tak věří… Čekali jste opravdu, že uvidíte nad hlavním vchodem erb Bentinck-Majorův. Byl tam v&nbsp;duchu, ne-li skutečně. „Je kanovník doma?“ zeptal se Ronder malého, zevlujícího hocha sluhy. Ukázalo se, že jest. Přijme kanovníka Rondera? Hoch se šel zeptat a&nbsp;Ronder si mohl prohlédnouti tři rodokmeny v&nbsp;dubových rámcích, velikou čínskou misku s&nbsp;navštívenkami a&nbsp;ohromné hodiny s&nbsp;kulatým ciferníkem, které mezitím, co čekal, odbily půlu. Hned nato vešel kvapně do síně kanovník jako skvělý Ganymedes. „Milý Rondere! Tohle je ale rozkošné. Trochu brzo snad na čaj. Má žena je opravdu pro tu chvíli mimo dům. Co tomu říkáte, abychom šli do knihovny?“ Ronder neměl, co by namítal proti knihovně, a&nbsp;šli tedy tam. Pěkný pokoj s&nbsp;knihami v&nbsp;kožených vazbách, s&nbsp;vysokými okny, s&nbsp;olejovým obrazem představujícím kanovníka jako elegantního mladého kuráta, se skvostným psacím stolem, s&nbsp;listy The Spectator a&nbsp;The Church Times poblíž krbu a&nbsp;s&nbsp;dvěma hlubokými koženými lenoškami. Do těch si sedli oba duchovní. Bentinck-Major sepjal ruce, zkřížil své obdivuhodné nohy a&nbsp;pohlédl tázavě na svého návštěvníka. „Jsem šťasten, že jsem vás zastihl doma,“ pravil Ronder. „Není to, myslím, právě doba pro návštěvy. Ale věc je ta, že potřebuji rady.“ „Prosím,“ řekl pán domu. „Nejsem příliš skromný člověk,“ pravil Ronder směje se. „Opravdu, abych vám pověděl pravdu, nevěřím příliš<noinclude>{{Uprostřed|114}}</noinclude> kwikexg9kag6leoy67wrn8fkqnbgm7h 250 99003 336694 2026-09-05T06:58:21Z Jean-Paul 8278 založení 336694 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>v&nbsp;skromnost. Ale jsou skutečně chvíle, kdy je přece dobře připustiti svou inkompetenci. Tato chvíle je jedna z&nbsp;nich —“ „Ale jděte, kanovníku,“ řekl Bentinck-Major chtěje ubohému dodati odvahy. „Ne, míním to, co říkám. Nepokládám se za hloupého člověka, ale když někdo nedávno přišel do místa, jako je tohle, je mnoho věcí, kterých nemůže vědět a&nbsp;které musí zvědět od někoho, kdo je moudřejší než on, má-li vykonat něco dobrého.“ „To je pravda, pane kanovníku,“ opakoval Bentinck-Major. „Je-li něco, co mohu učinit —“ „To je. Nejsou to ani tak vlastní podrobnosti práce, v&nbsp;čem potřebuji vaší rady. Hart-Smith zanechal věci v&nbsp;znamenitém stavu, a&nbsp;přeji si jen, abych udržel věci tak v&nbsp;pořádku jako on. Co vlastně od vás chci, je jakýsi pohled s&nbsp;ptačí perspektivy na celou situaci. Na příklad, kapitula. Jsem tu teď ovšem několik měsíců a&nbsp;mám trochu pojem o&nbsp;zdejších lidech, ale vy jste tu tak dlouho, že zde je mnoho věcí, které mi můžete povědět.“ „Tedy na příklad,“ řekl Bentinck-Major tváře se velmi moudře a&nbsp;vážně. „Jaké pak věci?“ „Nežádám od vás, abyste mi povídal nějaké tajemství,“ řekl Ronder. „Chci jen vaše mínění jako muže velikého světa o&nbsp;tom, jak se věci mají — co skutečně je třeba udělat, kdo tu jsou mimo vás vedoucí osoby a&nbsp;jakým směrem pracují. Nepotřebuji říkat, že tato rozmluva je důvěrná.“ „Ó, ovšem, ovšem.“ „Nuže, nevím, mýlím-li se, ale podle toho, co jsem viděl za tu krátkou dobu, co jsem zde, zdá se, že zde celkem je sklon dívat se na věci s&nbsp;hlediska příliš místního. Myslím, že to asi cítíte sám, ačkoli jsem možná zaujat přicházeje přímo z&nbsp;Londýna.“ „Je to zvláštní, že se o&nbsp;tomhle zmiňujete, pane kanovníku,“ řekl Bentinck-Major. „Sáhl jste rovnou na bolavé místo. Říkáte jen to, co jsem po tolik let v&nbsp;poslední době hlasitě volal. Obávám se, že jsem byl hlasem volajícím na poušti — hlasem volajícím na<noinclude>{{Uprostřed|115}}</noinclude> 0q4wzj3q0pq06u98ck4ifnmzcqsqtuu 250 99004 336695 2026-09-05T07:00:24Z Jean-Paul 8278 založení 336695 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>poušti, ačkoli se mi snad podařilo něco nepatrného vykonat. Ale není pochyby, že lidé zde, přesto že jsou znamenití, jsou trochu maloměstští. Co jiného byste očekával? Jsou tu dlouhá léta. Většině z&nbsp;nich se nedostalo té výhody, aby se byli stýkali s&nbsp;velikým světem. Že jsem já měl trochu více té možnosti než moji zdejší kolegové, není nic, co by mi dodávalo více váhy, ale není sporu, že to poskytuje širšího rozhledu — širšího rozhledu. Máte tu, na příklad, našeho biskupa — je to světec, byl-li kdy jaký. Světec, Rondere, ujišťuji vás. Ale sedí tam skryt v&nbsp;Carpledoně — obávám se, že nezná věcí, ačkoli ovšem činí, co může. Pak tu je Sampson. No, sotva je třeba, abych vám říkal, že naprosto není mužem, který by věci uvedl do běhu. A&nbsp;také to není jeho vinou, ujišťuji vás. Činí se, jak jen může, ale jsme takoví, jak jsme stvořeni… ano. Můžeme jen užívati schopností, které nám Bůh dal, a&nbsp;Bůh bezpochyby nedal děkanovi plnou měrou schopnosti, kterých tu potřebujeme.“ Umlkl a&nbsp;čekal. Byl opatrný muž a&nbsp;vážil slova. „Pak tu je Brandon,“ řekl Ronder usmívaje se. „To je, smím-li tak říci, skvostná povaha, muž, který věnuje všechen svůj život a&nbsp;svou sílu místnímu dobru — který sám sebe v&nbsp;ničem nešetří.“ Nastalo krátké mlčení. Bentinck-Major ho použil, aby vzal na sebe výraz ještě vážnější. „Působí na vás tím dojmem, opravdu?“ řekl na konec. „Což, myslím, po mnohých stránkách máte pravdu. Brandon je mým dobrým přítelem — mohu říci, že úplně oceňuje, co jsem pro město udělal. Ale je — docela mezi námi řečeno — jak pak bych řekl? — jen tak trochu autokratický. Snad je to slovo příliš silné, ale mnozí se domnívají, že má opravdu trochu přílišný sklon představovat si, že je vládcem v&nbsp;katedrále! To je, mějte to na mysli, jenom mínění některých lidí zde, a&nbsp;nemyslím, že bych se s&nbsp;tím úplně srovnával, ale možná, že něco na tom je. Jak vidíte, je muž silné vůle a&nbsp;—<noinclude>{{Uprostřed|116}}</noinclude> n01h8fn58bk79dpc4rodns6ynd38ksg 250 99005 336696 2026-09-05T07:02:01Z Jean-Paul 8278 založení 336696 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>zase jen mezi námi — značně vášnivé povahy. Tohle zajisté zůstane ovšem mezi námi?“ „Naprosto,“ řekl Ronder. „Věci se tu vedou již několik let chabě a&nbsp;ačkoli jsem se snažil co nejvíce podle svých slabých sil — copak je jeden člověk proti tolika, chápete-li, co míním?“ „Úplně,“ řekl Ronder. „Nuže, nikdo by nemohl nazvat Rondera neenergickým mužem — docela naopak. A&nbsp;abych to řekl přímo, postaviti se proti němu vyžaduje odvahy. A&nbsp;mohu říci, že jsem se proti němu postavil při mnohých příležitostech, ale nedostalo se mi opory. Když se Brandon rozzlobí, není odpůrcem nepatrným, a&nbsp;konec konců v&nbsp;mnohých věcech bohužel provedl svou.“ „Bohužel?“ řekl Ronder. Bentinck-Major zdál se trochu podrážděn, že mu tak rychle skočil do řeči. Podíval se na Rondera podezřívavě. Jeho hlas zněl ostřeji než předtím. „Ó, mám Brandona rád — aby v&nbsp;té věci nebylo nedorozumění. On a&nbsp;já udělali jsme zde spolu leckteré znamenité věci. Po mnohých stránkách je obdivuhodný. Nevím, co bych si byl někdy počal bez jeho podpory. Myslím jen, že je snad někdy trochu prudký.“ „Zajisté,“ řekl Ronder. „Nemohu vám ani povědět, jak jste mi přispěl tím, co jste pravil. Jsem jist, že máte pravdu ve všem, co jste řekl. Kdybyste mi tedy měl dát pokyn, řekl byste, že nemohu učinit lépe než následovat Brandona. Zapamatuji si to.“ „To ne,“ řekl Bentinck-Major trochu chvatně. „Nevím, řekl-li bych to docela tak. Brandon často nemá pravdu. Také nejsem jist, má-li ještě docela takový vliv, jaký měl. Ta hloupá, malá příhoda nedávno se slonem — slyšel jste o&nbsp;tom, není-li pravda? — nepatrná věc, ale bylo při tom vidět, že město na to hledělo tak, jako by archidiakon nebyl už docela tam, kde býval. Srovnávám se s&nbsp;ním úplně v&nbsp;jeho politice — udržovat věci tak, jak vždycky bývaly. To je podle mého<noinclude>{{Uprostřed|117}}</noinclude> 0zcjgutbzaoiz4ekh8ekho7ze7y260n 250 99006 336697 2026-09-05T07:03:25Z Jean-Paul 8278 založení 336697 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>mínění jediný způsob, jak zachránit církev. Jakmile mi řeknou, že nějaká myšlenka je nová, stačí mi to… Hned se vrhnu proti ní. Ale co si myslím, je to, že jeho způsob postupu je často chybný. Vrhá se na věci jako býk — docela jako býk. Je vždy trochu příliš důvěřivý. Ne, nebudete-li mne pokládat za domýšlivého — a&nbsp;myslím, že jsem skromný člověk — nemohl byste udělat lépe, než přijít ke mně — promluvit o&nbsp;věcech se mnou, víte. Jsem přesvědčen, že budeme mít o&nbsp;mnohých věcech stejné názory.“ „Jsem přesvědčen, že budeme,“ řekl Ronder. „Děkuji vám vroucně. Když jste byl tak laskav, nepochybuji, že vám nebude proti mysli, zeptám-li se vás na některé věci. Doufám, že vás nezdržuji od něčeho.“ „Naprosto ne. Naprosto ne,“ řekl Bentinck-Major velmi blahosklonně a&nbsp;natáhl své malé vypasené tělo opřev se v&nbsp;lenošce dozadu. „Ptejte se, jak mnoho vám je libo, a&nbsp;přičiním se podle možnosti, abych vám odpověděl.“ Ronder se ho tedy po půl hodiny vyptával na velmi mnoho věcí a&nbsp;dostalo se mu velmi mnoho odpovědí. Odpovědi mu snad nepověděly mnoho o&nbsp;věcech, které chtěl věděti, ale pověděly mu velmi mnoho o&nbsp;Bentinck-Majorovi. Hodiny bily čtyři. Ronder vstal. „Nevíte ani, jak jste mi prospěl,“ pravil. „Řekl jste mi zrovna to, co jsem chtěl vědět. Děkuji vám vřele.“ Bentinck-Major vypadal uspokojeně. Potěšil se opravdu dokonale. „Ale zůstanete a&nbsp;vypijete trochu čaje, není-li pravda?“ „Bohužel, nemohu. Ceká mne dnes odpoledne ještě přemnoho práce.“ „Má žena bude velmi zklamána.“ „Dovolíte mi, abych přišel jiný den, není-li pravda?“ „Ovšem, ovšem.“ Kanovník doprovodil svého hosta sám do síně a&nbsp;otevřel mu domovní dveře. „Kdykoli — kdykoli — kdy vám mohu přispět.“ {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|118}}</noinclude> qc66qdl6pu3rvu21q4p4rbck7r6igwy 250 99007 336698 2026-09-05T07:04:32Z Jean-Paul 8278 založení 336698 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>„Děkuji vám velmi. S&nbsp;Bohem!“ „S&nbsp;Bohem. S&nbsp;Bohem.“ Potud to bylo dobré, ale Ronder si byl vědom, že jeho druhá návštěva bude docela jinou věcí — a&nbsp;tak se také ukázalo. Aby se dostal z&nbsp;Orange Street do „kanovníkova dvora“, bylo Ronderovi jíti dolů ulicí Green Lane kolem „ovocných sadů“ a&nbsp;příkrou cestou nahoru do Bodger’s Street а k&nbsp;malým domům, které se od dávných let nakupily za katedrálou. Zde kdysi stával klášter sv. Markéty, docela smetený s&nbsp;povrchu zemského služebníky Jindřicha VIII., že z&nbsp;něho nezbylo ani kamene. Jediná památka kláštera sv. Markéty trvá v&nbsp;hospitálu pro ženy na konci Bodger’s Street a&nbsp;i ten vypadá nyní sešle a&nbsp;pustě, jako by také byl na pokraji zkázy. Tato část Polchesteru je opravdu zanedbána a&nbsp;zapomenuta; nesklesla jako Seatown do bláta a&nbsp;ponížení, má dosud romantický a&nbsp;barvitý ráz, ale život odtamtud vymizel. „Kanovníkův dvůr“ je za hospitálem a&nbsp;je to malé, čtverhranné, uzavřené, dlážděné prostranství obklopené vysokými, úzkými domy a&nbsp;nad ním se tyčí věže katedrály. Havrani a&nbsp;zvony a&nbsp;hrčení vozíků po nerovné dlažbě působí tu neustálý hluk, a&nbsp;ovzduší tu je dusné a&nbsp;nečisté. Když spustí zvonková hra na katedrále, odráží se zvuk od domu k&nbsp;domu, ode zdi ke zdi, jako by tu zvonily zvony sto katedrál. Ale z&nbsp;vysokých oken toho náměstí je krásný rozhled na ovocné sady, vrchy a&nbsp;vzdálené lesy — rozhled, jejž nelze přezírat. Dům, ve kterém kanovník Foster měl svůj byt, je z&nbsp;nejstarších ze všech domů. Dům náležel jisté paní Maddisové, která pronajímala byty duchovním od doby, kdy se po prvé vdala jako hezká, červenolící, mladá, dvacetiletá žena. Nyní byla ošklivou osmdesátiletou stařenou a&nbsp;dům vedla její vdaná dcera, paní Crumpletonová. Byla tam tři poschodí a&nbsp;byli by tam měli býti tři duchovní; ale po nějakou dobu bylo první poschodí prázdné a&nbsp;prostřední se pronajímalo dočasným nájemníkům. V&nbsp;tu dobu tam bydlil námořní kapitán na odpočinku. {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|119}}</noinclude> ld9y6lm50dz16fbzl9jkv7pbpxkw1w4 250 99008 336699 2026-09-05T07:05:45Z Jean-Paul 8278 založení 336699 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Foster vládl v&nbsp;nejhořejším poschodí a&nbsp;docela si nevšímal sousedů, domácí paní, čistoty a&nbsp;rozhledu — svou povahou nedbal o&nbsp;žádnou z&nbsp;těch věcí. Ronder vystoupil po špinavých, temných schodech a&nbsp;zaklepal na staré dubové dveře, na nichž byla špinavá navštívenka se jménem Fosterovým. Když byl nahoře a&nbsp;zvuk jeho kroků dozněl, nastalo hluboké ticho. Ani zvuku nebylo slyšeti. Zvony nezněly, havrani nekrákali (nebyla ještě jejich doba), ani pronikavého, vyzývavého hlasu paní Crumpletonové nebylo slyšet, jak bývalo až příliš často. Dům byl jako po vymření; město bylo jako po vymření; kdyby sám svět byl náhle zhynul jako svíčka, jejíž plamen se zhasí, Foster by nebyl dbal. Ronder zaklepal třikráte knoflíkem své holi. Ten člověk jistě není doma. Právě se chtěl obrátit a&nbsp;odejíti, když se najednou otevřely dveře, jakoby nějakou vlastní tajemnou živou silou, a&nbsp;objevila se bledá tvář a&nbsp;neúhledná osobnost kanovníkova jako zjevení překvapeného, rozhorleného ducha. „Smím na chvíli vejít k&nbsp;vám?“ otázal se Ronder. „Nezdržím vás dlouho.“ Foster hleděl vyjeveně na návštěvníka, neřekl nic, rozevřel dveře trochu více a&nbsp;stoupl stranou. Ronder to přijal jako pozvání a&nbsp;vešel. „Bude lépe, půjdete-li do druhého pokoje,“ řekl Foster rozhlížeje se, jako by byl býval krůtě buzen z&nbsp;významného snu. Prošli chodbičkou a&nbsp;neuspořádaným přijímacím pokojem do pracovny. Byla to místnost naplněná vysoko knihami a&nbsp;jejími jedinými kusy nábytku byl stůl z&nbsp;jedlového dřeva a&nbsp;dvě židle se slaměnými, pletenými sedadly. Foster předtím patrně u&nbsp;stolu pracoval. Byly po něm rozloženy knihy a&nbsp;papíry a&nbsp;byla tam také hromádka rukopisů. Foster se rozhlédl, vzal své veliké uši mezi prsty, stiskl je a&nbsp;pak najednou řekl: „Měl byste si raději sednout. Čím vám mohu posloužit?“ Ronder si sedl. Bylo ihned patrno, že, ať byl stav pokojů jakýkoli, jeho neochotný hostitel byl opravdu velmi čilý. Ronder cítil, co věděl hned od prvního setkání, že tu má<noinclude>{{Uprostřed|120}}</noinclude> 6mr4sblgcq9ayvtyvxksuotbknqeum8 250 99009 336700 2026-09-05T07:07:44Z Jean-Paul 8278 založení 336700 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>před sebou muže rozumného, samostatného a&nbsp;karakterního. Jeho schopnost radostného obdivu, která byla jedna z&nbsp;jeho nejsilnějších stránek, byla plnou měrou vzbuzena. Jiná věc, kterou zatím už zpozoroval, byla, že Foster nebyl tím typem, nyní nám tak dobře známým ze stránek francouzských a&nbsp;anglických románů, typem roztržitého, zmateného starého duchovního, jehož dlouhý nos byl dlouhá léta vražen do zaprášených knih, že už je neschopen čiti skutečný svět. — Foster nebyl ani roztržitý ani zmaten. Byl všemi myšlenkami přítomen. Čím mohl Ronderovi posloužiti? Ronder byl chvilku na vahách. Zde, myslil si, třeba postupovat! s&nbsp;největší opatrností. Neusmíval se, jako se usmíval na Bentinck-Majora. Mluvil s&nbsp;Festerem jako se sobě rovným. „Vidím, že jste zaměstnán,“ pravil. „Přesto však se neomlouvám, že jsem přišel. Řeknu vám přímo, že potřebuji vaší pomoci. Zároveň vám říkám, že nedbám, poskytnete-li mi ji nebo ne.“ „V&nbsp;čem vám mohu být nápomocen?“ zeptal se Foster chladně. „Za několik dní bude schůze kapituly, není-li pravda? Upřímně řečeno, nejsem tu ještě dosti dlouho, abych věděl, jak věci stojí. Mohou vzniknout sporné otázky, ačkoli v&nbsp;tu dobu, myslím, není nic příliš důležitého. Ale mohou se připravovat věci důležité. A&nbsp;vy jste tu velmi dávno a&nbsp;máte své mínění o&nbsp;tom, jak by věci měly být. Přál bych si zvědět váš názor o&nbsp;některých poměrech.“ „Přišel jste vlastně vyzvídat?“ „Nazvete to tak, je-li vám libo,“ řekl Ronder vážně, „ačkoli nemyslím, že vyzvídat je pravým slovem. Máte, tuším, úplně na vůli říci komukoli, že jsem tu byl, a&nbsp;opakovati každému, co jsem řekl. Jde prostě o&nbsp;to, že nemám chuti brát na sebe všecku práci, která se mi strká, abych dříve nezvěděl názory těch, kteří zde všecko dobře znají.“ „Ó, přejete-li si poznat mé názory,“ zvolal Foster zvýšiv náhle hlas a&nbsp;skoro křiče, „ty je dosti snadno zvědět. Můj<noinclude>{{Uprostřed|121}}</noinclude> jweyrl3oigyi7lci04ykintch698p8h 250 99010 336701 2026-09-05T07:09:14Z Jean-Paul 8278 založení 336701 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>názor prostě je, že všecko tu je hnusné a&nbsp;propadá zkáze a&nbsp;záhubě… Tak, a&nbsp;teď víte, co já myslím.“ Podíval se dolů na svůj rukopis, jako by chtěl říci „Tak, a&nbsp;s&nbsp;Bohem.“ „Propadává zkáze, jak?“ tázal se Ronder. „Proto, že země propadává zkáze — poněvadž se odvrátila od Boha.“ Nastalo mlčení. — Z&nbsp;nenadání Foster vyrazil: „Věříte v&nbsp;Boha, kanovníku Rondere?“„ „Myslím,“ řekl Ronder, „skutečnost, že zaujímám své místo —“ „Nesmysl,“ přerušil ho Foster. „Tohle odpovídá každý. Nevypadáte jako duchovní člověk.“ „Jsem tlustý, míníte-li tohle,“ řekl Ronder. „Je to mé neštěstí.“ „Byl-li jsem drsný,“ pravil Foster mírněji, „promiňte mi. Jsem v&nbsp;těchto dnech opravdu drsný. Vzdal jsem se snahy, abych nebyl. Pravda je ta, že jsem znechucen do hloubky duše tou jejich světskostí, těmi jejich klamy, lžemi, jejich sobeckostí, leností. Možná, že jste lepší než oni. Možná, že nejste. Nevím. Přišel-li jste sem s&nbsp;rozhodnutím, že je všecky zbudíte a&nbsp;napravíte věci, přeji vám mnoho štěstí. Ale nedokážete to. Nesmíte si myslit, že to dokážete. Přišel-li jste jako ostatní, abyste z&nbsp;toho vytloukl, co můžete, nemyslím, že by se vám má společnost zdála vhodná.“ „Zajisté jsem nepřišel, abych je zbudil,“ řekl Ronder. „Nemyslím, že to je má povinnost. Nejsem k&nbsp;tomu stvořen. Také nemohu spravedlivě myslit, že věci jsou tak zlé, jak pravíte. Ale s&nbsp;pomocí Boží mám v&nbsp;úmyslu učinit, co nejvíce zmohu. Nestačí-li vám tohle, nezbývá, než abyste mě přenechal mému osudu.“ Zdálo se, že Foster to oceňuje. Přikývl hlavou. „Tohle je aspoň poctivé,“ pravil. „Je to první poctivá věc, kterou jsem tu slyšel od dávné doby, vyjímajíc od biskupa. Abych vám řekl pravdu, myslil jsem, že se přidáte ve své činnosti k&nbsp;Brandonovi. Jako nová ovce v&nbsp;jeho stádu.<noinclude>{{Uprostřed|122}}</noinclude> bag85d5j2wvwly81ct7bikkty83aazh 250 99011 336702 2026-09-05T07:10:33Z Jean-Paul 8278 založení 336702 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Kdyby tomu bylo tak, čím méně bychom se setkávali, tím lépe.“ „Nejsem zde ještě dosti dlouho,“ pravil Ronder, „abych pomýšlel na společnou práci s&nbsp;někým. A&nbsp;nechci se přidávat k&nbsp;nějaké straně. Mám svou povinnost ke katedrále. Pro tu budu pracovat a&nbsp;ostatní nechám být.“ „Máte svou povinnost k&nbsp;Bohu,“ řekl Foster prudce. „To je věc, na kterou zde každý zapomněl. Ale vy nemluvíte, jako byste chtěl jít za Brandonem. To je cosi ve váš prospěch.“ „Pročpak by kdo šel za Brandonem?“ tázal se Ronder. „Proč? Proč? Proč? Proč pak se ovce tlačí dohromady, když jim v&nbsp;patách štěká pes?… Ale mám k&nbsp;němu úctu. Nerozumějte mi špatně. Je to muž, před kterým možno mít úctu. Má odvahu. Pečuje o&nbsp;katedrálu. Ale je sto let pozadu; to je vše. Nečetl nic, neví nic, je dítě — a&nbsp;nadělává nesmírně škod…“ Vzhlédl na Rondera a&nbsp;řekl docela mírně: „Je ještě něco, co byste chtěl vědět?“ „Mluví se,“ řekl Ronder, „o obročí v&nbsp;Pybus St. Anthony. Je to patrně důležité místo a&nbsp;jde-li o&nbsp;jmenování, byl bych rád, kdybych si mohl udělat úsudek o&nbsp;tom, kdo je nejvhodnější muž —“ „Cože! Morrison zemřel?“ řekl Foster horlivě. „Nezemřel, ale myslím, že je velmi nemocen.“ „Inu, je jenom jedno možné jmenování na to místo, a&nbsp;to je Wistons.“ „Wistons?“ opakoval Ronder. „Ano, ano,“ řekl netrpělivě, „autor Nové apokalypsy — rektor u&nbsp;sv. Edvarda v&nbsp;Hawstoně.“ Ronder se pamatoval. „Cizí?“ řekl. „Myslil jsem, že by to byl měl být někdo z&nbsp;diecése.“ Foster ho neposlouchal. „Čekal jsem léta na to — abych dostal Wistonse sem,“ pravil. „Podivuhodný muž — veliký muž. Vyburcuje tu všecko. Musíme ho sem dostat. A&nbsp;co se týče místních — čím více cizích sem vpustíme, tím lépe.“ {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|123}}</noinclude> ootwm0688zfr48pth22txbfeixtpisy 250 99012 336703 2026-09-05T07:11:28Z Jean-Paul 8278 založení 336703 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>„Brandon cosi povídal o&nbsp;jakémsi Forsythovi — Rex Forsyth?“ Foster se trpce usmál. „Ano — on by chtěl,“ řekl; „to je zrovna jeho způsob jmenování. No, bude-li se snažit, aby s&nbsp;tím prorazil, dojde k&nbsp;takovému boji, jakého tu nikdy neviděli.“ Ronder pravil zvolna: „Vaše myšlenka o&nbsp;Wistonsovi se mi líbí. Zní to zajímavě.“ Foster se na něj podíval ještě pronikavěji. „Pomáhal byste mi při tom?“ tázal se. „Nevyznám se tu ještě dosti,“ odpověděl Ronder, „ale myslím, že ve mně najdete spíše přítele než nepřítele.“ „Nedbám, co jste,“ řekl. „Pokud se týče mých citů nebo mého štěstí, nesejde na ničem. Ale mít tu Wistonse — na tomhle místě… Ó, co bychom mohli vykonat! Co bychom mohli vykonat!“ Zdálo se, že se zabral do nějakého snu. Po pěti minutách se vytrhl a&nbsp;rozloučil se. Když Ronder stál zase nahoře na schodech, cítil zase kolem sebe to zvláštní ticho v&nbsp;tom domě.<noinclude>{{Uprostřed|124}}</noinclude> i9nxei6ywuunaeqipzoaldxwz98qq1e 250 99013 336704 2026-09-05T07:37:33Z Jean-Paul 8278 založení 336704 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>__NOEDITSECTION__ == Syn — otec == <div class="prvni-odstavec"><span class="iniciala">F</span>alk Brandon byl ve skutečnosti ještě chlapcem. On to ovšem nevěděl a&nbsp;byl by se velmi rozhorlil, kdyby mu to byl někdo řekl; přesto však bylo to pravda.</div> Je druh sebevědomí mládí, který má v&nbsp;sobě veliké kouzlo, jakési osobování obyčejů dospělých lidí a&nbsp;světáckých způsobů, které je provázeno upřímnou věrou v&nbsp;lidskou povahu, naivní důvěřivostí v&nbsp;lidskou dobrotu. Vidíme to někdy v&nbsp;knihách, v&nbsp;příbězích, které jsou jako šaráda představovaná dětmi oblečenými v&nbsp;šaty starších lidí, a&nbsp;ačkoli ta vypravování jsou jen pohádkami co do vztahu ke skutečnému životu, dodává jim přece upřímnost jejich víry v&nbsp;život a&nbsp;jakási svěžest vycházející z&nbsp;nevědomosti, zvláštní působivosti. Falk měl trochu toho kouzla a&nbsp;té moci zrovna jako jeho otec, ale kdežto jeho otec je podrží po celý život, Falk toho jistě pozbude, až pozná svět více a&nbsp;až s&nbsp;ním přijde více ve styk. Zatím však toho kouzla nepozbyl. To citové vzrušení, které nyní nabylo takové moci nad ním, bylo prvním citovým hnutím v&nbsp;jeho životě, a&nbsp;nevěděl ani v&nbsp;nejmenším, jak si počínati. Byl jako člověk přepadený klamavou mlhou. Nevěděl ani v&nbsp;nejmenším, je-li do té dívky zamilován, nevěděl, co s&nbsp;ní chce, představoval si někdy, že ji nenávidí, neviděl ji jasně ani v&nbsp;duchu ani ve skutečnosti; věděl jen, že nemůže zůstati vzdálen od ní a&nbsp;že každým setkáním více přibližoval chvíli, kdy se dopustí nějakého zoufalého činu, kterého pak nejspíše bude litovati po celý ostatní svůj život. Ale ačkoli ji neviděl jasně, viděl dosti zřetelně druhou stranu situace — praktickou, domácí, synovskou stránku. Bylo zvláštní, když se věc rozvíjela, jak měl více a&nbsp;více na mysli otce. Bylo to, jako by byl kýmsi nezúčastněným, přítelem svého otce, ale nikoli příbuzným, který pozoroval, jak se pořád více přibližuje pohroma, a&nbsp;neměl moci, aby ji za-<noinclude></noinclude> cfiah0okkl1mr3jvl2nwvr989bg35vz 336705 336704 2026-09-05T07:38:07Z Jean-Paul 8278 stránka 336705 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>__NOEDITSECTION__ == Syn — otec == <div class="prvni-odstavec"><span class="iniciala">F</span>alk Brandon byl ve skutečnosti ještě chlapcem. On to ovšem nevěděl a&nbsp;byl by se velmi rozhorlil, kdyby mu to byl někdo řekl; přesto však bylo to pravda.</div> Je druh sebevědomí mládí, který má v&nbsp;sobě veliké kouzlo, jakési osobování obyčejů dospělých lidí a&nbsp;světáckých způsobů, které je provázeno upřímnou věrou v&nbsp;lidskou povahu, naivní důvěřivostí v&nbsp;lidskou dobrotu. Vidíme to někdy v&nbsp;knihách, v&nbsp;příbězích, které jsou jako šaráda představovaná dětmi oblečenými v&nbsp;šaty starších lidí, a&nbsp;ačkoli ta vypravování jsou jen pohádkami co do vztahu ke skutečnému životu, dodává jim přece upřímnost jejich víry v&nbsp;život a&nbsp;jakási svěžest vycházející z&nbsp;nevědomosti, zvláštní působivosti. Falk měl trochu toho kouzla a&nbsp;té moci zrovna jako jeho otec, ale kdežto jeho otec je podrží po celý život, Falk toho jistě pozbude, až pozná svět více a&nbsp;až s&nbsp;ním přijde více ve styk. Zatím však toho kouzla nepozbyl. To citové vzrušení, které nyní nabylo takové moci nad ním, bylo prvním citovým hnutím v&nbsp;jeho životě, a&nbsp;nevěděl ani v&nbsp;nejmenším, jak si počínati. Byl jako člověk přepadený klamavou mlhou. Nevěděl ani v&nbsp;nejmenším, je-li do té dívky zamilován, nevěděl, co s&nbsp;ní chce, představoval si někdy, že ji nenávidí, neviděl ji jasně ani v&nbsp;duchu ani ve skutečnosti; věděl jen, že nemůže zůstati vzdálen od ní a&nbsp;že každým setkáním více přibližoval chvíli, kdy se dopustí nějakého zoufalého činu, kterého pak nejspíše bude litovati po celý ostatní svůj život. Ale ačkoli ji neviděl jasně, viděl dosti zřetelně druhou stranu situace — praktickou, domácí, synovskou stránku. Bylo zvláštní, když se věc rozvíjela, jak měl více a&nbsp;více na mysli otce. Bylo to, jako by byl kýmsi nezúčastněným, přítelem svého otce, ale nikoli příbuzným, který pozoroval, jak se pořád více přibližuje pohroma, a&nbsp;neměl moci, aby ji za-<noinclude>{{Uprostřed|125}}</noinclude> nj5iulo9naq0mkunwjfxmvky80n1vqo 0 99014 336706 2026-09-05T07:38:40Z Lenka64 2855 n 336706 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST= Bernkastel |PŘEDCHOZÍ= Bernis, François Joachim de Pierre de |DALŠÍ= Bernoulli }} {{Textinfo |TITULEK= Bernkastel |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |ZDROJ= Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO = |LICENCE = PD origin |LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 |WIKIPEDIA-HESLO = Bernkastel-Kues }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Bernkastel}}''', město v Německu, v pruské provincii Rýn, na řece Mosele, v hlubokém a romantickém údolí, spojené vedlejší tratí do Wengerohru s hlavní železnicí Trevír-Koblenz. Počet obyvatel: 2300. Má několik nevýznamných manufaktur; hlavním průmyslem je vinařství, v němž se Berncastler Doctor se těší velké proslulosti. Nad městem leží zřícenina hradu Landshut. Bernkastel původně patřil kapitule v Trevíru a své jméno dostal po jednom z proboštů katedrály, Adalberovi Lucemburském (odtud ''Adalberonis castellum''). {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Bernkastel]] klyqujzsvdx3c6rgoop11k37kodkh8q 250 99015 336707 2026-09-05T07:39:15Z Jean-Paul 8278 založení 336707 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>držel. Ačkoli byl jen chlapcem, uvědomoval si velmi zřetelně, jak ho otec má rád a&nbsp;jak na něj je hrdý. Uvědomoval si také závislost otcovu na jeho důstojnosti a&nbsp;jeho postavení ve městě a&nbsp;na konec nejdůležitější ze všeho, jeho vášnivou oddanost katedrále. Všecky ty věci by byly zkaženy, kdyby on, Falk, byl zapleten do nějakého místního skandálu. Zde viděl do svého nitra a&nbsp;s&nbsp;trpkostí a&nbsp;ponížením, které mu byly docela nové, opovrhoval sebou samým. Věděl, jako by viděl přecházeti před sebou budoucí děje, že dojde-li k&nbsp;takovému skandálu, nebude s&nbsp;to, aby tu zůstal a&nbsp;aby mu čelil — ne proto, že by on sám se bál někoho na světě, nýbrž proto, že by nemohl vidět otce tím trpěti. Nuže, když to viděl tak jasně, proč tedy všeho nezanechat? Proč neutéci, proč si nezjednat práci v&nbsp;Londýně a&nbsp;odejíti z&nbsp;Polchesteru na dobu, dokud ho jeho ztřeštěnost nepřejde? Nemohl odejíti. Byl by býval z&nbsp;prvních, kteří by byli pohrdali jiným člověkem v&nbsp;takovém postavení, kteří by se byli posmívali jeho slabosti a&nbsp;opovrhovali jím. Aťsi. Opovrhoval sebou, ale — odejíti nemohl. Říkal si pořád, že se situace vyjasní a&nbsp;že pak bude věděti, jak postupovat. Než se to stane, musí ji vidět, musí s&nbsp;ní mluvit, musí být u&nbsp;ní, musí ji pozorovat. Sešli se teď už několikrát, vždy večer u&nbsp;řeky, když její otec byl nahoře v&nbsp;městě. Dvakrát ji políbil. Zůstala při tom pokaždé docela trpná, pozorujíc ho ironicky s&nbsp;jakýmsi šibalským potěšením. Neprojevila mu nijak, že by o&nbsp;něj stála, a&nbsp;jejich rozmluva byla po každé prázdná a&nbsp;neuspokojivá. Jednou mu řekla s&nbsp;nenadálou vášnivostí: „Chce se mi ven z&nbsp;toho všeho.“ Zeptal se jí, kam by chtěla jíti. „Kamkoli — do Londýna.“ Zeptal se jí, šla-li by s&nbsp;ním. „Šla bych s&nbsp;kýmkoli,“ odpověděla. Potom dodala: „Ale vy mne nevezmete s&nbsp;sebou.“ „Proč ne?“ otázal se jí. {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|126}}</noinclude> gkn8308uo9gym4atlq0e2el0fs49hj0 250 99016 336708 2026-09-05T07:40:59Z Jean-Paul 8278 založení 336708 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>„Poněvadž vás nemám ráda.“ „Možná, že přece budete.“ „Udělala bych všecko, abych se dostala pryč,“ odpověděla mu. V&nbsp;půvabný večer šel dolů k&nbsp;ní jsa rozhodnut, že tentokráte si dá sám nějakou určitou odpověď. Zrovna než zahnul dolů k&nbsp;řece, potkal Samuela Hogga. Tento tlustý, usmívající se pán, s&nbsp;tlustým doutníkem v&nbsp;ústech, ubíral se volně s&nbsp;nějakým přítelem do hostince Murdockova hrát kulečník. „Dobrý večer, pane Brandone.“ „Dobrý večer, Hoggu.“ „Pěkné počasí.“ „Pěkné.“ Stíny, slabě narůžovělé na svahu návrší, pohltily jeho tlusté tělo. Falk si řekl, jak si už předtím řekl mnohokrát, že by rád věděl, co o&nbsp;tom ví — co si myslí — co si přeje… Rozvodněná řeka lehounce omývala bok staré hradby. Její barva byla dnes večer čistě křišťálově zelená a&nbsp;břehy a&nbsp;návrší za ní tmavošedé. Drobné karmínové mráčky plynuly v&nbsp;malých hloučcích nebem, honíce se sem a&nbsp;tam mezi vlajícími pruhy kouře vystupujícího z&nbsp;klidných komínů. Seatown toho večera odpočíval; skoro ani zvuku nebylo slyšeti ze starých domů; s&nbsp;luk za řekou bylo slyšeti hlasy ptáků. Červené mráčky vybledly v&nbsp;růžový stín, který pak zase ustoupil zelenavému nebi tečkovanému hvězdami. Šerá mlha zahalovala luka a&nbsp;řeku a&nbsp;ptáci už nevolali. Zápach cibulí a&nbsp;hnijících chaluh byl ve vzduchu. Falkovo milování postupovalo s&nbsp;počátku svým obyčejným realistickým způsobem. Byla tu poblíž vodopádu a&nbsp;čekala na něj; měli si málo co říci. Byla dnes večer stísněna a&nbsp;představoval si, že plakala. V&nbsp;takové náladě ho tak nevábila. Líbila se mu nejlépe, když byla nesnášelivá, zpupná, vzdálená. Ačkoli nejevila nijakých známek, že by ho měla ráda, docela se mu dnes vzdávala. Mohl s&nbsp;ní učiniti co chtěl. Ale nechtěl s&nbsp;ní učinit nic. {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|127}}</noinclude> r11a59kol0j4f0d8f7yyxd7uhig1l3p 250 99017 336709 2026-09-05T07:42:24Z Jean-Paul 8278 založení 336709 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Nakláněla se přes seatownskou hradbu hledíc sklíčeně před sebe. Na konec se obrátila k&nbsp;němu a&nbsp;ptala se ho, nač se ho zeptala už předtím: „Proč za mnou chodíte?“ „Nevím,“ odpověděl. „Není to proto, že byste mě měl rád.“ „Nevím.“ „Já to vím — není možná se mýlit, když tomu tak je. Mnoho nocí jsem ležela a&nbsp;nespala a&nbsp;přemýšlela, co hledáte. Musíte mít své důvody. Moc se namáháte.“ Pak mu položila na ruku svou ruku. Bylo to po prvé, že se ho dotkla sama ze své vůle. „Začínám vás mít ráda,“ pravila. „Že vás tak často vídám, myslím. Vy jste konec konců jen chlapec. A&nbsp;pak, ať je to tak nebo tak, muži za mnou nechodí. Vy jste jediný, který kdy chodil. Říkají, že jsem prý nadutá… Ó, člověče, já jsem tu doma nešťastná!“ „No tedy — měla byste raději jít se mnou odtud — do Londýna.“ V&nbsp;té chvíli, kdy to říkal, byl by chtěl vzít ta slova zpět. k&nbsp;čemu pak by odcházeli? Nebylo z&nbsp;čeho žít, nebylo pravé družnosti… to mohlo vésti jen k&nbsp;jedinému konci. Ale zavrtěla hlavou. „Ne — kdybyste mě měl dost rád, možná, že bych šla. Ale nevím, zdali bychom byli dlouho pohromadě, kdybychom šli. Já chci mít svůj vlastní život, svůj vlastní, vlastní, vlastní život! Mohu se docela dobře starat sama o&nbsp;sebe… uteku jednou sama.“ Náhle po ní zatoužil tak silně, jak jen kdy. „Ne, to nesmíte nikdy udělat,“ řekl. „Půjdete-li, musíte jít se mnou. Musíte mít někoho, kdo by se o&nbsp;vás staral. Nevíte, co je Londýn.“ Objal ji a&nbsp;líbal ji vášnivě; zdála se mu docela novou ženou, utvořenou svou hrozbou, že odejde samotna. Nechala se bez odporu líbati; potom obrátivši se trochu<noinclude>{{Uprostřed|128}}</noinclude> k0a6vcyjdmo8qfbhaddnmq2yxklhtq9 250 99018 336710 2026-09-05T07:43:39Z Jean-Paul 8278 založení 336710 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>v&nbsp;jeho náruči a&nbsp;vzdechnuvši trochu políbila ho docela lehce z&nbsp;vlastního popudu. „Myslím, že bych vás mohla mít ráda,“ řekla něžně. „A&nbsp;hrozně potřebuju mít někoho ráda.“ Byli si v&nbsp;duchu blíže, než byli kdykoli předtím; cit prosté lidské družnosti se vplížil do rozháraného nepokoje, utišil a&nbsp;prohloubil jej. Měla v&nbsp;jeho očích nový výraz, cosi moudrého, rozumného a&nbsp;utěšujícího. Nebude mu již nikdy docela tak záhadná, ale držela ho nyní pevněji. Bylo mu jí najednou líto, zrovna jako sebe samého. Po prvé od ní odešel toho večera maje dojem, že by se mezi nimi mohl vyvinouti kamarádský poměr. Ale když se ubíral zpět nahoru, byl hrozně sklíčen a&nbsp;pokořen. Nenáviděl sám sebe a&nbsp;opovrhoval sebou, že chce něco, oč mu doopravdy nejde. Myslil, že to vždy tak dělal, jako by v&nbsp;jeho životě nikdy nebylo dosti času na všechny věci, které by chtěl zkusiti a&nbsp;zavrhnouti. Když toho večera šel spat, bouřil se proti celému světu, ale dříve než usnul, zdálo se mu, že k&nbsp;němu přišla Annie Hoggová jako něžnější, vlídnější duch, a&nbsp;že mu říká „Všecko bude dobře… budu se o&nbsp;vás starat… budu se o&nbsp;vás starat“ — a&nbsp;zdálo se, že usíná v&nbsp;jejím náručí. Druhý den ráno snídali Falk a&nbsp;Jana sami s&nbsp;otcem, neboť bolení hlavy přimělo paní Brandonovou, že si lehla. Falk přicházíval často pozdě k&nbsp;snídani, ale dnes se probudil velmi časně, vstal, vyšel a&nbsp;procházel se šedavou mlhou, rozebíraje v&nbsp;mysli znova a&nbsp;znova své vlastní nesnáze. Dnes zase Annie ustoupila z&nbsp;jeho mysli; ten něžný cit, který k&nbsp;ní cítil včera večer, jako by byl zmizel, a&nbsp;byl si jen vědom nezkrotné touhy setřásti se sebe své břímě. Představoval si dnes ráno, jak půjde do Londýna a&nbsp;ohlédne se po práci… Jana viděla, že dnes je „kapitulní ráno“. Poznala vždy podle vzezření otcova, že má býti kapitulní schůze. Jevíval v&nbsp;ten den zvláštní lesk, zvýšenou skvělost a&nbsp;také zvýšenou důležitost. Hledíc na něj toho rána s&nbsp;láskyplnou hrdostí, myslila si, že je opravdu nejšviháčtější staroušek. Vypadal,<noinclude>{{Uprostřed|129}}</noinclude> jm1kcrf6eyh8dhvd176zpf4j2kkgzj0 250 99019 336711 2026-09-05T07:44:51Z Jean-Paul 8278 založení 336711 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>jako by trávil svůj čas skákáním do studených lázní a&nbsp;vyskakováním z&nbsp;nich. A&nbsp;tvářil se při tom důležitě. Měl před sebou Glebeshireské Ranní Noviny a&nbsp;občas zdvihl nad ně svou pěknou hlavu, podíval se na děti a&nbsp;na stůl a&nbsp;pověděl jim trochu z&nbsp;toho, co bylo nového ve světě. V&nbsp;dřívějších dobách promluvily děti spolu jen s&nbsp;nebezpečenstvím svých malých životů. Ačkoli nyní omezování přestalo, slýchali přece vždy, mluvili-li příliš nahlas: „Mlčte, děti… mlčte! Copak si nemůže váš otec přečíst noviny v&nbsp;klidu? Máte po celý ostatní den času dost na povídání.“ Občas vyrážel při čtení krátké věty a&nbsp;výkřiky. „Tak, tohle Burnettovi spletlo počet. — A&nbsp;dobře mu tak… Bože, bože, stovka za pět šilinků. Phillpott se dostane do St. Lummen. Jaké místo!…“ a&nbsp;tak dále. Někdy se rozčilil tak silně, že odstrčil noviny a&nbsp;mával rukama nad stolem sem tam, jako by se učil plovat, a&nbsp;při tom vyrážel supě krátké výrazy nevole a&nbsp;podivu: „Blázni! Hlupáci! Strašní nevzdělanci! Že je napadne poslouchat ho! No, dostane se jim jen, čeho si zasluhují za svou slabost! Psal jsem Bensonovi — zrovna tak, jako bych byl psal nějakému nosorožci. Topinky, prosím, Jano! — Topinky, topinky. Copak jsi neslyšela? Nevzdělanci! Načpak ti lidé myslí? Ano, a&nbsp;máslo… Ovšem, vždyť jsem řekl, máslo.“ Ale v&nbsp;„kapitulní dni“ bylo nesnadné, aby ho noviny vzrušily. Jeho mysl bývala naplněna myšlenkami o&nbsp;plánu a&nbsp;postupu při dopoledním jednání. Bylo mu, bohužel, nemožné, aby pojal dvě věci najednou, a&nbsp;to působilo, že jeho uvažování a&nbsp;rozvíjení každého plánu, jejž pojal, bylo hodně zvolněné. Když jednání v&nbsp;kapitule mělo býti důležité, ani se na noviny vůbec nepodíval a&nbsp;sotva jedl při snídani. Dnes si popřál podívati se na vnější svět, neboť jednání v&nbsp;kapitule bylo nedůležité. V&nbsp;tom byl opravdu začátek jeho neštěstí, že v&nbsp;listě bylo toho dne velmi živé vylíčení záhuby lodi<noinclude>{{Uprostřed|130}}</noinclude> 6jzun0b1t5s56bpku37ipf2v45wom7q 250 99020 336712 2026-09-05T07:46:13Z Jean-Paul 8278 založení 336712 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Drummond Castle. To bylo tou dobou starou historií, ale bylo zde jakési zvláštní vypsání, které podávalo nové podrobnosti a&nbsp;okolnosti, dodávající i&nbsp;po tak dlouhé době tomu výjevu nové, živé hrůzy. Brandon se snažil nečisti to. — Učinil si pravidlem, že se nebude trápit myšlenkou na zla, která nemůže napraviti. To říkal sám, ale opravdu trávil celý svůj život tím, že odrážel, nepřipouštěl a&nbsp;odmítal vyslechnouti. Řekl si před dávnými lety, že svět je dokonalý, že jej stvořil Bůh a&nbsp;že Bůh je dobrý. Aby se ta víra zachovala, bylo třeba nebýti „osobivým“. „Osobivé“ bylo, představovat si na chvíli o&nbsp;nějaké jednotlivé věci, že je „omylem“. Bylo-li něco opravdu zlé nebo bolestné, bylo to, abychom byli podrobeni „zkoušce“… Jakýsi můstek nad vodami spasení. Jednou, bylo tomu několik let, napsal bezbožný atheista do revue článek, ukazující, jak příroda je zlá, jak se zvířata navzájem požírají, jak všechno od nejdrobnějšího hmyzu do největšího slona trpí, trpí a&nbsp;trpí. Jak i&nbsp;rostlinstvo žije krátkým životem muk a&nbsp;zmaru a&nbsp;potom hnusně shnije… Brandon proti své vůli článek přečetl a&nbsp;pojal pak proti pisateli tak hlubokou nenávist, že by ho byl spráskal, kdyby byl měl moc. Tím článkem byl přiveden na několik dní z&nbsp;rovnováhy, a&nbsp;upokojil se zase jen tím, že sám sebe opět a&nbsp;opět ujišťoval, že to není pravda, a&nbsp;pozorováním, jak si koťata hrají, jak ptáci zpívají na větvích a&nbsp;jak se růže rozvíjejí z&nbsp;poupěte v&nbsp;květ. A&nbsp;dnes se ta stará trýzeň zase vrátila. Nebylo pochybnosti, že ti muži a&nbsp;ženy v&nbsp;Drummond Castle trpěli, aby docela jistě pro sebe získali věnec slávy. Byl by jim měl záviděti, litovati, že se mu nedostalo téže možnosti, a&nbsp;přece — a&nbsp;přece — Odstrčil netrpělivě noviny. Bylo dobře, že se dnes nebude projednávati v&nbsp;kapitule nic důležitého, neboť nebyl opravdu v&nbsp;náladě, aby sváděl boje. Vzdychl. Proč právě on musí vždy svádět boje? Měl opravdu břímě celého města na svých ramenou. A&nbsp;z&nbsp;toho měl tajně velikou radost. Byl rád<noinclude>{{Uprostřed|131}}</noinclude> 6fqwenbgf3ztcll01yjxgyxv4i9ynno 250 99021 336713 2026-09-05T07:47:32Z Jean-Paul 8278 založení 336713 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>— ano, byl rád, že měl to břímě… Když pohlédl na Janu a&nbsp;Falka naproti, cítil starostlivou něžnost k&nbsp;nim. Čtení o&nbsp;Drummond Castle způsobilo v&nbsp;něm úzkostlivé přání, aby se měli dobře a&nbsp;aby byli šťastni. Mohlo by snad býti lépe pro ně, kdyby trpěli; kdyby však mohli být jisti, že přijdou do nebe, a&nbsp;při tom příliš netrpěli, byl by přece rád. Najednou se mu zjevil napříč nad stolem obraz — obraz Jany s&nbsp;jejím dětským obličejem, jak zápasí ve vodě… Křičela; snažila se zachytit se rukou boku člunu. Kdosi ji udeřil… Zatřásl se odporem a&nbsp;zapudil obraz. „Eh!“ zvolal hlasitě, vstávaje od stolu. „Co je, otče?“ ptala se Jana. „Nemělo by se dovolit, aby lidé psali takové věci,“ řekl a&nbsp;šel do své pracovny. Když po hodině vyšel jda do kapitulní schůze, nabyl zase své duševní rovnováhy. Jeho mysl nyní pevně utkvěla na věci, kterou měl před sebou. Ubíraje se trávníkem před katedrálou vykračoval si docela nestrojeně se vztyčenou hlavou, s&nbsp;vážným čelem, ruce maje složeny vzadu. Zpěváci přicházející z&nbsp;cvičení v&nbsp;katedrále míjeli ho nerovnou řadou. Dotýkali se všichni svých čtverhranných čepic a&nbsp;usmíval se na ně vlídně, nechávaje si hodně přísný pohled pro Brocketta, varhaníka, jehož hudebních výstřelků naprosto neschvaloval. Málo nyní zbývalo z&nbsp;původního kapitulního domu, který kdysi býval pokračováním kaple sv. Markéty. Několik neobyčejně krásných normanských oblouků, které kdysi byly částí kapitulního domu, ještě zbylo a&nbsp;jest je viděti na jižním konci křížové chodby. Zde jsou také stopy noclehárny a&nbsp;nemocnice, které tam kdysi stávaly. Nynější kapitulní dům se skládá ze dvou místností sousedících s&nbsp;křížovou chodbou; bývaly kdysi síní, které mniši užívali jako refektáře. Dosud tam je dřevěný strop z&nbsp;konce třináctého století, a&nbsp;má se za to, že býval kdysi částí staré síně poutníků a&nbsp;ci-<noinclude>{{Uprostřed|132}}</noinclude> 77lanwqhgeo6psik9lp6pbcxx7dca48 250 99022 336714 2026-09-05T07:48:47Z Jean-Paul 8278 založení 336714 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>zinců. Větší z&nbsp;obou místností je vyhrazena schůzím kapituly, menší se užívá ke schůzím méně důležitým а k&nbsp;mimořádným rokováním. Archidiakon přišel trochu pozdě, jak, myslím, rád činíval, když byl jist, že jiní budou přesni. Nic ho však nezlobilo více, než když jiní přišli pozdě a&nbsp;on sám přišel včas. Byli tu všichni, a&nbsp;jak jistě věděl, že tu všichni budou! Tu byl dlouhý dubový stůl, pijavý papír a&nbsp;psací potřeby pěkně položené před každou židlí, tu byly krásné stěny, na které byl vždy tak hrdý, s&nbsp;podobiznami polchesterských biskupů v&nbsp;dlouhé řadě. V&nbsp;čele stolu seděl děkan rozhlížeje se nervosně s&nbsp;nepokojným úsměvem. Po jeho pravici bylo místo Brandonovo; po levici seděl Witheram, přistupující vážně k&nbsp;jednání toho dne, jako by na tom závisel sám jeho život; pak Bentinck-Major s&nbsp;rukama, jako by byly pěstěny manikúrou; vedle něho Ryle smějící se podlézavě nějakému elegantnímu vtipu, který mu pověděl Bentinck-Major; naproti němu Foster vypadající, jako by týden nebyl jedl, špatně oholený, se šrámem na bradě; a&nbsp;vedle něho Ronder. Na dolním konci stolu byl neveliký Bond, kapitulní tajemník, cucající svou tužku. Brandon se usadil, důstojně se omluviv, že přichází pozdě. „Poprosme Boha,“ pravil děkan, „aby požehnal dnes našemu dílu.“ Pomodlili se a&nbsp;nastal všeobecný šum, šoupání nohama, smrkání, kašlání, a&nbsp;užaslý, zděšený Ryle dokonce kýchl — načež bylo zahájeno jednání. Byl přečten zápis poslední schůze a&nbsp;nastalo krátké přátelské rokování. Najednou si Brandon uvědomil, že tu je Ronder. Proč? Nedovedl to říci a&nbsp;bylo mu tím nepříjemněji. Ten člověk nic neříkal. Nebyl při poslední schůzi a&nbsp;neměl proto, co by řekl při této části jednání. Seděl tu a&nbsp;na jeho brejlích se odráželo světlo z&nbsp;protějších oken, takže se zdálo, že nemá očí. Jeho buclaté tělo, posice, ve které seděl, nahrben a&nbsp;nakloněn dopředu opíraje se o&nbsp;ruce, svědčily o&nbsp;dokonalé a&nbsp;skoro ospalé spokojenosti.<noinclude>{{Uprostřed|133}}</noinclude> msckpap8smh7uz4iebu7d6cbctblt7u 250 99023 336715 2026-09-05T07:49:50Z Jean-Paul 8278 založení 336715 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Jeho kulatý obličej a&nbsp;tlusté tváře mu dodávaly vzezření člověka, kterému byla práce únavnou a&nbsp;zbytečnou překážkou v&nbsp;radostech života. Přesto si byl Brandon tak silně vědom přítomnosti Ronderovy, že se jeho oči proti jeho vůli obracely tím směrem. Několikrát Brandon něco promluvil — ne že by byl měl opravdu co říci, nýbrž že chtěl učiniti dojem na Rondera. Všichni se s&nbsp;ním srovnávali vlídně a&nbsp;spokojeně, jako se s&nbsp;ním srovnávali vždy… Pak se jeho uvědomování si Rondera rozšiřovalo a&nbsp;způsobilo, že si uvědomil ostatní muže novým způsobem. Věděl tak dávno přesně, jak vypadají a&nbsp;jaká slova pronesou, že byli pro něho skoro jako kamenné sochy dvanácti apoštolů ve výklencích kolem západních dveří. Dnes se najednou octli v&nbsp;novém životě. Včera by byl mohl přesně vypočítati postoj, jaký zaujmou; teď se zdálo, jako by byl do nich zadul nový vítr a&nbsp;vyklonil jez polohy. To, že si všiml těchto věcí, neznamená, že byl všeobecně vnímavý. Vždy však velmi bystře pozoroval vše, co se týkalo jeho postavení. Jednání postupovalo a&nbsp;každý projevoval význačné rysy své povahy. Nic se nevyskytlo, co by se týkalo Rondera. Osobní mínění každého o&nbsp;každém z&nbsp;ostatních bylo jasně patrné. Pěkné, na příklad, bylo pozorovat! úšklebek a&nbsp;pohrdání Fosterovo, když vykládal Bentinck-Major svůj malý nápad o&nbsp;některých malých opravách, které by on jako kancléř navrhoval; nebo jak se Ryle ke všem dobromyslně obracel, když omlouval některé fantasie Brockettovy na varhanách a&nbsp;jednak ujišťoval Brandona, že „by se v&nbsp;té věci mělo něco udělat,“ a&nbsp;při tom se srovnával s&nbsp;Bentinck-Majorem, že je opravdu příjemné slyšeti někdy hudbu dokonalejší a&nbsp;původnější, než se obyčejně slýchá v&nbsp;katedrálách. Brandon větřil cosi jako vznikající odpor v&nbsp;Bentinck-Majorově chování a&nbsp;podíval se přísně přes stůl. Bentinck-Major zamrkal a&nbsp;prohlížel si nervosně nehty. „Ovšem,“ řekl archidiakon svým nejvážnějším způsobem, „mohou snad být lidé, kteří by chtěli proměnit katedrálu<noinclude>{{Uprostřed|134}}</noinclude> jqo76a3hyzu6h9amk4z23tp3beip2uh 250 99024 336716 2026-09-05T07:51:09Z Jean-Paul 8278 založení 336716 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>v&nbsp;hudební síň. Neříkám, že jsou, ale že snad mohou být V&nbsp;těchto podivných dobách by mě nic nepřekvapovalo. Podle mého skromného mínění, co bylo dobré pro naše otce, je dobré také pro nás. Nechci však, aby mé mínění vykonávalo nějaký vliv na někoho.“ „Buďte ujištěn, archidiakone,“ řekl Bentinck-Major. Witheram ujišťoval všechny, že je přesvědčen, že není třeba se znepokojovati. Mohou prý spoléhat! na precentora, že věc zařídí… Ozvalo se všeobecné souhlasné zamumlání. Ano, mohou se opravdu spoléhat na precentora. Když tato malá věc byla urovnána, byla schůze velmi blízko příjemného zakončení, a&nbsp;děkan si už blahopřál, že se brzo vrátí ke své botanice — když se na neštěstí vynořila otázka zahradnického válce. Otázka zahradnického válce byla velmi prostá. Katedrální škola požádala před několika měsíci kapitulu, aby jí dovolili koupit si zahradnický válec. Takového přístroje bylo naléhavě potřebí pro nové hřiště cricketové. Bylo pravda, že škola měla již dva zahradnické válce, ale jeden z&nbsp;nich byl velmi malý — „hotová hračka“ vykládal Dennison, správce školy, patheticky — a&nbsp;druhý nestačil sám na všecku práci, kterou bylo potřebí vykonat. Školní hřiště bylo veliké. Věc, která se týkala hlavně finančního oboru kapituly, byla probírána v&nbsp;poslední schůzi a&nbsp;bylo v&nbsp;ní o&nbsp;tom dlouho rokováno. Brandon tehdy podal proti tomu své veto; ne proto, že by ani v&nbsp;nejmenším toho nedbal, má-li škola zahradnický válec nebo nemá-li, nýbrž proto, že v&nbsp;tu chvíli měl správu katedrálních financí, když Hart-Smith odešel a&nbsp;Ronder tu ještě nebyl. Rád cítil svou moc a&nbsp;odmítal tolik věcí, kolik mohl. Nebýti to jen dočasná sláva — kdyby byl býval stálým pokladníkem, byl by se vší pravděpodobností postupoval právě naopak a&nbsp;byl by každému povolil vše. „Je tu ještě otázka zahradnického válce“, řekl Witheram, zrovna když děkan se chystal navrhnout, aby zakončili modlitbou. {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|135}}</noinclude> 88vsmszsn63zb5i9e802zg6u4advp9w 0 99025 336717 2026-09-05T07:51:57Z Lenka64 2855 n 336717 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST= Dennewitz |PŘEDCHOZÍ= Dennery, Adolphe |DALŠÍ= Dennis, John }} {{Textinfo |TITULEK= Dennewitz |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |ZDROJ= Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO = |LICENCE = PD origin |LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 |WIKIPEDIA-HESLO = }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Dennewitz}}''', vesnice v Německu, v pruské provincii Braniborsko, nedaleko Jüterbogu, 40 mil jihozápadně od Berlína. Je památná jako dějiště rozhodující bitvy 6. září 1813, v níž byl maršál Ney s armádou 58 000 Francouzů, Sasů a Poláků poražen s velkými ztrátami 50 000 Prusy pod velením generálů Bülowa (později hraběte Bülowa z Dennewitzu) a Tauentziena. Místo bitvy je označeno železným obeliskem. {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Dennewitz]] ttjcegymnlaumwynp2xy1sr44nlc4k5 250 99026 336718 2026-09-05T07:53:30Z Jean-Paul 8278 založení 336718 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>„Mám to tu v&nbsp;zápise“, řekl kapitulní tajemník vážně. „Ale Bože, ano“, řekl děkan rozhlížeje se skoro trochu žalostně. „Jak pak to tedy uděláme?“ „Povolte jim to“, řekl Foster podívav se ostře na Brandona a&nbsp;sklapnuv ústa jako past. To byla přímá výzva. Brandon cítil, jak se mu prsa dmou ušlechtilým hněvem, který ho vždy naplňoval, když Foster něco říkal. „Musím se přiznat,“ pravil hledě upřeně na děkana jako vždy, když chtěl, aby něco bylo konečným rozhodnutím, „že jsem myslil, že tohle bylo úplně rozhodnuto v&nbsp;poslední schůzi kapitulní; pochopil jsem to tak — ovšem, možná, že to bylo nedorozumění — že jsme měli za to, že tu věc nemůžeme povolit a&nbsp;že škola musí počkat.“ „To jest, archidiakone,“ pravil děkan úzkostlivě (znal dávno poplašná znamení v&nbsp;blýskajících se očích Brandonových), „musím se přiznat, že jsem to nepokládal za docela tak rozhodnuto. Rokovali jsme ovšem o&nbsp;tom, co by to stálo“. „Myslím, že archidiakon má pravdu“, řekl Bentinck-Major, který si chtěl zase získati jeho přízeň po tom malém přehmatu s&nbsp;hudbou. „Myslím, že to bylo rozhodnuto.“ „Nic takového“, řekl Foster prudce. „Na ničem jsme se neusnesli.“ „Jak pak je to napsáno v&nbsp;zápise?“ tázal se děkan úzkostlivě. „Odloženo do příští schůze“, řekl tajemník. „Buď jak buď,“ řekl Brandon cítě, že to nesmyslné rokování trvalo dosti dlouho, „věc je dosti prostá. Nelze to rozhodnout ihned. Každý, kdo tu věc bedlivě uvážil, jistě poznal, že předně škola nepotřebuje válce — mají jich už dost — za druhé, že pokladna v&nbsp;tu chvíli není s&nbsp;to, aby koupila nový.“ „Musím se opravdu ohradit, archidiakone“, řekl Foster; „to jde příliš daleko. Především, uvážil jste vy tu věc?“ {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|136}}</noinclude> qr845auw70znft0wlu0cb32ujj003hp 250 99027 336719 2026-09-05T07:55:01Z Jean-Paul 8278 založení 336719 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Brandon pomlčel, než odpověděl. Cítil, že všecky oči jsou na něho upřeny. Cítil také, že někdo podnítil Fostera k&nbsp;novému silnému nepřátelství — myslil, že ví, kdo to byl. Mimo to, uvážil opravdu tu věc? Byl si vědom vzmáhající se netrpělivosti, že neuvážil. Měl v&nbsp;úmyslu učiniti tak, ale doba byla krátká, věc se nezdála dosti důležitá… „Zajisté, že jsem to uvážil“, pravil, „úplně do té míry, pokud věc toho zasluhuje. Fakta jsou jasná.“ „Fakta nejsou jasná“, řekl Foster zlostně. „Pravím, že škola by měla dostat ten válec, a&nbsp;že si počínáme hrozně špinavě, zabraňujeme-li tomu“ — a&nbsp;bouchl pěstí do stolu. „Je-li tahle výtka špinavosti míněna osobně…“ řekl Brandon zlostně. „Ujišťuji vás, archidiakone…“ pravil Ryle. Děkan zdvihl ruku na obraženou. „Nemyslím,“ pravil, „že se tu kdy něco míní osobně. Nesmíme nikdy zapomínat, že jsme v&nbsp;domě Božím. Ovšem, tohle je věc, která by opravdu měla být v&nbsp;rukou správce důchodů. Ale skoro si myslím, že sotva lze očekávat, že by byl kanovník Ronder za tu krátkou dobu, po kterou je u&nbsp;nás, zkoumal tuto nepatrnou věc.“ Všichni pohlédli na Rondera. Působilo to zábavným dojmem dramatickým. Brandon hleděl na obrazy nad stolem a&nbsp;stavěl se, jako by se ho celá věc netýkala; ve skutečnosti mu bilo zlostně srdce. Jeho slovo by bylo mělo postačit; v&nbsp;dřívějších dobách by také bylo postačilo. Všecko teď bylo vzhůru nohama… „Zabýval jsem se tou věcí opravdu“, pravil Ronder. „Viděl jsem, že to je jedna z&nbsp;nejnaléhavějších otázek, které je třeba vyřídit. Ačkoli se to může zdát nedůležité, myslím, že se školní cricket letos v&nbsp;létě docela zarazí, nedostane-li se jim válce. Mají, tuším, v&nbsp;úmyslu, poříditi si válec soukromou sbírkou, odmítneme-li jejich žádost, a&nbsp;to by bylo, pánové, — nemohu se toho pocitu zbavit — hodně ponižující pro nás. Uvážil jsem otázku ceny a&nbsp;prohlížel jsem ně-<noinclude>{{Uprostřed|137}}</noinclude> sv0y3w8bzr8n06xdoxtfxgeoi4yel76 250 99028 336720 2026-09-05T07:56:12Z Jean-Paul 8278 založení 336720 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>které ceníky. Zdá se mi, že výloha za dobrý zahradnický válec opravdu není veliká. Výloha, kterou by pokladna snesla bez vážných nesnází…“ „Myslíte tedy, kanovníku, že bychom měli válec povolit?“ tázal se děkan. „Zajisté, že myslím,“ odpověděl Ronder. Brandon cítil dojem, který byl způsoben. Věděl, že si všichni myslí u&nbsp;sebe: „Tohle je zdatný člověk!“ Vybuchl: „Obávám se, že se nemohu srovnávat s&nbsp;kanovníkem Ronderem. Dovolí-li mi říci tak, není tu ještě dosti dlouho, aby věděl, jak se věci opravdu mají. Nemám nic proti Dennisonovi, ale vylíčil věc patrně velmi pravděpodobně; ti však, kteří znají školu a&nbsp;její metody mnoho let, mají snad větší právo posuzovat věc než kanovník Ronder, který ji zná tak krátkou dobu.“ „Nesmysl. Nesmysl,“ zvolal Foster. „Zde nejde o&nbsp;to, zná-li kdo školu. Je prostě otázka, může-li to kapitula povolit. Kanovník Ronder, který je pokladníkem, praví, že může. To by mělo každému stačit.“ Ovzduší bylo teď opravdu velmi rozpálené. Docela se podobalo, že bude mluviti několik pánů najednou. Witheram vypadal starostlivě, Bentinck-Major zlomyslně, Ryle nervosně, Foster vítězně a&nbsp;Brandon zuřivě. Jen Ronder vypadal, jako by se ho to netýkalo. Děkan, který byl naplněn starostí, zdvihl ruku. „Poněvadž se zdá, že se v&nbsp;té věci mínění trochu rozcházejí,“ pravil, „myslím, že uděláme nejlépe, odhlasujeme-li to. Ti, kteří jsou pro to, aby se škole válec povolil, nechť, prosím, hlasují.“ Ronder, Foster a&nbsp;Witheram zdvihli ruce. „A&nbsp;kdo je proti?“ řekl děkan. Brandon, Ryle a&nbsp;Bentinck-Major hlasovali proti. „Obávám se,“ řekl děkan usmívaje se úzkostlivě, „že rozhodnutí připadne mně.“ Ustal na chvíli. Pak pravil hledě přímo přes stůl na tajemníka: {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|138}}</noinclude> cty73jdq2yo00z1uvwqgszojyfkzmqg 250 99029 336721 2026-09-05T07:57:00Z Jean-Paul 8278 založení 336721 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>„Myslím, že musím rozhodnout pro válec. Zdá se mi, že kanovník Ronder vyložil svou věc přesvědčivě.“ Každý, až možná na Rondera, byl si vědom, že tohle byl od mnoha let první případ, že nějaký návrh Brandonův byl odmítnut… Nečekaje už na nic, sebral archidiakon své papíry a&nbsp;nehledě ani napravo ani nalevo vyšel z&nbsp;pokoje.<noinclude>{{Uprostřed|139}}</noinclude> 1gvndrcalpggg7nw790zus93mywyzx2 0 99030 336722 2026-09-05T08:03:37Z Lenka64 2855 n 336722 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST= Cuxhaven |PŘEDCHOZÍ= Cuvilles, François de |DALŠÍ= Cuyabá }} {{Textinfo |TITULEK= Cuxhaven |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |ZDROJ= Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO = |LICENCE = PD origin |LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 |WIKIPEDIA-HESLO = Cuxhaven }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Cuxhaven}}''', nebo {{Verzálky|Kuxhaven}}, přístavní město v Německu, patřící spolkové zemi Hamburk, ležící na samém konci západní strany ústí Labe, 71 mil severozápadně po železnici od Hamburku. Počet obyvatel (1900) 6898. Přístav je dobrý a bezpečný a hojně jej navštěvují lodě zpožděné na Labi kvůli nepříznivému počasí. V letech 1891–1896 byl vybudován nový přístav o hloubce 26¼ stopy s předním přístavem o délce 1000 stop a šířce 800 stop; nyní je místem odjezdu a příjezdu poštovních parníků Hambursko-americké paroplavební společnosti, která sem v roce 1901 přemístila část svého stálého personálu. Přístav je svobodný, tj. mimo celní unii (''Zollverein''), dovoz se týká především uhlí, cihel a dřeva a vývoz ryb. Je zde rybářská flotila, pro kterou byl v roce 1892 otevřen nový přístav. Ačkoli město leží na holém pobřeží, je hojně navštěvováno Hamburčany jako místo ke koupání. Je silně opevněné a nachází se zde maják, stanice záchranných člunů a lodivodů. Město pochází teprve z roku 1873, vzniklo spojením vesnic Ritzebüttel a Cuxhaven, které patřily Hamburku od roku 1394. {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Cuxhaven]] mq4c7ch7jrbywglhuuwgwgzasheib6g 250 99031 336723 2026-09-05T08:08:29Z Jean-Paul 8278 /* Bez textu */ 336723 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="0" user="Jean-Paul" /></noinclude><noinclude></noinclude> fth9fo7hu724bcmxakidz4607shodw1 250 99032 336724 2026-09-05T08:15:59Z Jean-Paul 8278 založení 336724 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude><div style="text-transform:uppercase;text-align:center> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <div style="font-size:x-large">''{{Prostrkaně|Kniha }} II.''</div> <br/> <div style="font-size:xx-large">'''{{Prostrkaně|Galerie šeptů}}'''</div> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/><noinclude></noinclude> fhcfjcfyp1ocahm4t4lrvgmak78arat 250 99033 336725 2026-09-05T08:16:34Z Jean-Paul 8278 /* Bez textu */ 336725 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="0" user="Jean-Paul" /></noinclude><noinclude></noinclude> fth9fo7hu724bcmxakidz4607shodw1 250 99034 336726 2026-09-05T08:17:07Z Jean-Paul 8278 založení 336726 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude><div style="text-transform:uppercase;text-align:center> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <div style="font-size:x-large">''{{Prostrkaně|Kniha }} I.''</div> <br/> <div style="font-size:xx-large">'''{{Prostrkaně|Předehra}}'''</div> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/> <br/><noinclude></noinclude> ptnz80thevgnyrru6magr5718awpnfe 250 99035 336727 2026-09-05T08:17:38Z Jean-Paul 8278 /* Bez textu */ 336727 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="0" user="Jean-Paul" /></noinclude><noinclude></noinclude> fth9fo7hu724bcmxakidz4607shodw1 0 99036 336728 2026-09-05T08:21:30Z Lenka64 2855 n 336728 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST= Fürstenwalde |PŘEDCHOZÍ= Fürstenberg |DALŠÍ= Fürth }} {{Textinfo |TITULEK= Fürstenwalde |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |POPISEK= |ZDROJ=Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO= |LICENCE=PD origin |LICENCE-PŘEKLAD=CC BY-SA 3.0 |WIKIPEDIA-HESLO= }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Fürstenwalde}}''', město v Německu, v pruské provincii Braniborsko, na pravém břehu Sprévy a na železnici z Berlína do Frankfurtu nad Odrou, 28 mil východně od Berlína. Počet obyvatel (1905) 20 498. Jeho krásný katedrální kostel uchovává několik starých památek. Je tu významný průmysl, včetně, kromě vaření piva a sladování, výroby škrobu, octa, elektrických lamp a plynových armatur, kamen atd., slévárenství železa a tkaní vlny. Fürstenwalde je jedno z nejstarších měst Braniborska. Od roku 1385 bylo sídlem lebušského biskupa, jehož biskupství bylo v roce 1595 začleněno do kurfiřtství Brunšvik. {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Fürstenwalde]] gssmnditr4k47lhp02y9aues1b5x07e 250 99037 336729 2026-09-05T08:24:24Z Jean-Paul 8278 založení 336729 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>__NOEDITSECTION__ == V pět hodin — Zelený mrak == <div class="prvni-odstavec"><span class="iniciala">Z</span>dálo se, že mrak vychází jako kouř z&nbsp;komína katedrální věže. Slunce zapadalo v&nbsp;ohnivém pruhu rozvlněné mlhy zahalujíc růžovým oparem šedou skálu hory. Mráček, který v&nbsp;šerém vzduchu byl s&nbsp;počátku světle zelený a&nbsp;měl tvar prstenovitý, zamotával se spirálovitě a&nbsp;potom roztáhnuv se vybledl a&nbsp;ležel jako malá hladina vodní proti kouřícímu se západu.</div> Zelený jako prsten „černého biskupa“… Ležel tam pak, až oranžová barva vybledla a&nbsp;nebe opuštěné sluncem bylo bílé jako mléko. Mlhy se snášely. Zvonky na katedrále odbíjely pátou. Únorový večer, chladný, dýmem zamlžený zahalil město. <br/> <br/> {{Uprostřed|1.}} {{Vspace}} Ve tři čtvrti na pět bylo po odpolední pobožnosti a&nbsp;Cobbett zhášel svíce u&nbsp;oltáře. Dvě postavy prošly zvolna stmívající se lodí. Venku před západními dveřmi se zastavily hledíce na nádheru ohnivého nebe. „Je chladno, ale budou svítit hvězdy“, řekl Ronder. Hvězdy. Chlad. Brandon se zachvěl. Něco u&nbsp;něho nebylo v&nbsp;pořádku. Při zpěvu v&nbsp;kostele mu bušilo srdce jako by tam byl duněl vůz s&nbsp;těžkými koly. Hleděl podezřívavě na Rondera. Neměl rád toho člověka, když tu tak sebevědomě stál obraceje se k&nbsp;nebi, jako by bylo jeho. Byl by měl rád západ jen pro sebe. „Tak, dobrou noc, kanovníku“, řekl úsečně a&nbsp;vykročil. Ale Ronder šel za ním. „Na slovíčko, archidiakone… Promiňte… Čekal jsem na vhodnou chvilku…“ Brandon počkal. Ten člověk byl nesmělý. Brandon to měl rád. {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|143}}</noinclude> 3qp8p6b9inx6ju1s9hfv953u5w2b86o 250 99038 336731 2026-09-05T08:26:41Z Jean-Paul 8278 založení 336731 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>„Přejete si?“ řekl. Růžový přísvit bledl. Podivno, jak ten zelenavý mráček vystupoval jako dým z&nbsp;věže. „Při poslední kapitulní schůzi stáli jsme na protivných stranách. Chce se mi říci vám, jak velice jsem toho litoval. Cítím, že se navzájem tak neznáme, jak bychom měli. Rád bych věděl, zdali byste mi dovolil…“ Světla ubývalo — Ronderovy brejle svítily, jeho tělo bylo ve stínu. „…abych se s&nbsp;vámi častěji setkal — abych s&nbsp;vámi mohl řádně promluvit?“ Brandon se ve tmě usmál trpce u&nbsp;sebe. Ten blázen! On se tedy bojí! Viděl sám sebe bez klobouku v&nbsp;krámě Bennettově a&nbsp;venku pošklebující se zástup. „Obávám se, kanovníku Rondere, že zde o&nbsp;mnohých věcech nebudeme nikdy téhož mínění. Smím-li vám tak říci, nejste tu snad ještě dosti dlouho, abyste chápal, čeho je v&nbsp;této diecési vpravdě potřebí. Zde se musí postupovat zvolna — zvolněji snad, než jste připraven. Nejsme tu modernisty.“ Brejle, které jediné bylo viděti, odpověděly: „Nuže, porokujme o&nbsp;tom. Promluvme si o&nbsp;těch věcech. Dovolte, abych se vás hned zeptal: Máte něco proti mně, něco, co jsem udělal nevěda. Zdálo se mi v&nbsp;poslední době, že pozoruji jakýsi osobní tón… Jsem nesmyslně citlivý, ale je-li opravdu něco, co jsem udělal, dovolte mi, prosím, abych to omluvil. Přál bych si, abyste mi to řekl.“ Něco, co udělal? Archidiakon se ve tmě trpce u&nbsp;sebe usmál. „Opravdu nemyslím, kanovníku, že to pomůže, budeme-li o&nbsp;věcech mluvit. Zde opravdu není o&nbsp;čem rokovat… Dobrou noc.“ Zelený mrak se rozplynul. Ronder, nyní neviditelný, zůstal ve stínu velikých dveří. {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|144}}</noinclude> fypvtzl627g24hwjq78dpg23ng0ikit 250 99039 336732 2026-09-05T08:29:02Z Jean-Paul 8278 založení 336732 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>{{Vspace}} {{Uprostřed|2.}} Nad mlýnem u&nbsp;řeky odrážela se ženská postava černě od vody zlatě ozářené. Nakláněla se nad můstkem, tělo její bylo statné, bezpečné svou fysickou silou, ruce měla sepjaté, oči zamyšlené. Dnes nebylo třeba tajností. Otec byl na dva dni v&nbsp;Drymouthu. Tři čtvrti na pět. Zvuk zvonků se nesl jasně městem. Uslyševši je, ohlédla se zpět a&nbsp;viděla nebe za katedrálou jako rudou zátopu. Toužila dnes večer po Pálkovi; byla to touha nově vzniklá. Byl lepší, než si myslila, mnohem, mnohem lepší. Dobrý hoch, něžný, dobrosrdečný. Může se mu důvěřovat. Její přítel. S&nbsp;počátku jí byl jen pomocí k&nbsp;svobodě. k&nbsp;vysvobození z&nbsp;tohoto hrozného místa, od toho hrozného muže, jejího otce, hroznějšího, než věděl kdo jiný. Její matka to věděla. Zachvěla se vidouc to tělo s&nbsp;ohromným hrudníkem, špinavě bílé, když se, svlečen jsa po pás, naklonil nad postel, aby ji udeřil. Výkřik matčin, slabé zastenání… Zachvěla se zase a&nbsp;ztrnule hleděla do záplavy západu vyhlížejíc Falka… Byl u&nbsp;ní. Nakláněli se oba přes most a&nbsp;jeho ruka byla položena kolem jejího pasu. Mluvili velmi málo. Ohlédla se. „Vidíte ten podivný mrak? Zelený. Viděl jste už někdy předtím zelený mrak? Ach, tady je klidno.“ Obrátila se a&nbsp;podívala se mu do tváře. Když se snesl soumrak, pohladila mu vlasy. Objal ji kolem pasu a&nbsp;přitiskl ji k&nbsp;sobě. {{Vspace}} {{Uprostřed|3.}} Svítilny v&nbsp;High Street najednou vzplanuly a&nbsp;přezářily nebe. Ohnivý západ nezasáhl až sem nad ulici; jasný, vodnatý kus nebe byl bledě modrý; když zvonky tak blízké odbily tři čtvrti na pět, mizela zvolna bledá barva zanechávajíc za sebou popelavé stíny jako na porceláně a&nbsp;vzhůru k&nbsp;těm<noinclude>{{Uprostřed|145}}</noinclude> j5vbumlsr7vhmbdaq9483kakc1jifqz 250 99040 336733 2026-09-05T08:30:24Z Jean-Paul 8278 založení 336733 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>stínům se šířila blahosklonně a&nbsp;honosivě oranžová záře svítilen. Ale Jana stanuvši na chvíli pod branou Ardenovou, než se odebrala domů, viděla plnou slávu západu. Slyšela soupeřiti se zvonky poslední hučivé tóny varhan doprovázející věřící při odchodu z&nbsp;této hory obětního kamene. Vzhlédla a&nbsp;spatřila zelený mrak, světle zelený jako rané jarní listí, který se vinul od věže jako dým; a&nbsp;tu stanul vedle ní, smekaje klobouk, Johnny St. Leath. Byla by spěchala dále; nebyla šťastna. Doma nebyly věci v&nbsp;pořádku. Cosi bylo s&nbsp;otcem, s&nbsp;matkou, s&nbsp;Falkem. A&nbsp;u&nbsp;ní samé také cosi nebylo v&nbsp;pořádku. Slyšela ve městě povídat o&nbsp;té dívce, která v&nbsp;době jubilea přijde na „zámek“ a&nbsp;kterou si Johnny má vzít. Má být jeho manželkou, poněvadž je bohatá a&nbsp;hezká. Roztomilá. Lady St. Leathová je prý rozhodnuta… Chtěla tedy běžeti dále zašeptavši „Dobrý večer“. Ale zarazil ji. Jeho obličej byl zardělý. Ondra oddychoval nedočkavě a&nbsp;žádostivě po jeho boku. „Slečno Brandonová. Jen na chvilku. Potřebuji s&nbsp;vámi promluvit. Pěkný večer, není-li pravda?… Onehdy jste se mi vyhnula. Ano, vyhnula jste se. V&nbsp;Orange Street.“ „Proč?“ Snažila se mluviti chladně. „Jsme přátelé. Víte, že jsme. Jenže v&nbsp;tomhle ohavném městě nikdo nemůže jednat svobodně… Chci vám jen říci, odejdu-li — znenadání — že se vrátím. Pamatujte si to. Nesmíte věřit ničemu, co říkají — ničemu, co kdokoli říká. Vrátím se. Pamatujte si to. Jsme přátelé. Musíte mi důvěřovat. Slyšíte?“ A&nbsp;odešel kráčeje ke katedrále a&nbsp;jemu v&nbsp;patách Ondra sípavě oddychuje. A&nbsp;také světlo přešlo — haslo, haslo, zhaslo. Stála tu ještě chvilku. Když došla domů ke dveřím, zdvihl se vítr, proletěl travou a&nbsp;zadul jí do obličeje. {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|146}}</noinclude> t37lejzkohshonlluw3uqkfdey1tamm 250 99041 336734 2026-09-05T08:32:15Z Jean-Paul 8278 založení 336734 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>{{Vspace}} {{Uprostřed|4.}} Ty dvě osoby se setkaly bezděky, neumluvivše se, puzeny jsouce k&nbsp;sobě osudem, jak se nyní v&nbsp;posledních nedělích setkávaly neustále. Skoro vždy v&nbsp;tu hodinu; skoro vždy na tom místě. Na písčité stezce v&nbsp;zeleném úžlabí pod katedrálou, nad řekou, v&nbsp;údolí pod protějším návrším, na němž bylo prostranství, kde se konal výroční trh. Až do této zelené hloubky paprsky zapadajícího slunce nedosahovaly a&nbsp;zvuk zvonků, odbíjejících tak zvolna, a&nbsp;líbezně tři čtvrti, linul se dolů jako vzpomínka, jako opětování dávného slibu, jako nápěv skoro zapomenutý. Ale vzhlížejíc viděla žena nad sebou, jak se růžová barva měnila v&nbsp;oranžovou, a&nbsp;pozorovala mrak podobný kaluži zelené vody, jak se rozšiřoval a&nbsp;nehnuté stál jako skleněná tabule, za níž plála oranžová barva. Setkávali se vždy tak — ona přicházejíc z&nbsp;města, jako by se vracela zarostlou stezkou nahoru k&nbsp;svému domovu u&nbsp;katedrály, on kráčeje zvolna s&nbsp;rukama na zádech, jako by se tu byl procházel, aby přemýšlel o&nbsp;nějakém problémě… Někdy nepřicházel, někdy nemohla ona. Nezůstávali nikdy déle než deset minut pohromadě. Měsíc jak měsíc v&nbsp;tu hodinu nikdo neprocházel tou opuštěnou stezkou. Dnes spustil vášnivě. „Kdybyste dnes večer nebyla přišla, myslím, že bych vás byl vyhledal. Musil jsem vás vidět. Ne, neměl jsem co říkat. Jen vás vidět. Jsem tak osamělý v&nbsp;tom domě. Věděl jsem vždy, že jsem osamělý — nikdy více než když jsem se oženil — ale teď… Kdybych neměl po většinu dní těch deset minut, myslím, že bych umřel…“ Nedotkli se navzájem, ale stáli proti sobě tváří v&nbsp;tvář, hledíce na sebe. „Co máme dělat?“ řekl. „Nemůže být nic zlého, setkáme-li se takhle a&nbsp;mluvíme-li spolu trochu.“ „Ráda bych, abyste věděl,“ odpověděla, „že vy a&nbsp;můj syn<noinclude>{{Uprostřed|147}}</noinclude> 4cjg6muexmbjgbvnw1p7svt05f60obs 250 99042 336735 2026-09-05T08:33:21Z Jean-Paul 8278 založení 336735 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>jste vším, co na světě mám. Vy dva. A&nbsp;můj syn má přede mnou nějaké tajemství. Byla jsem také tak osamělá. Ale necítím se již osamělou. Vaše přátelství ke mně…“ „Ano, jsem vám přítelem. Pokládejte mě za svého přítele. Jsem jím od první chvíle, kdy jsem vás spatřil — tak klidnou, mírnou a&nbsp;nešťastnou. Vmyslil jsem se ihned ve vaše neštěstí. Zdálo se, že nikdo jiný ve městě to nepozoruje. Myslím, že Bůh chtěl, abychom byli přáteli, že chtěl, abych vám přinesl štěstí — trochu…“ „Štěstí?“ Zachvěla se. „Není dnes večer chladno? Vidíte ten podivný zelený mrak? Ach, teď zmizel. Všecko světlo hasne… Věříte v&nbsp;Boha?“ Přistoupil k&nbsp;ní blíže. Jeho ruka se dotkla jejího ramene. „Ano“, odpověděl prudce. „A&nbsp;Bůh chce, abych o&nbsp;vás pečoval.“ Jeho chvějící se ruka pohladila její rámě. Nepohnula se. Jeho třesoucí se ruka dotkla se její šíje. Naklonil se a&nbsp;políbil ji na šíji, na ústa, pak na oči. Na chvilku opřela unaveně hlavu o&nbsp;jeho rameno, pak zašeptavši dobrou noc, obrátila se a&nbsp;šla klidně po stezce vzhůru.<noinclude>{{Uprostřed|148}}</noinclude> oo1bgj9p3nsj2puerbvso7kqelorl5z 0 99043 336736 2026-09-05T08:39:13Z Jean-Paul 8278 založení 336736 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Katedrála | AUTOR = Hugh Walpole | PŘEDCHOZÍ = Jeden z Janiných dnů | ČÁST = Drzý slon | DALŠÍ = Paní Brandonová jde na čaj }} {{Textinfo | TITULEK = Drzý slon | AUTOR = [[Autor:Hugh Walpole|Hugh Walpole]] | ZDROJ = WALPOLE, Hugh. ''Katedrála'', Praha: Aventinum, 1928. 430 s. S 58–75. | VYDÁNO = Praha: Aventinum, 1928 | LICENCE = PD old 70 | INDEX = Walpole, Hugh – Katedrála.pdf }} <pages index="Walpole, Hugh – Katedrála.pdf" include="64-81" /> sn75qwumfi90nt16qvy7z69s132cr35 0 99044 336741 2026-09-05T08:47:28Z Jean-Paul 8278 založení 336741 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Katedrála | AUTOR = Hugh Walpole | PŘEDCHOZÍ = Drzý slon | ČÁST = Paní Brandonová jde na čaj | DALŠÍ = Seatownská mlha a katedrální prach }} {{Textinfo | TITULEK = Paní Brandonová jde na čaj | AUTOR = [[Autor:Hugh Walpole|Hugh Walpole]] | ZDROJ = WALPOLE, Hugh. ''Katedrála'', Praha: Aventinum, 1928. 430 s. S 76–87. | VYDÁNO = Praha: Aventinum, 1928 | LICENCE = PD old 70 | INDEX = Walpole, Hugh – Katedrála.pdf }} <pages index="Walpole, Hugh – Katedrála.pdf" include="82-93" /> sng9c8tu4dlb83cdgj31hybiyfb6570 0 99045 336742 2026-09-05T08:50:56Z Jean-Paul 8278 založení 336742 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Katedrála | AUTOR = Hugh Walpole | PŘEDCHOZÍ = Paní Brandonová jde na čaj | ČÁST = Seatownská mlha a katedrální prach | DALŠÍ = Ronderův den }} {{Textinfo | TITULEK = Seatownská mlha a katedrální prach | AUTOR = [[Autor:Hugh Walpole|Hugh Walpole]] | ZDROJ = WALPOLE, Hugh. ''Katedrála'', Praha: Aventinum, 1928. 430 s. S 88–105. | VYDÁNO = Praha: Aventinum, 1928 | LICENCE = PD old 70 | INDEX = Walpole, Hugh – Katedrála.pdf }} <pages index="Walpole, Hugh – Katedrála.pdf" include="94-111" /> {{Poznámky pod čarou}} e445q9ye6u2ouzfk5wd6bc4upcaphfk 336744 336742 2026-09-05T08:52:42Z Jean-Paul 8278 336744 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Katedrála | AUTOR = Hugh Walpole | PŘEDCHOZÍ = Paní Brandonová jde na čaj | ČÁST = Seatownská mlha a katedrální prach | DALŠÍ = Ronderův den }} {{Textinfo | TITULEK = Seatownská mlha a katedrální prach | AUTOR = [[Autor:Hugh Walpole|Hugh Walpole]] | ZDROJ = WALPOLE, Hugh. ''Katedrála'', Praha: Aventinum, 1928. 430 s. S 88–105. | VYDÁNO = Praha: Aventinum, 1928 | LICENCE = PD old 70 | INDEX = Walpole, Hugh – Katedrála.pdf }} <pages index="Walpole, Hugh – Katedrála.pdf" include="94-111" /> q5uhgo9gydbexfxqqclo6tuvl4cj6go 0 99046 336745 2026-09-05T08:55:26Z Jean-Paul 8278 založení 336745 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Katedrála | AUTOR = Hugh Walpole | PŘEDCHOZÍ = Seatownská mlha a katedrální prach | ČÁST = Ronderův den | DALŠÍ = Syn — otec }} {{Textinfo | TITULEK = Ronderův den | AUTOR = [[Autor:Hugh Walpole|Hugh Walpole]] | ZDROJ = WALPOLE, Hugh. ''Katedrála'', Praha: Aventinum, 1928. 430 s. S 106–124. | VYDÁNO = Praha: Aventinum, 1928 | LICENCE = PD old 70 | INDEX = Walpole, Hugh – Katedrála.pdf }} <pages index="Walpole, Hugh – Katedrála.pdf" include="112-130" /> p0i7ztu6upktgftqhjq9nrd1vuopjd2 0 99047 336746 2026-09-05T09:42:39Z Lenka64 2855 n 336746 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST= Aschaffenburg |PŘEDCHOZÍ= Asceticism |DALŠÍ= Ascham, Roger }} {{Textinfo |TITULEK= Aschaffenburg |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |POPISEK= |ZDROJ=Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO= |LICENCE=PD origin |LICENCE-PŘEKLAD=CC BY-SA 3.0 |WIKIPEDIA-HESLO= Aschaffenburg }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Aschaffenburg}}''', město v Německu, v Bavorském království, na pravém břehu řeky Mohan, při jejím soutoku s Aschaffem, blízko úpatí Spessartu, 26 mil železnicí jihovýchodně od Frankfurtu nad Mohanem. Počet obyvatel (1900) 18 091; (1905) 25 275. Jeho hlavní budovy jsou Johannisburg, postavený (1605–1614) arcibiskupem Schweikardem z Cronbergu, v kterém je knihovna s řadou ''prvotisků'', sbírka rytin a obrazů; ''Stiftskirche'' neboli katedrála, založená v roce 980 Ottou Bavorským, ale pocházející převážně z počátku 12. a 13. století, v níž jsou zachovány různá díla Vischerů a sarkofág s ostatky sv. Markéty (1540); kapucínský špitál; divadlo, které bylo dříve sídlem Řádu německých rytířů; a několik sídel německé šlechty. Město, které je od 10. století pozoruhodné svými vzdělávacími zařízeními, má gymnázium, lyceum, seminář a další školy. Ve starých opatských budovách se nachází archeologické muzeum. Hroby Klemense Brentana a jeho bratra Christiana (zemřel 1851) jsou na hřbitově; ve městě je pohřben i Wilhelm Heinse. Hlavními průmyslovými výrobky jsou barevný a bílý papír, konfekce, celulóza, tabák, vápno a likéry, zatímco po Mohanu se uskutečňuje značný vývoz dřeva, dobytka a vína. Aschaffenburg, ve středověku nazývaný Aschafaburg a také Asenburg, byl původně římskou osadou. Zde měly své stanoviště 10. a 23. římská legie a na troskách jejich ''castrum'' franští správci postavili hrad. Bonifacius postavil kapli sv. Martinovi a založil benediktinský klášter. V roce 989 postavil arcibiskup Willigis kamenný most přes Mohan. Adalbert kolem roku 1122 různými způsoby zvýšil význam města. V roce 1292 se zde konala synoda a v roce 1474 císařský sněm, předcházející vídeňskému, na kterém byl ustanoven konkordát, který se proto někdy nazývá ''Aschaffenburský konkordát''. Město během třicetileté války velmi trpělo, protože bylo střídavě drženo různými válčícími stranami. V letech 1842–1849 si král Ludvík postavil západně od města venkovské sídlo zvané ''Pompeianum'', které bylo napodobeninou domu Castora a Polluxe v Pompejích. V roce 1866 Prusové způsobili Rakušanům v okolí těžkou porážku. Aschaffenburské knížectví, odvozující svůj název od města, se rozkládalo na ploše 654 anglických metrů čtverečních. Tvořilo součást mohučského kurfiřtství a v roce 1803 bylo podstoupeno arcikancléři, arcibiskupovi Karlu z Dalbergu. V roce 1806 bylo připojeno k frankfurtskému velkovévodství a v roce 1814 bylo na základě smlouvy uzavřené 19. června mezi touto mocností a Rakouskem převedeno na Bavorsko. Spolu s Dolními Franky nyní tvoří okres Bavorského království. {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Aschaffenburg]] pwynhbummbzuxc8rpnu5u8ueu5lprjk 0 99048 336747 2026-09-05T09:54:08Z Lenka64 2855 n 336747 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST= Apolda |PŘEDCHOZÍ= Apodictic |DALŠÍ= Apollinaris }} {{Textinfo |TITULEK= Apolda |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |ZDROJ= Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO = |LICENCE = PD origin |LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 |WIKIPEDIA-HESLO = Apolda }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Apolda}}''', město v Německu, v sasko-výmarském velkovévodství, poblíž řeky Ilm, 9 mil východně od severního Výmaru, na hlavní železniční trati z Berlína přes Halle do Frankfurtu nad Mohanem. Počet obyvatel (1900) 20 352. Má málo významných veřejných budov, ale vlastní tři kostely a památníky císaře Fridricha III. a Christiana Zimmermanna (1759–1842), který zavedením punčochového a textilního průmyslu udělal z Apoldy jedno z nejdůležitějších míst v Německu v těchto průmyslových odvětvích. Má také rozsáhlé barvírny, slévárny zvonů a výrobu parních strojů, kotlů a jízdních kol. {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Apolda]] nig9ppbw9251pz7o7tf8hnxyetykk0x 0 99049 336748 2026-09-05T10:10:06Z Lenka64 2855 n 336748 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Dementi | ČÁST = Dementia | DALŠÍ = Demeny }} {{Textinfo | TITULEK = Dementia | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1893. S.&nbsp;271. {{Kramerius|nkp|414942f0-0a06-11e5-ae7e-001018b5eb5c}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = }} {{Forma|proza}} '''Dementia''' = {{Prostrkaně|[[../Вlbost|Вlbost]]}} (v. t.). — '''D'''. {{Prostrkaně|paralytica}} viz {{Prostrkaně|[[../Paralysa|Paralysa]]}}. {{Konec formy}} fifb0a5vn85z5kr87ywotbo7ztal1wr 0 99050 336749 2026-09-05T10:21:04Z Lenka64 2855 n 336749 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Dementia | ČÁST = Demeny | DALŠÍ = Demer }} {{Textinfo | TITULEK = Demeny | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1893. S.&nbsp;271. {{Kramerius|nkp|414942f0-0a06-11e5-ae7e-001018b5eb5c}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = }} {{Forma|proza}} '''Demeny''' [demny] {{Prostrkaně|Paul}}, básník franc. (* 1844). Rediguje literární časopis ''La jeune France''. Vydal básnické sbírky ''Les glaneuses'' (1870), ''Les visions'' (1873) a báseň ''La robe de soie'', napsal veršovanou aktovku ''La flèche de Diane'' a spracoval Al. Tolstého »Smrť Ivana Hrozného«. {{Konec formy}} 4wi9j53i24yhyy52yh9frrquwhw1kfu 0 99051 336750 2026-09-05T10:32:28Z Lenka64 2855 n 336750 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Demeny | ČÁST = Demer | DALŠÍ = Demerera }} {{Textinfo | TITULEK = Demer | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1893. S.&nbsp;271. {{Kramerius|nkp|414942f0-0a06-11e5-ae7e-001018b5eb5c}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = }} {{Forma|proza}} '''Demer''', řeka belgická, 93 ''km'' dl, vzniká v Campině nedaleko Tonger a protéká provincie Limburg a Brabant omývajíc města Hasselt, Diest (zde stává se splavnou) a Aorschoot, načež u Werchteru vlévá se do Dyly. Značnější přítoky '''D'''-u jsou: Mangelbeck, Herck, Velká a Malá Geeta, Velpe a Zwart-Water. {{Konec formy}} gpjqhgm2z0abxjeff4zxrtdpk6wl4sb 336756 336750 2026-09-05T11:38:32Z Lenka64 2855 336756 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Demeny | ČÁST = Demer | DALŠÍ = Demerara }} {{Textinfo | TITULEK = Demer | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1893. S.&nbsp;271. {{Kramerius|nkp|414942f0-0a06-11e5-ae7e-001018b5eb5c}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = }} {{Forma|proza}} '''Demer''', řeka belgická, 93 ''km'' dl, vzniká v Campině nedaleko Tonger a protéká provincie Limburg a Brabant omývajíc města Hasselt, Diest (zde stává se splavnou) a Aorschoot, načež u Werchteru vlévá se do Dyly. Značnější přítoky '''D'''-u jsou: Mangelbeck, Herck, Velká a Malá Geeta, Velpe a Zwart-Water. {{Konec formy}} pchh63y7549wl8g08f05plf3tuxdsg9 0 99052 336757 2026-09-05T11:47:23Z Lenka64 2855 n 336757 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Demer | ČÁST = Demerara | DALŠÍ = Demeritní domy }} {{Textinfo | TITULEK = Demerara | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1893. S.&nbsp;271. {{Kramerius|nkp|414942f0-0a06-11e5-ae7e-001018b5eb5c}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Demerara }} {{Forma|proza}} '''Demerara''' nebo '''Demerary''': '''1) D'''., řeka v britské Guayaně 270 ''km'' dlouhá, vlévá se u Georgetownu do Atlantského okeánu; v horním toku svém tvoří četné prahy a peřeje; ve středním a dolním jest splavna. — '''2) D'''., hrabství v brit. Guayaně, se 112.260 ob., po obou březích řeky '''D'''-ry, hojně zavlažované, s podnebím pro Evropany nezdravým a vlhkým, ve kterém daří se dobře kávovník, cukrová třtina, bavlník, tabák, indych, barevné dřevo a rostliny tropické. Ve vnitřní části, která pokryta jest pralesem, obývají výhradně Indiáni různých kmenů; v ostatních částech Angličané a mnoho propuštěných otroků, zvl. černochů; hl. město {{Prostrkaně|Georgetown}}. {{Konec formy}} s6wprv8sb5oa61xarddcpeid0wqgxla 0 99053 336758 2026-09-05T11:57:14Z Lenka64 2855 n 336758 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | PŘEDCHOZÍ = Demerara | ČÁST = Demeritní domy | DALŠÍ = Demerse }} {{Textinfo | TITULEK = Demeritní domy | AUTOR = [[Autor:Josef Doubrava|Josef Doubrava]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Sedmý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1893. S.&nbsp;271. {{Kramerius|nkp|414942f0-0a06-11e5-ae7e-001018b5eb5c}} | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = }} {{Forma|proza}} '''Demeritní domy''' (z franc. ''démérite'' = provinění) jsou církevní ústavy, určené za vězení duchovních provinilých a z trestu zbavených úřadu neb obročí. Důvodné právo církve, vězniti nehodné sluhy, novějším zákonodárstvím valně jest obmezeno státními ustanoveními, jež upřela církvi moc, rozsudky k platnosti přiváděti prostředky donucovacími. ''[[Autor:Josef Doubrava|Da.]]'' {{Konec formy}} qy5rwlix66a80jb06zpynv5svq0lbjc