Index:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/styles.css

Wikizdroje cswikisource https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana MediaWiki 1.47.0-wmf.18 first-letter Média Speciální Diskuse Uživatel Diskuse s uživatelem Wikizdroje Diskuse k Wikizdrojům Soubor Diskuse k souboru MediaWiki Diskuse k MediaWiki Šablona Diskuse k šabloně Nápověda Diskuse k nápovědě Kategorie Diskuse ke kategorii Autor Diskuse k autorovi Edice Diskuse k edici Stránka Diskuse ke stránce Index Diskuse k indexu TimedText TimedText talk Modul Diskuse k modulu Podujatie Diskusia k podujatiu Index:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/styles.css 252 98824 336807 336682 2026-09-05T18:33:52Z Jean-Paul 8278 336807 sanitized-css text/css p { margin: .1em 0; text-indent: 2em; text-align: justify; } h2 { display: block; margin: 0 0 .5em 0; border-bottom: none; text-align: center; font-variant: small-caps; letter-spacing: 0.08em; } .mw-heading2 { border-bottom: none; } .prvni-odstavec { margin: .1em 0; text-indent: 0; text-align: justify; } .iniciala { font-size: 2em; font-weight: 400; line-height: 1; display: inline-block; vertical-align: baseline; } /* Obsah */ .obsah-kniha { font-size: 80%; width: 80%; margin: 1em auto; } .obsah-radek { display: flex; align-items: baseline; margin: .15em 0; } .obsah-radek a { font-variant: small-caps; } .obsah-tecky { flex: 1; border-bottom: 2px dotted currentColor; margin: 0 .4em; } .obsah-strana { white-space: nowrap; } 2hyjrbssn1q3w1s0xk6hxts7fnhihlw Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/437 250 98836 336811 336683 2026-09-05T18:49:33Z Jean-Paul 8278 upraveno 336811 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>__NOEDITSECTION__ <br/> <div style="text-align:center;font-size:xx-large">'''{{Prostrkaně|OBSAH}}'''</div> <br/> {{Vspace}} '''''{{Uprostřed|KNIHA I.}}''''' {{Vspace}} <big>'''{{Uprostřed|{{Prostrkaně|[[Katedrála (Walpole)/Kniha I.: Předehra|PŘEDEHRA]]}}}}'''</big> <div class="obsah-kniha"> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Brandonovi|Brandonovi]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">13</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Ronderovi|Ronderovi]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">28</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Jeden z Janiných dnů|Jeden z Janiných dnů]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">38</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Drzý slon|Drzý slon]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">58</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Paní Brandonová jde na čaj|Paní Brandonová jde na čaj]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">76</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Seatownská mlha a katedrální prach|Seatownská mlha a katedrální prach]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">88</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Ronderův den|Ronderův den]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">106</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Syn — otec|Syn — otec]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">125</span></div> </div> <div style="text-align:center>'''––––'''</div> <br/> {{Vspace}} '''''{{Uprostřed|KNIHA II.}}''''' {{Vspace}} <big>'''{{Uprostřed|{{Prostrkaně|[[Katedrála (Walpole)/Kniha II.: Galerie šeptů|GALERIE ŠEPTŮ]]}}}}'''</big> <div class="obsah-kniha"> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/V pět hodin — Zelený mrak|V pět hodin — Zelený mrak]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">143</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Duše v neděli|Duše v neděli]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">149</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Prolog prvního května|Prolog prvního května]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">161</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Blahovolné srdce|Blahovolné srdce]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">173</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Falk u řeky|Falk u řeky]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">195</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Falkův útěk|Falkův útěk]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">214</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Brandon se ozbrojuje|Brandon se ozbrojuje]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">232</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Vítr se žene nad domem|Vítr se žene nad domem]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">250</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Srážka|Srážka]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">257</span></div> </div> <div style="text-align:center>'''––––'''</div><noinclude></noinclude> oc9a9wp02qv6zg95xb6j3e6g5q068t6 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/438 250 98837 336784 335794 2026-09-05T14:19:11Z Jean-Paul 8278 upraveno 336784 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>{{Vspace}} '''''{{Uprostřed|KNIHA III.}}''''' {{Vspace}} <big>'''{{Uprostřed|{{Prostrkaně|JUBILEUM}}}}'''</big> <div class="obsah-kniha"> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Ve čtvrtek, 17. června: předzvěsti|Ve čtvrtek, 17. června: předzvěsti]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">281</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/V pátek, 18. června: stín se setkává se stínem|V pátek, 18. června: stín se setkává se stínem]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">304</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/V sobotu, 19. června: ples|V sobotu, 19. června: ples]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">318</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/V neděli, 20. června: v ložnici|V neděli, 20. června: v ložnici]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">335</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/V úterý, 22. června: I. Katedrála|V úterý, 22. června: I. Katedrála]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">348</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/V úterý, 22. června: II. Výroční trh|V úterý, 22. června: II. Výroční trh]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">360</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/V úterý, 22. června: III. Pochodňový průvod|V úterý, 22. června: III. Pochodňový průvod]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">373</span></div> </div> {{Linka|šířka=2.5em|výška=2px}} <br/> {{Vspace}} '''''{{Uprostřed|KNIHA IV.}}''''' {{Vspace}} <big>'''{{Uprostřed|{{Prostrkaně|POSLEDNÍ ODPOR}}}}'''</big> <div class="obsah-kniha"> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/U Rondera: Ronder, Wistons|U Rondera: Ronder, Wistons]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">383</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Dva v domě|Dva v domě]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">395</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Předehra k boji|Předehra k boji]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">410</span></div> <div class="obsah-radek">[[Katedrála (Walpole)/Poslední zápolení|Poslední zápolení]]<span class="obsah-tecky"></span><span class="obsah-strana">419</span></div> </div> {{Linka|šířka=2.5em|výška=2px}}<noinclude></noinclude> jxl3r44ym9w9vo0gme687w6jhzfu64q Katedrála (Walpole)/Brandonovi 0 98843 336808 335801 2026-09-05T18:45:32Z Jean-Paul 8278 předchozí 336808 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Katedrála | AUTOR = Hugh Walpole | PŘEDCHOZÍ = Kniha I.: Předehra | ČÁST = Brandonovi | DALŠÍ = Ronderovi }} {{Textinfo | TITULEK = Katedrála | AUTOR = [[Autor:Hugh Walpole|Hugh Walpole]] | ZDROJ = WALPOLE, Hugh. ''Katedrála'', Praha: Aventinum, 1928. 430 s. S 13–27. | VYDÁNO = Praha: Aventinum, 1928 | LICENCE = PD old 70 | INDEX = Walpole, Hugh – Katedrála.pdf }} <pages index="Walpole, Hugh – Katedrála.pdf" include="19-33" /> ahc7j8b51engr9q5fxw57ws83d5dwfu Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/17 250 99034 336812 336726 2026-09-05T18:56:04Z Jean-Paul 8278 upraveno 336812 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude><div style="display:flex;justify-content:center;align-items:center;height:400px;"> <div style="text-transform:uppercase;text-align:center> <div style="font-size:x-large">''{{Prostrkaně|Kniha }} I.''</div> <br/> <div style="font-size:xx-large">'''{{Prostrkaně|Předehra}}'''</div> </div> </div><noinclude></noinclude> 4mabc8wcoexyx04ubeary1wn4rld6lx Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/155 250 99054 336760 2026-09-05T13:19:04Z Jean-Paul 8278 založení 336760 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>__NOEDITSECTION__ == Duše v neděli == <div class="prvni-odstavec"><span class="iniciala">B</span>ylo mi jistě asi třináct nebo čtrnáct let — možná, že to bylo právě toho roku 1897 — kdy jsem poprvé četl Stevensonovu povídku o Zlatém ostrově. Tuším, že nyní je zvykem důmyslných, důstojných lidí přezírati Stevensona jako spisovatele romantické chamradi.</div> Přesto, žádají-li si realismu, čekám dosud, abych viděl něco realističtějšího, než je Pew a dlouhý John Silver. Realism může zrovna tak dobře býti v tom, jak slepec svou holí ťuká o zem, jako v nějaké řadě cizoložství. V těch mladých letech nevěděl jsem, chvála Bohu, nic o realismu a četl jsem tu povídku tak, jak za to stála. A stála za tři sta měšců zlata. Nyní, hledím-li zpět, zdá se mi, že se duch, který ovládl zrovna v té době naše město, podobal velmi duchu, který se zmocnil Dr. Liveseye, mladého Hawkinse a ostatních, když objevili mapu mrtvého námořního lupiče. To není srovnání násilné. Začalo se se skutečným pocitem, že se stane cosi pozoruhodného, šeptati o Brandonových, o Ronderovi, o obročí v Pybus St. Anthony a o ostatním. Odkud to šeptání vyšlo? Kdo by to mohl říci? Velmi silně bylo šuškání u nás v Polchesteru podporováno a šířeno naším služebnictvem. Jako v každé vesnici a v každém městě v Glebeshiru bylo množství vzájemných sňatků, uzavíraných po generace, úžasné. Každý hoch pro posilky, každý zahradník a kočí v Polchesteru byl bratrancem nebo bratrem, každá služka sestrou nebo sestřenicí každé jiné služky, každého jiného hocha, zahradníka a kočího. Ti lidé obepínali naše město dokonalou sítí. Ale věci, které roznášeli z domu do domu, nebyly věcmi skutečnými; byly prostě látkou, z níž skutečné věci byly udělány. Také nebylo sestrojení skutečného vypravování výslovně zlomyslné; naše oči byly jenom upoutány životním dramatem a nemohli jsme se zdržeti, abychom si trochu ne-<noinclude>{{Uprostřed|149}}</noinclude> 73nnzidbgdq922vy9tkntvpcdfnetr3 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/156 250 99055 336761 2026-09-05T13:20:22Z Jean-Paul 8278 založení 336761 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>ulehčili vzdechy a výkřiky, jsouce podivuhodně vzrušeni příběhem, který jsme viděli. Hledali jsme pokladu prostě proto, že nás bavilo vzrušení toho pátrání, a docela ne proto, že bychom byli chtěli někomu ublížiti. Vyskytla-li se u nás někdy slabá známka zlomyslnosti, bylo to jen proto, že v tomto nejistém světě je příjemné ujistiti se svou vlastní bezpečností, vidíme-li padati své bližní. Nepřejeme si, aby padali, ale má-li někdo padnouti, je nám milejší, abychom to nebyli my. Brandon byl tak dlouho tak pozoruhodnou osobou v našem světě, že bylo ihned pozorovali nejmenší změnu barev v jeho obraze. Od chvíle, kdy se Falk vrátil z Oxfordu, čekalo se, že „se něco stane“. Přihází se často, že vzájemný poměr několika lidí je pochybný a neurčitý, až nastane jistá okolnost, často sama o sobě nedramatická a sama o sobě negativní, a poměr se pak náhle ustálí a vynikne, jsa s plnou určitostí vystaven světu, jako určitý, konkrétní fakt. Byla jistá neděle v dubnu toho roku, která se stala pro archidiakona a několik jiných lidí takovou určitou kritickou chvílí — a přece by se bylo mohlo na konec říci, že se nic příliš velikého nestalo. Zdálo se, že se v Polchesteru všecko přiházívá v neděli. Jednak se v neděli víc namluvilo, než za ostatní dni v týdnu dohromady. Pak se toho dne sama katedrála ukazovala v plné slávě. Každý tam přišel, každý tam mluvil s každým, než se rozešli, a dlouhé chvíle mlčení a odpočívání toho dne připouštěly, aby se výklady, otázky a domněnky vzmohly, naduly a rozšířily v obrovské představy, dříve než noc je přepadla všechny a položila na záda ke spaní. Archidiakon měl rád „volnou“ neděli, kdy neměl co dělat než odebrati se majestátně na své místo v stolici u oltáře, přečisti snad úryvek z bible, pohovořiti vážně s lidmi, kteří k němu přicházeli po odpoledních bohoslužbách na čaj, a po nedělní večeři s nataženýma před sebe nohama a s dýmkou v ústech zvolna uvažovati o znamenitosti, štěstí a skvělosti katedrály a světa a svého místa v něm. Taková neděle byla<noinclude>{{Uprostřed|150}}</noinclude> 7ifiq6xqnqwkn3c2eiazrxvb4kkihpi Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/157 250 99056 336762 2026-09-05T13:21:48Z Jean-Paul 8278 založení 336762 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>dokonalá — a takovou nedělí měl býti 18. duben… bohužel, nebylo tomu tak. Začalo to velmi časně, někdy okolo sedmé ráno, hroznou příhodou. Pravidlem v neděli bylo, že služka zaklepala o půl sedmé na dveře a přinesla archidiakonovi a jeho manželce čaj. Archidiakon jej pil rozkošnicky leže v posteli do tří čtvrtí na sedmou, pak vyskočil z postele, vykoupal se ve studené vodě, vykonal své prostocviky a oholil se ve svém toaletním pokojíku. Asi ve čtvrt na osm vrátil se, skoro oblečen, do ložnice, kde nacházel paní Brandonovou také skoro ustrojenou. Ale toho dne se zdálo, že jeho manželka spí, zatím co on pil čaj; proto však nevyskočil z postele ani v nejmenším méně hlučně — po dvacetiletém manželství se takovými věcmi netrápíte; mimo to byl docela čas, aby si jeho manželka pospíšila. Ve čtvrt na osm přišel v košili a v kalhotách do ložnice bzuče si píseň „Vpřed, vojíni křesťanští'„. Bylo krásné jarní jitro; rozevřel tedy okno a vyhlédl na prostranství kolem katedrály, svěží a rosou se třpytící v ranním slunci, kde bylo ticho až na zvědavý opětovaný křik ranní kavky. Pak se obrátil dozadu а k svému úžasu viděl, že jeho manželka leží s vytřeštěnýma očima hledíc před sebe. „Má milá!“ zvolal. „Cožpak ti není dobře?“ „Je mi docela dobře,“ odpověděla mu, ale její oči hleděly upřeně jako předtím. Tón, kterým ta slova řekla, byl docela nový — nebyl pokorný, nebyl obranný, byl lhostejný. Jistě byla nemocna. Přistoupil k samé posteli. „Víš-li pak, kolik je hodin?“ zeptal se. „Čtvrt na osm a pět minut. Nebudeš jistě chtít, abych na tebe čekal.“ Neodpověděla mu. Jistě je nemocna. Bylo cosi podivného v jejích očích. „Jsi jistě nemocna,“ opakoval. „Vypadáš špatně. Pročpak jsi mi to neřekla? Máš bolení hlavy?“ „Nejsem nemocna. Nebolí mě hlava, a nepůjdu na ranní.“ „Nejsi nemocna a nepůjdeš…“ vykoktal ve svém úžase. „Zapomnělas. Později už není přijímání.“ Neodpověděla mu, ale obrátila se na bok zavřevši oči. {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|151}}</noinclude> fcer4wxmg2u8pzun711dlv1ch4xgkib Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/158 250 99057 336763 2026-09-05T13:23:04Z Jean-Paul 8278 založení 336763 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Přistoupil docela k posteli hledě zamračeně na ni. „Amy — co pak tohle znamená? Nejsi nemocna, a přece nejdeš na služby Boží? Proč? Chci rozhodně, abys mi odpověděla.“ Neříkala nic. Cítil, jak se mu hrdlo zalévá tím hněvem, kterého se snažil už mnoho let zdržeti. S úžasným sebezapřením řekl klidně: „Copak je s tebou, Amy? Musíš mi to říci bez odkladu.“ Neotevřela očí, ale řekla hlasem tak tichým, že sotva zaslechl ta slova: „Nic se mnou není. Nejsem nemocna, a nejdu na ranní.“ „Proč?“ „Protože se mi nechce.“ Na okamžik myslil na to, že se sehne a že ji docela vyzdvihne z postele. Měl v údech pocit, jako by byly hotovy k takovému výkonu. Ale ke svému překvapení a úžasu neučinil nic, neřekl nic. Podíval se na postel, na důlek, kde předtím byla jeho hlava, na její hlavu s jejími černými vlasy rozhozenými na polštáři, na její zamhouřené oči, a odešel pak do svého toaletního pokoje. Když se dostrojil, vrátil se do ložnice, pohlédl na ni, jak tu ležela nepohnutě na boku s očima dosud zavřenýma, uvědomil si ticho v pokoji, v domě, na prostranství u katedrály, přerušované jen drzou kavkou. Sešel dolů. Po celou dobu ranních bohoslužeb zůstával ve stavu užaslé zmatenosti. Se svého místa zrovna nad zábradlím před oltářem viděl velmi jasně náhrobek biskupův; ranní slunce padající východním oknem purpurovými odstíny hrálo na modrém kameni náhrobku. Zasáhlo zelený prsten a působilo, že uprostřed na něm vzplály ohnivé skvrny. Jeho duch se vrátil k tomu dni, ne tak příliš dávnému, kdy se mu zdálo s vítěznou blažeností, že je účasten ducha biskupova, že je tělem z jeho těla. To bylo, pamatoval se, zrovna ten den, kdy se Falk vrátil z Oxfordu. Od toho dne se mu všecko obra-<noinclude>{{Uprostřed|152}}</noinclude> 4pf6wkij5uyvfxdjpst7dj6se0usemz Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/159 250 99058 336764 2026-09-05T13:24:18Z Jean-Paul 8278 založení 336764 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>celo ve zlé — Falk, slon, Ronder, Foster, kapitula. A teď jeho žena! Nikdy za všecka ta léta manželství s ním nemluvila tak, jak mluvila dnes ráno. Jistě na ni jde vážná nemoc, velmi vážná nemoc. V jeho srdci se ku podivu vzmáhala nebývalá starost o ni, starost, jaké předtím jakživ nepocítil. Ubohá Amy — a jak mrzuté, kdyby byla nemocna a v domě všecko páté přes deváté! S leknutím si uvědomil, že jeho mysl není pobožná. Obrátil svou pozornost zase k bohoslužbám, hledě blahovolně na dvě řady lidí čekajících trpělivě, až na ně dojde, aby přistoupili ke stupňům oltáře. U snídaně však paní Brandonová byla; vypadala docela jako obyčejně v nedělních šatech z šedého hedvábí, připravovala čaj, byla klidná jako vždy, odpovídala na otázky pokorně a trpělivě „jak se slušelo na manželku archidiakonovu.“ Snažil se dáti jí najevo svým chováním, že byl silně pohoršen, ale na neštěstí býval pohoršen, mrzut, rozhorlen při tolika příležitostech, kde k tomu nebylo pravého důvodu, že dnes, kdy bylo proč, pozoroval, že jeho pohoršení nepůsobí. Zvony se rozhlaholily zvoníce na velkou, slunce svítilo; když docházelo půl jedenácté, přecházely malé skupiny prostranstvím a mizely v otvoru veliké brány západní. Teď zářili Lawrence a Cobbett ve své pravé slávě — Lawrence měl na sobě své krásné nachové roucho, nedělní hedvábné. Stál docela na konci lodi, zrovna pod mříží kůru, očekávaje aristokracii, které byla vyhrazena přední sedadla, uzavřená provazci, které jen on směl rozvázati. Jak hluboce býval potěšen, když nějaký nešťastný cizinec neznající zvyklostí v katedrále prošel rušivě dupaje celou délkou skvělé lodi a pokoušel se vniknouti do některého z těch chráněných míst. Majestátně — s berlou v ruce vystoupil, zavrtěl svou sněhobílou hlavou a pohlédnuv ještě jednou na vetřelce s politováním, pak hněvivě, nepromluvil ani slova, ale pokynul odvážlivci, aby se vrátil na místo, kde úřadoval Cobbett. Dupaje vracel se cizinec červenaje se zmateně, neboť zdálo se mu, že ho pozoruje tisíc sarkastických, cynických očí. Zvony přešly z ne-<noinclude>{{Uprostřed|153}}</noinclude> bg2oxw0qkyy6lznw64dfh97j4xwo2kv Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/160 250 99059 336765 2026-09-05T13:25:51Z Jean-Paul 8278 založení 336765 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>souladného zvonění v jediný slavnostní souzvuk. Prostý lid byl na svém místě v pozadí lodi, velicí čekali se svým vstupem do nejposlednější chvíle. Objevilo se světlo na kruchtě; Brockett spustil velmi tiše svou předehru — klapy, klapy, klapy — přicházela škola, nejprve malí hoši ztrácející se ve svých širokých ležatých límcích; kráčeli v řadě na svá místa na pravou stranu mříže, pak hoši prostřední, trochu lhostejní a nedbalí, pak hoši nejvyšších tříd ve svých stojatých límcích, pyšní a opravdu lhostejní. Na druhé straně za mříží bylo nejasně viděti žáky v komžích zaujímající svá místa mezi chorem a oltářem. Ozvalo se šustění sukní a vcházela aristokracie jednotlivě nebo po dvou postranními dveřmi vycházejícími z křížové chodby. Pro některé z nich — bylo jich velmi málo — měl Lawrence důvěrný úsměv. Pro paní Sampsonovou, na příklad — pro paní Combermereovou, pro paní Ryleovou a paní Brandonovou. Docela zvláštní pro paní Brandonovou, protože si vysoce vážil jejího manžela. Neznamenala příliš mnoho — pokládal ji za „obyčejnou ženušku“ — ale archidiakon si ji vzal za manželku. To stačilo. Přišla s ní Jana a byla si vědoma, že si jí každý všimne — děvčata D’Arcyových, Cynthia Ryleová a Gladys Sampsonová, ty všecky budou na ni hledět a budou ji kritisovat. Šustění a šustění — tohle byla opravdu událost! Lady St. Leathová přišla a doprovázejíce ji přišli Johnny a Hetty. Lawrence jim vyrazil vstříc nedbaje paní Brandonové, které nezbylo než aby sama odepjala provazec. Uváděl lady St. Leathovu tak obřadně, tak důstojně, že to byla podivuhodná podívaná. Ubírala se za ním, jako by jí katedrála náležela, nebo spíše jako by mohla býti její, kdyby byla myslila, že jí za to stojí. Všichni malí hoši z vyšší třetí a z nižší čtvrté třídy obrátili své krky v širokých límcích a dívali se. Jaký to měla klobouk! Všecky duhové barvy, opravdu podivné se vznášely nahoře na jejích neupravených bílých vlasech! {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|154}}</noinclude> 44tsjtpidl0x8yje9dvbvl2wo03zpwj Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/161 250 99060 336766 2026-09-05T13:27:11Z Jean-Paul 8278 založení 336766 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Všichni se usadili; předehra se ozývala hlasitěji, jednotlivý tón zvonu zněl najednou naléhavěji. Dámy se rozhlížely. Ellen Stilesová uviděla slečnu Dobellovou — úsměv, úsměv. Jana uviděla Cynthii Ryleovou — úsměv, úsměv. Lawrence tu stál čekaje s výrazem archanděla Gabriela, který se chystá vpustiti nový houfek kajících hříšníků. Slunce vnikalo šikmými pruhy barevného světla naplněnými prachem a padalo čtverhrannými plochami na prázdná místa lodi. Zvon najednou ustal a dlouhé melodické a melancholické „Amen“ se ozvalo odkudsi zdaleka z purpurového stínu. Všichni sebou pohnuli; šum jako lehké, neurčité zadutí větříku prošel katedrálou, když shromáždění vstali; pak přešel sbor zpěváků, chlapci, muži, precentor, starý kanovník Morphew a starší kanovník Bartholomew, kanovník Rogers s trpkým, nespokojeným výrazem, kanovník Foster, Bentinck Major a poslední ze všech archidiakon Brandon. Přešli na svá místa v choru, poklekli, hlas precentorův zazněl… Známý zvuk hlasu kanovníka Rylea připomněl paní Brandonové dobu a místo. Klečela tisknouc si pevně na tvář své ruce v rukavičkách. Hleděla do husté neproniknutelné tmy, tmy prostoupené silnou vůní juchtové kůže a ztuchlinou, která se vždy zdála vycházeti z katedrálních rohožek a z vyřezávaného dřeva lavice, o niž se opírala. Dokud ji Ryleův hlas neprobudil, vznášela se v prostoru a ve věčnosti; za ní byl, jako malý člun kymácející se žalostně její stopou, výjev toho časného rána, kterým se začal dnešní den. Viděla sebe ležeti v té ložnici tak dobře známé, jakoby tělo ženy docela jiné, a říkati „Ne“ — říkati to znova, znova a znova. „Ne. Ne. Ne.“ Proč říkala „Ne“ — a nebyla to ve skutečnosti jiná žena, která to řekla, a proč byl tak klidný? Nebyl to jeho způsob. Nebylo bouřky. Zachvěla se trochu za svými rukavicemi. „Milí bratři,“ začal precentor prosebně, neosobitě. Jako skrytá rybka vynořující se z hlubokých zelenavých vod vystoupilo její myšlení nad práh vědomí. Co pak nej-<noinclude>{{Uprostřed|155}}</noinclude> slcai1pbljiz2j77ib63i56g1oifwwx Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/162 250 99061 336767 2026-09-05T13:28:54Z Jean-Paul 8278 založení 336767 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>bezpečněji zpozorovala, bylo to, že je na samém pokraji něčeho; byl to docela fysický pocit, jako by byla kráčela po písčinách deštěm prosáklých a jako by se byla najednou zarazila vidouc, že hledí dolů po srázech černé skály plné hrotů. Byla to „černá skála plná hrotů“, nač nyní shlížela. Obě strany zpěváků závodily teď zpívajíce žalmy a chrlíce navzájem proti sobě verše s bezdechým chvatem, jako by říkaly: „Tu máte míč. Chytněte jej. Ó, vy jste zvolní!“ Zrovna tak volaly na sebe dva hlasy ve vědomí Amy Brandonové. Jeden křičel: „Hleď, do čeho se pouští, bláznivá žena! Nestačí na to. To ji dorazí.“ A druhý odpovídal: „Inu, pustila se do toho! Je tedy už marné ještě ji varovat. Přeje si toho. Dostane se jí toho.“ A první opakoval: „Nikdy se to nevyplatí! Nikdy se to nevyplatí! Nikdy se to nevyplatí!“ A druhý odpovídal: „Nevyplatí, ale nic ji teď už nezadrží. Nic!“ Mohlo ji něco zadržeti? Zatínajíc pěsti a chvějíc se zlehka zlými předtuchami bojovala ubohý malý boj při splétajících se zvucích jednoho z nejumělejších Smartových „Te Deum.“ „Tebe, Bože, chválíme, Tebe, Pána velebíme…“ „Tebe proroků velebí vždy chvalný sbor…“ Chlapecký hlas se ozval: „Nehrozil ses panenského života…“ Ať ustoupí teď, dokud ještě je čas. Má své děti. Má Falka. Falka! Rozhlédla se, očekávajíc skoro, že bude po jejím boku, ačkoli dobře věděla, že odešel dávno předtím ze služeb Božích. Ach, nebylo to správné! Jen když on ji miluje, jen když někdo ji miluje, někdo, koho ona sama může milovat. Když někdo jí potřebuje! Lawrence čekal obrácen zády k lodi. Když se poslední slova „Te Deum“ rozhlaholila v jásavý, vítězný výkřik důvěry, obrátil se a zdvihnuv berlu vykročil a archidiakon za ním. V tu chvíli proběhl lodí, jako vždy, lehký pochvalný šum, když archidiakon kráčel k lektoriu. Turisté si šeptali<noinclude>{{Uprostřed|156}}</noinclude> 2e0ss86yivff0gsmr1yjinbmdbp2yl8 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/163 250 99062 336768 2026-09-05T13:30:00Z Jean-Paul 8278 založení 336768 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>a tázali se navzájem, kdo je ten muž pěkného zevnějšku. Natahovali krky nahlížejíce do lodi. A vypadal opravdu pěkně, hlavu maje vztyčenu, ramena stažena dozadu, slouže jim blahosklonně svou vážnou důstojností. Slouže jim a Bohu. Pohled na manžela rozpálil paní Brandonovou. Hleděla na něj ztrnule, jako by ho viděla po prvé, ale ve skutečnosti ho neviděla tak, jak byl nyní, nýbrž spíše jak byl dnes ráno, když se skláněl nad její postelí jsa jen v košili a kalhotách. Viděla pohyb, který učinil, jako by ji chtěl vyzdvihnout! z postele. Zavřela oči. Jeho krásný plný hlas jí zněl z dálky. Ať si hřmí tak hlasitě, jak se mu líbí, — jí se už nedotkne. Unikla, a to navždy. Viděla pak Morrise, jak ho před měsíci viděla při té čajové společnosti. Měla znova ten zvláštní pocit, který se jí zmocnil (a jejž měl, jak věděla, také on), jako by byla naráz vytržena z těla v ovzduší plné ohně, horka a náhlého chladu. Byla zrovna tak málo schopna vystříhat! se toho pohledu, jako by nebyla mohla ujíti tomu, aby se narodila. Nechť to tedy tak zůstane. Nepřála si nic více než to. Jenom je třeba vyměniti znova ten pohled. Lačněla, mřela po něm. Musila ho viděti často, neustále. Musila míti možnost hleděti na něj, dotknouti se rukávu jeho kabátu, slyšeti jeho hlas. Musila míti možnost něco pro něj udělat, drobné, prosté věci, které nemohl udělat nikdo jiný. Nepřála si více než to. Jen býti mu blízko a viděti, že se o něj pečuje… že se o něj dbá. To jistě nebylo nesprávné. Nikdo nemůže říci… Lehké mrazení jí neustále probíhalo tělem a její ruce pevně sevřené zvlhly v rukavicích. Precentor udal začátek písně „Dítky, milujte se vespolek.“ Všichni vstali — až na lady St. Leathovou, která se usadila vznešeně ve své stolici a rozhlížela se, jako by každého vyzývala, aby jí řekl, že se tím dopouští čehosi nesprávného.<noinclude>{{Uprostřed|157}}</noinclude> m2ux7s67ckqig9uvcly6mp010j87tcu Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/164 250 99063 336769 2026-09-05T13:31:20Z Jean-Paul 8278 založení 336769 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Ano, to bylo vše, čeho si Amy Brandonová přála. Kdo mohl říci, že není v právu, přeje-li si toho? Malý boj byl dobojován. Starý kanovník Foster dnes kázal. Když byla píseň dozpívána, vyšli vždy dupajíce někteří neomalenci, návštěvníci a turisté. Pro ně kázání nebylo. Na nich příliš nesešlo, poněvadž byli daleko vzadu v lodi a nikdo se na ně nepotřeboval dívat; ale v dni, kdy kázal Foster, odcházívali také někteří z aristokracie a to rušilo, protože jejich sedadla byla na místech předních a jejich šaty byly hedvábné. Lady St. Leathová bývala často z nich, ale dnes sklesla v jakousi ztrnulost a nehnula se. Provinilými byly paní Combermereová, Ellen Stilesová a paní Sampsonová. Jejich šaty zašustěly, postranní dveře do křížové chodby hlučně bouchly, když se za nimi zavřely, a pak zase nastalo ticho a ozval se tenký hněvivý hlas kanovníka Fostera: „Modleme se!“ Venku v šeré křížové chodbě bylo rozkošně. Mírné dubnové slunce zalévalo čtverhrannou plochu trávníku, který ležel uprostřed tlustých kulatých sloupů jako podlaha ze světlezeleného skla. Dámy stanuly na chvíli vyhlížejíce do slunečného ticha. Katedrála za nimi umlkla; Ellen Stilesová vypadala velmi živě a velmi ošklivě v širokém klobouku zalehlém květy, šikmo nasazeném, a v světlepurpurových hedvábných šatech pevně stažených v pase a šířících se k vysoko vydmutým ramenům. Její postava se nehodila k rázu toho dne. Paní Sampsonová vykládala, že trpí jedním ze svých nejhorších záchvatů nervosního bolení hlavy a že by nebyla už při bohoslužbách vydržela ani chvíli. Sleěna Stilesová byla samá horlivá starostlivost. „To je mi opravdu líto. Vím, jak vám je, když na vás něco takového přijde. Nic při tom nepomáhá, že? Vím, že jste zkoušela všecko, ale trvá to stejně dále po celé dny a je to pořád horší. A opravdu nejhroznější při tom je u vás to,<noinclude>{{Uprostřed|158}}</noinclude> n47wveb6sbcuervht7beuu2tbaugm82 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/165 250 99064 336770 2026-09-05T13:33:06Z Jean-Paul 8278 založení 336770 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>že se to zdá být vrozeno. Žádný doktor tu nepomůže — když to je vrozeno. A máte to na celý zbývající život!“ Paní Sampsonová se lehce zachvěla. „Musím říci, dr. Puddifoot zdá se být velmi málo platný“, vzdechla. „Ó, Puddifoot!“ řekla opovržlivě slečna Stilesová. „Je v koncích se svou činností. To je útěcha pro naše město. Je-li někdo nemocen, umře. Žádné klamné naděje. Aspoň víme, na čem jsme.“ Prošli průchodem „mučedníkovým“ do plného svitu slunečního na volném prostranství u katedrály. „To je krásný den!“ řekla paní Combermereová. „Povedu své psy na procházku. Mimochodem, Ellen,“ obrátila se ke své přítelkyni, „jak dopadla kávová společnost slečny Burnettové? Neviděla jsem vás od té doby.“ „Ó, bylo to tuze zábavné!“ Slečna Stilesová se zachechtala. „Jakživa jste neviděla takovou smíšenou společnost, a nemyslím, že by byla slečna Burnettová věděla, kdo je kdo. Ne že by byla měla mnoho kdy přemýšlet — ubohá, trápila se tolik čajem. Takové děvče, jaké má ona, jste jakživa neviděla!“ „Smíšená společnost?“ ptala se paní Combermereová. „Kdopak tam byl?“ „Ó, kanovník Ronder a Bentinck-Major a paní Brandonová a — ó, ano, opravdu Falk Brandon!“ „Falk Brandon tam byl?“ „Ano, není to ze všeho nejpodivnější? Nebyla bych my^slila, že by měl kdy — Ale řekla jste, abych o tom nemluvila, nechci tedy — „ „S kým jste mluvila?“ „Většinou jsem mluvila se slečnou Burnettovou. Snažila jsem se ji rozveselit. Nikdo jiný si jí ani v nejmenším nevšímal.“ „Je to náramně hloupá osoba, zdá se mi,“ zamumlala paní Sampsonová. „Ale ovšem, znám ji jen docela zběžně.“ „Hloupá!“ Slečna Stilesová se zasmála. „Vždyť nemá<noinclude>{{Uprostřed|159}}</noinclude> nj5p6h8pipl24v0enwld4ke5bld4t6y Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/166 250 99065 336771 2026-09-05T13:34:14Z Jean-Paul 8278 založení 336771 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>v hlavě jediné myšlenky. Nemyslím, že ví, že je letos jubilejní rok. Opravdu!“ Lehounký větřík zavál hravě kolem širokého klobouku slečny Stilesové. Všechny vykročily. „Zábavné bylo to —,“ slečna Stilesová pohlédla starostlivě na paní Combermereovou. „Vím, že nemáte ráda pomluvy, ale tohle ovšem není pomluva — nic na tom není —“ „Mluvte dále, Ellen. Ven s tím,’“ řekla paní Combermereová. „Tedy — paní Brandonová a pan Morris. Zahlédla jsem, jak se na sebe náramně zvláštně dívali.“ „Dívali! Co tím myslíte?“ tázala se paní Combermereová ostře. Paní Sampsonová stála nepohnutě s otevřenými ústy zapomínajíc na svou neuralgii. „Ovšem že to nic nebylo. Ale přece stáli spolu u okna, říkali si cosi a hleděli na sebe, inu zrovna tak jako by se už léta důvěrně znali. Ujišťuji vás —“ Paní Combermereová se obrátila k ní. „Ze všech špinavých duší ve městě máte vy, Ellen, nej špinavější. Řekla jsem vám to už dříve. Dnešního dne se lidé nesmějí na sebe ani podívat. To byste mohla zrovna tak dobře říci, že jsem se já dívala na toho vašeho Rondera, když onehdy přišel na čaj.“ „Možná, že to také řeknu,“ pravila slečna Stilesová smějíc se. „Byla by to rozkošná věc na rozpovídání. Vážně, proč by z vás nebyl párek? Vy byste se zrovna k sobě hodili.“ „Jednou stačí mi na celý život,“ řekla paní Combermereová trpce. „Tak, Ellen, pojďte se mnou. Žádné zlomyslnosti už. Nechte ubohého malého Morrise na pokoji.“ „Paní Brandonová a pan Morris!“ opakovala paní Sampsonová s vyvalenýma očima. „Inu, na mou věru!“ Dámy se rozešly a prostranství kolem katedrály bylo na čas ponecháno svému krásnému nedělnímu klidu a tichu.<noinclude>{{Uprostřed|160}}</noinclude> 69x1c1jrruap3i5f4a7u5kkzt3m21y2 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/167 250 99066 336772 2026-09-05T13:41:30Z Jean-Paul 8278 založení 336772 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>__NOEDITSECTION__ == Prolog prvního května == <div class="prvni-odstavec"><span class="iniciala">K</span>věten je v Glebeshiru nejkrásnější měsíc celého roku. Dni bývají teplé, ale ne příliš horké, nebe je modré, ale ne příliš modré, vzduch je lahodný, ale s lehkou příměsí ostrosti. Údolí jsou obtížena a přetékají květy, kukačka volá přes hladké vody modravých přístavů a hlodáš voní medem mezi skalami. První květen byl toho roku v Polchesteru teplý a jasný, kdesi v děkanské zahradě volala neúnavně kukačka a v otevřeném okně slečny Dobellové zpíval pronikavě kanárek. Občané polchesterští si najednou uvědomili, že léto je přede dveřmi. Dveře se otvíraly, zahrady se vlnitě zalévaly, letní šatstvo se vytahovalo z dlouhého uzavření a úzkostlivě se prohlíželo, pan Martin, papírník, vyvěsil na provázek ve svém okně řadu barevných pohledů na Polchester, tmavé kryté průchody na náměstí chvěly se a zářily květináči s jarními květy a kropící vůz starého Simona se objevil po prvé sjížděje třesavě a kodrcavě dolů po High Street.</div> Tohle vše bylo docela dobré a docela obvyklé, ale toto jaro se odlišovalo od každého jiného jara, které kdy bylo, tím, že byl jubilejní rok. Právě toho teplého květnového dne si Polchesterští najednou uvědomili, že do jubilea není daleko. Událost nepůsobila už docela takovým vzrušením a novostí, jako působilo jubileum v roce 1887; v Londýně a ve větších městech bylo možná cosi jako pocit opakování. Ale Polchester byl daleko od hlavní silnice a ačkoli obraz podivuhodné staré paní, nyní skoro osmdesátileté, byl živě před očima všech, bylo tu pevné rozhodnutí udělati z letošní oslavy velikou věc polchesterskou, udělati z ní oslavu obyvatelů polchesterských, dějin polchesterských a pokroku Polchesteru. Program byl dávno sestaven — slavné bohoslužby v katedrále, ples v slavnostní dvoraně, výstava květin na zámec-<noinclude>{{Uprostřed|161}}</noinclude> rdajj8hludsq33vliqc8q8uqob8rez6 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/168 250 99067 336773 2026-09-05T13:42:56Z Jean-Paul 8278 založení 336773 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>kém pozemku St. Leathových, pochodňový průvod, zápas kroketový, svačina s čajem pro školní děti a školní závody kroketové. Pěkný program a jubilejní výbor s biskupem, starostou a hraběnkou St. Leathovou jako předsedy měl již několik schůzí. Ale Glebeshire má podnebí trochu zmalátňující. Polchester byl svými kritiky nazván „ospalým městem“, a třeba přiznati, že se všecko, co se týkalo jubilea, vleklo velmi ospale, až najednou přišel tento teplý květnový den a všichni se pustili do činnosti. Starosta svolal městský odbor komitétu, biskup v Carpledoně povolal své duchovní a Jana našla lístek od Gladysy Sampsonové zvoucí ji k Sampsonovým, aby přispěla svým podílem k slavnému dílu. Vyšší mocnosti rozhodly, že by bylo rozkošným úkolem pro některé z mladších dám polchesterských, kdyby vzaly na sebe zhotovení dvou z vlajek, které měly při plese zdobiti stěny dvorany. Gladys Sampsonová, která na rozdíl od své matky nikdy netrpěla bolením hlavy a byla dívka silná, rozhodná a trochu mužatka, vzala věc hned do rukou a svolala společnost. Nerad bych říkal, že v Polchesteru byli lidé nafoukanější než v jiných katedrálních městech, ale není pochyby, že před třiceti lety byly velmi určité hranice mezi „katedrálou“ a „ostatními“. Ke „katedrále“ náležely nejen dcery kanovníků a to, co pan Martin ve svém průvodci po městě nazval „Hlavní pamětihodnosti církevní“, nýbrž také obě dcery Poddifootovy, sestry Grace a Annie Trudonové, tři dcery Rogera McKenzie, městského právního zástupce, malá Betty Callenderová, jediné dítě starého, mdolícího majora Callendera, Mary a Amy Forresterové, dcery starého admirála Forrestera a ovšem slečny St. Leathové. Když Jana přišla, byla v jídelně na děkanství skvělá společnost. Nynější pokolení by je bylo pokládalo všecky za velmi prosté. Lady Rose a lady Mary, které byly blíže čtyřicítce než třicítce, poznaly ovšem trochu Londýn a byly dokonce v Paříži a v Římě. Z „ostatních“ byly tou dobou jen<noinclude>{{Uprostřed|162}}</noinclude> myaydr41xlbrddnhgqaf2kmv8hwes2o Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/169 250 99068 336774 2026-09-05T13:45:13Z Jean-Paul 8278 založení 336774 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Betty Callenderová, která se narodila v Indii, a Forresterové za celý svůj život dále než v Drymouthu. Jejich životy byly uzavřeny a na štěstí uzavřeny obzorem polchesterským. To, v čem žily, proč žily a čím žily, byly místní vzrušující události, klepy, kroket, jízda na kole (pod příslušným dozorem), Rafiel, Buquay nebo Clinton v létě a tu a tam (velmi, velmi zřídka) ochotnická divadelní představení ve dvoraně. Ale při tom byly šťastny, spokojeny a zdrávy. Pro mnohé z nich byla Jana Eyreová dosud knihou zapovězenou a železniční vlak pozoruhodnou událostí. Polchester byl světem a svět byl Polchester. Byly aspoň o století blíže dnům Jane Austenové než době Jiřího V. Jana spatřila s ulehčením, jakmile vešla do pokoje, že dám St. Leathových tu není. Zastrašovaly ji a byly o tolik starší než ostatní zde, že přinášely s sebou nucenost a rozpaky. Kdyby byl znenadání vstoupil cizinec do pokoje, byl by jistě cítil, jak tam je světlo, veselo a blaženě. Vysoká, široká okna jídelny byla otevřena a bylo jimi viděti přes sklánějící se trávníky dolů k Pólu a zase nahoru k lesům za řekou. Stromy byly trochu narudlé v jarním slunci, sněženky se houpaly na trávníku a lehké, bledě oranžové mráčky pavučinovité vznášely se po nebi jako peří. Veliká tabule v jídelně byla sklizena k jednání a Gladys Sampsonová stála velmi vážně a důležitě na nejzazším konci pokoje pod velmi špatnou olejovou podobiznou svého otce a řídila jednání. Dívky byly většinou v bílých mušelínových šatech, vysokých na ramenou, stažených v pase a přiléhavých u krku — jen slečny McKenzieové, které se účastnily honů na lišky, hrály krásně tennis a všechny tři měly obličeje jako polévané červené cihly, byly v šatech z těžké vlněné látky harrisové, které tenkráte tak vcházely do módy. Jana, která by ještě před několika měsíci byla bývala zchvácena ostýchavostí vstupujíc do jídelny Sampsonových, necítila teď nijaké ostýchavosti, nýbrž docela jakoby mimo-<noinclude>{{Uprostřed|163}}</noinclude> i62eoh6iv5hxcd2ov63wlg1k9fp7ysk Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/170 250 99069 336775 2026-09-05T13:46:33Z Jean-Paul 8278 založení 336775 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>chodem kývla hlavou na Gladys, usmála se na McKenzieové a usadila se mezi Cynthii Ryleovou a Janu D’Arcyovou. Seděly všechny zalité sluncem a hleděly na Gladys Sampsonovou. Odkašlala si a pravila svým rázným silným hlasem — její hlas byl stvořen pro komitéty: „Nuže, víte všechny, proč jsme se tu sešly. Máme udělat dvě korouhve pro dvoranu a musíme to udělat, jak nejlépe umíme. Nemáme mnoho času ode dneška do dvacátého června, musíme se tedy dát do díla, a navrhuji, abychom se zde sešly každý úterek a pátek; a říkám-li zde, myslím také dům někoho jiného, neboť nebude to ovšem pořád zde. Musíme přistřihovat a sešívat a je plno práce opravdu pro všecky, neboť až budou prapory hotovy, jsou tu ještě praporečky pro školní děti. Má-li tedy někdo nějaké návrhy, velmi ráda je vyslechnu.“ Nejprve nikdo neodpovídal a všechny se usmívaly a hleděly na podobiznu děkanovu. Pak poznamenala jedna ze slečen McKenzieových hlubokým basovým hlasem: „To je všecko v pořádku, Gladys. Ale kdo rozhodne, co kdo má dělat? Je to velmi pěkné od vás, že se nás ptáte, ale my se v šití příliš nevyznáme — nikdy jsme se nevyznaly.“ „Ó,“ řekla Gladys, „mám napsána jména jednotlivců pro rozličné věci, které mají dělat, a každý, komu se to nehodí, ať to jen řekne.“ Potřebné věci byly brzo rozděleny a utvořily se skupiny po pokoji. Nastalo štěbetání jako bzukot včel. Slunce klesající níže za lesy dodávalo jim barvy temného nachu a řeka zbledla a zšedla. Slunce se nyní rozlévalo ohnivými skvrnami a čtverhrannými plochami po pokoji a vybledlé žluté záclony se stáhly do polovice oken. Tím bylo světlo v pokoji stlumeno v živě zbarvený polosvit a bílé šaty svítily, jako by se na ně díval skrze sklo. Venku za otevřenými okny vzduch chladl, ale pokoj byl prohřát teplem, které stěny ukradly slunci a uchovaly. Jana seděla s Janou D’Arcyovou a Betty Callenderovou. Byla velmi šťastna, že tu má klid; cítila se jista a v bezpečí. Neboť za těch posledních neděl stával se život pořád<noinclude>{{Uprostřed|164}}</noinclude> l7kmqo23fgmnliw963g3grdqjbave0f Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/171 250 99070 336776 2026-09-05T13:47:49Z Jean-Paul 8278 založení 336776 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>těžším — těžším nejen proto, že se stal v poslední době tak nezvyklým a zvláštním, nýbrž také proto, že nedovedla říci, co se děje. Život v rodině stal se jí v poslední době opravdu záhadou a za tou záhadou byl nejasný pocit obavy, obavy, jaké nepocítila předtím za celý život. Když se vnořila v klid zlatého odpoledního žáru a měkké bílé hedvábí jí procházelo rukama sem a tam, snažila se uvědomíti si, co se dělo. Její otec byl celkem dosti prostý. Ale přicházel na něj zase jeden z hrozných záchvatů, v nichž byl mučen neodbytnými myšlenkami. Od dob svého nejrannějšího dětství pozorovala ty záchvaty a bála se jich. Bylo jich tolik, velikých a malých. Tu správa, tu děkan, tu městská rada, tu kapitula, tu zpěváci, tu nějaký hrubý dopis, tu nějaký drzý článek v novinách. Jako divoká zuřivá zvířata vyskočily na něj ty věci ze svých temných houštin a on se s nimi dal do boje před celou svou rodinou. Vždycky nad nimi na konec zvítězil, vítězství bylo veřejně ohlášeno, zpívalo se „Te Deum“ a na nějakou dobu býval klid. Uplynula doba od posledního záchvatu, způsobeného jakýmsi směšným jednáním městské rady, týkajícího se odvodňování. Ale bylo nebezpečenství, že nový záchvat plně vynahradí délku té přestávky. Zrovna před neočekávaným návratem Pálkovým z Oxfordu libovala si Jana, jak otec je šťasten a klidné mysli. Byla by mohla znáti zlá znamení toho nebezpečného klidu. Právě v den příjezdu Pálková přijel také kanovník Ronder. Kanovník Ronder! Jak začínal býti Janě odporný sám zvuk toho jména! Pojala nenávist k tomu muži hned, jakmile ho uviděla. Vycítila jaksi instinktivně znepokojení, které bylo za těmi velikými kulatými skly a za tím širokým, shovívavým úsměvem. Ale teď! Teď slýchali jméno „Ronder“ při snídani, při obědě, při čaji. Jeho tlusté prsty zasahovaly zřejmě do všeho; otec viděl jeho zaokrouhlený stín za každými dveřmi, jeho růžové tváře v každém okně. A přece bylo nesnadno objeviti, co vlastně učinil! Ať to bylo cokoli, co nebylo v pořádku v domě Brandonově, v ka-<noinclude>{{Uprostřed|165}}</noinclude> eojmuqcy8egi3u48uprw2uq5h2x1589 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/172 250 99071 336777 2026-09-05T13:49:11Z Jean-Paul 8278 založení 336777 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>tedrále, ve městě, její otec byl přesvědčen, že to je vinou Ronderovou — ale důkaz! Nebylo ho. A právě ten nedostatek důkazu způsoboval neodbytnost té myšlenky. Kamkoli Ronder přišel, mluvil nadšeně o archidiakonovi. Ty poklony slyšela Jana znova a znova. „Je-li ve městě muž, kterému se obdivuji —“ „Co by to město bylo bez —“ „Jsme opravdu šťastni, že máme archidiakona —“ A přece, neskrýval se za tím vším posměch, šprým, pošklebek, cosi, co v duchu náleželo k tomu hroznému dni, kdy slon pošlapal otcův klobouk? Milovala otce, a milovala ho dvojnásob vroucně od jednoho večera, kdy ji držel za ruku, když jeli do zámku. Ale teď ta jeho utkvělá myšlenka utlumila každou možnost něžného citu mezi nimi; toužila po tom, aby mohla něco udělati, co by ukázalo, jak silně je na jeho straně, aby kanovníka Rondera potupila na náměstí, aby se k němu obrátila zády, kdyby na ni promluvil — a zároveň se v ní s tou bojovností mísila nevole, že otec se poddává té utkvělé myšlence. On, který byl daleko větší než milion Ronderů! Poměry v rodině Brandonově se nezlepšily tím, že Falk měl podivnou náklonnost k tomu muži. Jana si nenalhávala, že bratrovi rozumí, nebo že mu byla nějak důvěrně blízka. Když byla malá, zdál se tak nesmírně nad ní, že byl jako v jiném světě, a nyní, kdy se zdálo, jako by byli téhož věku, byl jí cizí, jako někdo z cizího rodu. Věděla, že ona v jeho životním pláně vůbec nic neznamená, že nikdy na ni nemyslil ani jí nepotřeboval. Nedbala toho, a i teď by byla bývala beze strachu o něj, nebýti úzkostlivé starosti matčiny. Nemohla neviděti, jak matka za posledních neděl pozorovala každý krok, jejž Falk učinil, a její oči neustále pátravě prohlížely jeho obličej, jako by před ní skrýval nějaké tajemství. Janě, která nikdy nevěřila, že by lidé mohli spřádati pletichy a plány a žiti dvojím životem, zdálo se to vše nepřirozené a přepjatě. Ale věděla dobře, že se matka nikdy nepokusila svěřiti jí něco důvěrně. Slovem, doma bylo všecko obtížné a zma-<noinclude>{{Uprostřed|166}}</noinclude> 61ucaqsr8ngngbnoi5vp7lzthvu95oq Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/173 250 99072 336778 2026-09-05T13:50:26Z Jean-Paul 8278 založení 336778 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>tené. Nikdo nebyl šťasten, nikdo nebyl přirozený. I její soukromá historie se jí nejevila nikterak v optimistickém zabarvení, hleděla-li na ni příliš důkladně. Neviděla Johnnyho St. Leatha nyní už čtrnáct dní a také o něm neslyšela a ta drahá slova pronesená jednou večer pod Ardenovou branou začínala se už jeviti mlhavým, neskutečným snem. Ale byla-li nějaká vlastnost, kterou měla Jana Brandonová neobyčejnou měrou nade všecky ostatní, byla to prostá oddanost věci nebo osobě, kterou měla před sebou. Její pochybnosti vycházely prostě z nejistoty, neusoudila-li příliš mnoho z jeho slov a nevybudovala-li na nich příliš pohádkový povětrný zámek. Prudkým pohybem střásla se sebe všecky nejistoty a nepokoje ven na trávník zlatém zalitý a napjala všecku svou pozornost k štěbetání dívek kolem sebe. Obdivovala se velmi Janě D’Arcyové; byla tak „elegantní“. Vše, co vzala na sebe, slušelo její štíhlé, rovné postavě a její bledá podlouhlá tvář měla vždy výraz trochu unylý, jako by všední život byl věcí unavující, která není pro vznešenější lidi. Říkalo se jí už od dětství, že její hlas je „tichý a lahodný“; mluvila tedy vždy šeptem, což jejím myšlenkám dodávalo důležitosti, jaké by jinak nebyly měly. Velmi rozdílná byla malá Betty Callenderová, kulatá a růžová jako jablíčko, s pihami na nose a s jasnýma modrýma očima. Mnoho se smála a ráda souhlasila se vším, co kdo říkal. „Když se mne ptáte,“ řekla Jana D’Arcyová svým okouzlujícím šepotem, „je spousta nesmyslu při tomhle starém jubileu.“ Ó, myslíte?“ prohodila Jana. „Ano. Stará Viktorie je na trůně už dost dlouho. Je čas, abychom dostali někoho jiného.“ Jana tím byla velmi pohoršena a řekla to. „Nemyslím, že by nám měli vládnout staří lidé,“ pravila D’Arcyová. „Každý, komu je sedmdesát, měl by být pohřben, ať chce nebo nechce.“ Jana se hlasitě zasmála. {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|167}}</noinclude> l1x4d9029stcnx41gi4nhvv5m1mm4kk Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/174 250 99073 336779 2026-09-05T13:52:08Z Jean-Paul 8278 založení 336779 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>„To by ovšem nechtěli,“ řekla. Smích se ozval teď tu, teď tam, s rozličných stran v pokoji. Všechny byly velmi veselé trojím vědomím, že jsou polchesterskou elitou, že konají důležité dílo a že se blíží léto. Jana D’Arcyová potřásla hlavou a zašeptala: „Otec říká, že nás možná vezme s sebou do Londýna, abychom se na to podívaly.“ „Já bych nešla, kdyby mi to někdo nabídl,“ pravila Jana. „Chci se na to podívat v Polchesteru, ne v Londýně. Toť se ví, že bych ráda viděla královnu, ale nejspíše by to bylo jen na okamžik, a všecko ostatní by byly strašné zástupy, kde vás nikdo nezná. Za to zde! Ó, bude to roztomilé!“ D’Arcyová se usmála. „Ubohé dítě. Nevíte ovšem nic o Londýně. Jak byste věděla? Dejte mi týden v Londýně a můžete si nechat svůj starý Polchester navždy. Copak se kdy stane v Polchesteru? Hloupé staré partie kroketu a tanec ve dvoraně. A nikdy nic nového.“ „No, někdo nový tu je,“ řekla Betty Callenderová; „viděla jsem ji dnes ráno.“ „Ji? Koho?“ tázala se D’Arcyová pohrdavě, jako někdo, kdo si už umínil, že bude opovrhovati. „Šla jsem s matkou po náměstí a jela kolem lady St. Leathová v otevřeném kočáře. Jela s ní. Matka říká, že to je jakási slečna Daubeneyová z Londýna — a ach, je náramně roztomilá a matka říká, že si vezme lorda St. Leatha —“ „Ó, slyšela jsem, že přijde,“ řekla D’Arcyová dosud pohrdavě. „Jak jste hloupá, Betty! Pokládáte každou za roztomilou, přichází-li z Londýna.“ „To ne, ale ona opravdu byla roztomilá,“ tvrdila Betty; „matka to říkala také, a měla modrý hedvábný slunečník, a byla opravdu hezoučká. Lord St. Leath jel s nimi v kočáře.“ {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|168}}</noinclude> 3mbm6j2jq8xg7lczbrhkcrifdabx3m4 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/175 250 99074 336780 2026-09-05T13:53:51Z Jean-Paul 8278 založení 336780 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>„Ubohý Johnny!“ pravila D’Arcyová. „Musí vždycky udělat, co mu ta jeho hrozná stará matka káže.“ Jana poslouchala ten krátký rozhovor tak statečně, jak mohla. Rozsudek byl tedy vynesen? Rozhodnutí padlo? Slečna Daubeneyová přijela. Slyšela zase hlas staré hraběnky: „Klára Daubeneyová — dcera Monteagleova — taková roztomilá dívka — Johnnyova přítelkyně —“ Johnnyova přítelkyně! Ovšem že byla. Nic nemohlo Janě ukázati jasněji rozdíl mezi jejím světem a světem St. Leathových než příjezd této půvabné cizí osoby. Ačkoli paní Sara Grandová a jiné zrovna v tu dobu vnucovaly vzpouzejícímu se světu tu podivnou osobnost, „novou ženu“, náležela Jana velmi určitě dřívější generaci. Třásla se při pomyšlení na nějakou veřejnost, na nějaké své vystupování do popředí, na nějakou, třebas jen chvilkovou vzpouru proti svému postavení. Ovšem, Johnny náleží tomu krásnému stvoření; věděla ve svém nitru vždy, že její sen je nemožný. Přesto jí pokoj, sluneční světlo, bílé šaty, dlouhý lesklý stůl, barevné hedvábí a stuhy splývaly a točily se kolem ní. Byla najednou nešťastná. Ruce se jí třásly a horní ret se jí chvěl. Měla podivnou, nesmyslnou touhu, aby vyšla a vyhledala slečnu Daubeneyovou, vytrhla jí z ohromených rukou její modrý slunečník a aby jej pošlapala. „No, nezávidím žádné, která si vezme Johnnyho,“ řekla Jana D’Arcyová: „—být zavřena v tom domě se všemi těmi starými ženskými!“ Betty potřásla velmi vážně hlavou a snažila se, aby vypadala starší než byla. Odpoledne uplývalo. Gladys přistoupila a zavřela okna. „Myslím, že toho je dost pro dnešek,“ pravila. „Teď se napijeme čaje.“ Jana měla silnou touhu vyklouznout! a jíti domů. Položila svou práci na stůl a šla si na druhou stranu pokoje pro svůj žaket. Gladys ji zarazila. „Nechoďte, Jano. Musíte pít čaj.“ {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|169}}</noinclude> 7ea2a8v59p9lhf3obn78mpf96y784on Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/176 250 99075 336781 2026-09-05T13:55:12Z Jean-Paul 8278 založení 336781 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>„Slíbila jsem matce —“ řekla. Dveře se otevřely. Obrátila se a spatřila docela u sebe děkana a kanovníka Rondera. Děkan postoupil kupředu mna si nervosně ruce, jak míval ve zvyku. „Nuže, děti,“ řekl, hledě na ně přimhouřenýma očima. Ronder stál usmívaje se ve dveřích. Jakmile ho Jana spatřila, byla naplněna nenávistí — prudkou, rozhorlenou nenávistí; nikdy předtím necítila nenávisti k nikomu, leda snad k slečně St. Clairové, francouzské učitelce. Teď ji zalévaly — nevěděla z jakého zřídla vycházely — strach a vášeň. Nic by nebylo mohlo býti roztomilejší a veselejší než jeho zjev. Jako vždy byl jeho oděv pěkně čistý a bezvadný, jeho prádlo bílé bez poskvrny, jeho černé boty lesklé. Díval se zářivě na všecky a Jana cítila za sebou odpověď, kterou mu dával celý pokoj. Měly ho rády; věděla to. Stával se populárním. Choval se k nim všem přesně pravým způsobem; nebyl laskavý a dětinský jako děkan, ani okázalý jako Bentinck-Major, ani úlisný jako Ryle. Nevycházel jim vstříc, ale stával se takřka jedním z nich, chápaje přesně, jakého způsobu si od něho přály. A Jana ho nenáviděla; nenáviděla jeho rudý obličej, jeho ulízanost, jeho široký hrudník, jeho silné nohy — všecko, všecko! Také se ho bála. Nikdy si dosud tak silně neuvědomila jeho vztahu k ní, ačkoli si teď již dlouho byla vědoma jeho mocí. Bylo to, jako by byl toho půvabného odpoledne jeho kulatý stín trochu postoupil a po prvé zasáhl svou ponurou šedí dům Brandonových. „Kanovníku Rondere,“ zvolala Gladys Sampsonová, „pojďte a podívejte se, co jsme udělaly.“ Přistoupil blíže a pohladil malou Betty Callenderovou po hlavě jda kolem ní. „Máte se dobře, má milá, a váš otec?“ Bylo viděti, že je Betty potěšena. Najednou spatřil Janu. „Ó, dobrý večer, slečno Brandonová.“ Změnil tón hovoře s ní, jako by mu byla rovna. {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|170}}</noinclude> hn6nemvirmov2gjlvv04srkblzd1t7c Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/177 250 99076 336782 2026-09-05T13:56:49Z Jean-Paul 8278 založení 336782 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Jana na něj pohlédla; ruměnec vzplál na jejích tvářích. Neodpověděla a potom cítíc, že by snad v okamžiku udělala cosi docela hanebného, vyklouzla z pokoje. Usmávši se vlídně na služku, která byla její stará známá, poněvadž kdysi byla ve službě u Brandonových, octla se brzo na rohu Green Lane a Orange Street, stojíc tam trochu zmatena a omámena. Zmatena a omámena, poněvadž jedno citové vzrušení po druhém se jí náhle zmocnilo a docela ji zabralo. Zmatena a omámena, skoro jako by byla bývala očarována, unesena svým uchvatitelem zářivými nebesy a potom postavena zase na zem, opuštěna a zanechána v nějakém neznámém kraji. Green Lane vypadala ve večerním osvětlení čarovně. Zdálo se, jako by nízké, silné stromy po obou stranách s jasnou, svěží jarní zelení skrývaly lampy ve svých větvích. Tak silná rudá záře se rozlévala vzduchem, že bylo, jako by podivně zbarvené plody, nachové, oranžové a ametystové visely třpytíce se na bledém, žlutém nebi, a cesta vedoucí do kopce byla jako bledý vosk. Na druhé straně se vinula Orange Street prudce dolů mezi střechy města. Pomník hrdého občana z dob Jiřího, poblíž něhož Jana stála, hleděl s blahovolnou oddaností na malé město, jehož světla, ponenáhlu se množící, pokropovala večerní nebe zářivým oparem. Ani zvuk nerušil ticha; nikdo nepřicházel ani neodcházel; jen stromy v ulici se pohnuly a rozechvěly slabě, jako by dívku ujišťovaly svou přátelskou společností. Nikdy předtím nemilovala tak vášnivě své město. Zdálo se dnes, kdy byla pobouřena svou novou láskou, svým novým strachem, svou novou světskou zkušeností, že se město horlivě snaží ujistit ji, že je při ní ve všech jejích trampotách, že chápe, že musí podstoupiti nové zkoušky, že ví, a nikdo opravdu neví lépe, jak zvláštní a děsivé to první uvědomění skutečného života může býti, což město samo zkusilo, když mu byly vnucovány nové ulice, strhovány staré<noinclude>{{Uprostřed|171}}</noinclude> ixjuopaq7rb17vh3e9ss6sgsva59ylp Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/178 250 99077 336783 2026-09-05T13:58:13Z Jean-Paul 8278 založení 336783 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>domy, když byla řeka sevřena a návrší olupována, že však všecko pomíjí a zůstává láska, prostota a přátelé. Jana cítila více svou vlastní odpověď městu, než to, čím město ji ujišťovalo, ale byla trochu utěšena a cítila se trochu bezpečnější. Cestou domů po náměstí, po High Street vzhůru a branou Ardenovou na tiché chráněné prostranství u katedrály uvažovala o tom, proč asi přikládala Ronderovi takový význam. Není snad konec konců tím dobráckým přitloustlým duchovním, jakým se zdá? Snad to byla spíše jakási žárlivost se zřetelem k jejímu otci, co cítila. Odstavila své malé trampoty v náhlém přívalu něžného citu pro svou rodinu. Přála si je všecky ochrániti a učiniti šťastnými. Ale jak je mohla učiniti šťastnými, když jí nic nechtěli povědět? Nakládali s ní dosud jako s dítětem, ale teď byla ženou. Milovala Johnnyho. Přiznala si to. Zastavila se na cestě před ozdobnými, upjatě vypadajícími domy a přiložila chladnou ruku v rukavici k hořící tváři. Věděla už dlouho, že ho miluje, ale neřekla si to. Je třeba to přemoci, potříti. Je to bláznovské, beznadějné…. Vyběhla po stupních jejich domu, jako by ji cosi pronásledovalo. Vešla a síň se jí zdála chmurná a temná. Lampa nebyla ještě rozžata. Slyšela hlas: „Kdo to je?“ Vzhlédla a spatřila matku, malou, útlou postavu, stojící v zatáčce schodů a držící v ruce rozžatou svíčku. „To jsem já, matko, Jana. Přišla jsem právě od Gladysy Sampsonové.“ Ó, myslila jsem, že to je Falk. Nepotkalas Falka cestou?“ „Ne, milá matko.“ Přešla k malé skříni, do níž se věšely kabáty. Když vstrčila hlavu do malého, temného, zatuchlého prostoru, pozorovala, že matka tam stojí dosud a poslouchá.<noinclude>{{Uprostřed|172}}</noinclude> lenogzxt7buui05p99jp2yr37hbsz67 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/179 250 99078 336785 2026-09-05T17:52:00Z Jean-Paul 8278 založení 336785 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>__NOEDITSECTION__ == Blahovolné srdce == <div class="prvni-odstavec"><span class="iniciala">R</span>ondar nebyl nikdy šťastnější, než když cítil blahovůli ke všem lidem.</div> Nemohl ten cit ani vynutit ani lživě předstírati. Neměl-li toho citu, necítil ho a on sám při tom tratil. Ale stávalo se často, že počasí bylo pěkné, že znamenitě trávil, že se mu líbilo okolí, že měl příjemnou práci, že jeho naděje byly slibné — pak doslova zářil na lidi a v té náladě zasypával chudé a ponížené štědře lesklými mincemi. V takové náladě miloval každého, poklepával děti po zádech, pomáhal starcům na cestě, poslouchal dlouhé nářky nevrlých chudáků. Byl naprosto upřímný; mínil doopravdy každé slovo, které řekl, a každý úsměv, kterým se na někoho usmál, byl nelíčený. Teď, časně v květnu a v Polchesteru, byl v takové náladě. Brzo po svém příjezdu poznal, že se mu město líbí, a zdálo se, že mu bude vyhovovat dobře, ale nikdy nemyslil, že by se to mohlo státi tak dokonale. Měl již úspěch, ale nebyl to úspěch tak rychlý, aby nebylo třeba pletich a plánů. Bylo jich velmi potřebí. Nepamatoval se na žádnou dobu svého minulého života, kdy by mu bylo bývalo třeba přemáhati tak obdivuhodnou kombinaci obtíží. A byly to obtíže, jakých si přál. Soustřeďovaly se kolem osoby, která se mu opravdu mohla líbit a které se mohl obdivovat. Bylo by bývalo velmi nemilé, kdyby byl Brandona nenáviděl, nebo kdyby jím byl opovrhoval. To byly nepříjemné city, kterým se oddával co nejřidčeji. Nade vše měl rád zápas, při němž nebylo třeba, aby byl v pokušení zlobit se nebo rozhořčovat se. Kdopak se mohl zlobit na ubohého Brandona? Také jím nemohl opovrhovat. V jeho prosté, slepé důvěře a sebeúctě byla složka pravdy, síly, dokonce ušlechtilosti. {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|173}}</noinclude> r7z06n70dkufwn6nghsaej3jl9b4e6f Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/180 250 99079 336786 2026-09-05T17:53:10Z Jean-Paul 8278 založení 336786 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Byl toho dalek, aby Brandona nenáviděl; líbil se mu nesmírně — a chystal se ho docela zničiti. Když se potom přibližoval více k vrcholu svého dramatu, pozoroval, jak zpozoroval často předtím, jak zvláštně mu vše hrálo do rukou. Bez přílišného domýšlivého nadsazování se zdálo, že jakmile si umínil, že by se něco mělo státi a začal pracovati jistým směrem, Bůh také rozhodl, že to je moudré, a posouval všecko na pravé místo. Toto vědomí pomoci Boží dodávalo Ronderovi pocitu, že jeho odpůrci jsou pouhými šachovými figurkami ve hře, jejíž výsledek byl již rozhodnut. Ubožáci, byli opravdu bezmocní! To jen zesilovalo jeho vlídné city k nim, a také jeho smysl pro humor byl silně povzbuzován tím, že sami neměli tušení o svém osudě — a měl vždy rád každého, kdo povzbuzoval jeho smysl pro humor. Nikdy před tím nezpozoroval, že by mu vše tak přímo hrálo do rukou jako v tomto případě. Brandon, na příklad, byl právě tak hloupě umíněný, jak toho bylo třeba, město bylo právě tak neznalé vnějšího světa a lpělo na starých tradicích. А k tomu, jak to bylo zvláštní, že se ten hoch Falk při rozličných příležitostech zastavil, aby s ním promluvil, a na konec prosil, smí-li ho navštíviti! Jaká šťastná náhoda, že se Brandon dopouštěl toho přehmatu, týkajícího se obročí v Pybus St. Anthony! Konečně, ačkoli byl sám k sobě docela upřímný a věděl, že pracuje především pro svou budoucí spokojenost, zdálo se mu, že opravdu prospíval také městu. Doby se měnily. Lidé typu Brandonova byli anachronismem; město bylo příliš dlouho pod vládou Brandonovou. Přicházel nový život — nový svět — nová civilisace. Ačkoli nikdo nevěřil v utopie méně než on, věřil Ronder v ducha doby — prostě pro povzbuzení, ne-li z důvodu silnějšího. Nuže, duch času snášel se na Polchester a Ronder byl jeho nástrojem. Pokrok? Ne, Ronder nevěřil v pokrok.<noinclude>{{Uprostřed|174}}</noinclude> lq88ppyfnvpj8ur85ctziz568bdei20 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/181 250 99080 336787 2026-09-05T17:54:13Z Jean-Paul 8278 založení 336787 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Ale v domě života je mnoho místností; nábytek se vyměňuje znova a znova. Jednou odpoledne počátkem května zpozoroval znenadání, že všecko postupuje rychleji svým vyznačeným směrem, než si byl vědom, ačkoli byl bystrý. Procházeje trávníkem před katedrálou, potkal dr. Puddifoota. Věděl, že ho doktor s počátku neměl rád, že však rychle přecházel na jeho stranu a že ho začíná pokládati za člověka, který „na duchovního je svobodomyslný a ví o životě hodně více, než byste myslili.“ Viděl přímo do duše Puddifootovy a pozoroval, jak se mu myšlenky míhají sem tam, jako by byly zlatými rybkami v skleněné nádobě. Líbil se mu také Puddifoot sám o sobě; vždycky měl rád silné, tělnaté, červenolící lidi; bylo s nimi snadnější pořízení než s hubenými, přísnými. Věděl, že velmi brzo nastane doba, kdy mu Puddifoot poví některou ze svých neslušných historek. To posvětí jejich přátelství. „Á, kanovníku!“ zvolal Puddifoot funě jako tuleň. „Pěkný den!“ Zastavili se a povídali, pak se obrátili, poněvadž oba šli do města, a kráčeli k Ardenově bráně. Puddifoot mluvil o svém zdraví; jako mnozí lékaři měl veliký strach o sebe a horlivě se snažil ubezpečiti se zase před lidmi. „Jak se máte, kanovníku? Ale, nemusím se ptát — vypadáte skvěle. Mně je také docela dobře — nikdy jsem se opravdu necítil lépe. Jen včera večer reumatické píchnutí, ale to nic není. Ve svém věku musím být na leccos připraven, to víte — vždyť mně jde na sedmdesátý.“ „Vy vypadáte, jako byste měl žít věčně,“ řekl Ronder podívav se na něj zářivě. „Nikdy se neví, co nás silné chlapíky čeká. Máte tu, na příklad — archidiakona.“ „Jistě není zdravějšího člověka v celém království,“ pravil Ronder, přitlačiv si brejle pevně na nos. „Myslil byste to, není-li pravda? Ale byl byste na omylu. Náhlý otřes a ten člověk by byl hotov. Je poddán záchva-<noinclude>{{Uprostřed|175}}</noinclude> opobdvlz9a36nnc6bb5tfbye1azi7y6 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/182 250 99081 336788 2026-09-05T17:55:39Z Jean-Paul 8278 založení 336788 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>tům zlosti, vždy přepínal svou nervovou soustavu, nikdy se nenaučil ovládat se. Může ho jednoho dne ranit mrtvice, třebaže vypadá tak silný.“ „Opravdu, opravdu! Bože!“ řekl Ronder. „Toť se rozumí, tohle je jaksi lékařské tajemství. Vím, že to nepovíte dál. Ale je to zajímavé, co? Vnějšek klame — zatroleně klame. Takové to je. Brandonův mozek nebyl nikdy jeho silnou stránkou. Může každou chvíli být po něm.“ „Pro Boha, pro Boha,“ řekl Ronder. „To mi je líto.“ „Ó, nechci tím říci,“ pravil Puddifoot funě a nafukuje tváře jako cherub na obraze sira Josuy Reynoldse, „že zemře zítra, víte — nebo že ho raní mrtvice. Ale není tak pevný, jak vypadá. A nedbá o sebe, jak by měl.“ Před knihovnou se Ronder zastavil. „Jdu si sem pro knihu, doktore. Uvidíme se později.“ „Ano, ano,“ řekl Puddifoot a jeho oči hleděly ztrnule ulicí nahoru a dolů, jako by mu chtěly vyskočiti z důlků. „Velmi dobře — velmi dobře. Uvidíme se tedy později,“ a supě, ubíral se ulicí dolů. Ronder vešel do temného vchodu knihovny a ubíral se spíše po paměti než vida na cestu vzhůru po kamenných schodech, které páchly ztuchlinou a pijavým papírem, do vysoké, špinavé místnosti. Přišla mu včera večer nenadálá chuť přečisti si starou povídku od Bage, kterou neviděl od chlapeckých let — vášnivého a melancholického Hermspronga. Přišla mu jaksi ve snu — viděl se, jak se za skvostného letního odpoledne v zahradě strýcově houpe ve visuté síti, jí jablka a čte Hermspronga, knihu, kterou kdovíjakou náhodou objevil v zaprášených hlubinách strýcovy knihovny. Rád by ji četl znova. Hermsprong! Sama vůně slupky jablka, modře vzorkovaný čaloun světla mezi vysokými větvemi vybavil se mu v paměti. Byl zase chlapcem… Byl vytržen prudce ze svých vzpomínek, když spatřil malé, čer-<noinclude>{{Uprostřed|176}}</noinclude> kzw8y2xdtin742azzyefkpws93hbyz8 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/183 250 99082 336789 2026-09-05T17:56:37Z Jean-Paul 8278 založení 336789 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>veně vroubené oči slečny Milionové. Měla dnes jistě červené oči proto, že nedávno plakala. Seděla shrbená na své židli a hleděla upřeně do pokoje. „Je dobře, slečno Milionová,“ pravil usmívaje se na ni. „Chci starou knihu. Nebudu vás obtěžovat. Podívám se sám.“ Vešel dále do šerých tajemných místností knihovny, kam vnikalo tak málo lidí. Byl tam starý žebřík a když na něj vystoupil, měl před sebou zapomenutá mistrovská díla spisovatelů Holcrofta a Radcliffové, Lewisa a Jany Porterové, Kláry Reeveové a Mackenzie, staré knihy, vázané v telecí kůži, které vysílaly mráčky prachu, když se jich dotkl prsty. Byl spokojeně zaměstnán hledáním udržuje odvážně své silné tělo v rovnováze na třesoucím se žebříku, když se mu zdálo, že zaslechl vzdech. Zarazil se a poslouchal; tentokrát nemohlo býti mýlky. Byl to vzdech zlověstné významnosti a přicházel od slečny Milionové. Netrpělivě se obrátil zase ke svým knihám; najde si co nejrychleji svého Bage a půjde. Nebyl naprosto v náladě, aby poslouchal nářky slečny Milionové. Á, tu je Barham Downs. Hermsprong nemůže býti daleko. Pak k němu znenadání dolehlo docela neklamně vzlyknutí, pak ještě jedno, pak ještě dvojí a na konec něco, co se hrozně podobalo křečovitému stkaní. Sestoupil se svého žebříku a přešel pokojem. „Milá slečno Milionová!“ zvolal. „Mohu vám něčím pomoci?“ Byl podivný a nepoetický pohled na ni, jak byla schoulena ve svém dřevěném křesle, jednu tlustou nohu majíc zkroucenu pod sebou a hlavu skleslou na objemná prsa; celá její postava se chvěla křečovitou bolestí a křeslo vrzalo soucitem s ní. Ronder vida, že je opravdu stižena nějakou nehodou, běžel k ní. „Má drahá slečno Milionová, copak je?“ {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|177}}</noinclude> en2s39z4eqpaks0gftt2elwth2n7uac Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/184 250 99083 336790 2026-09-05T17:59:09Z Jean-Paul 8278 založení 336790 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Chvíli nemohla promluviti; pak zdvihla obličej strakatý červenými a bílými skvrnami a osušujíc si tváře kapesníkem nikoli nej čistším, vypravila ze sebe mezi vzlykáním: „Můj poslední týden — v sobotu — v sobotu odcházím — nemilost — hú, hú — propuštěna — archidiakon.“ „Ale nerozumím,“ řekl Ronder, „kdopak odchází? Kdopak je v nemilosti?“ „Já odcházím!“ zvolala slečna Miltonová, narovnavši náhle své tělo a zlostí přestávši vzlykati. — „Neměla jsem se takhle poddávat citům, a před vámi, kanovníku Rondere. Ale jsem zničena — zničena! — a za to, že jsem konala svou povinnost!“ Její proměna ze vzlykající zdrcené ženy ve vášnivou mstitelku spravedlnosti byla tak náhlá, že Ronder byl zmaten a pravil: „Dosud nerozumím, slečno Miltonová. Říkáte, že jste propuštěna, a jste-li propuštěna, kdo vás propustil?“ „Jsem propuštěna! Jsem propuštěna!“ zvolala slečna Miltonová. „Odcházím v sobotu odtud. Byla jsem v této knihovně knihovnicí déle než dvacet let, kanovníku Rondere. Ano, dvacet let. A teď mě propustili jako psa s měsíční výpovědí.“ Přemohla své slzy a s úžasnou rychlostí je zatlačila. Její oči, třebaže červené, byly suché a leskly se; její tváře byly bílé jako těsto s malými červenými skvrnami rozhorlení. Ronder hledě na ni a na její špinavé ruce myslil si, že nikdy neviděl ženy, k níž by byl cítil větší odpor. „Ale, slečno Miltonová,“ pravil, „prominete-li, dosud nerozumím. Komu jste podřízena ve svém úřadě? Kdo má právo vás propustit? A ať to byl kdokoli, musil udat nějaký důvod.“ Slečna Miltonová byla nyní praktickou ženou a hovořila klidně, ač se jí prsa pořád ještě zdvíhala a její prsty potahovaly zmateně papíry na stole před ní. Mluvila klidně, ale za jejími slovy se skrývala tak prudká nenávist, hořkost a zlomyslnost, že ji Ronder pozoroval s novým zájmem. {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|178}}</noinclude> r845vzx63fzosi2g3kcrljaxbbbd6qa Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/185 250 99084 336791 2026-09-05T18:00:47Z Jean-Paul 8278 založení 336791 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>„Je knihovní komitét, kanovníku Rondera,“ pravila. „Lady St. Leathová je jeho předsedkyní. V jeho rukou je jmenování knihovníka. Ustanovil mě, je tomu dvacet let. Teď mě propustili s měsíční výpovědí pro, jak oni to nazývají — jak oni to nazývají, kanovníku Rondere — zleužívání moci a zanedbávání povinností. Zleužívání! Zanedbávání! Já, na kterou dosud nebylo nikdy ani slova stížnosti, až — až —“ Vtom se zase zdálo, že vášně slečny Miltonové znova ji přemohou. Sebrala se s velikým úsilím. „Znám svého nepřítele, kanovníku Rondere. V tom se nemýlím. Znám svého nepřítele. Ačkoli si nedovedu představit, co jsem já mu kdy udělala. Nevinnější osoba —“ „Ano. — Ale povězte mi,“ pravil kanovník Ronder mírně, „můžete-li přesně, co vám kladou za vinu. Možná, že vám mohu pomoci. Je to lady St. Leathová, která —“ „Ne, není to lady St. Leathová,“ přerušila ho slečna Miltonová prudce. „Jsem z minulých dob mnohým zavázána lady St. Leathové. Počínala-li si někdy trochu velitelsky, je to konec konců její právo. Lady St. Leathová je dokonalá dáma. Co se stalo, je prostě tohle. Je tomu několik měsíců, schovávala jsem pro lady St. Leathovou knihu, kterou si zvláště přála číst. Slečna Brandonová, dcera archidiakonova, přišla a chtěla na mně tu knihu, že si prý její matka přeje ji číst. Vyložila jsem jí, že ta kniha je schována pro lady St. Leathovou; přesto neustoupila a stěžovala si lordu St. Leathovi, který v tu dobu náhodou přišel do knihovny; on jako dokonalý gentleman nemohl ovšem nic jiného udělat než říci, že knihu dostane, šla domů a stěžovala si; archidiakon uvedl celou věc ve schůzi komitétu a trval na tom, abych byla propuštěna. Ano, kanovníku Rondere, znám svého nepřítele a nezapomenu to.“ „Bože,“ řekl kanovník Ronder blahovolně, „to mi je nadmíru líto. Zajisté, to vypadá trochu ukvapeně, ačkoli archidiakon je nejčestnější člověk.“ „Nejčestnější! Nejčestnější!“ Slečna Miltonová se vzty-<noinclude>{{Uprostřed|179}}</noinclude> hwnamjvb2vkut3eklb47hv24yo770e7 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/186 250 99085 336792 2026-09-05T18:01:50Z Jean-Paul 8278 založení 336792 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>čila ve svém křesle. „Nejčestnější! Je tak nafouklý pýchou, že neví, čím je. Ó, nevážím slova, kanovníku Rondere, a také nevím, proč bych je měla vážit. Zničil můj život. k čemu se teď ve svém věku mám obrátit? Trochu sekretářské práce a pořád méně. Ale tohle není to, nač si stěžuji. Jsem uražena v samých hlubinách své bytosti, kanovníku Rondere. Ve své hrdosti a ve své cti. To jsou pohanění, rány, kterých nikdy nemohu zapomenout!“ Bylo to docela tak, jako by byla slečna Miltonová právě čtla Hermspronga a jako by z něho citovala, takže se Rondei ohlédl, očekávaje skoro, že uvidí ten zaprášený svazek. „Uvidíme, slečno Miltonová; možná, že mohu něco učinit ve váš prospěch.“ „Jste velmi laskav, pane,“ pravila. „Je více lidí než já v tom městě, páně, kteří jsou šťastni, že jste mezi nás přišel, a doufají, že vaše přítomnost jednoho dne snad povede ke změně mezi těmi, kteří tu mají velikou moc.“ „Kde bydlíte, slečno Miltonová?“ tázal se. „James Lane, číslo 3,“ odpověděla. „Zrovna za náměstím a za kostelem sv. Jakuba. Naproti faře. Dva malé pokoje s okny k bytu pana Morrise.“ „Zcela dobře, pamatuji se.“ „Děkuji vám opravdu, pane, obávám se, že jsem se dnes zapomněla; ale nic vás tak nepřipraví o sebevládu jako vědomí nespravedlivosti. Nedbám o to, kdo mě slyší. Neodpustím archidiakonovi.“ „Nemluvte tak, slečno Miltonová,“ řekl Ronder. „Všichni musíme odpouštět a zapomínat.“ Přimhouřila oči, až skoro zmizely. „Nechci být nespravedlivá, kanovníku Rondere,“ pravila. „Ale pracovala jsem déle než dvacet let jako poctivá žena a byla jsem vyhozena. — Ne, že bych chovala záští k paní Brandonové, která chodí tak často navštěvovat pana Morrise. Myslím, že nemá příliš blažené časy — jen kdyby se všecko vědělo!“ „Nechte toho,“ řekl Ronder. „To se nehodí, slečno Mil-<noinclude>{{Uprostřed|180}}</noinclude> how5wjmoq8n80i5bjsgyzmkbpy66sdg Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/187 250 99086 336793 2026-09-05T18:03:12Z Jean-Paul 8278 založení 336793 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>tonová. Neprospejete své věci, budete-li pomlouvat, to víte. Mám vaši adresu. Mohu-li vám pomoci, udělám to. S Bohem.“ Zapomněl na Hermspronga, maje nyní vážnější věci na mysli a ubíral se dolů po schodech a ven na vzduch. Zdálo se, že se archidiakon dopouští na všech stranách přehmatů. Snad malých, nevýznamných přehmatů, ale zesilujících se přece ve svém účinku. Vážky se naklonily na druhou stranu. Vyšší mocnosti, které možná omrzela příliš dlouho trvající podívaná na archidiakona, dařeného úspěchem a vítězného, daly znamení… Ronder, stoje v jarním slunci a hledě nahoru a dolů po High Street tak plné barev a ruchu, pocítil nutkání, jako by bylo skoro jeho povinností jíti k archidiakonovi a varovati ho. „Mějte se na pozoru! Mějte se na pozoru! Blíží se bouře!“ Varovati archidiakona! Usmál se. Mohl si představit! ten výjev a přijetí, jakého by se jeho radě dostalo. Jaká je to přece jen smutná věc, že opravdu nemůžete udělati omeletu, abyste dříve nerozbili vejce! A ta omeleta se nezbytně musí udělati! Měl v úmyslu udělati malé nákupy, což činíval velmi rád, poněvadž při tom mohl dobývat osobních vítězství; ale jsa pojednou puzen, sám nevěděl čím, obrátil se zpět ke katedrále. Prošel trávníkem a skoro dříve, než si uvědomil, odstrčil těžké dveře západní a octl se v temném, slabě zbarveném stínu. Vzduch byl chladný. Loď byla poseta kosočtverci nachového a zeleného světla. Přešel k poboční lodi maje v úmyslu, když už byl tu, promluviti několik slov se starým Lawrencem. Nikterak neuškodí trochu příležitostné vlídnosti v tom směru. Dříve než si to uvědomil, byl docela u náhrobku Černého biskupa. Temná, přísná tvář jako by se dnes vítězně usmívala pod černým vousem. Sluneční paprsek se chvěl na mramoru jako světlo reflektoru na vodě; zlato na železných ozdobách, zelený prsten a kružboví na okrajích zdobených závitinami, chvěly se v slunci jako věci živé. {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|181}}</noinclude> bc7h27fedmqq916twlzz8o63f8llim9 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/188 250 99087 336794 2026-09-05T18:04:46Z Jean-Paul 8278 založení 336794 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Rondar, pohnut jsa krásou jako vždy, usmál se jako v odpověď mrtvému biskupovi. „Věru, ty jsi nejživější věcí v té katedrále,“ myslil si u sebe. „Velmi pěkný kus, není-li pravda?“ ozvalo se mu po boku. Obrátil se a spatřil Davraye, malíře. Ukázali mu toho člověka na ulici; znal jeho pověst. Měl sklon zajímati se o toho člověka, jako o každého, který měl obsáhlejší, širší životní názor než občané toho města. Davray několik neděl nepil; a ke konci takového svého střízlivého období býval vždy mírný, melancholický, neboť pravý umělec se v něm zdvíhal, aby naposled pohleděl na krásu, která je ve světě, dříve než nezbytně utone. Tentokrát zůstal střízlivým delší dobu než obyčejně; cítil se slabým a ochablým, jako by nebyl jedl, a jeho oblíbená neřest, která se mu v posledních dnech přibližovala pořád více, šilhala po něm naklánějíc se k němu s druhé strany za pozlacenými závitinami náhrobku. „Ano, je to velmi krásná věc.“ Odkašlal si. „Vy jste kanovník Ronder, není-li pravda?“ „Ano, jsem.“ „Mé jméno je Davray. Slyšel jste jistě asi o mně jako o opilci, který se potlouká po městě a nedělá nic dobrého. Jsem docela přesvědčen, že si nepřejete se mnou mluvit nebo se seznámit; ale zde uvnitř, kde je tak klidno a tak krásně, mohou se znát lidé, s kterými by nebylo příjemné znát se venku.“ Ronder na něj pohlédl. Obličej toho člověka, nyní sešlý, vychrtlý a špičatý, býval kdysi jistě krásný. „Křivdíte sám sobě, pane Davrey,“ řekl Ronder. „Jsem opravdu velmi rád, že jsem vás poznal.“ „Inu ovšem, vy kněží máte znát každého, není-li pravda? A hříšníky zvláště. Je to váš úkol. Ale nejsem dnes hříšníkem. Celé neděle jsem nic nepil; ale neblahopřejte mi, neboť jistě to už dlouho nevydržím. Není naděje, že byste mě zachránil, kanovníku Rondere, i kdybyste měl na to kdy.“ {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|182}}</noinclude> 6p766d1g42mhdtsfnsc2qbxlphc1524 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/189 250 99088 336795 2026-09-05T18:06:06Z Jean-Paul 8278 založení 336795 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Rondar se usmál. „Nemíním vám udělat kázání,“ pravil, „nemusíte se bát.“ „Nemysleme už tedy na to všecko. Tahle katedrála je právě místo — kdybyste vy knězi měli nějaký smysl pro to, co je vhodné — kde byste se měli stydět kázat. Směje se vám.“ „Biskup aspoň se směje,“ řekl Ronder hledě na náhrobek. „Ne, celá katedrála,“ pravil Davray. Instinktivně vzhlédli oba do výše. Vysoko nad nimi v samém nitru veliké katedrální věže chvěla se jako moře kolem tmavých krokví a kulatých pilířů pára ozařovaná nad okny, až byla zbarvena slabounce růžově. Zrovna když se dívali, přeletěl cvrlikaje nějaký pták z kouta do kouta. „Když jsem pobouřen,“ řekl Davray, „což dnes nejsem, chce se mi skoro vyklidit vás duchovní všecky odtud. Někdy se tomu směji, pomyslím-li, za jak důležité pokládáte sami sebe a jak nedůležití jste opravdu. Katedrála se směje také a opět a opět natahuje zdlouhavě veliký prst a málem vás odhazuje jako pavučinu. Doufám, že mě nepokládáte za drzého člověka.“ „Ani v nejmenším,“ řekl Ronder; „někteří z nás mají možná zrovna takový pocit jako vy.“ „Brandon nemá.“ Davray popošel dále. „Někdy si myslím, že jednoho dne, až budu pořádně opilý, toho člověka zabiju. Jeho samolibost a domýšlivost jsou urážkou katedrály. Ale katedrála tomu rozumí. Čeká, až přijde její doba.“ Ronder se podíval vážně na chabou postavu s vousem do špičky přistřiženým a se slabýma rukama. „Mluvíte velmi troufale, pane Davray,“ pravil. „Jak činíme všichni, posuzujete jiné podle sebe. Až budete vědět, jak se katedrála dívá na vás, budete s to, abyste viděl jasněji.“ „Na mne!“ odpověděl Davray rozčileně. „Nijak, já nejsem nikdo, nic. Nepotřebujete na mne obracet zřetel. Jsem méně než trus, který ptáci upouštějí s výše věže. Ale jsem pokorný před ní. Dopustil bych, aby nejprostší její kámen<noinclude>{{Uprostřed|183}}</noinclude> njb8f1j3vb83fo3umg2sq25djyxfh1m Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/190 250 99089 336796 2026-09-05T18:07:23Z Jean-Paul 8278 založení 336796 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>mi vyrazil život z těla, a byl bych velmi rád. Znám aspoň její moc, její krásu. A zbožňuji ji! Zbožňuji ji!“ Vzhlédl při těch slovech do výše; zdálo se, že jeho oči dychtivě hledají nějaké očekávané tváře. Ronder nemiloval ani melodram ani sentimentalitu. Oboje tu bylo. „Poslechněte mé rady,“ řekl, usmívaje se. „Nepřemýšlejte příliš mnoho o tomhle místě… Jsem rád, že jsme se setkali. S Bohem.“ Zdálo se, že si ho Davray nevšiml; hleděl zase ztrnule na náhrobek biskupův. Ronder odešel. Zvláštní člověk! Zvláštní den! Jak jsou lidé rozdílní! Ani lepší, ani horší, nýbrž jen rozdílní. Tolik rozmanitostí, kolik je zrnek písku na břehu moře. Jak je nemožné, aby život někoho nudil! Ale vešed domů, byl ihned zachvácen nudou. Našel tam Julii Prestonovou, pijící s tetou čaj a sedící pod soškou Hermovou, takže ji kontrast činil ještě směšnější. Julie Prestonová byla pro něj nejnudnější ženou v Polchesteru. Ona se pokládala za nejdůležitější. Byla vdovou a bydlila v malém zeleném domě se zelenou zahradou na okraji Polchesteru. Byla tak hezká, jaká bývala před dvaceti lety, docela táž, kromě toho, že to, co příroda před dvaceti lety činila na požádání, činila teď z donucení. Myslila si, že celý svět je do ní zamilován a byla proto dokonale šťastnou ženou. Měla zdravý zájem o záležitosti sousedů, ať byly sebe nepatrnější, a věřila v „pravdu, krásu a povznesení nižších tříd“. „Milý kanovníku Rondere, jak tohle je pěkné!“ zvolala. „Vy jste celé odpoledne usilovně pracoval, to vím, a chcete svůj čaj. Jak skvostná je práce! Myslím si často, čím by svět byl bez ní!“ Ronder, který se namáhal pro každého, sedl si k ní a vypadal, jako by ji miloval. „Inu, abych byl docela upřímný, nepracoval jsem příliš. Navštívil jsem jen několik lidí.“ „Navštívil jsem jen několik lidí!“ Paní Prestonová smála<noinclude>{{Uprostřed|184}}</noinclude> nayzr5b4lv80zdjwxlsdn8ksszvjo2e Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/191 250 99090 336797 2026-09-05T18:08:26Z Jean-Paul 8278 založení 336797 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>se smíchem, který si oblíbila, poněvadž jí jednou řekli, že se podobá „cinkání zvonku“. „Jen ho poslouchejte! Jako by tohle nebylo nej krušnější věcí na světě. Vyčerpává to, vyčerpává to! Copak je tak unavující a copak přece tak stojí za tu námahu? Nezištnost! Mám opravdu někdy dojem, že tohle je pravým tajemstvím života.“ „Vezměte si z těch koláčků, Julie,“ řekla slečna Ronderová suše. Ona na rozdíl od svého synovce se obtěžovala velmi málo pro lidi. „Napijte se pořádně čaje.“ „Napijú se, jak si přejete, milá Alice,“ řekla paní Prestonová. „Ó, děkuji vám, kanovníku Ronderei Jak jste hodný; ach, tak! Upustila jsem svou kabelku. Je pod stolem. Tisíceré díky! A není to divné s paní Brandonovou a panem Morrisem?“ „Není divné, co?“ tázala se slečna Ronderová, hledíc přísně a opovržlivě na svou návštěvnici. „Ó ano — opravdu nic, leda že se každý ptá, jaké mohou mít společné zájmy. Jsou pořád pohromadě. Minulý pondělek ji potkala Aggie Combermereová, jak šla z fary, minulou neděli dopoledne je viděla Elien Stilesová u katedrály a já sama jsem je viděla dnes ráno na High Street.“ „Milá paní Prestonová,“ praviľ Ronder, „pročpak by nesměli chodit spolu?“ „Naprosto není proč,“ odpověděla paní Prestonová začervenavši se silně, jak se jí stávalo vždy, když myslila, že někdo na ni útočí. „Jsem jistě jen náramně ráda, že ubohá paní Brandonová našla přítele. Mým heslem životním je: Přispívejme si navzájem ke svému štěstí, co nejvíce můžeme. Tohle je opravdu věc, kterou můžeme udělat všichni, není-li pravda? Nemohu si pomoci, myslím, že život není pro některé lidi příliš veselý. Konec konců není důležitý život, nýbrž to, jak jste statečný. Tohle je aspoň má ubohá skrovná představa o tom. Ale u paní Brandonové zdá se to trochu zvláštní. Bývala dosud tak silně samotářská.“ „Trápíte se příliš pro jiné, milá Julie,“ řekla slečna Ronderová. {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|185}}</noinclude> t8p69fszdvwet386wbw2er79dsamdem Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/192 250 99091 336798 2026-09-05T18:09:39Z Jean-Paul 8278 založení 336798 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>„Ano, opravdu myslím, že tomu je tak. Vida, už mi zase spadla kabelka! Ó, jak jste laskav, kanovníku! Je pod tou židlí. Ano. Trápím se příliš pro jiné. Ale nikdo nemůže změnit svou povahu, či může? Říkám si často, že si skutečně nezasluhuji uznání za to, že jsem nesobecká. Prostě jsem se takovou narodila. Ubohý Jack říkával, že by si přál, abych myslila více na sebe! Myslím, že jsme určeni k tomu, abychom si navzájem pomáhali nést svá břemena. Já to opravdu dělám. A co paní Brandonová vidí na panu Morrisovi, to je náramně divné, poněvadž opravdu není zajímavý muž.“ „Dovolte, abych vám nalil ještě trochu čaje,“ řekl Ronder. „Ne, děkuji. Musím opravdu jít. Už jsem zde nesvědomitě dlouho. Ó, můj kapesník! Jak hloupé ode mne! Děkuji vám vřele!“ Vstala a chystala se odejít, vypadajíc tak pěkně a tak bezmocně, že bylo opravdu překvapující, že si jí Hermes nevšímal. „S Bohem, milý kanovníku. Ne, nedovolím vám, abyste vyšel. Nuže tedy, chcete-li. Slyším všude o vaší znamenité činnosti. Nepokládejte to za lichocení, ale myslím, že jsme vás tu potřebovali. Čeho nám bylo třeba, je nějaké poslání — cosi, co by nás trochu povzneslo. Je to tak nesnadné nevidět nic než jednotvárné okolí, není-li pravda? A celou tu dobu svítí hvězdy… Mně se to aspoň tak zdá.“ Dveře se zavřely, v pokoji bylo najednou ticho. Slečna Ronderová seděla nepohnutě, hledíc upřeně před sebe. Ronder se brzo vrátil. Slečna Ronderová neříkala nic. Byla jedinou lidskou bytostí, která měla moc uvésti ho do rozpaků. Uváděla ho do rozpaků i teď. „Nejsou to divné věci?“ pravil. „Setkal jsem se dnes odpoledne se čtyřmi jednotlivými lidmi. Všichni mluvili sami od sebe o Brandonovi a hubovali na něho. Brandon je ve vzduchu. Je v nebezpečenství.“ Slečna Ronderová se podívala synovci přímo do očí. {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|186}}</noinclude> 1fcz1k9q82m1bo2miydgd8me8l79d8k Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/193 250 99092 336799 2026-09-05T18:11:16Z Jean-Paul 8278 založení 336799 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>„Frede,“ pravila, „do jaké míry máš s tím co dělat?“ „Co dělat s tím? Co dělat s čím?“ „Se vším tím povídáním o Brandonových.“ „Já? Vůbec nic.“ „Nesmysl. Nepovídej! Od té doby, co jsi přišel sem do tohohle města, byl jsi rozhodnut, že Brandon padne. Počínáš si poctivě?“ Vstal, postavil se před ni s rozkročenýma nohama a s rukama skříženýma na širokých zádech. „Poctivě? Naprosto.“ Její oči hleděly úzkostlivě. „Za všecka ta léta,“ pravila, „jsem tě doopravdy nepoznala. Všecko, co vím, je to, že jsi vždy dosáhl toho, čeho sis přál. Dosáhneš také tentokrát, čeho si přeješ. Udělej to slušně.“ „Nemusíte mít obav,“ řekl. „Mám obavy,“ pravila. „Mám tě ráda, Frede; vždycky jsem tě měla ráda. Nerada bych té lásky pozbyla. Je to z nejcennějšího, co mám.“ Odpověděl jí zvolna, jako by o věci přemýšlel. „Říkal jsem vám vždycky pravdu,“ řekl; „říkám vám pravdu také teď. Ovšem, že chci, aby Brandon padl a on ovšem padá. Ale nepotřebuji v té věci ani prstem hnout. Všecko postupuje bez mého zasahování. Brandon si připravuje zkázu sám. A i kdyby nepřipravoval, byl bych s ním hotov. Utkal jsem se s ním přímo onehdy v sezení kapituly. Nenávidí mne proto.“ „A ty nenávidíš jeho.“ „Nenávidět ho? Ani dost málo. Obdivuji se mu .a mám ho rád. Kdyby jen zaujímal méně vlivné postavení a kdyby mi nebyl v cestě, byl bych mu nej lepším přítelem. Je to pěkný chlapík — hloupý, slepý, domýšlivý, ale pěkněji utvořený než já. Mám ho radši než kohokoli ve městě.“ „Nechápu tě,“ spustila oči s jeho obličeje. „Jsi zvláštní člověk.“ Usedl zase, jako by uznával, že malá srážka je skončena. {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|187}}</noinclude> gkcc30hyxmwr2gjhe70tmrpqten0art Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/194 250 99093 336800 2026-09-05T18:13:06Z Jean-Paul 8278 založení 336800 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>„Myslíte, že na tom něco je? Na tom povídání o pani Brandonové a panu Morrisovi?“ „Nevím. Začíná se o tom mnoho mluvit. Myslím, že Ellen Stilesová je značně za to odpovědná.“ „Paní Brandonová a Morris! Můj ty Bože! Slyšela jste někdy o člověku jménem Davray?“ „Ano, jakýsi opilý malíř, není-li pravda? Proč?“ „Mluvil jsem s ním dnes odpoledne v katedrále. Má také záští proti Brandonovi… No, půjdu nahoru do pracovny.“ Naklonil se, políbil ji něžně na čelo a vyšel z pokoje. Po celý večer toho dne bylo mu nepříjemně, a když mu nebylo příjemně, byl zvláštním člověkem. Jeho popudy, podněty a záměry byly jako snop obilí svázány vědomím, že mu je příjemně a dobře. Když to vědomí bylo porušeno, všecko se rozpadávalo a zdálo se mu, že stojí před novým světem plným složek, které vždy popíral. Jeho teta měla větší schopnost znepokojiti ho, než kterákoli jiná lidská bytost. Věděl, že říká to, co pokládá za pravdu; cítil přes její zapírání, že ho zná. Byl často překvapen, jak silně mu 0 to šlo, aby se mu dostalo jejího souhlasu. Když toho večera seděl opřen dozadu ve svém křesle v Bentinck-Majorově útulné knihovně a pozoroval ostatní, trval onen pocit nepříjemného neklidu tak silně, že mu bylo velmi obtížné, aby svou mysl upjal k rokování. A přece byla to schůze nesmírně důležitá pro něho. Byl to první patrný úspěch obratné činnosti posledních měsíců. Byla to určitě schůze spiklenců a všichni, kdo se jí účastnili, kromě jednoho, věděli, že tomu tak je. Bentinck-Major to věděl, i Foster, Ryle a Rogers. Výjimkou byl Martin, mladší kanovník, který měl obročí u sv. Josefa „v polích“, faru ve špinavé čtvrti v dolní části města. Martin byl pozván, poněvadž byl nejlepším knězem v Polchesteru. Ačkoli byl mlád, pozoroval již každý jeho sílu, bezúhonnost a moc nad obyvateli města, jeho smysl pro humor a jeho inteligenci. Nebylo snad člověka v celém<noinclude>{{Uprostřed|188}}</noinclude> 2s51uat0ja0mqa68xu3xibsci4tc668 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/195 250 99094 336801 2026-09-05T18:14:19Z Jean-Paul 8278 založení 336801 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Polchesteru, kterého by byl měl Ronder tak rád na své straně. Byl to muž, který opovrhoval všemi pletichami, byl i hluboce zbožný, ale lidský a nesnášel podvodu. Ronder věděl, že to je přede všemi ten polchesterský duchovní, který v pozdějších letech dosáhne veliké moci, třebaže teď neměl nic než své nižší kanovnictví a své malé obročí. Snad nebyl příliš sčetlý, nebyl ze zvláštní rodiny nebo školy, a dosáhl hodností akademických na universitě durhamské. Na pohled byl všední, hubený, vysoký, měl světlé narudlé vlasy a vlídné, dobrácké oči. Byl to Ronderův záměr, aby byl pozván. Foster, který měl větší odpovědnost za tu schůzi než kdokoli, byl proti tomu. „Martin — jaký pak význam má Martin?“ „Za pět let to uvidíte,“ odpověděl Ronder. Teď, když se Ronder rozhlédl po všech, vrtěl sebou nepokojně ve svém křesle. Je to pravda, že jeho teta mění své mínění o něm? Setká se u ní v příštích měsících s neustálým nesouhlasem a odporem? A je to tak nepěkné. Mínil opravdu to, co řekl, že má Brandona rád a že mu nepřeje nic zlého. Myslil opravdu, že je to pro blaho města, aby Brandon padl… Byl vytržen Fosterem, který ho vyzval, aby jim přesně pověděl, o čem mají rokovati. Instinktivně hleděl na Martina, když mluvil. Jako vždy zmocnil se ho při prvním slově pocit vítězné moci a blaha, touha pohnouti lidmi jako šachovými figurkami, pohotovost zkroutiti každou zásadu mravní, mohl-li ji přizpůsobiti svému účelu. Instinktivně zvýšil hlas, nastrojil ústa, rozestřel ruce na širokých opěradlech svého křesla docela jako herec hraje svou úlohu. „Ohražuji se poněkud,“ řekl, směje se, „proti Fosterově narážce, že já jsem odpovědný za to, že zde rokujeme. Nemám práva, abych bral odpovědnost za něco, když tu jsem tak krátkou dobu. Přesto nechci předstírat nepravou skromnost. Jsem v Polchesteru dosti dlouho, abych to město miloval, a budu je milovat ještě více, dříve než bude konec.<noinclude>{{Uprostřed|189}}</noinclude> f66968ry8lbv7aov17dddyfobbw3grd Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/196 250 99095 336802 2026-09-05T18:15:36Z Jean-Paul 8278 založení 336802 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Nechci také předstírat nějakou sentimentálnost, ale jsou v nebezpečenství větší věci než osudy této katedrály. Poněvadž cítím to nebezpečenství, chci o něm promluvit a získati na svou stranu každého, koho mohu. Vidím-li, že kanovník Foster, který zde je tak dlouho a miluje katedrálu tak vášnivě a tak poctivě, cítí, smím-li tak říci, jako já, jsem ve svém rozhodnutí jen posilován. Nedbám, řekne-li kdo, že nemám práva v té věci se tlačit do popředí. Netlačím se do popředí. Jakmile někdo jiný tu věc vezme do ruky, ustoupím, ale nechci vidět bitvu ztracenu prostě proto, že se bojím, co lidé o mně řeknou… Ale tohle jsou jen samá pěkná slova. Věc prostě je ta, jak každý ví, že ubohý Morrison je beznadějně nemocen a obročí v Pybus St. Anthony může se uprázdnit každou chvíli. Obsazení místa náleží kapitule. Obročí mení samo sebou nic ohromného, ale od let se na ně hledí jako na přechodný schůdek k dosažení vyššího místa v diecési. Pokaždé se ten, kdo se tam dostal, zde domohl nejdůležitějšího vlivu. Jak pozoruji, vybírají se lidé všeobecně se zřetelem k tomu. Tohle jsou pro vás ovšem věci dávno dobře známé, ale opakuji je, poněvadž to podporuje můj účel. Morrison se všemi svými znamenitými vlastnostmi nebyl rozumově nevhodný pro to místo. Tentokrát potřebujeme muže výjimečného. Jsem zde teprve několik měsíců, ale všiml jsem si mnohých věcí a řeknu určitě, že katedrála je v kritické chvíli svých dějin. Snad pouhý fakt, že letošní rok je jubilejním, činí nás ochotnějšími všímat si toho důkladněji, než by jinak bylo bývalo. Ale není to jen to. Na církev se útočí se všech stran. Nemyslím, že byla někdy doba, kdy západ Anglie potřeboval nové krve, nových myšlenek, nové energie více, než potřebuje v nynější době. Uprázdnění místa v Pybusu poskytne velmi znamenitou příležitost přivésti tu sílu mezi nás. Myslil bych, že si to každý uvědomí. Ale stalo se, že jsem se dověděl z první ruky, že velmi vážné osoby (nebudu uvádět jména) se pevně rozhodly obsa-<noinclude>{{Uprostřed|190}}</noinclude> bqfbwjnsxytx9zgmkllk4e42pvae4jm Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/197 250 99096 336803 2026-09-05T18:16:40Z Jean-Paul 8278 založení 336803 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>diti to obročí nejnevhodnější, nejnehodnější a nejkonservativnější osobou, kterou kde bylo možná nalézt. Dosáhne-li ta osoba toho místa, myslím, že nepřeháním, řeknu-li, že postup náboženského života bude tu vržen o padesát let zpět. Jedna z nejlepších příležitostí, kterou kapitula kdy může mít, bude propasena. Nemyslím, že bychom mohli vážnost té krise přeceňovat.“ Foster ho přerušil: „Proč neuvádět jména, kanovníku? Nemáme času nazbyt. To jsou hlouposti předstírat, že nevíme, koho myslíte. Bojujeme proti Brandonovi, který chce dostat mladého Forsytha do Pybusu. Buďme upřímní.“ „Ne. Nepřipustím to,“ řekl Ronder klidně. „Nebojujeme proti osobám. Pokud se týče mne, není tu v městě nikoho, komu bych se obdivoval více než Brandonovi. Pokládám ho za zpátečníka a odpůrce nových myšlenek a jeho vliv zde za nebezpečný, ale v ničem tom není citů osobních. Musíme při tom nechat osobnosti stranou. Je tu něco většího při tom než naše náklonnosti a nechuti.“ „Slova, slova!“ řekl Foster zlostně. „Nenávidím Brandona. Nenávidíte ho, Rondere, přesto že jste tak opatrný. Je to docela pravda, že nechceme mít v Pybusu mladého Forsytha, ale ještě pravdivější je, že chceme srazit archidiakonovu pýchu. A to uděláme. Ovzduší bylo nabito elektřinou. Rogersův hubený, kostnatý obličej se zarděl potěšením z prohlášení Fosterova. Bentinck-Major si mnul měkké ruce a přimhuřoval oči, jako by byl rozhodnut zůstati gentlemanem do konce; Martin seděl vzpřímeně ve svém křesle s rozpačitým výrazem v obličeji a hleděl upřeně na Rondera; Ryle, obraz nervosních nesnází, hleděl s jednoho obličeje na druhý, jako by každého usilovně prosil, aby se na něho nezlobil — všecka ta ostrá slova jistě nebyla jeho vinou. Ronder se mrzel sám na sebe. Jistě si dnes večer nepočínal nejlépe. Byl si vědom, jaké osobnosti má kolem sebe, a přece neřídil svou loďku mezi nimi s bystrou obratností, kterou obyčejně míval.<noinclude>{{Uprostřed|191}}</noinclude> tbw1c17blusjfi4a8k0adg408uafp1n Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/198 250 99097 336804 2026-09-05T18:17:50Z Jean-Paul 8278 založení 336804 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>V duchu proklínal Fostera jako všetečného, jízlivého fanatika. Rogers zasáhl. „Musím říci,“ zvolal zvláštním pronikavým hlasem, který zněl jako hlas páva, „že se přidávám ke každému slovu kanovníka Fostera. Ať předstíráme veřejně cokoli, velikou touhou našich srdcí je vypudit Brandona. Čím dříve to uděláme, tím lépe. Mělo se to udělat již dávno.“ Martin promluvil. „Je mi líto,“ řekl. „Kdybych byl věděl, že ta schůze má být osobním útokem proti archidiakonovi, nebyl bych nikdy přišel. Nemyslím, že diecése má znamenitějšího služebníka, než je archidiakon Brandon. Obdivuji se mu nesmírně. Dopustil se omylů. To ovšem děláme všichni. Ale mám nejvyšší mínění o jeho povaze, jeho dílu a jeho důležitosti zde, a chtěl bych, aby to každý zde přítomný věděl, dříve než půjdeme dále.“ „To je správné. To (je správné,“ řekl Ryle, rozhlížeje se s úsměvem po všech. „Kanovník Martin má pravdu, nezdá se vám? Doufám, že nikdo tu neřekne, že chovám nějaké nevraživé city k archidiakonovi. Nechovám opravdu a bylo by mi nemilé, kdyby mě někdo z toho vinil.“ V tom vpadl Ronder a jeho hlas byl tak silný, tak závažný, že všichni vzhlédli, jako by byla vešla nová osobnost do pokoje. „Rád bych hned zdůraznil,“ pravil, „aby u nikoho zde ani jinde nebylo nejmenšího nedorozumění, že se nezúčastním ničeho, v čem je jakási osobní nevraživost proti někomu. Zde jde přece o Pybus a o Forsytha a o nic jiného. Nemám nic dokonce ani proti panu Forsythovi. Nikdy jsem ho neviděl — přeji mu všeho štěstí v životě. Ale bojujeme boj o pybuské obročí a o nic více nebo méně než o to. Kdyby se můj vlastní bratr ucházel o to obročí a nebyl by vhodným mužem, bojoval bych proti němu. Archidiakon se nyní na to nedívá tak jako my; je možná, že se velmi brzo bude na to dívat také tak. Jakmile to učiní, stojím za ním.“ {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|192}}</noinclude> b6625cxvfmwhobestbk6x0oolalfc92 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/199 250 99098 336805 2026-09-05T18:19:24Z Jean-Paul 8278 založení 336805 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Foster zavrtěl hlavou. „Udělejte si to po svém,“ řekl. „Všecko tu je stejné — samý kompromis. Kompromis! Kompromis! Mně už je zle z toho zbabělého slova. Nebudeme tedy už pro tu chvíli mluvit o Brandonovi. Není to člověk, který by se uchránil, aby si nezkazil svou polévku.“ „Velmi dobře,“ řekl Bentinck-Major svým nejblahosklonnějším způsobem. „Myslím, že jsme se nyní všichni shodli. Všimli jste si asi, že jsem čekal na tuto chvíli, abych navrhl, abychom přešli k věci. Naší věcí, tuším, jest získati, pokud můžeme, pomoc proti udělení obročí panu Forsythovi a navrhnouti některého jiného kandidáta… hm, ehm… ano, jiného kandidáta.“ „Je jediný možný kandidát,“ vyhrkl Foster, bouchnuv svou hubenou rukou na stůl vedle sebe. „A tím je Wistons z Hawstonu. Od dávných let bylo mým nejvřelejším přáním dostat Wistonse sem. Nevíme ovšem, chtěl-li by sem, ale myslím, že bychom ho mohli přemluvit. A pak — pak by byla zase naděje! Sloužilo by se Bohu! Jeho chrám by byl náležitým stánkem!…“ Ustal. Bylo překvapující viděti zbožné vytržení, které teď ozařovalo jeho nehezkou tvář, až zářila krásou jako tvář světce. Drsné rysy změkly, oči byly mírné, ústa něžná. „Pak,“ řekl skoro šeptem, „mohl bych opravdu říci své „Nunc dimittis“ a jíti.“ Nebyl pohnut jen on sám. Martin se zeptal dychtivě: „Je to Wistons, autor Čtyř věr? — muž, který napsal Novou apokalypsu?“ Foster se usmál. „Je jen jediný Wistons na celém světě,“ pravil a v jeho hlase zněla hrdost, jako by mluvil o svém nejmilejším synovi. „Což, to by bylo velikolepé,“ řekl Martin, „kdyby přišel. Ale bude chtít? Pokládal bych to za velmi pochybné.“ „Myslím, že by přišel,“ řekl Foster tiše, pořád jako by mluvil sám k sobě. „Tohle ovšem je skvostné!“ Martin se rozhlédl po všech a oči mu svítily. „V celé Anglii není muže —“ Zara-<noinclude>{{Uprostřed|193}}</noinclude> e0md3g4a1bcgd3ly7y3a6k2045yaajv Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/200 250 99099 336806 2026-09-05T18:20:16Z Jean-Paul 8278 založení 336806 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>zil se. „Ale je-li opravdu naděje získat Wistonse, nenapadne přece nikoho v kapitule ani ve snu, aby navrhoval člověka, i jakým je Forsyth. To je neuvěřitelné!“ „Neuvěřitelné!“ vybuchl Foster. „Docela ne! Domníváte se, že Brandon — prosím za prominutí, že uvádím jeho jméno, když už jsme tak úzkostliví — domníváte se, že by Brandon nebojoval právě proti takovému muži? Pokládá ho za nebezpečného, za modernistu, za podvratného, kacířského, zač jen chcete. Wistons! Bože, ten by způsobil, že by Brandonovi vstávaly vlasy na hlavě.“ „Nuže,“ řekl Martin vážně, „je-li opravdu nějaká možnost dostat Wistonse do této diecése, budu pro něj pracovat ze všech sil.“ „Dobře,“ řekl Bentinck-Major, zaťukav na stůl malou zlatou tužkou, kterou si pohrával. „Srovnáváme se tedy všichni. Nejbližší otázkou jest, jaké kroky máme podniknout?“ Všichni se instinktivně podívali na Rondera. Cítil jejich pohledy. Byl zase šťasten, jist své věci, spokojen. Ovládal je. Byli v jeho ruce a mohl s nimi dělat, co chtěl. Jeho mozek nyní pracoval jasně, hladce jako krásný lesklý stroj. Jeho oči zářily. „Nuže, přišlo mi na mysl —,“ pravil. Všichni si přitáhli židle blíže.<noinclude>{{Uprostřed|194}}</noinclude> ftadm8i9eyvmmjhzp9o5tsmayonbgrj Katedrála (Walpole)/Kniha I.: Předehra 0 99100 336809 2026-09-05T18:47:03Z Jean-Paul 8278 založení 336809 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Katedrála | AUTOR = Hugh Walpole | PŘEDCHOZÍ = | ČÁST = | DALŠÍ = Brandonovi }} {{Textinfo | TITULEK = Kniha I.: Předehra | AUTOR = [[Autor:Hugh Walpole|Hugh Walpole]] | ZDROJ = WALPOLE, Hugh. ''Katedrála'', Praha: Aventinum, 1928. 430 s. S 11. | VYDÁNO = Praha: Aventinum, 1928 | LICENCE = PD old 70 | INDEX = Walpole, Hugh – Katedrála.pdf }} <pages index="Walpole, Hugh – Katedrála.pdf" include="17" /> e6muuvnhj88r5c2bgfjf28rgx3oz6pj 336810 336809 2026-09-05T18:47:26Z Jean-Paul 8278 336810 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Katedrála | AUTOR = Hugh Walpole | PŘEDCHOZÍ = | ČÁST = Kniha I.: Předehra | DALŠÍ = Brandonovi }} {{Textinfo | TITULEK = Kniha I.: Předehra | AUTOR = [[Autor:Hugh Walpole|Hugh Walpole]] | ZDROJ = WALPOLE, Hugh. ''Katedrála'', Praha: Aventinum, 1928. 430 s. S 11. | VYDÁNO = Praha: Aventinum, 1928 | LICENCE = PD old 70 | INDEX = Walpole, Hugh – Katedrála.pdf }} <pages index="Walpole, Hugh – Katedrála.pdf" include="17" /> b68edavt1vnpd0nvo3smyqc0dt4hk01 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/1 250 99101 336813 2026-09-05T18:58:02Z Jean-Paul 8278 /* Bez textu */ 336813 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="0" user="Jean-Paul" /></noinclude><noinclude></noinclude> fth9fo7hu724bcmxakidz4607shodw1 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/2 250 99102 336814 2026-09-05T18:58:10Z Jean-Paul 8278 /* Bez textu */ 336814 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="0" user="Jean-Paul" /></noinclude><noinclude></noinclude> fth9fo7hu724bcmxakidz4607shodw1 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/3 250 99103 336815 2026-09-05T18:58:17Z Jean-Paul 8278 /* Bez textu */ 336815 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="0" user="Jean-Paul" /></noinclude><noinclude></noinclude> fth9fo7hu724bcmxakidz4607shodw1 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/4 250 99104 336816 2026-09-05T18:58:23Z Jean-Paul 8278 /* Bez textu */ 336816 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="0" user="Jean-Paul" /></noinclude><noinclude></noinclude> fth9fo7hu724bcmxakidz4607shodw1 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/5 250 99105 336817 2026-09-05T18:58:30Z Jean-Paul 8278 /* Bez textu */ 336817 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="0" user="Jean-Paul" /></noinclude><noinclude></noinclude> fth9fo7hu724bcmxakidz4607shodw1 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/6 250 99106 336818 2026-09-05T18:58:36Z Jean-Paul 8278 /* Bez textu */ 336818 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="0" user="Jean-Paul" /></noinclude><noinclude></noinclude> fth9fo7hu724bcmxakidz4607shodw1 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/7 250 99107 336819 2026-09-05T18:58:42Z Jean-Paul 8278 /* Bez textu */ 336819 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="0" user="Jean-Paul" /></noinclude><noinclude></noinclude> fth9fo7hu724bcmxakidz4607shodw1 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/8 250 99108 336820 2026-09-05T18:58:49Z Jean-Paul 8278 /* Bez textu */ 336820 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="0" user="Jean-Paul" /></noinclude><noinclude></noinclude> fth9fo7hu724bcmxakidz4607shodw1 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/9 250 99109 336821 2026-09-05T18:58:57Z Jean-Paul 8278 /* Bez textu */ 336821 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="0" user="Jean-Paul" /></noinclude><noinclude></noinclude> fth9fo7hu724bcmxakidz4607shodw1 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/10 250 99110 336822 2026-09-05T18:59:04Z Jean-Paul 8278 /* Bez textu */ 336822 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="0" user="Jean-Paul" /></noinclude><noinclude></noinclude> fth9fo7hu724bcmxakidz4607shodw1 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/16 250 99111 336823 2026-09-05T19:10:38Z Jean-Paul 8278 založení 336823 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude><div style="display:flex;justify-content:center;align-items:center;height:200px;"> <div style="text-align:center> ''„{{Prostrkaně|Nebudeš míti bohů jiných přede mnou}}“.'' </div> </div><noinclude></noinclude> ivl79ybiif64msbl5tbxmagcd3u4p3z Encyklopedie Britannica 1911/Belgard 0 99112 336824 2026-09-05T20:04:13Z Lenka64 2855 n 336824 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST= Belgard |PŘEDCHOZÍ= Belgae |DALŠÍ= Belgaum }} {{Textinfo |TITULEK= Belgard |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |ZDROJ= Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO = |LICENCE = PD origin |LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 |WIKIPEDIA-HESLO = Białogard }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Belgard}}''', město v Německu, v pruské provincii Pomořansko, na soutoku řek Liśnicy a Parsęty, 22 mil jihovýchodně od Kolobřehu po železnici. Počet obyvatel (1900) 8047. Jeho průmysl zahrnuje slévárenství železa a tkaní látek a hodně se zde obchoduje s koňmi a dobytkem. {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Belgard]] 339chb9wskeqax8o0i72291ex75a86m Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/201 250 99113 336825 2026-09-06T07:14:29Z Jean-Paul 8278 založení 336825 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>__NOEDITSECTION__ == Falk u řeky == <div class="prvni-odstavec"><span class="iniciala">T</span>éhož večera, kdy se sešli spiklenci v pěkné pracovně Bentinck-Majorově, měla paní Brandonová směšný hysterický záchvat.</div> Nikdy před tím neměla hysterických záchvatů; záchvat na ni přišel, když tu tak seděla před svým zrcadlem a česala si vlasy. Strojila se k obědu a viděla svůj bledý, hubený obličej, odrážející se v zrcadle před ní. Najednou se začal obličej v zrcadle smáti a proměnil se zároveň v jiný obličej, kterého před tím nikdy neviděla. Byl to hrozný úsměv a přešel náhle v hlasitý smích. Bylo to, jako by bylo něco narazilo na tu tvář, až se rozpraskla na tisíc kusů. Smála se, až se jí slzy řinuly po tvářích, ale její oči se proti tomu vzpíraly, hledíce bolestně a zděšeně ze zrcadla, do něhož se dívala. Věděla, že se směje vyrážejíc pronikavé, vysoké výkřiky, a pod její hrůzou ze svého zhroucení byl zoufalý, vzpírající se pokus utišiti se, k němuž její vzrušené srdce bylo doháněno strachem, aby nepřišel její manžel a nezvěděl to. Smích ustal docela náhle a přišel po něm příval slz. Plakala, jako by jí srdce pukalo; pak přešla třesoucími se kroky k svému loži a lehla si. Velmi brzo se musí ovládnout, neboť zazní zvonek k obědu a musí jíti. Kdyby zůstala tu a vzkázala obvyklou omluvu, že ji bolí hlava, přišel by k ní nahoru manžel, a ačkoli byl tak plně zabrán svými vlastními věcmi, že by otázky, které by jí dával, byly zběžné a roztržité, cítila, že by to nesnesla právě v tu chvíli býti s ním samotna. Ležela na loži, třesouc se a divíc se, jaká zlá moc to je, která ji zachvátila. Zlá byla, o tom nepochybovala ani chvilku. Žádala, žádá si tak málo. Jen každý den na chvilku viděti Morrise. Viděti ho kdekoli, na místě tak veřejném<noinclude>{{Uprostřed|195}}</noinclude> h86fvsiofyhnrsgfevn0w7s53895mz8 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/202 250 99114 336826 2026-09-06T07:15:51Z Jean-Paul 8278 založení 336826 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>jak libo, ale vidět ho, slyšet jeho hlas, hleděti mu do očí, dotknout! se jeho ruky (měkké a jemné jako ruka ženská) — to bylo nyní už po měsíce naprostá potřeba. Nežádala si více než to a přece si byla vědoma, že nepolevovala ani na chvíli přibývající síla vášně, která se jí zmocňovala. Byla vlečena dvěma protivnými silami — něžností ochranné mateřské lásky a nemilosrdnou žádostí, aby náležel jí. Přála si, aby o něj mohla pečovati, bdíti nad ním, chrániti ho, udělati pro něho všechno, a také si přála cítit svou moc nad ním, viděti ho, jak se blíží k ní, skoro jako by byl hypnotisován. Myšlení na něj, stálé, nepřetržité myšlení na něj vytlačilo myšlenku na každého jiného — kromě jediného, Falka. Svého manžela si teď skoro vůbec nevšímala; ani na chvilku se nezajímala o to, mluví-li lidé ve městě o ní. Viděla jen Morrise a svou budoucnost s Morrisem — jen to a Falka. Na Falkovi nyní všecko záviselo. Udělala jakousi úmluvu. Zůstane-li Falk, bude-li ji milovat a o ni dbát, odolá síle, která ji táhla k Morrisovi. Tisíckrát více než dokud se nesetkala s Morrisem, musila nyní někoho mít, o koho by se starala. Bylo to, jako by se byla rozžala lampa a jako by vrhala dlouhý pruh světla na ta temná, prázdná dřívější léta. Jak mohla kdy žiti tak, jak žila? Hlad, zoufalý, žádostivý, hltavý hlad se v ní vzbudil. Falk jej mohl ukojíti; kdyby však neukojil, pak již nebude váhati. Uchvátí Morrise jako tygr uchvacuje svou kořist. Neskrývala to před sebou. Ležíc tu na posteli a chvějíc se, neváhala nikterak, aby si přiznala, že pomyšlení na svou vládu nad Morrisem je její nejvyšší slávou. Nikdy předtím nikoho neovládala. On šel za ní jako člověk ve snu, a ona nebyla mladá, nebyla krásná, nebyla obratná…. Bylo to její osobní, osobní, osobní vítězství. A při tom ji zaléval příval něžného citu k němu; jak po tom toužila, aby byla k němu laskava, aby o něj pečovala, aby pro něj spravovala, šila, vařila, prala, aby pro něho konala nejnižší práce, aby ho opatrovala a chránila. Věděla, že se to mohlo<noinclude>{{Uprostřed|196}}</noinclude> bmuxl6z655x4velpmuprj5ig0zuxzxa Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/203 250 99115 336827 2026-09-06T07:29:55Z Jean-Paul 8278 založení 336827 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>skončiti pro oba společenskou zkázou!… Ach, dobře tedy, bude jí potřebovat tím více! Byla nyní klidnější — chvění přestalo. Jak zvláštní, že se za těch posledních měsíců potkávali tak často docela bez vlastního přičinění! Připomínala si každou chvilku, každé gesto, každé slovo. Zdálo se, že on je už částí její pohybující se v ní. Sedla si na posteli; vrátila se k svému zrcadlu. Umyla si obličej, oblékla si šaty a šla dolů. U oběda byla rodina pohromadě, ale ovšem bez Falka. Býval teď navečer vždy mimo dům. Jana hovořila, štěbetala. Bylo brzo po jídle. Archidiakon šel do své pracovny a obě ženy si sedly do salonu, Jana u okna, paní Brandonová skrytá ve vysoké lenošce poblíž krbu. Hodiny tikaly a na katedrále se odbíjely čtvrti. Janiny bílé šaty mimo kruh lampového světla byly jako nejasný stín. Paní Brandonová převracela listy své knihy a napínala při tom sluch, neuslyší-li, že se Falk vrátil. Když tu tak seděla, obracejíc nepozorně listy své knihy, naplnil se pokoj věštícím tušením, že se blíží nějaké drama. Jak mnoho let žila den ze dne a nic se nepřiházelo — tak dlouho ten život byl neuvědomělý, omámený, nehybný. Teď zase vyskočil oživen, s náhlou, šílenou drzostí jako kašpárek z kouzelné škatulky. Dvacet let ležíte na břehu na sucha, saháte línými prsty po potravě, dřímete, bdíte, dřímete zase. Znenadání přijde vlna a odnáší vás — odnáší do jakého hrozivého moře? Nemyslila v obrazech, nebyl to její způsob, ale dnes večer čekala, napolo ustrašena, napolo jásajíc, v dlouhém šerém pokoji, cítila tlak tlukoucího srdce až v hrdle, naslouchala, pozorovala kradmo Janu a viděla Morrise, jako věčný stín, toužící, aby ji svými dlouhými, končitými prsty odvlekl ven z domu. Ne, bude upřímná k sobě samé. On to byl, kdo by byl odvlečen. Síla byla v ní, nikoli v něm… Pohlédla unaveně na Janu. To dítě ji dráždilo jako vždy. Nikdy neměla ráda své pohlaví a teď, jak bývá často u žen, které se chystají vrhnouti se do nějaké vášnivé si-<noinclude>{{Uprostřed|197}}</noinclude> sh4x3ac5qcgcjkw0k8skw44v7e2y1i0 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/204 250 99116 336828 2026-09-06T07:31:44Z Jean-Paul 8278 založení 336828 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>tuace, pokládala každého, koho spatřila, za osobu, která jí může býti na překážku. Opovrhovala ženami, jak činí většina žen v hloubce srdce, a zvláště opovrhovala Janou. „Měla bys raději jít nahoru spát, má milá. Je půl jedenácté.“ Nepromluvivši vstala Jana, přešla pokojem, políbila matku a šla ke dveřím. Pak se zastavila. „Matko,“ pravila váhavě a mluvíc pak bázlivě, „je otci docela dobře?“ „Docela dobře, má milá?“ „Ano. Nevypadá dobře. Má čelo pořád zardělé a zaslechla jsem u Sampsonových, jak kdosi říkal, že onehdy mu opravdu nebylo dobře, že musí mít na sebe velmi pozor. Měl by?“ „Měl by co?“ „Mít velmi pozor na sebe.“ „Jaký nesmysl!“ Paní Brandonová se obrátila zase netrpělivě ke své knize. „Nikdy nebylo tak silného a zdravého člověka.“ „Pořád se pro něco trápí. Má to v povaze.“ „Ano, myslím tak.“ Jana odešla. Paní Brandonová seděla hledíc ztrnule před sebe a její mysl spěchala s hodinami — tik-tak-tik-tak — a pak se najednou vytrhovala při kloktavém zvuku, který z nich někdy vycházel. Přijde její manžel a dá jí dobrou noc? Jak se jí za těch posledních neděl stal jeho polibek protivným! Zastavoval se za její židlí, skláněl své veliké tělo nad ní, jeho rudá tvář se přibližovala dolů k ní, pak dechnutí čpící tabákem, pak drsný tlak na její tváři, tvrdé bezvýznamné dotknutí jeho a jejích rtů. Jeho krásné oči hledívaly roztržitě mimo ni do pokoje. Krásné! Což, ano, byly to proslavené oči, proslavené po celé diecési. Jak dobře se pamatovala na ona léta dávná, kdy se jí zdávalo, že k ní mluví o vroucnosti a něžnosti, jakou si jen lze představili, a když se tak k ní naklonil, jak natahovala ruku vzhůru, jak<noinclude>{{Uprostřed|198}}</noinclude> cnu53kwl1dabqya5c3oqgtpdb9gko5m Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/205 250 99117 336829 2026-09-06T07:33:02Z Jean-Paul 8278 založení 336829 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>nahmatávala knoflíky jeho vesty a strkala prsty mezi ně, dotýkajíc se jeho košile a cítíc, jak mu srdce buší, buší a jak je vřelé pod jejím dotknutím. Život! Život! Jaký podvodník! Jaký podvodník! Vyskočila se své židle upustivši knihu na podlahu a jala se přecházeti po pokoji. A proč by ji také tohle nemělo ještě jednou oklamat? S něžností, s vroucností, s níž hleděla nyní na Morrise, hledívala kdysi na Brandona. Ano, to by mohlo býti. Nebude se už klamati. Ale byla teď starší. Tohle byla poslední možnost žiti — určitě, skutečně poslední. Tentokráte jí nepoháněla tak naléhavě touha, aby byla milována, jako touha, aby milovala. Věděla to, poněvadž Falk by jí stačil. Kdyby Falk zůstal a dopustil, aby o něj pečovala, aby mu byla matkou a aby byla u něho, vypudí Morrise ze srdce a z mysli. Ano, vykřikla skoro hlasitě v temném pokoji. „Dejte mi Falka a nechám druhého. Dejte mi mého syna. To je mé právo — právo každé matky. Odepře-li se mi to, je spravedlivé, abych si vzala, co místo něho mohu dostat.“ „Dejte mi ho! Dejte mi ho!“ Jedna věc aspoň byla jista. Nemohla se už nikdy vrátiti k bývalé otupělosti. To první setkání s Morrisem ji roznítilo k životu. Nemohla jíti zpět, a byla ráda, že nemohla… Stanula uprostřed pokoje a poslouchala. Dveře v síni se tiše zavřely; najednou zmizel pruh světla pode dveřmi. Kdosi zkroutil lampu v síni. Šla ke dveřím pokoje, otevřela je, vyhlédla a zavolala tiše: „Falku! Falku!“ „Ano, matko.“ Přišel k ní. Měl v ruce rozžatou svíčku. „Jste ještě vzhůru?“ „Ano, není příliš pozdě. Teprve jedenáct. Pojď sem do pokoje.“ Vrátili se do pokoje. Zavřel dveře za sebou a postavil pak svíčku na kulatý stolek; seděli při světle svíčky, každý po jedné straně stolku. {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|199}}</noinclude> fdlo8de5wyu2j9a1dotj1uxyshik7aq Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/206 250 99118 336830 2026-09-06T07:34:30Z Jean-Paul 8278 založení 336830 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Hleděl na ni a myslil si, jak se zdá malá a slabá a jak málo pro něj znamená. Jak veliký význam má většina matek pro své syny a jak málo znamenala ona vždy pro něho! Hleděl na ni vždy, jak na ni hleděl otec — že jí je třeba, aby tu byla, že ovšem dělá, seč jest, že však neočekává, aby kdo na ni myslil. „Měla byste už být v posteli,“ řekl, přeje si, aby ho propustila. Po prvé ve svém životě mluvila s ním z vlastního popudu, pozbyvši naprosto pocitu, který vždy mívala, že by totiž on i jeho otec odešli a nechali ji, kdyby je nudila. Dnes večer Falk neodejde — ne dříve, dokud se s ním nedomluví. „Čímpak ses zabýval po celé ty neděle, Falku?“ „Čím jsem se zabýval?“ opakoval. Její přímá otázka byla neočekávaná. „Ano; vždyť vím, že se něčím zabýváš, a ty víš, že to vím. Musíš mi to říci. Jsem tvá matka a máš mi to říci.“ Věděl ihned, jakmile promluvila, že ona je nejposlednější osobou na světě, které by byl chtěl něco pověděti. Byl unaven, k smrti unaven, a chtělo se mu do postele, ale naléhavost jejího hlasu ho zadržela. Co se s ní děje? Byl v posledních dnech tak zabrán svými věcmi, že na matku vůbec nepomyslil. Podíval se přes stůl na ni — malá, bezvýznamná žena, bezbarvá, neosobní. A přece se dnes večer něco s ní dělo. Cítil všecku netrpělivost člověka, který je silně zabrán svým vlastním dramatem, ale je nucen docela proti své vůli se zabývati někým jiným. „Není nic, co bych vám řekl, matko. Opravdu nic není. Potloukal jsem se prostě v posledních několika měsících po tomhle zlořečeném městě a nemám klidu. Půjdu zakrátko do Londýna.“ „Proč tam potřebuješ chodit?“ tázala se. Zdálo se, že plamen svíčky vyskočil, když její hlas zazněl tak ostře. „Proč tam potřebuji jít? Musím tam ovšem. Prosím vás, cožpak tohle je opravdu místo, kde by se někdo usadil?“ {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|200}}</noinclude> rm1nop9ulq4gp817jce15488p2roul8 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/207 250 99119 336831 2026-09-06T07:35:49Z Jean-Paul 8278 založení 336831 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>„Nevím, proč by nebylo. Byla bych myslila, že bys tu mohl být velmi šťasten. Je toho tolik, co bys mohl dělat.“ „Co na příklad?“ „Mohl bys být právním zástupcem, nebo se pustit do obchodu, nebo — nebo — inu, však bys brzo něco našel.“ Vstal a vzal svíčku. „Nuže, matko, máte-li tuhle myšlenku, je mi líto, ale můžete ji jen pustit z hlavy jednou pro vždy. Raději bych byl za živa pohřben, než bych zůstal v téhle díře. A byl bych pohřben, kdybych tu zůstal.“ Vzhlédla na něj. Byl tak vzrostlý, tak sličný a tak vzdálený — kdosi, jenž k ní neměl vůbec vztahu. Také ona vstala a položila mu svou malou ruku na rámě. „My všichni dohromady nejsme tedy docela nic?“ „Ovšem, že jste,“ odpověděl netrpělivě, podrážděn jsa tlakem jejích prstů na svém kabátě. „Uvidíte mě velmi často. Ale nemůžete přece očekávat, že bych tu žil. Promarnil jsem dosud docela svůj mladý krásný život — patrně chcete tedy, abych promarnil ještě ostatek.“ Přistoupivši blíže k němu a sníživši hlas, řekla: „Vezmi mě tedy s sebou.“ „Vzít vás s sebou!“ Ustoupil od ní. Nemohl uvěřiti, že slyšel dobře. „Vzít vás s sebou?“ „Ano.“ „Vzít vás s sebou?“ „Ano, ano, ano.“ Bylo to největší překvapení, které kdy zažil. Hleděl na ni vytřeštěně ve svém úžasu, postaviv svíčku zase na stůl. „Ale proč?“ „Proč?… Proč myslíš?… Poněvadž tě mám ráda a chci být s tebou.“ „Být se mnou? A tohle opustit? Odejít z Polchesteru?… opustit otce?“ „Ano, proč ne? Tvůj otec mne už nepotřebuje. Nikdo mne tu nepotřebuje. Proč bych nešla?“ Přistoupil docela k ní, soustřediv na ni všecku svou po-<noinclude>{{Uprostřed|201}}</noinclude> 5d8bfzpjc81p3layfz4zvzyku7eggjd Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/208 250 99120 336832 2026-09-06T07:37:18Z Jean-Paul 8278 založení 336832 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>zornost, a hleděl na ni vytřeštiv oči, jako by ji viděl po prvé ve svém životě. „Matko, není vám dobře?… Nejste šťastna?“ Zasmála se. „Šťastna? Ó ano, tak šťastna, že bych se hned dnes večer utopila, kdyby to něco prospělo.“ „Pojďte, sedněte si.“ Vtlačil ji skoro do jejího křesla. „Musíme si věc objasnit. Nevím, o čem to mluvíte. Jste nešťastna? Copak se stalo?“ „Co se stalo? Ó, nic!“ odpověděla. „Vůbec nic, kromě toho, že jsem v posledních deseti letech nenáviděla tohle město, ten dům, že jsem nenáviděla tvého otce.“ „Nenáviděla otce?“ Vyvalil na ni oči, jako by se byla najednou nadobro zbláznila. „Ano, proč ne?“ odpověděla klidně. „Copak kdy udělal, abych cítila jinak? Jakoupak pozornost mi kdy věnoval? Kdypak si mne všímal, leda jako jakési správkyně domu a hospodyně, kterou platí, aby u něho zůstala? Proč bych ho neměla nenávidět? Jsi velmi mlád, Falku, a nejspíše by tě to překvapilo, kdybys věděl, kolik je klidných, řádných manželek, které nenávidí své dobré, počestné, blahovolné muže.“ Vdechl, zhluboka. „Copak otec udělal,“ zeptal se, „abyste ho nenáviděla?“ Byla by si měla uvědomiti podle zvuku jeho hlasu, že ve své zaujatosti vlastními zájmy zapomínala jedné z hlavních podstatných stránek při celé věci — jeho lásky k otci. „Nejde o to, co udělal,“ odpověděla. „Jde o to, co neudělal. Kohopak kdy měl na zřeteli mimo sebe? Není jeho domýšlivost tak veliká, že nevidí nikoho kromě sebe? Pročpak bychom měli tvrdit dále, že je tak veliký a podivuhodný? Myslíš si, že může někdo žít dvacet let a déle s tvým otcem a nevidět, jak je malý, sobecký a nízký? Jak je —“ „Tohle nemáte říkat,“ přerušil ji Falk hněvivě. „Otec snad má své chyby — ty má každý — ale my máme horší. Není nízký a není malý. Může se stát domýšlivým, ale to je<noinclude>{{Uprostřed|202}}</noinclude> 327kvykzvev63wf965empm4p2l7k7kt Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/209 250 99121 336833 2026-09-06T07:40:04Z Jean-Paul 8278 založení 336833 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>jen tím, že se tak stará o katedrálu a ví, co pro ni udělal. Je to nejskvostnější člověk, kterého kde znám. Nevidí věci tak, jak já je vidím — nemyslím, že otec a syn kdy vidí stejně — ale to mi nezabrání, abych se mu neobdivoval. Co to jen, matko, na vás přišlo? Zajisté nejste zdráva. Opustit otce! Bože, to by bylo hrozné! Pomyslete, co by bylo řečí! Vždyť by to otce zde zničilo. Nikdy by se přes to nepřenesl.“ Viděla teď, jaké chyby se dopustila. Podívala se na něj prosebně. „Máš pravdu, Falku. Nemyslila jsem to tak, nemyslím to tak. Ale jsem tak nešťastna, že nevím, co mluvím. Všecko, co si přeju, je být u tebe. Nedotklo by se otce, kdybych šla na chvilku do Londýna s tebou. Čeho opravdu potřebuji, to je nějaká doba odpočinku. Mohla bych se za nějaký měsíc vrátit osvěžena. Jsem zmořena.“ Když tak mluvila, vystoupil mu najednou na oči ironický kontrast. Žasl zde nad tím, že matka zamýšlí učiniti krok, který ublíží otci, kdežto on, který hlásá, že otce miluje, chystá se učinit něco, co způsobí na celý rok řeči po městě. Ale to je rozdílné. Zajisté je to rozdílné. On je mlád a musí si zaříditi život po svém. Musí mu býti dovoleno, aby si vzal za ženu, koho chce. Nemá přece v úmyslu zničit tu dívku… Přesto však ho to nenadálé srovnání zmátlo a zarazilo. Naklonil se přes stůl k ní a řekl: „Nesmíte nikdy opouštět otce — nikdy. Nesmíte na to myslit. Potřebuje vás silně. Možná, že to neukazuje zrovna tak, jak si přejete. Muži se neprojevují tak okázale jako ženy; ale byl by nešťasten, kdybyste odešla. Miluje vás svým způsobem, který je zrovna tak dobrý jako váš, jenže rozdílný. Nesmíte ho nikdy opouštět, matko, slyšíte?“ Viděla, že je poražena, úplně a naprosto. Zvolala k vyšším mocnostem: „Odepřeli jste mi, oč jsem žádala. Půjdu tedy svou vlastní cestou.“ {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|203}}</noinclude> 95dusr2a87zud6tjdlieai021fyn7tq Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/210 250 99122 336834 2026-09-06T07:41:29Z Jean-Paul 8278 založení 336834 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Vstala, políbila ho na čelo a řekla: „Myslím, že máš pravdu, Falku. Zapomeň, co jsem řekla. Většinou jsem to tak nemyslila. Dobrou noc, můj milý.“ Vyšla, zavřevši tiše dveře za sebou. Falk nespal tu noc vůbec. Byla to jen jedna z mnohých bezesných nocí, ale byla nejhorší z nich. Noc byla teplá a lehounké nejasné zbarvení zůstávalo za vrcholky stromů v zahradě před otevřeným oknem. Nejdříve ležel pod pokrývkou, pak na ní, pak svlečen, smáčel hlavu v umývadle, pak chodil po pokoji nahý až na měkké trepky… Hlava mu hořela jako v ohni. Na chvilku se zdálo, že bledé světlo mizí a svět byl temný a mlčel. Pak, když odbíjely hodiny na katedrále, vracelo se, jako by to bylo bývalo znamení na nějakém divadle, zvolna světlo a ponenáhlu se zesilovalo. Ptáci začínali cvrlikat!; zakokrhal kohout. Pruh zlatého světla, přerušovaný plochami a vzorkováním temných stromů, zbarvil nebe. Otřes způsobený ohlášením matčiným byl hrozný. Nebylo to jen překvapení, kterým působilo, bylo to náhlé světlo, jímž ozářilo jeho vlastní případ. Zašel za těch posledních neděl s Annou Hoggovou tak daleko, že bylo ovšem nesnadno si představiti, jak by byl mohl zase ustoupiti. Vytvořil se mezi nimi zvláštní vztah: nebylo to kamarádství ani smyslnost ani touha ani láska, bylo v tom vztahu trochu ze všech těch věcí, ale ze žádné ne mnoho, a docela se to podobalo postavení dvou neznámých lidí, kteří ztroskotali a drží se plovoucího trámce, který je má zachrániti. Ona byla nešťastna, on byl nešťasten; měla-li ho ráda, nedovedl říci, ani měl-li on rád ji. Vzrušení, které v něm působila, bylo silné, vše pohlcující, ale nebylo to vzrušení smyslné. Neučinil nikdy více, než že ji políbil, a byl docela ochoten, aby to tak zůstalo. Snad měl v úmyslu vzít si ji, ale tím si nebyl jist. Ale nemohl jí nechati; nemohl zůstati vzdálen od ní, ačkoli býval zřídka šťasten, když byl s ní pohromadě.<noinclude>{{Uprostřed|204}}</noinclude> qatzkifddjd07eqrliq7aiyddsdjw52 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/211 250 99123 336835 2026-09-06T07:42:51Z Jean-Paul 8278 založení 336835 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Zvolna, postupně se jejich schůzkami vytvořilo pouto mezi nimi. Když byl s ní pohromadě, býval nestrojeněji sám sebou než s kterýmkoli jiným člověkem. Ačkoli ho vzrušovala, také ho uklidňovala. Pořád více se jí obdivoval a vážil si jí — její poctivosti, její nezávislosti, zdrželivosti, hrdosti. Snad se právě na tom zakládal opravdu jejich svazek — na vzájemné úctě a vzájemném obdivu. Nebylo mezi nimi nikdy, hned od první chvíle, nijaké šalby. Nebyl dosud k nikomu tak poctivě upřímný — jistě ne k sobě samému. Jeho touhou nade vše jiné v životě bylo, býti poctivý: nepředstírati žádného citu, kterého opravdu necítil, podívati se přesně, jaké city má o životě, a postavit se proti němu směle a beze strachu. Poctivost zdála se mu nejvyšší vlastností v životě; to ho také vábilo k Ronderovi. A přece se zdálo, že ho život navždy vhání do lživých postavení. Zrovna teď uvažoval o tom, že uteče s tou dívkou. Do dnešního večera si představoval, že o tom jen uvažuje, ale jeho rozmluva s matkou mu ukázala, jak blízko byl rozhodnutí. Ale promluví s Ronderem i s otcem; nepoví jim ovšem všecko, ale snad od nich zaslechne nějakou radu, která se mu bude zdáti tak správná, že bude říditi jeho postup. Na konec, když se za stromy objevil zlatý pruh, nutil se, aby byl poctivý vůči otci. Jak mohl tak upřímně mysliti, že matka nesmí otci ublížiti, když se mu chystal ublížiti on sám? A tenhle objev nezeslabil jeho rozhodnutí, že ten krok učiní. Byl tedy naprostým pokrytcem? Věděl, že není. Hleděl při své záležitosti do budoucnosti a viděl, že otec na konec uzná, že to bylo tak nejlépe pro něj. Všichni věděli — i matka jistě v nitru věděla — že nebude žiti v Polchesteru navždy. Jeho odjezd do Londýna byl nezbytný a on chtěl Annu prostě vžiti s sebou. To bude na chvíli ranou pro jeho otce, ale nebude to dlouho. A ve městě budou cítiti s otcem; on, Falk, bude odsuzován a budou jím opovrhovati. Bude se říkati: „Ach, ten mladý Brandon! Nikdy v něm nic dobrého nebylo. Jeho otec udělal, co<noinclude>{{Uprostřed|205}}</noinclude> scpr5glk1ydbozqjjw3y4ixp3pbteni Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/212 250 99124 336836 2026-09-06T07:44:35Z Jean-Paul 8278 založení 336836 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>mohl, ale nic to nepomohlo…A pak zakrátko přijde zpráva, že v Londýně vede řádný život a vše bude dobré. Spoléhal na svou rozmluvu s Ronderem. Ronder dobře poradí. Ronder zná život. Nebyl tak maloměstský jako ti ostatní… Najednou mu bylo chladno. Vrátil se do postele a spal beze snů. Druhý den večer, když bilo půl deváté, stál na svém obyčejném místě u řeky nad hostincem „U psa a ryby“. Těžká bouře vystupovala za katedrálou, černé mraky se kupily ve vrstvách na sebe, jako by nějaký obrovský obchodník vyhazoval pro nějakého nebeského kupce balíky svinutých koberců. Katedrála zářila v posledním záblesku prchajícího světla zvláštním přízračným stříbrným svitem; zase vypadala jako loď plující prudce před bouří. Dole u řeky byl soumrak šerý a vlhký. Řeka, tekoucí líně, byla méně temným pruhem mezi řadou domů a svažujícími se poli. Vzduch byl tak těžký, až se zdálo, že lidé chodí shrbeně, jako by břímě bylo větší, než unesli. Tato část řeky stala se nyní pro Falka čímsi, co bylo částí jeho samého. Starý mlýn, skupina stromů za ním, nízký jez, přes nějž voda padala svým zvláštním opilým bubláním, chodník se svým pískovitým, kamenitým povrchem, že se zdálo, jako by při každém vašem kroku skřípal zuby na ohrazenou, nalevo městu tyčící se vysoko za vámi se vzletnou katedrálou vše ovládající, vznešenou, svěží sklánějící se pole za řekou, tmavý šikmý pruh lesů ostře omezující obzor — ty věci byly jeho dějinami a on byl jejich. Bylo mnoho jiných míst, kam by byli mohli choditi, jiné doby, které by si byli mohli vybrati, ale okolnosti a náhoda pro ně našly vždy tohle stejné pozadí. Dávno již si přestal všímati, pozoruje-li je někdo a mluví-li o nich. Nikdo z obou nebyl zbabělý, ačkoliv Anně byl otec zjevem hrozivé moci a zlých choutek. Nenáviděla otce, pokládala ho za schopna nesmírné špatnosti, ale neměla z něho tolik<noinclude>{{Uprostřed|206}}</noinclude> hc3zbfv01t177w5wztwxuad410f5kqf Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/213 250 99125 336837 2026-09-06T07:45:57Z Jean-Paul 8278 založení 336837 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>strachu, aby se bála postaviti se mu. Přesto však se vyhýbala hlavně jemu a způsobila u Falka zvláštní vědomí nesmírné zloby a špatnosti, která se skrývala za tou usmívající se tváří v tajných skrýších toho tlustého, bujarého těla. Falk byl si nyní jist, že Hogg ví o jejich schůzkách; měl podezření, že o nich věděl hned od počátku; Hogg měl své chyby, ale Falka nezastrašovaly, neměl opravdu strach z nikoho na světě, jen ze sebe samého. Druhou stránkou při této věci, která během týdne nabývala pořád větší síly, bylo to, že si Falk byl vědom zvláštní ušlechtilosti mysli, která byla v Anně. Ačkoli ho tak hluboce vzrušovala, nezakrývala mu své povahy. Jevila se mu docela tak, jaká byla — nevzdělaná, nevědomá, omezená ve všem svém rozhledu, po mnohých stránkách nízká, někdy hrubá, často pověrčivá; ale vším tím pronikal ten rys ušlechtilosti, projevující se neočekávaně na mnohých místech, doléhající k němu jako ozvěna z nějakého vysokého, dalekého pramene. Proto si začínal mysliti, není-li snad svazek, který se mezi nimi tvořil, konec konců cosi trvalejšího, než s počátku tušil. Přicházela mu myšlenka, nedostalo-li se mu štěstí daleko většího než si zasluhoval… V této bouřlivé noci se setkali jako staří přátelé, kteří se znají od mnoha let a mezi nimiž nebylo nikdy nic jiného než kamarádství. Nepolíbili se, jen si prostě podali ruce a ubírali se houstnoucí tmou k můstku pode mlýnem. Odtamtud pozorovali náraz bublavé vody, která se zdvíhala k nim a zase pak klesala jako polohlasné poznámky o jejich řeči. „Už tuze často sem nepřijdeme,“ řekla Annie. „Proč?“ ptal se Falk. „Poněvadž půjdu do Londýna, ať tam půjdete s sebou nebo ne — a půjdu brzo. Ničemu se neobdivoval u ní více než určité rozhodnosti její mysli, která klidně přecházela od věci k věci, nežádajíc rady, nepřipouštějíc si výčitek svědomí, jakmile rozhodnutí bylo učiněno. „Copak se stalo od posledního našeho setkání?“ {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|207}}</noinclude> 10yg8b4ouz7nozpx2w9yq2pj3b8nwyk Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/214 250 99126 336838 2026-09-06T07:47:12Z Jean-Paul 8278 založení 336838 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>„Stalo? Nic. Jenom otec a „Pes“ a pití. Mám toho dost.“ „A co byste dělala v Londýne, kdybyste tam šla sama?“ Pohodila najednou hlavou a smála se. „Myslíte, že si nevím rady, co? No, já si poradím.“ „Ne, nemyslím si — ale neznáte Londýn.“ „Je to možná strašné město, ale nebude protivnější než otec.“ Jeho hlas zněl trochu podrážděně, když pravil: „Pak tedy nesejde na tom, půjdu-li s vámi nebo ne?“ Její odpověď byla mírná. Natáhla najednou ruku a chopila se jeho ruky. „Ovšem, že na tom sejde. Jsme přátelé. Jste nejlepší přítel, myslím, kterého asi najdu. Pročpak bych se tu s vámi po všecky ty měsíce scházela, kdyby mi o vás nešlo? Snad jen proto, abych se obdivovala krajině? — To by se mi nechtělo.“ Zasmála se tiše. Mluvila dále: „Jsem hotova jít s vámi nebo bez vás. Půjdeme-li spolu, jsem nezávislá, jako bych šla bez vás. Jsem nezávislá na všech — na otci, na vás, na všech. Vezmu si vás, chcete-li mě, nebo budu s vámi žít bez sňatku, nebo budu žít bez vás a už vás neuvidím. Neřeknu, že by se mne nedotklo, kdybych vás nechala. Dotklo by se, když jsem byla s vámi po tolik neděl; ale raději bych, aby mě to bolelo, než abych byla závislá.“ Držel její ruku pevně oběma rukama. „Lidé by řekli,“ pravila dále, „že nemám práva říkat, že odtud půjdu s vámi — že zničím vaši budoucnost a že se na vás budou dívat svrchu a takové věci. Tohle můžete říkat vy. Myslíte-li, že vám to uškodí ve vašich nadějích do budoucnosti, budete-li se mnou, nemusíte se se mnou setkávat. Mám své vlastní naděje, na které mohu myslit. Nechci, aby se někdo za mne musil stydět.“ „Je to v pořádku, že o tom mluvíte, a je to v pořádku, že o tom uvažujeme,“ řekl Falk. „Nejsou to mé naděje do budoucnosti, o kterých musím uvažovat, ale svému otci bych<noinclude>{{Uprostřed|208}}</noinclude> niomxrfd7zcoc3toazomqnyq6xlh80q Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/215 250 99127 336839 2026-09-06T07:48:09Z Jean-Paul 8278 založení 336839 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>nerad ublížil. Odejdeme-li spolu, bude tu mnoho řečí a všecko se to sveze na otce.“ „Dobře tedy,“ řekla pohodivši hlavou a odtáhnuvši svou ruku, „nechoďte. Já vás o to neprosím. A váš otec, on je ten pyšný —“ Zarazila se najednou. „Ne. Neřeknu nic o tom. Máte ho rád a je to v pořádku. Pokud toho se týče, nemusíme odejít spolu; můžete tam přijít později a vyhledat mě.“ Když to říkala, věděl, že nesnese pomyšlení, že by ona šla sama, a že je dávno v duchu rozhodnut, že nemá odcházet sama. „Kdybyste mi řekla, že mě máte ráda,“ pravil skloniv se náhle k ní, „nikdy bych vás už nespustil s očí.“ „Ó ano, pustil byste,“ řekla; „nevíte, máte-li mě opravdu rád. Mnohokrát si myslíte, že nemáte. A já nevím, mám-li ráda vás. Někdy si myslím, že mám. Co je vlastně láska? Nevím. Myslívám si někdy, že nejsem tak stvořena, abych měla k někomu takový cit. Ale co jsem dnes večer opravdu chtěla říci, je to, že mě tohle protahování strašně omrzelo. Od dneška za týden půjdu k sestřenici, kterou mám v Blackheath. Přijdete-li, budu ráda. Nepřijdete-li — inu, myslím, že to přestojím.“ „Od dneška za týden —“ Pohlédl přes vodu do dálky. „Ano. Je rozhodnuto.“ Potom znenadání, jak často u ní bývalo, objala ho kolem krku, stáhla si jeho hlavu na prsa a položila mu ruku na vlasy. „Ráda vás tu cítím,“ pravila. „Cítím k vám více jako matka než jako milá.“ Nedovolila, aby ji políbil, ale odešla od něho náhle do tmy, nechavši ho státi. Když byl v polovici cesty domů, spustila bouřka, která za poslední půldruhé hodiny zvolna vystupovala nad městem. Když přecházel náměstí, lilo se jako z konví a déšť poskakoval na nerovné dlažbě s jakousi podrážděnou zuři-<noinclude>{{Uprostřed|209}}</noinclude> iwd90l3xnf9iw3ymx2k4vxptj7lqel7 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/216 250 99128 336840 2026-09-06T07:49:12Z Jean-Paul 8278 založení 336840 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>vostí, naplňuje ovzduší clonou mlhy. Šel nahoru po High Street se skloněnou hlavou a cítil tělesné uspokojení, že ho déšť tak promáčel. Město se třpytilo a bylo pusté. Ani živé duše nebylo venku. Ani zvuku nebylo slyšeti kromě sykavého, posměšného, štěbetavého šeptání lijáku. Falk šel nahoru do svého pokoje, převlékl se, vzav si lepší kabát a sešel dolů do pracovny otcovy. Bylo pozdě na oběd, ale neměl hlad; ani nevěděl, jak je tomu dlouho, co naposled měl hlad. Zaklepal a vešel. Cítil zoufalou nezbytnost, že musí nějak smířiti zájmy a štěstí těch dvou lidí, kteří mu právě zabírali všecko myšlení — otce a Anny. Musí to býti nějak možné. Cítil dosud dotyk Anniny ruky na hlavě; byl k ní rozmluvou dnešního večera ještě silněji připoután než kdy předtím, ale toužil po tom, aby se ubezpečil nějakým stykem s otcem, že „starému“ neublíží a že mu bude moci ukázati, že jeho oddanost je pravdivá a jeho láska hluboká. Malé příčiny působí trvalé účinky a život mnohých lidí byl by býval změněn, kdyby byl Falk toho večera svého otce přistihl v jiné náladě. Archidiakon nevzhlédl, když se zavřely dveře. Seděl u svého velikého psacího stolu a psal dopisy; měl při tom výraz chlapce, který v krásné odpoledne byl ponechán po škole, aby opsal prvních padesát veršů Iliady. Kučeravé vlasy měl rozcuchány, ústa zkřivena nechutí a pohazoval svým velikým tělem v křesle sem tam, natahoval nohy a skrčoval je, jako by se mu při vší soustředěnosti k dopisům chtělo vyskočiti, chytiti nepřítele za hrdlo, povaliti ho na zem a pokopati ho. „Holá, tatínku!“ řekl Falk a usadil se do jednoho z velikých kožených křesel, vytáhl lulku z kapsy a zvolna si nacpával. Archidiakon nepřestával psáti mumlaje si pro sebe a hryzaje konec svého brkového pera. Patrně si ani nevšiml, že syn vešel, ale najednou vyskočil, odstrčil židli, až se málem překotila, a jal se přecházeti sem tam po pokoji. Byl<noinclude>{{Uprostřed|210}}</noinclude> 2jzu8rk16w2hzoa5cr6bugpkfngwgrh Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/217 250 99129 336841 2026-09-06T07:50:28Z Jean-Paul 8278 založení 336841 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>pěkným zjevem, když tak vztyčil hlavu a rozháněje se rukama apostrofoval svět. „Vděčnost! Nevědí, co to znamená. Myslíte si, že budu pro ně pořád pracovat, vysilovat se, až by byl ze mne stín, bdít celou noc — vstávat v sedm ráno a pak mít takovouhle odplatu? Půjdu odtud. Nechám je, ať si dělají své přehmaty a uvidí, jak se jim to bude líbit. Já je naučím vděčnosti. Tu to mám! Deset let jsem nic jiného nedělal, jen jsem otročil pro město a pro katedrálu. Kdo pro ně pracoval, jak jsem pracoval já?“ „Oč pak jde, otče?“ tázal se Falk pozoruje ho se své Židle. Každý ví, jak to je k zlosti, přijdeme-li k někomu s věcmi tak naléhavými, že nám zabírají všecku mysl, a objevíme, že ten, kdo nás má vyslechnouti, je naprosto zaujat svými věcmi. „Pořád jen myslí na sebe,“ uvažoval Falk. „Mnoho hluku pro nic.“ „Oč jde?“ Otec se obrátil k němu. „O všecko jde. O všecko! Blíží se jubilejní slavnosti a všecko se zkazí. Jsem tu já, který ví víc o katedrále a o tom, co se dělalo za těch posledních deset let v katedrále, než kdokoli, a oni ponechávají Ryleovi volnou ruku při všech bohoslužbách v jubilejním týdnu a neřeknou nikomu ani slova.“ „Inu, vždyť Rýle je precentorem,“ řekl Falk. „Ovšem, že je,“ odpověděl archidiakon zlostně. „A jaký precentor! Každý ví, že není schopen sám něco zařídit. A tak to je se vším všudy. Na všech stranách oposice. Dojde brzo k tomu, že budu musit žádat kapitulu o dovolení, abych směl jít dolů po High Street.“ „Ale, otče,“ řekl Falk, „nemohou přece od vás očekávat, že vezmete na sebe celé jubileum. To je více, než kterýkoli jednotlivec dokáže.“ „To vím. Ovšem, že to vím. Ryleův případ je jen malým příkladem toho, odkud vítr věje. Každý má udělat svůj díl, ovšem. Ale za poslední tři měsíce vše se tu změnilo — kapitula je v rozkladu, vzpoura je mezi zpěváky, mezi kostelníky, všude. Katedrála je roztříštěna. A proč? Kdo to<noinclude>{{Uprostřed|211}}</noinclude> nadawk0mqym4uzxch9qtypjbyzeiaa9 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/218 250 99130 336842 2026-09-06T07:51:44Z Jean-Paul 8278 založení 336842 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>všecko změnil? Proč není už nic tak, jak bylo před třemi měsíci?“ „Pane Bože! Jaký nudný člověk je ten starý!“ myslil si Falk. Byl v náladě, kde mu naprosto nebylo možno po~ chopiti některou z otcových stížností. Když se tak na něj díval, zdálo se, že jsou na míle od sebe. Měl najednou pocit, jako by mu na tom nesešlo, co se stane otci, ani budou-li jeho city raněny nebo ne — „Nuže, pověz mi!“ řekl archidiakon rozkročiv se, založiv ruce na záda stoje před svým synem. „Kdo je odpovědný za tu změnu?“ „Ó, to já nevím!“ řekl Falk netrpělivě. „Nevíš? Ne, ovšem nevíš, poněvadž nemáš zájem o katedrálu a o nic, co s ní souvisí. Přesto bych nebyl pokládal za možné, aby někdo tu ve městě byl půl hodiny a nezvěděl, kdo je vinen. Je to jen jediný muž, a tím je Ronder.“ Na neštěstí měl Falk Rondera rád. „Myslím, že Ronder je dosti dobrý člověk,“ řekl. „А k tomu obratný chlapík.“ Archidiakon na něj vytřeštil oči. „Ty ho máš rád?“ „Ano, otče, mám.“ „A ovšem nic ti to nevadí, že je trvalým nepřítelem tvého otce a že dělá, co jen může, aby mu překážel ve všem a vším možným způsobem.“ Falk se usmál jedním z těch sebevědomých, povýšených úsměvů, které tak právem popouzejí každého otce. „Ale, otče,“ řekl, „nepřepínáte trochu?“ „Přepínám? Ano, toť se ví, že se přidáš k protivné straně. A copak ty o tom víš? Sedíš tu, povaluješ se ve svém křesle, prozahálíš týden po týdnu, až o tom mluví celé město —“ Falk vyskočil. „A čí vinou to je, že zahálím? Copak jsem si jiného přál než odejít a slušně žít? Čí to je vina —?“ {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|212}}</noinclude> chejg9yn4fw5o51sdx5hpigw2uk52ae Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/219 250 99131 336843 2026-09-06T07:52:22Z Jean-Paul 8278 založení 336843 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>„Ó, moje, toť se ví!“ vykřikl archidiakon. „Sveď to všecko na mne! Řekni, že jsem tě prosil, abys odešel z Oxfordu, že si přeju, abys všechen ostatní svůj život prolenošil. A proč bys neměl, když máš matku a sestru, které ti pomáhají?“ „Přestaňte, otče.“ Falk také křičel. „Měl byste se mít raději na pozoru, co říkáte, nebo vás vezmu za slovo a odejdu od vás docela.“ „To můžeš, pro mne za mne,“ křikl archidiakon v odpověď. Stáli proti sobě, oba červení v obličeji a byla patrna zvláštní rodová podoba mezi nimi. „Dobře, udělám to,“ zvolal Falk a vyrazil z pokoje bouchnuv dveřmi za sebou.<noinclude>{{Uprostřed|213}}</noinclude> 7s3q7ws42g4fzfkz22g5vkezbx8hvol Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/220 250 99132 336844 2026-09-06T07:58:43Z Jean-Paul 8278 založení 336844 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>__NOEDITSECTION__ <div style="font-size:x-large;text-align:center;letter-spacing: 0.08em">''Kapitola VI.''</div> == Falkův útěk == <div class="prvni-odstavec"><span class="iniciala">R</span>onder seděl ve své pracovně, očekávaje mladého Falka Brandona. Knihy se na něj usmívaly se svých bílých polic; poněvadž jarní večer byl chladný, zářil a jiskřil se oheň v krbu a tmavomodté záclony byly staženy. Ronder měl na sobě hnědé domácí střevíce z koziny a tmavý, sametový krátký kabát. Odpočíval opřen jsa dozadu ve své hluboké lenošce, pokuřoval si ze staré, obyčejné své dřevěnky, a jeho buclatá tvář byla velmi spokojena. Oči měl skoro zamhouřeny; byl pravým symbolem uspokojeného, šťastného a dobromyslného blahobytu.</div> Byl opravdu dojat tím, že se mladý Falk snažil vejíti k němu v poměr, blížící se přátelství. Měl v sobě velmi příjemný a šťastný citový sklon, jejž až příliš rád projevoval, dokud se ho na něm naléhavě nežádalo. Několikrát muži a ženy mladší než on, opravdu ho tak naléhavě požadovali, — s jakým chvatem a spěchem pak od nich utíkal! Ale z klidnějších, nenucených, nic nepožadujících projevů citu se těšil. Měl rád, když se mu srdce rozehřívalo; byl rád, když cítil, že stisknutí jeho ruky, vítající pohled oka, úsměv rtů byly u něho nestrojené a přirozené; rád se zavěšoval na rámě mladé, dychtivé lidské bytosti, která byla plna života a fysické síly. Náramný odpor měl k chorobě a rozkladu; opovrhoval jimi. Falk byl mlád, hezký a horlivý, cosi jako odbojník — tím větší byla poklona, že vyhledával Rondera. Byl to jistě nej zajímavější mladý muž v Polchesteru, a ačkoli to snad příliš mnoho neznamenalo, Ronder konec konců žil v Polchesteru a chtěl býti účasten po každé stránce nej lepšího, co život tam podával. Byly však mimo to aktuálnější důvody, proč Ronder očekával návštěvy Falkovy s hlubokým zájmem. Zaslechl ovšem všelijaké povídání o Falkových nerozvážnostech,<noinclude>{{Uprostřed|214}}</noinclude> njpxntt585fklw3nzdm5wtu3ih2i2c0 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/221 250 99133 336845 2026-09-06T08:00:11Z Jean-Paul 8278 založení 336845 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>pověsti, které vypravováním byly zveličovány, jak se prý ostudně zamiloval do dcery hostinského dole v té špinavé čtvrti u řeky, že prý pije, karbaní, že je nejdarebnější mladík v Polchesteru a že jistě otci nad ním pukne srdce. Nejvíce ze všeho jej zajímal právě ten poměr mladíkův k otci. Říkal neustále malému bohu, který dohlížel na jeho věci a bděle ho pozoroval, že poslední věcí, kterou by chtěl, je míchati se do rodinných věcí Brandonových, ale přece nemohl jinak než vykládati o zvláštní houževnatosti, s níž se táž věc vtírala jeho zájmu. Říkával: „Nepřestane-li se Brandonova manželka, jeho syn a jeho celá domácnost zaplétati do nesmyslných situací, není to má vina.“ Ale nebylo mu právě líto, že se zaplétali. Dnes večer v teplé bezpečnosti svého pokoje, když všecky jeho plány postupovaly k uskutečnění a život se rozvíjel docela tak, jak to chtěl, měl opravdu tak blahovolný soucit s Brandonem, že se mu silně chtělo učinit něco pro něho, dáti mu dar nebo zalichotit jeho ješitnosti nebo ustoupiti mu veřejně v některé sporné věci, která by neměla zvláštní důležitosti. Když služka uvedla mladého Falka, myslil si Ronder, vzhlédnuv na něj, že to je nejhezčí hoch, kterého kdy viděl. Byl ochoten dáti mu všecky možné rady a s nejupřímnější vroucností vyskočil, položil mu ruku na rameno, přinesl mu tabák, whisky a sodovku a nejpohodlnější židli v pokoji. Bylo hned patrno, že mladík je rozrušen do nejvyšší míry, kterou mohl snésti. Ronder cítil ihned drama, které Falk přinášel s sebou, naplňuje jím pokoj a zatěžuje vztahem k němu každé slovo a každý pohyb. Poposedával na své židli, vyškrtal mnoho sirek, tahal zoufale kouře svou dýmku, hleděl upřeně na Rondera s podivnou směsí ostýchavosti a dychtivosti, která jevila jeho mládí a jeho vědomí důležitosti Ronderovy. Ronder jal se ml uviti nenuceně o ničem; měl zvláštní nadání pro takový hovor rozptylující nesnáze. Falk ho náhle přerušil: „Hleďte. Vy nestojíte o takové hlouposti — já také ne.<noinclude>{{Uprostřed|215}}</noinclude> 2r6hihy3epw2ihg0ombdizaezxk42h8 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/222 250 99134 336846 2026-09-06T08:01:24Z Jean-Paul 8278 založení 336846 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Nepřišel jsem k vám pro tohle. Přál bych si, abyste mi pomohl.“ „Milerád vám pomohu,“ řekl Ronder usmívaje se, „mohu-li.“ „Možná, že můžete — možná, že nemůžete. Neznám vás ovšem, skutečně — mám jen svou představu o vás. Ale vy se mi zdáte mnohem starší než jsem já. Víte, co myslím? Otec je zrovna tak mladý nebo mladší a většina ostatních rovněž. Ale vy jste si jistě už utvořil pevné mínění o životě. Přál bych si vědět, co o něm myslíte.“ „To je těžká věc,“ řekl Ronder usmívaje se. „Co si našinec myslí o životě! Inu, není možná říci to tak naráz, to víte.“ A potom, jako by se byl najednou rozhodl, že bude se svým společníkem jednati vážně, zvážněl jeho obličej a jeho zářivé oči se široce otevřely. Falk se zarděl. „Snad mě pokládáte za drzého,“ řekl. „Ale čerta dbám o to, je-li tomu tak. Konec konců, není-li pak to absurdní, že tu ve městě není jiného člověka, kterému byste mohl dát takovou otázku? A přece není nic jiného tak důležitého. Pokládají člověka za nemožného domýšlivce, když se zmíní o takové věci. Myslím, že se vám bude zdát, že mám jaksi nakvap, ale mohu vám říci, že se už leta tím rozčiluji, že tomu nemohu přijít na kloub — pravdě, totiž. Proč jsme vůbec tu, ať už kdesi je jakýsi Bůh nebo není. Vy se ovšem musíte stavět, jako byste věřil, že jest, ale chtěl bych zvědět, co si myslíte opravdu, a slibuji vám, že se to nerozšíří ani o krok dále. Ale nejvíce ze všeho si přeji zvědět, nemyslíte-li, že jsme všichni určeni, abychom byli svobodni, a proč býti svoboden je nejnesnadnější věcí ze všeho.“ „Musíte mi povědět jednu věc,“ řekl Ronder. „ Je podnět, který vás přiměl, abyste přišel ke mně, prostě povšechný, právě že vás zajímá otázka života, nebo je tu nějaká přímá krise, kterou máte rozřešit? Ptám se po tom,“ dodal usmívaje se vlídně, „poněvadž jsem zpozoroval, že se<noinclude>{{Uprostřed|216}}</noinclude> 3wi7w81aqxpp5szpjn4nflk9vxyog8e Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/223 250 99135 336847 2026-09-06T08:02:53Z Jean-Paul 8278 založení 336847 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>lidé obyčejně netrápí příliš usilovně otázkou života, leč když se musí rozhodnout, kterým směrem se mají na své cestě dát.“ Falk váhal; pak pravil mluvě zvolna: „Ano, je něco. Je to něco, co byste, myslím, pokládal za krisi v mém životě. Kupilo se to po měsíce — po léta, chcete-li. Ale nevím, proč bych vás tím měl trápit — do toho nikomu nic není, jen mně. Ačkoli nezapírám, že věci, které říkáte, mají snad na mne vliv. Víte, cítil jsem od první chvíle, kdy jsem se s vámi setkal, že budete mluvit pravdu, a mluvit pravdu zda se mi důležitější než cokoli na světě.“ „Ale nechci na vás působit slepě,“ pravil Ronder. „Nemáte práva žádat na mně, abych vám radil, když nevím, co to je, při čem vám mám radit.“ „Nuže tedy,“ řekl Falk, „je to prostě tohle —i že chci jít do Londýna a žít svým vlastním životem. Ale mám rád svého otce — bylo by všecko dosti snadné, kdybych neměl — a on se na věci nedívá tak jako já. Jsou také ještě jiné věci — všecko je velmi složité. Ale nechci vám vypravovat o svých vlastních věcech! Chci jen, abyste mi řekl, k čemu to všecko je, aspoň proč my tu jsme. Musil jste to všechno promyslit a dojít k nějakému výsledku. Vypadáte, jako byste byl došel.“ Ronder váhal. Přál si opravdu, aby se tohle nebylo stalo. Mohl poraziti Brandona, i kdyby se mu nedostalo této mimořádné zbraně. Nutkalo ho to, aby mladíka odbyl nějak vyhýbavě a tak ho propustil. Ale pohánělo ho pokušení, užiti moci vložené do jeho rukou, které v něm bylo vždy tak silné; mimo to, proč by nepověděl, co si myslil o životě? Bylo to dosti upřímné. Nestyděl se za to… „Nemohl bych vám radit proti přáním vašeho otce,“ pravil. „Mám vašeho otce velmi rád. Mám o něm nejvyšší mínění.“ Falk sebou nepokojně pohnul na židli. „Nemusíte mi radit proti němu,“ řekl; „nemůžete o něm mít vyšší mínění než já. Mám ho radši než kohokoli na světě; jinak bych vů-<noinclude>{{Uprostřed|217}}</noinclude> 8oi03oc84qs8kd4593fea0xldue70ye Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/224 250 99136 336848 2026-09-06T08:04:02Z Jean-Paul 8278 založení 336848 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>bec neváhal. A říkám vám, nežádám, abyste mi radil v mém zvláštním případě. Zajímá mě právě zvědět, věříte-li v Boha a myslíte-li, že život má nějaký význam. Jakmile jsem vás spatřil, řekl jsem si: To bych rád věděl, co on si myslí. To je vše.“ „Věřím ovšem v Boha,“ odpověděl Ronder. „Jinak bych nebyl knězem.“ „Je-li tedy Bůh,“ řekl Falk rychle, „proč nás sráží, proč nám působí, že cítíme, že musíme být svobodni, a pak zase, že cítíme, že je nespravedlivé, jsme-li svobodni, neboť jsme-li svobodni, ubližujeme lidem, které máme rádi? Žijeme pro sebe nebo pro jiné? Proč není snadněji vidět, co je správné?“ „Chcete-li vědět, co si myslím o životě,“ pravil Ronder, „je to právě to, že nesmíme brát sebe příliš vážně, že musíme pracovat co nejvíce o věci, kterou se zabýváme, a způsobovat co nejméně nesnází druhým.“ Falk kývl hlavou. „Ano, to je velmi prosté. Prominete-li, že to tak říkám, takhle mluví každý, aby zakryl to, co si opravdu myslí. To není to, co vy si opravdu myslíte. Buď jak buď, tohle nevysvětluje prostě vůbec nic. Je-li tohle všecko, co je v životě —“ „Neříkám, že to je všecko, co je v životě,“ přerušil ho mírně Ronder; „říkám jen, že to stačí pro počátek — myslím pro denní konání. Ale musíte svou mysl zbavit ilusí. Nečekejte, že za rohem bude věčně poesie a kouzla. Neoddávejte se snům o Utopiích — nepřijdou nikdy. Hleďte si svého denního zaměstnání.“ „To znamená dbát jen o bezpečí,“ pravil Falk. Ronder se zlehka zarděl. „Naprosto ne. Pouštějte se do každého nebezpečenství, myslíte-li, že na tom visí vaše štěstí. Posloužíte světu nejlépe, dosáhnete-li toho, čeho si přejete a budete-li s tím spokojen. Nespokojení a zklamaní to jsou, kteří věcí zanechávají.“ Falk se usmál. „Strkáte mi tu takovou filosofii, jaké bych se rád přidržel,“ pravil. „Nevěřím v ni ani na chvilku,<noinclude>{{Uprostřed|218}}</noinclude> l4n77jck3t3k6d5mztuynbw0oklg4na Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/225 250 99137 336849 2026-09-06T08:05:08Z Jean-Paul 8278 založení 336849 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>ani nevěřím, že to je to, co si opravdu myslíte, ale zdá se mi, že jsem ochoten, klamat sám sebe, povzbudíte-li mě dostatečně. Nepřeju si nikomu v ničem ublížit, ale musím dojít k nějakému závěru v otázce života a přidržet se ho tak pevně, abych už nikdy nemohl mít pochybnosti o některém způsobu jednání. Když jsem byl malým hochem, děsívala mě katedrála a ovládala mě také. Věřil jsem tenkrát ovšem v Boha a vkrádával jsem se tam a poslouchával jsem čekaje, že Ho uslyším promluvit. Ten náhrobek Černého biskupa se mi zdál místem, kde by asi nejspíše mohl být, a představoval jsem si někdy, že mluvil z nitra toho kamene. Ale myslím, že to byl starý biskup sám. Buď jak buď, rozhodl jsem dávno, že katedrála má svůj vlastní život docela oddělený od každého z nás. Má více nesmrtelnosti v jediném kameni své lodi než jí máme my ve všech svých tělech.“ „Nepokládejte tohle za příliš jisté,“ řekl Ronder. „Máme svou nesmrtelnost — malounký plamének, ale věřím, že nikdy nezhasne. Krása z něho vychází a trvá v něm. Zvětšujeme nebo zmenšujeme jej svým životem.“ „A přece jste,“ pravil horlivě Falk, „zrovna teď uváděl zásadu, která — prominete-li, že tak říkám — není ničím než sobectvím. Jak to srovnáváte s nesmrtelností?“ Ronder se zasmál. „Byly jen čtyři zásady hlásány v dějinách světa,“ odpověděl, „a všecky jsou snahami o něco. Jedna je snahou o nesobeckost. „Dítky, milujte se vespolek. Kdo chce zachrániti svou duši, ztratí ji.“ Druhá je opakem první — individualism. „Já jsem já. To je všecko, co vím, a budu vždy usilovati o své dobro, neboť to aspoň mohu pochopiti.“ Třetí je snažení po Bohu a mysticism. „Ani o mne nejde ani o bližního. Zanechávám světa, všech a všeho, abych našel Boha.“ A čtvrtá je snažení po kráse. „Krása je pravda, a pravda je krása.“ Každý člověk živý nebo mrtvý zvolil si jednu z těch čtyř nebo směs z nich. Řekl bych, že v každé z nich je něco, v lásce k bližnímu, individualismu, koření se Bohu, kráse. Ale na konec, když vše<noinclude>{{Uprostřed|219}}</noinclude> 52ryrvhz8pol4vk84qbbbgggp9bve1l Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/226 250 99138 336850 2026-09-06T08:06:05Z Jean-Paul 8278 založení 336850 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>je řečeno a učiněno, zůstáváme sebou samými. Musíme žiti svůj vlastní život a hledati svého vlastního cíle. Na konci všeho zůstáváme sami, z vlastní vůle, u sebe a pro sebe. Život je na konec samotářské putování k osamělé metě; klamme se, jak můžeme.“ Ronder se opřel dozadu na své židli přimhuřuje oči. Nic mu nepůsobilo takového potěšení jako vykládati své názory o životě vhodnému poslucháčstvu — a slovem vhodné mínil inteligentní poslucháčstvo, u něhož se mohl nadíti ohlasu. Byl rád pravdivý, kde se nevydával nebezpečenství, a ve společnosti, která mohla býti nebezpečná, spíše poslouchal než mluvil. Miloval skoro Falka, když se tak na něj díval, a viděl, jak na něj jeho slova působila. V tom, co řekl, Bůh ví, nebylo nic příliš původního, ale bylo to patrně to, co si mladík přál slyšeti. Vyskočil se své židle a pravil: „Máte pravdu. Máme žít svůj vlastní život. Věděl jsem to vždy. Až jim ukážu, co dovedu, vrátím se zase k nim. Miluji svého otce, víte, pane; tuším, že ho tu někteří lidé pokládají za nudného a domýšlivého, ale on je jako chlapec, víte vždy, na čem s ním jste. Nemá ani zdání o tom, co znamená klam. Hledí na katedrálu jako na svou myšlenku, skoro jako by ji byl vystavěl a to je ovšem nebezpečné. Jednoho krásného dne bude zasažen ranou a uvidí, že zašel příliš daleko, zrovna jako Černý biskup. Ale je skvostný člověk; nemyslím, že někdo ví, jak jsem na něho hrdý. A je mnohem lépe, abych šel svou cestou a vydělával si na živobytí, než abych se kolem něho potloukal a nic nedělal — není-li pravda?“ Při této přímé výzvě, při tom dychtivém pohledu, jejž Falk na něj upíral, cosi se pohnulo Ronderovi v hloubce nitra. Neměl by ještě nyní poraditi mladíkovi, aby zůstal? Jediné slovo mohlo zrovna v tu chvíli způsobiti mnoho. Falk mu důvěřoval. Byl jediným člověkem v Polchesteru, ke kterému mladík snad přišel. Po letech hleděl zpět na tuto chvíli, viděl ji vyhraněnou v paměti, viděl knihy narovnané<noinclude>{{Uprostřed|220}}</noinclude> 1jle56j2r512ma4jgrg9mnquy4qt6ci Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/227 250 99139 336851 2026-09-06T08:07:27Z Jean-Paul 8278 založení 336851 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>v řadách nad sebou, jak lesknouce se shlížejí na něj, viděl modrou záclonu a slyšel praskající oheň… byla to snad kříse zrovna tak pro něho jako pro Falka. Přistoupil k mladíkovi a položil mu ruce na ramena. „Ano,“ pravil, „myslím, že je pro vás lépe, abyste šel.“ „A co s Bohem a s krásou?“ ptal se Falk pohleděv na chvíli upřeně Ronderovi do očí, usmál se plaše a pak se obrátil. „Je to dlouhé hledání, že ano? Ale dokud tu něco je za životem, a vím, že jest, stojí to za hledání.“ Podíval se velmi pozorně na Rondera, jakoby čekal, že mu zase přisvědčí. Ale neřekl nic. Falk šel ke dveřím. „Musím jít. Ukážu jim, že jsem si počínal správně, že jsem šel svou vlastní cestou. Chci, aby otec byl na mne hrdý. Otřese jím to na chvíli, ale brzo uvidí. Myslím, že budete potěšen, pane,“ pravil, obrátiv se náhle a podávaje mu ruku, „řeknu-li vám, že tato malá rozmluva znamenala pro mne velmi mnoho. Pomohla mi přímo, abych se rozhodl.“ Když odešel, seděl Ronder chvíli ve svém křesle bez pohnutí; pak vyskočil, šel k polici s knihami a vyhledal knihu. Než si zase sedl, řekl nahlas, jakoby odpovídal někomu, kdo ho obviňoval: „Buď jak buď, neřekl jsem mu nic.“ Od chvíle, kdy Falk vyšel od Rondera, rozhodl se, a teď, když byl rozhodnut, chtěl jednati tak rychle, jak bylo možno. A hned nato promluvilo k němu město, tak naléhavě a tak pronikavě, že byl jat překvapením. Prožil zde většinu svého života a do té chvíle nikdy město neviděl, ale každý krok, jejž učinil, přicházel mu pak neodbytně na mysl. Učinil své plány rozhodně, neodvolatelně, ale viděl, že prodlévá u dveří a oken, nahlíží přes zdí, že se sklání s mostu vedoucího přes Poi, čekaje znenadání, jako by mu mělo přijíti nějaké poselství. Město v těch dnech hučelo životem. Květnové počasí bylo lahodné, nebe bylo něžně modré, vály chladné vánky a malé bílé mráčky jako nadmuté podušky na jehly plynuly líně s místa na místo. Zahrady oslňovaly svými květy, tráv-<noinclude>{{Uprostřed|221}}</noinclude> hvj46ufm0n7lwvusbh33rarbmhkxfmb Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/228 250 99140 336852 2026-09-06T08:08:27Z Jean-Paul 8278 založení 336852 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>ník u katedrály se leskl jako sklo a každá klika a každé klepadlo na dveřích se třpytily na slunci. Město hučelo blížícím se jubileem. Zdálo se, jako by se samo také účastnilo příprav, staré domy se na sebe usmívaly zaslechše, co se chystá, a ptáci, kterých bylo veliké množství, létali se zdi na zeď, ze zahrady do zahrady, od komína ke komínu se vzrušujícími novinami, které sebrali. Každý krám na High Street se zdál šeptati Falkovi, když šel mimo: „Zajisté nás neopustíš: Můžeme ti nabídnout tak rozkošné věci. Nikdy za celý život jsme nebyly tak veselé, jak budeme nyní.“ Zdálo se mu, že i lidé ve městě jsou k němu laskavější, než byli kdy předtím. Snad nebyli nikdy příliš laskaví k němu, hledíce na něj s rozhodnou nelibostí, i dokud byl malým chlapcem, poněvadž si počínal po svém a jim ukazoval, že nedbá o to, co si o něm myslí. Teď najednou k němu přistupovali. Paní Combermereová, obklopena psy, zastavila ho na High Street a hlubokým basovým hlasem se ho ptala, proč tomu je tak dlouho, co ji nenavštívil, a poklepala mu na rameno svou těžkou rukou v rukavici. Ta pošetilá ženská, Julie Prestonová, setkala se s ním v Bennettově knihkupectví a prosila ho, aby jí pomohl vybrati knihu básní pro přítelkyni. „Něco, co by bylo zároveň pravdivé i krásné, pane Brandone,“ pravila. „Je tak málo skutečné krásy v našem životě, nemyslíte?“ Malá Betty Callenderová ho zadržela v Orange Street a štěbetala mu o svém malování, a okázalý Bentinck-Major stál na tom, aby s ním šel do konservativního klubu, kde se setkal se starým McKenziem a s ještě starším Forresterem a musil poslouchati výklady o jejich výkonech při golfu. Snad to bylo prostě tím, že všichni ve městě byli jubilejním vzrušením bez sebe a u vytržení — pro Falka však to bylo těžké. Ale nebylo to nic proti tomu, jak doma vše bylo těžké. V poslední chvíli, kdy bylo pozdě něco měniti,<noinclude>{{Uprostřed|222}}</noinclude> 6npi375et6ataiiecdzrn6ufv7a8msh Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/229 250 99141 336853 2026-09-06T08:09:22Z Jean-Paul 8278 založení 336853 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>zdálo se, že tam každý pokoj, každý starý kus nábytku k němu volá nějakým zvláštním právem. Deset let měl touž ložnici, starý pokoj s nízkým stropem, s podivnými vybouleninami na stěnách, s nakloněným krbem a šikmou podlahou. Po léta měl na stěnách čaloun s věčně se opakujícím obrazem kostelní věže, zasněžené hory a velikého karmínového Čermáka. Čermák byl vybledlý a zasněžená hora špinavě žlutá. Na stěnách byly skupiny ze školy a z Oxfordu a vedle dveří skříň na knihy s jeho starými odměnami školními, dobrodružnými povídkami Hentyho a řadou románů Waltera Scotta v tmavočervených deskách s nalepenými papírovými štítky. Nejtěžší ze všeho bylo odtrhnouti se od pohledu z okna, odkud bylo viděti katedrálu a trávník před ní. To okno bylo spojeno se všemi příhodami jeho dětství. Vykláněl se z něho, když mu bylo špatně od toho, že se přejedl, chodíval tam, když měl oči plné horkých, odbojných slz po nějakém výstupu s otcem, byl unesen radostí dívaje se z něho první den po návratu ze školy, vyhazoval tím oknem věci na hlavy cizích lidí, nic netušících, chodil tam v podivných náladách poetických a romantických a pozoroval, jak měsíc pluje nad věžemi katedrály jako miska z tepaného zlata bez lesku, sedal za tím oknem poslouchaje varhany, ozývající se jako spoutaný obr, prosící tlumeným hlasem, aby byl vysvobozen z šerých zdí jej svírajících, hleděl tím oknem jednou v tichý, zlatý večer po schůzce s Annou, když se hvězdy třpytily jako stříbrné knoflíky na nebi; přistoupil k němu a díval se smutně přes trávník, teď když se chystal dáti tomu všemu navždy s Bohem. Byl zarmoucen, ale rozhodnut, a zdálo se mu podivné, že po měsících nerozhodnosti je jeho mysl nyní tak pevná a klidná. Zdálo se dokonce, že prorocky věští budoucnost. Co ho tak ubezpečilo, nevěděl, ale pro sebe věděl, že činí správný krok. Pro sebe a pro Annu — na ostatní, co bylo mimo, zdálo se, že se snášel mrak zahalující vše, co nechával za sebou. Nemohl říci, jak to ví, ale cítil, jako by unikal z města Pol-<noinclude>{{Uprostřed|223}}</noinclude> prbd55z2f8subq7patxil9o0qohljyb Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/230 250 99142 336854 2026-09-06T08:10:27Z Jean-Paul 8278 založení 336854 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>chesteru a jako by byl na svém útěku hnán silami příliš mocnými, než aby jim odolal. Měl představu, když vyhlédl z okna, že také katedrála si toho je vědoma a že jsouc věčná, opodál očekává neodvratné hodiny. Umluvil hned s Annou své poslední přípravné kroky a jeho smíření s otcem proto bylo ironické. Jeho pravé city byly při tom tak vzrušeny, že nemohl s rozmyslem uvažovat o své blížící se zradě; přesto však nepomýšlel ani na chvilku, že by od ní upustil. Bylo, jako by dvě osoby v něm byly v činnosti, jedna, stará, náležející městu, jeho otci, jeho vlastnímu mládí, a druhá, nová, náležející Anně, budoucnosti, ctižádosti, vyzývání života samého. Každou hodinou ustupovala od něho první, vzpouzejíc se, podněcujíc druhé já svým ústupem, ale nezadržitelně ustupujíc, aby se nikdy, nikdy nevrátila. Přišel pozdě odpoledne do pracovny a našel otce stojícího nahoře na malém žebříku a narovnávajícího „Kristův vjezd do Jerusalema“, dosti vybledlou kopii obrazu Benjamina Haydona, která Falka rozčilovala od časného mládí jakousi lživou divadelností, která v ní byla. Falk se zastavil u dveří, jsa jat náhlým obdivem k svému otci. Byl svlečen z kabátu a když se nahnul kupředu, aby upravil provázek, vynikla velikolepě síla a souměrnost jeho těla. Silné, svalnaté nohy tisknoucí se k napjatému černému suknu kalhot, pěkná oblá stehna, široká záda, na nichž skoro pukala lesklá látka vesty, krásný krk a kulatá kučeravá hlava, to vše popíralo stáří a úpadek. Snad trochu tloustl, krk byl trochu silný pro límec, ale souměrnost, energie a síla postavy náležela muži tak mladému, jako byl Falk sám… Uslyšev, že se zavřely dveře, obrátil se a vráskami rozbrázděné čelo a ústa trochu zvadlá prozradila jeho věk, ale Falkovi měl zůstati v paměti ten první obraz po celý ostatní život se zvláštní trpkostí a hlubokým, vroucím dojmem. Nesetkali se od své srážky samotni; jejich britský odpor k jakémukoli výstupu zakazoval nejmenší zmínku o něm.<noinclude>{{Uprostřed|224}}</noinclude> lorvn0ovvzsuv63ne69gc9xv8fkjapw Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/231 250 99143 336855 2026-09-06T08:11:29Z Jean-Paul 8278 založení 336855 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Brandon slezl se svého žebříku a přistoupil s úsměvem ke svému synovi. Ve svých šťastných dobách, kdy byl spokojen se sebou a se světem, měl důvěřivou veselost dítěte; byl nyní klidný. Vzal Falka pod paží a přitáhl ho ke stolu u okna. „Měl jsem bolení hlavy,“ řekl spíše jako by si dítě stěžovalo starší osobě, „po celé dva dni, a teď mě to najednou přešlo. Nebolívala mě nikdy hlava. Ale býval jsem v poslední době podrážděn některým tím bláznovstvím, které se tu dělo. Matce nic neříkej; nepověděl jsem jí ani slova; ale copak ty děláš, když tě bolí hlava?“ „Nemyslím, že mě kdy bolí hlava,“ odpověděl Falk. „Nebudu do sebe cpát ty jejich léky a takové věci. Jakživ jsem neužíval léku, když jsem měl dosti síly zabránit, aby mi ho nedávali, a nezačnu teď brát léky.“ „Otče,“ pravil Falk vážně, „nedopouštějte, abyste se tak snadno rozčiloval. Nerozčilovával jste se tak dříve. Každému se zdá. že věci se někdy daří špatně. Neprospívá vám, když dopouštíte, aby vás to trápilo. Všecko je v pořádku a bude v pořádku.“ (Jakým pokrytcem se cítil, když tohle říkal!) „Víte, že každý zde má o vás nejvyšší mínění. Neberte věci příliš vážně. Brandon přikývl. „Máš docela pravdu, Falku. Je to od tebe velmi rozumné, že se o tom zmiňuješ, hochu. Dříve jsem se tak snadno nerozzlobil jako teď. Musím se lépe ovládat. Ale když několik tlachavých hlupáků začne žvanit o věcech, kterým rozumějí asi jako —“ „Ano, vím,“ řekl Falk, položiv ruku na rámě otcovo. „Ale nechte je mluvit. Poznají brzo svou úroveň.“ „Ano, a pak tu je tvá matka,“ mluvil Brandon dále. „Mám starost o ni. Pozoroval jsi něco zvláštního na ní v posledních několika nedělích?“ Že se otec trápil pro matku, to bylo jistě hodně překvapující! Jistě to bylo po prvé za všecka ta léta, že Brandon o ní mluvil. {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|225}}</noinclude> o7ktdctiooezj3da6s4c0yhd9loy0ov Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/232 250 99144 336856 2026-09-06T08:12:36Z Jean-Paul 8278 založení 336856 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>„Na matce? Ne; ve kterémpak směru?“ „Není sama sebou. Není šťastna. Souží se pro něco.“ „Vy se soužíte, otče,“ řekl Falk, „to je to. Ona je docela táž. Vy sám si všecko příliš připouštíte. Matce je docela dobře.“ A cožpak nevěděl ve svém nejtajnějším nitru, že jí není dobře? Brandon zavrtěl hlavou. „Můžeš mít pravdu, ale přece —“ Falk pravil zvolna: „Otče, co byste tomu říkal, kdybych šel do Londýna?“ To se silně blížilo věci, pro kterou se nedávno srazili. „Kdy? Proč?“ „Ó, hned — zjednat si nějaké zaměstnání.“ „Ne, teď ne. Až přejde léto, můžeme o tom mluvit.“ Mluvil s největší rozhodností, jak s Falkem mluvil vždy, jako by mu bylo pět let a jako by ovšem nemohl nic vědět o světě. „Ale, otče — nemyslíte, že mi to neprospívá, když se tu potloukám a nic nedělám?“ Brandon vstal, přešel k žebříčku, váhal chvilku a pak vylezl nahoru. „Mám ten obraz dvacet let,“ řekl, „a ještě nikdy nevisel rovně.“ „Ne, ale otče,“ pravil Falk, přešed k němu, „jsem teď mužem, nejsem už hochem. Nemohu se déle tak potloukat — opravdu, nemohu.“ „Promluvíme si o tom na podzim,“ řekl Brandon, bruče si „Vpřed, křesťanští vojíni“, jak činíval vždy, trochu falešně. „Musím si vydělat na živobytí sám, není-li pravda?“ řekl Falk. „Tak!“ řekl Brandon, odkloniv se trochu, takže by málem byl pozbyl rovnováhy. „Takhle to je lépe. Ale nezůstane to tak ani pět minut. Nikdy to nezůstává.“ Slezl zase, v obličeji narůžovělý námahou. „Přenecháš to mně, Falku,“ pravil, přikývnuv hlavou. „Mám plány pro tebe.“ {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|226}}</noinclude> h1neto5zffwmv2lab9o76zfjvsfp4b6 Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/233 250 99145 336857 2026-09-06T08:17:03Z Jean-Paul 8278 založení 336857 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Náhle si Falk uvědomil protivu mezi Ronderem a svým otcem. Jeho otec! Jaké dítě! Jak bez pomoci proti onomu! Puzen jsa nejpodivnější směsí něžnosti, lítosti, soucitu, učinil, co by mu jakživo ani ve snu nebylo napadlo, že to udělá, a byl by umřel hanbou, že to udělal, kdyby byl býval při tom někdo jiný — položil ruce otci na ramena a zlehka ho políbil na tvář. Zasmál se, když to udělal, aby přemohl své rozpaky. „Nepokládám se za vázána, víte, otče,“ řekl. „Odejdu, kdy se mi právě bude chtít.“ Ale Brandon byl příliš zmaten synovým počínáním, aby ta slova slyšel. Cítil podivné, náramně hloupé nutkání, aby syna objal; aby se úplně vyhnul nebezpečenství, ustoupil zpět k oknu, bruče si „Vpřed, křesťanští vojíni“. Podíval se ven na trávník. „Zase jsou dva z těch hochů zpěváků na trávě,“ řekl. „Nepřidrží-li je Ryle lépe k pořádku, povím mu, co si o něm myslím. Pořád slibuje a nikdy nic neudělá.“ Poslední rozmluva mezi čtyřma očima za jejich života byla u konce. {{Vspace}} Udělal si plány, jak všecko provede. Rozhodl se, že v den útěku půjde pěšky na stanici Salis Coombe, kamž byly asi dvě míle; tam se k němu přidá Anna, jejíž teta bydlila nedaleko а k níž se mohla odebrati na návštěvu večer předtím. Stihnou osobní vlak, odjíždějící ve čtyři hodiny do Drymouthu a přijdou k rychlíku, který přijíždí o půlnoci do Londýna. Půjde k příteli, s nímž se zná z Oxfordu a který bydlí v St. John’s Wood, a dá se s Annou co nejdříve oddati. Nade vše jiné chtěl, aby se sňatek vykonal rychle; jakmile to bude vykonáno, je Anniným ochráncem, dokud ho bude potřebovati. Bude míti volnost, jakou si bude přát, ale bude mít někoho, k němuž bude moci jíti, někoho, kdo se může zákonitě o ni starat a kdo přihlédne, aby se jí něco nestalo. Čeho se bál nejvíce, bylo to, aby ji nestihlo něco zlého proto, že ji má rád; cítil, že by ji mohl nechat odejít navždy<noinclude>{{Uprostřed|227}}</noinclude> m3sfe9lgjridijigl8j9qpom07g9czy Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/234 250 99146 336858 2026-09-06T08:18:23Z Jean-Paul 8278 založení 336858 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>hned první den po svatbě, jen kdyby věděl, že se jí neublíží. Jistá vyzývavá odvaha, která v ní byla, spojená s její nevědomostí a prostotou, působila, že její ochrana byla první věcí v jeho životě. Pokud se týče živobytí, byl jeho oxfordský přítel účasten všelijakých literárních projektů, maje trochu vlastních peněz a mnoho sebedůvěry a ctižádosti. On a Falk vydávali již v Oxfordě spolu malý list, a Pálkovi bylo slíbeno nějaké zaměstnání jako korektora u jednoho z mladších nakladatelství. V pozdějších létech hleděl na to zpět s úžasem, že se odvážil velikého londýnského útoku s tak nepatrnou zásobou válečných potřeb — ale nyní, když v Polchesteru hleděl do budoucnosti, zdála se mu otázka, z čeho bude živ, nejmenším z jeho problémů. Snad cosi vášnivě demokratického v něm toužilo nejsilněji ze všeho po chvíli, kdy bude moci veřejně prohlásiti své vzdorné opovrhování kastovnictvím. Mínil vydati se na cestu prostě, jak byl; mohli jeho věci poslati za ním. Oddával-li se nějakým představám, zobrazujícím barvitě budoucnost, viděl se snad, jak se asi tak po roce vrací do Polchesteru jako vydavatel nejpozoruhodnějšího z nových londýnských časopisů, jak jej otec přijímá s nadšením a jak i Annu připouštějí do rodiny, schvalujíce sňatek. Ovšem nemohli se tam vracet, aby tam žili… bude to jen návštěva… Když tak najednou viděl Annu s otcem tváří v tvář, to vidění se rozplynulo; ne, to byl konec starého života. Musil se proti tomu postavit, opříti se rameny, otužiti své srdce proti tomu… Ta poslední přesnídávka byla nejdivnějším stolováním, které kdy zažil. Tak podivná, poněvadž byla tak obyčejná — tak všední! Pečené kuře a jablečný dort; matka seděla na konci stolu, dohlížejíc, jak dohlížela tolik let, aby všechno bylo v pořádku, se svou drobnou, bezvýraznou tváří, s ústy připravenými dáti správnou odpověď na správné otázky, s očima zastřenýma… Jeho mysl zalétla zpět k tomu podivnému rozhovoru v temném pokoji u stolu ozářeného svíčkou. Byla ten večer hysterická, přemožena únavou, nevěděla, co mlu-<noinclude>{{Uprostřed|228}}</noinclude> jn1zbjqfsunngzcobt1omszml7q3d1q Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/235 250 99147 336859 2026-09-06T08:19:20Z Jean-Paul 8278 založení 336859 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>vila. Teď nemohla opustit otce, teď, kdy on odcházel. Jeho útěk to rozhodl. „Co budeš dělat dnes odpoledne, Falku?“ „Pročpak, matko?“ „Byla bych to jen ráda věděla. Mám jít na děkanství ve věci jubilejního komitétu. Myslila jsem, že bys tam mohl jít se mnou. Asi ve čtyři.“ „Nevím, budu-li v tu dobu zpět, matko; jdu do Salis Coombe navštívit kamaráda.“ Viděl Janu, vypadající tak pěkně, sedící naproti němu. Jak v poslední době vyrostla! Její účes působil, že se skoro zdála ženou. Ale jaké dítě bylo v těch šatech pro dospělou s vysokými, nadmutými rukávy, s dětskou tváří, smějící se na něho nad vysokým, tuhým límečkem; ale pěkné šaty to přece byly, ta tmavomodrá látka s bílými pruhy… Pročpak si Jany nikdy nevšímal? Neznamenala pro něho nikdy nic. Nyní, když odcházel, zdálo se mu najednou, že mu mohla býti družkou po všecka ta léta. Byla to dobrá dívka, vlídná, dobromyslná, veselá. Také ona mluvila o jubileu — o nějakém komitétu, v němž byla, a o nějakých praporech, které tam dělaly. Jak vzrušující bylo pro ně všechny jubileum a jak bezvýznamné pro něho! Mluvila o nějaké knize, „…ta nová ženská v knihovně je tak roztomilá. Dala mi ji hned. Jsou to The Massarenes, matko, od Ouidy. Děvčata říkají, že to je pěkné.“ „Slyšela jsem o tom, má milá. Paní Sampsonová o tom mluvila. Říká, že to vůbec není pěkná kniha. Nemyslím, že by to otec viděl rád, kdybys ji čtla.“ „Ö, nenamítáte nic proti tomu, otče, či ano?“ „Co to je?“ Archidiakon byl v dobré náladě. Jedl rád jablečný dort. „The Massarenes od Ouidy.“ „Bezcenné romány! Pročpak vy děvčata nečítáte nikdy nic jiného než romány?“ a tak dále. Malé porcelánové hodiny s modrým mandarínem na římse<noinclude>{{Uprostřed|229}}</noinclude> s0mrb0xq0ydhmvu6dtzbf2dk9rgnthk Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/236 250 99148 336860 2026-09-06T08:20:19Z Jean-Paul 8278 založení 336860 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>krbu odbily půl třetí. Musel jíti. Rozhlédl se naposled po pokoji, jako by si všecko usilovně vrýval do paměti — odřené, pohodlné židle, Landseerovu „Důstojnost a nestoudnost“, teplý, modrý koberec, kulatou, stříbrnou nádobu na suchary na kredenci. „No, musím se vydat na cestu.“ „Vrátíš se k obědu, milý Falku, že? Bude dnes večer brzo. Ve čtvrt na sedm. Otec má schůzi.“ Pohlédl na ně na všecky. Otec seděl opřen dozadu na své židli, spokojený člověk. „Ano, vrátím se,“ řekl a vyšel. Zdálo se mu neuvěřitelné, že odchod je tak prostý. Když činíte nejvážnější krok v životě, měli by věru býti draci v cestě! Zde nebylo draků. Když kráčel dolů po High Street, lidé se na něj usmívali a kynuli rukama. Město se třpytilo v odpoledním slunci. Byl den trhu a staré prodavačky ovoce pod zeleným deštníkem, hračkář s automatickými opičkami, stánky s květinami, zelináři, ti všichni tu byli; uprostřed náměstí byli v ohradě vepři a ovce. Psi štěkali, zavalití sedláci v kordových kalhotách obcházeli hádajíce se a plivajíce, a najednou ozvaly se nad vším tím hlukem a tou vřavou zvonky na katedrále. Přidal tedy do kroku, kráčeje po Orange Street kolem kostela a pomníku na návrší, mezi živými ploty obalenými květy, až zahnul na drymouthskou silnici. Každým krokem, jejž učinil, budil vzpomínky z dětství. Došel k sloupu s označením cesty do Drymouthu, do Clinton St. Mary, do Polchesteru. To byl mezník, až kam chodíval na svých procházkách s chůvou. Dále než sem nechtěla chůva, tlustá, funící žena, nikdy jíti. Věděl, že kousek dále je les Rocket Wood, místo, které měl rád od té doby, kdy tam zajeli v dvoukolovém krytém kočáře na piknik, a kdy to místo uviděl zlatě kropenaté pod sosnami, tlustě pokryté mechem a žluté petrklíči. Co bojů měl proto s chůvou! Držíval se pevně sloupu, křiče, že půjde dále do lesa, a ona ho na konec vždy zdvihla a nesla zpět po silnici. {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|230}}</noinclude> is4lpk8ng3bns8vz5nrxnzk4427usfq Stránka:Walpole, Hugh – Katedrála.pdf/237 250 99149 336861 2026-09-06T08:20:55Z Jean-Paul 8278 založení 336861 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="1" user="Jean-Paul" /></noinclude>Šel nyní dále do lesa a viděl, že je zase kropenatý zlatém, ačkoli bylo příliš pozdě pro petrklíče. Les byl docela tichý a temný, s pruhy purpurového světla, které pronikalo prolamovanou modří a temnými stíny listí. Vše mlčelo a nebylo živého tvora — kromě váhavého hopkování některého ptáka mezi šiškami. Prošel lesem a vyšel na občinu. Tam bylo pěkně cítit moře — pravou glebeshirskou vůni, svěží a slanou, vůni rožce a západních větrů. Na nejvyšším místě občiny se zastavil a podíval se zpět. Věděl, že odtud bylo naposled viděti katedrálu. Často sem chodíval ve svých školních prázdninách, aby užil toho pohledu. Měl jej teď v plné kráse. Když byl chlapcem, zdávalo se mu, že katedrála je jako obr, ležící za návrším a opírající svou tvář o svah. Tak vypadala nyní, její věže byly jako uši, veliké, západní okno svítilo jako ohromné oko nad sklánějícím se krajem, ošlehávaným větrem. Slunce ji ozařovalo a šedé, perlově zbarvené věže tyčily se k nebi. Mocně hleděla rozlehlou prostorou slatiny, dívajíc se dále a mimo nepatrné tělo Pálkovo do jakési ohromné dálky, zastřena jsouc svým vlastním velikým snem, bezpečná ve svých mohutných vzpomínkách, zabrána do svých tajných záměrů. Byla lhostejná k člověku, stála pevně na své skále, skrývajíc ve svém nitru odpověď na všecky otázky, které trápily život lidí — a přece si snad byla vědoma nesmrtelnosti člověka, opovrhujíc jím, že jí tak nepatrně užívá — ale obdivujíc se mu také pro houževnatost jeho odvahy a věčné ožívání jeho naděje. Falk, který byl už jen černou tečkou, odrážející se od oblouku nebes a záhybu temné země, zmizel s obzoru.<noinclude>{{Uprostřed|231}}</noinclude> 57l7o3fygtwovybtkl3zrrwd3r83y23 Encyklopedie Britannica 1911/Aix-la-Chapelle 0 99150 336862 2026-09-06T11:17:11Z Lenka64 2855 n 336862 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST= Aix-la-Chapelle |PŘEDCHOZÍ= Aix |DALŠÍ= Aix-la-Chapelle, Congresses of }} {{Textinfo |TITULEK= Aix-la-Chapelle |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |ZDROJ= Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO = |LICENCE = PD origin |LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 |WIKIPEDIA-HESLO = Cáchy }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Aix-la-Chapelle}}''' (něm. ''Aachen'', holandsky ''Aken''), město a lázně v Německu v království Prusko, ležící v příjemném údolí, 44 mil západně od Kolína nad Rýnem a přiléhající k belgickým a nizozemským hranicím, k nimž sahají jeho obecní hranice. Počet obyvatel (1885) 95 725; (1905) včetně Burtscheidu 143 906. Jeho poloha v centru přímého železničního spojení s Kolínem nad Rýnem a Düsseldorfem na východě a s Lutychem-Bruselem a Maestrichtem-Antverpami na západě, podpořila jeho vzestup k jednomu z nejvice prosperujících obchodních měst Německa. Město se skládá ze starého vnitřního města, jehož bývalé hradby byly přeměněny na promenády, a novějšího vnějšího města a předměstí. Ze starobylých bran se dochovaly pouze dvě, Ponttor na severozápadě a Marschiertor na jihu. Jeho celkový vzhled je spíše prostorné moderní město než středověké město plné historických asociací. Z řady budov v centru, které jsou nápadné z dálky, si zaslouží zvláštní pozornost radnice (Rathaus) a katedrála. První z nich, stojící na jižní straně náměstí, je gotická stavba postavená v letech 1353–1370 na troskách paláce Karla Velikého. Nachází se v ní velkolepý korunovační sál císařů (43 x 61 stop), v němž po korunovačním obřadu v katedrále mělo hostinu třicet pět německých králů a jedenáct královen. Dvě starobylé věže, Granusturm na západě a Glockenturm na východě, které obě z velké části tvořily součást karolínského paláce, byly téměř zničeny požárem, kterým byla radnice v roce 1883 vážně poškozena. Jejich obnova byla dokončena v roce 1902. Za radnicí se nachází Grashaus, v němž údajně sídlil římský král Richard z Cornwallu. Byl restaurován v roce 1889, aby se do něj vešel městský archiv. Katedrála má velký historický a architektonický význam. Kromě věže, která byla přestavěna v roce 1884, se skládá ze dvou částí odlišného stylu a data. Starší část, ''capella in palatio'', osmiboká budova zakončená kupolí, byla navržena podle vzoru San Vitale v Ravenně Udem z Met, její stavba byla zahájena pod záštitou Karla Velikého v roce 796 a vysvěcena papežem Lvem III. v roce 805. Poté, co byla téměř kompletně zničena normanskými nájezdníky, byla v roce 983 císařem Ottou III. vystavěna v původní podobě. V prvním patře je obklopena šestnáctibokou galerií (Hochmünster) zdobenou starožitnými mramorovými a žulovými sloupy různých velikostí, které Karel Veliký nechal přivést z Říma, Ravenny a Trevíru. Tyto byly Napoleonem převezeny do Paříže, ale po míru v roce 1815 byly obnoveny na původní místo. Mozaika znázorňující Krista obklopeného „čtyřadvaceti starci“, která původně lemovala kopuli, do 19. století téměř úplně zanikla, ale v roce 1882 byla obnovena podle kopie z 17. století. Zajímavé jsou také nádherné západní dveře, odlité z bronzu místními dělníky v roce 804. Pod kopulí se podle tradice nacházela hrobka Karla Velikého, která byla otevřena Ottou III. v roce 1000 a tělo císaře vyzvednuto a vystaveno sedící na mramorové židli oděné v bílém korunovačním rouchu. Tato židle, nyní umístěná v zmíněné galerii, byla po staletí používána při císařských korunovačních obřadech. Místo hrobky je označeno kamennou deskou s nápisem ''Carlo Magno'' a nad ní visí slavný bronzový lustr darovaný císařem Fridrichem I. (Barbarossou) v roce 1168. Kosti Karla Velikého jsou uloženy v zdobené schránce v Uherské kapli, která leží severně od osmiúhelníku. Rakev byla otevřena v roce 1906 na popud císaře Viléma II. a drapérie obklopující tělo byly dočasně převezeny do Berlína, aby se zde mohla vyrobit podobná látka. Gotický chór, tvořící modernější část katedrály, byl přidán v druhé polovině 14. a na začátku 15. století a je zde hrobka císaře Oty III. Katedrála vlastní mnoho relikvií, z nichž ty posvátnější jsou vystavovány pouze jednou za sedm let, kdy přitahují velké davy věřících. Z dalších třiceti tří kostelů ve městě jsou pozoruhodné kostel sv. Foillana (založený ve 12. století, ale dvakrát přestavěný, v 15. a 17. století, a restaurovaný v roce 1883) a kostel sv. Pavla s krásnými vitrážovými okny. Kromě již zmíněných se v Aix-la-Chapelle nachází několik krásných světských budov: muzeum Suermondt, které kromě jiných exponátů obsahuje i krásnou sbírku obrazů raných německých, nizozemských a vlámských mistrů, darovaných městu Bartholomäusem Suermondtem (zemřel 1887); veřejná knihovna; divadlo; pošta; a krásné nové hlavní vlakové nádraží. Mezi školami lze zmínit nádherně vybavenou Rýnsko-vestfálskou polytechnickou školu (postavenou v letech 1865–1870) a školu hornictví a elektrifikace, založenou v roce 1897. Nachází se zde mnoho pěkných ulic a náměstí a několik hezkých veřejných památek, mezi nimiž je nejdůležitější kašna na náměstí, zakončená sochou Karla Velikého, bronzová jezdecká socha císaře Viléma I. tváří tvář k divadli, Kriegerdenkmal (památník padlým ve válce v roce 1870) a Kongress-Denkmal, mramorový sál v antickém stylu postavený v roce 1844 na Adalberts-Steinweg na památku slavného kongresu v roce 1818 (viz níže). Z náměstí je hlavním náměstí Friedricha Wilhelma, na kterém se nachází Elisenbrunnen s kolonádou a zahradou, hlavní středisko návštěvníků, užívajících lázně a prameny. Horké sirné prameny v Aix-la-Chapelle byly známé už Římanům a po staletí měly věhlas jako vhodné pro léčbu revmatismu, dny a skrofulózních onemocnění. Celkem jich je šest, z nichž hlavní je Kaiserquelle s teplotou 136 °F. V sousedním Burtscheidu (v roce 1897 připojeném k Aix-la-Chapelle) se nacházejí také prameny s mnohem vyšší teplotou a toto předměstí, které má také lázeňskou zahradu (Lurgarten), je v sezóně hojně navštěvováno. Co se týče obchodu a průmyslu, Aix-la-Chapelle zaujímá významné postavení. Významná je jeho výroba látek a hedvábí a díky otevření rozsáhlých uhelných polí v okrese se zde provozuje téměř každé odvětví železářského průmyslu. Nachází se zde několik velkých pivovarů a chemických manufaktur a hodně se zde obchoduje s obilovinami, kůží, dřevem a vínem. Je také důležitým bankovním centrem a má několik renomovaných pojišťoven. Krajina bezprostředně obklopující Aix-la-Chapelle nabízí mnoho atraktivních míst. Z Lousbergu a Salvatorbergu na severu, přičemž Salvatorberg korunuje kaple, se otevírají nádherné výhledy na město; zatímco 2 míle západně se na kopcích táhne Stadtwald, les s okouzlujícími pěšinami a cestami. ''Historie''. – Aix-la-Chapelle je římské Aquisgranum, pojmenované po Apollónovi Granovi, který byl uctíván v souvislosti s horkými prameny. Již v roce 765 n. l. zde měl král Pipin „palác“, ve kterém se pravděpodobně narodil Karel Veliký. Velikost Aix byla dána právě díky tomuto druhému, který mezi lety 777 a 786 postavil nádherný palác na místě paláce svého otce, povýšil místo na druhé nejvýznamnější město říše a na čas z něj udělal centrum západní kultury a vzdělanosti. Od korunovace Ludvíka Zbožného v roce 813 až do korunovace Ferdinanda I. v roce 1531 se v Aix konaly svatby německých králů a bylo zde korunováno až třicet dva císařů a králů. V roce 851 a znovu v roce 882 bylo místo zpustošeno seveřany při jejich nájezdech proti toku Rýnu. Až koncem 12. století (1172–1176) však bylo město obehnáno hradbami na příkaz císaře Fridricha I., kterému (v roce 1166) a jeho vnukovi Fridrichu II. (v roce 1215) vděčilo za svá první důležitá občanská práva. Ta byla v roce 1250 dále rozšířena proticaesarským Vilémem Holandským, který se po dlouhém obléhání v roce 1248 stal pánem města a císařských regálií. Svobody měšťanů však byly stále omezeny přítomností královského ''advocatus'' (''Vogt'') a správce. V roce 1300 byl dokončen vnější prstenec hradeb, přičemž dřívější obvod byl vyznačen hranicí Altstadtu (starého města). Ve 14. století hrálo Aix, nyní svobodné město Svaté říše římské, významnou roli, zejména v lize, která mezi lety 1351 a 1387 udržovala mír mezi Másou a Rýnem. V roce 1450 vedlo povstání k přijetí cechů k podílu na městské správě. V 16. století začalo Aix upadat na významu a prosperitě. Leželo příliš blízko francouzských hranic, než aby bylo bezpečné, a příliš vzdálené od středu Německa, než aby bylo vhodné jako hlavní město; a v roce 1562 se ve Frankfurtu nad Mohanem konala volba a korunovace Maxmiliána II., což byl precedent až do zániku říše. Reformace také přinesla své problémy. V roce 1580 získal převahu protestantismus; následoval zákaz říše, který v roce 1598 vykonal Arnošt Bavorský, arcibiskup a kurfiřt Kolína nad Rýnem. Recidiva města vedla k novému zákazu císaře Matyáše v roce 1613 a v následujícím roce Spinolovy španělské jednotky vrátily vzpurné město zpět do katolické říše. V roce 1656 velký požár dovršil zkázu způsobenou náboženskými válkami. Smlouvou z Lunéville (1801) bylo Aix připojeno k Francii jako hlavní město departementu Roer. Vídeňským kongresem bylo dáno Prusku. Kontrast mezi novým režimem a starobylou tradicí města byl v roce 1818 podivně ilustrován scénou popsanou v Metternichových ''Pamětech'', kdy před zahájením kongresu František I., císař Rakouský, považovaný celým Německem za nástupce císařů Svaté říše římské, poklekl u hrobu Karla Velikého uprostřed uctívajícího davu, zatímco protestant Fridrich Vilém III. Pruský, nový panovník místa, stál uprostřed a „vypadal, že se cítí velmi nepohodlně“. <small>Viz Quix, ''Geschichte der Stadt Aachen'' (1841); Pick, ''Aus Aachens Vergangenheit'' (Cáchy, 1895); Bock, ''Karls des grossen Pfalzkapelle'' (Kolín nad Rýnem, 1867); a Beissel, ''Aachen als Kurort'' (1889).</small> {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Aix-la-Chapelle]] k7zvaz44jyecq0t2f5b4j5nz05r5h4m Encyklopedie Britannica 1911/Alexisbad 0 99151 336863 2026-09-06T11:39:56Z Lenka64 2855 n 336863 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST= Alexisbad |PŘEDCHOZÍ= Alexis, Willibald |DALŠÍ= Alexius I }} {{Textinfo |TITULEK= Alexisbad |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |ZDROJ= Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO = |LICENCE = PD origin |LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 |WIKIPEDIA-HESLO = }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Alexisbad}}''', lázně v Německu, ve vévodství Anhaltsko, ležící pod pohořím Harz, 1000 stop nad mořem, na železniční trati z Gernrode do Harzgerode. 1000 obyvatel. Jsou proslulé svými léčivými vodami, z nichž Alexisbrunnen, železitý pramen, se používá k pití, zatímco Selkebrunnen zásobuje koupele, které se používají při ženských potížích. Místo bylo založeno v roce 1810 vévodou Alexiem z Anhaltska-Bernburgu. {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Alexisbad]] d24e7dsld2jpzto00xxbk7ueskw82q8