Wikizdroje cswikisource https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana MediaWiki 1.47.0-wmf.21 first-letter Média Speciální Diskuse Uživatel Diskuse s uživatelem Wikizdroje Diskuse k Wikizdrojům Soubor Diskuse k souboru MediaWiki Diskuse k MediaWiki Šablona Diskuse k šabloně Nápověda Diskuse k nápovědě Kategorie Diskuse ke kategorii Autor Diskuse k autorovi Edice Diskuse k edici Stránka Diskuse ke stránce Index Diskuse k indexu TimedText TimedText talk Modul Diskuse k modulu Podujatie Diskusia k podujatiu 250 42239 344383 131662 2026-09-27T21:27:22Z Reaperman 79 - nadbytečná šablona 344383 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Skim" />{{Forma|proza}}</noinclude>{{Uprostřed| [[Soubor:Ludmila Tesařová - Za kouzelnou branou - Bouře.png|550px|center]] '''BOUŘE.''' }} {{Iniciála|N}}a stolku malého Jarouška sešla se podivná společnost. Stálo tam pět dřevěných vojáčků, hezounký námořníček, koník s&nbsp;plechovým kočárkem ― tak maličkým, že by se v&nbsp;něm jen pramalinká myška mohla voziti. Byla tam též ovocnářka s&nbsp;rukama o&nbsp;boky opřenýma, před sebou měla lavičku, na níž z&nbsp;celé hromady zbylo již jen jediné hliněné jablíčko. Nescházel tam ani chlupatý čertík s&nbsp;vidlemi v&nbsp;ruce a&nbsp;husar bez koně. Kašpárek z&nbsp;divadélka opíral se o&nbsp;jednorukého kolovrátkáře, u&nbsp;něhož seděl strakatý pejsek s&nbsp;uraženou hubičkou, ale pěk-<noinclude> {{Konec formy}} {{Vpravo|73}}</noinclude> nr8p2vb4v7qzhr9rfn8zxr0blx4qn8x 250 42249 344384 131663 2026-09-27T21:27:42Z Reaperman 79 - nadbytečná šablona 344384 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Skim" />{{Forma|proza}}</noinclude>nýma černýma očima z&nbsp;korálků. I&nbsp;zlaté prasátko měl tam Jaroušek. Uprostřed všech stála na podložce z&nbsp;bílého hedvábneho papíru krásná cukrová panenka s&nbsp;dortu. Měla růžovou sukničku, pozlacený živůtek a&nbsp;kolem pasu uvázanou dlouhou bílou hedvábnou stužku. V&nbsp;drobounkých ručkách držela nad hlavou věneček z&nbsp;růží. Růžičky byly tak krásné jako její tvářičky ― bílé a&nbsp;růžové. Všichni panáčkové i&nbsp;ovocnářka, ba i&nbsp;ten čertík a&nbsp;pejsek hleděli upřeně na krásnou panenku, líbila se jim všem ― ale ona dívala se někam vysoko ― ani jednou nepohlédla na své sousedy. Byla to pyšná panenka. Do pokoje přiběhl Jaroušek. V&nbsp;ruce nesl pěknou dřevěnou, červeně a&nbsp;bíle natřenou loďku s&nbsp;dvěma sedátky a&nbsp;bílou napjatou plachtou. Postavil se u&nbsp;stolku a&nbsp;zvolal: „To je sláva! Maminka mi dovolila, abych si pouštěl lodičku ve vaně. Budete se převážet, pojedete třeba až do Ameriky. To jsi, námořníčku, rád, viď! Ó, já se těším, všecky vás svezu!“ Ač byly hračky většinou porouchány, přece byly Jarouškovi milé. Opatrně bral jednu po druhé a&nbsp;kladl na víko krabice. I&nbsp;cukrovou panenku tam postavil. „To bude královna,“ povídal, „a&nbsp;vy, vojáčkové, budete její stráží!“ Jaroušek vystěhoval si všecko do kuchyně. Dřevěná židle, podložená pod jedním koncem vany byla přístavem a&nbsp;židle pod druhým koncem byla<noinclude> {{Konec formy}} 74</noinclude> 2q1kvy8t5uojwuuwpf8jvpfv8yzagcj 250 42595 344369 170552 2026-09-27T21:18:12Z Reaperman 79 - nadbytečná šablona 344369 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Skim" />{{Forma|proza}}</noinclude>jím ve vzduchu a&nbsp;mrštil jím do písku. ― Bouře potlesku zaburácela kolem. Dvořané čarodějovi sebrali bezvládné tělo svého vládce a&nbsp;za všeobecného posměchu lidu spasili se útěkem. Nyní teprve nastaly pravé radovánky. Kníže obejmul Jana a&nbsp;děkoval mu za vysvobození princezny. Když pak se vrátili do hradu, pravil kníže: „Jene, tys bohatýr! Slíbil jsem ti, že dám ti Slávku za ženu ― co jsem slíbil, splním rád! Dám ti i&nbsp;tento hrad, učiním tě knížetem, budeš panovati nad mým lidem. Jsi spokojen, Jene?“ Jan se poklonil, usmál se a&nbsp;pravil: „Děkuji ti, kníže! Princeznu přijmu jako poklad nejdražší z&nbsp;rukou tvých ― ale panovati nechci! Miluji svobodu, chci, aby všichni bratři moji těšili se zlaté svobodě se mnou! Vrátím se k&nbsp;nám, do té naší krásné, požehnané otčiny ― a&nbsp;svoboden mezi svobodnými, prací dobudu si štěstí i&nbsp;blahobytu a&nbsp;má krásná princezna bude radostí a&nbsp;pýchou nás všech!“ Co zbývalo knížeti, než být Janovi po vůli! Po několika dnech vydal se Jan s&nbsp;princeznou na cestu do svého domova. Kočáru a&nbsp;koní nepotřebovali, vždyť Jan měl opět svůj kouzelný plášť. Zahalil se do něho i&nbsp;s&nbsp;princeznou, vzpomněl na svou rodnou zemi ― a&nbsp;už byl doma u&nbsp;své mamičky! A&nbsp;mamička? Plakala radostí a&nbsp;radostí se smála. ― Celá ves se sběhla na přivítanou. Hoj, což to potom byla nevídaná svatba! Princezna Slávka blaženě se usmívala a&nbsp;na koho se usmála, tomu do srdce vešla ra-<noinclude> {{Konec formy}} {{Vpravo|89}}</noinclude> hp60gndg2xn9wia4udysv5d0f8r4jtc 250 42596 344370 131672 2026-09-27T21:18:45Z Reaperman 79 - nadbytečná šablona 344370 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="4" user="Shlomo" />{{Forma|proza}}</noinclude>dost ― taková velká radost, že naplnila srdce jeho láskou k&nbsp;celému světu! Zvony slavně hlaholily a&nbsp;s&nbsp;hlaholem jejich rozlétly se zvěsti od Šumavy k&nbsp;Tatrám o&nbsp;velikém štěstí! {{Vpravo|(Psáno v r. 1918.)|2em}}<noinclude> {{Konec formy}} 90</noinclude> j3fofi7ivpbm9w63dc2l0x1oe61bc05 250 42602 344385 131638 2026-09-27T21:31:33Z Reaperman 79 - nadbytečná šablona, {{Oprava}} namísto redakční poznámky 344385 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Skim" />{{Forma|proza}}</noinclude>přes plot k němu. Někteří posadili se až na jeho ramena. Štěpán hrál a hrál a jen se usmíval ― už věděl, jaká čarovná moc je ukryta v píšťalce. Když byl v nejlepším, pootevřela se zlatá brána a v ní objevil se malý mužíček v podivném ustrojení. Měl na sobě odění ze stříbrných lístků, na hlavě květinovou přilbu a v ruce držel vysokou berlu, na jejímž hořejším konci byl krásný červený tulipán. Byl to rytíř Tulipánek. Pokročil blíže k Štěpánovi a zavolal: „Co tu děláš?“ „Hraji,“ odpověděl Štěpán a hrál dál. „Nehraj,“ řekl Tulipánek, {{Oprava||„}}sice odletí všichni ptáci ze zahrady Růžové královny.“ Štěpán, přestal hrát a rytíř Tulipánek svolával ptáčky do zahrady. Ale ptáčkové od Štěpána se nehnuli. Rytíř Tulipánek vida, že marné jest jeho volání, prosil Štěpána, aby ptáčky odehnal. Štěpán, který věděl nyní, jakou moc má jeho píšťalka, pravil: „Odháněti ptáčků nebudu, chceš-li, převedu je do zahrady, slíbíš-li mi, že bude mi dovoleno promluviti s Růžovou královnou.“ Co zbývalo rytíři Tulipánkovi, než býti Štěpánovi po vůli! Otevřel zlatou bránu dokořán. Štěpán vešel do zahrady, při tom hrál na píšťalku ― a všichni ptáčkové se zvedli a letěli za ním. Jaká tu byla krása! Na tisíce růží pestřilo se tu. Byly zde besídky a loubí z keřů a stromů růžových. Uprostřed zahrady stála nádherná křišťálová besídka, kolem níž vinuly se úponkovité růže. Ve slu-<noinclude> {{Konec formy}} 28</noinclude> ikh81ifhkzfi0rsdkuefxdwgok5w8jy 250 42638 344386 170523 2026-09-27T21:32:06Z Reaperman 79 - nadbytečná šablona 344386 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Skim" />{{Forma|proza}}</noinclude>nečním jasu besídka zářila všemi duhovými barvami. V besídce na zlatém trůnu seděla Růžová královna ― krásnější než všechny růže. Oděna byla rouchem stříbrem protkaným, dlouhé zlaté vlasy měla ozdobeny růžovými poupaty. Kolem trůnu na stupních mechem pokrytých, jako kvítky spočívaly malé krásné dívenky. Šaty jejich podobaly se květům lilie, sedmikrás a aster. Ve dvou řadách kolem besídky tvořili stráž malí krásní hoši. Každý z nich držel v ruce květinu s vysokým stvolem ― buď karafiát, zvonek, vlčí mák neb kosatec. Růžová královna pokynula rukou Štěpánovi, aby přistoupil blíže a když tak učinil, tázala se, čeho od ní žádá? Štěpán prostě vyprávěl proč přišel, pak sepjal ruce a prosil: „Slituj se, královno, pošli princezně ptáka Zlatohlava, aby ji uzdravil svým zpěvem.“ Královna usmála se mile a tázala se: „Pověz, kdo tě sem poslal?“ „Nikdo mne neposlal,“ odpověděl, „z vlastní vůle na cestu jsem se vydal.“ „A jaké odměny se ti dostane za to?“ „Nežádám odměny,“ řekl Štěpán skromně, „je mi líto princezny i jejích rodičů, rád bych je potěšil.“ „Tys dobrý hoch,“ pravila královna laskavě, „mileráda bych vyplnila tvou prosbu ― ale není to úplně v mé moci. Pták Zlatohlav má volnost ― přilétá do mé zahrady ráno, když první paprsek<noinclude> {{Konec formy}} {{Vpravo|29}}</noinclude> 7o4ctytvjutxtm6xd1ij88cppynzf1a 0 42742 344389 294851 2026-09-27T21:37:59Z Reaperman 79 - redakční poznámky 344389 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | AUTOR = Ludmila Tesařová | TITUL = Za kouzelnou branou | ČÁST = Pták Zlatohlav | PŘEDCHOZÍ = Původ svatojanských mušek | DALŠÍ = Lesní skřítkové }} {{Textinfo | TITULEK = Pták Zlatohlav | AUTOR = [[Autor:Ludmila Tesařová|Ludmila Tesařová]] | LICENCE = PD old 70 | ZDROJ = TESAŘOVÁ, Ludmila. ''Za kouzelnou branou : původní české pohádky.'' Ilustroval Artuš Scheiner. Praha : Weinfurter, 1932. S.&nbsp;24-32. }} {{Forma|proza}} <pages index="Ludmila Tesařová - Za kouzelnou branou (BW LQ scan).pdf" include="8,28-36" /> {{Konec formy}} [[Kategorie:Pohádky]] 2zmi0b1feaa1559e6pubgvkda59d6tx 250 42940 344371 170536 2026-09-27T21:19:30Z Reaperman 79 - nadbytečná šablona 344371 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Skim" />{{Forma|proza}}</noinclude>Byla to skála Krakonošova. Pod skalou na trávníku pásly se ovce a&nbsp;mezi nimi na pařezu seděl stařeček ovčák a&nbsp;plakal. Martin šel kolem něho a&nbsp;nezeptal se ani, co se mu stalo ― až ten stařeček sám se ozval. „Slituj se, milý mládenče, nade mnou, starcem! Hle, dravý pták uchvátil mi nejlepší ovci a&nbsp;odnesl ji na Krakonošovu skálu! Podívej se, tam leží, dosud je živa, dravec odlétl do hnízda ― zachraň mou ovečku, než on se k&nbsp;ní vrátí, slituj se!“ Martin se zasmál: „A&nbsp;co bych tam lezl, k&nbsp;vůli tvé ovci? To by se mi tak chtělo polámat nohy!“ Stařeček povídá: „Však, kdybys tam na Krakonošovu skálu vylezl, mohl bys si ulomit ze zlatého keře prut, a&nbsp;tím bys pak mohl otevřít skálu Krakonošovu a&nbsp;v&nbsp;ní bys uviděl pokladů, jakých jinde na světě nespatříš!“ Ale Martin se jen smál ― a&nbsp;že o&nbsp;to nestojí, řekl. Najednou se však rozmyslil a&nbsp;povídá: „Což o&nbsp;to! Ty poklady Krakonošovy bych přece rád viděl! Podíval se vzhůru na skálu a&nbsp;vykřikl ze vší síly: „Hej! hej! Krakonoši, ukaž mi ty své poklady, hoď mi nějaký ten kamínek!“ Sotva domluvil, zaburácel hrom, zablesklo se, skála se zatřásla a&nbsp;s&nbsp;jejího vrcholu s&nbsp;rachotem sypalo se kamení na všechny strany, a&nbsp;jako krupobití dopadalo na zem, kolem Martina i&nbsp;na něj, div mu údy nezpřeráželo. Martin křičel a&nbsp;potlučený i&nbsp;ro-<noinclude> {{Konec formy}} {{Vpravo|53}}</noinclude> tkuzeb8zcsz0ozp0n1qf4o7gafb2o3a 250 42941 344372 131651 2026-09-27T21:20:15Z Reaperman 79 - nadbytečná šablona 344372 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Skim" />{{Forma|proza}}</noinclude>zedraný dal se na útěk. Za sebou jen slyšel neustávající rachot a&nbsp;výšklebný smích ― ha ― ha ― ha! Doma zatím pantáta s panímámou vzpomínali na Martina, jak se mu asi ve světě daří, jak daleko se dostal, co dělá a&nbsp;kdy se asi vrátí. ― Honza, jako obyčejně, ležel na lavici ― slyšel ― neslyšel ― kdož to ví! Matka povídá: „A&nbsp;což, pantáto, jestli se našemu Martinovi ve světě tuze zalíbí a&nbsp;on se nebude chtít vrátit k&nbsp;nám?“ „Oho,“ podídá pantáta, „to by nešlo! Co bychom si počali s&nbsp;naší chalupou? Honza je na hospodářství hloupý, toho by každý ošidil, jemu bych nerad dal chalupu. Však on se Martin vrátí! Ať jen zatím užije světa; až se vrátí, přestanou mu procházky a&nbsp;toulky po světě!“ Matku zabolelo, že pantáta haní Honzu a&nbsp;povídá: „Ale pantáto, vy všichni Honzíčkovi křivdíte, vždyť je to taková dobrá, poctivá duše a&nbsp;pracuje do úpadu a&nbsp;nikdy nenaříká. Co jen za Martina se napracuje ― ten, jak víš, do práce se nikdy nežene!“ „Jen si ho chval, mazlíčka,“ smál se pantáta, „jen se podívej, už zase leží za pecí! Což by nemohl, jako druzí hoši, trochu si zadovádět a&nbsp;vesele si poskočit? Ale ne, to raději za pecí se válí!“ „No,“ chlácholila matka pantátu, „však on Honzíček ví, co dělá! ― On má rád práci a&nbsp;když se utrmácí, nediv se, že mu pak odpočinek chutná. A&nbsp;je to dobrá duše! Jen se podívej, když koně vy-<noinclude> {{Konec formy}} 54</noinclude> jlt9yxoj57d2ui518jd1f4cdd0y7x61 250 42981 344373 170537 2026-09-27T21:21:00Z Reaperman 79 - nadbytečná šablona 344373 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Skim" />{{Forma|proza}}</noinclude>vádí, jak s&nbsp;ním pěkně zachází, pohladí ho, popleská a&nbsp;ten ho na slovo poslouchá, ani biče do ruky nemusí vzít. A&nbsp;ten náš bejček, kterého ty sám se bojíš, jde za ním jako beránek!“ Pantáta se usmíval a&nbsp;pak povídá: „Martin, to je chlapík! Ten na sebe dbá, vždycky je jako panenka vymydlený! To si dám líbit, a&nbsp;řečí má jako vody ― ten se nedá nikým ošidit!“ „Inu,“ nato matka, „to je pravda ― jenže do práce aby ho člověk strkal ― jak jen může, od ní uteče. Co se jen Honzíček za něj napracuje ― a&nbsp;vidíš, nikdy si nestěžuje! Je pravda, málo mluví, než by se hádal s&nbsp;někým, raději křivdu snáší!“ Najednou dveře se rozlítnou a&nbsp;Martin tady! Ale jak vypadal! Hlavu obvázanou šátkem, samá boule, samá modřina ― šaty roztrhané! Matka spráskla rukama. „Pánbůh s&nbsp;námi, Martínku, co se ti stalo?“ Pantáta zůstal jako když ho do země vrazí. „Co se ti stalo, Martine?“ A&nbsp;Martin povídá: „Už mám toho běhání po světě dost!“ A&nbsp;teď vypravoval, co se mu přihodilo. Honza posadil se na lavici a&nbsp;smál se, až se chalupa třásla. To Martina rozhněvalo. „Co se směješ?“ „No,“ povídá Honza, „tys pěkný hrdina,“ a&nbsp;smál se zas. Pantáta se ptal: „A&nbsp;což ty poklady Krakonošovy jsi viděl?“ {{nop}}<noinclude> {{Konec formy}} {{Vpravo|55}}</noinclude> f8qdmyyvdwn5z0a8oodlnimhjlm3cya 250 43037 344374 131653 2026-09-27T21:21:34Z Reaperman 79 - nadbytečná šablona 344374 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Skim" />{{Forma|proza}}</noinclude> „Čí je to kůň?“ ptal se. „Lidé povídají,“ řekl ovčák, „že je to kůň princezny, která na něm přijela, zlatým proutkem skálu Krakonošovu otevřela, ale proutek zahodila, vešla a&nbsp;teď musí ve skále tak dlouho čekat, až ji někdo odtud vysvobodí. A&nbsp;ten její bílý koníček pořád kolem obíhá a&nbsp;čeká na svou princeznu!“ „Chudák koníček, ubohá princezna,“ litoval Honza, „kdož ví, je-li ještě živa!“ Honza rozloučil se se stařečkem, poděkoval mu za dobrou radu, obešel skálu, třikrát na ni prutem udeřil a&nbsp;zavolal: „Otevři se, skálo Krakonošova!“ Jaký div! Skála skutečně před ním s&nbsp;rachotem se rozestoupila a&nbsp;Honza uzřel div divoucí! Před ním byla ohromná jeskyně, jejíž stěny byly pokryty drahokamy všech barev a&nbsp;ty třpytily se a&nbsp;zářily jako barevné hvězdičky. Na zemi ležely celé balvany zlata a&nbsp;stříbra, nohy bořily se do jemného zlatého písku. Honza se rozhlížel a&nbsp;tu spatřil pod výklenky skály malé trpaslíčky ― spali na zlatém písku, opřeni hlavou o&nbsp;zlaté balvany. Honza chodil kolem nich, ale oni se nevzbudili. Bylo tam tichoučko. Honza se posadil na zemi ― přišla naň dřímota, opřel hlavu o&nbsp;skálu a&nbsp;usnul. Najednou rozlehl se v&nbsp;jeskyni jasný zvuk, jako když na stříbrný zvon se udeří. Honza se probudil. Opodál stáli trpaslíci a&nbsp;zvědavě, ustrašeně dívali se na něj. Honzovy velké boty naháněli jim asi stra-<noinclude> {{Konec formy}} 58</noinclude> 908hxop6yjitnrwzipse3g6bkqgz8wk 250 43039 344375 170539 2026-09-27T21:22:10Z Reaperman 79 - nadbytečná šablona 344375 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Skim" />{{Forma|proza}}</noinclude>chu ― jeden schovával se za druhého a&nbsp;neodvažovali se přistoupiti blíže. Honza se usmíval a&nbsp;povídal: „I&nbsp;nebojte se mne, malí mužíčkové, já vám nic neudělám!“ „Kdo jsi? Co tu chceš?“ „Jsem Honza, přišel jsem se podívat na poklady Krakonošovy a&nbsp;tu jsem vás uzřel spící ― no tak jsem si sedl a&nbsp;přišla na mne dřímota.“ „Tys přišel jen se podívat na poklady Krakonošovy?“ nedůvěřivě ptal se ho jeden z&nbsp;trpaslíčků, „anebo snad chtěl's odtud zlato odnést?“ „Ani mi nenapadlo,“ odpověděl Honza, „vždyť není moje!“ „A&nbsp;to je jiná,“ povídá jeden z&nbsp;trpaslíků, „chceš-li se jen podívat, vstaň, my ti ukážeme všecky poklady Krakonošovy.“ Vodili milého Honzu od pokladu k&nbsp;pokladu, a&nbsp;Honza mohl na tom všem oči nechat. Posléze přivedli ho trpaslíci k&nbsp;menší jeskyni, ještě krásnější než byla ta velká a&nbsp;tam spatřil Honza překrásnou dívku. Zlaté vlásky splývaly jí až k&nbsp;zemi a&nbsp;roucho její třpytilo se stříbrem a&nbsp;zlatem. V&nbsp;Honzovi až dech se zatajil, když ji spatřil ― myslil, že je to anděl s&nbsp;nebe. ― Ale nebyl to anděl, byla to princezna Věra; byla tuze smutna, až jí bylo Honzovi líto. I&nbsp;zeptal se jí, proč se tak smutně dívá, co jí schází? A&nbsp;tu mu vyprávěla, jak se dostala sem do skály. Její otec král daroval jí krásného bílého koně, vyjela si na něm jednoho dne s&nbsp;jara ke skále Krako-<noinclude> {{Konec formy}} {{Vpravo|59}}</noinclude> i80tc1hdkccpiyzmmme1es2ny09hdv2 250 43069 344376 131654 2026-09-27T21:22:46Z Reaperman 79 - nadbytečná šablona 344376 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Skim" />{{Forma|proza}}</noinclude>nošově, a tu vzpomněla si, že jí chůva často vypravovala o tom, že na skále roste zlatý keř a kdo si z něho ulomí prut, může jím otevřít skálu Krakonošovu a všecky poklady v ní ukryté může si prohlédnouti. I zachtělo se jí uzřít tu krásu. Vyběhla až na vrchol skály, utrhla si prut ze zlatého keře, švihla jím do skály a ta se jí otevřela. Když se nabažila krásného pohledu na poklady Krakonošovy, chtěla odtud odejít, ale skála byla zavřena! Tu přiběhli k ní trpaslíci a ptali se jí, má-li proutek, jímž se skála otevřela? Neměla ho, zahodila ho když do skály vstupovala ― a tu jí řekli, že zde musí zůstati! Trpaslíci jsou k ní hodni, starají se o ni, ale odtud pomoci jí nemohou! A co tak princezna Honzovi líčila svůj smutný osud, zazněl stříbrný zvon, skála se otevřela a kde se vzal tu se vzal ― stál před nimi Krakonoš! Dlouhé šedé vlasy a vousy splývaly mu až k pasu, na sobě měl plášť démanty spjatý. Trpaslíci se mu hluboce poklonili a jeden z nich šeptal Honzovi: „To je náš pán, Krakonoš!“ Krakonošovy oči třpytili se jako hvězdy, upřel je pevně na Honzu a zvolal: „Přistup blíže ― kdo jsi?“ „Jsem Honza,“ odpověděl tento. „A co tu chceš?“ „Přišel jsem se podívat na tvé poklady, pane Krakonoši!“ „Jen podívat? Pověz upřímně, což nepřišel's proto, abys si zde nabral pokladů?“ {{nop}}<noinclude> {{Konec formy}} 60</noinclude> 5m86nj8qsmhjmqm1x445bx5yiiep5ck 250 43194 344381 170542 2026-09-27T21:25:45Z Reaperman 79 - nadbytečná šablona 344381 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Skim" />{{Forma|proza}}</noinclude>― dobrý tvaroh s&nbsp;otrubami smíchaný ― jen jednou si zobla než ji odehnali a&nbsp;už potom po celý den si pomlaskávala, to že je pochoutka! Hned prý by chtěla být kachňátkem k&nbsp;vůli tomu dobrému papání ― a ty nerozumné, malé kachničky utekou z&nbsp;domova a&nbsp;kdož ví, kde se toulají! „Inu, nemají maminky,“ povídala holubička, „a&nbsp;to je vždy dětem zle!“ Mnoho si o&nbsp;kachňátkách všecka zviřátka povídala ― hádala sem ― hádala tam, co se s&nbsp;nimi stalo, ale pravdy žádný neuhodl. Kde pak by jim také bylo napadlo, že kachňátka šla hledat maminku ― ano, maminku, svoji maminku! A&nbsp;jak jim to napadlo? Inu tak. Včera odpoledne po svačině šla kachňátka přes dvůr a&nbsp;tu se na ně obořil cizí malý psík ― přišel tam s&nbsp;hochem, který přinesl hospodyni houby. Proháněl je chudinky po dvoře a&nbsp;snad by je byl zakousl, kdyby byla neutekla a&nbsp;nevklouzla pod laťovým plotem do zahrádky. Tam potkala kuřátka a&nbsp;řekla jim: „Nechoďte do dvora, je tam pejsek!“ Ale kuřátka řekla: „My se nebojíme, maminka nás nedá!“ Kachňátka se podívala na sebe, zakývala hlavičkami a&nbsp;řekla smutně: „My nemáme maminky!“ Opravdu, kachničky neměly maminky! Před několika nedělemi hospodyně vložila do kukaně kachní vejce, kvočna je vyseděla a&nbsp;jakmile se z&nbsp;vajec kachňátka vyklubala, dala je hospodyně do košíčku pod kamna, aby jim bylo teplo a&nbsp;při-<noinclude> {{Konec formy}} {{Vpravo|67}}</noinclude> buafu9nn7p8ashg4ac8hfoy1rprnxux 250 43195 344382 131659 2026-09-27T21:26:15Z Reaperman 79 - nadbytečná šablona 344382 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Skim" />{{Forma|proza}}</noinclude>kryla je vlněným šátkem. Vylíhlo se jich pět, pěkných žlutých jako žloutečky; kachňátka otvírala zobáčky, placaté jako lopatičky a&nbsp;volala tenounkým hláskem „pich ― pich ― pich!“ Kvočnu pustila hospodyně zase na dvůr a&nbsp;kachňátka zůstala několik dní v&nbsp;kuchyni; dostávala dobrý tvaroh k&nbsp;jídlu. Sotva byla týden stará, donesla je hospodyně v&nbsp;zástěře k&nbsp;potoku před domem na trávník. Nikdo jim neřekl co mají dělat a&nbsp;přece sama uhodla kachňátka, že se vody bát nemusí, Vklouzla tam, vesele rejdila a&nbsp;radostně volala: „pich ― pich ― pich!“ Od té doby byla celý den na potoce, koupala se, šplouchala se a&nbsp;když měla hlad, šla do dvora se najíst. S počátku pro ně chodila hospodyně, nebo Bětuška, později už přicházela do dvora bez volání. Největší a&nbsp;nejsilnější z&nbsp;nich bylo kachňátko s chocholkou, to je vždy přivedlo. Téhož dne, kdy je cizí psík po dvoře honil, sotva že chvíli v&nbsp;potoce plavala, zahlédla v křoví u&nbsp;břehu malého ptáčka, ten křičel a&nbsp;třepetal křidélky. Kachňátka se u&nbsp;něho zastavila a&nbsp;ptala se: „Proč křičíš?“ „Mám hlad,“ odpověděl ptáček. „No tak si něco k&nbsp;jídlu najdi a&nbsp;nekřič,“ radilo mu jedno z&nbsp;nich. „Maminka mi sama dá ― už sem letí!“ A&nbsp;jistě ― přiletěl starý ptáček a&nbsp;mlaďátko nakrmil. {{nop}}<noinclude> {{Konec formy}} 68</noinclude> mptdyk1ggxi08e6e92s9ve7a8gncw8k 250 43201 344379 170531 2026-09-27T21:24:35Z Reaperman 79 - nadbytečná šablona 344379 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Skim" />{{Forma|proza}}</noinclude>pranic divila, kdyby věděla, co si Lenka myslí. Na práci ona při tom nevzpomněla ― naopak! Napadlo jí, to že asi jistě slepička chocholička povede jí k&nbsp;nějakému skrytému pokladu v&nbsp;zemi. Ona pak zaťuká, zem se otevře a&nbsp;ona nabéře si zlata plný klín. Nakoupí si šatů, jídla a&nbsp;nebude již nikdy nic a&nbsp;nic dělati a&nbsp;bude se jen dobře mít. Marta ráda jí ustoupila. A&nbsp;tak druhého dne vydala se Lenka do světa za slepičkou ― černou chocholičkou. Slepička vedla ji lesem. Třetího dne k&nbsp;večeru přišly k&nbsp;mechové chaloupce. Před tou slepička ― černá chocholička se zastavila a&nbsp;Lenka na dveře zaklepala. Dveře se otevřely, z&nbsp;nich vyšla babička. „Co chceš?“ ptala se. „Hledám službu,“ řekla Lenka. „Zůstaň u&nbsp;mne, zkusím co umíš.“ Babička pobídla Lenku, aby s&nbsp;ní do chaloupky vešla. Ráno poručila Lence, aby světničku čistě zametla a&nbsp;uklidila, pak aby oheň rozdělala a&nbsp;oběd uvařila. V&nbsp;jednom koutě světničky byly černé dveře. Babička ukázala na ně a&nbsp;řekla: „Těchto dveří nikdy neotvírej, pamatuj si to dobře!“ a&nbsp;odešla. Sotva za babičkou dveře se zavřely, přiskočila Lenka k&nbsp;černým dveřím. Prohlížela je zvědavě, klíčovou dirkou se dívala kam asi vedou? Tam jistě je ten poklad ukryt! Na ně sáhnout přece se bála. Zvědavost její tak ji od práce zdržela, že v&nbsp;poled-<noinclude> {{Konec formy}} {{Vpravo|43}}</noinclude> cjsyb5q3u8un6kksgketlg2jmhadp2g 250 43202 344380 131646 2026-09-27T21:25:04Z Reaperman 79 - nadbytečná šablona 344380 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Skim" />{{Forma|proza}}</noinclude>ne, když se babička vrátila, ani ohně ještě neměla. Babičce se vymlouvala, že jí dříví chytit nechtělo. A&nbsp;tak to chodilo den co den. Nikdy nebyla s&nbsp;prací včas hotova. Čím dále, tím více zvědavost jí trápila ― co že je to asi tam za těmi černými dveřmi? Již několikráte sahala po klice, aby otevřela, ale vždy přiběhla slepička ― černá chocholička, zatahala ji za sukénku a&nbsp;kvokala, jako by ji napomínala. Ale jednoho dne odhodlala se Lenka, že dveře otevře ― děj se co děj! A&nbsp;když jí slepička ― černá chocholička cestu k&nbsp;nim zastupovala a&nbsp;kvokala, rozhněvala se na ni a&nbsp;zvolala: „Co ty mne pořád hlídáš? Však se tě zbavím, abys po mně nekoukala!“ Popadla slepičku, vystrčila je přede dveře chaloupky a&nbsp;honem zavřela. Pak nedočkavostí všecka se třesouc přiskočila k&nbsp;černým dveřím, stiskla kliku ― ta povolila, dveře se otevřely a&nbsp;Lenka vstoupila do tmavé komůrky. Ale jak se ulekla, když v&nbsp;šeru spatřila u&nbsp;stolu sedící ― babičku! „Aj, vida,“ zvolala babička, „tak ty dbáš mých rozkazů? Když jsi tak zvědava co se tu děje, pojď jen blíž! Tu si sedni ke stolu a&nbsp;budeš místo mne přebírat hrách. Dokud nepřebereš tři mísy hrachu, z&nbsp;komůrky nevyjdeš. Učiníš-li tak brzo, jen sobě samé dobře posloužíš ― neučiníš-li tak, sama se potrestáš! Zde máš dva košíčky, do nich dávej přebraný hrách, vždy hrsť do jednoho, hrsť do druhého.“ Nato babička z komůrky odešla a&nbsp;Lenku tam zavřela. {{nop}}<noinclude> {{Konec formy}} 44</noinclude> 9io2a2gj9picxws0thhw5kwwpu2n42n 250 43204 344377 131647 2026-09-27T21:23:25Z Reaperman 79 - nadbytečná šablona 344377 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Skim" />{{Forma|proza}}</noinclude> Slepička rychle přisvědčila, že ano. Hned druhého dne ráno vydala se Marta na cestu a&nbsp;když viděla, že maminka pláče, vzala ji kolem krku, líbala a&nbsp;těšila jí: „Neplač, má zlatá maminko, však dá Pánbůh, že se obě k&nbsp;tobě brzy navrátíme!“ Slepička&nbsp;― černá chocholička vedla ji touž cestou, jako Lenku. Třetího dne k&nbsp;večeru zastavila se slepička před mechovou chaloupkou v&nbsp;lese. Marta zaklepala. Babička otevřela dveře a&nbsp;ptala se jí: „Čeho si přeješ?“ „Babičko, pěkně vás prosím,“ řekla Marta, „viděla jste mou sestřičku Lenku? „Viděla,“ řekla babička. „Sloužila u&nbsp;vás?“ „Sloužila,“ přisvědčila babička. „A&nbsp;kde je nyní, babičko?“ „To ti nemohu říci,“ odpověděla babička, „budeš-li mi však dobře sloužiti, i&nbsp;toho se dovíš!“ „Děkuji vám, babičko, budu vám sloužiti ráda, jak nejlépe umím.“ Od toho večera zůstala Marta v&nbsp;mechové chaloupce i&nbsp;se slepičkou. Ráno poručila jí babička, aby v&nbsp;chaloupce uklidila, oheň rozdělala a&nbsp;oběd uvařila. Než odešla, ukázala na černé dveře a&nbsp;pravila: „Těchto dveří neotvírej, ať se děje cokoliv!“ Marta poslechla. Uklidila, oběd uvařila, vše měla včas hotovo. Babička byla s&nbsp;ní spokojena. Jednoho večera usínala Marta a&nbsp;tu v&nbsp;polospánku zaslechla nářek a&nbsp;pláč. Zdálo se jí, že poznává Len-<noinclude> {{Konec formy}} 46</noinclude> cw9svd2t4foiofsns4ar42y5s0jwgwp 250 43205 344378 170533 2026-09-27T21:24:00Z Reaperman 79 - nadbytečná šablona 344378 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Skim" />{{Forma|proza}}</noinclude>čin hlas: „Martičko, Martičko, pomoz mi!“ Uleknuta vyskočila a&nbsp;spěchala k&nbsp;černým dveřím, za nimiž pláč se ozýval. Dříve však, než ruku po klice vztáhla, zatahala ji slepička&nbsp;― černá chocholička za sukénku a&nbsp;hlasitě zakvokala. Marta se vzpamatovala, ustoupila ode dveří. Pláč utichl, ale Marta té noci již neusnula a&nbsp;stále jen na Lenku myslela. Ráno, když babička na Martu se podívala, viděla, že je smutna. „Co je ti?“ zeptala se jí. „Babičko, zdálo se mi, že slyším naříkat Lenku. Kéž bych jí mohla pomoci, vše bych pro ni udělala!“ Babička pravila: „Máš své práce dost. Kdybys chtěla Lence pomoci, nesměla bys po tři noci spáti, ale pracovati, pokud by práce hotova nebyla.“ „S&nbsp;radostí bych vše udělala! Babičko, prosím vás, poraďte mi, co mám dělat?“ „Poradím,“ řekla babička, „přijdu večer k&nbsp;tobě.“ A&nbsp;večer přišla babička k&nbsp;Martě a&nbsp;poručila jí, aby otevřela černé dveře. Marta se strachem očekávala co tam uvidí&nbsp;― jak se zaradovala, když spatřila tam Lenku. Přiskočila k&nbsp;ní, líbala sestřičku a&nbsp;ona zase ji. Když se ohlédly po babičce&nbsp;― byla pryč. Marta pravila: „Tys mne volala, Lenko, abych ti šla pomoci, ukaž, jakou práci tu máš?“ Lenka s&nbsp;nářkem stěžovala si, jakou velkou práci jí babička uložila. „Ó, jé, hrách přebírat&nbsp;― to přece není žádná těžká práce,“ zasmála se Marta. {{nop}}<noinclude> {{Konec formy}} {{Vpravo|47}}</noinclude> o6cfu5fbckgbb4f4zg3i81nvlwfhyri 252 54026 344396 194116 2026-09-27T22:26:50Z Reaperman 79 fixlink 344396 proofread-index text/x-wiki {{:MediaWiki:Proofreadpage_index_template |autor=neznámý |název='''[[Knihovna pohádek]]:''' [[Knihovna pohádek/Kouzelné housle|Kouzelné housle]]. [[Knihovna pohádek/Prostři se stolečku, otřes se oslíčku, obušku z pytle ven!|Prostři se stolečku, otřes se oslíčku, obušku z pytle ven!]] |rok vydání=1899 |vydavatelství=I. L. Kober |obálka=[[Soubor:Kouzelné housle — Prostři se stolečku, otřes se oslíčku, obušku z pytle ven! - 1899.djvu|thumb|left]] |strany=<pagelist 1to2=roman 3=1/> |poznámky=[[Kategorie:Index:V plánu]] }} 1415rmkh76n1ugeatl97d1td7qi9lmf 250 63363 344388 173049 2026-09-27T21:34:41Z Reaperman 79 - nadbytečná šablona 344388 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Skim" />{{Uprostřed|— 12 —}} {{Forma|proza}}</noinclude>šidla; druzí, že je tam lidojed; jiní, že se tam čarodějnice v&nbsp;noci scházejí z&nbsp;celé země. Princové a&nbsp;jiní rozliční dobrodruzi pokoušeli se o&nbsp;to, jak by se až k&nbsp;zámku dostali; ale nadarmo: sotva se do trní vedrali, již v něm tak uvázli, že bídně zahynuli. Když sto let minulo, přijel sem na koni syn krále panujícího se svým komonstvem na hon; nebo že v&nbsp;zemi krále nebylo, zvolil si tehdáž národ jiného. Královský princ uslyšel zde o&nbsp;zámku a&nbsp;tázal se, jak to s&nbsp;tím jest. Lidé však nevěděli, co by mu jistého řekli; jedni vypravovali tak, druzí jinak. Tu přistoupil stařec a&nbsp;pravil: „Říkával mi otec, který to zas od svého děda měl, že je v&nbsp;tom zámku královská princezna, kterou Víla očarovala k&nbsp;usnutí na sto let, a&nbsp;že ji z&nbsp;toho vysvobodí královský princ, jehož ona pak manželkou bude. O&nbsp;princezně té říkají v&nbsp;naší krajině nejináč, nežli že je to Šípková Růženka, protože v&nbsp;tom hustém šípkovém trní jako růžinka kvete.“ S&nbsp;podivením to vyslyšel princ. Myslil si, že by snad on ten královský princ býti mohl, a&nbsp;ustanovil, že se tam vydá. Sotva se přiblížil, rozstoupilo se husté a&nbsp;vysoké trní na obě strany, aby pohodlně vcházel. Ale z&nbsp;komonstva nesměl nikdo za ním; nebo trní se hned zavřelo. Ačkoliv tak ohražení trnité za ním zase hustlo, postupoval neohroženě až k&nbsp;zámku. Vešel do velkého dvora, a&nbsp;tu viděl, že, co zde bylo lidí a&nbsp;zvířat, všechno bylo jako mrtvé, skoro až děsno. Princ však na živých tvářích strážců seznal, že jen usnuli. Otevřel bránu růžemi porostlou, a&nbsp;veliké schody jej vedly do skvostných komnat, kde všude dvorní pánové a&nbsp;paní spali v&nbsp;tom postavení, v&nbsp;jakém na ně to spaní přišlo.<noinclude> {{Konec formy}}</noinclude> abdg43wjxaoi1ogf4ge4jtwyavmmzzr 250 63364 344387 173048 2026-09-27T21:34:07Z Reaperman 79 - nadbytečná šablona 344387 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Skim" />{{Uprostřed|— 10 —}} {{Forma|proza}}</noinclude> Když se král a&nbsp;královna vrátili, nevěděli, co se s&nbsp;milou jejich dcerou stalo. Dali jí daleko široko hledati, ale nadarmo: na ty železné dvéře nikdo nepomyslil; nebo byly učarovány. V&nbsp;tu chvíli obdržela posestřinská Víla o&nbsp;tom zprávu od svých služebných duchů, dala do svého vozíku zapřáhnout ohnivé draky, aby tam již byla. Vztáhla ruku, zatočila kouzelným proutkem, — a&nbsp;nejen princezna, ale i&nbsp;všechno, co na hradě živého bylo, jedním rázem tvrdě usnulo. Král i&nbsp;královna, celá dvorní družina, panoši a&nbsp;stráže, sluhové, kuchaři a&nbsp;kuchtíci, všichni byli najednou tím spaním tak očarováni jako princezna. Bylo až veselo na to se dívat, kterak všechno podrželo zrovna tu postavu, jakou mělo mezi tím očarováním. Sluhové, kteří strojili na stůl, usnuli při tom; číšník usnul, právě jak do nádoby naléval vína, které se též zastavilo; kuchař chtěl kuchtíkovi právě dát pohlavek, a&nbsp;ruka mu při tom uspání zůstala napřažena; koně usnuli v konírnách, psi na dvoře, holubi v&nbsp;holubníku a&nbsp;na střechách; kohout měl otevřený zobák, jako by kokrhal; i&nbsp;pavouk se zarazil, právě jak ve své síti chtěl polapit mouchu; též jídla v&nbsp;kuchyni při vaření, smažení a&nbsp;pečení, ba sám oheň — všechno a&nbsp;všechno jako jedním udeřením bylo ve spaní. Také Mračná Bába usnula; nebo v&nbsp;tom byla moc posestřinské Víly větší než její. Nato zatočila posestřinská Víla na novo kouzelným proutkem, a&nbsp;najednou vyrostla hustě okolo zámku síla šípkového trní, které se pořád výšilo, až ani zámku ba ani korouhvičky na věži viděti nebylo. Nebo Víla chtěla princeznu po celý čas toho spaní před světem skrýti. Rozneslo se o&nbsp;zámku všelijaké vypravování: jedni říkali, že jsou tam stra-<noinclude> {{Konec formy}}</noinclude> nphcrsfjn2cy0a5i6b66asqlo9ogao0 250 66762 344360 186742 2026-09-27T12:05:42Z Jean-Paul 8278 344360 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="4" user="Shlomo" /></noinclude>»Tedy není nauka o rozpětí lebečního uhlu dosud rozhodnuta?« »To jest nepochybné.« »A víte také, že protoplasma<ref>Protoplasma je bezbarvá, beztvárná hmota, z níž se skládají buňky rostlinné i zvířecí. Pozn. překl.</ref> jest úplně něco jiného než parthenogenetické vajíčko<ref>{{Oprava|Parthenogonese|Parthenogenese}}, po česku pannorodnost, jest způsob rozmnožování, který záleží v tom, že se vajíčka v některých případech bez oplození vyvíjejí v nové organismy. Pozn. překl.</ref>?« »Nu, ovšem dojista!« zvolal jsem a zářil jsem vlastní odvážlivostí. »Ale co to dokazuje?« tázal se mírným a vábivým hlasem. »Ach, co by to dokazovalo?« zamumlal jsem. »Co to dokazuje?« »Mám vám to říci?« zavrkal. »Prosím vás o to.« »Dokazuje to« zařval s náhlým výbuchem zuřivosti, »že jste největším podvodníkem v Londýně — že jste bídným, plazivým novinářem, který v sobě má právě tolik vědy jako slušnosti ve svých článcích!« A vyskočil se šíleným vztekem v očích se svého sedadla. I v tomto napjatém okamžiku jsem nabyl času, abych ke svému překvapení poznal, že jest mužem zcela malým a že svou hlavou dosahuje asi k mým ramenům. — Byl to takový oklestěný Herkules, jehož děsná síla se vesměs sehnala do hloubi, do šíře a pak do mozku. {{Nop}}<noinclude>{{Poznámky pod čarou}}</noinclude> amfadif2txs3ts6x2pjjf3z4mhwtn38 250 66763 344361 186743 2026-09-27T12:13:39Z Jean-Paul 8278 /* Ověřeno */ 344361 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="4" user="Jean-Paul" /></noinclude>»Nesmysl!« zvolal, nakláněje se vpřed a opíraje se prsty o stůl, při čemž ke mně vzpínal svůj obličej. »To jsem k vám mluvil, pane — vědecký nesmysl! Domníváte se, že se se mnou můžete v chytrosti měřiti — vy s vaším mozkem ne větším ořechu? Domníváte se, že jste všemohoucími, prokletí škrabalové, že ano? Myslíte, že vaše chvála může člověka povznésti a vaše hana ho zlomiti? Že se musíme před vámi všichni skláněti a že se musíme pokoušeti, {{Oprava|obychom|abychom}} od vás dostali pochvalné slovo, ne? Tomuhle člověku pomůžeme na nohy a tohohle zase svlékneme! Znám vás, vy plazivá havěti! Ale přerostli jste již lidem přes hlavu! Jest již čas, aby vám byly přistřiženy uši. Ztratili jste smysl pro úměrnost. Jste takovými nadutými bečkami! Ale já vám již dovedu zatopiti. Ano, pane, Georgea Edwarda Challengera jste ještě nepřekonali. Ještě jest tu jeden muž, jenž vás dovede ovládnouti. Dal jsem vám výstrahu, ale když přijíti chcete, Bože, vždyť to činíte na vlastní nebezpečí. Pokutu, můj dobrý pane Malone, činím nárok na pokutu! Hrál jste hru velmi nebezpečnou a napadá mne, že jste prohrál.« »Hleďte, pane,« řekl jsem, ustupuje ke dveřím a otvíraje je, »můžete býti urážlivým jak vám libo, ale má to svoje meze. Na mne si útoků nedovolujte.« »Že nedovolím?« Přistupoval ke mně pomalu a to způsobem podivně hrozivým. Ale teď se zastavil a vsunul svoje veliké ruce do po-<noinclude></noinclude> d6eudfcpj39gmrnyw66xnmmmnquq0ru 250 66764 344362 186744 2026-09-27T12:19:56Z Jean-Paul 8278 /* Ověřeno */ 344362 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="4" user="Jean-Paul" /></noinclude>stranních kapes své kazajky, jež vypadala skoro chlapecky. »Vyhodil jsem již několik členů vaší čeládky z domu. Vy budete čtvrtým nebo pátým. Každý vážil asi tři libry a patnáct uncí — tak asi průměrně. Jest to sice drahé, ale velice užitečné. Nuže, pane, proč byste neměl následovati svoje bratry? Myslím si opravdu, že jest to nutno.«&#32;Pak pokračoval ve svém kradmém a nepříjemném přibližování se, při čemž v chůzi kladl svoje nohy na podlahu jako taneční mistr. Byl bych sice mohl vyraziti ke dveřím do předsíně, avšak to by bývalo příliš hanebné. Kromě toho se ve mně počala vzmáhati malým plamínkem spravedlivá zlost. Před tím jsem byl beznadějně v neprávu, avšak teď mne hrozby tohoto muže uvedly v právo. »Musím vás obtěžovati žádostí, pane, abyste se mne nedotýkal. Toho bych nesnesl.« »Božínku!« Jeho černé vousy se zvedly a jeho bílé tesáky se mihly k úšklebku. »Že toho nesnesete, jak?« »Nebuďte takovým bláznem, profesore!« zvolal jsem. »Co vlastně chcete? Vážím patnáct kamenů<ref>Jeden anglický kámen se rovná 6,35&nbsp;kg. Pozn. překl.</ref>, tvrdých jako cvoky, a hraji každé soboty za londýnské Irčany střed. Nejsem mužem&nbsp;—&nbsp;—« V tomto okamžiku se na mne vrhl. Bylo mým štěstím, že jsem otevřel dveře, jinak by-<noinclude>{{Poznámky pod čarou}}</noinclude> hucr22d23wjppp5v6iq7itnhldnem1d 250 66765 344363 186745 2026-09-27T12:36:39Z Jean-Paul 8278 /* Ověřeno */ 344363 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="4" user="Jean-Paul" /></noinclude>chom je byli vyrazili. Celou chodbou jsme se točili kolem sebe jako růžice v okně. Někde cestou jsme narazili na židli a pak jsme i s ní letěli směrem ke dveřím, vedoucím na ulici. V ústech měl jsem plno jeho vousů, paže jsme měli v sebe zaklíněné, naše těla byla stočena v sebe a ta pekelná židle se pletla svýma nohama všude kolem nás. Bdělý Austin otevřel dveře chodby. Dostali jsme se zpátečním přemetem přes několik schodů v průčelí domu. Viděl jsem dva akrobaty prováděti něco podobného v jednom Variété, ale zdá se, že je k tomu potřeba trochu cviku, když by to chtěl člověk dokázati, aby se neudeřil. Konečně se rozbila židle na třísky a my jsme se od sebe rozkutáleli do příkopu. Profesor vyskočil, mávaje pěstmi a supaje jako člověk stižený záduchou. »Máte dost?« zasípal. »Prokletý rváči!« zvolal jsem, zvedaje se ze země. V té době a na onom místě byli bychom svůj zápas ukončili, neboť profesor vřel bojechtivostí. Ale na štěstí jsem byl před situací nesmírně protivnou zachráněn. Objevil se totiž vedle nás policista, drže v ruce zápisník. »Copak je to? Měli byste se styděti,« řekl policista. Bylo to nejrozumnější poznámkou, kterou jsem v Enmore Parku dosud slyšel. »Nuže,« pokračoval obrátiv se ke mně, co jest to tedy?« »Tento muž na mne útočil,« řekl jsem. »Útočil jste na něho?« tázal se policista. {{Nop}}<noinclude></noinclude> i82ynpeo09c37dkk7ucacxzvgxsllly 250 66766 344364 186747 2026-09-27T12:41:34Z Jean-Paul 8278 /* Ověřeno */ 344364 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="4" user="Jean-Paul" /></noinclude>Profesor těžce oddychoval a neřekl nic. »Buď tomu jakkoliv, není to poprvé,« pravil policista přísně a potřásal hlavou. »Byl jste předešlého měsíce pro podobnou věc v nesnázích. Způsobil jste tomuto mladému muži na oku bouli. Chcete, aby byl zatčen, pane?« Zamítl jsem to. »Ne,« řekl jsem, »nechci.« »A proč to?« tázal se policista. »Měl bych se pokárati sám. Vetřel jsem se k němu. A před tím mně dal poctivou výstrahu.« Policista sklapl svůj zápisník. »V budoucnu nás ušetřte takových výstupů,« pravil. »Nuže, tedy! Odejděte již! Odejděte již!« Tato slova řekl řeznickému učňovi, nějaké služce a jednomu nebo dvěma pobudům, kteří se tu shromáždili. A pak kráčel těžkopádně dolů ulicí, žena před sebou tento malý zástup. Profesor na mne pohleděl a v pozadí jeho zraku jsem zpozoroval něco humoristického. »Pojďte ke mně!« pravil. »Ještě nejsem s vámi hotov.« Tato výzva zněla poněkud nekale, avšak přes to jsem za ním vstoupil do domu. Sluha Austin, stoje tu jako dřevěná socha, zavřel za námi dveře. <section end=III/><noinclude></noinclude> 5qcntbth1f6b6tyijzckx74hybfk4ip 250 66767 344365 267398 2026-09-27T12:50:30Z Jean-Paul 8278 /* Ověřeno */ 344365 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="4" user="Jean-Paul" /></noinclude><section begin=IV/> __NOEDITSECTION__ == <span class="chapter-number">Kapitola IV.</span><span class="chapter-name">Je to nejvelkolepější věcí na světě.</span> == <div class="prvni-odstavec"><span class="podsazena-iniciala">S</span>otva byly dveře zavřeny, již vyrazila paní Challengerová z jídelny. Malá tato dáma byla v náladě přímo zuřivé. Postavila se svému manželi v cestu jako rozlícené kuře před bulldoga. Bylo jasno, že viděla můj ‚odchod‘, ale nepozorovala mého návratu.</div> »Jakým jste to surovcem, Georgi!« zaječela. »Zranil jste tohoto slušného, mladého muže.« Ukázal palcem za sebe. »Zde je, zdravý a bez úhony, zde jest za mnou.« Byla tím pomatena, avšak nikoliv přílišně. »Lituji, neviděla jsem vás.« »Ujišťuji vás, milostivá paní, že jest vše v pořádku.« »Ale poznamenal vám přece jen váš ubohý obličej! Ach, Georgi, jakým jste to násilníkem! Nečiníte nic, od jednoho konce týdne ke druhému, než samé hanebnosti. Každý vás buď nenávidí, anebo si z vás tropí žerty. Již mně s vámi došla trpělivost a tohle jest konec.« »Suché prádlo,« zavrčel. »Již to není nikomu tajemstvím,« křičela. »Domníváte se, že celá ulice — že celý Londýn se bude pro tuto věc&nbsp;—&nbsp;— odejděte, Austine, není vás zde třeba. Myslíte, že o vás všichni nemluví? Kde jest vaše důstojnost? Vy, jako<noinclude></noinclude> 40lcnl39gb24zf37moihq7cshjdioxv 250 66772 344366 191124 2026-09-27T12:56:32Z Jean-Paul 8278 /* Ověřeno */ 344366 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="4" user="Jean-Paul" /></noinclude>muž, jenž by měl býti rektorem na některé veliké universitě a jemuž by mělo naslouchati tisíc uctivých studentů! Kde jest vaše důstojnost, Georgi?« »A kde jest vaše, má draha?« »Až přílišně mne pokoušíte. Takový rváč — takový sprostý, hašteřivý rváč se z vás stal!« »Nezlobte se, Jessie!« »Takový řvoucí, vztekající se násilník!« »Teď toho mám již dosti! Na stolici trestu!« pravil. K mému překvapení se sklonil, chytil ji a posadil ji na vysoký sloup z černého mramoru, stojící v rohu síně. Tento podstavec byl nejméně sedm stop vysoký a tak tenký, že se na něm sotva udržela v rovnováze. Směšnějšího zjevu, než jaký poskytovala, sedíc tam nahoře, s tváří rozjitřenou hněvem, s houpajícíma se nohama a se ztrnulým tělem ze strachu, aby se nepřekotila, bych si nedovedl představiti. »Sejměte mne!« naříkala. »Řekněte ‚prosím‘.« »Jste surovec, Georgi! Sejměte mne okamžitě!« »Pane Malone, pojďte se mnou do mé pracovny.« »Opravdu, pane&nbsp;—&nbsp;—« řekl jsem, dívaje se na dámu. »Zde za vás pan Malone prosí, Jessie. Řekněte ‚prosím‘ a ihned budete dole.« »Ach, vy surovče! Prosím, prosím!« Pak ji sejmul, jako by byla kanárkem. {{Nop}}<noinclude></noinclude> dej0yj5uglt0c2t7t38seuxzdl5c2ip 250 66774 344367 191125 2026-09-27T13:01:50Z Jean-Paul 8278 /* Ověřeno */ 344367 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="4" user="Jean-Paul" /></noinclude>»Musíte se slušně chovati, drahá. Pan Malone jest novinářem a zítra to bude vše v jeho listu otištěno a mezi našimi sousedy se prodá o tucet exemplářů více. Zvláštní událost ze vznešeného života — cítila jste se na onom sloupu velmi vysoko, že ano? Tu tam tedy bude ještě podtitul: ‚Zběžný pohled na zvláštní domácí paní‘. Pan Malone se rád zabývá špinavým prádlem a podobnou nečistotou, jako všichni páni jeho druhu — že ano, pane Malone?« »Jste opravdu nesnesitelný!« řekl jsem rozhořčeně. Zasmál se, ale bylo to jako by zabučel. »Domluvíme se ihned,« zahřměl pak, dívaje se střídavě na mne a na svoji ženu a nadýmaje svoje ohromná prsa. Poté dodal měně náhle svůj tón: »Odpusťte mi, pane Malone, tento nepatrný domácí žert. Povolal jsem vás sem nanovo za účelem mnohem vážnějším, než abyste se účastnil našich malých domácích zábav. A teď již odběhněte, ženuško, a netrapte nás.« Při tom položil obě svoje obrovské ruce na její ramena. »Vše, co pravíte, jest úplnou pravdou. Byl bych lepším mužem, kdybych činil to, co mně radíte, ale zato bych nebyl celým Georgem Edwardem Challengerem. Máme dosti lepších mužů, má drahá, ale jenom jednoho G.&nbsp;E.&nbsp;Challengera. A proto se s ním snášejte co nejlépe.« Náhle jí vlepil zvučnou hubičku, což mne překvapilo mnohem více, než prve jeho násilnost. »A teď, pane Malone,« po-<noinclude></noinclude> dkmh2wwmm542yzyoqejdwtq47h3rdq5 250 66775 344368 186757 2026-09-27T13:07:28Z Jean-Paul 8278 /* Ověřeno */ 344368 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="4" user="Jean-Paul" /></noinclude>kračoval, se vzrůstající důstojností, »pojďme tudy, je-li vám libo.« Vstoupili jsme do téhož pokoje, který jsme před deseti minutami tak hlučně opustili. Profesor zavřel za námi pečlivě dveře, pokynul mi, abych se usadil do křesla a přisunul mi pod nos bedničku s doutníky. »Jsou to pravé San Juan Colorado,« pravil. »Dráždiví lidé, jako vy, se nejlépe upokojí narkotickými prostředky. Dobré nebe! Nechtějte přece špičky doutníku ukousnouti! Uřízněte ji a uřízněte ji s úctou! A teď se pohodlně usaďte a slyšte pozorně, co vám povím. Když by se vám naskytla nějaká poznámka, ponechte si ji na dobu vhodnější. »Nejdříve něco poznamenám ohledně vašeho návratu do mého domu, z něhož jste byl spravedlivě vystrnaděn.« Při těchto slovech zježil vousy a zíral na mne jako člověk, jenž chce vyzývati a probouzeti odpor. — »Tehdy, po onom, jak jsem řekl, zaslouženém vystrnadění. Důvod k tomu byl vaší odpovědí, kterou jste dal onomu nejvýš horlivému policistovi a ve které jsem poznával jakýsi záblesk dobrého cítění s vaší strany. — V každém případě mnohem více citu, než jak jsem uvyklý spojovati s vaším povoláním. Když jste připustil, že vina za onu událost byla na vaší straně, dal jste tím důkaz o jakési duševní neodvislosti a další důkaz o širších názorech, což probudilo moji příznivou pozornost. Podřád lidských tvorů, ke kterým na neštěstí náležíte, býval vždycky pod<noinclude></noinclude> 5pc336y4p1cmi1oo4kbw8woecmtxt0g 250 66926 344390 200313 2026-09-27T21:59:27Z Reaperman 79 /* Ověřeno */ sémantika 344390 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="4" user="Reaperman" /></noinclude><h2>Kouzelné housle.</h2> Byl kdysi bohatý muž a ten měl pacholka, který mu pilně a poctivě sloužil, každého dne byl první z lůžka a poslední do lůžka a byla-li jaká perná práce, do níž se žádnému nechtělo, byl on zajisté první, který se jí uchopil. Při tom nikdy si nestěžoval, se vším byl spokojen a vždy veselé mysli. Když minul rok, nedal mu pan mzdy nýbrž řekl si: „To bude to nejmoudřejší — ušetřím takto a on mi neodejde, nýbrž hezky tu zůstane a bude tu dále sloužiti.“ A pacholek mlčel a pracoval stejně jako prvního roku, a když i ku konci tohoto roku žádné mzdy nedostal, ještě ničeho neřekl a opět zůstal. Když uběhl i třetí rok, rozpomněl se pán, sáhl do kapsy, ničeho však nevytáhl. Tu konečně ozval se pacholek a řekl: „Pane, sloužil jsem vám věrně po tři roky, buďte tedy tak laskav a dejte mi, co mi po právu náleží; půjdu ze služby a ohlédnu se trochu ve světě.“ Na to odpověděl lakomec: „Ano, milý pacholku, sloužil jsi mi ochotně za to budeš také bohatě odměněn.“ Sáhnul opět do kapsy a vytáhl tři halíře. „Zde vezmi mzdu za tolik roků, jest to velká a bohatá odměna, kterou bys ne tak hned u každého pána obdržel.“ {{nop}}<noinclude></noinclude> 0j2irnbv5ojk8huj07bydy38nylbmsj 250 99335 344397 337767 2026-09-28T06:29:24Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 344397 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" /></noinclude>__NOEDITSECTION__ <div class="kapitola">Kapitola III.</div> == V sobotu, 19. června: Ples == <div class="prvni-odstavec"><span class="iniciala">J</span>ana byla ve své ložnici a&nbsp;chystala se na ples. Bylo teprve půl sedmé a&nbsp;ples se začínal teprve o&nbsp;půl desáté, ale pan Mumphit, nakadeřený, navoněný mladý pomocník kadeřníka v&nbsp;High Street učinil svou návštěvu velmi brzo, poněvadž měl ještě ten večer upraviti tolik jiných hlav tolika jiných mladých dám v&nbsp;Polchesteru. Jana seděla tedy před vysokým zrcadlem, majíc ručník ještě na ramenou a&nbsp;dívala se na sebe.</div> Nebylo to snad správné od ní, že se cítila tak šťastna — cítila to hluboce ve svém vědomí; nebylo to správné při všech těch trampotách v&nbsp;domě, když Falk tak potupně odešel, když otec byl nešťasten a&nbsp;matka tak podivná; ale dnes večer si nemohla pomoci. Vzrušení tryskalo a&nbsp;praskalo po celém městě, skvělý týden, v&nbsp;nějž celá země vcházela, ples — ples, kdy po prvé vstoupí do společnosti, a&nbsp;vědomí, že tam bude ''on'', a&nbsp;třebaže má rád jinou, přece si s&nbsp;ní aspoň jednou zatančí — ty věci byly pro ni všecky příliš silné — byla šťastna, šťastna, šťastna — oči jí tančily, prsty u&nbsp;nohou jí tančily, sama její duše tančila čistou, blouznivou radostí. Kdyby byl někdo býval za ní a&nbsp;byl by se jí díval přes rameno do zrcadla, byl by v&nbsp;tom zrcadle spatřil obraz jednoho z&nbsp;nejhezčích dítek, které byly na širém světě; zvláště dětsky vypadala dnes večer se svými tmavými vlasy, nakupenými tak vysoko na její hlavě, s&nbsp;očima udiveně rozevřenýma, s&nbsp;šíjí a&nbsp;rameny tak něžně bílými a&nbsp;hebkými. Za ní na posteli byly šaty, na špinavě hnědém koberci pár střevíců ze stříbrné tkaniny, nejrozkošnější střevíčky, které kdy měla. Odrážely se v&nbsp;zrcadle jako malé stříbrné skvrny, a&nbsp;když je zahlédla, zarděly se jí tváře ještě více. Neměla k&nbsp;nim práva; nebyly zaplaceny. Byla to první věc, kterou kdy za celý svůj život koupila na dluh. Ani otec ani matka o&nbsp;nich nevě-<noinclude>{{Uprostřed|318}}</noinclude> k65xc2g1b6k9q600tca3h2s027xq2s2 250 99336 344398 337769 2026-09-28T06:35:28Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 344398 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" /></noinclude>děli, ale uviděla je u&nbsp;Harriota ve výkladě a&nbsp;nemohla prostě odolati. Ostatně, bude-li tančiti s&nbsp;''ním'', bude tím všecko spraveno. Kdyby byla dána do vězení proto, že je nemohla zaplatiti, nesešlo by na tom. Udělala jedinou možnou věc. A&nbsp;dívala se tedy do zrcadla a&nbsp;viděla tmavý lesk svých vlasů, ruměnec svých tváří, bělost svých ramenou a&nbsp;stříbrné skvrny svých střevíčků, a&nbsp;byla šťastna — šťastna nadšením skoro strašným. {{Vspace}} Paní Brandonová byla také ve své ložnici. Seděla na vysoké stolici s&nbsp;tuhým lenochem a&nbsp;hleděla ztrnule před sebe. Seděla tu teď již dlouho vůbec bez pohnutí. Mohla býti mrtvou ženou. Její hubené ruce s&nbsp;modrými žilkami ostře vyznačenými byly pevně sepjaty na klíně. Zabývala se, horečně, dychtivě se zabývala myšlenkou na Morrise. Uvidí ho dnes večer, budou spolu rozmlouvat, budou spolu tančit, ruce jim budou hořet při dotknutí; řeknou si velmi málo; budou toužit, bolestně prahnout po sobě, aby byli spolu sami, aby byli daleko, daleko ode všech, a&nbsp;budou zoufale nešťastni. Uvažovala o&nbsp;tom neštěstí ve svém zvláštním vytržení jako myška lapená v&nbsp;pasti. Nebude pro ni nikde štěstí? Bude si vždy žádati více, než se jí dostalo, je na všechnu tu vášnivou lásku teď již pozdě? Je vůbec skutečná? Není to horečka, přelud, halucinace? Vidí Morrise? Nevidí spíše cosi, čeho se musí chápati, aby uhasila svou palčivou, horečnou žízeň? Jednu chvíli poznala blaženost, když ho objala a&nbsp;byla s&nbsp;to, aby ho potěšila a&nbsp;posílila. Ale na jak dlouho ho potěšila? Nebyl tak nešťasten jako ona a&nbsp;nebudou vždy nešťastni? Nebyl zdrcen hříchem, kterého se dopustil, a&nbsp;ke kterému, jak si myslil, ji svedl?… Přitom vyskočila se stolice a&nbsp;chodila po pokoji mumlajíc si nahlas: „Ne, ne, já jsem to udělala. Můj hřích to je, ne jeho. Budu o&nbsp;něj pečovati, budu ho opatrovat — opatrovat ho, pečovat o&nbsp;něj. Musí být vesel…“ {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|319}}</noinclude> 5kbcyx11z36vtt3jc7fsz3t91vg5lfg 250 99337 344399 337770 2026-09-28T06:40:13Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 344399 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" /></noinclude>Sklesla u&nbsp;postele a&nbsp;zakryla si obličej rukama. {{Vspace}} Brandon byl ve své pracovně a&nbsp;dopisoval své listy. Ale za tou pozorností, kterou věnoval listům, byla jeho mysl v&nbsp;pohybu jako zvíře kradmo prozkoumávající neosvětlený dům. Myslil na svou ženu a&nbsp;na sebe. Zrovna když psal: ,,A&nbsp;proto se mi zdá, milý Ryle, že se zřetelem ke skutečné době bohoslužby, totiž osm hodin —“ šeptalo mu v&nbsp;nitru jeho vědomí: „Jak ti schází Falk! Jak opuštěný se zdá dům bez něho! Myslil sis, že se obejdeš bez lásky, není-li pravda? Nebo jsi aspoň nepozoroval, že má nějaký zvláště veliký význam ve tvém životě. Ale nyní, kdy odešla jediná osoba, kterou jsi velmi upřímně miloval, vidíš, že jsi to neměl pokládat tak beze všeho za jisté, že? Pro lásku se musíme namáhat, přinášet oběti, pečovat o&nbsp;ni, živit a&nbsp;pěstovat ji. Potřebuješ teď někoho, koho bys choval v&nbsp;lásce, a&nbsp;jsi překvapen, že někoho potřebuješ… ano, je tu tvá manželka — Amy… Amy… Ji pokládal jsi také za jistou. Ale je dosud u&nbsp;tebe. Je čas.“ Jen manželka byla ozářena něžností. Odložil pero a&nbsp;hleděl ztrnule před sebe. Čeho potřeboval on i&nbsp;čeho potřebovala ona, byla nějaká doba odpočinku. Byli tu v&nbsp;tom místě příliš dlouho. To bylo, čeho potřeboval, to bylo vysvětlení jeho bolení hlavy, jeho podrážděnosti, jeho utkvělých myšlenek o&nbsp;Ronderovi. Jakmile bude vyřízena záležitost pybuského obročí, pojede se ženou do ciziny. Jen oni dva. Ještě jednou doba líbánek po tolika letech. Řecko, Italie… a&nbsp;kdo ví? Snad se setká s&nbsp;Falkem na své zpáteční cestě Londýnem… Falk… Zapomněl na své listy hledě upřeně před sebe, ťukaje perem o&nbsp;stůl. Bylo zaklepáno na dveře. Služka hlásila: „Nějaká dáma chce s&nbsp;vámi mluvit, pane. Říká, že to je důležité“ — a&nbsp;dříve než se mohl zeptati po jméně, byl již kdosi jiný v&nbsp;pokoji a&nbsp;dveře se zase zavřely. Chvilku jí nepoznával; byla to dosti ošumělá, sešle vy-<noinclude>{{Uprostřed|320}}</noinclude> g2o7cx9u7pxtxij9d9csd8duy4lvt1c 250 99338 344400 337772 2026-09-28T06:45:56Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 344400 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" /></noinclude>padající ženština. Měla na sobě dosti pomačkané bílé kartounové šaty. V&nbsp;ruce měla růžový slunečník a&nbsp;na hlavě veliký slaměný klobouk, přeplněný živě červenými růžemi. Ach ano! Ovšem! Slečna Miltonová —, která bývala knihovnicí. Zchátrale vypadala. Sešla. Vždy mu bývala protivná. Teď ho pohoršil způsob, jak se téměř násilím vedrala do jeho pokoje. Podívala se na něj svýma podivnýma, přihmouřenýma očima. „Prosím za prominutí, archidiakone Brandone,“ pravila, „že takto přicházím v&nbsp;dobu, která, jak se obávám, je asi nevhodná. Jedinou mou omluvou musí být naléhavost mé záležitosti.“ „Je mi velmi líto, slečno Miltonová,“ řekl přísně, „je mi naprosto nemožno přijmout vás právě teď v&nbsp;jakékoli záležitosti. Podáte-li mi věc písemně, uvidím, co mohu udělat.“ Při zvuku jeho hlasu se jí oči přivřely ještě více. „Je mi velmi líto, archidiakone,“ odpověděla. „Myslím, že byste udělal dobře, kdybyste vyslechl, co vám chci říci.“ Zdvihl hlavu a&nbsp;podíval se na ni. Při těch jejích slovech měl znova pocit, jako by ho silné těžké ruce strkaly do jakéhosi hlubokého bahna, kde se musil přidružiti k&nbsp;špinavým plazům — k&nbsp;Hoggovi, Davrayovi a&nbsp;teď k&nbsp;té ženštině… „Co míníte?“' tázal se a&nbsp;hnus mu kalil hlas. „Co byste vy mohla říci ''mně''?“ Usmála se. Přešla pokojem a&nbsp;přistoupila k&nbsp;samému jeho psacímu stolu. Prsty měla na ošumělé kabelce, která jí visela přes ruku. „Byla jsem ve velkých rozpacích,“ pravila, „jak bych věc správně udělala. Jsem dobrá a&nbsp;poctivá žena, archidiakone, ačkoli jsem byla velmi nespravedlivě vyhozena ze svého místa těmi, kteří by tomu byli měli lépe rozumět. Přišla jsem na mizinu ne vlastní vinou a&nbsp;jsou někteří lidé, kteří by se měli ve svém nitru stydět za ten způsob, jak se mnou naložili. Ale o&nbsp;nich nemíním dnes mluvit.“ Ustala. Brandon poposedl hloub do svého křesla. „Povězte mi,<noinclude>{{Uprostřed|321}}</noinclude> t7pdxssg3henlmbk1znvto3et1anby5 250 99339 344401 337773 2026-09-28T06:49:59Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 344401 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" /></noinclude>prosím vás, slečno Miltonová, svou věc co nejrychleji. Mám mnoho práce.“ „Povím.“ Oddechla si ztěžka a&nbsp;mluvila dále. „Jisté sdělení se mi dostalo do rukou a&nbsp;zdálo se mi velmi nesnadné rozhodnout o&nbsp;správnosti svého postupu. Po nějakém váhání jsem šla ke kanovníku Ronderovi, o&nbsp;kterém vím, že je spravedlivý muž.“ Při jméně Ronderově pohnuly se rty archidiakonovy, ale neřekl nic. „Ukázala jsem mu sdělení, které jsem dostala. Ptala jsem se ho, co mám dělat. Dal mi radu, které jsem poslechla.“ „Radil vám, abyste šla ke mně.“ Slečna Miltonová hned viděla, že lež jí tu dobře poslouží. „Radil mi, abych šla k&nbsp;vám a&nbsp;abych vám dala tento lístek, který v&nbsp;pravém smyslu slova náleží vám.“ Pohrávala si se svou kabelkou, otevřela ji a&nbsp;vyndala kus papíru. „Musím vám říci,“ mluvila dále, nespouštějíc na chvilku oči s&nbsp;obličeje archidiakona, „že se ten list dostal do mých rukou náhodou. Byla jsem v&nbsp;tu chvíli v&nbsp;domě pana Morrise a&nbsp;list mi byl odevzdán omylem.“ „Pana Morrise,“ opakoval Brandon. „Co on má s&nbsp;tou věcí?“ Slečna Miltonová zamnula si ruce v&nbsp;rukavičkách a&nbsp;řekla: „Paní Brandonová je teď už dlouho ve velmi přátelském poměru s&nbsp;panem Morrisem. Celé město dávno o&nbsp;tom mluví.“ Najednou odbíjely hodiny. Nepromluvili ani slova. Pak řekl Brandon velmi klidně: „Odejděte z&nbsp;tohoto domu, slečno Miltonová, a&nbsp;nikdy už sem nevstupujte. Budete-li mě ještě obtěžovat, udám to policii.“ „Dříve než odejdu, archidiakone,“ pravila slečna Miltonová velmi klidně, „měl byste se podívat na tenhle list. Mohu vás ujistit, že jsem sem nepřišla pro pouhá slova. Musím upokojit své svědomí jako každá jiná osoba. Nežádám nic za tohle sdělení, ačkoli by takový můj postup byl docela ospravedlněn, uváží-li se, jak ohavně se se mnou nakládalo.<noinclude>{{Uprostřed|322}}</noinclude> bu4saj68l7d0yvvebw8eo3ayrr5dzly 250 99340 344402 337774 2026-09-28T06:54:38Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 344402 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" /></noinclude>Dávám vám tenhle list a&nbsp;můžete jej ihned zničit. Mé svědomí bude upokojeno. Nepřečtete-li si ho však — tedy jsou jiní lidé v&nbsp;městě, kteří jej musí uvidět.“ Vzal list od ní. „Nejdražší — posílám vám ten lístek po spolehlivé osobě, abych vám oznámila, že dnes večer nemohu přijít. Je mi to tak líto a&nbsp;jsem hrozně zklamána, ale vysvětlím vše, až se zítra setkáme. Tohle vám píšu, abyste nečekal, když nepřijdu.“ Byla to ruka jeho manželky. „Nejdražší… nemohu dnes večer přijít…“ Napsáno rukou jeho manželky. Zajisté. Ano. Jeho manželky. A&nbsp;Ronder to viděl. Podíval se na slečnu Miltonovou. „To není psáno rukou mé manželky,“ pravil. „Uvědomujete si, doufám, do jaké vážné věci jste se zapletla — svým unáhleným činem,“ dodal. „Nikoli unáhleným,“ odvětila navlhčivši si jazykem rty. „Nikoli unáhleným, archidiakone. Mnoho jsem o&nbsp;tom přemýšlela. Nevím, řekla-li jsem vám už, že jsem list přijala u&nbsp;dveří sama z&nbsp;rukou vaší služky. Bývala v&nbsp;knihovně s&nbsp;knihami. Znám ji velmi dobře.“ Musil vyvinouti ohromné, nadlidské úsilí, aby se ovládl. To bylo jeho jedinou myšlenkou. Příliv hněvu stoupal v&nbsp;něm tak hrozně, že tlačil na kůži čela pevně napjatou a&nbsp;hrozil, že ji roztrhne. Byl by chtěl vstát a&nbsp;vrhnouti se na ženu stojící před ním. Jeho ruce toužily, aby se jí uchopily. Zdálo se, že mají svůj vlastní život a&nbsp;vlastní vůli a&nbsp;že se samy od sebe natahují přes stůl. Uvědomil si také znova, že se kolem něho rozvíjí jakési rozsáhlé spiknutí, jakési nadpřirozené spiknutí, v&nbsp;něž byly zapleteny všecky živly — země, slunce a&nbsp;nebe a&nbsp;také všichni lidé v&nbsp;městě až po nejmenší dítě. Zdálo se mu, že vidí za sebou, skoro mimo dohled, vysokou, hřmotnou postavu, která řídí to spiknutí, postavu<noinclude>{{Uprostřed|323}}</noinclude> mbcuo30liq3gl0om6sxat9em6mk2puy 250 99341 344403 337775 2026-09-28T06:58:56Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 344403 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" /></noinclude>trochu podobnou jemu, jenže s&nbsp;hustým černým vousem, mlhavou, beztvárnou… Polapí ho svými úklady jako v&nbsp;síti, ale unikne jim, a&nbsp;unikne jim podivuhodným klidem, sebeovládáním a&nbsp;tím, že bude prost každého vzrušujícího citu. Tak tedy opakoval klidně, ačkoli se mu hlas trochu chvěl: „To není psáno rukou mé manželky. Znáte, jaké jsou tresty na padělání.“ Pak dodal hledě jí přímo do obličeje: „Káznice.“ Odpověděla mu s&nbsp;úsměvem. „Opravdu, archidiakone, žádám jen důkladné vyšetření. Tyhle hříšné věci se dějí ve městě a&nbsp;ti, kterých se to hlavně týká, měli by to vědět. Učinila jsem jen, co pokládám za svou povinnost.“ Její oči prodlévaly na jeho obličeji. S&nbsp;rozkoší prociťovala v&nbsp;těch chvílích pomstu, po které bez ustání toužila po všechny ty měsíce. Pohnul sebou jen málo, nezvýšil hlasu, ale pozorujíc jeho obličej, viděla, jak se v&nbsp;jeho očích mihla mučivá bolest jako vcházející host. Ten tam zůstane. Byla uspokojena. „Vykonala jsem svou povinnost, archidiakone, a&nbsp;teď vám přeji dobrého večera.“ Lehce se uklonila a&nbsp;vyšla z&nbsp;pokoje zavřevši dveře tiše za sebou. Seděl tu hledě na list… {{Vspace}} Dvorana jako by se vznášela jako loď na moři ozářeném zapadajícím sluncem. Se stropu visely dva veliké stříbrné lustry, po jisté stránce nejslavnější poklad, který město mělo. Ačkoli byly nyní opatřeny plynem, bylo světlo přece tak ztlumeno skleněnými koulemi, že bylo měkké a&nbsp;lahodné. Kolem dokola pod podobiznami slavných mužů města v&nbsp;těžkých rámcích byla světla zakryta zlatými štíty. Stěny měly barvu slonoviny. Na galerii hudebníků pohnuly se občas slabě<noinclude>{{Uprostřed|324}}</noinclude> 9ivdcslk2qj7vvalh6fn5hj1ncvj153 250 99342 344404 337776 2026-09-28T07:06:40Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 344404 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" /></noinclude>prapory se znakem města, katedrály, rodiny St. Leathů. Na galerii hrála hudba zrovna tak, jak hrála před sto lety. Lesklá podlaha byla zakryta přecházejícími postavami. Byl tam každý. Pod galerií, přehlížejíc společnost jako Boadicea své věrné Brity, seděla lady St. Leathová, majíc své bílé vlasy vysoko nakupeny nad svým růžovým, dětským obličejem, který měl tázavý, pyšný výraz jako kakadu zvědavě čekající, dostane-li se mu kusu cukru nebo urážky. Po obou stranách seděly vedle ní obě její dcery, lady Rosa a&nbsp;lady Marie, prostě a&nbsp;trpělivě. Poblíže ní seděly v&nbsp;řadě a&nbsp;spokojeně povídaly některé z&nbsp;vážnějších osobností ze společnosti katedrální a&nbsp;z&nbsp;hrabství. Byli tu Marriottové z&nbsp;Maple Durhamu, tlustí, šedesátiletí a&nbsp;roztomilí, starý plukovník Wotherston, který bojoval na Krimu, sir Henry Byles se svým velikým červeným nosem, malý major Garnet, nejvlídnější mládenec v&nbsp;hrabství, Marquesové, kteří měli větší rodokmen než bohatství, paní Sampsonová, která měla světle fialové šaty a&nbsp;zvláště zlý záchvat neuralgie, paní Combermereová, oděná v&nbsp;látku zlatě vzorkovanou a&nbsp;velmi veselá, paní Ryleová, skromná v&nbsp;šedých šatech, Ellen Stilesová v&nbsp;šatech třešňové barvy, paní Trudonová, paní Forresterová a&nbsp;paní d’Arcyová v&nbsp;horlivém důvěrném hovoru, až se skoro dotýkaly bradami, dr. Puddifoot dosud udýchaný od posledního tance, Bentinck-Major poklepávaje špičkou své lakýrky o&nbsp;podlahu, dychtivý po novém tanci, starosta Branston a&nbsp;paní Branstonová, které bylo velmi nepříjemně v&nbsp;jakémsi obojku z&nbsp;diamantů, paní Prestonová, pokoušející se o&nbsp;vznešenou důstojnost, kanovník Martin, Dennison, ředitel škol, a&nbsp;mnoho, mnoho jiných. Hráli v&nbsp;tu chvíli právě polku a&nbsp;melodie byla tak vábivá, tak unášející, že všechno vstalo a&nbsp;dalo se do tance. A&nbsp;kde byla Jana? Jana tančila s&nbsp;důstojným Rexem Forsythem, navrženým kandidátem na pybuské obročí. Kdyby jí byl někdo před týdnem řekl, že bude tančiti s&nbsp;elegantním panem Forsythem před shromážděním nejpřednějších lidí z&nbsp;Polchesteru a&nbsp;Jižního Glebeshiru, a&nbsp;že bude tančiti bez<noinclude>{{Uprostřed|325}}</noinclude> qs012maga2qyksauxq5v8vaoswkjzz1 250 99344 344405 337778 2026-09-28T08:28:03Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 344405 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" /></noinclude>laha běžela jako stuha zpod jejich nohou do mlhavé jasné dálky. Nebo, myslila si Jana, podobala se spíše řece, a&nbsp;po obou stranách seděli tanečníci smáčejíce si špičky střevíců a&nbsp;vypadali sebevědomě. „Líbí se vám tam, kde jste?“ zeptala se Jana lesklé černé hedvábné vesty, která svítila vedle ní. „Ó, to víte…,“ zarzal pan Forsyth. „Všecko v&nbsp;pořádku, to víte. Starý biskup je náramně vlídný.“ „Biskup Clematis?“ řekla Jana. „Ano. Není tam dosti co dělat, víte. Ale nemyslím, že tam budu dlouho. Ne, nemyslím… Je to škoda, že ubohý Morrison v&nbsp;Pybusu takhle zemřel.“ Jana ovšem ihned pochopila narážku. Chápala také, že ji pan Forsyth žádá, aby mu pověděla nějakou zprávičku, kterou se snad dověděla. Ale to se jí zdálo sprosté vyzvídati — vyzvídati na svém otci. Řekla tedy jen: „Velmi rád jezdíte na koni, že ano?“ „Miluji to,“ řekl pan Forsyth a&nbsp;zařičel tak přesně jako spokojený koník, že Jana sebou trhla. „Vy nejezdíte ráda?“ „Jakživa jsem neseděla na koni,“ odpověděla Jana. „Ráda bych to zkusila.“ „Jakživa ne?“ žasl pan Forsyth. „To já jsem byl na koníku dříve než mi byla tři léta. Faktum. Dobrá věc pro duchovního, jezdit na koni&nbsp;—“ „Myslím, že bude brzo čas k&nbsp;následujícímu tanci,“ řekla Jana. „Dovedl byste mě laskavě zpět k&nbsp;matce?“ Když se pustili po proudu, byla si vědoma všech těch žhavých pohledů. Šla se vztyčenou hlavou. Oči jí zářily. Bude tančiti s&nbsp;Johnnym a&nbsp;mohou se dívat, jak chtějí. Pan Forsyth ji odevzdal matce a&nbsp;odklusal. Jana si sedla, uhladila si šaty a&nbsp;hleděla upřeně do rozlehlého zářivého jantarového jezera, v&nbsp;němž se stříbrné lustry odrážely jako malé ostrovy. Podívala se na matku a&nbsp;bylo jí jí najednou líto. Je to jistě nudné choditi na ty taneční zábavy, když někdo je tak stár jako matka — a&nbsp;zvláště má-li tak málo přátel. Její matka nikdy nemívala mnoho přátel. {{Nop}}<noinclude>{{Uprostřed|327}}</noinclude> 4kn7hrv15ckkr1ytsnhbh879z9hzg6q 250 99345 344406 337779 2026-09-28T08:32:23Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 344406 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" /></noinclude>„Nebyl to pan Morris, kdo právě s&nbsp;vámi hovořil?“ „Ano, má milá.“ „Mám ho ráda. Vypadá vlídně.“ „Ano, má milá.“ „A&nbsp;kde je otec?“ „Tamhle, mluví s&nbsp;lady St. Leathovou.“ Podívala se tam a&nbsp;tam stál, tak silný, vysoký a&nbsp;pěkný, tak skvělý ve svém plesovém obleku. Srdce se jí dmulo hrdostí. „Není-li pak skvělý, drahá matko?“ „Kdo?“ „Otec!“ „Skvělý?“ „Ano, nevypadá-li dnes skvěle? Pěkněji než všichni ostatní v&nbsp;sále dohromady?“ (Johnny nebyl ''pěkný''. Byl více než ''pěkný''.) „Ó — vypadá-li skvěle? Ano. Je velmi hezký muž.“ Jana ucítila zase ten lehký chlad, který se tak často dostavoval, když mluvila s&nbsp;matkou — náhlé odvrácení sympatie, jako by Janu odstrčila rukou. Ale co na tom — spustila zase hudba a&nbsp;tu, ó tu byl Johnny! Slyšela jednou, jak ho kdosi nazval soudkem a&nbsp;jak se rozhorlila! Byl snad tak trochu přitloustlý, ale při tom silný… Šla s&nbsp;ním. Valčík se začal. Klesla v&nbsp;lahodné, rozkošné vody — vody, které ji houpaly a&nbsp;kolébaly, objímaly a&nbsp;laskaly. Cítila jeho rámě. Nemluvila, a&nbsp;také on nemluvil. Plynula léta nejvyšší blaženosti… Nezavedl ji, jako učinil pan Forsyth, do veřejného jasu vedlejší místnosti, nýbrž po točitých schodech za galerií hudebníků do malého pokoje, chladného a&nbsp;stinného, kde byli, sedíce v&nbsp;křeslech, sami. Byl ostýchavý a&nbsp;pohrával si rukavicemi. Řekla (právě jen aby o&nbsp;něčem zavedla řeč): „Jak krásně vypadá slečna Daubeneyová!“ „Myslíte?“ řekl Johnny. „Já ne. Mám dost té dívky. Je to strašlivě nudná osoba. Matka mně ji pořád strká. Byla<noinclude>{{Uprostřed|328}}</noinclude> 42vn55vymx4o8iibmlt15ptr2fes1fq 250 99346 344407 337780 2026-09-28T08:39:36Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 344407 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" /></noinclude>u&nbsp;nás několik měsíců. Chce, abych si ji vzal, poněvadž je bohatá. Ale my toho máme dost a&nbsp;nevzal bych si ji za ženu, i&nbsp;kdybychom neměli ani vindry. Poněvadž je protiva a&nbsp;poněvadž — jeho hlas zněl najednou silně a&nbsp;tónem rozkazujícím — si vezmu za ženu vás.“ Cosi — jakýsi půvabný rajský pták, jakýsi skvěle zbarvený vánek, jakýsi koberec s&nbsp;kouzelným vzorem — přiletěl a&nbsp;zdvihl Janu vysoko na strom plný zlatých jablek. Tam se houpala — zpěvem vylévajíc své srdce. Hlas Johnnyho doléhal vzhůru k&nbsp;ní. „Poněvadž si vezmu za ženu vás.“ „Cože?“ volala dolů k&nbsp;němu. „Vezmu si za ženu vás. Věděl jsem to hned od první vteřiny, kdy jsem vás spatřil tenkrát po bohoslužbách v&nbsp;katedrále — od první chvíle jsem to věděl. Chtěl jsem vás požádat hned rovnou cestou, ale myslil jsem si, že provedu věc, jak se sluší; šel jsem tedy do ciziny, byl jsem v&nbsp;Paříži, v&nbsp;Římě a&nbsp;všude a&nbsp;myslil jsem na vás ''celou'' tu dobu — každou minutu. Pak matka nadělala mnoho hluku pro Daubeneyovou — že jsem tu nebyl a&nbsp;tak dále — myslil jsem si tedy, že půjdu domů a&nbsp;že vám řeknu, že si vás vezmu.“ „Ale to přece nemůžete.“ Jana se snesla se své jabloně. „Vy a&nbsp;já? Copak by tomu řekla vaše matka?“ „Nejde tu o&nbsp;to, co ''by'' řekla, nýbrž co ''řekne'',“ odpověděl Johnny. „Matka se bude zlobit — a&nbsp;hodně dlouho. Ale to na věci nic nemění. Matka je matka a&nbsp;já jsem já.“ „Je to nemožné,“ řekla Jana rychle, „s každé strany. Víte, co udělal můj bratr? Jsem hrda na Falka a&nbsp;mám ho ráda; ale vy jste lord St. Leath, a&nbsp;Falk si vzal za manželku dceru Hogga, muže, který má dole v&nbsp;Seatowně hostinec.“ „Slyšel jsem o&nbsp;tom,“ řekl {{Oprava|Johny|Johnny}}. „Ale co na tom? Víte, co jsem já v&nbsp;loni dělal? Jel jsem přes Atlantský oceán jako topič na lodi náležející Cunard Line. Matka nic nevěděla, až teprve když jsem se vrátil, a&nbsp;pak zuřila! Ale svět se mění. Brzo nebude už třídních rozdílů — docela žádných. Dávám vám své slovo. Podívejte se na Američany! To je lid! Bu-<noinclude>{{Uprostřed|329}}</noinclude> a49eok94qml9gkwc200qt7qfcfqyhcr 250 99347 344408 337781 2026-09-28T08:44:39Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 344408 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" /></noinclude>deme jednou jako oni… Ale copak to vše je?“ řekl najednou. „Já si vezmu vás a&nbsp;vy si vezmete mne. Máte mě ráda, že?“ „Mám,“ odpověděla Jana tiše. „Dobře tedy. Věděl jsem, že máte. Teď vás políbím.“ Položil ji ruku kolem pasu a&nbsp;velmi něžně ji políbil. „Ó, jak vás mám rád!“ řekl, „a&nbsp;jak dobře s&nbsp;vámi budu nakládat!“ „Ale musíme být praktičtí,“ řekla Jana horlivě. „Jakpak se můžeme vzít. Všecko je proti tomu. Nemám jmění. Jsem nikdo. Vaše matka&nbsp;—“ „Jen nechte být mou matku. Nechte mě, vždyť já si to s&nbsp;ní vyřídím — v&nbsp;tom já se vyznám&nbsp;—“ „Nechci být s&nbsp;vámi zasnoubena,“ řekla Jana pevně, „ne na dlouhé věky — naprosto ne rok.“ „No dobře,“ řekl Johnny lhostejně. „Můžete to rozhodnout, jak chcete — ale nikdo jiný si vás nevezme než já, a&nbsp;nikdo jiný si mne nevezme než vy.“ Byl by ji zase políbil, ale vešla paní Prestonová a&nbsp;mladý muž. „Teď pojďte a&nbsp;mluvte s&nbsp;mou matkou,“ pravil jí, když vycházeli. „Není potřebí ničeho se bát. Jen na ni beze všeho strachu promluvte, a&nbsp;odpoví vám docela dobře.“ „Neříkejte nic&nbsp;—“ začala Jana. „O&nbsp;nás? Ovšem že ne. To je pro tu chvíli tajemství; ale sejdeme se ''každý'' den, a&nbsp;bude-li den, kdy se nesejdeme, musíte psát. Souhlasíte?“ Souhlasila-li nebo nesouhlasila, bylo nejisto, poněvadž teď byli v&nbsp;zástupu lidí a&nbsp;po chvilce tváří v&nbsp;tvář staré hraběnce. Byla potěšena, jak bylo hned patrno. Byla v&nbsp;milostivé náladě; lidé byli dosti příjemní — to jest byli k&nbsp;ní uctiví a&nbsp;lichotili jí. Také její trávení bylo náležité; ty nové pilulky, které jí dal starý Puddifoot, byly znamenité. Přijala tedy Janu velmi blahosklonně, blahopřála jí k&nbsp;jejímu zjevu a&nbsp;zeptala se jí, kde je její starší sestra. Když Jana vysvětlila,<noinclude>{{Uprostřed|330}}</noinclude> 5cq7k35kjemlg95fox2wyhexwp7ym1l 250 99348 344409 337784 2026-09-28T08:50:18Z Jean-Paul 8278 /* Zkontrolováno */ 344409 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Jean-Paul" /></noinclude>že nemá sestru, jevila se lady St. Leathová rozmrzelá na ni, jako by to bylo od ní patrnou nezdvořilostí, že se nevytasila ihned se sestrou, když byla po ní tázána. Ale lady Mary byla vlídná a&nbsp;přátelská a&nbsp;pobídla Janu, aby si chvíli sedla vedle ní. Jana si myslila: „Ráda bych tě jednou měla sestrou, budu-li — kdy —“ a&nbsp;nedovolila si domysliti. Odtud se octla ve společnosti paní Combermereové a&nbsp;Elleny Stilesové. Zdálo se jí, ale byla to patrně jen její domněnka — že mluvily, když k&nbsp;nim přišla, o&nbsp;čemsi, co nebylo pro její uši. Zdálo se jí, že rychle změnily hovor a&nbsp;že ji pozdravily s&nbsp;vřelostí docela neobyčejnou. Po prvé toho večera se jí zdálo, že se jí dotkl zlehka chlad předtuchy přicházející, nevěděla odkud, a&nbsp;že na chvilku vrhl stín na její neuvěřitelnou blaženost. Paní Combermereová byla k&nbsp;ní opravdu velmi něžná, docela jako by se právě teprve zotavovala z&nbsp;nemoci, která způsobila zlé obavy. Její basový hlas, její silné, tlusté ruce a&nbsp;její tuhé, štětinaté vlasy byly tak nesouladné s&nbsp;jejími zlatě vzorkovanými šaty, že se Jana nezdržela úsměvu. „Vypadáte velmi šťastně, má drahá,“ řekla paní Combermereová. „A&nbsp;také jsem,“ odpověděla Jana. „Jakpak bych nebyla, když to je můj první ples?“ Paní Combermereová odkopla vlečku svých šatů zrovna jako dáma v&nbsp;pantomině. „Nuže, těšte se, jak dlouho můžete. Vypadáte velmi pěkně. Jste nejpěknější dívka v&nbsp;sále. Právě jsem to říkala Elleně — není-li pravda, Ellen?“ Ellen Stilesová snažila se právě pobaviti starostovou, která seděla na malém zlaceném křesle osamělá a&nbsp;nespokojená, neboť šlo na ni silně spaní. „Právě jsem říkala paní Branstonové,“ pravila slečna Stilesová, obrátivši se, „že doba, kdy je třeba největší opatrnosti u&nbsp;dětí, které měly černý kašel, je ta, kdy se zdá, že jsou skutečně zdrávy. Její hošík právě měl tu nemoc a&nbsp;ona říká, že se vystonal; ale to je právě doba, jak jí říkám,<noinclude>{{Uprostřed|331}}</noinclude> tt4cfvj99ozrk4xksqhp1lth4jx2vno 250 99652 344391 2026-09-27T22:04:26Z Reaperman 79 /* Zkontrolováno */ n. 344391 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Reaperman" /></noinclude>Milý pacholek, jenž penězům málo rozuměl, shrábl tuto bohatou odměnu a myslel si: „Nyní máš kapsu plnou, k čemu je ti třeba starati se a těžkou prací se mořiti.“ Odešel tedy do světa přes hory a doly vesele si popěvuje. Stalo se, že šel kolem nějakého křoví, tu vystoupil pojednou odtamtud malý mužíček volaje naň: „Kam pak, veselý brachu? zdá se mi, že tebe starosti nevalně tíží.“ „A proč bych byl smuten?“ řekl pacholek, „mám všeho dosti, v kapse mi zvoní mzda za tři roky.“ „A kolik činí tvůj poklad?“ tázal se pídimužíček. „Kolik? Nic víc a nic méně než tři halíře, správně počítáno.“ „Poslyš.“ řekl pídimužík, „jsem chudý potřebný člověk, daruj mi svoje tři halíře, já nemohu již práce zastati, ty však jsi mlád a vyděláš sobě snadně svůj chléb.“ A že měl pacholek dobré srdce a útrpnost s mužíkem daroval mu své tři haléře řka: „Požehnej ti je Bůh, já se již obejdu.“ Tu řekl jemu pídimužík: „Poněvadž jsem poznal tvoje dobré srdce, vyslov troje přání, za každý tolar jedno, a všechno se ti splní.“ „Aha,“ řekl pacholek. „tys nějaký čarodějník. nu, buďsi, tedy přeji sobě předně foukačku, která všecko trefí, na co zamířím, dále housle, na které když začnu hráti, aby všecko muselo tančiti, co zvuk houslí uslyší, a konečně, aby nikdo žádné prosby mi neodepřel.“ „To vše má se ti splniti,“ řekl pídimužík, sáhnul do křoví a považte, byly tu již housle a foukačka jakoby na zavolání. Mužík dal je pacholkovi a řekl: „Cokoli na kom žádati budeš, nikdy ti žádný neodepře.“ „Nyní, srdéčko moje, máš cokoliv si žádáš,“ řekl si pacholek a táhl vesele dále. Brzy na to potkal žida<noinclude></noinclude> fj03ze935dcohmqqxgwm459k447mnor 250 99653 344392 2026-09-27T22:09:41Z Reaperman 79 /* Zkontrolováno */ n. 344392 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Reaperman" /></noinclude>s dlouhou kozí bradou, jenž stál a naslouchal zpěvu ptáka, jenž seděl nahoře na vrcholku stromu. „Totě zázrak!“ volal žid, „takové malé zvířátko a takový mocný hlásek! Kéž bych je mohl dostati, ale kdo mi je sestřelí?“ „Nu, nemáš-li jiného přání,“ řekl pacholek, „bude pták tvůj.“ namířil, trefil a pták spadl do křoví. „Jdi žide a vynes si ptáka,“ řekl pacholek. „Když už je dole, tedy si pro něj vlezu,“ a ulehnuv na zem jal se lézti do křoví. Jakmile byl již uprostřed trní, napadla pacholka čtverácká myšlénka, vzal svoje housle a jal se housti. Ihned zvedl se žid a jal se uprostřed trní vyskakovati a čím více pacholek hrál, tím divočejší byl tanec. Ale trny roztrhaly židovi jeho zrzavý kabát, pročesaly jeho dlouhou kozí bradu a bodaly a škrábaly ho po celém těle. „Achich!“ křičel žid, „co s těmi houslemi? nech toho hraní, nechci tančiti!“ Ale pacholek neustával hráti a myslel si: „Ty jsi dosti se nadřel lidí, nyní ti to trní oplatí,“ a znovu hrál až žid do velké výše skákal a cáry z jeho kabátu na trní se zachycovalo. „Ouvé, ouvé!“ křičel žid, „dám pánovi co jen bude žádati peněz, celý měšec zlata, jen ať přestane hráti.“ „Jsi-li tak štědrým,“ řekl pacholek, „přestanu tedy hráti, ale pravím ti, že sobě ještě jednou řádně zatancuješ.“ Potom vzal měšec s penězi a odešel dále svou cestou. Žid vstal a hleděl beze slova za ním a když pacholek byl již zmizel, dal se do nehorázného křiku: „Ty mizerný muzikante, ty šumaři! — jen počkej, až tě někde samotného dopadnu, proženu já tě, že se ti bude od pat prášiti; ty lumpe, vstrč si do huby halíř, aby tě někdo mohl za dva koupiti!“ a tak nadával dále, jak nejlépe mohl. {{nop}}<noinclude></noinclude> dq0dzfr3yrb5e8poyifak7wrsj3wk3g 250 99654 344393 2026-09-27T22:14:42Z Reaperman 79 /* Zkontrolováno */ n. 344393 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Reaperman" /></noinclude>A když si byl takto ulevil běžel do města k soudci, „Pane soudce, ouvé, ouvé, pohleďte, kterak mě bezbožný člověk na veřejné silnici oloupil a takto ukrutně spořádal. Kámen by se nade mnou ustrnul! Šaty mi rozerval, tělo propíchal a rozškrábal, a kousek mého jměníčka i s měšcem mi vzal — samé dukáty tam byly, dukát dukátu krásnější. Probůh, dejte toho člověka vrhnouti do vězení!“ Řekl na to soudce: „Byl-li to voják, jenž tebe obnaženou šavlí takto posekal?“ „Chraň Bože,“ na to žid, „neměl obnaženého meče, ale na zádech měl jakousi foukačku a přes rameno housle, snadno ho ničemu poznáte.“ Soudce poslal za ním svoje sluhy a ti brzy chytili milého pacholka, jenž zvolna kráčel cestou, a také měšec se zlatem u něho nalezli. Když byl přiveden před soud řekl: „Já jsem se žida ani nedotknul, a také zlato jsem mu nevzal, on mi je dal dobrovolně, abych přestal hráti, neboť moje hudba se mu nelíbila.“ „Chraň Bože!“ křičel žid, „vždyť on lže jako cikán.“ A soudce nevěřil výmluvě a odsoudil milého pacholka, jelikož loupil na veřejné silnici, na šibenici. Když ho odváděli, křičel za ním ještě žid: „Heč, ty mizero, šumaři bídný, nyní ti neuvěří, jak toho zasluhuješ.“ Pacholek vylezl zcela klidně s katem na lešení, ale na posledním schodu obrátil se a řekl k soudci: „Povolte mi ještě jedinou prosbu dříve než umřu.“ „Povolím,“ řekl soudce, „neprosíš-li jen o svůj život.“ „O život neprosím,“ na to pacholek, „jen o to, abych před smrtí směl sobě ještě na svoje housle zahráti.“ Ale žid začal hned ječeti: {{nop}}<noinclude></noinclude> nenlwlu7rx0qv5rrwh4rglqg0xkmsah 250 99655 344394 2026-09-27T22:18:35Z Reaperman 79 /* Zkontrolováno */ n. 344394 proofread-page text/x-wiki <noinclude><pagequality level="3" user="Reaperman" /></noinclude>„Chraň Bůh, toho jemu nedovolujte, toho jemu nedovolujte!“ Však soudce rozhodnul: „Proč by mu nemělo býti dopřáno této krátké radosti, pakli mu to dostačí?“ A také jemu toho nemohl odepříti pro tu moc, která pacholkovi byla dána. Ale žid počal opět volati: „Ouvé, ouvé, přivažte mě, přivažte mně pevně!“ Tu vzal pacholek svoje housle s ramene, přiložil a sotva prvně zatáhnul šmytcem, všecko počalo kolísati a se hýbati, soudce, písař i pochopové, a tomu, který chtěl žida přivázati, vypadl provaz z ruky. Když zatáhnul podruhé, zvedli všichni nohy, kat nechal pacholka a uchystal se k tanci; když zatáhnul po třetí vyskočilo vše do výše a jalo se tančiti a soudce i žid vyskakovali ze všech nejvýše. Brzy tančilo vše, co se na tržiště bylo z pouhé zvědavosti sběhlo, staří, mladí, tlustí i suší, vše v jednom chumáči; ba i psi, kteří přiběhli na náměstí, zvedli se na zadní nohy a také poskakovali. A čím déle hrál, tím výše lidé skákali až hlavami do sebe vráželi a do žalostného křiku se dávali. Konečně vykřikl soudce sotva dechu popadaje: „Daruji ti život, přestaň jen hráti!“ Milý pacholek dal se pohnouti, odložil housle a sešel dolů z lešení. Nyní přistoupil k židovi, který ležel na zemi téměř bez dechu a řekl: „Nyní se přiznej, ničemo, odkud máš ty dukáty, sice vezmu housle a dám se opět do hraní!“ „Já jsem je ukradl,“ křičel žid, „já jsem je ukradl, ale tys je poctivě zasloužil.“ Kázal tedy soudce ihned žida vésti na šibenici a jako zloděje oběsiti. {{nop}}<noinclude></noinclude> 9d0q12m07896z679xyds5f8kr7seytz 0 99656 344395 2026-09-27T22:24:03Z Reaperman 79 n. 344395 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Knihovna pohádek | ČÁST = Kouzelné housle | PŘEDCHOZÍ = Pohádka o zimním králi | DALŠÍ = Prostři se stolečku, otřes se oslíčku, obušku z pytle ven! }} {{Textinfo | TITULEK = Kouzelné housle | AUTOR = neuveden | LICENCE = PD old 70 | nakladatel = I. L. Kober | ZDROJ = Kouzelné housle. Prostři se stolečku, otřes se oslíčku, obušku z pytle ven! | VYDÁNO = V Praze, 1899 | ONLINE = {{Kramerius|nkp|5bc14f30-3017-11de-b6b3-000d606f5dc6}} | INDEX = Kouzelné housle — Prostři se stolečku, otřes se oslíčku, obušku z pytle ven! - 1899.djvu }} <pages index="Kouzelné housle — Prostři se stolečku, otřes se oslíčku, obušku z pytle ven! - 1899.djvu" include="3-7" /> 0g68y6td1biucw81aiw3u7tegf1xmxr