Wikizdroje cswikisource https://cs.wikisource.org/wiki/Wikizdroje:Hlavn%C3%AD_strana MediaWiki 1.47.0-wmf.22 first-letter Média Speciální Diskuse Uživatel Diskuse s uživatelem Wikizdroje Diskuse k Wikizdrojům Soubor Diskuse k souboru MediaWiki Diskuse k MediaWiki Šablona Diskuse k šabloně Nápověda Diskuse k nápovědě Kategorie Diskuse ke kategorii Autor Diskuse k autorovi Edice Diskuse k edici Stránka Diskuse ke stránce Index Diskuse k indexu TimedText TimedText talk Modul Diskuse k modulu Podujatie Diskusia k podujatiu 0 66773 344568 283971 2026-10-04T18:21:16Z ~2026-53355-06 20235 Opraven překlep 344568 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | AUTOR = Josef Čapek (1887–1945) | TITUL = Povídání o pejskovi a kočičce | PŘEDCHOZÍ = Jak si pejsek roztrhl kaťata | ČÁST = Jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen | DALŠÍ = Jak to bylo na vánoce }} {{Textinfo | TITULEK = Jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen | AUTOR = [[Autor:Josef Čapek (1887–1945)|Josef Čapek]] | ZDROJ = [https://web2.mlp.cz/koweb/00/04/37/75/99/povidani_o_pejskovi_a_kocicce.pdf online] | VYDÁNO = Městská knihovna v Praze, 2018 | ISBN = 978-80-7587-559-4 | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} [[File:28rijen1.png|thumb|350px]] Kočička a pejsek seděli spolu ve svém domečku a povídali si. „Poslouchej, kočičko,“ řekl pejsek, „už bude brzo 28. října, a my nemáme žádný prapor. A letos prý to bude nějaké obzvlášť slavné. Byla by to ostuda, kdyby na každém domě byl prapor a u nás nic.“ „Copak o to,“ povídá kočička, „prapory, to se mně líbí.“ „No ba,“ řekl pejsek, „ono to krásně vypadá, když se prapory ve větru třepetají; když se tak člověk koukne na ně odzdola, vypadá to, jako kdyby jich bylo plné nebe.“ „A copak teprve shora, to bys, panečku, koukal,“ vykládala mu kočička; „není nad to, projít se takhle po střeše, když jsou prapory. Je to procházka zdravá a zábavná. Ze střechy to vypadá, jako kdyby byla zas praporů plná země.“ „To každý nemůže, procházet se tak po střeše jako ty,“ odpověděl kočičce pejsek; „já, například, bych se bál vlézt na střechu, protože bych spad a mohl bych ses při tom zabít. – Ale nějaký prapor musíme mít, když bude ten slavný 28. říjen.“ „A poslouchej, pejsku,“ řekla kočička, „a co to vlastně je, ten 28. říjen?“ „Jejej,“ smál se kočicce pejsek, „ty ani nevíš, jaký je to slavný den? Vždyť ty nic nevíš, vždyť ty jsi jako ty malé děti! Ty také se budou ptát, až uvidí ty prapory a tu všechnu slávu, proč to vlastně je.“ „No jo,“ řekla kočička, „ale těm to řekne jejich tatínek anebo maminka, až se jich zeptají. Ale kdopak to má říci mně?“ „Víš,“ povídá pejsek, „já to taky dost dobře nevím. Zeptáme se na to těch dětí, až se to dozvědí, a ty děti nám to pak povědí. Já jenom vím, že dříve bylo na světě hůř než teď, že byla veliká vojna a hlad a lidé byli smutní a nešťastní, protože měli špatného císaře pána, a že teď je to na světě tisíckrát lepší, protože není vojna a lidé mají dobrého pana prezidenta, a ten se jmenuje Masaryk. A to bylo před mnoha lety právě 28. října, když už to lidé nemohli s tou vojnou a s tím císařem vydržet a udělali tomu konec: vojnu zastavili a špatného císaře ze země zahnali a od té doby je líp. A tak na památku toho vyvěšují lidé vždycky 28. října hodně praporů a jsou veselí.“ „Mně se to líbí, když jsou lidé šťastní a veselí,“ řekla kočička; „když vidím spokojené a veselé lidi, tu mám chuť sama od sebe dovádět.“ „To se mně taky moc líbí,“ řekl pejsek, „to se hned na lidech cítí, když jsou v dobře náladě; od těch mrzutých jít raději na sto kroků dál. Když je člověk veselý a spokojený, pak je hodný i k těm ostatním lidem a ke zvířátkům taky.“ „No, když tedy budou lidé 28. října veselí a hodní, to musíme taky vyvěsit prapor,“ prohlásila kočička. „To musíme oslavit. To dáme třeba prapory i dva, ba tři a třeba ještě víc. Ale,“ zamyslila se kočička, „kdepak ale nějaký prapor vezmeme, když žádný nemáme?“ [[File:28rijen2.png|thumb|350px]] „O tom už jsem přemýšlel,“ řekl pejsek, „počkej, já ti něco povím: tamhle v ulici je kupec a ten každému, kdo u něj něco koupí, když je to nějaká maminka nebo nějaký tatínek a má s sebou svého chlapečka anebo holčičku, přidá pro to děcko praporeček. A tak jsem si to vymyslil takhle: já tě zavinu do peřinky, jako kdybys byla malé miminko, vezmu tě na ruku a půjdu tam něco koupit. Však máme nějaké ušetřené peníze. A ten kupec nám přidá praporeček a budeme mít prapor – a prosím – zadarmo!“ „A to ano, to ano,“ radovala se kočka, „to bude hezké, aspoň se jednou ponesu!“ [[File:28rijen3.png|thumb|350px]] A tak to teda udělali. Pejsek zavinul kočičku do peřinky a udělal z ní miminko a šel kupovat ke kupci. Koupil tam záclony, a když nakoupil a zaplatil, přidal mu kupec pro to miminko praporeček. Kočka dělala miminko, držela praporek v tlapičce, mávala si s ním a říkala „ňoňoňoňoňo“ a pejsek ji donesl domů. Doma kočičku vybalil z peřinky a kočička se chlubila: „Vidíš, jaký jsem dostala krásný praporeček! A docela zadarmo!“ „To já bych taky dovedl,“ řekl pejsek. „Já chci taky dostat praporeček! Teď zas ty mě zabal do peřinky a udělej ze mě miminko a jdi se mnou ke kupci něco koupit. A já taky dostanu praporeček.“ Tak to tedy udělali. Kočička zabalila pejska do peřinky a pejsek dělal miminko. Kočička s ním šla ke kupci, koupila tam koberec a pejsek dostal od kupce do pracičky praporeček, udělal taky „ňoňoňoňoňo“ a vesele si s ním mával, když šli domů. „Heč,“ povídal, „já jsem taky dostal pěkný praporeček a zadarmo.“ „Když je to zadarmo,“ povídala kočka, „to si takhle lacino můžeme pořídit praporečků víc. Ať jich máme hodně moc, ať jich máme nejvíc! Teď zas já budu dělat miminko a ty mne poneseš, až něco koupíš, dostanu praporeček. A pak zas budeš ty miminko a půjdu kupovat já, a tak to budeme dělat pořád, až budeme mít moc praporečků. Však máme na kupování ještě peněz dost.“ Tak to tedy celý den dělali; jednou byla kočka miminko, pak byl zas pejsek miminko a pořád chodili kupovat, co jim peníze stačily, až měli dost praporečků, ba dostali i nějaké balonky, a tak to dělali, až už všecky peníze utratili a žádné už neměli. „To jsme to lacino pořídili,“ libovali si potom a šli věšet prapory a balonky. Kočička věšela prapory na střeše, pejsek z oken, protože se na střechu bál. Měli těch praporů a balonků moc, měli jich po celém domě, a kdo šel na 28. října kolem, každému se to tuze líbilo. „To vypadá nějak mile a vesele,“ povídal každý, kdo šel kolem, „ti si to nějak pěkně na toho 28. října vyzdobili.“ „A proč bychom to neslavili,“ pravil pejsek s kočičkou, „když jsou dnes lidé spokojení a veselí.“ Pak šli kolem vojáci a zrovna začali pěkně hrát. „Nazdar 28. říjnu, sláva!“ volali pejsek s kočičkou a všechny děti se k nim připojily a vesele volaly: „Sláva! Nazdar! Nazdar!“ [[File:28rijen4.png|thumb|350px]] {{Konec formy}} 95b2j8r7v7qpy1kbza8v4ua0xxad2n0 344571 344568 2026-10-05T05:39:49Z JAn Dudík 532 Zrušena verze [[Special:Diff/344568|344568]] od uživatele [[Special:Contributions/~2026-53355-06|~2026-53355-06]] ([[User talk:~2026-53355-06|diskuse]]) - ve zdroji to tak je 344571 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | AUTOR = Josef Čapek (1887–1945) | TITUL = Povídání o pejskovi a kočičce | PŘEDCHOZÍ = Jak si pejsek roztrhl kaťata | ČÁST = Jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen | DALŠÍ = Jak to bylo na vánoce }} {{Textinfo | TITULEK = Jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen | AUTOR = [[Autor:Josef Čapek (1887–1945)|Josef Čapek]] | ZDROJ = [https://web2.mlp.cz/koweb/00/04/37/75/99/povidani_o_pejskovi_a_kocicce.pdf online] | VYDÁNO = Městská knihovna v Praze, 2018 | ISBN = 978-80-7587-559-4 | LICENCE = PD old 70 }} {{Forma|proza}} [[File:28rijen1.png|thumb|350px]] Kočička a pejsek seděli spolu ve svém domečku a povídali si. „Poslouchej, kočičko,“ řekl pejsek, „už bude brzo 28. října, a my nemáme žádný prapor. A letos prý to bude nějaké obzvlášť slavné. Byla by to ostuda, kdyby na každém domě byl prapor a u nás nic.“ „Copak o to,“ povídá kočička, „prapory, to se mně líbí.“ „No ba,“ řekl pejsek, „ono to krásně vypadá, když se prapory ve větru třepetají; když se tak člověk koukne na ně odzdola, vypadá to, jako kdyby jich bylo plné nebe.“ „A copak teprve shora, to bys, panečku, koukal,“ vykládala mu kočička; „není nad to, projít se takhle po střeše, když jsou prapory. Je to procházka zdravá a zábavná. Ze střechy to vypadá, jako kdyby byla zas praporů plná země.“ „To každý nemůže, procházet se tak po střeše jako ty,“ odpověděl kočičce pejsek; „já, například, bych se bál vlézt na střechu, protože bych spad a mohl bych ses při tom zabít. – Ale nějaký prapor musíme mít, málo platné, když bude ten slavný 28. říjen.“ „A poslouchej, pejsku,“ řekla kočička, „a co to vlastně je, ten 28. říjen?“ „Jejej,“ smál se kočicce pejsek, „ty ani nevíš, jaký je to slavný den? Vždyť ty nic nevíš, vždyť ty jsi jako ty malé děti! Ty také se budou ptát, až uhlídají ty prapory a tu všechnu slávu, proč to vlastně je.“ „No jo,“ řekla kočička, „ale těm to řekne jejich tatínek anebo maminka, až se jich zeptají. Ale kdopak to má říci mně?“ „Víš,“ povídá pejsek, „já to taky dost dobře nevím. Zeptáme se na to těch dětí, až se to dozvědí, a ty děti nám to pak povědí. Já jenom vím, že dříve bylo na světě hůř než teď, že byla veliká vojna a hlad a lidé byli smutní a nešťastní, protože měli špatného císaře pána, a že teď je to na světě tisíckrát lepší, protože není vojna a lidé mají dobrého pana prezidenta, a ten se jmenuje Masaryk. A to bylo před mnoha lety právě 28. října, když už to lidé nemohli s tou vojnou a s tím císařem vydržet a udělali tomu konec: vojnu zastavili a špatného císaře ze země zahnali a od té doby je líp. A tak na památku toho vyvěšují lidé vždycky 28. října hodně praporů a jsou veselí.“ „Mně se to líbí, když jsou lidé šťastní a veselí,“ řekla kočička; „když vidím spokojené a veselé lidi, tu mám chuť sama od sebe dovádět.“ „To se mně taky moc líbí,“ řekl pejsek, „to se hned na lidech cítí, když jsou v dobře náladě; od těch mrzutých jít raději na sto kroků dál. Když je člověk veselý a spokojený, pak je hodný i k těm ostatním lidem a ke zvířátkům taky.“ „No, když tedy budou lidé 28. října veselí a hodní, to musíme taky vyvěsit prapor,“ prohlásila kočička. „To musíme oslavit. To dáme třeba prapory i dva, ba tři a třeba ještě víc. Ale,“ zamyslila se kočička, „kdepak ale nějaký prapor vezmeme, když žádný nemáme?“ [[File:28rijen2.png|thumb|350px]] „O tom už jsem přemýšlel,“ řekl pejsek, „počkej, já ti něco povím: tamhle v ulici je kupec a ten každému, kdo u něj něco koupí, když je to nějaká maminka nebo nějaký tatínek a má s sebou svého chlapečka anebo holčičku, přidá pro to děcko praporeček. A tak jsem si to vymyslil takhle: já tě zavinu do peřinky, jako kdybys byla malé miminko, vezmu tě na ruku a půjdu tam něco koupit. Však máme nějaké ušetřené peníze. A ten kupec nám přidá praporeček a budeme mít prapor – a prosím – zadarmo!“ „A to ano, to ano,“ radovala se kočka, „to bude hezké, aspoň se jednou ponesu!“ [[File:28rijen3.png|thumb|350px]] A tak to teda udělali. Pejsek zavinul kočičku do peřinky a udělal z ní miminko a šel kupovat ke kupci. Koupil tam záclony, a když nakoupil a zaplatil, přidal mu kupec pro to miminko praporeček. Kočka dělala miminko, držela praporek v tlapičce, mávala si s ním a říkala „ňoňoňoňoňo“ a pejsek ji donesl domů. Doma kočičku vybalil z peřinky a kočička se chlubila: „Vidíš, jaký jsem dostala krásný praporeček! A docela zadarmo!“ „To já bych taky dovedl,“ řekl pejsek. „Já chci taky dostat praporeček! Teď zas ty mě zabal do peřinky a udělej ze mě miminko a jdi se mnou ke kupci něco koupit. A já taky dostanu praporeček.“ Tak to tedy udělali. Kočička zabalila pejska do peřinky a pejsek dělal miminko. Kočička s ním šla ke kupci, koupila tam koberec a pejsek dostal od kupce do pracičky praporeček, udělal taky „ňoňoňoňoňo“ a vesele si s ním mával, když šli domů. „Heč,“ povídal, „já jsem taky dostal pěkný praporeček a zadarmo.“ „Když je to zadarmo,“ povídala kočka, „to si takhle lacino můžeme pořídit praporečků víc. Ať jich máme hodně moc, ať jich máme nejvíc! Teď zas já budu dělat miminko a ty mne poneseš, až něco koupíš, dostanu praporeček. A pak zas budeš ty miminko a půjdu kupovat já, a tak to budeme dělat pořád, až budeme mít moc praporečků. Však máme na kupování ještě peněz dost.“ Tak to tedy celý den dělali; jednou byla kočka miminko, pak byl zas pejsek miminko a pořád chodili kupovat, co jim peníze stačily, až měli dost praporečků, ba dostali i nějaké balonky, a tak to dělali, až už všecky peníze utratili a žádné už neměli. „To jsme to lacino pořídili,“ libovali si potom a šli věšet prapory a balonky. Kočička věšela prapory na střeše, pejsek z oken, protože se na střechu bál. Měli těch praporů a balonků moc, měli jich po celém domě, a kdo šel na 28. října kolem, každému se to tuze líbilo. „To vypadá nějak mile a vesele,“ povídal každý, kdo šel kolem, „ti si to nějak pěkně na toho 28. října vyzdobili.“ „A proč bychom to neslavili,“ pravil pejsek s kočičkou, „když jsou dnes lidé spokojení a veselí.“ Pak šli kolem vojáci a zrovna začali pěkně hrát. „Nazdar 28. říjnu, sláva!“ volali pejsek s kočičkou a všechny děti se k nim připojily a vesele volaly: „Sláva! Nazdar! Nazdar!“ [[File:28rijen4.png|thumb|350px]] {{Konec formy}} e8tg01i0dlxigd4s4ytfp2tlvo03n1f 0 98461 344573 344519 2026-10-05T08:23:15Z Davmiub 20055 /* Finance. */ 344573 wikitext text/x-wiki {{Pracuje se}} {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Francie | PŘEDCHOZÍ = Franciade | DALŠÍ = Francigenum opus }} {{Textinfo | TITULEK = Francie | AUTOR = [[Autor:Václav Švambera|Václav Švambera]], [[Autor:Vladimír Josef Procházka|Vladimír Josef Procházka]], [[Autor:František Augustin|František Augustin]], [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[Autor:Karel Plischke|Karel Plischke]], [[Autor:František Farský|František Farský]], [[Autor:Vladimír Pech|Vladimír Pech]], [[Autor:Kristian Petrlík|Kristian Petrlík]], [[Autor:Ferdinand Havrda|Ferdinand Havrda]], [[Autor:František Krásl|František Krásl]], [[Autor:Bohumil Mareš|Bohumil Mareš]], [[Autor:Karel Kadlec|Karel Kadlec]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Devátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1895. S.&nbsp;451-603. {{Kramerius|nkp|fd0115e0-0a01-11e5-b309-005056825209|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Francie }} [[File:Ottuv slovnik naucny IX c1470 znak Francouzske republiky.jpg|thumb|Č. 1470. Znak nynější Francouzské republiky.]] [[File:Ottuv slovnik naucny IX c1471 znak Francie Bourbonske.jpg|thumb|Č. 1471. Znak Francie Bourbonské.]] [[File:Ottuv slovnik naucny IX c1472 znak 1. Franc. rep.jpg|thumb|Č. 1472. Znak první Francouzské republiky.]] [[File:Ottuv slovnik naucny IX c1473 znak Francie Napoleonske.jpg|thumb|Č. 1473. Znak Francie Napoleonské.]] {{Forma|proza}} '''Francie''' (''France'', ''République Française''), země a stát v záp. Evropě. {{Prostrkaně|Polohu}} '''F.''' mezi dvěma moři lze — vyjímajíc Anglii — nazvati nejšťastnější všech států evropských. Španělsko má sice také pobřeží atlantské a středomořské, avšak jeho poloha jest příliš jižní, následkem čehož nemá účastenství ve světovém spojení severoatlantském, jako Francie. Vedle toho zde i to váží, že '''F.''' hraničí se 6 státy Evropy (Belgie, Lucembursko, Německo, Švýcarsko, Italie, Španělsko), nehledíc k Anglii, od níž ji dělí či spíše s kterou ji spojuje Kanál (La Manche), mezi Calais a Doverem jen 31 ''km'' široký. K tomu přistupuje i ta neobyčejně příznivá okolnost, že na celé vzdálenosti mezi oběma moři (370 ''km'') nejeví terrain nijakých překážek dopravě. V ohledu vojenském jest poloha '''F.''' výhodnější než Německa nebo Rakouska, neboť má na vše strany jisté přirozené hradby. Tak přechod Alp jest z francouzské strany mnohem snazší, než z italské, jakž tomu učí nejen zeměpis, ale i světové dějiny, počínajíc Hannibalem až k Napoleonům; také byl vliv francouzský daleko znatelnější na východní straně Alp, než italský na straně západní. Hranice mezi oběma státy běží od Col Lunga (2758 ''m'' n. m.) na pobřeží až k S. Gingolphu na jezeře Genevském většinou po hlavním hřebenu Alp. Odtud počíná již méně pravidelná hranice jurská proti Švýcarsku. Nelze mluviti o nějakém hlavním hřebenu Jury, avšak i zde jest přechod z francouzské strany snazší než ze švýcarské. Mezi Jurou a Vogésy nalézá se brána Belfortská (''La Trouée de Belfort''), 28 ''km'' široká, proslulá ve strategii vojenské, známé bojiště od časů Caesara až do poslední války franc.-německé. Hlavním rozhraním proti Německu jsou Vogésy a teprve v jich severu, u Dunnonu, počíná vlastní negeografická hranice francouzská proti Belgii. Nejneschůdnější přechod přes hranici franc. nalézá se v Pyrenejích, zvláště středních; překročení jich jest s obou stran nesnadné. Avšak i jinak jest poloha '''F.''' výhodná; neboť na protějších březích Středozemního moře nalézá se rozsáhlá osada Alžírská (s Tunisem), vzdálená z Marseille jen 771 ''km'', kteroužto vzdálenost urazí rychlý parník za noc a den, kdežto ve '''F.''' samé nejvnitřnější kraje, Burgund a Franche-Comté, jsou jen 400—450 ''km'' vzdáleny od pobřeží, jehož lze po železnici za 11 hod. dosáhnouti. Nejzazší {{Prostrkaně|astronomické body}} hranic '''F.''' jsou na severu Zuydcoote, na sever od Dunkerku na 51° 5′ 27″ s. š., na jihu 42° 20′ s. š. (na jih od Puigmalu), na západě Point de St. Mathieu na 4° 52′ z. d., na východě 7° 39′ v. d., v Alpách Přímořských, kde tyto protíná, 44° s. š. Základní geometrická podoba země jest šestiúhelník, jehož západní a východní strana jest poněkud do vnitř vtlačena. Podélná osa od severu k jihu mezi Severním mořem a Serrou de la Bague de Bourdeilat v depart. Pyrenées Orientales měří 973, největší šířka od Corsèn na Vogésy 888 ''km'', od La Rochellu ku Genevě 542 ''km''. — {{Prostrkaně|Rozčlenění horizontální}} jest nepatrné. Cotentin a Bretonsko jsou jedinými většími poloostrovy, Korsika, 170 ''km'' na jih od Provence vzdálená, jediným větším ostrovem. Ostatní ostrovy pobřežní jsou nečetné a nepatrné. Délka veškeré hranice '''F.''' obnáší 5290 ''km'', z čehož připadá na vodní 3120 (Kanál 1120, Atlantský okeán 1385, Středozemní moře 615 ''km''), na zemní hranici 2170 ''km'' (proti Belgii 460, Lucembursku 14, Německu 320, Švýcarsku 396, Italii 410, Španělsku 570). O {{Prostrkaně|plošných rozměrech}} '''F.''' rozcházejí se samy úřední údaje v létech 1878—87 téměř o 10.000 ''km''². Rozhodně nízká jsou udání jak v »Annuaire du Bureau des Longitudes« (528.400 ''km''²), tak v »Situation financ. des communes« r. 1878 (527.006,8 ''km''²). Ředitelství přímých daní udává 529.103,7 ''km''²; soukromé měření planimetrické, jež r. 1882 dokončil ruský generál Střelbitský, ovšem podle mapy menších rozměrů, vykazuje pro pevninu '''F.''' 523.932, pro ostrovy 9547, úhrnem 533.479 ''km''², z čehož na Korsiku připadá 8866,5 ''km''². Správnější bylo planimetrické vyměření '''F.''' pod Perrierem, jež r. 1887 dle listů mapy 1 : 80.000 bylo provedeno v Service géographique de l’armée. jehož výsledek byl 536.408 ''km''² (z toho Korsika 8722 ''km''²). Avšak i výsledek tento nezdál se ještě dosti spolehlivým, a tak provedeno v Service géogr. pod novým ředitelem Derrécagaixem nové měření Coradiovým planimetrem přímo na měděných plotnách mapy 1 : 80.000. Béře-li se za podklad ellipsoid Clarkeův z r. 1880, činí výpočet 536.479, při Besselovu 536.469, při ellipsoidu ingenieur-geographů 536.464 ''km''². Výsledky tyto rozcházejí se o 0,OO3 %, což jest také asi největší možná chyba tohoto měření. Derrécagaix sám pokládá za nejsprávnější udaj pro plochu '''F.''' 536.479 ''km''². {{Prostrkaně|Pobřeží '''F.'''}} Atlantský okeán tvoří na severu a severozápadě hranici '''F.''' v délce 2505 ''km'', z čehož na Kanál připadá 1120 ''km''. Francouzský břeh Kanálu až za Calais jest vlastně jen pouhým pokračováním plochého, dunami pokrytého pobřeží Severního moře, za Calais dosahuje však moře pohraniční vysočina flanderská v příkrém spádu, tak že na samém pobřeží shledáváme se s výškami přes 100 ''m'' (mys Blanc-Nez 134 ''m''). Ráz severomořský přichází pak k platnosti ještě jednou mezi Boulogne a Aultem, kdež rozsáhlé roviny pobřežní jsou chráněny řadami vysokých dun před zhoubným přílivem. Od ústí Bresly až k ústí Seiny tvoří pobřeží v délce 140 ''km'' skalní stěna křídová, zv. {{Prostrkaně|Falaisy}} (v. t.). Jest to snad nejnebezpečnější čásť pobřeží '''F.''', k čemuž přispívají i časté mlhy. Z přístavů ve Falaisách nejdůležitější jest Dieppe, z menších jmenujeme St. Valery en Caux a Fécamp; při ústí Bresly jsou proslulé mořské lázně Treport. Ze severnějších ještě přístavů v úžině Calaiské nejdůležitější jsou Calais samy pro dopravu do Anglie, na východ odtud Gravelines a Dunkerk, jižně Boulogne. Jest nepochybno, že Falaisy ještě za historické doby ustupují, ovšem cení se roční ústup prům. jen na 30 ''cm''. Urvané zde části unáší moře na sever. Jižně od mysu Hèveského, kde Falaisy končí, dosahuje moře řeka Seina v širokém ústi, do něhož jen během let 1834—53 zanesla 1,3 mil. ''m''³ bahna. Při sev. jeho břehu leží důležitý přístav Le Havre, při jižním lázně Trouville. Sev. břeh poloostrova Normandského vyplňuje Seinský záliv s nebezpečnými útesy (''Rochers de Calvados''). Východně od nich mělká rejda Caenská při ústí ř. Orne, západně ústí ř. Vire s úskalími a mělčinami. V nejsevernější části poloostrova Normandského, mezi Pointe de Barfleur a mysem de la Hague, nalézá se veliký válečný přístav Cherbourg. Celé dosud líčené pobřeží od Dunkerku až k Cherbourgu nevykazuje žádných pobřežních ostrovů. Teprve od mysu posléze jmenovaného nastává značná členitost pobřeží, provázeného nyní pravidelně ostrovy, a přestává teprve při ústí Girondy. Jižně od mysu Hagueského, mezi Normandií a Bretonskem, zalévá se hluboko do země záliv Bretonský, jehož nejzazší čásť sluje Baie de St. Michel, naproti níž leží malé ostrůvky Chauseyské. Téměř uprostřed zálivu Bretonského nalézají se ostrovy Normandské pod panstvím britským. Celé pobřeží poloostrova Bretonského od zálivu St.-Michelského až k ústí Loiry jest neobyčejně rozčleněno, podobno skaerům norským, v sev. části rázu docela fjordového. Do sev. pobřeží poloostrova vnikají hlouběji zátoky St. Malo a St. Brieuc s přístavy t. jm. Všude jest plno nebezpečných útesů. Kde '''F.''' sáhá nejdále k západu, odděluje Passage du Four od pevniny skupinu skalistých Quessantských ostrovů, načež nastupují 3 větší zátoky, Brestská, Douarnenezská a Audierneská. Teprve zde počíná vlastně otevřený okeán; pobřeží však jihobretonské podržuje i dále dosavadní ráz. Do země vniká naproti ostrovům Glenanským dlouhý chobot Quimperský a záliv Forestský, naproti ostr. Groixu Lorientská rejda válečná a něco východněji rejda Etelská, kdežto velmi rozčleněný záliv Morbihanský obmykají poloostrovy Quiberon a Ruis. Naproti němu a sousední zátoce, utvořené ústím Vilainy, leží důležitý ostrov Belle Isle. Zátokou Vilainskou končí se pobřeží bretonské a zátokou Loiry (''Grand Chenal de la Loire'' s přístavy St. Nazaire a Nantes) počíná se pobřeží nového rázu, jež podržuje sice ještě po celé 2 zeměp. stupně dosavadní členitost, liší se však od předešlého plochými břehy s dunami táhnoucími se od ústí jedné řeky, jichž zde hojně, ke druhému, a doprovázeno jest pobřežními bažinami, solnami a odvodňovacími příkopy. Hned na jih od ústí Loiry vyskytuje se velká Baie de Bourgneuf, uzavřená na záp. ostrovem Noirmontierem. Zátoky při ústí řek Sèvre (Pertuis [úžina] Breton) a Charente (Pertuis d’Antioche) uzavřenyjsou proti okeánu ostrovy Ré a Oléronem. Naproti prvnímu leží přístav La Rochelle, naproti Oléronu přístav Rochefort. Mezi Oléronem a pobřežím na jihu prostírá se Pertuis de Maumusson. Členovité pobřeží středofrancouzské končí v ústí Garonny, zde Gironde zvaném, kde příliv mořský učinil ještě ze vzdáleného Bordeaux přístav mořský. Odtud až po samé Pyreneje táhne se ve směru meridionálním pobřeží tak rovné, jako sotva kde jinde v Evropě. Jsou to »Landes«, typická krajina pobřežních dun, provázených řadou étangů (v. t.), z nichž jedině Arcachonský protrhl si širší průchod do moře a utvořil takto jediný přístav na tomto dlouhém pobřeží, kdežto ostatní spojeny jsou s mořem jen menšími toky (''courants''). Teprve při ústí Adouru, kde pod Bayonnou nalézají se proslulé lázně Biarritz, v nejzazším konci zálivu Gascognského (jinak zátoka Vizcajská) jest znáti vliv Pyrenejí na útvar pobřežní. Ve Středomořském pobřeží '''F.''' jeví se značný rozdíl mezi západem a východem. Hranice obou, totiž límanitého pobřeží na západě a příkrého provencského na východě, leží v deltě Rhônu. Na hranici špan.-franc, noří se čásť Pyrenejí (Mts Albères) do moře a příkré stěny žulové ohraničují velké hloubky přístavů Banyuls-sur-Mer, Port Vendres a Collioure. Hned však za ř. Techem nastává již uvedené pobřeží límanité, lišící se však i původem i vzezřením od Land. Zde zanesly četné menší řeky jihofrancouzské průlivy mezi četnými bývalými ostrovy pobřežními a ve spojení s mořem zarovnaly celé pobřeží. Jako zbytek bývalého moře zůstaly étangy, jež lemují celý břeh zálivu du Lion. Z přístavů jest zde nejznamenitější Cette, kdež ústí Canal du Midi do moře Středozemního. Za menším zálivem u Aigues Mortes staneme u delty Rhônu. Obě veliká ramena Rhônu uzavírají jako ostrov Camargue. Ještě za deltou Rhônu, od této oddělena pustinou zv. Crau, nalézá se Étang de Berre, nejvýchodnější z jihofrancouzských, postrádající však úplně rázu límanitého. Zde již dosahuje moře (u Point Riche) hornatina provencská a nastává pobřeží příkré, plné skalistých mysů a menších zátok. Zde se tu a tam vyskytují ostrůvky pobřežní, nejdůležitější z nich Iles d’Hyères naproti zálivu t. jm. Pobřeží to končí pro '''F'''-ii u Nizzy, v nejkrásnějším koutě vší '''F.''' Jest tu celá řada menších přístavů, jako La Ciotat, St. Nazaire, Giens, Hyères, Bormes, St. Tropez, Fréjus, Cannes, Antibes, Nizza, Monaco a 2 přístavy prvého řádu, t. Marseille a Toulon. Na celém pobřeží '''F.''' lze jasně sledovati odvěký boj moře a souše. Do roka ztrácí tak '''F.''' asi 30 ''ha'' půdy. Avšak nejen rozsah, ale i ráz pobřeží se místy podstatně změnil, jak jsme naznačili již při límanitém pobřeží jihofrancouzském. Delta Rhônu prý se posunovalo ročně o 0,57 ''m'' a vzrostlo prý za posledních 2000 let o 300 ''km''². Změn se tu děje dost ještě za historické doby, tak na př. vznikl líman při ústí ř. Aude teprve r. 1320, kdy řeka tato protrhla svoje hráze. Kdežto na pobřeží Středomořském třeba míti za to, že pobřežní ostrovy byly k pevnině připojeny, lze o pobřeží atlantském tvrditi opak. Celý dlouhý pás ostrovů od Cherbourgu až po ústí Girondy jest jen zříceninou, zbylou z pevniny, jež podlehla nárazu vln mořských. V těchto končinách jeví se zhoubná činnost moře nejintensivněji. Na sev. pobreží Bretonska setkáváme se s největším (vedle Bristolu) přílivem v Evropě, 16 ''m'', a příboj vln plní tu ještě na 80 ''m'' vysoko vzduch pěnou. Ještě dnes užívá se z lesů zde potopených černého dřeva, na př. u St. Malo. U St. Michela lze někdy viděti utopené vsi Maury, Feuillette, St. Louis Bourgaut, Porz Picas. Z potopené vsi St. Etienne de Pahul bylo r. 1735 odlivem bahno odneseno a lidé chodili tam sbírat různé předměty. V jakých rozměrech boj ten trvá, lze posouditi z toho, že jen při zátoce St.-Brieucké urvalo prý moře od V. stol. asi 310 ''km''² země; v zátoce St.-Michelské vystupuje při odlivu souše v rozměru přes 300 ''km''². Místy ovšem moře také nanáší, při čemž se děje jakási výměna hornin proudy mořskými; tak nalézá se křídový hlen Normandie zanesen až při ústí Loiry a žulový štěrk Bretonska při ústí Seiny, ano až u Calais. Nejvíce zanáší se pobřeží mezi Loirou a Girondou, zvláště však při ústí řek Seudre, Charente a Sèvre. Zde vyplněny celé zálivy, jako na př. Poitouský, 400 ''km''² veliký, jenž sáhal kdysi až k Niortu, a v jedné zátoce Aiguillonské přibývá prý ročně 30 ''ha'' země. Ovšem sluší zároveň připomenouti, že zde sotva kdy bylo pravé moře, spíše vždy písčiny, solné bažiny, ba i kopce. Někde sjednány během věků zase staré poměry, tak na př. dnešní poloostrov Quibéron, kdysi čásť pevniny, pak ostrov, jest nyní zase spojen úzkým pruhem země s pevninou; totéž platí o ostrovu Batzu sev. od ústí Loiry, a také na jih od tohoto ústí ostrov de Noirmoutier byl by již spojen s pevninou, kdyby průliv oddělující jej od pevniny (Goulet de Fromentine) nebyl býval uměle prohlouben. Příroda sama vyzývá tu člověka k boji proti sobě. V ohledu tom věnuje se dnes zlepšení poměrů pobřežních ve '''F'''-ii vzorná péče, ač boj na některých místech, na př. v Bretonsku a na ostrovech pobřežních, i v jihu, kde ostr. Ré a Oléron bojují těžce o svou existenci, jeví se býti marným. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Horopis. == Horopis '''F.''' líčen jest již ve čl. {{Prostrkaně|Evropa}} (VIII., 860 a 861.) a též v článcích o jednotlivých horstvech a krajinách na př. {{Prostrkaně|Ardenny}}, {{Prostrkaně|Cevenny}} a j., pročež obmezujeme se tu na stručný jen přehled. Střední výšku '''F.''' počítal r. 1874 G. Leipoldt na 393,84 ''m'', tedy o 100 ''m'' více, než stř. výšku Evropy, což ovšem děkuje '''F.''' pohraničním horstvům, Alpám a Pyrenejím, střední planině, jež při rozsahu 80.000 ''km''² má dle Juliena střední výšku 700-800 ''m''; největší čásf '''F.''' vykazuje však výšky daleko pod střední hodnotu. J. Palacký rozdělil ve svém horopisu '''F.''' (Zeměpisný Sborník, III., str. 409, 420) '''F'''-ii na 12 krajů: 1. Severozápad (Bretonsko), 2. sever (Normandie), 3. severovýchod (Ardenny), 4. střed (Auvergne), 5. západ (Languedoc), 6. jihozápad (Pyreneje), 7. jih, 8. Jura, 9. Vogésy, 10. Alpy, 11. údolí Rhônu a Saôny, 12. pohoří Esterel. S tím srovnává se většinou i F. Hahn (v Kirchhoffově Länderk. v. Eur.), jehož orografické provincie jsou: 1. Střední planina (Auvergne), 2. Bretonsko s okolím, 3. úvodí Garonny a Landy, 4. pařížská pánev, 5. přechod mezi Garonnou a pařížskou pánví (na ř. Charente), 6. údolí Rhônu a Saôny, 7. západní Alpy, 8. Jura, 9. Lotrinsko s Vogésami, 10. Brána Belfortská, 11. břidlicové horstvo rýnsko-belgické (Ardenny). Více než kde jinde jsou ve '''F'''-ii poměry geologické, horopisné a vodopisné ve vzájemném vztahu. Ve velkém jest to souvislá soustava rovin, prostírající se od moře k moři, s povšechným svahem dle toku řek (tedy hlavně od jv. k sz.), oddělená od ostatní Evropy v jihozápadě Pyrenejemi, na východě Alpami, Jurou a Vogésy, kdežto Ardenny na severu a severovýchodě nelze pokládati za přírodní hranici. Jako ostrov z moře zdvihá se v srdci země z rovin těchto mohutný massiv středofrancouzský (Plateau central), zaujímající přes ¹/₇ celé '''F.''' Francouzská strana Pyrenejí jest vlhčí, porostlejší a vůbec celkem příjemnější než španělská, přístupnost však jejich jest asi s obou stran stejná. Hranice nesleduje tu vždy nejvyšší hřebeny a nejvyšší vrcholy nenalézají se na území franc. Příznivěji pro '''F'''-ii než pro její sousedy utvářeny jsou poměry v ostatních pohraničních horstvech. Od samého moře táhne se tu až k hranicím švýcarským mohutná hradba {{Prostrkaně|Alp Západních}}. Podkladem jich, dle nových badání Bertrandových vějířové stavby, jest karbonní osa mezi Bourg S. Maurice a Briançonem. Z massiva Montblancského náleží '''F'''-ii jen menší čásť. Vrchol Evropy 4810 ''m'' náleží '''F'''-ii a Italii. Svými předhořími vyplňují Alpy úvodí levých přítoků Rhônu od Isèry až k Duranci, malá však pohoří zcela v jihu Provence, t. Chaine les Maudres a Esterel, náležejí, jak se podobá, již k horstvu korsickému. V Savojsku potkává se soustava alpská směru severojižního se soustavou Jury směru od jihozáp. k sev.-vých. Také {{Prostrkaně|Jura}}, prostírající se v délce několika set ''km'' od Perte du Rhône až ku bráně Belfortské, nepatří '''F'''-ii než svou západní částí. Nejvyšší vrcholy nalézají se v jihovýchodě, t. Crêt de la Neige 1724 ''m'' a Reculet 1720 ''m'', kdežto v sev. francouzské části jen pásmo Chaumontské dosahuje 1122 ''m'' a nejvyšší body ostatních pásem bývají pouze přes 800 ''m'' vysoké. Jura není jednotným pohořím, nýbrž celou soustavou pásem a pahorkatin. Také na sever od brány Belfortské (Belfort 334 ''m'' n. m.) z {{Prostrkaně|Vogés}}, horstva druhdy zcela francouzského, zbyl '''F'''-ii jen záp. svah, a to ještě nezcela. Francouzská strana Voges má drsnější podnebí, více srážek, více vody, více stop ledové doby, než německá; jsouc silně zalesněna, skýtá jen zřídka nějaký rozhled. {{Prostrkaně|Ardenny}}, pokud náležejí '''F'''-ii, jsou planinou, v níž Mosa a Mosella hluboce zaryly svá koryta. Nejvyšší bod u Fumay poblíž hranice belgické jest jen 470 ''m'' n. m. Vedle tuto jmenovaných nemá '''F.''' horstva, jež by zasluhovalo toho jména, s jedinou výjimkou střední planiny (Auvergne). Zároveň s Bretonskem jest tento massiv geologicky nejstarší částí celé '''F.''' Vyniká ovšem více jednotvárností a rozlohou horizontálni, než výškou nadmořskou. Puy de Sancy, 1886 ''m'' vys., jest zároveň nejvyšší horou celé vnitřní '''F.''' Příjemně přerušují tuto jednotvárnost zajímavé zjevy vulkanické, bohaté na krásy přírodní. Menší starokrystallinické zbytky v jv. a jz. země doznaly tolika změn a orografická stavba jejich jest tak komplikovaná, že jen na mapě geologické lze pozorovati jejich samostatnost proti Alpám a Pyrenejím. Erose působila zde tak mohutně, že staré massivy ty dnes jsou daleko převýšeny mladšími pohořími. Druhý co do rozsahu starý massiv, t. Bretonsko, vrcholí v 391 a nejvyšší bod celé sev.-záp. '''F.''', t. Forêt d’Ecouves, v 417 ''m''. Největší a zároveň nejdůležitější čásť '''F.''' náleží t. zv. pánvi pařížské. Jest to v ohledu horopisném celkem rovina s malými rozdíly výškovými, zaujímající téměř celé úvodí Seiny, značnou část střední Loiry a menších pobřežních řek při hranicích belgických. I při nepatrných rozdílech výškových vyznamenává se širý ten kraj přírodními krásami, což děkovati má hlavně tomu, že sev. '''F.''' byla ušetřena před zhoubnou činností doby ledové. Ačkoliv tudíž, jak z celého tuto uvedeného přehledu jest viděti, horopis '''F.''' jest méně složitý než zemí středoevropských, přece jest každá čásť této země morfologicky vysoce zajímavá. Tak na pobřeží falaisy, Landy, étangy a celé zajímavé delta Rhônu s Crau a Camargue, ve vnitru Sologne a Pays de Dombes a střední planina se svými vyhaslými krátery, maary a místy zcela krasovým rázem, kde neschází ani dolin, podzemních toků a jeskyň, proslulým badatelem Martelem ve '''F'''-ii lépe než kde jinde studovaných, Tarn, Jonte a j. řeky vyryly si tu velkolepé caňony až 600 ''m'' hluboko v době, kdy ledovcové potoky Lozèru přinášely ještě daleko větší množství vody než dnes. == Geologické poměry. == Lze-li o některé zemi tvrditi, že děkuje geologické stavbě bohatství, kulturní vyspělost, národ pak čilost a podnikavost, platí to v první řadě o '''F'''-ii. Není nesnadno poznati, kterak k tomu přispěly její různotvárné krajiny i úrodnost půdy, bohatství všelikého materiálu, hojnost přírodních cest obchodních, jež poskytly pevný podklad, na němž duch národní nalezl dosti volnosti, by vyspěl a nabyl rozpínavosti. Že vše to není nahodilé anebo snad konfusně roztroušeno, nýbrž pevně uzákoněno a výsledkem dlouhých dob geologických, že vše to jsou vtělené výsledky sil rodících a účelně přerozujících, přesvědčí každé jen poněkud pečlivější pozorování zajímavé vrstevní stavby této země. {{Prostrkaně|Prahory}}. Na sev.-záp. a ve středu '''F.''' rozprostírají se mocné pruhy starých celin, k nimž přiléhají území mladších usazenin. Na sev.-záp. rozkládají se téměř po celém poloostrově Bretonském a ostrovech Normanských, jsouce v Bretonsku ve směru podélné osy přikryty mocným souvrstvím kambro-silurským. Tyto mladší horniny dělí území archaických vrstev Bretonska ve 2 nestejné díly, v jižní širší a delší, pak v severní užší a a kratší. Tento díl šíří se podél pobřeží Kanálu, prorván a přikryt pásy vrstev silurských a devonských, tak že se jeví jako složen ze soustavy menších a větších ostrovů; onen pak běží pruhem souvislým podél pobřeží Atlantského okeánu až k čáře označené městy Latille a Fautenay. Na východě přikládají se na tyto pruhy prahorní sedimenty jurské a jen na levém břehu Loiry je okruh vrstev jurských přikryt vrstvami útvaru křídového. Rula, svory a krystallinické břidlice skládají souvrství této celiny, jež je na četných místech proražena mocnými obvody žuly a pruhy dioritů, z nichž žuly namnoze poměrně velké území pokrývají (Mayenne, Louvigné-Lassoy, Dinan, Moncontour, Plonaret-Quintin, St. Poi-Pontivy, Montagne-Partenay). Mnohem větší než bretonská je rulová a žulová celina středofrancouzská. Má tvar čtverce, šíří se mezi puklinou ř. Rhônu a údolím Garonny, na severu pak je omezena čarou, na níž leží města Confolens, Lussac, Chatre, St. Amand a Moulins, kdežto na jihu běží jeho okraj, rozčleněný a ovroubený útvarem jurským, od Saissaka k Lodèvě, Largentièře, Privasu, Valenci. I tato celina je vysočinou ploskou, mírně zvlněnou, mající vrchy ohraničené mírnými svahy a je prostoupena údolími mělkými. I ona je na četných místech proražena mohutnými massami eruptivními: čedičovými a porfýrovými, z nichž čedičové zaujímají téměř prostřední tři velké komplexy, kdežto tyto se omezují jen na okraj východní. {{Prostrkaně|Útvar kambro-silurský}} omezuje se na poloostrov Bretonský a na ostrůvky Normanské (Jersey). Všady přikládají se jeho vrstvy k prahornímu podkladu a zaujímají 3 nestejná území, z nichž jedno na severu a dvě na jihu se rozkládají. Z těchto největší je jihovýchodní, rozložené mezi městy Angers, Aleçon, Fougères, Quintin, Pontivy, Redon; mnohem menší je naproti tomu území severní v okolí Cherbourgu a západní v oblasti bretonské.Tato území rozpadají se opět v několik pánví, více méně souvisících. Zpodní oddíl tohoto souvrství (Kambrium) záleží z břidlic, pískovců, drob a vápenců, v nichž jsou druhy z rodu ''Lingulina'' a ''Trilobites''. Na těchto leží vrstvy silurské (siluru zpodního), mezi nimiž jsou nejdůležitější břidlice krycí z okolí Angersu, Vitré s četnými otisky a mimo to pískovce od May v Calvados atd. se zvířenou druhou. Nad těmito vrstvami jsou pískovce, místy v křemence změněné, bez zkamenělin, pak břidlice graptolitové a břidlice s koulemi zploštělými. Území tohoto útvaru je v Bretonsku rozmanitě zvlněno, jako složeno z bezčetných malých plochých hřbetů, mající hřebeny z pískovců, svahy pak a úpatí z břidlic. {{Prostrkaně| Útvar devonský}} dosahuje nepatrných rozměrů plošných a i mohutnosti. Omezuje se toliko na jižní Bretonsko a na ostrůvek Forgues jižně Boulonaisy. V Bretonsku táhne se pruhem podél jižního okraje pánve jižní z krajiny douaiské až k Rochefortu, Challonu a St. Florentu na jižní břeh Loiry. Mimo to skládají jeho vrstvy území obrysu trojúhelníkového mezi Ardennami a ř. Mayenne a vyskytují se pruhem směřujícím od jihových. k sev.-záp. mezi Sablé a Lavaux a na jihu od Rennes, kdež vybíhají v několika pásech. Pískovce v tomto souvrství převažují droby a hlinité břidlice; ložiska vápenců, zvlášť tmavých, jsou zde podřízena. Pokud se týče devonu ostrova Forgues, jeví se zbytkem území někdy souvislého, které se táhlo z Belgie podél jižního kraje Ardenn na východ. Je bohat na zkameněliny. {{Prostrkaně|Útvar permo-karbonský}} vykazuje rovněž jako devon rozlohu malou, souvrství slabé, přes to, že se zdá, jakoby na některých místech docházel mohutnosti větší. Prahorní vysočina Auvergnská a poloostrov Bretonský jsou jeho oblastí. Na oné je mnohem silněji vyvinut než zde. Rozpadá se na dosti značné množství větších a menších pánví, rozložených v kruzích ve vých. oddílu vysočiny Auvergnské a táhnoucích se podél jižního okraje poloostrova Bretonského mezi Vauvantem a Chateauem. Největší z Auvergnských kamenouhelných pánví jsou: na sev.-záp. pánev Autumská, St. Etiennská, Rive-de-Gierská, Alaiská, Rhodeská a Briveská. Mimo tyto jsou dále velezajímavé kamenouhelné pánvičky, které spadají do čáry běžící od sev. na jih mezi Louvigny a Plé. Všechny tyto pánve a pánvičky kamenouhelné dokazují, že jsou na místech dřívějších močálů, bažinatých lesů a rašelinišť, které za doby kamenouhelné pokrývaly tehdy vyčnívající vysočinu Auvergnskou. Usazeniny kamenného útvaru leží bezprostředně na prahorním podkladu, zřídka kde na mladším. Jejich souvrství počíná slepenci z úlomků rul, které nahoru se mění v pískovce jemnozrnné, do nichž jsou vloženy břidlice. Na některých místech chovají tyto pískovce železné rudy, jinde kam. uhlí. Uložení vrstevní je pánvovité, jsouc namnoze zborceno; vrstvy jsou zprohybány a též pošinuty, což způsobily eruptivní massy. Tyto poměry jsou spletitější a ztíženější, jestliže je pánev přikryta usazeninami mladšími, triasovými nebo jurskými. Uhlí je výtečné, jeho doprava po Loiře a Rhônu snadna, podmínky to, jimž průmysl franc. děkuje lví díl nynějšího zdokonalení. Perm jest tam nepatrně vyvinut, toliko v oblastech kamenouhelných u Alby (Aveyron) a Lodévy (Hérault). {{Prostrkaně|Útvar triadický}} skládá 2 poměrně malá území, menší ve střední '''F'''-ii, přilehlé pruhem na prahorní vysočinu Auvergnskou, větší na hranici sev.-vých. v Lotrinkách. Tato triadická oblast není než nejzápadnějším dílem mohutného území triadického v záp. Německu. Odtud vniká na území Elsaska, tvoříc s tamním podílem celek triadický, oddělený trhlinou rýnskou od mateční oblasti východní. V Lotrinkách je tento oddíl omezen na západ pruhem vápenců jurských, jehož hraničná mez míří oklikami od Nancy přes Mirecourt k městu Fayl. Rovněž i jižní hranici této oblasti omezují usazeniny jurské od Faylu přes Lure k Belfortu, kdež dosahují hranice německé. Téměř všemi členy je trias na tomto obvodu zastoupen; jestiť tu pestrý pískovec, lasturnatý vápenec a pestrý slin (Keuper), ovšem různě vyvinutý a různě mocný. Jeho souvrství počíná vogéským pískovcem (nejzpodnějším pásmem pestrého pískovce), kterýž podél prahorního centra Vogés se táhne a jen na malou plošku '''F.''' vniká. Mnohem silněji je vyvinuto střední a svrchní pásmo pestrého pískovce, leč i tato pásma nedosahují zvláštní rozlohy, jsouce přikryta na velkých prostranstvích svrchními členy triadickými, zejména vápencem lasturnatým. Tento vniká z Elsaska do Lotrink mezi Lunéville a Blamont, táhne se širokým pruhem téměř středem území triadického až po Epinal, kdež se zužuje a obloukem vybočuje až takměř k záp. hranici, podél níž se šíří bezprostředně k jihu. Lasturnatý vápenec skládá i na severu prahorní vysočiny Auvergnské protáhlý ostrov. Území pestrého slinu ovrubuje úzkým proužkem triadickou oblasť lotrinskou a je zastoupeno zbytky v pohoří jurském (Poligny, Auxon). Jeho souvrství počíná jílovým uhlím (''marnes irisées'') neboli zpodním pásmem, jež skládá se z pestrých slínů, sádrovců, slínitých jílů, ložísk anhydritu, kamenné soli. Na těchto vrstvách leží pestré slíny celistvé nebo drobnozrnné a dolomitové vápence s hojnými zkamenělinami, vezpod se sádrovci a jíly. {{Prostrkaně|Útvar jurský}} šíří se ve '''F'''-ii dvěma velikými kruhy, jichž průměry leží téměř v podélné ose '''F.''' Severní kruh je otevřený, ohraničen jsa Kanálem, kterýž dělí jeho sedimenty od anglických; jižní kruh je však uzavřen, obepínaje prahorní vysočinu Auvergnskou, na jejíž žuly, ruly a svory se bezprostředně klade. Toto jurské území dělí prorva ř. Sâone od východní oblasti francouzské Jury. Konečně na jihu '''F.''', téměř rovnoběžně s osou Pyrenejí, šíří se od Argillezu přes Girons řada ostrůvků podřízených. Severní kruh uzavírá pánev pařížskou, jeho vrstvy zapadají k centrálnímu prahornímu plateau, což svědčí tomu, že severní kruh je okrajem pánve složené ze tří obvodů, uložených na třech různě starých massách: v Bretoňsku, na centrální vysočině Auvergnské a území Ardenn a Vogés. Ono záleží ze 3 kruhových ramen, z nichž západní je pokračováním jury anglické na půdě franc., střední je spojeno se sev. ramenem jury jižního kruhu, kdežto východní, nejširší rameno je širokou nížinou prorváno, která sahá od Mezièry až k Boulogni, vyplněna jsouc vrstvami kamenouhelnými, křídovými, třetihorními a diluviálními. Teprve v okolí Boulogně vystupují jurské sedimenty na den, skládajíce malý, k prorvě Kanálu přilehlý ostrůvek, jenž naznačuje směr, kudy třeba hledati jurský pokrov sedimentů na protějším území anglickém. Jižní, téměř uzavřený kruh obepíná prahorní vysočinu Auvergnskou, táhne se pruhem mezi Valencí a Lyonem, kdež je přikryt usazeninami útvaru křídového a třetihorního, a vniká přes Rodez, Cahors a Angoulême až k La Rochelle, kde dosahuje břehu okeánu. Od La Rochelly lze jej sledovati na sev.-vých. až k Neversu a Auxerre, odtud na východ až po tok Sâony, kde hraničí s územím pohoří franc. Jury. Vrstvy tohoto kruhu zapadají od středu centrální vysočiny Auvergnské na venek, tak že jsou tu starší vrstvy buď bezprostředně uloženy na prahorní vysočině, triasu a kam. útvaru, kdežto mladší nalézají se dále vně, kdež jsou přikryty usazeninami křídovými a třetihorními. Rovněž území pohoří franc. Jury zaujímá značně velkou prostoru, přes to, že jest jen dílem, a to jihozáp., jež se šíří od sev. břehu Rýnu, kde souvisí s Jurou německou, poloobloukem na jihozápad přes Iverdon, Lasarraz, Gex až k pevnosti Écluse. Jižně tohoto města běží pak jurské usazeniny podél záp. břehu Rhônu; v krajině jezera Bourgetského vnikají na protější břeh, kdež se připojují k juře savojských Alp. — Území toto je prostoupeno údolími srázných svahů, rozervaných hřebenů. Jižně tohoto území rozprostírá se rovněž rozlehlý pruh jurských usazenin mezi Genevou a Lyonem. Zde jest přechod od vlastního jurského terrainu k juře alpské, a to východ. Rhônu od Genevy až k Lyonu. Viděti to jest zřejmě v krajině mezi Salève a Genevou a na pohoří poblíž Bourgetského jezera. Zde jest ještě polodómovitá stavba, kdežto na protějších svazích spadají vrstvy znenáhla pod příkrov vrstev křídových. — Toto mohutné jurské souvrství začíná liasem, rozčleněným na několik podčlenů, z nichž nejzpodnější skládá se ze železitých pískovců (''infralias''), vápenců gryphitových (''étage sénomanien''), z břidlic, pískovců a vápenců středního liasu (''é. liasien''), ze žlutavých, hlinitých a slídnatých vápenců, jež uzavírají místy železné rudy (''é. toarcien''). Na liasu spočívá ve střední juře mocné souvrství (''étage bajocien''), jehož správné roztřídění činilo již mnohé nesnáze; ale nyní se ví, že v Normandii leží v jeho podkladu lesklé vápence (Mâlière), poblíž Bayeuxu železité oolithy (''oolith ferrigineuse'') a na nich modré jíly neb slíny (Post-en-Bessin). Stupeň bathský (''é. bathonien'') začíná se velkými oolithy (''calcaire de Caen''), na nichž jsou železné rudy a šedomodré jíly a vápence (''é. callovien''), pak sledují šedomodré nebo černé slínité jíly s vápenci, oolithy a pískovci (''é. oxfordien''). Nad těmito sedimenty leží konečně skutečné korálové vápence (''é. corallien''), na některých místech přikryté slíny nebo vápenci (''é. kimmeridge''), na nichž pak spočívá vápenec portlandský (''é. portlandien''). {{Prostrkaně| Útvar křídový}} zaujímá ve '''F'''-ii 3 velká území. Na severu šíří se v okolí Paříže, kde přiléhá na obvodu na vrstvy jurské, na jihozápad rozkládaje se dvěma menšími pánvemi, z nichž jedna podél centrální vysočiny Auvergnské, druhá rovnoběžně s osou Pyrenejí běží, konečně rozprostírá se širokým pruhem na jihových. '''F.''' poblíže Alp a od Valence podél jižního toku Rhône širokým pruhem, kterýž se přikládá k Alpám. Nejdůležitějším z těchto obvodů je bez odporu území {{Prostrkaně|pařížské pánve}}, již lze rozděliti v oddíl vých., seinský a jihozápad loirský. Její souvrství počíná usazeninami neocomu, uloženými přímo na vápenec portlandský, z nichž nejzpodnější skládá se z bílého vápence nebo železitého pískovce; na něm leží vápence, vápencovité slíny, šedé slíny (syst. Urgonien), pak šedomodré nebo žluté slíny (''Argiles à plicatules''), které zhusta přecházejí v železité pískovce (''Terrain Aptien''). Stupeň gaultský, jenž následuje, začíná tmavými jíly (''étage albien''), na nichž nahoru následuje chlóritová křída (''é. cénomanien''), vápence křídové, hlinité nebo písčité a pískovce střídavě uložené s modrými nebo žlutými jíly, dále vápenné tuffy (''craie tuffeau''), bílá křída (''é. sénonien'') a konečně železitý vápenec (''calcaire pisolithique''). — Poněkud od tohoto odchylné jest uvrstvení křídového území {{Prostrkaně|tourainského}}, na němž počíná se jeviti již ráz jižní. Vezpod tamního souvrství leží lupenité jíly s uhlím nedozrálým, na nich pak slíny nebo železité <br> pískovce, tvrdé vápence s rudisty (2. zona rudistová), dále žluté vápnité slíy (3. zona rud.) a konečně vápenec světložlutý, zřetelně uvrstvený (4. zona rud.). — Neméně zajímava je oblast křídová v jihových. '''F'''-ii. Šíří se na jižní hranici švýcarské jury od břehu až k Genevě dlouhým, úzkým, tu a onde prorvaným pruhem vápenců a slínů, označených dle Neuchâtelu neocomien. Tyto usazeniny vnikají též do vnitřních údolí jihozáp. Jury a slučují se u Genevy a Chambéry s křídovými usazeninami alpskými, s nimiž se pak táhnou na východ až k Vídni, na jihozápad až do Provence. Tamní souvrství má u Neuchâtelu a St. Croix vezpod jíly waeldské, na nich bituminosní slíny, bílý a železitý vápenec (''é vilangien''), dále slíny zkamenělinami bohaté a konečně vápence kaprotinové. {{Prostrkaně|Útvar třetihorní}} zaujímá ve '''F'''-ii četná a velká území, zejména na severu a jihu. Jeho souvrství je mocné, má usazeniny na zkameněliny bohaté a zaujímá téměř všechny členy od eocénu po pliocén. Jeho usazeniny šiří se od břehu Kanálu na jih pánve pařížské, vnikají dlouhým pruhem na prahorní vysočinu Auvergnskou až pod čedičové chlumy, kdež se rozkládají až na území kamenouhelného útvaru. Prahorní vysočina středofrancouzská tvoří přirozený val mezi severofranc. a jihofrancouzskou třetihorní oblastí, ale val neúplný, neboť tyto třetihorní usazeniny jej na západě obcházejí; tak je severní oblast přece jen spojena řadou ostrůvků s oblastí jižní a to územím jurským a křídovým. Spojení to sjednává oblast falunů (lasturovitá země) bordeauxských, k níž se druží velké území pyrenejské, dále na jihovýchodě obvod montpellierský, na východě v poříčí Rhônu provencský a drômský. — Bez odporu nejdůležitějším i dějepisně význačným je z těchto území {{Prostrkaně|pánev pařížská}}. Její mocné souvrství šíří se kruhem po okolí Paříže, obehnáno jsouc valem vrstev jurských a křídového útvaru, ale ne všady přikrývá dno podkladné zcela; jsou místa, kde vrstvy křídové čnějí nad příkrovem třetihorním. Toto je však jen tam, kde podklad byl zvednut nebo třetihorní vrstvy odplaveny, proryty. Oblasť vrstev pánve pařížské je rázu severního. Skládá se z vrstev sladkovodních a mořských, střídavě uložených. Na zpodině počíná pásmem zpodních písků mořských (''sables inférieurs''), odhaleným zejména na severu pánve a složeným vezpod z písků křemitých, pak slínů vápnitých a vrstev jílovitých s hnědým uhlím. Nad těmito sladkovodními vrstvami leží mořský písek od Bracheuxu, dále plastické jíly, písek a uhlí hnědé (''argile plastique et lignite''). Po pásmu zpodních pískovců sleduje první stupeň nummulitový, na tomto pak leží hrubé vápence (''calcaire grossier''), jež uzavírají vápenec glaukonitický, střední vápenec žlutobílý, svrchní vápenec tence zvrstvený a slídnaté vrstvy, křídě podobné. Na tomto je pásmo písků mořských (''sables moyens''), na nich pak pásmo středního sladkovodního vápence (''calcaire lacustre moyen''), přikrytého mocným stupněm vyššího mořského písku (''sables supérieurs''), kterýž zaujímá v okolí Paříže značné prostranství. Tento stupeň má v podkladu slídnaté vrstvy, na těchto leží písky a pak pískovce od Fontainebleau. Za doby stupně ligurského a tongernského vynikal z pařížské pánve úzký dlouhý sladkovodní chobot na jih, kdež se rozkládal jezerem po prahorní vysočině Auvergnské, v němž byly během doby uloženy vezpod slepence, nahoru pískovce a červenavé slíny, zelené slínité břidlice, měkké vápence (travertino) a sádrové slíny. — {{Prostrkaně|Pánev pyrenejská}} šíří se trojúhelníkem mezi zálivem Vizcayským, severním svahem Pyrenejí a prahorní vysočinou středofrancouzskou. Její souvrství skládá se vezpod z mocných šedých a modrých slínů a vápenců s velkými nummulity a rozpadá se na několik oddílů. V okolí Bordeauxu, v tamní sladkovodní pánvi, leží bezprostředně na křídovém útvaru sladkovodní písky a jíly (''molasse de Fronsadais'') s kostmi ssavců a plazů. Nad těmito jsou pak žluté písky, konečně slíny a jíly s foraminiferami a kostmi ssavců. Těmto podobné vrstvy za ujímají i v údolí Adouru u města Duxu (''faluns bleus'') malé obvody. Velmi charakteristicky vytvořeny jsou třetihorní usazeniny v depart. Drôme. Jsou nápadny tím, že v nich lze pozorovati trojnásobné střídání sladkovodních usazenin s mořskými, což vysvětlení stavby vrstevní ztěžuje. Na zpodině leží tam pestrý, křemitý písek se stopami po sádře a hnědém uhlí, pak slíny a světlé vápence. Na těchto jsou první mořské usazeniny, pískovce, přikryté pestrým vápencem a hlinitým slínem, po nichž opět sledují sedimenty sladkovodní, vápence a pískovce s kostmi a sádrou. Na těchto leží konečně mořská molassa. Neméně zajímavá je dále {{Prostrkaně|pánev provencská}}. Skládáfť se její souvrství z hrubých pískových lavic, černých a žlutých slínů s vápnitými koulemi, se šedým slínitým vápencem, bituminosními hlinitými břidlicemi, střídavě uloženými s uhelnými plásty. Nad těmito plásty leží massy slínité střídavě s vrstvami pískovitými a vápenatými. Ve všech těchto hnědouhelných vrstvách jsou kosti želví a krokodilí. K obvodu těchto pánví přísluší i pliocénní usazeniny Montpellieru. Šíří se v dep. Gard a skládají se po většině z vápnitých vrstev (''calcaire moëllon''), plných kostí ssavčích a zbytků měkkýších. {{Prostrkaně|Diluvium}} je zastoupeno žlutnicí (löss), štěrky a pískovými nánosy, nebo přeloženými žlutnicemi, proloženými vložkami jemného písku, místy i štěrku. Rozloha těchto nánosů je poměrně menší než jinde. Ostatně není to věcí nesnadno vysvětlitelnou, povážíme-li, že území '''F.''' bylo za této doby více méně prosto matečných hornin, hlin a lössu. '''F.''' byla pak dále prosta ledového pokrovu; jen Vogésy, čedičové vrchy na vysočině Auvergnské a Pyreneje měly pokrov ledovcový. Dnes se nám po tomto, po ledovcích, zachovaly toliko stopy, rýhy a hlazené plochy ledovců mimo jich nánosy, morény. — {{Prostrkaně|Alluvium}} omezuje se toliko na údolí řek, kdež dosahuje namnoze značného rozšíření a mohutnosti. ''[[Autor:Vladimír Josef Procházka|VJP.]]'' == Vodopis. == Vodstvo '''F.''' náleží z největší části úvodí Atlantského okeánu, z menší části úvodí moře Středozemního. Většina řek vlévá se přímo do okeánu a jen jediná cizí řeka — Rýn — odvádí v severu a v sev.-vých. vodstvo {{Prostrkaně|Mosely}} a {{Prostrkaně|Maasy}} — nehledě k nepatrné oblasti Skaldy (Escaut) — do Sev. moře. Povšechný spád země k sev.-záp. vykázal také řekám jejich směr. Spatřujeme v nich upomínku a zbytky oněch dlouhých chobotů mořských, jež v jistých dobách geologických hluboce se zarývaly do srdce dnešní '''F.'''; tak jsou Somme a Seine v severu zbytkem takového chobotu, Loire bývalou odvodňovací ryhou mezi starou planinou sev.-záp. a středem země, Garonne zbytek zátoky mořské, jež mezi středem a Pyrenejemi ještě za ledové doby se zanášela. — První větší přítok Atlantského okeánu (ve směru od sev. k jihu) jest {{Prostrkaně|Somme}} (245 ''km'' dl., s úvodím 5550 ''km''² a stř. vodou 57 ''m''³ za vteř.), načež přešedše malé říčky {{Prostrkaně|Bresle}} a {{Prostrkaně|Yéres}} stojíme u ústí Seiny. Jest to první z oněch 4 velkých úvodí (Seine, Loire, Garonne, Rhône), jež tvoří základ vodopisné sítě '''F.''' {{Prostrkaně|Seine}} 776 ''km'' dl., 77.700 ''km''² úv., 694 ''m''³ stř. v.), ač krásně splavněna, s vodou velmi stálou, celkem daleko nejklidnější tok '''F.''', přece ještě vydána jest zhoubným povodním. Také přítoky její (s pr. str. {{Prostrkaně|Aube}}, {{Prostrkaně|Marne}}, {{Prostrkaně|Oise}}, {{Prostrkaně|Aisne}}, s levé {{Prostrkaně|Yonne}}, {{Prostrkaně|Loing}} a {{Prostrkaně|Eure}}) jsou značně splavny, zvláště Marne. Poloostrov {{Prostrkaně|Cotentin}} a {{Prostrkaně|Bretagne}} vykazuje jen malé říčky {{Prostrkaně|Orne}} a {{Prostrkaně|Vilaine}} (220 ''km'' dl., 9600 ''km''² úv., 110 ''m''³ stř. v., ²/₃ toku splavna), první to řeka '''F.''', jež byla splavněna (1538). Celý střed '''F.''' odtéká do moře {{Prostrkaně|Loirou}} (980 ''km'' dl., 121.600 ''km''² úv., 985 ''m''³ stř. v.) s tokem daleko nepravidelnějším než Seine a se zhoubnými povodněmi. Úvodí její jest hlavně na levém břehu vyvinuto, kdežto s prava ř. {{Prostrkaně|Loir}}, {{Prostrkaně|Sarthe}}, {{Prostrkaně|Mayenne}} vytvořily jediný větší přítok {{Prostrkaně|Maine}} a úv. 21.899 ''km''². S l. strany přitéká {{Prostrkaně|Allier}} (410 ''km'' dl., 14.100 ''km''² úv., 120 ''m''³ stř. v.), vlastní to pramen Loiry, dále {{Prostrkaně|Cher}}, {{Prostrkaně|Indre}}, {{Prostrkaně|Vienne}} (350 ''km'' dl.,21,467 ''km''² úv., 70 ''m''³ stř. v.), tato poslední i v létě velmi vodnatá, což děkuje vápenci limousinskému, a konečně {{Prostrkaně|Sèvre}}. Od ústí Loiry až ku Garonně znamenáme jen 2 říčky, totiž {{Prostrkaně|Sèvre}} (150 ''km'' dl., 3580 ''km''² úv., 12—300 ''m''³ v.) a {{Prostrkaně|Charente}} (355 ''km'' dl., 10.000 ''km''² úv., 95 ''m''³ stř.v.). {{Prostrkaně|Garonne}}, sbírající vodstvo z kraje přilehlého k Pyrenejím, končí se dlouhým aestuariem zv. {{Prostrkaně|Gironde}} (5—13 ''km'' šir., až 32 ''m'' hlub.), do něhož vnikává přílivem ok. 30.000 ''m''³ vody. Garonne sama má při toku 575 ''km'' a úvodí 85.000 ''km''² (z čehož 2500 ''km''² připadá na Španělsko) 1178 ''m''³ stř. v. Povodně na ní bývají strašlivé. Přítoky s prava jsou {{Prostrkaně|Ariège}}, {{Prostrkaně|Tarn}} s {{Prostrkaně|Aveyronem}}, {{Prostrkaně|Lot}} a {{Prostrkaně|Dordogne}} (472 ''km'' dl., velmi vodnatý), vtékající již pod Bordeauxem do Girondy, s levé str. {{Prostrkaně|Gers}} a {{Prostrkaně|Baïse}}. Od Girondy až ke hranicím španělským nalézají se v Landech jen {{Prostrkaně|étangy}} (v. t.) a teprve docela na jihu pod Bayonnou vlévá se v nebezpečném ústí do moře {{Prostrkaně|Adour}} (335 ''km'' dl., 17.000 ''km''² úv., 222 ''m''³ stř. v.). Pohraniční {{Prostrkaně|Bidassoa}} jest jen potok 70 ''km'' dl. s 8 ''m''³ stř. v. Na límanovitém pobřeží {{Prostrkaně|moře Středozemního}} ústí mezi Pyrenejemi a Rhônem jen několik řek menší důležitosti; z nich jmenujeme le {{Prostrkaně|Tech}}, la {{Prostrkaně|Tet}}, {{Prostrkaně|Aude}}, bystřící {{Prostrkaně|Orb}}, {{Prostrkaně|Hérault}} (160 ''km'' dl.). Jediný veliký franc. přítok moře Středozemního {{Prostrkaně|Rhône}} jest zároveň jedinou z franc. řek, jež vytvořuje deltu. Délkou svou 1025 ''km'' i množstvím vody (jež udává Surell na 1718 ''m''³, jiní až na 2603 ''m''³ ve vteřině, jež však velmi kolísá, tak že extrémy prý jsou 400—12.000 ''m''³) předčí všecky řeky '''F.''', úvodím (98.665 ''km''², z čehož 91.000 připadá na '''F'''-ii) Seinu i Garonnu. S pravé strany přijímá na franc. půdě jediný větší přítok Saônu (455 ''km'' dl., 250 ''m''³ stř. v.) s {{Prostrkaně|Doubsem}}, vlastně přímý hoření tok Rhônu, dále k jihu menší {{Prostrkaně|Ardèche}} a {{Prostrkaně|Gard}}, s levé strany {{Prostrkaně|Isère}} (290 ''km'' dl.), malý {{Prostrkaně|Drôme}} a již v deltě {{Prostrkaně|Durance}} (350 ''km'' dl., 237 ''m''³ stř. v.). Mezi Rhônem a italskou hranicí jen {{Prostrkaně|Argens}} a {{Prostrkaně|Var}} (120 ''km'' dl., v létě někdy vysychající) zasluhují zmínky. — Na {{Prostrkaně|jezera}} jest '''F.''' velmi chudá. Vysvětluje se to poměry geologickými; neboť v mladších útvarech převládá porósní vápenec, jenž podléhal takové erosi, že jezera mohla odtéci, jako na př. bývalé jezero u Aurillacu nebo bývalé sladkovodní jezero Limagne. Krajiny močálů a jezírek, jako {{Prostrkaně|Sologne}} mezi Loirou a Cherem, {{Prostrkaně|Brenne}} mezi Indrou a Creusou nebo {{Prostrkaně|Bresse}} ve vých. úvodí Rhônu, jsou ve '''F'''-ii jen výjimkou. Jejich existence jest patrně podmíněna nepropustným podkladem. Z alpských jezírek největší jsou {{Prostrkaně|Lac de Bourget}} (44,6) a {{Prostrkaně|L. d’Annecy}} (27 ''km''2), kdežto {{Prostrkaně|L. d’Aiguebelette}} má jen 5,4, {{Prostrkaně|Paladru}} 3,9 ''km''². — K tomu přistupují malá jezera na jihu od Isèry, jezera v {{Prostrkaně|Montagne de Sept Lacs}}, {{Prostrkaně|L. de Laffrey}} 1,5 ''km''² a nejvýše položené jezero franc. {{Prostrkaně|L. d’Allos}} 3,9 ''km''² ve výší 2745 ''m'' n. m. Z jezera Genevského náleží '''F'''-ii jižní břeh v délce 50 ''km''. V Juře jsou jezera {{Prostrkaně|Nantua}} 1,4 a {{Prostrkaně|L. de Saint-Point}} 4 ''km''², největší jurské, a ve Vogésách {{Prostrkaně|Gerardmer}} 1,1 ''km''², {{Prostrkaně|Retournemer}} a {{Prostrkaně|Longemer}}, jež odtékají do Mosely, v centrálním massivu jez. {{Prostrkaně|Pavin}} 0,9 ''km''², {{Prostrkaně|Chambon}} 0,8 ''km''², d’Issariès 0,9 ''km''², vyplňují staré krátery. V Pyrenejích nalézá se as 20 jezírek vysoce položených, tak {{Prostrkaně|L. de Lanoux}} 1,5 ''km''² ve výši 2154 ''m'' a L. Bleu 0,05 ''km''² ve výši 1968 m''Text kurzívou''. Z jezer v planině největší jest {{Prostrkaně|L. de Grandlieu}} (70 ''km''²) odtékající ku Loiře. Pobřeží gascognské (Landes) jakož i středomořské jest sprovázeno límany, zde ''étangs'' zvanými. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Podnebí. == Až na nížinu rhônskou náleží '''F.''' do okeánického podnebného oboru západoevropského, jenž vykazuje podnebí sice mírné, avšak velmi podmračné a větrné. Na hornatinách franc. má podnebí více ráz kontinentální než přímořský. Nížina rhônská honosí se teplým, jasným a suchým podnebím středomořským. Průměrná teplota roční jest ve '''F'''-ii značně vysoká; ve výši hladiny mořské shledáváme v sev.-vých. části celoroční průměr 10°, v jihových. až 16° C. Působením moře jest zvláště mírná zima; v nižších polohách nenachází se nikde mnoholetá průměrná teplota pod 0° a trvalá pokrývka sněžní bývá vzácností. Nejchladnější měsíc leden má na vých. hranici '''F.''' prům. teplotu 2°, v Bretonsku 6—7° na franc. Rivieře v Nizze 8° C. Prům. minimum teploty v Paříži jest —10, v Montpellieru —9,2, v Perpignanu —3,9, v Nizze —0,9, v Brestu —4,3°. Podnebí Bretonska má v zimě téměř ráz podnebí subtropického, tak že se tam daří mnohé rostliny, jež se jinde vyskytují mnohem dále na jihu. V jihozáp. a v záp. '''F'''-ii nepřipadá nejnižší teplota na leden, nýbrž předčasně na prosinec. Teploty v zimě ubývá nejrychleji od záp. k vých. směrem od moře na pevninu. Na jaře stoupá teplota v krajinách přímořských zdlouhavěji než v krajinách od moře vzdálenějších. V Brestu vystoupí teplota z ledna na duben o 4,7, v Lyonu o 9,4°. Na jaře bývají rozdíly v teplotě mezi severem a jihem dosti značné. Isotherma 9° C, jež se 1. bř. nachází na úpatí Pyrenejí, posune se teprve o měsíc později k řece Seině. Léto jest v sev. a záp. části '''F.''' mírné s průměrnou teplotou v červenci 18—20°, v jižní a vých. části horké s průměrnou teplotou červencovou 20—24°. Nejvyšší teplota vystupuje v Montpellieru a Perpignanu celkem na 37, v Paříži na 33, v Brestu na 32, v Nizze na 31°. Absolutní proměna teploty jest v podnebí přímořském 27 až 37°, ve vnitrozemí 40 až 50° C. V celé '''F'''-ii až na sev.-záp. pobřeží panují deště květnové a podzimní deště od září do listopadu, jež bývají hlavními, v jihozáp. '''F'''-ii bývá hojně deštivým ještě měsíc březen. Ve vnitrozemí přibývá letních a ubývá dešťů zimních. Nejsušší dobou roční bývá předjaro. Na sev.-záp. pobřeží '''F.''' panují zimní deště od října do ledna, a nejsuššími měsíci bývají duben a červen. Nejvíce dešťů do výše 120 až 200 ''cm'' dostává se záp. svahu Pyrenejí, střednímu údolí rhônskému a krajinám alpským. — Průměrná celoroční výška srážek udržuje se mezi 60—80 ''cm''. Obloha bývá nejvíce pokryta oblaky ze 60—68 % v sev. záp. '''F'''-ii, oblohu z větší části vyjasněnou má jižní '''F.''' — Směr {{Prostrkaně|větru}} převládá v zimě od jihozáp., v létě od záp. a sev.-záp. Sloučení se větru od jihozáp. v zimě k sev.-záp. v létě jest způsobeno postupem barometrického maxima atlantského od jihu k sev. s roční dobou. V jižní '''F'''-ii objevuje se zvláštní vítr, jenž jest známý pod jménem {{Prostrkaně|mistral}}. Dostavuje se za vysokého tlaku nad vnitrozemskou '''F'''-ií a za současně nízkého tlaku nad Středozemním mořem a věje zvl. prudce údolím rhônským. Podobá se bóře na pobřeží Jaderského moře a jest prudkým větrem suchým a velmi chladným. ''[[Autor:František Augustin|Ag.]]'' == Květena. == V souhlase s polohou zeměpisnou jest květena '''F.''' dvojí: středoevropská a středomořská. Ku prvé náleží i alpinské pásmo Alp a Pyrenejí a jednotlivé severní zjevy horské v Auvergni a na Juře. {{Prostrkaně|Středoevropská květena}} '''F.''' neliší se valně od české, leda jen převahou zelených lesů, zejména dubů, nad černými. Výjimku tvoří jen přímořské pásmo atlantské, jež vykazuje některé jednotlivé rostliny teplejších končin, t. ''Meconopsis cambrica'', ''Lavatela arborea'' (na Belle Isle 2 až 3 ''m'' vys.), ''Frankenia levis'', ''Elatine'', ''Cistus hirsutu''s endem. u Brestu, ''Asterocarpus Clusii'', ''Tamarix anglica'' (až po Dunkerk), ''Oenanthe pimpinelloides'', ''Ptychotis thorei'' (end.), ''Santolina chamaecyparissias'' (až po Nantes), ''Helichrysum stoechas'', ''Lobelia urens'' (až po Paříž), ''Pinguicula lusitanica'' (až po Cherbourg), ''Spartiva stricta'' (břeh), ''Eufragia'', ''Statice occidentalis'', ''St. Dodartii'', ba vavřín vyskytuje se až po Cherbourg, vždy zelený dub {''Quercus ilex'') až po Quimper a Angers, ''Trichonema columnae'' až do Bretonska, ''Narcissus biflorus'' až do Calvadosu, ''Pancratium maritimum'' do Vendée a j. Jihozápad mezi Garonnou a mořem kryjí «landy», lesy borové (''Pinus maritima'', ''pinaster'', ''halepensis''), dubové (''Quercus toza''), vřesa, cisty, ''Myrica gale'' až 2 ''m'' vys. a močály, v nichž ''Pilularia globifera'' a ''Lobelia dortmanna''. Duny staví se setím trav (''Calamagrostis arenaria'', ''Triticum junceum'' a ''Festuca sabulina''), k čemuž se obce přidržují. Bretonsko jest kryto dubinami; ze zdejších vzácných rostlin uvádíme ''Coleanthus subtilis'', vyskytující se v jižních Čechách. Z rostlin pro střed '''F.''' typických buďtež uvedeny: ''Colutea arborescens'' jižně od Champagně a Bourgogně, ''Paeonia corallina'' (Dijon), ''Roripa pyrenaica'' (až ve Vogésách), ''Cistus umbellatus'' (až ve Fontainebleau), ''Dictamnus albus'' (ještě v Elsasku), ''Ilex aquifolium'', ''Herniaria hirsuta'', ''Bulliarda vaillantii'' (až po Paříž), ''Peucedanum parisiense'', ''Eryngium viviparum'', ''Centranthus augustifolius'' (k ř. Saôně), ''Cyclamen europaeum'' (Jura, Loire), ''Cynoglossum dioscoridis'', ''Lindernia pyxidaria'', ''Phelipea caerulea'' (až do Elsaska), ''Scutellaria hastifolia'', ''Dafne cneorum'' (Lotrinsko), ''Parietaria erecta'', ''Quercus cerris'' (Besançon), narcissy, ''Erythronium'' a j. Typy středomořské vyskytují se hlavně v údolí Rhônu až po Lyon, t. ''Lenzea conifera'', ''Afyllanthes monspeliensis'' (typ to australský), ''Prunus mahaleb'', ''Cytinus'', lavandule a j., neméně však v údolích savojských (kaštany, terebinthy, ''Rhus cotinus'' a j. — 30 druhů u Chaverta). V Bourgogni nacházíme spíše jen byliny, jež milují vápno (zimostráz, diktam, jenž byl již v pliocénu auvergneském, cinerity z Pas de Mogudo). Zajímavo jest porovnati pliocénní rostlinstvo Auvergně za posledních výbuchů sopečných a rostlinstvo z Mezimieuxu s nynějším. Byly tu již buky, smrky, topoly (''Populus alba''), zimostráz, lípy, duby, javory, olše, ořešáky vedle vavřínů (nyní kanárských), oleandrů, bambusu, platanů a magnolií. Endemických bylin vůbec uznaných nemá ani Auvergne (mimo ''Arabis cebennensis'', u Griesebacha ''Arenaria ligericina'' a ''Alyssum'' [Koniga] ''macrocarpum''), ani Jura (mimo ''Heracleum alpinum''). Auvergne má 100 až 200 druhů alpinských, dle toho, jak se tyto počítají. Na jihu má na svazích dubiny vždy zelené (Gariguy s ''Quercus coccifera''), vřes, v jihozáp. pusté vápenné »caussy«, pastviny na nejvyšších vrcholích, lesy bukové a lesy jedlých kaštanů na menších vrších. Lesy tyto chovají lanýže světové pověsti. Ještě v 1500 ''m'' rostou narcissy (dle Puela na Puy de Dôme). Puel zaznamenává na př. na ř. Girondě některé byliny španělské (''Asparagus acutifolius'', i v Rivieře, ''Argyrolobium linneanum''), ještě však u Poitiersu ''Phillyrea latifolia'' i ''Rhamnus alaternus''. — Jako charakteristické pro severní pobřeží uvádí týž autor ''Lathyrus maritimus'', ''Erythrea littoralis'', ''Cineraria palustris'' a ''Obione pedunculata''. Nesnadněji jest charakterisovati severovýchod, jenž jest podobnější střední Evropě; tak zasáhá na př. ''Helichrysum arenarium'' jen až k Paříži. Henfrey líčí střední planinu Auvergne (asi v 1000 m n. m.) jako žitná pole vedle lesů buků, borovic a jasanů, na ladách vrby, kdežto na vyšších pastvách převládá ''Nardus stricta''. Z bylin alpinských uvádí na Puy de Dôme ''Ajuga alpina'', ''Athamanta libanotis'', na Puy de Sancy ''Soldanella alpina'', ''Veratrum'', ''Salix herbacea'', ''Gentiana nivalis'', avšak i ''Erythronium dens canis'', a vytýká nedostatek křímek (rhododendron.). Jediným keřem jest chvojka (''Juniperus nana''). Pod Puy de Dôme je vřeso zcela podobné našim. {{Prostrkaně|Alpinská flora Jury}} (''Rhododendron hirsutum'', ''Dryas'', ''Luzula sudetica'', ''Leontopodium'') jest dle Christa táž jako vápencových Alp, ač chudší. Původ její nelze hledati v ledovcích walliských, jichž nejhojnější byliny zde scházejí; za to však má Jura byliny východní a severní. Z bylin sázených zvláštní jest tu absinth (''Artemisia absinthium'' a ''pontica cult.''). Rašeliny kryjí na př. ''Betula nana'', ''Empetrum'', ''Pinus uncinata''. Thurmann rozlišil na Juře tato pásma: 1. zpodní, až do 400 ''m'' (víno, ořešák, dub, buk, v jihozápadě kukuřice); 2. střední, mezi 400—700 ''m'' (buk, na vých. smrk, dub, mezi jinými ''Dafne laureola'', ''Helleboriis foetidus'', zimostráz); 3. horské pásmo v 700 až 1400 ''m'' (ječmen a oves až do 1200 ''m'', ovocné stromy skoro do 1100 ''m'', smrk, sosna, ''Rhamnus alpinus'', ''Lonicera alpigera'', ''Saxifraga aizoon'', ''Prenanthes purpurea'')', 4. pásmo alpinské od 1400 ''m'' výše, kdež přestávají lesy pod 1500 ''m''; z bylin zde rostoucích uvádíme jen ''Dryas octopetala'', ''Gentiana acaulis'', ''Erigeron alpinum'', ''Androsace lactea''. — {{Prostrkaně|Bylinstvo Vogés}} liší se poněkud od jurského. Žulu kryji zde lesy černé, pískovce zelené dubové, březové a bukové lesy, a dle nich řídí se zpodní bylinstvo. Vzrůst lesů na francouzské straně se chválí. — V subalpinském pásmu vrcholů nalézá se ''Angelica pyrenaica'', ''Lycopodium alpinum'', ''Saxifraga stellaris'', ''Androsace carnea''. Pyreneje jsou ve velkém podobné Alpám a chovají tytéž rody, ač často jiné druhy; severní francouzský svah má více podobnosti s Alpami, nežli sušší jižní (španělský). Nedostatek ledovců, jezer a lesů v Pyrenejích působí jakousi jednotvárnost. Pastviny zde převládají. — Sev.-záp. roh má dvě zvláštnosti, kapradí tropické (Killarneyfern) ''Trichomanes speciosum'' a endemickou ''Dioscorea pyrenaica'' v některých údolích do 2800 ''m''. Henfrey rozeznává dole pásmo kaštanů a vinic v 400 ''m'', pak zimostrázu, žita do 1400 ''m'', subalpinské pásmo smrků (skoro do 2000 ''m'') s ''Meconopsis cambrica'', ''Ramondia pyrenaica'' (endem. bylina z indické rodiny ''Cyrtandracei''), ''Lilium pyrenaicum'', ''Tozzia alpina'', buky, tisy. Alpinské pásmo dělí se opět na tré: zpodní do 2300 ''m'' (borovice a křímky, ''Salix pyrenaica'', ''Vaccinium'', Empetrum, ''Dryas octopetala'', ''Geum pyrenaicum'', traviny ''Nardus stricta'' a ''Festuca varia'' Haenke), střední do 2700 ''m'', v němž jsou chvojky (''Juniperus nana''), saxifragy (''S. bryoides'', ''muscoides''), protěž, ''Pedicularis pyrenaica'', ''Soldanella alpina'', ''Gentiana alpina'', ''Silene acaulis'' a horní, kde nalézají se rostliny perenniální (''Saxifraga groenlandica'', ''Draba nivalis'', ''Androsace alpina''). Místy bývá tu — v 2800 ''m'' n. m. — divná směsice; tak nalézá se na př. vedle sebe ''Dioscorea'', ''Empetrum'', ''Saxifraga aizoides''. {{Prostrkaně|Středomoří}} liší se ještě více fysiognomicky nežli systematicky od střední Evropy. Letní sucho, v němž odumírá, co nemá listů kožnatých nebo trnitých, nedostatek luk, neustálý květ po celý rok (o vánocích na př. ''Viburnum tinus'', ''Centranthus ruber'' u Nizzy), rychlý vzrůst letní, kdy na př. ''Silybum marianum'' dosahuje v Aigues Mortes až 2 ''m'' výšky, toť jsou hlavní rozdíly. Za typ rostlinstva středomořského přijímá Griesebach a po něm i mnozí jiní olivu. Z rodin jest jen 12 nových, a z těch 9 monotypy zastoupených: ''Frankeniaceae'' 3, ''Cneorum tricoccum'', ''myrta'', ''Mesembryantheum nodíflorum'' (jen Ciotat), ''Lobeliae'' 2, ''Styrax officinale'' (monotyp), ''Jasminum'' (''fruticans''), ''Acanthus'' (''mollis'') až 1 ½ ''m'' vys., vavřín, ''Cytinus hypocistis'', ''Efedrae'' 2 a dříve i palma (''Chamaerops'') u Nizzy. — Za to přibývá cistineí, liliaceí (mezi nimiž z australské družiny ''Afyllanthes monspeliensis''), euphorbiaceí (mezi nimiž křovitá ''Euphorbia dendroides'' na Hyères až 1 ½ ''m'' vys.), labiát, composit a leguminos. Z těchto posledních jest ''Anagyris foetida'' rovněž z australské družiny, a známe ji na př. u Montpellieru od 300 let jen stejný počet trsů; kvete v únoru. Nejvíce liší se středomořská od naší flory uvedenými stromy a bylinami. Již duby jsou jiné, vždy zelené, hlavně ''Ilex suber'' a ''coccifera'', až 1 ''m'' vys., rovněž borovice (''halepensis'', ''pinaster''), řidčeji ''pinea'' (Camargue). Lesů je málo, a to řídkých, nejvíce na skalách, za to však více křovin (33 cistů ve '''F'''-ii), mezi nimi španělské ''ladaniferus'' a ''laurifolius'' (pak 6 end. u Godrona), ''Lavatera'' (''cretica'' až 1 ½ ''m''), ''Coriaria'', ''Acer monspessulanum'', ''Zizyphus'', ''Paliurus'', ''Rhamnus alaternus'', lentišky, terebinthy, 2 ''Rhus'', myrty až 2 ''m'' vys., ''Cytisus'', ''Genista'', ''Cercis'', azaroly až 8 ''m'' vys., tamarisky (''gallica'' až 10 ''m'' vys.), ''Viburnum tinus'', ''Lonicera etrusca'', krásný strom ''Arbutus unedo'' (v záp až k La Rochelle), ''Erica arborea'' až 3 ''m'' vys., ''Phillyreae'', oleander, ''Vitex agnus castus'', ''Passerineae'' a j., chvojky (''Juniperus phoenicea'', ''oxycedrus''). Toť hlavní ráz krajiny divoké, která tu ovšem omezena jest na hory a neúrodné kouty, jako jsou Crau a Camargue. Příbuznost velká s Italií, menší se Španělskem, ale téhož rázu jest celé Středomoří, na př. i Alžírsko. Nejnápadnější jsou uvedené rostliny. U Nizzy nalézá se skutečně první zahrada Evropy, kde se pěstují květiny pro voňavkářství pařížské, kde jsou aleje palem, platánů, eukalyptů, ''Acacia farnesiana'', casuariny, kde i na skalách nalézají se zdivočilé mexické agavy, kvetoucí někdy na hradě nizzském. Opuntie tvoří pravé houštiny, jaké nalézáme zase až v nejzazším jihu Italie. — Hlavní výtěžek skýtají zde oranže, víno a olivy. — {{Prostrkaně|Korsika}} náleží sice politicky k '''F'''-ii, přírodní poměry její jsou však italské. Nenepatrný tu počet bylin endemických, dle Griesebacha 32, mezi nimiž i ''Alnus suaveolens'' (olše). Až do r. 1845 byly tu v západě pralesy (''Pinus laricio'', kaštany, ve vyšších polohách duby a buky), jež se od toho času hubí. Mnohem nesnadněji jest vytknouti ráz {{Prostrkaně|Alp francouzských}} proti švýcarským, italským a německým. Hlavní rozdíl spočívá v bezlesí; bylyť tu za revoluce franc. vykáceny všecky lesy, zejména sosnové, a nebyly více vysázeny. Zbytky jejich dorazila pastva. Tak vznikly holé stráně a zanesená, ohromně široká koryta bystřic, jež dávají na př. Provençi ráz zcela africký a jimž děkuje Savojsko ztrátu ⅓ svého obyvatelstva. Lze pochopiti, že tím zmizely mnohé byliny, vláhy a studenější polohy milovné. Místy se počaly i celé vrstvy ssázeti vlivem vnikajícího deště, od čehož celá krajina Dévoluy (Devolutum) má své jméno. Dříve slynuly Alpy franc. bohatstvím bylin, zejména léčivých, jež byly roznášeny do celé Evropy, ano i do Ameriky (dle Reclusa). Louka u Briançonu měla 107 druhů ve výši 2050 ''m'' n. m. Některé rostliny Pyrenejí docházejí jen do franc. Alp. Griesebach z nich jmenuje ''Gentiana burseri''. Týž napočítal v záp. Alpách 60 dr. endemických, z nichž jest 11 jen v Dauphinéi. ''Potentilla saxifraga'' našla se jen na dvou horách. Pásma na jihozáp. svahu (hory Ventroux) jsou následující: vždy zelený dub do 620 ''m'' n. m., zimostráz do 900, buky mezi 1300—1600, borovice (''uncinata'') mezi 1600—1800 ''m'', smrk po 1735 ''m''. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Zvířena. == Dle Trouessarta jest zvířena '''F.''' táž jako střední Evropy. Skutečně jest tu velmi málo výjimek, neboť o středomořské zvířeně lze mluviti jen u nižších zvířat, zejména u hmyzu. Jižně od Loiry objevuje se nám již hmyz cizí, jako kobylky (acridie), cigaly, modří chrousti (''Hoplia farinosa''). Některý středomořský typ, na př. genetka, jde přes Loiru i do Normandie (depart. Eure), ano některý druh objevuje se až v lese Fontainebleauském u Paříže. Lesy, zejména východní, zachovaly některá zvířata jinde v Evropě vyhynulá, tak vlky, rysy, medvědy, kance. Bobr zbyl na dolním Rhônu, ''Mustela lutreola'', kamzík a kozorožec v Alpách a Pyrenejích. Pyrenejím vlastní jest ''Myogale pyrenaica''; jiný druh téhož rodu rozšířen jest v Rusku. Někteří netopýři, na př. ''Vespertilio capaccini'', vyskytují se jen v jihu. {{Prostrkaně|Ptactvo}} '''F.''' bylo za eocénu africké, nyní jest totéž jako ostatní střední Evropy. Není tu nic endemického. Středomoří jeví hlavní rozdíl v dravcích (''Vultur'', ''Gyps'', ''Neofron'', ''Circus cyaneus'', ''Elanus''), v silviidech (''Melizofilus provincialis'', ''Cettia'', ''Cisticola'') a saxikolách. V Crau vyskytuje se ''Pterocles alchata'' i plameňák. Někteří hosté přicházejí z Afriky (''Telefonus tchagra'', ''Certilauda desertorum'', ''Ardea melanocephala'', ''Chenalopex aegyptiaca''). — Alpy a Pyreneje mají své zvláštní společné druhy (''Gypaetos'', ''Loxia'', ''Montifringilla'', ''Accentor'', ''Tetrao''). — Mnohem patrnější jest rozdíl mezi severem a Středomořím při {{Prostrkaně|reptiliích}} [''Cistudo lutaria'' v Rhônu) i {{Prostrkaně|ještěrech}} v jihu (''Seps chalcides'', ''Acanthodactylus vulgaris'', ''Psammodromus cinereus'', ''Lacerta ocellata'', ''Hemidactylus verruculatus'' = ''turcicus'') u Toulonu, ''Platydactylus facetanus'', z hadů ''Coronella girondica'', ''Rhinechis scalaris'', ''Zamenis viridiflavus'', ''Tropidonotus viperinus'', ''Caelopeltis lacertina'' (u Montpellieru již fossilní), ''Vipera aspis'' a ''ammodytes'', z batrachií ''Pelodytes punctatus'', ''Pelobates cultripes''. Korsika má ještě jižnější formy, jako zemní želvu, ''Discoglossus pictus''. Menší rozdíly nacházíme u {{Prostrkaně|ryb sladkovodních}}, kde východ '''F.''' má ''Aspro vulgaris'' (Rhône a přítoky), ''Acerina cernua'' (Seine, Rhône), sumec (Doubs), ''Carpio Kollarii'', ''Cobitis fossilis'' (jen v Lotrinsku), ''Idus jeses'', ''Thymallus vexillifer'' (až v Auvergni). Sever má ''Pleuronectes flesus'' (v Normandii), míka, ''Osmerus eperlanus'' (Rouen), lososa, jenž v krajích středomořních schází, ''Trutta argentea'', štiku (ve Varu však schází). Jih má zase ''Barbus meridionalis'', ''Mugil cefalus'' (až v Loiře), ''Blennius cagnaia'', ''Telestes Agassizii'', nehledíc k méně důležitým druhům Blanchardovým, všeobecně neuznaným. Horská jezera Alp a Pyrenejí mají pstruhy (v Pyrenejích do 2770 ''m'') a coregony. ''Salmo salvelinus'' jest i v jezerech záp. Vogés. Poněkud jiné jsou poměry {{Prostrkaně|zvířeny mořské}}. Mohlo by se očekávati, že se bude lišiti dle jednotlivých moří, severního (La Manche), západního (ok. Atlantský) a jižního (Středozemní m.). Tomu však není tak, neboť jižní Atlantský okeán až po Bretonsko jest aspoň v pobřežní své částce podobnější Středomoří než severu, tak že Trouessart mohl rozlišiti jen 2 kraje, keltský na severu a lusitanský (Forbesův) na jihu. K tomu počítá i Středomoří. Skutečná hloubka mořská jest jen na dvojím místě, totiž u Cap-Bretonu v zálivu Gascogneském a u Nizzy. — Zvláštní tvary v obou případech jsou si podobny. Od Nizzy popsal Risso první tvary abyssální. Tak severní pobřeží má jiného tuleně {''Phoca vitulina'' — osada při ústí ř. Somme), než Středomoří {''Phoca monachus'', u ostrovů Hyérských). Hloubce mořské vlastní jsou na př. ''Hoplostethus mediterraneus'', ''Pomatomus telescopium'', ''Seriola Dumerilii'', ''Lepidopus'', 4 nebo více ''Trachypter'', ''Notacanthy'', ''Macrury'', ''Scopelidy'', ''Stomias'' a j. Ryby, nejvíce rozlišující jižní kraje od severních, jsou ve Středomoří balisty, převaha blennid a labrid, ''Callionymus'', ''Apogon'', tuňáci (''thynnus'', ''thunnina'', ''Alalonga''), ''Caranx'', ''Lichie'', ''Lofotes'', ''Cepola'', ''Sargus'', dorady, atheriny, ''Centriscus'', murény; ale ve vodách severních ''Gunnellus'', ''Zoarces'', ''Anarhichas lupus'', cottusy, ''Agonus'', ''Gasterosteus spinachia'', ''Ammodytes tobianus'', 3 gadusy, 3 ''Merlangus'', ''Lota molva'', platejsy, ''Hippoglossus'', sledě, ''Clupea sprattus''. Zajímavo jest, že hlubiny zálivu Gascogneského až na Arcachon chovají mnoho fauny středomořské, tak že Trouessart sám spatřuje v tom důkaz nedávného spojení obou moří mezi Pyrenejemi a Cevennami. Uvádíme z ryb pouze 2 ''Julis'', 2 atheriny, ''Mugil saliens'' a 3 jiné, ''Phycis mediterraneus'', ''Charax puntasso'', ''Mora mediterranea'' (v 1500 ''m'' hl.). ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' == Obyvatelstvo. == Obyvatelstvo '''F.''' čítá se k národům románským a povstalo postupným míšením se několika živlů, z nichž živel keltský převládá. V době, kdy první historické prameny podávají nám zprávy o obyvatelstvu '''F.''', obývali na jihu Aquitani, ve středu země Kelti a na severu Belgové. Tyto tři skupiny vyvinuly se dle výsledků zkoumání praehistorického a anthropologického asi následovně. Nejstarší nálezy diluviální, které ve '''F'''-ii jsou velmi četné, vykazují plémě anthropologicky určitě vyznačené, vyznamenávající se několika znaky ras nízkých, jako značnou dlouholebostí, vyčnívajícími nadočními oblouky, do předu nakloněnou kostrou a j. Někteří badatelé chtějí v tomto plemeni rozeznávati více ras, kdežto jiní vidí jen variace rasy jediné. Koncem doby kamenné, nejisto však, jestli ještě v době diluvialní nebo později, vnikla do '''F.''' od východu rasa nová, s hlavou proti plemeni původnímu poměrně velmi krátkou. V dolmenech doby kamenné potkáváme se pak se zřejmým křížením uvedených obou plemen. Za potomky oné první rasy nejspíše jest uznati onen kmen, jenž zatlačen byv od severu jinými, udržel se ve Španělsku a '''F'''-ii pod jménem Iberů, v sev. Italii pak pod jménem Ligurů, kmen to vlasů a očí tmavých, pleti snědé a dlouholebý. V potomcích však onoho krátkolebého plemene východních přistěhovalců musíme pravděpodobně hledati původní element pozdějších Keltů, a dosud v těch krajinách '''F.''', kde za Caesara Keltové soustředěně žili (Auvergne, Savojsko), vyznamenává se obyvatelstvo nápadnou krátkolebostí. I tento kmen měl podle všeho oči a vlasy tmavé, jak Collignonovy a Topinardovy konskripce tomu nasvědčují. Třetí plémě, vniknuvší do '''F.''' od severu, bylo naproti tomu plémě úplně obdobné a zajisté i spřízněné s původním plemenem germanským, a není pochyby, že Caesarovi Belgové byli velmi blízcí Germanům a že také Gally musíme nejspíše odlišovati od vlastních Keltů a pokládali je za část oné rasy od severu přistěhovalé; neboť i Gallové jako Germani vynikali plavostí a světlými očmi. V čase dobytí Gallie Caesarem (od r. 58 př. Kr.) vynikalo toto obyvatelstvo gallské a keltské značnou kulturou a národní charakter jeho tvoří až do dnešní doby základní rysy v povaze národa francouzského. Římský příliv do '''F.''' způsobil v obyvatelstvu změny pronikavé, jmenovitě i ztrátu vlastní řeči; neboť asi kolem r. 150 po Kr. bylo po celé Gallii mluveno latinsky. Tento kulturní vliv Římanů nebyl však provázen též přerodem tělesné povahy obyvatelstva, která se udržela celkem nezměněna. Od počátku velkého stěhování se národů (r. 400—900 po Kr.) počali se do '''F.''' tlačiti různé kmeny germanské. Tak Burgundi, vniknuvše do '''F.''', usadili se mezi středním Rhônem, Saônou a Genevským jezerem, Západní Gothové mezi dolním Rhônem, Středozemním mořem a Pyrenejemi; avšak v době krátké smíšením zmizeli v domácím obyvatelstvu. Pozdější příliv Germanů udál se se strany Franků při hranici severovýchodní, smíšení tělesné bylo však jen nepatrné. Na poč. X. stol. pak ještě skandinávští Normanni se strany mořské přibyli a vykázána jim sídla na západ od Seiny při moři. Tito kulturně velmi brzy splynuli s živly keltskými. Z přehledu tohoto patrno jest, že národ francouzský vzniknul z živlů velmi různých, z nichž na severu působil více živel germánský, na jihu zase více živel římský, z čehož ovšem vysvětliti lze značnou různost mezi severem a jihem '''F.''' Tato různost podporována pak byla ještě značně vlivy politickými, jmenovitě politickou neodvislostí jihu za časů Kapetovců. Z původních živlů obyvatelstva poměrně nesmíšené uchovaly se pouze zbytky Iberů v záp. údolích Pyrenejí a zbytky Keltů v Bretonsku. — Počet veškerého obyvatelstva '''F'''. vzrůstal dle výpočtů a úvah Levasseura asi následovně. Počet obyvatelstva Gallie, dle některých udání Diodora sicilského, Caesara a Strabona, páčiti lze asi na 8 mill., počítajíc však pouze nynější území '''F.''', na 6,700.000. Za doby Karla Vel. vypočítal Levasseur dle údajů abbéa Irminona počet obyv. na 8—10 mill. V XIV. st. bylo asi 20—22 mill. obyv., koncem XVI. st. 20 mill., r. 1700 dle výpočtu 20,069.000, r. 1715 asi 18 mill., r. 1767 dle Messancea 23,109.250, r. 1778 dle Moheaua 23 ½—24 mill., r. 1780 udává Expilly počet 22,014.357, r. 1789 Necker 24,802.000 (Pommelles 25,065.883, Bonvallet-Desbrosses 27,957.157), r. 1790 Young 25,000.000, r. 1791 Lavoisier 25,000.000 (Montesquieu 26,300.000). Až potud veškeré údaje zakiádají se více méně na domněnkách; teprve r. 1801 vykonáno první sčítání obyvatelstva a prováděno pak pravidelně v pětiletých lhůtách; pouze r. 1871 pro válku franc.-německou sčítání se nekonalo, v náhradu však provedeno r. 1872. Výsledek jednotlivých sčítání byl tento: {| class="wikitable" |- ! Rok !! Počet obyvatel !! !!Rok !! Počet obyvatel |- | 1801 || 27,349.902 |||| 1851 || 35,783.170 |- | 1806 || 29,107.435 |||| 1856 || 36,039.364 |- | 1811 || 29,092.734 |||| 1861 || 37,386.313 |- | 1816 || 30,024.209 |||| 1866 || 38,067.064 |- | 1821 || 30,461.875 |||| 1872 || 36,102.921 |- | 1826 || 31,858.937 |||| 1876 || 36,905.788 |- | 1831 || 32,569.223 |||| 1881 || 37,672.048 |- | 1836 || 33,540.910 |||| 1886 || 38,218.903 |- | 1841 || 34,217.719 |||| 1891 || 38,343.192 |- | 1846 || 35,400.486 |||| || |} Průměrný přírůstek obyvatelstva od počátku tohoto stol. s malými výjimkami neustále klesá. Od r. 1801—21 obnášel přírůstek 5,6 ‰, 1821—41: 5,9 ‰, 1841—61: 3,6 ‰, 1861—81: 2,7 ‰, 1881—91: 1,5 ‰. R. 1860 mimo přirozený vzrůst obyvatelstva přibylo připojením Savojska a Nizzy 669.000 obyv., ztrátou Elsaska a Lotrinska ubylo však 1,597.238 obyv. Přirozeno, že i hustota obyvatelstva vzrůstá jen pomalu. R. 1821 připadalo na 1 ''km''² průměrně 56 osob, 1841: 65, 1861: 69, 1881: 71, 1886: 72,2, 1891: 72,4, takže '''F'''-ii, pokud týče se hustoty obyvatelstva, připadá teprve šesté místo mezi státy evropskými. Pokud se týče hustoty obyvatelstva v jednotlivých departementech, mají celkem nejhustší obyvatelstvo departementy severovýchodní, pak severozápadní, jihovýchodní, jihozápadní a konečně departementy ve středu země. Zvláště husté obyvatelstvo mají departementy s velikými městy, ale i depart. vynikající zemědělstvím nebo minerálním bohatstvím. Tak depart. Seine vykazuje 6558 osob na 1 ''km''² (Paříž), dep. Nord 301 (průmyslová města Lille, Roubaix a Valenciennes), Rhône 267 (Lyon), Seine-Inférieure 132 (Rouen), Pas-de-Calais 130 (Arras, Calais, Boulogne), Loire 128 (St. Etienne), Bouches du Rhône 120 (Marseille), Seine-et-Oise 111 (okolí Paříže); nejřidší obyvatelstvo mají departementy horské a písčité: Basses-Alpes 18 na 1 ''km''², Hautes Alpes 20, Lozère 26, Corse 33, Landes 32, Cantal 41, Indre 42, Aube 43. O těchto poměrech nejlépe poučí následující přehledná tabulka<ref>v tabulce opraveny 2 číselné údaje, v několika názvech doplněn spojovník, příp. upravena diakritika</ref>: {| class="wikitable" |- ! rowspan="2"|{{Prostrkaně|Departement}} !! rowspan="2"|Hlavní město !! rowspan="2"|''km''² !! colspan="3"|Počet obyvatelstva !! rowspan="2"|Prům. hustota na 1 ''km''² !! rowspan="2"|Přírůstek od r. 1886–1891 v procent. !! rowspan="2"|Dep. má arrondissem. !! rowspan="2"|Depart. má kantonů !! rowspan="2"|Dep. má obcí |- | r. 1881 || r. 1886 || r. 1891 |- | Ain || Bourg || 5799 || 363.472 || 364.408 || 356.907 || 61 || -2,60 || 5 || 36 || 453 |- | Aisne || Laon || 7352 || 556.891 || 555.925 || 545.493 || 73 || -1,87 || 5 || 37 || 840 |- | Allier || Moulins || 7308 || 416.759 || 424.582 || 424.382 || 58 || -0,05 || 4 || 28 || 321 |- | Alpes-Basses || Gap || 6954 || 131.918 || 129.494 || 124.285 || 18 || -4,02 || 5 || 30 || 250 |- | Alpes-Hautes || Digne || 5590 || 121.787 || 122.924 || 115.522 || 20 || -6,02 || 3 || 24 || 188 |- | Alpes-Maritimes || Nizza || 3917 || 226.621 || 238.057 || 258.571 || 69 || +8,61 || 3 || 26 || 153 |- | Ardèche || Privas || 5527 || 376.867 || 375.472 || 371.269 || 67 || -1,12 || 3 || 21 || 339 |- | Ardennes || Mézières || 5233 || 333.675 || 332.759 || 324.923 || 62 || -2,35 || 5 || 31 || 503 |- | Ariège || Foix|| 4894 || 240.601 || 237.691 || 227.491 || 46 || -4,26 || 3 || 20 || 337 |- | Aube || Troyes || 6001 || 255.326 || 257.374 || 255.548 || 43 || -0,71 || 5 || 26 || 446 |- | Aude || Carcassonne || 6313 || 327.942 || 332.080 || 317.372 || 50 || -4,43 || 4 || 31 || 437 |- | Aveyron || Rodez || 8743 || 415.075 || 415.826 || 400.467 || 46 || -3,69 || 5 || 43 ||302 |- | Belfort (Territoire) || Belfort || 610 || 74.244 || 79.758 || 83.670 || 137 || +4,90 || 1 || 6 || 106 |- | Bouche-du-Rhône || Marseille || 5105 || 589.028 || 604.857 || 630.622 || 120 || +4,26 || 3 || 29 || 109 |- | Calvados || Caen || 5521 || 439.830 || 437.267 || 428.945|| 75 || -1,90 || 6 || 3 || 763 |- | Cantal || Aurillac || 5741 || 236.190 || 241.742 || 239.601 || 41 || -0,88 || 4 || 23 || 267 |- | Charente || Angoulême || 5942 || 370.822 || 366.408 || 360.259 || 60 || -1,68 || 5 || 29 || 426 |- | Charente-Inférieure || La Rochelle || 6826 || 466.416 || 462.803 || 456.202 || 63 || -1,43 || 6 || 4 || 480 |- | Cher || Bourges || 7199 || 351.405 || 355.349 || 359.276 || 49 || +1,10 || 3 || 29 || 292 |- | Corrèze || Tulle || 5866 || 317.066 || 326.494 || 328.119 || 56 || +0,50 || 3 || 29 || 287 |- | Corse (Korsika) || Ajaccio || 8747 || 272.639 || 278.501 || 288.596 || 33 || +3,62 || 5 || 62 || 364 |- | Côte-d’Or || Dijon || 8761 || 382.819 || 381.574 || 376.866 || 43|| -1,23 || 4 || 36 || 717 |- | Côtes-du-Nord || St. Brieuc || 6886 || 627.585 || 628.256 || 618.652 || 85 || -1,53 || 5 || 48 || 389 |- | Creuse || Guéret || 5568 || 278.782 || 284.942 || 284.660 || 51 || -0,10 || 4 || 25 || 266 |- | Dordogne || Périgueux || 9183 || 495.037 || 492.205 || 478.471 || 52 || -2,79 || 5 || 47 || 585 |- | Doubs || Besançon || 5228 || 310.827 || 310.963 || 303.081 || 57 || -2,53 || 4 || 27 || 638 |- | Drôme || Valence || 6522 || 313.763 || 314.615 || 306.419 || 47 || -2,61 || 4 || 29 || 379 |- | Eure || Evreux || 5958 || 364.291 || 358.829 || 349.471 || 58 || -2,61 || 5 || 36 || 700 |- | Eure-et-Loir || Chartres || 5874 || 280.097 || 283.719 || 284.683 || 48 || +0,34 || 4 || 24 || 426 |- | Finistère || Quimper || 6722 || 681.564 || 707.820 || 727.012 || 103 || +2,71 || 5 || 43 || 291 |- | Gard || Nîmes || 5836 || 415.629 || 417.099 || 419.388 || 71 || +0,55 || 4 || 40 || 350 |- | Garonne-Haute || Toulouse || 6290 || 478.009 || 481.169 || 472.383 || 74 || -1,82 || 4 || 39 || 587 |- | Gers || Auch || 6280 || 281.532 || 274.391 || 261.084 || 41 || -4,84 || 5 || 29 || 465 |- | Gironde || Bordeaux || 9740 || 748.703 || 775.845 || 793.528 || 74 || +2,28 || 6 || 49 || 553 |- | Hérault || Montpellier || 6198 || 441.527 || 439.044 || 461.651 || 74 || +5,15 || 4 || 36 || 338 |- | Ille-et-Vilaine || Rennes || 6726 || 615.480 || 621.384 || 626.875 || 90 || +0,88 || 6 || 43 || 359 |- | Indre || Chateauroux || 6795 || 287.705 || 296.147 || 292.868 || 42 || -1,11 || 4 || 23 || 245 |- | Indre-et-Loire || Tours || 6114 || 329.160 || 340.921 || 337.298 || 55 || -1,06 || 3 || 24 || 282 |- | Isère || Grenoble || 8289 || 580.271 || 581.680 || 572.145 || 69 || -1,64 || 4 || 45 || 563 |- | Jura || Lons-le-Saunier || 4994 || 285.263 || 281.292 || 273.028 || 54 || -2,93 || 4 || 32 || 584 |- | Landes || Mont-de-Marsan || 9321 || 301.143 || 302.266 || 297.842 || 32 || -1,43 || 3 || 28 || 333 |- | Loir-et-Cher || Blois || 6351 || 275.713 || 279.214 || 280.358 || 44 || +0,41 || 3 || 24 || 297 |- | Loire || St. Etienne || 4760 || 599.836 || 603.384 || 616.227 || 128 || +2,13 || 3 || 30 || 332 |- | Loire-Haute || Puy || 4962 || 316.461 || 320.063 || 316.735 || 63 || -1,04 || 3 || 28 || 264 |- | Loire-Inférieure || Nantes || 6875 || 625.625 || 643.884 || 645.263 || 92 || +0,21 || 5 || 45 || 217 |- | Loiret || Orléans || 6771 || 368.526 || 374.875 || 377.718 || 55 || +0,76 || 4 || 31 || 349 |- | Lot || Cahors || 5212 || 280.269 || 271.514 || 253.885 || 48 || -6,49 || 3 || 29 || 325 |- | Lot-et-Garonne || Agen || 5354 || 312.081 || 307.437 || 295.360 || 55 || -3,93 || 4 || 35 || 326 |- | Lozère || Mende || 5170 || 143.565 || 141.264 || 135.527 || 26 || -4,06 || 3 || 24 || 198 |- | Maine-et-Loire || Angers || 7121 || 523.491 || 527.680 || 518.589 || 71 || -1,72 || 5 || 34 || 381 |- | Manche || St. Lô || 5928 || 526.377 || 520.865 || 513.815 || 80 || -1,35 || 6 || 48 || 643 |- | Marne || Châlons || 8180 || 421.800 || 429.494 || 434.692 || 53 || +1,21 || 5 || 33 || 661 |- | Marne-Haute || Chaumont || 6220 || 254.876 || 247.781 || 243.533 || 39 || -1,71 || 3 || 28 || 550 |- | Mayenne || Laval || 5171 || 344.881 || 340.063 || 332.387 || 65 || -2,26 || 3 || 27 || 276 |- | Meurthe-et-Moselle || Nancy || 5232 || 419.317 || 431.693 || 444.150 || 84 || +2,28 || 4 || 29 || 596 |- | Meuse || Bar-le-Duc || 6228 || 289.861 || 291.971 || 292.253 || 47 || +0,10 || 4 || 28 || 586 |- | Morbihan || Vannes || 6798 || 521.614 || 535.256 || 544.470 || 77 || +1,72 || 4 || 37 || 253 |- | Nièvre || Nevers || 6817 || 347.576 || 347.645 || 343.581 || 50 || -1,17 || 4 || 25 || 313 |- | Nord || Lille || 5681 || 1,603.259 || 1,670.184 || 1,736.341 || 301 || +2,96 || 7 || 65 || 666 |- | Oise || Beauvais || 5855 || 404.555 || 403.146 || 401.835 || 68 || -0,32 || 4 || 35 || 701 |- | Orne || Alençon || 6097 || 376.126 || 367.248 || 354.387 || 58 || -3,50 || 4 || 36 || 512 |- | Pas-de-Calais || Arras || 6606 || 819.022 || 853.526 || 874.364 || 130 || +2,44 || 6 || 45 || 903 |- | Puy-de-Dôme || Clermont || 7951 || 566.064 || 570.964 || 564.266 || 70 || -1,17 || 5 || 50 || 470 |- | Pyrénées-Basses || Pau || 7623 || 434.366 || 432.999 || 425.027 || 55 || -1,84 || 5 || 40 || 559 |- | Pyrénées-Hautes || Tarbes || 4529 || 236.474 || 234.825 || 225.861 || 50 || -3,82 || 3 || 26 || 480 |- | Pyrénées-Orientales || Perpignan || 4122 || 208.855 || 211.187 || 210.125 || 51 || -0,50 || 3 || 17 || 232 |- | Rhône || Lyon || 2790 || 741.470 || 772.912 || 806.737 || 267 || +4,37 || 2 || 29 || 268 |- | Saône-Haute || Vesoul || 5340 || 295.905 || 290.954 || 280.856 || 52 || -3,47 || 3 || 28 || 583 |- | Saône-et-Loire || Mâcon || 8552 || 625.589 || 625.885 || 619.523 || 72 || -1,02 || 5 || 50 || 590 |- | Sarthe || Le Mans || 6207 || 438.917 || 436.111 || 429.737 || 69 || -1,46 || 4 || 33 || 386 |- | Savoie || Chambéry || 5760 || 266.438 || 267.428 || 263.297 || 43 || -1,54 || 4 || 29 || 328 |- | Savoie-Haute || Annecy || 4315 || 274.087 || 275.018 || 268.267 || 58 || -2,46 || 4 || 28 || 314 |- | Seine || Paříž || 479 || 2,799.329 || 2,961.089 || 3,141.595 || 6558 || +6,09 || 3 || 28 || 75 |- | Seine-Inférieure || Rouen || 6036 || 814.068 || 833.386 || 839.876 || 132 || +0,78 || 5 || 54 || 759 |- | Seine-et-Marne || Melun || 5736 || 348.991 || 355.136 || 356.709 || 61 || +0,44 || 5 || 29 || 530 |- | Seine-et-Oise || Versailles || 5604 || 577.798 || 618.039 || 628.590 || 111 || +1,70 || 6 || 37 || 689 |- | Sèvres-Deux || Niort || 6000 || 350.103 || 353.766 || 354.282 || 58 || +0,14 || 4 || 31 || 354 |- | Somme || Amiens || 6161 || 550.837 || 548.982 || 546.495 || 87 || -0,45 || 5 || 41 || 836 |- | Tarn || Albi || 5742 || 359.223 || 358.757 || 346.739 || 60 || -3,35 || 4 || 36 || 320 |- | Tarn-et-Garonne || Montauban || 3720 || 217.056 || 214.046 || 206.596 || 55 || -3,48 || 3 || 24 || 194 |- | Var || Draguignan || 6028 || 288.577 || 283.689 || 288.336 || 48 || +1,63 || 3 || 28 || 145 |- | Vaucluse || Avignon || 3548 || 244.149 || 241.787 || 235.411 || 66 || -2,64 || 4 || 22 || 150 |- | Vendée || Laroche-sur-Yon || 6704 || 421.642 || 434.808 || 442.355 || 63 || +1,73 || 3 || 30 || 301 |- | Vienne || Poitiers || 6970 || 340.295 || 342.785 || 344.355 || 49 || +0,46 || 5 || 31 || 300 |- | Vienne-Haute || Limoges || 5517 || 349.332 || 363.182 || 372.878 || 68 || +2,67 || 4 || 27 || 203 |- | Vosges || Epinal || 5853 || 406.862 || 413.707 || 410.196 || 68 || -0,85 || 5 || 29 || 530 |- | Yonne || Auxerre || 7428 || 357.029 || 355.364 || 344.688 || 46 || -3,00 || 5 || 37 || 486 |} Pokud týče se náboženského vyznání, jest převážná většina obyvatelstva vyznání římsko-katolického. Na 10.000 obyv. přišlo: {| class="wikitable" |- ! {{Prostrkaně|Vyznání}} !! r. 1861 !! r. 1866 !! r. 1872 |- | Římsko-katolické || 9763 || 9748 || 9802 |- | Protestantské || 214 || 223 || 160 |- | Israelitské || 21 || 23 || 14 |- | Ostatní || 2 || 6 || 24 |} R. 1881 byl poměr následující: katolíků 29,201.703 (78,50 %), protest. 692.800 (1,8 %), židů 53.436, hlásících se k ostatním vyznáním 33.042, neudalo pak vůbec vyznání náboženské 7,684.900 osob. — Dle {{Prostrkaně|národnosti}} obyvatelstvo jest jednolitější než v četných jiných evropských státech. Hlavní část ovšem přináleží národu francouzskému (90,21 %), Valloni na severu tvoří 5 %, Bretonci 3 %, Italové na jihovýchodě 1,1 %, Baskové a Katalonci v Pyrenejích 0,5 %, Židé 0,14 %, cikáni a cagoti 0,05 %. Baskicky mluví 150.000 osob, vlámsky 230.000 (hlavně v dep. Nord), italsky 272.000 (hlavně na Korsice), bretonsky 1,350.000, langue-d’oc (jihových. dialekty franc.) 12,700.000, langue-d’oil (severní dialekty franc.) 22,790.000. — Dle {{Prostrkaně|státní příslušnosti}} bylo r. 1886 státních příslušníků franc. 36,804.228, z nichž v zemi narozeno bylo 36,700.342, kdežto 103.886 nabylo státní příslušnosti naturalisací. Cizozemců žilo téhož roku ve '''F'''-ii 1,126.531. Zajímavý jest poměr vzrůstu počtu státních příslušníků a cizozemců; kdežto domácí obyvatelstvo od r. 1881—86 vzrostlo o 1,13 %, přibylo cizozemců v stejném období o 11,47 %. Takovýto veliký poměrný vzrůst počtu cizozemců z evropských států vykazuje pouze Švýcarsko. Dle státní příslušnosti bylo v r. 1886: Belgičanů 482.261, Italů 264.568, Němců 100.114, Španělů 79.550, Švýcarů 78.584, Hollanďanů 37.149, Angličanů 36.134, Rusů 11.980, Rakušanů 11.817, Američanů 10.253, Švédů, Norů a Dánů 2423, Turků a Afričanů 1612, Řeků 1287, Rumunů, Srbů a Bulharů 1150, příslušníků asijských států 355. Nejvíce cizozemců není však, jak očekávati by bylo, v Paříži, nýbrž v dep. Nord, kde v práci jest mnoho belgických dělníků. Paříž stojí teprve na místě druhém. Zvlášť mnoho cizozemců žije (1891) v následujících dep.: Nord 295.219, Seine 211.016, Bouches-du-Rhône 92.017, Alpes-Maritimes 56.067, Ardennes 32.729, Meurthe-et-Moselle 28.905, Var 26.758, Pas de-Calais 23.934, Seine-et-Oise 19.556 atd. R. 1891 naturalisováno bylo 5371 osob (4298 mužů, 973 žen), hlavně Elsasanů a Lotrinčanů, Italů a Belgičanů. Pokud týče se {{Prostrkaně|zaměstnání obyvatelstva}}, jevily se poměry r. 1886 následovně. Zaměstnáno bylo při: zemědělství 17,699.000 osob (47,8 %), průmyslu 9,289.000 (25,1 %), obchodu 4,248.000 (11,5 %), při podnicích dopravních a námořnictví 1,020.000 (2,8 %), ve veřejné správě 711.000 (1,9 %), ve vojsku 613.000 (1,7 %), při svobodných zaměstnáních (duchovní, osoby soudní, lékaři, učitelé, architekti, hudebníci, malíři atd.) 1,095.000 (3,0 %), z rent žilo 2,296.000 (6,2 %), bez zaměstnání bylo 238.000 osob. Od let padesátých staly se značné změny v poměru počtu osob zaměstnaných zemědělstvím, průmyslem a obchodem. Úbytek jeví se při zemědělství a při průmyslu, přírůstek při obchodu. R. 1856 z 10.000 osob zaměstnáno bylo při zemědělství 5294, r. 1886 4782, při průmyslu 2907 : 2517, při obchodu 453 : 1150. Obyvatelstva městského stále přibývá, venkovského ubývá. Poměr od r. 1846 v pětiletých obdobích jest, jak následuje: {| class="wikitable" |- ! !! Populace měst s více než 2000 ob. !! Populace měst s méně než 2000 ob. |- | 1846: || 24,42 % || 75,58 % |- | 1851: || 25,52 % || 74,48 % |- | 1856: || 27,31 % || 72,69 % |- | 1861: || 28,86 % || 71,14 % |- | 1866: || 30,46 % || 69,54 % |- | 1872: || 31,06 % || 68,94 % |- | 1876: || 32,44 % || 67,56 % |- | 1881: || 34,76 % || 65,24 % |- | 1886: || 35,95 % || 64,05 % |- | 1891: || 47 % || 53 % |} Pouze ve 13 dep. v poslední době městského obyvatelstva ubylo, a sice jsou to Ain, Basses-Alpes, Calvados, Gard, Haute-Loire, Manche, Nièvre, Puy-de-Dôme, Tarn, Var, Vaucluse, Vendée, Vosges. — {{Prostrkaně|Počet obcí}} ve '''F'''-ii byl: 1821: 36.856, 1836: 37.140, 1841: 37.040, 1846: 36.819, 1851: 36.835, 1856: 36.826, 1861: 37.510, 1866: 37.548, 1872: 35.989, 1876: 36.056, 1881: 36.097, 1886: 36.121, 1891: 36.144. Dle obyvatel. r. 1891 bylo obcí s méně než 50 ob.: 92 (r. 1881: 67), s 51—300 obyv.: 9598 (r. 1881: 8771), s 301—1000 ob.: 18.069 (18.565), s 1001 až 3000 ob.: 7042 (7287), s 3001-5000 ob.: 776 (772), s 5001—10.000 ob.: 337 (312), s 10.001 až 20.000 ob.: 128 (133), s více než 20.000 ob.: 104 (90). Z těchto 30—50.000 obyv. má 22 měst, 50—100.000 ob. rovněž 22, více než 100.000 12 měst, a sice: Paříž 2,447.957, Lyon 416.029, Marseille 403.749, Bordeaux 252.415, Lille 201.211, Toulouse 149.791, St. Etienne 133.443, Nantes 122.750, Le Havre 116.369, Roubaix 114.917, Rouen 112.352, Remeš 104.186. Pokud týče se pohybu obyvatelstva, byly poměry od r. 1885—91 následující: {| class="wikitable" |- ! !! sňatků !! porodů !! mrtvě narozených !! úmrtí !! přebytek |- | 1885: || 283.170 || 924.558 || 43.958 || 836.897 || 87.661 |- | 1886: || 283.208 || 912.838 || 43.623 || 860.222 || 52.616 |- | 1887: || 277.060 || 899.333 || 42.930 || 842.797 || 56.536 |- | 1888: || 276.848 || 882.639 || 42.070 || 837.867 || 44.772 |- | 1889: || 272.934 || 880.579 || 42.449 || 794.933 || 85.646 |- | 1890: || 269.332 || 838.059 || 40.535 || 876.505 || 38.446 |- | 1891: || 285.458 || 866.377 || 42.472 || 876.882 || 10.505 |} Poměrný počet dle pohlaví celkem stále se vyrovnává, na 100 mužů připadalo žen: r. 1801: 107,49, r. 1821: 105,94, r. 1831: 103,59, r. 1841: 102,49, r. 1851: 101,09, r. 1861: 100,51, r. 1872: 100,77, r. 1881: 100,49. R. 1886 má mužské obyvatel. převahu pouze v dep. Hautes Alpes, Drôme, Var, Basses-Alpes, Pyrénées-Orientales, Meurthe-et-Moselle, Meuse. Počet porodů stále klesá. Na 1000 osob přišlo porodů: 1801—1810: 32,2, 1811—1820:31,6, 1821—1830: 30,8, 1831—1840: 29,0, 1841 až 1850: 27,4, 1851—1860: 26,3, 1861—1870: 26,3, 1871—1880: 25,4, 1881—1888: 24,0. Při tom stále přibývá porodů illegitimních, jmenovitě v Paříži, kde na 4 porody legitimní připadá 1 porod illegitimní. R. 1891 celkem narozeno bylo dětí 866.377, z nich 443.227 pohlaví mužského a 423.150 pohlaví ženského. Manželských bylo 772.441, nemanželských 73.936, takže poměr dětí nemanželských pro celou '''F'''-ii činí 8,5 % všech porodů. V malém počtu uzavíraných manželství a v stálém ubývání porodů spočívá příčina, proč obyvatelstva '''F.''' tak málo přibývá. Plodnost manželství jest malá a stále jí ubývá. Z 1000 rodin nemá 200 vůbec žádných dětí, 244 má po 1 dítěti, 218 po 3, 52 po 5, 29 po 6, 22 po 7 nebo více dětech. Na jednu rodinu přišlo průměrně dětí: 1881: 3,09, 1882: 3,06, 1883: 3,08, 1884: 3,04, 1885: 2,93, 1886: 2,95,1887: 2,91. Rozvodů manželství bylo r. 1885: 4277, r. 1891: 5750. Nejvíce rozvodů připadá na departement Seine, a sice na 10.000 manželství: 282, nejméně na dep. Haute-Loire, totiž na 10.000: 1 rozvod. Co do {{Prostrkaně|stáří}} bylo dle sčítání r. 1886 nejvíce osob 25 - 29 roků starých, totiž 2,707.670. Z nejstarších bylo: {| class="wikitable" |- ! !! mužů !! žen !! dohromady |- | od 75–79 roků || 263.688 || 282.184 || 545.872 |- | 80–84 » || 116.464 || 133.977 || 250.441 |- | 85–89 »|| 41.340 || 51.124 || 93.064 |- | 90–94 » || 9.013 || 12.624 || 21.637 |- | 95–99 » || 1.368 || 2.090 || 3.458 |- | 100 a více » || 66 || 118 || 184 |} Úmrtnost není velká. Na 1000 osob bylo úmrtí: r. 1861—70: 23,6, 1871—80: 23,7, 1881—85: 22,2, 1886: 22,3, 1887: 22,0, 1888: 22,2. Za to strašlivou měrou přibývá sebevražd. Od r. 1827 se poměrný počet sebevražd skoro zčtyřnásobil. Na 1 million obyvatel připadalo sebevražd: r. 1827—30: 54, 1846—50: 97, 1856—60: 110, 1866—69: 136, 1871—75: 150, 1881: 174, 1885: 208, 1886: 210. Na dep. Seine připadá 19 % sebevražd. — {{Prostrkaně|Proud vystěhovalecký}} není velký a teprve v posledních létech se poněkud vzmáhá. Hlavním cílem vystěhovalců jest Jižní Amerika. Vystěhovalo se osob: r. 1878: 2300, r. 1880: 4600, r. 1882: 4480, r. 1884: 3770, r. 1886: 7314, r. 1887: 11.170, r. 1888: 23.339, r. 1889: 31.354, r. 1891: 20.560. ''[[Autor:Karel Plischke|Pke.]]'' == Zemědělství. == {{Prostrkaně|Orba}}. Není v Evropě země, jež by se mohla měřiti s '''F'''-ií, pokud se týče všestranné způsobilosti půdy pro nejrůznější plodiny, není země, jež by spojovala s tak intensivní výrobou obilí zároveň v takových rozměrech ovocnářství, lukařstvi, pěstování cukrovky, révy i olivy. Za neúrodné kraje jest ovšem považovati horstva, jako Záp. Alpy a Pyreneje, jakož i značnou část centrální planiny. Silným kácením lesů v posledních stoletích rozšířila se zde neproduktívni půda, ačkoliv vždy ještě lze jí z pravidla užiti jako pastvin. — Zcela neproduktívni jsou Landy, Sologne, Dombes, Crau, Camargue, lada bretonská a křídová půda v Champagne-Pouilleuse. Tyto neproduktivni plochy se rok od roku zmenšují. Nejúrodnější obilní kraje jsou okolí Paříže, ústí Seiny, střední Loire, střední Garonne. Staré kraje Ile de France, Artois, Picardie, Flandry, Touraine, končina okolo Toulouse, čásť roviny na Saôně, jakož i uvedená poříčí jsou dosud obilní komorou '''F.''' Z nevzdělané půdy (6,222.537 ''ha'') 3,889.171 ''ha'' připadá na lada a pastviny, 1,958.750 na půdu skalistou, 328.297 na bažinatou, 46.319 na slatiny; stavby, cesty, řeky, jezera a průplavy pokrývají dohromady 2,296.483 ''ha''. Naproti tomu jest 26,017.582 ''ha'' orné půdy, 9,455.225 ''ha'' lesa, 5,816.640 ''ha'' luk; na 1,843.580 ''ha'' pěstuje se víno, na 291.825 ''ha'' ovoce, 77.358 ''ha'' připadá na ostatní zahrady a parky, 478.870 ''ha'' na houští a křoviny. Zhruba v procentech vyjádřeno, připadá 85 % půdy orbě a lesnictví, z čehož as 50 % polím a zahradám, 14 % lukám a pastvinám, 16 % lesům a 5 % vinařství. Vzhledem k výšce nadmořské lze půdu '''F.''' děliti ve 3 pásma: horské, kde převládají skály, lesy a pastviny a jíž náleží 21 departementů buď zcela nebo částečně, dále planiny (''plateau''), jimž náleží zcela nebo částečně 41 dep., kde vedle polí vyskytují se lesy, pastviny, landy a lada, konečně roviny (37 dep.), kde daleko největší část půdy náleží rolím a stepím. Rozšíření některých plodin řídí se zde podnebím; tak sahá pásmo {{Prostrkaně|olivy}} až ku čáře od východních Pyrenejí k Valenci a od Valence k Alpám v Dauphiné, pásmo {{Prostrkaně|kukuřice}} až ku čáře od Sèvre Niortaise k Vogésám, pásmo {{Prostrkaně|révy}}, jejíž severní hranice jde asi od ústí Loiry k m. Mézières. Levasseur dělí '''F'''-ii na 12 hospodářských krajů: 1. {{Prostrkaně|Západ}} (''Région de l’Ouest''), zaujímající departementy Finistère, Côtes-du-Nord, Morbihan, Ille-et-Vilaine, Loire-Inférieure, Mayenne, Maine-et-Loire. Více než kde jinde rodí se tu ječmene, pohanky a konopí; kraj bohatý na rohatý dobytek. 2. {{Prostrkaně|Severozápad}}, t. dep. Manche, Calvados, Orne, Sarthe, Eure-et-Loir, Eure, Seine-Inférieure, kraj pšenice, k níž se druží oves, luštěniny, cukrovka; značné množství koňů a oslů. 3. {{Prostrkaně|Sever}}, dep. Nord, Pas-de-Caiais, Somme, Aisne, Oise, Seine-et Oise, Seine-et-Marne. Zde pěstují se tytéž plodiny jako v severozápadě, kromě toho len, chmel a rostliny olejnaté. 4. {{Prostrkaně|Severovýchod}}, dep. Ardennes, Meuse, Meurthe-et-Moselle, Vosges a territorium Belfortské, kraj zemčat; lesy mají tu značný rozsah. 5. {{Prostrkaně|Východ}}, dep. Jura, Saône-et-Loire, Rhône, Ain, Loire, Savoie, Haute-Savoie s výbornými pastvinami v Juře a na svazích Alp, bohatými rolemi Bressy a bažinami v Dombes. Výborně se daří zde jedlý kaštan, na pravém břehu Rhônu i ořech. 6. {{Prostrkaně|Jihovýchod}}, dep. Haute-Loire, Isère, Drôme, Ardèche, Lozère, Basses-Pyrénées, Hautes-Alpes s alpinským hospodářstvím, kraj chudý na obilí, za to však moruše v údolí Rhônském, kaštany a ořechy. 7. {{Prostrkaně|Jih}}, dep. Alpes-Maritimes, Var, Bouches-du-Rhône, Vaucluse, Gard, Hérault, Aude, Pyrénées-Orientales, kraj rodící nejméně obilí, za to však ve své západní části víno, kukuřici, olivy, ve východní oranže, citrony, moruše a olivy. 8. {{Prostrkaně|Jihozápad}}, dep. Ariège, Haute-Garonne, Tarn-et-Garonne, Lot-et-Garonne , Landes, Gers, Basses-Pyrénées. Ráz dosti rozmanitý, étangy a lesy v Landech, pastviny na Pyrenejích, v údolích kukuřice, na pobřeží vinice. 9. {{Prostrkaně|Kraj středozápadní}} (''Rég. du Centre-Ouest''), dep. Gironde, Dordogne, Charente, Charente-Inférieure, Haute-Vienne, Vienne, Deux Sevres, Vendée. Daří se zde obilí, kukuřice, jakož i víno, jež fylloxerou zvláště v jižní části tohoto kraje velmi utrpělo; na pobřeží mořském bažiny a stepi. 10. {{Prostrkaně|Kraj středovýchod}}. (''du Centre-Sud''), dep. Creuse, Puy de Dôme, Corrèze, Cantal, Lot, Aveyron, Tarn, krajina celkem hornatá a chudá, s pastvinami, jistou výrobou žita a pohanky, v údolí Garonny i pšenice; v jihuněco vína. 11. {{Prostrkaně|Střed}}, dep. Indre-et-Loire, Loir-et-Cher, Loiret, Nièvre, Cher, Indre, Allier, kraj místy velice úrodný, místy však také podobný Landám. 12. {{Prostrkaně|Středosever}} (''du Centre-Nord''), dep. Yonne, Aube, Marne, Haute Marne, Côte-d’Or, Haute-Saône, Doubs. Jsou to velmi úrodné planiny, s velikými travinami a vinicemi, rodící hojně pšenice, kukuřice, hojně ovcí; v Juře krásné pastviny a lesy. Agrární statistika franc. jest výborně vedena a umožňuje poměrně dokonalý přehled hospodářských poměrů '''F.''' od r. 1815. Velmi na závadu jest zde rolnictvu přílišné rozkouskování půdy, jež vzniklo hlavně zásadou rovných podílů dědičných; tím, jakož i nedostatkem levného kapitálu a úvěru pro rolníka, zvýšenou mzdou, vysokými daněmi, odňaty franc. rolníku z valné části výsledky jeho přičinlivosti. — Země jest rozdělena na 135 mill. parcell, jichž střední velikost obnáší 39 arů, v dep. Seine-et-Oise pouze 20, v Landes 81 arů. Počet zastavených parcell r. 1892 obnášel 9,089.218, z čehož bylo 8,949.036 domů a 140.177 továren. Počet majitelů dnes zjistiti nelze, neboť může miti týž parcelly v různých obcích. Za velké revoluce bylo prý celkem 4 mill. majitelů pozemků, dnes jich jest asi dvojnásobně, z těch však skutečných hospodářů jest jen 79,8 %, kdežto 13,8 % jsou pouzí nájemci (''fermiers'') a 6,4 % ''métayers'', kteří za vzdělávání pozemků dostávají čásť výnosu. Cena pozemků jest nejvyšší v dep. Nord, t. 5640 fr., nejnižší v dep. Hautes Alpes 415 fr. za ''ha''. Od velké revoluce se cena půdy zdvojnásobila, stoupnuvši z 500 fr. (stř. cena za 1 ''ha'') r. 1789 na 1275 fr., r. 1850 na 1830 fr., r. 1879 a 1889 na 1700 fr. Cenu veškeré vzdělávané plochy odhadovalo ministerstvo orby r. 1884 na 91.584 mill. fr., a sice má orná půda cenu 57.600, louky a pastviny 14.800, vinice 6888, lesy 6257, zahrady 3829 mill. fr. Daň pozemková r. 1991<ref>chybně, zřejmě jde o "r. 1891"</ref> vynesla 388,5 mill. fr. R. 1882 bylo zřízeno samostatné ministerstvo orby, a od té doby hledí stát upřímně zlepšiti stav zemědělství ochrannými cly na přívoz obilí, mouky, dobytka a masa, odvodňováním a drenáží, zalesňováním, výstavami a školami hospodářskými, zřizováním vzorných ovčáren, mlékáren, jakož i prodejem plemenných kusů. Výnos půdy se během tohoto století v každém vzhledě znamenitě zvětšil, poměrně mnohem více než počet obyvatelstva. Veškerá žeň vydala 132,1 mill. ''hl'' r. 1815, 191,8 r. 1835, 227,5 r. 1855, 242,2 r. 1875, 260,5 r. 1885, 254,3 r. 1891. Výnos z 1 ''ha'' obnášel při pšenici 8,6 ''hl'' r. 1815, 13,43 r. 1835, 11,36 r. 1855, 14,48 r. 1875, 15,79 r. 1885, 14,15 r. 1888, při ovsu 14,58 ''hl'' r. 1815, 17,41 r. 1835, 23,77 r. 1855, 21,8 r. 1875, 23,21 r. 1885, 22,75 r. 1888, při ječmenu 12,12 ''hl'' r. 1815, 13,99 r. 1835, 18,75 r. 1855, 17,38 r. 1875, l8,22 r. 1885, 17,68 r. 1888, při žitě 7,65 ''hl'' r. 1815, 12,5 r. 1835, 10,08 r. 1855, 14,21 r. 1875, 14,39 r. 1885, 13,62 r. 1888. Rozsah oseté plochy dle jednotlivých druhů plodin v posledním čase jen nepatrně se mění; zvětšil se poněkud při pšenici a ovsu, zmenšil při žitu a kukuřici. Osévalo se průměrem v l. 1876—1885 pšenicí 6918, ovsem 3520, ječmenem 1033, žitem 1788, kukuřicí 612, pohankou 643, směskou 405, prosem 48 tisíc ''ha''. Výsledky žně ve '''F'''-ii podáváme v přehledné tabulce. {| class="wikitable" |+ Roku 1882—91 prům.: |- ! !! Oseto tisíc ''ha'' !! Žeň v tisících tun !! Cena v mill. franků |- | Pšenice || 6848 || 107.098 || — |- | Žito || 1656 || 24.202 || — |- | Ječmen || 982 || 18.596 || — |- | Oves || 3760 || 89.607 || — |- | Kukuřice || 577 || 9456 || — |- | Pohanka || 619 || 9849 || — |- | Směska || 329 || 5180 || — |} {| class="wikitable" |+ Roku 1891: ! !! Oseto tisíc ''ha'' !! Žeň v tisících tun !! Cena v mill. franků |- |- | Pšenice || 5754 || 77.657 || 1595,66 |- | Žito || 1498 || 21.588 || 292,32 |- | Ječmen || 1223 || 25.145 || 291,22 |- | Oves || 4242 || 106.145 || 915,94 |- | Kukuřice || 557 || 9350 || 126,97 |- | Pohanka || 623 || 10,303 || 111,62 |- | Směska || 270 || 3698 || 61,70 |} Hlavním předmětem obilní výroby franc. jest {{Prostrkaně|pšenice}}. Také i relativní spotřeba její jest nepoměrně větší než ve střední Evropě, připadá totiž r. 1877—82 spotřeba pšenice (a špaldy) na hlavu ve '''F'''-ii 256, v Rakousko-Uhersku 94, v Německu 67, žita ve '''F'''-ii 46, v Rak.-Uh. 88, v Německu 138 ''kg'' ročně. Spotřeba její ve '''F'''-ii vždy ještě stoupá; obnášela na hlavu 156/1820—29,216/1840–49, 230/1860—69, 275/1887—1888. Daří se výborně v dep. Seine, Aisne, Seine-et-Marne, Somme, Oise, Eure-et-Loir, Loiret, Marne, zváště však v dep. Nord a Pas-de-Calais; velmi chudá jest žeň pšenice v severozáp. centrální planiny v dep. Creuse, docela žádná na žulových plochách limousinských. Za to {{Prostrkaně|žito}} daří se právě v chudších krajích '''F.''', kdežto v lepších pěstování jeho stále ubývá. Hlavními okresy žitnými jsou žulové plochy centrální planiny a jižní Bretonsko, pokud vůbec jest způsobilé k orbě, nejméně ho jest v dep. Ardèche, Gard, Herault, Lozère a Var. Plocha žitem osetá činila ještě roku 1840 na 2,577.000 ''ha'', r. 1891 již jen 1,498.570 ''ha'', kdežto výroba jeho méně sklesla. Pěstování směsky (žito s pšenicí) klesá, jakž nelze jinak, vždy více. Výroba její činila 11,38 mill. ''hl'' r. 1840, 8 mill. r. 1862 a pouze 3,7 mill. ''hl'' r. 1891 a obmezuje se dnes téměř jen na střední '''F'''-ii, dep. Sarthe, Loir-et-Cher, Mayenne. {{Prostrkaně|Ječmen}} daří se jen severně 46° s. š. mezi Bretonskem a Lotrinskem a mezi Flandry a Poitou (dep. Aube, Côtes-du-Nord, Finistère, Ille-et-Vilaine, Marne, Mayenne, Sarthe). Pěstování jeho ubývá. Výroba činila 18,28 mill. ''hl'' r. 1876—1885, 17,9 r. 1886, 17,6 r. 1892. {{Prostrkaně|Oves}}, po pšenici nejdůležitější obilí '''F.''', nemiluje jih pro jeho suché léto a daří se hlavně v severu '''F.''' (dep. Eure-et-Loir, Somme, Pas-de-Calais, Seine-et-Marne, Aisne, Oise), nejméně v Alpách Přímořských, v Landech a na Korsice. Výroba jeho, dosti kolísavá, zdá se, že roste; obnášela 81,26 mill. ''hl'' r. 1876—85, 89,3 r. 1886, 106 r. 1891, 85,9 r. 1892, 98,3 mill. ''hl'' roku 1894. {{Prostrkaně|Kukuřice}}, požadující teplo a hojnou vláhu, daří se hlavně v poříčí Adouru a Garonny až ku ř. Charente a střední planině, nejvíce v dep. Basses-Pyrénées; v rozměrech o mnoho menších na ř. Saôně a v Burgundsku. Výroba činila 9138 tisíc ''hl'' r. 1876—85, 8910 r. 1886, 9869 r. 1888. {{Prostrkaně|Pohanka}} nemiluje rovněž trvalé sucho a větší chladna a daří se tudíž v mírnějším podnebí Bretonska, záp. Normandie, na sever a na jih od Girondy a poblíž záp. svahu střední planiny, osaměle v krajině Bresse mezi Saônou a Jurou. {{Prostrkaně|Zemčata}} sázejí se téměř v celé '''F'''-ii, ačkoliv Francouzi nejsou takovými jich jedlíky, jako národové sousední (na hlavu ve '''F'''-ii 292, v Belgii 415, v Německu 500, v Irsku 690 ''kg'' ročně). Nejvíce se jich rodí v jurském dep. Ain, jinak nejrozšířenější jsou na severozápadě země. Uvedlo se jich 11,3 mill. {{Prostrkaně|tun}} r. 1886, 11,7 r. 1887, 10,3 r. 1888, 10,7 r. 1889, 11,17 r. 1891 na 1,492.736 ''ha''. Od roku 1840 se výroba jich téměř zdvojnásobila; tehdá obdrželo se jich na 922.000 ''ha'' 6,9 mill. tun. Ačkoliv výroba obilí ve '''F'''-ii tak jest značná, přece nestačí domácí spotřebě. Od r. 1821 měla '''F.''' jen 26 let, kdy vývoz obilí převyšoval přívoz. Ježto obyvatelstva ve '''F'''-ii jen ponenáhlu přibývalo, výroba obilí však neustále a značně vzrůstala, lze potřebu přívozu vysvětliti jen velikým vzrůstem spotřeby u jednotlivců (na hlavu). Přivezeno více než vyvezeno obilí a mouky roku 1885 o 18,7 mill. ''q'' v ceně 199,4 mill. fr., r. 1886 o 17,4 mill. ''q'' v ceně 213,4 mill. fr., r. 1887 o 18,8 mill. ''q'' v ceně 295,8 mill. fr., r. 1888 o 29,9 mill. ''q'' v ceně 362,6 mill. fr. Za velmi špatných let jest difference mezi přívozem a vývozem ještě mnohem větší, na př. r. 1880 obnášela 726 mill. fr. V dodávání pšenice '''F'''-ii zaujímalo až do r. 1877 první místo Rusko, od r. 1877 Spojené Obce sev.-amer., avšak v některých létech (r. 1885 a 1888) přívoz z Ruska zase převládl. Od r. 1888 objevuje se britská Indie Východní jako pravidelný dodavatel pšenice. Z ostatních zemí připadá jisté kvantum na Austrálii a Turecko. R. 1888 obnášel přívoz pšenice z Ruska 4,075.000, ze Spoj. Obcí 1,759000, Australie 978.000, z Indie 971.000, Turecka 464.000, z ostatních zemí 3,111.000, úhrnem 11,357.000 ''q''. {{Prostrkaně|Cukrovka}} pěstuje se ve '''F'''-ii od počátku t. století. Výroba její rostla stále až do r. 1875, klesala pak po jistý čas, až nový zákon berní z r. 1884 zase ji povznesl. Cukrový kraj nalézá se hlavně v severu země při hranicích belgických (dep. Nord, Aisne, Somme) a zasáhá na jih až za Paříž. Něco cukrovky pěstuje se mimo to v Dordogni. Jak výnosnost půdy, tak vydatnost cukrovky v posledním čase znamenitě se zvýšila; tak výnosnost ''ha'' stoupla z 19,4 r. 1880 na 31,6 r. 1886—87, 26,4 ''q'' r. 1888—89. R. 1870 dobylo se (poměrně k váze) z cukrovky 5–6 %, r. 1887—88 9,37 %, r. 1888—89 9,15 %, r. 1889–90 8,5 % cukru. — Ve výrobě {{Prostrkaně|tabáku}} zaujímá '''F.''' v Evropě čtvrté místo. Pěstuje se tu ve 22 departementech, zvl. v dep. Lot-et-Garonne, Dordogne, Lot, Isère, Pas-de-Calais, Gironde, Isle-et-Vilaine. Pěstování jeho stouplo za posledních 20 let o celou polovici. Výroba obnášela r. 1891 na 15.409 ''ha'' 219.601 dvojcentů. Spotřeba r. 1891 obnášela 36,157.845 ''kg'', na hlavu 1076 ''g''. Přiváží se též značně z ciziny. — {{Prostrkaně|Chmel}} pěstuje se hlavně v depart. Nord, Côte-d’Or, Meurthe-et-Moselle. '''F.''' zaujímá v tom ohledu v Evropě čtvrté místo. Výroba obnášela 2750 r. 1891 a 2400 tun r. 1892. Asi tolikéž dováží se mimo to z Belgie a Německa. — {{Prostrkaně|Len}} ztrácí vždy více půdy. R. 1875 byl ještě pěstován na 78.840, r. 1885 na 42.394, r. 1890 32.174, r. 1891 jen na 29.097 ''ha''. Hektarový výnos jeho jest ovšem největší v Evropě, t. 685 ''kg''. Úhrnná výroba roku 1890 obnášela 22,034.300 ''kg'' a nestačí domácí spotřebě, pročež se přiváží z Belgie a Ruska. Rovněž výroba {{Prostrkaně|konopí}} od r. 1880 silně klesá. Ještě r. 1885 bylo pěstováno na 84.187 ''ha'', r. 1891 jen na 51.602 ''ha'' při výrobě 32,82 mill. ''kg''. Silně se dováží z ciziny. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' {{Prostrkaně|Vinařstvím}} předčí '''F.''' všecky vínorodé země na celé zeměkouli; vyniká množstvím výroby i jakostí vína, a to ještě i dnes, kdy révokaz (''Phylloxera vastatrix'') již od r. 1868 na franc. vinicích řádí a do r. 1883 zničil 859.352 ''ha'' a zamořil 642.363 ''ha'' vinohradů. — Vinařství franc. má ctihodný věk; nejstarší zprávy pocházejí z r. 92 po Kr. Dle Strabona dostala se vinná réva do Gallie r. 600 př. Kr. od Fokiďanů při zakládání Massilie (Marseille). Kromě 9 z 86 departementů pěstuje se réva po celé republice, nalézajíc všude, kromě severu, příznivé podmínky podnební a kromě toho také porozumění svých potřeb u obyvatelstva i vlády. Náležitý výběr druhů révy, její racionálné pěstování, důkladné zpracování a hnojení půdy, pak vzorné neb aspoň přiměřené zacházení s vínem na jedné a vydatná veřejná podpora na druhé straně (do r. 1892 bylo přispěním vlády na ½ mill. ''ha'' vinic osázeno amer. révou, která révokazu více vzdoruje než druhy domácí) udržují vinařství franc. při jeho staré slávě. Burgundskému a bordeauxskému vínu červenému nevyrovná se žádné jiné a i bílé champagneské soutěží s nejjemnějšími víny rýnskými. Největší plochu zaujímaly vinohrady franc. roku 1875 2,421.247 ''ha'', kdy také vydaly největší výnos 83,836.000 ''hl'' (z úrodnějších druhů poskytuje na př. Aramon 200—300 ''hl'' po ''ha''). Révokazem ubývá jich stále, zejména menších, tak že r. 1892 zaujímaly plochu již jen 1.783.000 ''ha'' a vynesly sklizně asi 30 mill. ''hl'' v ceně (odhadnuté) 1009 mill. fr. Vinařů je ve '''F'''-ii asi 2,400.000, dělníků vinařských 7 mill. Je-li průměrem výnos veškerých vinic 55 mill. ''hl'', připadá 15 mill. ''hl'' na spotřebu výrobců a 28 mill. ''hl'' na spotřebu obchodem (na obyvatele se počítá 100 ''l'' ročně i více), 5 mill. ''hl'' na výrobu koňaku a líhu, 3 mill. ''hl'' na výrobu octa a zbytek se věnuje vývozu. Tento činil r. 1889 jenom 2,021.000 ''hl'' (při výrobě 23,224 mill. ''hl'') a nedostoupil nikdy 4 mill., kdežto přívoz (největší vůbec) se vzmáhá neustále; byltě r. 1886 nad 11 mill., r. 1889 9.504.000 ''hl'' a r. 1892 (do konce m. listopadu) 7,699.000 ''hl'' (prům. asi 70kráte tak velký jako r. 1871). Na slazení a rozmnožení vína kupuje se za rok 30 mill. ''kg'' cukru a jen třapinového vína vytěží se 3,5 mill. ''hl'' a mimo to ze suchých hroznů 2 mill. ''hl'' vína sladkého (likérového). '''F.''' také ve výrobě tabulových hroznů vyniká, zejména dep. Nord. Na poslední výstavu v Paříži byly odtud poslány hrozny 5—7 ''kg'' těžké s bobulemi o průměru 3–4 ''cm'', a z jediného Tarasconu vypravuje se každým rokem do Paříže kol 20 vagonů hroznů (Chasselas). Založením asi 1000 spolků, podporovaných departementy a vládou, zřízením akciové společnosti na zvelebení vinařství (s kapitálem 5 mill. fr.), úpravou školství a výzkumnictví vinařského hodlá '''F.''' v krátké době odčiniti škodu, jež jí byla způsobena. Francouzská vína, zejména bordeauxské, burgundské a champagneské, požívají světové pověsti. Již římští císaři milovali gallská vína (ze země Allobrogů a z Massilie) a vladařové mnohých pozdějších věkův (Karel V., Jindřich VIII., František I., Leo X. a j.) byli držiteli vinohradů v marnském kraji. Franc. vína nejsou příliš silná (bordeauxské drží 8 až 13,5, nejvýše 15 %, burgundské 6,5–13,5 %, jihofranc. vína 7,4 až 15 % alkoholu), ale za to vyznamenávají se dostatkem těla (15 až 36 %, zřídka více, extraktu), málem kyseliny a znamenitým květem (kořenností a vůní). — Jsou-li, jako červená, někdy trpká, přece zůstávají jemná. Množstvím a jakostí vynikají vína {{Prostrkaně|červená}}, jimž není rovného. — Viz {{Prostrkaně|Bordeauxská vína}} a {{Prostrkaně|Burgundské víno}}. Vína z Dauphiné jsou blízká burgundským, ale ohnivější. — Také {{Prostrkaně|bílá}} vína jsou velmi jemná a význačného bouquetu. Nejlepší pocházejí ze Champagně, Burgundu, Bordelaisy, Foreye a Dauphiné a slovou šampaňské (nepěnící, ''non mousseux''), sillery, burgund atd. Ovšem mají některé departementy také méně dobrá, ano i prostřední vína, jak z názvů vin ''paysan'' (selské víno), ''vin ordinaire'' (v. obyčejné) beztoho vysvítá. Také {{Prostrkaně|sladká}} či likérová vína, jež se připravují zvláště z muškátových hroznů, mají své dobré jméno, zvláště pak z jižních krajin Languedoku a Roussillonu, na druhém místě z Limousinu, Avignonu, Provençe a Korsiky. Světoznámé jest také {{Prostrkaně|šumivé}} (pěnivé) víno franc., jež počali výráběti před 100 léty v Champagni a jež došlo takové obecné obliby, že víno to, dnes již ve všech průmyslových zemích vyráběné, přec jen šampaňským sluje. Toto víno tají 8 až 12 % alkoholu, 10—14 extraktu a 6–7 % kysličníku uhličitého. — Že '''F.''' vyrábí též vína řečená {{Prostrkaně|façonní}} a {{Prostrkaně|imitační}}, jako madeira, malaga, porto, sherry a j., netřeba zvláště připomínati. ''[[Autor:František Farský|Fý.]]'' {{Prostrkaně|Ovocnářství, zahradnictví a květinářství}} provozuje se ve '''F'''-ii ve velikém slohu. Většinou chovají zahrady francouzské tytéž ovocné stromy, jako naše; značný rozdíl jeví se ovšem na centrální planině, kde se pěstuje množství jedlých kaštanů, pak v údolí Rhônu (dep. Drôme, Ardèche, Isère), kde moruše stává se nejdůležitějším stromem (r. 1891 listí v ceně 9.4 mill. fr.) a v depart. středomořských, kde zrají oranže, citrony, fíky a mandle, u Cannes osaměle také datlovníky. Oliva pěstuje se na 150.000 ''ha'', zvláště v dep. Var a Alpes-Maritimes, a sáhá v údolí Rhônu na sever až k Montélimaru. Hlavní sídlo ořechu jest ve střední a vých. '''F'''-ii; třešně a broskve v dep. Seine, slívy v dep. Var, Lot-et-Garonne, Indre-et-Loire (r. 1891 za 13,5 mill. franků), jablka a hrušky v Bretonsku a Normandii, kdež se k tomu pojí veliká výroba moštu (průměrně ročně as 12 mill. ''hl''). Vývoz ovoce r. 1892 obnášel, počítaje v to i ovoce zavařené, 33 mill. fr. (avšak až 46 mill. fr. r. 1885). — {{Prostrkaně|Květinářství}} '''F.''' jest světoznámé a nemá v Evropě sobě rovna. Živí se jím celé departementy, především v Provenci a Languedoku, zvláště Lille, Caen a Grasse s okolím. ''[[red.]]'' {{Prostrkaně|Lesnictví}}. Rozsáhlé hvozdy, které za dob gallských a ještě ve středověku sever i střed '''F.''' pokrývaly, jsou již dávno z největší části vymýceny; přes to však není země na lesy chudá. Největším nepřítelem lesů byly časté vnitřní války a zhoubné revoluce a stejnou skoro měrou snaha venkovského obyvatelstva, aby pastviny pro dobytek zůstaly nedotčeny, ba spíše se rozšířily. Nejzhoubněji v tomto směru působí stáda ovec i koz, jež zejména mladý podrost ničí; Surell a Cézann snesli množství zajímavých podrobností o tomto nenáhlém ničení lesů. Také tam, kde kvete včelařství, jsou obyvatelstvu květnaté stráně milejší. Přes to však od let třicátých děje se ve '''F'''-ii pro obnovení lesů velmi mnoho. Již r. 1827 snažila se vláda omeziti mýcení lesů a za Ludvíka Filipa i Napoleona III. velmi mnoho nových lesů vysázeno, tak že do dneška vzniklo asi 300.000 ''ha'' nových lesů. Landy a duny na gascogneském přímoří vysázeny lesním stromovím a také v horských krajinách jsou pokroky v zalesňování patrny. Největší souvislé hvozdy vyskytují se na severových., pokrývajíce tam záp. úbočí Vogés, pohoří Morvanské, pahorkatinu Nivernaisskou a zdvižené okraje Pařížské pánve; rozsáhlými lesy vyniká také Jura. Uprostřed pánve pařížské zachovalo se ještě několik rozsáhlých hvozdů, z nichž nejproslulejší jsou Fontainebleauský (17.000 ''ha''), Compiègneský a Orléanský les (37.000 ''ha''), jenž od válek s Angličany až do r. 1870 měl v dějinách franc. vždy důležitou úlohu. Jižně odtud nejvíce lesů vykazují nyní Landy, dále pak jsou velké hvozdy v Pyrenejích, některých pohořích provençalských a v Alpách. Naproti tomu sever a severozápad jsou velmi chudy na lesy a proslulé druhdy hvozdy v Bretonsku a Normandii zmizely úplně až na nepatrné zbytky; bezlesý je také vínorodý kraj podél horní Garonny a přímořská rovina Languedocká. Veškerá rozloha lesů franc. páčila se r. 1888 na 9,388.000 ''ha''; nejvíce lesů mají dep. Landes (47 % své plodné půdy), Var (42 %), Vosges (35 %), Belfort (34 %), Gironde (34 %), Ariège (33 %), Jura (33 %); naproti tomu nejméně lesů mají Calvados (7 %), Finistère (5 %), Vendée (4 %), Manche (3 %) a Seine (2 %). Stát byl r. 1889 vlastníkem 1,070.477 ''ha'', 1,915.370 ''ha'' náleželo obcím a veřejným ústavům a asi 6,500.000 ''ha'' bylo majetkem osob soukromých. Lesy domácí poskytly v téže době 25,100.000 ''m''³ dříví; avšak množství to nemohlo uhraditi domácí spotřeby, tak že '''F.''' ještě 6,400.000 ''m''³ musila opatřiti z ciziny, a to hlavně ze Švédska, Norska, Ruska, Švýcar, Německa a Rakouska. R. 1891 činila cena dovozu 216,700.000, vývozu 25,000.000 fr. (r. 1890 dovoz 152,000.000, vývoz 23,800.000 fr.). Význačnými stromy v lesích franc. mimo obyčejné stromoví lesní jsou sosna přímořská (''Pinus pinaster'') na dunách v jihozápadu, cenná hlavně pro pryskyřici, kterou kmen její poskytuje po celé století i déle, dále korkový dub jenž u vesnic v jižní Gascogni tvořívá skvostné aleje, konečně jedlý kaštan, který právem nazývá se chlebovníkem mnohých krajů na Centrálni planině, kdež tvořívá celé lesy. Nejlépe se daří ve vulkanické krajině Viverais. Skrovné lesíky na severozáp. podobají se stromovím spíše lesům anglickým a typickým jich zjevem jest křovité ''Ilex aquifolium'', s listy tuhými, trnitými a vždy zelenými. — {{Prostrkaně|Lov}} v lesích franc. nemá nyní významu, ačkoli ve starověku byla Gallie proslulá hojností zvěři; mýcení lesů a časté války ze živočíšstva lesního zůstavily jen skrovné zbytky. V Pyrenejích vymizel jelen i rys úplně, kozorožec uchýlil se na nejvyšší temena horská, medvěd vyskytuje se ještě tu a tam v Alpách a Pyrenejích, jakkoli na počátku stol. XIX. byl velmi hojný. Také daněk a srnec, pokud se nechovají v oborách, nejsou zjevem častým. V počtu dosti značném žije ve '''F'''-ii ještě vlk, a to nejen v Pyrenejích, nýbrž také v jihových. končinách Centrální planiny i ve velkých hvozdech jurských, lotrinských i ardennských; nicméně i zde mizí vůčihledě, zejména od r. 1882, kdy na hubení jeho počaly se vypláceti odměny. Bažinaté končiny jsou také ve '''F'''-ii útočištěm hynoucích druhů živočíšstva; tak na př. Camargue živí dosud něco bobrů, kteří v dřívějších dobách tu bývali hojni. {{Prostrkaně|Chov dobytka}}. Rozsáhlá území '''F.''' jsou odkázána spíše na chov dobytka než na orbu. Jsou to zejména lučinaté končiny v západní Normandii, jejichžto hojnost pastvy stala se ve '''F'''-ii již příslovečnou. Nejvíce lučin obsahuje severozápad, zvláště poloostrov Cotentin a jeho okolí; avšak táhnou se také v širokém pruhu do pohoří Jurského a jižních Vogés hluboko do Centrální planiny. Ovšem orba čím dále více zužuje rozsah lučin, jenž zabírá nyní toliko 5,035.452 ''ha'' a vykazuje výnos 848 mill. fr. Úbytek pastvin a lučin nutno nahrazovati setím pícních rostlin, hlavně jetele a vojtěšky; role takto osetá zaujímají 2,413.770 ''ha'' s výtěžkem v ceně 555 mill. fr. Louky poskytují průměrně z 1 ''ha'' 31 ''q'', role 41 ''q'' krmiva. Pícních rostlin nejvíce pěstují Picardie a Flandry, ačkoli zde rozsáhlý chov dobytka souvisí také s hojným pěstováním cukrovky. V Pyrenejích i Alpách provozuje se salašnictví, ačkoli pastviny pyrenejské nemohou se rovnati alpským. Stáda na severním úbočí pyrenejském z velké části přihánějí se z jižního svahu španělského a jsou obyčejně hlídána španělskými pastevci. Nejčetnější stáda {{Prostrkaně|hovězího dobytka}} vykazuje severozápad, mající nejvíce pastvin a luk, od dolní Seiny až po dolní Loiru; vykazujíť depart. Finistère 59 kusů dobytka na 100 ''ha'', Morbihan 57, Mayenne 54. Neméně rozsáhle provozuje se chov skotu ve druhém okruhu pastvin mezi Jurou a Vogésami, od Belfortu po Limoges; posléze pak v příhodných končinách Centrální planiny chovají se velká stáda pro zásobování přístavních měst středomořských, neboť v jižním přímoří jest chov dobytka v celé '''F'''-ii nejslabší. Celkem připadá ve F ii 32 kusů dobytka hovězího na 100 ob., kdežto v Německu 35, Rakousku 39, v Uhřích 34; poněvadž však spotřeba masa ve F-ii jest větší, než v zemích uvedených, nemůže domácí chov uhraditi spotřeby a nedostatek nutno doplňovati dovozem krmného dobytka odjinud, hlavně z Alžírska, Italie a Belgie. R. 1891 počítalo se v celé zemi úhrnem 13,661.533 kusů hovězího dobytka (333.988 býků, 6,557.632 krav, 1,912.475 volů, 4,856.938 telat). Dovoz a vývoz byl v l. 1888 až 1891 následující: {| class="wikitable" | 1888 || dovoz 74.310 kusů || vývoz 92.750 kusů |- | 1889 || » 81.325 » || » 88.846 » |- | 1890 || » 99.546 » || » 59.130 » |- | 1891 || » 82.733 » || » 47.340 » |} S chovem hovězího dobytka úzce souvisí výroba másla (hlavně na severu) a sýrařství; ohromné množství másla vyváží se do Anglie (1892 za 81,500.000 fr., dovoz 10.500.000 fr.); vedle toho vyvezeno za 9,180.000 fr. másla umělého a za 18,580.000 fr. sýra (dovoz sýra za 8,580.000 fr.). V chovu {{Prostrkaně|koní}} jeví se značný rozdíl mezi '''F'''-ií sev. a jižní; sever má velmi mnoho koní, jih naproti tomu málo, za to však chová hojně oslů a mezků. Na depart, sev.-záp. a severní, zvláště Seine, Finistère, Côtes du Nord, pak na Marche a Mayenne, připadá polovice všeho koňstva francouzského, potom následuje sev.- vých., hlavně krajiny poardennské a franc. Lotrinsko. Na jihu vynikají poněkud jen některé krajiny, jež uhrazují spotřebu velkých měst, ale nikde nedosahují průměru. Z franc. plemen koňských zvláště pozoruhodna jsou limousinské, vynikající arabským původem a ušlechtilostí tvarů, morbihanské a calvadosské, proslulé vytrvalostí, posléze ardennské, normandské, bretonské a flanderské, hodící se výborně za pracovní koně k zemědělství. Vláda pečuje svědomitě o chov koní z ohledů vojenských a věnuje naň značné summy; velké hřebčince v Le Pinu v Normandii a Rosièrech v Lotrinsku dodávají ušlechtilé hřebce ke křížení s koňstvem domácím. Koncem r. 1891 udával se stav všeho koňstva na 3,500.000 kusů, z čehož bylo 2,883.460 koní zemědělských. Vzmáhající se chov koní má v posledních létech za následek stoupající vývoz hlavně do Belgie, Anglie a Německa, kdežto dříve '''F.''' pravidelně musila koně dovážeti; tak r. 1891 vyvezeno 24.111 koní a dovezeno jen 16.012. Hlavními tržišti na koně jsou Fécamp a Fauville-en-Caux. Chov oslů a mezků rozšířen jest nejvíce na jihu, hlavně v krajinách horských, avšak klesá bez přestání, jakkoli dosti značný počet mezků do Španěl se vyváží. R. 1891 napočteno 364.887 mezků a 230.887 oslů; mimo to vyvezeno 13.886 mezků v ceně 9,720.000 fr. Chov {{Prostrkaně|ovec}} provozuje se především na suchých pahorcích pánve Pařížské, pak na Centrální planině a konečně v jižních končinách republiky, kde ovce pravidelně zastupuje skot, chovaný jen ve skrovném počtu. Piaine de la Crau, potom zejména Pyreneje a předhory jejich, jsou hlavním sídlem ovčáctví. Levasseur právem připomíná, že vyjímajíc Paříž severně od Loiry a horního Rhônu převládá chov dobytka hovězího a požívání hovězího masa, jižně však od uvedené hranice panuje chov bravu a požívání masa skopového. Počet kusů sice v novější době stále klesá (r. 1862 měla F. 29,500.000 ovec, r. 1882 jen 23,800.000 a r. 1891 toliko 21,790.000); přes to však vyniká '''F.''' v tomto směru značně nad státy středoevropské, neboť ve '''F'''-ii připadá 45 ovcí na 100 ''ha'' a 63 kusy na 100 ob. (v Uhřích 62 kusy, v Rakousku jen 17, v Německu 42). Nicméně spotřeba neuhrazuje se chovem domácím (spotřebujeť '''F.''' ročně 127,000.000 ''kg'' skopového masa) a r. 1891 dovezeno do země 1,150.861 kusů, nejvíce z Alžírska, Německa a Rakousko-Uherska. Vláda pečuje o zvelebení chovu ovcí státními ovčinci v Perpignanu a Rambouilletu, kdež odchovává plemenné kusy merinské; přes to r. 1891 jenom 13,2 % všeho počtu náleželo k plemenům ušlechtilým. Výnos vlny v téže době činil 579.088 ''q'' v ceně 87 mill. fr. — Chov {{Prostrkaně|koz}} převládá v úvodí Rhônu, zvláště v záp. Alpách a na vých. okraji Centrální planiny; nicméně na mnohých místech působí více škody než užitku, poněvadž ničí mlází lesů nově vysázených. V ostatních částech republiky kromě některých sev. departementů jsou zjevem vzácným; r. 1891 počítáno jich celkem 1,480.229 kusů. {{Prostrkaně|Vepřový dobytek}}, jehožto chov není tak závislý na povaze půdy, jako chov skotu i bravu, jest po '''F'''-ii dosti rovnoměrně rozdělen, jen končiny s rozsáhlými lesy zelenými vykazují poměrně větší počet kusů; tak lesnaté končiny ardennské, lotrinské a jurské, mimo ně pak severozápad provozují nejrozsáhleji chov tento, v celé pak '''F'''-ii r. 1891 na počteno 6,096.232 kusy dobytka vepřového. Nejváženější plemena domácí jsou pyrenejské a champagneské. Ale ohromná spotřeba vepřového masa (420 mill. ''kg'' naproti 358 mill. ''kg'' masa hovězího a 127 mill. ''kg'' masa telecího) vyžadovala povždy i zde značného dovozu, kterýž značně se zmírnil teprve od r. 1888. Vynikající jest také chov {{Prostrkaně|králíků}}, vykazující 12,872.000 kusů, jejichž maso jest oblíbeným pokrmem. — {{Prostrkaně|Drůbež}} chová se z veliké části pro vývoz a zejména Anglie zásobuje se z '''F.''' masem (240.203 ''q'' r. 1891) i vejci, dovoz pak do země nerovná se ani z polovice vývozu. Proslulé jsou hlavně slepice kočinčínské a brahmaputerské; hlavními sídly chovu tohoto jsou Caux, La Flèche, Crèvecoeur. — {{Prostrkaně|Včelařství}} r. 1891 vykazovalo 1,634.897 včelních úlů, z nichž nabylo se 6,753.325 ''kg'' medu a 2,097.783 ''kg'' vosku v ceně 14 mill. fr. Slavné pověsti požívá med z Narbonne a Crévecoeuru. — Velikou důležitost pro '''F'''-ii má posléze chov {{Prostrkaně|bourců}} a {{Prostrkaně|hedvábnictví}}, rozšířené po jižních končinách republiky, kdež se ho účastní celkem 28 departementů, nejvíce Gard, Ardèche, Drôme a Vaucluse. Živnost tato je pro mnohá místa jihofrancouzská otázkou životní, ale v posledních létech jeví se pomalý úpadek. Různé choroby bourců i stromů morušových působily tu překážky a také četná uzavření hranic za příčinou cholery účinkovala rušivě; dosud však '''F.''' zachovává své místo po Italii, jakkoli výtěžek hedvábí jejího činí toliko čtvrtinu výtěžku italského. Výtěžek v jednotlivých létech byl následující: r. 1854; 2,600.000 ''kg'' kokonů, r. 1865: 5,500.000 ''kg'', r. 1882: 9,700.000 ''kg'', r. 1884; 6,200.000 ''kg'', r. 1887: 8,600.000 ''kg'', r. 1888: 9,500.000 ''kg'', r. 1889: 7,400.000 ''kg'', r. 1890: 7,700.000 ''kg'', r. 1891: 6,800.000 ''kg''. R. 1892 zabývalo se chovem bourců celkem 141.487 obyv., kteří vytěžili 7,680.000 ''kg'' kokonů; nejvíce z toho připadá na dep. Gard (2,260.000 ''kg''), Ardèche (1,600.000 ''kg''), Drôme (1,100.000 ''kg''), Vaucluse (1 mill. ''kg''). {{Prostrkaně|Rybářství}} na pobřežích franc. provozuje se dosud měrou rozsáhlou, ačkoli za našich dnů rybáři franc. neúčastní se již lovu v Sev. Ledovém moři; jen loviště kolem Nového Foundlandu a Islandu jsou jimi dosud hojně navštěvována. R. 1888 zabývalo se rybářstvím celkem 143.375 duší, většinou Basků a Gaskonců, již měli k živnosti své 25.443 lodí o 193.162 tunách v úhrnné ceně 45 mill. fr. Jakkoli rybáři většinou pocházejí z jižní '''F.''', jsou sídlem rybolovu přístavy severní a sev.- záp., zejména Boulogne, Fécamp, St. Malo, Granville a Dunkerk. Asi většina uvedeného výnosu připadá na lov ve vzdálených mořích (ostrůvky St. Pierre a Miquelon u Nov. Foundlandu a Island), ostatek na rybolov pobřežní. Za prvým vyjíždělo r. 1889 celkem 488 lodí s 8603 muži posádky; nejdůležitější kořistí jeho jest treska, které téhož roku přivezeno 40.940.000 ''kg'', u Islandu mimo to získáno 500.000 mořských raků. V rybolovu pobřežním provozuje se hlavně lov sardinek, jenž sáhá od Bretonska hluboko do zál. Vizcayského, ale již u Sables d’Olonne přistupuje k němu též lov tuňáků, který mnohem čilejší jest na pobřežích moře Středozemního; roku 1888 naloveno jich 1157,700.000 kusů (naproti 367.100.000 kusům r. 1886). Značný výtěžek poskytuje též lov sleďů, jichž r. 1888 dodáno 42,7 mill. ''kg'' v ceně 9,8 mill. fr., mimo to makrel 17,5 mill. ''kg'' v ceně 3 mill. fr., anšoviček 100.000 ''kg'', mořských raků 1,500.000 ''kg''. Vedle těchto ryb loví se ještě lososi, kambaly, platejsi, parmy, rejnoci. Horské potoky v Alpách a Pyrenejích živí hojnost pstruhů, řeky pak kapry, úhoře, bělice, štiky a parmy. Znamenitý jest lov ústřic, kterých r. 1888 sebráno 130,200.000 kusů, avšak vedle toho provozuje se rozsáhlou měrou také umělý chov ústřic, který poskytl 607 mill. kusů a živil na 10.000 mužů, 15.000 žen a 1300 dětí; konečně sebráno 605.620 slávek. Celkový výnos rybolovu r. 1888 obnášel 86,970 000 fr., jenž na jednotlivé přístavy rybářské rozdělen byl následovně: Boulogne 12 mill., Fécamp 14 mill., La Croisic 4,6 mill., Dunkerk 3 mill., Douarnez 1,2 mill., Trouville 2,07 mill., St. Malo 8,8 mill., Granville 2,6 mill., Auray 2,6 mill., Les Sables d’Olonne 1,9 mill., Cette 2 mill., Paimpol 1,7 mill., Quimper 1,3 mill. fr. {{Prostrkaně|Nerostné bohatství}} '''F.''' je dosti značné, avšak nevyrovná se nerostnému bohatství Anglie a Německa. V největším množství vyskytuje se uhlí a železo a jest nad to dosti rovnoměrně po zemi rozděleno. Uhelná ložiska pokrývají 5180 ''km''², rovnají se tedy jen polovici ložisek v Německu a pětině ložisek anglických. Avšak naproti tomu nezdá se, že franc. ložiska jsou tak vyčerpána jako mnohá anglická, a franc. havíř nepotřebuje stoupati za uhlím hluboko pod hladinu mořskou jako mnohde v Anglii, ba ze mnohých ložisek možno těžiti i v otevřených lomech; za to však geologické uložení jejich s četným vržením a zlomy působí mnohdy velké obtíže a zvýšené výdaje při těžbě. Nejrozsáhlejší ložiska uhelná přiléhají k vých. a sev.-vých. hranici, kdež těsně souvisí s uhelnými revíry belgickými a nepochybně i s pánví Ruhrskou. Při hranici belg. rozkládá se proslulý revír valenciennesský v depart. Nord a Pas de Calais, kdež produktivní uhlí objevuje se pod vrstvou křídového vápence 45—200 ''m'' silnou a kde r. 1890 vytěženo 14,208.076 tun uhlí. Centrální planina franc. lemována jest rovněž několika ložisky uhelnými, jež na činnost průmyslovou i počet obyvatelstva měly rozhodující vliv. Jsou to především dep. Saône et Loire, Gard, Aveyron a Ardèche; revír creuzotský a blazyjský (Saône et Loire), již. od hor Morvanských, poskytl r. 1890 1,534.429 tun uhlí a má hlavní ložiska v Creuzotu, kdež uhlí v mocnosti 20 až 45 ''m'' je geologickými rozvraty srázně vztyčeno v úhel 60—80°. Ještě rozsáhlejší jsou ložiska v dep. Loire a Rhône v okolí měst St. Etienne a Rive de Gier, jež výtěžkem svým (r. 1890 3,536.354 tun) zásobují hlavně Lyon. Marseille a pobřeží středomořská, částečně pak i Italie a sev. Afrika, odebírají potřebné uhlí z revíru alaisského (dep. Gard a Ardèche, 2,017.498 tun). Poslední větší pánev na okraji centrální planiny jest pánev decazevillská, přervaná několika antiklinálami v menší ložiska a zásobující hlavně Bordeaux a Toulouse. Ostatní uhelná ložiska mají jen místní význam, ačkoli uhlí na dolní Loiře a ve Vendée má velikou důležitost pro opatřování přístavů; nejdůležitější z těchto pánví jsou u Aubinu (Aveyron), Comentry a Doyetu (Allier), Brassaku (Haute Loire, Puy de Dôme), Graissesaku a Roujanu (Hérault). Největší pánve hnědouhelné vyskytují se u Faveau v dep. Bouches du Rhône a Var a u Bagnols i Orange v dep. Ardèche, Gard a Vaucluse. R. 1891 těženo uhlí celkem ze 287 dolů se 121.500 dělníky, mezi nimiž bylo 3800 žen a 9700 dětí mladších 16 let. Výtěžek uhlí zároveň se spotřebou stoupal neobyčejně rychle, vytěženoť r. 1802 844.000 tun, r. 1840 3,003.000 tun, r. 1870 13,330.000 t., 1880 19,362.000 t , r. 1885 19,511.000 t., r. 1888 22,951.000 tun, r. 1891 26,025.000 t. Z čísla posléze uvedeného připadá asi 500.000 tun na hnědé uhlí, úhrnná pak cena celého výtěžku činí 344 mill. franků. Současně však spotřeba vzrůstala v rozměrech nepoměrně větších, tak že doly franc. uhrazují toliko ⅔ její, ostatek pak dováží se z ciziny. Kdežto r. 1802 '''F.''' spotřebovala toliko 935.000 t., potřebovala r. 1880 již 28,846.000 t. a r. 1890 36,653.000 t.; i dovezeno (r. 1892): z Belgie 5,200.000 t., z Anglie 5.200.000 t., z Německa 600.000 t., posléze přistupuje k tomu ještě 1,424.103 t. koksu. Uhelné doly rozděleny jsou na 41 depart., z nichž toliko 8 poskytuje hnědého uhlí, avšak výtěžek rozdělen jest nerovnoměrně na jednotlivé pánve; podobně také spotřeba jest nerovnoměrná. Nejvíce spotřebují dep. Nord (r. 1887 5,100 000 t.), Seine (3,600.000 t.), Pas de Calais (2,100.000 t.), Meurthe et Moselle (2,000.000 t.), Seine Inf. (1,300.000 t.). Nejvíce uhlí vyžadoval průmysl kovodělný (15 % vší spotřeby), železnice (10 %) a hornictví (4 %)- Značný je také výtěžek {{Prostrkaně|rašeliny}}, ačkoli počet dolů i výtěžek klesá; kopána totiž r. 1847 rašelina na 2337 místech a r. 1887 toliko na 507, a kdežto výtěžek její r. 1840 500.000 tun obnášel, klesl do r. 1890 na 157.710 tun. Na kovy jest '''F.''' poměrně chuda a jenom železo vyskytuje se tu u větším množství. Ovšem ve {{Prostrkaně|výrobě železa}} i {{Prostrkaně|oceli}} zaujímá '''F.''' třetí místo v Evropě, zůstávajíc toliko za Anglií a Německem. Dovážiť se do země z Belgie, Němec, Španěl, Italie a Alžírská 40 % rud k výrobě železa potřebných; tak r. 1888 dovezeno celkem 1,311.000 tun rudy (z toho 610.000 tun z Německa a Lucemburka, 389.000 t. ze Španěl, 80.000 t. z Belgie, 48.000 tun z Alžírska) a r. 1891 1,437.527 t. Ovšem má '''F.''' také svá bohatá ložiska rud železných, z nichž nejrozsáhlejší jsou v dep. Gard, potom v dep. Isère, Aveyron, Ardèche a Meurthe-et-Moselle při hranici německé; nicméně nejbohatší doly na železo nacházejí se jen částečně v okruhu ložisek uhelných, čímž arci výroba železa značně se zdražuje. Hlavní sídla průmyslu železářského jsou následkem toho jednak na blízku rudných ložisek, jednak ve velkých městech přímořských, jednak v končinách, jež sice mají málo rud, ale za to hojnost uhlí, na př. dep. Nord. Množství dobytých rud v novější době klesá; r. 1847 vytěžilo se 3,460.000 t., r. 1866 3,890.000 t., r. 1882 3,460.000 t., r. 1888 2,180.000 t., r. 1890 2,773.632 tun, r. 1891 1,430000 t. a 1892 1,680,000 t. R. 1890 bylo v činnosti celkem 318 dolů na železo s 5475 dělníky a s výtěžkem v ceně 9,880.000 fr. Současně pracovalo na výrobě surového železa 255 hutí a 116 vysokých pecí; tato výroba stále stoupá, ačkoli počet pecí značně klesl (r. 1846 bylo jich 623), ale úbytek ten nahrazen zvýšenou intensitou výroby. Největší účastenství na výrobě železa má dep. Meurthe et-Moselle (r. 1891 770.418 tun), dále Nord (220.470 tun), Pas-de-Calais (82.328 t.), Gard (56.470 t.), Saône-et-Loire 187.158 t.), ostatně pak rozšířena jest tato výroba ještě ve 20 dep. Vzrůst výroby železa jeví se takto: r. 1850 406.000 t., r. 1860 898.000 t., r. 1869 1,381.000 t., r. 1880 1,725.000 t., r. 1884 1,871.537 tun, roku 1886 1,516.574 t., r. 1888 1,683.349 t., roku 1890 1,962.000 tun, r. 1891 1,919.185 t. Toto železo spracovává se potom dále ve 1405 pecech, jež rozděleny jsou na 49 departementů. Největšího rozvoje dosáhla výroba oceli, soustředěná hlavně v dep. Loire a Saône-et-Loire. Kdežto r. 1882 vyrobeno toliko 458.228 t. a r. 1886 427.589 t., stoupla výroba r. 1890 na 587.360 t. a roku 1891 na 628.305 t., z čehož bylo 255.401 oceli Thomasovy. Přirozeným následkem tohoto rozsáhlého železářství je značný vývoz železa surového i raffinovaného a oceli do ciziny, jenž u vysoké míře přesahuje dovoz. Poměr obou jeví se následovně: r. 1887 surového železa vyvezeno 92.200 t., dovezeno 35.300 t., raffin. železa vyvezeno 98.700 tun, dovezeno 65.200 t., oceli vyvezeno 37.100 t., dovezeno 10.400 tun. Těžba ostatních kovů nemá velkého významu. Výnos několika dolů na {{Prostrkaně|zlato}} a {{Prostrkaně|stříbro}} jest nepatrný a jenom dobývání {{Prostrkaně|olova}} a {{Prostrkaně|mědi}}, {{Prostrkaně|zinku}} a {{Prostrkaně|manganu}} jest pozoruhodnější, ačkoli i v této příčině '''F.''' zaujímá toliko podřízené postavení a musí největší čásť své spotřeby uhrazovati z ciziny. {{Prostrkaně|Olověné}} doly v Bretonsku, druhdy proslulé, jsou nyní vyčerpány a většina franc. olova pochází z dep. Puy de Dôme, něco pak těží se také v dep. Hautes Alpes, Ille et-Villaine; nicméně v přístavních městech spracovává '''F.''' mnoho olověných rud, pocházejících z ciziny. Podobné poměry jsou též u mědi, jež dobývá se v okolí Lyona a v dep. Pas-de-Calais, ovšem teprve z rud jiných, a jejíž výtěžek (2306 t. r. 1890) nemůže uhraditi potřeby (25.000 t.), u {{Prostrkaně|zinku}} (47.540 t.), dobývaného v Pyrenejich a dep. Gard, i {{Prostrkaně|manganu}} (15.984 t.) v dep. Hautes Pyrénées a Saône et Loire. Ve spracovávání těchto kovů, namnoze dovážených, nejčilejší jsou departementy s velkými městy přístavními, k nimž druží se ještě dep. Seine s Paříží. Pozoruhodno jest též dobývání {{Prostrkaně|hornin bituminosních}} (233.344 t.), hlavně k výrobě asfaltu a kyzu železného (224.661 t.). Vzácné jest bohatství '''F.''' na {{Prostrkaně|užitečné horniny}}, sůl a minerální prameny. Vliv užitečných hornin na ráz a vzezření mnohých měst i monumentální stavby jejich jest na mnohých místech znatelný a mnohá naleziště požívají slavného jména i za hranicemi '''F.''' {{Prostrkaně|Žuly}} poskytuje hlavně massiv bretonský se sousedními ostrovy a malé souostroví Iles Chausey zásobuje Paříž z velké části žulovými deskami. {{Prostrkaně|Čediče}} užívá se ve vulkanických končinách namnoze za kámen stavební, od něhož starší místa auvergneská nabyla svého pošmurného vzezření. Velmi rozsáhlé jsou lomy na {{Prostrkaně|břidlici}} u Angersu na pokraji massivu bretonského, vedle nich pak slynou lomy ardennské. {{Prostrkaně|Mramor}}, jehož má '''F.''' veliký nadbytek (roční výtěžek v ceně 4,400.000 fr.), dodávají Ardenny, okolí Le Mansu, Alpy, zejména však Pyreneje; proslulé sloupy mramorové z Bagnères de Bigorre rozesílány druhdy nejen do Versailles, nýbrž i do Berlína. Ještě skoro cennější jsou ohromné spousty {{Prostrkaně|vápence}} a {{Prostrkaně|pískovců}}, těžené nejvíce v pánvi pařížské a jejím sousedství, které již v bezprostřední blízkosti Paříže u velké hojnosti se vyskytují. Krajina kolem La Fertè-sous-Jouarre, Montmirailu a Epernay zásobuje ze svých velikých lomů velkou čásť Ameriky i Evropy mlýnskými kameny. Mimo to těží se {{Prostrkaně|syenit}} v Alpách, Provençi a Pyrenejich, {{Prostrkaně|sádra}} v pařížské pánvi, {{Prostrkaně|lithografický kámen}} u Belly Châteauroux a Dijonu. Počet lomů ve '''F'''-ii udává se na 33.300 se 113.000 dělníků; ve 4300 pracuje se pod zemí, úhrnem pak dobývá se kamene za 164,000.000 fr. — Důležitá jsou také ložiska výborných hlin, zvláště {{Prostrkaně|porculánové hlíny}} u Limoges a St. Yrieix, {{Prostrkaně|faïencové hlíny}} u Beauvais a Montereau i {{Prostrkaně|cihlářských hlin}} v Champani, Burgundsku a Isle de France. Některé krajiny, zejména dep. Pas-de-Calais, Somme a Meure, jsou bohaty na {{Prostrkaně|fosforečnan vápenatý}}, jehož r. 1887 ze 796 vytěžovaných ložisek získáno 182.000 ''m''³; těžba jeho v poslední době stále se vzmáhá, poněvadž se ho nyní rozsáhlou měrou užívá též k zúrodňování půdy. '''F.''' má velikou hojnost {{Prostrkaně|soli}} a těží sůl jak kamennou, tak i mořskou. Kamenná sůl vyskytuje se v triasovém území Lotrinska (dep. Meurthe et Moselle), dále v dep. Bouches du Rhône a Charente Inf., mořská sůl těží se na pobřeží atlantském od Morbitanu<ref>správně: Morbihanu</ref> až po ústí Girondy a podél největšího dílu pobřeží středomořského R. 1890 počítalo se 28 solných dolů, k nimž řadí se ještě 5 solných pramenů v dep. Basses Pyrenées; solná pak jezírka a rybníky, ačkoli jich v nejnovější době stále ubývá, pokrývají 16.000 ''ha'' a rozdělena jsou v 7 středomořských a 6 atlantských departementů. Co do výtěžku mořské soli zůstává '''F.''' toliko za Ruskem a úhrnné množství nabyté soli (490.819 t. soli kamenné a 351.710 tun soli mořské) je takové, že '''F.''' může přebytek svůj vyvážeti, ačkoli také asi 100.000 tun soli dováží. Spotřeba soli ve '''F'''-ii je mnohem skrovnější než v sousední Anglii (15 ''kg'' na osobu proti 44 ''kg''). {{Prostrkaně|Minerální prameny}}, jejichž rozložení po zemi zřetelně ukazuje, kterak skupeny jsou po hranicích velkých massivů prahorských i v jejich puklinách a dislokacích, jsou pro mnohé krajiny důležitou a výnosnou náhradou za nedostatek kovů. V prvé řadě sluší jmenovati Pyreneje, v jejichž franc. části je známo na 600 minerálních pramenů, ačkoliv dosud sotva dvou třetin z nich se užívá (426 pramenů a 93 lázně). Též centrální planina má v sousedství okruhů vulkanických a na pokrajích velkých chobotů tertiérních důležité prameny, z nichž mnohé slynou i za hranicemi '''F.''' Tu a tam na drsných planinách užívá obyvatelstvo horkých par, vystupujících z teplíc, i k vytápění příbytků. Prameny v záp. Alpách nejsou dosud tak zužitkovány, jak by toho zasluhovaly. Nápadné bohatství těchto pramenů jeví se mezi pohořím Morvanským a Vogésami, kdež také leží mnoho známých míst lázeňských; naproti tomu nečetné prameny severu a severozápadu mají jen místní význam. R. 1882 počítalo se všech užívaných pramenů 1027 (318 sirnatých, 357 alkalických, 136 železitých, 216 solnatých), z nichž bylo 386 studených (6—15°) a 641 teplých, a jež dohromady poskytovaly za minutu 46.400 ''l'' vody; r. 1891 bylo jich v užívání 1257 a navštívilo je 290.000 chorých, kterýžto počet v nejnovější době stále stoupá. Ze 251 minerálních lázní jsou nejproslulejší: Aix, Barège, Bagnère de Bigorre, Bagnère de Luchon, Bourbon Laney, Bourbon d’Archambaut, Bourbonne les Bains, les Cauterets, Enghien, Forges les Eaux, Plombières a St. Sauveur, Vichy, Néris, Contrexeville a Bussang. Minerálních vod v téže době rozesláno bylo na 55 mill. láhví. ''[[Autor:Vladimír Pech|p.]]'' == Průmysl. == Průmysl nalézá se ve '''F'''-ii na znamenitém stupni dokonalosti a po stránce té zaujímá '''F.''' jedno z předních míst v Evropě, ano v některých odvětvích průmyslových předčí '''F.''' veškeré země světa. V přední řadě platí to o průmyslu hedvábnickém, dále o výrobě jemně provedených předmětů modního luxu, jako jsou krajky, stužky a předměty uměleckého průmyslu, které pod názvem ''articles de Paris'' objevují se na všech trzích evropských i amerických. Zvláště vynikají předměty průmyslové, při nichž běží o eleganci, ať tvaru nebo barvy, o vkus a smysl umělecký. Při tom stále vzmáhá se průmysl velký a jen v málo oborech, hlavně při všech odvětvích průmyslu uměleckého, udržuje se ještě drobná výroba. Ve '''F'''-ii zavedena jest volnost ve příčině provozování živností řemeslných a průmyslových; staré cechy zrušeny byly již v době velké revoluce. Třeba jest opatřiti si patent, jenž pak každého roku se obnovuje. Nejvyšším státním orgánem pro odbory průmyslové jest ministerstvo obchodu a průmyslu; bdí nad poměrem zaměstnavatelů k dělníkům, nad životními a sociálními poměry dělníků, jmenovitě pokud se týče práce žen a dětí, zavádí opatření hygienická atd. Jemu k ruce jest 68 živnostenských komor (''chambres consultatives des arts et manufactures''). Dále slouží zájmům průmyslu společnost k povzbuzení národního průmyslu (société d’encouragement pour l’industrie nationale). založená v Paříži r. 1801, udělováním vyznamenání a cen a vydáváním pravidelných bulletinů. Jiným ústavem jest národní konservatoř umění a řemesel (''Conservatoir national des arts et métiers'') v Paříži. Práci zprostředkuje Ústřední bursa pracovní (''Bourse centrale du travail'') v Paříži, založená r. 1892. Mimo to jest 2107 syndikátních komor pro průmysl a obchod a 127 smírčích soudů (conseils de prud’ hommes), z nichž každý čítá 26 členů, a to 13 zaměstnavatelů a 13 dělníků. — Cena roční výroby veškerého průmyslu činila roku 1889 asi 15 milliard franků, z čehož připadá lví podíl 5030 millionů na průmysl textilní a oděvnický, 3015 mill. na průmyslovou výrobu potravin, 1890 mill. na průmysl stavební a veřejné práce, 886 mill. na výrobu kovů, 890 mill. na průmysl chemický. Osob zaměstnaných při odborech průmyslových r. 1886 bylo celkem 9,289.206, a sice 4,691.353 mužův a 4,597.853 žen; z nich bylo samostatných provozovatelů živností 1,805.260. Stávky dělníků, v létech sedmdesátých ještě vzácné, značně se rozmnožily. R. 1874 bylo striků 21, roku 1886 161, r. 1888 již 710, při nichž se účastnilo 24.134 dělníků a ztraceno úhrnem 478.391 pracovních dnů. Průmyslových podniků roku 1890 bylo 46.700 a užíváno strojů 58.751 o 863.007 koňských silách, z nichž připadalo na textilní průmysl 172.999 (r. 1887 153.581), na výrobu kovů 167.584 (r. 1887 152.876), na výrobu potravin 106.167 (97.875), na živnosti stavební 91.416 (66.624), na výrobu papíru, nábytku atd. 37.632 (37.305), na hornictví 130.273 (111.155), na chemický průmysl 42.323 (37.305) a na zemědělství 88.932 (78.740). — První místo v průmyslu franc. zaujímají odvětví {{Prostrkaně|textilní}} a tu opět na předním místě stojí {{Prostrkaně|výroba hedvábných látek}}, jichž '''F.''' produkuje více než celá ostatní Evropa dohromady. R. 1887 bylo tomuto odvětví věnováno 1016 závodů, které zaměstnávaly 64.110 dělníků a pracovaly 1,109.466 vřeteny, 51.399 strojními stavy a 54.257 stavy ručními. Spotřeba surového hedvábí obnášela roku 1891 3,970.594 ''kg'' a cena vyrobeného zboží 357,6 mill. fr. Vývoz r. 1892 měl cenu 254,06 mill. a dovoz 60,5 mill. fr. Hlavní sídla průmyslu hedvábnickébo jsou departementy Rhône, Loire a Nord, továren na surové hedvábí mají nejvíce depart. Ardèche, Gard, Isère a Loire. — Ve výrobě surového hedvábí stojí však '''F.''' za Italií, kde r. 1888 bylo vyrobeno 3,6 mill. ''kg'', kdežto '''F.''' ve 1400 závodech se 45.500 dělníky pouze 798.000 ''kg'' vyrobila. — Znamenitý jest také {{Prostrkaně|průmysl vlnařský}}. Tomuto r. 1887 věnováno bylo 1987 závodů se 109.372 dělníky, se strojním zařízením o úhrnné sumě 40.466 koň. sil, se 3,151.871 vřeteny, 44.682 strojními stavy a 25.399 ručními stavy (r. 1873 bylo ruč. st. přes 60.000). Vývoz zboží vlněného obnášel r. 1892 341,92 mill. fr. (r. 1891 349,3), dovoz 62,19 mill. fr. (r. 1891 79 mill.). Toto průmyslové odvětví nejvíce vyvinuto jest v dep. Nord, Ardèche, Tarn, Marne, Aisne, Seine-Inférieure a Somme. Sukna a látky povlakové vyrábějí se nejvíce v Elbeufu, Sedanu a Louviersu, látky z česané příze v Le-Château-Cambrésis, Rouenu, Remeši, Tourcoingu a Roubaixu, shawly v Paříži, Nîmech a Lyonu, gobeliny v Paříži, Aubussonu a Beauvaisu. '''F.''' spracuje více vlny než produkuje. R. 1891 dovezlo se do '''F.''' a většinou i spracovalo se zde 195,08 mill. ''kg'' vlny surové. Rovněž průmysl {{Prostrkaně|bavlnářský}} od svého zavedení (v Amiensu r. 1773) vzmohl se měrou velkolepou. — R. 1888 pracovalo v oboru tomto 727 závodů, se 103.000 dělníky, 4,800.000 vřeteny, 70.000 mechanickými a 33 000 ručními stolicemi (těchto bylo r. 1873 ještě 83.000). Stroje v tomto oboru pracují 63.112 koňskými silami. Vývoz bavlněného zboží r. 1892 vynesl 98,26 mill. fr. (r. 1891 101,2), dovoz 35,5 mill. fr. (1891 44,8). Hlavními sídly jsou dep. Nord, Seine-Inférieure, Vosges, Eure a Aube. Jako domácí průmysl provozuje se ještě v depart. Rhône, Somme, Aisne, Orne, Loire a Isère. Nemálo důležité jest průmyslové spracování {{Prostrkaně|lnu}} a {{Prostrkaně|konopí}} a výroba {{Prostrkaně|juty}}. R. 1888 bylo pro tento obor 350 závodů se 62.000 dělníky, se strojním zařízením výkonnosti 23.905 koňských sil, se 611.000 vřeteny, 18.000 strojními a 22.000 ručními stolicemi. Z toho připadá na depart. Nord 300 závodů, 445.000 vřeten, 11.700 strojních a 6450 ručních stolic. Přádelny na len mají hlavně Amiens a Lille, na konopí Mézidon (dep. Calvados) a Angers, na džutu Ailly (dep. Somme) a Dunkerk; tkalcovny na len Lille, Cambrai, Valenciennes a Armentières, konopí Dunkerk a Angers, džutu severní dep. vůbec. Spotřeba surovin obnáší asi 2,100.000 ''q''. Dovoz lněného zboží r. 1892 byl 7,27 mill. fr., vývoz 10,01, dovoz džuty 1,90, vývoz 5,37 mill. fr. {{Prostrkaně|Krajkářstvi}} pěstují Alençon, Bayeux a Caen, Valenciennes a Lille, Chantilly (dep. Oise), Calais a Arras, Paříž, Lyon, St. Quentin a Haute-Loire, Puy-de-Dôme a Cantal. {{Prostrkaně|Prýmkářství}} provozují hlavně Paříž, Lyon, St. Etiene, Nîmes, Amiens a Nantes. Dalšími důležitými odvětvími textilního průmyslu jsou {{Prostrkaně|výroba oděvů}}, {{Prostrkaně|umělých květin}}, {{Prostrkaně|per}} a {{Prostrkaně|klobouků}}. Dohromady s krajkami a zbožím prýmkářským obnášel vývoz těchto předmětů r. 1887 742,4 mill. fr., dovoz 225,9 mill. fr. Výroba {{Prostrkaně|nábytku}} hlavně sídlí v Paříži a Bordeaux. Roční výroba obnáší asi 300 mill. fr., vývoz 12,5 mill. fr. Paříž jest též hlavním sídlem výroby {{Prostrkaně|soustružnické}} a {{Prostrkaně|řezbářské}}. Stavba kočárů zaměstnává 25.000 dělníků, vývoz v ceně 7,8 mill. fr. V oboru {{Prostrkaně|papírnictví}}, {{Prostrkaně|výroby čalounů}}, {{Prostrkaně|zboží knihařského}} a {{Prostrkaně|kartonáží}} bylo r. 1888 556 továren (mimo závody po továrnicku neprovozované) s 30.000 dělníky a s výrobou v ceně 200 mill. fr. Hlavní šidla jsou Paříž, Lyon a Marseille. Spracování {{Prostrkaně|kůží}} jest na stupni vysokém, jmenovitě výroba rukavičkových kůží. Vývoz výrobků kožených roku 1892 obnášel 236,9 mill. fr . a cena celé výroby asi 900 mill. fr., z čehož pouze na obuv připadá 200 mill. Kůže rukavičkové hlavně vyrábějí se v Annonay a v Chambéry, zboží sedlářské v St. Denisu, Lyonu, Pont-Audemeru (dep. Eure), svršky kožené v Rouenu, Chambéry a Lyonu, podešve v Lyonu a Honfleuru. Výroba {{Prostrkaně|rukaviček}} samých, která hlavní sídla svá má v Paříži a Grenoblu, zaměstnává 70.000 osob (50.000 žen) a vyváží se zboží ročně za 80 mill. fr. Neobyčejně důležitým odvětvím jest {{Prostrkaně|klenotnictví}} a výroba {{Prostrkaně|bijouterií}}. Svými výrobky ze zlata, stříbra a drahokamů, pravých i nepravých, předměty z bronzu atd. opanovala '''F.''' celý světový trh. R. 1887 vyvezeno takového zboží za 161,5 mill. fr., dovezeno za 10,8 mill. fr. Hlavním sídlem jest Paříž. Výroba {{Prostrkaně|hodin}} děje se hlavně v Paříži, Besançonu a Montbéliardu a skýtá zaměstnání asi 35.000 dělníků. Vývoz r. 1892 za 14,7 mill. fr. Ve {{Prostrkaně|strojnictví}} byla '''F.''' ještě před několika málo desítiletími závislá na Anglii, dnes úplně se vymanila, majíc velkolepé továrny na ocel, kolejnice, plech, dráty atd. Hlavní sídla toho průmyslu jsou Paříž, Lilie, Lyon, Rouen a St. Etienne. V {{Prostrkaně|chemickém}} průmyslu '''F.''' rovněž zaujímá místo vynikající. Výroba mýdla, hlavně v depart. Bouches-du-Rhône, Seine a Nord, děje se ve 347 závodech s 5000 dělníky. Veškerá výroba má cenu 107 mill. fr., vývoz 6—8 mill. fr. {{Prostrkaně|Voňavky}} vyrábějí se v 450 závodech s 5000 dělníky, v ceně 40 mill. fr. Hlavní sídlo Paříž. Výroba svíček zaměstnává asi 4000 dělníků v 153 továrnách a vynáší ročně asi 72 mill. fr. {{Prostrkaně|Plynáren}} r. 1885 bylo 786 se 14.930 dělníky a 589 mill. ''m''³ výroby, hlavně v Paříži a okolí a v dep. Nord, Gironde a Rhône. {{Prostrkaně|Sklářství}} skoro ve všech odvětvích znamenitě jest vyvinuto. Skláren jest 165. zaměstnávajících 23.700 dělníků a vyrábějících ročně zboží v ceně asi 90 mill. fr. Ze sídel tohoto průmyslu sluší jmenovati St. Gobain, Baccarat, St. Louis a Nancy. Hlavními výrobky jsou zboží ze skla křišťálového, láhve, bijouterie, umělé drahokamy, perly a pod. Továren na zrcadla není mnoho, avšak vynikají velkou výrobou. Zaměstnávají 2800 dělníků a nalézají se v St. Gobainu, Chauny, Cirey, Montluçonu, Requignies, Aniche a Jeumontu. Průmysl {{Prostrkaně|keramický}} nalézá se ve '''F'''-ii na nejvyšším stupni rozkvětu; závodů jest 490 s 25.000 dělníky a s výrobou v ceně 78 mill. fr. Zvláště vyniká zboží fayencové a porculánové. — Hlavními sídly keramické výroby jsou Sèvres, Paříž, Haute-Vienne, Vienne, Loiret a dep. Meurthe-et-Moselle, Nord, Oise a Saône-et-Loire. Vývoz r. 1892 14,76 mill. fr. Z průmyslu zemědělského přední místo zaujímá {{Prostrkaně|cukrovarnictví}}. '''F.''' z evropských států byla první, kde vyvinul se tento průmysl ve znamenitější míře. Již koncem let dvacátých tohoto stol. čítalo se 58 cukrovarů. Od let sedmdesátých však počala '''F.''' zůstávati za Německem a Rakouskem, částečně i za Ruskem, a teprve vlivem berních zákonů z r. 1884 výroba opět značně stoupla (r. 1886—87 489 mill. ''kg'', r. 1889—90 784 millionů ''kg''). Cukrovarů r. 1892 bylo 368, hlavně v dep. Nord, Aisne a Somme. Vývoz r. 1892 převyšoval dovoz v ceně 40 mill. fr. Výroba {{Prostrkaně|cukrářského zboží}} a {{Prostrkaně|čokolády}} sídlí hlavně v Paříži. — {{Prostrkaně|Pivovarnictví}} teprve v době nejnovější počíná měrou větší se vyvíjeti a to následkem poklesnutí pěstování vinné révy, čímž dovoz cizího piva značně začal stoupati. Pivovarů bylo r. 1889 2762, 1890 2867, výroba obnášela r. 1890 8,490.528 ''hl'', r. 1891 8,304.896 ''hl''. Vývoz v týchže létech: 35.876 a 40.640 ''hl'', dovoz 174.415 a 169.374 ''hl''. Hlavními sídly pivovarnictví jsou dep. Nord, Pas-de-Calais, Ardennes, Aisne, Meurthe-et-Moselle, Somme a Vosges. Užasnou měrou roste výroba {{Prostrkaně|líhu}}, která r. 1891 obnášela 2,208.119 ''hl'', hlavně v dep. Nord a Pas-de-Calais. Kořalka připravuje se v 3671 palírnách, hlavně ze zemčat, řepy a obilí. Vynikající jest výroba {{Prostrkaně|koňaku}}. Vývoz lihovin r. 1892 za 66,35 mill., dovoz za 21,48 mill. fr. Zmínky zasluhuje výroba znamenitých {{Prostrkaně|vín šumivých}} v bývalé Champagni. Roční výroba činí 700.000 ''hl'', vývoz r. 1891 19,685.115 láhví. Hlavní sídla jsou Châlons, Epernay, Remeš, St. Menehould a Vitry (veskrze v dep. Marne). Spracování {{Prostrkaně|tabáku}} je státním monopolem. R. 1891 pracovalo se v 21 továrnách a spotřebováno tabáku 35,8 mill. kg. ''[[red.]]'' == Obchod. == Základy francouzské moci obchodní, námořské a koloniální, položil Colbert. Nevyvíjela-li se tato moc tak, jak po prvních slibných počátcích bylo očekávati, lze příčinu toho hledati v neustálém válečném reji XVIII. stol. Při smrti Ludvíka XIV. obnášel prý veškerý obchod '''F.''' as 1 milliardu fr. Válkami za velké revoluce a císařství sklesl r. 1815 na 620 mill. fr. a teprve za restaurace zmohl se zase na 1 milliardu. Zahraniční obchod páčen r. 1716 na 214, r. ,1750 na 616, r. 1785—89 na 1062 mill. fr. Od r. 1827 existuje řádná statistika obchodu '''F.''' Dle této obnášel v millionech fr. hlavní (commerce général) i speciální obchod: {| class="wikitable" ! Roku !! hl. obchod !! spec. obchod |- | 1827–1836 || 1366 || 1001 |- | 1837–1846 || 2112 || 1489 |- | 1847–1856 || 3175 || 2301 |- | 1857–1866 || 6280 || 4631 |- | 1867–1876 || 8464 || 6714 |- | 1877–1886 || 9832 || 7808 |- | 1887–1891 || 9950 || 7835 |} Již r. 1650 založena obchodní komora marseillská, r. 1700 dunkerská; v tomto století vzrostl počet jich na 91 r. 1887. Vedle toho zřízeno v tomto století informační bureau při ministerstvu obchodu, a založeny společnosti ku podporování vývozu. Nové období franc. obchodu nastává r. 1892 systémem protekcionistským, jehož číselné výsledky dosud nelze oceniti. Skutečná cena přívozu předmětů, určených ku spotřebě '''F.''', samé, jakož i franc. vývozu, obnášela r. 1891 dle jednotlivých zemí v mill. fr.: V. Britannie přívoz 589,2, vývoz 1016,1, Belgie př. 486,6, v. 500,3, Německo př. 366,6, v. 364,1, Španělsko př. 411,6, v. 181,1, Švýcarsko př. 103,4, v. 234,8, Italie př. 123,6, v. 125,5, Rusko př. 211,9, v. 13,6, Turecko př. 125,6, v. 53,3, Rak.-Uhersko př. 134,1, v. 15,6, Skandinávské státy př. 119,6, v. 35,8, Nizozemí př. 42,0, v. 42,9, Rumunsko př. 39,0, v. 9,6, Řecko př. 24,1, v. 23,5, Portugalsko př. 8,3, v. 24,9, celkem {{Prostrkaně|Evropa}} př. 2785,6, v. 2641; dále Spojené Obce americké př. 486,3. v. 247,6, Argentina př. 198,2, v. 52,2, Brazilie př. 83,8, v. 102,9, Chile př. 52,6, v. 16,8, Haïti př. 49,1, v. 8,8, Uruguay př. 31,4, v. 18,3, Columbie př. 11,2, v. 35,5, Mexiko př. 5,8, v. 28,2, Peru př. 7,7, v. 7,7, ostatní st. am. př. 47,0, v. 29,2, celkem {{Prostrkaně|Amerika}} př. 973,1, v. 547,2; Britská Indie př. 250,3, v. 9,0, Čína př. 103,6, v. 2,5, Japan př. 85,1, v. 12,4, jiné země př. 31,8, v. 3,6, celkem {{Prostrkaně|Asie}} př. 470,8, v. 27,5; {{Prostrkaně|Afrika}} př. 102,8, v. 47,7; {{Prostrkaně|Australie}} př. 73,3, v. 3,5, {{Prostrkaně|cizí země úhrnem}} př. 4405,6, v. 3266,9. {{Prostrkaně|Osady}} '''F.''': Alžírsko př. 186,7, v. 207,1, Tunis př. 35,2, v. 19,3, Senegambie a Guinea př. 20,2, v. 14,6, Réunion př. 17,9, v. 5,9, St. Marie de Madagascar př. 1,1, v. 0,3, St. Pierre, Miquelon a mořské rybářství př. 27,1, v. 4,5, Guadeloupe př. 13,4, v. 10,4, Martinique př. 24,1, v. 13,3, Fr. Guyana př. 0,9, v. 5,7, Indické osady př. I2,8, v. 0,7, Fr. Indočína př. 16,4, v. 13,5, Oceanie př. 6,2, v. 7,8, ztroskotané lodi př. 0,2, o{{Prostrkaně|sady '''F.''' úhrnem}} př. 362,2. v. 303,0, {{Prostrkaně|obchod '''F.''' úhrnem}} přívoz 4767,8, vývoz 3570 mill. fr. V posledních létech zmenšuje se stále převaha přívozu nad vývozem, jež datuje z roku 1876, kdežto před tímto rokem býval vývoz větší než přívoz. Nejdůležitější předměty {{Prostrkaně|přívozu}} ve speciálním obchodu '''F.''' r. 1892 byly (v mill. fr.): Obilí 554,9, vlna 383,3, víno 302,1, hedvábí 280, bavlna 232,5, kože 205,9, uhlí 188,6, káva 152,6, lněné semeno 147,4, dříví 118,3, chemikalie 104,5, zvířata 77,1, cukr 65,4, vlněné tkaniny 62,2, hedvábné tkaniny 60,5, len 60,2, stroje 56,6, stolní ovoce 48,9 mill. fr., ve {{Prostrkaně|vývozu}} vlněné tkaniny 341,9, hedvábné tkaniny 254, víno 213,3, kože 201, hedvábné 151, konfekční zboží 128,5, vlna 125,6, t. zv. pařížské zboží 124,8, kožené zboží 121,4, bavlněné tkaniny 98,3, obilí 91,4, máslo a sýr 90,2, kovové zboží 86,9, cukr 86,3, likéry a pod. 66,4. zvířata 64,1, chemikalie 60,8, modní zboží 44,1, tropické oleje 36,8, stroje 36 mill. fr. Dle procent obnášel přívoz prostředků výživy a požitku 36,2, vývoz 22,6, přívoz živých zvířat 2,5, vývoz 2,6, surovin přívoz 52,1, vývoz 21,3 %. — {{Prostrkaně|Transitní obchod}} '''F.''' roku 1891 obnášel 561,4 mill. fr., mimo to drahých kovů za 40 mill. fr. {{Prostrkaně|Stav obchodního loďstva}} 1. ledna 1892 byl tento: 13 .890 plachetních lodí o 426.207 tunách, 273 parníků velikosti přes 800 tun s nosností 454.005 t., 884 menších parníků o 67.867 t. Za rok 1892 připlulo pod franc. vlajkou 8108 lodí o 4,300.588 t., pod cizí vlajkou 18.554 lodí o 8,820.281 t., úhrnem 26.662 lodí o 13,120.869 t.; vyplulo pod franc. vlajkou 7844 lodí s 4,138.409 t., pod cizí vlajkou 12.338 lodí o 4,882.513 t., úhrnem 20.182 lodí o 9,020.922 tunách. — Z atlantských {{Prostrkaně|přístavů}} '''F.''' nejdůležitější jest Le Havre, ze středomořských Marseille, první to přístav '''F.''' vůbec, a sedmý co do velikosti lodního ruchu v Evropě. Dle A. N. Kiaera panoval ruch 1 mill. tun převyšující v těchto franc. přístavech: Marseille 8,324, Havre 4,735, Bordeaux 2,832, Dunkerk 2,348, Rouen 1,867, Cette 1,619, Saint-Nazaire 1,185, Dieppe 1,100, Calais 1,081, Boulogne 1,002 mill. tun. Z mimoevropských přístavů '''F.''' měly podobný ruch lodní Alžír 2,103, Oran 1,136, La Goulette (Tunis) 1,056 mill. tun. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Kommunikace. == {{Prostrkaně|Vodní cesty}}. Již v dobách římských konala se plavba na řekách franc., které postupem času upravovaly se k účelům plavebním a spojovaly průplavy, a to zvláště potom, když vynalezeno bylo {{Prostrkaně|plavidlo komorové}} (XVI stol ), kterým možno bylo přestupovati i vysoká rozvodí. Prvý průplav plavidlový byt {{Prostrkaně|Briarský}}, na spojenou Loiry se Seinou, jenž počal se stavěti za Jindřicha IV. a dohotoven byl r. 1644. Po něm následovala řada jiných, mezi nimiž zvláště vynikal průplav {{Prostrkaně|Languedocský}}, nyní {{Prostrkaně|Jižní}} zvaný (Toulouse, Carcassonne-Cesse), jejž stavěl Riquet na základě povolení z r. 1666 a na náklad komory královské. Tento způsob hražení nákladu stavebního trval až do první revoluce, a to nejen při průplavech, nýbrž i při úpravě řek, a dávaly se příjmy plavební v léno osobám z rodu královského a dvořanům. Revoluce prohlásila větší díl průplavů za majetek národní a zrušila plavebné poplatky vrchnostenské; poněvadž však se neustanovilo žádných prostředků na udržování a stavbu, hynuly vodní cesty (průplavů bylo 1770 ''km'') a teprv r. 1802 znova se zavedlo plavebné (''péage''), kteréž se mèlo obraceti výhradně na udržování a zlepšování příslušné cesty vodní. Avšak ustavičné války za doby revoluce i za prvního císařství vyčerpávaly důchody státní tou měrou, že i plavebné jinak se spotřebovalo, než k čemu se vybíralo, a třeba že Napoleon I. prodal průplav Jižní, Orléanský, Loingský, Ústřední a St.-Quentinský za příčinou opatření peněz na stavbu průplavů jiných, nevystavělo se jich než asi 200 ''km''. Zákon z r. 1814 upravil poměry tak, že sice plavebné se vybíralo dále, ale že plynulo do pokladny státní beze vší podmínky a že pod titulem fondu obecného (''fonds communs'') zahrnuty byly sumy, ze kterých mělo se přispívati také na cesty vodní. Poněvadž při tom na cesty vodní přece se zapomínalo, opatřeno zákonem z r. 1825, aby příjmy z plavebného opět se obracely na příslušné vodní cesty, tak že bylo zabezpečeno aspoň udržování v dobrém stavu, ale na rozšiřování sítě se nedostávalo. Proto rozhodla se vláda učiniti půjčku, splatnou a zúročitelnou poplatky plavebnými, a kdyby to nestačilo, zvláštními příspěvky z pokladny státní; tím ovšem dostali věřitelé také vliv na sazby, což bylo později příčinou velkých potíží. Nicméně působilo toto opatření tak prospěšně, že v l. 1814—30 zřízeno 900 ''km'' průplavů nákladem 149 mill. Za panování Ludvíka Filipa věnována větší pozornost vodním cestám, a v l. 1830—48 vzrostla síť průplavní o 2000 ''km''; mimo to vykonány četné úpravy na řekách. Poněvadž však půjčky nestačily, aby se vykonalo, vše, čeho bylo třeba, propůjčována {{Prostrkaně|společnostem}} při některých vodních cestách stavba i provozování, při některých pouze provozování; ale z toho vyšly sazby tak veliké, že byly překážkou plavby. Vláda se snažila, pokud bylo v moci její, působiti ve snížení sazeb, ale na konec jí nezbylo, než předložiti zákon, aby z důvodů veřejného prospěchu vyvlastněny byly společnosti a aby zakoupena byla různá práva, která byla na úkor obecnému blahu země, což se stalo roku 1845, načež zakoupeny byly průplavy Rhônsko-rýnský, Burgundský, Bretonský, Nivernaiský, Berryský a poboční Loirský. V těchto létech počínaly se šířiti železnice a zaujaly všecky prostředky peněžní i mysli tou měrou, že mnozí dokonce plavbu zavrhovali jakožto věc zbytečnou; přece však došlo ku zakoupení průplavů vyhlédnutých zákonem z r. 1852, jakožto důsledku zákona z r. 1845. Když pak r. 1860 uzavřela Francie s Anglií obchodní smlouvu, nahlédlo se brzy, že služby, jaké prokazují vodní cesty průmyslu, jsou nenahraditelné, a veřejné mínění naklonilo se jim opět, poněvadž přispívaly v boji proti soutěži; následkem toho zase některé průplavy se zakoupily a nové vystavěly. Tento postup se zachovával i dále a byl pouze přerušen válkou r. 1870, tak že jsou skoro veškeré vodní cesty v rukou státu a že bylo možno poplatky plavebné snížiti na tyto míry: na řekách při zboží 1. třídy za tunu a ''km'' 0 002 fr., 2 tř. 0,001 fr.; na průplavech za zboží 1. tř. za tunu a ''km'' 0,005 fr., 2. tř. 0,002 fr.; při voroplavbě na řekách 0,0002 fr., na průplavech 0,002 fr. Příjmy z této položky se tím ovšem zmenšily (r. 1853 čítaly 10,682.484 fr., r. 1869 pouze 3,984.408 fr.), avšak mnohonásobně byl úbytek nahražen příjmy z položek jiných, tak že roku 1880 mohl se poplatek za užívání vodních cest docela zrušiti; od té doby neplatí na př. majetník lodi než daň za vykonávání živnosti, za užívání plavidel a pod. neplatí ničeho. Nebyly to však pouze průplavy, které postupem času plavbu ve '''F'''-ii tak zvelebily, nýbrž i řeky, které vynalezením pohyblivých jezů, zvláště hradlových (Poirée poprvé u Basseville na Yonně r. 1834), bylo možno učiniti plavnými i při malém množství přitékající vody, tedy takměř až ku vzniku. Pohyblivé jezy ve spojení s plavidly komorovými proměnily i mělké řeky v průplavy s hloubkou vody takměř libovolnou, a proto tento způsob zlepšiti řeky na prospěch plavby, uprůplavnění (''canalisation''), tou dobou po celé zeměkouli obecně se zavádí. Po válce z r. 1870, kterouž ztratila Francie veškeré vodní cesty v Elsasku a Lotrinsku — mezi nimi 401,4 ''km'' průplavů — bylo třeba spojiti cesty, novou hranicí přerušené, což vyžadovalo 500 ''km'' a náklad 65 mil.; peníz tento opatřil syndikát 5 účastněných departementů, začež se povolilo vybírati plavebné ½ centimu za tunu a ''km''; avšak za krátko nahradil stát, co se bylo vydalo, a stavěl dále na svůj účet. Aby se seznalo, čeho ještě třeba, sestaven r. 1879 seznam, z něhož vycházela potřeba zlepšiti as 4000 ''km'' řek a 3600 ''km'' průplavů a vystavěti přes 1400 ''km'' průplavů. Téhož roku vydán také zákon, aby rozměry plavidel komorových a hloubka vody na průplavech, které následkem staletého vyvinování se vodních cest velmi se lišily, staly se jednotnými a tak se usnadnila plavba z jedné cesty na druhou. Vodní cesty rozdělil dotčený zákon na hlavní (''lignes principales'') a podružné (''lignes secondaires''); ony spravuje výhradně stát, na tyto mohou se dáti koncesse též soukromým společnostem. Hlavní cesty mají míti hloubku vody 2 ''m'', plavidla komorová šířku 5,2 ''m'' a upotřebitelnou délku 38,5 ''m'' a volná výška nad hladinou vodní má měřiti 3,7 ''m''; následkem toho mohou lodi o nosnosti 300 tun (asi 30 vozů železničných) plaviti se po celé '''F'''-ii i Belgii. Zaváděti míry větší nebrání zákon dotčený a jsou také na řekách dle potřeby větší. Cesty podružné nejsou podrobeny jednotným předpisům stavebním, poněvadž se musí spravovati místními potřebami. Na základě tohoto zákona bylo mnoho vodních cest přestavěno a koncem r. 1888 byla hloubka vody 2 ''m'' na 1964 ''km'' řek a veletoků a na 2646 ''km'' průplavů; předepsané rozměry plavidel komorových mělo 1656 ''km'' řek uprůplavněných a 1106 ''km'' průplavů; Seina té doby uprůplavněna mezi Paříží a Rouenem na hloubku 3,2 ''m''. R. 1890 bylo řek pouze voroplavných 1032 ''km'', řek plavných od přírody 3349 ''km'', řek uprůplavněných 3598 ''km'', průplavů bez tratí vrcholových 2085 ''km'', průplavů o tratích vrcholových 2712 ''km'', řek a průplavů s plavbou mořskou 365 ''km'', řek, kde plavba mořská převládá, 3563 ''km'', celkem 16.704 ''km''. Z toho nebylo státních řek uprůplavněných 68 ''km'', průplavů 790 ''km'', tedy pouze 858 ''km'' neboli as 7 % celé sítě. Mezi průplavy nestátními jest jižní průplav (''Canal du Midi'') a poboční Garonnský, celkem 492 ''km'', majetkem {{Prostrkaně|Jižní železnice}}; město Paříž má 120 ''km'' průplavu, které slouží zvláště zásobení jeho. Směry hlavních cest obchodních jsou: z Paříže na pomezí belgické k Monsu a k Charleroi, z Etruna na Skaldě směrem ke Calais, z Paříže přes Rouen do Havru, z Paříže na Lyon (dvě cesty) a k moři Středozemnímu, z Paříže na pomezí německé směrem k Štrasburku a směrem k Mose belgické, pak spojení moře Atlantského se Středozemním (majetek železnice jižní). Některé části země mají s důstatek cest vodních, některé jsou však zanedbány; program z r. 1879 staral se také o tyto, avšak dosud nebyl uskutečněn.<br> Jak již bylo řečeno, jest největší díl vodních cest franc. majetkem státu a podléhá ministru veřejných prací; každý hlavní směr má v čele vrchního inženýra mostů a silnic, jemuž jest se starati netoliko o zájmy plavebné, ale také o veškeré ostatní práce, jež souvisí s užíváním vody (zavlažování, stroje vodní a pod.), a proto není délka cest přidělených jednomu vrchnímu inženýru stejná (300—400 ''km''). Na vykonávání oprav stanoví se každý rok příhodná doba a zastavení plavby (''chômage'') oznamuje se veřejně; zastavení to bývá na cestách sever, a východních v červnu a červenci, na cestách ústředních a jihovýchodních v srpnu a září. O sumách, jež se věnují na udržování, poučí tabulka: {| class="wikitable" |- ! Cesta !! 1887 !! 1888 !! 1889 |- | řeky || 5,205.000 || 5,205.000 || 5,239.000 || fr. |- | průplavy || 5,575.000 || 5,575.000 || 5,575.000 || » |- | || || || || |- | celkem || Text buňky || Text buňky || Text buňky || fr. |} Příjmy přímé má stát pouze z přívozů, rybolovu, zužitkování dříví podél rostoucího, dodání síly tažné, dodávání vody a pod., což se páčí asi na 2½ mill. franků; příjmy nepřímé jsou ovšem tak veliké, že vyváží mnohonásobně náklad učiněný na vodní cesty. Stát dává zdarma užívati vodní cesty, obstarává na svůj účet otvírání a zavírání jezů, plavidel komorových, mostů otočných a zdvihacích, stará se o zásobení průplavů vodou, buď zřizováním nádrží nebo stroji čerpacími. Patří stavby příslušné k nejznamenitějším pracím lidským, jež jsou zároveň příkladem všem zemím kulturním. Zvláštní předpisy ustanovují podmínky, kterým musí hověti lodi, aby se směly plaviti, určují pořad při proplavování plavidly a pod mosty pohyblivými a opravňují správu naříditi i noční plavbu v případech velkého návalu lodí; v některých tunnelech obstarává stát také tažení (''tonage'') lodí za náhradu skutečného vydání. Aby se zabezpečila plavba pravidelná, zaveden jest na některých hlavních cestách vodních tah lodní, jehož za poplatek určitý musí užiti každý plavebník. Vodní cesty franc. vyžadovaly od roku 1814 nákladu přes 1500 mill. fr. a proto třeba dotknouti se tu také výkonu. Ze zprávy ministra veřejných prací r. 1888 vychází, že t. r. plavilo se na řekách 9,976.000 tun, na průplavech 13,344.000 tun, že z toho připadá na hmoty stavebné 30 %, na palivo minerálné 28 %, na plodiny hospodářské 14 %, na dříví 8 %, na hutnictví 7 %; podíl hlavních cest seznati lze z připojené tabulky. {| class="wikitable" |- ! Cesta vodní: !! Délka ·kilometrů· !! Množství nákladu ·tun· |- | colspan="3"|{{Prostrkaně|Řeky a veletoky.}} |- | Skalda, od Cambrai po Etrun || 12 || 3,178.000 |- | Seina, od Briche po vtok Oisy || 42 || 3,114.000 |- | Seina, od Paříže po Briche || 21 || 2,484.000 |- | Seina v Paříži || 12 || 2,342.000 |- | Scarpa, od Courchelettes po Fort de Scarpe || 7 || 2,328.000 |- | Oisa, od Janvilla po Seinu || 104 || 2,300.000 |- | Seina, z Corbeile po Paříž || 31|| 2,040.000 |- | Seina, od vtoku Oisy po Rouen || 171 || 1,208.000 |- | Skalda, z Etruna po Condé || 36 || 1,071.000 |- | Seina, z Montereau po Corbeil || 67 || 982.000 |- | Aisna || 57|| 915.000 |- | colspan="3"|{{Prostrkaně|Průplavy.}} |- | Pobočný Oisský a Manicampský || 34 || 3,093.000 |- | St. Quentinský || 93 || 3,028.000 |- | Seuséeský || 25 || 2,194.000 |- | Horno-Deulský a odbočky || 57 || 1,781.000 |- | Airský a odbočky || 44 || 1,738.000 |- | Neufosseský || 18 || 1,374.000 |- | St.-Denisský || 7 || 1,322.000 |- | Marnsko-Rýnský, z Troussey k pomezí něm. || 96 || 864.000 |- | Z Aisny do Marny || 58 || 842.000 |} Jak působilo zrušení poplatku plavebného r. 1880 v rozvoj plavby, patrno z následujícího: {| class="wikitable" |- ! rowspan = "2"| !! 1879 !! 1888 !! rowspan = "2"|přibylo proc. |- | colspan = "2"| doprava ·kilometrotun· |- | řeky a veletoky || 919,429.000 || 1.428,541.000 || 55 |- | průplavy || 1.104,390.000 || 1.751,135.000 || 58 |- | || || || |- | celkem || 2.023,819.000 || 3.179,676.000 || 57 |} K tomu jest ještě připomenouti, že tou měrou, jakou přibývá dopravy, snižuje se vydání dopravné, a že kdyby stala se doprava levnější pouze o ¹/₁₀ centimu, vydá to již přes 3 mill. fr.; ale skutečně se čítá úspora v posledním desítiletí ročně na 15 až 16 mill. fr., které přispívají k rozkvětu průmyslu, obchodu, hospodářství polního a pomáhají jim vydatně při soutěži. ''[[Autor:Kristian Petrlík|Plk.]]'' {{Prostrkaně|Železnice}}. Nejstarší jest železnice ze St. Étienna do Andrézieuxa, která o délce 23 ''km'' vystavěna byla jakožto nákladová dráha na dovoz uhlí kamenného, na níž se vozba zahájila 1. října 1828. Po té bylo vystavěno ještě několik drah průmyslových, na kterýchž se tahaly náklady buď koni nebo nehybnými stroji parními; ale poněvadž stát nikterak podniky nepodporoval, nebylo do konce r. 1832 železnic leč 59 ''km''. R. 1833 počal se pochopovati hospodářský význam železnic, uznalo se za potřebí podporovati podnikavost vydáním zákona vyvlastňovacího, konáním studií přípravných se strany státu, při čemž se zamýšlelo stavěti železnice hlavní s podporou státní (zakoupením akcií), dráhy podružné zůstaviti však zcela podnikavosti soukromé. Tak vznikla r. 1835 dráha z Paříže do St. Germaina (19 ''km''), r. 1837 dráha z Montpellieru do Cetty (27 ''km'') a z Paříže do Versailles (35 ''km'') a j. kratší; r. 1838 uděleno povolení stavěti trať z Basileje do Štrasburku (139 ''km''), avšak zákon na stavbu tratí z Paříže na pomezí belgické, z Paříže do Havru, z Paříže do Bordeauxa, z Lyona do Marseille, předložený sborům zákonodárným téhož roku, neprošel, poněvadž nebylo shody, má-li je stavěti stát anebo soukromníci. R. 1839 vypukla krise železniční: některé společnosti vrátily koncesse, jiným přispěl stát podporou peněžitou, což do konce r. 1841 činilo 3,23 mill. fr. Aby se přivedla soustava do sítě železničné a nezůstal žádný kraj bez spojení, vydán 11. června 1842 zákon, jenž obsahuje tato ustanovení: § 1. Zřídí se systém železnic směřujících, ''a'') z Paříže na pomezí belgické přes Valenciennes a Lille (nynější {{Prostrkaně|Severní}}); ''b'') z Paříže k Anglii z jednoho nebo několika míst pobřeží la Mancheského, což se ustanoví později (nynější {{Prostrkaně|Severní}}); ''c'') z Paříže na pomezí německé přes Nancy a Štrasburk (nynější {{Prostrkaně|Východní}}); ''d'') z Paříže ke Středozemnímu moři přes Lyon, Marseille a Cette (nynější {{Prostrkaně|Pařížsko-lyonsko-středomořská}}); ''e'') z Paříže na pomezí španělské přes Tours, Poitiers, Angoulême, Bordeaux a Bayonne (nyn. Orléanská); ''f'') z Paříže k moři Atlantskému přes Tours a Nantes, pak z Paříže do středu '''F.''' přes Bourges (nyn. {{Prostrkaně|Orléanská}}); ''g'') od moře Středozemního k Rýnu přes Lyon, Dijon a Mulhousy (dílem nyn. {{Prostrkaně|Východní}}, dílem {{Prostrkaně|pař.-lyonsko-středom.}}); ''h'') od Atl. okeánu k moři Středozemnímu přes Bordeaux, Toulouse a Marseille (dílem nyn. {{Prostrkaně|Jižní}}). — § 2. Výstavba těchto velikých tratí železničných vykoná se přispěním státu, departementů a obcí účastněných a podnikavosti soukromé. Nicméně možno dáti koncessi k těmto liniím buď celkem nebo dílem podnikavosti soukromé. Další články tohoto zákona, jichž jest 19, ustanovují podrobněji zákup pozemků, zřízení kolejí, sumy na podporu jednotlivých tratí (124½ mill. fr.), na studie (1½ mill. fr.) a j. Zákon ten působil tou měrou prospěšně, že r. 1847 bylo hotových železnic 1921 ''km'' (r. 1842 pouze 665 ''km''). Druhá krise nastala v l. 1847—48, při kteréž mnohé stavby se musily zastaviti a na četných tratích zavésti sekvestrace. V l. 1848 až 1850 nevydala se žádná koncesse, r. 1851 jezdilo se na 3627 ''km'', z nichž bylo 383 ''km'' státních, ostatek v rukou 27 společností. Po státním převratu ze dne 2. pros. 1851 odňalo se udělování koncessí sborům zákonodárným, nebylo-li s tím spojeno obtížení státní pokladny, a podporovalo se slučování společností menších, zvláště za Napoleona III. Kdežto r. 1846 bylo 33 společností, bylo jich r. 1857 pouze 11 a r. 1859 stálo tu již 6 velkých železničních společností, jež dosud trvají, totiž společnost {{Prostrkaně|dráhy Orléanské}} (''chemin de fer d’Orléans''), {{Prostrkaně|Pařížsko-lyonsko-středomořské}} (''ch. d. f. de Paris-Lyon-Mediterranée''), {{Prostrkaně|Severní}} (''ch. d. f. du Nord''), {{Prostrkaně|Jižní}} (''ch. d. f. du Midi''), {{Prostrkaně|Západní}} (''ch. d. f. de l’Ouest'') a {{Prostrkaně|Východní}} (''ch. d. f. de l’Est''), každá ovládající určitý směr a svůj obvod, asi tak, jak naznačoval zákon z r. 1842. Tou dobou dostoupila délka tratí povolených 16.174 ''km'', k jejichž dostavění potřebovaly společnosti ještě as 2000 mill. fr.; následkem obchodní krise r. 1857—58 nebylo však možno tento kapitál opatřiti obligacemi a proto smlouvou ze dne 11. června 1859 zaručil stát úroky, čehož dosud nebývalo. Při tom se rozdělily dráhy na sítě {{Prostrkaně|staré}} (''ancien réseau'') a {{Prostrkaně|nové}} (''nouveau réseau'') a {{Prostrkaně|novým sítím}} zaručeno zúročení 4 % na 50 let kapitálu obligačního, jenž byl na určitou nejvyšší sumu omezen; splácení nastávalo, když byl užitek dráhy větší nežli 4% záruka. {{Prostrkaně|Tratím starým}} vyhražen stálý příjem z kapitálu akciového (''revenu réservé'') na základě užitku posledních let potud, pokud trati nové nesplatí státní záruku úrokovou; byl jen o něco málo menší nežli byly dividendy dosavadní. Mimo to vyměřena byla suma na zúročení a umoření priorit staré sítě a 1,1 % kapitálu pořizovacího sítě nové. Vyhražený příjem čítal na ''km'' při Severní dráze 38.400 fr., při Orléanské 27.400 fr., při Středomořské 37.400 fr., při Východní 27.800 fr., při Západní 27.000 fr., při Jižní 19.500 fr. Za výhody propůjčené touto smlouvou musí se společnosti, počínajíc r. 1872, děliti se státem o užitek, který přestupuje určitou míru, a mimo to stanoveno, kdy dráha připadne státu. Poněvadž průběhem doby se ukázalo, že ve mnohých případech zaručeny byly úroky z kapitálu příliš malého, měnila se smlouva z r. 1859 v l. 1863, 1868, 1873 a 1875. Koncem r. 1875 bylo drah hlavních (''d’intérét général'') povoleno 26.426 ''km'' a vystavěno 19.746 ''km'', drah místních (''d’intérêt local'') povoleno 4366 ''km'' a vystavěno 1798 ''km''. R. 1876, kdy v čele ministerstva prací veřejných stál {{Prostrkaně|Freycinet}}, počato postátňováním menších drah, sestavením programmu k doplnění sítě železniční a novým vyjednáváním s velikými společnostmi, kteréž vedlo k smlouvám z r. 1883. Zákonem ze dne 15. března 1878 povoleno na zakoupení menších drah 280 mill. a na úpravu jejich a opatření vozidel 220 mill., celkem tedy 500 mill. fr.; tak se dostalo do rukou státu 2615 ''km'' železnic. Dne 4. června 1878 předložil Freycinet obsáhlý svůj programm stavební, vyměřený na 10 roků a směřující k tomu, rozšířiti síť železniční na 39.054 ''km'' a věnovati na to 3000 mill. fr.; návrh ten přijat byv 17. července 1879, vztahoval se na 8868 ''km'' železnic hlavních, a náklad vypočten byl na 6500 mill. fr. Uskutečnění tohoto velikého programmu, dle něhož připadalo státu zříditi netoliko zpodek železnicový, nýbrž i koleje, započato po celé zemi takřka najednou, což bylo ukvapením; prospěšnější bylo by bývalo soustřediti se na některých tratích, a teprv, až byly hotovy, počíti na místech jiných. Tak se přiházelo, že z nedostatku peněz stavba se musila přerušovati. Proto také r. 1883 přinucen byl stát upustiti od stavby pouze na svůj účet a přenésti dokončení na šest dosavadních velkých společností. Stát postoupil zdarma veškeré své trati, po r. 1879 vystavěné a do obvodu příslušné společnosti padající, svolil ku sloučení několika menších drah se sousedními velkými a ujednal s těmito určité příplatky za ''km'' k stavebnímu nákladu, jejž společnosti státu půjčí a průběhem 74 let i s úroky nazpět dostanou. Ujednání o velikosti dividendy a o dělení se státem, když dostoupí určité výše, patrno z tabulky: {| class="wikitable" ! rowspan="2"|Společnost železniční !! colspan="2"|Nejmenší dividenda !! colspan="2"|Dividenda, při kteréž počne dělení se státem !! rowspan="2"|Nominální hodnota akcie, ·fr.· |- | na 1 akcii ·franků· || ·pct.· kpt. akc. || na 1 akcii ·franků· || ·pct.· kapitálu akc. |- | orléanská || 56 || 11,1 || 72 || 14,4 || 500 |- | středomoř. || 55 || 11 || 75 || 15 || 500 |- | severní || 54,1 || 13,5 || 88,5 || 22,125 || 400 |- | jižní || 50 || 10 || 60 || 12 || 500 |- | západní || 38,5 || 7,7 || 50 || 10 || 500 |- | východní|| 35,5 || 7,5 || 50 || 10 || 500 |} Koncem r. 1883 měly železnice franc. (6 velkých spol., státní, místní a průmyslové) celkem délku 45.325 ''km'', z čehož 29.717 ''km'' bylo užíváno, kdežto 15.608 ''km'' bylo rozestavěno. Poněvadž přes to vše vázlo uskutečnění programmu Freycinetova z nedostatku peněz, sneseno r. 1885 vystavěti některé trati o rozchodu úzkém a zaručiti 5% úroky z kapitálu nejvýše 109.000 franků na 1 ''km''. Tak se stalo zvláště v Bretonsku, kdež povstala síť as 400 ''km'' železnic úzkorozchodových; mimo to připouští se při tratích nových větší stoupání a prudší zatáčky, nežli původně bylo navrženo, takže stavba jest levnější a že možno se nadíti vystavění všech drah dotčeného programmu r. 1900. — Na konci r. 1892 měřila síť železniční v evrop. '''F'''-ii 38.645 ''km'', v Alžíru 2933 ''km'', v Tunisu 260 ''km'', v koloniích 603 ''km'', v Tonkině 28 ''km''. Stav železnic státních a 6 velikých společností seznati lze z připojené tabulky: {| class="wikitable" |+ Železnice státní (''chemin de fer de l’État'') a 6 velkých společností koncem r. 1892 |- ! !! státní !! severní !! východní !! západní !! orléanská !! středomořská !! jižní |- | Délka provozovací ''km'' || 2665 || 3623 || 4649 || 4927 || 5106 || 8344 || 3063 |- | osob se vozilo || 9,803.750 || 44,371.324 || 46,649.540 || 71,250.652 || 24,940.577 || 47,895.652 || 15,339.972 |- | osoba projela průměrem ''km''|| 40,7 || 33,0 || 25,34 || 21,6 || 51,6 || 48,0 || 46,8 |- | nákladu se vozilo ''t'' || 3,383.922 || 23,768.971 || 14,223.643 || 9,230.238 || 9,426.452 || 22,220.565 || 5,828.815 |- | tuna nákladu projela ''km'' || 118,9 || 102,0 || 114,5 || 122,0 || 171,0 || 180,8 || 140,9 |- | příjem na ''km'' franků || 14.671 || 53.784 || 31.439 || 29.645 || 32.927 || 42.872 || 28.949 |- | vydání na ''km'' franků || 11.073 || 27.203 || 20.720 || 17.772 || 16.768 || 20.779 || 16.200 |- | užitek na ''km'' franků || 3598 || 26.581 || 10.719 || 11.873 || 16.159 || 22.093 || 12.749 |- | koefficient provozovací pct. || 75,47 || 50,6 || 65,9 || 60 || 50,9 || 48,5 || 56 |- | kapitál pořizovací franků || – || 1454,203.878 || 1887,004.892 || 1694,453.620 || 2011,837.166 || 4098,055.818 || 989,439.793 |- | příplatek státu na úroky franků || – || – || 18,863.106 || 17,755.432 || 13,077.915 || 17,667.981 || 18,701.495 |} Mimo to měřila koncem r. 1892 pařížská okružní dráha (pr. břeh) 17 ''km'', velká okružní 110 ''km'', dráhy menších společností 997 ''km'', dráhy průmyslové 222 ''km'', dráhy místní 3270 ''km'', dráhy pouliční (tramwaye) 1528 ''km''. Co do rozchodu bylo hlavních železnic o rozchodu plném 34.207 ''km'' (2459 ''km'' rozestav.), o rozchodu 1 ''m'' 946 ''km'' (149 ''km'' rozestav.); mezi drahami místními mělo 1 ''m'' rozchod 1673 ''km'' (424 ''km'' rozestav.). Kapitál pořizovací v dotčených 38.384 ''km'' čítal 15.281,702.282 fr., z čehož 11.325,811.074 fr. obligací; celkový příjem byl 1198,508.193 fr., celkové vydání 676,161.012 fr. a koefficient provozovací 56 %. Koleje jsou namnoze z kolejnic stoličkových, větším dílem na příčných prazích dřevěných. Vozy osobní 3. třídy nemají obyčejně žádných polic na zavazadla a vůbec otevříti se může každý vůz bez pomoci průvodce vlakového; jména stanic nevyvolávají se aniž se zvoní zvoncem, takže cestující jest více poukázán starati se o sebe, nežli u nás. Čas železniční jest pařížský, a ukazuje 50′ méně nežli čas středoevropský; jízdenky okružní sestaveny jsou pouze na určité směry a nemůže cestující sestaviti si cestu okružní dle libosti, jako v jednotě německých správ železničních. Lístky předplatné vydávají se na 1, 3, 6 a 12 měsíců a jízdní řády obsahuje ''Indicateur Chaix'', vycházející každou neděli. Dnem 1. dub. 1892 sníženy byly sazby osobní v 1. třídě o 9 %, v 2. třídě o 18 %, v 3. třídě o 27 %, následkem čehož se zvýšil počet cestujících (na hl. želez. r. 1891 osob 255,7 mill., r. 1892 osob 288,1 mill.). ''[[Autor:Kristian Petrlík|Plk.]]'' {{Prostrkaně|Pošta franc.}} čítala koncem r. 1892 7247 úřadů (1 na 72,9 ''km''² a 5291 obyv.) a 57.828 zřízenců. Poštou listovní dopraveno bylo 1.500,154.139 kusů (na 100 obyv. 1779 psaní a 1086 čísel novin). {{Prostrkaně|Telegrafních stanic}} bylo 7170 státních a 3550 železničních (1 na 50 ''km''² a 3576 obyv.). Délka tratí obnášela 96.125 ''km'' a drátů 302.130 ''km''. Telegrammů zasláno 38,273.655 (na 100 obyv. 998). Příjem pošty a telegrafu činil 66,184.553 zl. proti 61,532.671 zl. výdajů. — Do státní {{Prostrkaně|poštovní spořitelny}} uložilo 2,327.518 vkladatelů 335,238.519 fr. a od 1,179.837 vkladatelů vybráno 349,108.929 fr. Pro 5907 vkladatelů zakoupeno rent v obnosu 7,915.579 fr. ''[[Autor:Ferdinand Havrda|Hda.]]'' == Zámořské osady. == První počátky kolonisace francouzské spadají do dnů Františka I., jenž vyslal r. 1534 Jacquesa Cartiera do vod severoamerických. R. 1541 jmenován sieur de Roberval prvním franc. guvernerem Kanady. Podnik kolonisace Kanady se tehdáž nezdařil pro války evropské, avšak nikdy od něho zcela neupuštěno a r. 1608 stanuli zde Francouzi definitivně, když Champlain založil Quebec. Richelieu věnoval vývoji franc. námořnictva vždy jistou péči a povzbuzoval často franc. dobrodruhy námořské, aby o své ujmě bojovali proti Španělům. Týž podporoval i založení obchodní společnosti Kanadské, Senegalské a Západoindické. D’Esnambuc kolonisoval roku 1635 ostrov Martinique, Duplessis ostrov Guadeloupe. V těchto tradicích pokračoval Colbert, vlastní budovatel hospodářské síly '''F.''' Zřídil »Compagnie des Indes Orientales«, jež r. 1665 v Suratě založila první franc. comptoir na půdě indické, dále »Compagnie des Indes Occidentales«, jež obdržela monopol obchodu s Kanadou. Leč právě tento monopol byl na úkor rozkvětu osad amerických a teprve po jeho zrušení r. 1674 počaly osady tyto opravdu vzkvétati. Mírem v Nymwegách r. 1678 většina Malých Antill připadla '''F'''-ii a Francouzi počali se usazovati i na ostrově Haiti, aniž mohli Španělé tomu brániti. Ostrov Bourbon tehdáž definitivně obsazen. Od války o dědictví španělské nastává obrat. Již mír r. 1713 stál '''F'''-ii značnou část osad amerických, pravou však katastrofou pro kolonisaci francouzskou byl mír Pařížský r. 1763. Až dotud francouzské osady v Americe utěšeně se rozvíjely a ve Vých. Indii geniální Dupleix šířil panství '''F.''' na vše strany, vzbuzuje ovšem nejvyšší obavy Anglie. To vše bylo mírem Pařížským zničeno, Indie a Sev. Amerika vydány Anglii. Pozdější úspěchy francouzské na konci vlády Ludvíka XV. v Guyaně a na Madagaskaru neměly trvalé ceny. Za Ludvíka XVI. vrácen '''F'''-ii Tabago a osada nad Senegalem. Ku konci vlády Ludvíka XVI. byl rozsah osad tento: v Africe 6167 ''km''² s 75.254 ob., v Indii 508 ''km''² s 80.000 ob., v Americe 132.523 ''km''² s 588.880 obyv. Ještě jednou na mizinu uvedeny osady francouzské válkami napoleonskými. Největším franc. koloniálním činem v 1. pol. XIX. st. bylo obsazení Alžírska r. 1830 a násl. Dále obsazeny Gábún, Mayotte, Marquesas, Nová Kaledonie a zřízen protektorát nad Tahiti. Roku 1848 měla '''F.''' v Africe 104.682 ''km''² s 2,232.700 obyv., v Indii 508 ''km''² se 200.000 ob., v Oceanii 3840 ''km''² s 28.600 ob., v Americe 107.980 ''km''² s 280.700 ob., úhrnem koloniální majetek 217.010 ''km''² s 2,742.000 obyv. Za vlády Napoleona III. šířil Faidherbe osadu Senegalskou, admirál Rigault de Genouilly vzal r. 1859 Saigon a r. 1862 získána Kočinčína. Nový rozmach osadní moci '''F.''' datuje se od počátku let osmdesátých. Smlouva v Bardě r. 1881 vynesla '''F'''-ii protektorát nad důležitým Tunisem, v l. 1882—86 získán Tonkin a protektorát nad Annamem a r. 1893 silně posunuta hranice proti Siamu. Neunavně šířena moc '''F.''' na Senegalu a Nigiru, kdež cesta kapitana Bingera spojila osady ty se stávajícími již osadami na pobřeží guinejském, kdež konečně padlo i Dahome v ruce '''F.''' Ve vnitru sáhá moc tato až po Timbuktu na středním Nigiru. Smlouva s Anglií při znává '''F'''-ii právo na celou záp. Saharu až k jezeru Čadskému. Zatím vzrostla z nepatrné osady Gábúnské nová veliká osadní říše v rovníkové Africe, Francouzské Kongo, k čemuž základy položila cesta Savorgnana de Brazza v l. 1875—78. Dle smlouvy s Německem z r. 1894 hranice této osady posunuty rovněž až k samému Čadu. Srážka Francouzů s Hovy na Madagaskaru končila smlouvou ze 17. prosince 1885, jíž královna Madagaskarská uznala protektorát '''F.''' a odstoupila zátoku Diégo-Suarezskou. Ježto smlouva tato s Hovy nebyla dodržována, musila se '''F.''' odhodlati koncem r. 1894 k válečné výpravě na Madagaskar. Kromě toho získána v Africe malá osada Obok a Tádžúra při zálivu Adenském, jíž se dnes užívá jako trestnické. V Oceanii změněn r. 1880 protektorát nad Tahiti v přímé vlastnictví a v l. 1880—1890 rozšířen majetek '''F.''' o ostrovy Společnosti s okolím. V Americe koupen r. 1877 od Švédska ostrov St. Barthélemy. Osadní majetek '''F.''' nemůže se sice měřiti s anglickým, význam jeho nelze však podceňovati. Přesnou rozlohu osad francouzských nelze udati, ježto jich ohraničení, zvláště v Africe, jest z pravidla neurčité. V Africe jest dnes '''F.''' severně rovníku největší mocností a po dobytí Madagaskaru stane se největší mocností africkou vůbec. Dnes tvoří tu osady a t. zv. sféra zájmů francouzských ohromné území, prostírající se od Středomoří až k ústí Konga po 40 stupňů zeměp. šířky. Ovšem jest dosud majetek tento v Sahaře, na jezeru Čadském a na řece Šárí jen nominální a skutečné obsazení bude státi Francouze ještě značných obětí. Jednotlivé členy tohoto osadního komplexu jsou Alžírsko s přilehlou Saharou (797.770 ''km''², 4,174.700 ob.), Túnis (ochr. stát, 99.600 ''km''², 1,500.000 ob.), Senegalsko (150.000 ''km''², 1,029.540 obyv.), Ochranné území maurské (250.000 ''km''², asi 80.000 ob.). Francouzský Súdán s býv. říší Samoryho a Tiëby až po Timbuktu, Francouzská Guinea (Futa-Džallon, pobř. Slonoviny, Dahome, u vnitru Kong a j.), Francouzské Kongo, zaujímající poříčí ř. Ogue a Sangy, severní pobřeží Ubandži a větší čásť poříčí Šárí až k Čadskému jezeru. Při zálivu Adenském malá osada Obok a Tádžúra. V Asii zbyly '''F'''-ii z větší državy indické jen 4 menší osady, a sice Chandernagor (9,4 ''km''², 24.281 obyv.), Karikal (135,2 ''km''², 70.526 ob.), Pondichéry (2907 ''km''², 172.941 obyv.), Yanaon (I4,3 ''km''², 5327 ob.). Daleko větší důležitost má franc. Indočína, zaujímající dnes 489.500 ''km''² s 18,691.000 obyv. (nehledíc k novému území získanému v Siamu). V to počítá se Annam (230.000 ''km''² ,6 mill. ob.), Kambodža (100.000 ''km''² , 814.7S7 ob.), Kočinčína (59.500 ''km''², 1,876.689 ob.), Tonkin (100.000 ''km''², 10 mill. ob.). Úhrnem zaujímají franc. osady asijské asi 500.000 ''km''² s 19 mill. obyv. V Tichém moři náležejí '''F'''-ii ostrovy N. Kaledonie a Loyalty (19.823 ''km''², 62.752 obyv.), ostr. Chesterfieldovy (0,8 ''km''²), ostr. Wallisovy (pod ochr., 96 ''km''²), ostr. Futuna a Alofi (pod ochr., 159 ''km''²), Tahiti (1179 ''km''² s 11.520 ob.), ostr. Pod větrem (471 ''km''², 4850 obyv.), Marquesas (1274 ''km''², 4445 ob.). Tuamotu a Gambierské (973 ''km''², 1 ob.), Tubuai (211525<ref>mělo by být: 211 km²</ref> ''km''², 884 ob.) a neobydlený Clipperton (6 ''km''²). Úhrnem 24.193 ''km''² s 94.700 obyv. V Indickém moři náležejí '''F'''-ii Réunion (1980 ''km''², 167.847 obyv.), Mayotte (366 ''km''², 8708 obyv.), Komory (pod ochr., 1606 ''km''², 53.000 ob.), Diego-Suarez, Ste Marie de Madagaskar, ostr. Gloriosa a Madagaskar pod ochr. (591.967 ''km''² a přes 3,500.000 ob.), neobydlené ostrovy St. Paul (7 ''km''²). Nový Amsterdam (66 ''km''²) a Kerguelenovy ostrovy (3114 ''km''²), celkem tudíž 599.406 ''km''² se 3,748.000 ob. Z krásných druhdy franc. osad v Americe zůstaly '''F'''-ii jen nepatrné trosky, tak v Sev. Americe ostrůvky St. Pierre a Ile aux-Chiens (33 ''km''², 5355 ob.), Miquelon-Langlade (202 ''km''², 574 ob.). Ostrůvky tyto mají podnes značný význam pro námořské rybářství francouzské. Z ostrovů západoindických patří '''F'''-ii Martinique (988 ''km''², 175.863 obyv.), Guadeloupe (1606 ''km''², 142.294 ob.) a t. zv. Dépendences, t. Désirade (27,2 ''km''², 1398 ob.), Les Saintes a Petite-Terre (17,6 ''km''², 1624 ob.), Marie-Galante (149,3 ''km''², 14.268 ob.), St. Barthélemy (21,1 ''km''², 2674 ob.), St. Martin 51,8 ''km''², 3641 ob.). V Jižní Americe má '''F.''' Guyanu (Cayenne) 29.650 ob. na 78.900 ''km''². Ovládá tudíž '''F.''' v celé Americe dnes jen 81.993 ''km''² s 377.341 obyv. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Poměry náboženské. == {{Prostrkaně|Náboženství katolické}} zapustilo kořeny ve '''F'''-ii již v I. stol. Dle legendy již {{Prostrkaně|Lazar}} a jeho dvě sestry, Marie a Marta, jsouce z vlasti své vyhoštěni, byli bouří zahnáni do Gallie, kde rozšiřovali nauku křesťanskou, a Lazar byl prvým biskupem v Marseillu. — Smyrenský biskup Polykarp, žák sv. Jana ap., poslal svého učně {{Prostrkaně|Pothina}} s jinými věrověstci do Gallie, kteří založili křesť. obce v Lyoně a ve Vienně. Biskup lyonský Pothinus podstoupil za Marka Aurelia r. 177 s četnými křesťany smrť mučennickou. Jeho žák a nástupce {{Prostrkaně|Irenaeus}} spravoval horlivě a prozřetelně, šíře evangelium po Gallii, diécési lyonskou (177—202), až za Septimia Severa v nastalém pronásledování křesťanů u vysokém věku byl sťat. Mučenníků za obou pronásledování, za Marka Aurelia i Septimia Severa, čítá se v Gallii do tisíců. V III. století vyslal papež Fabián 7 biskupů, by tam nauku Kristovu hlásali. Stalo se to se zdarem; neb ku konci III. stol. bylo v Gallii již 19 biskupství, z nichž ve IV. stol. 6 povýšeno na arcibiskupství. Primasem Gallie ustanoven arcibiskup arleský. Když ve IV. stol. bludy donatistů a arianů v Gallii se šířily, slavena proti oněm r. 314 synoda v Arlech, proti ariánům na naléhání biskupa poitierského sv. Hilaria r. 356 v Béziersu. V této době zvláště vynikají sv. {{Prostrkaně|Hilarius}}, jenž na četných synodách zaváděl tuhou kázeň církevní, a sv. {{Prostrkaně|Martin}} tourský, jenž založením prvého kláštera (v Licugé) dbal toho, by Gallie celá křesťanství získána byla. Když pohanští Frankové v V. stol. severní části země se zmocnili, nepronásledovali křesťanů, nýbrž obcovali s nimi a s výtečnými jejich biskupy pokojně. Král Chlodvig I. (481 až 511), učiniv konec panství řím. v Gallii, pojal křesťanskou princeznu burgundskou Chlotildu za manželku a po bitvě u Tolbiaka roku 496, ve které slíbil, že se dá pokřtíti, zvítězí-li nad Alamany, povolal z Remeše arcibiskupa Remigia, aby jej křesť. víře vyučil, a přijal křest v Remeši o vánocích r. 496 a s ním pokřtěno bylo 3000 mužů z jeho vojska, větším dílem důstojníků, mimo ženy a děti. — Všichni Frankové však se neobrátili, neb ještě po stu létech byli mezi nimi pohané. — Chlodvig byl svého času jediný král katolický a jeho vstup do církve tvoří obrat v církevních dějinách Západu. Zaraziv vítězstvím nad Visigothy r. 507 u Vougle arianismu v Gallii smrtelnou ránu, zemřel r. 511 v Paříži. Ačkoli jeho nástupcové říši Franckou dělili, mezi sebou válčili a se potírali, oddáni jsouce namnoze životu rozmařilému, přece vydávali, jako na př. Childebert I., zákony na potlačení pohanstva, zřizovali nová biskupství a nové kláštery. Biskupové na četných synodách jednali o zdokonalení církevního života a přísné kázni. Kláštery zkvétalý a v nich vědy a uměn}’. Pohříchu domohli se králové velikého vlivu na obsazování biskupství a povolávali k této hodnosti zhusta muže nehodné a neschopné. — {{Prostrkaně|Pipin z Heristalu}}, poraziv r. 732 vetřelé do '''F.''' Araby, zachránil v této zemi křesťanství před islámem. Jeho syn {{Prostrkaně|Pipin}} dal se zvoliti r. 751 za krále Franků a zavolav apoštola Němcův sv. Bonifacia do země, hleděl napraviti, co neschopní biskupové pokazili. Nová dynastie Karlovců (751 až 987) získala si větší zásluhy o náboženství katolické nežli Meroveovci. {{Prostrkaně|Karel Veliký}} pečoval přede vším o vyšší vzdělání kněžstva tím, že zřídil vyšší školy a povolal slovutné učence, jako Alkuina, Pavla jahna, Petra z Pisy a básníka Theodulfa k svému dvoru. Jeho působením měla se zříditi v každém klášteře a v každé farnosti škola, ve které mládež zdarma vyučovati se měla. I o liturgii a liturgický zpěv se staral, zaváděje všude liturgii římskou a zpěv Gregoriánský. Aby kazatelé měli vzor k hlásání slova Božího, pohnul Pavla Warnefrieda, by napsal homiliář. Zakládal pěvecké školy, zavedl varhany do chrámů a podporoval zpěv lidu při bohoslužbě. Zákonodárství manželské řídilo se přesně dle kázně římské. Tehdejší sekta obrazoborců nenalezla půdy v říši Francké. V tomtéž katolicismu příznivém duchu vládl i syn Karlův {{Prostrkaně|Ludvík Pobožný}} (814—840), hledě na rozličných sněmech církevních duchovní život zdokonaliti; avšak spory rodinné ze něho povstalé bránily vývoji církevních poměrů a řádné křesťanské výchově lidu. Pohanští Normané, podnikajíce časté vpády do země, byli od nástupců Ludvíkových pro církev získáni. Bludaři, jako adoptiané, Amalarius Metský, mnichové Gottschalk a Paschasius Radbertus ohrožovali ryzost a jednotu víry. Za to povzneseny byly kláštery, zvláště benediktinskou kongregací clugnskou, na vysoký stupeň. Nová dynastie {{Prostrkaně|Kapetovců}} (od г. 987) docílila toho, že pro své úzké spojení s církví byla všeobecně uznána. Za vlády {{Prostrkaně|Hugona Kapeta}} povstal veliký spor v příčině obsazení arcibiskupského prestolu v Remeši, na který po dlouhém boji povýšen byl slovutný {{Prostrkaně|Gerbert}}, jenž r. 999 pode jménem Sylvester II., jako první Francouz, za papeže zvolen byl. Sylvester hájil práv papežských proti přehmatům biskupů a šlechticů francouzských. Na synodách ve '''F'''-ii konaných bylo právo pěstní zrušeno a mír boží — treuga Dei — zaveden. Učenci Lanfranck, sv. Anselm, Clugnský opat Odilo, byli ozdobou své doby. Hugona Kapeta syn a nástupce {{Prostrkaně|Robert}} (996—1031) žil jako klášterník; téhož syn a následník {{Prostrkaně|Jindřich I.}} (1031—1060) učinil přítrž loupeži statků církevních od jednotlivých šlechticů páchané. Za jeho panování přibyl papež Lev IX. do '''F.''' a slavil 1. října 1049 synodu v Remeši, ve které svatokupectví, utiskování chudých a dvojženství byly zakázány. — Za chabého krále {{Prostrkaně|Filipa}} svolán církevní sněm do Clermonta, na kterém papež Urban II. r. 1095 ku křižáckým tažením do sv. země vyzýval. — Nejslovutnějším mužem té doby byl sv. {{Prostrkaně|Bernard}}, jehož slovo hýbalo celou '''F'''-ií. Na vysokých školách franc. zkvétala {{Prostrkaně|scholastika}} a {{Prostrkaně|mystika}}. Učenci a sv. biskupy tehdáž '''F.''' oplývala. Povstaly nové řády: cisterciácký, kartusiánský, praemonstratský, templářský, sv. Antonína, Lazara, grammontský, fontevraultský, trinitárský a j. Francouzové měli četné členy v kardinálském sboru a na prestol Petrův v Římě zasedli z nich Urban II., Kalixt II., Urban IV., Klement IV., Innocenc V. a Martin IV. Krále Ludvíka IX. (1226—1270) připočetla církev mezi své světce. Války albigenské zakončeny jsou potlačením těchto bludařů. Papežové hledali ve svých útrapách před Římany, německými králi a protipapeži útočiště ve '''F'''-ii. Právem lze tvrditi, že franc. národ ve XII. a XIII. stol. byl prvním mezi národy křesťanskými. Ku konci XIII. stol. hleděli biskupové franc. práva svá exempcemi rozšířiti. Kdežto dřívější králové byli podporovateli papežů, stal se {{Prostrkaně|Filip IV.}} (1285 až 1314) jejich sužovatelem. Nejen že papeži Bonifácovi VIII. v nastalém sporu o vzájemném poměru mezi duchovní a světskou mocí ztrpčil život, nýbrž přiměl i jeho nástupce Benedikta XI., aby některé dekrety svého předchůdce proti králi a franc. biskupům vydané odvolal a důležité privileje franc. králům udělil. Po Benediktovi XI. vyvolen za papeže Kliment V., jenž byl úplně odvislý od Filipa IV. Řád templářů byl zrušen, jeho statky lakotnému králi přiřčeny a práva katolíků nohama šlapána. Papežové byli nuceni místo v Římě sídliti v Avignoně, jsouce takto pod vrchním poručenstvím králů francouzských. Též za panování domu {{Prostrkaně|Valoiského}} nebyly politické poměry církevnímu životu ve '''F'''-ii příznivy. Papež Klement VI. (1342–52) utvrdil francouzské otroctví církve jmenováním četných kardinálů franc. a zakoupením hrabství Avignonského, jako by tam papežové stále sídliti měli. Řehoř XI., opustiv r. 1376 Avignon, přesídlil se do Říma; za to však povstal po jeho smrti r. 1378 rozkol, jejž '''F.''', přidavši se místo k pravomocnému papeži Urbanu VI. ku vzdoropapeži Klimentu VII., rozněcovala. Dlouho a marně namáhali se věrní katolíci, aby neblahému rozkolu učiněna byla přítrž, což se podařilo teprve na všeobecném sněmu církevním v Kostnici (1414—1418), kde '''F.''' k jednotě církevní zpět uvedena byla. Obojetným jednáním Karla VII. a franc. kardinálů, kteří Basilejským přáli proti papeži Eugenu III. a IV., vznikl znova rozkol, který však r. 1449 byl šťastně zažehnán. Některé dekrety sněmu basilejského jsou základem t. zv. {{Prostrkaně|pragmatické sankce}}, domnělých výhradních práv králů nad franc. církví, a {{Prostrkaně|gallikanismu}}. Slavní katoličtí učenci doby té jsou: {{Prostrkaně|Gerson}}, {{Prostrkaně|Mikuláš z Clemanges}}, {{Prostrkaně|Petr d’Ailly}}, {{Prostrkaně|Vilém Durandus}} a {{Prostrkaně|Marsilius z Inghena}}. — Následující králové Ludvík XI., Karel VIII. a Ludvík XII. hověli absolutistickým choutkám a snižovali práva církve. Za Františka I. (1515—1547) byl roku 1516 v Římě uzavřen konkordát, jímž králové franc. v oboru církevním velikých práv nabyli. Pod nezletilými králi Františkem II. a Karlem IX. kalvinismus, v zemi zmohutněv, katolické náboženství ohrožoval. Na poč. vladaření dynastie {{Prostrkaně|Bourbonské}} kardinál {{Prostrkaně|Richelieu}} hugenoty jako politickou stranu seslabil a dobytím jejich pevnosti La Rochelly 70letou náboženskou válku ukončil. K tomuto vítězství dopomohla náboženská obnova u katolíků franc. Nebo přijetím dekretů všeobecného sněmu církevního Tridentského bez výhrady uvnitř se konsolidovali; slovutní mužové, jako světci {{Prostrkaně|František Saleský}} а {{Prostrkaně|Vincenc Paulánský}}, statečné kněžstvo jim odchovali. Četní výteční biskupové zakládali z nařízení sněmu Tridentského své semináře a slynuli jako spisovatelé; na slovo vzatí učenci ve všech oborech církevní vědy, zvláště řečníci {{Prostrkaně|Bossuet}}, {{Prostrkaně|Fénelon}}, {{Prostrkaně|Fléchier}}, {{Prostrkaně|Massillon}} a {{Prostrkaně|Bourdaloue}}, sloužili církvi franc. k veliké ozdobě. Noví řádové působili na poli školním, jako otcové křesťanského učení, školní bratří a sestry; sulpiciáné, sudisté a oratoriáni vychovávali kněžstvo pro duchovní správu, mauriné pěstovali vědy bohoslovecké, lazaristé starali se o missie, milosrdné sestry o nemocné atd. Pod despotickými králi Ludvíkem XIV. а XV. zasazeny byly církvi katol. dvě hluboké rány, a to {{Prostrkaně|gallikanismem}} a {{Prostrkaně|jansenismem}} (v. t.), kterými působení církve bylo oslabeno. Encyklopédisté s Voltairem v čele hlásali čiré bezbožství, usilujíce křesťanství v zemi zcela vyhubiti. Zrušení řádu jesuitského (1764). nešťastné politické poměry, nemravnost král. dvora a velmožův franc., finanční tíseň připravovaly velikou {{Prostrkaně|revoluci}}. V této po návrhu odpadlého biskupa Talleyranda statky církevní r. 1789 prohlášeny za národní majetek a zabrány, katolické řády mužské i ženské s nepatrnými výjimkami zrušeny a pro klerus prohlášena tak zvaná {{Prostrkaně|civilní konstituce}}, na kterou přísahati hned na počátku 50.000 kněží se zdráhalo. Kněží a biskupové své povinnosti věrní jsou žalařováni, ze země vyhoštěni neb i odpraveni. Za hrůzovlády vše křesťanské odstraněno, kostely pobourány a konečně roku 1793 veškeren náboženský řád zrušen, ačkoli celé provincie pro katolické náboženství bojovaly hrdinsky. Po hrůzovládě byl kult katol. r. 1795 opět dovolen. {{Prostrkaně|Napoleon}} pokládal náboženství katolické za mocnou podporu státu a proto snažil se z politických a sobeckých příčin s papežem Piem VII. ujednati {{Prostrkaně|konkordát}}, by církevní řád opět byl zaveden. Tato smlouva obapolně uzavřena jest r. 1801 a jí rozhodnuto o knězích a biskupech, kteří přísahali na konstituci; počet arcibiskupství snížen na 9, diécésí na 48, některé svátky zrušeny. Napoleon přidal o své ujmě ke konkordátu t. zv. {{Prostrkaně|organické články}} a tím tuto smlouvu obapolnou oslabil. Docíliv svého účelu, chtěl býti v církvi pánem, zabrav církevní stát a zajav papeže Pia VII. Pod Ludvíkem XVIII. a Karlem X. vedlo se církvi lépe; nebo počet diécésí byl rozmnožen, kněžstva přibývalo a duchovní řádové započali opět svou činnost. R. 1822 byl založen v Lyoně spolek pro rozšíření víry, který až po dnes blahodárně působí. {{Prostrkaně|Chateaubriand}}, {{Prostrkaně|Lamartine}} de {{Prostrkaně|Maistre}}, {{Prostrkaně|Bonald}} a jiní spisovatelé obhajovali duchaplně víru proti nevěře. Revoluce r. 1830 opět valnou měrou škodila náboženství katolickému ve '''F'''-ii. Po té staral se Ludvík Filip a s ním výteční biskupové, by národní škola zvelebena byla. Učenci Gaume, Migne, Montalembert, Ségur, Guéranger, řečníci Sibour, Ravignan, Lacordaire a j. šířili křesťanské idee mezi vzdělanci franc. — Napoleon III. byl náboženství katolickému dosti přízniv, stavěl kostely, zřizoval nová biskupství (Laval, arcibiskupství alžírské s biskupstvími constantinským a oránským) a dbal toho, by způsobilí mužové povyšováni byli za biskupy. Duchovní řádové o školy, nemocnice a missie pečující zvláště za něho se rozmnožili. Pro missie působí '''F.''' více nežli všechny ostatní katolické země. Nynější republika není příznivá náboženství katolickému. — '''F.''' rozděluje se nyní v 84 diécésí, které tvoří 7 církevních provincií. ''[[Autor:František Krásl|Ksl.]]'' {{Prostrkaně|Církev evangelická}}. Reformace měla ve '''F'''-ii s počátku směr luteránský, záhy však nabyl převahy vliv reformovaný z blízké Genevy. Evangelíci, zvaní {{Prostrkaně|hugenoti}} (v. t.), byli pronásledováni králem Františkem I. (1515—47), podnikli za vedení bourbonské rodiny boj s následujícími králi (Jindřichem II., Františkem II., Karlem IX. a Jindřichem III.), vedenými stranou katolickou, zvláště rodinou Quisů, kteří byli politickými protivníky Bourbonů. Rostoucí církev ev. prohlásila na prvém národním reform. synodu v Paříži r. 1559, obeslaném 72 sbory, konfessí francouzskou (''confessio gallicana''). Náboženské války hugenotské, počtem 8 (1562-89), pojistily hugenotům přes hrozné krveprolití Bartolomějské noci (1572) svobody vždy rozsáhlejší, až Jindřich IV. (1589—1610) Bourbonský, jenž přestoupením k církvi katol. koupil si korunu královskou (1593), ediktem Nanteským (1598) svým dřívějším souvěrcům poskytl náboženskou svobodu a rovnoprávnost obmezenou zákazem svobodného vykonávání náboženství v Paříži a čtyřech větších městech. Po Jindřichově smrti byli hugenoti především Richelieuem zbaveni své politické moci a potom vší náboženské svobody Ludvíkem XIV., jenž dragonády zavedl a r. 1685 edikt Nanteský zrušil, čimž evangel. církev pozbyla práva k dalšímu trvání. Asi 3 mill. evangelíků ze země prchlo, ostatní v zemi zůstavší tvořili církev pouště (viz Camisard). Po prohlášeních o lidských právech a svobodách r. 1789 a 1795 teprv r. 1802 zabezpečil Napoleon I. opět evangelíkům náboženskou svobodu a občanskou rovnoprávnost, kterouž rozmnoženou a rozšířenou (1852 a 1871) až do dnešního dne drží. Ve '''F'''-ii jest více než 550.000 reformovaných ve 532 farnostech, a 200.000 luteránů; každá z těchto větví užívá ve vnitřních záležitostech samosprávy, upravené presbytero-synodním zřízením, za zevního dozoru státního. Orgánem sborovým jest staršovstvo, okresním pro 6000 duší konsistoř, krajským pro 5 konsistorních okresů provinciální synod (inspekce) a nejvyšším orgánem generální synod. Prvý generální synod reformovaný konal se r. 1872, na němž opanoval směr positivní proti liberálnímu; téhož roku sešel se synod luteránský, jenž zamítl snahy unionistické ve vlastním středu se objevivší a přiznal se k augšpurské konfessí. Církev reformovaná má dvě bohoslovecké fakulty, v Paříži a Montaubanu, luteránská jednu v Paříži. Vedle reformované církve, zvané státní, ustavila se r. 1849 svobodná reformovaná církev (''Union des églises évang.'' čili ''Eglise libre''), na státu nezávislá, přičiněním faráře F. Modona, která čítá více než 50 sborů. Církev evang. ve '''F'''-ii vyniká čilou a obětavou prací na poli vnitřní a vnější missie, má missijní společnosti a stanice, společnosti biblické, evangelisační a j. Srv. Herzog, Realencyklop. 2. vyd., Calmer, Kirchenlexicon (1890). ''[[Autor:Bohumil Mareš|BM.]]'' == Školství a ústavy dobročinné. == Ve středověku spočívalo školství '''F.''' v rukou církve a řádů, což přešlo i do nového věku a trvalo až do r. 1833; neboť usnesení národního shromáždění z doby velké revoluce nebylo nikdy provedeno. Částečně do světských rukou přešlo školství zákony z r. 1833. Důležitější škol. zákony vydány r. 1850, 1854 a 1867. Po válce r. 1870—71 provedena úplná reorganisace školství. Ministr Waddington vymohl 60 mill. fr. na stavbu škol v chudých obcích, neboť při počátku třetí republiky 28.000 škol nemělo vlastních budov. Ministr Bardoux vyžádal si k účelům školským od komor na 5 let 60 mill. fr. a jiných 60 mill. jako školskou půjčku obcím. Jeho nástupce Jules Ferry navrhl a prosadil pověstné tři zákony školské, první ze 27. ún. 1880 o reorganisaci vrchní rady školské, druhý z 18. bř. 1880, jenž vracel státu právo udíleti hodnosti akademické, což před tím bylo vyhrazeno toliko katolickým universitám, a konečně zákon z 16. června 1881, jímž zrušeny tak zvané ''lettres d’obédience'', na jejichž základě mohli až dosud členové řádů vyučovati beze zkoušky učitelské. Řádům státem neuznaným vyučování jakékoliv zakázáno. Řeholní vyučování ve '''F'''-ii bylo tím velice ochromeno. K opatření sil vyučovacích zřizovány v každém departementu učitelské semináře o třech ročnících, s bezplatným vyučováním a zaopatřením, při závazku učiti aspoň 10 let na státních ústavech. Nyní jest takových učit. seminářů ve '''F'''-ii 171. Pro vychování seminárních učitelů zřízen i vyšší mužský seminář v St. Cloudu a ženský ve Fontenay-aux-Roses. Všeobecná nucená návštěva školní zavedena ve '''F'''-ii teprve zákonem z 28. bř. 1882, jenž vedle toho zaručuje ve škole úplnou svobodu náboženskou. Vyučování náboženství děje se mimo školu. Nucená návštěva školní trvá od dokončeného 6. do dok. 13. roku, lze však již po dokonaném 11. roce složením zkoušky propouštěcí zbaviti se další návštěvy školní. Veřejné školy jsou buď chlapecké, dívčí neb smíšené. Na dívčích a obyčejně i na smíšených vyučují učitelky, na chlapecké učitelka jen tehdáž, je-li manželkou, sestrou nebo blízkou příbuznou ředitele školy. Správcem neb učitelem školy, jak veřejné tak soukromé, může býti toliko Francouz. Služné učitelstva škol obecných, upravené zákonem z 19. čce 1889, kolísá mezi 800 a 2000 franků (400—1000 zl.), k čemuž náleží ještě byt a místní přídavek. K obecným školám náleží {{Prostrkaně|opatrovny}} (''écoles maternelles'') pro dítky od 2—5 let. Od r. 1886 jsou nařízeny obligátně při všech školách. Přechod od opatroven k obecné škole tvoří {{Prostrkaně|přípravky}} pro dítky od 4—7 let. Záhy zřízeny byly ve školách francouzských {{Prostrkaně|školní spořitelny}}. Jejich působnost umenšila se ovšem značně zřízením státních spořitelen poštovních. Po způsobu švýcarském ujaly se ve '''F'''-ii {{Prostrkaně|feriální kolonie}} a s nimi spojené {{Prostrkaně|feriální vyučování}}. Pouze pařížských dětí posláno v létě r. 1888 na venek 22.268 hochů a 13.158 děvčat. Podle nařízení z 6. čce 1882 organisovány t. zv. {{Prostrkaně|školní bataillony}}. Ve školním roce 1889—90 bylo všech národních škol (''écoles primaires'') ve '''F'''-ii 81.857, tudíž 213 na 100.000 obyv. Z toho bylo 67.628 chlapeckých a smíšených, 14.229 dívčích, 67.359 veřejných, 14.498 soukromých. Na 18.629 školách vyučovali ještě členové řeholí. Žactva zapsaného bylo t. r. 5,601.567 (1400 na 10.000 obyv.), z toho 3,087.505 hochů, 2,514.062 děvčat, na veřejných školách 4,405.543, na soukromých 1,196.024, na světských 3,896.700, na řeholních 1,704.867. K poslednímu ročníku školy obecné připojují se {{Prostrkaně|školy pokračovací}} (''cours complémentaires'') s nejméně dvouletým kursem vyučovacím. Učivo řídí se dle místních poměrů a hledí k potřebám hospodářským, průmyslným a řemeslným. Se školou obecnou mají školy tyto společného správce. R. 1890 bylo jich 468 se 40.600 žáky. {{Prostrkaně|Měšťanské školy}} (''écoles primaires supérieures'') jsou podobny našim a mají kurs nejméně dvouletý. R. 1890 bylo jich 203 chlapeckých a 77 dívčích. Vedle těchto jsou ještě {{Prostrkaně|školy řemeslnické}} s 3letou návštěvou, jež přijímají žáky po dokonaném 12. roce. Opatrovny, přípravky školy národní, pokračovací, měšťanské a řemeslnické, tvoří dohromady ''l’enseignement primaire''. Školství toto nalézá se dnes ve skvělém stavu a výsledky jeho jsou znamenité. Kdežto r. 1827 pouze 42 % obyv. '''F.''' umělo čísti, r. 1870 umělo čísti již 80, r. 1886 však téměř 90 % obyv. Ovšem také oběti státem v tomto směru přinesené jsou veliké; tak pouze subvence k vystavění školních budov v l. 1870–86 obnášely přes 360 mill. franků. Našemu střednímu školství rovná se ve '''F'''-ii ''l’enseignement secondaire''. Střední školy franc. liší se v lycea (''lycées''). t. střední školy, vydržované státem, {{Prostrkaně|kolleje}} (''collèges''), t. střední školy vydržované obcemi, a t. zv. ''établissements libres'' (svobodné ústavy), světské i řeholní. Absolvováním středního ústavu dosahuje se baccalaureatu. R. 1891 bylo středních ústavů 1004 se 152.855 žáky, a sice 107 lyceí s 57.746 ž., 246 kollejí s 33.968 ž., 306 svob. etablissementů libres světských s 15.854 ž. a 345 svob. etabl. duchovních s 52.287 žáky. Vedle toho existuje ve '''F'''-ii 24 lyceí pro dívky s 3956 žákyněmi a 27 kollejí s 3088 žákyněmi. {{Prostrkaně|Vysoké školství}} '''F.''' (''l’enseignement supérieur'') jest z nejstarších v Evropě. Universita pařížská jest co do stáří druhou (první byla v Bologni) v Evropě a byla až do konce středověku vědeckým střediskem našeho zemědílu. V XVI. stol. poklesla její sláva, zvláště když jesuité jali se zakládati v Paříži a na venkově samostatné ústavy. Při vydání ediktu bloiského r. 1579 měla '''F.''' 21 universit. Později začala vláda rozšiřovati moc svou i na university. Tak již Jindřich IV. pozměnil universitu pařížskou a Colbert r. 1679 reformoval fakulty právnické, načež sledovala r. 1707 i reforma fakult medicinských. Skutečně reorganisatorsky zasáhl i zde Napoleon I.,, utvořiv v »Université de France« jednotný, systematický ústav vysoký s pevnou organisací. Dále stavěno zase až v posledním čtvrtstoletí po válce franc.-německé. Jak mnoho tu vykonáno, o tom nejlépe svědčí srovnání budgetů. R. 1868 připlácel stát na vysoké školy 221.154, r. 1889 však 9,492.595 fr., nehledíc ku 5,000.000 fr., jež dostaly university v poplatcích za hodnosti akademické. Města universitní věnovala v l. 1871—85 na své vysoké školy 46½ mill. fr., jediný Lyon 7,000.000, Bordeaux 4,000.000 fr. Vedle státních existují ještě t. z v. {{Prostrkaně|fakulty svobodné}} (''facultés libres''), vzniklé po r. 1875 hlavně přičiněním franc. episkopátu v Paříži, Angersu, Lille, Lyonu, Marseilli, Toulouse a Nantech a udržované prostředky soukromými. Vyučování na nich jest asi totéž jako na státních, avšak platné zkoušky státní skládají se dle zákona z 18. bř. 1880 na ústavech státních. Řádní professoři jsou jmenováni po návrhu fakulty presidentem republiky. Mají platu v Paříži 12.000—15.000 fr., na venku 6—11.000 fr. Našim mimořádným professorům universitním rovnají se zde učitelé zvaní ''agrégés'', s platem asi polovičním. Čím jest u nás sbor professorský jednotlivých fakult, tím jest ve '''F'''-ii ''conseil de la faculté''. Fakulty státní nalézají se z pravidla v sídlech akademií. Nyní jest ve '''F'''-ii 15 fakult literárních (''facultés des lettres''), 15 vědeckých (''f. des sciences''), 12 právnických (''f. de droit''), 4 lékařské (''f. de médecine''), 2 pro theologii protestantskou. Mimo to existují vysoké školy lékárnické a smíšené přípravné školy pro medicinu a farmacii. Vedle toho sluší v řadu vysokých škol počítati ještě některé ústavy odborné — mezi nimi ústavy první svého druhu na světě — z nichž však některé podřízeny jsou také jiným ministerstvům mimo min. vyučování. Jmenujeme Collège de France, Museum d’histoire naturelle, École des Chartes, É. des langues orientales, É. normale supérieure, É. des beaux-arts, Conservatoire de musique et de déclamation, É. des hautes études (pod minist. vyuč.), proslavené ústavy École polytechnique, jež sloužila za vzor všem ostatním v Evropě, v první řadě pražské, É. des ponts et chaussées, É. des mines, dále É. politique, Institut agronomique, É. d’agriculture v Grignonu, Montpéllieru a Grand-Jouanu, É. forestière v Nancy, É. supérieure de guerre, É. d’application d’artillerie et du génie ve Fontainebleau, É. de cavalerie v Saumuru, É. spéciale militaire v Saint-Cyru. É. navale v Brestu, É. d’application du génie maritime a jiné. Nejvyšší instancí v záležitostech školství jest ministerstvo veřejného vyučování (''ministère de l’instruction publique''). Pro každé z hlavních oddělení (''l’enseignement primaire'', ''secondaire'', ''supérieur'') utvořeno zde zvláštní ředitelství. Vedle toho zřízena jako nejvyšší poradní sbor státní ve věcech vzdělání dekretem z 27. ún. 1880 vrchní rada ''Conseil supérieur de l’instruction publique''. V radě této zasedá 9 presidentem jmenovaných vysokých hodnostářů universitních a 4 členové nestátního svobodného vyučování, členové Institutu, Collège de France, různých fakult a volení zástupcové všech vysokých, středních a národních škol, ředitelé a ředitelky ústavů učitelských. Všichni mají úřad na 4 roky a jsou zase volitelní. Sbor ten, jenž má 2 roční řádné schůze, jest nejvyšším správním a disciplinárním dvorem ve věcech školských. Užší výbor z tohoto sboru tvoří stálá sekce (''section permanente''). Vedle toho existuje poradní výbor veř. vyučování (''comité consultatif de l’enseignement public''), jejž sestavuje ministr vyučování z vyšších úředníků školské správy a ze zástupců jednotlivých odborů. Podává referáty o všech otázkách, jež se nepředkládají radě vyšší nebo její stálé sekci. — Za účelem dozoru školského jest '''F.''' rozdělena na 17 školských okresů (''académie''), počítaje v to ovšem i okres alžírský. Akademické radě (''conseil académique'') předsedá rektor, jemuž přísluší právo dozoru na obecné školy a semináře učitelské. Rada akademická jest správním dvorem prvé instance a vychází z voleb státního učitelstva na školách středních a vysokých a má také právo dozoru na tyto školy. Akademie tyto mají města Aix, Alger, Bordeaux, Caen, Chambéry, Clermont, Dijon, Grenoble, Lille, Lyon, Montpellier, Nancy, Paříž, Poitiers, Rennes, Toulouse. Paříž, Lille a Marseille mají své zvláštní akademické inspektory pro národní školy. Vedle toho jsou školní rady departementní, jichž předsedou jest vždy prefekt departementu. V každém depart. jest akademický inspektor, vykonávající dozor na školy střední a s prefektem i na školy národní. Ve všech větších městech nalézají se zvláštní školdozorci pod vrchním dozorem inspektora akademického; nade všemi školdozorci jsou generální inspektoři v Paříži. Zde také jest vzpomenouti, že ve '''F'''-ii děje se i mimo školu mnoho pro všeobecné vzdělání. Téměř každé větší město má veřejnou, někdy velmi značnou, knihovnu a většina z nich i musea. Společností vědeckých tu jest množství tak veliké, že snad jen Spojené Státy sev.-americké mohou v tom s '''F'''-ií závoditi. Tak jen zeměpisných společností má '''F.''' dnes neméně než 30. Výkvět vzdělanosti soustřeďuje se z dobré polovice v Paříži. {{Prostrkaně|Ústavy dobročinné}} zakotvily se záhy ve '''F'''-ii, časem pak zorganisovaly se snahy, odpomoci bídě lidské, tak, že ve mnohých odborech mohou sloužiti cizině za vzor. Koncem r. 1889 měla '''F.''' 1639 nemocnic se 180.473 lůžky. Přijato bylo do nich během t. r. 492.707 nemocných a 31. pros 1889 nalézalo se ve '''F'''-ii 54.419 osob v ošetřování. Příjem činil 119,733.368 fr., vydání 114,718.221 fr. Dětí nalezených, opuštěných a sirotků podporováno bylo celkem 75.215 nákladem 17,200.000 fr. Ústavů pro choromyslné bylo 110 (z toho 45 soukromých), v nichž r. 1889 bylo v ošetřování 26.006 mužů a 29.851 žen, úhrnem 55.587 osob. Bohatství jest ve městech celkem mnohem větší než na venkově. Totéž platí však také o chudobě a ve stejném poměru k tomu stojí organisace dobročinná. Z obcí majících méně než 500 obyv. sotva třetina má úřad dobročinný (''bureau de bienfaisance''), z obcí mezi 500—1000 ob. více než polovice. V průmyslovém departementu Nord připadá (již r. 1882) 95 úřadů na 100 obcí, v rolnickém depart. Allier pouze 13. Počátkem r. 1888 bylo 15.250 úřadů dobročinných pro 36.121 obcí, jež podporovaly 1,647.720 osob. Zákonem ze 24. čna 1851 organisovány zastavárny (''Monts de piété''), jichž jest tu 42. R 1889 udělily půjček 60 mill. fr. Záhy vyvinuly se spolky vzájemně se podporující (''Sociétés de sécours mutuel''). Již r. 1852 bylo jich 2438 s 270.000 členy, r. 1889 dostoupil však počet jich 8427 s 1,105.000 členy a reservním fondem více než 80 mill. fr. Pokladna pro zaopatřen! ve stáří (''Caisse Nationale de retraite pour la vieillesse'') měla r. 1891 příjem 117,2 mill. fr. Odkazy a dary departementům, obcím a veřejným ústavům r. 1888 činily 31,478.791 fr, z čehož připadlo nemocnicím 16,645.260 fr., obcím a departementům 6,924.811 fr., církvi 6,645.896 fr., školám, akademiím a vědeckým společnostem 718.826 fr., chudobincům 543.698 fr. Úhrnný příjem francouzské veřejné dobročinnosti vzrostl ze 117 mill. r. 1871 na 159 mill. fr. r. 1889. Vedle toho má ve '''F'''-ii velikou důležitost dobročinnost soukromá. Jest tu mnoho podpůrných společností jednotlivých konfessí a neméně značný počet společností světských, v jichž čele sluší jmenovati zvláště pařížskou Filanthropickou společnost, nejstarší toho druhu ve '''F'''-ii. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Právní dějiny. == Právní dějiny '''F.''' jsou ve velkých svých rysech podobny dějinám jiných západoevropských států. V prvé době spojeny jsou, aspoň pokud běží o území nynější sev. '''F.''', s právní historií Německa. Tato prvá perioda trvala až do rozpadnutí se Franckého království. Od této doby vyvíjí se právo německé i francouzské každé samostatně, avšak spočívajíc na stejných sociálních podmínkách, vykazuje obé právo i v dalším vývoji velmi mnoho podobností. Dříve než v Německu vyvinula se lenní soustava v říši západofrancké. Moc královská jest na počátku franc. právních dějin velmi slabá, korunní vasallové vládnou v území svém téměř neodvisle. Feudalismus vzal však ve '''F'''-ii také dříve za své než v Německu. Celkem trvala soustava lenní ve '''F'''-ii až do XVI. stol, kdy vystřídána byla vládou absolutní. Zbytky feudalismu přežily však i skoro celé XVIII. stol. a byly odstraněny teprve revolucí. Dle své intensivnosti dělena bývá feudální vláda ve '''F'''-ii na dvě období. První období trvalo až do stol. XII. Lenní soustava byla v plném svém květu '''F.''' dělila se na množství malých feudálních států, pojených dohromady jen svazkem manským. Pánové těchto státečků vykonávali ve svém území táž práva jako král. Správa královská obmezovala se jen na území, které náleželo králi přímo jako vlastnictví. Od stol. XIII.—XVI. nastoupilo druhé období lenního regimu. — Prvotné manské právo podlehlo následkem různých vlivů velikým změnám. Války křižácké učinily léna přístupnými i nešlechticům, což se původně příčilo přísným zásadám systému lenního. Města ve stol. XI. a XII. zbohatla a osvobodila se ode jha feudálního tím, že si vymohla občanské i politické svobody. Vedle dosavadních dvou tříd obyvatelstva, pánů (k nimž počítati sluší i duchovenstvo) a poddaných povstala ještě třetí třída lidí požívajících práv listinami zaručených, kteří byli ovládáni novým právem, právem obyčejovým (''droit coutumier''). Od XII. stol. počala též růsti moc královská a obmezovala soustavu feudální. Kdežto do XI. stol. měla královská nařízení platnost hlavně jen v území korunním (královském), vydávány byly, počínajíc XII. stol., královské ordonnance i pro všechna ostatní území '''F.''' V právu soukromém bujel sice partikularismus ještě skoro po celé století XVI., avšak v oboru státního práva má velký význam zákonodárství královské již od XIII stol. XIV. a zvláště XV. stol. tvoří přechod od vlády feudální k absolutní. Králové franc. odňali znenáhla lenním pánům všechna politická práva spojená s lennictvím, jako právo vésti válku (již ve XIV. a pak opětně ve století XV.), raziti minci (1361), vybírati daně (v XVI. stol.) atd., tak že vlastnictví léna obmezovalo se jen na práva soukromá. Osobivše si dotčená politická práva sami, vládli králové franc. od XVI. stol. až skoro do sklonku XVIIT. stol. neobmezeně, podporováni jsouce v absolutistických a centralisačních svých snahách četným úřednictvem. Charakteristickou známkou periody absolutní jest, že králové, zvítězivše úplně nad feudalismem, snažili se podrobiti všechny části říše, tou dobou již konsolidované, týmž zákonům a téže správě. Místní rozdíly v právu měly sice pominouti, avšak přes to nepovzneslo se zákonodárství regimu absolutního na vyšší stanovisko lidské, dle něhož by bylo musilo odstraniti dávno již přežilou nerovnost osob i statků před zákonem. Zákony měly namnoze povahu výsad, výhodných jen pro šlechtu, duchovenstvo a částečně i pro měšťanstvo. Mezi těmito plnoprávnými státními občany a ostatním bezprávným obyvatelstvem rozevřela se propast nepřeklenutelná. Blížila se veliká doba revoluce, jež hrozila pohřbiti veškeru minulost i se zděděnými výsadami a přednostmi. Vláda učinila několik pokusů, aby zlepšila stav poddaného lidu a stav utiskovaných dosud protestantů, avšak bylo již pozdě. Trpělivost bezprávných tříd byla již vyčerpána. Revoluce nedala se odvrátiti. Revolucí (1789) nastává nové období francouzských právních dějin. Podstatným jeho znakem jest, že dosavadní společnost, založená na nerovnosti osobní i věcné, nahrazena byla společností novou, v níž pro každého platilo a platí právo stejné. Rovnost a ostatní revoluční zásady prováděny byly ve všech možných oborech právního a sociálního života. V některém směru bylo sice přestřeleno, avšak celkem učiněn byl ohromný krok ve vývoji člověčenstva. {{Prostrkaně|Prameny práva francouzského}}. V době předkapetovské platila ve '''F'''-ii jednak práva barbarská (germanská), jednak právo římské. Z práv germanských byl to zvláště zákon {{Prostrkaně|Salický}}, zákon {{Prostrkaně|Ripuarský}}, zákon {{Prostrkaně|Burgundský}} krále {{Prostrkaně|Gundebalda}} a zákon Visigotský. Pro poddané římského původu v říši Visigotské bylo v užívání ''Breviarium Alaricianum'' a pro římské poddané v Burgundsku kompilace, známá pode jménem ''Responsa Papiani'' čili ''Lex romana Burgundionum''. Mezi těmito různými právy vykonávaly jakousi sjednocovací činnost ''capitularia'' franckých králů. K jednotě přispívalo značně též {{Prostrkaně|právo církevní}}. Právní dualismus franc., mající původ v různém složení franc. národa ze živlu římského a germanského, udržuje se i po pádu říše Francké a přechází do doby Kapetovců. Právo severního jazykového území (''langue d’oil'') jest právo původu ryze germanského; teprve později bylo modifikováno institucemi práva římského a církevního. Naproti tomu udrželo se v jižním jazykovém území (''langue d’oc'') právo římské, a sice původně jako osobní právo římského obyvatelstva a později jako právo territoriální, které se vyvinovalo pod vlivem Justiniánovy kodifikace a její literatury, jakož i na základě italské právní doktriny. Avšak ani právo římské nezachovalo se neporušené a přijalo mnohé názory práva germanského. Tímto způsobem sbližovalo se právo psané (římské) s právem obyčejovým (germanským), tak že při vší různosti a partikularismu dospívá se znenáhla k jakési jednotě, aspoň v zásadních ideách. Jednota ona jest částečně výsledkem tvořícího se jednolitého franc. národa, částečně i výsledkem rostoucí moci královské a konečně i výsledkem studia práva římského a církevního. Nová tato doba datuje se od XIII. stol. Sjednocující činností působí zejména královské soudnictví, úřednictvo a královská moc nařizovací. Do XI. stol. nemáme mnoho právních pramenů. Badání přestati musí hlavně jen na výsadách a různých listinách. Jen v jižní '''F'''-ii vyvinulo se několik místních práv. Od XII. a zejména pak XIII stol. sepisuje se i obyčejové právo severní '''F.''', tak jak bylo u soudů v užívání. Celkem lze právní prameny franc. z doby feudalismu rozděliti dle těchto skupin: ''A'') soukromé sbírky práv městských a zemských, jež měly moc zákona. ''B'') právní knihy a díla právnické literatury. ''C'') sbírky rozsudků a nálezů. ''D'') statuty a nařízení (''établissements'' a ''ordonnances''). ''A'') Ze soukromých sbírek práv městských a zemských ze stol. XIII.—XV. uvésti sluší četné knihy, vypočtené ve čl. {{Prostrkaně|Coutume}}. ''B'') {{Prostrkaně|Právní knihy}} mají namnoze ještě větší důležitost pro seznání starého franc. práva než dotčené shora sbírky právních zvyklostí. Podávajíť zhusta nezbytný výklad obyčejového práva a obsahují cenné úvahy, k nimž těžko by dospěl moderní právník, neznající právních poměrů tehdejší doby. Do skupiny právních knih náleží především sbírka ''Établissements de Saint Louis'', jež připisována byla od některých autorů sv. Ludvíkovi a pokládána za jeho zákonník. Dle badání Violletova (»Les sources des Établissements de St. Louis«, 1877) jest to však pouhá soukromá kompilace různých právních pramenů z let 1272—73. Dílo má 2 knihy. V první knize jsou mimo jiné obsaženy zvyklosti touraine-anjouské, ve druhé knize z velké části obyčejové právo orléanské. Za jednotlivými kapitolami jsou četné citáty z Pandekt, Institucí a z Dekretálií. Ačkoli dílo jest povahy soukromé, mělo veliký vliv. Čerpáno z něho pro doktrinu i pro sbírky právních obyčejů. Vydání obstaral Laurière v I. sv. Ordon. des rois de France. Znamenitou studii o pramenech této sbírky vydal dotčený již Viollet. K nejlepším plodům středověké právnické literatury ve '''F'''-ii počítati sluší ''Les coutumes du Beauvaisis'', sepsané od {{Prostrkaně|Fil. Beaumanoira}}, který byl na různých místech baillim a sénéchalem a pak členem parlamentu. Zemřel r. 1296. Mistrovské jeho dílo o obyčejovém právu země Beauvaisis z r. 1283 nabylo v sev. '''F'''-ii neobyčejné autority. Jako bailli vykonával B. funkce soudní i správní, i podává kniha jeho obraz veškerého práva soukromého i veřejného. B. jest z prvých legistův, kteří znamenitě prospěli monarchii v boji proti feudalismu. Nicméně nepřiznává králi moci absolutní, nýbrž jen obmezenou. Co se týče poměru moci světské k církevní, hájí její neodvislost vůči církvi. Dílo Beaumanoirovo vydal Beugnot r. 1842. Záhy pořizovány byly ve '''F'''-ii také překlady jednotlivých částí Corpus juris civilis, a výklad práva domácího podáván ve spojení s výtahy z cizího práva. Uvésti sluší zvláště dvě knihy tohoto způsobu: ''Conseil à un ami'', práce {{Prostrkaně|Pierra de Fontaines}} z doby kolem r. 1253, a ''Li livres de jostice et de plet'' asi z r. 1270. Prvá kniha, jež jedná o zvyklostech Vermandoisu, jest namnoze jen volným překladem římských pramenů, jež autor přispůsobuje franc. právním obyčejům. Jest to sice jedna z nejstarších knih o franc. právu, přes to však nemá pro studium tohoto práva oné důležitosti jako »Établ. de St. Louis« nebo kniha Beaumanoirova, poněvadž míchá právo obyčejové s římským. Nejnov. vyd. od Marniera r. 1846. - Kniha ''Li livres de jostice et de plet'' obsahuje směsici práva římského, církevního a obyčejového. Ve značné míře jest skoro slovným překladem Pandekt. Má se za to, že napsána byla nějakým universitním posluchačem dle přednášek professera (snad na univ. orléanské). Vyd. od Rapettiho s glossářem slov vyšlých z užívání od Chabailla r. 1850 v Coll. de doc. inédite. K nejstarším právním knihám patří též tak zv. Jerusalemské a Antiochijské ''Assises'', jež podávají obraz starého franc. práva tak, jak se vyvinulo v Malé Asii. Poznání jejich jest tím důležitější, poněvadž právo v nich obsažené nepodlehlo vlivu práva římského, jakože pozorujeme na právu vlastní '''F.''', kde studováno právo římské a církevní na universitách v Montpellieru, v Paříži, v Orléaně, v Angersu a Toulouse. Právo franc. přinesli na východ křižáci. Již Gottfried Bouillonský dal na poč. XII. stol. redigovati dva zákonníky, z nichž jeden určen byl pro šlechtu, druhý pro měšťanstvo. Oba zákony byly zavřeny do skříně a chovány v chrámě sv. hrobu. Gottfried zřídil také dvě soudní stolice: dvůr vysoký čili rytířský (''haute cour'' č. ''cour des chevaliers'') pro šlechtu a nižší čili měšťanský (''baisse cour'' čili ''cour des bourgeois'') pro měšťanstvo. Když r. 1187 Jerusalem padl do rukou Saladina, ztratily se oba zákonníky. Úřady a soudy přeneseny byly z Jerusalema do Akky. Na základě dřívějších zákonů, nyní ztracených, vytvářela se tu soudní praxe. Tato praxe přešla pak ze Syrie do království Cyperského, odtud do Cařihradu a z Cařihradu do Řecka. Od XIII. stol. povstávají spisy o východním právě franc. Filip de {{Prostrkaně|Navarre}}, franc. rytíř, který působil v Akce a na Cypru, sepsal právo vysokého dvora, a sice pro účel theoretický. Jean d’Ibelin doplnil dílo to a přizpůsobil je praktické potřebě. Kniha publikována byla r. 1369 v Cypru jako zákon a chována byla v kathedrále v Nikosii. Avšak i toto dílo se ztratilo. Ve XIV. stol (1324–1361) napsal v Cypru praktický právník ''Abrégé du livre des Assises de la Cour des bourgeois.'' Po dobytí Cařihradu r. 1204 platilo právo jerusalemské též v latinském císařství Cařihradském, v jehož čelo postaven Baudoin, hrabě Flanderský, a v knížectví Achajském nebo Morejském. Obsaženo bylo v knize zv. ''Assises de Romanie'' čili ''Liber consuetudinum imperii Romaniae''. Sbírku všech Assises vydal Beugnot v Recueil des historiens des croisades (1841—43, 2 sv.). Starší, avšak nejlepší vydání Assises nižšího dvora jest od Kauslera (Les livres des Assises, 1839). — Francouzské právo, jež platilo ve knížectví Antiochijském, obsaženo je v ''Assises d’Antioche''. Původní text se nezachoval, nýbrž jen armenský překlad, který vydán byl s textem novofrancouzským od společnosti mechitaristů v Benátkách r. 1876. Větší množství {{Prostrkaně|právních knih}} pochází ze stol. XIV. a XV. Jsou to hlavně: 1. ''Stilus curiae parlamenti'' (srv. {{Prostrkaně|Coutume}}). Knize přikládána autorita i v kruzích vládních. Otištěna jest u Molinaea ve 2. sv. jeho Opera omnia (Paříž, 1681). — 2. ''Le Grant Coustumier de France'', kompilace ordonnancí, rozsudků, formulí, různých pojednání i samostatných vývodů z l. 1387—89. Dělí se na 4 knihy, z nichž 2 jednají o právu soukromém a 2 o právu trestním. Byla neustále doplňována a opravována a do r. 1539 často též tištěna. Až do officielní redakce právních zvyklostí požívala znamenité pověsti. Dle Delislea byl jejím autorem bailli {{Prostrkaně|Jacques d’Ableiges}}, posléze advokát u pařížského Châteletu roku 1391. Vyd. od Charrondasa r. 1598, nově od Laboulaye a Daresta r. 1868. — 3. ''Somme rurale'' (srv. {{Prostrkaně|Соutume}}), obšírná kniha sepsaná ke konci XIV. stol. od král. soudce {{Prostrkaně|Jeana Bouteillera}} (Boutilliera), podává obyčejové právo flanderské a hennegavské, přihlíží však k právním zvyklostem i jiných zemí. Autor byl velkým přítelem práva římského a nazývá obyčeje, jež s právem tímto se neshodují, ''droit haineux''. Také toto dílo těšilo se veliké vážnosti a bylo záhy přeloženo do vlámštiny. Vedle knihy Beaumanoirovy jest to snad nejcennější památka pro studium středověkého práva franc. — 4. ''Practica aurea'', pojednání o soudním řízení, opatřené praktickými formulemi a sepsané v l. 1311—1319 od {{Prostrkaně|P. Jacobiho}}, prof. v Montpellieru. Autor snaží se uvésti ve shodu římské právo s praxí franc. soudů. — 5. ''Songe du verger'' č. ''Somnium viridarii'', kompilace polemických spisů o hranicích moci duchovní a světské, která měla za účel hájiti neodvislost světského panství. Dílo napsáno lat. jazykem za Karla V. r. 1376, a sice anonymně. Brzy přeloženo i do frančiny. Za autora uvádí se 12 osob. Kniha napsána jest na základě vidění ve snu. Spisovateli se zdálo, že seděl v krásné zahradě plné růží a květin, maje po pravém i levém boku dvě královny, moc církevní a moc světskou, z nichž první zvolila si za advokáta duchovního, druhá rytíře. V debatě odvolávají se oba advokáti na bibli, římské zákony atd. Autor užil pro dílo své hlavně polemických spisů, které byly napsány v boji Ludvíka Bavorského proti papežství, jmenovitě spisu Viléma d’Occam »Octo quaestionum decisiones« a jeho Dialogu. Dle usnesení pařížského parlamentu tištěna byla tato kompilace r. 1516 jako ''Aureus de utraque potestate libellus''. Nejrozšířenější vydání je Goldastovo v Monarchia s. Romani imperii II., 1612. — 6. ''Practica forensis'' (z 1. polovice století XV.) od {{Prostrkaně|Masuera}}, kniha obyčejového práva auvergnského ve formě učebnice. Jest důležitým pramenem pro historii práva ve střední '''F'''-ii. Obsahuje četné citáty z práva římského a církevního. Kniha byla od Fontanona přeložena do frančiny a r. 1610 vydána. Lat. text byl v XVI. a na poč. XVII. st. několikráte tištěn. — 7. ''Les coustumes d'Anjou et du Maine'', obšírná práce (z r. 1437) o obyčejovém právu anjouském a mainském, sepsaná od {{Prostrkaně|Claudia Ligera}}, soudního úředníka, sénéchala anjouského. Přihlíží k právu římskému. Vyd. od Beautemps-Beaupréa ve 2. sv. »Cout. et inst, de l’Anjou et du Maine«, 1878. ''C'') {{Prostrkaně|Sbírky rozsudků a nálezů}}. 1. S českými zemskými deskami srovnati se dají knihy pařížského parlamentu, známé pode jménem {{Prostrkaně|Olim}} (srv. {{Prostrkaně|Coutume}}). Název vzat odtud, že nejstarší knihy označovány byly od XVII. stol. jako Olim. Druhá kniha počíná totiž slovy: Olim homines de Baiona ... exierunt animo nephando. Pojmenování této druhé knihy Olim přijato pak od XVII stol. pro celou řadu knih od r. 1255 do r. 1318. Olim obsahují text nebo častěji jen tresť učiněných nálezů, jež se dělí ve dva druhy: {{Prostrkaně|inquestae}} (''enquêtes'') a {{Prostrkaně|arresta}} {''arrêts''). První jsou rozsudky vynášené na základě protokolu o svědeckých výpovědech, arresta všecky ostatní nálezy. Olim vydal ve 4 sv. Beugnot r. 1839 v Coll. de doc. inéd. Pro studium Olim jest velmi důležitou pomůckou dílo Boutaricovo »Actes du parlement de Paris« (1863). — Podobně jako parlament pařížský zapisoval své nálezy i parlament normandský. Text však se nám neuchoval. Obsah známe jen z kompilací, které z nálezů těchto čerpaly.— 2. ''Coutumes notoires et jugées au Châtelet de Paris'', zv. též ''Sentences du parloir aux bourgeois'', sbírka nálezů pařížs. Châteletu z doby od r. 1300–87. Tištěna u Brodeaua v dodatku k jeho »Cout. de Paris« (1658, 1669). — 3. ''Décisions de Jean Desmares'', sbírka 422 soudních nálezů, skládá se ze 2 částí, z nichž prvá sepsána teprve po r. 1380, druhá o něco později. Mnohé nálezy se opakují nebo si odporují. Sbírka připisuje se radovi a generálnímu advokátu pařížského parlamentu {{Prostrkaně|J. Desmaresovi}}, r. 1382 k smrti odsouzenému. Vyd. od Brodeaua l. c. Z ostatních sbírek soudních nálezů uvádíme zejména sbírku {{Prostrkaně|Remešskou}} (vyd. Varin l. c.) a {{Prostrkaně|Pikardskou}} (vyd. Marnier v »Anc. cout. inédit de la Picardie«, 1840). ''D'') ''Établissements'' a ''Ordonnances''. Prvým slovem označovány statuty všeobecné závaznosti v době starší, druhým v době pozdější. Větší intensivnosti nabývá nařizovací moc královská od {{Prostrkaně|Filipa Augusta}}, od něhož znám jest t. zv. testament z r. 1190, upravující činnost král. soudních úředníků, a dále pak od {{Prostrkaně|Ludvíka}} IX., který vydal r. 1254 ''ordonnance pour la réformation des moeurs'' a asi kolem r. 1260 ordonnanci o reformě průvodního řízení. Ordonnanci přibývá za nástupců Ludvíka IX., a upravuje se jimi hlavně právo ústavní a správní, soudní zřízení a právo processní. Nové stadium ve vývoji francouzského práva nastává na sklonku druhého období regimu feudálního. Kolísavé a rozmanité právo obyčejové rediguje se ve větší sbírky, královskými ordonnancemi, praxí parlamentů a doktrinou zavádí se aspoň částečná jednota. Až skoro do konce XV. stol. platila ve '''F'''-ii různá místní obyčejová práva, jejichž sbírky, pořizované od osob soukromých, novějším poměrům nijak již nevyhovovaly. Chopili se tedy králové sami myšlénky, vydati officielní sbírky právních obyčejů. (Srv. {{Prostrkaně|Coutume}}.) V Montil-les Toursu vydal Karel VII. r. 1453 edikt, kterým nařizoval, aby lidé všech stavů znalí práva obyčejového zapisovali a jemu k prozkoumání od parlamentu posílali ''usages et coutumes''. V práci pokračují nástupci Karlovi až do 2. polovice XVI. stol. Nejen že se publikují mnohé zvyklosti dosud neredigované, velký počet obyčejů již vyhlášených se reviduje a opravuje. Ve 2. pol. XVI. stol. byla práce v podstatě skončena. Jen několik málo sbírek právních zvyklostí vydáno ve stol. XVII. a XVIII. Důležitým pramenem pro seznání obyčejového franc. práva jsou nejen sbírky takto redigované, nýbrž i protokoly sepsané o jednání, jež zaváděno bylo ke zjištění právních zvyklostí. Celkem sluší rozeznávati dvě officielní redakce právních obyčejů. Při druhé hleděno k právu římskému, které ve '''F'''-ii pilně se pěstovalo, více než při redakci první. Poznamenati jest, že v dotčených officielních sbírkách není obsaženo veškeré právo jednotlivých provincií. Při sepisování předpokládalo se jako samozřejmý právní pramen obecné právo původu částečně římského, částečně germánského. Hlavní snahou bylo zapsati jen místní zvláštnosti, které se vyskytaly nejvíce v oboru práva soukromého. Mají tedy jmenované officielní sbírky velikou důležitost hlavně pro studium práva soukromého. Na konci XVII. stol. zamýšlel {{Prostrkaně|Laurière}} vydati v jedné veliké sbírce všechny coutumes již publikované. Práce, kterou nedokončil, provedena byla r. 1724 {{Prostrkaně|Вourdotem de Richebourg}}. Jest to ''Nouveau coutumier général de France'', o 4 sv. Obsahuje všechny až do r. 1724 redigované coutumes (počtem 52) s redakčními protokoly a zahrnuje též starší sepsání a spracování právních obyčejů. Byvše sepsány, přestávají se již právní obyčeje vyvíjeti. Moc pravotvorná náležela od XVII. stol. již jen králům samotným. Projevem moci té byly královské ordonnance, jež možno rozděliti dle století, jak byly vydány. Ordonnance ze XVI. stol vydávány byly ještě za jakéhosi vlivu generálních stavů, v XVII. a XVIII. stol. však z pouhé iniciativy královy. Charakteristickou známkou ordonnanci století XVII. jest, že zavádějí jednotu v oboru práva veřejného. Uvésti sluší zvláště tyto ordonnance Ludvíka XIV.: z r. 1667 o civilním soudním řízení t. zv. ''Code Louis'' (značný počet článků přešel do platného nyní ''Code de procédure civile'' z r. 1806), z r. 1670 ordonnance o trestním právu a řízení, z let 1667, 1672 a 1687 ordon. o správě měst, z r. 1669 ordon. o vodách a lesích, z r. 1673 ordon. obchodní, z r. 1681 ordon. o námořnictví, z r. 1695 o duchovním soudnictví. Ordonnance z XVIII. stol. snaží se zavésti jednotu v oboru práva soukromého a pak odstraniti některé zbytky starého feudalismu. Buďtež tu jmenovány ordonnance redigované d’Aguesseauem: z r. 1731 o darováních, z r. 1735 o závětech, z r. 1747 o substitucích, jež pojaty byly později do ''Code civil''. Roku 1776 vydány dva dekrety, z nichž jeden zrušil právo mistrovství (v oboru živnostenském), druhý roboty, r. 1779 zrušeno nevolnictví na statcích královských, r. 1787 dána protestantům civilní svoboda atd. Četné jsou sbírky král. ordonnanci, jež vydány byly počínajíc XVI. stol. Chronologickou sbírku od r. 1108 až do krále Jindřicha IV., ''Les édits et ordonnances des rois de France'', vydal Fontanon. Dle látky sestavil ordonnance a pod jménem ''Code de Henry III.'' vydal Brissonius. Dílo jeho bylo vlastně projektem zákona, avšak nedostalo se mu královské sankce. Jsouc velice oblíbeno, bylo často vydáváno, zejm. r. 1603 od Charrondasa, pak r. 1615 a 1622. Podobný jest ''Code de Henry IV.'' od Cormiera (1615) a ''Code de Louis XIII.'' od Corbina (1628). R. 1687 vydal Blanchard král. ordonnance od r. 1115 a nazval sbírku ''Table chronologique''. Konečně chopila se vláda sama myšlénky, uspořádati úplnou officielní sbírku ordonnancí. Provedení svěřila třem právníkům: Berroyerovi, Logerovi a Laurièrovi. R. 1723 vyšel prvý svazek této sbírky (zv. obyč. ''Collection du Louvre'') pod názvem ''Ordonnances des rois de France''. Ve vydávání pokračovali až do r. 1849: Secousse, Villevault, Bréquigny, Camus, Pastorel a Pardessus. Vyšlo celkem 21 sv. Důležitou pomůckou k užívání této sbírky, jež sáhá do r. 1514, jest ''Table chronologique'' od Pardessusa (1847). Výbor nejdůležitějších zákonů až do revoluce podán jest v ''Recueil général des anciennes lois françaises'' od Jourdana, Isambérta, de Crusy a Taillandiera (1822–33, 29 sv.). Novější sbírku vydali: Walker: ''Collection complète des lois, édits'' etc. ''antérieurs à 1789'', obsahující zákony od r. 1420 do 1788 (5 sv., 1835—37) a Galisset: Corps du droit français, obsahující zákony od r. 1789—1854 (16 sv., 1827-54). Kromě prací zákonodárných sluší zmíniti se ještě o bohaté právnické literatuře. Více než na universitách pěstováno bylo franc. právo od praktiků. Zvláštním druhem literární činnosti byla t. zv. ''jurisprudence des arrêts''. Parlamenty účastnily se totiž zákonodárné činnosti též tím, že vydávaly v plném shromáždění všech komor nálezy závazné pro nižší soudy zv. ''arrêts de règlement''. Byl to prostředek ustáliti jurisprudenci ve věcech pochybných a sporných mezi theoretiky a praktickými právníky. Tyto nálezy sestavovali a spracovávali, pojíce k nim výklady, t. zv. arrêtisté, jejichž práce dělí se dle jednotlivých parlamentů. Nejvíce bylo arrêtistů parlamentu pařížského. Uvádíme hlavně {{Prostrkaně|Denisartovu}} ''Collection de décisions nouvelles'', přeprac. od Camusa a Bayarda (1783—90). — Větší jest literatura kommentářů práva římského i práva obyčejového. Z romanistů buďtež zvláště uvedeni: {{Prostrkaně|Cujatius}} (Cujas, 1522—90), {{Prostrkaně|Hotmann}} (1524–90), {{Prostrkaně|Donatus}} (Doneau, 1527—91) a {{Prostrkaně|Godofredus}} (Godefroy, † 1622). Z kommentatorů práva obyčejového nejslavnější jest {{Prostrkaně|Molinaeus}} (Dumoulin, 1500—66), který se proslavil též v právu římském. Od něho pochází zejm. pojednání ''Oratio de concordia et unione consuetudinum Franciae'', kde podává návrh na jednotu právních obyčejů. Před smrtí svou vydal apostilly čili poznámky ke všem právním zvyklostem franc. Dokazuje tu, že různá ustanovení právních obyčejů plynou z týchž zásad. Z ostatních kommentátorů stůjtež tu: Guy {{Prostrkaně|Coquille}} (1523—1603), od něhož jest ''Institution au droit des Français'', {{Prostrkaně|Loysel}} (1536—1617), známý svými ''Institutes coutumières'', k nimž podal výtečný výklad {{Prostrkaně|Laurière}} (s dodatky a doplňky vyšly naposledy od Dupina a Laboulaye, 1846), {{Prostrkaně|Lamoignon}} (1617—77), který ve svých Arrêtés hlásá myšlénku všeobecného zákona pro celou '''F'''-ii, {{Prostrkaně|Domat}} (1625—95), autor velkého díla ''Les lois civiles dans leur ordre naturel'', {{Prostrkaně|Laurière}}, jenž vydal zvláště ''Glossaire du droit français'' (1704, 2 sv.) a ''Bibliothèque des coutumes'', cenný výklad zvyklostí pařížských a j. spisy, {{Prostrkaně|Argou}}, spisovatel díla ''Institutions au droit français'' (1692), {{Prostrkaně|Bourjon}} se svým ''Droit commun du la France'' z r. 1747, {{Prostrkaně|Pothier}} (1699—1772), přední z právníků před revolucí, proslulý hlavně svým ''Traité des obligations'' z r. 1761 (vydal též r. 1740 kommentář o obyčejích orléanských) a dotčený již shora {{Prostrkaně|d’Aguesseau}} (1669–1751). Poslední stadium vývoje franc. práva nastává revolucí, která uspíšila vydání dávno již postrádaného jednotného civilního zákona, jakož i ostatních moderních zákonů. Jak došlo k sepsání všeobecného zákonníka občanského pro '''F'''-ii, vypsáno jest ve článku {{Prostrkaně|Code Napoléon}}. {{Prostrkaně|Literatura}} právních dějin franc. (kromě spisů uvedených ve článku Coutume): A. Gautier, Histoire du droit français (3. vyd., Paříž, 1887); Beaune, Introduction à l’étude hist. du droit coutumier (1880); Laferrière, Essai sur l’hist. du droit fr. (1859, 2 sv.); Fresquet, Précis de l’histoire des sources du droit fr. (Aix, 1861); Klimrath, Travaux sur l’hist. du dr.fr. précédés d’une préface par Warnkönig (Štrasburk, 1843, 2 sv.); Pardessus, Essai hist. sur l’organisation judiciaire jusqu’à la fin du règne de Louis XII. (1851); Glasson, Histoire du droit et des institutions de la France (1887 až 1893, dosud 5 sv.). {{Prostrkaně|Z bibliograf. prací}} o franc. právu stůjtež tu: Camus, Lettres sur la profession d’avocat (5 vyd. Dupinovo, Paříž, 1832, 2 sv.); Varée, Répertoire bibliographique de législation (t., 1870); Bibliogr. ou Catalogue général des livree de droit (1871) a Bibliogr. de la France (od r. 1811). Pro {{Prostrkaně|praxi}} jsou důležitá tato díla: Dalloz, Jurisprudence général (nové vydání о 44 sv. v Paříži 1846—64 a doplňky od r. 1888); týž, Jurisprudence général (od r. 1845 ročně i sv.); Sirey, Recueil général des lois et des arrêts (vychází od r. 1804 a počíná r. 1791); Bulletin des lois, officielní sbírka zák., vych. od r. 1794 (zák. od r. 1789—94 vyšlé obsahuje Avant-Bulletin); shora uvedená již publikace Jourdanova, de Crusyova, Isambertova a Taillandierova. {{Prostrkaně|Právnické časopisy}}: Revue de législation et de jurisprudence (od r. 1834—51, od té doby Revue critique de la jurisprudence), Revue historique de droit fr. et étranger (v Paříži 1855—69, od té doby Revue de législation ancienne et moderne), Revue pratique de droit fr. (od r. 1856), Bulletin de la Société de législation comparée (v Paříži od r. 1869) a Annuaire de législation étrangère (od r. 1872), Journal du droit international privé, vyd. od Cluneta (od r. 1874), Gazette des Tribunaux (od r. 1825), Le Droit (od r. 1835). V Německu založen byl r. 1869 Pucheltem pro franc. civilní právo časopis, který od roku 1885 řídí Heinsheimer (v Mannheimě). Praktická {{Prostrkaně|vydání zákonů}}: Durand a Paultre, Code général des lois françaises; Rivière, Hélie a Pont, Codes français et lois usuelles; Roger a Sorel, Royer-CoIlard a Mourlon, Codes Tripier, Codes Rogron, Codes annotés od Dalloza a Vergéa, od Sireye, Gilberta, Hélia a Couzona. {{Prostrkaně|Královská moc}} a {{Prostrkaně|instituce prvých Kapetovců}}. Hugo Capet zvolen byl za krále r. 987, hlavně vlivem církve. Hodnost královská stala se totiž volebnou již v X. stol. za posledních Karlovců. Korunovační obřad královský měl ráz náboženský a vštěpoval v století X., kdy církev byla ještě všemohoucí, všem poddaným hlubokou úctu a bázeň před králem. Vedle povahy náboženské měla král. moc též ráz feudální. Král byl nejen vlastníkem svého území, nýbrž i suverénem všech velkých lenníků, jichž bylo při nastoupení Huga Capeta na trůn pouze 6, za Ludvíka VII. však již 12 (přibyloť 6 duchovních pairů). Jsouc s počátku volebnou, stala se monarchie Kapetovců dědičnou teprv od Filipa Augusta. Feudalismus, který opanoval celý veřejný život, měl tu vliv i na moc královskou. Týž princip dědičnosti, který byl prováděn při lénech, zavládl i při moci královské. Vyvinul se z obyčeje (i v jiných státech platného), že králové ještě za svého živobytí přibírali k vládě své syny. Zásada prvorozenství byla uznána definitivně od Ludvíka Velkého. Bezprostředná vládní moc králova vztahovala se v prvém období feudální vlády pouze na území, které náleželo králi přímo jako vlastnictví. V území říšských lenníků vládli lenní páni sami. Jako Karlovci obklopeni jsou i Kapetovci velkým počtem úředníků a služebníků, kteří vykonávali jednak osobní služby královské, jednak veřejnou správu. Z úředníků těch uvádějí se: ''camerarius'' (strážce král. pokladu), ''buticularius'' (pán nad vinicemi), ''senescalcus'' (stolník král., který měl také funkce vojenské a soudní) a ''cancellarius'' (který měl na starosti podpisy a vyhotovování král. listin). V městech, která byla podřízena přímo moci královské, nalézala se správa v rukou t. zv. ''prévôts'' (proboštů, představených, ''praepositi''), kteří vybírali pro panovníka příjmy a vykonávali zároveň soudnictví. Zmínka o nich děje se poprvé za Roberta II.; někdy nazývají se též ''baillis''. Pod nimi jsou ''viguiers'' neb ''voyers'' (''vicarii'' nebo ''viarii''), kteří nastoupili asi po vikářích, podřízených hrabatům v době Karlovců. — Ačkoli i za Kapetovců byla moc královská zásadně neobmezená, jako za Meroveovců a Karlovců, brali králové v důležitých otázkách politických na pomoc říšské velmože a vasally. Svolávání jich záviselo však na vůli králově a nebylo pro ně, ani co se týče místa, ani času, žádného pravidla. Někdy svoláváni bývali říšští magnáti v ''curiae generales'', jindy v ''curiae provinciales''. Také moc zákonodárnou vykonávali králové často za účastenství velmožův a vydávali s jejich svolením nebo souhlasem král. listiny. Co se týče {{Prostrkaně|soudnictví}}, byl ve sporech mezi králem a jeho velkými vasally příslušný t. zv. {{Prostrkaně|soud pairů}} čili říšských baronů, velkých lenníků, který ve XIII. stol. pohlcen byl novým soudním dvorem, {{Prostrkaně|parlamentem}}. — {{Prostrkaně|Dvůr královský}} (''curia regis'') byl vůbec také nejvyšším soudem. Soudnictví vykonávali tu nejen velmoži, nýbrž i pomocníci práva znalí, duchovní i světští. V té míře, jak vzrůstaly statky královské, množil se i počet záležitostí, jež před královským dvorem vyřizovány. Páni dvůr znenáhla opouštěli, tak že složen byl pak pouze z duchovních a měšťanů, kteří vykonávali spravedlnost ve jménu králů franc. Tento vývoj dokonal se, počínaje vládou Ludvíka VII., a dvorští radové měli na starosti instruování a přípravu všech soudních záležitostí. Již shora učiněna o tom zmínka, že v prvém období soustavy lenní byl každý pán suverénem ve svém území a vykonával všechna práva, která později přiznána byla králům franc. Veliké části těchto práv domohla se v XI a XII. stol. i jednotlivá města, která zbohatnuvše obchodem, nechtěla snášeti moc pánů feudálních a podnikla proti ní prudký boj. Zápas skončil ve prospěch měst, jimž vydávány výsady a listiny na četná práva politická a na samostatné soudnictví. Od té doby, co se města emancipovala, platilo ve '''F'''-ii vedle práva lenního, římského a církevního, jímž spravovalo se duchovenstvo, ještě obyčejové právo městské. {{Prostrkaně|Druhé období lenní soustavy}} (od století XIII. do XVI.). S lenními pány zahájila boj také moc královská a mohla tím spíše zvítěziti, že moc lenních pánů seslabována byla již zápasem jejich s městy. Na druhé straně rostla moc Kapetovců spolkem s církví. Jsouce ochránci církve, byli Kapetovci od církve také podporováni. Z duchovních sestávali většinou úředníci královští. Od duchovenstva dostávalo se králům též peněz v čas potřeby, duchovenstvo zaopatřovalo jim také vojsko. Nový způsob vojenství (stálé vojsko zavedeno bylo za Karla VII.) byl rovněž jednou z příčin, které zasadily velkou ránu soustavě feudální a změnily politické i právní poměry. Konečně i obnova studia římského práva pomohla podkopávati zřízení lenní a vztyčovala na jeho ruinách všemohoucí moc královskou, jež si znenáhla osobila většinu práv lenních pánů a změnila tak práva seniorská v práva královská čili regální. Co se týče {{Prostrkaně|moci zákonodárné}}, měl jedině král právo vydávati zákonné předpisy, vztahující se na celé království. Od XIV. st. (od r. 1302 do 1615) opírali se králové často o {{Prostrkaně|generální stavy}}, sněmovní sbory, jež se skládaly ze šlechty, duchovenstva a třetího stavu (měšťanstva), avšak nebyli hlasem jejich, který byl pouze poradný, nijak vázáni. Zákonodárné akty královské nazývaly se: {{Prostrkaně|ordonnance}}, {{Prostrkaně|edikty}}, {{Prostrkaně|deklarace}}. Ordonnancemi, které byly akty nejdůležitější, rozuměly se obyčejně ony zákonné předpisy, které vyhovovaly přáním a tužbám generálních stavů a platily pro celou říši. Edikty vztahovaly se často jen na zvláštní záležitost a vydávány bývaly z pouhé vůle král., bez intervence stavů. Deklaracemi vykládal neb rozvíjel král dřívější předpisy, dané v ediktech neb ordonnancích. Vedle těchto všeobecných aktů vydávali králové výsady pro jednotlivé osoby. Pro svolávání gener. stavů neplatila v prvých dobách žádná pravidla. Král svolal brzo všechny tři stavy společně na jedno místo, brzo jen některé stavy, brzo zase jen stavy některých provincií, a to v dobách různých. Jedním z prvých výsledků působnosti gener. stavů v záležitostech veřejných bylo prohlášení {{Prostrkaně|Salického zákona}} z roku 1317 o nástupnictví na franc. trůn. R. 1338 usnesli se gener. stavové, jak se zdá poprvé, že na příště nemůže se vybírati v království žádných berní, k nimž by stavové nesvolili. — Jako v zákonodárství, tak jevili gener. stavové velkou účasť i v organisaci vojenské, v soudnictví, ve správě finanční a ve správě vůbec. {{Prostrkaně|Soudnictví}} vykonával král zvláštními orgány, kteří vedle funkcí soudních měli též funkce správní, zejména finanční. Nejníže stáli úředníci zv. ''prévôts'' (probošti). Soudili jen nešlechtice. Ačkoli kompetence jejich upravena byla teprve ve ХШ. stol., existovali již od počátku panství Kapetovců. Proboštství (''prévôté'') pařížské mělo zvláštní organisaci a také větší kompetenci nežli proboštství ostatní. Nad probošty stáli úředníci zv. {{Prostrkaně|bailliové}}, o nichž se děje poprvé zmínka r. 1190 v testamentu Filipa Augusta. Baillis vedli dozor nad probošty a vykonávali soud ve slavnostních shromážděních, jež svolávali do hlavnějších měst své správy. Na jihu odpovídali této hodnosti {{Prostrkaně|sénéchalové}}. Jako finanční úředníci skládali bailliové ze své činnosti v Paříži účty. Jsouce úředníky král. a majíce moc krále zastupovati, předsedali při feudálních soudech, rozhodujících spory mezi král. vasally. Tím lišili se značně od proboštů, kteří měli jurisdikci jen nad nešlechtici. Nejvyšší soudní stolicí byl {{Prostrkaně|parlament}}, který povstal oddělením soudních záležitostí královského dvora od záležitostí správních. Následkem vzrůstu záležitostí, jež od král. dvora byly vyřizovány, bylo nutno rozděliti král. dvůr na dvě části: na {{Prostrkaně|král. radu}} čili {{Prostrkaně|velkou radu}}, které byly svěřeny záležitosti správní, a na ''chambre aux plaitz'' pro konání spravedlnosti. Rozdělení toto nastalo již na poč. XIII. stol. za sv. Ludvíka. Soudní oddělení nazýváno bylo později {{Prostrkaně|parlamentem}}. Parlament skládal se s počátku ze tří komor, a sice: ''la grand’ chambre'', ''la chambre des requêtes'' a ''la ch. des enquêtes''. V pol. XV. stol. přibyla k tomu čtvrtá komora, zv. ''la Tournelle''. Nejhlavnější byla velká komora, která často sama nazývána byla parlamentem. Podle ordonnance z r. 1302 měl parlament pařížský ročně jen 2 zasedáni, později 4. Členy parlamentu jmenoval původně král; teprv od poč. XV. stol. (ordon. ze 7. ledna 1400) ustanovoval členy parlament sám u přítomnosti kancléře. Několik ordonnancí ze stol. XV. stanoví, že parlament má králi navrhnouti tři kandidáty, z nichž král jednoho si vyvolí. Od Františka I. stala se místa v parlamentu prodejnými. Působnost pařížského parlamentu byla velice rozsáhlá. Hrál velikou roli nejen v záležitostech civilních a trestních, nýbrž i v životě sociálním a politickém. Činnost jeho se vztahovala na př. mezi jiným na řemesla a průmysl, na vyučování, na záležitosti náboženské atd., ba parlament měl velikou účasť i v zákonodárství. Jako český zemský soud vedl zemské desky, do nichž zapisoval mimo jiné též sněmovní usnesení, tak vkládal parlament do svých úředních knih král. ordonnance. Během času počal parlament dotčeného práva zápisu užívati tím způsobem, že pokládal se za oprávněna činiti proti zápisu námitky, popřípadě ordonnancí ani nezapsati. Králové brali sice právo toto v odpor, avšak přes to zachoval si parlament velikou váhu v politickém životě '''F.''' — Po způsobu parlamentu pařížského zřídili králové franc. během XV. a XVI. stol. parlamenty v jednotlivých provinciích. Půda byla příznivá zvláště tam, kde již ode dávna existovaly vyšší soudní tribunály, jako v Normandii ''échiquier'', v Champagni ''les grands jours''. Staré tyto soudy byly ponechány a proměněny v parlamenty. Postupně zřízeny byly tyto provinciální parlamenty: {{Prostrkaně|toulouský}} r. 1302 (pak zrušen a znova zřízen r. 1410), {{Prostrkaně|grenobleský}} r. 1453, {{Prostrkaně|bordeauxský}} r. 1460, {{Prostrkaně|burgundský}} r. 1476, {{Prostrkaně|rouenský}} r. 1499, {{Prostrkaně|provenceský}} r. 1501, {{Prostrkaně|trévouxský}} r. 1538 a {{Prostrkaně|rennský}} r. 1553. Královské soudnictví vyvinovalo se na ujmu soudnictví lenních pánů již od XII. štol. Vedly k tomu t. zv. ''cas royaux'' (případy vyhrazené jen soudnictví královskému), dále {{Prostrkaně|appellační právo}} král., {{Prostrkaně|praevence}} (strana mohla se totiž obrátiti na úředníka král. a pominouti soud seniorský), pak {{Prostrkaně|královské měšťanství}} (právo býti souzenu jen před soudem král. udíleno bylo totiž i cizím osobám, které náležely vlastně před soud seniorský) a jiné prostředky. — {{Prostrkaně|Rada král.}}, {{Prostrkaně|velká rada}} čili {{Prostrkaně|úzká rada}}, {{Prostrkaně|soukromá rada}} (''grand conseil'', ''c. étroit'', ''c. privé'') měla od vzniku parlamentu jen činnost vládní a správní. Složení této rady a způsob jmenován! radů nebyl určitý. Příslušnost rady ztenčována byla různými novými tribunály, jako byly vedle parlamentu: {{Prostrkaně|účetní dvůr}}, {{Prostrkaně|komora pokladu}}, {{Prostrkaně|dvůr mincovní}} a {{Prostrkaně|dvůr daňový}} (srv. {{Prostrkaně|Finance}}). V radě král. byly připravovány obyčejné král. ordonnance, v král. radě činěna správní opatření, týkající se záležitostí král., zejména finančních. Rada král. řešila též konflikty mezi neodvislými jurisdikcemi a rušila nálezy parlamentu, jež byly nejasné, spočívaly na omylu nebo byly protizákonné. Král mohl také každou záležitost, která ještě u některého z jeho soudů nebo parlamentů nebyla vyřízena, potáhnouti před svůj soud. Ve století XV. odděleny byly v parlamentu soukromé věci královy od veřejných. {{Prostrkaně|Doba monarchie absolutní}} trvala od XVI. do XVIII. stol. Počínajíc XVI. stoletím ustavila se '''F.''' takořka úplně. Královské území, které se za prvních Kapetovců obmezovalo jen na l’Ile de France a na Orléannais, zvětšovalo se znenáhla novými provinciemi, až mělo v XVI. stol. bezmála touž rozlohu jako za revoluce. Nejdůležitější bylo, že z '''F.''' vytlačena byla Anglie, která dříve tam měla rozsáhlé území. Moc král. stávala se od té doby čím dále neobmezenější a nedbala ani odporu parlamentu při mnohých příležitostech, ani se v pozdější době neopírala již o gener. stavy. Tradicí vyvinuly se tyto zásady, které tvořily čásť veřejného práva franc.: 1. Když některý princ vstoupil na franc. trůn, splývaly jeho statky soukromé se statky korunními. Žádným způsobem nemohl si vyhraditi vlastní své statky, jež stávaly se majetkem národním. 2. Statky, jež dávány byly jako apanáže synům královým, navracely se opět koruně, zemřel-li syn bez mužských dědiců. Na ujmu tohoto práva návratného nemohly ony statky býti zcizovány. 3. Statky král. byly nezcizitelné a nepromlčitelné, a jestliže z naléhavé příčiny zcizení někdy výjimečně se stalo, bylo pokládáno jen za pouhou zástavu, jež mohla býti vykoupena, aniž se mohla někdy činiti námitka promlčení. Později (od r. 1566, kdy vydána ordonnance de Moulins) činěn rozdíl mezi malým domaniem, které mohlo býti zcizeno, a velkým domaniem, jež bylo naprosto nezcizitelné. Dnes jest domanium státní zcizitelné a jen některé jeho části, určené pro všeobecné užívání státních občanů, nemohou býti předmětem individuálního přivlastnění. V době absolutního království vyvinuly se též zvláštní poměry {{Prostrkaně|státní}} (neb lépe řečeno královské) {{Prostrkaně|služby}}. Úřednictvo, místo aby bylo za úřad svůj placeno, musilo samo státu platiti jistou sumu za udělení své hodnosti a z výtěžku úřadu se živilo. Na počátku byly služby veřejné odvolatelné a dočasné, od r. 1319 byly dávány v pacht, za Ludvíka XI. od r. 1467 udělovány byly na doživotí (úředníci stávali se totiž neodstranitelnými) a konečně za Ludvíka XII., Františka I. a Jindřicha IV. stávaly se úřady dědičnými a mohly od držitelů býti též prodávány. Úřední službou vyvinula se úřední aristokracie, jež osvobozena byla od placení daní. Generální stavové příčili se prodejnosti úřadů, avšak marně. Zmíniti se sluší zvláště o odporu stavů v Blois z r. 1576. Edikt z r. 1771 zrušil dědičnost úřadů, avšak pro odpor nebyl vykonáván; Ludvík XVI. jej r. 1777 obnovil. Revoluce učinila však konec prodejnosti úřadů. Náležela-li {{Prostrkaně|moc zákonodárná}} již ve druhém období vlády feudální pouze králi, tím spíše bylo tak v době monarchie absolutní. Nicméně během XVI. stol. a pak ještě na poč. XVII. stol. (do r. 1614) králové občas svolali gener. stavy a brali ohled na jejich přání a stížnosti. Od té doby však vykonávali moc zákonodárnou úplně samostatně. Jako dříve byly projevem zákonodárné moci {{Prostrkaně|ordonnance}}. {{Prostrkaně|Generální stavové}} skládali se jednak z osobně přítomných členů (šlechticů a prelátů), jednak ze zástupců (na př. klášterů a měst). Kláštery volily obyčejně člena svého řádu, ba i cizí osobu. V městech, která stála pod proboštem, jmenoval poslance městské probošt, ve městech ostatních městský sbor (''corps de ville''), totiž maire a konšelové. Konečně rozšířila se volba ve všech městech. Co se týče záležitostí, jež by náležely před gener. stavy, nebylo žádného určitého pravidla. Stavové hleděli si zabezpečiti sice jisté praerogativy, avšak králové, jsouce na to žárlivi, stavěli se proti tomu, aby si udrželi moc neobmezenou. Králové vůbec neradi svolávali gener. stavy a činili tak, jen když byli v úzkých. Od r. 1614—1789 nebyli stavové vůbec svoláváni. Příčina toho nespočívala jen v tom, že se králové obávali jejich moci, nýbrž i ve vnitřních poměrech, ve složení gener. stavů, v rivalitě jednotlivých stavů mezi sebou. — Vedle gener. stavů existují {{Prostrkaně|shromáždění notáblů}} (''les assemblées de notables''), jejichž členové bývali jmenováni králem z vynikajících osob šlechty, duchovenstva, ba i měšťanstva. Byli-li gener. stavové jen sborem poradným, byla jím tím spíše shromáždění notáblů. Král mohl dle své libosti přijmouti nebo zamítnouti jejich usnesení. — V jistém směru obmezován byl král i {{Prostrkaně|stavy provinciálními}}, jejichž hlavním úkolem bylo fixovati a repartovati daně a podnikati veřejné práce na účet provincie. Složeny byly rovněž jako stavy gener. ze 3 stavů. Měli také právo, obraceti se na krále s přáními a tužbami v záležitostech týkajících se provincií nebo ve všeobecných zájmech země. Provinciální stavové střední '''F.''' přestávali býti svoláváni počínajíc r. 1451. Když státní rada dle finančních poměrů země sama stanovila nutné sumy daní a posílala do každé provincie kommissaře, aby žádali na provinciálních stavech díl na ně připadající, bylo úkolem stavů provinciálních pouze odhlasovati daně, které byly žádány. Jako parlament hrály dosti velikou politickou roli též ostatní suverénní dvory a tribunály, které soudily bez odvolání, jako {{Prostrkaně|komory účetní}}, {{Prostrkaně|daňové dvory}} a {{Prostrkaně|velká rada}}. Podobně jako parlament měly právo zapisovati ordonnance vztahující se do oboru jejich příslušnosti a činiti proti zapsání námitky. Práva posledního užívaly zvláště od doby Ludvíka XI. Právo to bráno od králů v odpor a všelijak obmezováno, na př. ordonnancí de Moulins a pak deklarací z r. 1673, která dovolovala odpor pouze po učiněném zápisu, a to ještě jen ve lhůtě osmidenní. — R. 1715 vráceno suverénním tribunálům právo činiti odpor ještě před zápisem. Právo toto zavdávalo vůbec velmi často podnět k rozporům mezi králem a parlamentem. Zápas mezi oběma mocmi byl zvláště prudký v posledních létech Ludvíka XV. Počátkem let sedmdesátých XVIII. stol. parlament docela suspendoval svá zasedání a nahrazen byl na čas parlamentem improvisovaným; nastoupením Ludvíka XVI. r. 1774 byl však znova zřízen. Svým odporem proti moci královské zjednával si parlament obecnou popularitu jako strážce politických svobod '''F.''' Když však za Ludvíka XVI. užíval svého odporu v duchu reakcionářském, stoje na straně tříd privilegovaných (běželo na př. o zrušení roboty, o udělení svobody protestantům atd.), pozbyl své populárnosti. V oboru {{Prostrkaně|moci výkonné}} podporováni byli králové svými {{Prostrkaně|ministry}} a {{Prostrkaně|státní radou}}. V provinciích měli v XVI. stol. moc skoro neobmezenou {{Prostrkaně|guvernéři}}. Znenáhla se však moc jejich tenčila a přešla na {{Prostrkaně|intendanty}}. Jaké původně byly funkce ministrů, nesnadno jest určiti. Teprv od XVI. stol. jest činnost ministrů (státních sekretářů) dosti určena. — Předchůdce své měli státní sekretáři v bývalých král. písařích a notářích, kteří za Filipa Krásného dostali jméno ''clers du secré''. Později svěřeny jim záležitosti finanční a pak vůbec všechny státní záležitosti, tak že pak se nazývali ''secrétaires des finances et commandements du roi''. Jindřich II. řádem z r. 1547 stanovil 4 finanční sekretáře a přidělil jim jistý počet provincií a zemí. Poněvadž se tenkráte nečinil rozdíl mezi jednotlivými odvětvími veřejné správy, náležely sekretářům všechny záležitosti té které provincie. R. 1559 vyskytuje se poprvé název ''secrétaire d’état''. Od této doby byli připouštěni státní sekretáři do různých sekcí král. rady, měli však jen právo přítomnosti, nikoli právo účastniti se úvah. Velké důležitosti nabyli státní sekretáři za Ludvíka XIV. a stali se po něm pravými pány '''F.''' Byli za něho 4 státní sekretáři. Jeden z nich měl na starosti záležitosti vnější, druhý král. dvůr a záležitosti církevní, třetí námořnictví, námořský obchod a kolonie a čtvrtý soudnictví. Vedle státních sekretářů sluší jmenovati {{Prostrkaně|kancléře}}, zaměstnaného správou soudnictví a šéfa úřednictva, a {{Prostrkaně|generálního finančního kontrolora}}, který soustřeďoval všechny operace finanční a měl pod sebou obchod pozemní, vnitřní i zahraničný, a kommunikační prostředky. Za Ludvíka XV. stalo se v této organisaci jen nepatrné doplnění. — Vedle ministrů měli králové pomocníky ve členech {{Prostrkaně|královské rady}}, jež pak se stala {{Prostrkaně|státní radou}}. Poněvadž k této král. radě vznášeny byly také záležitosti u jiných soudů rozhodované, oddělil se od ní r. 1497 stálý tribunál, jemuž dáno jméno ''grand conseil''. Náležely před něj záležitosti odvolací od parlamentů franc. Vedle toho byl výsadním soudem pro některé osoby a záležitosti. Státní rada skládala se na základě řádu z r. 1630 z radů řádných, kteří zasedali celý rok, a z radů semestrových a kvatrimestrových, kteří zasedali střídavě po 6 nebo 4 měsíce. Dělila se na několik sekcí. (Srv. Conseil du roi.) Od r. 1661 bylo těchto sekcí šest. Po smrti Ludvíka XIV. reorganisovány byly jednotlivé sekce r. 1713 a zřízena {{Prostrkaně|rada svědomí}} (''conseil de conscience'') pro záležitosti církevní, {{Prostrkaně|rada vnějších záležitostí}} (''c. des affaires étrangères''), {{Prostrkaně|r. válečná}}, {{Prostrkaně|r. námořní}}, {{Prostrkaně|r. vnitřních záležitostí}} (''c. du dedans du royaume''), která odpovídala staré radě depeší, {{Prostrkaně|r. finanční}}, {{Prostrkaně|r. obchodní}} a {{Prostrkaně|r. stran}} (''des parties''). Na konci vlády Ludvíka XV. bylo rad jen pět. {{Prostrkaně|Guvernéři}} zřízeni byli v provinciích ke konci XV. stol., když moc král. byla již dosti silná. V XVI. stol. činnost těchto guvernérů neboli {{Prostrkaně|generálních místodržícich}} král. byla blíže určena a obmezována na záležitosti vojenské. Za Františka I. čítalo se ve '''F'''-ii 12 gubernií (dle hlavních provincií), které náležely králi. Ordonnancí de Moulins z roku 1566 zapověděno guvernérům vvbírati poplatky a osobovati si moc soudní. Nicméně vykonávali guvernéři v území svém tak rozsáhlou moc, že Jindřich IV. byl nucen s nimi jednati a provincie z moci jejich takořka vykoupiti. Obmezena tedy za Ludvíka XIV. jejich moc a funkce jejich stanovena jen na 3 léta. Největší proměny došla moc guvernérů zřízením t. zv. {{Prostrkaně|intendantů}}. Titul guvernér stal se více jen čestným, a v XVIII. stol. rozšířen byl proto počet gubernií, tak že r. 1789 jich bylo 38. Intendanti byli nejhlavnější podporou moci královské v provinciích. Jimi se moc král. úplně utvrdila. Původ této instituce hledati sluší v oněch členech král. rady (''maîtres des requêtes''), kteří v XVI. stol. konali po provinciích inspekční objížďky (''chevauchées''). Mezi těmito členy král. rady neb vedle nich nalézali se úředníci, kteří mohli vykonávati soudnictví a jmenovati i propouštěti král. úředníky. Nazýváni byli ''intendants de la justice'', ''int. de la j. et police'' nebo ''int. de la j., p. et finances'', též ''commissaires départis dans les provinces pour l’exécution des ordres du roi''. Za Richelieua byla instituce intendantů značně upevněna, existovala však mnohem dříve. R. 1654 jmenováni byli intendanti do všech generálstev (srv. {{Prostrkaně|Finance}} franc.) a r. 1789 bylo jich ve '''F'''-ii 32. Moc jejich byla velmi rozsáhlá. Mohli intervenovati ve všech záležitostech správních oné provincie, jež jim byla svěřena. Záležitosti agrární, obchodní, kommunikační, hospodářské a vůbec všechno, co nyní náleží prefektům, spadalo tenkráte v obor příslušnosti intendantů. I moc soudní vykonávali. K rukám měli úředníky zv. ''subdélégués'', jež sami si volili. {{Prostrkaně|Správa obcí}} neměla za staré vlády povahy jednotné. Řídila se místními tradicemi a výsadními listinami a dle toho, jak tyto byly rozdílné, byla i sama rozmanitá. Přece však pozoruje se v ní ten společný rys, že spočívala na zásadě kollegiálnosti. Nenáleželať správa městská jedné osobě, nýbrž sboru více osob, jež označovány různými názvy. — Před XVII. stol. možno rozeznávati 3 typy obecní organisace: {{Prostrkaně|syndikát}}, {{Prostrkaně|správu konšelskou}} a {{Prostrkaně|mairii}}. Syndikové byli obecní zřízenci, volení obecním shromážděním a usta- noveník tomu, aby vykonávali usnesení tohoto shromáždění. Před r. 1789 byl syndikát v platnosti v obcích venkovských (vesnických). — V městech rozeznávala se {{Prostrkaně|městská rada}} (''le conseil de ville'') a {{Prostrkaně|městský sbor}} (''le corps de ville''). Rada volena byla od obyvatelstva k usnášení se o obecních záležitostech a sbor městský (složený z konšelů) k provedení těchto usnesení. Konšelové měli kromě toho moc policejní a soudní, která syndikům nenáležela. V některých obcích stál v čele konšelů {{Prostrkaně|maire}} (''maïeur'', ''major''), který však neměl žádné převahy nad ostatními konšely. Ediktem z roku 1692 předepsána byla tato organisace pro celou '''F'''-ii. Způsob jmenování členů sboru městského i rady městské byl velmi rozdílný. Spočíval však vždycky v podstatě na volbě. Vzrůst centralisace a moci král. měl za následek, že samospráva obcí obmezována byla víc a víc, tak že místní svobody vzaly konečně za své. Již Ludvík XI. samosprávu značně obmezoval, Ludvík XIII. ordonnancemi z r. 1622 a 1633 podrobil pak obecní finance kontrole král. zřízenců. V politice obmezovací pokračováno ještě více za Ludvíka XIV. a roku 1683 stanoveno, že každá mimořádná daň obecní musí býti odhlasována obecním shromážděním a schválena králem po předběžné zprávě intendantově. Avšak nejen správa obecních záležitostí byla podrobena kontrole intendantů; vláda vykonávala čím dále tím větší vliv i na volbu obecních zřízenců. Zvláště od r. 1692 pletla se vláda velmi do obecní správy a prohlásila, aby zvětšila pramen svých příjmů, obecní úřady za prodejné. Princip prodejnosti nebyl však trvalým a v XVIII. stol. byl král. předpisy brzo rušen, brzo zase obnovován, dle toho, potřeboval-li král více či méně peněz. Obecní funkce byly tímto způsobem úplně diskreditovány, tak že nikdo nechtěl býti obecním úředníkem. Edikt z r. 1765 pokusil se zavésti do obecních institucí jakousi jednotu. Utvořil pro města 2 rady, jednu složenou ze 6 městských radů, druhou ze 14 notáblů, kteří by se radili s městskými rady a městskými sbory. Edikt vzbudil však odpor a byl r. 1771 odvolán. Jednota měla býti zavedena revolucí r. 1789. Co se týče {{Prostrkaně|organisace soudnictví}}, sluší uvésti, že vedle dosavadních pravidelných soudů tří stolic (prévôtové, bailliové a sénéchalové, parlamenty) vznikly ještě jurisdikce mimořádné: ''maîtres des requêtes'', ''de l’hôtel'', ''maîtres des eaux et forêts'', ''les prévôts des maréchaux'', ''les grands-jours'' a j.). Charakteristickou známkou starého soudnictví (podobně jako všech úřadů) jest prodejnost, resp. zcizitelnost soudcovského úřadu. Nájemci hleděli pak najatých míst co nejvíce vykořistiti a obtěžovali strany svými požadavky. Opětovnými ordonnancemi byla sice prodejnost a dědičnost soudcovských úřadů zakazována, ale zákazy setkávaly se s malým výsledkem. Kdykoli králové potřebovali nové sumy peněz, tvořili nové úřady a prodávali je. — {{Prostrkaně|Soudy panské}} potrvaly sice až do r. 1789, avšak přišly o značnou část své působnosti. Strany mohly se odvolati z nálezu panských soudců k soudcům královským (k bailliům), kteří mimo to směli následkem práva praevence (jestliže se k nim strany dříve obrátily) podržeti onu záležitost, jež by jinak náležela před soud panský. — Také {{Prostrkaně|soudnictví církevní}}, které dosud trvalo, bylo velmi obmezováno soudnictvím král. (zejména následkem ordonnance villers-cotteretské z r. 1539). — {{Prostrkaně|Soudy municipální}} byly v XVI. stol. vůbec nahrazeny soudy král. a městské úřady podržely jen moc policejní. Vedle dosavadních soudních úředníků povstali znenáhla ještě jiní. Již v XV. stol. měli bailliové, kteří obyčejně náleželi ke stavu šlechtickému, k rukám zástupce zv. ''lieutenants''. Svazek, který byl mezi bailliem a jeho zástupcem, uvolňoval se čím dále více v neprospěch bailliů. Z bývalých příručích stali se praví soudcové. Fungovali po dvou: jeden byl pro záležitosti civilní, druhý pro trestní. Přední z nich, který měl záležitosti důležitější, nazýval se ''lieutenant général''. — K zamezení průtahů ve sporech, jenž nastati mohl tím, že strana měla právo dvakráte se odvolati ke stolicím vyšším, zaveden byl pro spory menší důležitosti r. 155t soud {{Prostrkaně|praesidiálů}}. V XVIII. stol. vážnost praesidiálů velice poklesla. Pařížským ediktem z r. 1563 zavedeny byly {{Prostrkaně|tribunály obchodní}}, jež soudily bez odvolání ve sporech nepřevyšujících 500 liber. Nad tu sumu připouštělo se odvolání k parlamentu. — Velké ordonnance XVI. stol. obsahují mnoho článkův, jež se týkají nešvarů v soudnictví. Jest z nich viděti, jaká nemravnost a zlořády panovaly v tehdejší soudní organisaci. Prodejnost úřadů, dary, jež brali soudcové místo služného, veliký počet soudů mimořádných, zbytečné appellace k velké radě a jiné nešvary illustrují předrevoluční soudnictví. {{Prostrkaně|Revolucí}} učiněn byl sice konec klidnému vývoji franc. práva, avšak následky její byly blahodárné. Hlavní její příčinou byla nerovnost osob i statků před zákonem. Křiklavou nespravedlností bylo zejména nerovné ukládání finančních břemen jednotlivým třídám obyvatelstva. — Jinou příčinou revoluce byl úplný nedostatek politických svobod a kontroly. Moc královská byla neobmezená, úředníci královští vykonávali všechno. Královská rada, nehledíc na svolení národa, určovala každý rok tajným nálezem výši daně a rozdílela ji na provincie. Počet osob podrobených službě vojenské byl rovněž určován bez intervence země ústřední vládou (král. radou). Tohoto neustálého despotického ovládání nasytila se konečně '''F.''' a hlásila se energicky o svá práva. Instituce politické zůstaly od Richelieua beze změny a zákony civilní nepodrobeny od redakce coutumů žádné podstatné modifikaci. Tato konservativnost zákonodárství za poměrů docela nových, tato přežilost byla také příčinou, že došlo k revoluci. Za podstatné principy revoluce čili principy r. 1789 uvádí se občanská rovnost, svoboda svědomí, povolování daní od zástupců národa a j. Principy tyto uchovaly se podnes ve franc. právu, ačkoli politické konstituce padaly jedna po druhé, ba ještě více, principy dotčené staly se majetkem celé Evropy. — Jednotlivé konstituce probírati nebudeme. — Platilyť některé dobu velmi krátkou a některé ani docela nevešly v život. Uvedeme jen, že střídaly se za sebou v revoluci konstituce z r. 1789, 1791, 1793 (tato nevešla v život), z r. III. a VIII. Poslední modifikována byla usnesením senátu z 22. ventosu r. X. a plebiscitem ze 14. thermidoru r. X., kterým Napoleon prohlášen doživotním konsulem, a pak usnesením senátu z 28. floréalu r. XII. čili 18. kv. 1804, kterým udělena Napoleonovi hodnost císařská a zavedeno zřízení monarchické. Nové konstituce dány v l. 1814 Za Ludvíka XVIII., dále r. 1830, 1848, 1852, 1870 a l875. ''[[Autor:Karel Kadlec|dlc]]'' == Státní zřízení. == Státní zřízení nynější franc. republiky jest repraesentačně-demokratické a spočívá na konstituci z 28. února 1875, přijaté od národního shromáždění a doplněné zákony z r. 1875, 1879, 1881, 1884, 1885, 1887. O úřadech а státní moci jednají zákony z 28. února a 15. čce 1875 a ze 14. srp. 1884, o senátu zák. ze 24. února a 2. srp. 1875 a z 9. pros. 1874, o volbě poslanců zákony ze 30. list. a 24. pros. 1875, ze 28. čce 1881, ze 16. čna 1885 a z 15. ún. 1889. Podle zákona ze 22. čna 1886 jest území '''F.''' uzavřeno hlavám rodin, které dříve ve '''F'''-ii panovaly, i jejich přímým potomkům, a členové panovavších dříve rodin nesmějí vstupovati ani do armády ani do námořnictva ani zastávati veřejné úřady nebo vykonávati mandát poslanecký. Republikou jest '''F.''' od 4. září 1870. V čele vlády stojí president, volený od národního shromáždění (obou sněmoven) na dobu sedmi let. V mezích ústavy náleží mu moc výkonná. K ruce má radu ministerskou, kteréž předsedá. Moc zákonodárná a povolování rozpočtu spočívá v rukou obou sněmoven, totiž {{Prostrkaně|senátu}} ({{Prostrkaně|první komory}}) a {{Prostrkaně|sněmovny poslanců}}. {{Prostrkaně|Senát}} skládá se ze 300 členů, volených na 9 let zvláštními volebními kommissemi departementů a kolonií. Volební sbory skládají se v každém departementu z poslanců, generálních a arrondissementních rad a z delegátů rad obecních. Počet delegátů záleží tu na počtu obyvatelstva zastoupeného. Volba děje se ve hlavním městě departementu absolutní většinou hlasů. Z uvedeného počtu 300 senátorů bylo původně 75 senátorů od Národního shromáždění a ostatních členů senátu zvoleno na doživotí. Počet těchto nesesaditelných členů senátu doplňován jest od r. 1884 po jejich úmrtí týmž způsobem, jako ostatních. R. 1891 bylo z uvedených 75 senátorů na živu ještě 44. Každá tři léta odstupuje jedna třetina všech senátorů (100) a senát doplňuje se členy novými. — {{Prostrkaně|Sněmovna poslanců}} skládá se z 584 členů (z nichž 6 jest z Alžíru a 10 z kolonií), kteří voleni jsou přímými volbami na základě všeobecného volebního práva na 4 léta. Právo volební podmíněno jest požíváním občanských i politických práv a kromě toho jistým věkem: pro aktivní právo volební vyžaduje se věk 21 léta, pro passivní právo volební věk 25 let. Census, kterým by právo volební bylo obmezeno, zaveden není. Při volbách do sněmovny poslanců tvoří každý departement zvláštní volební sbor. Dle počtu obyvatelstva zastoupeného volí se pak větší nebo menší počet poslanců (vždy jeden poslanec na 70.000 ob.). Zastávání jistých úřadů vylučuje od volitelnosti. Vyjmuty jsou však (a nevadí tedy postavení poslance) úřady ministrů, státních podsekretářů, vyslanců, seinského a policejního prefekta, vyšších duchovních, veřejných professorů a osob, jimž svěřena byla na čas nějaká misse. Nicméně musí každý poslanec, který pro nějaký z vyjmenovaných úřadů byl ustanoven (kromě ministrů a státních podsekretářů), podrobiti se nové volbě. Rovněž tak nedají se srovnati s postavením senátora funkce státního rady a úředníka ve státní radě zv. ''maître des requêtes'', dále úřad prefekta a podprefekta (vyjmouc opět seinského a policejního prefekta), úřad člena appellačních soudů a tribunálů 1. stolice (vyjmouc generálního prokuratora u pařížského appellačního soudu), gener. pokladníka, finančního výběrčího a úřad kteréhokoli ministerského úředníka. Vojenské osoby, stojící v aktivní službě, nemají ani co se týče sněmovny poslanců, ani co se týče senátu, volebního práva aktivního ani passivního). — V dorozumění se senátem může president sněmovnu poslanců před časem rozpustiti, musí však volební sbory ve třech měsících k novým volbám svolati. Senát soudí též jakožto státní soudní dvůr presidenta republiky a ministry, jakož i osoby, které se dopustily útoku na veřejnou bezpečnost. Obě sněmovny scházejí se, nesvolá-li je president dříve, každý rok druhý úterek v lednu a musejí aspoň pět měsíců zasedati. Schůze jejich jsou veřejné. Obě sněmovny volí si na čas zasedání předsedu. Schůze své zahajují a uzavírají ve stejný čas. President prohlašuje konec zasedání a má právo svolati sněmovny v době mimořádné. Učiniti tak musí, když aspoň polovice členů každé sněmovny činí návrh v uvedeném směru. President může také jednání sněmovny odročiti, avšak ne déle než na měsíc a ne častěji než dvakráte v témž zasedání. Každý poslanec i každý senátor má právo iniciativy. Aby došlo k zákonu, jest třeba svolení obou sněmoven: zákony finanční musí však dříve předloženy býti sněmovně poslanecké a od ní býti přijaty. Sněmovny mají též právo v oddělených shromážděních prohlásiti, že pokládají za potřebno, aby se revidovala ústava. Stalo-li se o tom v každé sněmovně speciální usnesení, sestupují se obě sněmovny k provedení oné revise. Dotyčná usnesení musejí býti učiněna absolutní většinou všech členů, z nichž národní shromáždění se skládá. — Presidentu náleží rovněž zákonná iniciativa; on prohlašuje také zákony, bdí nad jejich prováděním a má právo udělovati milost. Amnestie mohou však jen zákonem býti udělovány. President ověřuje také vyslance cizích států, disponuje o branné moci, obsazuje civilní i vojenská místa, vyjednává s cizími státy a provádí státní smlouvy. Válku může však prohlásiti jen po svolení obou sněmoven. Smlouvy o mír, smlouvy obchodní a takové, které se týkají státních financí, jakož i stavu osob a vlastnického práva Francouzů v cizině, nabývají platnosti teprve tenkráte, když je obě sněmovny byly přijaly. Každý akt presidentův musí býti spolupodepsán od jednoho ministra. Ministři jsou zodpovědni solidárně oběma sněmovnám za obecnou politiku vlády a kromě toho každý speciálně za osobní svá jednání. President odpovídá republice jen z velezrády, při čemž sněmovně poslanců náleží právo obžalovací a senátu vynesení nálezu. Uprázdni-li se úřad presidenta úmrtím nebo z jiné příčiny, jmenují spojené sněmovny ihned nástupce. Než nový president jest zvolen, náleží moc výkonná radě ministerské. — Správa '''F.''' založena jest na systému centralisačním. V nejvyšší instanci vykonává ji deset ministerstev, v jejichž čele stojí ministři (státní sekretáři). Tito tvoří vespolek ministerskou radu pod předsednictvím presidenta republiky. {{Prostrkaně|Ministerstva}} jsou tato: 1. Ministerstvo spravedlnosti (''ministère de la justice''), jehož chef má titul »strážce pečeti« (''garde des sceaux''), 2. m. vnitra (''m. de l’intérieur''), 3 . m. záležitostí zahraničných (''m. des affaires étrangères''), v jehož obor spadají též záležitosti zemí podřízených franc. protektorátu, 4. m. financí (''m. des finances''), 5. m. války (''m. de la guerre''), 6. min. námořnictví (''m. de la marine''), 7. m. veřejného vyučování, umění a kultu (''de l’instruction publique, des beaux-arts et des cultes''), 8. min. orby (''m. de l’agriculture''), 9. m. obchodu, průmyslu a osad (''m. du commerce, de l’industrie et des colonies''), 10. m. prací veřejných (''m. des travaux publics''), jež spravuje veřejné práce, týkající se spojovacích prostředků. Samostatné postavení zaujímá {{Prostrkaně|účetní dvůr}} (''cour des comptes''). Pod předsednictvím ministra spravedlnosti stojí {{Prostrkaně|státní rada}} (''conseil d’état'' viz t.). Za účely správními rozdělena jest '''F.''' (1891) na 86 departementů (v. t.) a území Belfortské, na 362 arrondissementy (území Belfortské počítajíc za arrond ), na 2881 kantonů a 36.144 obcí (kommun). Památka na staré rozdělení '''F.''' vyhlazena byla úplné. Staré království rozděleno bylo r. 1614 v posledním shromáždění gener. stavů na 12 gouvernementů. Před revolucí bylo těchto správních obvodů již 33. Historicky skládala se '''F.''' z 51 krajů (provincií). Staré rozdělení země zrušeno bylo od Národního shromáždění na podzim r. 1790 a zavedeny 83 departementy. Každý departement rozdělen byl opět na několik arrondissementů (v. t.) a tyto na kantony. Při vyměřování hranic depart. hleděno bylo hlavně k tomu, aby historické tradice byly potlačeny. Nové správní obvody neměly míti nic společného s dřívějším rozdělením na gouvernementy a provincie a měly nanejvýše vyhovovati jen účelům praktickým, ze kteréhož důvodu přihlíženo ku hranicím, daným samou přírodou (řekám, horám). Krajiny, historicky jeden celek tvořící, roztrženy od sebe a naproti tomu spojovány v jeden celek části tradicemi naprosto odrůzněné. Nové rozdělení uchovalo se až na naše dny. Každý departement spravován jest od prefekta, arrondissement od podprefekta, obec od maira. {{Prostrkaně|Prefekt}} (''préfet'') jest představitelem výkonné moci a zástupce zájmů departementu. Jmenován bývá presidentem republiky k návrhu ministra vnitra. V úřední činnosti podporuje ho samosprávný sbor představitelů speciálních zájmů departementu čili t. zv. {{Prostrkaně|generální rada}} (''conseil général'') a kromě toho {{Prostrkaně|prefekturní rada}} (''conseil de préfecture''). V arrondissementech vede správu {{Prostrkaně|podprefekt}} (''souspréfet''), jemuž k ruce jest {{Prostrkaně|rada arrondissementu}} (''conseil d’arrondissement''). Pouze v arrondissementech, v nichž leží hlavní město depart., vykonává správu prefekt. Rovněž podprefekta jmenuje president republiky. — Kantony, na něž se dělí arrondissement, nemají administrativního významu. Jsou jen okrsky soudců míru a slouží za podklad pro volby a odvod branců. {{Prostrkaně|Obecní zřízení}} spočívá na zák. ze dne 18. bř. 1837, 24. čce 1867, 4. dubna 1873, 20. led. 1874, 12. srp. 1876, 28. bř. 1882 a 5. dub. 1884. V čele obce stojí starosta (''maire''), který spojuje v sobě dvě funkce, jednu jako státní úředník, druhou jako zástupce samosprávy obecní. Maire volen jest se svými příručími (''adjoints''), jichž bývá ve větších obcích více, na tři léta od rady municipální. Musí míti aspoň 25 let. Úřad vykonává bezplatně. Ve hl. městech departementů, arrondissementů a kantonů jmenuje mairy a jejich příručí z počtu členů municipální rady zvláštním dekretem president republiky. V Paříži a Lyoně, kde jest 20, pokud se týče 6 mairií, zastává prefekt departementu úřad centrálního maira. Jako zástupce vlády plní maire vládní nařízení, bdí nad prováděním zákonů a vykonává obecnou a místní policii (vyjímajíc prefekturní města s obyvatelstvem nad 40.000 lidí). Rozhodnutí jeho musejí býti potvrzena částečně od prefekta nebo podprefekta. Trestních nálezů nesmí vynášeti. Jakožto zástupce obce vede maire její správu, předsedá v municipální radě, zastupuje obec před úřady. Jakožto státní úředník vede civilní rejstřík a vykonává civilní sňatky, arci pod dozorem státního prokurátora. Zástupcem jeho jest příručí. {{Prostrkaně|Obecní}} čili {{Prostrkaně|municipální rada}} (''conseil municipal'') skládá se dle velikosti obce z 10 až 36 (v Paříži z 80) členů. {{Prostrkaně|Policie výkonná}} skládá se částečně z obecních policejních orgánů, částečně z orgánů státních. Obecní policejní personál vydržován jest obcemi. V městech, majících více než 40.000 obyv., závisí organisace policejního sboru na dekretu presidenta republiky, o němž se dříve jedná ve státní radě. Dosazování policejního personálu závisí na mairovi a na potvrzení prefekta nebo podprefekta (Zák. z 5. dubna 1884). Státní policii vykonává žandarmerie organisovaná vojensky. Zřízení sboru žandarmův založeno jest na dekretech z 1. března r. 1854 a 24. dub. 1858. Žandarmové vykonávají policii soudní i správní. V prvé příčině podřízeni jsou ministru spravedlnosti, ve druhé ministru vnitra, a co se týče discipliny a vydržování, ministru války. Základ veškerého veřejného a soukromého práva ve '''F'''-ii tvoří 5 zákonníků (kodexů): ''Code civil des Français'' (z r. 1804, později ''Code Napoléon'' zvaný), ''Code de procédure civile'' (1807), ''Code de commerce'' (1808), ''Code d’instruction criminelle'' a ''Code pénal'' (z r. 1811), k nimž se řadí arci jiné důležité zákony. Soudní zřízení spočívá na organisačním zákoně ze 24. srpna 1790, který zákony ze 17. bř. 1800, 20. dub. 1810, 11. dub. 1838, 3. kv. 1840 a j. byl doplněn. Soudnictví zahrnuje jurisdikci civilní a obchodní, trestní a administrativní. Civilní soudnictví vykonává v každém kantoně soudce míru (''juge de paix''). O žádné žalobě nesmí se soudně jednati, dokud nebyla předložena tomuto soudci k docílení smíru (''conciliation''). V tomto směru působí soudce míru k tomu, aby soudní agenda pokud možno se umenšovala. Vedle toho vynáší soudce míru nálezy v jistých naléhavých záležitostech, v občanských sporech až do obnosu 100 franků bez appellace z jeho nálezu a až do 200 franků s právem appellace. Odvolání jde k soudům arrondissementů (''tribunal civil'' nebo ''tribunal de première instance''), které v první a poslední stolici rozhodují mobilární žaloby až do 1500 a immobilární žaloby až do 60 fr. roční renty. V jiných sporných věcech, pro něž tribunál arrondissementu rovněž jest první stolicí, jde odvolání k soudům appellačním (''cour d’appel''), kterých jest 26 v departementech (a sice v Doui, Amiensu, Paříži, Rouenu, Caenu, Rennes, Angersu, Nancy, Dijoně, Besançoně, Lyoně, Chambéry, Grenoblu, Aix, Nîmes, Montpellieru, Bastii, Toulousu, Agenu, Pau, Bordeaux, Poitiersu, Limoges, Riomě, Bourges, Orléansu), i v Alžírsku a 6 v koloniích. Pro obchodní věci zřízeny jsou v první instanci zvláštní soudy obchodní (''tribunaux de commerce''), od nichž jde odvolání k soudům appellačním, celkem jest jich 227, incl. 4 v Alžírsku. Spory z pracovních poměrů mezi pány a dělníky vyřizují zvláštní živnostenské soudy, zv. ''conseils de prud’hommes''. Co se týče {{Prostrkaně|soudnictví trestního}}, náležejí prosté přestupky před soudce míru, který jakožto soudce policejní nalézá nejvýše na 5 dní vězení a na 15 fr. peněžné pokuty. Odvolání připouští se jen při trestu 5 fr. Appellace jde v tom případě k soudu arrondissementu, který jakožto ''tribunal correctionel'' soudí všechny těžší přečiny (''délits''). Odvoláni z jeho nálezu jde k trestní komoře appellačního soudu, jehož obžalovací komora (''chambre de mise en accusation'') o tom rozhoduje, zda zločin (''crime'') má se odkázati před soud porotní (''cour d’assises''). Porotcům předsedá člen appellačního soudu, kterému jsou dva soudci přidáni jako přísedící; o otázce viny rozhoduje 12 porotců. Vysoký soudní dvůr (''haute cour de justice''), jehož porotci vzati jsou ze členů generálních rad a soudců od kassačního dvora, soudí velezrádu a zločiny ministrů, senátorů a státních radů. Konečně jest kassační dvůr, ''cour de cassation'', který není vyšší instancí, nýbrž má za úkol bdíti nad právní jednotou v soudnictví a chrániti ji proti místním zvyklostem a výkladům. Vedle toho rozhoduje o zmatečných stížnostech a činí nálezy o tom, byly-li porušeny podstatné formálnosti soudního řízení, nebo bylo-li nesprávně užito zákonů, resp. byly-li špatně výkládány a neměla-li by se věc k opětnému rozsouzení odkázati před jiný soud. Soudcové tribunálů prvých stolic (arrondissementních), appellačních dvorů a kassačního dvora jsou nesesaditelni. U všech soudních dvorů nalézá se státní zástupitelství (''ministère public''), které jest činno nejen jako obžalobce, nýbrž má též vrchní dozor nad jistým počtem úředních orgánů (notárů, huissierů, greffierů). Mimo to působí též ve značné míře při dobrovolném (nesporném) soudnictví (při poručenstvíj atd.) a při civilní jurisdikci (na př. v záležitostech manželského rozvodu). U kassačního dvora úřaduje {{Prostrkaně|generální prokurator}} (''procureur générale'') se sedmi {{Prostrkaně|generálními advokáty}} (''avocats généraux''), u každého appellačního dvora generální prokurátor se 2 generálními advokáty a několika substituty, u každého tribunálu I. stolice vrchní prokurator (''procureur de la République'') s několika substituty, kdežto při policejních soudech hájí veřejné zájmy policejní kommissař. — Jurisdikci správní vy- konávají: {{Prostrkaně|prefekturní rady}} (1 v depart.), rady přehlídky vojska (''conseils de revision de l’armée''), rady universitní (''conseils universitaires''), účetní dvůr (''cour des comptes'') a státní rada (''conseil d’état''). ''[[Autor:Karel Kadlec|-dlc.]]'' {{Prostrkaně|Znak}}. Republika franc. nemá dnes vlastně řádného znaku; místo něho užívá se allegorické postavy (vyobr. č. 1470.) a písmen R. F. (''République française''). Znak starší linie bourbonské skládal se ze dvou do sebe zasahajících štítů, z nichž pravý měl 3 zlaté lilie v modrém poli za '''F'''-ii, levý navarrský v červeném poli kříž utvořený ze zlatého řetězu, se čtyřhranným safírem uprostřed. Příkrov štítu od andělů neseného měl zlaté lilie v modrém poli, nad tím korunu královskou a za ní oriflammu (viz doleji) s nápisem ''Mont-joye St. Denis''. Později se znak tento zjednodušil (vyobr. č. 1471.). Za revoluce r. 1789 znak tento musil ustoupiti t. zv. jakobínske čepici (vyobr. č. 1472.), již Napoleon I. nahradil zlatým orlem na blesku spočívajícím (vyobr. č. 1473.). Po pádu Napoleonově vrátily se s Bourbony i jejich lilie, dynastie červencová přijala však opět gallského kohouta. Napoleon III. sáhl zase ke znaku svého velikého předka. — {{Prostrkaně|Válečným praporem}} '''F.''' byla v nejstarších dobách čepice sv. Martina. Za Ludvíka VI. zavedena oriflamma, červený hedvábný prapor s 5 cípy, jenž visel z příčného břevna, upevněného na žerdi pobité pozlacenou mědí. Dle jedněch ztracen byl proslulý tento prapor před Damiettou r. 1250, dle jiných užito ho naposledy r. 1415 v nešťastné bitvě u Azincourtu. Již za Karla VI. byla korouhev královská barvy modré s bílým křížem uprostřed. Bílé korouhve se zlatými liliemi užil poprvé Filip August, od Karla IX. zavedena definitivně. — Nynější {{Prostrkaně|národní barvy}} '''F.''' (''tricolore'') zavedeny byly prvou revolucí. Jsou to barvy modrá, bílá a červená, na {{Prostrkaně|válečné}} i {{Prostrkaně|obchodní vlajce}} v kolmých pruzích, modrá barva při žerdi. — Dnešní republika uděluje jen řád {{Prostrkaně|čestné legie}}, založený Napoleonem I., k čemuž přistupují ještě válečné medaille a řád pro polní hospodářství, zřízený r. 1883. Starší řády francouzské byly zrušeny r. 1831. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' == Finance. == Finance francouzské mají podobnou tvářnost jako v jiných státech. Za králů franckých byla základem důchodů panovníkových válečná kořist a pokuty, vybírané od poddaných. Byly to prameny příjmů původu germanského, k nimž přistupovaly finanční zdroje původu římského (''mansiones'', ''paratae'', ''telonea'', ''foratica'' aj.), známé též v říši Římsko-německé a spočívající jednak v různých dávkách, jednak v osobních povinnostech, jež museli poddaní vykonávati. Vedle toho stali se králové frančtí vlastníky rozsáhlých hvozdů a lesů, pastvisek a nevzdělaných zemí, z nichž brali rovněž veliké užitky. Z panství římského uchovala se v části Gallie ještě daň pozemková a daň osobní, z nichž prvá za doby, posledních Meroveovců vyšla již z užívání, kdežto daň osobní ještě za Meroveovců byla vybírána a od obyvatelstva těžce nesena. Za Kapetovců změnily se poměry nastoupením systému lenního. Král požíval různých důchodů jen jako senior ve svém území, nevybíral však daní jako představitel státu. Táž práva jako králi náležela ve vlastním území i ostatním lenním pánům. K moderní soustavě finanční došlo se teprve znenáhla. Bránily tomu poměry feudální. Poprvé žádána všeobecná daň králem Filipem Krásným r. 1294 k účelům válečným. Byla to daň jednoho penízu (denáru) z libry při prodeji veškerého zboží. Vzbudila však tolik nespokojenosti, že se musilo od ní upustiti. Král nahradil ji r. 1295 daní 1 % z ceny statků. R. 1302 a 1303 žádána nová daň pro válku flanderskou a pak ještě vícekráte ve XIV. stol. Jako v jiných státech, žádali králové franc. daň na stavech, kteří ji buď povolovali neb nepovolovali. Karel VII. odňal r. 1439 pánům (seniorům) právo vybírali daně a poplatky na svůj účet a učinil daň královskou trvalou. Od té doby vyvíjely se franc. finance způsobem stále rozmanitějším a tížily obyvatelstvo víc a více. Veliký nedostatek spočíval hlavně v nerovnosti břemene poplatního a ve výsadách, jež osvobozovaly od placení většiny daní právě nejbohatší třídy národa, šlechtu a duchovenstvo. Nedostatečné daňové ústrojí starší vlády bylo také jednou z příčin revoluce r. 1789. Zdrojem franc. financí od Karla VII. až do revoluce byly daně a povinnosti přímé, daně nepřímé a různé poplatky a konečně i státní zápůjčky. Ku přímým daním a povinnostem počítati sluší daně zvané ''tailles'', ''vingtièmes'', ''capitation'' a ''corvées''. Daň ''taille'' stala se trvalou od Karla VII. a byla dvojí: osobní a věcná. Daň osobní (''taille personnelle'') měla povahu všeobecné daně z důchodů, neopírala se však o pevný, spolehlivý základ, nýbrž vyměřována byla dle předpokládaných důchodů každého okrsku a každého jednotlivce. Vybírala se jen v některých zemích, kdežto v jiných předpisována ''taille réelle'', jež měla povahu daně pozemkové (''impôt foncier''). — Za Jindřicha II. r. 1549 zavedena k účelům válečným dodatečná daň zv. ''taillon'', která měla trvati sice jen nějaký čas, avšak stala se brzo trvalou. ''Vingtièmes'' (dvacetiny) datují se z posl. let Ludvíka XIV. Byla to daň důchodová, kterou platila jen šlechta; duchovenstvo bylo vyjmuto. ''Capitation'' zavedena byla r. 1692. Všichni poplatníci rozděleni byli na 22 třídy, z nichž první platila 2000 liber a poslední 20 sous. Daň tato měla býti placena ode všech poddaných, duchovenstvo však se z ní za jistý dar vykoupilo. Podobné výkupné složily i některé země. ''Corvées'' byly zemské roboty a spočívaly v osobních službách ke stavbě a opravě silnic a p. Dělily se na osobní a věcné. S počátku byla robota jen panská, proměnila se však později za Ludvíka XIV. v robotu zeměpanskou. V XVIII. stol. rozšiřována robota na všechny možné veřejné práce. Někdy dávána byla sice sedlákům za konání roboty náhrada, avšak dosahovala jen asi pětiny hodnoty. K nepřímým daním a poplatkům patří: ''aides'' (pomoci — i v Čechách se takto nazývaly daně mimořádné), ''gabelles'', ''traites et douanes'' (cla a mýta), ''insinuation'' a ''droit de controlle'' (poplatek zápisný). ''Aides'' byly původu feudálního. Král jako feudální suverén mohl žádati na svých vasallech v rozličných případech peněžný příspěvek, pomoc. S počátku vybírány pomoci jen občas, trvalými staly se od Karla VI. Byly velmi rozmanity a vztahovaly se na nejrůznější předměty. Dávány byly do pachtu pachtýřům (''partisans'' nebo ''traitants''), kterým připadal přebytek výnosu. ''Gabella'' byla daň velice nenáviděná. Slovem tim označovány různé poplatky, zejména poplatek ze soli. ''Traites'' a ''douanes'' vybírány byly ze zboží, jež se buď dováželo nebo vyváželo z království a provincií. Celní čáry zřízeny byly i uvnitř království mezi jednotlivými provinciemi, což bylo příčinou veliké nespokojenosti a vadilo vývoji obchodu. Colbert v XVII. stol. zrušil celní čáry aspoň mezi 12 provinciemi, nalézajícími se téměř veskrze kolem L’Ile de France. — Poplatky zápisné objevují se pod vlivem renaissance říms. práva na jihu '''F.''' již ve stol. XII., na severu však teprve ve století XVI., a sice pod jménem ''insinuation'' a ''contrôle''. Ediktem Františka I. z r. 1539 předepsán byl zápis u prévôta, bailliho a sénéchala jako podmínka platnosti aktů darovacích a substitučních. ''Droit de contrôle'' zavedeno Jindřichem III. r. 1581. Vybíráno bylo za stručný zápis právních aktů finančních a soudních do zvláštních rejstříků. Ediktem z r. 1693 organisováno bylo znova pro notářské akty a pak ještě několikráte. Záhy vyskytují se též státní zápůjčky, o nichž řeč níže. S vývojem královských financí nastávala potřeba řádného úředního apparátu, který by je spravoval. Tento finanční apparát nelišil se příliš od ústrojí soudního a správního. Prévôtové, bailliové a sénéchalové byli zároveň soudci i úředníky správními a zejména finančními. Účty předkládali král. dvoru, který je zkoumal. Když byl zřízen parlament, zdá se, že oni členové král. dvora, kteří zkoumali účty, tvořili oddělení parlamentu zv. ''camera compotorum'' (účetní komora, ''chambre des comptes'') a že splynuli se členy parlamentu. Úřadem úplně samostatným a na parlamentě nezávislým stala se účetní komora r. 1319. Parlament pokoušel se sice několikráte, aby se stal odvolací stolicí naproti účetní komoře, avšak marně. Královskými ordonnancemi, zejména z r. 1407 a 1459, uznána samostatnost účetní komory. Účetní komora měla na počátku 7 mistrů (''maîtres''), z nichž 4 byli duchovní, 3 světští a několik písařů, z nichž 2 přijímali účty, i zapisoval a ostatní je opravovali. Účetní komora přijímala přísahu bailliů a sénéchalů jakožto král. fiskálů, zkoumala účty všech finančních zřízenců, zapisovala finanční nařízení a edikty a měla podobně jako parlament právo činiti proti jejich zápisu námitky. Vedle toho měla ještě některé jiné funkce. Po čase ztratila účetní komora jistou část ze své příslušnosti, která pak přešla na zvláštní tribunály, známé pod jménem ''chambre du trésor'' (komora pokladu) a ''cour des aides'' (dvůr daní). R. 1357 povstal zvláštní nový tribunal zv. ''cour des monnaies'', před nějž náležely všechny sporné věci, týkající se vyrábění mincí. Tyto novoty v organisaci finančních úřadův udály se všecky ve stol. XIV. Za Františka I. byla finanční správa změněna. R. 1523 zřízen ústřední poklad zv. ''épargne'', svěřený úředníku nazv. ''trésorier de l’épargne''. František I. organisoval také nové obvody finanční, z nichž v každém ustanovil všeobecného výběrčího (''receveur général''), od čehož ony obvody nazvány generálstvím (''généralité''). V XVII. stol. byla '''F.''' rozdělena na 23 generálství, která se opět dělila na 231 elekcí (''élections''; jméno vzato odtud, že finanční zřízenci v těchto menších finančních obvodech od místních stavů bývali voleni, pročež nazývánj<ref>překlep v tisku, správně: nazýváni </ref> ''élus'') a na 31.592 fary. Generálství rovnalo se průměrně třem nynějším depart., elekce bezmála arrondissementu a venkovská fara dnešní obci. V každém generálství zřízen byl finanční úřad zv. ''bureau des finances'', skládající se asi z 50 král. úředníků. Elekci tvořilo asi 30 úředníků, kteří právě tak jako úředníci úřadu finančního byli zároveň úředníky správními i soudci. Rozvrhovali daň mezi fary a vyřizovali reklamace, které stran rozvrhu jich došly. Vzrůst počtu výběrčích daně měl vzápětí, že povstalo více účetních komor, které se nalézaly často v sídlech parlamentů. Rovněž tak na konci stol. XV. a na poč. stol. XVI. rozmnožil se počet dvorů daňových (''cours des aides'') tam, kde byly účetní komory. Za příčinou dozoru nad finanč. orgány královskými i samosprávnými vysílány bývaly do provincií zvláštní osoby ze státní rady. Byli to s počátku kommissaři (''commissaires départis''), kteří jen občas konali objíždky, od dob Richelieuových pak {{Prostrkaně|intendanti}}. (Viz shora.) Co se týče ostatních finančních institucí, srv. shora vývoj veřejného práva francouzského. Za revoluce staly se veliké změny jak v úředním ústrojí tak, a to ještě více, v soustavě daňové. Konstituční shromáždění zrušilo všechny staré daně a zavedlo s počátku jen daň z nemovitostí (''impôt foncier'', daň pozemkovou a domovní), později však doplnilo ji daní živnostenskou (''impôt des patentes'') a daní důchodovou z movitostí (''contribution mobilière''). Všechny nepřímé daně a poplatky byly zrušeny a zachována jen cla, poplatek zápisný a kolkový. Zákony, ustanovující uvedené daně a poplatky, jsou veskrze z l. 1790 а 1791 a mnohé z nich jsou základem podnes platného finančního práva. Konstituční shromáždění získalo také značný počet státních domanií, která během času se dostala do různých rukou. Rozmnoživši státní domania skonfiskováním statků duchovenských, mohlo národní shromáždění přikročiti k umořování státního dluhu, který již tehda byl velmi vysoký. Prvý stálý dluh státní datuje se ve '''F.''' již od Františka I. (tedy od poč. XVI. stol.) a roste čím dál více za jeho nástupců. Jen Jindřich IV. uplatil velkou jeho čásť. Na konci vlády Ludvíka XIII. dosahoval stálý státní dluh již výše 436 mill. liber. Při smrti Ludvíka XIV. (1. září 1715) činily úroky 62 mill. a odpovídaly tak dluhu 1200 mill. Za Ludvíka XV. se na počátku hospodařilo, avšak za války sedmileté a za finanční správy abbéa Terraye naděláno opět velké množství dluhů. R. 1760 činily výdeje, spojené s umořováním státního dluhu a placením úroků, již více než jednu třetinu státních příjmů (100 mill. liber). Ludvík XVI., při jehož nastoupení na trůn r. 1774 dosahoval státní dluh výše 119 mill., odevzdal řízení financí Turgotovi, který nechtěje rozmnožovati ani dluhy ani daně, strojil se rozhárané státní finance uspořádati. Byv však intrikami velmožů ode dvora odstraněn, vystřídán byl Neckerem, který jeho schopností neměl. Za Ludvíka XVI. vešlo v obyčej vydávati na státní statky assignáty, a sice způsobem nezřízeným. R. 1792 bylo jich v oběhu 1564 mill. a r. 1796 docela 45 milliard liber. Tím arci státní dluh neobyčejně vzrostl. Revolucí změnil se jeho stav. Zákonem ze dne 24. srpna r. 1793 zavedena velká kniha sjednoceného státního dluhu a položen tak základ t. zv. dluhu konsolidovaného. Veliká kniha jest jediným a základním titulem všech věřitelů republiky. Pro každého státního věřitele otevřen jest tam zvláštní účet. Úhrnem činil státní dluh r. 1793 127,803.000 fr. Zákonem ze dne 28. srpna r. 1797 stanoveno, že z veřejného dluhu jen ⅓, a sice pode jménem ''tiers consolidé'', do velké knihy veřejných dluhů se má zapsati. Tato suma páčila se tenkráte na 40,216.000 fr. (s dluhy zemí s '''F'''-ií spojených 46 mill.). Dluh státní zvyšoval se obyčejně vždycky při nastoupení nové vlády a následkem událostí válečných. Za Napoleona stoupl o 558 mill. fr., za restaurace o 3154 mill. a za vlády červencové o 1516 mill. R. 1851 zmenšil se sice o 425 mill., avšak vzrostl zase za Napoleona III. o 6938 mill. a konečně následkem války prusko-franc. o 12.703 mill., tak že se páčí nyní na 30 milliard fr. a připočtou-li se k tomu ještě půjčky a dluhy departementů a obcí, které kontrahovány byly v posledním desetiletí k provádění školních staveb a silnic, činí veřejný dluh '''F.''' asi 35 až 36 milliard fr. čili 1000 fr. na jednoho obyvatele. Jen na zúrokování a umořování státního dluhu bylo r. 1893 praeliminováno ve státním rozpočtu 1.286,823.945 fr. Dle zákonodárství nyní platného vybírají se ve '''F'''-ii tyto daně a poplatky: daň pozemková a domovní (''impôt foncier'' od r. 1791), jež se opírá o katastr z r. 1850 a dle zák. z r. 1890 činí 4 % čistého výtěžku; osobní a mobilní daň (od r. 1791), daň ze dveří a oken (od r. 1798), daň živnostenská (od r. 1791), taxa berní rolly a taxy přizpůsobené přímým daním (''taxes assimilées''), jako daň ze statků mrtvé ruky, daň z dolů, z koní a vozů, z lékáren, poplatky cejchovní, daň z billardů a uzavřených společností (od r. 1871). Uvedené daně a poplatky pokládají se všecky za přímé. K nim přistupují důchody z domanií a lesů, které jsou poměrně malé. Cena franc. státních statků páčí se asi na 3800 mill. fr. Daleko důležitější a výnosnější jsou nepřímé daně a poplatky, k nimž náležejí: poplatky zápisné (''droits d’enregistrement'', od r. 1790), poplatky kolkové (''droits de timbre'', od r. 1798), 4% příjmová daň z movitého jmění, daň dědická, spotřební daň z nápojů (vína, piva, cidru, líhu), z cukru (od r. 1880 snížená), ze soli (od r. 1806 znova zavedená), 3% daň expediční, daň z oleje (od r. 1873), ze stearina a svíček (od r. 1873), z octa a dynamitu (od r. 1875), z papíru (od r. 1871), ze hracích karet (od r. 1812) a j. K nepřímým daním náležejí též cla, jež se od r. 1881 vybírají dle zvýšené sazby, a monopol tabákový (r. 1790 zrušený, r. 1810 znova zavedený), prachový (od r. 1796) a sirkový (od r. 1872). Dle finanč. zákona ze 26. července r. 1893 byl na r. 1894 tento rozpočet: {| class="wikitable" ! {{Prostrkaně|Vydání.}} !! franků |- | Veřejný dluh || 1.284,568.168 |- | rowspan= "2"|Veřejné moci || 13,171.720 |- | (z toho: plat a repraesentace presidenta 1,2, sbory zákonodárné 11,97 mill. fr.) |- | colspan= "2"| Ministerstva (1.670,694.987): |- | 1. financí || 19,470.860 |- | 2. spravedlnosti || 35,011.100 |- | 3. vnějších záležitostí || 16,343.800 |- | rowspan= "2"|4. vnitra || 71,384.430 |- | (z toho: správa 17,1, veř. bezpečnost 16,47, vězenství 17,66, subvence 11,58, dobročinné záležitosti 7,37, různé výdeje 1,18 mill. fr.) |- | 5. války || 633,653.091 |- | 6. námořnictví || 266,861.528 |- | rowspan= "2"|7. veřejného vyučování, krásných umění a kultu || 242,794.240 |- | (veř. vyučování 190,45, krásná umění 8,12, kultus 44,22 mil. fr.) |- | rowspan= "2"|8. obchodu, průmyslu a kolonií || 99,585.334 |- | (obchod a průmysl 23,46, pošty a telegrafy 2,26, kolonie 73,84 mill. fr.) |- | 9. orby || 28,963.140 |- | 10. veřejných prací || 256,627.464 |- | rowspan= "2"|Režijní a správní náklady || 358,334.719 |- | (přímé daně 21,74, zápisné a kolk. poplatky, domania 18,34, cla 32,37, nepřímé daně 39,39, tabák a prach 73,66, vnější záležitosti 0,06, pošty a telegrafy 159,54, lesy 13,22 mill. fr.) |- | Nedoplatky a splacení záloh || 42,132.500 |- | colspan= "2"| |- | Úhrn výdejů na r. 1894 || 3.368,902.094 |- | a s výdeji na Alžír (70,118.529) || 3.439,020.623 |- |} {{Konec formy}} [https://ndk.cz/view/uuid:9dd93850-e6e7-11e4-a794-5ef3fc9bb22f?page=uuid:fe7df1e0-0a01-11e5-b309-005056825209 Francie (mapa)] g7kdsnr4bk2bm3s1y8tktr381k8uv21 0 99686 344570 344541 2026-10-05T05:11:53Z Davmiub 20055 344570 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Amu (Amu darjá) | PŘEDCHOZÍ = Amu (Volta) | DALŠÍ = Amu Darjá }} {{Textinfo | TITULEK = Amu | AUTOR = neuveden | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Druhý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1889. S.&nbsp;210–211. {{Kramerius|nkp|b162a210-0b3d-11e5-b562-005056827e51|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Amudarja }} [[File:Ottuv slovnik naucny II c236 Reka Amu.jpg|thumb|Č. 236. Řeka Amu u pevnosti Kerky.]] {{Forma|proza}} '''Amu''' (zv. obyč. {{Prostrkaně|Amu darjá}}, {{Prostrkaně|Gihon}}, ve starověku ''Oxus'', u Arabů ''Džajhún'', u Číňanů ''Fat-su'' nebo ''Vei''), veletok ve střední Asii, vzniká soutokem řek Murgábu a Pandže. Prvá z těchto řek temení se z jezera Kul-i-Pamír-churd na vysočině Pamírské ve Vachánu (ve výši 4145 ''m'' nad mořem), obtéká směrem sev.-vých., potom sev. a záp. planinu Pamírskou a spojuje se po toku 422 ''km'' dlouhém s Pandžou, která nedaleko pramenů jeho se prýští, ale směřuje podél sev. svahu pohoří Hindukušského k jihozáp. Od soutoku obou těchto řek u místa Kila Vamar dostává se veletoku jména '''A.''', načež teče směrem sev.-záp., potom jihozáp., záp. a posléze od ústí Akseráje obrací se opět k sev.-záp., kterýžto směr až na malé odchylky zachovává celkem až k ústí svému. (Na obr. č. 236. představen je '''А.''' u pevnosti ruské Kerky.) U Nukusu rozštěpuje se ve tři mocná ramena, z nichž západní dvě {{Prostrkaně|Ulkun darjá}} a {{Prostrkaně|Taldik}} vlévají se přímo do jezera Aralského, východní pak, jménem {{Prostrkaně|Kuvanš Džarma}}, ústí do Ajbúgírského jezera, které však s Aralským jezerem souvisí. Ohromné toto bažinaté delta, 150 ''km'' zšíří, porostlé jest rákosím a pokryto četnými, mělkými jezery. Ve starém a středním věku až do stol. XVI. zatáčel se '''A.''' před nynější deltou k jihozáp. a odváděl vody své do moře Kaspického, ano r. 1879 prohlásila vědecká kommisse ruská na základě zpráv historických, domácí tradice i poměrů půdy, že řece té dán nynější směr způsobem umělým. Staré toto koryto zvané Uzboj je dosud zcela zřetelno mezi jezerem Sary-Kamyšským a mořem Kaspickým. Nicméně Lessar r. 1881 a Konšin r. 1884 odporují tomuto mínění tvrdíce, že Uzboj je pouze zbytkem předvěkého průlivu, který spojoval moře Kaspické a Chovaresmijské, jehož zbytkem je jezero Sary Kamyš, a do něhož se '''A.''' dříve vléval. Délka toku jeho udává se různě od 1700—2200 ''km'', úvodí pak jeho páčí se na 440.000 ''km''²; na středním toku je průměrně 360—370 ''m'' široký a 2—8 ''m'' hluboký. '''A.''' přivádí do jezera Aralského veliké množství vody (3000 ''m''³ za vteřinu), zejména z jara, kdy čásť proudů svých vysílá také ještě do starého řečiště. Na horním a středním toku má hojnost přítoků, na dolním však nepřijímá ani jediné řeky; po pravé straně spějí k němu Vančáb, Malý Surcháb, Vachš (Velký Surcháb), Káfirnahán, Surchán, Šírábád darjá a Zarafšán, který však nedaleko od '''A.''' v poušti zaniká. Na levém vlévají se do něho Kokša a Akseráj čili Kundus; s hor afgánistánských směřuje sice značný počet řek k '''A.''', jako Chulm, Balch, Sarypul, Nari a Murgáb, ale zanikají v pustině, dříve než k němu dospěly. Význam '''A.''' pro krajiny, jimiž protéká, zejména na středním a dolním toku, je ohromný; síť přirozených i umělých průplavů rozvádí vodu jeho do okolí ke zúrodňování stepi, a sev. kraje chanátu chívského jsou jenom tomuto zavodňování zavázány za bohatou svou úrodu. Větší část toku jeho dostala se od šťastné výpravy chívské roku 1873 ponenáhlu v moc Rusů, kteří důležitost jeho dobře pochopili a zavedli po něm roku 1886 paroplavbu až k Chódža Sáli. Celá řada vědeckých badatelů prozkoumala jeho tok a konány také již přípravné práce, aby řeka byla odvedena do starého řečiště a zjednána tím způsobem pohodlná cesta do střední Asie, avšak z mnohých stran prohlašuje se, že úmyslu toho nelze provésti, poněvadž spád ve starém řečišti obnáší pouze 0,15 ''cm'' na 300 ''m'' délky. Poněvadž pak nyní jest dokončena zakaspická dráha železná, možno, že ku provedení záměru toho vůbec nedojde. U Čárdžuje přepásán jest '''A.''' mohutným mostem dráhy zakaspické, nejdelším na světě. — Труды аму-дарьинской экспедиціи, 4 sv. ; Лессаръ: Югзападная Туркменія etc., s mapou, Petrohrad 1885; Lenz, Unsere Kenntnis über den früheren Lauf des Amu Darja (Mém. de l’Acad. des sciences de St. Petersbourg XVI., 1870). {{Konec formy}} aahri7zrr9jeizwxzpyyt034ibxe8yg 0 99699 344569 344560 2026-10-04T19:29:43Z Davmiub 20055 344569 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Kongo | PŘEDCHOZÍ = Konglutinace | DALŠÍ = Kongo (čaj) }} {{Textinfo | TITULEK = Kongo | AUTOR = [[Autor:Václav Švambera|Václav Švambera]], [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[redakce]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Čtrnáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1899. S.&nbsp;682–696. {{Kramerius|nkp|b96268a0-05b2-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Kongo (řeka) }} {{Forma|proza}} '''Kongo''' ({{Prostrkaně|Congo}}): '''1) K.''', největší veletok Afriky a po ř. Amazonek největší na zemi, zaujímá úvodím svým největší čásť záp. a vnitřní Afriky rovníkové v rozměru asi 3,800.000 ''km''². Největší osa tohoto ohromného úvodí měří od sev. k jihu, totiž od pramene ř. Koto na 8° 30′ s. š. ku pramenu řeky Loombo (přít. Luapuly) na 14° j. š., 2500 ''km'', kdežto nejzápadnější bod při ok. Atlantském u Banany na 12° v. d. a nejvýchodnějši bod, t. prameny řeky Malagarazi na 34° v. d. jsou od sebe 2450 ''km'' vzdáleny. Jen 675 ''km'' jest východní hranice úvodí '''K'''-ga vzdálena od ok. Indického. Zvláštní stavba rovníkové Afriky podmiňuje neobyčejnou podobu úvodí '''K'''-ga. Ohromný bassin vnitrozemský spojen jest s mořem jen úzkou prorvou, jíž se v přímořských terrasech spojené vodstvo vnitřní Afriky prodralo k okeánu Atlantskému. Dle dnešního stavu známostí lze rozeznati v bassinu tomto 3 orografické zóny: 1. přímoří v rozsahu asi 50.000 ''km''², k němuž čítáme tok '''K'''-ga zařezaný v t. zv. Monts de Cristal a kraj odtud na západ až k moři, 2. ohromný plochý bassin vnitřní, jejž ohraničují na západu Monts de Cristal, na východu soustava horská, dosud nezcela známá, již geografové afričtí zovou Mitumba, a konečně 3. vysoko položený bassin jezer horního '''K'''-ga v jv. části úvodí na východ od Mitumby. Největší výšky nadmořské nalézají se vesměs na periferii úvodí '''K'''-ga. Rozvodí západní bývá zváno Monts de Cristal, ačkoliv ráz jeho sotva jest horský. Východní svah jeho zdvihá se obyčejně sotva 200 ''m'' nad vnitrozemí, kdežto na stranu západní spadá v pravidelných terrasech k moři. V severu sáhá (obyč. výše ok. 600 ''m'' n. m.) až k massivu Adamauskému, v jihu přijímá v portugalské Angole skutečný ráz horský (1500—1600 ''m'') a končí v náh. planině u Bihé. '''K.''' proráží Monts de Cristal na přič v trati 550 ''km'' dl. mezi Čumbiri (sev. vtoku Kasaie do '''K'''-ga) až k Bomě. Planina Babuende sev. od toku dolního '''K'''-ga nalézá se u výši 600—650 ''m''. Nad planinu Bangu zdvihá se h. Via do výše 1050 ''m''. Na jih od toku doln. '''K'''-ga překročuje železnice Monts de Cristal v největší výšce 743 ''m''. Rozvodí jižní mezi '''K'''-gem a Zambezi vykazuje značné výšky nadmořské, t. u Peho 1580 ''m'', dále k vých. jez. Dilolo 1470, h. Kaomba 1700, pram. ř. Nzilo 1530, pram. ř. Loenze 1200 ''m'', relativní výška jest však při tom často tak nepatrná, že na př. z jez. Dilolo odtékají vody do obou úvodí. V jihovýchodu mezi Tanganíkou a Njasou udržuje se rozvodí u výši 1400—1600 ''m'' a také rozvodí obklopující ř. Malagarazi vykazuje výšky 1100, 1500 až 2000 ''m''. Rozhodně největší výše dosahuje rozvodí v horstvu Virungo poblíž jez. Kivu, asi 3500 ''m'' n. m., nejvyšší bod úvodí '''K'''-ga a neodvislého státu. Patříť sice ještě v této končině malá čásť úvodí nílského k neodvisl. státu, avšak z nejvyšší hory vnitřní Afriky, t. Ruvenzori, připadá na neodvislý stát pouze jz. čásť svahu. Při pramenech Uele nalézá se rozvodí nílsko-konžské ještě 1270 ''m'' n. m. Zde počíná sev. čásť rozvodí, průměrně asi stejně vysoká jako západní. Bomu pramení se tu u výši 740 ''m'' n. m. Dále k západu při pramenech Šinka objevuje se pás kopců zvedajících se několik set ''m'' nad planinu. Rozvodí mezi '''K'''-gem a ř. Šari nevykazuje z největší části také znatelnějších vyvýšenín, s nimiž se setkáváme až teprve v záp. při pramenech Sangy, kde výběžky massivu Adamauského mají u Niaundere 1150, u Kunde 1500 ''m'' n. m. Ohromný bassin nalézající se uvnitř orografických hranic tuto popsaných vykazuje celou soustavu planin terrasovitě nad sebou položených. Jediné jen horstvo jej přerušuje. Toto směřuje od h. Kaomba na rozvodí '''K'''-ga a Zambeze ve směru sv. ku střední části jez. Tanganiky. Jednotlivé části označují se jmény Kisika-Luelo, Mita, Mitumba, Kibala. Reichard ohledal jako první evropský cestovatel čásť zv. Mitumba. Později cestovatelé belgičtí zjistili ještě jiné části (výšky 1500—1800 ''m'') a jméno Mitumba podrženo pro celek. K jv. a j. odštěpují se od Mitumby 3 větve, t. poh. Kitangula mezi ř. Lububuri a Nzilem, dále k vých. poh. Nikala mezi Nzilem a Lufilou a docela na východu mezi Lufilou a horní Lualabou poh. Kvadelungu. Jezero Tanganíky dosahuje Mitumba u Mpaly ve výši asi 2000 ''m''. Odtud odbočuje směrem ku '''K'''-gu nižší pohoří tvořící jižní hranici Manjemy. V západní části má jméno Bambare. Hlavní pásmo však zaměřuje přímo na sev. těsně podél záp. bř. jez. Tanganíky, má v h. Misasi výšku 1730 ''m'', ohraničuje pak na záp. úvodí řeky Rusizi i s jez. Kivu. V těchto končinách páčil Baumann výšku na 3000 ''m'' a hr. Götzen, jenž je záp. od Kivu překročil, na 2700 ''m''. Hory k téže soustavě prý náležející lemují i záp. břeh jez. Albert-Edwardova, ř. Semliki a jez. Albertova. Při tomto posledním nazval je Baker Modrými horami (Blue Mts). Zde prý Mitumba končí horami, jimž Junker r. 1877 přidělil jména vynikajících cestovatelů nílských. Zdali Mitumba tak, jak ji dnes Wauters kreslí po 15 stupňů zem. šířky vnitrem Afriky, je skutečně jednotnou soustavou horskou, nelze dnes určitě tvrditi. Ku soustavě Mitumby počítá se i nižší pásmo vrchů lemující na západu břehy Lubudi a Kamolonda (horní '''K.'''). Cestovatelé belgičtí dali jim jméno Mts Hackannson na paměť švéd. důstojníka zde r. 1891 od domorodců zabitého. Mitumbu nelze, zvl. v jižní části, pokládali za pásmo horské; zde má spíše ráz massivu, jenž jáko prah 100–200 ''km'' široký dělí vnitřní bassin '''K'''-ga na zmíněné již 2 zóny, východní menší a vysoko položenou, a západní, ohromnou, nízko položenou, náležející splavné části '''K'''-ga. Vysoká vých. zóna, rozlohy asi 750.000 ''km''², jest povýšena aspoň 500 ''m'' nad západní. Lze ji zase rozložiti v 7 stupňů a sice, postupujeme-li od záp. k sv.: horní Lububuri, horní Nzilo, horní Lufila, jez. Meru (870 ''m'' n. m.), Bangveolo (1155 ''m''), Tanganíka (812 ''m'') a Kivu (1490 ''m''). Terrasa, v níž se nalézá jez. Kivu, jest ze všech nejvyšší, střední její výška patrně nad 1500 ''m''. Řadou prorev stékají vody horního '''K'''-ga do nižší zóny, jež má rozlohu více než 3 mill. ''km''² a sklon ve všech částech nepatrný. Vedle centrální depresse označené vlastním veletokem (300—400 ''m'' n. m.) lze zde rozeznati ještě následující terrasy, stotožněné s bassiny jistých řek, t. v sev. Uele (400—800 ''m''), v jihu Kasai (500—900 ''m''), v jv. menší terrasy horn. Lomámi a Kamolonda (500—700 ''m'' n. m.). Hledíme-li především ku geologickému vývoji řeky, lze za pramen '''K'''-ga označiti řeku {{Prostrkaně|Lubudi}}, jež vzniká asi na 11° 30′ j. š., 24° v. d. na sv. svahu hory Kaomba v krajině dosud neprozkoumané. Horní tok Lubudi jest dnes jedinou neprozkoumanou částkou toku '''K'''-ga; teprve u Kidi, sev. od 10° j. š., seznal jej Le Marinel v nadmořské výšce 940 ''m''. V neznámé části toku přijímá patrně od jv. přítok Lububuri, asi 330 ''km'' dl., z něhož dosud jen prameny jsou známy skrze pombeiry a cestu Capella a Ivense. Až po 9° j. š. teče Lubudi směrem sv., zahýbá pak skrze několik peřejí k východu a přijímá od jihu značný přítok {{Prostrkaně|Nzilo}} asi 360 ''km'' dl. Nzilo proráží Mitumbu v pamětihodné prorvě, jež se stěnami 300—400 ''m'' vysokými a jen 30—50 ''m'' od sebe vzdálenými podobá se cañonu. Řeka tu klesá na trati 70 ''km'' o 340 ''m'' ve spoustě vodopádů a peřejí, jež Cornet nazval dle jich objevitele »Chutes Delcommune«. Ve vodopádech u Kalengy končí nesplavný tok řeky, jež má nedaleko odtud 150 ''m'' šířky a 3 ''m'' hloubky. Vzdálenost od pramenů až sem udává se na 435 ''km''. Nyní vstupuje řeka do alluviální roviny, již na západě ohraničují Mts Hackannson, na východě Mitumba. Rovina tato není ničím jiným než dnem bývalého jezera. Řeka má šířku 200—400 ''m'' a spád tak malý, že místy jezerovitě se šíří. Na 8°30′ j. š. tvoří skutečné značné jezero Kisale, do něhož se od jihu vlévá ř. {{Prostrkaně|Lufila}}. Tato jest hl. řekou Katangy (délka toku asi 490 ''km'') a patrně rovněž zbytkem bývalého jezera. V hořejším svém toku dostává řadu menších přítoků. Na bývalé veliké jezero upomínají postranní laguny, jež za vyššího stavu vody s hlavním tokem se spojují. Z těchto lagun jediná Kabele nalézá se na l. bř. řeky, ostatní, t. Kajbajka, Kabve, Upemba (největší ze všech), Kapeda, Lubambo, Kalomba, nalézají se na pr. bř. řeky. Pod Kalombou uchyluje se horstvo Mitumba k sv. a řeka vytéká do širé pláně a zaměřuje přímo na sever, kdež naproti místu Ankolo přijímá s pr. strany od jv. ř. Luapulu. Celou tuto lagunovitou trať řeky od Kalengy až sem zahrnuje Wauters pod jm. {{Prostrkaně|Kamolondo}}. {{Prostrkaně|Luapula}} jest při stoku s Kamolondem dvakrát větší tohoto a bývá vzhledem k tomu také pokládána za hlavní pramennou řeku '''K'''-ga. Vzniká pode jm. {{Prostrkaně|Čambezi}} mezi Njasou a Tanganíkou. Po dosti dlouhém jz. toku vlévá se do jižního bažinatého cípu jez. {{Prostrkaně|Bangveola}}. Jezero to (1155 ''m'' n. m.) nalézá se dnes ve stadiu vysýchání a hladina jeho pokrývá již jen 4500 ''km''². Weatherley měřil hloubky jen 5 ''m''. Mimo západ jest ze všech stran obklíčeno bažinami papyrusovými. O jižní jeho části, po níž se r. 1883 Giraud plavil, tvrdí Weatherley r. 1896, že jest již jen bažinou, z níž vynikají některé ostrůvky. Mimo Čambezi přijímá 2 menší přítoky, Lipopoši a Luenu od sev. Výtok z jez. Bangveola nazývá se Luapula, směřuje nejprve na jih, obrací se však záhy k severu, překonává na trati 90 ''km'' vodopády Johnsonovy a vlévá se na 9°30′ j. š. do jez. {{Prostrkaně|Meru}} ({{Prostrkaně|Moero}}). Jezero to, 869 ''m'' n. m., má rozsah 5000 ''km''²; také ono se umenšuje. Bažiny na východ něho bývaly dříve velikým jeho zálivem. Také jižní břeh jest bažinatý a některá jezera od něho oddělena. Kap. Descamps tvrdí, že od objevení jezera Livingstonem r. 1867 vody jeho o 3—4 ''m'' klesly. Z ostrova Kilvy v jeho jihozáp. části stane se patrně brzo poloostrov. Přece však jest jezero v sev. části značně hluboké. Pouze záp. břeh jezera náleží neodvislému státu, ostatní vše Angličanům, kteří mají na sv. pobřeží stanici Rhodesii. V sz. opouští Luapula jezero, proráží v peřejích pohoří Kundelungu a záhy na to v toku rovněž divokém prorvou Kivele vstupuje do Mitumby. V těchto místech má jméno {{Prostrkaně|Luvua}}. Povšechný směr řeky od Meru až ku stoku s Kamolondem jest sev.-záp. Délka Luapuly až sem obnáší 1270 ''km'', z čehož jen 150 ''km'' v dolním toku jest splavných. Asi 100 ''km'' pod vtokem Luapuly vlévá se do spojené nyní řeky s pr. bř. u výši 321 ''m'' n. m. {{Prostrkaně|Lukuga}}, jež přináší přebytečné vody jez. {{Prostrkaně|Tanganíky}}. Jezero toto, nejvýchodnější člen úvodí '''K'''-ga, z největších a nejzajímavějšich na zemi, jest částí veliké východoafrické propadliny příkopové a liší se v každém vzhledě od ostatních jezer konžských. Arabové nazývají je {{Prostrkaně|Bahari}} n. {{Prostrkaně|Ziva}}, z okolních kmenů Vakavendi jmenují je {{Prostrkaně|Msaga}}, u kmene Varungu sluje {{Prostrkaně|Kimana}}. Leží 812 ''m'' n. m. a prostírá se v délce 650 ''km'', šířce 30—80 ''km'' mezi 3°16′ a 8°48′ j. š., 29°20′ a 31°20′ v. d. Vzdálenost jeho od Indického okeánu obnáší jen 900—1150 ''km''. Hladina vody má 35.000 ''km''², největší hloubku 647 ''m'' měřil dosud Giraud naproti Karemě. Jezero má několik větších zátok. Břehy, z největší části vysoké, vykazují značnou rozmamanitost; místy jsou to jen holé skály, jinde husté lesy palmové, jinde krásná savanna, místy pak neproniknutelné rákosí. Na záp. břehy dosáhá flora a fauna západoafrická, na východní již východoafrická. Mělčiny, ostrovy neb útesy jsou řídké, často však pohybují se po jezeře plovoucí ostrovy. Čásť půdy, již pohromadě drží kořeny a rostliny, odtrhne se od břehu a bloudi pak po jezeře. Až 50 i 60 takových ostrůvků (někdy až 100 ''m'' šir.) lze potkati pohromadě. Krásně modrá voda jest sladká, při ústí Malagarazi brakická. Po zemětřesení mívá příchuť nafty; jezero pokrývá se při tom spoustou bituminósních látek. Jest zde hojně jedlých ryb, také však krokodilů, hrochů, vyder. Podnebí na jezeře pokládá se za nezdravé. Deštivá doba trvá zde od října do května. Při změně ročního počasí dostavují se z jihu i severu orkány; vyskytují se pak vodní smrště a plavba stává se velice nebezpečnou. Do sev. cípu jezera vtéká ř. {{Prostrkaně|Rusizi}}, sice jen 120 ''km'' dlouhá, avšak značně vodnatá. Jest výtokem z jez. {{Prostrkaně|Kivu}} (na 2° j. š., 29—30° v. d., 1490 ''m'' n. m., 30—40 ''km'' šir., 80 ''km'' dl.), jež jest nejvýše položenou částí úvodí '''K'''-ga. Řeka záhy po výtoku tvoři veliký vodopád Pemba. Jižně od 5° j. š. vlévá se do Tanganíky ř. {{Prostrkaně|Malagarazi}}, jež vzniká asi na 2°40′ j. š. nedaleko jez. Victorie Njanzy, odvodňuje krajiny Uhu, Uniamuezi a Ugalu a nazývá se postupně Meruzi, Mukole a Malagarazi. Povšechný směr řeky jest jz., hl. přítoky Igombe a Sindi. Z ostatních přít. Tanganíky zasluhuje zmínky jen Lofu, jenž se vlévá do již. cípu jezera. Hladina jezera zdá se periodicky stoupati a klesati. Od r. 1874 do r. 1883 stoupla prý o 3 ''m'', od té doby však zase klesala. Stairs konstatoval u Karemy, že za posledních 20 let klesla o více než 6 ''m''. Z břehů jezera náleží neodvislému státu pouze západní; východní patří Německu, jižní Anglii. Všecky tyto státy mají zde stanice. Přebytek vodstva, jež se sbírá v Tanganíce, odnáší zmíněná již {{Prostrkaně|Lukuga}} ku '''K'''-gu. Opouští záp. břeh Tanganíky na 6° j. š. prorvou Mitvanzi a teče povšechným směrem k západu. S levé strany přijímá 2 značnější přítoky, Niembu a Luizi. Z toku 375 ''km'' dlouhého jest pouze 75 ''km'' splavno pro čluny. Šířka řeky zřídka přesahuje 50 ''m'', hloubka 1½ ''m''; vodstva bývá vůbec, zvláště v jisté době roční, velmi málo, za nízké vody v listopadu pouze 32 ''m'' ve vteřině. Nelze dosud bezpečně říci, je-li tento odtok Tanganíky, jehož vznik přičítá se teprve nedávné době, stálý. Krajina při vtoku Lukugy do '''K'''-ga (Kamolonda) má ráz stepní. Hlavní řeka šiří se zde na dvou místech jezerovitě a teče zcela k severu. U vsi Kongola staví se dalšímu volnému toku v cestu pohoří Bambare. Od Kalengy až sem bylo Kamolondo na 560 ''km'' splavné. Nyní musí si řeka na trati 125 ''km'' dlouhé raziti cestu horami. Vstupuje do nich divokou soutěskou, jíž Mohun, jeden z jejích objevitelů, dal charakteristické jméno ''Porte d’Enfer'' (brána pekelná). Těsné údolí, jímž se odtud řeka ubírá, mívá pouze 100 ''m'' šířky. Při tom jest jí překonati několik skupin peřejí (Kilenga, Lukolonga, Tambusi, Semse, Тоkа a Kasongo), jimž se nyní přikládá souhrnné jméno »Chutes de Hinde« na počest velitele výpravy, jež je první prozkoumala. Pod Lukolongou údolí poněkud se rozšiřuje, přece však ještě po obou stranách táhne se pohoří (Mont Dhanis 950 ''m'' na vých., Mt. Cleveland 1350 ''m'' na záp.). Vyšedši do roviny přijímá řeka s pr. strany značný přítok {{Prostrkaně|Luamu}} (310 ''km'' dl.), hl. ř. Manjemy, jejíž prameny nalézají se až na záp. březích Tanganíky. Od Kasonga dále na sever počíná zase delší splavný tok. Livingstone, jenž jej zde první spatřil, nazývá jej {{Prostrkaně|Lualaba}}, což v řeči domorodců znamená »velká řeka«. V těch místech '''K.''', tekoucí nyní mezi břehy dobře vzdělávanými, jest již skutečným veletokem. U Njangve (480 ''m'' n. m.) na 4° j. š. obnáší šířka řeky za nízké vody 1200, za vysoké 3500—4500 ''m''. Stanley měřil zde při nízkém stavu vody v říjnu hloubky 2,5—8,5, průměr 5,5 ''m''. Zde loučí se '''K.''' se savannami a vstupuje do pralesa, aby v něm na 2000 ''km'' dále tekl. Od Kasonga až ku prvním peřejům Stanleyovým u Ponthierville teče '''K.''' směrem úplně sev. Řeka jest zde dobře splavna i pro parníky, pouze na dvou místech jeví se překážky v podobě úskalí, t. nedaleko pod Njangvem a u Ukusy. Přítoky s l. strany jsou jen nepatrné, nejv. ještě Luvu, jenž ústí u Njangve, a Ruiki, jenž se vlévá asi na 2° j. š. Větší jsou přítoky s pravé strany. Tekou vesměs ve směru od východu. Jsou sice dosud jen velmi málo známy, ježto však musí překonati značné rozdíly výškové, zdá se, že jsou bohaty na peřeje a vodopády. Z nich vlévá se ř. {{Prostrkaně|Elila}}, asi 400 ''km'' dl., nedaleko na jih od Riba-Riba, asi na 2° j. š. vlévá se {{Prostrkaně|Ulindi}} č. {{Prostrkaně|Urindi}}, na 1°30′ j. š. {{Prostrkaně|Lova}}, asi 460 ''km'' dl., největší ze všech a na 80 ''km'' od ústí splavná. Přijímá ze severu 2 větší přítoky, Oso a Luvute. U Ponthierville (Vabundu), asi ½° jižně od rovníka počíná trať 160 ''km'' dlouhá, nesplavná pro peřeje a vodopády, jež po jich objeviteli zoveme {{Prostrkaně|vodopády Stanleyovými}}. Řeka zachovávajíc plnou svou šířku (obyč. 2000 ''m'') překonává na 7 místech překážky, jež jí příroda při zvláštní stavbě údolí, zde žulovém podkladu, v cestu postavila. Lze je děliti ve 3 skupiny, peřeje Bamangaské, velmi nebezpečné, peřeje Masudské a vlastní vodopády Stanleyovy, pod nimiž se nalézají faktorie bělochů a šíří se majestátní tok středního '''K'''-ga, jenž nyní i s velikými přítoky skýtá na tisíce ''km'' dráhy vodní pro parníky. Mezi skupinami peřejí zde jmenovanými nalézají se 2 menší trati, kde řeka nečiní plavbě překážek. Na rovníku mezi peřejemi upouští '''K.''' od svého dosud severního toku a zahýbá na delší čas k sz. Poslední ze Stanleyových vodopádů leží již ½° sev. od rovníku; hladina řeky pod ním 1200 ''m'' široké nalézá se u výši 450 ''m'' n. m. Nedaleko odtud u Jakusu vlévají se s pr. strany do veletoku, jenž nyní pouze '''K'''-gem se nazývá, dvě řeky, {{Prostrkaně|Čopo}} a {{Prostrkaně|Lindi}}, jež při ústí svém se spojují. Délku Lindi odhaduje Wauters na 580 ''km''. O 1° dále k západu, u Isangi, 398 ''m'' n. m., vlévá se do '''K'''-ga od jihu značná řeka {{Prostrkaně|Lomámi}}, jež po celý svůj 1550 ''km'' dlouhý tok plyne souběžně s horním '''K'''-gem. Vzniká téměř na 9° j. š., teče nejprve k sv., šíří se na 6° j. š. u Buabe v ''pool'' (jezerovitě), přijímá s levé strany menší přítok Lukaši a vstupuje v peřejích u vsi Zungu na 5°20′ j. š. trvalo do nižší roviny. Po krátkém sz. toku obrací se zcela na sever, musí ještě překonati 3 řady peřejí, u Kitambi, Donga a Lisambi, načež jest na 550 ''km'' až k ústí bez překážky splavna. Voda její jest barvy hnědé, vždy zkalená. Údolí jest velmi ploché a bažinaté. Sotva znatelná vlna půdy dělí úvodí Lomámi na vých. od Lualaby, na záp. od Kasaie a řek severnějších. Neobyčejný podélný tvar úvodí Lomámi vylučuje větší přítoky. Množstvím vody má Lomámi mezi přítoky '''K'''-ga podřízenější místo, obchodní však důležitost jeho jest pro značnou splavnost (až po šířku Njangve) veliká. Vraťme se ku hlavní řece. '''K.''' pokračujíc pod vodopády Stanleyovými šíří se vždy více. Se šířkou množí se i ostrovy. Při ústí Lomámi obnáší šířka řeky 10, u Bazoko při ústí Aruvimi 16, u Malemy naproti deltě ř. Rubi 18 ''km''. Zde překročuje '''K.''' 2° s. š. a dosáhnuv nejsevernějšího bodu svého toku, obrací se na několik set ''km'' k západu. Řeka se zde od ústí Rubi nesmírně rozšiřuje a tvoří 2 podélné ''pooly'' za sebou, totiž Bumbaský, 45 ''km'' široký a 130 ''km'' dlouhý, a Umangiský, 35 ''km'' šir. a 125 ''km'' dl. Oba jsou od sebe odděleny zúžením se řeky u Upota, kdež se objevují na pravé straně řeky kopce relat. výšky 150 ''m''. »Není to již řeka, jest to rameno mořské, širší než Pas de Calais,« praví Wauters o '''K'''-gu v těchto končinách. Řeka v těchto končinách dělí se v nesčetná ramena tvoříc při tom takovou spoustu ostrovů, že ani dnes ještě, ačkoliv 15 let se provozuje zde paroplavba, nejsou mapy této části řeky ustáleny. Vyšedši z poolu Umangiského, počíná řeka pomalu zahýbati k jz. Západně od 20° v. d. přijímá u Mobeky (327 ''m'' n. m.) od sev. přítok Mongalu a zachovává šířku 6—9 ''km''. Na 1° s. š. a 18° v. d. náhle obrací se k jihu a přijímá zde od vých. velký přítok Lulangu. Avšak jižní směr trvá pouze k rovníku, kde '''K.''' přijímá rovněž od vých. ř. Ikelembu a mohutný Ruki, načež směr toku jest zase jjz. Asi ½° na j. od rovníku ústí se v deltě 19 ''km'' široké do '''K'''-ga největší jeho sev. přítok Ubangi a o něco jižněji naproti Lukolele rovněž veliká, od sev. přicházející ř. Sanga, načež hned za sebou následují, taktéž od sev., ústí ř. Likualy, Kundže, Alimy. S levé strany přijímá '''K.''' v těchto končinách naproti ústí Ubangi výtok jez. Tumbi. Jen na stř. toku ř. Amazonek nalezneme místa, jež lze porovnati s tímto ohromným stokem vod konžských mezi Lulangou a Alimou. U Lukolely mění se náhle scenerie pobřežní. '''K.''' opouští prales a teče nyní opět mezi savannami. U Boloba, jižně od 2° j. š. naproti ostrovu Hrochů (Ile des Hippopotames), konstatoval kapitán Delporte nejnižší místo centrální depresse konžské v 338 ''m''. Na celé trati od Stanleyových vodopádů až sem (1100 ''km'') jest průměrný spád řeky pouze 0,1 ''m'' na ''km''. Přítoky v celé tuto popsané části řeky jsou velmi vodnaté. {{Prostrkaně|Aruvimi}} ({{Prostrkaně|Arouhouimi}} někt. franc. map), jenž u Basoka na 1°13′ s. š., 23°39′ v. d. s pravé strany vtéká do '''K'''-ga, přináší mu za vyšší vody 4000 ''m''³ vody ve vteř. a jest tudíž co do velikosti třetím přítokem '''K'''-ga. Vzniká na vysokých pláních záp. od jez. Albertova, teče ve směru západním velikým pralesem a tvoří v horním a středním toku množství peřejí a vodopádů, z nichž největší u Pangy ve stř. toku jest 9 ''m'' vys. Z toku 1070 ''km'' jest tudíž jen dolejších 200 ''km'' od Jambuje k ústi splavno. Ústí jeho do '''K'''-ga leží 392 ''m'' n. m. V hor. a stř. toku nazývá se Ituri. Z přítoků největší jsou Ihuru, Nepoko a Lulu (při ústí) s pravé, Ibina a Lendi s l. strany. Dále k sz. na 2° s. š., 22°42′21″ v. d. ústí se deltovitě mezi Malemou a Jambingou ř. {{Prostrkaně|Rubi}} č. {{Prostrkaně|Itimbiri}}. Jest sice jen 490 ''km'' dl., avšak od ústí až po Ibembo na 220 ''km'' pro parníky a dále ještě pro čluny splavná. Horní její tok přibližuje se značně ř. Uele, do jejíhož úvodí jest po Rubi nejlepší přístup. V tom právě spočívá její důležitost. Směr toku jest od sv. k jz. Nejdůležitějším přítokem jest Likati s pravé str. v hoř. toku. Kraj uzavřený mezi '''K'''-gem, ř. Rubi a velkým obloukem ř. Ukangi odvodňuje ř. {{Prostrkaně|Mongala}}, jež ústí dále k západu na 1°54′ s. š., 19°50′ v. d. u Mobeky (357 ''m'' n. m.) deltovitě do '''K'''-ga. Vzniká poblíže pramenů ř. Likati, teče nejprve směrem západním. U Bokopa dostává s pravé strany přítok Ebolu, o něco dále Ibangu s Likemou, načež obrací se к jjz. Z toku 550 ''km'' jest od ústí 180 ''km'' splavno. Severní část úvodí '''K'''-ga na sever od Aruvimi, Rubi a Mongaly vyplněna jest horním astředním tokem mohutného Ubangi. {{Prostrkaně|Ubangi}} jest největší severní přítok '''K'''-ga a po Kasai, jejž ostatně délkou předčí, nejmohutnějši přítok '''K'''-ga vůbec. Délkou, množstvím vody i rozlohou úvodí rovná se úplně Dunaji, jest tudíž sám již veletokem. V horní části toku jest jméno Ubangi neznámo. Řeka vzniká tam pode jm. {{Prostrkaně|Kibali}} u výši 1300 ''m'' n. m. na horách sz. jez. Albertova. Záhy přijímá jméno {{Prostrkaně|Uele}}. Pro plavbu způsobilou by byla od Surure (Vankerckhovenville) při stoku s Obi (od vých.), kdyby jí neustále peřeje nerušily. V kraji Makraků mezi m. Dongu a Niangarou ztrácejí břehy ráz horský. Po obou stranách řeky vyskytují se dále jen osamělé kopce, často bizarrních forem. I v této končině jest řeka přerušována peřejemi a vodopády (vod. Angba, peř. Letibu, vod. Furu). U stanice Amadi zužuje se v peřejích Magaregarge. U stanice Bomokandi přijímá s levé strany od jv. ř. Bomokandi, největší svůj jižní přítok, 550 ''km'' dl., avšak pouze 40 ''km'' od ústí splavný. O něco dále ústí se řeka Bima. Zde mění se ráz řeky, jež byla i s pr. strany přijala četné menší přítoky. Šířka její obnáší nyní 500—1000 ''m'' a řečiště jest poseto zalesněnými ostrovy. Avšak překážek plavbě není ani tu konce. Řeka musí přemoci ještě peřeje Siasi, vodopád Goie a pod stanicí Džabirem celou řadu peřejí, jež konečně přestávají vodopádem u Mokvangu na 23° v. d. 440 ''m'' n. m. V celé této trati od Surure až sem přijímá Uele mimo jmenované již dva přítoky jižní celou řadu přítoků od sev., t. Dongu (290 ''km'' dl.), Duru, Bruole, Gurbu a vých. 25° v. d. {{Prostrkaně|Uere}} (340 ''km'' dl.). Od ústí Uere na záp. bývá hl. řeka zvána Uele Makua. Nedaleko pod vodop. Mokvangu u Jakomy vlévá se do Uele Makuy největší její přítok ř. Bomu, jež přichází od sv. obohacena vodstvem ř. Boku, Kele, Uara, Šinko a Bali. Jest 720 ''km'' dl., avšak peřeje Hansensovy 25 ''km'' před ústím jsou pro paroplavbu nepřekonatelnou překážkou. U Jakomy končí se horní tok Ubangi. Na 1300 ''km'' obnáší až sem vývoj řeky, avšak pro plavbu jest, jak jsme viděli, téměř zcela nezpůsobilý. Řeka plyne nyní dále ve směru západ, s malou úchylkou k severu téměř beze všeho spádu. Pro plavbu není překážek mimo mělčiny, jež mezi nesčetnými ostrovy se nalézají. Pouze u Cetemy a Banzyville jest řeka zúžena skalami, avšak místo to lze překonati. Řeka, místy několik ''km'' šir., nazývá se v těchto místech Dua. Pod 5° s. š. a na 20° v. d. dosahuje Dua svého nejsevernějšího bodu, načež zahýbá se k jjv. V peřejích u Mokoange, 500 ''km'' pod Jakomou, vyskytují se nové překážky plavbě. V celém svém středním toku přijímá Dua pouze ze severu několik přítoků, t. na 22° v. d. {{Prostrkaně|Koto}} (675 ''km'' dl., avšak jen 35 ''km'' splavný; za vyšší vody mívá 1200 ''m''³ ve vteř.), Kuango vých. 20° v. d., Kemo s ř. Tomi na 19°30′ v. d. Tento poslední přítok má jistou důležitost jako spojovací cesta z úvodí '''K'''-ga do úvodí Šari. Mezi 5 a 4° s. š. musí překonati Ubangi poslední překážky. Na trati 70 ''km'' od Mokoange až po Zongo (390 ''m'' n. m.) vyskytují se 4 řady peřejí (Elephant, Bely, Bonga, Zongo), mezi nimiž se nalézají pro plavbu volné trati 15, 15 a 40 ''km'' dl. Kopce na levé straně řeky se vyskytující mají 200 až 250 ''m'' rel. výšky. Řeka, jimi v peřejích Zongoských až na 800 ''m'' zúžená, skýtá, vystoupivši z nich, plavbě volnou dráhu po 610 ''km'' až do '''K'''-ga. Nazývá se nyní Ubangi. Šířka činí 2—4 i více ''km''. Přítoky s pravé strany jsou Ombela, Lobai, Ibenga, všecky nemnoho splavné, s l. strany Lua, v horním toku Dekere zv. (jež se zdá býti lépe splavna), a Ngiri. Ubangi přináší '''K'''-gu 8000 ''m''³ vody ve vteř. Délka celého toku jest 2270 ''km'', rozloha úvodí přes 600.000 ''km''². Jak mohutný jest při stoku s '''K'''-gem, viděti z toho, že zkušený cestovatel Grenfell dlouho se svým parníkem po něm plul, maje za to, že se nalézá v samém '''K'''-gu. O něco jižněji než Ubangi vlévá se na 1° j. š. do '''K'''-ga od sev. jiná veliká řeka, {{Prostrkaně|Sanga}}. Vzniká daleko na severu na svazích massivu Adamauského blíž pramenů Binue a řek kamerúnských. Tok její, místy silně vinutý, má povšechný směr jižní a délku asi 1400 ''km'', z čehož jest 860 ''km'' splavných. '''K'''-gu přináší ve vteř. 1800 ''m''³ vody žlutavé. Z přítoků jsou důležity s pr. strany Kadei a Goko (ústí na 1°30′ s. š. u Ueso), s levé v horním toku Mambere, v dolním Likuala. Jistá čásť úvodí Sangy nalézá se již na území něm. osady Kamerúnu. Sanga je hlavní řekou franc. části úvodí '''K'''-ga. Jsouc daleko splavna, skýtá s použitím přítoku Mambere krásnou dráhu spojovací do Adamauy a zemí čadských. Nedaleko na jz. od ústí Sangy ústí se do '''K'''-ga vedle sebe 3 řeky: {{Prostrkaně|Likuala}}, tekoucí hl. směrem od sz. k jv., asi 500 ''km'' dl., na 350 ''km'' splavná, s množstvím vody 700 ''m''³ ve vteř., {{Prostrkaně|Kundža}}, v hor. toku zv. {{Prostrkaně|Likona}}, dosud málo známá, a konečně {{Prostrkaně|Alima}}, vznikající blízko pramenů Ogove. Jest asi 500 ''km'' dlouhá, pro malé parníky asi 300 ''km'' splavná. Má hloubku obyč. přes 5 ''m'', šířku v splavném toku 150—300 ''m''. Voda temná. Uvnitř velikého oblouku '''K'''-ga setkáváme se s řadou znamenitých poboček, jež tekou vesměs (až po Sankuru a dolní Kasai) ve směru od vých. k západu. Přítoky jich mají směr buď jz. neb jv., jižní přítoky Kasaie směr skoro docela meridionální. Od severu první z těchto poboček '''K'''-ga jest {{Prostrkaně|Lulanga}} n. {{Prostrkaně|Lulongo}}, jež se v horním toku nazývá Maringa. Horní tok jest silně vinutý, 30—300 ''m'' šir., prům. 3 ''m'' hlub. V dolním toku šíří se až na 3 ''km'', tok stává se přímějším, jest však poset četnými ostrovy. Při ústí jest 700 ''m'' šir., 4 ''m'' hlub. a přináší '''K'''-gu 1500 ''m''³ vody ve vteř. (v říj.). Spád řeky je ve všech částech mírný, vývoj činí 700 ''km'', z nichž 550 ''km'' splavných. Lulanga přijímá mnoho menších přítoků, avšak jen jediný velký {{Prostrkaně|Lopori}} s pravé strany, jenž jest při stoku u Basankusu téměř stejně veliký jako Lulanga, maje 500 ''m'' šířky, 2½ ''m'' hl., rychl. 0,5, asi 600 ''m''³ vody ve vteř. Tok jeho běží téměř souběžně s celým obloukem '''K'''-ga sev. od rovníku, v malé jen vzdálenosti od veletoku. Docela na rovníku vlévají se do '''K'''-ga dvě řeky, menší, ač poměrně dost daleko splavná {{Prostrkaně|Ikelemba}} a veliká »černá řeka« {{Prostrkaně|Ruki}}. V horním toku nazývá se {{Prostrkaně|Čuapa}}, ve středním {{Prostrkaně|Busira}}. Směr horního toku jest od jv. k sz., středního a dolního téměř úplně západní, při tom silně vinutý. Poměry jsou tytéž jako na Lulanze, jen že Ruki má hlubší řečiště, více vody, barvu temně čajovou. Jest 1000 ''km'' dl., na 880 ''km'' splavný a přináší do '''K'''-ga 2500 ''m''³ vody. Větší přítoky, vesměs od j. ústící, t. Lomela, Salonga a Mombojo, jsou rovněž daleko splavny. Naproti ústí Ubangi přitéká do '''K'''-ga {{Prostrkaně|Irebu}}, t. široký a krátký výtok jez. {{Prostrkaně|Tumba}}, dříve t. {{Prostrkaně|Mantumba}} zv. Mělké jezero to, asi 360 ''m'' n. m., má rozsah 1750 ''km''². Náleží k nejníže položeným částem bassinu '''K'''-ga; při vysoké vodě hrne se někdy voda konžská do jezera. Na 2° j. š. zahýbá se '''K.''' najih a šíří se u Boloba ještě na 6 až 8 ''km''. U Čumbiri, 70 ''km'' pod Bolobem, opouští velikou depressi centrální a vstupuje do hornatého kraje přímořského (Monts de Cristal). Břehy jsou vysoké, ostrovů není, zúžená řeka jest velmi hluboká, rychlost její značná. Na 2° j. š. u Kvamouthu jest '''K.''' pouze 1500 ''m'' šir., hloubku řeky však měřil zde Stanley na 75 ''m''. Dnes jest tu '''K.''' úplně splavný, dříve však zde bývaly jistě peřeje. Ještě dnes jsou, hl. u Ganču, některá místa pro víry nebezpečna. S levé strany otvírá se tu na 2° j. š. hluboký a úzký zářez, jímž valí se do '''K'''-ga mohutné vodstvo Kasaie v takovém množství, že ještě na několik hodin plyne hlinitě zbarvená voda Kasaie vedle hnědé vody '''K'''-ga, aniž se s touto mísí. Ještě více úží se tok řeky, nyní zase k jz. směřující, až najednou na 4°15′ j. š. šíří se jezerovitě v proslulý {{Prostrkaně|Stanley Pool}}. Rozloha Stanley Poolu obnáší 450 ''km''², tudíž pouze o necelé 100 ''km''² méně než jez. Bodamského v Evropě. Ostrov Bamu dělí pool na 2 nestejně velké částky. Sev. břehy poolu jsou příkré (skaliska Doverská), jižní ploché. Teprve ve vzdálenosti 6 ''km'' od břehu zdvihá se v jihu řada zalesněných kopců, z nichž nejvyšší sluje Piec Mense. Na trati Bolobo-Stanley Pool přijímá '''K.''' s pr. strany pouze menší přítok {{Prostrkaně|Lefini}}, s levé však na 3° j. š. nejmohutnější svůj přítok {{Prostrkaně|Kasai}} (Kasabi, Kva, Ibari, Nkutu). Vzniká na půdě portug. '''K'''-ga, sz. od jezera Dilola u výši asi 1500 ''m'' n. m. na 12° j. š. Horní tok jest dosud špatně znám. Teče nejprve asi 200 ''km'' bažinatou krajinou směrem sv. až k 22° v. d., kdež přijímá ř. Lotembvu, do níž někdy odtéká voda z jez. Dilola, tak že zde vzniká bifurkace mezi úvodím '''K'''-ga a Zambeze. Kasai obrací se pak k severu. Na 6° 40′ j. š. tvoří při šířce 200 ''m'' vodopád Poggeův, jest odtud splavný, avšak již na 5° 50′ j. š. přerušují jej zase vodopády Wissmannovy. Přítoky až dosud jen od jihu s levé strany. Jsou to Luembo, Čiumbo, (550 ''km'' dl.), Luašimo (550 ''km'' dl.), Čikapa (650 ''km'' dl.), Lovo. Vodopády Wissmannovy jsoju poslední překážkou plavby. Řeka šíří se záhy na 1000 ''m''. Na 5° 3′ j. š. 390 ''m'' n. m. přijímá '''K.''' svůj první veliký přítok s pravé strany. Jest to {{Prostrkaně|Lulua}} (930 ''km'' dl.), přicházející z jihu, kde vzniká poblíž pramenů '''K'''-ga (Lubudi). Na 6° j. š. založena na ní důležitá stanice Luluaburg. Lulua jest zde 200 ''m'' šir. Překonává pak peřeje Françoisovy a jest od ústí Lueba až k ústí do Kasaie na 90 ''km'' splavna. Ústí se v šířce 500 ''m''. Pobřežní kraj na Lulue nazývají cestovatelé báječně krásným. Kasai při stoku s Luluou má značný spád (1,3 ''m'' na ''km''), zahýbá k sz. a šíří se na 2000—2500 ''m''. Poblíž 4° j. š. a vých. 25° v. d. vtéká do Kasaie od vých. největší jeho přítok {{Prostrkaně|Sankuru}}, jenž mu přináší 1700 ''m''³ vody ve vteř. Tok Sankuru 1500 ''km'' dlouhý lze rozděliti ve 2 části, horní zv. {{Prostrkaně|Lubilaš}}, směru meridionálního, nesplavný až k vodopádům Wolfovým na 5° 30′, a odtud dolní, krásně na 600 ''km'' splavný tok, jenž jen na krátko směřuje k sz., záhy však definitivně přechází ve směr západní, jejž podržuje až ku vtoku do '''K'''-ga, do něhož ústí se ve 2 ramenech 250—300 ''m'' širokých. Z přítoků s pravé strany největší jest Lubefu, s levé Luebe, Lubi a Lubudi. Rozmnožen světle žlutavými vlnami Sankuru má '''K.''' v profilu Françoisem měřeném 570 ''m'' šíř., prům. 7 ''m'' hl., při nízké vodě 3400, při vysoké však 6000 ''m''³ vody. O stupeň dále k záp. ústí do Kasaie ř. {{Prostrkaně|Loange}} docela z jihu přicházející, 750 ''km'' dl. Dosud znám jest jen dolní tok řeky na 150 ''km'' splavný. Na 18° 30′ v. d. ústí se rovněž z jihu menší ř. {{Prostrkaně|Kanča}}, také jen v dolním toku známá. Kasai sám plyne v šířce několika ''km'' majestátně dále. Pouze u hory Poggeovy a o stupeň dále v soutěsce Swinburneově staví se za nízké vody plavbě překážky v cestu. Na 3° 11′ j. š. šíří se jezernatě v poolu Wissmannově 10 ''km'' širokém. Do tohoto vlévá u výši 295 ''m'' n. m. hlinitě žluté vody své mocný přítok {{Prostrkaně|Кvango}} (Kuango, Zaire, Nzadi, Zesere). Řeka ta vzniká daleko v jihu na 11° 30′ j. š. v kraji Kioko portug. Angoly, asi 1600 ''m'' n. m. Povšechný směr řeky jest od j. k s., tok většinou prudký. Na 7° 40′ j. š. spadá ve vodopádu cís. Viléma 118 ''m'' vysokém a hned na to ve vodopádu cís. Františka Josefa, načež až k barrieře Kingundži na 5°8′ j. š. jest splavným. Odtud plyne volně dalších 270 ''km'' až do Kasaie. Nejdůležitější přítoky jsou {{Prostrkaně|Vamba}}, pouze v dolním toku prozkoumaný, a veliká ř. {{Prostrkaně|Džuma}}, v horním toku {{Prostrkaně|Kuilu}} zvaná, splavná až k vodopádům Stefanie na 5° j. š. Obě řeky vlévají se do Kvanga s pravé strany teprve nedaleko před jeho ústím. Ve Wissmannově poolu vlévá do Kasaie od černohnědé vody {{Prostrkaně|Mfini}}, jenž jest dolním tokem ř. Lukenie a zároveň odtokem jezera Leopolda II. {{Prostrkaně|Lukenie}} (910 ''km'' dl., z čehož 800 ''km'' splavno) přichází z daleka od východu, teče zcela směrem záp. beze všech značnějších přítoků až k jižnímu cípu {{Prostrkaně|jezera Leopolda}} II. na 18° v. d. Jezero to, silně rozčleněné, mělké, s plodnými břehy, 340 ''m'' n. m., rozsahu 2500 ''km''², vysílá do ní svůj odtok; v severu přeměňuje se vždy více bažiny. Lukenie, nyní Mfini zvaná, zaměřuje pak jz. do Kasaie. O něco dále, asi 20 ''km'' před svým ústím do '''K'''-ga, vstupuje Kasai náhle do prorvy Kva zvané, zužuje se z 2000 ''m'' náhle na 500 ''m'', při čemž rychlost stoupá až na З½ ''m'' ve vteř. Při ústi do '''K'''-ga jest Kasai 500—600 ''m'' široký, 20—35 ''m'' šir. François počítá přítok vody Kasaie do veletoku na 11.000 ''m''³ za vteř. Vývoj Kasaie udává se na 1530 ''km'', úvodí na 800.000 ''km''². Ústí Kasaie leží 287, Stanley Pool 280 ''m'' n. m. Od Stanley Poolu k moři musí '''K.''' uraziti ještě 510 ''km''. Avšak jen 150 ''km'' vodní dráhy (trať Banana-Matadi) jest od moře paroplavbé přístupných, ostatních 360 ''km'' jest na několika místech přerušeno řadou peřejí a vodopádů, jež, úhrnným počtem 32, nesou jméno Livingstoneovo. Řeka, opouštějíc Stanley Pool ve vodopádu Ntamo, teče v hluboké prorvě 140 ''km'' dlouhé až k Manjanze, úplně nesplavná. Jaká hloubka a rychlost řeky musí býti zde, kde ohromné spousty vod stěsnány jsou v šířku sotva 400 ''m''. Prorva Zinga značí pravý bod, kde '''K.''' vlastně proráží Monts de Cristal. Na dalších 130 ''km'' mezi Manjangou a Isangilou šíří se řeka místy zase až na 2000 ''m''. U Čumba, Itunsimy a na několika jiných místech objevují se sice peřeje a víry, ale nikoliv nepřekonatelné, tak ze tuto čásť řeky lze považovati za splavnou. U Isangily se zase ráz řeky na 90 ''km'' mění. '''K.''' 1550 ''m'' široký spadá zde ve vodopádu 5 ''m'' vysokém, načež následuje jeden vodopád a peřej za druhým. Místy zde má řeka rychlost až 15 ''m'' ve vteř. Posledním z těchto vodopádů Livingstoneových je Jelala, pro mořské však lodi jest '''K.''' splavným teprve o něco dále od Matadi. Odtud jest 60 ''km'' do Bomy, kde počíná aestuarium 90 ''km'' dl. a ostrovy poseté. Přítoky '''K'''-ga mezi Stanley Poolem a ústím jsou jen nepatrné, s pravé strany Džue, Кеnkа, Luvubi (Edwin Arnold), Mata, Luvombo, s levé Inkisi, Lukunga, Kvilu, Unionzo, Mpozo. Aestuarium '''K'''-ga šíří se ze 3 ''km'' (u Bomy 5 ''km'') na 13 ''km'' mezi Banana Pointem a Shark Pointem, kdež největší veletok starého světa dosahuje Atlantského okeánu. Hloubka jest v těchto místech různá a mění se neustále přenášením pohyblivých látek při dně. Tok '''K'''-ga odhadují na 4000 ''km'', úvodí na 3,800.000 ''km''². Od Stanley Poolu skýtá se svými přítoky paroplavbé volnou dráhu na 18.000 ''km''. Množství vody, jež do moře přináší, překvapilo již první portugalské objevitele. V našem století páčil je Tuckey na 48.000, Stanley za nízké vody na 43.000, za vysoké na 70.000, Chavanne docela na 70—80.000 ''m''³ ve vteř., tudíž množství, jímž jen ř. Amazonek může se vykázati. Mořský proud od jihu okolo '''K'''-ga plynoucí odchyluje ohromné tyto spousty vody ve směru sev.-záp. Ještě na 20 ''km'' od ústí jest voda úplně sladká a teprve 60 ''km'' od ústí mísí se s mořskou. Přes 500 ''km'' daleko do moře pokračuje pod mořem podivuhodná stavba aestuaria '''K'''-ga, jež zde nánosy svými tvoří podmořské údolí až 1500 ''m'' hluboké. Vliv moře samotného v ústí '''K'''-ga jest nepatrný. '''K.''' udržuje své ohromné množství vody téměř po celý rok, neboť přítoky jeho jsou souměrně po obou stranách rovníku rozloženy. Následkem dešťů od března do října počínají sev. přítoky stoupati v dubnu neb květnu. Ubangi na př. stoupá o 5—6 ''m'', zdvojnásobuje při tom rychlost a rozmnožuje vodstvo své 15—20kráte. V době, kdy sev. přítoky počínají opadávati, jeví již. přítoky nejvyšší svůj stav a řeka mezi Stanleyovými vodopády a ústím stoupá ještě více. Celkem stoupá '''K.''' mezi Stanleyovými vodopády a Stanley Poolem prům. o 4, mezi Livingstoneovými vodopády o 9, u Matadi a Bomy o 3, u Ponta da Lenha o 1 ''m''. U Banany stoupání není již znatelno. {{Prostrkaně|Jméno}}. R. 1485 přistal Portugalec Diego Caô v ústí '''K'''-ga a postaviv zde pamětný sloup, nazval řeku tu {{Prostrkaně|Rio de Padron}}. Pod tímto jménem, psaným spíše ''Rio de Padrão'', uvádějí '''K.''' i první mapy, t. portulan Cristofora Séligo a mapa Henr. Martella, obě z r. 1489, jakož i o několik let mladší globus M. Behaima. Někteří pozdější autoři nazývají '''K.''' také {{Prostrkaně|Rio Poderoso}} (t. j. »mocná řeka«), Lopez a první missionáři {{Prostrkaně|Zaïre}}, zkaž. z domácího {{Prostrkaně|Nzadi}}. V XVII. stol. bylo přijato jm. {{Prostrkaně|Rio de Congo}} dle země, jíž '''K.''' teče. Co jméno '''K.''' znamená, o tom jest spor. Van de Velde vykládá je jako »vlasť levhartů«, Jankó však jako »rychlý, jako šíp«, což spíše odpovídá jazyku domorodců. Stanley, jenž jméno '''K.''' na své objevné cestě zaslechl poprvé, kde '''K.''' dosahuje svého nejsevernějšího bodu, chtěl je překřtiti na řeku Livingstoneovu, což však se neujalo. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' '''2) K.''', černošská říše v záp. Africe, jižně od ř. dolního '''K'''-ga, náležející k portug. provincii Angole, hornatá, hojně zavlažovaná četnými řekami, jež se vlévají jednak do '''K'''-ga, jednak do Atlantského okeánu. Obyvatelé jsou mírumilovní Bantuové, živící se lovem zvěře a ryb a provozující obchod; přebývají v chatrčích rákosových a chodí skorem úplně nazí. Ženy a otroci zabývají se zemědělstvím. V XVI. stol. byli sice obráceni na víru křesťanskou, ale ta hlubších kořenů nezapustila, tak že polygamie a hrubý fetišismus panují podnes. Hl. m. {{Prostrkaně|São Salvador}}, jenž se nazýval dříve {{Prostrkaně|Ambassi}} (v. t), jest sídlem krále, který nemá skoro žádné moci. Evropanům dlouho byl přístup do země zabraňován, ale od r. 1882 jest missii a portugalským obchodníkům dovolen. Konžskou konferencí r. 1884—85 byla země tato sice přiřknuta Portugalcům, ale tito tam posud vlivu nenabyli. Srv. Bastian, Ein Besuch in San Salvador (Bremy, 1859); týž, Die deutsche Exped. an der Loangoküste (Jena, 1874—75). ''[[redakce|red.]]'' 3) '''K.''', {{Prostrkaně|neodvislý stát na Kongu}} neb {{Prostrkaně|Konžský stát}}, úř. ''État Indépendant du Congo'', zaujímá největší část úvodí '''K'''-ga a zasahuje na sv., ovšem jen málo, i do úvodí Nílu. Při pobřeží Atlantském náleží mu i čásť nepatrného úvodí Čiloanga (sev. od ústí '''K'''-ga). Z pobřeží atlantského náleží státu jen asi 30 ''km''. Severní hranice vychází v této vzdálenosti na sever od ústí '''K'''-ga, dělí nejprve neodvislý stát od portug. území Kabindy, načež klikatě vede mezi Francouzským Kongem a státem až k Stanley Poolu. Odtud až po ústí Ubangi náleží pravý břeh '''K'''-ga Francii, levý neodvislému státu. Mohutný tok Ubangi tvoří další severní hranici francouzsko-konžskou až po ústí ř. Bomu. Hranice sleduje dále Bomu (tok říční patří zcela Francii) a jde od pramenů tohoto po rozvodí konžsko-nílském, obchází na západě jez. Albertovo, od jehož jižního čipu směřuje po 30° v. d. až k jez. Albert-Edvardovu, jež rovněž na západě obmyká. Od pramenů ř. Bomu až k již. břehu jezera Albert Edvardova hraničí stát na území, na něž si činí nároky Egypt a Anglie. Otázka, komu bude náležeti bývalá egyptská provincie Bahr el Ghazal, není, ačkoliv Fašoda byla od Francouzů definitivně opuštěna, dosud bezpečně rozhodnuta, kdežto kraj východně od jez. Albertova a Albert Edvardova (Uganda) náleží až po 1° j. š. Angličanům. Smlouvou mezi neodv. státem a Anglii byla mimo hranice tuto jmenované postoupena neodv. státu v nájem t. zv. {{Prostrkaně|enklava Lado}}, t. j. kraj mezi Nílem a 30° v. d. a od jez. Albertova na sev. až po 5° 30′ s. š., v rozměru asi 28.000 ''km''². Od jižního cípu jezera Albert Edvardova na 30° v. d. vede hranice — proti Německé Východní Africe — skoro přímočárně k sev. cípu jez. Tanganíky a sleduje západní břeh tohoto jezera daleko na jih, kdež mezi 8° a 9° j. š. uchyluje se — nyní proti Britské Střední Africe — přímo na záp. k jez. Meru a obchází v západu i toto jezero. Dále tvoří hranici ř. Luapula až po 29° 45′ v. d., jenž jest pak hranicí až po 13° 30′ j. š. Odtud dále k západu tvoří pokračování hranice rozvodí '''K'''-ga a Zambeze až po jez. Dilolo. Od tohoto jezera až po Atlantský okeán hraničí neodvislý stát na Portugalské '''K.''' Hranicí jest tu nejprve ř. Kasai až po svůj stok s ř. Čiumbi asi na 7° j. š., odkudž vede dále k západu klikatá hranice, jež dosahuje u Kapondy asi na 8° j. š. Kvanga. Řeka tato tvoří pak hranici až po 1° j. š., po němž pak tato pokračuje přímo na západ a dosahuje '''K'''-ga jižně od Matadi, blízko jeho ústí. Jižní břeh ústí '''K'''-ga náleží též Portugalsku. Jakkoliv tudíž neodvislý stát u vnitru Afriky velkolepě jest vyvinut, na dolním '''K'''-gu jest velmi stísněn. Přístup k moři není o mnoho širší než úžina Messinská a z pobřeží Atlantského patří mu jen asi 30 ''km''. Smlouvy o hranici mezi neodv. státem a jeho sousedy jsou tyto: Konvence s Francií 21. listop. 1885 o kraje na dolním '''K'''-gu, protokol 29. dub. 1887 s Francií o kraje na Ubangi, konv. 25. kv. 1891 s Portugalskem o kraje na dolním '''K'''-gu až po ř. Kvango. Hranice dále do vnitra smluvena s Portugalskem deklarací 24. břez. 1894. S Anglií smluvena vých. hranice smlouvou 12. kv. 1894. Konvencí z 14. srpna 1894 smluvena zahraničí v sv. mezi neodv. státem a Francií ř. Bomu. Konečně deklarace 5. ún. 1895 vymezila území obou států na Stanley Poolu. Hranice neodv. státu jsou tedy dnes v theorii ustáleny, ježto však značná čásť není dosud řádně mapována, nelze přesně udati rozměry státu. Wauters udává je na 2,450.000, geografové gothští na 2,252.780 ''km''². Nejzápadnějši bod státu jest na atlantském pobřeží sev. od Banany, téměř na 12° v. d., nejvýchodnější na 31° 20′ v. d. při pramenech Ubangi, nejsevernější na 5° 20′ na stř. toku ř. Bomu, nejjižnějši na 13° 45′ j. š. v poříčí Luapuly na j. od jez. Bangveola. Počítáme-li i s enklavou nílskou, leží nejsevernější bod na 5° 30′ na Nílu, nejvýchod. rovněž na Nílu vých. Dufile na 32° v. d. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' {{Prostrkaně|Podnebí}} zdejší Evropanům nesvědčí; bývajíť zde jednak přílišná vedra, jednak dlouhotrvající deště (viz Afrika 369). Značné jsou rozdíly mezi přímořím a vnitřní vysočinou. Na dolním '''K'''-gu trvá velká doba dešťová od polovice února do zač. května, malé deště bývají od září do prosince. Nejteplejší měsíce jsou leden a duben, kdý stoupá teplota až na 33° C, nejchladnějši červenec, kdy klesá na 12° C. Na středním '''K'''-gu trvá doba dešťová od srpna do konce května; největší teplota bývá zde 30° C, nejmenší 22” C. Na rovníku pršívá nepravidelně po celý rok. ''[[redakce|red.]]'' {{Prostrkaně|Květenu}} známe také nedostatečně. Jediné osamělé dílo Durandovo má teprv 1093 dr. jevnosnub., 75 kapradí, 258 monocot., ale bude jich aspoň třikrát víc. Zejména vnitřní prales jest posud docela neznámý. Z toho jde, že známe nejvíce Cyperaceí (86 coll. Hens.), pak Rubiaceí (75) a leguminos (72). Je to květena tropická, podobná guinejské, ale i jihoafrických bylin. Je zde 104, evropských vyšších jen 26. Jakožto endemické naznačil 475, kterýžto počet jest asi přílišný, neboť jest mezi nimi jenom 5 rodů. Krajinné rozdíly jsou mezi přímořím, středem (i úvodí Kasaje, podobnější Angole) a východem. První je nejznámější, známeť odtud přes 450 bylin, kdežto z horního '''K'''-ga sotva kopu. Sbírali tu Tuckey (na přímoří), Cameron, Schweinfurth (na východě), Pogge, Buchner (v středu), Büttner, Hens, Briart, Cornet a j. Mönkemeyer, Laurent a j. podali malé obrazy. Můžeme rozeznati hlavně střední prales, savanny a přímoří lesnatější; horní '''K.''' liší se poněkud tvary jihoafrickými: tak má krajina Katanga ''Lobelia fervens'', Gnidie, Proteacee (Laurent, indet.), ''Oxalis'', ''Clematis'' (''glaucescens'' Fresen.), ano u Luluaburgu je prý ''Encefalartos'' (Laurent). Pogge našel ''Aloe venenosa''. Hlavní podobenství má '''K.''' s Angolou. Konifer zde není. Nejrozšířenější rostlinou jest palma olejová (''Elaeis guineensis''), zvláště bude-li vykonáno vládní nařízení, aby se jí vysázelo 50 mill. k zalesnění. Druhá důležitá je palma vínonosná (''Rafia vinifera''). Druhů vnitřního pralesa bohužel ''neznáme. Z palem připomínají se v přímoří ''Phoenix spinosa'' a ''Hyphaene guineensis'', řidčeji ''Borassus flabelufer'', kokos a ''Calamus secundifiorus'' (i u Stanleypoolu, Wichmann). U samého moře převládá les mangrovový (''Rhizofora mangle''). V horách, jež prolamuje ř. '''K.''', scházejí stromy až na baobaby (''Adansonia digitata'', v Bomě jeden 25 ''m'' vysoký) a ''Eriodendron anfractuosum'', dle Smitha nejvyšší strom. Mönkemayer uvádí jako keře kopců rozvodních Acacie, Indigofery, Clerodendron, Gardenie, Mussaendy a jako podrost Commelinacee a Sanseviery. Traviny skládají hlavně Andropogony (2—4 ''m''), pak ''Pennisetum'', ''Cyperus'', ''Juncus''. V močálech u řeky dospívá ''Cyperus papyrus'' do 3 ''m'' výšky (zhotovují se z něho provazy a střechy domků) vedle Pistie, Azolly, Utricularií a Nympheaceí. Johnston zobrazuje jakožto typické pro květenu konžskou kromě zmíněných sáhovou orchideu ''Lissochilus giganteus'', nejkrásnější prý to květinu světa, ''Crinum zeylanicum'', vonnou ''Camoensia maxima'', ''Dracaena sapochinovskii'', ''Euphorbia hermeneutica'', ''Baphia nitida'' a divoký ananas. Stýská si na hubení rovin ročním zapalováním. Laurent (1897) neznal ještě druhů stromů vyšších ani v přímoří, uvádí jen ''Musanga smithii'' (Urtic.), tamarindy, ''Pandanus candelabrum'', ''Pentaclethra macrofylla'', ''Spathodea campanulata'', ''Sarcocefaly'' (Rubiac.), ''Berlima acuminata'', ''Lonchocarpus sericus'', ''Irvingia gabonensis'', ''Erythrofleum guineense'' a ve vodě ''Herminiera elafroxylon'' (ambač v Nílu plovoucí) a ukazuje na nedostatek stromovitých kapradí; v Majombě viděl jen dvakrát ''Alsofila aethiopica'' (3 ''m'') a v savannách 2 Cyathee (''angolensis'' i ''canaliculata''). Pro sucho jest též málo epiphytů, několik kapradí (Polypodie, Platycerie). ''Rhipsalis cassytha'' i ''Ansellia africana''. Liány jsou ''Strofanthus'', ''Combretum'', ''Landolfia owariensis'' (dávající kaučuk, druhý plod zdejších lesů), Lygodie. Černochové mívají u svých vsí vždy stejné byliny: baobab, euphorbie (tirucalli), Parkia africana, Cola, Ficus. Banán roste prý zde divoce jako ''Dioscorca bulbifera'', podobná bramboru, tak že se říká, že tu rostou brambory na stromech a boby (''Arachis hypogea'') olejonosné pod zemí. Proso, kukuřice, sorghum dávají hlavní potravu, z ''Eleusine coracana'' vyrábějí Njamujamové pivo. Vývoz dřev truhlářských sotva začíná, obchodních bylin nepěstuje se mnoho, bavlna stačí jen pro domácí potřebu, pěstování kávy jest v samých počátcích, konopí v jihu končí, tabák spotřebují domorodci sami. {{Prostrkaně|Zvířena}} nebyla dosud předmětem vědeckého díla, a látka posud známá velmi jest roztroušena. Ještě nejlépe známe ssavce. Opic jest mnoho druhů: gorilla, šimpanz, ''Colobus pennanti'', ''tholloni'' (endem.), ''angolensis'', ''quereza'', ''Cercopithecus nyctitans'', ''cefus'', ''sabeus'' (Ubangi), ''albogularis'', ''diana'' (end.), ''talapoin'', ''grayi'' (end.), ''brazzae'' (end.), ''pluto'' (leucampyx), ''pyrrhonotus'' (ruber, ex. Johnston), ''petaurista'' (id.), ''Cereocebus fuliginosus'', ''collaris'', ''albigena'', ''agilis'' (end.), ''Papio sfinx'', ''leucodeus'', ''mormon'', ''Perodicticus potto'', ''calabarensis'', ''Galago monteiri'' (Johnston), ''anomurus'' (endem. Ubangi). Z hmyzožravých známe 3 Crocidury end. (rejsky), ''bocagei'', ''anchietae'', ''nigricans'', ''Potamogale velox'' (Guinea, end.), ''Chrysochloris leucorhina''. Netopýrů má Johnston 6 pochybných a dále 8: ''Cynonycteris collaris'', ''torquata'', ''straminea'', ''Epomoforus monstrosus'', ''gambianus'', ''Rhinolofus landeri'', ''Megaderma frons'', ''Kerivoula africana''. Z dravců má Johnston lva (na severu, zřídka), levharta (hlavního škůdce), ''Felis serval'', ''servalina'', ''chrysothrix'' (Trouessart i ''caffra''), civetku, genetku (''pardina''), ''Nandinia binotata'', ''Herpestes fasciatus'', ''Viverra felina'', ''Crossarchus dybovskii'' (end.), ''Cr. obscurus'', ''Canis lateralis'', vydru (''Lutra capensis'' dle Trouessarta), hyénu, ale nevíme kterou. Někteří udávají 3 buvoly (na př. ''Bubulus caffer'', Johnston jen ''B. brachyceros''), z antilop udává Johnston ''Tragelaphus scriptus'', ''gratus'', kudu, ''Cefalofus maxwellii'' a ''sylvicultrix'' a 4 nejisté. Dále známe zebry, slony (slonovina je hlavním vývozem), nosorožce, žirafy, manaty, hrochy, z kanců ''Phacochoerus'' a oba ''Potamochoery'', z chudozubých luskouna ''Manis tricuspis'' a 2 mravenečníky z rodu ''Orycteropus'' (''O. capensis'' jen v kraji Katanga). Z hlodavců známe ''Anomalurus chrysofoenus'' (end.), ''Xerus'' (''Sciurus'') ''pyrrhopus'', ''congicus'', ''Eliomys murinus'' (= ''erythrobronchus'' Smith), ''Gerbillus validus'', ''emini'', ''Geomys ferrugineus'', ''Dendromys pedcilei'' (end.), ''Steatomys opimus'' (end.), ''Mus concha'' (Smith), ''tullbergi'', ''hypoxanthus'', ''tefrus'' (end.), ''musculoides'', ''Cricetomys gambianus'', ''Lofuromys afer'', ''Dasymys benleyae'' (endem.), ''Arvicanthis barbara'', ''Golunda dybovskii'' (end.), ''Bathyergus lechei'' (?), ''Atherura africana'', ''centralis'' (end.), ''Lepus ochropus''; Johnston má ještě ''Aulacodus swinderanus'', ''Hystrix cristata'' i ''Hyrax'' (? jaký). V celku tedy přes 100 druhů. {{Prostrkaně|Ptáky}} popsali rozliční: Reichenow (coll. Bohndorf 195), Sharpe (coll. Bouvier, Petit), Oustalet, ale všeobecné líčeni nevyšlo. Sharpe podotýká, že rozhraní severních a jižních ptáků jest na 3° j. š. a nikoli ř. Quanza. Jest dosti značný počet endemických (11 z coll. Bohndorff): ''Cinnyris b.'', ''Ploceus b.'', ''Cotyle congica'', ''Turdinus albipectus'', ''Psalidoprocne petiti'', ''Nigrita lucieni'', ''Lofotriorchis lucani'', ''Drymoeca leucopogon''. Ptáci tropické Afriky jsou si vůbec podobni co do rodin a rodů. Charakteristické je množství Cinnyrid, Drymoec, Ploceid, Meropid, Cisticol, Indicatorů, Irrisorů a Coracidid, kdežto proti jiným tropickým krajům málo dr. papoušků, holubů, dravců a skřivanovitých. Bocage napočítal 350 dr. v přímoří, z nichž je 67 též v přímoří angolském, 96 v horách a 104 v střední planině. Jest tu několik našich stěhovavých ptáků v zimě, jichž měl na př. Emin bej 32, nejvíce vodních, ale i na př. ''Butolis grisola'', ''Merops apiaster'', vlaštovky (''Hirundo rustica''), ''Budytes flavus''. O {{Prostrkaně|plazích}} máme zprávy nestejné. Želvy známe málo, Böttger měl 3 zemní, Boulenger uvádí ''Trionyx egyptiacus'', ''Cycloderma aubryi'' i ''frenata'', ''Cinixys erosa'', Bocage ''Pelomedusa galeata''. O ještěrech jsou zprávy nedostatečné. Bocage měl 19 společných s Angolou: ''Elasmodactylus tuberosus'' (endem. monotypy), ''Agama colonorum v. congica'', ''Monopeltis güntheri'', ''Hemidactylus mabuja'', ''Zonurus cordyllus'', ''Ichnotropis capensis'', ''Holaspis güntheri'', ''Gerrhosaurus major'' (aubryi), ''Ablefarus cabindae'', ''Lygosoma Fernandi'', ''Sepsina bayoni'', ''Feylinia currori'' a 2 chameleony (''gracilis'', ''dilepis''). Johnston má i ''Uromastix spinipes'', ''Ptyodactylus gecko'' (?). Hojní jsou všude krokodili (''niloticus'' dle Boulengera; v Majumbě ''frontatus'' dle Sauvage). Počet hadů jest největší u Böttgera 34, výstavní (státní) sbírka má 31, coll. Brazza 30, Majumba u Sauvage 19; end. málo: ''Prosymna bocagei'' od ř. Ubangi, ''Uriechis ubangensis'', ''Aparallactus ubang.'', ''Elapechis hersi'', ''güntheri'', ''Gonionotus brousseauxi'', ''Grayia fuscata'', ''Attractaspis congica'', ''Atheris anisolepis'', ''leviceps''. Bocage znal 44 hadů společných s Angolou, větším dílem daleko rozšířených: ''Python sebae'', ''Boodon capensis'', ''Psammofis sibilans'', ''Coronella olivacea'', ''Lycofidium cap.'', ''Naja haje'', ''Vipera rhinoceros''. {{Prostrkaně|Žab}} měl Bocage jen 10 společných s Angolou, sbírka z dolního Konga měla jen 7. Hlavně jsou to Ranidy (Rappie nejvíce, Rany), ''Неmisus sudanensis'', ''Bufo regularis'', ''tuberosus'' a ''Xenopus'' (''Dactylethra auct.''). Johnston má ''Phrynomantis bifasciata'' a ''Cassina senegambensis''. Nedostatečné byly i zprávy o rybách až do nedávna. Sauvage měl 28 dr. (Dambeck pouze 3), teď jich přibylo; tak známe ze Stanleypoolu 15 dr. (8 ''Synodontis'', end. ''pleurops'' a ''vaillanti''), z horního Konga 14 (4 nové). Jsou to Chromidee, Characinidy, Siluridy (''Silurus Stanleyi'', ''bentleyi''), ''Ctenopoma petherici'' (end.), ''Polypterus palmas'', ''Notopterus nigri'', ''Spirobranchus cap.'', ''Ofiocefalus obscurus'', pak ''Mastacembelus congicus'', ''Gobius congicus'', z mořských přicházejí nahoru ''Caranx crumenophthalmus'', ''Tetrodon fahaka'', ''Pellonula vorax'' atd. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' {{Prostrkaně|Obyvatelstvo}}. Ačkoliv praehistorický stav obyvatelstva na '''K'''-gu skončil se teprve před několika stoletími, přece dle nálezů, jež zde učinili r. 1880 Hutley, 1887 Zboïnski, 1895 inženýři při stavbě dráhy, jakož i Cornet a Stuhlmann, lze souditi, že člověk prodělal na tomto území celé stadium praehistorické, jako jinde běloši. Nejstaršími obyvateli těchto krajů jest patrně trpasličí plemeno, jehož zbytky uchovaly se v pralesích vnitroafrických. Jejich postava nepřevyšuje prům. 140 ''cm'', při čemž však nejeví žádnou degenerescenci. Na severu jsou známi pod jménem {{Prostrkaně|Aka}}, {{Prostrkaně|Tiki-Tiki}}, {{Prostrkaně|Mambati}}, na jihu {{Prostrkaně|Batua}}. Schweinfurth setkal se s nimi r. 1870 na Uele, později Wolf na Sankuru, Grenfell na ř. Ruki, Stanley ve velkém pralese, Delcommune na Lomámi. Co do počtu jest ovšem toto trpasličí obyvatelstvo nepatrné. Vlastními obyvateli '''K'''-ga jsou dnes {{Prostrkaně|Bantuové}}. Pouze v jisté části poříčí Uele bydlí Azandi, jež dlužno čítati k Nubům. Při výčtu důležitějších kmenů zachováváme asi týž postup, jako při politické hranici. Na lev. bř. dolního '''K'''-ga bydlí kmen Musorongo, na pravém Kakongo a ještě dále k severu Majombe. Pravým typem konžského domorodce jsou Basundové, vých. od předešlých. Od těch až k Stanley Poolu bydlí Babuendi. Od pramenů Ogove k jihu a vých. až po dolní Kasai, na sev. až k ústí Alimy sídlí po obou březích '''K'''-ga Batekové. V kraji mezi '''K'''-gem a Kvangem jest sídlo Wamfumů. Od ústí Kasaie na sever jsou Bajanzi. Úvodí Ruki obývá hlavní kmen Mongo čili Balolo, sev. od něho až po ř. Lulangu Bokoti, dále do vnitra a na východ Gombové. Po obou březích '''K'''-ga mezi Lulangou a Mongalou sídlí Bangalové, kmen neobyčejně vyvinutý, znamenití plavci. Na středním toku Mongaly nalézáme kmen Mongvandi, na východ od ústí Mongaly kmen Bapoto. V okolí dolního Aruvimi bydlí divocí Basokové. Na l. bř. Ubangi obývají kmeny, jimž se dává obyč. souhrnné jméno Ubangů. Jsou to sev. od Bangalů Bolongové, dále k severu Baniembové, v ohbu Ubangi (u peř. Zongoských) Banzové, Bvakové, Gobuové, od ústí ř. Kuanga dále k vých. Banzirové. Veškeré pobřežní kmeny od peřejí Zongoských až k ústí ř. Bomu jmenují se Sangové, dále do vnitra zovou se Bongové. Mezi ř. Bomu a Uele setkáváme se s obyvatelstvem, jež nenáleží již k Bantům. Jsou to Azandi, kteří se dělí dle tetování ve 2 kmeny: Bandže při vtoku Bomu do Uele a Avungury dále na východ. Také na ř. Bomokandi jsou značné jejich enklavy. Mezi řekou Bomokandi a horn. Rubi bydlí svou divokostí zle pověstný kmen Ababuů. Mezi 27° a 28° v. d., 2° a 4° 30′ s. š. sídlí pokročilí Mombutové. Abazambové, k nim náležející, jsou dnes podmaněni od Azandů. Mezi horním Uele a ř. Ituri (hor. Aruvimi) nalézá se kmen Momvů, mezi Nílem a horním Uele mocný kmen Makraků, jenž výborně vzdělává půdu. Na jih od nich Kalikové, kmen nahých horalů. Nezcela jasné jsou ethnografické poměry mezi '''K'''-gem a velikými jezery. Arabská invase zde děsně řádila. Mezi Stanleyovými vodopády a ř. Semliki nalézáme kmen Bakumů, přistěhovalý z Ugandy, typu ethiopského. Břehy '''K'''-ga od Stanleyových vodopádů až k Nyangve obývají Vuageniové, kteří žijí více na vodě než na zemi a živi se hlavně rybolovem. Na sever od Lukugy mezi Tanganíkou a Kongem nalézáme Manjemy, na zapad od jižních břehů Tanganíky Marungy, mezi Lualabou a Sankuru kmen Batetela. Z kmenů v jv. části '''K'''-ga nejzajímavější jsou Balubové, kteří obývají ohromnou prostoru mezi Luluou a Lukugou. Jsou znamenitými rolníky, především však dovednými řemeslníky. Dělí se zase v menší kmeny, z nichž Bašilangové mezi Kasaí a Lubilašem jsou nejčetněiší. Z kmenů v Katanze buďtež uvedeni: Bajekové mezi ř. Nzilo a Lufilou, Basangové více na jihu, Balambové zcela na rozvodí, Balamotvové na vých. svahu pohoří Kundelungu, Bašilové na zap. břehu jez. Meru, Ва-Uši na horní Luapule jz. od jez. Bangveola. Kmenové v úvodí Kasaie jsou nejprůmyslnější v celém státu. Na hor. a stř. Kasai bydlí Balundové, mezi dolní Kasaí a Sankuru Bakubové, mezi Kasaí a Loange Bašilelové, mezi Kasaí a Lukenií Basengové a Tolové; dále k východu mezi Sankuru a horní Lukenií kmen Basongo-Menové, na sev. od horní Lukenie Bajombové, na dolní Lukenii a jez. Leopoldovu Tombové, sev. od něho Gundu, mezi dolní Kasaí a dolní Kvilu Bangodové, mezi ř. Kvilu a Kvangem Bajakové a dále na záp. od Kvanga Kakongové. Údaje o {{Prostrkaně|počtu obyvatelstva}} velmi se rozcházejí. Reclus počítal pro úvodí '''K'''-ga 20, Wagner a Supan pro stát 17, nyní 14, Vierkandt pouze 11, Stanley však 29 mill. obyv. V celku zdá se, že číslo Vierkandtovo bude velmi nízké, Stanleyovo trochu vysoké. V distriktu Boma při ústí počítá de Berghe 15 ob. na ''km''², Avert v okolí peřejí mezi Vivi a Isangilou 3, mezi Isangilou a Manjangou 4 na ''km''². Kraj mezi Kvangem a Stanley Poolem jest prý velmi lidnatý. Břehy '''K'''-ga od ústí Kasaie až po vodopády Stanleyovy obývá dle Thierryho 264.000, což jest asi nízko vzato. Na l. bř. Ubangi od ústí až k peř. Zongoským počítá Thierry 135.000 ob. Pro úvodí Uele udává Schweinfurth 3, Daenen však 6 mill. ob. Husté prý jest zalidněno úvodí Mongaly (Thierry počítá 2 mill.). Okolo vodop. Stanleyových bydlí prý (v kruhu s poloměrem 25 ''km'') 20.000, od vodopádů až do Riba-Riba 60.000 ob. Velmi málo obydlen jest kraj mezi '''K'''-gem a nílskými jezery, což platí též o končinách jižnějších, jež prošel hr. Götzen. Velmi hustě jest obydleno okolí Njangve. Údolí Lukugy jest dle Delcommunea a Briarta neobyčejně hustě osídleno. V Manjemě sice invase Arabů zle řádila, přece však dosti tu vesnic. Na záp. bř. Tanganíky počítá Storms prům. 7 ob. na ''km''². Na l. bř. Luapuly mezi Ankolem a jez. Meru bydlí dle Brasseura asi 100.000 obyv. Východní část úvodí Kasaie jest velmi hustě zalidněna a úvodí Sankuru jest snad nejlidnatějším krajem státu. Zde jsou také velká místa: Mutombo, na jv. od stanice Lusambo, má prý 10.000 ob. V údolí Lubilaše a Lomámi mluví Wissmann o velmi hustém obyvatelstvu. Čím dále k východu, tím více prý hustoty obyvatelstva přibývá. Le Marinel počítá v jižních končinách průměrné 20, ve vých. 32 obyv. na ''km''². Velmi hustě obydlena zdá se Lunda. Nová residence Muata Jamvova má prý 30.000 obyv. Počet obyvatel na březích jez. Leopolda II. páčí se na 20.000, jez. Tumbey 35.000. {{Prostrkaně|Běloši}}, kteří sídlí na '''K'''-gu, jsou, ačkoliv jest jim dle zákona možno naturalisovati se, až na jedinou výjimku cizinci. Jediný kapt. Joubert, sídlící ňa Tanganíce, dal se naturalisovati. Počet bělochů stále roste. Civilní správa státu vede jich evidenci. Podá váme násl. přehled: {| class="wikitable" ! !! Bělochů !! Z těch Belgič. |- | 31. pros. 1886 || 254 || 46 |- | » 1889 || 430 || 175 |- | » 1890 || 744 || 338 |- | » 1891 || 950|| 445 |- | 1. ledna 1895 || 1076|| 691 |- | » 1896 || 1325 || 839 |- | » 1897 || 1474|| 882 |- | » 1898 || 1678 || 1060 |} Z 1678 bělochů r. 1898 bylo 1060 Belgičanů, 102 Portugalci, 102 Vlaši, 91 Švédů a Norů, 91 Angličanů a Skotů, 61 Hollanďanů, 57 Američanů, 34 Dánů, 26 Francouzů, 17 Němců, 11 Švýcarů, 19 jiných příslušníků. {{Prostrkaně|Přírodní bohatství}}. O {{Prostrkaně|nerostném bohatství}} '''K'''-ga lze říci dosud velmi málo, neboť starší rudonosné útvary vycházejí zde jen zřídka na den, aby byly přístupny badateli. Všude mluví se jen o mědi a železe. V přímořské části státu nalézá se rudonosný kraj na jih od Niadi-Kvilu, kde domorodci dobývají měď a olovo. Vlastní hornickou krajinou státu jest Katanga. V jižní části tohoto kraje nalézají se bohatá ložiska mědi po obou březích Lufily. Nejsevernější z nich leží na 10° 50′ j. š. Západně od ř. Nzila známe jen měděné doly u Miamba poblíž Kazembe, odkudž je značný vývoz směrem na Kasai. V jihu Katangy nalézá se také ohromné množství železné rudy. Cornet řadí železná ložiska zdejší k nejbohatším na zemi. Také od Tanganíky neznáme jiných kovů, než měď, již nalezl Diderrich u Mpaly a Thomson v Uviře. O železe (patrně itabirit) mluví Cameron mezi Manjarou a Kasongem, Stairs mezi Tanganíkou a jez. Meru. Sůl, nerost na '''K'''-gu velmi hledaný, odpařují domorodci z některých slaných lagun nebo pramenů hl. v okolí velkých jezer. Daleko důležitější zdají se pro '''K.''' {{Prostrkaně|produkty vegetační}}. Hlavní bohatství vedle palmy olejové repraesentuje kaučuk. Dnes jest '''K.''' v Africe jeho největším producentem. Obnáší dnes ¹/₆ celé africké a ^l/₂₀ celé světové výroby. Ze 1662 t r. 1897 připadlo na distrikt Équateur 600, Kasai 300, Bangala 150, Stanley-Falls 130, Kvango 120, Uele 120 ''t''. Velmi bohaté na kaučuk jest prý úvodí Lomámi. R. 1898 objevil tu Hennebert v hojném množství ''Kickxia africana''. Stát se zdarem pokouší se uvésti ''Ficus elastica'', ''Ceara'' a ''Hevea brasiliensis''. Kopal (''Trachylobium hornemannianum'') výtečné jakosti tvoří rozsáhlé lesy na planinách východních. R. 1897 vyvezeno ho 39.176 ''kg''. Velkolepé jest bohatství dřev. Některá, j. ''Sarcocephalus Didderichi'' a »mpenze« podobné palisandru, počala se již z dolního '''K'''-ga vyvážeti. Také mnoho rostlin lékařských. Z rostlin textilních zvláště důležitý jsou ''Raphia vinifera'', ''Calamus secundiflorus'', ''Attalea funifera'' a bavlník (''Bombax pentandrum''). Z koření lze uvésti: pepř cayenský (''Capsicum annuum''), pilli-pilli (''C. frutescens''), pepř guinejský (''Xylopicum aethiopicum''), dále ''Amomum meneguetta'', muškát kalabarský ('''Monodora myristica'''), zázvor (''Zingiber off.''), afr. kubebu (''Piper Clusii''), různé druhy vanilky. Různé druhy ovocných stromů, j. ananas, citroník, tamarind, rajská jablka. Kávovník byl nalezen na různých místech. Největším jeho pěstitelem jest zde dnes stát a hlavní střediska těchto plantáží jsou na rovníku, u Bangalů, u Banzyville, u Basoků a okolo vodopádů Stanleyových. Počítá se zde dnes 4 mill. kávových keřů, kakaovníků 125.000. Uvedl jej sem r. 1884 něm. agronom Teusz. Tabáku byly sem uvedeny různé druhy. Pěstuje se v rozměrech menších a vykazuje 76.000 rostlin. Téměř všecky kmeny vzdělávají půdu. Celkem lze říci, že kmenové v krajích západních (Bateke, Bangala) pěstují hl. maniok, batáty a ignamy, kmenové v krajích východních a severních mimo to ještě cerealie (vliv Arabů). V celém rozsahu státu pěstují se banány (2 dr.). — {{Prostrkaně|Říše živočišná}} skýtá dosud velmi málo. Vedle slonoviny pouze vosk a kože zasluhují zmínky. '''K.''' jest dnes největším exportérem slonoviny. Vývoz zahájen byl r. 1888 a rychle stoupal, takže následkem toho trh na slonovinu v Antverpách již r. 1890 zatlačil Liverpool a r. 1895 i Londýn. R. 1889 vyvezeno slonoviny 45.252 ''kg'' v ceně 1,322.000 fr., r. 1890 již 76.448 ''kg'' za 1,695.000 fr., r. 1892: 118.739 ''kg'' za 2,230.000 fr., r. 1893: 223.384 ''kg'' za 3,594.000, r. 1895: 273.287 ''kg'' za 4,427.000, r. 1896: 246.125 ''kg'' za 3,906.000 fr., r. 1897: 280.117 ''kg'' za 4,882.000 fr., t. j. asi 40 % všeho světového obchodu se slonovinou. Z toho připadá r. 1897 na erárni vývoz 187.550 ''kg''. Nesmí se však mysliti, že by vraždění slonů na '''K'''-gu tak obrovsky vzrůstalo. Většina slonoviny pochází ze starých zásob domorodců. Tak r. 1897 z 29.985 klů na trhu v Antverpách bylo 21.446 starých. Od r. 1889 lze na '''K'''-gu loviti slony pouze s povolením státním. {{Prostrkaně|Domácí průmysl}}. O dobývání kovů stala se již zmínka. Někteří kmenové je také spracovávají na zbraně poměrně pěkné. Na Kasai setkáváme se s pokročilým řezbářstvím (také ze slonoviny). Známá jest také výroba válečných bubnů (''tam-tam'') obrovských rozměrů. Znamenité jsou výrobky košíkářské. Ve výrobě tkaných látek vynikají zvláště Basongo-Meno na Sankuru a některé kmeny na horní Lukenii. {{Prostrkaně|Obchod}}. Domorodci jsou rození obchodníci. Proslulé jsou jejich trhy. Celé flotilly člunů vydávají se za účely obchodními na několikaměsíční cesty. Evropské výrobky nevyměňují se přímo; existují jisté měnné jednotky, totiž mosaz a měď (velmi rozšířené jsou »mitakos«, totiž mosazné nebo měděné pruty), látky, perly a mušle, železné krace, kostky kaučuku. Evropský obchod jest data zcela moderního. R. 1858 usadila se franc. firma Régis & Cie (Daumas, Béraud & Cie, nást.) u Banany, skutečný však impuls obchodní dala rotterdamská Afrikaansche Handelsvereeniging, jež se r. 1860 installovala v Bomě. Sem přišli o několik let později agenti angl. firmy Hatton & Cookson a r. 1871 portug. firma Valle & Azevedo. Když Stanley r. 1877 přišel do Bomy, nalezl zde 2 Angličany, 1 Hollanďana, 12 Portugalců a 1 Belgičana. Po založení neodvislého státu vzniklo několik obch. společností. R. 1892 změnil stát svou obchodní politiku a udělil jistá privilegia společnostem pro jisté obvody a na určitou řadu let. Řada nových společností vznikla, když se stavba konžské dráhy blížila ku konci. Pouze r. 1898 vzniklo nových 14 akciových společností pro '''K.''' Koncem list. 1898 bylo pro '''K.''' 30 akciových společností s kapitálem asi 70 mill. franků. Nejdůležitější z nich jsou: Cie du Chemin de fer du Congo, Nieuwe Afrikaansche Handelsvennootschap, Cie du C. pour le commerce et l’ľindustrie, Soc. an. belge pour le comm. du Haut-С., Compagnie du Katanga, Belgika, Cie du Lomami Africaine, Soc. générale africaine, Soc. anversoise du commerce du C., Abir (t. j. Anglo-Belgian India Rubber Company), Soc. des chemins de fer vicinaux du Mayumbe. Každá akc. společnost pro '''K.''' s ručením obmezeným musi miti dekret od panovníka. Úřední obchodní statistika obchodu konžského rozeznává {{Prostrkaně|speciální přívoz}} (''commerce spécial d’importation''), t. přívoz zboží oznámeného ku spotřebě, {{Prostrkaně|speciální vývoz}} (''commerce spécial d’exportation''), t. pouze ono zboží, jež stát produkuje, kdežto pod obchodem všeobecným (''commerce général'') rozumí se veškeré sem buď importované neb odtud vyvážené zboží. Statistika vývozu počíná ve 2. půlletí r. 1886, statistika přívozu v květnu 1892. Jak se vyvíjel vývoz (speciální) nejdůležitějších výrobků, vidíme z násl. tabulky (ceny v 1000 francích): {| class="wikitable" ! Výrobky !! 1887 !! 1888 !! 1889 !! 1890 !! 1891 !! 1892 !! 1893 !! 1894 !! 1895 !! 1896 !! 1897 |- | Kaučuk || 117 || 260 || 458 || 556 || 326 || 625 || 964 || 1473 || 2882 || 6586 || 8312 |- | Slonovina|| 796 || 1096 || 2270 || 4668 || 2835 || 3730 || 3718 || 5041 || 5844 || 3826 || 4916 |- | Palm. ořechy || 791 || 754 || 903 || 1763 || 1320 || 677 || 896 || 1333 || 1242 || 1143 || 1099 |- | Palm. olej || 462 || 465 || 605 || 1152 || 849 || 432 || 614 || 889 || 935 || 790 || 650 |- | Dříví || – || – || – || – || – || – || 4 || 8 || 12 || 27 || 75 |- | Kopal || 4 || 7 || 9 || 3 || 1 || – || – || 5 || – || 15 || 67 |- | Ořechy kola|| – || – || – || – || – || – || – || – || 6 || 13 || 2 |- | Arachidy || 3 || 3 || 15 || 3 || – || – || – || 2 || 13 || – || – |- | Rozličné || 7 || 20 || 35 || 95 || 20 || 21 || 7 || 7 || 4 || 6 || 26 |- | colspan="12"| |- | Úhrnem|| 2180 || 2605 || 4295 || 8240 || 5351 || 5485 || 6203 || 8758 || 10938 || 12406 || 15147 |} Kam všeobecný vývoz posledních 10 let směřoval, vidíme z následujícího: {| class="wikitable" ! Země !! 1888 !! 1889 !! 1890 !! 1891 !! 1892 !! 1893 !! 1894 !! 1895 !! 1896 !! 1897 |- | Belgie || 250 || 556 || 2217 || 1514 || 2949 || 3184 || 6398 || 8999 || 10866 || 12883 |- | Nízozemí || 4943 || 6127 || 8073 || 6448 || 2501 || 1734 || 2614 || 885 || 2324 || 2348 |- | Port. '''K.''' || 364 || 489 || 1464 || 1356 || 852 || 567 || 1042 || 1188 || 1121 || 1284 |- | Anglie || 973 || 557 || 834 || 381 || 85 || 534 || 494 || 592 || 438 || 340 |- | Franc. '''K.''' || – || – || 79 || 655 || 917 || 1347 || 334 || 251 || 128 || 280 |- | Německo || 312 || 324 || 396 || 134 || 206 || 134 || 148 || 218 || 213 || 114 |- | Francie || 23 || 70 || 106 || 46 || 16 || – || – || – || – || 14 |- | Portugalsko || 563 || 446 || 938 || – || 1 || 12 || – || – || – || – |- | Ostatní země || – || – || – || || – || – || – || – || – || 194 |- | colspan="11"| |- | Úhrnem || 7428 || 8569 || 14107 || 10534 || 7527 || 7512 || 11030 || 12133 || 15090 || 17457 |} Celkový přehled {{Prostrkaně|vývozu}} jeví se tudíž takto: {| class="wikitable" ! Rok !! Spec. vývoz !! Všeob. vývoz |- | 1887 || 1,980.441 || 7,667.949 fr. |- | 1888 || 2,609.300 || 7,392.348 » |- | 1889 || 4,297.543 || 8,572.519 » |- | 1890 || 8,242.199 || 14,109.781 » |- | 1891 || 5,353.519 || 10,535.619 » |- | 1892 || 5,487.632 || 7,529.979 » |- | 1893 || 6,206.134 || 7,514.791 » |- | 1894 || 8,761.622|| 11,031.704 » |- | 1895 || 10,943.019|| 12,135.656 » |- | 1896 || 12,389.599 || 15,091.137 » |- | 1897 || 15,146.976 || 17,457.090 » |} Úhrnný přehled {{Prostrkaně|přívozu}} jeví se následovně: {| class="wikitable" ! Rok !! Spec. přívoz !! Všeob. přívoz |- | 1893 || 9,175.103 || 10,148.418 fr. |- | 1894 || 11,194.722 || 11,854.021 » |- | 1895|| 10,685.847 || 11,836.033 » |- | 1896|| 15,227.776|| 16,040.370 » |- | 1897 || 22,181.462 || 23,427.197 » |} Jak se na tomto přívozu účastni jednotlivé země, seznáme z násl. přehledu (spec. přívozu v 1000 fr.): {{Konec formy}} [[https://ndk.cz/view/uuid:46bf0a40-e6e2-11e4-9c07-001018b5eb5c?page=uuid:bab6d510-05b2-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f Kongo. (mapa)]] sgnhuks1bvpzvl7hcabwd6xpsp0fsqg 344572 344569 2026-10-05T06:37:11Z Davmiub 20055 344572 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Kongo | PŘEDCHOZÍ = Konglutinace | DALŠÍ = Kongo (čaj) }} {{Textinfo | TITULEK = Kongo | AUTOR = [[Autor:Václav Švambera|Václav Švambera]], [[Autor:Jan Palacký|Jan Palacký]], [[redakce]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Čtrnáctý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1899. S.&nbsp;682–696. {{Kramerius|nkp|b96268a0-05b2-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f|Dostupné online.}} | LICENCE = PD anon 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Kongo (řeka) | WIKIPEDIA-DALŠÍ = [[w:Konžské království|Konžské království]], [[w:Svobodný stát Kongo|Svobodný stát Kongo]], [[w:Konžská demokratická republika|Konžská demokratická republika]], [[w:Francouzské Kongo|Francouzské Kongo]], [[w:Konžská republika|Konžská republika]], [[w:Gabon|Gabon]] }} {{Forma|proza}} '''Kongo''' ({{Prostrkaně|Congo}}): '''1) K.''', největší veletok Afriky a po ř. Amazonek největší na zemi, zaujímá úvodím svým největší čásť záp. a vnitřní Afriky rovníkové v rozměru asi 3,800.000 ''km''². Největší osa tohoto ohromného úvodí měří od sev. k jihu, totiž od pramene ř. Koto na 8° 30′ s. š. ku pramenu řeky Loombo (přít. Luapuly) na 14° j. š., 2500 ''km'', kdežto nejzápadnější bod při ok. Atlantském u Banany na 12° v. d. a nejvýchodnějši bod, t. prameny řeky Malagarazi na 34° v. d. jsou od sebe 2450 ''km'' vzdáleny. Jen 675 ''km'' jest východní hranice úvodí '''K'''-ga vzdálena od ok. Indického. Zvláštní stavba rovníkové Afriky podmiňuje neobyčejnou podobu úvodí '''K'''-ga. Ohromný bassin vnitrozemský spojen jest s mořem jen úzkou prorvou, jíž se v přímořských terrasech spojené vodstvo vnitřní Afriky prodralo k okeánu Atlantskému. Dle dnešního stavu známostí lze rozeznati v bassinu tomto 3 orografické zóny: 1. přímoří v rozsahu asi 50.000 ''km''², k němuž čítáme tok '''K'''-ga zařezaný v t. zv. Monts de Cristal a kraj odtud na západ až k moři, 2. ohromný plochý bassin vnitřní, jejž ohraničují na západu Monts de Cristal, na východu soustava horská, dosud nezcela známá, již geografové afričtí zovou Mitumba, a konečně 3. vysoko položený bassin jezer horního '''K'''-ga v jv. části úvodí na východ od Mitumby. Největší výšky nadmořské nalézají se vesměs na periferii úvodí '''K'''-ga. Rozvodí západní bývá zváno Monts de Cristal, ačkoliv ráz jeho sotva jest horský. Východní svah jeho zdvihá se obyčejně sotva 200 ''m'' nad vnitrozemí, kdežto na stranu západní spadá v pravidelných terrasech k moři. V severu sáhá (obyč. výše ok. 600 ''m'' n. m.) až k massivu Adamauskému, v jihu přijímá v portugalské Angole skutečný ráz horský (1500—1600 ''m'') a končí v náh. planině u Bihé. '''K.''' proráží Monts de Cristal na přič v trati 550 ''km'' dl. mezi Čumbiri (sev. vtoku Kasaie do '''K'''-ga) až k Bomě. Planina Babuende sev. od toku dolního '''K'''-ga nalézá se u výši 600—650 ''m''. Nad planinu Bangu zdvihá se h. Via do výše 1050 ''m''. Na jih od toku doln. '''K'''-ga překročuje železnice Monts de Cristal v největší výšce 743 ''m''. Rozvodí jižní mezi '''K'''-gem a Zambezi vykazuje značné výšky nadmořské, t. u Peho 1580 ''m'', dále k vých. jez. Dilolo 1470, h. Kaomba 1700, pram. ř. Nzilo 1530, pram. ř. Loenze 1200 ''m'', relativní výška jest však při tom často tak nepatrná, že na př. z jez. Dilolo odtékají vody do obou úvodí. V jihovýchodu mezi Tanganíkou a Njasou udržuje se rozvodí u výši 1400—1600 ''m'' a také rozvodí obklopující ř. Malagarazi vykazuje výšky 1100, 1500 až 2000 ''m''. Rozhodně největší výše dosahuje rozvodí v horstvu Virungo poblíž jez. Kivu, asi 3500 ''m'' n. m., nejvyšší bod úvodí '''K'''-ga a neodvislého státu. Patříť sice ještě v této končině malá čásť úvodí nílského k neodvisl. státu, avšak z nejvyšší hory vnitřní Afriky, t. Ruvenzori, připadá na neodvislý stát pouze jz. čásť svahu. Při pramenech Uele nalézá se rozvodí nílsko-konžské ještě 1270 ''m'' n. m. Zde počíná sev. čásť rozvodí, průměrně asi stejně vysoká jako západní. Bomu pramení se tu u výši 740 ''m'' n. m. Dále k západu při pramenech Šinka objevuje se pás kopců zvedajících se několik set ''m'' nad planinu. Rozvodí mezi '''K'''-gem a ř. Šari nevykazuje z největší části také znatelnějších vyvýšenín, s nimiž se setkáváme až teprve v záp. při pramenech Sangy, kde výběžky massivu Adamauského mají u Niaundere 1150, u Kunde 1500 ''m'' n. m. Ohromný bassin nalézající se uvnitř orografických hranic tuto popsaných vykazuje celou soustavu planin terrasovitě nad sebou položených. Jediné jen horstvo jej přerušuje. Toto směřuje od h. Kaomba na rozvodí '''K'''-ga a Zambeze ve směru sv. ku střední části jez. Tanganiky. Jednotlivé části označují se jmény Kisika-Luelo, Mita, Mitumba, Kibala. Reichard ohledal jako první evropský cestovatel čásť zv. Mitumba. Později cestovatelé belgičtí zjistili ještě jiné části (výšky 1500—1800 ''m'') a jméno Mitumba podrženo pro celek. K jv. a j. odštěpují se od Mitumby 3 větve, t. poh. Kitangula mezi ř. Lububuri a Nzilem, dále k vých. poh. Nikala mezi Nzilem a Lufilou a docela na východu mezi Lufilou a horní Lualabou poh. Kvadelungu. Jezero Tanganíky dosahuje Mitumba u Mpaly ve výši asi 2000 ''m''. Odtud odbočuje směrem ku '''K'''-gu nižší pohoří tvořící jižní hranici Manjemy. V západní části má jméno Bambare. Hlavní pásmo však zaměřuje přímo na sev. těsně podél záp. bř. jez. Tanganíky, má v h. Misasi výšku 1730 ''m'', ohraničuje pak na záp. úvodí řeky Rusizi i s jez. Kivu. V těchto končinách páčil Baumann výšku na 3000 ''m'' a hr. Götzen, jenž je záp. od Kivu překročil, na 2700 ''m''. Hory k téže soustavě prý náležející lemují i záp. břeh jez. Albert-Edwardova, ř. Semliki a jez. Albertova. Při tomto posledním nazval je Baker Modrými horami (Blue Mts). Zde prý Mitumba končí horami, jimž Junker r. 1877 přidělil jména vynikajících cestovatelů nílských. Zdali Mitumba tak, jak ji dnes Wauters kreslí po 15 stupňů zem. šířky vnitrem Afriky, je skutečně jednotnou soustavou horskou, nelze dnes určitě tvrditi. Ku soustavě Mitumby počítá se i nižší pásmo vrchů lemující na západu břehy Lubudi a Kamolonda (horní '''K.'''). Cestovatelé belgičtí dali jim jméno Mts Hackannson na paměť švéd. důstojníka zde r. 1891 od domorodců zabitého. Mitumbu nelze, zvl. v jižní části, pokládali za pásmo horské; zde má spíše ráz massivu, jenž jáko prah 100–200 ''km'' široký dělí vnitřní bassin '''K'''-ga na zmíněné již 2 zóny, východní menší a vysoko položenou, a západní, ohromnou, nízko položenou, náležející splavné části '''K'''-ga. Vysoká vých. zóna, rozlohy asi 750.000 ''km''², jest povýšena aspoň 500 ''m'' nad západní. Lze ji zase rozložiti v 7 stupňů a sice, postupujeme-li od záp. k sv.: horní Lububuri, horní Nzilo, horní Lufila, jez. Meru (870 ''m'' n. m.), Bangveolo (1155 ''m''), Tanganíka (812 ''m'') a Kivu (1490 ''m''). Terrasa, v níž se nalézá jez. Kivu, jest ze všech nejvyšší, střední její výška patrně nad 1500 ''m''. Řadou prorev stékají vody horního '''K'''-ga do nižší zóny, jež má rozlohu více než 3 mill. ''km''² a sklon ve všech částech nepatrný. Vedle centrální depresse označené vlastním veletokem (300—400 ''m'' n. m.) lze zde rozeznati ještě následující terrasy, stotožněné s bassiny jistých řek, t. v sev. Uele (400—800 ''m''), v jihu Kasai (500—900 ''m''), v jv. menší terrasy horn. Lomámi a Kamolonda (500—700 ''m'' n. m.). Hledíme-li především ku geologickému vývoji řeky, lze za pramen '''K'''-ga označiti řeku {{Prostrkaně|Lubudi}}, jež vzniká asi na 11° 30′ j. š., 24° v. d. na sv. svahu hory Kaomba v krajině dosud neprozkoumané. Horní tok Lubudi jest dnes jedinou neprozkoumanou částkou toku '''K'''-ga; teprve u Kidi, sev. od 10° j. š., seznal jej Le Marinel v nadmořské výšce 940 ''m''. V neznámé části toku přijímá patrně od jv. přítok Lububuri, asi 330 ''km'' dl., z něhož dosud jen prameny jsou známy skrze pombeiry a cestu Capella a Ivense. Až po 9° j. š. teče Lubudi směrem sv., zahýbá pak skrze několik peřejí k východu a přijímá od jihu značný přítok {{Prostrkaně|Nzilo}} asi 360 ''km'' dl. Nzilo proráží Mitumbu v pamětihodné prorvě, jež se stěnami 300—400 ''m'' vysokými a jen 30—50 ''m'' od sebe vzdálenými podobá se cañonu. Řeka tu klesá na trati 70 ''km'' o 340 ''m'' ve spoustě vodopádů a peřejí, jež Cornet nazval dle jich objevitele »Chutes Delcommune«. Ve vodopádech u Kalengy končí nesplavný tok řeky, jež má nedaleko odtud 150 ''m'' šířky a 3 ''m'' hloubky. Vzdálenost od pramenů až sem udává se na 435 ''km''. Nyní vstupuje řeka do alluviální roviny, již na západě ohraničují Mts Hackannson, na východě Mitumba. Rovina tato není ničím jiným než dnem bývalého jezera. Řeka má šířku 200—400 ''m'' a spád tak malý, že místy jezerovitě se šíří. Na 8°30′ j. š. tvoří skutečné značné jezero Kisale, do něhož se od jihu vlévá ř. {{Prostrkaně|Lufila}}. Tato jest hl. řekou Katangy (délka toku asi 490 ''km'') a patrně rovněž zbytkem bývalého jezera. V hořejším svém toku dostává řadu menších přítoků. Na bývalé veliké jezero upomínají postranní laguny, jež za vyššího stavu vody s hlavním tokem se spojují. Z těchto lagun jediná Kabele nalézá se na l. bř. řeky, ostatní, t. Kajbajka, Kabve, Upemba (největší ze všech), Kapeda, Lubambo, Kalomba, nalézají se na pr. bř. řeky. Pod Kalombou uchyluje se horstvo Mitumba k sv. a řeka vytéká do širé pláně a zaměřuje přímo na sever, kdež naproti místu Ankolo přijímá s pr. strany od jv. ř. Luapulu. Celou tuto lagunovitou trať řeky od Kalengy až sem zahrnuje Wauters pod jm. {{Prostrkaně|Kamolondo}}. {{Prostrkaně|Luapula}} jest při stoku s Kamolondem dvakrát větší tohoto a bývá vzhledem k tomu také pokládána za hlavní pramennou řeku '''K'''-ga. Vzniká pode jm. {{Prostrkaně|Čambezi}} mezi Njasou a Tanganíkou. Po dosti dlouhém jz. toku vlévá se do jižního bažinatého cípu jez. {{Prostrkaně|Bangveola}}. Jezero to (1155 ''m'' n. m.) nalézá se dnes ve stadiu vysýchání a hladina jeho pokrývá již jen 4500 ''km''². Weatherley měřil hloubky jen 5 ''m''. Mimo západ jest ze všech stran obklíčeno bažinami papyrusovými. O jižní jeho části, po níž se r. 1883 Giraud plavil, tvrdí Weatherley r. 1896, že jest již jen bažinou, z níž vynikají některé ostrůvky. Mimo Čambezi přijímá 2 menší přítoky, Lipopoši a Luenu od sev. Výtok z jez. Bangveola nazývá se Luapula, směřuje nejprve na jih, obrací se však záhy k severu, překonává na trati 90 ''km'' vodopády Johnsonovy a vlévá se na 9°30′ j. š. do jez. {{Prostrkaně|Meru}} ({{Prostrkaně|Moero}}). Jezero to, 869 ''m'' n. m., má rozsah 5000 ''km''²; také ono se umenšuje. Bažiny na východ něho bývaly dříve velikým jeho zálivem. Také jižní břeh jest bažinatý a některá jezera od něho oddělena. Kap. Descamps tvrdí, že od objevení jezera Livingstonem r. 1867 vody jeho o 3—4 ''m'' klesly. Z ostrova Kilvy v jeho jihozáp. části stane se patrně brzo poloostrov. Přece však jest jezero v sev. části značně hluboké. Pouze záp. břeh jezera náleží neodvislému státu, ostatní vše Angličanům, kteří mají na sv. pobřeží stanici Rhodesii. V sz. opouští Luapula jezero, proráží v peřejích pohoří Kundelungu a záhy na to v toku rovněž divokém prorvou Kivele vstupuje do Mitumby. V těchto místech má jméno {{Prostrkaně|Luvua}}. Povšechný směr řeky od Meru až ku stoku s Kamolondem jest sev.-záp. Délka Luapuly až sem obnáší 1270 ''km'', z čehož jen 150 ''km'' v dolním toku jest splavných. Asi 100 ''km'' pod vtokem Luapuly vlévá se do spojené nyní řeky s pr. bř. u výši 321 ''m'' n. m. {{Prostrkaně|Lukuga}}, jež přináší přebytečné vody jez. {{Prostrkaně|Tanganíky}}. Jezero toto, nejvýchodnější člen úvodí '''K'''-ga, z největších a nejzajímavějšich na zemi, jest částí veliké východoafrické propadliny příkopové a liší se v každém vzhledě od ostatních jezer konžských. Arabové nazývají je {{Prostrkaně|Bahari}} n. {{Prostrkaně|Ziva}}, z okolních kmenů Vakavendi jmenují je {{Prostrkaně|Msaga}}, u kmene Varungu sluje {{Prostrkaně|Kimana}}. Leží 812 ''m'' n. m. a prostírá se v délce 650 ''km'', šířce 30—80 ''km'' mezi 3°16′ a 8°48′ j. š., 29°20′ a 31°20′ v. d. Vzdálenost jeho od Indického okeánu obnáší jen 900—1150 ''km''. Hladina vody má 35.000 ''km''², největší hloubku 647 ''m'' měřil dosud Giraud naproti Karemě. Jezero má několik větších zátok. Břehy, z největší části vysoké, vykazují značnou rozmamanitost; místy jsou to jen holé skály, jinde husté lesy palmové, jinde krásná savanna, místy pak neproniknutelné rákosí. Na záp. břehy dosáhá flora a fauna západoafrická, na východní již východoafrická. Mělčiny, ostrovy neb útesy jsou řídké, často však pohybují se po jezeře plovoucí ostrovy. Čásť půdy, již pohromadě drží kořeny a rostliny, odtrhne se od břehu a bloudi pak po jezeře. Až 50 i 60 takových ostrůvků (někdy až 100 ''m'' šir.) lze potkati pohromadě. Krásně modrá voda jest sladká, při ústí Malagarazi brakická. Po zemětřesení mívá příchuť nafty; jezero pokrývá se při tom spoustou bituminósních látek. Jest zde hojně jedlých ryb, také však krokodilů, hrochů, vyder. Podnebí na jezeře pokládá se za nezdravé. Deštivá doba trvá zde od října do května. Při změně ročního počasí dostavují se z jihu i severu orkány; vyskytují se pak vodní smrště a plavba stává se velice nebezpečnou. Do sev. cípu jezera vtéká ř. {{Prostrkaně|Rusizi}}, sice jen 120 ''km'' dlouhá, avšak značně vodnatá. Jest výtokem z jez. {{Prostrkaně|Kivu}} (na 2° j. š., 29—30° v. d., 1490 ''m'' n. m., 30—40 ''km'' šir., 80 ''km'' dl.), jež jest nejvýše položenou částí úvodí '''K'''-ga. Řeka záhy po výtoku tvoři veliký vodopád Pemba. Jižně od 5° j. š. vlévá se do Tanganíky ř. {{Prostrkaně|Malagarazi}}, jež vzniká asi na 2°40′ j. š. nedaleko jez. Victorie Njanzy, odvodňuje krajiny Uhu, Uniamuezi a Ugalu a nazývá se postupně Meruzi, Mukole a Malagarazi. Povšechný směr řeky jest jz., hl. přítoky Igombe a Sindi. Z ostatních přít. Tanganíky zasluhuje zmínky jen Lofu, jenž se vlévá do již. cípu jezera. Hladina jezera zdá se periodicky stoupati a klesati. Od r. 1874 do r. 1883 stoupla prý o 3 ''m'', od té doby však zase klesala. Stairs konstatoval u Karemy, že za posledních 20 let klesla o více než 6 ''m''. Z břehů jezera náleží neodvislému státu pouze západní; východní patří Německu, jižní Anglii. Všecky tyto státy mají zde stanice. Přebytek vodstva, jež se sbírá v Tanganíce, odnáší zmíněná již {{Prostrkaně|Lukuga}} ku '''K'''-gu. Opouští záp. břeh Tanganíky na 6° j. š. prorvou Mitvanzi a teče povšechným směrem k západu. S levé strany přijímá 2 značnější přítoky, Niembu a Luizi. Z toku 375 ''km'' dlouhého jest pouze 75 ''km'' splavno pro čluny. Šířka řeky zřídka přesahuje 50 ''m'', hloubka 1½ ''m''; vodstva bývá vůbec, zvláště v jisté době roční, velmi málo, za nízké vody v listopadu pouze 32 ''m'' ve vteřině. Nelze dosud bezpečně říci, je-li tento odtok Tanganíky, jehož vznik přičítá se teprve nedávné době, stálý. Krajina při vtoku Lukugy do '''K'''-ga (Kamolonda) má ráz stepní. Hlavní řeka šiří se zde na dvou místech jezerovitě a teče zcela k severu. U vsi Kongola staví se dalšímu volnému toku v cestu pohoří Bambare. Od Kalengy až sem bylo Kamolondo na 560 ''km'' splavné. Nyní musí si řeka na trati 125 ''km'' dlouhé raziti cestu horami. Vstupuje do nich divokou soutěskou, jíž Mohun, jeden z jejích objevitelů, dal charakteristické jméno ''Porte d’Enfer'' (brána pekelná). Těsné údolí, jímž se odtud řeka ubírá, mívá pouze 100 ''m'' šířky. Při tom jest jí překonati několik skupin peřejí (Kilenga, Lukolonga, Tambusi, Semse, Toka a Kasongo), jimž se nyní přikládá souhrnné jméno »Chutes de Hinde« na počest velitele výpravy, jež je první prozkoumala. Pod Lukolongou údolí poněkud se rozšiřuje, přece však ještě po obou stranách táhne se pohoří (Mont Dhanis 950 ''m'' na vých., Mt. Cleveland 1350 ''m'' na záp.). Vyšedši do roviny přijímá řeka s pr. strany značný přítok {{Prostrkaně|Luamu}} (310 ''km'' dl.), hl. ř. Manjemy, jejíž prameny nalézají se až na záp. březích Tanganíky. Od Kasonga dále na sever počíná zase delší splavný tok. Livingstone, jenž jej zde první spatřil, nazývá jej {{Prostrkaně|Lualaba}}, což v řeči domorodců znamená »velká řeka«. V těch místech '''K.''', tekoucí nyní mezi břehy dobře vzdělávanými, jest již skutečným veletokem. U Njangve (480 ''m'' n. m.) na 4° j. š. obnáší šířka řeky za nízké vody 1200, za vysoké 3500—4500 ''m''. Stanley měřil zde při nízkém stavu vody v říjnu hloubky 2,5—8,5, průměr 5,5 ''m''. Zde loučí se '''K.''' se savannami a vstupuje do pralesa, aby v něm na 2000 ''km'' dále tekl. Od Kasonga až ku prvním peřejům Stanleyovým u Ponthierville teče '''K.''' směrem úplně sev. Řeka jest zde dobře splavna i pro parníky, pouze na dvou místech jeví se překážky v podobě úskalí, t. nedaleko pod Njangvem a u Ukusy. Přítoky s l. strany jsou jen nepatrné, nejv. ještě Luvu, jenž ústí u Njangve, a Ruiki, jenž se vlévá asi na 2° j. š. Větší jsou přítoky s pravé strany. Tekou vesměs ve směru od východu. Jsou sice dosud jen velmi málo známy, ježto však musí překonati značné rozdíly výškové, zdá se, že jsou bohaty na peřeje a vodopády. Z nich vlévá se ř. {{Prostrkaně|Elila}}, asi 400 ''km'' dl., nedaleko na jih od Riba-Riba, asi na 2° j. š. vlévá se {{Prostrkaně|Ulindi}} č. {{Prostrkaně|Urindi}}, na 1°30′ j. š. {{Prostrkaně|Lova}}, asi 460 ''km'' dl., největší ze všech a na 80 ''km'' od ústí splavná. Přijímá ze severu 2 větší přítoky, Oso a Luvute. U Ponthierville (Vabundu), asi ½° jižně od rovníka počíná trať 160 ''km'' dlouhá, nesplavná pro peřeje a vodopády, jež po jich objeviteli zoveme {{Prostrkaně|vodopády Stanleyovými}}. Řeka zachovávajíc plnou svou šířku (obyč. 2000 ''m'') překonává na 7 místech překážky, jež jí příroda při zvláštní stavbě údolí, zde žulovém podkladu, v cestu postavila. Lze je děliti ve 3 skupiny, peřeje Bamangaské, velmi nebezpečné, peřeje Masudské a vlastní vodopády Stanleyovy, pod nimiž se nalézají faktorie bělochů a šíří se majestátní tok středního '''K'''-ga, jenž nyní i s velikými přítoky skýtá na tisíce ''km'' dráhy vodní pro parníky. Mezi skupinami peřejí zde jmenovanými nalézají se 2 menší trati, kde řeka nečiní plavbě překážek. Na rovníku mezi peřejemi upouští '''K.''' od svého dosud severního toku a zahýbá na delší čas k sz. Poslední ze Stanleyových vodopádů leží již ½° sev. od rovníku; hladina řeky pod ním 1200 ''m'' široké nalézá se u výši 450 ''m'' n. m. Nedaleko odtud u Jakusu vlévají se s pr. strany do veletoku, jenž nyní pouze '''K'''-gem se nazývá, dvě řeky, {{Prostrkaně|Čopo}} a {{Prostrkaně|Lindi}}, jež při ústí svém se spojují. Délku Lindi odhaduje Wauters na 580 ''km''. O 1° dále k západu, u Isangi, 398 ''m'' n. m., vlévá se do '''K'''-ga od jihu značná řeka {{Prostrkaně|Lomámi}}, jež po celý svůj 1550 ''km'' dlouhý tok plyne souběžně s horním '''K'''-gem. Vzniká téměř na 9° j. š., teče nejprve k sv., šíří se na 6° j. š. u Buabe v ''pool'' (jezerovitě), přijímá s levé strany menší přítok Lukaši a vstupuje v peřejích u vsi Zungu na 5°20′ j. š. trvalo do nižší roviny. Po krátkém sz. toku obrací se zcela na sever, musí ještě překonati 3 řady peřejí, u Kitambi, Donga a Lisambi, načež jest na 550 ''km'' až k ústí bez překážky splavna. Voda její jest barvy hnědé, vždy zkalená. Údolí jest velmi ploché a bažinaté. Sotva znatelná vlna půdy dělí úvodí Lomámi na vých. od Lualaby, na záp. od Kasaie a řek severnějších. Neobyčejný podélný tvar úvodí Lomámi vylučuje větší přítoky. Množstvím vody má Lomámi mezi přítoky '''K'''-ga podřízenější místo, obchodní však důležitost jeho jest pro značnou splavnost (až po šířku Njangve) veliká. Vraťme se ku hlavní řece. '''K.''' pokračujíc pod vodopády Stanleyovými šíří se vždy více. Se šířkou množí se i ostrovy. Při ústí Lomámi obnáší šířka řeky 10, u Bazoko při ústí Aruvimi 16, u Malemy naproti deltě ř. Rubi 18 ''km''. Zde překročuje '''K.''' 2° s. š. a dosáhnuv nejsevernějšího bodu svého toku, obrací se na několik set ''km'' k západu. Řeka se zde od ústí Rubi nesmírně rozšiřuje a tvoří 2 podélné ''pooly'' za sebou, totiž Bumbaský, 45 ''km'' široký a 130 ''km'' dlouhý, a Umangiský, 35 ''km'' šir. a 125 ''km'' dl. Oba jsou od sebe odděleny zúžením se řeky u Upota, kdež se objevují na pravé straně řeky kopce relat. výšky 150 ''m''. »Není to již řeka, jest to rameno mořské, širší než Pas de Calais,« praví Wauters o '''K'''-gu v těchto končinách. Řeka v těchto končinách dělí se v nesčetná ramena tvoříc při tom takovou spoustu ostrovů, že ani dnes ještě, ačkoliv 15 let se provozuje zde paroplavba, nejsou mapy této části řeky ustáleny. Vyšedši z poolu Umangiského, počíná řeka pomalu zahýbati k jz. Západně od 20° v. d. přijímá u Mobeky (327 ''m'' n. m.) od sev. přítok Mongalu a zachovává šířku 6—9 ''km''. Na 1° s. š. a 18° v. d. náhle obrací se k jihu a přijímá zde od vých. velký přítok Lulangu. Avšak jižní směr trvá pouze k rovníku, kde '''K.''' přijímá rovněž od vých. ř. Ikelembu a mohutný Ruki, načež směr toku jest zase jjz. Asi ½° na j. od rovníku ústí se v deltě 19 ''km'' široké do '''K'''-ga největší jeho sev. přítok Ubangi a o něco jižněji naproti Lukolele rovněž veliká, od sev. přicházející ř. Sanga, načež hned za sebou následují, taktéž od sev., ústí ř. Likualy, Kundže, Alimy. S levé strany přijímá '''K.''' v těchto končinách naproti ústí Ubangi výtok jez. Tumbi. Jen na stř. toku ř. Amazonek nalezneme místa, jež lze porovnati s tímto ohromným stokem vod konžských mezi Lulangou a Alimou. U Lukolely mění se náhle scenerie pobřežní. '''K.''' opouští prales a teče nyní opět mezi savannami. U Boloba, jižně od 2° j. š. naproti ostrovu Hrochů (Ile des Hippopotames), konstatoval kapitán Delporte nejnižší místo centrální depresse konžské v 338 ''m''. Na celé trati od Stanleyových vodopádů až sem (1100 ''km'') jest průměrný spád řeky pouze 0,1 ''m'' na ''km''. Přítoky v celé tuto popsané části řeky jsou velmi vodnaté. {{Prostrkaně|Aruvimi}} ({{Prostrkaně|Arouhouimi}} někt. franc. map), jenž u Basoka na 1°13′ s. š., 23°39′ v. d. s pravé strany vtéká do '''K'''-ga, přináší mu za vyšší vody 4000 ''m''³ vody ve vteř. a jest tudíž co do velikosti třetím přítokem '''K'''-ga. Vzniká na vysokých pláních záp. od jez. Albertova, teče ve směru západním velikým pralesem a tvoří v horním a středním toku množství peřejí a vodopádů, z nichž největší u Pangy ve stř. toku jest 9 ''m'' vys. Z toku 1070 ''km'' jest tudíž jen dolejších 200 ''km'' od Jambuje k ústi splavno. Ústí jeho do '''K'''-ga leží 392 ''m'' n. m. V hor. a stř. toku nazývá se Ituri. Z přítoků největší jsou Ihuru, Nepoko a Lulu (při ústí) s pravé, Ibina a Lendi s l. strany. Dále k sz. na 2° s. š., 22°42′21″ v. d. ústí se deltovitě mezi Malemou a Jambingou ř. {{Prostrkaně|Rubi}} č. {{Prostrkaně|Itimbiri}}. Jest sice jen 490 ''km'' dl., avšak od ústí až po Ibembo na 220 ''km'' pro parníky a dále ještě pro čluny splavná. Horní její tok přibližuje se značně ř. Uele, do jejíhož úvodí jest po Rubi nejlepší přístup. V tom právě spočívá její důležitost. Směr toku jest od sv. k jz. Nejdůležitějším přítokem jest Likati s pravé str. v hoř. toku. Kraj uzavřený mezi '''K'''-gem, ř. Rubi a velkým obloukem ř. Ukangi odvodňuje ř. {{Prostrkaně|Mongala}}, jež ústí dále k západu na 1°54′ s. š., 19°50′ v. d. u Mobeky (357 ''m'' n. m.) deltovitě do '''K'''-ga. Vzniká poblíže pramenů ř. Likati, teče nejprve směrem západním. U Bokopa dostává s pravé strany přítok Ebolu, o něco dále Ibangu s Likemou, načež obrací se k jjz. Z toku 550 ''km'' jest od ústí 180 ''km'' splavno. Severní část úvodí '''K'''-ga na sever od Aruvimi, Rubi a Mongaly vyplněna jest horním astředním tokem mohutného Ubangi. {{Prostrkaně|Ubangi}} jest největší severní přítok '''K'''-ga a po Kasai, jejž ostatně délkou předčí, nejmohutnějši přítok '''K'''-ga vůbec. Délkou, množstvím vody i rozlohou úvodí rovná se úplně Dunaji, jest tudíž sám již veletokem. V horní části toku jest jméno Ubangi neznámo. Řeka vzniká tam pode jm. {{Prostrkaně|Kibali}} u výši 1300 ''m'' n. m. na horách sz. jez. Albertova. Záhy přijímá jméno {{Prostrkaně|Uele}}. Pro plavbu způsobilou by byla od Surure (Vankerckhovenville) při stoku s Obi (od vých.), kdyby jí neustále peřeje nerušily. V kraji Makraků mezi m. Dongu a Niangarou ztrácejí břehy ráz horský. Po obou stranách řeky vyskytují se dále jen osamělé kopce, často bizarrních forem. I v této končině jest řeka přerušována peřejemi a vodopády (vod. Angba, peř. Letibu, vod. Furu). U stanice Amadi zužuje se v peřejích Magaregarge. U stanice Bomokandi přijímá s levé strany od jv. ř. Bomokandi, největší svůj jižní přítok, 550 ''km'' dl., avšak pouze 40 ''km'' od ústí splavný. O něco dále ústí se řeka Bima. Zde mění se ráz řeky, jež byla i s pr. strany přijala četné menší přítoky. Šířka její obnáší nyní 500—1000 ''m'' a řečiště jest poseto zalesněnými ostrovy. Avšak překážek plavbě není ani tu konce. Řeka musí přemoci ještě peřeje Siasi, vodopád Goie a pod stanicí Džabirem celou řadu peřejí, jež konečně přestávají vodopádem u Mokvangu na 23° v. d. 440 ''m'' n. m. V celé této trati od Surure až sem přijímá Uele mimo jmenované již dva přítoky jižní celou řadu přítoků od sev., t. Dongu (290 ''km'' dl.), Duru, Bruole, Gurbu a vých. 25° v. d. {{Prostrkaně|Uere}} (340 ''km'' dl.). Od ústí Uere na záp. bývá hl. řeka zvána Uele Makua. Nedaleko pod vodop. Mokvangu u Jakomy vlévá se do Uele Makuy největší její přítok ř. Bomu, jež přichází od sv. obohacena vodstvem ř. Boku, Kele, Uara, Šinko a Bali. Jest 720 ''km'' dl., avšak peřeje Hansensovy 25 ''km'' před ústím jsou pro paroplavbu nepřekonatelnou překážkou. U Jakomy končí se horní tok Ubangi. Na 1300 ''km'' obnáší až sem vývoj řeky, avšak pro plavbu jest, jak jsme viděli, téměř zcela nezpůsobilý. Řeka plyne nyní dále ve směru západ, s malou úchylkou k severu téměř beze všeho spádu. Pro plavbu není překážek mimo mělčiny, jež mezi nesčetnými ostrovy se nalézají. Pouze u Cetemy a Banzyville jest řeka zúžena skalami, avšak místo to lze překonati. Řeka, místy několik ''km'' šir., nazývá se v těchto místech Dua. Pod 5° s. š. a na 20° v. d. dosahuje Dua svého nejsevernějšího bodu, načež zahýbá se k jjv. V peřejích u Mokoange, 500 ''km'' pod Jakomou, vyskytují se nové překážky plavbě. V celém svém středním toku přijímá Dua pouze ze severu několik přítoků, t. na 22° v. d. {{Prostrkaně|Koto}} (675 ''km'' dl., avšak jen 35 ''km'' splavný; za vyšší vody mívá 1200 ''m''³ ve vteř.), Kuango vých. 20° v. d., Kemo s ř. Tomi na 19°30′ v. d. Tento poslední přítok má jistou důležitost jako spojovací cesta z úvodí '''K'''-ga do úvodí Šari. Mezi 5 a 4° s. š. musí překonati Ubangi poslední překážky. Na trati 70 ''km'' od Mokoange až po Zongo (390 ''m'' n. m.) vyskytují se 4 řady peřejí (Elephant, Bely, Bonga, Zongo), mezi nimiž se nalézají pro plavbu volné trati 15, 15 a 40 ''km'' dl. Kopce na levé straně řeky se vyskytující mají 200 až 250 ''m'' rel. výšky. Řeka, jimi v peřejích Zongoských až na 800 ''m'' zúžená, skýtá, vystoupivši z nich, plavbě volnou dráhu po 610 ''km'' až do '''K'''-ga. Nazývá se nyní Ubangi. Šířka činí 2—4 i více ''km''. Přítoky s pravé strany jsou Ombela, Lobai, Ibenga, všecky nemnoho splavné, s l. strany Lua, v horním toku Dekere zv. (jež se zdá býti lépe splavna), a Ngiri. Ubangi přináší '''K'''-gu 8000 ''m''³ vody ve vteř. Délka celého toku jest 2270 ''km'', rozloha úvodí přes 600.000 ''km''². Jak mohutný jest při stoku s '''K'''-gem, viděti z toho, že zkušený cestovatel Grenfell dlouho se svým parníkem po něm plul, maje za to, že se nalézá v samém '''K'''-gu. O něco jižněji než Ubangi vlévá se na 1° j. š. do '''K'''-ga od sev. jiná veliká řeka, {{Prostrkaně|Sanga}}. Vzniká daleko na severu na svazích massivu Adamauského blíž pramenů Binue a řek kamerúnských. Tok její, místy silně vinutý, má povšechný směr jižní a délku asi 1400 ''km'', z čehož jest 860 ''km'' splavných. '''K'''-gu přináší ve vteř. 1800 ''m''³ vody žlutavé. Z přítoků jsou důležity s pr. strany Kadei a Goko (ústí na 1°30′ s. š. u Ueso), s levé v horním toku Mambere, v dolním Likuala. Jistá čásť úvodí Sangy nalézá se již na území něm. osady Kamerúnu. Sanga je hlavní řekou franc. části úvodí '''K'''-ga. Jsouc daleko splavna, skýtá s použitím přítoku Mambere krásnou dráhu spojovací do Adamauy a zemí čadských. Nedaleko na jz. od ústí Sangy ústí se do '''K'''-ga vedle sebe 3 řeky: {{Prostrkaně|Likuala}}, tekoucí hl. směrem od sz. k jv., asi 500 ''km'' dl., na 350 ''km'' splavná, s množstvím vody 700 ''m''³ ve vteř., {{Prostrkaně|Kundža}}, v hor. toku zv. {{Prostrkaně|Likona}}, dosud málo známá, a konečně {{Prostrkaně|Alima}}, vznikající blízko pramenů Ogove. Jest asi 500 ''km'' dlouhá, pro malé parníky asi 300 ''km'' splavná. Má hloubku obyč. přes 5 ''m'', šířku v splavném toku 150—300 ''m''. Voda temná. Uvnitř velikého oblouku '''K'''-ga setkáváme se s řadou znamenitých poboček, jež tekou vesměs (až po Sankuru a dolní Kasai) ve směru od vých. k západu. Přítoky jich mají směr buď jz. neb jv., jižní přítoky Kasaie směr skoro docela meridionální. Od severu první z těchto poboček '''K'''-ga jest {{Prostrkaně|Lulanga}} n. {{Prostrkaně|Lulongo}}, jež se v horním toku nazývá Maringa. Horní tok jest silně vinutý, 30—300 ''m'' šir., prům. 3 ''m'' hlub. V dolním toku šíří se až na 3 ''km'', tok stává se přímějším, jest však poset četnými ostrovy. Při ústí jest 700 ''m'' šir., 4 ''m'' hlub. a přináší '''K'''-gu 1500 ''m''³ vody ve vteř. (v říj.). Spád řeky je ve všech částech mírný, vývoj činí 700 ''km'', z nichž 550 ''km'' splavných. Lulanga přijímá mnoho menších přítoků, avšak jen jediný velký {{Prostrkaně|Lopori}} s pravé strany, jenž jest při stoku u Basankusu téměř stejně veliký jako Lulanga, maje 500 ''m'' šířky, 2½ ''m'' hl., rychl. 0,5, asi 600 ''m''³ vody ve vteř. Tok jeho běží téměř souběžně s celým obloukem '''K'''-ga sev. od rovníku, v malé jen vzdálenosti od veletoku. Docela na rovníku vlévají se do '''K'''-ga dvě řeky, menší, ač poměrně dost daleko splavná {{Prostrkaně|Ikelemba}} a veliká »černá řeka« {{Prostrkaně|Ruki}}. V horním toku nazývá se {{Prostrkaně|Čuapa}}, ve středním {{Prostrkaně|Busira}}. Směr horního toku jest od jv. k sz., středního a dolního téměř úplně západní, při tom silně vinutý. Poměry jsou tytéž jako na Lulanze, jen že Ruki má hlubší řečiště, více vody, barvu temně čajovou. Jest 1000 ''km'' dl., na 880 ''km'' splavný a přináší do '''K'''-ga 2500 ''m''³ vody. Větší přítoky, vesměs od j. ústící, t. Lomela, Salonga a Mombojo, jsou rovněž daleko splavny. Naproti ústí Ubangi přitéká do '''K'''-ga {{Prostrkaně|Irebu}}, t. široký a krátký výtok jez. {{Prostrkaně|Tumba}}, dříve t. {{Prostrkaně|Mantumba}} zv. Mělké jezero to, asi 360 ''m'' n. m., má rozsah 1750 ''km''². Náleží k nejníže položeným částem bassinu '''K'''-ga; při vysoké vodě hrne se někdy voda konžská do jezera. Na 2° j. š. zahýbá se '''K.''' najih a šíří se u Boloba ještě na 6 až 8 ''km''. U Čumbiri, 70 ''km'' pod Bolobem, opouští velikou depressi centrální a vstupuje do hornatého kraje přímořského (Monts de Cristal). Břehy jsou vysoké, ostrovů není, zúžená řeka jest velmi hluboká, rychlost její značná. Na 2° j. š. u Kvamouthu jest '''K.''' pouze 1500 ''m'' šir., hloubku řeky však měřil zde Stanley na 75 ''m''. Dnes jest tu '''K.''' úplně splavný, dříve však zde bývaly jistě peřeje. Ještě dnes jsou, hl. u Ganču, některá místa pro víry nebezpečna. S levé strany otvírá se tu na 2° j. š. hluboký a úzký zářez, jímž valí se do '''K'''-ga mohutné vodstvo Kasaie v takovém množství, že ještě na několik hodin plyne hlinitě zbarvená voda Kasaie vedle hnědé vody '''K'''-ga, aniž se s touto mísí. Ještě více úží se tok řeky, nyní zase k jz. směřující, až najednou na 4°15′ j. š. šíří se jezerovitě v proslulý {{Prostrkaně|Stanley Pool}}. Rozloha Stanley Poolu obnáší 450 ''km''², tudíž pouze o necelé 100 ''km''² méně než jez. Bodamského v Evropě. Ostrov Bamu dělí pool na 2 nestejně velké částky. Sev. břehy poolu jsou příkré (skaliska Doverská), jižní ploché. Teprve ve vzdálenosti 6 ''km'' od břehu zdvihá se v jihu řada zalesněných kopců, z nichž nejvyšší sluje Piec Mense. Na trati Bolobo-Stanley Pool přijímá '''K.''' s pr. strany pouze menší přítok {{Prostrkaně|Lefini}}, s levé však na 3° j. š. nejmohutnější svůj přítok {{Prostrkaně|Kasai}} (Kasabi, Kva, Ibari, Nkutu). Vzniká na půdě portug. '''K'''-ga, sz. od jezera Dilola u výši asi 1500 ''m'' n. m. na 12° j. š. Horní tok jest dosud špatně znám. Teče nejprve asi 200 ''km'' bažinatou krajinou směrem sv. až k 22° v. d., kdež přijímá ř. Lotembvu, do níž někdy odtéká voda z jez. Dilola, tak že zde vzniká bifurkace mezi úvodím '''K'''-ga a Zambeze. Kasai obrací se pak k severu. Na 6° 40′ j. š. tvoří při šířce 200 ''m'' vodopád Poggeův, jest odtud splavný, avšak již na 5° 50′ j. š. přerušují jej zase vodopády Wissmannovy. Přítoky až dosud jen od jihu s levé strany. Jsou to Luembo, Čiumbo, (550 ''km'' dl.), Luašimo (550 ''km'' dl.), Čikapa (650 ''km'' dl.), Lovo. Vodopády Wissmannovy jsoju poslední překážkou plavby. Řeka šíří se záhy na 1000 ''m''. Na 5° 3′ j. š. 390 ''m'' n. m. přijímá '''K.''' svůj první veliký přítok s pravé strany. Jest to {{Prostrkaně|Lulua}} (930 ''km'' dl.), přicházející z jihu, kde vzniká poblíž pramenů '''K'''-ga (Lubudi). Na 6° j. š. založena na ní důležitá stanice Luluaburg. Lulua jest zde 200 ''m'' šir. Překonává pak peřeje Françoisovy a jest od ústí Lueba až k ústí do Kasaie na 90 ''km'' splavna. Ústí se v šířce 500 ''m''. Pobřežní kraj na Lulue nazývají cestovatelé báječně krásným. Kasai při stoku s Luluou má značný spád (1,3 ''m'' na ''km''), zahýbá k sz. a šíří se na 2000—2500 ''m''. Poblíž 4° j. š. a vých. 25° v. d. vtéká do Kasaie od vých. největší jeho přítok {{Prostrkaně|Sankuru}}, jenž mu přináší 1700 ''m''³ vody ve vteř. Tok Sankuru 1500 ''km'' dlouhý lze rozděliti ve 2 části, horní zv. {{Prostrkaně|Lubilaš}}, směru meridionálního, nesplavný až k vodopádům Wolfovým na 5° 30′, a odtud dolní, krásně na 600 ''km'' splavný tok, jenž jen na krátko směřuje k sz., záhy však definitivně přechází ve směr západní, jejž podržuje až ku vtoku do '''K'''-ga, do něhož ústí se ve 2 ramenech 250—300 ''m'' širokých. Z přítoků s pravé strany největší jest Lubefu, s levé Luebe, Lubi a Lubudi. Rozmnožen světle žlutavými vlnami Sankuru má '''K.''' v profilu Françoisem měřeném 570 ''m'' šíř., prům. 7 ''m'' hl., při nízké vodě 3400, při vysoké však 6000 ''m''³ vody. O stupeň dále k záp. ústí do Kasaie ř. {{Prostrkaně|Loange}} docela z jihu přicházející, 750 ''km'' dl. Dosud znám jest jen dolní tok řeky na 150 ''km'' splavný. Na 18° 30′ v. d. ústí se rovněž z jihu menší ř. {{Prostrkaně|Kanča}}, také jen v dolním toku známá. Kasai sám plyne v šířce několika ''km'' majestátně dále. Pouze u hory Poggeovy a o stupeň dále v soutěsce Swinburneově staví se za nízké vody plavbě překážky v cestu. Na 3° 11′ j. š. šíří se jezernatě v poolu Wissmannově 10 ''km'' širokém. Do tohoto vlévá u výši 295 ''m'' n. m. hlinitě žluté vody své mocný přítok {{Prostrkaně|Kvango}} (Kuango, Zaire, Nzadi, Zesere). Řeka ta vzniká daleko v jihu na 11° 30′ j. š. v kraji Kioko portug. Angoly, asi 1600 ''m'' n. m. Povšechný směr řeky jest od j. k s., tok většinou prudký. Na 7° 40′ j. š. spadá ve vodopádu cís. Viléma 118 ''m'' vysokém a hned na to ve vodopádu cís. Františka Josefa, načež až k barrieře Kingundži na 5°8′ j. š. jest splavným. Odtud plyne volně dalších 270 ''km'' až do Kasaie. Nejdůležitější přítoky jsou {{Prostrkaně|Vamba}}, pouze v dolním toku prozkoumaný, a veliká ř. {{Prostrkaně|Džuma}}, v horním toku {{Prostrkaně|Kuilu}} zvaná, splavná až k vodopádům Stefanie na 5° j. š. Obě řeky vlévají se do Kvanga s pravé strany teprve nedaleko před jeho ústím. Ve Wissmannově poolu vlévá do Kasaie od černohnědé vody {{Prostrkaně|Mfini}}, jenž jest dolním tokem ř. Lukenie a zároveň odtokem jezera Leopolda II. {{Prostrkaně|Lukenie}} (910 ''km'' dl., z čehož 800 ''km'' splavno) přichází z daleka od východu, teče zcela směrem záp. beze všech značnějších přítoků až k jižnímu cípu {{Prostrkaně|jezera Leopolda}} II. na 18° v. d. Jezero to, silně rozčleněné, mělké, s plodnými břehy, 340 ''m'' n. m., rozsahu 2500 ''km''², vysílá do ní svůj odtok; v severu přeměňuje se vždy více bažiny. Lukenie, nyní Mfini zvaná, zaměřuje pak jz. do Kasaie. O něco dále, asi 20 ''km'' před svým ústím do '''K'''-ga, vstupuje Kasai náhle do prorvy Kva zvané, zužuje se z 2000 ''m'' náhle na 500 ''m'', při čemž rychlost stoupá až na З½ ''m'' ve vteř. Při ústi do '''K'''-ga jest Kasai 500—600 ''m'' široký, 20—35 ''m'' šir. François počítá přítok vody Kasaie do veletoku na 11.000 ''m''³ za vteř. Vývoj Kasaie udává se na 1530 ''km'', úvodí na 800.000 ''km''². Ústí Kasaie leží 287, Stanley Pool 280 ''m'' n. m. Od Stanley Poolu k moři musí '''K.''' uraziti ještě 510 ''km''. Avšak jen 150 ''km'' vodní dráhy (trať Banana-Matadi) jest od moře paroplavbé přístupných, ostatních 360 ''km'' jest na několika místech přerušeno řadou peřejí a vodopádů, jež, úhrnným počtem 32, nesou jméno Livingstoneovo. Řeka, opouštějíc Stanley Pool ve vodopádu Ntamo, teče v hluboké prorvě 140 ''km'' dlouhé až k Manjanze, úplně nesplavná. Jaká hloubka a rychlost řeky musí býti zde, kde ohromné spousty vod stěsnány jsou v šířku sotva 400 ''m''. Prorva Zinga značí pravý bod, kde '''K.''' vlastně proráží Monts de Cristal. Na dalších 130 ''km'' mezi Manjangou a Isangilou šíří se řeka místy zase až na 2000 ''m''. U Čumba, Itunsimy a na několika jiných místech objevují se sice peřeje a víry, ale nikoliv nepřekonatelné, tak ze tuto čásť řeky lze považovati za splavnou. U Isangily se zase ráz řeky na 90 ''km'' mění. '''K.''' 1550 ''m'' široký spadá zde ve vodopádu 5 ''m'' vysokém, načež následuje jeden vodopád a peřej za druhým. Místy zde má řeka rychlost až 15 ''m'' ve vteř. Posledním z těchto vodopádů Livingstoneových je Jelala, pro mořské však lodi jest '''K.''' splavným teprve o něco dále od Matadi. Odtud jest 60 ''km'' do Bomy, kde počíná aestuarium 90 ''km'' dl. a ostrovy poseté. Přítoky '''K'''-ga mezi Stanley Poolem a ústím jsou jen nepatrné, s pravé strany Džue, Kеnka, Luvubi (Edwin Arnold), Mata, Luvombo, s levé Inkisi, Lukunga, Kvilu, Unionzo, Mpozo. Aestuarium '''K'''-ga šíří se ze 3 ''km'' (u Bomy 5 ''km'') na 13 ''km'' mezi Banana Pointem a Shark Pointem, kdež největší veletok starého světa dosahuje Atlantského okeánu. Hloubka jest v těchto místech různá a mění se neustále přenášením pohyblivých látek při dně. Tok '''K'''-ga odhadují na 4000 ''km'', úvodí na 3,800.000 ''km''². Od Stanley Poolu skýtá se svými přítoky paroplavbé volnou dráhu na 18.000 ''km''. Množství vody, jež do moře přináší, překvapilo již první portugalské objevitele. V našem století páčil je Tuckey na 48.000, Stanley za nízké vody na 43.000, za vysoké na 70.000, Chavanne docela na 70—80.000 ''m''³ ve vteř., tudíž množství, jímž jen ř. Amazonek může se vykázati. Mořský proud od jihu okolo '''K'''-ga plynoucí odchyluje ohromné tyto spousty vody ve směru sev.-záp. Ještě na 20 ''km'' od ústí jest voda úplně sladká a teprve 60 ''km'' od ústí mísí se s mořskou. Přes 500 ''km'' daleko do moře pokračuje pod mořem podivuhodná stavba aestuaria '''K'''-ga, jež zde nánosy svými tvoří podmořské údolí až 1500 ''m'' hluboké. Vliv moře samotného v ústí '''K'''-ga jest nepatrný. '''K.''' udržuje své ohromné množství vody téměř po celý rok, neboť přítoky jeho jsou souměrně po obou stranách rovníku rozloženy. Následkem dešťů od března do října počínají sev. přítoky stoupati v dubnu neb květnu. Ubangi na př. stoupá o 5—6 ''m'', zdvojnásobuje při tom rychlost a rozmnožuje vodstvo své 15—20kráte. V době, kdy sev. přítoky počínají opadávati, jeví již. přítoky nejvyšší svůj stav a řeka mezi Stanleyovými vodopády a ústím stoupá ještě více. Celkem stoupá '''K.''' mezi Stanleyovými vodopády a Stanley Poolem prům. o 4, mezi Livingstoneovými vodopády o 9, u Matadi a Bomy o 3, u Ponta da Lenha o 1 ''m''. U Banany stoupání není již znatelno. {{Prostrkaně|Jméno}}. R. 1485 přistal Portugalec Diego Caô v ústí '''K'''-ga a postaviv zde pamětný sloup, nazval řeku tu {{Prostrkaně|Rio de Padron}}. Pod tímto jménem, psaným spíše ''Rio de Padrão'', uvádějí '''K.''' i první mapy, t. portulan Cristofora Séligo a mapa Henr. Martella, obě z r. 1489, jakož i o několik let mladší globus M. Behaima. Někteří pozdější autoři nazývají '''K.''' také {{Prostrkaně|Rio Poderoso}} (t. j. »mocná řeka«), Lopez a první missionáři {{Prostrkaně|Zaïre}}, zkaž. z domácího {{Prostrkaně|Nzadi}}. V XVII. stol. bylo přijato jm. {{Prostrkaně|Rio de Congo}} dle země, jíž '''K.''' teče. Co jméno '''K.''' znamená, o tom jest spor. Van de Velde vykládá je jako »vlasť levhartů«, Jankó však jako »rychlý, jako šíp«, což spíše odpovídá jazyku domorodců. Stanley, jenž jméno '''K.''' na své objevné cestě zaslechl poprvé, kde '''K.''' dosahuje svého nejsevernějšího bodu, chtěl je překřtiti na řeku Livingstoneovu, což však se neujalo. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' '''2) K.''', černošská říše v záp. Africe, jižně od ř. dolního '''K'''-ga, náležející k portug. provincii Angole, hornatá, hojně zavlažovaná četnými řekami, jež se vlévají jednak do '''K'''-ga, jednak do Atlantského okeánu. Obyvatelé jsou mírumilovní Bantuové, živící se lovem zvěře a ryb a provozující obchod; přebývají v chatrčích rákosových a chodí skorem úplně nazí. Ženy a otroci zabývají se zemědělstvím. V XVI. stol. byli sice obráceni na víru křesťanskou, ale ta hlubších kořenů nezapustila, tak že polygamie a hrubý fetišismus panují podnes. Hl. m. {{Prostrkaně|São Salvador}}, jenž se nazýval dříve {{Prostrkaně|Ambassi}} (v. t), jest sídlem krále, který nemá skoro žádné moci. Evropanům dlouho byl přístup do země zabraňován, ale od r. 1882 jest missii a portugalským obchodníkům dovolen. Konžskou konferencí r. 1884—85 byla země tato sice přiřknuta Portugalcům, ale tito tam posud vlivu nenabyli. Srv. Bastian, Ein Besuch in San Salvador (Bremy, 1859); týž, Die deutsche Exped. an der Loangoküste (Jena, 1874—75). ''[[redakce|red.]]'' '''3) K.''', {{Prostrkaně|neodvislý stát na Kongu}} neb {{Prostrkaně|Konžský stát}}, úř. ''État Indépendant du Congo'', zaujímá největší část úvodí '''K'''-ga a zasahuje na sv., ovšem jen málo, i do úvodí Nílu. Při pobřeží Atlantském náleží mu i čásť nepatrného úvodí Čiloanga (sev. od ústí '''K'''-ga). Z pobřeží atlantského náleží státu jen asi 30 ''km''. Severní hranice vychází v této vzdálenosti na sever od ústí '''K'''-ga, dělí nejprve neodvislý stát od portug. území Kabindy, načež klikatě vede mezi Francouzským Kongem a státem až k Stanley Poolu. Odtud až po ústí Ubangi náleží pravý břeh '''K'''-ga Francii, levý neodvislému státu. Mohutný tok Ubangi tvoří další severní hranici francouzsko-konžskou až po ústí ř. Bomu. Hranice sleduje dále Bomu (tok říční patří zcela Francii) a jde od pramenů tohoto po rozvodí konžsko-nílském, obchází na západě jez. Albertovo, od jehož jižního čipu směřuje po 30° v. d. až k jez. Albert-Edvardovu, jež rovněž na západě obmyká. Od pramenů ř. Bomu až k již. břehu jezera Albert Edvardova hraničí stát na území, na něž si činí nároky Egypt a Anglie. Otázka, komu bude náležeti bývalá egyptská provincie Bahr el Ghazal, není, ačkoliv Fašoda byla od Francouzů definitivně opuštěna, dosud bezpečně rozhodnuta, kdežto kraj východně od jez. Albertova a Albert Edvardova (Uganda) náleží až po 1° j. š. Angličanům. Smlouvou mezi neodv. státem a Anglii byla mimo hranice tuto jmenované postoupena neodv. státu v nájem t. zv. {{Prostrkaně|enklava Lado}}, t. j. kraj mezi Nílem a 30° v. d. a od jez. Albertova na sev. až po 5° 30′ s. š., v rozměru asi 28.000 ''km''². Od jižního cípu jezera Albert Edvardova na 30° v. d. vede hranice — proti Německé Východní Africe — skoro přímočárně k sev. cípu jez. Tanganíky a sleduje západní břeh tohoto jezera daleko na jih, kdež mezi 8° a 9° j. š. uchyluje se — nyní proti Britské Střední Africe — přímo na záp. k jez. Meru a obchází v západu i toto jezero. Dále tvoří hranici ř. Luapula až po 29° 45′ v. d., jenž jest pak hranicí až po 13° 30′ j. š. Odtud dále k západu tvoří pokračování hranice rozvodí '''K'''-ga a Zambeze až po jez. Dilolo. Od tohoto jezera až po Atlantský okeán hraničí neodvislý stát na Portugalské '''K.''' Hranicí jest tu nejprve ř. Kasai až po svůj stok s ř. Čiumbi asi na 7° j. š., odkudž vede dále k západu klikatá hranice, jež dosahuje u Kapondy asi na 8° j. š. Kvanga. Řeka tato tvoří pak hranici až po 1° j. š., po němž pak tato pokračuje přímo na západ a dosahuje '''K'''-ga jižně od Matadi, blízko jeho ústí. Jižní břeh ústí '''K'''-ga náleží též Portugalsku. Jakkoliv tudíž neodvislý stát u vnitru Afriky velkolepě jest vyvinut, na dolním '''K'''-gu jest velmi stísněn. Přístup k moři není o mnoho širší než úžina Messinská a z pobřeží Atlantského patří mu jen asi 30 ''km''. Smlouvy o hranici mezi neodv. státem a jeho sousedy jsou tyto: Konvence s Francií 21. listop. 1885 o kraje na dolním '''K'''-gu, protokol 29. dub. 1887 s Francií o kraje na Ubangi, konv. 25. kv. 1891 s Portugalskem o kraje na dolním '''K'''-gu až po ř. Kvango. Hranice dále do vnitra smluvena s Portugalskem deklarací 24. břez. 1894. S Anglií smluvena vých. hranice smlouvou 12. kv. 1894. Konvencí z 14. srpna 1894 smluvena zahraničí v sv. mezi neodv. státem a Francií ř. Bomu. Konečně deklarace 5. ún. 1895 vymezila území obou států na Stanley Poolu. Hranice neodv. státu jsou tedy dnes v theorii ustáleny, ježto však značná čásť není dosud řádně mapována, nelze přesně udati rozměry státu. Wauters udává je na 2,450.000, geografové gothští na 2,252.780 ''km''². Nejzápadnějši bod státu jest na atlantském pobřeží sev. od Banany, téměř na 12° v. d., nejvýchodnější na 31° 20′ v. d. při pramenech Ubangi, nejsevernější na 5° 20′ na stř. toku ř. Bomu, nejjižnějši na 13° 45′ j. š. v poříčí Luapuly na j. od jez. Bangveola. Počítáme-li i s enklavou nílskou, leží nejsevernější bod na 5° 30′ na Nílu, nejvýchod. rovněž na Nílu vých. Dufile na 32° v. d. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' {{Prostrkaně|Podnebí}} zdejší Evropanům nesvědčí; bývajíť zde jednak přílišná vedra, jednak dlouhotrvající deště (viz Afrika 369). Značné jsou rozdíly mezi přímořím a vnitřní vysočinou. Na dolním '''K'''-gu trvá velká doba dešťová od polovice února do zač. května, malé deště bývají od září do prosince. Nejteplejší měsíce jsou leden a duben, kdý stoupá teplota až na 33° C, nejchladnějši červenec, kdy klesá na 12° C. Na středním '''K'''-gu trvá doba dešťová od srpna do konce května; největší teplota bývá zde 30° C, nejmenší 22” C. Na rovníku pršívá nepravidelně po celý rok. ''[[redakce|red.]]'' {{Prostrkaně|Květenu}} známe také nedostatečně. Jediné osamělé dílo Durandovo má teprv 1093 dr. jevnosnub., 75 kapradí, 258 monocot., ale bude jich aspoň třikrát víc. Zejména vnitřní prales jest posud docela neznámý. Z toho jde, že známe nejvíce Cyperaceí (86 coll. Hens.), pak Rubiaceí (75) a leguminos (72). Je to květena tropická, podobná guinejské, ale i jihoafrických bylin. Je zde 104, evropských vyšších jen 26. Jakožto endemické naznačil 475, kterýžto počet jest asi přílišný, neboť jest mezi nimi jenom 5 rodů. Krajinné rozdíly jsou mezi přímořím, středem (i úvodí Kasaje, podobnější Angole) a východem. První je nejznámější, známeť odtud přes 450 bylin, kdežto z horního '''K'''-ga sotva kopu. Sbírali tu Tuckey (na přímoří), Cameron, Schweinfurth (na východě), Pogge, Buchner (v středu), Büttner, Hens, Briart, Cornet a j. Mönkemeyer, Laurent a j. podali malé obrazy. Můžeme rozeznati hlavně střední prales, savanny a přímoří lesnatější; horní '''K.''' liší se poněkud tvary jihoafrickými: tak má krajina Katanga ''Lobelia fervens'', Gnidie, Proteacee (Laurent, indet.), ''Oxalis'', ''Clematis'' (''glaucescens'' Fresen.), ano u Luluaburgu je prý ''Encefalartos'' (Laurent). Pogge našel ''Aloe venenosa''. Hlavní podobenství má '''K.''' s Angolou. Konifer zde není. Nejrozšířenější rostlinou jest palma olejová (''Elaeis guineensis''), zvláště bude-li vykonáno vládní nařízení, aby se jí vysázelo 50 mill. k zalesnění. Druhá důležitá je palma vínonosná (''Rafia vinifera''). Druhů vnitřního pralesa bohužel ''neznáme. Z palem připomínají se v přímoří ''Phoenix spinosa'' a ''Hyphaene guineensis'', řidčeji ''Borassus flabelufer'', kokos a ''Calamus secundifiorus'' (i u Stanleypoolu, Wichmann). U samého moře převládá les mangrovový (''Rhizofora mangle''). V horách, jež prolamuje ř. '''K.''', scházejí stromy až na baobaby (''Adansonia digitata'', v Bomě jeden 25 ''m'' vysoký) a ''Eriodendron anfractuosum'', dle Smitha nejvyšší strom. Mönkemayer uvádí jako keře kopců rozvodních Acacie, Indigofery, Clerodendron, Gardenie, Mussaendy a jako podrost Commelinacee a Sanseviery. Traviny skládají hlavně Andropogony (2—4 ''m''), pak ''Pennisetum'', ''Cyperus'', ''Juncus''. V močálech u řeky dospívá ''Cyperus papyrus'' do 3 ''m'' výšky (zhotovují se z něho provazy a střechy domků) vedle Pistie, Azolly, Utricularií a Nympheaceí. Johnston zobrazuje jakožto typické pro květenu konžskou kromě zmíněných sáhovou orchideu ''Lissochilus giganteus'', nejkrásnější prý to květinu světa, ''Crinum zeylanicum'', vonnou ''Camoensia maxima'', ''Dracaena sapochinovskii'', ''Euphorbia hermeneutica'', ''Baphia nitida'' a divoký ananas. Stýská si na hubení rovin ročním zapalováním. Laurent (1897) neznal ještě druhů stromů vyšších ani v přímoří, uvádí jen ''Musanga smithii'' (Urtic.), tamarindy, ''Pandanus candelabrum'', ''Pentaclethra macrofylla'', ''Spathodea campanulata'', ''Sarcocefaly'' (Rubiac.), ''Berlima acuminata'', ''Lonchocarpus sericus'', ''Irvingia gabonensis'', ''Erythrofleum guineense'' a ve vodě ''Herminiera elafroxylon'' (ambač v Nílu plovoucí) a ukazuje na nedostatek stromovitých kapradí; v Majombě viděl jen dvakrát ''Alsofila aethiopica'' (3 ''m'') a v savannách 2 Cyathee (''angolensis'' i ''canaliculata''). Pro sucho jest též málo epiphytů, několik kapradí (Polypodie, Platycerie). ''Rhipsalis cassytha'' i ''Ansellia africana''. Liány jsou ''Strofanthus'', ''Combretum'', ''Landolfia owariensis'' (dávající kaučuk, druhý plod zdejších lesů), Lygodie. Černochové mívají u svých vsí vždy stejné byliny: baobab, euphorbie (tirucalli), Parkia africana, Cola, Ficus. Banán roste prý zde divoce jako ''Dioscorca bulbifera'', podobná bramboru, tak že se říká, že tu rostou brambory na stromech a boby (''Arachis hypogea'') olejonosné pod zemí. Proso, kukuřice, sorghum dávají hlavní potravu, z ''Eleusine coracana'' vyrábějí Njamujamové pivo. Vývoz dřev truhlářských sotva začíná, obchodních bylin nepěstuje se mnoho, bavlna stačí jen pro domácí potřebu, pěstování kávy jest v samých počátcích, konopí v jihu končí, tabák spotřebují domorodci sami. {{Prostrkaně|Zvířena}} nebyla dosud předmětem vědeckého díla, a látka posud známá velmi jest roztroušena. Ještě nejlépe známe ssavce. Opic jest mnoho druhů: gorilla, šimpanz, ''Colobus pennanti'', ''tholloni'' (endem.), ''angolensis'', ''quereza'', ''Cercopithecus nyctitans'', ''cefus'', ''sabeus'' (Ubangi), ''albogularis'', ''diana'' (end.), ''talapoin'', ''grayi'' (end.), ''brazzae'' (end.), ''pluto'' (leucampyx), ''pyrrhonotus'' (ruber, ex. Johnston), ''petaurista'' (id.), ''Cereocebus fuliginosus'', ''collaris'', ''albigena'', ''agilis'' (end.), ''Papio sfinx'', ''leucodeus'', ''mormon'', ''Perodicticus potto'', ''calabarensis'', ''Galago monteiri'' (Johnston), ''anomurus'' (endem. Ubangi). Z hmyzožravých známe 3 Crocidury end. (rejsky), ''bocagei'', ''anchietae'', ''nigricans'', ''Potamogale velox'' (Guinea, end.), ''Chrysochloris leucorhina''. Netopýrů má Johnston 6 pochybných a dále 8: ''Cynonycteris collaris'', ''torquata'', ''straminea'', ''Epomoforus monstrosus'', ''gambianus'', ''Rhinolofus landeri'', ''Megaderma frons'', ''Kerivoula africana''. Z dravců má Johnston lva (na severu, zřídka), levharta (hlavního škůdce), ''Felis serval'', ''servalina'', ''chrysothrix'' (Trouessart i ''caffra''), civetku, genetku (''pardina''), ''Nandinia binotata'', ''Herpestes fasciatus'', ''Viverra felina'', ''Crossarchus dybovskii'' (end.), ''Cr. obscurus'', ''Canis lateralis'', vydru (''Lutra capensis'' dle Trouessarta), hyénu, ale nevíme kterou. Někteří udávají 3 buvoly (na př. ''Bubulus caffer'', Johnston jen ''B. brachyceros''), z antilop udává Johnston ''Tragelaphus scriptus'', ''gratus'', kudu, ''Cefalofus maxwellii'' a ''sylvicultrix'' a 4 nejisté. Dále známe zebry, slony (slonovina je hlavním vývozem), nosorožce, žirafy, manaty, hrochy, z kanců ''Phacochoerus'' a oba ''Potamochoery'', z chudozubých luskouna ''Manis tricuspis'' a 2 mravenečníky z rodu ''Orycteropus'' (''O. capensis'' jen v kraji Katanga). Z hlodavců známe ''Anomalurus chrysofoenus'' (end.), ''Xerus'' (''Sciurus'') ''pyrrhopus'', ''congicus'', ''Eliomys murinus'' (= ''erythrobronchus'' Smith), ''Gerbillus validus'', ''emini'', ''Geomys ferrugineus'', ''Dendromys pedcilei'' (end.), ''Steatomys opimus'' (end.), ''Mus concha'' (Smith), ''tullbergi'', ''hypoxanthus'', ''tefrus'' (end.), ''musculoides'', ''Cricetomys gambianus'', ''Lofuromys afer'', ''Dasymys benleyae'' (endem.), ''Arvicanthis barbara'', ''Golunda dybovskii'' (end.), ''Bathyergus lechei'' (?), ''Atherura africana'', ''centralis'' (end.), ''Lepus ochropus''; Johnston má ještě ''Aulacodus swinderanus'', ''Hystrix cristata'' i ''Hyrax'' (? jaký). V celku tedy přes 100 druhů. {{Prostrkaně|Ptáky}} popsali rozliční: Reichenow (coll. Bohndorf 195), Sharpe (coll. Bouvier, Petit), Oustalet, ale všeobecné líčeni nevyšlo. Sharpe podotýká, že rozhraní severních a jižních ptáků jest na 3° j. š. a nikoli ř. Quanza. Jest dosti značný počet endemických (11 z coll. Bohndorff): ''Cinnyris b.'', ''Ploceus b.'', ''Cotyle congica'', ''Turdinus albipectus'', ''Psalidoprocne petiti'', ''Nigrita lucieni'', ''Lofotriorchis lucani'', ''Drymoeca leucopogon''. Ptáci tropické Afriky jsou si vůbec podobni co do rodin a rodů. Charakteristické je množství Cinnyrid, Drymoec, Ploceid, Meropid, Cisticol, Indicatorů, Irrisorů a Coracidid, kdežto proti jiným tropickým krajům málo dr. papoušků, holubů, dravců a skřivanovitých. Bocage napočítal 350 dr. v přímoří, z nichž je 67 též v přímoří angolském, 96 v horách a 104 v střední planině. Jest tu několik našich stěhovavých ptáků v zimě, jichž měl na př. Emin bej 32, nejvíce vodních, ale i na př. ''Butolis grisola'', ''Merops apiaster'', vlaštovky (''Hirundo rustica''), ''Budytes flavus''. O {{Prostrkaně|plazích}} máme zprávy nestejné. Želvy známe málo, Böttger měl 3 zemní, Boulenger uvádí ''Trionyx egyptiacus'', ''Cycloderma aubryi'' i ''frenata'', ''Cinixys erosa'', Bocage ''Pelomedusa galeata''. O ještěrech jsou zprávy nedostatečné. Bocage měl 19 společných s Angolou: ''Elasmodactylus tuberosus'' (endem. monotypy), ''Agama colonorum v. congica'', ''Monopeltis güntheri'', ''Hemidactylus mabuja'', ''Zonurus cordyllus'', ''Ichnotropis capensis'', ''Holaspis güntheri'', ''Gerrhosaurus major'' (aubryi), ''Ablefarus cabindae'', ''Lygosoma Fernandi'', ''Sepsina bayoni'', ''Feylinia currori'' a 2 chameleony (''gracilis'', ''dilepis''). Johnston má i ''Uromastix spinipes'', ''Ptyodactylus gecko'' (?). Hojní jsou všude krokodili (''niloticus'' dle Boulengera; v Majumbě ''frontatus'' dle Sauvage). Počet hadů jest největší u Böttgera 34, výstavní (státní) sbírka má 31, coll. Brazza 30, Majumba u Sauvage 19; end. málo: ''Prosymna bocagei'' od ř. Ubangi, ''Uriechis ubangensis'', ''Aparallactus ubang.'', ''Elapechis hersi'', ''güntheri'', ''Gonionotus brousseauxi'', ''Grayia fuscata'', ''Attractaspis congica'', ''Atheris anisolepis'', ''leviceps''. Bocage znal 44 hadů společných s Angolou, větším dílem daleko rozšířených: ''Python sebae'', ''Boodon capensis'', ''Psammofis sibilans'', ''Coronella olivacea'', ''Lycofidium cap.'', ''Naja haje'', ''Vipera rhinoceros''. {{Prostrkaně|Žab}} měl Bocage jen 10 společných s Angolou, sbírka z dolního Konga měla jen 7. Hlavně jsou to Ranidy (Rappie nejvíce, Rany), ''Неmisus sudanensis'', ''Bufo regularis'', ''tuberosus'' a ''Xenopus'' (''Dactylethra auct.''). Johnston má ''Phrynomantis bifasciata'' a ''Cassina senegambensis''. Nedostatečné byly i zprávy o rybách až do nedávna. Sauvage měl 28 dr. (Dambeck pouze 3), teď jich přibylo; tak známe ze Stanleypoolu 15 dr. (8 ''Synodontis'', end. ''pleurops'' a ''vaillanti''), z horního Konga 14 (4 nové). Jsou to Chromidee, Characinidy, Siluridy (''Silurus Stanleyi'', ''bentleyi''), ''Ctenopoma petherici'' (end.), ''Polypterus palmas'', ''Notopterus nigri'', ''Spirobranchus cap.'', ''Ofiocefalus obscurus'', pak ''Mastacembelus congicus'', ''Gobius congicus'', z mořských přicházejí nahoru ''Caranx crumenophthalmus'', ''Tetrodon fahaka'', ''Pellonula vorax'' atd. ''[[Autor:Jan Palacký|Pý.]]'' {{Prostrkaně|Obyvatelstvo}}. Ačkoliv praehistorický stav obyvatelstva na '''K'''-gu skončil se teprve před několika stoletími, přece dle nálezů, jež zde učinili r. 1880 Hutley, 1887 Zboïnski, 1895 inženýři při stavbě dráhy, jakož i Cornet a Stuhlmann, lze souditi, že člověk prodělal na tomto území celé stadium praehistorické, jako jinde běloši. Nejstaršími obyvateli těchto krajů jest patrně trpasličí plemeno, jehož zbytky uchovaly se v pralesích vnitroafrických. Jejich postava nepřevyšuje prům. 140 ''cm'', při čemž však nejeví žádnou degenerescenci. Na severu jsou známi pod jménem {{Prostrkaně|Aka}}, {{Prostrkaně|Tiki-Tiki}}, {{Prostrkaně|Mambati}}, na jihu {{Prostrkaně|Batua}}. Schweinfurth setkal se s nimi r. 1870 na Uele, později Wolf na Sankuru, Grenfell na ř. Ruki, Stanley ve velkém pralese, Delcommune na Lomámi. Co do počtu jest ovšem toto trpasličí obyvatelstvo nepatrné. Vlastními obyvateli '''K'''-ga jsou dnes {{Prostrkaně|Bantuové}}. Pouze v jisté části poříčí Uele bydlí Azandi, jež dlužno čítati k Nubům. Při výčtu důležitějších kmenů zachováváme asi týž postup, jako při politické hranici. Na lev. bř. dolního '''K'''-ga bydlí kmen Musorongo, na pravém Kakongo a ještě dále k severu Majombe. Pravým typem konžského domorodce jsou Basundové, vých. od předešlých. Od těch až k Stanley Poolu bydlí Babuendi. Od pramenů Ogove k jihu a vých. až po dolní Kasai, na sev. až k ústí Alimy sídlí po obou březích '''K'''-ga Batekové. V kraji mezi '''K'''-gem a Kvangem jest sídlo Wamfumů. Od ústí Kasaie na sever jsou Bajanzi. Úvodí Ruki obývá hlavní kmen Mongo čili Balolo, sev. od něho až po ř. Lulangu Bokoti, dále do vnitra a na východ Gombové. Po obou březích '''K'''-ga mezi Lulangou a Mongalou sídlí Bangalové, kmen neobyčejně vyvinutý, znamenití plavci. Na středním toku Mongaly nalézáme kmen Mongvandi, na východ od ústí Mongaly kmen Bapoto. V okolí dolního Aruvimi bydlí divocí Basokové. Na l. bř. Ubangi obývají kmeny, jimž se dává obyč. souhrnné jméno Ubangů. Jsou to sev. od Bangalů Bolongové, dále k severu Baniembové, v ohbu Ubangi (u peř. Zongoských) Banzové, Bvakové, Gobuové, od ústí ř. Kuanga dále k vých. Banzirové. Veškeré pobřežní kmeny od peřejí Zongoských až k ústí ř. Bomu jmenují se Sangové, dále do vnitra zovou se Bongové. Mezi ř. Bomu a Uele setkáváme se s obyvatelstvem, jež nenáleží již k Bantům. Jsou to Azandi, kteří se dělí dle tetování ve 2 kmeny: Bandže při vtoku Bomu do Uele a Avungury dále na východ. Také na ř. Bomokandi jsou značné jejich enklavy. Mezi řekou Bomokandi a horn. Rubi bydlí svou divokostí zle pověstný kmen Ababuů. Mezi 27° a 28° v. d., 2° a 4° 30′ s. š. sídlí pokročilí Mombutové. Abazambové, k nim náležející, jsou dnes podmaněni od Azandů. Mezi horním Uele a ř. Ituri (hor. Aruvimi) nalézá se kmen Momvů, mezi Nílem a horním Uele mocný kmen Makraků, jenž výborně vzdělává půdu. Na jih od nich Kalikové, kmen nahých horalů. Nezcela jasné jsou ethnografické poměry mezi '''K'''-gem a velikými jezery. Arabská invase zde děsně řádila. Mezi Stanleyovými vodopády a ř. Semliki nalézáme kmen Bakumů, přistěhovalý z Ugandy, typu ethiopského. Břehy '''K'''-ga od Stanleyových vodopádů až k Nyangve obývají Vuageniové, kteří žijí více na vodě než na zemi a živi se hlavně rybolovem. Na sever od Lukugy mezi Tanganíkou a Kongem nalézáme Manjemy, na zapad od jižních břehů Tanganíky Marungy, mezi Lualabou a Sankuru kmen Batetela. Z kmenů v jv. části '''K'''-ga nejzajímavější jsou Balubové, kteří obývají ohromnou prostoru mezi Luluou a Lukugou. Jsou znamenitými rolníky, především však dovednými řemeslníky. Dělí se zase v menší kmeny, z nichž Bašilangové mezi Kasaí a Lubilašem jsou nejčetněiší. Z kmenů v Katanze buďtež uvedeni: Bajekové mezi ř. Nzilo a Lufilou, Basangové více na jihu, Balambové zcela na rozvodí, Balamotvové na vých. svahu pohoří Kundelungu, Bašilové na zap. břehu jez. Meru, Вa-Uši na horní Luapule jz. od jez. Bangveola. Kmenové v úvodí Kasaie jsou nejprůmyslnější v celém státu. Na hor. a stř. Kasai bydlí Balundové, mezi dolní Kasaí a Sankuru Bakubové, mezi Kasaí a Loange Bašilelové, mezi Kasaí a Lukenií Basengové a Tolové; dále k východu mezi Sankuru a horní Lukenií kmen Basongo-Menové, na sev. od horní Lukenie Bajombové, na dolní Lukenii a jez. Leopoldovu Tombové, sev. od něho Gundu, mezi dolní Kasaí a dolní Kvilu Bangodové, mezi ř. Kvilu a Kvangem Bajakové a dále na záp. od Kvanga Kakongové. Údaje o {{Prostrkaně|počtu obyvatelstva}} velmi se rozcházejí. Reclus počítal pro úvodí '''K'''-ga 20, Wagner a Supan pro stát 17, nyní 14, Vierkandt pouze 11, Stanley však 29 mill. obyv. V celku zdá se, že číslo Vierkandtovo bude velmi nízké, Stanleyovo trochu vysoké. V distriktu Boma při ústí počítá de Berghe 15 ob. na ''km''², Avert v okolí peřejí mezi Vivi a Isangilou 3, mezi Isangilou a Manjangou 4 na ''km''². Kraj mezi Kvangem a Stanley Poolem jest prý velmi lidnatý. Břehy '''K'''-ga od ústí Kasaie až po vodopády Stanleyovy obývá dle Thierryho 264.000, což jest asi nízko vzato. Na l. bř. Ubangi od ústí až k peř. Zongoským počítá Thierry 135.000 ob. Pro úvodí Uele udává Schweinfurth 3, Daenen však 6 mill. ob. Husté prý jest zalidněno úvodí Mongaly (Thierry počítá 2 mill.). Okolo vodop. Stanleyových bydlí prý (v kruhu s poloměrem 25 ''km'') 20.000, od vodopádů až do Riba-Riba 60.000 ob. Velmi málo obydlen jest kraj mezi '''K'''-gem a nílskými jezery, což platí též o končinách jižnějších, jež prošel hr. Götzen. Velmi hustě jest obydleno okolí Njangve. Údolí Lukugy jest dle Delcommunea a Briarta neobyčejně hustě osídleno. V Manjemě sice invase Arabů zle řádila, přece však dosti tu vesnic. Na záp. bř. Tanganíky počítá Storms prům. 7 ob. na ''km''². Na l. bř. Luapuly mezi Ankolem a jez. Meru bydlí dle Brasseura asi 100.000 obyv. Východní část úvodí Kasaie jest velmi hustě zalidněna a úvodí Sankuru jest snad nejlidnatějším krajem státu. Zde jsou také velká místa: Mutombo, na jv. od stanice Lusambo, má prý 10.000 ob. V údolí Lubilaše a Lomámi mluví Wissmann o velmi hustém obyvatelstvu. Čím dále k východu, tím více prý hustoty obyvatelstva přibývá. Le Marinel počítá v jižních končinách průměrné 20, ve vých. 32 obyv. na ''km''². Velmi hustě obydlena zdá se Lunda. Nová residence Muata Jamvova má prý 30.000 obyv. Počet obyvatel na březích jez. Leopolda II. páčí se na 20.000, jez. Tumbey 35.000. {{Prostrkaně|Běloši}}, kteří sídlí na '''K'''-gu, jsou, ačkoliv jest jim dle zákona možno naturalisovati se, až na jedinou výjimku cizinci. Jediný kapt. Joubert, sídlící ňa Tanganíce, dal se naturalisovati. Počet bělochů stále roste. Civilní správa státu vede jich evidenci. Podá váme násl. přehled: {| class="wikitable" ! !! Bělochů !! Z těch Belgič. |- | 31. pros. 1886 || 254 || 46 |- | » 1889 || 430 || 175 |- | » 1890 || 744 || 338 |- | » 1891 || 950|| 445 |- | 1. ledna 1895 || 1076|| 691 |- | » 1896 || 1325 || 839 |- | » 1897 || 1474|| 882 |- | » 1898 || 1678 || 1060 |} Z 1678 bělochů r. 1898 bylo 1060 Belgičanů, 102 Portugalci, 102 Vlaši, 91 Švédů a Norů, 91 Angličanů a Skotů, 61 Hollanďanů, 57 Američanů, 34 Dánů, 26 Francouzů, 17 Němců, 11 Švýcarů, 19 jiných příslušníků. {{Prostrkaně|Přírodní bohatství}}. O {{Prostrkaně|nerostném bohatství}} '''K'''-ga lze říci dosud velmi málo, neboť starší rudonosné útvary vycházejí zde jen zřídka na den, aby byly přístupny badateli. Všude mluví se jen o mědi a železe. V přímořské části státu nalézá se rudonosný kraj na jih od Niadi-Kvilu, kde domorodci dobývají měď a olovo. Vlastní hornickou krajinou státu jest Katanga. V jižní části tohoto kraje nalézají se bohatá ložiska mědi po obou březích Lufily. Nejsevernější z nich leží na 10° 50′ j. š. Západně od ř. Nzila známe jen měděné doly u Miamba poblíž Kazembe, odkudž je značný vývoz směrem na Kasai. V jihu Katangy nalézá se také ohromné množství železné rudy. Cornet řadí železná ložiska zdejší k nejbohatším na zemi. Také od Tanganíky neznáme jiných kovů, než měď, již nalezl Diderrich u Mpaly a Thomson v Uviře. O železe (patrně itabirit) mluví Cameron mezi Manjarou a Kasongem, Stairs mezi Tanganíkou a jez. Meru. Sůl, nerost na '''K'''-gu velmi hledaný, odpařují domorodci z některých slaných lagun nebo pramenů hl. v okolí velkých jezer. Daleko důležitější zdají se pro '''K.''' {{Prostrkaně|produkty vegetační}}. Hlavní bohatství vedle palmy olejové repraesentuje kaučuk. Dnes jest '''K.''' v Africe jeho největším producentem. Obnáší dnes ¹/₆ celé africké a ^l/₂₀ celé světové výroby. Ze 1662 t r. 1897 připadlo na distrikt Équateur 600, Kasai 300, Bangala 150, Stanley-Falls 130, Kvango 120, Uele 120 ''t''. Velmi bohaté na kaučuk jest prý úvodí Lomámi. R. 1898 objevil tu Hennebert v hojném množství ''Kickxia africana''. Stát se zdarem pokouší se uvésti ''Ficus elastica'', ''Ceara'' a ''Hevea brasiliensis''. Kopal (''Trachylobium hornemannianum'') výtečné jakosti tvoří rozsáhlé lesy na planinách východních. R. 1897 vyvezeno ho 39.176 ''kg''. Velkolepé jest bohatství dřev. Některá, j. ''Sarcocephalus Didderichi'' a »mpenze« podobné palisandru, počala se již z dolního '''K'''-ga vyvážeti. Také mnoho rostlin lékařských. Z rostlin textilních zvláště důležitý jsou ''Raphia vinifera'', ''Calamus secundiflorus'', ''Attalea funifera'' a bavlník (''Bombax pentandrum''). Z koření lze uvésti: pepř cayenský (''Capsicum annuum''), pilli-pilli (''C. frutescens''), pepř guinejský (''Xylopicum aethiopicum''), dále ''Amomum meneguetta'', muškát kalabarský ('''Monodora myristica'''), zázvor (''Zingiber off.''), afr. kubebu (''Piper Clusii''), různé druhy vanilky. Různé druhy ovocných stromů, j. ananas, citroník, tamarind, rajská jablka. Kávovník byl nalezen na různých místech. Největším jeho pěstitelem jest zde dnes stát a hlavní střediska těchto plantáží jsou na rovníku, u Bangalů, u Banzyville, u Basoků a okolo vodopádů Stanleyových. Počítá se zde dnes 4 mill. kávových keřů, kakaovníků 125.000. Uvedl jej sem r. 1884 něm. agronom Teusz. Tabáku byly sem uvedeny různé druhy. Pěstuje se v rozměrech menších a vykazuje 76.000 rostlin. Téměř všecky kmeny vzdělávají půdu. Celkem lze říci, že kmenové v krajích západních (Bateke, Bangala) pěstují hl. maniok, batáty a ignamy, kmenové v krajích východních a severních mimo to ještě cerealie (vliv Arabů). V celém rozsahu státu pěstují se banány (2 dr.). — {{Prostrkaně|Říše živočišná}} skýtá dosud velmi málo. Vedle slonoviny pouze vosk a kože zasluhují zmínky. '''K.''' jest dnes největším exportérem slonoviny. Vývoz zahájen byl r. 1888 a rychle stoupal, takže následkem toho trh na slonovinu v Antverpách již r. 1890 zatlačil Liverpool a r. 1895 i Londýn. R. 1889 vyvezeno slonoviny 45.252 ''kg'' v ceně 1,322.000 fr., r. 1890 již 76.448 ''kg'' za 1,695.000 fr., r. 1892: 118.739 ''kg'' za 2,230.000 fr., r. 1893: 223.384 ''kg'' za 3,594.000, r. 1895: 273.287 ''kg'' za 4,427.000, r. 1896: 246.125 ''kg'' za 3,906.000 fr., r. 1897: 280.117 ''kg'' za 4,882.000 fr., t. j. asi 40 % všeho světového obchodu se slonovinou. Z toho připadá r. 1897 na erárni vývoz 187.550 ''kg''. Nesmí se však mysliti, že by vraždění slonů na '''K'''-gu tak obrovsky vzrůstalo. Většina slonoviny pochází ze starých zásob domorodců. Tak r. 1897 z 29.985 klů na trhu v Antverpách bylo 21.446 starých. Od r. 1889 lze na '''K'''-gu loviti slony pouze s povolením státním. {{Prostrkaně|Domácí průmysl}}. O dobývání kovů stala se již zmínka. Někteří kmenové je také spracovávají na zbraně poměrně pěkné. Na Kasai setkáváme se s pokročilým řezbářstvím (také ze slonoviny). Známá jest také výroba válečných bubnů (''tam-tam'') obrovských rozměrů. Znamenité jsou výrobky košíkářské. Ve výrobě tkaných látek vynikají zvláště Basongo-Meno na Sankuru a některé kmeny na horní Lukenii. {{Prostrkaně|Obchod}}. Domorodci jsou rození obchodníci. Proslulé jsou jejich trhy. Celé flotilly člunů vydávají se za účely obchodními na několikaměsíční cesty. Evropské výrobky nevyměňují se přímo; existují jisté měnné jednotky, totiž mosaz a měď (velmi rozšířené jsou »mitakos«, totiž mosazné nebo měděné pruty), látky, perly a mušle, železné krace, kostky kaučuku. Evropský obchod jest data zcela moderního. R. 1858 usadila se franc. firma Régis & Cie (Daumas, Béraud & Cie, nást.) u Banany, skutečný však impuls obchodní dala rotterdamská Afrikaansche Handelsvereeniging, jež se r. 1860 installovala v Bomě. Sem přišli o několik let později agenti angl. firmy Hatton & Cookson a r. 1871 portug. firma Valle & Azevedo. Když Stanley r. 1877 přišel do Bomy, nalezl zde 2 Angličany, 1 Hollanďana, 12 Portugalců a 1 Belgičana. Po založení neodvislého státu vzniklo několik obch. společností. R. 1892 změnil stát svou obchodní politiku a udělil jistá privilegia společnostem pro jisté obvody a na určitou řadu let. Řada nových společností vznikla, když se stavba konžské dráhy blížila ku konci. Pouze r. 1898 vzniklo nových 14 akciových společností pro '''K.''' Koncem list. 1898 bylo pro '''K.''' 30 akciových společností s kapitálem asi 70 mill. franků. Nejdůležitější z nich jsou: Cie du Chemin de fer du Congo, Nieuwe Afrikaansche Handelsvennootschap, Cie du C. pour le commerce et l’ľindustrie, Soc. an. belge pour le comm. du Haut-С., Compagnie du Katanga, Belgika, Cie du Lomami Africaine, Soc. générale africaine, Soc. anversoise du commerce du C., Abir (t. j. Anglo-Belgian India Rubber Company), Soc. des chemins de fer vicinaux du Mayumbe. Každá akc. společnost pro '''K.''' s ručením obmezeným musi miti dekret od panovníka. Úřední obchodní statistika obchodu konžského rozeznává {{Prostrkaně|speciální přívoz}} (''commerce spécial d’importation''), t. přívoz zboží oznámeného ku spotřebě, {{Prostrkaně|speciální vývoz}} (''commerce spécial d’exportation''), t. pouze ono zboží, jež stát produkuje, kdežto pod obchodem všeobecným (''commerce général'') rozumí se veškeré sem buď importované neb odtud vyvážené zboží. Statistika vývozu počíná ve 2. půlletí r. 1886, statistika přívozu v květnu 1892. Jak se vyvíjel vývoz (speciální) nejdůležitějších výrobků, vidíme z násl. tabulky (ceny v 1000 francích): {| class="wikitable" ! Výrobky !! 1887 !! 1888 !! 1889 !! 1890 !! 1891 !! 1892 !! 1893 !! 1894 !! 1895 !! 1896 !! 1897 |- | Kaučuk || 117 || 260 || 458 || 556 || 326 || 625 || 964 || 1473 || 2882 || 6586 || 8312 |- | Slonovina|| 796 || 1096 || 2270 || 4668 || 2835 || 3730 || 3718 || 5041 || 5844 || 3826 || 4916 |- | Palm. ořechy || 791 || 754 || 903 || 1763 || 1320 || 677 || 896 || 1333 || 1242 || 1143 || 1099 |- | Palm. olej || 462 || 465 || 605 || 1152 || 849 || 432 || 614 || 889 || 935 || 790 || 650 |- | Dříví || – || – || – || – || – || – || 4 || 8 || 12 || 27 || 75 |- | Kopal || 4 || 7 || 9 || 3 || 1 || – || – || 5 || – || 15 || 67 |- | Ořechy kola|| – || – || – || – || – || – || – || – || 6 || 13 || 2 |- | Arachidy || 3 || 3 || 15 || 3 || – || – || – || 2 || 13 || – || – |- | Rozličné || 7 || 20 || 35 || 95 || 20 || 21 || 7 || 7 || 4 || 6 || 26 |- | colspan="12"| |- | Úhrnem|| 2180 || 2605 || 4295 || 8240 || 5351 || 5485 || 6203 || 8758 || 10938 || 12406 || 15147 |} Kam všeobecný vývoz posledních 10 let směřoval, vidíme z následujícího: {| class="wikitable" ! Země !! 1888 !! 1889 !! 1890 !! 1891 !! 1892 !! 1893 !! 1894 !! 1895 !! 1896 !! 1897 |- | Belgie || 250 || 556 || 2217 || 1514 || 2949 || 3184 || 6398 || 8999 || 10866 || 12883 |- | Nízozemí || 4943 || 6127 || 8073 || 6448 || 2501 || 1734 || 2614 || 885 || 2324 || 2348 |- | Port. '''K.''' || 364 || 489 || 1464 || 1356 || 852 || 567 || 1042 || 1188 || 1121 || 1284 |- | Anglie || 973 || 557 || 834 || 381 || 85 || 534 || 494 || 592 || 438 || 340 |- | Franc. '''K.''' || – || – || 79 || 655 || 917 || 1347 || 334 || 251 || 128 || 280 |- | Německo || 312 || 324 || 396 || 134 || 206 || 134 || 148 || 218 || 213 || 114 |- | Francie || 23 || 70 || 106 || 46 || 16 || – || – || – || – || 14 |- | Portugalsko || 563 || 446 || 938 || – || 1 || 12 || – || – || – || – |- | Ostatní země || – || – || – || || – || – || – || – || – || 194 |- | colspan="11"| |- | Úhrnem || 7428 || 8569 || 14107 || 10534 || 7527 || 7512 || 11030 || 12133 || 15090 || 17457 |} Celkový přehled {{Prostrkaně|vývozu}} jeví se tudíž takto: {| class="wikitable" ! Rok !! Spec. vývoz !! Všeob. vývoz |- | 1887 || 1,980.441 || 7,667.949 fr. |- | 1888 || 2,609.300 || 7,392.348 » |- | 1889 || 4,297.543 || 8,572.519 » |- | 1890 || 8,242.199 || 14,109.781 » |- | 1891 || 5,353.519 || 10,535.619 » |- | 1892 || 5,487.632 || 7,529.979 » |- | 1893 || 6,206.134 || 7,514.791 » |- | 1894 || 8,761.622|| 11,031.704 » |- | 1895 || 10,943.019|| 12,135.656 » |- | 1896 || 12,389.599 || 15,091.137 » |- | 1897 || 15,146.976 || 17,457.090 » |} Úhrnný přehled {{Prostrkaně|přívozu}} jeví se následovně: {| class="wikitable" ! Rok !! Spec. přívoz !! Všeob. přívoz |- | 1893 || 9,175.103 || 10,148.418 fr. |- | 1894 || 11,194.722 || 11,854.021 » |- | 1895|| 10,685.847 || 11,836.033 » |- | 1896|| 15,227.776|| 16,040.370 » |- | 1897 || 22,181.462 || 23,427.197 » |} Jak se na tomto přívozu účastni jednotlivé země, seznáme z násl. přehledu (spec. přívozu v 1000 fr.):<ref>v tabulce vynechána čárka oddělující tisíce (zde nahrazující pozici milionů); v tisku např. 6,227ׄׄ·9 nebo 16,272·0</ref> {| class="wikitable" ! Země !! 1894 !! 1895 !! 1896 !! 1897 |- | Belgie || 6227,9 || 6003,5 || 10163,4 || 16272,0 |- | Anglie || 2480,5 || 2037,1 || 2600,7 || 2593,2 |- | Německo || 932,9 || 908,5 || 934,7 || 1174,9 |- | Nízozemí || 703,8 || 863,2 || 668,6 || 911,0 |- | Francie || 70,1 || 152,6 || 154,8 || 281,1 |- | Italie || 156,9 || 146,1 || 122,2 || 241,8 |- | Portugalsko || 254,5 || 170,3 || 161,8 || 156,0 |- | Ostatní || 368,2 || 404,5 || 422,5 || 551,4 |- | colspan="5"| |- | Úhrnem|| 11194,7 || 10685,8 || 15227,7 || 22181,4 |} Veškerý přívoz lze děliti ve 3 hlavní kategorie: předměty nutné pro zužitkování země, předměty pro bělochy na '''K'''-gu se nalézající a zboží pro domácí obyvatelstvo. Dle jednotlivých předmětů vykazuje se přívoz ten pro r. 1898 následovně: Zbraně a náboj 658.553, materiál říční 806.112, materiál pro první zařízení sídel 125.695, materiál pro konstrukce 283.468, kovové konstrukce 956.627, nástroje vědecké 27.146, kovové předměty, zvláště materiál pro železnici, 4,294.049, úhrnem tudíž pro vlastní účely osadní 7,151.650 fr. Pro bělochy přivezeny: Živá zvířata a píce za 50.338, pivo za 231.006, likéry 163.414, víno 577.799, potraviny 3,015.220, šatstvo a prádlo 969.313, různé předměty 1,916.908, úhrnem pro potřeby bělochů 6,893.998 fr. Pro domorodce přivezeno látek bavlněných za 4,552.010, lněných za 264.369, jiných látek za 172.270 fr., měděného a mosazného drátu za 707.357, skleněného zboží za 496.904, ručnic za 301.590, prachu stř. za 228.339, lihovin za 351.552, rýže za 635.826, soli za 69.041, úhrnem za 7,779.058 fr. Přívoz bavlněných látek se v posledních 5 letech více než zdvojnásobil. Přívoz lihovin stát značně stěžoval různými poplatky a r. 1898 některé druhy vůbec zapověděl. Také přívoz zbraní pro domorodce se všemožně, ovšem právem, stěžuje. Když Stanley zakládal neodvislý stát, byl veškeren, té doby ovšem nevelký, obchod na '''K'''-gu monopolisován Hollanďany. Vývoz do Nízozemí podržel až do r. 1891 prvé místo. Když stát počal stěžovati cizí a protežovati obchod belgický, přenesli Hollanďané činnost svou hlavně na sousední území a vývoz z '''K'''-ga na několik let číselně klesal. Když r. 1894 zase rázem počal stoupati, byl již primát Belgie zabezpečen a stoupal úžasně dále. Také přívoz z Belgie stoupal rychleji než z jiných zemí, takže dnes lze říci, že ¾ obchodu konžského nalézají se v rukou belgických. Nejlepší obraz všeho hospodářského a obchodního života na '''K'''-gu skýtá ''Musée colonial'' v Tervuereu u Brusselu vzniklé ze světové výstavy r. 1897. {{Prostrkaně|Spojovací prostředky}}. Až do založení státu existovalo s '''K'''-gem jediné paroplavební spojení z Liverpoolu a to ještě nepravidelné. Od r. 1883 i lodi německé a portugalské počaly se zde zastavovati. Pravidelné paroplavební spojení počíná r. 1888. Dnes existuje následující pravidelné spojení s Evropou: z Liverpoolu ''African Steamship Co'' a ''British and African Steam Navigation Co'' ve 25 dnech; z Hamburku ''Woermann Linie'' asi v 5 týdnech; z Antverp od r. 1895 ''Compagnie belge maritime du Congo'' společně se ''Société maritime du Congo'' vypravují měsíčně 1 parník, jenž cestu 9000 ''km'' z Antverp do Matadi vykoná za 18—21 dní; z Lisabonu udržuje ''Empreza nacional de Navegacao'' prav. spojení dvakráte za měsíc (ve 20—22 dnech); z Havru ''Chargeurs réunis'' a z Marseille Fraissinet & Cie udržují spojení měsíčně (střídavě) v 26 dnech. Převoz za osobu mezi Evropou a '''K'''-gem stojí v I. tř. ok. 1000 fr. V ústí '''K'''-ga jsou 3 přístavy: Banana, Boma a Matadi. Banana jest jedním z nejkrásnějších přírodních přístavů záp. Afriky. Dříve zde parníky pro '''K.''' téměř výhradně přistávaly. Již r. 1888 připlulo sem 123 lodí o 140.033 ''t'', kdežto do Bomy t. r jen 22 l. o 25.995 ''t''. Od té doby Banana sice neklesla (103 l. o 171.961 ''t'' r. 1897), Boma však jako sídlo vlády velice vzrostla (r. 1897 již 98 l. o 170.843 ''t''). Angl. kapit. J. Murray přivedl 20. ledna 1889 první mořský parník před Matadi, odkud v červenci 1898 otevřena železnice až do Ndola a Leopoldsvillu nad Stanley-Poolem (398 ''km'') a odevzdána dopravě, tak že Matadi jako východisko železnice konžské stane se patrně již v nejbližším čase nejdůležitějším přístavem '''K'''-ga. Již dnes mohou sem i za nejnižší vody lodi ponoru až 7 ''m''. ''[[Autor:Václav Švambera|Šv.]]'' {{Prostrkaně|Politickou správu}} vede ústřední vláda v Brusselu, kdež sídlí vysoká rada 17členná, která jest zároveň kassačním i appellačním soudem pro sporné věci přesahující 25.000 fr. Místní vládu, jejíž sídlem jest Boma, provozuje generální guvernér s četným úřednictvem a 15 distriktními kommissaři v důležitějších místech. V Bomě a Bananě sídlí někteří konsulové evropských států. {{Prostrkaně|Finance}} státní posud nejsou uvedeny v rovnováhu; vydání jsou pořád větší než příjmy. Rozpočet na r. 1898 vykazuje příjmů 14,765.050, vydání 17,251.975 fr. Mezi příjmy uvádí se položka 1 mil. fr. od souveréna, 2 mil. fr. jako půjčka belgická. {{Prostrkaně|Vojsko}} čítá 23 setnin, dohromady 9340 m. Loďstvo, jež stojí ročně 1,945.358 fr., má 6 parníků na dolním a 20 parníků na horním '''K'''-gu, mimo flotillu lodi plachetních a veslařských. {{Prostrkaně|Vlajka}} státu jest modrá se zlatou hvězdou u prostřed. {{Prostrkaně|Znak}} ukazuje v modrém poli stříbrné příčné břevno (řeku '''K.''') a nad ním štít belgický. V pravém hořejším koutě jeví se zlatá hvězda o pěti paprscích. De visa zní: ''Travail et progrès''. {{Prostrkaně|Dějiny}}. První podnět k založení státu Konžského vyšel od belgického krále Leopolda II., který založil r. 1876 v Brusselu mezinárodní společnost ''Association internationale Africane'', jejíž účelem bylo šířiti civilisaci hlavně ve východní Africe rovníkové; když pak r. 1878 Stanley obrátil zřetel krále Leopolda ke '''K'''-gu a k vyhledávání styků obchodních v tamějších krajinách, zřízeno r. 1878 rovněž v Brusselu ''Comité d’études du Haut-Congo'' za předsednictví gen. Straucha, jež podporovalo Stanleye na jeho výpravě. Stanley připluv r. 1879 k ústí '''K'''-ga nastoupil cestu proti řece, dostihl v červnu r. 1881 k Stanley Poolu a založil na několika místech stanice. Pokračoval pak dále až k ř. Aruvimi a Stanleyovým vodopádům. Následovala celá řada výzkumův a výprav ke '''K'''-gu a jeho přítokům; r. 1882 založena stanice Bolobo, 1883 Stéphanieville, Equateurville, Rudolfstadt, Lokolela a Bangala a mn. j. mezi ústím '''K'''-ga a Stanleyovými vodopády. R. 1885 {{Prostrkaně|Berlínská konference}} (v. t.) uznala samostatnost státu Konžského, upravila jeho hranice a volnou plavbu po '''K'''-gu; král Leopold přijal titul souveréna nad říší Konžskou, jíž poskytl znamenitou hmotnou podporu. Dne 1. čce 1885 generální guvernér sir Francis de Winton, jenž byl nastoupil na místo Stanleyovo, prohlásil v Bomě konstituování státu. Poměry v státu znenáhla se upravovaly, missionáři se zde usazovali, policie zorganisována; ale Arabové od východního pobřeží pozorujíce, že jim Evropané překážejí v obchodě s otroky a slonovinou, podnikali proti nim časté nájezdy, a teprve když Stanley na druhé své výpravě 1887 náčelníka arabského Tippu-Tiba přijal do služeb státu Konžského, dali nějaký čas pokoj, ale trvalý klid tím přece nezjednán. R. 1889 zemřel král Leopold, jenž na prozkoumání a spravování státu Konžského mnoho millionů byl vynaložil, odkázav závětí všecka svoje práva Belgii, která je r. 1890 převzala. V čci 1895 vzbouřila se posádka v Luluaburgu, byla však po tuhých bojích udolána. V led. 1899 vypukly nové nepokoje. Srv. Wauters, Le Congo au point de vue économique (Bruss., 1885); Pechuel-Loesche, Kongoland (Jena, 1887); Dupont, Lettres sur le Congo (Paříž, 1889); Wissmann, Wolf, François a Müller, Im Inneren Afrikas (3. vyd. Lips., 1891); Stanley, The Congo and the founding of its free state (2 sv., Lond., 1885); Chapaux, Le Congo historique, diplomatique, physique, politique (Bruss., 1894). '''4) K.''' francouzké<ref>překlep v tisku, správně: francouzské</ref>, ''Congo français'', dříve ''France équatoriale'', država francouzská v rovníkové Africe severně od Kabindy a řeky Konga, hraničí na záp. s Atlantským okeánem, na jihu a vých. se státem Konžským, s nímž r. 1894 umluvena hranice běžící od ř. Mbomu nahoru směrem východ, až k jejím pramenům a odtud podél rozvodí Konga a Nílu od 30° v. d. počínajíc směrem sev.-záp.; na severu dosahují hranice ke Kamerúnu a smlouvou s Německem z r. 1894 posunuty až k jezeru Čadskému. Rozloha državy, v niž pojat jest od r. 1891 i někdejší {{Prostrkaně|Gabún}}, odhaduje se na 670.000 ''km''², počet obyv. na 5 mill. Počtu poněkud spolehlivého nelze udati, poněvadž veliká část území jest posud zcela neznáma. Podél nízkého pobřeží, v němž jest jenom několik značnějších chobotů, nejdůležitější pak aestuarium {{Prostrkaně|Gábún}} (v. t.), táhnou se stupňovité pahorkatiny, jež se do vnitra zvedají. Dále na vých. táhne se od jihu na sever pohoří (Mont de Cristal), povznášející se několika stupni (Magoba 1200 ''m'') v šírou vysočinu 375—450 ''m'' vys. Z řek jsou nejdůležitější Ogove a Kuilu, jež se vlévají do moře Atlantského, Sanga, Likuala a Alima vlévají se do Konga. Splavné jsou pouze Sanga a Alima (až po Lekeli); na Ogove a Kuilu překážejí plavbě peřeje. {{Prostrkaně|Podnebí}} na přímoří jest velmi nezdravé a nesvědčí ani tuzemcům, natož Evropanům, kteří nejsou zvyklí přílišné vlhkosti, jaká zde bývá obzvláště za dob dešťových, z nichž velká trvá od února do konce dubna, malá od října do listopadu. Kromě toho zhoubně působí hojné vody stojaté. V Gábúně vyskytlo se za jediný rok mezi 108 námořníky 317 případů malarie, a že by se zde Evropané akklimatovali, nelze se nadíti. {{Prostrkaně|Rostlinstvo}} jeví částečně tropickou bujnost, ale užitečných rostlin mnoho neposkytuje; nejhojnější jsou palmy a dracaeny, dříví ebenové, červené a kaučuk se vyváží. Ze {{Prostrkaně|zvířat}} vyskytují se leopardi, buvoli, divoký vepř, hroch a krokodil, nad horním Ogovem gorilla a šimpanz. {{Prostrkaně|Obyvatelstvo}} zdá se, že náleží ke čtyřem rozličným kmenům, jež jsou: trpasličí {{Prostrkaně|Abongové}} čili {{Prostrkaně|Obongové}}, snad praobyvatelé, kteří dnes žiji jenom v úkrytu lesním jižně od Ogove, {{Prostrkaně|Mpongvové}} a {{Prostrkaně|Okandové}}, náležející k Bantům, kteří jsou částečně pokřesťaněni, {{Prostrkaně|Fanové}} (v. t.) a {{Prostrkaně|Bakelajové}} na severu. Severně od ř. Kuilu přebývají smíšenci {{Prostrkaně|Balumbové}}, na veliké vysočině sev. od Konga {{Prostrkaně|Batekové}} (v. t), čili rolnici a obchodníci; vých. od nich nad Kongem usedlí jsou ve velikých vsích (až 3000 obyv.) {{Prostrkaně|Ubangové}}, dobři plavci a obchodníci. Evropanů jest zde posud málo, a to jen ve stanicích jimi založených a v hl. m. {{Prostrkaně|Libreville}}, jež jest zároveň nejdůležitějším přístavem '''K'''-ga. Domorodci pěstují banány, kukuřici, proso, maniok, na horní Alimě též třtinu cukrovou a tabák; pěstování kávovníku a kakaovníku se neosvědčilo. Hovězí dobytek mají jen v missiích, koz a ovcí jest dosti, ale ovce nedávají vlny. Z kovů známe železo a rtuť. {{Prostrkaně|Obchod}} nalézá se v rukou jednoho něm. a jednoho angl. domu. Přívoz (1896): 4,797.000 fr. (sůl, lihoviny, prach střelný, tabák, látky bavlněné, zboží železné a mosazné); vývoz: 4,746.000 fr. (kaučuk, slonovina, dříví červené a ebenové, ořechy palmové a kola). Správu državy vede generální kommissař s několika úředníky. Vojsko čítá 100 až 150 mužů. {{Prostrkaně|Dějiny}}. '''K.''' franc. zabráno bylo r. 1880. Podnět k tomu zavdal cestovatel Sav. de Brazza (v. t.), který zjednav spojení pobřeží s Kongem ukázal na důležitost tohoto území, načež Francie při svém vyjednávání s mezinárodní společností naléhala na to, aby jí nejen území až po pravý břeh Konga bylo rozšířeno, ale i aby jí bylo postoupeno 18 stanic v poříčí Kuilském založených. Posud zde francouzský vliv mnoho nedokázal, ale v budoucnosti lze očekávati, že pěstování rostlin užitečných a obchod ponesou užitek. Srv. Dutreuil de Rhins, Le Congo Français (Pař., 1885); Barret, L’Afriquc occidentale (t., 1887); Dybowski, La route du Tschad (t., 1893) {{Konec formy}} [[https://ndk.cz/view/uuid:46bf0a40-e6e2-11e4-9c07-001018b5eb5c?page=uuid:bab6d510-05b2-11e5-95ff-5ef3fc9bb22f Kongo. (mapa)]] s23ptrh4ui7c8g9ck06ccyhe7y4pw61 0 99701 344561 2026-10-04T12:45:54Z Lenka64 2855 n 344561 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST= Nanteuil, Robert |PŘEDCHOZÍ= Nantes, Edict of |DALŠÍ= Nanticoke }} {{Textinfo |TITULEK= Nanteuil, Robert |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |ZDROJ= Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO = |LICENCE = PD origin |LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 |WIKIPEDIA-HESLO = }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Nanteuil, Robert}}''' (1623–1678), francouzský rytec, který se narodil kolem roku 1623, případně, jak uvádějí jiné zdroje, roku 1630, jako syn obchodníka z Remeše. Po získání vynikajícího klasického vzdělání se učil rytectví u svého švagra Nicolase Regnessona; díky pozornosti, kterou vzbudily jeho portréty kreslené křídou, mu Ludvík XIV. přiznal rentu a jmenoval jej dvorním kreslířem a rytcem. Především jeho zásluhou vydal král v roce 1660 (s datací ze Saint-Jean-de-Luz) edikt, který prohlásil rytectví za svobodné umění, oddělené od řemesel, a přiznal rytcům stejná privilegia, jaká měli ostatní umělci. Zemřel v Paříži roku 1678. Nanteuilovo dílo čítá přibližně tři sta rytin, z nichž mnohé dosahují téměř životní velikosti. V počátcích své tvorby napodoboval techniku ​​předchůdců: pracoval s přímými liniemi, které ve stínech zesiloval, avšak nekřížil (ve stylu Clauda Mellana); v jiných pracích užíval křížové šrafování (jako Regnesson) či tečkovací techniku ​​(ve stylu Jeana Boulangera). Postupně však plně rozvinul svou osobitost – tváře na portrétech modeloval s mimořádnou přesností a propracovaností, zatímco pro ztvárnění drapérií a dalších částí rytin volil rozmanité způsoby vedení rydla. K nejvýznamnějším dílům z období jeho tvůrčí zralosti patří portréty Pomponna de Bellièvre, Gillese Ménagea, Jeana Loreta, vévody de la Meilleraye a vévodkyně de Nemours. <small>Soupis jeho děl lze nalézt v publikaci A. P. F. Robert-Dumesnila ''Le Peintre-graveur français'', svazek IV.</small> {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Nanteuil, Robert]] rnv7mvzd2w49opzqqaen5b9xgnvopke 0 99702 344562 2026-10-04T13:00:21Z Lenka64 2855 n 344562 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST= Sapporo |PŘEDCHOZÍ= Sappho |DALŠÍ= Saraband }} {{Textinfo |TITULEK= Sapporo |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |ZDROJ= Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO = |LICENCE = PD origin |LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 |WIKIPEDIA-HESLO = Sapporo }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Sapporo}}''', oficiální správní středisko japonského ostrova Ezo, ležící na 43° 4′ severní šířky a 141° 21′ východní délky. Počet obyvatel činí 39 000. Město bylo vybráno v roce 1870 a za svou počáteční prosperitu vděčilo především veřejným institucím, které japonská vláda zřídila v souvislosti s úřadem pro kolonizaci, jehož cílem byl rozvoj přírodních zdrojů ostrova Ezo. Dnes je město posádkovým sídlem a nachází se v něm zemědělská škola, muzeum, pily, mlýny, pivovary a závody na zpracování konopí a lnu. {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Sapporo]] cu0bxtk07jsujta4vg8q5vq8wo3ulzr 0 99703 344563 2026-10-04T13:18:08Z Lenka64 2855 n 344563 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST= Yokosuka |PŘEDCHOZÍ= Yokohama |DALŠÍ= Yola }} {{Textinfo |TITULEK= Yokosuka |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |ZDROJ= Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO = |LICENCE = PD origin |LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 |WIKIPEDIA-HESLO = Jokosuka }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Yokosuka}}''', japonský přístav a námořní základna na západním pobřeží Tokijského zálivu, 12 mil jižně od Jokohamy. Město je spojeno odbočkou s hlavní železniční tratí z Tokia. Přístav je chráněn kopci a nabízí dobré kotviště. Na tomto místě se až do roku 1865 nacházela malá rybářská vesnice; poté zde šógunátní vláda zřídila loděnici. V roce 1868 japonská vláda přeměnila loděnici na námořní doky a následně provedla řadu vylepšení. Roku 1884 se přístav stal námořní základnou první kategorie a byly zde vybudovány námořnická kasárna, sklady, úřady, nemocnice a další zařízení. Doky původně vybudovali francouzští inženýři, avšak po roce 1873 přešly práce zcela do rukou japonských inženýrů. {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Yokosuka]] 8h4svczs7kc87c5e0pbi01ywm7k13r3 0 99704 344564 2026-10-04T13:35:09Z Marv1N 352 založena nová stránka s textem „{{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Fraktura | PŘEDCHOZÍ = Fraknói | DALŠÍ = Frambesie }} {{Textinfo | TITULEK = Písmo typografické | AUTOR = [[Autor:Jindřich Šercl|Jindřich Šercl]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Devátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1895. S.&nbsp;446–447. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni08ottogoog#page/n12/mode/1up Dostupné online.] | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Fra…“ 344564 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Fraktura | PŘEDCHOZÍ = Fraknói | DALŠÍ = Frambesie }} {{Textinfo | TITULEK = Písmo typografické | AUTOR = [[Autor:Jindřich Šercl|Jindřich Šercl]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Devátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1895. S.&nbsp;446–447. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni08ottogoog#page/n12/mode/1up Dostupné online.] | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Fraktura (písmo) }} {{Forma|proza}} '''Fraktura''' (z lat.): 1) '''F.''', název písma, jehož se užívá k tisku nejvíce děl německých. Již názvem svým naznačuje písmo hraněné, ostře lomené, proti zaokrouhleným formám antikvy (v. t.) čili latinky. F, vytvořena byla znenáhla z písma mnišského či gotického. Jan NeudorfTer, věhlasný krasopisec v Norimberku, zdokonalil ku konci XV. stol. prvopočáteční písmo frakturové tak, že císař Maximilián I., jemuž se zalíbilo, poručil jím vytisknouti známou báseň »Theuerdank«. Tím byla jaksi úředně zavedena f., pro jejíž základní formy stanovil Albrecht Dürer (1525) jistá pravidla. Od té doby rozšiřovala se i do zemí jiných, zejm. severních, jako do Dánska, Švédska, Norska a i Anglie. Ve Francii (kdež byla nazývána »bastarde«) však na dlouho nezapustila kořenů: byla záhy latinkou vytlačena. I u nás v Čechách tištěna většina literárních výrobků až do první polovice tohoto století f-rou nebo švabachem z ní odvozeným. Nyní ztrácí však f. půdu i v samém Německu, zejména vědecká díla tisknou se tam latinkou, oku lahodnější. ''[[Autor:Jindřich Šercl|Šcl]]''. 2) F. v lékařství viz Zlomenina kosti. {{Konec formy}} ivitw22a3oejejw56rfe34v59ygq9v2 344565 344564 2026-10-04T13:38:10Z Marv1N 352 antikva 344565 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP | TITUL = Ottův slovník naučný | ČÁST = Fraktura | PŘEDCHOZÍ = Fraknói | DALŠÍ = Frambesie }} {{Textinfo | TITULEK = Písmo typografické | AUTOR = [[Autor:Jindřich Šercl|Jindřich Šercl]] | ZDROJ = ''Ottův slovník naučný.'' Devátý díl. Praha : J.&nbsp;Otto, 1895. S.&nbsp;446–447. [http://archive.org/stream/ottvslovnknauni08ottogoog#page/n12/mode/1up Dostupné online.] | LICENCE = PD old 70 | WIKIPEDIA-HESLO = Fraktura (písmo) }} {{Forma|proza}} '''Fraktura''' (z lat.): 1) '''F.''', název písma, jehož se užívá k tisku nejvíce děl německých. Již názvem svým naznačuje písmo hraněné, ostře lomené, proti zaokrouhleným formám [[Ottův slovník naučný/Antikva|antikvy]] (v. t.) čili latinky. F, vytvořena byla znenáhla z písma mnišského či gotického. Jan NeudorfTer, věhlasný krasopisec v Norimberku, zdokonalil ku konci XV. stol. prvopočáteční písmo frakturové tak, že císař Maximilián I., jemuž se zalíbilo, poručil jím vytisknouti známou báseň »Theuerdank«. Tím byla jaksi úředně zavedena f., pro jejíž základní formy stanovil Albrecht Dürer (1525) jistá pravidla. Od té doby rozšiřovala se i do zemí jiných, zejm. severních, jako do Dánska, Švédska, Norska a i Anglie. Ve Francii (kdež byla nazývána »bastarde«) však na dlouho nezapustila kořenů: byla záhy latinkou vytlačena. I u nás v Čechách tištěna většina literárních výrobků až do první polovice tohoto století f-rou nebo švabachem z ní odvozeným. Nyní ztrácí však f. půdu i v samém Německu, zejména vědecká díla tisknou se tam latinkou, oku lahodnější. ''[[Autor:Jindřich Šercl|Šcl]]''. 2) F. v lékařství viz Zlomenina kosti. {{Konec formy}} ik5wl18w6mkumya8et007fgvb8meebj 0 99705 344566 2026-10-04T14:28:07Z Lenka64 2855 n 344566 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST= Yokohama |PŘEDCHOZÍ= Yogi |DALŠÍ= Yokosuka }} {{Textinfo |TITULEK= Yokohama |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |ZDROJ= Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO = |LICENCE = PD origin |LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 |WIKIPEDIA-HESLO = Jokohama }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Yokohama}}''', japonský přístav na západním břehu Tokijského zálivu, vzdálený 18 mil jižně od Tokia po železnici. Město leží na rovině obklopené kopci; jeden z nich, vybíhající směrem na jihovýchod, končí ostrohem zvaným Honmoku-misaki neboli Treaty Point. Teploty se pohybují v rozmezí od 95 °F do 43 °F a průměrná teplota činí 57,7 °F. Zimy jsou zde kvůli severním větrům tuhé, zatímco léta jsou velmi horká, byť zmírňovaná jihozápadními mořskými vánky. Roční úhrn srážek dosahuje přibližně 70 palců. V roce 1859, kdy bylo na základě smlouvy se Spojenými státy otevřeno cizincům sousední město Kanagawa, byla Jokohama jen nevýznamnou rybářskou vesnicí; navzdory protestům zahraničních zástupců však japonská vláda krátce poté zvolila za místo pro usídlení cizinců právě Jokohamu namísto Kanagawy. Město rychle rostlo – v roce 1886 čítalo 111 179 obyvatel (z toho 3 904 cizinců, včetně 2 573 Číňanů, 625 Britů a 256 Američanů), zatímco v roce 1903 zde žilo 314 333 Japonců a 2 447 cizinců (1 089 Britů, 327 Američanů, 270 Němců, 155 Francouzů) a kromě toho přibližně 3 800 Číňanů. Japonská vláda zde vybudovala veřejnou infrastrukturu a kvalitní voda byla přiváděna z řeky Sagamigawa. Čtvrť obývaná cizinci má dobře vybudované ulice, avšak zámožnější cizinci sídlí jižně od města, ve čtvrti Bluff. Pozemky užívané cizinci jim pronajala japonská vláda, přičemž 20 % ročního nájemného bylo vyčleněno na městské výdaje. Přístav, který je součástí Tokijského zálivu, je kvalitní a prostorný; ačkoli je poněkud vystaven vlivům počasí, je chráněn dvěma vlnolamy. Nachází se zde molo o délce 2 000 stop a v letech 1897 a 1898 byly otevřeny dva doky o délkách 351 stop a 478 stop 10 palců a hloubkách 26 stop 2 palce a 28 stop nad základovými bloky při běžném přílivu (typu „spring tide“). Průměrná hloubka v přístavu při přílivu činí přibližně 46 stop s rozdílem hladiny při přílivu a odlivu asi 8 stop; vstup do přístavu je vyznačen majákovou lodí a dvěma bójemi. Železniční trať spojující Jokohamu s Tokiem byla první v Japonsku a byla vybudována v roce 1872. Hodnota vývozu a dovozu, která v roce 1880 činila 3 792 991 a 3 378 385 liber šterlinků a v následujících pěti letech dosahovala průměrných hodnot 4 638 633 a 4 366 307 liber, vzrostla do roku 1905 na 14 861 823 a 19 068 221 £. Hlavními dovozními položkami jsou kovy a kovové výrobky, rýže, vlna a vlněné zboží i bavlna a bavlněné zboží; k hlavním vývozním položkám patří hedvábí, hedvábné zboží a čaj. {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Yokohama]] pvldgqup44magwljn5y36um0sqy0ugl 0 99706 344567 2026-10-04T15:09:44Z Lenka64 2855 n 344567 wikitext text/x-wiki {{NavigacePaP |TITUL= Encyklopedie Britannica 1911 |ČÁST= Gifu |PŘEDCHOZÍ= Gift |DALŠÍ= Gig }} {{Textinfo |TITULEK= Gifu |ORIGINAL= |AUTOR=neuveden |PŘELOŽIL= |ZDROJ= Encyklopedie Britannica 1911 |VYDÁNO = |LICENCE = PD origin |LICENCE-PŘEKLAD = CC BY-SA 3.0 |WIKIPEDIA-HESLO = Gifu }} {{Forma|proza}} '''{{Verzálky|Gifu}}''' (Imaīzumi) je japonské město a správní středisko (''ken'') prefektury Střední Japonsko (zahrnující provincie Mino a Hida). Má přibližně 41 000 obyvatel. Leží východně od severu jezera Biwa, na trase centrální železnice a u přítoku řeky Kiso, která ústí do zálivu Mija v Owari. Rozvinuta je zde výroba hedvábného a papírového zboží. ''Ken'' má rozlohu přibližně 4 000 čtverečních mil a je hustě osídlena; počet obyvatel přesahuje jeden milion. Celá oblast je vystavena častým zemětřesením. {{Konec formy}} [[Kategorie:Encyklopedie Britannica 1911|Gifu]] 44tzijwb3larpa1nhk2oy1oafn7hta2